Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav jazykovědy a baltistiky

Obecná jazykověda

Pavlína Lukešová

Proměny futharku v souvislosti s vývojem

runové švédštiny

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. RNDr. Václav Blaţek, CSc.

2015

Prohlášení

Tímto prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a pouţila v ní pouze uvedenou literaturu.

V Brně dne 30.6.2015 ………………………………………..

Poděkování

Chtěla bych poděkovat prof. RNDr. Václavu Blaţkovi, CSc. za odborné vedení bakalářské práce a cenné rady, které mi pomohly tuto práci zkompletovat. Také bych zde chtěla poděkovat Mgr. Alarce Kempe za podporu při studiu staroseverštiny.

ABSTRAKT

Tato bakalářská práce je zaměřena na zpracování hláskových změn při vývoji runové švédštiny ve vztahu k písmu jednotlivých vývojových fází jazyka. Hlavním záměrem práce je tedy vyselektovat dané změny z dostupného jazykového materiálu a pokusit se je doloţit v konkrétních textech vybraných runových nápisů. Kromě přehledu vývoje jazyka a runového písma práce zahrnuje i vysvětlení procesů potřebných pro získání jazykového materiálu z runových nápisů.

Klíčová slova: futhark, runy, švédština, staroseverština, jazykové změny

SUMMARY

This bachelor thesis focuses on processing of sound changes accompanying the development of runic Swedish in relation to writing system of various developmental stages of the language. The main aim of this paper is to select such changes from available language material and to demonstrate them in chosen texts of runic inscriptions. This thesis also includes an explanation of the processes necessary for obtaining the language material from the runic inscriptions.

Key words: futhark, runes, swedish, old norse, language changes

1. ÚVOD ...... 5 2. POPIS PRAMENŮ...... 7 1.1. Transliterace a normalizace runových nápisů...... 7 1.2. Datace runových kamenů...... 8 3. ANALÝZA ...... 11 3.1 Runová písma ...... 11 3.1.1 Starší futhark...... 12 3.1.2 Mladší futhark...... 14 3.1.2.1 Runy bez dříku...... 16 3.1.2.2 Runy s punktací...... 16 3.1.3 Středověká runová abeceda...... 17 3.2 Vývoj runové švédštiny...... 19 3.2.1 Pragermánština...... 19 3.2.2 Praseverština...... 20 3.2.3 Staroseverština...... 23 3.2.4 Runová švédština...... 26 3.2.5 Raná stará švédština...... 27 4. SYNTÉZA...... 30 4.1 Pragermánština -> praseverština...... 30 4.2 Praseverština -> staroseverština...... 33 4.3 Staroseverština -> runová švédština...... 37 5. ZÁVĚR ...... 38 6. SLOVNÍK POJMŮ...... 39 7. PŘÍLOHY...... 40 7.1 Srovnání východní a západní staroseverštiny: Rökstenen Ög 136...... 40 7.2 Nástin histroricko-srovnávací jmenné morfologie...... 41 7.3 Fotografie...... 42 8. ZDROJE...... 50

1. ÚVOD

Tajemno přitahuje lidskou pozornost patrně odjakţiva a runy představují tajemství, které vábí jak odborníky, tak laickou veřejnost. Samotné praseverské slovo runō, ve znacích staršího futharku ᚱᚢᚾᛟ, nese význam „tajemství“ a v severské lidové tradici je mu připisován boţský původ. I praotec runologie, švédský antikvář Johannes Bureus1, nahlíţel na runy jako na cosi magického, stejně jako nesčetně současných esoteriků.

Pro vědeckou práci je samozřejmě třeba racionální přístup a runy zde figurují pouze jako znaky pro zápis jazyka. Ve své práci hledám odpověď na tyto otázky:

Jakým způsobem se datují runové nápisy, zejména na runových kamenech, které neobsahují odkazy na historické události?

Jaká byla příčina výrazné redukce znaků při vývoji mladšího futharku?

Jak se přizpůsobilo runové písmo hláskovým změnám při vývoji jazyka?

Do jaké míry reflektuje runové písmo změny při vývoji jazyka?

Tato práce je z jazykového hlediska především zaměřena na vývoj runové švédštiny, nicméně díky blízkosti jednotlivých skandinávských dialektů zkoumaného období zde pro komplexnější přístup k problematice pouţívám i materiál příbuzných jazyků.

Kapitola Popis pramenů bude obsahovat vysvětlení procesů potřebných pro získání jazykového materiálu pro zkoumané období. V kapitole Analýza podám přehled jednotlivých fází vývoje runového písma a změn, které tento proces provázely, jakoţ i přiblíţím jazyky předcházející runové švédštině, samotnou runovou švédštinu a ranou starou švédštinu. V kapitole Syntéza poté propojím poznatky rozebrané v předchozí kapitole – výsledkem by měl být přehled změn při vývoji jazyka, které jsou zaznamenatelné runovým písmem s příklady v konkrétních textech runových nápisů.

1 Johannes Bureus žil v letech 1568–1652, je nazývaný otcem švédské gramatiky a prvním švédským lingvistou. Hluboce se zajímal o runové nápisy a staré rukopisy. Zaznamenal kolem 200 runových nápisů a sepsal několik svazků o runách. Přestože byl velmi významnou osobností lingvistiky, jeho poznatky jsou kritizovány pro časté esoterické spekulace jako nevědecké. - 5 -

Toto téma jsem si vybrala, protoţe spojuje oba mé studijní programy (druhým jsou skandinávská studia) a protoţe věřím, ţe mám dostatečné vědomosti v oblasti severských jazyků a runologie pro správnou práci se zdroji. Dalším důvodem je moje osobní touha po vědecké činnosti v tomto specializovaném odvětví filologie. Tuto bakalářskou práci vnímám jako odrazový můstek pro svou další profilaci jako odborníka na staré severské jazyky a runová písma. Třetí motivací je nedostatek odborné literatury v českém jazyce, která by se hlouběji zabývala starými jazyky severu a runami, natoţ jejich souvislostmi. Věřím, ţe mne tato práce posune dál na mé cestě a doufám, ţe pomůţe dalším, kteří na ni třeba narazí při své vlastní honbě za poznáním.2

2 Symbol pod textem je ligatura run ᚷ a ᚨ, ga, která se interpretuje jako gibu auja „ dávám štěstí“ (z pgerm. *gebō a *aujan). V této interpretaci se na brakteátech (DR IK98 a DR IK161) z období 400 – 650 n. l.

- 6 -

2. POPIS PRAMENŮ

Aţ po období kolem roku 1225, kdy byl sepsán Zákoník Západního Götalandu (Västgötalagen – první švédská památka psaná latinkou), jsou runové nápisy jediným přímým písemným zdrojem, ze kterého lze získávat informace o vývoji švédštiny. Kaţdý runový nápis je evidován a je mu přiřazen vlastní kód.3 Signum sestává z kódu země (vyjma Švédska) a/nebo kódu provincie a přiřazeného čísla – např. ve formátu U 104 (= Uppland, Švédsko), nebo N B671 (= Bergen, Norsko). Pro snadnější dohledatelnost dat uvádím u kaţdého runového nápisu pouţitého v této práci jeho signum v závorce.

V této kapitole je přiblíţen proces získávání jazykového materiálu z runových nápisů. Zvláštní pozornost je zde věnována metodám datace runových kamenů, které tvoří významnou část runových památek.

2.1. TRANSLITERACE A NORMALIZACE RUNOVÝCH NÁPISŮ

Transliterace runového nápisu probíhá konvenčně. Znaky latinky jsou napsány v tučném stylu a kaţdé runě odpovídá právě jedno písmeno. Pro mladší futhark se pouţívají tato písmena, nehledě na proměnlivou fonetickou hodnotu jednotlivých run: fuþork hnias tbmlR a pro tečkované runy mladšího futharku yge. Pro transliteraci runových ligatur4 (které jsou velice vzácné v mladším futharku, ale poměrně běţné ve futharku starším) se pouţívá oblouček nad písmeny: ⁀. Transliterace ligatur je také jediným případem, kdy proces vyţaduje odbornou interpretaci textu pro správný přepis – v runové ligatuře je bez znalosti kontextu nemoţné správně odhadnout posloupnost znaků. Nedochované části textu, které je moţné doplnit pomocí odpovídajících sekvencí v jiných zdrojích, se uvádějí v hranatých závorkách: [ ]. Runy, jejichţ identifikace není

3 Od roku 1993 existuje Skandinávská databáze runových textů (Samnordisk runtextdatabas), která vnikla jako projekt Uppsalské univerzity. Původně šlo jen o databázi švédských runových nápisů, která se později díky grantu začala rozšiřovat o data z celé Skandinávie a do jisté míry i z dalších zemí. Databáze je volně přístupná skrze klientský program Rundata a současně obsahuje přes 6500 runových nápisů (včetně transliterace, normalizace a překladu) dohledatelných mimo jiné i přes výše zmíněný kód. 4 Ve švédštině nazývané bindrunor, tedy „svázané runy“. - 7 - jistá se transliterují s tečkou pod písmenem: . Nedochované části runového nápisu, u kterých není jistý počet ztracených znaků, se značí třemi tečkami: ...5

Normalizace je přepis transliterovaného textu do hypotetického standardizovaného jazyka (pro mladší futhark je to runová švédština). Normalizovaný text se zapisuje v kurzívě a můţe se značně odlišovat od textu transliterovaného. Dlouhé vokály se obvykle značí vodorovnou čárkou nad písmenem: ‾.6

Pro ilustraci celého procesu uvádím jméno runového mistra Öpira ve třech moţných provedeních (U 181, U 104, U 179):

Posledním krokem je potom překlad textu. Zvykem je přepisovat vlastní jména do formy moderního jazyka. Ve švédském prostředí se například antroponymum Āsmundr přepisuje jako Åsmund a toponymum AgurstađiR jako Ågersta.7

2.2. DATACE RUNOVÝCH KAMENŮ

Způsobu datace runových kamenů je více. Samotná jazyková analýza nepřináší příliš konkrétní chronologické údaje, především z důvodů různé distribuce jazykových inovací napříč jednotlivými regiony.8

Datace na základě historických událostí zmíněných v runovém nápisu je poměrně vzácná. Nejznámějším příkladem je jistě jeden z dánských runových kamenů z Jellinge, jmenovitě kámen Haralda Modrozuba (DR 42), který je spojen s rokem 956 n. l., kdy byl Harald Modrozub pokřtěn a zavedl v Dánsku křesťanství:

5 BIANCHI, Marco. Runor som resurs: Vikingatida skriftkultur i Uppland och Södermanland. In: Runrön 20. Uppsala: Institutionen för nordiska språk, 2010, s. 19. 6 Tamtéž. 7 Tamtéž. 8 GRÄSLUND, Anne-Sofie. Runstenar - om ornamentik och datering. In. Tor 23. Uppsala: Societas Archaeologica Upsaliensis, 1991, s. 113. - 8 -

(strana A) ᚼᛅᚱᛅᛚᛏᚱ᛬ᚴᚢᚾᚢᚴᛦ᛬ᛒᛅᚦ᛬ᚴᛅᚢᚱᚢᛅ ᚴᚢᛒᛚ᛬ᚦᛅᚢᛋᛁ᛬ᛅᚠᛏ᛬ᚴᚢᚱᛘᚠᛅᚦᚢᚱᛋᛁᚾ ᛅᚢᚴ ᛅᚠᛏ᛬ᚦᚭᚢᚱᚢᛁ᛬ᛘᚢᚦᚢᚱ᛬ᛋᛁᚾᛅ᛬ᛋᛅ ᚼᛅᚱᛅᛚᛏᚱ(᛬)ᛁᛅᛋ᛬ᛋᚭᛦ᛫ᚢᛅᚾ᛫ᛏᛅᚾᛘᛅᚢᚱᚴ (strana B) ᛅᛚᛅ᛫ᛅᚢᚴ᛫ᚾᚢᚱᚢᛁᛅᚴ (strana C) ᛫ᛅᚢᚴ᛫ᛏ(ᛅ)ᚾᛁ(᛫ ᚴᛅᚱᚦᛁ ᛫)ᚴᚱᛁᛋᛏᚾᚭ (strana A) haraltr:kunukR:baþ:kaurua kubl:þausi:aft:kurmfaþursin auk aft:þąurui:muþur:sina:sa haraltr(:)ias:sąR᛫uan᛫tanmaurk (strana B) ala᛫auk᛫nuruiak (strana C) ᛫auk᛫t(a)ni(᛫karþi᛫)kristną „Harald, král, nechal udělat tuto památku na Gorma, svého otce a Thyrvi, svou matku. Harald, který dobyl celé Dánsko a Norsko a pokřtil Dány.“

Ze švédského prostředí můţeme takto jmenovat především tzv. Ingvarovy kameny9 , které byly vztyčeny za ty, kteří zemřeli při vikinské výpravě do Kaspického moře vedené Ingvarem Cestovatelem (stsev. YngvarR víðförli). Těchto kamenů je kolem třiceti, jmenujme např. zmizelý kámen (U 439), runový kámen z Ekilla bro (U 644) a s ním spřízněný (U 654).

