Dem Československa (Magisterská Diplomová Práce)

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Německá zahraniční politika v druhé polo- vině dvacátých let, dvacátého století, pohle- dem Československa (magisterská diplomová práce)

Jan Mařica

Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph. D. Brno 2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………….. Jan MAŘICA

Poděkování

Rád bych na tomto místě poděkoval vedoucímu práce PhDr. Liboru Vykoupilovi, Ph.D. za rady a pomoc při psaní diplomové práce.

OBSAH

1. Úvod 1.1. Úvod 6 1.2. Pramenná základna a stav zpracování tématu 8 2. Cesta německé diplomacie k Velké válce, Velká válka, vznik nových států a zúčtování ve Versailles 2.1. Cesta německé diplomacie k Velké válce 9 2.2. Velká válka 14 2.3. Paříţská mírová konference ve Versailles 19 2.4. Němci a Čechoslováci během mírové konference 25 3. Limity německé zahraniční politiky 1919 - 1923 3.1. Německo po mírové konferenci 31 3.2. Politika plnění 35 3.3. Janovská konference a události v Rapallu 37 3.4. Události po janovské konferenci a konec politiky plnění 43 3.5. Okupace Porúří 46 3.6. Reforma Auswärtiges Amt 1918-1923 51 3.7 Vztah k východním sousedům a vztah československo - německý 53 4. Růst německé zahraniční politiky 1923-1924 4.1. 100 dní kancléře Stresemanna a ukončení krize v Porúří 57 4.2. Gustav Stresemann 62 4.3. 1924 a Dawesův plán 67 4.4. Ţenevský protokol a konec roku 1924 72 4.5. Otázka vstupu do Společnosti národů a prosincové sovětské námluvy 77 5. 1925 - Rok locarnské konference, rovnoprávným partnerem 5.1. Německé memorandum 80 5.2. Jaro 1925 87

4 5.3. Léto 1925 – Směřování k Locarnu 91 5.4. Locarnská konference 98 5.5. Vývoj po Locarnu - Konec roku 1925 105 5.6. Vztah ČSR - Německo 1923/4 – 1925 107 6. 1926 - Vstup do Společnosti národů, Thoiry a německo - sovětská smlouva 6.1. Ţádost ke vstupu do SN a smlouva s SSSR 111 6.2. Vstup do Společnosti národů, Thoiry 115 6.3 Vztah ČSR – Německo 1926 119 7. Zahraniční politika v duchu mírovém 1927-1928 7.1. Poklidnější rok 1927 123 7.2. Jaro 1928 – Ve stínu voleb 125 7.3. Briand-Kelloggův pakt, dohoda na IX. Shromáţdění SN 128 8. 1929 - Poslední úspěchy Výmarské republiky 8.1. 1929 132 8.2. Vztah ČSR – Německo 1927-1929 139 9. Závěr 144 10. Přílohy 10.1. Mapa 148 10.2. Fotografie 149 11. Chronologický přehled 151 12. Seznam pouţitých zkratek 154 13. Prameny a literatura 155 14. Jmenný rejstřík 163

5 1. ÚVOD 1.1. Úvod

Předkládaná diplomová práce se zabývá zahraniční politikou Německa ve dvacátých letech. Mapuje a předkládá její poválečný zrod, růst aţ do faktického rovnoprávného postave- ní a její činnost do konce dvacátých let. Pokud bychom měli zjednodušit název, či ho personi- fikovat, tak bychom mohli pouţít také označení „éra Gustava Stresemanna“. Zahraniční politika je dynamický proces, coţ s sebou přináší i obtíţ s jeho ohraničením, respektive hledáním bodu nula. V našem případě jím můţe být listopad 1918, červen 1919, Wirthova politika pl- nění, duben 1922, ale také aţ srpen 1923. Autor pokládá za přínosné zmínit cestu Německé říše (někdy pouţíváno zpřesňující: „Císařské Německé říše“) k Velké válce a její ideové základy promítající se do zahraniční politiky. Na předválečnou říši vzpomínali soudobí výmarští Němci jako na zlaté časy a snili o jejich návratu. Poráţka ve válce a následný versailleský mír znamenal těţký předěl v několika rovinách. Německo a i s ním jeho zahraniční politika se propadla do téměř aţ koloniálního područí válečným Spojencům. O správnosti míru z Versailles pochybovali sami jednotliví dohodoví Spojenci (vyjma Francie) uţ během jeho podpisu. Německo nadiktovaný mír muselo podepsat, ale přijmout ho znamenalo něco jiného. Poválečná německá diplomacie zkoušela různé principy ve vztahu k západním mocnostem. Tento neúspěch vyústil aţ v trochu demon- strativní krok ve sblíţení s bolševickým Ruskem v roce 1922. Zahraničně politickou vizi a její reálně proveditelné naplňování přinesl aţ Gustav Stresemann. „Éra Gustava Stresemanna“ se stala v historiografii pouţívaným termínem a periodizačním pojmem. Proto je i tomuto politikovi, který není jednoznačně hodnocen, věnováno v předkládané práci více prostoru. Zahra- niční politika má své základy a je přímo závislá na některých aspektech, které autor předkládá ve své práci. To se také promítá do větší šíře a délky práce. Není moţné zabývat se německou zahraniční politikou dvacátých let bez znalosti ekonomických a samotných politických pro- blémů země, které se odvíjely od poráţky ve válce a následného versailleského míru. Další nutností je zmínit i mezinárodní konstelace, které zásadně ovlivňovaly a vymezovaly meziná- rodní diplomatické pole. Větší prostor v předkládané práci je také věnován konferenci v Locarnu. Ta patřila k nejdůleţitějším zahraničně politickým událostem dvacátých let. Její důleţitost platí pro samotné Německo, tak pro vzájemné vztahy s Československem. Konec předkládané práce je vztaţen ke smrti Gustava Stresemanna, kterým končí jedna éra německé diplomacie. Konec roku 1929 znamenal i poslední úspěchy Výmarské republiky. Ve vnitřní politice se zformoval blok Hugenborga, který s sebou vynesl i Adolfa Hitlera. Podzim 1929

6 v mezinárodním (světovém) ohledu znamenal především krach burzy v USA, coţ se promítlo několikaletou ekonomickou krizí, která se pouţívá a dá pouţít jako periodický mezník. Hos- podářská krize Německo zasáhla také, ale jako její další důsledek přišel nástup skupin smýšle- jících proti Výmarské republice. Do předkládané práce nám i díky pramenné základně přichází další prvek – pohled československý, který má v práci své specifické postavení. Vztah obou sousedů díky svému dějinném vývoji a stávající německé menšině v ČSR byl velmi sloţitý. Druhá polovina 19. století a vývoj před Velkou válkou znamenal boj Čechů s Němci. Jedním z klíčových elemen- tů proti vyrovnání, trialismu představoval především ohlas velkoněmecký z Německé říše, který něco takového zásadně odmítal. ČSR se po válce zařadila mezi vítězné země. V prvních letech měla problémy s jinými státy neţ s Německem. Oba sousedé měli zájem na korektním vztahu. Jeho vzájemnosti napomáhala v prvních letech i ekonomická závislost exportu ČSR. Jak začínalo postavení německé diplomacie růst, tak se potkávala a někdy i utkávala s diplomacií československou. Edvard Beneš věděl, ţe vznik ČSR ve své poversaillské podo- bě dovolila pouze slabost Německa a ta má pouze dočasný charakter. Proto byl poměr k Ně- mecku označován jako problém vitální – ţivotní1. Ve dvacátých letech představovala největší vzájemný sporný bod otázka Rakouska. Autor tedy také v předkládané práci přidává pohled diplomacie ČSR na diplomatické kroky Německa a vzájemný vztah obou sousedů.

1 BENEŠ, Edvard. Problémy nové Evropy a zahraniční politika československá. Praha : Melantrich, 1924, s. 27- 8.

7 1.2. PRAMENNÁ ZÁKLADNA A STAV ZPRACOVÁNÍ

Základem předkládané práce je výzkum v Archivu Ministerstva zahraničních věcí. Největším dílem přispěly politické zprávy z berlínského vyslanectví, které představovalo cen- trálu československé diplomacie v Německu. Mezi další důleţité stavební kameny se zařadily vydané dokumenty Edvarda Beneše. Jmenovitě cirkulární telegramy od Jindřicha Dejmka2 a telegramy se zápisy z cest od Jany a Jaroslava Čechurových3. Z odborně literárního zpracová- ní patří mezi klíčové práce především ţivotopis Gustava Stresemanna od Jonathana Wrighta4 a konfrontace obou sousedů z pera Gregory F. Campbella5. Pro další práci a orientaci v německém prostředí je důleţitá práce Roberta P. Grathwola6, která podává výklad o moţ- nostech a limitech zahraniční politiky s ohledem na silnou domácí, nacionální opozici. Ke zmapování a vývoji německé zahraniční politiky pomůţe práce Williama Younga, která po- dává její vývoj mezi lety 1871-19457. Předkládaná práce je dále zaloţena na komparaci a kritice informací z dalších zdrojů. Z české (československé) provenience představuje největší přínos syntéza Výmarské republiky od Dagmar Moravcové8. Domácí produkce obsahuje práce věnované jednotlivým událos- tem, případně jejich vývoji. Syntéza, která by zkoumala pouze diplomacii Výmarské republiky, chybí. Nicméně mezi české historiky, kteří publikačně mapovali důleţité diplomatické úseky k tématu Výmarské republiky patří především Radko Břach a dále Jinřich Dejmek s Eduardem Kubů. Jako pramenný zdroj z periodik nejvíce poslouţí Zahraniční politika, která obsahuje řadu smluv a diplomatických projevů. Svoji vypovídací hodnotu o československé diplomacii má po kritickém zacházení i memoárová publikační činnost z pera Edvarda Bene- še.

2 BENEŠ, Edvard. Cirkulární telegramy 1920-1935. Z dokumentů archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky k vydání připravil Jindřich Dejmek. Praha, Společnost Edvarda Beneše 2002. 3 ČECHUROVÁ, Jana; ČECHURA, Jaroslav. Edvard Beneš /diplomat na cestách/ : Depeše z padesáti zahra- ničních cest ministra Beneše 1919-1928. Praha : Karolinum, 2000. 4 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002 5 CAMPBELL, F. Gregory. Confrontation in Central Europe : Weimar Germany and Czechoslovakia. Chicago : University of Chicago Press, 1975. 6 GRATHWOL, Robert. Stresemann and the DNVP : Reconciliation or revenege in German foreign policy 1924 – 1928. Lawrence : The Regents press of Kansas, 1980 7 YOUNG, William. Germany diplomatic relationship 1871-1945 : The Wilhelmstrasse and the Formulation of Foreign Policy. Nebraska : iUniverse, 2006. 8 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006.

8 2. CESTA NĚMECKÉ DIPLOMACIE K VELKÉ VÁLCE, VELKÁ VÁL- KA, VZNIK NOVÝCH STÁTŮ A ZÚČTOVÁNÍ VE VERSAILLES

2.1. CESTA NĚMECKÉ DIPLOMACIE K VELKÉ VÁLCE

V dějinách se těţko hledají události, které by byly ohraničeny svými konci jako přím- ka. Jeden proces začíná překrývat jiný, navazuje na něj, nebo je například jeho dílčí částí. Za- čít psát o Německu by bylo moţné od mírové konference ve Versailles, nebo od začátku první německé republiky – Výmarské, ale to by ovšem chyběla cesta, která vedla k tomuto obrov- skému třesku. Těţko ji popisovat jednou větou, proto alespoň na začátek letmé přiblíţení diplomacie Německé říše (císařství), která vydláţdila cestu aţ do Versailles. První světová válka vznikla z mnoha příčin. Velké, malé, systémové, imperiální, glo- bální, ţivotní a jistě se naleznou i další s mnoha přívlastky. V našem zorném poli bude po- chopitelně především Německá říše. Za zlomový bod vedoucí k nevyhnutelné válce bývá označován vznik systému aliancí9. V roce 1879 vznikla první smlouva mezi Německem a Rakousko – Uherskem. Kancléř Otto von Bismarck sledoval několik cílů: Předejít izolaci Německa, připoutat orientaci rakousko – uherské diplomacie na Berlín a získat vliv na vnitřní události dualistické monarchie. Poslední bod ve své praxi fakticky bránil jakémukoliv federa- listickému vyrovnání s Čechy a měl zcela zásadní vliv na několik snah o jazyková vyrovnání. V roce 1882 zkompletovala Trojsplek Itálie. To pochopitelně nutně sbliţovalo státy nejvíce ohroţené - Francii a Rusko. Druhý tábor velmocí - Dohoda se utvářel v prvním desetiletí dva- cátého století na bázi úmluv o „srdečném přátelství“. Nešlo o pakty alianční, ale sblíţení na základě odporu k Německu. Polarizace obou táborů měla dlouhodobý charakter. Francouzi nemohli a ani nechtěli zapomenout na ostudnou poráţku a ztrátu Alsaska-Lotrinska. Nutno přiznat, ţe se ani Německo nesnaţilo vzájemné vztahy příliš zklidnit. Roku 1888 se ujal vlády nový císař Vilém II. a s ním přišla i nová éra. Měla se prová- dět nová „světová politika“ (weltpolitik) na místo Bismarckova spíše kontinentálního pojetí. Právě osobu nového císaře můţeme brát jako jednu z určujících příčin, která vedla k pozdějšímu neodvratnému konfliktu. Popisy osobní charakteristiky Viléma II. bývají po- dobně shodné. Psychicky ne úplně vyrovnaný, narcista s oblibou v teatrálnosti, impulzivní, okázalý, intelektuálně úţeji vymezen a pochopitelně produkt tradičního vojenského prušác-

9 KVAČEK, Robert. První světová válka a česká otázka. Praha : Triton, 2003, s. 12.

9 tví10. Rád cestoval a ke všemu se vyjadřoval, coţ ve svém důsledku znamenalo pro diplomacii pouze problémy, protoţe Vilém II. nezřídka svým chováním způsobil nelibost. Problémem také bylo, ţe Vilém II. fakticky věřil v nepotřebnost svých diplomatů z Wilhelmstrasse. A pravdou je, ţe krom několika svých oblíbenců k nim nechoval vřelé sympatie. Pro vzájemné rozpory Otto von Bismarck opustil státní úřad jiţ v roce 1890. Jeho nástupcem se stal generál Georg Leo von Caprivi, kterého odvolal císař za 4 roky, kdyţ vzniklo spojenectví Francie a Ruska. Skutečnou hybnou silou na Wilhelmstrasse byl obratný Friedrich von Holstein, který určoval tahy zahraniční politiky. Na jeho popud nebyla prodlouţena v roce 1890 zajišťovací smlouva s Ruskem. Caprivi sám věděl, ţe není tak obratný jako Bismarck, který dokázal budovat vztahy s Ruskem a zároveň Rakousko – Uherskem a přitom drţet status quo v Evropě. Bismarckův nástupce se alespoň snaţil o nastolení nového kurzu zahraniční politiky. Její zjednodušení a uţší orientaci na Trojspolek. Důleţitým a zásadním bodem německé diplomacie se stala snaha o zlepšení vztahů s britským impériem a v nejideálnější variantně ho přimět k neutralitě v budou- cím pevninském konfliktu. O zlepšení vztahů s Británií stál i Trojspolek jako alianční celek. Ihned v roce 1890 vyměnilo Německo Tanganiku, Zanzibar a dalších pár afrických ostrovů za Helgoland. Nad výhodností smlouvy panovaly pochyby na obou stranách. Námluvy s Británií netrvaly dlouho. Jiţ začátkem devadesátých let se objevily první rozpory. V roce 1892 dosta- věla Deutsche Bank ţeleznici v Ankaře a osmanský sultán navrhl její prodlouţení aţ do Bag- dádu. To mobilizovalo pozornost britské diplomacie, která povaţovala Blízký a Střední vý- chod za oblast se svým dominantním vlivem. Následoval koloniální spor o střední Afriku, kdy se epizodně sblíţily zájmy Francie a Německa vůči Velké Británii. Německo sice dosáhlo svého a Britové trvale získali pouze Ugandu, coţ se mohlo jevit jako vítězství, ale pro sblíţení Velké Británie a Trojspolku to mělo pochopitelně zcela opačný efekt. Především styl a jedná- ní německé politiky nenašel na ostrovech mnoho pochopení. Britský státní sekretář zahrani- čích věcí (v dnešním pojetí ministr) Archibald Primrose (formálně uţíváno hrabě z Rosebery) si postěţoval na tón a slova německé diplomacie, která s ním jednala na úrovni zástupce Mo- naka, jak poznamenal11. Další rána ve vztahu k Velké Británii přišla během jihoafrické krize v letech 1895-6. Německo vloţilo do Transvaalu svůj kapitál. Německá záštita pochopitelně vyvolávala nelibost v Londýně. V letech 1895-6 se krize na jihu Afriky vyostřila. Během ní Německo nabíd- lo Francii dohodu na africkém kontinentu vůči Británii. Strůjcem této hry byl Friedrich Hol-

10 NÁLEVKA, Vladimír. Koncert velmocí : Mezinárodní vztahy v letech 1871-1914. Praha : Triton, 2006, s. 98 11 CRAIG, Gordon Alexander. Germany 1866 – 1945. Oxford University Press : Oxford 1978, s. 243.

10 stein, který chtěl vytvořit na Brity tlak, aby je konečně přiměl ke spolupráci s Trojspolkem. Situace v Transvaalu se vyřešila a krize byla rychle zaţehnána. Problém nastal, kdyţ se císař Vilém II. osobně vloţil do dění diplomacie a zaslal blahopřejný telegram prezidentu Transva- alu Krugerovi. V Londýně reagoval lid protiněmeckými demonstracemi a tisk nazval Viléma II.: „Despotou, který se chová jako zupák“12. Britská diplomacie se chovala velmi klidně. Zřetelný signál vůči Německu ovšem přišel ve zbudování válečné eskadry v Severním moři. Další těţkou ránu vlastní diplomacii způsobil Vilém II. rozhovorem z 27. října 1908 pro list Daily Telegraph. Zkráceně řečeno připomenul své zásluhy v časech búrské války a prezento- val se jako největší přítel Británie, která mu má být vlastně vděčná, ţe ji „nepokořil v prachu“, jak ho vyzývala Francie a Rusko. Německý císař svými krajně lehkomyslnými vyjádřeními sklidil posměch i doma. Německý titulář v Londýně mohl pouze domů napsat: „Ke smazání dojmu z tohoto rozhovoru bude zapotřebí dlouhé doby absolutně klidné politiky“13. Z Německa se na přelomu století stala velmoc, která jiţ v devadesátých letech soupeři- la s Velkou Británií o první místo v průmyslové výrobě. Německý ekonomický růst byl obdi- vuhodný a díky tomu mohl expandovat. Výrobní síla velmi poekonomičtila zájmy německé zahraniční politiky. Došlo k proplétání zahraničních zájmů s expanzivními hospodářskými záměry. Především šlo o hledání odbytišť a surovinových zdrojů. Mezi státním aparátem, fi- nančními a průmyslovými špičkami fungovaly těsnější osobní vztahy14. Finančníci v čele s Deutsche Bank ţádali o záštitu diplomacie ve svých mnohdy riskantních obchodech a stále častěji se jim dostávalo z Wilhelmstrasse zadostiučinění (například Anatolské dráhy). Nová „světová politika“ přinesla i širší koloniální aspirace. Příčinu nelze hledat v hos- podářsko-ekonomických záměrech, protoţe téměř všechny německé kolonie kromě Toga ţádnou výnosnost neměly. Šlo spíše o prestiţ a případné strategické pozice na Dálném vý- chodě. Koloniální aktivita směřovala především do Číny, kde Němci nenaráţeli na tak tvrdou britskou konkurenci. Dokonce zde spolupracovali jak s Ruskem, tak Francií. Velký vliv na tuto zahraniční politiku měly například: Německá koloniální společnost, Německý lodní spo- lek etc., které tímto vyzývaly k posílení národního sebevědomí, imperiálním aspiracím a ve svém důsledku i k námořnímu soupeření. Vojáci a průmyslníci argumentovali pro urychlenou výstavbu válečného loďstva, které by mělo pomoci účinněji prosazovat onu weltpolitik. V letech 1889-1900 Říšský sněm odsouhlasil námořní předlohy, které ve svém dů- sledku pouze znamenaly další zhoršení vztahů s nejsilnější námořní velmocí Velkou Británií.

12 NÁLEVKA, Vladimír. Koncert velmocí : Mezinárodní vztahy v letech 1871-1914. Praha : Triton, 2006, s. 127. 13 Tamtéţ, s. 199. 14 HLAVAČKA, Milan; PEČENKA, Marek. Trojspolek : Německá, rakousko - uherská a italská zahraniční politika před první světovou válkou. Praha : Libri, 1999, s. 1.

11 Tímto také započaly závody v námořním zbrojení mezi Německem a Velkou Británií, ale sekundárně i u všech velmocí. Závody ve zbrojení přiblíţily Británii ještě více k Francii a Rusku. Státní sekretář zahraničních věcí (od 1900 kancléř) Bernhard von Bülow věděl, ţe bez zastavení tempa námořního zbrojení nebude moţné zlepšit vztahy s Velkou Británií. Kvůli rozporům v této otázce byl také v roce 1909 císařem odvolán a zbrojilo se dál a víc. Další krizová situace přišla v roce 1911, šlo o tzv. druhou marockou krizi. Do sporu mezi Francií a Německem se vloţila Velká Británie, která Německu pohrozila, ţe nemá zájem udrţovat bez- podmínečně mír. Německo ustoupilo a dohodlo se s Francií. To na druhé straně znamenalo zvednutí protibritských nálad v Německu. Vztahy mezi dvěma největšími konkurenty se nevyhrocovaly neustále. Moţnosti ke smířlivějšímu postoji se nabízely v roce 1912. Ve volbách do Říšského sněmu uspěli sociální demokraté, kteří byli zásadními odpůrci politiky námořního zbrojení. Navíc stávající kancléř Theobald von Bethmann - Hollweg patřil mezi vytrvalé odpůrce námořního programu. V Británii vládl liberální kabinet Herberta Henryho Asquitha, který byl ochoten jednat o pře- rozdělení kolonií výměnou za omezení zbrojní výstavby. Císař Vilém II. ovšem reagoval od- mítavě. Sondáţe a kontakty mezi Londýnem a Berlínem dále pokračovaly. Král Eduard VII. zaslal říšskému kancléři velmi vstřícné memorandum15. Poţadoval uznání dominance brit- ského impéria na světových mořích a nabízel kompenzaci v podobě portugalských kolonií. Navíc sekretář zahraničních věcí Edward Grey nabídl podpis vzájemného závazku o neúčasti v aliancích namířených proti druhé straně. Německo reagovalo vstřícně. Na další jednání se do Wilhelmstrasse dostavil státní sekretář války vikomt Richard Halden. Zde ihned obdrţel nabídku na dohodu o vzájemné neutralitě, tedy to oč Německo snilo od časů Bismarcka. Hal- den to odmítl, ale jednalo se o podobné moţnosti v dimenzích „nevyprovokovaného útoku“, kde se vedly spory o kaţdé slovíčko. Císař Vilém II. trval přednostně na dohodě o neutralitě a pak na dohodě o pouhé korekci svého lodního programu. Fakticky ze svých poţadavků nesle- vil a nešel na ţádný kompromis. Nabídnutou ruku Velké Británie odmítl. Dozvuky této neú- spěšné mise proběhly tiskem. Jednak uţ tradičně od Viléma II. a na druhé straně od lorda ad- mirality Winstona Churchilla způsobily akorát rozhořčené reakce v druhé zemi. Kdybychom měli resumovat, či vyjádřit zahraniční politiku po Bismarckově éře, tak dojdeme k několika závěrům. Německo se začalo úţeji orientovat na Trojspolek. Zde jen po- dotkněme, ţe s přibývajícím časem uţ také nebylo na koho jiného se orientovat. Klíčová a dlouhodobá snaha o nalezení určitého „způsobu souţití“ s britským impériem, kterému je vě-

15 NÁLEVKA, Vladimír. Koncert velmocí : Mezinárodní vztahy v letech 1871-1914. Praha : Triton, 2006, s. 221.

12 nován větší prostor, byla neustále podkopávána císařem, ale i dravou expanzivností německé- ho kapitálu. To nás přivádí k dalšímu. Německou zahraniční politiku fakticky určoval císař Vilém II. a jeho momentální popudy. Ne snad, ţe by přímo bojoval s Wilhelmstrasse, ale byl to on, kdo s přibývajícím časem vládl víc a víc autoritativněji. To znamená, ţe odvolával, koho chtěl a kdy chtěl. Často tak dosazoval své „věrné“ přátele. Na císaře měl vliv okruh jeho přátel a povětšinou lidí z militárního prostředí. Tím se dostáváme i k oné expanzivnosti a zbrojení, které mělo díky přímluvám několika armádních činitelů zelenou. Velký ekonomický růst determinoval ambice a potřeby. S tím šel ruku v ruce i populační nárůst jeden milion obyvatel ročně16. Běţná zahraniční politika proto fungovala především v zájmu kapitálu. To znamená, ţe kdyţ se nacházíme terminologicky v době „imperialismu a kolonialismu“, tak Německo muselo narazit, pokud se nechtělo zříci svých ambicí a podlomit své velké sebevě- domí. Německo se mohlo dohodnout s klíčovou Velkou Británií několikrát. Jak v roce 1912 během mise Richarda Haldana, nebo třeba uţ na jaře 1898, kdy Británie nabízela dohodu pře- devším proti Rusku17. Několikrát se tak Němci dostali na dohled svému cíli, ale vţdy ho od- mítli. Německo se orientovalo na spolupráci s Trojspolkem. On mu také nikdo jiný nezbyl. Nejistá a poměrně slabá Itálie a rozkládající se Rakousko – Uhersko. Konflikt mezi oběma bloky byl na spadnutí dlouho, ale kdo mohl čekat, ţe se do něj dostane Německo díky atentátu na představitele Rakouska – Uherska? Navíc, kdyţ se na jaře a v létě 1914 vztahy s Británií a Francií začaly mírně zlepšovat.

16 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 46. 17 YOUNG, William. Germany diplomatic relationship 1871-1945 : The Wilhelmstrasse and the Formulation of Foreign Policy. Nebraska : iUniverse, 2006, s. 88.

13 2.2. VELKÁ VÁLKA

28. června 1914 spáchal mladý srbský student Gavrilo Princip atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d`Este. Akci nelze povaţovat za náhodnou, protoţe atentátníků a atentátů bylo připraveno více. Rakousko - Uhersko se do této pozice dostalo samo, protoţe touţilo po zašlém lesku a slávě. Berlínský kongres povolil okupaci Bosny a Hercegoviny ve vidině uklidnění situace na Balkáně, coţ jak se ukázalo byl dar vpravdě danajský. Srbové tou- ţili dlouhá staletí po samostatnosti a teď Osmany nahradil jiný cizí stát. Situaci krajně vyostři- la i anexe tohoto území v roce 1908. Další vývoj po atentátu do značné míry determinovaly militantní kliky v Rakousku – Uhersku a v Německu. O Německu a jeho militarismu jiţ zmínka padla, ale v srpnu 1914 utvářeli případnou válku „jestřábi“ z generálního štábu C. a k. monarchie. Ti prosazovali okamţitý útok na Srbsko. Naopak císař a předseda uherské vlády prokázali spíše zdrţenlivost, případně nesouhlas. Německo – Vilém II. samozřejmě patřil mezi elementy nyní zastávající válku: „Se Srby je třeba zatočit, a to okamţitě!“18. Podle Berlína a Vídně stálo za vším Rus- ko, které dlouhodobě fungovalo jako ochránce, či starší bratr pro Srby. Slované nepatřili zrovna mezi oblíbence Viléma II. a nemalé části Němců a Rakušanů. Díky válce se s nimi tak mohli vypořádat po svém. Přece jen v době míru je to sloţitější, obzvláště ve vnitřní politice, o čemţ by mohli ve Vídni vyprávět. Vztah mezi Čechy a Němci se dostal v monarchii takřka do neřešitelných pozic. Češi víceméně konstantě poţadovali federaci (vyrovnání). Tu jim Vídeň mohla poskytnout stěţí, protoţe byli proti Maďaři a hlavně Němci, kteří by se stali menšinou. V Čechách a na Moravě menšinou v konkrétních číslech byli, ale psychologicky to odmítali přijmout. Viz. dlouhá ne- moţnost se dohodnout jen na jazykových zákonech. V celém Předlitavsku počet Němců a Čechů od sebe vzdálen příliš nebyl, ale krom opravdu řídkých výjimek na významný post Češi nedosáhli a hráli neustále jakousi „popelku“. V regionální politice se posun našel. Na Moravě a v Českých Budějovicích k vyrovnání došlo, ale to nás nesmí mást. Oba tábory byly pevně proti sobě. Češi za svá práva dokázali bojovat. Postupně „vybojovali“ radnice – zastu- pitelstva a rozvíjeli četnost svých kulturních institucí a škol. Krize vygradovala v červenci 1913. Anenské patenty zrušily ústavnost v Zemi české. Další rok byla říšská rada odeslána na prázdniny a zavládl opět absolutismus. Bylo by chybou si myslet, ţe Češi stáli o zničení Ra- kouska – Uherska, nebo vítali válku, leda snad kromě radikálních levicových sil, které snily o

18 NÁLEVKA, Vladimír. Koncert velmocí : Mezinárodní vztahy v letech 1871-1914. Praha : Triton, 2006. s. 235.

14 proletářské revoluci. C. a k. monarchie stále existovala jako hráz proti germanizujícímu Ně- mecku a případně Rusku, které by Čechům ţádná práva nedalo. Do Bělehradu dorazila ultimativní nóta útočící na srbskou suverenitu. Bělehrad poţá- dal Rusko o ochranu. Rusko doporučovalo řešit spor spíše jednáním mezi velmocemi, ale čás- tečně mobilizovalo. Viléma II. ultimátum nadchlo a vybízel k co největší rychlosti zahájení vojenských operací. Jak známo Srbové souhlasili krom jednoho bodu se vším, ale i to uţ roz- hodnutým stačilo jako záminka války. Do dění se na poslední chvíli vloţila Velká Británie, která navrhovala velmocensky – diplomatické řešení sporu. Sám král Jiří V. se vyjadřoval o základní snaze Británie vyhnout se válce a zůstat neutrální. Respektoval habsburské nároky na Balkáně19. Následná depeše ministra zahraničních věcí Edwarda Greye jiţ měla jinou tóninu a končila varováním o případném boji Británie proti Německu. To vyvolalo v Berlíně paniku. Vilém II. obrátil a doporučoval Vídni akceptovat srbskou odpověď. Pozdě, Rakousko – Uher- sko vyhlásilo 28. července 1914 válku Srbsku. 1. srpna Německo ve večerních hodinách vy- hlásilo válku Rusku a 3. srpna Francii. Toho dne také přišlo z Německa ultimátum do neutrál- ní Belgie poţadující průchod svých armád. Příští den přišlo ultimátum z Londýna do Berlína poţadující respektování Belgické neutrality. Na něj nepřišla odpověď a to Velká Británie brala jako zahájení válečného stavu a Velká válka přišla na svět. Existuje bonmot, který říká, ţe válka je pokračováním diplomacie nediplomatickými prostředky. Pohyby fronty, která se stejně na západě víceméně nehýbala, se v našem případě nemá smysl zabývat. Omezme se tedy na konstatování několika diplomaticky klíčových udá- lostí ve spojitosti s Německem. 3. května 1915 Itálie oficiálně vypověděla trojspolkovou smlouvu. Německo jiţ v roce 1915 sondovalo moţnosti separátního míru s Ruskem20. Ně- mecké diplomatické snahy probíhaly skrz dánskou a švédskou diplomacii. V roce 1916 přišla mírově zprostředkovatelská aktivita od prezidenta Woodrow Wilsona. Tu ovšem předstihlo Německo a Rakousko – Uhersko, kdy 12. prosince 1916 oslovily svět a dohodové Spojence s nabídkou míru. Ten nebyl nijak konkrétní a Spojenci tuto nabídku ihned odmítli. 21. prosince vystoupil Woodrow Wilson, kde ve své nótě poţadoval od obou táborů, aby veřejně oznámily své podmínky, za jakých jsou ochotny ukončit válečný stav. Německo ihned reagovalo a zasazovalo se o setkání zástupců všech válčících států, ale odmítlo sdělit své poţadav- ky. Tím Německo reálně Wilsonovu nótu odmítlo. Spojenci alespoň zveřejnili své cíle. Ty se rovnaly územnímu zmenšení Německa a osvobození národů, mezi nimiţ byli i Čechoslováci,

19 KVAČEK, Robert. První světová válka a česká otázka. Praha : Triton, 2003. s. 32. 20 Tamtéţ, s. 69.

15 coţ by znamenalo rozbití Rakouska – Uherska. V lednu přišly poţadavky od Německa21. Z nich vyplývalo hegemonní postavení na kontinentu s podřízenými státy Belgií a Polskem. Navíc další kolonie, aby se vyrovnalo koloniálním mocnostem. 16. ledna 1917 odeslala německá diplomacie depeši do Mexika22, kterému nabízelo vstup do války po boku Německa. Případnou odměnou měly být tři státy patřící k USA. Ně- mecko jiţ dříve zvolilo jako jeden z válečných prostředků neomezenou ponorkovou válku. Tu prosazovala především Kaiserliche Marine, ale její plné vypuknutí mělo přijít aţ se začátkem roku 1917. Primárně se tím zamýšlel rozpad obchodu britského impéria i přes hrozbu, ţe by tím byly ohroţeny ţivoty, ekonomika a celkové zájmy Spojených států amerických. Onen text depeše s nabídkou Mexiku a upozornění na zahájení neomezené ponorkové války se podařilo Britům zachytit a dešifrovat. Do dějin se zapsal jako „Zimmermannův telegram“. Ten se stal i jedním z hlavních elementů, který podnítil vstup USA do Velké války. Kongres Spojených států amerických vyhlásil 6. dubna 1917 válku Německé říši. Vývoj Dvojspolku dostal další spád po takzvané „Sixtově aféře“. Nový císař Karel hledal cesty, jak se přiblíţit míru. Mezi osobami s „tajným posláním“ bylo několik lidí, ale rozhodující roli dostal bratr císařovny Zity – princ Sixtus Bourbonský. Do Paříţe přijel s nabídkou, která nabízela navrácení Alsaska – Lotrinska Francii. Spojenci o této nabídce jed- nali, především Britové se zasazovali o kladnou moţnost jejího výsledku. Ta však nepřišla, ale kontakty s Rakousko - Uherskem přetrţeny nebyly. Spojenci podmiňovali souhlas s federalizací dualistické monarchie a Vídeň na to neslyšela. Mnohem důleţitější dohru měla celá aféra za rok v dubnu. Ministr zahraničních věcí hrabě Ottokar Czernin napadl francouzskou diplomacii, která podle něj jako první hledala ukončení války a jediným, co brání míru, jsou kategorické poţadavky na Alsasko – Lotrinsko. Naneštěstí pro ministra Czernina nebyl obeznámen s rok starými námluvami císaře Karla přes Sixta Bourbonského. Napadený minis- terský předseda Francie Georges Clemenceau rok stará jednání uveřejnil v tisku. Mezi nimi i podepsanou depeši od císaře Karla, kde nabízel Alsasko – Lotrinsko Francii. Velkoryse tedy nabízel německé území. Hrabě Czernin přišel o ministerské křeslo, ale horší dohra nastala pro monarchii. Uţ nebylo z války úniku a klesla z rovnoprávného aliančního partnera na jakéhosi aliančního vazala Německa. Neměli bychom zapomenout ještě na jeden soubor událostí, který později při závěreč- ném účtování ve Versailles Německu přitíţí. Dohodlo se s bolševiky na míru, čímţ je udrţelo

21 KVAČEK, Robert. První světová válka a česká otázka. Praha : Triton, 2003, s. 73. 22 The Zimmermann Telegram [online]. [cit. 12. srpna 2010]. Dostupné z: .

16 u moci. Dlouhá a několikráte přerušená jednání v Brest – Litevsku vyústila ke kapitulaci bol- ševiků, byť jednání mezi bolševiky a Spojenci paralelně probíhala. Rusko přišlo o obrovská území: Ukrajina, Polsko, Lotyšsko, Litva, Estonsko, Zakavkazsko a Finsko. Německo později drţelo bolševiky několikrát před pádem díky finanční a politické podpoře23. V polovině července 1918 započal nástup vojsk Dohody a ztráty pozic německé armá- dy. 29. září 1918 se konala porada nejvyšších německých velitelů a politiků ve Spa. Nejvyšší němečtí velitelé – Paul von Hindenburg a Erich von Ludendorff vybízeli k okamţitému uza- vření příměří, které by nemuselo být v konečných důsledcích pro Německo tolik kruté24. Vý- chodiskem mělo být jednání s Woodrow Wilsonem. Vilém II. obnovil parlamentarismus a jmenoval kancléřem liberála prince Maxe Bádenského. Pozice Dvojspolku se na všech fron- tách hroutila, čímţ se vytvářel tlak na co nejrychlejší jednání. 4. října poţádal nový kancléř přes Švýcarsko Woodrow Wilsona o příměří. 8 října přišla odpověď striktně odkazující na Wilsonových „čtrnáct bodů“ a poţadavek na vyklizení okupovaných území. 12. října odeslalo Německo depeši do Washingtonu, kde přijalo poţadované podmínky. Prezident Wilson nyní vystoupil s okamţitým poţadavkem na ukončení ponorkové války a poţadoval důkaz, „..ţe se Německo stává skutečně demokratickou zemí“25. Fakticky šlo o pozici Viléma II. Kancléř prosadil ústavní změny, které omezovaly moc císaře, ale to se zdálo Bílému domu málo. Otázka abdikace císaře přišla na pořad dne. Jeho osoba mohla zhatit nutnost přijetí příměří. Tím, kdo udal další spád a směr vývoje, se stali němečtí námořníci. Jejich rozlévající se revoluce s rudými prapory se šířila od severu na jih. Tlaku ulice, která bezpodmínečně poţadovala příměří, podlehl kancléř, který 9. listopadu veřejně vyhlásil rezignaci císaře. Stejný dav si vynutil převzetí moci sociální demokracií v čele s Friedrichem Ebertem, který si vymínil rezignaci kancléře. Následně podepsal Vilém II. abdikaci na císařský trůn. Abdikace na pruský královský trůn přišla aţ po třech týdnech z nizozemského exilu, kam se odebral 10. listopadu po té, co přehodnotil svůj původní záměr padnout hrdinskou smrtí v čele svých vojsk. 9. listopad se stal posledním dnem Německé říše (císařství). Počátkem listopadu jednala Nejvyšší válečná rada o podmínkách příměří vůči Německu. Tohoto zasedání se účastnil i ministr zahraničních věcí nově vzniklého Československa. 6. listopadu dala Dohoda Němec- ku najevo, ţe přistoupí na příměří. 8. listopadu odjela delegace Německa do Francie. Jednání o příměří měli na starosti vojenští velitelé. Především maršál Ferdinand Foch byl zastáncem co nejtvrdších podmínek a také si uměl uţít pokořování protivníka. Německá delegace proti

23 PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Praha : Argo, 1999, s. 177. 24 KVAČEK, Robert. První světová válka a česká otázka. Praha : Triton, 2003, s. 133. 25 Tamtéţ, s. 135.

17 podmínkám protestovala, ale 11. listopadu podepsala v ţelezničním vagónu v Compiegne příměří. Spojenci tlačili na podepsání, protoţe kdyby Německo odmítlo, tak neměli jasný plán, co dělat. Celou tuto záleţitost podstatně ovlivnily revoluční události v Německu, které vytvořily drtivý tlak na uzavření příměří. Dohodové jednotky se dostaly teprve ke Gentu a Monsu, kde se odehrály první boje Velké války. To v budoucnu vedlo ke zrodu mýtu, který byl velmi dobře vyuţit. Německo nezaţilo poráţku na vlastním území a armáda se vracela spořádaně domů. Pozdější prezident Friedrich Ebert je v Berlíně vítal slovy: „Ţádný nepřítel vás neporazil!“26. Neporaţená armáda téměř nejsilnější říše světa, která padla pouze díky zra- dě politiků. Budoucí volání po spravedlivé nápravě zlomyslných křivd si zatím nedokázal představit téměř nikdo.

26 MACMILLANOVÁ, Margaret. Mírotvorci : Pařížská mírová konference 1919. Praha : Academia, 2004, s.170.

18 2.3. PAŘÍŢSKÁ MÍROVÁ KONFERENCE VE VERSAILLES

Mírovou konferenci v Paříţi můţeme vidět jako jeden obrovský přerod, kterým končí jedna etapa a začíná další. Trochu podobný době kongresů, jako byl například ten Vídeňský. Sloţitost této situace dokládá, ţe se první věta, která není obsahově nepouţívanou dá zpo- chybnit. Stačí namítnout tezi, jestli nově nastolený mír nebylo pouze pokračování války jiný- mi prostředky a samotná válka z roku 1914 neskončila aţ rokem 1945. Německo se ocitlo ve velmi těţké pozici. Předválečná mocnost soupeřící v ekonomické síle o první místo. Národní vědomí o vlastní síle, moţná i světodějném poslání. Snaha dohnat koloniální a námořní velmoci. Zahraniční politika často velmi agresivní, díky investičním moţnostem kapitálu. Nelze nevidět výrazně ochablé diplomatické schopnosti po odchodu „ţelezného kancléře“. Německo se dostalo do slepé uličky samo svými ambicemi, ale i díky obsahu, i formě prováděné zahraniční politiky. Jediný zbylý spojenec Rakousko – Uhersko se řadilo aţ mezi velmoci „druhé kategorie“ a stálo bez hnutí a reforem na svých zhoršujících se pozicích, které můţeme datovat uţ od druhé poloviny 18. století. Německu proti Francii a Rusku jiný spojenec prostě nezbyl. Klíčový poměr k Velké Británii německá diplomacie nezvládla často díky aktivitě císaře Viléma II. V zemi hrál důleţitou roli milita- rismus. Všechny země se na válku připravovaly, protoţe k tomu události viditelně spěly. Vo- jenské aktivity v Německu, jako například lodní výstavba, rozpoutávaly závody ve zbrojení, kterých se postupně musely zúčastnit všechny země mající alespoň sebemenší aspirace. Do konferenčních jednání nemohlo Německo vstupovat jiţ v o moc horší pozici. Vá- lečné útrapy, spálená a totálně zničená území po ústupu německých vojsk v Belgii a Francii. Neomezená ponorková válka, pouţívání plynu etc. Kaţdá země z hlavního triumvirátu doho- dových Spojenců měla svoji představu o míru a poţadavky na Německo. Francie touţila po „spravedlivé“ odplatě za rok 1871. Německo poníţit, rozdrolit a v nejlepším případě ho reálně zničit. Němci musí zaplatit finančně za všechny válečné útrapy a náklady do posledního franku. Velká Británie přišla během války o téměř všechny své finance. Její zájem byl v menší míře o finanční náhradu, ale především ji zajímaly námořní otázky, které nepřímo souvisely s koloniálním obchodováním. Prezidenta USA Woodrow Wilsona nejvíc interesovala otázka nastolení nového světového řádu – Společnost národů. Tedy tři země, tři zájmy, ke kterým musíme připočíst zájmy Italů, Japonců, Čechoslováků, Poláků, etc. Dohoda měla i neměla silnou pozici do vyjednávání. O vítězství nebylo pochyb, ale vojáků rychle ubývalo a nikomu se jiţ nechtělo bojovat. O nějakém dalším taţení nemohlo být ani myšlenky. Nejvíc Spojen- cům a především Francii nahrávala revolučnost situace v Německu a to, ţe Němci hladověli.

19 Často tak byli odkázáni na humanitární pomoc. Oficiálně trvající blokáda Německa přede- vším Brity dodrţována nebyla. Jedna z prvních nastolených otázek se vztahovala k redukci ozbrojených sil v Německu. V perspektivě hrozby před bolševiky Německo představovalo pořád tu nejpev- nější hráz ve střední Evropě. Kolik by tedy mělo mít vojáků? Dle maršála Ferdinanda Foche, kterého můţeme s klidem označit za zastánce té nejtvrdší ruky vůči Němcům, měly jeho síly představovat ideálně téměř nic. V exaktních číslech sto tisíc vojáků, ţádný generální štáb, tanky, letectvo, ponorky etc. Tyto poţadavky Nejvyšší rada odsouhlasila. Dále přišla na pořad jednání otázka hranic. Dánsko vystoupilo s poţadavkem na se- verní část vévodství Šlesvicka – Holštýnska. V tomto případě, jako i v řadě dalších, se měl pouţít jeden ze základních Wilsonových principů, ten o sebeurčení. Po referendech v únoru a březnu 1920 se připojila k Dánsku pouze severní část Šlesvicka. Vymezení hranice s Francii uţ znamenalo sloţitější problém. Samozřejmostí se stalo navrácení Alsaska – Lotrinska, ale Francouzi chtěli v zájmu „kompenzací a bezpečnosti“ mnohem více. Zde ovšem touhy Fran- cie naráţely na několikráte proklamovaný základní princip o sebeurčení. Navíc Velká Británie jako vţdy nechtěla mít na kontinentu jednu absolutně dominantní velmoc. Porýní se svými doly dle prohlášení premiéra Clemenceaua mělo být odebráno Německu v zájmu bezpečnosti Francie27. Mohl tak vzniknout neutrální stát jako Belgie, jehoţ existenci by garantovaly velmoci. Otázka přímé anexe Sárska se v moţných úvahách také objevila. Její poţadavek fran- couzský premiér několikrát nadnesl. Georges Clemenceau ve skutečnosti byl připraven k ústupkům a případné ekonomické spolupráci. Dávat silná vyjádření patří k diplomatické hře. Reálněji šlo o posunutí hranic na Rýn, který je přirozenou bariérou a lépe se brání. Fran- couzská armáda okupovala Porýní. Během roku 1919 to vypadalo na neuvěřitelnou obrodu separatistických sil v katolickém kraji. Jejich reálný počet a sílu můţeme celkově označit za minimální. Clemenceau se o tuto hru vyvolanou vojáky raději nezajímal, ale jejich separatis- tické intriky jim nezakázal. Clemenceau se sám nacházel ve sloţité pozici. Prezident, lid a tisk si ţádali co největší úspěchy a náhrady na úkor Němců. Jenţe rozhodovala vzájemná dohoda Nejvyšší rady. Navíc, kdyby si Clemenceau i teoreticky vymohl na ostatních úspěch zde, tak by ho uţ nezískal v otázce reparací. Věděl, ţe bezpečnost Francie závisí především na spo- jenckém systému, proto nemohl jít aţ do úplných krajností, které by situaci nezvratně rozostřily. Zajímavým faktem je, ţe i všechny své dokumenty, týkající se této otázky, nechal zničit. S francouzskými územními nároky na Rýně vystupovali na Nejvyšší radě jiní neţ Cle-

27 MACMILLANOVÁ, Margaret. Mírotvorci : Pařížská mírová konference 1919. Praha : Academia, 2004. s. 181.

20 menceau, který se drţel ve stínu, ale samozřejmě o všem věděl. Naopak největším zastáncem Německa v této otázce se stal Woodrow Wilson, který poukazoval na pozdější neudrţitelnost situace, kdy bude část Němců ve Francii. Rozdělení Německa v dlouhodobější perspektivě nemohlo uspět. Velká Británie odmítala přistoupit na myšlenku odděleného Porýní, případně jeho trvalou vojenskou okupaci. Dalším sporným bodem se ukázala otázka co s Císařským námořnictvem? Zde na sebe naráţely především zájmy USA a Velké Británie o dominanci na světových mořích. Tuto otázku ve velké většině vyřešila Kaiserliche Marine sama, kdyţ vět- šinu svých lodí potopila ve Scapa Flow. Největší spory čekaly dohodové Spojence v otázce reparací. Samotné reparace ze strany Německa se staly dodnes nejznámějším bodem versailleského míru. Sama idea reparací byla silně problematickou. Šlo o kompenzace za škody, nebo i za ušlý zisk? Nebo to ve svém důsledku bylo jen odškodné pro vítěze za válečné náklady? Francie, Velká Británie a USA, co stát to jiný názor a potřeba. USA nechtěly nic, respektive poţadovaly vrátit válečné půjčky, které ponejvíce obdrţela Velká Británie a Francie. Tyto země, ale neměly z čeho splácet, pro- toţe vyčerpaly své finanční moţnosti. V celkovém důsledku by se těmto dluţníkům hodilo získat z Německa co největší reparace. Německu bylo potřeba vystavit účet, ale v jaké výši, aby ho bylo schopné splácet? Při moc vysoké sumě by se mohlo Německo zhroutit a to by ovlivnilo britský export. Kdyby byly reparace moc nízké, tak by se Německo rychle obnovilo a vrátilo se k plné síle, coţ by velmi nevyhovovalo Francii. Shoda na konečné sumě nepřišla, a tak smlouva s Německem obsahovala pouhé nařízení, podle něhoţ měl být zástupci Dohody ustanoven zvláštní výbor28. Ten měl dva roky tuto otázku zkoumat a určit kolik mají Němci zaplatit. Pozdější guru finančnictví John Maynard Keynes doporučoval maximální výši repa- rací v hodnotě 2 miliard liber šterlinků. V roce 1921 vyčíslené poţadavky měly hodnotu 132 miliardy zlatých marek (6,5 miliardy liber). Kompromis v otázce parcelace celkové sumy se podařilo najít aţ v roce 1920. Ve Versailleské mírové smlouvě je několik článků týkajících se reparací29. Nejznámější jsou 231 a 232. Článek 231 označuje Německo a jeho spojence za odpovědné za veškeré škody napáchané válkou. Tím byla především dána právní vina Ně- mecka. Článek 232 připouští limity německých zdrojů a připouští platbu jen za specifické škody. Územní ztráty na západě byly pro Německo menší neţ na jeho východní hranici. Ob- zvlášť kdybychom pouţili stav po brestlitevském míru, ale jako výchozí bod pouţijme pře-

28 MACMILLANOVÁ, Margaret. Mírotvorci : Pařížská mírová konference 1919. Praha : Academia, 2004. s. 192. 29 Treaty of Versailles, 28 June 1919. [online]. 2009 [cit. 16. srpna 2010]. Dostupné z: < http://www.firstworldwar.com/source/versailles.htm/>.

21 hlednější předválečný stav roku 1914. Hrdé Polsko postihlo v druhé polovině osmnáctého století trojí dělení mezi tři mocnosti. Kaţdá část rozděleného Polska měla někdy větší, menší a ţádnou autonomii. 5. listopadu 1916 vytvořil Dvojspolek loutkové Polské království na území, které získal na Rusku. Vládou byla oficiálně pověřena regentská rada. Fakticky ovšem na území vládl německý a rakouský guvernér. Regentská rada 7. října 1918 prohlásila polskou nezávislost. V listopadu následoval vznik Druhé polské republiky, kde hrál hlavní roli maršál Józef Piłsudski. Sami Poláci působili ve svých poţadavcích často velmi nejednotně. Poţado- vat velké území z roku 1772, nebo jen jakési polské jádro? Nově vzniklý stát a spojenec musel být ţivotaschopný. To znamená ekonomické, ale i strategické představy, kde figuruje pří- stup k moři – k Baltu. Tyto podmínky samozřejmě můţeme vidět i jako další „potrestání“ na vrub Německa. Polský národní komitét vedl v Paříţi pravicový antisemita Roman Dmowski. Komitét prosazoval velké Polsko, které bude schopno drţet na uzdě Německo a bolševiky. To by přibliţně představovalo 40 procent obyvatelstva z menšin. Dmowski v Paříţi proklamoval sebeurčení, ale jeho pozdější realizace doma uţ vypadala jinak30. Piłsudski byl ve svých po- ţadavcích na území mírnější, navíc byl ochoten zváţit případnou federaci. Věděl, ţe to, co získají Poláci na západě, bude záviset na vůli Spojenců, jak moc budou chtít potrestat Němec- ko. Za zastánce polské věci můţeme povaţovat Francouze, naopak Britové deklarovali jistou zdrţenlivost. Spojenecký Výbor pro Polsko navrhoval hranice podle etnických měřítek. Fran- couzi i nadále hájili polské zájmy, aby byl nový stát schopen čelit Německu. Kvůli přístupu k moři získali Poláci koridor k přístavu Gdaňsk. Na to, ţe 90 procent obyvatelstva tohoto pří- stavu tvořili Němci, se zřetel nebral. Tato uměle vytvořená „paţe“ izolovala 2 miliony Němců v území kolem přístavu Königsberg. Dalším pro Německo ztraceným přístavem se stala Klaj- peda (Memel), kterou převzaly do své správy státy Dohody. V roce 1920 proběhl v Olštýni ve Východním Prusku plebiscit kvůli polské menšině, který vyzněl jednoznačně pro setrvání ve Východním Prusku. Kdyţ Lloyd George vyjádřil značné pochybnosti, jestli Němci kvůli těmto územním ztrátám nakonec neodmítnout podepsat mírovou smlouvu, tak ho Roman Dmowski označil za „ţidovského agenta“31. Ona pro- blematická část s ponecháním 2 milionů Němců na polském území z Británie zazněla ještě několikráte. Podobný náhled na situaci měl i Woodrow Wilson. Oba se setkali a navrhovali pro Gdaňsk statut nezávislého města a pro území koridoru plebiscit. Prvního dubna přemluvili k tomuto ústupu i Georgese Clemenceaua. Po zrevidování se koridor zúţil. V Kwydzinu pro-

30 MACMILLANOVÁ, Margaret. Mírotvorci : Pařížská mírová konference 1919. Praha : Academia, 2004, s. 218. 31 Tamtéţ, s. 224.

22 běhl plebiscit, který drtivě vyzněl pro připojení k Německu. Gdaňsk se stal svobodným měs- tem pod patronátem Společnosti národů a s Polskem měl celní unii. Polsko a Německo podepsaly separátní smlouvu o tomto přístavu. Arbitra ve sporech představovala Společnost náro- dů. Další velmi sporné území představovalo Horní Slezsko. Jeho odebrání, či velká redukce podkopávala schopnost Německa platit reparace. Navíc to bylo území etnicky smíšené, těţko klasifikovatelné, kdo uţ je Němec a kdo Polák. V březnu 1921 proběhl dlouho připra- vovaný plebiscit, kterého se zúčastnili právě dorazivší Němci ve vlacích z celého Slezska. Sever a západ volil pro Německo, jih pro Polsko a nejvíc průmyslový střed byl vyrovnaný. Spor pro neschopnost dohody řešila aţ Společnost národů. 70 procent území získalo Němec- ko. Zbytek Polsko, ale právě v tomto zbytku se nacházela většina průmyslu. V roce 1922 se oba sousedské státy dohodly na politické, ekonomické spolupráci a ochraně svých menšin. 6. května 1919 se pořádalo mimořádné plenární zasedání, kde měla být mírová smlouva s Německem odhlasována. Čtení probíhalo pouze ve francouzštině. Námitek padlo mnoho a od mnoha států. Pro nás má relevanci ta, kdyţ maršál Foch poţádal o slyšení, kde naléhal, aby se Porýní stalo bariérou mezi Francouzi a Němci. Varoval i před budoucností, kdy uţ Němci ţádnou chybu neudělají a skončí u kanálu La Manche32. Celá delegace Němec- ka čítala 180 osob a vedl ji ministr zahraničních věcí hrabě Ulrich von Brockdorff – Rantzau. Během války patřil ke kritikům německé politiky a zasazoval se o přijetí kompromisního mí- ru. Zpomalovaná jízda zničenými kraji a arogantní chování předznamenávalo odváţnost po- ţadavků na poraţené. Samotní Němci doma očekávali spíše formu jistého kompromisnějšího míru a z velmocí sázeli především na USA. Z Wilsonových čtrnácti bodů nemálo počítali se sebeurčením, čímţ by jim svitla naděje na udrţení některých území. Navíc Němci měli vţdy pádný argument, ţe příliš těţké podmínky by znemoţnily, aby byli hrází proti bolševismu. 7. května v hotelu Trianon Palace dostala německá delegace mírové podmínky od do- hodových Spojenců. Georges Clemenceau zahájil jednání a přednesl hlavní články smlouvy. Na závěrečnou otázku, jestli chce někdo promluvit, se přihlásil hrabě Brockdorff – Rantzau a přednesl svůj projev, kterým si sympatie vůbec nezískal. Při svém přednesu navíc ostentativně seděl, aby zdůraznil své pohrdání. Woodrow Wilson to komentoval: „To je ta nejnetaktnější řeč, jakou jsem kdy v ţivotě slyšel“33. Podmínky způsobily zděšení u delegace i doma. Ně- mecko mělo přijít o třináct procent území a deset procent populace, faktické odzbrojení a

32 MACMILLANOVÁ, Margaret. Mírotvorci : Pařížská mírová konference 1919. Praha : Academia, 2004, s. 444. 33 Tamtéţ, s. 452.

23 označení za jediného viníka války. Woodrow Wilson, který měl být zachráncem Německa, se stal přes noc největším pokrytcem na světě. Němci se upnuli na jednu jedinou naději, kterou představovaly USA. Samotné Auswärtiges Amt s podobnými podmínkami počítal. Největší rozhořčení způsobil onen článek 231, kde je Německo označeno za viníka války. Tam i smě- řovala největší aktivita, ohrazení a činnost ministra Brockdorff – Rantzaua, ale marně. Spo- jenci nechtěli ustoupit ani o onu pomyslnou píď. Německá delegace vedla se Spojenci válku nót a proti-nót. Jediný úspěch na straně Německa byl plebiscit v Horním Slezsku, jinak nic jiného. Spokojenost s konečným výsledkem smlouvy byla jen u Francie. Britové a Američané se cítili spíše zostuzeni z toho, co pomohli stvořit ve víře nastolení nového světového řádu. 1. června se konala porada celé delegace britského impéria. Po ní Lloyd George oznámil, ţe současnou smlouvu on a jeho kolegové nepodepíší. V konečném důsledku premiér Velké Bri- tánie vymohl několik skromných ústupků, ale na druhé straně tím také popudil ostatní partnery. 16. června dostali Němci oznámení, ţe mají tři dny na přijetí podmínek. Tato lhůta se prodlouţila do 23. června. Německá veřejnost zastávala silně odmítající stanovisko k podpisu. Ovšem případná chuť bojovat uţ byla otázkou bez odpovědí. Ministr zahraničních věcí také patřil mezi odmítající podpis smlouvy. Spojenci na nezdar, který se zdál reálný, odpovídali vojenskými hrozbami34. 21. června němečtí námořníci ve Scapa Flow potopili své lodě, aby zachránili alespoň čest námořnictva. V samotném Německu vládl téměř chaos. Mírová smlouva rozdělila vládní koalici, premiéři většiny států byli pro mír, nacionalisté pro odpor, ale bez jakéhokoliv plánu. Jen armáda měla řadu divokých plánů na odpor. Celková sociálně – politická krize vyústila 19. června, kdy se kabinet rozhodl smlouvu nepodepsat a 20. června rezignoval kancléř Phillip Scheidemann, který patřil k předním kritikům ratifikace smlouvy. Tím padla vláda a s ní rezignoval i ministr zahraničních věcí Brockdorff – Rantzau. 22. červ- na se podařilo sestavit vládu novou. Národní shromáţdění pod hrozbou obnovení vojenských operací a blokády akceptovalo mírovou smlouvu s výhradou článku o válečné vině. Z Paříţe přišla kategoricky odmítající odpověď. Německo musí akceptovat smlouvu jako celek. To se po dalším jednání skutečně stalo. Slavnostní podepsání se konalo 28. června v Zrcadlové síni v paláci Versailles. Spojenci si pochopitelně přáli potrestat zřejmě největší ztělesnění nenávi- děného Německa císaře Viléma II., ale ten uprchl do Nizozemí. Na ţádosti o jeho vydání od- pověděla tato neutrální země záporně. Bývalý císař doţil v Nizozemí, kde ţil poměrně po- klidný ţivot a hřímal proti světovému ţidovskému spiknutí. Zemřel aţ v roce 1941.

