Bakalářská Práce Jana Burdová

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra hudební výchovy

Bakalářská práce Jana Burdová

Repliky historických hudebních nástrojů vyráběné firmou Pavel Číp & synové – jejich komplexní analýza

a vývoj

Olomouc 2016 Vedoucí práce: Mgr. Gabriela Coufalová, Ph.D.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, pouze na základě uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci dne 21. dubna 2016 ......

Poděkování Tímto děkuji Mgr. Gabriele Coufalové, Ph.D. za odborné vedení práce, za její trpělivost, cenné rady a připomínky. Můj dík patří také firmě Pavel Číp & synové, především panu Petru Čípovi, za poskytnuté informace, a skupině historizující hudby Lucrezia Borgia za zapůjčení replik analyzovaných hudebních nástrojů. Velké poděkování patří i Mgr. Jiřímu Martinů za technickou pomoc při realizaci práce, celkovou podporu, důvěru a trefné postřehy. Děkuji za podporu rovněž všem svým přátelům a rodině, bez nichž by tato práce nevznikla.

Obsah

1. O firmě Pavel Číp & synové ...... 6 1.1 Pavel Číp ...... 6 1.2 Miroslav Číp ...... 7 1.3 Petr Číp ...... 7 2. Katalog ...... 8 2.1 Úvod katalogu ...... 8 2.2 Klasifikace ...... 8 2.3 Řazení nástrojů v katalogu ...... 9 2.4 Plátky ...... 10 2.4.1 Strojky cornamus a šalmají ...... 10 2.4.2 Strojek platerspielu a dud ...... 11 2.4.3 Strojek u nástroje chalumeau ...... 12 2.5 Gemshorn ...... 13 2.5.1 Gemshorn jako produkt firmy Pavel Číp & synové ...... 15 2.6 Zobcová flétna ...... 18 2.6.1 Zobcová flétna jako produkt firmy Pavel Číp & synové ...... 21 2.7 Cornamusa ...... 24 2.7.1 Cornamusa jako produkt firmy Pavel Číp & synové ...... 26 2.8 Šalmaj ...... 30 2.8.1 Šalmaj jako produkt firmy Pavel Číp & synové ...... 35 2.9 Platerspiel (píšťala s měchuřinou) ...... 39 2.9.1 Platerspiel jako produkt firmy Pavel Číp & synové ...... 43 2.10 Dudy ...... 47 2.10.1 Dudy jako produkt firmy Pavel Číp & synové ...... 50 2.11 Chalumeau ...... 54 2.11.1 Chalumeau jako produkt firmy Pavel Číp & synové ...... 55

Úvod

V posledních dvou desetiletích se na evropské hudební scéně objevují stále častěji uskupení hudebníků zabývajících se historickou, příp. historizující, hudbou. Ve snaze přiblížit se co nejvíce autentičnosti dávnověké hudby, zahrnují interpreti do svých instrumentářů repliky dobových nástrojů, z nichž mnohé již před stovkami let zanikly. Posluchač se tak při poslechu hudební produkce nestačí divit nad zvukovou a vizuální rozmanitostí instrumentů. S rozvojem historických kapel se úměrně tomu rozšiřuje základna výrobců produkujících tyto repliky. Také v České republice lze nalézt několik malých manufaktur, které nabízejí kopie dávno zaniklých nástrojů v častokrát vlastním pojetí a zpracování. Jednou z nich je i rodinná firma Pavel Číp & synové ze Zubří, jejímž replikám historických nástrojů věnuji pozornost v této bakalářské práci. Práce si klade za cíl seznámit čtenáře s historií nástrojů, jejichž repliky firma Pavel Číp & synové vyrábí, jejich morfologií, některými technickými parametry a v neposlední řadě také vlastními interpretačními zkušenostmi, které jim mohou být nápomocné při hře. Předkládaná bakalářská práce přináší organologickou studii tvořící katalog replik dřevěných dechových hudebních nástrojů vyráběných zvolenou firmou. Toto téma se mě úzce dotýká, jelikož sama jsem členkou historizující hudby Lucrezia Borgia, kde repliky Pavla Čípa běžně využíváme v praxi. Díky tomu tak mohu nástroje zkoumat i na základě bohaté osobní zkušenosti. Zvolené téma mě nadchlo především tím, že se při jeho zpracování mohu i já sama obohatit o teoretické znalosti a porovnat je se zkušenostmi nabytými vlastní interpretační praxí. V úvodní kapitole je nejprve krátce představena firma Pavel Číp & synové a stručně charakterizována její výroba. Součástí této kapitolky jsou i životopisy pracovníků firmy – zakladatele Pavla Čípa a jeho dvou synů Miroslava a Petra. Stěžejní část práce pak tvoří komplexní analýza nástrojů a replik vyráběných danou firmou. Pomyslný katalog je nejprve komentován v preambuli, kde je vysvětlena jeho podstata. Následuje sled dílčích kapitol, v nichž jsou jednotlivé nástroje představovány z hlediska původu, historického vývoje, stavby a specifičnosti hry. Na základě toho je pak replika charakterizována jako konkrétní produkt firmy. Důležitou složku představuje morfologický popis replik a vlastní interpretační zkušenosti s těmito nástroji. Práce je určena nejen zájemcům o repliky z dílny Pavel Číp & synové, ale také laikům či profesionálům zabývajícím se středověkou organologií nebo hrou na tyto nástroje. V Příloze 1 k této bakalářské práci jsou pro ilustraci uvedeny fotografie vybraných replik nástrojů vyráběných firmou Pavel Číp & synové.

1. O firmě Pavel Číp & synové Malá rodinná firma se sídlem ve městě Zubří (okres Vsetín) vznikla v roce 1988. Dílna se zabývá zakázkovou výrobou lidových a historických dechových nástrojů, resp. stavbou kopií, a také restaurováním těchto hudebních instrumentů. Vyjma českých a moravských dud (gajd) stojí v pozornosti zájmu firmy také produkce replik několika typů historických dud, píšťal s měchuřinou, plátkových nástrojů a nástrojů ze zvířecího rohu. V roce 1995 zahájila dílna jako první v České republice výrobu dřevěných zobcových fléten. Firma má širokou základnu objednavatelů z řad českých i zahraničních hudebních těles zabývajících se interpretací historické i lidové hudby.1

1.1 Pavel Číp

Zakladatelem dílny je Pavel Číp (*1944), zprvu vystudovaný strojař na průmyslové škole ve Vsetíně. Již od dětství se však zabýval hudbou a hrou na klarinet a navštěvoval Lidovou školu umění ve Rožnově pod Radhoštěm. S Josefem Orságem Vraneckým, který ho podporoval v zájmu o lidové hudební nástroje, se seznámil při studiích na průmyslové škole. Pod vlivem svého strýce se začal věnovat práci se dřevem, vyráběl dlabané súsky a kadluby, zaobíral se tradičním zdobením dřevěného nádobí (vrubořez, cínovina), nebo opravou a výrobou modrotiskových forem. V roce 1975 obdržel titul Mistr lidové umělecké výroby. Od osmdesátých let se věnuje výrobě hudebních nástrojů, především dud. Jejich stavbu měl možnost konzultovat s předními odborníky na historické nástroje a nástroje pro lidovou hudbu (s Jaroslavem Marklem, Ludvíkem Kunzem nebo Emanuelem Kuksou).2 Pavel Číp je spoluautorem knižní publikace Dudy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vydané roku 2006 ve spolupráci s Rudolfem F. Klapkou.3 V roce 2008 byl oceněn za svou práci titulem ministra kultury ČR Nositel tradice lidových řemesel.4 Již několik let je členem gajdošské sekce folklorního souboru Soláň.5

1 Pavel Číp a synové: O firmě. Pavel Číp a synové - O firmě [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné z: http://www.histnastroje.gajdy.cz/index.php. 2 Slovácké muzeum - Pavel Číp: Pavel Číp. Slovácké muzeum - Uherské Hradiště [online]. Uherské Hradiště: Web studio [cit. 2016-03-18]. Dostupné z: http://www.slovackemuzeum.cz/doc/765/. 3 ČÍP, Pavel – KLAPKA, Rudolf F. Dudy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: nástin historie, rozšíření, návod na výrobu a malá škola hry na tento tradiční nástroj = Dudelsäcke in Böhmen, Mähren und Schlesien: Einführung in die Geschichte, Verbreitung und Anleitung zur Selbstbau sowie eine kurze Schule des Spielens [1 CD]. Brno: Salve Regina, 2006. 4 Pavel Číp: Mým profesním majstrštykem jsou renesanční moldánky - Valašský deník. Valašský deník [online]. Vsetín: VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., 2005 [cit. 2016-03-08]. Dostupné z: http://valassky.denik.cz/zpravy_region/pavel-cip-mym-profesnim-majstrstykem-jsou-renesancni-moldanky- 30151022.html. 5 Solan - Cimbálovka. Solan - Novinky [online]. Rožnov pod Radhoštěm: Emil Míček, 2008 [cit. 2016-03-08]. Dostupné z: http://solan.cz/index.php?page=cimbalovka

V současné době firmu přebírají synové Petr a Miroslavem, kteří tak pokračují v rodinné tradici výroby hudebních nástrojů.

1.2 Miroslav Číp

Miroslav Číp (*1969) se nejprve vyučil v oboru strojní zámečník. V letech 1993-1994 absolvoval stáž u německého výrobce fléten Petera Kobliczka, od něhož získal licenci na výrobu Kobliczkova modelu zobcových fléten (dětské pětidírkové, sopránové, altové). Později začal vyrábět vlastní modely sopránových i altových fléten v ladění 440 i 415 Hz.6

1.3 Petr Číp

Petr Číp (*1973) maturoval roku 1991 na středním odborném učilišti ve Vsetíně. O rok později absolvoval vojenskou službu ve Vojenském uměleckém souboru Ondráš. Díky státní jazykové zkoušce z francouzštiny na jazykové škole v Brně se mohl zúčastnit dvou stáží v nástrojařské dílně Serge Durina v Clermont-Ferrand ve střední Francii. U britského výrobce zobcových fléten Michaela Ransleye byl na stáži ve Velké Británii v roce 1996. Od té doby se věnuje výrobě historických dechových nástrojů – šalmaje, cornamusy, gemshorny, píšťaly s měchuřinou. Od roku 2010 přebírá po svém otci Pavlu Čípovi také výrobu dud.7

Obrázek 1 Rodina nástrojů vyráběná firmou Pavel Číp & synové, zdroj: vlastní

6 Rozhovor s Miroslavem Čípem, Zubří dne 18.4.2016. 7 Rozhovor s Petrem Čípem, Zubří dne 18.4.2016.

2. Katalog 2.1 Úvod katalogu

Katalog obsahuje podrobný morfologický popis stavby replik historických hudebních nástrojů vyráběných firmou Pavel Číp & synové. Popis vychází z informací primárně dostupných na internetových stránkách firmy (http://www.histnastroje.gajdy.cz), z rozhovoru s výrobci, z českých i zahraničních knižních i elektronických zdrojů a vlastního zkoumání těchto hudebních nástrojů. Neméně podstatnou součástí analýzy je organologicko-historický kontext, včetně přiblížení zvukových vlastností předkládaných nástrojů. Předmětem studia této práce jsou vybrané repliky, které můžeme označit jako historické nástroje a jsou vyráběné zvolenou firmou:  Gemshorn  Zobcová flétna  Cornamusa  Vzdušnicový šalmaj  Platerspiel (píšťala s měchuřinou)  Středověké dudy  Chalumeau Záměrně je zde upuštěno od popisu lidového nástroje – českých a moravských dud (gajd), které jsou v dílně Pavel Číp & synové také vyráběny. Je to především z toho důvodu, že se jedná o nástroj spíše regionálního významu. V bakalářské práci jsou pro dokreslení celkového obrazu taktéž uvedeny některé repliky nástrojů, jejichž výrobou se už firma v současnosti nezabývá. Jedná se především o další modely výše uvedených nástrojů (šalmaj in G, zakřivený platerspiel).

2.2 Klasifikace

Zkoumané hudební nástroje jsou nejprve zařazeny do systému klasifikace hudebních nástrojů Alexandra Buchnera z roku 19568, označovanou jako Řád znějících nástrojů, a následně třízeny dle specializované systematiky uvedené ve studii Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století taktéž Alexandra Buchnera z roku 1952.9 Klasifikace hudebních nástrojů od stejného organologa jsou vybrány záměrně, aby bylo možné obě systematiky porovnat, a také

8 BUCHNER, Alexandr: Hudební nástroje od pravěku k dnešku. Praha: 1959, s. 45-47. 9 BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952, s. 14.

9 proto, že Buchner se ve svém bádání věnoval starým nástrojům a mohl tak v novějším systému vycházet z dřívějších poznatků. Při volbě vhodné klasifikace pro tuto práci bylo přihlíženo k mnoha aspektům, a to především k taxonomii dechových nástrojů, která je zde stěžejní. Pavel Kurfürst ve svém díle Hudební nástroje10 nabízí přehled nejrůznějších systematik sestavovaných od antických dob až po konec 20. století. Nejpropracovanější systém hudebních nástrojů, dodnes používaný ve světové organologii, vypracovali na začátku 20. století Erich Moritz von Hornbostel a Curt Sachs.11 Jejich velmi podrobné třídění však vzhledem k úzkému zaměření zkoumané problematiky a specifičnosti nástrojů nebude použito. I přesto, že je práce zaměřena na nástroje historické, jsou záměrně také vynechány klasifikace sestavené ve středověku12, protože jsou mnohé z nich spíše spekulativní a již několikrát překonané. Buchnerova klasifikace se vyznačuje tím, že nerozděluje nástroje podle materiálu, z něhož jsou vyrobeny. Proto tu v případě dechových nástrojů nenalezneme dělení na dřevěné a žesťové nástroje, tak jako u jiných organologů.13 I přesto, že se nejedná o klasifikace nejmodernější a nejpropracovanější, účelu této bakalářské práce poslouží. Bohužel dosud nebyla v češtině publikována žádná práce, která by shrnovala dřívější systematiky a kodifikovala odbornou terminologii, proto jsou uváděny klasifikace dvě.

2.3 Řazení nástrojů v katalogu

Nástroje jsou v katalogu řazeny z hlediska stavby od jednodušších ke složitějším. Nejprve jsou představovány nástroje hranové, poté strojkové dvojplátkové a jednoplátkové s nárazným jazýčkem. Na závěr je uváděn chalumeau, který patří k jednoplátkovým nástrojům s nárazným jazýčkem a jehož stavbu lze považovat z konstrukčního hlediska v daném kontextu jako hybridní.

10 KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha: TOGGA, 2002. 11 HORNBOSTEL, Erich Moritz von SACHS, Curt. Systematik der Musikinstrumente. In: Zeitschrift für Ethnologie 46, 1914, str. 533-590. 12 např. systematika Sebastiana Virdunga, Gioseffa Zarlina a Michaela Praetoria. 13 např. systematika Leoše Faltuse a Ladislava Fučíka, Antonína Modra a dalších.

2.4 Plátky

Ještě než přistoupíme k vlastnímu popisu nástrojů, věnujeme jednu kapitolu různým druhům plátků, které jsou ke hře na uváděné repliky používány a bez nichž si hru na tyto nástroje nelze ani představit. Navíc, plátky lze považovat za nedílnou součást popisovaných nástrojů a proto si naši pozornost jistě zasluhují.

2.4.1 Strojky cornamus a šalmají

Součástí strojku je dvojitý třtinový plátek, tzv. dvojplátek. Stavba strojku je podobná strojkům používaným u dnešních typů dřevěných dechových nástrojů. Strojek je složený ze dvou postupně se zužujících jazýčků obdélníkového tvaru, které jsou upevněny proti sobě a po bocích velmi těsně slícovány. Mezi jazýčky vzniká malá štěrbina, kudy proudí vzduch. V dolní, užší, části jsou plátky staženy mosazným nebo bronzovým drátkem. Na povrchu je drátek omotán motouzem, který se v závěrečné fázi výroby nalakuje – tím je eliminován únik vzduchu. Součástí strojku je mosazná kuželovitá trubička, na níž je dvojjazýček nasazen a na jejímž spodním konci je nalepený korek sloužící taktéž jako těsnění. Tímto koncem je strojek usazován do otvoru v horní části korpusu nástroje.14 Jazýčky dřevěných dechových nástrojů se vyrábějí ze třtiny.15 Při vlastní výrobě jazýčku se dřevo rozštípe v podélném směru a dalším obrušováním se postupně upravuje do výsledného tvaru.16

2.4.1.1 Strojky s dvojplátkem jako produkty firmy Pavel Číp & synové

Firma Pavel Číp & synové tyto strojky primárně nevyrábí, pouze je upravuje pro kompatibilitu s vlastními replikami. V současnosti se, kromě rozměrů, strojky cornamus a šalmají neliší. Dříve výrobci používali do šalmají poněkud modifikovaný dvojplátek. Vrchní část – jazýčky byly vyráběny z měkkého plastu a byly pevně upevněny na kovovou trubičku pomocí drátků a lepicí pásky. Spolu tak tvořily jeden, neodnímatelný, celek. Spodní část tohoto strojku byla omotána motouzem a vsazována do horní části korpusu šalmaje. Svým tvarem byl tento dvojplátek podobný hobojovému plátku. Zvukově se od sebe tyto dvojplátky nelišily,

14 PAVÍLEK, Stanislav, Karel IRMANN, Josef PRACH, Jiří ŠVAGR a Vratislav VIMR. Stavba hudebních nástrojů. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968, str. 94. 15 Výběr tohoto materiálu musí projít pečlivým výběrem – kontrolována je kvalita, vyzrálost a hustota dřeva. 16 PAVÍLEK, Stanislav, Karel IRMANN, Josef PRACH, Jiří ŠVAGR a Vratislav VIMR. Stavba hudebních nástrojů. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968, str. 94.

11 avšak údržba staršího typu byla jednodušší, protože se plátek před hraním nemusel vlhčit ve vodě a měl podstatně delší životnost.