Dalším relativním způsobem datace je genealogie 10 , klasickým příkladem jsou tzv. Jarlabankeho kameny11, kde je moţné na materiálu asi dvaceti kamenů sledovat čtyři aţ šest generací rodu vikinského velmoţe jménem Jarlabanke Ingefastsson. Dva nejznámější kameny (U 164 a U165), které nechal zhotovit samotný Jarlabanke, stojí v čele tzv. Jarlabankeho mostu (šv. Jarlabankes bro).12

9 Švédsky: Ingvarsstenarna. 10 GRÄSLUND, Anne-Sofie. Runstenar - om ornamentik och datering. In. Tor 23. Uppsala: Societas Archaeologica Upsaliensis, 1991, s. 114. 11 Švédsky: Jarlabanesstenarna. 12 V terminologii památek vikinské doby je „most” úsek cesty lemovaný vztyčenými kameny. V příloze se nachází vlastní fotografie Jarlabankes bro a jmenovaných runových kamenů (U 164 a U165). - 9 -

Majorita runových kamenů bohuţel ţádné odkazy na historicky doloţitelné události a osobnosti neosahuje a jejich přesnější datace byla dlouho problémem. Průlomem se stala typologie ornamentálních stylů, kterou vypracovala Anne-Sofie Gräslund; ta spočívá v porovnávání ornamentů na runových kamenech s jim odpovídajícími ornamenty na předmětech z nalezišť, které bylo moţné časově zařadit díky datům radiokarbonové a dendrochronologické metody.

Díky ornamentální metodě bylo moţné rozdělit runové kameny z období 980 – 1130 n. l. (v této době byly zhotoveny téměř všechny runové kameny) do sedmi skupin, které jejich časové zařazení omezují do úseků po cca 30 letech. V typologii se primárně rozlišuje různé zpracování koncových linií ohraničení runových nápisů – tedy různé způsoby ztvárnění „hadí/dračí hlavy“ (nebo její absence v případě stylu RAK). Tento způsob je dnes všeobecně uznáván a je brán jako rozhodující kritérium při dataci runových kamenů.13

13 Podrobně o této metodě datace píše A.-S. Gräslund v Runstenar - om ornamentik och datering (1991) a Runstenar - om ornamentik och datering 2 (1993) - 10 -

3. ANALÝZA

V této části podám přehled jednotlivých fází vývoje runového písma a změn, které tento proces provázely, jakoţ i přiblíţím jazyky předcházející runové švédštině, samotnou runovou švédštinu a ranou starou švédštinu, která je poslední jazykovou fází, na kterou tato práce bere zřetel.

3.1. RUNOVÁ PÍSMA

Runy jsou nejstarší písemné znaky Germánů a abeceda sestávající z nich se nazývá Futhark podle jejích prvních šesti znaků (ᚠᚢᚦᚫᚱᚲ).

Původ runového písma je dodnes předmětem debat. Zejména skandinávští vědci se přiklánějí k původu run v latině (Williams, Odenstedt), na původ v severoetruské abecedě zase poukazuje nález helmy ze slovinské Negovy z nápisem datovaným do období kolem roku 50 př. n. l., kde je severoetruskou abecedou vepsán germánský nápis transliterovaný jako harikastiteiva\\\ip a obsahuje slova Harigast, coţ je germánské muţské jméno a *teiwaz „bůh”. Jiné teorie přikládají runám původ v různých dalších italických písmech.

Zajímavý je fakt, ţe na rozdíl od ostatních evropských abeced si futhark nezachoval charakteristickou posloupnost znaků společné předlohy všech jmenovaných, fénické abecedy.14 Runová abeceda je kromě toho členěna do třech skupin znaků nazývaných aetty a názvy jejich znaků nijak nepřipomínají dřívější abecedy.

V severské lidové tradici se runám přičítá boţský původ, totiţ ţe je bůh Odin, nejvyšší z bohů severského panteonu, získal tak, ţe se oběsil na Yggdrasilu15 a obětoval se sám sobě. Tyto události společně s popisem toho, jak vyuţívat runy k magii, jsou obsaţeny v mytologické písni Hávámál (Výroky Vysokého), součásti Poetické Eddy.16

Kromě níţe zmíněných runových sad existuje ještě futhark anglosaský, který zde přiblíţen nebude, protoţe není pro tuto práci relevantní.

14 ANDERSSON, Patrik J. Runålder. Göteborg: Knall.fea.st, 2011, s. 9. 15 Strom světa, který prorůstá skrze všech devět světů severské kosmologie. 16 Edda. V této úpravě vyd. 1. Překlad Ladislav Heger. Praha: Argo, 2004, s.131 – 145. - 11 -

3.1.1. Starší futhark

Starší futhark se pouţíval v 1. - 9. století n. l. a je tvořen 24 znaky rozdělenými do tří aettů po osmi. Ve Skandinávii se dochovalo kolem 260 objektů s nápisem ve starším futharku, z toho nejvíce v Dánsku.

Starší futhark17

Kaţdý praseverský foném má přiřazen právě jeden znak staršího futharku (vyjma rozlišení délky u vokálů). Jediná runa, která označovala pouhý alofon byla runa ᛜ nesoucí fonetickou hodnotu [ŋ]. Znak ᚦ odpovídá foneticky [θ]. Znak ᛇ můţe být transliterován i jako æ s fonetickou hodnotou blízkou [ɪ] nebo [æ]. Znak ᛉ měl v pragermánštině fonetickou hodnotu [z], která se později v praseverštině změnila na [ɹ], kde se také transliteruje jako R. Runové znaky ᛉ a ᛜ (ᛝ) se nikdy nevyskytují na začátku slova a zdvojené hlásky se zapisují pouze jako jedna (to platí i pokud se dvě stejné hlásky objeví na hranicích sousedících slov). 18

Nejstarší dochovaný nápis ve starším futharku19 je datován k roku 160 n. l. – jedná se o kostěný hřeben z Vimose (DR 207), na kterém je vyryto slovo harja. Nápis byl interpretován jako epiteton Odina Heirann, *harjaz „válečník“, nebo i jednoduše jako *hārijaz „hřeben“.

Runový kámen z Kylver (G 88) je nejstarším nálezem zobrazujícím kompletní starší futhark je na ostrově Gotland datovaný do 4. století n. l., nalezený při exkavaci pohřebiště. Zajímavé je, ţe oproti pozdějšímu uţití jsou runy ᚫ, ᛊ a ᛒ vertikálně obrácené a runa ᛉ je převrácena horizontálně.

17 Elder futhark. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-02-29+. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Elder_Futhark 18 ÅHLÉN, Marit. Runstenar i Uppsala län berättar. Uppsala: Upplandsmuseet, 2010, s. 15. 19 Nález spony z Meldorfu (která pravděpodobně nese nápis hiwi) sem nezařazuji, protože ztotožnění nápisu se starším futharkem, nebo jeho vývojovou fází je sporné. - 12 -

Runový kámen z Kylver20

Dalším významným artefaktem je brakteát z Vadsteny (Ög 178), kde je starší futhark dokonce rozdělen do tří aettů. Pozice znaků ᛇ a ᛈ a stejně tak i ᛟ a ᛞ jsou oproti posloupnosti na runovém kameni z Kylver vyměněny.

Doba uţívání staršího futharku jazykově odpovídá období pragermánštiny aţ staroseverštiny. Jistou dobu byl uţíván v celé oblasti obývané germánskými kmeny, ale v kontinentální Evropě, kterou ovládala Římská říše, byl brzy vytlačen jinými písmy.21

Ve Skandinávii se od 6. století n. l. začíná ze staršího futharku pomalu vyvíjet futhark mladší. Asi nejznámějším příkladem této mezifáze je švédský runový kámen z Björketorp (DR 360) s nápisem v praseverštině. Text je normalizován jako Haidz runo runu, falh'k hedra ginnarunaz. Argiu hermalausz, ... weladauţe, saz ţat brytz. Uţarba spa. s významem „Slavné runy jsem zde ukryl, mocné runy. Neklidný zvráceností, lstivě zabitý bude ten, kdo toto rozbije (pozn.: o monumentu). Předvídám zkázu.“22 Příkladem postupného vývoje v novou formu je zde pouţití ᛡ (h-runa mladšího futharku) namísto ᚺ a jakýsi mezistupeň mezi ᚲ a ᚴ (k-runa mladšího futharku) připomínající Y. V Blekinge se nápisů zobrazujících tuto mezifázi nachází více, například na runových kamenech ze Stentoften a Istaby.

20 Kylverstenen. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-02-29+. Dostupné z: http://sv.wikipedia.org/wiki/Kylverstenen 21 ÅHLÉN, Marit. Runstenar i Uppsala län berättar. Uppsala: Upplandsmuseet, 2010, s. 7. 22 Vlastní překlad interpretace nápisu poskytnuté Riksantikvarieämbetet v roce 2013. Stránka již neexistuje. Originál: Ärofulla runors rad dolde jag här, mäktiga runor. Rastlös av arghet, död genom list skall den som bryter detta. Jag spår fördärv. - 13 -

Zajímavým příkladem je také runový kámen z Rök (Ög 136), který se vyznačuje tím, ţe je na něm pouţitý jak starší, tak mladší futhark. Toto poukazuje nejen na fakt, ţe na počátku 9. století, ze kterého památka pochází, se stále pouţívaly obě runové sady, ale i na to, ţe tvůrce tohoto kamene obě verze znal a byl jimi schopný i psát. Kromě běţných runových nápisů v mladším futharku jsou na kameni pouţity i runové „šifry“ 23 vyuţívající číselný kód na základě pozice run v jednotlivých aettech staršího futharku.

3.1.2. Mladší futhark

Mladší futhark se pouţíval v 9. – 12. století n. l. a je tvořen 16 znaky rozdělenými do tří aettů po šesti, pěti a pěti. Ve Skandinávii se dochovalo téměř 6000 objektů s nápisem v mladším futharku. Dominantní část tvoří runové kameny, jejichţ drtivá většina se nachází ve Švédsku. Největší koncentrace runových kamenů je v provincii Uppland.

Mladší futhark24

Existují dvě základní verze mladšího futharku – dánské „dlouhovětvé“ 25 runy (na obrázku nahoře) a švédsko-norské „krátkovětvé“26 runy (na obrázku dole). V počáteční – přechodné – fázi se sporadicky objevují jen runy „dlouhovětvé“. Tato přechodná fáze končí nejpozději kolem roku 725 n. l., do nějţ je datován nález úlomku lebky z Ribe (DK SJy 39), který nese nejstarší dochovaný nápis v mladším futharku.

