Izraelští Arabové Jako Občané Druhého Řádu

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy

Izraelští Arabové jako občané druhého řádu

Diplomová práce

Bc. et Bc. Lucie Kupová

Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, Ph.D. UČO: 219592 Obor: Mezinárodní vztahy Imatrikulační ročník: 2009 Brno, 2012

Prohlášení Čestně prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci „Izraelští Arabové jako občané druhého řádu“ vypracovala samostatně a uvádím všechny pouţité zdroje.

V Brně dne 30. 4. 2012 …………………. Lucie Kupová

Poděkování V první řadě chci poděkovat vedoucímu této diplomové práce PhDr. Pavlu Pšejovi, Ph.D. za podnětné připomínky, které pomohly určit směr práce. Velký dík také patří všem mým blízkým za jejich podporu při psaní této práce i v průběhu celého mého studia.

Obsah

ÚVOD ...... 7 1. CÍL A LIMITY PRÁCE ...... 9 1. 1. VÝZKUMNÉ OTÁZKY ...... 10 1. 2. LIMITY PRÁCE ...... 10 2. METODOLOGIE ...... 11 3. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ ...... 13 4. HISTORICKÝ VÝVOJ SEKUNDÁRNÍHO POSTAVENÍ IZRAELSKÝCH ARABŮ VE SPOLEČNOSTI ...... 19 4. 1. 1948-1967: PŘIZPŮSOBENÍ ...... 20 4. 2. 1967-1992: PALESTINIZACE ...... 25 4. 3. 1993-2000: REORIENTACE ...... 30 4. 4. 2000 – SOUČASNOST: RADIKALIZACE ...... 33 5. HLAVNÍ PROBLÉMOVÉ OBLASTI V POSTAVENÍ IZRAELSKÝCH ARABŮ A PROBLEMATIKA DODRŢOVÁNÍ JEJICH OBČANSKÝCH PRÁV VE STÁTĚ IZRAEL ...... 42 5. 1. PRÁVNÍ A POLITICKÝ STATUS ...... 42 5. 1. 1. Vlastnictví půdy a výstavba budov ...... 44 5. 1. 2. Zákon o občanství a vstupu do Izraele ...... 47 5. 1. 3. Zastoupení na politických a soudních pozicích ...... 49 5. 1. 4. Úřední jazyky arabština a hebrejština ...... 52 5. 1. 5. Izraelské národní symboly a Den nezávislosti ...... 53 5. 1. 6. Smíšená manţelství ...... 54 5. 2. SOCIO - EKONOMICKÝ STATUS ...... 54 5. 2. 1. Zaměstnanost ...... 55 5. 2. 2. Školství a vzdělávání ...... 56 5. 3. SLUŢBA V ARMÁDĚ...... 59 6. ZHODNOCENÍ ...... 63 6. 1. ZDROJE SEKUNDÁRNÍHO POSTAVENÍ IZRAELSKÝCH ARABŮ V IZRAELI A JEJICH PROMĚNA V UVEDENÉM ČASOVÉM OBDOBÍ ...... 63 6. 2. VÝVOJ IZRAELSKÉHO DISKURSU OHLEDNĚ POSTAVENÍ ARABSKÉ POPULACE V IZRAELI V DANÉM ČASOVÉM OBDOBÍ ...... 68 6. 3. ROLE (ZAHRANIČNĚ) POLITICKÝCH KROKŮ PŘEDSTAVITELŮ PALESTINSKÉ AUTONOMIE V POSTAVENÍ IZRAELSKÝCH ARABŮ V IZRAELI ...... 71 6. 4. ROLE AKTIVIT NEOFICIÁLNÍCH ORGANIZACÍ OPERUJÍCÍCH V PÁSMU GAZY A NA ZÁPADNÍM BŘEHU JORDÁNU VE VÝVOJI POSTAVENÍ IZRAELSKÝCH ARABŮ V IZRAELI ...... 73 ZÁVĚR ...... 75 POUŢITÉ ZDROJE ...... 76 PRIMÁRNÍ ZDROJE ...... 76

SEKUNDÁRNÍ ZDROJE ...... 78 INTERNETOVÉ ZDROJE ...... 88 SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ...... 89 PŘÍLOHY ...... 90

“My father.. descends from the family of the plow Not from a privileged class And my grandfather..was a farmer Neither well-bred, nor well-born! Teaches me the pride of the sun Before teaching me how to read And my house is like a watchman's hut Made of branches and cane Are you satisfied with my status?

Write down! I am an Arab You have stolen the orchards of my ancestors And the land which I cultivated Along with my children And you left nothing for us Except for these rocks. So will the State take them As it has been said?“ Mahmúd Darwiš – Identity Card

Úvod Na území státu Izrael ţije v současné době více neţ jeden a půl milionu lidí arabského původu, kteří disponují izraelským státním občanstvím.1 Jejich postavení ve společnosti je však značně znevýhodněno, kdyţ jsou omezována některá jejich základními zákony zaručená práva jako právo pronajímat si půdu2, reprezentovat svou komunitu v zákonodárných a exekutivních orgánech či slouţit v armádě3, kdy právě splnění této občanské povinnosti má v Izraeli pro další ţivot zvláštní význam.4 V určitém slova smyslu jsou tak Izraelci arabského původu diskriminováni ve srovnání s občany původu ţidovského a jejich status ve společnosti pak lze chápat jako občanství druhého řádu.5 Izraelští Arabové se také nacházejí v jisté dvojstranné pozici, která pramení z jejich dispozice izraelským občanstvím na jedné straně a etnickou příslušností k Arabům, jeţ vede k určitému sociálnímu a ekonomickému znevýhodňování, na straně druhé. Tento fenomén se na poli oboru mezinárodních vztahů neobjevuje nově, přesto je mu s ohledem na celkový rozsah studií zabývajících se problematikou regionu Blízkého východu6 věnován poměrně malý prostor. V českém prostředí, akademickém či laickém, potom nelze práce analyzující tuto problematika do hloubky nalézt vůbec.

1 Podle nejaktuálnějších informací Centrálního statistického úřadu státu Izrael (CBS) dosahuje ke dni 25. 4. 2012 počet izraelských Arabů ţijících v Izraeli 1 623 000, coţ je v přepočtu 20,6% celkového počtu obyvatel státu. Viz Central Bureau of Statistics: 64Th Independence Day - 7.881 Million Residents In The State Of Israel, on- line text. 2 Otázka moţnosti vlastnit půdu ve státě Izrael je velmi specifickým fenoménem, který vyplývá z faktu, ţe většinovým vlastníkem půdy v Izraeli je stát, jenţ spravuje 93,5% půdy. Otázka vlastnictví půdy státem byla řešena jiţ ode dne jeho vzniku a vyústila přijetím Zákona o půdě v roce 1960, podle nějţ nesmí být půda prodána ani jinak převedena z vlastnictví státu. Občané, a to jak Arabové, tak Ţidé, si ji mohou pouze pronajmout, coţ zajišťuje Israel Land Administration (ILA), zřízená samostatným zákonem téţ v roce 1960, viz ISRAEL LANDS ADMINISTRATION LAW, 5720-1960, on-line text. O správě podrobněji viz její oficiální webové stránky. Veškeré stavební úpravy, které na pronajatých územích probíhají, musejí být úředně schváleny, protoţe všechny budovy, které se na dané části půdy vyskytují, jsou povaţovány za její neoddělitelnou součást. Viz Israeli Knesset: Basic Law: Israeli Lands, on-line text. O celé problematice pojednává podrobněji kapitola 5. 1. 1. Vlastnictví půdy a výstavba budov, s. 44-47. 3 V Izraeli absolvují povinnou základní sluţbu muţi (3roky) i ţeny (2 roky), nejčastěji po absolvování střední školy. Sluţbu v armádě lze odmítnout s odůvodněním, ţe se neslučuje s osobní vírou člověka, ale tento postup se příliš často neobjevuje vzhledem k tomu, ţe je splnění této povinnosti ve společnosti chápáno jako základní příspěvek občanů k bezpečnosti státu, jeţ je díky výhradnímu sousedství arabských států chápána jako neustále ohroţená. Pokud Izraelec neabsolvoval základní vojenskou sluţbu, je svým způsobem ve společnosti stigmatizován a výrazně se například sniţují jeho šance na získání lukrativnějšího zaměstnání. Lze dokonce říci, ţe do jisté míry ztrácí důvěryhodnost. 4 Jistým specifikem státu Izrael je neexistence komplexního základního zákona či ústavy, jeho roli plní soubor v současné době jedenáct platných Základních zákonů Izraele. Jejich kompletní přehled, včetně třech anulovaných zákonů, lze nalézt například na Israeli Knesset: The Existing Basic Laws: Full Texts, on-line text. Základní práva a svobody jsou zakotveny přímo v zákoně Israeli Knesset: Basic Law: Human Dignity and Liberty, on-line text. 5 Bliţší specifikace a definice tohoto pojmu pro účely této práce je moţné nalézt v kapitole 3. Vymezení základních pojmů, viz s. 18. 6 Tento pojem je na tomto místě pouţit poněkud zjednodušeně s cílem obsáhnout rozsáhlou škálu témat a problémů vztahujících se jakýmkoliv způsobem k regionu Blízkého východu v jednom výraze. 7

O vyplnění uvedené mezery v akademické oblasti usiluje tato diplomová práce. Vzhledem k dlouhodobému charakteru sekundárního postavení izraelských Arabů ve společnosti analyzuje tato práce celou problematiku v historickém kontextu, od počátku vzniku státu Izrael aţ do současnosti, kdy se zaměřuje především na prezentaci jeho kořenů, vývoje a aktuálního stavu. Další dimenzi, o niţ je vhodné výzkum tohoto problému obohatit, představuje zhodnocení a popis hlavních problémových oblastí, ve kterých se izraelským Arabům dostává neplnoprávného či dokonce diskriminujícího zacházení a jejich status ve společnosti je moţno označit jako druhořadý. Podrobná analýza jednotlivých problematických sektorů umoţňuje lépe identifikovat a také demonstrovat zdroje sekundárního postavení arabské populace v Izraeli. Prostřednictvím historického a sektorového pohledu na zkoumanou problematiku je potom moţné blíţe zmapovat vývoj a změny izraelského diskursu ohledně postavení arabského obyvatelstva v izraelské společnosti a také pozorovat rozdíly mezi skutečným jednáním a postoji většinového ţidovského obyvatelstva a státních představitelů a oficiální rétorikou.

1. Cíl a limity práce Respektování a dodrţování občanských práv a základních svobod bezvýhradně u všech občanů daného státu je vnímáno jako jeden ze základních rysů demokratického reţimu.7 Ačkoliv zaujímá stát Izrael v ţebříčku demokratických států místo v jeho první čtvrtině8, na základě indexu demokracie je moţné jej označit jako nefunkční demokracii. Jedním z faktorů, který k tomuto hodnocení přispívá, je i v jisté míře diskriminační přístup k Izraelcům arabského původu. Cílem této práce je zanalyzovat vznik a vývoj fenoménu občanství druhého řádu izraelských Arabů v období od vzniku státu Izrael9 do současnosti a představit nejvýznamnější problematické sektory, v nichţ je praktikován odlišný přístup k arabskému obyvatelstvu, kdy hlavní ambicí je identifikace zdrojů sekundárního postavení izraelských Arabů v Izraeli a zmapování vývoje izraelského postoje k této záleţitosti s přihlédnutím k moţným odlišnostem mezi diskursem a praktickým jednáním. Dalším prvkem, který nelze opomenout, představuje analýza vlivu kroků čelních představitelů Palestinské autonomie v oblasti zahraniční politiky a otázka jejich vlivu na postavení izraelských Arabů v Izraeli. Vedle kroků oficiálních představitelů je také třeba brát v potaz moţný vliv akcí neoficiálních organizací, jeţ operují na okupovaných územích10 a jejichţ aktivity mají vliv na situaci nejen v jejich rámci, ale také ve státě Izrael.

7 Oficiálně je Izrael sekulárním demokratickým státem, kde je svoboda náboţenského vyznání i rovnost příleţitostí zaručena všem jeho obyvatelům. Otázka vnímání Izraele jako demokracie západního typu je však obecně poměrně rozporuplná, protoţe se v jeho případě jedná o velmi specifickou formu demokratického reţimu, který zahrnuje jisté prvky teokracie, jeţ vycházejí z jeho důsledného zaloţení na principech judaismu, a to v té míře, ţe se svým uspořádáním místy přibliţuje aţ k teokracii. Dalším znakem je pak tíhnutí k exkluzivitě, jeţ pramení z důsledného chápání Izraele jako státu pro ţidovské obyvatelstvo. Tyto rysy potom nekorespondují s obecně přijímanou definicí demokracie. Jedná se především o otázku ochrany politických menšin a jednotlivců a zajištění lidských práv, práv menšin a rovnosti šancí bez ohledu na původ. Podle Akensona je moţno Izrael charakterizovat jako: „… velkou demokracií pro Židy, avšak zdaleka již ne tolik pro kohokoli jiného,“ viz Akenson, D. H.: God´s Peoples: Land and Convenant in Israel, South Africa and Ulster, s. 239-241. 8 V demokratickém indexu z roku 2010 obsadil Izrael 37. místo a spadá tedy do kategorie nefunkčních demokracií. The Economist Intelligence Unit: Democracy Index 2010. Democracy in retreat, s. 4, on-line text. 9 Stát Izrael byl vyhlášen dne 14. 5. 1948. 10 Jako Izraelem okupovaná území se označuje pásmo Gazy, Západního břehu Jordánu, Východního Jeruzaléma a Golanských výšin. Tato území byla obsazena Izraelem v průběhu Šestidenní války v roce 1967 společně se Sinajským poloostrovem, který byl ale navrácen Egyptu po uzavření mírové smlouvy v roce 1979. Na Golanských výšinách a ve Východním Jeruzalémě mají všichni obyvatelé nárok na izraelské občanství, protoţe Izrael povaţuje tyto oblasti za součást svého území. V současné době je označení okupovaná území pouţíváno v souvislosti se Západním břehem a pásmem Gazy, kdy druhé jmenované teritorium sice oficiálně izraelské ozbrojené síly i ţidovští osadníci opustili v roce 2005, ale nadále je tato oblast podrobena nepřímému izraelskému vojenskému dohledu, a jedná se o obecně zavedené označení. Termín „okupovaná území“ je v této práci vyuţíván v tomto duchu, tedy pro souhrnné označení pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Okupovaná území viz mapa, příloha č. 2, s. 91.

1. 1. Výzkumné otázky

Studie se především snaţí nalézt odpovědi na následující výzkumné otázky:

Jaké jsou zdroje sekundárního postavení izraelských Arabů v Izraeli a jak se proměňovaly v uvedeném časovém období?

Jak se vyvíjí izraelský diskurs ohledně postavení arabské populace v Izraeli v daném časovém období?

Jakou roli sehrávaly a sehrávají skutečné (zahraničně) politické kroky oficiálních představitelů Palestinské autonomie v postavení izraelských Arabů v Izraeli?

Jakou roli sehrávaly a sehrávají aktivity neoficiálních organizací operujících v pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu ve vývoji postavení izraelských Arabů v Izraeli?

Důsledné zodpovězení všech těchto výzkumných otázek umoţňuje dostatečně zmapovat zkoumanou problematiku a naplnit představené cíle práce. Postupně je tak díky zjištěním, jakým způsobem se proměňovaly a vyvíjely zdroje sekundárního postavení izraelských a palestinských Arabů, jak se měnil izraelský výklad problému a jak se proměňovalo postavení pozorované skupiny vlivem politiky palestinských čelních představitelů a aktivit neoficiálních organizací na okupovaných územích představena problematika izraelských Arabů jako občanů druhého řádu v komplexním rozsahu.

1. 2. Limity práce Jisté limity této práce se objevují v otázce vědecké objektivity a neutrálnosti některých pouţitých podkladů. Vzhledem k celkovému charakteru zkoumané problematiky a jistých rysů kontroverznosti, které u ní lze objevit a s nimiţ se jednotliví autoři vyrovnávají různě, není vyhledávání subjektivními postoji neovlivněných zdrojových materiálů zcela jednoduché. K tomuto faktu se však autorka diplomové práce snaţí v celém jejím průběhu přihlíţet a kriticky hodnotit předkládané informace. Některé texty tohoto charakteru nicméně byly ve studii pouţity, a to jednak za účelem co moţná nejširšího moţného zmapování celé problematiky a dále potom z důvodu demonstrace obtíţnosti úsilí nalézt názorově nezaujaté zdroje. Práce usiluje o vysokou míru aktuálnosti, proto je do výzkumu zahrnuto i druhé období Benjamina Netanjahua v roli ministerského předsedy. Vzhledem k celkovému postoji

10 tohoto představitele k palestinské a arabské otázce povaţuje autorka, i přes riziko moţného zkreslení vzhledem k bezprostřední aktuálnosti kroků této vlády a nedostatečnému časovému odstupu při jejich hodnocení, za důleţité jejich zařazení do analýzy. Výše zmíněné limity ale zároveň představují i určité výzvy při zpracování tématu a motivují k tomu být překonány. Posledním identifikovaným limitem je transkripce hebrejsky i arabsky psaných jmen, názvů a termínů. V případě hebrejštiny se běţně vyuţívá doslovný fonetický přepis do češtiny, kdy tedy dochází k transkripci daného výrazu přímo z hebrejštiny, ne například z angličtiny. Vzhledem k tomuto faktu bude v práci výhradně pouţíván český přepis hebrejských termínů. Oproti tomu pro přepis arabských jmen a názvů neexistuje v českém prostředí jednotná norma a mohou se tak v některých případech objevovat různé varianty transkripce. Autorka se proto snaţí dodrţovat běţně zavedené přepisy termínů, názvů a jmen v česky psané literatuře, pokud tyto existují.

2. Metodologie Práce vyuţívá empiricko-analytický přístup, v jehoţ rámci uplatňuje především metodu jednopřípadové interpretační studie, která umoţňuje provedení hloubkové analýzy zkoumaného případu a jeho jednotlivých dílčích aspektů. Vedle tradičních postupů vyuţívaných při vytváření jednopřípadové studie tak, jak jsou představeny dále, je zde také navíc pouţit postup srovnávání. Ten umoţňuje porovnávat jednak zdroje sekundárního postavení izraelských Arabů v Izraeli a jejich změnu v historickém kontextu, jednak oficiální rétoriku politických představitelů Izraele se skutečnými praktickými opatřeními a také změny izraelského diskursu ohledně této problematiky v čase, stejně jako poskytuje prostor pro vzájemné srovnání některých dílčích prvků problému sekundárního postavení arabské populace na území státu Izrael a postavení palestinských Arabů na okupovaných územích. Pro popis vybraných historických událostí11, jejichţ důsledky výrazně ovlivňují zkoumanou problematiku, je potom pouţita deskriptivní metoda.

11 Těmito vybranými historickými událostmi jsou myšleny konkrétní, dalo by se pouţít dokonce výrazu, milníky, ve vývoji státu Izrael a okolních arabských států, se zvláštním přihlédnutím k průběhu a řešení blízkovýchodního konfliktu. Za tyto převratné momenty jsou obecně povaţovány jednak ozbrojené střety mezi Izraelem, zainteresovanými arabskými státy a reprezentací palestinských Arabů, dále zlomové okamţiky při řešení izraelsko-palestinského konfliktu a v neposlední řadě kroky jednotlivých politických představitelů na straně izraelské i palestinské reprezentace. 11

Diplomová práce je postavena na analytickém rozboru dostupných primárních a sekundárních zdrojů z větší části anglosaské provenience a překladů arabských zdrojů, z menší části pak i francouzské a české provenience. Vedle primárních pramenů, které jsou reprezentovány především jednotlivými izraelskými zákony, a kromě výhradně vědeckých pojednání vyuţívá práce také zdroje psané konkrétními jednotlivci (memoáry, přepis projevů, vlastní analytické studie), které sice, jak jiţ bylo zmíněno, na jedné straně představují subjektivní vnímání celého problému vybranými osobami či společnostmi obecně, na druhé straně je ale ve snaze o co nejkomplexnější zpracování tématu nelze přehlíţet. Pouţitou metodou v rámci této práce je, jak jiţ bylo řečeno výše, jednopřípadová interpretační studie. Dle Kořana je jednopřípadová studie „detailní analýzou případu, který byl zvolen jako objekt výzkumu. Jejím cílem je poskytnout hluboké porozumění nebo příčinné vysvětlení vybraného případu. Musí zohlednit celkový kontext události či objektu (sociální, politický, historický), fenoménu či děje a musí zároveň poskytnout komplexní obrázek – musí být zahrnuto co největší množství proměnných“12 Ve studii jsou proto primárně pouţívány historické metody výzkumu, kdy jsou na konkrétních událostech demonstrovány nejen historické, ale také politické a sociální příčiny sekundárního občanství izraelských Arabů v Izraeli, stejně jako jeho vývoj. Jednou z hlavních výhod jednopřípadové studie je vytvoření moţnosti pro podrobné zkoumání kauzality v rámci vybraného případu, tedy identifikaci příčin, či počátečních podmínek, které vedou ke specifickým projevům.13 Kořan dále rozlišuje dvě pojetí jednopřípadových studií – instrumentální a jedinečné. Práce vyuţívá druhého pojetí, kdyţ usiluje o detailní a komplexní porozumění a představení zkoumaného případu, aniţ by měla ambici dospět k teoretickému zobecňování. Rovněţ také splňuje podmínku, ţe případ je zároveň předmětem zkoumání právě z důvodu své jedinečnosti a kvůli své specifické vnitřní povaze a unikátním vlastnostem.14 Tento typ případové studie, jejíţ zásadní charakteristikou je tedy snaha o celostní a hluboké porozumění komplexnímu fenoménu bez ambice přispět k prohloubení poznání o jiných fenoménech, a jeho vyuţití zcela odpovídá sledovaným záměrům této diplomové práce.15 Pojem interpretace má obecně řadu definic, jeţ se navzájem v různé míře liší. Pro účely této práce je vyuţit Hermérenův koncept, který za kritéria správné interpretace povaţuje nerozpornost interpretace se známými skutečnostmi, vnitřní koherenci

12 Kořan, M.: „Jednopřípadová studie.“ In: Drulák, P. a kol.: Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, s. 33. 13 Karlas, J.: „Komparativní případová studie.“ In: Drulák, P. a kol.: Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, s. 62. 14 Kořan, M.: „Jednopřípadová studie.“ In: Drulák, P. a kol.: Jak zkoumat politiku..., c. d., s. 34 a 46. 15 Tamtéţ, s. 34. 12 a smysluplnost v tom ohledu, ţe můţe přispívat k pochopení nových souvislostí.16 Interpretační studií je tak v tomto případě míněna výkladová studie, jeţ splňuje právě tyto poţadavky.

3. Vymezení základních pojmů Vzhledem k nejednoznačnosti některých důleţitých pojmů souvisejících se studovaným tématem je na úvod třeba uvést několik upřesňujících informací a objasnit v jakém významu je v rámci této práce nutno tyto výrazy chápat. Bezesporu nejdůleţitějším je vysvětlení stěţejního pojmu celé studie izraelští Arabové. Tento termín se pouţívá pro označení občanů státu Izrael17 neţidovského původu, jiţ se etnicky identifikují jako Arabové nebo hovoří arabsky, ve většině případů palestinským dialektem arabštiny. Jedná se v podstatě o izraelským establishmentem uměle vytvořený pojem, který byl zaveden pro označení původního arabského obyvatelstva, jeţ po vzniku státu Izrael nadále zůstalo na jeho území.18 Poměrně velká část takto označovaných jedinců se ale s tímto termínem neidentifikuje a vnímá sebe sama prvotně jako Araby, národnostně jako Palestince, občansky pak jako Izraelce.19 Po přiznání občanství byli izraelští Arabové formálně zrovnoprávněni s ţidovskými obyvateli Izraele. V porovnání s Araby v sousedních zemích získali paradoxně ještě větší práva. Ačkoliv mají v současné době izraelští Arabové vlastní politické strany, v jisté míře zastoupení v Knesetu, vlastní školy, moţnost studovat na izraelských univerzitách, moţnost ošetření v izraelských nemocnicích či právo na pobírání sociálních dávek, je jejich rovnost méně jednoznačná.20 Akenson uvádí tyto příklady hlavních omezení práv izraelských Arabů ve srovnání s ţidovským obyvatelstvem: Neformální zproštění základní vojenské sluţby v izraelské armádě. Pokud ji Izraelec neabsolvuje, znamená to pro něj znevýhodnění v dalším ţivotě v nejrůznějších formách.

16 Herméren, G.: „Interpretation: Types and Criteria“, s. 188-192. 17 Zajímavostí je, ţe k deklaraci státního práva Izraele došlo aţ dne 14. 7. 1952, technicky vzato tak v období od vyhlášení státu Izrael aţ k tomuto datu nebyli izraelští občané nijak definováni, k tomuto více viz Haim, M.: "Enactment of a Nationality Law in Israel", s. 63–66. Pojem izraelští Arabové by tak měl být vyuţíván aţ v období následujícím po tomto datu, pro zjednodušení je však termín v práci vyuţíván pro označení této etnické skupiny jiţ pro období od vzniku státu Izrael dne 14. 5. 1948. 18 Viz např. Torstrick, R. L.: The limits of coexistence: identity politics in Israel, s. 13 nebo Jamal, A.: Arab Minority Nationalism in Israel, s. 56. 19 Toto vyplynulo z výzkumu Israel Democracy Institute, The Guttman Center for Surveys z roku 1978, kde se 45% dotázaných identifikuje jako Arabové, 24% jako Palestinci, 12% jako Izraelci, 19% pak dle náboţenské příslušnosti. Viz Asher, A. – Nir, A. – Yael, H.: Auditing Israeli Democracy – 2007 Cohesion in a Divided Society, on-line text. 20 International Crisis Group: Identity Crisis: Israel and Its Arab Citizens, on-line text. 13

Limitování nabývání majetkových práv k nemovitostem.21 Omezení politické účasti v prostředí ţidovských politických stran.22 Další omezení se pak objevuje v nerovnoměrném přerozdělování státní podpory a nerespektování etnické různorodosti neţidovských občanů ve státních symbolech Izraele.23 Je třeba rovněţ zdůraznit, ţe izraelské občanství přináleţí pouze Arabům a jejich potomkům, kteří neopustili území Izraele po vyhlášení ţidovského státu. Pokud tak učinili, jejich právo na návrat je ze strany ţidovského státu jiţ od doby jeho vzniku popíráno. Plynule se tak touto zmínkou dostáváme k dalšímu pojmu, jenţ si zaslouţí definici, a to palestinští Arabové. Palestinští Arabové jsou skupinou arabsky hovořících osob a jejich potomků, kteří původně obývali území britského mandátu Palestiny24, tedy dnešního státu Izrael, a po jeho vzniku v roce 1948 a první arabsko-izraelské válce25 jej opustili. Tento pojem je dnes tradičně zaměňován s pojmem Palestinec, který se oproti svému původnímu obsahu, kdy jím byli označováni všichni obyvatelé Palestiny, tedy i Ţidé a jiné etnické a náboţenské skupiny, značně zúţil26. Díky vyšší míře politizace se postupně začal tento pojem více vyuţívat pro označení arabských uprchlíků z území dnešního Izraele. Dnes se tedy tímto pojmem běţně označují palestinští uprchlíci a obyvatelé Západního břehu a pásma Gazy.27 Autorka však v práci důsledně dodrţuje pouţití termínu palestinští Arabové pro označení

21 Akenson, D. H.: God´s Peoples: Land and Convenant in Israel,…, c. d., s. 234-242. 22 Do roku 1952 neměli Arabové vůbec právo být členy ţidovských politických stran. Aţ do dnešního dne pak platí, ţe se arabské strany nikdy nepodílely na vládě, a to ani v případě, kdy byla v 90. letech vláda Jicchaka Rabina závislá na podpoře arabských poslanců v Knesetu. Viz Schulz, H. L.: The Palestinian Diaspora – Formation of identities and politics of Homeland, s. 75. 23 Akenson, D. H.: God´s Peoples: Land and Convenant in Israel,..., c. d., s. 242. 24 Konkrétně v podobě mandátu Palestina od roku 1921, kdy bylo od původního území britského mandátu Palestina odděleno Zajordánsko a vznikla tak geografická oblast odpovídající hranicím dnešního státu Izrael, který v sobě téţ zahrnuje oblast Palestinské autonomie. Uţití názvu Palestina v geografickém smyslu je poprvé doloţeno u starověkých Řeků v 5. století před naším letopočtem a je odvozeno od biblického označení kmene Filištínů (Pelištejců), kteří obývali oblast dnešního pásma Gazy, Římané pak zavedli toto označení pro území rozkládající se mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Britové potom znovu zavedli toto pojmenování pro území, jeţ získali pod svou správu po konci 1. světové války v roce 1919. Viz Čejka, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, s. 10. 25 Ţidy označovaná jako „Válka za nezávislost“, Araby jako „Katastrofa“ vypukla po vyhlášení samostatného státu Izrael dne 14. 5. 1948, kdy byl Izrael napaden vojsky Sýrie, Egypta, Libanonu, Jordánska, Iráku a v omezené míře Saudské Arábie a Jemenu. Válka skončila vítězstvím Izraele a za jeden z jejích nejzávaţnějších důsledků je povaţován palestinský exodus, kdy do okolních států odešlo podle zdrojů OSN 726 000 palestinských Arabů. Vznikl tak problém palestinských uprchlíků, jenţ je ţhavou otázkou v rámci blízkovýchodního konfliktu aţ do dnešních dní. Interpretace konfliktu je tradičně dvojí, tedy ţidovská a arabská, zajímavé hodnocení, které usiluje o neutrální postoj, představil například Shlaim, viz Shlaim, A.: „The Debate about 1948“ In: Morris, B.: Making Israel, s. 124-146. 26 Government of the United Kingdom: REPORT by His Majesty's Government in the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland to the Council of the League of Nations on the Administration of PALESTINE AND TRANS-JORDAN FOR THE YEAR 1990, on-line text. 27 Pipes, D.: The Origins of the Palestinian Arabs, on-line text. 14 osob obývajících od roku 1948 do současnosti oblasti pásma Gazy a Západního břehu, kdy tento pojem dle jejího soudu lépe poukazuje na jejich etnický původ. Zvláštním případem jsou potom arabští obyvatelé Východního Jeruzaléma a Golanských výšin anektovaných Izraelem po Šestidenní válce v roce 1967, kteří získali trvalé izraelské občanství krátce po válce, ale velká část z nich jej odmítla přijmout. Přesto poţívají zvláštního statusu, jelikoţ se jedná o jeruzalémské Palestince. Z tohoto specifického postavení potom pramení jejich dispozice komunálním volebním právem.28

Neméně důleţitým termínem, jehoţ definici si tato práce vyţaduje, je vysvětlení pojmu občanství. Tento úkol je poměrně nesnadný vzhledem k faktu, ţe pojem nemá v akademickém prostředí pouze jednu definici. Jistým problémem, s nímţ se tedy při snaze o jasné vymezení tohoto pojmu potýkáme, je fakt, ţe jednotlivé teoretické proudy v sociálních vědách tento termín definují odlišně, respektive kladou důraz na různé dílčí prvky, které jsou v něm obsaţeny, a jednotlivé koncepty se tak liší. Obecně občanství znamená příslušnost člověka k určité národnostní, sociální nebo politické skupině. Běţně je pojem chápán jako vymezení vztahu státu a fyzické osoby. Hlavní rozměr pojmu spočívá v právech a povinnostech, jeţ ze statusu občana vyplývají, o čemţ hovoří jiţ teorie společenské smlouvy se svojí snahou o vysvětlení vztahu mezi jednotlivci a jejich vládami.29 Jedná se tedy o právní vztah mezi jednotlivcem a státem vymezený vzájemnými právy a povinnostmi, které jsou dané a právně vynutitelné.30 Občanství je chápáno jako členství v určité politické entitě, obecně se jí rozumí stát, na jejímţ řízení jedinci v jisté míře participují a dalším prvkem občanství je pak sluţba v armádě. Občanství je rovněţ vnímáno jako prvek sjednocující jedince z různých národnostních skupin ţijících v jednom státě bez uţití diskriminačních opatření a s přiznáním základních práv a svobod.31 Pokud na tento vzájemný vztah pohlíţíme ze strany druhé, potom je občanství, vedle státní moci a státního území, jedním ze základních znaků moderního státu.32 Obtíţnost vymezení pojmu občanství spočívá především v tom, ţe se státy a v návaznosti na ně pak také státní občanství neustále vyvíjejí a zároveň je tento proces různý

28 Čejka, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, s. 11. Autorka uvádí tento pojem na tomto místě z důvodu úplnosti přehledu pouţívané terminologie týkající se obyvatel Izraele arabského původu. Této skupině však není dále v práci věnován významnější prostor. 29 Pro bliţší seznámení se s teorií společenské smlouvy není v této práci prostor. Podrobněji viz díla hlavních představitelů proudu Thomas Hobbes: Leviathan, John Locke: Second Treatise on Government, Jean-Jacques Rousseau: The Social Contract, or Principles of Political Right. 30 Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, s. 18. 31 Gross, F.: Citizenship and ethnicity: the growth and development of a democratic multiethnic institution, s. XI- XIII. 32 Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu..., c. d., s. 16. 15 v různých státech, tedy je odlišný ve stejné době na různých místech, a také v odlišné době na stejných místech. Liší se v jednotlivých státech i na základě jejich rozličného právního a politického systému. Společnou charakteristikou, která je typická pro státní občanství v dnešní době, je ta, ţe představuje základ vztahu člověka a státu, vymezuje základní práva fyzických osob, je součástí identity jednotlivce i státu a zajišťuje lidem podíl na politické moci a vládě.33 Jak jiţ bylo uvedeno výše, v jednotlivých teoretických pracích se objevují různé koncepty občanství. Typologií lze opět nalézt celou řadu. Nejběţnější jsou však dva základní koncepty občanství, jeţ Tallgren označuje jako liberální a republikánský model.34 Stejné rozlišení pouţívá také Bellamy, který však pro koncepty pouţívá označení kosmopolitní (liberální) a komunitaristické (republikánské).35 Definice obou autorů se ve výrazné míře překrývají. Tyto dva koncepty občanství lze povaţovat za základní, proto jsou zde také dále podrobněji rozváděny. Liberální koncepce, někdy téţ označovaná jako liberálně-individualistická koncepce občanství, hovoří o tom, ţe občané mají nárok na zajištění potřebné lidské důstojnosti. Je zaloţena na právech, jejichţ aplikovatelnost a vynutitelnost jsou univerzální a jednotné a jejichţ subjektem jsou jednotlivci.36 Heaterovo pojetí předpokládá, ţe ačkoliv jednají jedinci v budoucím zájmu ostatních, sledují tímto jednáním v samotné podstatě svůj vlastní zájem. Podle tohoto pohledu jsou tedy občané suverénní, morálně autonomní bytosti s povinností platit daně, dodrţovat zákon, zapojit se do obchodních transakcí, a bránit národ, pokud se stane terčem útoků, ale jsou v podstatě pasivní politicky, a jejich primární zaměření je na ekonomické zájmy. Podle této formulace tak stát existuje ve prospěch občanů a je povinen respektovat a chránit jejich práva, občanská i politická.37 Bellamy rozlišuje dvě větve konceptu – libertariánskou, která staví na myšlence nechat kaţdého svobodně dělat to, co povaţuje za správné, a liberální, jejíţ zastánci prosazují myšlenku státu blahobytu38 a spravedlnost mezi lidmi. Společným znakem obou proudů je důraz na demokracii, která je povaţována za nástroj mající ochrannou funkci před tyranskými vládci.