2.4.2 Strojek platerspielu a dud

V tomto případě se jedná o tzv. jednoplátkový nárazný strojek.17 Stavba těchto strojků se podobá strojkům v dnešních akordeonech18, liguálních nárazných varhanních píšťalách19 a klarinetech. Strojek se skládá z duté válcovité tubičky, která je na jednom konci uzavřená, a obdélníkového jazýčku. Částečným podélným seříznutím trubičky vzniká základová destička – plotnička – s kanálkem (žlábkem).20 Na spodním otevřeném konci trubičky je motouzem připevněný jazýček přiléhající k plotničce. Tloušťka jazýčku není po celé jeho délce stejná. V klidové, základní, poloze, je jazýček mírně ohnut směrem od plotničky, aby do kanálku mohl proudit vzduch. Zvuk vzniká narážením jazýčku na okraje kanálku.21 Motouz připevňuje jazýček a umožňuje těsné vsazení stojku do korpusu nástroje, kam se strojek vkládá vrchní uzavřenou částí směrem vzhůru. Strojek u starých lidových dud se nazývá „piskor“22, lidově „frkačka“. Byl vyráběn z duté bezové trubičky, na jedné straně seříznuté téměř po celé její délce. Motouzem byl přivázán plátek, na jehož vrchní části byl připevněn kousíček vosku smíšeného s kalafunou pro dolaďování.23

2.4.2.1 Strojky jednoplátkové nárazné jako produkt firmy Pavel Číp & synové

Trubička bývala původně vyráběna z bezového, příp. jiného, dřeva, jazýček ze třtiny. Firma Pavel Číp & synové původně používala do platerspielů strojek celodřevěný. Dnes bývají tyto suroviny substituovány modernějšími materiály – umělá hmota (trubička) a uhlíkový kompozit (plátek). Jemnější struktura tohoto uhlíkového plátku má za následek subtilnější zvuk nástroje, oproti hutnějšímu zvuku tvořenému třtinovým jazýčkem. Výhodou umělohmotného

17 Pokud jsou rozměry jazýčku větší než průměr okrajů žlábku, naráží jazýček při kmitání o tyto okraje. 18 Zde se však jedná o tzv. průrazný (volný) jazýček – rozdíl oproti náraznému jazýčku spočívá v tom, že je rozměr jazýčku nepatrně menší než otvor kanálku, proto při vibraci proniká konec jazýčku dovnitř. (PAVÍLEK, Stanislav, Karel IRMANN, Josef PRACH, Jiří ŠVAGR a Vratislav VIMR. Stavba hudebních nástrojů. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968, str. 25-27.) 19 Varhanní a akordeonové jazýčky jsou vyráběny z tenkých mosazných destiček. (BĚLSKÝ, Vratislav. Nauka o varhanách. Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2000. ISBN 8086385043.) 20 Podobně jako u klarinetu 21 PAVÍLEK, Stanislav, Karel IRMANN, Josef PRACH, Jiří ŠVAGR a Vratislav VIMR. Stavba hudebních nástrojů. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968, str. 25-27. 22 ZÍBRT, Čeněk. Dudy staročeské i novější s 29 vyobrazeními. Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha: nákladem F. Šimáčka, 1907, s. 284. 23 MODR, Antonín. Hudební nástroje. Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2002, s. 164.

12 strojku je však jeho delší životnost, protože rákosový plátek se vlhkostí brzy deformuje a nástroj přestává ladit.24

2.4.3 Strojek u nástroje chalumeau

Tento nástroj využívá klarinetovou hubičku s jednoduchým plátkem. Klarinetové hubičky se vyrábí z ebonitu, akrylu nebo tvrzeného kaučuku, výjimečně je možné najít i varianty ze dřeva, skla či kovu. K hubičce je přiložen a připevněn (omotáním či ligaturou) plátek vyrobený ze třtiny obecné, rozechvívaný vzduchovým proudem z úst hráče. Další variantou jsou umělé plátky, které však nedosahují tak dobrých zvukových vlastností jako plátky dřevěné (třtinové)25.

2.4.3.1 Strojky jednoplátkové pro chalumeau jako produkt firmy Pavel Číp & synové

Dle údajů firmy Pavel Číp & synové jsou strojky pro chalumeau vyráběny z ebonitové hubičky určené pro Es-klarinet. Strojek vzniká seříznutím čepu z původní hubičky a zabroušením seříznutého okraje hubičky. Tím vznikne otvor, který je při kompletaci nástroje nasazen na čep jeho těla.

24 Rozhovor s Petrem Čípem, Zubří 18. 4. 2016. 25 Obsazení kapely, hudební nástroje. Krumsíňanka [online]. [199?] [cit. 2016-04-18]. Dostupné z: http://krumsinanka.wz.cz/nastroje.htm

2.5 Gemshorn

 (Buchner, 1956): Aerofon retný, hranový, se štěrbinou.  (Buchner, 1952): Dechový dřevěný nástroj (aerofon), zobcový, s jednoduchým korpusem, kónicky se zužujícím.

Obrázek 2 Gemshorny, zdroj: vlastní

Název nástroje je složenina dvou německých slov – „Gemse“ (kamzík) a „Horn“ (roh), tedy kamzičí roh.26 Jedná se o středověký lidový dechový nástroj flétnového typu, podobný okaríně.27 Původně byl vyráběn z rohů kamzíka horského (odtud tedy jeho název), později z rohů libovolných vhodných zvířat, např. koz nebo volů. Je to jediná středověká flétna s ostře

26 Název „kamzičí roh“ se také používá v organologii v souvislosti s varhanními rejstříky. Avšak zde se jedná o název retných píšťal flétnového typu, kónicky se zužujících směrem vzhůru. Viz BĚLSKÝ, Vratislav. Nauka o varhanách. Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2000, s. 69. 27 Pavel Číp a synové: Píšťaly ze zvířecího rohu. Pavel Číp a synové [online]. [cit. 2016-02-08]. Dostupné z: http://www.histnastroje.gajdy.cz/zvireci_rohy.php

14 se zužujícím kónickým vrtáním.28 Tento tvar je podmíněn surovině přirozeně rostoucí na tělech zvířat, proto nelze od základu ovlivnit celkový vzhled a velikost nástroje.29 Gemshorn se vyskytoval v Evropě pravděpodobně v 15. a 16 století. Avšak písemné prameny téměř chybí (literárně je doložen pouze ve skotské básni) a ikonografických důkazů o jeho výskytu je rovněž minimum.30 Zřetelně rozpoznatelný je na dřevorytu s obrázkem smrti z roku 1488.31 První vyobrazení nástroje se objevuje v souboru Musica getutscht (1511) německého muzikologa Sebastiana Virdunga a je uváděn jako nástroj se třemi otvory a dalším otvorem pro palec. Pokud by byly správně dimenzovány, umožnily by rozsah oktávy.32 Další německý hudební teoretik Martin Agricola od Virdunga přejímá vyobrazení gemshornu v prvním vydání díla Musica instrumentalis deudsch z roku 1529, avšak v rozšíření díla z roku 1545 již jeho zobrazení vynechává. Lze se tedy domnívat, že nástroj v této době upadá v zapomnění.33 Toto tvrzení je podložitelné tím, že vyobrazení gemshornu se nenachází v díle Syntagma musicum od Michaela Praetoria (1619), který gemshorn již neuvádí.34 Jediný dochovaný exemplář byl objeven Curtem Sachsem v roce 1913. Od Virdungova vyobrazení gemshornu se liší počtem otvorů, kterých má šest umístěných na jedné straně – chybí otvor pro palec.35 Z důvodu absence repertoáru určenému speciálně gemshornu lze usuzovat, že se jednalo skutečně o lidový nástroj a na scéně renesanční a raně barokní hudby mu nebyl přikládán velký význam.36 Stavba gemshornu není nikterak složitá. Do otvoru na širší straně zvířecího rohu je pevně vsunuta dřevěná zátka na jedné straně mírně seříznuta, aby vytvořila s okrajem rohu kanálek. Spolu s rohem je poté zbroušena do tvaru plochého zobce. Vytvořeným kanálkem proudí dovnitř nástroje vzduch z hráčových úst a naráží na hranu obdélníkového otvoru

28 Iowa State University MUSIC. The Gemshorn [online]. Ames: Iowa State University, 1995 [cit. 2016-02-08]. Dostupné z: http://www.music.iastate.edu/antiqua/gemshorn.htm. 29 MONTAGU, Jeremy. Gemshorn. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 9, New York: Grove, 2001, s. 644. 30 BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952, s. 20. 31 Early Music Muse: The gemshorn: a (necessarily) short history. Early Music Muse; musings on medieval, renaissance and traditional music [online]. Early Music Muse, 2016 [cit. 2016-02-08]. Dostupné z: http://earlymusicmuse.com/gemshorn/. 32 MONTAGU, Jeremy. Gemshorn. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 9, New York: Grove, 2001, s. 644. 33 BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952, s. 21. 34 PRAETORIUS, Michael. Syntagma Musicum. De organographia I, II. Překlad David. Z. CROOKES. London: Oxford University Press, 2005. Early Music series, 7. 35 BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952, s. 21. 36 Viz Early Music Muse, ref. 31

15 vyříznutého v horní části nástroje. Vzduchový sloupec uvnitř nástroje je zkracován nebo prodlužován zakrýváním nebo odkrýváním různě velkých hmatových otvorů po délce nástroje – stejný princip jako u zobcové flétny.37 Spodní zadní strana repliky je doplněna o malou dírku, ventil, která má za úkol regulovat tlak vzduch uvnitř rohu. Zvuk gemshornu velmi připomíná zvuk okaríny.38 Tento charakteristický měkký, široký tón je fyzikálně podmíněn širokým vnitřním kuželem uvnitř nástroje. Lze jej také připodobnit hlasitějším zobcovým flétnám se širší menzurou. Z tohoto důvodu je možné se domnívat, že nástroj původně používali pastýři k uklidňování dobytka.39

2.5.1 Gemshorn jako produkt firmy Pavel Číp & synové

Firma Pavel Číp & synové vyrábí gemshorny v různých velikostech, což umožňuje hru v konsortech. Dostupné jsou v šesti provedeních – sopranino, soprán, alt, tenor, bas, subbas – a liší se velikostí, laděním a rozmístěním hmatových otvorů. Základním materiálem je přírodní volský roh, který je pečlivě opracován a vyleštěn.40 Zátka je vyrobena z vodostálého cedrového dřeva. Rozsah všech provedení gemshornů je stejný – nona, a je možno hrát chromatickou řadu.41

2.5.1.1 Technický popis jednotlivých modelů

Díky neregulovatelnému přirozenému růstu zvířecích rohů nelze definovat přesný rozměr ani tvar každé skupiny, protože každý roh má jiné vstupní parametry.

2.5.1.1.1 Sopranino

Ladění: F (rozsah: f1-g2), G Nejmenší z rodiny je vyráběn z nejmenších volských rohů. Obvykle se celková délka nástroje pohybuje mezi 14-15 cm. Vrchní vnější průměr má 3,5-5 cm a směrem dolů se kónicky zužuje. Na korpusu najdeme celkem šest různě velkých otvorů pro prsty – jeden ze zadní strany pro palec a dalších pět rozmístěných ve dvou rovnoběžných řadách na přední straně (pro levou

37 MONTAGU, Jeremy. Gemshorn. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 9, New York: Grove, 2001, s. 644. 38 Hranová píšťala se soudkovým korpusem s několika hmatovými otvory (KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha: TOGGA, 2002, s. 679.); Hliněný dechový nástroj lidový s 10 dírkami (MALÁT, Jan. Hudební slovník. Praha: Fr. A. Urbánek, 1945, s. 101.) 39 Nelze to ale dokázat žádným přímým důkazem, jedná se spíš o domněnku. BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952, s. 21. 40 Název gemshorn je proto v tomto případě poněkud zavádějící, protože volský roh má odlišný vzhled od rohu kamzičího – ten je užší a na povrchu zvrásněný výrůstky, proto je vhodnější používat buď označení „zvířecí roh“ nebo „volský roh“. 41 Viz Pavel Číp a synové, ref. 27.

16 ruku 2 přední a zadní otvor + 3 otvory pro pravou ruku). Díky menšímu počtu hmatových otvorů má nástroj speciální hmaty oproti ostatním druhům této rodiny a zobcové flétně, shodnými s okarínovými hmaty.

2.5.1.1.2 Soprán

Ladění: C (c1-d2), D Druhé nejmenší modely mají přibližnou délku 16-19 cm. Kónické zužování začíná na vrchním průměru 5-6 cm. Počet otvorů je stejný jako u zobcové flétny – osm – z toho jeden palcový leží na zadní straně nástroje naproti zbývajícím sedmi a jejich rozmístění je ve dvou rovnoběžných řadách (3 + palcový otvor pro levou ruku, 4 pro pravou). Hmaty jsou stejné jako u sopránové zobcové flétny.

2.5.1.1.3 Alt

Ladění: F (f-g1), G Pro výrobu altového typu jsou vybírány volské rohy s rozměry 25-28 cm, při horním vnějším průměru 6-7 cm. Počet různě velkých hmatových otvorů a jejich rozmístění je shodný jako u dalších druhů (s výjimkou sopranina) – tedy 8 (3 + zadní pro levou ruku, 4 pro pravou).

2.5.1.1.4 Tenor

Ladění: C (c-d1), D Volské rohy dosahují velikosti 39-42 cm a průměr horního vnějšího konce 7-8 cm. Počet, tvar a rozmístění otvorů je shodné s předchozími.

2.5.1.1.5 Bas

Ladění: F (F-g), G Velikost rohů se pohybuje mezi 40-45 cm. U těchto druhů už se zvětšuje vzdálenost mezi rovnoběžnými řadami otvorů.

2.5.1.1.6 Subbas

Ladění: C (C-d), D Největší z rodiny gemshornů dosahuje velikosti až 60 cm. Vzdálenost mezi dvěma řadami otvorů na přední straně může být až několik centimetrů.

2.5.1.2 Interpretační zkušenosti

Hra na gemshorn nevyžaduje žádné speciální dovednosti ani okolní podmínky. Způsob hry se takřka neliší od hry na zobcovou flétnu, s výjimkou hry nejnižších půltónů, která kvůli konstrukci nástroje není možná. Markantní prstokladovou odlišnost lze nalézt u sopraninového gemshornu, na nějž se hraje podle prstokladů okaríny. Nástroje se drží velmi pohodlně, hlavně menší typy, a to díky vzájemné blízkosti prstů. Menší obtíže u větších modelů gemshornů mohou mít lidé s tenčími prsty kvůli širším hmatovým otvorům. Tóny se ozývají snadno i při malém tlaku vzduchu. Intonace nástroje je daná, jeho dolaďování se uskutečňuje za pomoci dechu. Hráč se musí naučit velmi precizní práci s dechem, aby mezi sebou jednotlivé tóny ladily, tzn. nevyvíjet příliš vysoký tlak nebo foukat málo. Při hře v konsortu musí proto interpret pozorně poslouchat ostatní spoluhráče a neustále se k nim dolaďovat. Za nevýhodu způsobenou konstrukcí lze považovat to, že není nástroj rozložitelný, a proto ho není možné uvnitř vyčistit. Musí se po každé hře nechat důkladně vyschnout. Důležitý je také výběr repertoáru, který nesmí překročit nonu a je třeba mít na paměti, že na gemshorn není možné hrát chromaticky spodní tóny kvůli absenci spodních dvojotvorů.

2.6 Zobcová flétna

 (Buchner, 1956): Aerofon retný, hranový, se štěrbinou.  (Buchner, 1952): Dechový dřevěný nástroj (aerofon), zobcový, s jednoduchým korpusem, cylindrickým.

Obrázek 3 Zobcové flétny, zdroj: vlastní

V Evropě má zobcová flétna mnoho označení vyskytující v nejrůznějších variantách, které se v průběhu historie různě modifikovaly. Mnoho z nich je odvozeno na základě konstrukce nebo zvuku nástroje a zahrnují slovo „flétna“. Ve světové nomenklatuře 20. století lze proto nalézt názvy jako flauto dolce nebo flauto diritto (it.), flûte à bec nebo flûte douce (fr.), flauta de pico (šp.) blokfluit (niz.).42 Německý termín Blockflöte (něm.) je náhradou slova Schnabelflöte, používaným v 18. století, kdy „Schnabel“ znamená „zobák“.43 Anglický výraz pro flétnu recorder je předmětem mnoha vědeckých diskusí (viz D. Higbee44) a mohl být

42 O’KELLY, Eve. The recorder today. 1st ed. Cambridge: University Press, 1990, s. 20. 43 LINDE, Hans-Martin. The recorder player’s handbook. 2nd ed. London: Schott & Co. Ltd., 1991, s. 8. 44 O’KELLY, Eve. The recorder today. 1st ed. Cambridge: University Press, 1990, s. 20.

19 odvozen ze zastaralého slovesa „to record“, znamenajícího švitoření nebo ptačí zpěv, anebo také z italského „ricordo“ značícího památku, vzpomínku.45 Zobcová flétna je dřevěný dechový hudební nástroj patřící do skupiny nejstarších hudebních nástrojů – píšťal. Je hlavním reprezentantem skupiny západních dřevěných dechových trubicových nástrojů. Její původ je nejasný, do Evropy byla importována pravděpodobně z Asie během stěhování národů nebo křižáckých výprav.46 Během středověku a renesance byla jedním z nejběžněji používaných nástrojů. Velkou roli sehrála i v barokní hudbě. Přes úpadek zobcové flétny v klasicismu a romantismu byla znovu vzkříšena na počátku 20. století. Dnes je velice populárním nástrojem nejen pro amatérské hudebníky, ale také nástrojem nejlepších světových profesionálů. V současnosti je vyráběna nejčastěji v šesti velikostech (sopranino, soprán, alt, tenor, bas, subbas).47 O tom, zda jako zobcové flétny lze označit fragmenty hudebních nástrojů pravěkých civilizací, vedou odborníci spory. Existence paleotických a neoltických fléten zůstává neprokázána. Problematikou fléten v pravěku se zabývala ve své bakalářské práci na Ústavu hudební vědy v Brně Eva Waldaufová.48 Nepochybně existovala v antice, avšak z této doby se zachovaly pouze těžko rozpoznatelné exponáty. Žádné nástroje se bohužel nedochovaly ani z raného středověku. Jako středověké zdroje slouží především ikonogramy a písemné zmínky. Pravděpodobně nejstarší vyobrazení zobcové flétny z roku 1170 se nalézá v Žaltáři z univerzitní knihovny v Glasgow, kde je strana věnovaná vyobrazení krále Davida hrajícího na harfu (lyru), obklopeného ostatními hudebníky.49 Známé znázornění flétny před rokem 1315 je Výsměch Ježíši na fresce kostela sv. Jiřího ve Staro Nagoričane v Makedonii malířů Michaela Astrapase a Eutychia. Dalším nejstarším ikonogramem je oltář Panny a dítěte z roku 1390 od Pedra Serry, nyní v barcelonském národním muzeu, na němž je zobrazena skupina hrajících andělů okolo Panny Marie. Do konce 13. století existuje velké množství ilustrací nejednoznačných „píšťal“, které by mohly být zobcovými flétnami, např. Bernward Column z roku 1020 zobrazující Tanec Salome doprovázený hrou na cylindrickou píšťalu.50

45 O’KELLY, Eve. The recorder today. 1st ed. Cambridge: University Press, 1990, s. 20. 46 MODR, Antonín. Hudební nástroje. Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2002, s. 85. 47 LASOCKI, David. Recorder. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 21, New York: Grove, 2001, s. 38-53. 48 WALDAUFOVÁ, Eva. Zobcová flétna - nejstarší nálezy a jejich vývoj do počátku baroka. Brno, 2013. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav hudební vědy. Teorie a provozovací praxe staré hudby, s. 7-10. 49 LINDE, Hans-Martin. The recorder player’s handbook. 2nd ed. London: Schott & Co. Ltd., 1991, s. 24. 50 LANDER, N. S. Recorder Home Page. History. [online]. [cit. 2016-04-16]. Dostupné z: http://www.recorderhomepage.net/history/the-medieval-period/.