Jednoznačná příčina vývoje staršího futharku do výrazně redukovaného futharku mladšího je i dnes sporná. V úvahu přichází několik různých důvodů, které mohly

23 Švédsky se těmto runovým šifrám říká lönnrunor. 24 Younger futhark. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-02-29+. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Younger_Futhark 25 Švédsky långkvistrunor. 26 Švédsky kortkvistrunor. - 14 - jednotlivě, či společně přispět k proměně systému run. Profesor nordistiky Michael Schulte zmiňuje následující: číselná magie, grafické zjednodušení, jazykové změny, změna názvů run a jazykový kontakt s latinou a ugrofinskými jazyky.27

Po grafické stránce je nejpatrnější změna znaků, které měly ve starším futharku dvě nosné linie: ᚺ -> ᛡ a ᛗ ->ᛉ. Linie s-runy se vertikalizovaly ᛊ -> ᛋ a symbol pro runu R byl otočen vzhůru nohama ᛉ -> ᛣ, protoţe původní verze změnila hláskovou hodnotu z [ɹ] na [m].28

Kromě grafických změn byl i počet znaků značně redukován. Runy ᛜ, ᛈ a ᛇ byly uţ před přechodem na nový systém pouţívány zřídka, takţe jejich absence v mladším futharku není překvapivá. U ploziv se přestala rozlišovat znělostní opozice /p, t, k / a /b, d, g /, takţe runa ᚴ zastupovala /k, g, nk, ng, ɤ/, runa ᛏ /t, d, nt, nd/, a runa ᛒ /p, b, mp, mb/. Dále vymizely znaky ᛃ a ᛖ, jejichţ funkci přejala i-runa ᛁ a znaky ᚹ a ᛟ, jejichţ funkci přejela u-runa ᚢ.29 Stejně jako u staršího futharku se zdvojené hlásky se zapisují pouze jako jeden znak.

V posloupnosti futharku nastala kromě redukce počtu znaků v jednotlivých aettech jen jedna změna – runa ᛉ, která se objevuje pouze na konci slov, se přesunula z druhého aettu na konec aettu třetího.30

Rozšíření mladšího futharku je omezeno pouze na Skandinávii. Jeho pouţití jazykově odpovídá období staroseverštiny aţ rané staré švédštiny.

27 SCHULTE, Michael. The transformation of the older fuþark. Number magic, runographic or linguistic principles? In: Arkiv för Nordisk Filologi, vol. 121 [online]. 2006 [cit. 2015-01-03], s. 41. Dostupné z: http://journals.lub.lu.se/index.php/anf/article/view/11745 28 Tamtéž, s. 52. 29 Tamtéž, s. 44. 30 Tamtéž. - 15 -

3.1.2.1. Runy bez dříku

Jako „runy bez dříku“ zde překládám švédský termín stavlösa runor.

Runy bez dříku31

Runy bez dříku neboli runy z Hälsinge se objevovaly mezi 10. a 12. stoletím. Byly objevené v švédské provincii Hälsingland, z čehoţ pochází jejich přízvisko. Později byly objeveny i v dalších oblastech Švédska a v norském Bergenu. Představují vyvrcholení zjednodušování grafické podoby mladšího futharku, čímţ navazují na krátkovětvé švédsko-norské runy.

Označení „bez dříku“ je do jisté míry nepřesné, protoţe i-runa se právě z dříku skládá. Mezi znaky se nevyskytuje zjednodušená verze ą-runy.

3.1.2.2. Runy s punktací

Jako „runy s punktací“ zde překládám švédský termín stungna runor.

Tečkované runy32

31 Stavlösa runor. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-02-29+. Dostupné z: http://sv.wikipedia.org/wiki/Futhark 32 Stungna runor. In: Riksantikvarieämbetet *online+. Stockholm (SE): Riksantikvarieämbetet, 2012. [cit. 2015-02-29]. Dostupné z: http://www.raa.se/kulturarvet/arkeologi-fornlamningar- och-fynd/runstenar/att-lasa-runor-och-runinskrifter/ - 16 -

Tečkované runy se objevují kolem roku 1000. Představují počátek opětovného rozšiřování palety znaků pro rozlišení jejich hláskové hodnoty. Jako první se objevují tečkované verze i-, k- a u-runy. Tečkovaná i- runa má hláskovou hodnotu [e], nebo [æ] (transliterováno jako e), tečkovaná k-runa [g], nebo [gh] (transliterováno jako g) a tečkovaná u-runa [y], nebo [ø] (transliterováno jako y).33

Tato verze mladšího futharku obohacená o tečkované runy má tedy (namísto šestnácti) znaků devatenáct.

3.1.3. Středověká runová abeceda

Středověká runová abeceda se pouţívala v 12. – 15. století n. l., s tím, ţe její konečná forma existuje od začátku 13. století. Je tvořena 27 znaky uspořádanými dle posloupnosti latinské abecedy; kvůli přeuspořádání jejích znaků ji tedy jiţ nelze nazývat futharkem. V době uţívání středověké runové abecedy jiţ bylo krajně vzácné stavět runové kameny (Kromě Bornholmu a Gotlandu).34 Oproti tomu se zachovalo obrovské mnoţství nápisů ve dřevě a dokonce i několik na pergamenu.35

Středověká runová abeceda36

33 Att läsa runor och runinskrifter. Riksantikvarieämbetet. [online]. 11.9.2012 [cit. 2015-04-25]. Dostupné z: http://www.raa.se/kulturarvet/arkeologi-fornlamningar-och-fynd/runstenar/att- lasa-runor-och-runinskrifter/ 34 GUSTAFSSON, Lina. Tecken i trä *online+. Göteborg, 2007 *cit. 2015-03-27+, s.15. Dostupné z: https://www.academia.edu/3451407/Tecken_i_tr%C3%A4_- _om_runor_ristande_och_materialanv%C3%A4ndning_i_det_medeltida_Norden. Bakalářská práce. Göteborgs Universitet. 35 Nejznámějším příkladem je Codex Runicus, nejstarší dochovaný skandinávský zákoník. Obsahuje 202 stran textu psaného runovým písmem na pergamenu. Mimo to obsahuje i nejstarší dochovaný notový zápis. 36 Medieval runes. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-02-29+. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Medieval_runes - 17 -

Na konci 11. století se ve Skandinávii rozšiřuje uţívání latinky. Zatímco ta byla pouţívaná církevními hodnostáři k zápisu latiny, runy se nadále pouţívaly pro zápis domácího jazyka. Kromě toho se dochovalo i mnoţství latinských textů zapsaných runami, například na náhrobním kameni z Ukna Ödekyrka (Sm 145), kde je kromě běţné formule ve stylu runových kamenů navíc středověkými runami vyvedena modlitba „Ave Maria, gratia plena, Dominus tecum. Benedicta tu in mulieribus, et benedictus fructus ventris tui. Amen. In manus tuas Domine.“37

Významným zdrojem jsou nálezy runových nápisů ve dřevě z nalezišť jako Bergen, Lödöse, Sigtuna, Lund, Uppsala nebo Visby. Předpokládá se, ţe dřevo bylo jako materiál pro zapisování run běţně vyuţíváno od samého začátku runové tradice, ale téměř ţádné takové nálezy se (vlivem jejich rozkladu) nedochovaly. V 50. letech se uskutečnil „nejdůleţitější runový nález 20. století“ po poţáru v historickém přístavišti norského města Bergen – během 13 let trvajících vykopávek zde bylo nalezeno kolem 670 dřevěných objektů popsaných runovým písmem (N B1 – N B671). Tento nález zásadně ovlivnil představy o časovém rozpětí aktivního uţívání run. Nápisy ve dřevě jsou zajímavé obzvláště tím, ţe se nejedná o ţádné slavnostní formulace, ale většinou jde naopak o zcela profánní nápisy – vzkazy, milostná psaní, formulky lidové magie, nebo i prosté označení vlastníka daného objektu.38

Středověká runová abeceda vývojově navazuje na mladší futhark, konkrétně na pozdní fázi jeho vývoje, kdy se objevují tečkované runy. Počet znaků se zvyšuje na 27 a kaţdý z nich, po vzoru latinky, odpovídá pouze jednomu fonému (vyjma [c] a [z], které se vzájemně zaměňovaly). Objevují se nové tečkované znaky – tečkovaná ᚦ-runa s hláskovou hodnotou [ð], tečkovaná t-runa [d] a tečkovaná b-runa [p] a některé jiné runy mění svou hláskovou hodnotu.

Pouţití středověké runové abecedy jazykově odpovídá pozdnímu období staroseverštiny (tedy i runové švédštiny) aţ rané staré švédštiny.

37 HELMFRID, Björn. Rungravhällen i Ukna Ödekyrka, Norra Tjust härad, Småland In: Fornvännen 1939 [online]. Stockholm, 1939 [cit. 2015-03-29+. s.158. Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/1216/1939_154.pdf?sequence=1 38 N B1 – N B671 In: The Scaldic Project [online]. 2008 [cit. 2015-05-21]. Dostupné z: http://abdn.ac.uk/skaldic/db.php - 18 -

3.2. VÝVOJ RUNOVÉ ŠVÉDŠTINY

V této kapitole přiblíţím vývojové fáze runové švédštiny od vyčlenění germánského prajazyka s přesahem k rané staré švédštině. Kaţdá podkapitola obsahuje údaje o kategoriích nominální a verbální morfologie, výčet hláskových změn oproti předchozí fázi jazyka a příklad textu v daném jazyce.

3.2.1. Pragermánština

Pragermánština je nedoloţený jazyk rekonstruovaný na základě komparativní metody. Jedná se o poslední společné stádium doloţených germánských jazyků; pragermánština sama je jedním z dceřiných jazyků praindoevropštiny (PIE). K jejímu vyčlení z PIE vedla především fixace přízvuku na první (kořenné) slabice a proces zvaný první germánské posouvání hlásek (Grimmův zákon a Vernerův zákon), který pravděpodobně začal jiţ kolem roku 2000 př. n. l. a byl ukončen kolem roku 400 př. n. l. Hláskové změny oproti PIE zde blíţe rozebírány nebudou, protoţe nejsou pro tuto práci relevantní. Jako ukázkový text uvádím překlad Schleicherovy bajky39 o ovci a koních do pragermánštiny: 40

“Awiz ehwaz-uh: awiz, hwesja wulnO ne ist, spehet ehwanz, ainan krun wagan wegantun, ainan-uh mekOn boran, ainan-uh gumonun ahu berontun. Awiz nu ehwamaz weuhet: hert agnutai meke witantei, ehwans akantun weran. Ehwaz weuhant: hludi, awi! kert aknutai uns wituntmaz: mannaz, foþiz, wulnon awjan hwurneuti sebi warman wistran. Awjan-uh wulno ne isti. þat hehluwaz awiz akran bukeþ.”41

39Nejznámější pokus o rekonstrukci praindoevropštiny, který naspal v roce 1868 německý lingvista August Schleicher. S novými vědomostmi o vývoji jazyků vznikají stále nové verze této bajky. Bajka slouží i jako komparativní materiál mezi PIE a jejími pozdějšími vývojovými fázemi. 40 CASAS, Carlos Quiles, Fernando López-Menchero Díez . A Grammar of Modern Indo- European – third edition [online]. 2012 [cit. 2015-24-03+, s. 41. Dostupné z: http://indo- european.info/a-grammar-of-modern-indo-european-third-edition.pdf 41 Český překlad Jana Pokorného*:„Ovce a koně: Ovce, která neměla vlnu, uviděla koně - jeden tahal těžký povoz, druhý nesl velký náklad, třetí rychle nesl člověka. Ovce řekla koním: "Srdce mě bolí, když vidím, jak člověk jezdí na koni". Koně odpověděli: "Poslyš ovce, nás bolí srdce, když vidíme, jak člověk, pán, bere ovci vlnu a dělá si z ní teplý oděv. A ovce nemá žádnou vlnu." Ovce, uslyševši to, uprchla do pole.” *POKORNÝ, Jan. Lingvistická antropologie:jazyk, mysl a kultura. Praha:Grada, 2010, s. 114. - 19 -

Nominální morfologie

Pragermánské jméno rozlišuje šest pádů – nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokál a instrumentál; tři rody – maskulinum, femininum a neutrum a nerozlišuje členy. Dále má dvě čísla – singulár a plurál s tím, ţe osobní zájmena jsou rozšířena ještě o duál.

