Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra filozofie

Reforma vzd ělávání Rogera Bacona

Diserta ční práce

Vypracoval: Mgr. Josef Šev čík

Školitel: prof. PhDr. Břetislav Horyna, Ph.D.

Brno 2012

Prohlašuji, že jsem tuto diserta ční práci vypracoval samostatn ě s využitím uvedených pramen ů a literatury.

V Brn ě dne 29. února 2012 ______

Josef Šev čík

Děkuji svému školiteli profesoru B řetislavu Horynovi za odborné vedení a cennou podporu v pr ůběhu doktorského studia, Mgr. Bronislavu Stup ňánkovi za pro čtení disertace, rodi čů m a přátel ům.

O B S A H

Předmluva...... 1

I. Úvod ...... 4

I.1 Baconovská legenda...... 8 I.2 Hodnota pramen ů a literatury ...... 11 I.3 Životní osudy Rogera Bacona...... 18 I.4 Opus maius , Opus minus a Opus tertium...... 32 I.5 Kontext a d ůsledky Tempierova cenzurního výnosu (1277) ...... 41

II. Reforma vzd ělávání Rogera Bacona ...... 53

II.1 Metodologická východiska...... 57 II.2 Gramatika a bible...... 86 II.3 Utilitas p řírodních v ěd...... 95 II.4 Experimentální v ěda ...... 114 II.5 Morální filosofie ...... 130

III. Záv ěr ...... 137

A. O čista poznávacího procesu od p řekážek...... 137 B. Podpora studia cizích jazyk ů ...... 138 C. Užitek studia p řírodních v ěd...... 139 D. Pozvání ke studiu experimentální v ědy...... 141 E. Zd ůrazn ění smyslu v ěd ...... 141

Bibliografie...... 151

Summary ...... 167

Etiam causa specialis me movet, ut excitem lectorem ad quaerendum libros auctorum dignos, in quibus magna pulcritudo et dignitas sapientiae reperitur, qui nunc temporis, sicut a multitudine studentium, sic a doctoribus eius, quasi penitus ignorantur.

Roger Bacon, 1292 Předmluva

St ředov ěké myšlení se vyzna čuje pokorou v ůč i antickému d ědictví a v tomto smyslu neexistuje prakticky žádný p řed ěl mezi st ředov ěkým a renesan čním p řístupem. Zánikem kulturních a spole čenských vazeb spjatých s fungováním Římské říše za číná období p řesunu těžišt ě vzd ělanosti do klášter ů, odkud se na po čátku dvanáctého století p řesouvá do katedrálních škol a od t řináctého století se pak vzd ělávací činnost soust řeďuje ve v ětším měř ítku do vznikajících univerzitních center. Období rané scholastiky st řídá v polovin ě třináctého století krátké období vrcholné scholastiky spjaté zejména s působením Tomáše Akvinského, Alberta Velikého a Bonaventury z Bagnoregia. Evropa objevuje Aristotela a učenci jsou nuceni pohlížet na vlastní kulturní zaostávání za Araby a Židy. Jeden z pozoruhodných protože neu čebnicových pohled ů na st ředov ěk lze nalézt v literárním manifestu Jitro akméismu (1913) z pera dvaadvacetiletého ruského básníka Osipa Mandelštama. Jde o vzácn ě výstižné sd ělení pocit ů obdivu a úcty k nesnadno uchopitelné dob ě.

St ředov ěk, který m ěl vlastní zp ůsob, jak ur čovat m ěrnou váhu člov ěka, cítil tuto váhu u každého a každému ji – naprosto bez ohledu na jeho zásluhy – p řiznával. Titulu „Mistr" se užívalo ochotn ě a bez váhání. I tomu nejskromn ějšímu řemeslníkovi, i tomu poslednímu klerikovi pat řilo tajemství opravdové vážnosti, zbožné d ůstojnosti, jež byla pro onu epochu tak charakteristická. Ano, Evropa prošla krajkovým labyrintem velmi jemné kultury, v níž se jako hrdinský čin cenilo pouhé bytí, ni čím nezkrášlená osobní existence. Odtud ta aristokratická důvěrnost, spojující všechny lidi, jejíž duch je tak cizí „rovnosti a bratrství" Velké revoluce. Není rovnosti, není rivality, je jen spoluú čast jsoucích ve spiknutí proti prázdnot ě a nebytí. ... St ředov ěk je nám drahý proto, že m ěl vysoce vyvinutý smysl pro hranice a před ěly. Nikdy nesm ěšoval r ůzné roviny a k tomu, co není z tohoto sv ěta, se choval s velikou zdrženlivostí. Ušlechtilá sm ěs racionality a mystiky, prožívání sv ěta jako živé rovnováhy nás s touto epochou sp říz ňuje a podn ěcuje nás, abychom čerpali sílu z d ěl vzniklých na románské p ůdě kolem roku 1200. 1

Tato diserta ční práce se zam ěř í na jedno dílo vzniklé na románské p ůdě kolem roku 1200. Pochází z pera velkého snílka a vizioná ře Rogera Bacona. A snad lze říci, že i ono je zdrojem síly, o níž Mandelštam tak procít ěně hovo ří. Pisatelé u čebnic d ějin filosofie v ěnují Baconovi čtená řsky vd ěč nou kapitolu, v níž vyzdvihují jeho zásluhy o rozvoj novov ěkého myšlení, jeho zálibu v alchymistickém bádání a

1 Viz Mandelštam, Osip: Prózy . P řeložil Pavel Kouba. Odeon, Praha 1992, s. 149-150.

1 pojednávají o n ěm jako o vynálezci st řelného prachu a receptu na elixír v ěč ného mládí. 2 Je zcela pochopitelné, že historiky filosofie zaujalo dílo spíše pochybné provenience, Baconovo pojednání O zpomalení dopad ů stá ří, a mén ě už nap ř. jeho snaha o d ůkladnou reformu univerzitního vzd ělávání. Povšechný a ledabyle souhrnný p řístup k odkazu scholastika však před čtená ři a vážnými zájemci zatajuje osobitý a svébytn ě vystav ěný komplex myšlenek, představ a nad ějí, jimiž cht ěl Bacon uplatnit výchovné a vzd ělavatelské zám ěry. Opomenuty tak z ůstávají n ěkteré významné rysy Baconova myšlení: silný eschatologický podtext, opora v tradi ční metafyzice, záliba v optice či fascinace biblickými jazyky řečtinou a hebrejštinou. Soudím, že omezený a strohý p řístup pisatel ů baconovských medailon ů p římo odbývá zvídavého studenta senza čností. Hloubka a strakatost myšlenek tohoto františkánského mnicha, pátravého výzkumníka, horlivého kritika a milovníka starov ěké vzd ělanosti z ůstává pak nerozkryta a nepromyšlena. A další obraz scholastika podivína krášlí galerii st ředov ěkých učenc ů. Předkládaná diserta ční práce pojednávající o pedagogických aspektech filosofie Rogera Bacona si klade za cíl p ředevším zaplnit mezeru, která se v kulturním pov ědomí rozši řuje s každým novým pojednáním ignorujícím vydaný pramenný materiál. 3 Čtená ř by od této práce nem ěl o čekávat ucelenou monografii. Její cíl je skromn ější. Zdokumentuji pouze životní osudy Rogera Bacona, p řiblížím jeho dobu a provedu podrobný rozbor jednoho reprezentativního rozsáhlejšího díla. Objasním tedy vybrané základní problematické okruhy: pojetí proslulé scientia experimentalis , vztah filosofie a teologie, pohnutky vedoucí ke studiu biblických jazyk ů či pozoruhodný d ůraz na užite čnost ( utilitas ) v ěd. V některých p řípadech ve výkladu p ředstavím i kontext, v němž se vyvíjel a utvá řel postoj našeho myslitele, a provedu příležitostnou odbo čku. Snad z textu i vyplyne, že mnoho inovací je výsledkem Baconova siln ě konzervativního postoje. Roger Bacon je totiž tradi ční myslitel, opírající se o tradi ční spisy, uplat ňující tradi ční postupy. To, co je na jeho myšlení netradi ční, je píle a erudice, s níž se rozhodl tyto tradi ční postupy a prameny studovat, promýšlet a vyvozovat z nich d ůsledky.

2 Proslul zejména G. W. F. Hegel, který v Dějinách filosofie odbyl výklad o Rogeru Baconovi t řemi v ětami na čerpanými z Tennemannovy u čebnice d ějin filosofie: „Roger Bacon zpracovával obzvlášt ě fyziku. Nem ěl však širší vliv. Vynalezl prý st řelný prach, zrcadlo, kukátko (?) a zem řel r. 1294.“ Viz Hegel, G. W. F.: Dějiny filosofie III. Academia, Praha 1974, s. 139. To Johann Jacob Brucher píšící sto let p řed Hegelem je o poznání důkladn ější. Brucherova u čebnice dokresluje panenský stav baconovského bádání v osmnáctém století. O Baconovi mj. ší ří, že mnoho jeho spis ů bylo zni čeno na po čátku náboženských válek ( in tumulto ), což nelze potvrdit ani vyvrátit. Viz Brucher, Johann Jacob: Historia critica philosophiae . Tomus III, Leipzig 1743, s. 817- 822. 3 Čestnou výjimkou a p říslibem obratu ad fontes je z nov ějších syntéz nap ř. Swie żawski, S.: Dzieje europejskiej filozofii klasycznej. Wydawnictwo naukowe PWN, Warszawa, 2000.

2 Pokud se mi poda ří provést čtená ře tímto malým labyrintem a ukázat, čím konkrétn ě si Bacon zaslouží náš zájem, budu to pokládat za úsp ěch. Studium st ředov ěké filosofie neklade na zájemce zrovna malé požadavky. Mezi podmínky rozvoje tohoto oboru pat ří nezbytná akribie, všestranný zájem i vydávání nákladných edic. Medievisté se nacházejí v tomto ohledu míli za klasickými filology, kte ří mají sv ůj antický materiál – svá omnia quae supersunt – vydaný a uložený v příru čních knihovnách, dokonce i nes četn ěkrát um ělecky ztvárn ěný. Hlavní otázky, které si badatelé na poli st ředov ěké filosofie v sou časnosti kladou jsou: kdo vytvo ří dobrou edici? kdo zaplatí její tisk? kdo ji bude číst? A tak zatímco byst ří badatelé shání podporu, kde se dá, pozvolna vymírá čtená ř ochotný vzít do rukou latinský text a schopný se jím osv ěžit. Je jist ě vážným podn ětem k zamyšlení, jestliže obyvatelé Evropy p řestávají číst v jazycích, jimiž jsou sepsány právní, estetické, etické a politické kánony evropské kultury. Vrátí se v ěk klasických gymnázii, doba, kdy architekti, léka ři a profeso ři polytechniky zarecitovali na abiturientských srazech zpam ěti bývalým u čitel ům pro pot ěšení dávné verše ze Sofokleova Aianta v originále? Jako p říslib a posila mohou znít slova Hanse Castorpa, profesí inženýra, z románu Kouzelný vrch od Thomase Manna.

„Neznáte asi spis Innocence T řetího ‘De miseria humanae conditionis’ – je to nanejvýš vtipný literární výtvor! Pochází z konce dvanáctého století, ale teprve toto um ění je k němu ilustrací.“ „Pane Naphto,“ řekl Hans Castorp s povzdechem, „každé slovo, co tu říkáte, mě zajímá. Pravil jste ‘signum mortificationis’? To si zapamatuji. P řed chvílí jste mluvil o ‘anonymním a spole čném’, i to stojí, myslím, za p řemýšlení. Máte bohužel pravdu, když myslíte, že neznám papež ův spis, Inocenc T řetí byl, tuším, papež. Rozum ěl jsem dob ře, že byl asketický a vtipný? P řiznávám se, nikdy m ě nenapadlo, že by se tyhle dv ě věci rýmovaly, ale když si to rozvážím, zdá se mi to zcela p řirozené, pojednání o lidské bíd ě, to je v ěru p říležitost k vtip ům na ú čet t ěla. Dá se ten spis sehnat? Kdybych sebral dohromady svou latinu, snad bych si jej mohl p řečíst.“ 4

4 Mann, Thomas: Kouzelný vrch . P řel. Jitka Fu číková a Berta a Pavel Levitovi. Odeon, Praha 1975, s. 447-448.

3 I. Úvod

O Rogeru Baconovi existovalo a dosud existuje velké množství zkazek, legend a pov ěstí. Odkaz myslitele je neustále živý a podn ěcuje mnoho badatel ů k úvahám o život ě a díle této svérázné osobnosti. Jedním z pramen ů, které ší ří v ěhlas Rogera Bacona již od st ředov ěku, je Dopis o skrytých dílech um ění i p řírody a o nicotnosti magie (Epistola de secretis operibus artis et naturae et de nullitate magiae ). Jde o autorsky pochybný, avšak umn ě napodobený výtah n ěkterých Baconových názor ů a stru čné p ředstavení výsledk ů jeho bádání. 5 Ze všech kapitol tohoto díla nabyla na proslulosti zejména pasáž o létajících strojích a dalších, do té doby neslýchaných vynálezech.

Bude možné zhotovit p řístroje k plavb ě bez vesla řů , takže jediný muž bude schopen řídit velké říční i námo řní lod ě, a p řesto poplují v ětší rychlostí, než kdyby byly plné vesla řů . Práv ě tak bude možné vyrobit vozy pohybující se bez zví řat jakoukoli rychlostí, asi jako antické bojové vozy s kosami. Krom ě toho bude možné vytvo řit přístroje k létání, v nichž jeden člov ěk sedí uprost řed a pohání za řízení, skrze n ěž um ěle zhotovená k řídla bijí o vzduch jako u letícího ptáka. Dále nevelký p řístroj ke zvedání a spoušt ění tém ěř neomezen ě t ěžkých p ředm ětů. Nic není pot řebn ější p ři nějakém nešt ěstí, nebo ť s pomocí p řístroje výšky t ří palc ů a téže ší řky či menší, člov ěk m ůže vyprostit sebe a své druhy z nebezpe čí uvíznutí tak, že se vznesou a přistanou. Lehce lze také vyrobit p řístroj, jímž by jediný muž mohl k sob ě násilím přitáhnout tisíce muž ů proti jejich v ůli a p řitáhnout i jiné v ěci. Bude možné vyrobit i přístroje k ch ůzi bez nebezpe čí pro t ělo po mo řském a říčním dn ě. Podle zpráv Aetika Istra Alexandr Veliký používal takové nástroje k tomu, aby zhlédl mo řská tajemství. Vyráb ěly se odjakživa a vyráb ějí se jist ě také v naší dob ě, s výjimkou létacího přístroje, který jsem nespat řil, ani jsem nepoznal člov ěka, který by jej vid ěl. P řesto znám jednoho moudrého muže, který vynalezl provedení tohoto řemeslného výrobku. A tak m ůže být vyrobeno tém ěř nekone čné množství v ěcí, nap ř. mosty bez pilí řů , které bez n ějaké podpory p řeklenují řeky, stroje a neslýchaná za řízení. 6

5 Pasáže ze spisu Epistola de secretis operibus artis et naturae et de nullitate magiae nalezl Newman v nepublikovaném rukopisu Opus minus (MS. Vaticanus Reginensis latinus 1317, 109v-110v). Ze srovnání obou text ů vyplývá, že Epistola by mohla být Baconovým pravým dílem. Viz Newman, William R.: An Overview of Roger Bacon´s Alchemy. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 328. 6 Pokud není uvedeno jinak, p ůvodcem p řekladu je autor diserta ční práce. Epistola de secretis operibus artis et naturae et de nullitate magiae , c. IV; ed J. S. Brewer, London 1859, s. 533: Nam instrumenta navigandi possunt fieri sine hominibus remigantibus, ut naves maximae, fluviales et marime, ferantur unico homine regente, majori velocitate quam si plenae essent hominibus. Item currus possunt fieri ut sine animali moveantur cum impetu inaestimabili; ut aestimamus currus falcati fuisse, quibus antiquitus pugnabatur. Item possunt fieri instrumenta volandi, ut homo sedeat in medio instrumenti revolvens aliquod ingenium, per quod alae artificialiter compositae aerem verberent, ad modum avis volantis. Item instrumentum, parvum in quantitate ad elevandum et deprimendum pondera quasi infinita, quo nihil utilius est in casu. Nam per instrumentum altitudinis trium digitorum, et latitudinis eorumdem, et minoris quantitatis, posset homo seipsum et socios suos ab omni periculo carceris eripere, et elevare, et descendere. Posset etiam de facili fieri instrumentum quo unus homo traheret ad se mille homines per violentiam, mala eorum voluntate; et sic de rebus aliis attrahendis. Possunt etiam instrumenta fieri ambulandi in mari, vel fluminibus, usque ad fundum absque periculo corporali. Nam Alexander magnus his usus est, ut secreta maris videret, secundum quod Ethicus narrat astronomus. Haec autem facta sunt

4

K domn ěnkám o tom, do jaké míry mohl skute čně Bacon anticipovat vývoj novov ěké techniky, se dostanu pozd ěji. Bacon dosp ěl na základ ě vlastního d ůkladného studia knih řeckých a arabských u čenc ů k přesv ědčení, že možnosti p řírody jsou ohromné, že člov ěk není obeznámen zdaleka se všemi taji p řírody a že v poznání p řírodních zákonitostí tkví cesta k vynález ům, které p řed čí veškerá o čekávání. Úst ředním tématem této disertace jsou n ěkteré aspekty filosofie Rogera Bacona. Zam ěř il jsem se p ředevším na spis Opus maius ( Větší dílo ), které pat ří ke st ěžejním pramen ům baconovského bádání. Rozbor tohoto asi 900stránkového díla a kritická reflexe některých vybraných témat tak tvo ří vlastní jádro mé práce. S trochou nadsázky lze říci, že celá Baconova filosofie je obsažena práv ě v Opus maius , a to ve form ě ná črtu hlavních tezí coby plodu niterných p ůtek specifického údobí. Při prvním kontaktu s Baconovými spisy vyplyne na povrch autorova vzpurnost. Teprve p ři op ětovném čtení se po čne klubat a ukazovat i jistá urputnost a mravní neochv ějnost Baconovy osobnosti, nikoli nepodobná antické ataraxii. Tento p řím ěr je na míst ě, nebo ť Bacon se s oblibou zaobíral pozdními stoiky. Člov ěk prvoplánov ě vzn ětlivý a popudlivý, jak i dnes vidí Bacona mnoho badatel ů, by st ěží dokázal v život ě rozpracovat tolik témat a dokon čit tolik náro čných a obsáhlých d ěl. Samoz řejm ě nechybí paradoxy, složitost a záhady. Jak tedy proniknout do uvedených hloubek a spletitostí a podat pokud možno nestranný a vyvážený obraz Baconovy filosofie? Své zkoumání jsem omezil na základní badatelskou otázku a podotázku: Jaké změny ve vzd ělávání Roger Bacon navrhuje? Jaké vyjád ření nalezly tyto zm ěny v jeho Opus maius ? Z povahy Baconova stylu plyne, že výsledkem by m ěl být nástin úvah a p ředstav o reform ě vzd ělávání, jak ji Bacon vt ělil do Opus maius a zaslal papeži Klementovi. Rozhodl jsem se klást otázku tímto zp ůsobem, protože jednak p řípadná odpov ěď poukáže na ší ři Baconovy filosofie, jednak pedagogickému úsilí tohoto scholastika nebyla podle mého názoru věnována dosud pat řičná pozornost. Badatelé a badatelky zam ěř ili své oko na m ůj vkus p říliš in specie, aniž možná post řehli, jaký cíl Bacon zamýšlel in genere. Jakkoli se zdá, že jde o reformu fragmentární, ned ůslednou a spíše o ideový koncept než o praktický návod ur čený

antiquitus, et nostris temporibus facta sunt, ut certum est; nisi sit instrumentum volandi, quod non vidi, nec hominem qui vidisset cognovi; sed sapientem qui hoc artificium excogitavit explere cognosco. Et infinita quasi talia fieri possunt; ut pontes ultra flumina sine columna, vel aliquo sustentaculo, et machinationes, et ingenia inaudita.

5 k prosazení shora, poda řilo se mi doufám objasnit, nakolik bylo Baconovo úsilí v této v ěci ucelené a smysluplné. Toto úsilí bylo promyšleným záchranným tahem, který m ěl Evropu vymanit ze zaostalosti, z ned ůvěř ivosti v ůč i poznatk ům Arab ů a Žid ů a který m ěl nasadit la ťku úrovn ě vzd ělanosti snad až nereáln ě vysoko. Že tím některým prominentním učenc ům Bacon nasadil spíše oslí hlavu, byla nutná da ň za pokus o pohled do nepok řiveného zrcadla. Proto ostatn ě Bacon ův quijotismus jako „jistá forma mravního vztahu k životu“ musel ve skute čnosti ztroskotat. 7 Hlavní úkol však Bacon splnil. Nevzdal se a p ůsobil dále v duchu svého bytostného p řesv ědčení. Podal tím nejen d ůkaz o své duševní integrit ě, nezlomné nátu ře, ale zejména skv ělý příklad budoucím pedagog ům, kte ří mají na z řeteli prosp ěch svých žák ů. Jaký pak div, že jeho myšlenky o nezbytnosti d ůkladné výchovy a vzd ělání nalezly živnou p ůdu v humanismu. Pr ůzkum Opus maius skýtá základ k porozum ění komplikovaných souvislostí a je důležitý p ředevším metodologicky. Teprve na základ ě ur čení povahy a struktury Opus maius a po uvedení do zp ůsobu, jakým Bacon argumentuje v tomto díle, lze smyslupln ě klást a zodpovídat další uvedené otázky a problémy související p římo či nep římo s filosofií tohoto scholastického myslitele. Opus maius p ředstavuje souhrn Baconových postoj ů a názor ů, k nimž dosp ěl v pr ůběhu dvou desetiletí samostatné činné práce a které položily významný základ k Baconov ě proslulosti v dalších staletích i v sou časnosti. Pokusím se tedy p ředstavit Baconovu metodologii, vztah filosofie a teologie, gramatiku, matematiku, optiku, experimentální v ědu a nakonec etiku, všech sedm oddíl ů Opus maius , prizmatem Baconova úsilí o reformu vzd ělanosti na Západ ě. Výsledkem by m ěl být ucelený soubor odpov ědí na otázky týkající se Baconových p ředstav, cíl ů a pojetí zamýšlené reformy vzd ělávání. Opakuji, že tato reforma se neuskute čnila za Baconova života, nem ěla p říliš šancí na úsp ěch, a z ůstala tak pouhou proklamací. Její povaha a cíle však z ůstávají aktuální stále a lze říci, že Baconem prosazované principy byly bu ďto uplatn ěny pozd ěji, anebo stále čekají na uvedení do praxe. Rozbor samotného díla Opus maius by byl ovšem sám o sob ě neúplný. Nelze se totiž obejít bez n ěkterých dopln ění ze spis ů Opus minus ( Menší dílo ) a Opus tertium (Třetí dílo ). Tato díla vznikla spolu s Opus maius v jednom období (v letech 1266-1268) a tvo ří pom ěrn ě kompaktní soubor. Pro ú čely práce jsem využil i n ěkteré další spisy Rogera Bacona, zejména

7 Uvedený vým ěr quijotismu zmi ňuje Václav Černý. Z jeho mistrovské stati Don Quijote a quijotismus ješt ě cituji: „Na žádné snad druhé postav ě literárních d ějin nepocítíš s tak tém ěř fyzickou naléhavostí tu prostou, a č zapíranou pravdu: že život člov ěka je samotá řský podnik; že proto je tak nevídaným neslýchaným dobrodružstvím, nejv ětší avanturou vesmíru, že od svého prvopo čátku nese si v sob ě samém vlastní pop ření, to jest dosud vždy kon čil smrtí; a že tedy v něm není d ůležitého skoro nic krom ě v ěci jediné, jeho d ůstojnosti, totiž aby se v něm muž choval jako muž, tj. bojovník v ěci, kterou uznal za pravdu, a žena jako žena, tj. dárkyn ě síly a radosti.“ Černý, Václav: Studie a eseje z moderní sv ětové literatury . Československý spisovatel, Praha 1969, s. 20.

6 Compendium studii philosophiae (Kompendium filosofie ). Dokumentují, zp řes ňují a prohlubují, nebo naopak rozost řují Baconovy náhledy a postoje k některým probíraným témat ům. 8 Než p řikro čím k samotnému rozboru díla Opus maius , uvedu ješt ě n ěkolik d ůležitých okolností, které m ěly vliv na p řijetí Baconova díla v minulosti a které formovaly badatelský přístup k Rogerovu odkazu. Nejprve pojednám o obecn ějších okolnostech a legend ě, která se okolo Bacona vytvo řila. A čkoli je Baconova biografie p ředm ětem ustavi čných dohad ů, zmíním známá životopisná data. Poté se vyjád řím k literatu ře, k pramen ům a na záv ěr úvodní části pojednám o dekretu biskupa Tempiera, tj. o dokumentu odsuzujícím 219 v ěrou čných tezí a zve řejn ěným na pa řížské univerzit ě v roce 1277, nebo ť tato událost zasáhla široké vrstvy st ředov ěkých intelektuál ů a její vylí čení poslouží jako historický úvod do Baconovy doby.

8 Baconovská problematika je velmi pestrá. Teprve po kritickém vydání všech spis ů bude možné vykládat filosofii Rogera Bacona v celé její celistvosti a úplnosti.

7 I.1 Baconovská legenda

Roger Bacon údajn ě vstoupil do d ějin filosofie jako st ředov ěký myslitel, který svým dílem ohlásil nástup novov ěké v ědy. I kdyby budoucí výzkum rukopis ů podal pro toto tvrzení pádné d ůkazy, které ovšem nejsou nyní k dispozici, nevypovídal by takový údaj nic o ší ři zájm ů a hloubce myšlení osobnosti, která k sob ě p řitahuje pozornost teolog ů, filolog ů, matematik ů, fyzik ů, zem ěpisc ů či muzikolog ů. Důvod ů ke studiu této osobnosti d ějin st ředov ěké filosofie bylo a je n ěkolik. Uvedu po mém soudu t ři hlavní. Předn ě je to pov ěst alchymisty a mága, která tkví svými ko řeny hluboko v renesanci a reflektuje zejména Baconovu alchymistickou produkci. Alchymistická pojednání dochovaná pod jeho jménem jsou však z větší části nejspíše podvržená a proti magii se soustavn ě ohrazuje jako proti oblasti neslu čitelné s křes ťanskou vírou. Čestný titul podivuhodný doktor, doctor mirabilis , získal proto, že byl p řesv ědčen o poznatelnosti skrytých zákonitostí p řírody a to ho dovedlo k podivuhodným domn ěnkám a vizím. Na druhém míst ě zmi ňuji pov ěst „mu čedníka v ědy“, pro kterou byl jeho p říklad vyzdvihován v diskusi o p ředch ůdcích novodobých v ědeckých a pokrokových myšlenek v dobách p řed Galileim a Descartem. 9 Celá řada jeho životopisc ů podlehla nepodložené domn ěnce, že Bacon musel v žalá ři trp ět pro své p řesv ědčení o empirickém základu veškerého poznání. Vinu nese jednak nesprávná interpretace n ěkterých autobiografických glos, jednak nedostate čně vysv ětlená teorie experimentální v ědy v pramenných spisech. Postupné zp řístup ňování p ůvodních spis ů se stalo do t řetice podn ětem k zahájení vážného výzkumu a k zodpov ězení otázek povahy Baconova myšlení. Ze zaprášených foliant ů uložených v Pa říži, Londýn ě, Řím ě se pé čí filolog ů a historik ů v ědy za čaly klubat na sv ět dosud neznámé texty pon ěkud jiného Rogera Bacona než proslulého alchymisty. Tímto odhalením pramenných text ů dostalo baconovské bádání sv ůj z řetelný p ředm ět a skute čný raison d´être . T řebaže Baconovo dílo doposud není celé vydáno kriticky, dostupné prameny skýtají možnost podnikat již plnohodnotný výzkum. Od čas ů, kdy Victor Cousin upozornil na dosud neznámé rukopisy Rogera Bacona, uplynulo více než sto padesát let a za tu dobu baconovské bádání pokro čilo a získalo si respekt a uznání u odborné ve řejnosti. Spisy st ředov ěkého scholastika p řitahují pozornost nezvyklým p řístupem a dopisovou formou

9 Srov. Saisset, E. E.: Précurseurs et disciples de Descartes . Didier, Paris 1862. Dále Millet, J.: Histoire de Descartes avant 1637 . Didier, Paris 1867.

8 st ěžejních spis ů. Po obsahové stránce je Bacon p řitažlivý konceptem reformy studia a v ědy (a tím i spole čnosti). Vysoké ocen ění přínosu arabské a židovské kultury pro Evropu a pé če o úroveň latinské vzd ělanosti na Západ ě tvo ří v d ějinách scholastické filosofie výjimku. Mezi další p řitažlivá témata pat ří sep ětí Bacona s hermetickou tradicí, zužitkování pseudo- aristotelského odkazu a ovšem hlasit ě vyjad řované kritické postoje k čelným scholastik ům. Čtená ř vd ěč ný za špetku zábavy ocení glosy, v nichž se náš myslitel vyjad řuje sarkasticky o úrovni vzd ělání svých sou časník ů. V ůbec všechna p římo čará až prosto řeká vyjád ření jsou nějak d ůležitá a tvo ří cenný dobový komentá ř. Kdo chce promýšlet d ějiny scholastické filosofie a p řihlíží i k filosofii Rogera Bacona, u nějž se pokora mísí s jadrností, má možnost pozorovat scholastiku jakoby v zrcadle, ve kterém se odrážejí proslulé spory i bystrá a mnoha autoritami podložená argumentace. Martin Grabmann správn ě podotkl: „Hodnota filosofických a teologických prací Rogera Bacona spo čívá také v tom, že se zajímal o v ědecké proudy své sou časnosti i minulosti. Je historikem filosofie ve v ěku vrcholné scholastiky. Je jím proto, že dokáže sdělovat víc o vn ějších vztazích v ědeckého života, o osobnostech a metodách, o nov ě objevených pramenech bádání.“ 10 Učená Evropa zažívá ve t řináctém století nebývalý p říliv p řeklad ů arabských, perských a řeckých myslitel ů, jimž vévodí pravé i podvržené spisy Aristotela. 11 Cenzurní výnosy, které zakazují n ěkteré aristotelské teze se spíše podílejí na rozši řování známosti Aristotelovy filosofie, než by ji ú činn ě utlumovaly v zárodku. Čerstv ě zakládané univerzity v Oxfordu, Pa říži, Salamance, Montpellieru, Bologni, Toulouse a na jiných místech se stávají plnohodnotnými náhradami katedrálních škol dvanáctého století a p ůsobišt ěm duchovních nov ě se ustavujících žebravých řád ů dominikán ů a františkán ů. Evropské státy procházejí periodou územní a mocenské centralizace, vznikají četná literární díla ve vernakulárních jazycích. Vzd ělaná Evropa hovo ří st ředov ěkou latinou. Na pa řížské univerzit ě u čí slovutní mist ři obou řád ů, dominikáni Albert Veliký a Tomáš Akvinský, františkáni Alexandr Halský a

10 Grabmann, Martin: Forschungen über die lateinischen Aristoteles-Übersetzungen des XIII. Jahrhunderts . Beiträge zur Geschichte der Philosophie des Mittelalters, Band XVII. Verlag der Aschendorffschen Buchhandlung, Münster 1916, s. 56. 11 Vý čet p řeklad ů a spis ů dostupných ve st ředov ěkých knihovnách na po čátku t řináctého století poskytl Libera, Alain de: St ředov ěká filosofie: byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Oikúmené, Praha 2001, s. 353- 364. Pro jedenácté století viz Otisk, Marek: Na cest ě ke scholastice: klášterní škola v Le Bec - Lanfrank z Pavie a Anselm z Canterbury. Filosofia, Praha 2004, s. 41-50. Srov. také Vernet, Juan: Arabské Špan ělsko a evropská vzd ělanost. L. Marek, Brno 2007. Burnett, Charles: Arabic into Latin: the reception of Arabic philosophy into Western Europe . in: Cambridge Companion to Arabic Philosophy , Cambridge University Press, Cambridge 2005, s. 370-404.

9 Giovanni Fidanza, nazvaný svatým Františkem Bonaventura. V odborném slohu se prosazují sbírky p řednášek ( quaestiones ) a summa. 12 Roger Bacon je dít ě svého v ěku. Navšt ěvoval univerzitu, upnul se k Aristotelovi, sepsal latinsky své quaestiones , vstoupil do žebravého řádu, dokázal shrnout své postoje a poznatky do obsáhlých svazk ů, a p řece se vydal odlišnou cestou než ostatní. Jeho postoje a zlepšující návrhy, které cht ěl prosadit v celospole čenském m ěř ítku, ovšem nenašly pat řičnou odezvu. Dílo Rogera Bacona tak z ůstalo památníkem snahy všestrann ě vzd ělaného člov ěka kladoucího vysoké nároky na kulturní vysp ělost Západu. Jako takové je Baconovo dílo dodnes zdrojem četných podn ětů, p ředm ětem studia a p ředobrazem kritického p řístupu. Vzniklo mnoho záslužných prací, které se podílely na o čist ě Baconova portrétu od nános ů prachu laskavých pov ěr. Ú čelem této práce je tedy poukázat také na výt ěžek moderního výzkumu a zhodnotit výsledky práce baconovských badatel ů, mezi n ěž pat ří J. S. Brewer, J. H. Bridges, A. G. Little, P. Duhem, L. Thorndike, S. C. Easton, E. Massa, D. C. Lindberg, J. Hackett, T. S. Maloney a G. Molland.

12 Srov. Cesty peripatetického odkazu na latinský Západ in: Otisk, Marek: Metafyzika jako v ěda. Ibn Síná a Ibn Rušd ve scholastické diskusi. Filosofia, Praha 2006, s. 15-35. Libera, Alain de: c. d., s. 352-392. Heinzmann, Richard: St ředov ěká filosofie. Olomouc 2000, s. 140-168. Floss, Pavel: Architekti k řes ťanského st ředov ěkého vědění. Vyšehrad 2004, s. 185-194.

10 I.2 Hodnota pramen ů a literatury

Studovat Bacona nebylo dlouho možné bez p řístupu do archiv ů. Teprve v devatenáctém a dvacátém století se edice jeho díla ujali angli čtí a francouzští badatelé. Tím byl dán prvotní popud k důkladn ějšímu studiu a Bacon se dostal do širšího pov ědomí odborné ve řejnosti. Na rozdíl od jiných osobností vrcholné scholastiky, jejichž rukopisy spo čívají dosud v archivech, dílo Rogera Bacona prošlo již fází objevení a zp řístupn ění. Je p řízna čné, že prvními tišt ěnými spisy Rogera Bacona byla alchymistická pojednání. Traktát Epistola de secretis operibus artis et naturae et de nullitate magiae ( Dopis o skrytých dílech um ění i p řírody a o nicotnosti magie) vydal Simone de Coline v Pa říži roku 1542 pod názvem Fratris Rogerii Bachonis Anglici Libellus de mirabili potestate artis et naturae , ve francouzském p řekladu jej vydal Jacques Girard de Tournus v Lyonu roku 1557 a v Pa říži roku 1629. Následn ě jej vydal v Hamburku v roce 1618 proslulý John Dee a vyšel také v Ženev ě roku 1702 v prvním dílu objemné Bibliotheca chemica curiosa švýcarského léka ře Jeana-Jacquesa Mangeta (1652-1742) vedle spis ů Athanasia Kirchera, Arnalda z Villanovy, Avicenny a Raimunda Lulla. Spis Speculum alchimiae vyšel tiskem v Norimberku roku 1541, poté ve francouzském p řekladu v Lyonu 1557 a v Pa říži 1612 a 1627, dále v edici Johna Dee v Theatrum chemicum V. (Štrasburk 1622) a rovn ěž ve zmín ěné Mangetov ě Bibliotheca chemica curiosa I. Optické pojednání Rogeri Baconis Angli Perspectiva vydal marburský profesor Johannes Combach ve Frankfurtu roku 1614 a roku 1620 vyšlo v jednom svazku několik Baconovi p řipisovaných pojednání: Breve breviarium fratris Rogeri Baconi, ad Raymundum qui scripsit de viridi Leone, Tractatus trium verborum , Speculum secretorum . Z tohoto nástinu plyne, jak oblíben byl Roger Bacon v raném novov ěku. 13 Pozoruhodnou

13 Srov. Muir, Pattison.: Roger Bacon, his relations to alchemy and chemistry. in: Little, A. G. (ed.): Roger Bacon: essays contributed by various writers on the occasion of the commemoration of the seventh centenary of his birth . Clarendon Press, Oxford 1914, s. 285-320. Tento vý čet raných tisk ů dopl ňuje Little, A. G.: Roger Bacon´s Works . in: týž (ed.): Roger Bacon: essays contributed by various writers on the occasion of the commemoration of the seventh centenary of his birth. Clarendon Press, Oxford 1914, s. 375-419. Littl ův seznam obsahuje podrobné údaje o sedmdesáti sedmi pravých i podvržených Baconových spisech. Zaujala m ě drobná zmínka ve studii o díle Philosophia pauperum od Martina Grabmanna. Ten nechává nahlédnout do praxe st ředov ěkých opisova čů domn ělého Baconova díla, když uvádí následující: „Kodex 150 Digby Bodleyovy knihovny v Oxfordu obsahuje první v po řadí rukopis Philosophia pauperum . W. D. Macray se domnívá, že tento rukopis pochází z třináctého století. Na dolním okraji folia 1r je p řipsáno: Hanc summam composuit frater Rogerus Bagount , p řičemž jinou rukou je p řipsáno: secundum quosdam. “ Srov. Grabmann, Martin: Die Philosophia pauperum und ihr Verfasser Albert von Orlamünde. Beiträge zur Geschichte der Philosophie des Mittelalter, Aschendorff, Münster 1918, s. 15. Takto se mohl podle m ě seznam položek v soupisu Baconových děl vyšplhat hrav ě na sedmdesát sedm, které uvádí A. G. Little. K problematice autorství alchymistických spis ů Singerová podotýká, že Bacon se stával až do osmnáctého století ob ětí t ěch, jimž on sám vytýká, že p řipisují

11 kapitolou je však také výp ůjčka Baconových spis ů renesan čním vzd ělancem Picem della Mirandolou, která dosv ědčuje, že prvotní zájemci o Bacona nebyli vždy nutn ě odkázaní na tišt ěné edice, ale mohli se obsloužit p římo rukopisem. 14 Teprve po opadnutí prvních vln zájmu o Bacona vyšlo v Londýn ě v roce 1733 Opus maius jako editio princeps a bylo vzáp ětí p řetišt ěno v Benátkách (1750). Z dublinského rukopisu po řídil edici Samuel Jebb. 15 Její p řínos byl obrovský, dílo se tak poprvé dostalo do rukou vzd ělanc ů devatenáctého století (Goethe), t řebaže k úplnosti jí chyb ěla sedmá část pojednávající o morální filosofii. Nezanedbatelnou zásluhu na prvním zp řístupn ění fragment ů z Opus tertium má Victor Cousin. Prost řednictvím článk ů v Journal des Savants upozornil odbornou ve řejnost na dosud neznámé rukopisy a vyzval n ěkterého z Baconových krajan ů, aby se pokusil o jejich edi ční zp řístupn ění. 16

autorství n ěkterých magických knih králi Šalamounovi. Srov. Epistola de secretis operibus artis et naturae et de nullitate magiae , c. II; Brewer, s. 526: Unde quicquid dicunt quod Salomon composuit hoc vel illud, aut alii sapientes, negandum est; quia non recipiuntur hujusmodi libri auctoritate ecclesiae, nec a sapientibus, sed a seductoribus, qui mundum decipiunt. Viz Singer, Dorothea Waley: Alchemical Writings Attributed to Roger Bacon. in: Speculum 7, 1, 1932, s. 80-86. K Baconovu druhému životu v renesanci a novov ěku srov. Bridges, John Henry: The Life and Work of Roger Bacon . Williams and Norgate, London 1914, s. 36-41. Getz, Faye: Roger Bacon and Medcine: The Paradox of the Forbidden Fruit and the Secrets of Long Life. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 354-357. Power, Amanda: A Mirror for Every Age. The Reputation of Roger Bacon. in: English Historical Review 121, 492, 2006, s. 657-692. 14 Pico della Mirandola si vyp ůjčil Bacona (alchymistické spisy) spolu s Tomášem Akvinským ( De ente et essentia ) a Henry Batem ( Speculum naturalium ) z vatikánské knihovny krátce p ředtím, než mu byl p řístup do této instituce odep řen. Srov. Kraye, Jill: Pico on the Relationship of Rhetoric and Philosophy. in: Dougherty, M. V. (ed.): Pico Della Mirandola: New Essays. Cambridge University Press, 2008, s. 13-36, konkrétn ě s. 34. Grafton, Giovanni: Commerce with the Classics. Ancient books and Renaissance Readers. Michigan 1997, s. 105. Molland, George: Roger Bacon and the Hermetic Tradition in Medieval Science. in: Vivarium, 31, 1, 1993, s.140-160. Pico della Mirandola znalost Bacona dokazuje sám. Viz Pico della Mirandola, Disputationes adversus Astrologos I, in: Opera omnia , Venetiis 1557, fol. 78: Quis enim adducatur ut Ovidium De Vetula Ovidium credat, in quo De magnis etiam Conjunctionibus et Christiana lege mirabilia pronunciantur, ut adeo ut Rogerius Bachon, magnus astrologiae patronus, nullius libentius scriptoris testimoniis utatur, nisi forte praeferat Artephium, qui omnino secreta alia innumerat; quale illud, inspecto non astro sed lotio, posse hominis et vitam et ingenium et conditiones, denique omnes ad unam praecognosci. Sic magnam quoque ille [Bachon] fidem Ethico philosopho, cujus liber De Cosmographia translatus dicitur ab Hieronymo. Est autem lectio adeo deridicula ut nulla magis, sed frequenter citata a Rogerio nostro in Epistola ad Clementem, ita ut fere adducat compositum ab eo libellum quendam cui titulus De erroribus studentium Theologiae, quo imprimis volumine erroris accusatur quod theologi nostri misteria religionis magis ex Aristotele caeterisque philosophis confirment, quam ex auctoribus quos modo nominavimus, Ethico, Arthephio, Ovidio De Vetula, poetisque similibus. Praescribitur vero liber Alberto, sed mendacissime, cum nunquam in theologicis suis scriptis haec ille somnia memoraverit, sed merito ad Baconem videtur referendus, cujus alia scripta in ea eum fuisse sententia facile declarant illorum semper auctorum testimoniis oraculisque perscatentia. Cituji dle Mandonnet, Pierre: Roger Bacon et le Speculum Astronomiae (1277) . in: Revue néo-scolastique de philosophie , 17, 67, 1910, s. 313- 335, na s. 320 v pozn. 1. 15 Jak uvádí A. Powerová, již v roce 1679 se vážn ě debatovalo v Britské akademii o publikaci d ěl Bacona. Motiv byl nacionalistický, šlo o to ukázat, jaké p řednosti má anglický národ. Viz Power, Amanda: c. d. , s. 671. 16 Cousin, Victor: D'un ouvrage inédit de Roger Bacon, récemment trouvé dans la bibliothèque de Douai . in: Journal des Savants, 1848, s. 129-138, 222-236, 290-307, 340-354; týž: Description d'un manuscrit inédit de Roger Bacon, qui se trouve dans la bibliothèque d'Amiens . in: Journal des Savants , 1848, s. 459-472.

12 V roce 1859 John Sherren Brewer vydal v jediném svazku řady Scriptores Rerum Britannicarum Medii Aevi spisy Opus tertium, Opus minus , Compendium studii philosophiae a pojednání Epistola de secretis operibus artis et naturae et de nullitate magiae . Brewerova edice i p řes své stá ří nebyla dosud nahrazena nov ější a slouží jako standardní dílo. Francis A. Gasquet (1897), Pierre Duhem (1909) a Andrew G. Little (1912) dopl ňují tuto edici o n ěkteré nalezené zlomky. 17 Úkolu po řídit novou kritickou edici Opus maius , dopln ěnou tentokrát o sedmou neznámou část spisu, se ujal John Henry Bridges. Dva svazky celé edice vyšly v roce 1897 (Clarendon Press, Oxford) a v reedici dopln ěné o t řetí svazek v roce 1900 (Williams and Norgate, London). T řetí svazek Bridgesovy edice je suplementární, neobsahuje v ěcné poznámky k textu, ale uvádí r ůzno čtení a emendace na základ ě porovnání starých rukopis ů s editio princeps (Samuel Jebb, London 1733). 18 Bridges se opíral zejména o poškozené anglické a irské rukopisy, i proto byla edice páté části podrobena kritice Davidem C. Lindbergem a reedice sedmé části Opus maius provedená F. Delormem a Eugeniem Massou z nov ě objeveného vatikánského rukopisu (Vat. lat. 4295) obsahuje navíc pátou a šestou kapitolu, kterou Bridges nem ěl k dispozici. 19 I p řes zmín ěné nedostatky z ůstává Bridgesova edice d ůležitým zdrojem k poznání celku Opus maius . Za sedmou část Opus maius p řipojil Bridges ješt ě kritickou edici traktátu De multiplicatione specierum , který vydal již Samuel Jebb, a to jako sou část Opus maius . Bridgesovu edici pozvolna nahrazují moderní kritické práce jednotlivých částí opat řené kritickým aparátem a zasv ěceným úvodem. Sedmou část nov ě editoval Ferdinand Delorme a Eugenio Massa a vyšla pod názvem Rogeri Baconis Moralis Philosophia (Thesaurus Mundi, Zürich 1953). Pátou část Perspectiva editoval a přeložil David C. Lindberg v knize Roger Bacon and the Origins of Perspectiva in the Middle Ages (Oxford University Press, New York 1996). Pracovní edici šesté části De scientia experimentali publikoval Jeremiah Hackett (Pontifical Institute of Mediaeval Studies, Toronto 1979) a p řipravuje i edici standardní.

17 Fragment Opus tertium objevený A. G. Littlem se týká čtvrtého oddílu Opus maius ( části geografické a astrologické) a další fragment Opus tertium objevený P. Duhemem obsahuje pojednání O páté esenci , O pohybech nebeských t ěles ad. Viz Little, A. G.: Roger Bacon’s Works. in: týž (ed.): Roger Bacon . Clarendon Press, Oxford 1914, s. 390-391. Edice: Part of the Opus Tertium of Roger Bacon. Ed. A. G. Little. The University Press, Aberdeen 1912. Un fragment inédit de l´Opus tertium de Roger Bacon. Ed. Pierre Duhem. Quaracchi, Ad Claras Aquas (Florence) 1909. 18 Bridgesovu edici Opus maius J. P. Gilson ozna čil v recenzi publikované v The English Historical Review (13, No. 49, 1898, s. 151-155) za tém ěř bezcennou kv ůli závažným editorským chybám a také proto, že Bridges nezohlednil Gasquet ův nález hlásící se k Opus maius . Bridges tedy doplnil oba svazky ješt ě dodate čným t řetím, který obsahuje dopln ěk z textu vatikánského rukopisu a kapitolu z Gasquetova fragmentu (jde o Opus maius , pars I, c. 16). Opat řil text kritickým aparátem a celý soubor znovu vydal. 19 Little na zaklád ě n ěkterých indicí soudil, že šestá část sedmého oddílu nebyla nikdy sepsána. Dochovala se z ní však jedna strana. Viz Little, A. G.: c. d. , s. 385-386.

13 Z edic ostatních spis ů Rogera Bacona je t řeba zmínit vydavatelský po čin Roberta Steela, který v řad ě Opera hactenus inedita Rogeri Baconi I-XVI (Oxford 1905-1940) zp řístupnil Baconovy p řednášky o metafyzice a Aristotelových libri naturales konané v Pa říži ve čty řicátých letech t řináctého století, dále spisy k reform ě kalendá ře a Baconem po řízenou edici pseudo-aristotelského díla Secretum secretorum .20 Dílo Compendium studii theologiae vydal poprvé Hastings Rashdall (1911). Karin Margareta Fredborg, Lauge Nielsen a Jan Pinborg vydali v roce 1978 spis O znacích (De signis , Traditio 34, 1978), Alain de Libera vydal kriticky Baconovy Summulae dialectices I-III ( Archives d'histoire doctrinale et littéraire du Moyen-Âge 53-54, 1986-1987) a Thomas S. Maloney vydal novou edici Compendium studii theologiae (Brill, Leiden 1988). David C. Lindberg, odborník na metodologii st ředov ěké v ědy a optiku, zp řístupnil v kritické reedici spisy De multiplicatione specierum , De speculis comburentibus (Clarendon Press, Oxford 1983) a v roce 1996 spis Perspectiva , pátý oddíl Opus maius .21 Náro čnou práci na kritické edici spisu Opus tertium zapo čal a již nestihl dokon čit George Molland. Z uvedeného p řehledu je z řejmé, že edice Baconova díla postupuje a že je možné čas od času o čekávat nové p řír ůstky. Má práce se opírá o Bridgesovu t řísvazkovou edici Opus maius . T řetí svazek obsahuje text oddíl ů I-III Opus maius , nov ě vydaný a opravený podle Gasquetem nalezeného vatikánského rukopisu, a emendaci oddíl ů IV-VII. P ři citování ze čtvrtého oddílu Opus maius používám text z prvního svazku Bridgesovy edice. Oddíly V a VI cituji z druhého svazku Bridgesovy edice. 22 Ta mi byla dostupná v celistvosti a její výhodou je jednotná transkrip ční norma. Záv ěre čný oddíl VII jsem citoval v edici F. Delorma a E. Massy, nebo ť obsahuje kapitoly 5. a 6., které byly v Bridgesov ě dob ě pokládány za ztracené. Brewerova a Bridgesova edice je b ěžn ě citována v odborné literatu ře i s přihlédnutím ke skute čnosti, že části I-IV z Opus maius , celé Opus tertium a Compendium studii philosophiae a četné další spisy jsou dostupné zatím výhradn ě v prvních vydáních. Nevýhodou studia Baconova díla tak nadále z ůstává absence moderních edic, alespo ň Opus

20 Edice Opera hactenus inedita Rogeri Baconi , kterou vydával Robert Steele a na níž se podíleli A. G. Little a F. Delorme, obsahuje tyto spisy: 1. Metaphysica – 2.-4. Communia naturalium – 5. Secretum secretorum – 6. Compotus – 7. Questiones supra undecimum prime philosophie Aristotelis – 8. Questiones supra libros quatuor physicorum Aristotelis – 9. Epistola de retardatione accidentium senectutis a drobné léka řské spisy – 10. Questiones supra libros prime philosophie Aristotelis – 11. Questiones altere supra libros prime philosophie Aristotelis , Questiones supra De plantis , Metaphysica vetus Aristotelis – 12. Questiones supra librum De causis . – 13. Questiones supra libros octo physicorum Aristotelis – 14. Liber de sensu et sensato , Summa de sophismatibus et distinctionibus – 15. Summa gramatica , Sumule dialectices – 16. Communia mathematica . 21 V celé práci používám termín „oddíl“ k ozna čení jednoho ze sedmi hlavních díl ů Opus maius a termín „kapitola“ k ozna čení částí Opus maius v rámci jednotlivých oddíl ů. 22 Novodobé edice spis ů Perspectiva od D. C. Lindberga a De scientia experimentali od Hacketta se mi do rukou nedostaly.

14 maius , Opus minus a Opus tertium . Nyn ější stav je nevyhovující, protože část t ěchto d ěl je vydaná kriticky podle nejvyšších standard ů, část se opírá o zn ění n ěkolika rukopis ů vatikánské, britské a irské provenience a nové syntetické studie se nemohou op řít o jediný ucelený spis, nemluv ě o existenci díla souborného. 23 Spisy Opus minus a Opus tertium používám v jedin ě možné (Brewerov ě) edici, stejn ě tak i v případ ě odkaz ů na Compendium studii philosophiae a Epistola de secretis operibus artis et naturae et de nullitate magiae . Oba díl čí edi ční dodatky k Opus tertium od P. Duhema (Quaracchi 1909) a od A. G. Littla (Aberdeen 1912) ponechávám stranou. Spisy Metaphysica , Communia naturalium a další cituji v edici Roberta Steela.

*

První velkou monografii Roger Bacon, sa vie, ses ouvrages, ses doctrines, d'après des textes inédits (Hachette, Paris 1861) napsal Émile Charles. Portrét osobnosti Rogera Bacona zejména jako p řírodov ědce však musel zákonit ě vést ke korekci a revizi. V Charlesov ě duchu pojednali o Baconovi v německém prost ředí Leonhard Schneider (monografie Roger Bacon , Kranzfelder, Augsburg 1873) a Sebastian Vogl (disertace Physik Roger Bacos , Erlangen, 1906). Voglova práce m ůže dosud dob ře posloužit jako komentovaný index latinských, řeckých a arabských autor ů, o n ěž se Bacon opíral. 24 O nové p řipomenutí Baconova odkazu se postaral u p říležitosti 700letého výro čí Baconova narození jednak J. H. Bridges knihou The Life and Work of Roger Bacon (Williams and Norgate, London 1914), jde o koncízní úvodní studii k četb ě Opus maius , jednak Andrew George Little, archivá ř a odborník na d ějiny františkánského řádu v Anglii. Littlem sestavený sborník Roger Bacon (Clarendon Press, Oxford 1914) p ředstavil dílo Rogera Bacona v dosud nebývalé ší ři a znamená d ůležitý a doposud p řínosný základ k dalšímu bádání. 25

23 Českému čtená ři je z díla Rogera Bacona dostupný slovenský p řeklad n ěkterých kapitol Opus tertium (13, 22– 23, 25, 28–43) v Hrušovský, Igor (ed.): Antológia z diel filozofov. Patristika a scholastika. Pravda, Bratislava 1975, s. 359-405. Česky vyšel traktát Epistola de secretis operibus artis et naturae et de nullitate magiae in: Bor, D. Ž. (ed.): P ět traktát ů, Trigon, Praha 1990. Text p řekladu je renesan ční, po řídil ho Bavor Rodovský z Hustí řan, významný český alchymista a p řekladatel p ůsobící ve službách Viléma z Rožmberka. Chyb ějící části jsou dopln ěny novodobým p řekladem, proto celek p ůsobí zna čně nesourod ě. Nejstarší zmínku o Rogeru Baconovi v českém novodobém prost ředí jsem nalezl u Františka Drtiny, který se opírá dokonce o pramenný spis Opus tertium . Viz Drtina, František: Přírodní v ědy a vzd ělání humanitní. in: Česká mysl , VIII, 1907, s. 113-130. Prvním vskutku reprezentativním po činem je p řeklad Baconova spisu De signis. O znacích . P řeložil Martin Pokorný. Oikúmené, Praha 2010. 24 Komentovaný p řehled odborné baconovské literatury sahající od Emila Charlese po rok 1947 poskytl Easton, C. Stewart: Roger Bacon and His Search For a Universal Science . Russell and Russell, New York 1971, s. 237- 240. 25 Záhy po Littlov ě sborníku vyšla práce Clemense Baeumkera Roger Bacons Naturphilosophie (Aschendorff, Münster 1916). Z některých dalších díl čích studií lze zmínit práci Hugo Hövera, který napsal pojednání Roger Bacons Hylomorphismus (Paderborn 1912). Raoul Maurice Jean Carton sepsal t ři souborné studie o Baconovi

15 Bacona jako progresivního empirika a bezmála v ědce novov ěku si p ředsevzal prozkoumat Lynn Thorndike. Podal v ěcný rozbor Baconových metod a postup ů v druhém díle osmisvazkového pojednání A History of Magic and Experimental Science (Columbia University Press, New York 1923-1958) a vyvrátil p ředstavy o Baconov ě naprosté výjime čnosti. 26 Zam ěř il se zejména na pojetí experimentální v ědy a na Bacon ův vztah k magii. Thorndike se svými pracemi zasloužil o demytizaci Bacona a poukázal na jeho sm ěšování v ědy s magií (resp. s uznáváním iracionálních elementů, nap ř. za říkávání či uhranutí). Monografie a tematické odborné články vznikající po druhé sv ětové válce p řinášejí studie rozší řené o znalost Baconových raných i pozdních spis ů, které mezitím v úplnosti vydal Robert Steele. Objevují se tak pokusy o syntetické práce a dochází ke vzniku nových kritických edicí. Mezi významné syntetiky pat ří Stewart C. Easton, který v publikaci Roger Bacon and His Search For a Universal Science (Russell and Russell, New York 1952) nabídl pokus o vysv ětlení Baconova zám ěru o reformu v ědy. Práce je cenná zejména snahou o detailní rozbor životopisu a vysv ětlení n ěkterých dosud nejasných životních údobí. Easton se pokusil o pohled na Baconovo myšlení jako celek, je mu však vy čítán p řílišný psychologismus (nap ř. Stevenem J. Williamsem). Na Thorndika navázal v nejnov ější dob ě Jeremiah Hackett, který si p ředsevzal objasnit ve své disertaci Baconovu experimentální v ědu a experimentální metodu. Hackett inspirován A. G. Littlem a Jamesem A. Weisheiplem (editor sborníku Albertus Magnus and the Sciences , 1980) vydal sborník studií s názvem Roger Bacon and the Sciences (Brill, Leiden 1997), který shrnuje výsledky sou časného baconovského bádání. Florian Uhl poté se spolupracovníky přeložil n ěkteré stat ě z Hackettova sborníku a obohatil je o p řeklady neprávem opomíjených přísp ěvk ů italské provenience z posledních desetiletí ve sborníku Roger Bacon in der Diskussion (2 sv., Lang, Frankfurt am Main 2001-2002). Je velmi p řízna čné, že nejvšestrann ější sou časné pohledy na Baconovo myšlení poskytují sborníky a nikoli ucelené monografie. O takové dílo se sice pokusil již zmín ěný

(všechny Pa říž 1924): La synthèse doctrinale de Roger Bacon – L' expérience mystique de l'illumination intérieure chez Roger Bacon – L' expérience physique chez Roger Bacon. Contribution a l'étude de la méthode et de la science expérimentales au XIIIe siècle. Svou roli v popularizaci Baconova díla sehrál a stále sehrává také první anglický p řeklad Opus maius , jehož autorem je Robert Belle Burke (2 vol., University of Pennsylvania Press, Philadelphia 1928) a který není k lítosti baconovských badatel ů p říliš vyda řený a v odborných pojednáních není proto využíván. Z roku 1938 pochází latinská disertace Expositio plenior hylemorphismi fratris Rogeri Baconi od Joannese Antonia Sheridana. Po válce vychází pak práce Thomase Crowleyho The Problem of the Soul in His Physical Commentaries (1950). Studie zmín ěné v této poznámce se mi do rukou nedostaly, čerpal jsem však z novodobých prací, které zohled ňovaly díl čí poznatky z uvedených pojednání. 26 K tomu viz nap ř. Hackett, Jeremiah: Roger Bacon and the Sciences. Introduction in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 1- 8.

16 Stewart C. Easton, pojmenoval je však vágn ě jako Hledání univerzální v ědy a za osu výkladu zvolil Baconovu biografii. Vinu na takto rozt říšt ěném stavu sou časného bádání nenesou ani tak badatelé jako spíše nesoustavnost a pouhá rozpracovanost myšlenek. P řekážkou v dosáhnutí jisté standardní úrovn ě výzkumu je ovšem rovn ěž absence moderní kritické edice všech pravých spis ů. Kv ůli t ěmto nedostatk ům nebylo dosud možné p ředložit uspokojivou práci, která by nabídla p řesv ědčiv ě zd ůvodn ěné záv ěry týkající se Baconových postoj ů a přístup ů.

17 I.3 Životní osudy Rogera Bacona

Bacon ův životopis je plný mezer, nejasností a hádanek. Absence pramen ů k poznání životních osud ů vedla posléze k utváření kultu osobnosti, který vykrystalizoval v populární renesan ční hře Pam ětihodná historie o otci Baconovi a otci Bungaym od dramatika a Shakespearova vrstevníka Roberta Greena (1560-1592). Bacon je tu prezentován jako faustovský typ u čence, který v touze po v ědění pozvolna zaprodává duši zlu, ale nakonec je přiveden k pokání. 27 Dosavadní poznatky jsou velice sporé. Až na n ěkolik výjimek nám totiž poskytl informace o Baconov ě život ě pouze on sám v n ěkolika vzpomínkách či poznámkách. Ty nám mož ňují alespo ň p řibližné datování. Důkladná chronologie by umožnila lépe datovat spisy a vysv ětlila zřejm ě i pohnutky k dosud jen st ěží vysv ětlitelným rozhodnutím. Prvním a nejd ůležit ějším autobiografickým údajem je zpráva, kterou Bacon vepsal v roce 1267 do spisu Opus tertium . Píše v ní:

Pracoval jsem usilovn ě ve v ědách, zdokonaloval jsem se v jazycích a abecedu jsem se nau čil už p řed čty řiceti lety. M ěl jsem neutuchající úsilí. Vyjma dvou let z on ěch čty řiceti jsem neustále studoval a m ěl jsem mnoho výdaj ů, jako všichni ostatní. P řece jsem si jist, že bych člov ěka starostlivého a d ůvěř ivého nau čil čemukoli, co vím o moci v ěd a jazyk ů, za čtvrt nebo za p ůl roku, jen bych si musel vytvo řit u čebnici ve form ě kompendia. Je známo, že nikdo nepracoval v takovém rozsahu a v tolika v ědních oborech a jazycích, lidé se proto divili, že jsem tak intenzivní činnost v období p řed vstupem do řádu v ůbec p řežil. P řesto jsem pak cht ěl studovat stejn ě jako p ředtím, jen jsem už nepracoval tak usilovn ě, protože to nebylo nezbytné k výcviku v moudrosti. 28

27 Green charakterizuje Bacona verši: „V Oxfordu spatříš veselého mnicha,/ jenž sluje Bacon – naší v ědy pýcha.“ Viz český p řeklad Greenovy hry v publikaci Bejblík, Alois – Hornát, Jaroslav – Lukeš, Milan: Alžb ětinské divadlo I . Odeon, Praha 1978, s. 189-231, verše cituji ze s. 202. Green čerpal svou látku ovšem mj. z knihy lidového čtení The famous historie of Fryer Bacon Containing the wonderfull things that he did in his life: also the manner of his death; with the lives and deaths of the two conjurers, Bungye and Vandermast. Very pleasant and delightfull to be read . V ní je Bacon p ředstaven jako nadaný jinoch, který utekl z domova, projevil vzácné nadání pro v ědu, dosáhl úsp ěch ů v alchymii, p ředvedl sv ůj um p řed králem a vytvo řil hlavu, od níž se cht ěl dozv ědět, jak vybudovat okolo Anglie mosaznou ze ď coby ochranu proti nep řátel ům; následn ě je donucen uvažovat o marnosti v ědy, spálí své knihy a konec života stráví jako poustevník hloubící si vlastními prsty sv ůj hrob. Viz Power, Amanda: c.d. , s. 662-663. Nedostatek ov ěř ených údaj ů vedl ke vzniku legend, nap ř. o Baconov ě setkání s Raimundem Lullem v londýnském Toweru. Srov. Neubauer, Zden ěk: O svatém Františku . Malvern, Praha 2006, s. 191. Nepoda řilo se mi vypátrat historický pramen, který by o tomto zcela fiktivním setkání cokoli uvád ěl. Vlivem nep řesného čtení a nejasností se starší biografové domnívali, že Bacon byl svými představenými dvakrát dlouhodob ě v ězn ěn (v letech 1256-1266 a poté 1278-1292). Nové studie však tuto skute čnost nepotvrzují. Obraz v ědce uv ězn ěného v klášterní kobce za své troufalé názory pak jit řil obraznost historik ů v ědy v devatenáctém století. 28 Opus tertium , kapitola XX; ed. J. S. Brewer, London 1859, s. 65 [dále jen Opus tertium, c. XX; Brewer, s. 65]: Multum laboravi in scientiis et linguis, et posui jam quadraginta annos postquam didici primo alphabetum; et fui semper studiosus; et praeter duos annos de istis quadraginta fui semper in studio, et habui expensas multas, sicut alii communiter; et tamen certus sum quod infra quartum anni, aut dimidium anni, ego docerem ore meo hominem sollicitum et confidentem, quicquid scio de potestate scientiarum et linguarum, dummodo

18

Jeremiah Hackett, o jehož biografickou studii k Baconovi se opírám, interpretuje slovo alphabetum jako alphabetum philosophiae (abeceda filosofie ), tj. studium artes .29 To by znamenalo, že Bacon nastoupil na univerzitu v Oxfordu n ěkdy okolo roku 1227-1228. Vzhledem k tomu, že ke studiu na artistické fakult ě byli p řijímání chlapci ve v ěku t řinácti až čtrnácti let a studium trvalo sedm až osm let, rýsují se první jasné chronologické údaje. 30 Bacon se narodil podle tradice v Ilchesteru v jižní Anglii z řejm ě v roce 1214. 31 Jeho rodina byla p ůvodn ě zámožná, své bohatství však pozbyla v období boje mezi králem Jind řichem III. a zemskými barony, v němž se p řiklonila na stranu krále. Mladý Roger nastoupil na univerzitu v Oxfordu v dob ě, kdy z ní odcházel Robert Grosseteste, který jako kanclé ř univerzity pat řil k nejvýrazn ějším osobnostem. 32 Osobn ě se v této dob ě patrn ě nesetkali, ale zralý mistr musel mladému studentovi imponovat.

composuissem primo quiddam scriptum sub compendio. Et tamen notum est quod nullus in tot scientiis et linguis laboravit, nec tantum, quia homines mirabantur in alio statu quod vixi propter superfluum laborem; et tamen postea fui ita studiosus sicut ante. Sed non tantum laboravi, quia non fuit necesse propter exercitium sapientiae. 29 Z velkého množství nejr ůzn ějších biografií podávám vý čet t ěch, které jsem shledal d ůvěryhodnými a užite čnými. O n ě se také opírám p ři svém výkladu. Jde zejména o Hackett, Jeremiah: Roger Bacon: His Life, Career and Works. in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 9-23. Podobn ě týž: Scientia experimentalis: Von Robert Grosseteste zu Roger Bacon . in: Uhl, Florian (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion II., Lang, Frankfurt am Main 2002, s. 196-210. Little, Andrew George: On Roger Bacon’s Life and Works . in: týž (ed.): Roger Bacon: essays contributed by various writers on the occasion of the commemoration of the seventh centenary of his birth. Clarendon Press, Oxford 1914, s. 1-31. Z dalších st ěžejních biografických studií lze zmínit Alessio, Franco: Mito e scienza in Ruggero Bacone . Ceschina, Milano 1957, s. 22-76. Bridges, John Henry: The Life and Work of Roger Bacon . Williams and Norgate, London 1914; Easton, C. Stewart: Roger Bacon and His Search For a Universal Science . Russell and Russell, New York 1971; Hauréau, Jean-Berthélemy: Histoire de la philosophie scolastique II. 2, Pedone-Lauriel, Paris 1880, s. 75-94; Parain, Brice (ed.): Histoire de la philosophie I.2. Gallimard, Paris 1999, s. 1395-1402; Thorndike, Lynn: A History of Magic and Experimental Science II. Columbia University Press, New York 1923, s. 619-630; Oxford Dictionary of National Biography: from the earliest times to the year 2000 , vol. III. Oxford University Press, Oxford 2004, s. 176-181; Ueberweg, Friedrich: Grundriss der Geschichte der Philosophie II. Die Patristische und scholastische Philosophie. Hrsg. von Bernhard Geyer. Mittler, Tübingen 1951, s. 466-467. Ze studií v češtin ě si podle mne zaslouží pozornost pouze krátký nástin Baconova životopisu od Martina Pokorného v knize Roger Bacon: O znacích . Oikúmené, Praha 2010, s. 7-10. 30 Weisheipl ve studii o praktickém pr ůběhu chodu st ředov ěké univerzity uvádí, že studenti artes mohli mít p ři nástupu na univerzitu dvanáct i osmnáct rok ů, to by níže uvedenou chronologii pon ěkud upravovalo. Srov. Weisheipl, James A.: The Structure of the Arts Faculty in the Medieval University . in: British Journal of Educational Studies 19, 3, 1971, s. 266. 31 Za tento letopo čet se staví Little, Maloney i Hackett. Existovaly a existují však r ůzn ě podložené názory, že Bacon se narodil okolo roku 1210 (Jourdain) nebo 1220 (Lindberg, Crowley). 32 Robert Grosseteste (p řed 1170-1253) studoval artes v Herefordu a teologii v Pa říži, poté se stal prvním kanclé řem univerzity v Oxfordu (1214). Od 1229-1230 vzd ělával františkány, 1235 se stal biskupem v Lincolnu. Účastnil se koncilu v Lyonu (1245), v ěnoval se duchovní správ ě a bojoval proti papežskému nepotismu. Znalost aristotelské logiky prokázal sepsáním Komentá ře k Druhým analytikám , zabýval se aristotelskou fyzikou a přírodní filosofií, geometrií, sepsal díla o povaze sv ětla, barev, klimatických jev ů a duhy. Metafyziku sv ětla nahradil do jisté míry fyzikou sv ětla. V pozdním v ěku si osvojil znalost řečtiny a p řeložil Aristotelovu Etiku a její komentá ře, dále spisy Jana z Damašku, Pseudo-Dionysia, Ignatiovy listy, články z lexikonu Suda ad. Je autorem alegorické básn ě Zámek lásky (Château d'Amour ) a ovlivnil řadu pozd ějších výrazných oxfordských osobností. Lexikon des Mittelalters VII, heslo Robert Grosseteste , autor James McEvoy. Metzler, CD-ROM 2000, col. 905-907. Grossetestem se zabývali James McEvoy, William Richard Southern, Alistair Cameron

19 Vliv Roberta Grossetesta na tv ůrčí a myšlenkový vývoj Rogera Bacona je nezm ěrný. Ať už jde o jeho pozd ější zájem o matematiku, biblické jazyky, optická pojednání či zápal pro experimentální metodu, všude lze stopovat vliv Grossetesta. 33 P řesto lze jen st ěží doložit jejich setkání, t řebaže n ěkteré pasáže z Opus maius tomu nasv ědčují. 34 Hackett zmi ňuje cestu Grossetesta a Adama Marshe na koncil do Lyonu (1245). Na zpáte ční cestě se zastavili v Pa říži, kde na ve řejném shromážd ění univerzity tito sapientes antiqui vyvrátili názory, které zastávalo vulgus philosophantium ješt ě v roce 1266 (tj. domn ěnku, že činný rozum je sou částí duše). 35 Bezesporu si však Robert získal Rogerovu úctu, kterou lze doložit na mnoha místech v Baconov ě textu. 36 Podobn ě významnou osobností a p říkladem byl pro Rogera i zmín ěný Adam Marsh. 37 Bacon studoval v Oxfordu n ěkdy v letech 1228-1236 a o jeho tam ějších u čitelích není známo nic bližšího. 38 V ěnoval se studiu artes , tedy filosofickému triviu (gramatika, logika,

Crombie. P řehled Grossetestových spis ů a komentá ř k nim podal Dales, Richard C.: Robert Grosseteste's Scientific Works . in: Isis 52, 3, 1961, s. 381-402. 33 Bacon se nechal inspirovat Grossetestem v mnoha oblastech, vyjma pojetí astrologie. Bacon obhajuje ve čtvrtém oddíle Opus maius prognostickou astrologii ( astrologia iudicialis ), a čkoli ji zavrhl Grosseteste ve spise Hexaemeron . Viz Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on Astronomy-Astrology: The sources of the Scientia Experimentalis. in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 178-179. 34 Opus maius , oddíl III, kapitola 3. Ed. J. H. Bridges, svazek III, London 1897-1900, s. 88-89 [dále Opus maius , pars III, c. 3; Bridges III, s. 88-89]: Nam vidimus aliquos de antiquis qui laboraverunt multum in linguis, sicut fuit dominus Robertus praefatus translator et episcopus, et Thomas venerabilis antistes Sancti David nuper defunctus et frater Adam de Marisco, et magister Hermannus translator, et quidam alii sapientes. 35 Hackett se opírá o vlastní rozbor míst Opus tertium; Brewer, s. 187 a s. 74. Srov. Hacket, Jeremiah: Scientia experimentalis: Von Robert Grosseteste zu Roger Bacon . in: Uhl, Florian (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion II. Lang, Frankfurt am Main 2002, s. 205-208. Četné zmínky o obou u čencích v textech Opus ů nasv ědčují tomu, že se Bacon s ob ěma u čenci nejmén ě jedenkrát sešel. 36 Ješt ě dlouho po jejich pravd ěpodobném setkání se Bacon vyjad řuje o Robertovi jako o nejmoud řejším z latiník ů ( sapientissimus Latinorum ) a vliv Grossetesta lze sledovat ve všem, čemu se Bacon v ěnoval, zvlášt ě to platí pro jeho zájem o matematiku, řečtinu, optická pojednání a aristotelskou orientaci. Srov. Opus minus ; Brewer, s. 317: Et certus sum quod nullus apud Latinos, praeter unum, [manu recentiori in margine: Rob. Lincolniensis ] qui est sapientissimus Latinorum, poterit satisfacere in hac parte. Ze starší literatury se tématem zabýval Baur, Ludwig: Der Einfluss des Robert Grosseteste auf die wissenschaftliche Richtung des Roger Bacon . in: Little, A. G. (ed.): Roger Bacon . Clarendon Press, Oxford 1914, s. 33-54. Nov ěji pak Easton: c. d. , s. 89-93. Alessio, Franco: c. d. , 115-174. V celé práci používám termín „latiník“ (Latinus ) ve významu vyplývajícího z textu, tedy „vzd ělaný člov ěk latinského Západu“. 37 Adam Marsh († 1259) studoval v Oxfordu, stal se magistrem svobodných um ění, vstoupil na p řelomu let 1232-1233 do františkánského řádu. Stal se spolupracovníkem Roberta Grossetesta a v letech 1247-1250 prvním františkánským u čitelem v Oxfordu. Dochovala se sbírka dopis ů. Lexikon des Mittelalters I, heslo Adam von Marsh , autor L. Ott. Metzler, CD-ROM 2000, col. 109. 38 Z pozd ějšího vývoje usuzovali n ěkte ří starší historikové scholastické filosofie, že oxfordské studium ho podnítilo k svobodomyslnosti. Nap ř. Hauréau, Berthélemy: Histoire de la philosophie scolastique II. 2, Pedone- Lauriel, Paris 1880, s. 76: „On peut donc admettre que les premiers maîtres du jeune Roger l´encouragèrent par leur exemple à ne respecter aucune autorité. Il ne faudrait pourtant pas les considérer comme responsables de tous les malheurs de sa vie. Il était né rebelle.“ Celoživotní sklon k pronikavému myšlení by bylo možné p řičíst na vrub atmosfé ře nov ě založeného studia generale v Oxfordu a také volnému p řístupu k dosud málo rozší řeným spis ům a p řeklad ům, které vyhotovil Alfréd ze Sareshelu (p řeložil pseudo-aristotelské dílo De plantis ) či Adelard z Bath (p řeložil Eukleidovy Základy ). Mezi osobnosti, které utvá řely duchovní klima univerzity na po čátku třináctého století, pat řili mimo Roberta Grossetesta i Alexandr Neckham a John Blund. McEvoy se dotýká také vlivu Adama Marshe, Richarda Fishacra či Richarda Rufa. Bacon vykazuje dobrou znalost n ěkolika anglických učenc ů a vyjad řoval se o nich glosami či odkazy ve svých spisech. K Adamovi Marshovi a Robertovi

20 rétorika) a zejména kvadriviu (aritmetika, geometrie, astronomie, hudba). K zvláštní vymoženosti tehdejšího studia v Oxfordu pat řila četba nov ě objevených a z řečtiny i arabštiny překládaných Aristotelových spis ů a jejich komentá řů . Bacon obdržel titul mistra svobodných um ění, který mu otevíral cestu k dalšímu studiu, zejména teologie. Koncem t řicátých let, nebo na po čátku let čty řicátých, se odebral do Pa říže, kde se stal lektorem student ů artistické fakulty. 39 V rozmezí let 1240-1247 u čí a vede studenty jako magister regens . Sklon k vyu čování a hojné odkazování ke student ům ( vulgus studentium ) sv ědčí o tom, že v něm tato doba zanechala silné dojmy. 40 O tom, že četl texty se studenty, kte ří ho p ři té příležitosti opravili v drobné nep řesnosti, se zmi ňuje dokonce t řikrát. 41 Úctyhodný po čet dochovaných p řednášek,

Grossetestovi však vracel v textech opakovan ě a ve velmi kladném smyslu. Srov. McEvoy, James: Liberal Arts, Science, Philosophy, Theology and Wisdom at Oxford, 1200-1250 . in: Aertsen, J. A. – Speer, A. (eds.): Was ist Philosophie im Mittelalter? De Gruyter, Berlin – New York 1998, s. 560-570. Hackett uvádí, že o jednom Rogerovi Baconovi hovo ří i Větší kronika Matouše Pa řížského. K roku 1233 je sice zmín ěn quidam clericus de curia, jocundus in sermone jménem Rogerus Bacun , mohlo by však jít podle mne spíše o lapsus calami, nebo ť krátce p ředtím je řeč o Robertovi Baconovi z řádu dominikán ů, Robertus Bacun de ordine Predicatorum . Srov. Matthaei Parisiensis, monachi Sancti Albani, Chronica majora . III. Ed. Henry Richards Luard. London 1876, s. 244-245. O Rogerovi Baconovi se nezmi ňuje v souvislosti s Matoušem ani Vaughan, Richard: Matthew Paris , Cambridge University Press, Cambridge 1958. 39 Littl ův úsudek, že p řišel do Pa říže už p řed rokem 1236 není v ěrohodný. Little p ředpokládá, že Bacon tehdy napsal svou Epistola de retardatione accidentium senectutis ( Dopis o zpomalení dopad ů stá ří), kterou v ěnuje dv ěma muž ům, Janu ze Chatillonu a Filipu Kanclé řovi (†1236), obojí je však sporné. Steele soudí, že Bacon sepsal toto dílo v rozmezí let 1243-1254, pravd ěpodobn ě v roce 1247. Srov. Steele, Robert (ed.): Secretum secretorum cum glossis et notulis; tractatus brevis et utilis ad declarandum quedam obscure dicta Fratris Rogeri. Clarendon Press, Oxford 1920, s. XVIII. Atribuce Dopisu je však jako u dalších jiných Baconových d ěl pochybná. Hackett uvádí, že podle Lindberga Bacon za čal vyu čovat v Pa říži ve čty řicátých letech, dle Maloneyho okolo roku 1245, Weisheipl usuzuje již na rok 1237, a to na základ ě dom ěnky, že Baconovým kolegou byl Petrus Hispanus a že Bacon byl první, kdo zavedl na artistické fakult ě v Pa říži četbu Aristotelových text ů. Srov. Hackett: c. d. , s. 201. 40 Barvit ě vylí čil studentský život okolo roku 1240 soudobý kazatel Jakub z Vitry. Tepe jak studentské mravy, tak prost ředí, v n ěmž mladí chlapci studují, bydlí a disputují s mistry, p řek řikováni hádkami pouli čních nev ěstek. Jacobus de Vitriaco: Historia orientalis sive Hierosolymitae et occidentalis , ed. Franciscus Moschus. Balthasar Beller, Douay 1597, s. 278-279: In una autem et eadem domo schole erant superius, prostibula inferius . In parte superiori magistri legebant, in inferiori meretrices officia turpitudinis exercebant. Ex una parte meretrices inter se, et cum lenonibus litigabant; ex alia parte disputantes et contentiose agentes clerici proclamabant. Quanto autem magis superflui et in expensis prodigi sua turpius expendebant, tanto commendabatur amplius, et fere ab omnibus probi et liberales dicebantur. Si qui autem secundum Apostolicum mandatum sobrie et iuste et pie inter illos vivere voluissent, avari et miseri, hypocrite, superstitiosi, confestim ab impudicis et mollibus iudicabantur. Omnes enim fere Parisienses scholares, advene et hospites ad nihil aliud vacabant, nisi aut discere aut audire aliquid novi. Alii addiscentes tantum ut scirent, quod est curiositas; alii ut scirentur, quod est vanitas; alii ut lucraretur, quod est cupiditas et simonie pravitas. Pauci autem addiscebant ut aedificarentur vel aedificaret. O studentském život ě na st ředov ěké univerzit ě obsáhle a s využitím pramenné literatury pojednal Rashdall, Hastings: The Universities of Europe in the Middle Ages II.2, Clarendon Press, Oxford 1885. 41 P ři kritizování úrovn ě soudobých p řeklad ů prozrazuje, že četl se svými žáky Aristotelovy p řírodov ědné spisy a že byl sám opraven poslucha či ze Špan ělska. Opus maius , pars III, c. 1; Bridges III, s. 82: Nam pro mille millibus exemplis unum ponatur de libro Vegetabilium Aristotelis, ubi dicit Belenum in Perside pernitiossimum transplantatum Jerusalem fit comestibile. Hoc vocabulum non est scientiale sed laicorum Hispanorum. Nam jusquiamus, vel semen cassilaginis, est ejus nomen in Latino; quod sicut multa alia prius ab Hispanis scholaribus meis derisus cum non intelligam quae legebam, ipsis vocabula linguae maternae scientibus, tandem didici ab eisdem. Podobn ě se vyjad řuje ve spise Compendium studii philosophiae , kapitola VIII. Ed. J. S. Brewer, London 1859, s. 467-468 [dále Compendium studii philosophiae , c. VIII; Brewer s. 467-468]: Sunt

21 který sv ědčí o čilé pedagogické aktivit ě, p řivedl Eastona v této souvislosti k citování st ředov ěkého r čení non est senescendum in artibus – při vědecké práci člov ěk nestárne. 42 Předm ětem četby se studenty jsou Aristotelovy libri naturales a Metafyzika , tedy dosud v Pa říži neznámé aristotelské spisy. O Baconovi se dokonce uvažovalo jako o prvním, kdo četl v Pa říži nového Aristotela, nelze to však ani potvrdit, ani vyvrátit. Starší quaestiones o těchto spisech od jiných lektor ů nejsou ovšem známy. 43 Bacon ve zmín ěném období podle vlastních slov vid ěl disputovat o činném rozumu Viléma z Auvergne († 1248) a zmi ňuje se o řad ě soudobých osobností. 44 Sílí u něj patrn ě vliv Grossetesta († 1253) a postupným osvojováním aristotelské problematiky a ú častí na ve řejných disputacích se v Baconovi rodí p řesv ědčení o nutnosti založit v ědy ješt ě na jiném základ ě, než je argumentace. Zlom v jeho život ě nastává roku 1247, kdy opouští místo lektora v Pa říži, stává se nezávislým u čencem a za číná se v ěnovat vlastní badatelské činnosti. P říštích deset let pak popisuje v Opus tertium (1267) následovn ě:

Za dvacet let studia moudrosti, nedbaje o ve řejné mín ění, jsem utratil více než dva tisíce liber za tajné knihy, rozmanité zkušenosti, výuku jazyk ů, nástroje, tabulky a jiné. Bylo nutné hledat si p řátele v moudrých lidech, u čené jazykové poradce, geometry, matematiky, astronomy, řemeslníky a znalce mnohých dalších dovedností. 45

Hackett zpochyb ňuje, že by se mohl v ěnovat tomuto bádání i po vstupu do františkánského řádu a ohrani čuje popisované období lety 1247-1256. Bacon tehdy mohl pobývat v Pa říži. Prokazateln ě se zde zdržoval v roce 1251, když v ulicích řádili „pastý ři“

etiam vocabula quamplurima de lingua Lombardica, et Hispanica, et aliis Latinorum linguis posita in libris translatis; ut est illud de vegetabilibus Aristotelis; belenum in Perside perniciosissimum, transplantatum Hierusalem, factum est comestibile. Quod cum legi in scholis meis, et nesciretur interpretari, ut oportuit, deriserunt me Hispani scholares mei, a quibus postea didici quod non fuit Arabicum, ut omnes doctores credunt, sed Hispanum; et est semen cassilaginis. Celkov ě tuto okolnost zmi ňuje t řikrát, z toho Steele usoudil, že práv ě toto jeho pochybení ho mohlo vést k orientaci na studium cizích jazyk ů. Srov. Easton: c. d. , s. 26, pozn. 2. Steele otiskl latinský text, který se váže k Baconovým p řednáškám o matematice. Jde patrn ě o poznámky studenta pa řížské univerzity, text se o čividn ě opírá o Bacona, na n ěkolika místech ho špatn ě interpretuje, podává tak ovšem vzácnou možnost nahlédnutí do studentských poznámek. Titul první kapitoly zní Reprobaciones Rogeri Baconis . Srov. Steele, Robert: Roger Bacon as Professor. A Student's Notes . in: Isis 20, 1, 1933, s. 53-71. 42 Easton: c. d. , s. 70. 43 Easton: c. d. , s. 45. 44 Zná nap říklad celou škálu soudobých p řekladatel ů a u čence z obou žebravých řád ů. Opus maius , pars II, c. 5; Bridges III, s. 47: Nam universitate Parisiensi convocata, bis vidi et audivi venerabilem antistitem dominum Gulielmum Parisiensem Episcopum felicis memoriae coram omnibus sententiare quod intellectus agens non potest esse pars animae; et dominus Robertus Episcopus Lincolniensis et frater Adam de Marisco et hujusmodi majores hoc idem firmaverunt. Podobn ě Opus tertium , c. XXIII; Brewer, s. 74: Unde ego bis audivi venerabilem antistitem Parisiensis ecclesiae, dominum Guillielmum Alvernensem, congregata universitate coram eo, reprobare eos, et disputare cum eis. 45 Opus tertium , c. XVII; Brewer, s. 59: Nam per viginti annos quibus specialiter laboravi in studio sapientiae, neglecto sensu vulgi, plus quam duo millia librarum ego posui in his, propter libros secretos, et experientias varias, et linguas, et instrumenta, et tabulas, et alia; tum ad quaerendum amicitias sapientum, tum propter instruendos adjutores in linguis, in figuris, in numeris, et tabulis, et instrumentis, et multis aliis.