Nejstarší víceméně kompletní dochovanou zobcovou flétnou je tzv. Dordrechtská flétna, vyzvednutá z hradního příkopu poblíž holandského Dordrechtu, datovaná do let 1335- 1418, doby okupace hradu. Flétna je ze dřeva, má úzké cylindrické vrtání a dva otvory pro nejnižší prst, což umožnilo variabilní držení nástroje. Druhým nejstarším exemplářem je tzv. Göttingská flétna ze 14. století, nalezená při archeologických vykopávkách v německém Göttingenu v latríně. Je vyrobena ze švestkového dřeva, má horní soustruženou část s poničenou hlavicí (což je zřejmě důvod jejího odhození) a dva malíčkové otvory.51 O dalších dochovaných středověkých zobcových flétnách podává zprávu internetový článek Nikolase S. Landera.52 V 16. století se objevuje řada písemností, které představují nové varianty a vlastnosti zobcových fléten. Nejstarším z traktátů, zveřejněným nejspíš ještě před Virdungovým Musica getutsch (1511), a který se taktéž zmiňuje o zobcové flétně, je pravděpodobně "Introductio gscriben uf pfifen" švýcarského humanisty a hudebníka Bonifacia Amerbacha z roku 1510. Virdung zobrazuje kromě ukázky držení nástroje také čtyři velikosti zobcových fléten. Největší provedení má klapku a fontanelu, která klapku chrání proti poškození. Z Virdunga vychází Martin Agricola, který v Musica instrumentalis deudsch (1529) uvádí zobcové flétny 16. století.53 V pojednání Sylvestra Ganassiho, Opera intitulata Fontegara z roku 1535, autor přináší popis tehdejších nástrojů a návod jak na ně hrát až do rozsahu tří oktáv, včetně hmatů. Byl to jednoduchý nástroj vyrobený z jednoho nebo dvou kusů dřeva, s robustním zobcem, širokým vrtáním a většími hmatovými otvory. U větších provedení byla přidána klapka pro ovládání spodní klapky zvaná „vlaštovčí ocas“54, která umožňovala variabilní držení flétny. Tón těchto raných fléten je více otevřený a silnější než u fléten barokních.55 Ganassiho flétny se používaly nejspíš do poloviny 16. století.56 Jiný renesanční druh fléten se od Ganassiho fléten poněkud lišil. Tvarem se podobaly protaženým přesýpacím hodinám z důvodu kónického vnitřního vrtání, které se od posledního hmatového otvoru rozšiřuje do zvonce. Zvukově byly jemnější a harmoničtější. Tento typ je

51 LASOCKI, David. Recorder. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 21, New York: Grove, 2001, s. 38-53. 52 Viz LANDER, N. S., ref. 50. 53 WALDAUFOVÁ, Eva. Zobcová flétna - nejstarší nálezy a jejich vývoj do počátku baroka. Brno, 2013. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav hudební vědy. Teorie a provozovací praxe staré hudby, s. 22. 54 Angl. swallow-tail, v českých podmínkách „vidlička“. 55 O’KELLY, Eve. The recorder today. 1st ed. Cambridge: University Press, 1990, str. 28-30. 56 LASOCKI, David. Recorder. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 21, New York: Grove, 2001, s. 38-53.

21 popsán v Praetoriově Syntagma musicum z roku 1619.57 Ve spise jsou zobrazeny a v textu popsány flétny v osmi polohách – Grossbass, Bass, Basset, Tenor, Alt, Discantus, klein Flötlein, gar klein Flötlein. Velkobasový a basový typ měl navíc z důvodu své délky prodlužující esovitou trubici (esíčko), kterou byl veden vzduch do nástroje a nezbytné pomocné klapky ukryté ve zdobených fontanelách.58 Přibližně na konci 17. století byly flétny stavěny jako sólový nástroj a začaly se vyrábět ze tří částí – hlavice, korpus se šesti hmatovými otvory a patkou se zbývajícím sedmým hmatovým otvorem.59 Dvojité otvory u dvou nejnižších hmatových otvorů, běžné u dnešních zobcových fléten, byly v minulosti neobvyklé.60 Celkově užší vrtání fléten mělo za následek jemnější, oblejší, leč průrazný, tón a tyto nástroje byly schopny hrát chromaticky v rozsahu dvou a půl oktávy. Do dnešní doby se dochovalo velké množství těchto fléten.61

2.6.1 Zobcová flétna jako produkt firmy Pavel Číp & synové

Firma Pavel Číp & synové začala jako první firma v České republice vyrábět zobcové flétny v roce 1995. V současnosti zhotovuje model „preludium“, který je inspirován barokním typem zobcové flétny. Materiál použitý na výrobu fléten zahrnuje výběrové tuzemské dřeviny, např. javor, habr, třešeň, ale také z exotické materiály. Proti vlhku flétny chrání lněný olej a na povrchu jsou upravovány zaleštěním tvrdých vosků. K dostání jsou ve dvou velikostech – soprán a alt. Mimoto jsou dostupné ve dvou laděních a1 = 442 Hz nebo a1 = 415 Hz.62 Nástroje jsou přefukující a mohou dosáhnout rozsahu dvou a půl oktávy a kvinty a lze na ně hrát chromaticky.

2.6.1.1 Technický popis jednotlivých modelů:

2.6.1.1.1 Soprán

Ladění: C (rozsah: c2-g4) Nástroj se skládá ze tří hlavních, od sebe oddělitelných, sekcí – hlavice, těla (korpusu) a patky. Při složení dílů dosahuje flétna celkové délky 32,5 cm. Hlavice tvoří nejdůležitější část

57 LASOCKI, David. Recorder. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 21, New York: Grove, 2001, s. 38-53. 58 PRAETORIUS, Michael. Syntagma Musicum. De organographia I, II. Překlad David. Z. CROOKES. London: Oxford University Press, 2005. Early Music series, 7, s. 45. 59 LANDER, N. S.: Recorder Home Page. History. [online]. [cit. 2016-04-16]. Dostupné z: http://www.recorderhomepage.net/history/the-baroque-period/ 60 LINDE, Hans-Martin. The recorder player’s handbook. 2nd ed. London: Schott & Co. Ltd., 1991, s. 13. 61 Viz LANDER, N. S., ref. 59. 62 Pavel Číp a synové: Dětské a školní zobcové flétny. Pavel Číp a synové [online]. [cit. 2016-04-18]. Dostupné z: http://www.histnastroje.gajdy.cz/zobcove.php.

22 nástroje a měří 12 cm. Jejímu vrchnímu úseku dominuje charakteristický, od shora seříznutý zobec sahající od vrcholu nástroje po labium (délka 4 cm). Ten ukrývá vsazený čep (kus dřeva jiného druhu). Mezi stěnou zobce a čepem vede v přední stěně klenutý vzduchový kanálek široký 1 cm. Jímž proudí vzduch ke vzduchovému výřezu (labiu). Těsně nad labiem zobec lemují kanelury. Ve vzduchové štěrbině se tvoří zvuk tak, že proud vzduchu naráží na hranu jazýčku tvořeného vnitřním vyříznutím materiálu hlavice, který ovlivňuje jakost zvuku. Zbylá část hlavice je cylindricky vrtaná, avšak její hrdlo je 2 cm od konce hlavice rozšířeno na vnitřní průměr 1,8 cm. Hrdlo je z vnější strany zdobeno kanelurami a jednou výraznější oblou výdutí, která zesiluje tenčí stěny na místě spojů na vnější průměr 3 cm. Tělo je utvořeno z jednoho souvislého kusu dřeva o délce 14,3 cm (viditelná část při složení flétny). Vnitřkem prochází vzduchový kanálek mírně se zužujícího kónického tvaru. Vrchol korpusu tvoří čep dlouhý 2 cm, který se zasouvá do hrdla hlavice a tvoří tak společně těsný spoj. Těsnost je umocněna korkem zabudovaným ve stěně čepu. Na zadní straně korpusu leží palcový otvor vyvrtaný o něco výše než nejvyšší hmatový otvor na přední straně, s nímž je téměř protilehlý. Korpusu dominuje šest různě velkých hmatových otvorů rozmístěných v přímé linii na přední straně těla nástroje. Spodní otvor tvoří dvojotvor – jeden větší, druhý menší – pro hru půltónů. Pro jejich lepší ovladatelnost jsou oba prohloubeny zbroušením. Spodní konec korpusu uzavírá druhý čep o délce 1 cm a vnitřním průměru 1 cm, opět lemovaný korkem. Poslední úsek, patka, představuje nejmenší oddíl dlouhý 6,5 cm. Ve vrcholu je prohlubeň široká 1,2 cm, do níž se zasouvá spodní čep těla nástroje. V horní polovině patky se nachází sedmý hmatový otvor, resp. dvojotvor, který je pro lepší ovladatelnost rovněž prohloubený. Vrchní část patky má větší vnější průměr – 1,5 cm a lemují ji na obou okrajích kanelury. Druhá polovina patky se postupně rozšiřuje do ozvučníku, jehož spodní, silnější, lem dosahuje šíře 3 cm, zatímco vnitřní vzduchový kanálek měří pouhých 1 cm. Místo, odkud se začíná ozvučník rozšiřovat, je nejtenčím místem celé flétny a má v průměru 1,2 cm. Z výše uvedeného popisu je patrné, že vnitřní vzduchový kanálek se v průběhu flétny kónicky zužuje.

2.6.1.1.2 Alt

Ladění: F (rozsah: f1-c4) Druhý z vyráběných modelů zobcové flétny měří 48 cm. Stejně jako sopránový typ sestává ze tří dílců – hlavice, tělo (korpus) a patka. Vzhledově se od předešlého kromě velikosti v ničem neliší. Hlavice je dlouhá 18,4 cm, z toho 6 cm představuje zobec s vsazeným čepem

23 z odlišného kusu dřeva, od vrchu seříznutý. Klenutý vzduchový kanálek o šířce 1,3 cm vede vzduch na hranu jazýčku. Hrdlo hlavice zesiluje oblá vnější výduť s přilehlými kanelurami a dosahuje vnitřního průměru 2,4 cm. Při složení viditelná část korpusu měří 19 cm. Velikost horního čepu, kterým se tělo spojuje s hlavici je 2,5 cm v tomto místě má vnitřní vzduchový kanálek 1,8 cm. Stejně jako sopránový typ je na korpusu celkem 7 hmatových otvorů – 1 palcový a 6 na frontální straně, z nichž jeden nejnižší je dvojotvorem. Spodní čep měří 1,5 cm a jeho vnitřní průměr je 1,3 cm. Patka měří celkem 10 cm a obsahuje jeden hmatový otvor pro malíček a její silnější horní část je lemována kanelurami. V nejtenčím místě má vnější průměr 2 cm, a odtud se rozšiřuje směrem k ozvučníku až na 4,5 cm, při průměru vnitřního kanálku 1 cm.

2.6.1.2 Interpretační zkušenosti

Hra na zobcovou flétnu je základním východiskem pro hru na ostatní dřevěné dechové nástroje, tím pádem i jejich repliky. Repliky firmy Pavel Číp & synové vyrábí flétnu v provedení s barokním prstokladem, který je v současnosti nejrozšířenější a ovládá ho většina interpretů. Díky poměrně velkému rozsahu lze na nástroj hrát jakoukoli literaturu určenou zobcovým flétnám. Stavebně nástroj de facto odpovídá na trhu dostupným plastovým modelům fléten, se kterými i laický hráč přijde běžně do styku. Zvukově se však plastové flétny s dřevěnými nemohou srovnávat, mají jiné vlastnosti způsobené odlišnou tvrdostí dřeva a plastu, ale také postupem výroby. Platí, že čím měkčí dřevo, tím slabší a jemnější zvuk a jiná barva tónu. Uvedené repliky mají sytý čistý zvuk, který je sice oproti plastovým flétnám méně průrazný, což však není na závadu. V druhé oktávě jsou tóny příjemně měkké a plné. Naopak nejnižší tóny flétny ztrácejí svoji sytost a sílu a zní poněkud zastřeně a nevýrazně. U některých kusů dochází k tomu, že je každý tón jinak silný a mnohdy také vyvstávají problémy s intonací v rámci celého rozsahu. To se samozřejmě může měnit individuálně s každým vyrobeným kusem. I přesto jsou dřevěné zobcové flétny firmy Pavel Číp & synové vyhledávané i profesionálními hudebníky z důvodu jejich cenové dostupnosti.

2.7 Cornamusa

 (Buchner, 1956): Aerofon plátkový, s dvojitým plátkem (strojkem), se vzdušnicí.  (Buchner, 1952): Dechový dřevěný nástroj (aerofon), strojkový, se vzdušnicí, cylindrický, s jednoduchým vývrtem.

Obrázek 4 Cornamusa, zdroj: vlastní

V románských jazycích bylo slovo „cornamusa“ (fr. cornemuse) používáno k označení dud.63 V Itálii byl takto nazýván krumhorn.64 V mnoha pramenech však tato slova nejsou synonymní. Mimo Itálii bylo slovo používáno pro dvouplátkový nástroj, krummhorn spíše připomínající.65

63 BOYDELL, Barra R. Cornamusa. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 6, New York: Grove, 2001, s. 472-473. 64 Krumhorn (něm. Krummhorn, Krummpfeife, fr. tournebout, it. storto, cornamuto torto), je dvouplátkový vzdušnicový nástroj s cylindrickým vrtáním a ohnutým korpusem na dolním konci – odtud jeho název. Krumhorn byl nejdůležitějším vzdušnicovým nástrojem 16. až 17. století a je spojován především s Německem a Itálií. Viz BOYDELL, Barra R. Crumhorn. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 6, New York: Grove, 2001, s. 739.) 65 BOYDELL, Barra R. Cornamusa. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 6, New York: Grove, 2001, s. 472-473.

I přes absenci obrazových důkazů a nejasnosti v názvosloví, je cornamusa známá jako renesanční dvouplátkový vzdušnicový nástroj vyskytující se na území Evropy v 16. a 17. století. V Německu byly cornamusy pravděpodobně používány běžně, ale byly nazývány jinak.66 Nejstarší, zatím jediný dosud známý, dobový popis nástroje pochází z Praetoriova Syntagma musicum z roku 1619, kde se Praetorius zmiňuje o rovném vzdušnicovém nástroji s jednoduchým vrtáním majícím nižší konec zakončený uzavřeným ozvučníkem a malými otvory po obvodu, jimiž vychází zvuk. Znějí jako krumhorn, ale jsou tišší, jemnější a měkčí. Nemají zámky ani klapky, a vpadají ihned se sborovým tónem.67 Zmíněny jsou v pěti velikostech, každý v rozsahu nony. Vzhledově nástroje Praetorius připodobňuje k schryarim68, ale chybí jim klapka. Na rozdíl od tohoto nástroje však mají cornamusy cylindrické vrtání.69 Praetorius převzal pravděpodobně slovo „cornamusa“ z pojednání Prattica di musica z roku 1592 od italského hudebního teoretika Lodovica Zacconiho. Ten poznamenává, že slyšel cornamusy hrát v konsortu s ostatními dřevěnými nástroji – dolzainy. V dalším italském spisu vydaném roku 1569 píše Massimo Trojano, že na mnichovské knížecí svatbě skupina dechových hráčů doprovázela první chod jídla někdy na zobcové flétny a někdy na cornamusy.70 V německých pramenech je slovo cornamusa ojedinělé.71 V pramenech zmiňovaných italských hudebníků působících na německých dvorech je popisováno, že se cornamusy používaly buď jako sólový nástroj, nebo ve smíšených konsortech ke konci programu koncertu pro odlišení nástrojové barvy.72

66 BOYDELL, Barra R. Cornamusa. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 6, New York: Grove, 2001, s. 472-473. 67 PRAETORIUS, Michael. Syntagma Musicum. De organographia I, II. Překlad David. Z. CROOKES. London: Oxford University Press, 2005. Early Music series, 7, s. 50. 68 Schryari (z něm. Schreyerpfeifen, název se vyskytuje jako alternativa pluralu). Praetorius popsal tyto vzdušnicové nástroje podobné cornamusám ve svém Syntagma musicum. Informuje o třech provedeních – bas, tenor (alt) a soprán. S výjimkou sopránového typu mají ostatní provedení zužující se vrtání směrem dolů. Praetorius tvrdí, že alt a tenor jsou identické až na to, že alt má dvě uzavřené klapky, které zvyšují rozsah směrem vzhůru. Basový typ má navíc klapku pro nejnižší hmatový otvor. U sopránového typu poznamenává, že je tento model na spodní straně uzavřený a má mnoho otvorů na bočních stranách, které mohou být uzavírány měkkými částmi dlaně (stejně jako u korholtu). Toto tvrzení svědčí o jeho možném zaměnění dvou odlišných skupin nástrojů. Viz BOYDELL, Barra R. Schryari. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 22, New York: Grove, 2001, s. 652 – 653. 69 BOYDELL, Barra R. Cornamusa. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 6, New York: Grove, 2001, s. 472-473. 70 BAINES, Anthony. Woodwind Instruments and their History. New York: W. W. Norton & Company, Inc, 1957, s. 256. 71 BOYDELL, Barra R. Cornamusa. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 6, New York: Grove, 2001, s. 472-473. 72 BAINES, Anthony. Woodwind Instruments and their History. New York: W. W. Norton & Company, Inc, 1957, s. 256.