Verbální morfologie

Sloveso rozlišuje tři osoby ve třech číslech – singulár, duál a plurál; dva časy – présens a préteritum (futurum je vyjádřeno pomocí présentních tvarů); tři způsoby – indikativ, imperativ a konjunktiv a dva slovesné rody- aktivum a pasivum.

3.2.2. Praseverština

Jako praseverštinu zde označuji tzv. jazyk nejstarších runových nápisů. Jeho pozice ve vývoji germánských jazyků je sporná – z pohledu některých badatelů, především německých germanistů nebo amerického lingvisty E. Antonsena, se jedná o společnou vývojovou fázi západních i severních germánských jazyků, o severozápadní germánštinu. Vzhledem k zaměření této práce na skandinávský materiál nehraje tento názorový rozkol velkou roli. Pro potřeby této práce však, z terminologických i metodologických důvodů, přejímám stanovisko obecně zastávané skandinávskými jazykovědci, tedy ţe je jazyk nejstarších runových nápisů přímým předchůdcem pouze jazyků severských - praseverština42.

Fáze praseverštiny trvala zhruba od 2. do 7. století a byla zapisována starším futharkem.

Jeden z nejznámějších nápisů v praseverštině byl nalezen v Dánsku v jiţním Jutsku na jednom ze zlatých rohů z Gallehusu (DR 12 †U). Inskripce pochází asi ze 4. století. V roce 1802 byly rohy ukradeny a roztaveny, dnešní repliky jsou zhotoveny podle

42 Švédsky „urnordiska“. - 20 - nákresů z 17. a 18. století. Pro srovnání s předchozí a následující fází jazyka přikládám pravděpodobné rekonstrukce tohoto textu v pragermánštině a staroseverštině:43

ᛖᚲᚺᛚᛖᚹᚨᚷᚨᛊᛏᛁᛉ᛬ᚺᛟᛚᛏᛁᛃᚨᛉ᛬ᚺᛟᚱᚾᚨ᛬ᛏᚨᚹᛁᛞᛟ᛬ ekhlewagastiz:holtijaz:horna:tawido: „já, Hlewagaztiz Holtijaz44 jsem zhotovil tento roh“. pgerm. *ek Hlewagastiz Hultijaz hurnan tawiðōn stsev. *ek Hlégestr Hyltir horn táða

Nominální morfologie

Pragermánské jméno rozlišuje čtyři pády – nominativ, genitiv, dativ, akuzativ; tři rody – maskulinum, femininum a neutrum a dva členy – určitý a neurčitý. Dále má dvě čísla – singulár a plurál s tím, ţe osobní zájmena jsou rozšířena ještě o duál.

Verbální morfologie

Sloveso rozlišuje tři osoby ve dvou číslech – singulár, duál a plurál; dva časy – présens a préteritum (futurum je vyjádřeno pomocí présentních tvarů); tři způsoby – indikativ, imperativ a konjunktiv a tři slovesné rody- aktivum, médium a pasivum.

Hláskové změny

Systém nepřízvučných vokálů praseverštiny měl mnohem blíţ ke svému přechůdci, neţ k systému praseverštiny. Kromě krátkých a dlouhých monoftongů byl součástí nepřízvučných vokálů i diftong /iu/ (pgerm. *eu). Vývoj praseverských nepřízvučných monoftongů z pragermánštiny ilustruje Nielsen45 následovně:

43 NIELSEN, Hans F. The Early Runic Language of Scandinavia. Studies in Germanic Dialect Geography. Heidelberg: Winter, 2000, s. 78-79. 44 Pravděpodobně patronymické jméno „Holtijovec“. 45 NIELSEN, Hans F. The Early Runic Inscriptions and Germanic Historical Linguistics. In: Runes and Their Secrets: Studies in Runology. Kodaň: Museum Tusculanum Press, 2006, s. 248. - 21 -

Příklady: -gastiz nom. sg. „host“, staina ak. sg. „kámen“, magu ak. sg. „syn“ (pgerm. *-iz; *-an; *-un); woduride dat. sg. „zuřivý jezdec“ (pgerm. *-ai); tawido „zhotovil jsem“ (pgerm. *-ōn); magoz gen. sg. „syn“ (pgerm.. *-auz); laþu nom. sg. „pozvání“ (pgerm. *-ō).46

Systém vokálů přízvučných je oproti tomu relativně jednoduchý. Přestoţe runový zápis nerozlišuje vokalickou délku, obecně se má za to, ţe sestával z krátkých i dlouhých vokálů – a, e, i, o, u; /a:/, /e:/, /i:/, /o:/, /u:/. Nutno podotknout, ţe pro /e:/ nejsou ţádné doklady v runových nápisech; do systému přízvučných vokálů je zařazen analogicky. jedinou inovací mezi přízvučnými vokály oprati pragermánštině je fonologizace /o/, které bylo původně alofonem /u/: holtijaz (pgerm. *hultijaz) – na tomto slově je patrno, ţe realizace /o/ nebyla omezena na a-umlautovou pozici - srov. s horna (pgerm. *hurna) v témţe runovém nápisu na zlatém rohu z Gallehusu (viz výše). Kromě jmenovaných má praseverština ještě tři diftongy - /ai/, /au/, /eu/.47

Zatímco vokalický systém prodělal oproti pragermánskému výrazné změny, konsonantický systém praseverštiny je pragermánským prakticky totoţný. Jednou z výjimek je Holzmannův zákon, který pro severské jazyky znamená realizaci pgerm. zdvojených aproximant *–jj- a *–ww- do psev. *-ggj- a *-ggw-: pgerm. *trewwjaz „věrný” > stsev, tryggr; pgerm. *ajjaN „vejce“ > stsev. egg. Významná konsonantická změna oproti pragermánštině je v koncovém *–z vyjádřeném runou ᛉ, která v průběhu vývoje praseverštiny změnilo fonetickou hodnotu ze [z] na [ɹ]. Dobu, kdy k této změně došlo, je moţné ohraničit lety 520 a 550 n. l. První letopočet odkazuje na dílo Řehoře z Tours, franského biskupa a kronikáře, který ve svém desetisvazkovém díle Historia Francorum uvádí dánského krále jménem Chlochilaichus, coţ je latinizovaná verze praseverského *Hugilaikaz (stsev. HugleikR), který vedl útok na Galii v roce 521. Z toho vyplývá, ţe v popisované době ještě koncové *–z nepodstoupilo změnu na –R.48 Druhý letopočet odkazuje k dílu De origine actibusque Getarum (Getica), které kolem roku 550 napsal gótský historik Jordanes. Jordanes zde uvádí etnonymum Fervir

46 NIELSEN, Hans F. The Early Runic Inscriptions and Germanic Historical Linguistics. In: Runes and Their Secrets: Studies in Runology. Kodaň: Museum Tusculanum Press, 2006, s. 248. 47 Tamtéž, s. 251-254. 48 BLAŽEK, Václav. Staré germánské jazyky. Historický a gramatický přehled. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s.43. - 22 - rekonstruované v pragermánštině jako *FerhviaR49 (které při srovnání se stisl. firar pl. „muţi, lid“ vede k pgerm. *ferwiōz) a vytyčuje tím nejzazší dobu, kdy mohlo dojít ke této hláskové změně.50

3.2.3. Staroseverština

Staroseverština byl jazyk rozšířený na území Skandinávie zhruba od 7. do začátku 13. století, tedy v období, které se v severské historii nazývá doba vikinská. Během tohoto období se začaly vyvíjet jednotlivé staroseverské dialekty – východní staroseverština, západní staroseverština a starogotlandština (ta bývá občas řazena k východní staroseverštině z geografických důvodů). Východní a západní staroseverština přitom tvořily dialektové kontinuum. Tato podkapitola popisuje jazykové rysy společné oběma dialektovým větvím staroseverštiny, rozdílům mezi nimi je věnovaná podkapitola následující.

Písmem zachycujícím fázi staroseverštiny je většinou mladší futhark; rané staroseverské nápisy však lze najít i ve futharku starším – příkladem je náhrobní kámen z norské lokality Eggja (N KJ101). Se svými dvěma sty znaků je tento kámen nejdelším nápisem ve starším futharku (i kdyţ jsou některé runy v přechodné fázi mezi starším a mladším futharkem):

A1 ᚺᛁᚾᚹᚼᚱᛒᚾᚼᛊᛖᚢᚹᛁᛚᛣᛗᚼᛞᛖᚦᚼᛁᛗᚲᚼᛁᛒᚼᛁᛒᛟᚱᛗᛟᚦᚼᚺᚢᚾᛁ A2 ᚺᚢᚹᚨᛣᛟᛒᚲᚨᛗᚺᚼᚱᚼᛊᚼᚺᛁᛏᛚᚼᛏ A3 ᚷᛟᛏᚾᚼᚠᛁᛊᚲᛣᛟᛣᚠᛁᚱᚾᚼᚢᛁᛗᛊᚢᛖᛗᚨᛞᛖᚠᛟᚲᛁᚼᚠ(...)ᚼ(...)ᚷᚼᛚᚼᚾᛞᛖ A1 [hiu þwer] hin wArp nAseu wilR mAde þAim kAi[b]A i bormoþA huni A2 huwAR ob kam hArie a hit lat A3 gotnA fiskR oR firnAuim suemade foki af [f]a[nwan]ga lan[de] A1 Mín varp násjó wild, máđe ţeim keipa í bormóţa húni. A2 Hverr of kom her á hitt land? A3 Gotna fiskr ór firney-ím, swimande foki af [f]á[nvan]ga lande. A1 “Vlna mrtvých se vrhla po mých blízkých, úchyty pro vesla se opotřebovaly s unaveným stoţárem. A2 Kdo vedl hostitele do této země? A3 Lidské ryby z proudů Firney plavaly ve spršce země zářících luk”

49 Tamtéž, s. 46. 50 BLAŽEK, Václav, David Pirochta. Severozápadní germánština a její místo v klasifikaci germánských jazyků: Lexikostatická analýza apelativní slovní zásoby nejstarších runových nápisů. In: Linguistica Brunensia A52.Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2004, s. 18. - 23 -

Nominální morfologie

Staroseverské jméno rozlišuje čtyři pády – nominativ, genitiv, dativ a akuzativ; tři rody – maskulinum, femininum a neutrum a dva členy – určitý a neurčitý. Dále má dvě čísla – singulár a plurál s pozůstatkem duálu v 1. a 2. osobě osobních zájmen.

Verbální morfologie

Sloveso rozlišuje tři osoby ve dvou číslech; tři slovesné rody – aktivum, médium a pasivum; tři způsoby – indikativ, imperativ a konjunktiv a dva základní časy – présens a préteritum doplněné perfektivním aspektem o perfektum a plusquamperfektum. Futurum je vyjádřeno pomocí présentních tvarů, nebo modálního auxiliáru.

Hláskové změny

V úplných počátcích vývoje staroseverštiny můţeme pozorovat diftongizaci, ta sice měla mnohem větší vliv na východní dialekt staroseverštiny, ale do jisté míry postihla staroseverštinu jako celek:51 e + a > ia > ja *hertō > *herta > hjarta nom. sg. „srdce“ e + u > io > jǫ *erþu > *iorþu > *iorþ > jǫrð nom. sg. „země“

Nejvýraznějšími změnami provázejícími vývin staroseverštiny z praseverštiny jsou bezesporu umlaut a synkopa. Toto období přetváření jazyka se často nazývá „synkopické období“ 52 nebo období obecněskandinávské, protoţe umlaut a synkopa jsou společné všem skandinávským jazykům.

