Dějiny obce Kornice
Petr Chaloupka
Kornice 2013
Verze 2.3 Obsah
Úvod ……………………………………………………………..………………….……. str. 3 Prehistorie ………………………………………………………………………….……. str. 3 Duchovní páni ………………………………………………………………….……….. str. 4 Kostkové z Postupic …………………………………………………………..……..….. str. 8 Pernštejnové ...... …………………………..……….……………………………...…. str. 11 Trautmannsdorfové ………….…………………..…….…………………...…………. str. 15 Valdštejnové ………………………………………..…….……………….…………… str. 19 Po čátek moderní doby ……………………………..……..…………………………… str. 29 Československo a protektorát . ……………………..……..…………………………... str. 45 Socialismus ………………………………………………………………….…….……. str. 53 Doba nedávná …...………………………………………….…..…………..……….…. str. 63 Rychtá ři, starostové, p ředsedové ………………….…....………..……………….…….. str. 65 Významní rodáci …………………………………………………..……………………. str. 67 Soupis památek ……………………………………………………..……….……….… str. 67 Historie jednotlivých dom ů …………………………………………………………… str. 68 Stavební vývoj obce ……………………………………………………………………... str. 68 Vývoj po čtu obyvatel a dom ů ………………………………………..…………………. str. 69 Přehled dom ů …………………………………………………………………………… str. 70 Seznam majitel ů dom ů ……………………………………..………………..……..…… str. 71 Prameny a literatura ……………………………………………………..……………… str. 90 Záv ěre čná poznámka ……………………………………………………………………. str. 98 Obrazové p řílohy …………………………………………………………..……….….... str. 99
2 Úvod
Kornice jsou na první, druhý i jakýkoli další pohled jen oby čejnou malou českou vesnicí. Výrazn ě se od ostatních neliší, snad jen návsí stín ěnou dvacítkou stoletých lip. Její chalupy se rozložily p řibližn ě t ři kilometry severn ě od Litomyšle na p ůlno ční stran ě kopce Hlav ňova (383 m n. m.), který je sou částí pahorkatiny odd ělující údolí řek Lou čné a Tiché Orlice. V Kornicích pramení malý potok, který odtud te če do sousedních Sedliš ť a u Tržku se vlévá do Lou čné. Ves leží na silnici z Litomyšle do Kon čin, Sloupnice a dál do Ústí nad Orlicí. Kornický katastr hrani čí na severu se Sloupnicí, na východ ě s Němčicemi, na jihu s Lány (Litomyšlí) a Nedošínem a na západ ě se Sedlišt ěmi. V sou časné dob ě tu žije asi 150 obyvatel.
Prehistorie
Na území dnešních Kornic žili lidé tisíce let p řed založením sou časné vesnice. Sv ědčí o tom pom ěrn ě hojné archeologické nálezy. Oblast Litomyšlska nepat řila v prav ěku k nejhust ěji osídleným oblastem, ale leží na p řirozené spojnici Čech a Moravy a podél této strategické cesty se usazovali lidé nejr ůzn ějších kultur. Nejstarší nálezy z blízkého okolí Kornic pocházejí z mladého paleolitu (tj. poslední fáze starší doby kamenné – z doby „lovc ů mamut ů“: asi 40 000 – 8000 p ř. n. l.) a to ze hřbetu mezi Lou čnou a kornickým potokem u sousedního Nedošína. První poz ůstatky lidské činnosti p římo na území Kornic pocházejí z mezolitu (st řední doby kamenné: asi 8000 – 6000 p ř. n. l.). Je to období po konci poslední doby ledové, kdy pevninský ledovec ustoupil dál na sever a s ním odešla i velká zví řata. Tehdejší klima bylo podobné dnešnímu, krajinu pokrývaly husté lesy a lidé se živili lovem zv ěř e a sb ěrem lesních plod ů. Velkou zm ěnu znamenal p říchod zem ědělc ů z jihovýchodu Evropy v neolitu (mladší dob ě kamenné: asi 6000 – 4000 p ř. n. l.) V Kornicích se nacházela sídlišt ě už prvních neolitických kultur: kultury s lineární keramikou (5700 – 5000 p ř. n. l.), s vypíchanou keramikou (5000 – 4500 p ř. n. l.) i lengyelské kultury (4500 – 3900 p ř. n. l.). Z nález ů blíže neur čitelnou aktivitu tu vyvíjeli lidé i v eneolitu (pozdní dob ě kamenné asi 3900 – 2000 p ř. n. l.). Další výraznou prom ěnu života umožnil objev kov ů. Z doby bronzové (asi 2000 – 750 př. n. l.) je v Kornicích už op ět doloženo p římo sídlišt ě, a to lužické kultury (1250 – 1000 p ř. n. l.). Z doby železné (750 p ř. n. l. – 400 n. l.) pocházejí nálezy na h řbetu mezi Lou čnou a kornickým potokem na katastru Nedošína – konkrétn ě z doby laténské (400 p ř. n. l. – 0), kdy tu žili první jménem známí obyvatelé naší zem ě – Keltové. O jejich p řítomnosti možná sv ědčí i jedna z teorií o p ůvodu názvu Kornic (viz dále). Sídlišt ě na katastru Kornic pravd ěpodobn ě vybudovali také Germáni v dob ě římské (1 – 400 n. l.). Po odchodu v ětšiny z nich na jih a jihozápad dorazili do budoucích českých zemí Slované. 1
1 VÍCH, David: Prav ěké osídlení na horním toku řeky Lou čné . Diplomová práce uložená mj. v Regionálním muzeu v Litomyšli (dále jen RML), část I., s. 15–17, 19, 44, 47, část II., s. 109–120; VÍCH, David: Neolitické osídlení Litomyšlska a Vysokomýtska . In: Pomezí Čech a Moravy, sv. 5, Litomyšl 2002, s. 7–78; KON ČELOVÁ, Markéta: Struktura osídlení lidu s lineární keramikou ve východních Čechách. www.arup.cas.cz/cz/publikace/files/rozhledy_ke_stazeni/AR_4_2005_obsah+abstr.pdf
3 Duchovní páni
První Slované za čali na naše území pronikat n ěkdy po roce 500. P řestože nenásiln ě asimilovali zbytky germánského obyvatelstva, z ůstávalo osídlení budoucích českých zemí pom ěrn ě řídké. Oblast Litomyšlska tvo řila hrani ční provincii s Moravou; lidé se tu na konci doby hradištní (cca 500–1250) soust ředili p ředevším v blízkosti řeky Lou čné. Ta byla tehdy zvaná Trstenice a podél ní snad vedla obchodní stezka na sousední Moravu. Celou jižní oblast hrutovské provincie, jak se zdejší oblast nazývala, pokrýval hustý pohrani ční hvozd. První písemná zmínka o Litomyšli pochází až z po čátku 12. století, kdy kroniká ř Kosmas zmi ňuje Litomyšl jako pohrani ční hrad Slavníkovc ů v roce 981. Podrobn ější informace se dochovaly až z pozd ější doby, spojené již s výraznou církevní aktivitou. Kolem roku 1100 tu vznikl pravd ěpodobn ě menší benediktinský d ům. Zásadní význam m ěl ale až p říchod řádu premonstrát ů za podpory olomouckého biskupa Jind řicha Zdíka, ke kterému došlo asi ve čty řicátých letech 12. století. Premonstráti se s chutí pustili do kolonizace neosídlených oblastí, nejintenzivn ěji ve 13. století, kdy na Litomyšlsko p řivedli kv ůli nedostatku místních obyvatel i mnoho N ěmc ů. Samotná Litomyšl byla tenkrát p řevážn ě n ěmecká, Češi tam získali převahu díky p řist ěhovalectví z okolních obcí až v dob ě p řed husitskými válkami. Klášter, zbohatlý zásluhou své usilovné snahy o rozvoj, posloužil budoucímu císa ři Karlu IV. v roce 1344 jako základ k založení biskupství, které však již po osmi desetiletích zaniklo ve v řav ě husitských válek. Na venkov ě žila ve st ředov ěku naprostá v ětšina obyvatel. Jejich život se v pr ůběhu věků p řetvá řel jen velmi pomalu, i ty nev ětší prom ěny obvykle probíhaly nepozorovateln ě v čase vym ěř eném jedné generaci. Efektivitu zem ědělství ve 12. století zvýšil p řechod z úhorového hospoda ření (st řídání obd ělávaných ploch a úhoru) na trojpolní systém (st řídání ja řin, ozim ů a úhor ů) – ten se potom udržel prakticky až do 19. století. Výnosnost zem ědělství přesto z ůstávala velmi nízká. Každé zrno se po čítalo, proto se obilí žnulo srpy, aby se zabránilo zbyte čným ztrátám. Kosy se užívaly jen k senose či. Ani výnosy z chovu dobytka nebývaly závratné, nebyl totiž ješt ě vyšlecht ěn do dnešní podoby a dosahoval nižší hmotnosti. Proto každý neúrodný rok znamenal vážné nebezpe čí v podob ě vypuknutí hladomoru, navíc se mezi špatn ě živenými lidmi snadno a rychle ší řily nejr ůzn ější epidemie. Životní úrove ň se přesto zvyšovala – nap ř. p ůvodní zemnice se zdmi z proutí omazaného hlínou byly nahrazovány roubenými staveními. 2 K velkým ale jen postupným zm ěnám docházelo ve vrcholném st ředov ěku v právní oblasti, v kulturní a každodenní realit ě. Ve 13. století k nám spolu s Němci dorazilo tzv. zákupní právo ( emfyteuse ), čímž skon čilo tradi ční spole čné hospoda ření obce, její p ůda přešla do d ědi čné držby jednotlivc ů. Od 9. století se pomalu ší řilo také křes ťanství , postupn ě b ěhem staletí pronikalo i do té nejvzdálen ější osady. P řesto řada pov ěr pohanského p ůvodu z ůstala sou částí b ěžného života vesnice. Oby čejní fará ři nebývali p říliš vzd ělaní, proto ani nemohli ú činn ě bojovat třeba proti uctívání domácích b ůžk ů – hospodá říčků. Zachováno z ůstalo mnoho tradi čních rituál ů, které byly postupn ě upravovány k obrazu více vyhovujícímu novému náboženství. Nap ř. popel z oh ňů ho řících o slavnostech plodnosti na filipojakubskou noc m ěl podle pohan ů zvyšovat úrodnost polí, p ůvodní smysl byl ale pozm ěněn na zapalování hranic jako ochrany proti čarod ějnicím slétajícím se na sabat… Zm ěny se prosazovaly jen pomalu. Prostí lidé stále vnímali čas p ředevším podle přírody, tedy cyklicky. Lineární k řes ťanské pojetí času, který n ěkam sm ěř uje, má po čátek i
2 TOMÍ ČEK, Antonín: Jak se vyvíjelo selské stavení na Litomyšlsku? In: Od Trstenické stezky, ro č. 14, 1934– 1935, č. 7, s. 97.
4 konec a každý okamžik je jedine čný, se prosazovalo jen pomalu. Oby čejní lidé m ěli strach ze všeho nového a neznámého. O vzdálen ější sv ět se nezajímali. Cizí a nepochopitelný jim byl i život vyšších vrstev nebo gotická kultura. Hodnotou pro n ě bylo vše staré, tradicí prov ěř ené. Jen to bylo zárukou stability, po které toužili. Komunita bývala uzav řená, soudržnost byla základní podmínkou pro p řežití, proto každý, kdo vybo čoval, byl spole čností trestán nebo alespo ň zesm ěšňován. Obecné rysy se nejspíš p říliš nelišily ani od zdejší reality. Jednou z nejstarších osad na Litomyšlsku byly Domašice . První zmínky o této vsi pocházejí z listiny hlásíce se do roku 1167. 3 Podle ní král Vratislav I. daroval klášteru veškerou p ůdu až k potoku Sloupnice s výjimkou práv ě Domašic. 4 Litomyšlský opat Deokar podle stejné listiny koupil od opatovického kláštera pole zvané „Na korniceh“ ležící u Domašic. 5 P ůvod Domašic je nejasný. Více zpráv se o nich totiž nedochovalo. Podle jejího jména by se dalo usuzovat, že se jednalo o rodovou osadu Domašic ů,6 ale v názvu m ůže být obsažen i odkaz na jednotlivce – zakladatele. Nelze proto ani zcela vylou čit mén ě pravd ěpodobnou souvislost s Domašou, příslušníkem rodu Vršovc ů, který byl jednou z ob ětí p řemyslovského vražd ění na Vraclavi nedaleko budoucího Vysokého Mýta v roce 1108. 7 Podobn ě jako název je nejistá i p řesná poloha vesnice. Mohla se nacházet n ěkde mezi okraji dnešních Kornic a Sedliš ť. Archeologické nálezy jsou nejednozna čné, jejich vyšší koncentrace je na západním a severovýchodním kraji Kornic, západní poloze by odpovídaly i dochované pomístní názvy (Ku řince, Husilna, Na ohrad ě) a pov ěsti o propadlém hradu Ku řín ě v Ku řincích nebo o p řemíst ění Kornic kv ůli nep říznivým podmínkám od studánky Žandalky. Podobné legendy se však dochovaly také v Sedlištích, p řesn ěji o Malva řicích – starých Kornicích u Královy studánky. 8
3 Datována k 20. 1. 1167 a p řipsaná králi Vladislavu I. Listina asi vznikla až několik desetiletí po datu, které uvádí. Její obsah je však nejspíš správný, vychází asi z postupn ě vznikajících záznam ů o majetku kláštera a až pozd ěji byla zfalšována na listinu krále Vladislava a zpe čet ěna falešnou pe četí. PRAŽÁK, Ji ří: Diplomatické poznámky k litomyšlské listin ě krále Vladislava I . Pardubice 1959. 4 „EGO QUOQUE REX WLADIZLAUS PRO AUGENDO DEI SERVORUM NUMERO EIDEM ECCLESIE TOTAM SILVAM, AGROS ET OMNIA PRATA USQUE AD RIVUM ZLUPNICE CONTULI PRETER SOLAM VILLAM DOMASIC“ Codex Diplomaticus regni Bohemiae (dále jen CDB), sv. I., Praha 1904–1907, s. 415. 5 „ABBAS DEOCARUS EMIT SILVAM A FRATRIBUS DE SANCTO LAURENTIO IUXTA GRUBOVIC ET TERRAM IUXTA DOMASIC QUE VOCATUR NAKORNICEH“ CDB I., s. 414. 6 Této teorie využil i první litomyšlský d ějepisec František Jelínek, který „obohacoval“ historii falsy z produkce svého p řítele, moravského archivá ře Antonína Bo čka. Ten sepsal listinu, podle které žili v Domašicích nižší šlechtic Domaslav a jeho syn Nemoj, kte ří darovali n ěkteré statky opatovickému klášteru. NEJEDLÝ, Zden ěk: Litomyšlsko , 1. díl, Litomyšl 1903, s. 22. 7 CHARVÁT, Petr: Slovanské osídlení Vraclavska do poloviny 13. století . Kandidátská disertace, Praha 1978. Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli (dále jen SOkA SY), sbírka rukopis ů, R196, část Dokumentace, s. 154; NEJEDLÝ, c. d., s. 34, 41. 8 Ve prosp ěch Sedliš ťské polohy by mohla hovo řit i událost z roku 1941. Sedlák Finkral tenkrát vyoral v půdě na svém poli nad školou, nedaleko silnice do Litomyšle, černý pruh a kruhy. Kruhy podle tehdejšího výkladu mohly být poz ůstatky dávných ohniš ť. Domašice totiž podle jedné teorie prý pat řily p římo panovníkovi – název Královy studánky jako by to potvrzoval. Vyn ětí Domašic z obdarování kláštera by mohlo nasv ědčovat tomu, že jejich obyvatelé pro knížete konali n ějaké zvláštní služby. Domašice tak mohly ležet u tzv. trstenické stezky. Tmavé kruhy nalezené p ři orb ě by potom pocházely z míst, kde strážci zemských cest v případ ě nebezpe čí zapalovali vatry a posílali tak signál do vnitrozemí. Podobné stopy byly nalezeny i dál u Cerekvice, také na vyvýšeném míst ě. To vše je však pouhá nepravd ěpodobná spekulace, nap ř. i v Kon činách byly nalezeny archeologické objekty se zásobnicemi z hradištní doby; stezka spíše vedla p řirozen ější cestou, tedy údolím Trstenice-Lou čné; a Domašice možná nepat řily panovníkovi, ale opatovickému klášteru, od kterého p řece koupil opat Deokar pole Na korniceh. Vyoraný popel s nejv ětší pravd ěpodobností pocházel z prav ěkého žárového poh řebišt ě. ŠVEC, Vít: Kde stávaly staré Domašice . In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1939–1940, č. 1, s. 6–7; TOMÍ ČEK, Antonín: Morašické jezero . In: Od Trstenické stezky, ro č. 6, s. 114. ZELINKA, Karel: Zaniklá sídlišt ě na Litomyšlsku v předhusitské dob ě. In: Zprávy z muzeí od trstenické stezky, č. 10, Litomyšl, 1970, s. 5–
5 Z pozd ější doby už nemáme o Domašicích žádné zprávy. Naopak v roce 1347 jsou poprvé zmín ěny Kornice , jako majetek rušeného litomyšlského kláštera. Co se p řesn ě v mezidobí odehrálo je op ět nejasné. Premonstrátskému klášteru Domašice možná p řipadly jako náhrada za území, které musel odstoupit králi P řemyslu Otakarovi II. p ři založení m ěsta Poli čky v roce 1265. Ale co zavinilo jejich zánik? Domašice se mohly za čít postupn ě vylid ňovat kv ůli poklesu významu jejich p ůvodní funkce – tj. obrany hranic a stezky – po vymýcení zna čné části pohrani čního hvozdu b ěhem kolonizace a p řeložení trasy obchodní stezky. Ale pravd ěpodobn ějším d ůvodem jejich konce je p řechod na zákupní právo, které od německých osad za čaly p řebírat i ty p ůvodní, české. Spole čná p ůda byla tehdy rozd ělena mezi jednotlivé rolníky a ves byla lokátorem (organizátorem zakládání osady) p řenesena na příhodn ější místo – do polohy dnešních Kornic. Část p ůdy bývalých Domašic z ůstala asi nevyužita až do dalšího století, kdy na ní byly založeny (Velké) Sedlišt ě. První zmínka o nich je asi z roku 1398, ale není ješt ě rozlišeno, nejde-li snad o Malé Sedlišt ě (Sedíš ťku), ob ě vsi jsou sou časn ě doloženy až pozd ěji. Jméno Sedliš ť možná p řipomíná n ějaké dávno opušt ěné, v této dob ě již pro lidi žijící v okolí bezejmenné sídlišt ě (tedy práv ě Domašice). 9 O p ůvodu názvu Kornic resp. pole „Na korniceh“ existuje n ěkolik teorií, žádná ale není p říliš p řesv ědčivá. M ůže pocházet od kornaté, tzn. mazlavé, p ůdy, od staro českého slova „kornic ě“, tj. pokácené kmeny ješt ě s korou. Nejnov ěji se objevila možná souvislost s keltským slovem „corno, korno“, což znamená roh nebo také ohyb toku. P ůvodní tok kornického potoka skute čně tvo řil oblouk obtékající dnešní vesnici. 10 Existují ale i lidové výklady jména Kornic. 11 Nové vsi a pole bývaly zakládány podle ur čitých pravidel – m ěly r ůzné p ůdorysy. Kornice byly asi z po čátku okrouhlicí, která se pozd ěji rozvinula v krátkou ulicovku. Okrouhlice m ěly domy uspo řádané do kruhu a pole tak m ěla tvar výse če kruhu. Takové vesnice se lépe ubránily hrozícímu nebezpe čí, ale nemohly se dál rozr ůstat, jejich p řebývající obyvatelé museli v případ ě p řelidn ění odejít jinam a založit novou ves (nejzachovalejším příkladem v okolí je No řín u Chocn ě). Prakti čtější ulicovka uprost řed rozší řená v náves nebyla uzav řená, mohla se proto rozr ůstat do stran, ale obrana proti nep říteli v ní nemohla být tak ú činná. Pole u takové vesnice byla rovnob ěžná a m ěla stejnou ší řkou po celé délce. Protáhlý tvar polí, obvykle dochovaný dodnes, vyžadovala t ěžká orební technika – častá zm ěna sm ěru orby by byla p říliš namáhavá. Získávání p ůdy k obživ ě v nové vsi bývalo velmi pracné. P ři zakládání vesnic se nejprve musel vykácet les, lidé potom vypálili pa řezy – tak vznikly tzv. kopaniny, 12 které byly následn ě osety. Nové živobytí p řineslo ale i nové povinnosti – roboty na panských dvorech. Robota však bývala v této dob ě ješt ě malá a omezovala se jen na výpomoc p ři setí, senose či a žních. Dávky vrchnosti se za čaly platit místo v naturáliích pen ězi. Litomyšl získala v roce
7; SKUTIL, Josef: Z nejdávn ější minulosti Litomyšlska a Poli čska . In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1947– 1948, č. 3, s. 45; Podle sd ělení archeoložky Jany N ěmcové, Regionální muzeum v Litomyšli. 9 ZELINKA, c. d., s. 5–7; SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Sedlišt ě – obecní kronika, 10.stol. – 1935, sign. KR212 (dále jen Sedlišt ě – obecní kronika), s. 5–6. 10 O p ůvodu jména od vodstva, ale bez bližšího ur čení, se zmi ňuje i Z. Nejedlý. NEJEDLÝ, c. d., s. 36; Podle A. Tomí čka in ŠVEC, c. d., s. 6; Sedlišt ě – obecní kronika, s. 5–6; CHARVÁT, c. d., část Text, s. 80; Podle Ji řího Svobody in http://druid.euweb.cz/texty/svoboda_korno.html. 11 Vandroval krajánek od Mýta k Litomyšli. Byly Velikonoce a on si cht ěl vyprosit mazanec. První hospodyn ě, kterou o n ěj požádal, mu řekla, že je teprve pekla , v další vsi se mu dostalo odpov ědi, že jsou ješt ě horký , v následující mu řekli rovnou, že mu mazance net řeba a v poslední dostal kór nic . STRNAD, Jan: Zprávy z domova . Lidový „výklad“ názvosloví n ěkterých osad. In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1948–1949, č. 9–10, s. 156. 12 Název „Kopajna“ v případ ě pozemk ů u cesty z Kornic do Sedliš ť pochází spíše z ozna čení t ěžko p řístupného a obd ělávatelného pozemku.
6 1259 právo trhu, rolníci z okolních vsí tam mohli jednoduše získat do té doby neobvyklou hotovost. 13 Převratné 13. století p řineslo i další zm ěny. P ůvodní patriarchální rodová obec se definitivn ě prom ěnila v obec sousedskou. V čele vesnice stáli rychtá ři a konšelé. Ovšem mezi rychtá ři byly rozdíly, mohli být bu ď d ědi ční, nebo jen dosazovaní vrchností. V Kornicích byli původn ě svobodní rychtá ři držící ú řad d ědi čně – pravd ěpodobn ě pocházeli z rodu lokátora obce. Rychtá ř byl p ředstavitelem obce, zástupcem vrchnosti a soudcem (německy der Richter ). Soudil však jen drobné p řestupky, zlo činy pat řily do pravomoci fojta, vrchnostenského ú ředníka. Vybíral od svých soused ů vrchnostenské d ůchody, pokuty i královské bern ě. Svobodní rychtá ři také museli pro vrchního pána vykonávat vojenskou službu. Za to vše obvykle mívali řadu výhod, p ředevším v ětší pole a právo vý čepu. 14 Nový právní řád neznamenal pro majitele statk ů úplnou svobodu v nakládání s nimi. Své usedlosti sice mohli podle zákupního práva i prodávat, ale jen tomu, kdo se líbil vrchnosti. Omezená byla také d ědi čnost, tzv. právo odúmrti platilo na Litomyšlsku až do doby před husitskými válkami. Majetek toho, kdo zem řel bez mužských potomk ů, podle n ěho připadal vrchnosti. 15 V polovin ě 14. století došlo ke zm ěně vrchního pána Kornic. V roce 1344 v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství vymohl budoucí císa ř Karel IV. založení biskupství 16 v Litomyšli, prakticky provedené p řem ěnou ze zdejšího kláštera. Prvním biskupem byl jmenován opat Jan z premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. Z dosavadních litomyšlských řeholních kanovník ů se tak stali kanovníci kapitulní, tvo řící biskupský dv ůr. Majetek kláštera byl v roce 1347 rozd ělen vratislavským biskupem Předslavem mezi biskupa a kapitulu, které p řipadly i Kornice s výjimkou svobodné rychty, která z ůstala biskupská. Kornická rychta byla ale už v roce 1380 odstoupena biskupem kapitule jako náhrada za pozemky kapituly zatopené nov ě z řízeným rybníkem Sterntajchem (Hv ězda) v Opatov ě. V roce 1398 p ři kone čném d ělení majetku, které urovnávalo p ředchozí spory, se již svobodná rychta v Kornicích neobjevuje. Byla asi kapitulou vykoupena od posledního majitele a prom ěněna v jeden nebo dva oby čejné grunty. Kornický rychtá ř byl od té doby až do 19. století pokaždé jen jmenován vrchností. Rychtá ř ale i po svém postoupení kapitule podléhal biskupovi v případ ě pot řeby vojenské služby. Obvykle p ředstavovalo jeho tehdejší brannou povinnost vypravení jednoho pacholka s kuší. Biskup si uchoval také soudní pravomoc nad většími proh řešky kapitulních poddaných. 17 Na život ve vsích m ělo vliv rozší ření práv Litomyšle v oblasti soudní a hospodá řské v roce 1360 biskupem Janem ze St ředy, kanclé řem císa ře Karla IV. Litomyšlská m ěstská rada byla prohlášena za vyšší odvolací soud, lidé z vesnic u ní m ěli hledat právo. Kapitulní obce však náležely pod m ěstský soud, jen když jejich p ře nebo provin ění souvisely s nějakou biskupskou vsí. Zlo činy dál soudil pán (biskup) a jeho ú ředníci. V ětší dopad na okolní
13 NEJEDLÝ, c. d., s. 30; TOMÍ ČEK, Antonín: Panské dvory na Litomyšlsku . In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1922/1923, č. 3, s. 45; CHARVÁT, c. d. 14 NEJEDLÝ, c. d., s. 63, 266. Jmenovaní rychtá ři byli nazývaní „volení“, což znamená zvoleni vrchností. 15 Uplatn ění práva odúmrti se dalo obejít – mužští členové rodiny mohli být kolektivními vlastníky nemovitého majetku, tzv. rodinného nedílu. To ovšem nemuselo znamenat, že se všichni podíleli i na obd ělávání spole čné půdy. Mohlo se jednat i o jen čist ě formální uspo řádání majetkových záležitostí. Z ůstává otázkou, nakolik se této možnosti, čast ější mezi šlechtici, využívalo i mezi poddanými. TOMÍ ČEK, Antonín: O p ůsobnosti rychtá ře a práva selské obce na Litomyšlsku . In: Vzd ělávací p říloha k věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu litomyšlského, 1900, č. 3, s. 21; NEJEDLÝ, c. d., s. 64. 16 Biskupové: Jan (1344–1353), Jan II. ze St ředy (1353–1364), Albert ze Šternberka (1364–1368, 1372–1380), Petr Jelito (1368–1372), Jan III. Sob ěslav (1380–1388), Jan IV. Železný (1388–1418), Aleš z Březí (1418– 1421). 17 TOMÍ ČEK: Panské dvory …, c. d., s. 46; NEJEDLÝ, c. d., s. 175, 196, 260, 264; Sedlišt ě – obecní kronika, s. 5–6; www.obecsedliste.cz
7 vesni čany m ěla hospodá řská privilegia. Venkovské kr čmy musely od nyn ějška povinn ě brát pivo z města. Nové hostince už nem ěly být zakládány, také v Kornicích proto dlouho žádný nebyl. Rychtá řů m biskup zakázal vést kr čmy, ale povolil jim prodávat víno. Míli (asi 7,5 km) od m ěsta nesm ěl být žádný řemeslník s výjimkou ková ře, což se ale asi úpln ě nedodržovalo, protože na po čátku 15. století byl v Kornicích švec. 18 Z po čátku 15. století známe také jménem první obyvatele Kornic, n ěmecká kolonizace se Kornicím z řejm ě vyhnula, všichni místní sedláci byli pravd ěpodobn ě Čechy: Václav Vrabc ův, Michal Šimon ův, Ond řej řečený Syrový, Havel švec, Mikuláš, Mat ěj, Kate řina, Filip, Vav řinec řečený Smola, Št ěpán řečený Vrabec, Anka… 19 Také oni p řihlíželi bou řlivým událostem patnáctého století, které výrazn ě ovlivnily celou zemi. Po morové epidemii v roce 1380 a následné bíd ě vzrostlo v lidech náboženské cít ění – pot řebovali víru, aby se dokázali lépe vypo řádat s vlastním nešt ěstím. Proto rádi a hojn ě naslouchali novým kazatel ům, v četn ě kritik ů církevních nešvar ů. Litomyšlský biskup Jan Železný byl ovšem tvrdým odp ůrcem rodícího se husitství – na koncilu v Kostnici působil jako jeden ze žalobc ů Jana Husa a zasloužil se tak o jeho upálení v roce 1415. Za biskupovy činy m ěli trp ět jeho poddaní. Po Husov ě odsouzení totiž reformátorovi p řívrženci ze msty poplenili biskupské statky. To byla však jen p ředehra k husitským válkám. V kv ětnu 1421 p řitáhlo k Litomyšli vojsko Pražan ů a Hradeckých a poslední biskup Aleš z Březí p řed nimi rad ěji uprchl. Tak fakticky zaniklo litomyšlské biskupství; zdejší m ěšťané p řijali víru podobojí. Zatím asi jen formáln ě, husity dosazený správce panství Diviš Bo řek z Miletínka měl řadu jiných starostí. Na ja ře 1425 ale p řitáhli k městu radikální táborité, Diviš Bo řek se rad ěji vzdal, tábo ři dobyli biskupský hrad. M ěsto se dostalo pod vliv sirotk ů. Další biskupové už byli jmenováni jen formáln ě. Kapitula se sice udržela v moravské části biskupství (ve Svitavách) až do 16. století, ale do záležitostí v Čechách nemohla už více zasahovat. 20
Kostkové z Postupic
Hr ůzy a zmatky husitských válek umožnily mimo jiné obrovské majetkové p řesuny. Ty se nevyhnuly ani Litomyšli. Sirotky dosazeného hejtmana Jeníka z Me čkova v roce 1432 vyst řídal Vilém Kostka z Postupic, který po skon čení válek získal litomyšlské panství do dědi čného držení od krále Zikmunda (roku 1436). Kostkové z Postupic 21 pat řili k nejv ětším vále čným zbohatlík ům – b ěhem krátké doby se vyšvihli z celkem bezvýznamné rytí řské rodiny na majitele řady panství. Zbytek 15. století z ůstal neklidným – v letech 1469 a 1470 protáhl Litomyšlí dvakrát uherský král Matyáš Korvín do boje proti českému králi Ji římu z Pod ěbrad. Zpustošená zem ě se vzpamatovávala jen pomalu. Úbytek obyvatelstva během husitských válek (odhaduje se až na 40%, na Litomyšlsku méně) zap říčinil zhoršení životních podmínek poddaných, protože
18 NEJEDLÝ, c. d., s. 141, 178, 179, 304, 335; TOMÍ ČEK, Antonín: Selské purkrechtní právo majetkové, rodinné a d ědické na Litomyšlsku od 14. do 16. století . Chrudim 1929, s. 4–5; TOMÍ ČEK, Antonín: O působnosti …, c. d., s. 22. 19 NEJEDLÝ, c. d., s. 355. 20 HOFFMANN, František: Litomyšl v husitském revolu čním hnutí . In: Sborník p řísp ěvk ů k dějinám Litomyšle a okolí. K 700. výro čí povýšení Litomyšle na m ěsto v roce 1959. Pardubice 1959, s. 50–56; NEJEDLÝ, c. d., s. 242, 251. 21 Vilém (1436), Bohuš (1436–1449), Zden ěk (1449–1468), Jan (1468 – kol.1486) a Albrecht (1468–1477), Bohuš II. (asi 1486–1505), Jan II. (1506–1508), Zden ěk II. (1508–1510), Vilém II. (1510–1521), Zden ěk III. (1521–1529), Jan III. (1529), Bohuš III. (1529–1547).
8 vrchnost si cht ěla pojistit svoje p říjmy bez ohledu na demografickou krizi. V 16. století ale přišel jeden z vrchol ů českých d ějin – období pom ěrného klidu (jen v roce 1537 protáhlo Litomyšlskem habsburské vojsko do boje proti Turk ům), kdy sedláci p říliš často nepot řebovali svoji vojenskou zbroj 22 , která byla sou částí jejich výbavy pro p řípad svolání zemské hotovosti. Celá zem ě se rozvíjela a t ěšila se náboženské toleranci nezvyklé ve zbytku Evropy. Lidé na Litomyšlsku se od katolické církve odvraceli pomalu, po roce 1421 sice získali p řevahu umírn ění kališníci a po roce 1425 radikální, ale po bitv ě u Lipan (1436) se věř ící vrátili zp ět mezi umírn ěné. Kornice vždy pat řily do litomyšlské farnosti, zdejší obyvatelé docházeli na bohoslužby do m ěsta. Pozd ěji Kostkové p řestoupili k často pronásledovanému českobratrskému vyznání, které se díky tomu mohlo nerušen ě rozší řit i mezi jejich poddanými. 23 Za dob Kostk ů z Postupic se po hmotné stránce da řilo venkovskému lidu pom ěrn ě dob ře. V právním ohledu ale pomalu nastával obrat. Volnost poddaných se za čínala zatím spíše formáln ě omezovat. Šlechta si cht ěla pojistit své pro řídlé živitele. Sbíhání poddaných z panství za lepšími podmínkami bylo proto zakázáno řadou celozemských na řízení už na konci 15. století. Ale až do t řicetileté války nebyly zákazy asi výrazn ěji uplat ňovány. Také na Litomyšlsku za čali od roku 1508 rozlišovat m ěšťana od venkovského rolníka . V Litomyšli byly z řízeny zvláštní právní knihy pro m ěsto a pro venkov. Do té doby mohl m ěšťan voln ě kupovat grunt a usazovat se na vsi a naopak rolník kupoval d ům a usazoval se ve m ěst ě. Nyní byl vyžadován propoušt ěcí list od pána. Rolník klesl na spole čenském žeb říčku i pod poddanského m ěšťana; pomalu za čal být p řipoutáván k p ůdě. Více práv prostým lidem tak husitské války nep řinesly. Neprosadila se nap ř. ani volitelnost rychtá řů , kte ří byli i nadále jen jmenováni. Postupn ě se m ěnila soudní pravidla. Odvolání proti rychtá řov ě rozhodnutí bylo možné k výro čnímu soudu, který se konal také v obci, ale p ředsedali mu již lantfojt a purkrabí z panství. Odtud se bylo d říve možné odvolat k litomyšlské m ěstské rad ě, po zm ěnách na po čátku 16. století na zámek. V trestním právu byli rychtá ř a konšelé jen soudem vyšet řovacím, řádným soudem byl p ůvodn ě konšelský soud v Litomyšli, ale pozd ěji také zámek. Rychtá ř za pln ění svých povinností dostával odm ěnu – ze soudnictví mu pat řila t řetina ud ělených pokut. Lidová kultura si stále uchovávala řadu starých rys ů. Nap ř. v některých případech nebylo p říliš rozší řeno kauzální myšlení (vztah p říčina–následek) – tak t řeba nešt ěstí a katastrofy bývaly vysv ětlovány porušením řádu, univerza; nikdo nehledal jiný d ůvod. S rostoucím významem vzd ělání i pro laiky tradi ční ústní kultura velmi pomalu ustupovala nové, písemné. Mluvené slovo sice ješt ě na dlouho z ůstávalo hlavním médiem – informace získávali lidé hlavn ě z kazatelen a od migrujících lidí, ale ve styku s vyšší kulturou za čínaly nabývat na významu trvanliv ější záznamy než pouhá lidská pam ěť . Nap ř. každá obec původn ě sama p řijímala a propoušt ěla své členy. V 16. století ale už musela žádat o povolení, tehdy byly také založeny v obcích knihy o jednáních, smlouvách a zm ěnách majetku, bohužel většinou nedochované. Také o sirotky se do roku 1508 starala obec sama, poté pé či p řevzal zámek, kde byly z řízeny nové sirot čí knihy. 24 Stabilizovala se dvou- až t řígenera ční podoba rodiny . Ovšem místo rodiny se obvykle hovo řilo o domácnosti. Ta plnila hlavn ě ekonomickou funkci, byla zárukou p řežití. Láska
22 Sedláci mívali doma kyrysy, p řilby, me če, ošt ěpy, pozd ěji ob čas i pušky. N ěkteré v ětší statky musely mít i vále čné vozy. TOMÍ ČEK, Antonín: Lid a vojsko na Litomyšlsku . In: Od Trstenické stezky, ro č. 13, 1933–1934, č. 7, s. 99; SVÁTEK, V.: Náš kraj a vojsko . In: Od Trstenické stezky, ro č. 14, 1934–1935, č. 4–5, s. 75. 23 SOkA SY, D ěkanský ú řad církve římskokatolické, Litomyšl 1601–1947, inventá ř Jind řich R ŮŽI ČKA, 1961, s. 5; HOFFMANN, c. d., s. 56, 74. 24 TOMÍ ČEK, Antonín: O p ůsobnosti …, c. d., s. 20–24. Kronika obce Kornice , 1167–1976, uložená u kornického kroniká ře (dále jen Kronika Kornic), s. 39–48; www.obecsedliste.cz; HOFFMANN, c. d., s. 67.
9 nebo cit hrály až do 19. století vedlejší roli. S ňatky bývaly domluvené rodi či, ale také sami snoubenci m ěli s touto dohodou souhlasit. P řílišná citová angažovanost mohla být i vysilující, zvlášt ě když se více než polovina d ětí nedožívala dosp ělosti. Postavení žen ve spole čnosti mělo daleko k rovnoprávnosti, byly považovány za t ělesn ější bytosti než muži, proto musely zůstávat neustále pod dohledem – otce, bratra, manžela… V této dob ě se za čalo kšaftovat. Záv ěť poddaného schvalovala vrchnost. Hospodá ř nemohl d ělit statek na díly jako d říve, kdy jen rychtá ř dbal na to, aby zm ěnami nebyly zkráceny pánovy p říjmy. Sedlák nyní mohl v záv ěti voln ě nakládat jen s tím, co sám přikoupil, s movitým majetkem a závdavky mladším d ětem. D ědicem gruntu se stával nejstarší syn. Mezi sedláky se tak rozší řil „výminek“ pro starého hospodá ře. Všechna ujednání p ři p ředávání gruntu bývala rad ěji sepisována do nejmenších detail ů – úcta ke sta ří asi nebyla úplnou samoz řejmostí a bylo pot řeba se pojistit. První kšaft v Kornicích nechal zapsat v roce 1520 Ji řík starý rychtá ř, snad dnešní čp. 10. 25 Písemné jednání za čalo n ěkdy hrát v ětší roli také v dohodách uzav řených mezi samotnými poddanými. Nap ř. už roku 1460 si nechal Mikuláš Dudík, snad čp. 8, zapsat v Litomyšli dohody se zesnulým Máslníkem a v roce 1473 nákup polí na pomezí Vl čkova a Zho ře. V roce 1517 sepsali n ěkte ří korni čtí sousedé smlouvy o dojížd ění p řes pole a vedení vody k zavlažování. Struha k zavlažování vedla z řejm ě od horního pramene (na pozemcích Jíry Kulhánka, čp. 20) za statky na severní stran ě Kornic a pod vsí se vlévala do potoka, který tehdy ješt ě obtékal celou vesnici obloukem uprost řed polí ke Kon činám. Kdyby n ěkdo bral víc vody, než bylo domluveno, m ěl zaplatit pokutu (be čku soli do panské kuchyn ě). Smlouvy asi m ěly ukon čit d řív ější hádky, což se však úpln ě nepoda řilo. Sou částí dohod bylo i ujednání o dojížd ění p řes pole – ale Ji řík Dolejník, čp. 1, se s Víškem, čp. 3, kv ůli cest ě hádal už v roce 1520. 26 Po hmotné stránce se sedlák ům neda řilo zle. Platy vrchnosti totiž nebyly stanoveny v naturáliích, ale v pen ězích. Reálná hodnota odvád ěných dávek tak klesala, protože tehdy ješt ě nebyla známa protiinfla ční opat ření. Na po čátku 16. století také docházelo k rozprodávání p ůdy panských dvor ů sedlák ům. V druhé polovin ě 15. století jich vlastnili Kostkové p ět, na konci své vlády už jen Vlkov. Ubylo proto robot, které byly p řem ěněny v pen ěžní platy. 27 Poddaným p řibyla také možnost p řivýd ělku. Od první poloviny 16. století se rozší řilo díky rozvoji plátenictví p ěstování lnu. V roce 1542 vznikl ve m ěst ě cech tkalc ů, což kv ůli platnému mílovému právu znamenalo omezení práv jejich vesnických prot ějšk ů – ti tak mohli mít nyní nanejvýš dva stavy a nemohli najímat tovaryše. V 16. století byl rozší řen také chov ovcí – vesnické ženy sp řádaly vlnu, kterou poté utkali litomyšlští soukeníci. Sukno odtud bylo vyváženo i do Polska a Uher. Pozd ěji na Litomyšlsku p řevážila výroba ln ěného zboží. 28 Životní úrove ň na vsi se tak postupn ě zvyšovala. Nap ř. v této dob ě jinak b ěžn ě zanedbávané hygien ě se mohli obyvatelé Kornic v ěnovat v obecní lázni, doložené v roce 1460. Jeden ze soused ů, Máslník, snad čp. 8, do ní krátce p ředtím zakoupil nový kotel. Spole čné lázn ě bývaly ve všech obcích obvyklé až do 16. století. Jednalo se zpravidla o
25 TOMÍ ČEK, Antonín: Něco o d ědickém právu na Litomyšlsku . In: Vzd ělávací p říloha k věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu litomyšlského, 1900, č. 3, s. 18–19; TOMÍ ČEK, Antonín: Selské purkrechtní právo …, c. d.; Kronika Kornic, s. 40. 26 Kronika Kornic, s. 43–46; TOMÍ ČEK, Antonín: Selský život v 16. století na Litomyšlsku . In: Vzd ělávací příloha k Věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu Litomyšlského, 1899, č. 3, s. 17 [zde zkrácená a nep řesná citace ze smlouvy]. 27 K ŘIVKA, Josef: Litomyšlský velkostatek za Pernštejn ů. Praha 1959, s. 4, 16–17. 28 R ŮŽI ČKA, Jind řich: Nárys hospodá řského a spole čenského vývoje litomyšlského okresu . In: 700 let Litomyšle, Vlastiv ědný sborník Pardubický kraj, Pardubice 1959, s. 8; K ŘIVKA, Josef, c. d., s. 51
10 dřev ěný domek u potoka nebo u studny. Lidé se v nich koupali hromadn ě a kupovali si k tomu pivo. 29 Pomalý rozvoj mohla stále lehce p řibrzdit r ůzná nešt ěstí. Konec vlády Kostk ů z Postupic poznamenal v roce 1546 velký požár Litomyšle. Postiženo nez ůstalo jen samotné město. Prý tehdy foukal tak silný vítr, že chytly i některé statky v Kornicích (snad se ohe ň přenesl p řes ho řící obilí na polích). 30 Pom ěrný klid v království se týkal p ředevším rozvoje kultury a vzd ělanosti, ale politikou zmítaly časté zápasy, rozhodovalo se o další podob ě státu. Ve stále v ětší mí ře se projevovaly také ozv ěny boj ů reformace a protireformace, které ot řásaly celou Evropou. Jednota bratrská byla trnem v oku nové dynastie na českém tr ůně – Habsburk ů. Král Ferdinand I. tak rád využil vhodné p říležitosti a poslednímu z Kostk ů (Bohušovi) za ú čast na stavovském povstání v roce 1547 zkonfiskoval všechna panství s výjimkou Brandýsa nad Orlicí a Nových Hrad ů, ponechaných mu na dožití.
Pernštejnové
Stoleté období po čínající polovinou 16. století p řineslo výraznou prom ěnu hospodá řské i kulturní tvá ře venkova. Svoboda osobní a náboženská nejprve dosáhla svého vrcholu, aby ji následn ě čekal strmý pád. Radikální urychlení tohoto vývoje umožnila t řicetiletá válka, především její první fáze kon čící bitvou na Bílé ho ře. Ovšem již p řed ní byly n ěkteré tendence více než patrné. Po konfiskaci Litomyšle Kostk ům z Postupic sem král dosadil jako hejtmana svého věrného služebníka Šebestiána Šenajcha (Schönaicha), který spravoval panství se svým bratrem Fabiánem v letech 1548 až 1551. V roce 1552 zadlužený panovník zastavil panství svému v ěř iteli Jaroslavovi z Pernštejna, ale ani on nebyl v lehké pozici a musel panství pro vlastní dluhy zastavit dál – do roku 1567 Václavu Haugvicovi z Biskupic. Až poté se ujali vlády sami páni z Pernštejna .31 Jejich finan ční situace se ale nelepšila. Vratislav z Pernštejna velmi doplácel na svoji dvorskou službu a postupn ě odprodával jedno panství za druhým. Litomyšl se tak m ěla stát novým sídlem kdysi bohatého rodu, a proto zde Vratislav nechal vystav ět honosný renesan ční zámek. S nedobrovolným p řisp ěním svých poddaných – na nákladnou stavbu využil i sv ěř ené peníze sirotk ů z celého panství, které nikdy nevrátil. 32 Zaneprázdn ěnost litomyšlských pán ů politikou byla výhodná pro jejich poddané. Jinde se šlechta obvykle už od druhé poloviny 16. století snažila vynahradit si svoje kv ůli inflaci klesající p říjmy podnikáním ve vlastní režii. K tomu bezohledn ě využívala své poddané, kterým zvyšovala roboty. Radikální zm ěnu ale umožnily až pob ělohorské pom ěry, kdy byla Obnoveným z řízením zemským (v Čechách v roce 1627) zrušena stará privilegia. Pernštejni se do podnikání pustili až tehdy. V té dob ě za čala naplno také protireformace. Díky cenové revoluci p řed Bílou horou rostla hodnota naturálních dávek v ůč i pen ěžním plat ům (popula ční exploze v 16. století znamenala r ůst poptávky a tím i cen, zárove ň klesala hodnota st říbra, dováženého ve velkém z nových dol ů v Americe). Sedláci
29 Kronika Kornic, s. 47–48; TOMÍ ČEK, Antonín: Něco o lázních na našem venkov ě na Litomyšlsku . In: Od Trstenické stezky, ro č. 1, 1921–1922, č. 5, s. 71–72. 30 JELÍNEK, František: Historie m ěsta Litomyšle . 2. díl, Litomyšl 1835, s. 101. 31 Jaroslav (1552–1567), jeho bratr Vratislav (1567–1582), jeho žena Marie Manrique de Lara (1582–1608), poté jejich dcera Polyxena z Lobkovic jako poru čnice svého nezletilého synovce (1608–1628), Vratislav II. (1628– 1931), jeho sestra Frebonie (1631–1646), její sest řenec Václav Eusebius z Lobkovic (1646–1649). 32 K ŘIVKA, Josef, c. d., s. 8–9, 11; R ŮŽI ČKA, Jind řich: Litomyšl . Praha 1988, s. 16.
11 bohatli, nákladn ě se oblékali po zp ůsobu vyšších vrstev. V 16. století za čalo p řestavování statk ů, které tak ztrácely svoji d řív ější obrannou funkci. Byly bourány maštale stojící před obytnými místnostmi sm ěrem do návsi – na jejich míst ě potom vznikaly zahrádky. Statky získávaly štíty (lomenice) podle m ěstských vzor ů. Poddaní na Litomyšlsku byli navíc zcela osvobozeni od odúmrti, což p řinášelo na jiných panstvích vrchnosti velké zisky. Krajem netáhla žádná nep řátelská vojska. 33 U far vznikaly školy, a proto i n ěkte ří sedláci ovládli um ění čtení a psaní. Vynález knihtisku zlevnil výrobu knih, které se tak staly dostupnými i chudším vrstvám. T řicetiletá válka znamenala do časný úpadek vzd ělanosti, který zvrátilo až zakládání katolických škol. 34 Prom ěny pracovních povinností se pomalu blížily. Sice už p ři stavb ě zámku v letech 1568 až 1581 p řiváželi sedláci robotou materiál, takové roboty byly ovšem obvykle za plat nebo alespo ň za stravu. Ani r ůst robot zaznamenaný na Litomyšlsku už po roce 1610 nebyl nesnesitelný, šlo asi jen o zapsání d řív ějších nepsaných závazk ů, platících p ředevším pro podruhy. Vzrostly hlavn ě roboty rybni ční, dovoz d řeva, čišt ění struh na lukách, polní práce. Všichni poddaní také museli chodit s tenaty na lov (Vratislav z Pernštejna lov miloval a nesnášel pytláky – na řídil proto poddaným, aby svým ps ům usekli jednu nohu). Venkované vyráb ěli pro pány šindele a tesy, jezdili pro vápno až za Chrudim do (Vápenného) Podola. Od robot byli osvobozeni jen rychtá ři a po řádníci (obecní z řízenci, pomocníci rychtá ře). Roboty se však staly opravdu tíživými až po Bílé ho ře. 35 Z doby pernštejnské vlády se dochovaly první urbá ře, díky kterým známe výši poddanských dávek a jiných povinností. Platy byly odvád ěny na sv. Ji ří a sv. Havla, další menší v některých vsích i na sv. Jana a na Vánoce. Z let 1548 až 1552 pochází první urbá ř litomyšlského panství. V této dob ě žilo v Kornicích jedenáct osedlých, v roce 1610 bylo osedlých již čtrnáct, z toho jedenáct sedlák ů a t ři zahradníci (chalupníci). 36 Krom ě pen ěžních plat ů37 museli Korni čtí orat robotou dvakrát ro čně 225 záhon ů38 u dvora Vlkova, což byla výjimka – v ětšina vesnic na Litomyšlsku tehdy nem ěla robotu žádnou. Ale nebylo tak zle, vrchnost ješt ě dávala za práci stravu a krmení pro kon ě. V roce 1610 p řibylo každoro ční vypravení jedné f ůry do Podola pro vápno, povinnost chodit nadhán ět zv ěř p ři panských honech, zahradníci a podruzi museli na Dlouhých lukách „trávy rozt řásat a hrabat“. Nerobotovali ovšem pokaždé bezplatn ě, p ři otav ě se jedné osob ě platilo p ět denár ů.39 Krom ě povinností v ůč i vrchnosti se navíc samoz řejm ě odvád ěly bern ě králi. Po bitv ě na Bílé ho ře (1620) nestálo vrchnosti nic v cest ě. V roce 1628 získal Vratislav II. Litomyšl do d ědi čného držení a využil toho k přebudování hospodá řství z dosud p řevážn ě úro čního velkostatku na velkostatek režijní . Zárove ň zvýšil dávky poddaných. V roce 1634
33 Jen v roce 1608 se p řes Litomyšl vracelo dom ů na 6000 Uhr ů, vracejících se ze služby krále Matyáše, v tu dobu již ne nep řátelé. SVÁTEK, c. d., č. 4–5, s. 75. 34 K ŘIVKA, Josef, c. d., s. 80; TOMÍ ČEK, Antonín: Jak se vyvíjelo… , c. d., s. 98.; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 140. 35 K ŘIVKA, Josef, c. d., s. 58–62. 36 Statky – dnešní čp.: 1, 3, 8, 9, 10, 11, 19, 20, 21, 22, 27, chalupy – čp.: 17, 24, 30. Kronika Kornic, s. 5. 37 V roce 1548 (tj. 1552 podle K řivkovy datace) byla jejich výše jak na svatého Ji ří tak i na svatého Havla 7 kop (groš ů), 28 groš ů, 6 denár ů a 1 halé ř český, navíc ro čně odvád ěli 19 slepic, v roce 1610 platili dvakrát po 7 kopách, 29 groších, 3 denárech a 1 halé ři. V druhé polovin ě 16. století tedy platil jeden sedlák v Kornicích vrchnosti v pr ůměru cca. 80 groš ů ro čně, což byla cena asi dvanácti hus nebo tisíce vajec nebo dvou korc ů (188 litr ů) žita nebo dvou ovcí nebo čty ř pár ů bot; k ůň stál 900 groš ů, tažný v ůl 600 groš ů. (Pen ěžní systém té doby byl pom ěrn ě složitý – podrobn ěji je vyložen v části v ěnované d ějinám jednotlivých dom ů. Zjednodušen ě platilo: 1 bílý groš = 7 bílých pen ěz (v urbá ři „denáry“) = 14 malých pen ěz (v urbá ři „halé ř“)) PETRÁ Ň, Zden ěk – RADOM ĚRSKÝ, Pavel: Encyklopedie české numismatiky . Praha 1996, s. 56; Kronika Kornic, s. 5–6. 38 1 záhon byl 7 a p ůl brázdy. 39 Kronika Kornic, s. 6; TOMÍ ČEK, Antonín: Povinnosti vesnic na Litomyšlsku roku 1557 . In: Vzd ělávací příloha k věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu litomyšlského, 1900, č. 5, s. 34–35; KŘIVKA, Josef, c. d., s. 4–5; TOMÍ ČEK, Antonín: Panské dvory …, c. d., s. 47.
