Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Historický ústav

Disertační práce

Mgr. Jan F. Pavlíček

Pobyt Giana Gastona de„ Medici v Čechách

Školitel: prof. PhDr. Tomáš Knoz, PhD. Brno 2013

1

Čestné prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem předloţenou práci vypracoval samostatně a pouţil při tom jen uvedené prameny a literaturu.

V Olomouci 30. ledna 2013

Mgr. Jan Pavlíček

2

Poděkování

Chtěl bych na tomto místě poděkovat všem, kteří mi pomáhali. Speciální díky patří prof. Tomáši Knozovi za trpělivost a mé přítelkyni Karin.

3 Obsah:

Úvod 8

- Pramenná rekonstrukce 11

- Historické bádání a stereotypy o Gianu Gastonovi de‟ Medici – Literatura 14

Itálie v sedmnáctém století 28

Itálie v osmnáctém stolet 40

Dějin Toskány do narození Cosima III.

- Medicejská titulatura 48

Toskánsko v době Cosima III. – Seicento - Velkovévoda Cosimo III. 52 - Manţelská politika 60 - Ferdinando II. a Vittoria della Rovere 61 - Cosimo III. a Margherita Luisa d‟Orléans 64 - Cosimo III. – počátek vlády 68 - Cesta na Pyrenejský poloostrov a odtud do Anglie a Irska – cestování Mediceů 72 Ostatní členové medicejského rodu a jejich kulturně politická aktivita - Medicejští kardinálové - Carlo de‟Medici 75 - Kardinál Giovanni Carlo de‟Medici 77 - Kardinál Leopoldo 78 - Kardinál Francesco Maria de‟Medici 83 Obraz osoby Giana Gastona v literatuře a pramenech - Povahové vlastnosti a princovo vzdělání v mládí 87

4 - Mládí Giana Gastona “... molestie che ho portato a V. A. R.le ...” 89 - Vzdělání Giana Gastona a jeho jazyková erudice 94 - Vztah Giana Gastona s Francescou Mariem de‟Medici a Cosimem III. v mládí 96 - Vztah Giana Gastona a Anny Marie Luisy de‟Medici 98 - Velkoprinc Ferdinando de‟Medici 101 - Původní plány na svatbu velkoprince Ferdinanda, Ferdinando de‟Medici jako portugalský král 104 - Dvůr toskánských velkovévodů před odjezdem Giana Gastona do Čech 110 - Toskánsko a jeho dvůr v očích české aristokracie 117 Manţelská politika Cosima III. pro své potomky - Velkoprinc Ferdinando de‟Medici a princezna Violante Beatrice Bavorská, úloha Giana Gastona de‟Medici a jeho první cesta 120 - Anna Maria Luisa de„Medici a Johann Wilhelm II. von der Pfalz- Neuburg, druhá reprezentační cesta Giana Gastona 127 - Projekt pro manţelství Giana Gastona de‟Medici a Anny Marie Francesci Sasko-Lauenburské 136 Manţelství Giana Gastona – Anna Marie Fracesca a její nároky - Obraz a pojímání literaturou cesty Giana Gastona, českého prostředí a jeho manţelky 139 - Původní sňatkové plány Anny Marie Francesci 145 Manţelská smlouva, sekundogenitura, zázemí Anny Marie Francesci v Čechách a Sasko-Lauenburská tradice a její dědictví - Manţelská smlouva – Anna Marie Francesca, princezna falcká 147 -Zázemí Anny Marie Francesci v Čechách, Sasko-Lauenburská

5 tradice a její dědictví 150 - Sasko-Lauenburská tradice a její dědictví 152 - Sekundogenitura 153 Cesta z Velkovévodství toskánského do Düsseldorfu, odtud do země české a potom do Zákup v pusté Bohemii 162 - Dvůr Giana Gastona v Čechách podle Caldesiho s přihlédnutím k Bartolonimu 164 - Svatební akt prince Giana Gastona a princezny Anny Marie Francesci 165 - Pohled na svatbu z falckého dvora - Anna Marie Luisa 170 - Náklady na svatbu a ţivot v Düsseldorfu 171 - Cesta do pusté Bohemie 173 Italská kongregace v Praze - Počátky italské kongregace - Congregazione della Beata Vergine Maria Assunta in Cielo 177 Výprava Giana Gastona do Německa, Francie a Holandska - Účel a smysl cesty 189 - Pramenná rekonstrukce cesty 192 - Marchese di Siena 194 - Itinerář a příprava cesty 195 Zajištění cesty a reakce na ni - Argumentace proti Grand Tour (kavalírské cestě) 214 - Důvody a reakce na Grand Tour 217 Hry v karty 220 - Likvidace dluhů 225

Gian Gastone de' Medici a jeho dvůr v Čechách. Problém dlouhodobého pobytu v cizině 227

6 Zázemí Giana Gastona de‟Medici v Čechách - Financování a ubytování v Praze 231 Mecenát a kulturní prostředí Gian Gastonova okolí 233 - Wenceslaus Jandit 235 - Pitreo Domenico Bartoloni 245 Vztah a rozpory mezi manţely, snaha o přesídlení do Florencie 248 - Ruspanti, milci Giana Gastona? 263 Toskánské dědictví - Snaha o udrţení samostatnosti Velkovévodství 267 Závěr 275 Summary 277 Archivní prameny 279 Tištěné prameny a literatura 280

7 Úvod

„Má Nejjasnější Paní Švagrová ... Nejjasnější velkovévoda Váš manţel a můj pan bratr odešel do dalšího ţivota ráno devátého tohoto měsíce po vícedenní nemoci ...“1

Těmito řádky oznámila smrt svého bratra Giovanni Gastona I., posledního toskánského velkovévody z rodu, Medici Anna Marie Luisa, kurfiřtka falcká manţelce zesnulého velkovévodkyni Anně Marii Francesce rozené vévodkyni Sasko - Lauenburské. Velkovévoda Giovanni Gastone, častěji nazývaný jen Gian Gaston, umřel 9. července 1737, svoji manţelku neviděl takřka třicet let, přesně řečeno od roku 1708. Sama Anna Marie Francesca, která byla velmi hrdá na svůj původ, se do Sasko – Lauenburska nikdy nepodívala. Plně se ztotoţnila s Českým královstvím, kde jiţ třetí generaci ţil její rod a odmítla ho opustit. Oblíbila si starost o svá panství, rezidenci v Zákupech, později i Ploskovice, mezi její velké vášně patřili koně, lov a moţná i relativní svoboda, kterou ji nabízelo postavení ve svých dominiích. Gian Gaston de‟Medici si vzal Annu Marii Francescu Sasko – Lauenburskou v Düsseldorfu v roce 1697. Společně se odebrali do Čech, kde medicejský princ pobýval s přestávkami do roku 1708, kdy se odebral zpět do Florencie. Účelem sňatku bylo zajistit potomky rodu Medici, kde jak sňatek staršího bratra Ferdinanda zůstával bezdětný a nelépe se vedlo i starší sestře Anně Marii Luise. Hlavní cíl manţelství mezi Gianem Gastonem a Annou Marií

1 „Ser:ma Sig:ra mia Cognata Oss.ma ... Ser:mo Granduca Suo Consorte, e mio Sig.re Fratello passato all’altra Vita nella mattina de‘ 9. (un tra avanti mezzo giorno) dl mese corrente e doppo piú giorni di malattia ...“ Archivio di Stato di Firenze, fond: Mediceo del Principato, f(filza - inv. č.): 6302. f. 155r. Dopis falcké kurfiřtky Anny Marie Luisy velkovévodkyni toskánské Anně Marii Francesce z 13. července 1737.

8 Francescou zůstal i zde nenaplněn. Medicejskému princi se navíc nepodařilo ani s podporou císařské rodiny a kurie přesvědči choť o přesunu do Florencie. V roce 1737 vymírají Mediceové po meči a o šest let později i po přeslici. Dodnes nám zůstala ze jména Medici zachována představa uměleckých mecenášů nad Arnem, podpořená navíc zachováním jedněch z nejvelkolepějších sbírek. Kaţdému se jistě vybaví osobnosti jako jsou Cosimo il Vecchio či Lorenzo il Magnifico. Rod Medici, který svou mladší větví pokračoval ve vládě od roku 1537, přesně po dvou set letech ukončil své panování Gianem Gastonem I. Nezasvěcený zájemce o historii by předpokládal, ţe takováto osobnost bude dokonale probádána a etapy z jejího ţivota uvedeny na pravou míru. Jak ale uvidíme, poznání osoby Giana Gastona je velmi malé a navíc je zatíţeno velkým mnoţstvím zaráţejících stereotypů. Jedna z nejzajímavějších kapitol tohoto barokního člověka je jeho český pobyt, kterému se budeme v naší práci věnovat. Kvůli jiţ zmíněným stereotypům a nedostatku pramenných informací, není vhodné rekonstruovat princův český pobyt jako celek, ale musí být rozdělen do několika kapitol, z nichţ kaţdá odpovídá jednomu tématu, které se pokusí přesně interpretovat. Například v kapitole Výprava Giana Gastona do Německa, Francie a Holandska, budeme chtít poukázat na dobové, místní zvyklosti a nutnost učinit „kavalírskou cestu“, neţ ţe se nám bude jednat o její čistý popis. Jelikoţ se budeme při výzkumu pohybovat na italské půdě, abychom nemuseli sloţitě vysvětlovat souvislosti, samotnou práci začneme přehledovými kapitolami: Itálie v Sedmnáctém století, Itálie v osmnáctém století a Dějiny Toskány do narození Cosima III.

9 Záměrem těchto kapitol je usnadnit čtenáři orientaci v širších souvislostech. V druhé části disertace se budeme věnovat prostředí, ze kterého princ pocházel, další part potom bude věnován Toskáně druhé poloviny sedmnáctého století a mezinárodnímu zařazení princova sňatku včetně poukázání na jeho vývoj v mládí. Čtvrtý oddíl bude zaměřen na princův samotný český pobyt a jeho roli v novém prostředí. Ve všech úsecích naší dizertační práce budeme řešit druhé velké téma a tím jsou stereotypy, jejich vznik a vývoj. S touto logikou, rozebráním stereotypů, probereme i úsek věnovaný literatuře, místy tedy budeme povaţovat literaturu za pramen, a to tehdy, kdyţ budeme mluvit o její historiografické roli. Stereotypy můţeme rozdělit do dvou základních fází, na ty co vznikly v době rané lotrinské dynastie a z období po roce 1886. Další kritérium by mohlo být jazykově rozděleno na anglickou a italskou provenienci. Dvacáté století jiţ jen opakovala nashromáţděné nepřesnosti, které vstoupily jiţ na jeho počátku do všeobecného povědomí: „Zdálo se, ţe nejznamenitějším italským kníţecím rodinám jest usouzeno vymříti najednou. V roce 1737 vymřela rodina Medici, jejíţ jméno nejen ţe souvisí s dějinami Florencie, nýbrţ i s dějinami věd a umění; téměř mohlo by se říct, ţe byla vyvolenou kníţecí rodinou pro tento umělecký lid. Poslední její zástupcové ukázali se však nehodnými dědici svých předků a dali Toskánsku rychle zpustnouti: jediným znamenitým, jimi vykonaným dílem bylo zaloţení a okrášlení Livorna, které brzy stalo se pozoruhodným střediskem obchodu.”2 Naší pozornosti neunikne ani manţelka Giana Gastona Anna Marie Francesca, u které budeme pouţívat italskou formu jejího jména, neboť poté co se v roce 1697 provdala za Giana Gastona,

2 ORSI, Pietro: Moderní Itálie/ Dějiny posledních 150 let aţ do konce 19. století. Hradec Králové. 1908. s. 15. Autor dále velmi vychvaluje vládu Petra Leopoleda I. (1765 - 1791). V období Risorgimenta jsou Lotrinští jako ti, co se řídí Vídni odsouzeni. s. 163.

10 stala se toskánskou princeznou, po roce 1723 velkovévodkyní toskánskou. Byla to právě Anna Marie Francesca, která byla označována za hloupou, svárlivou venkovanku, která svým tvrdohlavým postojem, neodjet za manţelem do Toskány, zapříčinila její dynastické turbulence. Odsouzení neušlo ani České království, které je vylíčeno, jako „země kdesi v horách, která je šest měsíců pod sněhem“. Zámek Zákupy potom jako venkovské „rozpadající se sídlo“. Pobyt Giana Gastona v Čechách pak byl pojímán jen jako plný zhýralostí a prostopášností. Jednou z příčin, mimo ty, o kterých pohovoříme, bylo libertinistické pojímání menších dvorů posledních Mediceů, které se přeneslo i na praţský dvůr Giana Gastona.

Pramenná rekonstrukce

Veškerá medicejská administrativa byl jiţ v době svého vzniku ukládána do jednotného archivu. Její základní dělení odpovídalo osobnostem medicejského rodu. V rámci osobností pak bylo dělení na další persóny, jenţ byly s dotyčným ve styku, ty pak byly řazeny dle hierarchie. Například v řadě ke kardinálu Francescu Mariovi de‟Medici najdeme v jednom kartonu dopisy císaře Leopolda, následuje falcká kurfiřtka, mladší medicejský princ, agenti atd. V rámci jednotlivých osob je řazení chronologické. Tato logika je zachována podnes. V italštině se pouţívá termín filza (řada), kterým se označují kartony. Toto pojmenování jsme zachovali také, kvůli lepší verifikaci v medicejském archivu.3 Fondy týkající se rodu Medici se převáţně nacházejí ve Florentském státním archivu

3 U materiálů pocházejících z Archivio di Stato di Firenze – A, S. F., nebudeme označovat karton inv. č., ale zkratkou f: jako filza. Odpovídá to místnímu značení.

11 (Archivio di Stato di Firenze). Dělí se na před velkovévodstvím4 a velkovévodské.5 Pro nás bude hlavní fond velkovévodství (Mediceo del Principato), který počítáme od roku 1537 do 1737, časově se kryje s mladší větví rodu Medici. Druhým fondem ze stejného archivu je Miscelanea Medicea. Jedná se o fond, který vznikl na konci osmnáctého století, jsou v něm záleţitosti spadající do působnosti M. d. P. Fond ale nemá jednotné řazení. Fond rukopisů (Manoscritti) slouţí jako dobrá pomůcka pro zjištění přehledu dvora, majetků a pozemků, senátorů, šlechty, apod. Pro bádání v rukopisech můţeme vyuţít i fond Manoscritti ve Florentské národní knihovně.6 Pro lotrinskou dynastii je vhodný fond Reggenza, kde jsou materiály od roku 1737 do 1765. Lotrinské období nás zavede do Prahy, kde je převáţná část fondu této dynastie uloţena ve Státním ústředním archivu. Konkrétně se bude jednat o tyto fondy: Rodinný archiv toskánských Habsburků,7 Administrativa toskánských statků, zde hlavně pododdíl Zákupy.8 K církevním záleţitostem pouţijeme fond Archiv praţského arcibiskupství. Přímo k městu Zákupy máme zachován Archiv města Zákupy.9 V Praze se ještě nalézá Archiv italské kongregace (Archivio della Congrazione italiana di Praga).10 (A.C.I.P.), který tvoří jeden fond. Kromě těchto základních archivů o které se budeme opírat jsou drobné informace roztříštěny v dalších rodinných, šlechtických archivech. Drobná korespondence se

4 Hlavně fond: Mediceo avanti Principato – M. a. P. 5 Mediceo del Principato – M. d. P. 6 Biblioteca Nazionale Centrale di Firenze, fond: Manoscritti. 7 Státní ústřední archiv Praha (S. Ú. A. Praha), fond: Rodinný archiv toskánských Habsburků. Nachází se zde materiály týkající se přímo Toskánska a Lotrinsko - Habsburské sekundogenitury. Obsahově se bude jednat od map, přes vojenské záleţitosti aţ po soukromé deníky. 8 Státní ústřední archiv Praha (S. Ú. A. Praha), fond: Toskánská administrativa, lze například pouţít účetní knihy. 9 Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Česká Lípa, fond: Archiv města Zákupy (AM Zákupy). 10 Archivio della Congrazione italiana di Praga (A.C.I.P.).

12 nachází v Rodinném archivu Roudnických Lokoviců,11 či Rodinném archivu Piccolominy.12 Bohuţel české archivy neposkytují ucelenější představu, jedná se většinou jen o solitéry.

11 Státní okresní archiv Litoměřice - pobočka Ţitenice, fond: Rodinný archiv Lobkovicové Roudničtí. 12 Státní oblastní archiv Zámrsk, fond: Rodinný archiv Piccolominy.

13 Historické bádání a stereotypy o Gianu Gastonovi de‟ Medici - Literatura

Stereotypy o posledním potomku rodu Medici, kterými je tato osobnost velmi zatíţena, jsou provázány s literaturou, věnující se tomuto tématu. Mohli bychom ji rozdělit na díla, která vznikla krátce po smrti Giovanniho (Giana) Gastona (1737), a práce vzniknuvší po roce 1886, kdy byla vydána biografie Vita di Gio. Gastone I, settimo e ultimo Granduca della R. Casa de’ Medici.13 První období je vymezeno panováním nastupujících lotrinských velkovévodů v Toskáně a jejich snahou o vyhranění se vůči předešlé vládě rodu posledních Medicejů, tedy Cosima III. a především jejich přímého předchůdce Giana Gastona. Pro dopátrání se příčin stereotypů v otázce Giana Gastona je nutné vyjít z politického pozadí poloviny 18. století, kdy byla vystřídána dynastie Medici na toskánském trůně Lotrinsko-Habsburskou sekundogeniturou. Po válkách o polské dědictví (1733-1735) a následných politických rošádách byla Toskána velmocemi přiřknuta Františku Štěpánu Lotrinskému. Původní pretendent moţného sjednoceného toskánsko-parmského trůnu don Carlos získal Neapolské království. Španělský princ don Carlos byl posledním medicejským velkovévodou Gianem Gastonem adoptován a byl přijat na základě víceméně svobodné vůle, narozdíl od Lotrinských, jak bude popsáno níţe. Carlos by pokračoval jako legitimní potomek a k předchozí vládě by neměl potřebu negativního vyhranění. Zcela

13 ORLANDO, Filippo – BACCINI, Giuseppe. (ed.): Vita di Gio. Gastone I, settimo e ultimo Granduca della R. Casa de‟ Medici, con la lista dei provvisionati di Camera, dal volgo detti i Ruspanti. – Firenze. 1886. O problému rukopisu také PAVLÍČEK, Jan: Gian Gastone de‟ Medici a jeho dvůr v Čechách. Problém dlouhodobého pobytu v cizině, In: Humanitas Latina in Bohemis. - Treviso-Kolìn 2007, s. 107-115. Mezi nevyřešené problémy rukopisu patřì i fakt, ţe existuje v několika exemplářìch, které nebyly nikdy podrobeny kolaci. Domnìvám se, ţe rukopisy uloţené v Praze jsou antigrafy florentských rukopisů.

14 odlišná situace nastala po nastolení Františka Štěpána a jeho nástupců, především Petra Leopolda. Změna dynastie, která byla dosazena diktátem velmocí, byla nejcitelnější za Františka Štěpána, který sídlil ve Vídni, v Toskáně se takřka nevyskytoval a spravoval ji pomocí regentské vlády. Samotnou Florencii navštívil nový velkovévoda jen jedenkrát, a to v lednu 1739 společně se svou Manţelkou Marií Terezií.14 K jejich slavnostnímu vjezdu byl postaven triumfální oblouk na Piazza della Liberta lotrinským architektem Jeanem Nicolasem Jadotem. Mezi nové, ale jiţ zásadní práce k regentskému období patří La Reggenza Lorenese tra Firenze e Vienna/ Logiche dinastiche, uomini e governo (1737 - 1766) od historičky Alessandry Contini z roku 2002 vydané legendárním nakladatelstvím Leo S. Olschki.15 Druhorozený syn Františka Štěpána Pietro Leopoldo jiţ panoval z centra bývalého medicejského velkovévodství a potřeboval se vyhranit proti předešlé epoše. K tomu první lotrinští panovníci vyuţívali sluţeb bývalých medicejských klientů a jejich následovníků, mezi jejichţ nevýraznější představitele patřil Jacopo Riguccio Galluzzi s historickým dílem Istoria del Granducato di Toscana sotto il governo della casa Medici.16 Tito lidé, Galluzziho nevyjímaje, z čistě existenčních důvodů vykreslili dobu posledních medicejských velkovévodů jako úpadkovou. Nová dynastie pak logicky působila spásným dojmem. Jako bazální dokument pro pochopení vztahu Lotrinských k Medicejským se jeví rukopis Storia della nobile e reale casa de’

14 Ke slavnostnìmu vjezdu a lotrinským slavnostem ZANGHERI, Luigi: Feste e apparati nella Toscana dei Lorena 1737 – 1859. – Firenze. Olschki. 1996. Vjezd nových panovnìků můţeme vidět na rytině od TUSCHER, C. M.: Ingresso di Francesco Stefano e Maria Teresia a Firenze z roku 1743. 15 CONTINI, Alessandra: La Reggenza Lorenese tra Firenze e Vienna/ Logiche dinastiche, uomini e governo (1737 - 1766). – Firenze. Leo S. Olschki Editore. 2002. 16 GALUZZI, Jacopo Riguccio: Istoria del Granducato di Toscana. Sotto il governo della casa Medici. - Livorno. 1781 (reprint: Milano 1974).

15 Medici, který obsahuje ţivotopisy jednotlivých příslušníků medicejského rodu a jeho součástí je i zmíněná Vita di Gio. Gastone I.17 Charakteristika Medicejských je zde předloţena na základě historek a v líčení samotném je cítit snaha o morální odsouzení této dynastie. U pobytu Giana Gastona v Čechách si rukopis vůbec nevšímá takového fenoménu, jakým byla hlavní role posledního Medicejského v rámci Italské kongregace v Praze, místo toho se zaměřuje na těţko doloţitelné princovi milence a proti princovu působení v Čechách se vymezuje celkově negativně.18 Dokument je často povavaţován za pramen k Medicejským, zde se jedná ale o pouhou literaturu, pramenem je naopak k Lotrinským a jejich nazírání na předchozí dynastii. Storia della nobile e reale casa nebyla jediným dokumentem, který byl zpracován pro Lotrinské, ale měla největší dopad. Bohuţel dokument Notizie sul governo dei principi della casa Medici, kde byl přehled medicejských vládních nařízení a čtenář by měl mnohem lepší moţnost srovnání, byl mnohem méně vyuţíván, ač rovněţ vznikl za Lotrinských.19 Ve stejné době jako výše zmiňovaná díla vznikají práce o Medicejských i z jiných oborů, nejznámější je dodnes citovaný

17 Storia della nobile e reale casa de’ Medici je uloţena v Biblioteca Moreniana ve Florencii. Takřka totoţný rukopis se nacházì i v Praze: Státnì ústřednì archiv Praha (S. Ú. A.), fond: Rodinný archiv toskánských Habsburků III. inv. č. 56, sign. I/55, svazek 59. Ze Storia della nobile e reale casa byly vydávány ţivotopisy v Bibliotechina Grassoccia. 18 K italské kongregaci viz kapitola této práce Italská kongragace v Praze. Hlavnì archivnì materiál Archivio della congregazione italiana a Praga. Jedná se o archiv italského státu deponovaný v Italském kulturnìm institutu v Praze. Problému Giana Gastona a italské kongregace se hodlám věnovat v samostatné studii. Za laskavé zpřìstupněnì fondu děkuji Italskému kulturnìmu institutu, jmenovitě ředitelce Dr. Lucianě Rocce a Dr. Claudiu Poetovi, který mi poskytl cenné rady. O princově českém pobytu viz také PAVLÍČEK, Jan: Gian Gastone de‟ Medici a jeho dvůr v Čechách, cit. 19 Notizie sul governo dei principi della casa Medici. SÚA Praha, fond: Rodinný archiv toskánských Habsburků III. Inv. č. 55, sign. I/54, svazek 58.

16 Ignazio Orsini a jeho Storia delle monete de’Granduchi di Toscana, zabývající se numismatikou.20 Nový zájem o poslední Medicejské přichází se znovuobjevením Vita di Gio. Gastone I a jeho vydáním v roce 1886. Zdálo by se, ţe s vlnou pozitivistické historiografie se dočkáme kritická edice a fundovaného rozboru. Bohuţel dokument byl přijat jako základní pramen pro postavu Giana Gastona bez dalšího zkoumání. Tato situace i přes nejedno vydání platí dodnes. O moţné problematičnosti rukopisu se zmiňuje, a to velmi stručně, jen Giuseppe Conti v úvodu ke knize Firanze dai Medici ai Lorena, v práci samé však jiţ problémy nepřipouští.21 Bohuţel Conti byl přesvědčen o upřímnosti rukopisu.22 Přes tyto problémy patří Contiho Firenze dai Medici ai Lorena z roku 1909 k základním opusům o této dynastii. Autor však Toskánu popisuje spíše v sérii obrázků, které jsou mnohdy na jiţ zmíněném rukopisu zaloţeny. Mezi Contiho další práce věnující se osmnáctému století a prvním Lotrinským panovníkům je Firenze dopo i Medici.23 Druhým dílem z počátku dvacátého století je Gli Ultimi dei Medici od Emilia Robionyho.24 Autor řeší problematiku v širších politických souvislostech a klíčová je pro něj otázka nástupnictví. Nejprve se věnuje manţelským svazkům všech posledních Medicejských a potom se zabývá jednotlivými otázkami, problémy a projekty souvisejícími s jiţ zmiňovaným nástupnictvím. Právě v této části je uvedena Toskána do širšího evropského kontextu.

20 ORSINI, Ignazio: Storia delle monete de‟ Granduchi di Toscana della casa de‟ Medici e quelle dell‟augustissimo imperatore Francesco di Lorena come Granduca di Toscana. - Firenze. 1756. 21 CONTI, Giuseppe: Firenze dai Medici ai Lorena: Storia-Cronaca aneddotica-Costumi (1670-1737). - Firenze. 1909. 22 TÝŢ v úvodu s. VIII. 23 TÝŢ, Firenze dopo i Medici: Francesco di Lorena-Pietro Leopoldo-Inizio del regno di Ferdinando III. - Firenze. 1921. 24 ROBIONY, Emilio: Gli ultimi dei Medici e la successione al Granducato di Toscana. - Firenze. 1905.

17 Robiony s Contim zůstávají na dlouhou dobu solitéry orientujícími se na Toskánské velkovévodství přelomu Seicenta a Settecenta. Přesto ani jedna z uvedených prací není schopna akceptovat dobovou aristokratickou kulturu a jinou mentalitu. Díla o šlechtické kultuře jako Die höfische Gesellschaft od Norberta Eliase teprve vzniknou. Mezi pro nás další důleţité autory patří Mario Domenichelli se svým Cavaliere e gentiluomo či Claudio Donati a L’idea di nobiltà in Italia.25 Absence těchto děl je nejvíce patrna při popisu manţelky Giana Gastona Anny Marie Francescy Sasko-Lauenburské, která na základě literatury působí velmi negativním dojmem. Je popisována ve dvou rovinách: jednak jako fyzicky odporná a jako povahově nesnesitelná a hloupá. Uváţíme-li, ţe popis zevnějšku je zaloţen na dosti rozporuplném prameni, a to na zobrazování, k němuţ se mnohdy pouţívalo portrétů o několik desetiletí starších, a ţe samotná první reakce Giana Gastona na Annu Marii Francescu je opačná, musíme potom k mnohým „popisům“ přistoupit s určitou rezervou.26 Jako příklad jmenujme CH. Hibberta, jehoţ dílo mělo celosvětově úspěšný popularizační charakter. Je-li Anna Marie Francesca vylíčena jako „ţena výjimečně ošklivá“, „hloupá a svárlivá“,27 která princi nedala prostor k seberealizaci, nemůţeme se potom divit, ţe se u Giana Gastona projevily negativní vlastnosti a rysy. Takovýchto zjednodušených soudů můţeme najít povícero. Jako vrchol hlouposti můţeme uvést tvrzení, ţe princ díky těmto manţelčiným vlastnostem „ještě více propadl homosexuálním

25 DOMENICHELLI, Mario: Cavaliere e gentiluomo. Saggio sulla cultura aristocratica in Europa (1513-1915). - Roma 2002; DONATI, Claudio: L‟idea di nobiltà in Italia. Secoli XIV-XVIII. - Roma-Bari 1995 (1. vyd. 1988). 26 Co se týče princezniny korespondence v Archivio di Stato di Firenze (A.S.F.), která je převáţně ve fondu Mediceo del Principato (M.d.P.), tak přìliš obsáhlá nenì. Autoři tedy nemohli dobře ani situaci porovnat. K různému nazìránì je krásná esej od BERGER, John: Sul guardare. - Milano. Mondadori. 2009. (Ang. About Looking. London. 1980). 27 HIBBERT, Christopher: Vzestup a pád rodu Medici. - Praha 1997, s. 313.

18 sklonům“.28 Můţeme jen poznamenat, ţe sexuální orientace a nechuť k vlastní manţelce, která můţe být způsobena čímkoliv, spolu vůbec nesouvisejí. Právě vztah mezi manţely a jeho nekoherence, patří mezi vděčné a časté náměty i v odborné literatuře. Jako projev princovy averze vůči Anně Marii Francesce je brán fakt, ţe on sídlil v Praze, zatímco ona převáţně v Zákupech u České Lípy. Tento jev byl však zcela obvyklý a opak by byl zvláštností. Manţel většinou sídlil u dvora v centru monarchie či země. V případě Giana Gastona to byla Praha, neboť se spolu se svými lidmi snaţili získat jeho inkolát v Čechách.29 Autorům postrisorgimenta a jiţ zmíněného období positivismu v historiografii se můţeme divit, ţe převzali nekriticky a bez dalšího rozboru pro ně základní pramen, nemůţeme se však pozastavovat nad tím, ţe nepoznali příčiny Gian Gastonova chování, neboť jiţ zmíněné práce jako Die höfische Gesellschaft vznikly mnohem později. Na začátku dvacátého století mohlo princovo chování autorům skutečně připadat zaráţející a mnohdy aţ nevhodné. Nepochopitelné ale zůstává, proč vycházeli z argumentace doby Lotrinských. Nedá se mluvit o ničem jiném neţ o pohodlnosti. V tomto světle musíme přehodnotit Gian Gastonovy hry v karty či cestu po Evropě. Nejradikálnější v hodnocení bývají anglicky píšící autoři.30 Za jednoho z největších expertů na rodinu Medicejských je povaţován Gaetano Pieraccini, autor práce z roku 1924 La Stirpe de’ Medici di Cafaggiolo.31 Autor má precizní znalost pramenů,

28 Tamtéţ. s. 314 29 Viz PAVLÍČEK, Jan: Gian Gastone de‟ Medici a jeho dvůr v Čechách, cit. 30 O nich viz dále. Velmi často je v souvislosti s dobou poukazováno na bigotnost katolických zemì. 31 PIERACCINI, Gaetano: La Stirpe de‟ Medici di Cafaggiolo, 3 sv. - Firenze. 1924 (reprint Firenze 1986).

19 většina odkazů tedy míří k archivním fondům neţ k literatuře. Ve svém přístupu je ale Pieraccini ovlivněn darwinismem a je pro něj zásadní biologický charakter Medicejských, v jehoţ případě se dopouští zvláštních interpretací, kdyţ slučuje dvě různé větve medicejského rodu. U Giana Gastona je pro autora nejdůleţitější prokázání jeho melancholie. Největší vliv na utvoření negativních názorů o Gianu Gastonovi měli dva anglicky píšící historici. George Frederick Young, který se vţdy tituloval „colonel“, napsal svou dnes jiţ legendární práci The Medici v roce 1909, tedy ve stejném roce jako Giuseppe Conti.32 Jedná se o první anglicky všeobecně akceptovaný přehled o rodině Medicejských. Většina prostoru je věnována první větvi rodu, členům jako byli Cosimo il Vecchio či Lorenzo il Magnifico. Posledním Medicejským je určeno jen pár stránek, u Giana Gastona konkrétně sedm.33 Ty ovšem stačí na to, aby z Giana Gastona udělaly úplného amorálního bídáka. Youngův problém tkví ve dvou rovinách: 1) problém heuristický – podle poznámek se nedá dohledat cílová adresa dokumentů a čtenář se musí spokojit s odkazy typu „florentské archivy“. Popřípadě je uvedeno, kdo dopis napsal, ale uţ není uvedeno, kdy a kde se nachází. Robiony, píšící o čtyři roky dříve, má přitom adresy precizní! 2) Gian Gaston a Anna Marie Francesca jsou vylíčeni v typických barvách. Jako příčina neshod je jednoznačně určena kněţna – škaredá, tlustá, hloupá venkovanka. Anna Marie Francesca měla podle všeho ve venkovském ţivotě skutečně zálibu, ale o hlouposti mluvit nemůţeme, kupříkladu Sasko-Lauenburské instrukce patřily k jedněm z nejlepších. Sídlo Anny Marie Francescy Zákupy u České Lípy, kam Gian Gaston se svou manţelkou po sňatku zamířil, je popisováno jako

32 YOUNG, Georg Frederick: The Medici. - London 1909. 33 Vycházìme z vydánì YOUNG, Georg Frederick: The Medici. - New York 1933.

20 „small and mean castle in the midst of village, without any intellectual society, with a wife altogether his inferior, in a country which was buried deep in snow for half year“.34 Podíváme-li se na skutečnost, tak zámek Zákupy s patrovými konírnami je větší neţ většina Medicejských vil, princeznin dvůr měl 112 lidí, tedy více neţ měl Cosimo III. ve Florencii, a to včetně umělců. Jako úplný ţert potom působí naše země pohřbená půl roku hluboko pod sněhem. Podíváme-li se na údaje z Klementina, tak takovou skutečnost nenajdeme za více neţ dvě stě let jeho trvání. Moţná měl ale Young na mysli Norsko. Young výše zmíněnou ukázku korunuje tvrzením, ţe v druhé polovině roku zde stejně nebylo, co dělat.35 Odmyslíme-li si, kde autor takovou informaci vzal, znamená to, buď ţe v zimě tam bylo dostatek zábavy a bujaré veselí, nebo ţe všichni zalezli do brlohů a usnuli jak medvědi, dokud zima nepřešla? Autor vše podřizuje teorii o Gianu Gastonovi a jeho ţeně, dopouští se tak půvabných protimluvů jako „Bohemian village which was in future to be his abode“.36 O stranu dříve při popisu Mediceova ţivota ve Florencii uvádí „He [...] loved a country life, was free from any feelings of ambition“.37 The Last Medici od Harolda Actona je po světě nejrozšířenější práce věnující se závěrečnému medicejskému období.38 Poprvé vyšla v roce 1932, následovalo revidované vydání v roce 1958 a nejpopulárnější vydání z roku 1980. Knize předcházel Actonův anglický překlad rukopisu Vita di Gio. Gastone I uvedený jako The

34 YOUNG, Georg Frederick: The Medici, cit., s. 720. 35 TAMTÉŢ. 36 TAMTÉŢ. 37 TAMTÉŢ, s. 719. 38 ACTON, Harold.: The Last Medici. - London 1980 (1. vyd. 1932). Kniha vyšla i italsky, nejuţìvanějšì je ACTON, Harold: Gli ultimi Medici. - Torino 1974, musìme ale i přihlédnout k vydánì Torino 1987. Cituji prvnì ze jmenovaných italských vydánì. Právě Acton měl zásadnì vliv na ostatnì převáţně anglicky pìšìcì historiky o Medicejských. Do této skupiny patřì i nám známý Charles Hibbert či James Cleugh.

21 last of the Medici.39 Na rukopis kladl Acton obzvláštní důraz. Jako ilustrující příklad můţeme uvést autorovu bibliografii ke knize o posledních Medicejských, kde mnoho archivních dokumentů, ať jiţ z jakéhokoliv důvodu, nezmiňuje ţivotopisy Medicejských vydané v rámci edice Bibliotechina Grassocia, ale vypisuje všechny. Chápeme, ţe nebylo moţné publikovat celý moţný poznámkový aparát, důleţité ale je, jaký klade Acton důraz na Vita di Gio. Gastone I. 40 Actonovo uvaţování je bohuţel ve vleku předsudků, proto se můţeme dočíst například tuto zajímavou fyzickou charakteristiku německých kníţat: „Se esaminano nei loro musei o nelle ville delle famiglie ducali tedesche, con gli occhi da maialetti e il busto scoppiante di grasso, si può immaginare dove arrivava la sua [di Giovanni Gastone] banalità.“41 Člověka by jistě zajímalo, jak se poznají prasečí očka, a jestli je měla jen německá kníţata, či bychom našli mezi jejich nositeli i nějakého Angličana. Ukázce předchází líčení Gian Gastonova příjezdu do Düsseldorfu, kde máme díky autorovi opět jasno: „Gian Gastone arrivò a Düsseldorf verso la fine di marzo; lì lo aspettava una brutta sorpresa, perché la sposa era molto più brutta di quel che temeva e non aveva neppure il fascino della intelligenza, a compensare il fisico infelice.“42 Opomineme-li problém zobrazování řešený výše, zajímalo by nás, z jakých pramenů autor vyšel? Nemůţe nás nenapadnout otázka, jestli se Acton setkal s princovou korespondencí psanou z Düsseldorfu, kde se Medici zmiňuje o Anně Marii Francesce takto: „Ieri si fece la funzione dell’anello con mio grandissimo decoro ed

39 ACTON, Harold (překkl.): The Last of the Medici. - Firenze 1930. Jedná se i o sběratelsky oceňované vydání pro svůj omezený náklad a tisk na ručním papíře. Jeden exemplář má Národní knihovna v Praze. 40 ACTON, Harold: Gli ultimi Medici, cit., s. 325. Kromě edice v Bibliotechina Grassocia jsou uváděny dalšì dvě poloţky. 41 TAMTÉŢ, s. 213. 42 TAMTÉŢ, s. 212.

22 honore [...] Il merito della Ser.ma Sposa è infinitmente maggiore a quel ch’io potevo desiderare, avendo mille buone qualità“.43 O čtyři dny později dodává „La Ser.ma sposa sta bene e per d’un buon naturale, e mi porta grande affetto“.44 Oba dopisy byly psány otci Cosimu III. Gian Gaston by samozřejmě explicitně neuvedl, ţe jeho nastávající choť není podle jeho představ, kdyby k ní ale měl takový odpor, jak líčí Acton, tak by popis či zmínku o jejím zevnějšku úplně vynechal. Setkáváme se ale s opakem, bohuţel opomíjeným! Actonovo líčení působí jako apriorní teorie, kterou autor prosazuje za kaţdou cenu, a to i na úkor kritiky pramenů a literatury.45 Jako manipulaci můţeme označit v případě předešlých citací i postup Gaetana Pieracciniho, který přesně stejné ukázky uvozuje slovy: „Gastone conobbe la sposa il 3 luglio in Düsseldorf presso la corte dell’Elettore, e del primo incontro – forse con dissimulazione – così scrisse di propria mano al padre“.46 Problematika přetvářky je sice barokním fenoménem, ale máme ji zpracovanou převáţně z politického hlediska.47 Pieracciniho názor na Gian Gastonovu přetvářku je tedy pouhou autorovou interpretací! U tvrzení, která hodnotí historickou postavu s velkým časovým odstupem, ať jiţ po fyzické či psychické stránce, by se nemělo zapomínat na to, aby vše bylo doloţeno minimálně seriózní citací! Bohuţel Harold Acton tak neučinil.

43 Archivio di Stato di Firenze (A.S.F.), fond: Mediceo del Principato (M.d.P.), f: 5915, f. 25r.-26r., list ze 3. července 1697. 44 A.S.F., fond: M.d.P., f: 5915. 45 U popisu německých knìţat mohl být Acton ovlivněn nacionálně vypjatou dobou třicátých let, ve kterých vznikla jeho kniha. Jednalo by se o logické vysvětlenì tak tvrdého a zobecňujìcìho popisu. 46PIERACCINI, Gaetan: La Stirpe de‟ Medici di Cafaggiolo, 2. sv., s. 741. Ke svatbě můţeme vyuţìt popis dovořana Giana Gastona hraběte Biringucci A.S.F., fond: M.d.P., f: 5911. 47 Nejnověji VILLARI, Rosario: Elogio della dissimulazione/ La lotta politica nel Seicento. - Roma-Bari 2003 (1. vyd. Roma-Bari 1987). Autor se ale zaměřuje převáţně na prvnì polovinu sedmnáctého stoletì, na děnì v Neapoli a na osobu Masaniella.

23 Téma posledních Medicejských se zaměřením na Giana Gastona otevřel znovu aţ v devadesátých letech dvacátého století florentský antikvář Alberto Bruschi. Ač není profesionálním historikem a některé jeho postupy jsou na pomezí kroniky a krásné literatury, nemůţeme mu upřít snahu vycházet z pramenů, jeho knihy jsou navíc doplněny bohatou pramennou přílohou. U Bruschiho se začíná měnit názor na Giana Gastona a Annu Marii Francescu, jíţ věnoval svoji studii Anna Maria Francesca: una Principessa boema... una Fiorentina mancata.48 Mezi další autorovy práce patří kniha věnující se moţnému Gian Gastonovu milenci Giuliano Dami: aiutante di Camera del Granduca Gian Gastone de’ Medici.49 Kniha Paolino Dolci: nobile Ruspante fiorentino50 je zaměřena na člena dvoru Giana Gastona Paolina Dolciho a jeho osud po smrti posledního velkovévody. Mezi největší slabiny Bruschiho prací patří fakt, ţe i on vychází a pracuje s Vita di Gio. Gastone I jako se zásadním pramenem. Moţná je to dáno i tím, ţe jednu verzi rukopisu sám vlastní. Mezi nejnovějšími díly, která spadají do našeho přehledu, nemůţeme opomenout svazek Storia della civiltà Toscana III: Il Principato mediceo, publikovaný ve Florencii v roce 2003.51 Nás nejvíce zajímá třetí díl, pojednávající o medicejském velkovévodství. Kniha není jen pouhým chronologickým přehledem, je rozčleněna na kapitoly, které se zaměřují na určité téma, kaţdá kapitola je dále členěna na podčásti, které se zabývají určitým fenoménem. Jedná se o jednu z nejlepších a nejvyváţenějších prací o Medicejských. Nesetkáváme se zde s obvyklým problémem, kdy posledním

48 BRUSCHI, Alberto: Anna Maria Francesca: una Principessa boema... una Fiorentina mancata. - Firenze 1995. 49 TÝŢ: Giuliano Dami. Aiutante di Camera del Granduca Gian Gastone de‟ Medici. – Firenze. 1997. 50 TÝŢ: Paolino Dolci. Nobile Ruspante fiorentino. - Firenze. 2000. 51 STORIA della civiltà Toscana III./ Il Principato mediceo. - Firenze. 2003.