Umlaut (zde a-umlaut, i-umlaut a u-umlaut) je asimilační proces, při němţ se vlivem nepřízvučného vokálu změní vokál přízvučný. Synkopa označuje proces, kdy vokály a konsonanty mizí z nepřízvučné slabiky, která poté buď zmizí, nebo se zkrátí. Výsledkem těchto procesů jsou například následující staroseverská slova: psev. stainaR > stsev. steinn nom. sg. „kámen“; psev. gastiR > stsev. gestR/gestr nom. sg. „host“; psev. arbija > stsev. erfi nom. sg. „pohřební hostina“; psev. maguR > stsev. mǫgR/mǫgr

51 HAUGEN, Odd Einar. Frå urnordisk til norrønt språk [online]. 2012 [cit. 2015-05-27], s. 59. Dostupné z: http://folk.uib.no/hnooh/handbok/ekstra/urnordisk.html 52 Anglicky syncope period. - 24 - nom.sg. „syn“. Proces umlautu a synkopy bývá často spojován do jednoho jevu; data vývoje staroseverštiny ale naznačují, ţe umlaut chronologicky předcházel synkopě.53 Protoţe jsou runy písmem fonologickým, neměly by umlaut, který byl fonologizován aţ po synkopě, vůbec zobrazovat – existují však výjimky, jako je slovo horna na jiţ zmiňovaném zlatém rohu z Gallehusu, nebo stejné slovo na brousku z norského Strøm (N KJ50), kde je patrný a-umlaut /u/.

Protoţe v runových písmech neexistují znaky pro nové fonémy, které podlehly umlautu, nenajdeme je ani ve výše zmíněním nápisu na náhrobním kameni (N KJ101). Všeobecně je však přijímáno, ţe slova transliterovaná jako nakdąn a mąnR mají za kořenové vokály jiţ fonologizované /ǫ/ a /æ/ > nǫkðan, mænnR.54 Naopak synkopa je zde viditelná například v následujících slovech stain (psev.*staina) ak. sg. „kámen“; fiskR (psev. *fiskaR) nom. pl. „ryby“; mąnR (psev. *manniR) nom. pl. „muţi“.

Nepřízvučnými vokály staroseverštiny jsou pouze krátké monoftongy, jejich vývoj z praseverštiny ilustruje Nielsen55 takto:

Příklady: hirðir nom. sg. pastevec (psev. *hirđīz); syni dat. sg. „syn“ (psev. *suniu); armi dat. sg. „paţe“ (pgerm. *armai); daga ak. pl. „dny“ (pgerm. *dagans); tunga nom. sg. „jazyk“ (pgerm. *-ōn); sunar gen. sg. „syn“ (pgerm. *sunauz).56

53 SPURKLAND, Terje. From Tune to Eggja – the ontology of language change. In: Runes and Their Secrets: Studies in Runology. Kodaň: Museum Tusculanum Press, 2006, s. 334-335. 54 Tamtéž, s. 337. 55 NIELSEN, Hans F. The Early Runic Inscriptions and Germanic Historical Linguistics. In: Runes and Their Secrets: Studies in Runology. Kodaň: Museum Tusculanum Press, 2006, s. 248. 56 Tamtéž. - 25 -

Pozdní a jedinou výraznou konsonantickou změnou je postupné splývání R [ɹ] a r [r]. V západním dialektu staroseverštiny k procesu dochází dříve neţ ve východním a celý proces je dokončen kolem roku 1100.57

3.2.4. Runová švédština

Runová švédština je název východního dialektu staroseverštiny uţívaného na území dnešního Švédska. Terminologické odlišení od runové dánštiny (a vytvoření těchto podmnoţin východní staroseverštiny vůbec) je spíš geografické, neţ lingvistické; rozdíly mezi jazyky jsou naprosto minimální a spočívají jen v tom, ţe v dánské oblasti byly zavedeny jazykové měny o něco dříve, neţ v oblasti švédské. Smyslem této podkapitoly je vymezit nejdůleţitější rozdíly východního dialektu oproti západnímu (norsko-islandskému) dialektu staroseverštiny.58

V úplných počátcích staroseverské fáze nastala diftongizace (viz předchozí kapitolu), která ale měla mnohem větší dopad na východní staroseverštinu, neţ na západní. Tento rozdíl můţeme pozorovat například na nom. sg. slova „hvězda“: záp. stela a vých. stjæle. Kromě jiţ zmíněných diftongizací e + a > ja, e + u > jǫ se ve východním dialektu vyskytuje typ y + ngw/nkw/ggw > ju, který v dialektu západním zcela chybí: záp. syngva (z pgerm. *singwaną) „zpívat“, søkkva „potopit“ (z pgerm. *sinkwaną) oproti vých. sjunga, sjunka.

Východní staroseverština je naopak velice konzervativní, co se týče umlautu – na rozdíl od západního dialektu nerealizuje umlaut přízvučného vokálu silných slov, r-umlaut, u- umlaut, ani umlaut před /gi, ki/: záp. skýtr „střílí“, dýr „zvíře“, tekinn „brán“, oproti vých. skjútR, djúR, takenn.

V 7. století n. l. nastala v západní staroseverštině asimilace stsev. -mp-, -nt-, a -nk- do - pp-, -tt- a -kk-. Tak ze psev. *swampu nom. sg. „houba”, *brantaz nom. sg. „svah“ a *ain(a)kjōn nom. sg. „vdova“ vzniklo na západě s(v)ǫppr, brattr a ekkja a na východě svampr, brantr a ænkja.

57 BLAŽEK, Václav. Staré germánské jazyky. Historický a gramatický přehled. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s.45. 58 PETTERSSON, Gertrud. Svenska Språket under sjuhundra år. Lund: Studentlitteratur AB, 2005, s. 74-77. - 26 -

Východní staroseverština zachovává /v/ před /r/: vých. vreiðR nom. sg „rozzlobený“, oproti záp. reiðr; zachovává /ju:/, kdeţto západní mění /ju:/ na /jo:/ před dentálami a alveolárami: vých. ljús nom. sg. „světlo“, ljúd nom sg. „zvuk“ oproti záp. ljós, hljód. Naopak před /n, l, r/ obvykle vypouští /h/: vých. laupa „běţet“, níga „padat“, rjúta „chrápat“ oprotí záp. hlaupa, hníga, hrjóta. Mimo to si východní staroseverština udrţuje foném R, kdeţto v západním dialektu poměrně brzy splývá s /r/ záp. hestar nom. sg. „kůň“ oproti vých. hestaR.

V morfologii nastávají následující rozdíly: Koncovka substantiv dat. pl. určitého členu – záp. –unum, vých. –unumin (z psev. –unumin); plurální tvary fem. o-kmenů a ja-kmenů jsou ve východní praseverštině zachovány, v západní splývají s i-kmeny – vých. sólaR „slunce“ oproti záp. sólir, naopak tvary mask. i-kmenu končící na –g nebo –k jsou zachovány v praseverštině západní, ale ve východní splývají s ja-kmeny – záp. drengir „mladík“ oproti vých drengjaR.

3.2.5. Raná stará švédština

Počátek rané staré švédštiny je spojován s napsáním Västgötalagen, coţ je první švédská písemná památka zapsanou latinkou, jehoţ nejstarší části se datují do roku 1225. Pro ilustraci z něj uvádím výňatek:59

Dræpær maþar svænskan man eller smalenskæn, innan konongsrikis man, eigh væstgøskan, bøte firi atta ørtogher ok þrettan markær ok ænga ætar bot. [...] Dræpar maþær danskan man allæ noræn man, bøte niv markum. Dræpær maþær vtlænskan man, eigh ma frid flyia or landi sinu oc j æth hans. Dræpær maþær vtlænskæn prest, bøte sva mykit firi sum hærlænskan man. Præstær skal i bondalaghum væræ. Varþær suþærman dræpin ællær ænskær maþær, ta skal bøta firi marchum fiurum þem sakinæ søkir, ok tvar marchar konongi.60

59 Äldre västgötalagen. Fornsvenska textbanken. [online]. 2002 [cit. 2015-04-22+. Dostupné z: http://project2.sol.lu.se/fornsvenska/01_Bitar/A.L2.A-AVgL.html 60 Vlastní překlad: „Zabije-li někdo Švéda nebo Smålanďana, člověka z království, ale ne västgötalanďana, zaplatí osm örtugar (pozn. = stříbrné mince) a třináct marek, ale žádný wergild (pozn. = peníze vyplacené na odškodnění příbuzných oběti vraždy – jakási prevence nebo náhrada krevní msty). Zabije-li někdo Dána nebo Nora, zaplatí devět marek. Zabije-li někdo cizozemce, nebude zapuzen ze země a svého rodu. Zabije-li někdo cizozemského kněze, zaplatí za něj tolik, jako za svého krajana. Kněží se počítají jako svobodní muži. Je-li zabit jižan, nebo Angličan, zaplatí čtyři marky žalobci a dvě marky králi.“ - 27 -

Zavedení latinského písma ovšem neznamenalo přerušení runové tradice – farmáři, řemeslníci a obchodníci runy nadále pouţívali ke komunikaci i označování zboţí a runy byli i nadále díky své dekorativní hodnotě pouţívány na památnících. Kolem roku 1300 byl dokonce sepsán Codex runicus, dvousetstránkový zákoník provincie Skåne psaný středověkou runovou abecedou, který představuje jednu z mála runových písemných památek psaných na pergamenu. To ale není ojedinělý případ; o tom, ţe runová tradice pokračovala ještě dlouho po zavedení latinky, svědčí následující nápis na stěně presbytáře v kostele ve vesnici Runsten na švédském ostrově Öland (Öl 34):

ᚼᚢᚯᚱ᛬ᛋᚯᛘ᛬ᛐᚼᛅᛐ᛫ᛐᛅ᛬ᛚᛅᛋ ᛐᛆᚿᛅ᛬ᚴᛁᚱᚴᛁᛆ᛬ᚼᛅᛐᛆᚱ᛬ᚱᚢᚿᛆᛋᛐᛅᚾ᛬ᛐᛆᛚ᛬ᛒᚯᚱ᛬ᛋᚴᚮᚿᛆ᛬ ᚼᛆᚱᛅᚿ᛬ᚴᚢᚿᚿᛅ᛬ᚱᚢᚿᛅᚱ᛬ᛚᛅᛋᛅ᛬ᚮᛎ᛬ᛋᚴᛁᚠᚢᛅ᛬ᚼᛅᛎ ᛁᚮ᛬ᚮᛚᛆ᛬ᛎᛁᛘᛆᚱᚿ huør : søm : thættæ : læs tanæ : kirkia : hætar : runastæn : tal : bør : socna : haræn : kunnæ : runær : læsæ : o c : scrifuæ : hæc io : ola : calmarn Hwår som tættæ læs, tænnœ kirkia lietœr Runasten. Tæt bør sokna-hœrrœn kunnæ, runær læsæ ok skrivæ. Hæc Jo[hannes] Ola[i] Kalmarn[ensis]. „Tomu kdo toto čte: Tento kostel se jmenuje Runsten. To znamená, ţe kněţí této farnosti by měl umět číst a psát runy. Napsal Johannes Olai z Kalmaru.”

V období rané staré švédštiny byl jazyk relativně stabilní a oproti runové švédštině neprošel nijakými zásadními změnami. Za zmínku stojí asi jen postupné vytrácení h- před l, n a r, to je nicméně dodnes zachováno v některých dialektech švédštiny ve formě g-: vých. stsev. hlýR „vlaţný“ > šv. dial. gly.

Nominální morfologie

Jméno rané staré švédštiny rozlišuje čtyři pády – nominativ, genitiv, dativ a akuzativ; tři rody – maskulinum, femininum a neutrum, dva členy – určitý a neurčitý a dvě čísla – singulár a plurál.

- 28 -

Verbální morfologie

Sloveso rozlišuje tři osoby ve dvou číslech; tři slovesné rody – aktivum, médium a pasivum; tři způsoby – indikativ, imperativ a konjunktiv a dva základní časy – présens a préteritum doplněné perfektivním aspektem o perfektum a plusquamperfektum. Futurum je vyjádřeno pomocí présentních tvarů, nebo modálního auxiliáru.