12 je poprvé doložen tzv. ov čí úrok za závazek, že pán nebude chovat ovce jinde než u litomyšlského dvora a nebude tak ohrožovat majetek sedlák ů. Byl odvád ěn na sv. Jana a sv. Martina a byl vysoký – v pr ůměru znamenal zvýšení plat ů o dv ě t řetiny. Vedle toho vzrostly obilní dávky (hlavn ě oves a žito), odvod slepic, vajec, medu, p říze, pe ří apod., r ůzn ě pro každou obec. 40 Vratislav II. t ěžil z pob ělohorských pom ěrů naplno. V roce 1630 z řídil, v souvislosti se stavbou nového pivovaru a tím v ětší pot řebou surovin, na pozemcích koupených od nedošínských sedlák ů velký dv ůr Pernštýn. U n ěho museli Korni čtí ve zvýšené mí ře robotovat. O svá práva p řicházeli p ředevším ti nejníže postavení. P ůvodní panský pivovar byl založen už v roce 1584, ale pivo na venkov dodávali stále m ěšťané podle starých privilegií – ta Vratislav II. m ěstu odebral až v roce 1629. Na oplátku Litomyšli obnovil práva pálení ko řalky a šenkování vína, o která tak musely p řijít vesnice – ty už však nebylo čím odškodnit… Z va ření piva plynuly pán ům nejv ětší zisky. Pašování piva z jiných panství bylo proto zakázáno. Každá obec m ěla p ředepsáno, kolik ho musí od vrchnosti odebrat. Tak skon čilo domácí va ření, na které m ěli sedláci stále právo. Nyní ale byli doslova p řehlceni panskou produkcí (hospoda v Kornicích zatím nebyla, v šenkování piva i ko řalky se museli st řídat sousedé). Vesni čané také nov ě nemohli prodávat obilí nikde jinde než na litomyšlském trhu. 41 Zvyšovány byly i královské bern ě. České zem ě financovaly války Habsburk ů s Turky na konci 16. století. K dalšímu navýšení došlo za stavovského odboje i po jeho porážce. Až v roce 1628 byla bern ě snížena, ale z ůstávala stále vysoká – byla ješt ě vyšší než dávky vrchnosti. 42 Poddaný nebyl jen stále více hmotn ě vysáván, ale byla dál omezována i jeho práva. Pán na sebe postupn ě strhával soudnickou pravomoc. Obecní soud sice nebyl úpln ě zrušen, ale po t řicetileté válce byl minimáln ě využíván – soudil pán podle své libov ůle. Po roce 1620 za čala vrchnost také více zasahovat do kšaft ů a po válce bylo zakázáno volné nakládání i s pozemky, které hospodá ř sám p řikoupil. 43 Zhoršování situace na venkov ě bylo do zna čné míry urychleno třicetiletou válkou (1618–1648). Obrovský úbytek obyvatel nutil šlechtu, která nebyla ochotná vzdát se své životní úrovn ě, maximáln ě vyždímat zbylé poddané. V českých zemích se ztráty na obyvatelstvu (zp ůsobené p ředevším nemocemi a hladomory, p římými bojovými operacemi již mén ě) odhadují na čtvrtinu až t řetinu. Za války rozhodn ě nebylo ani na Litomyšlsku bezpe čno, o čemž sv ědčí i fakt, že vrchnost p řevezla rad ěji zna čnou část svého dobytka ze zdejších dvor ů na jiná panství. Sedláci podobné možnosti samoz řejm ě nem ěli. Řada rolnických usedlostí proto byla vyplen ěna a z ůstala zcela zpustlých. V Kornicích nebyl zcela zpustošený (opušt ěný) našt ěstí žádný statek ani chalupa. 44
40 K ŘIVKA, Josef, c. d., s. 12, 50–51, 53. 41 K ŘIVKA, Josef, c. d., s. 20, 31–33; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 138; JELÍNEK, c. d., 2. díl, s. 161; Kronika Kornic, s. 8; ČERMÁK, Ed.: D ějepisné a topografické p říčinky k seznání okresu Litomyšlského. Litomyšl 1877, rukopis uložený v RML, s. 55; www.obecsedliste.cz 42 Do roku 1566 se platila jako bern ě da ň z majetku – ½ groše českého z kopy (tj. 1/120 ceny). Pr ůměrná cena usedlosti na Litomyšlsku byla v té době 26 kop groš ů českých – tj. ro ční bern ě 13 groš ů. Poté byla zavedena da ň domovní – 15 groš ů českých první dva roky, poté 20, po roce 1593 už 54 groš ů. Navíc byly často placeny nep římé dan ě. KŘIVKA, Josef, c. d., s. 67–69. 43 TOMÍ ČEK, Antonín: O p ůsobnosti …, c. d., s. 20–24; TOMÍ ČEK, Antonín: Selské purkrechtní právo …, c. d., s. 8; TOMÍ ČEK, Antonín: Něco o d ědickém právu …, c. d., s. 18–19. 44 V roce 1648 bylo z předvále čných 2147 osedlých na panství 356 pustých usedlostí, tj. 16,5 %. Podle Jelínka bylo v roce 1650 pustých 166 statk ů (Tomí ček uvádí 166 z 1080 statk ů a 78 z 539 chalup, plus ve m ěst ě a na předm ěstích 92 z 477 dom ů). Po čty poddaných však byly vrchnostmi v berních p řiznáních úmysln ě snižovány, aby zchudlí sedláci mohli platit spíše jim než králi. KŘIVKA, Josef, c.d, s. 23, 40; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 139; TOMÍ ČEK, Antonín: Co bylo zpušt ěno válkou t řicetiletou na Litomyšlsku . In: Časopis spole čnosti p řátel starožitností českých, ro č. 19, 1911, s. 125.
13 Litomyšlskem často táhla vojska; plenili cizinci i císa řští. Ti se v okolí objevili poprvé už v roce 1620, v roce 1635 po konfliktu s měšťany dokonce ze msty zapálili m ěsto. Nep řátelé se ukázali až pozd ěji. M ěsto se často vyplatilo, aby se jejich vojsko utábo řilo v okolí, kde vojáci brali obilí i dobytek. Navíc za vojskem často táhla „pakáž“ 45 , tj. ženy voják ů, markytánky, kramá ři, sv ětob ěžníci… Našt ěstí se na Litomyšlsku nikdy nebojovalo ani se tu vojsko nezakopalo na zimu. P řesto tu rozhodn ě žádný klid nepanoval. V zá ří 1639 přitáhly od Hradce Králové čty ři tisíce Švéd ů a utábo řily se na Hlav ňov ě, protože ve m ěst ě bylo císa řské vojsko. Císa řští p řed nimi uprchli a nechali Švédy loupit v okolí. Ti odtáhli zp ět, až když dostali výkupné od m ěsta. V letech 1641 až 1642 se tu znovu objevili nejmén ě čty řikrát. Pod velením Lennarta Torstenssona v červnu 1643 p řitáhla hlavní švédská armáda v po čtu 18 000 muž ů, kte ří se rozložili ve m ěst ě a okolních vsích a plenili. Za nimi postupovali v červenci císa řští Matyáše Gallase. V dubnu 1645 p řijelo 1200 švédských jezdc ů. V říjnu 1645 se po neúsp ěšném obléhání Brna u Litomyšle s vyhladov ělými Švédy objevil znova Torstensson. Jeho zákaz drancování vojáci neuposlechli. Menší švédské výpady z posádek v Olomouci, Uni čov ě aj. pokra čovaly až do konce války v roce 1648. Prostí lidé se jen t ěžko mohli podobným nájezd ům bránit, a proto jen p řed plenícími vojáky utíkali do les ů i se svým dobytkem a čekali až nebezpe čí pomine. 46 Poddaní byli b ěhem války vydíráni také vojenskými veliteli císa řských vojsk, která tábo řila na Litomyšlsku a sedláci je museli živit (armáda se profesionalizovala, již se nespoléhala na zemskou hotovost svolávanou jen do časn ě). Frebonie z Pernštejna si v letech 1634 a 1642 st ěžovala na zatížení poddaných vydržováním vojska, kterého tu bylo p řesp říliš. Poddaní m ěli zna čné nedoplatky na berních i na poplatcích r ůzným regiment ům. Až za Freboniina d ědice Václava z Lobkovic se poda řilo vyjednat částe čné slevení dluh ů. Lidem se ale ulevilo jen trochu, vždy ť v té dob ě řádil na panství mor.47 Válka urychlila a usnadnila také rekatolizaci . Pernštejni byli katolíci, a snažili se proto zahájit p řevýchovu už na konci 16. století, ale jejich cíle bylo dosaženo až po válce. Předtím spíše ubylo českých brat ří ve prosp ěch novoutrakvist ů. Poslední litomyšlský fará ř podobojí nastoupil v roce 1595, v roce 1612 jej tehdejší poru čnice panství Polyxena z Lobkovic vyhnala a odebrala nekatolík ům špitálský kostel. Katoli čtí d ěkani tu p ůsobili od roku 1579. V pr ůběhu českého povstání, v roce 1619, vypukly protikatolické nepokoje také v Litomyšli. Ú častnili se jich i lidé z okolí. D ěkan Daniel Hájek byl svými rozzlobenými ove čkami zbit a musel uprchnout. V kostelech bylo ni čeno katolické vybavení. Ale po porážce českého odboje byla všechna nekatolická vyznání zakázána. Sedláci nesm ěli narozdíl od šlechtic ů emigrovat, museli z ůstat a konvertovat. Z Litomyšlska nejsou žádné zprávy, že by Polyxena z Lobkovic užívala n ějaké drastické metody obracení na „pravou víru“. Konverzím v ěř ících tak jako všude pomohla válka, b ěhem ní ubylo všech obyvatel, tedy i fará řů . Zna čná část poddaných bez svých pastý řů proto vlastn ě nebyla ani katolíky ani nekatolíky. Na Litomyšlsku byly v roce 1646 obsazeny jen t ři fary ze sedmi. Obracení tak probíhalo pom ěrn ě hladce. Katolictví u první generace bylo ješt ě často pouze formální, ale u druhé již opravdové. 48
45 Ze slova bagáž . 46 JELÍNEK, c. d., 2. díl, s. 169, 173, 177; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 130, 131, 137; RŮŽI ČKA, Jind řich: Litomyšl . Praha 1988, s. 17; ŠT ĚTKA, Václav: Třicetiletá válka na Litomyšlsku. Sonda do dějin panství a život ů jeho obyvatel . In: Pomezí Čech, Moravy a Slezska, sv. 7, Litomyšl 2006, s. 41, 44, 50, 51; TOMÍ ČEK, Antonín: Lid a vojsko …, c. d., s. 100. 47 K ŘIVKA, Josef, c. d., s. 53, 69–71. 48 JELÍNEK, c. d., 3. díl, s. 102–103; K ŘIVKA, Josef, c. d., s. 63; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 54–57, 59, 63; SOkA SY, D ěkanský ú řad církve římskokatolické, Litomyšl 1601–1947, inventá ř Jind řich RŮŽI ČKA, 1961, s. 5; TOMÍ ČEK, Antonín: Nás sedláky každý šidí. Historie selského pozdvižení na Litomyšlsku roku 1680 . Litomyšl 1927, s. 52.
14 Všeobecnému navyšování se vyhnuly alespo ň dávky církvi. Desátek byl p ůvodn ě desetinou výnosu, ale pozd ěji byl zam ěněn za pevn ě stanovené množství obilí, takže rolníci platili v pr ůměru jen 1,5 % výnosu. Na konci války se fará řů m nov ě (navíc) odvád ěly jen slepice, n ěkdy vejce, sýr, len… 49 Do nastupujících, pro prosté lidi nep říznivých pom ěrů vešlo Litomyšlsko pod vládou nových pán ů. Frebonií z Pernštejna, zakladatelkou piaristického kláštera a školy, vym řel rod Pernštejn ů. Panství zd ědil její sest řenec Václav z Lobkovic.
Trautmannsdorfové
Dědic Pernštejn ů, Václav Eusebius z Lobkovic, prodal válkou zpustlé panství v roce 1649 levn ě štýrskému rodu Trautmannsdorf ů.50 Století jejich vlády spadá do období často ozna čovaným Jiráskovým pojmem „Temno“. Životní podmínky prostých obyvatel se ur čit ě zhoršily, ale nap ř. rekatolizace nebyla nijak krutá, z většiny lidí se brzy stali up římní katolíci a dobrovoln ě a hojn ě se ú častnili nap ř. procesí a poutí. Zvýšené roboty znamenaly p ředevším ztrátu cenného času, ani ten nejp řísn ější šafá ř ale nedokázal robotníky p řinutit, aby pracovali s takovým nasazením jako na svém. A bohatí sedláci posílali místo sebe na robotu čeledína. Trautmannsdorfové se snažili panství zvelebit, aby jim víc vynášelo. Začali obnovovat zpustlé vesnice a zakládat nové, kam svád ěli chudinu z jiných vsí. Stav ěli také obecní chalupy na obecní p ůdě. Podporovali vznik hospod, kde se čepovalo pivo z panského pivovaru. 51 Z vrchnostenských snah o rozvoj t ěžili také sedláci. Byly tak zušlecht ěny jejich chovy dobytka i ovocné sady. Ze Štýrska byl dovážen hov ězí dobytek (tzv. „štajra čky“) i kon ě. Mezi poddanými se rozmohl chov ovcí a udržel se až do 19. století. 52 Také panovník m ěl zájem na hospodá řském rozvoji a snažil se p ředcházet možným problém ům. Za císa ře Karla VI. (1711–1740) byly proto z řízeny špýchary, jako pojistka proti neúrod ě. Rolníci tam museli odvést část úrody, kterou si mohli další rok vyp ůjčit zp ět, ale vrátit ji m ěli i s úrokem. Pro zámecké panství, tedy i Kornice, byl špýchar ve Vlkov ě.53 Ne všechno ale znamenalo pozitivní zm ěnu pro poddané. Byly zakládány nové panské dvory a ty staré byly rozši řovány. Každý dv ůr m ěl v čele šafá ře54 , dále tu pracovala šafá řka a obvykle n ěkolik čeledín ů a d ěve ček. V ětšinu práce však m ěli odd řít robotníci . Jestliže d říve měla každá obec jiné robotní povinnosti, nyní byly srovnány na t ři dny v týdnu, o „pilných pracích“ každý den. Kv ůli robot ě musel mít každý grunt jeden ko ňský potah a dva čeledíny navíc. V roce 1674 bylo revizita ční komisí konstatováno, že vesnice na litomyšlském panství jsou ubohé, řada polí leží kv ůli zaneprázdn ěnosti robotami ladem, takže úroda sta čí taktak na uživení. P řesto páni nic neodpoušt ěli. P ři vymáhání nedoplatk ů býval ve statku ubytován mušketýr na stravu a plat, dokud sedlák nepovolil a n ěco ze svého majetku neodprodal. 55
49 V roce 1646 m ěly Kornice vým ěru 380 strych ů orné p ůdy a odvád ěly obilní desátek 9 strych ů a 1 v ěrtel žita a to samé ovsa – tj. cca 4,5 % osevu. KŘIVKA, Josef, c. d., s. 63–66, 77; TOMÍ ČEK, Antonín: Desátek ke kostelu sv. K říže v Litomyšli 1659 . In: Kulturní a historické pam ěti Litomyšlska. P říloha k Obzoru Litomyšlskému, s. 8. 50 N ěkdy také „Trauttmansdorffové“: Maxmilián (1649–1650), Jan Bed řich (1650–1696), František Václav (1696–1753). 51 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 134–5. 52 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 10, 136. 53 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 183. 54 Nap ř. na Perštejn ě byl šafá řem na po čátku 19. století Mikuláš Seidl, pocházející z Kornic. TÁBOREK, Josef: Koutnice na Litomyšlsku . In: Od Trstenické stezky, ro č. 12, 1932–1933, č. 8, s. 134. 55 TOMÍ ČEK, Antonín: Panské dvory …, c. d., 2. část, s. 62–63; TOMÍ ČEK, Antonín: Nás sedláky …, c. d., s. 8, 9.
15 Velkou zát ěží byla i stavba panských chalup. Vrchnost je nechávala stav ět, protože po třicetileté válce rychle p řibývalo obyvatelstva. V Kornicích vyrostly takové chalupy hned dv ě (čp. 15 a 16). D řevo (všechna stavení na venkov ě byla stále pouze d řev ěná) bylo dodáváno z panského lesa, ale všechnu práci (až na řemeslnou) museli odvést místní v rámci roboty. Šlechta robotou budovala i cesty a pr ůplavy. Když byla v letech 1678 až 1680 v Litomyšli rozši řována piaristická kolej, na stavb ě op ět robotovali lidé z panství. Robotou se sp řádalo také plátno pro vrchnost, která s ním obchodovala a prodávala jej nap ř. až do Hamburku. P ři vý čtu povinností není divu, že když český sn ěm v roce 1654 na řídil sv ěcení ned ělí a svátk ů, bylo pro poddané obtížné najít čas na obd ělání vlastní p ůdy. Za porušení pracovního klidu jim hrozila pokuta. 56 Kornice nebyly v ni čem výjimkou. Podle urbá ře z roku 1659 tu bylo stále jedenáct statk ů a t ři chalupy; vedle pen ěžního úroku 57 p řibylo naturálních dávek: kapoun ů58 místní lidé odvád ěli ro čně 11, slepic 19, p říze 6 štuk, pe ří ze 7 hus, 45 kop šindele, 50 kop polen pivovarského d říví, 4 kopy polen 59 k ciheln ě, 40 tes ů na ploty, mimo to m ěli ornou robotu. Hospoda tu stále nebyla, ale mimo rychtá ře museli brát všichni pivo z pivovaru (stejn ě ko řalku) a st řídat se v šenkování. Po revisitaci berní ruly byla v roce 1674 snížena královská kontribuce (v Kornicích bylo nadále po čítáno jen se šesti a 3/16 osedlého), protože zem ědělství upadalo, osívalo se mén ě, ubylo dobytka, ovcí i prasat. Navíc z celkových 33 krav v obci hned 21 nepat řilo sedlák ům, ale bylo jen nájemních. 60 Len a konopí se nep ěstovaly jen kv ůli p řízi – Tomáš Janoušek, čp. 9, m ěl v tu dobu vlastní olejnu. 61 Rolníci rozhodn ě nebyli se svojí situací spokojeni, není vylou čeno, že se brzy za čali mstít. V letech 1656 až 1665 totiž celkem p ětkrát ho řely panské dvory (v roce 1661 Perštýn). Krize dosáhla vrcholu v roce 1680. Každou sobotu býval na zámku ú řední den. V Litomyšli se tak sešli rychtá ři z celého panství. Po vy řízení svých povinností se scházeli v hostinci Václava Morejna a mluvili o svých t ěžkostech. Hlavn ě Mat ěj Abraham z Po říčí tu vedl řeči proti vrchnosti a robotám. Za přítomnosti všech rychtá řů panství se rozhodli sepsat stížnost hrab ěti, že neplní své sliby, dál rozši řuje svoje dvory apod. Deputaci byly však p řislíbeny jen drobné ústupky a nejradikáln ější sedláci proto za čali p řipravovat povstání . Dne 23. dubna 1680 n ěkdo zapálil panský dv ůr v Litrbaších (dnešní Čisté). Pro údajnou výtržnost v Litomyšli byl zat čen Ji řík Beneš, další sedláci byli u Morejn ů preventivn ě obklí čeni mušketýry. Mlyná ř Lukáš Pakosta po prvních zprávách o nových událostech vyrazil domů, do Horního Újezdu, kde za čal burcovat lidi. P řes noc a b ěhem druhého dne se za čali shromaž ďovat u Osíka sedláci z celého Litomyšlska – podle dobových zpráv prý t ři až p ět tisíc osob; p řišli v ětšinou ozbrojeni
56 Státní oblastní archiv v Zámrsku (dále jen SOA Zámrsk), Velkostatek Litomyšl (dále jen VSL), inv. č. 3218, 3261 Urbariální kontrakt pro ves (Kornice), 1789; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 11, 133; TOMÍ ČEK, Antonín: Kolonisace Litomyšlska v 17. století . In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1922/1923, č. 10, s. 152, 153; R ŮŽI ČKA, Jind řich: Nárys …, c. d., s. 8; JELÍNEK, c. d., 3. díl, s. 172; TOMÍ ČEK, Antonín: Jak se bydlelo na vesnicích? In: Vzd ělávací p říloha k věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu litomyšlského, 1900, č. 1., s. 1. 57 Na sv. Ji ří i Havla po 15 kopách, na sv. Jana a Martina po 9 kopách 25 groších a 5 denárech. Kronika Kornic, s. 8. 58 Vyklešt ěný tu čný kohoutek do v ěku jednoho roku. 59 Na v ůz se vešlo 40 polen, tedy 75 voz ů do pivovaru a 6 do cihelny. MIKŠÍ ČEK, Josef: Z dob selských bou ří. Obrazy z historie našeho kraje . Choce ň 1939, s. 37. 60 V roce 1654 to ješt ě bylo dobré – Kornickým pat řilo 48 krav, žádná nebyla nájemná. V roce 1713 bylo o n ěco málo lépe než p ři revisitaci – krávy už zase byly jen vlastní, ale po řád ješt ě se nedostaly na stav z roku 1654 – bylo jich jen 36. Podobn ě i s ostatními zví řaty – stavy v letech 1654–1674–1713: kon ě 31–24–30, voli 0–0–1, jalový dobytek 46–45–14, ovce 108–43–51, prasnice 24–11–8, kozy 0–0–1. Kronika Kornic, s. 10; K ŘIVKA, Josef, c. d., s. 7; TOMÍ ČEK, Antonín: Stav dobytka na Litomyšlsku . In: Stráž východu (Obzor litomyšlský), ro č. 9, 1913, č. 29, s. 208–209. 61 Kronika Kornic, s. 19.
16 zem ědělským ná řadím, n ěkte ří ale m ěli i st řelné zbran ě. Na kopci nad Litomyšlí drželi hlídky. Vrchní Sv ětelský (správce panství) rad ěji propustil zadržované, ale také poslal pro vojsko. 25. dubna dojel osobn ě do vzbou řeneckého tábora, kde se s nespokojenci dohodl – slíbil jim ústupky. A sedláci se rozešli. V kv ětnu p řesto za čalo zatýkání. Osm rychtá řů , v četn ě kornického, proti tomu protestovalo. Ni čeho však nedosáhli. V červenci dorazila do Litomyšle císa řská vyšet řovací komise. Vyslýchalo se i pomocí mu čidel. V srpnu byli čty ři vůdci popraveni, k nuceným pracím bylo odsouzeno 21 muž ů a 92 povstalc ů dostalo výprask holemi. Exekuci na šibeni čním vrchu u Litomyšle p řihlíželo mnoho lidí z celého panství, aby si dob ře zapamatovali, jak se trestá vzpoura. Sedláci byli krátce na to definitivn ě odzbrojeni (m ělo se tak stát již podle sn ěmovního usnesení z roku 1650). Poté byly vyhlášeny zm ěny vycházející z císa řského patentu z června 1680, které přinesly alespo ň částe čné zmírn ění povinností. Skon čila doba nejistoty – byla jasn ě stanovena pravidla, už neplatilo: „Co se poru čí, to vykonávají“ 62 . Skon čil nucený odb ěr piva a ko řalky, povinné nakupování dalších panských produkt ů ustalo postupn ě b ěhem 18. století, kdy rostla populace ve m ěstech a tím p řibylo odbytiš ť – rolníci tak museli nakupovat už jen ryby na Vánoce a Velikonoce. Hrab ě roku 1680 také odpustil dluhy (nedoplatky na dávkách) a zavázal se nepást ovce na selském, na oplátku mu ale byl zvýšen ov čí úrok odvád ěný na sv. Martina. Nezakládal také už žádné nové dvory (tzn. již svévoln ě nezabíral selskou p ůdu) a nestav ěl chalupy robotou. Čas strávený výrobou p řádla, šindele apod. se za čal zapo čítávat do odpracované roboty a na šindel se používalo panské d řevo místo selského. V některých věcech však vrchnost i nadále odmítala ustoupit. Necht ěla chovat na dvorech tažný dobytek. Sedláci museli dál robotovat se svým, bylo jim jen povoleno sp řahování – kdo nechoval čty ři kon ě mohl sp řáhnout s někým jiným a dál robotoval jen ru čně.63 Skon čilo také vysílání rolník ů za prací na vzdálená trautmannsdorfská panství. Robotníci mohli být dále p ůjčováni, ale už ne p říliš daleko. Nap ř. od roku 1708 poskytl hrab ě práci šesti kornických robotí řů litomyšlskému d ěkanovi, ovšem pohrozil, že po d ěkanov ě smrti už jeho nástupci žádné další nepovolí. 64 Vrchnost zrušila veškeré náznaky samosprávy. Rychtáři byli po roce 1680 jen vykonavateli panských na řízení policejních, správních a soudních nebo se starali o provád ění robot poddanými. Rozdíly v postavení byly jasn ě dané, p řekro čení vymezených hranic nemožné. Mluvit prý tehdy mohl rolník s vrchností jen v kle če a líbaje jí ruce. 65 Hospodá řská zát ěž našt ěstí nebyla na Litomyšlsku spojena s násilnou p řem ěnou duchovního života. Reforma ční komise do Litomyšle nikdy nep řišla. Lidé mohli být už obráceni nebo spíše Trautmannsdorfové rozumn ě necht ěli vyprovokovat út ěky svých poddaných. Boj proti kací řů m si však zcela oddech nevybral. Už v roce 1651 prob ěhl v celé zemi soupis obyvatel podle víry, v Kornicích bylo tehdy z 61 obyvatel nekatolík ů jen p ět. Fará ři sestavovali kontrolní zpov ědní seznamy, aby rychle odhalili „kací ře“ (nekatolíci zpov ěď neuznávají). P ůvodn ě nastolený režim ale nebyl p řísný, a to i p řestože byla v roce 1709 zachycena prosba litomyšlských nekatolík ů o pomoc ke švédskému králi Karlu XII. se stovkami podpisů. Zm ěnu p řinesl rok 1717, kdy byly odhaleny tajné sch ůzky v Javorníku. Následovala zatýkání, domovní prohlídky, nucená posílání na vojnu. Nap ř. v roce 1733 prob ěhla generální prohlídka knih. Nekatolíci se proto tajn ě vyst ěhovávali do ciziny. N ěkte ří z nich se jako potulní řemeslníci (díky tomu byli nenápadní) vraceli obvykle zjara a na podzim s knihami a organizovali další út ěky. Jedním z nich byl i Jakub Mikulecký, p ůvodn ě
62 TOMÍ ČEK, Antonín: Nás sedláky …, c. d., s. 51. 63 TOMÍ ČEK, Antonín: Nás sedláky …, c. d., s. 11–35, 52; TOMÍ ČEK, Antonín: Lid a vojsko… , c. d., s. 100; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 142–144; MIKŠÍ ČEK, c. d., s. 67. 64 SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Litomyšl–děkanská kronika, 1665–1830, sign. KR490 (dále jen Litomyšl–děkanská kronika), s. 53; TOMÍ ČEK, Antonín: Nás sedláky…, c. d., s. 35. 65 www.obecsedliste.cz; TOMÍ ČEK, Antonín: O p ůsobnosti…, c. d., s. 20.
17 krej čí v Kornicích, který odvedl mnoho lidí do Žitavska a z ůstávajícím nosil žitavské bible. Přespával p ři svých poch ůzkách po vsích u známých souv ěrc ů. Ú řad ům se poda řilo zajistit výpov ědi prozrazených nekatolík ů, a tak na n ěho byl vydán zatyka č66 (na jeho jméno nezapomn ěli ani tv ůrci památníku českých brat ří z roku 1921 na R ůžovém paloučku u Morašic). Většina lidí se však stala pravov ěrnými katolíky , jak dokazuje i členství Kornických v náboženských bratrstvech, která vznikala p ři obou velkých litomyšlských kostelech. 67 Živé baroko jim vyhovovalo více než p řísný, upjatý protestantismus. Za čali používat nový pozdrav zavedený papežem Benediktem XIII. „Pochválen bu ď Pán Ježíš Kristus“. V každé seknici býval tzv. svatý kout s krucifixem, svatým obrázkem (podmalbou na skle)... Poddaní chodili na pout ě do Kní řova u Vysokého Mýta, Hory u České T řebové, Hemže u Chocn ě nebo nap ř. až do Mariazell na hranicích Štýrska a Dolních Rakous. Na sv ěcení k říž ů a soch se scházeli lidé z okolních vsí a poté se spole čně bavili na tancova čce v hospod ě. Náboženské oslavy byly po řádány i ve velkém. V roce 1749 se konala v Litomyšli n ěkolikadenní slavnost piarist ů, na kterou došly desetitisíce lidí; z vesnic dorazila procesí, byly slouženy slavné bohoslužby, st řílelo se z hmoždí řů … Ale i pravidelná každotýdenní návšt ěva kostela byla jinak řídkou p říležitostí k setkání se s jiným než jen lidovým um ěním, byla hudebním zážitkem. 68 Ani z hr ůz t řicetileté války se lidé samoz řejm ě nadlouho nepou čili. Českým zemím se boje zpo čátku vyhýbaly – zde vybrané bern ě pouze financovaly ofenzívu Habsburk ů proti Turk ům v Uhrách. Ovšem po roce 1740, po smrti Karla VI., vypukla první válka Marie Terezie o udržení říše proti nenasytným soused ům. V roce 1742 protáhl Litomyšlskem pruský král Bed řich II. Veliký vracející se z neúsp ěšného obléhání Brna. Prušáci se rozložili ve m ěst ě a okolních vsích, ale nezdrželi se dlouho, protože za nimi sp ěchali císa řští. Hrab ě díky své známosti s Bed řichem vyjednal s Prusy klidný pr ůchod (možná p ři tom z pov ěř ení královny jednal i o uzav ření míru). V zim ě 1748/1749 p řezimovali na Litomyšlsku spojene čtí Rusové, kte ří se vraceli z Německa, kde bojovali proti Francouz ům. 69 Marie Terezie se na českém tr ůně nakonec udržela, ztratila pouze v ětšinu Slezska, a mohla se pustit do svých „osvícených“ reforem. Toho se však už Trautmannsdorfové nem ěli do čkat, v roce 1753 jejich litomyšlská v ětev vym řela Františkem Václavem po me či.
66 Mikulecký byl podle popisu v roce 1735 asi 45tiletý, červený v obli čeji, m ěl sv ětlé o či, dlouhé vlasy, malý nos a bradavici pod pravým okem. Kou řil i š ňupal tabák. TOMÍ ČEK, Antonín: Podoba a ošacení n ěkterých litomyšlských emigrant ů z let 1717–1735. In: Od Trstenické stezky, ro č. 11, 1931–1932, č. 1, s. 13–14, č. 2, s. 18–20; TOMÍ ČEK, Antonín: Nový p řísp ěvek k prostonárodnímu hnutí za vlády císa ře Karla VI. na Litomyšlsku a v okolí . In: Vzd ělávací p říloha k Věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu Litomyšlského, 1899, č. 5, s. 39; MATUŠÍKOVÁ, Lenka – PAZDEROVÁ, Alena: Soupis poddaných podle víry z roku 1651, Chrudimsko 2 . Praha 2001 (dále jen Soupis), s. 531–532. 67 Nap ř. za v roce 1758 zesnulou Julianu Kvapilovou, členku Bratrstva Nanebevzetí Panny Marie p ři piaristickém kostele, sloužilo bratrstvo zádušní mši. Veleslavné Bratrstvo Nejsv ětější Rodi čky Boží Panny Marie pod tytulem Na Nebe Vzetí p ři Koleji Duchovních Otc ův Pobožných Škol jmenovaných v měst ě Litomyšli na Ho ře Olivetské shromážd ěné a sjednocené. Litomyšl 1759, pam ětní tisk uložený nap ř. v SOkA SY, fond Gymnázium Litomyšl, kn. 94, Annales Congregationis S. Cruci Litomisslii ad Scholas Pias erecta [sic!] A. 1722. 68 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 68–84. 69 JELÍNEK, c. d., 2. díl, s. 248; TOMÍ ČEK, Antonín: Prušáci na Litomyšlsku r. 1758 . In: Od Trstenické stezky, ro č. 13, s. 113; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 147.
18
Valdštejnové
Litomyšl vyženili Valdštejnové ,70 první z nich, František Josef, si vzal dceru posledního Trautmannsdorfa Marii Josefu. M ěli panství vládnout v dob ě p řevratných zm ěn, v době soumraku feudalismu a úsvitu kapitalismu, v dob ě rozši řování osobních i politických práv na další a další skupiny obyvatel, v dob ě osvícenství i romantismu, v dob ě probouzejícího se nacionalismu... Také sami Valdšt ějni se lišili od p ředchozích pán ů. Byli trochu marnotratní, na panství po nich prý z ůstali levobo čci. Byli oblíbení, bavili se o svátcích a na trzích s oby čejnými sedláky, zašli i na návšt ěvu do chalupy. Doplatili ale na svoji neprakti čnost a měkkost. V první polovin ě 19. století totiž hrab ěte dokonale „oškubali“ nepoctiví správci, mezi kterými vynikal p ředevším vrchní František Braun. Panství proto muselo v roce 1855 do dražby. 71 Náležitá úcta v ůč i pán ům byla ješt ě stále prokazována. V roce 1792 prob ěhlo slavnostní vítání nového hrab ěte Ji řího Josefa, kterého se zú častnily tisíce lidí. Podobn ě se oslavovali i panovníci. V roce 1833 projížd ěl Litomyšlí císa ř František I. (II.) a hrab ě mu uspo řádal velké vítání s muzikou a vyprovození od Hart až po Kukli. V roce 1836 tudy jel Františk ův nástupce Ferdinand I. (V.) do Prahy na korunovaci, sedláci sed ěli na jeho po čest na vystrojených koních podél silnice od Kukle až do Litomyšle. N ěkte ří z nich ztvárnili i „selskou svatbu“ v samotném korunova čním pr ůvodu, který procházel Prahou 7. zá ří. 72 Valdštejni se pokoušeli stejn ě jako jejich p ředch ůdci zvelebovat panství. Ji ří Josef postavil v Nedošín ě kapli čku, letohrádky a vysázel park, který se stal oblíbeným místem výlet ů lidí z okolí. V ěnovali se ale i prakti čtějším úkol ům. Dováželi červenostrakatý skot ze Švýcarska, který se rozší řil také mezi poddané. Antonín I. zavád ěl velké ovocné sady, odkud se vzácné druhy dostaly i k sedlák ům. Díky nim se tu ujala nap ř. zdejší specialita – panské (košíkové) jablko. Byla také zavád ěna um ělá hnojiva – jezdilo se pro kostní mou čku do továrny v Lukavici u Chrudimi. 73 Okázalé náboženské slavnosti zatím pokra čovaly beze zm ěn. V roce 1768 a naposledy roku 1822 se konaly další piaristické oslavy. Ovšem císa ř Josef II. natrvalo zm ěnil doposud alespo ň vn ějškovou jednolitost vyznání. Po vydání toleran čního patentu v roce 1781 se k protestant ům p řihlásilo mnoho lidí z Litomyšlska (asi 10%). Ale v litomyšlské kolatu ře (farnosti) rekatolizace prob ěhla d ůkladn ěji – k „helvít ům“ se p řihlásilo jen asi p ůl procenta obyvatel, z Kornic nikdo. Z Kornic nemáme ani žádné zprávy o „blouznivcích“, kte ří se rozší řili v jiných obcích (víra beránkova, deisté, marokáni). Katolíci si udrželi svoji p řevahu, lidé ve ví ře ani v nejmenším neochabovali. Po roce 1830 se tak rozmohlo stav ění soch a poklon, jejich sv ěcení probíhala s velkou slávou. Mapy stabilního katastru zachytily v Kornicích v roce 1839 d řev ěný k říž, zhotovený snad v roce 1828, kdy m ěla obec zna čné výdaje za „borovici na poklonu“, její tesání a barvení a za „štafírování“ Krista. Na míst ě dnešní kaple stála od roku 1783 její menší p ředch ůdkyn ě (na map ě stabilního katastru jsou vyzna čena jen boží muka, ale to je z řejm ě omyl). M ěla zvonici a doškovou st řechu. V roce 1829 do ní bylo zakoupeno šest obraz ů, v roce 1836 p řibyla sklen ěná lampa, v roce 1838
70 František Josef (1753–1759), Ji ří Kristián, který rozší řil p řídomek na „z Valdštejna-Vartemberka“ (1759– 1791), Ji ří Josef (1791–1825), Antonín I. (1825–1848), Antonín II. (1848–1855). 71 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 152–3. 72 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 175, 202; NEJEDLÝ, Zden ěk: Litomyšl. Tisíc let života českého města . Litomyšl 1934, s. 80. 73 Sedlišt ě – obecní kronika, s. 7; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 10, 175, 190–191.
19 nový oltá ř. Každoro čně se tu o posvícení konala mše, na svátek sv. Jana byla zapalována sv ětla… 74 Prom ěny se blížily i v praktickém život ě. Feudalismus prožíval svoji agónii. Nic zásadního nem ěnící robotní patent z roku 1717 byl už v roce 1738 nahrazen novým, který zkrátil pracovní dobu na deset hodin v četn ě dvouhodinové p řestávky a času na cestu (d říve se často sedlák ům nevyplatilo jezdit na noc z pole dom ů, když pracovali od svítání do soumraku). Zkrácení se však týkalo jen potažní roboty, ne ru ční, vždy ť „p ři rukovní práci může robotí ř dýl než hovado vytrvati“ 75 . O žních bylo stále povoleno p řekro čit t řídenní robotu, tyto dny m ěly být ode čteny z celkové ro ční roboty. Nesprávné pochopení patentu poddanými vedlo k rozmíškám, mnozí odpírali roboty vykonávat. Bylo povoláno vojsko a sedláci se museli shromáždit na zámeckém nádvo ří, kde jim vojáci vyhrožovali, n ěkte ří rolníci byli zbiti a uv ězn ěni. 76 K větším zm ěnám se odhodlala až Marie Terezie, i když nebyla ješt ě tak rázná, jako její syn Josef II. Dekret z roku 1769 m ěl chránit poddané proti libov ůli vrchnosti. Nechala také znovu p řem ěř it p ůdu poddaných. Tereziánský katastr z roku 1748 resp. 1757 zachytil v Kornicích jedenáct statk ů a sedm chalup, po čítaných jako 6 a 29/64 osedlého. 77 Nástup reforem, proti kterým se stav ěla konzervativní šlechta, uspíšily p řírodní katastrofy. V letech 1771 a 1772 nastala kv ůli nep říznivému po časí velká neúroda. Celé Čechy opanoval hladomor, ší řily se epidemie. Jen v litomyšlské kolatu ře zem řelo 814 ob ětí. Po této zkušenosti se mezi poddanými rozší řily nenáro čné brambory (poprvé se na Litomyšlsku objevily kolem roku 1740, ale tenkrát se ješt ě neprosadily). 78 Vláda za čala pracovat na novém robotním patentu, což vyvolalo velké o čekávání sedlák ů. A ti nakonec povstali, protože se domnívali, že je patent již vydán a vrchnost jim ho zatajuje. Rolníci z Litomyšlska se hlavního povstání nezú častnili, ale když nový patent nakonec o čekávání nesplnil a robotu zachoval, jen ji více systematizoval, 79 radikalizovali se. Sedláci z jižní části Litomyšlska se za čali scházet v srpnu 1775 na polích u Litrbach ( Čisté), ale byli již d říve prozrazeni. Vrchní Svoboda na n ě poslal vojáky a sedláci se rozprchli. Povstání však plánovat nep řestali, m ělo vypuknout ve t řiceti vesnicích, ale op ět byli zrazeni a vůdcové pozatýkáni. Vzbou řenci údajn ě vyhrožovali také vypálením m ěsta – v zá ří skute čně celá Litomyšl vyho řela. Podez ření ze žhá řství panovalo, ale nepoda řilo se jej prokázat. 80 Skute čnou úlevu tak p řinesl až patent o zrušení nevolnictví Josefa II. z roku 1781. Roboty z ůstaly zachovány stejn ě jako platy vrchnosti, ale poddaný se stal osobn ě svobodným. Nemusel již žádat vrchnost o povolení poslat d ěti na studie, mohl opustit panství a hledat si obživu jinde. Ale podobnou možnost si mohla dovolit využít jen malá část venkovan ů – obvykle mladší synové sedlák ů, kte ří m ěli ze svého podílu ze statku menší kapitál nutný k založení živnosti ve m ěst ě. Chudina se za čala st ěhovat do m ěst až s větším rozvojem pr ůmyslu po polovin ě 19. století, kdy mohli najít práci v továrnách. 81
74 Majetek autora, kopie pam ětního spisu z věže kornické kapli čky, František Jílek, červen 1920, s. 1; VSL, inv. č. 1187 až 1216 Obecní ú čty (Kornice) 1815–1845; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 83, 84, 96, 100, 101, 112. 75 MIKŠÍ ČEK, c. d., s. 76. 76 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 150; MIKŠÍ ČEK, c. d., s. 76. 77 Kronika Kornic, s. 11. 78 Litomyšl–děkanská kronika, s.68; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 151, 157. 79 Poddaní byli rozd ěleni do jedenácti t říd podle majetku, sedm nižších tvo řili chudší robotníci p ěší, vyšší čty ři bohatší robotníci potažní. Podruh z nejnižší t řídy robotoval jen t řináct dní v roce, bohatý sedlák z nejvyšší t řídy tři dny v týdnu se dv ěma potahy. 80 SVOBODA, Ji ří: Přípravy nevolnického povstání na Litomyšlsku v r. 1775. In: 700 let Litomyšle, Vlastiv ědný sborník Pardubický kraj, Pardubice 1959, s. 27; JELÍNEK, c. d., 2. díl, s. 279; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 84, 157–8. 81 LN ĚNI ČKOVÁ, Jitka: České zem ě v dob ě p ředb řeznové 1792–1848 . Praha 1999, s. 246.
20 V českých zemích oblíbený Josef II. ve svém nadšeném reformování v nejmenším nepolevoval. Cht ěl zrušit také robotu. I v Kornicích prob ěhlo v roce 1789 její p řepo čítání na pen ěžní plat. 82 Snad i tady, jako v jiných obcích, robotu slavnostn ě poh řbívali se slovy: „Do zem ě ji zatlukou, kopá čem a motykou, budem‘ tob ě žal zpívati, na v ěč nost t ě zaklínati, abys více nevstala a nás nesužovala.“ 83 Ale robota vstala již následující rok po císa řov ě smrti a sužovala ješt ě víc než p ůlstoletí. Na Litomyšlsku tomu tak ale být nemuselo. Hrab ě Ji ří Kristián si uv ědomoval neefektivnost roboty, v ěděl, že robotníci lajdají a kradou. Byl proto ochoten zavést tzv. raabizaci, tj. rozprodej p ůdy panských dvor ů rolník ům, ale pokus se dvorem v Dolním Újezd ě ztroskotal na nezájmu místních rolník ů. Individuální možnost vykoupit se z robot však z ůstala zachována. Jednání o hromadném výkupu v roce 1819 a poté po roce 1846 nakonec k výsledku nevedla. 84 Za císa ře Františka II. se zm ěny prosazovaly jen pomalu – panovník se stal konzervativním pod dojmem událostí ve Francii. I v hostincích na Litomyšlsku se tehdy mluvilo o francouzské revoluci, ale žádná hrozba vzpoury tu aktuální nebyla, z ůstávalo spíše jen u slovních výpad ů a výhr ůžek. Císa ř tak mohl v klidu od roku 1817 na řídit zahájení vym ěř ování stabilního katastru (na Litomyšlsku v roce 1839). Pozemky dostaly čísla, která většinou platí dodnes. 85 Nov ě zdan ěna byla i vrchnostenská p ůda, jak se snažil prosadit už Josef II. Rozvoj rodících se tržních kapitalistických pom ěrů nesm ěla brzdit zastaralá privilegia. M ěst ům byla proto odejmuta výsada obchodu s obilím, který tím byl pro sedláky uvoln ěn. 86 Dříve tém ěř všemocná šlechta p řicházela o jednu výsadu za druhou. V roce 1765 bylo vrchnostenským soud ům odebráno hrdelní právo. Nový soudní řád z roku 1781 zrovnoprávnil všechny strany p řed zákonem. Od téhož roku byl vrchnostenský ú řad pod dohledem krajského soudu v Chrudimi. Ten musel schvalovat každý trest ud ělený vrchností, pokud byl delší než osm dn ů. Stejn ě tak musel potvrdit t řeba i sehnání poddaného z půdy. Kone čně v roce 1788 přestala nepoctivce strašit šibenice na šibeni čním vrchu u Litomyšle, protože hrdelní právo bylo odebráno i m ěstskému soudu. 87 Reformy za čínaly pamatovat také na nejnižší vrstvy. Nerovnost zatím panovala nejen mezi jednotlivými stavy, ale i v rámci každé vesnice. Sedláci byli proto omezeni ve své moci nad nejchudšími. B ěhem 18. století p řibývalo obyvatel. Na zahradách statk ů byly stav ěny chalupy pro podruhy, ti se mohli st ěhovat k jiným sedlák ům, když se neshodli s hospodá řem. Od konce 18. století se postupn ě za čali p řesouvat na obecní p ůdu a stávali se z nich chalupníci. 88 V roce 1782 byl vydán čelední řád, který upravoval vztahy mezi hospodá řem a čeládkou. Nezam ěstnané čeládce m ěly ú řady zajistit práci. Po roce 1826 nemohla obec necht ěné podruhy jednoduše vyhnat jako d říve. Náležitá pé če m ěla být v ěnována také
82 11 sedlák ů m ělo nadále platit vrchnosti ro čně celkem 422 zlatých a 48 ¾ krejcaru, fará ři pak 20 zl. 52 ¾ kr. Tři bohatší chalupníci (p ůvodn ě s 13tidenní robotou) m ěli platit 8 zl. 14 ¾ kr. a 11 chalupník ů (s 3denní robotou) 21 zl. 5 kr. Dva chalupníci byli dominikální (z panských chalup). T řídenní roboty byli zbaveni i podruzi. VSL, inv. č. 3147, 3154 Roboty a povinnosti poddaných (Kornice), 1789; VSL, inv. č. 3218, 3261 Urbariální kontrakt pro ves (Kornice), 1789. 83 R ŮŽI ČKA, Jind řich: Zápisní kniha Dolní Sloupnice ze 17. století . In: Vesnické noviny okresu Litomyšl, 1957, č. 19, s. 2. 84 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 159, 188, 206. 85 V roce 1839 dostaly stavební parcely v Kornicích tato čísla: 1 ( čp. 31), 2 (30), 3 (29), 4 (32), 5 (1), 6 (stodola za čp. 1), 7 (2), 8 (4), 9 (3), 10 (8), 11 (7, dnes nestojí), 12 (6, dnes nestojí), 13 (5), 14 (26), 15 (25), 16 (28), 17 (27), 18 (stodola za čp. 27), 19 (za čp. 24, dnes nestojí, posunuto výš – čp. 23), 20 (24), 21 (22), 22 (stodola za čp. 22), 23 (stodola za čp. 21), 24 (21), 25 (20), 26 (19), 27 (18), 28 (17), 29 (16), 30 (15), 31 (14), 32 (13), 33 (12), 34 (stodola za čp. 11), 35 (11), 36 (10), 37 (stodola za čp. 10), 38 (stodola za čp. 9), 39 (9). Stabilní katastr. 86 LN ĚNI ČKOVÁ, c. d., s. 67–68; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 108, 163, 178, 201, 205. 87 LN ĚNI ČKOVÁ, c. d., s. 200; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 53. 88 TOMÍ ČEK, Antonín: Dřev ěné podružské a vým ěni čné chaloupky bývaly také jinam p řenášeny . In: Od Trstenické stezky, ro č. 9., 1929–1930, č. 10, s. 153.
21 sirotk ům – nap ř. v roce 1846 jich v Kornicích bylo patnáct, v roce 1847 p řibylo dalších šest a v roce 1850 ješt ě dva. 89 Všechny tyto pozitivní zm ěny ale neprobíhaly za poklidných podmínek. Vládcové se nespokojili s pé či o rozvoj svých zemí, mocichtivost je v nejmenším neopoušt ěla. Litomyšlska se tak dotkl i další zápas o ztracené Slezsko – sedmiletá válka (1756–1763). V kv ětnu 1758 sem p řitáhl rakouský maršál Daun a vyjedl se svým vojskem celé okolí. V červenci 1758 od Olomouce p řimašírovali Prusové. Po menší šarvátce u Litomyšle Rakušané ustoupili a zapálili za sebou zásoby. Pruské vojsko tehdy leželo mezi Kornicemi, Němčicemi a Lány a celý týden v nejbližších vsích rabovalo. Vojáci posekali a pošlapali i obilí na polích. Potom odtáhli na Choce ň. Na Litomyšlsku panovala drahota až do žní. 90 Nenasytná armáda pot řebovala stále více voják ů. D řív ější verbování po hospodách měly nahradit odvody (poslání na vojnu bývalo dříve také vhodným trestem pro nepohodlné poddané). 91 V roce 1771 jezdila po obcích komise, dávala čísla na domy a spisovala chasu, z níž n ěkteré brala rovnou na vojnu (domy v Kornicích byly v lét ě 1805 p řečíslovány – získaly dodnes platná ozna čení). 92 Následn ě, v roce 1773, byl zaveden pravidelný odvod k vojsku se všeobecnou platností, ovšem s celou řadou výjimek, vždy ť doživotní vojna byla zrušena až v roce 1802. 93 Další nep říjemné zkušenosti p řinesly války s revolu ční a Napoleonovou Francií. Zkušenosti nep římé i osobní. Nap ř. Karel Toman, čp. 11 (pozd ěji žil v čp. 12), sloužil u D’Altonova p ěšího pluku – tzn. že se možná zú častnil potla čování povstání v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgii) v roce 1790. V roce 1798 došla do Kornic ojedin ěle zachovalá zpráva o smrti dvacetiletého Josefa Pe čenky sloužícího u rakouské p ěchoty. Na Litomyšlsku se b ěhem dlouhých válek zdržovali císa řští i spojenci. P řinášeli s sebou i choroby. V letech 1794 a 1795 tu zem řelo mnoho rakouských voják ů i civilist ů. V červnu 1799 Litomyšlskem protáhli spojene čtí Rusové a byli ubytováni mj. také v Kornicích na náklady hospodá řů (strava v četn ě piva a ko řalky). V roce 1800 táhli pod velením Suvorova zp ět. Téhož roku verboval hrab ě proti Francouz ům vlastní vojsko – po obcích chodila komise s hudbou a nešet řila pivem ani ko řalkou. Každá ves m ěla z řejm ě p ředepsáno, kolik muž ů má dodat, někde to ale řešili zaplacením dobrovolník ů, aby zachránili vlastní mladíky. Vojsko se do boje nakonec nevydalo, protože v únoru 1801 byla podepsána jedna z mnoha mírových smluv. 94 Válka ale ješt ě zdaleka skon čit nem ěla. Obce musely i nadále hostit jídlem i pitím konskrip ční komise. V roce 1808 byla z řízena zem ěbrana (landwehr), což znamenalo nové
89 TOMÍ ČEK, Antonín: Nás sedláky …, c. d., s. 12; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 164, 200, 205. VSL, inv. č. 12 699 Dlužní kniha sirot čí pokladny, 1846–1850. 90 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 153–4; TOMÍ ČEK, Antonín: Prušáci …, c. d., s. 113–114; JELÍNEK, c. d., 2. díl, s. 263–264. 91 D říve býval obvykle vybírán mladík z rodiny, kde m ěli více syn ů. Vše muselo prob ěhnout tajn ě, aby nestihl před panskými dráby utéct. Lidé museli takovému rekrutovi zaplatit výstroj. TOMÍ ČEK, Antonín: Lid a vojsko…, c. d., s. 100; TOMÍ ČEK, Antonín: Prusové v Litomyšli 1758 . In: Vzd ělávací p říloha k věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu litomyšlského, 1900, č. 2, s. 16. 92 P ůvodní číslování platné do roku 1805: čp. 1 (dnes 20), 2 (19), 3 (pastouška, 18), 4 (17), 5 (16), 6 (15), 7 (13), 8 (11), 9 (10), 10 (9), 11 (8), 12 (7, dnes nestojí), 13 (6, dnes nestojí), 14 (5), 15 (4), 16 (3), 17 (2), 18 (1), 19 (30), 20 (29), 21 (28), 22 (27), 23 (26), 24 (25), 25 (24), 26 (23 ale níže položené), 27 (22), 28 (21), 29 (31), 30 (14), 31 (12). 93 Sedlišt ě – obecní kronika, s. 16; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 157, 171; MIKŠÍ ČEK, c. d., s. 79; SOA Zámrsk, VSL, inv. č. 3147, 3154 Roboty a povinnosti poddaných (Kornice), 1789; VSL, inv. č. 3218, 3261 Urbariální kontrakt pro ves (Kornice), 1789; SOA Zámrsk, Sbírka matrik Východo českého kraje, Farní úřad římskokatolické církve Litomyšl (dále jen Matriky), Matrika zem řelých venkovských obcí farnosti Litomyšl 1796–1827, inv. č. 5381, sign. 1329, s. 143–157. 94 SOkA SY, Archiv obce Kornice (dále jen AOK), inv. č. 14, kart. 1, Úmrtní list Josefa Pe čenky, 1798; Litomyšl–děkanská kronika, s. 96; JELÍNEK, c. d., 2. díl, s. 315; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 176–8.