24 velkovévodům, tedy Cosimu III. a hlavně Giovanni Gastonovi I., je věnováno minimum prostoru. Jediná výtka snad můţe směřovat k části o Gianu Gastonovi, která mimo jiné vychází z M. P. Paoliho, dopouštějícího se mnoha chyb.52 Díl následující, L’età dei Lumi, je věnován stejnému období jako Contiho Firenze dopo i Medici.53 V roce 2008 byla v Medicejských kaplích uspořádána drobná výstava dedikována Gianu Gastonovi, doprovázena kolektivní monografií, kde byl obsaţen i katalog.54 Příspěvky v knize jsou nesourodé, obsahují části od zprávy o výzkumu hrobu posledního Medicejského po jeho ţivotopis. Právě zde obsaţená biografie Giana Gastona je jeho nejkompletnější biografií. Její autorkou je Patrizia Urbani a nese název Il principe nella rete/ Tutto è forza d’una fatale necessità.55 Jedná se zatím o nejlépe zpracovanou práci na toto téma. Rozsahově se jedná o 120 stran a postihnut je celý ţivot Giana Gastona. Pobyt v Čechách je řešen na 30 stranách.56 K silným stránkám stati paří velmi dobrý přehled, který má autorka ve fondech Florentského státního archivu. Bohuţel tato znalost Urbani mnohdy determinuje k pouţité metodě, která je často jen citaci pramenů bez jejich interpretace. Mnohé části pak působí popisným dojmem. Autorka v celém díle, na ţádném místě, včetně 428 poznámek, necituje jedinou práci, která by se týkala habsburského impéria, či jakoukoli srovnávací studii, nebo dílo věnující se některému z fenoménu, jako byly Grand tour. Ba co víc,

52 PAOLI, Maria Pia: „Gian Gastone de‟ Medici“, in Dizionario biografico degli Italiani, sv. 54. - Roma 2000. Viz téţ PAVLÍČEK, Jan: Gian Gastone de‟ Medici a jeho dvůr v Čechách, cit., s. 107-115. 53 STORIA della civiltà Toscana IV. L‟età dei Lumi. - Firenze 1999. 54 GIAN Gastone (1671 - 1737)/ Testimonianze e scoperte sull‟ultimo Granduca de‟Medici. - Firenze. Giunti Editore. 2008. Stejnojmenná výstava proběhla ve Florencii v Capelle Medicee od 16. července do 2. listopadu. 2008. 55 URBANI, Patrizia: Il principe nella rete. In: Gian Gastone (1671 - 1737)/ Testimonianze e scoperte sull‟ultimo Granduca de‟Medici. s. 21 – 140. - Firenze. Giunti Editore. 2008.

56 TAMTÉŢ, s. 61 – 89.

25 ani v bibliografii celé knihy nic podobného prakticky není. Český pobyt pak nedokáţe být dán do dobových a místních souvislostí. Přes výtky se jedná o nejlepší počin na téma Gian Gastona. V českém prostředí nejvýrazněji k poznání osoby Giana Gastona přispěla Anna Skýbová se svým článkem Gian Gaston Medici, poslední medicejský velkovévoda a vydání české gramatiky v Praze.57 Mezi italské autory působící i v českém prostředí nesmíme opomenout literárního historika Alessandra Catalana, který se převáţně věnuje postavě lékaře Giana Gastona Pietra Domenica Bartoloniho a italské kultuře na přelomu 17. a osmnáctého století.58 Výtka by snad směřovala jen k občasnému předenění vlivu italského dvora Giana Gastona v Praze. V otázce negativního názoru na Giana Gastona musíme hledat i souvislost s obecným míněním na dobu baroka, která není vţdy příliš pozitivní. Poslední Medici navíc ţil v době, kdy se začíná měnit názor na Italy a pomalu získává absurdně negativní nádech. Krásný příklad bychom našli přímo v českých zemích, kde byli Italové povaţovaní za motor katolicismu a oporu císařského majestátu a velkou popularitu si získala italská kultura a jazyk. Na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, kdy byl jiţ katolicismus pevně zakotven, počíná italština a Italové ztrácet své výsadní postavení a plno jejich bývalých obdivovatelů proti nim

57 SKÝBOVÁ, Anna: „Gian Gaston Medici, poslednì medicejský velkovévoda a vydánì české gramatiky v Praze“, in Facta probant homines. Sbornìk přìspěvků k ţivotnìmu jubileu prof. Zdeňky Hladìkové. - Praha 1998, s. 431-441. Prvnìm, kdo se zmìnil o Gianu Gastonovi a vydánì gramatiky, byl VAŠICA, Josef: České literárnì baroko. Přìspěvky ke studiu. - Praha 1938. (Reprint Praha. 1995). 58 Npařìklad: CATALANO, Alessandro: Dal servizio di principi e granduchi alla ricerca storica. Pietro Domenico Bartoloni da Empoli e le Istorie de„ duchi e re di Boemia. In: Studi Slavistici VIII. 2011. s. 281 – 298. TÝŢ: Moltissimi sono i verseggiatori, pochi i poeti/ La cultura italiana nell‟Europa centrale del XVII e XVIII secolo. – In: eSamizdat. II. 2004, 2. s. 35- 50.

26 neváhá brojit.59 Podobný obrat v sympatiích můţeme nalézt takřka po celé Evropě. Ani Benedetto Croce není schopen ještě v polovině dvacátého století tento fenomén, kdy je Vlachům bez jasného důvodu přisuzována nejedna špatnost, vysvětlit.60 V souvislosti s pojímáním baroka je nutné alespoň zmínit obecný přístup k otci Giana Gastona Cosimu III. Je velmi často popisován jako bigotní katolík a despota. Bohuţel se málo bere v potaz absolutistická forma vlády, společná takřka všem evropským, ať jiţ katolickým či protestantským monarchiím. Osobě Cosima III. a jeho době, tedy období, kdy ţil Gian Gastone Medici v Čechách61, se věnuje sborník La Toscana nell’età di Cosimo III.62 Práce je pro nás zajímavá tím, ţe uvádí na pravou míru některé zaţité představy o otci Giana Gastona. Můţeme jen doufat, ţe tak jak se pomalu vyvíjí názor na dobu baroka a ţe se změní i mínění na osobu Giana Gastona.

59 Srov. CATALANO, Alessandro: „Italština v novodobých dějinách středoevropských kultur“, In: Humanitas Latina in Bohemis, Treviso-Kolìn 2007, s. 145-168. 60 Tamtéţ. 61 Gian Gaston pobýval v Čechách v letech 1697-1708. 62 LA TOSCANA nell‟età di Cosimo III.: Atti del Convegno, Pisa – San Domenico in Fiesole 4 – 5 giugno 1990. - Firenze 1993.

27 Itálie v sedmnáctém století

Po skončení italských válek mezi Španělskem a Francií nastalo období, které bývá označováno jako pax hispanica (španělský mír). Časově ho můţeme vymezit mírem v Cateau-Cambrésis, uzavřeným mezi výše zmíněnými velmocemi v roce 1559. Druhým mezníkem je přelom šestnáctého století. Na základě podepsaných podmínek v Cato-Cambresisi byla Itálie zahrnuta do španělské sféry vlivu, po více jak šedesátiletém soupeření byla Francie z italských záleţitostí úplně vytlačena. V umění tuto dobu nazýváme vrcholným manýrismem, který přinesl vzepětí benátské tvorby v dílech Veroneseho, pozdního Tiziana, Tintoreta, z Florencie jde například o plastiku Giambologni. Zároveň se z Říma pomalu šíří vzniknuvši baroko. Období, které nastalo po Cateau-Cambrésis, bylo dobou míru, jenţ přinesl novou ekonomickou prosperitu pro celý Apeninský poloostrov na nadcházejících čtyřicet let. Po předchozích válkách první poloviny Cinquecenta můţeme mluvit o naprostém kontrastu. Nastalá politická situace vydrţela dalších sto padesát let. Proto mluvíme o takzvaném dlouhém sedmnáctém století, které bylo ukončeno aţ Válkami o španělské dědictví (1701 - 1714). Španělsko získalo většinu poloostrova a stal se z něj naprostý hegemon. Pod svou přímou vládou mělo celý jih - Království neapolské, Království Sicílie, Království Sardinie, sever potom ovládlo Milánsko. Tato území byla spravována prostřednictvím místokrálů. Milánsko mělo pro španělskou monarchii význam i pro své strategické postavení. Bylo v blízkosti Francie a zároveň se jednalo o spojnici mezi dvěmi habsburskými drţavami: Španělskem a Rakouskem.

28 Španělská monarchie byla v pozici, kdy mohla ovlivňovat chod většiny italských států, ty byly navenek nezávislé, ale ve skutečnosti Španělsko uplatňovalo svůj vliv na jejich chod. V Toskánsku tak získali Mediceiští většinu svého vlivu právě díky Habsburkům. Jejich španělští ochránci drţeli pět pevností u toskánského pobřeţí, tzv. Stato dei Presidi s posádkami, které byly v případě nutnosti, připraveny k okamţitému zásahu. Savojští vévodové se svezli na vítězné vlně Habsburků a museli se tak obávat francouzských nároků, Španělsko bylo zárukou proti těmto poţadavkům. Papeţ proti vzestupu protestantismu neměl mnoho na výběr. Dokud byla náboţenská situace ve Francii značně nejasná, musel se opřít o španělské a rakouské Habsburky ve věci ochrany katolického náboţenství. Bankéři Janovské republiky a jejich bohatství pocházelo z jejich postavení jakoţto finančníků španělské vlády. Nemůţeme na španělské vládě, ať uţ přímé či nepřímé, vidět jen špatné věci. Samozřejmě, ţe někteří spisovatelé počátku Seicenta jako Alessandro Tassoni, Traiano Boccalini či Fulvio Testi označovali Španělsko jako původ všeho špatného a vyzývali italské státy ke sjednocení do ligy, která by bránila italskou „svobodu“. Jejich hlasy byly ale izolované inspirované více nostalgií nad zašlou slávou dávné minulosti neţ geopolitickým realismem. Většina Italů ale nepochybně vnímala španělskou přítomnost jako přirozený řád věcí „nejmenší zlo“, pouţili bychom slov Thomase Campanelly, ve srovnání s hrůzami předchozího půlstoletí. Ostatní byly mnohem příznivější, Španělsko bylo chváleno jako stráţ „quite d‟Italiana“ (italského míru). „Itálie – jak napsal historik a politický spisovatel Scipione Amirato v roce 1595 hodnotící klid a prosperitu předchozích čtyřiceti let – nikdy neslyšela o útisku, kterého se obávala, ale mnoho let se nachází ve velkém štěstí, které nikdy

29 nezaţila“ V Krajích pod přímou španělskou vládou, Španělsko programově respektovalo status a privilegia „sociálních elit“ (feudální šlechty, městských patriciů) vůbec nezasahovalo do jejich vnitřních záleţitostí (affari locali).

Konec „pax hispanica“ S novým stoletím začalo období zhruba šedesáti let, kdy se na poloostrov vrátila válka a některé regiony byly zdevastovány jako na počátku Cinquecenta. Jednou z hlavních příčin této dramatické změny byl návrat Francie mezi velmoci po skončení náboţenských válek v roce 1598. Jednotlivé italské státy, tedy i ty které neměly důvod k nelibosti nebo k vymáhání poţadavků na sousedech, se nechaly zlákat a prolomily mírový pořádek, vytáhly staré dluhy a přiklonily se k jedné z velmocí. První předtucha toho, co se přihodí, se udála v Piemontu-Savojsku. Vévoda Carlo-Emanuele I. (1580 - 1630) v roce 1588 anektoval Markýzství saluzzské (Marchesato di Saluzzo), francouzskou enklávu na italské straně Alp, která představovala největší hrozbu drţavám piemontského vévody. Následovala válka, ve které se vojenské operace odehrávaly především v Provence a v Savojsku, neţ na italském území. Novému francouzskému králi Jindřichu IV. se podařilo zastavit savojská vojska a poţádal Carla Emanuele, aby vrátil Saluzzo Francii (1598). Po odmítnutí vévodou, Jindřich IV. vpochodoval ze svým vojskem do Savojska a značnou část ho ovládl (1600). V této chvíli bylo díky papeţi zprostředkováno a dosaţeno kompromisu, Carlo-Emanuele získal Saluzzo, ale ztratil dvě malé provincie situované na francouzské straně Alp (smlouva z Lionu 1601). Kompromis znamenal úspěch pro savojského vévodu: uţijeme-li stejných slov „získáním Saluzského markýzství, bude pro Francouze obtíţné vpadnout do Itálie“. Smlouva měla být potvrzena mírem v Brozolu

30 roku 1609, k jeho podepsání ale kvůli zavraţdění Jindřicha IV. nedošlo. Savojsko se zároveň snaţilo sjednotit italské státy k boji proti Španělům a vyhnání jich ze severní Itálie. Sledovalo zde vlastní zájmy se získáním Lombardie. Pro italské záleţitosti se ale stala podstatnou jiná událost, kdyţ Carlo Emanule I. v roce 1608 provdal svou dceru za mantovského vévodu a markýze Monferratu Francesca II. Po čtyřech letech mantovský vládce umírá bezdětný. Pro Carla Emanuela se to stalo záminkou k získání Monferratu. Právoplatným dědicem byl však Francescův bratr Ferdinando. Proti Savojsku se sjednotily síly takřka celé Itálie, ze západu podpořené útokem Francie. Carlo Emanuele byl v této válce poraţen a musel se stáhnout z Monferrata. Carlo Emanuele I. byl i jedním z pretendentů za stavovského povstání na královskou korunu. Českým stavům dokonce poslal na pomoc dva tisíce vojáků, savojský panovník však dostál své pověsti „chameleóna“ a jeho armáda nakonec bojovala na straně císaře. Ve stejné době jako české stavovské povstání se znovu rozhořel spor mezi Španělskem a nizozemskými provinciemi. Pro Habsburky bylo důleţité zajistit bezproblémový spoj mezi jejich dominii. Námořní cesta, která spojovala Itálii se Španělskem a na atlantickém pobřeţí s Nizozemím, byla ohroţována korzáry, navíc nezajišťovala spojení s mladší větví v Podunajské monarchii. Italské drţavy a Rakousko oddělovalo stát protestantských Grigioniů, tzv. Republiku tří lig (téţ Svobodný stát tří lig), jehoţ součástí byla tzv. Valtellina. (Grigioni drţeli Valtellinu od roku 1512 do revolučních změn 1797-1798, kdy se stala součástí Cisalpinské republiky, během Risorgimenta pak přešla do Itlského království. Dnes ji můţeme nalézt v západní Lombardii.)

31 Vyuţití Valtelliny jako transferního území záleţelo na libovůli Grigioniů, avšak v době rozpoutavších se náboţenských válek mezi katolíky a protestanty, byla situace pro Habsburky mnohem komplikovanější. Španělsko ale tuto spojnici s Nizozemím urgentně potřebovalo, tak vyuţilo náboţenské situace v Republice tří lig, kde narozdíl od zbytku země bylo ve Valtellině katolické obyvatelstvo podporující habsburskou stranu. Roku 1620 v zájmu jeho ochrany do Valtellini vpochodoval milánský místodrţitel vévoda z Feria Gomez Suarez de Figueroa y Córdoba (ve funkci 1618-1625). Valtellina byla zároveň zájmovým územím Nejjasnější republiky, se kterou jen před pár lety císař ukončil válku (Uscoccká válka, viz dále). Benátky zde verbovaly muţe do svých armád. Intervence vyvolala turbulence na evropské scéně, proti Španělsku se sjednotila hrozivá koalice Francie, Benátek a Savojska. Vypuknuv konflikt skončil díky papeţskému zprostředkování kompromisem, místním katolíkům bylo zaručeno svobodné vyznání, Valtellina byla vrácena do panství Grigioni, přičemţ Španělsko získalo právo svobodného průchodu. Státem, který se snaţil udrţovat status quo, byla Nejjasnější republika Benátek, která se zásadním způsobem zaslouţila o vítězství u Lepanta. Dva roky po tomto vítězství (1573) uzavřely Benátky s Vysokou Portou mír. Jedním z bodů bylo, ţe turečtí obchodníci měli právo proplouvat v benátských vodách, tzv. Golfo Veneto, čímţ bylo myšleno celé Jaderské moře. Pořádek měly zajišťovat Benátky, turecké lodě zde ale byly napadány křesťanskými piráty, tzv. Usccochi pod ochranou císaře. To rozpoutalo válku mezi Rakouskem a Benátkami v letech 1615 - 1617. Toto střetnutí nazýváme Uscocchská válka či Gradiscká válka, která byla ukončeno prostřednictvím španělského krále předběţným mírem v Paříţi, jenţ byl stvrzen smlouvou v Madridu.

32 Podle ní, byl bojovný lid Uscocců přesídlen do vnitrozemí a hranice vráceny do předválečného stavu. Další války měly republiku čekat v polovině století. Itálie se po sedmnácté století stala dějištěm válek, do kterých se zapojovaly zahraniční mocnosti. Jednou z nich byl obnovený spor o dědictví rodu Gonzaga. V roce 1626 umírá výše zmíněný mantovský vévoda Ferdinando, po němţ nastupuje nejmladší z bratrů Vincezo II., který také nemá dědice. Rod Gonzaga má ale dvě vedlejší větve, profrancouzské Gozaga-Nevers a španělsky orientující se Gozaga-Guastalla. Mezitím se o Monferrato opět přihlásil savojský vévoda. Kdyţ rok po svém uvedení na trůn Vincenzo ve třiceti třech letech umírá. Gonzaga-Nevers sídlili od roku 1549 ve Francii, Vincenzův bratranec a nástupce Carlo I., vévoda Nevers a Rethel (titul Nevers a Rethel byl po Carlově matce Henriette de Nevers, téţ zvané de Cléves, která si vzala v roce 1565 Lodovica Gonzagu, a tím spojili své rody) dojel do Mantovy jiţ v roce 1625, aby se připravil na budoucí vladařskou úlohu. To ţe se Mantovy a Monferrata ujme francouzský rod, se nelíbilo Španělsku ani císaři, který za tím účelem připravoval invazi na Apeninský poloostrov. Kvůli odvrácení vojenské intervence dojela za císařem Ferdinandem II. do Prahy, kde panovník mezi lety 1627 – 1628 pobýval, jednat mediceiská delegace vedená mladým Ferdiandem II. de„Medici. Ač byli Toskánci vřele přijati a velkovévoda se představil císaři, zásah do Itálie se jím odvrátit nepodařilo. Španělsko podporovalo své uchazeče z větve Gonzaga-Gustalla (Gustalla, leţící v dnešním kraji Emilia, se stala v roce 1541 samostatným panstvím pod svrchovaností rodu Gonzaga), v jejich prospěch vstoupila císařská armáda o síle 30000 pěšáků a 6000 jezdců pod vedením Albrechta z Valdštejna do severní Itálie a

33 obsadil Mantovu. Do dějin Itálie tak vstoupil nový činitel, císař. Největším nepřítelem Valdštejna se neukázaly být francouzské jednotky, ale diplomacie kardinále Rischelieu. Do Německa vpadl bourbonský spojenec, švédský král Gustav Adolf. Habsburský vojevůdce tak byl přinucen se stáhnout z Itálie a nový nápor zastavit. Nastalá situace donutila velmoci uzavřít mír, který byl podepsán v Cherascu 1631 a stanovilo se v něm, ţe v Mantově nastoupí vévoda z Nevers formálně pod císařskou svrchovaností, Monferato si mezi sebe rozdělily Španělsko a Savojsko, které vystoupilo na císařské straně. Francie získala malou provincii Pinerolo, které jako brána do Itálie mělo strategický význam. Po tomto konfliktu bylo Mantovské vévodství tak zničeno, ţe mu musely ostatní italské státy finančně vypomáhat, aby mělo alespoň na nejzákladnější provoz. Konflikt mezi Španělskem a Francií neskončil výše zmíněným mírem v Cherascu, jiţ čtyři roky po jeho uzavření se rozhořel nanovo a v různých fázích pokračoval aţ do roku 1659 uzavřením Pyrenejského míru. Na jeho počátku stála francouzská snaha sjednotit italské státy proti Španělsku a ovládnout Lombardii. Do koalice se jim podařilo získat Savojsko, Parmu, kde vládl rod Farnese, Modenu rodu d‟Este a Mantovu. Rod d‟Este však záhy (1637) mění stranu a napadá Parmu, ve stejné době (1637) v Savojsku umírá Vittorio Amadeo II. Nový vévoda Carlo Emanuele II. má sotva čtyři roky a panuje za něj regentská vláda. Bratři zesnulého vévody se přiklonili na španělskou stranu, zatímco Cristina, královna matka, se orientovala na Francii. Jehoţ následkem v Savojsku vypukla několikaletá občanská válka. Itálii se v první polovině sedmnáctého století nevyhnula Třicetiletá válka (1618 - 1648), výše zmíněné střety byly její provázanou součástí napojeny na boje širších evropských koalic.

34 Země byla po jejím skončení na některých místech tak zpustošena, jako před sto lety po míru v Cateau-Cambrésis.

Jedním z mála italských států, který během první poloviny Seicenta rozšířil své území, byl Církevní stát. Stalo se tak na úkor starobylých dynastií. Nejprve roku 1597 umírá Alfonso II. d‟Este ochránce Torquata Tassa, vévoda Ferrary, Modeny a Reggia. To co označoval benátský vyslanec za nemoţné, se stalo, vedlejší větev rodu neudrţí Ferraru a ta se stává součástí církevní státu. Oficiálním důvodem bylo, ţe zesnulý vévoda nemá legitimního potomka. Kdyţ pak 23. dubna 1631 umírá poslední urbinský vévoda Francesco Maria II. z rodu Rovere, jeho panství na základě dohody přechází na papeţe a je vtěleno do církevního státu. Urbino bylo jedno z kulturních center italské renesance, mezi nejznámějšími rodáky z města a okolí jsou Raffaello, Paolo Uccello, Bramante či Pietro della Francesca. Do urbinského dvora rodu Motefeltro zasadil B. Castiglione svého Dvořana. V roce 1657 pak byla slavná urbinská knihovna převezena do Říma a zařazena do Vatikánské knihovny, čímţ je město definitivně podmaněno a stává se jen provinčním sídlem. Tyto akvizice velmi poškodily papeţskou prestiţ. Největší nesouhlas vyvolalo obsazení nezávislého kníţectví Castro papeţskými silami za pontifikátu Urbana VIII. (1623 - 1644), na které Svatý otec v roce 1641 zaútočil. Ve vévodství Castro, jenţ vzniklo roku 1537 bulou Pavla III. Farnese, který ho věnoval svému synu Pieru Luigimu, panovala stejně jako v Parmě rodina Farnese. Středoitalskému rodu pomohla Nejjasnější republika, Modena a Toskána. V případě mediceiské Toskány se jednalo o zvláštní případ, neboť toto velkovévodství skoro vţdy podporovalo papeţe,

35 který v tomto konfliktu prohrál a musel Castro vyklidit a vlády se znovu ujal vévoda Odoardo. Válka nebyla vedena jen snahou o připojení vévodství k církevnímu státu, ale aby rod Barberini, z kterého Urban VIII. pocházel, získal pro příbuzné dominium. Druhá válka o Castro začala a skončila 1649 za vévody Ranuccia II. Papeţ Innocent X. (1644 - 1655) poté co Castro dobyl, tak ho nechal zničit a srovnat se zemí. Papeţ a jeho prestiţ Druhá polovina šestnáctého století byl pro církev ve znamení reforem a upevnění pozic včetně papeţské prestiţe na mezinárodní scéně. Napomohl k tomu Tridentský koncil (1545 - 1563) a úspěšná katolická reformace, která je téţ označována jako protireformace. Jestliţe v polovině Cinquecenta byla polovina Evropy protestantská, tak na jeho konci osmdesát procent opět ovládla římská církev. Papeţovu pozici nemalou měrou posílilo i křesťanské vítězství v bitvě u Lepanta (1571). Mohli jsme vidět, ţe papeţ hrál v italském soupeření počátku Seicenta roli arbitra. V polovině století uţ ale nebyl přizván k Vestfálskému (1648) ani Pyrenejskému (1659) míru, připočteme- li, ţe Třicetiletá válka začala jako náboţenský konflikt, pád autority Říma byl značný. Z papeţe se stal jen jeden z italských panovníků. Vestfálský mír pak papeţ veřejně odsoudil 20. listopadu v Římě téhoţ roku, kdy byl přijat. Církev byla ve všech státech plně podřízena vůli panovníka. Nemalou měrou k pádu papeţské autority přispělo právě rozšíření Církevního státu na úkor dříve samostatných kníţectví. Vestfálský mír uzavřený ve městech Münsteru a Osnabrüku. Kromě ukončení třicetileté války to byl poslední střed odůvodněný náboţenskými otázkami mezi křesťany. Hlavně z něj vzešla zásada nezasahování do vnitřního uspořádání jiného státu. Tento princip

36 pak platil ještě ve dvacátém století a můţeme se s ním setkat dodnes.

Per il Re o per la Patria (Za krále nebo za vlast) je název knihy jednoho z největších italských historiků Rosaria Villariho, věnující se osobě Tommasa Anielliho d‟Amalfi, zvaného Masaniello, který vedl v červenci 1647 vzporu v Neapoli proti místní vládě. V jeho postavě se zračí lidová zboţnost k postavě krále, který netuší, jak špatně místodrţící zachází s jeho lidem. Během revolty bylo křičeno heslo „Ať ţije král, ale zhyne zlá vláda!“. Vzpoura byla vedena z ekonomických důvodů. V Neapolsku byly zavedeny nové daně na ovoce, aby se uţivila armáda bojující na severu poloostrova, coţ značně zhoršilo ţivotního podmínky niţších vrstev a vyvolalo nepokoje. Devatenácté století zaměnilo důvod a z této revolty udělalo vlastenecký akt, hodící se do konceptu Risorgimenta. Vzpoura Masaniella měla krátkodobý úspěch, její vůdce skončil na popravišti. Mnohem větší vliv měla rebelie pro budoucnost, stala se legendou, předmětem obdivu. Pro další staletí postava Masaniella sloţila jako námět v umění. V rámci zápolení mezi Španělskem a Francií se Třicetiletá válka přenesla i do Neapolska. Krátce po Masanellovi, od října 1647 do dubna 1648, byla ustanovena s podporou Francie v Neapoli republikánsko - monarchistická vláda pod vedením vévody Jindřicha de Guise. Po její poráţce se Francie několikrát pokusila o znovudobytí kdysi Anjouovské jiţní Itálie, vţdy však byla bourbonská armáda a loďstvo poraţeno. Tento konflikt byl ukončen Pyrenejským mírem roku 1659.

Ve druhé polovině století se francouzská politika několikrát dostala do střetu s italskými státy, se Svatou stolicí o samostatnost

37 galikánské církve, při devastaci Janova a nejvýznamněji na konci století za válek Ligy Augusty. Při posledně jmenovaných bojích Ludvík XIV. přichází v roce 1696 o bránu do Itálie, ztrácí Pinerolo.

Itálie a války s Turky S výjimkou Uscocchské války, Benátky proţívají po Lepantu dlouhé období míru. Ve vztahu k Turecku, to platí aţ do poloviny čtyřicátých let, kdyţ se šest lodí maltézských rytířů, poté co potopily tureckou flotilu, uchýlí do benátského přístavu Candida na Krétě. Turecko následně uspořádá výpravu proti tomuto ostrovu. Republika se nejprve domnívala, ţe se jí celou záleţitost podaří vyřešit diplomatickou cestou, její jindy perfektní špionáţní síť nerozkryla skutečný záměr válečného taţení, jenţ bylo klamně určeno proti Maltě. Kréta tak zůstává nechráněná s minimem posádek. Během sedmdesáti jedna let míru sníţila Nejjasnější republika stav vojska na polovinu. Turecko se proto domnívalo, ţe celá záleţitost bude velmi snadná. Válka o Candidu se protáhla na neuvěřitelných dvacet pět let aţ do roku 1669, kdy prakticky osamocené Benátky vzdorovaly ohromnému tureckému impériu. Ve válce se mimořádně proslavil kapitán Francesco Morosini, který s jedinou lodí dokázal zadrţet celé nepřátelské loďstvo. Malou a omezenou pomoc poskytly italské státy, jako papeţ či toskánský velkovévoda. Po ztrátě Kypru z roku 1570 Benátky přišly o jedno ze svých nejtradičnějších území. Mezinárodní situace se příznivě pro Benátky změnila se stupňující tureckou agresí, kdyţ se vojska Velké Porty objevila v roce 1683 před Vídní. Následující roku byla zformována pod patronací Inocence XI. tzv. Svatá liga. Jejími nejaktivnějšími členy bylo Rakousko (Svatá říše římská), Polsko, Benátky. Spojenci dobyli po bitvě u Moháče celé Uhry, na jiţní frontě benátská armáda

38 dobyla Peloponés a vše bylo završeno roku 1697 slavným vítězstvím prince Evţena Savojského v bitvě u Zenty. Ani ne dva roky na to bylo Turecko nuceno podepsat mír v Karlovicích a uznat územní ztráty. Benátkám byl přisouzen Peloponéský poloostrov, čímţ kompenzovali svou ztrátu Kréty. Maltézští rytíři a Benátky nebyli jedinými námořními mocnostmi Apeninského poloostrova. Mezi další protagonisty bojů ve Středomoří patřil řád Sanstefanských rytířů, jehoţ velmistrem byl toskánský velkovévoda. Na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století patřili mezi největší bojovníky proti Turecku a jeho spojencům, podařilo se jim takřka rozvrátit turecký námořní obchod ve východním středomoří. Na vrcholu moci měli k dispozici aţ několik desítek válečných lodí. Ke konci Seicenta se podíleli na válečných taţení Nejjasnější republiky.

39 Itálie v osmnáctém století – L’eta dei lumi Od Arkádie ke Cafe

Pojímání osmnáctého století Osmnácté století je bráno jako předěl, doba kdy nastupuje osvícenství a vytlačuje baroko. U baroka jsou zdůrazňovány jeho formální, nikoli koncepční prvky, narozdíl od osvícenství. Baroku je tak vyčítána vyumělkovanost a za příklad slouţí výtvarná či architektonická díla. Osvícenství je pak pojímáno jako to, co přišlo s empirickým poznáním a je v protikladu s barokní zboţností. Přitom ţádný osvícenský vědec se o vyhranění vůči víře ani nepokoušel, navíc základ akademií, jak jsme mohli vidět v předchozích kapitolách, je mnohem staršího data. U osvíceneckých akademií nešlo ani tak o zkoumání věrouky, hlavními tématy bylo zlepšení státní správy a přinesení nových poznatků do praktického ţivota, hlavně do zemědělství. Baroko je celospolečenským proudem, který zasahuje do všech oblastí lidského ţivota, zatímco osvícenství v takové šíři vidět nemůţeme, jeho dopad byl více praktický, těţko bychom ale hledali například osvíceneckého výtvarného umělce. Osmnácté století je ve znamení cizích velmocí, hlavně Rakouska, které ovlivňují chod Itálie. Je samozřejmé, ţe se nová správa, zpočátku hlavně rakouská, snaţila vyhranit vůči předešlé epoše a to i jejím negativním nazíráním. Krásný příklad máme v Toskánsku, kde po Medicejských nastupuje Lotrinsko- Habsburská sekundogenitura. Pojímání posledních medicejských panovníků (Cosima III. a Giana Gastona I.) je v historických spisech, jejichţ vznik sami lotrinští panovníci podnítili a podporovali, velmi negativní. Archivní dokumenty nám ale nabízejí jiný obrázek. Proč se o tento odlišný názor nové vlády snaţily?

40 Většina změn na italském území proběhla nikoli na základě historického práva, ale diktátem velmocí. Většina Itálie se tak dostala do rakouské sféry vlivu, ta v prvních letech nedůvěřovala místnímu obyvatelstvu a do většiny úřadů dosazovala cizince. Jedná se především o Lombardii, kde aţ nástup nové úřední garnitury z řad místní intelektuální elity znamená prosazení zásadních reforem.

Válka o španělské dědictví Kdyţ ve Španělsku jubilejního roku 1700 umírá poslední Habsburk Karel II., mohlo se zdát, ţe vláda bez problémů přejde na jejich příbuzné z Rakouska. Navíc v předchozích letech několikrát navzájem dynasticky propojené. Věc byla ale mnohem komplikovanější. Rod Karla II. nebyl provázán jen s Rakouskem, ale úzce i s francouzskými Bourbony. Dva hlavní zájemci o korunu říše, nad kterou slunce nezapadá Císař Leopold I. a král slunce Ludvík XIV. měli jak španělské manţelky (sestry Karla II., manţelka Ludvíka XIV. Marie Tereza Španělská byla jeho sestřenicí a byla dcerou Filipa IV. krále španělského z prvního manţelství, první manţelka Leopolda I. Margareta Tereza Španělská byla rovněţ sestřenicí svého chotě a dcerou stejného Filipa IV. ale tentokráte z druhého manţelství, z kterého pocházel i bratranec obou zmíněných princezen Karel II.), tak i matky (tety Karla II.), oba navíc lákala představa sjednocení svých zemí se španělskou korunou. Ve značně problematické závěti, kterou španělský král podepsal necelý měsíc před svou smrtí, označil za univerzálního dědice vnuka Ludvíka XIV. Filipa z Anjou. O právní relevanci testamentu, o které by se jistě dalo s úspěchem pochybovat, si nedělal snad kromě Francie iluze nikdo. Císař Leopold I. chtěl

41 získat dědictví starší habsburské větve pro svého mladšího syna Karla. Starší Josef si měl podrţet dědičné země. Není tedy divu, ţe císař závěť neuznal. Evropské mocnosti, zejména Anglie a Spojené nizozemské provincie se snaţili nalézt kompromis, navíc pro Holandsko byla představa posunutí hranic Francie získáním bývalého španělského Nizozemí nepřípustná. Se španělskou dynastií byl příbuzný ještě bavorský kurfiřt Maxmilián Emanuel, jehoţ syn Josef Ferdinand byl přes babičku provázán se španělským královským domem. Podle této dohody měl bavorský uchazeč získat Španělsko, Španělské Nizozemí a zámořské provincie, Filip z Anjou italské drţavy Španělska kromě Milánska, které mělo připadnout arcivévodovi Karlu Habsburskému. Náhlou smrtí mladého Witelbacha rok před Karlem II. z dohody sešlo. Politické uspořádání hrálo do karet Francii, Ludvík na svou stranu získal Bavorsko, Portugalsko, z italských států savojského vévodu Viktora Amadea a gonzagovskou Mantovu. Nizozemí s Anglií byly rovněţ nakloněny mírovému jednání. Nedělenou říši podporovali i španělští grandi. (Vlnas, V.: Princ Evţen Savojský 131 - 164) Krátce po úmrtí Karla II. nastupuje na španělský trůn bez větších problémů Filip z Anjou, jako Filip V. Následně Francie obsazuje bývalé Španělské Nizozemí. S nastalou situací se císař nesmířil a vyslal proti francouzskému postupu svého nejlepšího vojevůdce, hrdinu války proti Turkům, prince Evţena Savojského. Roku 1701 se tak prvním bojištěm velmocí stala severní Itálie, kam dorazili bourbonské oddíly mnohem dříve a habsburská armáda si musela své pozice vybojovat. Snaha o evropskou hegemonii bourbonské lilie přivedla do tábora císařského orla bohaté státy Anglie a Nizozemí.

42 Následujícího roku 1702 vyhlásili spojenci jako Velká koalice (také Císařská aliance) válku Francii. Od Ludvíka navíc odpadá 1703 Portugalsko a Savojsko, kde Viktor Amadeus v duchu tradice svého rodu nedobojuje válku na straně, kde začal. K alianci se přidá i Dánsko s Pruskem, Ludvík XIV. tak razí heslo „více nepřátel víc cti“. Vedle Evţena Savojského se v těchto válkách proslaví anglický vévoda Merloborough. Tato dvojice uštědří Francii několik katastrofálních poráţek. Po rozdrcení Francie a Bavorska u Höchstätu a Blindhaimu (1704), kde bojovali oba výše zmínění velitelé společně, bylo Bavorsko obsazeno Rakouskem, Anglie zabírá na úkor Španělska Gibraltar. Následujícího roku umírá po dlouhém a úspěšném panováním Leopold I., císařská hodnost spolu s vládou nad dědičnými zeměmi připadá jeho staršímu synu Josefu I. Stejného roku anglická armáda začala s bojovými akcemi ve Španělsku, odkud do roku 1706 s portugalskou pomocí vytlačila Francouze, kde nastupuje Karel Habsburský jako Karel III. Ve stejné době jsou vedeny bojové operaci i v severní Itálii, kde Evţen Savojský se savojským spojencem v bitvě u Turína rozdrtí Francouze. Následujícího roku, tedy 1707 jsou Bourboni vytlačeni i z Neapolska, které obsadilo Rakousko. Ve Španělském Nizozemí se Francii nevede o mnoho lépe po bitvách u Ramilles (1706) a Oudenaarde (1708) se musí stáhnout i s této drţavy. S nástupem léta 1709 se stát krále slunce ocitá v hluboké krize, válka, která měla přinést Francii velké územní zisky, se z velké části začala vést na jejím území. Zároveň s obranou přichází úspěchy francouzských sil a zpomalení postupu spojenců. Obrat v konfliktu rozhodnou dvě události. Roku 1710 střídají ve Velké Británii (Velká Británie od roku 1707) whigy toryové u vlády a hledají cestu k ukončení konfliktu. V roce 1711 umírá Josef

43 I. a trůn podunajské monarchie připadá Karlu VI. jakoţto jedinému ţijícímu muţskému příslušníku habsburského domu, jestliţe měly velmoci obavy ze spojení Francie se Španělskem, panuje stejný strach z unie císařsko-španělské. Vyčerpaná Evropa dospěje ke kompromisnímu míru známému jako Utrechtský mír (1713) mezi Francií a Anglií a Rastattský mír (1714) mezi Francií a Rakouskem. Základní body Utrechtské mírové dohody jsou: - Filip z Anjou se stane španělským králem jako Filip V., ale nikdy nedojde ke sjednocení španělské a francouzské koruny. - Rakousko obdrţí Španělské Nizozemí, Neapolské království se Sardinii, Milánské vévodství, a Stato dei Presidi od Španělska, dále získává Mantovu. - Gibraltar, Baleáry a Majorku získává Anglie. – Savojsko získává Sicílii spolu s královským titulem, dále Casale a celé Monferrato, Lomellinu (Lombardie) a Valsesii. Těmto výměnám států se říká „Trh království“ jak ho označil francouzský filosof Georges Sorel. U Rastattské smlouvy se jednalo o potvrzení drţav Rakousku ze strany Francie a dohodu o návratu bavorských kurfiřtů do své země. Ve stejném roce (1713) byla v Rakousku vydána Pragmatická sankce. Po válce o španělské dědictví posílilo Savojsko a dostalo se nad ostatní italské státy, stalo se královstvím, expandovalo do Lombardie (o co se snaţilo jiţ od první poloviny sedmnáctého století). Další vekou změnou byl vstup Rakouska na Apeninský poloostrov, kde zaujalo bývalé postavení Španělska, svou pozici navíc posílilo získáním Mantovy. Výhoda pro Podunajskou monarchii bylo i napojení nových drţav na dědičné země. Nejuţší integrace byla v případě Milánska.

44 Konec tradičních dynastií S výsledky válek se nechtěl smířit nový španělský král Filip V., snaha o obnovu španělského impéria ho přivedli k pokusu získat zpět italské ostrovy. Na Sardinií zaútočil roku 1717 a 1718 na Sicílii. Evropské velmoci, značně vyčerpány konfliktem, společně, včetně Francie, přinutily Španělko se stáhnout a ukončit agresivní politiku. Došlo ke zničení španělské flotily u Capo Passero 1718. Následující Smlouvou z Aja (1720) se Španělsko zříká všech nároků v Itálii a Holandsku, Rakousko si vyměnilo s Piemontem Sicílii za Sardinií. Spolu se Sardinií obdrţela Savojská dynastie tolik vytouţený titul králů, zavedený Fridrichem II. Hohenštauským pro jeho syna Enza, zároveň se tím stali jedinými nositeli této hodnosti z italských dynastií. Proto nadále budeme mluvit o Sardinském království. Expanze savojské dynastie na Apeninský poloostrov bude uzavřena o sto padesát let později jeho sjednocením. Ujednání z Aja mělo přinést další změnu, manţelkou španělského krále Filipa V. byla Elisabetha Farnese, příbuzná po své babičce s rodem Medici. Rod Farnese vládnoucí v Parmě od roku 1545 (Prvním vévodou byl ilegitimní syn papeţe Pavla III. Pier Luigi Farnese) neměl následníka a španělská královna chtěla zachránit rodovou drţavu pro svého druhorozeného syna Carlose. Bylo ujednáno, ţe Carlos obdrţí spolu s Parmou a Piacensou po smrti posledního medicejského velkovévody Giovanni (Giana) Gastona I. i Toskánu. S Donem Carlosem, tak nastoupila roku 1731 na vévodský stolec v Parmě nová dynastie – sekundogenitura španělských Bourbonů. Toskána se stala předmětem na evropské šachovnici po následující válce.