- 29 -

4. SYNTÉZA

V této kapitole se pokusím výše popsané změny při vývoji jazyka doloţit v konkrétních textech runových nápisů. Všechny transliterované a normalizované texty jsou převzaty z databáze runových nápisů – Samnordisk runtextdatabas, jsou dostupné přes klientský program Rundata.61 Překlady interpretací do češtiny jsou vlastní.

4.1. PRAGERMÁNŠTINA -> PRASEVERŠTINA

Runový nápis z Gallehusu (DR 12 †), který je více přiblíţen v kapitole Praseverština:

- fonologizace /o/, které bylo původně alofonem /u/: holtijaz (pgerm. *hultijaz)

- změna nepřízvučného pgerm. *-an na psev. –a: horna ak. sg. „roh“ (pgerm. *hurnan)

- změnu nepřízvučného pgerm. *-ōn na psev. –ō: tawido 1. sg. pret ind. „zhotovit” (pgerm. *tawiðōn)

- navíc předvídá budoucí fonologizaci umlautu (zde a-umlaut): horna (pgerm. *hurnan)

Runový kámen z norského Vettelandu (N KJ60) pocházející z období 160 – 400 n. l. Kámen byl pravděpodobně rozbit na čtyři části, dodnes se našli jen dvě:

ᚠᛚᚨᚷᛞᚨᚠᚨᛁᚲᛁᚾᚨᛉᛁᛊᛏ ... ᛗᚨᚷᛟᛉᛗᛁᚾᚨᛊᛊᛏᚨᛁᚾᚨ ...... ᛞᚨᛘᚠᚨᛁᚺᛁᛞᛟ ... flagdafaikinazist ... magozminasstaina ... [ek] ...dazfaihido ...flagdafaikinaz ist... magoz minas staina...[ek] ...daz faihido ... je prokletý... kámen mého syna...[já] ...-daz62, maloval.'

- změna pgerm.. *-auz na psev. –ōz: magoz gen. sg. „syn“ (pgerm.. *magauz)

- změna nepřízvučného pgerm. *-an na psev. –a: staina ak. sg. „kámen“ (pgerm. *stainan)

- změna nepřízvučného pgerm. *-ōn na psev. –ō: faihido 1. sg. pret ind. „psát runy, barvit” (pgerm. *faihiðōn)

61 Dostupné ke stažení na: http://www.nordiska.uu.se/forskn/samnord.htm 62 Pravděpodobně koncovka jména. - 30 -

Runový kámen z norského Tune (N KJ72) pocházející z období 375-530 n. l. Druhý a třetí řádek runového nápisu je v originále horizontálně otočený a čtvrtý a pátý řádek je otočený vertikálně. „//“ zde značí rozdělení řádků.

ᛖᚲᚹᛁᚹᚨᛉᚨᚠᛏᛖᚱ᛫ᚹᛟᛞᚢᚱᛁ // ᛞᛖᚹᛁᛏᚨᛞᚨᚺᚨᛚᚨᛁᛒᚨᛅ᛬ᚹᛟᚱᚨᚺᛏᛟ // ᛉᚹᛟᛞᚢᚱᛁᛞᛖ᛬ᛋᛏᚨᛁᛅᚨ // ᚦᚱᛁᛃᛟᛉᛞᛟᚺᛏᚱᛁᛉᛞᚨᛚᛁᛞᚢᛅ // ᚨᚱᛒᛁᛃᚨᛋᛁᛃᛟᛋᛏᛖᛉᚨᚱᛒᛁᛃᚨᛅᛟ ekwiwazafter woduri // dewitadahalaiban : worahto // [me]zwoduride : staina // þrijozdohtrizdalidun // arbijarjostezarbijano ek wīwaz after wōdurīdē witadahalaiban worahtō. [me]z wōdurīdē staina þrijōz dohtriz dalidun arbijarjostez arbijanō „Já, Wīwaz, jsem vyrobil (nápis) na památku Wōdurīda, pána („stráţce chleba“). Pro mne, Wōdurīda, tři dcery připravily kámen, nejoprávněnější (dědit) z dědiců.“

- monoftongizace pgerm.. nepřízvučného *-ai na psev. –ē: woduride dat. sg. „zuřivý jezdec“ (pgerm.. * wōdurīdai)

- změna nepřízvučného pgerm. *-ōn na psev. –ō: worahto 1. sg. pret ind. „vyrobit” (pgerm. *wurhtōn) a arbijano gen. pl, „dědic“ (pgerm. *arbijanōn)

- sníţení pgerm.. kořenového *-ē z na psev. –ā a zároveň zachování pgerm. –u: dalidun 3. pl. pret. ind „připravit“ (pgerm.. *dēlidund)

- navíc předvídá budoucí fonologizaci umlautu (zde i-umlaut): þrijoz nom. pl. „tři“ (pgerm. *þrejōz)

Runový nápis na dřevěném ratišti kopí z naleziště Kragehul na dánském ostrově Fyn (DR 196). Nápis pochází z období 450-500 n. l.:

Kragehul I63

63 Kragehul I. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-02-29+. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Kragehul_I#/media/File:Kragehul.jpg - 31 -

ekerilazasugisalasmuhahaitegagagaginugahe... lija... hagalawijubig... ek erilaz asugislas mūha haitē ga ga ga ginu ga he(?)... lija(?)... hagala wijubig(?).. „Já, erilaz64 Asugislův, se jmenuji Muha ga ga ga mocné ga65 ... kroupy ...“

- změna nepřízvučného pgerm. *-ai na psev. –ē: haite 1. sg. pres. méd. ind. „jmenovat se“ (pgerm. *haitai)

- změna nepřízvučného pgerm. *-an na psev. –a: hagala ak. sg. „kroupy“ (pgerm. *haglan)

Realizaci Holzmannova zákonu se podařilo najít aţ v praseverských runových nápisech. V příkladech uvedu zde pouze transliteraci konkrétního slova, praseverské nápisy budou více rozebrány aţ v další kapitole.

Změna pgerm. *–jj- na psev. *-ggj- : stsev. tweggja gen. pl. „dva“ (pgerm. *twajjō)

- transliterováno jako tuika na dánském runovém kameni s označením Bjerregrav 1 (DR 98) z období 1000-1050 n. l.

Změna pgerm. *–ww- na psev. *-ggw: stsev. hǫggva inf. „sekat“ (pgerm. *hawwana)

- transliterováno jako haukua z runového nápisu ve skále (U 130) z období 1070 - 1100, skála je lokálně známá jako Norahällen

- transliterováno jako hakua na runovém kameni (U 147) z období 1070 – 1100, zajímavostí je, ţe tento runový kámen je spojen s Jarlabankeho rodem (viz kapitolu Datace runových kamenů)

- transliterováno jako hkua z runového nápisu ve skále (U 251) z období 1050 – 1100

Změna koncového [z] na [ɹ] v runových nápisech doloţitelná není, protoţe pro obě hlásky byl pouţíván stejný znak – ᛉ.

64 Slovo erilaz bývá interpretováno jako „mistr runového písma“. 65 Ligatura run ᚷ a ᚨ, ga, se interpretuje jako gibu auja „ dávám štěstí“ (z pgerm. *gebō a *aujan) jako na brakteátech (DR IK98 a DR IK161) z období 400 – 650 n. l. - 32 -

4.2. PRASEVERŠTINA -> STAROSEVERŠTINA

Fragment lebky z dánského Ribe (DR EM85;151B) nese nejstarší dochovaný nápis v mladším futharku. :

ᚢᛚᚠᚢᛣᚼᚢᚴᚢᚦᛁᚾᚼᚢᚴᚺᚢᛏᛁᚢᛣ ᚺᛁᚼᛚᛒᛒᚢᚱᛁᛁᛋᚢᛁᚦᛣ ᛣᚼᛁᛗᚼᚢᛁᚼᚱᚴᛁᚼᚢᚴᛏᚢᛁᚱᚴᚢᚾᛁᚾ [otvor] ᛒᚢᚢᚱ ulfuRAukuÞinAukhutiuR hiAlbburiisuiÞR ÞAimAuiArkiAuktuirkunin [otvor] buur UlfR auk Óðinn auk Hō-tiuR . Hjalp buri es viðR þæima værki. Auk dverg unninn. Bōurr. „ UlfR (= vlk/Fenrir?) a Odin a vysoký tiuR (= Týr?) buri je pomoc proti této bolesti. A trpaslík je poraţen. Bōurr.“

- ztráta /w/ před /u/: ulfuR; stsev. UlfR ve srovnání s psev. wulfz: –wolAfz na runovém kameni ze Stentoften (DR 357)

- synkopa ve slově uÞin: stsev. Óðinn nom. sg. „Odin“ (pgerm. *wóðinaz); viz níţe

- diftongizace ve slově HiAlb: stsev. hjalp nom. sg. „pomoc“ (psev. *help); viz níţe

- vzácná realizace umlautu v nápise v mladším futharku, zde i-umlaut ve slově uiArki: stsev. værki dat. sg. „bolest“ (psev. *warki); viz níţe

Z šestnácti znaků mladšího futharku obsahuje nápis všechny kromě ᚨ [ą] s tím ţe [a] je vyjádřeno ᚼ namísto pozdějšího ᛅ, [m] je vyjádřeno ᛗ namísto pozdějšího ᛉ a [h] je vyjádřeno ᚺ namísto pozdějšího ᚼ:

ᚠ - [f] ulfuR; ᚢ - [u] ulfuR, [o] uÞin, [v] uiÞR; ᚦ - [ð] uÞin, [þ] ÞAimA; (ᚨ - není v textu); ᚱ - [r] uiArki; ᚴ - [k] Auk, [g] tuirk; ᚺ - [h] hiAlb; ᚾ - [n] uÞin; ᛁ - [i] uÞin, [e] is; ᚼ - [a] Auk; ᛋ - [s] is; ᛏ - [t] tiuR, [d] tuirk; ᛗ - [m] ÞAimA; ᛒ - [b] buri, [p] hiAlb; ᛚ - [l] hiAlb; ᛣ [ɹ] nebo [r] ulfuR

Runový kámen z Rök (Ög 136) je jeden z nejznámějších runových kamenů vůbec a nese nejdelší runový nápis v kameni vůbec.

- 33 -

Rökstenen – přední a zadní strana66 Pro lepší orientaci je nápis rozčleněn do dvou částí, na rozdělení řádků není brán ohled:

aft uamuþ stonta runaR þaR n uarin faþi faþiR aft faikion sunu sakummukmini þat huariaR ualraubaR uaRin tuaR þaR suaþ tualf sinum uaRin numnaR t ualraubu baþaR somon o umisum monum ' þat sakum onart huaR fur niu altum on urþi fiaru miR hraiþkutum auk tu miR on ub sakaR raiþ þiaurikR hin þurmuþi stiliRflutna strontu hraiþmaraR sitiR nu karuR o kuta sinum skialti ub fatlaþR skati marika Aft Wǣmōð/Wāmōð stąnda rūnaʀ þāʀ. Æn Warinn fāði, faðiʀ, aft fæigjąn sūnu. Sagum mōgminni þat, hwærjaʀ walraufaʀ wāʀin twāʀ þāʀ, swāð twalf sinnum wāʀin numnaʀ at walraufu, bāðaʀ sąmąn ą̄ ȳmissum mąnnum. Þat sagum ąnnart, hwaʀ fur nīu aldum ą̄ n urði/yrði fjaru meðr Hræiðgutum, auk dō meðr hann umb sakaʀ. Rēð Þjoðrikʀ hinn þurmōði, stilliʀ flutna, strąndu Hræiðmaraʀ. Sitiʀ nū garwʀ ą̄ guta sīnum, skjaldi umb fatlaðʀ, skati Mǣringa. “Na památku Vémóđra/Vámóđra stojí tyto runy. A Varinn je barvil, otec, na památku svého syna. Říkám příběh/mladým muţům: které dvě válečné kořisti to byly, které byly dvanáctkrát vzaty jako kořist, obě dohromady od různých muţů. Říkám druhý: kdo před devíti generacemi ztratil ţivot s Hreidgóty a zemřel s nimi za svou vinu. Ţjóđríkr (pozn. = Theodorik Veliký) statečný, náčelník mořských válečníků, vládl pobřeţí moře Hreiđ. Teď sedí statečný na svém koni s připoutaným štítem, princ Mǣringů.“