33 Chlad, L.: Státní občanství v kontextu evropské integrace, s. 335-336. 34 Tallgren, E.: The Concept of ´European Citizenship´: National Experiences and Post-National Expectations?, s. 20. 35 Bellamy, R.: „Citizenship beyond the nation state: the case of Europe.” In: O’Sullivan, N.: Political Theory in Transition s. 94. 36 Turner, B. – Hamilton, P. (ed.): „Citizenship: Critical Concepts“, s. 177-187. 37 Heater, D. B.: a Brief History of Citizenship, s. 140-145. 38 V anglickém originále „welfare liberals“, viz Bellamy, R.: „Citizenship beyond..., c. d., s. 94. 16

Tallgren rozlišuje tři odlišné větve liberálního konceptu občanství – klasický liberalismus, sociální liberalismus a neoliberalismus. Klasické pojetí liberalismu vychází z prací T. Hobbse či A. Smitha, kteří hovoří o občanech jako o vzájemně si rovných nezávislých jedincích bez povinnosti podílet se na vládě nebo pečovat o ostatní občany, do jejichţ ţivota stát zasahuje pouze minimálně. Představiteli sociálního liberalismu jsou T. H. Marshall, který tvrdil, ţe občanství je instituce, jeţ z lidí vytváří rovnocenné členy společnosti a rozlišil tři kategorie občanství – občanská, politická a sociální práva.39 Marshall tak můţe být podle Bellamyho kategorizace řazen do druhé skupiny liberálních zastánců státu blahobytu, který jediný je schopen zajistit naplnění všech těchto tří sloţek občanství. Dalším významným teoretikem sociálně liberálního občanství je John Rawls,40 který představil teorii spravedlnosti, která staví především na liberálním pojetí svobody spojeném s regulací sociálních nerovností, tedy na základě ekonomických a sociálních rozdílů odlišnému přístupu ke svobodným jedincům. Neoliberalismus staví na trţním hospodářství a posouvá své zaměření z občana na spotřebitele. Hlavním rysem tohoto proudu je minimalistická koncepce státu a nezasahování do svobod jednotlivců.41 Republikánský koncept občanství nebo také komunitaristický se objevil v 70. letech 20. století jako protipól obecně převaţujících liberálních konceptů.42 Komunitarismus ustupuje od důrazu kladeného na jednotlivce a vrací se zpět ke společným hodnotám komunity jako je občanská ctnost nebo společné dobro a jejímu významu.43 Jeho zastánci zdůrazňují lidskou politickou povahu a občanství je pro ně především aktivním procesem v rámci kolektivní společnosti. Občanství tedy znamená vystupovat a jednat aktivně ve veřejných záleţitostech, kde také můţe docházet a dochází k zásahům státu. Typickými vlastnostmi ideálního občana jsou dobré občanské chování a závazek k povinnosti a občanské ctnosti. Komunitaristé také zdůrazňují vzájemné propojení republikánské formy vlády a svobodných občanů.44 Tvrdí, ţe nemůţe existovat univerzální soubor hodnot, protoţe principy spravedlnosti a tvorby práva se v kaţdé komunitě liší, a jedinou výjimku pak představuje minimální standard lidských práv.45 Tallgren rozlišuje dvě větve republikánského konceptu občanství – občanské republikánství a komunitarismus. Občanské republikánství je souborem práv a povinností

39 Své názory na téma občanství prezentoval v knize Citizenship and Social Class publikované v roce 1950. 40 Jeho základní prací, jeţ se více zabývá tématem občanství, je kniha a Theory of Justice publikovaná v roce 1971. 41 Tallgren, E.: The Concept of..., c. d., s. 20-25. 42 Představiteli komunitarismu jsou například Ch. Taylor, M. Sandel, A. MacIntyre nebo A. Etzioni. 43 Tallgren, E.: The Concept of..., c. d., s. 20. 44 Turner, B. – Hamilton, P. (ed.): „Citizenship: Critical..., c. d., s. 177-187. 45 Bellamy, R.: „Citizenship beyond..., c. d., s. 95. 17 jednotlivců, kteří mají rovněţ právo podílet se na politickém řízení státu a aktivně participují na chodu komunity. Komunitarismus potom zdůrazňuje důleţitost tradičních hodnot jako je morálka, rodina a právě komunita, usilování o společné dobro, kdy za účelem jejich prosazování dochází k velmi aktivní participaci jedinců na činnosti komunity.46

Posledním termínem, jenţ je třeba si vymezit, je občanství druhého řádu. Ve shodném významu se také pouţívá pojem sekundární občanství, proto jsou v práci dále oba výrazy volně zaměňovány. Termín sekundární občanství je v podstatě neoficiálně definovaný pojem, jehoţ vymezení lze díky jeho poměrně častému pouţívání nalézt v sociologických výkladových slovnících. Jako sekundární občany tak lze podle výkladového slovníku označit ty osoby, na jejichţ práva a příleţitosti ve společnosti je nahlíţeno jako na méně důleţitá neţ na práva a příleţitosti ostatních občanů stejné společnosti. Jejich postavení je do jisté míry vnímáno jako podřadné, a to především z důvodu příslušnosti k menšině, které jsou jistým způsobem odpírány sociální, ekonomické a politické benefity občanství. V různých oblastech lidského ţivota se sekundárním občanům nedostává spravedlivého respektu, uznání a pozornosti.47 Ačkoliv podle práva se jedná o plnoprávné občany, jsou jejich občanské i legitimní výsady, stejně jako ekonomické příleţitosti zanedbávány. Typickými překáţkami, s nimiţ se občané druhého řádu mohou setkat, jsou: nerovnoprávnost volebního práva, omezení občanské nebo vojenské sluţby a omezení svobodného uţívání jazyka, svobody náboţenství, vzdělání, svobody pohybu, shromaţďování a projevu, uzavírání manţelství či vlastnictví majetku. Na sekundární občanství je obecně nahlíţeno jako na porušování lidských práv. Vzhledem k neformálnosti tohoto pojmu je však velmi obtíţné občanství druhého řádu, tedy zda a v jaké míře k němu dochází, objektivně měřit, coţ poměrně komplikuje výzkum tohoto fenoménu nejen v rámci této diplomové práce.

46 Tallgren, E.: The Concept of..., c. d., s. 36. 47 Viz například The Free Dictionary: Second-class citizen, on-line. 18

4. Historický vývoj sekundárního postavení izraelských Arabů ve společnosti Současné politické, sociální a ekonomické klima ve státě Izrael nabízí řadu výzev demokracii a respektování lidských práv. Tradičně se rozlišuje několik dělících linií48, které přispívají k vysoké polarizaci izraelské společnosti. Tento výzkum se výhradně zaměřuje na dělicí linii izraelští Ţidé x izraelští Arabové, respektive na příčiny jejího vzniku, zdroje odlišného postoje k izraelským občanům arabského původu ze strany většinové ţidovské populace, vývoj postavení této etnické skupiny ve státě a izraelský diskurs, kdy tyto prvky společně formovaly a formují vznik fenoménu postavení izraelských Arabů jako sekundárních občanů ve státě Izrael. V této kapitole je představen vývoj celé kauzy v historickém kontextu, kdy je problém postavení zkoumané skupiny z důvodu zjednodušení a rovněţ zpřehlednění pozorován ve čtyřech časových obdobích, jejichţ krajní mezníky představují historické události, jeţ měly významný vliv na vývoj samotného státu Izrael i blízkovýchodního konfliktu obecně. První časové období, spadající do let 1948-1967, odráţí výsledek první izraelsko- arabské války, postupné formování postoje k izraelským Arabům a jejich pozvolnou izolaci od ostatního arabského světa. Druhé období v letech 1967-1993 je na počátku vymezeno Šestidenní válkou49, která znamenala začátek izraelské okupace pásma Gazy a Západního břehu, s čímţ je spojen nárůst palestinského národního hnutí a palestinizace50 izraelských Arabů v Izraeli. Třetí období je pak zahájeno uzavřením dohody z Oslo v roce 1993, která přispěla k dekonstrukci tradičního modelu vztahu menšina – většina mezi Ţidy a Araby, a sleduje proběhnuvší změny aţ do vypuknutí druhé intifády v roce 2000. Čtvrté období pak mapuje vývoj problému od roku 2000 aţ do současnosti.

48 Nejčastěji se v odborné literatuře rozlišují tyto konfliktní linie (cleavages): Ţidé – Arabové, pravice – levice (tvrdý – pragmatický postup vůči Arabům, který v Izraeli slouţí jako hlavní rys odlišující pravici a levici), sekulární – religiózní Izraelci a sefardští Ţidé – aškenázští Ţidé, viz např. Ben-Rafael, E. – Sharot, S.: Ethnicity, Religion and Class in Israel Society, s. 24-35. 49 Třetí arabsko-izraelská válka, kdy přímé ozbrojené střety trvaly pouhých šest dní, proto tedy název Šestidenní, byla zahájena dne 5. 6. 1967 leteckým útokem Izraele na Egypt. Její hodnocení přináší řadu rozporů, nicméně nejčastěji je izraelský útok chápán jako preemptivní útok reagující na události v okolních arabských státech, kdy především Egypt mobilizoval své vojenské síly. Ten je potom také označován jako agresor, kdyţ uzavřel pro izraelské lodě Tiranskou úţinu a zabránil jim tak k přístupu na jejich vlastní území, coţ je dle mezinárodního práva chápáno jako válečný akt. Izrael v konfliktu poměrně snadno zvítězil a obsadil Sinajský poloostrov, Východní Jeruzalém, Západní břeh Jordánu, pásmo Gazy a Golanské výšiny. Důsledky střetu byly významné a je moţno jich identifikovat celou řadu, avšak pro účely této práce je pouze reflektován vliv Šestidenní války na postavení izraelských Arabů v Izraeli a formování jejich vědomí národnostní menšiny, viz kapitola 4. 2. 1967- 1992: Palestinizace, s. 25. O konfliktu podrobně viz Oren, M. B.: Six Days of War. June 1967 and the Making of the Modern Middle East. 50 Tento pojem je přiblíţen v kapitole 4. 2. 1967-1992: Palestinizace, s. 25-30. 19

4. 1. 1948-1967: Přizpůsobení Výsledek první izraelsko-arabské války vytvořil unikátní situaci pro ţidovsko-arabské vztahy a pozici Arabů ve státě Izrael, kdyţ se prakticky přes noc stala z většinové populace obývající britský mandát Palestina menšina v ţidovském státě Izrael, který se stal novou domovinou po světě roztroušeného ţidovského národa. Dřívější britský mandát byl v podstatě rozdělen do tří oblastí – stát Izrael, Egyptem kontrolované pásmo Gazy, Jordánskem kontrolovaný Západní břeh Jordánu. Z asi 950 000 Arabů obývajících teritorium nově vzniklého státu Izrael jich tu po válce v roce 1948 zůstalo 156 000.51 Současná arabská populace Izraele je v převáţné většině tvořena těmito osobami a jejich potomky, protoţe jakákoliv jiná forma získání izraelského občanství Araby prakticky neexistuje. Izrael se naopak snaţí všemi moţnými způsoby zabránit snahám arabské populace či jejich potomků o návrat do původní vlasti. Vůbec první oficiální zmínka o Arabech ţijících ve státě Izrael a o jejich budoucím osudu v této zemi se objevila jiţ v Prohlášení nezávislosti52 ze dne 14. května 1948, kde jsou arabští obyvatelé Izraele vyzýváni k zachování míru všemi moţnými způsoby. Jako argument, který měl tyto osoby přesvědčit k poklidnému přijetí výše uvedené skutečnosti, tedy ţe se stávají z doposud převládající většiny menšinou, ale ţe jejich práva a postavení ve společnosti nebudou nijak omezována lze identifikovat závazek státu Izrael, ţe arabské populaci zajistí plnoprávné a rovnoprávné občanství a stejně tak i reprezentaci ve všech orgánech a institucích.53 Současně se představitelé státu rovněţ zavázali k prosazování úplné politické a sociální rovnosti všech izraelských občanů bez ohledu na rasu, pohlaví či náboţenské vyznání. Dále potom přislíbili úplnou svobodu vzdělávání, kultury a myšlení a pro Izrael jako kolébku tří monoteistických náboţenství také velmi důleţitou ochranu a nedotknutelnost svatyní a svatých míst všech těchto tří náboţenství.54 Arabským obyvatelům tak byla tímto přiznána individuální občanská práva. V prohlášení se však neobjevuje ţádná zmínka o tom, ţe by izraelští Arabové byli chápáni jako národnostní menšina ţijící ve státě Izrael a ţe by jim měla být zaručena kolektivní práva jako skupině. Na tomto místě je tedy třeba zdůraznit fakt, ţe práva přiznaná arabské populaci v Prohlášení nezávislosti je třeba důsledně chápat jako práva občanská, alespoň tak jsou chápána ţidovskou populací, nikoliv jako práva nacionální, neboť nic jako izraelská

51 Jewish Virtual Library: Statistics Regarding Israeli Arabs, on-line text. 52 Text viz Israel Ministry of Foreign Affairs: THE DECLARATION OF THE ESTABLISHMENT OF THE STATE OF ISRAEL, on-line text. 53 Rabinovich, I. – Reinharz, J. (eds.): Israel in the Middle East, s. 14-15. 54 Rekhess, E.: “Initial Israeli Policy Guidelines toward the Arab Minority, 1948–1949”. In: Silberstein, L. J. (ed.): New Perspectives on Israeli History: The Early Years of the State, s. 103–123. 20 národnost neexistuje. Zde se opět objevuje specifičnost organizace státu Izrael, který vznikl jako ţidovský stát, tedy pro osoby ţidovské národnosti, která je odvozena od náboţenského vyznávání judaismu. Ţidovským občanům státu Izrael jsou tedy zaručena práva národnostní díky právní definici státu jako státu ţidovského a také práva kolektivní. Oproti tomu arabští občané díky faktu, ţe nejsou uznáváni jako příslušníci národa, který tvoří stát Izrael, disponují pouze statusem občana a z něho plynoucích práv. Prohlášení nezávislosti tak poskytlo základ pro rozštěpení společnosti na ţidovské a arabské občany a potlačování některých práv izraelských Arabů, která jsou vysvětlována jako práva nacionální a tím pádem této skupině na základě izraelského práva nenáleţející. Díky faktu, ţe nebyla vytvořena jednotná ústava tak, jak bylo projektováno, zůstala formulace z Prohlášení nezávislosti a jí vytvořené rozdělení občanů nadále platné.55 Rozlišení v podstatě dvojí podoby přiznávání práv v rámci státu, které je v tomto dokumentu vytvořeno, lze chápat jako příčinu a zároveň argumentaci k ospravedlňování jisté formy diskriminace izraelských Arabů v některých právech, jeţ jsou tradičně v demokratických státech garantována všem jejich občanům bez výjimky, avšak zde jsou rozlišována buď jako národnostní, nebo občanská. Otázkou potom zůstává, v jaké míře je skutečně moţné toto rozdělení občanů jednoho státu do různých skupin, jimţ díky tomuto přináleţí dle zákona odlišná práva, v demokratickém státě tolerovat a chápat jej jako oprávněné. Z důvodu zjednodušení výzkumu je vzhledem ke všem specifickým rysům demokratické formy státního zřízení státu Izrael i tento prvek chápán jako jeden další z nich. V jaké míře však bylo toto rozdělení práv do dvou skupin dodrţováno, ve kterých případech či oblastech ţivota je skutečně moţné se na něj plnoprávně odvolávat a kde naopak slouţilo pouze jako věrohodně vyhlíţející výmluva, je testováno dále. Přestoţe představitelé Izraele odmítli uznat Araby jako národnostní menšinu, jíţ by měla náleţet příslušná práva, byla v právním systému ukotvena jistá, dalo by se říci, kolektivní práva přináleţející skupině izraelských Arabů. Především se jednalo o uznání arabštiny jako oficiálního jazyka, vytvoření samostatného vzdělávacího systému s arabštinou jako vyučovacím jazykem, skupinové osvobození od povinné vojenské sluţby, uznání muslimských práv týkajících se osobního statusu a systému náboţenských soudů, právo na dodrţování dnů odpočinku a dovolené a částečné zastoupení v izraelské civilní sluţbě.56 Stát tedy rozlišil existenci arabské komunity, které umoţnil udrţet si vlastních specifika, ale jiţ od začátku nepředpokládal její asimilaci do většinové společnosti. Navíc, coţ je v tomto

55 Rekhess, E.: „The Evolvement of an Arab–Palestinian National Minority in Israel“, s. 4. 56 Kretzmer, D.: The Legal Status of the Arabs in Israel, s. 165-170. 21 případě třeba zdůraznit, pro tento samostatný status nebyl vytvořen závazný právní základ. Izraelští Arabové tak měli i nadále zůstat izraelskými občany, kteří disponují individuálními právy, ale jako skupina nemají nárok na začlenění se do většinové společnosti státu a poţívání skupinových práv. Paradoxně tak i kdyţ nebyli uznáni jako národnostní menšina, s kterou by mělo být nakládáno na základě práv menšin, byla izraelským Arabům některá tato práva uznána, ba naopak byla důsledně dodrţována s tím úmyslem, aby nadále zůstali určitým způsobem vyčleněni z většinové společnosti. Jako jeden z mnoha příkladů je moţné uvést vlastní arabský vzdělávací systém, kdy Arabové díky existenci vlastních škol mají značně omezen přístup do škol izraelských.57 Přes veškeré deklarované zásady o rovnoprávném zacházení s arabskou populací byla praxe v 50. a v zásadě i v 60. letech poněkud odlišná, kdyţ se arabští občané stali předmětem stanného práva, které spočívalo v tom, ţe pro pohyb po státě museli mít cestovní povolení, v noci pro ně platil zákaz vycházení a docházelo také k věznění bez předchozího soudního procesu. Všechna tato opatření probíhala oficiálně z důvodu bezpečnosti, neoficiálně byly příčinou přetrvávající obavy, ţe se arabští obyvatelé uchýlí k pokusům o násilné převzetí kontroly nad územím, kterému dříve dominovali a dokonce s případnou pomocí okolních arabských států, podobně jako v roce 1948, by mohlo dojít k rozloţení státu Izrael, jeho zániku a vzniku státu Palestina na jeho místě. Ačkoliv první arabsko-izraelská válka ukázala, ţe arabské síly nejsou schopné konkurovat těm ţidovským, obavy o mladý stát a moţnou revoltu byly tak silné, ţe stanné právo namířené proti izraelským Arabům platilo aţ do roku 1966.58 Tyto praktiky nenaplňují běţné představy o rovnoprávném zacházení se všemi občany bez rozdílu. Jiţ v 50. letech také došlo k vytvoření dlouhodobě sporného bodu v ţivotě izraelských Arabů, a to sice vlastnictví půdy. Byla přijata řada legislativních opatření, která usnadňovala převod opuštěných arabských pozemků do vlastnictví státu. Jedním z nich je například Absentees Property Law59 z roku 1950, kdy tento zákon opravňoval k vyvlastnění pozemků emigrantů a vnitřně vysídlených osob a navazující Land Acquisition Law60 z roku 1953, který umoţňoval převod této půdy do vlastnictví státu. Tato opatření se netýkala pouze půdy Arabů, kteří emigrovali mimo území státu Izrael, ale také těch osob, coţ je mnohem kontroverznější případ, které v důsledku války v roce 1948 opustily své domovy, ať jiţ z důvodu obavy

57 Touto problematikou se podrobně zabývá kapitola 5. 2. 2. Školství a vzdělávání, s. 56-59. 58 Kodmani-Darwish, B.: La Diaspora Palestinienne, s. 126. 59 Israeli Knesset: ABSENTEES' PROPERTY LAW, 5710-1950*, on-line text. 60 Israeli Knesset: LAND ACQUISITION (VALIDATION OF ACTS AND COMPENSATION) LAW, 5713-1953*, on-line text. 22 o vlastní bezpečnost či k tomu byly násilně donuceny, a zůstávaly nadále v Izraeli jako bezdomovci.61 Další poměrně běţné právní kroky zahrnovaly například vyuţití vyhlášeného stanného práva, kdy takto vyhlášený výjimečný stav umoţňoval prohlásit pozemky patřící arabským občanům za uzavřené vojenské zóny a jejich praktické zabrání vojenskými úřady.62 Jasným cílem se tedy stalo co největší moţné omezení izraelských Arabů vlastnit půdu, která se měla dostat výhradně pod státní či národní, tedy jak je uvedeno výše, ţidovskou kontrolu. Vnitřně vysídlení Palestinci63, coţ bylo podle statistik v roce 1950 46 000 osob, a nakládání s nimi se stalo dalším problematickým bodem ve státě Izrael.64 Těmto osobám nebylo dovoleno ţít v domovech, z nichţ byli v průběhu první izraelsko-arabské války vyhnáni, i kdyţ nadále ţily ve stejné oblasti, jejich nemovitosti nadále existovaly a mohly prokázat jejich vlastnictví. Izraelská vláda je povaţovala za nepřítomné, protoţe opustili své domovy, i kdyţ třeba jen na několik dní a s úmyslem vrátit se zpět, případně byli k tomuto kroku donuceni válečnými okolnostmi a z tohoto důvodu přešel jejich majetek do vlastnictví státu.65 Ačkoliv ztratila tato skupina obyvatel své domovy a postupně se vytvořily osady, kde tito Arabové a v řadě případů i jejich potomci v dnešní době ţijí, občanská práva jim byla přiznána stejně jako ostatním arabským obyvatelům Izraele v roce 1952, kdy také izraelská vláda poţádala UNRWA66 o převzetí odpovědnosti za registraci a péči o vnitřně vysídlené Palestince a byla jim poskytnuta základní humanitární pomoc. Chování izraelských úřadů se obecně vyznačovalo poněkud ambivalentními rysy, kdyţ na jedné straně byla této skupině izraelské populace v podstatě bez jakýchkoliv pochybností přiznána občanská práva, ale na straně druhé bylo omezení pohybu Arabů v rámci stanného práva zavedeno z toho důvodu, aby se zabránilo vnitřně vysídleným občanům fyzicky se vrátit ke svému majetku. Podle

61 Otázka odchodu palestinských Arabů do okolních států v důsledku války v roce 1948 a jeho příčiny jsou poměrně často diskutovány. Nejčastěji se řeší, zda byl odchod vyvolán arabským rozkazem, či zda Izraelci Araby vystrnadili z území nově vzniklého státu. Shlaim se nepřiklání k argumentaci ani jedné ze stran a hovoří o příčinách palestinského exodu jako o přirozené konsekvenci válečného konfliktu. Viz Schlaim, A.: „The Debate about 1948.“ In: Morris, B.: Making..., c. d., s. 134-136. 62 Féron, V.: Palestine(s): Les déchirures, s. 37-40. 63 V angličtině „internally displaced Palestinians“, pouţívá se rovněţ termín „present absentees“. Jedná se o stále stejnou skupinu původních arabských obyvatel území státu Izrael vzniknuvšího v roce 1948. Pojem Palestinec je zde pouţíván v poněkud odlišném kontextu, neţ bylo definováno v kapitole 3, a to z toho důvodu, ţe se jedná o běţně vyuţívaný pojem, s nímţ autorka jako takovým pracuje. 64 Bokae'e, N.: Palestinian Internally Displaced Persons inside Israel: Challenging the Solid Structures, s. 4. 65 Segev, T.: 1949: The First Israelis, s. 68-91. 66 United Nations Relief and Works Agency for Palestine Refugees in the Near East (UNRWA) byla zaloţena 8. prosince 1949 Valným shromáţděním OSN s cílem provádět programy přímé pomoci palestinským uprchlíkům. Její činnost, jeţ spočívá především v poskytování pomoci, ochrany a obhajoby asi pěti milionům registrovaných palestinských uprchlíků na Blízkém východě, byla zahájena 1. května 1950. Vzhledem k dlouhodobé neřešitelnosti problému palestinských uprchlíků byl její mandát prodlouţen do 30. června 2014. Viz oficiální webové stránky UNRWA. 23 zákona totiţ museli majitelé nemovitostí prokázat svou přítomnost, aby jim byla vládou uznána jejich vlastnická práva. Vnitřně přesídlení Palestinci se nezřídka uchylovali k posílání písemných ţádostí o návrat do vesnic svého původu a do svých domovů na ministerstvo vnitra. Tyto dopisy často obsahovaly svědectví ţidovských sousedů, kteří dosvědčovali dobré vztahy s arabskými spoluobčany a jejich snahu ţít v míru. Povolení návratu ale neodpovídalo Izraelem nastolenému kurzu. Některé petice zaslané k Nejvyššímu soudu byly shledány oprávněnými, avšak opětovnému získání majetku a návratu do původních vesnic bylo zabráněno prostřednictvím vojenských správních úřadů, které území těchto obcí prohlásily za uzavřené vojenské zóny, coţ jim tedy umoţňovalo neustále vzpomínané stanné právo.67 Ačkoliv se tedy řada arabských obyvatel Izraele nemohla vrátit do svých obydlí a stát jim zabavoval majetek a celkově omezoval pohyb, politická práva plynoucí z jejich občanství byla dodrţována. Rokem 1952, kdy byl vydán zákon o izraelském občanství, tedy získali izraelští Arabové oprávnění volit a být voleni do izraelského Knesetu. V tomto období byli izraelští Arabové většinou členy či sympatizanty Izraelské komunistické strany (Maki)68, jeţ prosazovala více nacionalistickou politiku, nebo Mapaj69, umírněné, spíše státocentrické levicové strany. Mapaj, která v 50. a 60. letech dominovala izraelské politické scéně, zajistila svým pragmatickým postojem ke statusu arabské populace, kdy se zaměřila především na zajištění kaţdodenních potřeb arabské komunity jako je vzdělání, zdravotní péče, poskytnutí veřejných sluţeb spotřebitelům a zemědělcům, apod. jisté přizpůsobení a celkové zklidnění napjaté situace, které vyústilo v roce 1966 v úplné zrušení stanného práva, a vláda se také pustila do demontáţe většiny diskriminačních zákonů. Podpora Mapaj arabskými občany tedy byla z těchto důvodů celkově vyšší. Komunistická strana se v roce 1965 rozpadla a nově vzniklá Rakah, která výrazně podporovala arabské právo na sebeurčení, získala také nemalou podporu Arabů. Vlivem nárůstu arabského nacionalismu prosazovaného egyptským prezidentem Gamal Abd al-Násirem vznikla v roce 1965 radikální nezávislá arabská skupina s názvem al-Ard, která prosazovala právo na sebeurčení Arabů v Izraeli a vytvoření Palestiny. Její existence však byla zakázána izraelskou ústřední volební komisí.70 Situaci v zemi celkově kontrolovala strana Mapaj, které se tedy podařilo přizpůsobit postavení izraelských Arabů ve společnosti do takové podoby, ve které byla v dané době udrţitelná. Rovnoprávnost tohoto postavení je však sporná.

67 Bokae'e, N.: Palestinian Internally Displaced Persons inside Israel..., c. d., s. 1-7, 10-12. 68 O straně viz její oficiální internetové stránky. 69 O straně více viz oficiální internetové stránky Knesetu (v angličtině) nebo na oficiálních internetových stranách strany (hebrejsky). 70 Rekhess, E.: „The Evolvement of an Arab–Palestinian..., c. d., s. 5-7. 24

4. 2. 1967-1992: Palestinizace Toto časové období velmi silně ovlivnila Šestidenní válka71, která díky anexi Západního břehu Jordánu a pásma Gazy umoţnila izraelským Arabům navázat přímý kontakt s palestinskými Araby, coţ přispělo ke zvýšení jejich vnímání sebe sama jako palestinské menšiny ve státě Izrael, návratu k palestinským kořenům a také ke zvýšení arabského politického aktivismu. Tento moment, kdy mohli izraelští Arabové bez omezení překračovat zelenou linii72, znamenal v podstatě znovusjednocení národa, který byl rozdělen událostmi roku 1948. Alespoň v očích izraelských a palestinských Arabů. Pro souběh událostí a celkový vývoj v této časové periodě, kdy izraelská arabská populace začala více vnímat a prosazovat svou palestinskou identitu se rovněţ pouţívá termín palestinizace73. Křehká rovnováha ve společnosti, jíţ bylo postupně dosaţeno v 60. letech, kdy se izraelští Arabové přizpůsobili nastoleným podmínkám ve státě a v podstatě se proti nim nijak zásadně nebouřili ani neohrazovali, byla počínaje událostmi roku 1967 postupně narušována. Velmi významným prvkem se stala konsolidace palestinského hnutí pod vedením Jásira Arafata a Organizace pro osvobození Palestiny (OOP)74, která přispívala k rozvoji občanského odporu i vojenských konfrontací na okupovaných územích a v Izraeli. Snaha o uznání poţadavku OOP na sebeurčení palestinského lidu se začala stupňovat po Jomkipurské válce v roce 197375 a následné ropné krizi76. Na summitu v Rabatu v roce

71 Interpretace konfliktu se opět na obou stranách liší. Nesporný je fakt, ţe Izrael obsazením dalších území posílil svou strategickou pozici. Výsledek války však přispěl k větší polarizaci společnosti a především k opětovnému zdůraznění distinkce ţidovské a arabské populace. Válka také poměrně plynule přešla do další formy konfliktu, a to opotřebovávací války v letech 1967-1970. Situace tedy v ţádném případě nebyla stabilizovaná. Oba konflikty viz například Herzog, Ch.: Arabsko-izraelské války. Válka a mír na Blízkém východě od války za nezávislost v roce 1948 po současnost, s. 177-239 a 241-279. 72 Zelená linie byla původně demarkační linií ohraničující území státu Izrael, na níţ se při jednání o příměří po první izraelsko-arabské válce shodly Izrael, Egypt, Jordánsko, Sýrie a Libanon. Do roku 1967 slouţila v podstatě jako státní hranice. Po Šestidenní válce a obsazení území dnešní Palestinské autonomie, jeţ tuto linii prosazuje jako vlastní hranici, byla prakticky vymazána z map a byla zahájena výstavba ţidovských osad na okupovaných územích. Tento problém je celkově velmi zajímavý, ovšem přesahuje zaměření této práce. K tomuto více viz Newman, D.: "Boundaries in Flux: The 'Green Line' Boundary between Israel and the West Bank - Past, Present and Future". 73 Především se jedná o vyšší míru sebeidentifikace jako Palestinců, tedy původního národa obývajícího území Izraele a pásma Gazy a Západního břehu. Rekhess, E.: „The Evolvement of an Arab–Palestinian..., c. d., s. 7. 74 Oficiální internetové stránky organizace Negotiations Affairs Department of Palestine Liberation Organization. Stručná historie vzniku a vývoje organizace viz např. „Palestine Liberation Organization (PLO)“, on-line text. 75 Čtvrtá arabsko-izraelská válka byla zahájena dne 6. října 1973, kdyţ koalice Egypta a Sýrie zahájila o nejvýznamnějším ţidovském svátku Jom Kippur a zároveň v období ramadánu překvapivý útok na Izrael v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách. Byla prvním případem, kdy Izrael neukázal drtivou převahu. Nepřipravenost Izraele na útok v důsledku vedla k odstoupení Goldy Meirové z postu premiérky, kde ji nahradil Jicchak Rabin, demisi podal i ministr obrany Moše Dajan a celkově byla oslabena levice. Více k válce viz např. Herzog, Ch.: Arabsko-izraelské války..., c. d., s. 281-409.