34 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 38.

24 2.4. NĚMCI A ČECHOSLOVÁCI BĚHEM VÁLKY A MÍROVÉ KONFERENCE

Vztah mezi Němci a Čechy nelze zdaleka hodnotit jako ideální, jak jiţ bylo výše zmí- něno. Spíše naopak. Samotné „Němce“ je třeba dělit do tří skupin. Němce jako občany Ně- mecka – Německé říše. Další skupinou je menšina ţijící v zemích Koruny české. Třetí katego- rii nám utváří rakouští Němci, jako vládnoucí národ monarchie. S kaţdou touto skupinou existoval určitý vztah. Německá říše představovala se svými plány ve střední Evropě hrozbu germanizace. Naopak Rakousko představovalo jakousi limitovanou ochranu proti těmto zá- měrům. V zemích Koruny české došla situace do prakticky neřešitelných problémů ve vzta- zích s německou menšinou. Anenské patenty a faktický návrat k absolutismu podtrhnul celkovou krizi. Na konci léta 1914 téměř nikdo z Čechů neuvaţoval o nějakém druhu boje za státní věc, nebo snad samostatnost. Válku vítal také málokdo z Čechů. Pouze snad radikální socia- listé, kteří viděli ve válce větší šanci na světovou revoluci. Válka představovala také pro ně- mecké šovinisty legální způsob, jak se s Čechy vypořádat. Postoj politických předáků můţe- me označit jako zaujetí „muţného klidu“, coţ můţeme povaţovat za eufemismus pro nic ne- dělání. Nicméně, abychom jim jen nekřivdili. Kdyby byli příchylní aţ moc a monarchie by nevyhrála, tak na tom prodělají. Na druhé straně zahájení opozice v době války vede před popravčí četu, takţe vlastně zaujali jedinou moţnou pozici. V lednu 1915 se odhodlal k emigraci univerzitní profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Kdyţ k tomuto vyzval české předá- ky domácí politiky, tak se dočkal odpovědí, ţe nemohou ohrozit své spolupracovníky, politic- ké strany, majetky a někdo se musí obětovat a vzít na sebe břímě domácí nepopulární politiky pro případ, ţe by monarchie uspěla ve válce35. Domácí konspirační skupina získala název „Maffie“. Zde šlo zejména o zpravodajské úkoly a udrţování písemného styku s emigrací. Činnost emigračního politického triumvirátu Masaryk – Beneš – Štefánik přinesla především díky legionářským vojskům úspěch. Legie se oficiálně staly součástí vojska Dohody. Prezi- dent Woodrow Wilson vydal svých čtrnáct bodů. Český výklad bodu desátého zněl trochu jinak, neţ ve skutečnosti. Wilson deklaroval nejvyšší moţnou míru autonomie národům Ra- kouska – Uherska, nikoliv jejich samostatnost. V roce 1918 a především po Sixtově aféře bylo jasné, ţe s Rakouskem – Uherskem je konec a spěje k rozpadu. Jako průlomový úspěch pře- devším Edvarda Beneše můţeme povaţovat uznání exilové Československé národní rady jako představitele národního československého státu ze strany Dohodových mocností. 14. října

35 KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). Dokořán : Vimperk, 2008, s. 29.

25 1918 přišlo oznámení o ustanovení prozatímní československé vlády ještě neexistujícího státu a generální stávka v českých zemích. 28. října přišel pokojný státní převrat československý se vznikem nového státu. V Rakousku – Uhersku, přesněji Rakousku byla situace poněkud revolučně sloţitější. V lednu 1918 přišel předák sociálních demokratů Otto Bauer s plánem na vytvoření národních států v Předlitavsku, které by spojovala federace. Poţadoval právo na sebeurčení. Jeho aplika- cí zamýšlel vytvořit jeden národní stát pro Němce. Na podzim 1918 inicioval vznik národního státu Německé Rakousko (Deutschösterreich), které si činilo nárok na připojení části území v zemích Koruny české. V další perspektivě měl přijít anšlus se vznikem jednoho národního státu Němců. Na státní převrat československý reagovali čeští Němci vytvořením čtyř provin- cií v pohraničí. Jejich vůdcem se stal nacionál Rudolf Lodgman von Auen, kterého jmenovala vláda i parlament v Deutschösterreich. Tento zemský hejtman jiţ 28. října vyhlásil provincii Deutschböhmen za součást německorakouského státu. Posléze se vydal do Prahy, kde prohlá- sil, ţe s formujícím se československým státem bude jednat jako zástupce cizího státu a obratem poţádal o pomoc v zásobování36. Některá území dělily od Vídně stovky kilometrů čes- kého území, jejich teoretická ţivotaschopnost mohla existovat pouze za předpokladu vzniku jednoho národního Německa v Evropě. 11. listopadu Deutschböhmen ohlásilo přání připojit se k nově vznikajícímu Německu. Ambice na toto pro poraţené země patřily více neţ do říše snů. Dohodoví Čechoslováci vyřešili svůj problém s pohraničím jeho vojenským dobytím. Zemská vláda vedená von Auenem prchla ze země pryč. Později působila ve Vídní jako hlav- ní protičeskoslovenský element. První prezident Československa T. G. Masaryk pronesl 22. prosince projev k Národnímu shromáţdění, kde jasně sdělil: „…území, obývané Němci jest území naše a zůstane naším…Opakuji: my jsme vytvořili náš stát. Tím se určuje státoprávní postavení našich Němců“ a připomenul jim jejich příchod jako emigrantů a kolonistů37. Am- bice Rakouska na velký národnostní stát, anšlus měly krátkého trvání. Na popud Francie Spo- jenci zakázali jakékoliv spojování. Z bývalého centra Habsburské říše se stala malá a hladově- jící země odkázána na pomoc. Tu poskytla jak Dohoda, tak včasně Čechoslováci. Rakušané prohráli válku, ale jejich úděl v komparaci s Němci, či aktuálním děním v Maďarsku vyvolá- val alespoň nějaké sympatie. Přesuňme se nyní opět k mírové konferenci ve Versailles. Československo patřilo mezi vítězné země, ale spadalo do kategorie zemí s omezenými zájmy. To znamenalo jejich při- zvání k otázkám, které se jich bezprostředně týkaly. Československou diplomacii vedl premi-

36 KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). Dokořán : Vimperk, 2008, s. 47. 37 MASARYK, Tomáš Garrigue. Cesta demokracie. I. Praha : Masarykův ústav AV ČR, 2003, s. 19-20.

26 ér Karel Kramář. Matador domácí politiky, který zastával nacionální a slovanofilské názory. Patřil mezi největší zastánce pro intervenci proti bolševikům. Jeho největším problémem na mírové konferenci bylo, ţe se snaţil jednat se zástupci velmocenské pětky jako rovný s rovnými. To sympatie a ani výrazný úspěch přinést nemohlo. Naopak druhý v pořadí, ministr zahraničních věcí Edvard Beneš, svou diplomacií, kterou můţeme nazvat i jako přiměřeně „zákulisní“, si úspěchy připsal. Nejoţehavější otázkou celé konference byla podoba hranic. Jeden z klíčových Wilso- nových čtrnácti bodů představovalo právo na sebeurčení. Jenţe tím by čeští Němci připadli Německu a Rakousku. Navíc by se tím poraţené státy posílily a sama ţivotaschopnost spoje- neckého Československa by byla spíše teoretickou. Soubor územních poţadavků nebyl jed- notný a celistvý. Skládal se z argumentů historických, ekonomických, politických a vojen- skostrategických38. U přesné podoby hranic s Německem nevládla jednota. Odstoupení po- hraničních výběţků (Chebsko a severní výběţky), které byly především osídlené Němci přišlo na přetřes jednání. Němci by za to naopak měli poskytnout území více slovansky osídlená: Ratibořicko, Kladsko, případně část Horního Slezska. K návrhům na případné poţadavky můţeme přičíst i nárok na území obývaná Luţickými Srby. V lednu 1919 se objevily rozbory potencionálních československých hranic z hlediska vojensky strategického od podplukovníka Rudolfa Kalhouse. Ty do jisté míry určovaly poţa- davky na podobu hranic. Proti teoretické agresi ze strany Německa se jednalo především o Bohumín, Břeclavsko, Kladsko. Další potencionální výhodu proti Německu by představovala neutrální Luţice. Edvard Beneš vystoupil 6. února před Radou pěti. Ve svých poţadavcích se opíral primárně o historické právo. Idealizoval dějinnou pokrokovost Čechů, nyní ČSR, jenţ má „speciální misi vzdorovat teutonské záplavě“39. Dále předloţil statistiky s počty obyvatelstva v novém státě. Po projevu bez závaţných připomínek byl poţadavek ČSR přesunut do expertní komise. Ta vyšla návrhům Edvarda Beneše vstříc. Čechoslováci uhájili dle historic- kého práva Cheb. Na Rakousku získali menší území ve Valticku a Vitorazsku. Od Německa Hlučínsko. Hranice s Německem a Rakouskem byly zakotveny ve Versailleské mírové smlouvě, respektive saint – germainské smlouvě. V novém desetimilionovém státě představo- vala německá menšina přibliţně 3 miliony obyvatel. To představovalo 30,6% obyvatelstva

38 KLIMEK, Antonín; KUBŮ, Eduard. Československá zahraniční politika 1918-1938 : Kapitoly z dějin meziná- rodních vztahů. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995, s. 24. 39 Tamtéţ, s. 25.

27 (sčítaní 1921)40. Během mírové konference přijala ČSR smlouvy o menšinách, nad kterými měla oficiální dohled Rada SN. V samotných vztazích s Německem a Rakouskem zastávala ČSR minimálně jejich ko- rektní nastavení. Vztah Německa k nově vzniklému státu můţeme hodnotit ke konci roku 1918 jako blahovolný. Praţský generální konzul Fritz von Gebsattel nešetřil ve svých zprá- vách domů kritikou, ale jiţ v průběhu revolučních událostí navštívil v praţském Obecním domě předsednictvo Národního výboru. Blahopřál k úspěchu a ujistil, ţe: „Německo se nemí- ní ani v nejmenším vměšovat do záleţitostí rodícího se Československa“41. První zahraniční diplomat, který jménem své vlády uznal nové Československo, byl praţský konzul, stále ještě Německého císařství. Konzul tento krok učinil z vlastního popudu, německý zahraniční úřad jeho krok neodmítl. Právně nastal poněkud sloţitější stav, protoţe obě země spolu byly ofici- álně ve válečném stavu. Gebsattel tímto krokem získal výhody pro říšské Němce v novém státě a především se stal fakticky hlavní persónou německé mise v novém státu. V budoucích měsících směřovaly německé zájmy především k Polsku. Berlín ve svých pokynech pro Fritze Gebsattela urgoval o co moţná nejlepší poměr k ČSR a v ţádném případě se nemá snaţit podporovat vyhlášená německá zemská hejtmanství v novém státě. Samotného Gebsattela čekalo začátkem jara 1919 vykázání ze země. Důvodem se stala spojitosti se špionáţní aférou vicekonzula Schwarze. Jiţ začátkem roku přibyl do Prahy Samuel Saenger, který se stal zpl- nomocněným zástupcem Německé říše. Profesor Saenger byl osobní přítel prezidenta Masa- ryka, který se mohl zdát pročeskoslovensky naladěn. Projevoval zájem o tuto zemi a o spo- lečné dobré styky42. Nástup Waltera Kocha v roce 1921 s sebou přinesl zosobnění deklarova- né korektnosti. Podobnou mincí se snaţili Čechoslováci oplácet Němcům. Kdyţ zbraně utichly a mělo se začít jednat o míru, T. G. Masaryk se stavěl především za vzájemné korektní vztahy a varoval před příliš tvrdými podmínkami. Jednat neústupně, ale slušně. Jiţ 7. listopadu 1918 psal z New Yorku ministru Benešovi: „Zkrušit Německo, jak někteří naivní Francouzové chtí, je jen naivnost….Hlavní je jeden úkol – s Německem mít slušný poměr“43. Československo ještě v době hospodářské blokády podepsalo obchodní dohody s německými státy. V listopadu s Bavorskem a Saskem. 7. prosince přišla i provizorní ob-

40 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky : (1918-1938). 1. vyd. 1. díl, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha : Libri, 2000, s. 88. 41 KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). Dokořán : Vimperk, 2008, s. 47. 42 CAMPBELL, F. Gregory. Confrontation in Central Europe : Weimar Germany and Czechoslovakia. Chicago : University of Chicago Press, 1975, s. 100. 43 PICHLÍK, Karel. Masaryk, Německo a Němci za 1. světové války. In T. G. Masaryk a vztahy Čechů a Němců /1882-1937/ : sborník příspěvků přednesených od listopadu 1993 do června 1995 v rámci Masarykovy společ- nosti na FF UK v Praze. Praha : Masarykova společnost, 1997, s. 84.

28 chodní smlouva s Německem, kterou ale obě strany dementovaly s ohledem na ostatní země Dohody. V listopadu 1918 se Edvard Beneš účastnil jednání o podmínkách příměří s Německem a Rakousko – Uherskem, kde zastával stanoviska dohodnutá s Národním výbo- rem. Dále byl ihned povolán na konferenci Spojenců do Versailles, kde se účastnil jednání jménem československé vlády o podmínkách příměří s oběma zeměmi. Na konci listopadu způsobila horečnou činnost situace v Německém Rakousku. Voleb do Národního shromáţdě- ní se měli účastnit i krom samo sebou vyhlášených německých hejtmanství v Československu obyvatelé měst jako Brno, Olomouc, či Jihlava. Tímto krokem by se samozřejmě oslabila pozice Československa v Paříţi. Edvard Beneš nepřímo na toto reaguje jiţ o den později 29. listopadu, kdy jednal s dohodovými Spojenci o otázkách Němců, Maďarů na post Rakousko- Uherském území. Jednání s nimi má probíhat pouze na úrovni regionálních autorit ve vojen- ských oblastech44. V ţádném případě jako se státními autoritami. Po rozhovoru s ministrem zahraničních věcí Francie Stephenem Pichonem nabádá ke skončení jakýchkoliv oficiálních jednání s Němci a Maďary. Jednání musí být striktně neoficiální. Dále nabádá ministerského předsedu Karla Kramáře k taktickému neuznávání Vídně. Zbývá dodat, ţe případné volby vyřešila armáda ČSR spolu se Sokoly poměrně snadným zabráním německých hejtmanství. Mírová smlouva v osmé kapitole o reparacích (články 231-247) konstatuje, ţe Němec- ko a jeho spojenci jsou jako původci války odpovědni za škody způsobené spojeneckým a sdruţeným zemím45, tedy i Československé republice. Ovšem i té se týkaly reparace. Převzetí části dluhů Rakouska – Uherska a takzvaný „příspěvek na osvobození“. Tyto návrhy se setka- ly se značnou kritikou a byly shledány jako neúnosné. Jejich obsah zůstal, ale změnila se jen forma. Nástupnické státy měly nově jako členové Spojenců přispět na náklady války, která vedla k jejich osvobození. Přijetí těchto reparačních plateb bylo stvrzeno v září 1919 ještě před podepsáním mírové smlouvy s Rakouskem. Obtíţnými břemeny ověnčené Českosloven- sko samozřejmě hledalo moţnosti, jak se plateb zbavit, či je alespoň zmírnit. Východiskem se stala teze, podle které má i Československá republika nárok na reparace od Dvojspolku. Práv- ní rozbory a elaboráty rozpracovali jiţ v únoru právní experti delegace ve Francii – Jaroslav Kallab a Jan Krčmář. Konstatovali, ţe hospodářská situace a válečná břemena zabrání Česko- slovensku v jeho specifickém úkolu, v zabránění hospodářského pronikání Německa na vý-

44 Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920. Dokumenty československé zahraniční politiky. Edd. J. Dejmek, F. Kolář. Sv. I. (listopad 1918 - červen 1919). Praha : Ústav mezinárodních vztahů, 2001, s. 91- 92, č. 23, Dopis ministra zahraničních věcí E. Beneše předsedovi vlády K. Kramářovi se stanoviskem k navázání diplomatických styků s Maďarskem a Německým Rakouskem z 29. listopadu 1918. 45 Treaty of Versailles, 28 June 1919. [online]. 2009 [cit. 16. srpna 2010]. Dostupné z: < http://www.firstworldwar.com/source/versailles.htm/>.

29 chod46. Reparační komise (Inter-Allied Reparations Commission) nechávala otázku nároku na reparace ze strany Československa, ale i například Polska dlouho otevřenou. Československo se neúčastnilo a ani nebylo přizváno k dalším konferencím, které se týkaly reparační otázky. Posun přišel aţ v červnu 1920 na konferenci ve Spa. Na ni reagovala ČSR vypracováním svých poţadavků. Konečné rozhodnutí padlo aţ později. Československo získalo nárok na německé reparace za období 28. říjen 1918 aţ 10. listopad 1918. Reparace tedy věru symbo- lické a ČSR se rozhodla nevymáhat od Německa jakékoliv naturální dávky z titulu reparací. Nejdůleţitějším se stal politický kapitál, kdy i Československo mohlo formálně spolurozho- dovat v reparačních záleţitostech.

46 KUBŮ, Eduard. Německo – zahraničně politické dilema Edvarda Beneše. Praha : Univerzita Karlova, 1994, s. 20.

30 3. LIMITY NĚMECKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY 1919 – 1923

3.1. NĚMECKO PO MÍROVÉ KONFERENCI

12. srpna 1919 vstoupila v platnost nová spolková ústava přijatá v durynském městě Výmar. Odtud i ono běţně pouţívané označení „Výmarská republika“, byť oficiální název zněl Německá říše (Deutsches Reich). Ústava vzorně demokratická s poměrnou volbou poli- tických stran, coţ mělo za následek především roztříštění politického spektra. Vládní koalice byly slabé a nestálé. Do jaké situace se tato ústava narodila? Německo moţná aţ naivně oče- kávající Wilsonův „spravedlivější mír“, ale realitou se stalo sraţení na kolena. Těţké ztráty území v Evropě a všechny kolonie. Zákaz spojení s Rakouskem. Kuratela Spojenců a označe- ní za viníka válečného konfliktu. Pýcha minulého Německa, jeho armáda, byla svým stavem silně zredukována a nově se svým dovoleným vybavením blíţila spíše milicím. Většina vá- lečného námořnictva dlela pod hladinou ve Scapa Flow. Reparační břemeno představovalo tak obrovskou cifru, která by musela být splácena desítky let. Navíc přidělení jakéhosi pomy- slného Černého Petra ve formě vyloučení ze „slušné“ společnosti, tedy nevzetí do Společnosti národů. Vnitřní situace se stala těţko předvídatelnou a sloţitou. Jedna z nejsilnějších zemí svě- ta se světodějnými plány provádějící onu „weltpolitik“ se nyní nacházela v hluboké depresi a deziluzí nad vlastní existencí. Situace se mohla lehce od listopadu 1918 zvrtnout v mnohem větší levicové představení, neţ se dělo na severu země v posledních dnech války. V lednu povstali spartakovci, kteří usilovali o nastolení vlády sovětů podle bolševického vzoru. Tento první neúspěšný nápor revoluce ukončily 19. ledna 1919 volby. Další krveprolití přišlo v březnu v Berlíně. Revoluční situace vyústila v dubnovém vyhlášení republiky sovětů v Mnichově. Ta byla rychle a krvavě potlačena. Německo muselo mír přijmout. Ač se později vykládalo o hrdinství císařské armády, kterou porazili vlastní politici, tak tato armáda se jasně hroutila. Lid byl unaven a touţil po míru, navíc hladověl a byl odkázán na humanitární pomoc od Spojenců. Nelze se divit, ţe vítěznými zeměmi nastavené podmínky Německo přijalo, ale přesvědčení o jejich budoucím plnění je více neţ diskutabilní. Samotná ústava a od ní pojme- novaná republika představovala spíše dítě nechtěné, případně nenáviděné. Přesvědčených republikánů bylo málo. Většina občanů nostalgicky vzpomínala na císařství před první světo- vou válkou, kdy země měla prestiţ a představovala silný element v zahraniční politice na kontinentu. V domácí scéně naopak logicky měly ţivnou půdu nacionální a konzervativní proudy.

31 Jimi pouţívané teze o „dýce v zádech německé armády“ a „leţ o válečné vině“ se staly argu- mentačními hesly, která si našla své posluchače. Její největší šiřitele představovaly armádní špičky. Hlavní autor Erich von Ludendorff a Paul von Hinderburg. Výše zmíněná hesla v praxi vyuţívali odpůrci republiky a především odpůrci sociální demokracie a katolického Centra, kteří měli představovat viníky. Po levicových revolučních vystoupeních přišel pokus pravicový. Nelze říct, ţe neoče- kávaně za nastalé konstelace. Ve známost tato událost vešla jako „Kappův puč“. Proti nové- mu státu se vzbouřila armáda, která postavila do svého čela prezidenta zemědělské komory z Pruska Wolfganga Kappa. Podhoubí tohoto puče představovaly takzvané vlastenecké politic- ké strany a paramilitaristická uskupení47. Po zavedení demilitarizačních opatření v armádě se ocitly stovky tisíc vojáků na dlaţbě, nelze se tedy divit, ţe se část nespokojených vojáků v dobové atmosféře rozhodla pro puč. Cíl pučistů představovalo odstranění sociálně demokra- tické vlády a nastolení autoritářského kurzu, který by rehabilitoval armádu. Pučisté získali 13. března 1920 Berlín, z kterého utekla vláda přes Dráţďany do Stuttgartu. Armáda v Berlíně odmítla proti vzbouřencům zasáhnout. Wolfgang Kapp vyhlásil rozpuštění Národního shro- máţdění, sesadil říšského prezidenta a říšskou i pruskou vládu. Na celé území říše se vztaho- valo vyhlášení výjimečného stavu. Proti pučistům vystoupila levice prostřednictvím odborů. Začala stávka a v Porúří dělníci vytvářeli „Rudou armádu“ a začali bojovat s pučisty. Ozbro- jený odpor stávkujících potlačila armáda spolu s policií. Dohodoví Spojenci do situace vstoupili okupací Darmstadtu, Frankfurtu a Mohučska. Ke Kappovi se nikdo další nepřipojil. Gene- rální stávku podporovaly odbory z celého politického spektra a ani státní úředníci se nepřidali na stranu pučistů. 17. března vyhlásil dobrovolně Wolfgang Kapp své odstoupení a uprchl do Švédska. Jak se rychle puč rozhořel, tak také pohasl. Jeho výsledkem posílily odbory a armá- da slíbila své odpolitizování. V červnových řádných volbách posílily strany na obou pólech politických spekter. Nejvíce ztratila do té doby nejsilnější sociální demokracie, celých 16 procent. Stávající vládní koalice ztratila ve volbách většinu. Od tohoto okamţiku jiţ převaţovaly vlády menšinové. Do čela nového kabinetu přišel Konstantin Fehrenbach z katolického Cent- ra. Úřad na Wilhelmstrasse převzal po Brockdorff-Rantzauovi signatář mírové smlouvy z Versailles Hermann Müller. Tento sociální demokrat nebyl profesionálním diplomatem. Po Kappově puči ustanovil tento ministr na tři měsíce novou vládu stejné koalice. Jeho minister-

47 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 48.

32 ský post zaujal Adolf Köster. Po červnových volbách ho vystřídal právní znalec Walter Si- mons, který ovšem postrádal praktické znalosti s chodem dění na Wilhelmstrasse. Nastupující vláda a ministr zahraničních věcí se musely vypořádat s plněním obsahu mírových smluv. Především reparace, vymezení hranic v Horním Slezsku a demilitarizace. To představovalo hlavní penzum práce v zahraničním úřadu. Jak uţ bylo nastíněno, Německo bylo jednoznačně ostrakizováno, stejně tak bolševické Rusko, ale další společný vývoj je za- tím hudbou budoucnosti. Představy Spojenců se často rozcházely mezi sebou, o to víc se musely nutně rozcházet jako celek ve vztahu k Německu. V červnu 1920 se sešla mezispojenec- ká komise ve Spa. Konferenci o reparacích vedl nyní jiţ bývalý prezident Francie Raymond Poincaré. Německá delegace se skládala z triumvirátu: kancléř Konstantin Fehrenbach, ministr zahraničních věcí Walter Simons a nejvyšší muţ nově budované armády generál Johanes „Hans“ von Seeckt. Pro něj se stala situace o to obtíţnější, protoţe Spojenci zařadili na program jednání konference také otázku demilitarizace. Pokud chtělo Německo s některými svými revizními návrhy uspět, tak muselo být důkladně připraveno. Walter Simons přiznal, ţe tomu tak nebylo48. Němci neměli ţádný pevně stanovený plán v otázce demilitarizace armá- dy. K tomu se přidala absence konkrétních návrhů v otázce týkající se reparací. Komise rozhodla o procentním rozloţení reparací. Francie získala 52 procent. Napětí mezi Německem a Francií vzrostlo ještě více. Kancléř Fehrenbach mohl trvat na sníţení poţadavku Francie na zlaté marky a materiál, ale absence jakýchkoliv plánů se ukázala klíčovou. Německo věřilo, ţe základními body, které tvoří mír jsou Lansingova nóta a Wilsono- vých čtrnáct bodů49. To ostatně bylo prezentováno během mírové konference, posléze i ve výhradách při podpisu mírové smlouvy. Němci sami předběhli reparační poţadavky a odhadli hodnotu dosud jiţ odevzdaného materiálu, majetku a finančních nákladů, na které je přišel pobyt okupačních vojsk v Porýní. To mělo podle jejich odhadů tvořit přibliţně polovinu cel- kových reparačních nákladů. Druhou polovinu reparačních nákladů mělo tvořit 30 miliard zlatých marek splácených během následujících třiceti let. Jak uvidíme představy diametrálně odlišné od těch spojeneckých. V lednu roku 1921 vyčíslila Nejvyšší spojenecká rada celkový reparační účet na 226 miliard zlatých marek, které mají být splaceny v příštích 42 letech. Roční splátky měly činit 2-6 miliard zlatých marek s dvanáctiprocentním odvodem německého výnosu z vývozu. Francie převzala po staţení USA ze všech komisí a orgánů provádějící realizaci mírových

48 YOUNG, William. Germany diplomatic relationship 1871-1945 : The Wilhelmstrasse and the Formulation of Foreign Policy. Nebraska : iUniverse, 2006, s. 142. 49 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 55.

33 smluv předsednictví v Reparační komisi. To jí poskytovalo při rovnosti hlasování výhodu rozhodujícího hlasu. Reparační komise se tedy nacházela pod silným francouzským vlivem a přijala i samu francouzskou reparační definiční ideu. Reparace musí být v takové výši, aby umoţnily obnovu zničených území a náhradu škod civilního obyvatelstva. Německo tyto podmínky odmítlo a 1.března předalo v Londýně svůj protinávrh. Pre- miér Velké Británie David Lloyd George toto rezolutně odmítl a ultimativně poţadoval podpis předloţeného návrhu. Německá delegace reagovala odjezdem z Londýna. Následkem toho Spojenci splnili své výhruţky a francouzské jednotky okupovaly část Porúří kolem měst Düs- seldorf a Duisburg. Následně začaly „vybírat“ reparace samy, kdyţ se k tomu Němci neměli. Uprostřed této situace Německo ztratilo na druhé straně země díky plebiscitu značnou část Horního Slezska. Tedy velmi těţký březen pro jiţ tak křehké Německo. V dubnu vyšla Repa- rační komise alespoň trochu vstříc německým protestům a sestavila nový kalendář splátek se sníţením celkové reparační sumy na 132 miliardy zlatých marek50. 4. května Konstantin Fe- hrenbach reagoval na stávající situaci podobně jako Phillip Scheidemann v době podpisu mí- rové smlouvy a odstoupil ze svého úřadu. V Londýně dlící reparační orgány odeslaly 5. květ- na finální podobu reparačního plánu Německu, spolu se šestidenním ultimátem na přijetí. V případě odmítnutí Spojenci obsadí celé Porýní. Situaci ještě více vyhrotil poţadavek zapla- cení jedné miliardy zlatých marek do srpna 1921.

50 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 58.

34 3.2. POLITIKA PLNĚNÍ

10. května 1921 sestavil novou vládu Joseph Wirth z katolického Centra, kde patřil k jeho levému křídlu a tedy byl schopen vyjednat si toleranci pro svoji vládu u socialistů. Zku- šenosti z ministerstva financí se mu do nastalé situace velmi hodily. Říšský sněm londýnské ultimátum odsouhlasil. Tento okamţik můţeme povaţovat za začátek „politiky plnění“. Za její hlavní autory můţeme označit právě kancléře Josepha Wirtha a ministra pro obnovu (rekonstrukci) Walthera Rathenau, pozdějšího ministra zahraničních věcí. Úřad na Wilhelmstras- se vedl do října Friedrich Rosen. Profesionální diplomat, který velkou část své kariéry působil na Blízkém východě, později i jako vyslanec v Haagu. Jeho krátké období lze vidět jako ob- sazení funkce člověkem, který měl na chod dění pramalý vliv51. Hlavního hybnou sílu zahra- niční politiky představoval kancléř Wirth. Samotný termín „politika plnění“ vymyslel pravicový tisk ve své pejorativní formě. Představoval jakousi nedostatečně „vlasteneckou“ politiku a podřízení se diktátu z Versailles52. Samotná politika plnění představovala vstřícnější kurz k jednání neţ doposud. Její smysl tkvěl v prokázání nejvyšší moţné míry ochoty ve snaze splnit poţadavky, ale při- tom prokázat jejich objektivní nesplnitelnost. Plnění reparací za stávajících podmínek před- stavovalo problém. Reparace byly poţadovány především ve finančních obnosech a v tomto případě díky inflačnímu znehodnocení marky v devizách a ve zlatě. Banky, u kterých si ně- mecká vláda půjčovala na reparační účely, měly samozřejmě omezené rezervy deviz, zlata, respektive stříbra. Vymáhání reparací výrazně ovlivňovala mezispojenecká zadluţenost kon- krétní země. Největšího věřitele představovaly USA, které odmítaly propojovat problém repa- rací a mezispojeneckého dluhu. Proto také k nejhorlivějším „vymahačům“ patřila Francie. Samotných konferencí od ledna 1920 do přijetí Dawesova plánu se konalo patnáct. Německou politiku plnění zhoršovalo stále větší tisknutí papírových peněţ, které zvyšovalo inflaci. Ně- mecká vláda musela devizy nakupovat za neustále se zvyšující objem papírových marek a to opět mělo vliv na zvyšující se inflaci. Moţnost zvednutí daní v tak obecně křehké situaci a s vládou, která je fakticky pouze tolerována, nebylo reálné. Samotný zdroj deviz – vývoz podkopávala i opatření od Spojenců. Jednak snaha chránit domácí průmysl před konkurencí a za druhé, Německo muselo poskytnout kaţdé spojenecké zemi doloţku nejvyšších výhod v obchodním styku po dobu pěti let. K problému vůbec shromáţdit poţadovanou sumu se

51 YOUNG, William. Germany diplomatic relationship 1871-1945 : The Wilhelmstrasse and the Formulation of Foreign Policy. Nebraska : iUniverse, 2006, s. 144 52 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 58.

35 přidal i zdánlivě neočekávaný problém v podobě transferu do zahraniční. Například první srpnová splátka se zpoţďovala díky nízkému stavu vody v Labi, přes které se přepravovalo stříbro. První splátka se podařila úspěšně vyřešit pouze díky půjčce od soukromých bank a sníţením zásob stříbra a zlatých rezerv v Říšské bance. 25. srpna podepsalo Německo mírovou smlouvu se Spojenými státy americkými. Ve smlouvě musela být potvrzena USA všechna práva vycházející z Versailleské mírové smlou- vy53, přičemţ americká strana odmítla konkretizovat své poţadavky. Ministr zahraničních věcí Friedrich Rosen obdrţel pouze slib, ţe tato separátní mírová smlouva nepřesáhne rámec Versailleské mírové smlouvy. Toto lze vidět jako první mírné zlepšení mezinárodních vztahů a také jako základní kámen k budování vztahů s USA, které později vyústily především ve finanční půjčky, Dawesův a Youngův plán. Na podzim 1921 přišla pro Wirthův „plnící“ kabinet další těţká rána způsobená udá- lostí v zahraniční politice. Jak jiţ bylo výše zmíněno, v březnu proběhl plebiscit v Horním Slezsku. 60 procent hlasujících zvolilo moţnost setrvání v Německu. Toto nebylo respektová- no a Horní Slezsko bylo rozděleno mezi obě země. V květnu 1922 Německo a Polsko podepsaly tzv. „hornoslezskou konvenci“, která právně rozdělila a vymezila Horní Slezsko. Mezitím v srpnu 1921 předloţil premiér Francie Aristide Briand ţádost o vymezení demarkační linie Společnosti národů. Její komise vypracovala návrh rozdělení. Předběţné znění dostal německý velvyslanec v Paříţi 20. října 1921. V Německu tento návrh vyvolal značný odpor. Německo získalo například pouhou pětinu z uhelných dolů, o národnostních sporech nemluvě. Část ministrů podala rezignaci a tím padla vláda kancléře Wirtha, který ovšem za týden sestavil kabinet nový. Tuto událost lze vidět i v rovině určitého gesta odporu. Mezi novými ministry uţ nebyl Friedrich Rosen. Ministerstvo zahraničních věcí převzal do ledna 1922 sám kancléř Joseph Wirth, který uţ předtím představoval hlavního udavatele za- hraniční politiky. 1. února 1922 nastoupil ţidovský průmyslník (koncern AEG) Walter Rathe- nau do křesla ministra zahraničních věcí. S kancléřem Wirthem představovali hlavní zastánce politiky plnění. Rathenau býval charakterizován jako člověk, jehoţ předcházela prestiţ, poho- tový a vtipný řečník s přesvědčivými argumenty, i kdyţ hájil poněkud vratké věci. Historik Hajo Holborn v něm viděl člověka s velkou vizí a velkými politickými schopnostmi54. Jiţ jako ministr pro obnovu (rekonstrukci) se podílel na dohodě s Francií o obnově francouzského hospodářství za účasti německých firem.

53 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 61. 54 YOUNG, William. Germany diplomatic relationship 1871-1945 : The Wilhelmstrasse and the Formulation of Foreign Policy. Nebraska : iUniverse, 2006, s. 144.

36 3.3. JANOVSKÁ KONFERENCE A UDÁLOSTI V RAPALLU

K trestům, které Německo postihlo, patřila i jistá míra ostrakizace v mezinárodních vztazích. Pozvánky na konference do Německa nechodily. První konference v otázkách repa- rací také byly bez účasti hlavního aktéra. Kdyţ Německo dostalo moţnost přístupu na ně a hájit své poţadavky, respektive podávat protinávrhy, tak stejně byla rozhodující ultimativní moc dohodových Spojenců. Samotná zahraniční činnost německé vlády směřovala v této době především ke vztahu k Spojencům. Jednak z jiţ zmíněného důvodu reparací a také z územních důvodů, jako představoval plebiscit v Horním Slezsku. V létě 1921 splatilo Německo svoji první miliardu a v lednu 1922 ho Spojenci pozvali na světovou hospodářskou konferenci do Janova. Po zaplacení první miliardy německá vláda odmítla 7. dubna nótu poţadující zaplatit dalších 720 milionů zlatých marek55. Němci se hájili platební neschopností, kterou způsobil pád kurzu valut. S obeznámením Spojenců chtěli po- čkat aţ na začátek konference 10. dubna. Janovská konference představovala hlavní diplomatickou událost roku 1922. Jejím účelem bylo poválečné upravení ekonomických a politických vztahů na kontinentu. Hlavní cíl tkvěl v nastavení nových vztahů a zapojení Německa s bolševickým Ruskem do poválečné Evropy. Nejsilnější mezispojenecká dvojice - Velká Británie a Francie do ní vstupovala ve značně rozladěném vztahu. Francie zastávala co nejpřísnější reparační politiku vůči Německu. Britové naopak zaujímali umírněnější stanovisko. V lednu 1922 na schůzi Nejvyšší spojenec- ké rady v Cannes Britové odmítli jít do většího sporu s Francií ohledně reparací vůči Němec- ku. Dávali přednost koncepci zapojení obou izolovaných zemí do ekonomické obnovy Evro- py. Velmi podobně rozladěný poměr mezi Francií a Velkou Británií panoval i v otázce vztahu k RSFSR (Ruská sovětská federativní socialistická republika). Paříţ trvala na stanovisku, které uznávalo reţim bolševiků pouze v případě, pokud přijmou zaplacení dluhů carského Ruska. Postoje Francie a Velké Británie se snaţil sbliţovat Edvard Beneš a částečné úspěchy si připsal. Pro Československo – Edvarda Beneše to nebyla lehká situace. Působil mezi oběma zeměmi jako jakýsi moderátor a očekávání od konference, která vyřeší řadu sporů, byla nema- lá. To navíc podporoval pro Edvarda Beneše typicky aţ přehnaný optimismus. O to kontrast- nější byl její konec. V této době se Československo snaţilo mít k oběma západním zemím vyrovnaný vztah. Nutnost volby přišla aţ v následujících letech.

55 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 67.

37 Konference začala 10. dubna 1922 za přítomnosti zástupců z 34 zemí (včetně domi- nií). Spojené státy americké pozvání odmítly. Do agendy konference se nakonec nedostaly otázky, které komplikovaly vztahy mezi Spojenci, například reparace Německa. Snaha pře- dem se vyhnout oţehavým tématům nevyšla, protoţe se rychle objevily nové spory, na kte- rých konference ztroskotala. Především vztah k RSFSR. Sovětská delegace vedená lidovým komisařem zahraničních věcí Georgijem Čičerinem přijala pozvání se zadostiučiněním, ale odmítala uznat jakékoliv finanční dluhy carského Ruska a nahradit škody vzniklé znárodně- ním. Respektive poţadovala náhrady za občanskou válku, kterou bolševici vyčíslili na téměř desetinásobek sumy, která se od nich poţadovala. Spojenci zase odmítali v tomto případě to, co by rádi bolševici dostali – uznání de jure a finanční půjčky. Němci brali konferenci v Janově jako moţnost konečně navázat rovnocennější styky se Spojenci, které by nahradily německou podřízenost v zahraničních vztazích. Německou delegaci vedla dvojice kancléř Joseph Wirth a ministr zahraničních věcí Walter Rathenau. Jedním z podnětů svolání konference byla i snaha Německa dosáhnout moratoria na reparační splátky. Po vyřazení tohoto okruhu z jednání konference toho německé delegaci jiţ mnoho z agendy a manévrovacího prostoru nezbylo. Němci se snaţili dostat ke svému cíli nepřímou cestou. Například návrhy na zařazení témat jako stabilizace měny a zahraniční půjčka k reparačním účelům, nebo diskuze nad odstraněním jednostranné výhody Spojenců v obchodním styku. Francouzi reprezentovaní Louisem Barthouem jakoukoliv německou snahu zhatili. Situace vypadala ke konci konference na krach všech stran. Jednání se vedla pře- devším v kuloárech, kam se Němci nedostali. Situace vypadala tak, ţe obě dvě země stojící v izolaci, v ní zůstanou nadále a rozhádaní Spojenci budou ještě více rozhádaní. Tato rovnice nabízela vcelku logické řešení. Ony dvě země, které drţí Černého Petra, se dohodnou spolu navzájem. K tomu Spojenci potřeba nebyli. Sblíţení Němců a bolševiků nepřišlo během chvíle jedné noci v Rapallu. Ona se k tomu situace v minulých letech nabízela i vybízela. Kdyţ stála Rudá armáda před Varšavou, tak v Německu nevládla přílišná obava před bolševismem. Důleţitější bylo zničení Polska i za cenu, ţe by ho uchvátili bolševici. Generál Hans von Seeckt postupně našel v zahraničním úřadu ve „východním oddělení“ (4. oddělení) spřízněně uvaţujícího Ago von Maltzana. Oba se shodovali v moţnostech německo-sovětského sblíţení56. Maltzan byl jiţ dříve znám svými proruskými sympatiemi. V dubnu 1920 se obě země dohodly na zřízení úřadu pro výměnu válečných zajatců. Srpnový „Zázrak na Visle“ otázku sbliţování přerušil do května 1921.

56 YOUNG, William. Germany diplomatic relationship 1871-1945 : The Wilhelmstrasse and the Formulation of Foreign Policy. Nebraska : iUniverse, 2006, s. 145.

38 V době, kdy do Berlína dorazilo londýnské ultimátum, podepsalo Německo s RSFSR proza- tímní obchodní dohodu. Smlouvu dojednával Ago von Maltzan, nyní jiţ vedoucí východního oddělní a náčelník Reichswehru generál Hans von Seeckt. V této době začalo Německo tajně porušovat demilitarizační předpisy. Obě země měly zájem na spolupráci v armádních otáz- kách, ale Německo bylo pod přísným dohledem vítězné koalice. Armáda zaloţila v Berlíně krycí firmu: Společnost pro propagaci průmyslového podnikání (Gesellschaft zur Forderung gewerblicher Unternehmungen)57. Němci zaloţili v RSFSR několik podniků na výrobu vojen- ského vybavení a munice. Poblíţ Moskvy zaloţil Junkers svoji leteckou továrnu. Dále bylo zbudováno několik tankových a leteckých cvičišť, na kterých vyučovali němečtí instruktoři německé studenty. V Lipecku se učilo létat mnoho pilotů Luftwaffe. Pro Rudou armádu znamenala vojenská spolupráce především potřebný nárůst kvality. Vybraní důstojníci se účastni- li studia v německých vojenských akademiích. Armádních aktivit se pochopitelně účastnil také největší zbrojařský koncern Krupp. Ministerstvo obrany s ním podepsalo smlouvu jiţ v lednu 192258. Kruppovo angaţmá v RSFSR/SSSR nebylo utajeno. Berlínské vyslanectví ČSR referovalo o jeho „zemědělských“ zájmech na východě59. Krom setí zrna ovšem mohl bezcelně prováţet zemědělskou techniku a traktory, za coţ se dalo prohlásit hodně věcí. Ministr zahraničních věcí Walter Rathenau nepatřil mezi zásadní stoupence prový- chodní orientace. Zajímala ho moţnost otevření ruského trhu, ale ve spolupráci se Spojenci. Také se účastnil jednání mezinárodního konsorcia pro obnovu Ruska (Syndikát). Bohuţel pro něj výsledek jednání tohoto Syndikátu nepřišel. V lednu 1922 v Berlíně jednal kancléř Wirth, ministr Rathenau a von Maltzan se sovětskou delegací o moţnostech dalšího prohloubení vztahů. Moskva měla zájem na politické dohodě, která by vyvazovala Německo od západu a znemoţňovala plány Syndikátu60. Sovětská delegace se na cestě do Janova zastavila ještě v Berlíně a během několika dní byla vypracována bilaterální smlouva mezi oběma zeměmi. Walter Rathenau odmítl podepsat text smlouvy ještě před konferencí v Janově. Jak je zjevně patrné, tak oficiální sblíţení s RSFSR v Rapallu nepřišlo z ničeho nic a ze dne na den. Ně- mecko mělo s RSFSR někdy více, jindy méně neveřejné a čilé styky. Ono to také bylo více- méně logické vyústění situace, kdyţ se Německo ocitlo v „obklíčení“ státy dohodově Spoje- neckými, ke kterým mělo pouze nerovnoprávné postavení a muselo plnit jejich poţadavky.

57 YOUNG, William. Germany diplomatic relationship 1871-1945 : The Wilhelmstrasse and the Formulation of Foreign Policy. Nebraska : iUniverse, 2006, s. 146. 58 GATZKE, Hans. Stresemann and the Rearmament of Germany. New York, The Norton Library : 1969, s. 10. 59 Archiv Ministerstva zahraničních věcí, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1923, č. 9, 6. Mimořádná politická zpráva z 20. ledna 1923. 60 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 70.

39 Separátní jednání s bolševiky na konferenci posilovalo německé obavy z izolace. Pře- devším Ago Maltzan vyvíjel horečnou aktivitu během šířících se kuloárních zvěstí o dohodě Francie a Velké Británie s RSFSR. Navíc se objevila hrozba článku 116 Versailleské mírové smlouvy, který připouštěl právo sovětského Ruska na reparace. To zmínil i Lloyd George 11. dubna na schůzi prvního výboru. Ve skutečnosti k dohodě mezi RSFSR, Francií a Velkou Británií nedocházelo, ale Maltzan měl alespoň moţnost přesvědčit do té doby váhajícího Ra- thenaua k podpisu smlouvy s RSFSR. Bolševici měli zájem o dohodu, která byla v Berlíně jiţ dojednána před konferencí v Janově a na jejím případném rozšíření. Trochu paradoxně dnes vyznívá zpráva od Edvarda Beneše prezidentu Masarykovi z 15. dubna: „Němci výslovně říkají, ţe chtějí být korektní a opatrní a také jimi jsou; zjevně bolševiky nepodporují, jsou však v kontaktu“61. Právě v den, kdy toto Edvard Beneš napsal, to přestalo platit. Dopoledne 15. dubna se sešel Maltzan s Adolfem Joffem, který ho informoval o nezdaru dosavadního sovětského jednání. Oba se domluvili na ochotě vrátit se k jiţ ujednanému v Berlíně. Samotná schůzka v Rapallu je dobře známa, protoţe se o její průběh sám Maltzan ně- kolikráte podělil. Po půlnoci z 15. na 16. dubna telefonicky oslovil vedoucí sovětské delegace Georgij Čičerin Ago Maltzana a sjednal s ním schůzku o vzájemné obchodní dohodě. Nabízel také včlenit doloţku nejvyšších výhod pro Německo do vzájemné smlouvy62. Maltzan v půl třetí ráno sdělil návrh v pyţamu dlícímu Rathenauovi. Ten o správnosti kroku pochyboval. On a Carl von Schubert dávali přednost dohodě se západem. Nicméně v rozhodování o přijetí a dalším postupu měla navrch dvojice Wirth – Maltzan63. Ke cti Rathenaua je nutno přiznat, ţe se mu tento krok nezdál úplně správný. Chtěl kontaktovat Lloyda George, ale ten ho odmítl. Jednání se vedlo 16. dubna v hotelu Palazzo Imperiále v lázeňském městě Rapallo. Odpolední jednání přinesla větší ústupky ze strany zástupců RSFRS. Pravděpodobně věděli, ţe Rathenau a Wirth obdrţeli pozvání na odpolední čaj k Lloydu Georgeovi. Konkrétní podoby smluv do- jednávala na německé straně dvojice Ago Maltzan a Friedrich Gaus. Na straně bolševiků jed- nali o smlouvě Georgij Čičerin a Maxim Litvinov. Britská strana se dozvěděla o dohodě a snaţila se jí zabránit. Ještě před podpisem chtěl Lloyd George situaci zachránit a okamţitě pozval německou delegaci k rozhovorům. Walther Rathenau chvíli váhal a pak padla okřídle-

61 KLIMEK, Antonín. Janovská konference roku 1922 očima Edvarda Beneše. Historie a vojenství. 1994, 1, s. 87. 62 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 71. 63 FINK, Carole; FROHN, Axel. Genoa, Rapallo, and European Reconstruction in 1922 [online]. Cambridge : Cambridge University Press, 2002 [cit. 2010-10-24]. Dostupné z WWW: , s. 55.

40 ná fráze: „Víno je nalito, musí se vypít“64 a bylo hotovo. Walther Rathenau a Joseph Wirth skutečně na čaj k Lloydu Georgeovi přišli, ale to na celé záleţitosti jiţ nic nezměnilo. Veřejné oznámení smlouvy přišlo aţ v deset hodin večer. Jednání „za zády všech“ mělo aţ mírně kon- spirační charakter. Proto také bývá tato událost označována i lehce úsměvně jako „schůzka v pyţamech“. Pravděpodobně k tomu nemálo přidala i osoba Georgije Čičerina, který si pěs- toval řadu podivínských výstřelků. Samotná smlouva z 16. dubna obsahuje šestici článků65. Obě země se dohodly na vzá- jemném nevymáhání škod vzniklých během války. Německo se vzdalo náhrad za znárodněný státní i civilní majetek v sovětském Rusku. S podmínkou, ţe RSFSR neuspokojí stejné nároky třetích stran. Oba státy okamţitě navázaly diplomatické styky. Následovala vzájemná doloţka nejvyšších výhod v obchodních a hospodářských vztazích. Na závěr oba státy deklarovaly dobrou vůli k vzájemné hospodářské spolupráci. Smlouva nese podpisy obou ministrů zahra- ničních věcí – Walter Rathenau a Georgij Čičerin. V tajných dodatcích existovalo prohlášení, kde se Německo smí zúčastnit mezinárodního konsorcia (Syndikát) na obnovu Ruska pouze s jeho souhlasem66. Zde se nacházel i dodatek vztahující se k odškodnění za znárodněný majetek, jehoţ nárok by byl nově přehodnocen, pokud by RSFSR učinila dohodovým Spojencům ústupek v této otázce. Rapallská událost vymanila z izolace dva státy, které neměly rovnoprávné postavení na mezinárodní scéně. Tento krok RSFSR a Německa lze vidět jako logický, moc variant jim také nezbývalo. Německo mohlo dál postupovat v politické linii Wirtha a Rathenaua, tedy ve stávající politice plnění a doufat, ţe se Spojenci slitují. Coţ o to, pochopení pro situaci Ně- mecka by se našla v nejedné zemi, ale na kontinentu hrála prim Francie, která se snaţila z Německa dostat úplně vše. Během konání konference v Janově vedl Francii z premiérského křesla Raymond Poincaré. Zastánce jakési „tvrdší ruky“. S jeho nástupem odešla i ta trocha vstřícnosti k francouzko – německým vztahům, která byla patrná za premiérství Aristide Bri- anda. Němci doufali a snad i očekávali, ţe by je mohla konference vymanit z izolace. Chtěli navázat rovnoprávnější zahraniční styky a v otázce reparací si vyjednat lepší podmínky. Uţ začátek konference jim dal jasně najevo, ţe s německými návrhy, či otázkami se nikdo zabý- vat nebude. Ve velké většině tím, kdo hatil německé iniciativy, byla Francie. Německu nelze upřít snaha orientovat se na západ. Walter Rathenau chtěl informovat o jednáních s bolševiky

64 MAJER, Marián . Rapallská zmluva. SME [online]. 17.4.2002, [cit. 2010-10-24]. Dostupný z WWW: . 65 German –Russian Agreement; April 16, 1922 (Treaty of Rapallo) [online]. 2008 [cit. 10. září 2010]. Dostupné z: < http://avalon.law.yale.edu/20th_century/rapallo_001.asp>. 66 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 72.

41 britskou stranu, ale nakonec vše skončilo jinak. Onu prozápadní (spíše probritskou) orientaci hájil ministr Rathenau a vedoucí třetí sekce Auswärtiges Amt Carl von Schubert. Ony „zaru- čené“ kuloární zvěsti jen zvětšily německý strach z moţnosti, ţe by se mohli stát jedinou zemi setrvávající v izolaci. V této situaci se podle německého historika Petera Krügera67 stal klíčovým elementem vliv Ago Maltzana a Hanse Seeckta na kancléře Wirtha, který dal celé akci zelenou. Proto padly poslední zábrany a přišla oficiální dohoda se sovětským Ruskem. Nicméně jak je jiţ uvedeno výše, obě země směřovaly k sobě delší dobu. Rapallský výsledek posílil revizionistický kurz v zemi a odvrat od vstřícné politiky plnění, která přinesla velmi malé, pokud vůbec nějaké výsledky. Německo nyní mohlo na západě takticky vyuţívat „ruskou kartu“, ale právě ten fakt, ţe se dohodlo s bolševiky, kteří na západě stále představovali velkou hrozbu, odebralo Německu sympatie tam, kde je mělo. To platí především u Britů, kteří představovali mezi Spojenci partnera, se kterým se dalo jednat. Dohoda s bolševiky usnadnila pozici Francie, která tak mohla elegantně zdůvodnit svoji tvrdou protiněmeckou politiku. Pro bolševiky dohoda představovala úspěch. Především je konečně někdo uznal de jure i s jejich reţimem. Nezanedbatelnou výhodu přinášela i vojenská dohoda, ze které těţily obě strany. Francie reagovala na podpis Rapallské smlouvy poţadavkem na okamţité ukončení konference, ale zůstala v tomto osamocena. Je otázkou, jestli ona „bomba“, která vznikla podpisem dohody mezi Němci a Rusy zmařila vyhlídky na případný hmatatelný úspěch konference. Spíše nikoliv. Spojenci nehodlali ve vzájemných jednáních moc ustoupit a s Německem to na konferenci vypadalo i nadále špatně a bez vyhlídek na zlepšení jeho pozice. Německá delegace přijala protestní nótu Spojenců na uzavření separátní smlouvy s RSFSR. Německo bylo vyloučeno z politické komise, ale na konferenci zůstalo. Následně se trochu paradoxně německá pozice zlepšila. Lloyd George poţádal Wirtha s Rathenauem, aby pomohli zprostředkovat kompromis v jednání s Rusy. Ti ale nebyli i nadále ochotni k jakémukoliv kompromisu se Spojenci. Janovská konference oficiálně skončila 19. května. Smlouva mezi Německem a RSFSR byla 5. listopadu 1922 doplněna dodatkovou do- hodou68. Šlo o rozšíření smlouvy z Rapalla na Sovětské socialistické republiky ukrajinskou, běloruskou, gruzínskou, ázerbajdţánskou, arménskou a dálněvýchodní. Tuto smlouvu podepsal Ago von Maltzan, Vladimír Ausem a Nikolaj Krestinskij.

67 YOUNG, William. Germany diplomatic relationship 1871-1945 : The Wilhelmstrasse and the Formulation of Foreign Policy. Nebraska : iUniverse, 2006, s. 147. 68 Supplementary Agreement to the German –Russian Agreement(Treaty of Rapallo, April 16, 1922); November 5, 1922 [online]. 2008 [cit. 10. září 2010]. Dostupné z: < http://avalon.law.yale.edu/20th_century/rapallo_002.asp>.

42 3.4. UDÁLOSTI PO JANOVSKÉ KONFERENCI A KONEC POLITIKY PLNĚNÍ

Podepsání smlouvy z Rapalla přineslo v dalších měsících logické prohloubení vzájem- ných vztahů s Rusy. Jako německý ambasador odcestoval do Moskvy Ulrich von Brockdorff- Rantzau, který tam vydrţel šest let a vybudoval si blízký pracovní vztah s Georgijem Čičeri- nem. V červenci 1922 obě země podepsaly další smlouvu, tentokráte tajnou, která se týkala vojenských záleţitostí69. Vedena byla samozřejmě jako „obchodní“ smlouva a její ratifikace přišla aţ v únoru 1923. Další významná událost pro celé Německo přišla s úspěšným atentátem na ministra zahraničních věcí. Danou problematiku je třeba vidět v dobových reáliích. Německo i nadále mělo nemalý revoluční charakter. Mnoho bývalých členů freikorpsů zakládalo spiklenecké buňky. K této době patří i atentáty, které měly počátkem dvacátých let v Německu velkou četnost. Další element představoval antisemitismus. Ten povýšil na další dimenzi díky oblíbe- ným heslům a kampaním, které připisovaly výsledek války nemalým dílem ţidům. Ona dýka v zádech německé armády. Ţidovský průmyslník, který podepsal s bolševiky smlouvu, se stal jasně identifikovatelným terčem pro pravici. K tomu se přidalo i to, ţe představoval obhájce politiky plnění. Představoval přímo vtělení nenáviděné „ţidobolševické republiky“. Policie několikráte varovala Walthera Rathenau před moţností atentátu, ale ministr odmítal jakékoliv formy bezpečnostních opatření. Po atentátech na Karla Gereise, Matthiase Erzeberga, Maxmi- liana Hardena, Philippa Scheidemana se jeho krok jevil jako naprostý nerozum. Obzvláště v době, kdy část nacionalistického tisku vyzývala k jeho zavraţdění. Walter Rathenau si tak vlastně víceméně zvolil způsob vlastní smrti. 24. června 1922 v ranních hodinách na pravidel- né cestě do Wilhelmstrasse došlo k přepadení. Ministrovo auto zasáhla palba ze samopalů a několik ručních granátů. Atentát vedli dva bývalí důstojníci kteří se hlásili k pravicově extré- mistické Organisation Consul (nástupnická organizace po Freikorpsu Erhard)70. Říšská vláda obratem přijala opatření na ochranu republiky, které o měsíc později nahradil Zákon na ochranu republiky. Tento zákon umoţňoval zákaz extrémistických organizací, ale v reálu ho soudní orgány vyuţívaly spíše proti radikální levici neţ pravici. Jenţe, jak zmínil Joseph Wir- th ve svém smutečním projevu, tak nepřítel stál napravo a označil štvaní nacionalistického tisku přímo odpovědné za vraţdu. Tato událost přinesla velmi silnou reakci veřejnosti. Statisí- ce lidí ve městech demonstrovaly proti provedenému zločinu. V Berlíně se tohoto protestu

69 YOUNG, William. Germany diplomatic relationship 1871-1945 : The Wilhelmstrasse and the Formulation of Foreign Policy. Nebraska : iUniverse, 2006, s. 148. 70 VYKOUPIL, Libor . Walter Rathenau. Ecce Homo [online]. 29.09.2007, [cit. 2010-09-16]. Dostupný z WWW: .

43 účastnilo 400 tisíc osob. Tím obyvatelé demonstrovali i za Výmarskou republiku, které vyjád- řili podporu. Jeden z atentátníků byl zastřelen a druhý spáchal o několik týdnů později sebe- vraţdu. O mnoho let později jim nechal kancléř Adolf Hitler postavit pomník. Úřad ministra zahraničních věcí převzal jako jiţ dříve kancléř Joseph Wirth. Nový ministr přišel aţ s novou vládou v listopadu. Ekonomicko-hospodářská situace Německa, která ovlivňovala jak zahraniční politiku, tak politiku plnění, se zhoršovala. Jiţ před konferencí v Janově Německo hlásilo platební neschopnost a s tím související plnění reparačních poţadavků. Úlevy v platebním kalendáři, vyjednané na konferenci v Cannes v lednu 1922 situaci moc nezlepšily. V červenci 1922 Němci poţádali o odloţení plateb aţ do konce roku 1924. Reakce Spojenců navazovala na předchozí zkušenost. Britové představovali tu vstřícnější stranu k jednání. Naopak Francouzi drţeli pozice, a aby o úlevě pro Německo mohli uvaţovat, tak poţadovali „produktivní zásta- vy“71. Například majetek a výnosy z cel, které by slouţily jako zástava, která by si vynutila platbu reparací. Premiér Raymond Poincaré v nótě z 26. července hrozil násilím, pokud nebudou splněny německé závazky. Německo 13. listopadu opakovalo své poţadavky na odloţení plateb do konce roku 1924. Dále půjčku na stabilizaci měny s účastí Říšské banky a plán na vyrovnání obchodní bilance. Tento návrh by fakticky zrušil výhody vítězných států v obchodním styku. Váhu tohoto návrhu podlomil Říšský svaz německého průmyslu, který nepodpořil nynější poţadavek na stabilizaci měny. Politika plnění dostala těţké údery a jiţ se ukazovala jako neschopnou další existence. Lidová strana (DVP) v parlamentu hrozila totál- ním bankrotem. Na nastalou situaci reagoval 14. listopadu kancléř Joseph Wirth rezignací. Německu chyběly prostředky k platbám a vstřícnost ke Spojencům nepřinesla očekávaný vý- sledek. Faktorem přímo souvisejícím a zřejmě klíčovým se ukazovala francouzská politika. Raymond Poincaré představoval postoj „tvrdé ruky“ proti nepříteli. Je otázkou, jestli by za vlády někoho více kompromisního, například minulého premiéra Aristide Brianda, měla šanci politika plnění přeţít déle. Nicméně pokud by Německo zůstalo ve stávajících mantinelech, kdy stojí samo v koutě a musí plnit poţadavky, byť s úlevami ve splátkovém kalendáři, bez moţnosti jakékoliv větší diskuze, tak je politika plnění v nějakém delším neţ krátkodobém horizontu odsouzena k nezdaru. 22. listopadu 1922 vznikla nová menšinová vláda občanských stran, kterou vedl Wilhelm Cuno. Kancléř Cuno se snaţil vytvořit velkou koalici, ale neúspěšně. Sociálním de- mokratům vzhledem ke kritickému stavu v ekonomicko-hospodářské situaci nezbylo nic jiné-

71 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 79.