22 odvody a nespokojenost. Rakouské vojsko pobývalo v Litomyšli v roce 1809 (na zámku byl zřízen lazaret pro ran ěné) i roku 1813. V roce 1813 protáhli Litomyšlskem sm ěrem na západ do bitvy u Lipska Rusové. V roce 1815 tudy mí řili proti Napoleonovi naposled a již na podzim téhož roku se vraceli zp ět. Válka p řinášela krom ě nevítaného protržení tradi ční spokojené izolovanosti vesnice i rozší ření obzor ů jejích obyvatel. N ěkte ří selští synci z Litomyšlska se tak s hrab ětem dostali v roce 1814 až do Pa říže. 95 Nákladnou válku op ět nedobrovoln ě sponzorovali oby čejní lidé. Sedláci museli za nízké výkupní ceny vozit zásoby do vojenských magacín ů a to i na zna čné vzdálenosti. V roce 1805 probíhalo p řiznávání zásob, vše nad domácí pot řebu se m ělo prodat státu. Vy čerpané Rakousko sp ěchalo k státnímu bankrotu v roce 1811, který ožebračil mnoho císa řových poddaných. Celkov ě však venkov díky rostoucím cenám b ěhem války pom ěrn ě prosperoval. 96 Po roce 1780 došlo k částe čnému oživení rychtá řských práv – rychtá ř se stal nezávislejším v obecních a berních záležitostech. V úřad ě mu pomáhali i konšelé – v Kornicích dva až čty ři. Obcím bylo na řízeno vést písemné obecní ú čty. Kornice m ěly p říjem z pronájmu obecních zahrad, polí i osmi chalup vystav ěných „na obci“. Výdaje tvo řily prost ředky na údržbu pastoušky, kaple, p řísp ěvky obecním z řízenc ům, u čiteli… Pravideln ě byly posílány almužny – poho řelým z různých částí Čech, chudým v Praze nebo i na vyho řelý kostel v Mariazell. Nezapomínalo se samoz řejm ě ani na místní – chudí dostávali nap ř. přísp ěvek na medicínu z apatyky. 97 Z této doby máme už dochovány podrobnosti o tom, jak rychtá řova práce vypadala v praxi. P řísahal na sv ůj ú řad Bohu, svému pánovi a jeho ú ředníkovi – vrchnímu. Své povinnosti nevykonával zadarmo. Od vrchnosti byl buď úpln ě zprošt ěn roboty nebo m ěl alespo ň úlevy. Podle dekretu z roku 1789 dostával rychtá ř stálý ro ční plat. V Kornicích činil dvacet zlatých. P říjmy m ěl i od obce – za každou poch ůzku, ú řední úkon apod. Výkon rychtá řovy a konšelské služby byl p říležitostí k sdružování. Hostiny p ři po řádnostech (tzv. po řez) a valných hromadách byly sice zakázány již v roce 1748 a znovu v letech 1752 a 1767, ale trvaly i nadále. Rychtá ři m ěli být podle josefínského patentu z roku 1789 voleni obcí, ale po císa řov ě smrti z ůstalo všeobecn ě p ři starém, tzn. že byli nadále jmenováni vrchností. K ruce jako výkonnou sílu m ěl rychtá ř po řádníka. Také po řádník m ěl plat, v roce 1790 činil v Kornicích dva zlaté ro čně plus n ěco navíc od obce. Po řádníkem býval jeden z chalupník ů (nap ř. v roce 1848 jím byl Karel Kolá ř, čp. 24), také on nem ěl roboty. Ve v ětších obcích bývali i jiní z řízenci (obecní písa ř, zprávník, pastý ř, strážník a ponocný), v menších docházelo ke slu čování. Pon ůcka tak byla n ěkde konána st řídáním d ům od domu – to byl asi i p řípad Kornic. Sousedé p ři tom nechodili neozbrojeni – v roce 1830 byla zakoupena nová píka. Na pastý ře (nap ř. v roce 1841 jím byl František Jiroušek) obec nep řispívala p římo, plat z řejm ě dostával od sedlák ů, kterým pásl dobytek. Obec se starala jen o údržbu obecní pastoušky – v roce 1826 byla postavena nová (čp. 18). Na stavbu museli přisp ět všichni obyvatelé obce. V roce 1816 jsou krom ě po řádníka doloženi obecní sluha a zvoník (v roce 1819 jím byl Jakub Drábek, čp. 25). Povinnosti „slouhy“ v Kornicích pozd ěji vykonával asi obecní pastý ř; od roku 1827 byl vyplácen obecní písa ř. Ponocný a zprávník jsou doloženi až z pozd ější doby. 98 Rychtá ř i obec m ěly také formální odznaky svých hodností. Na Litomyšlsku již kolem roku 1660 dostaly všechny obce železné obecní pe četi. Jako obecní znak používaly Kornice stylizovanou litomyšlskou lilii. Odznakem moci bylo tzv. rychtá řské právo. Byla jím jeden loket dlouhá h ůl, pošitá řemínky a pobitá cvo čky. V každé obci vypadalo trochu jinak. P ři
95 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 178, 179, 185, 186; LAŠEK, František: Ze staré slávy Litomyšle . Litomyšl 1933, s. 25; SVÁTEK, c. d., č. 6, s. 91. 96 LN ĚNI ČKOVÁ, c. d., s. 58; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 184–5. 97 VSL, inv. č. 1187 až 1216 Obecní ú čty (Kornice) 1815–1845. 98 VSL, inv. č. 1187 až 1216 Obecní ú čty (Kornice) 1815–1845; SOA Zámrsk, Matriky, Matrika narozených 1837–1890, sign. 5406; Rychtá ři od čas ů cís. Josefa II. In: www.obecsedliste.cz.
23 zahájení ú ředního jednání ho rychtá ř položil na st ůl. Kdo byl ude řen rychtá řským právem, pozbýval cti. Pro provinilce, který neposlechl po řádníka, šel sám rychtá ř. Vzal košík s právem přes ruku a do ruky „púta“ (v Kornicích si nechali v roce 1833 zhotovit nová) a vyrazil v pr ůvodu po řádníka, jehož odznakem byla tlustá h ůl, kterou po každém vy řízení siln ě ude řil do země. Rychtá ř míval s sebou také býkovec, kterým prášil kalhoty zlod ějům. Na ženy byla řádná metla. Hlavní zásadou prý bylo, aby se „na kancelá ř“ (vrchnosti) dávalo jen to, co nem ůže srovnat sám rychtá ř a domácí právo. 99 Prom ěnou procházel vzhled obcí . V roce 1785 byl vydán požární řád, jímž bylo na řízeno z řizovat u dom ů louže. Kornický potok, který p ůvodn ě tekl severn ě od vsi – od „Vrbi ček“ obtékal obec k jejímu západnímu okraji – byl sveden do st ředu obce, aby napájel nové rybní čky. 100 Na návsích bylo na řizováno sázet stromy jako p řirozené hromosvody. 101 Předpisy pamatovaly také na domy. Obytné stavení se muselo stav ět na podezdívce, v roce 1816 byl poprvé vydán zákaz stavby obytných dom ů ze d řeva, ale nebyl ješt ě p říliš dodržován. Až ve t řicátých letech nastala nová móda p řestavování statk ů – vše bylo budováno z kamene a s předpisovými v ětšími okny. Podle stabilního katastru byly v roce 1839 všechny kornické statky kamenné. Staré chalupy z ůstávaly zatím d řev ěné. Řádný hostinec vznikl v Kornicích v chalup ě čp. 15 pravd ěpodobn ě n ěkdy na konci 18. století. Hospoda asi d říve fungovala na jiném principu – snad se st ěhovala d ům od domu podle bydlišt ě hospodského nebo rychtá ře s právem vý čepu nebo byla otev řena trvale v jiném dom ě než v čp. 15. Žíznivé obyvatele vítala možná už kolem roku 1719. Nap ř. v roce 1790 vyšenkoval rychtá ř Jakub Sedlá ček, čp. 1, za rok dvacet sud ů102 piva. 103 Vzhled r ůzných obcí se za čal sjednocovat – tomu pomáhaly i časté požáry. V roce 1836 po řídila kornická obec t ři žeb říky k „hájení ohn ě“ a v roce 1841 dva koše na hašení. Kornice ale nebyly odkázány jen samy na sebe – panství bylo rozd ěleno na p ět okrsk ů, každý měl svoji st říka čku. P řesto v zá ří 1843 vyho řel statek Jakuba Dvo řáka, čp. 9. Obec poté koupila další koše a háky. Od vrchnostenského ú řadu si po řídila vlastní st říka čku, ta se však při dalším požáru roku 1845 polámala. Hasit pomáhala celá obec – z obecního rozpo čtu byl tehdy uhrazen i následný „tru ňk“ v hospod ě. Podle m ěstského požárního řádu z roku 1825 měli Korni čtí p řisp ěchat na pomoc v případ ě pot řeby v čele s rychtá řem i do Litomyšle. V roce 1848 prý bylo v celém kraji hodn ě požár ů zp ůsobených žhá řstvím žebrák ů. Roky 1846 a 1847 byly totiž neúrodné (rozší řila se bramborová plíse ň). Bída zasáhla všechny, ale žebráci necht ěli pracovat, kradli a vyhrožovali zabitím nebo žhá řstvím, nedostanou-li almužnu. Lidé tehdy brali spravedlnost do vlastních rukou a n ěkde docházelo i k lyn čování. 104 Jak to vypadalo v Kornicích, není známo. I tady se objevovali žebráci, ale spíše se jim dostávalo pomoci – i když n ěkdy pozd ě – u Dvo řákových, čp. 20, zem řely v říjnu 1807 na úplavici a zimnici mladé žebra čky, patnáctiletá Anna a osmiletá Helena, siroty po budislavském chalupníkovi Jakubu Nová čkovi. U Pe čenkových, čp. 33, um řeli žebráci Josef Homola z Vod ěrad (v roce 1899) a Antonín Voleský, pocházející z Přívratu (roku 1901). Dalšími
99 VSL, inv. č. 1197 Obecní ú čty (Kornice) 1832; Rychtá ři od čas ů cís. Josefa II. In: www.obecsedliste.cz; TOMÍ ČEK, Antonín: O p ůsobnosti…, c.d, s. 21; BENIŠ, Bernard: Památník…, c. d., kn. 1, s. 169, 203. 100 V roce 1839 bylo rybní čků dev ět: u pramene p řed čp. 14, dále p řed čp. 1, 4, 9, 31, za čp. 33, mezi čp. 31 a pazdernou, na nedaleké louce u studánky a p ři cest ě od čp. 31 do Kon čin. 101 BENIŠ, Bernard: Život a selské hospoda ření na Litomyšlsku za stara , P říloha časopisu Od Trstenické stezky, ro č. XV, Litomyšl 1935, s. 42; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 164, 200, 205. 102 Tj. cca 4 600 litr ů (1 sud = 120 pint, 1 pinta = 1,92455 l). 103 TOMÍ ČEK, Antonín: Spot řeba piva na Litomyšlsku r. 1790 . In: Litomyšl. V ěstník klubu p řátel a rodák ů Litomyšle v Praze. Praha 1938, č. 1. , s. 2–4; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 187–8, 202, kn. 2, část 1, s. 105; SOMMER, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. 5. Bund. Chrudimer Kreis . Prag 1837, s. 185. 104 VSL, inv. č. 1187 až 1216 Obecní ú čty (Kornice) 1815–1845; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 43, 107; JELÍNEK, c. d., 2. díl, s. 368; LNĚNI ČKOVÁ, c. d., s. 204.; TOMÍ ČEK, Antonín: Čelem vzad . In: Památník sboru dobrovolných hasi čů v Litomyšli, 1872–1912. Litomyšl 1912, s. 27.
24 žebráky, kte ří dožili v Kornicích byli nap ř. Rozálie Kopecká (asi 1783–1864) nebo Josef Kolá ř (asi 1785–1865). 105 Protipožární na řízení mohla částe čně omezovat lidové zvyky. Nap ř. v roce 1773 byly na celém panství zakázány ohn ě a st řelba na svatého Jana. Jiné zvyklosti z ůstávaly zachovávány. T řeba oblékání se v lidový kroj . Ten nebyl na Litomyšlsku ustálený, každá generace p řicházela s něč ím novým. Jeho poslední dv ě podoby známe od pam ětník ů. V detailech se lišil v každé vesnici, ale základ býval spole čný. Asi do roku 1835 muži nosili dlouhé šedivé nebo bílé plášt ě, bílé kabátky nebo vesty, vše vyšívané. P řepásávali se širokými koženými opasky. K tomu navlékali žluté kalhoty a bílé pun čochy, na hlavách mívali vysoké oválné vydrovky se štítem vzadu. Nosily se ale i černé širáky. Obouvali se do st řevíc ů. V zim ě je zah řívaly krátké i dlouhé kožichy a beranice. Kroj doplňovaly vy řezávaná h ůl a dýmka. Ženy bývaly oble čeny v šedivé kabáty s úzkými rukávy, sukn ě a červené pun čochy, na hlavách m ěly uvázány velké šátky. Díky zápisu poz ůstalosti Anny Dvo řákové, čp. 20, známe n ěkteré kornické odlišnosti – nap ř. popelavý pláš ť nebo, že n ěkteré živ ůtky byly perlové (vyšívané st říbrnou nití na černém sametu s vloženými zrcátky). 106 Sta ří své zvyky nem ěnili ani pozd ěji, ale mladí vym ěnili ve t řicátých letech starý kroj za nový. Muži tak za čali oblékat v lét ě krátký kabát (v zim ě dlouhý černý), žluté kožené kalhoty pod kolena, vysoké boty, na hlav ě nosili kulatou čepici a na krku obvykle červený šátek. Ženy si oblíbily černé špenzle (kabátky) s rozší řenými balónkovými rukávy, sukn ě různých barev, krátký hedvábný kv ětovaný živ ůtek, košile s krajkami a širokými rukávy, fěrtoch (zást ěru) strakatý nebo pruhovaný, k tomu pun čochy a st řevíce. Svobodné dívky si stá čely tlusté copy do opentleného drd ůlku s ozdobnou jehlicí. Ženské čepce n ěkdy podpíral loubek (kovová obrou čka). 107 Ovšem všechny krajové odlišnosti za čínala zatím velmi pomalu stírat všeobecná unifikace. K tomu nep římo p řispívalo zvyšování vzd ělanosti. V roce 1774 zavedla Marie Terezie šestiletou povinnou školní docházku, která ale ješt ě nebyla tak intenzivní – ješt ě v roce 1789 bylo 90% obyvatel panství negramotných. D ěti z venkova v lét ě do školy nemusely, aby mohly pomáhat na poli. První školy vznikaly p ři farách, d ěti z Kornic byly asi nejd říve vyu čovány n ějakým místním chalupníkem, jak bylo na vsích obvyklé (nap ř. v roce 1821 zaplatila obec za d řevo pro u čitele dva zlaté). Podobný zp ůsob výuky ale p řestával sta čit. Vrchnost navíc nutila poddané k vzd ělávání i tvrdými metodami – v roce 1826 se musely všechny d ěti dostavit do panské kancelá ře s lístkem od u čitele, na kterém bylo napsáno, jak se u čily a chovaly. Jestliže nic nep řinesly, byly zmrskány. V roce 1829 p řisp ěly Kornice na stavbu a za řízení školy v Sedlištích. Tamnímu u čiteli za čaly posílat sv ůj díl platu (v Sedlištích se p řed rokem 1830 vyu čovalo v chalup ě u Hájk ů a prvním u čitelem se stal práv ě chalupník Josef Hájek). Kornice p řispívaly v dalších letech i na údržbu a rekonstrukce školní budovy. Po absolvování obecné školy pokra čovalo ve vzd ělávání jen málo chlapc ů, i když už po zrušení nevolnictví (1781) studovat mohli (d říve nap ř. v roce 1754 zakázala hrab ěnka Marie Josefa z Valdštejna chodit na gymnázium sedmnácti poddanským synk ům s tím, že se z venkovských student ů stávají jen darebáci). Ale studium na tehdy šestiletém gymnáziu bylo nákladné a obtížné (vyu čovalo se n ěmecky a latinsky) – nap ř. v roce 1823 sem docházeli jen t ři chlapci z Kornic (Jan Pe čenka, Václav Hejný a Karel Hejný). Navazující
105 SOA Zámrsk, Matriky, Matrika zem řelých 1796–1827, sign. 1329, s. 148, 149; Matrika zem řelých 1864– 1907, sign. 7491, s. 111, 112, 129, 131. 106 TOMÍ ČEK, Antonín: Lidový kroj na Litomyšlsku . In: Vzd ělávací p říloha k věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu litomyšlského, 1900, č. 1., s. 8, č. 2, s. 11–13., č. 3, s. 17, 18; TOMÍ ČEK, Antonín: Jak se bydlelo …, c. d., s. 1; TOMÍ ČEK, Antonín: Ze života selského na Litomyšlsku. Kulturní obrázky z 18. století. In: Kv ěty, ro č. 26, 1904, sv. 1, s. 142. 107 TOMÍ ČEK, Antonín: Lidový kroj na Litomyšlsku . In: Vzd ělávací p říloha k věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu litomyšlského, 1900, č. 1., s. 8, č. 2, s. 11–13., č. 3, s. 17, 18; Ž ĎÁRSKÝ, Josef: Kroj litomyšlský . In: V ěstník musea v Litomyšli. II. ro čník, č. 2., Litomyšl 1932, s. 8–10.
25 dvouletou „filosofii“ – v podstat ě p řípravu na univerzitní studia – absolvovalo za celou dobu její existence (1803–1849) jen p ět Korni čák ů, z toho Mikuláš Dvo řák, čp. 20, z řejm ě chodil jen do jednoho ro čníku (1809). Vzd ělání m ělo pro venkovany význam p ředevším, pokud se z jejich syn ů stali duchovní. Ze student ů litomyšlské filosofie to platilo pro Jana Pe čenku (na filosofii v letech 1824–1825), d ěkana v Čáslavi, Jana Hejného (1817–1818), fará ře v Trst ěnici a Václava Hejného (1825–1826), d ěkana v Litrbaších ( Čisté). Další osudy posledního z Hejných (z řejm ě bratr ů – syn ů rychtá ře Jana Hejného, čp. 27) – Karla (na filosofii 1828– 1829) nejsou známy. 108 Ovoce však p řinášelo vzd ělávání jen pomalu. Rostla gramotnost – kornická obec si po řídila nap ř. i Jelínkovu Historii m ěsta Litomyšle . Venkované ale z ůstávali konzervativní, v čemž jim byla oporou jejich hluboká zbožnost a nep říjemnými staletými zkušenostmi živená ned ůvěra k měšťan ům, kte ří vlastnili privilegia omezující hospodá řskou svobodu venkova a kte ří sami pat řili k vrchnosti (Litomyšl spravovala vlastní panství, v četn ě sousední Sloupnice). Také zástupci vyšší kultury pomalu objevovali kulturu lidovou až nyní, lid přestával být p ředm ětem opovržení. Obrozenci se mnohdy nechávali strhnout k opa čnému extrému, lid se tak stával zdrojem „moudrosti“ a „nezkaženosti“. Činnost buditel ů na Litomyšlsku však byla p řed rokem 1848 skromná; lidé inteligenci s výjimkou kn ěží ned ůvěř ovali. Tradice z ůstávaly stále silné. Vše cizí a nové bylo potenciáln ě nebezpe čné, cizinci byli i obyvatelé sousedních vesnic, s kterými se u muziky ob čas strhávaly rva čky. Nepsaným požadavkem bylo, aby všichni žili stejn ě a podle svého místa v komunit ě. Morální proh řešky (jako nemanželské dít ě) byly tvrd ě odsuzovány. Xenofobie nebyla řídkým jevem, zvlášt ě v podob ě náboženské nesnášenlivosti. Vn ější sv ět byl vnímán jen zprost ředkovan ě a opožd ěně, nejd ůležit ější pro venkovana z ůstávaly úroda a ceny obilí. Ur čitá p řízemnost byla ale na druhé stran ě vyvážena soudržností komunity v případ ě životních tragédií nebo přírodních katastrof. 109 Podobn ě konzervativní z ůstávala i rodina . Hospodá ř m ěl rozhodující slovo, sedával v čele stolu a jedl nejlepší jídlo, neuposlechnutí jeho p říkazu bylo ostatními vnímáno jako provin ění proti řádu. Rodi če také vybírali budoucí snoubence, což ale platilo p ředevším pro vyšší vrstvy. K uzav ření s ňatku bylo stále pot řeba ú ředního povolení – tzv. potvrzení o zachovalosti. Rodina mívala obvykle t ři až p ět d ětí, mnoho jich um řelo již v raném v ěku. Jestliže p ři zakládání rodiny nehrál často cit hlavní roli, ve vztahu rodi čů k dětem to nemohlo být o mnoho lepší. Projevovat lásku k dětem na ve řejnosti nebylo stále obvyklé, kdo tak činil, mohl se stát i ter čem posm ěchu. 110 Ze záznam ů v matrikách (a v jiných pramenech) je možné vy číst r ůzné zajímavosti týkající se kornických rodin. D ěti na sv ět pomáhaly p řivád ět porodní báby p římo z Kornic (nap ř. ve t řicátých letech Mariana Zemanová, ve t řicátých až šedesátých Marie Hejná, čp. 23, v osmdesátých její dcera Marie Krá čmerová, čp. 23) nebo z okolních obcí – sousedních (N ěmčice, Sedlišt ě, Sloupnice, Lány, Litomyšl) nebo i vzdálen ějších (Strakov, České He řmanice). Se k řtem se kv ůli vysoké úmrtnosti sp ěchalo, porodní bába v případ ě nejv ětší nouze k řtila d ěti hned – nap ř. v roce 1837 Žofii Kabrhelovou, čp. 31, roku 1887 Jana Václava Nováka, čp. 11, nebo v roce 1888 Žofii Komínkovou, čp. 35 – ob ě Žofie hned zem řely, Jan Václav se dožil jen dvou let. Statistika d ětské úmrtnosti není ani v Kornicích veselá: v letech
108 VSL, inv. č. 1187 až 1216 Obecní ú čty (Kornice) 1815–1845; Sedlišt ě – obecní kronika, s. 47; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 51; SOMMER, c. d., s. 185; BENIŠ, Bernard: Z dějin venkovského školství na Litomyšlsku . In: Od Trstenické stezky, ro č. 18, 1938–1939, č. 3–4, s. 37–42; Juventus gymnasii regii Litomissliensis e moribus et progressu in litteris censa exeunte anno scholastico MDCCCXXIII . Litomyšl 1823; ŠT ĚPÁNEK, Josef: Dějiny c. k. vyššího gymnázia v Litomyšli . Litomyšl 1894, s. 74, 168, 176, 205; SVOBODA, Ji ří: O školách v 18. století . In: Vesnické noviny okresu Litomyšl, 1957, č. 12–13, s. 4, č. 15, s. 2. 109 VSL, inv. č. 1209 Obecní ú čty (Kornice) 1845; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 18; LN ĚNI ČKOVÁ, c. d., s. 294; EFMERTOVÁ, Marcela C.: České zem ě v letech 1848–1918 . Praha 1998, s. 273. 110 LN ĚNI ČKOVÁ, c. d., s. 266, 295–301.
26 1837 až 1890 se tady narodilo celkem 331 d ětí, z toho 10 bylo již mrtvých (3 %) a dalších 66 zem řelo do jednoho roku života (20 %). N ěkdy docházelo k rodinným tragédiím – nap ř. Mikuláši Kolá řovi, čp. 24, zem řely v říjnu a listopadu 1809 t ři dcery na souchotiny a hore čku; nebo Mikuláši Kvapilovi, čp. 22, um řeli b ěhem kv ětna 1818 na hore čku t ři synové. Nemanželské d ěti se rodily i p řes spole čenské konvence pom ěrn ě často – celkem jich bylo 45 tj. 14 % (16 jich bylo pozd ěji legitimizováno s ňatkem nebo se otec alespo ň p řihlásil). Nemanželským d ětem se evidentn ě často nedostávalo řádné pé če, protože jejich úmrtnost byla výrazn ě vyšší než v p řípad ě manželských d ětí – t ři se narodily již mrtvé (7 % – u manželských to byla 2 %) a 17 jich zem řelo do roka (38 % – u manželských to bylo 17 %). Ve vyšším v ěku byly šance na p řežití výrazn ě lepší, ale stá ří se i tak dožívala jen čtvrtina lidí: ve sledovaných letech (1837–1890) zem řelo v Kornicích celkem 256 osob, z toho ve v ěku do jednoho roku 80 (31,5 %), do 20 let v ěku 44 (17 %), do 40 let v ěku 32 (12,5 %), do 60 let věku 35 (13,5 %) a nad 60 let v ěku 65 (25,5 %). Mezi zem řelými v letech 1828 až 1907 v Kornicích byl jeden jediný devadesátník – Jan Toman, čp. 6, vejm ěník z Lazaretu, který zem řel v roce 1846 v 90 letech. 111 Sedláci byli po skon čení napoleonských válek spokojeni. Za kanclé ře Metternicha panoval mír, m ěli se dob ře, po p řekonání odbytové krize obilí a v ětším rozší ření brambor ve 30. letech prosperovali, omezená svoboda jim nevadila. Nap ř. shromaž ďování lidí tehdy bylo povoleno jen p ři veselostech, posvíceních… a p ři obecních sch ůzích, kde se projednávaly účty a hospodá řství. Hospodá řství vzkvétalo. Byly postaveny nové silnice (v roce 1836 Litomyšl – Kornice – Ústí nad Orlicí), které usnadnily dopravu na týdenní obilní trh do Litomyšle. Pastevectví na vsích tak bylo omezeno ve prosp ěch obilná řství. Obce p řestávaly postupn ě pást dobytek spole čně a z pastoušky se obvykle stal obecní d ům pro chudé – v Kornicích chalupa čp. 18. Stejn ě byla pozd ěji pronajímána i obecní pazderna ( čp. 36) – po úpadku tkalcovství, ale to v této dob ě ješt ě vzkvétalo – v Kornicích se mu v ěnovali chalupníci – v druhé polovin ě 18. století nap ř. František Pospíšil, čp. 17, Josef Macek, čp. 29, František Dvo řák, čp. 13, nebo Josef Dvo řák, čp. 6. N ěkte ří sedláci z Litomyšlska si p řivyd ělávali také formanstvím. M ěli k tomu dobré kon ě, protože hrab ě jim ochotn ě p ůjčoval své h řebce. 112 Většinou ale sedláci vyjížd ěli jen do m ěsta. Litomyšlský trh byl ve srovnání s jinými městy bohatý. O sobotních trzích se obchodovalo na celém nám ěstí i na Olivetské ho ře (Židovském kopci). Obilí z českých obcí bylo prodáváno na dolním nám ěstí, z německých na horním a uprost řed a na podloubích na p řesn ě ur čených místech bylo další zboží (prasata, dr ůbež, zelenina, brambory, mouka, sýr, vejce, máslo, len, palivo, prkna, šindel, seno, sláma, ná řadí…). Trh byl i spole čenskou událostí, zdrojem informací z rozhovor ů s ostatními lidmi nebo z kramá řských písní. Zp ět se lidé trousili i pozd ě po poledni, n ěkdy rozja řeni „litomyskou ko řaukou“. 113 Poklid první p ůlky 19. století m ěl skon čit náhle a radikáln ě. Prvním nep římým signálem blížících se sociálních a politických zm ěn už mohl být hmotný úpadek vrchnosti. Vychytralý zlod ějský vrchní Braun byl propušt ěn v roce 1846, ale na záchranu Valdštejn ů už
111 U statistik je nutno po čítat s menšími zkresleními, které by však nem ěly mít vliv na celkový obraz. Ve sledovaném období nap ř. zem řely v Kornicích 4 malé d ěti (do jednoho roku v ěku) z jiných obcí, které nebyly do výpo čtů zahrnuty, je možné, že pár kornických zem řelo také n ěkde jinde. U po čtu zem řelých je naopak zapo čítán každý, kdo v Kornicích zem řel – tedy i cizí lidé nacházející se v okamžiku smrti v obci – protože ve vyšším v ěku samoz řejm ě lidé čast ěji umírali mimo domov, a tak by „návšt ěvy“ m ěly vyvážit pravd ěpodobná úmrtí Korni čák ů za hranicemi obce. SOA Zámrsk, Matriky, Matrika narozených 1837–1890, sign. 5406; Matrika zem řelých 1796–1827, sign. 1329, s. 149, 151, 153; Matrika zem řelých 1828–1863, sign. 1330, s. 177–192, Matrika zem řelých 1864–1907, sign. 7491, s. 111–138; VSL, inv. č. 1187 až 1216 Obecní ú čty (Kornice) 1815–1845 112 LN ĚNI ČKOVÁ, c. d., s. 204; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 199–201; AOK, inv. č. 21, kart. 1, Seznam obecních nemovitostí, 1886; AOK, inv. č. 33, kart. 2, Stavby soukromník ů, 1875–1942; SOA Zámrsk, Matriky, Matrika zem řelých 1796–1827, sign. 1329, s. 147. 113 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 202; LN ĚNI ČKOVÁ, c. d., s. 293.
27 bylo pozd ě. Hrab ě se pokoušel odvrátit katastrofu a snažil se vyp ůjčovat si prost řednictvím kn ěží i od svých poddaných. Zlod ějina se tehdy na Litomyšlsku rozmohla ve velkém. Braunova p říkladu následovali mnozí další, velmi se rozmnožily krádeže i uplácení (dary úředník ům byly dlouho zcela b ěžné, až asi kolem roku 1830 se za čaly p ředávat nenápadn ěji). Rozmohlo se také pytláctví, které m ěkký hrab ě obvykle odpoušt ěl. 114 V březnu 1848 došly do Litomyšle první zprávy o revoluci . Z Francie se po celé Evrop ě ší řila vlna nespokojenosti s potla čením v ětšiny výdobytk ů Velké revoluce zp řed půlstoletí. Také litomyšlské studenty a část m ěšťan ů zachvátila revolu ční hore čka, založili gardy... Venkované byli v ětšinou opatrn ější. Idealizovali si císa ře, který byl pro n ě ochráncem proti zv ůli vrchnosti. Navíc v ěř ili kn ěžím, kte ří proti revoluci všemožn ě brojili – m ěla podle nich p řipravit lidi o náboženství a p řinést všeobecný rozvrat. Venkované také stále ned ůvěř ovali m ěšťan ům. Rebelské myšlení jejich p ředk ů z dob selských bou ří jim ale zcela cizí nebylo. Lidé bez ostychu p řes zákazy lovili zv ěř ; p řestali robotovat. Páni se báli zasáhnout, vrchnost byla postavena p řed náhlý nedostatek pracovních sil, který musela nakonec vy řešit nabídnutím platu. Za svá práva dokázali venkované vystoupit i ost řeji. Po kraji se rozší řila fáma, že se n ěmčický rychtá ř Částek nechal uplatit a odmítl jménem poddaných litomyšlského panství zrušení roboty (bylo vládou slíbeno již v březnu). V ned ěli 29. kv ětna 1848 proto vyrazili sedláci z Tisové do Litomyšle, cestou se k nim p řidávali obyvatelé vesnic, kterými procházeli, v četn ě Kornic. Ozbrojeni klacky dorazili k zámku, kde je uklidnil až d ěkan, kn ěží a vrchní. Národní garda byla kv ůli nim v pohotovosti. Z Litomyšle potom táhli do N ěmčic na rychtá ře, ale ten se p řed nimi v čas schoval. Samotné revoluce se však venkované aktivn ě ú častnit nehodlali. Nikdo z nich netáhl podobn ě jako litomyšlské gardy na pomoc povstání v Praze. Rolníci byli spokojeni s p řislíbenými výdobytky (krom ě zrušení roboty i konec naturálních dávek a desátku) a necht ěli o n ě p řijít. 115 Po potla čení pražského povstání byli v lét ě v Litomyšli i n ěkterých dalších obcích umíst ěni vojáci na udržení klidu. P řevratné zm ěny ješt ě nebyly definitivn ě poh řbeny, sedláci mohli jít v ůbec poprvé k volbám . V červnu byly vyhlášeny volby do ústavodárného říšského sn ěmu; voli či mohli být všichni muži nad 24 let s vylou čením d ělník ů, čeledín ů a závislých na podpo ře z chudinských ústav ů. Volby ješt ě nebyly p římé, prost řednictvím volitel ů na Litomyšlsku zvít ězil N ěmec Josef Kv ětenský z Litrbach ( Čisté). Konaly se také první volby do českého sn ěmu, sem mohl volit každý muž nad 25 let, který platil da ň, čímž byla op ět vylou čena chudina. Kornice pat řily z řejm ě do cerekvického okrsku, kde volby prob ěhly 15. a 16. června. Ú čast Čech ů na volbách byla nízká a tak byli z celého vikariátu nakonec zvoleni dva N ěmci z Čisté. Ale český sn ěm se nakonec stejn ě nesešel. 116 Ústavodárné shromážd ění ovšem z ůstalo nedot čeno potla čením revoluce v Čechách a mohlo tak 7. zá ří 1848 zrušit poddanství , což znamenalo konec robot i dávek vrchnosti. Byla přijata také celá řada dalších moderních zákon ů, ale pro sedláky bylo nejd ůležit ější spln ění jejich p řání, ke kterým alespo ň na Litomyšlsku pat řilo zavedení svobodné honitby. 117 Ani kone čné potla čení revoluce v celém Rakousku nemohlo zadržet neúprosný b ěh času a s ním spojený p řerod spole čnosti. Císa ř vydal v březnu 1849 alespo ň oktrojovanou (vnucenou) ústavu, ale nástup dalších zm ěn mohl už jen zpomalit, jejich zastavení bylo i nad jeho síly.
114 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 192–195, 200. 115 PLECHÁ ČEK, Ivo: Litomyšlská národní garda v roce 1848 . In: Sborník p řísp ěvk ů k dějinám Litomyšle a okolí. K 700. výro čí povýšení Litomyšle na m ěsto v roce 1959. Pardubice 1959, s. 156–158; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 18–19, 22, 25–27, 41–42. 116 PLECHÁ ČEK, c. d., s. 164, 165; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 21–23, 44–51. 117 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 192–195, 200, kn. 2, část 1, s. 16–17, 53.
28 Po čátek moderní doby
Po roce 1848 se z poddaného stal ob čan. Musel ale pokra čovat v boji za svá základní práva dál. Jeho zápas trval po celý zbytek století, aby byl vít ězn ě dovršen až vznikem demokratického Československa. Politickým a spole čenským zm ěnám sekundoval a podporoval je rozvoj hospodá řský a technologický. Staré se snoubilo s novým a podléhalo mu. Prom ěny se stávaly viditelnými b ěhem krátkého lidského života. Rozší řil se n ěkdy až přehnaný optimismus, víra v pokrok a lepší budoucnost. Spole čnost za čala sv ůj p řerod do dnešní podoby. Částe čné vyst řízliv ění p řineslo až 20. století. Vrchnost ztratila veškerou moc nad lidmi. Antonín II. panství pro sv ůj rod nezachránil a v roce 1855 jej musel dát do dražby. Velkostatek koupili něme čtí Thurn-Taxisové. Noví páni sídlící až v bavorském Řezn ě do Litomyšle zavítali jen z řídka. P řesto taková návšt ěva mohla být p říležitostí k připomenutí dávných slavných vítání. V roce 1899 tak prob ěhlo uvítání knížete, kterého se ú častnili i lidé z venkova. Ale ozývalo se už také reptání, že se jedná o ponižující zvyk. 118 Na druhé stran ě úcta císa ři musela být projevována stále naplno. Nap ř. v červnu 1854 jel císa ř vlakem do Prahy, všichni starostové museli do České T řebové „d ělat slávu“. 119 V zá ří 1889 probíhaly v okolí Litomyšle velké císa řské manévry, František Josef I. tehdy bydlel na zámku a p řijímal deputace. Slavnostního vítání i lou čení císa ře se ú častnil i kornický Sbor dobrovolných hasi čů .120 Konec poddanství znamenal více než jen pokles úcty k pán ům a císa ři. V letech 1849 až 1850 docházelo k nahrazování patrimoniálních (vrchnostenských) ú řad ů ú řady císa řsko- královskými. V Litomyšl vznikl okresní soud I. t řídy, berní ú řad a podkrajský ú řad (pozd ěji přejmenovaný na okresní hejtmanství). V březnu 1849 byl vydán prozatímní obecní zákon, kterým byly z řízeny katastrální obce v čele s volenými starosty místo jmenovaných rychtá řů . Obce se m ěly kv ůli menším výdaj ům na správu spojovat do v ětších celk ů, jen obecní majetek se nem ěl slu čovat proti v ůli jednotlivých částí. Tak m ěla vzniknout místní obec Osík, do které by pat řily také Kornice, Benátky, Nedošín, Sedlišt ě a Říkovice. Plán asi nebyl kv ůli své již na první pohled z řejmé neprakti čnosti nikdy realizován. Místo toho vznikla v roce 1850 obec Velké Sedlišt ě, kam pat řily i Kornice a Nedošín. Až v roce 1896 bylo usneseno tuto obec rozd ělit, což bylo realizováno p ři obecních volbách v únoru 1898. 121 V Kornicích nebyla ani poté nikdy postavena stálá budova obecního ú řadu – ú řadovalo se bu ď u starosty nebo v krátkodob ě uvoln ěných prostorách. 122 Zm ěna obecní správy m ěla slavnostní charakter. V dubnu 1850 se všichni rychtá ři naposledy sešli u okresního hejtmana. V říjnu 1850 se u n ěho shromáždili starostové a radní z litomyšlské farnosti a zú častnili se spole čně mše. Poté p řísahali na evangelium, zasedli na spole čné sch ůzi a poslechli si koncert. Praktický výkon správy navázal na p ředchozí období. Mezi pravomoci obecních ú řad ů pat řilo rozhodování o obecních záležitostech a jm ění,
118 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 2, s. 34; www.obecsedliste.cz. 119 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 80. 120 Mén ě slavná cvi čení probíhala i jindy. V roce 1891 se k Dolnímu Újezdu vydaly tisíce divák ů sledovat dělost řelecká cvi čení. V roce 1901 se konalo kolem Litomyšle další vojenské cvi čení, které museli podporovat i sedláci – dva povozy tam za plat odvezli Jan Cejp, čp. 10, a Václav Bis, čp. 21, z Kornic. AOK, inv. č. 48, kart. 3, Trestní listy, 1905–1944; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 263, 274; Spisovna Sboru dobrovolných hasi čů Kornice (dále jen SSDH), Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939. 121 Sedlišt ě – obecní kronika, s. 40; SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Sedlišt ě – školní kronika, 1830– 1906, sign. KR61 (dále jen Sedlišt ě–školní kronika KR61), s. 39; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 66, 68. 122 Poslední ú řadovna p řed slou čením s Litomyšli v roce 1976 byla v čp. 13, p ředtím čp. 17 a p ředtím u starost ů. Podle sd ělení Jaroslavy Moty čkové.
29 zaopat ření chudých, podávání návrh ů, policejní v ěci, vydávání domovských list ů, povolení k oddavkám (do roku 1869), k tane čním zábavám, menším stavbám apod. 123 To vše ovšem neznamenalo úplnou demokratizaci, vedení obce m ěla v rukou bohatší část ob čan ů. P řestože byl volební census stále snižován, všeobecné volební právo v obcích bylo zavedeno až v roce 1918. Už v roce 1849 vládl nepokoj mezi chalupníky, nespokojenými s pouhým zrušením roboty, když stále m ěli málo p ůdy k uživení svých rodin. Zájmy chudiny ale byly vedlejší. Aby se nezvyšoval její po čet, kornická obec prý dokonce odmítla ud ělit povolení k sňatku Václavu Zacha řovi (*1802), synovi Jakuba Zacha ře, chalupníka v čp. 2. Obce vedly chudinské kasy na podporu svých chudých, ale její p říjmy byly malé a často závislé na darech jednotlivc ů. Kornice tak pot řebné peníze získávaly nap ř. z nadace bývalého fará ře z Trst ěnice Jana Hejného, který pocházel z Kornic, čp. 27. Jiní si museli pomoci sami – jako nap ř. Jan Novák, čp. 12, kterému byla v roce 1900 povolena hra na kolovrátek (flašinet). Zrušeny byly obecní sirot čí kasy, peníze z nich se m ěly uložit do spo řitelny. To znemožnilo využívat je nadále na p ůjčky, které d říve pomáhaly hospodá řů m p řeklenout nep říznivá období.124 Rozhodování obecních záležitostí mohlo být dost komplikované a konfliktní. V roce 1896 byl vydán nový zákon o domovském právu, které nyní m ělo být p řiznáno každému, kdo si o n ě požádal po desetiletém pobytu v obci. Uznání p říslušnosti k obci pro ni však znamenalo zát ěž v případ ě nemoci nebo chudoby dot čené osoby. Proto vznikaly spory; obec šet řila za každou cenu. V roce 1899 tak nebylo p řiznáno domovské právo v Kornicích Kate řin ě Faltysové, snad čp. 28. Hejtmanství rozhodlo jinak, obec se odvolávala. Vzdala se až v roce 1903, ale žádost na odškodné poz ůstalým po mezitím zem řelé Faltysové, kte ří se museli o nemocnou starat, obec p řesto zamítla. 125 Politika se ale už „ned ělala“ jen na místní úrovni. Porážka Rakouska ve válce se Sardinií a Francií v roce 1859 poh řbila oslabený Bach ův absolutismus. V březnu 1861 se konaly volby volitel ů do zemského sn ěmu. Venkovské obce okres ů Litomyšl a Poli čka tvo řily jeden okrsek. V roce 1873 byly zavedeny p římé volby do říšské rady (parlamentu); volební okrsky byly ale často vytvo řeny tak, aby byly p říznivé pro N ěmce. Litomyšlsko proto bylo slou čeno do okrsku s německými oblastmi. Zdejší Češi se tak snažili hlasovat alespo ň pro umírn ěné N ěmce. Volební census byl postupn ě snižován (ur čoval se podle výše odvád ěných daní). Až v roce 1897 p řišly první všeobecné volby do říšské rady, ale nebyly ješt ě rovné – chudí volili jen v přelidn ěné páté kurii. V roce 1901 se konaly první p římé volby do zemského sn ěmu, ve kterých poprvé kandidoval zástupce nov ě založené agrární strany Jan Lenoch z Makova, který usp ěl i díky agitaci Antonína Pe čenky z Kornic, čp. 1. Ten se o politiku zajímal už d říve a neváhal použít netradi ční metody. Při volbách do říšské rady v roce 1885 se hrálo o každý hlas, Pe čenka si s jedním N ěmcem prohlížel kon ě ve stáji hotelu U Hv ězdy a všiml si, že mu z kapsy kouká volební lístek, tak neváhal a tajn ě mu ho vym ěnil. V roce 1905 se i v Litomyšli uskute čnila manifestace za rovné hlasovací právo, venkované se jí zú častnili jen jako diváci a mnozí byli pohoršeni řečmi národních sociál ů, které jim připadaly p říliš sv ětské a neuctivé ke svatým. První rovné volby (ovšem stále s vylou čením žen) se konaly v roce 1907. Byly velmi rušné, stejně jako další v roce 1911, kdy docházelo i ke rva čkám. 126
123 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 70–71, 77–79; PLECHÁ ČEK, c. d., s. 169. 124 V 60. letech vyplácela kornická chudinská kasa p řísp ěvky jedné až dv ěma osobám ro čně, ale nap ř. v roce 1896 jich bylo již 7. AOK, inv. č. 67, kn. 24, Ú čty chudinské pokladny, 1866–1918; AOK, inv. č. 21, kart. 1, Seznam obecních nemovitostí, 1886; AOK, inv. č. 35, kart. 2, Zam ěnění nadace fará ře Hejného pro chudé a práce neschopné p říslušníky obce za šestiprocentní státní p ůjčku československou, 1922; Kronika Kornic, s. 56. 125 AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, zápisy z 27. 10. 1899, 22. 4. 1900, 5. 12. 1901, 3. 12. 1902, 10. 11. 1903, 6. 12. 1903; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 2, s. 20. 126 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 122, 123, 227, 255, 256, kn. 2, část 2, s. 38, 48, 66, 67.
30 Posledním orgánem, do kterého mohli lidé volit byla okresní zastupitelstva, z řízená v roce 1865. M ěla malé pravomoci – spravovala jen okresní majetek – ale byla dobrou školou samosprávy pro prosté lidi. Starala se hlavn ě o dvanáct okresních silnic – jednou z nich byla i silnice Litomyšl – Kornice – Sloupnice – Hrádek – Ústí nad Orlicí (okresních silnic pozd ěji přibývalo). 127 Velký význam pro další vývoj celého státu m ěla válka Rakouska s Pruskem o nadvládu v N ěmecku. V červnu 1866 Litomyšlskem pochodovalo císa řské vojsko k Hradci Králové. Sedláci museli pomoci vypravením „f ůr na p říšpon“. Kanonádu z bitvy u Sadové (3. 7.) prý bylo slyšet až tady. Ve dnech 4. až 6. července zmaten ě ustupovalo poražené rakouské vojsko a zp ůsobilo p řitom mnoho škod na polích. 7. července dorazili první Prušáci. Našt ěstí se jako planá ukázala zv ěst, že se rakouská armáda chystá postavit Prus ům na odpor u Janova a za čít po nich pálit, jakmile se objeví na Hlav ňov ě. Místní mladíci se p řed Prusy utíkali schovat, protože se rozší řila fáma, že by je mohli odvést k vojsku. Prusové se ale chovali slušn ě. Do Litomyšle jim musely být z okolních vsí svezeny zásoby pro mužstvo i kon ě. Vydávali na vše stvrzenky, které byly po válce proplaceny rakouskou vládou. N ěkte ří sedláci museli s příp řežemi táhnout s vojskem a dostali se tak n ěkdy až do Dolních Rakous. Ve m ěst ě a okolí z ůstala pruská posádka. Mezi vojáky vypukla epidemie cholery, které mnoho z nich podlehlo, jeden z nich i v Kornicích. Celkem v litomyšlské kolatu ře v četn ě civilist ů zem řelo na choleru 662 osob – v Kornicích Josef Pe čenka, čp. 10. Venkované museli dodávat do zámku, kde byl z řízen lazaret, obvazy a cupaninu ze starých látek. Už v srpnu táhli vít ězní Prusové zpátky, z ůstali na Litomyšlsku t ři týdny a pomáhali p ři žních. 128 Další vále čná porážka op ět podrazila Rakousku nohy, vrávorající N ěmci se museli op řít o Ma ďary. Vznik dualistického Rakouska-Uherska v roce 1867 a opomenutí práv českého království se dotkl celého národa, v četn ě nyní již národn ě probuzeného venkova. V letech 1868 a 1869 se rozmohlo protestní táborové hnutí. Nejbližší tábor se konal 5. července 1868 na Košumberku u Luže. Z Litomyšlska vyrazilo mnoho lidí p ěšky i na žeb řiňácích. Tábor byl zakázán a četníky donucen k rozchodu. Řada ú častník ů pozd ěji dostala u soudu pokutu. 129 Probuzený nacionalismus pomáhal lidem orientovat se ve „velkém“ sv ětě poté, co byla v posledním století protržena tradi ční izolace – omezení života poddaného na nejbližší okolí a m ěsto. Prostý člov ěk hledal v nov ě otev řených nekone čných obzorech a možnostech nějakou oporu. Našel ji v jazykovém spojenectví. Národní uv ědom ění se stalo jeho bytostnou sou částí. Není divu, že tak po požáru Národního divadla v roce 1881 prob ěhly úsp ěšn ě a rychle sbírky i na Litomyšlsku. Odpor k německé politice ovšem mezi lidmi obvykle nep řer ůstal v nenávist ke konkrétním německým spoluob čan ům. Stále byl rozší řen nap říklad tzv. handl, kdy byly vym ěň ovány d ěti mezi českými a n ěmeckými hospodá ři, aby se nau čily druhý zemský jazyk. 130 Sedlák se stával plnoprávným hrdým členem národa, p řipraveným prezentovat plody své práce. V roce 1891 mnozí rolníci z Litomyšlska vystavovali své produkty v Praze na jubilejní výstav ě, na kterou ale i další z nich jezdili alespo ň jako návšt ěvníci. V rámci p říprav na národopisnou výstavu v Praze v roce 1895 byla v Litomyšli konána o rok d říve výstava místní, kterou navštívilo mnoho lidí z města i venkova. 131
127 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 128, 129. 128 LAŠEK, František: Oživené litomyšlské pam ěti . Litomyšl 1940, s. 56–65; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 135–147; ŠIMEK, Josef: Litomyšl r. 1866 . In: Od Trstenické stezky , ro č. 1, 1921–1922, č. 9. s. 131–134; SOA Zámrsk, Matriky, Matrika zem řelých 1864–1907, sign. 7491, s. 113. 129 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 171, 185. 130 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 247, 261. 131 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 267, 272, kn. 2, část 2, s.5.
31 Sv ět se pomalu zmenšoval – lidé se za čínali u čit, že se jich týkají i zdánliv ě vzdálené události a sledovali je. Nap ř. v letech 1876 až 1877 prý se zájmem pozorovali válku Rus ů s Turky a radovali se z osvobozování Balkánu. Informace čerpali ve stále v ětší mí ře z tisku. Noviny byly obvykle p řed čítány v hospod ě, hned se diskutovalo o novinkách a zprávy pak roznášeli lidé dál. V některých obcích odebírali jen jedny noviny, ale n ěkde ani to ne – denní tisk byl považován pro venkovana za p říliš častý. Obecní zprávníci pro n ěj chodili do m ěsta na poštu dvakrát týdn ě. Až v roce 1885 byla na Litomyšlsku zavedena rurální pošta, tj. roznáška po vsích, která za p říznivého po časí docházela denn ě. Na vesnicích rychle zdomácn ěl p ředevším agrárnický deník Venkov vycházející od roku 1905. Poštu za čaly využívat i ú řady, a tak v ětšinou p řišli obecní zprávníci o práci. 132 V Kornicích z řejm ě za čal zprávník d ělat pro obec jinou činnost, protože tu z ůstal i nadále (nap ř. v roce 1901 jím byl Antonín Plch, čp. 26). Jeho funkce byla asi slou čena s prací po řádníka. M ěl plat šedesát korun ro čně, od roku 1918 sto korun. Mezi jeho povinnosti pat řilo vyhlašování r ůzných zpráv v obci s pomocí bubnování (v roce 1911 mu byl zakoupen nový buben). Dalším obecním zam ěstnancem v Kornicích na po čátku 20. století byl ponocný. Ponocný Bohdan(?) Vacek, čp. 4, v roce 1911 ovšem špatn ě hlídal, objevovaly se na n ěho stížnosti, a proto ho nahradil František Kubík s platem šedesát korun ro čně.133 O svoji bezpe čnost se nem ěla obec starat jen sama. Už v padesátých letech 19. století bylo z řízeno četnictvo. Krom ě boje s kriminalitou sloužilo k dohledu státu nad obyvatelstvem. Lidé četníky nenávid ěli kv ůli p řílišné p řísnosti a zneužívání postavení – platili kv ůli nim mnoho malicherných pokut. Nutili lidi nap ř. sbírat housenky, které zp ůsobovaly velké škody na ovocných sadech (úlevu p řineslo, až když se na Litomyšlsku zahnízdili špa čci). Bourali také d řev ěné komíny, odporující požárním na řízením. Až pozd ěji se četníci pon ěkud umírnili. 134 Dohled nad obyvatelstvem umož ňovaly i nov ě zavád ěné doklady jako domovské listy nebo čelední knížky. Reformy zapo čaté p řed stoletím nijak nepolevovaly. Lidé si tak pomalu zvykali na desetinnou metrickou soustavu m ěr a vah, zavedenou v roce 1876, ale nap ř. strychy nebo sáhy se používaly až do po čátku 20. století. Pomalu se prosazovaly také hygienické p ředpisy a zlepšující se zdravotní pé če – a i když se stále objevovaly epidemie, byly nové postupy ú činn ější než „metody“ staré – ješt ě v roce 1832, když se v Kornicích objevila cholera (zem řeli na ni František a Kate řina Zacha řovi, čp. 32), platila obec „za modlení, za sv ětla za odvrácení morové rány cholery“ 135 . V padesátých letech venkov prosperoval. Byly rozši řovány staré hostince, ve kterých ješt ě bývala šenkovní místnost zárove ň obydlím hostinského. Litomyšlsko v té dob ě bylo v okolí známo velkou spot řebou ko řalky, ale prý to byly jen pomluvy. 136 Rychlou modernizaci zpomalovala jen zadluženost rolník ů. Roboty ani desátek totiž nebyly zrušeny zadarmo, ale musely se vykoupit za cenu dvacetinásobku ro čních plat ů. Jen robota drobných chalupník ů (do 26 dn ů ro čně) byla zrušena bez náhrady. V letech 1850 až 1854 pracovala litomyšlská vyvazovací komise. P řepo čítávání bylo mírné, t řetinu uhradil zemský fond, t řetina byla ode čtena na státní dan ě. Bylo možné se vykoupit ihned, kdo nem ěl peníze, tomu byl výkup rozložen na splátky na dvacet let. 137
132 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 236, 241–242, 254–255, kn. 2, část 2, s. 49. 133 AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, zápisy z 11. 5. 1911, 4. 11. 1911, 14. 12. 1911, 26. 2. 1918; AOK, inv. č. 48, kart. 3, Trestní listy, 1905–1944. 134 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 92–93, 114. 135 VSL, inv. č. 1197 Obecní ú čty (Kornice) 1832; LN ĚNI ČKOVÁ, c. d., s. 307; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 74, 94, 239, 240; SOA Zámrsk, Matriky, Matrika zem řelých 1828–1863, sign. 1330, s. 34. 136 BENIŠ, Bernard: Život .., c. d., s. 36; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 75. 137 Kornice m ěly vykoupit celkem 1248 dní potažní roboty, 169 dní p ěší roboty, 7 štuk a 5 šteník ů p říze (štuka=4 přadena=12 šteník ů=120 pásem; 1 pásmo=40 nití=160 lokt ů p říze), 37 lot ů pe ří (lot=17,5 g) a 74 zlatých a 8 krejcar ů činže. TOMÍ ČEK, Antonín: Vyvazení pozemk ů, zejména na Litomyšlsku . In: Od Trstenické stezky, ro č.