1974 pak uznala Liga arabských států77 OOP jediným reprezentantem palestinského národa. Ve volbách na Západním břehu v roce 1976 se k moci dostali představitelé OOP. Po událostech Černého září78, následné válce v Libanonu v roce 198279 a v jejím důsledku přemístění vedení OOP do Tunisu a první intifádě v roce 198780 se objevilo první výrazné nacionální hnutí proti Izraeli na okupovaných územích. Odraz všech těchto událostí lze nalézt v jiţ avizovaném zvýšení politického aktivismu izraelských Arabů. V jisté míře došlo k radikalizaci sympatizantů s umírněným táborem kolem strany Mapaj. Rakah zůstal i nadále radikálnějším a poţadoval staţení Izraele z okupovaných území a právo na vytvoření státu Palestina jako domoviny pro uznaný palestinský národ pod vedením OOP. V oblasti s nejsilnější koncentrací arabského obyvatelstva Galiley a tzv. Trojúhelníku81 vznikla radikální skupina tvořená především

76 Tzv. první ropný šok začal na podzim roku 1973, kdyţ OPEC (Organizace zemí vyváţejících ropu) záměrně sníţila těţbu ropy asi o 5%, aby mohla díky jejímu menšímu mnoţství na trhu ovlivňovat její cenu zcela ve svůj prospěch. Zároveň vyhlásila embargo na vývoz ropy do zemí, které podporovaly Izrael během Jomkipurské války, coţ se především týkalo USA. 77 Jinak také Arabská liga, je regionální organizací arabských států, která vznikla podpisem Paktu Ligy arabských států v březnu 1945 v Káhiře, kdy měla 7 zákládajících členů - Egypt, Irák, Jemen, Jordánsko, Libanon, Saúdskou Arábii, Sýrii. Organizace měla za úkol zajistit a koordinovat spolupráci svých členů v oblastech politiky, ekonomiky a kultury, od roku 1950 také v oblasti kolektivní bezpečnosti, takţe členství v organizaci zavazuje arabské státy k nepouţití síly vůči sobě navzájem. Postupným vstupem nových členů stoupl celkový počet na 22, a to včetně Palestinské samosprávy. V roce 1979 bylo pozastaveno členství Egypta z důvodu uzavření mírových smluv s Izraelem, v roce 1987 se Egypt do organizace vrátil. Více viz oficiální internetové stránky organizace. 78 Tímto termínem jsou označovány události září 1970, kdy došlo ke konfliktu mezi jordánským králem Husajnem a palestinskými militantními organizacemi, které neustále oslabovaly jeho autoritu, ozbrojeně vystupovaly proti jordánským bezpečnostním sloţkám a pokusily se o zabití krále a vyvolání revoluce. Násilnosti Černého září vedly ke smrti pěti aţ deseti tisíc lidí. Konflikt skončil v červenci 1971, kdy byly palestinské militantní síly vyhnány z Jordánska do Libanonu. Více viz Gilbert, M.: Izrael. Dějiny, s. 410-411. 79 První libanonská válka, Izraelem také označovaná jako operace Mír pro Galileu začala dne 6. června 1982, kdy Izraelské obranné síly (IOS) napadly jiţní Libanon. Oficiální záminkou pro tuto invazi se stal pokus o vraţdu izraelského velvyslance ve Velké Británii Šlomo Argova palestinskou Organizací Abu Nidala, jeţ sídlila právě v jiţním Libanonu. Izrael se chtěl tímto zásahem vypořádat s palestinskými radikály, kteří poměrně často ostřelovali ze své libanonské základny izraelské území. Po úspěšném útoku na jednotky OOP, Sýrie a Libanonu Izrael zabral jiţní Libanon. Více viz Herzog, Ch.: Arabsko-izraelské války..., c. d., s. 441-502. 80 Intifáda v překladu doslova znamená „procitnutí“ nebo „lidové povstání“. Jedná se o palestinské povstání a následný konflikt mezi Izraelem a palestinskými Araby, který vypukl 9. prosince 1987 v Pásmu Gazy. Oficiálně byla intifáda vedena OOP, ale fakticky výraznou moc v tomto povstání získala palestinská militantní islamistická skupina Hamás, která vznikla právě na počátku první intifády. Většinou nedocházelo k ozbrojeným bojům, ale nejrůznějším formám porušování veřejného pořádku - demonstrace, generální stávky, bojkoty, házení kamenů, zapalování pneumatik, barikády. Jen zřídka docházelo k ozbrojeným akcím. Nepokoje se postupně rozrostly a oficiálně byly ukončeny aţ podepsáním mírové dohody z Osla v roce 1993. Více viz Herzog, Ch.: Arabsko-izraelské války..., c. d., s. 503-527. 81 Jedná se o region, který se nachází v dlouhém pásu na východním okraji pobřeţní níţiny v centrální části Izraele, při hranici (zelené linii) oddělující Západní břeh. Začíná asi 20 kilometrů východně od Tel Avivu městem Kafr Kasim a táhne se k severu jako takřka souvislý řetězec arabských vesnic a měst. Končí městem Baka-Dţat asi 12 kilometrů východně od Chadery. Arabské osídlení dále pokračuje podél hranic Západního břehu Jordánu na severovýchod, kde tvoří region Vádí Ara, který také někdy bývá označován jako součást Trojúhelníku. 26 mladými studenty s názvem Synové obce82, která vystupovala vyloţeně protiizraelsky, avšak nezískala výraznější podporu a také brzo zanikla. V oblasti občanské a politické reprezentace docházelo i nadále ke snaze respektovat občanská práva izraelských občanů podle zavedeného modu, dokonce se objevily i prvky, které poukazují na jistou formu přiznávání dalších práv Arabům jako skupině. V roce 1974 byla vytvořena komise sestávající z arabských starostů a městských radní, která sehrála poměrně důleţitou roli v zastupování komunity a vytváření nátlaku na izraelskou vládu. Tedy politická reprezentace arabské menšiny jako celku. Avšak její role nebyla příliš významná. Na probíhající změny v politické sféře poukázalo také zvolení Tawfika Zijáda, člena Izraelské komunistické strany, starostou města Nazaret v prosinci 1975. Jednalo se o prvního zvoleného arabského starostu města významu Nazaretu, který prosazoval nacionalisticky orientovanou politiku ve prospěch arabské menšiny. V tomtéţ roce také došlo k vytvoření Komise na obranu arabské půdy, která se svou činností snaţila zabránit dalšímu vyvlastňování půdy.83 Otázky sporů týkající se půdy a jejího vyvlastňování však zůstávaly přítomny i nadále. Dne 30. března 197684 bylo při demonstraci proti zabírání půdy a demolici domů v Galileji zabito izraelskými silami šest arabských občanů. Původní všeobecná stávka byla protestem proti politice rozvoje v oblasti Galileje neboli snahy místních úřadů o zvýšení počtu Ţidů v oblasti. Původně poklidný protest organizovaný právě Komisí na obranu arabské půdy, který byl pořádán z důvodu prokazatelné občanské nespravedlnosti, kdy místní státní správa zabírala půdu Arabů za účelem vytvoření prostoru pro ţidovské osadníky, se brzo změnil v násilný střet protestujících a ozbrojených sloţek. V podstatě tak ani projev občanské nespokojenosti ze strany izraelských Arabů nebyl shledán jako ţádoucí.85 Tuto stávku je moţno chápat jako reakci na dlouhodobý trend nevratného zabírání arabské půdy bez náhrady, které prakticky probíhalo od vzniku státu Izrael, kdy se v prvních osmnácti letech podařilo utlumit projevy nespokojenosti, ke kterým ovšem začalo postupně docházet v reakci na události probíhající na okupovaných územích většinou pod hlavičkou OOP, jako byly například protesty na Západním břehu v lednu 1976 proti ustavení nových ţidovských osad v Judeji a Samaří. Další problémy, jejichţ eskalace byla pouze otázkou času, se objevovaly ohledně statusu svatých míst společných islámu a judaismu, konkrétně se v roce 1976 jednalo o spory

82 V angličtině ´Sons of the Village´. 83 Féron, V.: Palestine(s): Les déchirures, s. 41. 84 Tento den je od té doby kaţdoročně připomínán jako „Land Day“. 85 Rekhess, E.: .: „The Evolvement of an Arab–Palestinian..., c. d., s. 9. 27 ohledně času k modlitbám na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Posun k radikálnější formě vyjadřování nespokojenosti izraelských Arabů s některými kroky vlády a úřadů, kdy začali vyuţívat občanské právo shromaţďování a vyjádření vlastního názoru formou protestu či stávek můţe dále demonstrovat generální stávka v září roku 1982, která připomínala oběti masakrů v palestinských táborech Sabra a Šatíla86. Arabové se rovněţ o dva roky dříve pokusili vytvořit reprezentativní těleso, Lidový kongres, jenţ by reprezentoval zájmy arabské menšiny na oficiální úrovni, jehoţ vznik ale vláda zamítla.87 K posunu skupinových práv tak tedy nedošlo. V tomto období se také nově objevilo vnímání arabské populace jako do jisté míry demografické hrozby, coţ dále přispělo k omezujícímu a diskriminačnímu přístupu k izraelským Arabům a s tím souvisejícím jejich sekundárním postavením ve společnosti. Tento problém v Izraeli pramenil z pocitu či domněnky, ţe populační růst arabské populace je výrazně vyšší neţ v případě populace ţidovské,88 coţ můţe jednak ohroţovat ţidovský charakter státu Izrael a jednak také jeho bezpečnost, pokud počet izraelských Arabů, kteří neslouţí v armádě nebo u nichţ v případě útoku arabských států hrozí riziko jejich připojení se na stranu nepřítele, výrazně vzroste v porovnání s ţidovskou populací. Naráţky na tento problém a navrhované řešení lze nalézt v interním vládním dokumentu známém jako Koenigovo memorandum z roku 1976, kde byl vyloţen plán na sníţení počtu a vlivu arabských občanů Izraele v regionu Galileji.89 Ačkoliv předloţený plán nebyl realizován, únik

86 Masakr v Sabře a Šatíle byl masakr palestinských Arabů, který se odehrál ve dnech 15. a 16. září 1982 během občanské války v Libanonu. Sabra a Šatíla jsou dodnes existující palestinské uprchlické tábory v Bejrútu. Odhady počtu zabitých se liší. Podle některých zdrojů se jednalo o 474 muţů, ţen a dětí, podle jiných o 980, některé hovoří dokonce o 2300. Po ukončení války v Libanonu byl prezidentem zvolen proizraelský vůdce falangistů Bašír Dţumajíl, který byl ale po staţení OOP zavraţděn. Izrael reagoval obsazením západního Bejrútu, čehoţ vyuţily falangistické jednotky vedené Elie Hobajkou a pomstily se za smrt svého velitele. Izrael je obviňován, ţe proti masakru nijak nezasáhl, ačkoliv izraelská armáda oba tábory obléhala. Více viz Gilbert, M.: Izrael..., c. d., s. 497. 87 Rekhess, E.: „The Evolvement of an Arab–Palestinian..., c. d., s. 9-10. 88 Růst arabské a ţidovské populace v Izraeli viz graf a tabulka, příloha č. 3, s. 93. 89 Koenigovo Memorandum nebo také zpráva bylo důvěrným, vnitřním dokumentem izraelské vlády, jenţ v dubnu 1976 sepsal Jisrael Koenig, který 26 let působil jako policejní prezident Ministerstva vnitra pro oblast severu. Dokument předloţil řadu strategických cílů a taktických kroků zaměřených na sníţení počtu a vlivu arabských občanů Izraele v regionu Galileji. Koenig zdůrazňoval nutnost prozkoumat moţnosti zmírnění koncentrace arabského obyvatelstva, coţ mělo dlouhodobě přispět k zajištění ţidovských národních zájmů. Hlavní opatření, jeţ Koenig navrhnul, byla: 1. Aby byla vyloučena jakákoliv moţnost vzniku nezávislé arabské politické unie, je třeba vybudovat více ţidovských osad v oblastech, které jsou převáţně arabské. 2. Nepřátelsky vystupující přední arabští představitelé by měli být nahrazeni poddajnými. Počet arabských intelektuálů by měl být sníţen, protoţe jejich frustrace je potenciálně nebezpečná. Mezi Araby je třeba podporovat studium technických oborů a přírodních věd, protoţe nechávají studentům méně volného času na uvaţování o nacionalismu. Také by bylo vhodné usnadnit Arabům studium v zahraničí a zkomplikovat jim moţnost návratu a získání zaměstnání. 3. Koenig navrhl zorganizování pomlouvačné kampaně proti arabským aktivistům, sníţení likvidity úspor, čímţ by byly omezeny finanční prostředky v arabské populaci, které by mohly být vyuţity pro politické účely a sníţit efektivitu arabských studentských organizací. Dále viz Middle East Research and Information Project: The Koenig Report:Demographic Racism in Israel, s. 11-14. 28 zprávy a její zveřejnění v izraelském deníku Al-Hamishmar je často označováno jako hlavní bod obratu ve vztahu mezi státem Izrael a arabskou menšinou. V 70. a 80. letech došlo ke zvýšení občanské aktivity izraelských Arabů, která byla vyvolána zahraničně-politickými kroky Izraele, vývojem izraelsko-palestinského konfliktu a chováním Izraele na okupovaných územích. Ačkoliv izraelské úřady a ozbrojené sloţky v některých případech i násilně zasahovaly proti protestům, jejich postup vůči arabské menšině se celkově vlivem těchto událostí nijak zásadně nezměnil. Otázka rovnoprávnosti postavení izraelských Arabů v tuto dobu nebyla tou, vzhledem k ostatním problémům, zásadní a nebylo nutno se jí aktuálně příliš zabývat, a to i přesto, ţe mnozí izraelští arabští občané podpořili první intifádu v roce 1987 a pomáhali palestinským Arabům na okupovaných územích alespoň materiálně a posílali jim peníze, jídlo a oblečení. Ačkoliv jako konec intifády bývá označováno aţ uzavření dohody z Osla v roce 199390, vzájemné oteplování vztahů mezi Izraelem a OOP, jako stále ještě oficiálně vnímanou představitelkou Palestiny, zahájilo Arafatovo prohlášení o uznání existence Izraele v roce 198891. I přes jisté komplikace v první polovině roku 1990, kdy se v Izraeli ujala vlády pravice a v návaznosti na to se objevily odlišné názory obou stran na operaci Pouštní bouře a válku v Zálivu92, se počátek 90. let stal obdobím mírového procesu a časem optimismu nejen izraelských Arabů. Levicová Strana práce93 těsnou většinou zvítězila v parlamentních volbách v roce 1992 a podpora arabských stran v Knesetu byla pro vládu premiéra Jicchaka Rabina důleţitá. Vyšší účast arabských občanů byla také patrná na úrovni občanské společnosti. Avšak společenské

90 Mírová dohoda z Osla byla podepsána dne 13. září 1993 v Bílém domě ve Washingtonu, za izraelskou stranu premiérem Jicchakem Rabinem a za palestinskou stranu předsedou OOP Jásirem Arafatem, kteří za její uzavření získali Nobelovu cenu míru. Její důleţitost spočívá ve vzájemném uznání oficiální existence obou entit, které je vyústěním předchozí výměny dopisů o vzájemném uznání mezi oběma představiteli. Smlouva ustavovala vznik Palestinské samosprávy na větší části pásma Gazy a v okolí města Jericho na dobu pěti let, kdy během tohoto období měly obě strany jednat o závěrečných otázkách týkajících se především statusu Jeruzaléma, palestinských uprchlíků, ţidovských osad, hranic a distribuci vody. Dohoda také vytvořila rozdělení palestinských obsazených území na zóny A, B, C, kdy zóna A pak znamená území pod plnou palestinskou samosprávou, zóna B území pod palestinskou civilní správou a pod izraelskou bezpečnostní správou, zóna C pod plnou izraelskou správou. Detailně viz samotná dohoda Declaration of Principles On Interim Self-Government Arrangements, on-line text. 91 Dne 13. prosince 1988 na Valném shromáţdění OSN v Ţenevě Jásir Arafat v jednom ze svých klíčových projevů potvrdil změnu své politiky a politiky OOP, kdyţ veřejně odsoudil terorismus, odmítl ozbrojené násilí, uznal existenci Izraele a vyzval k řešení palestinského problému. Arafat, J.: „Speech at UN General Assembly“, přepis proslovu, on-line text. 92 Arafat reagoval na vytvoření Šamirovy vlády ve spolupráci s podporou radikálních pravicových a náboţenských stran zradikalizováním vlastních postojů, kdy začal více podporovat militantní reţim Saddáma Husajna v Iráku. Pro Izrael bylo období první války v Zálivu podivné, protoţe musel v této válce zůstat pasivní, pokud si chtěl i nadále udrţet spojenectví USA, které si zároveň chtěly udrţet pomoc arabských spojenců, především Saudské Arábie. Postoj arabských států vůči iráckému útoku na Kuvajt byl prakticky jednomyslně odmítavý. Jediným spojencem Iráku se tak stala OOP, kdy Arafat doufal, ţe bude moci toto spojenectví vyuţít k nátlaku na USA. Opak byl pravdou a OOP ztratila své postavení na Západě i na Blízkém východě a postihly ji ekonomické sankce. 93 Nástupkyně strany Mapaj byla zformována v roce 1992. Viz oficiální internetové stránky Knesetu (anglicky) nebo oficiální internetové stránky strany (hebrejsky). 29 napětí pokračovalo i nadále a mnoho Arabů volalo po tom, aby se Izrael stal "státem všech svých občanů", coţ se ale rovnalo zpochybňování ţidovské identity státu. Hlavním motivem palestinizace izraelských Arabů byla snaha o nalezení vlastní identity, kdy díky ţidovskému charakteru státu Izrael a dlouhodobé neochotě asimilovat arabské obyvatelstvo do většinové společnosti pro ně nebylo moţné se identifikovat s identitou izraelskou a v podstatě jim tak nezbyla jiná moţnost, neţ se obrátit k palestinské národnosti. Vedle běţně zastávaného názoru mezi politiky, odborníky na problematiku Blízkého východu či sociálními vědci, ţe pro období následující po roce 1967 je typický proces palestinizace, uvádí Smooha na základě svého výzkumu zjištěný souběţný proces izraelizace.94 Tu je třeba chápat jako působení trvalého ţivota v Izraeli, kdy jsou izraelští Arabové zvolna přijímáni do hlavního proudu. Postupně se zvyšovalo jejich uznání státu Izrael na existenci, oceňování izraelského občanství a pocit loajality vůči státu, přijímání izraelského způsobu ţivota a myšlení, pouţívání hebrejštiny, zapojování se do hebrejských médií a kultury, vnímání vlastního spojení s Izraelem. Zajímavý je fakt, ţe izraelizace mohla probíhat bez asimilace, kdy si Arabové nadále udrţovali svá etnická specifika.95 Autorem provedené dotazování potvrdilo narůstající trend izraelizace především v 90. letech, v souvislosti se slibně probíhajícím mírovým procesem v rámci blízkovýchodního konfliktu.96 I přes prokázanou souběţnou izraelizaci v tomto období, zůstává nejvýznamnějším rysem po roce 1967 proces palestinizace a její vnímání jak arabskou, tak ţidovskou stranou jako nejdůleţitější, coţ mělo a má dále vliv na formování postavení izraelských Arabů ve státě Izrael.

4. 3. 1993-2000: Reorientace Mírový proces završený v roce 1993 a 1995 podpisem dohod z Osla znamenal převrat ve vývoji izraelsko-palestinského konfliktu. Uznání OOP a legitimního práva palestinského lidu na sebeurčení a vytvoření Palestinské samosprávy97 kontrolující pásmo Gazy a Západní

94 Smooha, S.: „The Advances and the Limits of Israel´s Palestinian Citizens.“ In: Abdel-Malek, K. – Jacobson, D. C. (ed.): Israeli and Palestine Identities in History and Literature, s. 12-13. 95 Tamtéţ, s. 13. 96 Viz detailně celá studie Smooha, S.: „The Advances and the Limits..., c. d., s. 9-33. 97 Palestinská národní samospráva je částečně samostatný státní útvar či spíše administrativní uspořádání, které se rozkládá na území Západního břehu Jordánu a v pásmu Gazy o rozloze čítající asi 6335 km2. Jásir Arafat dne 15. 11. 1988 prohlásil tyto oblasti jako stát Palestina, proto se také někdy pro tato území pouţívá označení „palestinská území“. V době Arafatova vyhlášení uznalo stát Palestina 114 států světa, mezi nimiţ však chyběly Izrael a USA. Od roku 1993, po uzavření dohody z Osla, je pak Palestinská národní autonomie Izraelem uznána jako oficiální administrativní organizace, která spravuje palestinská území – pásmo Gazy a okolí města Jericho – ne však jako samostatný stát. Druhá dohoda z Osla rozšířila v roce 1995 samosprávné území o významnou část Západního břehu. Palestinská autonomie se vztahovala na oblasti sociální, vzdělávání, kulturu, přímé daně či 30 břeh a s tím související stahování izraelských vojáků z území okupovaných od roku 1967 ovlivnilo politické i ideologické smýšlení izraelských Arabů, kteří začali věřit v získání rovnoprávného postavení.98 První ránou pro optimistické smýšlení arabských obyvatel bylo zjištění, ţe se dohody z Osla ţádným způsobem nedotýkají otázky jejich statusu ve státě Izrael a ţe budoucí vytvoření státu Palestina nenaplní jejich národnostní aspirace a s velmi vysokou pravděpodobností nebudou nadále uznáni jako národnostní skupina, jíţ přísluší jistá práva. Ţidovský charakter státu s deklarovanými výhodami pro ţidovskou většinu znamenal záměrné upozadění a diskriminaci arabských občanů. Sociální a ekonomické nůţky mezi oběma skupinami se v polovině 90. let nepřestaly rozevírat, a to i přes veškeré závazky vlády ke zvýšení rovnosti arabských a ţidovských občanů. Ačkoliv se tedy na problém izraelských Arabů začalo v Izraeli opět poukazovat a zdánlivě řešit jejich sekundární postavení ve státě, všechna prohlášení zůstala jen prázdnými politickými hesly, která se nemohla opřít o ţádná konkrétní opatření. V tomto období poprvé začali arabští intelektuálové a politici poukazovat na nesoulad mezi ţidovskou povahou státu a jeho definicí sebe sama jako liberální demokracie zajišťující rovná práva všem svým občanům. Otevřeně se vyjadřovali k situaci, kdy se Arabové na jedné straně musí potýkat s loajalitou ke státu, jehoţ jsou občany, a na druhé straně ztotoţňováním se s ţidovskými symboly, vlajkou a hymnou. Jejich pocit vyloučení mohl být napraven pouze skutečným dodrţováním občanské rovnosti.99 Události, které následovaly po uzavření druhé dohody z Osla v roce 1995100 v Izraeli, opět odsunuly otázku nerovnosti izraelských Arabů do pozadí. Proti smlouvě se zvedla vlna protestů, které se vystupňovaly aţ k zavraţdění premiéra Rabina101. Po jeho smrti se k moci turismus. Civilní bezpečnost měla zaručovat palestinská policie, s vidinou postupného staţení všech izraelských ozbrojených sil. Ačkoliv měla být otázka správy tohoto území a jejího rozdělení mezi Izraelce a Palestince definitivně vyřešena v období pěti let po uzavření první dohody, zůstává i přes staţení izraelských vojenských sil a opuštění ţidovských osad v Gaze a čtyř osad na Západním břehu v roce 2005, do dnešních dnů ne zcela vyjasněna. Na to poukazuje i fakt, ţe se nadále v souvislosti s oblastí pásma Gazy a Západního břehu pouţívá označení okupovaná území. Viz např. BBC: Palestinian territories profile, on-line text. 98 Rekhess, E.:„The Arabs of Israel after Oslo: Localization of the National Struggle“, s. 32-33. 99 Rekhess, E.:„The Evolvement of an Arab–Palestinian..., c. d., s. 11-12. 100 Dohoda známá jako Oslo II byla opět podepsána Jásirem Arafatem a Jicchakem Rabinem, dne 28. září 1995 ve Washingtonu, a zaručovala rozšíření Palestinské samosprávy na další oblasti na Západním břehu zahrnující města Ramalláh, Betlém, Dţanín, Tulkarem, Kalkilíja a Nábulus. Také Západní břeh byl rozdělen do zón A, B a C. Svatá místa na Západním břehu byla předána do rukou palestinských Arabů s výjimkou Jeskyně patriarchů v Hebronu a byla formulována speciální ujednání pro Ráchelin hrob v Betlémě a Josefův hrob v Nábulusu, jeţ zaručovala volný přístup ke všem svatým místům. V dohodě se také Izrael zavázal zvýšit objem vody pro Palestince na 28 milionů litrů ročně. Dále mělo být postupně propuštěno 5 aţ 6 tisíc palestinských vězňů zadrţovaných v izraelských věznicích. Proti smlouvě se však zvedla vlna protestů, a to jak na palestinských autonomních územích, tak v Izraeli. Obsah smlouvy viz The Israeli-Palestinian Interim Agreement on the West Bank and the Gaza Strip, on-line text. 101 Dne 4. listopadu 1995 se v Tel-Avivu konala demonstrace na podporu mírového procesu. Po skončení proslovu scházel Rabin z budovy radnice po schodech k automobilu, kam se přiblíţil mladík, jemuţ ochranka 31 postupně vrátila strana Likud102, která zvítězila ve volbách v roce 1996, a Benjamin Netanjahu usedl do premiérského křesla. Mírový proces začal stagnovat, coţ vyvolalo pocit určité beznaděje a desorientace i mezi izraelskými Araby. V důsledku začala být revidována nastolená struktura společnosti menšina-většina vytvořená v roce 1948 a zvýšila se snaha o odstranění některých příčin tohoto stavu. Arabové po letech nerovnoprávného zacházení neusilovali o zavedení ţidovsko-arabského souţití zaloţeného na vzájemném porozumění, ale poţadovali své uznání jako arabské komunity. Izrael jej měl vyjádřit ve třech rovinách: 1. delegitimizovat stát Izrael jako ţidovský demokratický stát a aplikovat jeden z modelů – stát všech svých občanů, autonomie pro Araby nebo bi-nacionální stát – aby zajistil úplnou rovnost, 2. definování arabských obyvatel v Izraeli jako národnostní menšiny a uznání jejích kolektivních práv, 3. vrátit se k problematickým tématům následujících po roce 1948 – otázce vlastnictví půdy a vnitřně vysídlených osob.103 K rozvoji tohoto poměrně radikálního trendu mezi Araby přispěly izraelské vlády dlouhodobým zanedbáváním a ignorováním celé řady problémů arabských obyvatel, ať uţ se jednalo o neustále zmiňovanou otázku půdy, nedostatečnou infrastrukturu a industrializaci nebo ekonomickou stagnaci v arabském sektoru. To vše přispívalo ke zvyšování vzájemného nepřátelství, kdy navíc rostoucí pocit vyloučení ze společnosti a zanedbávání a pocit neúcty vedly ke zvyšování frustrace izraelských Arabů. V kombinaci se zklamáním s postupy nového premiéra Ehuda Baraka, kterému dalo hlas 94% arabských voličů v domnění, ţe bude spolupracovat s arabskými stranami v Knesetu podobně jako Rabin, k čemuţ nepřistoupil, začalo napětí vzrůstat. Všechny tyto vlivy se potom projevily v zapojení se Arabů, nejvíce v oblasti Galileje, do druhé intifády104 v říjnu 2000. Především mladí lidé nepokoji v ulicích poukazovali na to, ţe jejich trpělivost je u konce. Výbuch násilí mezi izraelskými Araby nevěnovala zvláštní pozornost a zasáhl ministerského předsedu střelami do prsou a břicha. Pachatelem byl Jigal Amir, náboţenský sionista a příznivec osadnické politiky. Amirovi se silně protivily Rabinovy mírové snahy, podpis dohod z Osla a staţení Izraele ze Západního břehu Jordánu vnímal jako odvrácení se od ţidovského dědictví, které bylo naplněno vybudováním osad právě na Západním břehu. Rabin se tak v jeho očích stal člověkem, který bezprostředně směřuje k usmrcení Ţidů, čemuţ se rozhodl zabránit. Rabinovo zavraţdění vyvolalo šok nejen mezi izraelskou, ale také mezinárodní veřejností. K okolnostem Rabinovy smrti podrobně viz např. Peri, Y. (ed.): The Assassination of Yitzhak Rabin. 102 Likud je středo-pravicová izraelská politická strana, která vznikla v roce 1973 jako aliance několika pravicových a liberálních stran. Její vítězství v parlamentních volbách v roce 1977 je označováno jako největší zvrat v politické historii Izraele. Jednalo se o první volby, v nichţ levice musela předat svou dlouholetou kontrolu nad izraelskou politikou. O straně více viz její oficiální internetové stránky. 103 Rekhess, E.: „The Arabs of Israel after Oslo: Localization of the National Struggle“, c. d., s. 33. 104 Intifáda je také označovaná jako intifáda „al-Aksá“ kvůli zámince k jejímu vypuknutí, jíţ se stala návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Vlna násilností se rychle rozšířila do pásma Gazy i na Západní břeh. Oproti první intifádě bylo v mnohem větší míře vyuţíváno násilí a také počet obětí na obou stranách je výrazně vyšší. Někdy je moţné nalézt tvrzení, ţe skončila smrtí Jásira Arafata na podzim roku 2004, ale násilnosti pokračovaly i v roce 2005. Stručný průběh viz BBC: Al-Aqsa Intifada timeline, on-line text. 32 rovněţ demonstroval jejich solidaritu s palestinskými Araby a probíhající intifádou v pásmu Gazy a na Západním břehu.105 Události v Galileji vyvolaly na ţidovské straně pocity velké nedůvěry a strachu, jejichţ důsledkem se stal anti-arabský postoj v různých oblastech společnosti a přerušení kontaktů s arabskou komunitou, coţ následně vedlo k prohlubování ekonomických problémů skupiny. Na arabské straně se pak objevil nárůst nepřátelství namířený proti vládě, ke kterému přispělo bezprecedentní zavraţdění třinácti protestujících v Galileji. Rok 2000 ukázal, ţe problém sekundárního postavení izraelských Arabů a izraelsko- arabské tenze jsou významným problémem, jehoţ řešení v krátkodobém horizontu nelze očekávat. Velká část ţidovské populace se navíc začala cítit ohroţena arabskými poţadavky, především těmi týkajícími se revize otázek vlastnictví půdy a vnitřně vysídlených osob. Popírání legitimity státu Izrael jako ţidovského státu pak bylo vnímáno jako snahy arabské menšiny o donucení většiny jednat podle vlastních poţadavků.106 V tomto období začal být problém izraelských Arabů výrazněji vnímán. Díky pokračujícím nepokojům na Západním břehu a v Gaze podporovaných izraelskou arabskou populací a rostoucím obavám ţidovské společnosti o vlastní bezpečnost ohroţovanou Araby začalo být jejich sekundární občanství postupně utuţováno.

4. 4. 2000 – současnost: Radikalizace Napětí mezi Araby a státem po říjnových událostech roku 2000 pokračovalo a dokonce se vlivem probíhající druhé intifády a reakcí a aktivit arabského obyvatelstva zvolna stupňovalo. Mnoho izraelských Arabů začalo zpochybňovat povahu svého občanství ve státě Izrael. Jako formu protestu, odlišnou od předchozích dvou období, zvolili arabští občané bojkot parlamentních voleb v roce 2001. Je ironií, ţe právě tento bojkot pomohl Arielu Šaronovi v poráţce Ehuda Baraka. Ariel Šaron jako odpůrce dohod z Osla zaujal poměrně odmítavou politiku k pokračování mírového procesu. Pod tlakem mezinárodního společenství vytvářel různé varianty moţné budoucí podoby palestinského státu, který by byl ovšem značně omezený. Na jaře roku 2002 potom započala výstavba kontroverzní bezpečnostní bariéry oddělující Západní břeh od Izraele, podobně jako tomu jiţ bylo v případě pásma Gazy, aby bylo zabráněno pronikání palestinských teroristů do Izraele. Tato

105 Rekhess, E.: „The Arabs of Israel after Oslo: Localization of the National Struggle“, c. d., s. 33-34. 106 Tamtéţ, s. 34-35. 33 zeď na mnoha místech zasahuje za zelenou linii a připojuje tak k Izraeli palestinská území, na nichţ jsou vystavěny ţidovské osady.107 I tyto kroky izraelského vedení přispívaly k nárůstu poţadavků izraelských Arabů na přiznání kolektivních práv, jejichţ právoplatnost vycházela z argumentů, ţe Arabové byli původními osadníky půdy a měli právo na sebeurčení a spravedlnost, aby byly napraveny křivdy způsobené exkluzivitou a etnickým charakterem ţidovského nacionalismu a také rozpory liberální rovnosti v etnickém státě, kde etnická většina vládne tak, ţe menšina není efektivně reprezentována. Reakce na události druhé intifády mezi ţidovskou populací i státními představiteli byly poměrně výrazné. Rouhana hovoří o „nové izraelské či sionistické hegemonii“, pro niţ bylo typické zrušení Rabinovy politiky vůči izraelským Arabům a přikročení k novým postupům, které ačkoliv nenápadně, přece výrazněji omezovaly arabské občany. Velmi významný pak byl nárůst důrazu na ţidovský charakter státu, který přirozeně reagoval na rozvoj neţidovských nacionálních a politických úvah, a obavy z existenční a bezpečnostní hrozby, které pramenily z pokračujících marných snah o vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu.108 S ţidovským etnocentrismem potom úzce souvisí problém označovaný jako demografická hrozba či demografická bomba, který se pouţívá pro označení zdánlivě narůstajícího počtu arabských občanů Izraele, který ohroţuje zachování jeho postavení jako ţidovského státu s ţidovskou demografickou většinou109. Někteří politici také vnímali arabskou populaci jako hrozbu izraelské bezpečnosti, kdy hovořili o moţnosti, ţe v případě útoku okolních arabských států by se izraelští Arabové mohli zapojit po jejich boku a sniţovat bezpečnost státu zevnitř.110 Výsledkem konference o národní bezpečnosti v prosinci 2000 byl plán na strategické demografické zadrţování, které mělo zajistit udrţení ţidovského charakteru státu Izrael, jehoţ konkrétním doporučením byla politika plánované porodnosti, která zahrnovala podporu vyšší ţidovské porodnosti, zrušení dotací pro rodiny s mnoha dětmi (myšleno pro arabské rodiny) a zvýšení ţidovské populace v problémových oblastech z hlediska populace, zejména v Galileji a Negevu.111 Tato jednotlivá doporučení pak byla