22 (Pastoreaux), jejichž v ůdce pokládá Bacon za vyslance Tatar ů a jejich rabování za znamení blížícího se p říchodu Antikrista. 46 V dalších letech mohl podniknout cestu do Oxfordu. 47 Není pravd ěpodobné, že by se věnoval studiu teologie. 48 S nejv ětší pravd ěpodobností se v ěnoval výzkumu, stýkal se s mudrci, opat řoval si lé čiva, vzorky hornin, optické nástroje a promýšlel možnost založit vědecké poznání na zkušenosti. Patrn ě navšt ěvoval také knihovnu Richarda Fournivala, amienského kanovníka, která obsahovala alchymistické spisy, protože p řír ůstek citované

46 Opus maius, pars IV; Bridges I, s. 401: Similiter in temporibus nostris magister Pastor totam Alemanniam et Franciam commovit, et cucurrit post eum multitudo hominum, et gratiam habuit coram toto vulgo laicorum in contemptu cleri et ecclesiae confusionem. Et dixit Dominae Blanchiae, quod iret ad filium suum ultra mare, talibus verbis sapientissimam mulierem decipiens. Non dubitent sapientes, quin ipsi fuerunt nuntii Tartarorum aut Saracenorum, et quin habuerunt aliqua opera unde fascinabant plebem. K zmín ěnému povstání pastý řů viz Mundy, John Hine: Evropa vrcholného st ředov ěku 1150-1300 . Vyšehrad, Praha 2008, s. 56. Další zdroje o povstání „pastý řů “ uvádí Lerner, Robert E.: The Uses of Heterodoxy: The French Monarchy and Unbelief in the Thirteenth Century . in: French Historical Studies 4, 2, 1965, s. 189-202. Dle Větší kroniky Matouše Pa řížského byl v ůdce z Ma ďarska ( quidam natione Hungarus ) a v ruce m ěl dopis od Panny Marie ( addidit autem fidem dictis suis eloquentia, et manus suae indissolubilis clausura, in qua se mentitus est beatae Virginis habuisse cartulam et mandatum ). Viz Matthaei Parisiensis, monachi Sancti Albani, Chronica majora . Vol. V. Ed. Henry Richards Luard. London 1888, s. 246-252. 47 Crowleyho argument, že Bacon se v ěnoval v Oxfordu studiu teologie u Adama Marshe (Adam de Marisco), Hackett zpochyb ňuje. Bacon se mohl setkat s Adamem Marshem v roce 1245 i 1259 v Pa říži. Podklady pro pevn ější ur čení Baconovy aktivity v tomto údobí ovšem chybí. Srov. Hackett, J.: Roger Bacon: His Life, Career and Works, s. 14. Bacon sám o tomto období podává jen kusé informace, nap ř. Opus tertium , c. I; Brewer, s. 7: Primo igitur in opere Secundo, secundum formam epistolae Marci Tullii post exilium revocati, humiliantis se et congratulantis senatui Romano, recolens jam a decem annis exulantem, quantum ad famam studii, quam retroactis temporibus obtinui, meam parvitatem recognoscens, et ignorantiam multiplicem, ac os elingue, et calamum stridentem, vestramque sapientiam admirans, quod a me jam omnibus inaudito, et velut jam sepulto et oblivione deleto, sapientiales scripturas petere dignetur . Zmínka o deseti letech „exilu“ zavdala p říčinu k domn ěnkám, že Bacon strávil deset let v Anglii. Hackett však poukázal na obdobné vyjád ření z pera Alberta Velikého a uvádí, že Bacon mohl podniknout také badatelské cesty. Srov. Albertus Magnus, De mineralibus III, 1, 1: Exul enim aliquando factus fui, longe vadens ad loca metallica, ut experiri possem naturas metallorum. Hac etiam de causa quaesivi in alchimicis transmutationes metallorum, ut ex his innotesceret aliquatenus eorum natura et accidentia eorum propria. Cituji dle Gilson, Etienne: Études de philosophie médiévale . Strasbourg 1921, s. 117. Není vylou čeno, že se vydal i na delší cesty po Evrop ě, jak by mohlo vyplývat z vyjád ření v Opus tertium , c. X; Brewer, s. 33: …non sunt quatuor Latini, qui sciant grammaticam Hebraeorum, et Graecorum, et Arabum: bene enim cognosco eos, quia et citra mare et ultra diligenter feci inquiri, et multum in his laboravi. 48 Easton, se kloní k názoru, že Bacon se po odchodu z Oxfordu nikdy nestal doktorem teologie v Pa říži, protože jako absolvent artes by musel studovat dalších čtrnáct let. Podle Eastona Bacon p řijal ochotn ěji místo magistra regenta a četl se svými žáky pseudo-aristotelský spis De plantis a Aristotelovu Fyziku . Easton pokládá toto Baconovo setrvání u filosofie za promarn ěnou p říležitost k nastoupení kariéry doktora teologie a podotýká, že Albert Veliký, kterého Bacon na n ěkolika místech kritizuje, podstoupil ve zralém v ěku a po studiích v Padov ě a Bologni náro čné teologické studium v Pa říži. Období četby Aristotelova textu Bacona vy čerpalo natolik, že nebyl ochoten podle Eastona pustit se do povinného komentování Sentencí Petra Lombardského, základní učebnice student ů teologie. V úvahu p řipadá i možnost, že Bacon studium teologie sice zapo čal, ale pro znechucení je nedokon čil. Srov. Easton: c. d. , s. 19-34. Co však Bacon ur čit ě nevzdal, bylo celoživotní potýkání se s teologií a s organizací reforem jejího studia. Dokládá to jeho pozdní spis Compendium studii theologiae (1292) i raný spis Metaphysica , nesoucí podtitul De viciis contractis in studio theologiae . Srov. Metaphysica. Ed. Robert Steele, Clarendon Press, Oxford 1905.

23 literatury v období od p řednášek v Pa říži po vznik Opus maius je zjevný. Hackett nevylu čuje, že Bacon mohl mít v rukou veškeré soudobé p řeložené spisy arabských a řeckých u čenc ů.49 Okolo roku 1256 Bacon vstupuje do františkánského řádu a ocitá se znovu v Pa říži. 50 Řád františkán ů prochází zrovna obdobím jedné ze svých nejv ětších krizí, je rozpolcený mezi spirituály a konventuály v otázce platnosti starších ustanovení. Jmenování Bonaventury do čela řádu roku 1257 vy řešilo schizma jen do časn ě. Před vstupem do františkánského řádu Bacon sta čil sepsat také n ěkolik spis ů pro vzd ělávání mladých lidí. 51 To dokládá rodící se celoživotní zájem o didaktiku, který se promítne i do jeho st ěžejních spis ů. Není známo, ke které řádové provincii Bacon náležel, ani pohnutky, které ho p řim ěly ke vstupu, avšak ani jako řádový bratr nenechal stranou své odborné zájmy, zejména svá optická pojednání. 52 Jeho nad řízení mu ovšem zt ěžovali situaci, protože zanedbával modlitby a další b ěžné povinnosti. 53 Časem se Bacon proto stal kritikem obou řád ů, františkán ů i dominikán ů.54 Ud ělal by Bacon lépe, kdyby k františkán ům ani do žádného jiného řádu nikdy nevstoupil? Ze stížností, které lze číst v druhé kapitole Opus

49 Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on Scientia Experimentalis in: týž (ed.): Roger Bacon and the Sciences: Commemorative Essays. Brill, Leiden 1997, s. 284: „It would be no exaggeration to state that Bacon had access to all the available knowledge from Greek and Arabic sources which a Medieval author after 1260 could use.“ 50 Thorndike: c. d. , s. 620, pozn. 3 podotýká, že podle dostupných pramen ů Bacon neprošel noviciátem, ale stal se členem řádu p římo v den složení slibu, tedy bez obvyklé zkušební doby. Historik st ředov ěké filosofie Hauréau, opírající se o dílo Emila Charlese i Brewerovu edici Opus tertium , lí čí návrat Bacona do Pa říže v roce 1257 následovn ě. Hauréau, Berthélemy: Histoire de la philosophie scolastique II. 2, s. 79: „Quoi qu´il en soit, en l´année 1257, Roger Bacon revient à Paris. Là, sur la rive gauche du fleuve, au pied de la montagne, dans les sombres et tumultueux réduits de la rue du Fouarre ou dans l´étroit défilé du Petit-Pont, asile déjà presque séculaire de tant d´écoliers, de tant de régents insoumis, on avait une tolérance habituelle pour les opinions particulières qui n´étaient pas manifestement hérétiques.“ 51 Srov. An Unpublished Fragment of a Work by Roger Bacon. Ed. Francis Aidan Gasquet. The English Historical Review 12, 47, 1897, s. 500 [dále Gasquet, s. 500]: Verum enim est quod a multis retroactis temporibus proposui litteris mandare que nosco et hoc pluribus innotuit atque multa in alio statu conscripseram propter iuvenum rudimenta, que me de novo fecisse plurimi arbitrantur. Problematické a nejisté je zde ur čení in alio statu , jde však z řejm ě o lí čení sv ětského stavu, tedy období p řed vstupem k františkán ům. 52 Pokus o chronologii vzniku jednotlivých spis ů podal Easton: c. d. , s. 111. Podle této p řibližné chronologie vyplývá, že po sestavení p řednášek v letech čty řicátých se v padesátých letech zabýval astrologií a astronomií, medicínou a glosami k pseudo-aristotelskému spisu Secretum secretorum , následn ě se na po čátku šedesátých let věnoval optice, komputistice a sémiotice. Teprve pak m ěly následovat syntetické spisy, zejména Opus maius . Easton se tak pokusil ut řídit bibliografii Baconových d ěl, kterou poskytl A. G. Little, ale dobu vzniku jednotlivých p řípravných d ěl nelze ur čit pro nedostatek bezpe čných doklad ů. Ke studiu artes a roli přírodov ědného myšlení u františkán ů viz enocak, Neslihan: The Franciscan Order and Natural Philosophy in the Thirteenth Century: A Relationship Redefined . in: Ecotheology 7.2, 2003, s. 113-125. 53 Gasquet ův text nás zpravuje blíže o dob ě mezi lety 1257-1267, kdy se Bacon nacházel spíše v ne činnosti, ačkoli toužil po sepisování a na naléhání p řátel sepsal n ěkteré kapitoly pojednání z r ůzných obor ů. Srov. Gasquet, s. 500: Insuper quia iam a 10 annis propter langores multos et infirmitates varias occupationibus exterioribus studii non vacavi, vulgatum est apud multos quod scriptorum compositioni penitus insistam, sed proculdubio nichil composui nisi quod aliqua capitula nunc de una scientia nunc de alia ad instanciam amicorum aliquando more transitorio compilavi. 54 Na n ěkolika místech se Bacon opírá do obou žebravých řád ů, jejich metod a zaostalosti. Nap ř. Opus maius , pars III, c. 4; Bridges III, s. 95-96 či Compendium studii philosophiae , c. IV; Brewer, s. 425-426.

24 tertium , vyplývá, že nepochybn ě ano. 55 Skute čné pohnutky vstupu k minorit ům však z ůstávají neznámé. Jako by nebylo dost na tom, že Bacon musel snášet ústrky od p ředstavených kláštera, na generální kapitule řádu v Narbonne roku 1260 inicioval Bonaventura vznik Constitutiones generales Narbonenses , sbírky ustanovení, v nichž se zp řís ňuje vnit řní po řádek. P říčinou byl rozruch, který zp ůsobilo roku 1254 zve řejn ění a rok nato 1255 odsouzení spisu Liber introductorius in Evangelium aeternum ( Úvod k věč nému evangeliu ) od františkána Gerarda z Borgo San Donnino, potrestaného následn ě doživotním žalá řem na Sicílii. 56 Tento spis, který shrnul myšlenky Jáchyma z Fiore, ohrožoval svých chiliasmem františkánskou spiritualitu. 57 Jeden z narbonských statut ů tedy zapovídal zve řejnit spis bez v ědomí nad řízeného. 58 Toto ustanovení m ělo pro Bacona následky, které popsal v již zmín ěné druhé kapitole Opus tertium . V šedesátých letech t řináctého století probíhala na p ůdě pa řížské univerzity čilá diskuse o averroismu, která vyústila v letech 1270 a 1277 v cenzurní výnosy zakazující hlásání n ěkterých aristotelských tezí. Bacon ve svých spisech reflektoval tyto diskuse a sledoval d ění v univerzitní obci. 59 Problematika činného a trpného rozumu tvo ří kontext některých jím probíraných témat, k nimž se opakovan ě vrací.

55 Srov. Opus tertium , c. II; Brewer, s. 13. Nep říznivá situace, která vládla v řádu a závislost na cizích písa řích, Bacona dokonce odstrašovala od psaní ( componere penitus aborrebam ). Srov. Gasquet, s. 500. 56 Srov. Lindberg, David C.: Lines of Influence in Thirteenth-Century Optics: Bacon, Witelo, and Pecham . in: Speculum 46, 1, 1971, s. 67-68. 57 Blíže o joachimismu a joachimitech viz Lambert, Malcom: St ředov ěká hereze . Argo, Praha 2000, s. 285-297. 58 Konstituce zní: Item inhibemus, ne de cetero aliquod scriptum novum extra ordinem publicetur, nisi prius examinatum fuerit diligenter per generalem ministrum vel provincialem et diffinitores in capitulo provinciali; et quicunque contra fecerit, tribus diebus tantum in pane et aqua ieiunet et careat illo scripto. Citováno dle Cronica fratris Salimbene de Adam ordinis Minorum . Ed. Oswald Holder-Egger. MGH, Scriptores 32, Hannoverae et Lipsiae 1913, s. 462, pozn. 3. (resp. Ehrle, Fr.: Archiv für Literatur- und Kirchengeschichte VI, s. 110, odkud je zn ění konstituce p řevzato do MGH). 59 K rozbroj ům a diskusím na univerzit ě Bacon uvádí n ěkterá pikantní sv ědectví. Srov. Compendium studii philosophiae , kapitola II. Ed. J. S. Brewer, London 1859, s. 412 [dále Compendium studii philosophiae , c. II; Brewer, s. 412]: Et cum senuerint non recedunt a consuetudine mala, juxta dictum Salamonis; immo magis confirmantur, nisi sint aliqui paucissimi, quibus Deus gratiam dat specialem; sed magis ac magis excrecantur per luxuriam, sicut probatum est hoc anno, quod multi theologi Parisius, et qui legerunt in theologia, sunt relegati a civitate et a regno Franciae, per multos annos, publice damnati propter sodomiticas vilitates. Podobn ě tamtéž , s. 429: Certum igitur, et jam per viginti annos deductum publice Parisius, quod ineffabilis contentio orta est inter religiosos, ita quod saeculares insurrexerunt contra ordines, et e converso; et se mutuis assertionibus vocaverunt haereticos et discipulos Antichristi; et hoc lectionibus, disputationibus, praedicationibus, et scriptis firmaverunt; ita quod ad curiam Romanam delata sit causa, et turbatus est totus clerus, et praelati, et principes, et populus laicorum. Et adhuc non cessant; immo semper nituntur multiplicare ista; nec unquam desistent donec introducatur Antichristus, aut quod summus pontifex aliquis optimus exterminet hoc per concilium generale. Et monstruosa est haec contentio; quoniam saeculares qui sunt in statu minori damnant religiosos quorum status perfectior est, et discipuli damnant suos magistros; quoniam nihil didicerunt saeculares a quadraginta annis, nisi ab his ordinibus, ut praedixi. Multotiens et audiendo et docendo vel dico veritatem fratribus istorum ordinum, et scribo quod respondeant mihi huic argumento: Discipuli sunt haeretici et praecursores Antichristi, ut vos dicitis, et verum; igitur vos estis haeretici et discipuli Antichristi. Sed nullum invenio qui dissolvat

25 Někdy v letech 1263-1264 navazuje prost řednictvím Raimunda z Laonu kontakt s kardinálem Guyem Foulquesem, pozd ějším papežem Klementem IV. Raimund kardinála zpravil o Baconových spisech, v nichž navrhuje reformu vzd ělávání na Západ ě.60 Klí čovým momentem života Rogera Bacona je událost, k níž dochází v lét ě roku 1266. Bacon dostává prost řednictvím diplomata Williama Bonquera (Bonecor) dopis od papeže Klementa IV. Celé zn ění pozoruhodného dopisu je následující:

Milovanému synu, bratru Rogerovi řečenému Bacon z řádu menších brat ří. S radostí jsme přijali Tv ůj oddaný dopis, pe čliv ě jsme ale vyslechli i slova, která nám k jeho vysv ětlení velice v ěrn ě i uvážliv ě na míst ě p řednesl milovaný syn G. řečený Bonecor, rytí ř. Aby nám byly z řejm ější Tvé úmysly, žádáme T ě a apoštolským listem Ti urychlen ě zasíláme p říkaz, abys nám – bez ohledu na protich ůdná na řízení kteréhokoli p ředstaveného anebo na jakýkoli článek ustanovení Tvého řádu – neopomenul co nejrychleji zaslat náležit ě přepsané ono pojednání, o n ěž jsme T ě, ješt ě jako kardinál, žádali, abys ho p ředal milovanému synu Raymundovi z Laonu, abys nám ve vlastním dopise sd ělil, jaké se Ti jeví prost ředky nápravy ohledn ě on ěch neduh ů, na které jsi nás, podnícen událostmi, upozornil; a abys to u činil bez prodlení co možná v tajnosti. Dáno ve Viterbu 22. dne m ěsíce června II. roku. 61

Bacon, který se pokládal za poh řbeného a zapomenutého ( iam sepulto et oblivione deleto ), toto na řízení p řijal s rozporuplnými pocity. 62 Na podobný pokyn sice patrn ě dlouho a marn ě čekal, a proto se rozhodl vyplnit papežovu prosbu, jak nejlépe dovedl, byl ovšem zárove ň zasko čen, protože pro n ěj bylo problematické cokoli napsat. Musel si opat řit psací pot řeby a pergamen a pustil se do práce p řes výslovný zákaz svých nad řízených. Podrobn ě se

argumentum, licet omnes negent conclusionem. Pro certo igitur sequitur conclusio ex praemissis, nisi quia status sanctus est, et innocentia juvenum intrantium hos ordines salvarent eos ab haeresi et a titulo Antichristi. 60 Bacon si v Gasquetov ě fragmentu st ěžuje, že Raimundus v ůbec nepochopil jeho zám ěry. Gasquet, s. 500: Unde Raymundus de Lauduno qui vestre clementie locutus est de scripturis meis meum propositum nullatenus intellexit. 61 P řeklad Martin Pokorný in: Roger Bacon: O znacích . Oikúmené, Praha 2010, s. 9-10, pozn. 7. V Pokorného překladu jsem opravil jím uvedený 10. červen na správný 22. červen. Rok II zna čí druhý rok Klementova pontifikátu, tedy 1266. Originál zní: Dilecto filio fratri Rogerio dicto Baccon ordinis Fratrum Minorum. Tue devotionis literas gratanter recepimus, sed et verba notavimus diligenter, que ad explanationem earum dilectus filius G. dictus Bonecor miles viva voce nobis proposuit tam fideliter quam prudenter. Sane ut melius nobis liqueat quid intendas volumus et tibi per Apostolica scripta praecipiendo mandamus quatenus, non obstante precepto prelati cuiuscunque contrario vel tui ordinis constitutione quacunque, opus illud quod te dilecto filio Raymundo de Lauduno communicare rogavimus in minore officio constituti, scriptum de bona litera nobis mittere, quam citius poteris non omittas, et per tuas nobis declares literas, que tibi videnter adhibenda remedia circa illa, quae nuper esse tanti discriminis intimasti, et hoc quanto secretius poteris facias indilate. Datum Viterbii, X Kalendas Julii, anno II. Cituji dle Bridges, Opus maius , s. 1-2, pozn. 1. Nejnov ější úplná edice všech 556 papežských dopis ů a listin Klementa IV., Epistole et dictamina Clementis pape quarti, editovaná profesorem Matthiasem Thumserem (Freie Universität Berlin), je zp řístupn ěna pro zájemce jen elektronicky, ale dosud nevydána v knižní podob ě v Monumenta Germaniae Historica , v řad ě Briefe des späteren Mittelalters . Thumserova edice uvádí drobné odchylky, které však nemají vliv na celkové vyzn ění obsahu. Proto uvádím Bridgesovo zn ění. 62 Srov. Opus tertium , c. I; Brewer, s. 7.

26 o tomto období rozepisuje ve druhé kapitole Opus tertium .63 Nakonec pracoval na díle až do svátku T ří král ů roku 1267. 64 Po období šestim ěsí čního skládání díla v celek nakonec papeži zaslal po svém sv ěř enci Janovi n ěkolik spis ů a v ědeckých p ředm ětů. Papež Klement nanešt ěstí umírá již v listopadu roku 1268. Tím se Baconovy plány zhatily a nad ěje na uskute čnění reforem rozplynuly. Krátké období pontifikátu Klementa IV. znamenalo pro Bacona život na utajeném výsluní papežovy p řízn ě i dobu hore čnaté aktivity. V uvedených spisech p ředest řel zejména obrovský potenciál ukrytý ve studiu p řírodních v ěd, svou metodologii, morální filosofii, představy o teologii a o experimentální v ědě. Po smrti papeže se musel ocitnout v mnohem větším ústraní než p řed ní, nep říze ň osudu ho však nezlomila ani tentokrát. V rozmezí let 1271-1272 sepisuje Compendium studii philosophiae . N ěkdy mezi listopadem 1277 a Svatodušními svátky 1279 je Bacon formáln ě odsouzen za ší ření blíže nespecifikovaných n ěkterých podez řelých novot ( aliquas novitates suspectas ). Z téhož důvodu mu bylo uloženo domácí v ězení a u čení Rogera Bacona bylo v řádu zakázáno. 65 Ony „podez řelé novoty“, za které byl Bacon potrestán, z ůstávají dosud neobjasn ěné. 66 Souvislost

63 Bacon se zmi ňuje také o t ěžké finan ční situaci, v níž se ocitl v dob ě, kdy m ěl sepsat pro papeže Scriptum principale , a požádal o peníze svého bratra v Anglii. Jeho prosba však z ůstala bez odpov ědi. Opus tertium , c. III; Brewer, s. 16: Misi igitur fratri meo diviti in terra mea, qui ex parte regis consistens cum matre mea, et fratribus, et tota familia exulavit, et pluries hostibus deprehensus se redemit pecunia; et ideo destructus, et depauperatus, non potuit me juvare, nec etiam usque ad hunc diem habui responsum ab eo . Srov. také Gasquet, s. 500: Multa vero alia fuerunt impedimenta componendi, scilicet langor continuus, defectus expensarum, adiutorum inopia. Nullus enim per se sufficit in rebus eximiis. Affuit enim instantia prelatorum meorum cotidiana ut aliis occupationibus obedirem et ideo non potui aggredi que volebam: immo aggregatis impedimentis incepi desperare, et multa utilia et magnifica sapientie spectacula, que variis expensis ac scripturis et laboribus multis et tempore longo collegeram, neglexi antequam primum vestre dominationis recepi mandatum. 64 Gasquet, s. 501: Postquam autem litteras papales recepi, deliberavi mecum sensu secretissimo quid posset fieri gratum Vicario Ihesu Christi et omni virtute conabar usque post Epiphaniam Domini quatinus opus postulatum destinarem et multa collegi talia et plura conscripsi et varia exemplaria formavi ut unum finali examinatione libratum obtinerem. 65 Podává o tom sv ědectví historický pramen zvaný Kronika 24 generál ů františkánského řádu, která sice pochází až z roku 1370, která se ale opírá o starší podklady. K události došlo v dob ě, kdy generálním představeným řádu byl Jeroným z Ascoli. Chronica XXIV Generalium Ordinis Minorum . in: Analecta Franciscana III, 1897, s. 360: Hic Generalis frater Hieronymus de multorum fratrum consilio condemnavit et reprobavit doctrinam Fratris Rogerii Bachonis Anglici, sacrae theologiae magistri, continentem [corr. für continens ; S. Buchmayer] ; aliquas novitates suspectas, propter quas fuit idem Rogerius carceri condemnatus, praecipiendo omnibus fratribus ut nullus illam teneret, sed ipsam vitaret, ut per Ordinem reprobatam. Super hoc etiam scripsit Domino Papae Nicolao praefato, ut per eius auctoritatem doctrina illa periculosa totaliter sopiretur . Cituji dle Hackett, Jeremiah: Roger Bacon: Leben, Werdegang und Werke . in: Uhl, F. (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion . Lang, Frankfurt am Main 2001, s. 24, pozn. 26. Ozna čení sacrae theologiae magister je problematické. Bacon teologii snad na univerzit ě studoval, ale hodnosti mistra v ní pravd ěpodobn ě nedosáhl. 66 Za p říčinu odsouzení nejnov ěji Sidelko ozna čuje Baconovy astrologické názory, p řevzaté z Abú Ma’šarových spis ů Introductorium maius astronomiae a De conjunctionibus . Vliv hv ězd na povahu a narození Krista byl úsudek natolik ojedin ělý, že musel vést podle Sidelka k odsouzení. Srov. Sidelko, Paul L.: The Condemnation of Roger Bacon . in: Journal of Medieval History 22, 1, 1996, s. 69-81. S tímto názorem by ovšem polemizoval už Thorndike, který uvádí, že Bacon sdílel své astrologické poznatky se svými sou časníky (Albert Veliký), kte ří za

27 mezi odsouzením Bacona a odsouzením 219 aristotelských tezí v březnu roku 1277 biskupem Tempierem nelze jednozna čně doložit. 67 Starší biografové poukazovali na toto odsouzení jako na akt perzekuce výjime čného jedince a Bacona pokládali za v ězn ě, který vyšel z žalá ře s podlomeným zdravím. 68 Steven J. Williams ovšem uvádí, že Roger Bacon strávil n ějaký čas v mezidobí 1278-1292 v Oxfordu, aby vydal svou edici díla Secretum secretorum v tam ějším františkánském sídle (v textu čteme: nunc inveni Oxonie ). S velkou pravd ěpodobností v této dob ě Bacon vyhotovil komentovanou druhou verzi spis ů Communia mathematica a Communia naturalium , sepsal pojednání op ět s názvem De multiplicatione specierum a svou u čebnici řecké a hebrejské gramatiky. 69 I ve stá ří tedy Bacon z ůstal aktivní, i když rozsah jeho činnosti z posledních dvou desetiletí jeho života ur čí až d ůkladn ější pr ůzkum dochovaných rukopis ů a zejména jejich kritická edice. Rokem 1292 je datováno poslední a nedokon čené pojednání Compendium studii theologiae ur čené pro studenty teologických fakult. 70 Bacon umírá z řejm ě v roce 1292, nejpozd ěji však 1294. Místo jeho hrobu je neznámé, podle tradice byl poh řben v Oxfordu. 71 Jako shrnutí celoživotního úsilí pak vyznívá v ěta vložená práv ě do posledního spisu Compendium studii theologiae ( Kompendium teologie ). Bacon se zde obrací k žák ům a svým následovník ům s touto pobídkou:

Zvláštní d ůvod m ě ponouká k tomu, abych vybídl čtená ře k vyhledávání hodnotných knih autor ů, v nichž se nalézá velká krása a d ůstojnost moudrosti a které jsou v sou časnosti tém ěř zcela opomíjeny mnoha studenty i jejich u čiteli. 72 jejich recepci nebyli nijak postiženi. Kdyby bylo příčinou postihu spojení s magií a astrologií, zápis by n ěco tak senza čního patrn ě nezaml čel. Srov. Thorndike: c. d. , s. 628-629. 67 Podrobn ěji se v ěnuji Tempierovu odsouzení v kapitole I.5. 68 Nap ř. Little, Andrew George: On Roger Bacon’s Life and Works . in: týž (ed.): Roger Bacon: essays contributed by various writers on the occasion of the commemoration of the seventh centenary of his birth . Clarendon Press, Oxford 1914, s. 27. 69 Srov. Williams, Steven J. Williams: Roger Bacon and His Edition of the Pseudo-Aristotelian Secretum secretorum . in: Speculum 69, 1, 1994, s. 57-73. 70 Compendium studii theologiae , část I, kapitola 2. Ed. T. Maloney, 1988, s. 46: Pauci igitur fuerunt qui digni habiti sunt in philosophia praedicta Aristotelis respectu multitudinis Latinorum, immo paucissimi, et fere nulli usque in hunc annum Domini 1292 m, quod in sequentibus capitulis copiosissime et evidentissime patefiet. V první části spisu rekapituluje své postoje k reform ě a ve druhé části se zabývá naukou o znacích. 71 John Rous z Warwicku (1411-1491) uvádí ve své Historii král ů Anglie o míst ě a datu poh řbu následující: Haec nobilis Doctor ille Rogerus Bacon, apud fratres Minorum Oxoniae sepultus anno domini MCCLXXXXII o festo Sancti Barnabae apostoli [sc. 11. června 1292]. Srov. Rous, John: Historia regum Angliae . Ed. Hearne, Thomas. Oxonii 1745, s. 82. podobn ě tamtéž s. 29: ... secundum fratrem Rogerum Bacon, natione Anglicum, de comitatu Dorcettiae, Sacrae Theologiae Doctorem in Francia merito creatum, et modo inter ordinis sui fratres Minores Oxon. sepultum ... Srov. Little, Andrew George: The Grey Friars in Oxford . Clarendon Press, Oxford 1892, s. 26, pozn. 8. a tamtéž s. 195. 72 Compendium studii theologiae . Ed. Thomas S. Maloney Brill, Leiden 1988, s. 34: Etiam causa specialis me movet, ut excitem lectorem ad quaerendum libros auctorum dignos, in quibus magna pulcritudo et dignitas sapientiae reperitur, qui nunc temporis, sicut a multitudine studentium, sic a doctoribus eius, quasi penitus ignorantur.

28

Z nastín ěného životopisu vyplývají n ěkteré základní charakteristické znaky, které mají na filosofii Rogera Bacona ur čující vliv a jež stojí za to v krátkosti rozvést. Jsou to:

(I) rysy, které vykazuje obecn ě ostrovní tradice (II) rozhodnutí pro via experientiae (III) styl františkánského myšlení (IV) epistolární forma (V) návrhy reformy

I. Ostrovanství. Na Bacona lze pohlížet jako na cizince, který si odnesl z oxfordských studií na kontinent do Pa říže nejen znalost Aristotelova díla (v Pa říži čty řicátých let t řináctého století nesnadno p řístupného), ale také postupy a zam ěř ení hlavního inspirátora, vlivného učence a lincolnského biskupa Roberta Grossetesta, který ve dvacátých letech sám studoval v Pa říži. Oxfordská univerzita poskytla mladému Rogerovi nejen cenný vhled do aristotelské problematiky, ale p řinutila ho zabývat se vážn ě tématy a postupy, které rozvrhl už Grosseteste a které spo čívaly v kladení d ůrazu na tradici i na zkušenost ( experientia ). V Rogerov ě oxfordském studiu lze spat řovat i po čátek jeho odvratu od studia teologie a jeho p říklonu k přírodním v ědám a studiu pramenných jazyk ů. Zájem o teologii Bacona nikdy neopustil, nestal se však patrn ě jejím doktorem. Zájem o p řírodní v ědy lze p řičítat vlivu adelardovské tradice (Bacon Adelarda z Bath cituje), která v Oxfordu nepochybn ě p řetrvávala. II. Via experientiae . Bacon n ěkdy okolo roku 1247 z vnit řního popudu p řestává u čit v Pa říži a vydává se na cesty, chce si osvojit poznatky na vlastní o či. Albert Veliký, Bacon ův blíženec i konkurent, ostatn ě provedl totéž. Roger investuje ve velkém objemu do svého nového cíle, jímž je práce v knihovn ě i v laborato ři. Na čítá spisy r ůznorodého zam ěř ení, chce dosp ět k přírodním danostem na základ ě vlastní zkušenosti. Stahuje se do ústraní, pro čítá knihy a zdokonaluje se v jazycích, je fascinován optikou, podle jeho slov nejkrásn ějším odv ětvím v ědy, pracuje s nástroji, zrcadly, astrolábem, sírou, ledkem, železem, navazuje nová p řátelství. Ocitá se tím ovšem v jisté izolaci. Hlas volajícího na poušti, to je bytostný rys Baconovy promluvy a do jisté míry p ředur čuje i výsledky jeho snahy o obrodný proces ve v ědě a spole čnosti. III. Františkánská škola. D ůvody, které p řim ěly Bacona k rozhodnutí vstoupit do františkánského řádu, nejsou dosud uspokojiv ě vysv ětleny. Vliv františkánského myšlení na

29 Bacona je však citelný (augustinovská orientace, iluminismus, spiritualita svatého Františka). Ke vstupu do řádu mohl Rogera pohnout p říklad františkánského duchovního Adama Marshe. Baconovy p říležitosti k dalšímu vzd ělání v přírodních v ědách se však vstupem do řádu notn ě zúžily. Stále sice z ůstává v Pa říži a vede duchovní život, který mu poskytl celou řadu nových podn ětů, jeho samostudium však muselo být omezeno ve prospěch mnišských úkon ů. Jako čerstvý p říslušník řádu se také setkává s cestovatelem a františkánem Vilémem z Rubruku a uv ědomuje si nové geopolitické souvislosti, které v jeho myšlení hrají d ůležitou roli a Bacon je zakomponoval i do svého eschatologického kontextu. Pov ědomí o k řehkém postavení křes ťanského spole čenství v nebezpe čném a velkém sv ětě pod řídilo výsledky optiky a experimentální v ědy vojenským ú čel ům. IV. Spisy psané formou dopisu. Bacon si nezvolil formu svého zralého díla sám, zp ůsobily ji historické okolnosti. Dlouhý dopis Opus maius uvedený dvojím rozsáhlým textem pro papeže Klementa m ěl sám být jen úvodem k dílu, které zamýšlel sepsat v budoucnu a které ozna čoval v dopisech jako Scriptum principale ( Hlavní dílo ). 73 Bacon komponuje Opus maius a oba dva úvody k němu jako dokument osobní povahy. Obsáhle lí čí vlastní plány, pokroky, studia, úsudky a získané poznatky pro mocného podporovatele, jímž se má stát papež. Tento rys podle mne badatelé náležit ě nezd ůraznili, t řebaže tvo ří d ůležitou výkladovou rovinu a p řispívá k pochopení Baconova myšlení jako celku. V. Reformní program. V návaznosti na dopisovou formu d ěl lze konstatovat, že to, co Bacon p ředstavuje jsou návrhy, p řipomínky, podn ěty a komentá ř, nikoli p ůvodn ě zamýšlený spis nebo dokonce summa či encyklopedie, jak bývá n ěkdy Opus maius myln ě ozna čováno. Bacon se sice po brzkém skonu papeže rozhodl shrnout své n ěkteré zám ěry do kompendia filosofie a teologie, ale nedostal se už k tomu, aby napsal své Scriptum principale ( Hlavní spis ). Toto dílo m ělo být hlavním programem uvažovaných reforem, z ůstalo však jen u přípravných spis ů. Odpadl ostatn ě d ůvod k jeho sepsání, protože Bacon si musel být dob ře vědom toho, že jeho myšlenky by bylo možné prosadit jedin ě shora. Čtená ř Baconových t ří Opus ů je zárove ň čtená ř dopis ů Bacona papeži. T řebaže podobná tematická náplň a četné vývody tvo ří obsah pozd ějšího spisu Compendium studii philosophiae (1272), neznamená to, že by Roger nutn ě souhlasil s publikací Opus maius .74 První zralé plody z dvacetiletého

73 Že dopisová forma není u v ědeckých spis ů neobvyklá ani v dob ě nejnov ější, dokazuje Paul Karl Feyerabend, který v první p ředmluv ě své knihy Rozprava proti metod ě charakterizoval celé dílo jako dopis p říteli Imre Lakatosovi. Srov. Feyerabend, Paul Karl: Rozprava proti metod ě. Aurora, Praha 2001. 74 Srov. Opus tertium , c. IX; Brewer, s. 30: ...et affirmo, coram Deo et vobis, quod hoc non facio nisi propter necessitatem persuadendae veritatis, et propter utilitatem vestram, et meam, et totius ecclesiae. Unde non sic loquerer alicui nisi vobis, qui estis caput mundi; et ideo mihi parcat vestra sapientia in hac parte.

30 období stráveného samostudiem, četbou knih a bádáním v laborato ři, v ěnoval výhradn ě papeži Klementovi.

31 I.4 Opus maius , Opus minus a Opus tertium

Když papež Klement IV. adresoval Rogeru Baconovi svůj list, v němž ho žádá „bez prodlení“ o zaslání jeho spis ů, patrn ě netušil, že anglický mnich v minoritském klášte ře v Pa říži zmín ěné dílo dosud nenapsal. V pr ůběhu dalších dvou let však sepsal a seskládal nejmén ě t ři rozsáhlá díla, která tvo ří úvod k zamýšlenému Scriptum principale , k němuž se Bacon z různých p říčin nedostal. Po řad ě raných prací sepsaných z části pro studenty, z části pro osobní pot řebu se tedy Roger Bacon pustil do velkoryse pojatého díla, které mu zavdalo příčinu ke shrnutí výsledk ů dosavadních prací a k navázání kontaktu s jedním z mocných a vlivných p ředstavitel ů tehdejšího sv ěta. Bacon nejprve p řikro čil k sepsání rozsáhlého Opus maius , rozd ěleného na sedm oddíl ů. Vzhledem k hloubce záb ěru se ale rozhodl p řepracovat pro v ětší p řehlednost n ěkteré části a vzniklý výtah nazval Opus minus , které p říležitostn ě charakterizuje jako kompendium (summam totius tractatus illius in hoc compendio coarctavi ). 75 Následn ě se znovu rozhodl přepracovat i tento díl čí výtah a vzniklo Opus tertium .76 Bacon sám zmi ňuje, že jeho povaze je vlastní pot řeba vše jednou napsané znovu a znovu p řepisovat. 77 Všechny t ři spisy jsou do zna čné míry obsahov ě podobné, lze je tedy pokládat za t ři varianty téhož sd ělení. Časová následnost vzniku d ěl byla p ředm ětem dohad ů, ale všechna t ři díla vznikla a ť už p ůvodn ě nebo složením a dopln ěním hotových kapitol v rozmezí let 1266–1268 v Pa říži. Pozoruhodné místo v diskusích o dataci Opus maius zaujímá kapitola XVI, která byla připojena k záv ěru prvního oddílu Opus maius až v pozd ějších rukopisech. Thorndike je přesv ědčen, že je pouhým opisem z Opus minus, a soudí tak nejen na základ ě podobnosti textu, ale i proto, že celá kapitola chybí v prvních dvou nejstarších rukopisech díla. 78 D ůvod,

75 Opus minus . Ed. J. S. Brewer, London 1859, s. 322. [dále Opus minus; Brewer, s. 322]. 76 Opus tertium sepsal Bacon prokazateln ě po sepsání Opus maius a Opus minus , protože na ob ě tato díla ve třetím opusu výslovn ě odkazuje. Opus tertium , c. I; Brewer, s. 5: …quod latius in Majori Opere est diffusum… resp. Opus tertium , c. IX; Brewer, s. 31: …sicut ostendo in Opere Minori… Rovn ěž pojmenování „Opus tertium“ dílu ud ělil autor a není jen analogickým p řiřazením od pozd ějšího editora. Opus tertium , c. VIII; Brewer, s. 25: …et adhuc in hoc Tertio Opere… Přesto Mandonnet ( Roger Bacon et la composition des trois „opus“ . in: Revue néo-scolastique 77-78, Louvain 1913, s. 52-68, 164-180) vystoupil s tvrzením, že Opus maius vzniklo složením z částí Opus minus a Opus tertium jako poslední. Massa na základ ě detailní analýzy rukopis ů prokázal, že se Mandonnet mýlí. Srov. Massa, Eugenio: Roger Bacons Werke für Papst Clemens IV. Textkritische Untersuchungen zur Entstehungsgeschichte von Opus maius, Opus minus und Opus terbium. in: Uhl, Florian (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion II. Lang, Frankfurt am Main 2002, s. 13-100, zde 33-53. 77 Gasquet, s. 501: Iterum brevia plana et perfecta, et ideo sentiens meam imbecillitatem nichil scribo difficile quod non transeat usque ad quartum vel quintum exemplar antequam habeam quod intendo. 78 Thorndike, Lynn: c. d., s. 624, pozn. 2. Lze však namítnout, že kdyby kapitola do Opus maius nem ěla pat řit, pro č by se v ní vyskytovalo spojení ut superius ostensum est , ve vatikánském rukopise zleh čené na ut loco proprio exponetur ? Bridges p řipojil kapitolu k prvnímu oddílu, v korigovaném kritickém vydání (svazek III) ji

32 pro č tato okolnost budí pozornost, je z řejmý spor o adresáta Opus maius , potažmo o datum vzniku celého sedmidílného souboru. Celá šestnáctá kapitola nenechává na pochybách, že oslovení se vztahují p římo k papeži. Pokud by tedy pat řila do díla, znamenalo by to, že Bacon za čal pracovat na Opus maius nejd říve v roce 1265, v dob ě zvolení Guye Foulquese za hlavu západního k řes ťanství. Thorndikovi se ovšem nezdá pravd ěpodobné, že by Bacon byl schopen sepsat všechny t ři Opusy v krátkém čase rozmezí dvou až t ří let, a p ředpokládá, že Bacon m ěl některé části rozpracované d říve. V textu Opus maius se však nachází zmínka o práv ě probíhajícím roku, jenž je výslovn ě uveden: 1267. 79 S Thorndikem lze souhlasit, protože objem spisu je vskutku obrovský a Bacon jej mohl pro papeže jednoduše složit z již vypracovaných kapitol. 80 Problém spo číval ovšem také ve vysokých nárocích, které Bacon kladl na svou práci. Nedokon čil mnoho spis ů jak p řed vstupem k františkán ům, tak po n ěm, protože se mu zdály být nevyhovující. 81 Problematické je ur čit, které spisy Bacon v ůbec papeži po Janovi zaslal. 82 Hackett uvádí, že okolo roku 1268 se Baconovi poda řilo zaslat papeži čty ři oddíly Opus maius , připojil rovn ěž n ěkolik dalších, s tématem souvisejících spis ů: Opus minus , De multiplicatione specierum (neboli De radiis ), n ěkteré spisy o alchymii a astrologii, snad i spis De speculis comburentibus .83 V konvolutu uloženém ve vatikánské knihovn ě je spolu s kopií však vložil do hranatých závorek. Srov. Opus maius , pars I, c. 16; Bridges III, s. 34-35. Jeho p ředch ůdce Samuel Jebb kapitolu XVI p řipojil k záv ěru prvního oddílu (srov. benátské vydání Jebbovy edice, 1750, s. 16). 79 Opus maius , pars IV; Bridges I, s. 281: Et sicut hoc anno 1267 accidit, ita accidet anno sequenti. Bacon tu naráží na nesouladnosti v křes ťanském letopo čtu, které vy řešila až reforma kalendá ře provedená papežem Řeho řem XIII. v roce 1582. Zmi ňované místo se váže k hr ůzné skute čnosti ( horribilis error ), že k řes ťané požívají maso vlivem posunu kalendá řního období o osm dní, tedy v astronomicky správn ě vym ěř eném období čty řicetidenního p ředepsaného p ůstu p řed Velikonocemi. – Thorndike, jak bylo zmín ěno, namítá, že kapitola o kalendá ři v Opus maius (pars IV; Bridges I, s. 269-285) je identická s touž v Opus tertium (c. 68-71; Brewer, s. 274-295) a domnívá se, že do Opus maius byla vložena. Je pravda, že celý čtvrtý oddíl Opus maius p ůsobí rozt říšt ěně, avšak dosud mi není znám jednotný pohled na genezi všech t ří d ěl. Je proto stále nejisté, co a odkud bylo kam a kdy vloženo. 80 To se týká nap ř. spisu Optika ( Perspectiva ), který Bacon patrn ě rozpracoval již v roce 1263. Srov. Easton: c. d. , s. 111; Lindberg, David C.: Lines of Influence in Thirteenth-Century Optics: Bacon, Witelo, and Pecham . in: Speculum 46, 1, 1971, s. 71; Bacon ův rys p řepracovávat jednotlivé spisy zt ěžuje jejich dataci. O sklonu k neustálému p řepisování viz Gasquet, s. 501: … sentiens meam imbecillitatem nichil scribo difficile quod non transeat usque ad quartum vel quintum exemplar antequam habeam quod intendo . 81 Gasquet, s. 500: Et ideo nec in primo statu nec in secundo alicuius partis philosophie scripturam edidi completam, nec secundum gratiam mihi datam aliquid explicavi nec quod sit dignum vestre sapientie offerendum. Et illa que conscripsi non habeo, nam propter imperfectionem eorum de ipsis non curavi, sed tamen ut potui pro scripturis faciendis multa necessaria consideravi et de edificio sapientiali erigendo ordinavi nondum facto. 82 Pozd ěji, okolo roku 1272, Bacon sám píše, že poslal papeži Klementovi n ěkolik spis ů, neuvádí však jejich tituly. Srov. Compendium studii philosophiae , c. IV; ed. Brewer, s. 424: Haec autem sub compendio collegi, et misi domino Clementi apostolicae recordationis, sicut multa alia; quia hoc mihi efficaciter praeceperat, et districte. 83 Zda se k papeži dostalo rovn ěž Opus tertium , je nejisté. Otázku by mohla zodpov ědět až nová edice tohoto spisu, na níž za čal pracovat George Molland (1941-2002). K dataci a sou časnému stavu edi ční práce Baconových d ěl viz Hackett, J.: Roger Bacon: His Life, Career and Works, s. 21-23. Zaslání De multiplicatione specierum dokládá zmínka v Opus tertium, c. XXVI; Brewer, s. 99: Praeterea considerare oportet diligenter

33 Opus maius obsažen také Senek ův traktát De clementia (O mírnosti ), který Bacon – nadšený objevitel Senekových út ěšných spis ů – poslal s nejv ětší pravd ěpodobností papeži spolu se svými spisy. 84 Víme to, že ke spis ům Bacon p řiložil také crystallinum sphaericum ad experiendum , patrn ě kus vybroušeného polodrahokamu tvaru koule, jímž měl chlapec Jan demonstrovat papeži n ěkteré Baconovy poznatky. 85 Papež Klement IV. však umírá již v listopadu roku 1268 stejn ě ne čekan ě, jak ne čekan ě byl zvolen do svého ú řadu. 86 Nastává tříleté období sedisvakance, jedno z nejdelších v celých papežských d ějinách. Spis Opus maius podává souhrn výsledk ů Baconovy činnosti. Autor vysv ětluje, že vložil do díla vše vhodné ( decorum ), užite čné ( utile ) a velkolepé ( magnificum ). 87 V sedmi oddílech spisu seznamuje s úrovní svého bádání a se svou metodologií. Zda sedm oddíl ů souboru pat řilo k sob ě od po čátku, či byly složeny ad hoc, je zdá se roz řešena. Spojovacím znakem jsou nejen častá oslovení papeže (nej čast ěji Vestra reverentia , Vestra beatitudo apod.) p řítomná v každé části, ale i vnit řní odkazy. 88 Nyní se zam ěř ím na obecnou charakteristiku jednotlivých části, jejichž obsah rozvádím v následujících kapitolách. 89 První oddíl Příčiny omyl ů ( Causae erroris ) podává nástin metodologie, zmi ňuje ve větší mí ře církevní autority a cestu vedoucí ke správnému poznání. Druhý oddíl Sp řízn ěnost filosofie s teologií ( Philosophiae cum theologia affinitas ) obsahuje ocen ění filosofie a teologie, dotýká se kanonického práva, problematiky činného a trpného rozumu a pojetí moudrosti. Zvláštní pozornost Bacon v ěnuje práv ě filosofii a podává její d ějiny od stvo ření sv ěta. T řetí oddíl Opus maius tvo ří pojednání O užite čnosti gramatiky (De utilitate

Tractatum de speciebus et virtutibus agentium quem dupliciter misi vobis. Dále viz Opus tertium, c. LVIII; Brewer, s. 227; Opus tertium, c. LIX; Brewer, s. 230, kde jde o traktát De radiis . Spis De multiplicatione specierum měl podle anonymního pozd ějšího p řípisku tvo řit úvod k páté části Opus maius . Bridges však uvažuje o n ěkterých odkazech v tomto traktátu a usuzuje, že by se mohlo jednat již o dokon čenou část Scriptum principale . Viz De multiplicatione specierum , ed. Bridges, 1897, s. 408 v poznámce 1. Dále tamtéž , s. 552, v pozn. 2. 84 Rozbor nálezu Baconových d ěl ve vatikánské knihovn ě podal Massa, Eugenio: Roger Bacons Werke für Papst Clemens IV., s. 57-58. 85 Opus tertium , c. XXXII; Brewer, s. 111: Puer vero Johannes portavit crystallum sphaericum ad experiendum; et instruxi eum in demonstratione et figuratione hujus rei occultae. 86 Hackett spekuluje, že před svou smrtí mohl papež sv ěř it spisy, které obdržel od Bacona, do rukou svých poradc ů, je však nepravd ěpodobné, že by se n ěkdo z okruhu zesnulého papeže o Bacona zajímal. Srov. Hackett: c. d. , s. 24. 87 Opus tertium , c. IV; Brewer, s. 17-18: Et ideo consideravi sapientiam, quam petistis, non solum absolute, sed longe magis relate quinque modis, et quicquid potui considerare decorum, utile, et magnificum, cogitavi annotare; praecipue cum hujusmodi non sunt in usu vulgi studentium, sed semper latent apud solos sapientes. 88 Thorndike cítí pot řebu obhájit svou tezi, že Opus maius vznikalo od roku 1265, a p ři analýze tvrdí, že četná oslovení mohla pat řit i kardinálovi, tj. neimplikují postavu papeže. Srov. Thorndike: c. d. , s. 624, pozn. 2. K intertextualit ě viz Opus maius , pars VII; Massa, s. 10: Nam patriarche et prophete non solum divina tractabant theologice et prophetice, sed philosophice, quia totam phylosophiam adinvenerunt et docuerunt, sicut in secunda parte huius operis probatum est. Výskyt častých oslovení jinak propojuje navzájem všechny t ři Opusy v soubor d ěl ur čených papeži. 89 V následujícím popisu se p řidržuji latinských ozna čení, kterými Bacon nadepsal kapitoly. Pokud oddíly Opus maius explicitn ě nepojmenoval, uvádím titul Bridges ův.

34 grammaticae , Bridges: Znalost jazyk ů, Linguarum cognitio ), v níž vystupuje s požadavkem studia a znalosti hebrejštiny, řečtiny a arabštiny, pramenných jazyk ů teologie a filosofie, přitom uvádí vý čet nep řesností a pouští se do gramatických rozbor ů. Čtvrtý oddíl Moc matematiky ve v ědách ( Potestas mathematicae in scientiis ) je obecn ě v ěnován matematice a pro obsáhlost rozd ělen do n ěkolika částí, z nichž první se zabývá užitkem matematiky v přírodov ědě ( Mathematicae in physicis utilitas ), druhá užitkem matematiky v teologii (Mathematicae in divinis utilitas ) a následují kratší části: prognostická astronomie ( Iudicia astronomiae ), náprava kalendá ře ( Correctio calendarii ), rozsáhlé pojednání o zem ěpisu (Geographia ) a nástin traktátu o astrologii ( Astrologia ). 90 Pátou část Opus maius tvo ří pojednání Optika ( De scientia perspectivae , ozna čováno jako Perspectiva ), která byla v novov ěku tišt ěna zvláš ť a zachovala se ve dvaceti sedmi rukopisech. 91 D ělí se na t ři části: 1) obecné zákonitosti; 2) zákonitosti p římých sv ětelných paprsk ů a 3) zákonitosti odrazu a lomu sv ětelných paprsk ů. Šestý oddíl nese název O experimentální v ědě ( De scientia experimentali ) a v ěnuje se Baconem propagované v ědě založené nikoli na experimentech v novov ěkém smyslu, ale na v ědeckém pozorování. Po gramatice, matematice, optice a experimentální v ědě přichází na řadu Morální filosofie (Moralis philosophia ), zpracovaná v podob ě výtah ů ze Seneky a vlastních moráln ě filosofických soud ů. Z nastín ěného p řehledu vyplývá, že Opus maius lze rozd ělit na dv ě na sebe vzájemn ě navazující části, na část metodologickou (kapitoly I a II) a na část úzce v ědní (III-VII). Spis Opus maius je po formální stránce obsáhlý dopis a Bacon ozna čuje dílo za persuasio , p řesv ědčení. 92 Zvolená forma se podílí na naléhavosti vloženého sd ělení a naléhavost ješt ě umoc ňuje oslovování jediného adresáta tohoto rozsáhlého dopisu. Bacon m ěl v úmyslu zaslat papeži Scriptum principale , to však nikdy nesepsal, jak bylo zmín ěno, protože práce na n ěm by si vyžádala v ětší d ůkladnost a dokonalost, než jakou mohl poskytnout. 93

90 Jednotlivé části takto nazval pro p řehlednost Bridges. 91 Srov. Little, A. G.: On Roger Bacon’s Life and Works , s. 31. 92 Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on Scientia Experimentalis . in: týž (ed.): Roger Bacon and the Sciences: Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 313-314: „This is what the Opus maius is: a combination of scientific treatise and a rhetorical persuasion for the advancement of science.“ Hackett rovn ěž uvádí, že podobný styl jako Opus maius vykazuje i Averroovo dílo Pojednání o povaze spojení náboženství a filosofie ( Kitab fasl al-Maqual ). Srov. Hackett, Jeremiah: Roger Bacon über Rhetorik und Poetik . in: Uhl, F. (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion II. , Lang, Frankfurt am Main 2002, s. 183. Jiná rovina čtení umož ňuje chápat dílo jako obranu vlastních postoj ů, názoru, hledisk apod. Bacon nep řikládá Opus maius v ětší význam. Jde jen o úvod ke Scriptum principale . Text Opus maius nabyl významu až pozd ěji, když Scriptum principale nebylo nalezeno a patrn ě jako celek z ůstalo nedokon čeno. 93 P řiznává, že není v jeho silách sepsat Scriptum principale , které k dokon čení vyžaduje spolupráci mnoha moudrých u čenc ů. Realizace p ředstav o vzniku základních filosofických spis ů ( scripta principalia de sapientia philosophiae ), které Bacon pokládá za nezbytné k povýšení studia na pat řičnou úrove ň, naráží na neustálé materiální potíže i na nedostatek odborník ů a korektor ů. Srov. Opus tertium , c. XVI; Brewer, s. 56-58. Vysv ětlení lze najít na r ůzných místech spisu. Opus maius, pars I, c. 1; Bridges III, s. 1: De hac igitur sapientia

35 Máme však k dispozici Bacon ův popis jednotlivých čty ř částí, které m ěly tvo řit Scriptum principale .

Poté co jsem pojednal o gramatice r ůzných jazyk ů, dle jejich hodnoty a nezbytnosti pro studium u latiník ů, a spolu s tím jsem pojednal také o logice, druhý svazek obsahuje části matematiky, t řetí p řírodní v ědy a ve čtvrtém bude pojednáno o metafyzice a morální filosofii. 94

Bacon podal v Opus maius zevrubný nástin své dosavadní badatelské činnosti a vyložil n ěkteré své cíle a zám ěry s ohledem na p říslib zm ěny, jejímž str ůjcem má být práv ě papež Klement IV. Baconova vyjád ření tužeb a nad ějí, volání po zm ěně p řítomného stavu zaznívají z četných míst. Upíná se k papeži jako k zachránci sv ěta a v textu je patrný vliv myšlenek Jáchyma z Fiore, zvlášt ě jeho u čení o and ělském pastý ři ( pastor angelicus ), tj. papeži , který bude s to čelit Antikristovi. 95 V myšlení Rogera Bacona hraje velkou roli úzkostlivé poci ťování blížícího se konce sv ěta. Nalad ění na eschatologickou strunu se odráží i ve formulaci n ěkterých p ředstav a reformních návrh ů. Blížící se p říchod Antikrista vnímal Bacon velmi intenzivn ě a citliv ě i v geopolitickém rámci, Antikristova sekta tvo ří skupinu splývající n ěkdy se Saracény, jindy stojící zvláš ť jako svébytné náboženství. Časté zmínky o Antikristovi plní v textu funkci rétorických nástroj ů, jimiž Bacon dociluje ú činku.

tam relate quam absolute scienda nunc secundum tenorem epistolae praecedentis, quod possum ad praesens probabili persuasione, donec certius scriptum et plenius compleatur, vestrae Celsitudini praesentare conabor. Podobn ě Gasquet, s. 501: Ideo non potui tam brevi tempore scripturam ut hec exigunt ordinare et certe non est in potestate mea ut solus hec perficiam, nec alicuius in hoc mundo, sed consensus plurium requiritur sapientum. Srov. také Opus tertium , c. XVII; Brewer, s. 58: …doleo quod non adimplevi sub forma verborum vestrorum, ut scriptum philosophiae mitterem principale. Et jam potest sapientia vestra clarissime intueri, quod hoc non fuit in mea potestate. Jak Bacon uvádí p ři popisu mapy sv ěta, je dílo spíše ukázkou a má podnítit zájem papeže, nelze je pokládat za žádané scriptum de bona litera , které papež požadoval. Srov. Opus maius, pars IV; Bridges I, s. 305: Sicut tantam priorem descriptionem feci, magis propter exemplar et excitationem Gloriae Vestrae, ut compleatur suo tempore per sapientes hujus mundi, quam propter certificationem, sic et hanc divisionem noto ut Vestra Sapientia recognoscat quod major labor hic requiritur, quam praesens persuasio debeat continere. Scriptura enim perfecta quam requiritis habet utramque descriptionem perficere. 94 Liber primus Communium naturalium fratris Rogeri. De celestibus . Ed. Robert Steele. (OHI, II) Clarendon Press, Oxford 1913, s. 1: Postquam tradidi Gramaticam secundum linguas diversas prout valent immo eciam necessarie sunt studio Latinorum, et Logicalia cum hiis expedivi; atque in secundo volumine tractavi partes Mathematice; nunc in tercio occurrunt Naturalia, et in quarto Metaphisicalia cum Moralibus subjungentur. Viz Molland, George: Roger Bacon´s Knowledge of Mathematics. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 151-174. Hackett pak rozebírá tyto v ědy uvedené v Communia naturalium : 1) optika, 2) praktická a spekulativní astronomie a alchymie, 3) v ěda o závažích (scientia de ponderibus ), 4) alchymie, 5) v ěda o ú čincích rostlin a bylin (Bacon ji ozna čuje jako agricultura ), 6) léka řství, 7) experimentální v ěda. Bacon je cht ěl uvést do k řes ťanského vzd ělávání, aby vytvo řily jednotu vědění v systematické podob ě. Viz Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on the Classification of the Sciences. in: tamtéž , s. 39-61. 95 Srov. nap ř. Opus tertium , c. XXIV; Brewer, s. 86: Sed prophetatum est a quadraginta annis, et multorum visiones habitae sunt, quod unus Papa erit his temporibus qui purgabit jus canonicum et ecclesiam Dei a cavillationibus et fraudibus juristarum, et fiet justitia universaliter sine strepitu litis.

36 Ozna čovat Baconovo arcidílo za sumu by nebylo p řehnané, ovšem pokud pod pojmenováním summa chápeme p ůvodní význam tohoto slova, tedy souhrn . Jestliže je Opus maius ozna čováno v literatu ře jako encyklopedie, není to p řesné. Soudobí encyklopedisté Vincenc z Beauvais, Bartolom ěj Anglický (Bartholomaeus Anglicus) či Tomáš z Cantimpré vytvá řeli svá díla podle vzor ů z antiky a členili je formáln ě na oddíly pojednávající o celku sv ěta rozpadajícího se do rozmanitých kategorií. Takové pojednání pak mohlo právem nést titul Zrcadlo ( Speculum ), protože se v něm odrážel celý známý sv ět, anebo O vlastnostech věcí ( De proprietatibus rerum ), protože p ředkládalo čtená ři encyklopedický slovník. 96 V úvahu p řipadá i další ú čel vzniku díla. Vzhledem k tomu, že Baconovy snahy jsou dílem pedagogické, není podle mne vylou čeno, že papeži adresované Opus maius mohlo poté, co Bacon p řikro čil k zestru čnění celku, dob ře posloužit jako u čebnice pro n ěkteré jeho studenty, třebaže výslovn ě známe pouze Jana. O n ěm se Bacon zmi ňuje jako o svém dob ře vyškoleném žákovi, který p řichází, aby objasnil papeži Baconovy zám ěry a podle možností p ředstavit osobn ě i n ěkteré matematicko-fyzikální zákonitosti. 97 Hlavní nevýhodou Opus maius se

96 V českém prost ředí vznikla v pozdním st ředov ěku jedine čná encyklopedie Pavla Žídka s názvem Kniha dvacatera um ění , jejíž člen ění i obsah jsou analogické práv ě encyklopediím t řináctého století. Na 359 foliích unikátního rukopisu uloženého dnes v Jagellonské knihovn ě v Krakov ě podal český polyhistor 15. století p řehled o tehdy známém v ědění. Z asi t ří tisíc stran je českému čtená ři dostupných pé čí Aleny Hadravové zatím devadesát stran pojednávajících o zoologii. Srov. Kniha dvacatera um ění mistra Pavla Žídka [ Liber viginti arcium ]. Část p řírodov ědná. Academia, Praha 2008. Nejznám ější z encyklopedických d ěl t řináctého století je spis Vincence z Beauvais s názvem Speculum maius (vzniklo 1244-1260) rozpadající se na t ři resp. čty ři další zrcadla: Speculum naturale , Speculum doctrinale , Speculum historiale , poslední Speculum morale (jedná se o anonymní výtah z Teologické summy Tomáše Akvinského). Vincenc pro své dílo použil okolo 400 pramenných text ů. Další encyklopedista Bartolom ěj Anglický (1190-1250) nazval svou encyklopedii De proprietatibus rerum (O vlastnostech v ěcí ), soubor zahrnuje 19 knih a dochovalo se na 250 rukopis ů. Tomáš z Cantimpré (1201-1277) proslul encyklopedií Kniha o povaze v ěcí (Liber de natura rerum ) obsahující 20 knih a dochovaná v 200 rukopisech po celé Evrop ě. Z velkého po čtu rukopis ů je patrná obrovská obliba i rozší ření encyklopedií po celý st ředov ěk. K dalším ran ě i pozdn ě st ředov ěkým encyklopedist ům p řehledov ě viz tamtéž , s. 45-54. Mezi kandidáty na encyklopedistu spadá svým glosá řem i Alexandr Neckham (Necquam), o n ěmž se Bacon vyjad řuje v Compendium studii philosophiae , c. VII; Brewer, s. 457: Hic Alexander [sc. Necquam] in multis vera et utilia scripsit; sed tamen inter auctores non potest, nec debet, justo titulo numerari. 97 Bacon v ěnuje Janovi zna čnou pozornost, jak o tom sv ědčí následující výb ěr zachovaných glos. Opus tertium , c. XXV; Brewer, s. 89: Et puer Joannes novit melius intelligere haec exempla, quamvis sint theologica, quam omnes theologi qui sunt lectores et doctores in hoc mundo. Poterit autem vestra gloria probare sapientiam juvenis in hac parte. Srov. také tamtéž , c. XIX; Brewer, s. 61: Quia cum venit puer et pauper ad me, ego feci eum nutriri et instrui pro amore Dei, praecipue cum tam habilem juvenem in studio et in vita non inveni. Bacon neopomíná zd ůraznit, že chlapec od n ěj odchází jako panic. tamtéž , s. 62: Vere nihil sibi conscius est de peccato mortali, sed virgo mundissimus a me recessit, nec habens alicujus conscientiam mortalis peccati a sua nativitate . Dále up řes ňuje, že k němu p řišel ve v ěku 15 let ( hic juvenculus quindecim annorum venit ad me ), tamtéž c. XX; s. 63. Jan byl patrn ě jedním z nejbližších Baconových spolupracovník ů p ři pokusech. Bacon ho pov ěř uje, aby před papežem, který m ůže být časov ě zaneprázdn ěn, sám narýsoval geometrické obrazce, vysv ětlil vztahy mezi nimi, či pojednal o tvarech nebes. Srov. tamtéž , s. 135: Et si tempus non habueritis examinandi has difficultates, Johannes potens est in his plusquam omnes qui sunt Parisius, et faciet omnia ante oculos vestros, et corpora sicut figuras. Dále Opus minus ; Brewer s. 315-316: Sicut nec potuit scriptum principale propter impedimenta celsitudini vestrae praeparari, sic propter impedimenta nec potuit adhuc propter operis prolixitatem. Nam ea quae scribo magna sunt et difficilia, et animo quieto et solitario indigentia. Sed non solum juvenis Johannes potest remedia aliqua exhibere, immo operis totius praelibatio jam digesta. Pom ěrn ě št ědrým pramenem údaj ů o chlapci Janovi je Gasquet, s. 506: Quoniam si propter commodum nuncii fecissem, ego invenissem alios quibus

37 ukázala být jeho rozsáhlost. S přibývajícími kapitolami si Bacon uv ědomoval, že papež nebude schopen jeho dílo p řečíst, ale kv ůli specializovanému p ředm ětu mu nebude moci ani porozum ět. To patrn ě vedlo pisatele nejen k několikerému p řepisování textu, ale poslal spolu s dílem i chlapce Jana, který m ěl papeži p říslušná stanoviska podrobn ěji vysv ětlit. Při vší rozt říšt ěnosti Baconova výkladu jde o dílo sepsané nejst řídm ěji a neskýtá tolik marginálních poznámek jako nap ř. Opus tertium . Proto je Opus maius hlavním a základním zdrojem poznatk ů. Bacon na Opus maius odkazuje v obou úvodech jako na spis, v němž si papež bude moci p řečíst více, podnítí-li v něm n ěkteré povšechn ě shrnuté pasáže zv ědavost. Mezi hlavní nesnáze související se studiem rozsáhlého objemu díla Opus maius pat ří Baconova rozmanitost a přelétavost ve výkladu. Je to pochopitelné z důvod ů, které souvisejí s genezí díla. U druhé a t řetí varianty spisu ( Opus minus, Opus tertium ) lze zd ůvodnit plynutí textu Baconovou touhou po zestru čnění, dále hore čnatým zápalem, s nímž podle vlastních slov na zmín ěných spisech pracoval, a kone čně p řehodnocováním již napsaného. S tím souvisejí obtíže p ři interpretaci a p ři snahách o ucelený pohled na Baconovo myšlení. Prvním dopl ňkem sedmidílného celku je pojednání Opus minus , u kterého se nezachoval úvod ani záv ěr. Dochované části jsou však dostupné v edici J. S. Brewera a F. A. Gasqueta. V roce 1897 Gasquet publikoval (nezávisle na Bridgesov ě edici Opus maius ) krátký zlomek neznámého Baconova textu. Vzhledem k tomu, že fragment byl nalezen ve vatikánské knihovn ě (MS Vat. 4086) spolu s prvními čty řmi oddíly Opus maius , Gasquet přišel s tvrzením, že tento text, který vykazuje známky celistvosti, je ve skute čnosti úvod sepsaný pro papeže k Opus maius .98 Fragment vykazuje obsahovou podobnost s prvními jednadvaceti kapitolami Opus tertium , s nejv ětší pravd ěpodobností jde však o první ztracenou

magis teneor et qui plus mihi sunt cordi. Nam nec est de parentela mea nec vidi eum nisi Parisius a 7 annis, nec michi cura fuit de eo nisi propter Deum et iuvenis bonitatem, quia consideravi quod utilissimum vas potest fieri de eo in ecclesia Dei. [Na Gasquetovo chybné čtení septem , namísto správného quinque , ve vatikánském rukopisu upozornil Massa, Eugenio: Roger Bacons Werke für Papst Clemens IV. Textkritische Untersuchungen zur Entstehungsgeschichte von Opus maius, Opus minus und Opus tertium . in: Uhl, Florian (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion II. Lang, Frankfurt am Main 2002, s. 38.] Dále tamtéž : …direxi eum specialiter in omnibus quibus potui, non possem pro presenti persuasione magis ydoneum in hoc mundo reperire. …nullus est sic instructus iuxta sensum meum. Nam de linguis et mathematicis et perspectivis et parte prima experimentalium scientiarum in quibus est difficultas propter geometriam potest in pluribus respondere. Certus tamen sum quod nec vestre sapientie nec rerum magnitudini potest in omnibus satisfacere nec in cunctis que scit potest persuadere ita prompte et lucide ut oportet. Pokud jde o geometrii, tu zná chlapec dokonce intuitivn ě. Srov. tamtéž , s. 517: Et quicquid ad geometriam secundum se pertinet iuvenis hic non solum libro sed corde novit. Fontès ztotožňuje myln ě Jana s matematikem Jana z Londýna. Viz Fontès, M.: Deux mathématiciens peu connus du XIII e siècle . in: Mémoires de l'Académie royale des sciences, inscriptions et belles-lettres de Toulouse IX, 1897, s. 382-386. Je bezesporu pochybné ztotož ňovat Baconova pomocníka s Janem Peckhamem, který by patrn ě u činil zmínku o svém u čiteli, a dominikán Jana z Pa říže zvaný Quidort nep řipadá jako nefrantiškán v úvahu. 98 Srov. Gasquet, s. 494-497.

38 část Opus minus , jak usoudil Bridges i Thorndike. 99 Hlavním argumentem pro tento názor je opa čné řazení kapitol. Zatímco v Opus maius totiž Bacon postupuje od mén ě d ůležitých v ěd k morální filosofii, v Gasquetov ě zlomku si po číná naopak. Takovým p řevráceným sledem však charakterizoval Opus minus v Opus tertium .100 První z dvanácti krátkých částí Gasquetova fragmentu je tém ěř doslovný text z úvodní kapitoly Opus tertium (Brewer, s. 5-12). 101 Dále pokra čuje omluvou za zpožd ěné zaslání svých nedokon čených spis ů (z d ůvodu rodinných těžkostí a nep řízn ě podmínek panujících ve františkánského řádu). Uvádí n ěkteré podrobnosti o chlapci Janovi, kterého jako doprovod vypravil k papeži a po nástinu obsahu prvních dvou oddíl ů Opus maius p řibližuje oddíl VII – morální filosofie, poté VI – experimentální v ěda, V – optika, IV – matematika a zakon čuje oddílem III – gramatika. Na Gasquet ův fragment navazuje text Opus minus z Brewerovy edice. Mezi st ěžejní témata tohoto rozsahem nevelkého spisu pat ří korekce studia teologie a traktát o alchymii. Dalším dopl ňkem Opus maius je obsáhlé Opus tertium , tvo řící ucelené pojednání, v němž Bacon rekapituluje záv ěry Opus maius a dále rozvádí n ěkteré myšlenky. 102 Opus tertium se však k papeži s nejv ětší pravd ěpodobností v ůbec nedostalo. Také na svém t řetím spisu Bacon pracoval v roce 1267, zanesl o tom do textu výslovnou zmínku ( nunc sit annus Domini millesimus ducentesimus sexagesimus septimus, resp. hoc anno M.CC.LXVII ). 103 Zvláštním rysem díla je v ětší d ůraz na vyzn ění všech d ůležitých míst a s tím související rozvlá čnost a neúm ěrn ě protahované vysv ětlující digrese. P ředevším se však toto dílo proslavilo autobiografickými odkazy, které umož ňují základní orientaci v chronologii vzniku všech t ří d ěl a p řispívají zásadní m ěrou k objasn ění temných míst v Baconov ě životopisu. Na stran ě jedné zde cht ěl Bacon sepsat jakýsi úvod k již sepsanému Opus maius (proto nazývá dílo tractatus praeambulus ), na stran ě druhé se mu poda řilo n ěkterá témata vypracovat v takovém rozsahu a preciznosti, že kdyby se nezachovalo Opus maius , jeho obsah by bylo možné snadno zrekonstruovat. V kone čném d ůsledku je tedy Opus tertium dílo do jisté míry samostatné, i když poukazuje prakticky neustále na látku vyloženou v Opus maius . Ze všech tří Opus ů je sepsáno nej čtiv ěji, zasluhuje se o to množství afektovaných zmínek na adresu

99 Jako úvodní část Opus minus ozna čují Gasquet ův nález Bridges ( Opus maius, svazek III, s. 162) i Thorndike (c. d., 617, pozn. 1). 100 Opus tertium , c. XXI; Brewer, s. 68: Enumeravi vero intentionem partium Operis Primi secundum ordinem naturae in partibus, scilicet secundum majorem dignitatem; et ideo inter scientias quas tetigi incepi ab ultima, scilicet a morali philosophia, et deinde a scientia experimentali; et sic ultra ordine contrario illi quam in executione tenebam. 101 Gasquet, s. 497-500. 102 V rukopisech se objevují incipity hovo řící o dílu Opus tertium jako o Epistola Rogeri Bacon ad Clementem Papam či Opus III. Fratris Rogeri, praeambulum ad duo Opera nebo dokonce Summa Fratris Rogeri Baconis ad Clementem IV. Papam . Brewer, J. S.: Rogeri Baconis Opus Tertium , s. 3, pozn. 1. 103 Opus tertium , c. LXIX; Brewer s. 278. Tamtéž [v následující kapitole], s. 290.

39 protivník ů i p říznivc ů. Zejména díky tomuto spisu vstoupil Bacon do pov ědomí odborných čtená řů jako autor poutavý, podn ětný, ale také vzpurný a svárlivý. 104

104 Nezvykle vysoká míra osobních invektiv a expresivních výraz ů, zejména zvolání ale i z řejmých lichotek, jimiž se Bacon snaží zahrnout papeže Klementa (užívá také oslovení Vestra clementia ), zp ůsobuje, že četba tohoto díla čtená ře neunavuje. Více než jinde je patrné, že jde o dokument ryze osobní povahy, t řebaže v rukopisech je zachováno člen ění do kapitol.

40 I.5 Kontext a d ůsledky Tempierova cenzurního výnosu (1277) 105

Vynesením 219 tezí pa řížský biskup Št ěpán Tempier 7. b řezna 1277 zakázal n ěkolik aristotelských a averroistických postulát ů a završil tak mnohaleté úsilí o vyt ěsn ění sporných doktrín, které hrozily proniknout do teologického učení. Tato událost, které v ěnují badatelé velkou pozornost již n ěkolik desetiletí, skýtá možnost podrobného vhledu do n ěkterých mechanism ů studia scholastické teologie na pa řížské univerzit ě ve t řináctém století. Mým cílem není podrobn ě analyzovat samotný Tempier ův dokument, pokusím se vylí čit události, které p ředcházely vynesení tohoto dekretu, a jeho d ůsledky pro klima, které zavládlo mezi studenty a u čiteli. Pokárání, které si Roger Bacon vysloužil v roce 1278 za „n ěkteré podez řelé novoty“, zavdalo podn ět k dohad ům, zda tato perzekuce nesouvisela s cenzurním výnosem biskupa Št ěpána Tempiera. 106 Nap ř. Williams se domnívá, že Bacon nebyl v dob ě vynesení rozsudku nad aristotelismem a averroismem na francouzské p ůdě a nemusel se tudíž zákazem omezovat. 107 Je však z řejmé, že byl-li v ůbec Bacon perzekuován za svoje alchymistické a astrologické spekulace, řádoví p ředstavení si mohli vypomoci práv ě Tempierovým na řízením. Pa řížská univerzita se výrazn ě zapsala do mapy evropské st ředov ěké vzd ělanosti a s jistou nadsázkou lze říci, že d ějiny scholastické filosofie vytvo řili studenti a u čitelé této proslulé univerzity. Období vzniku univerzit se kryje s obdobím pr ůniku Aristotelových d ěl na Západ. La čnost po v ědění a d ějinné podmínky zp ůsobily, že p řeklady jsou po řizovány z arabských p řeklad ů bez možnosti porovnání s řeckými originály. Ot řes, který zp ůsobila známost Aristotela, si vyžádal obrannou reakci ze strany církevních p ředstavitel ů, kte ří pochopili ší ření aristotelských názor ů, p ředevším tezí o jednot ě trpného rozumu, jako ohrožení k řes ťanské teologie. Konflikt, který vypukl v sedmdesátých letech t řináctého století na p ůdě pa řížské univerzity m ěl dvojí charakter. Jde o st řet mezi mistry artistické fakulty (Siger z Brabantu, Boethius z Dacie) a mistry teologické fakulty (Jindřich z Gentu), jehož iniciátorem je

105 Text kapitoly vznikl po zevrubném p řepracování a podstatném dopln ění mého článku Pa řížská univerzita a cenzurní výnos z roku 1277. in: Nodl, Martin–Wihoda, Martin (eds.): Rituál smí ření. Konflikt a jeho řešení ve st ředov ěku . Matice moravská, Brno 2008, s. 255-260. 106 Srov. Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on Astronomy-Astrology: The sources of the Scientia Experimentalis. in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 175-198. Williams, Steven J.: Roger Bacon and the Secret od Secrets . in: tamtéž , s. 365-393. Sidelko, Paul L.: The condemnation of Roger Bacon. in: Journal of Medieval History 22, 1, 1996, s. 69-81. 107 Viz Williams, Steven J.: c. d. , s. 377.

41 z podn ětu papeže Jana XXI. (Petrus Hispanus) pa řížský biskup Št ěpán Temper, který je kanclé řem univerzity. V teoretické rovin ě vedou ob ě strany spor o dv ě teze. První teze se zastává jednoty trpného rozumu pro celé lidstvo. Jedná se o averroistickou interpretaci Aristotelova u čení o dvojím rozumu, činném a trpném. Jejím d ůsledkem je u čení popírající existenci jednotlivých duší a hlásající existenci jediné duše spole čné pro celé lidstvo. Postoje jednotlivých myslitel ů a atmosféru polemik lze dokumentovat na problému, zda net ělesná duše m ůže trp ět po smrti v pekle hmotným ohn ěm ( ignis carnalis ). Siger otázku ozna čil za bezp ředm ětnou, zatímco Tomáš Akvinský pekelný ohe ň zachra ňuje jako relevantní a Sigera plísní ve svém spise De unitate intellectus contra Averroistas (O jednot ě intelektu proti averroist ům). 108 Druhým p ředm ětem polemik je teze o v ěč nosti sv ěta, která pochází od Aristotela a pro k řes ťanskou nauku, stojící pod vlivem Augustinovy p ředstavy o stvo ření a zániku sv ěta, je neudržitelná. 109 Proti této tezi se postavil Tomáš Akvinský. V širších souvislostech se jedná o kompeten ční spor, v němž sehrává roli status filosofie. Podle Ruediho Imbacha filosofie p řestává být na pa řížské univerzit ě pouhým úvodem ke studiu teologie, práva a medicíny a stává se sama cílem a povoláním. 110 Cestu k pa řížskému cenzurnímu výnosu z roku 1277, tedy k vyvrcholení nastín ěných spor ů, dláždí následující události. 111

• Roku 1204 je jako kací řské odsouzeno panteistické u čení Amalrika z Bène († 1206), pa řížského mistra teologie. Proti amalrikán ům brojí Tomáš Akvinský, to je dokladem,

108 Viz F.-X. Putallaz: L’âme et le feu: notes franciscaines sur le feu de l’enfer après 1277 in: Aertsen, J. A.- Emery, K. Jr. – Speer, A.: Nach der Verurteilung von 1277. Philosophie und Theologie an der Universität von Paris im letzten Viertel des 13. Jahrhunderts. Miscellanea Mediaevalia 28, Berlin – New York 2000, s. 889–901. Cenné náhledy dalších teolog ů na tuto otázku poskytl Bernstein, Alan E.: Esoteric Theology: William of Auvergne on the Fires of Hell and Purgatory . in: Speculum 57, 3, 1982, s. 509-531. Libera, A. de: L’unité de l’intellect.Commentaire du De unitate intellectus contra averroistas de Thomas d’Aquin . Vrin, Paris 2004. 109 Augustinus Aurelius v kázání o dobytí Říma říká: Miraris quia deficit mundus? Mirare quia senuit mundus. Homo est, nascitur, crescit, senescit. [Divíš se, že sv ět zaniká? Jako by ses divil, že sv ět stárne. Je to člov ěk, rodí se, roste, stárne.] Augustinus Hipponensis, Sermo 81 , PL 38, col. 504, linea 41. 110 Blíže viz Putallaz, F.-X. – Imbach, R.: Povoláním filosof: Siger z Brabantu a st ředov ěká universita . Oikúmené, Praha 2005, s. 19-20. 111 K lepšímu porozum ění kontextu p řisp ěl vznik databáze Aristoteles Latinus . P řísp ěvkem k poznání u čební nápln ě na pa řížské univerzit ě v sedmdesátých letech 13. století je edice díla Jind řicha Batea Speculum divinorum et quorundam naturalium . Edice d ěl Ulricha ze Štrasburgu, Dietricha z Freibergu a Bertolda z Moosburgu umožnily prokázat, že filosofické myšlení vedoucí k odsouzení v Pa říži, prožívalo nebývalý rozvoj za Rýnem. Nové poznatky k tématu p řinesly také úvody k edicím díla Jind řicha z Gentu od R. Mackena. Viz Emery, K. Jr. – Speer, A.: After the Condemnation of 1277: New Evidence, New Perspectives, and Grounds for New Interpretations . in: Aertsen, J. A. – Emery, K. Jr. – Speer, A.: Nach der Verurteilung von 1277. Philosophie und Theologie an der Universität von Paris im letzten Viertel des 13. Jahrhunderts. Miscellanea Mediaevalia 28, Walter de Gruyter, Berlin – New York 2000, s. 4-8.