Přesný vzhled cornamusy v historických pramenech nalézt nelze, bývá často díky svým zvukovým vlastnostem připodobňována k rovnému krumhornu. V případě jediného dobového popisu od Michaela Praetoria lze nalézt jen informace o nástroji (viz výše), avšak ikonogram již zde chybí.73 Někteří z organologů spekulují nad tím, že Praetorius si mohl při popisu splést cornamusy s dolzainy nebo schryari (např. Barra R. Boydell, 1982). Alexandr Buchner se domnívá, že dolzaina u Zacconiho a kornamusa Praetoriova jsou jeden a tentýž nástroj. Snad právě proto, aby Praetorius odlišil oba typy těchto nástrojů s velmi podobnými názvy, přejímá pro fagot jméno dulcian v té době již všeobecně užívané a propůjčuje dolzaině nový název kornamusa. Praetoriův výrok o líbezném a velmi jemném zvuku kornamusy a ta okolnost, že dolzainy úplně opomíjí, tuto domněnku jen potvrzují. Konečně lze dodat, že v italských pramenech 16. století se vyskytující název ‚kornamusa‘ vztahuje vždy a beze sporu na dudy, a že chybějí jakékoliv doklady, jež by odpovídaly popisu Praetoriových kornamus.74 Při sumarizaci dostupných informací a porovnání s ostatními nástroji, na něž je v průběhu geneze nástroje odkazováno, je možno vytvořit pouze přibližný popis: Tělo nástroje bylo vyrobeno z jednoho kusu dřeva. Korpus měl s největší pravděpodobností úzké cylindrické vrtání a obsahoval 7 hmatových otvorů + jeden pro palec stejně jako u zobcové flétny. Na spodním konci nástroje se nacházel uzavřený ozvučník s otvory po obvodu. Nástroj byl zřejmě bez klapek. Jemný drnčivý, zdánlivě tlumený zvuk cornamusy je utvářen dřevěným dvojplátkem, který je uzavřen ve vzdušnici v horní části nástroje.

2.7.1 Cornamusa jako produkt firmy Pavel Číp & synové

Repliky cornamusy vyrábí firma Pavel Číp & synové pouze na základě dostupných písemných popisů. Vzhled replik cornamus byl pak navržen dle vlastních představ výrobců.75 Produkovány jsou pouze ve třech velikostech – soprán, alt a tenor. Všechny typy jsou laděny na a1 = 440 Hz, avšak rozsah se u jednotlivých druhů liší. Modely jsou vyráběny z javorového a habrového dřeva nebo také z ovocných dřevin. Klapka u altového a tenorového typu je z mosazi. Součástí replik bývá i odnímatelné dusítko (krytka ozvučníku), jehož úkolem je tlumit tón.76 Nástroj tak získá možnost znít ve dvou dynamických hladinách i přes fakt, že kvůli své stavbě postrádá schopnost jakéhokoliv jiného dynamického odlišování. Krytka kloboučkového

73 PRAETORIUS, Michael. Syntagma Musicum. De organographia I, II. Překlad David. Z. CROOKES. London: Oxford University Press, 2005. Early Music series, 7, s. 50. 74 BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952, s. 51. 75 Rozhovor s Petrem Čípem, Zubří 18. 4. 2016. 76 Pavel Číp a synové: Plátkové nástroje. Pavel Číp a synové [online]. [cit. 2016-04-18]. Dostupné z: http://www.histnastroje.gajdy.cz/platkove.php

27 tvaru má spodní plochý kruhovitý díl ze stejného dřeva jako replika. Na tuto plochu je připevněn váleček korku o stejném průměru jako otvor v ozvučníku nástroje, kam se dusítko zasouvá.

2.7.1.1 Technický popis jednotlivých modelů:

V následující části je nejpodrobnější popis parametrů uveden u prvního nástroje, v ostatních jsou pak vyzdvihovány především odlišnosti mezi jednotlivými modely. Obecně platí, že nástroje mají cylindrické vrtání a jejich celkovou délku lze rozdělit do dvou úseků – vzdušnice a korpusu s ozvučníkem, na němž jsou rozmístěny průduchy. Oproti ostatním nástrojům flétnového držení má cornamusa malíčkové otvory dva, což kromě vizuálního efektu dává prostor pro interpretovo variabilní držení nástroje (druhý, nepoužívaný, otvor se pak zalepí voskem). Pohodlné držení nástroje umocňuje mírné zahloubení hmatových otvorů. Jejich vzájemná vzdálenost a velikost není rovnoměrná, protože jsou upravovány až při intonování nástroje.

2.7.1.1.1 Soprán

Ladění: C (rozsah: c1-d2) Nejmenší druh vyráběný v dílně Číp & synové má celkovou délku 40 cm. Nejširší místo na vzdušnici a ozvučníku měří v průměru 3,5 cm, nejtenčí (přibližně v místě mezi ozvučníkem a korpusem) 2 cm. Horní třetinu (délka 10,5 cm) nástroje tvoří vzdušnice s vnitřním prostorem kónického tvaru. Na vrcholu vzdušnice je vysoustružen náustek zploštělého kruhovitého tvaru, kudy proudí vzduch. Spodní část vzdušnice lemuje mosazný kroužek o šířce 1,8 cm. Zbylé dvě třetiny délky nástroje představuje dřevěný korpus, který se směrem dolů zužuje. Jeho délkou prochází cylindrický kanálek o průměru 0,7 cm, který je v ozvučníku rozšířen na 1 cm, aby bylo možné dovnitř zasunout dusítko. Ve vrchním úseku je situováno vroubení (kanelura) oddělující vzdušnicovou a korpusovou část. Nad vroubením se nachází čep dlouhý 2 cm, který se zasouvá do vzdušnice a zajišťuje pevné spojení obou částí repliky (čep není při složení nástroje viditelný). Vzduchotěsný spoj je pojištěn korkovým pruhem, širokým 1 cm, vsazeným do stěn čepu. Do kanálku v čepu se pak usazuje dvojjazýčkový strojek. Korpus je tvořen z jednoho kusu dřeva. Replika cornamusy má 1 hmatový otvor pro palec na zadní straně a na přední se nachází 7 hmatových otvorů situovaných do přímé linie (výjimku tvoří otvor pro malíček, který je vychýlen). V poslední třetině délky nástroje se nalézá malý jednoduchý otvor – dolaďovací ventil, kterým se dolaďuje poslední tón. Spodní konec uzavírá zvoncovitý ozvučník s kanelurami

(vroubením), který se však vnitřně nerozšiřuje. Po jeho obvodu je rozmístěno 8 průduchů, jimiž vychází vzduch a fungují také jako rezonátor. Sopránový model cornamusy se oproti zbývajícím dvěma liší kromě ladění také tím, že nemá klapku. V důsledku toho má také menší rozsah – nonu.

2.7.1.1.2 Alt

Ladění: F (rozsah: f-a1) Velikostně střední nástroj má na délku 54 cm. V nejširším místě (vzdušnice, ozvučník) je vnější obvod 4 cm, v nejužším 3 cm. Proporce délky vzdušnice se vzhledem ke zbytku korpusu mírně mění – u altu představuje čtvrtinu nástroje. Stavba nástroje je stejná jako u sopránového typu s tím, že průměr cylindrického kanálku měří 0,8 cm a jeho dolní širší vrtání pak 1,2 cm. Počet hmatových otvorů a jejich rozmístění se shoduje se sopránem s tím rozdílem, že altový model má jednu klapku v horní části, která zakrývá přidaný otvor. Mosazná klapka je vyrobena z jednoho širšího kusu mosazi, uprostřed ohnutého do tupého úhlu. V ohnutí je klapka upevněna za pomoci pérka na cornamusu a její princip funguje na systému páky. Konec ovládající otvor v cornamuse je čtyřhranného tvaru a přesně zapadá do žlábku na korpusu nástroje, a tak zaručuje vzduchovou těsnost, druhý konec, ovládaný ukazováčkem, je zaoblený, zdobený. Ve výchozí pozici klapky je otvor uzavřený. Díky této klapce je možné zvýšit rozsah altové cornamusy na decimu.

2.7.1.1.3 Tenor

Ladění: C (rozsah: c-f1) Největší vyráběný druh cornamusy v dílně Číp & synové dosahuje délky 70,5 cm. Na nejširších místech (ozvučník a horní část vzdušnice) je jeho průměr 4,5 cm, na nejužším pak 2,5 cm. Proporce se stejně jako u altu mění a vzdušnice má zhruba jednu pětinu celkové délky (14 cm). Průměr cylindrického kanálku je 0,8 cm a stejně jako u předchozích má spodní část zvětšenou na 1,2 cm kvůli umístění dusítka. Svou stavbou se podobá nejvíce altovému typu a to kvůli přítomnosti dvou klapek – jedna na přední straně (ovládaná ukazováčkem), druhá pak vzadu pro palec. Z důvodu délky nástroje jsou na čelní straně vyvrtány ventily dva. Pro lepší držení nástroje jsou hmatové otvory vepředu uprostřed odděleny větší mezerou oproti předchozím modelům. Přítomnost dvou pomocných klapek zvyšuje rozsah nástroje na undecimu.

2.7.1.2 Interpretační zkušenosti

Stejně jako u šalmaje je zde kladen větší požadavek na silnější hráčův dech a na údržbu plátků. Držení nástroje je pohodlné díky zbroušeným okrajům hmatových otvorů – jinak by byly úzké hmatové otvory mnohem hůř ovladatelné a nebylo by je pod prsty téměř vůbec cítit. Díky přítomnosti druhého malíčkového otvoru je možné při pořizování repliky zohlednit interpretovo variabilní držení nástroje (druhá, nepoužívaná, dírka se pak zalepí voskem). Nástroj neumožňuje chromatickou hru v celém rozsahu kvůli absenci spodních dvojotvorů. Jeho slabý zvuk je vhodný spíše pro vnitřní prostory a není schopný žádných dynamických změn. Výraznější změny lze dosáhnout přidáním dusítka. Údržba nástroje a plátku je stejná jako u šalmaje.

2.8 Šalmaj

 (Buchner, 1956): Aerofon plátkový, s dvojitým plátkem (strojkem), se vzdušnicí.  (Buchner, 1952): Dechový dřevěný nástroj (aerofon), strojkový, se vzdušnicí, kónický, s jednoduchým vývrtem.

Obrázek 5 Šalmaj, zdroj: vlastní

Dle Slovníku spisovného jazyka českého je slovo „šalmaj“ v češtině obvykle ženského rodu, ovšem zřídka se vyskytuje i v rodě mužském neživotném.77 Název vznikl s největší pravděpodobností modifikací řecko-latinského slova „calamus“ (třtina, rákos), hlavního materiálu pro výrobu strojku, na výraz „calamellus“ nebo „calumeaux“. Označení šalmaje v jiných jazycích např. fr. chalemelle; angl. shawm; něm. Schalmei, Schalmey; it. cialamella, piffaro.78 Od zveřejnění studie Systematik der Musikinstrumente z roku 1914 německých muzikologů Hornbostela a Sachse byl termín užíván jako obecné

77 BĚLIČ, Jaromír, Bohuslav HAVRÁNEK, Miloš HELCL a Alois JEDLIČKA. Slovník spisovného jazyka českého. 2., nezm. vyd. Praha: Academia, 1989, svazek VI, s. 4. 78 BAINES, Anthony, KIRNBAUER, Martin. Shawm. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 23, New York: Grove, 2001, s. 228-237.

31 pojmenování jak jednoplátkových, tak i dvojplátkových dřevěných dechových nástrojů. V pozdější organologické literatuře je ovšem aplikován pouze na nástroje s dvojplátkem, zahrnující také nástroje Blízkého Východu a Asie.79 Ve středověké literatuře je pro dřevěné dechové nástroje užíváno pojmenování tibia, ale není dokázáno, že šlo vždy o šalmajové nástroje.80 Šalmaj byla středověký a renesanční dechový dřevěný hudební nástroj se strojkem používaný v Evropě od 12. do 17. století a je považována za předchůdce hoboje.81 Jejím prototypem je pravděpodobně řecký aulos nebo římská tibia. Do Evropy pronikala z Blízkého Východu od 9. do 12. století.82 Ze středověku se až do počátku 16. století nezachovaly žádné exempláře. Ačkoliv bývá vyobrazována už v rukopisech z 12. století, jasnější ilustrace pocházejí z počátku 13. až 14. století (Cantigas de Santa Maria Alfonse el Sabia, či Velký heidelberský zpěvník, známý také jako Codex Manesse). Na nich bývají zobrazovány šalmaje s piruetou menších velikostí, podobající se svým orientálním protějškům např. perské zurně83, která byla vyrobena v Bagdádu podle mohamedánské tradice za vlády Harun-al-Rašída v 1. století n. l.84 Zurna byl původně obřadní a vojenský nástroj, který býval používán také ve velkých hlasitých kapelách Saracény jako psychologická zbraň při vojenských taženích pro zastrašování nepřítele.85 Také evropská provozovací praxe 13. a 14. století odkazuje na orientální původ šalmají – stejně jako na Blízkém Východě hrály v uskupení s bubny a trubkami (zdokumentováno ve městě Siena v roce 1252), jak mohlo být přejato během obchodování nebo křížových výprav.86 Od 14. století byly zobrazovány i delší šalmaje. Renesanční altové, tenorové a basové modely šalmají byly známy pod názvem bomhard, bomhart příp. pumort, pommer, něm. Pommer.87 Z důvodu větší délky měly nástroje pro lepší ovládání spodních tónů přidanou

79 BAINES, Anthony, KIRNBAUER, Martin. Shawm. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 23, New York: Grove, 2001, s. 228-237. 80 KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha: TOGGA, 2002, s. 684. 81 Music in the Daily Life of Vermeer: The Shawm: Music in the Daily Life of Vermeer: The Shawm (1). Essential Vermeer [online]. 2001 [cit. 2016-04-04]. Dostupné z: http://www.essentialvermeer.com/folk_music/shawm.html. 82 BAINES, Anthony, KIRNBAUER, Martin. Shawm. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 23, New York: Grove, 2001, s. 228-237. 83 Zurna (Surnāy, sūrnā) – lidový hudební nástroj západní a centrální Asie, jihovýchodní Evropy a severní Afriky má v různých jazycích další rozmanité názvy. Vyrábí se s kónickým vrtáním, v délce 30-40 cm s třtinovým dvojplátkem a obvykle mívá také široký disk namísto piruety, o nějž se při hře opírají hráčovy rty. Viz POCHÉ, Christian. Surnāy. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 24, New York: Grove, 2001, s. 726. 84 BAINES, Anthony. Woodwind Instruments and their History. New York: W. W. Norton & Company, Inc, 1957, s. 229. 85 Viz Music in the Daily Life of Vermeer, ref. 81. 86 BAINES, Anthony, KIRNBAUER, Martin. Shawm. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 23, New York: Grove, 2001, s. 228-237. 87 KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha: TOGGA, 2002, s. 693.

32 klapku (u největších instrumentů byl počet klapek zvýšen až na 4), která byla kryta fontanelou – krytkou soudkového tvaru, na níž se nacházely otvory uspořádané v ornamentech, jimiž pronikal zvuk ven. Takovou šalmaj lze pozorovat například v Leningradském rukopise z roku 146488 nebo na malbě Maria, Královna nebes od Mistra Legendy o svaté Lucii zobrazující jak sopránové, tak altové šalmaje v kombinaci s různými nástroji konce 15. století.89 Postupně tak vznikaly šalmajové rodiny. Díla Musica getutsch (1511) Sebastiana Virdunga stejně tak jako Musica instrumentalis dedusch (1529) Martina Agricoly obsahují vyobrazení pouze dvou velikostí – šalmaj a bomhard laděný o kvintu níž. Franko-vlámský hudební teoretik Johannes Tinctoris ve spise De inventione et usu musicae (1483) uvádí tři velikosti šalmají.90 Michael Praetorius v Syntagma Musicum (1619) zobrazuje šalmajovou rodinu v počtu pěti členů – Klein Schalmey, Discant Schalmey, Alt Pommer, Basset oder Tenor-Pommer, Bas-Pommer.91 Výše popisované nástroje jsou v organologické literatuře označovány jako šalmaje s piruetou. Těmto nástrojům chybí vzdušnice. Byly tvořeny jedním kusem tvrdého dřeva, nejčastěji javorového, korpus byl kónického vrtání procházejícího čtyřmi pětinami jeho délky, rozšiřoval se do ozvučníku a měl sedm hmatových otvorů (chyběl palcový). Hlavní část tvořil třtinový strojek s dvojplátkem, okolo něhož byla umístěna pirueta92.93 Dalším významným zástupcem šalmajové rodiny je vzdušnicová šalmaj – Rauschpfeife. Původně německý název nebyl odvozen z německého slova „rauschen“ (šustit)94, ale ze středověkého německého slova „rusch“ (třtina).95 Český název „vzdušnicová šalmaj“ byl vytvořen českým organologem Alexandrem Buchnerem, který vytvořil dosud jedinou česky vydanou studii o dřevěných dechových nástrojích 16. století.96

88 BUCHNER, Alexander. Hudební nástroje od pravěku k dnešku. 1. vyd. Praha: Orbis, 1956. s. obrazová část. 89 Viz Music in the Daily Life of Vermeer, ref. 81. 90 BAINES, Anthony, KIRNBAUER, Martin. Shawm. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 23, New York: Grove, 2001, s. 228-237. 91 PRAETORIUS, Michael. Syntagma Musicum. De organographia I, II. Překlad David. Z. CROOKES. London: Oxford University Press, 2005. Early Music series, 7, s. 47-48. 92 Termín pirueta byl vysvětlen Mersennem v díle Harmonie universelle (1636–1637) pro vysoustruženou dřevěnou součástku nálevkovitého tvaru, namonovanou okolo kovové trubičky strojku umístěného na horním konci šalmaje. Pirueta obklopovala dvojplátek a její funkce spočívala v podpírání hráčových rtů, což umožnovalo volné vibrování plátku v hráčových ústech, čímž se také usnadňovala technika hry. Viz BAINES, Anthony. Pirouette. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 19, New York: Grove, 2001, s. 778. 93 BAINES, Anthony, KIRNBAUER, Martin. Shawm. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 23, New York: Grove, 2001, s. 228-237. 94 BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952, s. 40. 95 BOYDELL, Barra R. Rauschpfeife. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 20, New York: Grove, 2001, s. 857. 96 BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952, s. 40.