44 ho, neţ tento kabinet podporovat. Bývalý ředitel rejdařské společnosti byl vybrán jako nepoli- tický kancléř, který má dobré kontakty v zahraničí a v domácím průmyslu. Křesla ministerstva zahraničních věcí se ujal Friedrich von Rosenberg. V prosinci se stal státním sekretářem zahraničních věcí Ago von Maltzan. Ke konci roku 1922 se finanční problémy ještě více zhoršovaly. Především růstem inflace, která v létě 1923 přešla do hypertrofické fáze. Inflaci způsoboval nedostatek oběţiva potřebný na krytí reparačních povinností72. Německá vláda vyuţívala především argument inflace k neschopnosti plnění reparací. Platební obtíţe měli i Spojenci mezi sebou. Spojené státy americké představovaly největšího věřitele a chtěly navrácení půjček. To vytvářelo tlak na evropské dluţníky a tím pádem sekundárně i na Německo, které mělo válku zaplatit. Na- stávala sloţitá situace. Spojenci potřebovali dostat z Německa peníze, aby mohli financovat své vlastní dluhy, ale Německo platit nemohlo. Existovaly dvě cesty. Buď vyjít Německu vstříc, nebo splnit hrozby a donutit Němce k placení. Rok 1923 přinesl odpověď na tento pro- blém.

72 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 77.

45 3.5. OKUPACE PORÚŘÍ

Reparační otázka se nepodařila vyřešit na ţádné z konferencí k tomu určených. Taktéţ zahraniční politika vůči západním zemím neměla ţádnou koncepci. Německo dokázalo řešit svůj východní problém – Polsko, dohodou s RSFSR. Tím ovšem ztratilo pracně budovanou důvěru na západě, kterou získávalo svojí vstřícnou politikou plnění. Zároveň tímto krokem dalo pádný argument těm, kteří zastávali co nejtvrdší protiněmecký postoj. Hrozba sankcí, především z francouzské strany, se stávala postupně více a více reálnou. Německo se snaţilo tento problém řešit mezinárodní cestou. Svět finančníků a porady bankéřů z poloviny roku 1922 přinášely pro německý problém kladné výstupy a snahu řešit reparace. Německo se sna- ţilo přenést tyto výsledky do mezinárodní Reparační komise, ale srpnová porada Spojenců v Londýně odmítla finančníky doporučená moratoria a půjčky. Francie opět poţadovala „pro- duktivní záruky“ – především rúrské doly. Tomu se pochopitelně Německo bránilo ze všech sil. Německá vláda odeslala v listopadu a prosinci nové kompromisní návrhy. Na začátku prosince se sešli Spojenci opět v Londýně na poradě, ale jednání nepřinesla ţádný výsledek. Ně- mecké návrhy Spojence neuspokojily a byly odmítnuty. Další kolo jednání mělo přijít začát- kem ledna v Paříţi. Velká Británie odmítala francouzské poţadavky na „produktivní záruky“, které směřovaly k okupaci Porúří. Britové zastupovaní premiérem Bonarem Lawem deklarovali ochotu jednat o případném odloţení německých reparačních plateb. To znamenalo roz- trţku s francouzským premiérem Poincarém. Britové předloţili bezpodmínečný návrh na slo- ţení nové Reparační komise bez dominantního francouzského vlivu. Francie podporovaná Itálií a Belgií naopak trvala na výši reparací a hrozila zvýšením sankcí. Do této sloţité situace vynesla německá diplomacie novou kartu v podobě garančního paktu na Rýnu. Jednalo se o bezpečnostní záruky sousedním zemím na rýnské hranici. Návrh kancléře Cuna tlumočil 15. prosince 1922 washingtonský vyslanec Otto Weidfeldt státnímu sekretáři USA Charlesi Hughesovi. Francie, Velká Británie, Itálie a Německo by se podle návrhu zavázaly nevést proto sobě válku bez zmocnění plebiscitem. Ručitelem tohoto paktu se měly stát Spojené státy americké. Dle telegramu s pokyny pro velvyslance Weidtfeldta měla jeho další činnost směřovat ke kontaktu s bankovními kruhy kolem finančníka J. P. Morgana73. Pochopitelně šlo o získání půjčky pro Německo. S tímto plánem měl vyslanec obeznámit tajemníka Hughese a získat jeho souhlas. Věc půjčky se rychle ukázala neúspěš- nou. Morganova společnost půjčku jiţ 18. prosince zamítla z důvodu neuzavření reparační

73 KUBŮ, Eduard. Příspěvek k prehistorii Locarna. Československý časopis historický. 1985, 6, s. 868.

46 otázky Německa. Půjčka nebyla odmítnuta a priori, ale skutečně z aktuálně nedořešené repa- rační otázky. To podpořil i státní sekretář Hughes, který tlumočil nabídku garančního paktu výlučně francouzskému vyslanci Julesi Jusserandovi. Francouzská reakce obsahovala přede- vším obavy ze změny ústavy a z německého „naturelu“, který by si v plebiscitu lehce získal povolení k válce. Na dotaz, jestli by USA mohly představovat ručitele tohoto paktu, Hughes odpověděl záporně. Důvodem byl tehdejší americký izolacionismus. 26. prosince vyslanec Jusserand oznámil oficiální zamítnutí německého návrhu. V příštích dnech se dostala celá záleţitost do tisku a obě země se z ní snaţily vytěţit co nejvíce pro sebe. Pro Československo má v této mediální přestřelce relevanci aţ její konec, kdy Poincaré argumentoval, ţe by se tím Německu otevřely dveře na východ k revizi a Spojenci by nemohli zasáhnout. Eduard Kubů zcela pohotově daný problém analyzuje74. Francie argument otevřených dveří na východ přednesla aţ na úplném konci mediální přestřelky, kdy u veřejnosti ztrácela. Během jednání takové překáţky neuváděla. Proto by neměl být aţ takovým překvapením výsledek jednání z Locarna z roku 1925. Samotný iniciátor Cunova návrhu není přesně znám. Mohl jím být vlivný průmyslník Hugo Stinnes, který v létě 1922 se svým francouzským průmyslovým pro- tějškem Jeanem de Lubarsacem podepsal dohodu o obnově válkou zničených území. Oba měli v plánu vytvořit gigantický průmyslový kartel a pronikat s ním na východ. Pro ně před- stavovalo další případné plus americké půjčky, ze kterých by i oni těţili. Pro samotné Němec- ko tkvěla příčina návrhu jednoznačně ve snaze vyhnout se okupaci Porúří, která se posléze uskutečnila. V případě vzniku daného paktu by i diplomatické postavení Německa mělo jinou váhu. Jak poznamenává jiţ zmíněný Eduard Kubů, tak by teoreticky jiţ nebyly moţné trestné sankce proti Německu a cizí armády by se musely stáhnout z jeho území75. Německo by se stalo partnerem dobrovolné smlouvy, nikoliv jako nyní zemí v područí. Nabídky na garanční pakt přišly ještě v květnu a září 1923, kdy na tom bylo Německo velmi špatně, ale zůstaly nevyslyšeny. Úspěch přinesl aţ rok 1925. V Reparační komisi získala navrch Francie podporovaná Belgií a Itálií. Reparační komise vydala rezoluci, kde uváděla nesplnění německých dodávek stavebního dřeva pro Fran- cii v roce 1922 a tím pádem porušení podmínek stanovených ve Versailleské mírové smlou- vě76. Proti této rezoluci hlasoval pouze zástupce Velké Británie. To vyvolalo odpor ve Francii, která ústy Raymonda Poincarého deklarovala, ţe k okupaci Porúří dojde i bez souhlasu Britů. Německo samozřejmě do Paříţe vyslalo svého delegáta, který měl předloţit nové německé

74 KUBŮ, Eduard. Příspěvek k prehistorii Locarna. Československý časopis historický. 1985, 6, s. 873. 75 Tamtéţ, s. 880. 76 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 80.

47 návrhy. Jemu ovšem nebylo dovoleno návrhy předat, nebo o nich referovat. 9. ledna 1923 Reparační komise oficiálně schválila okupaci Porúří z důvodu nesplnění dodávek dřeva. V hlasování ţádné překvapení nenastalo. Jako doposud Francie, Belgie a Itálie stály proti Velké Británii. Německu příslušnou nótu zaslala Francie a Belgie. Oficiální důvod k okupaci nezněl „nesplněné dodávky“, ale „nutná ochrana“ Mezispojenecké komise inţenýrů, která bude v Porúří dohlíţet na plnění dodávek a uhelné doly. „Nutná ochrana“ čítala pět francouzských a jednu belgickou divizi. Nóta také obsahovala pasáţ, kde byla pohrůţka „trestných opatření a sankcí“, pokud by byly kladeny vojákům a členům komise překáţky. Německo protestovalo a prohlásilo vstup do Porúří za porušení mezinárodního práva a Versailleské mírové smlouvy. Protestní nóta obsahovala opětovnou deklaraci nemoţnosti platby a ţádost o moratorium. Dá- le je poměrně zajímavé, ţe Němci do posledních dní se skutečnou intervencí spíše nepočítali. O tom svědčí i hlášení vyslanectví ČSR v Berlíně77. Německo odvolalo své vyslance z Bruselu a Paříţe. Navíc zastavilo odvod veškerých věcných dodávek a uhlí do Belgie a Francie. Výsledkem se stalo jiţ neskrývané vojenské obsazení Porúří. Německo mohlo protestovat ze všech sil, ale za stávající situace a diplomatickém rozloţení sil mu nedokázal pomoci prakticky nikdo. Francie tak fakticky uskutečnila ty nejodváţnější plány z doby konference ve Ver- sailles. Obsadit Porúří a Německo totálně rozbít. Francouzi se stávali skutečným hegemonem na kontinentu. Cunův kabinet vyhlásil politiku pasivního odporu a vyzval obyvatele na oku- povaném území, aby nerespektovali nařízení okupační zprávy. Práce v dolech a továrnách se zastavila. Občané přijali pasivní odpor s nadšením. Okupanti si museli uhlí vytěţit a odvézt sami. Edvard Beneš telegrafoval z Německa své dojmy. Podle něj se Němci rozhodli k odporu i proto, ţe kdyby tak neučinili, celý svět by podle nich uznal správnost postupu Francie78. Celý spor přinesl oběma stranám více problémů, neţ zisků. Německou situaci před okupací nelze hodnotit jako dobrou. Padla Wirthova vláda s politikou plnění, existence sil- ných radikálních skupin, které nenáviděly republiku a prováděly atentáty, plus velmi špatná ekonomická situace. Okupace přiblíţila Německo ještě blíţe k totálnímu krachu jak v hospo- dářko-ekonomické situaci, tak v politické sféře. Finanční situace se stávala kaţdým dnem horší a horší. Kancléř Cuno deklaroval podporu pasivnímu odporu, ale taktéţ dokázal v tisku

77 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1923, č. 3, 2. Mimořádná politická zpráva z 13. ledna 1923. 78 BENEŠ, Edvard. Cirkulární telegramy 1920-1935. Z dokumentů archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky k vydání připravil Jindřich Dejmek. Praha, Společnost Edvarda Beneše 2002, s . 64. Telegram odesla- ný 17. ledna 1923 ve 20 hod.

48 vyjádřil ochotu vyjednávat79. Nebylo by úplně spravedlivé vykreslit jednání kancléře ve stylu „čím hůř tím lépe“ a snahu slepě směřovat zemi k absolutnímu krachu. Alespoň v prvních měsících existovala snaha řešit problém okupace a inflace. Německá vláda se snaţila stabilizovat měnu i díky dolarové půjčce, coţ se na velmi kratičký čas podařilo, ale ve hře byly po- chopitelně i důvody vnitropolitické. Po nezdaru uţ moc cest na výběr nezbylo. Během dubna se na stranu řešení problému vyjednáváním, nikoliv permanentním odporem, stavěli socialní demokraté a DVP. Ministr zahraničních věcí von Rosenberg patřil k těm, kteří měli zájem situaci řešit. Především jednat na základě výsledků a doporučení šetření finančních expertů. To znamená zmezinárodnění problému a zapojit více USA a Velkou Británii. Zatím se tento krok ukázal bezúspěšným. Vláda Wilhelma Cuna velkoryse podpořila stávkující horníky státními náhradami ve výši dvou třetin80. Krok ryze politický, na který samozřejmě nemělo Německo finance. Řešení přišlo s větším a větším tisknutím peněz. Tím se znehodnocovaly peníze a obrovsky rostla inflace, která přešla v hyperinflaci. V červenci 1922 stál jeden americký dolar 493 marek, v lednu 1923 18 tisíc a v srpnu 1923 jiţ 4,6 milionu marek. O tři měsíce později, neţ se poda- řilo dostat inflaci pod kontrolu, tak se kurz vyšplhal aţ k závratným 4,2 bilionu marek za do- lar81. Peněţní systém se rozpadl. Dělníci například dostávali třikrát denně výplatu, kterou si odnášeli v nůších, nebo na kárce, ale reálně si za ni nic koupit nemohli. Chleba stál 580 miliard marek. Kdyţ hyperinflace kulminovala, tak se ceny zdvojnásobovaly kaţdých 49 hodin. Svolení k tisku peněz dostala i některá města, banky, a významnější firmy. Postoj Německa v této fázi uţ je třeba vidět především jako snahu neustoupit, ať to stojí, co to stojí. V tomto případě doslova. Záměrně rozpoutaná inflace se stala nástrojem, jak bojovat proti plnění repa- rací, a také jako forma protestu vůči okupaci. V nastalé, nemálo revoluční situaci sílily separa- tistické tendence a extremismus jako například v Bavorsku. Francie své hrozby splnila a okupovala Porúří. Čin, kterým si chtěla původně vynutit větší poslušnost Německa. Tato strategie cesty „po zlém“ přinesla i jí více starostí neţ uţitku. Území musela regulérně okupovat s vyhlášením výjimečného stavu a konfiskovaný materiál si zajistit sama i s odvozem. Situace si během roku vynutila zvýšení původního kontingentu 60 tisíc vojáků na počet 100 tisíc. Produkce dolů poklesla o polovinu. Sekundárně se nedostatek německého uhlí projevil v Lotrinsku, kde musely zastavit hutě výrobu. Lokálně probíhaly

79 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1923, č. 43, Mimořádná politická zpráva č. 24. 80 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 82. 81 VOLEK, Stanislav . Hyperinflace v Německu 1923. Peníze.cz [online]. 11. říjen 2002, [cit. 2010-11-02]. Do- stupný z WWW: .

49 sabotáţe a freikorpsy útočily na francouzské posádky. K tomu se přidaly i sráţky s horníky, kteří nyní měli více volného času a elánu způsobovat problémy. Výsledkem sráţek byli jenom mrtví a zatčení. Vzhledem k vyhlášenému výjimečnému stavu vykonával soudní moc vojen- ský soud, kterému podléhali úplně všichni. Z mrtvých se stali samozřejmě mučedníci. Taktéţ dostával velmi pováţlivé trhliny vztah s klíčovým spojencem Velkou Británií. Její postoj ke krizi nebyl jednotný. Premiér Bonar Law se spíše klonil k francouzskému stanovisku, ale se- kretář zahraničních věcí markýz George Curzon měl podstatné námitky k postoji Francie. Britský nerozhodný postoj znamenal i oddalování moţného smírčího řešení. Obě země nechtěly ve sporu ustoupit. Francouzi odmítali jednat, dokud Němci neu- končí svůj pasivní odpor. K tomu zase naopak nechtěli přistoupit Němci. Celý konflikt se tak táhl aţ do začátku podzimu 1923. Německo zaslalo 2. května reparační návrh Francii, ale samo nevěřilo v jeho úspěch. Německá vláda podezřívala Francii z politických cílů v Porúří, reparace Němci viděli aţ jako sekundární věc82. Podnět k tomuto německému kroku přišel z Velké Británie od markýze Curzona. Nóta obsahovala především zmezinárodnění celého reparačního problému. Váţnější krok přišel aţ v polovině roku. 7. června vypracoval Cunův kabinet memorandum, kde proklamoval ochotu podřídit se rozhodnutí mezinárodní nestranné konferenci hospodářských expertů a rozpracoval více otázku garancí. Mezinárodní konference by určila i velikost reparací a jejich splátkový kalendář. Podoba memoranda před odesláním byla prodiskutována s britskou stranou a souhlasil s ní markýz Curzon. Francie tento návrh odmítla, protoţe nebyla ukončena pasivní rezistence a navrhovaná komise by teoreticky mohla nahradit Reparační komisi, kde právě Francouzi dominovali. Memorandum pochopitelně přijala Velká Británie a nyní i Itálie. Podporu vyjádřil svým listem i papeţ. V červenci dopo- ručila Německu vláda Velké Británie ukončení pasivního odporu a Francii postupný odchod z okupovaného území. Otázku reparací měla určit komise expertů za účasti odborníků z USA. 11. srpna zaslal markýz Curzon nótu Francii, v níţ prohlásil okupaci za ilegální a předjímal úmysl předat tento problém mezinárodnímu soudu v Haagu83. K tomu připojil úmysl změnit Reparační komisi, aby přestala být nástrojem francouzsko-belgické politiky. Ostrá britská nóta nedokázala s francouzským postojem pohnout. Oba státy tvrdě hájily svá stanoviska a nikdo nechtěl ustoupit první. Změnu přinesl aţ srpnový pád vlády Wilhelma Cuna a nástup Gustava Stresemanna do úřadu kancléře.

82 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1923, č. 73, Řádná politická zpráva číslo VI. za květen 1923 z 15. června 1923. 83 DEJMEK, Jindřich. Nenaplněné naděje : Politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie (1918 – 1938). Praha : Karolinum, 2003, s. 83.

50 3.6. REFORMA AUSWÄRTIGES AMT 1918-1923

V posledním roce války podléhalo zahraniční dění a úřad zahraničních věcí armádní- mu velitelství. To je v době války zčásti pochopitelné a zčásti to navazuje na politiku císaře Viléma II., který měl zahraniční politiku i úřad na Wilhelmstrasse pod kontrolou. Čelní funkce zastávali lidé, kteří měli především kladný vztah s císařem - zpravidla dosazení aristokraté. Profesionální kariérní diplomaté nikoliv. Císař k nim měl uţ předem daný negativní vztah. Často tak působili jako obětní beránci, či hromosvod za vše, co se nezdařilo. S novou republi- kou a novým světovým řádem bylo potřebné reformovat úřad zahraničních věcí. To si doká- zala uvědomit řada kancléřů a příslušných ministrů jiţ za vlády císaře, ale prosazování změn šlo špatně. Hlavní úkol představovalo nezbytné zapojení kvalifikovaných a kvalitních kariér- ních diplomatů namísto šlechticů, u kterých představoval „kvalifikaci“ k diplomatické práci jen jejich titul. Reformní proces zahájil tehdejší státní sekretář (dnešním významem ministr) Richard von Kühlmann. První plán reorganizace i s personálním obsazováním přinesl v létě 1918 na popud státního sekretáře Friedrich Edmund Schüler. Ten zastával pozici intendanta v personálním oddělení. Kühlmannovo odstoupení dalo projektu dočasnou stopku. Reformní snahy mohly přijít aţ s ministrem Ulrichem von Brockdorff-Rantzauem. Profesionální diplomat s velmi dobrou kariérou patřil profesně k tomu nejlepšímu, co Němec- ko mělo. S ústavou přišla i změna v samostatnosti a odpovědnosti. Nově se ministři zodpoví- dali Říšskému sněmu, nikoliv císaři jako dříve84. Úřad státního sekretáře nahradil oficiálně ministr. Na Wilhelmstrasse se rozhodli vzhledem k tradici ponechat si název: „Zahraniční úřad“ (Auswärtiges Amt) namísto Ministerstva zahraničních věcí. Dřívější pozice „státního podsekretáře pro zahraniční věci“ se pouze přejmenovala na „státního sekretáře“ (Staatssekre- tär). Pro Rantzaua představovala hlavní náplň práce konference ve Versailles, ale 10. dubna ohlásil návrat k reformním Schülerovým plánům. Jedním z podstatných reformních kroků měla být větší osobní odpovědnost diplomatů. Nově nabývali konzulární pracovníci statutu diplomatů a šlechtický titul nepředstavoval podmínku pro zastávání pozic v diplomacii. Di- plomatická sluţba se nově otevírala širšímu spektru osob: politikům, obchodníkům, průmysl- níkům a vědcům. Další reformy přišly i v institucionální oblasti. Ministrovi byla vytvořena jeho osobní kancelář, která se podřizovala výhradně jemu. Oddělení I (Abteilung) obsahovalo personální oddělení a řídilo administrativu. Centrální úřad nahradilo Politické oddělení. Centrálnímu

84 YOUNG, William. Germany diplomatic relationship 1871-1945 : The Wilhelmstrasse and the Formulation of Foreign Policy. Nebraska : iUniverse, 2006, s. 154.

51 oddělení se podřizovaly tři regionální skupiny (Landerabteilungen). Regionální skupiny: Od- dělení II pro západní, jiţní a jihovýchodní Evropu. Oddělení III pro Velkou Británii, Ameriku a Orient. Oddělní IV pro východní Evropu, Skandinávii a východní Asii. Mimo regionální strukturu stálo Oddělení V, které se zabývalo právními záleţitostmi. Kulturními záleţitostmi se zabývalo Oddělení VI. Ministr zaloţil také Oddělení X, které se zabývalo obchodem. Reformy se začaly rozebíhat začátkem srpna 1919, kdy nastoupil Edmund Schüler jako vedoucí Oddělení I. První kroky směřovaly k náboru vhodných pracovníků, kteří by se hodili do nově budovaného systému85. Podle vytvořených regulí musel být adept vzdělaný v diplomatických sluţbách a samozřejmě také jazykově schopný k výkonu práce. Reformy přinesly především denobilitaci diplomatických postů a ministerstva. Vedoucí pozice v zahraničním úřadu nyní zastávali především profesionální diplomaté. Schüler pomohl někte- rým schopným lidem mimo diplomacii k zastupitelským postům. Příkladem můţe být vyslanec v Československu Walter Koch, který před svým jmenováním působil jako saský vyslanec u Národního shromáţdění. Ústava dala úřadu více samostatnosti, ale byly tu i další osoby, které měly pravomoci a moţnosti vstupovat do zahraniční politiky. Říšský prezident měl rozhodující pravomoc při podpisu mírových smluv a při jmenování diplomatů. Samostatnost úřadu mohl v praxi více limitovat kancléř, případně parlament. Vzhledem k situaci poválečných let do zahraničních věcí zasahoval i vliv ministerstva financí a někdy i armády. Schülerovy reformy měly politickou podporu především od prvních tří ministrů. Walter Simons ( 25. červen 1920 – 4. květen 1921) spíše reformy brzdil a zastával opačné názory neţ Edmund Schüler. Ten za nastalé situace odešel do důchodu. S jeho odchodem se proreformní elán vytrácel. Za úřadování ministrů v příštích třech letech měla proreformní aktivita kolísavou a nejistou tendenci. Navrch spíše získávali starší diplomaté, kteří často nepatřili mezi podporovatele reforem. Mnoho běţných diplomatů reformy odmítalo z principu, protoţe konzulární pracovníci získali statut diploma- tů. Na důleţitých postech v příštích letech vydrţelo velmi málo lidí přijatých za Schülerovy éry. Navrch získali definitivně zastánci „staré školy“ se státním sekretářem Carl von Schuber- tem v roce 1924. Ostatně všichni státní sekretáři aţ do roku 1936 vzešli a patřili k „tradiční“ škole diplomacie. Nově se začal pouţívat systém zástupců ředitele, kam směřovala stará gar- da diplomatů. V praxi často obcházeli Schülerovy lidi a vlastně i jím vybudovaný systém. Zahraniční úřad a s ním i celá diplomacie měla nakonec spíše blíţ k císařským dobám, neţ k Edmundem Schülerem budovanému reformnímu ideálu.

85 YOUNG, William. Germany diplomatic relationship 1871-1945 : The Wilhelmstrasse and the Formulation of Foreign Policy. Nebraska : iUniverse, 2006, s. 155.

52 3.7. VZTAH K VÝCHODNÍM SOUSEDŮM A VZTAH ČESKOSLOVENSKO - NĚ- MECKÝ

Německo sousedilo na východě se dvěma nově vzniklými státy – Československem a Polskem. Jak jsme mohli poznat v minulých kapitolách, Německo se snaţilo mít s ČSR pře- devším korektní vztahy. ČSR měla zájem na tomtéţ. Termín „korektní“ patřil v Praze k často uţívaným. Navázání a rozvíjení vzájemných vztahů mělo plynulou formu. Čechoslováci zís- kali své historické hranice i s německou menšinou, která měla historicky a například i nábo- ţensky blíţe spíše k Rakousku. Ekonomicky slabé a rozlohou velmi malé Hlučínsko vyvolá- valo pouze malý zájem v Berlíně. Vzájemné vztahy dokázala jitřit otázka anšlusu a problém menšinový, později „sudetoněmecký problém“. Do podepsání mírové smlouvy existovala i vzájemná nedůvěra v pohraničních oblastech. V Bavorsku, Slezsku a Sasku se tvořily různé polovojenské dobrovolnické organizace, které měly chránit před vpádem Čechů, stejné obavy existovaly i na druhé straně hranice86. V prvních měsících a letech několikráte vzplály nacio- nální vášně i za účasti střelby. Tisk samozřejmě věnoval nemalou pozornost různým naciona- listickým kampaním a výtrţnostem, ale situace se postupně uklidňovala a zlepšovala. Na stranu Německa je nutné přiznat, ţe se zdrţovalo přímých zásahů do záleţitostí německé menšiny v ČSR. Bytí v Československu představovalo především jistější a ekonomicky lepší ţivot neţ v Německu, případně Rakousku. Za akceptaci stávajícího poversaillského stavu německou menšinou, můţeme označit účast německých stran v komunálních volbách v létě 191987. Československá diplomacie povaţovala vztah československo-německý za problém vitální. Vznik ČSR v její velikosti dovolila pouze poráţka Německa. To ovlivňovalo pochopi- telně i budoucnost. K nejvyšším důleţitostem patřilo mít dobrý poměr k demokratickému Německu, které nebude mít sílu prosadit revizi míru z Versailles. Jedinou cestou, jak mít větší vliv na dění v Německu, představovala Společenství národů, která měla fungovat jako garant míru. Na tuto kartu, která by udrţela status quo, československá diplomacie vsadila. Orientace na SN a Francii s Velkou Británií patřila k prioritám diplomacie ČSR. Vedle ní můţeme označit za prioritní zájmovou sféru v prvních poválečných letech především Rakousko a Maďarsko. S Rakouskem měla diplomacie ČSR v první polovině dvacátých let vcelku dobré vztahy, které provázela řada smluvních vztahů.

86 KUBŮ, Eduard. Německo – zahraničně politické dilema Edvarda Beneše. Praha : Univerzita Karlova, 1994, s. 12. 87 CAMPBELL, F. Gregory. Confrontation in Central Europe : Weimar Germany and Czechoslovakia. Chicago : University of Chicago Press, 1975, s. 78.

53 Československo se bez Německa jednoduše nemohlo obejít, protoţe na něm záviselo obchodně i dopravně - průvoz zboţí na cizí trhy přes jeho území. K tomu lze připočíst i častou surovinovou, strojní a odbytovou závislost. V polovině dvacátých let Německo představovalo dominantního obchodního partnera pro ČSR. Dovoz z Německa převyšoval 40%, vývoz 25 %88. Obě země podepsaly obchodní smlouvu jiţ v roce 1920, kdy Německo přiznalo doloţku nejvyšších výhod jako první dohodově Spojenecké zemi právě Československu. ČSR se dob- rovolně vzdala jednostranného vyuţívaní doloţky. Tato oficiální smlouva nahradila jiţ dříve zmíněnou a popřenou obchodní smlouvu z prosince 1918. Československo se taktéţ zřeklo práva na sekvenci říšskoněmeckého majetku na svém území. Německý majetek váţněji neo- hrozila ani nostrifikace. ČSR řešila váţné dilema. Politicky se orientovala na západ, který pro něj byl garantem. Problém představoval obchodní a ekonomický přínos západu, který byl pře- devším ze strany Francie minimální. Pro Československo i přes snahu o změnu představovalo klíčového obchodního partnera Německo, tedy potencionální nepřítel. Ministerstvo zahranič- ních věcí vybudovalo zdaleka nejhustší síť zastupitelských úřadů v Německu, především z důvodu ekonomických vztahů. V Berlíně byl polooficiálně zřízen úřad vládního delegáta jiţ na jaře 1919 zastávaný Eduardem Körnerem (od března 1920 funkce chargé d’affaires)89. V květnu 1920 ho vystřídal jako ministr-rezident Miloš Kobr. Řádným vyslancem se stal aţ v březnu expremiér Vlastimil Tusar, který tuto funkci zastával aţ do své smrti v březnu 1924. V roce 1920 přibyl do Berlína nový tiskový přidělenec, spisovatel německé národnosti Kamil Hoffman, který měl v náplni práce zlepšit vztah německého tisku k ČSR. Sloţitou situaci pro Československo představovaly sankce od Spojenců proti Německu a jejich vymáhání. Začátkem roku 1921 Edvard Beneš pobýval na návštěvě v Paříţi. Krajnost řešení, kterými si chtěla Francie vymoci reparace, ho znepokojila. Ministr Beneš se snaţil francouzské aktivity mírnit, ale s pramalým výsledkem. V březnu během „londýnského ulti- máta“ bylo Československo vyzváno britskou nótou z 15. března, aby se připojilo ke Spojen- cům90. Těţká zkouška československé diplomacie. Buď prokázat věrnost západním Spojen- cům a tím zároveň podlomit korektní vztahy, nebo ztratit pozici na západě, ale dál budovat vztahy s klíčovým ekonomickým partnerem? Vláda zřídila k posouzení komisi a k posouzení problému vyzvala i Ústřední svaz československých průmyslníků. Ten sankce jasně odmítl s ohledem na dopady na domácí ekonomiku. 10. dubna se Edvard Beneš pokusil problému vol-

88 KLIMEK, Antonín; KUBŮ, Eduard. Československá zahraniční politika 1918-1938 : Kapitoly z dějin meziná- rodních vztahů. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995, s. 36. 89 DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš : politická biografie českého demokrata. 1. vyd. Část první, Revolucionář a diplomat (1884-1935). Praha : Karolinum, 2006, s. 267. 90 KLIMEK, Antonín; KUBŮ, Eduard. Československá zahraniční politika 1918-1938 : Kapitoly z dějin meziná- rodních vztahů. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995, s. 42.

54 by vyhnout. Britskému vyslanci v Praze oznámil, ţe dokud nebude vyřešen nárok českoslo- venských reparací na Německu, tak se nemůţe k sankcím přidat. Příští den přišlo odvolání britské nóty z 15. března. Nicméně uţ za tři dny Reparační komise přiznala ČSR symbolické reparace. Václav Girsa informoval v telegrafických instrukcích pro jednotlivá vyslanectví ČSR o setrvání ve vyčkávací pozici, která bude udrţitelná pouze do konce měsíce. Pokud nepřijde průlom v jednáních, tak v květnu se bude muset ČSR připojit k sankcím91. V Praze se neochotně začala připravovat zákonná opatření, kdyby nastal případ extrémní nouze a účast na sankcích by se stala nevyhnutelnou. Pro Prahu znamenalo německé květnové přijetí pod- mínek vpravdě velkou úlevu. Další těţká zkouška čekala československou diplomacii během okupace Porúří. ČSR zaujala zdrţenlivý postoj. Edvard Beneš nesouhlasil s metodami, jaké pouţívala Francie. V parlamentu kritizoval obě země. Postup Francie označil za: „Metodicku chybu a dluţno toho co nejvíce litovati“92. Novinářům sdělil, ţe se ČSR nebude sporu účastnit, pokud nebudou ohroţeny jeho bezprostřední zájmy a bezpečnost. Celou situaci podrobně sledovala di- plomatická působiště v Kolíně nad Rýnem, Dortmundu a Frankfurtu nad Mohanem, ale ministr Beneš nechtěl do probíhajícího sporu vstupovat. Německá vláda pouţila rakouského důvěrníka kancléře Cuna a obrátila se na Prahu s ţádostí na zprostředkování jednání s Francií. ČSR předalo pouze zápis rozhovoru, ale nic víc93. Rozdílný přístup panoval v armádě. Fran- couzská vojenská mise měla výrazně ofenzivní plány pro budoucí konflikt, kdeţto plány do- mácí provenience počítaly zejména s krytím hranic. Francie oficiálně nevyzvala k připojení k sankcím, ale tlačila na přerušení československých dodávek ţeleza a uhlí do Německa. Pro sousedský vztah mezi ČSR a Německem znamenalo rušivý prvek zadrţení československých horníků v Bavorsku. Následoval protest Francie a ČSR. Z Berlína dorazil do Mnichova pokyn k jejich propuštění94. Státní sekretář Maltzan tehdy deklaroval nejvyšší zájmy mít dobré po- měry s ČSR. Na konci dubna podepsaly oba státy dohodu o propuštění zadrţených horníků a dohody k řešení takovýchto problémů do budoucna. Pro československý průmysl znamenala krize vítaný stimul a šanci na zvýšení exportu do Německa. Francouzské protestní tlaky odmítal Edvard Beneš s poukazem na smluvní zá-

91 BENEŠ, Edvard. Cirkulární telegramy 1920-1935. Z dokumentů archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky k vydání připravil Jindřich Dejmek. Praha, Společnost Edvarda Beneše 2002, s. 28. Telegram odeslaný 16.dubna 1921 v 17 hod. 92 KUBŮ, Eduard. Německo – zahraničně politické dilema Edvarda Beneše. Praha : Univerzita Karlova, 1994, s. 115. 93 DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš : politická biografie českého demokrata. 1. vyd. Část první, Revolucionář a diplomat (1884-1935). Praha : Karolinum, 2006, s. 349. 94 CAMPBELL, F. Gregory. Confrontation in Central Europe : Weimar Germany and Czechoslovakia. Chicago : University of Chicago Press, 1975, s. 120.

55 vazky. Chránil tak domácí exportéry a na druhou stranu i pokračoval v udrţení minimálně korektních vztahů s Německem. Zorné pole diplomacie ČSR směřovalo na problémy s Pol- skem, Maďarskem a Rakouskem. Během července navštívil československý ministr zahranič- ních věcí Forreign Office a Quay d’Orsay. V Německu se od této události očekával moţný vliv na domácí situaci, ale cesta ministra Beneše byla prakticky výlučně v zájmu Českoslo- venska a jeho poměru k Maďarsku a Rakousku95. Narozdíl od Československa představovalo Polsko pro Německo sloţitější problém. Polsko zabralo část území Německého říše s nemalou německou menšinou. Nad právy histo- rickými visely nemalé pochybnosti a plebiscity se často dělaly formou dovozu příslušníků daného národa z širokého okolí. To mělo samozřejmě v budoucnu za následek národnostní třenice. Dohled nad menšinami v Polsku a Československu měla dle tzv. „menšinových smluv“ ze září 1919 Společnost národů. Německo získalo v této otázce vliv aţ svým vstupem do SN v roce 1926. Na mezinárodním fóru podávalo stíţnosti především na polskou stranu. Polsko získalo svá sporná území jako prostředek k posílení ţivotaschopnosti. Zde opět nastá- valy spory majetkoprávní a jejich vypořádání. Zajímavý je postoj diplomacie ČSR v otázce Horního Slezska. Na veřejnosti se proklamovala neutralita a nezasahování Československa do této otázky. Přitom při jednání Edvarda Beneše, jak s Paříţí, tak s Londýnem, padla mírná podpora Polsku. Především „v zájmu našem a střední Evropy“ měla připadnout větší průmys- lová část Polsku96. Tato podpora polské strany znamenala jev spíše ojedinělý. Na druhé straně měl berlínský vyslanec Tusar sdělit ministru zahraničních věcí Simonsovi, ţe naopak ČSR podporuje názor, aby Horní Slezsko patřilo Německu97. I Edvard Beneš se v rozhovoru s vyslancem Samuelem Saengerem zmínil o dosavadním „provizozorním“ uspořádání hranic na východě a v budoucnu by se mohlo jednat o jejich změně. Ministr Beneš si tímto krokem chtěl naklonit Berlín, ale na druhé straně lze pochybovat jestli šlo pouze o taktický prvek. O budoucí udrţitelnosti polských a vlastně i německých hranic vládly pochyby na řadě míst. Oba východní státy představovaly spojence Dohody ve střední/středovýchodní Evropě, byť jejich vztah byl občas více neţ chladný. V německých očích představovaly také jakousi pro- dlouţenou ruku nenáviděné Francie. Svoji velikostí a absorbací části území Německa před- stavovalo Polsko větší zájem v Berlíně, neţ ČSR. Nelze se divit, ţe vztah německo – polský ve dvacátých letech byl celkově velmi vyhrocený.

95 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1923, č. 77, Řádná zpráva politická za čer- venec 1923 číslo VIII. z 15. srpna 1923. 96 DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš : politická biografie českého demokrata. 1. vyd. Část první, Revolucionář a diplomat (1884-1935). Praha : Karolinum, 2006, s. 302. 97 CAMPBELL, F. Gregory. Confrontation in Central Europe : Weimar Germany and Czechoslovakia. Chicago : University of Chicago Press, 1975, s. 107.

56 4. RŮST NĚMECKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY 1923 – 1925

4.1. 100 DNÍ KANCLÉŘE STRESEMANNA A UKONČENÍ RÚRSKÉ KRIZE

Začátkem srpna zaplavila Německo vlna stávek. Měna se totálně zhroutila a kancléř Cuno ztratil pozice i v parlamentu. Především socialisté, kteří vládu doposud tolerovali, vy- tvářeli tlak na kancléře a ten 12. srpna podal rezignaci. Prezident Friedrich Ebert vybral jako jeho nástupce politika z Německé lidové strany (DVP) Gustava Stresemanna. Ten vytvořil vládu velké koalice. Vzhledem ke kritičnosti situace a aby mohl dělat nyní klíčová rozhodnutí sám, tak se ujal dočasně i ministerstva zahraničních věcí. Působení v Auswärtiges Amt se pro- táhlo na příštích šest let. Krize v Porúří musela být nutně řešena. Podpora Porúří sniţovala hodnotu marky, kte- rá se stávala více a více bezcennou. Vláda musela přijít s novou měnou, ale ta odvisela od stabilního rozpočtu, aby se tak stalo, tak by se vláda musela vzdát podpory Porúří. To by zase vyvolalo nástup odporu od radikálních extrémistických skupin, například v Bavorsku. Věru sloţitá situace čekala na novou vládu. V polovině srpna představovaly státní výdaje šestnácti- násobek státního příjmu98. Kabinet se nerozhodl opustit pasivní rezistenci ihned. Gustav Stre- semann při jednom z prvních kancléřských vystoupení vyjádřil ochotu jednat, ale úmyslně se zatím vyhýbal otázce ukončení pasivní rezistence99. Vůbec první, co poţadoval od Poincaré- ho, bylo prohlášení, ţe za francouzskými poţadavky nejsou úmysly na anexe. Stresemann se snaţil nalézt oddálení daněmi, půjčkami, dohody s průmyslníky, nabízenými garancemi. Sna- ţil se vyuţít spolupráce s vyslancem Velké Británie baronem (vikomtem od 1926) D’Abernonem, jehoţ vláda ústy markýze Curzona kritizovala francouzskou politiku. Britská pomoc toho reálně mnoho svést nemohla, pokud Poincaré odmítal ustoupit. Německo se muselo přímo dohodnout s Francií, coţ představovalo i jednu z Poincarého podmínek. Strese- menn musel učinit první kroky a setkal se s francouzským vyslancem de Margeriem a předse- dou garančního komité (orgán Reparační komise) Hagueninem v Berlíně. Oba mu sdělili oče- kávání konkrétních německých návrhů, které by mohly zaslat svým vládám100. Na to Francie reagovala poţadavkem na uvedení stavu Německa do doby před okupací. Tím zamýšlela do-

98 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 217. 99 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1923, č. 82, Mimořádná politická zpráva číslo 41. z 26. srpna 1923. 100 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1923, č. 87, Mimořádná politická zpráva číslo 47. z 9. září 1923.

57 sáhnout odvolání pasivní rezistence a kapitulace Německa. Na konci září se tak stalo a říšská vláda oficiálně opustila politiku pasivního odporu. 26. září to ve svém projevu veřejně přiznal prezident Ebert. Krok nutný směrem k zahraničí, ale i k ekonomické stabilizaci. Problém na- stával, jak to vysvětlit nemalé části bojovně naladěného a rozjitřeného obyvatelstva. Přede- vším od nacionálních uskupení dostal nový kancléř obvinění ze zrady. Podpora kabinetu u vládních stran nebyla úplně jistou, ale důvěru vláda měla. Nastalá situace nabízela příleţitosti k řadě povstání různých extrémistických skupin nespokojenců. Uveďme jen ty nejvýznamnější. Komunisté by jako tradičně rádi přetavili nespokojenost v revoluci. Největší akcí se stalo Hamburské povstání na začátku listopadu. Po- vstání vedené Ernstem Thälmannem bylo po třech dnech krvavých bojů na barikádách potla- čeno. Krátce na to se komunisté legálně podíleli na zemských vládách v Sasku a Durýnsku. Puč pravicových uskupení se udál během listopadu v Bavorsku. Stáli za ním naciona- listé a národní socialisté (NSDAP) za přispění vojenského kruhu kolem velitele místní armá- dy Otto von Lossowa. Předseda zemské vlády Eugen von Knillig vyhlásil po ukončení pasivní rezistence výjimečný stav. Státním komisařem s mimořádnými pravomocemi byl pověřen bavorskou vládou Gustav von Kahr101. Prezident Friedrich Ebert reagoval na ohroţení republiky vyhlášením výjimečného stavu v celé říši. Bavorská armáda vedená von Lossowem od- mítla potlačit protirepublikánské aktivity. Z Berlína přišlo Lossowovo odvolání. Kahr jmenoval Losowa velitelem zemské armády a poslal své poţadavky říšské vládě, která je odmítla. Po vzoru Mussoliniho pochodu na Řím měli v plánu udělat obdobný pochod i povstalci. Adolf Hitler s podporou Ericha von Ludendorff vzal reţii puče do vlastních rukou. 8. listopadu Hitler a jeho strana převzali moc na schůzi bavorských elit v mnichovském pivovaře Bür- gerbräukeller. Ustanovili „národní vládu“ a zahájení „národní revoluce“. Hitlerovi se nepoda- řilo přimět hlavní představitele jako Kahr, Lossow a Seisser ke svému plánu a nechal je za- jmout. Jeho největším podporovatelem se tak stal zfanatizovaný dav v pivnici. Příští ráno ko- naný pochod na Berlín rozstřílela v Mnichově policie a vojsko. Mezitím generál Ludendorff zajaté představitele státní moci propustil a bylo po puči proti státu. Bavorsko a říšská vláda se spolu dohodly. Povstalci Lossow i Kahr odešli z veřejného ţivota. Nemenší problém hrozil s nespokojenci v Porúří. Provolávači republik neměli aţ tak velkou šanci na úspěch, ale silná skupina průmyslníků, která jednala s Francouzi, představo- vala reálnější ohroţení. Tato klika průmyslníků do jisté míry ovládala dění v Německu. Mezi její přední představitele patřili Fritz Thyssen a především Hugo Stinnes, který vstoupil do

101 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 88.

58 strany DVP a stal se i říšským poslancem. Jiţ jeho předválečné průmyslové impérium patřilo k největším v Německu. Během války se stal hlavním dodavatelem válečného materiálu a tak ještě zvětšil svůj koncern. Stinnes díky vlastnictví více neţ 60 periodik mohl pohodlně ovliv- ňovat veřejné mínění. Právě stránky jeho periodik štvaly proti politice plnění a versailleskému míru. Jako poslanec pochopitelně mohl ovlivňovat zákonodárné dění a jeho uskutečněné ná- vrhy zákonů pomohly i jeho průmyslu102. Schopnost Německa platit závisela na produkci a exportu. Export mezi lety 1920-1922 rostl o dvacet procent103, ale Německo nemělo na splá- cení reparací. Jejich odvod závisel i na ochotě velkoprůmyslu půjčit vládě. Někteří průmysl- níci z Porúří jako jedni z mála na celé krizi vydělali. Vláda jim ochotně půjčila a oni nakoupili devizy104. K vyplácení naopak pouţívali nouzové peníze, které si někteří mohli tisknout sami. Díky spekulaci s devizami jim inflace ještě navýšila majetek. Inflace nebyla proti zájmu těch- to průmyslníků. Kdyţ v srpnu nastoupil kancléř Stresemann do úřadu a drţel se linie pasivní- ho odporu, tak uţ v té době porúrští velkoprůmyslníci začali jednat s Francouzi. Jejich snahy směřovaly především k ekonomickým dohodám, separativismus byl spíš politickou kartou. Potřebovali obnovit produkci a byli to oni, kdo tlačili v září na Stresemanna, aby ukončil rezistenci. Přitom Stinnesův tisk tepal proti takovéto politice. Celkově vzato lokální autono- mismus neměl příliš dlouhého trvání, protoţe se ekonomická situace začala řešit a stabilizovat s novou měnou (Rentmark). Separatisty v Sasku a v Bavorsku se podařilo s vypětím všech sil zvládnout. Tlak průmyslu a třenice uvnitř koalice způsobily říjnové odstoupení kabinetu, ob- měnu ministra financí a ministra hospodářství. Průmyslníci měli velký vliv na dění v Německu. Jen pro dokreslení situace: Hugo Stinnes se dostal na obálku periodika Time a jeho jméno provázejí přívlastky jako: „bussines kaiser“, „Inflationskönig“ a „The New Empe- ror of Germany“. Tvrdé zásahy proti levicovým dělnickým vládám v Sasku a Durýnsku měly za násle- dek opuštění vlády sociálními demokraty počátkem listopadu. V příštích dnech čekal na Stre- semannovu vládu jiţ zmíněný puč v Bavorsku. Tato situace vedla k předání výkonné moci generálu Seecktovi. 15. listopadu zaznamenal Stresemann úspěch, kdyţ se mu podařilo zastavit hyperinflaci a do oběhu se dostala nová měna, která měla hodnotu jednoho bilionu staré marky. Jeden americký dolar měl cenu 4,2 nové měny. 22. listopadu se kancléř na zasedání vlády rozhodl na příští den poţádat Reichstag o vyslovení důvěry. Vláda ji ztratila a kancléř

102 Encyclopaedia Britannica [online]. 2008 [cit. 2010-09-29]. Hugo Stinnes. Dostupné z WWW: . 103 BIELIGK, Fritz. Stresemann : The German liberals foreign policy. London : Hutchinson, 1944, s . 32. 104 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1923, č. 99, Řádná politická zpráva za měsíc září 1923 číslo X. z 15. října 1923.

59 podal navečer 23. listopadu svoji rezignaci. Nedůvěru vyslovili komunisté, sociální demokra- té, pravicoví nacionalisté a několik členů vládnoucí koalice chybělo, například Hugo Stinnes. Za rozhodnutím sociálních demokratů stál opět razantní postup proti levicovým silám v Sasku a Durynsku. Gustav Stresemann působil od srpna i v křesle ministra zahraničních věcí. Jeho postup je označován jako politika „dorozumění“. Klíčový impuls přišel z vnitřní politiky, kdyţ pro- hlásila vláda rezistenci za ukončenou. S tím se dalo pracovat na pohnutí v zablokované situaci mezi Francií a Německem. Francie dosáhla své podmínky, aby nejdříve Německo odvolalo svoji rezistenci. Zdánlivé vítězství, ale vykoupené aţ moc draze, a to doslova. Hodnota franku dramaticky klesala a ke stabilizaci byla nutná pomoc z USA. Okupace stála víc, neţ se podaři- lo odvést, zhoršení vztahu mezi Spojenci a odklon veřejného mínění. Francii hrozila meziná- rodní izolace. Právě na vyuţití této karty Stresemann sázel v mezinárodních jednáních. Oku- pace Porúří se nejevila jako dobrý tah, natoţ vítězství, spíše jako chyba. Premiér Poincaré musel pod tíhou těchto okolností přistoupit na jednání. Francie, Německo a Velká Británie akceptovaly návrh, jehoţ původcem byl státní sekretář USA Charles Evans Hughes. Státy přistoupily na vznik nové komise expertů, která posoudí schopnost Německa platit reparace. Německo tedy dosáhlo toho, co poţadovalo a navrhovalo jiţ dříve. Byť jeho političtí vůdci ho dovedli na hranici bankrotu a následnému poklesu produkce. Vnitřní situace s řadou revoluč- ních povstání, která ještě více podlamovala stabilitu státu, kterou se podařilo udrţet pouze za cenu vypsání výjimečného stavu. Výkonnou moc měl v rukách generál von Seeckt, který ně- kolikráte konspiroval proti Stresemannovi a případnému konci jeho vlády. Generál Seeckt představoval suveréna armády a jeho jednání bylo autoritativní a často nezávislé na vládě. V době bavorského puče odpověděl na prezidentovu otázku, na které straně stojí a bude stát armáda: „Armáda stojí za mnou“105. Představoval hrozbu ústavě a republice, ale moc mu svě- řenou vykonával v mezích ústavy a v únoru 1924 ji vrátil civilním úřadům. Stresemann jako ministr zahraničních věcí minimálně jednou velmi zariskoval ve vztahu ke Spojencům. Gustav Stresemann měl nadstandardní vztahy s exkorunním princem Vilémem, který i se svým otcem zamířil v listopadu 1918 do exilu. Oba patřili na seznam ob- viněných z válečných zločinů, ale Nizozemí je odmítlo vydat. Otázka jeho návratu do Ně- mecka byla aktuální několikrát, ale z obav před popuzením Spojenců a vyvoláním domácích nepokojů k němu nedošlo. Princ Vilém si přál návrat jiţ v červenci 1923, ale existovala reálná hrozba ústavního soudu na popud kabinetu Wilhelma Cuna. Stresemann princi Vilémovi za-

105 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 248.

60 slal memorandum s aktuální situací106. Kdyţ se stal Stresemann kancléřem, tak princ Vilém bral jako samozřejmost, ţe se vrátí a oznámil, ţe se tak stane do konce září. Kancléř jednal s pruskou vládou, která návrat Viléma na jeho statky ve Slezsku akceptovala. Zahrnuta byla i podmínka o vzdání se politické činnosti. Návrat schválila říšská vláda. Stresemann jednal o celé záleţitosti s vyslancem Velké Británie baronem D’Abernonem. V Londýně reagoval markýz Curzon celkem podráţděně, nicméně Velká Británie do tohoto problému více nevstoupila. Francie navrhovala Velké Británii, Itálii a Japonsku, aby konference vyslanců ţáda- la vydání exkorunního prince Viléma. Dále, aby byly obnoveny kontroly odzbrojování Ně- mecka, které přestaly fungovat v důsledků krize v Porúří. Demarše měla obsahovat i pohrůţku sankcí a obsazení dalšího území107. V Praze Edvard Beneš reagoval na tento problém i ze zkušenosti s návratem excísaře Karla Habsburského do Maďarska. Celou událost viděl jako věc přesahující rámec vnitřního dění. ČSR se připojila na francouzskou stranu. ČSR odmítala vojenské akce a obsazení území, ale navrhovalo například hospodářskou blokádu. Českoslo- vensko bylo ochotno účastnit se navrhovaných sankcích, pokud se k nim přidá i Velká Britá- nie. Ta váhala a protahovala situaci, coţ podkopávalo její urgentnost. Na zásahu neměli zá- jem ani spojenci z Malé dohody a ani Itálie. Výsledkem byla pouze ostrá nóta, která uzavřela celou událost. Gustavu Stresemannovi tento riskantní tah vyšel. Krom toho, ţe byli spolu s exkorunním princem Vilémem v přátelském styku, tak mu to přineslo politický kapitál na domácí scéně. 30. listopadu 1923 se vládnutí ujal kabinet centristy Wilhelma Marxe, který rozšířila BVP. Kancléř Marx akceptoval ţádost prezidenta Eberta, aby Gustav Stresemann v zájmu kontinuity zahraniční politiky zůstal ministrem zahraničních věcí.

106 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 231. 107 KUBŮ, Eduard. Německo – zahraničně politické dilema Edvarda Beneše. Praha : Univerzita Karlova, 1994, s. 123.

61 4.2. GUSTAV STRESEMANN

Gustav Stresemann slouţil jako ministr zahraničních věcí šest let své zemi, a to v období, které je předním tématem pro tuto práci. Laureát Nobelovy ceny za mír označova- ný někdy jako „advokát mezinárodního dorozumění“ představoval naprosto klíčovou osobu německé diplomacie. Přinesl vizi opětovného obnovení silného Německa, ale také především reálnou cestu, jak toho dosáhnout. Nejprve bychom si měli uvědomit, jakým prostředím pro- šel, co ho formovalo a jaké zastával názory, neţ přejdeme k naplňování zahraniční politiky. Narodil se v květnu 1878 do rodiny berlínského hostinského s distribucí piva. Tedy do prostředí přibliţně střední třídy. Na škole se projevoval spíše jako solitér a mezi jeho záliby patřil dějepis. Obdivoval velikány jako Napoleon, Josef II. a Goethe. Výrazněji ho ovlivnil kritický romanopisec Friedrich Spielhagen. Svoji veřejnou literární činnost zahájil jiţ v prosinci 1895 jako kritický esejista v Dresdener Volks-Zeitung. K tomu se přidal i zájem o politiku. Stresemannovu názorovou profilaci na prahu dospělosti můţeme označit za levicově - liberální. V roce 1897 nastoupil na Berlínskou univerzitu, kterou po roce vyměnil za univerzitu v Lipsku. Původní zaměření literatura – historie změnil. Politická ekonomie pro něj ský- tala více praktičtějších vyuţití v dalším ţivotě. Během studia se ztotoţnil s tehdejšími do jisté míry šovinistickými názory imperiálního Německa. Věřil v duchovní, vojenskou a ekonomickou nadřazenost Německa. Gustava Stresesemanna dále ovlivnila škola Gustava von Schmol- lera. Získal znalosti v politických dějinách, moderní průmyslové ekonomice a sociálních teo- riích, ve kterých hledal základ reforem108. Svá studia zakončil ziskem doktorátu. Po studijích zahájil kariéru na ekonomických postech v různých rukodělných výrob- nách, kde zaznamenal brzký a výrazný úspěch, který mu poslouţil k zahájení politické dráhy. V roce 1902 byl u zaloţení Svazu saských průmyslníků, kde působil jako syndikus109. O rok později vstoupil do Národně liberální strany. Mezi lety 1906-12 zastával funkci radního za- stupitele v Dráţďanech a editora místního periodika Sächsische Industrie110. Ve volbách v roce 1907 uspěl a stal se říšským poslancem z Annaberského obvodu. Stresemann si ve straně brzo vybudoval pozici moţného nástupce předsedy strany. Svoji pozornost a činnost věnoval ekonomické politice. Patřil mezi zastánce expanzivní zahraniční politiky z důvodu rozšiřování ekonomiky, proto i podpora programu námořní výstavby. Stresemann často bránil

108 WRIGHT, Jonathan . Stresemann: A Mind Map. In JOHNSON, Gaynor. Locarno Revisited : European Di- plomacy 1920-1929. Oxon : Routledge, 2004, s. 102. 109 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1923, č. 81, Mimořádná zpráva politická čís. 41. 110 Encyclopaedia Britannica [online]. 2008 [cit. 2010-10-10]. Gustav Stresemann. Dostupné z WWW: < http://www.britannica.com/EBchecked/topic/568867/Gustav-Stresemann>.

62 zájmy niţší a střední třídy ještě před zvolením do Reichstagu. Tato trvající činnost ho často přiváděla ke konfliktům ve straně s křídlem průmyslníků. Ti na oplátku odmítli jeho zno- vuzvolení do výkonného výboru strany v roce 1912. Následovala i ztráta postu ve volbách do Říšského sněmu. Po tomto nezdaru se přesunul k práci v Hansovní asociaci. Gustav Strese- mann se začal více orientovat na zahraniční politiku Německa. Ve straně se stále věnoval so- ciálním otázkám, ale nyní razantně odmítal SPD a její politiku. Ve svých názorech prezento- vaných na stranických konferencích se postupně přibliţoval k oněm průmyslníkům, proti kte- rým v minulých deseti letech bojoval. Podporoval imperiální expanzionismus a k tomu nutné zbrojení. Sám se veřejně vyjádřil o nezbytnosti této politiky i přes hrozbu války111. Gustav Stresemann se vrátil do vysoké politiky v prosinci 1914. V obvodu Aurich zemřel místní poslanec, kterého po úspěšné volbě nahradil Stresemann, který nemusel ruko- vat. Plně věřil ideji velkého Německa, patriotismu, národní jednotě a veřejně zastával anexi západního území. Tyto názory nebyly v té době výjimečné, zastávali je víceméně všichni politici kromě socialistů. Během války jednoznačně podporoval generála Ludendorffa a nejvyšší vojenské velitelství. Politickým cílem se pro něj stala reforma ústavy. Svými ekonomickými výpočty podporoval neomezenou ponorkovou válku, coţ se ukázalo jako jasný omyl. V roce 1917 se dostal do čela strany. Tu v té době dělila otázka reformy ústavy a jejího načasování. Stresemann představoval vůdčí proreformní element ve straně. Stále věřil v moţnost němec- kého vítězství ve válce a mír s bolševiky podpořil jeho pozici ve straně. Během srpna 1918, kdy bylo jasnější, ţe Německo vyhrát nedokáţe, si tento konec začal připouštět i on a začal ve straně agitovat za mír. Jeho pozice ve straně rychle slábnula. Další rána přišla, kdyţ nový kancléř princ Max Bádenský určil Národně liberální straně roli opozice. Gustav Stresemann měl ministerské ambice, ale byl odmítnut, protoţe v minulost veřejně podporoval anexe zá- padních území. Ve svém deníku si zapsal poznámku vedle mírového návrhu Spojenců: „Finis germaniae“112. Věděl, ţe Německo musí nutně přijmout mír a ţe to bude znamenat konec vel- kého imperiálního snu. Během října 1918 projevil loajalitu jak kancléři, tak Hindenburgovi s Ludendorffem. Kancléře hájil před Ludendorffovým obviněním o „dýce v zádech armády“. Přitom stihl bránit oba vojáky před výzvami k odstoupení a dehonestacemi. Dnem revoluce začala i jednání národních liberálů a progresivců o sloučení v nové politické uskupení. Vznikla Německá demokratická strana (DDP). Za prozatímního lídra, kte- rý povede stranu do sjezdu, byl delegacemi obou stran přijat Gustav Stresemann. Nicméně

111 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 57. 112 WRIGHT, Jonathan . Stresemann: A Mind Map. In JOHNSON, Gaynor. Locarno Revisited : European Di- plomacy 1920-1929. Oxon : Routledge, 2004, s. 104.