107 Lein, Y.: Behind the Barrier, on-line text. 108 Rouhana, N. N. – Sultany, N.: „Redrawing the Boundaries of Citizenship: Israel´s New Hegemony“, s. 10. 109 Některé odhady dokonce uvádějí, ţe do roku 2048 budou izraelští Arabové tvořit většinu obyvatelstva v Izraeli, viz Independent Media Review Analysis: „Egyptian Dream: Israel will disappear "thanks to demographics"“, on-line text. V současné době, kdy izraelští Arabové tvoří 20,5% celkového počtu obyvatel Izraele, se skutečně jedná o poměrně výrazný podíl na celkové skladbě populace, na nějţ je ovšem třeba pohlíţet v širším kontextu. Ačkoliv v letech 1949-2006 docházelo k pozvolnému nárůstu arabské populace z původních 13, 6% aţ na 20,8%, od roku 2006 je ovšem moţné přes úvodní stagnaci pozorovat jistý dílčí pokles. Viz graf a tabulka, příloha č. 3, s. 93. 110 Rouhana, N. N. – Sultany, N.: „Redrawing the Boundaries of Citizenship..., c. d., s. 5-6. 111 Tamtéţ, s. 7. 34 postupně převedena do praxe. Důkazem je například vytvoření Správy obyvatelstva, jejímţ úkolem je přispět ke zvýšení ţidovské porodnosti prostřednictvím podpory ţen majících více dětí s vyuţitím státních dotací, příspěvku na bydlení a dalších pobídek.112 Oficiálně je finanční podpora poskytována rodinám, kde rodiče absolvovali povinnou vojenskou sluţbu, coţ automaticky vylučuje arabské a ultraortodoxní rodiny, kdy ale druhé jmenované dostávají dotace od státu jinou formou. S termínem demografická bomba také často pracuje současný předseda vlády Benjamin Netanjahu, který například v roce 2003, kdy zastával funkci ministra financí, prohlásil, ţe pokud podíl arabských občanů vzroste nad současnou úroveň zhruba 20%, nebude Izrael nadále schopen udrţet si ţidovskou demografickou většinu a nejdůleţitější rys státu.113 Tato Netanjahuova připomínka byla kritizována jako rasistická ze strany arabských poslanců a řady občanskoprávních a lidskoprávních organizací.114 Studie z roku 2006 ukázala, ţe příspěvek k negativním vztahům mezi ţidovským a arabským obyvatelstvem v podobě demografické hrozby je neodůvodněný, kdyţ vývoj růstu populace nijak nenaznačuje, ţe by Arabové měli převýšit počet Ţidů, naopak ţidovská populace zaznamenala nárůst, zatímco arabská pokles. Studie poukázala na nedostatky dřívějších demografických předpovědí, jejichţ odhady nebyly dostatečně podloţené a tudíţ velmi nepřesné, a představila odhad nárůstu arabské populace na 25% obyvatelstva státu Izrael v roce 2025.115 Vnímání arabské populace jako demografické hrozby tedy nebylo reálně odůvodněné a jednalo se pouze o zaţitý předsudek mezi ţidovským obyvatelstvem, kterého někteří politici umně vyuţívali pro podporu své anti-arabské politiky. Toto v kombinaci s postupnou radikalizací a palestinizací izraelských Arabů představovalo pro Ţidy obavu z ohroţení vlastní bezpečnosti a ţidovského charakteru státu, čemuţ se v podstatě snaţili zabránit diskriminací arabského obyvatelstva, omezením přístupu k pozicím, kde by mohli něco ovlivnit nebo změnit, čímţ se prakticky snaţili zabránit získání jakéhokoliv arabského vlivu, v jakékoliv míře. Po skončení druhé intifády arabská populace v podstatě nevnímala jinou moţnost, jak vyjadřovat svoji nespokojenost, neţ prostřednictvím programů arabských politických stran,

112 Podle statistik mají nejvyšší porodnost v Izraeli ultraortodoxní charedim, nikoliv arabské obyvatelstvo, a také sekulární ţidé mají v porovnání s jinými rozvinutými demokraciemi vyšší porodnost. 113 Alon, G. – Benn, A: „Netanyahu: Israel's Arabs are the real demographic threat“, on-line text. 114 Haaretz: MKs slam Netanyahu's remarks about Israeli Arabs, on-line text. 115 Zimmerman, B. - Seid, R. - Wise, M. L.: Forecast for Israel and West Bank 2025, on-line text. Tento trend potvrdila i další studie vydaná začátkem roku 2011, kdyţ v ní představená data uvádějí, ţe v roce 2010 ţidovská populace vzrůstala, zatímco arabská naopak klesala, a to o 31%, respektive 1,7%, viz Benari, E.: Study: „Increase in Israel’s Jewish Population“, on-line text. 35 které kladly důraz na národnostní charakter a skupinová práva izraelských Arabů a měly při nízké volební klauzuli, která je v Izraeli stanovena na 2% hlasů, šanci dostat se do Knesetu. Jejich reálné moţnosti cokoliv ovlivnit však byly minimální. Proto i v roce 2006 rostly výzvy k bojkotu voleb do Knesetu, kdy působení arabských stran tady by bylo zbytečné a ideální řešení by představovalo vytvoření arabského parlamentu.116 Politický aktivismus motivovaný nacionálními tendencemi pak pouze přiţivila druhá válka v Libanonu117, která vypukla v létě roku 2006, a došlo ke zhoršení vztahů mezi arabskými a ţidovskými obyvateli Izraele. Ačkoliv se mezi ţidovskými občany objevila představa, ţe sdílené neštěstí přispěje k solidaritě a zlepšení vztahů mezi Araby a Ţidy, opak byl pravdou. Z celkového počtu 39 osob, které zahynuly v oblasti Galileje, bylo 18 Arabů. Ztráta ţivotů a zármutek v komunitě zhoršily dilema identity izraelských Arabů oscilující mezi arabskou a palestinskou identitou a izraelským občanstvím. Arabové si stěţovali, ţe jejich města nebyla dostatečně chráněna proti bombovým útokům, nebylo vystavěno dostatečné mnoţství proti-bombových krytů, ani systém varovných sirén nefungoval dobře a obce se potýkaly s nedostatkem základních instrukcí pro chování v mimořádných situacích v arabštině. Oproti tomu izraelská vláda investovala čas i úsilí na ochranu ţidovských měst a vesnic proti útokům Hizballáhu118. Neschopnost izraelské vlády porazit Hizballáh pak byla interpretována jako válkychtivost, která nezná mezí. Někteří místní izraelští Arabové také organizaci vyjadřovali přímou podporu, coţ mnoho izraelských Ţidů vnímalo jako známku neloajálnosti vůči vlastnímu státu a coţ také přiţivilo jejich vnímání arabské populace jako hrozby izraelské bezpečnosti. Arabové na druhé straně obhajovali tyto projevy podpory

116 Rekhess, E.: .: „The Evolvement of an Arab–Palestinian..., c. d., s. 16. 117 Konflikt mezi Izraelem a ozbrojeným křídlem Hizballáhu proběhl v období 12. července 2006 - 14. srpna 2006. Dne 25. června 2006 byl unesen izraelský tankista Gilad Šalit v pohraničí Pásma Gazy. K incidentu se přihlásily 3 organizace (Al Kassám, Výbor lidového odporu a Islámská armáda). Izrael odpověděl ultimátem na vydání zajatce, po jehoţ vypršení izraelská armáda zahájila vojenskou operaci za účelem jeho osvobození. Ráno 12. července 2006 zaútočili vojáci Hizballáhu raketami a minomety na severoizraelské město Šlomi jako vyjádření podpory palestinskému odporu. Izrael označil útok za válečný akt, na který je nutno odpovědět silou a zahájil bombardování jiţního Libanonu. Vzájemné ostřelování pokračovalo aţ do uzavření příměří o měsíc později. Viz např. Inbar, F.: „How Israel Bungled the Second Lebanon War“, on-line text. Gilat Šalit byl Hamásem drţen v zajetí aţ do 18. října 2011, kdy byl po dlouhých vyjednáváních propuštěn zpět do Izraele výměnou za propuštění 1027 palestinských vězňů. Podrobnosti o celém případu viz např. Jewish Virtual Library: Gilat Shalit: Table of Contents, on-line text. 118 V překladu „Boţí strana“, celým názvem Al Muqáwamat ul Islámíjatu fí Lubnán , česky „Islámský odpor v Libanonu“ je libanonská šiítská politická a militantní organizace, která vznikla v roce 1982 a hned v tomtéţ roce se proslavila díky svému vojenskému odporu proti Izraeli v první válce v Libanonu a při okupaci Bejrútu. Hizballáh kontrolují, sponzorují a vyzbrojují Íránské revoluční gardy. Írán také řídí zakládání dalších organizací napojených na Hizballáh v ostatních zemích. Podporován je také Sýrií. USA, Nizozemsko, Velká Británie, Egypt, Izrael, Austrálie a Kanada jej klasifikují jako teroristickou organizaci. Při svém vzniku měl Hizballáh tři základní cíle: 1. Zničení státu Izrael, 2. Omezení vlivu Západu, zejména USA, na Blízkém východě, 3. Vytvoření islámského státu v Libanonu (od tohoto cíle bylo po roce 1985 upuštěno). Pro zajímavost viz oficiální internetové stránky organizace Hizbullah - the Party of God. 36 organizace jako projevenou nespokojenost s vlastní vládou, na niţ mají občanské právo. V tomto bodě došlo k významnému nárůstu vzájemného nepřátelství, kdyţ ţidovská populace stále více vnímala arabské sympatizování s nepřítelem jako projev zrady na vlastním státě a opovrhovala jimi.119 V říjnu 2006 došlo k dalšímu přilití oleje do ohně znepřátelených vztahů, kdyţ izraelský premiér Ehud Olmert přizval do vlády pravicovou politickou stranu Jisra´el Bejtejnu120, jejíţ předseda Avigdor Liberman prosazoval na etnicitě zaloţenou výměnu vysoce zalidněných území mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou. Tzv. Libermanův plán tedy navrhoval přesunutí arabské populace z oblasti Trojúhelníku a Galiley na území Palestinské autonomie a ţidovských osadníků ze Západního břehu na jejich místo. Tento návrh byl míněn jako část mírového plánu, jenţ přispěje k vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Arabové, kteří by raději zůstali v Izraeli místo přesídlení do Palestiny, by se mohli přestěhovat do Izraele. Všichni občané Izraele, ať Ţidé nebo Arabové, by také museli přísahat věrnost státu, aby měli moţnost dále poţívat izraelského občanství. Ti, kdo by toto odmítli, by mohli zůstat v Izraeli jako stálí obyvatelé.121 Izraelští Arabové plán jednoznačně odmítli a dokonce jej označili za rasistický. Izraelská levice vyjádřila nesouhlas. Mezinárodní společnost a právo naprosto zpochybnily jeho legálnost. Ačkoliv Libermanův plán je extrémním případem, poukazuje na pokračující v podstatě přirozené vnímání arabských občanů v Izraeli jako do jisté míry diskriminovaných, kdy političtí představitelé jejich práva a postavení v izraelské společnosti nijak prakticky neřeší. Dále pak tento plán ukazuje na pokračující vnímání Arabů jako demografické hrozby, která je zároveň ohroţením bezpečnosti státu. Výsledkem přetrvávajícího zklamání a frustrace z nečinnosti vlády bylo vytvoření několika dokumentů122, sepsaných arabskými akademiky a intelektuály, které se zabývají budoucností a moţným řešením problému izraelských Arabů. Faktické vyloučení z hlavního izraelského politického diskursu pokračovalo a ani snahy

119 Mossawa Center: The Arab Citizens of Israel and the 2006 War In Lebanon: Reflections and Realities, s. 7- 11. 120 V překladu doslova „Izrael, náš domov“ je pravicová izraelská politická strana. Patří mezi zastánce tvrdé politiky vůči izraelským a palestinským Arabům, které povaţuje za nebezpečí pro ţidovský charakter státu Izrael. Více viz oficiální internetové stránky strany. 121 Waters, T. W.: The Blessing of Departure: Exchange of Populated Territories - The Lieberman Plan as an Abstract Exercise in Demographic Transformation, on-line text. 122 Jedná se o čtyři zprávy vydané v období prosinec 2006–květen 2007. Jsou to: 1. The Future Vision of the Palestinian Arabs in Israel”, vytvořená skupinou 40 arabských akademiků a intelektuálů, publikovaná jménem Národní komise vrchních představitelů arabských místních orgánů v Izraeli. 2. An Equal Constitution for All: On a Constitution and the Collective Rights of Arab Citizens in Israel, jejímţ autorem je právník Jusúf Tajsir Jabareen, a vydalo ji Mossawa Center. 3. The Democratic Constitution, publikovaná organizací Adalah, právním centrem pro práva arabské menšiny v Izraeli. 4. The Haifa Declaration vydalo Mada al-Carmel, haifské centrum pro sociální výzkum, jeţ řídí Nadim Rouhana. 37

Izraelského demokratického institutu o přijetí ústavy, jeţ bude vytvořena konsensem mezi ţidovskou a arabskou populací, nebyly kvitovány s povděkem, protoţe dokument opět schvaloval charakter státu Izrael jako ţidovského a demokratického státu zavazujícího se k prosazování občanské rovnosti arabské menšiny. O překonání tohoto postoje a uznání skupinových práv Arabů usilovaly i tyto dokumenty, které také představily moţnosti, jak se vypořádat s neschopností vlády řešit zvyšující se socio-ekonomické rozdíly mezi arabskou a ţidovskou populací. Politika vyloučení je patrná také z příkladu nereflektování závěrů Orovy komise, která vyšetřovala příčiny událostí z října 2000 a shledala, ţe vládní zacházení s arabskou částí společnosti bylo nedbalé a diskriminační. Establishment dostatečně nereagoval na potřeby arabské populace a nepřijal ţádná opatření k rozdělování státních zdrojů rovnoprávně. Stát dostatečně neusiloval o vytvoření rovnosti pro své arabské občany, vymáhání práva a potlačení protiprávních jevů namířených proti nim. Byly také shromáţděny důkazy o obtíţném ţivotě Arabů, jehoţ součástí je chudoba, nezaměstnanost, nedostatek půdy, váţné problémy v systému školství a nefungující infrastruktura.123 Lapidova komise, která měla provést potřebná opatření reagující na zprávu Orovy komise, však ţádné skutečné kroky směřující k nápravě neučinila. Proto zmiňované zprávy představily operativní návrhy vnitrostátních opatření k nápravě nerovné sociální, ekonomické a kulturní situace arabské populace. Zprávy se shodují na tom, ţe je třeba nahradit definovanou formu státu Izrael jako ţidovského a demokratického státu za konsociační demokracii, ideální formu představuje bi-nacionální stát zaloţený na plném rozdělení moci mezi oběma národnostními skupinami v otázce vlády, distribuce zdrojů, rozhodování a poměrného zastoupení, a vzájemného práva veta v zásadních otázkách. Národní symboly, jako je hymna, vlajka a znak, by také měly být změněny. Alternativně by se měl Izrael stát demokratickým dvojjazyčným a multikulturním státem. Dále bylo navrhováno zavedení univerzálních imigračních zákonů, které nahradí Zákon o návratu124. Návrh také počítal se zřízením dvojjazyčného výboru v Knesetu, jeţ by řešil multikulturní záleţitosti a který by byl z poloviny tvořen Araby. Jeho schválení by podléhaly všechny zákony týkající se ustavování vlády a jeho rozhodnutí by mohla přehlasovat pouze dvoutřetinová většina členů Knesetu. Zvláštní důraz je v dokumentech kladen na potřebu napravit nerovné rozdělení

123 Jewish Virtual Library: The Official Summation of the Or Commission Report, on-line text. 124 Zákon o návratu v původním znění z roku 1950 opravňoval k ţivotu ve státě Izrael a získání jeho občanství pouze Ţidy, kdy Ţidem je člověk, jehoţ matka je Ţidovka. V roce 1970 pak byl přijat dodatek, který rozšiřuje identifikaci ţidovství tak, ţe pro vnímání jednotlivce jako Ţida postačuje, ţe alespoň jeden z jeho rodičů či prarodičů je Ţid. Ţidovství je také moţné získat konverzí. V roce 1970 také byla rozšířena moţnost získání izraelského občanství také na manţele, potomky a vnoučata a jejich manţele Ţida, kteří sami judaismus nevyznávají. Viz Law of Return 5710 – 1950, on-line text. 38 sociálně-ekonomických zdrojů mezi ţidovskou a arabskou populací, zejména v otázce půdy, městského plánování, bydlení, infrastruktury, hospodářského rozvoje, sociálního rozvoje a vzdělávání. Navrhovány byly téţ strukturálně-institucionální změny, především zřízení autonomie ve vzdělávání, náboţenských a kulturních záleţitostech s cílem zajistit neomezený vývoj specifické kolektivní identity arabské menšiny.125 Ţidovské reakce byly obecně obranné, protoţe předloţené návrhy byly vnímány především jako separatistické snahy, dokonce se objevily interpretace zpráv jako deklarací války a Arabové byli označováni jako nepřátelé státu. Návrh na vytvoření bi-nacionálního státu byl chápán jako snaha o delegitimizování ţidovské povahy státu a z toho vyplývajícího práva ţidovského národa na sebeurčení.126 V lednu 2007 se stal historicky prvním muslimským arabským ministrem v Izraeli Raleb Majadele. Ačkoliv byl jmenován ministrem bez portfeje, byl tento krok vnímán Araby jako jakýsi průlom v oblasti jejich politické reprezentace na nejvyšší úrovni. Jeho dosazení do funkce však bylo kritizováno levicí jako pokus zakrýt labouristické rozhodnutí zasednout ve vládě s Jisra´el Bejtejnu a pravicí, která toto označovala jako ohroţení statusu Izraele jako ţidovského státu. Tato událost tedy neměla ţádný vliv na moţnou normalizaci vztahů mezi ţidovskou a arabskou populací. Nadále mezi Ţidy přetrvávaly a přetrvávají pocity, ţe jsou izraelští Arabové neustále rostoucí strategickou hrozbou pro bezpečnost státu Izrael. To, co začalo jako nepřátelství vůči ţidovské identitě státu se v průběhu let, především od roku 1967, vyvinulo v rostoucí identifikaci s palestinským nacionalismem, a proto je sblíţení méně pravděpodobné. Navíc obava z Arabů jako bezpečnostní hrozby, která se začala rozšiřovat, vede k diskriminačním postupům, postojům, chování a posilování či dokonce přijímání některých dalších diskriminačních zákonů, jako je například The Citizenship and Entry into Israel Law127, který zabraňuje přiznání občanství nebo statusu obyvatele Izraele palestinským Arabům pocházejícím z okupovaných území, kteří jsou v manţelském svazku s izraelskými občany (prakticky pouze s Araby, protoţe smíšeným manţelstvím je bráněno). V roce 2007 pak byl vydán zákon, který přímo zabraňuje slučování arabských rodin, pokud jeden z manţelů pochází z oblasti Palestinské autonomie.128

125 Přehledný souhrn všech čtyř zpráv představuje např. Rekhess, E. – Rudnitzky, A. (ed.): The Future Vision of the Palestinian Arabs in Israel, on-line text. 126 Rekhess, E.: .: „The Evolvement of an Arab–Palestinian..., c. d., s. 20. 127 Obsah zákona The Citizenship and Entry into Israel Law (Temporary Order)5763 – 2003, on-line. 128 O tomto více viz kapitola 5. 1. 2. Zákon o občanství a vstupu do Izraele, s. 47-49. 39

Události, které je moţno označit jako další příspěvek k radikalizaci arabské populace v Izraeli, jeţ posílily separatistické tendence od ţidovské většiny, je operace Lité olovo129 proběhnuvší v pásmu Gazy na přelomu let 2008 a 2009 a také předvolební kampaň strany Jisra´el Bejtejnu, která prakticky postavila svůj program na otázce loajality izraelských Arabů vůči státu Izrael. Avigdor Liberman se dokonce pokusil prosadit vyloučení arabských stran z voleb na základě odvolání se k důslednému dodrţování Zákona o Knesetu, který umoţňuje vyřazení volebních kandidátek těch stran, které odmítají či zavrhují existenci státu Izrael jako ţidovského demokratického státu anebo podporují ozbrojený boj nepřátelských států nebo teroristických organizací proti Izraeli. Návrh byl nejprve schválen Ústřední volební komisí, ale Nejvyšší soud jej zamítl.130 Ačkoliv někteří arabští lídři opět navrhovali bojkot únorových voleb v roce 2009 jako demonstraci určitých separatistických tendencí a válka v Gaze a obavy z vyloučení arabských stran z voleb je na jedné straně vyţivovaly, na straně druhé působily tyto události také jako katalyzátor pro arabské voliče a jejich rozhodnutí volit výhradně arabské politické strany. Výrazným prvkem, který předcházel předčasným volbám do Knesetu v únoru 2009131, tedy byla radikalizace arabských politických stran, která vedla aţ k přijetí zmiňovaného zákazu jejich kandidatury volební komisí132. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho zrušení a následný

129 Válka v Gaze, známá téţ pod názvem Operace Lité olovo, byla třítýdenní vojenskou invazí a bombardováním cílů Hamásu v pásmu Gazy ze strany IOS, která byla zahájena dne 27. prosince 2008. Masivní izraelská ofenziva byla reakcí na neustálé raketové a minometné útoky palestinských bojovníků na jihoizraelská města a vesnice, které po vypršení příměří mezi Hamásem a Izraelem 19. prosince 2008 nabraly na intenzitě. Během prvního dne útoku byla zničena většina základen Hamásu. Izraelské letectvo se nejprve soustředilo na likvidaci vojenských základen, výcvikových táborů, velitelství a kanceláří ve všech velkých městech pásma Gazy. V dalších dnech pak byly provedeny útoky i na civilní infrastrukturu, včetně mešit, či islámské univerzity v Gaze, kde bojovníci z Hamásu údajně skladovali rakety a zbraně. Reakcí Hamásu bylo zintenzívnění raketového a minometného ostřelování Izraele a byl také zvýšen dosah střel aţ na 40 kilometrů od pásma Gazy. V další fázi konfliktu Izrael nejprve ostřeloval Gazu z příhraničního pásma a dne 3. ledna 2009 zahájil pozemní invazi. Vzhledem k rostoucímu nátlaku mezinárodního společenství, docházelo postupně k utlumení útoků a 18. ledna oba subjekty souhlasily s příměřím a izraelští vojáci se začínali stahovat z Gazy. Jako definitivní datum ukončení operace lze označit 21. leden 2009, kdy se stáhly poslední izraelské jednotky. Podrobně viz např. hodnotící zpráva OSN, UN Human Rights Council: HUMAN RIGHTS IN PALESTINE AND OTHER OCCUPIED ARAB TERRITORIES. Report of the United Nations Fact Finding Mission on the Gaza Conflict, on-line text. 130 Koren, D.: Arab Israeli citizens in the 2009 elections: between Israeli citizenship and Palestinian Arab identity, s. 126. 131 Volby do 18. Knesetu se konaly předčasně dne 10. února 2009 a k jejich vyhlášení vedla neschopnost nově zvolené předsedkyně strany Kadima Cipi Livni sestavit vládu, jeţ by měla většinovou podporu. K výměně na postu stranického i ministerského předsedy došlo, protoţe se stávající premiér Ehud Olmert zapletl do korupční kauzy a rozhodl se nekandidovat na předsedu strany a odstoupit také z premiérského křesla. Ačkoliv strana Likud skončila v těchto volbách o jeden mandát na druhém místě právě za stranou Kadima, pravicové strany získaly v Knesetu většinu, a proto prezident Šimon Peres jmenoval novým premiérem Benjamina Netanjahua, který byl schopen sestavit většinovou koaliční vládu. Podrobně viz např. Israel Ministry of Foreign Affairs: Elections in Israel - February 2009, on-line text. 132 Ústřední volební komise hlasovala dne 12. ledna 2009 v poměru 26:3 o vyloučení strany Balad z voleb a v poměru 21:3 o vyloučení Sjednocené arabské kandidátky. Tímto krokem tak byly z účasti na volbách vyloučeny dvě ze tří arabských politických stran. Viz např. BBC: Israel disqualifies Arab parties, on-line text. 40

úspěch ve volbách dočasně zmírnil krizi mezi ţidovskou a arabskou populací. Úspěch arabských politických stran se však ukázal být pouze zdánlivým vzhledem k tomu, ţe se zvýšila podpora strany Jisra´el Bejtejnu, která se také stala součástí vládní koalice, a vzhledem k jejímu programu, který se soustředí především na otázku loajality izraelských Arabů státu Izrael.133 Z její iniciativy pramení řada návrhů diskriminačních zákonů, které jsou také uváděny v platnost. Ty se týkají širokého spektra oblastí práva, včetně práv k půdě a občanských práv, práva na politickou účast, práva na svobodu projevu a sdruţování a práva na spravedlivý proces, zákaz mučení a špatného zacházení.134 Společným jmenovatelem všech těchto opatření je zajištění bezpečnosti izraelským občanům a stability ve státě díky znemoţnění moţných demonstrací a protestů. Tyto zákony však zhoršují ţivotní situaci arabské populace v různých sférách jejího ţivota a vedou následně k větší radikalizaci izraelských Arabů a palestinské sebeidentifikaci, coţ zvyšuje obavy Ţidů z radikalizace Arabů a přispívá ke snaze udrţovat jejich druhotné postavení ve státě, takţe se celý problém dostává do začarovaného kruhu, který v současné době vlády Benjamina Netanjahua působí neřešitelně. Izrael nijak neusiluje o řešení problému postavení izraelských Arabů ve společnosti a diskriminačních postupů ve jménu posilování bezpečnosti státu prokazatelně přibývá. V březnu 2012 došlo k dalšímu významnějšímu střetu mezi Izraelem a pásmem Gazy. Izraelské síly dne 9. března ve městě Gaza zabily Zuhajra al-Qaisiho, generálního tajemníka Výborů lidového odporu135, který podle Izraelců plánoval velký teroristický útok na hranicích a byl zodpovědný za útoky na Izrael v srpnu 2011136. Cílem rovněţ bylo zastavení opakujících se raketových útoků z pásma Gazy. Po vzájemném ostřelování bylo uzavřeno příměří dne 13. března 2012. Přesto aţ do konce měsíce března pokračovaly občasné raketové útoky ze strany palestinských Arabů.137 Vzhledem k aktuálnosti této události není moţné zhodnotit, zda se nějakým způsobem odrazí na přístupu ţidovských Izraelců k izraelské arabské menšině. S ohledem na předchozí vývoj problému a postoje současné vlády však s největší pravděpodobností k ţádným změnám nedojde.

133 Koren, D.: Arab Israeli citizens in the 2009 elections, c. d., s. 138. 134 Těmito zákony se podrobněji zabývá kapitola 5. 1. 3. Zastoupení na politických a soudních pozicích, s. 49-52. Viz také Adalah: New Discriminatory Laws and Bills in Israel. 135 Výbory lidového odporu (PRC) je koalice různých ozbrojených palestinských frakcí, která je aktivní v pásmu Gazy a která nesouhlasí se smířlivým přístupem přijatým Palestinskou samosprávou a Fatahem vůči Izraeli. Uskupení vytvořil na konci roku 2000 bývalý člen Fatahu a Tanzimu Jamal Abu Samhadana. Izraelští představitelé se domnívají, ţe je PRC financována Hizballáhem, a označují ji za teroristickou organizaci. PRC se specializuje na výrobu bomb na silnici a náloţí na vozidlech namířených proti vojenským a civilním konvojům. Vnímání uskupení Izraelem viz např. Jewish Virtual Library: Popular Resistance Committees, on-line text. 136 CNN: Israeli airstrikes target Gaza after multiple attacks, on-line text. 137 Viz např. BBC: Gaza-Israel clashes: The view from each side, on-line text. 41

5. Hlavní problémové oblasti v postavení izraelských Arabů a problematika dodrţování jejich občanských práv ve státě Izrael Stát Izrael je de iure definován jako etnicky ţidovský stát, ale de facto se jedná o bi- nacionální ţidovsko-arabský stát, coţ vyplývá z faktu, ţe Arabové tvoří jednu pětinu celkové populace. Vedle tohoto reálného stavu však stojí neustále kladený důraz na ţidovskou podstatu státu Izrael, jenţ má vyústění v etnické exkluzivitě v ekonomických, politických, kulturních i právních otázkách. Arabské zastoupení na středních a vysokých pozicích v exekutivě, soudnictví, v důleţitých parlamentních komisích či na ředitelských postech státních podniků je téměř nulové. Ačkoliv se ţivotní úroveň izraelských Arabů neustále zvolna zvyšuje a disponují řadou občanských práv, je rozsah tohoto zlepšení pevně ohraničen exkluzivní strukturou státu, jeţ nemůţe být překonána. Přestoţe tedy arabští obyvatelé disponují jistou škálou občanských práv, je charakter jejich občanství omezen základní skutečností, ţe Izrael není jejich státem.138 Ve všech časových obdobích uvedených v předchozí kapitole se vyskytovaly opakující se problémy izraelských Arabů, které je moţné identifikovat v několika hlavních oblastech, ve kterých se jim dostává neplnoprávného či dokonce diskriminujícího zacházení a jejich status ve společnosti je moţno označit jako druhořadý. V následující části práce jsou tyto sektorové problémy blíţe zkoumány a důraz je kladen především na jejich aktuální stav. Charakteristická je potom vysoká provázanost jednotlivých problematických bodů, proto je v některých případech obtíţné jejich analýzu důsledně oddělit či vyčlenit, a proto se o nich objevují zmínky ve více sférách.

5. 1. Právní a politický status Prohlášení nezávislosti z roku 1948 vyzývalo k vytvoření ţidovského státu zaloţeného na rovnosti sociálních a politických práv přináleţejících všem jeho občanům bez ohledu na vyznání, rasu či pohlaví a zaručujícího svobodu vyznání, myšlení, jazyka, vzdělání a kultury.139 Základní občanská práva v Izraeli jsou definována v celkem dvanácti Základních zákonech, v nichţ ovšem není explicitně definován termín „právo na rovnost“. Vzhledem k tomu, ţe se otázka rovnosti práv diskutovala poměrně často, představil Nejvyšší soud

138 Rouhana, N. N.: „The test of equal citizenship. Israel Between Jewish Ethnocracy and Bi-national Democracy“, s. 74-76. 139 Israel Ministry of Foreign Affairs: THE DECLARATION OF THE ESTABLISHMENT OF THE STATE OF ISRAEL, c. d., on-line text. 42

Izraele výklad dvou zákonů - Zákona o zaručení lidské důstojnosti a svobody140 a Zákona o svobodě zaměstnání141 - jako zajišťujících rovná práva pro všechny občany Izraele. Také ministerstvo zahraničních věcí tradičně uvádí, ţe jsou izraelští Arabové občany Izraele se stejnými právy a jako jediný právní rozdíl, či podle jejich rétoriky rozdíl v občanské povinnosti, identifikuje osvobození od povinné vojenské sluţby, kterou však mohou arabští občané podstupovat dobrovolně. Důvod k tomuto kroku po roce 1948, jenţ můţe být pouţit i dnes, je ohleduplnost vůči Arabům, jejich rodinám, náboţenským a kulturním vztahům s palestinskými Araby i se zbytkem arabského světa, vzhledem k neustále probíhajícímu izraelsko-arabskému konfliktu, kdy by se Arabové jako členové izraelských obranných sil (IOS) mohli dostat do situace, kdy by byli nuceni bojovat proti osobám jim, dalo by se říci, určitým způsobem blízkým.142 V praxi ovšem řada Arabů pociťuje, ţe stát a většinová společnost omezují jejich postavení na druhořadé a dochází k rozporu mezi de iure a de facto kvalitou jejich občanství. Jako základ, od nějţ se odvíjí všechny problémy arabské populace, je označována definice státu Izrael jako ţidovského státu, který podle Arabů vyuţívá demokracii ve sluţbách ţidovství a jaksi automaticky je tak vylučuje mimo většinovou společnost a vytváří napětí mezi izraelskými Araby a základní podstatou státu. Ţidovská povaha státu v jejich očích znamená etnicky preferenční jednání s ţidovským obyvatelstvem.143 Ačkoliv formálně jsou izraelští Arabové před zákonem rovnoprávní, řada oficiálních zdrojů potvrzuje, ţe pociťují diskriminaci v mnoha oblastech ţivota. Podle zprávy Orovy komise byla nerovnost Arabů zdokumentována v řadě odborných studií a průzkumů, potvrdila ji také soudní a vládní rozhodnutí, je rovněţ patrná ve zprávách úřadu státní kontroly a jiných úředních dokumentech. Ačkoliv si ţidovská populace tento diskriminační přístup ne zcela uvědomuje, sehrává významnou roli v citlivosti a postojích arabských občanů. Tato diskriminace je široce přijímaná, jak v arabském sektoru, tak i mimo něj, a je oficiálně hodnocena jako hlavní příčina vzájemného napětí.144 Organizace zabývající se monitoringem a ochranou lidských práv opakovaně skloňují několik bodů, na nichţ je patrný odlišný přístup izraelských úřadů k izraelským Arabům oproti přístupu k většinovému ţidovskému obyvatelstvu. Konkrétní příklady tohoto přístupu

140 Israeli Knesset: Basic Law: Human Dignity and Liberty, on-line text. 141 Israeli Knesset: Basic Law: Freedom of Occupation (1994), on-line text. 142 Israel Ministry of Foreign Affairs: Arab Israelis, on-line text. 143 The National Committee for the Heads of the Arab Local Authorities in Israel: The Future Vision of the Palestinian Arabs in Israel, s. 5, 7-8. 144 Jewish Virtual Library: The Official Summation of the Or Commission Report, c .d., on-line text. 43 k obyvatelům Izraele v oblasti občanskoprávní a politické a prvky, v nichţ se izraelským Arabům nedostává rovnoprávného přístupu, jsou představeny v následující části kapitoly.