Hlavním znakem tohoto druhu šalmaje je přítomnost dřevěné vzdušnice, která fungovala jako vzduchový zásobník. V jejím horní části byl náustek, kterým se foukalo dovnitř vzduchové komory, kde byl umístěn plátek. Vzdušnice sloužila také jako ochrana plátku proti poškození. Její původ je nejasný – mohla vzniknout tak, že byl flexibilní zásobník dud nebo platerspielu (měchuřina) nahrazen dřevěným, nebo pozdějším rozšířením a úpravou piruety u šalmají s piruetou.97 Původ vzdušnice Alexandr Buchner odvozuje od tykvových šalmají z Přední Indie, kde jako vzdušnice sloužila vydlabaná slupka tykve nahrazovaná v evropských podmínkách měchuřinou a dřevěná vzdušnice pak vznikla v 15. století jako pevnější náhrada měchuřiny.98 Nástroje vybavené vzdušnicí nevyžadovaly žádné zvláštní hráčské dovednosti, protože se hráčovy rty nedotýkaly přímo plátku a neměly tak na jeho vibraci žádný vliv. Dvojplátek se snadněji rozezvučoval, ale z důvodu nepřímého kontaktu však nebyl nástroj schopný dynamických a intonačních změn.99 Za pravděpodobně nejstarší (takřka neznámé) vyobrazení vzdušnicové šalmaje lze považovat dřevoryt z latinské ilustrované biblické parafráze Liber Chronicarum mundi, označované také jako Norimberská kronika, z roku 1493, jejímž autorem je Hartmann Schedel. O tomto vyobrazení dostupná česká ani zahraniční organologická literatura nehovoří. Nezmiňuje ho ani Alexandr Buchner, který v době sepisování své studie neměl zřejmě k tomuto zdroji přístup.100 Dřevoryt zachycuje tanec smrti doprovázený hrou na vzdušnicovou šalmaj. Že jde skutečně o vzdušnicovou šalmaj, lze na obrázku zřetelně rozpoznat. Z důvodu absence dřívějších zmínek o tomto vyobrazení jej přikládám níže.101

97 BOYDELL, Barra R. Wind-cap instruments. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 27, New York: Grove, 2001, s. 430-431. 98 BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952, s. 36. 99 BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952, s. 36. 100 Nyní je Norimberská kronika dostupná online v digitální knihovně Univerzity Cambridge. 101 Treasures of the Library : Nuremberg Chronicle: Nuremberg Chronicle (Inc.0.A.7.2[888]). Cambridge Digital Library - University of Cambridge [online]. Cambridge: University of Cambridge, 2005 [cit. 2016-04- 04]. Dostupné z: http://cudl.lib.cam.ac.uk/view/PR-INC-00000-A-00007-00002-00888/573

Obrázek 6 Tanec smrti, zdroj: (Hartmann Schreder, Liber Chronicarum, s. 258)

Jak již bylo řečeno, Alexandr Buchner toto vyobrazení neuvádí a za nejstarší zmínku považuje scénu na dřevorytu Maxmiliánova triumfálního průvodu Hanse Burgkmaira z let 1516-1518. Společně s diskantovými šalmajemi s piruetou jsou zde zachyceny vzdušnicové šalmaje u dvou skupin jezdců na koních (viz obrázek). Literární výklad k výjevu vytvořil císařský tajný písař Marx Treitsauerwein a tyto „rauschpfeifen“ zde zmiňuje. V dopise z roku 1541 požaduje vévoda Albrecht Pruský, aby mu byly zaslány hlasitě znějící nástroje neboli Rauschpfeifen. Ikonogram zachycující vzdušnicové nástroje lze nalézt také v Litoměřickém kancionále z roku 1520 a znázorněny jsou také na mědirytinách z roku 1546 Hanse Sebalda Behama.102 Z důvodu nejasnosti v názvosloví se Alexandr Buchner domnívá, že kvůli tomu, že chybějí jakékoli údaje v starých inventářích, není vyloučeno, že se tam vzdušnicové šalmaje skrývají pod různými jmény. Tvrzení Kinského, že Praetorius tento nástroj znal, aniž mu dával nějaké zvláštní pojmenování, je nepřijatelné právě tak jako důvody, kterými toto tvrzení obhajuje. Kinský totiž vidí vedle obrázku diskantové šalmaje v Praetoriově spise Syntagma na tabulce XI/4 tři malé kresbičky částí nástrojů, z nichž jednu považuje za vzdušnici. Kdyby tomu tak bylo, sotva by tuto domnělou vzdušnici pro její malé rozměry šlo nasadit na dvojplátkový

102 BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952, s. 40.

35 strojek; kromě toho se Kinsky mýlí též proto, že piruet se používalo jen u nástrojů, kde se strojek bral přímo do úst, a nikdy ne u nástrojů vzdušnicových, jak to dokazují všechna vyobrazení v Praetoriově díle Theatrum instrumentorum.103 Zatímco exemplářů pumortů je ve světě zachováno relativně velké množství, vzdušnicové šalmaje jsou dochovány pouze v muzeu ve Vídni (diskantová šalmaj v sopraninové poloze ze 16. století), Berlíně, Lipsku a Národním muzeu v Praze.104 Bohužel se do dnešní doby nezachovala žádná vzdušnice. Diskantová podoba Rauschpfeife byla známá ve Francii v 17. století a nazývala se hautbois du Poitou.105 Hrubý a pronikavý zvuk šalmaje se výborně hodil pro venkovní ceremonie. V historických organologických pojednáních existuje mnoho zpráv, které popisují její zvuk. Nejstarší zmínka o zvukových vlastnostech pochází od Konrada von Megenburga z roku 1350 a říká, že jako „bombina“ je šalmaj nazývána proto, že bzučí a je hlučná jak trumpeta. V Orchésographii z roku 1588 francouzského duchovního a teoretika Thoinota Arbeaua je poznámka, že se šalmaj velmi podobá trumpetě a v uskupení tvoří příjemné konsonance v případě, že větší šalmaje hrají v nižší poloze v kombinaci s menšími druhy hrajícími ve vyšších polohách. Dále poznamenává, že je vhodná pro vesnické jarmarky a velká shromáždění díky tomu, že dělá velký hluk. Praetorius se dokonce domnívá, že latinský termín „gingria“ pro diskantový nástroj odkazuje na to, že „zní jak husa“ (z lat. gingrire – kdákat). Marin Mersenne, francouzský teoretik, v roce 1636 píše v díle Harmonie univeselle, že šalmaj vydává nejsilnější zvuk ze všech nástrojů s výjimkou trumpety.106

2.8.1 Šalmaj jako produkt firmy Pavel Číp & synové

Šalmaj je v současnosti jedna z nejčastěji vyráběných replik středověkých hudebních nástrojů. Její silný a pronikavý zvuk se výborně hodí pro hudební produkce na otevřených prostranstvích (jarmareční slavnosti, průvody). Za tímto účelem produkuje firma Pavel Číp & synové repliky s širším kuželovým vrtáním a třtinovým strojkem, tím pádem i hlasitějším zvukem. Nástroje jsou inspirovány původními dochovanými nástroji z 16. století a jsou v současnosti vyráběny ve dvou velikostech, které se kromě velikosti a ladění v ničem neliší. Ladění nástrojů je a1 = 440 Hz a oba typy mají rozsah 1,5 oktávy (částečně chromaticky),

103 BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952, s. 40. 104 ČÍŽEK, Bohuslav. Hudební nástroje evropské hudební kultury. 1. vyd. Praha: AVENTINUM, 2002, s. 122. 105 SACHS, Curt. The history of Musical Instruments. New York: W. W. Norton & company, Inc, 1940, s. 323. 106 BAINES, Anthony, KIRNBAUER, Martin. Shawm. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 23, New York: Grove, 2001, s. 228-237.

čehož je možno dosáhnout parciálním přefukováním. Tělo nástrojů se vyrábí z javorového dřeva, ať už v přírodní barvě, nebo mořené úpravě.107 Uvnitř dřevěné vzdušnice bývá usazen strojek s třtinovým dvojplátkem. Z důvodu konstrukce není možno u nástroje dosáhnout žádných dynamických rozdílů.

2.8.1.1 Technický popis jednotlivých modelů:

2.8.1.1.1 Vzdušnicová šalmaj (Rauschpfeife)

Ladění: F (rozsah: f1-b2) V současné době menší vyráběný model měří celkem 59 cm a skládá se ze dvou dílů – dřevěného korpusu a vzdušnice. Nejužší místo, nacházející se těsně pod horní třetinou nástroje, má průměr 1,6 cm, nejširší, horní okraj vzdušnice a ozvučník, pak 4,2 cm. Výsledný tvar nástroje lze přirovnat k nesymetrickým přesýpacím hodinám. Vzdušnice tvoří ¼ celkové délky nástroje (10,5 cm), je kónického nálevkovitého tvaru, postupně se zužujícího směrem od vrcholu. Na vrcholku je z materie vzdušnice vysoustružen náustek elipsového tvaru, kudy se vhání dovnitř vzduch z hráčových úst. Spodní část, hrdlo, vzdušnice lemuje mosazný pás široký 1,6 cm, s vnitřním průměrem hrdla 1,8 cm. Oproti cornamuse je vzdušnice šalmaje zdobena pásky jemných příčných kanelur na okrajích a uprostřed. Zbývající úsek nástroje tvoří korpus vyrobený ze souvislého kusu dřeva, který se směrem dolů kónicky rozšiřuje stejně jako jeho vnitřní kanálek, s průměrem začínajícím na 0,7 cm a v ozvučníku dosahujícím 3 cm. Nejvyšší část těla šalmaje představuje čep kompatibilní s hrdlem vzdušnice, do něhož se zasouvá. Vzduchotěsnost je zabezpečena korkovým pásem ve stěně čepu. Do kanálku na vrcholu čepu se usazuje strojek. Nejvyšší z vnějšku viditelná část korpusu má hned pod čepem vysoustružený silnější lem, na nějž dosedá hrdlo vzdušnice. Ten přechází plynule do dalšího pásku jemných příčných kanelur. Z tohoto nejtenčího místa šalmaje se nástroj pravidelně rozšiřuje. Na čelní straně je umístěno 7 hmatových dírek v přímé linii, s výjimkou malíčkového otvoru, který je z této řady vychýlen více vpravo, za účelem pohodlnějšího držení nástroje. Rozmístění a velikost jednotlivých hmatových otvorů je nepravidelné, z důvodu intonování a následného dolaďování nástroje – z tohoto důvodu mohou nést některé otvory po pozdějších servisních opravách stopy vosku. Na zadní straně se nachází palcový hmatový otvor, který je ovládán palcem levé ruky. Ten není umístěn přímo naproti nejvyššímu přednímu, ale je situován o 1 cm výš. U starších

107 Viz Pavel Číp a synové, ref. 76.

37 modelů šalmají in F (i G) bývaly palcové otvory dva – ještě jeden pro pravou ruku. Přítomnost obou otvorů je dána konstrukčními vlastnostmi, kvůli kterým nebylo možno jiným způsobem docílit požadovaných půltónů.108 Pod hmatovými otvory jsou na bocích nástroje protilehlé dolaďovací otvory. Roztrub tvoří širší pás hlubších kanelur, z nichž poslední, pátá, dominuje předchozím a tvoří silnější okraj ozvučníku. V dílně firmy Pavel Číp & synové byl donedávna vyráběn menší model – vzdušnicová šalmaj in G: Ladění: G (rozsah: g1-c2) Model se kromě rozměrů, rozsahu a přítomnosti druhého palcového otvoru pro pravou ruku v ničem jiném nelišil. Pro představu uvádím stručný přehled rozměrů: Celková délka nástroje 68 cm, z toho vzdušnice představuje necelou ¼ délky (16 cm) a průměr jejího hrdla lemovaného mosazným pásem měří 3 cm. Uvnitř vzdušnice je díky jejímu menšímu vnitřnímu prostoru umístěn speciální třtinový menší dvojplátek než u šalmaje in F. Kónicky se rozšiřující vnitřní kanálek má ve svém horním konci průměr 1 cm, a v místě roztrubu 3 cm. Vzhledově se nástroje nijak nelišily. V současnosti stále vyráběný větší model vzdušnicové šalmaje: Ladění: C (rozsah: c-g1) Délka nástroje včetně vzdušnice je 50 cm a vzdušnice tvoří zhruba 1/5 celkové délky a průměr jejího hrdla olemovaného proužkem mosazi měří v průměru 2,5 cm. V nejužším místě má šalmaj průměr 1,7 cm a kónicky se rozšiřuje až do konce ozvučníku lemovaného kanelurami na 4,3 cm. Pod šňůrou hmatových otvorů se nachází dolaďovací ventil pro nejnižší tóny. Hmaty se shodují s hmaty zobcové flétny. Dnešní repliky již postrádají druhý palcový otvor.

2.8.1.2 Interpretační zkušenosti

Hra na šalmaj vyžaduje silnější výdechový proud vzduchu, proto klade na interpreta mnohem větší požadavky na dech než při hře na zobcovou flétnu. I přesto, že jde nástroj „ztuha“, jsou nástroje firmy Pavel Číp & synové snadněji rozezvučitelné než šalmaje jiných českých výrobců (např. Petr Skalický). Díky přítomnosti vzdušnice je však hra jednodušší než u dalšího druhu – šalmaje s piruetou, protože hráč nemá přímý kontakt s plátkem. Důležité je pevně obepínat rty náustek, aby vzduch neunikal mimo otvor. Tento nátisk může zpočátku působit při delší hře bolest a je nutné ho postupně vycvičit. Hmaty jsou podobné zobcové flétně

108 Rozhovor s Petrem Čípem, Zubří 18. 4. 2016.

38 s tím rozdílem, že nástroj nemá spodní dvojotvory, a proto na něj není možné hrát půltóny. Nejsilnější a nejjasnější zvuk má nástroj od e1 do c2. Vyšší tóny zní poněkud přidušeně a jejich rozeznívání za pomoci přefukování je bez předchozích zkušeností velmi obtížné. Naopak nižší tóny jsou tupé, ostré a u některých replik přesně neladí. Nástroj se při běžném používání ladí úpravou plátku a strojku. Je možná i nepatrná změna intonace během hry silnějším/slabším proudem vzduchu. Větší intonační změny pak provádí sám výrobce při servisních úpravách rozšiřováním/zalepováním hmatových nebo dolaďovacích otvorů. Před samotnou hrou na nástroj je nutná příprava dvojplátku, který se musí zvlhčit a udržovat vlhký i během hry. Zde je nutné dát pozor, aby byl plátek zvlhčený akorát, protože při převlhčení se uzavře štěrbina mezi plátky (slepí se) a nástroj tak není schopný vydávat žádný zvuk. Díky přítomnosti vzdušnice není nástroj schopný žádných dynamických změn a jeho silný průrazný zvuk se výborně hodí pro otevřené prostory. Při venkovních produkcích není vhodná příliš vysoká teplota, aby nebyl nástroj nadlaďený a plátky nevysychaly příliš rychle. Po hře je vhodné nechat nástroj rozložený (sejmout vzdušnici a vytáhnout strojek), aby mohly dřevěné části vyschnout a mosazná trubička nekorodovala.

2.9 Platerspiel (píšťala s měchuřinou)

Obrázek 7 Platerspiel s bordunem, zdroj: vlastní

Německý název „Platerspiel“ (fr. vèze, angl. bladder pipe) v češtině bohužel nemá synonymum.109 Tuto mezeru se snažil vyplnit Alexandr Buchner zavedením nepřesného názvu „píšťala s měchuřinou“.110 Původ slova lze spojovat se starohornoněmeckým výrazem „Blaterpfifen“, kde „Blatara“ (Platara) znamená „Blase“ – měchýř. Podobně je tomu u anglického termínu „bladder pipe“ (bladder = měchýř, pipe = píšťala).111 Nelze se ubránit také domněnce, že název může mít jistou souvislost s anglickým slovem bleat – mečení, bečení – které dokonale vystihuje zvuk nástroje.112

109 V práci bude záměrně používán jednoslovný německý název kvůli lepší orientaci v textu. 110 Názvem „píšťala“ se v české organologii označuje píšťala hranová. Viz KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha: TOGGA, 2002, s. 321. 111 BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Historický č. 2. Praha: 1952, s. 36. 112 KURFÜRST, Pavel. Základy organologické ikonologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 200, s. 142-154.

Tento zaniklý dřevěný dechový nástroj má specifickou součást, vzduchový zásobník tvořený zvířecím měchýřem, v němž je uložen plátek. Rozsáhlou studii o stavbě, výskytu, technice hry a rekonstrukci platerspielu sepsal Pavel Kurfürst, který shromáždil pro svůj výzkum několik desítek ikonografických a literárních pramenů a podal tak mnoho dosud neznámých statistických údajů o tomto nástroji.113 Podle ikonografických a literárních pramenů se v Evropě platerspiel prokazatelně vyskytoval mezi lety 1150-1710, nejvíce byl užíván v 16. století. Nejčetnější ikonografická zobrazení se nacházejí v Německu, České republice, Francii a Španělsku, avšak nedochoval se zde žádný exemplář.114 Případnou nejstarší zmínku o platerspielu lze nalézt v Aristofanově komedii Lýsistraté z roku 411 před Kristem.115 V 1245. verši je zmíněn dechový nástroj s řeckým jménem physalis, jehož název je odvozen od slova „měchýř“.116 Nelze však jednoznačně dokázat, že se jednalo skutečně o platerspiel.117 Jeden z nejstarších literárních dokladů o existenci nástroje pochází od dolnorakouského rytíře a básníka Seifrieda Helblinga z roku 1290, který ve veršovaném dopise ukazuje na jihoslovanský původ nástroje.118 Vyobrazení dvou platerspielů z konce 13. století lze nalézt na miniatuře ve španělském kodexu Cantigas de Santa Maria, sbírce duchovních písní psaných pro dvůr Alfonsa el Sabia.119 Německý muzikolog Martin Gerbert v díle De cantu et musica sacra (1774) uvádí platerspiel označovaný jako chorus podle, nyní ztraceného, rukopisu z 13. století a podle erbu Loenbergovy rodiny z roku 1340, zobrazujícím zahnutý platerspiel s kónickým vrtáním a šesti hmatovými otvory.120 Významné jsou i nástěnné malby v karlštejnské kapli sv. Kříže a plastiky z let 1360 na pilířích v kostele sv. Martina v Pont-à- Mousson.121 Podle středověkých vyobrazení, na nichž bývá platerspiel zachycen v rukou andělů a dvorských muzikantů, lze usoudit, že měl své místo u vyšší společnosti. Avšak kolem 16. století se stal převážně lidovým nástrojem, což se potvrzuje na malbách a obrazech

113 KURFÜRST, Pavel. Základy organologické ikonologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 200, s. 142-154. 114 KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha: TOGGA, 2002, s. 322. 115 Kurfürst ve své studii uvádí chybné datum – 411 po Kristu. 116 BROWN, Howard Mayer. Bladder pipe. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 3, New York: Grove, 2001, s. 668. 117KURFÜRST, Pavel. Základy organologické ikonologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 142-154. 118 BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952, s. 37. 119 BROWN, Howard Mayer. Bladder pipe. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 3, New York: Grove, 2001, s. 668. 120 BROWN, Howard Mayer. Bladder pipe. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 3, New York: Grove, 2001, s. 668. 121 BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952, s. 36.