63 progresivci zpětně Stresemanna odmítli jako představitele starých struktur a dohoda padla. Národní liberálové se nakonec přejmenovali na Německou lidovou stranu (DVP). Tu zasáhly další turbulence v podobě otázky dalšího slučování. Stresemann musel hodně bojovat. Těsně získal ve straně většinu a byl zvolen jejím předsedou. Ke slučování tak nedošlo. Revoluční přerod zapůsobil na kaţdého určitým způsobem. Gustav Stresemann svou politickou profilaci posunul více napravo neţ doposud a k císaři Vilémovi II. zaujal smířlivé stanovisko. Naopak kritiku si vyslouţila střední třída, která podle něj svým přechodem k republikanizmu morálně selhala113. Stresemann cítil loajalitu k imperiálnímu Německu. Zajímavý přerod, kdyţ uváţíme, ţe byl původně levicově - liberálního zaměření. Během vál- ky patřil mezi zastánce nejen ústavních reforem a nyní přesun napravo a obhajoba císařského Německa. Zajisté můţeme namítnout, ţe stesk po starém, slavném a velkém Německu byl příznačný pro mnoho Němců, ale to přišlo aţ s mírovými podmínkami ve Versailles. Strese- mannův posun je z konce roku 1918, kdy byl v kurzu republikanismus. Ztotoţnil se i s příčinou poráţky, kterou představovalo pomyslné „bodnutí do zad“, přesněji morální úpadek obyvatelstva. Patřil mezi kritiky těch, kteří se spoléhali na Wilsonových čtrnáct bodů. Jak se v budoucnu ukázalo, tyto jeho posuny a vymezení přinesly slušnou šanci zasáhnout nespoko- jenou část voličstva. Byť první volby v lednu 1919 přinesly skromný výsledek – 4,4 %. Gustav Stresemann uspěl v hannoverském volebním obvodu. DVP se nacházela v opozici a mohla tak tepat do vládních stran, které dělaly pro- versaillskou politiku. V lednu 1919 se strana přihlásila k monarchismu, kdyţ Stresemann zaslal blahopřejný telegram k excísařovým šedesátinám. Byť kaţdému muselo být jasné, ţe pří- padná restaurace je iluzí. Vypuknutí Kappova puče Stresemanna překvapilo, ale i on měl jiţ od podzimu roku 1919 informace, ţe se něco v tomto směru chystá114. DVP zaujala k puči poměrně ambivalentní postoj. Odsoudila násilný převrat, ale chybu viděla i u vlády, která odmítala vypsání nových voleb. Delegace DVP se setkala s Kappem, který se ji pokusil získat na svoji stranu. Stresemann se snaţil vyčkávat a hledat jakousi střední cestu. Obával se rozdě- lení Německa na dvě části díky dvěma vládám a občanské války. Veřejně prohlásil, ţe stará vláda selhala, a připustil existenci provizorní nové vlády, kterou mohou legalizovat pouze řádné volby115. Fakticky tak odsoudil puč jako násilný převrat a i řádnou vládu. 14. března navrhoval odstoupení obou vlád a vypsání nových voleb. Snaţil se jednat s ostatními stranami o nastalé situaci. DVP, DNVP, DDP a Centrum se dokázaly dohodnout na poţadavku nových

113 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 126. 114 Tamtéţ, s. 150. 115 Tamtéţ, s. 152.

64 voleb, přímé volbě prezidenta a okamţité rekonstrukci vlády. Výsledek jednání přijala i SPD. Dohoda byla oznámena veřejnosti. Pučisté rezignovali, odešli, případně utekli. Sen o rezignaci obou vlád a DVP, která sjednotí a uchrání Německo od občanské války, se nekonal. Nicméně Stresemann se ukázal veřejnosti jako dobrý moderátor a dohodl se s ostatními stranami na řešení situace. DVP a její předseda na Kappově puči politicky vydělali. Výsledek přišel v červnových volbách. Více neţ trojnásobný nárůst podpory na 13.9 %. DVP vstoupila do menšinové vlády kancléře Fehrenbacha. Dosud se strana jevila do jisté míry jako protestní proti republice. Teď pro ni musela pracovat. Stresemann obhajoval vstup do koalice. Věděl, ţe pokud chce mít vliv na praktickou politiku, tak musí být součástí vlády. Vládní účast trvala do května 1921. V dubnu 1921 určili Spojenci definitivní výši repa- rací. Stinnes poţadoval na Stresemannovi opuštění koalice, ale ten to odmítl. Během několika dní vzešel z DVP poţadavek na rezignaci kancléře a ministra zahraničních věcí. Gustav Stre- semann měl ambice a vyvíjel snahu o sestavení svojí vlády, ale situace pro něj měla mnoho proměnných a byla velmi riskantní. Přijmout, či nepřijmout Spojenecké ultimátum? Jaké by to mělo důsledky ve vlastní straně a na politickou situaci, případně s kým do koalice a kdo ji podpoří? 8. května předběhlo Stresemanna Centrum, které přijalo ultimátum Spojenců116. Následně DVP pod vedením Stinnesovy skupiny odmítla ultimátum přijmout. To zničilo zby- lé naděje Stresemanna na kancléřský post. 10. května vznikla vláda Josepha Wirtha. DVP se přesunula do opozice. Pro Stresemanna situace sloţitější, protoţe nechtěl nové volby a politika strany nesměla spálit mosty pro případný kancléřský úřad, na nějţ si dělal ambice. DVP podpořila novou vládu v hlasování o důvěře. Rapallskou smlouvu Stresemann přivítal jako prostředek k ekonomickému posílení země. Poměrně zajímavý je vzhledem k Stresemannově vývoji jeho postoj po atentátu na Waltera Rathenau, kdy podpořil zákony na ochranu republiky, k níţ neměl v minulých letech vřelé sympatie. Bránil republiku a ústavnost i v stranickém hlasování. Kvůli tomu se vzdal i úvah o moţném budoucím návratu k monarchismu. Názorově zůstal monarchistou, ale bylo mu jasné, ţe k jejímu obnovení ne- dojde. K Hohenzollernům choval aţ přehnaný respekt, především k osobě exkorunního prince Viléma. Těšila ho jeho pozornost a mezi oběma probíhal čilý korespondenční styk. Politicky to představovalo výhodu proti monarchistům z DNVP. DVP se vrátila do vlády aţ 22. listopadu 1922, kdy sestavil vládu Wilhelm Cuno. Stresemann měl opět ambice na kancléřský post, ale prezident ve vidině velké koalice vybral nestraníka Cuna. Z Gustava Stresemanna se stal obránce principů republiky a ústavnosti. Po konci války se obával především levicového

116 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 178.

65 nebezpečí, nyní mělo představovat větší ohroţení pravicové nebezpečí. Vraţdy Erzbergrera a Rathenaua Stresemanna výrazně zasáhly. Během krize v Porúří představoval Stresemann loajálního člena vlády. Uvědomoval si, ţe bude muset dojít k nějaké formě dorozumění s Francií. Byl naprosto přesvědčen, ţe klíč k obnově Německa leţí v ekonomické politice a její obnově. Ta bez dohody se západními zeměmi přijde jen stěţí. Ve vnitřní politice představovala pro Německo nutnost stabilní vláda stran ve středu spektra. Případně velká koalice s SPD. Stresemann se stal během krize v Porúří terčem pro mnoho skupin na pravici. Ať uţ šlo o monarchisty, DNVP, nacisty, freikorpsy, ale i místní průmyslníky, kde byl nejvýznamnějším spolustraník Hugo Stinnes. Ti všichni zastávali pozici proti republice. Stresemann musel strpět osočování ze zrady a svádění Německa ke katastrofě. Probíhající krizi označil za boj na ţivot a na smrt s Francií117. Hlavní cíl představovalo udrţet jednotné Německo bez ztráty okupovaných území. Stresemann se snaţil nacházet různá řešení a ve výsledku se přihlásil k plnění reparací, fakticky k „politice plnění“, proti které dříve vystupovala DVP v parlamentu. Francii nabízel garance reparací, garance hranic a i průmyslovou spolupráci. Stresemannova obratnost a chuť řešit krizové, nepopulární věci si získávala pozornost doma i v zahraničí. Bylo stále jasnější, kdo bude příš- tím kancléřem Německa. Toho mínění a směřování si všimlo i vyslanectví ČSR uţ během dubna118. Cunově vládě se nedařilo řešit situaci s Francouzi a její pozice se stávala více a více neudrţitelnou. Stresemann neudělal krok k sesazení Cuna, pracoval loajálně dál s přesvědče- ním, ţe se stane příštím kancléřem. 11. srpna ukončila SPD svoji podporu Cunova kabinetu a vyjádřila ochotu vstoupit do velké koalice. Ţádná z vládnoucích stran se neměla k tomu, aby shodila Cunovův kabinet. 12. srpna podal Wilhelm Cuno rezignaci. Prezident Ebert poţádal o sestavení vlády Gustava Stresemanna. Ten se 13. srpna 1923 ujal vlády velké koalice. Gustav Stresemann prodělal řadu vývojových posunů, ale zůstavál především vlasten- cem, kterému šlo o dobro Německa. Posuny se projevovaly především v preferenci politické spolupráce s dalšími stranami. Jeho ideál Německa byl jiný neţ nabízela realita. Dokázal na- bídnout reálně proveditelné řešení, jak dosáhnout jeho znovuobnovení. Jako expert na hospo- dářství a ekonomiku rozpoznal, co je nejdříve nutné provést a jaká cesta vede k obnovení síly Německa. K dlouhodobějšímu cíli patřilo navrácení části ztracených území po Velké válce. Toho se jiţ nedoţil, ale díky své práci na ministerstvu zahraničních věcí ukázal, jakými cestami je toho moţno dosáhnout.

117 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 205. 118 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1923, č. 65, Řádná politická zpráva číslo V. za duben 1923.

66 4.3. 1924 A DAWESŮV PLÁN

Zahraniční politika za éry Gustava Stresemanna bývá označována jako politika „doro- zumění“. Udělená Nobelova cena za mír by mohla evokovat dojem evropského mírotvorce s povahou aţ holubičí, ale byla taková skutečnost? Jeho zahraničně politickou koncepci mů- ţeme rozdělit na dva cíle. Krátkodobý cíl představoval západ. Revize versailleského míru, získat půjčky a obnovit ekonomickou sílu Německa, která by pomohla vrátit zemi velmocen- skou sílu. Tím by se přiblíţil a dal realizovat dlouhodobý cíl – revize hranic na východě. Stre- semann nikdy nevěřil na trvalou platnost hranic na východě. Nešlo jen o hranice s Polskem, ale i vztah k Rakousku, v nejlepším případě provést anšlus. Vztah k SSSR představoval ekonomickou důleţitost, ale zejména výhodnou politickou kartu proti západu. Začít se muselo na západě. Situaci dobře vystihuje dopis exkorunnímu princi Vilémovi: „Nejdřív si musíme sun- dat oprátku z krku, neţ se budeme moci volně nadechnout“119. Uplatněný politický kurz po- třeboval schopné a loajální pracovníky na Wilhelmstrasse, mezi které patřili především Carl von Schubert. Nemenší důleţitost představovalo mít stejně smýšlející a schopné pracovníky na klíčových vyslaneckých postech na západě. V Paříţi působil Leopold von Hoesch a v Londýně Friedrich Sthamer. První, čemu musel ministr zahraničních věcí v roce 1924 čelit, představovala aktivita Konráda Adenauera. Starosta Kolína nad Rýnem začal koncem roku 1923 jednat s Francouzi. Pro ně to představovalo výhodnější moţnost, neţ jednat s říšskou vládou. Podporu Adenaue- rovi poskytl Hugo Stinnes. 6. prosince kolínskému starostovi vydal povolení i kancléř Marx, byť minulého dne zasedající vláda odmítla takovéto samostatné snahy120. Stresemannovi v „ubránění“ Porúří nejvíce pomohlo zlepšení finanční situace. Nový prezident Reichsbank, Hjalmar Schacht dokázal vyjednat půjčku u Bank of England. Úspěch Schachta posílil Stre- semannův pohled na věc a kancléř Marx mu musel dát za pravdu. To znamenalo konec jedná- ní pro Adenauera a Stinnese, který se sám snaţil v posledních chvílích jednat s Francouzi. Na diplomatickém úspěchu s ustanovením expertní komise bylo nutné stavět. Zejména budovat dobré vztahy se zeměmi, které se zdály být na straně Německa. To znamenalo Velkou Británii a hlavně USA, které představily plán na expertní komisi a měly zájem situaci řešit. V prosinci 1923 byla podepsána vzájemná obchodní německo – americká smlouva, která byla uveřejněna aţ 11. února. Nesla se v principu vzájemných nejvyšších výhod a zrovnoprávnění státních

119 GRATHWOL, Robert. Stresemann and the DNVP : Reconciliation or revenege in German foreign policy 1924 – 1928. Lawrence : The Regents press of Kansas, 1980, s. 6. 120 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 263.

67 příslušníků. USA se staly vůbec první z velmocí, která nahradila jednostrannou doloţku nej- vyšších výhod z Versailles rovnoprávným vztahem. Slibně se rozvíjející německý poměr k USA dostal začátkem roku 1924 pováţlivou trhlinu. 3. února 1924 zemřel bývalý prezident USA Woodrow Wilson. Ten v Německu po míru z Versailles vůbec populárním nebyl. Němci měli pocit, ţe je podvedl se svými čtrnácti body. Všechna vyslanectví ve Washingtonu zacho- vala dekorum a projevila soustrast. Stáhla vlajku na půl ţerdi. Německá vlajka tak nevisela. Vyslance Otto Wiedfeldta čekalo urychlené staţení do Německa. Klíčovou záleţitost roku 1924 představovalo řešení ekonomické situace. Komise eko- nomických expertů byla podřízena Reparační komisi. Expertní komise se dělila na dva výbo- ry. První vedl americký bankéř Charles Dawes. V něm působil také průmyslník Owen Young. Druhý výbor vedl bývalý kancléř pokladu Reginald McKenna. Jeho výbor zjišťoval mnoţství kapitálu, který se přesunul z Německa do ciziny a otázku jeho repatriace. První výbor začal koncem ledna 1924 šetřit stav Německa. Přesněji jeho schopnost splácet reparace v intencích versailleského míru. Pro Stresemanna v té době představovalo hlavní úkol přesvědčit všechny, kteří se setkají s komisí, aby zastávali jednotný názor, který proklamoval. To znamenalo pře- devším místní průmyslníky. Všichni musí stát za návrhem navrácení kontroly Porúří Němec- ku a ţádostí o mezinárodní půjčku. Expertní komise předloţila výsledky svého šetření Repa- rační komisi 9. dubna. Hlavní myšlenka zprávy tkvěla v odpolitizování reparací. Tedy, aby o jejich výši a formě rozhodovaly ekonomické faktory, nikoliv jako doposud politické. Návrh celkovou výši ani délku plateb nijak nestanovoval. Doporučení leţelo v oblasti ročních splá- tek, které by se zvyšovaly na základě výkonnosti německého hospodářství a doporučení z čeho se mají platit121. První rok měla splátka činit 1 miliardu marek. Aţ pátým rokem se celková výše 2,5 miliardy dostala na úroveň dohod z Londýna 1921. Polovina sumy měla pocházet z rozpočtu, zbytek z výnosu průmyslu a ţeleznice. Další část návrhu představovala půjčka 800 milionů zlatých marek. K tomu se vázalo i pronikání dalšího kapitálu a technologií do německých firem. Na kontrolu plnění měla dohlíţet zahraniční komise. Pod dohled měla být postavena i Reichsbank, která měla projít reorganizací. Tyto návrhy představovaly zásah do německé suverenity, ale návrh Dawesovy komise měl i zjevné klady. Potvrzení celistvosti Německa. Půjčka pomůţe nastartovat průmysl a produkci. Velkou výhodu představovala sku- tečnost, ţe Německu stačilo shromáţdit poţadovanou sumu v markách, nikoliv v devizách jako dříve. Předat je reparačnímu úředníkovi, který dlel v nově vytvořené bance pro převod plateb a Německo mělo splněno. Stresemann věděl, ţe jsou to dobré podmínky a Německo je

121 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 100.

68 musí přijmout. Navíc si byl vědom toho, ţe se vše dá v budoucnu revidovat. Jiţ v létě 1924 pověřil vyslance ve Washingtonu, aby shromaţďoval materiál, který by mohl Spojencům do- kázat přílišnou výši splátek a nesplnitelnost reparací122. Stresemann se stal hlavním advoká- tem Dawesova plánu. Situace velmi riskantní v době, kdy do voleb zbýval jeden měsíc. DVP představovala pro pravici lehce napadnutelnou stranu, protoţe se zasazovala o novou formu „plnění“ versailleského míru. Hyperinflace a následná stabilizace měny zasáhla především střední třídu. Často voliče právě DVP. Levice měla munici v podobě tvrdých zása- hů proti jejím povstáním. DVP ani uvnitř nepředstavovala homogenní stranu, která by ve všem podporovala svého lídra. Volební výsledky z 4. května přinesly zisk 9,2% hlasu, to představovalo třetinový úbytek z minulých voleb. Středové strany oslabily proti stranám stojí- cím na obou krajích politického spektra. Se ziskem 18,4% se z voleb nejlépe cítila DNVP, která poţadoval úřad kancléře pro svoji stranu a přímo na něj navrhovala velkoadmirála Alfréda von Tirpitz. Tyto poţadavky všechny strany odmítly. Celý květen se řešila otázka, za jakých podmínek by DNVP byla ochotna vstoupit do vlády, či ji tolerovat. Pro část naciona- listů představoval nepřijatelnou osobu ve vládě Stresemann. DDP i Centrum byly také ochotny ho obětovat. Klíčovou se pro ministra zahraničních věcí ukázala loajalita kancléře Marxe, který odolal a ve vládě si ho ponechal. 3. června se ujal vlády téměř staronový kabinet, ve kterém chyběla BVP. SPD do vlády nevstoupila, ale vyjádřila ji podporu. Nově musel Gustav Stresemann napnout všechny síly pro obhajobu Dawesova plánu doma i v zahraničí. Berlínské zahraniční zpravodaje informoval v intencích: „Nutnosti mírové spolupráce národů, především nastavení mírových podmínek a mírového dorozumění mezi Francií a Německem“123. To znamenalo především snahu o co nejrychlejší odchod okupač- ních jednotek z Porúří. Projednáním a případným odsouhlasením návrhů podaných Daweso- vou komisí expertů se zabývala konference v Londýně. V druhé polovině července se v Londýně sešli nejprve Spojenci. Pro Německo naznačovaly změny vlád ve Francii a Velké Británii lepší podmínky neţ doposud. Premiéři Edouard Herriot (radikální socialisté) a Ram- sey MacDonald (labouristé) patřili k levici. Oba měli zájem na urovnání vzájemných sporů, které vznikly díky okupaci Porúří. Začátkem srpna se ke konferenci přidalo i Německo. Ně- meckou delegaci oficiálně vedl kancléř Marx. Konference přijala a odsouhlasila závěry ex- pertní komise. Nejváţnější střety se odehrávaly mezi dvojicí Herriot – Stresemann. Největší sporný bod představovala otázka odchodu okupačních vojsk. Obě strany tvrdily, ţe došly aţ

122 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 100. 123 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 286.

69 na svá maxima a dál ustoupit jiţ nemohou124. Nakonec mírně ustoupil Herriot, kdyţ oznámil jako vstřícný krok vyklizení Essenu, Düsseldorfu a Duisburgu. Návrh na roční stahování jednotek po etapách Německo nakonec přijalo. Vyklizování Porúří skončilo aţ v srpnu 1925. Pozitivní krok pro Německo představovalo částečné odebrání pravomocí Reparační komisi. To v praxi znamenalo sankce pouze v případě velkého porušení pravidel a za souhlasu všech členů komise. Německo dostalo vcelku dobré podmínky: sníţení reparací, příznivější splátko- vý kalendář a finance na obnovu a modernizaci průmyslu Hospodářský dopad Dawesova plá- nu byl značný. Díky pomoci USA se dostala do Německa nejnovější technologie, která navý- šila kvalitu a výrobní kapacity. Smysl plánu pro západní mocnosti nejlépe vyjádřil Stanley Baldwin (od listopadu opět premiér)125. Německo kapitálově připoutat k demokratickým mocnostem a na demokratickém základě stabilizovat. Mělo představovat jakýsi „ochranný val západní civilizace“. Dle poţadavků DNVP sel měl kancléř Marx ohradit proti článku o ně- mecké vině na válce, ale neučinil tak v závěrečném projevu, ale pouze dopisem premiéru MacDonaldovi jako vedoucímu konference. Německo si přálo podrobit tento článek meziná- rodnímu tribunálu126. Tedy obdobný postup jako v otázce reparací. Rovina tohoto činu byla spíše soukromá a polohlasná. Kancléř Marx věděl, ţe v této otázce ničeho nedosáhne, ale mohlo to pomoci ve vztahu k nacionálům. Problém pro Stresemanna nastával s domácí ratifikací Dawesova plánu. Úspěch závi- sel na dvoutřetinovém odsouhlasení v Reichstagu. To znamenalo přesvědčit DNVP, která měla svůj volební úspěch postavený na odporu vůči jakémukoliv plnění. Stresemann musel ukazovat dvě tváře. Doma musel nastiňovat kroky své politiky a především cíl, který znamenal revizi Versailles. V zahraničí naopak proklamovat a prezentovat mírovou politiku. Část DNVP přijala věcný argument, kdy odchod okupantů závisí na podpisu smlouvy. V přemlouvání nacionálů pomohly i ústupky v celní politice. Další vstřícný krok nacionálům představovalo prohlášení sněmovny popírající válečnou vinu Německa na světové válce a Stresemann měl v budoucnu toto prohlášení sdělit ostatním státům127. 29. srpna Reichstag dvoutřetinovou většinou schválil Dawesův plán a k němu potřebný zákon o změně říšských ţeleznic na akciovou společnost. K jeho přijetí pomohla i polovina hlasů z DNVP. Nacioná- lové nemohli najednou otevřeně podpořit vládu, stejně tak se obávali zamítnutí a nových vo-

124 GRATHWOL, Robert. Stresemann and the DNVP : Reconciliation or revenege in German foreign policy 1924 – 1928. Lawrence : The Regents press of Kansas, 1980, s. 44. 125 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky : (1918-1938). 1. vyd. 1. díl, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha : Libri, 2000, s. 359. 126 GRATHWOL, Robert. Stresemann and the DNVP : Reconciliation or revenege in German foreign policy 1924 – 1928. Lawrence : The Regents press of Kansas, 1980, s. 46. 127 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 48.

70 leb, které by se mohly stát plebiscitem o Dawesově plánu. DNVP tedy zvolila kompromisní cestu rozdělení hlasů a nejtěsnějším počtem schválit navrţené zákony. Gustavu Stresemanno- vi se podařil první krok na cestě v znovuobnovení silného Německa a odčinění versailleského míru. Naopak pro Francii znamenalo přijetí Dawesova plánu vyklízení mocenských pozic v Evropě. 30. srpna 1924 se v Londýně konal podpis Dawesova plánu. V následných měsících čeřila domácí politiku otázka moţného vstupu DNVP do vlá- dy. Stresemann zastával názor, ţe jako součást vládní koalice by nemohli dělat nacionálové vládě tolik problémů jako v opozici128. Problematický se ukázal Stresemannův slib DNVP podpořit jejich vstup do kabinetu za podporu Dawesova plánu. S tím nesouhlasil kancléř Marx. Vztah mezi oběma muţi se postupně zhoršoval. DVP se po roce 1923 viditelně orientovala více napravo. Vyslanectví ČSR v Berlíně kladlo velkou váhu na rozpor v zahraniční politice. Marx měl být jakýmsi pokračovatelem politiky plnění, naopak Stresemann: „…se hleděl pokud moţná z kaţdého závazku vymknouti“129. 20. října vláda poţádala o vypsání nových voleb. Během volební kampaně se DVP vymezovala především proti SPD a DDP, naopak se snaţila budovat vztah k DNVP. Ve volbách konaných 7. prosince získala DVP 10,6 %, tedy nárůst o 1,4 %. Vládní strany si drţely přibliţně stejné preference. DNVP posílila o dvě procenta. Ztrácely především okrajové strany jako komunisté a NSDAP. Vyjednávání o nové vládě se táhla poměrně dlouho. Minulý kancléř Wilhelm Marx neuspěl s myšlenkou široké koalice a DVP nepreferovala minoritní kabinet a více se nyní orientovala na vládu, v které by byla zastoupena i DNVP. Jedním z klíčových faktorů se ukazovaly i vzájemné rozpory mezi Stresemannem a Marxem. Chargé d’Affaieres František Havlíček viděl jako jednu hlavních příčin animozity konferenci v Londýně, kde vedl německou delegaci kancléř, nikoliv ministr zahraničních věcí, který si to bezpochyby přál130. Orientace DVP a jejího lídra zmiňu- je aţ jako sekundární důvod. Osobní vazby a poměry někdy rozhodují klíčové události, ale postupné směřování DVP spíše k pravému spektru bylo patrné jiţ od konce roku 1923, kdy padla Stresemannova vláda díky socialistům. Proto bychom měli tomuto důvodu přiznat svoji váhu. Prezident pověřil sestavením vlády po Marxovi Stresemanna, ale ten to po dni na roz- myšlenou odmítl. Novým nestranickým (měl blízko DVP) kancléřem se stal Hans Luther, který v lednu 1925 sestavil vládu z DVP, BVP, Centra a nově i s DNVP. DDP se vlády neú- častnila, ale ve volbách nekandidující Otto Gessler zůstal ve funkci ministra říšské obrany.

128 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 296. 129 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1924, č. 49, Mimořádná zpráva politická číslo 21. z 29. srpna 1924. 130 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 12, Řádná politická zpráva za leden 1925 číslo I. z 15 února 1925.

71 4.4. ŢENEVSKÝ PROTOKOL A KONEC ROKU 1924

Přibliţme si v této kapitole více pohled evropský, především britský a částečně česko- slovenský, který se snaţil nastávající mezinárodní situaci ovlivnit. ČSR podepsala spojenecké smlouvy s Francií a se státy z Malé dohody. Reálného garanta proti pozdějším revizionistic- kým snahám versailleského míru pro něj mohla představovat pouze Společnost národů. Na tuto politickou kartu také Edvard Beneš vsadil. Reálněji proveditelnou, lepší variantu k dispozici neměl. Pro evropskou politiku roku 1924 představovalo jednu z největších událostí dění ve Velké Británii. Konzervativci oslabení prosincovými volbami během ledna padli i v parlamentu. Král Jiří V. vyzval předáka labouristů k vytvoření vlády. Levicová strana, mají- cí v parlamentu menšinu, vytvořila první „dělnickou“ vládu ve Velké Británii. Premiér Mac- Donald se ujal i Forreign Office. Jiţ dříve proklamoval „nové diplomatické metody“ a „novou odvahu k míru a spravedlnosti“131. Dále své názory rozváděl na: „Nutnost odstranění militarismu nejen jako organizaci, ale i jako ochranu a postavit na jeho místo organizaci zákona, smíru a spravedlnost“. To představovalo zřetelný signál, ţe se Velká Británie opět více vrací na kontinent. Také to byla pobídka pro eventuální mírové plány na mezinárodním fóru. Ed- vard Beneš v lednu dlící v Londýně ihned nového premiéra navštívil. Názorově se shodovali v co nejrychlejším zapojení Německa a SSSR do mezinárodního dění – Společnosti národů. MacDonald prohlásil, ţe Německo nehodlá nijak zvlášť favorizovat, byť mu během roku nabízel ze Spojenců nejvstřícnější tvář. Do dalšího dění vstupovala Francie, která by za staţe- ní svých vojsk z Německa ráda získala bezpečnostní záruky od Velké Británie, případně urči- tou formu garancí svých hranic. Červnová společná jednání nepřinesla pro Francii kýţený výsledek a celá záleţitost byla odkázána na V. zasedání SN v Ţenevě. Zářijové shromáţdění SN se tématicky neslo v duchu problémů bezpečnosti. Shro- máţdění se snaţilo najít východisko a pokrok od Smlouvy o vzájemné pomoci, která byla minulý rok odmítnuta. Britský pohled představoval spíše rovinu morální, kde je supremace mezinárodního práva a podřízení se mezinárodnímu soudnímu tribunálu. Labouristé se nelišili od dřívějších i pozdějších britských vlád, kdyţ reagovali jasně odmítavě na cokoliv, co by mělo připomínat vojenskou alianci. Francouzský pohled představoval rovinu spíše praktickou, hledající reálné zajištění. Edouard Herriot souhlasil s arbitráţí, ale chtěl dosáhnout i smluvní vzájemné bezpečnosti. Za tezí Francie stálo především ČSR, Polsko, Belgie a Řecko. Za Vel-

131 DEJMEK, Jindřich. Nenaplněné naděje : Politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie (1918 – 1938). Praha : Karolinum, 2003, s. 97.

72 kou Británií její dominia a neutrálové jako Nizozemí a Dánsko. Edvarda Beneše čekal jeden z jeho nejvýznamnějších diplomatických partů v jeho kariéře. Pokoušel se sladit oba navrho- vané principy. Arbitráţ označil za „nejspravedlivější a nejpotřebnější přání“ a k tomu přidal i francouzské prizma, kdy je proti zločinu potřeba sankcí132. Tím zaštiťoval i zájem malých národů. Na sloučení obou názorů vznikly dvě komise. První vedl Nikolaos Politis a měla za úkol vypracovat návrh protokolu o pokojném řešení mezinárodních sporů, který by obsahoval případné sankce proti agresorovi. Komise vedená Edvardem Benešem se zabývala klauzulemi o bezpečnosti a sniţováním zbrojení. Československý ministr zahraničních věcí dále vypracoval interpretativní protokol, který rozváděl arbitráţ a bezpečnostní záruky. Výsledky práce obou skupin schválily příslušné komise a 2. října mohl být celý elaborát představen plénu Společnosti národů. Mezi nejdůleţitější patřil článek číslo II.133, zákaz válek mezi signatář- skými státy. V dalších článcích především znamenala útočná válka mezinárodní zločin. Signa- táři se zavazovali řešit spory u Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti, případně Rady spo- lečnosti národů. Články IV a výše rozváděly případné následky za nepodrobení se tomuto rozhodčímu, soudnímu řízení. Obsahem protokolu byly také články o odzbrojení. Protokol kladně přijímaly státy obávající se revize a naopak země, které ji mohly mít v plánu, jí oponovaly a nejen ony. K tomu se přidávala Velká Británie, na níţ fakticky osud protokolu závisel. Německo členem SN nebylo, ale je velmi obtíţné si představit, ţe by ho podporovalo. Tím by se stala jakákoliv revize hranic na východě těţko proveditelnou. Kaţdá země musela navrhovaný protokol ratifikovat, aby nabyl platnosti. Jako první ho schválila československá vláda 27. října a doporučila ho k podpisu prezidentu republiky. T. G. Masaryk podepsal protokol v den výročí republiky 28. října. O dva dny později Edvard Beneš v poslanecké sněmovně popisoval protokol jako pevnou záruku míru a bezpečnosti ČSR: „Ţenevský protokol má za cíl odstranit války a omezit zbrojení“134. Klíčové události se v té době ale děly za kanálem La Manche. Jestli existovala šance britského podpisu, tak pouze za levicové labouristické vlády, jenţe ta ve volbách prohrála. Parlamentní většinu získali konzervativci, premiérem se stal Stanley Baldwin a státním sekretářem zahraničních věcí Austen Chamberlain. To znamenalo revidování zahraničního kurzu. Především se vyhnout navrţené- mu protokolu ve Společnosti národů, který mohl mít aţ univerzalistické ambice. Největší pro-

132 DEJMEK, Jindřich. Nenaplněné naděje : Politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie (1918 – 1938). Praha : Karolinum, 2003, s. 108. 133 Protocol for the Pacific Settlement of International Disputes, 2 October 1924 [online]. [cit. 10. října 2010]. Dostupné z: . 134 BŘACH, Radko. Locarno a čs. diplomacie. Československý časopis historický. 1960, 5, s. 671.

73 blém představovala sankční sloţka, která dostávala aţ automatizační charakter. Britská zku- šenost byla zaloţena na vyvaţování, nezávislosti a preferenci vlastního impéria. To přineslo v minulosti výsledky a Austen Chamberlain v tom hodlal pokračovat. Ţenevský protokol ne- šel jen tak šmahem odmítnout, ale bylo zřetelně jasné, ţe ho Velká Británie nepodpoří. Ofici- álně znělo do Evropy upozornění, ţe se vláda Velké Británie musí poradit se všemi svými dominii a k tomu je potřeba hodně času, protoţe je dominií mnoho. Britové získali čas, aby přišli sami s něčím novým, co by je nevázalo tolik k celému kontinentu. Týmy ve Foreign Office pracovaly na návrhu změn protokolu, ale Britové preferovali spíše formy garancí jed- notlivým státům (Belgie, Francie) - regionální pakt, neţ něco většího. Prosincová schůze Ra- dy Společnosti národů odloţila jakékoliv další aktivity týkající se protokolu na jaro 1925. Pro následující vývoj událostí bude přínosné uvědomění si pozic francouzských. Ver- sailleský mír udělal z Francie nejsilnější zemi kontinentu. Rozloţení sil jasně demonstrovala okupace Porúří i proti hlasu další velmoci – Velké Británie. Jenţe právě tato událost rozloţení sil změnila, coţ je dobře patrné na londýnské konferenci z léta 1924. Zde německé návrhy a pozice jasně stoupaly, naopak Francie se pouze bránila a ustupovala. Páka proti Německou v podobě Reparační komise byla značně reformována a znemoţňovala její uţívání jak doposud činila Francie. Její nynější spojenec Československo mělo velký zájem účastnit se konference. Na tom měli pochopitelně zájem i v Quai d’Orsay, ale britský poţadavek, aby se konference účastnily pouze státy reparačně zainteresované s konkrétním percentuálním podílem, měl navrch. ČSR sice měla nárok na reparace, ale procentuálně nevyčíslený135. To představo- valo neúspěch jak Československa, tak Francie. Pro Čechoslováky to znamenalo zřetelný sig- nál, ţe Francie preferuje především vlastní, neţ spojeneckou bezpečnost. Také se zřetelně ukazovalo, kdo v Evropě představuje rozhodující sílu a kdo na kom je závislý. To nás přivádí k otázce, co vlastně Francie chtěla a potřebovala. Především spojenec- tví a garance před německou agresí. V prvních letech po versailleském míru moţná obavy aţ zbytečně vyostřené neodpovídající realitě, s postupem času a růstem Německa uţ více opráv- něné. Francie měla garance několikráte na dosah, ale západní garanti vţdy na poslední chvíli couvli. První trojčlenná garance Velká Británie, USA, Francie padla díky odmítnutí senátu USA ratifikovat mír z Versailles. Tím pádem následně odstoupila i Velká Británie. Další varianta přišla v lednu 1922 v Cannes, ale byla shledána nedostatečnou a padla Briandova vláda. Další návrh podal Lloyd George na konferenci v Janově, šlo o všeobecný pakt o neútočení, ale to také znamenalo neúspěch. Na londýnské konferenci v létě 1924 svolil premiér Herriot

135 KUBŮ, Eduard. Německo – zahraničně politické dilema Edvarda Beneše. Praha : Univerzita Karlova, 1994, s. 31.

74 vyklidit Porúří, na coţ reagoval premiér MacDonald závazkem garančního paktu136. Následně i za nemalého francouzského přispění vznikl Ţenevský protokol. Jenţe ve Velké Británii vlá- da prohrála ve volbách a k moci se dostali konzervativci. Z Foreign Office přicházely jasné signály, ţe se tomuto protokolu bude chtít Británie za kaţdou cenu vyhnout. Není divu, ţe se Francie cítila neuspokojena a několikráte snad i napálena a chtěla dostat garance. Výsledek tohoto neúspěchu nejprve dolehl na Německo, coţ také paříţský velvyslanec Leopold von Hoesch předjímal. Byť to Francouzi úředně popírali, odmítnuli jako odvetu evakuaci kolínské zóny. Oficiálně z důvodu německého nedostatečného odzbrojování. Velká Británie, aby vyšla alespoň v něčem vstříc, souhlasila s odloţením evakuace. To oficiálně stvrdila 21. prosince kontrolní komise v Berlíně. Vydala verdikt o nedostatečném německém odzbrojování. 5. ledna 1925 předali vyslanci Belgie, Francie, Itálie, Japonska a Velké Británie kolektivní nótu vítězných mocností. Nóta sdělovala odmítnutí vyklizení kolínské zóny z důvodu neuspokojivé zprávy kontrolní komise, která dohlíţela na odzbrojení. Kancléř měl příslušnou nótu vzít „se zděšením na vědomí“137. Veřejnost ve Francii toto oficiální stanovisko pochopitelně přijala s obavami nad svoji bezpečností, naopak v Německu to povzbuzovalo nacionály. Československý legační rada Havlíček hlásil z Berlína: „…(nevyklizení) vyvolává zde veliké rozčílení, které během měsíce stále stoupá. Vychází najevo, ţe pochybení při od- zbrojení, jeţ byla vojenskou kontrolní komisí zjištěna, jsou důvodem pro další obsazení. Avšak tento jest jiţ předem označován za záminku. Pravý důvod spatřuje se v tom, ţe Francie by musela Porúří rychleji vykliditi…“138. Na veřejnosti si Němci vykládali tuto politiku jako snahu vynucení si lepších podmínek v právě probíhajících jednáních o hospodářských smlou- vách. To, ţe důvod leţí ve sporu mezi dohodovými Spojenci o garance, věděli spíše jen na Wilhelmstrasse. Politická zpráva dr. Havlíčka reflektuje i německý tisk, který se podivuje nad otázkou, ţe dosavadních 1800 kontrolních návštěv nic neobjevilo, ale kontrolní komise podala záporné hodnocení. Celá tato záleţitost se můţe jevit jako zcela vymyšlená příčina, která měla zakrýt jiný problém, ale není tomu tak zcela úplně. To nás okrajově přivádí k otázce odzbrojování. Gustav Stresemann s Hansem von Seecktem spolu neměli nejlepší vztah. Především na straně velmi autonomního generála stál problém a několikráte stál otevřeně i skrytě proti ministru zahraničních věcí. To ovšem nebránilo Stresemannovi, aby pracoval pro armádu, kterou svoji diplomatickou snahou osvobozoval od svazujících zahraničních kontrol. Jiţ během krize v

136 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 38. 137 Tamtéţ, s. 39. 138 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1924, č. 83, Řádná politická zpráva číslo IX. za prosinec 1924 z 13. ledna 1925.

75 Porúří Německo odmítalo udělit povolení ke kontrole inspekční komisi. Britové a Italové od- mítali jednat bez Francouzů, takţe německá snaha uspěla. Od této doby můţeme datovat začá- tek Stresemannovy diplomatické hry v otázce odzbrojování a kontrolování Německa. Mezi ministrovy zbraně patřilo rozptylování Spojeneckých obav jako nepodloţených, zpochybňo- vání předloţených tvrzení, mlţení, či nemoţnost vykonání prohlídky z různých příčin. V této snaze fungovalo více diplomatů, jako například Ago von Maltzan, který varoval italského ambasadora, ţe by obnovení kontrol počátkem zimy 1923 mohlo popudit armádu a ta by: „Nemohla garantovat bezpečí mezinárodního sboru v Berlíně před hladovou lůzou“139. Ve stejném duchu pokračoval v prosinci Gustav Stresemann, který varoval, ţe návrat francouz- ských kontrolorů by mohl vést aţ k jejich smrti rozvášněnými dělníky. Stresemann hrál dvojí hru, jako kancléř i jako ministr věděl o tajných armádních dohodách se SSSR. Stejně tak vě- děl o armádě a jejích kontaktech na některé pravicové paravojenské skupiny. Kdyţ vyjádřili Herriot s MacDonaldem obavy nad militantními skupinami, tak vysvětlení přišlo, ţe se jedná pouze o sportovní a atletické kluby. I přes diplomatickou snahu byly kontroly během roku 1924 obnoveny. Kontrolory nezřídka provázely demonstrace a ataky. Závěrem řečeno tohoto posledního bodu, nelze se divit Spojencům, ţe vyuţili situace, která se nabízela, ve svůj prospěch. Kaţdá strana manipulovala v interpretaci odmítnutí evakuace z důvodu zprávy kontrolní komise, která vytýkala nedostatečné odzbrojování. Německo nebylo trestáno zlomyslně za něco, co by se aţ tak pravdě neblíţilo.

139 GATZKE, Hans. Stresemann and the Rearmament of Germany. New York : The Norton Library, 1969, s. 16- 17.

76 4.5. OTÁZKA VSTUPU DO SPOLEČNOSTI NÁRODŮ A PROSINCOVÉ SOVĚTSKÉ NÁMLUVY

Neţ se dostaneme k samotné cestě do Locarna, tak je nutné rozeznat cesty k němu vedoucí. Mezinárodní pozice Německa se během roku 1924 zlepšila a díky mohly putovat především na druhý břeh Rýna. Francie se neústupným jednáním Poincarého sama oslabila a její zákrok v Porúří ve výsledku pomohl německé diplomacii. Souběţně s Dawesovým plá- nem se pomalu začala otevírat otázka vstupu Německa do Společnosti národů. Mezi prvotní reakce patřilo spíše překvapení a opatrnost, protoţe tu existoval poměrně nadstandardní vztah se SSSR. Projev 4. září 1924 od premiéra Ramsaye MacDonalda na V. zasedání SN předsta- voval přímou výzvu Německu: „Německo nemůţe zůstat mimo Společnost národů…Nemůţe být rozřešena ţádná větší otázka, ať jest to jiţ problém odzbrojení, mírových podmínek, bez- pečnosti a existence malých národů, o kterých zde jednáme, kdyţ na tomto shromáţdění zů- stává místo Německa hrozivě prázdné… Pouta, která byla navázána londýnskou konferencí, nutno zesílit spoluprací Německa ve Společnosti národů“140. Tímto projevem fakticky shrnul stávající stav a potřebnosti. Tato otevřená pobídka adresáta zaskočila. Trochu kuriózně tomu pomohl fakt, ţe všichni nejdůleţitější, k tomu povolaní ústavní činitelé, si vzali dovolenou, kdyţ prošel Da- wesův plán. Pro německou diplomacii znamenal před několika dny učiněný ústupek DNVP o přednesení nóty odmítající válečnou vinu problém. Tím více, kdyţ se dostal dříve neţ měl na stránky tisku. Auswärtiges Amt měl nyní na povel státní sekretář Ago Maltzan, který se rozhodl „z technických a diplomatických důvodů“ odeslání oficiálního prohlášení pozdrţet141. Promyšlený tah, který dovoloval pozorovat, co „pokusný balónek“ tisku udělá. Z ciziny sa- mozřejmě přicházelo kategorické odmítnutí. Kancléř Wilhelm Marx napsal osobní dopis pre- miérům Herriotovi a MacDonaldovi142. Vysvětloval, proč tento krok musel učinit jako ústu- pek. MacDonald v odpovědi varoval o kontra-produktivnosti takového sdělení a důrazně do- poručoval staţení připravovaného prohlášení. Spojenci rozhodně takové prohlášení nepři- jmou. Gustav Stresemann po svém příjezdu argumentoval větší proveditelností takového kroku na fóru SN, kdyby Německo bylo jejím řádným členem. Tento názor podpořil i prezident Ebert a tak od plánovaného prohlášení o válečné vině bylo upuštěno. Členství v SN skýtalo

140 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 47. 141 GRATHWOL, Robert. Stresemann and the DNVP : Reconciliation or revenege in German foreign policy 1924 – 1928. Lawrence : The Regents press of Kansas, 1980, s. 53. 142 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 294.

77 výhody a otevíralo i další pro Německo důleţité otázky. Sársko, které mělo být na 15 let pod kontrolou SN a jeho budoucnost měl určit plebiscit. Dále práva menšin a stále přítomná otáz- ka odzbrojení. Další výhodu představovala politická rovnoprávnost, o kterou se Německo snaţilo jiţ několik let. Nevýhodu představoval jiţ zmíněný poměr k SSSR. Jako člen SN by se Německo muselo případně účastnit sankcí proti němu. Členové Společnosti národů se zaváza- li k respektování řádu a smluv, coţ mohlo představovat obtíţe v perspektivě revizí. Jenţe stále tu byl článek 19, který připouštěl revize, čili záleţelo na okolnostech a vývoji. Výsledek dlouhého vnitropolitického jednání přišel 23. září v podobě memoranda členským státům SN. Německo sdělovalo intenzivní práci na vstupu, ale potřebovalo si vyjas- nit některé otázky. Fakticky šlo o čtyři podmínky. Stálé místo v Radě Společnosti národů, všech jejich orgánech a zastoupení v sekretariátu organizace. V druhém bodě se oficiálně Německo nechtělo účastnit ţádných sankcí, protoţe bylo odzbrojenou zemí a chtělo neutrální status v rámci SN. Reálně nechtělo ztratit vztah se SSSR. Třetí bod znamenal, jak ho přesně definuje Radko Břach, prohlášení o válečné vině Německa143. Čtvrtá podmínka se vztahovala na kolonie, kde jsou přání budoucí participace v této otázce. Sloţitost otázek a formulační um získal Německu čas na přípravu k jednání o vstupu. Odpověď na podmínky od států z Rady SN přišla aţ v prosinci. Podmínky krom bodu dvě, týkajícího se neutrality a potencionálně SSSR, byly akceptovány144. Jméno Sovětů nikde přímo nepadlo, ale kaţdá strana věděla, koho se tento bod týká. Německu se nabízela cesta na západ se zrovnoprávněním, ekonomický- mi a politickými výhodami. Cennou byl odklon od SSSR. Gustav Stresemann nebyl vztahem se Sověty nijak zatíţen a především byl realistou a pragmatikem. Příklon k západu znamenal větší přísun kapitálu. Vztah se SSSR představoval pouze 3% německé obchodní bilance. Obě země spojovala především otázka revize ve východní Evropě. Tuto problematiku dobře vystihuje hlášení z 24. listopadu 1924 od zástupce Československa v Moskvě Josefa Girsy: „Po- měr německo-sovětský se v poslední době značně zhoršil, jeţto sověty vidí, ţe Německo se orientuje na Anglii, Francii a Ameriku“145. Sovětská zahraniční politika prodělala během roku 1924 několik obratů, zvláště ve vztahu k Velké Británii a Francii, ale počátkem prosince mů- ţeme spatřit především snahu o zlepšení vztahu k Německu – neztratit ho. SSSR pouţil jako lákadlo otázku Polska. Na to reagovali provýchodně orientovaní Maltzan a Brockdorff- Ranztau, který jednal v prosinci s Čičerinem. Ten 26. prosince předal oficiální návrh sovět- sko-německé smlouvy. Signatáři by se v ní zavazovali neuzavírat politicko-hospodářské

143 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 49 144 Odpověď Rady Společnosti Národů z 12. prosince 1924 německé vládě. In Zahraniční politika : sborník pro studium mezinárodních otázek politických, právních, hospodářských a sociálních. 1925, 2, s. 404-406. 145 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 54.

78 smlouvy s třetí stranou, které by toho druhého poškodily. Dále vzájemně koordinovat svůj postup v otázce vstupu do Společnosti národů. Výsledek sovětských námluv nejdříve pocítil státní sekretář Maltzan, kterého čekalo odeslání do „vyhnanství“ ve Washingtonu. Jeho post převzal Carl von Schubert, dosavadní vedoucí „západní“ sekce v Auswartiges Amt. Na sovět- ské návrhy odpověděl Stresemann aţ za tři měsíce.

79 5. 1925 - ROK LOCARNSKÉ KONFERENCE, ROVNOPRÁVNÝM PARTNEREM

5.1. NĚMECKÉ MEMORANDUM

Jak je z minulých kapitol patrné, určující silou v Evropě se stala Velká Británie. Niko- liv plánovaně, ale původní impuls k německé garanční nabídce vedoucí k Locarnu přišel z diplomatického sboru krále Jiřího V. V Berlíně měl ze všech zahraničních diplomatů největ- ší vliv baron D’Abernon, zastupující Velkou Británii. Velmi schopný diplomat, který se dobře orientoval ve finančnictví, obchodu a světové politice. Jeho důleţitost nám dobře vystihuje hodnocení kancléře Hanse Luthera: „Je-li nějaký cizinec, jemuţ by mělo být Německo vděčno za znovuzískání svébytnosti, pak je to vikomt Edgar D’Abernon“146. Tolik k jeho roli a důle- ţitosti. Mezi náplň jeho práce patřil kontakt s německými politiky a diplomaty, k nimţ měl sám aktivní přístup. Bylo mu jasné, ţe otázka Ţenevského protokolu se dostala do slepé ulič- ky, a proto sám bez jakéhokoliv pověření z Londýna počal vyvíjet diplomatickou aktivitu. Lépe řečeno dokázal inspirovat a navést na potřebnou cestu. 29. prosince 1924 se sešel se státním tajemníkem Carl von Schubertem a naznačil mu, ţe je příhodný čas pro německou iniciativu, která by mohla navázat na Cunův garanční pakt z konce roku 1922. Nový pakt by měl obsahovat i arbitráţní smlouvu s Francií. Arbitráţemi se Německo zříkávalo války ve vzájemných sporech. 14. ledna se oba politikové dohodli na intencích memoranda. Schubert sliboval, ţe Němci jsou připraveni k dalekosáhlým krokům, pokud jde o mírový pakt a pakt o neútočení147. Z toho plynoucí závazky mají být výslovně reciproční. Celá práce na návrhu probíhala na Wilhelmstrasse v utajení, aby se předem nevzbudily zbytečné emoce v domácí politice. Výsledkem bylo modifikované memorandum, které především nabízelo vzájemnou garanci neporušitelnosti hranic a demilitarizačních ustanovení na Rýnu. Plus případné dopl- nění arbitráţními smlouvami. Reálně by tím Německo dobrovolně přijalo, co mu bylo nadik- továno - versailleský mír a akceptace ztráty Alsaska-Lotrinska. Z původního Cunova návrhu naopak zmizela pasáţ připouštějící válku plebiscitem. Východní garance jako dříve chyběly. Ve vztahu k východu (Polsku) byly zmíněny maximálně arbitráţní smlouvy. Nabídnout ale- spoň „něco“ na východě představovalo nutnost, aby se návrhem mohli Spojenci zabývat. Ná- vrh reflektoval i aktuální německou potřebu týkající se vyklizení kolínské zóny. Vlastní inici-

146 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 67. 147 BŘACH, Radko. Německé bezpečnostní memorandum z 9. 2. 1925 a bezprostřední reakce Polska a Česko- slovenska. Historie a vojenství. 1994, 4, s. 5.

80 ativa teoreticky skýtala Německu lepší podmínky, neţ společná dohoda Spojenců, které by se muselo podvolit. Na Rýnu by Německo fungovalo jako rovnocenný partner, nikoliv osamoce- ně stojící stát proti alianci, či dohodě ostatních států. 20. ledna putoval návrh i nadále v utajení do Londýna. Reakce sekretáře zahraničních věcí Chamberlaina byla aţ překvapivě negativní a uraţená. Měl o nabídce pochyby a odmítal jednat bez Francie. To je i trochu překvapivé, kdyţ uváţíme, ţe tento návrh mohl dobře po- slouţit jako úniková cesta od Ţenevského protokolu pro Velkou Británii. Austen Chamberlain měl zatím svůj plán a toho se drţel - nejprve se dohodnout s Francií. Ve hře byla pořád v určité formě aliance mezi Francií a Velkou Británii, ale i na ni se z Londýna nesly mraky. Odpověď vůbec nepotěšila Stresemanna, který spíše jako taktický prvek předvedl u D’Abernona zneuznání a vztek148. Na celou situaci reagoval za několik dní velmi překvapivě a odváţně. Tento krok se ukázal jako průlomový. Přes paříţské vyslanectví poslal garanční návrh premiéru Herriotovi, který ho obdrţel 9. února s výzvou k utajení. Herriot se s Chamberlainem samozřejmě spojil, ale nejdůleţitější bylo, ţe německý návrh nebyl odmít- nut. Britský pohled na německý návrh se měnil s krátícím se časem. V Londýně si přáli, aby Němci přišli s návrhy, které by pro ně byly výhodnější neţ Ţenevský protokol. Situace v Německu se stala sloţitější pro Hanse Luthera a Gustava Stresemanna. První musel drţet koalici, v níţ byla i nacionalistická DNVP, která tyto podmínky odmítala. Přede- vším akceptace ztráty Alsaska – Lotrinska v rovině „opuštění místních Němců“ představovala velmi dobře pouţitelný argument. Hlasitě o sobě dávaly vědět všechny nacionální spolky a organizace, jako Alldeutscher Verband či spolky hlásící se k Fatherlandu149. Na straně druhé měl kancléř ministra zahraničních věcí, kterému nemohl oficiálně vyjádřit naprostou podporu a který i jako svůj taktický prvek pouţíval hrozbu demise. Své kroky musel nyní Stresemann podrobněji vysvětlovat ve vládě. Jeho obranu představoval argument týkající se rychlejšího vyklizení kolínské zóny. Otázku východních hranic a trvání pouze na arbitráţi oficiálně vyjá- dřil takto: „Co my nemůţeme udělat je přijetí oficiálních záruk hranic na východě, protoţe si musíme ponechat moţnosti tyto záleţitosti řešit mírovými prostředky“150. Gustav Stresemann ukázal veřejnosti vlídnou tvář mírotvůrce, ale i jeho státní tajemník von Schubert připouštěl v rozhovoru s D’Abernonen, ţe celá tato věc můţe teoreticky někdy v budoucnu skončit vál- kou. Na západě také existovala moţnost mírové revize, šlo o anektovanou oblast Eupen –

148 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 73. 149 GRATHWOL, Robert. Stresemann and the DNVP : Reconciliation or revenege in German foreign policy 1924 – 1928. Lawrence : The Regents press of Kansas, 1980, s. 70. 150 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 306.

81 Malmédy, kde měly obě strany zájem se dohodnout, ale dohody musely padnout na zásah Paříţe. Argumentační rovina Stresemanna se soustředila na přinesení míru, téma východní otázky spíše bagatelizovala do roviny arbitráţí. O něčem větším, co by přímo garantovalo východní hranice, případně zříkávalo se války, nebylo řeči. Vyslanectví ČSR v Berlíně pova- ţovalo vynucení revize silou za nereálné151. Za německou snahou vidělo v budoucnu moţnost revize, ale pod hlavičkou Společnosti národů: „Jestliţe však statut SN výslovně mluví o tom, ţe neproveditelné smlouvy mohou býti změněny, pak nemůţe nikdo od Německa čekati, ţe se definitivně vzdá práva dovolávati se tohoto ustanovení“. Gustav Stresemann zjevně kalkulo- val s paragrafem 19 Paktu SN, který připouštěl revizi. Celou otázku přesně sumarizuje odbor- ník na tuto problematiku Radko Břach152, kdyţ německý návrh s arbitráţemi charakterizuje jako nabídku východu, která bude dostatečně uklidňující, aby ji mohla akceptovat Francie, která by začala jednat o paktu na Rýnu. Přitom východní návrh musí být natolik neurčitý, aby se nezavřely dveře k budoucí revizi. Dále Němci sledovali v nejbliţší době vyklizení kolínské zóny a udrţet si vztahy se SSSR, který měl podobný názor na budoucnost Polska. Začátkem března musel Austen Chamberlain do Paříţe ohlásit vládní zamítnutí Ţe- nevského protokolu a preferenci německé nabídky. Oficiálně tak učinil ve svém projevu 12. března na 33. zasedání Rady Společnosti národů153. 13. března ve svém projevu mohl Edvard Beneš podle svého zvyku ocenit námitky, polemizovat s nimi, poukazovat na mírovou touhu malých národů, ale to bylo tak vše, co mohl učinit. Nicméně v pro něj typickém optimismu vyjádřil naději na budoucí vývoj, který podle něj přinese úspěch těchto myšlenek. Přibliţně v druhé polovině února se dostaly informace o německém memorandu i do Polska a Československa. Prvotní polská reakce nenaznačovala budoucí bouřlivou reakci. Polský ministr zahraničních věcí Aleksander Skrzyński na konci února veřejně preferoval Ţenevský protokol, pokud by však tato moţnost padla, sdělil polský zájem na rýnském paktu, který by garantoval francouzskou hranici154. Toto prohlášení můţeme brát i jako apel na vzá- jemné spojenectví. 3. března vyšly napovrch zprávy ze zahraniční komise francouzské posla- necké sněmovny projednávající německé návrhy. Je otázkou, jestli Skrzyński měl doposud nepřesné, či málo informací, ale z Polska přišla velká a hlasitá nespokojenost. Polská veřej- nost byla zděšena a obávala se německých revizionistických snah, které mají směřovat k od-

151 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 15, Řádná politická zpráva číslo II. za únor 1925 z 14. března 1925. 152 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 82. 153 Ţenevský protokol v 33. zasedání Rady Společnosti Národů : Projev zástupce britské vlády stát. taj. Austena Chamberlaina v šesté veřejné schůzi Rady ze dne 12. března 1925. In Zahraniční politika : sborník pro studium mezinárodních otázek politických, právních, hospodářských a sociálních. 1925, 2, s. 406-412. 154 BŘACH, Radko. Německé bezpečnostní memorandum z 9. 2. 1925 a bezprostřední reakce Polska a Česko- slovenska. Historie a vojenství. 1994, 43, 4, s. 17-18.

82 dělení polského spojenectví s Francií. Na západ ihned zamířil s protestem předseda polského senátu a ministr zahraničních věcí, který dostal velké prostředky na potřebné ovlivnění západ- ního tisku. Ten ve Francii apeloval na spojeneckou solidárnost a nebál se případně pouţít i slov jako „zrada“. Polská reakce připomínala bouři, která je za stávající situace aţ neopod- statněnou, ale vzhledem k polským dějinám se jí nelze divit. Samostatný stát měli Poláci v novodobých dějinách teprve pár let. Nabízená arbitráţ byla brána jako snaha o zmezinárod- nění bilaterálních sporů o území, která nyní patřila polské správě. Polská veřejnost se bála německé snahy zmezinárodnit vzájemný problém a vnutit Polsku smírčí řízení. Buď arbitráţí, či přes článek 19 Paktu SN. Německo momentálně nechtělo potvrdit východní hranice, otázku a formu revize měla teprve přinést budoucnost. Momentálně k ní stejně nebyly podmínky a moţnosti. Německá diplomacie dokázala v tomto případě předvést vlídnější tvář, kdyţ se k této otázce vyjádřil vedoucí V. oddělení Friedrich Gaus: „Mohu pana ministra slavnostně ujistit, ţe ani mně, ani p. Stresemannovi, ani kancléři nepřišlo vůbec na mysl domáhat se cestou arbitráţe jakýchkoli teritoriálních poţadavků“155. 13. března přijal jednomyslně Sejm pro- testní rezoluci proti německé nabídce. Proti nabídce protestovala i polská veřejnost v několika městech. Na západě si získali Poláci svým postupem pouze sympatie solidární francouzské veřejnosti. Francouzská vláda zastávala k polským návrhům zdrţenlivé stanovisko, protoţe šlo především o garanci jejich hranic. Naopak ve Velké Británii se Chamberlain i Baldwin vyjádřili ve smyslu, ţe dobrovolné polské vzdání se území by mohlo být dobrý krok a vyřeši- lo by se hodně problémů156. Československá strana se o německé nabídce dozvěděla také spíše aţ ke konci února. Rozdíl v diplomatických pozicích obou východních zemí byl patrný. Premiér Herriot poţádal Edvarda Beneše o sdělení stanoviska k celé věci. Československý ministr vypracoval memorandum, které 2. března předal. Edvard Beneš zaujal vstřícnější stanovisko neţ polská strana. Deklaroval zájem na francouzsko-německé arbitráţi, která by se stala: “…přirozeným důsled- kem analogické smlouvy mezi Německem a Československem“157. Také tedy, aby její existence právně nenarušovala spojenectví mezi Francií a Československem. Nepřál si oboustran- nou garanci Rýna, která by potencionálně oslabovala francouzskou moţnost spojeneckého zásahu. Vycházel z premisy, kdy by se měl německý návrh vztahovat i na francouzské spojence. Jeho návrhy se především snaţily zabránit, aby nenastala situace, kdy na východě nebudou ţádné garance. Proto vítal z probíhajících návrhů arbitráţ, která: „..by byla v tomto

155 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 95. 156 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 313. 157 BŘACH, Radko. Locarno a čs. diplomacie. Československý časopis historický. 1960, 5, s. 694.