32 Přesto pokrok postupn ě nabíral na síle a rychlosti a p řípadné problémy se da řilo rychle vy řešit; celkový trend vzestupu byl z řejmý. P řešlo se ze zastaralého trojpolního hospodá řství na moderní st řídavé. Sedláci bohatli na p ěstování jetelového semínka a zpo čátku také na lnu. Ale tkalc ů už od po čátku 19. století za čalo kv ůli ší řícímu se bavlná řství ubývat. Definitivní pohromou pro n ě bylo, když na bavlnu p řešla i armáda. Chudí tím p řišli o zdroj p říjm ů a po roce 1850 tak vzrostlo vyst ěhovalectví z vesnic do m ěst. Kv ůli konkurenci železnic skon čilo i formanství (v roce 1845 byla postavena tra ť Olomouc – Praha a roku 1882 Choce ň – Litomyšl). Také chov ovcí od šedesátých let upadl. Kozy m ěli hlavn ě podruzi, králíci i holubi byli chováni jen výjime čně. Ale i tak pozitivní zm ěny zasáhly všechny oblasti života. Nešlo je zastavit, lidé si na vše dobré rychle zvykli, i když jim to brzy nesta čilo a hned cht ěli víc a víc. Rozší řilo se užívání cukru (ubylo proto v čela řů ). Kávu znali na venkov ě už od t řicátých let 19. století, čokoláda a čaj p řišly až v sedmdesátých letech. M ěnilo se i vybavení domácností – již od po čátku století postupn ě klesal podíl domácké výroby a stoupalo používání pr ůmyslov ě vyráb ěných výrobk ů. Hlin ěné nádoby byly nahrazovány železnými, za čal se objevovat porcelán, nov ě se používala kamna se železnými pláty… Sedláci kupovali bry čky a za čali se strojit „po pansku“. Více se také dbalo na čistotu. Studny byly opat řovány pumpami… 138 Drtivá v ětšina obyvatel Kornic pracovala stále v zem ědělství, ale našly se i výjimky – nap ř. Josefu Koní čkovi, čp. 5, bylo v roce 1915 povoleno otev řít si ková řskou dílnu. 139 Měnily se možnosti nakládání s majetkem. Od roku 1869 bylo zákony povoleno volné dělení pozemk ů a selských usedlostí. D říve se statek zásadn ě ned ělil, vým ěra jedné usedlosti nesm ěla klesnout pod 7,67 hektaru, mladší sourozenci proto dostávali jen „vejpravu“, tj. potraviny na svatbu, krávu... Zlepšení nastalo i u zaopat ření na stáří. Odstupující hospodá ři se už nemuseli spoléhat pouze na výminek. V devadesátých letech doporu čoval hospodá řský spolek lidem starobní pojišt ění. Modern ější podobu získalo také p ředcházení neúrodám. Obilní sýpky (špýchary) byly v roce 1867 zrušeny a nahrazeny okresní hospodá řskou záložnou. 140 Prosperita venkova však netrvala v ěč ně. Po krachu na víde ňské burze (1873) nastala hospodá řská krize. Lidé ztratili mnoho pen ěz bankrotem rolnického cukrovaru v Cerekvici a spole čného mlýna v Tržku. Navíc se po neúrod ě v letech 1882 a 1883 za čalo dovážet levné obilí a mouka z Uher (naopak v tu dobu skon čilo p řihán ění uherských bagoun ů – prasat 141 ). Hodn ě hospodá řů zápasilo s dluhy. Na Josefa Pe čenku, čp. 33, p řišli v roce 1898 exekuto ři pro nezaplacené dan ě – byly dokonce prodávány i jeho svršky. 142 Stát (ministerstvo orby) ale za čínal v nouzi i pomáhat, nap ř. p ři odstra ňování škod jako p ři krupobití v roce 1903 nebo suchu roku 1904. Další léta byla pom ěrn ě p říznivá, ale mohly se objevit jiné komplikace. Problémy totiž nezp ůsobovala jen p říroda, ale i lidé sob ě navzájem. Když roku 1911 kv ůli slintavce a kulhavce došlo ke zdražení masa a mlé čných výrobk ů, štvali socialisté proti venkovan ům a na trzích v Litomyšli bylo kv ůli tomu mnoho
13, 1933–1934, č. 3, s. 36–38, č. 4, s. 60–62; LN ĚNI ČKOVÁ, c. d., s. 210; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 83. 138 R ŮŽI ČKA, Jind řich: Nárys…, c. d., s. 10, 11; BENIŠ, Bernard: Život .., c. d., s. 19, 20; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 89, 91, 105, 106, 108. 139 AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, zápis z 31. 12. 1915. 140 LN ĚNI ČKOVÁ, c. d., s. 202; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 98–101, 127, 158, 191, kn. 2, část 2, s. 13; TOMÍ ČEK, Antonín: Vyvazení …, c. d., č. 3, s. 37. 141 Bagouná ři bývali obvykle vý řeční a zábavní, m ěli své okrsky, kam p řihán ěli vep ře obvykle o žních. Hospodá ři si je poté p řikrmovali, aby mohli v zim ě uspo řádat zabíja čku nebo je prodat řezníkovi. Nástup nové doby nep řežila řada dalších profesí – po vsích d říve chodívali r ůzní potulní obchodníci, brusi či, hadrníci vykupující staré hadry, popelá ři m ěnící popel za mýdlo a sodu aj. Ko řená řky nabízely lé čivé rostliny (domácí lékárni čku m ěla na starosti hospodyn ě). BENIŠ, Bernard: Furiant . In: Od Trstenické stezky, ro č. 6, 1926–1927, č. 10, s. 155; LOPOUROVÁ, M.: Tažní ptáci . In: Od Trstenické stezky, ro č. 1, 1921–1922, č. 5, s. 89–91; BENIŠ, Bernard: Staré domácí lékárni čky . In: Od Trstenické stezky, ro č. 7, 1927–1928, č. 3, s. 35–38. 142 Kronika Kornic, s. 55; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 244, 259.
33 nadávání, výhružek a udávání za p ředražování. 143 Jindy se ale trhy ut ěšen ě rozvíjely. Od roku 1905 p řibyl v Litomyšli i menší st řede ční trh. Tradi ční dobyt čí trhy byly v roce 1909 přeneseny z nám ěstí na louku pod nádražím. 144 Než se ale produkty dostaly na trh, ub ěhla dlouhá doba a bylo odvedeno hodn ě práce. Pole se v 19. století orala dvakrát a poté vlá čela d řev ěnými bránami, už na po čátku století definitivn ě p řevážilo žnutí obilí kosami místo tradi čních srp ů. Snopy obilí byly rovnány do mandel ů (15 snop ů) a stojan ů (18–20 snop ů), z ůstaly potom na poli dva týdny, aby proschly. Práci za čínala usnad ňovat ší řící se mechanizace. V roce 1900 bylo v Kornicích n ěkolik řeza ček a osm žentourových mláti ček. 145 Dosud t ěžko odhadnutelným rozmar ům po časí umož ňovala čelit meteorologie. V roce 1907 byla postavena u sv. Prokopa v Litomyšli signálová pov ětrnostní stanice. Obsluha podle telegrafické zprávy říšského meteorologického ústavu ve Vídni vyv ěšovala koš se specifickým tvarem a barvou podle p ředpov ědi na druhý den. Stanice byla odstran ěna v roce 1914, aby se podle ní za války nemohl řídit nep řítel. 146 Sedláci se p ři obhospoda řování svých grunt ů nemohli samoz řejm ě stále obejít bez čeledi. Její životní podmínky nebyly valné. Snad i kv ůli tomu často m ěnila zam ěstnavatele, a hospodá řský spolek jí proto vyplácel odm ěny za věrnost. Čele ď dostávala ro ční plat, naturálie a stravu. O žních a senose čích byli za plat a stravu najímáni také nádeníci. Práce pro sedláka asi nebyla ani p říliš prestižní, snad proto se n ěkdy po roce 1890 za čalo rad ěji místo „pacholek“ říkat „ čeledín“. Při práci mohlo dojít i k nešt ěstí – nap ř. v červenci 1911 zem řel na následky úrazu „p ři hospodá řství“ František Jareš z Říkovic, který sloužil u Cejp ů v čp. 10. 147 Zem ědělci svojí činností mohli konkurovat jiným profesím. Korni čtí majitelé luk v Kon činách m ěli dlouhotrvající spory s mlyná ři o vodu b ěhem such, kdy ji využívali k zavlažování, které m ělo dlouhou tradici. Už rychtá ř Mikuláš Pe čenka, čp. 1, v první polovin ě 19. století vymohl u knížete zrušení p říkazu na zaházení náhon ů a získal povolení dalšího podhán ění. 148 Také obec hospoda řila se svým majetkem. Krom ě pronájmu pozemk ů využívala i obecní nádrže – v zim ě z nich býval prodáván led. P říjmy m ěly Kornice i z pronajímání rybolovu na Kon činském potoce. 149 Venkov ale neposkytoval možnost obživy pro všechny. Rakousko nedokázalo vst řebat obrovský potenciál lidské síly. Od padesátých let se proto rozmohlo vyst ěhovalectví do ciziny a zasáhlo snad každou obec. Emigranti odjížděli hlavn ě do USA, dále do Polska, Ruska, Srbska a Slavonie. P ůsobili zde agenti p řepravních spole čností, kte ří p řesv ědčovali o snadném život ě za mo řem. Mnoho vyst ěhovalc ů, kte ří jim uv ěř ili, se však nakonec zklamalo. V sedmdesátých letech vyst ěhovalectví zesláblo, ale ani poté úpln ě neustalo. N ěkte ří Korni čáci hledali št ěstí ve Vídni – nap ř. Kate řina Dvo řáková, čp. 35, nebo Anna Hárychová, čp. 5. Doktor Josef Krutina, čp. 9, v Bosn ě. Víde ňský vlastenecký školský spolek Komenského podporovali i korni čtí hasi či, kte ří na n ěj vybírali na plesech v letech 1912 i 1913. O vyst ěhovalectví za hranice monarchie se zachovaly jen nep římé zprávy. V červnu 1906 byl na pošt ě v Litomyšli kv ůli urážlivému článku o císa ři zabaven Františku Pe čenkovi, čp. 9, krajanský časopis Pokrok vydaný v USA a odeslaný asi n ějakým jeho známým. Snad
143 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 2, s. 43–45, 64–65. 144 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 2, s. 49, 62. 145 Mláti čku m ěli Antonín Pe čenka ( čp. 1), Josef Strnad ( čp. 3), Jan Jílek ( čp. 8), Josef Krutina ( čp. 9), Jan Cejp (čp. 10), Anna Bisová ( čp. 21), František Kvapil ( čp. 22) a Josef Pe čenka ( čp. 33). Kronika Kornic, s. 53; BENIŠ, Bernard: Život .., c. d., s. 6–7. 146 LN ĚNI ČKOVÁ, c. d., s. 208; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 2, s. 157. 147 Kronika Kornic, s. 54, 55; BENIŠ, Bernard: Život .., c. d., s. 10, 11; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 2, s. 142; SSDH, Matrika člen ů, (1883) 1910 – 1922 (1929). 148 AOK, inv. č. 49, kart. 3, Zavlažování pozemk ů, 1885–1928. 149 AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923.
34 jím byl jeho jmenovec František Pe čenka z Kansasu, který v roce 1907 nebo 1908 navštívil rodný kraj. Uspo řádal ve čírek p řed svým návratem do Ameriky, jeho ú častníci v ěnovali peníze školní knihovn ě v Sedlištích. 150 Zvládat nával dobových prom ěn pomáhaly rolník ům také spolky, rozvíjející se po pádu absolutismu. Pokrok nebyl hnán jen touhou po lepších životních podmínkách, ale byl i nutností. Zaostávání za zbytkem sv ěta by zmenšilo konkurenceschopnost a následoval by nevyhnutelný pád. Usp ět samostatn ě za čínalo být nad síly jednotlivce. V roce 1862 tak vznikl za hojné ú časti venkovan ů hospodá řský odbor vlastenecké spole čnosti pro okres litomyšlský. Přednášel tu tehdy rytí ř Horský z Horkýsfeldu o st řídavém hospodá řství, které se potom rychle ujalo. Po dvou letech se sice odbor rozpadl a v roce 1872 byla rozpušt ěna i celá c. k. Vlastenecká hospodá řská spole čnost, ale již v roce 1873 vznikla Zem ědělská rada pro království české, jejíž zástupci byli voleni ve všech okresech. Zasloužila se o další zavád ění nových metod. V roce 1878 byl založen z popudu okresního výboru již n ěkolikrát zmín ěný Hospodá řský spolek pro okres litomyšlský. Byl nejpo četn ějším spolkem v okrese, po řádal řadu p řednášek, členové spole čně nakupovali um ělá hnojiva, plemenné býky apod. Politika nebyla podle spolkových stanov povolena, ale skute čnost bývala často jiná. 151 „Mnoho prošlo Antonínu Pe čenkovi, rolníku z Kornic [ čp. 1], který svým originelním zp ůsobem zasahoval do debat a mnohdy řekl více než ten nejradikáln ější radikál.“ 152 Rozdával rady panovníkovi, až ho musel p ředseda mírnit. Pe čenkovy výstupy byly vtipné a ostatními vd ěč ně p řijímané, ovšem v cizím prost ředí, nezvyklém na jeho projevy, mohly zp ůsobit rozpaky. Jako v listopadu 1899 v Chrudimi, kde se konala sch ůze starost ů a jiných výrazných osobností v kraji. Neúsp ěšn ě tu protestovali proti zrušení Gautschových jazykových na řízení, která zrovnoprav ňovala češtinu. Ke slovu se p řihlásil i Pe čenka a p řednesl sv ůj názor, jak rychle získat samostatnost, čímž uvedl do zjevných rozpak ů p řítomného hlineckého poslance Karla Adámka. Krom ě A. Pe čenky byli členy spolku b ěhem prvního čtvrtstoletí jeho trvání i František Buben, čp. 3, Jan Jílek, čp. 8, František Pe čenka, čp. 10, František Kvapil, čp. 22, a Josef Pe čenka, čp. 33. 153 Tradi ční p ředávání zkušeností z generace na generaci bylo pot řeba doplnit o získávání moderních znalostí. Spolek se proto staral také o vzd ělávání. V roce 1886 z řídil v Litomyšli zimní hospodá řskou školu pro zem ědělce (p ředch ůdce pozd ější ZTŠ). V roce 1911 po stavb ě nové budovy (1910) k ní p řibyla letní hospodyňská škola, kde se vyu čovalo nejen domácím pracím, ale i pé či o dobytek. V „dámském komité“, které školu zašti ťovalo, byla i Kate řina Pe čenková, žena kornického starosty, čp. 9. Hned první ro čník (1911) navšt ěvovaly Anežka Kvapilová, čp. 22, a Božena Pe čenková, asi čp. 9. Další dívky p řibyly v následujících letech. Chlapci z Kornic chodili do zimní školy již dávno – v roce 1911 to byli nap ř. Jan Cejp, čp. 10, a Václav Hude ček, čp. 34. 154
150 SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939, záznam z 30. 8. 1907; Hlavní ú četní knížka sboru dobrovolných hasi čů v Kornicích, (1883) 1902–1947; SOA Zámrsk, Matriky, Matrika narozených 1837– 1890, sign. 5406 (Hárychová *1877, Dvo řáková *1882); SOkA SY, Okresní ú řad Litomyšl 1850–1948 (dále jen OÚL), Presidiální spisy (dále jen OÚL–presidiální), inv. č. 1370, kart. 18/57, Konfiskace „Pokroku“ vydaného v Clarksonu, 1906; SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Sedlišt ě – školní kronika, 1906–1934, KR256 (dále jen Sedlišt ě–školní kronika KR256), s. 7; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 111–114. 151 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 124–125, 224, 240, kn. 2, část 2, s. 140–146; BENIŠ, Bernard: Život …, c. d., s. 4. 152 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 249. 153 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 2, s. 31–32; Hospodá řský spolek na okrese litomyšlském 1862 až 1887 . Litomyšl 1887, s. 16. 154 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 258, 278; ROMPORTL, Jan – ROZMAN, J.: Hospody ňské školství v Litomyšli . In: Almanach. 110 let zem ědělského a odborného školství v Litomyšli. Litomyšl 1996, s. 26; Výro ční zpráva zimní hospodá řské školy se stálým letním hospody ň. kursem v Litomyšli . Litomyšl 1911, s. 12, 21, 27.
35 Zavád ění nových zp ůsob ů hospoda ření usnad ňovalo a urychlovalo práci. Lidem kvapem p řibývalo volného času. Hledali jeho nové využití. Necht ěli už stát stranou d ění ve „velkém sv ětě“ jako p ředchozí generace. Hospodá řský spolek proto neplnil pouze své ryze praktické poslání. V rámci svých možností umož ňoval venkovan ům zapojit se, najít své místo v nové dob ě, pocítit spole čnou sílu, angažovat se p ři realizování stále živ ějších sn ů o lepší budoucnosti. Vedle klasických sch ůzí tak po řádal také sch ůze pod širým nebem, nap ř. na Růžovém palou čku, kterých se ú častnily tisíce lidí. Obzvláš ť velké oslavy prob ěhly v červenci 1898 v Dubince u N ěmčic u p říležitosti uplynutí padesáti let od zrušení roboty. Slavnost prý p ři srovnání ost ře kontrastovala s nucenou oslavou padesáti let panování Františka Josefa I. v prosinci téhož roku. Velká slavnost v Dubince se konala také v červenci 1905 – z Litomyšle sem vyrazil pr ůvod, Korni čáci čekali už na míst ě. Po p řednášce u čitele Bernarda Beniše, který seznámil p řítomné se selským povstáním v roce 1680 (v té dob ě již zapomenutým), navrhl Antonín Pe čenka z Kornic stavbu pomníku rebel ů. Jeho nápad m ěl velký ohlas. Mezi lidmi se za tím ú čelem za čala po řádat sbírka; také obec Kornice p řisp ěla na pomník p ěti korunami (cena nap ř. jedné košile nebo metráku brambor). V předve čer sv ětové války, 19. července 1914, se na odhalování pomníku Lukáše Pakosty v Dolním Újezdu sešlo asi dvacet tisíc lidí. Řada okolních vesnic vypravila alegorické vozy, kornický však mezi nimi chyb ěl. (Davy ovšem dokázala p řilákat i netradi čnější podívaná, nap ř. v červnu 1911 se tisíce lidí vydaly na Harta, odkud vzlétl náš první letec, ing. Jan Kašpar z Pardubic – let ěl nejd říve na Pekla a pak nad Bohu ňovice a zp ět). 155 Nové tržní prost ředí nutilo zem ědělce stále více ke spolupráci. Nap ř. v roce 1895 bylo založeno Družstvo pro zvelebení chovu domácího zví řectva. Nakupovalo čistokrevný skot a vep ře. V roce 1904 existovalo v české části okresu už 21 pojiš ťovacích družstev proti pádu dobytka, 13 kampeli ček, 8 spolkových mlékáren... V roce 1904 vzniklo na popud hospodá řského spole čenstva (od roku 1901 prakticky navazujícího na p ředchozí spolek) také dobrovolné pojiš ťovací družstvo Sedliš ť, Kornic a Nedošína, které pojiš ťovalo dobytek a kon ě. V únoru 1914 bylo založeno také Okresní sdružení p ěstitel ů chladnokrevného kon ě, jehož p ředsedou byl zvolen kornický starosta František Pe čenka, čp. 9. Kone čně v roce 1914 vznikl i Spo řitelní a záložní spolek pro Sedlišt ě a okolí, tzv. Kampeli čka, mezi p ětadvaceti jejími členy byli i t ři Korni čáci. 156 Lidé se samoz řejm ě nestarali jen o sv ůj hmotný užitek. Nová doba p řinesla s nekone čnými obzory také nutnost vybrat si jednu z možností. Každý se musel sám za sebe rozhodnout kudy se vydá ve svém život ě. V ětšina lidí tak z ůstávala ve velké mí ře v ěrná tradici, i když ta už nebyla bezpodmíne čně vyžadovanou nezbytností jako d říve. Zvolili často to samé, kam je d říve tla čilo jejich prost ředí nebo ostatní lidé kolem nich. T řeba náboženství proto zastávalo v jejich život ě stále výrazné místo. P řestože od března 1849 byla zavedena úplná svoboda víry, v běžném život ě hrály rozdíly ve vyznání stále významnou roli. Jedním ze dvou nekatolík ů v Kornicích byl Mat ěj Pe čenka, čp. 28, a žil kv ůli svému p řesv ědčení v ur čité izolaci. Byl ale hrdý a m ěl často srážky se starostou. V opilosti cestou z hospody dom ů prý k řičíval: „Já jsem helvét“. V letech 1883 až 1903 dostal celkem sedm trest ů v ězení obvykle na n ěkolik dní, bohužel nebylo zaznamenáno za co. Obec ho odmítla v roce 1901 přijmout a ud ělit mu domovské právo. 157
155 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 144, kn. 2, část 1, s. 248–252, kn. 2, část 2, s. 33, 34, 49–51, 69, 87; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, zápis z 6. 11. 1912; Výbor spolku Lukáš Pakosta: Dějiny pomníku . In: Upomínka na slavnost odhalení pomníku selským trpitel ům z roku 1680. Dolní Újezd 19. 7. 1914. Litomyšl 1914, s. 22. 156 Sedlišt ě – obecní kronika, s. 48, 54; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 2, s. 9, 35, 46, 84, 150. 157 Kronika Kornic, s. 57; Podle podání Františka Jílka, čp. 8; AOK, inv. č. 48, kart. 3, Trestní listy, 1905–1944; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, zápis z 5. 12. 1901; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 72.
36 Kornická katolická v ětšina se mohla ú častnit řady sváte čních událostí. Nap ř. v roce 1860 se v Litomyšli konala velká slavnost u p říležitosti uplynutí p ětiset let od založení děkanského kostela – b ěhem dvou týdn ů bylo tehdy uspo řádáno mnoho procesí. Kornice, sou část litomyšlské farnosti, p řispívaly na její chod i na opravy. 158 V samotných Kornicích se mše konaly jen p ři zvláštních p říležitostech, což asi zdejším obyvatel ům nesta čilo a snažili se o povznesení náboženského života. Rozhodli se vystav ět na návsi vedle železného k říže z roku 1861 na míst ě staré kapli čky nový v ětší svatostánek. Pseudogotická kaple sv. Václava tu vyrostla (obecním nákladem) roku 1873. Ve věži kaple byly zav ěšeny dva zvony; obraz „Zavražd ění sv. Vácslava“ na oltá ř namaloval litomyšlský malí ř Jarolím Štantejský (1832–1899). Stejný autor vymaloval pro kapli obrazy křížové cesty. Obec po řídila ko čár využívaný p ředevším k dovozu kn ěze z Litomyšle na mši. Nejpozd ěji od roku 1900 vyplácela odm ěnu tomu, kdo kn ěze na mši p řivezl. Platila také kostelním zp ěvák ům (t ři zlaté ro čně). 159 Jedna kaple ale lidem nesta čila. V osmdesátých letech v souvislosti s pov ěstmi o lé čivých ú čincích pramene v Kon činách byla v lese, pat řícímu k čp. 10, postavena pseudogotická poutní kaple Panny Marie Lurdské . Iniciátory byli v ěř ící z Kornic a Sloupnice a sloupenský fará ř Jan Jelínek, který cht ěl nad pramenem vzty čit sochu. Sbírka ale vynesla podstatn ě více. Lidé z Kornic a Sloupnice tak mohli pomáhat se stavbou kaple. V červenci 1886 prob ěhlo její slavnostní sv ěcení litomyšlským d ěkanem Antonínem Šantou. V p ředve čer ohlásila za čínající slavnost st řelba. Ráno se vydal od kaple sv. Václava na návsi do Kon čin pr ůvod se sochou Panny Marie, kde se odehrálo sv ěcení kaple, sochy a studánky a byla sloužena mše. V roce 1890 bylo díky dar ům poutník ů za kaplí vzty čeno čtrnáct zastavení křížové cesty (slavnostní sv ěcení prob ěhlo 24. srpna). V červnu 1903 byla vysv ěcena o rok dříve p řestav ěná studánka (byla vybudována kamenná st ěna se sochou sv. Václava od Josefa Kroupy). Údržba dvou kaplí byla pro malou vesnici velkou zát ěží. Obec proto odmítla patronaci a hrazení p řestavby kaple v Kon činách v letech 1904–1905 (došlo ke zv ětšení a přístavb ě v ěže podle plán ů Josefa Kremla z Litomyšle); vše bylo nakonec op ět financováno sbírkou. Obec se v dalších letech se o kapli op ět starala. Pro místní lidi hrála kaple nadále významnou roli. Na velikono ční pond ělí 1905 se sv ěcení následujícího p řestavbu zú častnilo mnoho lidí v četn ě d ětí ze sedliš ťské školy, které byly cestou pohošt ěny kornickými hospodyn ěmi Žofií Cejpovou a Kate řinou Pe čenkovou, čp. 10. Vedle kaple byl vzty čen dřev ěný k říž, který byl odstran ěn po t řiceti letech pro sešlost. 160 Kon činské pout ě si rychle získaly velkou oblibu. Hlavní pou ť byla stanovena na druhou ned ěli v červenci a v ten den sem mí řila procesí z širokého okolí. Zástupy lidí nakupovaly u nejr ůzn ějších krámk ů, z kterých obec vybírala poplatky. Už v roce 1886 žádal Jan Strnad, čp. 27, o povolení ke stavb ě hostince v Kon činách, protože si ho lidé p řáli. V roce 1888 žádal alespo ň o povolení vystav ět ve svém lese boudu k letnímu vý čepu nápoj ů. Strnad nakonec hostinec postavil – asi to byl ten na katastru Sloupnice, který fungoval na p řelomu
158 AOK, inv. č. 43, kart. 3, Stanovení výše p řísp ěvku obce na služebné ředitele k ůru a opravy církevních objekt ů v Litomyšli, 1905–1924; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 1, s. 117. 159 V sedmdesátých letech i pozd ěji tu zpívali Hnátovi, v roce 1907 Jan Kerhart, čp. 24. AOK, inv. č. 67, kn. 24, Účty chudinské pokladny, 1866–1918; AOK, inv. č. 21, kart. 1, Seznam obecních nemovitostí, 1886; AOK, inv. č. 33, kart. 2, Stavby soukromník ů, 1875–1942; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, zápis z 10. 2. 1900; NEJEDLÝ, Zden ěk: Litomyšl. Tisíc let života českého m ěsta . Litomyšl 1934, s. 158; Kopie pam ětního spisu z věže kornické kapli čky, autor František Jílek, červen 1920, s. 1. 160 Archiv RML, fond Augustova tiskárna, kart. 8; SOkA SY, Vikariátní ú řad církve římskokatolické, Litomyšl 1677–1949: Inv. č. 252, kart. 15, Plán na postavení kaple Panny Marie v Kon činách u Kornic, 1885; inv. č. 253, kart. 15, Plán p řístavby v ěže na kapli v Kon činách, 1903; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, zápisy z 7. 6. 1903, 18. 2. 1904; Sedlišt ě – školní kronika, KR61, s. 60; Um ělecké památky Čech. (K–O). Praha 1978, s. 101; P řepis zprávy z věže kaple v Kon činách, 1997(?);SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939.
37 století a pozd ěji ho provozoval Severa a pak Karlík. Kornická obec totiž na svém katastru vý čep piva o poutích povolovala zvláš ť.161 Při kapli v Kon činách se m ěl dokonce usadit kn ěz. Josef Jandík z Kornic podle své záv ěti z roku 1897 odkázal mj. tisíc zlatých (2000 korun) na fond, z kterého m ěl být tento kn ěz placen. Pokud by se nenašel do t ří let, m ěl kapitál p řipadnout Kornicím na stavbu školy. V Kon činách se naoko usadil kn ěz na odpo činku Jan Severa, čímž byly formáln ě spln ěny podmínky. Korni čtí v tom nevid ěli budoucnost a protestovali, protože Severa se tam zdržoval jen p řes léto ve svém vlastním domku a na zimu se vracel do Sloupnice. P řípadný další kn ěz by nem ěl ani kde bydlet. Ale ú řady daly za pravdu Severovi a peníze z ůstaly církvi. Severa byl iniciátorem p řestavby kaple v letech 1904–1905. Jeho domek snad nakonec p řipadl kornické obci – v pozd ější dob ě totiž vlastnila v Kon činách na katastru Sloupnice domek čp. 7 (lidov ě zvaný „na fa ře“), ve kterém bývaly ubytovány chudé rodiny, které se staraly o údržbu kaple a zvon ění. 162 Až do pádu Rakouska z ůstávalo s církví úzce propojeno také školství . Kn ěží za Bachova absolutismu prý bránili jeho modernizaci – postavili se hlav ě proti výuce reálií (d ějepisu a p řírodopisu) na nejnižších školách, protože ty podrývaly náboženství a nem ěly praktický význam pro vesni čany. Reálie byly ale nakonec zavedeny a skute čně naplnily obavy církve – nebezpe čnou se ukázala hlavn ě výuka d ějin husitství, které m ělo velký význam pro rodící se národní uv ědom ění. 163 V roce 1869 byla povinná školní docházka prodloužena na osm let. Po obecné škole d ěti obvykle pokra čovaly v Litomyšli na m ěšťanské škole nebo gymnáziu. Děti z Kornic stále docházely do obecné školy v Sedlištích, která byla v roce 1878 pro nár ůst po čtu žák ů rozší řena na dvout řídní. Do místí školní rady byli pravideln ě voleni zástupci Kornic, Sedliš ť a Nedošína. Výuka nesla typické znaky své doby – dbalo se na výchovu ke zbožnosti a loajalit ě císa řskému domu. Školní rok byl obvykle zahajován i ukon čován zp ěvem rakouské hymny 164 a slavnými bohoslužbami v děkanském kostele v Litomyšli. Každoro čně se konala také zpov ěď žák ů. Byla slavena výro čí člen ů panovnického rodu. Kvalitu výuky ur čit ě poznamenával vysoký po čet žák ů ve t říd ě. Ve škole jich bývalo obvykle více než sto na dva u čitele. Krom ě nich tu vyu čovali už jen katecheta a učitelka ru čních prací. Žák ům byla k dispozici také školní knihovna. Vážn ějším problémem byla jen namáhavá p ěší docházka do školy – nap ř. v lednu 1895 bylo mnoho absencí, protože napadlo hodn ě sn ěhu. 165 Korni čtí rodi če nebyli se sedliš ťskou školou p říliš spokojeni. Vadila jim pro d ěti p říliš velká vzdálenost. Ale žádost Kornic o z řízení místní zimní školy byla v roce 1904 odložena (navždy). V roce 1911 podala obec žádost o p řeškolení k Litomyšli, kam to m ěly d ěti stejn ě daleko a školství tu bylo na vyšší úrovni. Vadilo jim i p řiškolení Tržku k Sedlištím. Žádosti bylo p ůvodn ě vyhov ěno, ale v srpnu 1914 byla definitivn ě zamítnuta, protože se proti ní odvolaly ostatní obce. 166
161 AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, zápisy z 14. 7. 1904, 16. 12. 1905; AOK, kart. 2, inv. č. 33 Stavby soukromník ů, 1875–1942. 162 AOK, inv. č. 42, kart. 3, Kn ěžská nadace Josefa Jandíka zejm. pro kapli v Kon činách, 1897–1910; AOK, inv. č. 47, kart. 3, Poslední v ůle Josefa Jandíka, 1897; P řepis zprávy z věže kaple v Kon činách, 1997(?); SOkA SY, MNV Kornice (1920) 1945–1976 (dále jen MNV K), inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923–1953, 29. 3. 1925, 21. 2. 1928, 18. 2. 1934. 163 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 52, 243. 164 Zachovej nám Hospodine, hudba Josef Haydn: Zachovej nám Hospodine, Císa ře a naši zem, Dej, a ť z víry moc mu plyne, A ť je moudrým vladařem. Hajme vždy koruny jeho, Proti nep řátel ům všem. Osud tr ůnu Habsburského Rakouska je osudem. 165 Sedlišt ě – školní kronika, KR61, s. 1, 5, 28, 32. 166 AOK, inv. č. 37, kart. 3, Zm ěna školní obce, 1911–1914; AOK, inv. č. 38, kart. 3, Jednání o p řestavb ě školy ve Velkých Sedlištích, 1912–1914; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, 14. 7. 1904, 4. 12. 1911.
38 Sedliš ťská škola p řes všechny výhrady umož ňovala d ětem sbírat i nové zážitky. Za čalo se jezdit na školní výlety – poprvé škola vyrazila v roce 1907 na p ěti vozech do Toulovcových maštalí. Dbalo se i na reprezentaci a mimoškolní aktivitu. Na zemskou výstavu v Praze v roce 1891 byly poslány mj. po četní úlohy malého Františka Tomana z Kornic. V roce 1894 navštívili žáci okresní národopisnou a pr ůmyslovou výstavu v Litomyšli. V roce 1908 byla poprvé konána stromková slavnost – byly sázeny ovocné stromy, žáci tu zpívali a recitovali. V červenci 1914 se školáci vydali na p ěti vozech na pr ůmyslovou výstavu do Chocn ě... 167 Tehdejší d ěti nem ěly ale jen školní starosti. Jejich výpomoc p ři zem ědělských pracích byla stále běžná. Podle p řípisu okresní školní rady se mohly do služby dávat d ěti už od dvanácti let, službodárci se jen museli zavázat, že je budou dál posílat do školy. D ětská práce byla sedláky považována za špatnou, jen když je omezovala. Aby m ěli dost mladé čeledi sjednotili se p ři podpisu petice za zákaz práce mladších šestnácti let v továrnách. 168 Důležitost vzd ělání si ješt ě všichni pln ě neuv ědomovali. Anna Bisová, čp. 21, byla často upomínána kv ůli problém ům se školní docházkou svých d ětí, platila pokuty, byla i ve vězení. Ani negramotnost nebyla ješt ě úpln ě vymýcena. Čen ěk Moravec se v roce 1908 p ři pronájmu pazderny podepsal jen t řemi k řížky. 169 Většina obyvatel Kornic na tom ale byla podstatn ě lépe. V roce 1906 tu vznikla Hospodá řsko-čtená řská beseda , kterou finan čně podporovala obec (p ředsedou byl minimáln ě od roku 1909 František Pe čenka, čp. 9). Beseda po řádala také výlety, p ředevším do Dubinky u N ěmčic. 170 Jiný spolek tu vznikl už podstatn ě d říve. Podle žádosti o podporu od zemského výboru byla ješt ě v roce 1888 až na dva kamenné statky s břidlicovými st řechami v ětšina dom ů částe čně nebo úpln ě d řev ěných, krytých došky nebo šindelem. Nebezpe čí požáru bylo vysoké. Navíc si m ěsto Litomyšl ú čtovalo poplatek za používání své st říka čky p ři vesnických požárech. Proto vznikl sbor dobrovolných hasi čů z na řízení okresního hejtmanství a díky iniciativ ě obvodového starosty Jana Fikejze také v Kornicích. Nejd řív obec koupila za 1100 zlatých čty řkolovou st říka čku (dodnes dochovanou) vyrobenou firmou František Smékal z Prahy. Zárove ň zakoupila výstroj pro šestnáct muž ů. St říka čka p řišla vlakem do Litomyšle, první zkouška prob ěhla 22. b řezna 1883. 171 Pé če o st říka čku byla sv ěř ena nov ě vzniklému sboru – na valné hromad ě 8. dubna 1883 se p řihlásilo dvaadvacet člen ů, prvním velitelem byl zvolen Jan Jílek, čp. 8, nám ěstkem Antonín Pe čenka, čp. 1, a členem výboru František Kvapil, čp. 22. Z řízení spolku z řejm ě nebylo jednoduché, protože v listopadu 1886 byl spolek zakládán znovu. Ale už v roce 1885 poskytla obec spolku povolení ke stavb ě k ůlny pro st říka čku s připojenou trestnicí na míst ě dnešní hasi čské zbrojnice. O rok pozd ěji již stála. V ní byla umíst ěna velká čty řkolová st říka čka, navíc jedna menší, jedna ru ční a výzbroj pro t řicet muž ů. Pracovní stejnokroj m ěli všichni hasi či od po čátku, parádní bl ůzy si poprvé po řídili až v roce 1890; bylo obvyklé, že bohatí si je kupovali sami, chudým p řisp ěla obec nebo majetn ější spoluob čané. Sbor m ěl jasnou organizaci – v čele stál velitel, jeho nám ěstek, „výbor“ a jednatel-pokladník, pak byli četa ři (jeden z nich d ělal dozorce ná činí) a pak řadoví hasi či – prouda ři, lezci, st říka či, st říka čníci a hudci. První „vycházku“ podnikl spolek 4. října 1888, kdy se zú častnil
167 Sedlišt ě – školní kronika, KR256, s. 1, 9, 29; Sedlišt ě – školní kronika, KR61, s. 17, 26. 168 Sedlišt ě – školní kronika, KR256, s. 21; Kronika Kornic, s. 55, 56. 169 AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, 8. 1. 1908; Kronika Kornic, s. 58, 59. 170 AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, 10. 2. 1906, 27. 1. 1912; Kronika Kornic, s. 58. 171 SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939; Sedlišt ě – obecní kronika, s. 51; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 110; Žádost zemskému výboru o ud ělení p řísp ěvku na činnost sboru dobrovolných hasi čů , 1888, v majetku autora.
39 v Litomyšli oslav čty řiceti let panování císa ře Františka Josefa I. Loajalitu k panovnické rodin ě projevovali hasi či i pozd ěji – nap ř. ú častí na zádušní mši za prince Rudolfa v roce 1889 nebo p ři již zmín ěných vojenských manévrech. V červnu 1893 zase jeli do Litomyšle vítat hradeckého biskupa Edvarda Brynycha… Ú častnili se ale i národních slavností – nap ř. v srpnu 1908 si p řipomínali na R ůžovém palou čku padesát let od smrti Karla Havlí čka Borovského. Prvního ve řejného cvi čení se zú častnili 8. zá ří 1888 v Horní Sloupnici. První ve řejné cvi čení v Kornicích se konalo 16. července 1899 za ú časti jedenácti spolk ů z okolí; cvi čilo se na statku Dvo řákových, čp. 20, p řičemž se trochu poškodila šindelová st řecha a hasi či ji museli zaplatit. V zahrad ě hostince koncertovali sloupenští hudebníci. Čtvrtstoleté výro čí oslavil spolek 9. února 1908 menší slavností, které se z přespolních ú častnili jen Tisováci, ve čer se v hostinci konal tane ční v ěne ček. 172 Ani existence sboru nemohla zcela zabránit nešt ěstím, a to i p řesto, že p řijížd ěly pomáhat sbory z okolních obcí – požáry se ší řily velmi rychle, obvykle se poda řilo zachránit pár kousk ů nábytku, nejednou uho řel i dobytek v chlévech; hasi či se p ředevším snažili zabránit ší ření plamen ů na okolní budovy. V kv ětnu 1889 vyho řela stodola Josefa Krutiny, čp. 9, v kv ětnu 1890 ho řelo v chalup ě Václava Hárycha, čp. 5, v červnu 1897 ude řil blesk do kaple, našt ěstí se poda řilo následný požár rychle uhasit, v říjnu 1897 sho řel celý statek Josefa Kašpara, čp. 14, v červnu 1898 pohltily plameny celý statek Václava Bisa, čp. 21, v srpnu 1900 n ěkdo zapálil statek Václava Kabrhela, čp. 31, který pak celý vyho řel, v kv ětnu 1906 vyho řela chalupa J. Košnara, čp. 16, v listopadu 1908 vyho řela podruhé chalupa čp. 5 (vdovy Marie Hárychové), v červnu 1910 sho řela celá chalupa J. Koní čka, čp. 6, a už nebyla obnovena. P ři posledním zásahu se z řejm ě jeden z kornických hasi čů zranil. 173 Sbor zasahoval i v okolních obcích – nap ř. v roce 1889 v Němčicích, roku 1891 v Bohu ňovicích, v roce 1898 na Lánech, roku 1904 v Litomyšli – jen za prvních 25 let (do roku 1908) byli u asi šedesáti p řespolních požár ů – a ani to nebylo vše – v roce 1909 zasahovali na dvo ře Perštýn ě, v roce 1912 p ři velkém požáru v Sedlištích, který zachvátil dva statky a řadu dalších budov (celkem jedenáct st říka ček tenkrát b ěželo naplno p ůl dne; poho řelým Kornice v ěnovaly dv ě st ě korun), v roce 1913 na požáru Faulhammerova mlýna v Tržku, roku 1916 v Nedošín ě, v roce 1917 na Vackov ě mlýn ě v Nedošín ě…174 V roce 1913 se kornický sbor zú častnil oslav výro čí uplynutí t řiceti let od založení sboru v Sedlištích. Tehdy bylo po řádáno ve řejné cvi čení, na kterém se p ředvedla i kornická samaritánská četa, založená asi v roce 1910, kdy obec zakoupila hasi čskému sboru lékárni čku. Sbor se stal rychle hlavní hybnou silou spole čenského života Kornic a to nejen díky každoro čním ples ům, na které chodívalo kolem stovky platících tane čník ů a kde hrávalo v kapele kolem osmi hudebník ů. Tancovalo se do rána, muzikanti museli dostávat krom ě ve čeře i p ůlno ční „posilu“. Málokterý z muž ů cht ěl stát stranou – nestát se jedním z „p řátel“ (mezi hasi či používaný titul) – nap ř. v roce 1912 m ěl sbor 38 člen ů (velitelem byl tehdy František Pe čenka, čp. 9). Rodiny, které nem ěly zástupce ve sboru p řispívaly na jeho chod finan čně (sbor dostával peníze i od obce, okresního výboru, ale vyd ělával si i sám – hlavn ě
172 SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939; Hlavní ú četní knížka sboru dobrovolných hasi čů v Kornicích, (1883) 1902–1947; Matrika člen ů, (1883) 1910 – 1922 (1929); Seznam člen ů, 1883, v majetku autora; Archiv RML, fond Hasi či, kart. 1; AOK, inv. č. 33, kart. 2, Stavby soukromník ů, 1875–1942; AOK, inv. č. 21, kart. 1, Seznam obecních nemovitostí, 1886. 173 SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939; Hlavní ú četní knížka sboru dobrovolných hasi čů v Kornicích, (1883) 1902–1947. 174 SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939; SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Sedlišt ě – sbor dobrovolných hasi čů , sign. KR101 (dále jen Sedlišt ě – hasi čská kronika), s. 15–16.
40 po řádáním ples ů). Utrácelo se za výlety, poh řební v ěnce nebo za pivo „p ři po řádání ú čtu“ plesu… 175 V roce 1910 vytvo řila beseda spole čně s hasi či vzd ělávací odbor, který se m ěl starat o osv ětovou činnost v obci. V kv ětnu po řádal první p řednášku (o šlecht ění dobytka), která byla hojn ě navštívená a slavnostn ě ukon čená zp ěvem písn ě Kde domov m ůj.176 Sdružovali se i milovníci myslivosti . V roce 1849 byly z řízeny obecní honitby, ale již roku 1853 nový zákon na řídil ve řejné dražby, ve kterých honitby vylicitoval hrab ě. Lidé proto dál jen pytla čili a nesnášeli panské myslivce, kte ří d ělali škody na polích. Až nový zákon v roce 1866 zavedl honitbu na vlastnickém základ ě (vylou čeni tak byli chudí). Jeden z kornických sedlák ů tímto rokem po čínaje u okresního výboru honitbu pronajímal pro sebe a své sousedy. Skupina zdejších nimrod ů m ěla v roce 1874 t řináct člen ů. M ěli se o zv ěř starat tak, aby se spíš rozmnožovala, než ubývala. Ke zm ěnám v druhové bohatosti ale docházelo (už v roce 1850 byl na Mendryce odst řelen poslední zdejší vlk).177 Na spole čenském život ě se mohli obyvatelé Kornic podílet i ve m ěst ě. V roce 1870 tam vznikl Sokol, jehož členy se stali i venkované z okolí. Místní, kornický, spole čenský život se soust ředil v hospod ě. Zajímavá je vysoká spot řeba ko řalky ve srovnání s pivem – za půl roku 1901 se vypilo osm hektolitr ů piva a p ět hl. ko řalek. To ovšem neznamená, že by pivo nebylo oblíbené, v roce 1903 vyvolalo mezi lidmi pobou ření rozhodnutí českého sn ěmu o nové zemské pivní dávce. V roce 1900 došlo ke spor ům o hostinskou koncesi, protože ji obecní rada ud ělila Františku Novákovi, čp. 12, a naopak ji odebrala Viktorii Buchtelové, čp. 15. Nová hospoda ale z řejm ě ani nevznikla, stejn ě jako v roce 1906, kdy cht ěl druhou hospodu zakládat Jan J ůva, ale nedostal povolení. Tradi ční hostinec v čp. 15 m ěl i zahrádku a byl oblíbeným cílem p ěších výlet ů p řespolních. Do hostince se však nechodilo jen pít. Nap ř. v roce 1866 platil hostinský Tobiáš Sokol obci celkem p ětkrát za povolení k hudb ě, podobn ě i v další letech. Nap ř. v roce 1899 se konal hasi čský ples, tradi ční posvícenská muzika trvající dva dny, hrálo se i p ři ve řejném cvi čení hasi čů . Pozd ěji muziky ubyly, zachován z ůstal jen hasi čský ples a posvícenská zábava. Ve vále čném roce 1914 se ale už nekonala žádná. 178 Řada tradic v nové dob ě za čínala upadat. Postupné stírání rozdíl ů mezi venkovem a městem zap říčinilo, že od padesátých let vymizel kroj – mladí začali nosit stejné oble čení jako m ěšťané a kroj už nosívali jen sta ří. Šatník ale ani poté nebýval p říliš bohatý. I sedláci měli jen jednu nebo dv ě košile z tenkého plátna na svátky, jinak nosili hrubé. V těch chudí chodili stále. Postupn ě se také vytrácelo díky ší řící se spisovné češtin ě i východo české ná řečí, tzv. petáctví (podle výslovnosti „pet“ místo „p ět“). Krom ě ší ření ě v dalších slovech (mesto, mluvej, zlobej) se více užívalo spisovné copak, kdopak (místo cák, kdák), v místo d řív ějšího u (poliuka, ďou če, d řiu) apod. 179 Písemné jednání nebývalo d říve obvyklé, proto stále hrály d ůležitou roli staré rituály, kdy byl p řítomen dostatek sv ědk ů, kterým se vzdávala úcta, aby si vše lépe pamatovali. Nap ř. tradicí p řežívající i v druhé polovin ě 19. století bylo p řijímání nového souseda. Lidé m ěli
175 SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939; Hlavní ú četní knížka sboru dobrovolných hasi čů v Kornicích, (1883) 1902–1947; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899– 1923, 22. 10. 1910, 6. 11. 1912; OÚL Litomyšl, kart. 234/22, Spolková a shromaž ďovací agenda. 176 Obzor litomyšlský, ro č. 6, 1910, č. 14, s. 81, č. 19, s. 111. 177 AOK, inv. č. 55, kart. 3, Pronájem honitby, 1866–1874; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 64.–65, 74; KARLÍK, Josef: Myslivost v Morašicích i jinde v minulosti . In: Zpravodaj vlastiv ědného kroužku v Litomyšli, ro čník 4., č. 3, s. 5, 6. 178 AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, zápisy z 12. 12. 1900, 6. 7. 1906; AOK, inv. č. 67, kn. 24, Ú čty chudinské pokladny, 1866–1918; Kronika Kornic, s. 58; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 116, 206, kn. 2, část 2, s. 42; Archiv RML, fond Dmych, Josef, sign. 202–9, Plakát Aloise Udržala o p řevzetí hospody [v roce 1914]. 179 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 241; HODURA, Quido: O východo českém petáctví . In: 700 let Litomyšle, Vlastiv ědný sborník Pardubický kraj, Pardubice 1959, s. 56–57.