5. 1. 1. Vlastnictví půdy a výstavba budov Otázka vlastnictví půdy ve státě Izrael je obecně velmi specifickým fenoménem, jenţ nemá obdoby v ţádném dalším demokratickém, ekonomicky vyspělém státě. V souvislosti s výzkumem problému postavení izraelských Arabů v rámci izraelské společnosti je často moţné se setkat s nesprávným tvrzením, ţe jsou Arabové v Izraeli diskriminováni z hlediska moţnosti vlastnit půdu. Ačkoliv se v některých případech můţe jednat o prostý omyl, ne úmyslnou snahu o vyvolání negativního dojmu a diskreditaci izraelského přístupu ke svým arabským občanům, je třeba celou skutečnost uvést na pravou míru. Téměř výhradním vlastníkem půdy v Izraeli je stát, respektive státní agentury a vláda, které celkem spravují 93,5% půdy státu Izrael145. Otázku vlastnictví půdy řeší Zákon o půdě přijatý v roce 1960, podle nějţ nesmí být půda prodána ani jinak převedena z vlastnictví státu. Občané, a to jak Arabové, tak Ţidé, si ji mohou pouze pronajmout, coţ zprostředkovává Israel Land Administration (ILA), která byla zřízena samostatným zákonem také v roce 1960146. Pokud se tedy hovoří o koupi pozemku, jedná se o jeho pronájem, a to aţ na dobu 49 let. Cizí státní příslušníci nemají nárok na získání půdy, výjimkou jsou ti cizinci, kteří splňují nárok na přiznání občanství podle Zákona o návratu. Jakákoliv stavební úprava, kterou chce nájemce na půdě provést, musí být úředně schválena, protoţe veškeré budovy, které se na dané části půdy vyskytují, jsou povaţovány za její neoddělitelnou součást a jsou tedy rovněţ spravovány vládou.147 Problematický bod představuje fakt, ţe půda, kterou spravuje ILA, je ze třinácti procent vlastněna Ţidovským národním fondem (JNF)148, jenţ je kvazivládní a zároveň soukromou organizací, která ve svých stanovách hovoří o tom, ţe půdu v jejím drţení mohou vyuţívat pouze Ţidé. Takţe se zde objevuje diskriminační přístup. Byla tak zavedena praxe, ţe v případě kdy ILA pronajala půdu ve vlastnictví JNF Arabům, dostal Fond jako

145 Do této výměry se nezapočítává pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu. 146 ISRAEL LANDS ADMINISTRATION LAW, 5720-1960, on-line text. 147 Viz Israeli Knesset: Basic Law: Israeli Lands, on-line text. 148 Jewish Natinal Fund (JNF) je fond zaloţený dne 10. ledna 1901, jehoţ účelem je vykupování půdy v Palestině (později v Izraeli) pro ţidovské osidlování. JNF je nezisková organizace vlastněná Světovou sionistickou organizací. Kromě vykupování půdy se JNF zaměřuje na vysazování stromů a zalesňování, kterých od svého zaloţení do roku 2001 vysadil přes 240 milionů. Mezi jeho další činnosti patří zemědělské projekty, včetně zavodňování, výstavba silnic a škol, atd. K roku 2001 vystavěl 200 přehrad a vodních nádrţí a zaloţil přes tisíc parků. Podle ISRAEL LANDS ADMINISTRATION LAW nemohou být pozemky JNF podobně jako v případě ILA prodány, ale pouze pronajaty, a to maximálně na dobu 49 let. Další informace viz oficiální internetové stránky Fondu. 44 odškodnění půdu o stejné výměře v některé z oblastí, které nebyly určeny pro rozvoj149, čímţ se jeho drţení půdy udrţovalo stále na třinácti procentech. Od tohoto mechanismu se v roce 2004 upustilo. Nejvyšší soud rozhodl, ţe půda JNF má být pronajímána Ţidům i Arabům za stejných podmínek, coţ vedlo k tomu, ţe v září 2007 Fond poţádal o znovuobnovení mechanismu, které bylo potvrzeno Nejvyšším soudem.150 Zatímco JNF a ILA vnímají probíhající výměnu pozemků jako dlouhodobé řešení, oponenti tvrdí, ţe díky tomuto postupu dochází k privatizaci obecních pozemků a udrţování situace, v níţ významné pozemky v Izraeli nejsou k dispozici všem jeho občanům. Zásadním problémem potom je, ţe výměna půdy v oblastech významných pro rozvoj za půdu v oblasti Galileje a Negevu převádí do vlastnictví JNF vhodné mnoţství půdy pro realizaci Územního plánu pro severní oblasti Izraele, jehoţ hlavním cílem je usadit stovky tisíc Ţidů na severu Izraele, kde mají tradiční demografickou převahu izraelští Arabové a také blokovat územní blízkosti arabských měst.151 Díky politice JNF, který svoji půdu pronajímá pouze ţidovským obyvatelům je tento plán velmi dobře uskutečnitelný. Další problém představuje vládní politika demolice nelegálních staveb v arabském sektoru a zjištění, ţe izraelské úřady jsou v dlouhodobém měřítku přísnější při vydávání stavebních povolení v arabských komunitách neţ v ţidovských, coţ znemoţňuje přirozený rozvoj a obnovu staveb. Tento postup opět souvisí s výše představeným bodem, kdy ILA a JNF mají právo rozhodovat o všech stavebních úpravách, které na jejich pozemcích probíhají. V případě, ţe dochází k výstavbě bez příslušných povolení, pak vláda demonstrativně tyto nelegální stavby odstraňuje. Jistá diskriminace arabských občanů pramení v mnoha případech z toho, ţe se například v Jeruzalémě jedná o lukrativní pozemky, které úřady hodlají po vypršení stávajících nájemních smluv pronajmout za vyšší sumy.152 Kromě omezování konkrétních arabských staveb jsou také zanedbávána arabská města jako celek, kdyţ je vlády běţně vynechávají ze zvláštních programů na podporu sociálního a ekonomického rozvoje izraelských měst.153 Problematika demolice nelegálních arabských staveb se také týká palestinských Arabů na Západním břehu, kde izraelské úřady pouţívají podobné postupy proti výstavbě nových budov v arabském sektoru. Izrael obvykle provádí demolice z důvodu toho, ţe byly stavby

149 Obecně to je Galilea a Negev. 150 Vývoj mechanismu včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu a ţádostí o jeho zrušení viz Adalah: The Jewish National Fund, on-line. 151 V oblasti Galileje je to asi 100 000 a v Negevské poušti 250 000 ţidovských osob. Viz např. U. S. Department of State: Israel and Occupied Territories Report on Human Rights Practices for 1997. 152 Weiner, J. R: The NGOs, Demolition of Illegal Building in Jerusalem and International Law, s. 14. 153 U. S. Department of State: Israel and Occupied Territories Report on Human Rights Practices for 2004, on- line text. 45 vybudovány bez povolení, avšak v praxi je pro palestinské Araby téměř nemoţné takové povolení v Izraelem kontrolovaných oblastech získat. Zatímco v rámci osadnické politiky je získání půdy a jakákoliv výstavba na ní ze strany Ţidů přednostně podporována. V závislosti na programech a smýšlení jednotlivých izraelských vlád se postupně vyvíjela osadnická politika, avšak oproti pásmu Gazy, na Západním břehu pokračovala i po roce 2005. Po jistém zmrazení procesu pokračuje od října 2010 výstavba ţidovských sídel na úkor palestinských Arabů v poměrně značné míře. S malou šancí na získání stavebního povolení pro palestinské Araby pak také souvisí nárůst nelegálních staveb a jejich následná demolice.154 Další prvek diskriminace Arabů se týká práva na zpětné získání majetku, který vlastnili před 1. arabsko-izraelskou válkou a který na základě Absentees Property Law získal stát.155 Po Šestidenní válce roku 1967 a obsazení východního Jeruzaléma a Západního břehu byl v roce 1970 přijat zákon umoţňující Ţidům, kteří po 1. izraelsko-arabské válce přišli o svůj majetek na těchto územích jej získat zpátky. Izraelští Arabové své nároky na majetek v těchto oblastech ale uplatňovat nemohli a dodnes nemohou. V roce 2009 přijatý reformní zákon o půdě umoţňuje, mimo jiné, převod pozemků uprchlíků a pozemků zabraných v průběhu let arabské komunitě ze státního vlastnictví do soukromého. Moţnost zpětně získat své pozemky je tímto zákonem omezena na maximální dobu 25 let do minulosti, čímţ se legislativně omezuje nárok na vrácení půdy zabrané do roku 1985. Důvod vymezení právě této doby je nasnadě – více neţ 99% půdy zkonfiskované izraelským a palestinským Arabům bylo zabráno do roku 1985, takţe automaticky ztrácejí veškerá práva na restituci.156 Palestinští Arabové na Západním břehu se navíc v otázce vlastnictví půdy potýkají s problémem spojeným s výstavbou bezpečnostní bariéry, která na řadě míst zasahuje mimo zelenou linii, coţ v podstatě znamenalo zabavení pozemků palestinských Arabů, kteří od nich zůstali odděleni touto stavbou střeţenou izraelskou armádou. Vlastnictví této své půdy musí prokazovat před izraelskými úřady, aby získali povolení pro vstup do těchto oblastí.157 Výstavba bariéry, zahájená v době Šaronovy vlády v roce 2002, přes veškerou kritiku, jíţ se jí dostává, opět pokračuje v současné době Netanjahuovy vlády.158 V oblasti vlastnictví půdy a bytové výstavby se v postupech izraelských úřadů dlouhodobě objevují diskriminační prvky namířené proti izraelským Arabům. Jak ukazuje

154 Human Rights Watch: World Report 2012: Israel/Occupied Paletinian Territories, s. 5-6. 155 Viz kapitola 4. 1. 1. 1948-1967: Přizpůsobení, s. 22-23. 156 Adalah: The Israeli New Land Reform, on-line text. 157 The Association for Civil Rights in Israel (ACRI): Shadow Report regarding Israel's consolidated tenth, eleventh, twelfth, and thirteenth periodic report to the UN Committee on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination (CERD), s. 15-18. 158 Human Rights Watch: World Report 2012: Israel/Occupied Paletinian..., c. d., s. 6. 46 nedávný vývoj, kdy Nejvyšší soud potvrdil pokračování mechanismu výměny půdy mezi ILA a JNF, kdy Fond postupně do svého vlastnictví získává větší mnoţství půdy v oblastech s demografickou převahou arabské populace, kterou si ale na základě jeho stanov nemohou Arabové pronajímat a jejich růst a rozvoj tak nemůţe pokračovat ve vhodných podmínkách, omezující a nerovnoprávný přístup k izraelským Arabům nemají političtí představitelé v úmyslu nějakým způsobem měnit.

5. 1. 2. Zákon o občanství a vstupu do Izraele159 Nejen izraelskými Araby vnímaný jako kontroverzní a diskriminační zákon byl přijat Knesetem dne 31. července 2003, jako roční přechodný dodatek k izraelskému občanskému zákonu160. Zákon byl přijat jako opatření namířené především proti palestinským Arabům z okupovaných území, kdyţ upírá moţnost získat izraelské občanství či status obyvatele Izraele Arabům pocházejícím z pásma Gazy nebo Západního břehu, kteří jsou v manţelském vztahu s Izraelci. Výjimku mají ti palestinští Arabové, kteří se identifikují se státem Izrael a jeho charakteristickou definicí a cíli a pokud oni sami nebo členové jejich rodiny podnikli konkrétní kroky k zajištění bezpečnostních, ekonomických či jiných pro stát významných záleţitostí. Procento takovýchto případů však bylo mizivé a jednalo se spíše o jistou omluvnou rétoriku ze strany izraelských úřadů. Po vypršení roční platnosti byla účinnost zákona prodlouţena nejprve o šest měsíců v srpnu 2004, a v únoru 2005 na dobu dalších čtyř měsíců. V květnu 2005 potom provedl izraelský ministerský výbor pro právní otázky úpravy a v platnost vešel dodatek k Zákonu, který umoţňoval získat občanství či status obyvatele palestinským muţům do 35 a ţenám do 25 let věku.161 Obhájci zákona tvrdí, ţe je zaměřen na předcházení teroristickým útokům a udrţení ţidovského charakteru Izraele právě omezením arabská imigrace. V podobě z roku 2005 byl zákon formulován v souladu se statistikami, které ukazují, ţe zapojení do teroristických útoků klesá s věkem. Tato změna v praxi znamenala zrušení omezení pro polovinu palestinských Arabů usilujících o získání občanství či statusu rezidenta na základě manţelství s Izraelci. Platnost zákona v roce 2006 potvrdilo rozhodnutí Nejvyššího soudu.

159 The Citizenship and Entry into Israel Law (Temporary Order)5763 – 2003, on-line text. 160 Zákony, které se zabývají občanským statusem, jsou Zákon o návratu, viz Law of Return 5710-1950, on-line text, Zákon o vstupu do Izraele, viz Entry to Israel Law 5712-1952, on-line text a Zákon o občanství, viz Citizenship Law 5712-1952, pro který se také pouţívá označení Nationality Law. 161Detaily k průběhu celé kauzy, k vývoji Zákona a prošetřování jeho slučitelnosti se Základními zákony, včetně jednotlivých stíţností a rozsudků viz Adalah: Ban on Family Unification, on-line. 47

Dne 21. března 2007 Kneset schválil nový zákon, který zachovává zákaz sloučení rodiny, kde jeden z manţelů je palestinský Arab pocházející z okupovaných území, a přidal navíc přísnější odmítnutí sloučení rodiny v případech, kdy jeden z manţelů je rezidentem nebo občanem Libanonu, Sýrie, Íránu nebo Iráku, tedy podle izraelského práva některého z nepřátelských států, nebo pochází z oblasti, která je definována izraelskými bezpečnostními silami jako potenciálně nebezpečná pro Izrael. Centrum pro práva arabské menšiny v Izraeli Adalah podalo v červnu 2007 stíţnost k Nejvyššímu soudu na nekompatibilitu tohoto zákona se Základními zákony Izraele. Soud několikrát zákon potvrdil, proti čemuţ se Adalah opětovně odvolával.162 Aktuální situace je taková, ţe dne 13. ledna 2012 Nejvyšší soud potvrdil platnost Zákona o občanství a vstupu do Izraele ve stávající podobě.163 Ačkoli tento zákon, ve všech svých předchozích i v aktuální podobě, teoreticky platí pro všechny Izraelce, ovlivňuje v podstatě pouze arabské občany Izraele, u nichţ je mnohem větší pravděpodobnost, ţe mají palestinského partnera neţ u ostatních Izraelců. Díky tomu je zákon obecně povaţován za diskriminační a Výbor OSN pro eliminaci rasové diskriminace opakovaně potvrzuje rezoluci, podle níţ Izrael tímto zákonem porušuje mezinárodní lidskoprávní smlouvy proti rasismu.164 Vedle samotné formulace Zákona o občanství a vstupu do Izraele je problematický jeho širší kontext, respektive otázka dalších izraelských zákonů týkajících se občanství. Jako velmi diskriminační vnímají izraelští a palestinští Arabové Zákon o návratu, který zaručuje všem Ţidům právo na návrat do původní vlasti a získání izraelského občanství na základě své náboţenské příslušnosti k judaismu. Zákon o návratu opět odráţí deklarovaný charakter státu Izrael jako ţidovského státu a zároveň neexistující izraelskou národnost. Izraelští a palestinští Arabové jsou potom znepokojeni tím, ţe osoby, které na území státu nikdy neţily, ani jejich předci s ním nemají ţádné osobní spojení, mohou v podstatě automaticky získat občanství. Ba co víc, díky prosazování zásady o nerozdělování rodin mají právo na imigraci do Izraele a zisk občanství i partner, děti a vnoučata Ţida, i kdyţ oni sami Ţidé nejsou165. Na jedné straně tedy rodiny rozdělené být nemohou, na straně druhé to nepředstavuje ţádný problém.

162 Adalah: Ban on Family Unification, on-line. 163 Adalah: Israeli Supreme Court Upholds Ban on Family Unification, on-line text nebo Amnesty International: Israeli Supreme Court ruling continues to tear families apart, on-line text. 164 CERD: Israel's Serious Breaches of its Obligations under the International Convention for the Elimination of Racial Discrimination, on-line text. 165 Viz Zákon o návratu, článek 4a, Law of Return 5710-1950, Article 4a Family Rights, on-line text. 48

Ačkoliv je tedy zákon kritizován nejen ze strany izraelských a palestinských Arabů, ale také mezinárodní prostředí jej odsuzuje jako diskriminační, nedávný vývoj případu ukázal, ţe při současném politickém nastavení v Izraeli nelze očekávat jeho zrušení.

5. 1. 3. Zastoupení na politických a soudních pozicích Ačkoliv jsou izraelští Arabové poslanci Knesetu jiţ od prvních voleb v roce 1949, aţ do konce devadesátých let minulého století tradičně trpěli nedostatečnou mírou politického zastoupení vzhledem k faktu, ţe tvoří asi 20% izraelské populace. Světlejší období představuje vláda Jicchaka Rabina, kdy po volbách v roce 1992 byli arabští zástupci dvou politických stran – Arabské demokratické strany166 a Hadash167 - které ve volbách uspěly, přizváni ke koaličnímu jednání. Ačkoliv díky podpoře arabských poslanců byla Strana práce schopna zajistit si většinovou převahu v Knesetu, jejich zapojení zůstalo pouze externího charakteru a součástí koalice se arabské strany nestaly. Přesto jejich významné postavení přineslo v době mírových jednání a uzavření obou dohod z Osla izraelským Arabům uţitek, kdyţ se k nim dostávalo nebývale velké mnoţství materiálních zdrojů, stejně jako finanční podpory.168 Po Rabinově zavraţdění se však situace vrátila k dlouhodobě typickému stavu, kdy se tento trend změnil aţ se začátkem nového milénia, kdy arabské politické strany postupně zvyšují své zastoupení v Knesetu. Přes dosahované volební úspěchy však mají arabští politici jen velmi malou moţnost ovlivňovat legislativní proces a dostupnost politické moci je pro ně stále zanedbatelná, coţ v důsledku znamená, ţe mají jen velice malou, v praxi v podstatě ţádnou, moţnost ovlivnit status izraelských Arabů ve společnosti či způsob, jak je k nim ze strany většinové společnosti přistupováno. V osmnáctém Knesetu sestaveném v roce 2009 je ze 120 křesel celkem 13 obsazeno arabskými poslanci. Vzhledem k demografickému sloţení populace se stále jedná o nedostatečnou reprezentaci, i kdyţ je počet současných arabských poslanců historicky nejvyšší. Navzdory tomuto faktu je však Netanjahuova vláda od zahájení svého funkčního období v únoru 2009 typická eskalací proti-arabských zákonů na všech úrovních. Centrum pro obhajobu práv izraelských Arabů Mossawa představilo v roce 2009 zprávu, v níţ obvinilo Kneset z rostoucí diskriminace Arabů s odvoláním na sedmdesáti pěti procentní

166 Strana byla zaloţena roku 1988, od roku 1996 je součástí Sjednocené arabské kandidátky. Více viz Israeli Knesset: Arab Democratic Party, on-line text. 167 Hadash je ţidovská a arabská socialistickáfronta, která se stala následovnicí komunistické strany Rakah před volbami v roce 1977. Více viz Israeli Knesset: Hadash, on-line text. 168 Kenig, O.: The Political Representation of Israel's Arab Minority: The Challenge of Marginality and the Dilemma of Influence versus Protest, s. 6. 49 nárůst diskriminačních a rasistických zákonů předloţených v Knesetu v roce 2009. Zatímco v roce 2007 bylo moţné 11 předkládaných návrhů zákonů označit za diskriminační či dokonce rasistické, v roce 2008 to bylo předloh 12, kdy tedy zůstával stejně nastavený trend, a výrazný skok znamenal rok 2009, kdy si označení jako diskriminační získalo celkem 21 legislativních návrhů.169 Adalah potom uvádí, ţe do června 2011 bylo navrţeno celkem 23 diskriminačních zákonů a o pěti z nich je potom moţné hovořit jako o vyloţeně rasistických vůči izraelským Arabům.170 Mnoho z nových zákonů se snaţí kriminalizovat politickou činnost izraelských Arabů nebo poţadovat loajalitu k definici Izraele jako ţidovského státu. Jiné usilují o upevnění segregace a kontroly půdy.171 Zákony obracejí občanská práva ve spíše podmíněná privilegia neţ automaticky přiznávané nároky, podrývají moţnost arabských občanů Izraele a jejich parlamentních zástupců podílet se na politickém ţivotě země a poskytují zvýhodnění ţidovským občanům v přidělování státních prostředků. Zvláště znepokojující je potom fakt, ţe některé z právních předpisů se zdají být navrţeny tak, aby obcházely nebo prakticky rušily rozhodnutí Nejvyššího soudu, která zajišťují ochranu základních občanských práv.172 Tato legislativa se také přímo či nepřímo dotýká palestinských Arabů na okupovaných územích. Především v otázce vlastnictví půdy a její restituce, kdyţ na základě dodatku k The Land (Acquisition for Public Purposes) Ordinance (1943), není moţné ţádat o vrácení pozemků zabavených dříve neţ před dvaceti pěti lety. Většina půdy původně patřící palestinským Arabům však byla zabavena před touto stanovenou dobu a podle novelizace Zákona je tak právo na vrácení majetku promlčené173. Další oblastí je trestní právo, kde došlo ke zdvojnásobení moţné doby zadrţení osob podezřelých ze spáchání trestných činů týkajících se bezpečnosti bez rozhodnutí soudce na 96 hodin. Soudy také mohou podezřelé zadrţovat aţ 20 dní oproti původním 15 bez prokázání viny. Ačkoliv je znění tohoto zákona

169 Hussain, M. (ed.): SHADOW REPORT United Nations Committee Against All Forms of Racial Discrimination, s. 6-17. 170 Jedná se o zákony prokazující loajalitu státu Izrael navrhované v první řadě stranou Jisra´el Bejtejnu a jejím předsedou Avigdorem Libermanem. Konkrétně se jedná o zákony: 1. zakazující bojkotování vládní osidlovací politiky okupovaných území, 2. pokud byli poslanci souzeni za zločiny, jejichţ trestní sazby přesahuje pět let, ztrácejí nárok na penzi, 3. zakazující označování 1. izraelsko-arabské války ze strany Arabů za katastrofu, 4. o zrušení občanství a sociálních práv lidí odsouzených za terorismus a špionáţ, 5. upřednostňování zájemců o zaměstnání v izraelské státní sluţbě, kteří absolvovali vojenskou nebo státní sluţbu před těmi, kteří nevěnovali ţádný čas svému státu. Viz např. Adalah: New Discriminatory Laws and Bills in Israel, s. 6-9. 171 JNews: Israel’s attitudes to Arab citizens are a measure of its approach to peace and democracy, say Arab MKs, on-line text. 172 Adalah: New Discriminatory Laws and Bills..., c. d., s. 1. Zde také přehled a popis navrhovaných 23 zákonů včetně odkazů na jejich plné znění. 173 Israeli Knesset: Amendment (2010) to The Land (Acquisition for Public Purposes) Ordinance (1943), on-line text. 50 obecné, kvůli moţnému spáchání trestných činů proti bezpečnosti jsou tradičně ve výrazně vyšší míře vyšetřováni izraelští a palestinští Arabové.174 Pozoruhodným faktem je, ţe ačkoliv se počet arabských poslanců v parlamentu zvoleném v roce 2009 sníţil pouze o jeden mandát oproti sloţení sedmnáctého Knesetu, jejich schopnost zabránit prosazování proti-arabské legislativy se oslabila značně. Důleţité pro hodnocení míry vlivu arabských zástupců na politických postech tedy není jejich počet v Knesetu, který i přes svůj růst zůstává dlouhodobě podhodnocen, ale celkové naladění společnosti, které se odráţí ve výsledku voleb a v následném rozloţení mandátů v rámci politického spektra, kterému v současné době dominuje pravice.175 Výrazný nárůst podpory strany Jisra´el Bejtejnu, která ve volbách v roce 2009 představila silně proti-arabský program, ukazuje na neustále se zhoršující trend ve vzájemných vztazích ţidovské a arabské populace. Vyšší míra zastoupení izraelských Arabů na pozicích v legislativě tedy v současnosti nepředstavuje ţádný posun k moţnému zlepšení pozice arabské populace v rámci izraelské společnosti či překonání diskriminačních tendencí. Za poměrně důleţitý moment je povaţováno jmenování dvou arabských ministrů do funkce. V roce 2001 byl Salah Tarif jmenován členem kabinetu Ariela Šarona jako ministr bez portfeje.176 V roce 2007 se stal prvním muslimským arabským členem vlády Raleb Majadele, nejprve jako ministr bez portfeje a později získal resort pro vědu, kulturu a sport.177 Jmenování Majadeleho do funkce bylo kritizováno jako snaha o zakrytí diskriminačních postojů a politik Izraele vůči izraelským Arabům. Objevily se dokonce názory, ţe jeho jmenování do funkce můţe ohrozit ţidovský charakter státu. V roce 1999 byl po dobu devíti měsíců Abdel Rahman Zuabi prvním Arabem působícím u izraelského Nejvyššího soudu. V roce 2004 se pak Salim Joubran stal prvním soudcem jmenovaným na celé funkční období178. Jako třetí zástupce izraelských Arabů se o post soudce Nejvyššího soudu uchází George Karra, který byl nominován v prosinci 2011.179

174 Israeli Knesset: Criminal Procedure Law (Suspects of Security Offenses) (Temporary Order) (Amendment No. 2) (2010), on-line text. 175 Izraelským specifikem je dělení politického spektra na pravicově a levicově orientované strany z hlediska jejich přístupu k palestinským Arabům a řešení izraelsko-palestinského konfliktu celkově. Tradičně pravice zastává tvrdší postup vůči palestinským Arabům a důsledné prosazování bezpečnostních opatření. Současná koaliční pravicová vláda v Izraeli tuto klasifikaci zcela potvrzuje. 176 Israel Ministry of Foreign Affairs: Saleh Tarif, on-line text. 177 Alon, G. – Khoury, J. – Mualem, M.: Cabinet okays appointment of Majadele as first Arab minister, on-line text. 178 Jewish Virtual Library: Salim Joubran, on-line text. 179 George Karra je známý jako soudce, který odsoudil bývalého izraelského prezidenta Mošeho Kacava v březnu 2011 na 7 let vězení za dva prokázané případy znásilnění a sexuální obtěţování dalších ţen. Případ viz 51

Zastoupení izraelských Arabů na vyšších pozicích v politice a soudnictví je obecně poddimenzované a arabští reprezentanti na jednotlivých postech nedisponují reálnými moţnostmi ovlivnit status své menšinové komunity a zabránit pokračování či dokonce posilování diskriminačních postojů a politik proti ní namířených.

5. 1. 4. Úřední jazyky arabština a hebrejština Ačkoliv arabská menšina tvoří pětinu obyvatel státu Izrael, arabština byla po dlouhou dobu vnímána jako jazyk, kterým se dorozumívá pouze tato komunita a pro jakoukoliv formu úředního styku je nutná znalost hebrejštiny. Vzhledem k tomu, ţe izraelští Arabové nejsou vnímáni jako národnostní skupina, jejich nárok na důsledné pouţívání arabštiny jako úředního jazyka byl dlouho ze strany administrativních orgánů zanedbáván, důsledná dvojjazyčnost panovala pouze u případů explicitně nařízených zákonem, jako jsou například varování na nebezpečných chemikáliích. V dalších oblastech, s nimiţ obyvatelstvo přichází prakticky do kaţdodenního styku jako je znění zákonů, informace, bezpečnostní pokyny či místopisná označení, bylo i přes deklarovaný závazek hned po vzniku státu Izrael pouţití arabštiny poměrně dlouhou dobu zanedbáváno. To se zásadně změnilo po sérii rozsudků z 90. let minulého století završených v listopadu 2000 rozhodnutím Nejvyššího soudu, které zavádělo mnohem širší vyuţití arabštiny, i na, řekněme, kaţdodenní záleţitosti.180 V současné době je zákonem zaručeno právo arabské populace na informace v arabštině, takţe některé části vysílání veřejnoprávní televize musí být v arabštině či do arabštiny přeloţené. Bezpečnostní předpisy na pracovních místech, kde je vyšší počet arabských pracovníků, musí být v arabštině. Dále pak informace o léčivých přípravcích musí být také v arabštině. V neposlední řadě zákon zaručuje poskytnutí veškerých informací ohledně voleb v arabštině. Státní zákony jsou i nadále publikovány v hebrejštině, případně v arabských a anglických překladech. Zveřejnění zákona v hebrejštině v úředním věstníku je povaţováno za dostačující pro jeho vstup v platnost. Nedostupnost arabského překladu lze pouţít jako právní obhajobu pouze tehdy, pokud obţalovaný prokáţe, ţe nebyl schopen pochopit smysl zákona správným způsobem. Arabština se dnes také běţně pouţívá pro označování ulic a většina značení na silnicích je dnes trojjazyčná (hebrejsky, arabsky, anglicky).181

např. BBC: Israel ex-President Moshe Katsav found guilty of rape, on-line text. Ke Karrově nominaci viz např. Zarchin, T.: Judge who convicted Moshe Katsav joins race for Supreme Court seat, on-line text. 180Rozsudek případu číslo 4112/99, on-line text. 181 Spolsky, B. – Shohamy, E.: National Profiles of Languages in Education: Israel: Language Policy, s. 1-2. 52

Hebrejština nadále zůstává standardním jazykem pro komunikaci na pracovištích s výjimkou těch, která jsou uvnitř arabské komunity. V arabských komunitách se na státních školách vyučuje v arabském jazyce podle speciálně upraveného studijního plánu, který zahrnuje povinné studium hebrejštiny jako cizího jazyka od 3. ročníku výše.182

5. 1. 5. Izraelské národní symboly a Den nezávislosti Mezi některými arabskými politiky se objevily návrhy na zváţení podoby izraelské vlajky a národní hymny. Jejich argumenty jsou namířeny proti ţidovské exkluzivitě obou státních symbolů, kdyţ Davidova hvězda je výhradně ţidovským symbolem a Hatikva nereprezentuje arabské občany, protoţe mluví o touze ţidovského národa k návratu do jejich vlasti.183 Monitorovací komise pro arabské občany Izraele a Národní komise vrchních představitelů arabských místních orgánů v Izraeli v roce 2006 uvedly, ţe izraelský právní řád obsahuje řadu klíčových zákonů, které produkují a posilují nerovnost mezi Araby a Ţidy v Izraeli. Oficiální rozdělení se pak neomezuje pouze na symboly, ale zasahuje i hlubší právní otázky týkající se všech izraelských Arabů, kdy definice Izraele jako ţidovského státu vytvořila pevnou ideologickou bariéru bránící získání úplné rovnosti pro arabské občany Izraele. Izrael se pokusil vytvořit novou identitu na základě loajality vůči státu, kdy ale pro izraelské Araby a udrţování jejich specifické identity nenastavil ideální pozici.184 Oslavy Dne nezávislosti v Izraeli tradičně probíhají velmi bouřlivě a jedná se o skutečně významnou událost pro ţidovské obyvatelstvo. Arabští obyvatelé vnímají tento svátek poněkud rozpačitě a rozpolceně a odráţí se tady opět rozpor mezi jejich občanskou a národnostní identitou. Arabská kritika oslav Dne nezávislosti tak znovu vznáší argument na jednostranné vnímání tohoto dne a představovaný výklad, jak je nutno jej chápat, který také přispívá k rozdělení izraelské společnosti. Rozhodnutí, zda se izraelští Arabové, či města s výraznou arabskou většinou do oslav zapojují, pak ovlivňuje stav jejich balancování mezi arabskou a izraelskou identitou.185

182 Spolsky, B. – Shohamy, E.: National Profiles of Languages in Education:..., c. d., s. 3-6. 183 Text hymny a zobrazení státní vlajky a znaku viz např. Jewish Defence League: HATIKVA (Naděje) – Izraelská hymna, on-line text. 184 The National Committee for the Heads of the Arab Local Authorities in Israel: The Future Vision..., c. d., s. 7- 9. 185 Například v lednu 2008, starosta města Shefa-'Amr, Ursan Jásín, oznámil, ţe se město zapojí do oslav 60. výročí nezávislosti Izraele. Argumentoval tím, ţe 40 000 obyvatel Shefa-´Amr jsou občany státu, součástí Izraele, a proto se zapojí do oslav. Místní občané nechtějí vychovávat své děti v nenávisti ke státu a chtějí ţít v poklidném souţití se svými ţidovskými obyvateli. Viz Roffe-Ofir, S.: „Arab town plans big celebration for Israel's Independence Day“, on-line text. Tento postoj arabských měst či Arabů lze však označit za poměrně výjimečný. 53

5. 1. 6. Smíšená manţelství Pro všechny náboţenské komunity ţijící v Izraeli funguje vlastní jurisdikce jejich náboţenských autorit. Historicky je na jakoukoliv formu náboţensky smíšeného manţelství nahlíţeno jako na neţádoucí a ţidovští náboţenští představitelé se při tomto vnímání odkazují přímo na Talmud, který mezináboţenské sňatky zakazuje186. Případy smíšených arabsko-ţidovských manţelství pak vyvolávají ve společnosti obzvláště výrazné emoce. Výzkum veřejného mínění z roku 2007 dokonce prokázal, ţe více neţ polovina izraelských Ţidů povaţuje takovýto sňatek za srovnatelný s národní zradou. Existuje řada občanských iniciativ, které usilují o zabránění ţidovským ţenám scházet se s arabskými muţi.187 Takovéto páry jsou potom v ţidovské společnosti diskriminovány a vykořeněny z ţidovské i arabské populace. Reakce na případy smíšených manţelství tak dobře demonstrují vzájemné vztahy mezi oběma hlavními komunitami, které zůstávají i v dnešních dnech typické vzájemným nepřátelstvím.

5. 2. Socio - ekonomický status Také v ekonomickém sektoru můţe být postavení izraelských Arabů charakterizováno jako sekundární. Nerovnost v rozdělování veřejných prostředků v rámci ţidovské a arabské populace a rozsáhlá pracovní diskriminace vytvářejí výrazné ekonomické překáţky pro arabské občany Izraele. Na druhé straně ale skupina Minorities at Risk (MAR) uvádí, ţe i přes zjevnou a prokazatelnou diskriminaci je ekonomická situace izraelských Arabů relativně lepší ve srovnání s Araby v okolních státech.188 Oproti tomu však Asociace pro rozvoj občanské rovnosti v Izraeli uvádí, ţe 45,9% arabských rodin ţije pod hranicí chudoby v Izraeli, zatímco mezi Ţidy je to jen 14,7%, coţ poukazuje na diskriminační přístup k arabským občanům.189 Převaţujícím prvkem ekonomického vývoje arabské komunity po roce 1949 byla transformace z převáţně rolnické zemědělského obyvatelstva na dělnickou průmyslovou

186 Tento výklad je však nejednoznačný a dlouhodobě se vedou diskuze o základu zákazu mezináboţenských manţelství v Talmudu. 187 Například v největší jeruzalémské residenční čtvrti Pisgat Zeev začali ţidovští muţi drţet hlídky, aby zabránili ţidovským ţenám navazovat vztahy s arabskými muţi. Ve městě Petah Tikva byla zřízena telefonní linka, na níţ psychologové poskytují poradenské sluţby rodinám a přátelům ţidovských dívek, které se scházejí s arabskými muţi. Město Kirjat Gat zahájilo kampaň ve školách, aby varovalo ţidovské dívky před navazováním vztahů s místními beduínskými muţi. Viz Cook, J.: „Israeli drive to prevent Jewish girls dating Arabs“, on-line text. 188 MAR: Assessment for Arabs in Israel, on-line text. 189 Haider, A. (ed.): The Equality Index of Jewish and Arab Citizens in Israel, s. 60. 54 pracovní sílu. Tento přerod proběhl v několika etapách. První období do roku 1967 bylo charakterizováno procesem proletarizace. Od roku 1967 začal být zvolna podporován hospodářský rozvoj arabské populace a začala se rozvíjet arabská vyšší třída. Ve třetím období od roku 1980 je moţno sledovat rozvoj ekonomického a industriálního potenciálu v rámci komunity.190 Přesto se jednalo o rozvoj dosahující niţší úrovně v rámci státu Izrael a úřady nevykazovaly snahu výrazně podporovat či finančně dotovat rozvoj arabské ekonomiky. Radikální změny v izraelské ekonomice tedy přinesl rozvoj zaloţený na technologiích a průmysl, došlo k úpadku tradičních odvětví, ústupu sociálního státu, sníţení veřejného sektoru a absenci vládní politiky, coţ výrazně přispělo k marginalizaci arabského obyvatelstva v izraelské ekonomice.