42 že si podrželi zna čný vliv. 112 Amalrikovo učení bylo zatraceno na synod ě v Pa říži 1210 a na IV. lateránském koncilu. 113 Amalrikovy kosti byly vyhrabány z církevní půdy a rozmetány v poli. 114

• První zákazy vyu čování Aristotelových spis ů Fyzika a Metafyzika z let 1210 a obnovení tohoto ustanovení 1215 a 1228 nejsou brány mistry artistické fakulty v potaz. Aristotelova filosofie je p říliš atraktivní. 115

• Roku 1241 je odsouzeno pa řížským biskupem Vilémem z Auvergne 10 tezí, jde o opat ření proti „ řecké“ teologii. Stoupenci augustiniánského sm ěru (platónského ražení) zárove ň rozpoutávají kampa ň proti arabskému peripatetismu. 116

• Přiost řují se vleklé spory mezi sv ětským a řádovým duchovenstvem na univerzit ě.117

• 19. b řezna 1255 vyhlašuje artistická fakulta jako celek nové stanovy, které student ům a mistr ům ukládají za povinnost seznámit se s principiálními Aristotelovými spisy. Studijní program má zahrnovat aristotelskou etiku, metafyziku a fyziku. 118

• Roku 1263 je zvolen kanclé řem katedrální kapituly, a tím i univerzity mistr teologie a kanovník p ři chrámu Notre-Dame v Pa říži Št ěpán Tempier, od 1268 pa řížský biskup. Kv ůli svému autoritativnímu chování se dostal do spor ů s teologickou fakultou.

112 Viz Akvinský, Tomáš: Summa Theologiae I, q. 3 a. 8 c: Alii autem dixerunt Deum esse principium formale omnium rerum. Et haec dicitur fuisse opinio Almarianorum . 113 Viz Thijssen, J. M. M. H.: Master Amalric and the Amalricians: Inquisitorial Procedure and the Suppression of Heresy at the University of Paris . in: Speculum, 71, 1, 1996, s. 43-65. 114 Caesarius z Heisterbachu, Dialogus Miraculorum V, 22: „Mistr Amalrik, u čitel tohoto kací řství, byl odstran ěn ze h řbitova a poh řben mimo m ěsto. V té dob ě bylo v Pa říži vydáno na řízení, že nikdo nesmí po t ři roky p řednášet knihy o p řírod ě, knihy mistra Davida a teleologické knihy ve francouzkém jazyce byly navždy odsouzeny a spáleny. Tak bylo vypuknuvší kací řství milostí Boží vyvráceno.“ Caesarius z Heisterbachu : Vypráv ění o zázracích: st ředov ěký život v zrcadle exempel. P řel. Jana Nechutová. Vyšehrad, Praha 2009, s. 141. 115 Srov. Le Goff, Jacques: Intelektuálové ve st ředov ěku. Karolinum, Praha 1999, s. 101-104. 116 Srov. Libera, A. de: St ředov ěká filosofie , s. 408-409. 117 Úvodní studie Tomáše Nejeschleby lí čí situaci p ři obsazování katedrových stolic v první polovin ě t řináctého století p ředstaviteli nov ě založených a rychle se vzmáhajících řád ů františkán ů a dominikán ů. Viz Bonaventura : Jak p řivést um ění zp ět k theologii. Váš u čitel je jeden, Kristus . Oikúmené, Praha 2003, s. 8-9. 118 Srov. Chartularium Universitatis parisiensis . Tomus I (1200-1286) [dále jen CUP ], ed. Denifle, H. - Chatelain, E., Parisiis, ex typis fratrum Delalain, 1889, č. 246, s. 277-279.

43 Z vlastní v ůle totiž ud ěloval povolení k vyu čování, bez složení p řísahy p řevzal funkci magister regens a požadoval ú řad d ěkana. 119

• Roku 1265 panuje napjatá atmosféra mezi francouzským národem na artistické fakult ě a dalšími t řemi: pikardským, anglickým, normanským. Jakou roli zde sehrál Siger z Brabantu, je nejasné. Mohl být v ůdcem nebo jen postranním aktérem.

• V letech 1269-1272 Tomáš Akvinský vyu čuje v Pa říži. Za manifest univerzitních intelektuál ů poslední t řetiny 13. století je pokládán krátký spis De summo bono Boethia z Dacie. 120

• Polemiky o vyu čovaných tezích na artistické fakult ě vyvolávají 10. prosince 1270 významný cenzurní výnos iniciovaný biskupem Tempierem. Cenzurní výnos je vít ězstvím františkánské univerzitní v ětve, jmenovit ě Bonaventury z Bagnoregia, jehož spisy Collationes de decem praeceptis (1267) a De septem donis Spiritus Sancti (1268) tvo ří p ředehru k odsouzení a spis Collationes in Hexaemeron (1273) tvo ří dohru. 121 Začíná sedmileté období trvání univerzitní krize. 122

• Prvního dubna 1272 jsou vyhlášeny nové statuty artistické fakulty, v nichž se mimo jiné praví: „Ustavujeme a na řizujeme, aby se žádný mistr ani bakalá ř naší fakulty nepokoušel rozhodnout ani vést disputaci o čist ě theologické otázce, jako je Trojice, Vt ělení a podobn ě, čímž by p řekro čil vyty čené hranice, nebo ť jak praví Filosof, není vhodné, aby negeometr disputoval s geometrem.“ 123 Na řízení z dubna 1272 souvisí s otázkami, které vyvolal Tomáš ův spisek De unitate intellectus contra Averroistas .124

119 Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, Bd. XXII, Traugott Bautz, Nordhausen 2003. Col. 1332- 1339. Heslo Tempier Étienne , autor Bernd Goebel. 120 Viz Speer, Andreas: Sapientia nostra: filosofie a teologie po pa řížském odsouzení v roce 1277 . Filosofia, Praha 2004, s. 8. 121 Viz Speer, Andreas: Bonaventure and the Question of a Medieval Philosophy. in: Medieval Philosophy and Theology , VI, 1, 1997, s. 29. 122 Viz Libera, A. de: Philosophie et censure. Remarques sur la crise universitaire parisienne de 1270-1277 , in: Aertsen, J. A. – Speer, A.: Was ist Philosophie im Mittelalter? Walter de Gruyter, Berlin – New York 1998, s. 71-89. 123 P řeklad M. Pokorný v publikaci Imbach, R. – Putallaz, F-X.: c. d. , s. 98. Viz CUP , č. 441, s. 499: ... statuimus et ordinamus quod nullus magister vel bachellarius nostre facultatis aliquam questionem pure theologicarn, ulpote de Trinitate et Incarnatione sicque de consimilibus omnibus, determinare seu etiam disputare presumat, tanquam sibi determinates limites transgrediens cum sicut dicit philosophus non geometram cum geometra sit penitus inconveniens disputare. 124 Viz Libera, A. de: Philosophie et censure , s. 86.

44

• Situaci komplikují konflikty ve správ ě univerzity, které probíhají od roku 1272 do roku 1275. Sporná volba rektora, která se má konat dle stanov každé čty ři m ěsíce, vrhla artistickou fakultu do více než t říletého období rozpolcenosti mezi dva tábory, které si osobují nárok na univerzitní legitimitu. 125 Provizorním vy řešením situace je arbitrážní výnos ze 7. kv ětna 1275, práce papežského kardinála-legáta Šimona z Brionu. Tempier nebyl s to krizi vy řešit. 126

• Roku 7. b řezna 1274 umírá Tomáš Akvinský. Tím za číná kampa ň proti aristotelismu.

• Události nabírají z neznámých p říčin na dynamice koncem roku 1276. Druhého zá ří univerzita zakazuje mistr ům výuku ur čitých tezí. 127

• 23. listopadu jsou listem povoláni p řed tribunál t ři mist ři artistické fakulty Siger z Brabantu, Gosvin z la Chapelle a Bernier z Nivelles, aby se zodpovídali ze zlo činu kací řství. Slyšení se má konat 18. ledna 1277. Legát Šimon z Brionu, který se dosud zabýval jen zásahy čist ě disciplinárního a politického rázu, se od 6. prosince, kdy vychází jeho dekret proti klerik ům činným ve školách, bude zabývat i problémy doktrinálními. 128 Vlivem Šimona z Brionu a Tempierovy iniciativy události sp ějí ke kone čnému vyhlášení cenzurního výnosu s dalekosáhlými d ůsledky.

125 V čele jedné z frakcí stojí, jak se zdá, Siger z Brabantu, protože dokumenty z této doby hovo ří o pars Sigeri . Srov. CUP , č. 460, s. 521 -530. 126 Za situací odpovídají podle výnosu ob ě strany. Šimon prohlašuje za ďáblovy družiníky ( satellites dyaboli ) všechny, kdo by cht ěli rušit neshodami univerzitní p ůdu. Viz CUP , č. 441, s. 529: Illorum etiam qui contra ordinacionem nostram notabiliter excesserunt eorumquo quos tanquam dyaboli satellites et ministros in seminatione ac continuacione dissencionis predicte fuisse invenerimus principales, condampnacionem ac impositionem penarum, prout delicti qualitas et culpe modus exegerint, propter exempli perniciem nostro arbitrio, ordinacioni, dispositioni ac beneplacito retinemus, ut mucrone justicie in sollercia perversorum taliter feriatur quod pena docente cognoscant, quam grave, quam periculosumn, quam presumptuosum quamque actori pacis odiosum existat in agro Parisiensis studii virus discordie seminare, et ultionis condigne gladius videntibus transeat in exemplum et aures audientium tinnire faciat pre timore. Šimon z Brionu je budoucí papež Mikuláš IV. (1281-1285). 127 Viz CUP , č. 468, s. 539: Universitas magistrorum et scolarium Parisiensium ad perpetuam rei memoriam. (...) statuimus ac etiam ordinamus, quod nullus magister vel bachallarius cujuscumque fuerit facultatis, legere decetero acceptent in locis privatis aliquos libros propter multa pericula, que inde emergere possunt, sed in locis communibus ubi omnes possint confluere, qui ea que ibi docentur valeant reportare fideliter, exceptis dumtaxat libris gramaticalibus ac logicalibus, in quibus nulla presumptio potest esse. 128 Viz CUP , č. 470, s. 540-541: (...) Nunc vero, sicut multiplicatis clamoribus audivimus ammirantes et dolentes referimus (...) odor devotionis alias consuetus fetorem diffundit lascivie et in virorum cordibus honestorum amaritudinis materiam subministrat. (...) predicti scolares arma sumunt et armati incedunt nocturno tempore catervatim, perturbantes tumultuosis ac inhonestis vocibus civitatem aliaque varia committentes (...) Et quod gravius est ferendum, in contemptum illius qui vendentes et ementes ejecit de templo, ad abominabilia manus suas detestabiliter extendentes, quod est dictu horribile, factoque nephandius in ipsis ecclesiis, dum divina

45

V den soudního slyšení s t řemi mistry artistické fakulty obžalovanými z kací řství, 18. ledna 1277, adresuje papež Jan XXI. ve Viterbu biskupovi Tempierovi dopis, v němž vyjad řuje sv ůj neklid nad bludy hlásanými na univerzit ě a požaduje nápravu. 129 Tempier sice ihned jmenuje komisi 16 teolog ů, ve které zasedl mj. Jind řich z Gentu a která má za úkol sestavit a odsoudit články, 130 a posléze dne 7. b řezna 1277 odsuzuje 219 tezí a n ěkolik knih, ale činí tak anonymn ě, bez udání jmen problematických autor ů. Při vší své p řísnosti Tempier ův syllabus tedy nemohl naplnit o čekávání, protože papež žádal udání osob a institucionálního či spole čenského postavení ( a quibus personis et in quibus locis errores hujusmodi dicti sunt sive scripti ). Druhý papež ův dopis, Flumen aquae vivae ( Pramen vody živé ), datovaný 28. dubna 1277 nenazna čuje dokonce ani to, že by papež v ůbec v ěděl o seznamu 219 tezí, který Tempier nechal vypracovat. 131 V prologu dokumentu jsou za viníky ozna čeni pa řížští artisté, kte ří p řekra čují hranice svého oboru ( nonnulli Parisius studentes in artibus proprie facultatis limites excedentes ) ší ří svoje odporné bludy nebo lépe řečeno své mylné marnivosti a bláznivosti ( manifestos et execrabiles errores, immo potius vanitates et insanias falsas ), snaží se vzbudit dojem, že si ve skute čnosti nemyslí to, co říkají ( presentibus hiis annexo seu annexis cententos, quasi dubitabiles in scholis tractare et disputare presumunt ) a zastírají své odpov ědi ( responsiones ita palliant ). 132 Celou skupinu ozna čil Tempier za vyznava če nauky o dvojí pravd ě a práv ě jeho cenzurní výnos je locus classicus této nauky: „Vždy ť říkají, že podle filosofie jsou pravdivé ur čité v ěci, které nejsou pravdivé podle katolické víry, jako kdyby byly dv ě opa čné

celebrare deberent officia, etiam super sacris altaribus ubi corpus et sanguis Redemptoris nostri per sacerdotum ministerium consecratur, non sine nota heretice pravitatis ad taxillos ludere non verentur, nomen Creatoris ipsius et Virginis gloriose et aliorum sanctorum Domini prout in ludis hujusmodi, qui non ludi sed crimina sunt censendi, ab ipsis lusoribus usitatum est fieri, blasphemantes. 129 Viz CUP , č. 471, s. 541: Episcopo Parisiensi. Relatio nimis implacida nostrum nuper turbavit auditum, amaricavit et animum, quod Parisius, ubi fons vivus sapientie salutaris habundanter huc usque scaturiit suos rivos limpidissimos fidem patefacientes catholicam usque ad terminos orbis terre diffundens, quidam errores in prejudicium ejusdem fidei de novo pullulasse dicuntur. Volumus itaque tibique auctoritate presentium districte precipiendo mandamus quatinus diligenter facias inspici vel inquiri, a quibus personis et in quibus locis errores hujusmodi dicti sunt sive scripti, et que didiceris sive inveneris, conscripta fideliter nobis per tuum nuntium transmittere quamcitius non omittas. 130 Jind řich z Gentu m ěl nebývalý význam pro vývoj úvah Dunse Scota, nebo ť ten se pod vlivem četby jeho d ěl pokusil umístit františkánskou teologickou tradici na pevný metafyzický základ. Srov. Emery, K. Jr. – Speer, A.: After the Condemnation of 1277 , s. 15. 131 Ke skryté rivalit ě mezi biskupskou a papežskou mocí srov. Libera, A. de: Philosophie et censure , s. 73. 132 P řeklad Martin Pokorný. Viz CUP , č. 473, s. 543: Magnarum et gravium personarum crebra zeloque fidei accensa insinuavit relatio, quod nonnulli Parisius studentes in artibus proprie facultatis limites excedentes quosdam manifestos et execrabiles errores, immo potius vanitates et insanias falsas, in rotulo seu cedulis presentibus hiis annexo seu annexis cententos, quasi dubitabiles in scholis tractare et disputare presumunt…

46 pravdy a jako kdyby pravd ě Písma svatého mohla proti řečit pravda on ěch pohan ů, které B ůh proklel.“ 133 V dokumentu dále Tempier mistr ům artistické fakulty vytýká, že nedodrželi ustanovení z roku 1272, kterým se jim ukládá, aby texty nebo argumenty p říčící se ví ře podrobili kritice nebo prohlásili za pomýlené. Zakázané či odsouzené filosofické a teologické teze se dotýkají d ůstojnosti filosofie a teologie, zahrnují otázky poznatelnosti Boha, jeho všemohoucnosti, v ůli, svobodu lidského jednání, nesmrtelnost duše, nauku o eucharistii, kosmologii, nauku o and ělech, dotýkají se i sexuální morálky. 134 Cenzurní výnos je p řekvapivý. Nejenže úto čí na kdeco: na chválu intelektuální blaženosti, kosmologii, metafyziku, ale nerozlišuje mezi averroisty a mistry svobodných um ění. 135 Upravuje a uvalením p římého dozoru pozastavuje rovn ěž samotnou správu artistické fakulty, p řičemž „ve h ře je biskupova moc nad celkem v ědění a univerzitními strukturami“. 136 Asi z jedné t řetiny se teze opírají do Sigera z Brabantu a Boethia z Dacie, kte ří se zdají být postiženi zákazem nejvíce. Dekret uvádí ovšem i teze Akvinského, zakazuje

133 P řeklad Martin Pokorný in: Libera, A. de: St ředov ěká filosofie , s. 410. Viz CUP , I, č. 473, s. 543: Dicunt enim ea esse vera secundum philosophiam, sed non secundum fidem catholicam, quasi sint due contrarie veritates, et quasi contra veritatem sacre scripture sit veritas in dictis gentilium dampnatorum. Tempier nebyl ani tak zaujat rozlišováním filosofie a teologie jako spíše pod řízením jedné pod druhou. Nehodlal tolerovat mnohost diskursu a často izoloval vyjád ření od jejich kontextu, čímž posouval jejich význam. Tak vznikla jeho teorie o dvojí pravd ě. Nebral v úvahu sebev ědomí pa řížských mistr ů a hodlal z řídit nad k řes ťanským myšlením protektorát teologie. Viz Bianchi, Luca: 1277: A Turning Point in Medieval Philosophy? , in: Aertsen, J. A. – Speer, A.: Was ist Philosophie im Mittelalter? , Walter de Gruyter, Berlin - New York 1998, s. 102-103; Siger z Brabantu ani Boethius z Dacie nebyli zastánci u čení o dvojí pravd ě, jde o Tempier ův názor. Viz Libera, A. de: Philosophie et censure , s. 83. 134 Rozboru jednotlivých skupin propozic se d ůkladn ě v ěnovali zejména Roland Hissette, K. Flasch, A. de Libera a L. Bianchi. 135 Tzv. latinský averroismus, který byl ozna čován jak za „reakci laického ducha proti teolog ům“ (Renan), tak za reakci proti k řes ťanství (Gilson) a m ěl se v zásadní mí ře zasloužit o Tempierova cenzurní opat ření, byl um ěle vytvo řen badateli E. Renanem a P. Mandonnetem koncem 19. století. Viz úvod k Putallaz, F.-X. – Imbach, R.: c.d. Tato úvodní část je v ěnovaná rozboru d řív ějšího bádání o Sigerovi z Brabantu, zejména postoj ům badatel ů E. Renana, P. Mandonneta, F. van Steenberghena a M. Grabmanna; Libera uvádí podn ětnou tezi R.-A. Gauthiera, který říká, že za tzv. averroismem se skrývá teoretický konstrukt, který byl vytvo řen četbou a přednáškami šedesátých let t řináctého století, zejména spisy nejprve Bonaventury, poté Alberta Velikého a nakonec Tomáše Akvinského. Sám Siger z Brabantu našel tento averroismus („averroistické“ čtení Averroa samotného) v díle Tomáše Akvinského. Latinský averroismus tedy nebyl zaveden Sigerem, ale byl vynalezen teology a Siger jej pouze p řijal. Kací řství monopsychismu, za čalo existovat poté, co je tak ozna čili teologové. Srov. Libera, A. de: Philosophie et censure , s. 82, pozn. 28; Situaci doktrináln ě vyhrocené atmosféry pozitivn ě hodnotí Le Goff, když píše, že „v averroistickém ovzduší fakulty svobodných um ění vzniká p ůvodní nekompromisní ideál intelektuála.“ Srov. Le Goff, J.: c.d. , s. 103; Za zmínku stojí i Liberou komentovaný názor E. Renana: „Každé odsouzení v církevních d ějinách p ředpokládá omyl, který byl hlásán, práv ě tak jako každé reformní opat ření p ředpokládá ochablost.“ Viz Libera, A. de: Philosophie et censure , s. 72, pozn. 6. 136 Srov. Putallaz, F.-X. – Imbach, R.: c.d. , s. 129.

47 výslovn ě spis De Amore od Andrea Capellana a knihy o geomantii, nekromantii. 137 N ěkteré z úst ředních článk ů byly charakterizovány jako reakce na řecko-arabský necesitarianismus. 138 Seznam tezí není dle Alaina de Libery inkoherentní, povrchní a jen p řibližný, jak soudili p ředchozí badatelé (nap ř. R. Hissette), ale reprezentuje pom ěrn ě ucelený program řecko-arabského peripatetismu a je pouze rozší řením popisu nemoci, zaznamenané deset let předtím Bonaventurou. 139 Dle G. Dubyho Bonaventura „vyzýval filosofii, aby se vrátila do hranic, které nem ěla nikdy p řekro čit, a varoval všechny ty, kte ří ze samého rozumu p řišli o rozum, takže si mysleli, že mohou všechno pochopit, dokonce i nepochopitelné.“ 140 Reakce na zákaz 219 tezí u moderních badatel ů jsou rozporuplné. Nejzávažn ější interpretace dekretu ze 7. b řezna roku 1277 pochází z pera pozitivistického historika v ědy P. Duhema, který se domníval, že Tempier svým opat řením, které m ělo zabránit v ětšímu rozvoji aristotelismu, p řisp ěl k osvobození k řes ťanského myšlení od pod řízenosti aristotelské filosofii, a umožnil tak cestu k nástupu moderní mechaniky. 141 Stav bádání potvrzuje spíše opak. Luca Bianchi spolu s dalšími pokládá Duhem ův názor za mýtus a poukazuje na to, že v případ ě Tempierova dekretu nešlo o osvobození myšlení, ale o t ěžký zásah do svobody myšlení. Sv ědčí o tom v této souvislosti zejména vyjád ření n ěkterých sou časník ů. Jakub z Douai píše: dnešní filosofové jsou potla čováni (viri philosophici hiis diebus sunt oppressi ). Godefroid z Fontaines dodává: lidé nemohou svobodn ě hovo řit o pravdách, jimiž by se jejich uvažování nemálo zdokonalilo ( homines non possunt libere tractare veritates quibus eorum intellectus non modicum perficeretur ). Pro pa řížskou univerzitu to znamenalo mj. zavedení opat ření vedoucích k nejr ůzn ějším denunciacím a udáním, která byla p ředtím zvykem pouze v dominikánských klášterech. Studenti a u čitelé se tak stali „policisty ducha“ (Le Goff). 142

137 Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, Bd. XXII, Traugott Bautz, Nordhausen 2003. Col. 1332- 1339. Heslo Tempier Étienne , autor Bernd Goebel. 138 Mahoney, E. P.: Reverberations of the Condemnation of 1277 in Later Medieval and Renaissance Philosophy , in: J. A. Aertsen - K. Emery, Jr. - A. Speer (eds.), Nach der Verurteilung von 1277. Philosophie und Theologie an der Universität von Paris im letzten Viertel des 13. Jahrhunderts. Miscellanea Mediaevalia 28, Walter de Gruyter, Berlin – New York 2000, s. 915. 139 Viz Libera, A. de: Philosophie et censure , s. 72-79; Bonaventura ve svých Collationes in Hexaemeron uvádí čty ři nej čast ější omyly filosof ů: nutnost osudu, v ěč nost sv ěta, druhová jednota lidského rozumu a nauka o přirozené blaženosti, tj. intelektuální radosti dosažitelné již v tomto život ě. Viz Emery, K. Jr. – Speer, A.: c. d. , s. 6. 140 Duby takto v krátkosti brilantn ě shrnul st ěžejní Bonaventurovy postoje, nejedná se o p římou citaci Bonaventurových slov. Viz Duby, Georges: Dějiny Francie: od po čátk ů po sou časnost. Karolinum, Praha 2003, s. 221. 141 Duhem ozna čuje tento den dokonce za zrod moderní v ědy. Srov. Duhem, Pierre: Le système du monde. Histoire des doctrines cosmologiques de Platon à Copernic , tome VI, Paris 1916, s. 66. Stojí za zmínku, že fyzika po roce 1277 vykazuje tyto t ři tendence: formulace „nemožných“ otázek v rámci Aristotelovy p řírodní filosofie, analýza myšlenkových experiment ů a používání argument ů gratia disputationis a de potentia Dei absoluta . Viz Bianchi, L.: c. d. , s. 106-107. 142 Viz Bianchi, L.: c. d. , s. 98-99; Proti Duhemovi lze uvést mj. i to, že rok 1277 neznamená žádný konec dogmatického uctívání Aristotela už proto, že aristotelism ů bylo ve st ředov ěku hned n ěkolik. Viz tamtéž , s. 109;

48 Soukromé stížnosti a zavedení praxe udávání zp ůsobila, že mnohé u čence postihl komplex autocenzury. Následkem výnosu byli filosofové a teologové 13. a 14. století vystavení opat řením limitujícím jejich intelektuální svobodu. Dalším závažným aspektem odsouzení je možný posmrtný útok na Tomáše Akvinského. 143 Dle R. Hissetta spo čívá ú čel vydaného dekretu p ředn ě v opat řeních proti blud ům vyu čovaným na artistické fakult ě a proti radikálním aristotelik ům obou fakult, artistické i teologické. Mezi teology by p řicházeli v úvahu ovšem zejména Tomáš Akvinský a Aegidius Romanus, kteří byli aristotelismem ovlivn ěni velice siln ě. Lze se rovn ěž tázat, zda datum 7. b řezna 1277 – t řetí výro čí úmrtí Tomáše Akvinského – bylo zvoleno náhodn ě, anebo úmysln ě tak, aby symbolizovalo „druhou smrt“ dominikánského teologa. 144 Spory mezi badateli se vedou i o to, zda šlo 7. b řezna 1277 o odsouzení, anebo o zákaz. P říčinou je podobné opat ření Roberta Kilwardbyho, canterburského biskupa. Ten následoval Tempiera krátce poté na anglické p ůdě a vydal vlastní seznam nežádoucích tezí omezujících vyu čování na univerzit ě v Oxfordu, avšak v dopise Petrovi z Conflansu vysv ětluje, že svým dekretem cht ěl pouze zakázat a zabránit boj ům mezi jednotlivými stoupenci, aniž by dané teze pokládal za heretické.145 Totéž snad zamýšlel i Tempier, nebo ť dokument ze 7. b řezna nehovo ří o odsouzení doktríny podle kanonického práva. Podle R. Hissetta Tempier neodsoudil články samotné, ale jejich vyu čování, ú čely, které jej k tomu vedly byly tedy spíše pastorální, než doktrinální. Poukazovaly by na to i d ůsledky celého odsouzení, jehož výsledkem nebyla žádná exkomunikace. Tempier cht ěl spíše p ředejít páchání škod než trestat viníky. Dívat se na Tempierovy články jako na doktrinální odsouzení

Také Murdoch uvádí Duhem ův názor, že Tempier umožnil osvobodit k řes ťanské myšlení od jha peripatetismu a novoplatónismu, ale jako jiní badatelé upozor ňuje na skute čnost, že vývoj po roce 1277 nemusí být nutn ě podmín ěn d ěním v roce 1277. Viz Murdoch, J. E.: 1277 and Late Medieval Natural Philosophy , in: Jan A. Aertsen and Andreas Speer (eds.), Was ist Philosophie im Mittelalter? , Walter de Gryuter, Berlin – New York 1998, s. 111-113. 143 Badatelé Thijssen a Wippel p ředpokládají výskyt speciálního procesu vedeného proti Tomáši Akvinskému. Viz Bianchi, L.: c. d. , s. 92. 144 Srov. Bianchi, L.: c. d. , s. 92 -93; Speer a Emery dokonce soudí, že v ětší d ůsledky m ělo Tempierovo odsouzení pro teology, než pro komentátory Aristotela na artistické fakult ě, už kv ůli opat řením proti Aegidiovi Romanovi a Tomáši Akvinskému. Srov. Emery, K. Jr. – Speer, A.: c. d. , s. 12; Výzkum R. Hissetta zase prokázal, že články odsouzení byly zacíleny p římo na jisté členy artistické fakulty, kte ří v rámci k řes ťanské nauky interpretovali Aristotela radikálním zp ůsobem, a že člen ů teologické fakulty, zejména posmrtn ě Tomáše Akvinského, se dotýkala ustanovení pouze nep římo. Srov. Emery, K. Jr. – Speer, A.: c. d. , s. 4; Dominikánští teologové sice prosadili Tomáše Akvinského jako váženého myslitele již v pr ůběhu 14. století, ale za univerzálního teologického myslitele a základní kámen teologického zkoumání za čal platit až v 15. století a zejména poté, co jeho spisy spo činuly na oltá ři vedle bible p ři konání tridentského koncilu. Naproti tomu nap ř. Bonaventura byl ve vážnosti mystických teolog ů po celý st ředov ěk a scholastický „comeback“ prožil mezi františkány v 16. století. Srov. Emery, K. Jr. – Speer, A.: After the Condemnation of 1277 , s. 14-15. 145 Viz: Hoc igitur paternati vestre notifico, quod dampnatio ibi facta non fuit talis, quomodo solebat esse expressarum heresum, sed fuit prohibitio in scolis determinando vel legendo vel alias dogmatizando talia asserendi . Cituji dle Bianchi, L.: c. d. , s. 93-94, pozn.12. Seznam Kilwardbyho tezí viz CUP , č. 474, s. 558-559.

49 by mohlo být zavád ějící, nebo ť mezi jednotlivými tezemi jsou články bu ď zcela dle ortodoxní víry anebo články s křes ťanskou vírou naprosto nesouvisející. 146 Výnos znamená zavedení autority na pole filosofické kompetence. 147 D ůsledkem je jednak omezení svobody myšlení, jednak kone čné a snad necht ěné potvrzení autonomie filosofie teology na stran ě druhé. 148 Pokud jde o první, negativní d ůsledek, lze jej doložit vyjád řením Godefroida z Fontaines z roku 1296, který si st ěžuje na všude visící Damokl ův me č exkomunikace. 149 Aegidius Romanus, kterého se jako dalšího teologa mimo Tomáše Akvinského výnos významn ě dotknul, píše o dekretu: „Není t řeba zneklid ňovat se jím, nebo ť uvedená tvrzení nebyla sestavena po konvokaci všech pa řížských mistr ů, ale na žádost několika omezených hlav.“ 150 Gilson ve svých d ějinách st ředov ěké filosofie uvedl, že jde o konec líbánek mezi filosofií a teologií. Paradoxem Tempierova dekretu z ůstává, že teprve zakázáním tezí se o nich v ůbec dov ěděl širší okruh u čenc ů.151 Četné jsou nejen opisy prohlášení a pozd ější tisky, doklady o diskuzích ohledn ě rozsahu jeho platnosti a závaznosti jeho dodržování, ale i dopad na univerzitní prost ředí samotné. 152 Za pozornost stojí mimo jiné

146 Srov. Bianchi, L.: c. d. , s. 93-94, pozn. 12; Porozum ění Tempierovu dekretu z pozd ější recepce a dokument ů je ovšem zmatené. Duns Scotus, Bradwardine či Gerson hovo ří o articuli damnati , condamnati , či dokonce excommunicati . Srov. Bianchi, L.: c. d. , s. 96; K otázce, zda bylo odsouzení z března 1277 unáhlené, nebo promyšlené, dodává de Libera to, že bylo nevyhnutelné, jakkoli pouze završovalo spory, které skryt ě zapo čaly rokem 1270. Viz Libera, A. de: Philosophie et censure , s. 88-89. 147 Tempier cht ěl od filosofie víc, než mohla dát, nebo ť cht ěl, aby filosoficky vy řešila otázky, které pat ří do kompetencí víry. Srov. Putallaz, F.-X. – Imbach, R.: c. d. , s. 128; Teologové v Tempierov ě komisi soudili, že mnoho princip ů peripatetické filosofie je neslu čitelných mj. s pojetím k řes ťanské moudrosti. Srov. Speer, A.: Sapientia nostra , s. 4. 148 Stranou ponechávám otázku, co kdo rozumí pod „filosofií ve st ředov ěku“. Spektrum názor ů k problematice poskytuje zejména sborník A. Aertsen - Andreas Speer (eds.), Was ist Philosophie im Mittelalter? , Walter de Gruyter, Berlin - New York, 1998; K otázce autonomie filosofie obecn ě i na p říkladu myšlení Bonaventury z Bagnoregia srov. uvedený článek Speer, A.: Bonaventure , s. 25-46. 149 Hoc etiam est difficile determinare propter articulos circa hoc condemnatos, quia contrarii videntur ad invicem; et contra quos nihil intendo dicere propter periculum excommunicationis. Citováno in: Mahoney, E. P.: c. d. , s. 910, pozn. 51. 150 Citováno dle Le Goff, J.: c. d. , s. 102; Srov. Mahoney, E. P.: c. d. , s. 908. 151 Zákaz se stal prost ředkem ší ření a dekret tak povýšil na „d ějinný činitel“ (A. de Libera). Viz Bianchi, L.: c d. , s. 101. 152 Výskyt prvních ohlas ů pa řížského odsouzení spadá do žánru tzv. korektorií, spis ů vypracovávaných zejména františkánskými mistry, kte ří se rozhodli napravovat Tomáše Akvinského dle sm ěrnic, které vyty čil Tempier. Tento žánr vyvolal reakci u dominikánských teolog ů, kte ří sepisovali na protest r ůzná korektoria korektorií, resp. korektoria koruptorií (text ů s pokaženým smyslem). Mezi nejd ůležit ější autory pat ří u čenci františkán Vilém de la Mare Correctorium fratris Thomae , anglický dominikán Richard Knapwell Correctorium corruptorii ´Quare´ , anonymní Correctorium corruptorii ´Quaestione´ , Jan Quidort Correctorium corruptorii ´Circa´ . N ěkolik poznámek u činil o pa řížském odsouzení Jan z Pa říže v Komentá ři k sentencím napsaném v letech 1291-1294. Útok proti Vilémovi de la Mare podniknul i dominikán Ramberto Primadizzi v díle Apologeticum veritatis contra corruptorium . Lí čí Vilémovu žárlivost v ůč i Tomášovi Akvinskému a neznalost jeho spis ů. K odsouzení odkazuje Matouš z Aquasparty v díle Quaestiones disputatae de anima separata , rovn ěž Roger Marston v Quaestiones disputatae de anima , Gonsalvus Hispanus v Quaestiones disputatae , Petrus Falcus, Richard z Middletonu. Znalost odsouzení dokazuje ve svém díle Disputationes de quodlibet i Jakub z Viterba. Jan Duns Scotus odmítá názor, že odsouzení nem ůže p řekro čit hranice diecéze či hor a mo ře, ale že články odsouzené jako heretické platí všude autoritou nejen biskupa, ale i papeže. Mahoney dále referuje ve svém článku o postojích i těchto autor ů: Hervaeus Natalis Brito, Mikuláš z Autrecourtu, Vilém Petr z Godinu, Jan z Neapole, Jan

50 reakce Raimunda Lulla, který ve spisu Declaratio nechává biskupa Tempiera rozmlouvat o 219 tezích se samotným Sókratem. 153 V rovin ě doktrinální byl výnos z roku 1277 často interpretován jako milník, v němž se mění necesitarianismus radikálních aristotelik ů v teologickou nauku o boží všemohoucnosti, která zažívá rozkv ět zejména po odsouzení tzv. tezí Deus non potuit , anebo jako milník intelektualismu (v d ůsledku četby Etiky Níkomachovy ) p řevládajícího p řed rokem 1277 a voluntarismu scotist ů a nominalistické etiky. 154 Pokud byl rok 1277 nejsiln ějším útokem a pokusem teolog ů ovládnout výuku na artistické fakult ě pa řížské univerzity, byl také zárove ň posledním. Podíl na tom nese zejména vývoj ve správ ě univerzity, protože rektor, dosud hlava čty ř národ ů na artistické fakult ě, nabýval v pr ůběhu 80. a 90. let 13. století role hlavy celé univerzity, a takto i p řevahy nad kanclé řem, který byl dosud v ůdčím duchem teologické fakulty (a faktickým vedoucím představitelem celé univerzity). Pa řížští biskupové konce 13. století, kte ří už nem ěli výcvik v teologii, se nezapojovali do spor ů okolo vyu čování jak na teologické, tak i na filosofické fakult ě.155 První velká revize a částe čné anulování Tempierova dekretu bylo vyvoláno svato řečením Tomáše Akvinského (1323). Zm ěny provedl pa řížský biskup Št ěpán Bourret roku 1325. 156 Jinak byly ovšem errores condempnati hojn ě recipovány a tišt ěny v mnoha edicích. Byly použity roku 1487 k cenzurování Pica della Mirandoly, roku 1616 jimi byl hájen Galileo Galilei, v letech 1644 a 1705 byly použity ke kritice Descarta a jeho stoupenc ů. z Jandunu, Raimundus Lullus, Thomas Bailly, Taddeo Alderotti, Jan Baconthorpe, Vilém Ockham, Jan Buridan, Tomáš Bradwardine, Jan Gerson, Vilém z Vaurouillonu, Antonio Trombetta, Thommaso de Vio, Giovanni Pico della Mirandola, Thommaso Campanella, Franciscus Toletus a v poznámce zmi ňuje navíc ješt ě Jana Capreola, Jana od sv. Tomáše, Tomáše ze Štrasburgu a Roberta Holcota. Srov. Mahoney, E. P.: c. d. , s. 902 – 930. 153 Viz Mahoney, E. P.: c. d. , s. 918-919. 154 Srov. Bianchi, L.: c. d. , s. 105; Sou částí pa řížského odsouzení byly i teorie týkající se blaženého z ření ( visio beatifica ) a diskuze okolo s tím související noetiky se táhla do 14. století. V jejím rámci sehrál svou roli i Mistr Eckhart. Teorie blaženého z ření se stala také úst ředním sporným bodem sepisovaných korektorií. Srov. Emery, K. Jr. – Speer, A.: c. d. , s. 17; Je známo, že otázku po existenci možných světů vytvo řených Bohem kladn ě zodpověděli ješt ě p řed rokem 1277 Michael Scotus, Tomáš Akvinský, dále Bonaventura, Albert Veliký a Petr z Tarantasie. Srov. Bianchi, L.: c. d. , s. 107-108; K intenzivn ějšímu promýšlení boží všemohoucnosti, potentia Dei absoluta , v důsledku odsouzených Deus non potest – článk ů a otázce možných sv ětů srov. Murdoch, J. E.: c. d. , s. 115-120. 155 Komise zkoumající omyly ve vyu čování ve 14. století už o filosofických problémech nerozhodovaly, jak lze pozorovat na komisích sestavených k prozkoumání díla Viléma Ockhama či Jana z Mirecourtu. Pokud šlo o restrikce, jako nap ř. v roce 1339 v souvislosti s Ockhamovými spisy, byly záležitostí artistické fakulty, ale teologové a biskup už nezasahovali. Viz Courtenay, W. J.: The Parisian Faculty of Theology in the Late Thirteenth and Early Fourteenth Centuries , in: Aertsen, J. A. – Emery, K. – Speer, A. Nach der Verurteilung von 1277: Philosophie und Theologie an der Universität von Paris im letzten Viertel des 13. Jahrhunderts. Miscellanea Medievalia 28, Walter de Gryuter, Berlin 2001, s. 246 -247. 156 Dvacet let po odsouzení se Godefroid z Fontaines ptá, zda by biskup ud ělal chybu, kdyby se odhodlal napravit své p ředch ůdce. Viz Mahoney, E. P.: c. d. , s. 908-909. O obavách samotného Jind řicha z Gentu, člena Tempierovy teologické komise, a jeho nejistot ě v doktrinální otázce ohledn ě pohybu and ělů viz Mahoney, E. P.: c. d. , s. 911-912, pozn. 57.

51 Platnost dekretu m ěla povahu zákona a jeho dodržování bylo závazné pro studenty a u čitele v Pa říži. 157 Už v roce 1279 platí ve františkánském řádu ustanovení o nutnosti řídit se tímto zákazem, bakalá ři sentencí musí skládat v Pa říži p řísahu, jejíž sou částí je slib nevyu čovat těmto článk ům a totéž je zavedeno na univerzitách v Bologni, Vídni, Kolín ě a Erfurtu. Původn ě lokální zam ěř ení tak nabylo dalekosáhlé platnosti a získalo status právní závaznosti, ačkoli kdokoli, kdo hájil články v Anglii, Špan ělsku či Itálii, se mohl hájit tím, že Tempierova na řízení nemohou p řekro čit mo ře ani hory ( non transeunt mare, non transeunt montes ). 158

157 Auto ři Speer a Emery upozor ňují na to, že slovní formulace článk ů v Tempierov ě odsouzení p řipomínají regulae iuris . Srov. Emery, K. Jr. – Speer, A.: c. d. , s. 6. 158 Viz Bianchi, L.: c. d. , s. 96-97.

52 II. Reforma vzd ělávání Rogera Bacona

Bacon je významný scholastik a jeho výsledky nejsou nijak p ůvodní. Toto nesouladné tvrzení je t řeba blíže osv ětlit. P řekvapiv ě mnoho poznatk ů a názor ů Bacon p řebírá jak od Aristotela, tak od Augustina a ve velké mí ře rovn ěž od arabských u čenc ů. Samotná nejorigináln ější část jeho filosofie, tj. teorie experimentální v ědy, není – řečeno s malou nadsázkou – nic jiného než skloubení meteorologických a astrologických premis s politickou vizí, to vše podložené hypotetickým vlastnictvím mocného obranného nástroje. Baconova filosofie je podle m ě p ůvodní tím, že vystupuje mimo obvyklý rámec, snaží se totiž o sebereflexi. Bacon hodnotí soudobou scholastickou produkci a pronáší o ní nelichotivé soudy. Za svou ukvapenost a zbrklost v odsudcích si ostatně vysloužil výtky zase od moderních badatel ů. Vlastní jádro Baconovy filosofie však tkví v artikulaci odvážných a n ěkdy i neuskute čnitelných, fantastických návrh ů a p ředevším v tak řka humanistickém projektu reformy vzd ělávání na Západ ě. Jestliže n ěč ím p řece jen p ředb ěhl svoji dobu, je to práv ě tento pom ěrn ě d ůsledný návrh, jímž se chci v této práci blíže zaobírat. Zmín ěnou reformu však Bacon chápe jako sou časn ě politický projekt. Západ (k řes ťanská oikúmené) totiž posilováním své kulturní vyspělosti posílí vojensky a docílí převahy nad zbytkem sv ěta. Klí čové jsou v tomto ohledu p ředstavy, které Bacon nastínil ve svých t řech Opusech. Svou roli tu sehrává také rozm ěr pedagogický, tj. schopnost nau čit a učit se, a pragmatický, tj. prosadit reformu shora. Bacon nedosáhl prosazení reformy, nebo ť jak bylo zmín ěno papež zem řel d říve, než se s Opusy mohl seznámit, avšak tím spíše se Bacon zam ěř il na pedagogiku a v úsilí o p ředání poznatk ů student ům neutuchal ani krátce před svou smrtí. Je známo, že Bacon vyu čoval asi deset rok ů na pa řížské univerzit ě. Záhy se však rozhodl z univerzity odejít a dílem v Pa říži, dílem v Oxfordu se ve své alchymistické díln ě věnoval vlastní badatelské práci, četb ě, m ěř ení, provád ění pokus ů. Výsledky zužitkoval p ři sepisování traktát ů a zúro čil p ři skládání n ěkolika rozsáhlých pojednání, o n ěž jej požádal papež ve Viterbu listinou z léta roku 1266. Práv ě v těchto tzv. kurijních spisech Bacon z řejm ě vypointoval svoje dosavadní postoje a p ředstavil svou vizi sv ěta sp ějícího za ur čitých podmínek k rozkv ětu a mravní obrod ě. Zevrubn ější čtení prozrazuje pravou povahu Baconova svérázného st ěžejního spisu Opus maius, které stojí v centru pozornosti této práce. Není to ani st ředov ěká encyklopedie,

53 ani summa, nýbrž persuasio . Tak p řinejmenším ozna čuje dílo Opus maius na n ěkolika místech v textu sám autor. Persuasio je v Baconov ě pojetí literární žánr, který má za cíl přesv ědčit čtená ře o návrzích a tvrzeních pisatele. Jedine čná souhra p říhodného momentu papežova p řání a Baconových – jakkoli omezených – možností dala vzniknout sedmidílnému sáhodlouhému dopisu, v němž nechybí četná oslovení, prokazatelné lichotky, vize a rady, návody i ná řky nad stavem sou časné vzd ělanosti a úrovn ě mrav ů. V tomto díle je však nezastupitelný práv ě prvek pedagogický. Jde totiž v podstat ě o nástin reformy vzd ělávání, kterou Bacon propracovává a papež ji má v autorových intencích d ůrazn ě a za pomoci svého vlivu v křes ťanském sv ětě prosadit. Jako už tolikrát p ři formulování troufalých reforem zůstalo vše pouze na papíru, nebo ť papež brzy zem řel. T řebaže se Baconovy recepty na ozdrav ění spole čnosti neujaly hned, postupem času došly kupodivu mnohé svého uskute čnění, ať už vlivem humanismu nebo pozd ějšího drastického nástupu p řírodních v ěd. Jediné, co z Baconem formulovaných p řání a nabídek dosud nebylo realizováno, je onen kýžený lepší mravní profil lidstva, a to paradoxn ě ve chvíli, kdy k jeho uskute čnění existují ty nejlepší předpoklady. Existuje totiž již vysoce kvalitní textová kritika bible, p řírodní v ědy jsou na excelentní úrovni a západní k řes ťanská civilizace opanovala v posledních dvou stoletích mocensky celý sv ět. O uskute čnění práv ě t ěchto cíl ů Bacon usiloval a kv ůli nim se obrátil i na papeže. V této práci se soust ředím na detailn ější prokreslení Baconových zám ěrů, které vt ělil na sklonku šedesátých let t řináctého století do spis ů krátkého plodného údobí let 1266-1268. Jde o principiální témata, která tvo ří všeobecný p řehled o Baconov ě filosofii, vid ěná však prizmatem výše nastín ěné Baconovy snahy o celkovou reformu vzd ělávání ve st ředov ěké spole čnosti. I když n ěkteré z těchto návrh ů dnes p ůsobí naivn ě, Baconova od ůvodn ění jsou platná dosud a zápal, s nímž jsou vyloženy pro papeže, si zachovává ú činnost a sílu i po staletích. Obecn ě lze charakterizovat Bacon ův zám ěr povznést evropskou vzd ělanost na úrove ň vzd ělanosti židovské a arabské jako pr ůkopnický. Úvahy a návrhy obsažené v Opus maius se ovšem neupínají k osvícensky bezb řehé shá ňce po údajích, ale tak či onak se vztahují k bibli a k povznesení k řes ťanství. V tom je patrný i první významný korektiv náhledu na Baconovo snažení. Ješt ě krátce po odeslání svých spis ů papeži se Bacon v roce 1271/1272 zmi ňuje v Compendium studii philosophiae o krásném vědění, resp. poznání a ošklivém nev ědění. 159

159 Brewer, Compendium studii philosophiae , c. III, s. 417: Nam quia ignorantia turpis est, et sapere pulchrum, homines reprobant omnia quae ignorant in solatium suae imperitiae, ne videantur aliquid dignum ignorare, et illud nihil quod sciunt seu quod magis aestimant scire ostendunt, magnificant, extollunt.

54 Poznání je tak pro Bacona klí čovou cestou k vzd ělanosti a k Bohu. Následující ukázka p ěti problém ů Baconova pohledu na vzd ělání a vzd ělanost pojednává o metodologickém východisku, biblické exegezi, p řírodních v ědách, problematické experimentální v ědě a morální filosofii. Na podkladu st ěžejního Opus maius se pokusím p ředstavit Bacon ův program zaslaný papeži. P ředtím je t řeba ješt ě zd ůraznit, že Baconovi šlo o obecné principy a primárn ě se jeho nástin reformy na univerzitní systém nevztahoval. Jeho hlavní ambicí bylo zap ůsobit na papeže. To se mu však nepoda řilo.

*

Není cílem této práce lí čit dopodrobna d ějiny pedagogické praxe vrcholného st ředov ěku. Tohoto úkolu se lépe ujali jiní. 160 Jde mi o vylí čení díl čího p říkladu, o p ředstavení reformního programu jednoho z těch, kte ří oplývali vizí a dokázali své argumenty podložit praktickými zkušenostmi. Jako spíše symbolický úvod do problematiky st ředov ěkého pohledu na pedagogické postupy poslouží ukázka, kterou jsem nalezl v Eadmerov ě Životu svatého Anselma z Canterbury . Zde p ředkládaný citliv ější p řístup a vztah mistra a jeho u čedníka v mnišských školách se vlivem ší ření univerzit po Evrop ě musel nutn ě vytrácet a poklesla také úrove ň vzd ělanosti chápané jako sep ětí poznání a mravnosti, což je úst řední téma Baconovy koncepce.

Jednou s ním [tj. s Anselmem] mluvil opat, který platil za velmi zbožného, o klášterním život ě a u činil n ěkolik poznámek o chlapcích, kte ří byli v klášte ře vychováváni. „Co z nich jen bude?“ A dodal: „Jsou zkažení a nenapravitelní. Řežeme je hlava nehlava a oni jsou stále horší.“ Tu se tomu Anselm velice podivil a řekl: „Cože, vy je neustále bijete? A když pak vyrostou, jací lidé z nich jsou?“ „Tupí a hrubí jako zví řata,“ odv ětil ten opat. Nato Aselm pokra čoval: „Jak jenom m ůžete tak mrhat svými náklady a namísto lidí vychováváte zví řata?“ „My?“ žasl opat. „Copak za to m ůžeme? Všemi silami se snažíme dotla čit je k tomu, aby d ělali pokroky a stejn ě žádné ned ělají.“ „Vy je nutíte násilím? Řekni mi, pane opate, kdybyste ve vaší zahrad ě zasadili mladý strom a zárove ň ho na všech stranách tak sev řeli, že by nemohl roztáhnout své v ětve, a kdybyste ho po n ěkolika letech uvolnili, řekn ěte sám, co by z něj vyrostlo? Jist ě strom neplodný, se zakrslými v ětvemi. A čí by to byla vina? Vaše a vašich nep řim ěř ených opat ření! A totéž provádíte s vašimi chlapci. Jsou nadáním rodi čů vysazeni v zahrad ě církve, mají r ůst a dávat Bohu ovoce. Vy je ale všude omezujete nahán ěním strachu, hrozbami a bitím takovou měrou, že v ůbec nemohou p řijít k volnosti. A takto nerozumn ě potla čovaní se oddávají zlým, jedovatým myšlenkám a zatvrzují se jimi. Živí se a chovají se dle nich tak, že trucovit ě odmítají všechno, co by mohlo posloužit k jejich náprav ě. A protože na vás nevidí žádnou lásku, dobrotu, vlídnost a srde čnost, která by jim vyšla vst říc, nev ěř í, že to s nimi myslíte dob ře, ale řeknou si, že jednáte jen z nenávisti a závisti. A

160 Za všechny zmi ňme Le Goffovu publikaci Intelektuálové ve st ředov ěku. Karolinum, Praha 1999.

55 tak se stává smutnou pravdou, že jak jejich t ělo roste, tak roste i jejich nenávist a podez ření a kloní se více a více ke zlu. Protože nebyli vychovávaní v pravé lásce k nikomu, sledují každého skrz prsty a se závistivým pohledem. Ale řekni mi, prob ůh, pro č jste na n ě rozhn ěvaní? Copak to nejsou lidé? Nemají snad stejnou povahu jako vy? Cht ěli byste na sob ě zakusit to, co děláte vy jim? Co kdyby jste byli na jejich míst ě? Ale dost už. To je chcete p řim ět k tomu, aby se z nich stali dob ří lidé jen pohlavky a bitím? Už jste n ěkdy vid ěli, aby n ějaký um ělec vytvo řil p ěkné dílo jen údery do plátu zlata nebo st říbra? Myslím, že ne. Jak tedy? Aby vhodn ě vytvaroval onen prut, namáhá jej a ryje do n ěj svým ná řadím jednou opatrn ě, podruhé jej hladí a leští s jemnými p řestávkami. Jestli chcete naše chlapce vychovávat k dobrým mrav ům, musíte je rovn ěž obda řit spolu s nároky na vzd ělání i uleh čením v podob ě otcovské dobroty a p řátelství.“ 161

161 Eadmerus Cantuariensis: Vita Sancti Anselmi , cap. 30-31; PL 158, 67-68: Quodam igitur tempore cum quidam abbas qui admodum religiosus habebatur, secum de his quae monasticae religionis erant loqueretur, ac inter alia de pueris in claustro nutritis verba consereret, adjecit: Quid, obsecro, fiet de istis? Perversi sunt et incorrigibiles, die ac nocte non cessamus eos verberantes, et semper fiunt sibi ipsis deteriores. Ad quae miratus Anselmus: Non cessatis, inquit, eos verberare? Et cum adulti sunt, quales sunt? Hebetes, inquit, et bestiales. At ille: Quo bono omine nutrimentum vestrum expenditis, qui de hominibus bestias nutrivistis? Et nos, ait, quid possimus inde? Modis omnibus constringimus eos ut proficiant et nihil proficimus. Constringitis? dic mihi, quaeso, domine abba, si plantam arboris in horto tuo plantares, et mox illam omni ex parte ita concluderes, ut ramos suos nullatenus extendere posset, cum eam post annos excluderes, qualis arbor inde prodiret? Profecto initulis, incurvis ramis et perplexis. Et hoc ex cujus culpa procederet nisi tua, qui eam immoderate conclusisti? Certe hoc facitis de pueris vestris; plantati sunt per oblationem in horto Ecclesiae ut crescant et fructificent Deo. Vos autem intantum terroribus, minis, et verberibus undique illos coarctatis, ut nulla sibi penitus liceat libertate potiri. Itaque indiscrete oppressi pravas et spinarum more perplexas intra se cogitationes congerunt, fovent, nutriunt, tantaque eas in nutriendo suffulciunt [al., sufficiunt], ut omnia quae illarum correctioni possent adminiculari obstinata mente subterfugiant. Unde fit, ut quia nihil amoris, nihil pietatis, nihil benevolentiae, sive dulcedinis circa se in vobis sentiunt, nec illi alicujus [al. omit.] in vobis boni postea fidem habeant, sed omnia vestra ex odio et invidia contra se procedere credant. Contingitque modo miserabili, ut sicut deinceps corpore crescunt, sic in eis odium et suspicio omnis mali crescat, semper proni et incurvi ad vitia. Cumque ad nullum fuerint in vera charitate nutriti, nullum nisi depressis superciliis, oculove obliquo valent intueri. 31. Sed propter Deum vellem diceretis mihi, quid causae sit quod eis tantum infesti estis? Nonne homines; nonne ejusdem naturae sunt cujus vos estis? Velletisne vobis fieri quod illis infertis [al., facitis]? Si quidem quod sunt, vos essetis? Sed esto. Solis eos percussionibus et flagellis ad mores bonos vultis informare [al., minare]? Vidistis unquam artificem ex lamina auri vel argenti solis percussionibus imaginem speciosam formasse? Non puto. Quid tunc? Quatenus aptam formam ex lamina formet [al., aptet], nunc eam suo instrumento leniter premit et percutit, nunc discreto levamine lenius levat et format. Sic et vos si pueros vestros cupitis ornatis moribus esse, necesse est ut cum depressionibus verberum impendatis eis paternae pietatis et mansuetudinis levamen atque subsidium.

56 II.1 Metodologická východiska

Přirozenost všech lidí tkví v touze po poznání, tak zní první v ěta Aristotelovy Metafyziky . Zatímco Aristotelés zná čty ři druhy poznání, Bacon v úvodu svého Opus maius seznamuje svého čtená ře se čty řmi druhy p řekážek, které brání správnému zp ůsobu poznávání. Inspiraci k takovému otev ření svého díla nalezl v jednom Senekov ě listu Luciliovi a také u svého krajana Adelarda z Bath. Zp ůsob poznávání hraje tudíž klí čovou úlohu a již od prvních stran díla je z řejmé, že jeho autor se rozhodl vyjevit svou nespokojenost a nabízí zp ůsob, jak vymanit filosofii a teologii z neut ěšeného stavu. První část Opus maius (oddíl první a druhý) obsahuje in nuce základní p řístupy Baconovy filosofie, proto rozvedu podrobn ě jednotlivé metodologické pokyny a tím i st ěžejní intenci celého díla, do n ěhož Roger uložil podle vlastního vyjád ření v ěci velké a neobvyklé (grandia et insolita ). V souladu se svou koncepcí v ědění za číná Bacon celé Opus maius emblematicky, vým ěrem moudrosti a jejího praktického ú čelu:

Dokonalé zamyšlení nad moudrostí spo čívá jednak v nejlepším poznání toho, co je nezbytné k jejímu dosažení, jednak v ur čení zp ůsobu, jímž by se ke všemu vztahovala a vše souladn ě řídila. 162

Bacon tímto úvodem nevyjád řil nic jiného než snahu po metodickém ut říd ění nashromážd ěného poznání a v ůli prosadit tuto metodu jako ur čující p ři po řádání celku v ědění. Už v tomto prvním vyjád ření se ozývá nejen na praxi zacílená a reformátorská povaha celého jeho díla, ale také akcent na sep ětí a obsáhnutí celku jedním principem a ú čelem, jímž je obecn ě pojatá moudrost. Úst ředním tématem celého prvního oddílu je však – v souladu s výše nastín ěným programem – výklad o čty řech p řekážkách ( offendicula ) postavených do cesty správnému porozum ění. 163 Cílem Baconovy snahy je pokusit se zvrátit dosavadní zažitý vývoj vedení argumentace a p řehodnotit výsledky v ěd.

V cest ě porozum ění pravd ě stojí čty ři nejv ětší p řekážky, které brání všem moudrým a st ěží dovolují postoupit k pravé moudrosti. Jedná se o p říklad k řehké a ned ůstojné autority, podléhání zvyklosti, ohled na b ěžné mín ění a zastírání vlastní

162 Opus maius , pars I, c. 1; Bridges III, s. 1. Sapientiae perfecta consideratio consistit in duobus, videlicet ut videatur quid ad eam requiritur quatenus optime sciatur, deinde quomodo ad omnia comparetur, ut per eam modis congruis dirigantur. 163 V Gasquetov ě fragmentu hovo ří dokonce o čty řech druzích jed ů ( 4 genera venenorum ). Srov. Gasquet, s. 508. Obecn ě se rozborem čty ř p říčin zabývá Uhl, Florian: Hindernisse auf dem Weg zum Wissen. Roger Bacons Kritik der Autoritäten . in: týž (ed.): Roger Bacon in der Diskussion . Lang, Frankfurt am Main 2001, s. 219-235.

57 nev ědomosti spolu s okázalým p ředvád ěním moudrosti. Týká se to každého člov ěka z každého stavu. Leckdo se totiž řídí v jednotlivých životních skutcích, v úsilí a ve veškerém jednání trojím nejhorším argumentem, který zní: p ředkové tak jednali, je to tedy rozší řený zvyk, tudíž se toho p řidržujme. Z premis však spíše vyplývá záv ěr práv ě opa čný, jak mnohokrát doložím pomocí autority, zkušenosti a rozumu. 164

Bacon nep řišel s tímto svým slavným programem jako první. Poctiv ě uvádí zdroj své inspirace, jímž je filosof Seneca. 165 Problematika, kterou Bacon ze Seneky vybírá a p ředkládá papeži, je d ůsažn ější, protože se týká morální filosofie, které je v ěnována sedmá část Opus maius . Vzhledem k důležitému místu, které morální filosofie u Bacona zastává, se však Senekovi v ěnuje i v úvodu celého díla. Stoický filosof inspiroval Bacona k nastolení prvních tří zábran, doslova t ří mor ů ( tres pestes ):

Jednou z příčin našeho zla je, že žijeme podle vzor ů, nedovolujeme uplatnit se vlastnímu rozumu a dáváme se strhovat zvyklostí. Kdyby n ěco d ělala jen hrstka lidí, nezatoužili bychom je napodobovat; kdykoli však s něč ím za čnou p řemnozí, ochotn ě jdeme za nimi, jako by nejv ětší po čet byl zárukou v ětší čestnosti. Místo správnosti za čne u nás rozhodovat omyl, jakmile se stane obecným.166

Bacon vybral ze Seneky pasáž, která výstižn ě pojmenovala jádro problému, s nímž se obrací nyní na papeže. Žádá o slyšení a o provedení pat řičných zm ěn, které by mohly vést k náprav ě tohoto neradostného stavu p řevládajícího ve v ědách. Závislost na antických pramenech je jedním z důležitých charakteristických rys ů Baconovy argumentace, novost návrhu je zdánlivá a spo čívá jen v pat řičném akcentu. Na Bacona t ěžce doléhá ovzduší, v němž je nucen tvo řit a žít. Týká se to zejména názor ů a vzd ělanosti lidí, kte ří jej obklopují. O pa řížských studentech a profesorech se Bacon vyjad řuje na n ěkolika místech Opus maius s neskrývaným opovržením, vyzdvihuje pouze Roberta Grossetesta a Adama Marshe. V ůč i ostatním se však vymezuje v úvodu prvního oddílu. Nejsou si v ědomi své neznalosti ( non percipiunt suam ignorantiam ), oslavují nejv ětší výmysly ( falsissima celebrant ), chválí to, co je nejhorší ( pessima laudant ), vychvalují bezcenné ( extollunt vilissima ), proto se nelze ani podivovat tomu, že vládne klam ( falsitas

164 Opus maius, pars I, c. 1; Bridges III, s. 2: Quatuor vero sunt maxima comprehendendae veritatis offendicula, quae omnem quantumcunque sapientem impediunt, et vix aliquem permittunt ad verum titulum sapientiae pervenire, videlicet fragilis et indignae auctoritatis exemplum, consuetudinis diuturnitas, vulgi sensus imperiti, et propriae ignorantiae occultatio cum ostentatione sapientiae apparentis. His omnis homo involvitur, omnis status occupatur. Nam quilibet in singulis actibus vitae et studii et omnis negotii tribus pessimis ad eandem conclusionem utitur argumentis, scilicet, hoc exemplificatum est per majores, hoc est consuetum, hoc vulgatum est; ergo tenendum. Sed oppositum conclusionis longe melius sequitur ex praemissis, sicut per auctoritatem et experientiam et rationem multipliciter probabo. 165 K silné senekovské orientaci viz sedmý oddíl Opus maius . Objevem Seneky, dosud na Západ ě tém ěř neznámého, byl Bacon do jisté míry fascinován a stal se jeho propagátorem. 166 Seneca, Lucius Annaeus: Výbor z list ů Luciliovi , list 123. P řeklad Bohumil Ryba, Svoboda, Praha 1969, s. 238; Opus maius, pars I, c. 2; Bridges III, s. 4.

58 regnat ). 167 Takový stav volá po náprav ě. Bacon je jedním z těch, kte ří se o ni cht ějí pokusit přinejmenším tak, že poukáží na chyby a omyly rozší řené v procesu vzd ělávání. Co p řesn ě chce Bacon svou úvodní kritikou vzd ělanosti vyjád řit? Svými čty řmi body klade na u čence požadavek autonomie lidského uvažování p řesn ě v témž duchu jako Seneca. Už toto znamená jistý rozpor. Zpochybn ění role autority pat ří k problematickým postoj ům, protože Bacon sám se autorit dovolává na nes četných místech. Toho si byl ovšem v ědom, a tak zd ůraz ňuje, že se staví jen proti p říkladu autority k řehké a nespolehlivé ( fragilis et indigna ). Zárove ň rychle dodává, že jeho výtka se netýká p říklad ů autorit pevných a pravých (solida et vera ), které samoz řejm ě ctí a uznává. 168 Po odmítnutí p říkladu k řehké autority a vyjád ření negativního postoje k spoléhání na zvyklost zaznívá t řetí požadavek: vymezení v ůč i množství a d ůraz na elitní charakter poznání. Výsostnost filosofie resp. exaktního bádání je další mnohokrát zd ůraz ňovanou skute čností, k níž se Bacon neustále vrací. Nejlepších nebude nikdy mnoho. 169 Poprvé také zaznívá pesimistický tón, pokud jde o možnost dosp ět k dokonalosti. Perfekcionismus budí ve svých důsledcích u člov ěka spíše smutek. 170 Množství lidí, kte ří jsou nezkušení ( vulgus imperitum ), se nejenže dá snadno zviklat pro špatnost, ale je vzdálen ější cíli moudrosti ( magis elongatum a fine sapientiae ). Tomuto množství bude vždy zapov ězeno proniknout do tajemství moudrosti ( arcana sapientiae ). 171

167 Opus maius , pars I, c. 1; Bridges III, s. 3. 168 Tamtéž , s. 3-4: Sed quamvis auctoritas sit unum ex istis, nulla loquor ratione de solida et vera auctoritate, quae vel Dei judicio collata est Ecclesiae, vel quae ex merito et dignitate personae nascitur in sanctis et perfectis philosophis et eliis sapientibus, qui juxta humanam possibilitatem in studio sapientiae experti sunt, sed de illa auctoritate loquor, quam sine Dei consilio violenter usurpaverunt multi in hoc mundo, nec ex merito sapientiae, sed ex propria praesumptione et desiderio famae, et quam vulgus imperitum multis concessit in pernicionem propriam judicio Dei justo. Nam secundum scripturam propter peccata populi multoties regnat hypocrita; de sophisticis enim auctoribus multitudinis insensatae loquor, qui aequivoce sunt auctores, sicut oculus lapideus aut depictus nomen habet oculi, non virtutem. To platí p ředevším pro autoritu církevních otc ů Augustina a Jeronýma, kte ří z ůstávají pro Bacona hlavními v ěrou čnými zdroji. Srov. Lindberg, David C.: Science as Handmaiden: Roger Bacon and the Patristic Tradition. in: Isis 78, 4, 1987, s. 538. Stejn ě tak se Bacon odvolává na Avicennu či Averroa, samoz řejm ě na Aristotela a na další antické spisovatele, p ředevším na Cicerona a Josefa Flavia. V přírodov ědných a astronomických pojednáních se neobejde bez Ptolemaia a celé řady dalších u čenc ů. Zdá se tedy, že když hovo ří o auctoritas fragilis , má na mysli spíše své sou časníky. 169 Opus maius , pars I, c. 3; Bridges III, s. 7: Primi sunt et erunt ac fuerunt semper paucissimi. Podobn ě Opus tertium , c. XV; Brewer, s. 56. 170 Opus maius , pars I, c. 3; Bridges III, s. 8: Quod si aliquis a juventute applicetur ad vitae et scientiae veritatem, hic ut in pluribus suis occupationibus continuat imperfectionem, et in ea jocundatur; perfectio vero contristat eum frequentius, nam paucissimos delectat, et maxime in virtutum et scientiarum plenitudine; et ideo accidit quod aetas juvenilis vix cavet ab errore, et senectus cum summa difficultate ad perfectionem in aliquo transcendit . 171 Tamtéž , s. 9. Duch obsáhlé polemiky proti nev ědomým, kterou se Bacon do jisté míry na dalších místech všech t ří Opus ů opakovan ě vy čerpává, by se dal s nadsázkou shrnout slovy stultorum infinitus est numerus , hloupých je nekone čný po čet (Kaz 1, 15). D ůkazem nedokonalosti samotných k řes ťan ů je pro Bacona nap říklad i to, že sv ětc ů byl malý po čet. Viz Opus maius , pars I, c. 3; Bridges III, s. 8: Nam multitudo generis humani semper erravit in Dei veritate, et paucitas Christianorum illam recepit; atque scimus quod plebs Christianorum imperfecta est; nam paucitas sanctorum hoc ostendit.

59 Kone čně čtvrtá výtka se týká zastírání vlastní nev ědomosti, lp ění na omylech a okázalé vystavování vlastní moudrosti. Potíže, které z tohoto stavu vyplývají, jsou veliké, protože v ědění, a ť už je jakékoli, je vždy nedokonalé. Je sice p řirozené, že nov ější spisovatelé opravují starší, ale mýlili se dokonce i svatí. 172 Bacon ův jasný a podložený koncept chatrnosti poznání v sob ě obsahuje i výzvu k neustálému prov ěř ování získaných poznatk ů a k opatrnému přijímání nových. 173 Čty ři uvedené p řekážky postavené do cesty pravd ě byly často zmi ňovány v souvislosti s idolami Francise Bacona. Bylo by možné najít více spojnic mezi ob ěma u čenci (d ůraz na zkušenost, alchymie), avšak vliv Rogera na Francise nelze dle dostupných pramen ů věrohodn ě prokázat. Existuje jediný doklad, že Francis Bacon znal Rogera Bacona, a ten se nalézá ve spise Temporis partus masculus ( Mužný zrod času, 1603). 174 Tématem celého prvního oddílu Opus maius je rovn ěž problemati čnost poznávání obecn ě a pot řeba pokory. 175 Bacon dochází až do krajnosti, když tvrdí, že nejsme s to řádn ě poznat jedinou mouchu. 176 Zmínka o nedostate čné poznávací schopnosti člov ěka zleh čuje předchozí ostré kritické p řipomínky na adresu obecného množství. P řestože stav našeho poznání je neut ěšený a poznávací schopnosti nedokonalé, Bacon nep řestává brojit proti

172 Tamtéž , pars I, c. 6; Bridges III, s. 14: Nam semper posteriores addiderunt ad opera priorum, et multa correxerunt, et plura mutaverunt, sicut patet per Aristotelem maxime, qui omnes sententias praecedentium discussit. A dále tamtéž , s. 15: Sed non solum philosophi, immo sancti aliquid humanum in hac parte sunt passi. Nam ipsimet retractaverunt dictorum suorum quamplurima. Za p říklad církevní autority, která byla uznávána, pozd ěji však odmítána, volí Bacon Origena a zmi ňuje jeho nauku o spasení všech v četn ě ďábla ( apokatastasis pantón ), kterou p řipisuje rovn ěž Avicennovi. U církevních otc ů je zase Baconovi znám spor Augustina a Jeronýma, kterého se dotýká dále v gramatické části Opus maius . 173 Tamtéž , pars I, c. 7; Bridges III, s. 16: Quoniam igitur haec ita se habent, non oportet nos adhaerere omnibus quae audivimus et legimus, sed examinare debemus districtissime sententias majorum, ut addamus quae eis defuerunt, et corrigamus quae errata sunt, cum omni tamen modestia et excusatione. 174 Francis oce ňoval Rogera jako objevitele mechanických stroj ů. The Works of Francis Bacon III. Spedding, J. – Ellis, R. L. – Heath, D. D. (Eds.), London 1870, s. 534: Siquidem utile genus eorum est, qui de theoriis non admodum solliciti, mechanica quadam subtilitate rerum inventarum extensiones prehendunt; qualis est Bacon . O bližší porovnání obou se pokusil Hochberg, Herbert: The Empirical Philosophy of Roger and Francis Bacon. in: Philosophy of Science 20, 4, 1953, s. 313-326. Hackett se ke vztahu obou vyjád řil jen okrajov ě, když podotýká, že by ho p řekvapovalo, kdyby si Francis Bacon nevšiml silného vlivu Rogera Bacona na Johna Dee. Srov. Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on Scientia Experimentalis . in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 314, pozn. 100. 175 Opus maius , pars I, c. 9; Bridges III, s. 18: Nam quantumcunque parum sciamus, et licet vile, illud tamen extollimus; celebramus etiam multa quae ignoramus, ubi possumus occultare ignorantiam, scienter ostendimus, ut de nihilo gloriemur. Et quicquid nescimus, ubi scientiam ostentare non valemus, negligimus, reprehendimus, reprobamus et annihilamus, ne videamur aliquid ignorare, quatenus saltem mundo muliebri et fuco meretricio nostram ignorantiam infami remedio coloremus. 176 Tamtéž , pars I, c. 10; Bridges III, s. 23: Nam nullus est ita sapiens in rerum naturis qui sciret certificare de veritatibus omnibus quae sunt circa naturam et proprietates unius muscae, nec sciret dare causas proprias coloris ejus, et quare toto pedes nec plures nec pauciores haberet, nec rationem reddere de membris et ejus proprietatibus. Est igitur homo impossibilis ad perfectam sapientiam in hac vita, et ad imperfectionem veritatis est nimis difficilis, et multum pronus et proclivis ad falsa et vana quaecunque.

60 samozvaným znalc ům a tvrd ě je kritizuje i na dalších místech. Kde totiž není možné dokonalé poznání, st ěží se lze oprávn ěně chlubit nabytými znalostmi. Bacon si uv ědomuje, jak nep říjemné jsou potíže, s nimiž se musí potýkat všichni, kdo touží po zm ěně stavu. V této souvislosti uvádí, že si je v ědom p říklad ů z historie a lze se domnívat, že Bacon sám se už smí řil s podobným úd ělem. 177 V rámci problematiky se pouští i do konstruktivních řešení a nasti ňuje vlastní, resp. Aristotelovu, gnoseologii, podle níž poznáváme nejprve obecné a časem dospíváme k jednotlivinám. 178 I p řes to však poznáváme jen málo v ěcí. Jednou z nej čast ěji Baconem p řipomínaných Aristotelových sentencí v této souvislosti je soud o zaslepenosti našeho rozumu:

Nebo ť jak se k dennímu sv ětlu chová zrak netopý ří, tak se rozum naší duše chová k tomu, co svou p řirozeností jest ze všeho nejz řejm ější. 179

Pro Bacona platí, že moudrost, a dokonce filosofii nemáme ze sebe, ale všechno poznání nám zjevuje B ůh. Mimo tuto skute čnost existuje ješt ě zkušenost vnit řního osvícení (experientia illuminationis interioris ), díky níž od Boha dostáváme rozum ( intellectus ), a smyslová zkušenost ( experientia sensibilis ), díky níž pronikáme do taj ů p řírody. 180 P řes to přese všechno nemáme možnost dosáhnout pravé moudrosti v tomto život ě. Metodologie a pedagogické postupy, které Bacon navrhuje, osv ědčily podle jeho názoru svou životnost na mladému Janovi, jemuž se pokusil p ředat plody své práce a kterého

177 Tamtéž , pars I, c. 9; Bridges III, s. 20: Nam renovantes studium semper receperunt contradictionem et impedimenta, et tamen veritas invalescit et invalescet usque ad dies Antichristi. Podobn ě ve filosofii znamenal Aristotelés sice p řínos, ale jeho filosofii doplnil Avicenna, kterého Bacon hodnotí jako u čence, jenž mezi Araby rozší řil Aristotelovu filosofii a byl nucen pro to mnohé vytrp ět. Srov. tamtéž , s. 21: Aristoteles enim voluit complere scripta priorum et multa renovare, qui licet sapientissimus homo, tamen repulsam et occultationes suae sapientiae visus est usque fere ad haec tempora recepisse. Nam primus Avicenna revocavit philosophiam Aristotelis apud Arabes in lucem plenam. Vulgus enim philosphantium ipsum ignoravit; pauci enim et modicum philosophiae Aristotelis attigerunt ante tempus Avicennae, qui diu post tempus Machometi nuper philosophatus est. Avicenna vero praecipuus Aristotelis expositor et maximus imitator multas rebelliones passus est ab illis. 178 Tamtéž s. 19: Nata est nobis via cognoscendi ab universalibus ad particularia, sicut dicit Philosophus in principio Physicorum. Pokud jde o Baconovu pozici ve sporu o univerzália, ta je krajn ě realistická, jak na základ ě rozboru Quaestiones supra libros prime philosophie Aristotelis a Quaestiones altere supra libros prime philosophie Aristotelis a pomocí první knihy Communia naturalium stanovil Maloney. Jeho p řísp ěvek tak potvrdil úsudek T. Crowleyho. Viz Maloney, T. S.: The Extreme Realism of Roger Bacon . in: The Review of Metaphysics 38, 4, 1985, s. 807-837. 179 Aristotelés: Metafyzika II, 993 b. P řeklad Antonín K říž. Jan Laichter, Praha 1946. 180 Opus maius , pars I, c. 10; Bridges III, s. 22: Et cum intellectus noster se habet ad maxima, sicut oculus vespertillionis ad lucem solis, ut prius secundum Philosophum allegatum est, oportet quod sint pauca quae veraciter sciamus; nam pro certo ubi intellectus noster de facili comprehendat illud valde modicum est et vile, et quanto cum majori difficultate intelligit, tanto est nobilius quod acquiritur. Sed tamen omne illud super quod potest intellectus noster ut intelligat et sciat, oportet quod sit indignum respectu eorum, ad quae in principio credenda sua debilitate obligatur, sicut sunt divinae veritates et multa naturae et artis complentis naturam secreta, de quibus nulla ratio humana dari potest in principio; sed oportet quod per experientiam illuminationis interioris a Deo recipiat intellectum, scilicet in sacris veritatibus gratiae et gloriae, et per experientiam sensisbilem in arcanis naturae et artis expergefactus inveniat rationem. Augustinovská teorie iluminace je jedním ze základních rys ů františkánského myšlení a Bacon se k ní navrátí také v šestém oddíle Opus maius .

61 vyslal k papeži se svým spisem. Tomuto hochovi se dostalo od Bacona veškeré pé če, aby mohl papeži tlumo čit poznatky, které jsou obsažené ve spisech. Ur čitými u čebními texty a pou čováním (certo scripto et verbo ) Bacon dokázal chlapci vštípit vše podstatné, co by se od něj mohli u čit i ostatní latiníci. 181 Bacon se dále p řibližuje k nám ětu druhého oddílu Opus maius , p řesto ješt ě upozorní na úskalí, která v sob ě skrývá nev ědomost a ignorování obecn ě. Klade d ůraz na studium jazyk ů a matematiky a vedle toho uvádí další doklady, které se podílejí na bezút ěšném stavu, v němž se ocitl evropský Západ. 182 Není proto divu, že p řistupuje k ocen ění jiných kulturních okruh ů, zvlášt ě arabské v ědy, a vyzývá k zbožnému a uctivému ( mente pia et animo reverenti ) docen ění autority sv ětc ů ( auctoritas sanctorum ) a moudrosti starých ( sapientes antiquorum ). 183 Duch nezbytné reformy je v textu p řítomen stejn ě intenzivn ě jako pot řeba návratu ke staré moudrosti. Jak však p řeklenout obrovskou propast neznalosti cizích jazyk ů a nedostatek vhodných p řeklad ů? Bacon se v odpov ědi na tuto otázku p řiklání ke studiu církevních otc ů a řešení hledá a nalézá v duchovní sfé ře, v příklonu k teologii. Čím jsou v ědy lepší, tím lépe prospívají teologii. 184 Ozývá se tak vedlejší téma oddíl ů II, III, IV, V a VII, totiž provázanost věd s teologií. Jak Bacon pohlíží na filosofii? Role filosofie byla nezanedbatelná hlavn ě p řed příchodem Krista, kdy tato v ěda sloužila lidem jako dárkyn ě zákon ů.185 S příchodem křes ťanství však nastal obrat a došlo k jejímu zanedbávání. Církev a sv ětci ji zavrhovali,

181 Tamtéž , s. 23-24: Praeterea quis audet de sapientia gloriari, cum totam medullam quam unus quantumcunquae studiosus addiscit per 30 vel 40 annos cum expensis et laboribus gravissimis, valeat uni puero docili certo scripto et verbo sufficienter ostendere per annum unum vel in tempore minori. Nam hoc probavi in puero praesenti, qui cum paupertate magna modicam habens instructionem quantitatem anni vix ponens in addiscendo novit tot et tanta quod omnes mirantur qui eum cognoscunt. Nam secure dico quod licet aliqui sciant plus de philosophia et linguis, et in diversis diversi ipsum excedant, non tamen inter Latinos sunt qui eum ex omni parte transcendunt, et ipse singulis illorum est in aliquibus par, et in aliquibus singulos excedit. Nec est inter Latinos quin multa bona valeat ab hoc peuro auscultare. 182 Tamtéž , pars I, c. 12; Bridges III, s. 26: Cum enim linguarum cognitio et mathematicae est maxime necessaria studio Latinorum, et tactum est superius, et exponetur loco opportuno, et fuit praecipue in usu sanctorum et omnium sapientum antiquorum, nos moderni negligimus hoc et annihilamus et reprobamus, quia ista et eorum utilitatem nescimus. 183 Tamtéž , s. 26-27: Ne igitur nos simus causa erroris nostri et fiat magnae sapientiae impedimentum ex eo quod vias sanctorum et sapientum non intelligimus ut expedit, possumus auctoritate sanctorum et sapientum antiquorum multipliciter prius assignata considerare mente pia et animo reverenti propter veritatis dignitatem, quae omnibus antefertur, si sancti et sapientes caeteri aliqua quae humanam imperfectionem important protulerunt in quibus seu affirmatis seu negatis non oportet quod nos imitemur ex fronte. 184 Tamtéž , pars I, c. 13; Bridges III, s. 30: Quapropter si sancti habuissent usum scientiarum philosophiae magnarum, nunquam cineres philosophicos in tantum extulissent, et ad sacros usus convertissent; quanto enim scientiae meliores sunt et majores, tanto sunt aptiores ad divina. 185 Tamtéž , pars I, c. 14; Bridges III, s. 31: Nam philosophia ante Christi adventum dedit leges mundo, praeterquam populo Hebraeorum, tam de cultu divino quam de moribus et legibus justitiae, pacis inter cives, et belli contra adversarios reipublicae.