41 slavnostní jednání opravdu rádi, a proto byl ob řadn ě p řijímán i syn domácího usedlíka. Přijímání probíhalo obvykle v úterý po posvícení o valné hromad ě. Jednalo se u starosty. Poté se vydal pr ůvod uprost řed s novým sousedem do hospody na sousedskou zábavu. Celá obec byla za sv ědka. Nová hospodyn ě napekla cukroví, nový hospodá ř častoval sousedy… 180 Příležitostí k oslav ě bylo mnoho. Slavily se pout ě, posvícení, ostatky, obžinky, svatby 181 , narození dít ěte 182 a i poh řby n ěkdy kon čily muzikou v hospod ě. Kornice (vedle Sloupnice, Říkovic a Sedliš ť) byly na Litomyšlsku známé velkými mikulášskými průvody, které chodily i po okolních vsích. P řipomínaly masopust. V čele pr ůvodu vykra čoval „pán“, který komandoval po n ěmecky, za ním krom ě Mikuláše šla hudba a masky (husa ři, Turci, mou řeníni, myslivci, smrt, páv, sedlák…) Zpívalo se a tan čilo, p ředvád ěly se scénky (myslivec zast řelil kominíka, kterého pak pochovávali; žid n ěco ukradl a hospodá ř to musel vykupovat). Ale od šedesátých let za čaly být pr ůvody kv ůli výst řelk ům zakazovány. Poslední se konal ve Sloupnici v roce 1871; v Kornicích asi skon čily už o n ěco dříve. 183 Chodilo se také na koledu. Na tu váno ční šly d ěti bohatých jen po p říbuzných, chudé od stavení ke stavení, kde dostávaly kolá če, o řechy, ovoce. Chodilo se t řeba i na sv. Barboru nebo na „šmerkust“, kdy byla žilou nejprve vyšlehána panímáma a pak jiné ženy v domácnosti; odpoledne se sešla chasa na návsi, kde se chlapci s děvčaty šlehali navzájem. Pálily se čarod ějnice na vyvýšených místech, p ři tom se házelo do výšky pometly napušt ěnými kolomazí, aby bylo vid ět čarod ějnice létající na koš ťatech na sabat. V zim ě se na přástky postupn ě d ům od domu scházely p řadleny. P řísná viktoriánská morálka se mezi oby čejnými lidmi p říliš neší řila, p říkladem mohou být tzv. t ři kopy – když se p řipletla žena ke stavb ě, chytili ji zedníci, jeden z nich se s ní položil naznak na lešení, polír se potom t řikrát sáhovkou dotknul její zadnice. Bohaté ženy se samozřejm ě rad ěji vykupovaly. 184 Život nebyl ovšem jen zábava. Ani venkovu se nevyhýbala kriminalita, i když převážn ě jen drobná. N ěkte ří obyvatelé Kornic m ěli pletky se zákonem pom ěrn ě často. Václav Bis, čp. 21, dostal pokutu za urážku četníka v roce 1898 a starosty v roce 1899, v roce 1900 byl trestán za polní pych a urážku hostinského, v roce 1902 „skrze zbrojní patent“ a „skrze čelední řád“. V ětší tresty (kolem m ěsíce) si pravideln ě odsed ěl František Št ěpán, p ův. čp. 5, za potulku. Josef Vacek, čp. 4, dostal roce 1903 m ěsíc v ězení za krádež, služka Alžb ěta Dvo řáková v letech 1909 a 1913 celkem p ět trest ů v ězení, jednou dokonce t ři m ěsíce. Ke konflikt ům mohlo docházet i mezi p říbuznými. Šarvátka mezi Annou Pe čenkovou, čp.33, a Antonínem a Antonií Pe čenkovými, čp. 1, m ěla i soudní dohru. 185 N ěkte ří h říšníci z řejm ě unikli trestu – jako již zmín ěný neznámý žhá ř, který zapálil v srpnu 1900 statek Václava
180 TOMÍ ČEK, Antonín: Ze sousedského života koncem 19. století. Jak p řijímali za souseda . In: Od Trstenické stezky, ro č. 4, 1924–1925, č. 1, s. 6–7. 181 Svatby bývaly okázalé. Ve čer probíhalo st řílení na po čest ženicha a nev ěsty, znovu se st řílelo i p ři odjezdu a příjezdu z kostela. Ráno probíhalo d ěkování rodi čů m a požehnání. P řihlížejícím se házely kolá če. Po ob řadu následoval malý ob ěd u ženicha, poté se jelo k nev ěst ě. Cesta bývala p řehrazena šra ňkem a ženich musel nev ěstu vykoupit. U jejích rodi čů byl p řipraven velký ob ěd, na jeho konci po sob ě hosté házeli cukroví. P ři velkých svatbách následovala muzika v hospod ě, p ři menších sta čila harmonika doma. Ke konci zábavy odvedly ženy nev ěstu k čepení – vzaly jí v ěne ček a uvázaly šátek. Tan čilo se až do rána, kdy se šlo na snídani k nev ěst ě. U jejích rodi čů probíhal i ned ělní ob ěd. METYŠOVÁ, Božena: Svatby na Litomyšlsku koncem minulého století . In: Od Trstenické stezky, ro č. 16, 1936–1937, č. 7, s. 107–109. 182 K řest probíhal obvykle hned druhý den po narození. Pohošt ěn býval jen kmotr. Až když bylo z řejmé, že je matka v po řádku, sešly se u ní sousedky na „hody“ – p řinesly dárky, hodn ě popíjely rosolku a n ěkdy rozveselené tropily výtržnosti po vsi. METYŠOVÁ, Božena: Hody na Litomyšlsku . In: Od Trstenické stezky, ro č. 17, 1937– 1938, č. 4–5, s. 76. 183 DVO ŘÁK, Em.: Mikuláši (Z vypravování strej čka Mlejnkova a babi čky N ěmcové). In: Od Trstenické stezky, ro č. 5, s. 50–53; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 75. 184 BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2, část 1, s. 75–77. 185 AOK, inv. č. 48, kart. 3, Trestní listy, 1905–1944; AOK, inv. č. 67, kn. 24, Ú čty chudinské pokladny, 1866– 1918; Archiv RML, fond Hasi či, kart. 1.
42 Kabrhela, čp. 31. V ětšinou našt ěstí nešlo o život. Ale ob čas se záhadná úmrtí vyskytla. V červnu 1901 byl na mlat ě u čp. 4 nalezen mrtvý žebrák z Budislavi Antonín Melša, cizí zavin ění bylo vylou čeno, jako p říčina smrti byl zapsán „alkoholismus chronický“. V listopadu 1910 na poli u Kornic ležel mrtvý kniha řský pomocník z Hranic na Morav ě Vojt ěch Rýpárek, který zem řel na selhání srdce. A v lednu 1916 n ěkdo na cest ě v Kon činách našel mrtvého litomyšlského žebráka Augustina Kunta, jako p říčina smrti byl uveden „chronický alkoholismus“. 186 Půlstoletí míru a relativn ě poklidného rozvoje zakon čila dosud nevídaná válka , která brzy dostala p řídomek sv ětová. Atentát na neoblíbeného následníka tr ůnu Františka Ferdinanda d´Este nebyl lidmi vnímán nijak tragicky, ale forma musela být zachována. V červenci 1914 se proto žáci sedliš ťské školy zú častnili v Litomyšli bohoslužeb za spásu jeho duše. Následné vypuknutí války a odvody muž ů do vojska byly Čechy, narozdíl od Němc ů, vnímány v ětšinou negativn ě. Odvody byly masivní, jenom z kornických hasi čů muselo narukovat t řiadvacet muž ů – brat ři, otcové se syny… 187 Ani Korni čáci nešli do války s nadšením. Pokladník hasi čů František Kvapil p řipsal do ú četní knihy 27. července 1914: „Na shledanou neb adié sv ěte a drazí p ř.[átelé] hasi či.“ 188 V jeho p řípad ě platilo ono „adié sv ěte“… B ěhem války se nepoda řilo vznítit mezi lidmi opravdové prorakouské vlastenecké cít ění, ale ú řad ům šlo hlavn ě o klid v zázemí a projevy „nadšení“ vyžadoval jen od institucí. Proto byla nap ř. v červnu 1915 školní budova v Sedlištích na počest dobytí Lvova vyzdobena prapory. Nechu ť k Rakousku se projevovala vstupem Čech ů do legií – z Kornic tak u činili v Rusku Jan Bis, čp. 25, a v Itálii Jan Kerhart, čp. 24. 189 Války minulosti se obvykle skládaly jen z několika tažení a rozhodných bitev. Podobný pr ůběh byl o čekáván i nyní, ale skute čnost zasko čila každého. Stát nebyl p řipraven na dlouhodobou mobilizaci hospodá řství, které se nyní muselo pln ě pod řídit zájm ům armády. Ekonomika se dostala do krize – vše muselo být řízeno a plánováno, narostla byrokratizace. Skon čil volný obchod se zem ědělskými produkty. P ři nepln ění dodávek zamí řily do vsí vojenské komise na rekvizice a provád ěly domovní prohlídky. Zpráva o jejich p říchodu let ěla krajem od vesnice k vesnici. Poprvé musel být zaveden p říd ělový systém. Zásobování selhávalo p ředevším ve m ěstech, kde často panoval hlad a lidé chodili na černo nakupovat na venkov. Ale i tam byli „nesamozásobitelé“ závislí na p říd ělech. Nov ě vymýšlený systém m ěl řadu nedostatk ů. Nap ř. v červenci 1917 hejtmanství zamítlo žádost kornického starosty o zásobování zdejších nesamozásobitel ů tuky (59 osob) z místních zdroj ů. Ti tak museli nadále chodit s lístky do tukové sb ěrny v Bohu ňovicích, kam byly p ředtím odvedeny tuky vyprodukované kornickými chovateli. 190 Stát se snažil získat prost ředky na vedení války od svých ob čan ů. Naléhání na upisování vále čných p ůjček se t ěžko odolávalo – obec Kornice upsala nakonec celkem 5 800 korun. Vzrostl význam charitativních organizací – byly vybírány nap ř. p řísp ěvky na Červený kříž. T řeba v kv ětnu 1917 v rámci „Týdne kojenc ů“ po řádali sedlišští žáci sbírku d ům od
186 SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939; SOA Zámrsk, Matriky, Matrika zem řelých 1908–1929, sign. 7620, s. 36, 94; Matrika zem řelých 1864–1907, sign. 7491, s. 131. 187 Josef Bis, Jan Bis, Jan Cejp, Jan Cejp ml., Jan Dvo řák, František Dvo řák, Jan Hendrych, Jan Hude ček, Václav Hude ček, František Kvapil, František Kubík, Alois Kopecký, Josef J ůva, Jan J ůva, Václav J ůva, František Jiroušek, František Moravec, Josef Strnad, Jan Strnad, Václav Strnad, Jan Kerhart, Václav Vacek, Josef Toman. SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939. 188 SSDH, Hlavní ú četní knížka sboru dobrovolných hasi čů v Kornicích, (1883) 1902–1947. 189 CHALOUPKA, Petr: Litomyšl v letech 1914–1918. Prom ěny života m ěsta ve vále čné dob ě. Diplomová práce FF UP Olomouc, Kornice 2003. Uložena mj. v SOkA SY, sbírka rukopis ů, R651; Sedlišt ě – školní kronika, KR256, s. 29, 32. 190 CHALOUPKA, c. d.; OÚL, kart. 212, Vojenství.
43 domu, v Kornicích vybrali jen 7 korun 30 halé řů (cena asi deseti piv). Žáci sbírali také ostružinové listí na čaj, pletli ponožky pro vojáky, po řádali sbírku kov ů... 191 Nedostatku barevných kov ů bylo čeleno nejen sbírkami, ale i rekvizicemi. Asi v kv ětnu 1917 byly sejmuty zvony z kaplí v Kornicích i Kon činách. Z Kornic malý zvon zvaný „Rychtá ř“ z roku 1783 a velký zvon „Svatý Václav“ z roku 1881. V únoru 1918 bylo rozhodnuto o jejich nahrazení zakoupením v ěžních hodin. Nový zvonek do Kon čin byl po řízen až v roce 1924. 192 Situaci ješt ě zhoršovali vále ční uprchlíci. V letech 1915 až 1917 byli v Kornicích ubytováni b ěženci z Istrie. Byli r ůzn ě p řemis ťováni mezi jednotlivými obcemi, ale i tak jich tu vždy bylo víc než dvacet. Od okresního ú řadu dostávali slamníky i oble čení. Byli nama čkáni v sále hostince, který kv ůli tomu dost zpustl. Životní podmínky m ěli špatné, nap ř. šestim ěsí ční Francesco Giuricin tu v kv ětnu 1915 podlehl st řevnímu kataru. Hostinská je cht ěla vyhodit, takže jich nakonec musel starosta Pe čenka vzít část k sob ě dom ů. Hostinský Udržal nakonec dostal v únoru 1918, po odchodu Istrián ů, odškodné od obce sto korun. Obec na n ě ale doplácela už d říve. V roce 1916 dosáhly vydání chudinské pokladny na Istriány, ale nap ř. i na aprovizaci (zásobování) dohromady 1100 korun. D ěti uprchlík ů za čaly chodit i do sedliš ťské školy, malí Istriáni (v ětšinou Italové) tam toho ale asi na rozdíl od Poláků nebo Rusín ů ubytovaných v jiných obcích moc nepochytili. 193 Také odvody do armády poznamenaly chod obce. Ponocný Kubík byl v roce 1915 odveden, a jeho službu proto museli nahradit sami hospodá ři – postupn ě se st řídali. Pozd ěji za čal d ělat ponocného Václav Kerhart, čp. 24. Až na konci války se vrátil Kubík a Kerhart se stal zprávníkem. Také škola byla podobn ě postižena – muselo být zavedeno p ůldenní vyu čování, protože u čitel František Petr byl odveden už v říjnu 1914. St řídání dvou sm ěn d ětí ve škole každé poledne trvalo až do prosince 1916, kdy se Petr vrátil po superarbitraci. 194 Za války kv ůli všeobecnému nedostatku vzrostla kriminalita. Inflace stoupala neuv ěř itelným tempem. Mnoho lidí se dostalo p řed soud kv ůli p ředražování. Všude se našla řada „ke ťas ů“ (lichvá řů ), kte ří se snažili v nových pom ěrech zbohatnout. M ěstská chudina mezi sedláky nerozlišovala, nenávid ěla všechny a udávala je jak oprávn ěně, tak i nesmysln ě. Nap ř. Jan Vondra, čp. 29, byl zprošt ěn obvin ění, že p ředražoval na trhu v Litomyšli v kv ětnu 1918 podsvin čata. To Helena Ludví čková, čp. 19, dopadla h ůř – za p ředražování vajec v červnu 1916 dostala 24 hodin v ězení a pokutu 25 korun. Rozmohly se také drobné krádeže. Helena Hendrychová byla n ěkolikrát souzena za krádeže t řešní, řepy nebo hus. Byla odsouzena i kv ůli falšování p říd ělového lístku na petrolej. Mnoho lidí čelilo potížím se zákonem kv ůli krádežím d řeva... Na konci války v roce 1918 také v Kornicích vznikla ilegální, ale ú řady tolerovaná Hospodá řská rada, která m ěla kontrolovat černý trh a lichvá ře, když standardní postup selhával. 195 Válka m ěla ale také ty nejvážn ější následky. Z kornických obyvatel za války zahynulo osm muž ů – ruský legioná ř Jan Bis ( čp. 25, zem řel na tuberkulózu v červenci 1920, krátce po
191 Sedlišt ě – školní kronika, KR256, s. 46; Okresní zastupitelstvo v Litomyšli , 1865–1925, kart. 141, Vojenské záležitosti; Ú řední list 1916, č. 5, s. 8, č. 1, s. 20. 192 AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, 6. 5. 1917, 26. 2. 1918; MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923–1953, 30. 3. 1924. 193 AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, 26. 2. 1918; AOK, inv. č. 67, kn. 24, Ú čty chudinské pokladny, 1866–1918; Sedlišt ě – školní kronika, KR256, s. 43; OÚL, kart. 204, Vojenství; OÚL, kn. 348, Italští zajatci [správn ě uprchlíci]; SOA Zámrsk, Matriky, Matrika zem řelých 1908–1929, sign. 7620, s. 88. 194 Sedlišt ě – školní kronika, KR256, s. 34, 45; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, 13. 2. 1915, 21. 12. 1918. 195 SOkA, Okresní soud Litomyšl 1850–1949, kart. 1426, 1452–1456, P řestupky, 1914–1919; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, 17. 7. 1918; AOK, inv. č. 67, kn. 24, Ú čty chudinské pokladny, 1866–1918; AOK, inv. č. 48, kart. 3, Trestní listy, 1905–1944; RML, Akvizi ční katalog III–2385.
44 návratu z Východu), dále Josef Bis ( čp. 21, narukoval v červenci 1914 a už se nevrátil), Jan Cejp ml. ( čp. 10, vojín u pevnostního d ělost řelectva v poli na italské front ě, zem řel v roce 1917 ve špitále v Tridentu na zápal plic), František Dvo řák ( čp. 31, narukoval v červenci 1914 a téhož roku padl na východní front ě v Hali či), František Kvapil ( čp. 22, zem řel v únoru 1915 na skvrnitý tyfus v Miškolci v Uhrách, kde sloužil jako vojín u sanity), Josef Ludví ček, čp. 19, František Moravec ( čp. 36, padl na italské front ě) a František Udržal, čp. 15. Poh řbu do rodné hroudy se do čkali jen Jan Cejp, František Kvapil (oba zem řeli v zázemí a rodi če si mohli dovolit drahé p řevozy t ěl) a Jan Bis (zem řel až doma). Pomník na návsi jim byl postaven asi v roce 1937. 196 Po celý rok 1918 rostlo o čekávání p řevratných zm ěn. Když kone čně dorazily, byly poznamenány epidemií špan ělské ch řipky. Od p ůlky října do po čátku listopadu 1918 byla kv ůli ní v ětšinou uzav řená i škola v Sedlištích. Ale žádné z dětí, p řestože onemocn ěly tém ěř všechny, nezem řelo (jak se stávalo často ve m ěstech, Litomyšl nevyjímaje). Na ch řipku nezem řel v Kornicích ani nikdo z dosp ělých. 197 Zpráva o vzniku samostatného státu byla p řijata s nadšením. Již 28. října dorazila do Litomyšle zv ěst o vyhlášení Československa. Lidé na vsích čekali netrp ěliv ě v hospodách u sodovky (pivo kv ůli rozvrácenému hospodá řství nebylo) na každou novou zprávu. Druhý den se v Litomyšli konaly velké oslavy za ú časti tisíc ů lidí, v četn ě obyvatel blízkých vesnic. Konec starých rakouských čas ů symbolizovaly o čistné hranice zapalované na výro čí bitvy na Bílé ho ře 8. listopadu. V Kornicích byla podobn ě jako v jiných obcích zasazena lípa svobody (je to ta nejbližší vjezdu do dvora čp. 10), která tak doplnila ostatní lípy, jimiž byla osázena celá náves z řejm ě n ěkdy p řed válkou. 198 Na konci roku 1918 se za čali lidé vracet ke svým všedním starostem...
Československo a protektorát
Radost z vytoužené samostatnosti brzy částe čně vyprchala. Nový stát se totiž nejd říve musel vypo řádat se zd ěděnými problémy (nap ř. s p řechodem na mírové hospodá řství nebo s německou menšinou). Po p řekonání potíží a uklidn ění se venkov mohl op řít o silnou agrárnickou stranu, která byla sou částí všech prvorepublikových vlád a hájila v ní zájmy sedlák ů, i když tím trp ěla jiná odv ětví hospodá řství. Celou ekonomiku však, zem ědělství nevyjímaje, brzy siln ě poznamenala krize t řicátých letech. Komplikace se vršily jedna za druhou. Také politický vývoj se řítil od zvratu ke zvratu. Po n ěmecké okupaci a vzniku protektorátu se lidé mohli t ěšit v porovnání s mnoha jinými zem ěmi pom ěrnému klidu, protože celá zem ě se stala d ůležitým hospodá řským zázemím pro n ěmeckou armádu. Ovšem po osvobození nebyla obnovena demokracie v plné ší ři; komunisté si za žádnou cenu necht ěli nechat proklouznout mezi prsty jedine čnou šanci, jak se dostat k moci. Jednota národa z roku 1918 vzala rychle za své. Spole čný nep řítel byl odstran ěn a lidé se vrátili ke starým vzájemným t řenicím. Jestliže se 1. máj roku 1918 nesl v Litomyšli ve znamení spojenectví všech vrstev českého obyvatelstva, pak první povále čné oslavy v kv ětnu 1919 již probíhaly odd ělen ě. A na kv ětnovém sjezdu agrárník ů již docházelo ke konflikt ům – lidé sedlák ům nadávali do ke ťas ů, kluci po nich dokonce házeli kameny, za což byli
196 MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923–1953, 7. 4. 1937; SOA Zámrsk, Matriky, Matrika zem řelých 1908–1929, sign. 7620, s. 84; SSDH, Kniha pamětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939; podle podání Františka Jílka, čp. 8. 197 Sedlišt ě – školní kronika, KR256, s. 52; SOA Zámrsk, Matriky, Matrika zem řelých 1908–1929, sign. 7620. 198 CHALOUPKA, c. d., s. 48; BENIŠ, Bernard: Památník …, c. d., kn. 2., část 2., s. 136; Sedlišt ě – školní kronika, KR256, s. 53; podle podání Vladimíra Tomana, čp. 11.
45 samoz řejm ě zbiti. Ale sedláci byli uraženi. Když šli potom Litomyšlané nakupovat do Kornic mléko a vejce, „…tu sedláci spustili ‚Vy ne řádi, jd ěte odtud. Vy nás budete kamenovat‘ a ‚T ěm ps ům litomyšlským nic nenecháme‘.“ 199 Rozvrácené hospodá řství se vzpamatovávalo ješt ě řadu let. Jako lék sloužily metody zavedené již za války. Až do roku 1922 byly sepisovány zásoby zem ědělských produkt ů a odvád ěny povinné kontingenty. Obec Kornice musela poskytovat chléb nemajetným také ješt ě v roce 1922. Ve prosp ěch nového státu se konaly nejr ůzn ější sbírky a lidé p ři nich byli št ědřejší než za Rakouska – nap ř. v prosinci 1918 byla v celé vsi schválena sbírka dv ě koruny z hektaru ve prosp ěch českých menšin v zahrani čí. Po oživení ekonomiky úrodu ohrožovali už jen mén ě nebezpe ční šk ůdci než nenasytný stát – za nasbírání litru chroustů obec platila dvacet halé řů ... 200 Prom ěny v politice za čaly platit rychleji. Nový volební zákon zavedl konečně opravdové všeobecné volby – tedy volební právo i pro ženy. A to také p ři obecních, okresních a zemských volbách. Dochovaly se i n ěkteré výsledky z Kornic – vždy tu zvít ězili agrárníci (republikáni) p řed lidovci, ostatní strany jen pab ěrkovaly. Jednotlivé hlasy od zdejších sloužících dostávaly i n ěmecké strany – jak demokratické, tak i nacistické – ve volbách do poslanecké sn ěmovny v roce 1929 dostala jeden hlas DNSAP a v roce 1935 Henleinova SDP. Radikalizovali se ale i Češi – tenkrát dostala dva hlasy i česká obec fašistická. Komunisté naopak už tehdy asi kv ůli bolševizaci z roku 1929 nedostali ani hlas – v roce 1925 získali dva. Obdobn ě dopadaly i volby do dalších institucí. V ětšina obyvatel Kornic ctila prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, nejen hasi či jej byli vítat v červenci 1929 na krajinské výstav ě v Litomyšli. Po jeho smrti byla i v Kornicích na jeho památku 20. zá ří 1937 zapálena vatra, slavností projev p ři té p říležitosti pronesl bývalý starosta František Jílek, čp.8. Vatra zaplála i v předve čer Masarykových nedožitých narozenin 6. b řezna 1938. 201 Vznik nového státu se na konzervativním venkov ě narozdíl od m ěst nepromítl do náboženské skladby – nep řibylo ateist ů ani protestant ů (zdá se, že více od katolické víry odpadali Korni čáci, kte ří se vyst ěhovali do m ěst). Podle s čítání obyvatel v roce 1921 žilo v Kornicích 192 obyvatel, stále v ětšinou Čech ů a katolík ů.202 Ani v sociální oblasti nedošlo k výrazným zm ěnám – zrovnoprávn ění p říliš nepokro čilo. Pozemková reforma, která m ěla p řesunout výraznou část p ůdy z majetku velkostatká řů na drobné rolníky, byla provedena polovi čat ě. Kornice dostaly jako p říd ěl od dvora Pernštýna jen padesát ar ů luk, které byly rozd ěleny mezi p ět statk ů.203 Stále pokra čovala nepolevující, nezastavitelná modernizace života ve vsi. V roce 1927 byla v Kornicích zavedena elekt řina. V dom ě starosty Františka Jílka, čp. 8, vznikla někdy po roce 1926 telefonní hovorna. V roce 1922 ješt ě obec odmítla podat žádost o z řízení autobusové linky, ale v roce 1929 už nic nenamítala proti ud ělení koncese Vojt ěchu
199 ŠIMEK, Quido: Litomyšl za doby sv ětové války 1914–1920 , s. 819, Kronika uložená v Regionálním muzeu Litomyšl. 200 AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, 21. 12. 1918; AOK, inv. č. 30, kart. 2, Zásobování zem ědělskými produkty, 1920–1923; AOK, inv. č. 34, kart. 2, Zásobování nemajetných chlebem, 1920–1922; MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923–1953, 21. 4. 1928. 201 AOK, inv. č. 16, kart. 1, Obecní volby – volební seznamy, kandidátní listy, výsledky, 1907–1931; AOK, inv. č. 17, kart. 1, Volby do okresního a zemského zastupitelstva – voli čské seznamy, kandidátní listiny, resp. volební lístky, výsledky, 1928, 1935; AOK, inv. č. 18, Volby do poslanecké sn ěmovny a senátu – voli čské seznamy, kandidátní listiny resp. volební lístky, výsledky, 1925–1935; SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939. 202 N ěmci tu byli jen 2, evangelíci 3 a p říslušníci československé církve husitské 4. OÚL, kart. 187, Seznam míst a soupis obyvatelstva, 1921 (vydaný okresní správou politickou v Litomyšli); SOA Zámrsk, Matriky, Matrika narozených 1837–1890, sign. 5406. 203 AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, 15. 7. 1923. AOK, inv. č. 46, kart. 3, Pozemková reforma, 1920–1924.
46 Suchomelovi z Horní Dobrou če na provozování autobusové linky p řes Kornice. Místní lidé se ale o plynulou dopravu museli zasloužit i osobn ě, prohazovali totiž na okresní silnici v zim ě sníh. 204 Obecní studna sloužila pot řebám ob čan ů „odnepam ěti“. Už v roce 1911 bylo Josefu Tomanovi, čp. 11, a Janu Cejpovi, čp. 10, povoleno postavit vodovod z koryta. Postupn ě se na vodovod p řipojily i další domácnosti. D ělení vody ale nebylo vždy bezproblémové, nap ř. v roce 1922 si níže položené statky st ěžovaly na zadržování vody. 205 Korni čáci našt ěstí nemuseli pít jen vodu. V letech 1928 až 1929 p řestav ěli Josef a Marie Hynkovi hostinec, přičemž zv ětšili sál (p ředchozí stavební úpravy prob ěhly v roce 1901). 206 Relativn ě prosperující dvacátá léta skon čila náhle. Hospodá řská krize postihla i Kornice, také tady stoupla nezam ěstnanost. Proto byla v letech 1931 až 1933 jako tzv. nouzová stavba opravena silnice spojující Kornice s Němčicemi. Obec tak m ěla získat od státu p řísp ěvek na produktivní pé či o nezam ěstnané. Odborá řské organizace vznikly v Kornicích již p řed krizí. Lidovecké Hospodá řské sdružení českých k řes ťanských zem ědělc ů a domká řů vedl František Jiroušek, čp. 32, a v roce 1931 m ělo patnáct místních a osm nedošínských člen ů. Staralo se také o spole čné hospoda ření – v roce 1931 žádali o subvenci na secí stroj. Agrárníci (republikáni) m ěli organizace hned dv ě. Odborová jednota zem ědělských a lesních zam ěstnanc ů (d ůvěrnice Anna Moravcová, čp. 36) zpo čátku, p řed krizí, spíše skomírala. Domovina domká řů a malorolník ů m ěla v roce 1930 t řicet člen ů, předsedou byl zvolen František Vomo čil, čp. 31. Od roku 1933 ho nahradil Josef Koní ček, čp. 5, ale domovina tehdy m ěla již jen p ět člen ů. Vedle odborá řských organizací v Kornicích fungovalo i agrárnické Místní sdružení republikánského dorostu. 207 Spole čenský život plynule navázal na dobu „starého Rakouska“. Nad bezpe čností bd ěl po řádník (obecní strážník), ale v Kornicích nemusel asi řešit vážné problémy. Když v roce 1928 skládal u okresního ú řadu v Litomyšli p řísahu Jan Kerhart, čp. 24, bylo mu už 66 let. Funkci zastával až do roku 1936, kdy ho nahradil syn Václav. I on m ěl být pod p řísahou, aby v ur čitých p řípadech mohl nosit odznak p řísežného strážníka. No ční hlídání nem ěl od roku 1931 na starosti ponocný, ale hasi či, kte ří dostávali za pon ůcku p řísp ěvky od obce. Nejv ětším kornickým „kriminálníkem“ byl cikán Alois R ůži čka, který se sice v roce 1881 narodil na katastru Kornic – na sv ět p řišel v cikánském tábo ře v Dvo řákovic lese ( čp. 20) – ale v ůbec tu nežil a dál se svojí rodinou ko čoval. Do obce pak docházely po celá dvacátá a t řicátá léta zprávy o jeho p řestupcích – tuláctví a krádežích. 208 Padaly ale také i skute čné „kornické“ tresty – p ředevším za falšování másla, mléka... Trochu se vyjímá jen p řípad z roku 1941, kdy dostali Václav Hude ček a Jan Strnad po t řech dnech v ězení za vzájemné zran ění a surovost. 209
204 MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923–1953, 30. 3. 1924, 21. 2., 6. 3. 1926, 24. 3. 1929; AOK, inv. č. 24, kart. 1, Pronájem obecních pozemk ů, 1927–1939; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, 18. 1. 1922; AOK, inv. č. 29, kart. 2, Z řízení telefonní sít ě na území litomyšlského okresu, 1923; Almanach k 700. výro čí založení obce Sloupnice, 1292–1992 . Ústí nad Orlicí 1992, s. 69. 205 AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, 11. 4. 1911, 11. 5. 1911, 15. 7. 1922; AOK, inv. č. 32, kart. 2, Stavba soukromého vodovodu, 1938. 206 SOkA SY, ONV Litomyšl 1945–1960 (dále jen ONV L), inv. č. 977, kart. 285, Živnosti hostinské v obcích. 207 SSDH, Hlavní ú četní knížka sboru dobrovolných hasi čů v Kornicích, (1883) 1902–1947; AOK, inv. č. 28, kart. 2, Stavba silnice (=nouzová stavba) Kornice–Němčice, 1931–1933; OÚL Litomyšl, kart. 234/35, 235/3, 235/5, 235/11, Spolková a shromaž ďovací agenda. 208 Ko čující cikáni v té dob ě podléhali p řísným zákon ům a kontrole – pot řebovali ko čovnické listy, které museli odevzdávat po dobu tábo ření na obecní ú řad. Záznamy o táborech na území Kornic jsou vzácné – nacházejí se třeba v matrikách – nap ř. v roce 1889 zem řel v lese u Kornic čty řměsí ční cikánský chlapec Jan Richter. AOK, inv. č. 27, kart. 2, Postup p ři hlášení potulných cikán ů (ob ěžník Okresního ú řadu v Litomyšli), 1933; SOA Zámrsk, Matriky, Matrika narozených 1837–1890, sign. 5406, Matrika zem řelých 1864–1907, sign. 7491. 209 MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923–1953, 19. 11., 29. 12. 1936. AOK, inv. č. 48, kart. 3, Trestní listy, 1905–1944; AOK, inv. č. 19, kart. 1, Certifikát o složení p řísahy obecního
47 Nejvýrazn ějším spolkem z ůstával hasi čský sbor . Ani jemu se nevyhnula modernizace – nap ř. v roce 1938 zakoupil motorovou st říka čku od firmy Stratílek, Vysoké Mýto (dodána v březnu 1939). Hasi či po řádali r ůzná cvi čení doma i za hranicí katastru – nap ř. b ěhem jediného roku (1925) se zú častnili župního sjezdu v Albrechticích, ve řejného cvi čení v Českých He řmanicích, N ěmčicích a Dolní Sloupnici (velitelem byl tehdy Josef Toman, čp. 11). V roce 1925 se poprvé vedle velitele volil i starosta sboru (František Jílek, čp. 8). V červnu 1921 se ú častnili velkých národních slavností na R ůžovém palou čku, kde byl hlavním řečníkem Alois Jirásek. V červnu 1923 byli na všeobecném hasi čském sjezdu v Praze. V březnu 1930 drželi v Litomyšli čestnou stráž p ři p řevážení popela Aloise Jiráska. V červenci 1938 nechyb ěli ani na hasi čské pouti v Sedlištích... Dál po řádali plesy, prvorepublikovou novinkou v jejich programu bylo dražení dort ů. P řispívali na národní památníky a spolky – v roce 1920 na Havlí čkův pomník v Praze, roku 1926 na Masaryk ův v Hodonín ě, v roce 1929 na svaz legioná řských invalid ů… 2. července 1933 prob ěhly velké oslavy u p říležitosti padesátého výro čí založení sboru. Po slavnostním zahájení a ocen ění zakládajících člen ů následovalo cvi čení za použití kou řových bomb na chalupu Kerhartových, čp. 24, které p ředvád ěly sbory z Kornic, Sedliš ť a Lán ů. Poté cvi čila samaritánská kolona litomyšlského okrsku. Diváci m ěli k dispozici trafiku, mohli se ob čerstvit u stánk ů se sodovkou, pivem, lihovinami, párky, kávou... Následovalo focení v zahrad ě hostince, koncert (prodalo se 544 lístk ů!) a zahradní veselice a ve čer hasi čský v ěne ček – na n ěj se prodalo už „jen“ sto lístk ů; p řespolní hosté (byli tu zástupci jednadvaceti sbor ů) z řejm ě odjeli – v ětšina sem p řijela asi na kolech, protože pro ta musela být z řízena hlídaná „úschovna“. 210 Svoje dovednosti místní hasi či naostro prov ěř ili na domácí p ůdě v březnu 1921 p ři požáru lesa Františka Tomana, čp. 27, a Václava Kaplana, čp. 33, a v srpnu 1939, kdy sho řela stodola Jana Vost řela, čp. 14, s celou úrodou. Čast ěji vyjížd ěli do sousedních obcí – v roce 1920 do Nedošína a do Sedliš ť, roku 1921 do Horní Sloupnice, v roce 1922 do Nedošína, roku 1924 do Litomyšle, v roce 1926 do Horní Sloupnice a N ěmčic, roku 1929 do Horní Sloupnice a dvakrát na Lány, v roce 1930 na Zaháj, Záhra ď a Lány, roku 1934 na Lány. Obec pomáhala také postiženým v jiných obcích – v roce 1928 darovaly Kornice poho řelým v Dolním Újezd ě 1700 K č. Dál fungovala samaritánská četa vybavená i nosítky. V souvislosti s okupací pohrani čí byl v roce 1939 místní sbor administrativn ě p řeřazen z albrechtické župy do župy litomyšlské. 211 V březnu 1935 uspo řádali hasi či první ochotnické p ředstavení, když uvedli divadelní hru Josefa Jana Kalivody Tomšovic grunt . V únoru 1936 hráli veselohru Františka Cimlera Rozmysli se, Ma řenko . Pozd ěji z řejm ě na chvíli fungoval místní ochotnický spolek, ve kterém již nebyli jen hasi či. 212 Vedle hasi čského spolku v Kornicích nadále fungovala Hospodá řsko-čtená řská beseda. V roce 1932 m ěla 32 člen ů. Do tohoto roku byl jejím p ředsedou Jan Cejp, čp. 10, poté
policejního strážníka, 1928; MNV K, inv. č. 20, kart. 1, Trestní spisy, 1946–1947; SSDH, Hlavní ú četní knížka sboru dobrovolných hasi čů v Kornicích, (1883) 1902–1947. 210 SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939; Hlavní ú četní knížka sboru dobrovolných hasi čů v Kornicích, (1883) 1902–1947; Sedlišt ě – hasi čská kronika, s. 23; MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923–1953, 16. 5. 1938; AOK, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, 2. 12. 1922;. 211 SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939; Hlavní ú četní knížka sboru dobrovolných hasi čů v Kornicích, (1883) 1902–1947; Podle podání Františka Jílka, čp. 8; AOK, inv. č. 36, kart. 2, Pomoc poho řelým v Dolním Újezd ě, 1928; OÚL, kart. 234/22, 235/27, Spolková a shromaž ďovací agenda, kn. 373 Evidence spolk ů. 212 SSDH, Hlavní ú četní knížka sboru dobrovolných hasi čů v Kornicích, (1883) 1902–1947.
48 František Vomo čil, čp. 31. Nadále se samoz řejm ě sdružovali i myslivci ( říkalo se jim „st řelecký kroužek“, „lovecký kroužek“ nebo „honební výbor“). 213 Úrove ň vzd ělávání stále stoupala. V roce 1918 byla prodloužena povinná školní docházka na dev ět let. Do obecné školy chodily kornické d ěti nadále do Sedliš ť a potom nej čast ěji do „m ěšťanky“ v Litomyšli. Formou škola často navázala na p ředchozí období, vym ěnili se jen protagonisté. V březnu 1919 tak byly ve školách slaveny narozeniny prezidenta Masaryka místo d řív ějších oslav narozenin císa ře. Školní rok byl ukon čen Husovou slavností. Na první výro čí p řevratu se žáci ú častnili velkých školních slavností v Litomyšli. Každoro čně bylo p řipomínáno výro čí Jan Ámose Komenského. Výchova žák ů zůstala spjata s politikou. V roce 1934 musela sedlišťská škola vyv ěsit smute ční prapor také kv ůli úsp ěšnému atentátu na spojeneckého jugoslávského krále Alexandra v Marseille. Černé prapory zavlály samoz řejm ě i v zá ří 1937 po úmrtí Masaryka. Toho m ěly d ěti možnost zahlédnout osobn ě, když ho v červenci 1929 s fáborky v rukou vítaly na Krajinské výstav ě východních Čech v Litomyšli. 214 Politika ve škole neskon čila, ale spole čné bohoslužby ano. Katolická církev, d říve vřele podporovaná rakouským císa řem, nem ěla za republiky na r ůžích ustláno. Ve škole se projevila také rostoucí životní úrove ň. Ve dvacátých letech se za čalo jezdit na školní výlety do vzdálen ějších destinací – v červnu 1925 se tak d ěti druhé t řídy podívaly na Macochu, roku 1926 do Pardubic, v roce 1927 do Babi čč ina údolí. Hospodá řská krize ale znamenala krok zp ět – v roce 1931 jeli školáci na výlet jen do Vysokého Mýta a Litomyšle, v roce 1932 šli pěšky do Kon čin… Objevily se ale i jiné problémy. S poklesem po čtu obyvatel na venkov ě totiž postupn ě ubývalo také žák ů v Sedlištích. Cesta tam byla pro d ěti stále namáhavá, proto byla v roce 1937 na žádost kornických rodi čů zavedena alespo ň volná sobota. 215 V tu dobu byla všude patrná p ředbou řková mezinárodní atmosféra – v červnu 1934 se účastnili korni čtí hasi či cvi čení a simulovaného leteckého útoku v Dolní Sloupnici; v roce 1936 se konaly na Litomyšlsku velké vojenské manévry (vojáci byli ubytovaní i v Kornicích); v srpnu 1936 vyslali hasi či deputaci do Litomyšle na slavnost p řipnutí stuhy m ěsta Litomyšle na prapor 30. p ěšího pluku Aloise Jiráska z Vysokého Mýta. V roce 1938 byli vojáci v Kornicích na byt znovu, v kv ětnu 1938 šli hasi či do Litomyšle na národní pou ť, v červenci 1938 prob ěhla v Kornicích sbírka na obranu státu. V zá ří 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace, z kornických hasi čů narukovalo osm osob – „Všichni opoušt ěli svoje domovy s odvahou hájiti naši milou republiku.“ 216 Mobilizováni byli také kon ě, i s povozy a krmivem měli být odevzdáni v Litomyšli na B ělidlech vojenské komisi. K boj ům však nedošlo. 217 Po uzav ření Mnichovské dohody se „Velkon ěmecká říše“ p řiblížila Kornicím doslova na dohled – nejbližší n ěmeckou obcí byl Strakov (Strokele). Ute čenci ze Sudet se objevili i tady. Obec finan čně p řisp ěla v lednu 1939 Josefu Jirouškovi, uprchlíku z obsazeného pohrani čí (z řejm ě rodák z čp. 32, syn Františka Jirouška). V zá ří 1939 se v čp. 1 usadil František Fajmon z Polské Lutyn ě (dnes část Orlové). Opa čným sm ěrem (do Lanškrouna) zamí řil n ěmecký ob čan Jan Heisler z čp. 12. Druhá republika znamenala i zm ěnu v politice – místní republikáni (agrárníci) likvidovali stranu. Po okupaci v březnu 1939 se české zem ě
213 OÚL, kart. 234/15, Spolková a shromaž ďovací agenda; SSDH, Hlavní ú četní knížka sboru dobrovolných hasi čů v Kornicích, (1883) 1902–1947. 214 Sedlišt ě – školní kronika, KR256, s. 54–56, 93; SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Sedlišt ě – školní kronika, 1934–1976, sign. KR39 (dále jen Sedlišt ě–školní kronika KR39), s. 4, 64. 215 Sedlišt ě – školní kronika, KR256, s. 75, 80, 83, 99, 102, 103; Sedlišt ě – školní kronika, KR39, s. 61. 216 Josef J ůva, Alois Kopecký, Václav Kerhart, František Toman, Old řich Kubík, Jaroslav Jiroušek, Josef Drobný a Ladislav Hendrych. SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939. 217 SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939; Hlavní ú četní knížka sboru dobrovolných hasi čů v Kornicích, (1883) 1902–1947; MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923– 1953, 19. 7. 1937; AOK, inv. č. 53, kart. 3, Soupis koní a voz ů s ko ňským potahem, 1923–1940; Sedlišt ě – školní kronika, KR39, s. 4.
49 prom ěnily v hospodá řskou základnu Hitlerovy expanze. Ekonomika byla podřízena zájm ům armády. P říd ělový systém, vyzkoušený b ěhem první sv ětové války, tentokrát fungoval o poznání lépe, a tak skute čným hladem nikdo netrp ěl. V ětšina lidí se rozhodla p řečkat, nekolaborovat ani nebojovat. P říkazy se ale musely plnit, proto nap ř. v dubnu 1940 prob ěhla v Kornicích u p říležitosti narozenin „našeho V ůdce“ sbírka ušlechtilých kov ů.218 Stát dbal na udržení produkce, proto nap ř. bral ohledy na nep říze ň po časí, jako v kv ětnu 1940, kdy postihlo jedenáct kornických hospodá řů krupobití. Podstatn ě horší osud než domácí producenty čekal mladé lidi ro čník ů 1921 až 1924. Byli totáln ě nasazeni v Německu jako levná pracovní náhrada za bojující vojáky wehrmachtu. Z Kornic museli do „Reichu“ Ladislav Vacek a Miloslav Hendrych, který zažil t ěžké bombardování Essenu. 219 Ani stavební ruch v obci válka neutlumila. V červenci 1939 bylo rozhodnuto o vyzd ění požární a hospodá řské nádrže p řed čp. 11. V roce 1940 na ni byla získána p ůjčka u sedliš ťské kampeli čky. Stavbu se poda řilo dotáhnout do finální podoby krátce po válce. 220 Obrat ve vývoji války s sebou nesl také nebezpe čí pro české zem ě v podob ě bombardování. Plány na p řípadný nálet byly p řipraveny v roce 1944 i tady. Obec byla rozd ělena na dv ě družstva, v každém byl hasi čský oddíl, záchranný oddíl a samaritánka. Veliteli se stali Jan Vost řel, čp. 14, a František Hertík, čp. 21. Kryty byly kopány v zahradách za čp. 8, 9 a 23. M ěly sloužit jako obrana proti st řelám obecn ě (p ři p řechodu fronty p řes obec). 221 Nálet na Kornice byl hodn ě nepravd ěpodobný, p řesto ur čité nebezpe čí ze vzduchu hrozilo. Nedaleko „Mrštníku“ dopadla odhozená palivová nádrž od spojeneckého bombardéru. Než byla odvezena N ěmci, sp ěchali sem místní nabrat si palivo do zapalova čů . Jindy na stejném míst ě spadlo n ěmecké letadlo, zahynul pilot i radistka. Jednalo se o nehodu. Na Hlav ňov ě u „Mrštníku“ m ěli N ěmci také vybudovanou pozorovatelnu. 222 Velkou prom ěnou po vyhlášení protektorátu prošla výuka; hned v březnu 1939 prob ěhla revize školních osnov. Ze škol byla odstran ěna výzdoba p řipomínající Československo, legioná ře apod. Politická výchova ve škole provedla další obrat, tentokrát ale vyložen ě nucený. Nap ř. 15. b řezna 1940 m ěla prob ěhnout oslava výro čí z řízení protektorátu, d ětem v Sedlištích byl ale jen p řečten ob ěžník a pak byly poslány dom ů. Podobn ě bývaly „oslavovány“ i narozeniny V ůdce 20. dubna. „Školním rokem 1940–41 za číná doba ‚p řeškolování‘, do n ěmeckého mo ře se topíme stále hloub ěji a hloub ěji. Nastává doba ‚spolupráce‘ s Němci, jenže N ěmec táhne za provaz rukama, kdežto Čech jej má utažený na krku…“ 223 Na chod školy dopadala také hospodá řská omezení, nap ř. od února do b řezna 1940 byly vyhlášeny m ěsí ční uhelné prázdniny. Žáci sbírali stejn ě jako za minulé války znovuvyužitelné odpadky a lé čivé byliny. 224 Předzv ěstí blížícího se konce války se staly kolony ustupujících N ěmc ů. V p ředja ří 1945 procházely p řes Litomyšl a okolní vesnice ze Slezska do západních Čech prchající něme čtí civilisté a poté i desetitisícové zástupy p ředevším sov ětských zajatc ů. Litomyšlsko bylo první českou oblastí, do které dorazily. Lidé jim tu projevovali sympatie, dávali jim najíst, a proto se jich mnoho odhodlalo k út ěku. Odhaduje se, že na Litomyšlsku, Poli čsku a Vysokomýtsku bylo uprchlík ů na dvanáct set, n ěkteré N ěmci zadrželi, ale v ětšin ě venkované úsp ěšn ě pomohli dostat se na Vyso činu k partyzán ům. Také v kornických stodolách byly
218 MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923–1953, 10. 1. 1939, 12. 4. 1940; AOK, inv. č. 2, kn. 2, Matrika obyvatel, 1909–1944; MNV K, inv. č. 12, kn. 12, Matrika p říslušník ů obce, 1920– 1948; SSDH, Hlavní ú četní knížka sboru dobrovolných hasi čů v Kornicích, (1883) 1902–1947. 219 Podle podání Františka Jílka, čp. 8; NEPRAŠ, Jaromír: Litomyšlsko v odboji . Svitavy 1987, s. 98; AOK, inv. č. 54, kart. 3, Protokoly škod zp ůsobených zem ědělc ům živelní pohromou, 1940. 220 MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923–1953, 22. 7. 1939, 10. 7. 1940. 221 AOK, inv. č. 44, kart. 3, Plány protiletecké ochrany obce, 1944; Kronika Kornic, s. 67. 222 Podle podání Vladimíra Tomana, čp. 11. 223 Sedlišt ě – školní kronika, KR39, s. 80. 224 Sedlišt ě – školní kronika, KR39, s. 74, 78, 79, 93.
50 transporty ubytovány, dohlíželi na n ě p ředevším starší slušn ě se chovající N ěmci. Po jejich odchodu schovávali uprchlé Rusy ve stodole u Drobných, čp. 10, nebo u Jílkových, čp. 8. Pozd ěji jim pomohli díky rozv ětvené ilegální organizaci dostat se k partyzán ům. O jejich dalších osudech se už nikdy nic nedozv ěděli, po válce od nich marn ě čekali jakékoliv zprávy. Jako bývalí zajatci možná skon čili v gulagu nebo p řed poprav čí četou. 225 Osvobození bylo již za dve řmi. První pr ůzkumný oddíl Rudé armády dorazil od Svitav do Litomyšle v poledne 9. kv ětna. Zpráva se rychle rozší řila i do okolních vesnic, hlavn ě mladí pak sp ěchali do m ěsta pozdravit osvoboditele. N ěmci ustupující od České Třebové za čali zahazovat veškerou výzbroj a prchat do polí. Konec války se bou řliv ě za hojné konzumace alkoholu slavil i v Kornicích. Litomyšlsko osvobodila vojska 38. armády 4. ukrajinského frontu, část z nich byla vy člen ěna jako rychlá pomoc Praze. Za nimi p řišly i jiné často nechvaln ě proslulé neelitní (týlové) jednotky 60. armády, které se rozmístily ve m ěst ě i po okolí. N ěkte ří sov ětští osvoboditelé se chovali h ůř než N ěmci, vyhnali lidi z postelí. Pokusili se nap ř. i ukrást kon ě, zastavila je až pohr ůžka udáním na NKVD, což poradil jeden slušn ější Rus. Mezi osvoboditeli ubytovanými v Kornicích byli i Poláci sloužící v Rudé armád ě. Vojáci tu pro své hostitele provozovali také kulturní činnost. Štáb m ěli v čp. 8, Sov ěti se ve vsi zdrželi p řes m ěsíc. 226 Kornice se narozdíl od n ěkterých okolních obcí nezapojily do kv ětnového povstání, st řílelo se tu až po válce. Obec obdržela na obranu proti skupinkám N ěmc ů jeden lehký kulomet, jeden n ěmecký samopal a n ěkolik pušek a granát ů. Místní muži st řežili jen severní stranu vesnice, protože jižn ě od Kornic m ěli hlídky Sov ěti. Z hospody v Kon činách se v tu dobu dom ů na Lány vydal opilý švec Role ček, který cestou rozpoutal s Rusy p řest řelku a musel uprchnout zpátky do Kornic. Ne čekaná st řelba tu vyvolala zmatek, Jaroslav Jiroušek, čp. 32, člen hlídky za Süsserovic zahradou, čp. 9, se domníval, že n ěkoho v zahrad ě vidí, a tak do ní za čali všichni st řílet. Našt ěstí nebyl nikdo zran ěn, tenkrát, ani pozd ěji, když lidé sbírali zbran ě odhozené N ěmci na út ěku. 227 Na konci války vznikaly Národní výbory, které p řebíraly správu od obecních ú řad ů a navazovaly na n ě. V řad ě obcí nem ěli p řesné informace, v kv ětnu 1945 proto vznikla v Kornicích „Místní národní rada“, ale omyl byl brzy rozpoznán a název opraven na „ Místní národní výbor “. V jeho rámci vznikaly komise a referáty. Demokracie v Československu však nebyla pln ě obnovena – pravicové strany byly zakázány, agrárníky nevyjímaje. V Kornicích se tak do pop ředí dostali lidovci a sociální demokraté. 228 Jeden z hlavních úkol ů, které musely národní výbory řešit, byl odsun N ěmc ů. Ti byli do Kornic už v druhé p ůlce roku 1945 p řid ělováni na výpomoc, proto jejich podíl na obyvatelstvu v obci podstatn ě stoupl. D ěti ve škole v Sedlištích se setkaly i se dv ěma ma ďarskými chlapci deportovanými ze Slovenska. Odsun Němc ů byl proveden v roce 1946. Jejich po čet v Kornicích kolísal. Nap ř. podle seznamu z listopadu 1945 jich bylo čty řiadvacet. V kv ětnu 1946 byly posílány posudky osob žijících ve smíšeném manželství. Nap ř. Oskaru Anderlikovi se nedoporu čovaly žádné úlevy, protože sloužil v armád ě, jeho žen ě také ne, protože žádala o n ěmecké ob čanství, ale jejich d ětem již ano. Vyhnout se odsunu bylo tém ěř nemožné. V Kornicích z ůstaly jen n ěkteré provdané N ěmky a čeledín Frank Friml, čp. 33. Ten utekl, skrýval se v lesích, aby se po odsunu vrátil a pak už mu bylo dovoleno z ůstat. Odsunuté N ěmce bylo nutné alespo ň částe čně nahradit, a tak se k proudu sm ěř ujícímu do
225 Podle podání Františka Jílka, čp. 8, a Libuše Chaloupkové, roz. Drobné, čp. 10; NEPRAŠ, c. d., s. 88. 226 Podle podání Františka Jílka, čp. 8, a Libuše Chaloupkové, roz. Drobné, čp. 10; Kornický komár . Silvestrovský časopis 1945; SOLAR, Karel: Přátelé se hledají slovem i obrazem . Ob čané obce Kornice doufají ve shledání se svými dávnými hosty . In: Sv ět socialismu, 1971, č. 17, s. 12; NEPRAŠ, c. d., s. 111, 112. 227 Kronika Kornic, s. 67–69; FRAJDL, Ji ří: Povstání v kv ětnu 1945 kolem trstenické stezky . In: Zprávy z muzeí od trstenické stezky, č. 9, Litomyšl, 1970, s. 6. 228 MNV K, inv. č. 1, kn. 1,Zápisy ze sch ůzí obecního výboru , 1923–1953, 18. 5., 10. 9. 1945, 1. 3., 30. 6. 1946.