Válka o polské dědictví

45 Celé osmnácté století bylo charakteristické politickými změnami, urovnání italských poměrů po utrechtské a rachtattské smlouvě nebylo poslední a Španělsko nebylo zdaleka poslední stát, kde se uvolnil trůn. Ve třicátých letech se uprázdnila polská koruna, o nástupnictví se přihlásil Stanisłav Leszczyński pretendent Francie a Fridrich August II. kurfiřt Sasský zájemce podporovaný Rakouskem. Vzniklá válka byla ukončena předběţným mírem ve Vídni, na jehoţ základě polský trůn získal Fridrich August II. Stanisłav Leszczyński byl odškodněn Lotrinskem, které mu podstoupil císař a manţel Marie Terezie František Štěpán Lotrinský, který výměnou obdrţí Toskánu po smrti posledního medicejského vladaře bezdětného Giovanni Gastoneho I., jenţ na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století pobýval v českých zemích. Zároveň bylo dohodnuto, ţe Carlos Bourbonský, který obdrţel Parmu s Piacensou se stane králem Obojí Sicílie a Parma přejde pod rakouskou správu. Jih Itálie se stal po dvěstě padesáti letech opět samostatným královstvím. V Toskáně, na základě dohody velmocí, střídá v roce 1737 po smrti jiţ zmíněného Giovanni Gastoneho I. de‟Medici František Štěpán, na velkovévodský stolec tak nastupuje dynastie Lotrinských. Sídelním městem svého státu Florencii navštíví nový vladař jen jednou, zemi spravovala aţ do nástupu druhorozeného syna Pietra Leopolda regentská vláda. Z války vyšlo ještě posílené Sardinské království (Savojsko) které obdrţelo západní část Milánska.

Válka o rakouské dědictví V roce 1740 umírá poslední muţský příslušník rodu císař Habsburků Karel VI., který se během svého dlouhého panování snaţil prosadit pragmatickou sankci o nástupnictví ve svém domě

46 v případě jeho vymření po meči. Po jeho smrti byla tato sankce napadena okolními státy, které se snaţili urvat díl z rakouského dědictví. Válku zahájilo Prusko napadením Slezska, které připojilo ke svým dominiím. Bavorsko na krátkou dobu obsadilo dokonce Prahu. Nová panovnice Marie Terezie se s pomocí spojenců ubránila, i kdyţ musela oţelet ztrátu Slezska s Kladskem. Válka o rakouské dědictví byla ukončena v roce 1748 Cášským mírem, jeho ujednání promluvila do uspořádání Apeninského poloostrova. Na základě jeho ujednání Rakousko ztrácí Slezsko, v Itálii Vévodství Parma s Piacenzou získává druhorozený syn Filipa V. a Elisabetty Farnese. Dále Janov definitivně získává Marchesato di Finale (západně od Janova u Savony), které drţel jiţ od válek o španělské dědictví a Savojsko získává značnou část západní Lombardie. Tento stav zůstává více méně nezměněn aţ do příchodu Francouzů a Napoleóna na Apeninský poloostrov.

47 Dějin Toskány do narození Cosima III., Problém titulatury

Medicejská titulatura Smyslem této kapitoly je nastínit stručný dějinný vývoj, který má usnadnit orientaci, protoţe v textu budou často skloňována jména Medicejské dynastie, jejich různé tituly odvíjející se od postavení v rodu. Protagonista našeho výzkumu Giovanni (Gian) Gaston de‟Medici měl do roku 1713 titul „Principe di Toscana“ (Toskánský princ), od tohoto data, kdy umírá jeho starší bratr Ferdinando, na něj přešlo označení „Granprincipe“ (Velkoprinc - následník)63 jakoţto dědice trůnu. V Čechách je někdy mylně označován jako „Florentský kníţe“, zde mohlo jít buď o špatný překlad slova „Principe“, které znamená jak princ, tak kníţe, či spíše, coţ je mnohem pravděpodobnější, snahu se mladému Medicei zavděčit. Jelikoţ tak byl označen autorem gramatiky Wenceslavem Janditem, kterému Gian Gaston dvě vydání (1704, 1705) jeho „Grammatica linguae Boemicae“ platil a navíc Jandit byl princovým učitelem češtiny, dá se směle předpokládat, ţe autor výroku přesně věděl, co činí. Titul Florentský kníţe či vévoda však Gianu Gastonovi tehdy nenáleţel, neboť to byl hlavní titul medicejských panovníků aţ do jejich povýšení na „Granduca di Toscana“ (Velkovévodů toskánských) v roce 1569, titul „Duca di Firenze“ (Florentský vévoda/kníţe), respektive od roku 1557 „Duca di Firenze e di Siena“ nadále náleţel panovníkovi. Jako velkovévodu označujeme Giana Gastona I. od roku 1723, kdy umírá jeho otec Cosimo III.,

63 V textu budeme pouţìvat označenì velkoprinc, mìsto následník, které vìce odpovìdá italskému termìnu Granprincipe. Ve slově Granprincipe se skrývá titul velkovévodstvì – Granducato, kterým se vydělovalo Toskánsko od zbytku samostaných italských států. Překlad princ následník by byl principe eredetario. Jelikoţ velkovévoda byl narozdìl od vévody korunován, mohli bychom pouţìt i korunní princ, ale zdá se mi to vzhledem k základu slov a jeho významu méně přesné.

48 zároveň s titulem velkovévoda obdrţel hodnost velmistra Sanstefanských rytířů, která náleţela toskánským panovníkům. V roce 1691 byl medicejským vládcům udělen císařem Leopoldem I. titul „Sua Altezza Reale“ (Jeho královská výsost), někdy téţ psáno plurálem „Vostra Altezza Reale“. U Gian Gastona je titulatura následující „Sua Altezza Reale Giovanni Gastone de‟Medici Granduca di Toscana“. K základní titulatuře musíme připočíst oblíbené toskánské označování panovníků pořadovými číslovkami, podle toho o kolikátého vládce daného rodu se jedná. Velmi matoucím dojmem pak působí „Cosimo secondo Duca di Firenze”, zde se nejedná o Cosima II. vládnoucího v letech 1609 – 1620, ale o Cosima I. panujícího 1537 – 1574. Označením secondo – druhý se míní to, ţe před ním vládl vévoda Alessandro, jímţ se započala monarchistická vláda. Od roku 1569 ale bude stejný Cosimo označován jako „Cosimo primo Granduca di Toscana“ (Cosimo první velkovévoda toskánský), jelikoţ jeho předchůdce na tuto hodnost nedosáhl. Situaci navíc můţe stěţovat fakt, ţe velmi často v toskánských pramenech jsou všechny číslovky uváděny písemně, vládce nevjímaje. Striktní rozdělení, kdy označení panovníka je doprovázeno římskou číslici, zde neplatí ani v současnosti. Setkáváme se tak se starou toskánskou tradicí.

1530 – Po dobytí Florencii císařskými vojsky Karla V., končí republika, Medicejští obnovují moc a nastolují monarchistickou formu vlády. 1532 – Změna florentské legislativy, která byla zaloţena na čtyřech společenských skupinách. Zavedeno dělení na „ordine o plebe“.

49 1537 – Umírá vévoda Alessandro, kterého zavraţdil bratranec Lorenzacio, končí tím vláda první medicejské větve, Cosima il Vecchia a Lorenza il Magnifica. Trůnu se ujímá příslušník mladší větve Cosimo, v jehoţ osobě se sjednocuje starší (matkou byla Maria Salviati vnučka Lorenza il Magnifica) i mladší (otec Giovanni delle Bande Nere) větev medicejského rodu. 1555 – Siena se vzdává Cosimu I. 1557 – Siena udělena Filipem II. španělským jako feudum Cosimu I. Vznik Stato dei Presidi. 1557 - Po dobytí Sieny je florentský panovník titulován „Duca di Firenze e di Siena“. 1559 – Mír v Cateau-Cambrésis, mimo jiné potvrdil Stato dei Presidi na části toskánského pobřeţí a ostrovů pod přímou vládou Španělska. 1561 – Zaloţení Sanstefanského řádu. 1565 – Příjezd manţelky následníka trůnu Francesa Giovanni d‟Austria do Florencie. Kvůli této příleţitosti byl Palazzo della Signoria vyzdoben vedutami rakouských měst, mimo jiné i Prahou (na levé straně u vchodu). 1569 – Florenstský vévoda Cosimo I. získává dědičně od papeţe Pia V. titul Granduca di Toscana (Velkovévoda toskánský). 1571 – Bitva u Lepanta za účasti dvanácti toskánských lodí. 1571 - Potvrzení titulu císařem. Titul Granduca mohl teoreticky udělit jen císař. 1572 – Potvrzení titulu španělským králem. Jakoţto král největší mocnosti, bylo zásadní nikoli udělení titulu, ale jeho potvrzení Španělskem! 1574 – Smrt Cosima I. 1574 – 1587 – Vláda Francesca I. de‟Medici.

50 1587 – 1609 – Vláda Ferdinanda I. jiţ jako kardinál udrţoval styky s Čechami i Moravou. 1609 – 1621 – Vláda Cosima II. Vrchol moci Sanstefanského řádu 1621 – 1670 – Vláda Ferdinanda II.

51 Toskánsko v době Cosima III. – Seicento

Velkovévoda Cosimo III. Velkovévoda Ferdinando II. se svou manţelkou Vittorii della Rovere měl celkem čtyři děti. Prvorozený Don Cosimino (1639),64 však ţil jen čtyřicet hodin, ani dalším dítě holčička Innominata (bezejmenná), jeţ se narodila o rok a půl později (1641), ţila ještě kratší dobu a nedostalo se jí ani jména.65 Cosimina ještě stihli pokřtít a krátce nato umřel. Jeho tělo bylo vystaveno veřejnosti v kapli paláce Pitti, byl oblečen ve stříbrném atlasu a s korunou na hlavě. Poté byl soukromě za účasti majordóma markýza Colloreda přenesen k pohřbení do San Lorenza.66 Tělíčko zde bylo asi ještě dvě hodiny vystaveno, pak byl malý princ v kapli kostela pochován. Příčinou úmrtí mohly být problémy velkovévodkyně Vittorie, které se objevily 31. srpna 1639, kdyţ byla ve třetím měsíci těhotenství s Cosiminem se projevily černé neštovice, infekce však nebyla váţná. Nicméně se chlapec narodil značně předčasně v šestém aţ sedmém měsíci a nebyl ještě ani plně vyvinut. Kardinál Giovanni Carlo de‟Medici 20. prosince napsal: „... il ragazzo non poppa ancora“.67 U „Bezejmenné“ si nejsme jisti mnoha věcmi, na jejím náhrobku se můţeme dočíst, ţe obdrţela křest. Acton značně neadresně uvádí, ţe křest přijala z náruče porodní asistentky.68

64 Cosimino zdrobnělá podoba jména Cosimo, mohli bychom přeloţit jako Kosmìček, se narodil v noci na přelomu pondělì aţ úterý z 19. na 20. prosince 1639, umřel ve středu v noci 21. prosince. 65 Holčička se narodila a umřela 31. května 1641, je moţné, ţe se narodila jiţ mrtvá. PIERACCINI, Gaetano: La stirpe de‟Medici di Cafaggiolo/Saggio di ricerche sulla trasmissione ereditaria dei carateri biologici. Vol. II. – Firenze. Nardini Editore. 1986. s. 634. 66 ACTON, Harold: Gli ultimi Medici. – Torino. Giulio Einaudi editore. 1974. s. 9. 67 „Chlapec ještě nemá hruď“ M. D. P., f: 5355, f. 50., PIERACCINI, Gaetano: ... s. 633. 68 ACTON, Harold: Gli Ultimi Meidici ... s. 9. Bohuţel Actonovi „přesné“ informace jako „se čte“ prostupujì celé dìlo: „Si lege che la bambina voló in Paradiso, appena

52 Jistě bylo důleţité dát velkovévodství navědomí, ţe se princezna zařadila do křesťanské obce, ať jiţ přišla na svět jakkoli. Při třetím těhotenství Vittorie della Rovere panoval strach nejen o budoucího potomka, ale i o ţivot rodičky. Syn Cosimo, budoucí velkovévoda toho jména III. otec Giana Gastona, se narodil 14. srpna 1642, tedy ve stejném roce, kdy umřel Galielo Galilei. Oslavy, které proběhly po narození, nám zachovává dobová zpráva ze dne Cosimova narození.69 Silné stereotypy, které značně ovlivnily i naše téma, dá se říct, ţe jimi začíná, panují jiţ o výchově Cosima III., kdy se můţeme u nejvlivnějšího autora Harolda Actona dočíst následující: „Velkovévodovi [Ferdinandovi II.] by se líbilo dát svému synovi moderní vědecké vychování, ale velkovévodkyně nesouhlasila, a tak kvůli klidu na něj rezignoval. Vittorie měla v patách zástup intrikujících kněţí a vlivného zpovědníka. Jelikoţ jejich fixní idea byla vychovat následníka oddanému dogmatům, doporučili jí, drţet Cosima daleko od astrolábů a podobných, nebezpečných, heretických hraček. Za dohlíţitele mu byl ustanoven Volunnio Bandinelli ze Sieny, teolog vhodný více k tomu, aby zformoval kněze neţ dobrého prince/kníţete.“70 Zmíněná citace má několik základních problémů, tím nejváţnějším je, ţe Harold Acton vychází z Galluzziho, některé pasáţe přímo opisuje, nečiní však jakoukoli

ricevuto il battesimo in braccio alla levatrice“ „Se čte, ţe holčička letěla do ráje, sotva obdrţela křest z náruče porodnì asistentky“. 69 A. S. F., fond: Miscelanea Medicea, f.: 34, č. 33. Relazione anonima sulle ceremonie in occasione della nascita del principe Cosimo de‟Medici. Zpráva je z 14. srpna 1642. 70 „Al Granduca [Ferdinando II.] sarebbe piaciuto di dare a suo figlio un‟educazione scientifica moderna. Ma la Granduchessa era contraria, ed egli si rassegnò pur di avere la pace. Vittoria aveva alle sue calcagna uno stuolo di preti intriganti e un confessore influente. Siccome la loro idea fissa era di allevarsi un successore ligio ai dogmi, la consigliarono di tener Cosimo ben lontano dagli astrolabi e da simili pericolosi trastulli eretici. Gli fu assegnato come tutore Volunnio Bandinelli di Siena, un teologo più adatto a formare un sacerdote che un buon principe.” ACTON, Harold: Gli ultimi Medici ... s. 30.

53 referenci!71 Další těţkostí Actonova díla, jak můţeme vidět v citaci v poznámce, je silné zestručnění zásadních charakterových pasáţí obsaţených v Galluzzim. Zatímco Galluzzi u Bandinelliho alespoň náznakem ocení jeho literární erudici a vykreslí tím postavu mnohem komplexněji,72 Acton přístup působí jako předem plánovaný Galluzziho extrakt, jehoţ záměrem je vykreslit postavy v předem vytýčené linii. Katolicismus, jakoţto další klíčová otázka posledních Mediceů, je u Galluzziho dobově podmíněn reformami Pietra Leopolda, u Actona je například katolická výchova znamením úpadku, podobné výtky, měl i vůči Gianu Gastonovi, kterého rovněţ vychovávala Vittoria della Rovere. Haroldův problém je jeho vyhraněný antikatolicismus a značná beletrizace, jak bylo řečeno, informace takřka neverifikuje ve více zdrojích. Náboţenská výchova byla v Evropě, Itálii nevyjímaje, nezbytností, uváţíme-li navíc, ţe se jednalo o budoucího panovníka, který měl v rukou jakoţto absolutní monarcha moc i nad církví. Protestantské státy či Anglie nebyly v náboţenské výuce ţádnou výjimkou. Actonova práce vznikla ve třicátých letech a místy v ní můţeme cítit jistou dávku národní nadřazenosti.73 Jednu z mála věcí, kterou Harold Acton na

71 „Circondata [Gran Duchessa] di continuo da uno stuolo di Frati ambiziosi [sic] ed ipocriti serviva ciecamente alle loro insinuazioni, le quali non ad altro tendevano che a dominare sull‟animo di lei con mantenerla in discordia con il marito, e impadronirsi insensibilmente di quello del figlio con inspirarsi massime e sentimenti totalmente opposti a quelli del padre. Facea [sic] maraviglia a ciascuno il vedere questo giovine Principe dedito alla solitudine, alle sacre contemplazioni, alli [sic] studi teologici, e con una sprezzante sostenutezza che quei Frati chiamavano maestà, rigettare dalla sua presenza tutte quelle persone che avrebbero potuto risvegliare il suo spirito a farli scuotere il giogo di quella educazione servile. Fino all‟anno 1655 fu Aio [sic] del giovane Cosimo Volunnio Bandinelli di Siena uomo di competente letteratura, ma più atto a formare un Ecclesiastico che un buon Principe;” In: GALLUZZI, R. ... Istoria Tomo VI., Libro sesto. s. 292 – 293. 72 Tamtéţ. s. 293. 73 Napřìklad v kapitole týkajìcì se manţelstvì Giana Gastona, kde se popisuje Mediceův přìjezd do Düsseldorfu popisuje německá knìţata následovně: „Se esaminiamo nei loro musei o nelle ville i ritratti delle famiglie ducali tedesche, con gli occhi da maialetti e il busto scoppiante di grasso, si può immaginare deve arrivava la sua banalità.“ – „Kdyţ sledujeme v jejich muzeìch nebo vilách německé rodinné vévodské portréty s prasečìmi

54 Cosimovi III. oceňuje, je jeho umělecké sběratelství.74 Podobné náboţenské výčitky můţeme číst i u jiných anglicky píšících autorů, pocházejících z nekatolického prostředí. Například jejich interpretace náboţenských procesí pak vypadá jako bigotismus, z popisu katolických kavalírů máme potom úplně jiný dojem.75 Kromě opublikovaných věcí a zveřejněných materiálů máme zachovánu v archivu krátkou biografii Cosima III. z osmnáctého století.76 Na Cosima III. existuje i chvalozpěv od Giacoma Cantelli.77 Volunnio (Volumnio) Bandinelli Zastavme se u postavy Volunnia Bandinelliho. Volunnio Bandinelli, téţ psaný Volumnio, pocházel ze Sieny, kde se narodil v roce 1597 či 1598 ve šlechtické rodině Bandinelliů,78 mezi jeho předky patřil papeţ Alexandr III.79 V mládí se oţenil a měl několik dětí, takţe Galluzziho informace o Bandinellim budící dojem, ţe jiţ v době jeho působení byl kněz, je mylná. Rovněţ stojí za zváţení, zda se Vittorie della Rovere obklopovala jen kněţími.80 Zdá se, ţe Galluzzi, natoţpak Acton neměli o Bandinellim podrobnější informace. Pokud Bandinelli nebyl v době, kdy působil jako vychovatel Cosima III. kněz, těţko mohl z někoho učinit teologa, jak

oky a busty explodujìcì tukem, dá se představit, kam dojela jeho maličkost.“ ACTON, H.: Gli ultimi Medici ... s. 313. Actonův popis by se docela hodil i na královnu Victorii. 74 ACTON, Harold: Nota sugli ultimi Medici. In: Gli ultimi Medici/ Il tardo barocco a Firenze 1670 – 1743. (Katalog výstavy). – Firenze. Centro Di. 1974. - s. 15 75 FANTONI, Marcello: Il bigottismo di Cosimo III: ... . 76 A. S. F., fond: Miscellanea Medicea, f.: 34, č. 45. 77 A. S. F., fond: Miscellanea Medicea, f.: 34, č. 62. Jedná se zřejmě o Giacoma Cantelliho da Vignola (1643 - 1695), známého kartografa z Modeny, jehoţ mapy jsou dnes velmi ceněné. Cantelli byl po Coronellim největšì italský zeměpisec. 78 Všeobecně se uvádì rok 1598, ale autor mamutìho dìla koncipovaného do 103 svazků rytìř Gaetano Moroni Romano, Aiutante di Camera (Pomocnìk kamery) papeţe Řehoře XVI. uvádì rok 1597. MORONI Romano, Gaetano: Dizionario di erudizione storico- ecclesiastica/ Da S. Pietro sino ai nostri giorni. Vol. IV. - Venezia. Tipografia Emiliana. 1840. s. 90. 79 Alexandr III. pontifikát 1159 – 1181. Vlastnìm jménem Rolando (Orlando) de„Bandinelli. O vztahu Volunnia ke svému slavnému předku viz hlavnì text dále. 80 GALLUZZI, ... Tomo VI. s. 293.

55 nás informuje Galluzzi.81 Gaetano Moroni přichází o Bandinellim s jednou zajímavou informací: „Ačkoli tento kardinál nebyl muţem hlubokých znalostí ani vědění, ale znal mnohé o světě, a proto mu papeţ rád naslouchal a byl jeho názory velmi uspokojen,“82 ačkoli se zpráva vztahuje k Bandinellimu po roce 1658, kdy získal kardinalát, její obecná povaha má nadčasový charakter. Nebyla tedy Bandinelliho přednost v něčem úplně jiném a nemělo vychování Cosima III. zajistit budoucímu vládci komplexnost jeho vědění? Galluzzi ovlivněn osvíceneckými názory na výuku a vychování v duchu Jeana Jacquese Rousseaua mohl jen těţko ocenit barokní vzdělání, uváţíme -li jak silný byl osvícenecký absolutismus v Toskáně, není se ani čemu divit. Bandinelli na velkovévodském dvoře působil dlouhou dobu jako vychovatel. Aţ do roku 1655, kdy byl papeţem, jmenovcem svého slavného předka, Alexandrem VIII. pozván jiţ vdovec Bandinelli do Říma. K jeho odjezdu sloţil Francesco Baldoini kancónu Lacrime dell’Arno nella partenza del Signor Volunnio Bandinelli.83 Ve sluţbách papeţe Alexandra VIII., který byl jiţ jako kardinál jeho přítelem, dosáhl na vrchol církevní hierarchie, roku 1658 byl jmenován kardinálem In Pectore s titulem s. Martino ai Monti a titulárním patriarchou Konstantinopolským.84 Dva roky na to (1660) byl ve funkcích oficiálně potvrzen. V roce 1659 byl jmenován protektorem řádu Kamaldulů, poustevnické řehole vycházející z benediktinské

81 Tamtéţ. 82 „Sebbene questo Cardinale non fosse uomo di profonda scienza, ne sapea [sic] però molto di mondo, e quindi il Pontefice conferiva assai volentieri con lui, ed era de’suoi pareri molto soddisfatto.” In: MORONI, ... s. 90. 83 Slzy Arna k odjezdu pana Volonnia Bandinelliho. MdP f. 6424. Nepaginováno. Sloţeno roku 1655. 84 Kardinál „V srdci“, neboli ještě papeţem neodhalený, toto nařìzenì mělo dotyčné osoby chránit. Zpravidla byly tyto osoby po krátké době zveřejněny. Pvnì kardinál In Pectore byl jmenován v roce 1536, v sedmnáctém stoletì to byl poměrně typický jev.

56 tradice, místně odvozeni od prvního kláštera v Camaldoli v Toskánsku.85 O úzkých vztazích s hlavou církve svědčí i Bandinelliho báseň na jeho zvolení svatým otcem.86 Během kardinalitu kromě Cosima udrţoval Bandinelli úzké vztahy s dalšími členy Medicejského rodu, jmenovitě s kardinálem Carlem de‟Medici.87 Ve Florencii před svým odjezdem patřil Bandinelli ke kulturní elitě. Giovanni Battista Ricciardi, jeho kolega z divadelního okruhu mu dedikoval kancónu o patnácti slokách.88 O jeho kulturních aktivitách se v rámci divadelní společnosti Percossi ve Florencii zmiňuje kniha Historical Memoir on Italian Tragedy od Josepha Coopera Walkera vydaná roku 1799 v Londýně.89 Kromě Bandinelliho byl členem Percossi jiţ zmíněný G. B. Ricciardi, Carlo Dati či Pietro Salvetti.90 Na celé záleţitosti je nejpůvabnější, ţe hrdý Brit Acton vůbec Walkerovu práci vydanou v Londýně neznal, tudíţ o verifikaci či rozšíření informací nemůţe být ani řeč! O společnosti Percossi nemá tušení ani Galluzzi, neboť dává do protikladu Bandinelliho výchovu s přístupem dalšího z vychovatelů Carla Datiho, aniţ by tušil, ţe Dati a Bandinelli byli kolegové, dopouštěje se při tom zavádějících informací: „Dojmy obdrţené v dětství od kněţí a Bandinelliho nemohly být více napraveny Calem Datim a dalšími osvícenými

85 Řád zaloţil mezi léty 1024 – 1025 benediktinský mnich svatý Romualdo. Centrem řádu bylo Toskánsko. O konce jedenáctého stoletì existovala i ţenská linie. V Miscellanea Medicea se nacházì anonymnì zpráva o Kamaldolské kongregaci pod ochranou kardinála Volumnia Bandinelliho. Miscellanea Medicea, f. 14/44. cc. 1 - 4. Z let 1659 – 1667. 86 Tamtéţ. 87 Kromě MdP můţeme dopisy nalézt i důleţitou korespondenci ve fondu Miscellanea Medicea, f. 195/6 cc. 59-60. z roku 1659, či tamtéţ f. 195/11, cc. 274-275, 381-383. z roku 1664, či. tamtéţ f. 195/12, cc. 391-392. z roku 1665. 88 MdP f. 6424. Nepaginováno. 89 WALKER, Joseph Cooper: Historical Memoir on Italian Tragedy. – London. E. Harding. 1799. s. 200. 90 Tamtéţ.

57 preceptory stanovenými velkovévodou.“91 Velmi problematické je jiţ pouţití illuminati Precettori (osvícenými preceptory), termínem pro polovinu Seicenta značně zavádějícím. V Římě byl Bandinelli Alexandrem VII. jmenován kardinálem. Bandinelliho korespondence s Cosimem pokračovala nadále, coţ Acton vidí jako potvrzení svých slov o Cosimovi. Cosimův bigotismus nebyl ničím jiným neţ projevem absolutistické monarchie, typický i pro protestantská kníţata. Informace, které Acton čerpá z Riguccia Galluzziho a jeho Istoria del Granducato di Toscana, dále neověřuje.92 Problém není v nedůvěryhodnosti Galluzziho, ten byl naopak ve své době vynikajícím odborníkem, ale Galluzzi psal pod patronací Lotrinských, jejichţ vztah ke svým předchůdcům byl minimálně diskutabilní. Harold Acton na daný fakt vůbec nebral ohled. Galluzzi správně napsal, ţe Volunnio Bandinelli byl vychovatelem mladého Cosima III., ale rovněţ připojil neověřitelnou poznámku o Sieňanových kvalitách: „più atto a formare un Ecclesiastico che un buon Principe“93, kterou Acton doslovně přebral.

Další ze slavných autorů Eric Cochrane ve své práci Florence in the Forgotten Centuries (1527 - 1800) není ke Cosimovi III. o nic méně milosrdný.94 Zásadní vliv na zformování názoru na

91 „Le impressioni ricevute nella prima età dai Frati [sic] e dal Bandinelli non potevano più correggersi da Carlo Dati, e da altri illuminati Precettori assegnatili dal G. Duca, ...“ GALLUZZI, .. . Tomo sesto, s. 293. 92 GALLUZZI, Riguccio: Istoria del Granducato di Toscana sotto il governo della Casa Medici. A S. A. R. il Serenissimo Pietro Leopoldo Principe Reale d‟Ungheria e di Boemia Ariciduca d‟Austria Granduca di Toscana. – Livorno. Giovan Tommaso Masi e Compagni. 1781 (Edizione seconda). 93 „Vìce vhodný ke zformovánì duchovnìho neţ dobrého knìţete/prince“ GALLUZZI, Riguccio: ... . Tomo IV. s. 137. 94 COCHRANE, Eric: Florence in the Forgotten Centuries (1527 - 1800). – Chicago and London. 1973. Dalšì z legendárnìch Cochranoých pracì důleţitých k našemu tématu je TÝŢ: Tradition and Enlightenment in the Tuscan Academies/ 1690 – 1800. - Roma. 1961.

58 předposledního medicejského panovníka měl kromě R. Galluzziho spis z druhé poloviny Settecenta Vita di Cosimo III, sesto Granduca di Toscana, ve kterém najdeme i ţivotopisy bratra Cosima III. kardinála Francesca Marii a následníka trůnu, bratra Giana Gastona prince Ferdinanda.95 Biografie je součástí jiţ zmíněného rukopisu Storia della nobile e Reale Casa de’Medici, od poloviny osmdesátých let devatenáctého století publikovaných v rámci Bibliotechina Grassoccia.96 Podíváme-li se na medicejskou religiositu pozdního Seicenta, ta má své ekonomické, sociální a ideologické kořeny. V Toskáně, jakoţto v dobré katolické zemi, byly nevyhnutelné faktory reálné politiky a mocenské reprezentace. Důleţitý význam měla kuriální posvátnost věcí, symbolů a ritů, na nichţ byla zaloţena moc. Toto míšení mezi křesťanstvím a panovnickým kultem můţeme počítat od Konstantina a trvajícího aţ do konce Ancien Régime.97 V Itálii sedmnáctého století byl při výchově princů brán velký zřetel na církevní vzdělání.98

Manţelská politika Emilio Robiony opublikoval své Gli ultimi dei Medici, e la successione al Granducato di Toscana v roce 1905, práci, která se stala základem pro poznání manţelské politiky posledních Mediceů,

95 ORLANDO, Filippo - BACCINI, Giuseppe (editori): Vita di Cosimo III, sesto Granduca di Toscana. Vita del Principe Francesco Maria, già Cardinale di Santa Chiesa. Vita del Gran Principe Ferdinando di Toscana. – Firenze. Bibliotechina Grassoccia. 1887. 96 Viz kapitola v této práci Historické bádání ... . 97 FANTONI, Marcello: Il Bigottismo di Cosimo III: Da leggenda storiografica ad oggetto storico. In: LA TOSCANA nell‟ età di Cosimo III. Konference konaná 4. – 5. června 1990 v Pise a San Domenico di Fiesole. – Firenze. EDIFIR–Edizioni Firenze. 1993. s. 391. 98 I PRINCIPI bambini/ Abbigliamento e infanzia nel Seicento. (Katalog výstavy konané 19. ledna – 21. dubna 1985 ve Florencii v Palazzo Pitti). – Florencie. EDITOR. 1985. s. 15 – 24. 98 FANTONI, Marcello: Il Bigottismo di Cosimo III: ... s. 392.

59 bohuţel co se týče stereotypů o nich, se o od zbytku autorů moc neliší.99 Záměrem manţelství Cosima III. bylo upevnit vztahy s Ludvíkovsku Francií. Do přízně s francouzskými vladaři se dostali Mediceové dvakrát, poprvé to byla Kateřina Medicejská z první větve, dcera Lorenza vévody urbinského, která měla za manţela Jindřicha II. z Valois,100 podruhé mezi Marií Medicejskou, dcerou velkovévody Francesca I. a Jindřichem IV. Bourbonským.101 Ke středoevropským Habsburkům se poprvé do přízně dostal florentský rod sňatkem mezi druhým velkovévodou Francescem I. a Johanou Rakouskou,102 poté v roce 1608, kdyţ si nastávající velkovévoda Cosimo II. vzal Marii Maddalenu d‟Austria, sestru budoucího císaře Ferdinanda II. Na počátku Seicenta se tak dostali Mediceové na špici evropských panovnických rodů, aliancemi s nejmocnějšími monarchiemi chtěli zvýšit prestiţ velkovévodství a zajistit mu stabilitu na mezinárodní scéně, která začala být napjatá. Nakonec sešlo ze všech sňatků připravovaných Cosimem II. Nezdařila se svatba s Carlem Emanuelem Savojským kvůli nadměrným poţadavkům vévody, rovněţ pokus spojit se s anglickým trůnem svatbou Cateriny de‟Medici,103 dcerou Ferdinanda I., s Enricem, princem elským vyšel naprázdno, kvůli nepříznivému postoji Říma. Kdyţ v roce 1616 španělský král Filip III. poţádal o ruku nejstarší dceru Ferdinanda I., sestru Cosima II.

99 ROBIONY, Emilio: Gli ultimi dei Medici, e la successione al Granducato di Toscana. - Firenze. Seeber. 1905. 100 Lorenzo duca d‟Urbino (1492 - 1519) byl vnukem Lorenza il Magnifica, Caterina de‟Medici (1519 - 1589) byla poslednì ţijìcì přìslušnìci prvnì medicejské rodové linie. Velmi rozšìřená práce o této osobnosti: ORIEUX, Jean: Catherine de Medici. Paris. Flammarion. 1986. Italsky TÝŢ: Caterina de‟Medici/ Un‟italiana sul trono di Francia. Milano, Oscar Mondadori. 1994. 101 Marie Medicejská (1575 - 1642), 102 Johana Rakouská (1548 - 1578) si vzala Francesca de‟Medici ještě za vlády Cosima I., který na počest jejìho přìjezdu nechal vymalovat Palazzo Vecchio veduty rakouských měst, mezi nimi i Prahou. 103 Caterina de‟Medici 1593 – 1629.

60 Eleonoru de‟Medici,104 situace se zdála příznivě nakloněna, tomu, ţe se Mediceům opět podaří dostat do přízně královské koruny, Eleonora však následujícího roku umřela. Cosimo II. se musel při výběru partnerů pro své potomky poohlédnou na Apeniském poloostrově. Caterina de‟Medici se vdala za vévodu Ferdinanda de‟Gonzaga z Mantovy, Caterinina sestra Claudia dostala za partnera Francesca Mariu della Rovere syna vévody urbinského Francesca Marii. V roce 1628, kdy končila regentská vláda za Ferdinanda II., byla jeho sestra Margherita určena Odoardovi Farnesemu, vévodovi Parmy a Picenzi. Do císařské rodiny se podařilo provdat po smrti Francesca Marii della Rovere Claudii, její druhý manţel byl arcivévoda Leopold Rakouský.

Ferdinando II. a Vittoria della Rovere Pro pochopení toskánského Seicenta bude nutné se zastavit u projektu pro manţelství otce Cosima III. Ferdinanda II., který se zrodil jiţ v roce 1623 za regentské vlády Cristini Lotrinské a Magdaleny Rakouské, kdyţ byl Ferdinando II. teprve třináctiletý. Za manţelku mu byla vybrána Vittoria della Rovere, které táhlo jiţ na druhý rok. Vittoria della Rovere, dcera Federica della Rovere byla kompromisní volbou mezi francouzskou stranou a císařskou. Tento sňatek měl zároveň upevnit vztahy mezi rody Medici a della Rovere, v budoucnu pak přivtělit Urbinské vévodství, jakoţto roverské dominium k Toskáně, čímţ by vznikl velmi silný středoitalský stát. Podobné tendence jiţ byly na počátku šestnáctého století, kdy se dokonce vnuk a jmenovec Lorenza il Magnifica stal tamním vévodou jakoţto Lorenzo di Pietro di Medici duca d„Urbino.105

104 Eleonora de‟Medici 1591 - 1617 105 Lorenzo Duca d‟Urbino se narodil 1492 a umřel 1519. Právě mu Machiavelli v očekávánì dedikoval svého Vladaře. Lorenzo Urbinský byl zároveň otcem francouzské královny Kateřiny Medicejské.

61 Plán na sjednocení dvou výše zmiňovaných zemí měl mnohem širší pozadí, navíc dvacátá léta Seicenta budou pro naši otázku jedním ze zásadních z historiografického hlediska přelomových období. Toskána v době úmrtí Cosima II. (1621), byla ekonomicky velmi prosperující zemí s mimořádně silným mezinárodním postavením a tomu odpovídající prestiţí. V roce 1616 si například mohl velkovévoda dovolit poslat jako votivní dar do Loreta částku čtyřicet tisíc scudů!106 Pro Galluzziho, tedy mohli bychom říci i pro značnou část historiků, kteří jím byli ovlivněni, je Cosimo II. přelomová osobnost v medicejském rodě, poslední velký panovník, jehoţ ctí sám Galileo. Smrtí Cosima II. končí nejen jiţ zmíněný hospodářský růst, ale i kulturní rozkvět. Pouţili-li bychom Galluzzioho slov: ...vše začalo upadat od chvíle jeho [Cosimovi] smrti;107 Galluzzimu nemůţeme vyčíst informační přesnost, ale musíme vzít v úvahu, ţe zde začíná období, vůči kterému se chtěli lotrinští panovníci vyhranit. Velkovévodou Ferdinandem II. jeho synem Cosimem III. a konče Gianeme Gastonem I. počíná politika, v níţ se Mediceové snaţí uchránit Toskánu od válečných dobrodruţství a zajistit jí mír. Válka a úplné finanční vyčerpání Toskánska je zásluţná práce prvního lotrinského velkovévody Františka Štěpána, většina reforem Galluzziho patrona a syna předešlého panovníka velkovévody Pietra Leopolda bude vedena pro napravení zásluh jeho otce, nikoli pro zlepšení situace posledních Medicejských. Mezi nástupem Pietra Leopolda a smrtí Gaiana Gastona uběhne takřka třicet let! Galluzziho argumentace by měla být viděna i z této perspektivy. Vrátíme-li se k toskánské ekonomice a státu, tak musíme konstatovat, ţe její úpadek není ani tak zaviněn méně schopnou vládou, ale morovou ránou a s ní spojeným

106 GALLUZZI, Riguccio: ... . Tomo V. s. 292. 107 Ma tutto cominciò a declinare dal momento della sua morte; GALLUZZI, Riguccio: ... . Tomo V. s. 292.

62 hladomorem z roku 1629-30, které Florencii zasáhly mimořádně tvrdě, morové nákaze navíc předcházela epidemie vyráţkového [esantematico] tyfu, která propukla v říjnu 1620 a trvala aţ do června 1621. Hospodářský úpadek, můţeme-li to tak nazvat, měl objektivní příčiny, se kterými se nová vláda snaţila vyrovnat. Dalším motivem úpadku byl návrat války na Apeninský poloostrov a devastace mnohých zemí, čímţ došlo k narušení nejedné obchodní trasy. Vraťme se ale k manţelství mezi Ferdinandem II. a Vittorií della Rovere. Vévoda Francesco Maria II. della Rovere v roce 1621 oţenil svého jediného syna Federiga (Federica) Ubalda della Rovere s Claudií de‟Medici, dcerou Ferdinanda I., sestrou Cosima II. Následující roku se manţelům narodila dcera Vittoria, jiţ v červnu 1623 Federico umírá. Claudie byla tři roky poté – 1626 znovu provdána za císařova bratra Leopolda Rakouského. Pro upevnění rodových vztahů pak byla dcerka Vittoria provdána za svého příbuzného Ferdinanda. Federicův otec, poslední samostatný urbinský vládce, Francesco Maria II. umírá v říjnu 1631, krátce po smrti syna je ale přinucen Vévodství urbinské odkázat Církevnímu státu, medicejská politika přesto bude stále doufat, ţe blízké kníţectví zahrne do svých drţav. Papeţ zde vyuţil svého teoretického nároku na toto území zakládajícím se na středověkých donacích Pipina Krátkého a Karla Velikého. Slabostí medicejské politiky byla i momentální absence velkovévody v klíčovém rozhodujícím momentě, regentská vláda, se svou dvojkolejností způsobenou dvěmi velkovévodkyněmi, jistě byla všude v zahraničí akceptována, ale měla slabší postavení neţ předchozí za Cosima II., kdy se zrodil výše zmíněný plán. Vittoria della Rovere, ač nepřinesla své zákonité dědictví Medicejským, měla značný vliv na výchovu mladého Giana

63 Gastona, který ji byl svěřen v opatrovnictví. Urbino ztrátou své samostatnosti přestalo být kulturním centrem a stalo se pouhým provinčním sídlem.108 Papeţská politika měla v mnohém na tento stav neblahý vliv. Jako ilustrační příklad slouţí převoz slavné urbinské knihovny v roce 1657 do Vatikánu, kde se stala jednou z nejdůleţitějších částí Vatikánské apoštolské knihovny. Tato událost je dodnes předmětem čilé historické a uměnovědné diskuse, naposled se jí věnovala mamutí výstava z roku 2008 nesoucí název Ornatissimo codice – La Biblioteca di Federico di Montefeltro Urbino, která byla pořádaná k třistapadesátému výročí převozu knihovny do Říma.109

Cosimo III. a Margherita Luisa d‟Orléans110 Na začátku podkapitoly Manţelská politika jsme se zmínili o medicejských princeznách provdaných za francouzské krále. Francouzská politika, spříznění s rodem Bourbonů a rodová tradice měly hrát zcela zásadní význam i ve sňatku následníka toskánského trůnu Cosima. Plán Ferdinanda II. bylo manţelské propojení s rodem Gastona d‟Orléans, bratra krále Ludvíka XIV. Matka krále i vévody byla navíc Marie Medicejská, provdána za Jindřicha IV. Navarského, čímţ by dynastické propojení mezi rody Bourbon a Medici dostalo dlouhodobou a trvalou logiku, nehledě na vzestup prestiţe florentského domu mezi ostatními italskými vládci. Pro spojení byla i francouzská strana a to jak v osobě krále,

108 K rodu Rovere nejpřehledněji I DELLA Rovere/ Piero della Francesca, Raffaello, Tiziano. (Katoalog výstavy pořádané Senigallia, Urbino, Pesaro, Urbania 4. dubna – 3. řìjna 2004). 109 ORNATISSIMO codice/ La Biblioteca di Federico di Montefeltro Urbino. (Katalog výstavy pořádané od 15. 3. do 27. 7. 2008 v Urbinu). Urbino. Skira. 2008. Mondadori Electa. 2004. 110 Margherita Luisa d‟Orléans francouzsky psaná Marguerite-Louise d‟Orléans. Kvůli jejì známosti v italské tématice budu pouţìvat formu jména Luoisa v italské podobě jako Luisa.