5. 2. 1. Zaměstnanost Dlouhodobě Arabové tvoří asi 11% pracovní síly, i kdyţ zastupují 20% procent celkové izraelské populace. Arabští pracující si také vydělají asi 70% celkové průměrné mzdy. Rovněţ průměrný příjem na obyvatele v rámci arabské komunity je niţší neţ u většinové společnosti, coţ je způsobeno tím, ţe průměrný věk je niţší a mladí lidé obecně vydělávají méně, podíl pracujících ţen je niţší a velikost arabských rodin je většinou vyšší, takţe i v případě, ţe příjmy arabských obyvatel jsou ve stejné výši jako těch ţidovských, v přepočtu na jednotlivce nejsou srovnatelné.191 Jistý zlom ve státní politice představuje rok 2006, kdy vláda kategorizovala všechny arabské komunity v zemi jako třídu a oblastí rozvoje, coţ je opravňuje k daňovým zvýhodněním. Tímto zařazením vláda vyzvala k investicím do arabského sektoru – průmyslu a rozvoji turismu. Dále se pak vláda rozhodla zřídit fond pro pomoc s rozvojem podniků arabské komunity, jenţ po dobu deseti let disponuje částkou 160 milionů nových izraelských šekelů (NIS) a kde mohou arabští vlastníci firem ţádat o příspěvek aţ do výše 4 mil. NIS. Do tohoto fondu pak přispívají soukromí investoři.192 Zpráva Freedom House z počátku roku 2006 uvedla, ţe 53% chudých rodin v Izraeli jsou Arabové. Organizace také identifikovala jako jeden ze zdrojů arabské diskriminace v ekonomickém sektoru neabsolvovanou základní vojenskou sluţbu, díky čemuţ nejsou izraelští Arabové způsobilí k řadě finančních výhod, jako jsou stipendia a úvěry na bydlení. Podobně také moţnost získat lukrativnější zaměstnání se automaticky sniţuje, pokud

190 Kodmani-Darwish, B.: La Diaspora Palestinienne, c. d., s. 147. 191 Haider, A. (ed.): The Equality Index of Jewish and Arab Citizens in Israel, s. 49. 192 Eichner, I.: „Financial benefits for Arab communities“, on-line text. 55 izraelský občan neabsolvoval sluţbu v armádě.193 Vládou ospravedlňovaná ohleduplnost vůči arabským obyvatelům a jejich vazbě na arabskou populaci všeobecně, která byla oficiálním důvodem nezavedení povinné sluţby v armádě pro izraelské Araby, tak ale vzhledem ke vnímání této povinnosti v rámci většinové izraelské společnosti jako loajality vůči státu projevené vlastním příspěvkem k jeho bezpečnosti, sniţuje jejich šance na řadu běţně dostupných občanských nároků a výhod. Nezaměstnanost izraelských Arabů se v posledních letech pohybuje okolo 16% oproti 9% ve zbytku obyvatelstva. Ze 40 měst s nejvyšší nezaměstnaností v Izraeli je 36 arabských. Problémy se získáváním zaměstnání jsou připisovány niţší úrovni vzdělání arabských ţadatelů o práci oproti ţidovským, nedostatečnému mnoţství pracovních příleţitostí v okolí arabských měst, diskriminaci ze strany ţidovských zaměstnavatelů a konkurenci levných pracovních sil ze zahraničí především v oboru stavebnictví a v zemědělství. Výrazný podíl na celkově vyšší arabské nezaměstnanosti má nezaměstnanost ţen, zatímco nezaměstnanost Arabů je srovnatelná s Ţidy, Arabek je naopak zaměstnáno pouze 17%. Díky tomu se arabská zaměstnanost udrţuje pod 70% izraelského průměru.194 Otázku nezaměstnanosti se vláda rozhodla řešit tak, ţe v březnu 2010 schválila pětiletý plán rozvoje arabského sektoru s cílem zvýšit dostupnost pracovních míst, zejména pro ţeny a akademiky. Plán byl navrţen tak, aby v jeho rámci bylo do roku 2014 vytvořeno 15.000 nových pracovních míst především pro osoby s vysokoškolským vzděláním.195

5. 2. 2. Školství a vzdělávání Izraelská vláda řídí a financuje většinu škol působících v zemi, dokonce včetně většiny těch vedených soukromými organizacemi. Národní vzdělávací systém má dvě hlavní větve – s hebrejštinou nebo arabštinou jako vyučovacími jazyky. Učební osnovy jsou pro oba systémy téměř totoţné v matematice, přírodních vědách a angličtině a odlišují se ve vědách humanitních. Další odlišnost pak spočívá v tom, ţe zatímco je hebrejština vyučována jako druhý jazyk v arabských školách uţ od třetí třídy základní školy a je z ní povinně skládána zkouška pro přijetí na vysoké školy, v opačném případě jsou vyučovány pouze základy arabštiny, a to obvykle od 7. do 9. třídy. Rozdělení vzdělávacího systému podle vyučovacího

193 Freedom House: Israel, on-line text. 194 Šamir, S.: The Arabs in Israel – Two Years after the Or Commission Report, s. 16-18. Přesná data viz příloha č. 6, s. 96-97. 195 Etzion, I.: Bringing Israeli Arabs into high-tech, on-line text. 56 jazyka funguje od mateřské školy aţ do konce střední školy, na univerzitní úrovni se pak obě větve slévají do jednoho systému, který operuje převáţně v hebrejštině a angličtině.196 V roce 2001 popsala organizace Human Rights Watch ve své hodnotící zprávě vládou řízené arabské školy jako zcela odlišný svět od škol ţidovských. Organizace odhalila výrazné rozdíly téměř ve všech aspektech vzdělávacího systému a školství.197 Charakteristickými prvky arabských škol jsou přeplněnost, nedostatek personálu, špatná struktura budov, které jsou nedostatečně udrţované, nebo prostě nejsou k dispozici v blízkosti bydliště, školy disponují menším mnoţstvím vybavení a nabízejí méně vzdělávacích příleţitostí. V arabských školách také chybí na 5000 učeben vzhledem k počtu dětí, takţe se běţně vyučuje v nedostatečně velkých, přeplněných místnostech.198 Počet arabských škol je celkově nedostačující a v některých případech jsou děti nuceny dojíţdět poměrně daleko do nejbliţší školy. Také celkové vybavení škol, ať uţ se jedná o knihovny, počítačové učebny nebo laboratoře pro přírodní vědy je často nedostačující a omezené ve srovnání se školami ţidovskými. Tyto problémy se týkají všech typů škol, počínaje mateřskými. Kombinace těchto faktorů má potom za následek předčasné či neúspěšné ukončení školní docházky, které je v případě arabské populace vyšší asi dvakrát oproti ţidovskému (12% vs. 6%).199 Vládní politika, která zakazuje výstavbu školních budov v některých arabských komunitách, nutí izraelské Araby se stěhovat, aby zajistili svým dětem základní právo na vzdělání, které jim vláda sice neupírá, nicméně ani nijak nepřispívá k jeho snadnému dosahování.200 Vzdělávací systém klade nedostatečný důraz na vzdělávání učitelů pro arabské školy a vydává méně finančních nákladů na další vzdělávání jiţ vystudovaných arabských učitelů. Finanční zvýhodnění pro kantory pracující ve zvláště znevýhodněných oblastech, jako je například Negev, jsou niţší neţ u ţidovských učitelů vyučujících v oblastech označovaných jako problémové. Vzdělávání učitelů v oblasti speciální pedagogiky je také nedostačující, přestoţe se mezi izraelskými Araby vyskytuje vyšší počet dětí s postiţením. Ministerstvo školství poskytuje méně finančních prostředků na integraci, speciální vzdělávací sluţby a speciální školy obecně pro arabské děti neţ pro ţidovské. Arabské speciální školy se také

196 Coursen-Neff, Z.: „DISCRIMINATION AGAINST PALESTINIAN ARAB CHILDREN IN THE ISRAELI EDUCATIONAL SYSTEM“, s. 104-105. 197 Human Rights Watch: Second Class: Discrimination Against Palestinian Arab Children in Israel's Schools – Summary, on-line text. 198 Haider, A. (ed.): The Equality Index of Jewish and Arab Citizens..., c. d., s. 41, 44. 199 Coursen-Neff, Z.: „DISCRIMINATION AGAINST PALESTINIAN ARAB CHILDREN..., c. d., s. 102. 200 Human Rights Watch: Second Class: Discrimination Against Palestinian Arab Children in Israel's Schools, s. 58. 57 potýkají s nedostatkem kvalifikovaných odborníků, jako například psychologů a logopedů. Vzhledem k nedostatečnému počtu škol často dochází k situaci, kdy v zemi existuje jen jediná škola pro děti s určitým zdravotním postiţením, takţe děti musejí denně absolvovat dlouhé vzdálenosti nebo navštěvovat ţidovské školy, pokud jsou k dispozici, které ale nejsou určeny pro vzdělávání izraelských Arabů.201 Arabští studenti studují podle vládou předepsaných osnov, které jsou v podstatě arabským přepisem osnov v hebrejštině, kde navíc společné předměty jsou formovány bez příspěvku Arabů. Vláda věnuje nedostatečné zdroje na rozvoj předmětů specifických pro arabské vzdělávání. Osnovy pro speciální školy aţ do roku 2000 neexistovaly vůbec, takţe učitelé vyučovali podle standardních osnov, které se snaţili zjednodušovat. Učební osnovy často obsahují pro Araby cizí a nedůleţité věci, jako je studium ţidovských náboţenských textů v lekcích hebrejštiny, kdy znalost jejich obsahu je součástí maturitní zkoušky.202 V roce 2005 Monitorovací výbor pro arabské školství uvedl, ţe izraelská vláda v průměru vydá 192 amerických dolarů (USD) ročně na arabského studenta, zatímco na ţidovského se vynaloţená částka pohybuje okolo 1100 USD za rok. Arabští pedagogové dlouhodobě vyjadřovali a vyjadřují nesouhlas se zavedenou rozpočtovou diskriminací. Studie zveřejněná Hebrejskou univerzitou v srpnu 2009 potvrdila, ţe izraelské ministerstvo školství diskriminuje Araby především v přidělování zvláštní finanční pomoci pro studenty ze sociálně slabších poměrů, kdy arabští studenti středních škol dostávají v průměru pětkrát niţší státní finanční podporu ve studiu neţ ţidovští středoškoláci. Podle studie má tento problém původ ve způsobu přerozdělování financí, kdyţ jsou finanční prostředky nejprve rozděleny na části pro arabský a ţidovský školský systém na základě počtu jejich ţáků a studentů a posléze jsou finance rozděleny mezi potřebné studenty. Vzhledem k tomu, ţe jejich počet v arabském sektoru je výrazně vyšší, je částka přidělená kaţdému jednotlivci logicky niţší.203 Jistá forma diskriminace se objevuje i v případě vysokých škol, kdy zastoupení izraelských Arabů v orgánech univerzit a ve studentských organizacích, stejně jako vysokoškolsky vzdělaných osob na vyšších pozicích v podnikání je značně podprůměrné. Z 5000 pozic na univerzitách je jen asi 70 obsazeno Araby. Často se také potýkají s problémem najít práci odpovídající jejich vzdělání.204 Mnoţství arabských studentů na univerzitách je také niţší vzhledem k tomu, ţe studium je placené, a jak bylo uvedeno

201Human Rights Watch: Second Class: Discrimination Against..., c. d., s. 84-89. 202Tamtéţ, s. 99-104. 203 Kashti, O.: „Israel aids its needy Jewish students more than Arab counterparts“, on-line text. 204 Haider, A. (ed.): The Equality Index of Jewish and Arab Citizens..., c. d., s. 45. 58 výše, Arabové se obecně potýkají s problémem menších příjmů a niţší podporou ze strany státu. Dalším prvkem, s jehoţ kritikou je moţné se poměrně často setkat v prostředí arabských akademiků, je povinnost absolvovat psychometrický vstupní test205 pro přijetí na vysokou školu, v němţ arabští studenti jiţ od roku 1982 dosahují stabilně výrazně horších výsledků neţ ţidovští studenti. Předkládaná argumentace hovoří o tom, ţe psychometrický test je kulturně předpojatý a tedy svojí formou a obsahem neumoţňuje arabským studentům uspět.206 Diskriminace na všech úrovních vzdělávacího systému z něj úměrně s vyšším stupněm vyřazuje více arabských dětí, které musejí od mateřské školy aţ po univerzity překonávat překáţky systému, se kterými se ţidovské děti vypořádávat nemusejí. V kaţdé fázi tak vzdělávací systém vyloučí více arabských neţ ţidovských studentů.207 Diskriminace v tomto sektoru je dána jiţ jeho samotným nastavením, kdy jsou důsledně udrţovány dvě linie školského systému, jejichţ hranice jsou takřka neprostupné. Argumentace udrţování vlastních arabských škol pro arabské děti, kde má jejich vzdělávání v jistých ohledech specifický charakter s ohledem na jejich komunitu představuje zdánlivě vhodnou politiku státu a dodrţování kolektivních práv arabské menšiny. Nevysvětluje ovšem, proč jsou arabské školy státem podporované v mnohem menší míře a především pak, proč je při existující svobodě vzdělání pro Araba prakticky nemoţné navštěvovat ţidovskou základní či střední školu.

5. 3. Sluţba v armádě Izraelští arabští občané na rozdíl od ţidovských občanů nemusejí absolvovat povinnou základní vojenskou sluţbu. Oficiální odůvodnění přednesené ministerstvem zahraničních věcí jiţ v roce 1948 odkazuje na ohleduplnost vůči Arabům a snahu nepostavit je tváří v tvář v boji jiným Arabům, kdyţ je Izrael prakticky neustále ve válce s okolními arabskými zeměmi.208 Argumentace je tedy postavena na kulturním a nacionálním specifiku izraelských Arabů. Lze u ní však nalézt dva nedostatky. Prvním z nich je, jak jiţ bylo v práci několikrát zopakováno, nerozlišování arabské komunity jako národnostní skupiny a menšiny, jímţ státní

205 Jedná se o standardizovaný test, který univerzity v Izraeli vyuţívají jako přijímací zkoušku. Test zahrnuje tři oblasti: matematiku, jazykové uvaţování a anglický jazyk. Realizuje jej Izraelský národní institut pro testování a hodnocení (NITE). Test je moţno absolvovat v hebrejštině, arabštině, ruštině, francouzštině či španělštině, v pěti různých termínech. Výsledky testu jsou platné k přijetí na univerzitu po dobu sedmi let. Viz NITE: Psychometric Entrance Test, on-line. 206 Cook, J.: „Israel’s Arab students cross to Jordan - Academic hurdles block access to universities“, on-line text. 207 Human Rights Watch: Second Class: Discrimination Against Palestinian Arab Children in Israel's Schools – Summary, on-line text. 208 Viz kapitola 5. 1. Právní a politický status, s. 42-43. 59 představitelé obhajují nepřiznání práv nacionálních menšin izraelským Arabům. V otázce nevyţadované povinnosti slouţit v armádě si však stát odporuje ve své rétorice a právě národnostními aspekty se ohrazuje. Zadruhé potom je moţno konstatovat, ţe národnostní specifikum v argumentaci pod sebou skrývá spíše obavu z loajality Arabů vůči státu Izrael a moţnou zradu v průběhu konfliktu, coţ nemohl a nemůţe establishment za ţádnou cenu riskovat. Jedná se tedy o zcela pragmatický krok ze strany izraelských politických představitelů pramenící z nedůvěry. S ohledem na historický vývoj a vyšší míru palestinizace izraelských Arabů po roce 1967 a jejich rostoucí sebeidentifikaci s palestinskými Araby po roce 2000 se tato nedůvěra utvrdila a plány na moţné zavedení povinné vojenské sluţby pro arabskou populaci se neobjevily. Ani mezi Araby se takovéto snahy neobjevují. Hlavním problematickým bodem v případě sluţby v armádě není sluţba samotná, ale její konsekvence pro další sféry občanského ţivota. Vzhledem k důrazu, který je na sluţbu v armádě kladen, znamená její neabsolvování řadu komplikací v dalším ţivotě. Kromě běţně uváděné moţnosti získat lépe placené zaměstnání, úvěr v bance či státní podporu v nejrůznějších oblastech představila organizace Human Rights Watch další prvek, který diskriminuje izraelské Araby, respektive jejich děti. Vzhledem k vládním úsporám došlo v roce 2002 ke škrtům ve vyplácení přídavků na děti, kdy osoby, které neabsolvovaly základní vojenskou sluţbu, ztratily nárok na tuto podporu. Ačkoliv se tyto škrty vztahují i na děti z ultra-ortodoxních ţidovských rodin, jejichţ rodiče také neslouţí v armádě209, jedná se opět o omezující postup pouze vůči Arabům, protoţe ultra-ortodoxní Ţidé dostávají

209 Osvobození od povinné vojenské sluţby pro ultra-ortodoxní Ţidy řešila Talova komise jmenovaná dne 22. srpna 1999. Na základě jejích doporučení byl potom dne 23. července 2002 přijat Knesetem dočasný zákon, Talův zákon, jenţ vyţaduje znovuschválení kaţdých 5 let a který umoţňoval studentům ješivy odloţit základní sluţbu v armádě. Ultra-ortodoxní studenti mohli odloţit tuto povinnost aţ do věku 22 let, kdy měli další rok na rozmyšlenou, zda absolvují zkrácenou 16-ti měsíční vojenskou sluţbu nebo roční neplacenou civilní sluţbu. Zákon také rozhodl, ţe měly být rozšířeny ortodoxní jednotky a pečlivě kontrolováno jejich uspořádání. Poměrně brzy po přijetí zákona se objevila petice k Nejvyššímu soudu poţadující jeho anulování a v červenci 2005 vláda také na jejím základě přiznala, ţe se nepodařilo změnit otázku vyšší četnosti vstupu ultra-ortodoxních Ţidů do armády či vykonávání státní sluţby. Přesto však v květnu 2006 Nejvyšší soud konstatoval zachování zákona na další rok a půl ve stávající podobě, kdy bylo ale třeba přistoupit k jeho důslednému prosazování a dodrţování. V červenci 2007 potom Kneset prodlouţil jeho platnost aţ do srpna roku 2012, coţ vyvolalo sepsání další petice k Nejvyššímu soudu, která ovšem paradoxně podpořila implementaci zákona, kdyţ se vláda snaţila dokázat jeho příspěvek k vyššímu zapojení ultra-ortodoxních Ţidů do vojenské nebo civilní sluţby. Po protestech z počátku roku 2012 nakonec Nejvyšší soud dne 21. února 2012 označil Talův zákon za protiústavní a rozhodl o jeho zrušení. K Talově komisi a zákonu viz Israeli Knesset: Lexicon of Terms: Tal Commissin, on-line text, komentář a reakce na zrušení zákona viz např. Cohen, G. – Ettinger, Y.: „Israel's High Court rules Tal Law unconstitutional, says Knesset cannot extend it in present form“, on-line text. V současné době se objevují názory, ţe je třeba vytvořit nový zákon tak, aby všichni občané státu Izrael sdíleli zátěţ vynakládanou na zajištění bezpečnosti země, v některých případech se hovoří i o zapojení arabských občanů do povinné vojenské sluţby. 60 standardizované státní dotace, které se vztahují i na vzdělávací potřeby, které nejsou z důvodu nedostačujících finančních prostředků dostupné izraelským arabským dětem.210 Vzhledem k tomu, ţe sluţba Arabů v armádě není zakázána, někteří ji skutečně absolvují. Toto číslo je však zanedbatelné, jedná se asi o 120 muţů ročně. Výjimku v rámci arabské populace tvoří beduíni211, kdy aţ do roku 2000 kaţdoročně 5% - 10% osob poţadovaného věku nastupovalo dobrovolně vojenskou sluţbu. Beduínští vojáci tvoří méně neţ 1% izraelské armády. Od roku 2003 se zvyšuje neochota beduínů vstupovat do vojenských sluţeb s ohledem na to, ţe izraelská vláda dlouhodobě neplní sliby, ţe absolvování sluţby v armádě zajistí beduínským občanům stejné zvýhodňování v dalších sférách ţivota jako má ţidovská populace.212 Údaje IOS uvádějí, ţe křesťanští Arabové213 tvoří asi 0,1% vojáků, ale vzhledem k tomu, ţe armáda přesně neuvádí počet rekrutů podle náboţenského vyznání, odhaduje se, ţe v současné době slouţí v armádě několik desítek křesťanů.214 Jedinou výjimku v rámci arabské populace představují drúzové215, kteří v souladu s dohodou mezi svými místními náboţenskými vůdci a izraelskou vládou z roku 1956 podstupují základní vojenskou sluţbu povinně. Odhaduje se, ţe 85% drúzských muţů slouţí v izraelské armádě. V posledních letech dochází k nárůstu odporu vůči povinné vojenské sluţbě.216 V roce 2001 dokonce Said Nafa ze strany Balad zaloţil organizaci Pakt svobodných

210 Human Rights Watch: Israel: Cuts in Child Allowance Discriminate Against Palestinian Arab, on-line text. Toto omezení příspěvků na děti je platné i nadále. 211 Beduíni jsou tradičně pastýřským semi-nomádským arabským kmenem obývajícím poušť Negev. Jsou v podstatě menšinou v rámci arabské menšiny ve státě Izrael, kdy tvoří asi 12% jejího celkového počtu. Viz Ben- David, J.: The Bedouin in Israel: Demography. V dnešní době ustoupili od tradičního kočovného způsobu ţivota a polovina z nich obývá sedm měst, které pro ně vláda vybudovala mezi lety 1979-1982. 40-50% jich potom obývá 39-45 státem neuznaných vesnic v oblasti Negevu a Galileje. Tyto vesnice jsou pak dalším problémem v rámci izraelské společnosti. Viz např. ILA: Bedouin information, on-line text nebo Human Rights Watch: Off the Map: Land and Housing Rights Violations in Israel’s Unrecognized Bedouin Villages, on-line text. 212 Kanaaneh, R.: „Embattled Identities: Palestinian Soldiers in the Israeli Army“, s. 8-12. 213 Křesťanští Arabové tvoří 9% arabské populace. Asi 70% z nich je usídleno na severu státu, největší zastoupení potom mají v Nazaretu. Křesťané jsou předními politickými představiteli arabských politických stran a jsou povaţováni za nejvzdělanější komunitu v Izraeli, mají nejvyšší úspěšnost u závěrečných zkoušek na středních školách a více vysokoškolských titulů neţ ţidé, muslimové a drúzové. Viz např. Israel Ministry of Foreign Affairs: Christians in Israel, on-line text. 214 Stern, Y.: Christian Arabs / Second in a series - Israel's Christian Arabs don't want to fight to fit in, on-line text. 215 Drúzové jsou od roku 1957 uznáváni jako nezávislá náboţenská komunita a Ministerstvo vnitra je registruje jako samostatnou menšinu. Oproti jiným arabským, převáţně muslimským, občanům Izraele kladou menší důraz na svou arabskou identitu a sebeidentifikují se spíše jako Izraelci. Od vzniku státu Izrael drúzové demonstrují svou solidaritu s jeho zřízením a distancují se od arabského a islámského nacionalismu. V souladu s drúzskou náboţenskou ideologií je pak slouţit zemi, ve které ţijí, proto mají na vlastní ţádost povinnou sluţbu v armádě. Viz např. Ben-Dor, G.: The Druze Minority in Israel in the Mid-1990s, on-line text nebo Amara, M. – Schnell, J.: "Identity Repertoires among Arabs in Israel", s. 175–193. 216 Atashi, Z.: THE DRUZE IN ISRAEL AND THE QUESTION OF COMPULSORY MILITARY SERVICE, on- line text. 61 drúzů, která chce zastavit odvody a tvrdí, ţe drúzská komunita je nedílnou součástí izraelských Arabů, jejichţ sluţba v armádě je dobrovolná.217 Izraelští Arabové častěji neţ dobrovolnou sluţbu v armádě vykonávají státní sluţbu218, díky níţ si zajišťují podobné výhody jako při splnění vojenské sluţby. Dobrovolníci běţně slouţí v arabských komunitách, kde pomáhají především v oblasti sociálních sluţeb. V roce 2010 bylo registrováno 1 473 Arabů vykonávajících dobrovolnictví v rámci státní sluţby.219 S touto činností však nesouhlasí někteří arabští vůdci, kteří mladé Araby odrazují od jakékoliv formy sluţby státu, coţ je však poměrně nelogické vzhledem k dlouholetým snahám zajistit izraelským Arabům stejné výhody jako mají Ţidé po absolvování povinné vojenské sluţby. Jistou formu řešení upírání výhod izraelským Arabům z důvodu neabsolvování povinné vojenské sluţby představuje tedy státní sluţba. Vzhledem k tomu, ţe první účastníci byli do programu státní sluţby zapojeni v roce 2007, nelze zatím v dostatečné míře posoudit, zda se po jeho absolvování dostává těmto osobám avizovaných společenských výhod, jeţ mají dosahovat stejné úrovně jako v případě absolvování povinné sluţby v armádě. V kaţdém případě se ale jedná o moţnost, jeţ má potenciál pozitivně ovlivnit neplnohodnotné postavení izraelských Arabů ve společnosti.

217 Stern, Y. – Khoury, J.: "Balad's MK-to-be: 'Anti-Israelization' conscientious objector", on-line text. 218 Dobrovolná státní sluţba je alternativou k povinné vojenské sluţbě pro osoby, které nemohou nebo si nepřejí slouţit v armádě. Dobrovolníci jsou většinou ve věku 18-21 let. Sluţba běţně probíhá formou 30-40 pracovních hodin za týden po dobu 12-24 měsíců v různých oblastech izraelské společnosti. 219 UNHCR: Israel: Alternatives to military service and possibility of serving with modified duties, on-line text. 62

6. Zhodnocení Závěrečná část diplomové práce předkládá zhodnocení pozorované kauzy zaloţené na zjištěních představených ve výše provedené případové analýze. Jeho jednotlivé části jsou vystavěny tak, ţe odpovídají na výzkumné otázky stanovené v úvodní části práce.

6. 1. Zdroje sekundárního postavení izraelských Arabů v Izraeli a jejich proměna v uvedeném časovém období Jako prvotní zdroj druhořadého statusu arabských občanů v Izraeli, který je pak doplňován zdroji dalšími, lze identifikovat základní rozlišení občanských práv na individuální a kolektivní, které je představeno jiţ v Prohlášení nezávislosti. Díky tomu, ţe nedošlo k vytvoření komplexní ústavy, jak se předpokládalo, se do dnešních dnů zachovalo tímto dokumentem v podstatě ukotvené rozdělení populace na arabskou a ţidovskou, kdyţ hlavní problém spočívá v tom, ţe kolektivní práva jsou v rámci izraelského legislativního rámce chápána jako práva přináleţející národu či nacionální skupině, za niţ ale oficiálně Arabové ţijící v Izraeli nebyli ode dne vzniku státu aţ dodnes uznáváni. Vzhledem k faktu, ţe izraelská národnost neexistuje a podle Základních zákonů je Izrael domovským státem ţidovského národa, mají tak na kolektivní práva nárok výhradně ţidovští občané. Dvojí podoba přiznávání práv občanům v rámci jednoho státu, která je legislativně ukotvená, je tedy hlavní příčinou omezování jistých práv izraelských Arabů, která jsou v demokratických státech běţně přiznávána všem občanům, a v určitých případech lze tedy ve srovnání s přístupem k ţidovským občanům hovořit o diskriminaci. Celkově problematický je fakt, do jaké míry je toto rozdílné přiznávání práv moţno chápat jako oprávněné. Jeho jistým zpochybněním jsou kroky samotných představitelů státu Izrael, kteří sice odmítli uznat izraelské Araby jako národnostní skupinu, jíţ by měla náleţet příslušná kolektivní práva, avšak v době vzniku státu byla v právním systému ukotvena jistá práva, jeţ jsou vnímána jako kolektivní.220 Existence arabské komunity tak byla do jisté míry i právně rozlišena, především s cílem umoţnit jí udrţet si vlastních specifika. Problémem však od doby vzniku Izraele aţ do současnosti zůstalo neuznání izraelských Arabů jako národnostní menšiny, nepřiznání jim všech skupinových práv a diskriminační přístup, který je moţno spatřovat za některými dodrţovanými kolektivními právy, jako je například

220 Jednalo se především o uznání arabštiny jako oficiálního jazyka, samostatný vzdělávací systém pro Araby arabštinou jako vyučovacím jazykem, pro muslimy uznání muslimských práv týkajících se osobního statusu a systému náboţenských soudů, právo na dodrţování dnů odpočinku a dovolené a částečné zastoupení v izraelské civilní sluţbě. 63 samostatný arabský vzdělávací systém, kdy je však vzdělávání v nejrůznějších ohledech nedostatečně podporováno a přizpůsobeno potřebám arabské komunity. Hlavním identifikovaným zdrojem druhořadého postavení izraelských Arabů v Izraeli je tedy definice občanství v Základních zákonech, respektive nedefinování izraelské národnosti, jeţ by disponovala příslušnými občanskými právy. Izrael vznikl jako ţidovský stát, pro osoby ţidovské národnosti, která je odvozena od náboţenského vyznávání judaismu. Jedinou uznanou národnostní skupinou v Izraeli jsou tedy Ţidé a jim jsou přiznávána práva jako komunitě a jednotlivcům také práva individuální. Izraelským Arabům náleţí podle právního ukotvení pouze individuální občanská práva. Tento zdroj sekundárního postavení arabské populace se ve sledovaném období prakticky nezměnil. Izraelští Arabové nejsou respektování jako národnostní menšina a nejsou jim tedy přiznávána kolektivní občanská práva. Definice státu jako ţidovského a prakticky deklarované výhody pro ţidovskou většinu znamenaly a nadále znamenají záměrné upozadění a diskriminaci arabských občanů. Nepřiznání kolektivních práv izraelským Arabům nebo jejich jen omezená aplikace tedy vytváří jejich nerovnoprávný status ve společnosti. Nespokojenost s tímto stavem začala v řadách arabské populace narůstat po Šestidenní válce díky obsazení Západního břehu Jordánu a pásma Gazy, coţ umoţnilo izraelským Arabům navázat přímý kontakt s palestinskými Araby a přispělo ke zvýšení jejich vnímání sebe sama jako palestinské menšiny ve státě Izrael, návratu k palestinským kořenům a také ke zvýšení arabského politického aktivismu. Palestinizace a následná především politická radikalizace byly v první řadě reakcemi na nerovnoprávný přístup k Arabům v Izraeli, kteří se začali více identifikovat jako specifická komunita, které nejsou přiznávána veškerá její práva, jichţ je třeba se doţadovat. Ačkoliv se tedy jednalo o reakci na udrţování sekundárního postavení arabské populace ve státě, stalo se větší ztotoţňování s palestinskými Araby a nacionální cítění zároveň zdrojem prohlubování druhořadého statusu, kdy ţidovská většinová populace z důvodu obavy moţných arabských pokusů o vyvolání nepokojů a násilností, které by přispívaly k oslabení vnitřní bezpečnosti a zároveň i vnější bezpečnosti státu či dokonce snaha o převzetí kontroly ve státě, samostatně či s přispěním okolních arabských zemí, nadále pokračovala v nastoleném přístupu k arabskému obyvatelstvu. S ohledem na zvolna narůstající radikalizaci izraelských Arabů po zavraţdění Jicchaka Rabina a selhání mírového procesu v roce 2000 a posilování jejich nacionalistických tendencí zůstává tento zdroj jejich druhořadého postavení platný i v současné době. Vzájemné vztahy mezi ţidovskou a arabskou populací lze obecně označit jako negativní, kdy k jejich zhoršování docházelo postupně a v souladu s právě uvedeným posilováním palestinizace a rostoucí deprivací Arabů, kteří

64 vnímají Ţidy a stát stále více jako nekompromisní, necitlivé a diskriminující. Celkově se tedy sniţuje arabská podpora státu Izrael a jeho charakteru jako ţidovského státu, coţ zvyšuje obavy Ţidů z arabské populace, moţné eskalace násilí a vede ke snaze nadále udrţet druhořadou povahu arabského občanství. Dalším zdrojem sekundárního postavení izraelských Arabů ve společnosti v Izraeli je jejich vnímání Ţidy jako zcela odlišné skupiny a zakořenění předsudků, které vedou k diskriminačnímu chování. Izraelští Arabové jsou vnímáni jako etnická, náboţenská, jazyková a kulturní menšina, kterou spojuje společná historie, kolektivní paměť, příběhy, jazyk, kulturní identita a loajalita k palestinskému nacionalismu. Tato odlišnost pak vyúsťuje v neochotu asimilovat arabskou populaci do většinové společnosti jiţ ze samotného důvodu, ţe se jedná o Araby. Jisté etnické či kulturní předsudky potom vedou k diskriminačnímu chování v běţném ţivotě. Odlišný přístup k Arabům a k otázce vnímání jejich statusu v izraelské společnosti je tedy moţné chápat jako klasické dělení na „my“ x „oni“, tedy Ţidé x Arabové, kdy samotné toto rozdělení můţe jaksi přirozeně předpokládat, ţe práva obou skupin nemohou být stejná. Odlišné vnímání a předsudky se dotýkají například pracovního trhu, kdy je na Araby obecně nahlíţeno jako na osoby způsobilé k vykonávání podřadnějších zaměstnání a také jejich zastoupení na postech ve státní správě je celkově niţší. Celkově panuje představa o niţší arabské inteligenci, která vychází z menšího procentního zastoupení osob se středoškolským či vysokoškolským vzděláním mezi arabskou populací, coţ má ale původ v nastavení vzdělávacího systému v zemi. Předsudky mohou také souviset s nedůvěrou v loajalitu izraelských Arabů ke státu Izrael a jisté očekávání zrady, které vychází právě z faktu, ţe se nejedná o ţidovskou populaci. Chápání arabské komunity jako rozdílné a určité předsudky vůči ní jsou také patrné v případě jejich označování jako moţné demografické hrozby, kdy se Ţidé především obávají vysoké arabské porodnosti, která má potenciál ohrozit ţidovský charakter státu Izrael. V některých případech je demografická hrozba také vnímána jako hrozba pro izraelskou bezpečnost, kdy by v případě útoku okolních arabských států mohlo dojít k připojení izraelských Arabů a sniţování bezpečnosti státu zevnitř. Statistiky z posledních let však poukazují na to, ţe nejvyšší porodnost v Izraeli mají ultra-ortodoxní charedim, nikoliv arabské obyvatelstvo, a také sekulární ţidé mají v porovnání s jinými rozvinutými demokraciemi vyšší porodnost. Vývoj růstu populace nijak nenaznačuje, ţe by Arabové měli převýšit počet Ţidů, naopak ţidovská populace zaznamenala nárůst, zatímco arabská pokles. Přesto však vnímání izraelských Arabů jako demografické bomby a obava ze ztráty