51 pohrani čí p řidali nap ř. i korni čtí Jan Do čkal, asi čp. 2, Theodor Dvo řák, čp. 36, nebo Old řich Kubík. 229 Kubík m ěl k odchodu asi i jiné d ůvody – jeho „státní spolehlivost“ byla uznána až v roce 1950. B ěhem protektorátu totiž jezdil často do Sudet (do Javorníku) obhospoda řovat majetek své ženy – N ěmky, v obci mu p řestali d ůvěř ovat, p řestože proti n ěmu nikdo nem ěl nic konkrétního. Pavla Kubíková dostala československé státní ob čanství zp ět už v roce 1947, protože za války byla zapsána jako Češka a jako Češka i vystupovala. 230 Jediným, kdo byl skute čně a oprávn ěně potrestán za svoji činnost b ěhem protektorátu, se stal v Kornicích narozený (asi v čp. 29), ve Vysokém Mýt ě bydlící Josef Paulisch, člen SA, který odešel od soudu s trestem odn ětí svobody na rok a p ůl. 231 V červenci 1945 se v Kon činách konala tradi ční pou ť, ovšem pojatá ve velkém jako „manifesta ční d ěkovná poutní slavnost“. Pod ěkovat za konec války sem p řišlo na šest tisíc poutník ů. Kázal jim vedle litomyšlského probošta Josefa Durka i v ěze ň z koncentra čního tábora Václav Soukup. Zp ěv mariánských písní doprovázel osmdesáti členný dechový hudební soubor Františka Horského ze Sloupnice, V. Marka z Litomyšle a dalších. 232 Ani po ukon čení války nebyla nouze o dramatické okamžiky. 10. července 1947 byl v Kon činách zast řelen strážmistr Josef Hendrych. Zprávu o jeho smrti podal i ministr vnitra Nosek ve svém hodnocení činnosti SNB na zasedání parlamentu: „Stále docházejí hlášení o ob ětech, které p říslušníci sboru ve své t ěžké služb ě dávají i na životech. Mám nejnov ější zprávu o tom, že v čera v 15 hodin byl v katastru obce Kornice, okres Litomyšl, op ět zast řelen při pronásledovaní pachatel ů krádeže strážmistr Josef Hendrich [sic!]. Pachatelé, kte ří se po činu zmocnili samopalu strážmistra Hendricha, byli dnes ve 4 hodiny 15 min. po soust řed ění bezpe čnostních složek dopadeni. Byli v nich zjišt ěni českoslovenští p říslušníci české národnosti, pocházející z okresu litomyšlského. P ři zatýkání byl jeden z pachatel ů zast řelen a druhý t ěžce zran ěn.“ 233 Podle neoficiálních informací zast řelil ve skute čnosti Hendrycha omylem jeden z jeho koleg ů, což prý prokázala i utajovaná balistická expertíza. 234 Málokdo si v této dob ě pln ě uv ědomoval další zatahování politické oblohy. V ětšina lidí v ěř ila ve š ťastnou budoucnost, z nedávných osvoboditel ů strach nem ěla. „…Z rudé krve umu čených, znásiln ěných/ rudá hv ězda vzešla/… Miliony Slovan ů s ní p ůjdou vp řed/ kde čeká pokrok, lidství, spravedlnost.“ 235 Do škol se vrátil „starý řád“, ale „v duchu Zde ňka Nejedlého“. Už v listopadu 1945 bylo ve školách vzpomenuto výro čí ruské říjnové revoluce. Socialismus se blížil mílovými kroky a v únoru 1948 o n ěm mohl řídící u čitel v Sedlištích kone čně naplno řečnit. 236
229 Podle podání Františka Jílka, čp. 8; MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923– 1953, 16. 1. 1946; MNV K, inv. č. 22, kart. 1, Evidence n ěmeckých obyvatel, 1945–1946; MNV K, inv. č. 23, kart. 1, Seznam osob žijících ve smíšeném manželství; Sedlišt ě – školní kronika, KR39, s. 95. 230 MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923–1953, 12. 8. 1947, 14. 3. 1950; MNV K, inv. č. 23, kart. 1, Seznam osob žijících ve smíšeném manželství. 231 MNV K, kart. 1, inv. č. 20, Trestní spisy, 1946–1947. 232 P řepis zprávy z věže kaple v Kon činách, 1997(?); Archiv RML, fond Kulturní akce v Litomyšli, kart. 3, Plakát na slavnost. 233 67. sch ůze ústavodárného Národního shromážd ění republiky Československé, svolané na pátek dne 11. července 1947. In: http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/067schuz/s067010.htm 234 Podle podání Františka Jílka, čp. 8, který hovo řil s Hendrychovým synem. 235 Sedlišt ě – školní kronika, KR39, s. 85. 236 Sedlišt ě – školní kronika, KR39, s. 88, 99.
52 Socialismus
Komunismus poznamenal venkov výrazn ě. Řada oby čejných lidí uv ěř ila v bezpochyby dobrý ideál sociální rovnosti, ale neuv ědomila si, že jeho nejv ětším hlasatel ům jde často jen o přesun moci a bohatství z rukou buržoazie na n ě samé. Zem ědělci byli donuceni vstupovat do družstev po vzoru sov ětských kolchoz ů. Každý odpor m ěl být nemilosrdn ě zlomen. To se nakonec poda řilo a lidé poté op ět prokázali, že si zvyknou na všechno. Nesvoboda v ětšin ě příliš nevadila, zvednout hlas ji p řim ělo až postupné zaostávání za západoevropskými zem ěmi a tím zp ůsobený pomalejší r ůst životní úrovn ě. V šedesátých letech proti nim ješt ě Sov ětský svaz zakro čil, ale v letech osmdesátých už byl sám hospodá řsky na lopatkách a kapitalismus měl op ět dve ře otev řené doko řán. Krátce po p řevratu (již 4. b řezna 1948) vznikl v Kornicích Místní ak ční výbor Národní fronty , do kterého delegovali své zástupce zdejší politické strany (lidovci a sociální demokraté). Jeho p ředsedou se stal lidovec Alois Novák, čp. 35. Všechny následující volby měly mít jednotnou kandidátku. Výbor se hned usnesl, že nebude provád ět žádné zm ěny v Místním národním výboru ani ve ve řejném život ě „…ježto v Kornicích není protistátních živl ů“237 . MNV tak z ůstal zpo čátku v rukou demokraticky zvolených p ředstavitel ů. Řada z komisí však nepracovala tak, jak by podle p ředstav nad řízených soudruh ů m ěla. Také proto na zasedáních rady býval p řítomen oblastní tajemník nebo jiný člen Okresního národního výboru, který rovnou p řipomínal všechny nedostatky. Nap ř. soudruh Buben kritizoval v březnu 1950 neexistenci jednotného zem ědělského družstva a nedostatek kultury – tj. především p řednášek. Korni čtí zástupci se nehrnuli v dostate čném po čtu ani na okresní sch ůze, za což si vysloužili výtku p ředsedy ONV Lochmana. P ředseda MNV František Toman, čp. 27, nebyl se svojí vnucenou rolí p říliš spokojen, už v březnu 1950 cht ěl rezignovat kv ůli konfliktu s Janem Strnadem, ale oba se usmí řili a Toman ve funkci nakonec zůstal. V červnu téhož roku se konaly „volby“. Kandidáti byli navrženi ak čním výborem národní fronty, volba byla ve řejná. P ředsedou se stal znova Toman, nejprve sice odmítl funkci přijmout, nakonec se ale podvolil a jen vyzval mladé členy MNV, aby projevili zájem a brzo ho nahradili. Ke zm ěně došlo už v roce 1951, kdy se novým p ředsedou stal František Moravec, čp. 32, ale ani on nebyl komunistou. 238 Také všechny další volby probíhaly podle p ředem p řipravených scéná řů – ú čast zastrašených voli čů bývala stoprocentní, kandidáti získávali 99 až 100% hlas ů (chyb ějící jeden, dva hlasy bývaly asi jen od t ěch, kte ří necht ěli hlasovat sami pro sebe). Ak ční výbor ve spolupráci s Okresním národním výborem mohl (nebo pod nátlakem musel) navíc zasahovat do složení MNV – jako nap ř. v roce 1952, kdy odvolal Josefa Drobného, čp. 10, a nahradil ho Adolfem Šmidtem, čp. 3. Ale vadili i další, v kv ětnu 1953 úto čili v regionálním tisku na „kulaky“ v radách a plénech MNV – v Kornicích to byli Jan Holomek, čp. 33, Josef Kvapil, čp. 22, a František Toman, čp. 27. 239 Místní komunisté nem ěli rozhodn ě lehkou pozici. Znali osobn ě všechny spoluob čany, museli je dennodenn ě potkávat a čelit tak ohlas ům na své činy, ale zárove ň m ěli projevovat
237 SOkA SY, Místní ak ční výbor Národní fronty Kornice [sou část fondu OV NF Litomyšl] (dále jen MAV NF), inv. č. 1, kart. 37, Zápisy ze zasedání sociáln ě demokratické strany a MV NF Kornice. 238 MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923–1953, 8. 11. 1949, 28. 2., 3. 3., 23. 3., 27. 6. 1950; MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1957–1959, 4. 3. 1959; MAV NF, kart. 37; SOkA SY, fond Okresní výbor Národní Fronty Litomyšl, 1848–1957 (dále jen OV NF), inv. č. 68, kart. 13, Korespondence s MAV NF Kornice. 239 MNV K, inv. č. 13, kart. 1, Volby do parlamentu a národních výbor ů, 1954–1964; MNV K, inv. č. 17, kart. 1, Zásah MAV NF do složení MNV, 1953; Život strany. V ětší pé či MNV. In: Vesnické noviny Litomyšlska, 1953, č. 13, s. 2.
53 dostate čnou aktivitu p řed svými p ředstavenými. Proto nikdo neunikl vymývání mozk ů agitací. Zpo čátku byl nejvíce aktivní u čitel ve výslužb ě František Fajmon, čp. 1, který v roce 1949 vyzýval v rámci získávací kampan ě ob čany, aby vstupovali do Svazu československo- sov ětského p řátelství. Fajmon v roce 1948 u p říležitosti narozenin Klementa Gottwalda navrhoval také sbírku obilí na sociální pé či (MAV rozhodl místo toho vysadit ovocné stromky na obecním pozemku). Vše bylo plánováno, sv ůj plán m ěl i MNV; jeho sou částí bývaly diskuse o mezinárodní situaci, hodnocení pln ění závazk ů apod. Členové Národní fronty m ěli agitovat pro ú čast na prvomájových oslavách. P ředem se m ěla hlásit ú čast v pr ůvodu – v roce 1949 nap ř. šedesát osob a t ři traktory. V roce 1952 byla na oslavy 1. máje a 9. kv ětna vyzdobena ulice okolo silnice, kudy m ěly procházet jiné obce. P řipravovaly se i oslavy Mezinárodního dne žen… 240 Bez pat řičné odezvy nesm ěly z ůstat ani „tragické“ události. V souvislosti s úmrtím diktátora J. V. Stalina byl proto odeslán soustrastný telegram sov ětskému velvyslanectví; ve škole v Sedlištích m ěla být smute ční tryzna. 241 Byla sepsána také kondolence k úmrtí Klementa Gottwalda, kterou podepsalo čty řicet lidí a slíbilo tak, že vynaloží „… všechny síly k vybudování socialismu v naší zemi…“ a prohloubí „…svoje p řátelství k… Sov ětskému svazu“. 242 Produktivitu práce m ěly podporovat nejr ůzn ější aktivity. MNV mezi sebou sout ěžily – a tak Kornice v roce 1957 prohrály s Pohodlím, protože zaostávaly v živo čišné výrob ě a socializaci vesnice, ale v roce 1959 už porazily Sedlišt ě i Tržek... Ve řejných zasedání se často účastnilo minimum lidí, na malé vesnici bylo n ěkdy obtížné sehnat dostatek osob, ochotných angažovat se nap ř. ve formálních volbách. V roce 1960 v ětšina navržených kandidát ů do MNV nejprve odmítla kandidovat, ale po p řesv ědčování, až na dva, zase zm ěnila názor. Ve řejné sch ůze bývaly p říležitostí k pokryteckému úmysln ě zkreslenému řečnění okresních a krajských „papaláš ů“. Nap ř. 18. kv ětna 1960 p řednášel na místní volební sch ůzi Ladislav Pulkrábek o nové ústav ě, zd ůraz ňoval, že jsme druhým socialistickým státem na sv ětě. Dvo řák z Krajského výboru KS Č porovnával ústavu s ústavou z roku 1920, která podle n ěho hodn ě mluvila o demokracii a svobod ě, „ovšem rozcházela se s činy“. 243 Lidé p řestali být hodnoceni jen podle svých vlastností a schopností, d ůležit ějšími se staly politické názory. Také kornický MNV vydával kádrové posudky .244 Prov ěř en musel být i obecní knihovník. P ředevším však vrcholil boj proti kulak ům, ve Smetanov ě dom ě v Litomyšli probíhaly zinscenované procesy. V prosinci 1952 MNV podle instrukcí ONV vypracoval „Jmenovitý seznam vesnických bohá čů “, tj. t ěch, kte ří zam ěstnávali nebo stále zam ěstnávají námezdní pracovní síly: František Dvo řák, čp. 31, Josef Drobný, čp. 10, Jan Holomek, čp. 33, František Jílek, čp. 8, Josef Kvapil, čp. 22, František Süsser, čp. 9, František Toman, čp. 27, Josef Toman, čp. 11, Jan Vost řel, čp. 14. Výbor však rychle zm ěnil sv ůj názor, nejspíš proto, že si jeho členové uv ědomili, že v Kornicích jsou ve skute čnosti jen grunty st řední velikosti a že se zalekli možných následk ů pro své osobní známé, když vid ěli jak se s kulaky zacházelo v okolních vesnicích. Takže už v únoru 1953 se MNV usnesl, že v obci není nikdo, kdo by se dal charakterizovat jako vesnický bohá č. Výbor dokázal odolat tlaku, hlavn ě jeho tajemník Alois Kopecký, čp. 18, (ve funkci 1945–1957), který byl také
240 MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923–1953, 2. 11. 1949; MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o sch ůzích rady, 1951–1956, 17. 4. 1951, 8. 4. 1952, 17. 2. 1953; MAV NF, kart. 37; OV NF, kart. 13. 241 MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1951–1956, 8. 3. 1953. 242 Kronika Kornic, s. 60, 61. 243 MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1957–1959, 30. 10. 1957; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1959–1964, 4. 11. 1959, nedatováno, 5. 5. 1960, 18. 5. 1960. 244 Nap ř. Ing. Vlad. Kvapil m ěl za války protifašistické smýšlení, není politicky organizován, je povahy snášenlivé, nepije, jeho rodina požívá dobré pov ěsti a plní dodávky na 100%. MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o sch ůzích rady, 1951–1956, 25. 3. 1952.
54 poslancem ONV, m ěl zásluhu na tom, že nikdo z Kornic nebyl násiln ě vyst ěhován. Předsedovi ONV Lochmanovi jen nabídl adresy bývalých čeledín ů, a ť si je sám kontaktuje a zjistí od nich, zda byli vyko řis ťováni. V jiných obcích byla situace mnohem horší. Sedlák František Mareš ze Sedliš ť byl uv ězn ěn, jeho rodina nalezla úto čišt ě u p říbuzných v Kornicích (Jílkovi, čp. 8) a po návratu Mareše z vězení se všichni p řest ěhovali do čp. 23. Z Dolního Újezdu byl vyst ěhován statká ř Jan Kadlec a také se uchýlil k příbuzným do Kornic (J ůvovi, čp. 37), od kterých si pronajal pole. Okresní národní výbor se snažil získat v každé obci d ůvěrníka, který ho poté informoval o d ění ve vsi a smýšlení obyvatel. V Kornicích byl na tuto funkci vytipován František Kubík, čp. 38, ale z řejm ě odmítl, protože žádná hlášení, narozdíl od mnoha jiných vesnic, se nedochovala. Do pop ředí se p řesto dostali p ředevším chalupníci a dělníci. Nap ř. na funkci soudce z lidu navrhlo MNV karosá řského d ělníka Bohuslava Kubíka, t č. čp. 41. P ředsedou Místního ak čního výboru Národní fronty byl komunista (p ůvodn ě lidovec) Alois Novák, čp. 35, v čele Místní volební komise stál Josef Vacek, čp. 34. Ješt ě v roce 1953 nebyla v obci místní organizace KS Č, ale pozd ěji byla založena a jejím p ředsedou se stal Jaroslav Novotný. Komunist ů bylo v Kornicích málo (krom ě Novotného, čp. 43, tehdy asi už jen Miloslav Hendrych, čp. 16, Ji ří Dvo řák, čp. 31, a Marie Vacková, čp. 26) a snaha o získání kandidát ů členství ve stran ě z ůstávala neúsp ěšnou. Místní skupina Československého svazu mládeže vznikla již v roce 1949, ale výrazn ější činnost nevyvíjela. Odpor z ůstával pasivní, v obci byl v ětšinou klid, nerozmohlo se vzájemné udávání jako nap ř. v sousedních Sedlištích. Ob časné mezilidské konflikty si vyžádaly ost řejší řešení, ale spíše než se socializací vesnice souvisely s alkoholem. 245 Hospodá řství v obci prošlo b ěhem totality úplnou prom ěnou. Rolníci od po čátku dostávali výrobní a dodávkové smlouvy. Byli vyzýváni k zvýšeným dodávkám jako mírovým závazk ům (p řeloženo z komunistické terminologie: p řísp ěvk ům na korejskou válku a p řípravu třetí sv ětové války – sbírka na pomoc severokorejskému lidu prob ěhla v dubnu 1952 také v Kornicích). Výše dodávek byla nastavena nesmysln ě vysoko, zem ědělci m ěli často problémy s jejich pln ěním, zvláš ť když jim byly odebrány pomocné „vyko řis ťované“ síly a museli se spolehnout jen na členy rodiny. Oblíbeným postihem neplni čů norem bylo zadržení lístk ů (p říd ělový systém kv ůli neschopnosti komunistických plánova čů platil až do roku 1953, kdy byl ukon čen pomocí okradení obyvatelstva m ěnovou reformou). Kornický MNV se n ěkdy snažil nepostupovat p řehnan ě p řísn ě. V dubnu 1952 m ěly být zem ědělc ům vydány p říd ělové lístky na cukr a mýdlo, i když neplnili dodávky, u každého bylo hledáno zd ůvodn ění, nap ř. dodal více n ěč eho jiného, uhynul mu dobytek apod. Podobný rozumný p řístup byl však pro nad řízený ONV nep řijatelný, protože dostate čně neterorizoval „vyko řis ťovatele“ d ělnické třídy. O rok pozd ěji tak už dopadly na hlavy čty ř hospodá řů za nespln ěné dodávky tresty. 246 Požadavky na produkci byly úmysln ě zvyšovány až na zcela nereálnou úrove ň. V červnu 1957 tak bylo p ředvoláno na MNV p řed zástupce ONV už sedmnáct neplni čů dodávek a daní.
245 Nap ř. roku 1953 rada MNV zakázala Františku Petrovi, čp. 23, na půl roku navšt ěvovat hostinec pro hrubé oso čování člena rady MNV Václava Kerharta. MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1951– 1956, 2. 12. 1952, 6. 1. 1953, 17. 2. 1953, 5. 5. 1953, 25. 8. 1953; MNV K,inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1960–1964, 20. 5. 1964; Podle podání Josefa Kvapila, čp. 49, a Václava Chaloupky, čp. 10; ONV L, inv. č. 533, kart. 140/2, Pr ůzkumy v obcích; inv. č. 536, kart. 141/1, Zvláštní komise p ři ONV v Litomyšli 1949; inv. č. 537 Seznamy d ůvěrník ů; MAV NF, kart. 37; OV NF, kart. 13; Kronika Kornic, s. 70. 246 Josef Toman, čp. 11, dostal pokutu 5000 K čs, v případ ě nevymahatelnosti 14 dní v ězení; František Jílek, čp. 8, 10 000 K čs resp. 30 dní; Jan Holomek, čp. 33, 12 000 K čs resp. 36 dn ů; Josef Drobný, čp. 10, 12 000 K čs resp. 36 dní. Drobný dostal téhož roku další trest 5000 K čs resp. 14 dní, protože místo p ředepsané sadby brambor koupil jinou od souseda – a tentokrát již byl ve zna čné finan ční tísni a trest si pravd ěpodobn ě odsed ěl. Jílek rad ěji kupoval mléko od Kubíka, aby nemusel platit další pokuty. MNV K, inv. č. 33, kart. 2, Evidence a stíhání „vesnických bohá čů “, 1952–1957; Podle podání Františka Jílka, čp. 8.
55 Bylo jen otázkou času, kdo první tlak nevydrží. Komunisté usilovn ě hledali nejslabší článek, který za sebou strhne ostatní vy čerpané hospodá ře do náru če kolchozu. 247 Aby mohli splnit nadsazenou výši dodávek dostávali zkušení rolníci „rady“. Hospodá řů m bylo nap ř. p řipomínáno, aby m ěli p řed žn ěmi p řipraveny stroje i skladovací prostory… Referenti vysílaní na p řednášky často jen opakovali nadiktovaná úmysln ě zkreslená data. Po st řetu se zdravým selským rozumem museli kapitulovat jako nap ř. Racek z Litomyšle v říjnu 1949, který tvrdil, že zem ědělství v Československu je neefektivní, když na obd ělání jednoho hektaru p ůdy je pot řeba p ěti tisíc hodin práce ro čně. Korni čtí sedláci mu na míst ě spo čítali nesmyslnost tohoto čísla (Josef J ůva, čp. 17, se p řesto na této sch ůzi přihlásil do klubu Mi čurinc ů v Litomyšli). Také v Kornicích byl veden nesmyslný „boj proti americkému brouku“. Byla organizována hromadná pátrání po mandelince bramborové. Nap ř. 2. srpna 1953 se hledání mandelinky zú častnilo jedenadvacet hleda ček – s negativním výsledkem. V červnu 1954 bylo zorganizováno dokonce čty řicet lidí a jejich postup m ěl řídit signalizátor. 248 Hlavním úkolem socializace vesnice bylo založení jednotného zem ědělského družstva . Ani v Kornicích nevyvolal tento nápad vlnu nadšení. P řesv ědčovací kampa ň za čala brzy, ale dlouho z ůstávala neúsp ěšnou – nap ř. v dubnu 1950 prob ěhly „hovory národní fronty“. Zú častnilo se jich 16 osob, diskusi o aktuální mezinárodní situaci nebylo možné pro nezájem rozvinout, hovor poté p řešel na téma JZD. P ředseda MNV Toman m ěl podle hlášení „p řipravené argumenty, které budí nechu ť mezi ob čany k založení JZD“ 249 . Není divu, že byli rad ěji získáváni p řednášející zven čí – nap ř. v únoru 1951 byl zem ědělský referent pov ěř en, aby pozval přednášejícího na informativní sch ůzi o JZD. Ale i v příštím roce skon čilo jednání v rad ě MNV o z řízení JZD bezvýsledn ě, v dubnu 1953 m ěla p řesto kampa ň pokra čovat... Hlavním argumentem pro vstup do družstva byla možnost v ětšího využití techniky. Ale produkce traktor ů v Československu zaostávala za výrobou „mírových“ tanků. Také proto nebyl možný prodej zem ědělské techniky soukromník ům. Kornický MNV pouze spolupracoval se strojní traktorovou stanicí (STS). Stanice však získala traktory tím, že je nap řed zabavila soukromník ům – o traktor tak p řišli v roce 1951 František Jílek, čp. 8, František Toman, čp. 27, Jan Holomek, čp. 33, a František Kvapil, čp. 22 (jen první z nich vlastnil traktor soukrom ě, ostatní je m ěli v rámci dobrovolného strojního družstva, které existovalo v Kornicích již od roku 1945). Komunisté zabavili i jinou techniku. 250 Odolávat tlaku nebylo možné donekone čna. Výbor strojního družstva m ěl být využit v roce 1957 jako p řípravný výbor JZD. B ěhem roku 1957 probíhalo „jednání“ o založení JZD. Uznávanou autoritou v obci byl Václav Kerhart, čp. 24. Odvolávali se n ěj všichni chalupníci – podepíší p řihlášku do družstva, až podepíše i on. Tlak na n ěho se pochopiteln ě stup ňoval. Až propušt ění jeho syna Vladimíra ze zam ěstnání v STS bylo pov ěstnou poslední kapkou... JZD tak bylo nakonec, jako jedno z posledních v okrese, založeno 23. srpna 1957. Stalo se družstvem III. typu. 251 Vstoupili do n ěho všichni soukromí zem ědělci krom ě „úpadkového hospodá řství“ Dvo řákových, čp. 20, a nájmu Jana Kadlece, čp. 37. Na slavnostní sch ůzi řečnili Jaroslav Novotný, čp. 43, a poslankyn ě Anna Klejchová z Dolního Újezda. Všichni si
247 MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o sch ůzích rady, 1951–1956, 23. 1., 6. 2., 19. 6., 20. 7. 1951, 12. 4. 1952, 20. 6. 1957; OV NF, kart. 13. 248 MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o sch ůzích rady, 1951–1956, 27. 7. 1951, 3. 8. 1953, 11. 6. 1954, 25. 7. 1956; MAV NF, kart. 37. 249 OV NF, kart. 13. 250 www.totalita.cz/sektor/zem_jzd.php; MNV K, inv. č. 1, kn. 2, Zápisy o sch ůzích rady, 1951–1956, 20. 2., 2. 10. 1951, 24. 3. 1953; Podle podání Františka Jílka, čp. 8. 251 JZD se d ělila podle zp ůsobu hospoda ření do t ří typ ů: I. spole čné obd ělávání p ůdy se zachováním mezí, spole čné užívání stroj ů, II. spole čné polnosti po rozorání mezí, III. člen ům družstva již nejsou vypláceny podíly podle rozsahu jimi vložené p ůdy, ale podle odvedené práce.
56 prý navzájem slíbili, že „budou pracovat co nejlépe, aby výsledky byly radostné“ 252 . Komunisté se mohli s chutí pustit do práce. Stále rozt říšt ěné parcely „brzdily“ práce, bylo „nutné“ je scelit. Ovšem neodpustili nic, dokonce se nestyd ěli apelovat na morálku. Tak bylo šest hospodá řů , kte ří m ěli resty v dodávkách z předchozích let, vyzváno, aby je splatili a tak vstoupili do JZD „jako řádní hospodá ři s čistým štítem“. 253 „Dobrovolné“ slu čování bylo dovršeno v únoru 1959, kdy byli do JZD pozváni i zem ědělci s vým ěrou do p ůl hektaru (celkem dev ět osob). 254 Soukromníky z ůstali jen sta ří lidé, kte ří nem ěli co ztratit. Statek Dvo řákových byl v desolátním stavu, sta ří sourozenci se o n ěj nedokázali řádn ě starat, p řesto tvrdohlav ě odmítali vstup do družstva. Už od roku 1950 byl na jejich grunt uvalen nucený pacht, kterým bylo zabráno osm hektar ů z celkových dvanácti. V únoru 1959 byla Marie Dvo řáková pozvána na MNV, ale kategoricky odmítla podepsat p řihlášku do JZD, a tak dostala lh ůtu na rozmyšlenou. V březnu rada MNV zabrala pro JZD zbytek jejich p ůdy i stodolu na dobu šesti let, protože obhospoda řování nebylo řádné a vznikaly tak „národohospodá řské škody“. V prosinci 1959 Dvo řáková odmítla odevzdat JZD také lesy. S bratrem neplatili státu ani poplatky z hospodá řských zví řat. Místní p ředstavitelé nebyli úpln ě bezohlední. V březnu 1963 o Dvo řákových znovu jednali kv ůli „životním podmínkám, které jsou ned ůstojné člov ěka“. Rada MNV podala žádost o pomoc na ONV. Sourozenci byli nakonec vyst ěhováni a převezeni do lé čebny pro duševn ě choré v Havlí čkov ě Brod ě. Po jejich smrti p řipadla usedlost státu. Statek byl zbo řen a parcela odprodána v roce 1968 JZD, o rok pozd ěji tu vyrostla bytovka. 255 Také druhý soukromník, Jan Kadlec, čp. 37, byl už starší člov ěk. V březnu 1966 mu byly pro stá ří sníženy dodávkové úkoly. Ale nedokázal plnit ani ty, proto ho u n ěho doma upomínali v zá ří 1966 p ředseda a tajemník MNV (nedodal 6q obilí). P řes všechny problémy hospoda řil dál až do své smrti v sedmdesátých letech. 256 Naprostá v ětšina zem ědělc ů do družstva vstoupila. V roce 1960 tak JZD m ělo padesát tři člen ů, obhospoda řovalo 247,5 hektaru p ůdy (z toho orné 207,36 ha) a chovalo 205 kus ů skotu a 184 prasat. Vystoupit bylo prakticky nemožné. V listopadu 1964 podali Jílkovi odhlášku z JZD – cht ěli p řestoupit do Benátek – rada jim to ale zamítla. Marie Št ědronská, čp. 35, žádala v kv ětnu 1968 o vrácení p ůdy, její žádost byla jen postoupena ONV. 257 Prvním p ředsedou družstva se stal Václav Kerhart, čp. 24. Slibovaný pokrok p řicházel, ale relativn ě pomalu. V roce 1958 m ělo JZD osm pár ů koní a jen jeden traktor, až v roce 1964 jich m ělo šest. V roce 1965 byl koupen první kombajn, v tu dobu z ůstával v družstvu už jen poslední pár koní. Zcelování polí šlo pom ěrn ě rychle, celkem bylo rozoráno na 16 hektar ů mezí a remízk ů, čímž byla dlouhodob ě poškozena krajina. P ůdě neprospívalo ani zvýšené
252 Obec Kornice je celá v JZD . In: Vesnické noviny Litomyšlska, 1957, č. 33, s. 1. 253 MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1957–1959, 27. 11. 1957. 254 MNV K, inv. č. 2, kn 2, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1951–1956, 10. 10. 1956; MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1957–1959, 25. 9., 30. 10., 27. 11., 18. 12. 1957, 18. 2. 1959; MNV K, inv. č. 31, kart. 2, Hospodá řské strojní družstvo pro obec Kornice, 1945; Podle podání Vladimíra Kerharta, čp. 24, a Jaroslavy Moty čkové, Litomyšl. 255 MNV K, inv. č. 1 kn. 1,, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1923–1953, 14. 5. 1950; MNV K, inv. č. 3 kn. 3,, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1957–1959, 4. 3. 1959; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1959–1964, 2. 12. 1959; MNV K, inv. č. 7, kn. 7, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1967–1968, 8. 5. 1968; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1960–1964, 6. 3. 1963; Podle podání Františka Jílka, čp. 8. 256 MNV K, inv. č. 6, kn. 6, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1965–1966, 7. 9. 1966; MNV K, inv. č. 11, kn. 11, Zápisy o sch ůzích zem ědělské komise, 1966, 8. 3. 1966; Podle podání Josefa Kvapila, čp. 8, a Václava Chaloupky, čp. 10. 257 MNV K, inv. č. 5, kn. 5, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1964–1965, 4. 11. 1964, 3. 3. 1965; MNV K, inv. č. 7, kn. 7, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1967–1968, 8. 5. 1968; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1960–1964.
57 užívání um ělých hnojiv. Specialitou kornického družstva bylo po dlouhou dobu p ěstování zelí. Spolupráce na budování socialistické budoucnosti nebyla ale vždy idylická. Plán výstavby mohl být lehce ohrožen a jeho spln ění v různých obcích si tak mohlo konkurovat i v netržním hospodá řství. Nap ř. v kv ětnu 1959 p řijeli družstevníci z Českých He řmanic na stavbu kornického kravína a bez písemného p říkazu odvezli s pomocí lidí z Okresního stavebního podniku složené krokve. Vyhrožovali p řitom sloupenským tesa řů m, kte ří tu pracovali, že jestli s nimi nep ůjdou do He řmanic, „bude jim pomoženo“. 258 P řes všechny obtíže na kraji obce postupn ě vyrostlo typické „st ředisko“. Pod vsí u čp. 31 byly postaveny dv ě dr ůbežárny, jedna z nich pozd ěji sloužila jako bažantnice. Druhým p ředsedou družstva byl v letech 1973 až 1974 Ji ří Drobný, čp. 39. V roce 1973 bylo družstvo t řetím nejlepším JZD okresu v dojivosti. Ale ani dobré hospoda ření nezastavilo komunisty oblíbené slu čování. Od 1. ledna 1975 bylo místní družstvo spojeno s družstvy Sedlišt ě a Bohu ňovice (od roku 1976 „JZD Lípovec“), v další vln ě pak v roce 1979 s Litomyšlí („JZD akademika Zde ňka Nejedlého“). 259 Rada MNV dostávala protich ůdné pokyny, m ěla provád ět nábor pracovních sil pro prot ěžovaný t ěžký pr ůmysl. Ale zárove ň se snažila udržet lidi v zem ědělství, n ěkterá její rozhodnutí tak až p říliš p řipomínala doby nevolnictví. O propušt ění ze zem ědělství bylo totiž nutné žádat. Pravideln ě se jednalo o d ětech, které opoušt ěly základní školu – v roce 1960 tak bylo Pavlu Moravcovi povoleno odejít do Karosy, ale V ěra Tomanová a Marie Jílková musely z ůstat v zem ědělství, když jejich rodi če byli členy JZD. V roce 1960 byla zamítnuta žádost Františka Jílka o propušt ění z JZD, kterou podal, protože mu nebylo dovoleno navšt ěvovat zem ědělskou školu ve Vysokém Mýt ě; obec tentokrát nakonec ustoupila a studium mu povolila. Ale v roce 1962 rada MNV i členové družstva zamítli p řání V ěry Tomanové studovat po absolvování zem ědělského u čilišt ě veteriná řství, protože místí JZD bylo malé a nepot řebovalo proto vlastní veteriná řku. 260 Zem ědělství stále ovliv ňovalo chod obce, i když po čet lidí pracujících mimo Kornice pomalu rostl. Nezem ědělci museli nap ř. chodit každoro čně okopávat cukrovku. Každý m ěl pracovat ne podle svého p řání a svých pot řeb, ale podle pot řeb státu. To obzvláš ť platilo o nepovolené nezam ěstnanosti. Jaromír Vacek, čp. 2, dostal v roce 1965 ve řejnou d ůtku, protože m ěl v předchozím roce 329 hodin absence ve svém zam ěstnání u stavebního podniku v Litomyšli. Slíbil nápravu, protože by p říšt ě byl dán k soudu. 261 Pozd ěji ve v ězení opravdu skon čil. Stát si netroufal jít do úplných extrém ů, proto povolil i nadále držet domácí zví řata pro osobní pot řebu. Ale p řehled si cht ěl zachovat, proto se u domácích zabíja ček muselo žádat o povolení. 262 Vyst řízliv ění i pro ty nejp řesv ědčen ější budovatele „sv ětlých zít řků“ p řinesl rok 1968 . Také do Kornic dorazila v srpnu okupa ční vojska. Polští tankisté na t ři m ěsíce obsadili důležitou vojenskou kótu – Hlav ňov, kde si vybudovali tábor obehnaný hradbou vozidel. Pásy tank ů zni čily místní komunikace. Používat „stežník“ na cestu do Litomyšle bylo znemožn ěno. K žádným konflikt ům ale nedocházelo. Poláci chodili do vsi a shán ěli pohledy a známky, aby mohli napsat dom ů. N ěkte ří se prý snažili získat i chyb ějící boty, protože si p ři poplachu původn ě mysleli, že jde jen o další bezvýznamné cvi čení a nenapadlo je, že budou muset až do Československa. Místní p ředstavitelé režimu byli rad ěji opatrní, ale vnímali události jako
258 MNV K, inv. č. 3, kn. 3,Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1957–1959, 11. 5. 1959. 259 MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1957–1959, 19. 2. 1958, 26. 3. 1958; MNV K, inv. č. 5, kn. 5, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1964–1965, 23. 9. 1964; Kronika Kornic, s. 72–82. 260 MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o sch ůzích rady, 1951–1956, 20. 7. 1951; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1959–1964, 10. 2. 1960; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1960– 1964, 18. 11. 1960, 17. 1. 1962. 261 MNV K, inv. č. 5, kn. 5, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1964–1965, 7. 7. 1965. 262 MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1957–1959, 10. 12. 1958.
58 „vpád“ a ne jako „pomoc“. Bezprost ředn ě po invazi p ředseda MNV Emil Süsser, čp. 9, seznámil p řítomné s celkovou situací, která vznikla „vpádem vojska varšavské smlouvy“ a nabádal ke klidu, „aby se lidé navzájem sblížili a neprovád ěli provokace“. 263 Následná normalizace vrátila vše do starých zajetých kolejí, komunisti čtí pohlavá ři bez skrupulí navázali na padesátá léta. V roce 1971 na sch ůzi u p říležitosti uplynutí padesáti let od založení komunistické strany řečnil soudruh Řemínek z OV KS Č o jejích d ějinách až po léta 1968 až 1969, o kterých mluvil jako „o potla čení pu če proti socialistickému státu“, a o následujícím období hovo řil jako o „velmi dobré konsolidaci“. 264 Ne všichni se smí řili s vyhlídkou na další období nesvobody, proto nap ř. Marie Moravcová emigrovala v roce 1968 do Austrálie. 265 Poláci se v roce 1968 stáhli, ale Sov ěti z ůstali (nejbližší posádky m ěli v České Třebové a Vysokém Mýt ě) a na Mrštník (Hlav ňov) se tak okupa ční vojska vrátila v 70. letech během jejich vojenského cvi čení. Z písku si tu vytvo řili plastickou mapu okolí. N ěkdy v 80. letech se Rusové vyptávali lidí v Kornicích, jestli nevid ěli jednoho jejich zb ěha. Během „normalizace“ byla podporována další centralizace. Docházelo k řad ě slu čování a jedno z nich se týkalo i národních výbor ů. Proto byly Kornice 1. dubna 1976 administrativn ě p řipojeny k Litomyšli. V obci nadále fungoval jen ob čanský výbor. Stejn ě jako d říve pokra čovala výstavba obce , ale ne p říliš rychle, protože v letech 1950 až 1967 sta čily p říjmy MNV jen na b ěžné výdaje. V ětšina pot řebných staveb vznikala svépomocí. Nap ř. v zá ří 1964 p řijali ob čané závazky k sout ěži o vzornou obec – šest set hodin na opravu požární zbrojnice, sto na opravu komunikací, sto na výpomoc p ři žních, dv ě st ě p ři podzimních polních pracích. 266 Rozší ření obecního vodovodu i na dolní konec v letech 1954 až 1956 bylo ze soukromých zdroj ů i financováno. Lidí dojížd ějících za prací p řibývalo, autobus tak často nemohl ráno pobrat všechny cestující. Jako autobusová zastávka sloužila obecní váha, ve které si čekající d ěti krátily dlouhou chvíli rozbíjením oken a rytím nápis ů do omítek. V roce 1965 MNV rozhodl o p řestavb ě váhy na čekárnu, kterou m ěli provést práv ě dojížd ějící. Čekárna byla postavena brigádn ě v roce 1968, stejným zp ůsobem byla opravována v roce 1985. Podobn ě prodejna v roce 1977 (viz dále), d ětské h řišt ě za bytovkou, čp. 20, roku 1978 a druhé h řišt ě na dolním konci (u čp. 43) v roce 1980. Brigádn ě se vym ěň ovalo i vodovodní potrubí v letech 1977 až 1978, pravideln ě se spole čně pracovalo na čišt ění požární nádrže, úpravách zelen ě, chodníku k nové prodejn ě apod. 267 Větších investic, kde bylo zapot řebí mechanizace nebo odborník ů nebylo mnoho (s výjimkou konce 80. let). Koncem roku 1960 byla zřízena telefonní stanice, v šedesátých letech byl instalován místní rozhlas, v letech 1971 až 1972 pokra čovala výstavba kanalizace (zatrubn ění potoka), zmizely tak dva rybní čky. Na kanalizaci se pracovalo i pozd ěji v osmdesátých letech, často op ět brigádn ě. V letech 1986 až 1989 byl vystav ěn kv ůli nedostatku kvalitní pitné vody nový vodovod, se zdrojem z vodojemu Zaháj (v srpnu 1984 mělo být od starého vodovodu do časn ě odpojeno st ředisko JZD, nakonec bralo vodu jen v noci). Zárove ň prob ěhla plynofikace. Op ět museli vypomáhat lidé v rámci brigád nebo pracovníci JZD. Ovšem n ěkterým se da řilo brigádám opakovan ě úsp ěšn ě vyhýbat. V ětšina jednání o plynofikaci i výstavb ě vodovodu ležela na bedrech ob čanského výboru – musel sám zajiš ťovat brigádníky, materiál, dopravu, mechanizaci z JZD apod., protože M ěstský národní výbor se staral hlavn ě o m ěstské problémy. Na brigády se naopak muselo chodit i do
263 MNV K, inv. č. 7, kn. 7, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1967–1968, 28. 8. 1968. 264 MNV K, inv. č. 8, kn. 8, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1970–1971, 14. 5. 1971. 265 Podle podání Václava Chaloupky, čp. 10, a Františka Jílka, čp. 8. 266 Kronika Kornic, s. 70; MNV K, inv. č. 5, kn. 5, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1964–1965, 16. 9. 1964. 267 MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1957–1959, 22. 1. 1958. MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1959–1964, 25. 11. 1959. MNV K, inv. č. 5, kn. 5, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1964–1965, 22. 7. 1965. Kronika Kornic, s. 70, 71; Spisovna Osadního výboru Kornice (dále jen SOVK), Zápisy ze zasedání ob čanského výboru, 29. 10. 1981, 25. 6. 1985, 29. 7. 1985.
59 Litomyšle – nap ř. na stavbu haly s čekárnou na autobusovém nádraží v letech 1987 a 1988. Zástupci Litomyšle nepomáhali ani s upomínáním Východo českých vodovod ů a kanalizací, pro jejichž liknavost byly hotovy všechny p řípojky do dom ů až v roce 1989, i když mohly být dokon čeny již o rok d říve stejn ě jako plynovod. Navíc byla velká poruchovost na hlavním řádu i p řípojkách. 268 Již rok po slou čení Kornic s Litomyšlí (1977), využilo m ěsto p řes zásadní nesouhlas osadního výboru v čele s Jaroslavem Hajrem, čp. 42, a také p řes protesty ob čan ů své moci a prosadilo plán na vybudování skládky organického odpadu v Ku řincích. Skládka byla z řízena v roce 1982, necitliv ě zasáhla do okolí obce, když bylo zasypáno údolí i se studánkou, a hlavn ě tu nebyl ukládán jen organický odpad, ale všechno možné v četn ě nebezpe čného odpadu. Skládka často ho řela a dým opakovan ě zamo řoval celou obec, protože stížnosti zůstávaly nevyslyšeny. Dalším problémem bylo vyvážení odpadu soukromníky mimo oplocený prostor skládky. 269 Nedokonalost řízeného hospodá řství se projevovala i v Kornicích. Oprava hráze požární nádrže tak nebyla v roce 1966 provedena pro nedostatek cementu. Nejkuriózn ějším příkladem je stavba místních komunikací. Už v roce 1965 byl zakoupen št ěrk na opravu silnice, ale silni ční správa nedodala asfaltový nát ěr. Realizace byla po řád odkládána, št ěrk se měl rozvést svépomocí, čekalo se stále jen na silni ční správu, až p řijede asfaltovat. Kone čně se v srpnu 1971 za čal navážet št ěrk a oprava byla dokon čena „už“ po sedmi letech v roce 1972. Na za čátku roku 1985 prob ěhlo neúsp ěšn ě jednání se zástupci JZD o zap ůjčení techniky na stavbu kanalizace, protože nebyla nafta... 270 K dobru je ovšem nutné p řičíst, že v Kornicích nebyla, jak bývalo jinde časté, zanedbána ani pé če o církevní objekty. Kluk ům bylo opakovan ě zakazováno hrát fotbal p řed kaplí a ost řelovat ji mí či (ke h ře byla ur čena louka u čp. 31). V roce 1971 byla kaple opravena. 271 Lidé p řišli ale v této dob ě o místo tradi čního setkávání. Hostinec byl sice v roce 1953 Václavu a Marii Hude čkovým znárodn ěn, ale sm ěli tu nadále z ůstat vedoucími. V hospod ě vznikla i prodejna Jednoty. Ale od 1. ledna 1960 byl hostinec uzav řen, protože Hude ček zestárl a podal výpov ěď ; jednalo se o p řevzetí s Josefem a Annou Vackovými. Dohody bylo brzy dosaženo, ale už v březnu 1963 bylo pohostinství uzav řeno znovu, tentokrát kv ůli neshodám s úst ředím Jednoty o plat a opakujícím se mank ům. Lidé byli pochopiteln ě nespokojeni, Jednota proto zajistila alespo ň prodej lahvového piva a limonád v prodejn ě. V roce 1966 tu prob ěhla kontrola, která zjistila, že Jednota neodpovídá požadavk ům, je p říliš malá, nevyhovuje ani hygienicky, navíc bylo zjišt ěno manko. Nápravu p řinesl rok 1977, kdy byla v „akci Z“ dokon čena stavba nové prodejny na zahrad ě za čp. 20. 272
268 SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Litomyšl – m ěstská kronika, 1985–1989, sign. KR497, s. 58, 157, 190. MNV K, inv. č. 8, kn. 8, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1970–1971, 5. 8. 1971; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1960–1964, 14. 1. 1962; Kronika Kornic, s. 71; SOVK, Zápisy ze sch ůzí ob čanského výboru z 25. 5. 1984, 25. 6. 1984, 24. 8. 1984, 21. 9. 1984, 25. 2. 1985, 13. 6. 1986, 11. 11. 1986, 15. 12. 1986, 28. 4. 1987, 30. 9. 1987, 26. 5. 1988, 23. 3. 1989, 27. 4. 1989, 26. 10. 1989; NOVOTNÝ: Voda pro naše m ěsto. In: Lilie, 1992, č. 2, s. 3. 269 SOVK, Zápis z výb ěru stanovišt ě pro m ěstskou skládku, 9. 6. 1977; SOVK, Zápisy ze zasedání ob čanského výboru z 15. 12. 1986, 29. 1. 1987, 31. 3. 1988; SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, Litomyšl – m ěstská kronika, 1981–1985, sign. KR496, s. 73. 270 MNV K, inv. č. 6, kn. 6, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1965–1966, 15. 12. 1965, 2. 11. 1966; MNV K, inv. č. 7, kn. 7, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1967–1968, 22. 2. 1967; MNV K, inv. č. 8, kn. 8, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1970–1971, 5. 8. 1971; Kronika Kornic, s. 71; SOVK, Zápis z jednání ob čanského výboru z 18. 3. 1985. 271 MNV K, inv. č. 2, kn. 2, Zápisy o sch ůzích rady, 1951–1956, nedatováno; Kronika Kornic, s. 71. 272 MNV K, inv. č. 1, kn. 1, Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, místní národní rady, pléna a rady MNV, 1923–1953, 17. 9. 1952, 14. 6. 1953; MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1957–1959, 30. 4. 1958, 3. 6. 1959; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1959–1964, 27. 1. 1960; MNV K, inv.
60 Hospoda sloužila dál jen pro p říležitostné akce (poslední ples kornických hasi čů se v něm konal v roce 1969) nebo jako klubovna, knihovna a sklad m ěstského muzea. Hospoda byla zbourána v roce 1987 – knihovna byla zrušena již v roce 1985 (m ěla asi p ět set svazk ů, ale čtená řů dlouhodob ě ubývalo – Hospodá řsko-čtená řská beseda zanikla už v roce 1945). Kulturní život obce byl už p řed uzav řením hostince hodnocen jako nulový, v sále pohostinství byl na čas uskladn ěn nábytek… Navíc lidé m ěli vždy blízko do Litomyšle, kam docházeli do kina i divadla. Sdružování neprosp ělo ani, když se v obci začaly rychle ší řit televizory (na ten první se k Chaloupkovým, čp. 10, ješt ě chodilo hromadn ě). 273 Nejd ůležit ější spolek, hasi čský sbor, byl v roce 1951 p řejmenován na hasi čskou jednotu, pozd ěji na Svaz československé požární ochrany Kornice . Jeho členové se m ěli zapojit do budování vlasti a po řádat každý m ěsíc sb ěr odpadových surovin. Na sch ůzích byly probírány politické události... Zlepšovalo se zázemí – vedle zbrojnice byla vystav ěna v ěž na sušení hadic; v červenci 1956 dostala jednotka p řid ělen dodávkový vůz Citroën od ONV (ale musela si ho sama zprovoznit). P ři ostrém nasazení se však sbor pokaždé úpln ě neosv ědčil. V roce 1962 bylo rozhodnuto poskytnout hasi čů m více pen ěz, protože p ři požáru v objektu JZD u čp. 22 (zabraná stodola Kvapilových) bylo zjišt ěno, že sbor není dostate čně materiáln ě vybaven. Poslední velký požár v Kornicích vypukl ve stodole u Horákových, čp. 29, v červnu 1971. Jiné druhy živelných pohrom Kornicím díky poloze na kopci nikdy tolik nehrozily – jen v červenci 1974 p řetekla po prudkém dešti požární nádrž. Mnohem v ětší škody tehdy voda napáchala v Kon činách, kde odnesla i maringotky komediant ů, kte ří p řijeli na tradi ční pou ť. V roce 1982 vznikl mládežnický oddíl Plamen vedený Miroslavem Lustykem, čp. 20, do kterého vstoupilo p ět kluk ů a sedm holek. Seznamovali se nejen s hasi čskou technikou, ale učili se morseovku, st řílet ze vzduchovky, ú častnili se brigád a ž ňových hlídek, jezdili na sout ěže, zpívali u táboráku… V lét ě 1983 prob ěhla velká oslava sta let hasi čského sboru – po ukázce hašení s historickou st říka čkou byli vyznamenáni zasloužilí členové, cvi čil také požárnický dorost a sout ěžilo se v jízd ě na kole a na traka či po prkenné lávce p řes požární nádrž. V druhé polovin ě 80. let, po odchodu velitele Miroslava Lustyka, do Litomyšle, procházel sbor krizí, když nevyvíjel tém ěř žádnou činnost a nestaral se řádn ě ani o techniku, vše se zm ěnilo, až když se od čela postavil Jaroslav Novotný ml., čp. 43. 274 Druhým spolkem v Kornicích byla místní organizace Československého červeného kříže , vznikla tu asi v roce 1962. Podílela se nap ř. na po řádání d ětských karneval ů v 80. letech v jídeln ě JZD. Zm ěnou prošla i myslivost. V roce 1951 byly odebrány zbran ě a lovecké lístky polovin ě kornických myslivc ů (vesm ěs sedlák ů) a ustavilo se myslivecké sdružení z dělnických řad. Poslední organizací byl odborový Jednotný svaz československých zem ědělc ů, jehož p ředsedou byl v roce 1949 František Süsser, čp. 9. 275 Slavit se dalo i bez hostince. Lidé se každoro čně scházeli u pálení čarod ějnic v Ku řincích nebo pozd ěji na p ři stežníku na Hlav ňov ě (oblíbenou inovací bylo „ekologické“
č. 5, kn. 5, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1964–1965, 13. 8. 1964; MNV K, inv. č. 6, kn. 6, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1965–1966, 26. 1. 1966, 9. 2. 1966; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1960– 1964, 9. 5., 28. 6. 1963; MNV K inv. č. 29, kart. 2 Rušení živností, 1953; Kronika Kornic, s. 71. 273 MNV K, inv. č. 3, kn. 3, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1957–1959, 30. 10. 1957; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1960–1964, 28. 9. 1960; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1959–1964, 27. 1. 1960; MNV K, inv. č. 20, kart.1, Trestní spisy, 1946–1947; SOVK, Zápisy ze zasedání ob čanského výboru z 20. 1. 1985, 4. 3. 1987, 16. 11. 1987; SSDH, Kniha pokladni ční, 1941–1983. 274 MNV K, inv. č. 2, kn. 1/1, Zápisy o sch ůzích rady, 1951–1956, 8. 3. 1951, nedatováno; MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1960–1964, 10. 1. 1962; Podle podání Václava Chaloupky, čp. 10; SOVK, Zápisy z jednání ob čanského výboru z 16. 11. 1987, 30. 6. 1988; Kronika Plamen, mladí požárníci Kornice , 1982–1984; SSDH, Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939, vložená výro ční zpráva za rok 1956. 275 MNV K, inv. č. 4, kn. 4, Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1960–1964, 1963; SOVK, Zápis ze zasedání ob čanského výboru z 29. 1. 1987; KARLÍK, c. d., s. 6; ONV L, inv. č. 536, kart. 141/1, Zvláštní komise p ři ONV v Litomyšli 1949; Podle podání Františka Jílka, čp. 8.