64 tak kardinála Giulia Mazzarina. Ferdinanda II. si navíc Gastona d‟Orleans váţil a měl velmi dobrou pověst jako nadmíru rozumný vládce. Toskánskému vyslanci řekl, ţe Ferdiando II. „ho ctí, protoţe je nejrozumnější evropský panovník, nejvíce informován o věcech ve světě a je nejvíce státnický při uchování si díků a cti ze všech vládců.“111 Dále Gaston d‟Orléns zdůraznil, ţe „pocházím z medicejského rodu“.112 Od roku 1658 bude Ferdinando II. aktivně rozvíjet svoji francouzskou manţelskou politiku. Gaston d‟Orléans byl dvakrát ţenat, z prvního manţelství s Marií de Bourbon vzešlo jen jedno dítě, pověstmi opředená dcera Anne Marie Louise d‟Orléans, řečená La Grande Mademoiselle, vévodkyně z Montpensier, která však nebyla nikdy provdána a zůstala i bezdětná.113 Její osoba hraje však jednu z klíčových rolí při vytváření názorů na manţelství Cosima III. a Margherita Luisa d‟Orléans. Řeč bude o jejích slavných memoárech: Mémoires de Mademoiselle de Montpensier.114 Mémoires začínají obdobím autorčina dětství115 a pozdním sedmnáctým stoletím.116 Kniha je však často pouţívána pro charakter jiţ zmíněné Margherity Luisy d‟Orléans, můţeme říct, ţe se jedná o jeden ze stěţejních pramenů k jejímu popisu.

111 “... lo stimo per il Principe d’Europa il più giudizioso, il più informato delle cose del Mondo, il più politico per conservarsi le grazie e la stima di tutto i Potentati, ...” téţ in GALLUZZI, ... tomo sesto. s. 296. 112 “... io vengo di Casa Medici,” tamtéţ. 113 Anna Marie Louise (1627-1693) se chtěla provdat za Antoineho Nompara de Caumont, sňatek byl označen za mesaliančnì a králem byl zamìtnut. 114 MONTPENSIER, Madamoiselle de (Anna Marie Luisa d„Orleans): Mémoires de Madamoiselle de Montpensier/ Fille de Gaston d‟Orléans, frere de Louis XIII. Roi de France. Amsterdam. J. Wetstein & G. Smith. 1735. Anglicky TÁŢ: Memoirs of Madamoiselle de Montpensier/ Grand-daughter of Henri Quatre and Niece of Queen Henrietta-Maria. – London. Henry Colburn. 1848. 115 Tamtéţ, prvnì kapitola zahrnuje obdobì 1627 – 1637. Dělenì na kapitoly je v anglické verzi. 116 Tamtéţ.

65 Jelikoţ Anna Marie Luisa d‟Orléans zůstala nesezdaná, postoupila v ţebříčku prvorozená dcera z druhého manţelství Gastona d‟Orléans s Margheritou di Lorena-Vaudémont jiţ zmíněná Margherita Luisa d‟Orléans,117 která však byla vychovávána pro manţelství s francouzským králem, čemuţ odpovídalo i její vzdělání. Z toho důvodu odmítla nabídku k sňatku savojského vévody. Druhorozená dcera z druhého svazku Gastona d‟Orléans Élisabeth Marguerite d‟Orléans zvaná Mademoiselle d‟Alençon, někdy téţ známá jako Isabelle d‟Orléans byla vychovávána pro manţelství s italským kníţetem. Ve staré italštině je nazývána Madamigella di Alenson.118 A právě tuto dceru Gaston d‟Orléans nabídl Ferdinandu II. za manţelku pro jeho syna, medicejský velkovévoda ji odmítl a trval na starší dceři původně určené francouzskému králi. Gaston d‟Orléans i francouzský dvůr souhlasili. Tato událost jasně dokazuje primát rodu Medici v Itálii, neboť pro stejné dítě byl odmítnut savojský vévoda. Margherita Luisa, po babičce z otcovy strany Marii téţ Medicejská, byla přislíbena budoucímu Cosimu III. Mladší dcera Isabelle d‟Orléans byla provdána za Louise Josepha de Lorraine vévodu Guise. Savojský vévoda Karel Emmanuel II. pojal za svou první choť mladší dceru Gastona d‟Orléans Françoise Madeleine d'Orléans.119 Volba Margheriti Luisi d‟Orléans nesla i několik problémů. Kardinál Mazzarin nabídl Ferdinandovi II. na výběr ještě z jiného rodu, a to princeznu Nemours, která pocházela ze savojské větve. Coţ ale Mediceové cítili jako pokles ve společenské prestiţi proti moţnosti spojení se s francouzským královským rodem. I rod

117 Margherita di Lorena-Vaudémont (1615 - 1672) dcera Francesca II. Lotrinského se provdala za Gastona d‟Orléans v roce 1632. 118 Setkáváme se zde s krásným překladem slova madamoiselle, který má dnes oproti minulosti ironický nádech. 119 Toto manţelstvì netrvalo dlouho, neboť Françoise Madeleine d'Orléans (1648 - 1664) umřela velmi mladá ve věku nedoţitých šestnácti let.

66 Nemours měl dlouhou tradici v domů Mediceů. Nejmladší syn Lorenza de‟Medici, zvaného il Magnifico byl Giuliano vévoda z Nemours.120 Margherita Luisa d‟Orléans se neprovdala za Ludvíka XIV. mimo jiné kvůli mezinárodním okolnostem. V roce 1659 Francie ukončila dlouhotrvající válku se Španělskem Pyrenejským mírem, který měl být potvrzen sňatkem Ludvíka XIV. se španělskou princeznou Marií Terezou, čímţ se Margherita Luisa d‟Orléans dostala úplně mimo diplomatickou hru a bylo potřeba hledat pro ni jiného nápadníka, cesta ke spojení s florentským rodem byla volná. Závěrem popisu manţelství mezi Cosimem III. a Margheritu Luisou d‟Orléans se nemohu nezmínit o jejich často popisovaných vzájemných antipatích, které vyvrcholily odjezdem velkovévodkyně do Francie v roce 1675. Jednu z nejznámějších příhod cituje lucký vyslanec: „Nejjasnější nejvěsta je celá elegantní, má zálibu ve zpěvech, tancích a honech ale hlavně v piknicích a vcelku vzato by chtěla ţít po francouzsku, ... po příjezdu do Florencie byla dotázána jak se jí líbí toto město a ona odpověděla: Líbiloby se mi, kdyby bylo ve Francii.“121 Margherita Luisa měla dávat najevo svůj názor nechutě ţít v Toskánsku a rozdílností úrovně mezi oběmi dvory, francouzským a velkovévodským. Margherita Luisa umřela 17. září 1721 v Paříţi ve věku 76 let.

120 Giuliano duca Di Nemours (1479 - 1516) je vìce znám pro náhrobek, který mu a Lorenzu vévodovi Urbinskému vytvořil v Segrestia Nuova v San Lorenzu Michelangelo. 121 „La Serenissima sposa è tutta galanteria, si compiace di canti balli e caccia ma sopratutto di far merende et insomma vorrebbe vivere alla Francese, ... doppo l’arrivo suo in Firenze fu interrogata come li piacesse quella città, et essa rispose: Mi piacerebbe se fosse in Francia.“ PELLEGRINI, Amadeo (vyd.): Relazioni inedite di [sic]ambasciatori Lucchesi alle corti di Firenze, Genova, Milano, Modena, Parma, Torino (Sec. XVI-XVII). – Lucca. Alberto Marchi. 1901. s. 210. Historka by se stahovala k počátku manţelstvì, ale byla uvedena u zpráv z roku 1665.

67 Cosimo III. – počátek vlády Jiţ bylo řečeno, ţe zásadní vliv na historiografické poznání vlády Cosima III. měl lotrinský historiograf Riguccio Galluzzi. Mládí Cosima III. se věnuje v sedmé knize šesté části svého díla, časově tento úsek zahrnuje léta 1637 aţ 1670, tedy pět let před Cosimovým narozením aţ do roku jeho nástupu na trůn.122 Zcela zásadní charakteristikou tohoto vládce uvádí sedmou část, knihu osm svého díla, kde řeší Cosimovu vládu.123 Můţeme říct, ţe veškeré další popisy, vzniklé v následujících více neţ dvoustech letech, jimţ jsme se věnovali v části o historiografii, budou z následující ukázky vycházet.

ANNO M. DC. LXX.

Salì tranquillamente sul Trono della Toscana il nuovo G. Duca Cosimo III. e i sudditi contemplarono in esso un Principe atto a ristorarli della grave perdita fatta di Ferdinando II., perchè [sic] non meno che dello Stato lo reputavano erede delle virtù e delle inclinazioni del Padre. Si mostrò egli in principio [-3-] generoso e benefico verso i popoli, e docile con gli amici del padre e specialmente col Cardinale Leopoldo suo zio, al quale non solo confermò l’autorità e quella parte di [sic] amministrazione che riteneva da Ferdinando, ma volle ancora in appresso deferire con tutta rassegnazione ai di lui consigli. In conseguenza di ciò la mutazione del Principe non alterò la forma del Governo, e questi primi anni del Regno di Cosimo III. possono contarsi per un proseguimento dei tempi felici di Ferdinando II. corrispondenti al secolo di Ottaviano. Fra i primi pensieri del

122 GALLUZZI, Riguccio: ... . Tomo VI. s. 111 – 386. 123 GALLUZZI, Riguccio: ... . Tomo VII. Kniha osmá s. 3 – 378. V této a následujìcì části odpovìdá dělenì Část-kniha stránkovánì.

68 nuovo Sovrano, il principale fu quello di [sic] onorare la memoria di un Padre così glorioso, e fu perciò decretata una pompa funebre simile a quella eseguitasi alla morte dei G. Duchi Cosimo I. e [sic] Francesco. Siccome Ferdinando I. e [sic] Cosimo II. avevano limitato nelle loro disposizioni testamentarie le forma de tenersi nel funerale si era perciò dismesso [sic] l’ antico fatto; ma non avendo Ferdinando II. disposto sopra di ciò, piacque al successore di non risparmiare verso il padre verun [sic] atto di venerazione e di ossequio. Non meno della magnificenza si fecero risplendere in questa ceremonia [sic] l’eleganza e [sic] il buon gusto, e l’eloquenza di Luigi Rucellai encomiò i fatti egregj [sic] del defunto G. Duca. Ma tutto ciò si comprese di poi facilmente esser dettato non dall’amore delle virtù paterne ma dallo spirito di [sic] ostentazione. Il Cardinale Leopoldo non ometteva consigli ed insinuazioni per incamminare il nipote sulle traccie [sic] del padre, ma non tardò molto a scoprirsi [-4-] in esso un carattere assai diverso. Il viaggiare e il confrontare i costumi delle nazioni fra loro quanto istruisce gli spiriti elevati e [sic] perfeziona [sic] le idee, altrettanto confonde gli spiriti deboli e [sic] gl’inspira dei pregiudizj [sic]. Così appunto accadde a Cosimo III., il quale niente altro riporto da tanti viaggi che la disistima e il disprezzo del proprio Paese, e un fondo inesprimibile di [sic] orgoglio e di vanità. Queste qualità atte a guastare il cuore di qualsivoglia privato doveano essere perniciosissime [sic] in un Principe, perchè [sic] tendenti a sconcertare il buon ordine dello Stato, e farli perdere l’amore e [sic] la venerazione dei sudditi. Di così fatte inclinazioni cominciò subito a darne dei contrassegni con aumentare la Corte, e disprezzando la giusta economia del padre adottare un sistema di grandezza e [sic] di fa fasto poco proporzionato alle circostanze. Tali idee combinandosi facilmente con quelle della G. Duchessa produssero una totale innovazione nella [sic] esteriorità della Corte che il

69 pubblico poco reflessivo [sic] applaudì come un tratto di grandezza d’animo nuovo Regnante. Aggiungevasi [sic] a tutto ciò la prosperità della Famiglia, per cui pareva che tutto annunziasse alla Casa Medici aumento di felicità e [sic] di potenza. Risplendevano in essa la virtù del Cardinale Leopoldo, potente alla Corte di Roma, rivestito di molta autorità nel G. Ducato, e stimato universalmente per tutta l’Europa; grandi erano le speranze che si concepivano del nuovo G. Duca, il quale facevasi [sic] sicuro della successione nella persona del Principe Ferdinando suo primogenito, e godeva [-5-] che oltre la Principessa Anna Maria secondogenità [sic] la fecondità della G. Duchessa gli facesse sperar nuova prole; una reciproca tolleranza teneva sospesi nuovi trasporti, faceva sperare che forse si sarebbero totalmente calmate le loro discordie. Il Principe Francesco Maria fratello del G. Duca istruivasi [sic] per abbracciare lo stato Ecclesiastico, e succedere al Cardinale Leopoldo nella dignità e nel maneggio delli [sic] affari di Roma. La G. Duchessa Vittoria provvista di un ricco appannaggio viveva segregata dalli [sic] altri, ma unita con un affetto particolare col G. Duca suo figlio. [-6-] 124

V základní charakteristice podle Galluzziho se jedná zhruba o následující. Cosimo III. v poklidu a očekávání nastoupil na toskánský trůn, poddaní doufali v kontinuitu politiky jeho otce, velkovévody Ferdinanda II. V počátcích vlády mu asistoval strýc, kardinál Leopoldo.125 Jak bylo zvykem po smrti předchozích medicejských velkovévodů i on s velkolepou pompou oslavil zesnulého otce. Podle Galluzziho „Ale všechno, co se tím chápalo [krásnou pohřební ceremonií], pak nebylo diktováno láskou

124 GALLUZZI, Riguccio: ... . Tomo VII. s. 3- 6. 125 Kardinál Leopoldo de‟Medici (1617 – 1675), o něm viz část věnujìcì se akademiìm.

70 k otcovým ctnostem, ale předstíravým duchem.“126 Kardinál Leopoldo se snaţil nasměrovat svého synovce do politických stop svého otce, ale u něj se projevil zcela odlišný charakter. 127 Cestování a porovnávání odlišného oděvu národů bylo podle Galluzziho další Cosimovou zálibou. Bohuţel podle Galluzziho si Cosimo z cest nepřivezl nic jiného neţ opovrţení a neváţnost vlastní země.128 Díky svým špatným morálním a povahovým kvalitám Cosimo ztratil lásku a úctu poddaných.129 Známky tohoto obratu jiţ bylo moţné vyčíst ze zvětšení dvora a z jeho změny.130 Nutno dodat, ţe povstání propukla i proti Leopoldově vládě. Ve vztahu k zahraničí bylo důleţité, ţe Medicejští měli u papeţského dvora mocného kardinála Leopolda de‟Medici, strýce Cosima III., a jeho nástupce Francesca Mariu de„Medici, bratra Cosima III. Ostatní členové Medicejského rodu jsou charakterizování vţdy mnohem lépe neţ samotný Cosimo, jedinou výjimku bude tvořit jeho matka Vittorie della Rovere, o které se mimo jiné na konci naší ukázky dozvídáme, ţe „Velkovévodkyně Vittorie zaopatřena bohatou apanáţí, ţila v ústraní, ale v plném souladu s jejím synem Velkovévodou.“131 Právě součástí tohoto dvoru byl i Gian Gaston.. Pokusme se nyní ukázku rozebrat z hlediska stereotypů a záměrného či jinak způsobeného zkreslení. Zaměříme se na tři body Cosimovy zahraniční cesty, neúctu jeho poddaných a změnu toskánského dvora. Zahraniční cesty skutečně patřily k zálibám

126„ Ma tutto ciò si comprese dipoi facilmente esser dettato non dall‟amore delle virtù paterne ma dallo spirito di ostentazione.“ GALLUZZI, Riguccio: ... . Tomo VII. s. 4. 127 Tamtéţ s. 4 – 5. 128 „..., il quale niente altro riportò da tanti viaggia che la disistima e il disprezzo del proprio Paese, ...” Tamtéţ s. 5. 129 „..., e [sic] a farli perdere l‟amore e la venerazione dei sudditi.” Tamtéţ. 130 Tamtéţ. 131 “La G. Duchessa Vittoria provvista di un ricco appannaggio viveva segregata dalli [sic] altri, ma unita con un affetto particolare col G. Duca suo figlio.“ Tamtéţ s. 6.

71 předposledního medicejského velkovévody, ale nejednalo se o zálibu v prostém slova smyslu. V Cosimově případě byl často přítomen i důvod náboţenský. Zřejmě nejznámější je Cosimova pouť na Iberský poloostrov z let 1668 - 1669, která měla cíl v Santiagu de Compostela. Samozřejmě i zde byl sledován motiv politický, ale medicejskému princi nelze upřít silnou zboţnost. Věnujme se nyní blíţe zmíněné cestě do Santiaga, kterou máme poměrně dobře pramenně zdokumentovánu.

Cesta do na Pyrenejský poloostrov a odtud do Anglie a Irska – cestování Mediceů Cosimo velkoprinc toskánský, budoucí velkovévoda toho jména III. se na cestu po Evropě vypravil roku 1668 a vrátil se aţ 1669, cestu, která měla mnoho záměrů, rovinu politickou, reprezentativní, náboţenskou, kulturní a osobní zájem. Vše bylo jiţ předem koncipováno jako cesta po evropských dvorech na straně jedné a náboţenská pouť na straně druhé. Hlavními body diplomatického itineráře byla osa Španělsko – Portugalsko – Anglie a Irsko, kde především styk s Portugalskem nabyl zásadního významu. V budoucnu kontakty s portugalskou monarchií přinesou kýţené ovoce, prvorozený syn Cosima III. Ferdinando de‟Medici má být oţeněn s portugalskou infantkou a korunován za krále. Španělsko je na konci šedesátých let Seicenta stále nepopíratelným hegemonem v Itálii a Anglie, kam se Cosimo přeplavil z přístavu La Coruña,132 je pro Toskánko důleţitá jako jedna z klíčových evropských mocností. I zde se ukáţe pozitivum dlouhodobých kontaktů Medicejských s Albionem, kdyţ po návratu Giana Gastona z Čech (1708) je pravděpodobné, ţe toskánský rod vymře a ambiciózní císař Josef I. chce připravit Toskánské

132 SAUCKEN, Paolo Caucci von: Santiago e i Cammini della Memoria, Centro Italiano di Studi Compstellani - Edizioni Compostellane, Perugia - Pomigliano d‟Arco 2006.

72 velkovévodství o samostatnost, je to britská monarchie, která se zasadí o udrţení nezávislosti domu nad Arnem.133 Cestu Cosima de‟Medici máme zaznamenanou od jeho dvořanů. Lorenzo Magalotti vedl Cronaca Ufficiale (Oficiální/Vládní kroniku),134 Filippo Corsini Cronaca Ufficiosa (Slavnostní kroniku)135 a Giovani Battista della Gornia psal Diario (Diář).136 Kromě zmíněných autorů Pier Maria Baldi cestu dokumentoval pomocí akvarelů.137 Dalším z dvořanů Cosima, který zaznamenal tuto cestu formou Diario, byl Jacopo Ciuti. Compostela nebyla jen náboţenským centrem iberského poloostrova, měla mnohem širší význam, byla jakýmsi středem poloostrova, pro mnohé křesťany pak nejvýznamnějším místem celé země.138 Cesta Cosima III. má pro nás klíčový význam z několika důvodů. Jak jiţ bylo řečeno, je velmi dobře zdokumentována různými lidmi z několika hledisek, politického, sociálního, kulturního, historického. Navíc realizace podobné cesty do ciziny

133 Tématu nezávislosti Toskánska se budeme podrobněji věnovat v kapitole Snaha o udržení samostatnosti velkovévodství. 134 Kniha vyšla v nové edici jako MAGALOTTI, Lorenzo: Un principe di Toscana in Inghilterra e in Irlanda nel 1669/ Relazione ufficiale del viaggio di Cosimo de‟Medici tratta dal „Giornale“ di L. Magalotti, con gli acquerelli Palatini. – Roma 1968. 135 Rozdìl mezi slovem ufficiale a ufficioso, je ten, ţe ufficiale překládáme jako vládnì, oficiálnì, téţ slavnostnì, kdeţto význam ufficiosa tvì ve významu zdvořilý, ochotný, ke vztahu k vládě to můţe znamenat polovládnì. V našem přìpadě se domnìvám, ţe je lepšì pouţìt v přìpadě ufficioso překlad vyjadřujìcì zdvořilost, neboť jistě mezi medicejskými dvořany jedné druţiny by nedocházelo k oficiálnìmu dublovánì práce. 136 DOMÍNGUEZ, A. M.: Analisi del viaggio di Cosimo III de‟Medici attraverso la Spagna di Giovan Battista Gornia. In: Il viaggio a Compostela di Cosimo III de‟Medici (katalog výstavy pořádané Xunta de Galicia roku 2004). Galicia. 2004. 137 Jedna z prvnìch pracì, co se věnuje Cosimově cestě, vyšla v Portugalsku, jedná se o překlad Magalottiho, který je důleţitý kvůli komentáři Angela Sancheza Riveri a Angela Mariutti de Sánchez Rivero. Kniha také obsahuje Baldiho reprodukce: MAGALOTTI, Lorenzo: Viaje de Cosme de Médicis por España y Portugal (1668-1669) / Edicion y notas por Angel Sánchez Rivero y Angela Mariutti de Sánchez Rivero. – Madrid, Sucesores de Rivadeneyra. 1933. 138 Obecně o cestách Italů do Compostely: SAUCKEN, Paolo Caucci von: La memoria della Spagna nella letteratura odeporica italiana di tematica compostelana. In: http://cvc.cervantes.es/literatura/aispi/pdf/17/17_051.pdf s. 53 – 69.

73 neměla jen diplomatický charakter, ale v případě rodu Medici se jednalo o tradici, kdy mladý Medicejský vládce či princ se jede představit na zahraniční dvory. Otec Cosima III. Ferdinado II. učinil spolu se svým bratrem roku 1628, krátce po převzetí moci z rukou regentské vlády, cestu s cílem návštěvy císaře, který tehdy sídlil v Praze.139 Vnitřní politika sedmnáctého století v Itálii se díky změnám na politické mapě prudce vyvíjela, Mediceové na to museli pruţně reagovat. Z toho důvodu bylo nejlepším řešením, kdyţ se nový vladař jel osobně představit a získat kontakty na klíčových evropských dvorech. Ferdiando II. de‟Medici tak učinil se svým mladším bratrem Carlem de‟Medici, kdyţ nejprve navštívili dvůr v Římě, jakoţto klíčového partnera velkovévodství, a pak jeli navštívit svého strýce, císaře Ferdinanda II. do Prahy. Cesta Ferdinanda II. měla samozřejmě i mezinárodně-politickou rovinu, kdyţ se mladý velkovévoda snaţil přesvědčit císaře, aby nezasahoval v Itálii do dědictví rodu Gonzaga. Kdyţ se nyní posuneme na konec století, tak nám cesta Giana Gastona z roku 1698 vyvstane v úplně jiném světle. Interpretace útěku od manţelky má potom relevanci parlamentních interpelací. I Gian Gaston nejprve učinil „svatou“ pouť do Loreta a po uzavření manţelství učinil cestu po evropských dvorech, jejímţ vrcholem bylo přijetí u francouzského krále Ludvíka XIV., Gastonova příbuzného. Podobnost s předky potom není náhodná! I Giovanni Gastone se měl prezentovat jako nový kníţe.140 Je samozřejmé, ţe i z této cesty byly vedeny oficiální deníky, o útěku nemůţe být tedy ani řeč.

139 Denìk výpravy se nacházì: MdP f. 6379 a f. 6380. 140 O cestě Giana Gastona vìce v kapitole Pobyt Giana Gastona v Čechách.

74 - Ostatní členové medicejského rodu a jejich kulturně politická aktivita

Medicejští kardinálové Carlo de„Medici Podívejme se nyní na ostatní členy medicejské dynastie v mládí Cosima III. Nejstarším z nich, Cosimovým prastrýčkem, pátým dítětem Ferdinanda I. a Cristiny Lotrinské byl kardinál Carlo de‟Medici (1595/6 - 1666),141 jeden z nejslavnějších Mediceů sedmnáctého století. Kardinál Carlo de‟Medici bývá charakterizován různě, často se u něj zdůrazňuje lidská aţ poţivačná stránka. Gaetano Pieraccini v druhém díle své práce o Medicejských v úvodu kapitoly vztahující se k této osobnosti píše: „Pro Carla Mediciho dosaţení potěšení znamenalo účel ţivota. Byl vášnivým lovcem, hráčem, labuţníkem; miloval hostiny, slavnosti, veselou společnost. Gaudeamus byl hymnou jeho ţivota. Měl průměrný estetický vkus a byl spíše přítelem rozkošníků neţ mecenášem umělců. Byl průměrný ve všech projevech ducha; ale mírný a laskavý – patologie.“142 Poslední slovo ukázky – patologie, musíme brát jen z pohledu Pieracciniho, který byl původně doktor a u všech Mediceů, o kterých psal, uváděl jejich někdy zavádějící chorobopis.

141 Ve většině přìpadů se uvádì datum narozenì 1595. Carlo de‟Medici se narodil 19. března, florentský kalendář začìná jarem, tedy mnohde můţe dojìt k této záměně. 142 PER CARLO MEDICI IL CONSEGUIMENTO DEL PIACERE RAPPRESENTÒ LA FINALITÀ DEL VIVERE. FU APPASIONATO CACCIATORE, GIOCATORE, BUONGUSTAIO; AMÒ I CONVITI, LE FESTE, LE COMITIVE ALLEGRE. IL GAUDEAMUS FU IL SUO INNO ALLA VITA. EBBE MEDIOCRI GUSTI ESTETICI, E FU PIÙ AMICO DEI GAUDENTI CHE MECENATE D‟ARTISTI. FU MEDIORCE IN TUTTE LE MANIFESTAZIONI DELL‟ANIMA; MA MITE ED AFFETTUOSO – PATOLOGIA. In: PIERACCINI, Gaetano: La stirpe de‟Medici di Cafaggiolo/ Saggio di ricerche sulla trasmissione ereditaria dei caratteri biologici. II. – Firenze. 1986. s. 411. Text je v originále psán verzálkami, ponechal jsem ho proto tak i v poznámce.

75 Opomeneme-li v ukázce její jednostranné zabarvení, poskytne nám krásný přehled o bohatých aktivitách tohoto duchovního, které však byly mnohdy nesprávně interpretovány. Carlo de‟Medici měl skutečně relativně velký dvůr, uváţíme-li moţnosti Toskánska a velmi bohaté zájmy, tím se ale naprosto nevymykal z aristokratického průměru Itálie. Carlo de‟Medici byl jmenován kardinálem papeţem Pavlem V. 2. prosince 1615, pro samotný kardinálský klobouk se vypravil 9. dubna 1616, poté co odjel z Florencie do Říma.143 Kdyţ byl roku 1652/3 jmenován Carlo de„Medici děkanem Svatého kolegia, nikdo nepochyboval o tom, co jiţ bylo zřejmé, ţe je nejmocnějším kardinálem celého kardinálského sboru. Jako kardinál byl Carlo Protettore della Corona di Spagna. Při volbě papeţů hrál jednu z hlavních rolí, bylo tomu tak například při volbě Innocence X. v roce 1644, čímţ se po bojechtivém předchůdci Urbanu VIII. značně uklidnila mezinárodní situace. O této volbě se říkalo, ţe: „Pan kardinál Medici ho udělal papeţem“. Není tedy divu, ţe medicejší kardinálové byli jedni z nejmocnějších. Velmoci si je proto často volili jako oficiální „Ochránce“. Carlo de‟Medici nepatřil jen mezi silné zahraničí „hráče“, měl velký vliv i na vnitřní politiku dynastie. Dokonce si jednou jeho starší sestra Caterina de‟Medici (1593 - 1629), provdaná za Ferdinanda Gonzagu do Mantovy postěţovala, ţe má hůře čitelné písmo, a ať nechá psát dopis sekretáře, ţe bude méně unavená.144 Kardinál Carlo de‟Medici byl prostředníkem Medicejských s Římem a byl výraznou osobností vlády otce Cosima III.

143 Aktuálně: A.S.F. fond: MdP 9228 a, původně do roku 1950 ve fondu: Miscellanea Medicea, f. 962., po roce 1950ve fondu: Miscellanea Medice, f. 542. PIERACCINI, Gaetano: La stirpe ... II. upozorňuje na citaci v poznámce na s. 431, ale uvádì ještě nejstaršì adresu! 144 M.d.P. f. 5187. Na tento půvabný dopis poprvé upozornil PIERACCINI, Gaetano: La stirpe ... II. s. 417.

76 Ferdinanda II. de‟Medici. Mezi jeho záliby, můţeme říct prezentaci, patřilo divadlo, které bylo tradičně florentským rodem pěstováno a velmi podporováno. Podíváme-li se na kardinalát Carla de„Medici, tak ten trval od přelomu let 1615/1616 do jeho smrti v roce 1666. Ve stejné době měl posílit vliv v Římě další člen rodu Medici a to synovec kardinála Carla de‟Medici Giovanni Carlo de‟Medici (1611 - 1663), který byl jmenován kardinálem v roce zmíněného konkláve 1644 papeţem Innocencem X., který byl Mediceům velmi zavázán. Giovanni Carlo se stal kardinálem ve velmi mladém věku, tím měl mezi léty 1644 aţ 1663 rod Medici dva kardinály v kolegiu. Giovanni Carlo byl druhorozeným synem velkovévody Cosima II. a jeho manţelky Marie Maddaleny, arcikněţny rakouské. Popis jeho osoby bývá v podobném duchu jako u jeho strýčka Carla, ten kdo miloval karnevaly, hry a ţivot. Vliv Giovanni Carla na politiku byl jiţ rozhodně menší neţ u Carla, ale jako kaţdý Medici měl silné sepjetí se svým rodem, obzvláště s princem Mattiase de‟Medici. Jeho starší bratr velkovévoda Ferdinando ho učinil správcem financí. Po jeho jmenování kardinálem přesídlil do Říma, odkud se ale po smrti papeţe stěhuje zpět do Florencie. Giovanni Carlo umírá 23. ledna 1663 ve slavné vile Castello, kde byla aţ do druhé poloviny Settecenta umístěna nejslavnějšího Botticelliho díla, Zrození Venuše a Primavera. Podobně jako u kardinála Carla můţeme v osobě Giovanni Carla pozorovat mezinárodní politiku florentského rodu, v roce 1637 ho španělský král Filip IV. jmenoval Generale del Mediterraneo.145 Byla to čestná funkce, z které ale vyplývaly problematické závazky. Velkovévoda Ferdinando II. se rozhodně nehodlal aktivně podílet na španělské válce s Francouzi a porušit

145 Anglicky překlad titulu je mìrně zavádějìcì General of the Ocean. V italské verzi se jasně vymezuje oblast působenì: Mediterraneo – Středomořì.

77 tím svoji neutralitu. Proto neţ byl titul slavnostně ve Florencii udělen, snaţila se toskánská politika situaci předem mezinárodně sladit. Přijetí titulu určitě napomohlo i to, ţe jím uţ disponoval příslušník konkurenční dynastie Filiberto di Savoia. Třetím kardinálem byl Leopoldo de‟Medici (1617 - 1675), který aktivně zasáhl do počátku vlády Cosima III. a byl asi nejslavnější ze zmíněné kardinálské trojice. Na kardinálský klobouk si ale musel počkat aţ do roku 1667. Leopoldo de„Medici bývá často označován jako poslední velký příslušník svého rodu. V populární a velmi rozšířené knize od Eugenia Pucciho je hodnocen jako: „Zářivá historie slavného rodu Medici se uzavírá kardinálem Leopoldem de’Medici, muţem skutečné moudrosti a virtue.“146 Samozřejmě Pucciho práce není odbornou, ale co se týče rozšířeného názoru na kardinála Leopolda, poskytne nám relevantní obrázek pojímání této osobnosti. Otázkou je, čím si toto kladné hodnocení kardinál Leopoldo zaslouţil. Ve svých čtyřiceti letech v roce 1657 zaloţil veleslavnou Accademia del Cimento. Akademiím se budeme věnovat v následující podkapitole, nyní jen stručně k významu zaloţené akademie. Accademia del Cimento byla přírodovědnou akademií vycházející z galileismu, jejím principem byl výzkum a kritika galileovské vědy, její postup práce byl povaţován za experimentální. Členy byli ţáci Galilea Galilei, za vrchního představitele akademie byl zvolen v den jejího ustavení – 19. června 1657 - právě Leopoldo de‟Medici. Dalším důleţitým příslušníkem byl starší bratr Leopolda velkovévoda Ferdinando II., ochránce Galilea. Ač měla akademie

146 The splendid history of the glorious house of Medici closes with Cardinal Leopoldo de‟Medici, a man of real wisdom and virtue. In PUCCI, Eugenio: The Medici glory of the world. – Firenze. Bonechi editore. 1968. s. 107.

78 své předchůdce, byla mnohými povaţována za první skutečně vědecko-kritický ústav.147 Sedmnácté století bývá někdy stereotypně označováno za temné protireformační, kdy církev naposled „uchopila vládu“. Zároveň ale v sedmnáctém století vznikají ve světě odborné akademie,148 zárodek budoucího osvíceneckého zkoumání. Zjednodušíme-li optiku vědeckého bádání, tento názor bývá převládající, proto Leopoldo de‟Medici ač kardinál, je povaţovaný za posledního velkého Medicee, byl to on, kdo byl ochránce umění a vědy, nebránil rozvoji pokroku, ba naopak ho podporoval ustavením veleslavné akademie. Srovnáme-li čistě činy, bez jejich kritického rozboru, čím byly motivovány a pozadím proč vznikly, ostatní Mediceové, budou působit jako břídilové, ač akademie vznikaly v Toskánsku i za vlády tolik kritizovaného Cosima III. Navíc Cosimo III. je v tomto ten „zlý zpátečník“, který akademii nechal zavřít. Je jisté, ţe Accademia del Cimento neboli Akademie odváţného činu, či nebezpečné zkoušky, měla spoustu nepřátel, a to i v nejvyšších kruzích. Nehodláme zde obhajovat čin zavření akademie, spíše poukázat na nesrovnalosti, a tím i to, ţe důvody k ukončení činnosti mohly býti různé neţ jen jednostranná interpretace. Nebudeme zde jmenovat všechny akademie, které vznikly za doby Cosima III., zaměřme se na galileánskou vědu. Zásadní dílo od Galilea Galilei Dialogo ... sopra i due massimi sistemi del mondo vychází ve svém druhém vydání ve Florencii v roce 1710, kdy je tomu sto let od Galileových objevů slunečních

147 Předchůdci Accademia del Cimento byli: Accademia Cosentina zaloţena v Parrasio v Cosenza z roku 1550, Accademia dei segreti zaloţená v Neapoli roku 1600, Accademia dei Lincei knìţete Cesiho z roku 1603 z Řìma, Accademia di medicina zaloţená v Palermu roku 1623. PIERACCINI, Gaetano ... II. s. 603. 148 Napřìklad roku 1663 Královská akademie v Londýně, či o tři roky později 1666 Vědecká akademie v Pařìţi.

79 skvrn. Na tento nález nás upozorní Filippo Salviati v třetím dialogu zmíněné práce: „Byl prvním objevitelem a pozorovatelem slunečních skvrn, jako všech dalších hvězdných novot, náš akademik z Lincei a tyto objevy učinil roku 1610, kdyţ působil jako učitel matematiky na škole v Padově a v Benátkách a tam o nich mluvil s různými, z nichţ někteří ještě ţijí: a rok poté je nechal spatřit v Římě mnoha pánům, jak nás ujišťuje v prvním ze svých dopisů pan Marco Velsero Duunviro Augusta.“149 O Galileovi se v Dialogo mluví jako o accademico Linceo. Co je pro nás ale mnohem důleţitější, ţe opus vychází za panování Cosima III.150 Na knihu v moderní době upozornil jiţ Eric Cochrane,151 zároveň s poukázáním, ţe nejspíše vyšla v Neapoli, čemuţ svědčí i dedikace,152 navíc tisk nemá potřebná schválení. To samozřejmě můţe svědčit o strachu autora, navíc v textu nejmenovaného, který Dialogo vydal. Autor ale nemusel mít obavu z velkovévodství, ale spíše z církve, navíc ač byla kniha vydána kdekoli, místně je připisována do Florencie. Získání protektorátu rodu Caraffa, který je ve výtisku uveden, svědčí spíše o vynikající diplomacii autorů vydání, kteří tak obdrţeli

149 Fù il primo scopritore, et osservatore delle Macchie solari, si come di tutte l‟altre novità celesti, il nostro accademico Linceo, e queste scopers‟ egli l‟anno 1610 trovandosi ancora alla lettura delle Matematiche nello studio di Padova; e quivi, et in Venezia ne parlò con diversi, de i quali alcuni vivono ancora : et un‟ anno doppo le fece vedere in Roma a molti Signori, come egli asserisce nella prima delle sue lettere, al Sig. Marco Velsero Duunviro d‟Augusta. GALILEI, Galileo: Dialogo di Galileo Galilei linceo matematico supremo dello studio di Padova, e Pisa. ... Dove ne i [sic] congressi di quattro giornate si discorre sopra i due massimi Sistemi del Mondo, TOLEMAICO e COPERNICANO. ... Dedicato all‟ ... Carlo Caraffa ... . – Fiorenza 1710. s. 337. 150 GALILEI, Galileo: Dialogo di Galileo Galilei linceo matematico supremo dello studio di Padova, e Pisa. ... Dove ne i [sic] congressi di quattro giornate si discorre sopra i due massimi Sistemi del Mondo, TOLEMAICO e COPERNICANO. ... Dedicato all‟ ... Carlo Caraffa ... . – Fiorenza 1710. 151 COCHRANE, Eric W.: Tradition and enlightenment in the tuscan academies 1690 – 1800. – Roma. Edizioni di Storia e letteratura. 1961. s. 114. 152 COCHRANE, Eric W.: Tradition s. 114. GALILEI, Galileo: Dialogo di Galileo Galilei ... Fiorenza 1710. V dedikaci formována jako DEDICATO ALL‟ILLUSTRISS. ED ECCELLENTISS. SIGNORE IL SIGNOR D. CARLO CARAFFA PACECCO Duca di Maddaloni, Marchese di [sic] Arienzo, Conte di Carreto; Principe della Guardia, &c.

80 nejen u papeţského dvora silné zastánce. K tomu celé dílo legendárního toskánského přírodovědce pod názvem Opere di Galileo Galilei nobile fiorentino Primario Filosofo, e Mattematico [sic] del Serenissimo Gran Duca di Toscana vyšlo o osm let později v roce 1718 ve Florencii ve třech svazcích.153 Kompletní opus vyšel díky finančnímu přispění akademie Crusca.154 Mnohem zajímavější je ovšem skladba samotné práce a především její úvod. Tyto předmluvy byly většinou velmi dlouhé a ani v našem případě nejsou Opere výjimkou, naše dílo čítá 112 stran v předmluvě. Úvod sám má tři hlavní části, všeobecnou expozici, ţivotopis Galilea a Galileovu dedikaci medicejskému princi, budoucímu velkovévodovi Cosimu II. datovanou v Padově 10. července 1606.155 Nejzajímavějším úsekem z předmluvy je nepochybně Galileův ţivotopis, který byl dedikován původně al Serenissimo Principe Leopoldo di Toscana,156 později, tedy v roce 1718, byl k Opere připojen jakoţto průvodní text. Tato biografie má navíc tu hodnotu, ţe vznikala ještě za ţivota Galileových ţáků a pamětníků, sám kardinál Leopoldo de‟Medici byl s Galileem ve styku. Ze všech informací vyplývá to, ţe nejvýznamnější toskánskou akademií nebyla Accademia del Cimento ale Accademia della Crusca! Dnes má Accademia della Crusca toto základní poslání: Accademia della Crusca v Itálii a ve světě je jeden z výchozích bodů pro výzkum italského jazyka,157 tedy „čistě“ lingvistické. Ovšem výzkum jazyka na přelomu Seicenta a Settecenta měl mnohem širší konotaci. S nadsázkou můţeme říct, ţe vše co bylo napsáno, bylo

153 GALILEI, Galileo: Opere di Galileo Galilei nobile fiorentino Primario Filosofo, e Mattematico del Serenissimo Gran Duca di Toscana. 3 sv. – Firenze. 1718. 154 COCHRANE, Eric W.: Tradition ... s. 114. 155 GALILEI, Galileo: Opere ... s. CXII. 156 Tamtéţ s. LX. 157 „In Italia e nel mondo l'Accademia della Crusca è uno dei principali punti di riferimento per le ricerche sulla lingua italiana.“ http://www.accademiadellacrusca.it/l_accademia.shtml (odkaz z 16. července 2012).

81 součástí tohoto zájmu, tedy i Galileovy odborné práce. Opere di Galileo ... jsou jen elementem širšího projektu akademie Crusca, byly to Prose fiorentine.158 Mezi dalšími autory byli Evangelista Torricelli či Lorenzo Magalotti. Nejzásadnější prací však byl Vocabolario degli Accademici della Crusca, který vyšel jen v sedmnáctém století ve třech vydáních, 1612, 1623 a 1691.159 Třetí vydání se připravovalo od roku 1648, na slovníku se podílel i Leopoldo de‟Medici, který Accademii della Crusca ochraňoval. Třetí vydání je dedikováno Cosimu III. Zajímavostí je, ţe v roce 1705 vyšlo anonymní vydání v Benátkách, které je dedikováno kardinálu Francescu Mariovi de‟Medici, bratru Cosima III.160 Autor se podepisuje jako Accademico Animoso.161 Čtvrté vydání slovníku z let 1729 – 1738 je dedikováno velkovévodovi Gianu Gastonovi. Práce na něm začala jiţ roku 1696, poslední část vyšla však aţ po panovníkově smrti. Poslední odborná Galileova práce mát také co dočinění s Leopoldem de‟Medici, nese jeho jméno Lettera al Principe Leopoldo di Toscana.162 Jak jsme ale mohli vidět, vědecká díla s Galileovským přístupem vycházely i po uzavření Accademia del Cimento, takţe o Cosima III. jakoţto nepřítele vědy nemůţeme jednoznačně označit. Zato zájem o vědu u Leopolda byl jednoznačný, dopisoval si s předními vědci nejen v Toskáně a Itálii, ale i v Evropě. Leopoldo de‟Medici byl od mládí velmi silně zapojen do vnitřní politiky toskánského státu, byl jmenován guvernérem Sieny místo

158 COCHRANE, Eric W.: Tradition ... s. 84. 159 VOCABOLARIO degli Accademici della Crusca. – Venezia, Giouanni Alberti. 1612. VOCABOLARIO degli Accademici della Crusca. – Venezia, Iacopo Sarzina. 1623. VOCABOLARIO degli Accademici della Crusca. – Firenze. 1691. 160 VOCABOLARIO degli Accademici della Crusca. – Venzia, Lorenzo Basegio. 1705. 161 VOCABOLARIO degli Accademici della Crusca. – Venzia, Lorenzo Basegio. 1705. Titulnì list, či konec dedikace. 162 GALILEI, Galileo: Lettera al Principe Leopoldo di Toscana.