ţidovského charakteru státu Izrael fungují jako zdroj druhořadého postavení této skupiny ve společnosti. Odlišný charakter izraelských Arabů jako skupiny a především pak jeho vnímání ze strany Ţidů je tedy dalším zdrojem pro jejich neplnoprávné postavení ve státě Izrael. Dalším zdrojem nerovnoprávného statusu izraelských Arabů ve společnosti je neexistence povinnosti absolvovat základní vojenskou sluţbu, coţ ve svém důsledku představuje řadu omezení v běţném ţivotě. V tomto případě se jedná o jistou formu skupinového práva, kdy osvobození od povinné vojenské sluţby přináleţí všem izraelským Arabům pouze z důvodu jejich příslušnosti k této komunitě. Odůvodněním, proč Arabové nemuseli a nemusí slouţit v armádě, je povaha tradičního nepřítele, proti němuţ Izrael vede ozbrojené útoky, kterým jsou arabské státy či neoficiální organizace na okupovaných územích, kdy by tedy izraelští Arabové byli nuceni bojovat proti jim do jisté míry etnicky a kulturně blízkým osobám. Ačkoliv je za tímto oficiálním zdůvodněním moţné spatřovat pragmatičtější důvod, proč Arabové neabsolvují základní vojenskou sluţbu, a to obavu z jejich nedostatečné loajality vůči státu Izrael a moţnou zradu v průběhu konfliktu, důleţité jsou především důsledky, které z neabsolvování povinné vojenské sluţby pro arabskou populaci vznikají a které z tohoto prvku vytváří další zdroj sekundárního postavení izraelských Arabů ve společnosti. Vzhledem k významu, který je sluţbě přikládán jako projevu loajality a příspěvku k bezpečnosti státu, způsobuje její neabsolvování řadu komplikací v dalším ţivotě. Tradičním příkladem je moţnost získání lépe placeného zaměstnání, úvěru v bance či státní podpory v nejrůznějších oblastech. V těchto oblastech pak dochází z důvodu neabsolvování základní vojenské sluţby k diskriminaci izraelských Arabů a jejich sekundárnímu postavení ve společnosti. Dalším identifikovaným zdrojem sekundárního postavení izraelských Arabů byla snaha státu vlastnit všechnu půdu v Izraeli a přidělovat ji ţidovským občanům. Tento fakt vedl k diskriminaci izraelských Arabů na počátku existence státu a omezování v této otázce je patrné i dnes. Po vzniku státu Izrael a první izraelsko-arabské válce byla přijata řada legislativních opatření, která usnadňovala převod opuštěných arabských pozemků do vlastnictví státu. Tyto zákony se však vztahovaly i na zdánlivě opuštěné pozemky, kdy se jejich majitelé v důsledku války nevyskytovali ve svých domovech, avšak pobývali na území státu Izrael. Těmto Arabům nebyl povolen návrat do domovů, z nichţ byli v průběhu první arabsko-izraelské války vyhnáni, i kdyţ nadále ţili ve stejné oblasti, jejich nemovitosti nadále existovaly a ačkoliv mohly prokázat jejich vlastnictví, jiţ nikdy jim nebyl přiznán nárok na jejich půdu. Cílem státních představitelů bylo poskytnout tyto pozemky imigrujícím

Ţidům. Půda se tedy měla dostat výhradně pod státní či národní, tedy ţidovskou kontrolu, a to právě na úkor izraelských Arabů, k čemuţ směřovala nejrůznější státní opatření. Jejich vlastnická práva byla tedy značně omezována a arabské obyvatelstvo se tak i v této otázce dostalo do druhořadého postavení. Státní snaha o vlastnictví veškeré půdy v Izraeli tedy pracovala s diskriminačními postupy vůči izraelským Arabům. Díky upření práva na vlastní půdu a postupného omezování moţnosti ji v rámci nápravy jakkoliv získat zpět a také postupujícího proti-arabského přístupu v moţnostech si půdu pronajmout, především v oblastech s vyšší koncentrací arabské populace, se tak Arabové opět dostali do sekundárního postavení. Nedisponování půdou sniţuje moţnost důstojného rozvoje arabské populace a jakýkoliv další růst. Politika převádění půdy mezi státní ILA a prakticky soukromým JNF, v jehoţ stanovách je jasně definována zásada nepronajímat půdu arabským občanům a také získávání náhrad od státu za pronajatou půdu tak, aby pod jeho kontrolou zůstávalo neustále stejná plocha pozemků, ve svém důsledku působí omezujícím způsobem vůči izraelským Arabům. Pod kontrolu JNF se dostává větší mnoţství půdy, kterou stát nepovaţuje za důleţitou pro rozvoj a která se nachází často v oblastech s vysokou koncentrací arabského obyvatelstva. Arabové tak díky nemoţnosti si tuto půdu pronajmout nemají dostatečný prostor pro rozvoj a jejich soběstačnost je značně omezovaná. I v případě, ţe je arabským občanům pronájem půdy umoţněn, postupují úřady mnohem přísněji při povolování výstavby a rekonstrukce budov na těchto pozemcích, takţe podmínky ţivota jsou mnohem chudší a méně důstojné neţ v případě ţidovské populace. Snaha státu kontrolovat veškerou půdu ve státě Izrael tak opět přispívá k druhořadému postavení izraelských Arabů ve společnosti. Je třeba si uvědomovat, ţe jednotlivé zdroje druhořadého občanského statusu izraelských Arabů se navzájem doplňují a ovlivňují, jak je patrné i z výše představeného přehledu. Prvotním zdrojem sekundárního občanství je od doby vzniku státu Izrael aţ do současnosti na základě Základních zákonů neuznávaný nárok izraelských Arabů na kolektivní občanská práva, jeţ podle izraelské legislativy přísluší pouze národnostním skupinám, jimiţ ale Arabové dle těchto zákonů nejsou. Dalším významným prvkem, jehoţ existenci je třeba vnímat na pozadí dalších představených zdrojů je přetrvávající strach o bezpečnost státu a Ţidů, o jeho existenci a také nedůvěra v úplnou loajálnost izraelských Arabů státu Izrael. Ty potom vyúsťují v jistá opatření, která sledují společný cíl, a to omezit Arabům moţnost získat ve státě vliv, nedat jim moţnost narušit bezpečnost uvnitř státu,

67 kterou by potom následovalo narušení bezpečnosti zvnějšku či dokonce existenciální hrozba pro celý stát Izrael.

6. 2. Vývoj izraelského diskursu ohledně postavení arabské populace v Izraeli v daném časovém období Otázka postavení izraelských Arabů ve státě Izrael a oficiální vyjádření k němu se poprvé objevily jiţ při samotném vzniku ţidovského státu v Prohlášení nezávislosti ze dne 14. května 1948, kde byl deklarován závazek zajištění a dodrţování plnoprávného a rovnoprávného občanství pro arabské obyvatelstvo. Představitelé státu dále přislíbili izraelským Arabům zcela rovnoprávnou reprezentaci ve všech orgánech a institucích a současně se také zavázali prosazovat úplnou politickou a sociální rovnost všech izraelských občanů bez ohledu na rasu, pohlaví či náboţenské vyznání a rovněţ zaručit úplnou svobodu vzdělávání, kultury a myšlení. Rétorika izraelských ţidovských představitelů tedy jasně přiznávala arabským občanům veškerá občanská práva bez rozdílu a jakéhokoliv ohledu na jejich etnický původ. V praxi však hned od počátku existence státu Izrael nebylo s arabskou populací zacházeno rovnoprávně, kdyţ bylo zavedeno stanné právo vztahující se pouze na arabské obyvatele, které bylo oficiálně vyhlášeno z důvodu bezpečnosti a platilo aţ do roku 1966. Ve skutečnosti byly důvodem jeho vyhlášení přetrvávající obavy, ţe se arabští obyvatelé uchýlí k pokusům o násilné převzetí kontroly nad územím, které dříve ovládali a dokonce se mohou s případnou pomocí okolních arabských států, podobně jako v roce 1948, pokusit zlikvidovat stát Izrael a vytvořit na jeho místě stát Palestina. Jiţ na počátku existence státu Izrael se tedy objevil diskurs, který odlišný přístup k arabským občanům ze strany státních sloţek vysvětluje jako nutnost pro bezpečnost státu a všech jeho obyvatel. Tento nastolený diskurs je moţno s jistými dílčími odchylkami pozorovat mezi izraelskými státními představiteli po celé sledované období, kdy je tedy odlišný přístup k arabským občanům a jejich neplnoprávné postavení ve společnosti vysvětlován jako nutnost pro zajištění bezpečnosti všech obyvatel státu Izrael. Původně tedy bylo zajištění především jejich vlastní bezpečnosti vysvětlením pro stanné právo vůči izraelským Arabům. Po jeho zrušení v roce 1966 se diskurs opírající se o problematiku bezpečnosti na určitou dobu dostal do pozadí a pozornost se více obrátila k dalšímu oficiálnímu vysvětlení postavení arabské populace, které existovalo paralelně s ním. Druhý oficiální diskurs ohledně postavení arabské populace v Izraeli je postaven na tom, ţe izraelští Arabové jsou specifickou etnickou skupinou, která je charakteristická

68 svými typickými znaky, pro jejichţ udrţení je třeba vytvořit jisté odlišné podmínky ve společnosti. Ode dne vzniku státu Izrael se neočekávala úplná asimilace izraelských Arabů v rámci většinové ţidovské společnosti, ani se neobjevovala snaha se o to pokoušet. Etnická rozdílnost byla v podstatě příčinou této neochoty k asimilaci. Aby si izraelští Arabové zachovali svoje etnické zvláštnosti jako skupina, bylo třeba pro ně nastolit zvláštní reţim v otázce některých občanských práv. Z tohoto důvodu a ne ze snahy o segregaci či upírání práv potom byla pro arabské občany přijata opatření jako osvobození od povinné vojenské sluţby nebo samostatný vzdělávací systém, jeţ oficiálně a podle izraelského diskursu fungují kvůli udrţení arabské etnické specifičnosti, ale ve skutečnosti přímo nebo díky svým konsekvencím způsobují a udrţují status izraelských Arabů jako sekundárních občanů ve společnosti. Tento izraelský diskurs, který platí dodnes, tedy vysvětluje postavení arabských občanů v Izraeli jako přirozeně odlišné221, protoţe se jedná o odlišnou skupinu, neţ je většinové ţidovské obyvatelstvo. Jako další diskurs, který se postupně upevnil, je moţno chápat ten, jenţ je postaven na tvrzení, ţe přiznání některých kolektivních práv, která by v podstatě znamenala ukončení druhořadého postavení izraelských Arabů ve společnosti, by znamenal ohroţení ţidovského charakteru státu. Toto se dotýká i problému nedostatečné reprezentace arabské populace v exekutivních a legislativních orgánech na nejvyšší úrovni. Kvůli udrţení ţidovského charakteru státu tak, jak je definován v Základních zákonech, není moţné přiznat izraelským Arabům některá práva a jejich do jisté míry odlišné postavení ve společnosti vyplývá ze samotné podstaty státu Izrael jako ţidovského státu. S ohledem na postupně rostoucí deprivaci a radikalizaci arabské populace v době po roce 1967 aţ do doby mírového procesu a jejich opětovný nárůst po roce 2000, kdy se mezi Araby sniţuje podpora existence státu Izrael a kdy se zvětšují ţidovské obavy z moţné snahy arabského obyvatelstva změnit charakter státu, se od tohoto diskursu nijak neustupuje, spíše naopak vývoj vztahů a událostí podle izraelských představitelů ukazuje, ţe v případě, ţe by bylo ustoupeno od odlišného statusu Arabů v izraelské společnosti tím, ţe by jim byla přiznána jistá práva, jimiţ doposud nedisponují, došlo by skutečně ke změně ţidovské podstaty státu Izrael. Ţidovský charakter státu s deklarovanými výhodami pro ţidovskou většinu a jejich udrţení znamená nutnost zachovat stávající postavení arabské populace v Izraeli. Na počátku 90. let se objevily názory, ţe by se odlišné postavení izraelských Arabů mohlo v jistých aspektech změnit, protoţe jej lze v určité míře skutečně chápat jako omezující

221 Se slovem „druhořadé“ tento diskurs nepracuje. Do jisté míry je vnímáno jako pejorativní. 69 a ačkoliv všechna dřívější vysvětlení jsou platná, stát má teď zajištěnou bezpečnost, takţe by mohli arabští občané získat některá občanská práva, jimiţ do té doby nedisponovali. Ke konkrétním krokům ze strany politických představitelů jiţ však nedošlo. Nástup Benjamina Netanjahua na premiérský post pak vrátil situaci do zavedených kolejí. Rostoucí politická radikalizace a palestinizace izraelských Arabů po roce 2000 tedy obnovily diskurs, který v jistých ohledech odlišné postavení arabských občanů vysvětluje jako nutný prvek pro zajištění bezpečnosti státu Izrael a všech jeho občanů. V případě, ţe by se Arabům dostalo stejného postavení a stejných práv jako Ţidům, byla by z důvodu jejich radikálních postojů vůči státu, jeho nároku na existenci ve stávající formě a vysoké míře sympatizování s palestinskými Araby a jejich postoji k Izraeli ohroţena celková bezpečnost země. Řada proti-arabsky laděných zákonů přijatých po roce 2000 a hojně pak v době současné Netanjahuovy vlády je oficiálně zaměřena na zajištění bezpečnosti státu a jeho občanů. Bezpečnostní diskurs tedy hraje ve třetím tisíciletí opět významnou roli. Po roce 2000 je pak také moţné v izraelské společnosti pozorovat nárůst otevřeně nepřátelských veřejných prohlášení namířených proti izraelským Arabům, jeţ jsou výsledkem radikalizace obou stran, nárůstem izraelských obav o bezpečnost, vnímání arabských občanů jako demografické hrozby a strach o narušení ţidovské podstaty státu Izrael. Na závěr této části je moţno představit obecně zastávané vysvětlení a reakce izraelské společnosti na tvrzení, ţe jsou izraelští Arabové diskriminováni ve svých občanských právech, které jistým způsobem doplňuje představené části izraelského diskursu ohledně postavení arabské populace v Izraeli a které se opírá o několik následujících argumentů. Arabové v Izraeli mají stejná volební práva jako Ţidé a Izrael je jednou z mála zemí na Blízkém východě, kde mohou volit i arabské ţeny. Arabové běţně obsazují pozice v Knesetu, objevují se rovněţ na pozicích ve vládě a v soudní sféře. Arabština je stejně jako hebrejština úředním jazykem v Izraeli. Více neţ 300 000 arabských izraelských dětí navštěvuje školy, kde je vzdělávacím jazykem arabština. V době vzniku státu Izrael existovala na jeho území pouze jedna arabská střední škola, dnes jsou jich stovky. Jediným právním rozdílem mezi ţidovskými a arabskými občany Izraele je ten, ţe Arabové nemusí slouţit v izraelské armádě, a to z důvodu toho, aby nemuseli bojovat se svými „bratry“. Ačkoliv některé ekonomické a sociální rozdíly mezi izraelskými Ţidy a Araby vyplývají z faktu, ţe Arabové neslouţí v armádě a protoţe nejsou veteráni, tak také nemají nárok na řadu výhod, není z tohoto moţné vinit většinovou společnost a označovat tento stav za diskriminaci, protoţe jediným důvodem, proč arabští občané v armádě neslouţí je snaha nenutit je bojovat proti jim etnicky blízkým nepřátelům. Na druhé straně ale mohou Arabové vyuţít výhody při získávání některých

70 pracovních míst ve věku, kdy Izraelci plní povinnou vojenskou sluţbu. Jakákoliv diskriminace v zaměstnání je ze zákona zakázána. Všichni zaměstnanci potom mají garantováno právo se sdruţovat do odborů.222 Na základě této argumentace, která se odkazuje na odvozování praktického přístupu k izraelským Arabům a jejich pozice ve společnosti ze zákonných definic, je moţno demonstrovat izraelský postoj k problému, který obecně zdůrazňuje výhody, které Arabové mají v Izraeli oproti situaci v jiných státech. Ačkoliv lze s těmito argumenty do jisté míry souhlasit, jejich problémem je to, ţe nereagují na doloţenou reálnou situaci, kdy v praktickém ţivotě dochází k diskriminaci izraelského arabského obyvatelstva, jehoţ občanství tak má sekundární charakter a jeho oficiálně přiznaná práva jsou omezována ve srovnání s ţidovským obyvatelstvem.

6. 3. Role (zahraničně) politických kroků představitelů Palestinské autonomie v postavení izraelských Arabů v Izraeli Analýza problému ukázala oproti očekávaným předpokladům, ţe izraelské reakce na zahraničně-politické kroky představitelů Palestinské autonomie, či v období před jejím oficiálním vyhlášením, kroky čelních představitelů palestinských Arabů, se na postavení izraelských Arabů na území státu Izrael nijak neodráţely a neodráţejí. Přímá souvislost mezi jejich postoji a činy a postavením či změnami v postavení arabských občanů nebyla prokázána. V otázce zahraniční politiky Izraele se objevují hojné reakce a také určitý posun v postoji k Arabům, v případě vlastních občanů ale tento posun pozorován nebyl. Je tedy moţno konstatovat, ţe role politických aktivit představitelů Palestinské autonomie v postavení izraelských Arabů prakticky není ţádná. Tedy přímá či primární. Reakce se spíše projevovaly ve zhoršování vzájemných vztahů ţidovského a arabského obyvatelstva, větší radikalizaci a palestinizaci Arabů a následně jejich vnímání jako jisté hrozby, ale ne přímo v zavedení více diskriminačního přístupu. Je tedy moţno hovořit o sekundárním vlivu či roli politických kroků palestinských oficiálních představitelů a jimi vyvolaných událostí. Ty přímo působí na chování a poţadavky izraelských Arabů, a to potom ovlivňuje vývoj a jisté změny ve vzájemných vztazích mezi Izraelci a Araby v Izraeli, které díky svému negativnímu charakteru mají vliv na vývoj druhořadého postavení izraelských Arabů ve státě. Respektive na jeho jisté utuţování a odmítání přistoupit k provedení jakýchkoliv pro Araby pozitivních změn ze strany většinové izraelské populace

222 Bard, M. G.: Myths & Facts Online. Human Rights in Israel and the Territories, on-line text. 71 v podobě přiznání některých občanských práv či omezování diskriminačních postojů a praktik. Arabské názory tak díky své postupné radikalizaci vyvolané událostmi na okupovaných územích a vývojem izraelsko-palestinského konfliktu, k nimţ bezesporu přispívaly kroky představitelů Palestinské autonomie, do jisté míry formují či ovlivňují jejich vlastní druhořadý status v izraelské společnosti. Určitou výjimku, kdy se objevil opačný trend v případě jistých vstřícných kroků k postavení izraelských Arabů v Izraeli, bylo ve sledovaném časovém období moţno zaznamenat v době Rabinovy vlády. Díky slibně se vyvíjejícímu mírovému procesu, vstřícným postojům Jásira Arafata k Izraeli a jeho obecně pozitivně vnímaným zahraničně- politickým krokům vůči Izraeli, se pozornost na domácí scéně obrátila také k otázce situace arabské menšiny. V první polovině 90. let se skutečně objevilo mírné zlepšení druhořadého postavení a objevily se tendence řešit tento problém. Díky podpoře arabských poslanců v Knesetu, která byla pro fungování Rabinovy vlády důleţitá, se především zvýšilo mnoţství finanční podpory, která proudila do arabského sektoru. Po zavraţdění ministerského předsedy však tato otázka ustoupila zpět do pozadí. Tento případ je tedy moţné chápat jako určitou výjimku, kdy se pozitivní kroky představitele Palestinské autonomie odrazily na dočasném omezeném zlepšení sekundárního postavení izraelských Arabů v Izraeli. Důleţitý fakt, který je třeba si uvědomovat, představuje to, ţe nelze vnímat samostatně kroky představitelů Palestinské autonomie, nýbrţ je nutné dát je do souvislosti s vládnoucí garniturou v Izraeli v době, kdy k nim došlo. Jejich vzájemný souběh a ochota provádět jisté vstřícné kroky je podstatná. Komplikace na poli zahraniční politiky a při řešení izraelsko-palestinského konfliktu, ke kterému v mnoha případech přispívaly konkrétní akce a postoje předních představitelů Palestinské autonomie, vedly spíše k tomu, ţe se otázka druhořadého statusu izraelských Arabů v Izraeli neřešila, dostala na pozadí, nebyla tak významná ve srovnání s jinými problémy a vzhledem k charakteru úřadující vlády docházelo pouze k jejímu zakonzervování a pokračování zavedeného stavu. Změnu postoje k izraelským Arabům nepřinesl ani rozkol v rámci Palestinské národní samosprávy, kdy ve volbách do Palestinské legislativní rady v roce 2006 zvítězil Hamás223,

223 Hamás, doslova „nadšení“, celým názvem česky „Hnutí islámského odporu“ je palestinská islamistická politická strana, která vznikla v roce 1987 jako odbočka egyptských Muslimských bratří. Od svého vzniku má strukturovanou organizační strukturu, která se dělí na militantní část, která funguje v utajení a provádí ozbrojené útoky, a na politickou část, jenţ poskytuje sociální sluţby, shání peníze a organizuje nejrůznější aktivity. Militantní část Hamásu nese název Brigáda mučedníka Izz ad-Dína al-Kassáma a od svého vzniku vede útoky proti izraelskému civilnímu obyvatelstvu i proti vojenským cílům. Vysoká intenzita útoků spadá do období druhé intifády, dlouhodobě pak Hamás ostřeluje izraelská města v blízkosti pásma Gazy. Hamás funguje nezávisle na oficiálním palestinském vedení a na jeho úkor získává příznivce hlavně v sociálně odloučených a chudých oblastech pásma Gazy a Západního břehu, kde získává podporu palestinských Arabů jednak kvůli řadě 72 coţ dále vedlo k ozbrojenému střetu mezi ním a Fatahem224, který skončil získáním kontroly Hamásu nad pásmem Gazy, a Fatah nadále jako reprezentant Palestinské národní autonomie kontroluje Západní břeh.225 Radikálnější postoj Hamásu k Izraeli a ostřelování některých izraelských měst v blízkosti pásma Gazy, jeţ organizuje jeho ozbrojené křídlo, však vyvolávají reakce Izraele týkající se pouze pásma Gazy a palestinských Arabů a zvoleného odlišného přístupu k Západnímu břehu. Změny přístupu k otázce druhořadého postavení izraelských Arabů v Izraeli nebyly těmito událostmi vyvolány. Z provedené analýzy tedy vyplynulo, ţe přímé reakce na aktivity Fatahu či Hamásu, tedy konkrétní zahraničně-politické kroky představitelů Palestinské autonomie, ze strany izraelských úřadů v postoji k izraelským Arabům v zásadě nelze pozorovat.

6. 4. Role aktivit neoficiálních organizací operujících v pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu ve vývoji postavení izraelských Arabů v Izraeli Otázka vlivu aktivit226 neoficiálních organizací operujících na okupovaných územích můţe být zodpovězena podobně jako otázka vlivu aktivit oficiálních představitelů palestinských Arabů. Přímou reakci či jejich přímý vliv na postavení izraelských Arabů v Izraeli nebylo moţné pozorovat. Aktivity neoficiálních organizací, které určitým způsobem ohroţují bezpečnost státu Izrael a jeho občanů vyvolávají reakce, které jsou namířené výhradně proti skutečným či předpokládaným původcům těchto aktivit. Změna postavení izraelské arabské populace nebyla kroky neoficiálních organizací operujících na okupovaných územích227 způsobena. Posun v návaznosti na reakce neoficiálních organizací je moţno

poskytovaných sociálních programů a jednak kvůli teroristickým akcím namířeným proti Izraeli. Kanada, Evropská unie, Izrael, Japonsko, Velká Británie a Spojené státy americké řadí Hamás na seznamu teroristických organizací. Viz oficiální webové stránky strany, on-line. 224 Fatah, doslova „dobytí,“ celým názvem česky „Palestinské národně osvobozenecké hnutí“ je hlavní palestinská politická strana a největší a nejdůleţitější frakce OOP. V palestinské politice se nachází na středolevicovou politickou nacionální stranu. Od svého zaloţení v roce 1959 udrţuje řadu militantních teroristických skupin. Podrobně o straně viz její oficiální internetové stránky (arabsky), on-line. 225 Ve volbách v roce 2006 zvítězil Hamás a obsadil 76 ze 132 křesel v Palestinské národní radě. Potom, co strana sestavila v březnu 2006 vládu, vzrostly v pásmu Gazy tenze mezi militantními křídly Hamásu a Fatahu, kdyţ velení druhého jmenovaného odmítlo respektovat nařízení vlády. Nespokojenost vedla k vytvoření vlády národní jednoty Palestinské autonomie v roce 2007. V červnu 2007 převzali bojovníci Hamásu kontrolu nad pásmem Gazy a sesadili úředníky Fatahu. Boje o Gazu probíhaly od 7. do 15. června a skončily převzetím kontroly nad oblastí Hamásem. Výsledkem konfliktu bylo de facto rozdělení Palestinskou autonomií spravovaných území na dvě části – pásmo Gazy kontrolované Hamásem a Západní břeh pod kontrolou Palestinské samosprávy. Ačkoliv se v Káhiře dne 27. dubna 2011 obě strany dohodly na vytvoření vlády národní jednoty a uspořádání voleb v obou oblastech do 12 měsíců od jejího vzniku, zůstává toto rozdělení palestinských území platné i nadále. K válce o Gazu viz např. BBC: Hamas takes full control of Gaza, on-line text. 226 Jedná se tedy o aktivity namířené proti Izraeli a jeho občanům. 227 Vyšší míra aktivit dlouhodobě probíhá v pásmu Gazy, kde mají radikálnější hnutí mezi obyvatelstvem vyšší podporu a odtud jsou pak směřovány útoky na území Izraele. 73 pozorovat v postoji a přístupu Izraele k palestinským Arabům na okupovaných územích spíše neţ k izraelským Arabům v Izraeli. Na druhé straně aktivity, které izraelská vláda vyvíjí na okupovaných územích, její politika zde a přístup k palestinským Arabům a jejich postavení, stejně jako odpovědi na určité kroky ze strany neoficiálních organizací vyvolávají reakce izraelských Arabů, kteří projevují svoje sympatie a podporu palestinským Arabům a uchylují se také k vlastním aktivitám. Izraelské sloţky potom v řadě případů především v období druhé intifády proti nepokojům či protestům zasahovaly. Odraz v postavení arabského obyvatelstva v souvislosti s těmito událostmi se ale neobjevil. Rostoucí radikalizace a palestinizace izraelských Arabů, jeţ reaguje na akce neoficiálních organizací na okupovaných územích či na související izraelské postupy tady a také na vlastní sekundární postavení v rámci izraelské společnosti přispívá ke zhoršování vzájemného vztahu s ţidovskou populací a nárůstu obav, které vedou k utuţování diskriminujících přístupů a sekundárního postavení izraelských Arabů v Izraeli. Také v tomto případě je třeba vnímat souvislost s politikami jednotlivých vlád. Aktuálně postupy Netanjahuovy vlády vůči izraelským Arabům sledují tvrdý kurz, kdyţ se neustále objevuje další proti-arabsky laděná legislativa, která potvrzuje druhořadé postavení arabských občanů. Tyto zákony však nezasahují do dalších sfér ţivota arabské populace, takţe nedochází k rozšiřování sekundárního statusu. Nárůst těchto legislativních opatření po roce 2009 má původ v povaze stávající vlády, jejím postoji k arabské otázce a názorech jejích členů, souvislost s aktivitami neoficiálních organizací v pásmu Gazy, které vedly k operaci Lité olovo na přelomu let 2008 a 2009 ani na další sérii raketových útoků z března 2012, nebyla pozorována.

Závěr Cílem této diplomové práce bylo zanalyzovat vznik, vývoj a jednotlivé prvky formující fenomén občanství druhého řádu izraelských Arabů ve státě Izrael v době od vyhlášení jeho nezávislosti aţ do současnosti. Provedená analýza umoţnila identifikovat zdroje tohoto problému a zmapovat izraelský diskurs vztahující se k celé záleţitosti, stejně jako vliv kroků čelních představitelů Palestinské autonomie v oblasti zahraniční politiky a dále také vliv aktivit neoficiálních organizací operujících na okupovaných územích na problém sekundárního postavení izraelských arabských občanů v Izraeli. Zodpovězení hlavních testovaných otázek předestřených v úvodní části studie pak umoţnilo představit zkoumanou problematiku v komplexním rozsahu. Jako prvotní zdroj druhořadého občanství izraelských Arabů ve státě Izrael bylo identifikováno v Základních zákonech ukotvené neuznání arabské komunity jako národnostní menšiny, která tak nemá nárok na jistá skupinová občanská práva. Jedinou oficiálně uznávanou národnostní skupinou v Izraeli jsou Ţidé, coţ vyplývá z definovaného charakteru státu Izrael jako ţidovského státu. Od tohoto prvku se potom odvíjí v jistých ohledech odlišný přístup k arabskému a ţidovskému obyvatelstvu ze strany státních orgánů a také další pozorované zdroje sekundárního statusu izraelských Arabů ve státě. Převládající izraelský diskurs ohledně postavení izraelských Arabů ve společnosti se opírá především o tvrzení, ţe odlišný status arabských občanů vyplývá z jejich etnické odlišnosti, k jejímuţ udrţení je třeba volit rozdílné modely zacházení s touto skupinou, a ta také brání přiznání určitých práv Arabům z toho důvodu, ţe disponování jimi by ohroţovalo ţidovský charakter státu Izrael a tedy jeho samotnou podstatu. Analýza problému také ukázala, ţe přímé reakce na konkrétní zahraničně-politické kroky představitelů Palestinské autonomie či neoficiálních organizací na okupovaných územích ze strany izraelských úřadů v postoji k izraelským Arabům v zásadě nelze pozorovat a ţe se tyto na vývoji sekundárního postavení arabských občanů v Izraeli nijak nepodílely a nepodílejí. Práce rovněţ odhalila některé problémy, které by mohly být vyuţity jako témata dalších analytických studií, jako je například výzkum vzájemné podobnosti postavení izraelských Arabů v Izraeli a palestinských Arabů na okupovaných územích a jeho příčin.

Pouţité zdroje Primární zdroje Všechny internetové odkazy ověřeny ke dni 30. 4. 2012. Central Bureau of Statistics: 64Th Independence Day - 7.881 Million Residents In The State Of Israel, 25. 4. 2012, on-line text (http://www1.cbs.gov.il/reader/newhodaot/hodaa_template.html?hodaa=201211106). Government of the United Kingdom: REPORT by His Majesty's Government in the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland to the Council of the League of Nations on the Administration of PALESTINE AND TRANS-JORDAN FOR THE YEAR 1930, 31 December 1930, on-line text (http://web.archive.org/web/20070222095422/http://domino.un.org/UNISPAL.NSF/a4 7250072a3dd7950525672400783bde/c2feff7b90a24815052565e6004e5630!OpenDoc ument). Israel Ministry of Foreign Affairs: THE DECLARATION OF THE ESTABLISHMENT OF THE STATE OF ISRAEL, May 14, 1948, on-line text (http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace%20Process/Guide%20to%20the%20Peace%20Pr ocess/Declaration%20of%20Establishment%20of%20State%20of%20Israel). Israeli Knesset: ABSENTEES' PROPERTY LAW, 5710-1950*, on-line text (http://unispal.un.org/UNISPAL.NSF/0/E0B719E95E3B494885256F9A005AB90A). Israeli Knesset: Amendment (2010) to The Land (Acquisition for Public Purposes) Ordinance (1943), on-line text (heb.) (http://www.knesset.gov.il/Laws/Data/law/2228/2228.pdf). Israeli Knesset: Basic Law: Freedom of Occupation (1994), on-line text (http://www.knesset.gov.il/laws/special/eng/basic4_eng.htm). Israeli Knesset: Basic Law: Human Dignity and Liberty, on-line text (http://www.knesset.gov.il/laws/special/eng/basic3_eng.htm). Israeli Knesset: Basic Law: Israeli Lands, on-line text (http://www.knesset.gov.il/laws/special/eng/basic13_eng.htm). Israeli Knesset: Criminal Procedure Law (Suspects of Security Offenses) (Temporary Order) (Amendment No. 2) (2010), on-line text (heb.) (http://www.knesset.gov.il/laws/heb/OneResDoc.asp?Type=1&LawNum=2269&Sub Num=1).

Israeli Knesset: Entry into Israel Law 5712 - 1952, on-line text (http://www.unhcr.org/refworld/country,,,LEGISLATION,ISR,,3ae6b4ec0,0.html). Israeli Knesset: ISRAEL LANDS ADMINISTRATION LAW, 5720-1960, on-line text (http://www.israellawresourcecenter.org/israellaws/fulltext/landsadmlaw.htm). Israeli Knesset: LAND ACQUISITION (VALIDATION OF ACTS AND COMPENSATION) LAW, 5713-1953*, on-line text (http://www.geocities.com/savepalestinenow/israellaws/fulltext/landacquisitionlaw.ht m). Israeli Knesset: Law of Return 5710-1950, on-line text (http://www.knesset.gov.il/laws/special/eng/return.htm). Israeli Knesset: Nationality Law 5712 – 1952, on-line text (http://www.israellawresourcecenter.org/israellaws/fulltext/nationalitylaw.htm). Israeli Knesset: The citizenship and Entry into Israel Law (Temporary Order)5762 – 2003, on-line text (http://www.knesset.gov.il/laws/special/eng/citizenship_law.htm). Israeli Knesset: The Existing Basic Laws: Full Texts, on-line text (http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_yesod1.htm). Israeli Supreme Court: Case 4110/99, on-line text (http://elyon1.court.gov.il/files/99/120/041/a10/99041120.a10.HTM). Jewish Virtual Library: Declaration of Principles On Interim Self-Government Arrangements (http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/dop.html). Jewish Virtual Library: Latest Population Figures for Israel, on-line text (http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Society_&_Culture/newpop.html). Jewish Virtual Library: The Israeli-Palestinian Interim Agreement on the West Bank and the Gaza Strip, on-line text (http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/interim.html). Jewish Virtual Library: The Official Summation of the Or Commission Report, September 2, 2003, on-line text (http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Society_&_Culture/OrCommissionRepor t.html). Mossawa Center: The Arab Citizens of Israel and the 2006 War In Lebanon: Reflections and Realities, on-line text (http://www.mossawa.org/files/files/File/Reports/2006/The%20Arab%20Citizens%20 of%20Israel%20and%20the%202006%20War%20in%20Lebanon.pdf).