83 systému novou garancí, a to velmi důleţitou“. Problémem bylo, ţe Edvard Beneš počítal s německým návrhem jako s něčím, co doplní systém Ţenevského protokolu, případně spoje- nectví britsko – francouzské. V době, kdy koncipoval toto memorandum, ještě netušil, ţe se Britská zahraniční politika otočí k preferenci německých návrhů jako základu mírového sys- tému. Na rozdíl od polské veřejnosti přijala ta československá zprávu poklidně. Samozřejmě se objevily obavy z upřímností návrhu, případně stejné parity v garancích východ-západ, ale víceméně nic nevybočilo z normy a nevyvolávalo halasný rozruch. Spíše byl spatřován pokrok a mírový diplomatický tah Německa. Rozdílnou reakci je nutno brát i z historického hlediska. Československo získalo ve Versailles na Německu pouze Hlučínsko a to přílišný zájem Německa díky své ekonomické slabosti nepoutalo. ČSR patřila v minulosti celá do Rakousko- Uherska, proto se otázka revize ze strany Německa tolik nenabízela. Navíc vztah a hranice s Německem patřily vůbec k nejklidnějším pro Československo. Během 33. zasedání Rady SN se sešel Edvard Beneš s Austenem Chamberlainem a předal mu podobné memorandum jako Edouardu Herriotovi začátkem měsíce. V diskuzi padal důraz především na to, aby se díky garancím na západě nenechala Německu volná ruka ve východní a střední Evropě158. Pro nás je určitě zajímavým faktem, ţe Beneš zmínil obavy o Rakousko, nikoliv Československo. Nabídku na arbitráţ vítal a vnímal ji jako propojení zá- padního paktu, problémem bylo, ţe západní pakt (Francie - Velká Británie) padnul, o čemţ buď nevěděl, nebo se toto rozhodnutí snaţil zvrátit v jednání s Chamberlainem. V memorandu předaném Chamberlainovi výslovně zmiňoval ohrazení proti diskuzím, které by mohly vyvolat revizi mírových smluv z Versailles159. V cirkulární zprávě se Edvard Beneš nestavěl proti západnímu paktu, spíše naopak, ale pouze v případě, ţe se nedotkne východních hranic a Ver- sailleského mírového systému160. V dalších březnových dnech zůstávala československá do- mácí i zahraniční politika klidnou. Ve stejných intencích referoval i tisk, coţ dokázalo vyvolat západní sympatie, na rozdíl od postoje polského, kde padala ostrá a výhruţná slova. Česko- slovenský ministr zahraničních věcí pracoval jinak, choval se jinak a měl jiný naturel neţ jeho polský protějšek. Edvard Beneš nepreferoval systém zaloţený na německém návrhu, nýbrţ na jiţ zmíněném západním spojenectví, ale arbitráţe oceňoval jako přínosný příspěvek k mírovému zajištění. Nicméně trval na tom, aby všechny nové systémy, garance, smlouvy, či arbitráţe byly postaveny na Versailleské mírové smlouvě. Západní kvitování postoje ČSR, kdy souhlasí s arbitráţemi, bohuţel vyvolávalo nepřesnou interpretaci, ţe Čechoslováci sou-

158 BŘACH, Radko. Německé bezpečnostní memorandum z 9. 2. 1925 a bezprostřední reakce Polska a Česko- slovenska. Historie a vojenství. 1994, 4, s. 32. 159 BŘACH, Radko. Locarno a čs. diplomacie. Československý časopis historický. 1960, 5, s. 695. 160 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 17, Cirkulární zpráva z 20.3.1925.

84 hlasí také s celým německým návrhem, ale to pravdou nebylo. Edvard Beneš plánoval vstoupit do dalšího jednání, kde by mohl uplatnit svůj vliv. Nyní bylo nutné veřejně oceňovat mí- rové snahy a čekat, jak se situace vyvine. Logicky se nabízí otázka, nemohlo-li Německo garantovat i hranice Československu, kdyţ s ním nemělo ţádného sporu? Mohlo, ale tím by se stala průchodnost paktu na západě nemoţnou. Garance ČSR a nikoliv Polsku by znamenalo neudrţitelnost vzájemného vztahu, který byl v minulých letech velmi napjatý. Ve stejných intencích instruoval sekretář Schubert praţského vyslance Kocha. Kdyby zůstalo na východě samotné Polsko bez garancí, tak by na to nepřistoupila Francie, protoţe tím by bylo jiţ téměř „oficiálně“ jasné, ţe v budoucnu povede německá agrese právě tam. Ve stejném duchu informoval i Koch Beneše. Garance poskytnout ČSR není problém, ale jsou nutné mezinárodní ohledy. Stejně tak zmínil i neudrţitelnost polských hranic do budoucna161. To Beneš obratem sdělil na západě. Zajímavým faktem je, ţe sám sdílel pochybnosti o udrţitelnosti polských hranic. Edvard Beneš nebyl polským advoká- tem, Československo mělo jiné zájmy a jinou pozici na mezinárodní scéně. Kdyby obhajoval polskou věc, tak by své postavení jen oslabil. Stejně tak na druhé straně Poláci vnímali Ra- kousko pouze jako taktickou kartu vůči Praze, jinak na něm neměli ţádného zájmu. Proto je potřebné brát ČSR a Polsko na východě jako oddělené entity, sledující kaţdá svoje zájmy. Po vzájemném, občas velmi vypjatém poversaillském vývoji se není ani čemu divit. K tomu se přidávalo i uskupení Malé dohody, kde Edvard Beneš rezolutně odmítal jakékoliv návrhy na spojení s Polskem. Jiţ v lednu byla sjednána návštěva Edvarda Beneše v Polsku. K ní došlo aţ v dubnu a pochopitelně na pozadí mezinárodních událostí vzbudila velkou pozornost. Ty přispěly i ke konečnému podpisu vzájemné obchodní a smírčí (arbitráţní) dohody. Plus právně - finanční urovnání nad rozděleným sporným územím. Mediální dění v Německu vyplnila kritika na různé úvahy o cestě Edvarda Beneše do Polska. Poláci se měli zavázat pomoci ČSR v otázce Rakouska a jeho moţného připojení k Německu. Naopak ČSR se měla zavázat k podpoře Pol- ska v otázce západních hranic162. Nic takového se nestalo, později se ukázalo, ţe původ těchto zpráv pocházel z Maďarska. Vzájemnou arbitráţní smlouvu povaţovala polská strana za moţný vzor pro budoucí arbitráţní smlouvu s Německem, tak si to také vyhodnotili i ve Wilhelmstrasse. S podepsáním arbitráţe měl problém Edvard Beneš, kterému se nelíbilo vy- jmutí územních sporů z arbitráţních řízení. To pochopitelně vyhovovalo Polsku i jako příklad

161 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 119. 162 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 27, Řádná zpráva za měsíc duben 1925 z 12. května 1925.

85 do budoucna. Beneš mohl pojímat a také pojímal arbitráţe šířeji a globálněji, revize hranic mu aktuálně nehrozila. Výsledek vzájemných dohod nepotěšil krom Sovětů, také Německo, které se obávalo a podezřívalo dohody z Varšavy. Radko Břach nabízí troje varianty k vysvětlení změny německého postoje163. Buď v Auswärtiges Amt přecenili chválu Edvarda Beneše na nabízenou arbitráţní smlouvu a z toho si vyvodili, ţe se to týká i pohledu na celý garanční pakt. Německo bylo připraveno na přelomu března a dubna na vzájemné bilaterální jednání o arbitráţní smlouvě podle vzoru německo-finského. Praţský vyslanec Koch navštívil ministra Beneše, ale ten se nabídce vyhnul. Proto nemůţe být překvapením, kdyţ se německý tisk ob- rátil proti ČSR. Druhou nabízenou moţností je podlehnutí vymyšleným zprávám maďarské provenience o společných postupech, vojenské spolupráci etc. Ty i po svém vyvrácení musely zanechat stíny pochybností. Poslední nabízenou eventualitou je prostý kontakt s Varšavou, která měla velmi rozladěné aţ nepřátelské vztahy s Berlínem. Německé obavy pramenily spí- še z první eventuality. Návštěva v Polsku byla předběţně dohodnuta jiţ v září 1924, proto nemůţe být brána za překvapivou. Samotný ministr Beneš se choval tradičně zdrţenlivě, byť přívětivě. Mantinely jednání sám předjednal a fantaskní závěry z nich dementoval. Německou nespokojenost spíše vyvolala první zmíněná příčina – špatné vyhodnocení kladných výstupů, které se vztahovaly pouze k arbitráţním moţnostem.

163 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 143.

86 5.2. JARO 1925

Německou vnitropolitickou situaci na jaře 1925 ovlivnily prezidentské volby. 28. úno- ra 1925 zemřel prezident Friedrich Ebert. Ten představoval pro nacionalisty terč a jednodu- chého viníka listopadové revoluce roku 1918. Patřil k SPD, ale jako prezident se profiloval nadstranicky. Několikráte podpořil Stresemannovu politiku a jeho postavení. První kolo voleb vyhrál Karl Jarres (DVP), ale do druhého kola podpořil kandidaturu Paula von Hindenburga. Jeho podpora se zdála být pravo-středovému bloku potencionálně více úspěšnější. DVP ne- souhlasila, ale byla přehlasována. Ve druhém kole se utkali Wilhelm Marx (Centrum) podpo- rovaný středo-levým blokem, Ernst Thälmann (KPD) a Paul von Hindenburg (nezávislý) podporovaný zejména DNVP, BVP a několika menšími stranami. Druhé kolo voleb, konané 26. dubna 1925, vyhrál Paul von Hindenburg se ziskem 48,3% voličů164. Druhý Wilhelm Marx dostal jen o tři procenta méně, coţ činilo 900 tisíc hlasů. Pro Stresemanna bylo ve vol- bách nejdůleţitější zabránit zvolení Otto Gesslera, který měl blízko ke generálu Seectovi. Z Hindenburgovy kandidatury neměl Stresemann vůbec radost s ohledem, jaký to bude mít dopad na ohlas v cizině, ale otevřeně proti ní nevystoupil. S novým prezidentem byly diskuze o zahraniční politice přeci jen sloţitější neţ s tím předešlým. Zvolení monarchistického polní- ho maršála, těsně spojeného s císařstvím a válkou nevyvolalo ve světě příliš pochopení. Německo potřebovalo v krátkodobém horizontu vyřešit západ, ale pokud moţno tak, aby nepřišlo o svůj nadstandardní vztah se SSSR. Jak jsme jiţ zmínili, Německo odpovědělo na prosincovou sovětskou nabídku aţ za tři měsíce. To odpovídá německé taktice, dokud nebude jasno, jak uspěje memorandum na západě, tak vyčkávat. Moskevský vyslanec Ulrich Brockdorff-Rantzau patřil mezi zastánce východní, nebo alespoň vyváţené orientace. Sověty a Němce spojovaly především otázky týkající se revizí versailleského míru, ale to představo- valo v roce 1925 aktuálně neproveditelnou otázku. Gustav Stresemann moskevského vyslance sám o myšlence nabízeného memoranda s existencí arbitráţí informoval jako o: „Fasádě pro francouzskou vládu, která umoţní vyloučit Polsko z garančního paktu“165. Navíc mezi proso- větské argumenty patřilo, ţe Německo bude moci ve SN potencionálně vetovat protisovětské akce. Brockdorff-Rantzau dostal nevděčný úkol obhájit v Moskvě německou zahraniční politiku, kterou ani on sám příliš nepreferoval. Dále Stresemann obeslal i ostatní zastupitelské úřady, kde vysvětloval svůj postup. Polskou otázku zařadil do delší perspektivy, nyní povaţo-

164 KIRIEV, Alex. Electoral Geography 2.0 [online]. 2007 [cit. 2010-11-05]. Weimar Germany. Presidential Election 1925. Dostupné z WWW: . 165 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 312.

87 val za nejdůleţitější získávat veřejné mínění na německou stranu. K tomu se nabízela zdůraz- ňovaná mírová myšlenka. Ještě k upřesnění polské otázky bychom měli dodat následující: Německo mělo zájem na budoucí revizi, coţ není dělení Polska dle příkladu z osmnáctého století. Zájem tedy směřoval k Východnímu Prusku, Hornímu Slezsku a Gdaňsku. S jarem se v tisku spustila kampaň podporující spojení Rakouska v několika varian- tách. Auswärtiges Amt původcem nebyl. Při jednání Kamila Krofty myšlenky na anšlus odsoudil vedoucí druhé sekce Gerhard Köpke166. V Německu si byli vědomi mezinárodní situace a i případné velmi značné finanční zátěţe takového kroku. Rakousko zkusilo prorazit s otázkou hospodářské samostatnosti ve SN, která by mohla dokázat jeho neţivotaschopnost. Edvard Beneš otázku jakéhokoliv spojování Rakouska vţdy velmi rázně a ţivě odmítal, coţ se nepodobalo jeho klidné diplomacii. To nám svědčí o velké důleţitosti této otázky pro ČSR. V jarních jednáních mu nahrával fakt, kdy kaţdá velmoc nabízela spojení s někým jiným. Výsledkem celé Rakouské události bylo prohloubení ekonomických styků s ČSR, byť mo- mentálně jen se sníţením celních tarifů. Jak se říká „míč“ byl nyní na straně Francie ve věci německého memoranda. Dlouho- dobým problémem paříţských vlád byla jejich ţivotnost. 10. dubna padla i ta Edouarda Herri- ota. Novým premiérem se stal René Painlevé. Do Quai d’Orsay nastoupil známý taktik a vy- jednavač Aristide Briand. Ten během svého premiérství v letech 1921-2 nabídnul vstřícnější politiku k Německu, neţ jeho předchůdci a nástupníci. Kvůli pádu vlády se odpověď na memorandum pozdrţela. Vláda ji schválila 12. května a dokument putoval k vyjádření do Lon- dýna. Francie hodnotila memorandum jako „projev mírumilovných snah“ a do své repliky dala myšlenku: „..aby se všem zainteresovaným státům v rámci versailleské smlouvy dostalo doplňujících bezpečnostních záruk“167. Francie se ještě nevzdávala koncepce padlého Ţe- nevského protokolu a právě k této pasáţi přišly z Londýna dotazy na přesný výklad. Obě ze- mě souhlasily s německým návrhem v předloţených intencích. Francii potěšila dobrovolná akceptace versailleského míru a vzdání se Alsaska-Lotrinska. Nicméně na druhé straně se tím přistupovalo na tezi, ţe versailleský mír byl vnucený. Jak podotýká přední znalec této problematiky Radko Břach168. Objevilo se nové dělení smluv. Dobrovolné – vnucené, přijímané - odmítané. Obnovováním smluv po několika letech se ubíralo na jejich hodnověrnosti. SN nové bezpečností smlouvy jako garanta musely degradovat. Francouzské podmínky se dají shrnout do tří bodů: Nové smlouvy musí respektovat versailleský mír; garance na Rýnu před-

166 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 28, Mimořádná zpráva berlínské- ho vyslanectví č.4. z 13. května 1925. 167 BŘACH, Radko. Locarno a čs. diplomacie. Československý časopis historický. 1960, 5, s. 675. 168 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 213.

88 stavuje doplňující bezpečnostní záruky, které vytvářejí novou bezpečnostní soustavu, přimět Německo ke vstupu do SN, coţ zabraní diferenciaci výkladu smluv a potencionální německé výhody částečně zneutralizuje. Briandova replika se dotkla i otázky oboustrannosti garancí, kdy se Francie nechtěla potencionálně dostat do nevýhodné pozice ke svým východním spo- jencům. Francie kladla velkou důleţitost na východní arbitráţe, které se západními arbitráţe- mi pojímala jako jeden celek a přála si jejich garanci. Zde jen podotkněme, ţe v současnosti patřila teoretická garance Velké Británie čehokoliv za Rýnem spíše ke zboţným přáním. Po pádu Ţenevského protokolu a přímých garancí Velká Británie - Francie představo- val tento návrh nejvíc, čeho mohla ČSR dosáhnout. Především postavit novou smlouvu na respektování výsledků z Versailles. Vstup Německa do SN s jejími pravidly mohl neutralizo- vat německé výhody směrem na východ. Francií zmíněná celková garance i od Velké Británie by znamenala pro Prahu jednoznačný úspěch. Mezi kanálem La Manche proudily nóty a pro- tinóty. Velká Británie odmítala převzít nové závazky východně od Rýna. O to se Francie ne- přímo snaţila zahrnutím východních a západních arbitráţí do jednoho systému, který přímo doplňuje rýnský pakt. Francii nezbylo neţ tento fakt respektovat, ale nehodlala se vzdát, a tak si Briand vymohl právo garantovat východní smlouvy samotnou Francií169. Po dalším pro- jednání ve Společnosti národů dostalo 16. června 1925 Německo francouzskou odpověď. Edvard Beneš se pokusil do jednání zasáhnout velmi spontánně. Měl informace přede- vším z Paříţe od vyslance Štefana Osuského, ale rozhodl se bez pozvání „neoficiálně“ navští- vit Paříţ při cestě do Ţenevy na zasedání Rady SN. Quai d’Orsay bylo návštěvou uvedeno do rozpaků, protoţe mohla s sebou přinést potíţe. Edvard Beneš byl pouze informován o stavu jednání. Jeho přímé komentáře zaznamenány nejsou. Z jednání Rady SN je zajímavým bodem opětovné vztaţení k rakouské otázce. Beneš konzultoval s francouzskou a italskou stranou moţnosti uzavřít garanční pakt o Rakousku. Na konferenci jednal i s Austenem Chamberlai- nem, který mu potvrdil to, co uţ v návrhu bylo – respektování stávajících smluv a respektová- ní úmluv SN. Edvard Beneš se po jednání v Ţenevě tvářil jako vţdy optimisticky, ale nad dosaţenými reálnými kladnými výsledky leţel stín pochybností. V telegramu do Prahy stálo: „V principu je vzat zřetel na naše zájmy a potřeby ve smyslu memoranda mnou v březnu pře- daného Chamberlainovi, Herriotovi a Briandovi“170. To, čeho Edvard Beneš chtěl dosáhnout po pádu Ţenevského protokolu a aliance Francie-Velká Británie, představovaly garance na východě. Jenţe ty se i přes nemalou francouzskou aktivitu nedařilo od Velké Británie získat.

169 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 218. 170 BENEŠ, Edvard. Cirkulární telegramy 1920-1935. Z dokumentů archivu Ministerstva zahraničních věcí Čes- ké republiky k vydání připravil Jindřich Dejmek. Praha, Společnost Edvarda Beneše 2002, s .90. Telegram ode- slaný 10. června 1925 v 14:30.

89 Z poţadavků ČSR zbylo respektování versailleského míru, a aby Francie respektovala spoje- necké závazky na východě a vstup Německa do SN. Jak vidno, na optimismus celková situace z pohledu československého neodpovídala. Optimismus patřil k základním kamenům Bene- šovy diplomacie a jednání měla dále pokračovat. Z toho, co zbylo a utvářelo se, chtěl Beneš získat alespoň nepřímé garance na východě. Během jara 1925 se objevila otázka setkání Beneše se Stresemannem. Bohuţel celá tato událost trpí nedostatkem pramenů, respektive kdyţ se komparují československé a ně- mecké, tak se nemálo rozcházejí171. Například, kdo moţnost schůzky inicioval? Buď při vzá- jemném rozhovoru 13. května berlínský vyslanec Kamil Krofta, nebo Gerhard Köpke? Velmi pravděpodobně předem o této iniciaci nevěděl ani Beneš a ani Stresemann. O tři dny později Krofta osobně informoval v Praze Beneše a zastával se návštěvy, která by zlepšila vzájemné styky. Do celého jednání vstoupilo francouzské vyslanectví v Praze, které informoval Toskán- ský palác o zájmu Stresemanna se sejít, protoţe v Německu panují obavy z konference Malé dohody a jednání o Rakousku172. Edvarda Beneše to překvapilo a vyhodnocoval to jako jiţ druhou iniciativu od Gustava Stresemanna. Po diplomatickém zjišťování se ukázalo, ţe pů- vodcem této zprávy je francouzské vyslanectví v Berlíně. Problémem se v nastalé situaci uká- zala i zdánlivě jednoduchá věc – překlad jednoho slovíčka „prévenez“, které znamená varo- vat, ale také informovat. Na základě toho měl Kamil Krofta schůzku neodmítat, ale oddalovat. Rozpačitá situace vyústila den poté, kdy se 22. května Beneš přímo obrátil osobním dopisem k Phillipe Berthelotovi, jak se setkáním naloţit. Téhoţ dne se setkal Krofta s Köpkem a potvrdil souhlas Beneše se schůzkou. Zde opět není patrné, která strana více „uvítala“ setkání. Kamil Krofta jednal na vlastní odpovědnost. Kdyţ se vrátil ze schůzky na vyslanectví, tak obdrţel z Prahy příkaz nic nepodnikat. Naštěstí pro něj, francouzská strana uklidnila Edvarda Beneše a schůzka se nyní jevila jako dobrý nápad. Kamil Krofta měl vzájemnou schůzku do- mluvit po 15. červnu v Karlových Varech, kde by se náhodou oba ministři potkali. Strese- mann souhlasil, ale pro zaneprázdnění navrhoval setkání aţ ke konci srpna. Edvard Beneš měl moţnost navštívit svůj protějšek dříve v lázních Bad Schandau, ale to by uţ nemohlo vypadat jako „náhodné“ setkání. Iniciativa tak vyšla do ztracena. V parlamentní řeči 18. května deklaroval Gustav Stresemann snahu udrţet přátelský vztah s ČSR173, ale to bylo ze vzájemných vztahů vše. Oba ministři se sešli aţ na konferenci v Locarnu.

171 BŘACH, Radko. Chtěl se Beneš tajně sejít se Stresemannem na jaře 1925? Střední Evropa. 1994, 44-5, s. 42. 172 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 28 příloha, Schůzka s ministrem Stresemannnem. 173 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 33, Řádná politická zpráva za květen 1925 z 5. června 1925.

90 5.3. LÉTO 1925 - SMĚŘOVÁNÍ K LOCARNU

16. června 1925 obdrţel Gustav Stresemann odpověď Francie na memorandum. To přicházelo do situace, kdy byl díky neuspokojivému odzbrojování posunut termín vyklizení kolínské zóny na neurčito. Tímto krokem drţela i nadále Francie určité trumfy do diplomatic- ké hry. To na druhé straně stěţovalo domácí pozici Stresemanovi, jehoţ prvotní cíl předklá- daného memoranda tkvěl v odchodu okupačních jednotek. 18. června jednal s francouzským vyslancem v Berlíně a ocenil ochotu Francie jednat. Při vzájemném rozhovoru padly také námitky týkající se vstupu do Společnosti národů174. Šlo o jiţ zmíněný poţadavek, aby mělo Německo statut jakéhosi „neutrála“, který se nemusí účastnit sankcí. Potencionálně šlo o účast na sankcích proti SSSR. Další námitka směřovala k výkladu východní arbitráţe, která má mít stejný dosah jako arbitráţní smlouvy se signatáři rýnského paktu. Stresemann si nebyl přesně jist, co tento návrh znamená a nebyl sám, stejnou pochybnost měl i Austen Chamberlain. Vel- kou německou nelibost způsobila francouzská garance východních smluv, kdy má Francie moţnost ihned zasáhnout v případě, kdy jedna ze stran se nepodrobí arbitráţnímu řízení, či jejímu verdiktu. Stresemman i Chamberlain měli za to, ţe by měla následovat procedura SN, nikoliv akce čistě francouzská. Briandův výklad byl pochopitelně jiný a porušení ospravedl- ňovalo pouţití donucovací akce. Spor tedy spočíval ve váze východní arbitráţe a v tom, kdo v ní bude představovat soudce. Takovýto návrh pochopitelně činil německé dlouhodobé cíle na východě obtíţněji proveditelnými. Část jednání se dostala i k Edvardu Benešovi, který se 21. června spojil s francouzskou stranou a navrhoval, jak proti německým námitkám čelit. Francie si nenechala do ničeho mluvit a fakticky ho odbyla. Začátkem června obdrţela ně- mecká vláda od Spojenců nótu týkající se odzbrojení, která obsahovala předpoklady pro vy- klízení kolínského pásma175. Plus nótu o omezení výstavby německých letadel a francouzské oznámení o vyklizení Porúří k 15. srpnu. Pro Gustava Stresemanna znamenaly měsíce před Locarnskou konferencí těţkou politickou zkoušku, která gradovala ke konci června. Musel svoji zahraniční politiku tvrdě hájit a oficiálně za ni převzít plnou zodpovědnost, jak poţadovala nacionalistická DNVP. Odmítání neměnnosti východních hranic mu na půdě parlamentu moc nepomohlo, protoţe popřít je by se nikdo stejně neodváţil. Objevila se kritika, ţe bez informování vlády odeslal únorové memorandum. Stresemann se zaštítil tím, ţe informoval kancléře Luthera, který to popřel. Minis-

174 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 228. 175 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 37, Řádná politická zpráva za červen 1925 z 8. července 1925.

91 tr nabídl demisi, ale kancléř ji odmítl. V kabinetním jednání musel vysvětlit i proč odmítl so- větskou spojeneckou nabídku. Do SSSR putovala pouze nabídka obchodní dohody, která měla prohloubit přátelství obou zemí. Do kabinetu byl přizván také generál Seeckt, který patřil mezi zastánce východní orientace a k samotnému Stresemannovi měl pramálo sympatií, pokud vůbec nějaké. Právě především generál zpochybnil celé memorandum a neviděl v něm ţádné výhody176. Zpochybnil spoléhání na Velkou Británii v celém systému a dorozumění se SSSR povaţoval za nezbytné. Další bod představovala obava vstupu do SN, která by zmařila unii s Rakouskem. Nicméně ve výsledku se i on vyjádřil, aby Stresemann dále pokračoval, ale spíše počítal s jeho neúspěchem, který by přivítal. Stresemanna v dalším jednání podpořil kancléř Luther, DDP a plně i vlastní DVP. DNVP nikoliv a na její výzvu musel Stresemann přijmout plnou osobní odpovědnost. Původní návrhy DNVP na hlasovaní o důvěře byly sta- ţeny po té, co jim vyšel některými zákony vstříc kancléř Luther. Jak vidno, Stresemann musel pracovat v nelehké pozici, kdyţ koncipoval odpověď na francouzskou nótu. Nově čelil i pří- mému dohledu kancléře. Odpověď 16. července schválila vláda a 20. července ji odevzdal paříţský vyslanec von Hoesch ministru Briandovi. Reichstag paradoxně projednával odpověď aţ v příštích dnech. Německo ve svém druhém memorandu proklamovalo ochotu dojít k příznivému vý- sledku, ale ohradilo se proti několika bodům: Odmítalo neměnnost mírových smluv. Dále odmítalo u východních arbitráţí francouzskou garanci, která skýtala jasné donucovací pro- středky. To mělo představovat jednostranný neprospěch pro Německo a odporovat duchu SN. Poslední výtka směřovala k odmítnutí vstupu do SN, protoţe si to odzbrojené Německo ne- můţe dovolit177. To byl stále opakující se oficiální důvod, proč by Německo mělo dostat pozici „neutrála“ v SN. Je slabé, odzbrojené a tím pádem se nemůţe účastnit ţádných sankčních akcí. Fakticky jak je jiţ výše zmíněno se nechtělo dostat do pozice, kdy by se muselo podílet na sankcích proti SSSR. Tento bod vybízel k odzbrojení ostatních zemí, ale mohl teoreticky přinášet revizi německých odzbrojovacích podmínek. Toto druhé memorandum je jiţ více silovější a ofenzivnější neţ první z února. Reálně Německo chtělo za rýnský pakt ústupky týkající se okupace a narušit francouzský alianční systém s jeho východními partnery. Nyní mělo Německo jednak lepší pozici, západ s ním chtěl jednat. Především Velká Británie měla zájem na úspěchu, kdyţ veškeré předchozí garanční pakty padly především díky jejímu od-

176 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 316. 177 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 235.

92 mítnutí. Za druhé je ofenzivnost zabarvení memoranda nutno vidět v důsledku kontroly jeho vypracování. O tomto memorandu uţ věděl jak kancléř, tak vláda. Německé memorandum svoji ofenzivností překvapilo. Prozatím oddalovalo přímé ústní jednání. Velká Británie do odpovědi vkládala nemalé naděje k posunu, ale Austen Chamberlain z něho byl nemálo zklamán. Především poţadavky vztahující se k okupaci se ho přímo dotkly, k tomu se přidávala i proklamovaná pochybnost, snad i neochota, vstupu do SN. Prvotní reakce Aristide Brianda byla spokojenost, kterou deklaroval i novinářům. Pro- blémem se ukázalo, kdyţ tisk a Quai d’Orsay začaly procházet memorandum bod po bodu. To samozřejmě spokojenost vyvolat nemohlo a k Briandovu postoji směřovalo hodně otazní- ků. Aristide Briand byl velmi zkušený politik a taktik. Jeho přívětivá reakce vycházela z toho, ţe nechtěl být označen za toho, kdo „shodil“ mírovou nabídku. Edvard Beneš dostal ihned z Paříţe překlad německého memoranda i s ţádostí, aby se k němu vyjádřil. Státní tajemník von Schubert poslal přes praţského vyslance Kocha opis memoranda přímo Edvardu Benešovi. Koch ho ale v úřadu nezastihl. 25. července obeslal československý ministr zahraničních věcí klíčová vyslanectví, kde sděloval stanovisko k německé nótě178: 1. „Nechceme bráti nikomu nic z práv, jeţ má z mírových smluv, tedy takové v 19. čl. paktu, není však moţno připustit stálé zdůrazňování jeho a tvoření psychologické situace, která zeslabuje dnešní mírové smlouvy...prohlašování o změnitelnosti mírových smluv odmítáme“. 2. „Německá nóta sku- tečně poprvé jasně říká, ţe by chtěla změnit podmínky míru ve věci okupace…“. 3. „Smluvní arbitráţ, jeţ chce Německo, dle nóty by mohly býti vykládány jako arbitráţ neobligátní“. Ve stejně odmítavém duchu je veden i zbytek cirkulární zprávy. Především oprávněnost poţa- davku na odmítnutí francouzské garance, kde je spatřováno zpochybnění aliančního systému, ale i formulace agresora a z toho vyplývající sankce. V osmém bodu nabývá ČSR dojmu, ţe jsou německé výhrady způsobeny spíše snahou získat lepší podmínky a chce dále jednat. Ed- vard Beneš kategoricky odmítal jakékoliv revize versailleského míru. Svým výkladem se podle očekávání blíţil francouzské straně. Francouzskou odpověď schválila 7. srpna vláda a 10. srpna s ní odcestoval Aristide Briand do Londýna. Velká Británie souhlasila s francouzskou replikou. Především šlo o zdů- raznění neměnnosti mírových smluv a jasná podmínka vstupu Německa do Společnosti náro- dů. V garancích u arbitráţních smluv bylo moţné hledat kompromisní návrh ve výkladových rovinách (označení agresora). Samotná arbitráţ by se měla vztahovat na všechny druhy sporů, nejen na Němci navrhované spory právní. Edvard Beneš byl s návrhem obeznámen i

178 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 35, Cirkulární telegram z 25. čer- vence 1925.

93 s jednáním o návrhu rýnského paktu a souhlasil s ním179. 24. srpna dostalo Německo francouzskou nótu. Obecně se o její formě dá říci, ţe patřila k nejmilejším a nejhezčím kategoric- kým odmítnutím navrhnutých podmínek. Nóta končila výzvou k smluvnímu jednání. Berlín- ský vyslanec de Margerie navrhl, aby se sešli co nejdříve právní experti zemí interesovaných na rýnském paktu a připravili texty smluv. Následně se měla konat konference ministrů za- hraničních věcí zainteresovaných zemí. Jak můţeme vidět, tak francouzský návrh byl téměř aţ aktivistický s uţitou tou nejvstřícnější formou. To samozřejmě představilo i určitou formu tlaku před veřejným míněním. Aristide Briand nechtěl dostat svoji zemi do pozice, kdy ona bude na veřejnosti ten, kdo potopil mírové jednání. V srpnu opustily okupační jednotky Porúří a k 25. srpnu bylo celé sankční území uvolněno. To pomohlo veřejnému mínění, ale i zahraniční politice, kterou prosazoval Gustav Stresemann. Dorozumění mezi evropskými státy veřejně podporoval i prezident USA John Calvin Coolidge. To v kladné variantě vývoje naznačovalo přísun amerického kapitálu. Stre- semann nabídku na přímé jednání akceptoval. Porady právních expertů se konaly v Londýně od 31.srpna do 4. září. Německo zastupoval Friedrich Gaus, Belgii Henri Rolin, Francii Henri Fromageot, Itálii Massimo Pilloti a Velkou Británii Cecil Hurst. Postavení Massima Pillotiho se dá vyjádřit termíny jako „nezávazné“, či „neurčité“, protoţe Itálie váhala, jestli se má zú- častnit kvůli nezahrnutí brennerské hranice do západního paktu180. Základ jednání představo- vala srpnová dohoda vzešlá z jednání Francie – Velká Británie. Následovala volná diskuze o všech bodech návrhu. Především Friedrich Gaus si vymohl ústupky. Byl přijat striktní záva- zek nevést válku. To fakticky rušilo jakékoliv moţnosti intervence Francie. I v arbitráţním řízení Německo uspělo, kdyţ politické spory byly vyjmuty z rozhodčího řízení a spadaly pod smírčí komisi, v další instanci pod Radu SN. Londýnské porady se zabývaly výhradně rýn- ským paktem. Kdybychom měli zhodnotit Friedricha Gause, tak jednal spíše „defenzivně“, šlo mu především o neutralizování hrozby z Francie, aby opět nemohla okupovat Německo. Nevyřešený a sporný zůstal článek zabývající se francouzskou garancí Polsku. Celkově vzato londýnská porada vyřešila deset z jedenácti paragrafů, ale opět nutno zmínit, ţe pouze v otázce rýnského paktu. Spojenci museli mít velmi dobrý pocit z jednání a cítit se pevni ve svém postavení, kdyţ se rozhodli směřovat ke konferenci ministrů zahraničních věcí. 15. září v Berlíně předal vyslanec de Margerie pozvání na konferenci. Navrhovaný termín se pohybo- val na přelomu září a října na neutrální půdě ve Švýcarsku. 24. září na zasedání vlády, kterého se zúčastnil i prezident Hindenburg, bylo projednáváno pozvání na konferenci. Tím, kdo určil

179 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 242. 180 Tamtéţ, s. 246.

94 průběh, se nikoliv nečekaně stali nacionálové z DNVP. Pozvání podpořili, ale pouze za pod- mínky, ţe nótu přijímající pozvání doprovodí slovní odmítnutí válečné viny a protest proti oddalování vyklizení kolínské zóny181. Gustav Stresemann musel tento poţadavek přijmout a zároveň tímto ústupkem DNVP oslabit německé postavení na diplomatickém poli. Prohlášení bylo současně předáno v Paříţi, Londýně, Bruselu a v Římě. To pochopitelně velmi pobouřilo francouzskou stranu. Původně zamýšlený ostrý Briandův tón se změnil na chladné úřední od- mítnutí. K tomu se přidalo odmítnutí ode všech Spojeneckých vlád. Německý tisk bral britskou nótu jako ostřejší, neţ francouzskou. Německo bylo vyzváno, aby toto prohlášení nepo- dávalo jiţ písemně a ani ho neuveřejňovalo. Nejdůleţitější na celé věci představovala akceptace pozvání německou stranou. Konference tak mohla úspěšně začít 5. října v Locarnu. Zběţně bychom měli zmínit vývoj polský a jeho názorovou pozici. V březnu dokázalo Polsko hlasitě protestovat proti německému návrhu. Aleksander Skrzyński dával o svém postoji tak důrazně vědět, aţ se vytrácely sympatie okolních států. V dalších jarních a letních měsících polská diplomacie opticky ubrala na pouţité ráţi. Skrzyński cestoval po USA, kon- taktů s evropskými státy bylo méně. Francouzské memorandum z června přijal kladně. Polsko ve svých poţadavcích mělo i nadále jiţ výše zmíněné cíle, od kterých nehodlalo ustupovat. To znamenalo především arbitráţ, která se nebude vztahovat na územní otázky. Další pro Polsko důleţitý bod představovaly garance arbitráţe, případně vzájemná propojenost arbitráţe francouzsko-německé s polsko-německou. Rýnský pakt nesmí poškodit spojeneckou smlouvu Polska s Francií. To znamená i zachování moţnosti francouzské intervence. Polská diploma- tická aktivita a sondáţ z konce srpna zamýšlela předloţit návrhy, které fakticky vracely celá jednání někam na začátek roku 1925182. K tomu můţeme přidat Skrzyńského poměrně silové memorandum, které předal francouzské straně aţ 7. září. Celkově to mohlo signifikovat ilu- zornost, nepřipravenost a nedostatečnou dosavadní reflexi. Vzájemný vztah Polska s Německem se nelepšil ani v roce 1925. Především díky ekonomicko-hospodářským sporům. Polsku skončila doloţka nejvyšších výhod, kterou měl nahradit nový smluvní vztah. Ten se podařilo realizovat aţ v dalším desetiletí. Další spory začaly v červnu 1925, kdy mělo Ně- mecko začít odebírat bezcelně uhlí, ţelezo, chemikálie podle tzv. hornoslezské konvence. Tento spor přerostl do regulérní celní války. Jak je patrno, vzájemný vztah měl před konfe- rencí v Locarnu do idyly daleko, spíše naopak.

181 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 51, Řádná politická zpráva za září 1925 z 1. října 1925. 182 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 268.

95 Ani vztah s Československem nebyl po Benešově dubnové návštěvě Polska nijak zvlášť pozitivní. Na konci jara a v létě Edvard Beneš ostře vystupoval proti návrhu, aby se setkání Malé dohody účastnilo také Polsko. Neměl zájem na něčem, z čeho by mohla vzniknout nějaká verze východního bloku. Květnové zvýšení cel Polskem se nepříznivě odrazilo na hospodářsko-ekonomických vztazích s ČSR. Nelze se divit, ţe dosavadní a i budoucí postup obou východních zemí vykazoval tendence separátnosti a lhostejnosti. Edvard Beneš jednal během září o výsledku právních porad z Londýna s Berthelotem, s nímţ měl dobrý vztah. Bě- hem VI. Shromáţdění SN, konaného od 7. září v Ţenevě Edvard Beneš dostal k dispozici všechny dokumenty z londýnských právních porad. Jednal s Chamberlainem i Briandem, podle cirkulární zprávy vypadal vývoj pro ČSR nadějně a kvitoval ho183. Viz bod 2.: „Smlu- vený pakt by vázal naši arbitráţní smlouvu s Německem v tom smyslu, ţe vstupuje v platnost jen oboje najednou a ţe je zaručena nám garancie Francií.“ Ministr Beneš očekával německý odpor k francouzským garancím, ale předpokládal zdar dohody. Československo mělo samo- zřejmě zájem, aby se účastnilo konference ministrů, ale to představovalo problém. Londýn- ských právních porad se neúčastnilo, protoţe to byl západní problém. Konference ministrů měla řešit rýnský pakt, ten se Československa geograficky netýkal. Pro východní státy platil ústní příslib Brianda s Chamberlainem o přizvání, aţ se jich budou projednávané záleţitosti přímo týkat184. Beneš a Skrzyński se setkali během záři, ale pro rozdílnost svých cílů a metod nebyl sladěn společný postup. Do otázky vstupu, či úlohy ČSR na budoucí konferenci, vstoupil ofenzivním partem Stresemann. 18. září na tiskové konferenci na otázku vstupu ČSR a Polska do konference odpověděl v rovině, kdy tato otázka patří na pány Beneše a Skrzyńské- ho, kteří dosud neodpověděli na německé memorandum z 9. února a nevyvíjeli tomu ţádnou další odpovídající iniciativu. Stresemann věděl, ţe přímým adresátem nóty z 9. února Česko- slovensko nikdy nebylo. Pak tedy ani nemohla odpovědět. Taktéţ věděl, ţe Beneš konzultoval francouzské odpovědi. Vyslanec Kamil Krofta hlásil po návštěvě Auswärtiges Amt a rozhovoru s von Schubertem společné komuniké tisku, které dementovalo vyvolané rozpory185. Ně- mecká strana se k tomu uţ radši nechtěla vracet a celý „problém“ bagatelizovala. Edvard Be- neš reagoval a na německé námitky ihned. 19. září odpověděl nótou, kde se oficiálně vyjádřil ke Stresemannovým výtkám a „právně“ dal všechny věci do pořádku. Formálně vstoupil do jednání s Německem. Opticky se tak hlásilo Československo k jednání v Locarnu. Nad úmys-

183 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 44, Cirkulární zpráva z 14. září 1925. 184 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 269. 185 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 48, Mimořádná politická zpráva č. 9. Jednání mezi ČSR a Německem z 22. září 1925.

96 ly ČSR si nebyli úplně jisti v Polsku a podezřívali Čechoslováky z moţnosti tajných dohod s Německem. Gustavu Stresemannovi se podařilo dostat Československo do pozice, kdy se viditelně hlásí o své místo a dále rozklíţil uţ tak dost rozklíţené východní sousedy. Edvard Beneš musel následně uklidnit Varšavu, ţe ţádné „pikle“ s Němci nekuje. Posledním aktérem, který vstoupil do dění před Locarnem, se stal Svaz sovětských socialistech republik. Během léta Georgij Čičerin navštívil „v rámci ozdravného pobytu“ láz- ně v Polsku, Francii a Německu. 30. září dorazil do Berlína a ihned se sešel s Gustavem Stre- semannem. Příští den se konala za účasti kancléře a ministrů recepce na jeho počest. 2. září, v den odjezdu německé delegace, se sešel s Stresemannem opět. Jak jiţ bylo výše zmíněno, sovětské námluvy vyústily (pouze) v obchodní smlouvu, jejíţ podoba se finalizovala. Pode- psána byla aţ 12. října. Gustav Stresemann neměl zájem se úţeji vázat k SSSR, jeho momen- tální cíl tkvěl na západě a tomu se muselo podřídit vše. V politické rovině v červnu nabízelo Německo pouze obecnou preambuli. Sovětský protinávrh chtěl vzájemnou neutralitu a půso- bení v SN by bylo se společným rozhodováním se SSSR. Od Německa byla nabízená obecná preambule v přátelském duchu maximem. Čičerinovu návštěvu je nutno brát jako poslední pokus odvrácení Německa od příklonu k západu a Společnosti národů. Čičerin vydal jasný signál, kdyţ nabízel „zatlačení Polska do jeho etnografických hranic“186. Z toho byl Strese- mann zděšen, jak si poznamenal, protoţe to šlo pouze vojenskou silou. Čičerinova nabídka znamenala spojenectví při dělení Polska. Od toho se německý ministr zahraničních věcí distancoval, je otázkou, kolik o vzniku této myšlenky a dalším rozvíjení věděli Ulrich von Brockdorff-Rantzau a Ago von Maltzan. Stresemann si během rozhovoru postěţoval na čin- nost komunistické internacionály, coţ se nesetkalo u Čičerina s kladnou odezvou. Nicméně se podařilo pozitivně sovětskou stranu naladit alespoň v otázce vstupu do SN, kdy Německo bez vyjednání svých podmínek odmítne vstup. Na druhém setkaní si oba vyjasnili, kdo je prvot- ním původcem myšlenky o zatlačení do etnografických hranic – Brockdorff-Rantzau a jeho jednání z konce roku 1924.

186 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 316.

97 5.4. LOCARNSKÁ KONFERENCE

Neţ začneme samotnou konferencí, shrňme si postavení klíčových států. Velká Britá- nie měla nejlepší postavení. Všichni by od ní něco rádi získali a ona nemusela dávat, protoţe se orientovala na své impérium a to kaţdý po staletí věděl. Jistě, existovala tu jakási „morál- ní“ otázka ve vztahu k několikráte odmítnutým garancím Francii. Během minulého roku padl Ţenevský protokol i vzájemná smlouva mezi Francií a Velkou Británií a nezdar padal přede- vším na britský vrub. Tím pádem je i jasně dané, co chtěla Francie. Konečně získat garance svých hranic od Velké Británie, na které čekala od Versailles. Francie a její spojenci měli vel- ký zájem na vytvoření vzájemně propojeného systému, ve kterém by se nakonec museli anga- ţovat i Britové. Jenţe maximum, kde se chtěli Britové angaţovat, představovala hranice řeky Rýn. Všechno nasvědčovalo tomu, ţe si bude muset Francie vybrat. Buď garance od Velké Británie, nebo se bez ní spolehnout na své východní spojence, kteří by také rádi dostali garance svého území, případně arbitráţních smluv před Německem. Problém východních spojenců tkvěl především v různých zájmech a velmi lhostejném vztahu. Ekonomickou a vojenskou sílu obou variant nemá smysl porovnávat. Do výčtu nám zbývá Německo. Jeho cíl zůstával v posledních letech stejný. Zbavit se okupantů na svém území a hrozby další moţné okupace. Rozdělit Francii od východních spojenců. Uklidnit západ, získat přísun investic, nastartovat růst, vybudovat opět silné Německo a v dlouhodobější perspektivě revize. To nám determinu- je i to, co Německo nechtělo. Zejména západní garance na východě, které by ohrozily perspektivy revizí. To znamená nepřipustit provázanost arbitráţí, která by v konečném důsledku mohla zavést Británii do střední Evropy. Dále se nezavázat k ničemu, co by významněji naru- šilo vzájemný vztah se SSSR. Na konferenci tedy záleţelo, kdo bude mít jaký vztah s britskou delegací a co od ní získá. Začátek cesty německé delegace vypadal slibně. Hezké podzimní počasí, vrcholky Alp, jezero Maggiore, poetická nálada u cestujících. Téměř idyla aţ do doby, neţ si do vlaku přisedl německý vyslanec ve Švýcarsku Adolf Müller. Ten varoval před moţností atentátu od brigády Ehrhardt, která se podílela na úspěšných atentátech na politiky Erzbergera a Rathe- naua187. Původně chtěli nacionálové vyslat Stresemanna s nesplnitelnými poţadavky a tak přivodit jeho pád. Německé delegace se jako jediné účastnil i předseda vlády (kancléř), který tímto činem částečně přebíral odpovědnost za výsledek. Důvod neleţel ani tak v rovi- ně Lutherových ambicí přisvojit si úspěchy, ale musel vyjít nacionálům a prezidentovi vstříc.

187 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 331.

98 Stresemannova kuratela pokračovala i na konferenci především z obav, ţe je moc „měkký a kompromisní“188. Němci měli poprvé od konce války rovnoprávné postavení s ostatními ze- měmi na konferencích. Z rovnoprávného postavení vyvěrala aţ přehnaná protokolární citli- vost. Předsedou konference nebyl nikdo oficiálně zvolen. Navrţeného Austena Chamberlaina odmítla německá strana. Britský sekretář zahraničních věcí tuto funkci zastával jaksi „nefor- málně“, protoţe nikdo zvolen nebyl. Po dohadování nad uţívaným jazykem smluv zbyla pouze francouzština. Konferenci zahajoval místní starosta. Ta začala v pondělí 5. října v justičním paláci. Jako základ jednání poslouţily výsled- ky z právní konference z Londýna. Z toho vyšly i dva hlavní spory, které se řešily po celý čas konference. Paragraf 6 se týkal práva Francie garantovat východní smlouvy a paragraf 11 se týkal vstupu Německa do SN. Po zahájení začal kancléř Luther číst litanii, co všechno museli Němci vytrpět, coţ představovalo velmi netaktický krok a bylo to vidět i na Stresemannovi, který se zpočátku konference drţel stranou. Moţná chtěl nechat kancléře Luthera „vyzkoušet si“, jak se dělá zahraniční politika. Přece jenom mu onen neustálý dohled ztrpčoval práci. Na- štěstí celou situaci zachránil nekonvenční Briand. První dojem ze Stresemanna, z jeho vzhle- du, nebyl nijak milý, ale právě on nakonec patřil k těm, s nimiţ se dalo nejlépe z německé delegace jednat. Nejprve na sebe narazila německá a francouzská delegace při druhém zase- dání, kde se probíral paragraf 6. Obě strany zmiňovaly veřejné mínění. Francouzi chtěli drţet závazek ke svým spojencům, pro Němce představovala nabízená arbitráţ dostatečné garance východním státům. Čtvrté zasedání týkající se paragrafu 11 přineslo opět spory. Gustav Stre- semann trval na tom, ţe Německo nemůţe převzít bez výhrady závazek zúčastnit se přímých i nepřímých vojenských a hospodářských sankcí Společnosti národů, protoţe je neozbrojené189. Pro Brianda byly dříve nabídnuté ústupky maximem. Všem bylo jasné, ţe se jedná o vztah Německo - SSSR. Ve vzduchu visela praktická otázka, jak by se Německo zachovalo, kdyby vznikl konflikt sovětsko – polský? Sověti představovali zřejmě tu nejvyšší kartu, kterou měli Němci k dispozici. Posun v jednáních přišel aţ v sobotu navečer během plavby na lodi Fleur d’Orange (Pomerančový květ) po jezeru Maggiore. Během plavby se Briand, Chamberlain, Luther a Stresemann dohodli na kompromisu v otázce vstupu do Společnosti národů. Jednání jednoduchá nebyla, politici strávili pět hodin zavřeni v jedné kajutě, dokud se nedohodli. V pondělí se celá záleţitost projednávala i s ostatními delegacemi. Sporný a závazný článek 16 Paktu SN připouštěl, ţe míra a způsob jeho uplatnění závisí na vojenské a geografické situaci kaţdého člena. Coţ bylo kompromisem nelišícím se moc od předjednaných návrhů.

188 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 288. 189 Tamtéţ, s. 297.

99 Mohlo se zdát, ţe Německo spíše ustoupilo, jak uvádí Radko Břach190, ale faktem je, ţe získa- lo co chtělo. Vyhnout se případné sankci proti SSSR. Francie více ustoupila v otázce paktu na Rýně, z jehoţ titulu měla ručit arbitráţním smlouvám na východě. Na garance ovšem nerezig- novala z titulu Společnosti národů. Sporný 6. paragraf tak byl vypuštěn z navrhované smlouvy. Vojenskou sílu povolovala pouze sebeobrana, případně její povolení v rámci SN. Francie tak mohla dostát svým případným východním závazkům pouze pod záštitou SN. Coţ také nepředstavovalo zrovna výhru pro Francii. „Sílu“ Společnosti národů ukázalo jiţ v roce 1923 italské obsazení ostrova Korfu. Budoucí světový vývoj tento trend jen potvrdil. 13. října všichni zainteresování schválili v tomto znění rýnský pakt. Se vzájemnými arbitráţními smlouvami na Rýně problém také nebyl. Německá strana do Locarna odjíţděla se souborem poţadavků, které se nevztahovaly implicitně k jednání, ale chtěla o nich dát vědět a řešit je. Tzv. Nebenfragen představovaly částečně další pokračování stíţností. Západní země k tomuto poţadavku neměly zrovna kladný přístup, ale Německu se podařilo vyjednat alespoň vyklize- ní kolínské zóny v den podpisu smluv. Skromný úspěch vyvolal napětí domácí politiky a hro- zilo odvolání německé delegace. K poslední debatě před podpisem smlouvy došlo 15. října191. Předtím dostala německá delegace z Berlína telegram, zakazující podpis smlouvy. Na jednání o ustanovení revidující mírové smlouvy neměl nikdo mandát, a tak nebyla ţádná šance o nich jednat. Briand a Chamberlain v tom viděli německou taktiku jednat „v poslední minutě“ a rázně ji odmítli192. Ministři se shodli pouze na závěrečném komuniké, kde se vysloví naděje o budoucím pokračovaní na základě těchto smluv v politické a hospodářské oblasti. Malé to výsledky pro domácí politiku. Hans Luther a Gustav Stresemann ukázali osobní statečnost a odmítli krach konference. Hans Luther odmítl telegram a signoval. Československo a Polsko bylo pozváno do Locarna dodatečně. Oba ministři zahranič- ních věcí byli Francií oficiálně poţádáni, aby nejezdili dříve neţ 8. října. Edvard Beneš čekání nevydrţel a přijel do Locarna uţ 7. října. Příští den dorazil i Aleksander Skrzyński. Postavení obou nově příchozích se diametrálně lišilo od postavení ostatních zemí. Delegace neměly prá- vo účastnit se konferenčních jednání a musely trpně čekat, co se dozvědí z kuloárních jednání. Jejich postavení bylo jaksi „druholigové“, občas snad i trochu podřadné. Beneš měl velké diplomatické zkušenosti a dokázal se s nastalou situací vyrovnávat rychleji neţ Skrzyński. Jednal s Chamberlainem, Briandem i Berthelotem a situaci viděl poměrně optimisticky. Byl ochoten jít i na kompromis v otázce garancí východních arbitráţí, kdyby mohla být garantem

190 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 298. 191 Tamtéţ, s. 302. 192 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 338.

100 SN. V cirkulární zprávě psal poměrně optimisticky v otázce vzájemné arbitráţní smlouvy193. Německo mělo akceptovat jejich obligatornost pro všechny druhy sporů. Tento princip by těţko vyhovoval Polsku ve vzájemné smlouvě. Skrzyński jako první získal ujištění, ţe rýnský pakt neomezuje vzájemné spojenectví s Francií a práva a povinnosti vztahující se k paktu SN. Válka měla být vyloučena jako moţnost východní arbitráţe. 9. října jednal Edvard Beneš s francouzskou stranou o formě její garance. Dostal odpověď, ţe případná francouzská intervence bude stále teoreticky moţná, podle článků 15 a 16 paktu SN194. Z jeho jednání se Skr- zyńskim získal dojem, ţe francouzské garance přijme a bude „rozumný“. Klíčový spor se začal odehrávat o formu arbitráţních smluv na východě. Českoslo- vensko by raději přijalo komplexní obligatorní, aby do případného sporu mohla zasáhnout Francie a SN. Polsko chtělo, aby byly z arbitráţí vyjmuty otázky hranic, protoţe se obávalo budoucí německé revize. Německo si nechtělo arbitráţní smlouvou zavírat dveře k revizi, či jen právně uznat východní hranici. Arbitráţ se podle jeho představ měla vztahovat pouze na spory právní. Francie si přála povinnou arbitráţ pro všechny druhy sporů. Měla tedy svým stanoviskem nejblíţe k ČSR. Takţe paradoxně vznikla situace, kdy k sobě měl německo - polský postoj blíţ, neţ francouzsko - československý. 11. října se poprvé sešli Edvard Beneš a Gustav Stresemann. Oba našli shodu na francouzských garancích. Edvard Beneš sdělil, ţe by si v arbitráţní smlouvě přál tutéţ formuli, jakou dostala Belgie a Francie. Dále: „..jsem nazna- čil, ţe v naší smlouvě má býti vyjádřena zásada, ţe války mezi námi nebude, vyjma případy, vyhrazené ve francouzsko – československé garancii. Nic proti tomu nenamítal a ţádal pouze, aby to bylo formulováno juristy“195. Podle tohoto hlášení to s Československem na konferenci skutečně nevypadalo aţ tak špatně. Po jednání se Stresemannem následovalo jednání se Skrzyńskim. Zde mu bylo potvrzeno, co uţ věděl – Polsko dosavadní formulace arbitráţe ne- uspokojuje a polská strana bude hledat ubezpečení o neměnnosti mírových smluv a hranic. Poslední jednání bylo s Chamberlainem a ten Benešovi potvrdil, ţe arbitráţe s Belgií a Francií fakticky splňují poţadavky, ale vyjádřil pochyby o německém explicitním vyjádření, které by chtěli Poláci. S tím souhlasil i Edvard Beneš. Jak můţeme vidět, Československo hrálo v Locarnu především svoji hru, o svých podmínkách. 12. října právníci dořešili garance Francie východních arbitráţních smluv. S nimi souhlasily obě východní země. Na řadu přišla forma arbitráţních smluv a to představovalo konec

193 BENEŠ, Edvard. Cirkulární telegramy 1920-1935. Z dokumentů archivu Ministerstva zahraničních věcí Čes- ké republiky k vydání připravil Jindřich Dejmek. Praha, Společnost Edvarda Beneše 2002, s .96. Telegram ode- slaný 8. října 1925 v 15 hod. 194 Tamtéţ, s .96. Telegram odeslaný 8. října 1925 v 15 hod. 195 Tamtéţ, s .99. Telegram odeslaný 12. října 1925 v 13 hod..

101 shody. Polsko stále poţadovalo vyjmutí otázky hranic z arbitráţí, Československo jak víme chtělo komplexní arbitráţ, vztahující se na všechny druhy sporů. Delegace ČSR se rozhodla pro samostatný postup, separátní od polského postupu. Téhoţ dne začala i československá delegace jednat se svým německým protějškem. Edvard Beneš a jurista Jan Krčmář se sešli s vedoucím právního oddělení Auswärtiges Amt Friedrichem Gausem: „Zatím jsme se zásadně dohodli, ţe arbitráţní smlouva se bude vztahovati na veškeré spory a ţe s ostatními arbitráţ- ními smlouvami bude totoţná“196. Příští den pokračovaly vzájemné rozhovory uţ bez přítom- nosti československého ministra zahraničních věcí. Ten byl téhoţ dne se Skrzynskim infor- mován o polsko-německé shodě na arbitráţní smlouvě. Hranice nebudou zmíněny, to předsta- vovalo to hlavní pro Polsko a Německo je tak nebude muset právně uznat. U obou stran spokojenost, takţe napohled situace „win–win“. 14. října finalizovala jednání mezi Českosloven- skem a Německem. Ministr Beneš se sešel s kancléřem Lutherem i ministrem Stresemannem. Přál si získat k arbitráţní smlouvě i prohlášení, které by oznamovalo, ţe si obě země nepřejí vzájemnou válku. Tím by Edvard Beneš povyšoval samotnou vzájemnou arbitráţní smlouvu na něco víc směrem ke garancím, závazku o neútočení. To německá strana samozřejmě věděla a odmítla to s odůvodněním polské otázky, ale v obecné rovině měla stačit deklarace obou stran o smírném řešení sporů197. Beneš věděl ze stávajícího vývoje, ţe k takovým prohlášením Německo těţko přiměje, ale alespoň to zkusil. Jistě mohl být důraz větší, ale těţko by tím dosáhl nějaké změny. Gustav Stresemann měl později jednání líčit se škodolibou radostí, kdyţ měl být kancléř Hans Luther s Edvardem Benešem hned hotov a nepřipouštěl ţádné diskuze k jeho návrhům198. Ještě bychom měli podotknout, ţe velmi okrajově obě delegace jednaly o Němcích v Československu. Problém vnitropolitický, který z předchozích locarnských jedná- ní Edvard Beneš vylučoval, měl přátelskou a slušnou formu. 15. října prohlásili ministři rýnský pakt za uzavřený a hotový. Poté se začal projedná- vat text arbitráţních smluv a k němu byli přizváni zástupci Československa a Polska čekající v konferenčním sálu. Ve skutečnosti se uţ konference chýlila k závěru. Především na polský apel k francouzské delegaci přišla otázka přizvání zástupců východních zemí. Gustav Strese- mann souhlasil s účastí pouze v případě projednávání arbitráţních smluv199. Problém nastal, kam přizvané zástupce vůbec posadit. Kaţdé místo mělo svůj význam a řád. Nakonec si se- sedla belgická delegace s francouzskou a vzniklo místo pro nově příchozí. Při rozpravě o ar-

196 BENEŠ, Edvard. Cirkulární telegramy 1920-1935. Z dokumentů archivu Ministerstva zahraničních věcí Čes- ké republiky k vydání připravil Jindřich Dejmek. Praha, Společnost Edvarda Beneše 2002, s. 100. Telegram odeslaný 13. října 1925 v 16:45. 197 Tamtéţ. s .103. Telegram odeslaný 15. října 1925 v 17:45. 198 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 310. 199 Tamtéţ, s. 312.