66 GUSTAVSON, Helmer. Svenska kulturminnen 23: Rökstenen. Stockholm: Riksantikvarieämbetet, 1992, s. 5.

- 34 -

þat sakum tualfta huar histR si kunaR itu uituoki on kunukaR tuaiR tikiRsuaþ o likia þat sakum þritaunta huariR tuaiR tikiR kunukaR satin t siulunti fiakura uintur at fiakurum nabnum burnR fiakurum bruþrum ' ualkaR fim ra=þulfs suniR hraiþulfaR fim rukulfs suniR hoislaR fim haruþs suniR kunmuntaR fim (b)irnaR suniR * nuk m--- (m)-- alu --(k)(i) ainhuaR -þ...... þ ... ftiR fra sagwm mogmeni (þ)ad hOaR igOldga OaRi gOldin d gOonaR hOsli sakum mukmini uaim si burin niþR troki uilin is þat knuo knati iatun uilin is þat (n)(i)(t) akum mukmini þur sibi uiauari ul niruþR Þat sagum twalfta, hwar hæstʀ sē Gunnaʀ etu wēttwąngi ą̄ , kunungaʀ twæiʀ tigiʀ swāð ą̄ liggja. Þat sagum þrēttaunda, hwariʀ twæiʀ tigiʀ kunungaʀ sātin at Sjolundi fjagura wintur at fjagurum nafnum, burniʀ fjagurum brø̄ ðrum. Walkaʀ fimm, Rāðulfs syniʀ, Hræiðulfaʀ fimm, Rugulfs syniʀ, Hāislaʀ fimm, Hāruðs syniʀ, Gunnmundaʀ/Kynmundaʀ fimm, Bjarnaʀ syniʀ. Nū 'k m[inni] m[eðr] allu [sa]gi. Æinhwaʀʀ ... [swā]ð ... æftiʀ frā. Sagum mōgminni/ungmænni þat, hwaʀ Inguldinga wāʀi guldinn at kwą̄ naʀ hūsli. Sagum mōgminni/ungmænni, hwæim sē burinn niðʀ dræ̨ ngi. Wilinn es þat. Knūą/knyią knātti jatun. Wilinn es þat ... Sagum mōgminni/ungmænni: Þōrr. Sibbi wīawæri ōl nīrø̄ ðʀ. „Říkám dvanáctý: kde Gunnin kůň (pozn. = kenning pro „vlk“) vídí ţrádlo na bitevním poli, kde dvacet králů leţí. Říkám třináctý: kterých dvacet králů sedělo na Sjólundu (pozn. = dánský ostrov Sjælland?) po čtyři zimy, čtyř jmen, zrozeni ze čtyř bratrů: pět Valkijů, synů Ráđulfa, pět Hreiđulfů, synů Rogulfa, pět Háislů, synů Hāruða,pět Gunnmundů/Kynmundů, synů Bjarna. Teď říkám příběhy v celku. někdo... Říkám příběh/mladým muţům, který z Ingoldovi linie byl splacen obětí manţelky. Říkám příběh/mladým muţům kterým se narodil příbuzný, udatnému muţi. Je to Vélinn. Mohl by rozdrtit obra. Je to Vélinn ... Říkám příběh/mladým muţům: Þórr. Sibbi z Vé, devadesátník, zplodil (syna).”

Rozebíraná slova jsou pro lepší orientaci podtrţena v transliterovaném textu:

- synkopa ve slovech þiaurikR srov. gót. Þiudareiks „Theodorik“; fatlaþR (psev. *fatilaþaR) „připoutaný“; tualfta (*psev. twaliftō)

- u an i, které nejsou zcela na koci slova zde ještě synkopě nepodlehly: sitiR 1. sg. pres. ind. „sedět“, tigiR nom. pl. „dvacet“ karuR nom. sg. „statečný“ (srov. stsev. sitR, tigR, gø̄ rr); oproti tomu ale niþR (psev. *niþiR) „udatný“

- diftongizace ve slovech huariaR, skialti, fiakurum, (b)irnaR, iatun - viz níţe

Umlaut není v runových nápisech mladšího futharku běţně viditelný, kromě výše zmíněné realizace i-umlautu v nápisu na fragmentu lebky z Ribe. V nápisech ve starším futharku je výjimečně umlaut vyjádřen ještě před svou fonologizací, která nastala aţ po synkopě – a-umlaut ve slově horna na jiţ zmiňovaném zlatém rohu z Gallehusu a ve stejném slově na brousku ze norského Strøm (N KJ50)) a i-umlaut ve slově þrijoz na jiţ zmiňovaném runovém kameni z Tune. - 35 -

Synkopa je také viditelná například ve stsev. slově stein ak. sg. „kámen“ - stain (U 855, U 961)67 a stin (U 847, U 875)68 – srov. s psev. staina (N KJ72, N KJ60); mąnR na jiţ dříve zmíněném kameni z lokality Eggja (N KJ101) – srov s psev. *manniR nom. pl. „muţi“. Zajímavý je také posun od psev. worahtō na runovém kameni z Tune přes wurte na brakteátu z Tjurkö (DR IK184) k o(r)te na runovém kameni z By (N KJ71) a urti na runovém kameni ze Sölvesborg (DR 356) – 1. sg. pret. ind. „udělat“.

Diftongizaci najdeme kromě výše zmíněných slov například zde: e + a > ja: pgerm. *helpaną > psev. *helpa > stsev. hjalpa inf. „pomáhat“

- ve tvaru hjalpa (inf.) ealba inf „pomoci“ na runovém kameni z Kävlinge (Vs 3 †)

- ve tvaru hjalpi (3.sg konj.) hialbi na upplandských runových kamenech (U 875, U 859, U 337)69 e + u > jǫ : pgerm. *neutaną. > psev. *neuta. > stsev.. njóta inf. „uţívat“

- ve tvaru njót (2. sg. imp.) niout na runovém kameni z Norre Nærå (DR 211), nebo niut na runovém kameni z Gorlev (DR 239)

Postupné splývání R [ɹ] a r [r] nastalo v západní staroseverštině mnohem dříve, neţ v staroseverštině východní. Toto lze ilustrovat příklady ze soudobých runových nápisů:

- záp. aftir „za/na památku“ (N A13) a aiftir (N A23, N 271) oproti vých. iftiR (U 174) a aiftiR (DR 404)

- záp. runar „runy“ (N 271, N 230) oproti vých. runaR (DR 404, U 945)

- záp. mouþor „matka“ (N A53) oproti vých. muþiR (DR 404) a moþiR (U 945)

Zajímavý je také fakt, ţe [ð] bylo ve starším futharku vyjádřeno d-runou ᛞ, kdeţto ve futharku mladším přebírá tuto úlohu Þ-runa ᚦ.

67 V příloze vlastní fotografie těchto kamenů. 68 V příloze vlastní fotografie těchto kamenů. 69 V příloze vlastní fotografie těchto kamenů. - 36 -

4.3. STAROSEVERŠTINA -> RUNOVÁ ŠVÉDŠTINA

Co se týče asimilace stsev. -mp-, -nt-, a -nk- do -pp-, -tt- a -kk- v západní severštině oproti jejich zachování ve východním dialektu, nabízí runové nápisy jen jeden příklad této opozice:

- vých. ankja nom. sg. „vdova“ ve formě ankia (G 255) oproti záp. ekkju dat. sg. „vdova“ ve formě ikeu (N A282)

Důvodem je to, ţe v runových nápisech není běţně vyjádřeno ani zdvojení hlásky a ani nazála před plozivou. Ze sporných runových nápisů tak dostáváme vícero čtení:

- kabi (U 792) ->, Kabbi(?)/Kampi(?)/Kappi(?)/Gapi(?)

- siba (G 111) -> Sibba(?)/Simpa(?)

Zachování /v/ před /r/ ilustruje ve východní staroseverštině ilustruje například slovo vreiðR nom. sg „rozzlobený“, na runových kamenech z Vesteråsu a Hörningsholmu (Vs 13 a Sö 21) ve formě uraiþr oproti záp. reiðr, doloţenému například v Skáldskaparmál: „Þá varð Loki reiðr ok greip upp mikla stöng ok reiðir af öllu afli ok rekr á kroppinn erninum.“70

Rozdíl mezi R [ɹ] a r [r] vydrţel v runové švédštině o mnoho déle, neţ v severštině západní – dokladem toho mohou být runové nápisy datované do 1. pol. 12. století: fyriR „pro“ ve formě fyriR (G 351) a dottiR nom. sg. „dcera“ ve formě totiR (Öl 53)

Zajímavá je také měnící se forma zápisu jména runového mistra Öpira na upplandských runových kamenech: ᚤᛒᛁᛣ ybiR (U 104) oproti ᚤᛒᛁᚱ ybir (U 179)

Další změny nejsou z důvodu mnohoznačnosti znaků mladšího futharku v runových nápisech doloţitelné.

V příloze se nachází porovnání textů na výše zmíněném runovém kameni z Rök (Ög 136) normalizovaných do východní a západní staroseverštiny.

70 STURLUSSON, Snorri. Skáldskaparmál. In: Edda Snorra Sturlusonar [online]. [cit. 2015-04-17]. Dostupné z: http://heimskringla.no/wiki/Sk%C3%A1ldskaparm%C3%A1l - 37 -

5. ZÁVĚR

Hlavním záměrem mé práce bylo vyselektovat z dostupného jazykového materiálu hláskové změny při vývoji jazyka a pokusit se je doloţit v konkrétních textech runových nápisů. Tento cíl se mi podle mého názoru podařilo do velké míry splnit, a dokonce jsem našla uspokojivé odpovědi na své otázky.

V úvodu této práce uvádím čtyři otázky. Na první, která se týká datace runových kamenů, odpovídám ve stejnojmenné kapitole a na druhou, ve které hledám důvody pro redukci počtu znaků v mladším futharku, nastiňuji odpověď v kapitole o mladším futharku – konkrétnější zpracování by ale, díky své sloţitosti, vydalo na samostatnou práci, proto jsem byla nucena od hlubšího zkoumání problematiky upustit. Omezila jsem se tedy jen na výčet moţných řešení, coţ bych si přála napravit v nějaké další práci. Třetí a čtvrá otázka jsou oproti tomu přímo v souladu s cílem této práce.

Na třetí otázku, jak se přizpůsobilo runové písmo hláskovým změnám při vývoji jazyka, musím odpovědět, ţe minimálně. Nepřišla jsem na ţádnou výhodu, kterou by měl mladší futhark oproti staršímu co se týče záznamu nové fáze jazyka, o čemţ svědčí i pozdější zpětné rozšiřování znakové palety runami s punktací aţ po středověkou runovou abecedu. Jedinou zjevnou výhodou mladšího futharku je jednoduchost jeho formy a snad i mnohoznačnost jednotlivých znaků. Vzhledem k předpokladu, ţe mladší futhark byl mezi lidmi mnohem rozšířenější neţ futhark starší a tedy i počet jeho uţivatelů byl vyšší, musel jednodušší pro naučení i pouţití.

Vypracování poslední otázky, do jaké míry reflektuje runové písmo změny při vývoji jazyka, uţ bylo zajímavější. Zatímco umlaut a zdvojené hlásky v runových nápisech zaznamenatelné nejsou, ostatní změny, včetně postupného splývání R [ɹ] a r [r], v nich oporu mají. Tato otázka se pro práci stala zásadní a jejímu řešení je věnována celá část Syntéza.

Význam zpracování tématu pro mne samotnou hodnotím veskrze pozitivně. Kromě samozřejmého prohloubení znalostí o písmu i jazyku zkoumaných období jsem si výrazně zvýšila jazykovou úroveň švédštiny, ve které je napsána podstatná část pouţité literatury. Samotný proces mne navíc inspiroval k dalšímu bádání.