Albrechta Dürera i dalších německých umělců 16. století, kteří zobrazují platerspiel u potulných muzikantů a pastýřů.122 V žádném středověkém pramenu nelze nalézt popis nástroje, kromě vyobrazení u Virdunga v jeho díle Musica getutsch z roku 1511. Ani Praetorius platerspiel neuvádí.123 Dřívější názor prezentovaný Carlem Sachsem, Georgem Kinským a Alexandrem Buchnerem, že se platerspiel vyvinul z orientálních šalmají s tykvovou vzdušnicí, ale díky nedostatku tykví v Evropě byly tykve nahrazovány zvířecím měchýřem, vyvrací Pavel Kurfürst tvrzením, že současně s platerspielem koexistovaly nástroje s dřevěnou vzdušnicí, které lze považovat za modifikaci vzdušnic z tykví. Rozdíl spočívá také ve zvukovém výsledku – nástroje s měchuřinou vydávaly dlouhý „nekonečný tón“, zatímco tykvové tóny od sebe oddělované, s mezerami. Stejně tak Kurfürst vyvrací i tezi, že byl platerspiel jakýmsi předchůdcem krummhornu, protože tyto nástroje se v literárních pramenech vyskytují taktéž vedle sebe.124 Platerspiel se skládal ze čtyř dílů: zvířecí močový měchýř, trubice (korpus) s hmatovými otvory, strojek (dvojplátek) a náustek (krátká nafukovací trubička), který mohl mít i jednostranný ventil.125 Zvířecí měchýř tvořil přirozený rezervoár vzduchu. Výhodou byl měchýř s co největším obsahem, což nejlépe splňoval měchýř dospělé krávy dosahující objemu až 5 litrů. Používaly se také měchýře z koně, vepře a ovce. Močový měchýř u savců má tři otvory, ale u platerspielu jsou potřebné pouze dva. Proto musel být třetí zašít a byl utěsněn pravděpodobně pryskyřicí smíchanou se včelím voskem. Georg Kinský se domnívá, že měchuřina mohla být vyztužena podpěrkami, avšak takto vyztužený měchýř by neumožňoval jeho stlačování při hře a podpěrky by mohly prodřít tenké stěny. Postup při zpracování zvířecího měchýře byl následující: Po vyprání a očištění v tekoucí vodě byl měchýř několik dnů ponechán ve vlažné vodě, neustále přihřívané. Po této lázni šly dřevěným nožem lehce odstranit přebytečné blány a tuk. Následovalo další praní a po něm bělení – několikadenní máčení v roztoku draselného louhu – potaše (K2CO3) a vinných kvasnic. Potaš byla nejčastěji získávána vyluhováním rostlinného popelu, nejlépe z bukového dřeva. Po dalším vyprání v čisté vodě mohl být měchýř barven máčením ve vodním roztoku přírodních barviv, např. nahnědo z duběnek. Poté byl nafouknut

122 BROWN, Howard Mayer. Bladder pipe. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 3, New York: Grove, 2001, s. 668. 123 BROWN, Howard Mayer. Bladder pipe. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 3, New York: Grove, 2001, s. 668. 124 KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha: TOGGA, 2002, s. 324. 125 KURFÜRST, Pavel. Základy organologické ikonologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 200, s. 142-154.

42 a zavěšen v proudícím vzduchu tak, aby si podržel kulovitou formu – jeho tři otvory nebyly přitom ucpány. Po důkladném vysušení následovalo promaštění měchýře v rozpuštěném sádle nebo loji. Bylo to ochrana proti jeho popraskání a proti škodlivému účinku slin, které se při hře do něj dostávaly.126 Trubice s hmatovými otvory byla dřevěná. Počet hmatových otvorů nebývá na ikonogramech ve většině případů rozpoznatelný, ale u zbytku se shoduje na šesti otvorech s tím, že se nepředpokládá palcový otvor. Na základě vyhodnocení ikonogramů nelze také přesně určit, zda byla trubice častěji kónická nebo cylindrická. Tyto dvě podoby měly navíc i další modifikace – trubice rovná, rovná s ozvučníkem, ohnutá, ohnutá s ozvučníkem nebo zakřivená. Ozvučník neměl na akustiku nástroje téměř žádný vliv, uplatňoval se pouze u nejnižšího tónu, proto měl spíše funkci estetickou. Podobně je tomu i s ohnutím trubice do mírného oblouku, které zase mělo za úkol zkracovat celkovou délku nástroje. Na výrobu korpusu bylo používáno dřevo ze zimostráze, hrušky, švestky, jasanu, javoru, lípy, tisu, ale i černého bezu nebo rákosu. Výroba kónické ohnuté trubice byla velkým problémem – korpusy byly proto pravděpodobně vyřezávány z dřevěné desky již v ohnuté podobě. Pak se podélně rozřezávaly a vydlabávaly. Vydlabané poloviny byly poté zpětně slepeny k sobě klihem nebo smůlou. Pro dokonalé utěsnění se pak obě poloviny omotávaly oslí nebo hovězí kůží, příp. na několika místech ještě hovězími šlachami, které po seschnutí stáhly obě poloviny těsněji k sobě.127 Žádný pramen neuvádí, zda měl nástroj dvojplátek nebo plátek jednoduchý. Pavel Kurfürst se však domnívá, že platerspiel měl s největší pravděpodobností dvojplátek – Pádným argumentem pro toto tvrzení je, že ještě ve druhé třetině 16. století nebyly běžně rozšířeny nástroje jednoplátkové, že je nelze v převážné části období existence platerspielu doložit. Není důvod se domnívat, že právě platerspiel tvořil výjimku. Použití dvojplátku u všech dřevěných jazýčkových dechových nástrojů té doby lze také zdůvodnit tehdejším hudebním vkusem, který preferoval tóny hlasité a mečivé, což jednoduchý plátek prakticky neumožňoval.128 Náustek byl s největší pravděpodobností vyráběn ze stejného dřeva jako korpus nástroje a byl používán k nafukování měchuřiny. Tvarem se podobal širokému trychtýřku rozšiřujícímu se směrem k hráčovým ústům. Část náustku uvnitř měchuřiny mohla být opatřena jednosměrným ventilem.129

126 KURFÜRST, Pavel. Základy organologické ikonologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 200, s. 142-154. 127 Viz KURFÜRST, Pavel, ref. 126, s. 142-154. 128 Viz KURFÜRST, Pavel, ref. 126, s. 142-154. 129 Viz KURFÜRST, Pavel, ref. 126, s. 142-154.

Technika hry na platerspiel byla a dodnes zůstává náročnou záležitostí, protože je potřeba ve stejném okamžiku zajistit nafukování zásobníku, jeho stlačování a ovládání hmatových otvorů. U nástrojů, které postrádaly ventil, musel hráč navíc zabraňovat jazykem zpětnému unikání vzduchu do úst. První způsob hry spočívá ve stláčení měchuřiny z jedné strany bradou, případně i tvářemi hudebníka, a z druhé strany pak korpusem nástroje. Při této technice je třeba, aby měl nástroj krátký náustek. Při druhém způsobu je měchuřina stlačována jen mezi dlouhým náustkem a korpusem, což předpokládalo pevné držení náustku mezi zuby hráče nebo jeho zapření o zuby. U třetího způsobu měchuřinu stlačuje ukazovák ruky, která ovládá vrchní hmatové otvory. Ty jsou pak zakrývány třetím, čtvrtým a pátým prstem.130

2.9.1 Platerspiel jako produkt firmy Pavel Číp & synové

Repliky platerspielů lze v současnosti vyrábět na základě četných vyobrazení. Firma Číp & synové vyrábí dva stěžejní druhy platerspielů – s jednou rovnou (případně zahnutou) trubicí a s dvojitou píšťalou (bordunem). Oba typy jsou laděny na a1 = 440 Hz a mají částečně chromatickou řadu v rozsahu nony. Dřevěný korpus modelů je vyráběn z javorového nebo habrového mořeného dřeva. Původní materiál vzdušnice – hovězí močový měchýř – nahradila jemná kůže a původně dřevěný náustek pak umělá hmota.131 Uvnitř nástroje je vsazen jednoplátkový nárazný strojek s uhlíkovým jazýčkem a umělohmotnou trubičkou, podobně jako u dud, který se od původního dřevěného dvojplátku liší ve zvukovém projevu – tón je nepatrně tišší a jemnější a není schopen žádných dynamických změn. Díky své stavbě nástroje nelze přefukovat.

2.9.1.1 Technický popis jednotlivých modelů

2.9.1.1.1 Píšťala s měchuřinou (platerspiel)

Ladění: C (rozsah: c1-d2) Jednodušší forma platerspielu vyráběná dílnou Číp & synové se skládá ze tří hlavních dílů. Na úplném vrcholku je upevněn umělohmotný náustek o délce 1,6 cm a vnitřním průměru 0,6 cm. Náustek má na horním okraji nepatrně širší lem z toho důvodu, aby bylo pohodlnější držet nástroj mezi zuby. Spodní část náustku tvoří široká základna plochého tvaru umožňující vsazení do druhé části nástroje – vzduchového zásobníku, měchuřiny. Měchuřina kulovitého tvaru má objem 1 l a je ušita z několika plátů kůže, sešitých po jejich délce. Na dolní části je

130 KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha: TOGGA, 2002, s. 327-328. 131 Pavel Číp a synové: Píšťaly s měchuřinou. Pavel Číp a synové [online]. [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: http://www.histnastroje.gajdy.cz/mechurina.php.

44 připevněna a provázkem omotána spojovací část, nástavec (objímka) elipsovitého tvaru dlouhý 5 cm, s vnitřním otvorem o průměru 1,8 cm, sloužící pro vsazení vlastního korpusu nástroje. Korpus cylindrického vrtání má ve vrchní části kulatý čep široký 1,8 cm a dlouhý 3,5 cm, kterým se trubice zasouvá do dřevěné části měchuřiny (čep není po složení nástroje viditelný). Vzduchotěsný spoj utěsňuje korkový pruh ve vnější stěně čepu, široký 2 cm. Ve vrcholu čepu je prohlubeň, kam se vsazuje strojek s jednoduchým nárazným jazýčkem. Průměr cylindrického vrtání je 0,7 cm. Vlastní trubice o vnějším průměru 1,7 cm má celkem 8 hmatových otvorů – 7 různě velkých na přední straně, umístěných v přímé linii v nepravidelných vzdálenostech, a jeden palcový na zadní straně. Hmaty jsou stejné jako u zobcové flétny s tím rozdílem, že spodní otvory nejsou dvojité a není možné hrát chromaticky po celém rozsahu, což platí i u následujících dvou prototypů platerspielu. V místě, kde trubice přechází v rozšiřující se ozvučník, leží dolaďovací otvor. Celkově nástroj měří 65 cm, z toho délka trubice je 42 cm.

2.9.1.1.2 Píšťala s měchuřinou se zahnutým korpusem

Tento druh platerspielu firma v současné době již nevyrábí a to z důvodu relativně velké technologické náročnosti výroby a malého zájmu ze strany zákazníků.132 Stavebně se tento model nijak výrazně nelišil od předchozího. Rozdíl spočívá pouze v řešení spodní části korpusu. Zatímco předchozí model je zakončen rovným, postupně se rozšiřujícím ozvučníkem, tato replika ozvučník nemá a spodní třetina trubice je ohnuta za pomoci páry do širokého oblouku, nápadně se podobajícímu úchytu deštníku.

2.9.1.1.3 Píšťala s měchuřinou a bordunem

Ladění: C (rozsah: c1-d2, bordun: c/d) Model je rekonstrukcí nástroje vyobrazeného ve španělském rukopise ze 13. století Cantigas de Santa Maria (viz výše).133 Vrchní dvě části, náustek a měchuřina, se od předchozích v ničem neliší. Malý rozdíl však lze nalézt již v dřevěné spojovací části na spodu měchuřiny, která je na rozdíl od předchozích širší a elipsového tvaru, se dvěma stejně velkými otvory o průměru 1,8 cm. Do těchto otvorů jsou zasouvány dvě píšťaly, z nichž jedna, doprovodná, plní funkci bordunu, podobně jako huk u dud, a zní ve stejné oktávě jako

132 Rozhovor s Petrem Čípem, Zubří 18. 4. 2016. 133 Viz Pavel Číp a synové, ref. 131.

45 melodická píšťala.134 Snadná odnímatelnost trubic od spojovací části zabezpečuje pohodlnou výměnu strojků. Bordunová píšťala kónického vrtání je kratší než melodická, dlouhá 29,5 cm (viditelná část). Vnější průměr nejužšího místa je 1,8 cm, směrem k úzkému ozvučníku se rozšiřuje až na 3 cm. Na vrcholu spočívá čep s korkovým pruhem, kterým se zasouvá do jednoho z otvorů na dřevěné spojovací části měchuřiny. Do lůžka čepu se ukládá jednoduchý nárazný jazýček. Tato píšťala je bez hmatových otvorů, pouze ve spodní třetině je umístěn otvor, jehož zakrytím je možné přeladit bordun o tón níž – na c1. Zakrytí je realizováno pomocí posuvného gumového pásku trvale obepínajícího korpus píšťaly. Pod přelaďovacím otvorem je ventilový otvor, který slouží pro dolaďování nejnižších tónů. Melodická píšťala dosahuje větší délky než bordunová, celkem 40,5 cm. V čepu je zasazen stejný jednoduchý nárazný jazýček jako u bordunu, čímž je zabezpečena shodná zvuková barva obou píšťal. Kónicky se rozšiřující korpus měří v průměru v nejtenčím místě hned pod čepem 1,8 cm a směrem k ozvučníku se rozšiřuje – ozvučník je nálevkovitého tvaru o průměru 6,5 cm. Tělo píšťaly má 8 hmatových otvorů – 7 umístěných v přímé linii na přední straně a 1 palcový na zadní straně. Hmaty jsou velmi podobné hmatům zobcové flétny. Pod linií hmatových otvorů se nachází dva dolaďovací ventily. Model platerspielu s bordunem je vyráběn také v ladění G s rozsahem g-a1 (bordun g/a). Od repliky s laděním C se liší pouze většími rozměry (trubice měří 48 cm).

2.9.1.2 Interpretační zkušenosti

Hra na platerspiel je velmi obtížná kvůli tomu, že je třeba v jeden okamžik zajistit a synchronizovat několik činností – ovládání melodické píšťaly, foukání do měchu, jeho utěsňování a stlačování. Způsob ovládání melodické píšťaly je podobný zobcové flétně s tím rozdílem, že není možné hrát chromaticky v celém rozsahu. Z tohoto důvodu je nutno vybírat vhodný repertoár, což při interpretaci středověkých skladeb není problém, protože skladby mají rozsah do nony a nepočítají s půltóny. Mnohem větší zručnost však vyžaduje práce s měchem, protože je třeba udržovat konstantní tlak, aby nebyla ohrožována intonace. Platespiely firmy Pavel Číp & synové vyrábí repliky platerspielů v provedení s krátkým náustkem. Tím, že měch nemá zpětný ventil, je hra mnohem komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát. Je totiž potřeba bránit zpětnému unikání vzduchu do úst. Toho lze dosáhnout ucpáváním náustku jazykem nebo se

134 Viz Pavel Číp a synové, ref. 131.

46 naučit techniku cirkulačního dýchání. Při technice ucpávání náustku jazykem se tlak vhání do píšťal stlačováním měchu mezi tvářemi interpreta a píšťalou (viz výše). Při hře na platerspiel s jednou píšťalou není kromě výše uvedených úskalí žádný větší problém. Ten je znatelnější u nástrojů s bordunem a uhlíkovými plátky. Zde je třeba dbát mnohem více na rovnoměrný tlak na měch, aby obě píšťaly ladily jednak mezi sebou navzájem, a jednak s ostatními nástroji. Toho je naneštěstí u těchto replik téměř nemožné dosáhnout. Navíc nástroj radikálně ovlivňují podmínky okolního prostředí, které by nemělo být příliš chladné (ne míň jak cca 16-17°C) a vlhké, jinak se v nástroji sráží vzduch a vlhký uhlíkový plátek se přilepí na trubičku a nástroj nehraje. Při příliš horkém okolním vzduchu se pak nástroj přehřívá a píšťaly jsou nadladěné a není snadné je vzájemně sladit. Uhlíkové plátky jsou jemnější a nevydávají příliš hlasitý zvuk oproti plátkům dřevěným. Výhodou je jejich delší životnost.

2.10 Dudy

 (Buchner, 1956): Aerofon plátkový, s jednoduchým plátkem.  (Buchner, 1952): Buchnerova systematika dechových nástrojů 16. století se o klasifikaci dud nezmiňuje, protože tato taxonomie nedělí nástroje plátkové na dvojplátkové a jednoplátkové, ale pouze na zobcové a strojkové se vzdušnicí a bez vzdušnice.

Obrázek 8 Dudy, zdroj: vlastní

Prvotně lidový nástroj velmi starého původu lze nalézt v současném instrumentáři, kde se používá jako tradiční lidový nástroj v různých vzhledových variantách v rozmanitých etnických regionech (další názvy – angl. bagpipe; fr. cornemuse; něm. Dudelsack, Sackpfeife; it. cornamusa, piva, zampogna). Teprve ve druhé třetině 16. století se v evropských zemích, s výjimkou Francie, Britských ostrovů a zemí Skandinávie, ustálila nová pojmenování se slovním základem odvozeným z názvu tureckého hobojovitého nástroje düdük.135 Dudy se řadí mezi dechové nástroje a v nejběžnější formě sestávají z melodické píšťaly a jedné nebo více doprovodných píšťal napájených vzduchovým zásobníkem svíraným mezi paží a tělem hráče, což zajišťuje konstantní tlak a v důsledku toho i stále znějícího prodlevového tónu.136

135 KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha: TOGGA, 2002, s. 705. 136 COCKS William A. Bagpipe. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 2, New York: Grove, 2001, s. 471-485.