102 bitráţní smlouvě prohlásil Edvard Beneš vzájemnou shodu nad textem smlouvy, který byl identický se smlouvou francouzskou - německou, pouze preambule se musela předělat a práv- níci s ní finišovali. Skrzyński hlásil krom drobností také shodu, ovšem ve večerních jednáních panovala mezi oběma delegacemi velmi rozjitřená atmosféra. Kompromis se podařilo najít aţ po britském zprostředkování. Polsko nakonec ustoupilo a základem se stala komplexní arbit- ráţní smlouva francouzsko – německá. Výsledkem se staly opatrné formulace, deklarace mí- ru, pokojné jednání a práva státu nemohou být měněna bez souhlasu státu. Polsko nakonec ustoupilo. Z toho, co chtělo, nedosáhlo prakticky ničeho. 16. října byly obě arbitráţe schváleny a připraveny k podpisu. Po půl sedmé navečer mohl Austen Chamberlain z balkónu justičního paláce ukázat čekajícímu publiku podepsané smlouvy. Výsledkem locarnské konference bylo několik dokumentů. Závěrečný protokol mezi nimi utvářel určitou spojitost200. To představovalo klad pro delegaci ČSR, která chtěla pů- vodně mít propojený systém. Situace, kdy francouzské garance nejsou formálně přílohou protokolu (byť je to zjevné), nahrávala německé delegaci, kterou čekal boj v Reichstagu. Na do- mácí scéně se opírala především o jednu větu ze Závěrečného aktu: „(smlouvy) usnadní řešení mnohých problémů politických a hospodářských ve smyslu zájmů a citů národů a ţe, upevňu- jíce mír a bezpečnost v Evropě, uspíší účinným způsobem odzbrojení předepsané článkem 8 paktu SN“. První část se týkala Porýní a druhá část představovala nutnou poloţku pro němec- ký vstup do SN. Rýnský pakt přinášel uznání statutu quo a zřeknutí se války (článek 2). Ta byla povolena pouze jako obranná, případně dle článků ustanovení SN. To dovolovalo poskytnout Francii pomoc východním spojencům při jejich napadení Německem. Článek 3 ukládal pokojné soudní a smírčí řešení sporů na rýnské hranici. Konečně se dostáváme k Velké Británii, která se nám z dosavadního výkladu začala vytrácet a má to i své opodstat- nění. Francie měla jako jeden z klíčových cílů garance od Velké Británie. Ty přišly, ale asi nikoliv v takové rovině, jak by Francouzi rádi. Velká Británie spolu s Itálií garantovala rýn- skou hranici jako celek. To znamená všem stranám, nikoliv výhradně Francii, respektive Bel- gii. Potencionálního viníka navíc určovaly paragrafy a rozhodnutí Rady SN. Austen Chamber- lain se tedy zařadil mezi strany, které vyhrály. Kdyţ nastupoval do úřadu, tak na něj čekal Ţenevský protokol a následně smlouva s Francií. Britové se nechtěli nijak výrazně a určitě angaţovat na kontinentu a toho jednoznačně dosáhli. Pakt neměl časové omezení a jed- nostranně vypověditelný byl jen přes Radu SN a její dvoutřetinovou většinu.

200 Závěrečný akt locarnské konference. In Zahraniční politika : sborník pro studium mezinárodních otázek poli- tických, právních, hospodářských a sociálních. 1925, 4, 2, s. 1460-1468.

103 Problém arbitráţních smluv s východem spočíval v chybějícím garančním paktu jako na západě. Byť svým textem představovaly téměř totoţné arbitráţe jako na západě, pouze se lišily v ukotvení k rýnskému paktu, které chybělo. Pro někoho problém a pro někoho výhodu představovala výkladová mnohoznačnost smluv z Locarna. Pro Československo představoval největší spor o výklad preambulí, kdy ho jedna strana zveličovala, druhá naopak sniţovala201. To platilo především pro výroky dvojice Beneš – Stresemann. Integrální forma smluv se vztahovala na vše. Právní spory řešil rozhodčí soud, či Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti. Ostatním sporům náleţelo smírčí řízení, v případě neúspěchu celý problém posoudila Rada SN. Výjimku z rozhodčího a smírčího řízení představovaly spory vzniklé před uzavřením smluv a záleţitosti spadající do kompetence domácích úřadů. Teritoriální spory vyjmuty nebyly, ale praktické řešení skýtala oboustranná dohoda. Mírovou proceduru arbitráţí garanto- vali signatáři rýnského paktu. Arbitráţ mezi ČSR – Německem a Německem – Polskem garantovala Francie zvláštními garančními dohodami202. Smluvní strany si garantovaly vzájem- nou pomoc dle článku 16 Paktu SN. Vzájemná garance se vztahovala na vojenskou pomoc v případě, kdy budou země napadeny, aniţ by nebyl útok vyprovokovaný. Edvard Beneš ve svých veřejných vyjádřeních představoval opět optimismus203. Čes- koslovensko nemělo nic ztratit, ale získat přímo i nepřímo. Tato veřejná prohlášení je také nutné brát se zřetelem konání voleb v polovině listopadu. Ujednání z Locarna spojenectví ČSR – Francie spíše ohraničila a vymezila. Vzájemná garanční smlouva v 1. článku hovořila o bezodkladné pomoci, to ovšem negoval 2. článek rýnského paktu, kdy do celé problematiky vstupují signatáři z Locarna. Teoreticky by se ujednání mohlo pouţít proti Francii, kdyby se odhodlala pomoci svým spojencům. Nejvíce vytěţilo z Locarna Německo. Stalo se na Rýně rovnoprávnou zemí, navíc garance byly pro všechny státy stejné. Nikoliv aliance kontra jeden stát. Německo znejistilo spo- jení mezi Francií a jejími východními spojenci. Existovaly tu garanční smlouvy, ale ty v praktické rovině a proveditelnosti podkopával rýnský pakt. Arbitráţ s Polskem představova- la přesně to, co Německo chtělo, neuznat status quo a tím pádem si na východě neuzavírat moţnost revize. Další úspěch představoval i dojednaný kompromis pro vstup do SN, zde také Německo získalo, co potřebovalo. Díky úspěchu konference tu existoval i pozitivní výhled na vyklizení okupovaných zón. Ratifikaci locarnských dohod německá diplomacie podmínila vyklízením kolínské zóny a sníţením okupačních vojsk ve zbylých zónách. I to se zdařilo.

201 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 319. 202 Dohoda mezi Československem a Francií. In Zahraniční politika : sborník pro studium mezinárodních otázek politických, právních, hospodářských a sociálních. 1925, 4, 2, s. 1467-8. 203 BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996, s. 320.

104 5.5. VÝVOJ PO LOCARNU – KONEC ROKU 1925

Na vracející se německou delegaci čekal úkol získat potřebné hlasy k ratifikaci dohod z Locarna. Sloţitost úkolu dobře dokládá skutečnost, ţe kancléř Luther podepsal dohody i přes zprávu z domova, aby tak nečinil. První návštěva dvojice Luther - Stresemann směřovala k prezidentu Hindenburgovi. Ten vyjádřil spokojenost nad dosaţenými výsledky204. To pře- kvapilo i přítomného ministra ze strany DNVP Martina Schieleho. Právě od DNVP se očeká- valy největší problémy. Kancléř i ministr zahraničních věcí informoval o dohodách umírněné špičky nacionálů. Problémem DNVP byla její rozdělenost na dvě křídla. Jedno by rádo pokra- čovalo v dřívější aţ protistátní politice, druhé – umírněné dávalo přednost podílení se na moci. Situace se vyvinula do pozice, kdy případné odmítnutí ratifikace locarnských dohod zna- mená odchod z vlády. Ministři a část poslanců by dohody podpořila, ale situace se vyvinula jinak205. DNVP se v této situaci rozhodla poţádat o vyslovení postoje své regionální organizace. 23. října se výkonný výbor DNVP po poradách se svými regiony rozhodl odmítnout dohody. O dva dny později se strana rozhodla opustit vládu. Vláda nepadla, ale fungovala jako menšinová. V příštích týdnech Gustav Stresemann pracoval na veřejném obhajování své zahraniční politiky. Vyzdvihoval nutnost mírové Evro- py, která přinese více půjček z USA a ekonomické výhody domácímu průmyslu, který je klí- čem pro znovuobnovení silného Německa. Taktéţ ideové výsledky – „duch Locarna“ pova- ţoval za nejlepší cestu, jak podkopat versailleský mír a revidovat ho politikou dorozumění. Při jeho agitaci mu velmi pomohl hmatatelný výsledek jeho politiky – vyklízení kolínské zóny a dohoda o redukci okupačních sil v ostatních zónách. Spojenci se také rozhodli vrátit správu Porúří do rukou Německa. Během listopadu dostalo Německo za pokroky v odzbrojování pevné termíny pro vyklizení severního rýnského pásma. Stresemannn navštěvoval představi- tele z pohraničí a ze zabraných území a vysvětloval jim, ţe jeho politika má ve svém koneč- ném úmyslu revizi206. Prakticky to samé zdůrazňoval i v uţších politických kruzích. V podstatě jen mírně obměňoval to, co říkal, podle svých posluchačů. Především se snaţil získat sympatie na jeho vidění politiky, které představovalo jedinou cestu, jak vytvořit tlak na ratifikaci dohod. Ve výsledku se Stresemannovi podařilo získat si větší podporu jeho politiky,

204 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 340. 205 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 56, Řádná politická zpráva za říjen 1925 z 2 listopadu 1925. 206 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 68, Stresemann a pohraniční Němci z 17. prosince 1925.

105 ale na jednotu DNVP to nemělo ţádný efekt. Na dělení nacionálů jako v případě Dawesova plánu to nevypadalo. Po ohlášení vyklízení okupačních zón se vláda rozhodla této situace vyuţít a zařadila otázku ratifikace dohod na pořad jednání. Opozice se skládala zejména z komunistické KPD a samozřejmě nacionální DNVP, taktéţ president Hindenburg vyjádřil námitky, ale jemu se otevřeně postavil kancléř Luther a prezident raději z jednání odešel. Hans Luther v parlamentu pro zastánce východní orientace popíral, ţe by locarnské smlouvy znamenaly odklon od SSSR ani přes členství v SN207. Locarno neznamenalo větší odklon Německa od SSSR, tato karta se mohla vţdycky hodit. Luther zmínil také uznání německého práva na ko- loniální mandáty. Při hlasování 27. listopadu dodala potřebnou dvoutřetinovou většinu SPD. Ta podpořila plán pouze za podmínky, kdy vláda po podpisu dohod rezignuje. 1. prosince 1925 v den, kdy začalo vyklízení prvního okupovaného pásma (kolínská zóna), se Hans Lu- ther a Gustav Stresemann účastnili londýnského ceremoniálu k podpisu smluv. Oba absolvo- vali mnoho rozhovorů. Austen Chamberlain Stresemannovi sdělil, ţe Velká Británie nikdy nepřipustí návrat kolonií Německu208. Brzy po návratu do Německa bylo nahlášeno spiknutí s úmyslem zavraţdit Stresemanna. Podezřelého policie ihned zadrţela. Vláda splnila svůj slib a rezignovala 5. prosince. Vládní strany dávaly přednost velké koalici, neţ minoritnímu kabinetu. Jenţe SPD do vlády nechtěla, a tak zbývalo velmi málo moţností na velkou koalici, respektive jen jedna. Opět s nacionály z DNVP. Stresemann měl pochyby o velké koalici a názorově se spíše klonil k menšinové vládě. Aţ 19. ledna 1926 se podařilo sloţit vládu opět Hansi Lutherovi. Skládala se z DVP, DDP, BVP a Centra. DNVP by svým připojení do vlády fakticky přijímala locarnské dohody, takţe zůstávala mimo. Naci- onálové ihned vládě vzkázali, ţe pokud by chtěla vstoupit do Společnosti národů, tak vyvolají hlasování o důvěře vlády a budou proti. Kancléř Luther vyvolal raději hlasování o důvěře vlá- dy ihned. Díky odchodu SPD při hlasování z Reichstagu vláda dostala důvěru.

207 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1925, č. 65, Řádná politická zpráva za listopad 1925. 208 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 348.

106 5.6. VZTAH ČSR - NĚMECKO 1923-1925

Nyní se budeme věnovat vzájemnému vztahu mezi lety 1923-5, byť v 5. kapitole je věnováno více prostoru vzájemnému potýkání se. Na podzim 1923 dokázal vzájemné vztahy rozrušit návrat exkorunního prince Viléma Hohenzollernského do Německa. Jako v případě návratu excísaře Karla Habsburského do Maďarska, nepovaţoval Edvard Beneš tento problém za vnitřní záleţitost dané země a podporoval stanovisko Francie. Ta poţadovala vydání navrá- tivšího Hohenzollerna. Celá tato velmi rozjitřená událost měla pouze epizodní charakter, ale v Německu brali aktivitu ČSR jako neoprávněné vměšování se do vnitřních záleţitostí státu. Společnost národů mohla poprvé prezentovat svoji sílu a akceschopnost při obsazení ostrova Korfu Italy. O výsledku rozhodla aţ schůzka vyslanců v Paříţi, kdy Řekové museli Italům zaplatit za evakuaci. SN jednoznačně selhala. Během IV. zasedání SN vznikla Smlou- va o vzájemné pomoci, která se zabývala otázkou bezpečnosti, ale začít existovat mohla pouze po schválení všech členů Rady SN. Takţe to fakticky znamenalo její rychlý konec. Pro- blémy ČSR se sousedy, evidentní „rezervovanost“ SN, a britská snaha nevázat se na kontinentu byly pro další krok československé diplomacie určující. Paříţ a Praha podepsaly spojeneckou smlouvu. Quay d’Orsay představovalo toho, kdo smlouvu chtěl více a nabízelo ji poměr- ně dlouho. Při jednání ministr Beneš prosazoval smlouvu bez vojenské konvence, to bylo zcela zásadní stanovisko prezidenta ČSR. Nicméně vojenské štáby spolupracovaly i nadále. Vznikla smlouva spíše obecnější, deklarující přátelství a spolupráci obou zemí. Smlouva to měla být podle Edvarda Beneše „nová a moderní“, která ponechává „dostatečnou volnost“209. V parlamentním expozé smlouvu pokládal: „..za jednu z nejpodstatnějších garancí českoslo- venské bezpečnosti a míru ve střední Evropě“210. Touto veřejnou formulací chtě nechtě smlouvu povýšil na něco, čemu se v jednání sám bránil. Tato formulace navozuje dojem vo- jenské alianční smlouvy. Nelze se divit, ţe dalším komentářům v jiţ zcela mírové tónině se nedostávalo potřebné pozornosti. ČSR vsadila na svého logického a zřejmě největší spojence. Tento spojenec dosáhl toho, aby v rúrské krizi bylo po jeho, ale také začal ustupovat ze svých pozic a slábl. Zveřejnění smlouvy proběhlo ještě na konci roku 1923. Podpis následoval aţ na konci ledna 1924. ČSR tímto krokem nezískala sympatie ţádného státu. Pro nás má relevanci Německo a právě tam vznikl největší problém. Paříţský vyslanec Leopold von Hoesch hlásil do Wilhelmstrasse, ţe se nejedná o vojenskou smlouvu, ale: „..o slavnostní sankcionování

209 DEJMEK, Jindřich. Nenaplněné naděje : Politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie (1918 – 1938). Praha : Karolinum, 2003, s. 83. 210 KUBŮ, Eduard. Československo-francouzská spojenecká smlouva a Německo : I. Ohlas přípravy a podpisu dokumentu (do března 1924). Historie a vojenství. 2000, 2, s. 270.

107 nového státu Evropy, vymezeného mírovými smlouvami“211. Jeden z klíčových muţů němec- ké diplomacie Carl von Schubert v tom spatřoval spíše francouzskou obkličovací snahu vy- tvořit tlak na Německo. Na Wilhelmstrasse pochybnosti a nedůvěra o upřímnosti smluv ČSR- Francie existovaly. V polovině ledna zaslal praţský vyslanec Koch zprávu zaloţenou na myl- ných informacích, podle které měly obě země vypracované vojenské plány proti Německu212. To pochopitelně vyvolalo ještě více pochyb a nedůvěry u Gustava Stresemanna a jeho kolegů. Kdyţ celá záleţitost začala opadávat, tak se celé kauzy chopil tisk, který začal speku- lovat o tajných dodatcích dle „nových dokumentů“. 19. března 1924 uveřejnil deník Berliner Tageblatt na titulní straně falešné dokumenty o tajných ujednáních mezi Československem a Francií213. První dohody měly mít obě země podepsány jiţ před československým převratem! Na to se měly nabalit další, převáţně vojenské smlouvy. Toto sdělení pochopitelně získalo pozornost tisku ve všech zemích Evropy, dokonce i USA. Francie i ČSR veškeré spekulace ostře dementovaly. Vyslanec Vlastimil Tusar v konkurenčním listě ve velmi poklidném tónu odmítl jakékoliv plány proti Německu. Auswärtiges Amt v celé kauze striktně mlčelo. Vyvrá- tit falešnost předloţených dokumentů problém nepředstavovalo. Tím, kdo nejvíce doplatil na celou aféru, se stal respektovaný vyslanec Vlastimil Tusar, který zemřel 22. března na srdeční selhání. Tato událost znamenala i jistý předěl v celé kauze. Po ní následoval věcný ústup pod- loţený logickými dementi. Na místo vyslance v Berlíně nastoupil Kamil Krofta (aţ 1925). Po původu aféry začal pátrat tajemník František Havlíček. Setkával se s novináři, se svými di- plomatickými kontakty a i s Auswärtiges Amt. Při vzájemném rozhovoru ho sekretář Maltzan informoval, ţe o dokumentech věděli uţ v únoru, ale nemohli zabránit jejich uveřejnění, pro- toţe existovaly i v soukromých rukách. Při rozmluvě padla i otázka původu a zveřejnění do- kumentů. Maltzan naznačoval za rozšířením celé aféry italské vyslanectví214. Co se týče pů- vodu zhotovení dokumentů, tak padala v úvahu zejména Vídeň. V Praze měli za hlavního viníka Auswärtiges Amt, kde o dokumentech a jejich uveřejnění věděli jiţ dopředu a nepoku- sili se uveřejnění těchto falz zabránit. Dosah celé aféry nejlépe dokládá kondolenční návštěva vyslance Kocha na Praţském hradě: „Přijetí, které jsem shledával přátelským, nemohlo zakrýt hlubokou trhlinu ve vztazích mezi říší a Československem“215.

211 DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš : politická biografie českého demokrata. 1. vyd. Část první, Revolucionář a diplomat (1884-1935). Praha : Karolinum, 2006, s. 366. 212 KUBŮ, Eduard. Československo-francouzská spojenecká smlouva a Německo : I. Ohlas přípravy a podpisu dokumentu (do března 1924). Historie a vojenství. 2000, 2, s. 291 213 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1924, č. 13. 214 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1924, č. 16a. 215 KUBŮ, Eduard. Československo-francouzská spojenecká smlouva a Německo : II. Aféra kolem podvrhů tajných vojenských úmluv zveřejněných v Berliner Tageblatt 19. března 1924. HAV. 2000, 3, s. 576.

108 Jaro a léto vyplnilo jednání o Dawesově plánu. V Toskánském paláci zajisté věděli, co se děje, a zkoumali zejména ekonomický dopad Dawesova plánu na ČSR. To znamenalo větší konkurenci, ale i předpokládané zvýšení tarifů na říšských ţeleznicích, které se měly podílet na financování reparací. Tím se sekundárně očekávalo zvýšení nákladů pro domácí výrobce. Edvard Beneš musel pochopitelně nótu stylizovat do trochu jiné polohy, neţ výčet partikulár- ních zájmů ČSR. Nóta se především zaobírala tématem dopravy216. Reakce na ni nepřišla, ale více důleţité z hlediska diplomacie představuje, komu byla adresována. Adresátem bylo Fore- ign Offiice. Dříve se ČSR v rámci reparací orientovala především na Francii, přes kterou se do ní snaţila zasahovat. Nyní musel Edvard Beneš jasně rozeznat, ţe Francie vyklízí pozice. Na- opak Velká Británie se stává klíčovým hráčem, jak bylo v roce 1925 dobře patrné. Přímý dopad Dawesova plánu na ekonomickou situaci ČSR se odrazil ve větší konkurenci německých výrobků, které nezřídka konkurovaly výrobkům z ČSR například na Balkáně. Poklesl i export ČSR do Německa. Krátkodobě přišel i pokles kurzu měny. Uprostřed domácí konjunktury průmyslové výroby dvacátých let se německá konkurence projevila mezikrizí v roce 1926. Hrubá průmyslová výroba poklesla o 3,57 % a vývoz vzrostl jen o 0,7%217. Francii definitivně skončila supremace na kontinentu. Praha se nyní soustředila na kolektivní bezpečnost, která jak je výše probráno neuspěla v intencích, jaké by si českoslo- venská diplomacie přála. V roce 1924 se objevila více v drobnohledu berlínského vyslanectví také protičeská propaganda, která měla původ v jiţ zmíněné aféře vyvolané Berliner Tageb- latt. V jiném případě šlo například o podporu sudetských Němců z Chebska generálu Luden- dorffovi s jeho politikou a názory218. V otázce iredenty se celkově jedná spíše o výstřelky malého, či minoritního, především tiskového rázu. K nejvýznamnějším za toto sledované ob- dobí patří iredentistická akce konaná úmyslně v datum 28. října 1925 v Pasově. Zde němečtí řečníci z Čech a Moravy prohlásili své domovy za „prastarou německou kulturní půdu“219. Téměř celý rok 1925 vyplňovala diplomatickou agendu většiny států střední a západní Evropy nabídka a vývoj německých garancí. Tento porblém je jiţ výše podrobně rozebrán, tak se omezme pouze na několik sumarizujících vět. ČSR měla jiné představy o bezpečnosti na kontinentu a do posledních chvil na nich pracovala, ale za stávající situace byla šance na úspěch pramalá. Edvard Beneš průběţně jednal s Francií o německých návrzích a existovala

216 KUBŮ, Eduard. Německo – zahraničně politické dilema Edvarda Beneše. Praha : Univerzita Karlova, 1994, s. 31. 217 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky : (1918-1938). 1. vyd. 1. díl, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha : Libri, 2000, s. 420. 218 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1924, č. 42, Protičeská propaganda z 5. července 1924. 219 DEJMEK, Jindřich. Československo a Německo v polovině dvacátých let : Kroftovo vyslanecké působení v Berlíně. Historie a vojenství. 1993, 3, s. 79

109 tu shoda na poţadavcích a potřebách. Finální výsledek představovala sloţitá smlouva s mnoţstvím výkladů. Zaleţelo na interpretaci. Ministr Beneš povaţoval dojednané výsledky za úspěch a domů zasílal: „Všecka jednání konference moţno pokládat za skončená s úspě- chem“220. Po příjezdu označil dojednané: „(rýnský pakt) znamená naše přímé i nepřímé di- plomatické zajištění“221. Se závěry v zásadě souhlasilo Ministerstvo spravedlnosti, které ovšem vyjádřilo pochyby o velké šíři arbitráţních smluv222. Po vyjasnění námitek Edvard Beneš podepsal 1. prosince v Londýně smlouvy z Locarna. Ty nabývaly účinnosti teprve se vstupem Německa do SN. V opačném případě ovšem nepozbývaly platnosti. Locarnské dohody mohly tvořit nový řád v Evropě a základ rozvoje dobrého sousedského souţití s Německem. Problémem byla jejich podmíněnost do poklidného vývoje evropského a přede- vším demokratického vývoje Německa, ale to je problematika aţ třicátých let. Nicméně faktem zůstává, ţe mezi neúspěšné patřil spíše blok Francie a jejích spojenců. Francie stále mohla přijít v případě napadení na pomoc, ale podmíněnost takového kroku dle regulí SN se jevila problematickou. Taková by byla i případná akce z hlediska chování garantů rýnského paktu. Mohl, či měl být na straně Československa optimismus z dosaţeného výsledku? Spíše nikoliv, Francie opět slábla a Německo získávalo rovnocenné postavení a sílilo. Větší problém znamenaly dohody z Locarna pro Polsko, tam se budoucí revize jevila čitelnou. 14. prosince Gustav Stresemann přednesl na důvěrné schůzi pohraničních Němců projev o budoucích vy- hlídkách zahraniční politiky: „Západ je garantován, východ nám opět připadne, o to se postará další vývoj…není na světě ţádné garancie, která by mohla býti na překáţku tomuto přiroze- nému vývoji. Dělejte hluk, budete – li utiskováni, ale neţádejte, aby se dala do pohybu celá armáda, jestliţe na východě nějáký „pán“ bude hráti svoji přirozenou úlohu. Nejsem roman- tickým politikem, mám na mysli velký cíl a k němu jasnou cestu.“223. Postavení Edvarda Beneše bývá bráno během locarnské konference jako nedůstojné. To vyvrcholilo čekáním, aţ oba zástupce „východních“ států pozvou konečně k jednání. Není tajemstvím, ţe si Gustav Stresemann tyto chvíle patřičně uţil. Během roku 1925 mohla z pohledu ČSR občas vypadat situace na duel, kdo se svými názory a podněty při jednáních o ně- mecké nabídce zvolí správnou taktiku a postup. Beneš, nebo Stresemann? Problémem Edvar- da Beneše bylo, ţe jeho zájmy zastupovala Francie, a tak vyhrál Gustav Stresemann.

220 ČECHUROVÁ, Jana; ČECHURA, Jaroslav. Edvard Beneš /diplomat na cestách/ : Depeše z padesáti zahra- ničních cest ministra Beneše 1919-1928. Praha : Karolinum, 2000, s. 139. 221 DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš : politická biografie českého demokrata. 1. vyd. Část první, Revolucionář a diplomat (1884-1935). Praha : Karolinum, 2006, s. 408. 222 Archiv Ministerstva zahraničních věcí, Společnost národů, Locarnská ujednání, č. 856, Společnost národů – locarnská ujednání, číslo 50295/25. 223 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1924, č. 68, Stresemann a pohraniční Němci.

110 6. 1926 VSTUP DO SPOLEČNOSTI NÁRODŮ, THOIRY A NĚMECKO- SOVĚTSKÁ SMLOUVA

6.1. ŢÁDOST KE VSTUPU DO SN A SMLOUVA SE SSSR

Německo se viditelně vydalo cestou směřující ke Společnosti národů. V zahraničním výboru říšského sněmu to vřelo v debatách nad počtem křesel v SN a kdo je bude zastávat. Lépe řečeno, jako bude fungovat výběr zástupců. Novou německou vládu zajisté potěšilo vy- klizení kolínské zóny k 31. lednu, ale existovala tu otázka rychlosti redukce okupačních sil. Listopadová konference vyslanců v Paříţi tomu dala kladný výhled, ale rychlost provádění se Němcům zdála nedostatečná. Stresemann se rozhodl v této věci učinit diplomatický zákrok přes vyslanectví v Londýně, Paříţi a Bruselu224. Apel směřoval na myšlenku vstupu do SN a rovnoprávnosti. Aristide Briand měl stejný zájem, ale stála za ním spíše vidina budoucích ekonomických dohod mezi oběma zeměmi. Větší problém a nelibost způsobilo Briandovo sdělení o úmyslu stálého křesla v Radě SN pro Polsko. Podporu tomuto kroku vyjádřil i Austen Chamberlain. Následkem toho se Gustav Stresemann rozhodl ţádat neprodleně o členství a celou záleţitost pokud moţno urychlit, aby zabránil změnám v SN, které by mohly být proti německému zájmu. Jeho krok schválila 8. února vláda, která se taktéţ shodla na tom, ţe polské křeslo v Radě je pro Němec- ko nepřijatelné. Německý zahraniční výbor se shodl na poţadavku vstupu do SN, ale za pod- mínky stálého křesla v Radě, v jejímţ sloţení nesmí nastat ţádná změna225. Podmínka stálého křesla padala uţ před a během Locarna, kdyţ Němci sondovali podmínky vstupu. Němečtí vyslanci v Paříţi, Londýně a Stockholmu měli zdůrazňovat, jak je Polsko nové, vnitřně nesta- bilní a vůbec pro takový krok nevhodné226. Jednání se přesunula začátkem března do Ţenevy. Německé poţadavky odstartovaly ţádosti o totéţ od dalších států. Francie se zasazovala pro polské křeslo i nadále. Briand chtěl, aby si Poláci hájili své zájmy sami, tím pádem, aby Fran- cie nemusela vykonávat nevděčnou roli jakéhosi polského protektora. Polskou podporu vyjád- řila Velká Británie a Švédsko. Němci odmítali rozšíření stálých členů o Polsko. Německá taktika jednání a postupu se nezdála vhodnou nikomu. Nicméně se Luther a Stresemann odmítali

224 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1926, č. 8, Řádná politická zpráva za leden 1926 z 1. února 1926. 225 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1926, č. 26, Řádná politická zpráva za březen 1926 z 1. dubna 1926. 226 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 352.

111 vzdát. Edvard Beneš ve svých cirkulárních zprávách psal o zhoršující se krizi jak pro SN, tak pro samotné dohody z Locarna227. Československo zůstávalo ve „vyčkávací rezervě“, ale podporovalo Francii, respektive Polsko. Ze vzájemných jednání vyvstaly eventuality rozšíření Rady a nestálého členství v ní. Na svá místa mohlo dobrovolně rezignovat Československo a Švédsko. S tímto návrhem přišel 16. března ke konci jednání Edvard Beneš, který tak chtěl učinit v zájmu „záchrany dobrého poměru mezi Francií a Německem“ a „záchrany locarn- ských dohod a SN“. Situace se zdála kompromisně řešitelnou, ale Brazílie vystoupila s vetem vůči Německu, protoţe chtěla v takovém případě také křeslo pro sebe. Stresemann se domní- val, ţe za brazilským vetem stojí především Francie a také Itálie, se kterou nemělo Německo nejlepší vztah228. Tím byla celá záleţitost odloţena na řádné zářijové zasedání SN. Celou problematiku členství v Radě, případně jejího rozšíření, měla řešit studijní komise s německou účastí. Německým zástupcem v komisi byl určen paříţský vyslanec Leopold von Hoesch, jeho poradcem Friedrich Gaus. Celkově vzato, Německo v této otázce svoji aktivitou ničeho hmatatelného nedosáhlo a nezískalo si ani sympatie. V domácí německé scéně ţenevský krach poslouţil DNVP k pokračování v agitaci proti vstupu do SN. Předák strany, hrabě Westarp odsoudil postup Francie a Velké Británie jako zradu na Německu a k tomu přidal obvinění ze selhání směrem k Lutherovi se Stresemannem229. Nicméně německá diplomatická pozice byla viditelně lepší neţ dříve. Do Německa si našly cestu pozvánky na konference. Jako například odzbrojovací konference a dubnová světová hospodářská konference. Locarnské dohody neznamenaly přerušení vzájemných vazeb a styků se SSSR. Pro oba státy představoval vzájemný vztah výhodu a i potřebnost. Sověti měli zájem udrţet Ně- mecko od SN, případně svázat jeho vstup omezujícími smlouvami. To v minulém roce nevy- šlo, ale Sověti vyvíjeli dále snahu rozvíjet společný vztah. Vzájemná neutralita by pro ně znamenala hodně. Německo si v Locarnu vyjednalo podmínky, které mu dovolovaly neúčast- nit se sankcí proti SSSR. Od začátku roku 1926 se jednalo o další vzájemné smlouvě, která by mohla vyvrátit námitky SSSR proti členství Německa v SN. Nová smlouva měla nahradit dohodu z Rapalla, kterou podle Sovětů oslabily dohody z Locarna. Německých motivů ke smlouvě bylo povícero. Především vytvoření tlaku na Polsko. S tím souvisely i obavy, aby se Poláci nějakým způsobem nedohodli se Sověty. Případně, aby se Sověti nesblíţili s Francií

227 BENEŠ, Edvard. Cirkulární telegramy 1920-1935. Z dokumentů archivu Ministerstva zahraničních věcí Čes- ké republiky k vydání připravil Jindřich Dejmek. Praha, Společnost Edvarda Beneše 2002, s.109. Telegram ode- slaný v 9. března 1926 v 12:20. Srov. Tamtéţ, Telegramy z 12.,14. a 16. března 1926. 228 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 129. 229 GRATHWOL, Robert. Stresemann and the DNVP : Reconciliation or revenege in German foreign policy 1924 – 1928. Lawrence : The Regents press of Kansas, 1980, s. 174.

112 v případě německého odmítnutí na nové dohodě230. Navíc by podepsání dohody mohlo pomoci umlčet domácí kritiky jako DNVP, Hindenburga, Seeckta a Brockdorff-Rantzaua. Plus po- kračování vojenské spolupráce a rozvíjení obchodu. Nejproblematičtějším bodem se stalo, jak definovat snahu po vzájemné neutralitě, aby to bylo slučitelné s paragrafy SN. Finální verze neutrality zněla: „Kdyby jedna ze smluvních stran přes mírumilovné chování byla napadena třetí mocností…zachová druhá smluvní strana neutralitu“231. Dále se ve smlouvě nacházela deklarace nepřistoupit k ţádné koalici, která by mohla vést k hospodářskému a finančnímu bojkotu druhé smluvní strany. Vzájemná přátelská dohoda, postavená na základech rapall- ských, byla připravena uţ v březnu po krachu německých ambic ve Společnosti národů. 24. dubna podepsal v Berlíně smlouvu Gustav Stresemann a vyslanec Nikolaj Krestinskij. Domá- cí odezva na smlouvu vyzdvihovala Stresemanna a srovnávala tuto smlouvu s dohodami kancléře Bismarcka. Stresemann se ve svých veřejných projevech snaţil zdůraznit, ţe tato smlouva přináší mír a garantuje mírový vývoj232. Zajímavý fakt představovala teze o „mostu mezi východem a západem“ pro zahraniční tisk. Stresemann a von Schubert se obávali udrţitelnosti vztahu se SSSR s větším výhledem do budoucna. Smlouvy na západě a východě vytvoří tlak na Polsko, ale Sověti měli ve vý- chodní Evropě také své zájmy. Německo mohlo nyní fungovat jako jakýsi prostředník mezi východem a západem. Navíc vztah s oběma dával Stresemannovi větší volnost jednání a více trumfů do diplomatických her. Němci chtěli jít svoji vlastní cestou, nikoliv se definitivně při- mknout k jedné ze stran. Německo-sovětská smlouva znamenala konflikt mezi Edvardem Benešem a Gustavem Stresemannem. Po praţské návštěvě Aleksandera Skrzyńského a dohodě o společném postupu ve věci německo-sovětské smlouvy předal 16. dubna československý ministr zahraničních věcí západním zemím obsáhlé memorandum233. Edvard Beneš v něm dokazoval, ţe předpo- kládaná smlouva změní podmínky Německa ke vstupu do Společnosti národů, nebo ho dokonce můţe i znemoţnit. Po prohlášení německých vyslanců, kteří slíbili neexistenci věcí, které by odporovaly výkladu Paktu SN234. Západ tento německý krok akceptoval. Stejné ujiš-

230 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 355. 231 Světová politika 20. stol. v dokumentech (1900-1945). Ed. Z. Veselý. Praha : VŠE, 2000, s. 116, Německo- sovětská smlouva o neutralitě (24.4.1926). 232 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 357. 233 BENEŠ, Edvard. Cirkulární telegramy 1920-1935. Z dokumentů archivu Ministerstva zahraničních věcí Čes- ké republiky k vydání připravil Jindřich Dejmek. Praha, Společnost Edvarda Beneše 2002, s .117. Memorandum o německo-sovětské smlouvě odeslané 17. dubna 1926 v 10 hod.. 234 DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš : politická biografie českého demokrata. 1. vyd. Část první, Revolucionář a diplomat (1884-1935). Praha : Karolinum, 2006, s. 416.

113 tění dal i praţský vyslanec Koch ministru Benešovi. Západ protest jiţ neučinil. Edvard Beneš po seznámení s textem podepsané smlouvy, která dávala jeho obavám zapravdu, zvolil tak jako formu protestu neúčast na příštím zasedání Rady SN. Nově podepsaná smlouva by v případě vstupu Německa do SN skutečně celou organizaci a jejího ducha mohla nabourat. Především pokud šlo o vztah k SSSR. Memorandum Edvarda Beneše vyvolalo přestřelku, ve které hráli často prostředníky Kamil Krofta a Carl von Schubert. Při vzájemné schůzce 20. dubna nad námitkami Prahy nejdříve zavládlo zklamání235. O den později následoval rozhovor Krofty se Stresemannem, který byl rozčilen a vzkázal do Prahy, ţe se jedná o vnitřní zále- ţitost Německa. Dále padlo podezření, ţe snad Beneš podezřívá Německo ze špionáţe pro SSSR po případném vstupu do SN. Vyslanec Krofta tyto námitky a interpretace vyvrátil. Stre- semannova tvrzení totiţ pocházela ze zpráv tisku, kde bylo uveřejněno domnělé memorandum ministra Beneše.

235 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1926, č. 31, Mimořádná politická zpráva číslo 6. Rozmluva vyslance Dra Krofty se st. Sekretářem v. Schubertem z 20. dubna 1926. Srov. Tamtéţ, č. 32, Mimořádná politická zpráva číslo 7. Rozmluva s ministrem Drem Stresemannem z 21. dubna 1926

114 6.2. VSTUP DO SPOLEČNOSTI NÁRODŮ, THOIRY

Začátkem května vyvolal vládní krizi spor o říšskou vlajku. Do Auswärtiges Amt cho- dily stíţnosti na německé kolonie, které pouţívají starou císařskou vlajku s republikánským znakem. Tuto vlajku pouţívalo také námořnictvo při diplomatických a obchodních misích. Pro zahraničí schválil kabinet nařízení říšského prezidenta, který přinášel kompromis236. Ten povoloval v mimoevropských misích a v evropských přístavech vyvěšování obou vlajek. Na- řízení způsobilo velkou nelibost nejen u republikánské veřejnosti, která v tom viděla krok směrem k nacionálům, kteří by na oplátku měli podpořit vládu v otázce plebiscitu o vyvlast- nění německých kníţat. V nastalé krizi se jednota koalice a vlády vytratila. 12. května podal kancléř Hans Luther demisi celé vlády. Jako prvního pověřil sestavením vlády prezident Hindenburg dosavadního ministra armády Otto Gesslera. Proti němu se ohradila SDP, na které záviselo hlasování o důvěře vlá- dy. Existovala teoretická eventualita s DNVP, ta ovšem stále odmítala vstup do SN. Nově vyvstala také moţnost vstupu SPD do vlády a vytvoření většinové koalice, kde by se stal kancléřem kolínský starosta Konrád Adenauer. To znamenalo ohroţení pro Gustava Strese- manna. Oba měli za sebou konflikt, kdyţ Adenauer vyjednával na přelomu let 1923/4 s Francouzi. Navíc se ani netajil kritikou prováděné zahraniční politiky. DVP se postavila proti takovýmto návrhům. Navíc zdůvodnění odmítnutí SPD, která agitovala s KPD pro vy- psání plebiscitu o vyvlastnění německých vládnoucích rodů bez náhrady, nepředstavovalo velký problém. Konrád Adenauer se dalšího vyjednávání zřekl. Prezident Hindenburg zaslal dopis Wilhelmu Marxovi, kterého jako nejstaršího člena vlády ţádal, aby převzal post říšské- ho kancléře. Marx akceptoval a sestavil totoţnou vládu jako byla ta minulá. Menšinová vláda dostala 17. května důvěru. Vláda se neodhodlala před sněmovními prázdninami vydávat nové návrhy zákonů o vlajce. Takţe v platnost vstupovaly předpisy, které si vynutily v květnu takovou nevoli. Vlád- ní strany je nyní akceptovaly s naprostým klidem. 10. června Reichstag ratifikoval berlínskou smlouvu o neutralitě se SSSR. Přes léto způsobily v Německu nelibost nóty vojenské kontrol- ní komise, které opět vyjadřovaly nedostatečnost v jistých bodech237. Problematickou se pře- devším jevila funkce a osoba generála Seeckta. Další srpnové nóty vyjadřovaly nespokojenost s paramilitantními spolky. Přes léto se obnovila jednání v otázce Eupen-Malmédy. Jednání

236 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1926, č. 39, Řádná politická zpráva za měsíc květen. 237 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1926, č. 39, Řádná politická zpráva za měsíc červenec 1926 z 1. srpna 1926.

115 s Belgií vedl Hjalmar Schacht, který měl blízký vztah ke Stresemannovi. Spekulovalo se o výkupních sumách, ale po francouzské intervenci belgický premiér nabízený plán zamítnul. Francouzským premiérem se k německé nelibosti stal jiţ po několikáté Raymond Poincaré. Eupen – Malmédy představovaly malý region, ale jeho důleţitost spočívala v něčem jiném. Kdyby Německo uspělo, tak by jednak narušilo – revidovalo Versailleskou mírovou smlouvu a za druhé by se takováto mírová varianta revize mohla stát precedentem do budoucna. Studijní komise zabývající se přeměnou Rady SN Německu potvrdila jeho nárok na stálé křeslo v Radě. 2. září začalo 41. zasedání Rady SN. 4. září Rada schválila návrh studijní komise na přijetí Německa za stálého člena a jako vstřícný krok pro další státy rozšíření nestá- lých členů Rady na devět238. Nestálá místa podléhala rotaci, byť některé státy mohly být zvo- leny opakovaně. 6. září oficiálně začalo VII. Shromáţdění SN. To o dva dny později jedno- myslně přijalo za svého člena Německo. 10. září přednesl Gustav Stresemann svůj první projev na tomto fóru. Zdůraznil rovnost národů, porozumění států, taktéţ nezapomněl zmínit od- zbrojování, které by mělo býti usnadněno, protoţe je Německo také členem SN239. Tedy oka- mţitý apel na provádění rovnosti v praxi. Po něm vystoupil Briand, který deklaroval loajální spolupráci v SN pro udrţení míru a evropského ducha. Toto politické prohlášení nečekaně vyústilo do praktické roviny o týden později. 14. září sloţily státy podepsavší locarnské dohody ratifikační listiny a smlouva nabyla účinnosti. 16. září následovaly volby nestálých členů Rady. Němci se museli smířit s polským místem po dobu tří let a navíc mohlo být opětovně zvoleno. V těchto chvílích přicházel i jeden z politicky úspěšných momentů Edvarda Beneše. Ten do Rady nekandidoval a podporoval kandidaturu spojeneckého Rumunska. To získalo nestálé křeslo také na tři roky. Nekandidující Edvard Beneš byl zvolen na jeden rok, coţ znamenalo uznání jeho dosavadní práce. Prezident Hindenburg uveřejnil dopis, kde kritizoval skladbu nové Rady, kde měla velký vliv Francie a její spojenci (Polsko). 20. září měl předse- dat první schůzi Rady, podle abecedy (Allemagne) určený Gustav Stresemann, ten ovšem přenechal tuto roli v aparátu zkušenému Edvardu Benešovi. Coţ reflektoval i domácí němec- ký tisk jako rozumný krok a uznal ho. 17. září se v Thoiry poblíţ Ţenevy tajně setkali Aristide Briand a Gustav Stresemann. Jen na okraj schůzky poznamenejme, ţe jejich vzájemný vztah fungoval na dobré úrovni. V červenci dokonce Stresemann napsal do novin dva anonymní články, kde se zasazoval o ekonomicko - politickou spolupráci v „duchu Locarna“ a Brianda vychválil pro jeho zájmy o

238 ČECHUROVÁ, Jana; ČECHURA, Jaroslav. Edvard Beneš /diplomat na cestách/ : Depeše z padesáti zahra- ničních cest ministra Beneše 1919-1928. Praha : Karolinum, 2000, s. 156. 239 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1926, č. 54, Řádná politická zpráva za měsíc září 1926 z 1. října 1926.

116 vzájemnou kooperaci obou zemí v Evropě240. Iniciátora schůzky představovala francouzská strana. Jednalo se o otázkách, které byly zatím řešeny pouze mezinárodně za účasti více států. Body jednání představovaly reparace a okupace Porýní241. Francie pod tlakem domácí špatné ekonomické situace navrhla předčasné vyklizení Porýní (září 1927), moţnost „výkupu“ Sár- ska, staţení veta nad Eupen-Malmédy pokud by Němci rychleji plnili splácení reparací. Na- bídka obsahovala i rychlejší staţení vojenské kontrolní komise, ale to představovalo větší problém vzhledem k paramilitantním skupinám. Gustav Stresemann nabídl odškodnění za sárské doly, ale také výnos z reparačních obligací ke stabilizaci franku. Situace vypadala na- dějně a v obou vládách se o nich jednalo, ale to platilo do doby, neţ se na veřejnost dostal skutečný obsah jednání. Ve Francii vzbudil velkou míru nevole a vládní kolegové začali Bri- andovi projevovat svůj nesouhlas. Ten se musel ode všeho distancovat a celou záleţitost označil za nápad Stresemanna242. V obou zemích proti dohodám brojily především pravicové tisky. Nelibost dohody vyvolala nespokojenost i ve Velké Británii a USA, protoţe se citelně dotýkaly Dawesova plánu a mezispojeneckých dluhů. Vzájemná dohoda Briand – Stresemann tak musela padnout. Stresemann si uvědomoval, ţe nemůţe zaútočit na Brianda, který před- stavoval dobrého partnera k jednání. S jeho premiérem (Poincarém) by byla situace sloţitější. Gustav Stresemann si uvědomoval správnost cesty spolupráce s Francií, která by přinesla ekonomický růst, ale jeho názory na druhé straně Rýna sdílel pouze Briand a ten se dostával doma do izolace. Podzim a konec roku 1926 vyplnily v Německu události spojené s armádou. Během října rezignoval na svoji funkci generál Seeckt. Manévrů se účastnil vnuk císaře Viléma s vědomím generála. Ministr armády Gessler se o události dozvěděl aţ zpětně a tedy proběhla bez jeho povolení. Prezident Hindenburg se snaţil záleţitost urovnat, ale kabinet stál za ministrem. Hansi von Seecktovi, který ztělesňoval řadu zahraničních námitek, se tak stala osud- nou tato poměrně malá událost. Mnohem větší problém nastal 3. prosince, kdyţ Manchester Guardian přinesl odhalení německo – sovětské vojenské spolupráce. Angaţmá Junekrswerke, výroba válečných letadel, jedovatých plynů, dovoz zbraní do Německa a počátky spolupráce spadající jiţ do roku 1921. Novináři v Manchesteru měli poměrně dobrý přehled o spolupráci Německa a SSSR. Téhoţ dne odjíţděl Gustav Stresemann do Ţenevy na zasedání Rady SN, kde se měly projednávat

240 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 375. 241 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 129. 242 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 379.

117 také odzbrojovací otázky. Velmi špatné načasování podpořila návštěva lidového komisaře Čičerina před Stresemannovým odjezdem. Pro německého ministra představoval klad závěr článku, kde se vina dávala Reichswehru, nikoliv německé vládě243. Navíc zdůraznění, ţe Stre- semann není rusofilem, se zakládalo na pravdě. Vláda podala oficiální dementi a s Junkersem vypověděla smlouvu. Ve vnitřní politice to vyvolalo řady přestřelek. Se sloţitou pozicí se podařilo Stresemannovi v Ţenevě uspět. U německého splnění odzbrojovacích podmínek stále přetrvávaly pochybnosti, ale zástupci vlád vítězných států určili staţení vojenské kontrolní komise k 31. lednu 1927. „Duch Locarna“, vstřícnost během jednání a snahu po dorozumění podpořila zpráva z Osla o udělení Nobelovy ceny za mír. Tu získala trojice Aristide Briand, Austen Chamberlain a Gustav Stresemann. K dohodě nedošlo v otázce staţení vojáků ze Sár- ska. Vláda se po celou dobu své krátké existence zmítala pod údery jak z levice, tak z pravice. Onou poslední ranou se stal projev Philippa Scheidemanna (SPD), který kritizoval vyzbrojování, propojení Reichswehru s pravicovými organizacemi a SSSR. V hlasování o důvěře kabinetu 17. prosince vláda padla. Konec článku manchesterského periodika také za- hájil přesunování obvinění o vyzbrojování mezi ministerstvem armády a Auswärtiges Amt. Otto Gessler hájil svůj úřad a obvinil Auswärtiges Amt, ţe o všem věděl a pokračuje v tom uţ od politiky plnění kancléře Wirtha244. To zase odmítal Stresemann, který poukazoval na jeho souhlas s prezidentem Ebertem, kdy se vyjádřili k ukončení vojenské spolupráce. O vojenské spolupráci věděli oba a nejen oni. Tento spor o to, kdo nese vinu, se stal především následkem minimální kontroly nad armádou v minulých letech. Rok 1926 končil spory a bez vlády. Příští parlamentní zasedání se proto odročilo aţ do poloviny ledna 1927.

243 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1926, č. 74, Řádná politická zpráva za měsíc prosinec 1926 z 1. ledna 1927. 244 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 385.

118 6.3. VZTAH ČSR – NĚMECKO 1926

Polocarnský vzájemný vztah měl tendence k iniciativnímu a veřejnému úsilí o zlepšení vzájemných vztahů. Edvard Beneš v parlamentním projevu prohlásil, ţe došlo: “K přátelské- mu postavení upravení našeho poměru“245. Dále by se tento vztah mohl rozvíjet, protoţe: „..neměli jsme s Německem ţádného rozporu ani konfliktu“. Ministr Beneš posluchače ujistil, ţe se shodl jak s kancléřem Lutherem, tak ministrem Stresemannem na otevřené cestě k budování dobrého sousedského vztahu. I přes deklarace a záměr provádět více přátelskou politiku, patřil rok 1926 ve vzájemných vztazích mezi ty vypjatější ve dvacátých letech. Ale- spoň jeho první polovina. Pokračovalo se v intencích minulého roku. Sem tam nějaký řečnic- ký výstřelek a občasná kampaň v tisku. Tato činnost obecně vţdy narůstala, kdyţ se zájmy ČSR a Německa střetávaly na mezinárodním poli. To platilo od poloviny roku 1924 do poloviny 1926. To reflektovalo i berlínské vyslanectví ve svých politických zprávách za toto ob- dobí. Pozornost si od této doby získaly všechny nacionální projevy. Jak uvidíme, po té přišel opět klid a frekvence výstřelků se zmenšila. Často je zmiňován problém menšinový a irendis- tický. Samozřejmě existoval, ale je si nutné uvědomit, ţe Německo mělo tento problém i s jinými státy a především v mnohem vypjatější formě. To platilo především pro Itálii, Polsko a i Litvu. Navíc německé menšiny existovaly v řadě dalších zemí Evropy. Tedy je potřebné tento problém vnímat ve větší šíři, nikoliv pouze protičeskoslovensky se znalostí Mnichovské konference. Pro vývoj dalších let se ve vzájemných vztazích stalo oţehavým bodem sbliţování Německa s Rakouskem. Tato problematika zcela zásadně rozdělovala oba sousedy. Zatímní dobré vztahy na ose Praha – Vídeň oslabovala ve druhé polovině dvacátých let sílící inklinace Rakouska k Německu. Politické proanšlusové tendence později vyústily v tzv. proces Anglei- chung. Harmonizace právních, soudních, vízových a vojenských norem s Německem246. O Rakousko projevoval zájem i třetí vzadu - Itálie. V únoru 1926 varovalo berlínské vyslanectví před zamýšlenou návštěvou Edvarda Beneše. Podle informací ze schůzí nacionalistických skupin Stahlhelmu, Deutscher Ho- chschulring, Grossdeutscher Jugendbund by mohly tyto skupiny uspořádat veřejnou demon-

245 Locarnské smlouvy. (Odpověď Dra Ed. Beneše, ministra zahraničních věcí, podaný Stálému výboru Národní- ho Shromáţdění ze dne 30. října 1925).In Zahraniční politika : sborník pro studium mezinárodních otázek poli- tických, právních, hospodářských a sociálních. 1925, 2, s. 1332. 246 OLIVOVÁ, Věra. Česko-německé vztahy ve dvacátých letech. In T. G. Masaryk a vztahy Čechů a Němců /1882-1937/ : sborník příspěvků přednesených od listopadu 1993 do června 1995 v rámci Masarykovy společ- nosti na FF UK v Praze. Praha : Masarykova společnost, 1997, s. 216.

119 straci při zamýšlené návštěvě ministra Beneše247. Protičeskoslovenská nálada v Německu vznikala jednak ze vzájemných soubojů na diplomatickém poli, ale také odpovídala náladám Němců v ČSR. Během února a března byla v Československu vydána bez konzultace s minoritami jazyková nařízení. To pochopitelně vyvolalo odpor českých Němců, který se promítl i v zahraničí. Tedy značná propojenost. V dalším vývoji se právě jazyková nařízení, aplikovaná ve státní správě, stala jednou z velkých výčitek sudetských Němců proti ČSR. Větší aféru způsobila řeč bavorského ministerského předsedy Heinricha Helda. Ta svým výkladem zasahovala více zemí, ale protest podal pouze vyslanec ČSR Kamil Krofta. Prohlášení, ţe se s českými Němci nakládá proti mírové smlouvě, locarnským dohodám, prá- vu a slušnosti nenechala diplomacii ČSR bez odpovědi. Za Itálii pronesl ostrou řeč vůči Ně- mecku sám Mussolini. Státní sekretář Carl von Schubert protest Československa přijal a Hel- dovu řeč zmírnil do roviny nepatřící zahraniční politice Německa248. Schubert vyjádřil přání, aby menšinový problém nerozděloval Československo a Německo. Spornou se stala rovina omluvy. V Auswärtiges Amt nechtěli jít přímo proti Heldově řeči, protoţe tím by vyvolali protest německých menšin. 12. února se sešel Krofta se Stresemannem. Berlínský vyslanec chtěl dosáhnout podobného vyjádření, které učinilo Německo vůči Itálii o Jiţním Tyrolsku. Tedy respektování hranic podle mírové smlouvy a nevměšování se do záleţitostí cizích států. Stresemann tento poţadavek zamluvil, odsoudil protičeskoslovenské projevy a radikály z řad českých Němců. Debata se stočila na zastoupení německých stran v československé vládě, které by prospělo vzájemným vztahům mezi Čechy a Němci nejen v ČSR. Na pořadu v Československu byla teprve úřednická vláda Jana Černého, po půl roce vystřídaná tzv. „panskou koalicí“ i s účastí německých stran. Stresemann slíbil Kroftovi sdělit novinám obsah rozhovoru, aby mohl být tisk ČSR uklidněn. Zaslanou Stresemannovu odpověď shledával Edvard Beneš jako nedostatečnou. Navíc se v ní objevila věta, dle které vyvolává Němcům kulturní vývoj v Československu starosti (sorge)249. Mezitím německý tisk z Heldovy řeči vypouštěl ČSR. Vyslanec Krofta do Prahy urgoval, aby se na Stresemanna neútočilo, protoţe mluvil o kulturních věcech v otázce menšin. Akce z Prahy by mohla být kontraproduktivní a mohla by vyvolat nevoli u části Němců. Kdyby Stresemann deklarované „starosti“ (sorge) zmírnil, nebo popřel, tak by to vyvolalo nevoli vůči němu. Z vládního prohlášení týkající se Heldova prohlášení zmizela pasáţ o vzájemných stycích ČSR – Německo250. Dále padlo

247 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1926, č. 11, Sudetendeutscher Heimatbund z 8. února 1926. 248 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1926, č. 14. 249 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1926, č. 15, Odpověď Stresemanna. 250 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1926, č. 17.

120 pouze, ţe vláda soucítí s Němci, slovíčko „sorge“ zmizelo. Edvard Beneš zůstával s touto odpovědí i nadále nespokojen. Kamil Krofta jednal krátce se Stresemannem a poté s Köpkem, ale nic, co by mělo Beneše uspokojit, se nekonalo. Německá strana byla v rovině vysvětlení, či omluv za výstřelky v menšinové problematice určitě skromnější vůči Československu, neţ například Itálii. Sám vyslanec Krofta se připojil k německé prosbě, aby ministr Beneš více nenaléhal v tomto problému. To znamenalo konec této aféry. V březnu navštívil rakouský kancléř Rudolf Ramek Berlín. Při rozhovoru se Strese- mannem se oba shodli na neaktuálnosti otázky anšlusu a aktivní propaganda spojení by mohla být kontraproduktivní251. Dále Stresemann sdělil, ţe v dohledné budoucnosti nevidí ţádnou moţnost ke změně hranic mezi ČSR a Německem. Podle závěrů historika Jonathana Wrighta nepomýšlel Stresemann k vyuţití německé menšiny v ČSR jako nástroje k revizi, na rozdíl od situace v Polsku. Ke stejným závěrům se přibliţuje i rozhovor Kamila Krofty s Carlem von Schubertem v této věci. Ve vzájemné debatě mezi Ramkem a Stresemannem šlo nejvíce o vztah Itálie k Rakousku. V března přijel Rudolf Ramek také do Prahy a diplomacie ČSR jeho návštěvy vyuţila jako vnější deklaraci vzájemných dobrých vztahů. Jiţ 5. března byla pode- psána československo-rakouská smírčí a rozhodčí smlouva. Nyní Rudolf Ramek oplácel Ed- vardu Benešovi jeho návštěvu Vídně ze začátku března. Při ní také on Edvardu Benešovi zdů- raznil, ţe Rakousko nedělá a dělat nebude politiku připojení k Německu252. Za pro anšluso- vými aktivitami stáli jedinci, případně skupiny. Oficiální vládnoucí politika se drţela spíše stranou. Během dubna se diplomacie Německa a ČSR utkala v otázce německých podmínek ke vstupu do SN, ale to je jiţ probráno výše (6.1.). Tedy další protičeskoslovenské nálady. Situa- ce se začala měnit s přicházejícím létem. Podnět k nim vzešel z vnitřní politiky českosloven- ské. Tu vedl odborník Jan Černý, ale důleţitější bylo, co si dohodnou strany mezi sebou. Stará koalice se rozpadla a nikdo neměl většinu. Z dynamických událostí domácí politiky zmiňme jen ty pro nás důleţité. Milan Hodţa sestavil poslaneckou „celní“ většinu s 4 českými a 3 ně- meckými stranami253. To postupně znamenalo rozpad Německého svazu poslanců. Na tomto základě mohla v říjnu vzniknout Švehlova „panská koalice“ i s částí německých stran. I proto mohlo berlínské vyslanectví ve své červencové zprávě hlásit: „…ubylo útoků na Českoslo-

251 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 361. Srov. AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1926, č. 31, Mimořádná politická zpráva číslo 6. Rozmluva vyslance Dra KROFTY se st. sekretářem v. Schubertem z 21. dubna 1926. 252 BENEŠ, Edvard. Cirkulární telegramy 1920-1935. Z dokumentů archivu Ministerstva zahraničních věcí Čes- ké republiky k vydání připravil Jindřich Dejmek. Praha, Společnost Edvarda Beneše 2002, s . 114-5. Telegram odeslaný 29. března 1926 v 16:27. 253 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky : (1918-1938). 1. vyd. 1. díl, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha : Libri, 2000, s. 390.