62 protože obsahovala skute čnosti, které byly v rozporu s pravdou, jak ji hlásalo k řes ťanství. Prvotní k řes ťané filosofii zanedbávali a p říčila se jim. 186 Následkem toho došlo k ochuzení, které poci ťuje v ěda dosud a které se projevuje tím, že roste obliba magie. To by se nestalo, kdyby vyšla najevo pravá podstata filosofie, lépe řečeno její moc, která je stále neznámá, ale přitom evidentní. Bohužel sv ětci nedokázali rozlišit mezi magií a filosofií a zavrhli obojí, jinak řečeno s vani čkou vylili i dít ě.187 Bacon vystupuje, i p řes nejr ůzn ější výhrady, jako velký obnovitel filosofie ve spole čnosti a akcentuje postavení filosofie v dalších oddílech Opus maius podobn ě jako postavení teologie. 188 Filosofie je nezbytná už pro etickou složku a morální filosofie je klí čovou v ědou, protože pojednává o cíli veškerého pozemského snažení. V ocen ění filosofie u Bacona lze spat řovat další z mocných vliv ů antické vzd ělanosti na st ředov ěkého u čence, zejména vliv četby Cicerona. Obzvláš ť bolestn ě poci ťuje Bacon p řevládající chabé pov ědomí o Aristotelovi u svých sou časník ů ( moderni ). P řeklad ů je sice velké množství, ale jsou podle n ěj velice špatné. 189

186 Tamtéž , s. 32: His igitur de causis philosophia fuit ab Ecclesia in principio et sanctis Dei non solum neglecta, sed eis odiosa, non tamen propter aliquid quod in ea continetur contrarium veritati. …Ecclesia primitiva non fuit sollicita de translatione scientiarum magnarum philosophiae, et ideo sancti doctores Latini copiam magnalium philosophicorum non habebant… 187 Tamtéž , s. 32: Insuper ars magica per totum orbem invalescens, occupans homines in omni superstitione et fraude religionis, quamvis fuerit philosophis odiosa et ab omnibus debellata, ut certificabitur suo loco, tamen sancti primitivi invenientes mundum hac occupatum sicut philosophia pro eodem artificio utramque reputabant, quoniam ambae fidei fructum impediebant multis modis. …Nam ostenditur quod sancti Patriarchae et Prophetae a principio mundi omnes scientias receperunt a Deo, quibus illam vitae longitudinem magnam dedit, ut possent experiri quod eis fuerat revelatum, quatenus, fide Christi introducta et evacuata artis magicae fraudulentia, potestas philosophiae ad divina utiliter rapiatur. Dlouhov ěkost biblických patriarch ů si Bacon vysv ětluje nejen jako podmínku k vypo řádání se s magií a pov ěrami, ale dále také jako nezbytný p ředpoklad dovedení filosofie k napln ění ( philosophia completa ). Srov. Lindberg, David C.: Science as Handmaiden: Roger Bacon and the Patristic Tradition . in: Isis , 78, 4, 1987, s. 530. Na skute čnost, že Bacon se snažil o racionální magii stejn ě jako Michael Scotus či Arnald z Villanovy upozor ňují Le Goff, Jacques – Schmitt, Jean-Claude (eds.): Encyklopedie st ředov ěku . Vyšehrad, Praha 2002, s. 87. Podobn ě na sep ětí s magií u Bacona poukázal Thorndike: c. d. , s. 616- 691. 188 Tuto zásluhu o filosofii vyzdvihuje také Loewenstein, Bed řich: Víra v pokrok. D ějiny jedné evropské ideje. Oikúmené, Praha 2009, s. 51. Podotýkám, že Bacon nemá na z řeteli pokrok v moderním slova smyslu, ale usiluje o poznání p řírody a zlepšení mrav ů, v jeho pohledu jde o p řiblížení antice, v ůbec ne k „sv ětlým zít řkům“, a to už kv ůli tomu, že lidstvo ne čeká nic jiného než p říchod Antikrista. Z uvedených d ůvod ů jsou zmínky o Rogeru Baconovi v publikacích o prehistorii moderních idejí pokroku p řinejmenším nemístné, naprosto se jimi pomíjí duchovní a eschatologický obzor Baconova myšlení. K ideji pokroku u Bacona viz Molland, George: Medieval Ideas of Scientific Progress . in: Journal of the History of Ideas 39, 4, 1978, s. 567-571. Bacon sám pokrok ve v ědě nep řipouští. K tomu viz Compendium studii philosophiae , c. V; Brewer, s. 429: Nam unquam in aliqua aetate inventa fuit aliqua scientia, sed a principio mundi paulatim crevit sapientia, et adhuc non est completa in hac vita… 189 Baconovi je vy čítáno právem jisté opovrhování tehdejší p řekladatelskou tradicí. Pohlíží spatra na dobové překladatelské hnutí a bez podrobn ějšího zkoumání odsuzuje p řekladatele. Bacon uvádí, že se o malé úrovni překlad ů sám p řesv ědčil (nap ř. Compendium studii philosophiae , c. VIII; Brewer, s. 468: Sic translatae sunt et scientiae communes, ut logica, naturalis philosophia, mathematica, ut nullus mortalis possit aliquid dignum de eis intelligere veraciter, sicut ego expertus sum omnino ), p řitom však nebylo v lidských silách p řečíst knihy a čerpat poznatky z pramen ů, naopak musel sám p řeklady využít. Podrobn ěji viz Lemay, Richard: Roger Bacon´s

63 Kritiku p řeklad ů rozvádí podrobn ěji na dalších místech, zde v prvním oddíle Opus maius předesílá, že zatímco Platón byl známý církevním otc ům z p řeklad ů, Aristotelés nebyl ani přeložen a z ůstal dlouho opomíjený. 190 Došlo tak k naprostému vyvýšení Platóna na úkor Aristotela. Tento špatný stav není dosud uveden do po řádku, protože p řeklady Aristotela jsou všechny nedostate čné. Jak Bacon uvádí v proslulé pasáži pozd ějšího spisu Compendium studii philosophiae (1272) nechal by nejrad ěji všechny p řeklady Aristotela spálit, protože kv ůli odbytému provedení jen mrza čí Aristotelovo myšlení. 191 Další p říčinou neznalosti Aristotela je zanedbávání četby jeho p řeložených spis ů. Komentá ře k aristotelské logice od Alfarábího a Averroa leží nepovšimnuty. 192 Bacon se ovšem dotýká nejen neznalosti u čenc ů, ale projevuje

Attitude Toward the Latin Translations and Translators of the Twelfth and Thirteenth Centuries. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 25-47. 190 Opus maius , pars I, c. 13; Bridges III, s. 28: Platonis enim libros doctores omnes assumebant in manibus, quia translati fuerant, aut inveniebant in Graeco; sed libri Aristotelis non fuerunt tunc tempore translati. Nam Augustinus fuit primus translator Aristotelis et expositor, sed in minimo et primo libellorum suorum, scilicet in praedicamentis; nec fuit philosophia Aristotelis tunc temporis Graecis philosophis nota, nec Arabibus, sicut prius tactum est. Et ideo sancti sicut alii neglexerunt philosophiam Aristotelis, cujus usum non habebant, laudabant autem Platonem. Bacon z řejm ě p ředpokládal existenci p řekladu Platóna do latiny. Z Platóna byl ve st ředov ěku znám ovšem jen zlomek z dialogu Faidros 245c–246a (díky Makrobiovu komentá ři Scipionova snu , dochované části Ciceronova spisu De re publica VI, 9-29) a pak část dialogu Timaios z Calcidiova komentá ře. K platónismu ve st ředov ěku viz Beierwaltes, W. (Hrsg.): Platonismus in der Philosophie des Mittelalters . Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt 1969. Dále Gersh, S. – Hoenen, M. J. F. M. (eds.): The Platonic Tradition in the Middle Ages . De Gruyter, Berlin 2002. Bacon m ěl nadto patrn ě k dispozici Platón ův dialog Faidón . Viz Opus maius VII; Massa, s. 71. 191 Compendium studii philosophiae , c. VIII; Brewer, s. 469: Si enim haberem potestatem super libros Aristotelis ego facerem omnes cremari, quia non est nisi temporis amissio studere in illis, et causa erroris et multiplicatio ignorantiae, ultra id quod valeat explicari. K vyhrocené argumentaci podobného druhu se Bacon uchyluje pom ěrn ě často také v Opus maius . Na jedné stran ě tedy Bacon Aristotela pokládá za pramen veškeré moudrosti, na stran ě druhé by jeho spisy nejrad ěji vhodil do ohn ě. K této rozporuplnosti viz Lemay, Richard: Roger Bacon´s Attitude Toward the Latin Translations and Translators of the Twelfth and Thirteenth Centuries. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 43. Bacon cílí dle Lemaye trochu také na efekt, když doporu čuje k četb ě Aristotelovo dílo De impressionibus caelestibus , což je ve skute čnosti zavedený název pro arabský p řeklad čtvrté knihy Aristotelovy Meteorologie . Latinský p řeklad této čtvrté kapitoly byl k dispozici už od poloviny dvanáctého století. Viz tamtéž , s. 45. Racionáln ě zhodnotil Baconovy postoje k dobovým p řeklad ům a nároky na p řekladatele ovšem již Grabmann, Martin: Forschungen über die lateinischen Aristoteles-Übersetzungen des XIII. Jahrhunderts . Beiträge zur Geschichte der Philosophie des Mittelalters, Band XVII. Verlag der Aschendorffschen Buchhandlung. Münster 1916, s. 56-73. 192 Opus maius , pars I, c. 15; Bridges III, s. 33: Moderni vero doctores vulgi licet multa de philosophiae magnalibus sint translata, tamen non habent eorum usum, cum etiam in parvis et vilibus delectati duos libros logicae meliores negligunt, quorum unus translatus est cum commentario Alpharabii super illum, et alterius expositio per Averroem facta sine textu Aristotelis est translata. Vliv Averroa na Bacona byl obrovský. Averroes nap říklad posílil Bacona ve ví ře, že Aristotelovy spisy Poetika a Rétorika nejsou dopl ňková pojednání, ale sou část spis ů logických. Srov. Schaub, Mark: Rhetorical Studies in America: The Place of Averroës and the Medieval Arab Commentators . in: Alif: Journal of Comparative Poetics 16, 1996, s. 241. Bacon rozlišuje rétoriku a poetiku s přívlastkem docens (tehdy jsou tyto v ědy sou částí logiky) a utens (tehdy pat ří do morální filosofie). Srov. Opus tertium , c. LXXV; Brewer, s. 380: Alia est rhetorica, quae utitur hoc genere arguendi; et haec est pars moralis philosophiae, cujus socia est poetica, quae consistit in dictis, sicut reliqua pars moralis philosophiae consistit in factis. Ex quibus patet quod rhetorica non est scientia principalis per se divisa, contra logicam et grammaticam, ut vulgus assignat partes Trivii. Oportet enim quod rhetorica, componens argumenta et docens arguere, sit pars logicae, et quod utens sit pars moralis philosophiae. Et similiter est poetica duplex, scilicet docens componere argumentum poeticum, et utens eo. Prima est pars logicae; secunda est pars moralis philosophiae. K podobnému rozd ělení došlo také v hudb ě viz Rico, Gilles: Music in the Arts Faculty of Paris in the Thirteenth and Early Fourteenth Centuries. Dissertation, Oxford 2005, s. 177-179.

64 také starost o studenty, jejichž situace je o to neut ěšen ější, o č jsou jejich u čitelé mén ě kompetentní k vyu čování. Bacon tento úpadek pozoruje jako o čitý sv ědek. 193 Záv ěr prvního oddílu tvo ří dodatek, jakési captatio benevolentiae , up římné doznání vlastní nepatrnosti nebo také prost ředek, který má pomoci naklonit si papeže. Bacon oslovuje mocného p říznivce, proto se snižuje a hovo ří o sob ě dále jako o malém člov ěku (pauperculus ). 194 P řirovnává papeže k hlav ě, bez níž nelze pohybovat jednotlivými údy, a vyzývá ho, aby položil základy, na nichž budou moci stav ět jeho následovníci. 195 Tímto konstatováním kon čí úvodní velmi kritický a velmi sebekritický oddíl Opus maius .

*

Vra ťme se ješt ě v malé odbo čce k pojmu autority, resp. k odmítání autorit. Jak rozum ět Baconovu kritickému pojetí autority? Bacon nep řichází s kritickými výtkami na adresu autorit ve st ředov ěku jako první. Významným p ředstavitelem diskuse k této problematice je Adelard z Bath (1070-1146), zcestovalý p řírodov ědec a p řekladatel z arabštiny, který se t ěší jako badatel a krajan Baconov ě respektu. 196 Adelard pronáší ve svých Quaestiones naturales na vrub autority tato nelichotivá slova:

Co je autorita jiného než ohlávka? Jako se totiž vedou v ohlávce nerozumná zví řata kamkoli podle libosti a nev ědí ani kam, ani pro č a znají jen provaz, k němuž jsou připoutaná, tak autorita uvádí do nebezpe čí nemálo z vás, kte ří jste zajatí a svázaní zví řecí d ůvěř ivostí. 197

193 Opus maius , pars I, c. 15; Bridges III, s. 34: Et tanto mirabilius est quod multitudo studentium modernorum magnas negligit scientias, cum tamen fuerint introductae post Gratianum et alios et in usu per viros sapientiae excellentis, quos oculis nostris conspeximus; et aliqui adhuc vivunt qui in solemnibus studiis eas sapientibus perlegerunt. 194 Tamtéž , pars I, c. 16; Bridges III, s. 34. 195 Tamtéž , s. 35: Nos enim hoc videmus in omni congregatione hominum, quod secundum arbitrium capitis membra moventur. Nam si qui praeest bonum negligit, subditi obdormiunt; si ad malum excitat, in illud currunt cum furore; si ad bonum imperfectum, similiter sine discretione festinant. Si tamen vias perfectionis moveat, tunc olfacit a longe multitudo, sed gustare nec potest nec curat nec ab ea debet requiri, ut superius ostensum est. Quod si non esset temporis vestri omnia apud vulgum consummare; poterit Vestra Magnificentia locare fundamenta, fontes eruere, radices figere, quatenus Vestrae Sanctitatis successores quod feliciter inceptum fuerit valeant facilius adimplere. 196 Hackett o vztahu Bacona a Adelarda píše: „A čkoli Bacon prezentuje Grossetesta coby sv ůj p ředobraz překladatele a v ědce, Adelard z Bath m ěl silný vliv na Baconovu filosofii a v ědu.“ Hackett, J.: Adelard of Bath and Roger Bacon: early English natural philosophers and scientists . in: Endeavour , 26, 2, 2002, s. 74. Jednu z nejd ůkladn ějších studií o Adelardovi p ředložil Speer, Andreas: Die entdeckte Natur: Untersuchungen zu Begründungsversuchen einer "scientia naturalis" im 12. Jahrhundert . Brill, Leiden 1995, s. 18-75. 197 Adelard z Bath, Quaestiones naturales VI 11, 24-29 (ed. M. Müller, Münster 1934), cit. dle Speer: c. d. , s. 39, pozn. 80: Quid enim aliud auctoritas dicenda est quam capistrum? Ut bruta quippe animalia capistro quolibet ducuntur, nec quo aut quare ducantur, discernunt restemque, quo tenentur, solum sequuntur, sic non paucos vestrum bestiali credulitate captos ligatosque auctoritas scriptorum in periculum ducit . Na okraj lze uvést, že Adelardovy Quaestiones naturales byly p řeloženy dokonce do hebrejštiny Berachjou ha-Nakdanem.

65 Bacon znal tento text a cituje ho na po čátku svého Opus maius .198 Spoléhání na autoritu s sebou nese podle Adelarda nebezpe čí zám ěny falešného za pravdivé. Mnoho lidí si uzurpuje autoritu ( nomen sibi auctoritatis usurpantes ) a zp ůsobují, že ostatní d ůvěř ují pouze starobylé hodnosti ( exigant tituli tantum vetusti ), aniž se pokoušejí spoléhat na sv ůj vlastní rozumový úsudek ( iudicii rationem ). 199 Adelard dokonce prohlašuje:

Kdyby rozum nem ěl být univerzálním soudcem, byl by dán jedinc ům nadarmo. 200

Podobná vyjád ření dokazují, že ve dvanáctém století pokra čovaly diskuze o řešení problém ů cestou rozumu, jehož roli diskutují se zvýšeným zájmem myslitelé od jedenáctého století (nap ř. Anselm z Canterbury). Nezastupitelným faktorem způsobujícím tento d ůraz je také rodící se p řírodov ědné myšlení, které si žádá výzkumy na základ ě vlastní zkušenosti, nikoli jen moudrost vy čtenou z knih. 201 Adelard nebyl se svou kritikou autorit jediný. Berengar z Tours, jeden z bojovník ů ve sporu o doktrinální výklad poslední ve čeře Pán ě, zastával o století d říve názor, že p ři vědeckém postupu ve v ěrouce náleží p řednost rozumu ( ratio ) p řed autoritou ( auctoritas ).202 Následovat rozum p ředstavuje pro Berengara mravní požadavek, jen tak člov ěk m ůže být pokládán za obraz boží. 203 P říkladem vyhran ěnosti n ěkterých st ředov ěkých myslitel ů, jejich

198 Srov. Opus maius , pars I, c. 2; Bridges III, s. 5: Nam in libro Quaestionum Naturalium Adalardi quaeritur de auctoritate fragili, ´Quid est aliud auctoritas hujusmodi quam capistrum? ut bruta quippe animalia capistro ducuntur quolibet, nec quo nec quare ducantur discernunt; sic nec paucos bestiali crudelitate captos ligatosque ipsa auctoritas in periculum ducit.´ 199 Adelard z Bath, Quaestiones naturales VI 11, 29-34, (ed. M. Müller, Münster 1934), cit. dle Speer: c. d. , s. 39, pozn. 81: Unde et quidam nomen sibi auctoritatis usurpantes nimia scribendi licentia usi sunt, adeo ut pro veris falsa bestialibus viris insinuare non dubitaverunt. Cur enim chartas non impleas, cur et a tergo non scribas, cum tales fere huius temporis auditores habeas, qui nullam iudicii rationem exigant tituli tantum nomine vetusti confidant. 200 Adelard z Bath, Quaestiones naturales VI 11, 36-37, (ed. M. Müller, Münster 1934), cit. dle Speer: c. d. , s. 39, pozn. 83: Nisi enim ratio iudex universalis esse deberet, frustra singulis data esset. 201 Prom ěnu p ředstav o p řírod ě a zejména p řechod k vědě založené na pozorování datuje Andreas Speer dvanáctým stoletím: „Die Natur wird also, wie Jean Jolivet zutreffend sagt, begriffen als „Natur ohne Buch“ („la nature sans le livre“), und das in einem doppelten Sinn: Zum einen wird sie selbst nicht mehr in Analogie zur Schrift als ein Buch aufgefaßt und mit den gleichen literarisch inspirierten Methoden ausgelegt; zum anderen tritt zum Buchwissen, das gleichwohl bis heute ein unverzichtbarer Bestandteil jeder Naturwissenschaft ist, das Wissen aus Beobachtung, das darüber hinaus mehr und mehr zum Modell für den Umgang mit dem aus Büchern genommenen Wissen wird, sofern dieses sich auf die Natur bezieht.“ Speer: c. d. , s. 35. 202 Berengar z Tours: Rescriptum contra Lanfrannum ( De sacra coena contra adversus Lanfrancum ) I (ed. R. B. C. Huyghens) 85, 1774-1780, cit. dle Speer: c. d. , s. 40, pozn. 90: Quod relinquere me, inquio ego, sacras auctoritates non dubitas scribere, manifestum fiet divinitate propicia illud de calumpnia scibere te, non de veritate, ubi deducendi sacras auctoritates in medium necessitate inde agendi locus occurrerit, quamquam ratione agere in perceptione veritatis incomparabiliter superius esse, quia in evidenti res est, sine vecordiae cecitate nullus negaverit . 203 Berengar z Tours: Rescriptum contra Lanfrannum ( De sacra coena contra adversus Lanfrancum ) I (ed. R. B. C. Huyghens) 85, 1795-1799, cit. dle Speer: c. d. , s. 41, pozn. 91: Maximi plane cordis est per omnia ad dialecticam confugere, quia confugere ad eam ad rationem est confugere, quo qui non confugit, cum secundum rationem sit factus ad imaginem dei, suum honorem reliquit nec potest renovari de die in diem ad imaginem dei.

66 pátrání po smyslu Písma a d ůkladném porozum ění p řírod ě je Petr Abélard. V předmluv ě svého polemického spisu Sic et non ( Ano a ne ), komentovaného souboru dvou tisíc citací z děl církevních otc ů, opírá svou kritiku rozporuplnosti u čení autorit o autority samé, když mj. uvádí: I svatý Jeroným nám tím, že mezi církevními autory dává p řednost jedn ěm p řed druhými, nazna čil, že je máme číst tak, abychom je spíš posuzovali než následovali. 204

Baconovi je tento p řístup nepochybn ě blízký. Z uvedené polemiky vyplývá, že formuluje své postoje a názory dotýkající se autorit už v jistém rámci, který mu umož ňuje voln ější zp ůsob vyjád ření a d ůrazn ější artikulaci problému. Odkaz na autority za číná být vlivem náro čnosti p řírodov ědného bádání a zm ěn ve zp ůsobu tázání poci ťován jako nedostate čný. 205 Autority, jichž se mnozí dovolávají, tvo ří spolu s podléháním zvyklosti (consuetudo ) osten bránící rozvoji v ěd a zm ěně k lepšímu stavu. 206 Na podporu tvrzení o zhoubných a rozkladných vlivech spoléhání se na názor jiných zmi ňuje Cicerona a církevní autority Augustina, Cypriana a Isidora. Arkadij v Turgen ěvov ě románu Otcové a d ěti oznamuje svému strýci, že „autorit neuznáváme“, a Arkadij ův druh Bazarov dopl ňuje, že „jednáme ve jménu toho, co uznáváme za prosp ěšné“. 207 Tak daleko Roger Bacon ovšem ve své kritice autorit nezachází. Neobjasnil však blíže onen rozhodující rozdíl mezi autoritou křehkou a pevnou. M ůžeme se tudíž pouze dohadovat, zda by Bacon uznával jako autoritu nap říklad Aristotelovy texty uchované v jemu podez řelém p řekladu.

*

Zatímco v prvním oddílu Opus maius se Bacon v ěnuje p řevážn ě metodologickým otázkám, celý druhý oddíl lze ozna čit jako hold teologii a filosofii. Teologii zde Bacon prezentuje jako vládkyni nad jinými v ědami ( dominatrix aliarum ) a filosofii p ředstavuje jako

Spor mezi Berengarem a Lanfrankem, autorem spisu De corpore et sanguine domini contra Berengarium Turonensem , se Anselm z Canterbury vynasnažil zmírnit spisem Epistola de incarnatione Verbi . 204 Abélard, Petr: Sic et non. Ano a ne . P řeložila Irena Zachová, Vyšehrad, Praha 2008, s. 148. 205 Zm ěnu ve zp ůsobu tázání p ředstavuje práv ě Adelard z Bath ve svém díle Quaestiones naturales . O p řístupech vypovídají n ěkteré nadpisy kapitol citované Speerovy studie o Adelardovi: Causae rerum, Ratio sola iudex, Arabica studia . 206 Opus maius , pars I, c. 4; Bridges III, s. 8-9: Sed tamen quantumcunque fragilis sit auctoritas, nomen habet honoris, et consuetudo vilentior est ad peccatum quam ipsa; utraque autem earum impetuosior est sensus vulgi. Nam auctoritas solum allicit, consuetudo ligat, opinio vulgi obstinatos parit et confirmat. … impossibile est vel difficile eum, qui per consuetudinem in malis induratus est, mutari ad bonum. 207 Turgen ěv, Ivan Serg ějevi č: Otcové a d ěti . P řeložil Jaroslav Závada. Vyšehrad, Praha 1952, s. 58.

67 Bohem zjevenou moudrost, která prošla dlouhou cestou od biblických praotc ů až po sou časnost. V souvislosti s filosofií hovo ří také o jejím napln ění, které se však uskute čnilo v celých d ějinách pouze dvakrát, a to u mytického Adama a poté u Šalamouna. Co tímto napln ěním, které je vázáno na osvojení náboženských pravd, Bacon p řesn ě ozna čuje? Z kontextu to nevyplývá z řeteln ě. Řekové a Arabové sice filosofii podle Bacona p ěstovali, ale nedošli napln ění filosofie kv ůli své nek řes ťanské ví ře. Bacon nadto vyhlašuje mezi řádky cíl osvojit si filosofii a pokusit se o její napln ění na základě studia pramenných jazyk ů hebrejštiny, řečtiny a arabštiny. Pokládá d ědictví antické filosofie za neprávem upozad ěné a chce obnovit nejen její vážnost, ale ukázat, že filosofie byla nesprávn ě vyložena a že se podce ňuje její význam. Upozor ňuje na užite čnost filosofie pro teologii a zárove ň pro celou spole čnost. Na první pohled tedy Bacon p ůsobí jako obnovitel vážnosti studia filosofie. Nikoli však filosofie samotné ( secundum se ), protože taková filosofie je podle Bacona plytká, marná a prázdná. 208 Užite čnost filosofie se pln ě vyjevuje až ve vztahu k teologii, k republice v ěř ících a v procesu p řesv ědčování nev ěř ících. 209 Postupme k souhrnu druhého oddílu Opus maius . V úvodu Bacon ustanovuje teologii za vládkyni, skrze niž v ědy dospívají ke svému cíli. 210 Zásadní role teologie pramení ze závislosti lidstva a sv ěta na Stvo řiteli. Je to práv ě B ůh, kdo naplnil sv ět moudrostí. Bacon opakuje na mnoha místech v textu skute čnost, že bez božího zjevení není moudrost, filosofie možná. 211 Filosofie a teologie jsou provázané velmi úzce. Také ostatní v ědy vyjevují božskou pravdu, musí tu existovat tudíž i silné pojítko mezi teologií a v ědami. Bacon p řirovnává vysv ětlování ve v ědách k prst ům rozev řené ruky, vysv ětlení teologie pak symbolizuje sev řená

208 Opus tertium , c. XXIV; Brewer, s. 82-83: …quod philosophia inutilis sit et, vana, nisi prout ad sapientiam elevatur, ut ei serviat absolute, et relative ad ecclesiam, et caetera tria, cui servire regnare est, sicut et ejus auctori Deo. Et quod philosophiae utilitas sciri non potest, nec intelligi, nisi prout in sacro usu consideratur. 209 Tamtéž , c. V; Brewer, s. 20: Nam utilitas philosophiae est respectu theologiae, et ecclesiae, et reipublicae, et conversionis infidelium, et reprobationis eorum, qui converti non possunt. Et certe hae utilitates sunt magnae et multis modis variatae, et ideo indigent tractatu separato a tractatibus scientiarum propriis. Iterum, non solum est utilitas ista quintuplex radicalis, quae habet ramos paene innumerabiles, sed quae libet pars philosophiae est utilis respectu alterius, ut praedixi; nec potest una sine alia sciri. Et haec utilitas est multiplex et magna, et habet difficultates varias et grandes, propter quod tractatus requiritur specialis de his utilitatibus. Podobn ě Opus maius , pars VII, Moralis Philosophiae pars V; Massa, s. 249: Set, cum philosophie utilitas non patet nisi quando trahitur ad divina… 210 Opus maius , pars II, c. 1; Bridges III, s. 36: Dico igitur quod vel est una scientia dominatrix aliarum, ut theologia cui reliquae penitus sunt necessariae, et sine quibus ad effectum perveniri non valet, quarum virtutem in suum jus vindicat, ad cujus nutum et imperium caeterae subjacent; aut melius una est tantum sapientia perfecta, quae in sacra scriptura totaliter continetur, per jus canonicum et philosophiam explicanda. 211 Srov. nap ř. tamtéž , pars I, c. 14; Bridges III, s. 32-33 – tamtéž , pars II, c. 6; Bridges III, s. 49 – tamtéž s , pars II, c. 15; Bridges III, s. 69-70 – tamtéž , pars II, c. 17; Bridges III, s. 73 – Opus tertium , c. X; Brewer, s. 32 – tamtéž , c. XXIII; Brewer, s. 80.

68 pěst. 212 Tato vysv ětlení teologie ud ělují pak v ědám kone čný ú čel. Sama takto získaná moudrost si zaslouží nejv ětší vážnost, znamená cestu ke spáse ( via in salutem ). V ěda, jejímž cílem by nebyla spása člov ěka, vede k pekelné temnot ě ( ad finalem inferni deducit caliginem ). 213 Zde op ět vyvstává bytostný rys kontextu veškerého Baconova uvažování, jímž je ohled na poslední v ěci člov ěka. 214 Rozd ěluje moudrost jednak na pravou ( vera ), jednak na zdánlivou a nepravou ( apparentem et falsam ). Nepravá moudrost je doménou hloupých (stulti ). 215 Nemá také pochybnosti o tom, že filosofie je sou částí boží moudrosti. 216 Bacon v ěnuje dále pozornost kanonickému právu, které má své ko řeny v teologii stejn ě jako ostatní v ědy. Výklad církevního práva neboli kánonu ( canon Graece regula Latine ) je tradi ční, Bacon váže jeho vznik na Písmo a jeho vyklada če ( expositores ) Augustina, Jeronýma, Řeho ře, Ambrože, Isidora, Cypriana, Hilaria a další. Kanonické právo ( iura canonica ) se neliší od božského ( ius divinum ), ale je z něj odvozeno. 217 V Opus tertium se Bacon navrací k těmto svým výklad ům pramen ů a role práva a ko ření je ostrým výpadem proti tehdejší úrovni civilního práva a zkaženosti sv ětských právník ů.218

212 Opus maius , pars II, c. 1; Bridges III, s. 36: Expositio etenim veritatis divinae per illas scientias habetur. Nam ipsa cum eis velut in palmam explicatur, et tamen totam sapientiam in pugnum coligit per ipsam; quoniam ab uno Deo data est tota sapientia et uni mundo, et propter finem unum. 213 Tamtéž . 214 Ne náhodou se záv ěre čný sedmý oddíl Opus maius zabývá morální filosofií jako završitelkou ú čel ů v ěd. 215 Opus maius , pars II, c. 1; Bridges III, s. 36-37: …multi sapientes famosi in hoc mundo damnati sunt, quia veram sapientiam non habuerunt, sed apparentem et falsam… Blíže se pojetím filosofie a moudrosti ve vztahu ke k řes ťanství zabývá Speer, Andreas: Sapientia nostra: filosofie a teologie po pa řížském odsouzení v roce 1277 . Filosofia, Praha 2004. 216 Opus maius , pars II, c. 3; Bridges III, s. 39: Quod autem philosophiae potestas non sit aliena a Dei sapientia sed in ipsa conclusa, manifestandum est in universali et particulari. 217 Tamtéž , pars II, c. 2; Bridges III, s. 38. 218 Podle Bacona se sv ětští právníci obrátili proti kanonickému právu a teologii, zavdali p říčinu k sociální nestabilit ě a zanesli právo zbyte čnostmi. Peníze, které by m ěly být vynaloženy na studia napravovatel ů právních zlo řád ů, tak padají do kapes t ěch, kte ří se podílejí na bujení t ěchto zlo řád ů. Srov. Opus tertium , c. XXIV; Brewer, s. 84-86: Sed nunc non est ita; nam plus laudatur in ecclesia unus iurista civilis. licet solum sciat ius civile et ignoret jus canonicum et theologiam, quam unus magister in theologia, et citius eligitur ad ecclesiasticas dignitates. … Et ut videmus quod principaliter currit regimen ecclesiae per juristas, et hoc per abusum et cavillationes juris, et contra jura, quia injuries infinitae fiunt respectu unius justitiae, et justitia tam tardatur ubique, quod pauperes dimittunt causas suas, et divites taedio afficiuiitur, et gravantur nimis, ut etiam dimittant saepissime jus suum, et discordiae infinitae suscitantur in ecclesia Dei, et pax tollitur per juristas. Et non solum lites promoventur, sed bella quae contingunt in omni regno habent ortum ex abusu juris; sicut quilibet potest intueri qui vult considerare. Nam quia divites non possunt habere justitiam per ecclesiam, pugnant adinvicem et confundunt se regna. … Si etiam jus canonicum purgaretur a superfluitate juris civilis, et regularetur per theologiam, tunc ecclesiae regimen fieret gloriose, et secundum ejus propriam dignitatem. Si etiam haec fierent, tunc studium theologiae, et juris canonici, et philosophiae sublimaretur et perficeretur necessario; quoniam tunc principes et praelati darent beneficia et divitias studentibus in hac triplici facultate; unde studiosi possent habere expensas, et in vita, et in studio sapientiae promovendo. … Sed juristae civiles, aut civiliter jus canonicum tractantes, recipiunt nunc omnia bona ecclesiae et provisiones principum et praelatorum; ita quod alii non possunt nec vivere in studio, nec studium sapientiae exercere; et expediunt se breviter, aut omnino transeunt, sine sapientia philosophiae et theologiae, ad jus civile. Nec etiam multum curant de canonico jure, nisi propter gloriam scientist civilis; et sic perit totum studium sapientise, et totum regimen ecclesiae, et pax de terra tollitur, et justitia denegatur, et omnia mala contingunt . O zkažených právnících (perversi juristae ) jako znaku blížícího se p říchodu Antikrista viz Compendium studii philosophiae , c. IV;

69 Práv ě v nejrozporn ějších otázkách, p ři ur čování kriterií odlišujících moudrého člov ěka od hloupého, Bacon projevuje nejv ětší nesmlouvavost. Opírá se do zdánlivých mudrc ů, kte ří jako by nikdy nestudovali, zastávají pošetilé názory, nev ědí nic o p ředlouhé tradici, neznají historické souvislosti a neum ějí po čítat, takže se nap říklad domnívají, že z historických pramen ů vyplývá, že Kristus se dožil šesta čty řiceti let. 219 K tomu je pot řeba uvést, že Bacon se pokládá za výjime čného v tomto ohledu oprávn ěně, o názory se totiž d ělí jen s papežem, a někdy se jeho promluvy podobají mnohdy hlasu volajícího na poušti. Vzn ětlivost a tepání samozvaných mudrc ů však ukazuje na d ůležitou okolnost: Bacon si je v ědom toho, že filosofie je d ůležitá, že její postavení ve spole čnosti je významný politický činitel. Vývoj v poslední t řetin ě t řináctého století mu dává za pravdu. Soudobí philosophi se vyma ňují z univerzitního prost ředí a stávají se samostatnou skupinou. 220 Bacon je podle mého názoru sou částí tohoto hnutí, ale snaží se o to, aby ustavení filosofie jako samostatného oboru nevzešlo z pouhého vzdoru, a rovn ěž o to, aby filosofie byla p ěstována pouze jako prost ředek na cest ě k Bohu. Několik témat v druhém oddílu Opus maius probírá Bacon jakoby mimochodem, na črtává argumentaci a opouští je bez d ůkladn ějšího probádání. Z těchto témat si zabírá nejv ětší prostor výklad o činném a trpném rozumu. Bacon komentuje spory, které se rozpoutaly okolo averroistického pojetí Aristotela na pa řížské univerzit ě a vedly k některým cenzurním zásah ům. 221 Zd ůraz ňuje, že činný rozum není sou částí duše, ale je to spíše jiná rozumová substance lišící se esenciáln ě od trpného rozumu. 222 Bacon ův postup však není důsledný ani p ůvodní, protože se odvolává zejména na názory Aristotela, Alfarábího či Avicenny. Navazuje na polemiku o roli činného a trpného rozumu bez kontextu a je mu

Brewer, s. 418-421. Bacon uzavírá polemiku vysokým hodnocením papežových kompetencí. Srov. Opus tertium , c. XXIV; Brewer, s. 86: … quod nunquam fuit Papa qui ita veraciter sciret jus sicut vos; nec credo quod erit aliquis. Et licet aliqui sciant bene jus, tamen non est spes de eis quod fiant Papae. Dále srov. tamtéž : Sed prophetatum est a quadraginta annis, et multorum visiones habitae sunt, quod unus Papa erit his temporibus qui purgabit jus canonicum et ecclesiam Dei a cavillationibus et fraudibus juristarum, et fiet justitia universaliter sine strepitu litis. Et propter istius Papae bonitatem, veritatem, et justitiam accidet, quod Graeci revertentur ad obedientiam Romanae Ecclesiae, et quod pro majori parte convertentur Tartari ad fidem, et Saraceni destruentur; et fiet unum ovile et unus pastor, sicut in auribus prophetae sonuit istud verbum. Et unus qui vidit haec per revelationem dixit, et dicit quod ipse videbit haec magnifica fieri temporibus suis. Et certe infra annum unum possent fieri si Deo placuerit et summo Pontifici, et infra minus: unde temporibus vestris possunt fieri. 219 Opus maius , pars II, c. 3; Bridges III, s. 40: … ut putarent quadraginta annorum et sex aetate passum Dominum … Posledn ě zmín ěné cituje Bacon z Augustina, jde o myln ě p ředkládanou souvislost délky stav ění Jeruzalémského chrámu a v ěku Ježíše Krista, jehož t ělo bylo p řirovnáváno k chrámu. 220 Putallaz, F.-X. – Imbach, R.: c. d. , s. 19-20. 221 Ke kontextu a d ůsledk ům zmi ňovaných okolností viz nap ř. Aertsen, J. A. – Emery, K. Jr. – Speer, A.(eds.): Nach der Verurteilung von 1277. Philosophie und Theologie an der Universität von Paris im letzten Viertel des 13. Jahrhunderts. De Gruyter, Berlin – New York 2001. 222 Opus maius , pars II, c. 5; Bridges III, s. 45: Et sic intellectus agens, secundum majores philosophos, non est pars animae, sed est substantia intellectiva alia et separata per essentiam ab intellectu possibili.

70 záminkou k nelichotivým vyjád řením na adresu u čenc ů ( vulgus philosophantium ). 223 Adam Marsh p řirovnal činný rozum k Elijášovu havranovi, jak Bacon podotýká také v Opus tertium . Adam cht ěl tímto p řirovnáním vyjád řit, že činný rozum je bu ďto B ůh, nebo and ěl, v každém případ ě však odd ělen od t ěla. 224 Aby doložil odd ělení činného rozumu od duše, vrací se k teorii iluminace. 225 S odkazem na Aristotela je p řesv ědčen o tom, že činný rozum v našich duších je principieln ě B ůh a v druhé řad ě and ělé ( intellectus agens in animas nostras est Deus principaliter, et secundario Angeli ). 226 Po tomto uvedení se Bacon pouští kone čně do ur čení statusu filosofie. Moudrost filosofie je p řivád ěna k teologii ( sapientia philosophiae reducitur ad divinam ), veškerá moudrost pochází od Boha ( omnis enim sapientia a Domino Deo est ) a B ůh rovn ěž daroval a vyjevil celou filosofii lidem ( totam philosophiam fuisse a Deo datam et revelatam ). 227 K těmto náhled ům Bacona p řivedl pseudo-aristotelský spis Secretum secretorum ( Tajemství všech tajemství či Svrchované tajemství ), který je pokládán za jeden ze st ěžejních inspira čních vzor ů Baconova myšlení. 228 Práv ě pokud jde o myšlenku zjevené moudrosti, je vliv tohoto

223 Tamtéž . Jak pro mne vyplývá z Bridgesovy edice, rozt říšt ěnost a nestálost p ři vedení argumentace mohou být zp ůsobeny nevhodn ě seskládanými částmi Baconových rukopis ů. Zna čné vynechávky vykazuje už edice Samuela Jebba z roku 1733, tím spíše je možné p ředpokládat r ůzné řazení odstavc ů textu v jednotlivých rukopisech. Lze také p ředpokládat, že Bacon nikdy nevypracoval kone čnou redakci díla, pokud za takovou nepovažujeme oddíly zaslané papeži a nalezené ve vatikánském archivu. 224 Opus tertium , c. XXIII; Brewer, s. 74: Nam omnes moderni dicunt quod intellectus agens in animas nostras, et illuminans eas, est pars animae, ita quod in anima sunt duae partes, agens scilicet et possibilis; et intellectus possibilis vocatur qui est in potentia ad scientiam, et non habet eam de se; sed quando recipit species rerum, et agens influit et illuminat ipsum, tunc nascitur scientia in eo; et hoc est verum. Sed falsum est quod agens sit pars animae. Nam hoc est penitus impossibile, sicut ibi ostendo per auctoritates et rationes sufficientes. Et omnes sapientes antiqui, et qui adhuc remanserunt usque ad tempora nostra, dixerunt quod fuit Deus. Dále k pojetí činného rozumu v duši tamtéž , s. 79: Sic igitur est intellectus agens in anima, scilicet secundum influentiam sui luminis, sed non secundum essentiam, vel quod sint ejusdem essentiae et naturae, scilicet quod sint partes animae. Hoc dico quia Deus non solum est secundum influentiam suae virtutis ubique, sed secundum essentiam ejus infinitam. Sed sua essentia non est pars alicujus rei, nec ejusdem naturae cum aliquo, sicut hic ponitur, quod intellectus agens et possibilis sint partes unius naturae, scilicet animae rationalis. Srov. Libera, Alain de: Stredoveká filozofia . Archa, Bratislava 1994, s. 84-85. 225 Tamtéž , s. 76: Unde oportet quod anima humana sit nata recipere illuminationes ab agente, et quod aliquod agens in animam concedatur, qui illuminet eam per quoddam lumen spirituale, sicut lux solis visum. Haec est intentio Aristotelis in prima parte et in principio capituli. 226 Tamtéž , s. 77. 227 Opus majus , pars II, cap. 6; Bridges III, s. 49. 228 Secretum secretorum je pseudo-aristotelské kompedium z 10. století, vykazuje známky perského p ůvodu a má různorodý obsah. Arabský titul zní Kniha o správném vládnutí (Liber rectionis de republica administranda ). Jde o kompilát z Etiky Níkomachovy od Aristotela, Strategikonu Pseudo-Mauritia a text ů helenistického a hermetického p ůvodu. Obsahuje léka řské návody a dietetické recepty, popisuje ú činky bylin, drahokam ů, amulet ů a talisman ů i jed ů. Krom ě astronomických a alchymistických poznatk ů obsahuje i rozli čné výtahy, mj. z Tabula smaragdina a z díla apotelesmatika Apolónia z Tyány (arabsky nazývaného Balinas). Po svém vzniku bylo toto dílo p řeloženo do n ěkolika jazyk ů (ture čtina, perština, hindština). Na po čátku evropské recepce stojí Jan Hispanus (Johannes Hispalensis), který se op řel o krátké zn ění zvané De regimine sanitatis . Po vyhotovení překladu delší verze na p řelomu 12. a 13. století (autorem p řekladu byl neznámý Philippus Tripolitanus) se ujal spisu a jeho komentování a p řepracování Roger Bacon. Již od roku 1250 se však dílo ší ří v p řekladech do národních jazyk ů nap říč celou Evropou. Srov. Lexikon des Mittelalters VII, heslo Secretum secretorum , autor K. Bitterling. Metzler, CD-ROM 2000, col. 1662-1663. Jak uvádí Ji ří Cejpek, orientální Alexandreidy nebyly psány

71 spisu na Bacona je obrovský. 229 Bacon se zde opírá také o Cicerona, pro kterého filosofie byla božským vynálezem ( inventum Dei ), d ůležitý je v této souvislosti i – Ciceronem rovn ěž recipovaný – názor, že pro Platóna byla filosofie darem od Boha. 230 Bacon se snaží ospravedlnit dosud zanedbávanou filosofii a p řesv ědčuje papeže o její nezbytnosti. Zárove ň p řipomíná, jak d ůležitou roli hrála filosofie p ři prvopo čáte čním utvá ření obrazu k řes ťanského universa, protože starozákonní proroci nebyli jen osvícení, ale byli skute čnými filosofy ( veri philosophi ). 231 Když Bacon hovo ří o moci filosofie ( potestas philosophiae ), má tím na mysli nap ř. schopnost Josefa egyptského vykládat sny. Mojžíš byl formou rytířských román ů, jako st ředov ěké evropské Alexandreidy, ale jejich auto ři kladli d ůraz na vztah Alexandra a Aristotela. Podobaly se pak vlada řským zrcadl ům (Fürstenspiegel). Srov. Rypka, Jan et al.: Dějiny perské a tádžické literatury. ČSAV, Praha 1963, s. 567 a 367-368. Tyto rysy v sob ě má práv ě Secretum secretorum . Rogerovu okomentovanou verzi vydal Steele, Robert: Secretum secretorum cum glossis et notulis; tractatus brevis et utilis ad declarandum quedam obscure dicta Fratris Rogeri. Clarendon Press, Oxford 1920. Williams ve velmi cenné a hutné studii o pseudo-aristotelské literatu ře ve st ředov ěku uvádí, že Bacon pevn ě věř il v Aristotelovo autorství spisu Secretum secretorum , a to i p řesto, že se na jednom míst ě v textu objevuje Aristotelovo jméno (viz výše citovanou Steelovu edici, s. 93: Sapiens Aristo multum mirabiliter bonum vinum commendavit ubi dixit… ). Bacon v poznámce odkazuje na skute čnost, že Aristotel ů bylo více, tudíž autorství pravého Aristotela není zpochybn ěno (viz tamtéž : hic stulti scribunt Aristotiles pro Aristo qui fuit philosophus quidam alius ab Aristotile, et ideo dicunt quod hic liber non est Aristotilis. Preterea debet scire quod tres fuerunt Aristotiles, sicut patet ex Plinio et Censorio ). Williams, Steven J.: Defining the Corpus Aristotelicum: Scholastic Awareness of Aristotelian Spuria in the High Middle Ages . in: Journal of the Warburg and Courtauld Institutes 58, 1995, s. 45-46. V bavorsko-českém prost ředí se zachoval doklad o rozší ření spisu Secretum secretorum v Pam ětní knize Alberta Behaima . Autor zvaný n ěkdy Albertus Bohemus (1180-1260) za řadil do své knihy krom ě tohoto pseudo-aristotelského spisu i četné hádanky, recepty na elixír či na afrodiziakum (s ojedin ělými českými slovy). Kniha zrcadlí pestré zájmy pasovského d ěkana. Viz Das Brief- und Memorialbuch des Albert Behaim . Thomas Frenz – Peter Herde (eds.). MGH, München 2000. 229 Podrobn ě si vlivu Secretum secretorum na Baconovo myšlení všímá Easton: c. d. , s. 77-79 a 110. Ten dokonce pokládá pseudo-aristotelský spis za katalyzátor Baconových myšlenek o experimentální v ědě. Srov. také Molland, G.: Roger Bacon und die hermetische Tradition in der mittelalterlichen Wissenschaft . in: Uhl, F. (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion II. , Lang, Frankfurt am Main 2002, s. 239-240. Naopak významný znalec této problematiky Williams je k zd ůraz ňování výjime čného vlivu spisu Secretum secretorum na Bacona pon ěkud zdrženlivý. Viz Williams, Steven J.: Roger Bacon and the Secret od Secrets. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 365-393 230 Bacon znal Platóna nejen z Augustina, ale četl z řejm ě i Faidóna . Podle Haskinse a Lockwooda se jednalo o rukopis dostupný na Sorbonn ě prokazateln ě od po čátku čtrnáctého století a pocházející z knihovny Gerarda z Abbevilu. Gerard ovšem spravoval knihovnu Richarda Fournivala, do níž m ěl Bacon p řístup n ěkdy mezi lety 1246-1256, jak o tom sv ědčí i jeho komentá ř spisu De vetula . Srov. Opus maius VII; Massa, s. 71: Et in Phedrone Platonis legimus, quod „manifestus est ille phylosophus absolvens quam maxime animam a corporis communione, qui minime sollicitus est voluptatum, que per corpus sunt; meditatio enim phylosophorum est solutio et separatio anime a corpore“. Dále Opus maius VII; Bridges II, s. 274. Haskins, Charles H. – Lockwood, Dean Putnam: The Sicilian Translators of the Twelfth Century and the First Latin Version of Ptolemy's Almagest . in: Harvard Studies in Classical Philology , 21, 1910, s. 88, pozn. 1. Hackett, Jeremiah: Roger Bacon: His Life, Career and Works. in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 9-23. P řevážnou v ětšinu Ciceronových názor ů Bacon p řebírá z Tuskulských hovor ů. 231 Bez božího osvícení nelze porozum ět posledním pravdám o stvo ření. Viz Opus maius , pars II, c. 8; Bridges III, s. 53: Impossibile enim est quod homo sciret veritatem creaturae ultimam, secundum quam accipitur in scriptura, nisi fuerit specialiter a Deo illustratus. Dále tamtéž , pars II, c. 9; Bridges III, s. 53: Dico igitur quod eisdem personis [sc. sanctis patriarchis et prophetis] a Deo data est potestas philosophiae, quibus et sacra scriptura, scilicet sanctis ab initio, ut sic appareat una esse sapientia completa hominibus necessaria. Soli enim patriarchae et prophetae fuerunt veri philosophi quia omnia sciverunt, scilicet non solum legem Dei, sed omnes partes philosophiae. Podobn ě v tamtéž , pars VII; Massa, s. 10: Nam patriarche et prophete non solum divina tractabant theologice et prophetice, sed philosophice, quia totam phylosophiam adinvenerunt et docuerunt, sicut in secunda parte huius operis probatum est.

72 rovn ěž vzd ělán v egyptské moudrosti ( peritus in omni sapientia Aegyptiorum ) a Noemovi synové u čili části filosofie Chaldejce ( Chaldeos docuerunt partes philosophiae ). 232 Hlavním zdrojem t ěchto úsudk ů jsou vedle Augustinova spisu O obci boží také Židovské starožitnosti Josefa Flavia. 233 Pro Bacona je typická podvojnost pramen ů, jimiž se obsluhuje. Čerpá z pramen ů řeckých i hebrejských, biblických i pohanských, latinských i arabských. Z této podvojnosti pak vyplývají n ěkteré náhledy, které tvo ří základní rysy jeho myšlení, nap ř. nadhled a kritická komparace výsledk ů bádání jednotlivých jazykov ědc ů a scholastik ů. V Opus tertium si Bacon bere filosofii za p říklad vysv ětlení obtíží, k nimž dochází ve styku v ědy a v ětšiny lidí. Lidé pak neznají užitek filosofie, a proto se ptají, k čemu ta která věda v ůbec slouží ( quid valet haec scientia vel illa ). Pohrdají v ědami a zahrnují je úsm ěšky. Podobn ě se však Bacon staví i proti filosof ům ( philosophantes ), kte ří se nev ěnují ani optice, ani geometrii, ani jazyk ům, protože to jednoduše nepokládají za užite čné. Nadto se dopoušt ějí toho, že pohrdají tím, co ani po řádn ě neznají ( contemnunt scientias quas ignorant ). 234 Užite čnost p ředstavuje hlavní motivaci ke studiu kterékoli v ědy. Bacon nevymezuje, které vědy jsou užite čné a které nejsou, ale klade d ůraz na pov ědomí o užite čnosti, protože kde chybí užite čnost, tam po čáte ční touha po vzd ělání z přirozených p říčin ochabuje. 235 Pojem užite čnosti má rozhodující význam a p ři svých úvahách jej nespouští ze z řetele. 236 Podobné

232 Tamtéž , pars II, c. 9; Bridges III, s. 54. Egyp ťany zase pou čil Abrahám. Tamtéž , s. 55. Tyto a podobné úvahy zavád ějí Bacona k výkladu o antických božstvech a k pokusu o srovnání řecké a hebrejské chronologie. Tamtéž , s. 56: Nam ut Hieronymus et Eusebius narrant, regnante Cecrope rege Atheniensium, sub quo Moyses eduxit filios Israel de Aegypto, fuit Deucalionis diluvium. Podobn ě rozvádí jednotlivé mytické postavy starých Řek ů a na Augustinov ě podklad ě ( De civitate Dei ) racionáln ě zd ůvod ňuje vznik t ěchto bájí. Nap ř. stojící postava obra Atlanta, podpírající nebesa, vznikla p ři pozorování velikosti poho ří Atlas, které p ři pohledu zdola ztrácelo v mracích. Vznikla tedy historka o obrovi ( fabula invenit ut eum portare coelum confingeret ). Podobn ě vyvrací existenci mytologických postav racionální argumentací už v antice Palaifatos: O neuv ěř itelných p říb ězích . KLP, Praha 2005. 233 Zrod filosofie se konal nejen v závislosti na orientálních náboženstvích (sám Aristotelés v Metafyzice podle Bacona jmenuje jako první filosofy Chaldejce a Egypťany), nýbrž moudrost a poznání bylo ve filosofii zast řeno ve chvíli, kdy se filosofové odklonili od Boha, což dosv ědčuje bible resp. Josephus Flavius (Nimrod) i řecká mytologie (Prométeus). Zatímco Písmo svaté (Gn 10, 9) hovo ří o Nimrodovi jako o „bohatýrském lovci p řed Hospodinem“, Josephus Flavius nás zpravuje o tom, že Nimrod za čal stav ět babylónskou v ěž, a to pro p řípad, že by nastala další potopa lidstva. Viz Josephus Flavius: Antiquitates Judaicae I, 113 (IV). Vol. IV. Heinemann, London 1961, s. 54-55. 234 Opus tertium , c. VI; Brewer, s. 20: Nam philosophantes his diebus, quando dicitur eis quod sciant perspectivam, aut geometriam, aut linguas, et alia multa, quaerunt cum derisione, "Quid valent haec?" asserentes quod inutilia sunt. Nec volunt audire sermonem de utilitate; et ideo negligunt et contemnunt scientias quas ignorant. 235 Tamtéž , s. 20: Et aliquando accidit quod aliqui dicunt se velle libenter scire hujusmodi scientias; sed deficiunt infra paucos dies, quia non vident utilitatem illarum scientiarum. 236 Tamtéž , c. V; Brewer, s. 19: Caeterum ante omnia utilitas cujuslibet rei consideranda est. Günther Mensching pokládá prosazování užite čnosti u Bacona za „obrat teoretické filosofie k praxi. Baconovo myšlení se zde historicky pohnulo k modern ě, která se již ve st ředov ěku za číná nepozorovan ě utvá řet. Duchovní úsilí v ědy, obzvlášt ě v ědy experimentální, slouží dle Bacona prvo řad ě pozemskému blahu a lidem, kte ří na n ěm mají

73 post řehy sv ědčí o zkušenostech, které Bacon nabyl p ři své pedagogické praxi na pa řížské univerzit ě. Baconovi není neznámé v ětvení antické filosofie; na scholastického filosofa se překvapiv ě výborn ě orientace v osobnostech a sm ěrech. 237 Jeho výklad se snaží o chronologické ur čení doby života jednotlivých řeckých filosof ů tak, aby vyplynula jejich závislost na prorocích známých z Písma. Tak se lze dozv ědět, že Ferekydes, který podle Cicerona jako první vystoupil s názorem, že lidská duše je nesmrtelná, sepisoval své spisy v dob ě mládí proroka Ezdráše. Anaximandros a Anaximenés žili v období babylonského zajetí Žid ů a Sókratés se narodil ve stejné dob ě jako Ezdráš, byl avšak mladší než prorok. 238 Od Sókrata se u čil Platón a od Platóna Aristotelés, od nichž dvou pak vzešly všechny další sm ěry filosofie ( sectae philosophantium ). 239 P řínos Aristotela pro filosofii byl nezm ěrný a spo číval v tom, že Aristotelés nejenže zbavil filosofii omyl ů, kterými ji naplnili p ředchozí filosofové, ale sám ji naplnil novými poznatky, které mohl získat s pomocí Alexandra Velikého. Bacon opakovan ě uvádí legendu o dvou tisících vojácích, kte ří z podn ětu Aristotela a na rozkaz Alexandra prošli sv ět a sesbírali p řírodniny. P říb ěh, známý z Plinia staršího, hraje nezanedbatelnou úlohu v ší ření pov ědomí o významu experimentální v ědy v šestém oddílu Opus maius .240 Aristotelés neusp ěl podle Bacona ve své snaze po napln ění filosofie docela. Dokonce se do čkal n ěkterých oprav a dodatk ů.241 Posléze došlo k válkám a rozbroj ům, jeho filosofie se

podíl.“ Mensching, Günther: Metafyzika a ovládnutí p řírody v myšlení Rogera Bacona . in: Studia philosophica , 54, Brno 2007, s. 13. 237 Tyto poznatky získal zejména z Augustina a Bedy Ctihodného, na n ěž se často odvolává, a dále z některých dalších encyklopedických d ěl, nap ř. Stromat Klementa Alexandrijského či Etymologií Isidora Sevillského. Baconovi nelze up řít hloubku záb ěru, s níž se pustil na k řehký led spekulací o d ějinné posloupnosti, zárove ň se snaží doložit uvedené poznatky citací pramen ů, takže místy se jeho výklad stává souhrnným vý čtem názor ů ostatních u čenc ů. 238 Baconovo subsumování antické (Solón, Platón) a orientální (Zoroaster) tradice pod hebrejskou biblickou historiografii, zahrnování mýtických osob (Kadmos, Heraklés, Apollón, Orfeus, eritrejská Sibylla) do procesu translace v ědění z Východu na Západ blíže komentuje Jeck, Udo Reinhold: Platonica orientalia. Aufdeckung einer philosophischen Tradition . Vittorio Klostermann, Frankfurt am Main 2004, s. 235-242. 239 Opus maius , pars II, c. 11-12; Bridges III, s. 61-65. 240 Plinius starší: Naturalis historia VII, 44: Aristoteles diversa tradit, vir quem in his magna secuturus ex parte praefandum reor. Alexandro Magno rege inflammato cupidine animalium naturas noscendi delegataque hac commentatione Aristoteli, summo in omni doctrina viro, aliquot milia hominum in totius Asiae Graeciaeque tractu parere iussa, omnium quos venatus, aucupia piscatusque alebant quibusque vivaria, armenta, alvaria, pisciniae, aviaria in cura erant, ne quid usque genitum ignoraretur ab eo. quos percunctando quinquaginta ferme volumina illa praeclara de animalibus condidit. quae a me collecta in artum cum iis, quae ignoraverat, quaeso ut legentes boni consulant, in universis rerum naturae operibus medioque clarissimi regum omnium desiderio cura nostra breviter peregrinantes. Pro další zmínky srov. Opus maius , pars VI, c. 1; Bridges II, s. 169. 241 Opus maius , pars II, c. 13; Bridges III, s. 66: Hic Aristoteles magister Alexandri magni effectus duo millia hominum auctoritate discipuli sui misit per mundi regiones, ut naturas rerum exquirerent, sicut Plinius narrat in Naturalibus octavo libro, et mille libros composuit, ut in ejus vita legitur. Hic enim philosophorum praecedentium errores evacuavit, et augmentavit philosophiam, aspirans ad ejus complementum quod habuerunt

74 z větší části odml čela, dokud se jí neujali arabští u čenci Avicenna a Averroes. 242 O pravé uvedení Aristotelovy filosofie se zasloužil nejprve Avicenna. 243 Po Avicennovi se však ujal Aristotela Averroes a op ět opravil či doplnil, co chyb ělo nebo čekalo na revizi. I p řes Averroovy opravy zbývá ovšem stále mnoho co doplnit. 244 Bacon uzavírá, že spisování mnoha knih nebere konce (Kaz 12, 12), a navazuje tím také na sv ůj soud ohledn ě k řehkosti veškeré autority a omylnosti všech lidí, v četn ě sv ětc ů a církevních autorit. 245 Poukazováním na omylnost filosof ů a církevních otc ů si Bacon p řipravuje p ůdu pro sch ůdn ější p řijetí svých návrh ů reforem metodologie v ědy, nebo ť práv ě omyly proslulých činovník ů církve je t řeba napravit v první řad ě. Jako p říklad mýlení církevních autorit Bacon volí v Opus tertium zmínky o rozdílném po čáte čním hodnocení p řekladu Písma. Jeroným ův p řeklad, kterým všichni v četn ě Augustina opovrhovali, se po jeho smrti vžil a je užíván latiníky dosud jako nejlepší. K témuž došlo v případ ě díla Řeho ře Velikého, jehož knihy m ěly být po smrti spáleny, a čkoli pat ří mezi nejlepší a nejsv ětější. 246 Podobn ě pa řížští teologové a biskup zakázali Aristotela, který nyní

antiqui patriarchae, quamvis non potuit singula perficere. Nam posteriores ipsum in aliquibus correxerunt, et multa ad ejus opera addiderunt, et adhuc addentur usque ad finem mundi, quia nihil est perfectum in humanis adinventionibus, ut in prioribus expositum est. 242 Tamtéž , s. 66: Quievit autem et siluit philosophia Aristotelis pro majori parte, aut propter occultationem exemplarium et raritatem, aut propter difficultatem, aut propter invidiam, aut propter guerras Orientis, usque post tempora Machometi, quando Avicenna et Averroes et caeteri revocaverunt philosophiam Aristotelis in lucem plenae expositionis. Et licet aliqua logicalia et quaedam alia translata fuerint per Boetium de Graeco, tamen a tempore Michaelis Scoti, qui annis Domini 1230 transactis apparuit deferens librorum Aristotelis partes aliquas de Naturalibus et Metaphysicis cum expositionibus authenticis, magnificata est philosophia Aristotelis apud Latinos. Baconovy údaje jsou často cenným zdrojem pro historii st ředov ěké filosofie a p ředstavují n ěkdy i ojedin ěle doložené zmínky o d ůležitém momentu, jako je v tomto p řípad ě noticka o zavedení Averroa na p ůdu západních univerzit. Spisy Rogera Bacona tak nabývají nedocenitelné hodnoty pro historiky v ědy. Srov. Lucchetta, Francesca: La prima presenza di Averroè in ambito veneto . in: Studia Islamica 46, 1977, s. 140-141. De Vaux, Roland: La première entrée d'Averroës chez les latins . in: Révue des sciences philosophiques et theologiques 22, 1933, s. 193-243. Srov. Compendium studii philosophiae , c. VIII; Brewer, s. 472: Similiter Michael Scotus adscripsit sibi translationes multas. Sed certum est quod Andreas quidam Judaeus, plus laboravit in his. Unde Michaelus, sicut Heremannus, retulit, nec scivit scientias neque linguas. A dále: Hernández, Miguel Cruz: La primera recepción del pensamiento de Ibn Rusd . in: Azafea 1, 1985, s. 11-32. 243 Opus maius , pars II, c. 13; Bridges III, s. 67: Avicenna quidem praecipue imitator et expositor Aristotelis, et complens philosophiam secundum quod ei fuit possibile, triplex volumen condidit philosophiae, ut ipse dicit in prologo libri Sufficientiae: unum vulgatum juxta communes sententias philosophorum Peripateticorum, qui sunt de secta Aristotelis; aliud vero secundum puram veritatem philosophiae, quae non timet ictus lancearum contradicentium, ut ipse asserit; tertium vero fuit conterminum vitae suae, in quo exposuit priora et secretiora naturae et artis recollegit. 244 Tamtéž , s. 67: Post hunc venit Averroes, homo solidae sapientiae, corrigens multa priorum et addens multa, quamvis corrigendus sit in aliquibus, et in multis complendus. 245 K tomu srov. Opus tertium , c. XXIV; Brewer, s. 83. 246 Tamtéž , c. IX; Brewer, s. 28: Omnes sancti et sapientes reprobaverunt translationem beati Hieronymi in Biblia, et vocaverunt eum falsarium et corruptorem Scripturae: unde beatus Augustinus dixit ei multa opprobria, et caeteri sancti deriserunt eum; et tamen praevaluit post mortem Hieronymi sua translatio, qua nunc tota Christianitas utitur Latinorum. Similiter post mortem beati Gregorii, voluerunt homines comburere libros ejus, qui tamen sunt optimi et sanctissimi.

75 platí za nejlepšího filosofa. 247 Církev se stav ěla proti filosofii a staví dosud, ztotož ňovala ji s magií, t řebaže praví filosofové magií pohrdali. 248 Avšak vra ťme se k Opus maius . Filosofie v minulosti byla jednou napln ěna (compleverunt philosophiam ). Stalo se to za čas ů patriarch ů a prorok ů, jimž B ůh zjevil filosofii. Poté se poda řilo naplnit filosofii ( perfecit eam ) Šalamounovi. 249 Nev ěř ící filosofové jako Thalés, Pýthagorás, Sókratés a Platón se o napln ění filosofie pokoušeli, ale nepovedlo se jim to. Filosofie je totiž praktické a doktrinální rozvinutí boží moudrosti. Dokonalá moudrost je obsažena v Písmu, její vysv ětlení je záležitost filosofie a kanonického práva. 250 Takto Bacon vymezuje rozdíl mezi filosofií a moudrostí. Podobn ě se etapám napln ěné a nenapln ěné filosofie v ěnoval v Opus tertium , kde uvádí, že filosofie byla sice p ředána čty řikrát, jen ve dvou p řípadech úpln ě. Bacon oproti výkladu v Opus maius filosofickou tradici váže úzce na jazyk. 251 Poprvé byla filosofie předána ( tradita ) a napln ěna ( completa ) v hebrejštin ě Adamem a Noemem, podruhé Šalamounem. Tito naplnili filosofii podle všeho jen proto, že byli v ěř ící. T řetí pokus o p ředání filosofie inicioval Aristotelés v řečtin ě a po čtvrté se filosofii pokusil obnovit ( revocavit ) Avicenna v arabštin ě.252 O latinské filosofii se Bacon v ůbec nevyjad řuje, nebo ť latina pro n ěj není p ůvodním jazykem filosofických pramen ů.253

247 Tamtéž , s. 28: Theologi Parisius, et episcopus, et omnes sapientes jam ab annis circiter quadraginta, damnaverunt et excommunicaverunt libros Naturalis et Metaphysicae Aristotelis; qui nunc ab omnibus recipiuntur pro sana et utili doctrina . Bacon se tu vztahuje k několika odsouzením Aristotela na pa řížské univerzit ě v po čátku jejího vzniku, v letech 1210, 1215 a 1228. Mist ři artistické fakulty však nebrali tyto zákazy v potaz, protože Aristotelés byl práv ě objevován. Le Goff, Jacques: Intelektuálové ve st ředov ěku. Karolinum, Praha 1999, s. 101-104. 248 Opus tertium , c. VII; Brewer, s. 29: Et quia sic praevaluit mundo philosophia. et homines gaudent sensu suo et consuetudine, ideo non voluerunt aliam legem recipere; et ideo secundum judicium philosophorum et consilium actum est contra Christianos; et propter hoc a principio ecclesia abhorruit philosophiam, et diu hoc duravit; et ideo sancti aliqua reprobaverunt. 249 Opus maius , pars II, c. 14; Bridges III, s. 68. 250 Tamtéž , s. 68: Et ideo philosophia non est nisi sapientiae divinae explicatio per doctrinam et opus. Et propter hoc una est sapientia perfecta quae sacris literis continetur, et sanctis a Deo data; per philosophiam tamen, sicut per jus canonicum, explicanda . K tomu srov. Opus tertium , c. XXIV; Brewer, s. 81-82: Et sic terminatur pars secunda in qua principale propositum est ostendere, quod tota sapientia concluditur in sacra Scriptura, per jus tamen et philosophiam explicanda; ut sicut in pugno colligitur quod latius in palma explicatur sic tota sapientia utilis homini continetur in sacris litteris, licet non totaliter explicatur; sed ejus explicatio est jus canonicum cum philosophia. 251 Zmínkami o jednotlivých skupinách jazyk ů se v úvodu svého článku v ěnuje Rosier-Catach, Irene: Roger Bacon and Grammar. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 67-102. 252 Opus tertium , c. VII; Brewer, s. 24: Sic igitur quater fuit philosophia sufficienter tradita, sed bis omnino completa; scilicet, primo per filios Adae et Noae, et secundo per Salomonem. Caeteri duo juxta sua tempora tradiderunt sufficienter, sed non omnino compleverunt, quia fuerunt infideles. Et non fuit ab aliis tradita, nec unquam apud Latinos facta, nec complete translata, sed imperfecte, et pessime per partes pejores ab aliis linguis transfusa. 253 Takový záv ěr lze vztáhnout nejen na st ředov ěkou filosofickou produkci, ale i na latinsky psané filosofické texty v antice. A to i p řes to, že Bacon se významn ě opírá o Seneku a Cicerona. Morální filosofii pozdních stoik ů totiž Bacon pojímá jako vzácné odv ětví p ředk řes ťanské etiky, jak o tom bude níže pojednáno.

76 Z těchto a podobných úvah vyplývá pro Bacona n ěkolik okolností, které nelze pominout. První z nich je nutnost v ěnovat se filosofii už proto, že se v ní člov ěk dotýká nejsv ětějších pravd. 254 Filosofie tedy daruje člov ěku Bohem zjevenou pravdu. Bacon se snaží zd ůraznit svým stálým z řetelem k užite čnosti i pragmatický prvek. Filosofie sama o sob ě nemá kýženou užite čnost, je proto nezbytné, aby se vložila cele do boží moudrosti a napomohla jejímu rozvíjení. Tímto zp ůsobem filosofie dosáhne d ůstojnosti. 255 Jak zní úkol křes ťan ů tvá ří v tvá ř filosofii? Mají se vynasnažit doplnit filosofii nev ěř ících, avšak nikoli tak, aby vyplynulo, že k řes ťanská moudrost je chab ější než výdobytky antických u čenc ů, ale je třeba p řinutit filosofii nev ěř ících, aby sloužila k řes ťanské moudrosti. 256 I p řes takto nesmlouvavou formulaci jsou Baconovy postoje spíše umírn ěné. Nesnaží se papeži objasnit nic jiného, než že filosofické spisy mohou být velice prosp ěšné k řes ťanství a že antickým filosof ům jde o totéž, o č usilují i k řes ťané. Anti čtí filosofové se všude vztahují k Bohu ( omnia reducunt ad Deum ), u čí, že B ůh existuje ( Deum esse docent ), znají posmrtný soud, život ve v ěč né blaženosti a ve svých spisech oslavují zákony, čestné mravy a mnoho dalších znamenitých skute čností. 257 Není se ani co divit, že filosofové toho tolik napsali, když četli knihy starozákonních prorok ů.258 Podle Augustina Platón četl knihu Genesis i knihu Exodus , v níž se B ůh p ředstavuje jako Jsem, který jsem (Ex 3, 14), a toto vyjád ření Platón údajn ě p řevzal i do svých spis ů. Svatí sami pak sepisovali filosofické knihy, v nichž se

254 Opus maius , pars II, c. 15; Bridges III, s. 69: Ex his sequitur necessario quod nos Christiani debemus uti philosophia in divinis, et in philosophicis multa assumere theologica, ut appareat quod una sit sapientia in utraque relucens. …in philosophiam tangam sacratissimas veritates, quoniam philosophis Deus multas concessit sapientiae suae veritates. 255 Tamtéž , s. 69-70: Oportet igitur ut trahatur philosophiae potestas ad sacram veritatem quantum possumus, nam valor philosophiae aliter nos lucescit, quoniam philosophia secundum se considerata nullius utilitatis est. Philosophi vero infideles damnati sunt … philosophia non potest aliquid dignitatis habere nisi quantum de ea requirit Dei sapientia. Totum enim residuum est erroneum et inane; et propter hoc dicit Alpharabius in libro de Scientiis, quod sicut puer indoctus se habet ad hominem sapientissimum in philosophia, sic homo talis ad sapientiam Dei revelandam noscitur se habere. Quapropter philosophia secundum se nihil est, sed tunc recipit vigorem et dignitatem, quando sacram sapientiam dignatur assumere. Preterea semper crescere potest in hac vita studium sapientiae, quia nihil est perfectum in humanis inventionibus. 256 Tamtéž , s. 70: Item Christiani debent ad suam professionem, quae sapientia Dei est, caetera pertractare, et vias philosophorum infidelium complere, non solum quia sumus posteriores et debemus addere ad eorum opera, sed ut cogamus sapientiam philosophorum nostrae deservire. 257 Tamtéž , s. 70-71: Nam omnia reducunt ad Deum, sicut exercitus ad principem, inferentes de angelis et de aliis multis; quoniam principales articuli fidei reperiuntur in eis; nam ut in moralibus exponetur, Deum esse docent, et quod sit unus in essentia, infinitae potentiae et sapientiae et bonitatis, trinus in personis, scilicet Pater et Filius et Spiritus Sanctus, qui omnia craevit ex nihilo; et de Domino Jesu Christo, et de beata Virgine multa tangunt. …Haec et similia undecunque habuerunt philosophi, in libris tamen eorum hujusmodi reperimus, sicut probatio certa docebit in sequentibus, et quilibet potest experiri qui vult libros philosophorum perlegere. 258 Tamtéž , s. 71: Nec mirandum est quod philosophi talia scribant; nam omnes philosophi fuerunt post patriarchas et prophetas, sicut de hoc prius facta est consideratio suo loco, et ideo legerunt libros prophetarum et patriarcharum qui sunt in sacro textu.

77 zaobírali mnoha teologickými problémy po filosofické stránce, takže filosofové získali z četby t ěchto knih mnoho poznatk ů o božských skute čnostech. 259 Zdroje poznatk ů, z nichž vyplývá úzká provázanost k řes ťanské a pohanské filosofie, je nutné hledat v široké škále literatury, která v sobě zahrnuje jak apokryfní dopisy, které si m ěli vym ěnit Pavel z Tarsu a Seneka, tak pseudo-aristotelský spis Secretum secretorum . Bacon několikrát uvádí jako silný argument pro svá tvrzení o propojení antického a k řes ťanského sv ěta pov ěsti o tom, že byl nalezen Platón ův hrob a v něm desti čka s nápisem „V ěř ím v Krista“. 260 Tyto okolnosti mají vliv na utvá ření Baconova p řesv ědčení o provázanosti antické filosofie s křes ťanským myšlením a uplat ňují se v jeho názoru o sp řízn ěnosti filosofie a teologie. Papež by nem ěl být na vážkách, zda je renesance antické filosofie vhodná, m ěl by spíše pocítit pot řebu p ěstování filosofie jako odv ětví d ůležitého pro napln ění moudrosti. Plnost, o které tu Bacon hovo ří, spo čívá patrn ě v rozvinutí a pok řes ťanšt ění antické filosofie. Nezanedbatelným d ůvodem pro p ěstování filosofie je její užite čnost p ři obracení nev ěř ících. Nev ěř ící je nutné p řesv ědčovat, proto je t řeba uvádět argumenty. Svou roli hrají u Bacona sice zázraky, ale p ři obracení nev ěř ících je nemén ě d ůležité upozornit i na to, co mají věř ící a nev ěř ící spole čného, a tímto spole čným statkem je práv ě filosofie. 261 Od spole čných věcí v ěř ících a nev ěř ících ( communia fidelibus et infidelibus ) p řechází Bacon k významu racionálního p řesv ědčování ( rationales persuasiones ) a konstatuje, že filosofie a teologie si bezpochyby v mnoha oblastech vym ěň ují poznatky ( proculdubio philosophia et theologia

259 Tamtéž , s. 72: Et quia una est sapientia completa quae sufficit humano generi, ideo sancti in libris philosophicis miscuerunt divina multa cum aliis, quantum potuit philosophia recipere. Et propter hoc per istos libros philosophicos sanctorum multa perceperunt philosophi de divinis veritatibus. Za svaté Bacon úhrnem ozna čuje význa čné církevní u čitele, apologety a dogmatiky, kte ří prošli d ůkladným výcvikem v antických rétorických školách: Tertuliána, Maria Victorina, Lactantia, Augustina, Jeronýma ad. V ojedin ělých p řípadech pokládá za svaté i biblické patriarchy, nap ř. Mojžíše. Doklad o tom podává vyjád ření v tamtéž , pars III, c. 14; Bridges III, s. 125: … non solum puri philosophi sed sancti ut Moses et alii … 260 Nejpregnantn ěji se v tomto smyslu Bacon vyjad řuje v Opus maius , pars VII; Massa, s. 15: Et super illud verbum, De disciplina scolarium: „Platonis probata deitas“, dicit expositor quod in tumba Platonis, aureis litteris, quedam scriptura inventa est super pectus eius, continens hec verba: „Credo in Christum nasciturum de Virgine, passurum pro humano genere et tercia die resurecturum“. Bacon se tu odvolává na text Pseudo- Boethia, autora díla De disciplina scolarium . Srov. Weijers, Olga: Les Questions de Craton et leur commentaires , Leiden – Köln, E. J. Brill 1981, s. 8. Edici celého Pseudo-Boethiova díla obsahuje Pseudo- Boethius: De disciplina scolarium . Ed. Olga Weijers, Leiden, J. E. Brill 1976. Podobn ě Metaphysica . Ed. Robert Steele. Clarendon Press, Oxford 1905, s. 9: Et super illud verbum Boecii De Disciplina Scolarium 'Platonis probata deitas,' legitur in commentario. Inventam esse in tumba Platonis super ejus pectus laminam auream in qua scriptum fuit: 'Credo in Christum nasciturum de virgine, passurum pro humano genere, et tercia die resurrecturum.' 261 Opus maius , pars II, c. 18; Bridges III, s. 76: Persuasio autem fidei necessaria est, sed non potest hoc esse nisi duobus modis, aut per miracula quae sunt supra fideles et infideles, de quibus nullus potest praesumere, aut per viam communem fidelibus et infidelibus, sed hoc nun est nisi per philosophiam. Ergo philosophia habet dare modos probationis fidei Christianae.

78 communicant in multis ). 262 Jde prakticky o další d ůkaz možnosti p řínosné spolupráce, který má p řim ět papeže k ud ělení v ětšího prostoru k řes ťansky orientovaným filosof ům. Bacon tuší ve filosofii neoby čejnou a dosud nevyužitou sílu, která by mohla být nápomocná p ři mnoha podnicích, které by p řidaly lesku k řes ťanskému náboženství. 263 Zaujetí Bacona pro obracení nev ěř ících je obrovské. Vyplývá ze zpráv o nesmírných prostorách sv ěta zabydleného četnými, p řevážn ě nek řes ťanskými anebo odpadlickými národy, jichž si Bacon byl v ědom nejpozd ěji od setkání s Vilémem z Rubruku, o jehož díle referuje ve čtvrtém oddílu Opus maius . Baconovo myšlení je v tomto sm ěru blízké podobným snahám o obracení nev ěř ících u Raimunda Lulla. 264 Jedním z nejpozoruhodn ějších rys ů Baconova myšlení jako celku je nadhled nad celou evropskou vzd ělaností. Ten plyne p řirozen ě z nespokojenosti se stavem v ěd na Západ ě a z Baconovy pot řeby rozší řit si obzory četbou cizojazy čných text ů. Bacon si tedy dob ře uv ědomuje závislost latinské u čenosti na pohanských pramenech. Nedá se však říci, že by ho tato okolnost zneklid ňovala, jako trápila nap ř. Jeronýma. Ten ve známé pasáži 22. dopisu, adresovanému dívce Eustochium ( Ep . 22, 30), vy čítá sám sob ě váše ň k pohanským autor ům a zmi ňuje, že byl ve snu na řč en z toho, že je stoupenec Cicerona, nikoli Krista ( Ciceronianus es, non Christianus ), a slibuje, že se vzdá své vášn ě k pohanským autor ům. 265 Bacon se za sv ůj kladný vztah k pohanských autor ům nestydí. M ůže si to dovolit s klidnou myslí, protože jak Seneca, který si m ěl dopisovat s Pavlem z Tarsu, tak Cicero, žák Platóna, v jehož hrob ě byla nalezena desti čka s nápisem „V ěř ím v Krista“, tak Aristotelés, autor spirituálního Secretum secretorum , a další osobnosti p ředstavují v jeho pojetí p ředk řes ťanské myslitele. Bacon se tím staví na stranu Augustina, který ve své K řes ťanské vzd ělanosti zmi ňuje proslulou pasáž zvanou „egyptský plen“. Augustinus schvaluje využití antických, tj. pohanských, kulturních výdobytk ů k řes ťany. Jde o uchování všech výdobytk ů antické kultury, které by mohly posloužit v ěci k řes ťanství podobn ě, jako egyptské kultovní p ředm ěty

262 Tamtéž , s. 77-78. Zde se Baconov ův text m ění již ne v přesv ědčování, ale v otev řené naléhání. K řes ťané by měli vzít v potaz filosofii a obohatit ji. Tamtéž , s. 77: …Christiani debent considerare philosophiam… debent multa addi in philosophia Christianorum, quae philosophi infideles scire non poterant. 263 Filosofie se tak nápadn ě podobá (pokud jde o užite čnost pro k řes ťanství) experimentální v ědě. Srov. tamtéž , pars VI, c. 12; Bridges II, s. 222. Dále srov. tamtéž, pars II, c. 19; Bridges III, s. 79: Propter quod philosophans Christianus potest multas auctoritates et rationes varias et sententias quamplurimas de scripturis aliis quam de libris philosophorum infidelium adunare, dummodo sint propria philosophiae, vel communia ei et theologiae, et quae communiter habent infideles et fideles recipere. Et nisi hoc fiat non perficietur, sed multum ei derogabitur. 264 K Lullovými snahám o konverzi Saracén ů pomocí Bohem zjeveného um ění ( ars ) srov. Lohr, Charles: Pojem přírody u Raimunda Lulla . in: Studia Philosophica 58, 2, 2011, s. 45-56. 265 Jeroným: Výbor z dopis ů. P řeložil Ji ří Šubrt. Oikúmené, Praha 2006, s. 111.

79 posloužily izraelskému lidu p ři út ěku z Egypta. 266 Augustinus konkrétn ě zmi ňuje gramatické poznatky a matematiku a k plod ům pohanské filosofie uvádí:

Dále ti, kte ří se ozna čují jako filosofové: pokud snad řekli n ěco pravdivého, co se shoduje s naší vírou – a byli to nejspíš Platónovi stoupenci –, nejenže se takových věcí nemusíme d ěsit, ale máme si je u nich p řivlastnit a využít pro sebe, nebo ť oni nejsou jejich právoplatnými držiteli. Egyp ťané totiž nem ěli jen modly a t ěžkou d řinu, jichž se izraelský lid hrozil a p řed nimiž prchal, ale m ěli též zlaté a st říbrné nádoby, šperky a plášt ě, které si onen lid p ři odchodu z Egypta potají p řivlastnil (nikoli o své újm ě, ale na boží rozkaz), aby jich užíval lépe; kone čně Egyp ťané sami jim v ěci, jichž neužívali náležit ě, nev ědomky prop ůjčili a p řenechali. A práv ě tak všechna pohanská učení nemají jen prázdné a pov ěre čné výmysly, b řemena, která znamenají zbyte čnou zát ěž a jichž se každý z nás, když veden Kristem odchází z pohanského spole čenství, musí hrozit a jimž se musí vyhýbat, ale obsahují též svobodné nauky, jichž m ůže pravda dob ře použít, dále velice užite čné mravní p říkazy, a kone čně je u nich možno nalézt n ěkteré pravdy o uctívání jediného Boha. 267

Posv ěcení antických znalostí bylo jedním z nejd ůležit ějších moment ů p ři rozvoji křes ťanství v silné a doktrináln ě stmelené náboženství. Bacon p řipomíná tento významný krok, aby mohl vyrukovat s dalším silným argumentem, s uznáním vysp ělosti cizích kultur. Tato vysp ělost je d ůvodem, pro č latinský Západ zaostává a v tiché sout ěži civilizací se mu nedostává p ředního místa. 268 V návaznosti na Augustinovu interpretaci egyptského plenu a výzvu k využívání pohanské u čenosti Bacon poukazuje rovn ěž na sentenci řeckého básníka Menandra, kterou cituje Pavel: Špatná spole čnost kazí dobré mravy (1 Kor 15, 33). Četné další Baconem uvád ěné p říklady poukazují na to, že výb ěr toho nejlepšího od okolních rozli čných kultur bylo v minulosti b ěžnou praxí. Tak také došlo k tomu, že Mojžíš a prorok Daniel se u čili od Chaldejc ů a Egyp ťan ů, Šalamoun se u čil své moudrosti od Hirama. 269

*

Koncept teologie z Opus maius Bacon dále rozvinul v pojednání o omylech studia teologie. Jde o část Opus minus (Brewerovy edice), v níž zaznívají návrhy na nápravu

266 Ex 12, 35-36: Izraelci jednali podle Mojžíšova rozkazu; vyžádali si též od Egyp ťan ů st říbrné a zlaté šperky a plášt ě. A Hospodin zjednal lidu p říze ň v o čích Egyp ťan ů a oni jim vyhov ěli. Tak vyplenili Egypt. Veškeré citace z Bible uvádím podle ekumenického p řekladu. Podrobn ěji Nechutová, J.: Vzd ělanost a k řes ťanské u čení . in: Aurelius Augustinus: Křes ťanská vzd ělanost. De doctrina christiana . Vyšehrad, Praha 2004, s. 15-17. 267 Augustinus, Křes ťanská vzd ělanost II, XL, 60. P řeklad Jana Nechutová. Zmi ňované užite čné mravní p říkazy antických autor ů tvo ří z velké částí sedmý oddíl Opus maius . 268 Na zmín ěnou pasáž z Augustina odkazuje Bacon i ve spise Compendium studii philosophiae , c. IV-V; Brewer, s. 426-429. Zásadní vliv Augustinova spisu Křes ťanská vzd ělanost na Baconovo pojednání De signis , pravd ěpodobnou sou část Opus maius , zmi ňuje Eco, Umberto: Meze interpretace , Karolinum, Praha 2004, s. 132- 133. 269 Opus maius , pars II, c. 4; Bridges III, s. 43-44.