82 svého bratra prince Mattiase, který slouţil v císařské armádě. Rovněţ se Leopoldo podílel na samotné vládní politice Medicejských.

Kardinál Francesco Maria de‟Medici Francesco Maria byl pozdním dítětem Ferdinanda II. a jeho manţelky Vittorie della Rovere. Narodil se 12. listopadu 1660 po ukončení osmnáctiletého odloučení od loţe mezi velkovévodou a jeho chotí. Nejslavnější portrét tohoto příslušníka rodu nad Arnem zhotovil portrétista posledních Mediceů G. Sustermans.163 Právě vzhled Francesca Marii byl určující vlastností pro Gaetana Pieracciniho, ţivotopis Francesca Marii pak autor začíná: „Osobní charakteristika prince Ferdinanda Marii dei Medici byla otylost.“164 Jistěţe podle Pieracciniho měly přebytečné tuky Francesci Maria vliv na jeho ţivot a na duchovní dráhu, ale otázkou zůstává, nakolik je taková informace relevantní. Pro nás tkví význam Francesca Marii de‟Medici v jeho kontaktu se synovci a neteří. Díky jejich korespondenčnímu styku můţeme verifikovat mnohé informace, navíc děti Cosima III. byly mnohdy otevřenější, neţ tomu bylo v dopisech s otcem Cosimem III. Ze zpráv luckého velvyslance se dozvídáme o dětství Francescca Marii, byl povaţován za rozumného blonďáčka s kudrnatými vlasy, dále zjistíme, ţe měl mnoho společného se svým budoucím synovcem Gianem Gastonem. Od zmíněného luckého ambasadora máme zajímavé srovnání syna Ferdinanda II. s prvorozeným synem budoucího Cosima III. velkoprince Ferdinanda z roku 1665: „... našel jsem syna pana toskánského

163 Dnes deponovaný v Galleria degli Uffizi. Dále můţeme spatřit Francesca Mariu jako součást fresci od Luci Giordana v Palazzo Medici-Ricardi, námětem dìla je Trionfo dei Medici. 164 PIERACCINI, Gaetano: La Stirpe ... II. s. 685.

83 prince, jak ho vedla za ruku paní hraběnka Zeffirini [sic], jeho vychovatelka, je to ten co bude časem velkovévoda; odpověděl mi na několik detailů pan Boromei. „Je plný ţivota, má krásnou tvář a černé oko [sic]. Pan princ Francesco je na svůj věk vysoký, ale bez ţivota; zeptal se mě francouzsky, jak se mi daří; řekl, ţe chce jet do Pisy a Pistoi a aţ bude velký do Francie: má velkou duši a dává velmi rozumné odpovědi; má blond a kudrnaté vlasy.“165 V předešlé ukázce se setkáváme se zajímavým fenoménem, a to s plynulou znalostí francouzštiny. Z osobního výzkumu v medicejském archivu můţeme potvrdit, ţe francouzština byla jediným jazykem, který se ve velkovévodství nepřekládal! Kdyţ došel dopis v latině či němčině, byl k němu okamţitě připojen překlad do italštiny. O výhodě úţasné jazykové komparace pro dnešní bádání se netřeba ani obšírněji zmiňovat. Kaţdopádně znalost francouzského jazyka byla naprostou samozřejmostí. Zájem o cestu do Francie nakonec zrealizoval Gian Gaston. Francescu Mariovi byla určena církevní dráha, kromě ní byl ale v roce 1683 ustanoven guvernérem Sieny. 2. září 1686 byl papeţem Inocencem XI. jmenován kardinálem. V politice Francesco Maria byl znám pro svou rozváţnost a prozřetelnost. V kardinálském sboru patřil k nejpřednějším členům. Výrazně pomohl ke zvolení Alexandra VIII. v roce 1689 a Klimenta XI. roku 1700. Francesco Maria de‟Medici byl kardinálem protektorem třech zemí: 1689 – 1701 Protektor Rakouska

165 „... trovai il figlio del signor Principe di Toscana a mano diritta assistito dalla signora Contessa Zeffirini [sic], sua governante, come quello che col tempo sarà Gran Duca; mi rispose qualche parola dettali dal sig. Boromei. L’ è pienetto [sic] di vita, di bellissima faccia e di occhio negro: - Il signor Principe Francesco è alto per la sua età, ma asciutto di vita; mi dimandò [sic] in Francese come mi portavo; disse che voleva andare a Pisa e Pistoia e, quando sarà grande, in Francia: ha spirito trascendente e dà resposte [sic] molto sensate; ha li capelli biondi e ricciuti.“ PELLEGRINI, Amadeo (vyd.): Relazioni inedite di [sic]ambasciatori Lucchesi alle corti di Firenze, Genova, Milano, Modena, Parma, Torino (Sec. XVI-XVII). – Lucca. Alberto Marchi. 1901. s. 210. Zpráva je z roku 1665.

84 1689 – 1701 Protektor Svaté říše Římské 1689 – 1702 Protektor Španělské koruny Většinu ţivota trávil ve své vile v Lapegii, odkud také většinou korespondenčně řídil dění Sieně, či vedl styk s nejvyššími vládními a církevními představiteli. Vláda Cosima III. byla charakteristická tím, ţe nejvýznamnější funkce ve státní správě svěřoval rodinným příslušníkům. Tento systém reagoval na předešlou negativní zkušenost, kdy nejdůleţitější úřední místa byla obsazována oblíbenci a ti pak kumulovali v rukou moc a ochromovali stát. Příbuzní tak byli přímo podřízeni, a to i ceremoniálně, panovníkovi. Na základě této logiky byl jmenován roku 1683 Francesco Maria jiţ zmíněným guvernérem Sieny.166 Podívejme se nyní na jeho působení v tomto úřadě. Po obsazení Sieny medicejskými vojsky v roce 1555, byl zaveden úřad guvernéra a generálního auditora. Do obou dvou hodností dosazoval velkovévoda. Jak jiţ byl řečeno, na místo guvernéra byl určen v době Cosima III. medicejský příslušník a do úřadu generálního auditora většinou Sieňan a byl v místě přítomen. Francesco Maria byl generálnímu auditorovi nadřazen, auditor informoval kardinála o dění v Sieně a přijímal rozhodní.167 Dopisy Francesca Marii jsou krátké, zhruba okolo dvou aţ třech stran, ale vţdy velmi výstiţné a konkrétní. Velmi často pouţívá frází „Ho sentito che ...“.168 Po dvou aţ třech řádcích, kde reaguje na předchozí dopis, přechází kardinál ke konkrétním případům. Kaţdé kause je věnován jeden odstavec. Frekvence byla vysoká, jednalo se o několik dopisů týdně. Poslední psaní

166 Archivio di Stato di Siena, fond: Governatore. Převáţně Serie XVI. – Minute di lettere dell„ Auditore Generale 1670 – 1773. a Serie XVIII. – Lettere del Governatore all‟Auditore Generale (1699 - 1721). V obou Sériìch jsou pak materiály i k pokračovatelům Francesca Marii, tedy i k manţelce bratra Giana Gastona Violante Beatrici, která byla od roku 1716 guvernérkou. 167 TAMTÉŢ, Serie XVIII. – Lettere del Governatore all‟Auditore Generale (1699 - 1721). 168 „Slyšel jsem, že ...“. TAMTÉŢ. Porůznu v kardinálových dopisech.

85 Francesca Marii do Sieny je datováno 21. lednem 1711.169 Pobočníkem pro Sienu byl Pietro Bonelli. Francesco Maria byl povaţován za jednoho z nejinteligentnějších členů medicejského rodu a narozdíl od svého bratra velkovévody Cosima III. za velmi svobodomyslného. Nutno ale podotknout, ţe Francesco Maria de Medici byl v rámci Toskánského velkovévodství „jen“ kardinál a neměl absolutní odpovědnost. Mnohé z dnešního hlediska nevhodné kroky Cosima III. byly determinovány vládním nutností a dobovým územ. To ale neodporuje tomu, ţe kardinálova korespondence je ojedinělým pramenem pro vládu posledních Medicejů.

169 TAMTÉŢ, busta 812 (Dopisy z let 1708 - 1710). Psanì je datováno 21 Genn.o 1710. Počìtá ale ve starém florentském kalendáři!

86 Obraz osoby Giana Gastona v literatuře a pramenech

- 1780-1790/1886 Vita di Gio. Gastone I, settimo e ultimo Granduca della R. Casa de‟Medici, con la lista dei provvisionati di Camera, dal volgo detti i Ruspanti. – Filippo Orlando – Giuseppe Baccini. – Firenze. Bibliotechina Grassoccia. – 1886.170

O povaze a vzniku výše zmíněného díla bylo pojednáno jiţ v předchozí kapitole, nyní se věnujme obrazu osoby medicejského prince, jenţ je zde prezentován. Popis princova charakteru pak můţeme rozdělit podle jeho základních ţivotních etap; povahové vlastnosti a vzdělání v mládí, princovo chování během české pobytu, po návratu z Čech a do nástupu na trůn, velkovévoda Giovanni Gastone I. Povahové vlastnosti a princovo vzdělání v mládí „... perfetta, e pia educazione [di Gian Gastone], fù d’una Santa mente nell’ Età Sua più tenera, e molto timorato [Gian Gaston] di Dio, fù molto versato nelle Scienze, ed in particolare nelle belle lettere filosofiche, e mattematiche [sic], avendo avuti per precettori i primi Uomini dlla Toscana, e dll’Italia, possedeva perfettamente molte lingue, cioè la Latina, Tedesca, Boema, Francese, e Spagnola,171 comunicatole da Uomini Illustri, che furono un Benedetto Averani, Noris, Bresciani, Magliabechi,172 e Salvini.173 Si compiacque ancora dll’ Arti Cavalleresche, dlla Musica, ma non vi si fondò. Gli piacque

170 Budu komparovat florentské vydánì z roku 1886, český pramen uchovávajìcì se v S.Ú.A. v Praze a budu přihlìţet i k anglickému překladu z roku 1930 THE LAST of the Medici done into English by Harold Acton with introduction by Norman Douglas. – Florence. G. Orioli, Lungarno Corsini. 1930. Citovat budu český rukopis, jenţ povaţujì za původnì a budu uvádět rozdìly od italského vydánì, diference jsou však naprosto minimálnì! 171 Italská verze navìc uvádì angličtinu a turečtinu. 172 Antonio Magliabechi (1633 - 1714) 173 Italská varianta rukopisu napřed uvádì učitelé, pak znalost jazyků. Česká verze navìc uvádì celé jméno Benedetta Averaniho.

87 disegno, e lo studio sotto Onorio Marinari, e Gabbiani, siccome toccare il flauto, ma oltremodo si compiaceva dlla lettura dlle Istorie [sic] Sacre, e profane si dilettò dl Cane Levriero, e finalmente il di 3. Luglio 1697. [sic] essendosi portato in Germania, sposò la Principessa Anna Maria Francesca de [sic] Duchi di Saxalavemburghi [sic], vedova dl Principe Filippo di Neoburgo, et [sic] andò [sic] ad abitare con essa [sic] in Boemia ai Feudi dlla medesima sua sposa ad un luogo detto Raimistat [sic - Raichstat].“174 Předchozí ukázkou zmíněný rukopis začíná, základní faktické rozdíly byly probrány v poznámkách. Jazyk dokumentu je místy poněkud náročnější, neboť autor pouţívá po vzoru latiny dlouhých souvětí se vsuvkami, jednotlivé věty mají často zamlčený a odlišný podmět. Tento jev můţeme například vidět v úvodu citace: „... dokonalého a zboţného vzdělání [Gian Gaston; sloveso essere v textu schází], ve svém věku byl zboţné jemnější mysli a velmi bohabojný [Gian Gaston], ...“. Mezi zásadní faktické rozpory v rukopisech týkající se princova vzdělání patří znalosti jazyků. Proč jsou navíc ve verzi z Magliabechiho knihovny uvedeny turečtina s angličtinou, jedná-li se o opis, mělo by tomu být naopak. Na základě rozboru pramenů lze ověřit jen lingvistickou erudici uváděnou v praţské verzi „Vita di Gio. Gastone“. Proti znalosti angličtiny svědčí i princova korespondence z Wiliamem Bentinktem, prvním hrabětem z Portlandu, která je vedena ve francouzštině a italštině.175 Mohl by zaznít argument, ţe šlechta se dorozumívala ve francouzštině a italštině, ale v českých zemích Gian Gaston pouţíval němčinu i češtinu, druhý ze zmíněných jazyků rozhodně mezi komunikační prostředek aristokracie nepatřil. Znalost angličtiny je navíc přidána

174 Stylistika anglického překladu je mìrně upravená od originálu. Text byl mìsty rozčleněn na vìce odstavců a některé dlouhé baroknì věty rozděleny. 175 Viz část v této práci Wiliam Bentinkt.

88 v době, kdy velkovévodství je mnohem více ovlivňováno z ostrovní země, díky obchodu v Livornu a mohla být tedy ţádoucí.176 Pro znalost angličtiny však svědčí ještě jedna věc, ţe na toskánském dvoře působil překladatel z angličtiny a anglické literatury, který byl i učitelem Giana Gastona. O tom ale níţe. Další nejasnost je opět spojena s jazyky. Jejich výpočet budí dojem, ţe je princ znal jiţ od mládí díky svým preceptorům. Coţ je jistě velmi pravděpodobné u rodné italštiny, latiny, francouzštiny, španělštiny a snad i němčiny ale rozhodně ne u češtiny. Linguae Boemicae poznal aţ během svého pobytu v Čechách (1697 - 1708) od učitele Wenceslava Jandita, přičemţ víme, ţe jazykem jiţ v roce 1704 hovořil, neboť mu je dedikována česká gramatika.177 Tato anachronie, kdy čeština je řazena mezi základní jazykové vybavení prince z mládí, je dána neznalostí autora rukopisu, který si nebyl vědom, v jakém období se ho princ naučil. Informace tudíţ nejsou druhotně verifikovány, místy působí velmi zavádějícím dojmem, a jak jiţ bylo několikrát řečeno, rukopis lze brát jen jako literaturu z doby Petra Leopolda I. (1767 - 1790). Pramenem pro nás jsou při pojímání Medicejských lotrinskou dynastií. Přesto i v otázce mládí Giana Gastona je jeho vliv nepopiratelný.

Mládí Giana Gastona “... molestie che ho portato a V. A. R.le ...”178 Gian Gaston de‟Medici se narodil přesně rok po nástupu Cosima III. na toskánský trůn. Podle starého toskánského kalendáře, kdy den končil západem slunce, to bylo večer 25. května

176 Cosimo III. sám ze svých cest učebnici angličtiny vlastnil. 177 JANDIT, Wenceslaus: Grammatica Linguae Boëmicae. - Praha. 1704. 178 A. S. F., fond: M. d. P., f. 1035r. Jedná se o dopis Giana Gastona Cosimu III. z 24. 5. 1707, psaný den před princovýma narozeninami. Celá citace znì „La mia nascita ch’è domani mi ricorda 36 anni di molestie che ho portato a V. A. R. pregandola umilis.te a non si voler straccare colla sua pazienza[.]” Text je psán jako P. S. Čìslovka určujìcì věk je zvýrazněna i v původnìm textu.

89 1671, podle nového 24. května 1671. Jméno bylo zvoleno jako Giovanni Gastone. Giovanni bylo jedno z tradičních medicejských jmen, ale Gastone bylo uţito vůbec poprvé. Giovanni byl otec Cosima I., dále syn Cosima I. a Eleonory z Toleda pozdější kardinál, nevlastní syn Cosima I. a Eleonory degli Albizzi tzv. don Giovanni, který se proslavil jako voják například ve válkách Rudolfa II. proti Turkům, posledním Giovannim byl probíraný syn Cosima II. kardinál Giovanni Carlo. Jméno Gastone bylo chlapci dáno na počest jeho dědečka z matčiny strany Gastona d‟Orleans, bratra Ludvíka XIII.179 Gian Gaston se narodil jako druhorozený syn, třetí a poslední potomek Cosima III. a Marguerite-Louise d‟Orleans. Za kmotra mu byl strýc Francesco Maria de‟Medici budoucí kardinál, čímţ byla předurčena i jeho budoucí kariéra. Kdyţ mu byly čtyři roky, jeho matka Marguerite-Louise opustila navţdy Toskánu, velkovévodu a manţela Cosima III. Malý Medici byl svěřen do výchovy babičce Vittorii della Rovere a jejího dvora. Odjezdu Marguerite-Luise do Francie se velmi podrobně věnuje Harold Acton, který nás informuje, ţe v pondělí 10. června Marguerite-Luise opustila Poggio a Caino a 12. června byla v doprovodu 26 slouţících v Livornu,180 odkud se 14. června vydala směrem do Marseille.181 Marguerite-Louise měla ale sehrát v přáních Cosima III. ještě jednu roli. V případě, ţe by lotrinský vévoda Carlo V., jenţ měl za choť sestru císaře Leopolda I. Eleonoru Rakouskou, umřel bez dětí, dědictví státu by přešlo právě na Marguerite-Louise d‟Orleans, potaţmo na jejího nejstaršího syna velkoprince Ferdinanda.182

179 Celým jménem Gaston Jean-Baptiste de France (1608 - 1660), známý je spìše zkrácenou variantou jména Gaston‟Orleans. Marguerite-Louisa byla jeho nejstaršìm dìtětem. 180 ACTON, Harold: Gli ... s. 132. 181 GALLUZZI, R. J. ... Tomo VII., libro ottavo. s. 32. 182 ACTON, Harold: Gli ... s. 137 - 138.

90 Carla Lotrinského a Marguerite-Louise d‟Orleans poutalo vřelé pouto z mládí, o jejich vztahu se mluvilo jako o vášnivé lásce.183 Cosima v jeho nárocích na lotrinské panství podporoval i císař, neboť ten nechtěl, aby Lotrinsko připadlo Francii. Osud tomu chtěl, ţe Lotrinsko se stalo součásti Francie a Lotrinští panovníky v Toskáně. Marguerite-Louise byla ve Francii odeslána svým bratrancem francouzským králem do kláštera. Jistě musel mít odjezd matky vliv na psychiku malého chlapce, ale Marguerite-Louise se na výchově svých dětí moc nepodílela. V duchu dvorské etiky Seicenta byla starost o panovníkovi potomky svěřena chůvám a vychovatelům, velkovévodkyně měla v rámci dvora jasně danou roli. Unikátní rukopis z florentského státního archívu, kde je kompletní seznam toskánských dvořanů od roku 1540 do 1695, nám umoţňuje rekonstruovat vychovatele malého Giana Gastona.184 Vychovatelkou, moţno lépe pouţít chůvou, či guvernantkou Anny Marie Luisy a Giana Gastona byla Lucrezia Soldani Macinghi.185 Její plat byl 50 florénů, podle jejího záznamu v rukopisu, by teoreticky mohla být zahrnuta k lidem velkovévodkyně matky.186 V muzeu Stibbert ve Florencii se nám zachoval obraz od G. Sustermanse Anna Marie Luisa a velkoprinc Ferdinando s guvernantkou, P. Urbani ji pravděpodobně identifikovala s hraběnkou guvernantkou Zefferini.187 Ochranu Gianu Gastonovi v mládí zajišťovala jeho babička Vittoria della Rovere, součástí jejíhoţ dvora princ byl. Vztah mezi Vittorií della Rovere a Gianem Gastonem byl velmi úzký, do doby neţ byl svěřen učitelům, měla na jeho výchovu hlavní podíl ona. Ochrana, jakou

183 O tom vìce GALLUZZI, R. J. ... Tomo VI., libro sesto. s. 314 - 315. 184 A. S. F., fond: Manoscritti, f. 321. Některé seznamy jsou ale vedeny jen do roku 1692. 185 Tamtéţ, s. 753 - 756. 186 Tamtéţ 187 URBANI, Patrizia: ... s. 115. pozn. 8. Obraz je ale známý dìky publikovánì v PIERACCINI, Gaetano ... odkud čerpá i Urbani. Název obrazu v originále znì Anna Maria Luisa e il Gran Principe Ferdinando con la Governante.

91 zajišťovala Vittorie Gianu Gastonovi i později, byla skutečně veliká, můţeme dokonce tvrdit, ţe všechny problémy za něj vţdy vyřešila. Postavení velkovévodkyně matky bylo v rámci toskánského dvora skutečně značné, Harold Acton dokonce uvádí, ţe poddaní přisuzovali většinu chyb vlády Cosima III. jejímu vlivu.188 O tom a dalších Actonových závěrech můţeme diskutovat, ale faktem zůstává, ţe role Vittorie della Rovere v rámci toskánské dvorské společnosti byla významná. Sídlem jejího dvora byla převáţně vila Poggio Imperiale, kde se nacházel i Gian Gaston. Medicejští disponovali mnoţstvím vil, takţe kaţdý příslušník rodu mohl mít svůj malý oddělený dvůr.189 Například jedním z příjmů, který zajišťoval Vittorii della Rovere a umoţňoval jí reprezentaci, bylo svěření panství. Ještě za ţivota jejího manţela Ferdinanda II. jí bylo doţivotně po úmrtí Monte a S. Sauino poskytnuto, kterému Cosimo I. v roce 1550 poskytl titul hrabství, kdyţ uznal za pána Balduina dal Monte, bratra papeţe Julia III.190 Vittorii della Rovere bylo panství dáno do správy výnosem z 24 února 1667.191

188 ACTON, Harold: Gli ... s. 208. 189 Mezi medicejské vily patřì v okolì Florencie: Villa La Topaia, Villa della Petraia, Villa di Castello, Villa di Poggio a Caiano, Villa di Careggi, Villa di Pratolino, Villa Medici a Fiesole, Villa di Lappeggi, Villa di Poggio Imperiale, Villa di Marignolle, Villa di Artimino. V širšì Toskáně se pak jedná o Villa del Trebbio, Villa di Cafaggiolo, Villa La Magia, Villa di Montevettolini, Villa di Stabbia, Villa di Cerreto Guidi, Villa dell‟Ambrogiana, Villa di Spedaletto, Villa di Camugliano, Villa di Collesalvetti, Villa di Coltano, Villa di Agnano, Villa di Seravezza. Mezi základnì práce o medicejských a toskánských vilách patřì slavné veduty z osmnáctého stoletì od ZOCCHI, G.: Vedute di Firenze e della Toscana (1744). Reprint: Firenze.1981, dále MORENI, D.: Notizie istoriche dei contorni di Firenze. – Firenze. 1791-1795, dalšì uznávanou a starou pracì je mìstopisný slovnìk od REPETTI, E.: Dizionario geografico-fisico-storico della Toscana. – Firenze. 1833 – 1846. Mezi současnými autory se stal legendou Luigi Zangheri se svou knihou věnujìcì se vile v Pratolinu a jejìmu symbolickému výkladu: ZANGHERI, Luigi: Pratolino il giardino delle meraviglie. – Firenze. 1979, Zangheriho uţitečným dìlem je i TÝŢ: Ville della provincia di Firenze/ La città. – Firenze. 1989. Dalšìm se zajìmavých autorů je CRESTI, C.: Civiltà delle ville toscane. – Udine. 1992. Seznam vil byl učiněn na základě BALLERINI, Isabella Lapi: Le ville medicee/ Guida completa. – Firenze. Giunti. 2003 a v neposlednì řadě vlastnìch návštěv. 190 A. S. F., fond: Manoscritti, f. 320. s. 405. 191 A. S. F., fond: Manoscritti, f. 320. s. 407.

92 Kariéra Gaina Gastona nebyla úplně přesně předurčena, ale nejpravděpodobnější byla duchovní dráha v tradici rodu, kdy druhorozený syn zpravidla získal kardinálský klobouk. K té byl veden i na dvoře Vittorie della Rovere. Odpovídala by tomu i výchova, pouť s otcem do Loreta, jak o ní bude ještě řeč, je potom jejím logickým projevem. Po smrti Vittorie della Rovere roku 1694 se zdá, ţe děti Cosima III., které vychovávala, projevily opravdovou lítost. Anna Maria Luisa z Düsseldorfu dokonce strýčku Francescu Mariovi napsala, ţe jí umřela babička a matka.192

Vzdělání Giana Gastona a jeho jazyková erudice Vzdělání aristokratů v raněnovověké Itálii bylo děleno na několik fází. U Giana Gastona nejprve byla starost svěřena Vittorii della Rovere, v sedmi letech se uţ naučil psát.193 Jak jiţ bylo naznačeno, projevoval inklinaci k náboţenství. Podívejme se na dobu, kdy byl předán do výchovy učitelům. V této fázi se Giovanni Gastone dostává do kontaktu s lidmi, z nichţ někteří ho budou obklopovat do konce ţivota. Vzdělání bylo zaměřeno na všeobecný přehled a Gian Gaston, jak jiţ bylo řečeno, dostal ty nejlepší učitele. Vincenzo Vivani, výborný matematik, učil prince přírodním vědám a matematice, později ho nahradil Benedetto Bresciani, který vyučoval experimentální filosofii a hudební nauku. Literaturu a podobné disciplíny nevyučoval nikdo menší neţ veleslavný Antonio Magliabechi a Antonio Mariano Salvini. Kardinál a specialista na církevní dějiny otec Enrico Noris měl na starost

192 A. S. F., fond: MdP, f. 5831, f. 81 r. Dopis z 20. března 1694. Citaci uvádì i URBANI, Patrizia: Il principe nella rete. In: Gian Gastone (1671 - 1737)/ Testimonianze e scoperte sull‟ultimo Granduca de‟Medici. Firenze. Giunti Editore. 2008. s. 115. 193 PIERACCINI, Gaetano: La Stirpe ... II. s. 738.

93 historii a teologii. Dalším z vychovatelů byl právník Giuseppe Averani. Podívejme se nyní ještě jednou na princovu jazykovou erudici. Velmi pro nás zajímavou postavou je zmíněný Anton Maria Salvini. Salvini byl překladatelem z klasické řečtiny a angličtiny. Tedy v této fázi se mohl Gian Gaston skutečně anglický jazyk naučit a svědčilo by to pro pravost tvrzení florentské verze rukopisu Vita di Gio: Gastone ... Pravdou ale zůstává, ţe nám není známo pouţití angličtiny ze strany prince. Její význam ale značně vzrostl po Utrechtském míru, kdy se Velká Británie spoluzasadila o udrţení nezávislosti Toskánska, a Velkovévodství část své zahraniční politiky orientovalo i tímto směrem. Proto znalost tohoto jazyka připadala z pozdějšího hlediska jako logická. O češtině, kterou se princ naučil aţ během svého pobytu, jiţ byla řeč a bude v samostatné kapitole. Pro výuku němčiny působil jako učitel Giovan Battista Frelich.194 Pozitivně na sloţení učitelů Giana Gastona reaguje Paolo Segneri, jehoţ korespondence s Cosimem III. byla v polovině devatenáctého století vydána ve Florencii.195 Kromě teoretických předmětů se Gian Gaston vzdělával i v praktické hře na hudební nástroje. Uměl hrát na flétnu196 a kytaru197. Zájem o muziku provázel Giana Gastona celý ţivot, do Florencie, jak bude ještě řečeno, pozval skladatele Georga Friedricha Händela. Zájem o umění byl vlastní nejen jemu, ale celé generaci posledních Mediceů, nejznámějším sběratelem byl velkoprinc Ferdinando. Velmi známou kolekcí Giana Gastona,

194 Sloţenì vychovatelů Giana Gastona se věnuje jako prvnì zmìněný rukopis Vita di Gio: Gastone ..., potom PIERACCINI, Gaetano: La Stirpe ... II. a z něj vycházejìcì URBANI, Patrizia: Il principe ... . 195 SEGNERI, Paolo: Lettere inedite di Paolo Segneri al granduca Cosimo III. – Firenze. 1857. 196 VITA di Gio: ... f. 324r. 197 A. S. F., fond: MdP, f.: 5836. Anna Maria Luisa se zmiňuje, ţe hrál na kytaru (chitarrino) strýci Francescu Mariovi. Dopis z 8. srpna 1698.

94 v době kdy byl velkovévoda, byla sbírka porcelánu.198 Samozřejmostí byla výchova dobrého kavalíra, se vším co k tomu patřilo. Pro tyto účely byla ve Florencii roku 1689 otevřena Accademia dei Nobili, kde působili mimo jiné vychovatelé velkoprince Ferdinanda.199

Vztah Giana Gastona s Francescou Mariem de‟Medici a Cosimem III. v mládí Dalším velmi blízkým člověkem Giana Gastona byl jeho strýc kardinál Francesco Maria de‟Medici. Při princově pobytu v Čechách vedl mladý Medici s Francescou Mariem korespondenční styk.200 Francesco Maria de„Medici byl osobou velmi blízkou všem Cosimovým dětem. Jiţ podle písemného styku sestry Giana Gastona Anny Marie Luisy s Francescou Mariem lze vidět, ţe byla spíše neformální, například svůj podpis zkracuje jen na A. L.201 V dopise z 10. srpna 1697 z Düsseldorffu, doby kdy Gian Gaston se svou novomanţelkou pobývali na falckém dvoře, Anna Marie Luisa Francescu Mariovi píše, ţe ... naše rozhovory [s Gianem Gastonem] většinou jsou o Jasnosti a mi můţete věřit, ţe neujde den, kdy neřekneme, co bychom zaplatili za to, aby pan kardinál byl zde; ... .202 Co se týče Giana Gastona otázka není tak jednoznačná. Prakticky ve veškeré literatuře věnující se tomuto tématu, můţeme nalézt informace potvrzující výše zmíněné. Francesco Maria byl určitě velmi spřízněný s Gianem Gatonem, uţ pro jeho duchovní

198 SPALLANZANI, P.: Medici Porcellain in the Collection of the Last Gran-Duke. – In: The Burlington Magazine. č. 132, rok 1990. s. 316-320. 199 BOUTIER, Jean: L‟”Accademia dei nobili” di Firenze/ Sociabilità ed educazione dei giovani nobili negli anni di Cosimo III. In: La Toscana nell‟età di Cosimo III. ... s. 205 – 224. 200 Většina vzájemné korespondence je uloţena v A. S. F. ve fondu MdP. 201 A. S. F., fond: MdP, napřìklad korespondence v f: 5835 202 A. S. F., fond. MdP, f.: 5835, dopis čìslo 87 z 10. 8. 1697.

95 orientaci, ale tato otázka se nesmí přeceňovat, nebo co je ještě horší, tato povahová blízkost je dávána do protipólu vztahu Giana Gastona ke Cosimu III. Podíváme-li se na vzájemnou korespondenci mezi Gianem Gastonem a Francescou Mariem za rok 1698, tedy první celý rok co byl mimo domov, tak napočítám jen jedenáct Gian Gastonových dopisů.203 Řádově mnohem více jich je mezi Francescou Mariou a Annou Marií Luisou.204 Samozřejmě mohou být některé dopisy poztráceny, či jak bylo zvykem, něco bylo převedeno do jiného fondu, tedy nejspíše Miscelanea Medicea, dnes jiţ probádaného, ale Francesco Maria si na nečetnost korespondence s Gianem Gastonem stěţuje! Oproti tomu korespondence mezi Gianem Gastonem a Cosimem III. je vedena takřka vţdy v týdenních intervalech. Samozřejmě Cosimo III. byl kromě otce i vládce, a tudíţ Giana Gastona vedla i povinnost k odepisování, ale z dopisů můţeme vyčíst, ţe Cosimo III. nepsal z nutnosti, ale prostě z faktu, ţe chtěl. POZNÁMKA ZA DLUHY. Nesnaţíme se zde zpochybnit vztah Giana Gastona s Francescou Mariem, ale poukázat na rozpory a dokázat, ţe vztah Giana Gastona s Cosimem III. nebyl o nic méně intenzivní. Často se uvádí, ţe Cosimo III. svého mladšího syna neměl rád. Můţeme takřka s určitostí prohlásit, ţe se jedná o nesmysl. Ambasador Luccké republiky Giovani Claudio Bonvisi popsal vztah třináctiletého Giana Gastona k velkovévodovi takto: vřele ho miloval a napodoboval ho v povaze a soucitu.205 I kdyţ se mohlo jednat o fráze, přesto předešlé nasvědčuje o něčem jiném neţ o antipatiích. Vztahem mezi Gianem Gastonem a Cosimem III. se věnuje i agent

203 A. S. F., fond: MdP, f.: 5836. 204 Tamtéţ 205„ affezionatissimo verso il medesimo a genio e pietà.“ In: PELLEGRINI, A.: Relazioni indite di ambasciatori lucchesi alle corti di Firenze, Genova, Milano, Parma, Torino/ Secolo XVI – XVII. – Lucca. 1901. s. 237. O tom informuje téţ URBANI, Patrizia: Il principe ... s. 26.

96 toskánského velkovévody Marco Martelli, který prince ujišťuje, ţe i přesto, ţe nadělal dluhy z karet, o jejíţ výši však nechce princ hovořit, neboť údajně nezná přesnou částku svých dluhů,206 cítil k němu jeho nejjasnější otec mimořádnou něţnost, kterou pořád má.207 Princ na to odpověděl, ţe moc dobře ví, ţe Jeho Královská Výsost je k němu laskavá, ...208 Ve Florentském státním archívu se nacházejí tzv. minute di risposte Cosima III. na dopisy Giana Gastona, kde ho oslovuje Sig. Figlio mio amatissimo,209 coţ není titulování velkovévoda princ, ale otec syn.210

Vztah Giana Gastona a Anny Marie Luisy de‟Medici211 Jestli měl Gian Gaston s někým opravdu vřelý vztah, tak to byla jeho sestra Anna Marie Luisa. Stefano Casciu v textu pro knihu k výstavě Ritorno dell’Elettrice Anna Maria Luisa de’Medici píše, ţe Milovala hrátky s mladším bratrem Gianem Gastonem a se strýcem

206 A. S. F., fond: MdP, f.: 5916, p. 9r. 207 „... che il suo Ser:mo Padre aveva sempre avuto una special tenerezza per lui, et l’aveva ancora, ...“ Tamtéţ, f. fv. Dopis nenì podepsán ani datován, ale podle pìsma patřì Marco Martellimu, neboť se nacházì i v jeho sloţce a pìsmo mu rovněţ odpovìdá. Dataci můţeme zařadit zhruba do zářì roku 1704. Nutno podotknout, ţe princovi dluhy činili přes 300 tisìc florénů. 208 „... Ser:mo Principe mi replicó, che sapeva molto bene, che V. A. Reale aveva della bontá per lui, ...“ Tamtéţ, f. 10r. 209 Cosimovy dopisy Gianu Gastonovi, tedy lépe řečeno minute di risposte, tedy předlohy dopisů, se většinou nacházejì v A. S. F. fond: MdP, např. f: 5915. 210 Tento závěr mi potvrdil prof. Giovanni Ciprini z Florentské státnì univerzity a vyplynul z mých konzultacì. 211 Mezi základnì literaturu o Anně Marie Luise musìme zařadit katalog výstavy z Palazzo Pitti roku 2006 LA PRINCIPESSA saggia: L'eredità di Anna Maria Luisa de' Medici, Elettrice palatina. – Firenze. Sillabe. 2006. (Katalog výstavy, Florencie, Palazzo Pitti - Galleria Palatina, od 22. prosince 2006 do 15. dubna 2007). Katalog je oslavou a připomenutìm slavné výstavy z roku 1974 GLI ULTIMI Medici/ Il tardo barocco a Firenze, 1670 – 1743. – Detroit – Firenze. Centro Di. 1974. (Katalog výstavy, Detroit, The Detroit Institute of Arts, 27. března – 2. června 1974; Florencie, Palazzo Pitti, 28. června – 30. zářì 1974). Ve Florencii kaţdoročně k výročì Anny Marie Luisy probìhajì oslavy, jejìţ součástì jsou i doprovodné konference: ANNA Maria Luisa de„ Medici Elettrice palatina/ Atti delle celebrazioni 2005 – 2008. Úvodnì slovo Anita Valenini. – Firenze. Polistampa. 2009. Přednášky probìhajì většinou v Palazzo Vecchio, ale jejich výstup je poměrně krátký a kvalita značně nesourodá. Dále máme bohatou a kvalitnì bibliografii i výstavnì katalogy z německého prostředì, o nichţ bude řeč dále.

97 Francescou Mariem starším jen o pár let ve vile Poggio Imperiale, pod ochranými a přísnými oky babičky Vittorie.212 Myslím si, ţe se autor zmíněné citace neplete, přízeň svému bratru projevovala Anna Maria Luisa i v pozdějších letech, dokonce se přenášela i na jeho dvůr. Kdyţ byl Gian Gaston v roce 1698 v Paříţi, tak si svému strýci Francescu Mariovi posteskla: V Zákupech hrají málo komedií a nevěřím, ţe tam bude velká zábava, hlavně mezi Italy, kteří zůstanou nějakou dobu, aniţ by viděli svého pána, který je v tuto dobu v Paříţi.213 Opomeneme-li, ţe ukázka je mírně útočná proti Anně Marii Francesce, jakoţto vlastnici zákupského panství, svědčí o starostlivosti o dvořany jejího bratra. Takřka v kaţdém dopise se Anna Marie Luisa svému bratru věnuje a vţdy se těší z jeho přítomnosti, citace ale svědčí o tom, aţ do jakých detailů falcká kurfiřtka zabíhala. Například v korespondenci se strýcem Francescem Mariou z první poloviny roku 1697, kdy se očekává příjezd Giana Gastona do Düsseldorfu, se takřka v kaţdém dopise o svém mladším bratru zmiňuje, či děkuje za zprávy o něm. Druhého srpna 1697 Francescovi Mariovi píše Tisíceré díky za Váš dopis a novinky; zde se těšíme dobrému zdraví a já se těší, jak mohu ze společnosti Pana Prince [Giana Gastona], který je v dobré náladě a chtěli bychom Vás mít za třetího, to je závěr naší konverzace ... .214 Kdyţ Gian Gaston prvního září téhoţ roku odjíţdí, Anna Maria

212 CASCIU, Stefano: Anna Maria Luisa de‟Medici Elettrice Palatina (1667 - 1743). – Firenze. Alberto Bruschi. 1993. s. 21. Jedná se o knihu, ke které je připojen katalog drobné výstavy názvu zmìněného v hlavnìm textu. Výstava se konala v Loggia Rucellai ve Florencii od 18. února do 18. března 1993. Na výstavce bylo k shlédnutì dvanáct předmětů, ale katalog-kniha jenţ byl vydán patřì dìky kvalitnìmu popisu děl a hlavnìmu textu ke kvalitnìm. 213 „ ... a Reichstat faranno poche Commedie, e non credo ci sarà grand allegria particolarmente tra gl’italiani che staranno qualche tempo senza vedere il loro Padrone che a quest’ora sarà a Parigi ...“ A. S. F., fond: MdP, f: 5836, dopis č. 61. 214 „Le rendo mille grazie della sua lettera, e nuove; qua si continua a godere buona salute, et io a godere quando posso della compagnia del Sig:e Pnpe, che è d’assai buon umore[,] e la vorremmo avere in terzo, questa è la conclusione della nostra conversazione ...“ A. S. F., fond M. d. P., f: 5835. dopis č. 86. Karton má čìslované dopisy nikoli folia. Dopis samotný je z 2. srpna 1697.

98 Luisa píše Dnes nastal odjezd Pana Prince, doprovodili jsme ho ..., tento večer bude v Kolíně, můţete si představit, ţe jsem trochu zkoprnělá ... .215 Nastal-li nějaký problém, či nevhodná situace, kterou Gian Gaston zavinil, Anna Maria Luisa se ho takřka vţdy zastala.

215 „Oggi e seguita la partenza del Sig:e Pnpe l’abbiamo accompagnato fin alla desinata questa sera sarà a Colonia, lei si puole [sic] immaginare, che io sono un poco sbalordita“ A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5835, dopis č. 91. z 1. zářì 1697. Anna Marie Luisa nedělá interpunkci přesně podle vět, proto můţe působit slohová orientace mìrně zmateně.