Dudy mají svůj původ v Orientu. Později byly rozšiřovány po celé Evropě jako lidový nebo vojenský nástroj. Jako lidový nástroj se dodnes používají v mnoha zemích Evropy, jako vojenský se udržují ve Skotsku a Irsku.137 Díla antických spisovatelů jakými byli Aristofanes či Suetonius svědčí o existenci dud již v raných civilizacích Řeků a Římanů. Nástroj je zmiňován v Bibli a historikové věří, že mají původ v Sumeru. Římský historik 1. století n. l. píše, že císař Nero uměl hrát svými ústy na píšťalu a pod paží svíral měch.138 Souvislý vývoj dud začíná během raného středověku na území západní Evropy. První středověká zmínka o dudách se nalézá ve falešném dopise svatého Jeronýma Dardanským, datovaném do 9. století.139 Slovo „musa“ (francouzské středověké slovo pro dudy) je zmiňováno v Epištole140 kronikáře Regina z Prümu (842-915). Termín „estive“ se vyskytuje ve středověké francouzské poezii a romancích a pravděpodobně označuje druh dud, jakožto nástroje s jemným a uhlazeným zvukem připodobňovaným k harfě nebo fidule. Za zmínku stojí i anglosaská hádanka z 10. století, která líčí dudy jako hudební nástroj.141 Dudy byly vyráběny v různých tvarech a velikostech. Německý muzikolog Curth Sachs ve své rozsáhlé studii o historii hudebních nástrojů142 předkládá popis několika druhů (nejen) středověkých dud. Dudy ze 13. století mívaly obvykle jeden huk, jak také dokládá ilustrace z Canterburských povídek Geoffreyho Chaucera, anebo zmínka ve hře Adama de la Halle Jeu de Robin et de Marion z roku 1283.143 Dudy lze nalézt na četných vyobrazeních ve spise Cantigas de Santa Maria z poslední třetiny 13. století. Zde jsou dudy zachyceny na miniaturách v několika typech, např. bez huku nebo s mnoha dalšími huky různých velikostí.144 Na Britských ostrovech bylo dudáctví populární a tvořilo podstatnou součást dvorské zábavy a to už od 14. století. Avšak od 16. století hra na dudy postupně začala mezi dvořany upadat do zapomnění a nástroj byl používán především jako lidový nástroj v otevřených prostorách.145

137 SACHS, Curt. The history of Musical Instruments. New York: W. W. Norton & company, Inc, 1940, s. 281. 138 Iowa State University MUSIC. The Bagpipe [online]. Ames: Iowa State University, 1995 [cit. 2016-02-08]. Dostupné z: https://www.music.iastate.edu/antiqua/bagpipe.htm [cit. 18.4.2016]. 139 SACHS, Curt. The history of Musical Instruments. New York: W. W. Norton & company, Inc, 1940, s. 281. 140 Epistola de armonica institutione 141 COCKS William A. Bagpipe. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 2, New York: Grove, 2001, s. 471-485. 142 SACHS, Curt. The history of Musical Instruments. New York: W. W. Norton & company, Inc, 1940, s. 281- 284. 143 COCKS William A. Bagpipe. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 2, New York: Grove, 2001, s. 471-485. 144 COCKS William A. Bagpipe. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 2, New York: Grove, 2001, s. 471-485. 145 COCKS William A. Bagpipe. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 2, New York: Grove, 2001, s. 471-485.

Vyobrazení dud na obrazech a dřevořezbách jsou velmi hojná a lze je také nalézt v několika středověkých muzikologických traktátech. Např. Praetorius se ve své Syntagma Musicum (1619) zmiňuje o několika druzích tehdejších dud – Grosser Bock, Schäfer Pfeiff, Hümmelchen, Dudey – a přináší také jejich vyobrazení.146 Anthony Baines rozlišuje dva základní druhy historických dud podle způsobu vrtání melodické píšťaly a to na 1) Dudy s cylindrickým vrtáním a jednoduchým plátkem, typické pro Asii, severní Afriku, východní Německo a Itálii, a 2) Dudy s kónickým vrtáním a dvojitým plátkem, zahrnující dudáckou tradici západní Evropy. Tyto dudy bývají velmi často zachyceny na ikonogramech, jelikož byly ve středověku nejvíce rozšířeným druhem, a díky tomu tak o nich máme mnoho důležitých detailů.147 Hlavní podstata hry na dudy spočívá ve stálém znění prodlevového tónu, zatímco se dudák nadechuje. Toho je dosahováno za pomoci přítomnosti vzduchového zásobníku, měchu. Při hře se tlakem hráčovy paže na zásobník vhání vzduch rovnoměrně do obou píšťal, v nichž se tvoří tón nárazem jednoduchého (u některých typů i dvojitého) jazýčku zvaného piskor. Nástroj tedy vydává současně dva a více tónů, v závislosti na počtu bzučáků, huků. Tyto nástroje jsou pak dvojhlasé nebo vícehlasé. Dudy sestávaly z nejméně čtyřech částí: Měch byl zhotovován z celé zvířecí kůže, např. ovcí, koz, psů nebo telat, ovšem se srstí obrácenou dovnitř a v minulosti býval držen pod levou paží s hukem přes rameno stejné ruky. Obvykle se píšťaly zasouvaly do otvorů předních noh a krku za pomoci dřevěných objímek, z nichž byly píšťaly lehce vyjmutelné při výměně jazýčku.148 Hlavní částí dodnes zůstává melodická píšťala, zvaná také jako přednička, s nejčastěji 7 hmatovými otvory a jedním pro palec, v níž je umístěn jednoduchý nárazný plátek (piskor). Konec předničky pak tvoří ozvučník, roztrub, zvyšující hlasitost nástroje. V lidovém prostředí a u typů dud používaných pro venkovní interpretaci měla píšťala kónické vrtání, tím pádem byly dudy hlasitější a vydávaly pronikavější zvuk. Jejich rozsah byla nona, jelikož nebyly schopné přefukování.149

146 PRAETORIUS, Michael. Syntagma Musicum. De organographia I, II. Překlad David. Z. CROOKES. London: Oxford University Press, 2005. Early Music series, 7, s. 51-52. 147 BAINES, Anthony. Woodwind Instruments and their History. New York: W. W. Norton & Company, Inc, 1957, s. 212. 148 COCKS William A. Bagpipe. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 2, New York: Grove, 2001, s. 471-485. 149 BAINES, Anthony. Woodwind Instruments and their History. New York: W. W. Norton & Company, Inc, 1957, s. 214.

Basová píšťala, nazývaná také huk, bordun nebo dron, je stejně jako přednička opatřena piskorem a ozvučníkem. Jejím úkolem je vydávat prodlevový tón. Její délka mnohdy dosahovala až pětinásobné délky melodické píšťaly. Nafukovací zařízení dud může být řešeno dvěma způsoby – nafukovací trubicí nebo měchem (dmychákem). U nástrojů, u kterých se nafukuje měch pomocí úst, se používá jednoduchá nafukovací trubice s kostěným náustkem. Ta má u vývodu (objímky) do zásobního měchu zpětný kožený ventil, zabraňující zpětnému unikání vzduchu do hráčových úst při nadechování. U dud dmychacích se vzduch do zásobníku vháněl čerpacím měchem, tzv. dmychákem. Při hře je dmychák připevněn řemenem k pasu hráče a ovládán nad loktem upevněným řemínkem. Přítomnost dmycháku naprosto osvobozuje hráčovy ústa od kontaktu s nástrojem a umožňuje tak zpěv doprovázený hrou na dudy. V Čechách se ustálilo držení měchu pod pravou paží, zatímco dmychák byl ovládán paží levou.150 Dudy s nafukovací trubicí bývaly používány ve venkovním prostředí, zatímco dudy s dmychákem měly celkově jemnější zvuk a užívaly se v interiérech.151

2.10.1 Dudy jako produkt firmy Pavel Číp & synové

Dílna firmy Pavel Číp & synové je vyhlášená výrobou dud, za níž v minulosti dostala řadu ocenění.152 I přesto, že těžiště jejího zájmu tvoří především dudy lidové, které však nejsou předmětem této práce, zabývá se také výrobou dud historických. Ve výčtu svých produktů řadí firma mezi historické dudy také tzv. moldánky. Ani těm nebude v této práci věnována větší pozornost. Důvodem je jejich dosud neobjasněný původ a možný regionální význam. Sám výrobce Pavel Číp se ve své publikaci o dudách zmiňuje o moldánkách jako o dodnes neobjasněnému fenoménu, jemuž by měla v budoucnu muzikologie věnovat více zájmu.153

150 ČÍP, Pavel – KLAPKA, Rudolf F. Dudy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: nástin historie, rozšíření, návod na výrobu a malá škola hry na tento tradiční nástroj = Dudelsäcke in Böhmen, Mähren und Schlesien: Einführung in die Geschichte, Verbreitung und Anleitung zur Selbstbau sowie eine kurze Schule des Spielens [1 CD]. Brno: Salve Regina, 2006, s. 30-34. 151 COCKS William A. Bagpipe. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 2, New York: Grove, 2001, s. 471-485. 152 Viz kapitola O firmě Pavel Číp & synové 153 ČÍP, Pavel – KLAPKA, Rudolf F. Dudy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: nástin historie, rozšíření, návod na výrobu a malá škola hry na tento tradiční nástroj = Dudelsäcke in Böhmen, Mähren und Schlesien: Einführung in die Geschichte, Verbreitung und Anleitung zur Selbstbau sowie eine kurze Schule des Spielens [1 CD]. Brno: Salve Regina, 2006, s. 60-64.

2.10.1.1 Technický popis jednotlivých modelů

2.10.1.1.1 Středověké dudy

Ladění: C dur (Rozsah: H-c1 nebo c-d1)154 Další ladění: c moll, D dur, d moll Tyto dudy jsou vyráběny jako archaická forma nástroje vyskytujícího se ve většině částí Evropy. Jejich předlohu lze nalézt na mnoha ikonogramech a existují i četné historické prameny. Firma vyrábí dmychací dvojhlasé dudy s válcovým vrtáním obou píšťal. Ty jsou charakteristické tím, že zásobní měch není nafukován ústy, ale za pomocí malého měchu – dmycháku. Díky jeho přítomnosti je hra na dudy snazší a nástroj drží stabilní intonaci. Taktéž je zabráněno vlhnutí plátku. Dudy se skládají z několika dílčích částí – melodická píšťala, basová píšťala (huk), malý kříž, čerpací měch a zásobní měch. Celková délka nástroje (od konce huku po ohyb měchu směrem k přednici) je 110 cm. Jednou z nejdůležitějších částí je melodická píšťala tzv. přednička o délce 31 cm, horním, nejmenším průměru 1,6 cm a vnitřním cylindrickým vrtáním o průměru 0,7 cm. Na ní leží celkem 8 hmatových otvorů, které umožňují hrát diatonickou řadu při použití zavřeného prstokladu, nebo částečně chromatickou řadu při použití prstokladu otevřeného (podobně jako u barokní zobcové flétny). 7 otvorů je umístěných v rovné linii na přední straně. Jejich rozmístění a velikost je nepravidelné. Otvor pro malíček je jednoduchý a je z přímé řady zbylých otvorů vychýlen více vpravo. Na zadní straně leží palcový otvor umístěný o kousek výš kvůli lepšímu ovládání píšťaly. Spodní část předničky je odnímatelná. S předešlým úsekem je propojena 3,5 cm dlouhým čepem s průměrem 1,4 cm. Čep obsahuje 1,2 cm široký proužek korku zasazený do stěny (kvůli lepší těsnosti materiálu) a malý otvor, který se po nasazení roztrubu překrývá s otvorem na něm umístěným. Tyto pak svojí vzájemnou polohou tvoří dolaďovací otvor píšťaly sloužící k regulaci intonace nejnižších tónů. Spodní část (roztrub) je dlouhá 10,5 cm a lze ji rozdělit do dvou úseků. První, zhruba 4 cm dlouhý, 2,3 cm široký, úsek nese kanelury a dolaďovací otvor. Od tohoto místa se napojuje druhý úsek, který tvoří do zvonce se rozšiřující ozvučník s vnějším průměrem 5 cm. Jeho okraj je zdoben dvěma kanelurami. Na vrcholu celé předničky je nad vydutým okrajem situován spojující čep o délce

154 Pavel Číp a synové: Dudy historické. Pavel Číp a synové [online]. [cit. 2016-04-18]. Dostupné z: http://www.histnastroje.gajdy.cz/historicke.php.

3,5 cm a průměru 2 cm a korkovým proužkem zasazeným v jeho stěně. Do čepu je zasazen strojek s jednoduchým nárazným strojkem – u dud tzv. piskor. Nafukovací zařízení dud z dílny Pavla Čípa tvoří dmychák. Jedná se o klínový měch zhotovený ze dvou dřevěných hruškových desek kapkovitého tvaru, které jsou k sobě pohyblivě připojeny pevnou ale pružnou kůží. Spodní deska měří na délku 29 cm a nese úchyt, jímž je provlečen řemen, kterým se dmychák připíná k pasu hráče. Ke spodní desce je v jejím užším konci připojena druhá deska. Její 1/6 tvoří pevný spoj se spodní deskou. Po tomto pevném úseku přichází ohýbací část tvořená kloubem obaleným pruhem kůže, umožňující pohyb desek vůči sobě. V horní desce dmycháku jsou vyvrtány dva nasávací ventily o průměru 2 cm. Ty zevnitř uzavírá zpětná záklopka z měkké kůže, která zabraňuje zpětnému unikání vzduchu ze zásobního měchu. Nasávací otvory chrání hák připevněný na horní desce, za nějž se zasouvá řemínek, jímž se ovládá pohyb měchu. Desky dmycháku spojuje kůže přibitá malými hřebíčky po celém obvodu obou desek a u dmycháku lze dosáhnout v nejširším bodě rozevření až 18,5 cm. V ústí dmycháku je kruhový otvor o průměru 2 cm. Do něho se zasouvá čep spojovací části tzv. malého kříže. Malý kříž je téměř pravoúhle lomený díl spojující čerpací měch (dmychák) se zásobním měchem. Obsahuje dva čepy dlouhé 4 cm, o vnitřním průměru 1,4 cm, v jejichž stěnách jsou kvůli těsnění umístěny korkové pruhy o šířce 2,5 cm. Koleno kříže je mírně vyduté a na povrchu hladké, jen nepatrně zdobené kanelurami. Dominantní část dud tvoří vzduchový zásobník – měch, o objemu zhruba 10-11 litrů. Zásobní měch připomíná svým tvarem křivuli a je vyroben z přírodní kůže bez srsti. Je tvořen dvěma sešitými pláty kůže kapkovitého tvaru. Měch je opatřen třemi dřevěnými válcovými vývody – objímkami – zdobenými jemnými kanelurami. Okolo nich jsou pro vizuální efekt připevněné motouzem miniaturní trojúhelníky kůže, které tvoří jakési cimbuří. Hlavní, přední, vývod pro předničku válcovitého tvaru je nejmasivnější a je situován do čela měchu. Viditelnou část tvoří nízký válec s okružím o výšce 3 cm a průměru 3,8 cm. Na něj se napojuje další širší válec o výšce 4,5 cm a vnějším průměru 5,5 cm. ¾ tohoto druhého válce jsou ukryté uvnitř měchu, takže nejsou zvenku viditelné. Objímkou prochází kanálek o průměru 2 cm, do něhož se zasouvá horní čep předničky. Do objímky nejbližšímu předničce, o délce 4,5 cm, se zasouvá čep malého kříže, proto má vnitřní průměr 2 cm. Tento vývod je navíc opatřen vnitřním vzduchovým ventilem z měkké kůže, který brání zpětnému vnikání vzduchu do klínového měchu. Třetí, nejdelší, objímka měří 6,5 cm a tvoří ústí huku.

Basová píšťala, huk, je nejdelší částí nástroje a měří 80,5 cm. Skládá se ze čtyř různě dlouhých a tvarovaných úseků. Úsek nejbližší vzduchovému zásobníku je nejmenší a dosahuje délky 16 cm. Má dva spojovací čepy. První, o délce 4 cm a vnějším průměru 2 cm, spojuje huk se zásobníkem. Pevné spojení je umocněno opět 2,5 cm širokým korkovým pruhem zabudovaným ve stěně čepu. Do lůžka čepu se dosazuje druhý strojek dud s jednoduchým nárazným jazýčkem. Druhý úsek huku je totožný se třetím. Oba měří 22 cm a mají 5,8 cm dlouhý čep na jedné straně, zatímco na opačném konci mají spojovací otvor pro čep ze sousedícího dílu, který má vnější část širší než zbytek píšťaly. Koncový díl huku měří 20 cm a lze ho pomyslně rozčlenit na dvě části – první, širší, část měřící 8 cm obsahuje dolaďovací otvor. Zbylý, užší, úsek přechází postupně do zvoncovitého ozvučníku lemovaného dvěma kanelurami a šířce 6 cm. Basovou píšťalou prochází cylindrický kanálek o vnitřním průměru 0,6 cm, který je v celé její délce neměnný. Na povrchu píšťaly se nalézají v místech spojů výdutě (obaly spojovacích otvorů), jež společně s jednoduchými kanelurami zdobí profil huku. Basová píšťala zaznívá o dvě oktávy níž než základní tón melodické píšťaly. Zkrácením huku – vyjmutím druhého dílu – lze dosáhnout toho, že huk zní jen o oktávu níž. Lze jej také přeladit o tón výš, čímž je možno hrát v dórské nebo mollové tónině.

2.11 Chalumeau

 (Buchner, 1956): Aerofon plátkový, s jednoduchým plátkem.  (Buchner, 1952): Stejně jako u klasifikace dud, nepočítá systematika dřevěných dechových nástrojů 16. století s dělením nástrojů plátkových na dvojplátkové a jednoplátkové, ale pouze na zobcové a strojkové se vzdušnicí a bez vzdušnice.

Obrázek 9 Chalumeau, zdroj: vlastní

Název tohoto původně lidového nástroje vznikl s největší pravděpodobností modifikací řeckého slova „kalamos“, případně latinského slova „calamus“ (třtina, rákos), hlavního materiálu pro výrobu strojku, na výraz „chalumeau“, v množném čísle pak „chalumeaux“.155 V češtině nemá název nástroje svůj ekvivalent. Některé prameny uvádí, že byl název odvozen z ještě staršího arabského slova „zurna“.156 Jak již bylo uvedeno v popisu šalmaje, od zveřejnění studie Die Systematik der Musikinstrumente z roku 1914 německých muzikologů Hornbostela a Sachse byl termín užíván jako obecné pojmenování jak jednoplátkových, tak i dvojplátkových dřevěných dechových nástrojů, tedy i pro chalumeau. Ve francouzském jazyce je toto slovo mužského rodu, a proto je ve shodném rodě používáno i v této bakalářské práci.

155 LAWSON, Colin. Chalumeau. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 5, New York: Grove, 2001, s. 228. 156 HOEPRICH, Eric. The clarinet. New Haven: Yale University Press, 2008. The Yale musical instrument series. ISBN 978-0-300-10282-6, s. 13.

Nástroj chalumeau se vyvinul pravděpodobně v 17. století, v době pozdního baroka, při pokusu o zesílení zvuku zobcové flétny, s níž měl původně podobnou stavbu. Podobnost spočívala v anatomii ozvučníku obou nástrojů.157 Jednu z prvních písemných zmínek o chalumeau je možné najít v díle Harmonie universelle Marina Mersenna vydaného roku 1636. Ve zhruba stejné době se informace o chalumeaux objevuje i v díle Pierra Trichetta Traité des instruments de musique (přibližně okolo roku 1640), kde je nástroj označován jako „tuyau de blé“ (pšeničná trubka)158.