121 vensko pro domnělý útisk tamních Němců. Jistě k tomu přispěl obrat v politice některých ně- meckých stran v ČSR…“254. Nicméně diplomacie ČSR nemeškala a nechala berlínské vysla- nectví zpracovat a monitorovat spolky podporující iredentu a další spolky k nim přidruţené. Vyslanectví vypracovalo zprávu o řadě spolků, které mohly být nepřátelské vůči Českoslo- vensku. Některé spolky vyslanectví dále sledovalo, ale varovalo, aby všechny spolky nebyly brány jako iredentistické a především ohroţující ČSR dle zákonů na ochranu republiky. Sa- motný vyslanec Krofta zastával více realistický pohled: „Není přece moţno zabraňovati říš- ským Němcům, aby se starali o příslušníky svého národa v cizích státech, …aby se stavěli na jejich stranu v jejich sporech s jinými národy, aby konečně snili a časem mluvili o osvobození svých soukmenovců…a budoucím jejich sjednocení“255. Navíc dle zákonů na ochranu republiky ČSR by byla podezřelá velká část Němců, kteří by vstoupili na území republiky. Vysla- nectví připouštělo potenciální nebezpečí těchto jevů pro Československo, ale navrhovalo spíše opatrný postup, který by nevyvolal kontraproduktivní následky. Sounáleţitost Němců vidělo především v citové rovině. Během podzimu kvitovala německá veřejnost, tisk a politika novou vládu v Praze, které se účastnily i německé strany. Ty ve dvacátých letech prodělaly (ně- které) přerod od negativismu k aktivismu. Do roku 1924 byl nejvýznamnějším spolkem sudet- ských Němců v zahraničí Hilfsverein für Deutschböhmen und Sudetenländer. V roce 1925 vznikl zastřešující orgán i za účasti německých poslanců z ČSR – Sudetoněmecký vlastenec- ký svaz (Sudetedeutscher Heimatbund). Sudetští Němci se snaţili přes Waltera Kocha domlu- vit přijetí delegace u Gustava Stresemanna, ale ten je odmítal256. Stejný pohled mělo i praţské vyslanectví. Německá zahraniční politika dávala přednost německým aktivistickým stranám v Československu, neţ protestním a opozičním uskupením.

254 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1926, č. 42. 255 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1926, č. 43, Německá irredenta 256 CAMPBELL, F. Gregory. Confrontation in Central Europe : Weimar Germany and Czechoslovakia. Chicago : University of Chicago Press, 1975, s. 168.

122 7. ZAHRANIČNÍ POLITIKA V DUCHU MÍROVÉM 1927-1928

7.1. POKLIDNĚJŠÍ ROK 1927

Na Německo čekala s novým rokem především otázka nové vlády. Existovaly dvě varianty. Menšinová varianta jiţ dvakráte padla. Proti většinové se vyjádřila SPD a DNVP v minulém roce, odmítala locarnská ujednání a vstup do SN. Nicméně od nacionálů tu byly uţ s koncem roku 1926 sílící náznaky a ambice vstoupit do vlády. První pokus k sestavení vlády získal 10. ledna blízký Stresemannův kolega Julius Curtius. Ten po jednání s Centrem svůj mandát vzdal. Prezident Hindenburg pověřil sestavením nové vlády opět Wilhelma Marxe z Centra. Ten také vzdal. Do hry vstoupili nacionálové, kteří revidovali svoji zahraniční politiku z minulých let a apel prezidenta na stranu Centrum. Novou většinovou vládu sestavil Wilhelm Marx 29. ledna. Tvořily ji DNVP, DVP, BVP, Centrum a nevládní podpora Ţivnostenské strany. Ze staré vlády vypadla DDP. Z ní formálně odešel Otto Gessler, který si ponechal své ministerské křeslo. 31. ledna odešla vojenská kontrolní komise z Berlína. V zahraniční politice vládl aţ na poměr k Polsku klid. Polský ministr zahraničních věcí Zaleski učinil veřejné prohlášení, kde kategoricky odmítal myšlenky na jakoukoliv revizi polských hranic. Navíc se k tomu přidala polská diplomatická aktivita v otázce německých východních pevností257. Vzájemný špatný poměr panoval i nadále. Po několika letech dospěla zahraniční politika do své poklidnější fáze. Německo získa- lo rovnoprávné zahraniční postavení. Během konference v Locarnu a vyjednávání před vstupem do SN se opět krystalizoval starý systém velmocenské politiky. Klíčovým se stávalo, co si dohodly velmoci mezi sebou. Nicméně nyní nadcházel čas pro usilovnou domácí práci, budování Německa. I kdyţ byly minulé roky dynamické, tak se to nyní aţ tolik nepromítlo do posunu v otázce revizí. Stresemann měl plán a naplňoval ho, ale bylo mu jasné, ţe za součas- ných okolností jsou jiné neţ mírové ambice revizí pro odzbrojené Německo utopií258. Navíc i mírové revize nejsou za současné konstelace vůbec aktuální. Spíš patří aţ do delší budoucnosti. Z Gustava Stresemanna se stal nejen deklarativní obhájce míru, protoţe jiná politika nemá šanci uspět a pro samotný vývoj Německa je nejdůleţitější. Tato snaha překračovala státní rozměr. Dobře patrnou se stala během Polsko-litevské krize, kterou pomohl řešit. Úvahy Lit-

257 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1927, č. 6, Řádná politická zpráva za leden 1927 z 3. února 1927. 258 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 393.

123 vinova, co dělat v případě hrozícího konfliktu jasně odmítl259. Uvědomoval si reálné moţnosti a potřeby nejen německé, ale regionální a evropské politiky. V posledních letech vykazoval jeho zdravotní stav, který nebyl nikdy dobrý, spíše klesající tendenci. Jeho zdravotní dovolené se prodluţovaly s narůstající četností. Stresemannovi by vyhovovalo pokračovat naznačenou cestou z Thoiry. Dohodnout se s Briandem, ale ten se dostal ve Francii do izolace a naopak jeho premiér Poincaré sílil. Na březnovém zasedání Rady SN přeneslo Polsko a Německo část svého sporu. Stre- semann přistoupil na kompromis v otázce školství v Horním Slezsku. Díky zprostředkování Austena Chamberlaina se podařilo obnovit německo-polská jednání a obchodní jednání, která byla uţ přes měsíc zastavena. Stresemann na zasedání Rady naopak ustoupil v záleţitosti evakuace vojáků ze Sárska. Během května Říšský sněm odhlasoval prodlouţení zákona na ochranu republiky z roku 1922. Vyjednávalo se několik měsíců, protoţe existovala reálná hrozba moţnosti návratu bývalého císaře Viléma260. To by vyvolalo velmi špatný dojem v zahraničí a primárně před touto hrozbou Reichstag zákon na ochranu republiky prodlouţil. Opětovně i v roce 1929. Stresemannova diplomatická činnost směrem na západ se soustředila na soustavné předkládání otázky vyklizování a zmenšování okupačních jednotek. K tomu se přidruţovala i otázka kontroly a demontáţe pevností na východě země. Stresemann si připisoval v těchto otázkách velmi pozvolné úspěchy, coţ znamenalo kritiku od nacionálních periodik. I od těch, které patřily vládní DNVP. K srpnovému rozhodnutí o sníţení okupační zprávy došlo aţ po německém posunu v odzbrojování. Evakuace čítala deset tisíc vojáků z Porýní, kde zůstávalo zbylých 60 tisíc261. K dalším mezinárodním aktivitám patřily spory o území pod polskou, pří- padně litevskou správou. Téma anšlusu se objevovalo na stránkách nacionálních listů poměr- ně pravidelně, ale aktuálnost či reálný základ chyběl. Celkově lze říci, ţe se zahraniční politika dostala do „běţných kolejí“, kde hrály prim obvyklé minoritní spory mezi státy. Přes jaro a léto především s Belgií, která napadla propojenost Reichswehru s dobrovolnickými militant- ními skupinami. Dále vyplňovalo zahraniční politiku jiţ zmíněné předkládání ţádostí o staţe- ní okupačních vojsk, které se odehrávalo na mezinárodním plénu, a uzavíraní mezistátních obchodních smluv. Zde jen poznamenejme v srpnu sjednanou obchodní smlouvu s Francií, o které se jednalo tři roky. Vůbec první vzájemná poválečná smlouva.

259 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 399. 260 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1927, č. 14, Řádná politická zpráva za březen 1927 z 4. dubna 1927. 261 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1927, č. 39, Řádná politická zpráva za srpen 1927 z 2. září 1927.

124 7.2. JARO 1928 – VE STÍNU VOLEB

Rok 1928 začínal ve vnitřní politice demisí ministra armády Otto Gesslera, který za- stával tuto funkci po osm let. Jeho faktická činnost spočívala v likvidaci branné moci, dle od- zbrojovacích poţadavků. Směrem k zahraniční politice se na konci ledna dohodlo Německo s litevským premiérem Augustinasem Voldemarasem na rozhodčí a smírčí smlouvě. V minulých letech čeřila vzájemný vztah především otázka obsazené Klajpedy (Memel) a s tím související otázky vyplývající z menšinové problematiky. Začátkem roku Německo jednalo o obchodních smlouvách s několika zeměmi. Polsko, Litva, Řecko, Československo a také se SSSR. Smlouva z října 1925 se ukazovala více jednostrannou. Německu rostl import ze SSSR, ale export klesal a pro Německo existovaly významnější trhy neţ ten sovětský262. Ve vztahu k Francii označil Gustav Stresemann evakuaci vojsk za psychologickou podmínku pro další budování vzájemného vztahu. Evakuace a reparace představovaly hlavní témata roku 1928, která vyústila na IX. Shromáţdění SN. Začátkem roku se začala rozpadat vládní koalice. Únorový spor o školský zákon, který odmítla podpořit DVP a přidala se tak k DDP a SPD, znamenalo fakticky tečku za koaliční vládou. Zajímavým jevem určitě je, ţe mezi ty, kteří si přáli stávající koalici nejvíc udrţet a oddálit vypsání řádných voleb aţ na podzim, patřila DNVP a prezident Hindenburg, který si přál přijetí několika zákonů ještě před volbami. Vláda akceptovala „nouzový“ program, ve kterém přijme potřebné zákony a rozpuštění parlamentu přijde 30. března263. Termín nových voleb byl stanoven na 20. květen. Během března si získala v Německu pozornost volební agi- tace Poincarého, který zastával opět tvrdší linii proti Německu. Na konci března přišel krach odzbrojovací konference. Toho mohli vyuţít nacionálové z DNVP, kteří po rozpadu vlády a v době před volbami mohli sdělit, ţe německá zahraniční politika je vlastně neúspěšná264. Coţ před volbami představovalo takový zaběhlý úzus distancovat se od minulé vlády. Stresemann Poincarého projevy zmírňoval, pokud na ně vůbec reagoval. Dále se na domácí scéně hájil nemoţností kurzu jiné zahraniční politiky, coţ do pádu vlády uznávala i DNVP. Po francouz- ské návštěvě amerického bankéře J. P. Morgana Poincaré svoji rétoriku zmírnil. Také Francie byla závislá na kapitálu z USA jako Německo. Navíc ji tíţil splátkový kalendář. Poincaré se nově přiblíţil myšlence, kterou prosazoval reparační úředník v Německu. Parker Gilbert se jiţ

262 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1928, č. 15, Mimořádná politická zpráva číslo 11. Hospodářské styky s Ruskem z 30. ledna 1928. 263 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1928, č. 28, Mimořádná politická zpráva číslo 18. Rozchod vládní koalice z 20. února 1928. 264 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1928, č. 51, Řádná politická zpráva za měsíc březen 1928 z 31. března 1928.

125 na konci minulého roku zasazoval o určení definitivní výše reparací, protoţe existovaly váţné pochybnosti o další schopnosti splácet veřejné finance, všechny půjčky a reparace. Gilbert říkal špatnou zprávu, ale pro Německo vlastně dobrou. Znamenalo to pádný argument do jed- nání o reparacích. Pootočení Poincarého názorů paradoxně nepotěšilo některé německé nacio- nály, protoţe jim to bralo munici do bojů o voliče. Gustav Stresemann se rozhodl kandidovat na dvou kandidátkách. Na říšské listině a v Bavorsku, které nepředstavovalo silný region pro DVP. Během agitací se potkal i s výtrţnostmi NSDAP. Stresemann reagoval na Hitlerovu kritiku zahraniční politiky, kterou označil za „ohňostroj“ bez skutečné znalosti stavu věcí265. DVP prošla vývojem od minulých dvojích voleb v roce 1924. Tehdejší orientace na nacionální DNVP se vytratila, kdyţ se nacionálové po jednání v Locarnu rozhodli z vlády odejít. DNVP se ukázala jednak nestátotvornou a za druhé nedostatečně reflektovala realitu vývoje a průchodnost politiky. Vstupem do vlády v lednu 1927 se DNVP stala více kompro- misní stranou, která nebyla jednotná v tom, jakou politickou linii chce drţet. Tím pádem zača- la ztrácet u svých voličů, protoţe vyklidila pozici strany protestní. Tu naopak získávala NSDAP, coţ další vývoj potvrzoval. DVP se odklonila od své pravicovější pozice více ke středu. Její předseda vedl zahraniční politiku, která byla úspěšná a také jediná moţná. To při- znali i nacionálové, kteří se účastnili poslední vlády. Navíc se podařila díky zahraniční politice ekonomická stabilizace země, byť ekonomický výhled nebyl úplně nejlepší. Stresemanno- vě straně mohlo před volbami teoreticky pomoci uskutečnění tzv. malé obchodní smlouvy německo-polské, která znamenala ukončení vzájemné celní války. Tato dohoda představovala spíše politickou důleţitost neţ přínos obchodní. Celkově vzato, tedy ne úplně nepříznivé vý- hledy pro DVP do volebního klání. Volby 20. května 1928 přinesly ztrátu všech vládních stran. Vítězem se stala dosud nejsilnější SPD, která ještě posílila na 28,7%. Mírně posílili komunisté, DNVP ztratila šest procent a DVP zaznamenala nejslabší výsledek od roku 1919 – 8,7%. V Bavorsku zaznamenala DVP vedená Stresemannem velmi slabý výsledek 3,8%. K výsledku pomohla malá voličská základna DVP a i nemoc jejího lídra, který se musel stáh- nout. Gustav Stresemann v Bavorsku zvolen nebyl, ale dostal mandát na listině říšské266. Mandát k sestavení vlády získal Hermann Müller z vítězné SPD. Kvůli dlouhým a komplikovaným rozporům SPD a DVP padla oficiální (standardní) velká koalice. Nakonec vznikla většinová koalice postavená na předních osobnostech SPD, DDP, Centra, BVP a DVP. Podpora stran, a to zejména DVP, byla nejednoznačná. Vyslala do ní své dva ministry

265 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 420. 266 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1928, č. 110, IV. Periodická zpráva poli- tická zpráva za měsíce duben, květen červen 1928 z 9. července 1928.

126 jako odborníky, ty podporovala, ale to se jiţ automaticky nevztahovalo na podporu celé vlády. Pozice Gustava Stresemanna vykazovala v létě 1928 silné základy. Jako odborník by ve svém křesle pravděpodobně zůstal, i kdyby DVP zůstala v opozici267. Samotný Stresemann se konce jednání o nové vládě účastnil nepřímo, protoţe odjel na měsíční léčení do Baden-Badenu. Nicméně s myšlenkou na vládu osobností přišel on ještě před svým odjezdem. S výhledem dalšího léčení padala i varianta pobytu v Karlových Varech, kde se skutečně od 21. července léčil a 30. července se setkal s tamtéţ dlícím prezidentem T. G. Masarykem. Stresemann akceptoval vstup do nové vlády pro sebe a také pro kolegu Curtiuse (bez jeho vědomí). Stranic- ké vedení DVP se rozhodlo za tento „málo komunikativní“ postup udělit Stresemannovi důtku. Přes léto se německý ministr zahraničních věcí podroboval léčení a ani další výhledy s jeho zdravím nedávaly důvody k optimismu. V létě navíc prodělal lehkou mrtvici. Auswär- tiges Amt vedl státní sekretář von Schubert, který důleţité problémy projednával se Strese- mannem během jeho léčebných pobytů většinou na dálku.

267 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1928, č. 105, Politická zpráva č. 80. Dovo- lená ministra Dra STRESEMANNA a jednání o novou vládu z 22. června 1928.

127 7.3. BRIAND-KELLOGGŮV PAKT, DOHODA NA IX. SHROMÁŢDĚNÍ SN

Nová německá vláda se snaţila rozvíjet a pěstovat s Rakouskem „bratrské“ styky. Sa- motný vztah se projevil i v programovém prohlášení nové vlády. Německo se zatím soustře- dilo na sbliţování v hospodářsko-ekonomických oblastech. Ve vztahu k SSSR nová vláda za účasti socialistů znamenala příslib pro vzájemný rozvoj vztahů, byť Německo dávalo i nadále přednost fungování jako prostředník mezi západem a východem. Ani jednoho partnera nepre- ferovat víc neţ je nutné. Mezi hlavní úkoly zahraniční politiky patřilo pracovat na okamţitém vyklizení svých okupovaných území a aktivita v mezinárodním odzbrojování268. Kdyţ uţ se Německo stalo nuceně odzbrojeným, tak tato aktivita představovala logický krok. To nás při- vádí k mírové politice, kterou Německo propagovalo. Jen podotkněme, ţe jinou moţnost také propagovat ani nemohlo. Německo jako jedna z prvních zemí odpovědělo na protiválečný návrh státního sekretáře USA Franka Kellogga. Gustav Stresemann obdrţel tento návrh jiţ 13. dubna a o dva týdny později předal německou předběţnou odpověď. Německo souhlasilo s celým návrhem a jako první z oslovených států, odpovědělo na rozdíl od jiných zemí samo- statně. 23. června obdrţelo 14 států nové znění protiválečného paktu. Československo nechy- bělo. Postoj bývalých Spojenců z Velké války byl jiný neţ v Německu. Řekněme více „vlaţ- ný“, šlo o to, aby navrhovaný pakt nebránil jejich spojeneckým závazkům a mechanismu SN. Ostatní země tímto paktem mohly něco ztratit, Německo nikoliv, protoţe válečná revize nyní představovala nereálnou iluzi. Pozměněnou se stala na francouzský podnět úvodní formule, jádro zůstávalo od dubnového návrhu stejné. Německo vítalo pakt i z důvodů, kdy kladná práce na něm prohloubí vztah k USA, které představovaly hlavního věřitele Evropy. S tím se pojila i otázka reparační, jak je výše uvedeno. Reparační úředník Parker Gilbert (USA) se zasazoval o konečné určení reparací, coţ s sebou přinášelo eventualitu i jejich revizí. Navíc mírová a odzbrojovací aktivita by mohla přinést výsledky v evakuaci dalších okupovaných území. V Auswärtiges Amt zvaţovali moţné důsledky paktu ve formě oslabení spojeneckých svazků Francie269. Z toho vyplývá také nevelká radost nad přizváním do jednání dalších zemí zúčastněných na bezpečnostním systému z Locarna. Tedy i Československo a Polsko. Německo aktivně pracovalo na protiválečném návrhu. Ke konci srpna přijel Gustav Stresemann do Paříţe. Byla to vůbec první návštěva německého ministra zahraničních věcí od roku 1871. Uvítání proběhlo vřele. Německá nevládní periodika vyzdvihovala akce proti Stre-

268 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1928, č. 110, IV. Periodická zpráva poli- tická zpráva za měsíce duben, květen červen 1928 z 9. července 1928. 269 DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš : politická biografie českého demokrata. 1. vyd. Část první, Revolucionář a diplomat (1884-1935). Praha : Karolinum, 2006, s. 452.

128 semannovi jako pískot. Naopak listy vládních stran vyzdvihovaly vše, co představovalo klad pro ministra zahraničních věcí270. 27. srpna v Paříţí byl podepsán Briand-Kelloggův pakt vy- lučující válku jako prostředek zahraniční politiky. Pakt obsahoval jen tři články, které se váza- ly pouze k vyloučení války271. To znamená, ţe o sankcích, prevencích, praktickém naplňování paktu nebylo ani zmínky. Francie se ještě v červnu pokoušela prosadit včlenění protokolů, které by připouštěly obrannou válku a aplikaci spojeneckých smluv dle článků Paktu SN, ale odpor přišel z Washingtonu, Londýna i Berlína. Dnešní prizma zaloţené na zkušenosti z dalšího vývoje by mohlo celý pakt posunout do roviny idealistické proklamace a tím se také reálně vzato stal. Byl stvořen do ideálního světa a ideálního vývoje, aby mohl reálně fungovat, potom by ale vlastně ani nebyl potřeba. Z hlediska spojeneckého mohl pakt formálně narušit alianční svazky. Stresemann v Paříţi jednal také s premiérem Poincarém o německých poţadavcích na konferenci v Ţenevě. Ta přece jenom představovala pro Německo nejdůleţitější událost roku. Pro Poincarého znamenala okupace části německého území záruku, ţe dostane své reparace. Pozice a moţnosti obou zemí nejvíce záleţely na USA, kde se měly konat nové prezidentské volby. Takţe očekávat převratný a rychlý výsledek se ve vzájemném jednání nedalo. Nicméně i Francie měla zájem na řešení, protoţe první splátka z dluhu vůči USA měla přijít jiţ v létě 1929. Francie pohlíţela na problematiku evakuace a reparací jako na spojitý problém, který se nesmí řešit odděleně272. Na IX. Shromáţdění Společnosti národů lékaři ministra Stresemanna nepustili, a tak německou delegaci vedl kancléř Müller za účasti státního sekretáře von Schuberta. 7. září pronesl kancléř řeč, kde vytýkal ostatním státům neodzbrojování, kdyţ Německo odzbrojeno je273. Padl návrh na svolání odzbrojovací konference. Briand německou ideu přivítal, ale zá- roveň zpochybnil německou slabost a zmínil hrozbu SSSR. Část německých listů hájila a mě- la sympatie pro Brianda, ale ty se po jeho expozé vytratily. V otázce vyklizení okupovaných území se kancléř Müller nejprve obrátil na francouzskou stranu a aţ poté k širší účasti. Myš- lenka z Thoiry – fakticky zaplatit za rychlejší vyklizení, padla jiţ na začátku roku. Němci se nyní hájili článkem 431 Versailleské mírové smlouvy: „Vyhoví-li před uplynutím lhůty pat- náctileté Německo všem svým závazkům vyplývajícím z této smlouvy, budou okupační

270 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1928, č. 119, Politická zpráva č. 85. Cesta Dra Stresemanna do Paříţe z 30. srpna 1928. 271 Světová politika 20. stol. v dokumentech (1900-1945). Ed. Z. Veselý. Praha : VŠE, 2000, s. 117, Briand- Kelloggův pakt (27.8.1928). 272 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 431. 273 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1928, č. 125, V. Periodická zpráva politic- ká zpráva za měsíce červenec, srpen, září 1928 z 5. října 1928.

129 vojska bez odkladu odvolána“274. To západ, především Francie odmítala. Briand navrhl speci- ální komisi k řešení francouzsko-německých sporů, ale výsledek přišel 16. září po dohodě Spojenců z Velké války. V rozhodování opět hrála prim velmocenská politika, nikoliv roz- hodnutí za širší účasti. Dohoda zněla na zahájení jednání nad poţadavkem předčasného staţe- ní vojsk. Upravení reparačního problému s konečnou platností a sestavení zjišťovací a vyrov- návací komise. Návrh na brzké svolání odzbrojovací konference padl, ale mělo se k této problematice vrátit v příštím roce. Kdyţ ne úspěch, tak celkem nadějné vyhlídky pro Německo. O výsledcích informoval kancléř ministra Stresemanna během svoji cesty ze Ţenevy. K návrhům se musela vyjádřit konference všech ministerských předsedů jednotlivých němec- kých zemí. Ta návrhy 2. října akceptovala. O den později postup schválil i zahraniční výbor v Reichstagu. Na podzim se nedařilo stále zlepšit poměr k Polsku a ani další obchodní jednání nepřinesla ţádný posun. Německo se angaţovalo v Polsko-litevském sporu, kdyţ nabádalo litevskou vládu k větší umírněnosti. Tím si Němci popudili Litevce a polský tisk, který je vi- nil za eskalaci sporu. Německá aktivita popudila také Sověty, kteří v tom viděli prodlouţení politiky západu. Ve vztahu k SSSR představovalo nyní hlavní otázku, kdo nastoupí na tomto velmi důleţitém postu jako vyslanec. Provýchodního Brockdorff-Rantzaua při dovolené v Německu ranila mrtvice. Toho nakonec nahradil Herbert Dirksen, který po celou svoji kari- éru působil ve východně orientovaných působištích. Projevy k tématice anšlusu vykazovaly v posledních letech konstantní a mírně rostoucí tendenci. Nyní i za účasti vyšších státních činitelů. Tendence z více „soukromého“ původu se objevily v konferenci německých a ra- kouských právníků s cílem sjednocení práva. K tomu se přidávali i němečtí průmyslníci, kteří vedli společná jednání s Rakušany v otázkách celních a daňových. Ke konci roku Německo, které si z Ţenevy nepřivezlo přímé výsledky, v které doufa- lo, dále pracovalo na problému vyklizení okupovaných území a vyřešení reparací. Stresemann ve svém projevu z 19. listopadu jasně sdělil, ţe Německo bude trvat na svých poţadavcích, které podporuje právní výklad275. Nacionálové a komunisté chtěli vyvolat hlasování o nedůvě- ře ministru zahraničních věcí. Většinová koalice návrh zamítla. Šetření zjišťovací komise do- kázal Gustav Stresemann svými podněty jistě nepřímo ovlivnit. Ten po svém listopadovém návratu ihned navštívil Parkera Gilberta a nechal se informovat o skutečném stavu financí. Ten představoval do příštích let velkou hrozbu, protoţe zadluţení se vymykalo kontrole. Stre- semann svolal na příští den tiskovou konferenci, kde před novináři vylíčil celkovou situaci

274 Světová politika 20. stol. v dokumentech (1900-1945). Ed. Z. Veselý. Praha : VŠE, 2000, s. 74, Versailleská mírová smlouva s Německem (27.8.1928). 275 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1928, č. 150, VI. Periodická zpráva poli- tická zpráva za měsíce říjen, listopad a prosinec 1928 z 2. ledna 1929.

130 v černých barvách276. Jeho vyjádření mělo především sníţit schopnost Německa splácet. Pravdou také je, ţe s německými reparacemi počítala Francie a Velká Británie v otázce vlast- ních splátek dluhů, tak rekonstrukci válkou zničených území. Na prosincovém zasedání Rady SN jednal Stresemann s Briandem a Chamberlainem. Krom reparací a evakuace padla ve vzá- jemných jednáních zmínka o anšlusu, který nebyl ovšem aktuální. Obhajoba připojení se od- víjela od práva na sebeurčení. Jednání během zasedání nepřinesla ţádný pokrok. Čekalo se na vyjádření zjišťovací komise. Nejţivějším výstupem luganské konference se tak asi stal konflikt mezi Stresemannem a jeho polským protějškem Zaleskim o nepokojích v Horním Slez- sku. V otázce spojení s Rakouskem se pomalu stával činný kancléř Hermann Müller, který spojení prohlašoval za „sváté právo“ vyplývající z práva na sebeurčení277. V podobném duchu se zapojovali i ministři a významní právníci svými rozbory. Ve vnitřní politice platila spíše vláda stran, neţ vládní koalice. Ke sporům mezi SPD a DVP se přidávalo Centrum. Tato „vláda“ málem padla jiţ v listopadu při projednávání před- loh zákona o výstavbě křiţníků třídy A. Odsunutí raději aţ na další rok se dostalo řadě důleţi- tých a sporných zákonů. Rozpočet, konkordát, správní reforma, reparace, vyrovnání mezi říší a zeměmi etc. Pro další vývoj Německa se podstatné věci děly u DNVP, která ve volbách ztratila. Na podzim jejího předsedu hraběte Kuna Westarpa, kterého můţeme označit za před- stavitele umírněnějšího křídla, nahradil Alfréd Hugenberg. To představovalo obrat od Vý- marské republiky, radikalismus a spolupráci s dalšími nacionalistickými skupinami. Jeho myšlenky konvenovaly s názory Všeněmeckého svazu, Stahlhelmu, části velkoprůmyslu a pruskému velkostatku278. Hugenberg vlastnil tiskové a průmyslové impérium a především díky tisku mohl aktivně vstupovat do veřejného dění a ovlivňovat ho. V posledních letech patřil k častým a vůbec největším kritikům Gustava Stresemanna a německé zahraniční politiky. To platilo uţ od roku 1926, kdy Stresemannovu politiku dorozumění označil po Thoiry za „illusionpolitik“279.

276 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 434. 277 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1928, č. 150, VI. Periodická zpráva poli- tická zpráva za měsíce říjen, listopad a prosinec 1928 z 2. ledna 1929. 278 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 155. 279 GRATHWOL, Robert. Stresemann and the DNVP : Reconciliation or revenege in German foreign policy 1924 – 1928. Lawrence : The Regents press of Kansas, 1980, s. 186.

131 8. 1929 POSLEDNÍ ÚSPĚCHY VÝMARSKÉ REPUBLIKY

8.1. 1929

První měsíce zahraniční politiky roku 1929 se nesly v duchu vyčkávání na výsledek šetřící komise, která představovala klíč k vyřešení reparační otázky a sekundárně i k uklidnění vnitropolitické situace. V lednu byl předsedou oficiálně nezávislých reparačních znalců pro- vádějící šetření zvolen Owen Young. Ten měl s Německem zkušenosti jiţ z Dawesova plánu. Znalce dodala šestice států: Belgie, Francie, Itálie, Japonsko, Německo a Velká Británie. Ně- mecká vláda jmenovala prezidenta Reichsbank Hjalmara Schachta a i z taktických důvodů k vnitřním německým poměrům předsedu ocelářského gigantu Vereinigte Stahlwerke AG Al- berta Vöglera. Ten reprezentoval zájmy průmyslníků z Porúří a obchodně spolupracoval s Hugenbergem. Zajímavý je pro zahraniční politiku poměr Schachta a Stresemanna. Prezident Reichsbank jako hlavní německý vyjednavač chtěl zmínit i cíl politický, který pojímal jako ekonomickou nutnost280. Tedy návrat kolonií z důvodu přísunu surovin a navrácení polského koridoru k odvrácení ekonomické závislosti Východního Pruska. Schacht věděl, ţe tyto poţa- davky spadají jiţ do působnosti Auswärtiges Amt. Stresemann si byl vědom neprůchodnosti těchto poţadavků, ale vrátil se k ideji, kterou spolu probírali jiţ v roce 1926. Schovat otázku koridoru za mezinárodní pomocný program pro Polsko, kde by Německo mělo vůdčí roli. Sdělil Schachtovi, ţe tento problém zkusí otevřít během konference v Ţenevě. To představo- valo i výzvu, kterou Schacht pochopil, aby nečinil kroky přesahující jeho pravomoci. Ve sku- tečnosti Hjalmar Schacht vzal do svého týmu Richarda Kühlamanna, aby v Paříţi svoji „pri- vátní“ diplomacií otevřel otázku návratu německých kolonií. Kdyţ jeho činnost vyšla najevo a do Wilhelmstrasse přišly dotazy na jeho osobu, tak ho Stresemann zapřel. Začátek roku, jako vlastně i celé dosavadní souţití Němců s Poláky, se neneslo zrovna v ideálním sousedském vztahu. Prosincový konflikt z luganské konference se Zaleskim v otázce Horního Slezska měl pokračování. Německo na březnovém zasedání Rady SN poda- lo návrh na projednání menšinového problému. To s sebou přineslo reakci polského spojence Francie, která ústy Poincarého obvinila Němce z obrovských vynaloţených sum na podporu iredenty v Alsasku-Lotrinsku281. Německo odmítalo menšinový problém pouze za svůj a chtělo v jeho řešení vystupovat aktivně. Stresemann před zasedáním Rady SN přijal návrh

280 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 462. 281 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1929, č. 12, Problém menšin před SN z 8. února 1929.

132 Austena Chamberlaina na vytvoření studijní komise menšinového problému. Výsledek břez- nového zasedání se nedostavil a menšinový problém byl fakticky odsunut na červnové zase- dání. Do té doby se měla vypracovat zpráva o návrzích. To znamenalo neúspěch pro Němec- ko i pro Stresemanna, kterému to připomněl domácí tisk. Na červnové zasedání Stresemann vypracoval memorandum, které navrhovalo přítomnost zástupců menšin při řešení menšino- vých problémů jich se týkajících. Během projednávání menšinového problému zastupoval Stresemanna von Schubert, který se rozhodl být méně aktivní a důrazný v tomto problému. Výsledek a prakticky ţádný příznivý posun pro Německo nepřišel ani zde. Pouze otázka ně- mecké menšiny v Horním Slezsku byla smírně vyřešena. Bez posunu zůstala i dubnová jed- nání v přípravném výboru pro odzbrojení. Během roku 1929 se Stresemann snaţil otázku menšin udrţet ţivou pro další budoucnost, kdy by mohla usnadnit revizi282. Období mezi únorem a dubnem vyplňovala vládní krize. Centrum stáhlo svého vládní- ho reprezentanta Theodora von Guérarda. Demisi celé vlády bránila pouze odpovědnost k reparačnímu šetření. Rozporů mezi stranami bylo mnoho, proto jen zmiňme vztah k DVP, která poţadovala svoji účast i na vládě v Prusku (koalice SPD a Centra). Tento poţadavek zněl uţ v červnu a jeho nesplnění bránilo vzniku „normální“ většinové vlády. Centrum chtělo větší vládní zastoupení a poţadovalo úřad vicekancléře, ale tomu zabránil Stresemann, který u prezidenta intervenoval a poukázal, ţe takovou funkci ústava nezná283. K tomu se řadil zástup sporů o zákony, a proto se Centrum chystalo do opozice. Navíc i k zahraniční politice padaly námitky. DVP ve volbách také ztratila, ale posílilo její pravicové průmyslové křídlo z Porúří. Nelze říct, ţe situace ve straně byla homogenní a jednoduchá. Její předseda musel s pravým křídlem strany svádět dennodenní urputné boje. Na konci února se Stresemann pokoušel pře- svědčit stranu pro velkou koalici, která by měla standardní podporu stran. Padla i zmínka o výhledovém odstoupení z funkce ministra zahraničních věcí. To mohla být pouze taktická karta ve stranickém jednání. Faktem ale je, ţe i ve vládních stranách se jednoznačná podpora často nemocného ministra vytrácela284. Nicméně se moţnost odchodu Stresemanna stala na několik týdnů díky tisku ţivou událostí. Krize se podařila vyřešit aţ v polovině dubna. DVP stáhla poţadavek do pruské vlády a kompromis v krytí rozpočtu. Centrum se vrátilo do vlády a vznikla standardní většinová koalice.

282 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 472. 283 Tamtéţ, s. 423. 284 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1929, č. 59, Situační zpráva k pověstem o krizi zahraniční německé politiky.

133 Německá taktika v otázce vztahu k šetřící komisi reparačních znalců spočívala pocho- pitelně ve vykreslení situace v nejčernějších barvách. To ostatně předvedl jiţ v listopadu Gustav Stresemann. Jiţ na prvotních schůzích hájil německý vyslanec Hjalmar Schacht neschopnost Německa platit kvůli vysokému zadluţení. Svoji „pomocnou ruku“ podali i nacio- nálové, kdyţ do tohoto problému vstoupil jejich předák Hugenberg. Ten v březnu zaslal třem tisícovkám významných občanům USA osobní dopis. Deklaroval v něm neschopnost Němec- ka plnit reparace a fakticky přidal pohrůţku, ţe pokud se reparace nevyřeší, či budou moc vysoké, tak Německo spadne do náruče bolševismu285. Kdyţ nepřišlo kategorické odsouzení, tak ve svém tisku uveřejnil, ţe dopis vyšel z podnětu USA. Toto jiţ odmítnutí vyvolalo a také obavy z oslabení vlastní německé pozice před jednáním. Přemítaní a snaha tisku nějak působit na činnost šetřící komise byla vlastní i jiným periodikům, neţ výhradně německým. Na reparační konferenci v Paříţi přišly během dubna první výstupy z šetření znalců. Během ní se vyjádřila subkomise vedená Johnem Baringem baronem z Revelstoke. Ta zkoumala schopnost Německa plnit anuitu. První jednání skončilo neúspěchem a nepodařilo se najít kompromis. Následovalo měsíční dohadování Německa zastupovaným Hjalmar Schach- tem, kolik je schopno ještě platit a co je jiţ neúnosné. Po jednom bezúspěšném jednání zemřel John Baring, kterého nahradil sir Charles Addis. Špatné zprávy z Paříţe způsobily v Německu obavy a nevoli. Spokojenost projevovali pouze nacionálové, kteří neviděli skutečnost, kdy neúspěch znamená drţení se Dawesova plánu a ţádnou reparační revizi. Sovětská zahraniční politika do probíhajících jednání Německa se západem zasahovala jiţ jinak neţ návštěvou diplomatických vyslanců. SSSR podporoval demonstrace a výtrţnosti ve velkých, nejen německých městech, které končily krvavými střety. Vyvrcholení střetů se událo na 1. máje. Německo zatklo prvního ruského komunistu teprve 3. května. Celá tato situace je zajímavá v rovině vztahu Německo – SSSR. V SSSR se za poslední roky odehrála řada zatýkání a procesů s německými občany. Německo pouze protestovalo, podepisovalo k této problematice vzájemné dohody, ale dosud neodpovídalo Sovětům stejným zatýkacím metrem. Německo nakonec muselo podat přes moskevské vyslanectví protest286. Navíc během oslav prvního máje byly v Moskvě tupeny říšské vlajky a karikatury německých politiků. Vzájemný vztah hodnotit za nejlepší nelze. Naopak vykazoval v roce 1929 sestupnou tendenci. Nový moskevský vyslanec Herbert Dirksem přece jen nebyl tak prosovětský jako Brockdorff- Rantzau. Nemocný Čičerin se ze sovětské diplomacie stahoval a nahradila ho metoda „malých

285 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1929, č. 67, Politická zpráva čís. 54. Hu- genbergův list Americe. 286 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1929, č. 131, Politická zpráva čís. 113. Květnové oslavy v Berlíně – direktivy z Moskvy.

134 lstivých provincionálních advokátů“287. Obě země rozděloval zájem v Číně. Největší verbální hrozbu představovala sovětská krajně nevybíravá propaganda v protiněmeckých intencích. V květnu se naopak podařilo podepsat vzájemnou arbitráţní smlouvu s Tureckem. S ním mělo Německo přátelskou smlouvu jiţ od března 1924 následovanou řadou obchodních dohod. Ve vztahu k Rakousku probíhaly porady nad sjednocením vzájemného práva a z nich vzešel ná- vrh na vzájemné koordinační výbory juristů. Během dubna a května vyvolávalo jednání v Paříţi znatelnou nervozitu, na které se přiţivoval samozřejmě tisk. Posun v paříţských jednáních přinesl aţ kompromisní návrh Owena Younga předloţený 4. května. Plno spekulací se vynořilo kolem odvolání německého delegáta Alberta Vöglera, který 23. května po jednání rezignoval. Nahradil ho Ludwig Kastl, který měl blízko vládnímu názoru o nutnosti nového plánu. Pozornost si získala i samostatná akce průmyslníka Arnolda Rechberga, který odjel do Paříţe a snaţil se jednat za Německo na vlastní pěst. Jako jeden z prvních zastánců mezinárodní spolupráce se setkal i s Poincarém. Rechberg sdělil, ţe o jeho návrzích přemýšlí Stresemann, ale nemůţe se rozhodnout a k tomu přidal i jeho kritiku288. Pro Auswärtiges Amt ostuda a následovalo podráţděné Stresemannovo vysvětlení celé události novinářům. Počátkem června vynesla reparační konference pozitivní výsledek pro Německo. Aţ na nacionály a velkoprůmyslníky jako Fritz Thyssen, německá vláda a veřejnost tyto zprávy uvítala. 7. června Německo v Paříţi podepsalo návrh úpravy reparací, zvaný Youngův plán (někdy označován jako Nový plán). Dawesův plán nahrazoval nový, který měl vstoupit v platnost 1. září 1929289. Nový plán obsahoval 37 ročních splátek, plus půjčky z Dawesova plánu. Celkový objem německých reparací měl hodnotu 112 miliard marek. První splátka čítala 742,8 milionu marek. Poslední splátka měla podle propočtu proběhnout v období 1987- 88. Ve skutečnosti Německo zaplatilo svoji poslední platbu za Velkou válku aţ 3. října 2010. Jednalo se o sumu 70 milionu eur za úrok z dluhopisů. Na řadu přicházela politická konference států interesovaných v Youngově plánu. Vý- běr vhodného, spíše nejméně „závadného“ města pro všechny strany se poměrně protahoval. Přes Londýn, Paříţ, švýcarská města a Brusel se nakonec konference konala od 6. srpna v Haagu. Konference byla rozdělena na dva výbory. V politickém výboru zastupoval Němec- ko Gustav Stresemann a Joseph Wirth. Ve finančním výboru Rudolf Hilferding a Julius Cur-

287 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1929, č. 254, Politická zpráva č. 224. Po- měr německo-sovětský z 10. září 1929. 288 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1929, č. 160, Politická zpráva čís. 142. Arnold Rechberg, „nabídka smlouvy“ z 27. května 1929. 289 Světová politika 20. stol. v dokumentech (1900-1945). Ed. Z. Veselý. Praha : VŠE, 2000, s. 127, Youngův plán na úpravu německých reparací (7.6.1929).

135 tius. Německou delegaci vedl Gustav Stresemann, který měl zájem spojit reparační otázky s evakuačními. To znamenalo dosáhnout přiměřené výše ročních splátek a co nejrychlejší staţení z okupovaných území. Dle míru z Versailles měla definitivní evakuace proběhnout ve dvou vlnách v letech 1930 (druhá zóna) a 1935 (třetí zóna). Německo mělo zájem na bezod- kladném vyklizení celého Porýní bez dodatečné kontroly a navrácení sárského území. Tyto poţadavky měly svoji váhu především na německou vnitřní politiku. Německo by se dále rádo vysvobodilo od mezinárodní finanční kontroly spojené s Dawesovým plánem a odmítalo veškeré Briandovy návrhy na novou komisi, která by monitorovala odzbrojování. Vlastní pozici Stresemanna doma podkopával francouzský úspěch a neústupnost v jednání. Jeho zahra- niční politika, která se nesla v deklarovaném duchu dorozumění se západem, naráţela v posledním roce na větší míru kritiky a nedůvěry. To platilo pro tisk, vládní partnery a také vlastní stranu. Právě během haagské konference se v tisku nemálo spojovala se zahraniční politikou kritika a slova jakou neúspěch290. Francie souhlasila s odstraněním protekcionář- ských opatření u říšské marky, která prováděl reparační úředník. Za ústupem se ovšem skrý- val vlastní francouzský zájem na svém hospodářství a obchodu s USA. Francie si přála diskuzi o evakuaci pozdrţet aţ do doby, neţ bude nový reparační plán přijat291. Staronový premiér Briand získal podporu své taktiky u Austena Chamberlaina, jenţe v té době jiţ vládla ve Vel- ké Británii nová vláda. Ve volbách získali nejvíc křesel labouristé. Vládu sestavil Ramsay MacDonald a státním sekretářem zahraničních záleţitostí se stal Arthur Henderson. Tato změna s sebou přinesla ochotu Velké Británie jednat o evakuaci Porýní ihned. Britské jednotky druhou okupační zónu skutečně opustily. Zde pouze podotkněme, ţe vyklizení druhé oku- pační zóny mělo přijít v roce 1930 tak jako tak. Britové další, třetí zónu ani neokupovali, tak- ţe z jejich strany to ţádná přelomová a omračující nabídka nebyla. Nyní jiţ k posunům a výsledkům jednání. Velká Británie akceptovala kompromis, který ji v reparační otázce přinášel finanční kompenzace. Navrhovaný plán totiţ zmenšoval britský podíl z reparací dohodnutý ve Spa v roce 1920. Německo krom Youngova plánu, kde Stresemann uspěl ve sníţení výše nechráněných anuit. Dále uspělo v otázce předčasné evakuace Porýní. Stresemann napsal osobní dopis Briandovi, kde se pokoušel o posun v zablokované situaci292. Akcentoval domácí oslabení nacionální opozice v případě úspěchu a

290 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1929, č. 221, Politická zpráva č. 190. Situ- ační zpráva a ohlas Haagské konference z 22. srpna 1929. Srov. AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1929, č. 228, Politická zpráva č. 200. Berlínské poznámky k haagské konferenci z 27. srpna 1929. 291 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 157. 292 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 480.

136 vyslání do světa zřetelného signálů, ţe politika dorozumění mezi Francií a Německem můţe být úspěšnou. Poslední zóna – mohučská měla být nakonec uvolněna k 30. červnu 1930, jak Spojenci formálně deklarovali v nótě adresované německé vládě293. Na francouzskou pod- mínku aţ po ratifikaci Youngova plánu. Druhá zóna měla být vyklizena jiţ k 30. listopadu 1929. Sárskou otázku vyloučili z jednání konference Briand a Stresemann po vzájemné doho- dě jiţ předem. Zde rozhodl aţ plebiscit konaný v roce 1935. Ratifikace plánu byla pozdrţena kvůli vyřešení řady právních a finančních otázek vázajících se ještě k Velké válce. Navíc se blíţilo první září, kdy se konalo pravidelné zasedání SN v Ţenevě. Zde se objevila i Briando- va myšlenka Panevropy, se kterou seznámil Stresemanna. Ten především akcentoval a urgoval myšlenku a provádění odzbrojení. Ve své řeči Stresemann vyjádřil uspokojení nad pokra- čujícím mezinárodním dorozuměním a zmínil hrozbu války, které je nutné se vyhnout294. Spo- jil tak své myšlenky o potřebách Německa s ideami Společnosti národů. Stresemann dokázal v Haagu uspět. S výsledky obeznámil veřejnost a prezidenta v Stresemannově zastoupení jeho kolega Julius Curtius. Především odchod cizích vojsk a ne- zvýšení reparačních břemen, která naopak byla sníţena, představovalo úspěch. Coţ akcepto- vali i dosavadní kritici ze strany Centrum295. Nicméně po Stresemannově příjezdu domů ze Ţenevy ho čekala vlna kritiky nacionálního tisku většinou patřícímu Hugenbergovi. K tomu se přidávaly i různé nacionalisté skupiny jako například Stahlhelm a Všeněmecký svaz. Para- doxně se tak sjednotily extrémistické strany proti sobě ideově stojící. NSDAP a DNVP pod- pořila svoji kritikou i komunistická KPD. Nacionálové poţadovali referendum o Youngově plánu a připojili k němu zákon o obvinění vlády z vlastizrady. Potřebný počet podpisů k vypsání referenda se podařilo získat, ale předloha zákona o obvinění z vlastizrady v listopadovém projednávání v Reichstagu neprošla. Referendum se konalo aţ v prosinci a nacionálové v něm propadli. Zákon „proti zotročení německého lidu“ se tak nekonal. Tento zákon vypracovalo uţší komité sjednoceného výboru nacionálů. Mezi jeho členy patřili Hu- genberg a Hitler. Toto komité ve svém prohlášení z 13. září odmítalo válečnou vinu, reparační břemena, okupaci svého území, jakékoliv kontroly, Youngův plán a mimo řádky i Výmarskou republiku296.

293 MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006, s. 158. 294 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 484. 295 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1929, č. 241, Politická zpráva č. 211. Ohlas Haagu v německém tisku z 4. září 1929. 296 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1929, č. 185, III. Periodická zpráva poli- tická za měsíce červenec, srpen a září 1929 z 3. října 1929.

137 Dobré výsledky pro Německo dosaţené na konferenci v Haagu byly posledním úspě- chem Gustava Stresemanna. Během září se zostřoval spor mezi SPD a DVP v sociálních otáz- kách a nacionálové zostřovali svoji kampaň. Předseda DVP se urychleně vracel domů z dovolené ze švýcarského Vitznau, aby pomohl krizi vyřešit. Nedbal rad lékařů, aby ulehl s běţným nachlazením a chtěl zasáhnout do sporů, které hrozily rozpadem koalice. Po celo- denním těţkém jednání ho o půl jedenácté večer zasáhl atak mrtvice, ze kterého se jiţ nepro- bral. V ranních hodinách 3. října 1929 Gustav Stresemann zemřel. Smrt Gustava Stresemanna způsobila velké překvapení, byť poslední roky byl jeho stav velmi váţný a často pobýval na léčebných pobytech. Poslední dva měsíce před smrtí se jeho zdravotní stav opět zhoršil. Státní pohřeb podle odhadů sledovalo 200 000 lidí297. Velký problém z praktické roviny představovalo kdo tuto osobnost nahradí. Novým ministrem za- hraničních věcí se stal blízký Stresemannův kolega Julius Curtius. Youngův plán byl pode- psán v konečném znění aţ 20. ledna 1930, ale to jiţ začínala v Německu a také v celém světě další vývojová etapa. Po svém příchodu do Auswärtiges Amt představoval Gustav Stresemann zcela domi- nantní prvek. Nepatřil k rusofilům a nebyl zatíţen Rapallem. To znamenalo odchod do „wa- shingtonského vyhnanství“ pro Ago von Maltzana. Jeho nahradil na postu státního sekretáře Carl von Schubert, který představoval kaţdodenní výkonnou práci v Auswärtiges Amt. Gustav Stresemann podle vzpomínek pozdějšího státního sekretáře Ernsta von Weizsäckera se v úřadě zdrţoval málo a neměl ani úplný přehled kdo a na jaké pozici pracuje298. Znal pouze několik pracovníků úřadu. Stresemann se nepouštěl do kaţdodenní byrokratické práce, která ho nudila. Na ni měl lidi. Ministr pracoval s okruhem diplomatů, povětšinou přednostů jed- notlivých oddělení. Právě ministr a jemu blízký okruh lidí formovali zahraniční politiku. S pádem generála Seeckta padla i jistá míra vměšování se Reichswehru do zahraniční politiky. Dění úřadu na Wilhelmstrasse fakticky řídil státní tajemník von Schubert. To znamenalo i návrat kariérních diplomatů „staré školy“, kteří patřili do časů před reformní snahou Edmunda Schülera. Schubertovy kvality spočívaly v jeho kaţdodenní byrokratické práci. Ru- tina, nedůvěra, podezřívání, tajnůstářství a kaţdý sebemenší problém několikrát do hloubky probádat. To byly podle Weizsäckera Schubertovy vlastnosti a kvality. Svým zaměřením pat- řil mezi probritsky orientované.

297 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 492. 298 YOUNG, William. Germany diplomatic relationship 1871-1945 : The Wilhelmstrasse and the Formulation of Foreign Policy. Nebraska : iUniverse, 2006, s. 168.

138 8.2. VZTAH ČSR – NĚMECKO 1927-1929

Jiţ koncem roku 1926 se vzájemný vztah dostával do své klidnější polohy. Jednak ubylo utkávání obou na mezinárodním poli. Locarno, berlínská smlouva s SSSR a vstup do SN uţ byly vyřešeny a evropská mezinárodní politika se zařadila do více poklidnějšího tempa neţ v minulých letech. Dalším faktor, který ovlivňoval vzájemný vztah, vyplýval z německé menšiny v Československu, která získala i částečné vládní zastoupení, coţ se v Německu kvi- tovalo. Konflikty kvůli menšinám mělo Německo především s Polskem a Itálií. Začátkem roku 1926 se Kamil Krofta přesunul na pozici šéfa prezídia ministerstva zahraničních věcí. Berlínský úřad po něm převzal František Chvalkovský, který s krátkým ministerským intermezzem působil jako vyslanec ČSR (později protektorátu) aţ do roku 1945. Tiskový referent berlínského vyslanectví mohl v únoru spokojeně hlásit úbytek propa- gandy proti ČSR. Tu jiţ vyplňovaly pouze nacionální listy, coţ patřilo k zavedenému úzu. Navíc nacionální svazy a skupiny často stály proti sobě. Kritika se přenesla k ideově stranic- kému rázu. Socialistický tisk se věnoval kritice poměrů v Československu, které označil za reakční299. Ono není divu, kdyţ se obě domácí socialistické strany nacházely v opozici (ministr Edvard Beneš se vzdal poslaneckého mandátu za stranu). Na rozdíl od vztahu k Polsku, tak k Československu převládala v Auswärtiges Amt naděje na další dobré, vzájemné vyhlídky. Během listopadové schůze Národní federace pro německé zahraniční katolíky (Reichsverband für die katholischen auslandsdeutschen) vystoupil šéfredaktor praţského Deutsche Presse, který přiznal rovná práva a zacházení s německou menšinou v ČSR300. V listopadu schválil Říšský sněm smlouvy týkající se Československa. Smlouvu o pohraničním styku v Hlučínsku a o německé ţeleznici vedoucí přes Svídnické údolí. Jako viditelné sblíţení obou zemí brala veřejnost zrušení vízové povinnosti k 5. dubnu 1928. Do vzájemných vztahů vstoupilo vyjádření prezidenta Masaryka o Luţických Srbech z dubna 1927, které označil za jediné Slovany, kteří nebyli světovou válkou osvobozeni301. K formální intervenci nedošlo. Kamil Krofta vysvětlil praţskému vyslanci Walteru Kochovi, ţe vyjádření presidenta představovalo pouhé konstatování skutečnosti, nikoliv vměšování se do německých poměrů. Československá diplomacie neměla v úmyslu tento problém nijak dál jitřit. Celá kauza měla ţivot pouze díky části novinářů v Německu, ale naštěstí pouze krátký.

299 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1927, č. 6/a, Propaganda v Německu proti RČS z 15. ledna 1927 . 300 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1927, č. 55, Mimořádná politická zpráva číslo 20. Šéfredaktor Deutsche Presse Dr. SCHAFFER, přednáška v Berlíně. 301 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1927, č. 67.

139 Kdyţ se v květnu Edvard Beneš vracel z Paříţe a Londýna přes Brusel, tak navštívil Berlín (18.-24.5.). Návštěva první, leč neoficiální. Během své návštěvy jednal několikráte s von Schubertem, který zastupoval nemocného Stresemanna. V české historiografii se objevily v této souvislosti mírné pochyby a úvahy, které mohou tento krok posunovat do pozice Stresemannovy taktiky. Ten měl svojí absencí reagovat na Benešovu návštěvu, která byla pouze neoficiální. Podle nejnovějších výzkumů Richarda Wrighta302, které podporují i hlášení z berlínského vyslanectví, Stresemann skutečně váţně nemocný byl. Nemohl kvůli svému zdravotnímu stavu dokončit volební turné v Bavorsku, kdyţ 7. května zkolaboval na selhání ledvin. Stresemann se jiţ do dalšího volebního a povolebního dění nezapojil, komunikoval pouze nepřímo přes prostředníky, protoţe byl upoután na lůţko. 20. května odjel do sanatoria u Baden-Badenu. Edvard Beneš dorazil jiţ 18. května, ale z výše uvedeného je patrné, ţe Stresemannova absence měla reálné základy v jeho zdravotním stavu. Dřívější hypotézu pod- kopávají i Benešovy návštěvy s kancléřem Marxem, ministrem Curtiem, předsedou Říšského sněmu Löbem a prezidentem Říšské banky Schachtem, tedy ţádná „druhá liga“. Ze schůzky s kancléřem padla shoda nad uspokojivými dosavadními vztahy a snaha v brzku vyřešit spor- né jednotlivosti303. To znamenalo běţnou deklaraci při takovýchto návštěvách. To hlavní z berlínského pobytu přišlo aţ z jednání s von Schubertem. Edvard Beneš obdrţel nabídku, aby i ČSR přistoupila k připravované německo-rakouské unii předznamenávající anšlus. Ed- vard Beneš trvale a striktně odmítal všechny proanšlusové kroky304. V další rovině tento pro- blém znamenal obkličování ČSR. Celkově tedy velmi málo pozitiv z cesty po Německu. Diplomacie ČSR bedlivě sledovala iredentu a nacionály. Jen na okraj zmiňme informace, které získala během XXV. zasedání Meziparlamentní unie. Říšsko německý poslanec Siegfried von Kardorff (DVP) pořádal „německý večírek“, kde si československý poslanec Heller stěţoval, ţe se německým občanům v ČSR nedostává rovnoprávnosti305. Během listopadu byla parafována narovnání mezi oběma státy v článcích 361 a 364 Versaillské mírové smlouvy, které se týkaly kapitoly ţeleznice a transportu. Československá diplomacie měla zájem a snaţila se vzájemné vztahy po roce 1926 udrţet minimálně na neutrální úrovni. V Praze podnikali vstřícné kroky především v ekonomických oblastech, kde pro Československo představovalo Německo klíčového part-

302 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford Library Press, 2002, s. 420. Srov. AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1928, č. 108. 303 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1928, č. 110, IV. Periodická zpráva poli- tická zpráva za měsíce duben, květen červen 1928 z 9. července 1928. 304 KLIMEK, Antonín; KUBŮ, Eduard. Československá zahraniční politika 1918-1938 : Kapitoly z dějin mezi- národních vztahů. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995, s. 57. 305 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1928, č. 120, Politická zpráva č. 66. XXV. Zasedání Meziparlamentní Unie.

140 nera. Přitom jednání o nové obchodní smlouvě se táhlo několik let. Dílčí smlouvy se průběţně uzavíraly, ale německá strana nespěchala na novou obchodní smlouvu. Jednání pokročilo aţ v červnu 1929, kdy do Berlína přijela jednat československá delegace. Problém iredenty se ukázal aţ později v následujících letech. Německo v posledních letech dvacátých let aktuali- zovalo menšinový problém na mezinárodním fóru, kde hájilo mimo jiné i rakouské Němce před Italy, coţ se dá povaţovat za prvek do pronikání Rakouska. Nicméně Československo povaţovalo svůj menšinový problém za vnitřní záleţitost státu a německou aktivitu za přesa- hující její menšinové závazky z Versailles. Československo odmítalo německé návrhy k menšinám z let 1928-9. V této otázce navíc mělo silnou a blízkou podporu Polska a Králov- ství SHS. V únoru 1929 státní tajemník von Schubert ujišťoval vyslance Chvalkovského, ţe německé návrhy v otázce menšin na mezinárodním poli se netýkají ČSR. Schubert sdělil, ţe v ČSR má německá menšina zaručena taková práva, ţe on sám: „Často dává postup českoslo- venské vlády vzhledem k minoritním vyslancům cizích států za vzor“306. V letech 1927 – 1929 opět vyvstával jeden z hlavních neuralgických bodů vzájemného sousedství - otázka Rakouska. Auswärtiges Amt na otázku Rakouska aţ tolik netlačilo, hnací motor představovaly různé spolky a významní jednotlivci (často také politici), kteří urgovali unifikaci vzájemných zákonů a hospodářské sbliţování vedoucí k jiţ zmíněnému unifikační- mu Angleichung. Návštěvy stávajících, ale především bývalých vysokých státníku s předne- senými projevy za spojení „jednoho národa“ nabývaly na četnosti. Československá diplomacie se snaţila v roce 1927 i za přispění prezidenta Masaryka přesměrovat zájem Německa k otázce Polska neţ k Podunají, kde měla své vlastní zájmy307. T. G. Masaryk jednal v březnu přímo s Gustavem Stresemannem a obsah debaty se týkal Pol- ska a jeho budoucnosti, kde se opět probírala (ne)udrţitelnost polských hranic ve stávajících poměrech s výhledem do budoucna. Dále padla otázka Rakouska a jeho ekonomické obnovy. ČSR měla zájem podílet se na obnově, ale na této schůzce chyběl reálný plán, který by mohl být nabídnut. Československo se později snaţilo zabránit formám společné německo- rakouské unie ekonomickými návrhy z oblasti preferenčních cel, leč s neúspěšnými výsledky. Jednání mezi Benešem a von Schubertem z března 1928, kde se opět českoskolovenská strana snaţila navést Německou pozornost především k Polsku, nepřinesla úspěch308. Gustav Stre-

306 OLIVOVÁ, Věra. Česko-německé vztahy ve dvacátých letech. In T. G. Masaryk a vztahy Čechů a Němců /1882-1937/ : sborník příspěvků přednesených od listopadu 1993 do června 1995 v rámci Masarykovy společ- nosti na FF UK v Praze. Praha : Masarykova společnost, 1997, s. 221. 307 CAMPBELL, F. Gregory. Confrontation in Central Europe : Weimar Germany and Czechoslovakia. Chicago : University of Chicago Press, 1975, s. 183. 308 Tamtéţ, s. 188.