99 Velkoprinc Ferdinando de‟Medici Velkoprinc Ferdinando patří díky své kulturní politice mezi nejznámější postavy Medicejské dynastie sedmnáctého a osmnáctého století. Narodil se 3. srpna 1663. Giuseppe Conti, autor nejnerozsáhlejšího díla o posledních Medicejských, kterým se Harold Acton více neţ inspiroval, popsal velkoprince Ferdinanda de„ Medici a jeho rozdíl od Cosima III. „... velkoprinc Ferdinando byl lidem dobře viděn a chtěn, neboť byl naprosto odlišný od otce a protoţe byl soucitný a lidský.“216 Tento rozdíl „pokrokový Ferdinando“ kontra „zpátečnický a bigotní Cosimo III.“ se stal základním charakterem opakovaným takřka ve všech pracích. Velkoprinc Ferdinando je všeobecně uznávanou osobností převáţně pro svou kulturní politiku, především potom zájmem o divadlo a operu, dále pak o výtvarné umění, především o malířství. Co se týče divadla, to nechal Ferdinando zkonstruovat ve třetím podlaţí vily v Pratolinu architektem Antoniem Ferrim, aby tam mohla být hrána opera. V samotné Florencii pak nechal zrekonstruovat a přezdobit Teatro della Pergola. V době svatby se stala nejznámější operou Il Greco in Troia, hudbu zkomponoval Giovanni Maria Pagliardi, libreto je záleţitostí Mattea Norise, která byla hrána v Pratolinu.217 Ferdinando dával v hudbě často přednost Benátčanům, jejichţ město si velmi oblíbil. Na dvoře velkoprince Ferdinanda působil mimo jiné Alessandro Scarlatti, který měl pro divadlo v Pratolinu zkomponoval pět oper. Dále spolupracoval

216 ”... il gran principe Ferdinando era ben veduto e ben voluto dal popolo, perchè [era] assolutamente diverso dal padre, e perchè [era] caritatevole e umano.” CONTI, Giuseppe: Firenze dai Medici ai Lorena/ Storia – Cronaca aneddotica – Costumi (1670-1737). – Firenze. R. Bemporad e Figlio. 1909. (Ristampa 1980). s. 84. 217 Opera se jmenuje Greco in Troia, ale někdy je uváděno i Greco di Troia. Rodák z Janova Giovanni Maria Pagliardi (1637 - 1702) a Benátčan Matteo Noris (1640 - 1714) spolu poprvé spolupracovali na opeře Il Numa Pompilio v roce 1674 uvedenou v Benátkách. Dalšì čtyři opery jiţ Pagliardi sloţil ve Florencii, poslednì dvě Greco in Troia a Attilo Regolo s Norisem (1693).

100 s Georgem Friedrichem Händelem, kterého do Florencie ale pozval Gian Gaston. Mezi nejznámější hudební počiny Ferdinanda patřila jeho veleslavná Medicejská kapela. Ve výtvarném umění se zaslouţil o záchranu mnoha děl, která byla roztroušena po Florencii a deponoval je ve své druhé vile v Poggio a Caiano.218 Mezi oblíbenou činnost prince patřily cesty do Benátek, kde byl několikrát. Aktivity velkoprince Ferdinanda musely být skutečně finančně velmi náročné a velkovévoda si to plně uvědomoval. Kdyţ seznámil svého nejstaršího syna s finanční situací domu a s ţádostí o omezení výdajů, Ferdinando odpověděl, ... omezit se nemůţu, zatím stále utrácím jen své oprávněné peníze, ... .219 V celém dopisu, datovaném 9. dubna 1689 je Ferdinando poměrně útočný, pouţívá výčitky aţ uráţky vůči Cosimu III.220 Tomuto listu předcházela diskuse mezi Ferdinandem a Cosimem III., kdy toskánský panovník, v rámci hledání finančních prostředků, přišel s nápadem prodat rodinný majetek, na tento návrh Ferdinando dopisem z 1. dubna 1689 neméně ostře reagoval. Můţe se zdát, ţe Ferdinando zaujímal pohodlný postoj proč by děti měly platit za

218 Viz poznámka v textu dále. 219 „... ristringermi non posso, mentre ho speso sempre giustificato il mio denaro, ...“ Dopis Ferdinanda de‟Medici adresovaný Cosimu III. z 9. dubna 1689, Dopis byl prvně otištěn v CONTI, Giuseppe: Firenze dai Medici ... s. 235 – 236. 220 Text dopisu je: „Quanto all’assegnamento, fino che Vostra Altezza conserverà le mie lettere, e io le copie di esse e fino che viveranno galantuomini che sanno questa materia, sarò giustificato: ristringermi non posso, mentre ho speso sempre giustificato il mio denaro, e non ho dato aiuto ad altri con zeli poco considerati quando era tempo di mettere insieme per le spese che si dovevan [sic] fare per le mie nozze, per maritare mia sorella, e non dico per il viaggio che mi aveva promesso, perchè [sic] sarebbe stata la prima che mi avesse mantenuta di tante parole datemi. Sicchè [sic] non voglio in nessun modo accettare assegnamento fermo; gli prometto bene da uomo d’onore che terrò conto del denaro come ho fatto sempre, che del denaro se non me lo darà lei ne troverò, come anco [sic] di non risponder più in questa materia, perchè [sic] queste dispute non concludono nulla.“ CONTI, Giuseppe: Firenze dai Medici ... s. 235 – 236.

101 chyby otců,221 jak tomu napovídá i úvaha Harolda Actona. Velkoprinc Ferdinando de„Medici byl všeobecně povaţován, ţe stojí v určité opozici proti otci velkovévodovi, jeho neochota určitě mohla být podmíněna i jistou dávkou sobectví a neochoty se uskromnit, ale snahou o systémové změny. Kdyţ Ferdinando píše „... omezit se nemůţu, zatím stále utrácím jen své oprávněné peníze ...“ mezi řádky můţeme číst, proč Vy utrácíte víc, neţ máte, nebo téţ jak v dopise z 1. dubna velkoprinc píše „ ... často ti jenţ dělají svaté a úzkostlivé, radí tak, aby se vrátilo více jim neţ na dobrou sluţbu pána.“222 Z Ferdinandova pohledu mohla působit otcova správa státu jako nefunkční a vyčítal mu protěţování favoritů, například z řad církve. Velkovévoda se pak zodpovědnost za nešvary snaţil delegovat na někoho jiného. Z pohledu Cosima III. se Ferdinando zbavoval spoluodpovědnosti, kdyţ odmítal šetřit na svém dvoře a tím, ţe byl odloučen z Florencie, navíc neplnil své manţelské povinnosti. Celá situace ale vypovídá o velké autonomii „malých“ medicejských dvorů, obzvláště pak o názorové síle velkoprince Ferdinanda, vychovávaného jako budoucího velkovévodu. K tomuto srovnání by patřila komparace dvorů, ale Cosimo III. ani Ferdinando jistě své výtky neadresovali na jejich zpochybnění, spíše na osoby v něm zastoupené. Cosimuv dvůr byl posuzován podle svého pána a Ferdiandův byl povaţován aţ za libertinistický. Postavení Francesca Marii de‟Medici a jeho dvora bylo jiné v tom, ţe byl kardinálem, a tudíţ měl silnou na velkovévodovi nezávislou hodnost. Vztah mezi Ferdinandem a Gianem Gastonem nebyl pravděpodobně tak úzký, jaký měl Gian Gaston se sestrou.

221 ACTON, Harold: Gli ... s. 178. Acton v tom vidì, ţe Ferdinando imitoval styl své matky. 222 „perchè [sic] spesse volte quelli che fanno il santo e lo scrupoloso, consigliano più secondo quello che torna a loro, che per il buon servizio del padrone.“ CONTI, Giuseppe: Firenze dai Medici ... s. 235.

102 Vzájemná korespondence z jeho českého pobytu prakticky neexistuje. Gian Gaston se o starším bratru dozvídal především z dopisů Cosima III.223

Původní plány na svatbu velkoprince Ferdinanda, Ferdinando de‟Medici jako portugalský král Rod Medici měl pět reálných návrhů pro partnerku velkoprince, které dosahovaly patřičné společenské úrovně. Nejambicióznějším z nich byla Isabel Luísa da Beira, jediná dcera Pedra II., infantka a dědička portugalského trůnu. Další princeznou byla Violante Beatrice Bavorská, sestra bavorského kurfiřta Maxmiliána, dále dvě dcery falckého kurfiřta a princezna z Parmy.224 Udělat ze staršího syna vládce ohromné portugalské říše a z mladšího zakladatele toskánské sekundogenitury byla pro Cosima III. velmi lákavá. Plán ale znamenal jeden zásadní problém, v případě sňatku s portugalskou následnicí by Ferdinando sídlil v Lisabonu a Portugalské království by se sjednotilo s Toskánskem, které by tím ztratilo svou samostatnost. Jednání mezi toskánskými a portugalskými zástupci začala v necelých dvaadvaceti letech prince Ferdinanda, na jaře 1685. Situace v Portugalsku byla poněkud sloţitá. Roku 1640 získala tato pyrenejská země prosincovým spiknutím formální nezávislost na svém větším sousedu. Španělskem však byla uznána aţ roku 1668, o rok později potom papeţem Klementem X.225 V polovině století zároveň útočí Nizozemsko na portugalské kolonie v Asii, a to bez pomoci Španělska není schopno vzdorovat. Na trůn nastoupí

223 Viz korespondence deponovaná v A. S. F., fondy: M. d. P. a Miscellanea Medicea. 224 GALLUZZI, ... Istoria ... Tomo VII. Libro ottavo s. 88 – 89. ROBIONY, Emilio: Gli ultimi dei Medici/ e la succesione al Granducato di Toscana. – Firenze. Bernardo Seeber. 1905. s. 67. 225 Kliment X. vydal roku 1669 breve dilectum filium a o rok později bulu uznávajìcì jmenované biskupy za restaurace, tìm papeţ fakticky potvrdil nezávislost Portugalska.

103 rod Braganza, který vydrţí aţ do konce monarchie. Prvním panovníkem je Jan IV. (1604 - 1656), který má čtyři děti, Theodosia (1634 - 1652), Kateřinu (1638 - 1705), Alfonse VI. (1643 - 1683) a Petra II. (1648 - 1706). Theodosius umírá ve věku osmnácti let, druhá nejstarší Kateřina je provdána za anglického krále Karla II. Kdyţ Jan IV. umírá, je následníkovi Alfonsovi třináct let, v roce 1666 se ţení v zastoupení, za manţelku mu je dána Marie Francesca Savojsko-Nemourská (1646 - 1683), dcera Karla Amadea vévody Savojsko-Nemourského.226 Téhoţ roku, kdy se ţení mladý král, umírá i královna matka Louise de Guzman (1613 - 1666). Události v pyrenejském státě nabraly rychlý spád. Neustále probíhající války se Španělskem nejen ţe vysílily zemi, ale určily hlavní dvě strany portugalských mocenských klik. Alfonsovu profrancouzskou a prošpanělskou mladšího Pedra. Po uzavření smlouvy s Francií dojde k palácovému převratu a Alfons VI. je nucen abdikovat, regentskou vládu přejímá jeho mladší bratr Pedro, budoucí král Pedro II., který ukončuje války se Španělskem a přijímá jeho mírové podmínky, tím získává uznání nezávislosti. Sňatek mezi Alfonsem VI. a Marii Francescou Savojsko- Nemourskou je uznán z důvodů údajné Alfonsovi impotence za

226 Vévodstvì Nemours zìskala vedlejšì větev Savojských po Medicejských, konkrétně po Giulianu de‟Medici vévodovi z Nemours, který vévodstvì obdrţel od francouzského krále Ludvìka XII. poté, co předešlý drţitel, slavný francouzský vojevůdce a hrdina italských válek, Gastone di Foix-Nemours umìrá roku 1512 v bitvě u Ravenny. Giuliano de‟Medici obdrţel panstvì od francouzského krále společně se svou ţenou Filibertou Savojskou roku 1515. Giuliano de‟Medici však následujìcì roku (1516) umìrá, aniţ by zanechal potomky. Panstvì po smrti Filiberty roku 1524 přecházì na Luisu Savojskou (1676 - 1531), manţelku Karla hraběte Angoulême (1459 - 1496) a matku francouzského krále Františka I. (1494 – 1547). Luisa Savojská byla v roce 1515 během synových výprav do Itálie a mezi léty 1525 – 1526 po pro Francii katastrofálnì bitvě u Pavie francouzskou regentkou. Roku 1528 zìská vévodstvì Luisin mladšì bratr Filippo di Savoia-Nemours (1490 - 1533), který zde zaloţil mladšì Savojskou sekundogenituru. Vévodstvì Nemours vydrţì v Savojské drţbě aţ do smrti Enrica II. di Savoia-Nemours v roce 1659. Poté zìskává zpět vévodstvì francouzský král Ludvìk XIV., roku 1672 ho pak král daroval svému bratru Flilipu I. Orleánskému, jehoţ linie zde vydrţela aţ do francouzské revoluce. Z této větve rodu vzešel poslednì bourbonský král Ludvik Filip I. (1773 - 1850).

104 neplatný. Ještě během roku 1668 se Pedro stihne oţenit se svou bývalou švagrovou Marii Francescou Savojsko-Nemourskou. Začátkem roku 1669 se jim narodí jediná dcera Isabel Luísa da Beira, Galluzzim nazývaná Infanta Isabella.227 Bylo jasné, ţe situace, kdy se Pedro chopil moci jako regent za staršího bratra, bude značně výbušná. Jiţ roku 1673 vypukne neúspěšné povstání proti Pedrovi na podporu legitimního nároku krále Alfonse. Následujícího roku mají kortésy potvrdit legitimní nárok na trůn Isabely Luisi. Roku 1683 umírá Alfonso i královna Marie Francesca Savojsko-Nemourská, regent Pedro se tak díky smrti bezdětného staršího bratra stává králem. Prvně se uvaţovalo o příbuzném královny Marie Francesci savojském vévodovi Vittoriu Amadeovi, který byl 1681 Portugalci předvybrán. Avšak díky diplomatickým těţkostem a definitivně po smrti portugalské panovnice z této volby sešlo. Jediným legitimním dědicem tedy byla dcera Isabella, neboť její matka Marie Francesca byla i Alfonsovou ţenou. Smrt Alfonse situaci v Portugalsku neuklidnila, společnost byla dále rozdělena na dvě strany, hledal se tedy kompromisní kandidát. Z portugalské strany vzešla myšlenka dvojí svatby, Anna Marie Luisa de‟Medici si měla vzít Pedra a její bratr velkoprinc Ferdinando de‟Medici Infantku Isabellu. Medicejský kandidát měl několik neopomenutelných výhod, dvě hlavní byly, pocházel z Toskánska a tedy dostatečně vzdálen jak Španělsku, tak Francii, aby jednu z těchto zemí výrazněji prosazoval. Navíc Medicejští měli velmi blízko k papeţi a církvi obecně, dokonce se tvrdilo, ţe medicejský kardinál volí papeţe. Relativní medicejská nezávislost na Francii i Španělsku byla důleţitá pro rozhádané grandy a blízkost k církvi pro portugalské duchovenstvo. Bylo navíc podstatné, ţe toto dynastické propojení podporovala i Ludvíkovská Francie, která

227 GALLUZZI, R. J.: ... Tomo VII., Libro Ottavo, s. 89, 91 a dále.

105 nechtěla, aby se dědicem stal rakouský habsburský princ, Rakousko zase zásadně odmítalo bourbonské kandidáty. Celou záleţitost ztěţovala osoba Karla II. na španělském trůnu, od kterého se dalo očekávat mnohé, jen plození potomků bylo málo reálné. Zachování rovnováhy na Pyrenejském poloostrově, kdy ani Francie ani Rakousko nemělo výhodnou pozici, bylo klíčové. Medicejská karta byla tedy vhodným řešením pro všechny. Toskánským diplomatem, který celou záleţitost dojednával, byl Lorenzo Ginori, konzul florentského národa v Lisabonu,228 za Francii ambasador Amelot a za Portugalsko králův ministr Rocco Montero.229 Návrh smlouvy, předloţený velkovévodovi Cosimu III. v roce 1686, obsahoval dvě základní hlediska, a to v případě ţe král Pedro bude mít syny, nebo ţe je mít nebude, coţ byla pravděpodobná varianta. V prvním případě bylo určeno Infantce Isabelle věno a místo pobytu Toskána. V případě druhé moţnosti, která se zdála být velmi reálnou, kdyby král Pedro neměl muţského nástupce, připadne říše Infantce Isabelly, jakoţto jediné dědičce trůnu a Ferdinando se bude na titulu podílet, podobně jak tomu bylo ve Španělsku za Katolických Králů Isabelly a Ferdinanda. Fedrinando de‟Medici by přesídlil do Portugalska a nebylo by v jeho svobodném rozhodnutí se navrátit do Florencie, s výjimkou kdyby náhle král Pedro k potomkům přišel. Koruna by tak přešla na Infantku a děti Ferdinanda de‟Medici. Po smrti Cosima III. by bylo sjednoceno Portugalsko s Toskánskem jak vyrovnáním poddaných, tak sjednocením zákonů a práva, navíc by ihned byly polány do velkovévodských pevností portugalské posádky.230 Tak tvrdé podmínky nemohl samozřejmě velkovévoda Cosimo III. akceptovat, navíc vyvolaly jeho protest. Podobné podmínky byly nabídnuty i

228 GALLUZZI, R. J.: ... Tomo VII., Libro Ottavo, s. 90. 229 GALLUZZI, R. J.: ... Tomo VII., Libro Ottavo, s. 91. 230 GALLUZZI, R. J.: ... Tomo VII., Libro Ottavo, s. 91-92.

106 Savojsku, kde se předpokládalo sjednocení států. Medicejští byli z mnoha důvodů, které jiţ byly zmíněny, mnohem vhodnějšími kandidáty, obzvláště pro Ludvíka XIV. V kapitole věnující se Settecentu jsme poukázali na těţkosti při hledání kompromisního kandidáta na mnohem významnější španělský trůn. To, ţe se s největší pravděpodobností bude o toto dědictví vést pře, byla jiţ v osmdesátých letech sedmnáctého století takřka všem jasná. Politická orientace Pedra byla prošpanělská, potaţmo orientována na rakouské Habsburky, sňatkem Infantky Isabelly s mladým medicejským princem by byla nastolena rovnováha sil, pro Francii mnohem výhodnější pozice. Kdyby tomu tak nebylo, při případných komplikacích ve Španělsku by Francie nemusela čelit jen Portugalsku, ale i Anglii, na níţ se tento stát stále více orientoval. Není tedy divu, ţe se král Ludvík, pro kterého by tentokrát tolik nepřátel neznamenalo jen více cti, snaţil mírnit tvrdé portugalské poţadavky. Toskánci ale nechtěli o ţádné cizí přítomnosti ani slyšet, velkoprinc Ferdinando navíc nebyl nakloněn přestěhování se do Lisabonu. Ke všemu tu byl ještě problém právní, neboť Cosimo III. nedrţel Toskánu jako vlastnictví, ale velkovévodství vzniklo z Florentské republiky, v případě vymření Medicejského rodu měli Florenťané právo obnovit svoji republiku. Překonat tyto těţkosti se pokusil vyslaný ministr Ludvíka XIV. do Florencie. Cena za královskou korunu, po které Cosimo III. tak touţil, byla ale příliš vysoká. Moţná Medicejská primogenitura v Portugalsku by neznamenala sekundogenituru mladšího syna v Toskáně, ale její zánik jakoţto samostatného panství. Něco takového nemohl hrdý potomek Cosima I. velkovévody akceptovat. Pedro II. si nakonec roku 1687 bere za manţelku švagrovou císaře Leopolda I. Marii Sofii Neuburskou dceru Filipa Wilhelama Neuburského, kurfiřta falckého. Do rodu Neuburg se přivdá i

107 bývalá potenciální nevěsta Pedra II., sestra Ferdinanda de„Medici Anna Marie Luisa, kdyţ se stane falckou kurfiřtkou, Gian Gaston potom švagrem falckého kurfiřta.

108 Dvůr toskánských velkovévodů před odjezdem Giana Gastona do Čech Několikrát byl zmíněn toskánský dvůr, podívejme se nyní na jeho sloţení, uţ proto, ţe panují velké stereotypy o jeho velkosti. Bude nás zajímat zrekonstruovatelné období, to je do roku 1695. Počátek potom určíme rokem nástupu Cosima III. na velkovévodský stolec, tj. 1670. Vycházet budeme především ze zmíněného rukopisu z fondu Manoscritti.231 Pro přehlednost necháme názvy v italštině včetně zkratek v dokumentu. Dvůr v roce 1670: - Maiordomo, M.ro di Camera, e altri (Majordómus, hlavní komorník, další ) 5 osob - Camerieri (Komorníci) 13 osob (jeden nebyl placený, mohlo se ale jednat o chybu) - Scalchi, e Scudieri (Kuchaři a štolbové) 6 osob - Segretari (Sekretáři) 9 osob - Scrittoio (Písaři) 4 osoby - Guardaroba (Ošacení) 10 osob - Medici (Lékaři) 2 osoby - Servizio della Ser.ma G. Duchessa (Sluţebnictvo nejjasnější velkovévodkyně) 8 osob

231 A. S. F., fond: Manoscritti, f. 321. Dokument je paginován a zmiňovaný rok 1670 začìná stranou 729.

109 - Servizio del Ser.mo P.pe Ferdinando, e Ser.ma P.psa Anna M.a Luisa (Sluţebnictvo nejjasnějšího prince Ferdinanda a nejjasnější princezny Anny Marie Luisy) 5 osob - Servizio della Ser.ma G. Duchessa Vittoria (Sluţebnictvo nejjasnější velkovévodkyně Vittorie) 7 osob ------Celkem 69 lidí.232 Dvůr v roce 1670 měl o několik desítek osob méně neţ předchozí dvůr Ferdinanda II. Rozhodně nedosahoval velikosti, která by mohla být nazvána přehnanou. S podobným názorem, ţe za Cosima III. došlo k nárůstu dvora, se setkáváme velmi často, bohuţel bez relevantní kritiky. Do celkového počtu nejsou zahrnuty všechny osoby vedlejších medicejských dvorů, například princ Francesco Mariu, který byl 2. září 1686 jmenován kardinálem, většinou sídlil mimo vládní palác Pitti ve vile v Lapegii, v budoucnu tak bude činit i velkoprinc Ferdinando, který si za své sídlo zvolil vilu v Pratolinu. Z předešlého výčtu jsou zajímavá jména lékařů, jimiţ byli Sig.r Dott.r Andrea Guerrini pobírající 16 florénů a Sig.r Dott.r Francesco Redi jehoţ plat činil 50 florénů.233 Druhý ze jmenovaných, Dott.r Francesco Redi, bude pro česko-italské kulturní vztahy důleţitou osobou jakoţto inspirační zdroj. Kromě základního povolání, hlavní lékař Nejjasnějšího Velkovévody,234 byl dobrým, dodnes uznávaným, spisovatelem, autorem knihy Bacco in

232 A. S. F., fond: Manoscritti, f. 321. s. 729 – 732. 233 A. S. F., tamtéţ. 234 Ve staré italštině byl pouţìván pro hlavnìho lékaře u dvora termìn archiatra nebo archiatro.

110 Toscana,235 z které bude vycházet dvořan Giana Gastona při psaní chvalozpěvu na české víno Bacco in Boemia Pietro Domenico Bartoloni.236 Francesco Redi byl součástí toskánského dvora jiţ o několik let před datem 1670, můţeme ho nalézt v přehledech k roku 1662, kdy pobíral rovněţ 50 florénů,237 pravděpodobně na dvoře působil jiţ dříve. Do role archiatra byl jmenován velkovévodou Ferdinandem II. Francesco Redi se narodil 1626 v Arezzu a umírá na konci století 1697 v Pise. Dnes je znám pro svůj chvalozpěv na toskánské víno, obzvláště to z Montepulciana, které předčí všechna ostatní. Bacco in Toscana je ale důleţité dílo nejen pro svůj obsah a formu, která je prostoupena ţivým rytmem a svěţím jazykem, ale pro poznámky, které tvoří podstatnou část opusu. Samotné básnické dílo má několik desítek stran, ale dalších tři sta věnuje Francesco Redi vysvětlivkám k dílu, díky čemuţ je Bacco in Toscana moţné dobře interpretovat i dnes.238 Podobnou logiku budu mít o několik desítek let později ditiramb Bacco in Boemia od Pietra Domenica Bartoloniho. Francesco Redi nebyl jen lékař a básník, ale i přírodovědec, člen několika akademií. V Accadima della Crusca spolupracoval na třetí edici slovníku, učil na florentské univerzitě, známé jako Studio Fiorentino, dále spoluzakládal Accademia del Cimento. Kdyţ se stal součástí velkovévodského dvora, byl jiţ pro Mediceje dobře známou postavou. Redi umírá v rok odjezdu Giana Gastona do Čech v Pise, pochován byl ale v rodném Arezzu.

235 REDI, Francesco: Bacco in Toscana/ Ditirambo di Francesco Redi Accademico della Crusca con le Annotazioni. – Firenze. Pietro Matini. 1685. 236 BARTOLONI, Pietro Domenico: Bacco in Boemie. Ditirambo ... in onore del vino di Melnich. - Praha. 1717. Odalšìch vydánìch viz kapitola Pietro Domenico Bartoloni. 237 A. S. F., fond: Manoscritti, f. 321. s. 681. 238 REDI, Francesco: Bacco in Toscana ... Dìlo má dvojì čìslovánì: básnické část s. 1 – 46, vysvětlivky s rejstřìkem s. 1 – 264.

111 Toskánský dvůr byl v době, kdy se Francesco Redi stával jeho součástí, povaţován za jeden z nejsvobodnějších. Jeho členem mohli být jen prověření a věrní jedinci, na agentské mise či zahraniční poselstva byli, jak uvidíme, posílání jen lidé, kteří v rámci dvora působili několik let. Toskánský dvůr nám Francesco Redi popisuje v listě adresovaném slavnému jezuitskému učenci Athanasiovi Kircherovi: „... mám tu čest slouţit na Dvoře, kde se sbíhají ze všech částí Světa muţi, kteří na svých poutích hledají a nosí milosrdné skutky ctnosti, kdyţ sem přijíţdí, jsou způsobem tak přívětivým uvítání, který ve městě Florencii doznal znovuzrození starých rozkošných Zahrad Fajáků“.239 Citovaný Rediho dopis uvádí Galluzzi a vztahuje se k roku 1657, tedy k vládě Ferdinanda II., kdy Francesco Redi mimo jiné působil v Accademia del Cimento. Vláda Ferdinanda II. bývá oslavována jako vzdělanecká a dávána do protikladu s Cosimovou (III.) pro svůj učenecký charakter. Italský spisovatel z devatenáctého století Salvatore De Renzi, o této vládě napsal: „Ferdinando II. byl ... ochránce a přítel věd, které s velkou péči pěstoval.“240 Můţeme říct, ţe se jedná o typický názor, který byl přítomen jiţ před datem vydání De Renziho práce. Opačný názor od jednoho z největších znalců problematiky představil Caverini ve své knize o historii experimentální metody v Itálii, podle níţ byl Ferdinando II. spíše hnán zájmem o kuriozity neţ o skutečnou vědu.241 Nicméně plody Rediho práce dají plně vyniknout za následovníka Ferdinanda II. Cosima III., v době kdy je Gianu Gastonovi čtrnáct let.

239 „... ho l‟onore di servire in una Corte, alla quale da tutte le parti del Mondo concorrono quei grand‟ uomini, che con i loro pellegrinaggi vanno cercando e portando merci di virtude, e quando vi arrivano sono con maniere cosí benigne accolti, che nella Città di Firenze confessano esser rinati gli antichi deliziosissimi Orti dei Feaci” Citace dopisu In: GALLUZZI, R. J. ... Tomo VI. Libro sesto, s. 282. 240 DE RENZI, Salvatore: Storia della medicina in Italia. Tomo IV. – Napoli. 1846. s. 19. 241 CAVERINI, Raffaello.: Storia del metodo sperimentale in Italia. – Firenze. 1891.

112 Vrátíme-li se k velkovévodskému dvoru, tak ten roku 1680 nepřekročil sedmdesát lidí, naopak měl o několik členů méně neţ o deset let dříve.242 Mezi šedesátkou lidí najdeme i čtyři umělce, kteří jsou řazeni v kapitole Architetti, Pittori Sig.r Anton M.a Fabrini – správce galerie, Pier Maria Baldi – architekt, Ferdinando Tacea inţenýr, Cosimo Maureo – truhlář.243 Největší příjem, a to 25 florénů, měl inţenýr, pak s 20 florény následoval architekt, s odstupem truhlář s 13 florény a vše uzavíralo i dnes tak oceňované povolání galerista s 12 florény. Podíváme-li se na osoby obklopující mladého prince Giana Gastona, setkáváme se se jménem Sig.ra Lucrezia Macinghi, vychovatelka nejjasnějších potomků, prince Gio: Gastona a princezny Anny Marie Luisy s platem 50 florénů.244 Sluţebnictvo velkovévodkyně Vittorie čítalo 6 osob. Jedná se jen o lidi, kteří byli povaţování za součást velkovévodského dvora, další moţní pomocníci Vittorie nejsou zahrnuti. Velkoprinc Ferdinando měl k dispozici pět slouţících. Osamostatnění mladších Cosimových dětí je moţnoé vidět k roku 1683, starost o ně měly jiţ čtyři osoby, vychovatelka Sig.ra Lucrezia Soldani Macinghi, jíţ příslušelo 50 florénů, vychovatel Giana Gastona Sig.r Pietro Beringucci, který pobíral rovněţ 50 florénů, dále komorník Sig.r. Cav.r F. Giulio Ginori s 16 florény a stolník Sig.r Manfredi Macinghi také s 16 florény.245 Velkoprinc Ferdinando měl také čtyři lidi. Mnohem důleţitější je ale přítomnost osoby Pietra Biringucciho, nejbliţšího dvořana Giana Gastona při pobytu v Čechách, s jeho jménem se setkáváme u dvora v roce 1680, kdy byl sekretářem.246 Pietrovi Beringuccimu, téţ psanému Biringuccimu, se budeme obšírněji

242 Stav dvoru k roku 1680: A. S. F., fond: Manoscritti, f. 321. s. 753 – 756. 243 A. S. F., fond: Manoscritti ... tamtéţ. 244 A. S. F. tamtéţ 245 Stav dvou k roku 1683 A. S. F., fond: Manoscritti, ... s. 757 – 759. 246 A. S. F., fond: Manoscritti, f. 321. s. 753 – 756.

113 věnovat dále, nyní jen v krátkosti. Pocházel ze šlechtické rodiny ze Sieny a jeho titul byl hrabě, kdyţ odjíţdí se svým pánem Gianem Gastonem do Čech, působil u dvora takřka dvacet let a musel být tedy prověřen jakoţto absolutně spolehlivý člověk, který bude podávat do Florencii důvěryhodné informace, Gian Gaston na Beringucciho zprávy odkazuje.247 V roce 1683 se u dvora Cosima III. setkáváme s Francescem Montautim, agentem a specialistou na vztahy s Vídní. Jeho korespondence o princově pobytu v Čechách patří k jedné z nejdůleţitějších. Suita okolo Giana Gastona a jeho sestry se postupně rozšiřuje a dosahuje počtu staršího bratra. V roce princových patnáctin – 1686, ho a jeho sestru obklopuje sedm dvořanů: Sig.r Pietro Beringucci – vychovatel Giana Gastona s platem 50 florénů, Sig.r Manfredi Macinghi – stolovník pak číšník s 16 florény, Sig.r Cav.r. F. Giulio Ginori – komoří pak stolovník také s 16 florény, Sig.ra Regale Cerchi Suares – vychovatelka Anny Marie Luisy s 50 florény, Sig.r Cav.r Pier Antonio Ricci – Majordomus Anny Marie Luisy s 24 florény, Sig.r Bonifazio della Therardesca – komoří s 16 florény a Sig.r Cav.r Benedetto Tornaquinci – komoří s 16 florény.248 Počet slouţících je velkoprinci Ferdinandovi postupně zvětšen na osm lidí a po svatbě k nim přibude šest osob jeho manţelky, i zde ale platí, ţe samotný dvůr velkoprince Ferdinanda nemusel být totoţný, ale byl větší. Velmi zajímavý a určující pro nás bude stav dvora k roku 1692, kdy Gian Gaston uţ působí samostatně, jeho sestra Anna Marie Luisa jiţ byla provdána do Falce. Seznam je uveden jako: Libro de Salariati del 1692 seg.to Q. del Ser:mo G. D. Cosimo 3.o che si conserva nell‟Archivio de SS.i Soprass.i.249 Přeloţit bychom mohli

247 Viz kapitola Svatební akt prince Giana Gastona ... . 248 Stav dvoru k roku 1686 A. S. F., fond: Manoscritti, ... s. 761 – 764. 249 A. S. F., fond: Manoscritti, ... s. 797. Seznam k roku 1692 pak aţ do s. 799.

114 předešlou větu jako Kniha těch co přijímali platbu v roce 1692 od Nejjasnějšího Velkovévody Cosima III. K Gianu Gastonovi se vztahují tyto osoby: S.r Co: Bonifazio della Gherardèsca komoří prince Gio: Gastone, f 16 – (Od 11. října 1692 propuštěn, aby mohl vykonávat duchovního) S.r Cav.e Benedetto Toranquinci komoří prince Gio: Gastone, f 16 – S.r Cav.e F. Giulio Ginori stolník prince Gio: Gastone, f 16 – S.r Manfredi Macinghi číšník prince Gio: Gastone, f 16 – S.r Pietro Beringucci vychovatel prince Gio: Gastone, f 50 S.r Co: Scipione Delci šlechtic komory prince Gio: Gastone, f 16– S.r Anton Filipo de Giudici šlechtic komory prince Gio: Gastone, f 16 –.250 Podle příjmů členů si můţeme udělat představu o důleţitosti jednotlivých funkcí dvora, největší příjem, 50 florénů, měl osobní vychovatel prince, ať uţ jím byla Lucrezia Soldani Macinghi či Pietro Beringucci, zbytek pobíral zhruba třetinový plat, většinou činil 16 florénů. Podívejme se na úlohy a italsko – české ekvivalenty dvořanů: Maiordomo maggiore – Hlavní majordomus Maiordomo – Majordomus Maiordomo di Siena – Majordomus Sieny Maestro della Camera – Hofmistr Cameriere – Komoří Cameriere segreto – Tajný komoří Gentiluomo di Camera – Šlechtic kamery Maestro di Casa – Správce domu Computista – Účetní Pagatore – Plátce

250 A. S. F., fond: Manoscritti, ... s. 797 – 799.

115 Scalco – Stolník Coppiere – Číšník Scudiere – Štolba Scrittoio – Písař Guardaroba – Garderobiér Computista di Guardaroba – Účetní Garderoby Guardaroba del Taglio – Garderobiér střihač Medico – Lékař Segretario – Sekretář/Tajemník Segretario di Stato – Státní tajemník Segretario di Consulta – Sekretář poradce Segretario delle Cifre – Sekretář účetní Segrataria Vecchia – Starší sekretářka Aio/Aia – Vychovatel/-ka Matrona – Dvorní dáma Cavallerizzo – Cvičitel koní Provveditore della Galleria – Pečovatel o galerii Bibliotecario – Knihovník

Benemerito – Zaslouţilý

Kromě zmíněných funkcí byly i hodnosti jako Maiordomo della Serenissima Principessa, či Maestro di Camera della Principessa Sposa, tedy niţší varianty, které odpovídaly menším medicejským dvorům, nebo byly vázány na jednotlivé členy rodu. V našem prvním případě tak bylo na Annu Marii Luisu a v druhém na manţelku velkoprince Ferdinanda Violante Beatrici Bavorskou.

116 Toskánsko a jeho dvůr v očích české aristokracie Velmi čilé styky mezi Apeninským poloostrovem a „českým prostorem“ probíhaly na nevládní úrovni. Převáţně se jednalo o kavalírské cesty mladých aristokratů, kteří jezdili do ciziny na zkušenou. Nebudeme se věnovat všem aristokratům, kteří Itálii navštívili, zaměříme se na dva příslušníky Černínského rodu, Humprechta Jana,251 který svoji cestu do Itálie nastoupil roku 1645, a Heřmana Jakuba, který byl na svém kavalírském dobrodruţství po Itálii a Portugalsku mezi léty 1678 - 1682.252 Oba dva navštívili Florencii a byli přímo u velkovévodského dvora. Humprecht Jan u Ferdinanda II. (děd Giana Gastona) a Heřman Jakub u Cosima III.(otec Giana Gastona). Černínové patřili nejen k nejurozenějším a nejstarším českým rodům, ale i k nejbohatším. Právě Heřman Jakub Černín zajímavě popisuje Florencii doby Cosima III., člověka, který je popisován jako bigotní katolík, který byl prost všech radovánek. Podívejme se, jak líčí Heřman Jakub Černín Florencii v třicátém sedmém roce ţivota Cosima III. Do Florencie Heřman Jakub přijel po svém pobytu v Mantově253 a před cestou do Říma. Florencie v jeho deníku zabírá časový prostor od 22. června do 15. srpna 1679.254 Jak vylíčil svůj pobyt Heřman Jakub, 22. června 1679: „... k večeru jsem zhlédl komedii, kterou pořádali tito kavalíři (němečtí) a na kterou mi

251 K tomu KALISTA, Zdeněk (ed.): Korespondence Zuzany Černìnové z Harasova s jejìm synem Humprechtem Janem Černìnem z Chudenic. - Praha. 1941. Černìnský palác v Praze a zámeček Humprecht pro Humprechta Jana Černìna z Chudenic projektoval Ital Carlo Lurago. 252 K cestě Heřmana Jakuba Černìna POLIŠENSKÝ, Josef (ed.): Česká touha cestovatelská/ Cestopisy, denìky a listy ze 17. stoletì. Praha. 1989. s. 378 - 405. 253 Do Mantovy dorazil 19. května 1679. ČERNÍN, Heřman Jakub: Denìk z cest po Itálii a Portugalsku, 1678 - 1682. (s. 378 - 405). s. 387. - In: POLIŠENSKÝ, Josef (ed.): Česká touha cestovatelská/ Cestopisy, denìky a listy ze 17. stoletì. - Praha. 1989. 254 Přesně to jsou tyto dny: 22. 6., 23. 6., 24. 6., 25. 6., 26. 6., 3. 7., 4. 7., 5. 7., 6. 7., 14. 8., 15. 8. Tamtéţ s. 388 - 390.

117 markýz Liccardi poslal kočár a vstupenky.”255 O den později: „23. června před obědem jsem viděl procesí ... navštívil (jsem) předsálí audienční síně velkovévody ... Po obědě jsem ... jel v kočáře ode dvora na korso na náměstí Sta. Maria Novella a viděl jsem okázalý průvod a čtyři vozy o čtyřech kolech s dvojspřeţím, jeţ s velkou obratností závodily v jízdě okolo dvou sloupů na náměstí.”256 Na svátek Jana Křtitele radovánky pokračovaly: “24. června, poté co jsem zhlédl obvyklou kaţdoroční podívanou, která se koná na sv. Jana na náměstí před Palazzo Vecchio, jsem doprovodil velkovévodu aţ do kostela S. Giovanni, odtud jsem šel s hrabětem Caprarou do kostela Santissima Annunziata na mši a po mši jsme se odebrali ke dvoru, kde jsem během velkovévodovy hostiny vyslechl překrásnou symfonii pro rozličné nástroje. Po obědě jsem ve velkovévodově kočáře jel na korso, kde byl velký shluk šlechty a lidu, a viděl jsem tam krásný jezdecký průvod a sedm arabských koní jet o závod ... .” Dále (25. června) si Heřman Jakub Černín prohlédl „...257 velkovévodův palác zvaný Pitti, kde jsem viděl nádherné zařízení, rozlehlé sály a obzvláště v komnatách Jeho Eminence kardinála ... jsem viděl nádherné obrazy, nanejvýš u mně provedené.” Dále měl ještě Heřman Jakub zhlédnout komedii, které přihlíţelo na osmdesát cizinců. Další den si měl Heřman Jakub prohlédnout zahradu Boboli v paláci Pitti. Následující zápisky pocházejí z 3. aţ 7. července. V prvním dni z tohoto bloku byl Heřman Jakub v zahradě Vagaloggia „kde má velkovévoda velké mnoţství cedrů, citroníků a pomerančovníků.”258 Další den začal navštěvovat Akademii, kde se učil francouzsky.

255 Tamtéţ: s. 388. 256 Tamtéţ. 257 Jméno scházì a ani ho editor nedoplňuje. Domnìvám se však, ţe se jedná o kardinála Francesca Mariu de´Medici, bratra Cosima III. Kardinálem byl jmenován roku 1687, tedy dva roky před tìm, neţ Heřman Jakub zavìtal do Florencie. 258 ČERNÍN, Heřman Jakub: ... s. 389. Jako zajìmavost stojì uvést, ţe zahradničenì patřilo mezi oblìbené činnosti Mediciejských.

118 Sedmého července se měl procvičovat v psaní italských dopisů a zabývat se dějinami Evropy. Jestliţe z prvních zápisků zaujmou kulturní aktivity hostitelského města, v dalších čtenář ocení vzdělání autora. Další zmínky jsou ze 14. srpna, kdy měla Jeho Jasnost velkovévoda narozeniny, „… dala mne Jeho Jasnost povolat k sobě a laskavě se mnou rozmlouvala aţ do doby, neţ se odebrala k tabuli.”, 15. srpna „… kdyţ jsem vykonal poboţnost v kostele Sto. Spirito, šel jsem ke dvoru, abych shlédl kníţecí hostinu, během níţ hrála překrásná hudba pro různé nástroje.”259 Výše citované zápisky českého aristokrata z několikaměsíčního pobytu ve Florencii patří k těm obsáhlejším v jeho deníku. Mimo jiné z nich vyplývá velká kulturní aktivita místa, která někdy aţ udiví. Autor několikrát zhlédl grandiózní florentské slavnosti, navštěvoval divadlo, byl na koncertech. Co je však nejpodstatnější, ţe se Heřman Jakub několikrát setkal přímo s Cosimem III., který není líčen jako bigotní a asketický monarcha, ale jeho město je místem radovánek a odpočinku. Popis českého šlechtice se vůbec neshoduje s tendenčním pojímáním Cosima III.260

259 Tamtéţ: s. 390. 260 Nechceme jen obhajovat vládu Cosima III., která jistě mohla být poznamenaná různými excesy, ale nesmì se k nì přistupovat jako k celku, ale musì se zváţit různé etapy jejìho trvánì, navìc se snaţìme nabìdnout modernějšì pohled. Viz: FANTONI, Marcello: Il bigottismo di Cosimo III: da legenda storiografica ad oggetto storico. - In: La Toscana nell„età di Cosimo III ... s. 389 – 402.

