Dějiny obce Kornice Petr Chaloupka Kornice 2013 Verze 2.3 Obsah Úvod ……………………………………………………………..………………….……. str. 3 Prehistorie ………………………………………………………………………….……. str. 3 Duchovní páni ………………………………………………………………….……….. str. 4 Kostkové z Postupic …………………………………………………………..……..….. str. 8 Pernštejnové ........…………………………..……….……………………………...…. str. 11 Trautmannsdorfové ………….…………………..…….…………………...…………. str. 15 Valdštejnové ………………………………………..…….……………….…………… str. 19 Po čátek moderní doby ……………………………..……..…………………………… str. 29 Československo a protektorát . ……………………..……..…………………………... str. 45 Socialismus ………………………………………………………………….…….……. str. 53 Doba nedávná …...………………………………………….…..…………..……….…. str. 63 Rychtá ři, starostové, p ředsedové ………………….…....………..……………….…….. str. 65 Významní rodáci …………………………………………………..……………………. str. 67 Soupis památek ……………………………………………………..……….……….… str. 67 Historie jednotlivých dom ů …………………………………………………………… str. 68 Stavební vývoj obce ……………………………………………………………………... str. 68 Vývoj po čtu obyvatel a dom ů ………………………………………..…………………. str. 69 Přehled dom ů …………………………………………………………………………… str. 70 Seznam majitel ů dom ů ……………………………………..………………..……..…… str. 71 Prameny a literatura ……………………………………………………..……………… str. 90 Záv ěre čná poznámka ……………………………………………………………………. str. 98 Obrazové p řílohy …………………………………………………………..……….….... str. 99 2 Úvod Kornice jsou na první, druhý i jakýkoli další pohled jen oby čejnou malou českou vesnicí. Výrazn ě se od ostatních neliší, snad jen návsí stín ěnou dvacítkou stoletých lip. Její chalupy se rozložily p řibližn ě t ři kilometry severn ě od Litomyšle na p ůlno ční stran ě kopce Hlav ňova (383 m n. m.), který je sou částí pahorkatiny odd ělující údolí řek Lou čné a Tiché Orlice. V Kornicích pramení malý potok, který odtud te če do sousedních Sedliš ť a u Tržku se vlévá do Lou čné. Ves leží na silnici z Litomyšle do Kon čin, Sloupnice a dál do Ústí nad Orlicí. Kornický katastr hrani čí na severu se Sloupnicí, na východ ě s Němčicemi, na jihu s Lány (Litomyšlí) a Nedošínem a na západ ě se Sedlišt ěmi. V sou časné dob ě tu žije asi 150 obyvatel. Prehistorie Na území dnešních Kornic žili lidé tisíce let p řed založením sou časné vesnice. Sv ědčí o tom pom ěrn ě hojné archeologické nálezy. Oblast Litomyšlska nepat řila v prav ěku k nejhust ěji osídleným oblastem, ale leží na p řirozené spojnici Čech a Moravy a podél této strategické cesty se usazovali lidé nejr ůzn ějších kultur. Nejstarší nálezy z blízkého okolí Kornic pocházejí z mladého paleolitu (tj. poslední fáze starší doby kamenné – z doby „lovc ů mamut ů“: asi 40 000 – 8000 p ř. n. l.) a to ze hřbetu mezi Lou čnou a kornickým potokem u sousedního Nedošína. První poz ůstatky lidské činnosti p římo na území Kornic pocházejí z mezolitu (st řední doby kamenné: asi 8000 – 6000 p ř. n. l.). Je to období po konci poslední doby ledové, kdy pevninský ledovec ustoupil dál na sever a s ním odešla i velká zví řata. Tehdejší klima bylo podobné dnešnímu, krajinu pokrývaly husté lesy a lidé se živili lovem zv ěř e a sb ěrem lesních plod ů. Velkou zm ěnu znamenal p říchod zem ědělc ů z jihovýchodu Evropy v neolitu (mladší dob ě kamenné: asi 6000 – 4000 p ř. n. l.) V Kornicích se nacházela sídlišt ě už prvních neolitických kultur: kultury s lineární