80 teologické vzd ělanosti. 270 Bacon p ředkládá k posouzení papeži omyly studia latiník ů ( peccata studii Latinorum ), konkrétn ěji sedm omyl ů hlavního studijního sm ěru čili teologie ( septem peccata studii principalis quod est theologiae ). Popisuje tak neut ěšený stav, který podle jeho názoru panuje na teologických fakultách. Vylí čením svých výtek dává Bacon op ět siln ě najevo svoje angažmá na poli pedagogiky a teologického u čení a souhrn sedmi rozsáhlých připomínek z Opus minus p ředstavuje podn ět k reform ě teologického studia, které se má více přimknout k bibli a ke studiu v ěd pro lepší pochopení zjeveného božího slova. Zam ěř ím se nyní pro v ětší názornost na podrobn ější rozvedení jednotlivých nedostatk ů a argument ů pro reformu studia teologie, aby bylo z řejm ější, jaký cíl Bacon sleduje. Prvním nedostatkem je p řevaha filosofie p ři studiu teologie ( philosophia dominatur in usu theologiam ). Filosofie nesmí nahrazovat teologii, jejímž p ředm ětem je poznání Boha a život v ěč ný. Hlavní výtka spo čívá v tom, že knihy Sentencí Petra Lombardského a teologická pojednání jsou tvo řeny čistou filosofií ( pura philosophia ). Jiné u čebnice se pak o filosofii siln ě opírají. Tím dochází k tomu, že studium teologie se zabývá Písmem pouze okrajov ě.271 Bacon se dotýká obecn ě kompetencí filosofie a vyhrazuje ji do pat řičných mezí. Druhou chybou je neznalost v ěd a pramenných jazyk ů, z nichž teologové čerpají své poznatky. 272 Z věd postrádá Bacon u teolog ů zejména znalost matematiky, optiky, etiky (scientia moralis ), experimentální v ědy a alchymie. Vládnou jen prostými v ědami ( scientiae viles ), mezi n ěž pat ří latinská gramatika, logika, část metafyziky a p řírodní filosofie. Problematické na znalosti t ěchto v ěd je skute čnost, že se nedotýkají p ředm ětu teologie, totiž

270 O p ředstavení teologie Rogera Bacona se pokusil Picavet, François: Deux directions de la théologie et de l'exégèse catholiques au XIIIe siècle. Saint Thomas d'Aquin et Roger Bacon . in: Revue de l´histoire des religions 52, 1905, s. 1-20. Picavetovo hodnocení Bacona je velmi kladné, jak co do propojení etiky a metafyziky, tak pokud jde o myšlenku pod řídit rozvoj v ěd rozvoji teologie. Blíže k Baconovu pojetí reformy teologie srov. Bérubé, Camille: Der „Dialog“ S. Bonaventura – Roger Bacon . in: Uhl, F. (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion . Lang, Frankfurt am Main 2001, s. 67-135. 271 Opus minus ; Brewer, s. 322-323: Sunt vero septem peccata studii principalis quod est theologiae; unum est quod philosophia dominatur in usu theologiam. Sed in nulla facultate extranea debet dominari; et maxime hic ubi domina scientiarum reperitur; immo etiam cujus dignitatis philosophia non habet usum; nam scientia Dei est, et ad vitam perducit aeternam. Quod autem philosophia dominetur in usu theologorum patet in duplici consideratione eorum. Nam una est in omnibus quaestionibus sententiarum, alia in textu. Sed licet theologi qui audiverunt philosophiam non considerent nihilominus tamen est certum scientibus theologiam et prophetiam, quod major pars omnium quaestionum in summa theologiae est pura philosophia, cum argumentis et solutionibus, et sunt infinitae quaestiones de coelestibus, et de materia, et de ente, et de speciebus et similitudinibus rerum, et de cognitione animae per eas, et de aevo et tempore, et quomodo anima est in corpore, et quomodo ipsa et angelus moventur motu locali, et quomodo habent locum, et infinita talia, quae determinantur in libris philosophorum. 272 Tamtéž , s. 323: Secundum peccatum est quod scientiae optimae et maxime contingentes theologiae non sunt in usu theologorum; sicut illae; de quibus facio mentionem; ut grammatica secundum linguas alienas a quibus tota theologia venit; et secundum quas currunt expositiones sanctorum, sicut tetigi in praedictis, et evidenter ex Scriptura Majori manifestum est.

81 duševní blaženosti a lidského št ěstí. Lze říci, že Bacon preferuje své v ědy a teolog ům vytýká neznalost t ěchto v ěd a jejich zanedbávání. 273 Třetí chybou je op ět neznalost v ěd a jazyk ů, tentokrát u p ředních u čitel ů, kte ří za sebou mají zástupy žák ů.274 Bacon zde podniká výpad proti Alexandru Halskému, významnému zakladateli starší františkánské školy v Pa říži, a proti neznámému, dosud žijícímu u čenci. Teologové p říliš d ůvěř ují t ěmto dv ěma osobnostem, t řebaže Bacon osobn ě přistihl oba p ři neznalosti v ěd, které teologové b ěžn ě užívají, tj. metafyziky a p řírodní filosofie. 275 Alexandrovi Halskému, který dodal vážnosti nov ě vzniklému řádovému spole čenství, brat ři františkáni p řiřkli autorství summy tak objemné, že váží více než celý k ůň , jak Bacon kousav ě podotýká. 276 Také druhý exponent řádu nemá pat řičnou znalost cizích jazyk ů a Bacona trápí, že lidé v ěř í ob ěma a lnou k nim jako k and ělům. 277 Kdo je druhým kritizovaným u čencem, není z kontextu z řejmé, avšak žije, je doktorem teologie v Pa říži ( ille qui vivit et habet nomen doctoris Parisius ), jeho spisy jsou plné omyl ů a marností ( ejus scripta plena sunt falsitatibus et vanitatibus ) a tak veliké zneužití titulu u čence sv ět nezažil

273 Tamtéž , s. 324: O quanta igitur dementia est negligere tam utiles scientias respectu theologiae, et immergi scientiis vanissimis respectu istarum! 274 Tamtéž , s. 325: Tertium peccatum est, quod illae scientiae quatuor, quae sunt in usu theologorum, sunt ab eis ignotae, et ideo accipiunt infinita falsa et inutilia de illis scientiis, atque dubia pro certis, et obscura pro planis, et superflua atque defectus necessariorum patiuntur, et maculant theologiam infinitis peccatis, quae ex ignorantia pura procedunt. Quod praecipue patet hoc modo. Nam cum ignorant linguas alienas a quibus tota philosophia, sicut theologia, procedit, oportet eos ignorare philosophiam, sicut satis patet ex tractatu de linguis quem facio. 275 Tamtéž , s. 325: Duos enim qui fecerunt scripta vidimus oculis nostris, et scimus quod nunquam viderunt scientias illas quibus gloriantur, nec audiverunt. Nam si de duobus doctoribus principalibus hoc possum docere, de aliis nulla vis est. 276 Tamtéž , s. 326: Novus fuit ordo Minorum et neglectus a mundo illis temporibus, et ille aedificavit mundum et ordinem exaltavit. Ex suo ingeressu fratres et alii exaltaverunt in coelum, et adscripserunt ei magnam Summam illam, quae est plusquam pondus unius equi, quam ipse non fecit sed alii. …Unde, ut breviter dicam, ipse ignoravit has scientias nunc vulgatas, scilicet naturalem philosophiam et metaphysicam, in quibus est tota gloria studii modernorum. Sed sine illis logica sciri non potest, ut patet omnibus qui sciunt has scientias. O neblahém osudu Alexandrovy sumy píše tamtéž , s. 327 : Immo exemplar apud fratres putrescit et jacet intactum et invisum his temporibus. Bacon vy čítá Alexandrovi neznalost Aristotelových spis ů neprávem, protože jejich studium nebylo v dob ě Alexandra Halského povoleno, jak podotýká Easton: c. d. , s. 33, pozn. 2. Eastonovi jsou proti mysli zárove ň n ěkteré polemické výpady, k nimž se Bacon nechává strhávat. K tomu lze podotknout, že Baconovy výtky mají spíše charakter upozorn ění a výstrah p řed hrozící omezeností teologů. Ke cti slouží Baconovi i to, že tepe nectnosti obou žebravých řád ů ( infinita superbia invasit istos ordines, quod praesumunt docere antequam discant ), nejen konkuren čních dominikán ů. Srov. Compendium studii philosophiae , c. V; Brewer, s. 429. 277 Opus minus ; Brewer, s. 327: Et vere laudo eum plus quam omnes de vulgo studentium, quia homo studiosissimus est, et vidit infinita, et habuit expensum; et ideo multa potuit colligere utilia in pelago auctorum infinito. Sed quia non habuit fundamentum, cum non fuit instructus nec exercitatus audiendo, legendo, disputando, ideo necesse est eum ignorare scientias vulgatas. Deinde cum ignorat linguas non est possibile quod aliquid sciat magnificum, propter rationes quas scribo, de linguarum cognitione . … Et si nescit minora, non potest scire majora. Deus autem testatur quod solum exposui ignorantiam istorum hominum propter veritatem studii. Nam vulgus credit quod omnia sciverunt, et eis adhaeret sicut angelis.

82 (nunquam talis abusio fuit in hoc mundo ). 278 Bacon zde dává pr ůchod své ho řkosti nad neut ěšeným stavem vzd ělanosti u čitel ů.279 Čtvrtá chyba p ři studiu teologie je p řílišné up řednost ňování Sentencí Petra Lombardského p řed samotnou četbou bible. 280 Bacon upozor ňuje zejména na p řece ňování studia Sentencí a na podce ňování Písma p ři studiu teologie. Veškeré užite čné otázky (quaestiones utiles ) lze mimoto dohledat v samotné bibli, z ní jako z pramene se lze napít lahodn ější vody ( ut dulcius ex ipso fonte biberentur aquae ). 281 Pátý omyl spo čívá v práci s poškozeným biblickým latinským textem. 282 Z něj se totiž rozši řují do sv ěta bludy a pochybnosti. Kdo se text snaží opravit (corrector ), z toho se stává brzy ni čitel ( corruptor ). Bacon se na tomto míst ě pouští do obsáhlejšího výkladu o chybách, na které p řipadl p ři vlastní četb ě. Za všechny lze zmínit zám ěnu slova confusus za confessus v textu Nového zákona (správn ě zní Mk 8, 38: Qui enim me confusus fuerit, et verba mea, in generatione ista adultera et peccatrice, et Filius hominis confundetur eum, cum venerit in gloria Patris sui cum angelis sanctis ). Jako v Opus maius i zde zaznívá kritika užívání nových biblí, které jsou plné chyb od kopist ů, zatímco staré opisy se správným textem leží ladem po klášterech. 283 Delší výklad v ěnuje rovn ěž osmi p řeklad ům bible, vzájemnému porovnání míst s pochybným smyslem v důsledku špatného p řekladu, praný řuje nešvar samolibého překládání, kdy p řekladatel po libosti m ění slova ( mutat verba sicut ei placuit ). 284 Bacon stále vkládá nad ěji do papeže, který jako nejvyšší p ředstavitel církve má moc napravit tuto překladatelskou nekáze ň a kodifikovat jediný p řeklad Písma, závazný a správný. Vždy ť

278 Tamtéž , s. 328. S přihlédnutím k polemice proti Albertovi a Tomášovi v Baconov ě spisu Compendium studii philosophiae c. IV; Brewer, s. 425-426 lze usuzovat, že jde o Alberta Velikého, avšak editor J. S. Brewer uvádí ve vysv ětlivce „Another Franciscan professor“, t řebaže řeč je pouze o tom, který intravit ordinem Fratrum puerulus , tedy bez udání jména řádu. Srov. Opus minus ; Brewer s. 327. Srov. také Le Goff, Jacques (ed.): St ředov ěký člov ěk a jeho sv ět. Vyšehrad, Praha 2003, s. 168. V obsáhlém exkursu se této otázce v ěnoval Easton: c. d., s. 210-231, a došel k záv ěru, že jde o Alberta Velikého, na kterého Bacon nevražil. 279 Zde stojí za p řipomenutí, že podobné nešvary u u čitel ů praný řoval sarkastickou formou i Juvenalis ve svých Satirách (VII, 230-236): Cht ějte, by u čitel rozum ěl zákon ům mluvy, byl v p říb ězích sčetlý, znal všech autor ů díla tak b ěžn ě jak prsty a nehty na své ruce, a bude-li tázán i náhodn ě cestou k thermám či Phoebovým lázním, by věděl hned jméno ch ůvy Anchísovy, jak Anchemolova slula macecha, odkudpak byla, jak dlouho žil Acestes, kolik džbán ů s domácím vínem dal na cestu fryžským svým host ům. Viz Iuvenalis, Decimus Iunius: Satiry . P řeložil Zden ěk K. Vysoký. Svoboda, Praha 1972. 280 Opus minus ; Brewer, s. 328: Quartum peccatum est quod praefertur una sententia magistralis textui facultatis theologicae, scilicet, liber Sententiarum. Nam ibi est tota gloria theologorum, quae facit onus unius equi. Et postquam illum legerit quis, jam praesumit se de magistro theologiae, quamvis non audiat tricesimam partem sui textus. Et bacularius qui legit textum succumbit lectori Sententiarum Parisius. 281 Tamtéž , s. 330. Podobn ě je v bibli dle Bacona obsaženo veškeré v ědění. Viz Opus maius , pars VII, Moralis Philosophiae pars V.; Massa, s. 249: Practica vero est illa sola propriissime et absolute, que docet nos fieri bonos, et hec inter partes philosophie est moralis sciencia; set completa sciencia de hiis est Sacra Scriptura. 282 Tamtéž , s. 330: Nam textus est pro majori parte corruptus horribiliter in exemplari Vulgato, hoc est Parisiensi. 283 Tamtéž , s. 331. K tomu srov. Opus maius , pars III, c. 4; Bridges III, s. 95. 284 Opus minus ; Brewer, s. 331-349.

83 římská církev má k takovému kroku ú řední oprávn ění ( ecclesia Romana habet ad hoc auctoritatem ). Následkem zm ěti p řeklad ů a výklad ů, oprav a svévolných interpretací Písma prorostlo studium nekone čnými proh řešky ( peccatum infinitum in studio pullulavit ). 285 Šesté pochybení spo čívá ve zkreslení doslovného výkladu textu. Toto zkreslení má za následek jednak vznik pochybností, jednak posun duchovního výkladu. 286 Nelze porozum ět doslovnému smyslu jinak než p řes znalost cizích jazyk ů ( non potest intelligi sensus literalis nisi per linguas alienas ), jak uvádí s odvoláním na Jeronýma a Augustina. Základem teologického p řístupu má být dobrá znalost abecedy a pravopisu hebrejštiny, a to se ned ěje. Jakmile dojde v Baconov ě textu na omyly v překladech anebo na cizí jazyky, následuje mnohdy dlouhá odbo čka a vý čet jednotlivých nedostatk ů, chyb a pochybení nebere konce. 287 Z hlediska zvolené dikce je pozoruhodné, že Bacon zde promlouvá za teology ( nos theologi ) a jako by tak svád ěl vinu za ned ůslednosti p řed papežem i na sebe. 288 Kone čně sedmé peccatum spo čívá v neznalosti doslovného a p řeneseného významu následkem neznalosti vlastností v ěcí, o nichž mluví Písmo ( propter ignorantiam et proprietatem rerum in Scriptura ). 289 Po p řerušení rukopisu Brewerovy edice následuje výpov ěď o užitku filosofie, který se odvíjí od míry, s níž se filosofie vkládá do služeb teologie. 290 To je ostatn ě Baconova stálá premisa. Bacon klade na teology požadavek znalosti filosofie, p řírodních v ěd, matematiky, geografie, astronomie jako nezbytný p ředpoklad porozum ění Písmu. Znát mravy a v ědy je rovn ěž nezbytné pro porozum ění Písmu. Málo teolog ů se však vyzná v těchto odtažitých

285 Tamtéž , s. 348. 286 Tamtéž , s. 349: Sextum peccatum est longe gravius omnibus, et posset dividi in duo peccata maxima; unum est quod sensus literalis habet quasi infinitates falsitates et alibi dubitationes intolerabiles, ita quod non potest sciri veritas; ex quo sequitur novum peccatum, quod tunc senus spiritualis habebit eamdem falsitatem et dubitationem. 287 Za všechny lze zmínit neznámého glosátora, který se pokusil verš Ez 23, 41 ( sedisti in lecto pulcherrimo, et mensa ornata est ante te, thymiama meum et unguentum meum posuisti super eam - Sedala sis na nádherné lože, před nímž byl prost řený st ůl, a kladla jsi na n ěj moje kadidlo a m ůj olej) vyšperkovat a objasnit výrokem z Ovidiových Prom ěn V, 603 (nikoli však ve zn ění et quia nuda fui, sum visa paratior illi , nýbrž et quia nuda fui, sum mensa paratior illi ), nejenže tím však prokázal neznalost antických hodovních návyk ů, p řijímání potravy v leže v místnosti s třemi lehátky (triklinium), ale dopustil se podle Bacona obrácení Písma v ovidiovskou lascivitu a ošklivost ( ridiculose et impudenter convertitur Scriptura Dei in lasciviam et turpitudinem Ovidianam ). Srov. Opus minus ; Brewer, s. 356. K Ovidiovi má Bacon zvláštní averzi, která se projevuje i v Opus tertium , když zmi ňuje, že Beda Ctihodný varuje p řed výchovou d ětí Ovidiovými blouznivými p říb ěhy (insania Ovidiana ), které p ůsobí zmínkami o množství boh ů nep řízniv ě na křes ťanskou výchovu. Srov. Opus tertium , c. XV; Brewer, s. 54-55. 288 Opus minus ; Brewer, s. 350: Sed nos theologi ignoramus [esse] ipsa alphabeta, quapropter oportet quod ignoremus Dei textum et expositiones sanctorum. Jindy za u čence Bacon promlouvá v kontrapozici k jiným kulturním okruh ům jako latiník ( nos Latini ), srov. nap ř. Opus tertium , c. X; Brewer, s. 34. 289 Opus minus ; Brewer, s. 357. 290 Tamtéž , s. 357-358: Et si sciretur tota sapientia philosophiae cum theologia, immo videretur tunc utilitas philosophiae, quia sua utilitas consistit in quantum theologiae deservit, atque sua dignitas tunc eluceret. Nam nihil est dignum in ea nisi quod sacra Dei sapientia recipere dignatur.

84 částech svého oboru ( paucissima de omnibus his sciuntur a vulgo theologorum ). 291 V menší mí ře pak Bacon poukázal na výše zmín ěné nešvary por ůznu v Opus maius .

291 Tamtéž , s. 359.

85 II.2 Gramatika a bible

Znalost cizích řečí je jednou z bran k širšímu vzd ělání. P ři u čení se novému jazyku nejde o nic jiného než o um ění nau čit se promýšlet v ěci sv ěta jiným zp ůsobem. Pro vzd ělaného člov ěka evropského st ředov ěku byla latina prvním a základním p ředpokladem dosažení jistého stupn ě vzd ělanosti. Jedno st ředov ěké r čení špan ělské provenience kousav ě praví, že hlupák, který ani neumí latinsky, nejspíš za moc nestojí. Pro č však Bacon lpí tak zarputile na studiu cizích jazyk ů, zejména řečtiny a hebrejštiny? Oxfordská tradice, z níž vzešel, dbala na to, aby poslucha či univerzity vedli v patrnosti jednu nep říjemnou skute čnost: veškeré poznání p řichází do Evropy od Arab ů, kte ří získali svoje poznatky od Řek ů. Latinské překlady jsou pak namnoze nespolehlivé, tudíž kdo se chce pokládat za vzd ělance, m ěl by si osvojit krom ě latiny také arabštinu a řečtinu a teologové i hebrejštinu, aby byli schopni číst a vykládat bibli na podklad ě originálu. 292 Správná znalost jazyka však byla d ůležitá ješt ě z jednoho d ůvodu. Správn ě vyslovené slovo mohlo mít p ři za říkávání a podobných praktikách mocné až lé čivé ú činky. Bacon upozornil i na toto hledisko. Slova, která byla pronášena nad nemocným stejn ě jako slova, která pronášel misioná ř k pohan ům, jsou podle n ěj nadána magickou mocí, a už proto je t řeba v ěnovat znalosti jazyk ů pat řičnou pozornost. Zvláš ť pak je nezbytné, aby dob ře ovládli jazyk p řekladatelé, kte ří se dopoušt ějí mnoha omyl ů práv ě v důsledku neznalosti jazyk ů, z nichž p řekládají. Pé če o jazyk a obava p řed kulturní zaostalostí vedou Bacona ve t řetím oddílu Opus maius k rozhodnému prosazování studia ad fontes a položení d ůrazu na d ůkladnou znalost cizích jazyk ů. Motivaci ke studiu jazyk ů získal nejen v Oxfordu, ale zejména p ři samostudiu jednotlivých v ěd. P řírodov ěda, optika, alchymie, ani filosofie se nemohly vykázat p ůvodními pracemi, nebo ť veškeré prameny dostupné evropskému vzd ělanci pocházely odjinud a musely být p řeloženy. Bacon si tuto závislost evropské v ědy na arabských a řeckých pramenech uv ědomoval, protože p řišel do kontaktu se spisy u čenc ů, kte ří p ůsobili mimo Evropu. Nau čil se díky vlastní přičinlivosti řecky, hebrejsky a patrn ě i arabsky, nahlédl pod zorným úhlem získaných vědomostí nedokonalost pěstování v ěd v Pa říži a uv ědomil si, že bez znalosti cizích jazyk ů

292 Evropa musela vypadat z pohledu Arab ů pokud jde o knihy jako skute čná pustina. Teprve postupn ě se z klášterních knihoven vyno řovala díla antických myslitel ů, p řepsaná mnichy v benediktinských klášterech z rozpadajících se svitk ů, a t řebaže vznikaly p řekladatelské dílny, v nichž jednotlivci zp řístup ňovali v latin ě některé svazky, knih byl až do vynálezu knihtisku citelný nedostatek a sloužily dokonce jako luxusní p ředm ěty.

86 nelze dosáhnout nezbytných pokrok ů.293 Ve známé pasáži v Opus tertium Bacon uvádí, že pod jeho vedením je možné si osvojit za t ři pouhé dny základní znalosti hebrejštiny a řečtiny. 294 V Opus maius formuluje však své d ůvody ( rationes ) pro nezbytnost studia cizích jazyk ů v osmi rozpracovaných bodech, které nyní rozvedu. Nejprve Bacon klade d ůraz na porozum ění Písmu, jehož etické poselství se neobejde bez lingvistické dimenze, bez rozpoznávání správných význam ů uložených v textu. Hlavním účelem studia jazyk ů má být tedy adekvátní porozum ění bibli. Bez znalosti biblických jazyk ů hebrejštiny a řečtiny nelze dosp ět k moudrosti uložené v knihách Starého a Nového zákona. 295 Dokládají to sm ěšnosti, jichž se lze nadít p ři p řekládání z jednoho ná řečí do druhého ( quod proprie et intelligibiliter dicitur in idiomate Picardorum horrescit apud Burgundos ) anebo p ři četb ě Homéra v latin ě. Ješt ě více vynikne nesoulad p ři p řekládání verš ů. I básník s nejv ětší výmluvností ( eloquentissimus ) se stane po p řekladu básn ě koktavý ( vix loquentem ). Bacon formuluje tuto první a následn ě i další výtky tak, aby bylo z řejmé, že latiníci zaostávají za ostatním sv ětem ve vzd ělanosti.

293 Opus maius , pars III, c. 1; Bridges III, s. 80: Impossibile enim est quod Latini perveniant ad ea quae eis necessaria sunt in divinis et humanis nisi per notitiam aliarum linguarum, nec perficietur eis sapientia absolute, nec relate ad Ecclesiam Dei, et reliqua tria praenotata. Na tomto míst ě musí zaznít i skeptický hlas Maurice Bouygese, který podnícen četbou Charlesovy baconovské monografie nastolil otázku, zda Bacon um ěl v ůbec arabsky. Bouyges nezpochyb ňuje v Baconovi orientalistu, avšak po pr ůzkumu Baconových odkaz ů k úvodu Avicennovy Knihy uzdravení ( Liber Sufficientiae ) a Gazzálího knihy Maqacid konstatuje, že jeho znalost arabštiny nelze spolehliv ě doložit, t řebaže nepopírá, že Bacon se mohl k arabským spis ům dostat v hebrejských překladech. Viz Bouyges, Maurice: Roger Bacon. Roger Bacona, at-il lu des livres arabes? in: Archives d'Histoire Doctrinale et Littéraire du Moyen-Age [AHDLMA] 5, 1930, s. 311-315. K tomu srov. d´Alverny, Marie-Thérèse: Notes sur les traductions Médiévales d´Avicenne . in: AHDLMA 27, 1952, s. 337-358. K st ředov ěkým p řeklad ům viz dále Otisk, Marek: Metafyzika jako v ěda. Ibn Síná a Ibn Rušd ve scholastické diskusi. Filosofia, Praha 2006, s. 15-35. Velmi obsáhle až pon ěkud p řekotn ě se vlivu arabských spis ů na r ůst evropské vzd ělanosti v ěnuje Vernet, Juan: Arabské Špan ělsko a evropská vzd ělanost. L. Marek, Brno 2007. 294 Opus tertium , c. XX; Brewer, s. 65: De linguis enim videtur esse valde difficile, et de figuris et numeris ut praedixi; sed certum est mihi quod infra tres dies ego quemcumque diligentem et confidentem docerem Hebraeum, ut sciret legere et intelligere quicquid sancti dicunt, et sapientes antiqui, in expositione sacri textus, et quicquid pertinet ad illius textus correctionem et expositionem, si vellet se exercitare secundum doctrinam datam. Et per tres dies sciret de Graeco iterum; et non solum sciret legere et intelligere quicquid pertinet ad theologiam, sed ad philosophiam et ad linguam Latinam. Bacon rozlišuje t ři úrovn ě znalosti jazyk ů: 1) znalost čtení a základní gramatiky, 2) znalost p řekladu mate řštiny do latiny, 3) znát cizí jazyk jako svou mate řštinu. Pokud hovo ří o tom, že za t ři dny by dokázal nau čit cizí řeči dostate čně motivovaného žáka, má na mysli znalost prvního stupn ě, tedy čtení a základy gramatiky. Podrobn ěji k tomu Rosier-Catach, Irene: Roger Bacon and Grammar. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 88. Podobn ě je p řesv ědčen, že by nau čil za pouhý týden n ěkoho geometrii, která se u čí deset let. Srov. Opus tertium , c. XX, s. 66, též Gasquet, s. 507: Plures enim senes vidi statim sine difficultate percipere gramaticam grecorum, hebreorum et arabum quamvis debiles habuerint doctores. Et certus sum quod homo habens sufficientem instructorem potest per unam septimanam scire legere et scribere probabiliter grecum et hebreum, et per consequens intelligere quecumque sancti et philosophi latinorum ediderunt in suis expositionibus tam in theologia quam in philosophia, si vult se exercitare prius doctrinam. Zmínky o t ěchto zázra čných pedagogických vlohách je t řeba u Bacona chápat podle m ě spíše jako pobídku ke studiu jazyk ů. 295 Opus maius , pars III, c. 1; Bridges III, s. 81: Et ideo nullus Latinus sapientiam scripturae sacrae et philosophiae poterit ut oportet intelligere, nisi intelligat linguas a quibus sunt translatae. Bacon je autorem dochované řecké a zlomku hebrejské gramatiky. Nolan, E. – Hirsch, S. A. (eds.): The Greek Grammar of Roger Bacon and a Fragment of His Hebrew Grammar . Cambridge, 1902.

87 Následn ě Bacon podotýká, že latina není dosud dostate čně vyvinutá k pěstování v ěd, protože jí chybí slovní zásoba. Tento problém se dotýká nejpal čiv ěji p řekladatel ů (interpretes ), kte ří se musí uchylovat ve velkém k přejímání slov, a co je ješt ě horší, častokrát vkládají do svého p řekladu slova ze své rodné řeči. 296 Takový p řeklad je však pro čtená ře, který nezná pramenný jazyk či mate řštinu p říslušného p řekladatele, svízelný a velice matoucí. Třetí bod se týká požadavk ů na p řekladatele. Nesta čí znát dob ře oba jazyky, jazyk originálu a ten, do n ěhož se p řekládá. Je t řeba být zb ěhlý i ve v ědách, o nichž p řekládaný spis pojednává. Hlavními autoritami jsou na p řekladatelském poli dva zasloužilí u čenci. Jednak Boethius, který jako jediný znal dokonale jazyky, jednak Robert Grosseteste, který se vyznal jako jediný zase pln ě ve v ědách. 297 Spojením obou by vznikl kýžený, ideální p řekladatelský typ. Bacon zná n ěkolik pr ůměrných p řekladatel ů a jmenuje v této souvislosti Gerarda z Cremony, Michala Scota, Alfreda ze Sareshelu či Hermanna Alemanna, kterého vid ěl v Pa říži. Žádný z nich však nedosahuje úrovn ě dvou prvn ě zmi ňovaných, nebo ť zaostávají velice jak ve znalostech jazyk ů, tak ve v ědách ( defecerunt multum tam in linguis quam in scientiis ). Následkem toho vznikají p řeklady velmi pokleslé úrovn ě, které nejsou ani po řádn ě srozumitelné. 298 Zvláštním rysem Baconova stylu je uvád ění dlouhých vý čtů p řehmat ů a omyl ů, na které narazil v dostupných p řekladech. Ješt ě d ůrazn ěji tím upozor ňuje na n ěkteré poklesky v bádání. Čtvrtá p řipomínka se týká nedostate čné vybavenosti knihovny latinského vzd ělance. Bacon tu upozor ňuje na skute čnost, že mnoho d ůležitých pramen ů filosofie a teologie v ůbec nelze studovat, protože se jich nedostává. P ři veškerém úsilí o v ědu tedy latinští u čenci zaostávají. Sám nap říklad vid ěl t řetí a čtvrtou knihu Makabejskou a z Písma ví o dalších knihách Samuelových, které dopl ňují korpus svatého textu. 299 K tomu p řibývá ješt ě další nesnáz, spo čívající v nevyhovujícím stavu knih. Jednotlivé pasáže textu si pak navzájem

296 Tamtéž , s. 82. Bacon uvádí p říklad se špan ělským slovem vloženým do textu p řekladu Aristotelova spisu De vegetabilibus . 297 Tamtéž , s. 82: Tertio cum oporteat interpretem optime scire scientiam quam vult transferre et duas linguas qua et in quam transferat, solus Boethius primus interpres novit plenarie linguarum potestatem; et solus dominus Robertus dictus Grossum Caput, nuper episcopus Lincolniensis, novit scientias. Bacon také uvádí, že se Grosseteste za čal zabývat řečtinou až v pokro čilém v ěku. Srov. Opus tertium , c. XXV; Brewer, s. 91: Sed non bene scivit linguas ut transferret nisi circa ultimum vitae suae, quando vocavit Graecos, et fecit libros Grammaticae Graecae de Graecia et aliis congregari . 298 Opus maius , pars III, c. 1; Bridges III, s. 82: Nam et tanta est perversitas et cruditas et horribilis difficultas maxime in libris Aristotelis translatis, quod nullus potest eos intelligere, sed quilibet alii contradicit, et multiplex reperitur falsitas, ut patet collatione diversorum interpretum et textuum diversarum linguarum. Bacon si tedy um ěl opat řit r ůzné p řeklady a porovnával nejen texty p řekladatel ů latinských, ale snad i texty arabské. 299 T řetí a čtvrtá kniha Makabejská pat ří mezi starozákonní apokryfy, tzv. pseudoepigrafy. Jejich zn ění zp řístupnil Soušek, Zden ěk (ed.): Knihy tajemství a moudrosti , sv. III. Vyšehrad, Praha 1999.

88 odporují, za což nenese vinu autor, ale práv ě stav rukopisu. 300 T ěžká újma postihla spisy církevních u čitel ů, jakými byli Dionýsios, Basilios, Jan Zlatoústý či Jan z Damašku, v nichž se hromadí omyly. Kdyby však tyto knihy byly náležit ě p řeloženy, pak by nejen vzrostla latinská vzd ělanost, ale církvi by se dostaly do rukou nástroje k potla čení herezí a rozkol ů.301 V Opus tertium uvádí, že chybí p řeklady z dalších v ěd, z logiky, p řírodní filosofie, metafyziky a gramatiky, a za velký problém považuje úrove ň v ěd v období prvotní k řes ťanské církve, kdy v ědecké spisy (nap říklad optické) nebyly p řeloženy u latiník ů ( non fuerunt scientiae translatae apud Latinos ). 302 Bacon často klade do vzájemné souvislosti v ědy a církev. Poukazuje na skute čnost, že moc církve stoupá s rozvojem v ěd. Je to pochopitelné, protože chce zap ůsobit na papeže, do n ěhož vkládá svou celou nad ěji. Pobídkou ke kvalitnímu p řekládání starých spis ů by m ěla být rovn ěž skute čnost, že tajemství filosofie, ale i tajemství p řírody, z ůstávají skrytá v nep řeložených cizojazy čných textech. 303 Bohužel i v přeložených spisech Aristotela jsou zna čné mezery, chyb ějí řádky, kapitoly a celé oddíly. Kv ůli této neut ěšené situaci latinská v ěda zaostává a ztrácí p řístup k poznatk ům, které by ji mohly pozvednout na úrove ň jiných kultur. Bacon podává zárove ň s touto zprávou také údaje o dostupnosti Aristotelových text ů. Tento poznatek je pro moderního badatele obzvláš ť atraktivní, protože jde o konkrétní sv ědectví o stavu p řeklad ů v roce 1267 p římo ze stolu scholastického myslitele. 304 V pátém bod ě se Bacon hlásí k následnictví sv ětc ů a patriarch ů i antických mudrc ů. Všichni tito lidé zprost ředkovali znalost mnoha hebrejských, řeckých, chaldejských a

300 Opus maius , pars III, c. 2; Bridges III, s. 84: Nam probatum est quod codices Latini sunt omnino corrupti in omnibus locis in quibus vis historiae consistit, ita ut textus ipse sibi contradicat ubique; quod non est vitium tanti auctoris; ergo ex translatione mala hoc accidit, et ex corruptione ejus per latinos, nec est remedium nisi de novo transferatur, vel ad singulas radices sufficienter corrigatur. 301 Tamtéž , s. 84: Et si istorum libri translati essent, non solum gloriose augmentaretur sapientia Latinorum, sed haberet Ecclesia fortiora adjutoria contra Graecorum haereses et schismata, quoniam per sanctos eorum proprios, quibus non possunt contradicere convincerentur. 302 Opus tertium , c. IX; Brewer, s. 26. 303 Opus maius , pars III, c. 2; Bridges III, s. 84: Similiter omnia fere secreta philosophiae adhuc jacent in linguis alienis. …magna secreta scientiarum et artium et naturae arcana quae nondum sunt translata… Avšak i kdyby byla dostupná v překladu, nebyla by dostupná (a ť materiáln ě či pochopením) všem, jak Bacon podotýká v Opus tertium , c. XVII; Brewer, s. 59. Bacon obecn ě p ředpokládá, že mnoho spis ů není p řeloženo. K tomu Molland, George: Roger Bacon and the Hermetic Tradition in Medieval Science. in: Vivarium 31, 1, 1993, s. 145. 304 Opus maius , pars III, c. 2; Bridges III, s. 85: Et similiter cum Aristoteles complevit octo partes naturalis philosophiae principales, quae multas sub se continent scientias, de prima parte non habemus omnia, de aliis vero quasi nihil. Et eodem modo de mathematicis, quae sunt novem scientiae, cum ipse compleverit eas, nihil habemus de textu ejus. De metaphysicis vero quod habemus nulla dignitate notari potest propter defectus multiplices et praegrandes. De moralibus vero, cum sint quinque scientiae magnae, non habemus nisi primam et parum de secunda. Etiam de logica deficit liber melior inter omnes, et alius post eum in bonitate secundus male translata nec potest sciri nec adhuc est in usu vulgi, quia nuper venit ad Latinos, et cum defectu translationis et squalore.

89 arabských slov. Úkolem doby je pokusit se o p řeklad tohoto d ědictví. 305 Na to navazuje Bacon rozsáhlým pojednáním o hebrejské a řecké abeced ě, zejména pak o fonologii a fonetice jednotlivých písmen. 306 Celý výklad zakon čuje položením d ůrazu na nezbytnost studia cizích jazyk ů.307 Šestým bodem jsou upozorn ění na chyby v textu. Tyto chyby neumož ňují rozlišit doslovné zn ění od přeneseného smyslu. 308 Sám Augustinus se dle Bacona odvolává p ři obtížích s textem na p ůvodní hebrejské a řecké zn ění, ale také na starší bible nacházející se v klášterech ( antiquae Bibliae quae ubique jacent in monasteriis ). Ty však nyní nikdo neglosuje a nelistuje jimi, t řebaže obsahují správný p řeklad p ůvodního zn ění ( habent veritatem translationis ). Naopak, neustálé korigování text ů, jak se jej dopoušt ějí františkáni i dominikáni, vede k ší ření mnoha verzí a vytrácí se hodnov ěrnost. 309 Je t ěžké posoudit, komu se touto palbou do vlastních řad snažil Bacon zavd ěč it. Svou tíživou situaci v řádu si tím rozhodn ě nevylepšil. Co zmínil obecn ě, uvedl pro názornost na příkladech. Baconovi vadí, že chybí celé úvody k biblickým knihám, že v některých biblích je uveden verš, podle n ěhož jasn ě vyplývá, že krkavec vypušt ěný z archy Noemovy se nevrátí, třebaže v originálním zn ění se vrací opakovan ě (Gn 8, 8), a takových p říklad ů narušeného textu je bezpo čet. V moderní epoše, kdy filologická kritika dosáhla vysoké úrovn ě, se lze soucitn ě pozastavovat nad tíží Baconovy situace. Sedmým d ůvodem je pokažený smysl textu a osmým a posledním důvodem je poukázání na skute čnost, že gramatika latiny je odvozena z hebrejštiny a řečtiny. 310 Argumenty jsou tedy jasn ě definované a položené p řed papeže, který by si m ěl uv ědomit vážnost situace a za čít podnikat kroky k o čišt ění knih od omyl ů v nich obsažených. Baconova pé če o p řeklady má rysy humanistického úsilí o čistotu textu. Co však zna čně zt ěžuje jeho pozici, je skute čnost, že neexistuje ješt ě dostate čné množství předpoklad ů, které by umožnily navrhovanou obnovu text ů. Evropský Západ si teprve uv ědomuje ústy Bacona svou zaostalost a cestu nalézá v prohlubování vzd ělanosti,

305 Tamtéž , pars III, c. 3; Bridges III, s. 88: Et nos sumus filii et successores sanctorum et sapientum philosophorum, ut Boethii, Plinii, Senecae, Tullii, Varronis et aliorum sapientum, usque ad haec ultima tempora. 306 Tamtéž , s. 89-94. 307 Tamtéž , s. 94: Magna igitur necessitas est ut latini sciant linguas propter dicta sanctorum et caeterorum sapientum. 308 Tamtéž , pars III, c. 4; Bridges III, s. 94: Sexta ratio est propter correctionem errorum et falsitatum infinitarum in textu tam theologiae quam philosophiae, non solum in litera sed in sensu. 309 Tamtéž , s. 95-96: Sed illi qui nituntur cum omni veritate quam sciunt corrigere textum, scilicet duo ordines Praedicatorum et Minorum, jam de corruptione formaverunt varias scripturas, et plus quam una Biblia contineat; contendunt ad invicem et contradicunt infinities; et non solum ordines ad invicem, sed utriusque ordinis fratres sibi invicem contrariantur plus quam ordines totales. 310 Tamtéž , pars III, c. 6; Bridges III, s. 105: Ultima ratio scientialis de necessitate linguarum aliarum est quod grammatica in lingua Latinorum tracta est a Graeco et Hebraeo.

90 v přejímání poznatk ů odjinud a v p řekládání text ů. Je samo o sob ě pozoruhodné, že si v ůbec uv ědomil, na jak nedostate čné úrovni se nachází texty a jejich recepce. Bacon uvádí, že se neúsp ěšn ě pustil do hledání Ciceronova ztraceného spisu O stát ě ( De re publica ). To z něho činí p řinejmenším p ředch ůdce n ěkterých zapálených humanistických hleda čů starých rukopis ů, mezi n ěž pat řil nap ř. Poggio Bracciolini. 311 Bacon se od pochybných míst v překladech a praný řování mylné etymologie, jak ji nalézá u Isidora ze Sevilly, Hugutia a Papia, p řenáší k čtverému užitku znalosti jazyk ů pro církev. Znalost jazyk ů je klí čová a nutná dovednost, protože latiníci nemají p ůvodní texty, jak rozvádí dále v Opus tertium .312 Nejprve vysvítá pot řeba znalosti jazyk ů p ři svatých ob řadech, p ři nichž jsou používána řecká slova hagios, athanasios či kyrie eleison . Bez této znalosti se dopouštíme mnoha omyl ů při výslovnosti a porozum ění jejich smyslu. Podobáme se tak strakám a papouškům ( loquimur sicut pica et psittacus ), kte ří vposledku ani nev ědí, co mluví, namísto abychom ona slova ob řadn ě pronášeli. Dále je t řeba znát jazyky kv ůli svátostem a zasv ěcením. T řetí d ůvod je politický. Mnoho národ ů, nap ř. Řekové, Chaldejci, Arméni, Sy řané a Arabové, podléhají vlivu latinské církve, a je proto nezbytné znát jejich jazyky, aby jim bylo možno na řizovat a přikazovat ( ordinare et mandare ). Kone čně je znalost jazyk ů zapot řebí s ohledem na církevní dějiny. Bacon se pouští do spekulací o vztazích mezi písmeny abecedy a jednotlivými v ěky lidstva. 313 Ocen ění cizích jazyk ů vysvítá i z trojjazy čně popsané tabulky upevn ěné nad uk řižovaným Kristem. Z ní má být podle Bacona patrné, že církev se po čala formovat u Žid ů, vykvetla u Řek ů a její poslání došlo napln ění u latiník ů.314

311 Opus tertium , c. XV; Brewer, s. 55-56: Sed libri istius scientiae Aristotelis et Avicennae, Senecae et Tullii, et aliorum non possunt haberi nisi cum magnis expensis; tum quia principales libri non sunt translati in Latinum, tum quia aliorum non reperitur exemplar in studiis solemnibus, nec alibi; quia libri Marci Tullii De Republica optimi nusquam inveniuntur, quod ego possim audire, cum tamen sollicitus fui quaerere per diversas partes mundi, et per diversos mediatores. Similiter multi alii libri ejus. Ciceron ův spis De re publica nalezl milánský archivá ř Angelo Mai v roce 1819 p ři pro čítání palimpsestu se slovy Augustinova Komentá ře k žalm ům (mezi řádky žalm ů 119–140). Renesan ční váše ň pro rukopisy popisuje Deuel, Leo: Sv ědkové čas ů. Odeon, Praha 1974, s. 39-55. 312 Opus tertium , c. XXVIII; Brewer, s. 102: Notitia linguarum est prima porta sapientiae, et maxime apud Latinos, qui non habent textum theologiae, nec philosophiae, nisi a linguis alienis; et ideo omnis homo deberet scire linguas, et indiget studio et doctrina harum, eo quod non potest ea cognoscere naturaliter, quia fiunt ad placitum hominis, et variantur secundum hominum voluntatem. Cognitio enim naturalis est ante inventionem et doctrinarn; et quod primo habemus per eas est notitia linguae alicujus, quam acquirimus ex. doctrina. Sed primi auctores linguarum eas invenerunt, vel a Deo habuerunt in divisione linguarum, cum constructa est Turris Babel post Diluvium. Secunda vero porta principalis, quae nobis deficit naturaliter, est notitia mathematicae. 313 Opus maius , pars III, c. 11; Bridges III, s. 115-119. 314 Tamtéž , s. 119: Et sic est in his literis triplicis alphabeti; unde non sine causa in epitaphio Domini scriptum est Hebraice et Latine, ut doceremur quod Ecclesia cruce Domini redempta habeat considerare virtutes literarum triplicis alphabeti; praecipue cum Ecclesia incepit in Hebraeis, et profecit in Graecis, et consummata est in Latinis.

91 V Opus tertium se v ěnuje v podobné souvislosti jazyk ům filosofie, které jsou čty ři: hebrejština, řečtina, arabština a nakonec latina, která však zaostává za zbylými t řemi, protože zhotovené p řeklady jsou na velice špatné úrovni. 315 Pot řeba znalosti cizích jazyk ů vyplývá pro Bacona už ze samotného faktu, že latina je z větší části složená z řečtiny a hebrejštiny ( pro majori parte composita ex Graeco et Hebraeo ), a t řebaže je mnoho t ěch, kte ří umí mluvit těmito jazyky, mezi latiníky nejsou čty ři, kte ří by znali gramatiku hebrejštiny, řečtiny a arabštiny. 316 Je nutné mít dostatek lidí, kte ří ovládají cizí jazyky. Musí však být vyškoleni a to se neobejde bez velkých výdaj ů. Spousty gramatických p říru ček a díl čích filosofických text ů jsou nezbytné k tomu, aby vyšly najevo omyly, které obsahují latinské rukopisy. Pro tento účel je t řeba zainteresovat do vzd ělávání knížata a vládce. 317 Další t ři praktické z řetele v prosazení výuky jazyk ů jsou léka řství, vymáhání spravedlnosti mezi r ůznými národy a dosahování míru uvnit ř i vn ě spole čenství latiník ů. V úvahu p řipadá také politická pot řeba znalosti jazyk ů. Bacon uvádí p říklad, kdy k francouzskému králi p řibylo poselství od babylonského sultána:

Nejen že škodí, ale je to i potupné, když preláti a knížata nenaleznou mezi všemi latinskými mudrci ani jednoho, který by dovedl p řeložit dopis z arabštiny nebo řečtiny a odpov ědět jedinému vyslanci, jak se to p řihodilo nedávno. Dozv ěděl jsem se, že babylonský sultán napsal nyn ějšímu francouzskému králi, avšak nenašel se nikdo ani na celé pa řížské univerzit ě, ani v celém francouzském království, kdo by um ěl dopis dostate čně vyložit a vyslanci řádně odpov ědět. Král se velmi podivil takové nev ědomosti a byl velice nespokojen s tím, že shledal mezi u čenci takovou neznalost. 318

315 Opus tertium , c. X; Brewer, s. 32: Et ideo primo tradita est principaliter et complete in lingua Hebraea. Deinde renovata est principaliter per Aristotelem in lingua Graeca; deinde principaliter per Avicennam in lingua Arabica; sed nunquam in Latina fuit composita, sed solum translata de linguis alienis, et meliora non sunt translata. Et de his scientiis, quae translate sunt, nihil est perfectum; et translationes sunt perversae, nec intelligibiles in multis scientiis, maxime in libris Aristotelis. 316 Tamtéž , s. 33-34: …non sunt quator Latini, qui sciant grammaticam Hebraeorum, et Graecorum, et Arabum: bene enim cognosco eos, quia et citra mare et ultra diligenter feci inquiri, et multum in his laboravi. Multi vero inveniuntur, qui sciunt loqui Graecorum, et Arabicum, et Hebraeum, inter Latinos, sed paucissimi sunt qui sciunt rationem grammaticae ipsius, nec sciunt docere eam: tentavi enim permultos. 317 Tamtéž , s. 34: Oportet igitur primo habere homines peritos in linguis alienis, et hi haberi non possunt sine magnis expensis. Et similiter oportet habere libros aliarum linguarum plurimos, scilicet de grammatica, et textus singularum partium philosophiae, ut viderentur defectus et falsitates in codicibus Latinorum. Sed hi libri et hae personae non possunt procurari sine principibus et praelatis, ut manifestum est. 318 Opus maius , pars III, c. 12; Bridges III, s. 120: Et non solum nocivum est, valde verecundum est, quando inter omnes sapientes Latinorum praelati et principes non inveniunt unum hominem qui unam literam Arabicam vel Graecam sciat interpretari, nec uni nuntio respondere, sicut aliquando accidit; ut intellexi quod Soldanus Babyloniae scripsit domino Regi Franciae qui nunc est, et non fuit inventus in toto studio Parisiensi nec in toto regno Franciae qui sciret literam sufficienter exponere, nec nuntio ut oportuit respondere. Et dominus Rex de tanta ignorantia multum mirabatur, et valde ei displicuit quod sic invenit clerum ignorantem . Slovo clericus je třeba p řekládat jako „vzd ělanec, u čenec“, pop ř. jako „student teologie“. V tomto významu je používá nap říklad Geoffrey Chaucer ve svých Canterburských povídkách (konkrétn ě Povídka oxfordského studenta – Clerk of Oxenford ). Postupem času se z něj v živých jazycích stane „ú ředník“ (anglicky clerk , francouzsky clerc ). Viz poznámkový aparát Chaucerova p řekladatele Františka Vrby in: Chaucer, Geoffrey: Canterburské povídky . Odeon, Praha, 1970.

92

Bacon pomalu dospívá k jednomu z hlavních argument ů pro ší ření znalosti cizích jazyk ů, a tím je pohodlné obracení nev ěř ících. Jasn ě zde vyplývá Baconem častokrát kladený důraz na užite čnost. Mnoho žid ů by bylo možno obrátit na k řes ťanskou víru, jen kdyby latiníci byli schopní vysv ětlit jim, že se mýlí, a to v jejich rodné řeči. 319 Takto jsou však latiníci nuceni p řihlížet zatracování po četných duší. Stejn ě tak jsou ve h ře duše ostatních pohan ů, Saracén ů a Tatar ů. K řížová výprava nic nesvede, protože násilím se podle Bacona nepoda ří tolik, jako dostate čnou kazatelskou aktivitou. 320 Dokonce i špatn ě jazykov ě vybavení kazatelé dosáhli četných úsp ěch ů.321 Bacon si uv ědomuje, že k řes ťan ů je málo (pauci sunt Christiani ) a že celý sv ět je zabydlen nev ěř ícími, zárove ň ovšem není nikdo, kdo jim ukáže pravdu ( non est qui eis ostendat veritatem ). Také kv ůli Antikristovi, jehož čas se blíží, nelze podce ňovat moc jazyk ů a v ěd ( linguarum et literarum potestas ). Třebaže v prosazování mírového řešení p ři obracení nev ěř ících není Bacon přesv ědčivý, protože jinde se nevzpírá použití síly na ty, které nelze obrátit po dobrém, z uvedené argumentace vyplývá, jakou sílu p řikládá Bacon mluvenému slovu. Ú činky slovního projevu jsou p římo magické, a proto činnost řádu n ěmeckých rytí řů ( illi de Domo Teutonica ), neblaze proslulého surovým p řístupem k pohan ům, je velice škodlivá. Všichni pohanští Prusové by už dávno jist ě p řestoupili na víru pouhým vlivem kázání, nebýt páchání násilností. 322 Aby podpo řil sílu slova, Bacon dodává, že mu je znám p řípad nemocného člov ěka, kterého vylé čilo pár verš ů zav ěšených na krk. 323

319 Tamtéž , pars III, c. 13; Bridges III, s. 121: O damnum ineffabile animarum, cum facile esset innumerabiles Judaeos converti! 320 Tamtéž , s. 121: Nec valet bellum contra eos quoniam aliquando confunditur Ecclesia in bellis Christianorum, ut ultra mare saepe accidit et maxime in ultimo exercitu, scilicet domini Regis Franciae ut totus mundus scit; et alias si vincunt Christiani, non est qui terras occupatas defendat. Nec sic convertuntur sed occiduntur et mittuntur in infernum. 321 Tamtéž , s. 122: Praeterea fides ingressa non est in hunc mundum per arma sed per simplicitatem praedicationis, ut manifestum est. Atque pluries audivimus et certi sumus quod multi quamvis imperfecte sciverunt linguas et habuerunt debiles interpretes, fecerunt tamen magnam utilitatem praedicando, et innumerabiles converterunt ad fidem Christianam. O quam considerandum esset hoc negotium, et timendum est ne Deus requirat a latinis quod ipsi negligunt linguas ut sic negligant praedicationem fidei! Nam pauci sunt Christiani, et tota mundi latitudo est infidelibus occupata; et non est quis eis ostendat veritatem. 322 Tamtéž , s. 121-122: Non est dubium quin omnes nationes infidelium ultra Alemanniam fuissent diu conversae, nisi esset violentia fratrum de Domo Teutonica, quia gens paganorum fuit multoties parata recipere fidem in pace secundum praedicationem. Bacon se vrací ke kritice řádu n ěmeckých rytí řů v následujícím oddílu. Srov. Klemeshov, Aleksey: The Conversion and Destruction of the Infidels in the Works of Roger Bacon . in: Carvalho, J. (ed.): Religion and Power in Europe. Conflict and Convergence. Pisa University Press, Pisa 2007, s. 15-27. 323 Opus maius , pars III, c. 14; Bridges III, s. 123: Et novi hominem qui cum fuerat puer invenit hominem in campis qui ceciderat de morbo caduco, et scripsit illos versus ac posuit circa collum ejus, et statim sanatus est. Viz též úvodní studii Martina Pokorného Roger Bacon a zrod ú činného slova in: Roger Bacon: O znacích . Oikúmené, Praha 2010.

93 Vidíme, že jakkoli je Bacon odp ůrcem magických praktik, proti nimž se ohrazuje křes ťanskou vírou, je vysloveným stoupencem magického p ůsobení slov, a jak vyplyne z pozd ějšího, i zastáncem p řírodní magie a astrologie. K odlišení v ědy a magie má posloužit experimentální v ěda. Co však Bacon pokládal za magii? Nap ř. ve spisku Tractatus brevis et utilis , který p ředsadil p řed svou edici Secretum secretorum , Bacon ost ře odsuzuje geomancii, pyromancii, hydromancii a další praktiky jako v ěci čist ě magické ( purissime magica ). Chiromanty a pyromanty ozna čuje dále dokonce za p ředjezdce Antikrista ( precurrent Antichristum ). 324 Naopak schvaluje prognostickou astrologii ( astrologia iudicialis ), kterou zavrhl Grosseteste v díle Hexaemeron ( O šesti dnech stvo ření ). 325 Odlišujícím prvkem by mohlo být tedy p ůsobení problematických praktik na člov ěka. Jestliže je p ůsobení zlé, jde o zavrženíhodnou činnost. Poukazuje-li ovšem n ějaký magický úkon k lidskému blahu (tj. konverze ke k řes ťanství, prodloužení života), je t řeba tento postup ospravedlnit a nezam ěň ovat s černou magií.

324 Secretum secretorum. Ed. Robert Steele. OHI, V. Clarendon Press, Oxford 1920, s. 6-7. Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on Astronomy-Astrology: The sources of the Scientia Experimentalis. in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 186-187. 325 Tamtéž , s. 178-179.

94 II.3 Utilitas přírodních v ěd

Po dlouhých staletích se v Evrop ě otev řela možnost studia p řírodních v ěd na pat řičné úrovni poprvé p ři katedrální škole v Chartres. Specializaci na kvadrivium zde zp ůsobil nejprve závan platónismu, konkrétn ě v Calcidiov ě komentá ři dochovaný zlomek z Ciceronova spisu De re publica nazvaný Scipion ův sen , který objas ňuje platónskou kosmologii obsaženou v dialogu Timaios. Svébytn ěji se rozvinutí p řírodov ědného studia chopili v Oxfordu, kde řada učenc ů disponovala z arabštiny p řeloženými poznatky o Aristotelových knihách o p řírod ě. Dědicem této oxfordské tradice se stal v plném rozsahu práv ě Roger Bacon, který však neza čal propagovat p řírodní v ědy a nabádat ke zdokonalování poznatk ů o p řírod ě kv ůli zápalu pro v ědu samotnou. Klí čovým motivem je pro n ěj možnost zlepšení znalosti bible, a tedy i lepší pochopení boží zv ěsti. Je t řeba mít neustále na pam ěti, že Bacon usiluje ve čtvrtém a pátém oddílu Opus maius o poznání p řírody i z toho d ůvodu, aby lidé mohli využít co možná nejvíce možností, které jim p říroda poskytuje. Motivací ke studiu a rozvoji p řírodních v ěd je tedy porozum ění biblickému textu a zárove ň využití skrytých dar ů p řírody, mezi n ěž pat ří um ění lé čit choroby stejn ě jako sepisování recept ů na dlouhov ěkost. Čtvrtý oddíl Opus maius je v ěnován pojednání o matematice a je rozd ělen na šest částí. Vlastní matematická část Opus maius je rozd ělená na dv ě části. První pojednává o užite čnosti matematiky pro přírodní v ědy a druhá o užite čnosti matematiky pro teologii. V každé z nich Bacon specifikuje, jak by matematika mohla p řisp ět v ědám. Následuje t řetí část, která se zabývá astronomickým pozorováním, čtvrtou tvo ří vý čet jmen kon čin, obyvatel a řek, pátá pojednává o náprav ě kalendá ře a šestá část se zabývá nutností v ěnovat se astrologii. Jako celek tedy čtvrtý oddíl p ůsobí pon ěkud nesourod ě a byl z řejm ě složen papeži spíše ad hoc, na ukázku Baconova rozhledu. 326 Část o užitku matematiky pro p řírodov ědu Bacon dále d ělí na t ři distinkce. V první distinkci p ředstavuje matematiku jako bránu a klí č ( porta et clavis ) ke všem v ědám poté, co se vrátil ke zmínce o moci jazyk ů a jejich podílu na moudrosti. 327 Zásluha matematiky

326 Matematika je nejpozd ěji od dob Boethiových zast řešující pojmenování n ěkolika obor ů operujících s čísly, mezi n ěž se řadí geometrie, aritmetika, astronomie a hudba. 327 Opus maius , pars IV, dist. I, c. 1; Bridges I, s. 97: Manifestato quod multae preclarae radices sapientiae dependent ex potestate linguarum, per quas est introitus in sapientiam Latinorum, nunc volo revolvere fundamenta ejusdem sapientiae penes scientias magnas, in quibus est specialis potestas respectu caeterarum scientiarum et rerum hujus mundi. …Et harum scientiarum [sc. humanarum et divinorum] porta et clavis est mathematica, quam sancti a principio mundi invenerunt, ut ostendam, wt quae semper fuit in usu omnium sanctorum et sapientum prae omnibus aliis scientiis. Cujus neglegentia jam per triginta vel quadraginta annos destruxit totum studium Latinorum. Quoniam qui ignorat eam non potest scire caeteras scientias nec res hujus

95 spo čívá zejména v tom, že podává osv ědčené poznání ( cognitio certificata ) a p římo usm ěrňuje ( recte applicet ) k ostatním v ědám paprsky, které přijala od moudrosti. Tím matematika zaru čuje poznání bez omyl ů a bez pochybností ( sine errore et sine dubitatione ). Terminologicky zde Bacon odlišuje moudrost a v ědy, činí tak však dle m ě proto, aby nad řadil moudrost, která se vztahuje k Bohu, nad aplikované poznatky, které dodávají v ědy. Moudrost tak u Bacona odkazuje na praktický, etický z řetel poznání, kdežto v ědy se vztahují k Bohu zprost ředkovan ě p řes užite čnost teologii. N ěkde na pomezí moudrosti a v ěd pak stojí teologie, blíže k moudrosti, a filosofie, blíže k vědám. Takto pom ěrn ě vágn ě si vysv ětluji provázanost v ěd v Baconov ě systému. Bacon je uhranut číselnými vztahy, pou čkami a obrazci. Mezi často zmi ňovanými autory v první kapitole čtvrtého oddílu figurují Boethius, Ptolemaios či Alfarábí. Matematika slibuje řešení množství problém ů zp ůsobených nejistotou, která provází poznávací proces. Bacon se ale nesnaží o matematizaci humanitních v ěd (nap ř. o to, co dnes známe v podob ě kvantitativního sociologického výzkumu), jak by se mohlo zdát, pouze upozor ňuje na v ědu manipulující s čísly a na její všestranný p řínos pro bádání, na pot řebu schopnosti a um ění nakládat s čísly, znát geometrické zákonitosti a operace. Jeho zám ěrem je poukázat i na skute čnost, že všechny v ědy na matematice tak či onak závisí anebo jako nap ř. logika nutn ě záviset musí ( necesse est logicam a mathematicis dependere ). 328 Když Bacon zd ůvod ňuje nezbytnost matematiky pro ostatní v ědy, vznáší r ůzné argumenty. Jednak v ědy používají matematické obrazce k vysv ětlování ( utuntur exemplis mathematicis ), jednak matematické poznání je nám jakoby vrozené ( mathematicarum rerum cognitio est quasi nobis innata ). Matematika se dále m ůže pyšnit neobvyklým primátem, byla totiž objevena jako první z částí filosofie ( haec scientia prius est inter omnes partes philosophiae inventa ). Bacon samoz řejm ě naráží i na Pýthagora, o n ěmž ví, že se poprvé za čal nazývat filosofem. 329 Čtvrté pozvání ke studiu matematiky zní: matematika je nejsnazší v ěda, protože neuniká rozumu žádného člov ěka ( non refugit intellectum alicujus ). I prostí a nevzd ělaní lidé um ějí kreslit, po čítat i zpívat, tudíž ovládají matematické úkony ( laici enim et

mundi, ut probabo. Et, quod pejus est, homines eam ignorantes non percipiunt suam ignorantiam, et ideo remedium non quaerunt. 328 Tamtéž , pars IV, dist. I, c. 2; Bridges I, s. 102. Podobně i kategorie kvantity je p římo založena na poznání matematiky, tudíž poznání kategorií si vyžaduje u Bacona matematické znalosti. Srov. tamtéž : Nam sola mathematica constituitur de quantitate cognoscenda. Quantitati vera anexa sunt praedicamenta de quando et ubi. Nam quando attinet tempori, et ubi oritur ex loco. Praedicamentum habitus non potest cognosci sine praedicamento ubi, ut docet Averroes in quinto Metaphysicae. 329 Brewer, Opus tertium , c. XXI; Brewer s. 80: … unde philosophus est amator sapientiae; et principalis de istis et primus fuit Pythagoras. Nam cum quaesitum fuit ab eo, "Quis esset ?" respondit quod philosophus; et ab eo omnes postea habuerunt hoc nomen; prius enim vocabantur sophi, id est, sapientes.

96 omnino illiterati figurare et computare sciunt, et cantare, et haec sunt opera mathematicae ). Dále je tato v ěda p řístupná i nejzabedn ěnějším u čenc ům ( videmus quod clerici licet rudissimi mathematicalia possunt scire ), lze ji pokládat za první krok u čebního procesu ( pueri a nobis notioribus et primo addiscenda incipiunt ) a než se n ěkdo za čne u čit zpívat, musí se nau čit po čítat (necesse esset eis scire de numeris ante cantum ). 330 V mládí se nadto člov ěk u čí velmi rychle ( juvenes possunt cito scire mathematicalia ) a matematika vede od snadn ějšího poznání věcí k poznání p řirozenosti ( a notioribus nobis ad notiora naturae ). Osmý d ůvod cílí na podstatu poznání, matematika zaru čuje, jak už bylo podotknuto, jistotu poznání ( in mathematica possumus devenire ad plenam veritatem sine errore, et ad omnium certitudinem sine dubitatione ). Tento argument je dále ješt ě jednou zd ůrazn ěn: pouze v matematice existuje jistota bez pochybnosti ( in sola mathematica est certitudo sine dubitatione ). 331 Z tohoto vý čtu vyplývá jednak to, jak široký význam Bacon p řikládá ozna čení mathematica , jednak význam matematiky jako p ůvodkyn ě pravého poznání a jako záruky jeho pravdivosti. U mnoha svých tvrzení se Bacon odvolává na soudy vyčtené z knih arabských u čenc ů, církevních otc ů anebo se odvolává na viri famosissimi, tj. své zesnulé duchovní u čitele Roberta Grossetesta (†1253) a Adama Marshe (†1259). Nejinak tomu je u prosazování studia matematiky pod autoritou papeže ve sférách vzd ělanc ů.332 Bacon se dále vy čerpávajícím zp ůsobem zasazuje o studium matematiky a zmi ňuje její p řednosti a klady. Kdokoli totiž pronikne hloub ěji do v ěd, pozná záhy, že se bez matematických znalostí neobejde. Baconovo nadšení pro matematiku jde tak daleko, že pojednání, mají-li být jistá ( certa ), budou muset verifikovat veškeré náležitosti matematickým postupem. Tak bude vylou čena p řítomnost domn ěnek ( speculatio ). 333

330 Pokud jde o clerici rudissimi , Bacon si nebere servítky v ůč i vzd ělanc ům ani pozd ěji v roce 1272. Za p říklad může sloužit invektiva proti t ěm, kte ří schra ňují knihy jako majetek, aniž by se obt ěžovali nahlédnout do nich. Srov. Compendium studii philosophiae , c. II; Brewer, s. 409: Nec potest avarus convertere cor ad amorem sapientiae, quia semper inhiat pecuniis, et nititur semper cumulare divitias; quia si avarus multos aliquando congregat libros, pro certo eis non ut instrumentis sapientiae utitur, sed ut thesauro; sicut videmus in omnibus avaris clericis in hoc mundo. 331 Opus maius , pars IV, dist. I, c. 3; Bridges I, s. 103-107. 332 Tamtéž , s. 108: Ad omnem autem confirmationem potest ratio ultima sumi ex experientia sapientum; nam omnes sapientes antiqui laborarunt in mathematica, ut omnia scirent, sicut nos vidimus de aliquibus nostri temporis, et audivimus de aliis, qui per mathematicam, quam bene sciverunt, omnem scientiam cognoverunt. Inventi enim sunt viri famosissimi, ut Episcopus Robertus Lincolniensis, et Frater Adam de Marisco, et multi alii, qui per potestatem mathematicae sciverunt causas omnium explicare, et tam humana quam divina sufficienter exponere. … Quapropter manifestum est quod mathematica est omnino necessaria et utilis aliis scientiis. 333 Tamtéž , s. 108: Si quis vero in particulari descenderet applicando mathematicae potestatem ad singulas scientias, viderit quod nihil in eis posset sciri magnificum sine mathematica. Sed hoc nihil aliud esset, nisi constituere tractatus certos de omnibus scientiis, et per vias mathematicae verificare omnia quae scientiis caeteris sunt necessaria. Sed hoc non est praesentis speculationis.

97 Postupme ke druhé distinkci. V ní se Bacon snaží vysv ětlit, že poznání všech v ěcí tohoto sv ěta nezbytn ě vyžaduje matematiku, a za číná výklad u astronomie, která operuje s po čty nebí a hv ězd. V ěci nebeské však ovliv ňují v ěci pozemské, proto matematika nachází uplatn ění i v astrologii při odhalování zákonitostí p ůsobení hv ězd na pozemské události. 334 Matematika je ovšem nezbytná také pro vzdorování Antikristovi. 335 Nakonec p řichází na řadu metafyzicko-geometrické spekulace o ší ření, lomu a rozptylu paprsk ů, které mají názorn ě dokládat význam rozli čných geometrických obrazc ů. Moc geometrie vysvítá zcela jasn ě na p říkladu konstruování vhodných zrcadlových ploch, zápalných zrcadel. Sám Antikrist podle Bacona používá zápalná zrcadla k vypalování měst a celých armád. 336 Jestliže zbran ě hromadného ni čení používá Antikrist, pro č by je nemohli použít proti Antikristovi i k řes ťané? Pozoruhodný vývoj zaznamenal tento post řeh v příslušné kapitole spise Opus tertium . Nejzazší a nejv ětší moc geometrie ( ultima et maxima potestas geometrica ) se totiž ukáže, když zrcadlo usm ěrní a soust ředí slune ční paprsky na města nev ěř ících a naráz je úpln ě sežehne. 337 Tím padá pod st ůl Baconova p ůvodní teze o prosazování misijních podnik ů k nev ěř ícím výhradn ě mírovou cestou. 338 A zde je t řeba u činit malou odbo čku k experimentální v ědě. Bacon je fascinován výsledky matematiky a optiky ve spojení s experimentální v ědou, podn ět k zaobírání se tímto

334 Tamtéž , s. 110: Sed coelestia sunt causae inferiorum. Ergo non scientur haec inferiora, nisi sciantur coelestia, et illa sine mathematica sciri non possunt. Vliv nebes na zemské d ění Bacon nepopírá, vymezuje se jen v ůč i magii. Nadále se d ůrazn ě zastává astrologie. 335 Gasquet, s. 514: Quod si ecclesia scrutaretur prophetias sacri textus et dicta sanctorum et sententias Sibille et Merlini et aliorum prophetarum gentilium, adderetque considerationes mathematicas et scientie experimentalis proculdubio utiliter posset sibi providere contra tempora antichristi et suorum. 336 Opus maius , pars IV, dist. II, c. 2; Bridges I, s. 116: Et credendum est quod Antichristus his [sc. speculis comburentibus] utetur, ut civitates et castra et exercitus comburat. Quoniam si modica congregatio radiorum per fractionem vel speculum concavum comburit sensibiliter, quanto ergo magis in infinitum, quando radii infinities infiniti congregabuntur per hoc speculum? Aestimant sapientes hoc esse necessarium. 337 Tamtéž , c. XXXIII; Brewer, s. 112: Unde vulgatum est quod speculo concavo ad solem posito ignis accenditur, cujus demonstrationem et figurationem transcripsi. Si iterum fiat reflexio radiorum solarium in fervido tempore a superficie ovalis figurae vel annularis, possunt congregari omnes radii, qui cadunt in totam superficiem corporis specularis; et tune, quia infinities infiniti radii congregantur, potest fieri combustio cujuscunque combustibilis, ut ligna comburantur, et lapides calcinentur, et metalla fundantur. Et hoc est unum de ultima et maxima potestate geometricae; praecipue cum potent fieri haec combustio in omni distantia quam volumus, ut omnis exercitus contrarius, et castrum, et civitas infidelium comburantur. Bacon v Opus tertium upozor ňuje na roli experimentální v ědy a prohlašuje, že řemeslné zhotovení zápalného zrcadla si vezme na starost experimentátor. Je to práv ě experimentátor, který dokáže sestrojit krom ě oby čejných zrcadel i zrcadlo bojové, zápalné, a tím m ůže prosp ět církvi, protože zápalné zrcadlo zni čí tatarské vojsko. Nedostatek financí však brání výchov ě t ěchto experimentátor ů. Viz Opus tertium , c. XIII; Brewer, s. 45: Omnia enim magnifica ad usum hujus scientiae pertinent, licet praeparetur operatio multorum per alias scientias. Verbi gratia: facere speculum comburens pertinet ad geometriam, quia figuratio determinata requiritur; sed geometria non excogitat hoc opus mirabile, nec usum ejus, sed experimentator, qui vult omne combustibile comburere per hoc speculum ad radios solis, et in omni distantia qua voluerit. 338 Odpovídající místa o preferování mírného postupu proti nev ěř ícím jsou Opus maius , pars III, c. 13; Bridges III, s. 121-122 – tamtéž , pars VII; Bridges II, s. 376-377.

98 vynálezem mu ovšem zavdala od antiky traktovaná historka p ři dobývání Syrákús. 339 Matematik Archimédés m ěl sestrojit zápalná zrcadla a jejich pomocí p ůsobit škody římskému vojsku. 340 Odkud se Bacon dozv ěděl o t ěchto Archimédových vynálezech, není jasné, mohly to však být p řeložené arabské či neznámé řecké zdroje. 341 Bacon se dokonce domnívá, že s pomocí zápalných zrcadel by bylo možné vypudit Saracény od božího hrobu a m ěsto Akkon

339 Tamtéž , c. XIII; Brewer, s. 46: Et certe combustio in omni distantia, qua voluerimus, constaret plus quam mille marcas antequam specula sufficientia fierent ad hoc; sed valerent plus quam unus exercitus contra Tartaros et Saracenos. Nam omnem exercitum et castrum contrarium posset experimentator perfectus destruere per hujusmodi combustionem ad solos radios solares, sine alio igne. Mira res est haec, sed multa alia sunt mirabiliora in hac scientia; et paucissimi sunt dediti huic scientiae propter defectum expensarum. Bacon fascinován zápalnými zrcadly sepsal i samostatný spis De speculis comburentibus (kriticky vydal David C. Lindberg). 340 Činy Archiméda ze Syrákús a jeho mechanické a optické stroje, kterými sicilští Řekové vzdorovali Říman ům, kte ří je v roce 212 p ř. Kr. oblehli a následn ě dobyli, Bacon znal podle Šíra z pasáží dochovaných v arabském překladu. Srov. Šír, Zbyn ěk: Řecké spisy o zápalných zrcadlech a teorie kuželose ček . in: Karfíková, Lenka – týž (eds.): Číslo a jeho symbolika od antiky po renesanci . CDK, Brno 2003, s. 123-133. Vzhledem k tomu, že není jisté, zda Bacon četl arabsky, lze uvažovat o tom, že si opat řil údaje o Archimédovi z jiných zdroj ů. Legenda o vojenském použití zápalných zrcadel se zachovala u byzantských spisovatel ů a její nejstarší verze pochází z druhého století po Kr. Spisovatel Didymos ji lí čí takto: „Zvlášt ě jedna v ěc se stala p ředm ětem Archimédových úvah, totiž zrcadla zapalující na danou vzdálenost. I poru čil jednomu ze svých žák ů, aby vystoupil na m ěstské hradby na stran ě zálivu a postavil se čelem k nep řátelskému lo ďstvu. Ten pak díky Archimédov ě doporu čení ur čil vzdálenost mezi svou polohou na hradbách a polohou velkého nep řátelského korábu. U činil tak za pomoci astrolábu či jiného nástroje umož ňujícího ur čovat vzdálenosti. Poté se s těmito informacemi vrátil k Archimédovi. Když Archimédés ov ěř il vzdálenost mezi hradbami a nep řátelskými koráby, poru čil skupin ě odvážných dobrovolník ů, aby se p řipravili a šli s ním na hradby na ur čené místo a v daný časový okamžik. Potom p řinesl zápalná zrcadla. Vskutku, nejednalo se o jedno zrcadlo, ale o mnoho zrcadel p ůsobících vzn ět v závislosti na vzdálenosti, která je d ělí od nep řátelských koráb ů. Každému muži sv ěř il jedno zrcadlo a ukázal jim, jak s nimi zacházet v okamžiku, kdy bude slunce v míst ě, ze kterého je možno paprsky odrazit ve sm ěru nep řátelských koráb ů. Když bylo toto vše vykonáno, námo řníci sotva m ěli čas ucítit, že se koráb vzn ěcuje a stává se obětí ohn ě, jehož p říčinu nepozorovali, nebo ť v blízkosti jejich koráb ů nebyl žádný voják ani nikdo jiný. Od té chvíle nepochybovali o tom, že se jedná o oheň seslaný z nebe, a ve zmatku prchali. Zachránili se jen ti, jejichž koráb odražené paprsky nezasáhly. Ti pak, jimž se poda řilo uprchnout, se již nikdy nevrátili do onoho města kv ůli strašným v ěcem, jichž se stali o čitými sv ědky.“ – P řeklad z francouzštiny Zbyn ěk Šír podle Rashed, Roshdi: Les catoptriciens grecs I. Les miroirs ardents , Paris 2000, s. 337-339, viz Šír: c. d. , s. 123-124. Popisy neobvyklých jev ů se zabýval byzantský matematik Anthemios z Tralleis (6. století), z jehož díla uve řejnil zlomky Westermann, Anton (ed.): Scriptores rerum mirabilium Graeci . Brunsvigae et Londini 1839, s. 149-158. K problematice zápalných zrcadel srov. Knowles Middleton, W. E.: Archimedes, Kircher, Buffon, and the Burning-Mirrors . in: Isis 52, 4, 1961, s. 533-543; Knorr, Wilbur: The Geometry of Burning-Mirrors in Antiquity . in: Isis 74, 1, 1983, s. 53-73. Starší diskusi o Archimédovi a cenný seznam relevantních odkaz ů k antickým zdroj ům pojednávajícím o zápalných zrcadlech viz Heiberg, Johan Ludvig: Quaestiones Archimedeae . Sumptibus Rudolphi Kleinii, Hauniae 1879, s. 39-41. 341 Konkrétní ú činek Archimédových mechanických stroj ů popisuje Plútarchos: Životopisy slavných Řek ů a Říman ů sv. I. – Marcellus . P řeklad Antonín Hartmann, Odeon, Praha 1967, s. 524: „Nyní spustil Archimédés svoje stroje. Na pozemní vojsko létaly st řely r ůzného druhu a obrovské kamenné bloky, které dopadaly s hlukem a neuv ěř itelnou rychlostí, rozdrtily svou vahou všechny, kte ří se nekryli, a p ůsobily zmatek v řadách vojska. Sou časn ě se z hradeb proti lodím vysoko vysunuly berany a silou obrovského tlaku shora je potáp ěly do hlubin nebo železnými chapadly či klešt ěmi podobnými zoban ům je řáb ů uchopily lo ď, zvedly ji p řídí do výše, takže stála na zádi, a pono řily ji, jinou lo ď lany a háky z vnit řku p řitahovali k břehu a to čili jí do kruhu, až narazila na skaliska pod hradbami, takže posádka lodi byla v ětšinou zni čena a zahynula. Často se stávalo, že n ěkterá lo ď byla úpln ě vyzdvižena z mo ře, to čila se jako ve víru a vznášejíc se ve výši skýtala hr ůznou podívanou; nakonec námo řníci z lodi vypadli nebo byli vymršt ěni a prázdná lo ď narazila na hradby, anebo když chapadlo povolilo, spadla do mo ře.“ T řebaže Bacon se k této Plútarchov ě relaci s nejv ětší pravd ěpodobností nedostal, Archimédés nepochybn ě byl inspira čním zdrojem jeho vlastních úvah o užitku mechaniky a p řírodních v ěd.

99 by získalo významnou podporu. 342 Tyto a podobné úvahy se do čkaly nezvyklé pozd ější odezvy. Inspirovaly totiž Pierra Duboise (1250/1260-1321), normandského advokáta ve službách krále Filipa IV. Sli čného, k argument ům obsaženým ve spisu O znovuzískání Svaté zem ě (De recuperatione Terre Sancte ). 343 Nápl ň t řetí a čtvrté Rogerovy distinkce tvo ří pojednání o optických zákonitostech, paprscích a jejich významu. Jednotlivé kapitoly tvoří krátká pojednání o r ůzných fyzikálních jevech nebo objektech, mezi n ěž pat ří sv ětlo hv ězd, lom paprsk ů p řecházejících z měsí ční sféry do oh ňové sféry, polární klima, teplota v horských pásmech, výst řednost slune ční dráhy, vliv klimatu na temperament, p říliv a odliv, vliv hv ězdných a m ěsíčních paprsk ů na lidské zdraví, uhranutí, otázka nekone čnosti materie, otázka existence prázdna, odmítnutí atomistické teorie, kulový tvar sv ěta, platónská t ělesa, jednota času či gravitace. Bacon rychle přechází od tématu k tématu, diskutuje o optických zákonitostech vedle zem ěpisných daností a fyzikální jevy prokládá metafyzickými úvahami. Opírá se zejména o vývody Aristotela, Averroa, Ptolemaia, Abú Ma‘šara, Euklida, ale i Plinia staršího, Solina, Martiana Capelly, Ovidia, Teodosia z Tripolisu a Jordana Nemoraria. Na základ ě bedlivého posouzení lomu paprsk ů tak pro Bacona vyplývá nap říklad to, že nejen hv ězdy, ale i M ěsíc zá ří svým vlastním

342 Opus tertium , c. XXXVI; Brewer, s. 116: Certe si duodecim talia specula haberent Aconenses, et illi qui sunt ultra mare Christiani, ipsi sine effusione sanguinis pellerent Saracenos de finibus eorum; nec oporteret dominum regem Franciae cum exercitu transire pro illa terra acquirenda. 343 Langlois v úvodu k edici tohoto díla p řipomíná, že Dubois byl jeden z mála Baconových sou časník ů, kte ří dovedli ocenit jeho p řínos a zmínili se o jeho spisech. Dubois podlehl Baconovým slibným vizím o porážce Saracén ů zápalnými zrcadly a podobnými zbran ěmi z antických čas ů a Baconovy názory p řijímá jako možná řešení. Dubois, Pierre: De recuperatione Terre Sancte . Traité de politique générale . Ed. Charles Victor Langlois. Picard, Paris 1891, s. 65: (XLIX) 79. In mathematicis vero scienciis propter plures earum utilitates, praecipue tactas in libello Super utilitatibus hujusmodi confecto per fratrem Rogerum Bacon de ordine Minorum, expediet aliquos hujus provisionis discipulos instrui, prout in illis sapientes commodius et brevius viderint expedire; in illis que prodesse poterunt ad adquisitionem et conservationem Terre Sancte potius insistendo. ... A dále tamtéž , s. 68 : (LII) 84. ... Expediet etiam aliquos istorum instrui secundum documenta libelli predicti De utilitatibus mathematicarum confecti, in factionibus variorum instrumentorum, ut speculorum ardentium et aliquorum instrumentorum ad guerras utilium, prout secundum perspectivas mathematicarum et naturalium scienciarum fieri poterit; secundum quas artes multa sunt possibilia fieri que non sunt nota in hiis regionibus Occidentis. Citovaným spisem Super utilitatibus resp. De utilitatibus je mín ěn IV. oddíl Opus maius (v rukopisech ozna čován jako De utilitatibus scientiae mathematicae verae ). Bacon stojí nepochybn ě i v pozadí Duboisovy myšlenky k řes ťanské unie a spole čné federace, pro kterou je Dubois pokládán za jednoho z předch ůdc ů evropské integrace. Jednotu požaduje po k řes ťanech totiž i Bacon. Dubois, jako straník Filipa Sli čného a nep řítel papeže Bonifáce VIII., by si p řál mít za hlavu spole čenství francouzského krále, kdežto Bacon v této v ěci spoléhá jedin ě na papeže. P řes silný sekulariza ční aspekt u Duboise a silné eschatologické pnutí u Bacona však lze hovo řit o shodných rysech. Dubois, ctitel velkých scholastik ů, je však d ůsledn ější. K ideji sv ětového míru a evropského spole čenství viz tamtéž , s. 3: Idcirco inter catholicos omnes, saltem ecclesie romane obedientes, pacem firmari taliter expedit quod una sit respublica, sic fortiter unita quod non dividatur. Duboisov ě p řínosu, myšlence spolupráce mezi národy, se v ěnuje Lange, Christian Lous: Histoire de l'internationalisme I., Aschehoug, Kristiania 1919, s. 90-108. K myšlence mírového politického uspo řádání ve st ředov ěku viz Oexle, Otto Gerhard: Peace Through Conspiracy . in: Bernhard Jussen (ed.): Ordering Medieval Society: Perspectives on Intellectual and Practical Modes of Shaping Social Relations. Pennsylvania 2001, s. 285-322.