The Economist Intelligence Unit: Democracy Index 2010. Democracy in retreat, on- line text (http://graphics.eiu.com/PDF/Democracy_Index_2010_web.pdf). UN Human Rights Coucil: HUMAN RIGHTS IN PALESTINE AND OTHER OCCUPIED ARAB TERRITORIES. Report of the United Nations Fact Finding Mission on the Gaza Conflict, 15 September 2009, on-line text (http://www2.ohchr.org/english/bodies/hrcouncil/specialsession/9/docs/unffmgc_repor t.pdf).

Sekundární zdroje Všechny internetové odkazy ověřeny ke dni 30. 4. 2012. ACRI: Shadow Report regarding Israel's consolidated tenth, eleventh, twelfth, and thirteenth periodic report to the UN Committee on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination (CERD), Jerusalem, January 2006. Adalah: Ban on Family Unification, on-line text (http://www.adalah.org/eng/famunif.php). Adalah: Israeli Supreme Court Upholds Ban on Family Unification, 12 January 2012, on-line text (http://www.adalah.org/eng/pressreleases/12_1_12.html). Adalah: New Discriminatory Laws and Bills in Israel, June 2011, on-line text (http://www.adalah.org/upfiles/2011/New_Discriminatory_Laws.pdf). Adalah: The Democratic Constitution, 20 March 2007, on-line text (http://www.adalah.org/eng/democratic_constitution-e.pdf). Adalah: The Israeli New Land Reform, Adalah’s Newsletter, Volume 63, August 2009, on-line text (http://www.adalah.org/features/land/The_Israeli_Land_Reform_edited_english_26_8 _09.pdf). Akenson, D. H.: God´s Peoples: Land and Convenant in Israel, South Africa and Ulster, Cornell University Press, Ithaca 1992. Alon, G. – Benn, A.: „Netanyahu: Israel's Arabs are the real demographic threat“, 18 December, 2003, Haaretz, on-line text (http://www.haaretz.com/print- edition/news/netanyahu-israel-s-arabs-are-the-real-demographic-threat-1.109045). Alon, G. – Khoury, J. – Mualem, M.: Cabinet okays appointment of Majadele as first Arab minister, January 28, 2007, on-line text (http://www.haaretz.com/news/cabinet- okays-appointment-of-majadele-as-first-arab-minister-1.211279).

Amara, M. – Schnell, J.: „Identity Repertoires among Arabs in Israel", Journal of Ethnic and Migration Studies, No. 30, 2004, s. 175–193. Amnesty International: Israeli Supreme Court ruling continues to tear families apart, 13 January 2012, on-line text (http://livewire.amnesty.org/2012/01/13/israeli-supreme- court-ruling-continues-to-tear-families-apart/langswitch_lang/es/). Arafat, Y.: „Speech at UN General Assembly“, Le Monde diplomatique, on-line text (http://mondediplo.com/focus/mideast/arafat88-en). Asher, A. – Nir, A. – Yael, H.: Auditing Israeli Democracy – 2007 Cohesion in a Divided Society, on-line text (http://www.idi.org.il/sites/english/ResearchAndPrograms/The%20Israeli%20Democr acy%20Index/Documents/TheIsraeliDemocracyIndex2007.pdf). Atashi, Z.: THE DRUZE IN ISRAEL AND THE QUESTION OF COMPULSORY MILITARY SERVICE, Jerusalem Center for Public Affairs, No. 464, 15 October 2001, on-line text (http://www.jcpa.org/jl/vp464.htm). Bard, M. G.: Myths & Facts Online. Human Rights in Israel and the Territories, on- line text (http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/myths/mf18.html#a). BBC: Al-Aqsa Intifada timeline, 29 September 2004, on-line text (http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/3677206.stm). BBC: Gaza-Israel clashes: The view from each side, 29 March 2012, on-line text (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-17348103). BBC: Hamas takes full control of Gaza, 15 June 2007, on-line text (http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/6755299.stm). BBC: Israel disqualifies Arab parties, 12 January 2009, on-line text, (http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/7825032.stm). BBC: Israel ex-President Moshe Katsav found guilty of rape, 30 December 2010, on- line text (http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-12091982). BBC: Palestinian territories profile, on-line text (http://www.bbc.co.uk/news/world- middle-east-14630174). Bellamy, R.: „Citizenship beyond the nation state: the case of Europe.” In: O’Sullivan, N.: Political Theory in Transition, Routledge, London 2000, s. 91-112. Benari, E.: „Study: Increase in Israel’s Jewish Population“, Israel National News, 9 February 2011, on-line text (http://www.israelnationalnews.com/News/News.aspx/142226).

Ben-David, J.: The Bedouin in Israel: Demography, Israel Ministry of Foreign Affairs, July 1999, on-line text (http://www.mfa.gov.il/mfa/mfaarchive/1990_1999/1999/7/the%20bedouin%20in%20 israel). Ben-Dor, G.: The Druze Minority in Israel in the Mid-1990s, Jerusalem Center for Public Affairs, No. 315, 1 June 1995, on-line text (http://www.jcpa.org/jl/hit06.htm). Ben-Rafael, E. – Sharot, S.: Ethnicity, Religion and Class in Israel Society, New York, Cambridge University Press 1991. Bokae'e, N.: Palestinian Internally Displaced Persons inside Israel: Challenging the Solid Structures, Bethlehem, Badil Resource Center for Palestinian Residency and Refugee Rights 2003. CBS: Statistical Abstract of Israel 2011. Localities and Population, by Population Group, District, Sub-district and Natural Region, on-line (http://www1.cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st02_08&CY ear=2011). CBS: Statistical Abstract of Israel 2011 No. 62, Table 12. 31 Population Aged 15-34, by Work and Studies, Age, Sex and Population Group, on-line (http://www1.cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st12_31&CY ear=2011). CERD: Israel's Serious Breaches of its Obligations under the International Convention for the Elimination of Racial Discrimination, March 2012, on-line text (http://www2.ohchr.org/english/bodies/hrc/docs/ngos/BADIL_Israel-CERD80.pdf). CNN: Israeli airstrikes target Gaza after multiple attacks, 18 August 2011, on-line text (http://articles.cnn.com/2011-08-18/world/israel.shooting_1_popular-resistance- committees-airstrike-defense-minister-ehud-barak? _s=PM:WORLD). Cohen, G. – Ettinger, Y.: „Israel's High Court rules Tal Law unconstitutional, says Knesset cannot extend it in present form“, Haaretz, 21 February 2012, on-line text (http://www.haaretz.com/news/national/israel-s-high-court-rules-tal-law- unconstitutional-says-knesset-cannot-extend-it-in-present-form-1.414009). Cook, J.: „Israel’s Arab students cross to Jordan - Academic hurdles block access to universities“, Atlantic Free Press, 11 April 2009, on-line text (http://www.atlanticfreepress.com/news/1/9140-israels-arab-students-cross-to-jordan- academic-hurdles-block-access-to-universities.html).

Cook, J.: „Israeli drive to prevent Jewish girls dating Arabs“, The National, 25 September 2009, on-line text (http://www.thenational.ae/news/world/middle- east/israeli-drive-to-prevent-jewish-girls-dating-arabs). Coursen-Neff, Z.: „DISCRIMINATION AGAINST PALESTINIAN ARAB CHILDREN IN THE ISRAELI EDUCATIONAL SYSTEM“, International Law and Politics, Vol. 36: 749, 2004, on-line text (http://www.hrw.org/sites/default/files/related_material/JILPfinal.pdf). Čejka, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, Brno, Barrister & Principal 2007. Darwiš, M.: Identity card, 1964, on-line text (http://www.barghouti.com/poets/darwish/bitaqa.asp). Eichner, I.: „Financial benefits for Arab communities“, Ynetnews, 7 October 2006, on- line text (http://www.ynetnews.com/articles/0,7340,L-3273263,00.html). Etzion, I.: Bringing Israeli Arabs into high-tech, Israeli Ministry of Foreign Affairs, 10 March 2011, on-line text (http://www.mfa.gov.il/MFA/InnovativeIsrael/Israeli_Arabs_high-tech- March_2011.htm). Féron, V.: Palestine(s): Les déchirures, Paris, Editions du Felin 2001. Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, Brno, Masarykova univerzita 2001. Freedom House: Israel, on-line text (http://www.freedomhouse.org/report/freedom- world/2006/israel?page=22&year=2006&country=6985). Gilbert, M.: Izrael. Dějiny, Praha, BB Art 2002. Gross, F.: Citizenship and ethnicity: the growth and development of a democratic multiethnic institution, Westport, Greenwood Press 1999. Haaretz: MKs slam Netanyahu's remarks about Israeli Arabs, 7 Decmber 2003, on- line text (http://www.haaretz.com/news/mks-slam-netanyahu-s-remarks-about-israeliarabs-1.108963). Haider, A. (ed.): The Equality Index of Jewish and Arab Citizens in Israel, Sikkuy, November 2009, Jerusalem - Haifa, on-line text (http://www.sikkuy.org.il/english/en2008/ei_report_2008.pdf). Haim, M.: "Enactment of a Nationality Law in Israel", The American Journal of Comparative Law, Vol. 2, No. 1, Winter 1953, s. 63-66.

Heater, D. B.: a Brief History of Citizenship, New York, New York University Press 2004. Herméren, G.: „Interpretation: Types and Criteria“ In: Organon F, roč. IX, čís. 2, 2002, s. 176-204. Herzog, Ch.: Arabsko-izraelské války. Válka a mír na Blízkém východě od války za nezávislost v roce 1948 po současnost, Nakladatelství Lidové noviny 2008. Human Rights Watch: Israel: Cuts in Child Allowance Discriminate Palestinian Arabs, 7 June 2002, on-line text (http://www.hrw.org/en/news/2002/06/06/israel-cuts- child-allowance-discriminate-against-palestinian-arab). Human Rights Watch: Off the Map: Land and Housing Rights Violations in Israel’s Unrecognized Bedouin Villages, Volume 20, No. 5(E), March 2008, on-line text (http://www.hrw.org/en/reports/2008/03/30/map). Human Rights Watch: Second Class: Discrimination Against Palestinian Arab Children in Israel's Schools, September 2001, on-line text (http://www.hrw.org/reports/2001/israel2/ISRAEL0901.pdf). Human Rights Watch: Second Class: Discrimination Against Palestinian Arab Children in Israel's Schools – Summary, September 2001, on-line text (http://www.hrw.org/reports/2001/israel2/ISRAEL0901-01.htm). Human Rights Watch: World Report 2012: Israel/Occupied Paletinian Territories, January 2012, on-line text (http://www.hrw.org/sites/default/files/related_material/israel_opt_2012.pdf). Hussain, M. (ed.): SHADOW REPORT United Nations Committee Against All Forms of Racial Discrimination, January 2012, The Mossawa Center, The Israel Religious Action Center, The Hotline for Migrant Workers, on-line text (http://www2.ohchr.org/english/bodies/cerd/docs/ngos/CARI_Israel.CERD80.pdf). Chlad, L.: Státní občanství v kontextu evropské integrace, Právník, č. 4/2004, s. 333 – 382. ILA: Bedouin information, 2007, on-line text (http://www.mmi.gov.il/static/HanhalaPirsumim/Beduin_information.pdf). Inbar, F.: „How Israel Bungled the Second Lebanon War“, The Middle East Quarterly, Volume 14, Number 3, Summer 2007, s. 57-65, on-line text (http://www.meforum.org/1686/how-israel-bungled-the-second-lebanon-war).

Independent Media Review Analysis: „Egyptian Dream: Israel will disappear "thanks to demographics"“, Global Jewish Agenda, 8 November 2001, on-line text (http://www.imra.org.il/story.php3?id=8828). International Crisis Group: Identity Crisis: Israel and Its Arab Citizens, on-line text (http://www.crisisgroup.org/en/regions/middle-east-north-africa/israel-palestine/025- identity-crisis-israel-and-its-arab-citizens.aspx). Israel Ministry of Foreign Affairs: Arab Israelis, 20 August 2001, on-line text (http://www.mfa.gov.il/MFA/MFAArchive/2000_2009/2001/8/Arab%20Israelis) Israel Ministry of Foreign Affairs: Elections in Israel - February 2009, 10 February 2009, on-line text (http://www.mfa.gov.il/MFA/History/Modern+History/Historic+Events/Elections_in_ Israel_February_2009.htm). Israel Ministry of Foreign Affairs: Christians in Israel, 3 January 2012, on-line text (http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/People/Christians_in_Israel- Christmas_2011.htm?DisplayMode=print). Israel Ministry of Foreign Affairs: Saleh Tarif, 29 January 2002, on-line text (http://www.mfa.gov.il/MFA/MFAArchive/2000_2009/2002/1/Saleh%20Tarif). Israeli Knesset: Arab Democratic Party, on-line text (http://www.knesset.gov.il/faction/eng/FactionPage_eng.asp?PG=21). Israeli Knesset: Hadash, on-line text (http://www.knesset.gov.il/faction/eng/FactionPage_eng.asp?PG=12). Israeli Knesset: Lexicon of Terms: Tal Commissin, on-line text (http://www.knesset.gov.il/lexicon/eng/tal_eng.htm). Jabereen, J. T.: An Equal Constitution for All: On a Constitution and the Collective Rights of Arab Citizens in Israel, Mossawy Center, May 2007, on-line text (http://www.mossawacenter.org/files/files/File/An%20Equal%20Constitution%20For %20All.pdf). Jamal, A.: Arab Minority Nationalism in Israel, Abingdon, New York, Routledge 2011. Jewish Defence League: HATIKVA (Naděje) – Izraelská hymna, on-line text (http://jdl.czechian.net/hatikva.htm). Jewish Virtual Library: Gilat Shalit: Table of Contents, on-line text (http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/biography/shalittoc.html).

Jewish Virtual Library: Popular Resistance Committees, on-line text (http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Terrorism/prc.html). Jewish Virtual Library: Salim Joubran, on-line text (http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/biography/Jubran.html). Jewish Virtual Library: Statistics Regarding Israeli Arabs, on-line text (http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Society_&_Culture/israeliarabs.html). JNews: Israel’s attitudes to Arab citizens are a measure of its approach to peace and democracy, say Arab MKs, 29 July 2010, London, on-line text (http://www.jnews.org.uk/commentary/israel%E2%80%99s-attitudes-to-arab-citizens- are-a-measure-of-its-approach-to-peace-and-democracy-say-arab-mks). Kanaaneh, R.: „Embattled Identities: Palestinian Soldiers in the Israeli Army“, Journal of Palestine Studies, Vol 32, No. 3, Spring 2003, s. 5-20. Karlas, J.: „Komparativní případová studie.“ In: Drulák, P. a kol.: Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, Praha, Portál 2008, s. 62-91. Kashti, O.: „Israel aids its needy Jewish students more than Arab counterparts“, Haaretz, December 12, 2009, on-line text (http://www.haaretz.com/print- edition/news/israel-aids-its-needy-jewish-students-more-than-arab-counterparts- 1.281830). Kenig, O.: The Political Representation of Israel's Arab Minority: The Challenge of Marginality and the Dilemma of Influence versus Protest, 2007, on-line text (http://inter-disciplinary.net/ati/diversity/pluralism/pl3/Kenig%20paper.pdf). Kodmani-Darwish, B.: La Diaspora Palestinienne, Paris, Presses Universitaires de France 1997. Koren, D.: „Arab Israeli citizens in the 2009 elections: between Israeli citizenship and Palestinian Arab identity“, Israel Affairs, Vol. 16, No. 1, January 2010, s. 124-141. Kořan, M.: „Jednopřípadová studie.“ In: Drulák, P. a kol.: Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, Praha, Portál 2008, s. 29-61. Kretzmer, D.: The Legal Status of the Arabs in Israel, Westview Press 1990. Lavie, E. – Rudnitzky, A. (ed.): Elections 2009 Update. Arab Politics in Israel and the 18th Knesset Elections, Special issue 2, 12 March 2009, The Konrad Adenauer

Program for Jewish-Arab Cooperation, on-line text (http://www.dayan.org/kapjac/files/Elections2009eng2.pdf). Lein, Y.: The Separation Barrier, B´Tselen, on-line text (http://www.btselem.org/separation_barrier/map). Mada al-Carmel: The Haifa Declaration, 15 May 2007, on-line text (http://www.mada-research.org/UserFiles/file/haifaenglish.pdf). MAR: Assessment for Arabs in Israel, 26 October 2006, on-line text (http://www.cidcm.umd.edu/mar/assessment.asp?groupId=66601). Middle East Research and Information Project: The Koenig Report: Demographic Racism in Israel, October 1976, No. 51., s. 11–14. Newman, D.: "Boundaries in Flux: The 'Green Line' Boundary between Israel and the West Bank - Past, Present and Future", Boundary & Territory Briefings, Vol. 1, No. 7, 1995. NITE: Psychometric Entrance Test, on-line (https://www.nite.org.il/index.php/en/tests/psychometric.html). Oren, M. B.: Six Days of War. June 1967 and the Making of the Modern Middle East, New York, Oxford University Press 2002. Peri, Y. (ed.): The Assassination of Yitzhak Rabin, Standford, Standford University Press 2000. Pipes, D.: The Origins of the Palestinian Arabs, Jewish Virtual Library, on-line text (http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/palarabs.html). Rabinovich, I. – Reinharz, J. (eds.): Israel in the Middle East, New York, Oxford University Press 1984. Rekhess, E.: “Initial Israeli Policy Guidelines toward the Arab Minority, 1948–1949.” In: Silberstein, L. J. (ed.): New Perspectives on Israeli History: The Early Years of the State, New York, New York University Press 1991, s. 103–123. Rekhess, E.: „The Arabs of Israel after Oslo: Localization of the National Struggle“, Israel Studies, Volume 7, Number 3, 2002. Rekhess, E.: „The Evolvement of an Arab–Palestinian National Minority in Israel“, Israel Studies, Volume 12, Number 3, Fall 2007, s. 1-28. Rekhess, E. – Rudnitzky, A. (ed.): The Future Vision of the Palestinian Arabs in Israel, Tel Aviv 2007, on-line text (http://www.dayan.org/kapjac/future_vision_2007_update_eng.pdf).

Roffe-Ofir, S.: „Arab town plans big celebration for Israel's Independence Day“, Ynetnews, 2 January 2008, on-line text (http://www.ynetnews.com/articles/0,7340,L- 3501480,00.html). Rouhana, N. N.: „The test of equal citizenship. Israel Between Jewish Ethnocracy and Bi-national Democracy“, Harvard International Review, Vol. 20, Issue 2, 1998, s. 74- 78. Rouhana, N. N. – Sultany, N.: „Redrawing the Boundaries of Citizenship: Israel's New Hegemony“, Journal of Palestine Studies, Vol. 33, No. 1, Autumn, 2003, s. 5-22. Segev, T.: 1949: The First Israelis, New York, Henry Holt and Company 1998. Shlaim, A.: „The Debate about 1948.“ In: Morris, B.: Making Israel, The University of Michigan Press 2007, s. 124-146. Schulz, H. L.: The Palestinian Diaspora – Formation of identities and politics of Homeland, London, Routledge 2003. Smooha, S.: „The Advances and the Limits of Israel´s Palestinian Citizens.“ In: Abdel-Malek, K. – Jacobson, D. C. (ed.): Israeli and Palestine Identities in History and Literature, New York, St. Martin´s Press 1999, s. 9-33. Spolsky, B. – Shohamy, E.: National Profiles of Languages in Education: Israel: Language Policy, Language Policy Research Center, July 1996, on-line text (http://www.lprc.org.il/LPRC/images/PDF/published_13.pdf). Stern, Y.: „Christian Arabs / Second in a series - Israel's Christian Arabs don't want to fight to fit in“, Haaretz, 23 March 2005, on-line text (http://www.haaretz.com/print- edition/news/christian-arabs-second-in-a-series-israel-s-christian-arabs-don-t-want-to- fight-to-fit-in-1.153786). Stern, Y. – Khoury, J.:"Balad's MK-to-be: 'Anti-Israelization' conscientious objector", Haaretz, 1 May 2007, on-line text (http://www.haaretz.com/print-edition/news/balad- s-mk-to-be-anti-israelization-conscientious-objector-1.219514). Šamir, S.: The Arabs in Israel – Two Years after the Or Commission Report September 19, 2005, Tel Aviv University, on-line text (http://www.dayan.org/kapjac/files/shamirEng.pdf). Tallgren, E.: The Concept of ´European Citizenship´: National Experiences and Post- National Expectations?, Linköping University 2003, on-line text (http://www.essays.se/essay/1c1a0783ff/).

The National Committee for the Heads of the Arab Local Authorities in Israel: The Future Vision of the Palestinian Arabs in Israel, December 2006, on-line text (http://www.mossawacenter.org/files/files/File/Reports/2006/Future%20Vision%20(E nglish).pdf). Torstrick, R. L.: The limits of coexistence: identity politics in Israel, University of Michigan Press 2000. Turner, B. – Hamilton, P. (ed.): „Citizenship: Critical Concepts,“ The Political Quarterly, 1990, vol. 61, Routledge, s. 177-187. UNHCR: Israel: Alternatives to military service and possibility of serving with modified duties, on-line text (http://www.unhcr.org/refworld/docid/4a7040a437.html). U. S. Department of State: Israel and Occupied Territories Report on Human Rights Practices for 1997, 1998. U. S. Department of State: Israel and Occupied Territories Report on Human Rights Practices for 2004, 20 February 2005, on-line text (http://www.state.gov/j/drl/rls/hrrpt/2004/41723.htm). Vink, M.: Limits of European Citizenship, European Integration and Domestic Immigration Policies, Palgrave Macmillan, New York 2005. Waters, T. W.: The Blessing of Departure: Exchange of Populated Territories - The Lieberman Plan as an Abstract Exercise in Demographic Transformation, Indiana University Maurer School of Law, 21 January 2007, on-line text (http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=958469). Weiner, J. R: The NGOs, Demolition of Illegal Building in Jerusalem and International Law, Jerusalem Center for Public Affairs, 1 March 2005, on-line text (http://jcpa.org/article/the-ngos-demolition-of-illegal-building-in-jerusalem-and- international-law/). Zarchin, T.: Judge who convicted Moshe Katsav joins race for Supreme Court seat, on-line text (http://www.haaretz.com/print-edition/news/judge-who-convicted-moshe- katsav-joins-race-for-supreme-court-seat-1.398817). Zimmerman, B. – Seid, R. – Wise, M. L.: Forecast for Israel and West Bank 2025, Sixth Herzliya Conference, 23 January 2006, on-line text (http://www.izs.org.il/eng/?father_id=&catid=118&itemid=205).

Internetové zdroje Všechny internetové zdroje ověřeny ke dni 30. 4. 2012. Hizbullah - the Party of God (http://almashriq.hiof.no/lebanon/300/320/324/324.2/hizballah/) ILA (http://www.mmi.gov.il/envelope/indexeng.asp) „Israel: Arab / Jewish Population (1949-2006)“, ProCon.org, (http://israelipalestinian.procon.org/view.resource.php?resourceID=000636#graph4) Israel beytenu (http://www.beytenu.org/) Israel Labor Party (Labor) (http://www.knesset.gov.il/faction/eng/FactionPage_eng.asp?PG=0) (http://www.havoda.org.il/Web/Default.aspx) Israeli Knesset: All Prime Ministers of Israel (http://www.knesset.gov.il/govt/eng/GovtByMinistry_eng.asp) Jewish National Fund (http://www.jnf.org/) League of Arab States (http://www.arableagueonline.org/wps/portal/las_en/home_page/!ut/p/c5/04_SB8K8x LLM9MSSzPy8xBz9CP0os3gXy8CgMJMgYwOLYFdLA08jF09_X28jIwN_E6B8JG 55C3MCuoNT8_TDQXbiNwMkb4ADOBro-3nk56bqF- RGVHjqOioCAKQoUKM!/dl3/d3/L2dBISEvZ0FBIS9nQSEh/) Likud (http://en.netanyahu.org.il/likud) „Map-Israel“, ProCon.org, (http://israelipalestinian.procon.org/view.background-resource.php?resourceID=1165) Negotiations Affairs Department of Palestine Liberation Organization (http://www.nad-plo.org/) „Palestine Liberation Organization (PLO)“, GlobalSecurity.org, (http://www.globalsecurity.org/military/world/para/plo.htm) Palestinian National Liberation Movement (http://www.fateh.ps/) Second-class citizen (http://www.thefreedictionary.com/second-class+citizen) The Communist Party of Israel (http://maki.org.il/en/index.php) The Islamic Resistance Movement (http://www.hamasinfo.net/ar/#&slider1=1) UNRWA (http://www.urwa.org) Worker´s Party of Eretz Yisrael (Mapai) (http://www.havoda.org.il/Web/Default.aspx) (http://www.knesset.gov.il/faction/eng/FactionPage_eng.asp?PG=77)

Seznam pouţitých zkratek ACRI – The Association for Civil Rights in Israel CBS – Central Bureau of Statistics CERD – UN Committee on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination ILA – Israel Land Administration IOS – Izraelské obranné síly JNF – Jewish National Fund MAR – Minorities at Risk NIS – New Israeli Shekel NITE – National Institute for Testing and Evaluation OOP – Organizace pro osvobození Palestiny OPEC – Organization of the Petroleum Exporting Countries OSN – Organizace spojených národů PLO – Palestine Liberation Organization PRC – Popular Resistance Committees UN – United Nations UNHCR – United Nations High Commissioner for Refugees UNRWA – United Nations Relief and Works Agency for Palestine Refugees in the Near East USA – United States of America USD – United States Dollar

Přílohy Příloha č. 1 Přehled izraelských ministerských předsedů

Provisional State Council

Provisional Government David Ben-Gurion Prime Minister 14/05/1948 - 10/03/1949

First Knesset

Government 1 David Ben-Gurion Prime Minister 10/03/1949 - 01/11/1950

Government 2 David Ben-Gurion Prime Minister 01/11/1950 - 08/10/1951

Second Knesset

Government 3 David Ben-Gurion Prime Minister 08/10/1951 - 24/12/1952

Government 4 David Ben-Gurion Prime Minister 24/12/1952 - 26/01/1954

Government 5 Moshe Sharett Prime Minister 26/01/1954 - 29/06/1955

Government 6 Moshe Sharett Prime Minister 29/06/1955 - 03/11/1955

Third Knesset

Government 7 David Ben-Gurion Prime Minister 03/11/1955 - 07/01/1958

Government 8 David Ben-Gurion Prime Minister 07/01/1958 - 17/12/1959

Fourth Knesset

Government 9 David Ben-Gurion Prime Minister 17/12/1959 - 02/11/1961

Fifth Knesset

Government 10 David Ben-Gurion Prime Minister 02/11/1961 - 26/06/1963

Government 11 Levi Eshkol Prime Minister 26/06/1963 - 22/12/1964

Government 12 Levi Eshkol Prime Minister 22/12/1964 - 12/01/1966

Sixth Knesset

Government 13 Levi Eshkol Prime Minister 12/01/1966 - 26/02/1969 (died)

Government 14 Golda Meir Prime Minister 17/03/1969 - 15/12/1969

Seventh Knesset

Government 15 Golda Meir Prime Minister 15/12/1969 - 10/03/1974

Eighth Knesset

Government 16 Golda Meir Prime Minister 10/03/1974 - 03/06/1974

Government 17 Yitzhak Rabin Prime Minister 03/06/1974 - 20/06/1977

Ninth Knesset

Government 18 Menahem Begin Prime Minister 20/06/1977 - 05/08/1981

Tenth Knesset

Government 19 Menahem Begin Prime Minister 05/08/1981 - 10/10/1983

Government 20 Yitzhak Shamir Prime Minister 10/10/1983 - 13/09/1984

Eleventh Knesset

Government 21 Shimon Peres Prime Minister 13/09/1984 - 20/10/1986

Government 22 Yitzhak Shamir Prime Minister 20/10/1986 - 22/12/1988

Twelfth Knesset

Government 23 Yitzhak Shamir Prime Minister 22/12/1988 - 11/06/1990

Government 24 Yitzhak Shamir Prime Minister 11/06/1990 - 13/07/1992

Thirteenth Knesset

Government 25 Yitzhak Rabin Prime Minister 13/07/1992 - 04/11/1995 (assassinated)

Government 26 Shimon Peres Prime Minister 22/11/1995 - 18/06/1996

Fourteenth Knesset

Government 27 Benjamin Netanyahu Prime Minister 18/06/1996 - 06/07/1999

Fifteenth Knesset

Government 28 Ehud Barak Prime Minister 06/07/1999 - 07/03/2001

Government 29 Ariel Sharon Prime Minister 07/03/2001 - 28/02/2003

Sixteenth Knesset

Government 30 Ariel Sharon Prime Minister 28/02/2003 - 16/04/2006

Seventeenth Knesset

Government 31 Ehud Olmert Prime Minister 04/05/2006 - 31/03/2009

Eighteenth Knesset

Government 32 Benjamin Netanyahu Prime Minister 31/03/2009

Zdroj: Israeli Knesset: All Prime Ministers of Israel, on-line.

Příloha č. 2 Mapa Izraele s vyznačenými okupovanými územími od Šestidenní války

Zdroj: „Map-Israel“, on-line.

Příloha č. 3 Vývoj ţidovské a arabské populace v Izraeli v letech 1949-2006

Year Jews Arabs Total % of Jews to Total

1949 1,013,900 159,100 1,173,000 86.436%

1967 2,383,600 392,700 2,776,300 85.855%

1973 2,845,000 493,200 3,338,200 85.225%

1983 3,412,500 706,100 4,118,600 82.855%

1990 3,946,700 875,000 4,821,700 81.853%

1995 4,522,300 1,004,900 5,527,200 81.819%

2000 4,955,400 1,188,700 6,144,100 80.652%

2006 5,393,400 1,413,300 6,806,700 79.237%

Zdroj: „Israel: Arab / Jewish Population (1949-2006)“, on-line.

Příloha č. 4 Mapa rozmístění arabské populace ve státě Izrael

Zdroj: Mapa zaloţena na datech CBS z roku 2011, CBS: Statistical Abstract of Israel 2011. Localities and Population, by Population Group, District, Sub-district and Natural Region, on-line.

Příloha č. 5 Volební účast arabských občanů a míra podpory arabských politických stran ve volbách do Knesetu v letech 1999-2009

Voting Rate Among Arabs and Voting for Arab Parties in Knesset Elections 100 81.9 75 71.9

80 64

60 68.7 62 56.3

percent 40 53

0 1999 2003 2006 2009

Voting rate Voting for Arab parties

Zdroj: Lavie, E. – Rudnitzky, A. (ed.): Elections 2009 Update. Arab Politics in Israel and the 18th Knesset Elections, on-line.

Příloha č. 6 Srovnání nezaměstnanosti arabských muţů a ţen s ţidovskými v roce 2010 a)

Age Thereof: Arabs Jews 15-17 18-24 25-29 30-34 15-17 18-24 25-29 30-34 GRAND TOTAL - THOUSANDS 99,7 194,1 111,5 117,2 258,3 606,0 452,4 413,0 - PERCENTAGES 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 WORK 2,6 32,8 53,2 53,8 6,9 37,3 71,4 79,7 Study . . 3,8 3,3 1,6 5,8 10,5 20,8 9,0 Do not study(3) 2,2 29,1 49,9 52,2 1,1 26,8 50,7 70,7 DO NOT WORK 97,4 67,2 46,8 46,2 93,1 62,7 28,6 20,3 Study 86,9 26,8 4,1 1,5 89,2 20,7 11,6 3,6 Do not study(3) 10,5 40,4 42,7 44,7 3,9 42,1 17,0 16,7 MALES - THOUSANDS 51,0 99,3 58,0 57,6 132,8 308,4 227,7 206,5 - PERCENTAGES 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 WORK 4,4 47,2 70,4 77,0 7,3 28,1 67,9 79,7 Study . . 4,4 3,6 2,0 6,1 6,3 21,3 10,2 Do not study(3) 3,9 42,7 66,8 75,0 1,2 21,8 46,6 69,5 DO NOT WORK 95,6 52,8 29,6 23,0 92,7 71,9 32,1 20,3 Study 85,9 23,3 4,1 . . 88,2 22,2 14,2 5,0 Do not study(3) 9,7 29,5 25,4 21,6 4,5 49,7 18,0 15,3 FEMALES - THOUSANDS 48,7 94,8 53,5 59,6 125,6 297,6 224,7 206,4 - PERCENTAGES 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 WORK . . 17,8 34,4 31,4 6,5 46,8 75,1 79,7 Study . . 3,0 2,9 . . 5,5 14,8 20,3 7,7 Do not study(3) . . 14,7 31,5 30,1 1,0 32,0 54,8 72,0 DO NOT WORK 99,3 82,2 65,6 68,6 93,5 53,2 24,9 20,3 Study 87,9 30,4 4,1 1,6 90,2 19,0 9,0 2,2 Do not study(3) 11,4 51,8 61,5 67,0 3,2 34,2 16,0 18,2 1. Work: Employed persons; Do not work: Unemployed and not in the civilian labour force. 2. Incl. "Others", see "Religion and Population group" in the Introduction. 3. Incl. not known whether studying.

96 b)

Employment rate 90.0

80.0

70.0

60.0

50.0 Arab males

40.0 Jewish males percent 30.0 Arab females Jewish females 20.0

10.0

0.0 15-17 18-24 25-29 30-34 Age

Zdroj: CBS: Statistical Abstract of Israel 2011 No. 62, Table 12. 31 Population Aged 15-34, by Work and Studies, Age, Sex and Population Group, on-line.