keramikou (5700 – 5000 p ř. n. l.), s vypíchanou keramikou (5000 – 4500 p ř. n. l.) i lengyelské kultury (4500 – 3900 p ř. n. l.). Z nález ů blíže neur čitelnou aktivitu tu vyvíjeli lidé i v eneolitu (pozdní dob ě kamenné asi 3900 – 2000 p ř. n. l.). Další výraznou prom ěnu života umožnil objev kov ů. Z doby bronzové (asi 2000 – 750 př. n. l.) je v Kornicích už op ět doloženo p římo sídlišt ě, a to lužické kultury (1250 – 1000 p ř. n. l.). Z doby železné (750 p ř. n. l. – 400 n. l.) pocházejí nálezy na h řbetu mezi Lou čnou a kornickým potokem na katastru Nedošína – konkrétn ě z doby laténské (400 p ř. n. l. – 0), kdy tu žili první jménem známí obyvatelé naší zem ě – Keltové. O jejich p řítomnosti možná sv ědčí i jedna z teorií o p ůvodu názvu Kornic (viz dále). Sídlišt ě na katastru Kornic pravd ěpodobn ě vybudovali také Germáni v dob ě římské (1 – 400 n. l.). Po odchodu v ětšiny z nich na jih a jihozápad dorazili do budoucích českých zemí Slované. 1 1 VÍCH, David: Prav ěké osídlení na horním toku řeky Lou čné . Diplomová práce uložená mj. v Regionálním muzeu v Litomyšli (dále jen RML), část I., s. 15–17, 19, 44, 47, část II., s. 109–120; VÍCH, David: Neolitické osídlení Litomyšlska a Vysokomýtska . In: Pomezí Čech a Moravy, sv. 5, Litomyšl 2002, s. 7–78; KON ČELOVÁ, Markéta: Struktura osídlení lidu s lineární keramikou ve východních Čechách. www.arup.cas.cz/cz/publikace/files/rozhledy_ke_stazeni/AR_4_2005_obsah+abstr.pdf 3 Duchovní páni První Slované za čali na naše území pronikat n ěkdy po roce 500. P řestože nenásiln ě asimilovali zbytky germánského obyvatelstva, z ůstávalo osídlení budoucích českých zemí pom ěrn ě řídké. Oblast Litomyšlska tvo řila hrani ční provincii s Moravou; lidé se tu na konci doby hradištní (cca 500–1250) soust ředili p ředevším v blízkosti řeky Lou čné. Ta byla tehdy zvaná Trstenice a podél ní snad vedla obchodní stezka na sousední Moravu. Celou jižní oblast hrutovské provincie, jak se zdejší oblast nazývala, pokrýval hustý pohrani ční hvozd. První písemná zmínka o Litomyšli pochází až z po čátku 12. století, kdy kroniká ř Kosmas zmi ňuje Litomyšl jako pohrani ční hrad Slavníkovc ů v roce 981. Podrobn ější informace se dochovaly až z pozd ější doby, spojené již s výraznou církevní aktivitou. Kolem roku 1100 tu vznikl pravd ěpodobn ě menší benediktinský d ům. Zásadní význam m ěl ale až p říchod řádu premonstrát ů za podpory olomouckého biskupa Jind řicha Zdíka, ke kterému došlo asi ve čty řicátých letech 12. století. Premonstráti se s chutí pustili do kolonizace neosídlených oblastí, nejintenzivn ěji ve 13. století, kdy na Litomyšlsko p řivedli kv ůli nedostatku místních obyvatel i mnoho N ěmc ů. Samotná Litomyšl byla tenkrát p řevážn ě n ěmecká, Češi tam získali převahu díky p řist ěhovalectví z okolních obcí až v dob ě p řed husitskými válkami. Klášter, zbohatlý zásluhou své usilovné snahy o rozvoj, posloužil budoucímu císa ři Karlu IV. v roce 1344 jako základ k založení biskupství, které však již po osmi desetiletích zaniklo ve v řav ě husitských válek. Na venkov ě žila ve st ředov ěku naprostá v ětšina obyvatel. Jejich život se v pr ůběhu věků p řetvá řel jen velmi pomalu, i ty nev ětší prom ěny obvykle probíhaly nepozorovateln ě v čase vym ěř eném jedné generaci. Efektivitu