61 pálení starých pneumatik) nebo na Kon činské pouti. V polovin ě osmdesátých letech ale pout ě ustaly kv ůli kontroverzí stavb ě mostu p řes údolí, která byla provedena prý kv ůli snazším přesun ům sov ětských vojenských kolon. Po dokon čení stavby se sem už odvyklí lidé nevrátili. Pro d ěti bývala v jídeln ě JZD po řádána mikulášská besídka. P ředevším mládež také využívala požární nádrž jako koupališt ě, ta starší m ěla na Kopajnách motokrosovou dráhu… Byly po řádány i zcela nové druhy zábavy jako d ětské lampiónové pr ůvody u příležitosti výro čí Velké říjnové socialistické revoluce. Propagand ě v každodenním život ě byli vystaveni i školáci. B ěhem roku 1948 řečnil sedlištský řídící u čitel o významu jednotné kandidátky, Zde ňkovi Nejedlém nebo Klementu Gottwaldovi. Nov ě oslavovaní hrdinové nenahradili ty p ředchozí okamžit ě – ješt ě v roce 1949 tak byly p řipomínány i narozeniny T. G. Masaryka. To se rychle zm ěnilo. P ři úmrtí Stalina i Gottwalda v roce 1953 se konala smute ční shromážd ění. Nesmyslná sout ěživost pronikla také do škol. Ve školním roce 1948/1949 byl u čin ěn pochybný socialistický závazek, že látka bude probrána do 15. kv ětna – plán byl „úderníky“ spln ěn už do konce dubna. 276 Pasivní odpor lidí byl lámán jen pomalu. „P řes stálé a denní p řesv ědčování žák ů a rodi čů nepoda řilo se získati pro PO [pionýrskou organizaci] mimo jediné žákyn ě nikoho“ 277 Ale už ve školním roce 1955/1956 se za čala práce pionýra „ut ěšen ě rozvíjet“ – poda řilo se získat t řináct d ětí. Ve školním roce 1961/1962 již byla v pionýru v ětšina žák ů.278 Vymýceny musely být všechny „p řežitky“. V roce 1959/1960 bylo konstatováno: „D ůsledn ě bylo pokra čováno v atheistické výchov ě a tohoto roku se do vyu čování náboženství p řihlásilo šest žák ů, z nichž jeden se b ěhem školního roku odhlásil. Jasn ě bylo vid ěti, že náboženství je výsledkem nátlaku rodi čů , nebo ť d ěti, jak mohly, se vyu čování náboženství v ůbec neú častnily“. 279 Na školu samoz řejm ě z ůstaly d ětem také p říjemné vzpomínky. Na výlety se jezdilo obvykle po hradech (nap ř. Pernštejn nebo Úsov). 280 Krátké uvoln ění a p řehnaná o čekávání přinesla šedesátá léta. Rok 1968 byl vnímán jako zlom v politice – byli prý odstran ěni ti, kdo provád ěli bezpráví, obrodný proces byl uvítán rodi či, ob čany i u čiteli. „…i ve škole se znovu prosadí historická pravda…“ Také u čitelé se tak p řiznávali ke své opatrnosti v p ředchozích letech (a bohužel i následujících). Nyní vyšlo najevo, že se d řív nestyd ěli hlásat n ěco jiného, než si mysleli: „Nejv ětší radost byla z toho, že bude spole čný jazyk školy i rodiny.“ 281 Školní rok 1968/1969 se už op ět nesl ve znamení ostražitosti, bylo pouze konstatováno, že rušné události posledního roku byly velice komplikované a jejich zhodnocení si vyžádá čas... Sedliš ťská škola se ale potýkala také s ryze praktickými problémy – trp ěla nedostatkem žák ů. Pátá t řída byla v roce 1962 p řesunuta do Litomyšle, nepomohlo ani, že sem za čaly docházet děti z Bohu ňovic. Od roku 1970 byla zavedena jednot řídka. V dalším školním roce už mezi žáky nebyl nikdo z Kornic. V roce 1972 byla v budově školy založena mate řská škola, fungující dodnes. Ovšem v samotné škole se vyu čovalo v roce 1975/1976 naposled. 282 Socialismus pomohl prom ěnit tvá ř venkova k nepoznání. Byla set řena d říve ostrá hranice mezi venkovany a m ěšťany. V ětšina obyvatel za čala pracovat mimo zem ědělství. Definitivní nástup moderní doby p řipravil p ůdu pro rozmach konzumní spole čnosti. A to vše i přestože životní úrove ň rostla pomaleji než na západ ě, ale ve spojení s „v ědeckým materialismem“ vytvo řila pevnou základnu nové reality. Také využití volného času prošlo velkou, i když pomalou prom ěnou, definitivn ě p řevážila pasivní a individuální zábava nad původní aktivní, tv ůrčí, spole čenskou. Na vin ě je ovšem také rozší ření možností, nap ř.
276 Sedlišt ě – školní kronika, KR39, s. 100, 104, 107, 123. 277 Sedlišt ě – školní kronika, KR39, s. 122. 278 Sedlišt ě – školní kronika, KR39, s. 129, 149. 279 Sedlišt ě – školní kronika, KR39, s. 144–145. 280 Sedlišt ě – školní kronika, KR39. 281 Sedlišt ě – školní kronika, KR39, s. 174. 282 Sedlišt ě – školní kronika, KR39, s. 152, 178, 183, 187, 192.
62 turistika si tak našla řadu nových p říznivc ů i mezi oby čejnými lidmi. Totalitu Kornice na první pohled p řečkaly bez vážn ějších šrám ů, nijak totiž nevybo čily z obecných trend ů...
Doba nedávná
Po sametové revoluci došlo k velkým zm ěnám. Nová doba kone čně umožnila konání svobodných voleb. Kornice z ůstaly nadále administrativní sou částí Litomyšle, od roku 2000 zde funguje jen tzv. osadní výbor, který by m ěl být partnerem pro jednání s litomyšlským zastupitelstvem a m ěstskou radou. Ve skute čnosti však nemá žádné pravomoci, a tak o všem podstatném rozhodují p ředstavitelé Litomyšle po svém. Ve volbách do vyšších správních celk ů v Kornicích v ětšinou s velkou p řevahou vít ězí pravicové strany. Zm ěny nastaly i v hospodá řství. Družstvo vrátilo p ůdu p ůvodním majitel ům, ale ti ji obvykle za čali jen dál pronajímat. V ětšina obyvatel už totiž dávno pracovala mimo zem ědělství, a tak jejich pozemky dál obhospoda řuje družstvo spole čné pro Kornice, Sedlišt ě a Bohu ňovice, které m ělo mít p ůvodn ě hlavní sídlo v Kornicích, kde byl nejv ětší areál, ale nakonec dostaly p řednost Sedlišt ě. Areál v Kornicích byl částe čně využit k nezem ědělskému podnikání, částe čně zchátral. Samostatn ě ve velkém za čali hospoda řit jen František Jílek, čp. 8, Miroslav Süsser, čp. 9, a Jan Vost řel, čp. 14. Z nezem ědělských podnikatel ů se jednozna čně nejúsp ěšn ějším stal Miroslav Kubík, čp. 37 (výstavba plynovod ů, velkoobchod s potravinami). Z dalších se samostatn ě za čali živit nap ř. automechanici Ji ří Drobný, p ův. čp. 39, a Tomáš Hajro, čp. 30 resp. 42; autolakýrník František Horák, čp. 29 resp. 56; Josef Karlík, čp. 57, provád ějící izolace st řech (IZOS); nebo Vladimír Kubový, čp. 47, a Bohuslav Limberský, čp. 3, kte ří spole čně provozovali balírnu potravin (KULI). V Kornicích ale působily nebo p ůsobí i nekornické firmy – CS Cargo, LTM, VBV plast, Lím-velkoobchod s pivem… Tržní hospodá řství p řineslo také jiné zm ěny – nerentabilní prodejna Jednoty byla uzav řena a obyvatelé obce byli v ětšinou odkázáni na nákupy v Litomyšli. Skládka byla zrušena a zavezena, na jejím míst ě funguje už jen p řekladiště. Za svolení k jeho výstavb ě uzav řel starosta m ěsta Miroslav Brýdl se zástupci Kornic dohodu o bezplatném odvozu odpadu. Tato dohoda byla jednostrann ě zrušena jeho nástupcem Janem Jane čkem. Zástupci Litomyšle z ůstali nete ční i ke stížnostem na zamo řování okolí p řekladišt ě odpadem, který roznášel vítr. Nezájem o životní podmínky v obci podtrhla i stavba dvou ob řích hal firmou Profistav na po čátku 21. století, p řestože nikdy nebyly zaneseny do územních plán ů. Vrcholem zneužívání moci byla zm ěna trasy rychlostní komunikace R35 v roce 2006. Původn ě m ěla vést mezi Kornicemi a Litomyšlí, ale byla posunuta mezi Kornice a Kon činy, prý také v zájmu obyvatel Kornic, ti si ale ve skute čnosti ve velké v ětšin ě p řáli pravý opak. V lednu 2010 byla sepsána petice ur čená M ěstskému ú řadu v Litomyšli a Pardubickému kraji, která protestovala proti znovuschválení plán ů, podle kterých by obklopovaly Kornice z jedné strany rychlostní komunikace R35 a z druhé p řivad ěč k ní. Zárove ň prob ěhla anketa zjiš ťující názor obyvatel, kde by si p řáli, aby dálnice vedla. Drtivá v ětšina byla pro návrat trasy mezi Kornice a Litomyšl. Zájmy ob čan ů Kornic proto p ři dalších jednáních hájí v únoru 2010 založené Ob čanské sdružení Domašice. Problémy p řinášely i jiné druhy dopravy – 11. zá ří 1999 spadlo nedaleko „Vrbi ček“ ultralehké letadlo Tukan K-17, jehož jednašedesátiletý pilot zahynul (sám tato letadla spolunavrhoval). P ři výcviku pilotáže podobného malého letadla zahynul i Miroslav Kubík, čp. 37. P řírodní nešt ěstí p ůsobily jen materiální škody nep říliš velkého rozsahu – nap ř. 29. března 2006 zasáhla dolní část obce menší povode ň; vich řice 25. června 2008 poškodila dv ě
63 lípy a na dva dny od řízla Kornice od dodávek elektrické energie; krupobití 22. července 2009 napáchalo škody na polích a zavinilo p řete čení požární nádrže… V únoru 2013 musel být kv ůli seschlosti pokácen známý topol stojící pod Kornicemi uprost řed k řižovatky u Litomyšle. Prom ěnou prošel také život obce. Spole čné pálení čarod ějnic bylo v devadesátých letech p řesunuto ze „Stežníku“ na Hlav ňov ě k „Vrbi čkám“ p ři cest ě do N ěmčic, aby nakonec ustalo úpln ě. Až v roce 2007 se poda řilo tuto tradici obnovit na h řišti. Každoro ční čišt ění požární nádrže ztratilo sv ůj spole čenský ráz. Zanikl také místní červený k říž. Naopak se tu za čal od roku 1995 po řádat každoro ční turnaj v minikopané a pár let se konal i d ětský den. V letech 1997 až 1998 bylo vybudováno fotbalové a basketbalové h řišt ě. Byly zavedeny telefony. P ři p řestavb ě hasi čské zbrojnice v roce 1999 vznikla v prvním pat ře spole čenská místnost s pot řebným zázemím, stavba byla financována z prodeje bývalé prodejny do soukromých rukou. Od roku 2005 jezdí do Kornic i litomyšlská m ěstská hromadná doprava. Po útlumu v devadesátých letech za čaly op ět vyr ůstat nové domy. Zdálo se, že Kornice budou díky své poloze v blízkosti m ěsta ušet řeny sou časného problému řady jiných vesnic – postupnému vylidn ění. Vše se ale m ůže zm ěnit kv ůli chystané výstavb ě dálnice a trvalému nezájmu m ěsta Litomyšle o problémy integrovaných obcí, do kterých zásadn ě neinvestuje. Osadní výbory musí obracet každou korunu a organizovat neoblíbené brigády – n ěco, co ve měst ě již p řes dvacet let neznají. Kornicím tak narozdíl od samostatných vesnic nezbývá nic jiného než jen zpomalovat chátrání. Na za čátku roku 2011 byli kontaktováni obyvatelé polských Kornic, které se nacházejí ve Slezsku asi 20 km od Opavy. Návrhem na spolupráci byli nadšeni a rádi p řijali pozvání do Čech – na první návšt ěvu p řijeli na tradi ční pálení čarod ějnic na h řišti. Koncem kv ětna jela poprvé výprava i opa čným sm ěrem. V roce 2011 p řijaly Kornice nový neoficiální erb (na st říbrném štít ě lípa v p řirozených barvách stojící na zeleném vrchu, v pravém horním rohu štítu zelená p řepásaná lilie, v levém horním rohu štítu zelený me č položený na pokos s jílcem dole) – lípa je nejtypičtějším znakem Kornic – na návsi jich stojí víc než dvacet, vrch symbolizuje umíst ění obce na Hlav ňov ě, lilie je v erbu Litomyšle a me č je atributem svatého Václava. V letech 1993–1997 byla zrekonstruována kaple v Končinách. V roce 2007 byly opraveny v ěžní hodiny na kapli na návsi a jejich odbíjení za čalo odm ěř ovat čas Kornic budoucích…
64 Rychtá ři, starostové, p ředsedové
Rychtá ři – Kornice (13. století – 1850)
1460 Jan 1473 Mikuláš Dudík, asi čp. 8 1513 Dolejník, asi čp. 1 1513 Jíra Kulhánek, čp. 20 1518 Ji řík, čp. 10 1518 Vávra 1525 Jan 1548 Vach, čp. 10 1615 Adam Kvapil, čp. 22 1651 Havel Drábek, čp. 21 1653 Václav Dvo řák, čp. 20 před 1790 – po 1795 Jakub Sedlá ček, čp. 1 před 1815 – po 1816 Jan Hejný, čp. 27 před 1819 – po 1845 Mikuláš Pe čenka, čp. 1
Starostové – Velké Sedlišt ě (1850–1898)
?–1884 Jan Fikejz 1884–1893 Josef Lenoch 1893–1898 Jan Dvo řák
Místní starostové – Kornice (?–1898) ?–1881 Josef Kašpar, čp. 14 1881–1893 Jan Jílek, čp. 8 1893–1898 Václav Hude ček, čp. 34
Starostové – Kornice (1898–1945)
1898–1910 Václav Hude ček, čp. 34 1910–1919 František Pe čenka (staro čech), čp. 9 1919–1931 František Jílek (agrárník), čp. 8 1931–1945 Josef Kvapil (lidovec), čp. 22 (v posledních letech jej pro nemoc zastupoval František Jílek, poté František Toman)
65
Předsedové Místního národního výboru – Kornice (1945–1976)
1945–1951 František Toman, čp. 27 1951–1954 František Moravec, čp. 32 1954–1957 František Bis, čp. 28 1957–1960 Jaroslav Novotný st., čp. 43 1960–1976 Emil Süsser, čp. 9
Předsedové M ěstského národního výboru – Litomyšl (1976–1990)
1976–1984 Stanislav Saga č 1984–1988 Jan Motá ček 1988–1990 Vít ězslav Hanzl
Předsedové Ob čanského výboru – Kornice (1976–1990) 1976–1981 Jaroslav Hajro, čp. 42 1981–1986 František Jílek, čp. 8 1986–1990 Jaroslav Novotný ml., čp. 43
Starostové – Litomyšl (od 1990)
1990–2002 Miroslav Brýdl 2002–2006 Jan Jane ček od 2006 Michal Kortyš
Předsedové Osadního výboru – Kornice (od 2000) 2000–2010 Jaroslav Novotný ml., čp. 43 od 2010 Lubomír Mace ček, čp. 61
66 Významní rodáci
František Buben (1880–1956) Narozen 4. prosince 1880 v Kornicích, čp. 3. Architekt, žák Jana Kot ěry, ú častnil se mezinárodní výstavy dekorativního um ění v Monze v roce 1923. V roce 1924 na výstav ě dekorativního um ění v Pa říži obdržel Grand Prix za návrh centrální výstavní dvorany. Spolu s Janem Kou řilem autor knihy Truhlá řství. Tradice z pohledu dneška . Praha 2003 (pozd ější vydání).
Soupis památek
Kornice
Kaple sv. Václava z roku 1873, pseudogotická, na návsi. Železný k říž na kamenném soklu z roku 1861 s reliéfy sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého, za kaplí. Kamenný k říž , u čp. 17 p ři „stežníku“, polní cest ě do Litomyšle. Kamenný k říž z roku 1912, v předzahrádce čp. 23. Pomník ob ětem první sv ětové války , z roku 1937 nebo 1938, na návsi p řed čp. 22.
Kon činy
Poutní kaple Panny Marie Lurdské z roku 1886, pseudogotická, p řestav ěna v letech 1904– 1905 (stavitel Josef Kreml). Studánka s jezdeckým reliéfem sv. Václava z roku 1902, autor J. Kroupa, pod kaplí. Křížová cesta se čtrnácti zastaveními z roku 1890 s výjevy malovanými na plechu, autor možná Jarolím Štantejský, za kaplí. Železný k říž na kamenném soklu, v ěnovaný Josef ě Janoušové, zem řelé v roce 1872, vedle kaple. Pomník zast řeleného strážmistra Josefa Hendrycha , 1947, p ři lesní cest ě do N ěmčic (Podrybníku).
67 Historie jednotlivých domů
Stavební vývoj obce
Jasn ější p ředstavu o tom, jak Kornice vypadaly si m ůžeme ud ělat až od roku 1839, kdy byl vym ěř en podrobný Stabilní katastr a zárove ň s ním byly zpracovány i p řesné mapy. D řív ější podobu obce je p řesto možné do jisté míry odvodit z dochovaných pramen ů i sou časných reálií. Kornice byly založeny ve 13. století podle promyšleného plánu. Možná již tehdy bylo postaveno nejstarších jedenáct statk ů doložených písemn ě v 16. století, ale je možné také, že jsou grunty s polnostmi na okraji katastru o n ěco mladší. Pro samotné domy byly vybrány pozemky na terénních nerovnostech (svah, dolík), které by byly t ěžko obd ělávatelné – pole měly být na rovin ě. Protože domy nestály p římo uprost řed budoucího katastru, nebylo možné, aby m ěl každý statek svá pole hned za zahradou – grunty na jihu by m ěly jen krátká, malá a mén ě úrodná pole oproti polím k severu (ke Kon činám). Půda byla proto rozd ělena na dlouhé pruhy – nejspíš v tomto vlastnictví (od západu k východu): čp. 10, 27, 1, 3, 8, 9, 11, 22, 21, 20 a 19 – p řičemž statky na severní stran ě obce (čp. 1, 3, 8, 9, 11 – tedy s výjimkou čp. 10) m ěly sv ůj hlavní díl pole hned za humny a hospodá ři z jižní strany museli na svá pole dojížd ět. Protože pozemky nešly p řesn ě v severojižním sm ěru, ale trochu šikmo (z jihojihozápadu na severoseverovýchod), bylo možné, aby statky čp. 1, 3 a 8 m ěly pole p římo navazující na statek i na jižní stran ě, čímž získávaly velkou výhodu – čp. 1 bylo také z řejm ě i d ědi čnou rychtou (dá se tak usuzovat z toho, že m ělo nejv ětší vým ěru), tedy místem, kde se až do konce 14. století, kdy byla dědi čná rychta zrušena, scházeli korni čtí konšelé ke svým poradám a kam se chodilo na pivo čepované rychtá řem. Šikmý sm ěr polí m ěl vliv i na rozd ělení polností statk ů z jižní strany obce – aby m ěl každý stejn ě daleko na pole, jezdil na západ jen hospodá ř z čp. 27, ostatní ( čp. 22, 21, 20, 19) jezdili na druhou stranu – pole m ěli ve stejném po řadí jako domy. (Budovy statku čp. 19 byly pozd ěji posunuty dál od návsi, p ůvodn ě stály v místech, kde je dnes d ům čp. 44). Zvláštní p řípad je čp. 10, které leží uprost řed severní strany obce a jehož majitel m ěl na pole nejdál ze všech. Možná byl kv ůli tomu odškodn ěn v ětší výměrou – m ěl z řejm ě nejvíc polí hned za rychtá řským čp. 1. Práv ě čp. 10 spolu s čp. 19 a 20 jsou možná o n ěco mladší než zbývající grunty. V každém p řípad ě, ale vznikly ješt ě ve st ředov ěku. Tato stavení stále respektovala p ůvodní p ůdorys obce – okrouhlici, která se dob ře brání p ři napadení. Až nové stavby zm ěnily podobu Kornic v ulicovku. Pozd ěji už žádné statky vzniknout nemohly – nebyla pro ně p ůda. Podruzi z řejm ě vlastní domy nestav ěli a žili ve statcích (samotní majitelé, i když rodiny bývaly po četné, nemohli stíhat svá pole sami obd ělat). To částe čně platilo až do nástupu socialismu, kdy museli být d ěve čky a čeledíni propušt ěni, aby nemohli být dál „vyko řis ťováni“. V tu dobu ale již dávno i v Kornicích existovala „st řední t řída“. V druhé polovin ě 16. století byly postaveny t ři chalupy obývané chalupníky (ve zdejším kraji zvanými „zahradníci“), kte ří m ěli menší pole, jež je i jejich rodiny uživila, ale nebylo jich tolik, aby si museli najímat námezdní sílu. Šlo o čp. 24, které se vmá čklo do mezery mezi statky čp. 22 a 27, o čp. 30 na západním kraji obce a čp. 17 na východním okraji. Po t řicetileté válce (v druhé polovin ě 17. století) za čínal r ůst po čet obyvatel, proto nechali páni postavit dv ě panské chalupy na východním okraji obce ( čp. 15 a 16). Jejich obyvatelé pat řili k dominikálu – p římo pod správu vrchnosti, ne jako ostatní, kte ří pat řili k rustikálu a m ěli tak statky i pole v dědi čném držení. To se zm ěnilo až po roce 1848, kdy se všichni stali plnoprávnými vlastníky. Hostinec v čp. 15 vznikl n ěkdy v 18. století.
68 Některé činnosti vykonávali všichni v obci spole čně – p ředevším pastvu a sušení lnu. Obecní pastouška, která byla majetkem obce a obýval ji obecní pasák jen jako sou část odm ěny za svoji práci, mohla stát kdekoliv, ale na konci 18. století je již doložena na východním konci návsi ( čp. 18), po ústupu pastevectví ve prosp ěch obilná řství za čala sloužit zřejm ě n ěkdy v polovin ě 19. století jako obecní d ům pro chudé, pozd ěji byla vykoupena do soukromého vlastnictví. Kamenná pazderna ( čp. 36) stála daleko od ostatní zástavby sm ěrem na západ – suchý len se mohl snadno vznítit, a pak by mohla vyho řet celá obec. Vysoké číslo popisné pazderny je trochu zavád ějící – budova byla ur čit ě starší, ale dostala vlastní číslo až po polovin ě 19. století, kdy upadlo kv ůli dovozu bavlny lná řství a z pazderny se stala obytná budova pro chudé – tomuto ú čelu sloužila až do roku 1954, kdy byla odkoupena soukromníkem. (Kornická obec m ěla pro chudé i d ům v horních Kon činách v katastru Sloupnice ( čp. 7), zvaný „na fa ře“ – její obyvatelé se starali o kapli v Kon činách.) Všeobecn ě stoupající životní se týkala i podruh ů. Nejd říve pro n ě snad n ěkte ří sedláci vystav ěli domy v zahradách. V pr ůběhu 18. století se ale za čali p řesouvat do chalup postavených na obecní p ůdě – domy byly p ůvodn ě majetkem obce, ale postupn ě je jejich obyvatelé vykupovali do osobního vlastnictví. Šlo o domy, které zaplnily dolní (západní) část návsi ( čp. 2, 4, 5, 6, 7, 25, 26), o domy na krajích obce – východním ( čp. 12 a 13) i západním (čp. 28, 29, 32) a o d ům čp. 23, který p ůvodn ě stál t ěsn ě za čp. 24 a do dnešní polohy byl posunut až n ěkdy v druhé polovin ě 19. století. Od konce 18. století docházelo k rozd ělování n ěkterých statk ů, tak vznikly do poloviny 19. století usedlosti situované do prostoru polí ve vlastnictví „mate řského“ gruntu – čp. 14 na východním kraji obce (odd ěleno od čp. 20), čp. 31 na východ ě (od čp. 10) a čp. 33 na severu (od čp. 1). Uprost řed návsi vyrostla v roce 1783 menší kaple, p řestav ěná a výrazn ě rozší řená v roce 1873. V roce 1886 byla vysv ěcena druhá kaple v Kon činách. V tu dobu byla postavena i hasi čská zbrojnice s obecním arestem v horní části návsi. Po zrušení poddanství v roce 1848 vyrostly v Kornicích další chalupy, jejich stá ří odpovídá posloupnosti čísel popisných. V dob ě, kdy se ješt ě v ětšina Korni čák ů živila zem ědělstvím (tedy zhruba léta 1850 až 1950) byly postaveny domy čp. 34, 35, 37, 38, 39, 40, 41, 42 a 43. Po nástupu komunist ů za čalo čím dál víc lidí dojížd ět za prací do m ěsta a v Kornicích vyr ůstaly moderní domy, často spíše m ěstského charakteru: čp. 44, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 56, 57, 58, 61, 62 a 63. Venkovský ráz ztratily nešetrnou p řestavbou i n ěkteré budovy starší. Zárove ň se výrazn ě zlepšila kvalita bydlení. Jeden d ům již nemusely sdílet cizí rodiny – v roce 1890 žilo pr ůměrn ě v jednom dom ě šest lidí, v roce 2000 jen t ři.
Vývoj po čtu obyvatel a dom ů
1552: 11 dom ů 1610: 14 dom ů 1651: 62 obyvatel / 14 dom ů 1757: 103 / 18 1785: 154 / 28 1789: 28 dom ů 1837: 32 dom ů 1843: 174 obyvatel / 32 dom ů 1850: 175 obyvatel 1857: 204 obyvatel / 33 dom ů
69 1869: 208 / 33 1880: 206 / 35 1890: 221 / 36 1900: 211 / 35 1910: 208 / 36 1921: 192 / 36 1930: 182 / 38 1950: 146 / 44 1961: 152 / 38 1970: 139 / 39 1980: 147 / 41 dom ů (obydlených 37) 1988: 153 / 37 trvale obydlených dom ů (46 byt ů) 2000: 151 obyvatel 283
Přehled dom ů
Nejstarší statky (minimáln ě z po čátku 16. století): čp. 1, 3, 8, 9, 10, 11, 19, 20, 21, 22, 27. Mladší statky (z 18. – 19. století): čp. 14, 31, 33.
Nejstarší chalupy (z druhé poloviny 16. století): čp. 17, 24, 30. Panské chalupy (z druhé poloviny 17. století): čp. 15 (hostinec, dnes nestojí), 16.
Chalupy postavené „na obci“ (z 18. století a první poloviny 19. století): čp. 2, 4, 5, 6 (dnes nestojí), 7 (dnes nestojí), 12, 13, 23, 25, 26, 28, 29, 32.
Obecní pastouška (minimáln ě z konce 18. století): čp. 18. Obecní pazderna: čp. 36 (dnes nestojí).
Nov ější chalupy (postavené mezi lety 1850 a 1950): 34, 35, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43. Nové domy (postavené po roce 1950): čp. 44, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 56, 57, 58, 61, 62.
Neobývané moderní budovy: Prodejna Jednoty / VBV Plast / IZOS: čp. 45. Hasi čská zbrojnice: čp. 59. Překladová hala: čp. 54.
Vynechaná čísla: čp. 46, 55.
283 SCHALLER, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Eilfter Teil , Prag und Wien 1789, s. 161; SOMMER, c. d., s. 185. Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850–1970 . Praha 1978, s. 646, 647; Kronika Kornic, 5–13; Soupis …, c. d., s. 531; SOkA SY, Česká statistická správa Svitavy, kart. 200/4, Obce okresu Svitavy v číslech v roce 1988 ; SOkA SY, S čítací operáty z obcí okresu Svitavy 1980, fasc. 136, Litomyšl-Kornice.
70 Seznam majitel ů dom ů
Vý čet 284 nejstarších obyvatel Kornic není úplný, protože zápis do gruntovních knih vrchnost vyžadovala až od 17. století. D říve cht ěli sedláci z řejm ě ušet řit poplatky za písa ře, a proto se prodávalo jen p řed rychtá řem a konšely a vše se zapsalo do rychtá řských knih, které se ale ztratily. Zmapovat podrobn ě osudy chudších obyvatel je velmi obtížné, podruzi nebo v pozd ějších dobách čele ď často m ěnili svá p ůsobišt ě. V chalupách zase nez řídka bydlely zárove ň i zcela cizí rodiny, navíc se mnohokrát st ěhovaly. V domech n ěkdy dožívali předchozí majitelé nebo jejich potomci…
Jména psaná kurzívou pat ří osobám, které na p říslušném grunt ě žily jen pravd ěpodobn ě. Ani spojení osob z 16. století se statky není úpln ě jisté, ale pom ěrn ě spolehlivé vodítko k přiřazení poskytly smlouvy o vedení struh na vodu z roku 1517, které mezi sebou uzav řelo hned dev ět hospodá řů (s výjimkou vlastník ů krajních polností – čp. 10 a 19). Při shod ě p říjmení je následující majitel synem p ředcházejícího, jestliže se p říjmení mění, koupila statek cizí osoba. Zvláštní p řípady jsou vysv ětleny.
Čísla popisná jsou dnešní. Letopo čet (je-li znám) udává rok koup ě nebo p řevzetí statku (roky zapsané kurzívou jsou jen orienta ční). Za jmény je n ěkdy uvedena cena usedlosti, za kterou ji p řebíral nový hospodá ř. Splácení bývalo složité. P ři p ředání se obvykle zaplatil jen závdavek, zbytek se splácel postupn ě. Peníze se rozd ělily na vyplacení sourozenc ů, p řípadn ě na ješt ě nesplacené podíly sourozenc ů otcových (tedy strýc ů a tet) i prad ědových (nebo jejich d ědic ů)285 . Použité zkratky: Kopa = kopa groš ů zl .= zlatý kr. = krejcar.286
284 Statky a nejstarší chalupy jsou do poloviny 19. století zpracovány p ředevším na základ ě Kornické kroniky (v ní pravd ěpodobn ě sestaveno Antonínem Tomí čkem) a následn ě z různých zdroj ů opraveny, dopln ěny a rozší řeny. Nov ější domy byly zpracovány na základ ě r ůzných pramen ů, nap ř. matrik. 285 Nap ř. Šimon Kvapil, čp. 22, v roce 1636 vyplatil z celkové ceny statku 380 kop závdavek 100 kop: bratru Lukášovi 35 kop, sest ře Dorot ě 10 kop a splatil dluhy otce Adama (dluhy byly b ěžné, zvláš ť pozd ěji, po třicetileté válce). Zbytek m ěl platit postupn ě po 5 kopách vždy o každoro čním soud ě drženém v Kornicích – strýc ům, tetám, sourozenc ům d ěde čka (celkem 80 kop). Zbylých 200 kop šlo otcovým d ědic ům (tedy Lukáši, Dorot ě i samotnému Šimonovi). TOMÍ ČEK, Antonín: Dějiny jednotlivých statků na Litomyšlsku. Statek číslo 22 v Kornicích . In: Východo český venkov, 1913–1914, č. 26, s. 223. 286 Cena statk ů se ze zvyku často uvád ěla v kopách groš ů až do 18. století, kdy se však groši již dávno neplatilo. Pražské groše se p řestaly razit v roce 1548, ale z ůstaly v ob ěhu až do poloviny 17. století spolu s bílými groši, které se za čaly razit v roce 1573 v souvislosti s obnovou tolarové m ěny a vydávaly se až do bitvy na Bílé ho ře (1620): platil pom ěr 1 tolar = 30 bílých groš ů, 1 bílý groš = 7 bílých pen ěz = 14 malých pen ěz. Po porážce českého povstání byly groše staženy, používaly se jen jako po četní jednotka – v roce 1637 bylo stanoveno: 1 kopa česká = 140 krejcar ů (2 zlaté, 20 krejcar ů), 1 kopa míše ňská = 70 krejcar ů (1 zlatý, 10 krejcar ů). Zlaté p řes různé m ěnové reformy platily až do roku 1892, kdy je nahradily koruny v pom ěru 1 zlatý = 2 koruny.
71 NEJSTARŠÍ STATKY (st ředov ěké)
čp. 1 do roku 1805 čp. 18 1756 Jakub Sedlá ček (asi 1731–1809), za 800 kop, rychtá ř 1513 Ji ří Dolejník, rychtá ř 1806 Josef Sedlá ček 1548 Mat ěj Šrut 1811 Mikuláš Pe čenka (asi 1775–1848), 1570 Tomáš Knauer ů, za 700 kop, vzal si za 7200 zl., p řišel z čp. 31, rychtá ř vdovu 1843 odd ěleno čp. 33 1571 Mat ěj Šrut , syn Mat ěje, za 732 kop 1843 František Pe čenka , za 1200 zl. 1601 Mat ěj Šrut , za 800 kop 1868 Antonín Pe čenka (1845–1934), za Václav Šrut zvaný Jahoda 7000 zl. 1644 Mat ěj Šrut , za 800 kop syn František Pe čenka viz čp. 9 1673 Jan Šrut 1934 Antonie Pe čenková , vdova 1709 Jakub Šrut 1939 František Fajmon , z Polské Lutyn ě 1735 Jan Šrut 1954 Jan Vacek , z čp. 4 1737 Matouš Sedlá ček, jen za 374 kop – Miroslav Vašek statek ve špatném stavu – zadlužen
čp. 3 do roku 1805 čp. 16 1755–1816) 1817 Vojt ěch Gabriel (Kabrhel) (asi 1460 Uj čík 1792–1844) 1513 Víšek 1841 Josef Hynek , ze ť Kabrhela, ze 1548 Václav Hanzvele Sedliš ť Martin Hanzvele 1848 Jan Starý , ze ť Kabrhela, z Kozlova 1605 Jakub Hanzvele , vlastním jménem 1848 Jan Novák , z Lán ů, p řešel na čp. 12 Šrut, za 400 kop 1853 Josef Novák , bratr, z Lán ů, p řišel 1615 Ji řík Khyncl , za 450 kop z čp. 12 1653 Anna Khynclová , vdova 1855 Václav Macek , ze Sedliš ť 1664 Jakub Khyncl 1888 František Buben z Pohodlí 1667 Václav Hynek , za 450 kop 1893 Josef Strnad (?–1927), z Pekel 1679 Daniel Gabriel 1928 Václav Strnad (1889–1967) 1741 Jan Gabriel (asi 1716–1789), za 450 Adolf Schmidt kop, zem řel v čp. 15 1955 Bohuslav Limberský (1929–), ze 1776 František Gabriel (Kabrhel) (asi Sloupnice
72
čp. 8 do roku 1805 čp. 11 1685 Václav Ján ů, zvaný Štyndl 1721 Martin Kašpar, z Boh ňovic Máslník 1734 Lukáš Jílek, z Českých He řmanic, 1460 Mikuláš Dudík původn ě z Lažan Mat ěj Dudík 1775 František Jílek (asi 1723–1803), za 1513 Pavel Dudík 585 kop Jakub Dech 1798 Jan Jílek (asi 1758–1831), za 830 zl. 1541 Jíra Valenta , z Lán ů, za 345 kop 1831 Jakub Jílek (asi 1804–1875) 1581 Jan Jíra , syn, za 400 kop 1876 Jan Jílek (1839–1899), za 10 500 zl. 1603 Martin Jíra , za 550 kop 1910 František Jílek (1884–1958), 1615 Jan Štyndl starosta 1649 Vít Ján ů, syn, zvaný Štyndl, za 550 1939 František Jílek kop, zpustošeno 1972 František Jílek (1943–)
čp. 9 kop, dál asi viz čp. 27 do roku 1805 čp. 10 1772 Josef Dvo řák (asi 1745–1818), syn Jakuba 1403 Vav řivec Smola 1810 Jakub Dvo řák (asi 1785–1849) 1460 Martin Smola 1843 vyho řel statek 1513 Jan Smola 1842 Jan T ěhel (asi 1823–1874), z Osíka 1548 Vondra Smola 1875 Anna T ěhelová (1851–1877), dcera, Jakub Smola za 16 000 zl. 1574 Jakub Hejz ů, za 395 kop 1877 Josef Holásek , manžel Anny, ze Václav Cejp Sloupnice 1604 Jakub Czozyma , za 460 kop 1878 Josef Krutina (asi 1836–1907), z 1615 Pavel Greifendorfský Osíka, za 33 100 zl. 1647 Tomáš Janoušek , ze ť 1889 vyho řela stodola Greifendorfského 1902 František Pe čenka (1868–?), ze ť 1664 Ji ří Janoušek , za 600 kop Krutiny, starosta, z čp. 1 1706 Jan Janoušek 1927 František Süsser (?–1981), z Horní 1724 Jan T ěhel Dobrou če 1731 Jan Pachta František (1926–1990) a Emil 1738 Lukáš Dvo řák (p ředseda MNV) Süsserové (synové) 1745 Jakub Dvo řák Miroslav Süsser (1965–), syn Emila 1755 Mat ěj Hejný , vzal si vdovu, za 600
73
čp. 10 1729 Mikuláš Pe čenka , nevlastní bratr, do roku 1805 čp. 9 syn Martina 1767 Martin Pe čenka , (asi 1741–1804), Ji řík , rychtá ř za 784 kop a 15 groš ů 1518 Václav (Vach) , z Nedošína, za 210 1789 odd ěleno čp. 31 kop 1789 František Pe čenka (asi 1769–1827), 1548 Vach , rychtá ř za 393 kop 1615 Ji ří Vach 1837 Josef Pe čenka (asi 1811–1866) Adam Kašpar 1866 František Pe čenka (1843–1888) 1647 Jan Kašpar , ze ť Kašpara, vlastním 1895 Jan Cejp (1869–1945), ze ť Pe čenky, jménem Mark ů z Tisové, na vým ěnku v čp. 39 1664 Jan Kašpar , za 750 kop 1927 Josef Drobný (1904–1953), ze ť 1667 Jan Macek , vym ěnil statek s Cejpa, z Tisové Kašparem 1953 Václav Chaloupka (1927–1995), ze ť 1683 Pavel Macek Drobného, ze Sloupnice 1699 Martin Pe čenka , vzal si vdovu 1995 Václav Chaloupka (1954–) 1721 Jan Macek , syn Pavla
čp. 11 1800 Václav Toman (asi 1777–1844), za do roku 1805 čp. 8 1546 zl. 52 kr. 1839 Jan Toman (asi 1821–1851), za 1513 Jan Tomáš ů 1620 zl. 1548 Vondra 1853 Josef Kabrhel (asi 1819–1884), vzal Ji řík Diviš si vdovu, z čp. 31, dál viz. čp. 34 1615 Václav Diviš 1854 Josef Toman (1849–1879), syn Jana 1653 Anna Divišová , vdova, za 400 kop 1881 František Novák (1850–1924), z čp. 1673 Václav Diviš 12, vzal si vdovu, dál viz čp. 12 a 30 1696 Martin Diviš , prodal pro zadlužení 1880 Josef Toman (1875–1947), syn 1703 Tomáš Toman , za 420 kop Josefa 1736 Jakub Toman Josef Toman (1902–1969) 1768 Jakub Toman (asi 1749–1809), za Vladimír Toman (1936–) 420 kop
74
čp. 19 zl. do roku 1805 čp. 2 1843 Václav Vytla čil (asi 1811–1850), z Pazuchy, vzal si vdovu Van ěk 1851 Josef Jílek (asi 1806–1886), z čp. 8, 1518 Jíra Žižka , ze ť Va ňka vzal si vdovu po Jandíkovi a Vytla čilovi, Martin Žižka dál viz čp. 17 1541 Mikuláš , z Rybníka, za 240 kop 1852 Josef Jandík , syn Jana Jandíka, dál 1546 Jan Canibal ů, za 240 kop viz čp. 21 1615 Václav Knejbl 1868 Jan Jetmar 1653 Václav Lukášek 1870 Anna Jetmarová , manželka Jana, 1668 Tomáš S ůra , ze ť Lukáška, za 450 z Říkovic, za 3800 zl. kop 1872 Josef Ludví ček (asi 1830–1895), z 1702 Ji řík S ůra Horek 1729 Mat ěj Jandík , ze ť S ůry 1880 Josef Ludví ček 1759 Ji řík Jandík (asi 1732–1810), za 456 1925 František Ludví ček (1895–1944) kop Jan Ludví ček (1932–1984) 1790 Mat ěj Jandík (asi 1762–1830), za 1984 František Ludví ček , bratr Jana, 556 kop v Kornicích nežije 1833 Jan Jandík (asi 1805–1841), za 2556
čp. 20 1789 Veronika Dvo řáková (asi 1714– do roku 1805 čp. 1 1799), vdova, zem řela v čp. 14 1790 Karel Dvo řák Michal 1791 odd ěleno čp. 14 1517 Ji ří Kulhánek , za 100 kop Jan Dvo řák (asi 1761–1809) 1523 Vávra Kokvyl , z čp. 22, za 126 kop 1819 Jan Dvo řák , za 2733 zl. 1528 Jíra Slezák , za 130 kop 1847 Jan Dvo řák (asi 1822–1889), zem řel Jíra Jetmar na vým ěnku u dcery provdané Nechvílové 1546 Mikuláš Knauer , za 300 kop v čp. 15 1615 Jan Knauer 1864 Kate řina Dvo řáková (1824–1907), 1643 Adam Dvo řák manželka, koupila grunt v exekuci 1647 Václav Dvo řák , vym ěnil statek 1872 Jan Dvo řák (1849–?) s Dvo řákem, vlastním jménem Mlyná ř, ze 1926 Jan (1877–1942), Kate řina (1878– Sedliš ť, rychtá ř 1927), Josef (1886–196x) a Marie (1889– 1671 Jan Dvo řák , za 510 kop 196x) Dvo řákovi (sourozenci) 1689 Ji řík Dvo řák 1969 družstevní bytovka (6 byt ů – viz 1718 Josef Dvo řák konec seznamu ) 1746 Jakub Dvo řák , za 600 kop
75
čp. 21 1755 Václav Seidl (asi 1731–1785), za do roku 1805 čp. 28 500 kop 1785 Václav Seidl (asi 1755–1817) Št ěpán 1828 Václav Kubát (asi 1795–1860), ze ť 1514 Beneš (Holý) , za 72 kop Seidla 1534 Synek , za 140 kop 1858 Josef Jandík (asi 1836–1897), ze ť 1538 Diviš , za 220 kop Kubáta, za 7000 zl., z čp. 19 1548 Jan Martínk ů 1897 Václav Bis (1866–1903), z Dolního 1557 Petr Truka , za 320 kop Újezdu 1575 Jan Skluna , za 518 kop 1898 celé vyho řelo 1600 Vávra Skluna , za 468 kop 1903 Anna Bisová , vdova 1615 Václav Skluna 1928 Jan Bis (1897–1933) Mat ěj Zeman 1933 Marie Bisová (1898–1989, vdova po Václav Mlyná řů Janovi, z čp. 10, rozená Cejpová) a 1638 Havel Drábek , za 500 kop, rychtá ř Jaroslav Bis (1899–?, bratr Jana) 1659 Gabriel Drábek 1939 František Hertík (?–1984), vzal si 1685 Václav Drábek vdovu Marii 1708 Bartolom ěj Drábek , statek zadlužen 1986 Luboš Chaloupka (1957–), 1719 Václav Seidl (Sajdl) prasynovec, z čp. 10, také viz čp. 48
čp. 22 1636 Šimon Kvapil , za 380 kop do roku 1805 čp. 27 1686 Václav Kvapil 1726 František Kvapil , za 380 kop Švec 1782 Viktorín Kvapil (asi 1743–1795) Jan Bicek (Bucek) 1796 Josef Jandera (asi 1758–1835), vzal 1513 Ondra Kokvyl , za 75 kop si vdovu 1519 Vávra Kokvyl , p řešel na čp. 20 1808 Mikuláš Kvapil (asi 1784–1857), 1523 Jan Kašpar ů, ze Sedliš ť, za 80 kop syn Viktorína 1548 Jan Kartouš 1836 František Kvapil (asi 1819–1886), Martin Kartouz za 1200 zl. 1556 Víšek Ne řád ů, za 240 kop František Kvapil (1855–1948) 1588 Jíra Víchu , syn Vícha Ne řád ů, za Josef Kvapil (1901–1949), starosta 400 kop 1950 Josef Kvapil (1927–2004) 1615 Adam Kvapil , rychtá ř 2004 Josef Kvapil (1956–), viz také čp. 49
76
čp. 27 1774 Mat ěj Hejný (asi 1728–1789), asi do roku 1805 čp. 22 z čp. 9 1789 Jan Hejný (asi 1758–1820), rychtá ř Vávra Zabiják 1820 František Hejný (asi 1795–1840) 1513 Mach Lusk 1848 Anna Hejná (asi 1797–1855), vdova 1548 Mach Lusk 1847 Jakub Kavka , sedlák, ze ť Hejného, Jan Lusk z Benátek 1571 Jan Rožk ů (Rezka) , zvaný Lusk, za 1852 František Hejný , švagr, syn 400 kop Františka, za 3188 zl. 1586 Mikuláš Dvo řák , ze ť Rezka, zvaný 1866 Jan Strnad , za 18 167 zl., z čp. 23, Lusk, za 400 kop původn ě z Tisové , manžel vzdálené 1615 Tomáš T ěhel sest řenice Stanislav T ěhel , zvaný Pa ďour 1906 František Toman (1877–1946), 1659 Lukáš T ěhel , za 720 kop z čp. 11 1701 Jan T ěhel , za 720 kop František Toman (?–1964), 1727 Lukáš T ěhel předseda MNV 1734 Martin St řítežský Václav Hebek (1931–2011), ze ť 1751 Jan St řítežský (asi 1731–1800), za Tomana 720 kop 2011 Jaroslava Židková , dcera
Dalšími starými sedláky v Kornicích, u kterých ale není možné ur čit bydlišt ě, byli: 1403: Václav syn Vrabc ův, Michal Šimon ův (oba byli asi konšelé) 1403: Ond řej řečený Syrový (zem řel asi r. 1403), selský dv ůr po n ěm p řevzal jeho syn Havel švec , který r. 1404 vyplatil podíly sourozenc ům: Mikuláši, Mat ěji, Kate řin ě, a r. 1405 s jejich svolením prodal dv ůr dalšímu bratrovi Filipovi , který se v roce r. 1410 dostal do sporu o majetek s bratrem Mat ějem, kterému nakonec vyplatil další peníze. 1403(?): Vav řinec řečený Smola (jeho dcera se provdala do Říkovic za Mikuláše Kucha ře, ale dál spravovala své statky v Kornicích) – možná čp. 9 1403: Št ěpán řečený Vrabec (zem řel r. 1403, muž jeho dcery Anky, Martin Král z Janova, se vzdal d ědictví) 1460: Jan rychtá ř, Jíra konšel, Vav řinec konšel (sv ědci dohody Máslníka s Dudíkem, ti snad čp. 8) 1513: Kulhánek – rychtá ř (snad totožný s Ji řím Kulhánkem, čp. 20) 1518: Martin , Vávra rychtá ř (sv ědci smlouvy Ji říka s Vachem, čp. 10) 1525: Jan rychtá ř (syn Ji říka rychtá ře z čp. 10) 1531: Stan ěk Štefánk ů (koupil kus pole od Luska, čp. 27) 1575: Martin Tomáš, J ůva (sirotci po nich m ěli podíl na čp. 21)
77 MLADŠÍ STATKY (vzniklé odd ělením od starých statk ů)
čp. 14 1849 Theodor Paul v roce 1791 odd ěleno od čp. 20 1852 Josef Kašpar (?–1906), z Litomyšle, do roku 1805 čp. 30 za 6862 zl., 30 kr. 1897 celé vyho řelo 1791 Karel Dvo řák , za 414 kop, dál viz 1902 František Plch (1861–1936), z čp. čp. 15 25, p ůvodn ě z čp. 26 1813 Josef Dvo řák , za 1056 zl. 1926 Jan Vost řel , ze ť Plcha, z Lezníku 1840 František Paul , za 3390 zl., Jan Vost řel (1927–2003) z Litomyšle 2003 Vladimír Vost řel
čp. 31 1901 František Dvo řák (1876–1914), ze v roce 1789 odd ěleno od čp. 10 Strakova do roku 1805 čp. 29 1914 Žofie Dvo řáková , vdova 1919 František Vomo čil (1887–1972), z 1789 Josef Pe čenka , za 393 kop Dolního Újezdu, vzal si vdovu, dál viz čp. 1798 Mikuláš Pe čenka , p řešel na čp. 1 2 1811 František Kabrhel (asi 1788–1874), František Dvo řák , syn Františka z čp. 3, za 3000 zl. Dvo řáka 1867 František Kabrhel (asi 1831–1905) Ji ří Dvo řák (1945–1992) 1898 Václav Kabrhel (1837–1915), bratr , 1992 Ji ří Dvo řák (1970–) 1900 zcela vyho řelo – žhá řství
čp. 33 Anna Pe čenková , vdova v roce 1843 odd ěleno od čp. 1 1912 Václav Kaplan , vzal si vdovu, z Říček 1843 Mikuláš Pe čenka 1929 Jan Holomek (?–1961), ze ť 1870 Josef Pe čenka (1834–1915) Pe čenky, z Nové Vsi u Jarošova Josef Pe čenka (1872–1912) Slavomíra Holomková , dcera
78 STARÉ CHALUPY (z 16. století)
Doložení zahradníci (chalupníci), ale není jisté, kterou z chalup ( čp. 17, 24 nebo 30) vlastnili:
Matouš Vach ů 1570 Anna Hausvelka , za 34 kop
Jíra 1571 Jíra Knejbl , za 18 kop Václav Knejbl 1590 Jíra Zborský , za 60 kop
Jan Smola 1579 Jan Rezka , za 20 kop 1586 Václav Novák , za 25 kop
1651: Václav Horní ček, Petr Černej, Mat ěj Podávka . 1653: Václav Horní ček, Jan Novotný, Václav Knejbl . 1654: Václav Horní ček, Jan Novotný, Ji řík Krej čí. 1659: Václav Horní ček, Jan Novotný, Jan Krej čí.
čp. 17 1836 Josef Pospíšil (asi 1798–1876) do roku 1805 čp. 4 1855 Josef Jílek (asi 1806–1886), z čp. 19, původn ě z čp. 8 Jan Vostrovský 1869 Josef J ůva , ze ť Jílka, z Tržku 1672 Bartolom ěj Vaní ček , za 59 kop Josef J ůva (1871–1925) 1707 Mikuláš Vaní ček , za 50 kop 1925 Marie J ůvová , vdova 1724 Václav Pospíšil , za 50 kop Josef J ůva (1901–1984) 1757 František Pospíšil (asi 1734–1794), Václav J ůva (1934–2010) chalupník a tkadlec 2010 Václav J ůva 1796 František Pospíšil (asi 1769–1834)
čp. 24 1861 Hynek Toman (asi 1805–1868), za do roku 1805 čp. 25 800 zl., z Němčic 1870 Marie Tomanová (asi 1807–1876), 1675 Mat ěj Pavlát vdova Mikuláš Šrut František Plch (asi 1819–1873) , z 1730 Jan Šrut , za 24 kop čp. 26, p ůvodn ě z čp. 16 1773 Jan Pe čenka , za 70 kop 1876 Anna Plchová (1851–1937), dcera 1778 Karel Dvo řák 1882 Jan Kerhart (1862–1938), z 1779 Jakub Fikejz Litomyšle 1791 Mikuláš Kolá ř (asi 1760–1824) Václav Kerhart (1907–1983) 1834 Karel Kolá ř (asi 1792–1855) Vladimír Kerhart (1939–) 1859 Jan Kolá ř
79
čp. 30 1857 Jan Kvapil (asi 1828–1881), vzal si do roku 1805 čp. 19 vdovu, z čp. 22 Jan Kvapil (1874–1907) 1675 Daniel Gabriel 1907 Marie Kvapilová (1875–1926), Martin Zerzán vdova 1739 Jan Diviš , za 28 kop 1920 Josef Horák (?–1966), z Dolní 1785 Mat ěj Diviš (asi 1720–1800) Dobrou če, 2. byt, d říve viz čp. 36, dál viz 1800 Anna Divišová čp. 35 a 29, švec 1824 Josef Dvo řák (asi 1771–1833), asi 1924 František Novák (1850–1924), manžel Divišové vým ěnká ř, d říve viz. čp. 11 a 12 1835 Jan N ěmec 1926 Jan Kvapil (?–1981) syn Jana a 1845 Josef Hynek Marie 1845 Václav Mrkos 1954 Pavel Salaj 1854 Jan Famfulík (asi 1824–1855), Tomáš Hajro , z čp. 42 zem řel v čp. 32
PŮVODN Ě PANSKÉ CHALUPY (ze 17. století)
čp. 15 od 18. století hostinec do roku 1805 čp. 6 1899 Josef Machatý 1901 Viktorie Buchtelová František Hynek 1907 Josef Hendrych (1876–?), 1769 Jan Plch (asi 1733–1795), za 231 odst ěhoval se na Pazuchu, z čp. 13 kop, chalupník a šenký ř 1914 Alois Udržal 1794 Josef Plch , za 290 zl., chalupník a Pavlína Udržalová , manželka, šenký ř z Dolní Rovn ě 1813 Karel Dvo řák (asi 1754–1826), z čp. 1927 Antonín Trunec , z Litomyšle 14, za 800 zl., chalupník a 1928 Josef Hynek (?–1937), z Hrušové „spoluhospodský“ 1929 p řestav ěno 1827 František Dvo řák , chalupník a 1937 Marie Hynková , nevlastní dcera šenký ř 1941 Václav Hude ček (1895–1973), 1847 Josef Kvapil , za 1100 zl., z čp. 22, manžel, z čp. 34 šenký ř 1959 Marie Zacha řová, z Českých 1850 Jan Kopecký (asi 1819–1869), He řmanic, majitelka domu, prodava čka chalupník a šenký ř, z Benátek, dál viz čp. 7 Jednoty, ne hostinská 1851 Tobiáš Sokol , z čp. 28 1879 Josef Sokol (1852–1882) 1984 odsouhlasen prodej 1883 Josef Nechvíle , vzal si vdovu, ze 1987 zbouráno Zaháje dnes viz čp. 57 1898 Josef Wagner (Vágner)
80
čp. 16 Újezdu do roku 1805 čp. 5 1906 J. Košnar 1907 vyho řelo Jan Toman 1921 Jan Hendrych (1884–1958), z čp. 1773 Jan Jandík (asi 1743–1790), za 100 13, tesa ř kop, chalupník a nádeník Miloslav Hendrych (1922–1983), 1790 Jakub Pe čenka (asi 1766–1812) viz čp. 13 1803 Karel Plch (asi 1781–1844) Marie Nováková , sestra, 1845 Jan Plch (asi 1809–1879) odst ěhovala se do Prahy František Plch (1849–?) Milan Novák , v Kornicích nežije, z 1880 Helena Plchová , sestra Prahy 1880 Jan Jiskra (manžel) z Dolního
CHALUPY POSTAVENÉ NA OBCI (n ěkdy mezi lety 1700 až 1850)
Obyvatelé p ůvodn ě nájemních chalup vystav ěných na obci: 1757: Jan Hruška, Mikuláš Mikulecký , Mikuláš Zacha ř (asi čp. 2), Ji ří Hynek .