141 semann dlící v srpnu na léčebném pobytu v ČSR se setkal s prezidentem Masarykem, ale to znamenalo spíše zdvořilostní návštěvu a probírání obecných problémů. V létě 1928 jiţ narůstaly v Praze váţné pochyby o tom, jestli dokáţe Československo zabránit spojení Rakouska a Německa. 1. srpna na poradě přednostů jednotlivých sekcí ministerstva zahraničních věcí Kamil Krofta uvedl: „My si musíme uvědomiti, ţe se anšlusu v budoucnosti dá sotva zamezit“309. Navíc samotný Briand-Kelloggův pakt ve své podstatě zabraňoval jiné, neţ diplomatické reakci, protoţe vojenské akce by znamenaly útočnou válku. Polovinou roku 1928 končí také úsilí diplomacie ČSR o sblíţení s Německem, které by více odpovídalo deklarovanému verbálnímu kurzu polocarsnkému. Problematické body vzájemné- ho vztahu se nepodařilo zakonzervovat. Především otázka Rakouska byla ţivou a viditelně spěla k dalšímu vývoji. Navíc tu pořád existovala otázka menšinová, byť Československo nebylo „první na ráně“ v tomto problému. Vzájemný vztah začínala brzdit i ekonomická otáz- ka, která dokázala dříve působit jako prvek jednotící. Dovoz z Československa se sniţoval, na čemţ měla zájem i německá hospodářská politika dle své koncepce soběstačnosti 310. Samot- ná jednání o novou obchodní smlouvu se táhla řadu let a v polovině roku 1928 se zadrhla na otázce tzv. markových priorit. Německu chyběla ochota i zájem dohodnout se. Navíc se oba státy přímo utkávaly na některých trzích, především balkánských. Obě země na sebe naráţely v koncepci středoevropského a dunajského prostoru. Oba sousedé si přáli řešení své, které by mu vyhovovalo, a s velkou nedůvěrou oba hleděli na kroky toho druhého v této oblasti. Vzá- jemné vztahy vystihoval ve svém hlášení praţský vyslanec Walter Koch jako: „Sice korektní, ale chladné“311. K závěru nás tento citát přivádí k dosud velmi málo zmíněnému německému vyslanectví v Praze a vyslanci Walteru Kochovi. Ten ztělesňoval onu deklarovanou korekt- nost v praxi. Měl snahu porozumět (alespoň ze začátku) situaci a poměrům v zemi, ale i on se přesunul ve svém myšlení k zaţitým stereotypům. Ve svých hlášeních do Berlína kolísal, ale bylo mu jasné, ţe vzájemný vztah stojí na dřívějších dějinných základech, které pomáhaly překonávat především společné ekonomické zájmy312. To platilo alespoň o první polovině dvacátých let. Walter Koch z československé zahraniční politiky kritizoval zejména spojenec- tví s Francií. Československo bylo vnímáno jako její prodlouţená ruka, hůře řečeno přisluho- vač. Pravdou také je, ţe v Evropě nebylo toto vidění a tento názor jediný. Kritika a nedůvěra

309 KLIMEK, Antonín; KUBŮ, Eduard. Československá zahraniční politika 1918-1938 : Kapitoly z dějin mezi- národních vztahů. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995, s. 57. 310 KUBŮ, Eduard. Křehké vztahy : Výmarské Německo a Československo. In HOENSCH, Jörg; KOVÁČ, Dušan. Ztroskotání spolužití : Češi, Němci a Slováci v první republice 1918-1939. Praha : Ministerstvo zahranič- ních věcí ČR, 1993, s. 30. 311 MORAVCOVÁ, Dagmar. Československo, Německo a evropská hnutí 1929-1932. Praha : ISE, 2001, s. 73. 312 MORAVCOVÁ, Dagmar. Československo-německé vztahy 1919-1935 očima německého vyslance v Praze W. Kocha. Český časopis historický. 1993, 4, s. 594-611.

142 padala i na osobu Edvarda Beneše. Zejména k jeho osobnímu charakteru. Jím prováděná vnitřní politika naopak měla kladný ohlas za snahu o dorozumění. Nicméně je nutné vidět i druhou tvář Waltera Kocha. Podporoval německé aktivistické strany v ČSR a nepodporoval iredentu. K samotným výčitkám ze strany českých Němců se stavěl spíše rezervovaně a sám napomáhal řešit některé spory. Během března 1929 se v tisku objevila obvinění, ţe spojenecká smlouva ČSR-Francie obsahuje vojenské plány, co dělat (útočit) v případě anšlusu313. Pochopitelně šlo o výmysl, ale není jasné, jestli šlo o stejný zdroj, který spojeneckou smlouvu jiţ dříve mystifikoval. Oba dva sousedi hleděli na akce toho druhého v souvislosti s Rakouskem s nedůvěrou. Byť na straně Československa měly obavy více reálné základy. Setkání Edvarda Beneše v Německu ihned vyvolalo spekulace v protianšlusivých záměrech československého ministra314. Dále se rozví- jelo podezření, ţe Edvard Beneš se snaţí opět oţivit ekonomicko-hospodářskou myšlenku společného postupu. Německo samo mělo pochyby o Rakousku, které pozorně sledovalo. Rakousko se fakticky rozdělilo na dva tábory. Socialistický Schutzbund představoval více proanšlusový prvek s Německem v sociálně demokratických intencích. Kdeţto Heimwehr, který měl leccos společného s italskými fašisty, spíše nikoliv. Reakce v Německu pozorně sledovalo berlínské vyslanectví315, kterému německé obavy z Heimwehru a nejednota Ra- kouska samozřejmě nahrávaly. V německé veřejnosti se objevily obavy z moţné občanské války v Rakousku, coţ znamenalo přenesení rakouského problému do politické roviny. Ně- mečtí socialisté podporovali ty rakouské a Stahlhelm by v boji zase podpořil Heimwehr. Ně- mecké obavy z protianšlusového Heimwehru a vnitřní nejednota Německa a Rakouska reálně nahrávala zájmům ČSR. Mezi oběma sousedy se objevila i špionáţní aféra. Té se dopustil kapitán Jaroslav Fa- lout, který byl přidělen do spisovny operačního oddělení Hlavního štábu, později kancelářské sluţby MNO. V září 1928 sám nabídl své sluţby německému ministerstvu vojenství316. Něko- likráte navštívil Německo, ale 29. května 1929 zapomněl na letišti aktovku a byl odhalen. Podle šetření nedodal ţádný významný dokument německé straně.

313 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1929, č. 74, Politická zpráva č. 63. Vojen- ská smlouva čsl.-francouzská z 28. března 1929. 314 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1929, č. 206, Ohlas setkání ministra Dra Beneše s kancléřem Streeruwitzem z 14. srpna 1929. 315 AMZV, Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1929, č. 225, Politická zpráva čís. 197. Události ve Sv. Lorenci a anšlus z 26. srpna 1929. 316 BENEŠ, Edvard. Cirkulární telegramy 1920-1935. Z dokumentů archivu Ministerstva zahraničních věcí Čes- ké republiky k vydání připravil Jindřich Dejmek. Praha, Společnost Edvarda Beneše 2002, s . 158. Telegram odeslaný 3. června 1929 v 20:10.

143 9. ZÁVĚR

Předkládaná práce sledovala německou zahraniční politiku v poversailleské éře dvacá- tých let. Samotný zrod, či lépe řečeno kroky k osamostatnění a „vymanění se“ z područí ví- tězných států byly učiněny událostmi v Rapallu v dubnu 1922. Byť jednání se Sověty probíha- la jiţ dříve. Je pravděpodobné, ţe toto deklarované přátelství s RSFSR/SSSR se stalo faktorem, který svojí částí přispěl k okupaci Porúří. Během krizového roku 1923 nemělo Německo na výběr a nakonec muselo akceptovat poţadavky Francie a vzdát svůj boj. Pro německou diplomacii zde začíná další start. Do úřadu přišla osoba s vizí a reálným plánem, jak ji napl- ňovat. K tomu výrazně pomohly i mezinárodní okolnosti, které představovaly následek krize v Porúří. Francouzská pozice začala zjevně oslabovat a to dovolovalo posilování německé pozice. Mezi Stresemannovy cíle krátkodobého horizontu patřila ekonomická stabilizace země a úprava reparačních podmínek. To se povedlo Dawesovým plánem, kde Francie viditelně vyklízela své pozice. Locarnským dohodami Německo západ dostatečně uklidnilo a navíc navodilo ovzduší dorozumění a míru zvané „duch Locarna“. Na druhé straně znamenal tento krok oslabení přímých spojeneckých vazeb pro Francii a její spojence. Navíc o německé ne- chuti a nemoţnosti garantovat své východní, především polské hranice, nikdo nepochyboval. Locarnem se Výmarská republika postupně zrovnoprávnila a se souvislostí se vstupem do Rady Společnosti národů se dá mluvit i o zařazení mezi velmoci. Vstup do SN se odehrál za podmínek, které ve svých důsledcích vycházely Německu velmi vstříc. Protestní hodnocení Edvarda Beneše pravdivost měla. Navíc se zde opět spělo k mechanismu, kdy se dohodnou velmoci mezi sebou a to bude pro evropskou politiku klíčové. Polocarnská německá rovno- právnost měla samozřejmě své formální limity ohraničené platným mírem z Versailles. Nasto- lené mezinárodní ovzduší Německu hodně pomohlo v diplomatickém boji za rychlejší vyklí- zení svého území. Kroky ke znovuvybudování silného Německa mohly započít. Jak Dawesův, tak Youn- gův plán znamenaly krom zlepšení reparačních podmínek příliv kapitálu a nových technolo- gií, které německému průmyslu výrazně pomohly. Německo na mezinárodním poli vyvíjelo mírovou odzbrojovací aktivitu. Kdyţ samo odzbrojené bylo, tak ani nic jiného činit nemohlo. Díky sílení země se ke konci dvacátých let daly podniknout kroky k dlouhodobému cíli – revizi. Německo podporovalo své menšiny finančně, ale ke konci dvacátých let se tento pro- blém snaţilo přenést na mezinárodní pole. Menšinová otázka se vztahovala především na Pol-

144 sko, kde se mohla stát jedním z faktorů, který by mohl revizním snahám nemálo pomoci. Re- vize pro odzbrojené Německo dvacátých let měla logicky mírové intence. Předně šlo o části území, které patřily Polsku. Další revizní záměry mířily na Eupen-Malmédy, ale vzájemnou dohodu zhatila Francie. Německo vyuţívalo menšinovou otázku i v Litvě, Jiţním Tyrolsku a částečně i v ČSR. V Jiţním Tyrolsku hájilo zájmy rakouských Němců. To nás přivádí i k dalšímu cíli zahraniční politiky Výmarské republiky. Spojení s Rakouskem – anšlus. Na něm se také začalo ke konci dvacátých let pracovat cestou sjednocování práva a norem tzv. Angleichung. V diplomatických hrách si během dvacátých let dokázalo Německo udrţet svoji sovětskou kartu. Nutno ovšem přiznat, ţe vzájemný vztah obou jiţ během roku 1929 začínal skřípat. Poměr s Československem byl sloţitý i ze zkušenosti z 19. století. První poválečné roky se nesly ve znamení vzájemné maximální korektnosti. Tomu pomáhaly především eko- nomické vazby. Problém pro Československo nastával, kdyţ začínalo Německo sílit. To v Praze časem předpokládali, a proto se orientovali na SN a spojenecké svazky s Francií a Malou dohodou. Problém představovalo, kdyţ mezinárodní aktivita Německa omezila jak SN, tak případnou smluvní moţnost pomoci z Francie. Navíc později Německo dokázalo ekonomicky narušovat Malou dohodu. Začátek druhé poloviny dvacátých let se nesl v rovině dekla- rování přátelských vztahů, které přes četné narušování vydrţely do Benešovy návštěvy v Berlíně. Obě země na sebe naráţely při jednání vedoucímu k Locarnu, kterému je věnován větší prostor z důvodu jeho významu pro oba státy. Další vzájemné stýkání přišlo v otázce vstupu Německa do SN na pozadí berlínské smlouvy se Sověty. K tomu se přidávala i řada jednotlivých výstřelků. Zásadní se pro oba sousedy stala otázka Rakouska. I přes snahu ČSR se Vídeň postupně přibliţovala Berlínu. Vstupování do menšinového poměru v Československu mělo menší formu neţ u Polska, Itálie, či Litvy. Jednak postavení zdejší menšiny nebylo špatné, později měla i zastoupení ve vládě. Navíc území ČSR patřilo do bý- valého Rakouska-Uherska. Například Kamil Krofta posouval zájem o československé Němce především do citové roviny. Navíc kdyby německý ministr zahraničních věcí nepodpořil men- šinu v cizí zemi, tak by to pro něj znamenalo značný problém a faktický konec. Vzájemné vztahy ke konci dvacátých let vystihují jiţ zmíněná slova Waltera Kocha o korektních, ale chladných vztazích. Oba státy si navíc přímo konkurovaly ve druhé polovině dvacátých let obchodně a Německo samotné moc zájmu na podepsání nové vzájemné obchodní smlouvy nemělo. Vzájemné vztahy obou sousedů někdy dostávají přívlastky jako: „nepřirozené, ne- koncepční a bezobsaţné“. Mezi Německem a Československem nikdy nedošlo k přímému řešení problémů na nejvyšší úrovni a ani oficiální státní návštěvě. Edvard Beneš pobyl během

145 roku 1928 v Berlíně (Německu) pouze neoficiálně. To samé platilo i o léčebném pobytu Gustava Stresemanna v československých lázních. Vzájemné osobní styky probíhaly pouze při příleţitostech vyplývajících z povinností Společnosti národů. Výše uvedená hodnocení vzájemného vztahu jsou prakticky výstiţná. ČSR se dostávala do pozice, kdy mohla pouze sledovat kroky Německa. Existovaly aktivní pokusy směrem k Rakousku, případně ke vzniku „východního Locarna“, ale ty zůstaly nevyslyšeny, nebo v rovině spíše úvahové. Bohuţel pro zahraniční politiku ČSR, moc jiných moţností nebylo. Nicméně německé kroky v této době nelze vidět s prizmatem mnichovské konference za zády. Tomu pomohl přelom dvacátých a třicátých let a následný další vývoj. Proto i tato práce končí posledními úspěchy Výmarské republiky a smrtí Gustava Stresemanna, který představoval hlavního ideového vůdce německé zahraniční politiky. Kdyţ se historik zaobírá osobností, tak stojí před váţným problémem, který znamená zprofanované slovíčko „vyváţe- nost“, či „objektivita“. Nezřídka se tak z historika stane buď advokát, nebo prokurátor. Velká většina (nejen) historiků, kteří hodnotí Stresemanna, se shodne na jedné věci a to je jeho sloţi- tost a neprostupnost. Stresemann prakticky vţdy říkal to, co bylo potřeba slyšet. Jednoduše řečeno, přizpůsoboval se situaci a posluchčům. O tom, jestli to byl mírotvůrce, nebo plánovač tvrdé a nekompromisní revize, nepanuje úplná jednota. Smyslem šíře prostoru věnovanému této osobě je ukázat faktory a mantinely, které ovlivňovaly jeho a jím prováděnou zahraniční politiku. Ta znamenala potýkání na dvou frontách. V zahraničí a především doma v Německu. Během více neţ šesti let v úřadě čelil Stresemann někdy větší, někdy menší opozici z řad na- cionálů. K tomu se přidávala ke konci dvacátých let nespokojenost s jeho zahraniční politikou, například i ve středovém spektru stran. Navíc ke konci dvacátých let ve Stresemannově vlastní straně, jako v roce 1923, nevládla úplná jednota s jeho zahraniční politikou. K tomu všemu limitovalo jeho moţnosti chatrné zdraví. Po svém nástupu měl Gustav Stresemann svůj plán rozdělený na krátkodobé a dlouhodobé cíle. Krátkodobé splnil a Německo mohlo ekonomicky sílit, coţ představovalo hlavní determinantu pro moţnosti revizí. Samotné zřeknutí se revize nebylo pro ţádnou politickou stranu v Německu moţné. Kdyby tak někdo učinil, tak by doma okamţitě skončil. Posuzovat revizi explicitně jako něco nespravedlivého s prizmatem třicátých let by nebylo úplně správné. V Evropě neměli pochyby o udrţitelnosti a správnosti polských hranic snad jen sami Poláci a moţná Francouzi. O správnosti versailles- kého míru vznikly pochyby mezi vítěznými státy uţ při jeho vzniku. Jak jiţ bylo výše zmíně- no, revize měla mít mírovou podobu se základem v ekonomické síle a následném mezinárod- ním jednání. Ostatně sama politika Gustava Stresemanna je označována za politiku „dorozu- mění“. Proti válečné formě revizí mluví i osoba Stresemanna. I jeho zcela zásadně ovlivnila

146 zkušenost Velké války a její následky, které postihly Německo. Vzděláním a myšlením byl Stresemann vţdy ekonom. To znamená, ţe si byl vědom toho, ţe ani teoreticky na takový krok nemá Německo ekonomické moţnosti a za druhé by takový čin zničil německý průmysl a hospodářství. Tyto závěry podporuje i další zcela zásadní Stresemannův rys – hájil demo- kratický parlamentní systém. Na závěr ještě zmiňme poslední poznámku k této osobnosti. Po smrti Gustava Stresemanna vyšla literárně jeho pozůstalost, která Francii šokovala. Strese- mann z ní vyšel jako racionální nacionalista, který pracoval (pochopitelně) pro zájmy své vlastní země. Představa o mírovém politikovi, kterého předchází Nobelova cena za mír, byla pryč. Po nástupu nacistů k moci musela busta Gustava Stresemanna z Auswärtiges Amt pryč, protoţe si zadal s Francouzi. Kdyţ Německo koncem dvacátých let mohlo začít uvaţovat o dlouhodobých záměrech a na některých i začínalo pomalu pracovat – menšinová aktivita na mezinárodním poli a sbli- ţování s Rakouskem, tak přišel faktický konec Výmarské republiky, která se propadla do ně- kolikaleté krize. Smrt Gustava Stresemanna se shoduje i s posledními úspěchy Výmarské republiky, byť Youngův plán byl definitivně finalizován aţ po jeho smrti. Následovala politická krize a hospodářská krize, která umoţnila ještě větší nástup nacionalistů, se kterými se vyvezli hitlerovci. Hitler sice dokázal v praxi realizovat zahraniční politiku s výsledky, po kterých volali nacionálové ve dvacátých letech a dokonce je mnohonásobně předčil, ale za cenu nejni- čivějšího světové konfliktu. To však jiţ představuje jinou problematiku.

147 10. PŘÍLOHY 10.1. MAPA

Německé územní ztráty z let 1919 – 1921 (The University of North Carolina)

148 10.2. FOTOGRAFIE

Locarnská konference: G. Stresemann, A. Chamberlain, A. Briand, C. v. Schubert. (corbisimages.com)

Portrét Gustava Stresemanna Portrét Carl von Schuberta (The League of Nations Photo Archive) (The League of Nations Photo Archive)

149

Portrét Edvarda Beneše Portrét Kamila Krofty (The League of Nations Photo Archive) (Ministerstvo zahraniční věcí ČR)

Portrét Aristide Brianda Portrét Raymonda Poincarého (The League of Nations Photo Archive) (The University of Glasgow)

150 11. CHRONOLOGICKÝ PŘEHLED

9. 11. 1918 Abdikace císaře Viléma II.; Rezignace říšského kancléře Maxe Báden- ského; Nový kancléř Friedrich Ebert; Provolána republika 11. 11. 1918 Německo podepsalo příměří v Compiégne 19. 1. 1919 Volby do Národního shromáţdění 11. 2. 1919 Národní shromáţdění zvolilo prezidentem Friedricha Eberta 13. 2. 1919 Vznik první, řádné vlády kancléře Philippa Scheidemanna (SPD) 7. 5. 1919 V hotelu Trianon Palace obdrţela německá delegace mírové podmínky 19. 6. 1919 Německá vláda se rozhodla nepodepsat mírové podmínky 20. 6. 1919 Rezignace Scheidemannova kabinetu 21. 6. 1919 Novým říšským kancléřem se stal Gustav Bauer (SPD), ministr zahraničních věcí Herman Müller (SPD) 28. 6. 1919 Delegace Německé říše podepsala mírovou smlouvu ve Versailles 12. 8. 1919 Vstoupila v platnost nová Výmarská ústava 13.-17. 3. 1920 Kappův puč 27. 3. 1920 Novým kancléřem se stal Hermann Müller (SPD), mzv Adolf Köster (SPD) 6. 6. 1920 Volby do říšského sněmu 21. 6. 1920 Novým kancléřem Konstantin Fehrenbach (Z), mzv Walter Simons (nestr.) 1. 3. 1921 V Londýně Německo odmítá reparační podmínky – obsazení části území kolem Düsseldorfu a Duisburg březen 1921 Plebiscit v Horním Slezsku. 60% vyslovilo přání zůstat v Německu. duben 1921 Reparační komise sníţila svůj poţadavek na 132 mld. zlatých marek. 4. 5. 1921 Kancléř Fehrenbach odmítá reparační poţadavky a rezignuje 10. 5. 1921 Novou vládu sestavil Joseph Wirth (Z), mzv Friedrich Rosen (nestr.) do 22. října. Po té dočasně převzato Wirthem 25. 8. 1921 Německo podepsalo mírovou smlouvu s USA 1. 2. 1922 Novým ministrem zahraničních věcí se stal Walter Rathenau (nestraník) 16. 4. 1922 Podpis „Rapallská smlouvy“ s RSFSR během konference v Janově 24. 6. 1922 Úspěšný atentát na Walthera Rathenau. Mzv opět převzal kancléř Wirth 5. 11. 1922 Smlouva z Rapalla rozšířena na další sovětské republiky

151 13. 11. 1922 Německo sděluje neschopnost plnit reparace, příští den protestně rezignuje kancléř Wirth 22. 11.1922 Novým kancléřem se stal Wilhelm Cuno (nestr.), mzv Friedrich von Rosenberg (nestr.) prosinec 1922 Nabídka Cunova garančního plánu na západě USA 9. 1. 1923 Reparační komise schválila okupaci Porúří 13. 7. 1923 Novým kancléřem se stává Gustav Stresemann (DVP), přebírá mzv, které řídí aţ do své smrti. 26. 9. 1923 Prezident Ebert ve svém projevu vyhlašuje německou rezistenci za ukončenou 8.-9. 11. 1923 Hitlerův puč 15. 11. 1923 V oběhu nová měna – Rentmark 30. 11. 1923 Nová vláda kancléře Wilhelma Marxe (Z) 4. 5. 1924 Volby do říšského sněmu červenec 1924 Konference v Londýně o Dawesově plánu 29. 8. 1924 Reichstag schválil Dawesův plán 7. 12. 1924 Volby do říšského sněmu 15. 1. 1925 Novým kancléřem se stal Hans Luther (nestraník) 20. 1. 1925 Odeslán návrh garančního paktu do Londýna 9. 2. 1925 Odeslán návrh garančního paktu do Paříţe 28. 2. 1925 Úmrtí prezidenta Friedricha Eberta 26. 4. 1925 Druhé kolo prezidentských voleb vyhrál Paul von Hindenburg 16. 6. 1925 Po projednání získalo Německo francouzskou odpověď na svůj návrh 20. 7. 1925 Odevzdal paříţský vyslanec von Hoesch Briandovi německou odpověď 24. 8. 1925 Německo obdrţelo od Francie proti nótu 25. 8. 1925 Vyklizeno sankční území, okupační jednotky opustily Porúří 31. 8 – 4. 9. Porady právních znalců v Londýně 5. 9. – 16. 9. Konference v Locarnu 27. 11. 1925 Reichstag schválil dohody z Locarna 1. 12. 1925 Ratifikace locarnských dohod v Londýně 19. 1. 1926 Kancléř Hans Luther (nestr.) sloţil novou vládu 31. 1. 1926 Vyklizení kolínské zóny 24. 4. 1926 Berlínská německo-sovětská smlouva 17. 5. 1926 Vláda kancléře Wilhelma Marxe (Z) získala důvěru

152 8. 8. 1926 VII. Shromáţdění SN jednomyslně přijalo za člena Německo 14. 8. 1926 Sloţení ratifikačních listin a locarnská smlouva nabyla účinnosti 17. 8. 1926 Schůzka Brianda a Stresemanna v Thoiry 3. 12. 1926 Manchester Guardian odhalil vojenskou německo– sovětskou spolupráci 29. 1. 1927 Wilhelm Marx (Z) sestavil novou vládu 31. 1. 1927 Staţena vojenská kontrolní komise 20. 5. 1928 Volby do říšského sněmu 29. 6. 1928 Novou vládu sestavil Herman Müller (SPD) 27. 8. 1928 V Paříţi podepsán Briand-Kelloggův pakt leden 1929 Šetřící komise k Youngovu plánu zahájila zjišťování duben 1929 V Paříţi přišly první výstupy šetřící komise 7. 6. 1929 Německo v Paříţi podepsalo návrh na úpravu reparací (Youngův plán) 6. -31. 8. 1929 Politická konference v Haagu. Dohoda nad úpravami reparací a vyklizení 2. a 3. zóny 3. 9. 1929 Umírá Gustav Stresemann (DVP). Nahrazen Juliem Curtiem (DVP) 30. 11. 1929 Vyklizení 2. zóny 20. 1. 1930 Podepsán v konečném znění Youngův plán (zpětná platnost)

153 12. SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK

ČSR – Československá republika BVP – Bayerische Volkspartei DDP - Deutsche Demokratische Partei DNVP - Deutschnationale Volkspartei DVP - Deutsche Volkspartei KPD – Kommunistische Partei Deutschlands MNO – Ministerstvo národní obrany MZV – Ministerstvo zahraničních věcí Nestr. - Nestraník NSDAP - Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei RM – Reichmark RSFSR – Ruská sovětská federativní socialistická republika SHS – Království Srbů, Chorvatů a Slovinců SN – Společnost národů SPD – Sozialdemokratische Partei Deutschlands SSSR - Svaz sovětských socialistických republik USA – Spojené státy americké Z - Zentrum

154 13. PRAMENY A LITERATURA

Prameny:

Archiv Ministerstva zahraničních věcí Politické zprávy 1918-1977, Německo 1919-1939, Berlín 1922-29 Společnost národů, Locarnská ujednání, č. 856

BENEŠ, Edvard. Boj o mír a bezpečnost státu : Československá zahraniční politika v projevech Dra Ed. Beneše (1924-34). Praha : Čin, 1934. BENEŠ, Edvard. Cirkulární telegramy 1920-1935. Z dokumentů archivu Ministerstva zahra- ničních věcí České republiky k vydání připravil Jindřich Dejmek. Praha, Společnost Edvarda Beneše, 2002. BENEŠ, Edvard. Německo a Československo. Praha : Masarykův ústav AV ČR, 2005. BENEŠ, Edvard. Problémy nové Evropy a zahraniční politika československá. Praha : Me- lantrich, 1924. BENEŠ, Edvard. Světová válka a naše revoluce : vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu ná- roda. 2. vyd. Třetí díl, Dokumenty. Praha : Čin, 1929. Boj o směr vývoje československého státu. (Prameny k dějinám ČSR od října 1918 do června 1919). Edd. A. Kocman, V. Pletka, J. Radimský, M. Trantílek a L. Urbánková. Sv. I. Praha : Nakl. ČSAV, 1965. Boj o směr vývoje československého státu. (Prameny k dějinám ČSR od července 1919 do května 1921). Edd. A. Kocman, V. Pletka, J. Radimský, M. Trantílek a L. Urbánková. Sv. II. Praha : Academia, 1969. Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920. Dokumenty československé za- hraniční politiky. Edd. J. Dejmek, F. Kolář. Sv. I. (listopad 1918 - červen 1919). Praha : Ústav mezinárodních vztahů, 2001. Československá zahraniční politika a vznik Malé dohody 1920-1921. Dokumenty českoslo- venské zahraniční politiky. Edd. J. Dejmek, F. Kolář. Sv. I. Praha : Ústav mezinárodních vztahů, 2004.

155 Československá zahraniční politika a vznik Malé dohody 1920-1921. Dokumenty českoslo- venské zahraniční politiky. Edd. J. Dejmek, F. Kolář. Sv. II. Praha : Ústav mezinárodních vztahů, 2005. Edvard Beneš /diplomat na cestách/ : Depeše z padesáti zahraničních cest ministra Beneše 1919-1928. Edd. J. Čechura, J. Čechurová. Praha : Karolinum, 2000. Korespondence Kamila Krofty s Edvardem Benešem : Část I. (1920-1927). Ed. J. Dejmek. Sborník archivních prací. 1994, 2, s. 449-555. MASARYK, Tomáš Garrigue. Cesta demokracie. I. Praha : Masarykův ústav AV ČR, 2003 Německý imperialismus proti ČSR (1918 - 1939). Praha : NPL, 1962. Světová politika 20. stol. v dokumentech (1900-1945). Ed. Z. Veselý. Praha : VŠE, 2000. Zahraniční politika : sborník pro studium mezinárodních otázek politických, právních, hospo- dářských a sociálních. Praha : Orbis, 1925-8.

German – Russian Agreement; April 16, 1922 (Treaty of Rapallo) [online]. 2008 [cit. 10. září 2010]. Dostupné z: < http://avalon.law.yale.edu/20th_century/rapallo_001.asp>. MILLER, David Hunter. The Geneva Protocol [online]. New York : THE MACMILLAN COMPANY, 1925 [cit. 2010-12-14]. Dostupné z WWW: . Protocol for the Pacific Settlement of International Disputes, 2 October 1924 [online]. [cit. 10. října 2010]. Dostupné z: . Supplementary Agreement to the German-Russian Agreement (Treaty of Rapallo, April 16, 1922); November 5, 1922 [online]. 2008 [cit. 10. října 2010]. Dostupné z: < http://avalon.law.yale.edu/20th_century/rapallo_002.asp>. Treaty of Versailles, 28 June 1919 [online]. 2009 [cit. 16. srpna 2010]. Dostupné z: < http://www.firstworldwar.com/source/versailles.htm/>. The Zimmermann Telegram [online]. [cit. 12. srpna 2010]. Dostupné z: .

Literatura:

BENEŠ, Edvard. Německo a Československo. Praha : Masarykův ústav AV ČR, 2005.

156 BENEŠ, Zdeněk, et al. Rozumět dějinám : vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. Praha : Gallery, 2002. BIELIGK, Fritz. Stresemann : The German liberals foreign policy. London : Hutchinson, 1944. BROKLOVÁ, Eva. Československá demokracie : Politický systém ČSR 1918-1938. Praha : Sociologické nakladatelství, 1992. BŘACH, Radko. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha : Paseka, 1996. CAMPBELL, F. Gregory. Confrontation in Central Europe : Weimar Germany and Czecho- slovakia. Chicago : University of Chicago Press, 1975. DEJMEK, Jindřich. Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992) : vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha : Cep, 2002. DEJMEK, Jindřich. Edvard Beneš : politická biografie českého demokrata. 1. vyd. Část prv- ní, Revolucionář a diplomat (1884-1935). Praha : Karolinum, 2006. DEJMEK, Jindřich. Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992) : vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha : Cep, 2002. DEJMEK, Jindřich. Nenaplněné naděje : Politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie (1918 – 1938). Praha : Karolinum, 2003. Edvard Beneš - československý a evropský politik : Sborník projevů a příspěvků k 110. výročí narození druhého československého prezidenta. 1. vyd. 2. Brno : Nadace Jiřího z Poděbrad, 1994. GAJAN, Koloman. Německý imperialismus a československo-německé vztahy v letech 1918- 1921. Praha : ČSAV, 1962. GAJANOVÁ, Alena. ČSR a středoevropská politika velmocí : 1918-1938. Praha : Academia, 1967. GATZKE, Hans. Stresemann and the Rearmament of Germany. New York : The Norton library, 1969. GRATHWOL, Robert. Stresemann and the DNVP : Reconciliation or revenege in German foreign policy 1924 – 1928. Lawrence : The Regents press of Kansas, 1980. HÁJEK, Jiří. Německá otázka a československá politika : Referát z diskuse fakulty meziná- rodních vztahů Karlovy univerzity k německé otázce. Praha : SNPL, 1954. HAFFNER, Sebastian. Od Bismarcka k Hitlerovi : Pohled zpět. Olomouc : Votobia, 1995. HAHNOVÁ, Eva. Sudetoněmecký problém: obtížné loučení s minulostí. Ústí nad Labem : Albis International, 1999. HAFFNER, Sebastian. Německá revoluce 1918-1919. Brno : A Bonus Books,1998.

157 HENIG, Ruth. The Weimar Republic 1919-1933. London : Lancaster Pamphlets, 1998. HLAVAČKA, Milan; PEČENKA, Marek. Trojspolek : Německá, rakousko - uherská a ital- ská zahraniční politika před první světovou válkou. Praha : Libri, 1999. HOENSCH, Jörg Konrad - KOVÁČ, Dušan. Ztroskotání spolužití : Češi, Němci a Slováci v první republice 1918-1939. Praha : Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 1993. JÄCKEL, Eberhard. Německé století : historická bilance. Praha : Argo, 2004. JACOB, Alexander. Europa : German Conservative Foreign Policy 1870-1940. Maryland : University press of America, 1975. JOHNSON, Gaynor (ed). Locarno Revisited : European Diplomacy 1920-1929. Oxon : Rout- ledge, 2004. KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky : (1918-1938). 1. vyd. 1. díl, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha : Libri, 2000. KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). Dokořán : Vimperk, 2008. KISSINGER, Henry. Umění diplomacie : od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Praha : Prostor, 1999. KLIMEK, Antonín. Jak se dělal mír roku 1919 : Československo na konferenci ve Versailles. Praha : Melantrich, 1989. KLIMEK, Antonín; KUBŮ, Eduard. Československá zahraniční politika 1918-1938 : Kapito- ly z dějin mezinárodních vztahů. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995. KOLB, Eberhard. Gustav Stresemann. München : C. H. Beck ,2003. KORYTÁROVÁ, Lenka. Locarnská konference ohlase československého a zahraničního tisku : Příprava, průběh a důsledky. Brno, 2009. 134 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. KOSTLÁN, Antonín - MORAVCOVÁ, Dagmar - VANÍČEK, Vratislav. Encyklopedie dějin Německa. Praha : Ivo Ţelezný, 2001. KŘEN, Jan. Dvě století střední Evropy. Praha : Argo, 2005. KUBŮ, Eduard. Německo – zahraničně politické dilema Edvarda Beneše. Praha : Univerzita Karlova, 1994. KVAČEK, Robert. První světová válka a česká otázka. Praha : Triton, 2003. MACMILLANOVÁ, Margaret. Mírotvorci : Pařížská mírová konference 1919. Praha : Aca- demia, 2004. MAKRLÍK, Václav. Češi a Němci : studie proveditelnosti společných dějin a budoucnosti. Praha : Ideál, 2009.

158 MOMMSEN, Hans, et al. První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci. Brno : Matice moravská, 2000. MORAVCOVÁ, Dagmar. Československo, Německo a evropská hnutí 1929-1932. Praha : ISE, 2001. MORAVCOVÁ, Dagmar. Výmarská republika. Praha : Karolinum, 2006. MORAVCOVÁ, Dagmar - BĚLINA, Pavel - PEČENKA, Marek. Kapitoly z dějin meziná- rodních vztahů 1914-1941. Praha : ISE, 1994. MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol. Dějiny Německa. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2004. NÁLEVKA, Vladimír. Koncert velmocí : Mezinárodní vztahy v letech 1871-1914. Praha : Triton, 2006. NÁLEVKA, Vladimír. Světová politika ve 20. století. I. Praha : Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2000. O československé zahraniční politice 1918-1939 : sborník statí. 1. vyd. Praha : SNPL, 1956. PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu. 3. vyd. Díl 2 a 4. Praha : Lidové noviny, 1991. PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Praha : Argo, 1999. PRICE, Morgan. Dispatches from the Weimar Republic : Versailles and german fascism. London : Pluto Press, 1999. SEIBT, Ferdinand. Německo a Češi. Praha : Academia, 1996. SKŘIVAN, Aleš. Císařská politika : Rakousko – Uhersko a Německo v evropské politice v letech 1906 – 1914. Praha : Karolinum, 1996. SLÁDEK, Milan. Němci v Čechách : německá menšina v Českých zemích a Československu 1848-1946. Praha : Pragma, 2002. STELLNER, František. Poslední německý císař : Z německých dějin v epoše Viléma. Praha : Panevropa, 1995. STÜRMER, Michael. Německo 20. století. Praha : Svojtka & Co., 2005. T. G. Masaryk a vztahy Čechů a Němců /1882-1937/ : sborník příspěvků přednesených od listopadu 1993 do června 1995 v rámci Masarykovy společnosti na FF UK v Praze. Ed. K. Gajan. Praha : Masarykova společnost, 1997. VINCENT, Paul. A historical dictionary of Germany`s Weimar Republic, 1918-1933. Lon- don, Grenwood Press, 1997. WERSTADT, Jaroslav. Dr Edvard Beneš spoluzakladatel nové svobody a tvůrce zahraniční politiky československé : Sborník statí. Praha : Čin, 1924.

159 WRIGHT, Jonathan. Gustav Stresemann : Weimar's Greatest Statesman. Oxford : Oxford University Press, 2002. YOUNG, William. Germany diplomatic relationship 1871-1945 : The Wilhelmstrasse and the Formulation of Foreign Policy. Nebraska : iUniverse, 2006.

Články:

BŘACH, Radko. Československá zahraniční politika v politických proměnách Evropy 1924. Československý časopis historický. 1970, 1, s. 49-83. BŘACH, Radko. Chtěl se Beneš tajně sejít se Stresemannem na jaře 1925? Střední Evropa. 1994, 44-45, s. 42-46. BŘACH, Radko. K postavení Německa v Evropě a česko-německým vztahům ve dvacátých letech. Střední Evropa. 1995, 54-55, s. 61-66. BŘACH, Radko. Locarno a čs. diplomacie. Československý časopis historický. 1960, 5, s. 662-695. BŘACH, Radko. Německé bezpečnostní memorandum z 9. 2. 1925 a bezprostřední reakce Polska a Československa. Historie a vojenství. 1994, 4, s. 3-39. BŘACH, Radko. Spojenecká smlouva mezi Československem a Francií z 25. ledna 1924 a garanční dohoda čs. – francouzská z 16. října 1925. Historie a vojenství. 1994, 6, s. 3-21. BŘACH, Radko. Ţenevský protokol o pokojném vyřizování mezinárodních sporů z roku 1924. Historie a vojenství.1992, 6, s. 36–41. DEJMEK, Jindřich. Československo a Německo v polovině dvacátých let : Kroftovo vysla- necké působení v Berlíně. Historie a vojenství. 1993, 3, s. 79-109. DEJMEK, Jindřich. Velká Británie a Československo v době jednání o Západní garanční pakt (leden – prosinec 1925). Český časopis historický. 2000, 4, s. 775-805. DEJMEK, Jindřich. Zahraniční itinerář ministra dr. Edvarda Beneše v letech 1920-1935. Mo- derní dějiny. 1997, 2, s. 1-36. FUCHS, Gerhard : Význam "Locarna" v německo-československých vztazích. Českosloven- ský časopis historický, 1981, č. 6, s. 847-878. HOUSKA, Ondřej. Beneš, ten "nevypočitatelný slovanský zednář". Acta Oeconomica Pragensia. 2009, 2, s. 66-82.

160 HOUSKA, Ondřej. Úsilí o středoevropské Locarno (říjen 1925 - březen 1926). Slovanský přehled. 2004, 2, s. 199-220. KLIMEK, Antonín. Janovská konference roku 1922 očima Edvarda Beneše. Historie a vojen- ství. 1994, 1, s. 77-103. KUBŮ, Eduard. Československo-francouzská spojenecká smlouva a Německo : I. Ohlas pří- pravy a podpisu dokumentu (do března 1924). Historie a vojenství. 2000, 2, s. 266-293. KUBŮ, Eduard. Československo-francouzská spojenecká smlouva a Německo : II. Aféra kolem podvrhů tajných vojenských úmluv zveřejněných v Berliner Tageblatt 19. března 1924. Historie a vojenství. 2000, 3, s. 555-580. KUBŮ, Eduard. Příspěvek k prehistorii Locarna. Československý časopis historický. 1985, 6, s. 863-887. MARÉS, Antoine. Francouzsko-československé vztahy v oblasti vojenství 1918-1924 z pohledu Paříţe. Český časopis historický. 1999, 1, s. 55-78. MORAVCOVÁ, Dagmar. Československo-německé vztahy 1919-1935 očima německého vyslance v Praze W. Kocha. Český časopis historický. 1993, 4, s. 594-611.

Elektronické zdroje:

BROWN, Cyril. KRUPPS HEAD URGES INFLATION AS NEED. The New York Times. August 19, 1922, s. 4. Dostupný také z WWW: .

CRAIG, Gordon Alexander. Germany 1866 – 1945 [online]. Oxford : Oxford University Press, 1978 [cit. 2010-12-14]. Dostupné z WWW: .

Encyclopaedia Britannica [online]. 2008 [cit. 2010-09-29]. Hugo Stinnes. Dostupné z WWW: .

Encyclopaedia Britannica [online]. 2008 [cit. 2010-10-10]. Gustav Stresemann. Dostupné z WWW: < http://www.britannica.com/EBchecked/topic/568867/Gustav-Stresemann>.

161 FINK, Carole; FROHN, Axel. Genoa, Rapallo, and European Reconstruction in 1922 [online]. Cambridge : Cambridge University Press, 2002 [cit. 2010-10-24]. Dostupné z WWW: .

KIRIEV, Alex. Electoral Geography 2.0 [online]. 2007 [cit. 2010-11-05]. Weimar Germany. Presidential Election 1925. Dostupné z WWW: .

MAJER, Marián . Rapallská zmluva. SME [online]. 17.4.2002, [cit. 2010-10-24]. Dostupný z WWW: .

STRESEMANN'S DRASTIC STEP. Evening Post [online]. 27 November 1923, CVI, 128, [cit. 2010-09-28]. Dostupný z WWW: .

The fall of Cuno : Under socialist pressure hands of the party forced. Evening Post [online]. 14 August 1923, CVI, 38, [cit. 2010-09-27]. Dostupný z WWW: .

VOLEK, Stanislav . Hyperinflace v Německu 1923. Peníze.cz [online]. 11. říjen 2002, [cit. 2010-11-02]. Dostupný z WWW: .

VYKOUPIL, Libor . Walter Rathenau. Ecce Homo [online]. 29.09.2007, 1, [cit. 2010-09-16]. Dostupný z WWW: .

162 14. JMENNÝ REJSTŘÍK

D'Abernon, Edgar Vincent vikomt (1857-1941), Coolidge, Calvin John (1872-1933), 30. prezident britský politik a diplomat, vyslanec v Berlíně: 57, USA: 94 61, 81-2 Cuno, Wilhelm (1876-1933), německý kancléř: 44, Addis, Charles sir (1861-1945), britský finančník: 46-50, 55, 57, 60, 65-6, 80 134 Curtius, Julius (1877-1948), německý politik Adenauer, Konrád (1876 - 1967), kolínský staros- (DVP) a státník, min. zahr. věcí: 123, 127, 136-8 ta, min. zahr. věcí, německý kancléř: 67, 115 Curzon, George markýz (1859-1925), britský Asquith, Henry Herbert sir (1852-1928), britský konzervativní politik, sekr. zahr. věcí, místokrál liberální politik a státník, premiér: 12 v Indii: 50, 57, 61 Ausem, Vladimír, zástupce sovětské Ukrajiny Czernin, Ottokar hrabě (1872-1932), diplomat R- v Berlíně, diplomat: 42 U, ministr zahraničních věcí: 16 Baldwin, Stanley sir (1867-1947), britský státník a Černý, Jan (1874-1959), správní úředník, ministr a politik, premiér: 70, 73, 83 premiér ČSR: 120-1 Baring, John - baron Revelstoke (1863-1929), Čičerin, Georgij Vasiljevič (1872-1936), sovět. britský finančník: 134 politik a diplomat, lidový komisař: 38, 40-1, 43, 78, Barthou, Louis (1862-1934), francouzský politik, 97, 118, 134 min. zahr. věcí, premiér: 38 Clemenceau, Georges (1841-1929), francouzský Beneš, Edvard (1884-1948), český politik, min. politik a premiér: 16, 20, 22-3 zahr. věcí a prezident: 7-8, 25, 27-9, 37, 40, 48, 54- Dawes, Gates Charles (1865-1951), bankéř a vice- 6, 61, 72-3, 82-6, 88-91, 93, 96-7, 100-2, 104, 107, prezident USA: 35-6, 67-71, 77, 109, 117, 132, 109, 110, 112-4, 116, 119-121, 139, 140-1, 143-5 134-6, 144 Berthelot, Phillippe (1866-1934), francouzský Dirksen, Herbert von (1882-1955), německý di- diplomat: 90, 96, 100 plomat, vyslanec v Moskvě: 130 Bismarck, Otto von (1815-1898), německý politik Dmowski, Roman (1864-1939), polský politik, a státník, německý kancléř: 9, 10, 12, 113 min. zahr. věcí: 22 Briand, Aristide (1862-1932), francouzský politik, Ebert, Friedrich (1871-1925), německý socialis- min. zahr. věcí, premiér, drţitel Nobelovy ceny: 36, tický politik, kancléř a prezident: 17-8, 57-8, 61, 41, 44, 74, 88-96, 99-100, 111, 116-8, 124, 129- 66, 77, 87, 118 131, 136-7 Eduard VII. (1841-1910), britský král: 12 Brockdorff – Rantzau, Ulrich Graf von (1869- Erzberger, Matthias (1875-1921), německý poli- 1928), německý diplomat, min. zahr. věcí, vyslanec tik: 66, 98 v Moskvě: 23-4, 32, 43, 51, 78, 87, 97, 113, 130, Falout, Jaroslav, voják ČSR a proněmecký špión: 134 143 Bülow, Bernhard von (1849-1929), německý Fehrenbach, Konstantin (1852-1926), německý kancléř, státní sekretář zahr. věcí: 12 centristický politik, kancléř: 32-4, 65 Caprivi, Georg Leo von (1831-1899), generál, František Ferdinand d'Austria Este (1863-1914), kancléř Německé říše: 10 rakouský arcivévoda a následník trůnu: 14

163 Foch, Ferdinand (1851-1929), francouzský mar- Hitler, Adolf (1889-1945), německý nacionálně šál: 17, 20, 23 socialistický politik (NSDAP), kancléř a „führer“: Fromageot, Henri (1864-1949), francouzský juris- 6, 44, 58, 126, 137, 147 ta a diplomat: 94 Hodţa, Milan (1878-1944), slovenský agrární Gaus, Friedrich (1881-1955), německý jurista a politik, ministr a premiér: 121 diplomat, vedoucí právního oddělení v Auswärtiges Hoesch, Leopold von (1881-1936), německý di- Amt: 40, 83, 94, 102, 112 plomat, vyslanec v Paříţi: 67, 75, 92, 107, 112 Gebsattel, Fritz von, německý konzul v Praze: 28 Hoffman, Kamil, spisovatel německého původu v Gereis, Karl (1889-1921), socialistický politik: 43 diplomatických sluţbách berlínského vyslanectví: Gessler, Otto (1875-1955), německý politik, minis- 54 tr armády: 71, 87, 115, 117-8, 123, 125 Holstein, August Friedrich von (1837-1909), Gilbert, Seymour Parker (1892-1938), právník a německý diplomat: 10 finančník z USA, reparační uředník v Německu: Hugenberg, Alfréd (1865-1951), německý nacio- 125-6, 128, 130 nální podnikatel, předseda DNVP: 131-2, 134, 137 Girsa, Josef, diplomat ČSR: 78 Hughes, Charles Evans (1862-1948), právník z Girsa, Václav (1875-1954), český lékař a diplomat, USA, guvernér New Yorku, státní sekretář USA: účastník I. a II. odboje: 55 46-7, 60 Grey, Edward vikomt (1862-1933), britský libe- Hurst, Cecil sir (1870-1963), britský jurista, prezi- rální politik a státník, sekretář zahr. věcí: 12, 15 dent Stáleho dvoru mezinárodní spravedlnosti Guérard, Theodor von (1863-1943), německý v Haagu: 94 jurista, politik a státník: 133 Chamberlain, Austen sir (1863-1937), britský Haguenin, Emile (1872-1925), francouzký univer- konzervativní politik a státník, sekretář zahranič- zitní profesor, předseda garančního komité ních věcí, drţitel Nobelovy ceny: 73-4, 81-4, 89, v Berlíně: 57 91, 93, 96, 99-101, 103, 106, 111, 118, 124, 131, Harden, Maximilian (1861-1927), německý novi- 133, 136 nář ţidovského původu: 133 Churchill, Winston sir (1874-1965), britský poli- Havlíček, František (*1888), diplomat ČSR, le- tik a státník, premiér, drţitel Nobelovy ceny: 12 gační rada na berlínském vyslanectví: 71, 75, 108 Chvalkovský, František (1885-1945), český di- Held, Heinrich (1868-1938), bavorský ministerský plomat, vyslanec v Berlíně, min. zahr. věcí: 139, předseda: 120 141 Henderson, Arthur (1863-1935), britský labouris- Jarres, Karl (1874-1951), německý politik (DVP): tický politik, sekretář zahr. věcí: 136 87 Herriot, Edouard (1872-1957), francouzský poli- Jiří V. (1865-1936), britský král: 15, 72, 80 tik a premiér: 69-70, 72, 75-7, 84, 83-4, 88-9 Joffe, Adolf (1883-1927), bolševik a sovětský Hilferding, Rudolf (1877-1941), německý socialis- diplomat :40 tický politik, teoretický ekonom: 135 Jusserand, Jean Julles (1855-1932), francouzský Hindenburg, Paul von (1847-1934), německý spisovatel a diplomat, vyslanec ve Washingtonu: 47 polní maršál, prezident: 17, 63, 87, 94, 105-6, 113, Kahr, Gustav Ritter von (1862-1934), německý 115-7, 123, 125 pravicový politik, premiér Bavorska: 58

164 Kallab, Jaroslav (1879-1942), jurista, rektor Masa- Lloyd George, David sir (1863-1945), britský rykovy univerzity: 29 liberální politik a státník, premiér: 22, 24, 34, 40-2, Kapp, Wolfgang (1858-1922), prezident zeměděl- 74 ské komory v Prusku, nacionalista a pučista: 32, 64- Löbe, Paul (1875-1967), německý socialistický 5 politik, předseda Říšského sněmu: 140 Karel I. Habsburský (1887-1922), rakouskouher- Lodgman von Auen, Rudolf (1877-1962), němec- ský císař a český král: 16, 61, 107 ký nacionalistický politik, hejtman provin. Kastl, Ludwig (1878-1969), německý finančník: Deutschböhmen: 26 135 Lossow, Otto von (1868-1938), německý generál, Kellogg, Billings Frank (1856-1937), právník, velitel bavorské armády: 58 politik a státní sekretář USA: 128-9, 142 Lubarsac, Jean de, francouzský průmyslník: 47 Keynes, John Maynard sir (1883-1946), britský Ludendorff, Erich von (1865-1937), německý ekonom: 21 konzervativní a pronacistický generál, účastník Knillig, Eugen Ritter von (1856-1927), minister- mnichovského puče: 17, 32, 58, 63, 109 ský předseda Bavorska: 58 MacDonald, James Ramsay (1866-1937), britský Kobr, Miloš, český diplomat, ministr - resident labouristický státník a politik, premiér: 69-70, 72, v Berlíně: 54 75-7, 136 Köpke, Gerhard (1873-1953), německý diplomat Margerie, Bruno Jacquin de (1861-1942), fran- a jurista, vedoucí západního odd. Auswärtges Amt: couzský diplomat, vyslanec v Berlíně: 57, 94 88, 90, 121 Masaryk, Tomáš Garrigue (1850-1937), realistic- Köster, Adolf (1883-1930), německý socialistický ký politik, univerzitní profesor, prezident ČSR: 25- politik, min. zahr. věcí: 33 6, 28, 40, 73, 127, 139, 141-2 Körner, Eduard (1863-1933), český právník, šéf Maltzan, Adolf Georg Otto „Ago“ von (1877- Úřadu diplomat. zmocněnce a chargé d´affaires 1927), německý diplomat, vedoucí východního v Berlíně: 54 odd., státní sekretář zahr. věcí, vyslanec ve Wa- Kramář, Karel (1860-1937), český politik, premi- shingtonu: 38-40, 42, 45, 55, 76-9, 97, 108, 138 ér a předseda strany ČsND: 27, 29 Marx, Wilhelm (1863-1946), německý právník, Krčmář, Jan (1877-1950), český právník a politik, centristický politik, kancléř: 61, 67, 69-71, 77, 87, ministr, univerzitní profesor: 29, 102 115, 123, 140 Krestinskij, Nikolaj (1883-1938), bolševik a so- Max Bádenský (1867-1929), princ Bádenska, větský politik, lidový komisař: 42, 113 kancléř Německé říše: 17, 63 Krofta, Kamil (1876-1945), český diplomat, uni- McKenna, Reginald (1863-1943), britský bankéř, verzitní profesor, vyslanec v Berlíně a min. zahr. politik a státník: 68 věcí: 88, 90, 96, 108, 114, 120-2, 139, 142, 145 Morgan, John Pierpont „J.P.“ (1867-1943), ban- Kühlmann, Richard von (1873-1948), německý kéř z USA: 46, 125 diplomat, státní sekretář zahr. věcí: 51, 132 Müller, Adolf, německý vyslanec ve Švýcarsku: 98 Law, Andrew Bonar (1858-1923), britský konzer- Müller, Hermann (1876-1931), německý socialis- vativní politik a státník, premiér: 46, 50 tický politik, min. zahr. věcí, kancléř: 32, 126, 129, Litvinov, Maxim (1876-1951), bolševik a sovětský 131 diplomat, lidový komisař: 40, 123

165 Mussolini, Benito (1883-1945), italský socialista, Schacht, Hjalmar (1877-1970), německý bankéř, poté fašistický vůdce Itálie: 58, 120 prezident Reichsbank, ministr: 67, 116, 132, 134, Osuský, Štefan (1889-1973), slovenský právník a 140 diplomat, vyslanec ve Francii: 89 Scheidemann, Phillipp (1865-1939), německý Pichon, Stephen (1857-1933), francouzský politik socialistický politik, kancléř: 24, 34, 43, 118 a státník, min. zahr. věcí: 29 Simons, Walter (1861-1937), německý jurista a Pilloti, Massimo (1879-1962), italský jurista, pre- politik, min. zahr. věcí, prezident Spolkového zident Stálého rozhodčího soudu v Haagu: 94 ústavního soudu: 32, 52, 56 Piłsudski, Józef (1867-1935), polský maršál, poli- Sixtus Ferdinand Bourbonsko-Parmský (1886- tik a státník: 22 1934), princ Bourbon-Parma, zeť Karla I. Habsbur- Poincaré, Raymond (1860-1934), francouzský ského: 16 politik, premiér a prezident: 33, 41, 44, 46-7, 57, Schiele, Martin, německý nacionalistický politik 60, 77, 116-7, 124-6, 129, 132, 135 (DNVP): 105 Politis, Nikolaos (1872-1942), řecký jurista a di- Schubert, Carl von (1882-1947), německý diplo- plomat, min. zahr. věcí: 73 mat, státní sekretář zahr. věcí: 40, 42, 52, 97, 79-81, Princip, Gavrilo (1894-1918), bosenský Srb, stu- 85, 93, 96, 108, 113-4, 120-1, 127, 129, 133, 138, dent a atentátník: 14 140-1 Primrose, Archibald - hrabě Rosebery (1847- Schüler, Edmund, německý diplomat: 51-2, 138 1929), britský liberální politik a státník, premiér: 10 Skrzyński, Aleksander (1882-1931), polský di- Ramek, Rudolf (1881-1941), rakouský kancléř: plomat a politik, min. zahr. věcí, premiér: 82, 95-6, 121 100-3, 113 Rathenau, Walther (1867-1922), německý průmy- Stinnes, Hugo (1870-1924), německý velkoprůmy- slník a státník ţidovského původu, min. zahr. věcí: slník z Porúří, politik, říšský poslanec (DVP): 47, 35-6, 38-43, 65-6, 98 58-60, 65-7 Rechberg, Arnold (1879-1947), německý průmy- Sthamer, Friedrich (1856-1931), německý právník slník: 135 a diplomat, vyslanec v Londýně: 67 Rolin, Henri (1891-1973), belgický jurista a poli- Stresemann, Gustav (1878-1929), německý eko- tik: 94 nom a politik (DVP), kancléř a min. zahr. věcí, Rosen, Friedrich (1856-1935), německý politik, drţitel Nobelovy ceny: 6, 8, 50, 57, 59-71, 75-83, orientalista a diplomat, min. zahr. věcí: 35-6 87, 90-2, 94-102, 104-106, 108, 110-138, 140, 141, Rosenberg, Friedrich „Hans“ von (1874-1937), 144, 146-7 německý diplomat, min. zahr. věcí: 45, 49 Štefánik, Milan Rastislav (1880-1919), slovenský Saenger, Samuel (1874-1944), německý chargé astronom, člen I. odboje, generál a politik: 25 d'affaires v Praze, univerzitní profesor: 28, 56 Švehla, Antonín (1873-1933), český agrární politik Seeckt, Johannes „Hans“ von (1866-1936), ně- a státník, premiér mecký generál, tvůrce Reichswehru: 33, 38-9, 42, Tirpitz, Alfréd von (1849-1930), německý velko- 59-60, 75, 92, 113, 115, 117, 138 admirál, tvůrce plánu námořního zbrojení: 69 Seisser, Hans Ritter von (1874-1973), německý Thälmann, Ernst (1886-1944), německý komunis- pravicový plukovník bavorské policie: 58 tický politik: 58, 87

166 Thyssen, Fritz (1873-1951), německý velkoprů- Weizsäcker, Ernst Freiherr von (1882-1951), myslník, finančně podporoval NSDAP: 58, 135 německý diplomat, státní sekretář zahr. věcí, vysla- Tusar, Vlastimil (1880-1924), český socialistický nec, člen NSDAP: 138 politik a diplomat, premiér, vyslanec v Berlíně: 54, Westarp, Kuno Graf von (1864-1945), německý 56, 108 nacionální politik, předseda DNVP: 112, 131 Vilém Hohenzollernský (1882-1951), německý Wilson, Woodrow (1856-1924), prezident USA: korunní princ, syn Viléma II.: 60-1, 65, 67, 107 15, 17, 19-25, 27, 31, 33, 64, 68 Vilém II. Hohenzollernský (1859-1941), německý Wirth, Joseph (1879-1956), německý centristický císař: 9-15, 17, 19, 24, 51, 64, 117, 124 politik, min. zahr. věcí a kancléř: 6, 35-6, 38-44, 48 Vögler, Albert (1877-1945), německý průmyslník, 65, 118, 135 finančně podporoval NSDAP: 132, 135 Young, D. Owen (1874-1962), právník a průmysl- Voldemaras, Augustinas (1883-1942), litevský ník z USA: 36, 68, 132, 135-8, 144, 147 nacionální politik, premiér: 125 Zaleski, August (1883-1972), polský politik a Weidfeldt, Otto, německý diplomat, vyslanec ve diplomat, min. zahr. věcí, exilový prezident: 123, Washingtonu: 46 131-2

167