100 sv ětlem. Tedy neplatí domn ěnka, že Slunce je jakoby sví čka a hv ězdy a M ěsíc jsou jakoby zrcadla. 344 S odvoláním na Ptolemaia dále nap ř. uvádí, že Slunce je 170krát v ětší než Zem ě. V druhé části čtvrtého oddílu Opus maius stojí velmi blízko sebe dnes tak rozdílné obory jako teologie a matematika. Užitku matematiky pro teologii si však byli v ědomi i církevní otcové a patriarchové, p ůvodcem matematických dovedností byl podle tradice Noem ův syn Šém. Mezi sedmero uvedených aspekt ů užite čnosti matematické v ědy pro teologii pat ří: 1) poznání nebeských jev ů ( notitia coelestium rerum ), Bacon se opírá zejména o Ptolemaia a al- Fargáního (Alfraganus); 2) astronomie ov ěř uje správné ur čení geografických míst z textu Písma ( nihil magnificum sciri potest nisi sciantur haec loca ), znalec t ěchto míst tudíž dojde ke správnému výkladu textu; 345 3) ur čení správné chronologie a posloupnosti svátk ů liturgického roku – astronomie se podílí na ur čení data významných událostí: stvo ření sv ěta, potopy lidstva (podle Josefa Flavia nastala v listopadu, podle Abú Ma’šara 2226 let, 1 m ěsíc, 23 dní a 4 hodiny po uhn ětení Adama z hlíny), narození Krista, a hlavn ě otázky spjaté s kalendá řem a církevními svátky – tomuto tématu Bacon v ěnoval samostatný spis Výpo čet ( Compotus ) o reform ě církevního kalendá ře. Mimod ěk matematika souvisí i s vypo čítáváním v ěku patriarch ů a ur čováním polohy rajské zahrady; 346 4) znalost lunárního kalendá ře u Žid ů, přistání Noemovi archy, datum ud ělení Desatera ad., v úvahu tu p řicházejí teorie Bedy, Mariana Scota a Gerlanda; 347 5) geometrie hraje d ůležitou roli p ři porozum ění symbolice

344 Opus maius , pars IV, dist. IV, c. 1; Bridges I, s. 129. K uvedené problematice se Bacon vrací na jiných místech. Srov. Opus tertium , c. XXXVII; Brewer, s. 118-119. Zvláštní pozornost astronomii v ěnuje Bacon ve druhé knize spisu Communia naturalium , v ěnované nebeským t ěles ům a úkaz ům ( De celestibus, Ed. R. Steele, Clarendon Press, Oxford 1913). 345 Opus maius , pars IV; Bridges I, s. 183-184: Qui vero imaginationem bonam locorum habuerit, et situm eorum et distantiam et altitudinem et longitudinem latitudinem et profundum cognoverit, necnon et diversitatem eorum in caliditate et siccitate, frigiditate et humiditate, colore, sapore, odore, et pulchritudine, turpitudine, amoenitate, fertilitate, sterilitate, et aliis conditionibus expertus fuerit, et optime placebit ei historia literalis, et de facili atque magnifice poterit ingredi ad intelligentiam sensuum spiritualium. Non enim est dubium quin viae corporales significent vias spirituales, et loca corporalia significent terminos viarum spiritualium et convenientiam locorum spiritualium, quoniam locus habet proprietatem terminandi motum localem et rationalem continentiae; et ideo istorum locorum cognitio et literam facit, ut dictum est, intelligi, et vias parat ad intelligentias spirituales: quod multipliciter confirmatur per dicta et facta et scripta sanctorum. Zbylý text čtvrtého oddílu Opus maius p řestává být od strany 175 Bridgesovy edice člen ěn do kapitol. 346 Baconovo soukromé badatelské úsilí se zam ěř uje s obzvláštní naléhavostí na problém dlouhov ěkosti, v ěnoval jí raný spis Epistola de retardatione accidentium senectutis (jeho pravost je zpochyb ňována), v němž zkoumá zp ůsoby oddálení dopad ů stá ří, a tématem dlouhov ěkosti se zabýval rozvlá čně i pozd ěji v Opus tertium a v Opus minus . Datum potopy od Abú Ma’šara Bacon uvádí v Opus tertium , c. LIV; Brewer, s. 208. Edici Baconova komputu viz Steele, Robert (ed.): Compotus fratris Rogeri. Clarendon Press, Oxford 1926, s. 1-211. Svazek obsahuje i komputy Roberta Grossetesta a Alexandra z Villa Dei. 347 Bacon je p řesv ědčen, že teologové nemají pot řebné astronomické v ědomosti a po čtá řskou obratnost. Opus maius , pars IV; Bridges I, s. 208: Sed haec omnia habent summam difficultatem, magis tamen propter hoc, quod theologi ignorant astronomiam et computum, et hujusmodi, quam propter difficultatem rei in se. Si enim essent periti in his, pro certo bene invenirent aetatem lunae et diem passionis [sc. Christi] , et mutarent multas sententias quas solemnizant.

101 Trojice, stavb ě Šalamounova chrámu, duze po potop ě, motiv ům na Áronov ě plášti zpodob ňujícím sv ět apod.; 348 6) Bacon uvádí p říklady, jimiž aritmetika prokazuje užite čnou službu teologii: čísla, zlomky a poškozená místa pojednávající o numerických hodnotách v textu, dále pak rozm ěry Zem ě, výška mrak ů, rozm ěry M ěsíce, Slunce a planet, po čty hv ězd apod.; 349 7) je zmín ěna d ůležitost hudby pro teologii, už pro skute čnost, že Písmo obsahuje množství muzikologických termín ů a uvádí r ůzné nástroje. 350 Všechny argumenty jsou smíšené s odkazy na díla jednotlivých myslitel ů a zakon čené obvykle v ětou utvrzující čtená ře ve významu probrané látky (nap ř. et ideo oportet theologum in hac parte scire bene radices astronomiae ). 351 Kritika Aristotela zaznívá nejz řeteln ěji p ři projednávání problému, zda a kdy lze spat řit duhu p ři dešti, je-li M ěsíc v úpl ňku. Není pravda, říká Bacon, že podle Aristotela je možné spat řit duhu za t ěchto podmínek jen dvakrát za patnáct let. Sám Avicenna, vévoda a kníže filosofie, usv ědčuje Aristotela z omylu. Na vin ě ovšem není Aristotelés sám, ale pomýlený překlad jeho d ěl. 352 Bacon se ve svých astronomických úvahách v třetí části čtvrtého oddílu Opus maius opírá o toledské tabulky a za autoritu pokládá astronoma Thábita ibn Kuru, o n ěmž se m ělo zato, že byl k řes ťanem. 353 Obsáhlému zkoumání podrobuje i astrologii. Vrací se zde však i k problematickému vztahu matematiky a magie.

348 Rozpoznání geometrické symboliky by se výraznou m ěrou zasadilo o poznání a moudrost v duchovní oblasti. Tamtéž , s. 211: O quam ineffabilis luceret pulchritudo sapientiae divinae et abundaret utilitas infinita, si haec geometricalia, quae continentur in scriptura, figurationibus corporalibus ante nostros oculos ponerentur. 349 Je pochopitelné, že Bacon spolu s jinými antickými u čenci pokládá za nejvyšší horu sv ěta řecký Olympos (2918 m n. m.). Srov. Tamtéž , s. 229-230. Na vršku této hory se nenalézá ani pára, ani vítr, jak dosv ědčili n ěkte ří lidé ( quod probant homines per experientiam ). 350 Tamtéž , s. 237: Scriptura enim plena est vocabulis musicalibus, sicut jubilare, exultare, cantare, psallere, cythara, cymbala, et hujusmodi diversi generis. Stejn ě jako pro teologii je hudba d ůležitá i pro uchování dobrých mrav ů, jak Bacon podotýká s odkazem na svatého Františka v Opus tertium , c. LXVIII; Brewer, s. 24498-299: Sic beatus Franciscus jussit fratri cytharistae ut dulcius personaret, quatenus mens excitaretur ad harmonias coelestes, quas pluries audivit. Mira enim musicae super omnes scientiae est et spectanda potestas. Nam, ut ait Boetius, aliae scientiae veritatis iuvestigatione laborant; haec vero non solummodo speculationi sed moralitati conjuncta est, et naturam permutat universam. Mores enim reformat, ebrietates sedat, infirmitates curat, sanitatem conservat, quietem somni inducit, non naturam auditus pervertens, sed superior eo facta, ipsam suaviter vincens. Bestiarum animos commutat, et in hominis obedientiam perducit. 351 Opus maius , pars IV; Bridges I, s. 180-238. 352 Tamtéž , s. 212-213: Nam Aristoteles magis omnibus philosophantibus nos involvit suis obscuritatibus in tractando de iride, ut nihil per eum quod dignum sit intelligamus, immo multa falsa in translatione Latinorum continentur, sicut ex interpretum varietate contendimus. Nam quod in codicibus Latinorum habetur, quod iris non accidit ad radios lunae nisi in quinquaginta annis bis, manifeste falsum est, sicut experiri, dummodo claritas lunae non impediatur per nubium densitatem. Et Avicenna dux et princeps philosophiae post Aristotelem, ut clamant omnes, seipsum ignorasse iridis naturam humiliter confessus est. 353 Druh pot řebných p říru ček se lišil dle obor ů. Pro astronomii jsou nezbytné tabulky vypracované od arabských učenc ů. Proslulosti nabyly tabulky k výpo čtu drah planet u čenci na dvo ře kastilského krále Alfonse X., podporovatele v ěd a um ění, tzv. tabulae Alfonsinae , a Ptolemaiovy tabulky zaznamenávající 1028 hv ězd. Tabulky k ur čení pohybu planet se d ělily na dva druhy. Jedny udávaly sou řadnice siderické (tabulky vypracované al-Chwárizmím a toledské), druhé udávaly sou řadnice tropické, které v návaznosti na Ptolemaia zpracoval al-Battání a práv ě u čenci na dvo ře krále Alfonsa X. Tabulky obsahovaly údaje i o konjunkcích Slunce a M ěsíce, a obsahovaly číselné sloupce. Dopl ňují je zvláš ť vypracované návody k použití, canones . Další

102

K vysv ětlení vztahu matematiky a magie je t řeba u činit odbo čku k Opus tertium , kde Bacon uvádí dvojí všeobecn ě chápaný vým ěr matematiky. Jednak je matematikou mín ěna magie, jednak jde o nejvznešen ější část filosofie. Dochází ovšem k nepat řičné zám ěně jedné za druhou. 354 D ůvodem je špatn ě zvolený ko řen slova, od kterého je název pro tuto v ědu odvozen. Správn ě totiž název „matematika“ pochází od řeckého slova mathesi s aspirovanou prost řední slabikou, nikoli od slov matései , mantis , manteia , které odkazují k magickým praktikám a k v ěšt ění. 355 V Opus maius bere v úvahu jen správný vým ěr matematiky, tedy sou část filosofie, nikoli v ědu o v ěšt ění. Uvedené nep řesné vymezení matematiky vede k mýlce, že matematika je sou částí magie. Tato špatn ě pochopená matematika vylu čuje svobodnou v ůli a filosofové takovou matematiku právem zavrhují. 356 Dochází rovn ěž k zám ěně k řes ťanských zázrak ů a magických kousk ů, avšak praví matematikové ( veri mathematici ) vždy zatracovali magii. Bacon ův vztah k magii je rozporuplný. Na jedné stran ě se proti ní staví z pozice v ěř ícího k řes ťana, na stran ě druhé nepopírá její ú činky, podobné k řes ťanským zázrak ům. Hluboká víra v ovliv ňování pozemského d ění nebem u n ěj vede k přesv ědčení o vlivu klimatu na mravy. 357 Ve čtvrté části čtvrtého oddílu Opus maius je p ředm ětem Baconova zkoumání náprava kalendá ře. Zaostalost v tak d ůležitých záležitostech jako je správné dodržování postu, nereformovaný církevní kalendá ř, který se zpož ďuje ve t řináctém století o plných osm dní, a další nedostatky u latiník ů p řivád ějí Bacona op ět k ocen ění jiných kultur, zejména židovské,

pom ůckou tohoto druhu jsou almanachy , které udávaly p řesnou polohu planety vždy po zhruba 5 až 10 dnech. Tyto polohy bylo možné vypo čítat na základ ě tabulek. Nepravidelnost v pohybech planet si vyžadovala neustálé opravy st ředních hodnot a umož ňovala sestavení almanachu pouze pro krátká časová údobí (na 1 rok). Astronomické tabulky m ěly velký význam jak pro sestavení astrolábu, tak i pro komputistiku, obor zabývající se výpo čty svátk ů církevního roku. Srov. Lexikon des Mittelalters VIII, heslo Tafeln , col. 417-420, autor E. Poulle. Bacon používal al-Chwárizmího tabulky, které p řeložil Adelard z Bath. O d ůsažn ějším vlivu tohoto u čence viz Hackett, J.: Adelard of Bath and Roger Bacon: Early English Natural Philosophers and Scientists . in: Endeavour 26, 2, 2002, s. 70-74. Nástin d ějin antické astronomie podal pro českého čtená ře nejnov ěji Špelda, Daniel: Astronomie v antice . Montanex, Ostrava 2006. St ředov ěkou astronomii p řibližuje týž: Astronomie ve st ředov ěku . Montanex, Ostrava 2008. P ůsobení arabských astronom ů na st ředov ěký Západ osv ětluje Boll, Franz: Sphaera. Neue griechische Texte und Untersuchungen zur Geschichte der Sternbilder. Teubner, Leipzig 1903, s. 412-461. 354 Opus tertium , c. LXV; Brewer, s. 269: Quoniam igitur nesciunt quod mathematica est duplex, una quae est magica, et altera quae est philosophiae pars nobilissima, ideo decipiuntur, unam pro alia accipientes, et utramque pro una computantes, cum sint omnino diversse. Sed in nomine conveniunt quoquo modo. Et quia fraus magicae praesumit suam insaniam occultare, miscendo considerationes suas cum coelestibus, quibus abuti magis creditor quam abutatur, quia fingit se sequi coelestia, sed mentitur. 355 Tamtéž , s. 269-270. 356 Opus maius , pars IV; Bridges I, s. 241: Et ideo philosophi universaliter damnant istorum falsorum mathematicorum insanias. 357 Tamtéž , s. 250: Immo secundum diversitatem cujuslibet climatis et etiam partium climatis variantur mores habitantium, ut in climate scilicet septimo Picardos, Gallicos, et Normannos, et Flamingos, et Anglicos, videmus manifeste in moribus discrepare, cum tamen sint continui ad invicem et propinqui.

103 nebo ť Židé byli podle n ěho nejzkušen ější astronomové. 358 Reforma kalendá ře je jednou z nejpal čiv ěji poci ťovaných pot řeb západního k řes ťanství, které Bacon propaguje, a proto se neváhá obrátit na papeže a vyzývá ho k náprav ě stavu, který diskredituje k řes ťanskou církev před ostatními vzd ělanými národy. Dost na tom, že nev ěř ící filosofové (z řad Arab ů, Žid ů a Řek ů) žijící mezi k řes ťany ve Špan ělsku a v Egypt ě jsou pohoršeni nad tím, že k řes ťané zanedbávají tak d ůležitou v ěc jako řád v liturgickém roce. 359 Bacon nep řichází s myšlenkami na opravení kalendá ře sám. Nutnost odhodlat se k radikálnímu řezu do vnímání času poci ťovalo více u čenc ů, v prvé řad ě Beda Ctihodný, a na n ěkteré z nich se Bacon odvolává. 360 Zmín ěné p řísp ěvky matematiky v ědě a sv ětu jsou vhodnými p ředpoklady pro to, aby se matematikové mohli podílet spolu s filosofy a teology na řízení k řes ťanské republiky. 361 K politickému angažmá v ěd vede Bacona op ět jeho akcent na užite čnost. Má-li být n ějaká věda cele prosp ěšná, musí vést k praktickému ú čelu, tj. produkovat dobré dílo ( ad praxim, id est ad opus bonum ). 362 Bacon není obhájce kabinetních u čenc ů, kte ří si ponechávají výsledky svého bádání jen pro sebe, ale p ředpokládá, že výsledky exaktní v ědy naleznou ohlas v řízení spole čnosti.

358 Opus maius , pars IV; Bridges I, s. 280: Si tamen velimus alia via procedere, possumus eadem certitudine sed majori auctoritate probare quae volumus, scilicet per tabulas Graecorum, et maxime Hebraeorum. Nam a principio Hebraei fuerunt peritissimi in sapientia astronomiae; et omnes nationes habuerunt hanc scientiam sicut caeteras ab eis, sicut probavi in superioribus. 359 Tamtéž , s. 285: Debet autem nunc temporis remedium apponi propter scandalum multiplex in ecclesia. Nam omnes literati in computo et astronomi sciunt haec et derident ignorantiam praelatorum qui haec sustinent. Atque philosophi infideles, Arabes, Hebraei, et Graeci, qui habitant inter Christianos ut in Hispania, et Aegypto, et in partibus orientis, et in multis aliis mundi regionibus abhorrent stultitiam quam conspiciunt in ordinatione temporum quibus utuntur Christiani in suis solemnitatibus. Et jam Christiani habe[n]t peritiam astronomiae, per quam potest fieri certificatio. Potest igitur Vestra Reverentia jubere, et invenietis homines qui praeclara remedia apponent in hac parte; et non solum in preadictis, sed in totius calendarii defectibus. Podobn ě srov. Opus tertium , c. LXVII; Brewer, s. 272: Secundum quod expono circa ecclesiastica est de corruptione kalendarii, quae est intolerabilis omni sapienti, et horribilis omni astronomo, et derisibilis ab omni computista. 360 Studii pojednávající o literatu ře tzv. compoti , spisech o reform ě církevního kalendá ře, zahrnující Rogera z Herefordu, Gerlanda, Roberta Grossetesta (spis Kalendarium ), Reinera z Paderbornu, Jana Sacrobosca, Konráda ze Štrasburku, Constabularia, p ředložila Moreton, Jennifer: Before Grosseteste. Roger of Hereford and Calendar Reform in Eleventh-and Twelfth-Century England . in: Isis 86, 4, 1995, s. 562-586. Také Roger z Herefordu cítí nevyhnutelnost nápravy kalendá ře a čty ři sta let p řed jejím uskute čněním se kriticky vztahuje k výroku I řekl Bůh:’Bu ďte sv ětla na nebeské klenb ě, aby odd ělovala den od noci! Budou na znamení čas ů, dn ů a let.‘ (Gn 1, 14) a má zato, že lunární a slune ční cyklus jsou nesoum ěř itelné: Non potest sine dubio horum motuum concordia nisi difficillime et in magno temporis spatio reperire. Cituji z rukopisu Digby 40, fol. 50r dle tamtéž , s. 586, pozn. 81. Problematiku st ředov ěkého komputu objas ňuje detailn ě Špelda: c. d. , s. 49-62. Díl čí studii sepsala Silagiová, Zuzana: Slovo a číslo. Mnemotechnika ve st ředov ěkých komputech . in: Karfíková, Lenka – Šír, Zbyn ěk (eds.): Číslo a jeho symbolika od antiky po renesanci . CDK, Brno 2003, s. 153-160. 361 Opus maius , pars IV; Bridges I, s. 286: Postquam declaratum est quomodo mathematica potenter requiritur ad philosophiam et theologiam et Dei ecclesiam, nunc manifestandum est qualiter est necessaria rei publicae fidelium dirigendae. 362 Tamtéž , pars III, c. 2; Bridges III, s. 86: Nam sicut speculativae scientiae gaudent argumentis speculativis opinionis et scientiae nudae, sic practicae scientiae, ut theologia et moralis philosophia practica, considerant argumenta, quibus ad praxim, id est ad opus bonum, excitemur et flectamur ad amorem felicitatis aeternae. Bacon na toto prohlášení navazuje vymezením dvou modi flectendi , jimiž jsou lidé vedeni k následování dobrého díla. Jde o argumentum rhetoricum , které slouží k utvrzování názoru, a argumentum poeticum , které podn ěcuje k dobru na základ ě básní, nap ř. od Horatia.

104 Jádrem páté části čtvrtého oddílu Opus maius , pojednání o zem ěpisu, je mapa sv ěta, kterou Bacon podává nikoli v podob ě nákresu, ale v podob ě popisu, jak bylo obvyklé. Vypo čítává jednotlivá m ěsta, řeky a poho ří, jako by popisoval plán p řed sebou, a dopl ňuje k těmto zmínkám n ěkteré drobnosti ze spis ů p ředních geograf ů a z bible. Pojednání o zem ěpise zabírá pom ěrn ě rozsáhlou část Opus maius , z toho vyplývá, že Bacon se geografii věnoval pom ěrn ě pe čliv ě. Velký podíl na tom má jeho p řátelství s cestovatelem Vilémem z Rubruku, který po vykonání své cesty ke dvoru mongolského chána do Karákoramu (1253- 1255) sepsal v palestinském Akkonu pro krále Ludvíka dlouhou zprávu. Pak se dostal okolo roku 1257 do Pa říže a jeho dílo by bylo ztraceno či zapomenuto, nebýt Baconova zájmu. 363 Zvláštní osud potkal hned jednu z prvních kapitol geografické části, pojednání o pom ěru ploch souše a mo ří. Tuto část totiž – bez uvedení autora – p řevzal do svého spisu Imago mundi kardinál a astrolog Pierre d´Ailly. Jeho spis vyšel tiskem v Lovani roku 1480 a dostal se do rukou Kryštofu Kolumbovi, který zmi ňovanou pasáž p řepsal v roce 1498 do dopisu adresovaného špan ělským královským veli čenstvům, v němž se zmi ňuje o podn ětech, které ho p řivedly na objevné cesty. Tak sehrál text z Baconova pera v ětší roli, než by mu jeho původce p řikládal. 364 Pro Kolumba bylo d ůležité mít v rukou co nejvíce d ůkaz ů o tom, že pevnina nejen pokrývá v ětší část zemského povrchu, ale že další pevnina nem ůže být nedosažiteln ě vzdálená. 365 Tuto skute čnost mu Bacon na základ ě d ůkladné znalosti Ptolemaia potvrzoval, a proto text p řišel vhod Kolumbov ě p ředstav ě o uskute čnitelnosti cesty do Indie

363 Bacon ův sou časník Vilém z Rubruku (1220-1293) se narodil snad na pomezí Francie a Flander. Cestu k Mongol ům podnikl v letech 1253-1255. Česky vyšel jeho cestopis v knize Putování k Mongol ům, SNKLU, Praha 1964. Podrobnou studii s dobovým materiálem o Vilémovi p ředložil W. W. Rockhill jako úvodní poznámku k edici Vilémova díla v The Journey of William of Rubruck to the Eastern Parts of the World, 1253- 1255 . Hakluyt Society, London 1900, s. XIII-XLIV. Rockhill oce ňuje p řínos Bacona, díky n ěmuž Vilémovo dílo neupadlo po dalších t ři sta let v úplné zapomn ění, a mohlo být částe čně p řeloženo a vydáno Richardem Hakluytem v Londýn ě v letech 1598-1600. Bacon cituje Viléma na četných místech a uvádí o jeho spisu v Opus maius IV; Bridges I, s. 305: …quem librum diligenter vidi, et cum ejus auctore contuli, et similiter cum multis aliis, qui loca orientis et meridiana rimata sunt. Vilém se projevil jako p řesný pozorovatel mongolských oby čej ů a jako první popsal čínské písmo, čínskou medicínu a lámaistickou nauku o p řevt ělování duší, obdivoval se také síle a vytrvalosti Mongol ů. Podrobné srovnání pasáží Vilémova rukopisu a Baconových zpráv o Mongolech provedl Charpentier, Jarl: William of Rubruck and Roger Bacon . in: Geografiska Annaler 17, 1935, s. 255-267. 364 Jednotlivé úryvky porovnává Humboldt, Alexander: Examen critique de l´histoire de la géographie du Nouveau Continent et des progrès de l´astronomie nautique dans les quinzième et seizième siècles . Tome I, Paris 1836, s. 65-69. 365 Opus maius , pars IV; Bridges I, s. 291: A fine Hispaniae sub terra tam parvum mare est quod non potest cooperire tres quartas terrae. Pom ěr plochy souše a mo ře Bacon opírá o verš 6, 42 z apokryfní Čtvrté knihy Ezdrášovy. Soušek, Zden ěk (ed.): Knihy tajemství a moudrosti , sv. II, Vyšehrad, Praha 1998, s. 226: (6, 42) Třetího dne jsi p řikázal vodám, aby se shromáždily na sedmé části zem ě; ostatních šest částí jsi však vysušil a z nich n ěkteré podržel k tomu, aby se osévaly a obdělávaly ve tvé služb ě. Ve svém listu se o toto místo opírá i Kryštof Kolumbus, viz následující úryvek z jeho dopisu sepsaného v roce 1498. Bigotte, Félix E.: Colón y su descubrimiento: El Nuevo Mundo o la Gran Colombia, tomo III. Irigoyen, Caracas 1905, s. 276: …á esto trae una autoridad de Esdras del 3 0. libro suyo, adonde dice que de siete partes del mundo las seis son descubiertas y la una es cubierta de agua, la cual autoridad es aprobada por Santos, los cuales dan autoridad al 3 0. é 4 0. libro de Esdras, ansí como es S. Agustin é S. Ambrosio en su exameron.

105 západní cestou. V návaznosti na Plinia staršího a Aristotela Bacon zmi ňuje ješt ě další domn ělý d ůkaz o malé rozloze mo ře mezi Špan ělskem a Indií, má to být existence slon ů v obou t ěchto částech a jejich podobné vzez ření. 366 Moderní badatelé se však shodují v tom, že Baconovy poznámky nem ěly vážn ější vliv, protože nelze prokázat, že by Kolumbus četl d´Aillyho Imago mundi p řed rokem 1492. Samotná skute čnost, že Kolumbovi nebyl Roger Bacon neznámý, t řebaže se tak stalo zásluhou d´Aillyho, je však pozoruhodná. 367 Než se Bacon pustil do obsáhlého popisu zemského povrchu, dotkl se problému, s nímž se obrací op ět na papeže. Papež by m ěl prosadit jasné ur čení zem ěpisných délek a ší řek. 368 Tato okolnost by zajistila lepší postavení filosofii, která se zabývá v ěcmi tohoto sv ěta a potýká se kv ůli nep řesnostem v této v ěci se svou zaostalostí. 369 Vyty čení sít ě geografických sou řadnic by zvýšilo také hegemonii k řes ťanského ducha a podalo by v ětší p řehled o oblastech a krajinách obydlených nev ěř ícími. Kone čně by bylo možné zjistit, odkud p řijde deset židovských kmen ů či Antikrist. Ostatn ě, sám Alexandr Makedonský dbal na monitorování nep řátelských kmen ů, zní Bacon ův argument. Zem ěpisný atlas, který Bacon p řed čtená řem otevírá, zahrnuje všechny odlehlé kon činy a nezabývá se detailn ěji Anglií, Francií, Itálií a Špan ělskem, protože tyto kraje jsou dostate čně známé ( quia nota sunt ). 370 Bacon se opírá p ři popisu zemského povrchu o r ůzné

366 Opus maius , pars IV; Bridges I, s. 292: Haec necessario recitavi secundum auctores dictos, ne Aristoteles et suus commentator per ignorantiam ulterioris Hispaniae deriderentur, cum dicunt ad probationem parvitatis maris inter Hispaniam et Indiam quod elephantes sunt tantum in illis duobus locis. Verum enim est quod circa montem Atlantem abundant elephantes, ut Plinius dicit, sicut et Aristoteles, et similiter in India, et ideo in ulteriori Hispania est frequentia elephantorum; sed Aristoteles dicit quod elephantes in illis locis esse non possunt nisi essent similis complexionis, et si essent multum distantes non haberent similem complexionem, et ideo nec elephantes essent in illis locis tantum. Quapropter concludit haec loca esse propinquiora, et ideo oportet quod mare sit parvum inter ea. Zmín ěnou zadní Hispánií ( Hispania ulterior ) je mín ěno nejspíš Maroko. 367 Woodward a Howe uvád ějí Humboldt ův názor, že Bacon m ěl na objevení Ameriky v ětší zásluhu než Toscanelli. P řestože si Kolumbus u činil na okrajích d´Aillyho spisu okolo 900 poznámek, nelze prokázat, že si knihu opat řil p řed rokem 1494. Srov. Woodward, David – Howe, Herbert M.: Roger Bacon on Geography and Cartography . in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays. Brill, Leiden 1997, s. 206. Podobn ě o vlivu na Koperníka zprost ředkovan ě p řes Pavla z Middleburku referuje Little, A. G.: On Roger Bacon’s life and works. in: týž (ed.): Roger Bacon . Clarendon Press, Oxford 1914, s. 30. 368 Opus maius , pars IV; Bridges I, s. 300: Quamquam major certitudo requiratur, quia nondum apud Latinos certificatae sunt longitudines et latitudines civitatum et regionum; nec unquam certificabuntur nisi per apostolicam auctoritatem vel imperialem, aut per auxilium alicujus regis magni praebentis philosophantibus adjutorium. Jak upozornili Woodward a Howe, otázka zem ěpisných ší řek a délek byla také astrologická, nejen geografická. Bylo totiž t řeba zjistit p řesnou polohu místa narození, aby bylo možné ur čit budoucí osud. Woodward, David – Howe, Herbert M.: c. d. , s. 216-217. 369 Tamtéž , s. 301: Quia igitur philosophia intromittit se rebus mundi, multum ei deest adhuc apud Latinos, postquam non habet certificationem locorum mundi. Ke konstrukci Baconovy mapy viz Woodward, David: Roger Bacon's Terrestrial Coordinate System . in: Annals of the Association of American Geographers 80, 1, 1990, s. 109-122. Zem ěpisným p ředstavám v antice a ve st ředov ěku se v ěnuje Vogel, Klaus Anselm: Sphaera terrae – das mittelalterliche Bild der Erde und die kosmographische Revolution. Dissertation, Göttingen 1995 (Baconovi vyhrazuje strany 171-174). Obecn ě se problémem času, ur čování zem ěpisných ší řek a délek a dějinám geografii v ěnuje Boorstin, Daniel Joseph: Člov ěk objevitel . Prostor, Praha 1997. 370 Bacon ův ná črt mapy sv ěta je pojat velkoryse. Pro p ředstavu zde uvádím heslovit ě p řibližný obsah odstavc ů podle po řadí jejich popisu: Etiopané, obyvatelé rovníkové Afriky, Indové, ostrov Cejlon a jeho obyvatelé, kte ří

106 zdroje, mezi nimiž nechybí Plinius starší, bible a cestopis Viléma z Rubruku i Jana Carpiniho. Z našeho pohledu m ůže být atraktivní, že Bacon zná polohu Čech a Moravy, územní rozloha souhlasí p řibližn ě s hranicemi státu za P řemysla Otakara II., a vyjad řuje se také o slovanských jazycích. 371 Poznání oblastí obývaných Tatary je nezbytné proto, aby misioná ři mohli v těchto krajinách bojovat proti Antikristovi. 372 Nabídnuté pojednání o geografii je pouze p řibližné a papež by si m ěl vyžádat podrobn ější pojednání. 373 Kone čně šestá část čtvrtého oddílu Opus maius pojednává o astrologii. Bacon vkládá do astrologie velkou d ůvěru. Ve správném rozpoznání vlivu hv ězd na pozemské d ění se totiž ukrývá spása a záchrana mnohých p řed peklem. 374 Zanedbání astrologie m ůže mít fatální důsledky a p ěstování této v ědy pat ří nezbytn ě k základnímu souboru v ěd. 375 Nejprve

jsou mnohem bohatší než Římané a kte ří se dožívají lehce sta let, Etiopie, Egypt, Meroe, Syena, Alexandrie, po Egyptu p řichází na řadu Afrika, Getulové a Libyjci, Kartágo, Tripolis, Kyréna, prameny Nilu, nilské záplavy, Thaletova teorie v ětr ů, Aristotelova teorie dešt ě a námitky v ůč i ní, Arábie, pouš ť Faran, Moab, Saba, Sýrie, Mezopotámie, Tigris a Eufrat, Palestina, Pentapolis, Mrtvé mo ře, řeka Jordán, Tiberiadské jezero, Fénicie, Judsko, Sama ří, Galilea, Jeruzalém, Parthie, Indie, řeky Indus a Ganga, dlouhov ěkost bráhman ů, Tata ři, Černé mo ře, Krym, řeka Don, Kumáni, Rusko, Skandinávie, Baltské zem ě, Polsko, Čechy, Ma ďarsko, Thrákové, slovanské jazyky, Don, Volha, Gruzie, Arménie, regiony u Kaspické mo ře, Bulharsko, říše kn ěze Jana, Čingischán, Čína, Řecko, Dalmácie. Nejedná se jen o prosté vý čty, ale také o díl čí etnografické poznatky o oby čejích a mravech, náboženství a řečech národ ů sv ěta, zejména však evropských. Opus maius , pars IV; Bridges I, s. 300-376. Rolling dopl ňuje, že Bacon čerpá poznatky o Indii z Pseudo-Amboriova spisu Liber Brahmanorum . Viz Roling, Bernd: The soul of an animal? The transmigration of souls in Medieval Latin and Arab travel reports. in: Sommer, Petr – Liš čák, Vladimír (eds.): Odorik z Pordenone. Z Benátek do Pekingu a zp ět. Filosofia, Praha 2008, s. 154, pozn. 58. 371 Tamtéž , s. 359: Polonia vero jacet ad meridiem Prussiae; et ad meridiem ejus est Bohemia, deinde Austria. Dále tamtéž , s. 374: Et postea de Moravia, quae est sub regno Bohemiae. Cui meridie est Histria, quibus in occidente succedunt Bohemia Moraviae, et Austria Histriae. O slovanské řeči tamtéž , s. 360: Rusceni sunt Christiani et sunt schismatici, habentes ritum Graecorum, sed non utntur lingua Graeca, immo lingua Sclavonica, quae est una de linguis quae plures occupat regiones. Nam Rusciam, Poloniam, et Bohemiam, et multas alias nationes tenet. 372 Tamtéž , s. 365: O quam necessarium est ecclesiae Dei, ut proelati et viri catholici haec loca considerent, non solum propter conversionem gentium in illis locis, et consolationem Christianorum captivorum ibidem, sed propter persecutionem Antichristi, ut sciatur unde venturus sit, et quando, per hanc considerationem et alias multas. 373 Tamtéž , s. 376: Haec igitur est historia, quam volui hic texere secundum experientiam naturalium et itinerantium de locis et gentibus totius habitabilis, usquequo Vestra Reverentia requirat principalem scripturam. 374 Tamtéž , s. 386: O quanta utilitas ecclesiae Dei potuisset procurari, si coeli qualitas istorum temporum fuisset praevisa a sapientibus, et praelatis et principibus cognita, et pacis studio mancipata! Nom non fuisset tanta Christianorum strages nec tot animae positae in infernum. 375 Pod astrologií chápe Bacon spíše pravou v ědu o p řírod ě, jak uvádí Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on Astronomy-Astrology: The sources of the Scientia Experimentalis . in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 175-198. V Opus tertium řadí astrologii mezi odv ětví matematiky a d ělí ji na dv ě části: spekulativní, která se zabývá mj. čísly, podobou nebí či velikostí hv ězd, a praktickou, která učí, jak zhotovovat nástroje a tabulky. Z tohoto rozdělení z řeteln ě plyne, jak úzkostliv ě Bacon dbá na propojení praktické a teoretické složky. Zárove ň musí stanovit meze astrologie a magie, a to se mu neda ří p řesv ědčiv ě. Opus tertium , c. XXX; Brewer, s. 106-107: Et planum est cuilibet quod major pars mathematics, et melior, est de rebus coelestibus: ut astrologia, tam speculativa quam practica. Nam speculativa certificat numerum et figuram coelorum et stellarum, et magnitudines earum, et altitudines a terra, et spissitudines, et ortus et occasus signorum et stellarum, et motus, et eclipses, et quantitatem et figuram terrae habitabilis, et partes ejus magnas, quae sunt climata mundi, et quomodo in eis accidit diversitas dierum et noctium, secundum diversitatem horizontium. Deinde astrologia practica docet et praeparat instrumenta, et canones, et tabulas, quibus certificantur ad omnem horam ea, quae in coelestibus renovantur et in aëre; cujus modi sunt cometaa, et irides,

107 pojednává o vlastnostech znamení zv ěrokruhu, pak o planetách, o vlivu nebeských t ěles na části lidského t ěla a na dny a hodiny jednotlivých událostí. Opírá se zejména o r ůzné Aristotelovy spisy, Ptolemaiovo Centiloquium , léka ře Halyho a židovské knihy ( libri Hebraeorum ). Bacon p ředvídá, že v budoucnosti bude možné díky astrologickým znalostem předvídat p řírodní katastrofy a pohromy jako nap ř. epidemie a morové rány. 376 Bez porady s astronomem by člov ěk nem ěl nic činit, jak doporu čuje Aristotelés ve svém Secretum secretorum .377 Další častokrát citovanou historkou je p říb ěh o porad ě Alexandra s Aristotelem. Když se Alexandr ptal svého vychovatele, co ud ělat s nep řizp ůsobivými národy, m ěl mu Aristotelés odpov ědět zast řen ě takto: „Pokud m ůžeš zm ěnit ovzduší v jejich krajin ě, dovol jim žít. V opa čném p řípad ě všechny pobij.“ Bacon tak dokumentuje, jak zásadní vliv má klima na mravy. 378 Teologové sm ěšují astrologii s magií a bojí se jí, protože je v jejích o čích nehodná křes ťanství, ale to je podle Bacona neš ťastný omyl. 379 Vrací se ke zmínkám o moci slov (virtus verborum ), pomocí níž svatí činili zázraky, a snaží se p řesv ědčit papeže o tom, že píše

et caeteras impressiones superius renovatae; et praeparat vias adl judicia facienda de omnibus inferioribus, et ad opera mira et utilia in hoc mundo, quae fieri habent in certis electionibus constellationum, in actibus hujus vitae, propter prospera mundi promovenda in melius, et ut omnis adversitas reprimatur. 376 Tamtéž , s. 389: Et potest homo revolvere historiam ad tempora praeterita, et considerare effectus coelorum a principio mundi, ut sunt diluvia, terrae motus, pestilentiae, fames, cometae, monstra, et alia infinita, quae contigerunt tam in rebus humanis quam in naturalibus. 377 Tamtéž , s. 390: Et quia tam universalis est potentia istius scientiae, ideo Aristoteles sapientissimus philosophus docet Alexandrum in libro Secretorum, quod nec comedat, nec bibat, nec aliquid faciat sine consilio astronomi, quia tempora electa sunt ad omnia; omnia enim tempus habet, sicut dicit Salomon sapientior Aristotele. … Et ideo potest homo omnes utilitates suas procurare, et impedimenta removere, si fuerit peritus in hac scientia. 378 Tamtéž , s. 393: Et cum Alexander invenit gentes habentes mores pessimos, scribens Aristoteli quid faceret de eis, ipse princeps philosophiae respondit, Si potest alterare aerem ipsorum, permitte eos vivere; si non, interfice omnes. O quam occultissima responsio est, sed plena sapientiae potestate! Nam intellexit quod secundum mutationem aeris, qui continet coelestes virtutes, mutantur mores hominum; eo quod alios mores habent Gallici, alios Romani, alios Hispani, et sic de singulis regionibus. Williams podotýká, že tímto Baconova fascinace spisem Secretum secretorum nabyla vrcholu, nebo ť jde prakticky o schvalování genocidy. Viz Williams, Steven J.: Roger Bacon and the Secret od Secrets. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 389. 379 Tamtéž , s. 394-395: Sed quia haec opera videntur vulgo studentium esse supra humanum intellectum, quia vulgus cum suis doctoribus non vacat operibus sapientiae, ideo vix est aliquis ausus loqui de his operibus in publico. Statim enim vocantur magici, cum tamen sint sapientissimi qui haec sciunt. Ubique theologi et decretistae non instructi in talibus, simulque videntes quod mala possunt fieri sicut et bona, negligunt haec et abhorrent, et computant inter magica. Vident enim quod magici et abusores documentorum sapientiae his utuntur, et ideo aestimant indigna Christianis. Sed non debet veritas damnari pro ignorantia, nec utilitas pro malitia, quamvis eadem fieri valeant; nam tunc deberent homines carere cultellis in mensa, quoniam comedentes possunt interficere socios eodem ferro quo scindunt cibaria, et tunc arma debent deleri ab ecclesia et brachium seculare, quia multa mala possunt per haec fieri, et quotidie peraguntur.

108 Opus maius proto, aby upozornil na nástrahy kladené Antikristem. 380 Bylo již řečeno, že Bacon si uv ědomuje, jak Západ zaostává za židovskou a arabskou vzd ělaností, ale existuje ješt ě horší potíž. Totiž že Západ zaostává i ve znalosti astrologie a nem ůže se rovnat ani v této oblasti Orientu. 381 Dokazuje to autentické sv ědectví, které po řídil Vilém z Rubruku. 382 Saracéni budou moci, obává se Bacon, zasévat prost řednictvím znalosti astronomického um ění nesvár mezi k řes ťany a to bude jejich nejv ětší zbra ň. Dokonce se tak už d ělo a d ěje, jak o tom sv ědčí uskute čnění d ětské k řížové výpravy (1212) anebo povstání pastý řů (1251), kterému byl Bacon osobn ě p řítomen. 383 V záv ěru čtvrtého oddílu Opus maius Bacon p ůsobí na papeže ješt ě naléhav ěji než v předchozích částech a odvolává se na skute čnost, že p říchod Antikrista se blíží ( non sumus multum remoti a temporibus Antichristi ). 384 Pokud Saracéni budou zdatn ější, tj. objeví-li

380 Tamtéž, s. 399: Non solum pro consideratione sapientali haec scribo, sed propter pericula quae contingunt et contingent Christianis et ecclesiae Dei per infideles, et maxime per Antichristum, quia ipse utetur potestate sapientiae, et omnia convertet in malum. 381 Pokud jde o boj s Antikristem, je t řeba využít všech dostupných prost ředk ů, také astrologie. Blíže viz Gregory, Tullio: Mundana sapientia. Forme di conoscenza nella cultura medievale . Roma 1992, s. 293-328. 382 Tamtéž , s. 399-400: Nam constat, quod Tartari plus vacant astronomiae quam alii, eo quod licet in multis nationibus sint astronomi sapientes, tamen principes reipublicae non reguntur nisi per eos. Sed illi qui sunt apud Tartaros sicut praelati apud nos, sunt astronomi. Mangu Cham, imperator tartarorum existens anno Domini 1253, quando dominus rex Franciae Lodovicus misit fratrem Willielmum de ordine Minorum ad Tartaros, dixit Christianis congregatis coram eo, praesente dicto fratre; „nos habemus legem a Deo per divinos nostros, et facimus omnia quae ipsi dicunt. Et vos Christiani habetis legem a Deo per prophetas, sed non facitis eam.“ Hoc dixit, quia in oriente sunt mali Christiani, ut nestoriani et alii multi, qui non vivunt bene secundum legem Christi. Et ille frater scripsit domino regi, quod si parum scivisset de astris, ipse fuisset bene receptus apud eos; sed quia nescivit terminos astronomiae, ideo despexerunt eum. 383 O povstání pastý řů (Pastoreaux) jsem se už zmínil p ři pokusu o rekonstrukci Baconových životních osud ů v mezidobí 1247-1256. O d ětské k řížové výprav ě se Bacon vyjad řuje následovn ě. Opus maius , pars IV; Bridges I, s. 401: Forsan vidistis et audistis pro certo quod pueri de regno Franciae semel occurrebant in infinita multitudine post quendam malignum hominem, ita quod nec a patribus nec a matribus nec amicis poterant detineri, et positi sunt in navibus et Saracenis venditi; et non sunt adhuc quatuor et sexaginta anni. Letopo čet 1203, který Bacon uvádí, nesouhlasí s obecn ě p řijímaným datem 1212. Dochovaná Kolínská královská kronika uvádí k letopo čtu 1213 o d ětské k řížové výprav ě následující: Chronica Regia Coloniensis . Continuatio II a. Ed. Georg Waitz. MGH SRG 18, Hannoverae 1880, s. 190-191: Ipso anno contigit res satis miranda et ideo magis miranda, quia a seculo inaudita. Circa pasca enim et pentecosten ex omni Theutonia et Francia, nullo hortante nec predicante, nescio quo spiritu acti, multa milia puerorum 6 annis et supra usque ad virilem etatem, invitis parentibus, cognatis et amicis retrahentibus, quidam aratra vel currus quos minabant, alii pecora quae pascebant, vel si qua alia habebant pre manibus, relinquentes, subito unus post alium currentes, crucibus se signaverunt; sicque per vigenos et quinquagenos vel centenos erectis vexillis versus Hierosolimam ire ceperunt. Cumque a multis inquirerentur, cuius consilio, cuius hortatu huic vie se exposuissent, presertim cum ante nonnullos annos reges multi, duces plurimi, populi innumerabiles in manu valida illuc pervenientes infecto negotio reversi fuissent, ipsos vero adhuc etate puerili nec robur nec vires ad aliquid agendum habere et ideo stulte et absque discretione hoc factum attemptatum ab omnibus iudicaretur, breviter responderunt: in hoc se nutui parere divino et ideo, quicquid Deus de eis fieri vellet, ipsi libenti ac prono animo sustinerent. Sicque aliquantum vie progressi, quidam Maguntie, quidam Placentie, quidam vero Rome revertebantur; alii vero Massiliam pervenientes, utrum transierint necne, vel quis finis eorum fuerit, incertum habetur; unum tamen constat, quia ex multis milibus, qui ascenderant, vix pauci reversi sunt. 384 Opus maius , pars IV; Bridges I, s. 402. Baconov ě oblib ě v astrologických spekulacích a v eschatologii, se věnuje ve své d ůkladné studii Laura Smollerová. Bacon nezmi ňuje p řesné datum p říchodu Antikrista, podotýká jen, že se blíží, avšak d´Ailly v návaznosti na výzkum p ředchozích astrologických spekulací p ředpov ěděl ve spisu Concordantia astronomie cum hystorica narratione p říchod Antikrista na rok 1789. Smoller, Laura: The

109 význam astrologie a naleznou-li um ění prodlužování života, k řes ťané se jim neubrání. Papež má nyní p říležitost naplnit reformní program, který mu Bacon p ředstavuje, t řebaže kv ůli blíže neur čeným zábranám nebylo možné napsat více ( sed propter impedimenta non potui plura scribere ). 385 T ěmito zábranami Bacon nazna čuje patrn ě omezení týkající se jeho činnosti v klášte ře u františkán ů.

*

Celý pátý oddíl Opus maius pat ří k nejexaktn ějším a nejnáro čnějším, protože předpokládá už jisté pov ědomí o matematických a optických zákonitostech. Bacon zde hovo ří o sv ětle v čist ě materiálním pohledu a navazuje tak nejen na fyziku sv ětla, jak ji p ředstavil Robert Grosseteste, ale shrnuje poznatky ze spis ů arabských u čenc ů Alkindího ( De radiis ) a Alhazena ( De aspectibus ). 386 Nep řichází s ni čím na svou dobu neobvyklým, jeho u čebnice optiky je spíše umn ě sestavený kompilát, ovlivnila však další u čence se zájmem o optiku, mezi které pat řili Witelo, Jan Peckham a na po čátku čtrnáctého století Teodorik z Freiberku. 387 Zatímco ostatní v ědy jsou snad ušlechtilejší, tato v ěda je podle Bacona nejkrásn ější. 388 Vztah k optice nabyl Bacon z řejm ě také díky práci s broušeným k řiš ťálem a díky

Alfonsine Tables and the End of the World: Astrology and Apocalyptic Calculation in the Later Middle Ages . in: Ferreiro, Alberto – Buton, Jeffrey (eds.): The Devil, Heresy and Witchcraft in the Middle Ages. Essays in Honor of Jeffrey B. Russell . Brill, Leiden – Boston – Köln 1998, s. 211-239. Srov. také Smoller, Laura: Astrology and the Sibyls: John of Legnano's De adventu Christi and the Natural Theology of the Later Middle Ages . in: Science in Context , 20, 2007, s. 423-450. Jan z Legnana je podle Smollerové p římý d ědic Baconových myšlenek, t řebaže Bacona nikde necituje. Z této díl čí studie vyplývá, že vliv Pseudo-Ovidiovy skladby De vetula , čerpající látku z Abú Ma‘šara, byl ve své dob ě veliký a že pátrání po horoskopu Krista zam ěstnávalo řadu badatel ů. 385 Opus maius , pars IV; Bridges I, s. 403. 386 Bacon nevytvo řil metafyziku sv ětla, ale p řebral fyziku sv ětla od Grossetesta a Alkindího. Srov. Lindberg, David C.: The Genesis of Kepler's Theory of Light: Light Metaphysics from Plotinus to Kepler . in: Osiris 2, 1986, s. 19-22. Bacon je ovšem první, kdo na Západ ě pracoval s Alhazenovým spisem De aspectibus . Srov. Tachau, Katherine H.: Vision and Certitude in the Age of Ockham . Brill, Leiden 1988, s. 4. 387 K vlivu Baconova spisu Perspectiva (rovn ěž Peckhamova optického spisu Perspectiva communis a Avicennova díla Cantica ) v šesté kapitole Liber similitudinum naturalium Konráda z Halberstadtu (14. století), která je zárove ň moralizací pseudo-aristotelského díla Problemata , viz Ventura, Iolanda: "Aristoteles fuit causa efficiens huius libri." On the Reception of Pseudo-Aristotle's Problemata in Late Medieval Encyclopaedic Culture . in: De Leemans, Pieter – Goyens, Michele (eds.): Aristotle's Problemata in Different Times and Tongues. Peeters, Leuven 2006, s. 130. 388 Opus maius , pars V; Bridges II, s. 3: Et quod nunc in universali jam tetigi, volo in particulari exhibere revolvendo radices hujus scientiae pulcherrimae. Potest vero aliqua scientia esse utilior, sed nulla tantam suavitatem et pulchritudinem utilitatis habet. Srov. podobn ě Gasquet, s. 511: Nam aliqua potest esse melior et maior, sed nulla pulchrior sicut ostendo in principio; et patet ex serie totius tractatus. Na estetické vnímání u Bacona odkazuje Easton: c. d. , s. 32: „Bacon, too, was a man of genius, an artist. His favourite adjective is „pulcher“ applied indiscriminately to all the branches of science.“ S tímto Eastonovým tvrzením souhlasím, ačkoli Bacon užívá pochvalné výrazy v nadm ěrném množství, o čividn ě s cílem p řesv ědčit a zap ůsobit na papeže.

110 experimentální povaze, s níž jsou provád ěna optická pozorování. Bacon je fascinován vším, co souvisí s okem a lomy či rozptyly paprsků. Pátý oddíl Opus maius se d ělí na t ři části. V první části se Bacon zabývá fyziologií zraku, složením a funkcí orgán ů oka, mozku, nerv ů, řas, ví ček, probírá vztah mozku a srdce, původ nerv ů, rohovku, duhovku, sklivec, vlastnosti zví řecích o čí, o ční čočku. Je si v ědom toho, že zrak zp ůsobuje mozek, nikoli oko samotné ( visio non completur in oculis ). 389 V oku proces vid ění jen za číná. Velkou část v ěnuje matematickému zkoumání paprsk ů, jejich tvaru, síle, zákonitostem, podle kterých se řídí jejich lom a odraz. Dotýká se osmi podmínek, které umož ňují vid ění: sv ětlo, vzdálenost, konfrontace s okem ( oppositio visibilis respectu visus ), velikost objektu, objekt musí být hustší než prost ředí ( visibile excedat densitatem aeris et coeli ), řídkost prost ředí ( raritas medii ), post řehnutí v čase ( tempus sensibile ) a zdraví orgánu. 390 Mezi citované autority pat ří Aristotelés, Alkindí a Alhazen. Dotýká se však nejen ší ření sv ětla, ale i zvuku a pachu. Spolu s analýzou vnímání dochází k Ptolemaiovu názoru, že pouze sv ětlo a barva vytvá řejí pomocí zraku své vnímatelné vlastnosti ( lux et color tantum faciunt suas species in visum ). 391 Mezi t ři univerzální zp ůsoby poznání zrakem pat ří: spontánní vnímání ( solo sensu ), pamatování si vjemu ( per comparationem ad prius visum ) a bezprost řední uvažování ( absolute considerat presentem rem ). 392 Ve druhé části p řichází na řadu ur čení p říčin vid ění pomocí p římých paprsk ů. Bacon pojednává o zraku sešlém stá řím, vztahu pohledu a množství sv ětla, zmi ňuje se o svítivých očích n ěkterých zví řat i člověka ( nam oculus in hominibus, et equo, et cato, et multis animalibus lucet de se ). 393 Zvláštní kapitolu v ěnuje nemocem oka, dvojitému vid ění a slabosti čočky. Dále se dotýká povahy binokulárního vid ění, uvádí výsledky pokus ů ( claudatur oculus dexter, disparebit imago sinistra ). 394 Astronomické pozorování a četba Aristotelova spisu Meteorologie ho p řim ělo k záv ěru, že Mlé čná dráha, kterou klade do sféry ohn ě ( sphaera ignis ), je mnoho pospolu seskupených hv ězd. 395 V ěnuje se rovn ěž r ůznému ur čení m ěsí čního svitu, m ěsí čním fázím, optickým iluzím, blikání hv ězd.

389 Opus maius , pars V; Bridges II, s. 32. 390 Tamtéž , s. 54-74. 391 Tamtéž , s. 77. 392 Tamtéž , s. 79-82. 393 Tamtéž , s. 88. Jisté usuzování Bacon neupírá ani zví řat ům, a to na základ ě pozorování jejich chování. Tamtéž , s. 127: Sed constat canem cognoscere hominem prius visum cum iterum viderit eum. Et simia et bestiae multae sic faciunt, et distinguunt inter res visas quarum habent memoriam, et cognoscunt unum universale ab alio, ut hominem a cane vel ligno, et individua ejusdem speciei distinguunt; et ideo cognitio quam perspectivi vocant per scientiam, debetur brutis sicut hominibus. 394 Tamtéž , s. 96. 395 Tamtéž , s. 100: Galaxia vero uno modo est circulus in coelo coelestis, quae lactea via vocatur, habens multas stellas minutas congregatas, et haec pars coeli facit, secundum Aristotelem primo Meteorologicorum,

111 Ve t řetí části se zaobírá odrazem a lomem sv ětelných paprsk ů. Staví se proti t ěm, kte ří pokládají sv ětlo komety za odražené slune ční sv ětlo. 396 Popisuje sedm druh ů zrcadel: t ři druhy dutých zrcadel (kulová, válcová, kuželová) a tytéž t ři druhy vypuklých a kone čně rovinná zrcadla. 397 Zajímá ho sv ětlo sví čky, obraz zrcadla pono řeného do vody, obraz rozbitého zrcadla a lom paprsk ů. Pozoruhodná je pasáž, která sv ědčí o tom, že Bacon znal účinek zv ětšujících spojných čoček (lupy) a znal ne-li technickou složku výroby brýlí, alespo ň teoretický princip, jejich funkci:

Kdyby člov ěk pozoroval písmena a jiné drobné p ředm ěty p řes k řiš ťál nebo sklo či jinou pr ůhlednou v ěc položenou na písmena a kdyby pr ůhledná v ěc m ěla tvar menší kulové úse če s vypouklou stranou namí řenou k oku a oko by bylo ve vzduchu, uvid ěl by lépe písmena a zdály by se mu v ětší. … Takový nástroj je užite čný pro starce a slabozraké. Jakkoli malé písmeno mohou spat řit v dostate čné velikosti. 398

Kone čně p řichází na řadu zmínka o tom, jak a čím se optika p řiřazuje k dalším vědám, co je pojítkem mezi ní a teologií. Stejn ě jako je tomu u p ředchozích v ěd, i optika prokazuje mnohé služby teologii, protože ostatní v ědy objas ňuje a potvrzuje. 399 Zcela jasn ě vyplývá potřeba znalostí optiky p ři četb ě Písma, které obsahuje nap ř. verše Ochra ňuj m ě jako zřítelnici oka (Ž 17, 8). Výše zmín ěné vlastnosti vid ění mají trojí souvztažnost s duchovním zrakem ( visus spiritualis ): 1) osm již zmín ěných podmínek umož ňujících vid ění souvisí s osmi blahoslavenstvími (Mt 5, 3-10); 2) trojímu zp ůsobu poznání zrakem ( visio ) musí odpovídat i trojí vid ění ( visio ): prostým smyslem ( solo sensu ), v ědou ( scientia ) a uvažováním (syllogismo ), z nichž první je slabý, druhý dokonalejší a t řetí nejdokonalejší; 3) svou

impressionem luminosam continuam per concursum lucis solaris cum lucibus hujusmodi stellarum parvarum, et haec impressio vocatur similiter galaxia. 396 Tamtéž , s. 133. 397 Tamtéž , s. 134-141. 398 Tamtéž , s. 157: Si vero homo aspiciat literas et alias res minutas per medium crystalli vel vitri vel alterius perspicui suppositi literis, et sit portio minor spherae cujus convexitas sit versus oculum, et oculus sit in aere, longe melius videbit literas et apparebunt ei majores. … Et ideo hoc instrumentum est utile senibus et habentibus oculos debiles. Nam literam quantumcunque parvam possunt videre in sufficienti magnitudine. Neplodný spor o prvenství ve vynálezu brýlí vedli mnozí historikové v ědy a dodnes není jasné, zdali byl na sklonku t řináctého století první Floren ťan Salviano Armando degli Armati, Alessandro Spina z Pisy, či anonymní benátský mistr z ostrova Murano. Maldonado však v populárn ě sepsaném článku upozor ňuje, že vynálezu brýlí musela p ředcházet jak teoretická znalost optických zákonitostí, kterou vykazovali u čenci Alhazen, Grosseteste a Bacon, tak praktická dovednost správné výroby a lešt ění čoček, kterou disponovali na oplátku Italové. Zatímco brýle na čtení spat řily sv ětlo sv ěta okolo roku 1280, brýle na dálku pro krátkozraké až okolo roku 1450. Srov. Maldonado, Tomás: Taking Eyeglasses Seriously . in: Design Issues 17, 4, 2001, s. 32-43. Manguel, Alberto: Dějiny čtení . Host, Brno 2007, s. 365-371. 399 Opus maius , pars V; Bridges II, s. 159: Volo nunc in fine innuere quomodo haec scientia habet ineffabilem utilitatem respectu sapientiae divinae. Et primo considerandum est, quod cum haec scientia res naturales certificat, ut planum est per ea quae dicta sunt, et per consequens liquet quod caeteras scientias elucidat et declarat, necesse est quod haec scientia sit utilis divinae veritati, propter hoc quod illa requirit notitiam scientiarum et rerum hujus mundi.

112 symboliku má i trojí zp ůsob ší ření paprsk ů: p římý, lomený a odražený. 400 V téže souvislosti a v kontextu Pavlova výroku ( Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uz říme tvá ří v tvá ř, 1K 13, 12) Bacon rozlišuje trojí duchovní zrak na 1) dokonalý, který člov ěk dostane po vzk říšení t ěla ( erit in statu gloriae post resurrectionem ); 2) slabší zrak, kterým disponuje duše v nebi oprošt ěná od t ěla do doby vzk říšení t ěla ( in anima separata a corpore in coelo usque ad resurrectionem ); a 3) nejslabší, který máme nyní ( in hac vita ). 401 Lidskou poznávací mohutnost ( cognitio hominis ) pod řazuje poznávací mohutnosti and ělů ( cognitio angelica ). Také zrcadla hrají svou úlohu v politickém d ění, protože mohou umožnit sledování vzdálených m ěst a celých národ ů, jak to činil údajn ě Julius Caesar, který sledoval za pomoci speciálních zrcadel rozmíst ěných na b řehu Lamanšského pr ůlivu pohyb nep řátel na anglické p ůdě.402 Bacon cituje tuto legendu i na jiných místech ve svých spisech a dokazuje tak ú činnou pomoc, kterou v ěda m ůže poskytnout knížat ům a vládc ům. Text v samotném záv ěru nazna čuje, že Bacon m ěl všechny teoretické p ředpoklady k tomu, aby sestrojil dalekohled, který byl ovšem vynalezen až o 350 let pozd ěji, a to pouhou náhodou a díky pokusu, tedy nikoli teoreticky, jak si uv ědomuje Descartes. 403

400 Tamtéž , s. 161-163. 401 Tamtéž , s. 163. 402 Tamtéž , s. 165: Sic enim Julius Caesar, quando voluit Angliam expugnare, refertur maxima specula erexisse, ut a Gallicano littore dispositionem civitatum et castrorum Angliae praevideret. Podobn ě v Epistola de secretis operibus artis et naturae et de nullitate magiae , c. IV; Brewer, s. 534: Sic enim aestimatur Julius Caesar super littus maris in Galliis, deprehendisse per ingentia specula dispositionem et situm castrorum et civitatum Britanniae majoris. Zdroj této legendy je nejasný. Srov. Bartlett, Robert: The Natural and the Supernatural in the Middle Ages. Cambridge University Press, Cambridge 2008, s. 124-125. 403 Opus maius , pars V; Bridges II, s. 165: Et sic ex incredibili distantia legeremus literas minutissimae et pulveres ac arenas numeraremus propter magnitudinem anguli sub quo videremus, et maxima corpora de prope vix videremus propter parvitatem anguli sub quo videremus, nam distantia non facit ad hujusmodi visiones per accidens, sed quantitas anguli. Descartes pokládá za ostudné pro v ědy, že k vynálezu dalekohledu došlo náhodou. Srov. Descartes, René: La dioptrique . Adam-Tannery VI, Vrin, Paris 1896, s. 81-82: „Mais, a la honte de nos sciences, cete invention, si utile & si admirable, n'a premierement esté trouvée que par l'experience & la fortune.“ Viz Hackett, Jeremiah: Experientia, experimentum and Perception of Objects in Space: Roger Bacon . in: Aertsen, J. A. – Speer, A. (eds.): Raum und Raumvorstellungen im Mittelalter. De Gruyter, Berlin – New York 1997, s. 104. Na téma páté části Opus maius navazuje Bacon ův traktát De multiplicatione specierum .

113 II.4 Experimentální v ěda

Tradici britského empirismu založil na základ ě studia Aristotela a arabských filosof ů Robert Grosseteste. Bacon ovšem na toto sm ěř ování navázal a prohloubil je v duchu scholastické tradice. Mnohokrát zmi ňovaná baconovská argumentace, která zd ůraz ňovala p ři výzkumech autopsii, není nijak výjime čná. Podobné postupy lze nalézt nap říklad u Alberta Velikého a všech, kte ří se zabývali výzkumem magických praktik. Bacon je však z řejm ě jediný, kdo se rozhodl spojit d ůraz na zkušenost s užite čností v celek nazvaný scientia experimentalis . Jeho experimentální v ěda, kterou však dostate čně nevysv ětlil, m ěla být řešením kulturní zaostalosti Západu. Bacon čerpal p ři úvahách o experimentální v ědě z vlastních pokus ů, z optických prací arabských u čenc ů a z vlastních p ředstav. Nelze říci, že by pokro čil významn ě za aristotelovský pojem zkušenosti, p řesto však Aristotela nep řijímá bez výhrad. Bacon definuje experientia jako poznatek plynoucí ze smysl ů i jako poznání seslané Bohem ( illuminatio ). P řitom je pochopitelné, a vyplývá to i z Baconova vý čtu slepých uli ček poznávacího procesu, že se nemohl smí řit pouze s opakováním záv ěrů uznávaných autorit, ale musel podrobn ě zkoumat i empirické poznávání. Jedin ě zkušeností a za pomoci relevantních nástroj ů mohl také ov ěř ovat záv ěry z optických a meteorologických pojednání. Experimentální v ěda ( scientia experimentalis ) je jedním z hlavních trumf ů, které Bacon vynáší p ři prosazování svých návrh ů, p řesto však není z žádného místa zcela z řejmé, co m ěl na mysli, když hovo ří o této zázra čné v ědě. Badatelé, kte ří se rozhodli objasnit Baconovo pojetí experimentální v ědy, stojí p řed zapeklitým úkolem. Všechna vyjád ření, která Bacon o experimentální pronáší, jsou spíše obecného charakteru, žádné nevymezuje p řesn ě její nápl ň a cíl. Hackett, který platí za nejv ětšího znalce dané problematiky, se kloní na základ ě prací o Alhazenovi k názoru, že k pojetí experimentální v ědy p řivedlo Bacona zkoumání duhy a její teoretické vysv ětlení, které p ředstavil v optických spisech Alhazen. 404 Pak by byla experimentální v ěda v Baconov ě podání ovšem inovací, která vychází z arabských pramen ů.

404 Opírám se zde zejména o nejnov ější p řísp ěvek k problematice Baconovy scientia experimentalis , o studii Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on Scientia Experimentalis . in: týž (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 277-315. Srov. týž.: Adelard of Bath and Roger Bacon: early English natural philosophers and scientists . in: Endeavour 26, 2002, s. 70-74; týž: Experientia, experimentum and Perception of Objects in Space: Roger Bacon . in: Aertsen, J. A. – Speer, A. (eds.): Raum und Raumvorstellungen im Mittelalter. De Gruyter, Berlin – New York 1997, s. 101-120.

114 Vágní vymezení experimentální v ědy p řináší plody v podob ě neutuchajících diskusí o vztahu Rogera Bacona s Francisem Baconem, o roli experimentu ve st ředov ěké filosofii a o zárodcích novodobého empirického myšlení. 405 Otcem t ěchto úvah je William Whewell, autor vlivných Dějin induktivních v ěd, který sice pop řel p římou souvislost mezi ob ěma Bacony, ale zárove ň prohlásil Rogera za p ředch ůdce moderní v ědy. 406 Proti takovému hodnocení se postavil Pierre Duhem, který zkoumal Baconovo pojetí prázdna a došel k záv ěru, že Bacon spíše experimentální v ědu vychvaloval, než by m ěl pon ětí o novodobé experimentální metod ě.407 Thorndike, který podnikl obsáhlý pr ůzkum této oblasti Baconova zájmu, p ředn ě upozornil na to, že je t řeba odd ělit experimentální v ědu od experimentální metody. Všímá si zejména nedostatk ů v experimentální metod ě, založené na vágn ě objasn ěné cest ě k pravému poznání, k pravd ě.408 Bacon se podle jeho názoru více soust ředí na lí čení podivuhodných výsledk ů této v ědy, než by vylí čil cestu, po níž k nim lze dosp ět. Thorndike také poukázal na to, jaký význam Bacon p řikládá d ůvěř ivosti ( credulitas ) pro experimentování a na propojení experimentální v ědy s magií, astrologií a alchymií. 409

405 Hochberg, Herbert: The Empirical Philosophy of Roger and Francis Bacon. in: Philosophy of Science 20, 4 1953, s. 313-326. 406 Whewell, William: History of the Inductive Sciences, vol. I., Parker, London 1837, s. 341: „Roger Bacon´s works are not only so far beyond his age in the knowledge which they contain, but so different from temper of the times, in his assertion of the supremacy of experiment, and in his contemplation of the future progress of knowledge, that it is difficult do conceive how such a character could then exist.“ Podobn ě charakterizoval Bacona i Charles, Emile: Roger Bacon, sa vie, ses ouvrages, ses doctrines, d'après des textes inédits . Hachette, Paris 1861, s. 102: „ ... Bacon est le seul qui, avant les temps modernes, ait revendiqué nettement le droit de penser par soi-même, non pas comme une tolérance, mais comme une méthode, sans laquelle tout progrès devient impossible.“ 407 Duhem, Pierre: Le systèm du Monde III. Hermann et Fils, Paris 1915, s. 442: „ Similiter imperat omnibus aliis scientiis operativis, ut ei obediant et praeparent quae vult, quibus utitur in admirandis effectibus naturae et artis sublimis. Celui qui a écrit ces lignes a pu chanter les louanges de la science expérimentale; il n'a jamais compris ce que c'est que la méthode expérimentale.“ 408 Srov. nap ř. Opus tertium , c. XIII; Brewer, s. 46: Et ideo haec est domina omnium scientiarum praecedentium, et finis totius speculationis . Dále Gasquet, s. 502: Unde multotiens ego misi ultra mare et ad diversas alias regiones et ad nundinas sollemnes ut ipsas res naturales oculis viderem et probarem veritatem creature per visum, tactum et olfactum et aliquando per auditum et per certitudinem experientie, in quibus per libros non potui veritatem intueri, sicut Aristoteles plura milia hominum misit per diversas regiones pro rerum veritate scienda. 409 Thorndike, Lynn: Roger Bacon and Experimental Method in the Middle Ages . in: The Philosophical Review 23, 3, 1914, s. 279-283. Dále Thorndike, Lynn: A History of Magic and Experimental Science II. Columbia University Press, New York 1923, s. 649-677. Thorndike se ujal Mandonnetova názoru, že Baconovo dílo je nadhodnoceno a rozhodl se dv ěma články objasnit Baconovo skute čné postavení ve st ředov ěké v ědě. Na základ ě důkladné znalosti celé řady st ředov ěkých u čenc ů, kte ří rovn ěž operují s pojmem experientia , odmítl výjime čné postavení R. Bacona a zasadil se o p řehodnocení jeho vlivu. Viz Thorndike, Lynn: The True Roger Bacon I . in: The American Historical Review 21, 2, 1916, s. 237-257 a dále týž: The True Roger Bacon II . in: The American Historical Review 21, 3, 1916, s. 468-480. Thorndikovo úsilí moderní badatelé oce ňují jako záslužný po čin, vytýkají však Thorndikovi n ěkdy až p řílišnou zaujatost. P řim ěř ený pohled a adekvátní hodnocení nabízí v sou časnosti práce nap ř. Davida C. Lindberga či Jeremiaha Hacketta.

115 Proti pojetí Rogera Bacona jako p ředch ůdce experimentální v ědy se postavil i Martin Heidegger, který poukázal na to, že Bacon nepokro čil za aristotelský pojem zkušenosti. 410 Rovn ěž dle Hacketta Bacon propagoval pozorování, nikoli experiment ve významu, jaký tomuto pojmu p řiřkla novov ěká v ěda. K tomuto pozorování se dostal p ři četb ě spis ů zabývajících se astronomií, optikou a meteorologií, zdrojem jeho vlastního experimentálního přístupu jsou tedy arabské a řecké spisy. P ři studiu astronomických a optických zákonitostí se však není možné jednoduše spoléhat na poznatky obsažené v textu, ale čtená ř sám je nucen se na výkladu aktivn ě ú častnit, pozorovat výsledek. 411 Zde tkví základ toho, co Bacon rozvíjí do podoby jedné ze svých nejd ůležit ějších operativních v ěd. Zkoumat pojetí experimentální v ědy u Rogera Bacona by znamenalo objasnit pojmy experientia a experimentum . Mým cílem je však uvést a objasnit Baconova vlastní vyjád ření o povaze a cílech experimentální v ědy, a pokusit se v záv ěru zasadit experimentální v ědu do kontextu Baconovy metodologie. Není pochyb o tom, že experimentální v ěda má nejblíže k matematice, optice a alchymii, nestojí tudíž v žádném p řípad ě osamocen ě. Rovn ěž platí, jak podotýká Dijksterhuis, že kde je ve st ředov ěku experientia , tam je i magie. 412 Stejn ě tak je nesporný význam scientia experimentalis pro Bacona. Jak se však Bacon vyjad řuje o experimentální v ědě samotné? Následující rozbor ukáže, jak Bacon pojímá za řazení této v ědy, jejíž funkcí je být spojovacím článkem mezi teorií a praxí.

410 Heidegger, Martin: Die Zeit des Weltbildes . in: týž: Holzwege . Vittorio Klostermann, Frankfurt am Main 1977, s. 75-113, zde s. 81-82: „Das Experiment ist jenes Verfahren, das in seiner Anlage und Durchführung vom zugrundegelegten Gesetz her getragen und geleitet wird, um die Tatsachen beizubringen, die das Gesetz bewähren oder ihm die Bewährung versagen. Je exakter der Grundriß der Natur entworfen ist, umso exakter wird die Möglichkeit des Experiments. Der vielberufene mittelalterliche Scholastiker Roger Bacon kann daher niemals der Vorläufer des neuzeitlichen experimentierenden Forschers sein, sondern er bleibt lediglich der Nachläufer des Aristoteles. Denn inzwischen ist durch das Christentum der eigentliche Besitz der Wahrheit in den Glauben, in das Fürwahrhalten des Schriftwortes und der Kirchenlehre verlegt worden. Die höchste Erkenntnis und Lehre ist die Theologie als Auslegung des göttlichen Wortes der Offenbarung, das in der Schrift niedergelegt ist und durch die Kirche verkündet wird. Erkennen ist hier nicht Forschen, sondern das rechte Verstehen des maßgebenden Wortes und der es verkündenden Autoritäten. Deshalb erhält in der Erkenntnisgewinnung des Mittelalters die Erörterung der Worte und Lehrmeinungen der verschiedenen Autoritäten den Vorrang. Das componere scripta et sermones , das argumentum ex verbo ist entscheidend und zugleich der Grund dafür, daß die übernommene platonische und aristotelische Philosophie zur scholastischen Dialektik werden mußte. Wenn nun Roger Bacon das Experimentum fordert – und er fordert es – dann meint er nicht das Experiment der Wissenschaft als Forschung, sondern er verlangt statt des argumentum ex verbo das argumentum ex re , statt der Erörterung der Lehrmeinungen die Beobachtung der Dinge selbst, d. h. die aristotelische ἐμπειρία. “ 411 Toto specifikum praktických p řírodov ědných nauk podle mne vystihl Goethe, když se ho Eckermann na sezení dne 21. prosince 1831 ptal po příčinách nevalného ší ření jeho Nauky o barvách . Eckermann, Johann Peter: Rozhovory s Goethem . SNKL, Praha 1955, s. 401: „Ob ědval jsem s Goethem. Hovo řili jsme o tom, čím to asi je, že se jeho Nauka o barvách tak málo rozší řila. ,Je ji velmi t ěžké vyložit,‘ řekl, ,nebo ť nechce být, jak víte, jen čtena a studována, chce být provád ěna, a to má své potíže.‘“ 412 Srov. Dijksterhuis, Eduard J.: Die Mechanisierung des Weltbildes. Springer, Berlin 2002, s. 156.

116 Bacon za číná oddíl o experimentální v ědě vymezením poznávací schopnosti. Hned zkraje tak upozor ňuje, že nepoznáváme jen pomocí argument ů, ale také zakoušením (experimentum ). 413 Pro lepší p ředstavu o Baconov ě argumentaci uve ďme následující. Easton poukázal na Bacon ův zp ůsob argumentace v pa řížských p řednáškách. 414 Bacon se zde zabývá mj. otázkou, zda rostliny mají hmatový smysl. Odpověď na tuto otázku vychází ze dvou předpoklad ů. První je aristotelský a zní: p říroda ned ělá nic zbyte čně, natura nihil facit frustra .415 Druhý p ředpoklad obnáší poznatek, že p říroda je soubor ú čel ů, které jsou analogické lidským ú čel ům, a proto poznatelné. Hmat je podle Bacona užite čný živo čich ům a lidem, protože se pohybují. K čemu by byl hmat užite čný rostlinám? P říroda by do nich nevložila žádnou zbyte čnou vlastnost. Rostliny se nepohybují, a proto odpov ěď musí být záporná. Rostliny nemají hmat. 416 O dvacet let pozd ěji však už argumenty Baconovi nedosta čují. Ducha toužícího naz řít pravdu ( ut quiescat animus in intuitu veritatis ) je t řeba utišit poskytnutím zkušenosti ( via experientiae ), jen tak lze dosp ět k přijatelnému záv ěru. Hlavním problémem, na který v této souvislosti Bacon naráží, je slepá víra v poznatky, které neodpovídají pravému stavu v ěcí. Za odstrašující p říklad mu slouží rozši řovaný blud, že diamant nelze rozlomit bez použití kozlí krve. Údajnou falešnost však vyvrací pouhým konstatováním, že se o opaku p řesv ědčil na vlastní o či ( vidi oculis meis ). 417 Zmi ňuje se o pot řeb ě vid ět na vlastní o či také p řírodní

413 Opus maius , pars VI, c. 1; Bridges II, s. 167: Duo enim sunt modi cognoscendi, scilicet per argumentum et experimentum. Hadot řadí Bacona k prométheovským duch ům (z Opus tertium cituje avicennovskou sentenci natura obedit cogitationibus animae ). V jeho šlép ějích mají údajn ě krá čet Leonardo Da Vinci a Francis Bacon. Takové post řehy jsou ovšem na úrovni stavu bádání v dvatenáctém století (Whewell, Charles), což lze jen st ěží prominout Hadotovi. P řesto však uvádí správn ě alespo ň tolik, že experimentum není totéž, co pokus, a správn ě podotýká, že jde o protiklad abstraktního, tj. čist ě rozumového poznání. Experimentum je t řeba chápat ve významu živá zkušenost, a to bu ďto smyslového či duchovního rázu. Ú čelem scientia experimentalis , založené na p řirozené magii a mechanice, je mocný ú činek vzbuzující úžas, který vede k obracení nev ěř ících. Srov. Hadot, Pierre: Závoj Isidin. Prom ěny pojmu p řírody. Vyšehrad, Praha 2010, s. 118-123. 414 Steele, Robert (ed.): Opera hactenus inedita Rogeri Baconi XI . Clarendon Press, Oxford 1932, s. 186-187. Cituje dle Easton: c. d. , s. 171. 415 Explicitní vyjád ření této zásady z Baconova pera se mi poda řilo najít v Liber secundus Communium naturalium fratris Rogeri. De celestibus . Ed. Robert Steele. Clarendon Press, Oxford 1913, s. 404: Set nichil est frustra in naturalibus et maxime in celestibus . 416 Easton k tomu podotýká, že moderní v ěda neumí na tuto otázku uspokojiv ě odpov ědět a ekologie, která vychází z teze o tom, že p říroda usiluje o rovnováhu, se st ředov ěké v ědě jen p řibližuje. Poznání, které moderní vědec získává empirickým sb ěrem dat, st ředov ěký badatel získává od Boha pomocí zjevení. Srov. Easton: c. d. , s. 170-171. 417 Opus maius , pars VI, c. 1; Bridges II, s. 168: Vulgatum enim est apud omnes quod adamas non potest frangi nisi sanguine hircino, et philosophi et theologi hac sententia abutuntur. Sed nondum certificatum est de fractione per hujusmodi sanguinem, quanquam elaboratum est ad hoc; et sine illo sanguine potest frangi de facili. Hoc enim vidi oculis meis; et necesse hoc, quia gemmae non possunt sculpi nisi per fragmenta hujus lapidis. P ůvod názoru o řezání diamantu za pomoci kozlí krve lze najít u Augustina ( De civitate dei XXI, 4). Viz Aurelius Augustinus: O boží obci knih XXII , svazek II. P řeložila Julie Nováková. Karolinum, Praha 2007, s. 343: „Mnoho lidí má u nás ve svém vlastnictví diamant, hlavn ě zlatníci a klenotníci; ten drahokam prý vzdoruje i železu i ohni a v ůbec každé moci mimo kozlí krev.“

117 úkazy. 418 Bacon má zájem nikoli na experimentování v moderním slova smyslu, ale na pouhém obez řetném pozorování a dosažení jistoty ov ěř ením, verifikací ( certificatio ). K dalšímu zkreslování dochází p ři neum ělých interpretacích Aristotela a dohromady vše vede k hrozné lži ( mendacium horribile ). Za takového stavu v ěcí je nezbytné prov ěř ovat vše zkušeností. 419 Jakou povahu má však tato zkušenost? V nejd ůležit ějším pokusu o definování experientia doslova říká:

Zkušenost je však dvojí. Jednu získáváme vn ějšími smysly. Takto získáváme zkušenost v ěcí, které jsou na nebi, pomocí k tomu vyrobených nástroj ů, a které jsou na zemi, pomocí úkon ů ov ěř ených zrakem. O věcech, které se nevyskytují v našich oblastech, víme od moudrých, kte ří je vid ěli. Aristotelés z pov ěř ení Alexandra Velikého rozeslal dva tisíce muž ů do rozli čných míst na sv ětě, aby spat řili vše, co je na povrchu zem ě, jak nás o tom zpravuje Plinius ve spise O p řírod ě. Taková zkušenost je lidská a filosofická, nakolik člov ěk m ůže n ěč eho milostí dosáhnout. Tato zkušenost však člov ěku neposta čí, protože nepodává d ůkaz o t ělesných p ředm ětech v plnosti kv ůli své obtížnosti a netýká se duchovních předm ětů. Je tudíž zapot řebí podpo řit lidský duch jinak, a proto svatí patriarchové a proroci, kte ří darovali jako první sv ětu v ědy, p řijímali vnit řní osvícení a nez ůstali jen u smyslového vnímání. Podobn ě i mnoho v ěř ících po Kristu. Milost víry a božská vnuknutí totiž osv ěcují množství lidí a to nejen v duchovních záležitostech, ale i v t ělesných a ve v ědách filosofie. Vždy ť i Ptolemaios tvrdí ve spise Centiloquium, že cesta dospívání k poznání v ěcí je dvojí: první je zkušenost filosofie. Druhá je božská inspirace, o níž praví, že je mnohem lepší. 420

Bacon se tu opírá o Augustinovu teorii božského osvícení ( illuminatio ), kterou dopl ňuje o postoj obsažený v Pseudo-Ptolemaiov ě spise Centiloquium .421 Práv ě tento iluminismus p ředstavoval pro moderní badatele nejproblemati čtější místo v Baconov ě

418 Gasquet, s. 502: Unde multotiens ego misi ultra mare et ad diversas alias regiones et ad nundinas sollemnes ut ipsas res naturales oculis viderem et probarem veritatem creature per visum, tactum et olfactum et aliquando per auditum et per certitudinem experientie, in quibus per libros non potui veritatem intueri, sicut Aristoteles plura milia hominum misit per diversas regiones pro rerum veritate scienda. Ex hiis omnibus sequitur quod multe et magne expense requiruntur ad quas nullum posse habui, precipue cum parentes et amici mei ex parte Domini Regis Anglie consistentes destructi sunt sicut ipse. Nam propter vestre reverentie mandatum misi in Angliam pro pecunia et quia terram nativitatis mee exules et inimici Regis occupaverunt nullum habui responsum usque ad hunc diem. 419 Opus maius , pars VI, c. 1; Bridges II, s. 169: Oportet ergo omnia certificari per viam experientiae. 420 Tamtéž , s. 169-170: Sed duplex es experientia; una est per sensus exteriores, et sic experimenta ea, quae in coelo sunt per instrumenta ad haec facta et haec inferiora per opera certificata ad visum experimur. Et quae non sunt praesentia in locis in quibus sumus, scimus per alios spientes qui experti sunt. Sicut Aristoteles misit duo millia hominum per diversa loca mundi ut experiretur omnia quae sunt in sufficie terrae, sicut Plinius testatur in Naturalibus. Et haec experientia est humana et philosophica, quantum homo potest facere secundum gratiam ei datam; sed haec experientia non sufficit homini, quia non plene certificat de corporalibus propter sui difficultatem, et de spiritualibus nihil attingit. Ergo oportet quod intellectus hominis aliter juvetur, et ideo sancti patriarchae et prophetae, qui primo dederunt scientias mundo, receperunt illuminationes interiores et non solum stabant in sensu. Et similiter multi post Christum fideles. Nam gratia fidei illuminat multum, et divinae inspirationes, non solum in spiritualibus, sed corporalibus et scientiis philosophiae; secundum quod Ptolemaeus dicit in Centilogio quod duplex est via deveniendi ad notitiam rerum, una per experientiam philosophiae, alia per divinam inspirationem, quae longe melior est, ut dicit. Příklad se dv ěma tisíci muži, které Aristotelés rozeslal, aby zkoumali rozli čná místa, Bacon zmi ňuje na více místech a celá historka pramení z Plinia staršího. Srov. tamtéž , pars II, c. 13; Bridges III, s. 66. Z uvedeného je patrné, že Bacon nepojímá experientia ve smyslu afektivního „zakoušení“ p řítomnosti, jako nap ř. Bonaventura: III Sent. 35, a. un., q. 1 concl . in: Opera omnia III . Quaracchi, Ad Claras Aquas (Florence) 1887, s. 774a: Quarto modo dicitur sapientia magis proprie, et sic nominat cognitionem Dei experimentalem; et hoc modo est unum de septem donis Spiritus sancti, cuius actus consistit in degustando divinam suavitatem. 421 Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on Scientia Experimentalis , s. 293.