- 38 -

6. SLOVNÍK POJMŮ aett – oddíl runové abecedy; starší futhark byl členěn do tří aettů po osmi, mladší futhark do tří aettů po šesti, pěti a pěti brakteát – zde: jednostranná mince nošená jako přívěsek, nejvíce rozšířená v severní Evropě od období stěhování národů dále futhark – název runové abecedy; jméno vychází z prvních šesti znaků v posloupnosti runové abecedy kenning – básnický metaforický opis ligatura – spojení dvou a více znaků do jednoho normalizace – zde: přepis transliterovaného textu do standardizovaného jazyka runový kámen – kámen s runovým nápisem signum – zde: kód, pod kterým jsou evidovány runové nápisy transliterace – přepis textu z jednoho písmo do druhého, v ideálním případě odpovídá jeden znak zdrojového textu právě jednomu znaku cílového textu

- 39 -

7. PŘÍLOHY 7.1. Srovnání východní a západní staroseverštiny: Rökstenen (Ög 136)

Text normalizovaný do východní staroseverštiny (dle Samnordisk runtextdatabas)

Aft Wǣmōð/Wāmōð stąnda rūnaʀ þāʀ. Æn Warinn fāði, faðiʀ, aft fæigjąn sūnu. Sagum mōgminni/ungmænni þat, hwærjaʀ walraufaʀ wāʀin twāʀ þāʀ, swāð twalf sinnum wāʀin numnaʀ at walraufu, bāðaʀ sąmąn ą̄ ȳmissum mąnnum . Þat sagum ąnnart, hwaʀ fur nīu aldum ą̄ n urði /yrði fjaru meðr Hræiðgutum, auk dō meðr hann umb sakaʀ. Rēð Þjoðrikʀ hinn þurmōði, stilliʀ flutna, strąndu Hræiðmaraʀ. Sitiʀ nū garwʀ ą̄ guta sīnum, skjaldi umb fatlaðʀ, skati Mǣringa. Þat sagum twalfta, hwar hæstʀ sē Gunnaʀ etu wēttwąngi ą̄ , kunungaʀ twæiʀ tigiʀ swāð ą̄ liggja . Þat sagum þrēttaunda, hwariʀ twæiʀ tigiʀ kunungaʀ sātin at Sjolundi fjagura wintur at fjagurum nafnum, burniʀ fjagurum brø̄ ðrum. Walkaʀ fimm, Rāðulfs syniʀ, Hræiðulfaʀ fimm, Rugulfs syniʀ, Hāislaʀ fimm, Hāruðs syniʀ, Gunnmundaʀ/Kynmundaʀ fimm, Bjarnaʀ syniʀ. Nū 'k m[inni] m[eðr] allu [sa]gi. Æinhwaʀʀ ... [swā]ð ... æftiʀ frā. Sagum mōgminni/ungmænni þat, hwaʀ Inguldinga wāʀi guldinn at kwą̄ na ʀ hūsli. Sagum mōgminni/ungmænni, hwæim sē burinn niðʀ dræ̨ ngi. Wilinn es þat . Knūą/knyią knātti jatun . Wilinn es þat ... Sagum mōgminni/ungmænni: Þōrr. Sibbi wīawæri ōl nīrø̄ ðʀ.

Text normalizovaný do západní staroseverštiny (dle Samnordisk runtextdatabas)

Eptir Vémóð/Vámóð standa rúnar þær. En Varinn fáði, faðir, eptir feigjan son. Sǫgum múgminni/ungmenni þat, hverjar valraufar væri tvær þær, svát tolf sinnum væri numnar at valraufu, báðar saman á ýmissum mǫnnum. Þat sǫgum annat, hverr fyrir níu ǫldum án yrði fjǫr með Hreiðgotum, auk dó meðr hann umb sakar. Réð Þjóðríkr hinn þormóði, stillir flotna, strǫndu Hreiðmarar. Sitr nú gǫrr á gota sínum, skildi umb fatlaðr, skati Mæringa. Þat sǫgum tolfta, hvar hestr sé Gunnar etu véttvangi á, konungar tveir tigir svát á liggja. Þat sǫgum þrettánda, hverir tveir tigir konungar sæti at Sjólundi fjóra vetr at fjórum nǫfnum, bornir fjórum brœðrum. Valkar fimm, Ráðulfs synir, Hreiðulfar fimm, Rugulfs synir, Háislar fimm, Hǫrðs synir, Gunnmundar/Kynmundar fimm, Bjarnar synir. Nú'k m[inni] m[eð] ǫllu [se]gi. Einhverr ... [svá]t ... eptir frá. Sǫgum múgminni/ungmenni þat, hvar Ingoldinga væri goldinn at kvánar húsli. Sǫgum múgminni/ungmenni, hveim sé borinn niðr drengi. Vilinn er þat. Knúa/knýja knátti jǫtun. Vilinn er þat ... Sǫgum múgminni/ungmenni: Þórr. Sibbi véaveri ól nírœðr.

- 40 -

7.2. Nástin histroricko-srovnávací jmenné morfologie

Jmenná deklinace run. a-kmenů - maskulinum

*pgerm. psev. záp. stsev. run. šv. nom dagaz laukaz dagr dagR gen dagasa/-isa Asugisalaz dags dags dat dagai hahai dege dagi akuz dagan staina dag dag nom dagōs/-ōz stanaz dagar dagaR gen dagōn flAinA? daga daga dat dagamiz -borumz dǫgom dagum akuz daganz stAbA daga daga

Jmenná deklinace run. ô-kmenů - femininum

*pgerm. psev. záp. stsev. run. šv. nom gebō laþu gjof giof gen gebōz gjafar giafaR dat gebai solu gjof giafu akuz gebōn gjof giof nom gebōz gjafar giafaR gen gebōn runo gjafa giafa dat gebōmi/-uz gjofom giafum akuz gebōz runoz gjafar giafaR

Zájmenná deklinace 1. osoby sg. a pl.

*pgerm. psev. záp. stsev. run. šv. nom ek / ik ek, ik ek iak gen mīnō min min dat mes / miz mez mér mær akuz mek / mik mik mik mik nom wis /wiz wiz vér vi(r) gen unserō vár var dat unsiz óss / øss os akuz uns(ik) óss / øss os

Obsah tabulek je převzat z následujících publikací:

BLAŽEK, Václav. Staré germánské jazyky. Historický a gramatický přehled. Brno: Masarykova univerzita, 2011

PETTERSSON, Gertrud. Svenska Språket under sjuhundra år. Lund: Studentlitteratur AB, 2005

- 41 -

7.3. Fotografie

Jarlabankes bro

U164

- 42 -

U 165

- 43 -

U 337

U 337 - detail

- 44 -

U 847

- 45 -

U 855

U 855 – detail

- 46 -

U 859

- 47 -

U875

- 48 -

U 961

Všechny fotografie v příloze jsou vlastní.

- 49 -

8. ZDROJE

Literatura k runovým nápisům:

ANDERSSON, Patrik J. Runålder. Göteborg: Knall.fea.st, 2011.

BIANCHI, Marco. Runor som resurs: Vikingatida skriftkultur i Uppland och Södermanland. In: Runrön 20. Uppsala: Institutionen för nordiska språk, 2010.

BLAŢEK, Václav. Staré germánské jazyky. Historický a gramatický přehled. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

BLAŢEK, Václav, David Pirochta. Severozápadní germánština a její místo v klasifikaci germánských jazyků: Lexikostatická analýza apelativní slovní zásoby nejstarších runových nápisů. In: Linguistica Brunensia A52.Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. 2004.

CASAS, Carlos Quiles, Fernando López-Menchero Díez. A Grammar of Modern Indo- European – third edition [online]. 2012 [cit. 2015-24-03]. Dostupné z: http://indo- european.info/a-grammar-of-modern-indo-european-third-edition.pdf

GRÄSLUND, Anne-Sofie. Runstenar - om ornamentik och datering. In. Tor 23. Uppsala: Societas Archaeologica Upsaliensis, 1991.

GUSTAFSSON, Lina. Tecken i trä [online]. Göteborg, 2007 [cit. 2015-03-27]. Dostupné z: https://www.academia.edu/3451407/Tecken_i_tr%C3%A4_- _om_runor_ristande_och_materialanv%C3%A4ndning_i_det_medeltida_Norden. Bakalářská práce. Göteborgs Universitet.

HAUGEN, Odd Einar. Frå urnordisk til norrønt språk [online]. 2012 [cit. 2015-05-27]. Dostupné z: http://folk.uib.no/hnooh/handbok/ekstra/urnordisk.html

NIELSEN, Hans F. The Early Runic Language of Scandinavia. Studies in Germanic Dialect Geography. Heidelberg: Winter, 2000.

NIELSEN, Hans F. The Early Runic Inscriptions and Germanic Historical Linguistics. In: Runes and Their Secrets: Studies in Runology. Kodaň: Museum Tusculanum Press, 2006.

- 50 -

SCHULTE, Michael. The transformation of the older fuþark. Number magic, runographic or linguistic principles? In: Arkiv för Nordisk Filologi, vol. 121 [online]. 2006 [cit. 2015-01-03]. Dostupné z: http://journals.lub.lu.se/index.php/anf/article/view/11745

SPURKLAND, Terje. From Tune to Eggja – the ontology of language change. In: Runes and Their Secrets: Studies in Runology. Kodaň: Museum Tusculanum Press, 2006.

PETTERSSON, Gertrud. Svenska Språket under sjuhundra år. Lund: Studentlitteratur AB, 2005.

ÅHLÉN, Marit. Runstenar i Uppsala län berättar. Uppsala: Upplandsmuseet, 2010.

Texty starých jazyků (kromě runových nápisů):

Edda. V této úpravě vyd. 1. Překlad Ladislav Heger. Praha: Argo, 2004.

STURLUSSON, Snorri. Skáldskaparmál. In: Edda Snorra Sturlusonar [online]. [cit. 2015-04-17]. Dostupné z: http://heimskringla.no/wiki/Sk%C3%A1ldskaparm%C3%A1l

Äldre västgötalagen. Fornsvenska textbanken. [online]. 2002 [cit. 2015-04-22]. Dostupné z: http://project2.sol.lu.se/fornsvenska/01_Bitar/A.L2.A-AVgL.html

POKORNÝ, Jan. Lingvistická antropologie:jazyk, mysl a kultura. Praha:Grada, 2010.

Databáze:

Rundata. In: Samnordisk runtextdatabas. Dostupné ke stáhnutí z: http://www.nordiska.uu.se/forskn/samnord.htm

The Scaldic Project [online]. 2008 [cit. 2015-05-21]. Dostupné z: http://abdn.ac.uk/skaldic/db.php

- 51 -

Obrázky:

GUSTAVSON, Helmer. Svenska kulturminnen 23: Rökstenen. Stockholm: Riksantikvarieämbetet, 1992.

Att läsa runor och runinskrifter. Riksantikvarieämbetet. [online]. 11.9.2012 [cit. 2015- 04-25]. Dostupné z: http://www.raa.se/kulturarvet/arkeologi-fornlamningar-och- fynd/runstenar/att-lasa-runor-och-runinskrifter/

Elder futhark. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-02-29]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Elder_Futhark

Kylverstenen. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-02-29]. Dostupné z: http://sv.wikipedia.org/wiki/Kylverstenen

Younger futhark. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-02-29]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Younger_Futhark

Stavlösa runor. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-02-29]. Dostupné z: http://sv.wikipedia.org/wiki/Futhark

Stungna runor. In: Riksantikvarieämbetet [online]. Stockholm (SE): Riksantikvarieämbetet, 2012. [cit. 2015-02-29]. Dostupné z: http://www.raa.se/kulturarvet/arkeologi-fornlamningar-och-fynd/runstenar/att-lasa- runor-och-runinskrifter/

Medieval runes. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-02-29]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Medieval_runes

Kragehul I. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-02-29]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Kragehul_I#/media/File:Kragehul.jpg

- 52 -