V roce 1700 se rodina jednoplátkových nástrojů rozšířila o další druh – klarinet. Německý výrobce hudebních nástrojů Johann Christoph Denner ve snaze zlepšit nástroj chalumeau za pomoci přidání klapek vynalezl na začátku klasické éry první klarinet. Právě chalumeau se pokládá za předchůdce tohoto nástroje, ačkoliv oba nástroje existovaly od zmíněného roku současně. Na rozdíl od pozdně barokního klarinetu měl chalumeau ve svém originálním zpracování omezený rozsah na nonu a neměl klapky – první klarinety byly vybaveny dvěma klapkami a jejich rozsah přesahoval tři oktávy. Ke konci 17. a začátkem 18. století se chalumeau již vyráběl v různých velikostech a laděních s jednou, dvěma, třemi, pěti nebo sedmi klapkami nebo také úplně bez nich. Kolem roku 1800 však chalumeau postupně upadá v zapomnění a je plně nahrazen klarinetem. 159 Zvuk chalumeau se téměř shoduje se zvukem moderního Dennerova klarinetu, avšak jeho tón zní níž, než by se vzhledem k délce nástroje dalo očekávat. Jeho tón je více široký, na druhou stranu však jemnější než u barokního klarinetu. Mezi skladatele, kteří psali skladby pro (nejčastěji dvojici) chalumeau, patří např. Telemann, Handel, Vivaldi a Gluck.

2.11.1 Chalumeau jako produkt firmy Pavel Číp & synové

V dílně firmy Pavel Číp & synové je vyráběn pouze jeden typ tohoto nástroje, který je inspirovaný neznámým barokním prototypem, avšak produkovaný model nemá žádnou skutečnou historickou předlohu. Po akustické stránce se jedná o design pana Ing. Kašpaříka, vnější vzhled je ideální představou výrobců.160 Tím, že konstrukce neodpovídá žádnému

157 LAWSON, Colin. Chalumeau. In: The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL, Vol. 5, New York: Grove, 2001, s. 228. 158 HOEPRICH, Eric., ref. 156. 159 RICE, Albert R. The baroque clarinet. Oxford: Clarendon Press, 1992. Early music series. ISBN 0-19-816188- 3 160 Rozhovor s Petrem Čípem, Zubří 18. 4. 2016.

56 dochovanému vyobrazení a díky přítomnosti moderní umělohmotné klarinetové hubičky je možno označit nástroj jako hybridní.

2.11.1.1 Technický popis modelu

Ladění: G (rozsah: c1-d2) Model nástroje je bezklapkový a celým korpusem prochází válcové vrtání. Velikostí a prstokladem odpovídá sopránové zobcové flétně. Díky své stavbě a přímému kontaktu hráčových rtů s plátkem lze dosáhnout dynamických odstínů. Firma tento nástroj vyrábí z javorového dřeva v černé mořené, anebo přírodní povrchové úpravě.161 Hubička je vyrobena z tvrdého plastu (nebo ebonitu) a firma tento komponent odebírá od českých i zahraničních výrobců působících na současném trhu. Celý nástroj se skládá ze 2 dílů: klarinetové hubičky (včetně ligatury a plátku) a těla (korpusu). Celková délka nástroje je 33 cm, z toho hubička s plátkem představuje 6,2 cm. Hubička, kterou je chalumeau firmy Čip & synové vybaven, je vyrobena z plastu (ebonitu) a jedná se o upravenou, v současnosti vyráběnou, hubičku z Es klarinetu. Její součástí je stejně jako u klarinetu plechový chránič jazýčku (klobouček) .Úprava hubičky pro chalumeau spočívá ve zkrácení spodního dílu odříznutím jejího čepu. Vnitřní průměr nově utvořeného hrdla měří 1,9 cm a od poloviny své délky se hubička radikálně zužuje. Hubička je opatřena klasickou kovovou klarinetovou ligaturou (prstencem) upínající plátek na hubičku dvěma dotahujícími šroubky. Plátek zabírá celou délku (výšku) hubičky. V provedení firmy je hubička osazována plátkem tvrdosti 2. Hubička je nasazena na čepu s korkovým těsněním, jež je součástí těla nástroje. Čep má výšku 1,5 cm a vnější průměr 1,9 cm. Samotné tělo nástroje, jeho viditelná část, má délku 27 cm s vnějším průměrem 2,5 cm. V horní části těla, těsně pod čepem hubičky, se vnější průměr těla soudkovitě rozšiřuje. Toto soudkovité rozšíření má vnější průměr 2,8 cm. Tělo pak pokračuje válcovým tvarem až za spodní dvojitý otvor, kde se začíná kónicky rozšiřovat do zvoncovitého ozvučníku, jehož okraj dosahuje průměru 4,6 cm. V úseku mezi soudkovitým rozšířením a ozvučníkem (oba úseky jsou pomyslně odděleny páskem jemného vroubení – kanelur), je na čelní straně situováno 7 hmatových otvorů v přímé linii. 5 otvorů je jednoduchých, poslední dva jsou dvojité a jejich výškový profil je mírně snížený z důvodu jejich lepšího ovládání. Malíčkový otvor je z přímé linie vychýlen více vpravo, aby bylo držení nástroje pohodlnější. Palcový otvor je umístěn na zadní straně a je posazen nepatrně výš než

161 Viz Pavel Číp a synové, ref. 76.

57 protilehlé otvory. Na zadní straně nad kanelurami oddělující ozvučník a zbytek těla leží dolaďovací otvor. Vrtání těla nástroje mezi soudkovitým rozšířením a spodním rozšířením je válcové, v délce 23,8 cm (měřeno od vrcholu čepu pro nasazení hubičky) a vnitřním průměrem 1,2 cm.

2.11.1.2 Interpretační zkušenosti

Pro interpreta je chalumeau nástrojem velmi nezvyklým, stejně tak jako jeho hybridní konstrukce. Jeho vlastnosti je možné hodnotit ze dvou úhlů pohledu a to z pohledu hráče na zobcovou flétnu a hráče na klarinet nebo saxofon. Z pohledu flétnisty je příjemný prstoklad shodný se zobcovou flétnou, kterým je možno hrát i chromaticky. Avšak nepříliš jednoduché je vypěstování správné techniky hry na jednoplátkový strojek (hubičku), které vyžaduje určitý čas a cvik. Pokud jde o pohled hráče na klarinet či saxofon, kde by měl mít hráč nátisk a správné návyky hry na jednoplátkový nástroj již zvládnuty, pak lze říci, že hráče udiví poměrně malý rozsah nástroje (nona). Díky přítomnosti moderního komponentu (umělohmotné hubičky) se interpret nemusí učit žádnou speciální techniku nátisku. Tím, že nástroji chybí klapky, není možno hrát některé půltóny automaticky jako u klarinetu – toho lze dosáhnout pouze odlišným zakrýváním otvorů než na klapkových nástrojích. Výhodou je, že díky přímému ovládání plátku rty hráče, lze dosahovat dynamických změn a do jisté míry ovlivnit intonaci. Nástroj je poměrně hlasitý, zvučný a díky svým rozměrům dobře skladný. Zvuk je v celém rozsahu vyrovnaný a příjemný. Nástroj je možné díky jeho zvuku podobajícímu se sopránovému saxofonu či Es-klarinetu (podle techniky hry a tvrdosti použitých plátků) využít jak pro hudbu historickou, tak pro hudbu novější. Údržba nástroje je jednoduchá – po hře stačí nechat nástroj vyschnout a před hrou určitou dobu plátek zvlhčovat. Ladění se uskutečňuje pomocí povytažení/zasunutí hubičky na čep těla nástroje nebo nátiskem. Pokud si na výše uvedené „nedostatky“ hráč zvykne, je hra na chalumeau zábavná.

Závěr Hlavním cílem této práce bylo vytvoření studie a následně katalogu replik historických hudebních nástrojů vyráběných firmou Pavel Číp & synové, také výzkum týkající se původu a historie těchto nástrojů a následné seznámení čtenáře s těmito replikami spolu s uvedením zkušeností nabytých vlastní interpretační praxí s aktivním využitím popisovaných replik. Tento cíl se podařilo splnit, díky hodinám stráveným výzkumem, četbou, bádáním, hledáním informací a ochotě těch, kteří byli při tvorbě této práce nápomocni při mnohých problémech, které z výše uvedených aktivit vyplývají. Z důvodu nedostatku česky psaných organologických prací jsem byla nucena vycházet především z anglicky psaných zdrojů a často ověřovat informace v digitalizovaných primárních pramenech. Díky tomu tak vznikla studie, kterou lze považovat za dosud ojedinělou. V textu této práce se tedy můžeme dozvědět mnohé zajímavosti týkající se jednak historie uvedených hudebních nástrojů, materiálů používaných v minulosti k jejich výrobě, ale také pohledů různých organologů žijících před několika staletími – Praetoria, Virdunga, Agricoly a dalších – na tyto nástroje a porovnat jej s pohledem moderních muzikologů, jakým byl např. Anthony Baines, Curt Sachs, Pavel Kurfürst, Antonín Modr, Barra Boydell apod. Z osobního hlediska mě práce na studii naplňovala, neboť historická organologie je disciplínou, která mne velmi zajímá. Důležitá je pro mne i skutečnost, že se mi dostalo především příležitosti dozvědět se více o historii nástrojů, které ve své interpretační praxi běžně využívám. Nabyté vědomosti a získané informace o výrobě zkoumaných nástrojů, důvodech použití různých druhů materiálů k jejich stavbě a pohled do historie mne velmi obohatil a zcela jistě posunul na vyšší úroveň při jejich využívání. Za neméně podstatný považuji i fakt, že jsem při svém výzkumu objevila novou skutečnost – a to takovou, že existuje mnohem starší vyobrazení vzdušnicové šalmaje, než které uvádí současná organologická literatura. Každý podobný objev je pro autora nebo vědce zabývajícího se výzkumem velice inspirativní a motivuje jej k dalšímu bádání a práci. Zcela logicky se nabízí možnost navázat na tuto práci dalším výzkumem, který by se mohl zabývat dalšími zde neuvedenými a nepříliš známými replikami historických hudebních nástrojů pocházejících z českých dílen. Na tuto práci se již nyní velice těším a doufám, že se mi do budoucna podaří obohatit českou, bohužel i tak chudou, organologickou literaturu o publikaci zabývající se historickými nástroji.

Seznam použité literatury BAINES, Anthony. Woodwind Instruments and their History. New York: W. W. Norton & Company, Inc, 1957.

BĚLSKÝ, Vratislav. Nauka o varhanách. Praha: Editio Bärenreiter Praha, c2000. ISBN 8086385043.

BUCHNER, Alexander. Hudební nástroje od pravěku k dnešku. 1. vyd. Praha: Orbis, 1956.

BUCHNER, Alexandr: Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A, Histrorický č. 2. Praha: 1952.

CROOKES. London: Oxford University Press, 2005. Early Music series, 7. ISBN 0-19- 816260-X.

ČÍP, Pavel – KLAPKA, Rudolf F. Dudy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: nástin historie, rozšíření, návod na výrobu a malá škola hry na tento tradiční nástroj = Dudelsäcke in Böhmen, Mähren und Schlesien: Einführung in die Geschichte, Verbreitung und Anleitung zur Selbstbau sowie eine kurze Schule des Spielens [1 CD]. Brno: Salve Regina, 2006. ISBN 80-902332-5-2.

ČÍŽEK, Bohuslav. Hudební nástroje evropské hudební kultury. 1. vyd. Praha: AVENTINUM, 2002. ISBN 80-7151-211-7.

GRISCOM, Richard a David LASOCKI. The recorder: a research and information guide. 2nd ed. New York, N.Y.: Routledge, 2003. ISBN 0415937442.

HUNT, Edgar. The recorder and its music. 2nd ed. Liverpool: John Gardner Ltd, 1964.

KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha: TOGGA, 2002. ISBN 809029121X.

KURFÜRST, Pavel. Základy organologické ikonologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. ISBN 8021025786.

LINDE, Hans-Martin. The recorder player’s handbook. 2nd ed. London: Schott & Co. Ltd., 1991. ISBN 0 946535 17 5.

MALÁT, Jan. Hudební slovník. Praha: Fr. A. Urbánek, 1945.

MODR, Antonín. Hudební nástroje. Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2002.

O’KELLY, Eve. The recorder today. 1st ed. Cambridge: University Press, 1990. ISBN 0 521 36660 7.

PAVÍLEK, Stanislav, Karel IRMANN, Josef PRACH, Jiří ŠVAGR a Vratislav VIMR. Stavba hudebních nástrojů. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968.

PRAETORIUS, Michael. Syntagma Musicum. De organographia I, II. Překlad David. Z.

SACHS, Curt. The history of Musical Instruments. New York: W. W. Norton & company, Inc, 1940. ISBN 0-393-02068-1.

The new Grove dictionary of music and musicians. 2nd ed. Editor Stanley SADIE, editor John TYRRELL. New York: Grove, 2001. ISBN 0333608003.

WALDAUFOVÁ, Eva. Zobcová flétna - nejstarší nálezy a jejich vývoj do počátku baroka. Brno, 2013. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav hudební vědy. Teorie a provozovací praxe staré hudby.

Elektronické zdroje

Early Music Muse: The gemshorn: a (necessarily) short history. Early Music Muse; musings on medieval, renaissance and traditional music [online]. Early Music Muse, 2016 [cit. 2016- 02-08]. Dostupné z: http://earlymusicmuse.com/gemshorn/

Iowa State University. The bagpipe. Iowa State University MUSIC [online]. Iowa State University [cit. 2016-04-18]. Dostupné z: https://www.music.iastate.edu/antiqua/bagpipe.htm

Iowa State University MUSIC. The Gemshorn [online]. Ames: Iowa State University, 1995 [cit. 2016-02-08]. Dostupné z: http://www.music.iastate.edu/antiqua/gemshorn.htm

LANDER, N. S.: Recorder Home Page. History. [online]. [cit. 2016-04-16]. Dostupné z: http://www.recorderhomepage.net/history/the-baroque-period/

LANDER, N. S. Recorder Home Page. History. [online]. [cit. 2016-04-16]. Dostupné z: http://www.recorderhomepage.net/history/the-medieval-period/

Music in the Daily Life of Vermeer: The Shawm: Music in the Daily Life of Vermeer: The Shawm (1). Essential Vermeer [online]. 2001 [cit. 2016-04-04]. Dostupné z: http://www.essentialvermeer.com/folk_music/shawm.html

Obsazení kapely, hudební nástroje. Krumsíňanka [online]. [199?] [cit. 2016-04-21]. Dostupné z: http://krumsinanka.wz.cz/nastroje.htm

Pavel Číp a synové: Dětské a školní zobcové flétny. Pavel Číp a synové [online]. [cit. 2016-04- 18]. Dostupné z: http://www.histnastroje.gajdy.cz/zobcove.php

Pavel Číp a synové: Dudy historické. Pavel Číp a synové [online]. [cit. 2016-04-18]. Dostupné z: http://www.histnastroje.gajdy.cz/historicke.php

Pavel Číp a synové: Píšťaly s měchuřinou. Pavel Číp a synové [online]. [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: http://www.histnastroje.gajdy.cz/mechurina.php

Pavel Číp a synové: Píšťaly ze zvířecího rohu. Pavel Číp a synové [online]. [cit. 2016-02-08]. Dostupné z: http://www.histnastroje.gajdy.cz/zvireci_rohy.php

Pavel Číp a synové: Plátkové nástroje. Pavel Číp a synové [online]. [cit. 2016-04-18]. Dostupné z: http://www.histnastroje.gajdy.cz/platkove.php

Treasures of the Library : Nuremberg Chronicle: Nuremberg Chronicle (Inc.0.A.7.2[888]). Cambridge Digital Library - University of Cambridge [online]. Cambridge: University of Cambridge, 2005 [cit. 2016-04-04]. Dostupné z: http://cudl.lib.cam.ac.uk/view/PR-INC-00000-A-00007-00002-00888/573

Seznam obrázků

Obrázek 1 Rodina nástrojů vyráběná firmou Pavel Číp & synové ...... 7 Obrázek 2 Gemshorny ...... 13 Obrázek 3 Zobcové flétny ...... 18 Obrázek 4 Cornamusa ...... 24 Obrázek 5 Šalmaj...... 30 Obrázek 6 Tanec smrti ...... 34 Obrázek 7 Platerspiel s bordunem ...... 39 Obrázek 8 Dudy ...... 47 Obrázek 9 Chalumeau ...... 54

Seznam příloh Příloha 1 - CD obsahující:  elektronickou verzí této bakalářské práce – složka BP  galerii obrázků z vlastních zdrojů – složka GALERIE. Na obrázcích jsou vyfotografovány nástroje, které byly v době vyhotovení této práce k dispozici

ANOTACE

Jméno a příjmení: Jana Burdová

Katedra: Hudební výchovy Vedoucí práce: Mgr. Gabriela Coufalová, Ph.D. Rok obhajoby: 2016

Název práce: Repliky historických hudebních nástrojů vyráběné firmou Pavel Číp & synové – jejich komplexní analýza a vývoj Název Historical musical instruments replicas made by the Pavel v angličtině: Cip & synove company – their complex analysis and development. Anotace práce: Práce zkoumá repliky historických hudebních nástrojů firmy Pavel Číp & synové a přináší organologickou studii zahrnující obecnou charakteristiku konkrétních nástrojů, jejich historický vývoj, stavbu a specifičnost hry. Na základě toho jsou pak repliky charakterizovány jako konkrétní produkt dané firmy. Důležitou složku představuje také morfologický popis replik a vlastní interpretační zkušenosti autorky s těmito nástroji. Klíčová slova: Pavel Číp & synové, šalmaj, cornamusa, platerspiel, dudy, gemshorn, chalumeau, zobcová flétna, replika, historické hudební nástroje Anotace The work explores historical musical instruments made by v angličtině: the Pavel Cip & synove Company and brings an organology study including a general characteristic of particular musical instruments, their historical development, anatomy and playing specifics. Based on this, then the replicas are characterized as the particular product of the given company. The morphologic index and author’s own interpretation experiences with these instruments represent an important part of the whole work. Klíčová slova Pavel Cip & synove, shawm, cornamusa, bladder pipe, v angličtině: bagpipe, gemshorn, chalumeau, recorder, replica, historical musical instruments Přílohy vázané CD nosič v práci: Rozsah práce: Jazyk práce: Čeština