118 vědecké metodologii, v níž se tak mísí zkušenost s božským osvícením. Pro Bacona však iluminismus žádný problém nep ředstavoval, byl komplementární sou částí jeho gnoseologie. Základní problém baconovského bádání tkví také v náležitém p řekladu slov experimentum , experientia apod. jak u Bacona, tak jeho sou časník ů (Albert Veliký, Bartholomaeus Anglicus). Hackett navrhuje „osobní zkušenost“, ale je z řejmé, že termín je mnohem komplikovan ější a bohatší práv ě o významy, které mu Bacon p řikládá na základ ě seznámení s Alhazenovými optickými spisy, p řes n ěž se k svému pojmu experientia dopracoval. 422 Bacon nadto nep řichází se svou v ědou o zkušenosti sám. Tendence k osobnímu p řezkušování vykazuje více u čenc ů, mezi nimiž lze na prvním míst ě jmenovat Alberta Velikého, kterého Bacon práv ě nemá dvakrát v oblib ě.423 Práv ě Albert Veliký má ovšem ve své encyklopedii zoologie nazvané O živo čiších ( De animalibus ) pasáže analogické t ěm Baconovým, v nichž argumentuje pro správnost poznatku tím, že se na vlastní o či p řesv ědčil, p řípadn ě vyzkoušel a u činil záv ěr o omylnosti p řevzatého poznatku. 424 Z řečeného vyplývá, že Bacon je jen jeden z několika u čenc ů, kte ří vsadili na vlastní zkušenost, ale není jediný. Lze se jen dohadovat, co vedlo u čence t řináctého století k tomu, aby p řehodnocovali sv ůj vztah k Aristotelov ě teorii poznání. Podle mého názoru je však

422 O vlivu Alhazena na Baconovo pojetí „zkušenosti“ ve významu „pozorování“ píše Vescovini, Federici Graziella: La fortune de l'optique d'ibn al-Haitham: le livre 'De aspectibus (Kitab al-Manazir)' dans le moyen- âge latin . Arch. Internat. Hist. Sci. 40, 125, 1990, s. 220-238 na str. 227: „Néanmoins, Bacon est très influencé par la doctrine d´Alhazen de expérience comme observation, vision sensible: c´est-à-dire que Bacon développe sa théorie de la perspective comme science expérimentale, scientia experimentalis , sur le fondement de la doctrine de la vision optique d´Alhazen; mais il est spiritualiste et dualiste et pour cela il subordonne la science expérimentale extérieure, c´est-à-dire sa perspective, à la vision spirituelle, divine, intérieure. En d´autres mots, la connaissance sensible de la perspective, la scientia experimentalis exterior , est inférieure à la science de la vision interieure.“ Cituji dle Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on Scientia Experimentalis , s. 294, pozn. 49. 423 Viz Baconovo vynášení Viléma ze Sherwoodu nad Alberta Velikého v Opus tertium , c. II; Brewer, s. 14: Quod probare potestis per sapientes famosiores inter Christianos, quorum unus est frater Albertus, de ordine Praedicatorum, alius est magister Gulielmus de Shyrwode, thesaurarius Lincolniensis ecclesiae in Anglia, longe sapientior Alberto. Nam in philosophia communi nullus major est eo. Invektivy proti Tomášovi Akvinskému a Albertovi Velikému dále viz Compendium studii philosophiae , c. IV; Brewer, s. 425-426. K tomu srov. Curtius, Ernst Robert: Evropská literatura a latinský st ředov ěk. Triáda, Praha 1998, s. 520. 424 Albert Veliký píše ve spise O živo čiších (De animalibus ) 23, 102: De hac ave [sc. struthio camelus – pštros dvouprstý] dicitur quod ferrum comedat et digerat sed ego non sum hoc expertus, quia ferrum saepius a me pluribus struthionibus obiectum comedere noluerunt. [O tomto ptáku se praví, že pojídá a tráví železo: mn ě se to však nepotvrdilo, protože jsem pštros ům často železo nabízel a necht ěli ho žrát.] Cituji v p řekladu Aleny Hadravové podle Kniha dvacatera um ění mistra Pavla Žídka [ Liber viginti arcium ]. Část p řírodov ědná. Edice a překlad táž . Academia, Praha 2008, s. 363. Albertovu pokusu p ředcházely v devátém století tytéž pokusy s krmením pštros ů rozžhaveným uhlím i železem provád ěné arabským u čencem an-Nazzamem, jak uvádí Thorndike, který se odvolává na sta ť An-Nazz ām als Experimentator (Der Islam, 25, 3, s. 228-233) od orientalistky Rudi Paretové. Srov. Thorndike, Lynn: Some Unfamiliar Aspects of Medieval Science . in: Stauffer, Robert C. (ed.): Science and Civilisation , University of Wisconsin, Madison 1949, s. 33-64. Podobné tendence k přehodnocování dosavadních poznatk ů lze sledovat i u Konrada z Megenbergu (1309-1374), který bude odporovat slovy "aber des glaub ich niht" ve své Knize p řírody ( Buch der Natur ) i autorit ě Plinia staršího. K tomu srov. Michel, Paul: Nihil scire felicissima vita. Wissens- und Enzyklopädiekritik in der Vormoderne . in: Stammen, Theo – Weber, Wolfgang E. J. (Hrsg.): Wissenssicherung, Wissensordnung und Wissensverarbeitung. Das europäische Modell der Enzyklopädien . Akademie Verlag, Berlin 2004, s. 249.

119 motivace k přehodnocování role zkušenosti konkrétn ě u Bacona z řejmá, jsou to špatné překlady a ned ůvěra v ůč i autoritám promlouvajícím z takto poškozených textů. Další prostor vyhrazuje Bacon v šestém oddíle Opus maius úvahám o vnit řním poznání ( scientia interioris ), které má sedm stup ňů : 1) čist ě v ědecká osvícení ( per illuminationes pure scientiales ); 2) ctnosti ( in virtutibus ), protože k pravd ě nem ůže dosp ět duše poskvrn ěná h říchem; 3) sedm dar ů Ducha Svatého; 4) blahoslavenství; 5) duchovní smysly ( in sensibus spiritualibus ); 6) klid, který p řevyšuje veškeré smysly ( pax Domini quae exsuperat omnem sensum ); 7) vytržení ( in raptibus ), jimiž mnozí vidí mnohé v ěci, jež nelze vy řknout.425 Bacon p ředstavuje dále svou experimentální v ědu nejen jako nutnou, ale také užite čnou pro filosofii, pro boží moudrost a pro vedení sv ěta. 426 Tento praktický politický zřetel experimentální v ědy vyplyne jasn ěji v Opus tertium , kde Bacon p řipojuje k výkladu také p ředstavy a vize o vojenském p řemožení nev ěř ících národ ů, konstruování zbraní a nastolení k řes ťanské republiky. Dosud je však tato v ěda studenty úpln ě pomíjena ( a vulgo studentium est penitus ignorata ). 427 Vlastním jádrem výkladu o experimentální v ědě je stanovení t ří význa čných rys ů (prerogativae ). Ty ur čují pom ěr experimentální v ědy k ostatním v ědám, ur čují míru závislosti a stupe ň vzájemné užite čnosti. První z prerogativae je p řezkušování a potvrzování výsledk ů ostatních v ěd ( investigat per experientiam ). 428 Na p říkladu z optiky ukazuje, co vše je schopná tato experimentální věda zjistit ( certificare ) a co zm ůže její výzkumník ( experimentator ). Z obsáhlého výkladu o optických jevech (vznik duhy) vyplývá totiž skute čnost, že experimentální v ěda a experimentátor mají nezastupitelné postavení, a to zejména p ři stanovování podmínek vzniku duhy, ale i p ři astronomických souvislostech, p ři ur čování ohybu oblouku, zem ěpisné polohy pozorovatele, pohybu slunce na obloze, p ři objas ňování úlohy a lomu paprsk ů, p říčiny barev duhy a p ři pozorování jevu zvaného m ěsíční halo. 429 Pokud se v něč em Aristotelés mýlí, lze to

425 Opus maius , pars VI, c. 1; Bridges II, s. 170-171. 426 Tamtéž , s. 171-172: Et ideo cum omnes partes philosophiae speculativae procedant per argumenta, quae vel fiunt per locum ab auctoritate vel per caeteros locos argumentandi praeter hanc quam nunc investigo, necessaria est nobis scientia, quae experimentalis vocatur. Et volo eam explanare, non solum ut utilis est philosophiae, sed sapientiae Dei, et totius mundi regimini; sicut in prioribus comparavi linguas et scientias ad suum finem, qui est divina sapientia qua omnia disponuntur. 427 Tamtéž , s. 172. 428 K postavení ostatních v ěd a jejich metodologické bázi viz tamtéž , s. 172: Scientiae enim aliae sciunt sua principia invenire per experimenta, sed conclusiones per argumenta facta ex principiis inventis. 429 Tamtéž , pars VI, c. 2-9; Bridges II, s. 173-192.

120 přičíst na vrub jeho špatným p řeklad ům. 430 To se týká zejména opakovan ě traktovaného příkladu, že podle Aristotela duha nastává p ři úpl ňku pouze dvakrát za patnáct rok ů, p řičemž každý se m ůže p řesv ědčit o opaku ( hoc potest experientia cujuslibet probare ). K stanovení povahy duhy je však zapot řebí ješt ě mnohých pozorování ( experientiae multae requiruntur ad certificationem iridis ), rozhodující je p řevaha experimentu nad argumentem. 431 Je tedy zřejmé, že Bacon pokládá experimentální v ědu za nástroj verifikace ( certificatio ) výsledk ů ostatních v ěd. Druhý význa čný rys experimentální v ědy, této vládkyn ě spekulativních v ěd (scientiarum domina speculativarum ), spo čívá v tom, že dosahuje p řevratných nových výsledk ů, které spadají pod jednotlivé již existující v ědy. 432 Nejpatrn ěji vysvítá tento přísp ěvek p ři práci s astrolábem a v léka řství, kde je možno dosáhnout pomocí experimentálního p řístupu nebývalého pokroku v prodlužování lidského života, dále v alchymii, kde experimentální v ěda vykazuje úsp ěchy v podob ě výroby kvalitního zlata. V prvním p řípad ě je to matematika, která se podílí na výrob ě astrolábu, avšak teprve experimentátor zkoumá pomocí n ěj pohyby nebeských sfér a další zákonitosti. Takový nástroj si zaslouží být vyvážen podle Bacona celým královským pokladem a skýtá nejkrásn ější podívanou moudrosti ( pulcherrimum spectaculum sapientiae ). 433 Pokud jde o léka řství, Bacon vystupuje nejprve s tezí, že prodloužení života je možné. 434 Za p říčiny krátkého života ozna čuje zanedbávanou životosprávu, nemoci p ředk ů ( patres corrumpuntur, et generant filios corruptos ), ale také h říchy, které se podílejí na oslabování duševních schopností ( vires animae ). Proto je t řeba znát tajné recepty ( experientias secretas ), které by jak na jedné stran ě

430 Tamtéž , pars VI, c. 10; Bridges II, s. 193: Et non est contra Aristotelem, quia multa alia falsa continentur in capitulo de iride, et alibi in translationibus vulgatis, sicut manifestum est per totam philosophiam Latinorum, si quis diversas translationes inquirat et Graecum ipsum, a quo transumptum est quod habent Latini. Verum non est sententia Aristotelis ubique translata, sed error fuit exemplarium Graecorum et Arabicorum, vel potius vitium translatorum, quorum nullus perfecte scivit linguas nec scientias, ut praetactum est. 431 Tamtéž , pars VI, c. 12; Bridges II, s. 201: Unde argumenta non certificant haec, sed grandes experientiae per instrumenta perquiruntur, et per varia necessaria; et ideo nullus sermo in his potest certificare; totum enim dependet ab experientia. K Baconovu vysv ětlení duhy viz Lindberg, David C.: Roger Bacon's Theory of the Rainbow: Progress or Regress? in: Isis 57, 2, 1966, s. 235-248. 432 Opus maius , pars VI, c. 12; Bridges II, s. 202: Haec autem est quod veritates magnificas in terminis aliarum scientiarum, in quas per nullam vitam possunt illae scientiae, haec sola scientiarum domina speculativarum potest dare; unde hae veritates non sunt de primarum substantia, sed penitus extra eas, licet sint in terminis earum, quum nec sint conclusiones ibi, nec principia. Bacon se pokouší up řesnit tamtéž , s. 202: … unde oportet primo credulitatem fieri, donec secundo sequitur experientia, ut tertio ratio comitetur. Si enim inexpertus magnetem trahere ferrum, nec audiens ab aliis, quod trahat, quaerat rationem, ante experientiam nunquam inveniet. V souvislosti se subordinací deduktivního usuzování pod experiment, kterou navrhuje Bacon p ři výkladu o druhém význa čném rysu experimentální v ědy, zmi ňuje editor Bridges v poznámce nechu ť fyzika Faradaye ke studiu matematiky. Faraday poukazoval na skute čnost, že by ho matematika mohla odvád ět od jeho experiment ů. Bridges však z řejm ě chápe Bacon ův pojem experimentum v intencích novov ěké v ědy. 433 Tamtéž , s. 203. 434 Tamtéž , s. 204: Est autem ulterior longae vitae extensio possibilis. A principio mundi fuit magna prolongatio vitae, sed nunc abbreviata est ultra modum.

121 zpomalovaly stárnutí, tak na stran ě druhé prodlužovaly život. Experimentální v ěda, povýšená v textu na jedno ze svobodných um ění ( ars ), tak dopl ňuje a nahrazuje nedostatky medicíny. 435 Přímo odstrašujícím dojmem pak p ůsobí vý čet chorob stá ří a Bacon se staví skepticky k výdobytk ům medicíny a postoj ům léka řů obecn ě.436 Prokazuje znalost d ěl takových autorit jako Avicenna, Dioskoridés, Galénos, Artephius, Haly a Plinius starší. O možnostech prodlužování života sv ědčí i p říklady z říše dlouhov ěkých zví řat, od nichž je t řeba se u čit správné životospráv ě. Tyto myšlenky rozvine ve v ětší ší ři v Opus tertium .437 Nem ěli bychom si však Bacona lí čit jako léka ře moderní doby, ve spisu O omylech léka řů ( De erroribus medicorum ) uvádí na p říklad následující:

K uchování zdraví a žití p řispívá radost, zp ěv, pozorování lidské krásy, doteky s dívkami, vlažná vo ňavá voda, pití aromatických a posilujících lektvar ů, klystýr. 438

435 Tamtéž , s. 205: Sed ars experimentalis supplet defectum medicinae in hac parte. 436 Tamtéž , s. 206: Et haec omnia accidentia senectutis et senii sunt canities, palliditas, cutis corrugatio, multitudo mucilaginis, excreatus putridus, lippitudo oculorum, et universalis laesio organorum sensibilium, diminutio sanguinis et spirituum, debilitas motus et anhelitus et totius corporis, defectus virium animae tam animalium quam naturalium, insomnietas, ira, et inquietatio animi, et oblivio, de qua dicit Haly regalis, quod senectus est domus oblivionis: et Plato, quod est mater lethargiae. … Sed ars medicinae non dat remedia contra istam corruptionem quae venit ex impotentia et defectu regiminis, sicut sciunt omnes medici in sua arte experti, cum tamen fateatur medicinae auctores quod remedia possibilia sunt, sed non docent. Bacon také doporu čuje totéž, co pozd ěji Petrarca, totiž nejjednodušší medicínu: žádnou. Srov. Getz, Faye: Roger Bacon and Medcine: The Paradox of the Forbidden Fruit and the Secrets of Long Life. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 352. Petrarca, Francesco: Epistolae de rebus familiaribus et variae . Ed. Giuseppe Fracassetti, Vol. I, Firenze 1859, s. 299-301. 437 Tamtéž , s. 208: Sed sapientes dediti experimentali scientiae de his excogitaverunt, non solum moti propter utilitatem, sed excitati per brutorum animalium industriam, quae multis modis obviant festinationi moriendi, ut cervus et aquila et serpens, et multa alia suam vitam prolongantia per industriam naturalem, sicut auctores scribunt et experientia docuit. Quorum exemplis excitati crediderunt, quod Deus ipse brutis hoc concessit ad instructionem hominis mortalis. V díle Epistola de secretis operibus artis et naturae et de nullitate magiae (Baconovo autorství se u tohoto spisu pouze p ředpokládá) v ěnuje zna čnou pozornost nap říklad omlazovacím prost ředk ům, které používají jeleni. Jde ovšem o legendy tradované od antiky a Bacon p řejímá a akcentuje pouze některé z nich. Jeho zaujetí recepty na zastavení stárnutí se opírá jednak o doklady v ěku starov ěkých biblických patriarch ů, jednak o možnosti alchymie a p řípravu elixíru mládí. Srov. Opus tertium , c. XIII; Brewer, s. 44: Sed experimentator fidelis consideravit aquilam, et cervum, et serpentem, et phoenicem et multa prolongare vitam et renovare juventutem, et scit quod haec dantur brutis ad instructionem hominis; propter quod excogitavit vias nobiles ad hoc, et jussit alkimiae practice praeparare ei corpus aequalis complexionis, ut hic experimentator uteretur eo. 438 De erroribus medicorum . Ed. R.G. Little – E.H. Whittington. OHI IX. Clarendon Press, Oxford 1928, s. 178: Item conseruant et augmentant sanitatem et vitam letitia, cantus, visio pulcritudinis humane, tactus puellarum, aqua tepida aromatica, uti aromaticis et confortativis electuariis, balneum ieiuno stomacho post depositionem superfluitatum. Pokud jde o lé čivé doteky dívek, je možné najít následující biblické inspirace. 1Kr 1-4: Král David zestárl a dosáhl vysokého v ěku. P řikrývali ho pokrývkami, ale nemohl se zah řát. Proto mu jeho služebníci navrhli: „A ť vyhledají králi, našemu pánu, dívku pannu, aby byla králi k službám a opatrovala ho; bude též uléhat po tvém boku a zah řívat krále, našeho pána.“ Hledali tedy po celém izraelském území krásnou dívku, až našli Šúnemanku Abíšagu a p řivedli ji ke králi. Byla to p řekrásná dívka; opatrovala krále a obsluhovala ho. Král ji však nepoznal. Pop ř. Kaz 4, 11: Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zah řát jeden? Podobn ě v Secretum secretorum jako utilis Bacon ozna čuje údajn ě nezbytné metody vedoucí k úlev ě bolesti od žaludku. Jeden z návod ů, jak se vylé čit, je také objetí s krásnou horkou dívkou. I toto je t řeba mít na pam ěti, uvažujeme-li o Baconov ě pojetí užite čnosti. Viz Williams, Steven J.: Roger Bacon and the Secret of Secrets . in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 385. Viz Secretum secretorum , OHI V, ed. Steele, s. 73: Si igitur sentis dolorem in stomacho et in ventre vel gravitatem tunc

122

V Opus minus poskytl dokonce všeobecný návod k příprav ě elixíru mládí. 439 Experimentátor se bude podle Bacona zabývat i sb ěrem r ůzných lé čivých bylin a schra ňováním dalších přípravk ů na dlouhov ěkost. Do t řetice p řichází na řadu alchymie, jejímž úkolem je připravovat z olova zlato a z mědi st říbro, experimentální v ěda v ní dociluje výsledku v podob ě výroby 24karátového zlata ( aurum viginti quatuor graduum ) a dokonce ješt ě kvalitn ějšího. 440 Jinak je ovšem status t ěchto t ří obor ů, dot čených experimentální v ědou, nejasný. 441 Třetí význa čný rys experimentální v ědy spo čívá v tom, že zakládá nová v ědní odv ětví. 442 Ukazuje se, že Bacon má s experimentální v ědou odvážné plány a hodlá pomocí jejích výsledk ů dosp ět k zázra čným p ředm ětům, jako jsou v ěč ně ho řící lampy, explozivní látky či protijedy. Pokud tyto zázra čné p ředm ěty n ějak nepomáhají církvi, jejich ú činek alespo ň prokazuje obdivuhodné síly p řírody. 443 Korunu pak nasazuje této v ědě tehdy, když z ní činí pomocnici teologie a republiky v ěř ících. 444 Kone čně se však dostává ke kýženému

medicina necessaria tibi est amplecti puellam calidam et speciosam, aut ponere super ventrem camisiam calidam ponderosam, vel saccum plenum avena calefacta, vel tegulam calefactam involutam in panno lineo triplicato, vel pulvinar calidum. 439 Opus minus ; Brewer s. 314: Prius est pulverisatio cum congelatione, deinde resolutio cum ascensione, et depressione, et incarceratione, et mixtione. Et postea est sublimatio cum attritione et mortificatione, deinde sequitur corruptio olei, vel separatur a spiritu, ut post intendatur virtus ignea. Nam post haec intendimus calcis propositionem, et olei distillationem, et aquae exaltationem, ut ultimo quaeramus resolutionem a primo in septimum, et contentionem cum febre acuta. Qui vero haec sciret adimplere haberet medicinam perfectam. quam philosophi vocant Elixir, quae immergit se in liquefacto, ut consumeretur ab igne, nec fugeret. Následn ě uvádí, že pomocí elixíru by bylo možné dožít se mnoha set let. Tamtéž , s. 315: Et hoc est quod corpora infirma reducet ad sanitatem, et conservabit ea contra omnem oceasionem, et vitam, si Deus voluerit, ultra centenaries annorum prolongabit, ut facta est mentio copiosior in scientia experimentali… Nam quod natura facit in millibus annorum, ars potest facere una die, ut dicit Avicenna in libro De Anima. 440 Opus maius , pars VI, c. 12; Bridges II, s. 215: Sed Scientia Experimentalis novit per Secreta Secretorum Aristotelis producere aurum non solum viginti quatuor graduum, sed triginta et quadraginta et quantum volumus. Podobné p řece ňování a zveli čování výsledk ů v ěd není u Bacona neobvyklé a tvo ří do jisté míry sou část jeho argumentace zacílené k získání papeže pro reformu v ěd. 441 Speer, který se zabýval Grossetestovým pojetím scientia experimentalis , se ohrazuje proti Crombieho ozna čení Grossetesta jako ši řitele „experimental science“. Odkazuje také na skute čnost, že u Grossetesta se termín scientia experimentalis nevyskytuje. Srov. Speer, Andreas: Licht und Raum. Robert Grossetestes spekulative Grundlegung einer scientia naturalis . in: Aertsen, J. A. – Speer, A. (eds.): Raum und Raumvorstellungen im Mittelalter. De Gruyter, Berlin – New York 1997, s. 93, pozn. 78. O tom, že Grosseteste se drží aristotelského schématu indukce sv ědčí jeho Commentarius in Posteriorum Analyticorum libros , II, 4 (ed. Rossi), 404, 37-40: Ex sensu igitur fit memoria, ex memoria multiplicata experimentum, ex experimento universale, quod est preter particularia, non tamen separatum a particularibus, sed est idem illis, artis, scilicet, et scientiae principium. Cituji dle tamtéž. 442 Opus maius , pars VI, c. 12; Bridges II, s. 215: Et est ex propriis per quae non habet respectum ad alias scientias, sed sua potestate investigat secreta naturae. Et hoc in duobus consistit; scilicet in cognitione futurorum praeteritorum et praesentium, et in operibus admirandis quibus excedit astronomiam judiciariam vulgatam in potestate judicandi. 443 Tamtéž , s. 217-219. 444 Tamtéž , s. 219-220: Et sic faciens finem de scientia ista experimentali absolute, convertam eam ad utilitatem theologiae, sicut in aliis egi consimiliter. Cum vero jam monstravi proprietatem hujus scientiae secundum se, jam cuilibet patet quod utilissima est haec scientia post moralem, et primo ipsi theologiae absolutae propter

123 objasn ění d ůležitosti této v ědy, když ji p řirovnává v jistém smyslu k panovnici. V ědy jí slouží následujícím zp ůsobem:

Tato v ěda se má k jiným, jako lo ďařství k tesa řství a jako vál čení k řemeslnictví. Na řizuje jim, jak zhotovit podivuhodné nástroje a jak zhotovené užívat. Také bere v úvahu všechna tajemství, která mohou být užite čná republice v ěř ících a jejím osobnostem. P řikazuje ostatním v ědám jako svým služkám, a proto veškerá moc spekulativní moudrosti p řináleží zvlášt ě této v ědě.445

Jak už vyplynulo z tří význa čných rys ů, experimentální v ěda zast řešuje ostatní v ědy podobn ě, jako teologie zast řešuje p řírodní v ědy, s tím rozdílem, že pojítko je vzájemné. Experimentální v ěda prokazuje ostatním v ědám službu verifikace poznatk ů, podobá se tedy matematice, ale zárove ň se má podílet na tvorb ě nových v ědních obor ů. Nezanedbatelnou charakteristikou této v ědy je také propojení s praktickými v ědami a její užite čnost pro lidské spole čenství. Zisk z této v ědy je ohromný, zasahuje všechna odv ětví a každému také p řispívá. To platí, pokud Bacon nezam ěň uje v ědu s její metodu. O bližším ur čení experimentální v ědy nejsme informováni. Část vysv ětlení splývá totiž s nadšením. Samotné propojení v ěd a zp ůsob jejich vzájemné podpory Bacon popisuje v Opus tertium následovn ě:

Všechny v ědy jsou propojené a poskytují si vzájemnou pomoc. Jsou to části téhož celku, z nichž jakákoli v ěda odvádí práci nejen kv ůli sob ě, ale kv ůli ostatním. Jako oko řídí celé t ělo a noha podepírá celek a nosí jej z místa na místo, tak si po čínají i vědy. Část postavená mimo celek je jako vyloupnuté oko či od řezaná noha, to lze vztáhnout i na části moudrosti. Žádná se nestane užite čná bez další, nebo ť jsou to části téže celkové moudrosti. 446

Princip ů, které jednotlivé v ědy propojují, je však více. Není to pouze utilitas , ale také zvláštní služebn ě-podp ůrný vztah v ěd k teologii, svérázn ě pojatá scientia experimentalis (experimentální v ěda) a morální filosofie. Bacon ův zp ůsob poznávání přírody p ředpokládá takové pojetí v ěd, které nahradí stávající model sedmi svobodných um ění. Nespokojí se pouze sensum literalem et spiritualem, in quibus ipsa consistit. …Deinde ut refertur ad rempublicam fidelium valet haec scientia … 445 Tamtéž , s. 221: Nam haec [sc. scientia experimentalis] se habet ad alias, sicut navigatoria ad carpentariam, et sicut ars militaris ad fabrilem; haec enim praecipit ut fiant instrumenta mirabilia, et factis utitur, et etiam cogitat omnia secreta propter utilitates reipublicae et personarum; et imperat aliis scientiis sicut ancillis suis, et ideo tota sapientiae speculativae potestas isti scientiae specialiter attribuitur. Podobn ě Opus tertium , c. XIII; Brewer, s. 44. 446 Opus tertium , c. IV; Brewer, s. 18: Nam omnes scientiae sunt connexae, et mutuis se fovent auxiliis, sicut partes ejusdem totius, quarum quaelibet opus suum peragit, non solum propter se, sed pro aliis: ut oculus totum corpus dirigit, et pes totum sustentat, et de loco ad locum deducit; et sic de aliis. Unde pars extra totum est sicut oculus erutus vel pes abscissus; et sic erit de partibus sapientiae: nam nulla consequitur sui utilitatem sine alia, cum sint partes ejusdem sapientiae totalis. Klasifikaci v ěd v celém Baconov ě díle podal Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on the Classification of the Sciences . in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 49-65.

124 s hlubokým teoretickým vzd ěláním, ale žádá od v ěd i praktické výsledky a uplat ňování vlivu na politickou situaci ve spole čnosti. U Bacona tento model aktivní v ědy existuje a v ideální podob ě ústí ve vznik vojensky nep řemožitelné k řes ťanské republiky vedené papežem. Bacon spíše nazna čuje, než by se blíže vyjád řil o experimentální v ědě. Z toho, co je obsaženo v šestém oddílu Opus maius však lze vytušit jasné napojení experimentální v ědy na praxi. S tím souvisí také v nejobecn ějším slova smyslu nejkratší cesta od p říčiny k účinku, úspora výdaj ů, vysoký výt ěžek. Nep římým d ůkazem toho, jak lze s málem dosáhnout mnohého, je pro Bacona tažení Alexandra Velikého, které za čalo s dvaat řiceti tisíci p ěších a čty řmi tisíci p ěti sty jízdních voják ů, a p řemohlo obrovské Dáreiovo vojsko. Po čty udává Bacon. Tyto dávné p říklady promlouvají k našemu u čenci jako živoucí sv ědectví nejen o moci lidské odvahy, ale také o moci v ědy, která je s to p ůsobit p řirozenými prost ředky tak, aby výsledek vzbuzoval dojem zázra čnosti. Církev by se m ěla nap říšt ě pou čit z Alexandrova příkladu, který dosáhl nesporného úsp ěchu nejen vojenskou silou, ale p ředevším tím, že se obklopil mudrci, jimž vévodil Aristotelés. Pokud se tak stane a papež se, coby nový Alexandr, obklopí u čenci a zejména experimentátory, nenechá na sebe kladný výsledek dlouho čekat, nebo ť prvním výsledkem takového stavu bude úspora prolévané k řes ťanské krve. 447 Motivem k naléhavému prosazení experimentální v ědy jsou zde op ět zkazky o p říchodu Antikrista, jemuž je možné čelit prohlubováním studia a pr ůzkumem tajných a neprobádaných zákonitostí p řírody ( secreta naturae ). Výzvou ke studiu v ěd a taj ů p řírody pak Bacon celý oddíl zakon čuje. V Opus tertium Bacon zmi ňuje navíc jednoho významného experimentátora a tím je Petr z Maricourtu (Petrus Peregrinus). 448 Nazývá ho pán experiment ů (dominus experimentorum ) a nesmírn ě si váží jeho pojednání De magnete ( O magnetu ). Petr je pro Bacona živoucím d ůkazem ú činnosti a úsp ěchu experimentální v ědy, a proto se o n ěm často zmi ňuje jako o vzoru experimentátora, ten totiž zná p řírodní jevy zkušeností ( scit naturalia per experientiam ). 449 Bez experimentátora nadto není možné dosáhnout dokonalosti filosofie

447 Opus maius , pars VI, c. 12; Bridges II, s. 222: Et hoc deberet ecclesia considerare contra infideles et rebelles, ut parcatur sanguini Christiano, et maxime propter futura pericula in temporibus Antichristi, quibus cum Dei gratia facile esset obviare, si praelati et principes studium promoverent et secreta naturae et artis indagarent. 448 Z jeho života známe jediné datum. Svou Epistola de magnete dokon čil v Apulii p řed hradbami Lucery dne 8. srpna 1269. Podal popis magnetu a jeho užite čnosti pro kompas. Experimentování je pro přírodov ědce podle Petra nejlepší ochranou p řed omylem. Lexikon des Mittelalters VI, heslo Petrus Peregrinus , autor A. Radl. Metzler, CD-ROM 2000, col. 1980. 449 Opus tertium , c. XIII; Brewer, s. 46-47: Non enim cognosco nisi unum, qui laudem potest habere in operibus hujus scientiae; nam ipse non curat de sermnonibus et pugnis verborum, sed persequitur opera sapientiae, et in illis quiescit. Et ideo quod alii caecutientes nituntur videre, ut vespertilio lucem solis in crepusculo, ipse in pleno fulgore contemplatur, propter hoc quod est dominus experimentorum; et ideo scit naturalia per experientiam, et

125 (sine eo impossibile est quod compleatur philosophia) a celý sv ět ho kv ůli jeho výkonnosti může následovat jako sv ůj vzor. Mohl by být bohatý, ale chce dosp ět k bohatství p řes moudrost. 450 Bacon činí z experimentátora výjime čného člov ěka, v ědce s širokým záb ěrem a s metodami, které si zaslouží podporu, protože prosp ěje sv ětu a zajistí mu blahobyt. Experimentální v ěda, jak uvádí v Opus tertium , také znamená konec veškerého spekulování. 451

*

Bylo řečeno, jak experimentální v ěda napomáhá alchymii k zázra čným výsledk ům. Ob ě v ědy jsou provázány s medicínou díky užšímu napojení na p ředm ěty a p řesahu k praxi. Díl čí p ředstavy, které m ěl Bacon o alchymii, vložil mj. do alchymistického pojednání nadepsaného v rukopise pozd ější rukou jako De rerum generatione (O vzniku v ěcí ). Nachází se v Opus minus a má povahu metafyzického, antropologického, mystického a kone čně metalurgického traktátu, v němž Bacon uplat ňuje své znalosti nabyté v laborato ři. Hlavním cílem pojednání je vysv ětlit vznik v ěcí z prvk ů. Nejprve si klade za úkol objasnit vznik v ěcí a ukázat, jak z prvk ů vznikají š ťávy a ze šťáv rostliny, živo čichové a lidé. 452 To vše s pomocí Písma a taj ů alchymie ( secreta alkymiae ), jejichž znalost je nezbytná a o nichž ví jen n ěkolik nejmoud řejších. Bacon se dotýká tajemství, aniž p ůsobí jako tajn ůstká ř. Tajemství ( secreta ), která jsou všude v přírod ě, nejsou nepoznatelná, ale naopak poznatelná, a dokonce dob ře využitelná. Všichni k nim ovšem nemají p řístup, jen ti nejmoud řejší. Bacon tak vyhrazuje poznání oblasti skrytých zákonitostí p řírody pouze hrstce badatel ů hluboce oddaných v ědě.453

medicinalia, et alkimistica, et omnia tam coelestia quam inferiora; immo verecundatur si aliquis laicus vel vetula, vel miles, vel rusticus de rure sciat quae ipse ignorat. 450 Tamtéž , s. 47: Et ideo sine eo impossibile est quod compleatur philosophia, nec tractetur utiliter nec certitudinaliter. … Aut si Parisius vellet ostendere quae scit per opera sapientiae, totus mundus sequeretur eum. Sed quia per utramque viam impediretur ab experientiarum magnitudine, in qua summe delectatur, ideo negligit omnem honorem et divitias, praecipue cum poterit, quando voluerit, per suam sapientiam ad divitias pervenire. 451 Tamtéž , s. 46: Et ideo haec est domina omnium scientiarum praecedentium, et finis totius speculationis . 452 Opus minus ; Brewer, s. 359: Hic autem volens ponere radicalem generationem rerum ostendam quomodo ex elementis generantur humores, et ex humoribus omnia inanimata vegetabilia et animalia et homines. Haec autem historia generationis rerum est ubique in Scriptura diffusa a principio usque finem, et hoc est fundamentum naturalis philosophiae inter Latinos vulgatae insuper et medicinae. 453 Doklady lze najít na mnoha místech. Srov. nap ř. Opus tertium , c. XXVI; Brewer, s. 99: Sed in Opere Minore ubi de coelestibus tractavi, exposui magis ista, ubi maxima secreta naturae tetigi, quae non sunt cuilibet exponenda, sed solis sapientissimis viris. Podobn ě tamtéž , c. XVII; Brewer, s. 59: Et tamen scio quod omnes vellent accipere, sed non omnes ad omnia sunt digni. Nam speculativae scientiae possunt tradi cuilibet, ut grammatica, secundum quatuor linguas, Latinam, Hebraeam, Graecam, et Arabicam; et logica, et naturalis philosophia vulgata, et metaphysica, et scientia alchymiae speculativa, et quatuor mathematicae speculativae, et

126 Zdrojem Baconových úvah o míšení prvk ů je Aristotel ův spis De generatione et corruptione ( O vzniku a zániku ), dopln ěný o n ěkteré alchymistické poznatky. Bacon si je vědom toho, že zánik jednoho znamená vznik jiného ( generatio unius erit corruptio alterius ), uvažuje o vzniku sm ěsi prvk ů a esenci rodu a zabývá se otázkou, jak je možné, že základní elementy utvá ří sm ěs, která odpovídá jejich p řirozenosti ( quomodo quatuor elementa faciunt suum corpus mixtum natura ), jestliže ovšem takové sm ěsi nelze dosáhnout prostým smíšením, nap ř. vody a vína, či oleje a mléka .454 Mensching v těchto souvislostech upozor ňuje, že alchymie znamenala pro Bacona model v ědy, podle n ěhož jsou ur čeny metafyzické pojmy. 455 Úvahy o esencích, látkách, form ě a možnosti, primárním a sekundárním míšení jsou u Bacona nezbytné pro ur čení složení t ěla Adama a Evy. Nejenže vyplývá, že Adam p řed vyhnáním z ráje nem ěl v těle dobrou konzistenci prvk ů, ale, jak dokládá i Augustinus, Adam m ěl zví řecí tělo a zem řel by, kdyby neokusil plody ze stromu poznání ( lignum vitae; Gn 3, 24). 456 Bacon poukazuje na Adama a Evu i ve svém o málo starším spise Compendium studii philosophiae (1272), v oddíle o chronologii. To dokládá, že stav prvotního organismu ho velmi zajímal a že se pokusil najít odpov ěď práv ě v alchymii. Ve zmín ěné pasáži spisu Compendium studii philosophiae řeší otázku, kdy nastalo stvo ření sv ěta a jeho odpov ěď je důvtipná. Skute čnost, že Adam a Eva jedli ovoce jasn ě napovídá, že stvo ření sv ěta muselo nastat na podzim. Tehdy je totiž dostupné zralé ovoce, a to i v zámo ří, jak Baconovi dosv ědčili poutníci, kte ří navštívili Svatou zemi. Neobstojí námitka, že B ůh by ve své všemohoucnosti mohl stvo řit zralé ovoce i mimo dobu sklizn ě, protože B ůh sám má nejv ětší zájem na udržení jím stvo řeného po řádku. 457 Stárnutí nehrozilo Adamovi a Ev ě v takové mí ře jako lidem dnes, protože byli obda řeni velkou moudrostí ( fuerunt sapientia magna praediti ) a vynalezli si životosprávu a tajné omlazující prost ředky ( regimen sanitatis et medicinas

perspectiva speculativa, et naturalis philosophia, et multae aliae sed ubi sunt arcana naturae et artium magnalia non deberent tradi multitudini, quae nescit uti talibus, sed magis omnia pervertit. 454 Opus minus ; Brewer, s. 363. 455 Mensching: c. d. , s. 9. 456 Opus minus ; Brewer, s. 370: Adam vero in statu innocentiae non habuit aequalitatem plenam elementorum, quia indiguit cibo ligni vitae, de quo si non gustasset, deficeret. … Beatus Augustinus et omnes concordant quod habuit corpus animale, quod defecisset si non habuisset esum ligni vitae. Srov. Opus maius , pars VI, c. 12; Bridges II, s. 212, kde se Bacon rovn ěž dotýká konzistence prvk ů Adamova t ěla, tentokrát ovšem po zmrtvýchvstání. 457 Compendium studii philosophiae , c. VIII; Brewer, s. 493-494: Et Adam et Eva debuerunt statim comedere de fructibus, propter quod oportuit quod essent maturi. Sed tempus maturitatis et collectionis fructuum non est in Aprili nec in Martio, sed in fine Septembris et in principio Octobris, et ultra mare secundum Scripturam; igitur tunc fuit principium mundi. Nec valet dicere quod Deus potuit quum voluit producere fructus maturos in principio, et ita bene in Aprili sicut in Octobri et Septembri. Ad quod dicendum est, quod licet potentia Dei non arctetur, quia infinita est, tamen voluntate creavit omnia et produxit, et voluntas ejus est secundum rectam rationem et naturalem ordinem; et ideo produxit in principio mundi fructus matures in tempore, quod naturaliter postea secundum temporis seriem observatum est in productione fructuum.

127 secretas ), které jim umožnily zpomalit ú činky stárnutí. 458 Bacon dal pr ůchod své fascinaci věkem biblických patriarch ů již v Opus maius a mnohem více v Opus tertium . Za d ůkaz o možnosti zpomalování stárnutí uvádí nap říklad p říb ěh o žen ě z Norwiche, která nezem řela, třebaže nejedla neuv ěř itelných dvacet rok ů.459 Podle Bacona nejde o žádný zázrak, ale o dílo přírody. Víra v nesmírné možnosti, kterými disponujeme, ale o nichž nevíme, tvo ří nedílnou sou část Baconova optimistického výhledu do budoucnosti v ědy. Zárove ň p říklad se ženou z Norwiche ukazuje, že Bacon je ochoten vzdát se d ůkaz ů experimentální v ědy a jednoduše důvěř ovat. Podobných v ědecky ned ůvěryhodných historek a smyšlenek, jimiž dokládá svá tvrzení, lze najít v jeho textu n ěkolik. Pokládat Bacona za striktního v ědce s poukazem na teorii experimentální v ědy by tedy nebylo adekvátní. Pro Bacona platí stejně d ůkazy (probationes ) jako zázraky ( miracula ), pou čuje se u Aristotela stejn ě jako u sv ětc ů. Tato promíšenost zdroj ů činí charakteristický znak jeho text ů a zrcadlí jeho zájmy. Záv ěr traktátu tvo ří pojednání o kovech, zejména o kvalitách zlata, stříbra, m ědi, olova, cínu, ale Bacon vyjmenovává i zlatonosné řeky a s odkazem na experimentování se věnuje podivuhodným vlastnostem magnetu, jantaru a možnostem roubování strom ů. Podle Bacona jsou lidé líní k pr ůzkumu taj ů p řírody ( nos sumus pigri ad experiendum secreta naturae ), jinak by objevili mnoho užite čných v ěcí. 460 Neodbytný zájem o poznání všech v ěcí plyne z touhy po lepším porozum ění Písmu a obsáhnutí moudrosti. 461 V Opus tertium poskytuje takový vým ěr alchymie ( alkimia ), který by ji o čistil od spojení s magií. Rozd ěluje alchymii na praktickou a spekulativní. Spekulativní se vztahuje k přírodninám. 462 Praktická alchymie, zvaná také operativní, je velice blízká léka řství a jejím cílem je prodlužování lidského života. 463 Jde o Baconovo stálé téma, kterým chce poukázat na

458 Opus minus ; Brewer, s. 373. 459 Tamtéž , s. 373: Et hoc per secretas medicinas, sicut ibi tango; et etiam aliqui diu vixerunt sine nutrimento, ut nostris temporibus fuit una mulier in Anglia in diocesi Norwicensi, quae non commedit per xx. annos, et fuit pinguis et in bono statu, nullam superfluitatem emittens de corpore, sicut probavit episcopus per fidelem examinationem. Nec fuit miraculum, sed opus naturae, nam aliqua constellatio fuit illo tempore potens elementa reducere ad gradum aequalitatis propinquiorem, quam ante fuerunt in corpore suo; et quia ejus commixtio fuit ex natura propria conveniens constellationi non sic aliorum complexiones, ideo accidit alteratio ejus in corpore quod non in aliis. 460 Tamtéž , s. 385. 461 Tamtéž , s. 389: Si igitur sciverimus omnium rerum proprietates tunc scripturam sciemus et philosophiam totam; et per consequens totam sapientiam divinam et humanam; et hoc simul et semel, quia in sensu litterali per se sciendo scimus sapientiam philosophiae. 462 Opus tertium , c. XII; Brewer, s. 39: Sed alia est scientia, quae est de rerum generatione ex elementis, et de omnibus rebus inanimatis: ut de elementis, et de humoribus simplicibus et compositis; de lapidibus communibus, gemmis, marmoribus; de auro et caeteris metallis; de sulphuribus, et salibus, et atramentis; de azurio, et minio, et caeteris coloribus; de oleis et bituminibus ardentibus, et aliis infinitis, de quibus nihil habemus in libris Aristotelis; nec naturales philosophantes sciunt de his, nec totum vulgus Latinorum. 463 Tamtéž , s. 40: Nam non solum expensas et alia infinita reipublicae potest dare, sed docet in venire talia, qme vitam humanam possunt prolongare in multa tempora, ad quae per naturam produci potest. Sed nos morimur citius longe quam deberemus, et hoc propter defectum regiminis sanitatis a juventute, et propter hoc quod patres

128 neprobádané možnosti skrytých zákonitostí p řírody. Na pomoc si bere bibli a z ní údaje o dosažených letech patriarch ů. Celkov ě je však znalost alchymie na Západ ě velmi špatná a chybí dokonce v ědomosti n ěkterých základních úkon ů, jako je destilace. 464 O spekulativní alchymii se úmysln ě rozepisuje více v Opus tertium proto, že n ěkteré v ěci jsou ur čeny jen k uchu nejmoud řejších a nelze se o nich ší řit všude. 465 Za jednoho z takových mudrc ů pokládá tedy i papeže Klementa IV. Bacon zd ůraz ňuje na jiných místech, že poznání tajností p řírody není dáno všem, ale jen n ěkolika vybraným.

nostri dant nobis complexionem corruptam, propter eundem defectum regiminis sui; undo senectus citius contingit et mors ante terminos, quos Deus constituit nobis. Podrobn ěji viz Paravicini Bagliani, Agostino: Ruggero Bacone e l´alchimia di lunga vita. Riflessioni sui testi. in: týž – Crisciani, Chiara (eds.): Alchimia e medicina nel Medievo. Micrologus 9, Sismel, Firenze 2003, s. 33-54. Newman za nejorigináln ější Bacon ův přísp ěvek pokládá aplikaci alchymie na léka řství, a to jednak p ři tvorb ě lé čiv, jednak p ři úsilí o prodloužení života, pop ř. p ři výrob ě p řípravku k odstran ění ú činku jedu ( nocumentum ). Newman, William R.: An Overview of Roger Bacon´s Alchemy. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 323-324. 464 Tamtéž , s. 41: Et etiam pauci sunt qui sciant distillare bene, et sublimare, et calcinare, et resolvere, et hujusmodi opera artis facere, per quae omnes res inanimate certificantur, et per quae certilicantur alkimia speculativa, et naturalis philosophia, et medicina. 465 Tamtéž , s. 42.

129 II.5 Morální filosofie

Kone čným cílem a ú čelem lidského jednání je mravnost, posmrtný život ve v ěč né blaženosti. Jestliže Bacon zd ůraz ňuje morální filosofii jako cestu ke správnému vedení života, je to zárove ň významné uznání filosofie a jejího dobra pro člov ěka. K řes ťané, jejichž morálka není zdaleka tak vysp ělá jako byla morálka v antice, se mají zdokonalovat a k tomu ú čelu Bacon uvádí dlouhé pasáže ze Senekových spis ů. Mravní jednání je zárove ň st ěžejní i t ěžce dobývanou metou. Bacon se morální filosofii v ěnuje sice poskrovnu, často dokonce p řechází k teologii, za řadil ji však na záv ěr svého hlavního díla, aby tak demonstroval svoje přesv ědčení o nezbytnosti ú čelu v ěd. P řes akcent na mravné jednání je však t řeba zmínit, že Bacon chápe morálku v úzce k řes ťanském pojetí a v duchu Cyprianovy maximy není spásy mimo církev (salus extra ecclesiam non est ). 466 Bacon nem ěl pot řebu propracovávat morální filosofii do nejmenších podrobností, soust ředil se pouze na zd ůrazn ění mravnosti a etického postoje, který je d ůležitý p ři sm ěř ování člov ěka k posmrtnému životu ve v ěč né blaženosti. Oddíl Moralis philosophia je tvo řen z velké části obsáhlými výpisky ze Senekových út ěšných spis ů. P řesto stojí za to se Baconovou morální filosofií zabývat, aby bylo z řejmé, pro č na ni tolikrát odkazuje jako na jednu z nejd ůležit ějších v ěd. Její význam pro Bacona asi nejlépe vystihl Agustí Boadas- Llavat, když bonaventurovskou terminologií ozna čil Baconovo úsilí v této oblasti za reductio scientiarum ad moralia (p řivád ění v ěd k mravnosti). 467 Do jisté míry morální filosofie také splývá s teologií, která je dokonalou morální filosofií. 468 Morální filosofie je také obecný základ všech v ěd ( fundamentum omnium ). 469 Je pozoruhodné, že Bacon, odkazující tak často na Aristotela a jeho arabské komentátory, ponechává stranou p ři diskusi o morálce Aristotelovo dílo Etika Níkomachova a orientuje se na stoické myslitele. Etiku Níkomachovu p řitom p řeložil z řečtiny okolo roku 1240 Hermannus Alemannus a posléze dokonce Robert Grosseteste, který p řeložil i

466 Ep. 73 ad Iubaianum . Viz S. Thasci Caecili Cypriani opera omnia . Ed. G. Hartel. CSEL, III.1, Vindobonae 1868, s. 795. Obecn ě se v ěnuje moráln ě filosofické problematice u Bacona Hackett, Jeremiah: Roger Bacon´s Moral Science. in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 405-409. 467 Boadas-Llavat, Augustí: Roger Bacon (1214-1294): Ética i reforma . in: Convivium 7, 1995, s. 83. 468 Opus maius , pars II, c. 19; Bridges III, s. 76-77: Praeterea tota philosophia speculativa ordinatur in finem suum qui est philosophia moralis. … sed apud Christianos philosophantes scientia moralis propria et perfecta est theologia, quae super majorem philosophiam infidelium addit fidem Christi et veritates quae proprie sunt divinae. 469 Gasquet, s. 509-510.

130 Eustrati ův řecký komentá ř k této Etice .470 Přitom Bacon znal podle vlastních slov nejen t ři (blíže nespecifikované) p řeklady Etiky Níkomachovy , ale i Averro ův a Eustrati ův komentá ř k tomuto dílu. 471 Nenacházím pro toto ml čení jiné vysv ětlení, než že stoická senekovská etika vycházela více vst říc duchu k řes ťanského u čení. Sedmou a záv ěre čnou část Opus maius Bacon v ěnoval pojednání o v ědě, která převyšuje vznešeností zmín ěné obory ( melior est et nobilior omnibus praedictis ). 472 Pro Bacona nabývá eminentního významu už proto, že veškeré v ědění pochází od Boha a cílem lidského života je spása duše. V Opus tertium Bacon rekapituluje obsah šesti částí oddílu věnovaného morální filosofii následovně: 1) morální filosofie má duchovní ur čení ( ordinat hominem ad Deum ); 2) politický význam morálky ( dat leges publicas ), protože pod ni spadá ob čanské právo a řízení republiky; 3) čist ě etické ur čení: milovat up římnost ctnosti a vyvarovat se ošklivosti ne řestí ( de virtutum honestate ut amentur, et vitiorum turpitudine ut vitentur ), a zaznívá také údiv nad tím, že pohanští filosofové se dokázali chovat lépe než křes ťané; 4) odstran ění sekt ve prosp ěch k řes ťanství poukázáním na v ěč ný život; 5) kázání mezi již obrácenými sektami; a 6) soudní procesy. 473 V první kapitole se Bacon zaobírá obecným cílem etiky, tj. uspo řádáním ( ordinare ) člov ěka pro Boha, pro bližního a pro sebe samého. 474 I když se staví za každou svou v ědu s velkou dávkou nasazení a zd ůraz ňuje užitek toho či onoho poznání, je z jeho text ů patrné, že nejv ětší respekt si zaslouží teologie, která je nejvznešen ější v ědou ( scientiarum nobilissima ), a etika, protože v sob ě zahrnuje praktické z řetele. Ob ě v ědy Bacon zmi ňuje nez řídka zárove ň. Jedním z praktických d ůsledk ů etiky je její provázanost s politikou. Bacon užívá proto p ři charakteristice této v ědy p řívlastek „ob čanský“ ( civilis ) a odvolává se p řitom mj. na Aristotela. 475 Etika si rovn ěž podává ruku s metafyzikou ( methaphisica et moralis

470 Ke st ředov ěkým p řeklad ům etických spis ů Aristotela viz Marchesi, Concetto: L´Etica Nicomachea nella tradizione latina Medievale . Trimarchi, Messina 1904. Sou částí monografie je také p říloha s latinskými texty Ethica vetus a Ethica nova . 471 Srov. Metaphysica , ed. Steele, s. 21: Sunt et libri Aristotilis multi, ut 10 libri Ethice in triplice translacione, et Commentarius Averrois super illos, et Commentarius Eustacii [sc. Eustratii] apud latinos. 472 Opus maius , pars VII, Moralis Philosophiae pars I; ed. Massa, Thesaurus Mundi, Zürich 1953, s. 3. [dále jen Opus maius , pars VII, Moralis Philosophiae pars I; Massa, s. 3] 473 Opus tertium , c. XIV; Brewer, s. 48-52. 474 Opus maius , pars VII, Moralis Philosophiae pars I; Massa, s. 4: Hec vero practica vocatur moralis et civilis sciencia, que ordinat hominem in Deum et ad proximum, et ad seipsum, et probat has ordinaciones, et ad eas nos invitat et excitat efficaciter. Hec enim sciencia est de salute hominis per virtutem et felicitatem complenda; et aspirat hec sciencia ad illam salutem, quantum potest philosophia. Ex quibus in universali patet quod hec sciencia est nobilior omnibus partibus philosophiae. 475 Tamtéž , s. 5-6: Hec vero scientia moralis vocatur ab Aristotile et aliis civilis scientia, quia iura civium et civitatum demonstrat. V úvodu t řetí části tohoto sedmého oddílu používá pro etiku dokonce název Scientia moralis et civilis . Srov. tamtéž , s. 45.

131 phylosophia maxime conveniunt ), protože stojí na metafyzickým principech, tj. na Bohu. 476 Bacon vypo čítává celkem sedmnáct tezí o Bohu, mezi nimiž první místo pat ří jeho existenci, dále je uvedeno, že je poznatelný pro každého člov ěka a oplývá nekone čnou mocí a dobrotou. Vý čet zakon čuje krátkou definicí papeže jako prost ředníka mezi Bohem a lidmi ( mediator Dei et hominum ) a zmínkou o tom, že papež je hoden nejhlubší úcty hned po Bohu, protože je, slovy Avicenny, jakoby lidským Bohem ( tanquam Deus humanus ). 477 Podobných nepokryt ě lichotivých soud ů se Bacon dopouští na n ěkolika místech Opus maius a je pravd ěpodobné, že se snaží získat si papežovu p říze ň, aby ho p řesv ědčil o svých bohulibých zám ěrech, p řínosných pro celou církev. Morální filosofie operuje také s n ěkterými čist ě teologickými tématy, jako nap ř. Trojice, kterou spolu s vt ělením Božího syna p ředjímali již řečtí a arabští filosofové. Antikrista ztotož ňuje s Tatary, vykládá názory o stvo ření sv ěta jak u arabských filosof ů, tak nap ř. u Herma Trismegista a zajímá ho spis O Sokratov ě Bohu ( De Deo Socratis ) od Apuleia z Madaury. Cílem je zde vysv ětlit, že anti čtí filosofové se tak či onak vztahovali ke křes ťanství a mnoho z jeho princip ů jim bylo již dob ře známých. 478 Mezi čty ři p říčiny bránící poznání života ve v ěč né blaženosti pat ří 1) h řích (peccatum ); 2) starost o t ělo ( occupatio circa corpus ); 3) lnout k smyslovému sv ětu ( mundi sensibilis amplexus ); a 4) nedostate čná míra zjevení ( defectus revelationis ), které ovšem nejsme s to ovlivnit ( non est in potestate nostra ), jak Bacon podotýká vzáp ětí. Na tyto čty ři závady lze uplatnit čty ři léky. Jsou to 1) o čista duše od h říchu ( mundificatio anime a peccatis ); 2) odtržení ducha od p řirozené touhy po ovládání t ěla ( subtractio animi a naturali suo desiderio regendi corpus ); 3) oprošt ění mysli od smyslového sv ěta a její p řilnutí k inteligibilnímu řádu ( suspensio mentis ab hoc mundo sensibili, ut adhereat seculo intelligibili ); 4) ujistit se prost řednictvím zjevení a proroctví o tom, o čem lidská mysl nem ůže nic tušit ( certificatio per revelationem et prophetiam de hiis, de quibus mens humana non potest presumere ). 479 Bacon se dále vyjad řuje k moudrosti, k uctívání Boha, posmrtným trest ům a první kapitolu sedmého oddílu Opus maius uzavírá konstatováním neužite čnosti (inutilia pro maiori parte ) pohanských náboženských ob řad ů.480

476 Tamtéž , s. 7. 477 Tamtéž , s. 7-9. 478 Tamtéž , s. 9-21. 479 Tamtéž , s. 25-27. Výklad dopl ňuje výtažky z Avicenny ( De radicibus moralis phylosophiae ). 480 Tamtéž , s. 34.

132 Druhá kapitola (v edici Eugenia Massy zabírá pouhé čty ři strany) je v ěnována manželství, resp. rodinnému právu ( leges coniugii ) a zákon ům ( reipublicae servanda ). 481 Bacon se opírá výhradn ě o Avicennu. Ke správ ě státu ve v ěcech manželství Bacon podotýká jen tolik, že je t řeba ze spole čnosti vylou čit smilníky a sodomity, kte ří t říští stavbu obce, protože zrazují ostatní obyvatele od manželství. 482 Mezi zákony zaujímají v tomto výkladu hlavní místo ty, které se zabývají d ědictvím a sepisováním záv ětí. Je však nezbytné zamezit pomocí zákon ů také takovým spole čenským nešvar ům, jako je provozování hazardních her. Dále se Bacon v ěnuje tématu nástupnictví na tr ůn. Je t řeba, aby si panovník zvolil svého nástupce a ten oplýval ur čitými p řednostmi, m ěl by být moudrý, čestný, odvážný a zkušený, a to jak ve v ěcech vládnutí samotného, tak ve znalosti práva. Pokud by nebyl následník tr ůnu zp ůsobilý k vládnutí, má být nahrazen jiným. Zakon čuje dodatkem, v němž prohlašuje, že Římané své právo dostali od Řek ů ( Latini a Grecis habuerunt iura et leges ), v četn ě Zákon ů dvanácti desek, které jsou odvozeny od zákon ů Solónových. 483 Na po čátku t řetí kapitoly zaznívá kladné hodnocení morálky antických filosof ů. Je s podivem, že a č byli tito filosofové nev ěř ící, um ěli se k sob ě chovat mnohem lépe než křes ťané. 484 Bacon zná dob ře Aristotel ův vým ěr ctnosti (jakožto st řednosti) a uvádí dvanáct z nich, mj. state čnost, čistotu, velkodušnost, pravdu, p řátelství a spravedlnost. S odvoláním na četné autory, mezi nimiž zaujímají hlavní místo Seneca a Cicero, se pouští do oslavy ctností a praný řování nectností, h říchu, který zeslabuje t ělo a p řetvá ří život člov ěka v život zví řete (convertit in vitam bestialem ). 485 Zná starov ěké filosofy Diogena, Karneada a další, kte ří pohrdli sv ětem, a zmi ňuje je jako ideál chování. Tepe obžerství a opilost, p řitom zmi ňuje také spis Secretum secretorum , kde se nachází Aristotelova výzva, aby Alexandr upustil od styku

481 Opus maius , pars VII, Moralis Philosophiae pars II; Massa, s. 39-42. 482 Tamtéž , s. 250: Et praecipue quod a civitatibus excludantur fornicatores et sodomite, qui inducunt contrarium constructioni civitatis, quoniam retrahunt homines ab eo quod melius est in civitatibus, scilicet coniugio, ut Avicenna et alii volunt. V t ěchto formulacích se Bacon inspiruje desátou knihou Aristotelovy Metafyziky (Met. X, 4), resp. Avicennovým komentá řem. 483 Tamtéž , s. 42. 484 Opus maius , pars VII, Moralis Philosophiae pars III, c. 1; Massa, s. 46-47: Et hic phylosophi mira loquuti sunt circa virtutes et vicia; ut omnis christianus confundi potest, quando infideles homines tam sublima virtutum habuisse conspicimus et nos turpiter a virtutum gloria cadere videmur. Ceterum multum animari debemus ut ad virtutis culmen aspiremus et, exemplis nobilibus excitati, nobiliores fructus virtutum producamus, quoniam maius iuvamen in vita habemus quam ipsi phylosophi, et sine comparatione maiora auxilia per Dei gratiam recipere comprobamur. Dále srov. tamtéž , c. LXXV; Brewer, s. 306: Si enim homo paganus, gratia fidei non illustratus, hoc fecit, ductus sola vivacitate rationis, quanto magis debet quilibet Christianus hoc facere, qui non solum cum Seneca habet potestatem rationis, sed excedit eum in infinitum per sapientiam Christianam. K chvále Seneky viz tamtéž , s. 306: …Et certe nunquam fuissent sic philosophi loquuti, nisi quia per experientiam longam habuerunt exercitium virtutis. Seneca vero refert de seipso, quod omni die antequam in nocte dormiret, totam vitam suam diurnam recoleret, ut videret in quibus verbis et factis aut male fecisset aut minus; dicens in quo gravor si dicam mihi ipsi, vide ne plus feceris hoc, vel dixeris. Et tamen habuit uxorem juxta se, quae non fuit ausa impedire eum, sciens, ut ait, meam consuetudinem. 485 Opus maius , pars VII, Moralis Philosophiae pars III; Massa, s. 56.

133 se ženami, protože pohlavní obcování je vlastnost vep řů a protože styk se ženami vede k osvojování zženštilých oby čej ů.486 Pod vlivem Seneky také uvádí, že nejhorší h řích (peccatum pessimum ) je hn ěv. 487 Převážnou část t řetí kapitoly tvo ří obsáhlé výtahy text ů ze Senekových d ěl O hn ěvu (De ira ), O dobrodiních ( De beneficiis ), O duševním klidu ( De tranquillitate animi ), O proz řetelnosti (De providentia ), O stálosti mudrce (De constantia sapientis ), Út ěchy (Consolationes ), O krátkosti života ( De brevitate vitae ), O blaženém život ě ( De vita beata ), O volném čase ( De otio ), ze Senekovi p řipisovaného díla O lé čbě mrzutosti (De remediis fortuitorum ) a z podvržené korespondence mezi Pavlem a Senekou.488 Doznává, že s četbou takových knih (Seneka, Cicero) by cht ěl vyr ůstat odmali čka, zárove ň uvádí d ůvod obsáhlých výpisk ů: p řiznává, že neví, jestli se papeži dostaly tyto vzácné spisy n ěkdy do rukou. 489 Pozornost si vynucuje otázka, zda se Bacon p řičinil o znovuobjevení Senekových Dialog ů. Nov ější bádání poukazuje na to, že Bacon nebyl jediný a už v ůbec ne první, kdo na Západ ě objevil Senekovy spisy, stal se však jejich d ůležitým propagátorem. 490 Podobn ě se pozd ěji po sepsání Opus maius zasloužil o rozší ření pseudo-aristotelského spisu Secretum secretorum . Obliba Seneky také neznamená analogicky oblibu všech antických autor ů. Bacon varuje nap ř. p řed zhoubným vlivem četby Ovidia v dětském v ěku, protože Ovidius zmínkami o množství boh ů zasahuje neblaze do k řes ťanské výchovy dít ěte. 491

486 Tamtéž , s. 68-69: Et propter hoc Aristotiles in Secretis Secretorum, dicit: Alexander, clemens Imperator, noli te inclinare ad coitus mulierum, quia coitus est quedam proprietas porcorum. Que gloria tibi est, si exerces vicium irrationabilium bestiarum et actus brutorum? Crede michi indubitanter quod coitus est destructio corporis et abreviatio vite et corruptio virtutum, legis transgressio: femineos mores generat. Srov. Secretum secretorum , OHI V, ed. Steele, s. 51. 487 Tamtéž , s. 72. 488 Tamtéž , s. 72-184. 489 Tamtéž , s. 133: Set et causa specialis est quod in hiis libris Senece morer; quia licet huiusmodi prosecutus sum ab infancia, tamen libros De Ira, et Ad Helbiam, et Cur bonis mala accidant, et An in sapientem cadant contumelia et iniuria, et Ad Marciam, et tres adhuc sequentes non potui unquam videre nisi modo, et nescio si ad manus Vestre Glorie pervenerunt; propterea habundancius hic scribere sum conatus. 490 Opus tertium , c. XV; Brewer, s. 56: Similiter multi alii libri ejus. Libros vero Senecae, quorum flores vestrae beatitudini conscripsi, nunquam potui invenire, nisi a tempore mandati vestri [sc. 1266] , quamvis diligens fui in hac parte jam a viginti annis et pluribus. Senekovy Dialogy Bacon uvedl do severní Evropy v roce 1266 ve své sedmé části Opus maius . Reynolds ovšem podotýká, že byly známy už n ěkolik století p řed tím v jižní Itálii (opat Desiderius je nechal p řepsat na sklonku 11. století v klášte ře Monte Cassino) a že Bacon ův význam je přece ňován. Viz. Reynolds, L. D.: The Medieval Tradition of Seneca's Dialogues . in: The Classical Quarterly 18, 2, 1968, s. 355-372. Sám Bacon znal Jana z Garlandie ( Compendium studii philosophiae , c. 7; Brewer, s. 453: Et ideo magister Johannes de Garlandia vituperavit omnes, sicut ego ab ejus ore audivi. ), který ve svém Epithalamium B. Marie Virginis osv ědčuje znalost jednoho Senekova dialogu, tudíž o Baconov ě prvenství nelze hovo řit. Srov. tamtéž , s. 361-362. Reynolds p řičítá Baconovi spíše hlasitost než prvenství a podotýká: „To, co Bacon pokládá za zázraky a objevy, obvykle vyvane do ztracena v chladném sv ětle historického bádání a tento objev není výjimkou.“ Viz tamtéž , s. 371. 491 Opus tertium , c. XV; Brewer, s. 54-55. Bacon sice cituje slova Bedy Ctihodného, je však z řejmé, že se s nimi ztotož ňuje. Naopak vysoké ocen ění zdárného vlivu Horatia a řeckých básník ů pro mravní vysp ělost viz Opus maius , pars III, c. 2; Bridges III, s. 86-87.

134 Bacon se nepokryt ě ptá, jak je možné, že a č anti čtí filosofové pat řili mezi nev ěř ící, chovali se tak vzorn ě? Proto také cítí povinnost upozornit papeže na moudrost starých filosof ů. Ti mají co říci i sou časným k řes ťan ům, kte ří se mohou za své chování spíše styd ět a vysmívat sami sob ě.492 V Opus tertium uvádí, že smysl jednání a studia pro n ěj tkví od po čátku do konce v morálce a v Bohu. K řes ťané se mají chovat správn ě už proto, aby neodrazovali od pravé víry nek řes ťany. 493 Ve čtvrté kapitole se Bacon v ěnuje sektám a náboženstvím tak podrobn ě, že Charpentier tento text pokládá za první st ředov ěkou studii ze srovnávací religionistiky. 494 Bacon se tu zaobírá náboženstvím Saracén ů, Tatar ů, pohan ů ( Pagani ) a modloslužebník ů (Idololatrae ), žid ů a k řes ťan ů, jejich p ředstavami o posmrtném život ě a sep ětím jejich osudu s planetami. Ze sv ětových náboženství jmenuje ješt ě budoucí náboženství Antikristovo ( secta Antichristi ). Vrací se také zpátky k situaci pohanských Prus ů ( Pruceni ), které by bylo možné získat pro k řes ťanství mírovou cestou. Řád n ěmeckých rytí řů však nutí Prusy ke konverzi násilím a to činí celou situaci podstatn ě t ěžší.495 Vedle post řeh ů o zvycích Tatar ů a dalších náboženstvích uvádí Bacon i jisté špatné vlastnosti žid ů a muslim ů, aby tak povýšil k řes ťanství a Krista nad Mojžíše a nad Mohameda. Křes ťanství stojí nad judaismem a islámem z hlediska morální doktríny. Dokazuje to podle Bacona postoj k řes ťan ů k panenství ( virginitas ) či k řes ťanskými mysliteli schvalovaná dobrovolná chudoba ( paupertas voluntaria ). 496 V sounáležitosti se základy svého náboženství se pak k řes ťané stávají Bohem a Kristem ( deificamur et christificamur). 497 Zastavme se však ješt ě nep řátelského postoje, jejž Bacon zaujímá v ůč i islámu. Filolog a literární v ědec Edward Said ve své pronikavé studii o prozápadním pohledu na Orient

492 Opus maius , pars VII, Moralis Philosophiae pars III; Massa, s. 132: Quamvis enim de virtutibus gratum facientibus, ut de fide, spe et caritate et huiusmodi, possumus ex professione christiana sentire que ipsi philosophi nesciverunt, tamen in virtutibus, que communiter requiruntur ad vite honestatem et ad communionem humane societatis, sermone sumus eis impares et operibus minus efficaces, sicut manifestum est ex consideracione sapiencie quam proponunt. Et hoc est satis vituperabile nobis et omni derisione dignissimum. 493 Opus tertium , c. I; Brewer, s. 11: Et propter hoc homines multi de studio corrupto exeunt corrupti in vita, et cum ad regimen ecclesiae et consilia principum et totius populi delegantur, corruptio infinita accidit in hoc mundo, ut nec fideles dirigantur, ut oportet, in vita secundum exigentiam fidei, nec infideles ad agnitionem veritatis Christianae excitentur: immo magis per malam Christianorum vitam scandala ineffabilia patiuntur, et a devotione fidei elongantur . 494 Charpentier, Jarl: William of Rubruck and Roger Bacon. in: Geografiska Annaler 17, 1935, s. 266. 495 Opus maius , pars VII, Moralis Philosophiae pars IV; Massa, s. 200: Et Christiani, quando conferunt cum Paganis, ut sunt Pruceni et alie naciones, convincunt eas de facili; et convincte credunt et vident se erroribus detineri. Cuius probacio est quod libetissime volunt fieri Christiani, si Ecclesia vellet dimittere eos in sua libertate et gaudere bonis suis in pace. Set christiani principes, qui laborant ad eorum conversionem, et maxime fratres de domo teutonica, volunt eos reducere in servitutem, sicut certum est Predicatoribus et Minoribus et aliis viris bonis per totam Alemanniam et Poloniam, et ideo repugnant; unde contra violenciam resistunt, non ratione secte melioris. 496 Tamtéž , s. 222. 497 Tamtéž , s. 229.

135 zmi ňuje Bacona mezi t ěmi, kte ří pohlíželi na islám paranoidním vid ěním: „Mohamed je falešný prorok.“498 Práv ě v případ ě Saidem jmenovaného Bacona však jde o jednostranný pohled. Aniž chci svého myslitele omlouvat za jeho proh řešky, je t řeba uvážit, že Roger hledí na arabskou kulturu mnohdy spíše s obdivem. Je schopen dokonce rezignovat na černobílé vid ění. Ve zvláštní úct ě chová mnoho islámských u čenc ů a naopak k řes ťanské významné magistry a doktory strhává a pohlíží na n ě spatra. Pokud jde o averzi v ůč i islámu, tou Bacon oplývá zejména ve vztahu v ůč i Mongol ům. Jejich vpád ovšem představoval v polovin ě třináctého století p římé ohrožení Západu. Nadto se zdá, že Bacon se obává více Antikrista než islámské expanze. Z jihu a východu proudí, nahlíženo pa řížskou optikou, do Evropy hodnotné Aristotelovy a Alhazenovy spisy. Said tedy v tomto kontextu uvádí Bacona podle mého názoru nespravedliv ě. Záv ěre čné dv ě kapitoly (pátá a jednostránková šestá) sedmého oddílu Opus maius obsahují rychlými tahy na črtnutá zobecn ění (jde o shrnutí obsahu posledních t ří kapitol sedmého oddílu, tj. 4., 5. a 6. kapitoly). 499 Jednotlivé kapitoly mají popisovat, jak člov ěka přim ět k ví ře ( ad credendum ), k lásce a vykonávání dobra ( ad amorem et execucionem boni ) a kone čně k lepšímu vymáhání spravedlnosti p řed soudem ( ad consensum iusticie in causis ). 500 Mezi dialektickým a rétorickým argumentem si Bacon vybírá rétorický, který je vhodný k uplatn ění v morální oblasti. Vybízí také k nacvi čení výmluvnosti četbou korespondence významných rétor ů (Seneca, Cicero, Jeroným). 501 Na úplný záv ěr Bacon op ět zmi ňuje potíže s překlady, které podle n ěj pramení z obtížnosti. 502 Tím Bacon zakon čuje své pojednání o etice a tím i celé Opus maius .

498 Said, Edward W.: Orientalismus. Paseka, Praha-Litomyšl 2008, s. 68-88. 499 Charakteristiky zmín ěných posledních dvou kapitol obsahuje Opus tertium , c. 14; Brewer, s. 52: Quinta vero pars est de sectae jam persuasse et probatae exhortatione, ad implendum in opere et ad nihil faciendum in contrarium; et me exigitur modus praedicationis. Et tam haec pars quam quarta utitur potenter ornatu rhetorico, non solum in verbis, sed et in sententiis, et in gestibus corporis, et in animi motibus, sicut ego declare per radices certas, secundum vias sanctorum et non solum philosophorum. Nam ut Augustinus docet, quarto de Doctrina Christiana, summa eloquentia est in usu sanctorum in Scriptura; et optime hoc docet. Hanc autem partem elevo ad considerationes scientiarum, quia comparo eam ad usum theologiae, et similiter facio de omnibus quae scripsi, tam in Opere Majori quam Minori. Nam una comparatio est philosophiae ad theologiam, ut saepe dixi. Sexta vero pars moralis philosophiae est de causis ventilandis coram judice inter partes, ut fiat justitia; sed hanc solum tango propter causas, quas assigno. 500 Opus maius , pars VII, Moralis Philosophiae pars V.; Massa, s. 248-249. 501 Tamtéž, pars V.; Massa, s. 263. 502 Nap ř. Hermannus Alemannus nebyl schopen, jak sám Baconovi řekl, p řeložit Aristotelovu Poetiku . Tamtéž, s. 255 a tamtéž , pars VI; Massa, s. 267.

136 III. Záv ěr

Podstatou toho, co jsem nazval reforma vzd ělávání, jsou p ředstavy o povaze vzd ělávání v ůbec. Jako člov ěk, který si vyzkoušel práci u čitele na Sorbonn ě i soukromé bádání ve vlastní alchymistické díln ě, p řichází Bacon s návrhem, který by mohl za p říznivých okolností vést k reform ě univerzitního studia. Poukazuje p ředevším na bibli jako první učebnici. Studiu bible pak pod řizuje celý školní rozvrh p ředm ětů. Je tudíž třeba znát jazyky, zem ěpis i optické zákonitosti, abychom lépe porozum ěli zjevenému slovu božímu. Zanedbávání studia jazyk ů a v ěd vede k prohlubování propasti mezi člov ěkem a p řírodou a v kone čném d ůsledku ke zbyte čnému utrpení. Vzd ělání jako spásný prvek má dominovat lidské aktivit ě a má být p řirozenou sou částí k řes ťanského zp ůsobu života. Vzhledem k tomu, že podle Bacona je vysp ělá v ěda záležitostí neevropských kultur a vysp ělá morálka pochází z antického Říma, je nezbytn ě t řeba nejen studovat cizí jazyky, ale zejména dob ře uvážit vysp ělost antické civilizace. Spis Opus maius je pom ěrn ě ucelené opus magnum, které sv ědčí o rozsahu i hloubce Baconových v ědomostí. Výsledky plynoucí z mého čtení Opus maius jako spisu, do n ěhož Bacon uložil své p ředstavy o vzd ělávání, jež p ředkládá papeži, lze rekapitulovat v krátkosti následovn ě.

A. O čista poznávacího procesu od p řekážek

V prvním oddílu Opus maius Bacon obhajuje a objas ňuje p řed papežem sv ůj negativní postoj v ůč i stavu v ědy. Navrhuje odstranit p řekážky, které stojí v cest ě rozvoji, a tím nutí papeže k úvahám o prom ěně v ědeckého p řístupu. Čty ři zábrany, které svád ějí vědce na scestí jsou: k řehký p říklad autorit, podléhání zvyklosti, nevzd ělanost a zastírání vlastní nev ědomosti. Bacon nelavíruje mezi teologií a filosofií, je rozhodným zastáncem primátu teologie, ale snaží se filosofii povznést, povýšit v očích svých vrstevník ů a poukázat na její klady, jimiž p řed čí magii. Ta se t ěší oblib ě práv ě na úkor filosofie, což není p řijatelné. Baconovi záleží na každé na v ědě, protože její výsledky jsou velmi dob ře využitelné pro teologii. První premisou Baconových úvah ve druhém oddílu Opus maius je poznatek, že filosofie zde byla od stvo ření člov ěka. Tato skute čnost jen podtrhuje význam filosofie a nelze

137 se tedy jednoduše smí řit s tím, že filosofii se nedostává uznání, kterého by si zasloužila. Druhou premisou je užitek filosofie pro teologii. Kdokoli uvažuje o autonomii filosofie, mýlí se, protože taková filosofie nemá žádný význam. Odtud se Bacon ubírá k prosazení požadavku na obnovení filosofie, která bude moci jít soub ěžn ě s úsilím teolog ů. Osobitý přísp ěvek k řešení vztahu filosofie a teologie spo čívá u Bacona v tom, že filosofie a teologie spolu koexistují v pozoruhodné symbióze, kterou by bylo podle m ě možné p řirovnat k biologické symbióze řas a hub u lišejník ů. Filosofie dodává jako houba minerální substrát, tj. logickou argumentaci a moudrost v ěků, teologie p řijímá jako řasa slune ční paprsky, tj. Boha, a zprost ředkovává filosofii duchovní smysl její existence. Snaha po p řivád ění ( reductio ) filosofie a obecn ě v ěd k teologii je rys dobového františkánského myšlení (nap ř. Bonaventury z Bagnoregia). Filosofie u Bacona ovšem znamená podstatn ě více, jakési obecné pojítko lidstva s dějinami vesmíru. Bonaventurovy názory na filosofii stojí daleko od slov uznání, která pro filosofii nalézá Bacon, p řece však myšlenky obou vykazují jistou shodu. 503 Bonaventura má totiž k filosofii výhrady, protože filosofie neumož ňuje dovést člov ěka k jeho poslednímu cíli, tj. k blaženosti. Týž Bonaventura však pokládá Sókrata za pravého filosofa, protože pochopil, jak pot řebná je anima purgata pro to, aby intelekt dosáhl plného nahlédnutí. 504 Ačkoli Bacon neklade filosofii na rove ň teologii, hovo ří alespo ň o morální filosofii, jejímž ú čelem je udržovat pouto k blaženosti.

B. Podpora studia cizích jazyk ů

Třetí oddíl Opus maius je z velké části v ěnován propagaci studia cizích jazyk ů. Nemenší pozornost je však v ěnována srovnání dovedností starov ěkých a dobových u čenc ů, z něhož Baconovi sou časníci vycházejí s nelichotivými odsudkem: zaostávají za všemi ostatními. 505 Baconova zdrcující kritika úrovn ě evropského vzd ělanostního milieu má objasnit

503 Bonaventura ve svých Collationes in Hexaemeron VI, 3-4 uvádí čty ři nej čast ější omyly filosof ů: nutnost osudu, v ěč nost sv ěta, druhová jednota lidského rozumu a nauka o p řirozené blaženosti, tj. intelektuální radosti dosažitelné již v tomto život ě. Srov. Emery, K. Jr. – Speer, A.: After the Condemnation of 1277: New Evidence, New Perspectives, and Grounds for New Interpretations . in: Aertsen, J. A. – Emery, K. Jr. – Speer, A.(eds.): Nach der Verurteilung von 1277. Philosophie und Theologie an der Universität von Paris im letzten Viertel des 13. Jahrhunderts. De Gruyter, Berlin – New York 2001, s. 6. Dle G. Dubyho Bonaventura „vyzýval filosofii, aby se vrátila do hranic, které nem ěla nikdy p řekro čit, a varoval všechny ty, kte ří ze samého rozumu p řišli o rozum, takže si mysleli, že mohou všechno pochopit, dokonce i nepochopitelné.“ Duby, George: Dějiny Francie: od po čátk ů po sou časnost. Karolinum, Praha 2003, s. 221. 504 Srov. Speer, Andreas: Sapientia nostra: filosofie a teologie po pa řížském odsouzení v roce 1277 . Filosofia, Praha 2004, s. 17-18. Dále Bérubé, Camille: Der „Dialog“ S. Bonaventura – Roger Bacon . in: Uhl, F. (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion . Lang, Frankfurt am Main 2001, s. 67-135. 505 Opus maius , pars III, c. 14; Bridges III, s. 125: Ex his igitur quae circa linguas dicta sunt, patens est quod Latini magnum habent sapientiae detrimentum propter linguarum. Unde ex hac parte gloriari non possunt de

138 papeži, že je t řeba p ěstovat četbu cizojazy čných text ů.506 Tento oddíl by bylo možné tedy interpretovat dílem jako metodologický, dílem jako pobídku ke studiu řečtiny a hebrejštiny. Zmín ěné jazyky Bacon ovládal natolik, že sepsal řeckou a hebrejskou gramatiku, jejíž zlomky se zachovaly. 507 Zahloubání se do studia p řeložených text ů a jejich p ředloh vede Bacona k proslulému soudu o zbyte čnosti studia a pokaženém významu p řeklad ů ( accidit error quasi in infinitis vocabulis ). 508 Ostatn ě upozor ňování na chybn ě p řeložený pasus či výzkum možností prodlužování života pat ří mezi Baconovy celoživotní fixní ideje. Studium a znalost cizích jazyk ů skýtá možnosti k pohodln ějšímu procesu konverze nev ěř ících p ůsobením zdatných misioná řů , a tím i možnost faktické záchrany nev ěř ících před věč ným zatracením. Velice podobnou argumentaci ve prosp ěch vyu čování cizích jazyk ů lze najít ovšem i u Raimunda Lulla. 509 Bacon se ovšem více soust ředí na kritiku školství. Zatímco Lullus se k papeži vydal dvakrát v této záležitosti, Roger Bacon se na papeže obrátil prost řednictvím svého díla.