119 Manţelská politika Cosima III. pro své potomky Velkoprinc Ferdinando de‟Medici a princezna Violante Beatrice Bavorská, úloha Giana Gastona de‟Medici a jeho první cesta Jak bylo výše uvedeno, původní manţelské plány na propojení s Portugalskem zkrachovaly. Giuseppe Conti v charakteristice velkoprince Ferdinanda a jeho chuti k manţelství píše následující: „...prvorozený velkoprinc Ferdinando, který obdrţel nejvíce z ţivého charakteru své matky Margherity Luisy d’Orleans – jenţ byl více ţivý a výstřednický – a ne jak otcův, vůbec neinklinoval k manţelskému ţivotu, málo se o zajímal o to, ţe by tím přispěl šťastným poddaným Medicejského rodu novými potomky, kteří by udrţeli plémě ... a vládu.“261 V jednom dopise Cosimo III. svého nejstaršího syna napomenul, aby myslel na rodinu a byl příkladem poddaným a ne se obklopovat muzikanty a herci.262 Opomeneme-li Ferdinandovu nechuť a jeho mladické „choutky“ po manţelském svazku, jímţ by ostatně neměla být přikládána taková váha, neboť Ferdinando byl vychován jako následník toskánského trůnu a celá kariéra směřovala k tomuto cíli. Nechuť, kterou měl projevit při moţné translokaci do Lisabonu, spíše svědčí o jeho pevných vazbách k velkovévodství a trvání na roli, ke které byl vychováván, navíc musel mít velkoprinc vědomí mnohem větší orientace v italských záleţitostech neţ v portugalských, kde by se mohl stát jen loutkou mocenských klik.

261 “Ma il primogenito gran principe Ferdinando, che teneva più del carattere vivace della madre Margherita Luisa d’Orleans – la quale fu anche più che vivace e stravagante – che non di quello del padre, non era punto inclinato alla vita matrimoniale, poco interessandogli di contribuire a regalare ai felicissimi sudditi di Casa Medici, nuovi rampolli che ne perpetuassero la razza, i vizî e il governo.” CONTI, Giuseppe: Firenze dai Medici ... s. 83. 262 Podstatnou část dopisu cituje: ROBIONY, Emilio: Gli ultimi dei Medici e la successione al Granducato di Toscana. – Firenze. Bernardo Seeber. 1905. s. 66 - 67.

120 Při svatbě následníka trůnu musela medicejská diplomacie zvaţovat více hledisek, změny, ke kterým se schylovalo ve Španělsku, kde se od Karla II. nedali očekávat potomci. S tím spojená mnohem větší účast císařského domu na italských záleţitostech, jehoţ přítomnost postupně nahrazovala španělskou dominanci. Ne nevýznamné byly francouzské nároky, stále silnější Ludvíkovské Francie. Právě v souvislosti s bourbonskou politikou muselo hledat velkovévodství rovnováhu sil. S ohledem na císaře bylo pro Medicejské těţké oţenit prvorozeného syna přímo s některou z francouzských šlechtičen. Toskánské diplomacii se ale povedl výborný tah, dynasticky se propojit s Bavorskem, největším spojencem Francie v Říši, kdyţ si vzal nejmladší sestru bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela Violante Beatrice z rodu Wittelsbachů.263 Rod Wittelsbachů byl spřízněn s francouzským králem i císařem. Jediný závaţnější problém se vyskytl v otázce financí, neboť během Třicetileté války za velkovévody Ferdinanda II. rod Witeltelsbachů deponoval v Monte di Firenze značnou částku peněz, ale po úpadku společnosti o svou sumu přišel.264 Záleţitost se ale podařilo vyřešit a navíc velkoprinci Ferdinandu de‟Medici byly nabídnuty stejné svatební podmínky jako francouzskému Dauphinovi. Manţelskou smlouvou a podmínkami byl pověřen markýz Filippo Corsini, státní rada a velkovévodův vrchní lovčí, který byl z Florencie do Mnichova vyslán jakoţto mimořádný velvyslanec.265 V listopadu 1688 se mohla slavit svatba. Ferdinanda při aktu předávání prstenu zastupoval Fridrich Vilém Falcko-

263 Nejstaršì sestra Violante Beatrice Maria Anna Victoria (1660 - 1690) měla za manţela francouzského Dauphina, jejì bratr kurfiřt Maxmilián II. Emanuel (1662 - 1726) měl za prvnì manţelku dceru cìsaře Leopolda I. Marii Antonii Rakouskou (1669 - 1692). 264 ROBIONY, Emilio: Gli Ultimi ... s. 67. 265 GALLUZZI, J. R.: ... Tomo VII. Libro ottavo. s. 102. Titul Corsiniho zněl Consigliere di Stato e Cacciatore maggiore del Gran Duca. Titul mimořádného velvyslance byl Ambasciatore straordinario.

121 Neoburský.266 Nejen svatební podmínky, ale i oslavy byly v Bavorsku stejné, jako kdyţ si starší sestra Anna Victorie brala Dauphina, coţ muselo Medicejským jistě imponovat. Princezna Violante Beatrice byla poslána do Florencie a v Bologni se setkala s florentským poselstvem, které ji vyjelo naproti. Druţinu vedl Ferdinandův mladší bratr Gian Gaston de‟Medici. Popis cesty z Bologni do Florencie nám popisuje dokument: Ristretto delle Memorie de Viaggi, e feste, fatte per le Reali Nozze dei Ser.mi Sposi Violante Beatrice di Baviera, e Ferdinando Gran Principe di Toscana.267 Oficiálním popisem cesty i svatby Ferdianda de„ Medici s Violante Beatricí Bavorskou byl pověřen Alessandro Segni, jeho opus vyšel v součinnosti se svatbou roku 1688 jako Memorie de' viaggi, e feste per le reali nozze de' serenissimi sposi

266 GALLUZZI, J. R.: ... Tomo VII. Libro ottavo. s. 103. Friedrich Wilhelm von der Pfalz – Neobur (1665 - 1689) byl synem kurfiřta Filipa Viléma. Friedrich byl aktivnì ve vojenské sluţbě a dosáhl hodnosti cìsařského generála. 267 A. S. F, fond: M. d. P., f. 6391. Karton je rozdělen do devìti samostatných dokumentů, které se věnujì různým cestám: 1. Viaggio a Loreto fatto dal G.D. Cosimo III. e dal Principe Gio: Gastone l‟anno 1695. 2. Ragguaglio Del Viaggio fatto dal Ser:mo Principe Gio: Gastone di Toscana Per la Francia, Fiandra, Olanda, e Germania l‟Anno 1698. Alla Ser:ma Principessa Anna Maria Luisa di Toscana, Duchessa di Neuburgo, Contessa, ed Elettrice Palatina del Rehno Scritto da Anton Filippo de Giudici del Ser:mo Principe Gio Gastone di Toscana. 3. Continuazione de Viaggi di S: A: S:ma in Olanda. 4. Viaggio à Modena del Ser:o Sig: Principe Cardinale de Medici in Gen: del 1698 al Fe 1698 – 1699. 5. Genealogia de Gran Duchi di Tos. e suoj [sic] accidenti. 6. Popis cesty do Loreta z r. 1695 [bez nazvu]. 7. 1688 Ristretto delle Memorie de Viaggi, e feste, fatte per le Reali Nozze dei Ser.mi Sposi Violante Beatrice di Baviera, e Ferdinando Gran Principe di Toscana. 8. Memorie dèlle cose più particolari notate nel viaggio di Firenzè a Londra per propria sodisfazione [sic] dal P. Anton Francèsco dal Pino, in occorrenza d‟aver servito di Cappèllano all‟Ill:mo Sig:re Commèndatore F. Tommaso Del Bene Inviato Straordinario dèl Ser:mo Gran Duca di Toscana alla Maestà dèl Rè Guglielmo dèlla Gran Brèttagna l‟anno 1695. 9. Viaggio a Venezia Del Seren:mo Sig:r Pnpe di Toscana 1695: Al Ine. Přepis dokumentu jsem ponechal v původnì gramatice, včetně velkých pìsmen a zkratek.

122 Violante Beatrice di Baviera, e Ferdinando principe di Toscana.268 Dalším velmi vyuţívaným dílem jsou Memorie fiorentine dall’anno 1532 ... infino all’anno 1737 ... compilate da Francesco da Marco Settimani.269 Florentský šlechtic a Sanstefanský rytíř Francesco di Marco Settimani byl velmi zajímavou a plodnou florentskou osobností, který své hlavní výše citované dílo časově vymezil změnou ústavy ve Florencii v roce 1532 aţ koncem medicejského rodu. Během svého ţivota byl Settimani vyhnán.270 Zatímco první svědectví Ristretto delle Memorie ... je dobovým záznamem a informačně spolehlivé, tak Memorie fiorentine od Settimaniho jsou velmi nepřesné a musí být verifikovány, jejich hodnota je ale v atmosféře doby vzniku. Součástí svatební dohody bylo, ţe Princezna Violante nebude mít z Bavorska svůj dvůr, výjimku tvořili jen dva její mniši. Giuseppe Conti tuto část smlouvy zdůvodňuje tím, ţe Cosimo III., po zkušenosti s manţelkou a jejími lidmi, chtěl mít u dvora jen své jedince.271 Nejsme si vědomi, ţe by někdo z italské strany tomuto tvrzení odporoval. Panovník mohl mít samozřejmě výhrady proti přítomnosti cizinců u vlastního dvora, ale to, ţe si nevěsta nebude

268 SEGNI, Alessandro: Memorie de' viaggi, e feste per le reali nozze de' serenissimi sposi Violante Beatrice di Baviera, e Ferdinando principe di Toscana. – Firenze. Stamperia di S. A. S. 1688. Tisk je deponován v Biblioteca Nazionale Centrale di Firenze ve třech exemplářìch, z nichţ jen jeden je kompletnì (sign. PALAT.Misc. B.4.F.111.8 ). 269 SETTIMANI Francesco di Marco: Memorie fiorentine dell‟anno MDXXXII che la famiglia de‟Medici ottenne l‟assoluto principato della città e dominio fiorentino infino all‟anno MDCCXXXVII, che la medesima famiglia mancò di succesione nel Granducato di Toscana. A. S. F., fond: Manoscritti, f.: 125 - 147. Hlavně f. 139 (Část věnujìcì se Gianu Gastonovi a jeho manţelstvì sv.XIII. (Roky 1688 - 1700)./ hlavně pak část II., která zahrnuje roky 1694 – 1700. Pak sleduj chronologicky dalšì svazky práce). Dìlo je psáno v rukopisu a má osmnáct svazků. 270 BENEDETTI, Giovanni: Notizie e documenti intorno alla vita di F. Settimani. – Firenze. 1875. GROTTANELLI, L.: Le avventure del cavaliere Francesco Settimani, letterato e gentiluomo fiorentino. Firenze. 1901. O době a pozadì vzniku Settimaniho dìla, ale i ostatnìch, vìce: VERGA, di Marcello: Dai Medici ai Lorena. In: Storia della civiltà toscana. IV. L‟età dei lumi. – Firenze. Le Monnier. 1999. s. 125-151. O Settimanim s. 131. 271 CONTI, Giuseppe: Firenze dai Medici ... s. 147.

123 moci vzít svůj dvůr nebo ţe počet osob, které ji mohou z původní vlasti doprovázet, byl přesně určen, byla poměrně normální situací a bavorsko - toskánská smlouva není výjimkou. Nejedná se tudíţ o zatvrzelé chování Cosima III., ale o dobovou praxi, podmíněnou fungováním dvora. Naráţíme zde opět na stereotyp dáný neznalostí situace nejen v Zaalpí, ale i dobových jevů. Představme si, ţe by součástí francouzského dvora bylo dvěstě Španělů s právy ke španělské koruně. Dvůr, jakoţto nejvyšší orgán absolutní monarchie, musel fungovat dobře, Toskánské velkovévodství, jakoţto typ tohoto státu, nemohlo tvořit výjimku. Bylo tedy potřeba Violante Betrici její soukromý dvůr vytvořit a nominovat do něj vhodné osoby. První dámou byla jmenována markýza Ottaviana Bichi, sestra kníţete Piccolominiho, dále čtyři dámy, jedna z nich byla z rodu Gondi a další z Capponi. Markýz a rytíř Pietro Capponi byl jmenován Maestrem di Camera, v případě Violante Beatrice bývá zaměňováno s Maggiordomo maggiore, jeho bratr Ferdinando Capponi byl prvním šlechticem, číšníkem markýz Ferdinando Gondi, stolníkem pak markýz Bagnesi.272 Violante Beatrice se tak stala novou toskánskou princeznou. Koncem listopadu opustila Violante Beatrice Mnichov a vydala se směrem na Mittewald, kde na ní čekal nový dvůr, který ji měl doprovodit do Florencie. Z Mittewaldu se Violantina nová druţina vypravila přes Nejjasnější republiku do Mantovy, dále do Modeny aţ přijeli do Bologni. Z Florencie bylo vypraveno poselstvo, které jelo Violante Beatrici naproti a mělo se s ní setkat v Bologni. Tuto výpravu, jak jiţ bylo řečeno, vedl princ Gian Gaston. Tato cesta měla několik důvodů, Toskánsko muselo ukázat podobně jako Bavorsko mimořádně slavnostní přijetí, navíc tato cesta byla vynikající

272 CONTI, Giuseppe: Firenze dai Medici ... s. 151.

124 příleţitostí představit na mezinárodní scéně mladšího syna velkovévody. Počet lidí, které Gian Gaston do Bologni vedl, bylo zhruba třicet. Itinerář byl stanoven přes Loreto, Benátky, Padovu do Bologni. V Benátkách Gian Gaston projevoval zájem aby „viděl zajímavosti“, navštívil ateliér malíře Cosima III. Giuseppe Nicola Nasiniho.273 Dále procházel korzo a projevoval zábavu hodnou vzdělaného kavalíra. Můţeme říct, ţe dobře reprezentoval sebe, Florencii a rod.274 Kaţdopádně se zdá, ţe Gian Gaston projevil velký zájem a celá cesta vzbudila jeho nemalou pozornost. Dvacátého třetího prosince dorazila Violante Beatrice do Bologne a hned u brány byla uvítána Gianem Gastonem a jeho suitou. Violante byly předány jako dar šperky. O několik dní později (27. prosince) výprava překročila hranice velkovévodství a princezna mohla vstoupit do své nové vlasti, do samotné Florencie se dostala aţ začátkem následujícího roku 9. ledna 1689, kde byla velkolepě uvítána. Slavnosti pokračovaly déle neţ měsíc, 20. února 1689 se konalo u Santa Croce calcio, kde byli dva velitelé, tým reprezentující Evropu vedl velkoprinc Ferdinando a Asii princ Gian Gaston. Jednalo se ale o symbolickou prezentaci i vedení, těţko si představit, ţe by se zápasu princové skutečně účastnili. Tyto slavnosti měly pro medicejský rod hluboký symbolický význam, jiţ od dob Cosima I. velkovévody ukazovaly nejen politiku domu a státu, ale jejich pompéznost a perfektní organizace měla představit Toskánu jako velmi vyspělý administrativní stát, který je schopen takovýchto velkých podniků.275 Jako příklad vzpomeňme na svatbu

273 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 3044. Jedná se o zprávy, které psal Matteo del Taglia, který se poměrně detailně věnuje princovu pobytu v Benátkách. Na karton upozornila URBANI, Patrizia: Il principe ... s. 31, poznámka 45 ad. na s. 118. Urbani poměrně detailně zpracovává pobyt Giana Gastona v Benátkách. 274 URBANI, Patrizia: Il principe ... s. 33. 275 K florentským slavnostem obecně patřì jiţ klasická práce: GORI, Pietro: Le feste fiorentine attraverso i secoli/ Le feste per san Giovanni. – Firenze. R. Bemporad & Figlio.

125 velkovévody Ferdinanda I., bývalého kardinála, s Kristýnou Lotrinskou v roce 1589, která je povaţována za základ barokních slavností a kde byla představena i opera. Její náročnost, velkolepost, výtvarná rafinovanost a počet hostí neměly ve světě obdoby.276 Cosimo III. se pokusil ve velikosti těchto slavností překonat své předchůdce, vţdyť neméně pompézní byla jeho svatba s Margheritou Luisou d‟Orléans, kterou máme v dobových rytinách zdokumentovanou i v Národní galerii v Praze.277 Jako zajímavost můţe slouţit fakt, ţe zaznamenáním svatby Cosima III. a Margheritou Luisou v součinnosti s oslavou byl pověřen jiţ zmíněný Alessandro Segni, stejný autor, který o dvacetšest let později byl pověřen stejnou prací se sňatkem velkoprince Ferdinanda.278 Ze svazku následníka trůnu s bavorskou princeznou se očekával brzký dědic, bohuţel se ho manţelský pár nikdy nedočkal, neboť Violanate Beatrice měla být neplodná.279 Na nesoulad manţelství jistě mělo vliv i to, ţe velkoprinc Ferdinando spíše pobýval mimo dvůr ve svých vilách v Pratolinu a Poggio a Caiano,280 kde vedl většinou úplně oddělený ţivot.

1926. (Ristampa 1989). ZANGHERI, Luigi: Feste e apparati nella Toscana dei Lorena 1737 – 1859. – Firenze. Olschki. 1996. 276 Ke svatbě vìce SASLOW, James: The Medici Wedding od 1589. – London. Yale university. 1996. Mezi zakladatele výzkumu o baroknìm a historickém divadle jednoznačně patřì: ZORZI, Ludovico: Il teatro e la città/ Saggi sulla scena italiana. – Turin. Eiunaudi. 1977. Ludovico Zorzi nejen ţe je zakladatel divadelnìho výzkumu, ale ustanovil celou školu následovnìků, která je velmi aktivnì i dnes. 277 Autorem rytin je Sebastian della Bella. 278 SEGNI, Alessandro: Feste per le Nozze di Cosimo III e Margherita Luisa d‟Orleans. – Firenze, Stamperia S. A. S. 1662. 279 O jejì neplodnosti např. CONTI, Giuseppe: Firenze dai Medici ... s. 302 a dále. 280 Kromě vily v Pratolinu vyuţìval Ferdinando vilu v Poggio a Caiano, kde podobně jak v Pratolinu byla divadelnì scéna a medicejský princ tam soustředil svou aktivitu v zájmu o divadlo, ale předevšìm se zde nacházel Gabinetto delle opere in piccolo di tutti i più celebri pittori, nebo téţ Camera dei quadri, kde se nacházelo stosedmedsátčtyři obrazů, mezi nimiţ da Vinci, Raffaello, Dürer, Rubens či překrásný obraz Útěk do Egypta od Parmigianina, který Ferdinando zakoupil ve Florencii. K obrazům velkoprinc Ferdinando nehal udělat i katalog. Celá kolekce byla umìstěna v jedné mìstnosti, přičemţ vzdálenost

126 Je mnoho známo o kulturních aktivitách velkoprince Ferdinanda, ale i ty mohly zapříčinit nesoulad v manţelství. Kdyţ se roku 1696 vypravil na svou poslední cestu na karneval do Benátek, dovezl si jako suvenýr nákazu syfilidem, bylo jasné, ţe od tohoto páru se Cosimo III. následnického klidu nedočká.

Anna Maria Luisa de„Medici a Johann Wilhelm II. von der Pfalz-Neuburg, druhá reprezentační cesta Giana Gastona Manţelských projektů pro Cosimovu jedinou dceru bylo tolik, jak široká byla velkovévodova fantazie, a ta mnohdy neznala mezí. K vyhlídlým kandidátům patřil Vittorio Amadeo II. Savojský, portugalský král Pedro II., modenský vévoda z rodu d„Este Francesco II., španělský král Karel II. a francouzský Dauphin.281 Prvním plánem ke svatbě medicejské princezny byl v roce 1683 savojský vévoda Vittorio Amadeo II. Aliance mezi dvěmi nejmocnějšími státy Itálie by mohla být východiskem pro obě krajiny před blíţícími se problémy. Tomuto spojení ale zabránila matka vévody Maria Giovanna Battista di Savoia, poslední členka hrabat Genevese pocházející z vévodů Savojsko-Nemourských, která se narodila v Paříţi a v Savojsku, prosazovala profrancouzskou politiku. Francii se samozřejmě toto silné spojení nezamlouvalo.282 Prostřednictvím anglického krále Jakuba II. se v roce 1687 o Anninu ruku ucházel modenský vévoda Francesco II. d‟Este, ale byl odmítnut. Kdyţ v roce 1689 umírá manţelka španělského krále Karla II. Maria Luisa d‟Orleans, snaţil se Cosimo III. provdat dceru na tento trůn. Toskánci měli mocného přímluvce mezi jezuity, ale i z toho sešlo a Karel II. si vzal sestru budoucího mezi obrazy byla minimálnì. V roce 1773 byla dìla přemìstěna do florentský galeriì, dnes se nacházì převáţně v Galleria degli Uffizi. 281 CASCIU, Stefano: Anna Maria ... s. 93. K politickému pozadì svatby Anny Marie Luisy de‟Medici obšìrně ROBIONY, Emilio: Gli Ultimi ... s. 60 – 64. 282 ROBIONY, Emilio: Gli Ultimi ... s. 61.

127 manţela Anna Marie Luisy Marii Annu von der Pfalz-Neuburg. O propojení s Portugalskem jiţ byla řeč výše. Rovněţ následník bourbonského trůnu by jistě byla lákavá nabídka, volba nakonec padla na Johanna Wilhelm von der Pfalz- Neuburg z rodu Wittelsbachů, od roku 1690 kurfiřta falckého. Rod Wittelsbachů kromě Rýnské Falce vládl i v Bavorsku. Johann Wilhelm II., syn Philippa Wilhelma,283 jiţ byl jednou ţenat a od roku 1689 bezdětným vdovcem. Nejcennějším klenotem tohoto svazku byly kurfiřtovy rodinné vztahy, Philipp Wilhelm měl jen z druhého manţelství sedmnáct dětí, není se tedy čemu divit, ţe sestry Johanna Wilhelma byly provdány do celé Evropy. Nejstarší Eleonora Magdaléna (1655 - 1720) si v roce 1676 vzala za manţela císaře Leopolda I., Maria Sophia Elisabetha (166 - 1699) v roce 1687 Pedra II. portugalského krále, Maria Anna (1667 - 1740) v roce 1690 Karla II. španělského krále, Dorothea Sophie (1670 - 1748) v roce 1690 Odoarda Farneseho, dědice parmského trůnu. Z mladších Wilhelmových bratrů je pro nás důleţitou osobou Philip Wilhelm August (1668 - 1693), který si v roce 1690 vzal za manţelku Annu Marii Francescu Sasko - Lauenburskou, budoucí choť Giana Gastona. Navíc první ţena Johanna Wilhelma byla Marie Anna Josefa Rakouská, dcera Ferdinanda III. a sestra císaře Leopolda I.284 Toto manţelství mělo zajistit Medicejským silný protektorát, nejen u císařského dvora, na který měli Falcko- Neuburští silnou vazbu. Mimo všechny tyto výhody získal Cosimo III. roku 1691 od císaře titul Sua Altezza Reale.

283 Philipp Wilhelm von der Phalz-Neuburg (1615 - 1690) je pro německý prostor důleţitou postavou, kdyţ roku 1685 umìrá Karel II., vnuk Fridricha Falckého, bez potomků, falcké kurfiřtstvì se dostává do drţenì větve Wittelsbachů von Neuburg (Philippa Wilhelma), tedy z protestantské vlády do katolické. 284 Marie Anna Josefa Rakouská (1654 - 1689), byla o čtyři roky staršì neţ Johannem Wilhelmem, měla s nìm dva syna, oba ale umìrajì krátce po narozenì.

128 Svatební ceremoniál se uskutečnil 29. dubna 1691 ve florentském dómu, jelikoţ falcký kurfiřt nebyl osobně přítomen, zastoupil ho v aktu předávání prstenu budoucí švagr velkoprinc Ferdinando. Po oslavách, divadlu a calciu se 6. května vydala nová Nejjasnější falcká kurfiřtka směrem do Düsseldorfu. Druţina, se kterou jí doprovázela, měla první cíl trasy Bolognu, kam s ní měl jet i její mladší bratr Gian Gaston.285 S Gianem Gastonem cestovala suita patnácti lidí, včetně tří jeho šlechticů Pietra Biringuccioho, Giulia Ginoriho a Manfreda Macinghiho.286 V Bologni na kurfiřtku čekal nový dvůr zaslaný manţelem, Gian Gaston, který se měl původně z Bologni vrátit do Florencie, pokračoval se sestrou nejspíše aţ do Bolzana. Při své cestě se zřejmě podíval do Padovy, k jezeru Garda a do Lombardie, je pravděpodobné, ţe byl i v Janově.287 Ke cti Giana Gastona se musí uvést, ţe prodlouţení své cesty si zaplatil ze svého, takţe ani velkovévoda nedělal synovi větší problémy. Do Florencie zpátky Gian Gaston dojel v druhé půli června 1689. Patrizie Urbani cestu Giana Gastona charakterizuje: Pravděpodobně dvůr předem ignoroval přesné zastávky itineráře, toulavost bude charakterizovat nadále skoro všechny osobní cesty Gio. Gastona, hodilo by se to k jeho zvídavému charakteru jít hnán rozmarem, bez příliš pevného programu.288 Domnívám se, ţe v tomto

285 Základnìm pramenem pro popis cesty Anny Marie Luisi a jejich prvnì dojmů z Düsseldorfu je A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5828. Karton je nečìslovaný. Informace o cestě podával Averardo Salviati z Florencie kardinálu Francescu Mariovi. 286 je A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5828. O tom téţ URBANI, Patrizia: Il Principe ... s. 49. 287 Gian Gaston se po Bologni nakrátko „ztratil z dohledu“. Sama Anna Marie Luisa pìše, ţe podrobnosti řekne osobně Gian Gaston. „Molte altre particolarità del mio viaggio lascerò che glie le racconti il mio fratello Gio. Gastone quando saranno insieme all‟Imperiale.” “Mnoho dalšìch podrobnostì z mé cesty nechám, ať Vám povyprávì můj bratr Gio. Gastone aţ budete spolu v Imperiale [medicejská vila na jih od Florencie, celým jménem Villa di Poggio Imperiale]“. Na citaci jako prvnì upozornila URBANI, Patrizia: Il principe ... s. 123, pozn. č. 124. Dopis je z 21. května 1691a nacházì se v A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5828. 288 „Con probabilità la corte ignorava in anticipo le tappe precise dell‟itinerario, l‟erraticità avrebbe infatti caratterizzato anche in seguito quasi tutti i viaggi personali di

129 bodě je zásadní problém autorčina přístupu, nemusíme ani zpochybňovat Urbaninu tezi, je moţné, ţe princ mohl být hnán rozmarem, ale určitě by se mu nepřizpůsoboval celý dvůr, podíváme-li se na itineráře nejvyšší šlechty, tedy prince suverénů, ty byly většinou přesně stanoveny, to ale není hlavní problém. Gian Gaston, potaţmo toskánský dvůr, mohli skrývat určitý záměr, o němţ nebylo dobré se zmiňovat v nešifrované korespondenci, vţdyť Anna Marie Luisa také odkazovala na podrobnosti, které budou podány ústní formou. Jak uvidíme při princově nejslavnější cestě z roku 1698 do Francie, ta se jeví jako perfektně vymyšlený plán nikoli nahodilý projekt či útěk, jak je v literatuře charakterizován, Patrizii Urbani nevjímaje, naopak zapadala do tradice nového, v tomto případě českého prostředí. Je tedy pravděpodobné, ţe cesta Giana Gastona z roku 1691 měla hlubší význam, neboť jiţ podruhé mu byla svěřena důleţitá diplomatická role, a to účast na svatebním poselstvu. Záměrem mohlo být i představit mladého Medicee u dalších dvorů. Anna Marie Luisa pokračovala v cestě přes Trentino do Insbrucku, kde ji očekávala polská královna. V Insbrucku se jí dostalo velkého překvapení a pocty, její manţel, s kterým se měla poprvé setkat aţ v Düsseldorfu, ji zde očekával rovněţ.289 Společně pak za účasti na mnohých slavnostech celebrujících toto manţelství dorazili do Düsseldorfu, sídla nové vlasti Anny Marie Luisy. Záměrem manţelské politiky Cosima III. bylo udrţet neutralitu Toskány, coţ jistě svatba s falckým kurfiřtem splnila. Samotné manţelství Anny Marie Luisy a Johanna Wilhelma se zdálo býti spokojené. Johann Wilhelm projevoval náklonnost vůči své ţeně, a

Gio. Gastone; si addiceva al suo carattere curioso l‟andare seguendo l‟estro, senza un programma troppo rigido.” URBANI, Patrizia:: Il principe nella rete. In: Gian Gastone (1671 - 1737)/ Testimonianze e scoperte sull‟ultimo Granduca de‟Medici. Firenze. Giunti Editore. 2008.s. 50. 289 CONTI, Giuseppe: Firenze dai Medici ... s. 250 – 251.

130 ta si nikdy, pokud vycházíme z její korespondence s Florencií, na manţela nestěţovala, naopak se vţila do nové role falcké kurfiřtky. Svou novou zemi Anna Marie Luisa popisuje či na ni naráţí ve více psaních, pěkným příkladem je list Francescu Mariovi z 26. srpna 1698, kdy bylo falcké kurfiřství po Válce o falcké dědictví poničeno: „... posílám Vám novinky, ţe jsme se díky Bohu vrátili ve zdraví do našeho zničeného Kurfiřství; náš Comandante del Bene by o něm mohl učinit srovnání, které by nyní bylo nudné, ....“290 Anna Marie Luisa projevuje zájem o svoji vlast, myslíme tím kurfiřtství, a je si vědoma jeho hodnoty, coţ vyplývá i z další korespondence, nejţivěji a nejotevřeněji vedené se strýcem kardinálem Francem Mariem.291 Navíc list byl psán krátce po skončení Války o falcké dědictví, která byla součástí Válek velké koalice, kdy falcký kurfiřt bojoval o zachování svého panství proti nároků Ludvíka XIV. a na této části fronty měla francouzská armáda úspěchy. Krajina musela být opravdu velmi zdevastovaná. O manţelově náklonnosti k Anně Marii Luise svědčí i to, ţe roku 1694 nechal postavit divadlo, které bylo otevřeno italskou operou. Anna Marie Luisa měla podobně jak všichni poslední Mediceové velkou slabost pro hudbu a sama v dětství se kromě ní věnovala i zpěvu.292 Dalším jejím velkým zájmem byly šperky a kameje, její kolekce se stala proslulou, dnes je její zachovalá část

290 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5836, dopis č. 77. Celý text listu je: „Weinheimb 26 Agosto 1698 Questa settimana sono priva di sue lettere et avvisi, perche conforme scrisse il Maestro di Posta d’Inspruck [sic] il pacchetto di Venezia era cascato nell’acqua e m’immagino non l’abbino potuto ripescare; gli darò nuove, che siamo arrivati grazie a Dio con buona salute nel nostro rovinato Palatinato; il nostro Com:e del Bene que [sic] ne potrà fare il raguaglio [sic] che adesso gli sarebbe noioso, per altro il Paese sarebbe bello, e questo nostra [sic] è assai comoda [sic], e me le ricordo Serva A L.“ 291 Korespondence mezi Annou Mariì Luisou a Francescem Mariou se nacházì v v kartonech věnované kardinálově pìsemnému styku, A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5835 (rok 1697), 5836 (1698), atd. 292 CASCIU, Stefano: Anna Maria ... s.21.

131 deponována v Museo degli Argenti.293 Mnohé z těchto klenotů Anně Marie Luise daroval manţel Johann Wilhelm.294 Role Anny Marie Luisy byl nejen reprezentační, ale svému manţelovi zprostředkovala výměnu s medicejskými sbírkami. Toskánsko, potaţmo dnes Itálie a Falc, tedy Německo, byly obohaceny o nevyčíslitelné poklady. Například od Cosima III. dostali novomanţelé darem obraz od Raffaella Sacra Famiglia Canigiani, dnes deponovaný v Alte Pinakothek v Mnichově. Umělecká sbírka falckých kurfiřtů se stala proslulá po Evropě jiţ v době jejího vzniku, dnes nám k poznání slouţí katalogy, které byly zhotoveny jiţ v osmnáctém století, mezi nimi neslavnější od Nicolase de Pigage.295 Hned první poloţkou kurfiřtské sbírky byl portrét Johanna Wilhelma na koni z roku 1703 od Jean.Françoise va Douvena.296 Od Tiziana můţeme nalézt v kolekci pět obrazů,297 od Tintoreta (Jacoba Robustiho) tři díla,298 od Rafaela dvě malby,299 od Rembranda celých devět.300 Pokračovat bychom mohli dlouho a seznam by měl několik set stran, nalezneme zde však i portrét

293 HACKENBROCH, Y. – SFRAMELI, M.: I gioielli dell‟Elettrice Palatina al Museo degli Argenti. – Firenze. 1988. Kolekce poslednì Mediceovny čìtala 789 poloţek plus 25 kusů, které náleţely ke šperkům Toskánské koruny. Dnes zůstalo 68 kusů z původnì sbìrky. V Museo degli Argenti však můţeme nalézt mnoho dalšìch podobných objektů, které mohou lépe ilustrovat představu o původnì velikosti. 294 Ke šperkům Anny Marie Luisy viz téţ katalog výstavy ANNA Maria Luisa Medici/ Kurfürstin von der Pfalz. Karl Bernd Heppe (ed.). Düsseldorf. Meyer. 1988. (Katalog výstavy, Düsseldorf, Stadtmuseum Düsseldorf, 17. zářì – 20. listopadu 1988). 295 PIGAGE. Nicolas de: La Galerie Electorale de Dusseldorff ou catalogue raisonné et fiuguré de ses tableaux ... Basle. 1778; Druhé vydánì z roku 1781 je mnohem přehlednějšì, přepracované a dobře se v něm orientuje, bohuţel nenì tak moc známé, jako o tři roky dřìvějšì: PIGAGE. Nicolas de: La Galerie Electorale de Dusseldorff ou catalogue raisonné et fiuguré de ses tableaux ... . – Bruxelles J. B. Jorez; 1781; Nejstaršìm tištěným Düsseldorfským katalogem falckých kurfiřtů je: COLINS, François- Louis: Catalogue de tableaux qui se trouvent dans le galleries du Palais de S. A. S. E. Palatine a Dusseldorff. - Neuvedeno. ca 1754. Toto Vydánì je bohuţel bez uvedeného mìsta a data, to jsem uvedl na základě obecné shody. 296 PIGAGE. Nicolas de: La Galerie Electorale ... 1781. s. 1. 297 Tamtéţ, poloţky č. 53, 93, 207, 308, 328. 298 Tamtéţ, poloţky č. 112, 132, 304. 299 Tamtéţ, poloţky č. 122, 165. 300 Tamtéţ, poloţky č.212, 213, 214, 215, 216, 217, 218, 219 a 295.

132 z roku Princ Evţen (Savojský) z roku 1715 od předního tvůrce české barokní malby Jana Kupeckého.301 Ne všechna zmíněná díla dostal Johann Wilhelm od Medicejských, ale spoustu, obzvláště Italů ano. Kromě velkých slavných pláten obdrţel falcký kurfiřt i aktuální plastiky, jednou z nich byl jezdecký portrét nového císaře Josefa I. z roku 1706, inspirovaný jezdeckou skulpturou španělského krále Karla. Oba vytvořil slavný sochař florentského baroka Giovanni Battista Foggini.302 Výměna probíhala i mezi Johannem Wilhlemem a kardinálem Francescem Mariem, jednu takovou nám popisuje Anna Marie Luisa: „... raduji se, ţe koně jsou Vašim zadostiučinění, coţ je k velké spokojenosti Kurfiřta, který se kaţdou chvíli potěší Albanovým obrazem ... .“303 U falckého dvora, jehoţ umělecká politika a mecenát byly povaţovány za nejlepší v Evropě, pobýval rád i Gian Gaston, dokonce se nechal v sídle dvora v Düsseldorfu na své cestě z Čech po Evropě 26. července 1698 od holandského mistra portrétovat.304 Johann Wilhelm se svou druhou ţenou Annou Marií Luisou zůstanou v povědomí jako zakladatelé ohromné düsseldorfské (dnes mnichovské) kolekce. Anna Marie Luisa sehrála v Düsseldorfu a

301 Tamtéţ, poloţka č, 289. Jan Kupecký se nalézá na čestném mìstě, začìnala jìm část Portréty, busty a osoby (Portrait, Bustes & Têtes). Jan Kupecký je půvabně transliterován na Jean Kupetzky. O významu Kupeckého malby můţe svědčit i to, ţe následujìcì poloţkou v seznamu je portrét kurfiřtky falcké Anny Marie Luisy od Růbensova ţáka Antoineho Schoonjanse, č. 290. Antoine Schoonjans (1655 - 1726), téţ psaný Antonio, namaloval hlavnì oltářnì obraz pro kostel Všech svatých v Roţnově pod Radhoštěm. O Antoinem Schoonjansenovi vìce ČOPFOVÁ, Eva: Dvě vìdeňská obdobì Anthoni Schoonjanse. – Brno. Masarykova univerzita. 2008. (Diplomová práce). Dalšì Schoonjansenova dìla můţeme nalézt jak ve Vìdni, tak i na Moravě. 302 GLI ULTIMI Medici/ Il tardo barocco ... 1974. s. 76 – 77, č. 40a,b. 303 „... e mi rallegro, che i Cavalli siano di sua sodisfazione [sic] che questo è un gran contento per l’Elettore, che a ogni tanto fà all’Amore con il Quadro d’Albano ...“ A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5836, dopis č. 69 z 5. července 1698. Obraz od Albana byl zřejmě myšlen Francesco Albani a jeho Venuše a Adonis. Viz PIGAGE. Nicolas de: La Galerie Electorale ... 1781. s. 163 – 164. 304 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5836, dopis č. 72. „...et oggi il Pnpe Gio: Gastone si dipigne [sic] non dirò con suo sommo gusto ma bensi [sic] dell’Elettore, che l’à voluto essendoci un Pittore bravo d’Olanda, e siano qui nella sua Camera a tenerlo allegro ...“.

133 Rýnské Falci velmi pozitivní roli i v oblasti protekce památek. Podařilo se jí mimo jiné zachránit Poslední soud od Rubense, který se kvůli mnoţství ţenských aktů zdál nevhodný pro sakrální prostory, dílo tak bylo přeneseno do kurfiřtského paláce.305 Kurfiřtka falcká měla u svého německého dvora spoustu povinností, kterých se zhostila s úspěchem a navíc se zdá, ţe jí manţel i naslouchal. Podobnou roli ale neměl Gian Gaston při příjezdu na panství své ţeny Anny Marie Francesci do Čech.

Cosimo III. a Gian Gaston v předvečer cesty do Čech Gian Gaston vykonal společnou cestu s několika nejbliţšími příbuznými, jel pro švagrovou do Bologne a zpět do Florencie, se sestrou na sever Itálie a s otcem velkovévodou do Loreta. S babičkou a strýcem se pravidelně setkával v jejich vilách na venkově. Cesta velkovévody Cosima III. a jeho mladšího syna Giana Gastona do Loreta měla být poutí zboţných duší.306 Jejím cílem bylo relativně nedaleké Loreto, kam se Mediceové vydali na jaře 1695.307 Pouť do Loreta měla velký význam v logice formování Gian Gastonovy osobnosti, dá se předpokládat, ţe v případě, kdyby manţelství nejstaršího Ferdinanda s Violante Beatricí bylo úspěšné, tak by pro Giana Gastona byla zvolena duchovní dráha. Cesta do Loreta z roku 1695 můţe být i chápána jako prezentace mladšího medicejského syna, ač se jednalo o náboţenskou pouť, toskánský průvod měl okolo stopadesáti lidí včetně vojenského doprovodu.

305 CASCIU, Stefano: Anna Maria ... s. 28. 306 Podle tradice po obsazenì Svaté země byla chýše Marie z Nazaretu přenesena roku 1291 anděly do starobylého Illiria do Tersatta na hrad zvaný Fiume, pak byla 10. prosince 1294 anděly opět přenesena tentokráte do Recanati a pak naposledy tam, kde se nacházì i dnes. 307 Jak jiţ bylo řečeno výše, cesta je popsána v A. S. F, fond: M. d. P., f. 6391. V prvnì z devìti sloţek jako: 1. Viaggio a Loreto fatto dal G.D. Cosimo III. e dal Principe Gio: Gastone l‟anno 1695.

134 Cestou do Loreta projela druţina významná centra papeţského státu jako Perugia či Assisi. Je pravděpodobné, ţe zde byl i záměr upevnit nadstandardní vztahy se svatou stolicí. Projekty na manţelství Giana Gastona byly různé, zajímavý návrh přišel z francouzského dvora, kde nabídku učinil král Ludvík XIV. Francouzský monarcha nabídl pro Giana Gastona za ţenu svou nemanţelskou dceru, coţ pro rod jakým byly Mediceové mohlo být málo přijatelné, ale Ludvík vše vyvaţoval slibem vznešeného postavení a hodnosti pro toskánského prince ve Francii. Znamenalo by to ale jedno, porušit budovanou neutralitu a přiklonit se na stranu Bourbonů.308 Čistě teoreticky byla Toskána feudem císaře a tomu by se toto propojení jistě pramálo líbilo, bylo proto zvoleno jiné řešení. Ve stejné době císař Leopold I. poţadoval po italských státech velké částky na válku s Tureckem, nejen toskánský rozpočet byl tímto zatíţen, ale Cosimo III. musel navíc připočíst, jak bylo nastíněno, finanční problémy rodu a nákladnost ţivota jednotlivých členů, apanáţ pro manţelku, která ţila v Paříţi, apod. Orientace na Francii by vyţadovala energické přeorientování zahraniční politiky, na kterou velkovévodství nebylo připraveno. Roku 1694 umřela velkovévodkyně matka Vittorie della Rovere, ochránkyně Giana Gastona.309

308 CONTI, Giuseppe: Firenze Dai Medici ... s. 257 – 260. 309 Pro bliţšì poznánì Vittorie della Rovere se ve Florentském státnìm archivu nacházì dokument, kde je přehled korespondentů, včetně jejich titulatury, kteřì si s velkovévodkynì dopisovali. A. S. F., fond: Miscellanea Medicea, f: 424.