zem ědělství ve 12. století zvýšil p řechod z úhorového hospoda ření (st řídání obd ělávaných ploch a úhoru) na trojpolní systém (st řídání ja řin, ozim ů a úhor ů) – ten se potom udržel prakticky až do 19. století. Výnosnost zem ědělství přesto z ůstávala velmi nízká. Každé zrno se po čítalo, proto se obilí žnulo srpy, aby se zabránilo zbyte čným ztrátám. Kosy se užívaly jen k senose či. Ani výnosy z chovu dobytka nebývaly závratné, nebyl totiž ješt ě vyšlecht ěn do dnešní podoby a dosahoval nižší hmotnosti. Proto každý neúrodný rok znamenal vážné nebezpe čí v podob ě vypuknutí hladomoru, navíc se mezi špatn ě živenými lidmi snadno a rychle ší řily nejr ůzn ější epidemie. Životní úrove ň se přesto zvyšovala – nap ř. p ůvodní zemnice se zdmi z proutí omazaného hlínou byly nahrazovány roubenými staveními. 2 K velkým ale jen postupným zm ěnám docházelo ve vrcholném st ředov ěku v právní oblasti, v kulturní a každodenní realit ě. Ve 13. století k nám spolu s Němci dorazilo tzv. zákupní právo ( emfyteuse ), čímž skon čilo tradi ční spole čné hospoda ření obce, její p ůda přešla do d ědi čné držby jednotlivc ů. Od 9. století se pomalu ší řilo také křes ťanství , postupn ě b ěhem staletí pronikalo i do té nejvzdálen ější osady. P řesto řada pov ěr pohanského p ůvodu z ůstala sou částí b ěžného života vesnice. Oby čejní fará ři nebývali p říliš vzd ělaní, proto ani nemohli ú činn ě bojovat třeba proti uctívání domácích b ůžk ů – hospodá říčků. Zachováno z ůstalo mnoho tradi čních rituál ů, které byly postupn ě upravovány k obrazu více vyhovujícímu novému náboženství. Nap ř. popel z oh ňů ho řících o slavnostech plodnosti na filipojakubskou noc m ěl podle pohan ů zvyšovat úrodnost polí, p ůvodní smysl byl ale pozm ěněn na zapalování hranic jako ochrany proti čarod ějnicím slétajícím se na sabat… Zm ěny se prosazovaly jen pomalu. Prostí lidé stále vnímali čas p ředevším podle přírody, tedy cyklicky. Lineární k řes ťanské pojetí času, který n ěkam sm ěř uje, má po čátek i 2 TOMÍ ČEK, Antonín: Jak se vyvíjelo selské stavení na Litomyšlsku? In: Od Trstenické stezky, ro č. 14, 1934– 1935, č. 7, s. 97. 4 konec a každý okamžik je jedine čný, se prosazovalo jen pomalu. Oby čejní lidé m ěli strach ze všeho nového a neznámého. O vzdálen ější sv ět se nezajímali. Cizí a nepochopitelný jim byl i život vyšších vrstev nebo gotická kultura. Hodnotou pro n ě bylo vše staré, tradicí prov ěř ené. Jen to bylo zárukou stability, po které toužili. Komunita bývala uzav řená, soudržnost byla základní podmínkou pro p řežití, proto každý, kdo vybo čoval, byl spole čností trestán nebo alespo ň zesm ěšňován. Obecné rysy se nejspíš p říliš nelišily ani od zdejší reality. Jednou z nejstarších osad na Litomyšlsku byly Domašice . První zmínky o této vsi pocházejí z listiny hlásíce se do roku 1167. 3 Podle ní král Vratislav I. daroval klášteru veškerou p ůdu až k potoku Sloupnice s výjimkou práv ě Domašic. 4 Litomyšlský opat Deokar podle stejné listiny koupil od opatovického kláštera pole zvané „Na korniceh“ ležící u Domašic. 5 P ůvod Domašic je nejasný. Více zpráv se o nich totiž nedochovalo. Podle jejího jména by se dalo usuzovat, že se jednalo o rodovou osadu Domašic ů,6 ale v názvu m ůže být obsažen i odkaz na jednotlivce – zakladatele.