C. Užitek studia p řírodních v ěd

Matematické, zem ěpisné, astronomické a astrologické poznatky ve službách teologie, tak by bylo možné ve stru čnosti charakterizovat obsah čtvrtého oddílu Opus maius . Bacon

sapientia, immo multum inglorii et cum vario sapientiae damno languent; quod quia non advertunt, ideo necessitate compulsi sunt moderni damnum cum vituperio sustinere, a quibus omnes sancti doctores, philosophi et sapientes antiqui remanserunt immunes. 506 Ješt ě jasn ěji vyplývá d ůležitost vzd ělání z následujícího textu v Opus tertium , c. I; Brewer, s. 11: Ceterum studiosi non solum sibi prosunt, sed ecclesiae in omni gradu regendae praeferuntur, et principum rectores effecti, totum vulgus dirigunt laïcorum, haereticos et caeteros infideles convertunt, dantque consilia reprimendi obstinatos et ad mortem aeternam praestitos. Ergo totius mundi utilitas a studio sapientiae dependet, et a sensu contrario ejus damno mundus confunditur universus. Nam qualis est homo in studio sapientiae, talis est in vita. 507 Grammatica Hebraica , ed. in: Nolan, E. – Hirsch, S. A. (eds.): The Greek Grammar of Roger Bacon and a Fragment of His Hebrew Grammar . Cambridge, 1902, 202-208. Dále Dozio, Paolo: Alcune note sulla lingua ebraica in Ruggero Bacone . in: Liber Annuus 46, 1996, s. 223-244. Dozio sice vyzdvihuje Bacon ův zápal pro studium cizích jazyk ů, jeho schopnost stát se autodidaktem a jeho plaidoyer gramatiky, která má spo čívat na základech jednotného v ědění, ale dotýká se i základních, tehdy rozší řených nedostatk ů v gramatice, na jejichž základ ě si netroufá posoudit, zda Bacon opravdu um ěl hebrejsky, nebo se jen hebrejštin ě v ěnoval ( tamtéž , s. 244: „Nelze potvrdit, že by Bacon m ěl znalost hebrejského jazyka, ale m ůžeme si oprávn ěně myslet, že se mu poda řilo úsp ěšn ě osvojit si četné základní gramatické prvky.“). 508 Opus maius , pars III, c. 8; Bridges III, s. 111. 509 Raimundus Lullus ve své autobiografii Vita coaetanea (psané v er-form ě) uvádí: (§ 7) „Usmyslel si, že p ůjde k papeži, k řes ťanským knížat ům a vládc ům a vyzve je, aby v různých královstvích a krajinách zakládali kláštery, v nichž by vybrané a zbožné osoby vyu čovaly jazyky Saracén ů i jiných nev ěř ících. Náležit ě pou čení by pak byli vysláni, aby kázali a vyjevili Saracén ům i jiným nev ěř ícím zbožnou pravdu katolické víry, která tkví v Kristu.“ Dokonce se zdá, že svého zám ěru částe čně dosáhl, nebo ť tamtéž píše: (§ 17) „Tehdy Raymond dosáhl toho, že král Mallorky z řídil a podaroval pot řebnými statky jeden klášter [sc. Miramar] v království a do n ěj uvedl t řináct brat ří františkán ů, kte ří u čili arabské řeči za ú čelem konverze nev ěř ících. T ěmto a jejich následovník ům vykázal ze statk ů ro čně na živobytí 500 zlatých.“ Viz Raimundi Lulli opera latina VIII , ed. H. Farada. Brepols, Turnhout 1980, s. 276 a s. 282.

139 přechází k matematice a p říbuzným v ědám, jejichž studium znamená výrazný krok k záchraně celého k řes ťanského sv ěta p řed blížícím se datem p říchodu Antikrista. V matematické části jde o užitek plynoucí v ědám z jistého a nepochybného matematického poznání. Teologii plyne zisk z plného porozum ění Písmu, které obsahuje četné údaje, které by byly bez matematických dovedností nesrozumitelné. Astronomie poslouží k řes ťanství poznatky ohledn ě d ění na nebi a p řesný matematický výpo čet umožní úpravu kalendá ře, která je nezbytná, protože opož ďování data k řes ťanských svátk ů diskredituje k řes ťanské mudrce v očích mudrc ů nev ěř ících. V podobných obavách se zra čí Bacon ův kosmopolitismus a jeho široký rozhled. Zem ěpisná část s popisem nejr ůzn ějších míst v odlehlých částech sv ěta podává výmluvný obraz o dobré geografické orientaci Bacona, který papeži nazna čuje, že všude na sv ětě lze najít p říležitosti k obracení nev ěř ících a že sv ět k řes ťan ů je pod stálým tlakem zven čí, jemuž by se m ěl nau čit ú činn ě bránit. Recept na záchranu, která má spo čívat v pěstování v ěd, podává v Bacon ve čtvrtém oddílu Opus maius jen v ná črtku, rozvine ho však v plné ší ři v Opus tertium . Astrologické poznatky jsou pak nezbytné už proto, aby se Západ mohl postavit tvá ří v tvá ř nep řátel ům s rovnými zbran ěmi v rukou. Statut astrologie byl v církvi problémem, dokud se astrologické poznatky neza čaly prokazateln ě propojovat s magií, avšak v dob ě Rogera Bacona stojí p ředm ět astronomie a astrologie velmi blízko. Astrologii se budou v ěnovat ješt ě v patnáctém století i kardinálové, nap ř. Pierre d´Ailly. Bacon dále p ředkládá ve svém spisu Perspectiva, pátém oddílu Opus maius , soustavnou kompilaci poznatk ů, které získal z četby spis ů arabských p řírodov ědc ů Alkindího a Alhazena, avšak tento soubor optických poznatk ů rozši řuje o vyzn ění smyslu celé v ědy. Tímto smyslem má být pomoc p ři výkladu a lepším porozum ění Písma. Bacon jako optik byl hodnocen r ůzn ě. Dle Lindberga n ějaká pozorování ur čit ě vykonal. O používání zrcadel, astroláb ů a dalších pom ůcek p ři t ěchto pozorováních sv ědčí i správné ur čení maximálního úhlu zdvihu duhy (42º). Jeho p řínos tkv ěl však zejména v pedagogické rovin ě.510 K významu Bacona v procesu translatio studiorum , pokud jde o díl čí zásluhy ve znalostech optiky, Lindberg výstižn ě uvádí: „Bacon byl velmi d ůležitou postavou p řechodu a hrál kritickou úlohu p ři p řenášení řeckého a islámského vzd ělání do st ředov ěké Evropy. Více než kdo jiný uvedl latinské k řes ťanství do matematické optiky Eukleida, Ptolemaia, Alkindího a Alhazena,

510 David C. Lindberg charakterizoval Bacon ův p řínos v optice takto: „Bacon ův p ůvodní p řísp ěvek spo číval v tom, že vzal radikáln ě rozmanitý materiál, dostupný školskou tradicí, a kombinací soudného výb ěru a inteligentního kompromisu vypracoval uskute čnitelnou a p řesv ědčivou syntézu.“ Viz Lindberg, David C.: Roger Bacon on Light, Vision, and the Universal Emanation of Force. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 268.

140 provedl syntézu jejich díla, objasnil a ukázal jejich metodologické výsledky, a následn ě pak stanul v čele evropské tradice geometrické optiky.“ 511

D. Pozvání ke studiu experimentální v ědy

Úst ředním tématem šestého oddílu Opus maius je snaha o p ředstavení scientia experimentalis v co nejp řízniv ějším sv ětle a vyzdvižení nesporných kvalit této v ědy. Bacon se příliš nezabývá definicí experimentální v ědy, jde mu spíše o její klady a pozoruhodné výsledky. Je z řejmé, že problematický pojem experientia je t řeba p řekládat jako pozorování , které je sou částí rodícího se p řírodov ědného zkoumání. Od dvanáctého století se totiž u čenci přestávají spokojovat s knižními poznatky, ale cht ějí číst p římo v knize p řírody (Speer). Na formování tohoto pojmu u Bacona má rovn ěž vliv optické dílo u čence Alhazena. Z toho mála, co nám Bacon o své experimentální v ědě uvádí v ěcného, vyniká charakteristika t ří tzv. význa čných rys ů ( prerogativae ) této v ědy: 1) vztah k ostatním v ědám, jejichž záv ěry potvrzuje, nebo vyvrací na základ ě pozorování ( experientia ); 2) výsledky, jichž dociluje, lze pod řadit pod existující v ědy; 3) experimentální v ěda otvírá nové v ědní obory, jejichž nápl ň tvo ří dosud neobvyklé a zázra čné výsledky v ěd. Vztah experimentální v ědy k ostatním v ědám charakterizuje Bacon jako vzájemnou sm ěnu obsahu za ov ěř ení pravdivosti a experimentální věda se tak podobá matematice, která kvantifikuje a ov ěř uje výsledky dalších p řírodních v ěd.

E. Zd ůrazn ění smyslu v ěd

Kone čně sedmý oddíl Opus maius tvo ří z převážné části výpisky ze Senekových út ěšných spis ů, Bacon nevyvíjí vlastní nauku o morálce, ale bere za vd ěk antickým stoickým dědictvím, které nejenže dosta čuje k dosažení v ěč né blaženosti, ale m ělo by být náležit ě připomenuto. Etika v nejabstraktn ějším smyslu slova p ředstavuje pro Bacona nauku, která skýtá člov ěku smysl jeho života na zemi. Souvisí úzce s teologií, protože garantem v ěč né blaženosti m ůže být jen B ůh. Vzhledem k takovému vymezení v ěnuje v sedmé části pozornost i nev ěř ícím národ ům, které se pokouší blíže zkoumat. V islámu a judaismu odkrývá jak spole čné rysy, které tato náboženství sdílí s křes ťany, tak n ěkteré nelichotivé stránky, které staví mezi k řes ťany a zmín ěnými náboženstvími ze ď. Stejn ě jako teologie a filosofie, má sv ůj politický p řesah i etika, protože úzce souvisí s filosoficky vymezenými ctnostmi,

511 Tamtéž , s. 273.

141 včetn ě spravedlnosti. Malá pozornost je v ěnována oblasti manželství a vymezení rodinného práva. V celkovém kontextu však právo zastává u Bacona d ůležitou úlohu, a to jak ob čanské, tak v ješt ě v ětší mí ře církevní, kterému v ěnuje n ěkolik delších výklad ů v Opus tertium . Pozoruhodným ocen ěním antické etiky se Bacon op ět vymyká z řad scholastických, křes ťansky orientovaných myslitel ů. Bacon se opírá o bibli v záležitostech teologických a přírodov ědných, avšak za vzor k řes ťanského chování mu slouží stoický mudrc. Tento ideál může prosazovat s čistými úmysly také proto, že je p řesv ědčen o spojitosti Senekovy filosofie s osobností Pavla z Tarsu. Cicero a Seneka pat ří k jeho nejcitovan ějším autor ům. V záv ěru oddílu se pak vrací k otázkám misioná řské praxe a zp ůsob ů vedoucích k obracení nev ěř ících na k řes ťanskou víru. Zvlášt ě se v ěnuje oblastem a územím ležícím pod správou řádu německých rytí řů .

* * *

První dva oddíly Opus maius tvo ří metodologické zázemí, zbylých p ět je v ěnováno pěti obor ům, které autor vyzdvihuje jako nanejvýš užite čné pro teologii ( theologia, divinitas ). Jde o gramatiku, matematiku, optiku, experimentální v ědu a morální filosofii. 512 Všech sedm obsáhlých oddíl ů se však liší hloubkou zpracování. Nejsvébytn ějším oddílem, který Bacon vložil do tohoto souboru, je optické pojednání ( Perspectiva ). Naopak t ři úvodní oddíly spolu se šestou částí tvo ří celky, v nichž zaznívají Baconovy postoje ve formě r ůzných návrh ů a post řeh ů, často s přimíšením alchymistických témat nebo s rozbory chybně p řeložených text ů. Čtvrtý oddíl pat ří k nejobsáhlejším a popis m ěst a obyvatelstva tehdy známého sv ěta má funkci upozorn ění či výstrahy, že k řes ťané tvo ří zanedbatelný díl sv ěta. Kone čně sedmá část poukazuje na klady antické etiky. Bacon dosp ěl k tomuto souboru v ěd na základ ě usilovného samostudia a blíže nespecifikované činnosti v rozmezí let 1247-1256, kdy se zajímal o přírodní zákonitosti již nikoli na základ ě Aristotelových text ů, ale primárn ě na základ ě vlastního pozorování. Obsah Opus maius tvo ří shrnutí výsledk ů jeho badatelské aktivity, a tak

512 V Gasquetov ě fragmentu je sice řeč o sedmi v ědách, ale jde patrn ě o podobn ě chybnou zám ěnu sedmi čky za pětku, o jaké sv ědčí nové čtení Eugenia Massy. Srov. Gasquet, s. 503: Quapropter 7 scientias de quibus loquor comparo efficaciter ad scientiam Dei sacram, et ostendo quomodo sciri non potest si hee 7 sciencie fuerint ignorate. Ke Gasquetov ě chybnému čtení srov. Massa, Eugenio: Roger Bacons Werke für Papst Clemens IV. Textkritische Untersuchungen zur Entstehungsgeschichte von Opus maius, Opus minus und Opus tertium . in: Uhl, F. (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion II. Lang, Frankfurt am Main 2002, s. 38. Bacon se vyjad řuje o pěti zp ůsobech úvah o moudrosti, jimiž zamýšlí nejspíše p ět uvedených obor ů. Srov. Opus tertium , c. IV; Brewer, s. 17-18: Et ideo consideravi sapientiam, quam petistis, non solum absolute, sed longe magis relate quinque modis… Kone čně jasný doklad o tom, že Bacon zamýšlel pojednat zvlášt ě o p ěti oborech, lze nalézt v Gasquetov ě fragmentu, kde rozebírá nejprve zb ěžn ě první dv ě části a poté rozebírá (od nejd ůležitějšího k mén ě důležitému) p ět oblastí, jimiž se zabývá v Opus maius .

142 je z řejmé nejen to, jakými v ědami se ve zmín ěném období intenzivn ě zabýval, ale na základ ě této selekce i sm ěř ování od filologie a p řírodov ědy k duchovní oblasti. Propojenost v ěd zajiš ťují na základ ě uvedeného rozboru Opus maius zejména následující specifické rysy. V prvé řad ě je to zast řešující role teologie, která si pro sebe žádá výsledky jednotlivých v ěd a uplat ňuje nabyté v ědomosti v porozum ění Písmu. S tím souvisí koncept užite čnosti v ěd ( utilitas ). Užite čnost n ějaké v ědy není dána výkazem jejích výsledk ů pro praxi, ale primárn ě je stanovena na základ ě míry, s níž v ěda p řispívá teologii. Poukazování na takto chápanou užite čnost má zajistit i oblibu jednotlivých v ěd u student ů a učenc ů. Dalším propojovacím elementem je prosazování experimentální v ědy. Tato v ěda je schopná z ostatních v ěd získat teoretické poznatky a prom ěnit je v zisk ve sfé ře praktických vynález ů a objev ů. Jako nejvíce praktická se jeví Baconovi oblast vojenství a vál čení, avšak uplatn ění zde nalézá zvlášt ě geometrie a optika, protože nejú činn ější zbraní je zápalné zrcadlo. Apel na využití poznatk ů v ěd ve válce má sv ůj základ v eschatologii Jáchyma z Fiore, která našla u Bacona živý ohlas. Tímto propojením je také ur čena celková orientace Baconova myšlení na praktické výsledky v ěd, na řízení lidské spole čnosti k blahu všech jejích člen ů a k reform ě. To jsou totiž t ři st ěžejní Baconovy cíle. V Opus maius chybí vysv ětlení vztahu experimentální v ědy a teologie, který je podle mě následující. Teologie, experimentální v ěda a morální filosofie zastávají u Bacona prioritní pozici. Všechny t ři vládnou svým zp ůsobem ostatním v ědám. Teologie stojí v čele z titulu nejvyšší v ědy, jejímž p ředm ětem je B ůh. Morální filosofie vládne v ědám podobn ě jako teologie, avšak vztahuje se k cíli lidského jednání a ke spáse. Teologie poskytuje v ědám teoretický cíl, zatímco morální filosofie praktický. T řetí v ěda, scientia experimentalis , se překrývá s oblastí řemeslné praxe, splývá v některých momentech s optikou, alchymií či léka řstvím, prokazuje z tohoto pomezí službu ostatním v ědám a nemí ří explicitně ani k Bohu, ani k člov ěku, ale k blahu lidské spole čnosti jako celku, k jejímu sebezachování a obran ě. To také dosv ědčuje vztah experimentátora k vojenství. Pokládám za správný Hackett ův názor, že Bacon ve spise Opus maius bilancuje život a dílo. Sv ědčí o tom z textu patrný zralý nadhled Bacona, který se ozna čuje ve svých asi padesáti letech jako sta řec ( senex ), resp. starc ů a jejich zkušeností se vehementn ě zastává. 513

513 Srov. Gasquet, s. 507. Dále Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on Scientia Experimentalis . in: týž (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 313 a 315. Explicitní pojmenování senex jsem v textu na rozdíl od Hacketta nenašel, je však z řejmé, že tíha stárnutí na Bacona doléhala. Bacon tepe mladickou neschopnost, vytýká mladým muž ům nest řídmost a horkokrevnost ( phrenetici et stolidi et insani ) a dodává, že p ředstihne hrav ě v rychlosti u čení mládež. Viz Opus tertium , c. XX; Brewer, s. 64: Et certus sum quod de quacunque lingua mihi isti juveni proposita, ego plus addiscerem infra unum diem quam iste infra septimanam; et sic de omnibus quae ignoramus ambo. Non est mihi dubium quin nulla sit difficultas a parte

143 Spis Opus tertium prozrazuje, do jaké míry se Baconovo myšlení vyvíjelo, resp. ustrnulo. Třebaže všechny t ři Opusy vznikly v jedné dekád ě, dá se p ředpokládat, že po dokon čení Opus maius a ná črtu Opus minus se Bacon pokouší ut řídit a prohloubit vlastní postoje, chce zd ůraznit své zám ěry a p řim ět naléhavým tónem papeže k provedení nezbytných reforem. Utvrzování a rozvíjení d řív ějších myšlenek lze dob ře pozorovat nap říklad v koncepci geometrie a experimentální v ědy a jejich praktických d ůsledk ů ( utilitas ). Zatímco v předchozích spisech zd ůraz ňoval více p řínos tohoto nového v ědního oboru pro blaho křes ťanské spole čnosti, pozd ěji už je p řesv ědčen o tom, že pokud by se experimentální v ědě dostalo podpory z vyšších míst, dosáhla by na Západě vynikající úrovn ě. Tím by bylo rozhodnuto o zkáze všech, kte ří se nehodlají obrátit na k řes ťanskou víru. Od podporování exaktních v ěd tu Bacon p řechází k úvahám o jejich ryze praktickém využití, tj. k aplikaci výsledk ů v ěd p ři vál čení. Nek řes ťanské národy, kterých se v Opus maius ješt ě zastává a které ochra ňuje p řed násilnickými praktikami řádu n ěmeckých rytí řů , aby mohl upozornit spíše na vliv kázání a mluveného slova, doporu čuje v Opus tertium spálit zápalnými zrcadly, které navrhne geometr a vyrobí experimentátor. V Opus tertium se tedy p ůvodní pacifistická snaha vybarvuje do podoby prosazení dokonce násilného řešení konflikt ů ideální zbraní hromadného ni čení, kterou je (prozatím teoreticky sestrojené) zápalné zrcadlo. Bacon posiluje význam výsledk ů alchymie a astrologie. Opus tertium se tudíž jeví jako radikalizace, syntéza a krystalizace myšlenek a postoj ů z Opus maius a z Opus minus .514 Ze všech sporných míst, které lze najít u Bacona, se jeví radikalizace postoj ů v ůč i nev ěř ícím jako nejkontroverzn ější část.

*

Někte ří auto ři syntetických prací o d ějinách scholastické filosofie Rogera Bacona nezmi ňují anebo ve svém výkladu v ěnují p ředstavení jeho myšlení jen minimální prostor. 515 U těchto badatel ů je nutné ocenit elementární poctivost, protože – na rozdíl od po četného

aetatis, nec a parte addiscentium, si volunt addiscere, et confidant et diligentes sint. Připisuje se mu ostatn ě autorství spisu Epistola de retardatione accidentium senectutis ( O zpomalení dopad ů stá ří), jehož autorem je však spíše neznámý dominus castri Goet ( či Gret ). Srov. Paravicini-Bagliani, Agostino: The Pope´s Body. University of Chicago Press, Chicago 2000, s. 229. Dále Le Goff, Jacques – Schmitt, Jean-Claude (eds.): Encyklopedie st ředov ěku . Vyšehrad, Praha 2002, s. 919. Viz také Clark, John R.: Roger Bacon and the Composition of Marsilio Ficino's De vita longa (De vita, Book II.) in: Journal of the Warburg and Courtauld Institutes 49, 1986, s. 230-233. O stá ří ve st ředov ěku s připomínkou Baconových spis ů a s poznámkami z českého prost ředí viz Nodl, Martin: Stá ří v pozdním st ředov ěku . in: Souvislosti 8, 2, 1997, s. 7-28. 514 K tomuto názoru jsem dosp ěl porovnáním následujících úryvk ů. Opus maius , pars IV, dist. II, c. 2; Bridges I, s. 116 – Opus tertium , c. XXXIII; Brewer, s. 112 – tamtéž , c. XXXVI; Brewer, s. 116. 515 Nap ř. Pieper, Josef: Scholastika. Osobnosti a nám ěty st ředov ěké filosofie. Vyšehrad, Praha 1993.

144 zástupu senzacechtivých p říživník ů na Rogerov ě pov ěsti – nepíší o n ěkom, s jehož dílem se podrobněji neseznámili. Z obsahu díla Opus maius by mohlo být z řejmé, že v d ějinách scholastiky se lze bez kapitoly o Rogeru Baconovi dost dob ře obejít. Formální stránka jeho spis ů se nem ůže pom ěř ovat s důkladností a systemati čností Teologické summy Tomáše Akvinského ani s původností díla Bonaventury či Alberta Velikého. A p řece by byla scholastika bez Bacona o cosi významného ochuzená. Roger Bacon p ůsobí dojmem bystrého a nezávislého myslitele, který se svobodn ě vyjad řuje k nešvar ům doby, žádá jejich nápravu a navrhuje možná východiska a řešení tristního a neut ěšeného stavu vzd ělanosti. V tomto p řístupu tkví základ a původnost jeho filosofie a odtud se odvíjí také hodnocení jeho p řínosu pro d ějiny kritického myšlení. Četné postoje obsažené v Opus maius sv ědčí o tom, že Bacon se nijak nevymyká st ředov ěkému zp ůsobu myšlení. D ůraz na sep ětí teorie a praxe, pojem utilitas či pojetí experimentální v ědy jsou plody, které vyplývají ze samostatné filologické a p řírodov ědecké práce, a Bacon se je snaží vm ěstnat do návrh ů na prom ěnu funkce a ú čelu stávajících v ěd, jejichž d ůstojnost má nadále spo čívat v prokazování služeb k řes ťanské teologii. Jakou povahu však má Baconem prosazovaná a up řednost ňovaná teologie vládkyn ě v ěd ( dominatrix aliarum )? Z vágních vyjád ření lze posuzovat teologii u Bacona jednou jako prostou úctu ke Stvo řiteli, jindy jako biblistiku. Biblický text je hoden studia, protože uchovává nejcenn ější poznání o Bohu a jeho díle. Rozumí se, že pro takto nejobecn ěji pojatou v ědu o bibli jsou užite čné poznatky všech exaktních v ěd. Rozvoj jednotlivých v ěd a investování jejich výt ěžku do lepší znalosti bible však není jediný cíl Baconova úsilí. V ěda jako celek má svou politickou dimenzi, která je nemén ě významná. Proto Bacon naléhav ě požaduje plošnou finan ční podporu studia (na výrobu přístroj ů, nástroj ů, u čebnic etc.) a m ůže slíbit výsledky, které zaru čen ě nejsou zanedbatelné (úspora k řes ťanské krve prolévané na bojištích). Nejde však jen o vysp ělé zbran ě hromadného ni čení (zápalná zrcadla), ale zejména o vynálezy, které umožní další objevy a pr ůzkumy. Tyto nov ě získané poznatky se budou (jak si lze domyslet) podílet na lepším porozum ění Písmu a prohloubí tak znalosti o stvo řeném vesmíru a dokonalosti Stvo řitele. Třetím cílem Rogera Bacona je zlepšit morální stav spole čnosti. Nejde jen o studium bible a o rozvoj studia všech v ěd, ale rozhodující je lidské chování a jednání, protože lidský život kon čí smrtí a je v zájmu všech dojít po smrti v ěč né blaženosti. K té však vede podle zásad k řes ťanské víry jen mravní čistota. Bacon není v žádném p řípad ě tuctový moralista. Jeho zápal pro morální filosofii má jasnou historickou p říčinu. N ěkdy v padesátých či

145 šedesátých letech t řináctého století totiž objevil p ři svých cestách za poznáním ( specialiter laboravi in studio sapientiae ) dosud málo známé texty filosofa Seneky a stal se vzáp ětí propagátorem jeho stoického u čení o mírnosti a duševním klidu. Morální filosofie se tak podílí hlavní m ěrou na praktické stránce sm ěř ování člov ěka ke spáse. Předložená studie o filosofii Rogera Bacona rozebírá díl čí otázky z jeho st ěžejních spis ů. Z množství kriticky vydaných pramen ů jsem si vybral t ři obsahem a formou p říbuzné, pokládané za shrnutí Baconovy filosofie a poskytující pom ěrn ě ucelený náhled na škálu Baconových zájm ů. Na rozdíl od n ěkterých jiných spis ů není o pravosti zvolených d ěl Opus maius , Opus minus a Opus tertium nejmenších pochybností, což nelze s jistotou tvrdit o některých menších traktátech a pojednáních. Pro hlubší pochopení n ěkterých motiv ů u Bacona by bylo nutné zevrubné analýzy všech jeho známých a pravých spis ů. V Opus maius Bacon shrnul svoje výzkumy a p ředstavil vlastní pohled na postavení a nápl ň jednotlivých v ěd. Nebýt papežovy žádosti, nikdy by k sepsání tohoto díla patrn ě nedošlo, už proto, že dochované části všech t ří Opus ů sv ědčí o pravdivosti Baconovy poznámky o nutkání své názory neustále upravovat. V krátkém čase tak vznikl malý soubor spis ů, který spolu s některými dopl ňkovými díly podává nástin Baconovy filosofie zralého životního období jako celku.

*

Jean-Pierre Vernant uvádí v záv ěru své knihy Po čátky řeckého myšlení krátkou charakteristiku řeckého pojetí v ědy. Odhaluje v ní tytéž momenty, z nichž se Bacon nebyl s to vymanit při promýšlení svého pojetí aktivní role v ědy:

Filosofie si postupn ě musela vytvo řit sv ůj vlastní jazyk, vypracovat pojmy, vybudovat logiku, sestavit vlastní racionalitu, aby mohla zvládnout teoretické nesnáze, „aporie“, kterých na cest ě jejího rozvoje stále p řibývalo. Nicmén ě p řírodní realitou se zabývá jen okrajov ě a jen málo čerpá z pozorování p řírodních jev ů. Nepracuje experimentáln ě a sám pojem experimentu jí z ůstává cizí. Vybudovala matematiku, aniž se pokusila uplatnit ji p ři zkoumání p řírody. Mezi matematikou a fyzikou, mezi výpo čtem a zkušeností schází spojení, které p ůvodně existovalo mezi geometrií a politikou. V řeckém myšlení musí spole čenský sv ět podléhat číslu a mí ře, p říroda však je jakoby vydána na pospas p řibližnosti a neplatí tu ani výpo čet, ani p řesný úsudek. Řecký rozum nabyl své podoby ne v jednání člov ěka v ůč i v ěcem, nýbrž v jednání lidí mezi sebou. Jeho rozvoji nenapomohly tolik techniky zmoc ňování se sv ěta jako techniky, které umož ňují vládnout druhým a jejichž spole čným nástrojem je slovo: politika, rétorika, pedagogika. Řecký rozum nechce m ěnit p řirozený sv ět, nýbrž pozitivn ě, metodicky a promyšlen ě p ůsobit na sv ět lidí. 516

516 Vernant, Jean-Pierre: Po čátky řeckého myšlení. Oikúmené, Praha 1993, s. 87.

146 Baconovi stejn ě jako Řek ům z ůstal vzdálen novov ěký pojem experimentu, na rozdíl od nich však Bacon za číná usilovn ě hledat pojítko mezi geometrií a politikou, mezi optickými zákonitostmi p řírody a vedením války. Nalézá kuriózní spojovací článek, jímž je výroba zápalného zrcadla, zbran ě hromadného ni čení. Známá je však také Baconova snaha po objevení správného množstevního pom ěru ledku, síry a d řev ěného uhlí k výrob ě st řelného prachu. Tento šifrovaný návod se objevuje v díle Epistola de secretis operibus artis et naturae et de nullitate magiae a zavdal podn ět k domn ěnce, že Bacon se zasloužil o jeho objevení nezávisle na Číňanech. Thorndike však analyzoval Baconovy zmínky a došel k záv ěru, že o st řelném prachu Bacon hovo ří jen okrajov ě. Znamená to, že sice st řelný prach znal, ale nepokládal jej za sv ůj vynález. 517 Šifrovaný návod nadto chybí ve starších redakcích tohoto díla, které se sice hlásí vznikem p řed rok 1249, avšak není jisté, zda se nejedná jen o pozdní kompilaci z Baconových text ů, kterou mohl sepsat jiný autor. Baconovo myšlení podléhá utkv ělé p ředstav ě o p říchodu Antikrista a z ní pramení také myšlenka prakti čnosti v ěd. Jen taková v ěda, která se bude moci podílet bu ď na lepším porozumění Písma nebo na výrob ě ú činné zbran ě, má nárok na svou existenci. K řes ťanská republika bude vystavena v budoucnu mnohému nebezpečí a je t řeba se p řipravit, tj. mít jednak zbran ě, výsledky spole čného úsilí geometr ů a experimentátor ů, jednak poznatky z Písma. Nezanedbatelnou roli budou hrát v posledním zápasu ovšem i znalosti astrologie a dalších obor ů. P říroda oplývá neskute čnými možnostmi, které však lidé musí nejprve objevit a zužitkovat. Tak se budou moci dožít stovek let a dlouhý lidský život je p ředpokladem postupu bádání. Vernant ve zmín ěném textu vystihl dokonale také Baconovy cíle, jimiž jsou rétorika (resp. homiletika), vlivem dobré znalosti Augustinovy Křes ťanské vzd ělanosti , dále pedagogika jako základ pro pokroky ve vzd ělání (správné postupy zkrátí délku vyu čovacího procesu z let na dny) a kone čně nezanedbatelný p řesah v ěd k řízení budoucí k řes ťanské republiky. Není p řehnané hovo řit u Bacona o propagaci utopického konceptu státu, v jehož čele stojí papež, který dohlíží na podporu v ěd a brání se ú činn ě vn ějšímu nep říteli. Bacon se tak po svém ujal odkazu řeckého myšlení, obohatil ho o st ředov ěká specifika a rozvinul ve scholastické diskusi. Roger Bacon upozornil ve svém díle na nebezpe čí, která pro p ěstování v ěd p ředstavuje nesamostatnost, odkazování na autority, neznalost pramenných jazyk ů, nesoustavnost a absence filosofické kritiky. Aby dostál nárok ům, které vznášel na práci ostatních u čenc ů své

517 Thorndike: c. d. , s. 688-691.

147 doby, rozhodl se pro d ůkladné studium p řírodních v ěd, které bylo o to náro čnější, že si mnoho poznatků pot řeboval ov ěř it na vlastní o či. Od základu pojatý v ědecký p řístup vy čerpal brzy jeho hmotné prost ředky, a proto se uchýlil k návrh ům a vizím, které m ěli uskute čnit jeho následovníci. Problematický je Bacon ův p řístup k matematizaci v ěd. Matematika, kterou podle jeho slov sou časníci chybn ě zam ěň ují s um ěním v ěštit (mantika), je klí č k poznání. P řitom je zřejmé, že nejde o prostou geometrizaci sv ěta, jak ji známe z novov ěku, ale nejde o pouhé vyzdvižení této v ědy z prachu zapomn ění. Bacon si je v ědom silného pojítka matematiky a optiky s biblí, k níž ovšem vztahuje všechny v ědy, proto lze také hovo řit o pod řazení t ěchto disciplín pod biblistiku. Z text ů je velmi patrný humanistický zápal pro exaktnost slovního vyjád ření. Baconovy kapitoly oplývají dlouhým až vy čerpávajícím poukazováním na chyby překladatel ů. Tato pal čivá kritika p řekladatelské produkce zaznívá z mnoha míst. V dob ě, která nezná kritickou pé či o text, je tento p řístup problematický až nadsazený a p řepjatý. Bacon ovšem svými kritickými poznámkami nehaní p řekládání jako celek. N ěkterých překladatel ů si cení, požaduje však dvojí odbornost: znát výborn ě v ědy a znát výborn ě jazyk. Takovou dovednost nenachází u žádného žijícího p řekladatele, a proto trpce glosuje vznikající texty, v nichž je zcela poni čen smysl textu; to se týká v prvé řad ě p řeklad ů Písma. Jak si vysv ětlit tento perfekcionismus, který ubíjí po čínající obnovu antické vzd ělanosti v zárodku? Baconovy obsáhlé v ědomosti se p řičinily kupodivu o zkratkovité pojetí vývoje, které neodpovídá b ěžným zvyklostem. Nelze jednoduše spálit vše špatné a za čít nahrazovat po částech novým a lepším. Bacon podhodnotil roli souvislého vývoje lidské vzd ělanosti, který – stejn ě jako aristotelská p říroda – non facit saltus , a skute čnost, že lidé se u čí mnohdy až chybami. Ko řeny jeho kritického p řístupu však vedou k osobnosti Roberta Grossetesta, velkého vzoru. Na filosofii Rogera Bacona je nejvíce p řitažlivé úsilí o zakomponování p řírodních v ěd do teologického studia. Samotné záv ěry, k nimž dosp ěl v jednotlivých v ědách, nebyly nijak původní a opírají se o řadu jiných autor ů. Puncem výjime čnosti se tak m ůže pyšnit jeho metodologie propagující zkušenost a stoicky lad ěná etika op řená o nov ě objevované Senekovy spisy. Ocen ění zákonit ě dochází i d ůraz, jaký Bacon kladl na znalost pramenných jazyk ů a pokorné uznání velikosti nelatinizovaných kultur. Moderní rozd ělení v ěd znesnad ňuje porozum ění tomu st ředov ěkému, které je založeno na tradici sedmi svobodných um ění. Ta akcentuje filosofickou složku studia dopln ěnou o vzd ělání teologické, právnické a léka řské. Zvládnutí teoretických filosofických disciplín bylo

148 podmínkou k dosažení hodnosti v některém z praktických obor ů. T řinácté století je však obdobím emancipace filosofie. 518 Bacon, který se rozhodl setrvat u filosofické látky a neproniknout hloub ěji, profesionáln ěji do teologie, která stojí dle jeho názoru p řed četnými reformami, je jedním z představitel ů tohoto emancipa čního proudu, t řebaže pé či v ěnoval ve velké mí ře p ředevším teologii.

*

Na samotný záv ěr je t řeba říci, že Baconovi nelze up řít erudici a plné nasazení k dosažení blaha k řes ťanské spole čnosti. T řebaže nenalezl pat řičný ohlas, který by si zasloužil, Bacon tepe nectnosti, jichž není ušet řeno ani spole čenství dnešních v ědeckých pracovník ů. Z tohoto pohledu je Baconovo sd ělení smutn ě aktuální. Jakkoli si Bacon drží dosud v širších odborných kruzích jen pov ěst svárlivého u čence, eklektika a originálního glosátora, je t řeba důrazn ě upozornit na skute čnost, že v textu Opus maius , Opus minus či Opus tertium chybí jakákoli nabub řelost. Možnost sd ělit d ůvěrn ě papeži sv ůj názor zavdala Baconovi podn ět k několika sarkastickým výpad ům v ůč i sou časník ům, nevymykají se však mezím kritického přístupu. Paradoxn ě m ůže p ůsobit skute čnost, že text neklidného a zna čně popudlivého autora korunují dlouhé výpisky ze Senekových út ěšných spis ů O hn ěvu a O mírnosti . Zhodnocení Opus maius nasti ňuje n ěkteré otázky nad povahou Baconových cíl ů. Bylo vůbec Baconovo úsilí o obnovu v ědy a spole čnosti n ěč ím víc než jen eschatologicky koncipovaným soukromým projektem? Existuje jeden d ůvod pro zápornou odpov ěď . To, co Bacon poci ťoval jako nejpal čiv ější problém (poškozené texty a p řeklady), totiž napravilo pozd ěji úsilí humanist ů. Nesnadná je odpov ěď na otázku po mírovém uspo řádání sv ěta vedeného papežem. Bacon hovo ří o k řes ťanské republice ( respublica fidelium ) velmi často a má tím na mysli stát k řes ťan ů a konvertit ů z jiných náboženství. 519 Nev ěř ící je nezbytné přesv ědčit o tom, že jejich setrvávání v bludu není nadále možné. Kte ří z nich nep řestoupí na Kristovu víru, dojdou zatracení ( reprobatio ) či potla čení ( repressio ). 520 Nástroje boje proti nev ěř ícím jsou však dva. Jeden je mírový – kazatelská činnost v mate řských jazycích pohan ů nebo p říkladné chování. Druhý nástroj však už mírový není, jde o výdobytek experimentální v ědy, jímž má být zápalné zrcadlo, které na velkou vzdálenost sežehne vojska Tatar ů, vyslanc ů Antikrista. Tento druhý nástroj, s jehož

518 Tuto tezi dokumentuje p říklad Sigera z Brabantu. Srov. Putallaz, F.-X. – Imbach, R.: c. d. 519 K roli filosofie jako smi řovatelky jednotlivých náboženství v takovém spole čenství a ke vzniku démocratie des savoirs mezi teologií a v ědami viz Trottmann, Christian: Roger Bacon de la philosophie à la théologie et retour . in: Solère, Jean-Luc – Kału ża, Zenon (eds.): La servante et la consolatrice. La philosophie dans ses rapports avec la théologie au Moyen Âge. Vrin, Paris 2002, s. 95-116. 520 Opus maius VI, c. 12; Bridges II, s. 220. Dále nap ř. Opus tertium , c. XVII; Brewer, s. 58.

149 nasazením Bacon po čítá v případ ě neúsp ěšné evangelizace a p ři neú činnosti misijní činnosti, nebývá v baconovském bádání už zmi ňován tak často. Postoj v této v ěci Bacon vyjad řuje formulkou reprobatio eorum, qui converti non possunt .521 Baconovo zaujetí pro obnovu v ěd i spole čnosti, nemalé náklady, které byl ochoten vydat za vybavení své alchymistické laborato ře, snaha o prošlapávání vlastní cesty navzdory scholastické tradici, silná víra v možnosti lidského poznání, osobitá stylizace text ů, pedagogické úsilí a v neposlední řad ě nesmírn ě široký rozhled po soudobé i antické literatu ře dokládá, že si tento anglický františkán a sm ělý kritik zasloužil od pozd ějších ctitel ů čestný titul doctor mirabilis .

521 Opus tertium , c. V; Brewer, s. 20.

150 Bibliografie

Za volný p řístup k velké části použité odborné literatury vd ěč ím n ěkolika poskytovatel ům skenovaných publikací a z řizovatel ům št ědře napln ěných fulltextových databází na internetu. Pat ří mezi n ě v prvé řad ě Internet Archive (archive.org) a Medieval and Modern Thought Text Digitization Project – Stanford University (standish.stanford.edu). Dále pak publikace z amerických knihoven od spole čnosti Google (books.google.com), odborné články Journal Storage (jstor.org), Bibliothèque nationale de France (gallica.bnf.fr), Portail de revues de sciences humaines et sociales (persee.fr), Revistes Catalanes amb Accés Obert (raco.cat) a v neposlední řad ě databáze Litterae ante portas provozovaná Masarykovou univerzitou (litterae.phil.muni.cz).

PRAMENY

Dílo Rogera Bacona

An Unpublished Fragment of a Work by Roger Bacon. Ed. Francis Aidan Gasquet. The English Historical Review 12, 47, 1897, s. 494-517.

Compendium studii philosophiae. Ed. John Sherren Brewer, London 1859.

Compendium studii theologiae . Ed. Thomas S. Maloney Brill, Leiden 1988.

Compotus. Ed. Robert Steele. Clarendon Press, Oxford 1926. (Opera hactenus inedita Rogeri Baconi [= OHI], VI)

De erroribus medicorum . Ed. R. G. Little – E. H. Whittington. Clarendon Press, Oxford 1928. (OHI, IX)

De multiplicatione specierum . Ed. John Henry Bridges, Williams and Norgate, London 1897- 1900.

De signis. O znacích . P řeložil Martin Pokorný. Oikúmené, Praha 2010.

Epistola de secretis operibus artis et naturae et de nullitate magiae . Ed. John Sherren Brewer, London 1859.

Grammatica Hebraica. Ed. E. Nolan and S. A. Hirsch. Cambridge, 1902.

Grammatica Graeca. Ed. E. Nolan and S. A. Hirsch. Cambridge, 1902.

Liber secundus Communium naturalium fratris Rogeri. De celestibus . Ed. Robert Steele. Clarendon Press, Oxford 1913. (OHI, IV)

151 Metaphysica. Ed. Robert Steele. Clarendon Press, Oxford 1905. (OHI, I)

Moralis philosophia . Ed. Eugenio Massa. Thesaurus Mundi, Zürich 1953.

Opus maius. Ed. Samuel Jebb. Venetiae 1750.

Opus maius , vol. I-III. Ed. John Henry Bridges, Williams and Norgate, London 1897-1900.

Opus minus . Ed. John Sherren Brewer, London 1859.

Opus tertium . Ed. John Sherren Brewer, London 1859.

Part of the Opus Tertium of Roger Bacon. Ed. A. G. Little. The University Press, Aberdeen 1912.

Secretum secretorum. Ed. Robert Steele. Clarendon Press, Oxford 1920. (OHI, V)

Un fragment inédit de l´Opus tertium de Roger Bacon. Ed. Pierre Duhem. Quaracchi, Ad Claras Aquas (Florence) 1909.

Další prameny

Abélard, Petr: Sic et non. Ano a ne . Přeložila Irena Zachová, Vyšehrad, Praha 2008.

Akvinský, Tomáš: Summa Theologiae . Fons electronicus – Litterae.

Aristotelés: Metafyzika . Přeložil Antonín K říž. Jan Laichter, Praha 1946.

Aurelius Augustinus: Křes ťanská vzd ělanost. De doctrina christiana . Přeložila Jana Nechutová. Vyšehrad, Praha 2004.

Aurelius Augustinus: O boží obci knih XXII , svazek II. Přeložila Julie Nováková. Karolinum, Praha 2007.

Aurelius Augustinus: Sermo 81 , PL 38, col. 504. Fons electronicus – Litterae.

Bacon, Francis: Temporis partus masculus . in: Spedding, J. – Ellis, R. L. – Heath, D. D. (Eds.): The Works of Francis Bacon III . London 1870.

Bejblík, Alois – Hornát, Jaroslav – Lukeš, Milan: Alžb ětinské divadlo I . Odeon, Praha 1978.

Bible . Písmo svaté Starého a Nového zákona. Ekumenický překlad, Praha 1985.

Biblia Sacra juxta Vulgatam Clementinam divisionibus, summariis et concordantiis ornata. Romae – Tornaci – Parisiis 1956.

152 Bonaventura: Jak p řivést um ění zp ět k theologii . Váš u čitel je jeden, Kristus. Oikúmené, Praha 2003.

Bonaventura: Opera omnia III . Quaracchi, Ad Claras Aquas (Florence) 1887.

Bor, D. Ž. (ed.): P ět traktát ů. Trigon, Praha 1990.

Brucher, Johann Jacob: Historia critica philosophiae . Tomus III, Leipzig 1743.

Caesarius z Heisterbachu : Vypráv ění o zázracích: st ředov ěký život v zrcadle exempel. Přeložila Jana Nechutová. Vyšehrad, Praha 2009.

Cronica fratris Salimbene de Adam ordinis Minorum . Ed. Oswald Holder-Egger. MGH, Scriptores 32, Hannoverae et Lipsiae 1913.

Cypriani Caecili opera omnia . Ed. G. Hartel. CSEL, III.1, Vindobonae 1868.

Das Brief- und Memorialbuch des Albert Behaim . Ed. Thomas Frenz – Peter Herde, MGH, München 2000.

Descartes, René: La dioptrique . Adam-Tannery VI. Vrin, Paris 1896.

Dubois, Pierre: De recuperatione Terre Sancte. Traité de politique générale. Ed. Ch.–V. Langlois. Picard, Paris 1891.

Eckermann, Johann Peter: Rozhovory s Goethem . SNKL, Praha 1955.

Hegel, G. W. F.: Dějiny filosofie III. Academia, Praha 1974.

Hrušovský, Igor (ed.): Antológia z diel filozofov. Patristika a scholastika. Pravda, Bratislava 1975.

Chartularium Universitatis parisiensis . Tomus I (1200-1286). Ed. Denifle, H. - Chatelain, E. Delalain, Paris 1889.

Chaucer, Geoffrey: Canterburské povídky . Přeložil František Vrba. Odeon, Praha 1970.

Chronica Regia Coloniensis . Continuatio II a. Ed. Georg Waitz. MGH SRG 18, Hannoverae 1880

Iuvenalis, Decimus Iunius: Satiry . P řeložil Zden ěk K. Vysoký. Svoboda, Praha 1972.

Jacobus de Vitriaco: Historia orientalis sive Hierosolymitae et occidentalis . Ed. Franciscus Moschus. Balthasar Beller, Douay 1597.

Jeroným: Výbor z dopis ů. Přeložil Ji ří Šubrt. Oikúmené, Praha 2006.

Josephus Flavius: Antiquitates Judaicae . Vol. IV. Heinemann, London 1961.

Mandelštam, Osip: Prózy . P řeložil Pavel Kouba, Odeon, Praha 1992.

153

Mann, Thomas: Kouzelný vrch . P řeložili Jitka Fu číková a Berta a Pavel Levitovi. Odeon, Praha 1975.

Matthaei Parisiensis, monachi Sancti Albani, Chronica majora . III. et V. Ed. Henry Richards Luard. London 1876 et 1888.

Palaifatos: O neuv ěř itelných p říb ězích . Přeložila Irena Radová. KLP, Praha 2005.

Petrarca, Francesco: Epistolae de rebus familiaribus et variae . Vol I. Ed. Giuseppe Fracassetti, Firenze 1859.

Plinius starší: Naturalis historia III-VII. Heinemann, London 1961.

Plútarchos: Životopisy slavných Řek ů a Říman ů I. Marcellus. Přeložil Antonín Hartmann. Odeon, Praha 1967.

Pseudo-Boethius: De disciplina scolarium . Ed. Olga Weijers, Leiden, J. E. Brill 1976.

Raimundi Lulli opera latina VIII . Ed. H. Harada. Brepols, Turnhout 1980.

Rous, John: Historia regum Angliae . Ed. Thomas Hearne. Oxonii 1716, 1745.

Seneca, Lucius Annaeus: Výbor z list ů Luciliovi . Přeložil Bohumil Ryba, Svoboda, Praha 1969.

Soušek, Zden ěk (ed.): Knihy tajemství a moudrosti , sv. II et III. Vyšehrad, Praha 1998 et 1999.

Turgen ěv, Ivan Serg ějevi č: Otcové a d ěti . P řeložil Jaroslav Závada. Vyšehrad, Praha 1952.

Vilém z Rubruku: Cesta ke dvoru Mangu-chána . in: Putování k Mongol ům. Přeložil Edgar Knobloch, SNKLU, Praha 1964.

Westermann, Anton (ed.): Scriptores rerum mirabilium Graeci . Brunsvigae et Londini 1839.

Žídek, Pavel: Kniha dvacatera um ění [Liber viginti arcium ]. Část p řírodov ědná. Edice a překlad Alena Hadravová. Academia, Praha 2008.

LITERATURA

Aertsen, J. A. – Emery, K. Jr. – Speer, A. (eds.): Nach der Verurteilung von 1277. Philosophie und Theologie an der Universität von Paris im letzten Viertel des 13. Jahrhunderts. De Gruyter, Berlin – New York 2001.

Adank, Thomas: Roger Bacons Auffassung der Musica . in: Archiv für Musikwissenschaft 35, 1978, s. 33-56.

154

Alessio, Franco: Mito e scienza in Ruggero Bacone . Ceschina, Milano 1957. d´Alverny, Marie-Thérèse: Notes sur les traductions Médiévales d´Avicenne . in: Archives d'Histoire Doctrinale et Littéraire du Moyen- Âge 27, 1952, s. 337-358.

Bartlett, Robert: The Natural and the Supernatural in the Middle Ages. Cambridge University Press, Cambridge 2008.

Baur, Ludwig: Der Einfluss des Robert Grosseteste auf die wissenschaftliche Richtung des Roger Bacon . in: Little, A. G. (ed.): Roger Bacon . Clarendon Press, Oxford 1914, s. 33-54.

Beierwaltes, W. (Hrsg.): Platonismus in der Philosophie des Mittelalters . Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt 1969.

Bianchi, Luca: 1277: A Turning Point in Medieval Philosophy? , in: Aertsen, J. A. – Speer, A.: Was ist Philosophie im Mittelalter? , Walter de Gruyter, Berlin - New York 1998, s. 102-103.

Bigotte, Félix E.: Colón y su descubrimiento: El Nuevo Mundo o la Gran Colombia III. Irigoyen, Caracas 1905.

Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, Bd. XXII, Traugott Bautz, Nordhausen 2003.

Bernstein, Alan E.: Esoteric Theology: William of Auvergne on the Fires of Hell and Purgatory . in: Speculum 57, 3, 1982, s. 509-531.

Bérubé, Camille: Der „Dialog“ S. Bonaventura – Roger Bacon . in: Uhl, F. (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion . Lang, Frankfurt am Main 2001, s. 67-135.

Boadas-Llavat, Augustí: Roger Bacon (1214-1294): Ética i reforma . in: Convivium 7, 1995, s. 81-102.

Boll, Franz: Sphaera. Neue griechische Texte und Untersuchungen zur Geschichte der Sternbilder. Teubner, Leipzig 1903.

Boorstin, Daniel Joseph: Člov ěk objevitel . Prostor, Praha 1997.

Bouyges, Maurice: Roger Bacon. Roger Bacona, at-il lu des livres arabes? in: Archives d'Histoire Doctrinale et Littéraire du Moyen- Âge 5, 1930, s. 311-315.

Bridges, John Henry: The Life and Work of Roger Bacon . Williams and Norgate, London 1914.

Burke, Robert Belle: Roger Bacon . in: Proceedings of the American Philosophical Society 66, 1927, s. 79-88.

Burnett, Charles: Arabic into Latin: the reception of Arabic philosophy into Western Europe . in: Cambridge Companion to Arabic Philosophy , Cambridge University Press, Cambridge 2005, s. 370-404.

155

Bury, John Bagnell: The Idea of Progress . Macmillan, London 1920.

Clark, John R.: Roger Bacon and the Composition of Marsilio Ficino's De vita longa (De vita, Book II) . in: Journal of the Warburg and Courtauld Institutes 49, 1986, s. 230-233.

Courtenay, W. J.: The Parisian Faculty of Theology in the Late Thirteenth and Early Fourteenth Centuries , in: Aertsen, J. A. – Emery, K. – Speer, A. Nach der Verurteilung von 1277: Philosophie und Theologie an der Universität von Paris im letzten Viertel des 13. Jahrhunderts. Miscellanea Medievalia 28, Walter de Gryuter, Berlin 2001, s. 235-247.

Cousin, Victor: Description d'un manuscrit inédit de Roger Bacon, qui se trouve dans la bibliothèque d'Amiens . in: Journal des Savants 1848, s. 459-472.

Cousin, Victor: D'un ouvrage inédit de Roger Bacon, récemment trouvé dans la bibliothèque de Douai . in: Journal des Savants 1848, s. 129-138, 222-236, 290-307, 340-354.

Curtius, Ernst Robert: Evropská literatura a latinský st ředov ěk. Triáda, Praha 1998.

Černý, Václav: Studie a eseje z moderní sv ětové literatury . Československý spisovatel, Praha 1969.

Dales, Richard C.: Robert Grosseteste's Scientific Works . in: Isis 52, 3, 1961, s. 381-402.

Deuel, Leo: Sv ědkové čas ů. Odeon, Praha 1974.

Dijksterhuis, Eduard J.: Die Mechanisierung des Weltbildes. Springer, Berlin 2002.

Dozio, Paolo: Alcune note sulla lingua ebraica in Ruggero Bacone. in: Liber Annuus 46, 1996, s. 223-244.

Drtina, František: Přírodní v ědy a vzd ělání humanitní. in: Česká mysl , VIII, 1907, s. 113-130.

Duby, George: Dějiny Francie: od po čátk ů po sou časnost. Karolinum, Praha 2003.

Duhem, Pierre: Le système du monde. Histoire des doctrines cosmologiques de Platon à Copernic. III. Paris 1915.

Duhem, Pierre: Le système du monde. Histoire des doctrines cosmologiques de Platon à Copernic. VI, Paris 1916.

Easton, C. Stewart: Roger Bacon and His Search For a Universal Science . Russell and Russell, New York 1971.

Ebbesen, Sten: Greek-Latin Philosophical Interaction I. Ashgate, Hampshire 2008.

Eco, Umberto: Meze interpretace , Karolinum, Praha 2004.

Emery, K. Jr. – Speer, A.: After the Condemnation of 1277: New Evidence, New Perspectives, and Grounds for New Interpretations . in: Aertsen, J. A. – Emery, K. Jr. – Speer, A. (eds.):

156 Nach der Verurteilung von 1277. Philosophie und Theologie an der Universität von Paris im letzten Viertel des 13. Jahrhunderts. De Gruyter, Berlin – New York 2001, s. 3-19.

Feyerabend, Paul Karl: Rozprava proti metod ě. Aurora, Praha 2001.

Floss, Pavel: Architekti k řes ťanského st ředov ěkého v ědění. Vyšehrad, Praha 2004.

Fontès, M.: Deux mathématiciens peu connus du XIII e siècle . in: Mémoires de l'Académie royale des sciences, inscriptions et belles-lettres de Toulouse IX, 1897, s. 382-386.

Gasquet, Francis Aidan: The Last Abbot of Glastonbury and Other Essays. Bell, London 1908.

Gersh, S. – Hoenen, M. J. F. M. (eds.): The Platonic Tradition in the Middle Ages . De Gruyter, Berlin 2002.

Getz, Faye: Roger Bacon and Medcine: The Paradox of the Forbidden Fruit and the Secrets of Long Life. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 337-364.

Gilson, Etienne: Études de philosophie médiévale . Strasbourg 1921.

Gilson, Etienne: La philosophie au Moyen Âge . Payot, Paris 1999 2.

Gilson, J. P.: The Opus Maius of Roger Bacon . in: The English Historical Review 13, 49, 1898, s. 151-155.

Grabmann, Martin: Die Philosophia pauperum und ihr Verfasser Albert von Orlamünde. Beiträge zur Geschichte der Philosophie des Mittelalter, Aschendorff, Münster 1918.

Grabmann, Martin: Forschungen über die lateinischen Aristoteles-Übersetzungen des XIII. Jahrhunderts . Beiträge zur Geschichte der Philosophie des Mittelalters, Band XVII. Verlag der Aschendorffschen Buchhandlung, Münster 1916.

Grafton, Giovanni: Commerce with the Classics. Ancient books and Renaissance Readers. Michigan 1997.

Gregory, Tullio: Mundana sapientia. Forme di conoscenza nella cultura medievale . Roma 1992.

Hackett, Jeremiah: Adelard of Bath and Roger Bacon: early English natural philosophers and scientists . in: Endeavour , 26, 2002, s. 70-74.

Hackett, Jeremiah: Experientia, experimentum and Perception of Objects in Space: Roger Bacon . in: Aertsen, J. A. – Speer, A. (eds.): Raum und Raumvorstellungen im Mittelalter. De Gruyter, Berlin – New York 1997, s. 101-120.

Hackett, Jeremiah: Roger Bacon: His Life, Career and Works. in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 9-23.

157 Hackett, Jeremiah: Roger Bacon: Leben, Werdegang und Werke. in: Uhl, F. (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion. Lang, Frankfurt am Main 2001, s. 13-28.

Hackett, Jeremiah: Roger Bacon and the Sciences. Introduction. in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 1- 8.

Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on the Classification of the Sciences . in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 49-65.

Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on Scientia Experimentalis . in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 277-315.

Hackett, Jeremiah: Roger Bacon über Rhetorik und Poetik . in: Uhl, F. (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion II. Lang, Frankfurt am Main 2002, s. 183.

Hacket, Jeremiah: Scientia experimentalis: Von Robert Grosseteste zu Roger Bacon . in: Uhl, Florian (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion II. Lang, Frankfurt am Main 2002, s. 195- 227.

Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on Rhetoric and Poetics. in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 133-149.

Hackett, Jeremiah: Roger Bacon on Astronomy-Astrology: The sources of the Scientia Experimentalis. in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 175-198.

Hackett, Jeremiah: Roger Bacon´s Moral Science. in: týž: Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 405-409.

Haskins, Charles H. – Lockwood, Dean Putnam: The Sicilian Translators of the Twelfth Century and the First Latin Version of Ptolemy's Almagest . in: Harvard Studies in Classical Philology 21, 1910, s. 75-102.

Hauréau, Jean-Berthélemy: Histoire de la philosophie scolastique II.2, Pedone-Lauriel, Paris 1880.

Heiberg, Johan Ludvig: Quaestiones Archimedeae . Sumptibus Rudolphi Kleinii, Hauniae 1879.

Heidegger, Martin: Holzwege . Vittorio Klostermann, Frankfurt am Main 1977.

Heinzmann, Richard: St ředov ěká filosofie. Olomouc 2000.

Hernández, Miguel Cruz: La primera recepción del pensamiento de Ibn Rusd . in: Azafea 1, 1985, s. 11-32.

Hirsch, S. A.: Early English Hebraists. Roger Bacon and His Predecessors . in: The Jewish Quarterly Review , 12, 1, 1899, s. 34-88.

158 Hochberg, Herbert: The Empirical Philosophy of Roger and Francis Bacon. in: Philosophy of Science , 20, 4, 1953, s. 313-326.

Humboldt, Alexander: Examen critique de l´histoire de la géographie du Nouveau Continent et des progrès de l´astronomie nautique dans les quinzième et seizième siècles I, Paris 1836.

Humboldt, Alexander: Kosmos. Entwurf einer physischen Weltbeschreibung. I. Cotta, Stuttgart – Tübingen 1845.

Charpentier, Jarl: William of Rubruck and Roger Bacon . in: Geografiska Annaler 17, 1935, s. 255-267.

Charles, Émile: Roger Bacon, sa vie, ses ouvrages, ses doctrines, d'après des textes inédits . Hachette, Paris 1861.

Jeck, Udo Reinhold: Platonica orientalia. Aufdeckung einer philosophischen Tradition . Vittorio Klostermann, Frankfurt am Main 2004.

Kennedy, D. J.: St. Thomas Aquinas and Medieval Philosophy . Encyclopedia Press, New York, 1919, s. 33-49.

Klemeshov, Aleksey: The Conversion and Destruction of the Infidels in the Works of Roger Baconi . in: Carvalho, J. (ed.): Religion and Power in Europe. Conflict and Convergence . Plus- Pisa University Press, Pisa 2007, s. 15-27.

Knorr, Wilbur: The Geometry of Burning-Mirrors in Antiquity . in: Isis 74, 1, 1983, s. 53-73.

Knowles Middleton, W. E.: Archimedes, Kircher, Buffon, and the Burning-Mirrors . in: Isis , 52, 4, 1961, s. 533-543.

Kraye, Jill: Pico on the Relationship of Rhetoric and Philosophy. in: Dougherty, M. V. (ed.): Pico Della Mirandola: New Essays. Cambridge University Press, 2008, s. 13-36.

Lambert, Malcom: St ředov ěká hereze . Argo, Praha 2000.

Lange, Christian Lous: Histoire de l'internationalisme I. Aschehoug, Kristiania 1919 (reprint 2009).

Le Goff, Jacques – Schmitt, Jean-Claude (eds.): Encyklopedie st ředov ěku . Vyšehrad, Praha 2002.

Le Goff, Jacques: Intelektuálové ve st ředov ěku. Karolinum, Praha 1999.

Le Goff, Jacques (ed.): St ředov ěký člov ěk a jeho sv ět. Vyšehrad, Praha 2003.

Lemay, Richard: Roger Bacon´s Attitude Toward the Latin Translations and Translators of the Twelfth and Thirteenth Centuries. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 25-47.

159 Lerner, Robert E.: The Uses of Heterodoxy: The French Monarchy and Unbelief in the Thirteenth Century . in: French Historical Studies 4, 2, 1965, s. 189-202.

Lexikon des Mittelalters . CD-ROM. Metzler 2000.

Libera, A. de: L’unité de l’intellect. Commentaire du De unitate intellectus contra averroistas de Thomas d’Aquin . Vrin, Paris 2004.

Libera, Alain de: Penser au Moyen Âge , Paris 1991.

Libera, Alain de: Philosophie et censure. Remarques sur la crise universitaire parisienne de 1270-1277. in: Aertsen, J. A. – Speer, A.: Was ist Philosophie im Mittelalter? Walter de Gruyter, Berlin – New York 1998, s. 71-89.

Libera, Alain de: Stredoveká filozofia. Archa, Bratislava 1994.

Libera, Alain de: St ředov ěká filosofie: byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Oikúmené, Praha 2001.

Lindberg, David C.: Lines of Influence in Thirteenth-Century Optics: Bacon, Witelo, and Pecham . in: Speculum 46, 1, 1971, s. 66-83.

Lindberg, David C.: Roger Bacon's Theory of the Rainbow: Progress or Regress? in Isis 57, 2, 1966, s. 235-248.

Lindberg, David C.: Science as Handmaiden: Roger Bacon and the Patristic Tradition . in: Isis 78, 4, 1987, s. 518-536.

Lindberg, David C.: The Genesis of Kepler's Theory of Light: Light Metaphysics from Plotinus to Kepler . in: Osiris 2, 1986, s. 4-42.

Lindberg, David C.: Roger Bacon on Light, Vision, and the Universal Emanation of Force. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 243-275.

Little, Andrew George: On Roger Bacon’s Life and Works . in: týž (ed.): Roger Bacon: essays contributed by various writers on the occasion of the commemoration of the seventh centenary of his birth . Clarendon Press, Oxford 1914, s. 1-31.

Little, Andrew George: Roger Bacon´s Works. in: týž (ed.): Roger Bacon: essays contributed by various writers on the occasion of the commemoration of the seventh centenary of his birth . Clarendon Press, Oxford 1914, s. 375-419.

Little, Andrew George: The Grey Friars in Oxford . Clanrendon Press, Oxford 1892.

Lockwood, Dean P.: Roger Bacon's Vision of the Study of Greek . in: The Classical Weekly , 12, 16, 1919, s. 123-125.

Loewenstein, Bed řich: Víra v pokrok. D ějiny jedné evropské ideje. Oikúmené, Praha 2009.

160 Lohr, Charles: Pojem p řírody u Raimunda Lulla . in: Studia Philosophica 58, Brno 2011, s. 45-56.

Lucchetta, Francesca: La prima presenza di Averroè in ambito veneto . in: Studia Islamica 46, 1977, s. 133-146.

Mahoney, E. P.: Reverberations of the Condemnation of 1277 in Later Medieval and Renaissance Philosophy. in: J. A. Aertsen - K. Emery, Jr. - A. Speer (eds.), Nach der Verurteilung von 1277. Philosophie und Theologie an der Universität von Paris im letzten Viertel des 13. Jahrhunderts. Miscellanea Mediaevalia 28, Walter de Gruyter, Berlin – New York 2000, s. 902-930.

Maldonado, Tomás: Taking Eyeglasses Seriously . in: Design Issues 17, 4, 2001, s. 32-43.

Maloney, Thomas S.: The Extreme Realism of Roger Bacon . in: The Review of Metaphysics , 38, 4, 1985, s. 807-837.

Mandonnet, Pierre: Roger Bacon et la composition des trois „opus“. in: Revue néo- scolastique 77-78, Louvain 1913, s. 52-68, 164-180.

Mandonnet, Pierre: Roger Bacon et le Speculum Astronomiae (1277). in: Revue néo- scolastique de philosophie , 17, 67, 1910, s. 313-335.

Manguel, Alberto: Dějiny čtení . Host, Brno 2007.

Marchesi, Concetto: L´Etica Nicomachea nella tradizione latina Medievale . Trimarchi, Messina 1904.

Massa, Eugenio: Roger Bacons Werke für Papst Clemens IV. Textkritische Untersuchungen zur Entstehungsgeschichte von Opus maius, Opus minus und Opus tertium . in: Uhl, Florian (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion II. Lang, Frankfurt am Main 2002, s. 13-100.

McEvoy, James: Liberal Arts, Science, Philosophy, Theology and Wisdom at Oxford, 1200- 1250 . in: Aertsen, J. A. – Speer, A. (eds.): Was ist Philosophie im Mittelalter? De Gruyter, Berlin – New York 1998, s. 560-570.

McGinn, Bernard: Angel Pope an Papal Antichrist . in: Church History 47, 1978, s. 155-173.

Mensching, Günther: Metafyzika a ovládnutí p řírody v myšlení Rogera Bacona . in: Studia philosophica , 54, Brno 2007, s. 5-17.

Michel, Paul: Nihil scire felicissima vita. Wissens- und Enzyklopädiekritik in der Vormoderne . in: Stammen,Theo – Weber, Wolfgang E. J. (Hrsgs.): Wissenssicherung, Wissensordnung und Wissensverarbeitung. Das europäische Modell der Enzyklopädien . Akademie Verlag, Berlin 2004, s. 247-289

Millet, J.: Histoire de Descartes avant 1637 . Didier, Paris 1867.

Molland, George: Roger Bacon and the Hermetic Tradition in Medieval Science. in: Vivarium, 31, 1, 1993, s.140-160. [Molland, George: Roger Bacon und die hermetische

161 Tradition in der mittelalterlichen Wissenschaft. in: Uhl, F. (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion II. , Lang, Frankfurt am Main 2002, s. 229-256.]

Molland, George: Medieval Ideas of Scientific Progress . in: Journal of the History of Ideas 39, 4, 1978, s. 561-577.

Molland, George: Roger Bacon´s Knowledge of Mathematics. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 151-174.

Molnár, Amedeo: Der alternde Wyclif und die Logik der Heiligen Schrift . in: Communio viatorum XVIII, 1985, s. 161-176.

Moreton, Jennifer: Before Grosseteste. Roger of Hereford and Calendar Reform in Eleventh- and Twelfth-Century England . in: Isis 86, 4, 1995, s. 562-586.

Muir, Pattison.: Roger Bacon, his relations to alchemy and chemistry. in: Little, Andrew George (ed.): Roger Bacon: essays contributed by various writers on the occasion of the commemoration of the seventh centenary of his birth. Clarendon Press, Oxford 1914, s. 285- 320.

Mundy, John Hine: Evropa vrcholného st ředov ěku 1150-1300 . Vyšehrad, Praha 2008.

Murdoch, J. E.: 1277 and Late Medieval Natural Philosophy , in: Jan A. Aertsen and Andreas Speer (eds.), Was ist Philosophie im Mittelalter? , Walter de Gryuter, Berlin – New York 1998, s. 111-121.

Neubauer, Zden ěk: O svatém Františku . Malvern, Praha 2006.

Newman, William R.: An Overview of Roger Bacon´s Alchemy. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 317-336.

Nodl, Martin: Stá ří v pozdním st ředov ěku . in: Souvislosti 8, 2, 1997, s. 7-28.

Oexle, Otto Gerhard: Peace Through Conspiracy . in: Bernhard Jussen (ed.): Ordering medieval society: Perspectives on Intellectual and Practical Modes of Shaping Social Relations , University of Pennsylvania Press, Pennsylvania 2001, s. 285-322.

Otisk, Marek: Na cest ě ke scholastice: klášterní škola v Le Bec – Lanfrank z Pavie a Anselm z Canterbury. Filosofia, Praha 2004.

Otisk, Marek: Metafyzika jako v ěda. Ibn Síná a Ibn Rušd ve scholastické diskusi. Filosofia, Praha 2006.

Oxford Dictionary of National Biography: from the earliest times to the year 2000 , vol. III. Oxford University Press, Oxford 2004, s. 176-181.

Parain, Brice (ed.): Histoire de la philosophie I.2. Gallimard, Paris 1999, s. 1395-1402.

Paravicini-Bagliani, Agostino: The Pope´s Body. University of Chicago Press, Chicago 2000.

162 Paravicini Bagliani, Agostino: Ruggero Bacone e l´alchimia di lunga vita. Riflessioni sui testi. in: týž – Crisciani, Chiara (a cura di): Alchimia e medicina nel Medievo. Micrologus 9, Sismel, Firenze 2003, s. 33-54.

Picavet, François: Deux directions de la théologie et de l'exégèse catholiques au XIIIe siècle. Saint Thomas d'Aquin et Roger Bacon . in: Revue de l´histoire des religions 52, 1905, s. 1-20.

Pieper, Josef: Scholastika. Osobnosti a nám ěty st ředov ěké filosofie. Vyšehrad, Praha 1993.

Pouchet, F. A.: Histoire des sciences naturelles ou Albert le Grand et son époque . Baillière, Paris 1853.

Power, Amanda: A Mirror for Every Age. The Reputation of Roger Bacon. in: English Historical Review 121, 492, 2006, s. 657-692.

Putallaz, F.-X.: L’âme et le feu: notes franciscaines sur le feu de l’enfer après 1277. in: Aertsen, J. A.- Emery, K. Jr. – Speer, A.: Nach der Verurteilung von 1277. Philosophie und Theologie an der Universität von Paris im letzten Viertel des 13. Jahrhunderts. Miscellanea Mediaevalia 28, Berlin – New York 2000, s. 889–901.

Putallaz, François-Xavier – Imbach, Ruedi: Povoláním filosof: Siger z Brabantu a st ředov ěká universita. Oikúmené, Praha 2005.

Rahilly, Alfred J.: Friar Bacon . in: An Irish Quarterly Review 1, 4, 1912, s. 721-730.

Rashdall, Hastings: The Universities of Europe in the Middle Ages II.2. Clarendon Press, Oxford 1885.

Rees, D. A.: Roger Bacon: Moralis Philosophia . in: The Classical Review 5, 2, 1955, s. 214- 215.

Reynolds, L. D.: The Medieval Tradition of Seneca's Dialogues . in: The Classical Quarterly , 18, 2, 1968, s. 355-372.

Rico, Gilles: Music in the Arts Faculty of Paris in the Thirteenth and Early Fourteenth Centuries. Dissertation, Oxford 2005.

Rockhill, William Woodville: The Journey of William of Rubruck to the Eastern Parts of the World, 1253-1255 . Hakluyt Society, London 1900.

Roling, Bernd: The soul of an animal? The transmigration of souls in Medieval Latin and Arab travel reports. in: Sommer, Petr – Liš čák, Vladimír (eds.): Odorik z Pordenone. Z Benátek do Pekingu a zp ět. Filosofia, Praha 2008, s. 145-171.

Rosier-Catach, Irene: Roger Bacon and Grammar. in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 67-102.

Ryle, R. J.: The Philosophy of Roger Bacon . in: Proceedings of the Aristotelian Society , 1, 4, 1890-1891, s. 41-54.

163 Rypka, Jan et al.: Dějiny perské a tádžické literatury. ČSAV, Praha 1963.

Said, Edward W.: Orientalismus. Paseka, Praha-Litomyšl 2008.

Saisset, E. E.: Précurseurs et disciples de Descartes . Didier, Paris 1862.

Sarton, George: Introduction to the History of Science II. Williams and Wilkins, Baltimore 1931.

enocak, Neslihan: The Franciscan Order and Natural Philosophy in the Thirteenth Century: A Relationship Redefined . in: Ecotheology 7.2, 2003, s. 113-125.

Schaub, Mark: Rhetorical Studies in America: The Place of Averroës and the Medieval Arab Commentators . in: Alif 16, 1996, s. 233-254.

Sidelko, Paul L.: The Condemnation of Roger Bacon . in: Journal of Medieval History 22, 1, 1996, s. 69-81.

Silagiová, Zuzana: Slovo a číslo. Mnemotechnika ve st ředov ěkých komputech . in: Karfíková, Lenka – Šír, Zbyn ěk (eds.): Číslo a jeho symbolika od antiky po renesanci . CDK, Brno 2003, s. 153-160.

Singer, Dorothea Waley: Alchemical Writings Attributed to Roger Bacon . in: Speculum 7, 1, 1932, s. 80-86.

Smoller, Laura: Astrology and the Sibyls: John of Legnano's De adventu Christi and the Natural Theology of the Later Middle Ages . in: Science in Context , 20, 2007, s. 423-450.

Smoller, Laura: The Alfonsine Tables and the End of the World: Astrology and Apocalyptic Calculation in the Later Middle Ages . in: Ferreiro, Alberto – Burton, Jeffrey (eds.): The Devil, Heresy and Witchcraft in the Middle Ages. Essays in Honor of Jeffrey B. Russell . Brill, Leiden – Boston – Köln 1998, s. 211-239.

Speer, Andreas: Bonaventure and the Question of a Medieval Philosophy . in: Medieval Philosophy and Theology , VI, 1, 1997, s. 25-46.

Speer, A.: Die entdeckte Natur: Untersuchungen zu Begründungsversuchen einer "scientia naturalis" im 12. Jahrhundert . Brill, Leiden 1995.

Speer, Andreas: Licht und Raum. Robert Grossetestes spekulative Grundlegung einer scientia naturalis . in: Aertsen, J. A. – Speer, A. (eds.): Raum und Raumvorstellungen im Mittelalter. De Gruyter, Berlin – New York 1997, s. 77-100.

Speer, Andreas: Sapientia nostra: filosofie a teologie po pařížském odsouzení v roce 1277 . Filosofia, Praha 2004.

Steele, Robert: Roger Bacon as Professor. A Student's Notes . in: Isis 20, 1, 1933, s. 53-71.

Swie żawski, S.: Dzieje europejskiej filozofii klasycznej. Wydawnictwo naukowe PWN, Warszawa, 2000.

164

Šev čík, Josef: Pa řížská univerzita a cenzurní výnos z roku 1277. in: Nodl, Martin–Wihoda, Martin (eds.): Rituál smí ření. Konflikt a jeho řešení ve st ředov ěku . Matice moravská, Brno 2008, s. 255-260.

Šír, Zbyn ěk: Řecké spisy o zápalných zrcadlech a teorie kuželose ček . in: Karfíková, Lenka – týž (eds.): Číslo a jeho symbolika od antiky po renesanci . CDK, Brno 2003, s. 123–133.

Špelda, Daniel: Astronomie v antice . Montanex, Ostrava 2006.

Špelda, Daniel: Astronomie ve st ředov ěku . Montanex, Ostrava 2008.

Tachau, Katherine H.: Vision and Certitude in the Age of Ockham . Brill, Leiden 1988, s. 3-26.

Thijssen, J. M. M. H.: Master Amalric and the Amalricians: Inquisitorial Procedure and the Suppression of Heresy at the University of Paris . in: Speculum, 71, 1, 1996, s. 43-65.

Thorndike, Lynn: A History of Magic and Experimental Science II. Columbia University Press, New York 1923, s. 616-691.

Thorndike, Lynn: Roger Bacon and Experimental Method in the Middle Ages . in: The Philosophical Review 23, 3, 1914, s. 271-298.

Thorndike, Lynn: Roger Bacon and Gunpowder . in: Science , New Series 42, 1092, 1915, s. 799-800.

Thorndike, Lynn: Some Unfamiliar Aspects of Medieval Science . in: Stauffer, Robert C. (ed.): Science and Civilisation , University of Wisconsin, Madison 1949.

Thorndike, Lynn: The Place of Magic in the Intellectual History of Europe . Columbia University Press, New York 1905.

Thorndike, Lynn: The True Roger Bacon I . in: The American Historical Review 21, 2, 1916, s. 237-257.

Thorndike, Lynn: The True Roger Bacon II . in: The American Historical Review 21, 3, 1916, s. 468-480.

Trottmann, Christian: Roger Bacon de la philosophie à la théologie et retour . in: Solère, Jean- Luc – Kału ża, Zenon (eds.): La servante et la consolatrice. La philosophie dans ses rapports avec la théologie au Moyen Âge. Vrin, Paris 2002, s. 95-116.

Ueberweg, Friedrich: G rundriss der Geschichte der Philosophie II. Die Patristische und scholastische Philosophie. Hrsg. von Bernhard Geyer. Mittler, Tübingen 1951.

Uhl, Florian: Hindernisse auf dem Weg zum Wissen. Roger Bacons Kritik der Autoritäten . in: týž (Hrsg.): Roger Bacon in der Diskussion . Lang, Frankfurt am Main 2001, s. 219-235.

Vaughan, Richard: Matthew Paris . Cambridge University Press, Cambridge 1958.

165 Vaux, Roland de: La première entrée d'Averroës chez les latins . in: Révue des sciences philosophiques et theologiques 22, 1933, s. 193-243.

Ventura, Iolanda: "Aristoteles fuit causa efficiens huius libri." On the Reception of Pseudo- Aristotle's Problemata in Late Medieval Encyclopaedic Culture . in: De Leemans, Pieter – Goyens, Michele (eds.): Aristotle's Problemata in Different Times and Tongues. Peeters, Leuven 2006, s. 113-144.

Vernant, Jean-Pierre: Po čátky řeckého myšlení. Oikúmené, Praha 1993.

Vernet, Juan: Arabské Špan ělsko a evropská vzd ělanost. L. Marek, Brno 2007.

Vogel, Klaus Anselm: Sphaera terrae – das mittelalterliche Bild der Erde und die kosmographische Revolution. Dissertation, Göttingen 1995.

Vogl, Sebastian: Physik Roger Bacos . Dissertation, Erlangen, 1906.

Weijers, Olga: Les Questions de Craton et leur commentaires , Brill, Leiden – Köln 1981.

Welborn, Mary Catherine: The Errors of the Doctors according to Friar Roger Bacon of the Minor Order . in: Isis 18, 1, 1932, s. 26-62.

Weisheipl, James A.: The Structure of the Arts Faculty in the Medieval University . in: British Journal of Educational Studies 19, 3, 1971, s. 263-271.

Westacott, E.: Roger Bacon in Life and Legend . Philosophical Library, New York 1953.

Whewell, William: History of the Inductive Sciences, vol. I., Parker, London 1837.

Williams, Steven J.: Defining the Corpus Aristotelicum: Scholastic Awareness of Aristotelian Spuria in the High Middle Ages . in: Journal of the Warburg and Courtauld Institutes 58, 1995, s. 29-51.

Williams, Steven J.: Roger Bacon and His Edition of the Pseudo-Aristotelian Secretum secretorum . in: Speculum 69, 1, 1994, s. 57-73.

Williams, Steven J.: Roger Bacon and the Secret of Secrets . in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays . Brill, Leiden 1997, s. 365-393.

Woodward, David – Howe, Herbert M.: Roger Bacon on Geography and Cartography . in: Hackett, Jeremiah (ed.): Roger Bacon and the Sciences. Commemorative Essays. Brill, Leiden 1997, s. 199-222.

Woodward, David: Roger Bacon's Terrestrial Coordinate System . in: Annals of the Association of American Geographers 80, 1, 1990, s. 109-122.

166 Summary

Roger Bacon’s Reform of Education

In the history of scholastics we meet only a few so curious personalities as medieval Franciscan monk Roger Bacon. In spite of certain attempt made in favor of his popularity (prominent is Umberto Eco’s novel Il nome della rosa ) the proper research in this scientific field remains the domain of a closed circle of the philologists, historians of philosophy and students of semiotics, empirical science, methodology and medieval alchemy. Otherwise in the history Roger Bacon was mostly reckoned among the charlatans like count Cagliostro. The thesis Roger Bacon’s Reform of Education aims to present essential Bacon, an effort in reorganizing of the system of education with respect to natural sciences and moral cultivation. I am trying to see and to read the Opus maius (inclusive some very similar Bacon’s works: Opus minus , Opus tertium , Compendium studii philosophiae ) focusing on Bacon’s scientific methodology, theological zeal and pedagogy. The body of my thesis consists of analysis of Bacon’s Opus maius , extensive work containing seven sections dealing with (I) methodology, (II) differences and congruencies of philosophy and theology, (III) grammar viewed both linguistically and universally, (IV) mathematics, geography, astronomy, (V) optics, (VI) experimental science and finally (VII) moral philosophy. It is important to say that the Opus maius is a large letter to pope Clement IV written in the years 1266-1268. The form of this work is designed as persuasio . The golden thread of my exposition is the persuasion that Opus maius is a concept of the reform of education which was never carried out but which is very important as one of pre-formation of later humanistic concept of education based on textual criticism, revaluation of antic heritage and importance of studies in natural philosophy. This all was done in favor of knowledge of bible and was led by the belief in close relation of science and morality as a fruit of all wise men’s activity and objective in salvation of human soul. It is commonly accepted attitude – which I share with scientist as L. Thorndike and J. Hackett – that Bacon is not some revolutionist of the medieval methodology; on the contrary his a very conservative thinker which puts its stock in the Aristotelian philosophy of nature and study of Saint Augustine. However, wide and profound basis of his knowledge allowed him to criticize some of his contemporaries (e.g. Albertus Magnus) for weak knowledge of the languages and to design (in very problematic way) his own so called scientia experimentalis . Bacon’s scientia experimentalis which is defined regrettably not so profoundly as one would wish has its origin probably in Arabic thought, in the optics of Alhazen. After presentation of Bacon’s life and times I divided central part of my thesis in five parts following more or less the structure of Opus maius . First part is analyzing section one and two as the key program of Bacon´s methodology. I am trying to point out famous four impediments and the problem of authority as in integral part of Bacon’s high acknowledgement of philosophy which ought to be very useful instrument for theology. However, to say that Bacon is one of those who were spreading the dictum philosophia ancilla theologiae would be inappropriate simplifying of the matter. Bacon tries to argue for greater usefulness of philosophy and understands in this way the symbiosis of philosophy and theology as a great value. Second part deals with famous propagation of studying of foreign languages. Bacon realized the bad command of foreign languages by the scholars was one of the serious causes of the state of knowledge in Europe. Bacon proposes the education in Hebrew and old Greek because these are the biblical

167 languages. The knowledge of Arabic would be also desirable because of the texts of various Aristotelian commentators although Bacon probably was not familiar with Arabic. It is another aim of Bacon’s effort to have good command of various foreign languages as an equipment of missionary and so he stays very near to Raimundus Lullus. Third part contains arguments proposing an education of natural sciences. It concerns mathematics, optics, geography and astrology/astronomy in section four and optics in section five of Opus maius . Special focus is given on mathematics which is characterized as porta et clavis scientiarum , gate and key to the human and divine sciences. The whole section dealing with optics (perspectiva ) is crowned by adoration of this science and its usefulness for biblical studies. Fourth part contains the presentation of scientia experimentalis . The gist of this doctrine is a pointing out three prerogatives creating this science relative of mathematics. The connection with military praxis is rather supposed than clearly explained. The true experimentator is kind of mathematician Archimedes of Syracuse who legendary set on fire a roman ships with burning mirrors. Finally the fifth part is dedicated to explanation of Bacon’s moral philosophy. This last seventh section of Opus maius is composed of several long excerpts from Seneca and Cicero. Bacon was fascinated by ethics of late stoicism and he has been propagating this peaceful and restraint radiating philosophy as intellectual manual of Christian way of life. Throughout the thesis I discussed a few peculiarities of Bacon’s as the contradiction of designing peaceful progress of humanity together with military ambitions of Christian Science. Another theme was an attitude to magic. Many of these problems are terminological ones. It is not true that Bacon was a solitary unit. His thoughts were imitated and he was imitating or adopting the thoughts of Arabian scientists Alhazen and Alkindi. It is also apparent that Bacon’s interest was to study the sciences with respect to utility and the utility is comprehended as service to the study of the bible. Why precisely bible? It could be seen as a sign of piety. But Bacon is inwardly convinced that Antichrist is coming soon. I believe to underline eschatological influence of Joachim of Fiore’s line of his thought could be one of the contributions of my thesis.

168