čp. 2 1840 Václav Jandík (asi 1802–1856), do roku 1805 čp. 17 z čp. 19 1928 Jan Do čkal (?–1944), ze Sloupnice 1757 Mikuláš Zacha ř 1954 František Vomo čil (1887–1972), z Jakub Zacha ř (1729–1788) krej čí a čp. 31 chalupník 1965 Karel Vacek , z čp. 43, p ůvodn ě z čp. 1789 Jakub Zacha ř (asi 1772–?), krej čí a 4 chalupník Jaromír Vacek (1947–201x) 1828 Jan Pe čenka (asi 1749–1828) 2012 Zden ěk Jav ůrek (1984–), z čp. 11, 1831 Jan Pe čenka dříve čp. 51
čp. 4 Nechvíleho, z Němčic, dál viz čp. 29 do roku 1805 čp. 15 1880 Bohdan Vacek (1858–?), cestá ř, syn Bernarda z čp. 36, p ůvodn ě z Čermné 1789 Jan Nechvíle (asi 1738–1798) 1920 Theodor Vacek , bratr Bohdana, syn 1848 Václav Nechvíle (asi 1794–1852) Bernarda z čp. 36, p ůvodn ě z Čermné 1855 Jan Šplíchal (asi 1828–1869) 1908 Václav Vacek (1883–1931), d ělník, chalupník, ze Se če, vzal si vdovu po hajný, syn Theodora Nechvílovi 1940 Václav Vacek 1870 Václav Vondra (asi 1835–1907), ze ť Lud ěk Abraham
81
čp. 5 1875 Václav Hárych (1845–1908), zedník do roku 1805 čp. 14 1890 vyho řelo 1908 Marie Hárychová, vdova 1789 Jan Št ěpán (asi 1727–1805) 1908 vyho řelo 1800 Ji ří Št ěpán (asi 1771–1829) 1909 Josef Koní ček (1871–1947), z Osíka , 1832 Jan Št ěpán (asi 1800–1836), syn Josef Koní ček (1898–1957), ková ř viz čp. 32 1957 Božena Koní čková , vdova 1848 Jan Hárych (asi 1816–1885) , švagr 1987 Jaroslav Hárovník Jana, ze ť Ji řího, chalupník a voják, z Ji ří Kavan Nedošína
čp. 6 do roku 1805 čp. 13 ze Sloupnice 1862 Václav Mikulecký (asi 1824–1899) 1787 Josef Dvo řák (asi 1747–1800) 1899 František Mikulecký (1869–?) chalupník a tkadlec 1910 J. Koní ček 1809 Václav Dvo řák 1830 Jan Dvo řák 1910 vyho řelo 1848 Václav Mikulecký (asi 1798–1868), dnes zbouráno, parcela prázdná
čp. 7 do roku 1805 čp. 12 z Nedošína 1879 Jan Kopecký , z Benátek, vzal si 1786 Václav Moták (asi 1754–1811), vdovu Jelínkovou chalupník, nádeník, tesa ř 1896 Václav Hnát (asi 1837–1904), Josef Moták (asi 1790–1828) z Nových Sídel chalupník a mistr ková řský Žofie Hnátová , vdova 1848 Mikuláš Pe čenka , dál asi viz čp. 29 1911 Josef Petr , z Litomyšle, od roku 1855 Václav Mikulecký 1934 v čp. 40 1860 Jan Kopecký (asi 1819–1869), z čp. 15, p ůvodn ě z Benátek dnes zbouráno, parcela prázdná 1873 František Jelínek , ze ť Kopeckého,
82
čp. 12 vým ěnek ke statku čp. 11, postaveno mezi ze ť Nováka, chalupník, z Dolní Dobrou če lety 1791 a 1898 1900 František Novák (1850–1924), do roku 1805 čp. 31 švagr Pa ďoura a Vav řína, syn Jana Nováka, d říve viz čp. 11, dál viz čp. 30 1798 Karel Toman (asi 1768–1850), 1916 Jan Heisler (1864–?), asi ze ť chalupník, bývalý voják Nováka, z Horního T řeš ňovce, 1938 odešel 1848 Václav Toman do Sudet Josef Novák , ze ť Tomana, z Lán ů, Anna Heislerová , manželka, 1939 odešel na čp. 3 odešla do Sudet za mužem 1850 Jan Novák , z Lán ů, bratr, p řišel z čp. Josef Toman (1875–1947), z čp. 11, 3 na vým ěnku 1874 Jan Pa ďour , ze ť Nováka, z Hrušové 1954 Anna Tomanová , vdova 1884 František Vav řín , švagr Pa ďoura, 1957 Josef Toman (1930–), vnuk, z čp. 11
čp. 13 do roku 1805 čp. 7 Jandíka, z Lán ů, chalupník a zedník 1919 Václav Hendrych (1886–?), 1937 Václav Dvo řák (asi 1708–1788), odešel do Sedliš ť chalupník a nádeník 1938 Jan Hendrych , synovec, z čp. 16 1788 František Dvo řák , tkadlec, 1954 Miloslav Hendrych (1922–1983), chalupník a nádeník bratr 1823 Václav Jandík (asi 1788–1868) Milan Novák , synovec, v Kornicích 1849 Václav Jandík (1819–1901) nežije, z Prahy 1876 Josef Hendrych (1846–1936) ze ť
čp. 23 do roku 1805 čp. 26 1858 Jan Strnad (1834–1917), ze ť původn ě stálo t ěsn ě za čp. 24, n ěkdy v 2. Krá čmera, z Tisové, dál viz čp. 27 polovin ě 19. století posunuto výš 1912 Jan Strnad (1834–1917), znovu – vrátil se na vým ěnek, z čp. 27 1789 Josef Toman František Toman (1877–1946), Karel Hejný (asi 1778–1841), z čp. 27, na vým ěnku chalupník, z čp. 27 1953 František Petr 1848 Marie Hejná (asi 1790–1871) vdova 1954 František Mareš , ze Sedliš ť po Karlu Hejném Jaroslava Žídková (rozená 1848 František Krá čmer (asi 1814– Hebková, z čp. 27) a Jaroslav Žídek 1901), ze ť Hejného, z Horní Sloupnice
83
čp. 25 do roku 1805 čp. 24 1878) Josef Dvo řák (asi 1832–1896), Václav Drábek (asi 1724–1788), z čp. 6 chalupník a nádeník 1886 František Plch (1861–1936), ze ť 1789 Jakub Drábek (asi 1753–1825) Dvo řáka, z čp. 26, dál viz čp. 14 1819 Jakub Faltis (Faltys) (asi 1778– 1892 Jan Bis (1862–?), z Pohodlí 1844), ze ť Drábka 1929 František Bis (1901–1984) 1841 Josef Faltys (asi 1812–1849) František Bis (1933–2000), předseda 1854 František Winter (Vintr) , z čp. 18 MNV, také čp. 28 1856 Josef Sokol (asi 1824–1864), z čp. 2000 Marek Bis (1976–), dál viz čp. 28 28 Jan Melša Vincenc Podhajský (asi 1845–
čp. 26 do roku 1805 čp. 23 v Litomyšli, ze Se če 1900 Antonín Plch (1859–1936), švagr, 1789 Jan Vondrouš (asi 1738–1806), syn Františka Plcha chalupník 1954 Jan Strnad (?–1959), z čp. 18 1815 František Sedlá ček (asi 1770–1842) 1960 Milan Strnad 1848 František Plch (asi 1819–1873), Ladislav Vacek (1922–2000), z čp. 4 z čp. 16, dál viz čp. 24 2000 Jana Vacková , dcera 1874 Josef Famfulík , ze ť Plcha, čeledín
čp. 28 do roku 1805 čp. 21 1884 Mat ěj Pe čenka , d ělník a chalupník, ze Sloupnice 1789 Jan Pe čenka (asi 1731–1795) 1909 Jan Huška (1883–1949), ze ť Josef Sokol (asi 1781–1834) Pe čenky, ze Sedliš ť 1844 Tobiáš Sokol , dál viz čp. 15 1954 Kristina Hušková (1889–?), vdova 1852 Josef Faltys František Bis (1933–2000), vnuk 1866 Mat ěj Richter , z Rychnova na Jana a Kristiny, z čp. 25, p ředseda MNV Morav ě 2000 Marek Bis (1976–) 1882 Josef Macek
84 čp. 29 do roku 1805 čp. 20 1902 Josef Pauliš , chalupník František Hynek (asi 1843–1903), 1789 Jakub Macek (asi 1723–1803) topi č, z Nových Sídel chalupník a tkadlec 1901 Václav Vondra (asi 1835–1907), 1815 Josef Macek (asi 1763–1829) vým ěník z čp. 4 1825 Josef Macek 1911 Jan Vondra (1872–1930) 1848 Mikuláš Št ěpán (asi 1790–1865) 1930 Emilie Vondrová , vdova, 1931 se Mikuláš Pe čenka (asi 1806–1872), odst ěhovala do Litomyšle asi z čp. 7 1940 Josef Horák (?–1966), z Dolní 1872 Václav Jiroušek (1847–?), z čp. 18 Dobrou če, d říve čp. 36, 30 a 35, švec 1884 Vincenc Moravec , nájemník, František Horák (1924–2008) z Verne řovic, bratr viz čp. 36 2008 František Horák (1956–), také viz 1896 Karel Svatoš , mlyná řský pomocník čp. 56
čp. 32 postaveno n ěkdy po roce 1805 z čp. 5 1862 František Jiroušek (1835–1913) 1832 František Zacha ř (1797–1832), obyvatel a obuvník, syn Františka Jirouška chalupník, z čp. 2 z čp. 18 a 32 1848 Filip Faltys František Jiroušek (1862–1945) 1855 František Jiroušek (asi 1811–1855), 1945 Jaroslav Jiroušek z čp. 18 1951 František Moravec (?–1993), z čp. 1857 Jan Zindulka zvaný Winter, z čp. 25 36, p ředseda MNV (otec Václava) Pavel Moravec (1945–), dál viz čp. 1864 Josef Zacha ř, z Vl čkova 38 1864 František Št ěpán , chalupník a tesa ř, Ji ří Borovec , také čp. 58
PŮVODN Ě OBECNÍ DOMY
čp. 18 – obecní pastouška do roku 1805 čp. 3 1826 Josef Čihák , obecní sluha na sou časném míst ě doložena nejpozd ěji Jan Vintr (Winter) (asi 1765–1840) v roce 1789 obecní sluha, syn viz čp. 25 po skon čení spole čné pastvy oby čejná 1841 František Jiroušek (asi 1811–1855), chalupa obecní pastý ř a sluha, ze Zho ře a Sloupnice, dál viz čp. 32 1788 Martin Štusák , pastý ř 1855 Mikuláš Kopecký (asi 1827–1897) 1794 Mat ěj Roubínek , obecní sluha chalupník, z čp. 3, p ůvodn ě čp. 10 1800 Václav Nedošínský , pastý ř stád (podruh) dobytka 1911 František Kopecký (1853–1917) Václav Vopršal (asi 1759–1813), 1919 Anna Kopecká (vdova) obecní sluha 1929 Alois Kopecký (1898–1973) a 1818 Martin Žebra , obyvatel do časn ě Jan Strnad (švagr) 1826 pastouška nov ě vystav ěna Ladislav Vacek (1950–), z čp. 26
85
čp. 36 – obecní pazderna po úpadku lná řství obecní d ům pro chudé 1921 Filomena Moravcová , vdova po Františku, synovi Čeňka, padlém ve válce, Bernard Vacek , z Čermné, synové syn viz čp. 32, nájemkyn ě viz čp. 4 1937 Theodor Dvo řák , z Lán ů, nájemce, 1900 Jan Novotný , nájemce ze ť Moravcové, 1945 se vyst ěhoval do 1902 Josef Pavliš , nájemce pohrani čí 1908 Čen ěk Moravec , nájemce, 1952 p řevzato Okresním komunálním z Verm ěř ovic, bratr viz čp. 29, vnuk viz podnikem čp. 32 1954 Jaroslav Novotný (1928–2003), 1919 Josef Horák (?–1966), nájemce, z odkoupil, předseda MNV, dál viz čp. 43 Dolní Dobrou če, dále viz čp. 30, 35 a 29, švec dnes zbouráno, viz. čp. 58
čp. 7 v Kon činách (Sloupnice) – obecní d ům pro chudé 1934 Alois Trpák a Marie Kvapilová Josef Vacek (1925–1995), z čp. 4, s rodinami dál viz čp. 34
NOV ĚJŠÍ CHALUPY (postavené mezi lety 1850 a 1950)
čp. 34 Josef Kabrhel (asi 1819–1884) hospodský v čp. 15 rolník, z čp. 31 a 11 Josef Vacek (1925–1995), z Kon čin, 1883 Václav Hude ček (1853–1940), ze ť původn ě z čp. 4 Kabrhela, ze Sloupnice, starosta Miroslav Vacek , vnuk, z Litomyšle 1928 Václav Hude ček (1895–1973), také
čp. 35 1855 Josef Kolá ř, obyvatel 1919 Kate řina Št ědronská 1885 Václav Št ěpán , obyvatel 1928 Josef Horák (?–1966), z Dolní 1887 Josef Komínek , obyvatel, obuvník, Dobrou če, d říve čp. 36 a 30, dál viz čp. 29, z Nedošína švec 1888 Jan Komínek Jan Št ědronský 1887 Josef Jiroušek (1844–?), krej čí, 1937 Alois Novák (?–1965), ze Sloupnice obyvatel Marie Št ědronská 1880 Josef Dvo řák , chalupník, z čp. 20 Josef Novák , také viz čp. 20 – 1911 František Vodehnal bytovka
86 čp. 37 1911 Jan (1873–1943), Václav (1878– Újezdu 1955) a Marie J ůvovi , sourozenci, z čp. 1980 Josef Bureš 17 Miroslav Kubík 1954 Jan Kadlec , nájemce, z Dolního Jaroslava Kubíková, vdova
čp. 38 1915 František Kubík (1879–?), z 1945 František Kubík (1903–?), obuvník Plchovic, dál viz čp. 41 Pavel Moravec (1945–)
čp. 39 bývalý výminek u čp. 10, postaveno 1928 z čp. 10 Ji ří Drobný (1932–2003), vnuk 1928 Jan Cejp (1869–1945), na vejminku 2003 Dana Hán ělová , dcera
čp. 40 1934 Josef Petr , z čp. 7, p ůvodn ě 1939 Josef Mareš , z čp. 41 z Litomyšle Antonín Továrek Františka Dostálová , dcera Petra
čp. 41 1938 Josef Mareš , z Cotkytle, dál viz čp. 1987 Richard Hora , ze ť Kubíka 40 Pavlína Horová , dcera 1939 František Kubík (1879–?), z čp. 38 Miloš Vomo čil, manžel 1939 Josef Kubík (?–1968)
čp. 42 1954 Old řich Kubík , z čp. 38 Kubíka 1957 Pavla Kubíková , manželka, 2008 Tomáš Hajro , dál viz čp. 30 z Javorníka 2008 Karel Backa , švagr, ze ť Hajra Jaroslav Hajro (1945–2008), ze ť
čp. 43 1954 Karel Vacek , z čp. 4, dál viz čp. 2 předseda MNV, z čp. 36 Jaroslav Novotný (1928–2003), 2003 Jaroslav Novotný (1950–)
87 NOVÉ DOMY (postavené po roce 1950)
čp. 44 Václav Hovorka (1938–2001) 2001 Václav Hovorka (1966–)
čp. 47 postaveno v zahrad ě čp. 3 Vladimír Kubový , ze ť Bohuslava Limberského z čp. 3
čp. 48 postaveno na míst ě stodoly u čp. 21 1986 Luboš Chaloupka (1957–), z čp. 10
čp. 49 Josef Kvapil (1956–), také viz čp. 22
čp. 50 Zden ěk Potanec (1956–), z čp. 20 (bytovka)
čp. 51 bývalý výminek u čp. 11 Zden ěk Jav ůrek (1961–), odešel do Litomyšle, syn viz čp. 2 František Vojá ček , z Prahy
čp. 52 bývalý výminek u čp. 9 František Süsser , v Kornicích nežije, z Prahy, p ůvodn ě z čp. 9
čp. 53 byt v areálu bývalého JZD Ji ří Drobný , v Kornicích nežije, z Litomyšle, p ůvodn ě z čp. 39
čp. 56 František Horák (1956–), také viz. čp. 29
čp. 57 postaveno na míst ě čp. 15 2002 Josef Karlík (1968–), z Kon čin, ze ť Václava J ůvy z čp. 17
88 čp. 58 postaveno na míst ě čp. 36 Ji ří Borovec , také viz čp. 32
čp. 60 postaveno v zahrad ě čp. 34 Zden ěk Vacek (1968–), z Litomyšle, vnuk Josefa Vacka z čp. 34
čp. 61 2007 Lubomír Mace ček (1972–), z Ostravy
čp. 62 Jan Vost řel , z čp. 14
čp. 63 2012 Tomáš Hynek , z Litomyšle
čp 20. – bytovka postavena v roce 1969 na míst ě zbo řeného statku byt 1: byt 4: Josef Novák (1940–), také čp. 35 Zden ěk Chadima (1952–)
byt 2: byt 5: Hana Urbanová , vdova Holbiková , vdova Ji ří Jiruše
byt 3: byt 6: Miroslav Lustyk (1953–), odst ěhoval se Zden ěk Potanec (1956–), dál viz čp.50 na Lány Petr Bedná ř (1965–) Miloš Ške řík (1965–)
89 Prameny a literatura
I. Pam ětníci (abecedn ě)
Václav Chaloupka (nar. 1954), čp. 10. Libuše Chaloupková, roz. Drobná (1928–1999), čp. 10. František Jílek, čp. 8. František Jílek st., čp. 8. Vladimír Kerhart, čp. 24. Josef Kvapil, čp. 49. Jaroslava Moty čková, roz. Vacková, nyní Litomyšl, p ůvodn ě čp. 34. Vladimír Toman, čp. 11.
II. Prameny (V závorkách jsou uvedeny zkratky používané v poznámkách.) a) Nepublikované
Spisovna Osadního výboru Kornice (SOVK)
Zápisy ze zasedání ob čanského výboru Kornice, 1981–1989. Zápis z výb ěru stanovišt ě pro m ěstskou skládku, 9. 6. 1977.
Kronika obce Kornice, (1167) 1938–1976 (auto ři František Jílek – podle starších poznámek Antonína Tomí čka, Ladislav Pulkrábek, František Moravec), uložena u kornického kroniká ře.
Spisovna Sboru dobrovolných hasi čů Kornice (SSDH)
Kniha pam ětní a zápisník o požárech, (1883) 1905–1939 (auto ři 1905–1908 František Mikulecký, 1909–1914 František Kvapil, 1918–1930 Václav Hude ček, 1931–1939 Josef Toman). Kronika Plamen, mladí požárníci Kornice , 1982–1984. Matrika člen ů, (1883) 1910–1922 (1929). Hlavní ú četní knížka sboru dobrovolných hasi čů v Kornicích, (1883) 1902–1947. Kniha pokladni ční, 1941–1983. Pokladní kniha, 1984–(2012).
Majetek autora
Seznam člen ů, ustavující sch ůze sboru dobrovolných hasi čů , 1883. Žádost zemskému výboru o ud ělení p řísp ěvku na činnost sboru dobrovolných hasi čů , 1888.
Kopie pam ětního spisu z věže kornické kapli čky, autor František Jílek, červen 1920. Přepis zprávy z věže kaple v Kon činách, 1997(?).
90 Regionální muzeum v Litomyšli (RML)
Akvizi ční katalog III.
Šimkova sbírka Šimek, Quido: Litomyšl za doby sv ětové války 1914 –1920 , inv. č. 19S-D-2.
Sbírka fotografií Fotoalbum sestavené Marií Št ědronskou, inv. č. 22P-X8.
Archiv RML Fond Augustova tiskárna, kart. 8. Fond Hasi či, kart. 1. Fond Dmych, Josef, sign. 202-9, 202-11. Fond Kulturní akce v Litomyšli, kart. 3.
Státní oblastní archiv v Zámrsku (SOA Zámrsk)
Fond Velkostatek Litomyšl (VSL) Inv. č. 1187 až 1216 Obecní ú čty (Kornice), 1815–1845. Inv. č. 3147, 3154 Roboty a povinnosti poddaných (Kornice), 1789. Inv. č. 3218, 3261 Urbariální kontrakt pro ves (Kornice), 1789. Inv. č. 12 699 Dlužní kniha sirot čí pokladny, 1846–1850.
Sbírka matrik Východo českého kraje, Farní ú řad římskokatolické církve Litomyšl (Matriky) Matrika narozených Kornice 1837–1890, inv. č 5348, sign. 5406. Matrika zem řelých venkovských obcí farnosti Litomyšl 1784–1795, inv. č. 5374, sign. 1327, s. 311–318. Matrika zem řelých venkovských obcí farnosti Litomyšl 1796–1827, inv. č. 5381, sign. 1329, s. 143–157. Matrika zem řelých venkovských obcí farnosti Litomyšl 1828–1863, inv. č. 5382, sign. 1330, s. 1–68, 177–192. Matrika zem řelých venkovských obcí farnosti Litomyšl 1864–1907, inv. č. 5383, sign. 7491, s. 111–138. Matrika zem řelých venkovských obcí farnosti Litomyšl 1908–1929, inv. č. 5384, sign. 7620, passim.
Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli (SOkA SY)
Archiv obce Kornice (AOK) Inv. č. 1 Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, 1899–1923, kn. 1. Inv. č. 2 Matrika obyvatel, 1909–1944, kn. 2. Inv. č. 14 Úmrtní list Josefa Pe čenky, 1798, kart. 1. Inv. č. 16 Obecní volby – volební seznamy, kandidátní listy, výsledky, 1907–1931, kart. 1. Inv. č. 17 Volby do okresního a zemského zastupitelstva – voli čské seznamy, kandidátní listiny, resp. volební lístky, výsledky, 1928,1935, kart. 1. Inv. č. 18 Volby do poslanecké sn ěmovny a senátu – voli čské seznamy, kandidátní listiny resp. volební lístky, výsledky, 1925–1935, kart 1. Inv. č. 19 Certifikát o složení p řísahy obecního policejního strážníka, 1928, kart. 1.
91 Inv. č. 21 Seznam obecních nemovitostí, 1886, kart. 1. Inv. č. 24 Pronájem obecních pozemk ů, 1927–1939, kart. 1. Inv. č. 27 Postup p ři hlášení potulných cikán ů (ob ěžník Okresního ú řadu v Litomyšli), 1933, kart. 2. Inv. č. 28 Stavba silnice (=nouzová stavba) Kornice – Němčice, 1931–1933, kart. 2. Inv. č. 29 Z řízení telefonní sít ě na území litomyšlského okresu, 1923, kart. 2. Inv. č. 30 Zásobování zem ědělskými produkty, 1920–1923, kart. 2. Inv. č. 32 Stavba soukromého vodovodu, 1938, kart. 2. Inv. č. 33 Stavby soukromník ů, 1875–1942, kart. 2. Inv. č. 34 Zásobování nemajetných chlebem, 1920–1922, kart. 2. Inv. č. 35 Zam ěnění nadace fará ře Hejného pro chudé a práce neschopné p říslušníky obce za šestiprocentní státní p ůjčku československou, 1922, kart. 2. Inv. č. 36 Pomoc poho řelým v Dolním Újezd ě, 1928, kart. 2. Inv. č. 37 Zm ěna školní obce, 1911–1914, kart. 3. Inv. č. 38 Jednání o p řestavb ě školy ve Velkých Sedlištích, 1912–1914, kart. 3. Inv. č. 42 Kn ěžská nadace Josefa Jandíka zejm. pro kapli v Kon činách, 1897–1910, kart. 3. Inv. č. 43 Stanovení výše p řísp ěvku obce na služebné ředitele k ůru a opravy církevních objekt ů v Litomyšli, 1905–1924, kart. 3. Inv. č. 44 Plány protiletecké ochrany obce, 1944, kart. 3. Inv. č. 46 Pozemková reforma, 1920–1924, kart. 3. Inv. č. 47 Poslední v ůle Josefa Jandíka, 1897, kart. 3. Inv. č. 48 Trestní listy, 1905–1944, kart. 3. Inv. č. 49 Zavlažování pozemk ů, 1885–1928, kart. 3. Inv. č. 50 Soupis hospodá řského zví řectva, 1919–1930, kart. 3. Inv. č. 51 Využívání um ělých hnojiv, 1920–1921, kart. 3. Inv. č. 52 Soupis ploch kultur a osevu, 1921–1944, kart. 3. Inv. č. 53 Soupis koní a voz ů s ko ňským potahem, 1923–1940, kart. 3. Inv. č. 54 Protokoly škod zp ůsobených zem ědělc ům živelní pohromou, 1940, kart. 3. Inv. č. 55 Pronájem honitby, 1866–1874, kart. 3. Inv. č. 67 Ú čty chudinské pokladny, 1866–1918, kn. 24.
Děkanský ú řad církve římskokatolické , Litomyšl 1601–1947, inventá ř Jind řich R ŮŽI ČKA, 1961.
Mezifondový soubor kronik (MSK) Litomyšl – d ěkanská kronika, 1665–1830, sign. KR490. Litomyšl – m ěstská kronika, 1973–1980, sign. KR457. Litomyšl – m ěstská kronika, 1981–1985, sign. KR496. Litomyšl – m ěstská kronika, 1985–1989, sign. KR497. Po ř. č. 312 Sedlišt ě – obecní kronika, 10. stol. – 1935, sign. KR212. Po ř. č. 313 Sedlišt ě – školní kronika, 1830–1906, sign. KR61. Po ř. č. 314 Sedlišt ě – školní kronika, 1906–1934, sign. KR256. Po ř. č. 315 Sedlišt ě – školní kronika, 1934–1976, sign. KR39. Po ř. č. 316 Sedlišt ě – sbor dobrovolných hasi čů , sign. KR101.
MNV Kornice (1920) 1945–1976 (MNV K) Inv. č. 1 Zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, místní národní rady, pléna a rady MNV 1923–1953, kn. 1. Inv. č. 2 Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1951–1956, kn. 2. Inv. č. 3 Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1957–1959, kn. 3.
92 Inv. č. 4 Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1959–1964, kn. 4. Inv. č. 5 Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1964–1965, kn. 5. Inv. č. 6 Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1965–1966, kn. 6. Inv. č. 7 Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1967–1968, kn. 7. Inv. č. 8 Zápisy o sch ůzích rady a pléna, 1970–1971, kn. 8. Inv. č. 11 Zápisy o sch ůzích zem ědělské komise, 1966, kn. 11. Inv. č. 12 Matrika p říslušník ů obce, 1920–1948, kn. 12. Inv. č. 13 Volby do parlamentu a národních výbor ů, 1954–1964, kart. 1. Inv. č. 17 Zásah MAV NF do složení MNV, 1953, kart. 1. Inv. č. 19 Zrušení kornické hospodá řsko-čtená řské besedy, 1945–1946, kart. 1. Inv. č. 20 Trestní spisy, 1946–1947, kart. 1. Inv. č. 21 Policejní p řihlášky, 1941–1953, kart. 1. Inv. č. 22 Evidence n ěmeckých obyvatel, 1945–1946, kart. 1. Inv. č. 23 Seznam osob žijících ve smíšeném manželství, kart. 1. Inv. č. 29 Rušení živností, 1953, kart. 2. Inv. č. 31 Hospodá řské strojní družstvo pro obec Kornice, 1945, kart. 2. Inv. č. 33 Evidence a stíhání „vesnických bohá čů “, 1952–1957, kart. 2. Inv. č. 39 Nucené pachty, 1950–1965, kart. 2.
ONV Litomyšl 1945 –1960 (ONV L) Inv. č. 533 Pr ůzkumy v obcích, kart. 140/2. Inv. č. 536 Zvláštní komise p ři ONV v Litomyšli 1949, kart. 141/1. Inv. č. 537 Seznamy d ůvěrník ů, kart. 141/2. Inv. č. 977 Živnosti hostinské, kart. 285.
Okresní soud Litomyšl 1850–1949 (OSL), p řestupky, 1914–1919, kart. 1426, 1452–1456.
Okresní ú řad Litomyšl 1850–1948 (OÚL) Evidence spolk ů, kn. 373. Italští zajatci [správn ě uprchlíci] 1916–1917, kn. 348. Seznam míst a soupis obyvatelstva 1921, kart. 187. Spolková a shromaž ďovací agenda, kart. 234/15, 22, 35, 235/3, 5, 11, 27. Vojenství, kart. 204, 212. Presidiální spisy: Inv. č. 354 Oslavy M. Jana Husa, 1877, kart. 6/31 Inv. č. 1370 Konfiskace „Pokroku“ vydaného v Clarksonu, 1906, kart. 18/57. Odd. S čítání lidu, kart. 10.
Okresní výbor Národní Fronty Litomyšl ,1848–1957 (OV NF L) Inv. č. 68 Korespondence s MAV NF Kornice, kart. 13. Místní ak ční výbor Národní fronty Kornice [sou část fondu OV NF Litomyšl] (MAV NF K): Inv č. 1 Zápisy ze zasedání sociáln ě demokratické strany a MV NF Kornice, kart. 37.
Okresní zastupitelstvo v Litomyšli , 1865–1925 (OZL), vojenské záležitosti, kart. 141.
Vikariátní ú řad církve římskokatolické , Litomyšl 1677–1949 Inv. č. 252 Plán na postavení kaple Panny Marie v Kon činách u Kornic, 1885, kart. 15. Inv. č. 253 Plán p řístavby v ěže na kapli v Kon činách, 1903, kart. 15.
93 Česká statistická správa Svitavy , Obce okresu Svitavy v číslech v roce 1988, kart. 200/4. Sčítací operáty z obcí okresu Svitavy 1980, Litomyšl–Kornice, fasc. 136.
b) Publikované
Codex diplomaticus et episcopalis regni Bohemiae, I. svazek , ed. Gustav Friedrich, Praha 1904–1907.
Internet
67. sch ůze ústavodárného Národního shromážd ění republiky Československé, svolané na pátek dne 11. července 1947. http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/067schuz/s067010.htm
c) Periodika
Juventus gymnasii regii Litomissliensis e moribus et progressu in litteris censa exeunte anno scholastico MDCCCXXIII . Litomyšl 1823. Kornický komár . Silvestrovský časopis 1945. Obzor litomyšlský , ro č. 6, 1910. Úřední list c. k. okresního hejtmanství a c. k. okresní školní rady v Litomyšli , 1914–1918. Veleslavné Bratrstvo Nejsv ětější Rodi čky Boží Panny Marie pod tytulem Na Nebe Vzetí p ři Koleji Duchovních Otc ův Pobožných Škol jmenovaných v měst ě Litomyšli na Ho ře Olivetské shromážd ěné a sjednocené. Litomyšl 1759, pam ětní tisk uložený nap ř. v SOkA SY, fond Gymnázium Litomyšl, kn. 94, Annales Congregationis S. Cruci Litomisslii ad Scholas Pias erecta [sic!] A. 1722.
III. Literatura
Almanach k 700. výro čí založení obce Sloupnice , 1292–1992. Ústí nad Orlicí 1992. BENIŠ, Bernard: Furiant . In: Od Trstenické stezky, ro č. 6, 1926–1927, č. 10, s. 155–156. BENIŠ, Bernard: Památník hospodá řského spole čenstva pro soudní okres litomyšlský v Litomyšli 1648 –1918 . Praha-Litomyšl 1922–1927. BENIŠ, Bernard: Staré domácí lékárni čky . In: Od Trstenické stezky, ro č. 7, 1927–1928, č. 3, s. 35–38. BENIŠ, Bernard: Z dějin venkovského školství na Litomyšlsku . In: Od Trstenické stezky, ro č. 18, 1938–1939, č. 3–4, s. 37–42. BENIŠ, Bernard: Život a selské hospoda ření na Litomyšlsku za stara , P říloha časopisu Od Trstenické stezky, ro č. XV, Litomyšl 1935. ČERMÁK, Ed.: Dějepisné a topografické p říčinky k seznání okresu Litomyšlského . Litomyšl 1877, rukopis uložený v RML. DVO ŘÁK, Em.: Mikuláši (Z vypravování strej čka Mlejnkova a babi čky N ěmcové). In: Od Trstenické stezky, ro č. 5, s. 50–53. EFMERTOVÁ, Marcela C.: České zem ě v letech 1848 –1918 . Praha 1998. FRAJDL, Ji ří: Povstání v kv ětnu 1945 kolem trstenické stezky . In: Zprávy z muzeí od trstenické stezky, č.9, Litomyšl, 1970, s. 3–14. HODURA, Quido: O východo českém petáctví . In: 700 let Litomyšle, Vlastiv ědný sborník Pardubický kraj, Pardubice 1959, s. 56–57.
94 HOFFMANN, František: Litomyšl v husitském revolu čním hnutí . In: Sborník p řísp ěvk ů k dějinám Litomyšle a okolí. K 700. výro čí povýšení Litomyšle na m ěsto v roce 1959. Pardubice 1959, s. 33–105. Hospodá řský spolek na okrese litomyšlském 1862 až 1887 . Litomyšl 1887. HROMÁDKA, M. – MORAVCOVÁ, Jarmila: Úvod inventá ře k fondu Velkostatek Litomyšl (1513 –1949) , Státní archiv Zámrsk, 1960. CHALOUPKA, Petr: Litomyšl v letech 1914 –1918. Prom ěny života m ěsta ve vále čné dob ě. Diplomová práce FF UP Olomouc, Kornice 2003. Uložena mj. v SOkA SY, sbírka rukopis ů, R651. CHARVÁT, Petr: Slovanské osídlení Vraclavska do poloviny 13. století . Kandidátská disertace, Praha 1978. Uložena v SOkA SY, sbírka rukopis ů, R196. JELÍNEK, František: Historie m ěsta Litomyšle , 2.díl, 3.díl, Litomyšl 1845. KARLÍK, Josef: Myslivost v Morašicích i jinde v minulosti . In: Zpravodaj vlastiv ědného kroužku v Litomyšli, ro čník 4., č. 3, s. 5–6. KŘIVKA, Josef: Litomyšlský velkostatek za Pernštejn ů. Praha 1959. LAŠEK, František: Oživené litomyšlské pam ěti . Litomyšl 1940. LAŠEK, František: Ze staré slávy Litomyšle . Litomyšl 1933. LN ĚNI ČKOVÁ, Jitka: České zem ě v dob ě p ředb řeznové 1792 –1848 . Praha 1999. LOPOUROVÁ, M.: Tažní ptáci . In: Od Trstenické stezky, ro č. 1, 1921–1922, č. 5, s. 89–91. MATUŠÍKOVÁ, Lenka – PAZDEROVÁ, Alena: S oupis poddaných podle víry z roku 1651, Chrudimsko 2. Praha 2001. METYŠOVÁ, Božena: Hody na Litomyšlsku . In: Od Trstenické stezky, ro č. 17, 1937–1938, č. 4–5, s. 76 METYŠOVÁ, Božena: Svatby na Litomyšlsku koncem minulého století . In: Od Trstenické stezky, ro č. 16, 1936–1937, č. 7, s. 107–109. MIKŠÍ ČEK, Josef: Z dob selských bou ří. Obrazy z historie našeho kraje . Choce ň 1939. NEJEDLÝ, Zden ěk: Litomyšl. Tisíc let života českého m ěsta . Litomyšl 1934. NEJEDLÝ, Zden ěk: Litomyšlsko, 1. díl , Litomyšl 1903. NEPRAŠ, Jaromír: Litomyšlsko v odboji . Svitavy 1987. NOVOTNÝ: Voda pro naše m ěsto . In: Lilie, 1992, č. 2, s. 3. Obec Kornice je celá v JZD . In: Vesnické noviny Litomyšlska, 1957, č. 33, s. 1. PETRÁ Ň, Zden ěk – RADOM ĚRSKÝ, Pavel: Encyklopedie české numismatiky. Praha 1996. PLECHÁ ČEK, Ivo: Litomyšlská národní garda v roce 1848 . In: Sborník p řísp ěvk ů k dějinám Litomyšle a okolí. K 700. výro čí povýšení Litomyšle na m ěsto v roce 1959. Pardubice 1959, s. 149–173. PRAŽÁK, Ji ří: Diplomatické poznámky k litomyšlské listin ě krále Vladislava I . Pardubice 1959. Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850 –1970 . Praha 1978. ROMPORTL, Jan – ROZMAN, J.: Hospody ňské školství v Litomyšli . In: Almanach. 110 let zem ědělského a odborného školství v Litomyšli. Litomyšl 1996, s. 25–27. RŮŽI ČKA, Jind řich: Litomyšl . Praha 1988. RŮŽI ČKA, Jind řich: Nárys hospodá řského a spole čenského vývoje litomyšlského okresu . In: 700 let Litomyšle, Vlastiv ědný sborník Pardubický kraj, Pardubice 1959, s. 7–17. RŮŽI ČKA, Jindřich: Zápisní kniha Dolní Sloupnice ze 17. století . In: Vesnické noviny okresu Litomyšl, 1957, č. 19, s. 2. SCHALLER, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Eilfter Teil. Prag und Wien 1789. SKUTIL, Josef: Z nejdávn ější minulosti Litomyšlska a Poličska . In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1947–1948, č. 1, s. 14–16, č. 3, s. 38–48, č. 4, s. 58–62, č. 5, s. 75–80. SOMMER, Johann Gottfried: Das Königreich Bühmen. 5. Bund. Chrudimer Kreis. Prag 1837.
95 SOLAR, Karel: Přátelé se hledají slovem i obrazem. Ob čané obce Kornice doufají ve shledání se svými dávnými hosty . In: Sv ět socialismu, 1971, č. 17, s. 12. STRNAD, Jan: Zprávy z domova . Lidový „výklad“ názvosloví n ěkterých osad. In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1948–1949, č. 9–10, s. 156. SVÁTEK, V.: Náš kraj a vojsko . In: Od Trstenické stezky, ro č. 14, 1934–1935, č. 4–5, s. 74– 76, č. 6, s. 91–94. SVOBODA, Ji ří: O školách v 18. století . In: Vesnické noviny okresu Litomyšl, 1957, č. 12– 13, s. 4, č. 15, s. 2. SVOBODA, Ji ří: Přípravy nevolnického povstání na Litomyšlsku v r. 1775 . In: 700 let Litomyšle, Vlastiv ědný sborník Pardubický kraj, Pardubice 1959, s. 27–28. ŠIMEK, Josef: Litomyšl r. 1866 . In: Od Trstenické stezky, ro č. 1, 1921–1922, č. 9. s. 131– 134. ŠT ĚPÁNEK, Josef: Dějiny c. k. vyššího gymnázia v Litomyšli . Litomyšl 1894. ŠT ĚTKA, Václav: Třicetiletá válka na Litomyšlsku. Sonda do d ějin panství a život ů jeho obyvatel . In: Pomezí Čech, Moravy a Slezska, sv. 7, Litomyšl 2006, s. 40–60. ŠVEC, Vít: Kde stávaly staré Domašice? In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1939–1940, č. 1, s. 6–7. TÁBOREK, Josef: Koutnice na Litomyšlsku . In: Od Trstenické stezky, ro č. 12, 1932–1933, č. 8, s. 130–137. TOMÍ ČEK, Antonín: Co bylo zpušt ěno válkou t řicetiletou na Litomyšlsku . In: Časopis spole čnosti p řátel starožitností českých, ro č. 19, 1911, s. 124–125. TOMÍ ČEK, Antonín: Čelem vzad . In: Památník sboru dobrovolných hasi čů v Litomyšli, 1872–1912. Litomyšl 1912, s. 26–28. TOMÍ ČEK, Antonín: Dějiny jednotlivých statk ů na Litomyšlsku. Statek číslo 22 v Kornicích . In: Východo český venkov, 1913–1914, č. 26, s. 223–223. TOMÍ ČEK, Antonín: Desátek ke kostelu sv. K říže v Litomyšli 1659 . In: Kulturní a historické pam ěti Litomyšlska. P říloha k Obzoru Litomyšlskému, s. 8. TOMÍ ČEK, Antonín: Dřev ěné podružské a vým ěni čné chaloupky bývaly také jinam přenášeny . In: Od Trstenické stezky, ro č. 9., 1929–1930, č. 10, s. 153. TOMÍ ČEK, Antonín: Jak se bydlelo na vesnicích? In: Vzd ělávací p říloha k věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu litomyšlského, 1900, č. 1, s. 1 TOMÍ ČEK, Antonín: Jak se vyvíjelo selské stavení na Litomyšlsku? In: Od Trstenické stezky, ro č. 14, 1934–1935, č. 7, s. 97–98. TOMÍ ČEK, Antonín: Kolonisace Litomyšlska v 17. století . In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1922/1923, č.10, s. 152–153. TOMÍ ČEK, Antonín: Lid a vojsko na Litomyšlsku . In: Od Trstenické stezky, ro č. 13, 1933– 1934, č. 7, s. 99–103. TOMÍ ČEK, Antonín: Lidový kroj na Litomyšlsku . In: Vzd ělávací p říloha k věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu litomyšlského, 1900, č. 1, s. 8, č. 2, s. 11–13, č. 3, s. 17–18. TOMÍ ČEK, Antonín: Morašické jezero . In: Od Trstenické stezky, ro č. 6, s. 113–114. TOMÍ ČEK, Antonín: Nás sedláky každý šidí. Historie selského pozdvižení na Litomyšlsku roku 1680 . Litomyšl 1927. TOMÍ ČEK, Antonín: Něco o d ědickém právu na Litomyšlsku . In: Vzd ělávací p říloha k věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu litomyšlského, 1900, č. 3, s. 18– 19. TOMÍ ČEK, Antonín: Něco o lázních na našem venkov ě na Litomyšlsku . In: Od Trstenické stezky, ro č. 1, 1921–1922, č. 5, s. 71–72.
96 TOMÍ ČEK, Antonín: Nový p řísp ěvek k prostonárodnímu hnutí za vlády císa ře Karla VI. na Litomyšlsku a v okolí . In: Vzd ělávací p říloha k Věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu Litomyšlského, 1899, č. 5, s. 38–40. TOMÍ ČEK, Antonín: O p ůsobnosti rychtá ře a práva selské obce na Litomyšlsku . In: Vzd ělávací p říloha k věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu litomyšlského, 1900, č. 3, s. 20–24. TOMÍ ČEK, Antonín: Panské dvory na Litomyšlsku . In: Od Trstenické stezky, Litomyšl 1922/1923, č. 3, s. 45–47, č. 4., s. 61–63. TOMÍ ČEK, Antonín: Podoba a ošacení n ěkterých litomyšlských emigrant ů z let 1717–1735 . In: Od Trstenické stezky, ro č. 11, 1931–1932, č. 1, s. 13–14, č. 2, s. 18–20. TOMÍ ČEK, Antonín: Povinnosti vesnic na Litomyšlsku roku 1557 . In: Vzd ělávací p říloha k věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu litomyšlského, 1900, č. 5, s. 34– 35. [porovnat údaje z urbá řů ] TOMÍ ČEK, Antonín: Prusové v Litomyšli 1758 . In: Vzd ělávací p říloha k věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu litomyšlského, 1900, č. 2, s. 16. TOMÍ ČEK, Antonín: Prušáci na Litomyšlsku r.1758 . In: Od Trstenické stezky, ro č. 13, s. 113–114. TOMÍ ČEK, Antonín: Selské purkrechtní právo majetkové, rodinné a d ědické na Litomyšlsku od 14. do 16. století. Chrudim 1929. TOMÍ ČEK, Antonín: Selský život v 16. století na Litomyšlsku . In: Vzd ělávací p říloha k Věstníku samosprávnému a národohospodá řskému okresu Litomyšlského, 1899, č. 3, s. 17– 18. TOMÍ ČEK, Antonín: Spot řeba piva na Litomyšlsku r. 1790 . In: Litomyšl. V ěstník klubu přátel a rodák ů Litomyšle v Praze. Praha 1938, č. 1. , s. 2–4. TOMÍ ČEK, Antonín: Stav dobytka na Litomyšlsku . In: Stráž východu (Obzor litomyšlský), ro č. 9, 1913, č. 29, s. 208–209. TOMÍ ČEK, Antonín: Vyvazení pozemk ů, zejména na Litomyšlsku . In: Od Trstenické stezky, ro č. 13, 1933–1934, č. 3, s. 36–38, č. 4, s. 60–62. TOMÍ ČEK, Antonín: Ze sousedského života koncem 19. století. Jak p řijímali za souseda . In: Od Trstenické stezky, ro č. 4, 1924–1925, č. 1, s. 6–7. TOMÍ ČEK, Antonín: Ze života selského na Litomyšlsku. Kulturní obrázky z 18. století. In: Kv ěty, ro č. 26, 1904, sv. 1, s. 135–144. Um ělecké památky Čech. (K–O). Praha 1978. VÍCH, David: Neolitické osídlení Litomyšlska a Vysokomýtska . In: Pomezí Čech a Moravy, sv.5, Litomyšl 2002, s. 7–78. VÍCH, David: Prav ěké osídlení na horním toku řeky Lou čné . Diplomová práce uložená mj. v Regionálním muzeu v Litomyšli. Výbor spolku Lukáš Pakosta: Dějiny pomníku . In: Upomínka na slavnost odhalení pomníku selským trpitel ům z roku 1680. Dolní Újezd 19. 7. 1914. Litomyšl 1914, s. 22–24. Výro ční zpráva zimní hospodá řské školy se stálým letním hospody ň. kursem v Litomyšli . Litomyšl 1911. ZELINKA, Karel: Zaniklá sídlišt ě na Litomyšlsku v předhusitské dob ě. In: Zprávy z muzeí od trstenické stezky, č. 10, Litomyšl, 1970, s. 3–21. ŽĎÁRSKÝ, Josef: Kroj litomyšlský . In: V ěstník musea v Litomyšli, II. ro čník, č. 2., Litomyšl 1932, s. 7–12. Život strany. V ětší pé či MNV. In: Vesnické noviny Litomyšlska, 1953, č. 13, s. 2.
Internet KON ČELOVÁ, Markéta: Struktura osídlení lidu s lineární keramikou ve východních Čechách .
97 www.arup.cas.cz/cz/publikace/files/rozhledy_ke_stazeni/AR_4_2005_obsah+abstr.pdf SVOBODA, Ji ří: Corno . http://druid.euweb.cz/texty/svoboda_korno.html www.obecsedliste.cz www.totalita.cz/sektor/zem_jzd.php
Záv ěre čná poznámka
Psaní d ějin obce je v podstat ě nekone čná práce. Nejenže je možné dopl ňovat nové, aktuální události, ale lze také stále up řes ňovat nebo p římo opravovat události z minulosti. Tato práce není ani zdaleka úplná a je v ní řada mezer, které by se daly doplnit, ale nestalo se tak z časových d ůvod ů nebo prost ě z lenosti (nap ř. oprava ne zcela p řesných opis ů urbá řů v literatu ře a v obecní kronice by vyžadovala d ůkladné studium v archivu v Zámrsku, d ějinám jednotlivých dom ů by prosp ělo navázání spolupráce se všemi obyvateli Kornic a pokra čování v časov ě náro čném studiu matrik atd.). P řesto je na t ěchto d ějinách pr ůběžn ě pracováno (n ěkdy intenzivn ěji a n ěkdy dlouhou dobu v ůbec). Po Kornicích již obíhá n ěkolik starších verzí, ve kterých chybí n ěkteré informace nebo v nich jsou vyložené chyby, které se poda řilo odhalit pozd ěji (i díky upozorn ěním čtená řů ). Pro p řehlednost bylo p řikro čeno k číslování verzí – vyšší číslo znamená v ětší d ůvěryhodnost. Další upozorn ění na nedostatky jsou vítána.
Číslo této verze: 2.3 Datum poslední úpravy: 9. 7. 2013
98 Obrazové p řílohy
Sekeromlat a mlat z neolitu až eneolitu nalezené na katastru Kornic. RML, sbírka archeologie, inv. č. 1-524 a 1-528.
99
Mapa Litomyšlska ve 12. století. Nejedlý, Zden ěk: Litomyšlsko, 1. díl, Litomyšl 1903.
100
Litomyšlsko ve 14. století. Nejedlý, Zden ěk: Litomyšlsko, 1. díl, Litomyšl 1903.
101
Část mapy Čech, 1720, autor Johann Christoph Müller.
Část mapy Litomyšlského panství, 1836 , autor Wenzel Nowak. RML, sbírka kartografie, inv. č. 23B-17.
102 Kornice v roce 1839 na map ě stabilního katastru.
103
Podmalba na skle s motivem sv. Trojice. Obraz z bývalé kornické kaple, z roku 1829(?). RML, sbírka výtvarné um ění, inv. č. 20D-45.
Vý řez z obrázku mikulášského pr ůvodu ve Sloupnici (maloval pam ětník J. Šplíchal) – v Kornicích chodily podobné. RML, sbírka výtvarné um ění, inv. č. K1803.
104
Obrázek p ředposlední verze mužského litomyšlského kroje nošené v první t řetin ě 19. století. Autor: Benišek.
Razítko obecního ú řadu v Kornicích do roku 1918.
105 Kornická náves p řed první sv ětovou válkou. ARML, fond Národopis, kart. 328, foto č.1.
Obrázek kaple na návsi od malí ře Františka Moty čky z roku 1914. RML, sbírka výtvarné um ění.
106 Pohlednice s p ůvodní kaplí v Kon činách.
Fotografie z Kon čin (1905). RML, sbírka fotografií, inv. č. 22N-A-187.
107 Pohlednice z Kon čin s kaplí po p řestavb ě a s hostincem (po čátek 20. století).
Hostinec ( čp. 15) na vý řezu z plakátu z roku 1914. ARML, fond Josef Dmych, sign. 202-9, p ř. č. 45-1989-51.
108 Školní budova v Sedlištích. SOkA SY, Mezifondový soubor kronik, inv. č. 315 Sedlišt ě – školní kronika, 1934-1976, sign. KR39, s. 5.
Sobotní trh v Litomyšli, 1909 (foto Karel Veselík st.). ARML, fond Ikonografie Litomyšle, kart. 1.
109 Jarmark a dobyt čí trh v Litomyšli na obrázcích Quidona Šimka. RML, Šimkova sbírka, inv. č. 19S-E-1/80 a 136.
110
Pohlednice z Kornic (krátce po první sv ětové válce).
Typická kornická (krajová) stodola (Dvo řákovi, čp. 20, 30. léta 20. století). RML, sbírka fotografií, inv. č. 22P-X8-2.
111 Žn ě (Jílkovi, čp.8, 30. léta 20. století). RML, sbírka fotografií, 22P-X8-29a
Jeden ze zaniklých rybní čků (Süsserovi, čp. 9, 30. léta 20. století). RML, sbírka fotografií, inv. č. 22P-X8-16
112
Selské dcery v krojích (Ludví čkovy, čp. 19, kolem 1930). RML, sbírka fotografií, 22P-X8-10.
Chalupnická rodina (Horákovi, čp. 35, 20. léta. 20. století). RML, sbírka fotografií, 22P-X8-21.
113
Pomník ob ětem první sv ětové války (dnešní stav).
Náves asi kolem roku 1940 (Drobný, čp. 10).
114
Hon v Kon činách spolu s hosty z Němčic, kolem roku 1938.
Kornická kaple sv. Václava.
115 Hasi čské cvi čení asi v roce 1932.
Korni čtí hasi či v roce 1933.
116
Horní rybník, budoucí požární nádrž v roce 1942.
Požární nádrž (dnešní stav).
117
Sov ětští osvoboditelé v roce 1945. RML, sbírka fotografií, inv. č. 22P-X8- 37.
Děkovná pou ť za konec války v Kon činách (1945). RML, sbírka fotografií, inv. č. 22P-D-34.
118
Letecký snímek Kornic z roku 1954.
119 Jeden z prvních kombajn ů místního JZD (60. léta 20. století). RML, sbírka fotografií, inv. č. 22P-X8-39.
St ředisko JZD (p řed rokem 1974). RML, sbírka fotografií, 22P-X8-48.
120
Práce v JZD v 60. letech 20. století – mlácení obilí a se čení louky v Ku řincích.
121
Bytovka z roku 1969. RML, sbírka fotografií, inv. č. 22P-X8-64.
Školáci na cest ě ze Sedliš ť, vpravo bývalá pazderna (60. léta 20 století). ARML, fond Národopis, kart. 4, foto č. 20.
122
Hasi čská slavnost u p říležitosti stého výro čí sboru (1983).
123
Hasi čská slavnost u p říležitosti stého výro čí sboru (1983).
124 Pálení čarod ějnic v roce 2011 s delegací z polských Kornic.
Nový znak Kornic .
125 Pravd ěpodobný vývoj Kornic (hrubé schéma založené na map ě z 20. století – poloha jednotlivých stavení se mohla posouvat a ve starším období je vše spekulativní – viz text).
126
127