135 Projekt pro manţelství Giana Gastona de‟Medici a Anny Marie Francesci Sasko-Lauenburské Manţelství mladšího syna Medicejských mělo nejzákladnější poslání, jaké manţelství můţe mít, zajistit potomka. Musela být tedy vybrána kandidátka, která dá domu nad Arnem naprostou jistotu, tu mohla poskytnout jedině princezna, která jiţ měla vlastní děti. Výběr nebyl jednoduchý, navíc se musel brát mimořádný zřetel na zhoršující se mezinárodní situaci. Volba Anny Marie Francesci Sasko-Lauenburské nebyla náhodná, byla doporučena falckou kurfiřtkou, sestrou Giana Gastona, se kterou jiţ byla příbuzná. Anna Marie Francesca měla z předešlého manţelství s Philipem Wilhelm Augustem von Neuburg, mladším bratrem falckého kurfiřta, dvě dcery, starší Leopoldinu Eleonoru a mladší Marii Annu Karolinu, z nichţ dětství přeţila jen druhorozená Marie Anna.310 Zajímavostí je, ţe existuje velmi drobná korespondence mezi Gianem Gastonem a otcem prvního manţela Anny Marie Francesci Philipem Wilhelmem von der Pfalz - Neuburg.311 Shrňme poţadavky na tento sňatek a jeho výhody: 1. Neplodnost manţelského páru staršího bratra vyvolala potřebu na manţelství mladšího Giana Gastona, kde prostřednici sehrála sestra Anna Marie Luisa. 2. Anna Marie Francesca Sasko- Lauenburská byla spřízněna přes svého prvního manţela s falckým domem, a tedy i s císařem. 3. Z tohoto manţelství vzešli potomci, takţe byla jistota, ţe tato kandidátka není neplodná. 4. Kvůli finančním obtíţím Medicejských na konci století byla hledána bohatá a zajištěná nevěsta, coţ Anna Marie Francesca bezezbytku splňovala. 5. Sasko-Lauenburští jiţ od počátku sedmnáctého století

310 Leopoldina Eleonora (1691 - 1693) a Marie Anna Karolina (1693 - 1751). 311 A. S. F., fond: Miscellanea Medicea, f. 35, část 12, cc. 133-136. Karton obsahuje korespondenci Giana Gastona od jeho mládì aţ po rok 1736, mezi dopisy ale nenì hlubšì souvislost.

136 získávali majetky v Čechách, tedy v srdci habsburské monarchie, které po Bíle hoře značně rozmnoţili. 6. Ve hře o dědictví zůstávalo Sasko-Lauenburské vévodství v severním Německu. Otec Anny Marie Francesci Julius Franz von Sachsen-Lauenburg umírá roku 1689 bez muţského potomka, přeţily ho dvě dcery, z nichţ je Anna Marie Francesca starší, tudíţ při moţném dědictví vévodství by měla mít logickou přednost. 7. Zaloţení sekundogenitury Gianem Gastonem a získání majetků v říši po vzoru italské aristokracie. Z toskánské Sieny například Ottaviano Piccolomini vévoda z Amalfi a drţitel Náchodského panství. 8. Praha jakoţto sídlo italské kongregace a centrum „Italů“ v Čechách a její mimořádné postavení v „české“ společnosti. Gian Gaston by se stal jejím nejvýznamnějším členem. 9. Individulní zkušenosti s Čechy a vazby na zdejší aristokratické prostředí, například hrabě Černín se osobně s Cosimem III. znal. 10. Na konci století doznívala v Čechách jakási italofile, kdy si česká aristokracie i v rámci rodiny psala italsky a Cosimo III. mohl mít i díky tomu zkreslené představy. Bohuţel veškerá literatura, která tento manţelský svazek reflektuje, ho pojímá jako dobrodruţství, nepromyšlenou akci, apod. Patrizie Urbani, která vydala archivně prověřenou práci o Gianu Gastonovi se bohuţel v mnoha místech dopouští pouhých citací a tím i desinterpretací, coţ je nejvíce patrno v části o českém manţelství posledního Medicee. Přímo ho nazvala L’avventura del matrimonio boemo,312 Dobrodruţství českého manţelství není jen věta v textu, je to název celé kapitoly, která o této etapě princova ţivota pojednává. Ač autorka, jak jiţ bylo řečeno, velmi dobře zná archivní materiál, mnohdy šíří stejné stereotypy jako její předchůdci. Navíc schází jakákoli komparace, či jen náznak

312 Dobrodružství českého manželství: URBANI, Patrizia: Il principe ... s. 61.

137 znalosti literatury, která by se dotýkala situace v Českém království nebo v habsburské monarchii!

138 Manţelství Giana Gastona – Anna Marie Fracesca a její nároky

Obraz a pojímání literaturou cesty Giana Gastona, českého prostředí a jeho manţelky Podle G. F. Younga se Gian Gaston vydal za manţelkou do Čech, které bývají kaţdý rok šest měsíců pod sněhem.313 Otázku jaká byla Anna Marie Francesca, objasnil Harold Acton: „Manţelka Giana Gastona nebyla nic jiného neţ česká venkovanka oblečená na slavnost. Nenáviděla města, dvory, dobrou společnost a neskrývala svou nedočkavost k návratu svobody a jednoduchosti jejího rodného údolíčka: kaţdý den, který trávila v Düsseldorfu, zvětšoval její špatnou náladu.“314 O podobě sídla, kam Gian Gaston odjel, má naprosto jasno James Cleugh, který ho půvabně nazval „rozpadajícím se zámkem“.315 Christopher Hibbert pak vnesl do celé záleţitosti jasno a udělal tolik potřebnou syntézu: „Byl to pěkný mladík [Gian Gaston], jemný a uváţlivý, ale neměl ţádné blízké přátele toho či onoho pohlaví, a očividně ţádnou ctiţádost. Rozhodně netouţil po sňatku a hleděl vstříc svazku s vybranou nevěstou [Annou Marií Francescou] s hlubokými obavami. Obavy se změnily v hrůzu, kdyţ vyvolenou spatřil, neboť Anna Maria Františka, dcera

313 YOUNG, G. F.: The Medici. - New York. 1933. s. 720. Ač jsem se úporně snaţil prověřit informaci o půlročnìm pohřbenì našì země pod sněhem v Klementinu, závěr byl, ţe se nacházìme v mìrném podnebném pásmu. 314 „La moglie di Gian Gaston non era che una contadina boema vestita a festa. Odiava le città, le corti, la buona società, e non nascondeva la sua impazienza di tornare alla libertà e alla semplicità della sua piccola valle nativa: ogni giorno che indugiavano a Düsseldorf, aumentava il suo malumore.“ ACTON, Harold: Gli ultimi Medici. – Torino Einaudi. 1974. s. 213. 315 CLEUGH, James: Die Medici/ Macht und Glanz einer europäischen Familie. – München – Zürich. Piper series. 2001. (Překlad z angličtiny). s. 425. V němčině znì citace moţná ještě lìbezněji neţ v originále: „Es [Manţelský pár - Gian Gaston a Anna Marie Francesca] reiste nach Reichstadt in Böhmen in Annas baufälliges Schloß.“. Nutno poznament, ţe v době Anny Marie Francesci probìhal v Zákupech a na ostatnìch panstvìch „stavebnì boom“, jen s obtìţemi srovnatelný s některou medicejskou vilou.

139 kníţete von Sachsen-Lauenberg, vdova po kurfiřtu Falckém [sic] Filipovi von Neuberg, byla ţena výjimečně ošklivá. Byla také hloupá a svárlivá, „obrovské váhy“, nesmírně paličatá a krajně nepřitaţlivá. Kromě jízdy na koni a honitby ji nic nezajímalo a zdála se úplně spokojená s tím, ţe stráví zbytek ţivota ve svém vlhkém, šeredném zámku v ponuré a skličující vsi Zákupy v Čechách, kam odvezla zdráhavého manţela hned po svatbě v kapli kurfiřtského paláce roku 1697. Hnusilo se mu místo i manţelka. Propadl ještě více homosexuálním sklonům neţ jeho bratr, utěšoval se s mazaným, ale hezkým podkoním Giulianem Damim a myslel jen na to, jak by unikl z chmurné pustiny, která se mu stala vězením.“316 Myslím, ţe nemá cenu rozebírat hodnotu výše zmíněných poznatků, záměrem je ukázat posloupnost, moţná lépe stupňování tvrdých odsudků vůči Anně Marii Francesce a jejímu prostředí, kterými je zatíţena anglicky psaná literatura.317 Některé nepřesnosti jiţ byly naznačeny v poznámkách. Nyní jen krátce ke způsobu argumentace. Ani jeden autor neřeší problém aristokratického původu Anny Marie Francesci, ta je pojímána jako „hloupá nevzdělaná venkovanka“, informaci o jejím rodě, který byl mnohem starší a urozenější neţ Mediceové, bychom hledali marně. Rovněţ dobové fenomény vysvětlující princeznino chování nejsou vůbec akceptovány, jako příklad uveďme působení manţelky v rámci panství. Jiţ v šestnáctém století bylo v habsburské monarchii typické, ţe muţ prodléval v centru státu u panovnického dvora a manţelka zůstala po většinou sama na panství, o které se

316 HIBBERT, Christopher: Vzestup a pád rodu Medici. – Praha. Lidové noviny. 1997. s. 313 – 314. Ukázku podrobněji rozebereme v textu. 317 Nebudeme zde jmenovat obsáhle literaturu, kde je o tomto problému pojednáváno, to jiţ bylo učiněno v úvodnì kapitole, zaměřìme se na zde na nejznámějšì, nejtypičtějšì a hlavně nejvlivnějšì zástupce.

140 starala sama nebo pověřený správce.318 Z ţeny aristokrata, která musela pečovat o rodinný majetek, se stávala „ţelezná lady“. V sedmnáctém století, kdy je habsburské soustátí ještě více centralizováno, je tento trend posílen, Anna Marie Francesca je potom jeho typickým projevem. Dvůr Anny Marie Francesci byl takřka čtyřikrát větší neţ Giana Gastona, který byl syn suveréna, o její nechuti ke dvoru, jak nám líčí Acton, můţeme rovněţ pochybovat. Nejvíce problematickou částí je pojímání fyzického vzhledu, uváţíme-li navíc obtíţe s jeho moţnou rekonstrukcí. Podle dopisu samotného Giana Gastona, se mu manţelka líbila.319 V záleţitosti české krajiny stačí uvézt jediné, autoři nikdy nenavštívili Čechy a podle toho jejich názory vypadají, bohuţel vše je doplněno o naprostou neznalost habsburské monarchie, obzvláště českého království, o vedlejších zemích ani nemluvě. Stejně jak jsme probrali „anglické“ stereotypy, bychom se mohli zaměřit na „italské“, které jsou co do počtu literatury obsáhlejší. Zaměřme se však na dva dokumenty, které stojí i u počátku anglické literatury. První písemností, kterou jsme jiţ probírali výše je Vita di Gio. Gastone I, settimo e ultimo Granduca ... .320 Obraz princezny je následující: „Zmíněná princezna ve věku zhruba 25 let, protoţe se narodila 13. června 1672, byla ošklivého vzhledu, velké tělesné váhy a princ Gian Gaston příjemného vzhledu, štíhlého

318 K tomu napřìklad KOLDINSKÁ, Marie: Kaţdodennost renesančnìho aristokrata. – Praha – Litomyšl. 2004. kapitola III. s. 31 – 56. Pro sedmnácté stoletì v Čechách se stala nejslavnějšì korespondence hraběnky Černìnové s manţelem Heřmanem Černìnem z Chudenic: TISCHER, František (ed.): Dopisy hrab. Černìnové rozené Caretto- Millesimovy, s chotěm jejìm Heřmanem hrab. Černìnem z Chudenic z let 1635-1651. – Praha. VKČSN. 1908. 319 A. S. F., fond: M.d.P., f: 5915, f. 25r.-26r., list ze 3. července 1697. 320 Budu vycházet předevšìm z dokumentu nacházejìcìho se v Praze: Storia della nobile e reale casa de‟ Medici/ Vita di Giovan Gastone Primo, Settimo, et Ultimo GranDuca della Famiglia de Medici. In: S. Ú. A. Praha, fond: Rodinný archiv toskánských Habsburků III. inv. č. 56, sign. I/55, svazek 59.

141 vzrůstu, ... “.321 Galuzziho obraz princezny z roku 1781 je: Ţena [Anna Marie Francesca byla] velitelská, přelétavá, snadno se rozplakající a rozčilující, chtivá, tvrdošíjná, plná nízkých úskoků k převrácení ve svou výhodu vlastní nedostatky, ... .“322 Přičteme-li tloušťku neboli obţerství, tak by Anna Marie Francesca podle Galluzziho disponovala všemi sedmi smrtelnými hříchy. O původu těchto stereotypů jsme obšírněji hovořili v kapitole věnující se historiografii, je velmi pravděpodobné, ţe spisovatelé a dvořané pod lotrinskými museli z čistě existenčních důvodů očernit předchozí vládce, v tomto případě se snaţí omluvit Giana Gastona, který byl přeci původně vzdělaný Florenťan, ale jeho manţelka nevzdělaná, nevzhledná, hádává, ... „Češka“.323 Otázka ale zůstává, kde se původně, myslíme fyzicky, vzaly tyto stereotypy. Domnívám se, ţe za příklad jim slouţí jeden méně známý dokument. Jedná se o Memorie – paměti rozdělené do sedmi sloţek na Cosima III., Annu Marii Luisu, Giana Gastona a různé události, převáţně z počátku osmnáctého století.324 Celý dokument se jeví, ţe se neustále opakují

321 „Era la Sud.a Principessa [Anna Maria Francesca] d’Età d’anni 25 circa, perchè [sic] nacque alli [sic] trè [tredici] di Giugno 1672[,]molto bruta d’aspetto, e gran mole di Corpo, et il Principe Gio: Gastone di piacevoli Membra, e di gracile complessione, ...“ S. Ú. A. ... tamtéţ. s. 325. 322 „[Anna Maria Francesca fu] Una donna imperiosa, volubile, facile al pianto e allo sdegno, avida, pertinace, e piena di bassi artifizi pe rivolgere a suo vantaggio i propri difetti ...“ GALLUZZI, J. R.: Istoria ... Tomo VII. Libro ottavo. s. 167. 323 Boema. 324 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 2713. Dělenì dokumentu je následujìcì: 1. ins. 1 „Istruzioni al Rinuccini, ambasciatore di Complemento in Francia a relativo carteggio con Cosimo III e le segretaria” (1704 - 1705), (cc 1 - 163). 2. ins. 2 “Memorie relative alla Principessa Anna Maria Luisa elettrice Palatina”, (cc 164 - 256). 3. ins. 3. “Memoria del Serenissimo GranDuca Gian Gastone” (cc. 257 - 300). 4. ins. 4 “Istruzioni, lettere memoria e carte diverse ottenute alle missioni di Riniuccini”, (cc. 301 - 465). 5. ins. 5 “Memorie sopra il Governo di Cosimo III”, (cc. 466 - 549). 6. ins. 6. “Recapiti e documenti vari relativi al trattato di G. stabilito in Firenze il 25 luglio 1731 per la succesione di Don Carlos infante di Spagna”, (cc 550 - 732). 7. ins. 7. “ Lettere e scritture diverse ottenute alla questioni dei giensenist in Olanda e alle contribuzioni della Toscana 1692 – 1741, (cc 733 - 874).

142 stejné informace, ale při bliţším rozboru zjistíme, ţe se text velmi nenápadně rozvíjí. Na počátku jsme informování jen o holých údajích, během následujících stran jsou přidávány informace, v nichţ se projevují postoje autora samotného dokumentu. Uveďme přesnou ukázku, první informace o princově českém pobytu je velmi strohá, bez jakéhokoli zabarvení: „V roce 1697 v měsíci květnu odjel [Gian Gaston] do Düsseldorfu, kde se odehrála jeho svatba s Nejjasnější princeznou Annou Marií Francescou Sasko- Lauenburskou, vdovou po princi Filipu Falckém, s níţ následně odjel [Gian Gaston] na její česká panství. Poprvé se vrátil do Florencie v roce 1705 a zpět odjel do Německa roku 1706, odkud se vrátil do Florencie roku 1708.“325 Citovaný text je uzavřeným celkem a další informace v této části o princově českém pobytu nenacházíme. O dvě stránky dále se jiţ dozvídáme detaily o sňatku, ale bez hodnocení: „26. května 1697 odjel Nejjasnější Princ Gian Gaston z Florencie do Düsseldorfu, kam přijel 29. června 1697. A 2. července byla vykonána slavnost prstenu v královské [sic - kurfiřtské] kapli Nejjasnějšího kurfiřta ... .“326 Postupně je text nenápadně dobarvován: „26. měsíce května roku 1697 se vypravil [Gian Gaston] s velmi slavnostním dvorem na cestu do Düsseldorfu, ... .“327 Uţ je přidána nejen informace o dvoru, se kterým se princ na cestu vypravil, ale i jeho hodnocení – velmi slavnostní (Corte assai decorosa). Kdyţ se autor dostane k popisu sídla Anny Marie

325 „Nell’anno 1697. del mese di Maggio parti, e andò a Dusseldorff, ore si facero [sic] le Sue Nozze colla Ser:ma Principessa Anna Maria Francesca di Saxenllauenburg Vedova del Principe Filippo Palatino, colla quale andò susseguentemente sopra li Suoi Beni di Boemia. La prima volta Ritorno a Firenze nell’anno 1705, e si restituì in Germania l’anno 1706 di dove Ritornò a Firenze l’anno 1708“. Memorie Del Ser.mo Gran Duca Gio Gastone, A. S. F., ... Tamtéţ, f. 258r. 326 „Il di 26. Magg.o 1697 partì di Firenze il Ser.mo Sig.r Pre. Gio: Gastone per la volta di Dussundorff [sic] dove arrivo il di 29. Giug. 1697[.] Et il di 2. lug.o fu fatta la Funzione dell’Anello nella Capp. Reale del Ser.mo Ell.e.“ Tamtéţ, f. 259r. 327 „... 26. dl Mese di Maggio dell’Anno 1697. con una Corte assai decorosa, e s’incamminò alla Volta di Dussèldorff, ...“. Tamtéţ, f. 265r.

143 Francesci, tak se nedočteme negativního odsouzení, naopak mnohé věci ocení: „... v Čechách v Zákupech, jedno z princezniných panství, kde se podstatnou část roku zdrţuje v nemalém a velmi dobře postaveném zámku s prostornou konírnou obloţenou mnoha dobrými koni, ... tabule se skládá převáţně z přepychu, který šlechtici z tohoto království praktikují na svých panstvích.“328 V líčení samotné vlastnice Zákupského panství jiţ tak příjemný není: „... nepěkná manţelka a nepříjemná v chování a věku poněkud staršího neţ on.“329 Kromě typické charakteristiky zaujme neznalost autora ve věku, Anna Marie Francesca byl o rok mladší neţ Gian Gaston!!! Co tedy vedlo ke vzniku stereotypů, lépe řečeno k naprostému zkreslení reality o Čechách, kvalitě zámku v Zákupech a samotných aktérech manţelství? V textu jsme mohli vidět, jak se postupem vyvíjel. Domnívám se, ţe je základem slavného Vita di Gio. Gastone primo e settimo ... . Tak jak autor přidával hodnocení, mnohá neověřenáná – například velmi slavnostní dvůr, dodávali další „informace“ lidé, kteří z tohoto dokumentu vycházeli, bohuţel bez jediného pokusu o heuristiku a uplatňujíce spíše svůj názor neţ konzultaci pramenů. Samotná koncepce dokumentu je zvláštní, kde se opakují informace, a zároveň je na první pohled velmi známá. Sloţka 3. o Gianu Gastonovi se skládá z rukopisu o jeho ţivotě. Ve sloţce jsou náčrty ţivota GG, viz výše citovaný dokument, na 20 folií, rukopis je ve dvou vyhotoveních. První z nich, který jsme citovali, je starší, na boku je vloţený text, který má být inkorporován do textu hlavního. Samotný papír dokumentu je zaţloutlejší neţ jeho druhá

328 „...in Boemia a Rèichstat, una delle Signorie della Principessa la quale buona parte dell’Anno vi si tratteneva in un Palazzo non piccolo, e assai bene fabbricato con una vasta Scuderia guarnitadi molti buoni Cavalli, ... , e nella Tavola consiste il principal’ lusso, che praticano nèlle loro Terre i Signori del Regno.“. Tamtéţ, f. 265v. 329 „...Moglie non bèlla, e non gentile di maniere, e in età alquanto più avanzata di Lui.“. Tamtéţ f. 266r.

144 verze a má odrolené okraje, coţ druhý nemá, starší verze byla zřejmě aktivně pouţívána. Písmo je rovněţ starší. Druhý rukopis se místy liší v drobnostech – ukázky výše v textu. Odlišnosti se týkají jiné skladby věty. Domnívám se, ţe se jedná o původní předlohu ke slavnému Vita di Gio: Gastone Primo e Settimo,… V ţivotě Giana Gastona jsou ale velké skoky, po roce 1698 a cestě Gian Gastona do Paříţe, která je velmi probírána, je zbytek pobytu jen přeletěn a po příjezdu prince do Florencie je po jednom odstavci přejito ke smrti Cosima III. a následné vládě Giana Gastona. Koncepce dokumentu je nápadně podobná koncepci Urbani a jejího Principe in rete. Rovněţ mnohé její myšlenky se nacházejí v dokumentu, např. Medicejští nechtěli mít u dvora ve Florencii dvě princezny. Dokument a jeho cesty byl napsán podle kartonu f. 6391.330 Detailní situaci ohledně zmíněných stereotypů a situací, kterých se dotýkají, probereme v následujících kapitolách, které se budou týkat přímo princova pobytu.

Původní sňatkové plány Anny Marie Francesci Anna Marie Francesca, která se narodila 1672, je jiţ od roku 1689 bez otce. Ona i její mladší sestra musely mít ochránce, poručníka.331 O malé princezny, jejichţ sňatek schvaloval v konečné fázi přímo císař, se v Ostrově nad Ohří starala Anna Marie Vilemína z Lobkovic, rozená Bádenská.332 Na rozhodování o budoucím sňatku princezen mělo vliv více činitelů a osob, mimo jiné proto, aby potenciální ţenich nepřinesl změnu do české stavovské obce. Ve sňatkové politice sassko-lauenburských princezen nalézáme kromě císaře další vysoké hodnostáře,

330 A. S. F., fond: M. d. P., f: 6391. 331 V těchto přìpadech se v italštině termìn tutore, přìpad Anny Marie Francesci nevjìmaje. O tom v rozboru manţelské smlouvy dále. 332 VLNAS, Vìt: Princ Evţen Savojský/ Ţivot a sláva baroknìho válečnìka. – Praha – Litomyšl. Paseka – Národnì Galerie. 2001. s. 98.

145 například nejvyššího praţského purkrabího Adolfa Vratislava ze Šternberka. Dále zde máme dědečka Kristiána Falcko-Sulcbašský. Anna Marie Francesca se však snaţila si z části sňatkovou politiku prosadit sama.333 Prvním manţelem měl být markrabě Ludvík Vilém Bádenský, jenţ si ale proti původnímu plánu vzal mladší sestru Anny Marie Francesci Fratišku Sibillu Augustu. Anna Marie Francesca si chtěla dále vzít modenského vévodu, coţ jí nejvyšší praţský purkrabí rozmlouval s tím, ţe od sňatku s Italy varoval jiţ její otec.334 V nabídce sňatku pro bohatou princeznu byli doporučování velmoţi z Polska, syn hannoverského vévody či Kristián August Sasský, z kterého se nakonec stal kardinál. Nejzajímavější partií byl princ Evţen Savojský, který byl Anně Marii Francesce představen na roudnickém lobkovickém zámku. Ze sňatku s válečníkem nakonec sešlo, naopak Evţen Savojský se mohl pochlubit, ţe se ho ţádné ţeně nepodařilo přivézt do klidných vod manţelství. Preferovaným kandidátem pro princeznu byl suverén, vládce nezávislého kníţectví. Tak vzešel projekt na svatbu mezi Annou Marií Francescou a falckým kurfiřtem Johannem Wilhelmem, ten si nakonec vzal, jak jiţ bylo popsáno výše, Annu Marii Luisu de‟Medici, která o několik let později doporučila svou bývalou sokyni jako manţelku pro mladšího bratra. Se sňatkem Anny Marie Francesci s Johannem Wilhelmem neprojevili souhlas jeho příbuzní, císař a španělský král. Prvním vyvoleným muţem Anny Marie Francesci se stal ale mladší bratr falckého kurfiřta Philip Wilhelm August, s kterým princezna ţila na svých panstvích se sídlem v Zákupech (1668 - 1693).

333 K původnìm svatebnìm plánům Anny Marie Francesci i jejì sestry se dobře věnuje VLNAS, Vìt: Princ Evţen Savojský/ Ţivot a sláva baroknìho válečnìka. – Praha – Litomyšl. Paseka – Národnì Galerie. 2001. s. 98 – 101. Problematický je Vlnasův přìstup k Gianu Gastonovi, o jehoţ inteligenci má autor jasno: „... poslední a značně degenerovaný výhonek kdysi slavného renesančního rodu.“ TAMTÉŢ s. 100. 334 TAMTÉŢ s. 99.

146

Manţelská smlouva, sekundogenitura, zázemí Anny Marie Francesci v Čechách a Sasko-Lauenburská tradice a její dědictví - Manţelská smlouva – Anna Marie Francesca, princezna falcká Samotná manţelská smlouva mezi toskánským a falckým dvorem byla uzavřena 4. března 1697. Anna Marie Francesca byla vdovou po Philipu Wilhelmu Augustu, umřivšímu roku 1693, proto správná titulatura v době uzavírání svatební smlouvy a sňatku byla Anna Marie Francesca princezna falcká. Zdá se, ţe Anna Marie Francesca velmi lpěla na svém rodovém jméně Sasko-Lauenburská, sám Cosimo III. a jeho lidé o princezně hovoří jako o Sasko- Lauenburské.335 Protektorem, ručitelem za Annu Marii Francescu, jejíţ otec byl jiţ od roku 1689 po smrti, byl její švagr falcký kurfiřt a zároveň zeť Cosima III. Johann Wilhlem. Samotný vztah mezi Cosimem III. a Johannem Wilhelmem byl velmi dobrý, toskánský panovník si velmi dobře uvědomoval hodnotu svého příbuzného, kterou ocenil v budoucnu, kdyţ začaly problémy s manţelstvím jeho druhorozeného syna a později byla ohroţena samotná Toskána. Samotná manţelská dohoda se skládala ze sedmistránkové smlouvy a tajných dodatků.336 Za stranu ţenicha ji podepisoval velkovévoda Cosimo III. a princ Gian Gastone de‟Medici, za manţelku Johann Wilhelm von Pfalz-Neuburg a Anna Marie Francesca Sasko-Lauenburská. Dohoda byla podepsána 4. března

335 Cosimo o Anně Marii Francesce a svém synu hovořì jako o „Ser:ma Sig:ra Principessa Anna M:a Francesca di Saxelavembourg, et il Principe mio Secondogenito“. Úryvek z minute di risposte Cosima III. falckému kurfiřtu Johannu Wilhelmovi, 1. listopadu 1697. A. S. F., fond: M. d. P., f.: 2669. Karton je nefoliovaný. 336 V jednom vyhotovenì je smlouva deponovaná v A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5911. Karton nenì foliován

147 1697, vyhotovena byla v pěti exemplářích v němčině a italštině, jeden pro císaře a po jednom kaţdému zúčastněnému. Opatřena byla vlastnoručním podpisem a pečetí. Jednotlivé osoby jsou uvedeny jako Velkovévoda toskánský; Princ Giovanni Gastone di Toscana; Anna Maria Francesca hraběnka falcká, rozená vévodkyně Sasko-Lauenburgská – Vdova; Johann Wilhelm Kurfiřt falcký jako Pomocník a Ochránce.337 Smlouva měla několik podmínek a bodů, základní podmínkou bylo, ţe manţelství bude uzavřeno podle rytu katolické církve.338 Prvním bodem smlouvy bylo výše věna, které bylo stanoveno na třicet tisíc rýnských, které byly poukázány a svěřeny paní z Michowiz. V druhém bodě velkovévoda slibuje, ţe jako záruku poskytne Anně Marii Francesce hrabství Pitigliano, které je volné a bez závazků. V třetím bodě si Anna Marie Francesca ponechává absolutní pravomoci nad svým majetkem, ale slibuje, ţe dá ke slušné obţivě veškeré důchody z panství Ploskovice a Police k svobodnému nakládání i s povinností platit roční platby císaři a všechny nezbytné náklady. Nejdůleţitější část je ke konci bodu tři, kdy „my Anna Marie Francesca se zavazujeme nechat prvnímu a druhému potomkovi z manţelství polovinu svého majetku podle zákonů v Čechách,“ druhou polovinu pak ponechá ke svým potřebám. Dále ve čtvrtém bodě se velkovévoda zavazuje zaplatit dvacetčtyři tisíc zlatých rýnských ve čtvrtletních splátkách po čtyřech tisících v Praze bez dalšího břemene. V pátém bodě je klauzule, ţe vše co bude darováno během manţelství, zůstává

337 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5911. Vycházel jsem z italské smlouvy, takţe německá jména jsou poitalštěna. Il Gran Duca di Toscana, Il Principe Giovanni Gastone di Toscana, Anna Maria Francesca contessa del Reno nata Duchessa di Sassonia-Lauenberg – Vedova, Giovanni Guglielmo Elettore Palatino come Assistente, e Tutore. Navìc se jedná o opis smlouvy, takţe jména byla mìsty ve zkratkách, pro lepšì přehlednost jsem je rozepsal. 338 „... celebrare secondo il rito della Chiesa cattolica, ...“ Tamtéţ. Prvnì odstavec prvnì strany smlouvy.

148 darem. Šestý bod řeší zajištěni dcery Anny Marie Francesci. Sedmý bod se zabývá případným vdovstvím Anny Marie Francesci a opět potvrzuje drţbu Pitigliana. Princi Gianu Gastonovi velkovévoda přislíbil apanáţ ve výši dvacetčtyři tisíc fiorinů.339 Dále se řeší apanáţ v případě potomků. Co se týče jejich výchovy, tak ta bude v rukou Anny Marie Francesci jako matky a velkovévody, v případě smrti Anny Marie Francesci se stane ochráncem. Konec smlouvy přináší velmi zajímavé detaily, je řešen inkolát pro Giana Gastona, jehoţ udělení císař přislíbil a jako poručník dětí je uveden i Johann Wilhelm kurfiřt falcký. Na poslední sedmé stránce smlouvy se předposlední nenápadný bod stane klíčovým pro souţití manţelů, uvádí se: „Bude na svobodném rozhodnutí nás Anny Marie Francesci zůstat v Čechách a v Německu, nebo odjet do Florencie, kde v tom případě my velkovévoda ji přiřkneme pro její ubytování palác zvaný Casino di S. Marco.“340 Přes naléhání falckého kurfiřta, císaře i císařovny, římské kurie, velkovévody, samotného manţela se Anna Marie Francesca rozená Sasko-Lauenburská nikdy do Florencie nepřestěhovala. Smlouva se můţe zdát, ţe vychází vstříc v mnohém Anně Marii Francesce, ale byla především velmi výhodná pro Medicejské, neboť ti se ţádným převodem majetku ve prospěch kněţny nezavázali a Anna Marie Francesca ani po nich nemohla v ţádném případě nic dědit, či získat! Jediné co kněţně po medicejských náleţelo, byl titul, nejprve princezna toskánská a po roce 1723, kdy Gian Gaston nastoupil na trůn, se bude honosit

339 „... l‟appannaggio delli ventiquattro mila Fiorini ...“ Vtip byl v tom, ţe florentský fiorin byl zhruba polovinou rýnského. 340 Dnes se palác jmenuje Casino Mediceo di San Marco, nacházì se poblìţ filosofické fakulty mezi ulicemi San Gallo a Via Cavour. Palác patřil jiţ od dob Cosima I. k nejtradičnějšìm medicejským majetkům, nacházì se v blìzkosti původnìho medicejského paláce (Palazzo Medici-Riccardi). Za velkovévody Francesca I. palác přestavěl Bernardo Buontalenti. V Casino Mediceo se nacházely dva obrazy od Sandra Botticelliho, a to Objevení těla Holoferna a Návrat Judity a Betulie. Palác Casino slouţil dřìve vedlejšìm členům medicejského rodu, napřìklad kardinálu Carlovi de„Medici.

149 hodností velkovévodkyně toskánská. To z ní učiní přední aristokratku v celé podunajské monarchii. 29. března 1697 byly ještě podepsány dodatky ke smlouvě tzv. „Scrittura segreta a’ conezione di alcune cose dei capitoli Matrimoniali concordata tra il Ser:mo Gran Duca, e sel:mo Pnpe Gio: Gastone da una, e dalla Ser:ma Pnpessa di Sassolavemburg per l’altra Parte.”341

-Zázemí Anny Marie Francesci v Čechách, Sasko- Lauenburská tradice a její dědictví Majetek sasko-lauenburských vévodů v Čechách v druhé polovině sedmnáctého století patřil k největším aristokratickým drţbám v zemi. Rod se zde začal usazovat jiţ před Bílou horou. Vévoda Julius Jindřich Sasko-Lauenburský přichází do Čech roku 1617. Záhy po zmíněné Bílé hoře počíná vévoda rozšiřovat své majetky o mnohé drţavy. Jiţ roku 1623 zakoupil tyto statky: Touţetímský, Brlozecký, Ostrovský, Podhořanský, Oudrčský, Děpoltický, Hauensteinský, Kupferberský. Od své třetí ţeny Anny Magdalény z Lobkovic dostal věnem Buštěhrad, Cvikov, Polici a hlavně Zákupy, které se staly rezidencí Anny Marie Francesci. Roku 1663 dokupuje vévoda Julius Jindřich panství Ploskovické, kde Anna Marie Francesca vybuduje jeden z nejkrásnějších barokních zámků v Čechách. Syn Julia Jindřicha Julius František rozšiřuje svou moc na Dolany, Lobeč, Dobranov, Mikovice, Svádov, Volfratice, Nouměřice. Mohli bychom mluvit o majetkové expanzi v Čechách. Roku 1689 Julius František náhle umírá a jeho majetek dědí dvě dcery: Anna Marie Francesca a Františka Sibylla Augusta, která byla o tři roky mladší. Anna Marie Francesca zdědila panství Zákupské, Cvikovské, Polické, Ploskovické, Svádovské,

341 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5911. Nefoliováno.

150 Buštěhradské, Zvoleněvské, Mikovské, Kozimínské. Obě princezny, jak bylo výše zmíněno, patřily díky svým drţbám k nejbohatším nevěstám v monarchii.342 Anna Marie Francesca dále pak své drţavy rozšiřuje například o Trnovany, které koupila 1690. Role Anny Marie Francesci nespočívala jen ve snaze se dobře provdat, ale její největší zásluha tkví v dobré správě panství, tuto činnost, jak se zdá, si velmi oblíbila. Jestli je naší princezně něco vytýkáno, tak je to osočení, ţe byla venkovankou se zájmem jen o lov a svá panství. Narozdíl od Medicejských však s tímto přístupem neměla velké finanční problémy. Roku 1718 pak princezna koupila Toskánský palác. Toskánský palác má jméno podle Anny Marie Francesci, která byla vévodkyní Toskánskou, později velkovévodkyní. Toskánský palác nechal pro sebe postavit Michal Oswald hrabě Thun (1631 – 1694). Pro palác vykoupil pozemky starších měšťanských domů, projektem pověřil známého francouzského architekta Jeana Baptistu Mathey (1630 – 1696). Mathey pobýval i v Římě, a tak znal nejnovější italské trendy. Vazba dvojice pavilónů na propojující se terasu má být inspirována vilou Medici v Římě. - Sasko-Lauenburská tradice a její dědictví Prvním Sasko - Lauenberským vévodou a zakladatelem rodové linie byl Johann I. (+ 30. 7. 1285), jako počátek se uvádí i jeho děd Bernhard I. (1180 – 1212). Kaţdopádně Sasko-Lauenburští patřili k nejstarším rodinám v celé Říši. Nastiňme si nyní stručně jejich původ aţ k Anně Marii Francesce. Prvním předkem počítajíc ţenskou linii je sasský vévoda Magnus Billung, dynasticky spojený s Welfy, který měl dvě dcery,

342 O tom napřìklad MACEK, Petr – ZAHRADNIÍK, Pavel: Zámecký areál v Zákupech. - In: Průzkumy a památky II. 1996. s. 3 – 34. Dále KOPCOVÁ, Helena: Sochaři ve sluţbách velkovévodkyně Anny Marie Františky Toskánské. - Praha, Karlova universita. 1998. s. 4. (diplomová práce).

151 starší Elike manţelku Otty Bohatého, hraběte z Ballenstädtu a Anhaltska a mladší Wulfhildu, manţelku bavorského vévody Jindřicha Černého (x 1125/6). Synem Elike a Oty byl Albrecht Medvěd (x 1170), zakladatel brandenburgské větve byl starší Otto I. a mladší syn byl jiţ zmíněný Bernhard I. Jak Albert, tak Bernhard byli propojeni s příbuznými z větve Wulfhildy. Bernhard hrabě z Anhaltu a sasský vévoda měl syna Albrechta I. (1212 - 1260), který podědil vévodství sasské, Anhalt získal starší Heinrich I. Albrecht I. měl dva syny, jeţ se doţili dospělosti, staršího sasského vévodu Johanna I., jenţ je povaţován za zakladatele Sasko- Lauenburských, zároveň od Johanna počítáme Askánskou dynastii, jejíţ vláda nad kníţectvím bude končit aţ Juliem Františkem roku 1689. Saskem-Lauenburskem podědil jeho tři syny Johanna II., Albrechta III. a Ericha I. linie Ratzeburg-Lauenburger, kteří vévodství společně vládli. Od Ericha IV. (1368 - 1412) vládne vévodství jen linie Ratzeburg-Lauenburger aţ do roku 1689. V roce 1617 přichází do Čech jiţ jmenovaný Julius Jindřich.343 Jeho syn Julius František je potom otec naší Anny Marie Francesci.344 Kromě Anny Marie Francesci a Franzisky Sibylly Augusty se Juliovi

343 Julius Jindřich byl třikrát ţenatý. Z prvnìho manţelstvì neměl potomky, z druhého manţelstvì bezdětného Franze Erdmanna (1629 - 1666) a z třetìho nejplodnějšìho s Annou Magdalenou z Lobkovic Julia Františka, před Juliem Františkem umřeli Julius Jindřich (1633 - 1634) a Franz Wilhelm (1639). Anna Magdalena z Lobkovic byla vdovou po Zbyňku Novohradském z Kolovrat, ten umìrá roku 1632 a Anna Magdalena dědì po manţelu Zákupské panstvì. Ve stejném roce, kdy umřel jejì prvnì manţel, se Anna Magdaléna vdává znovu, tentokrát za Julia Jindřicha Sasko-Lauenburského a Zákupy se dostávajì do drţby tohoto rodu. Zajìmavostì je, ţe staršì sestra Julia Františka Maria Benigna Franziska (1635 - 1690) byla provdána za Octaviana Piccolominiho knìţete z Amalfi. Franziska Elisabeth byla rovněţ staršì sestrou Julia Františka, ale neţila vìce neţ jeden den. 344 Julius František byl dlouho očekávaný druhorozený syn, který by přeţil nemoci dětstvì, se narodil 16. zářì 1640. Vlády nad knìţectvìm po smrti Julia Jindřicha se nejprve ujìmá Franz Erdmann, který ale poslednìho července 1666 umìrá a nastupuje mladšì ze synů Julius František. Kromě Julia Františka měl Julius Jindřich

152 Františkovi narodil 23. října 1673 syn, který umírá ještě před pokřtěním.345 Rodokmen, který vyvozovala Anna Maria Francesca, byl skutečně fascinující, Medicejští si ho nechali před svatbou Giana Gastona s Annou Marií Francescou vyhotovit.346 Medicejští sice měli v rodě dva papeţe, ale šlechtou byli aţ od šestnáctého století. Navíc se dostali k moci na úkor šlechty s podporou popolo minuto, coţ v době kdy bylo ještě v ţivé paměti selské povstání v severních Čechách z roku 1680, jistě nebyl detail panovnické cti, který by někdo zdůrazňoval. Navíc se Sasko-Lauenburským podařilo velmi rychle v novém prostředí zdomácnět a sňatkovou politikou se propojit se starými českými rody. Sasko-Lauenburské vévodství a jeho moţné dědictví se stalo předmětem medicejského zájmu. - Sekundogenitura Plán na ustavení medicejské sekundogenitury v Zaalpí, konkrétně v prostorách Říše nebyl v Itálii něčím neobvyklým, příklad rodu Piccolomini jiţ byl zmiňován. Jednalo se o poměrně ambiciózní projekt, kdy bylo ve hře Sasko-Lauenburské vévodství v severním Německu a rozsáhlé drţavy Anny Marie Francesci v severních Čechách, z nichţ na základě svatební smlouvy měli dědici Giana Gastona zaručenou polovinu, navíc se tato panství nacházelo přímo v habsburském dominiu, z čehoţ vyplývalo mnoho výhod. Nejpodstatnější předností pro drţitele inkolát byla moţnost

345 K dějinám Sassko – Lauenburska slávná práce od KOBBE, Peter von: Geschichte und Landesbeschreibung des Herzogtums Lauenburg. – Altona. Johann Friedrich Hammerich. 1837, nejnověji pak OPITZ, Eckardt (Ed.): Herzogtum Lauenburg/ Das Land und seine Geschichte/ Ein Handbuch. Neumünster. Wachholtz. 2003. Opitzova kniha je dělena do třech částì na dějiny, dále hospodářské, cìrkevnì a kulturnì dějiny a přìlohu dokumentů. Kapitolu šestnácté - sedmnácté stoletì aţ do vymřenì Askánců v roce 1689 napsal Jörg Hilmann, od vymřenì Askánců a osmnácté stoletì napsal Eckardt Opitz. Cìrkevnì dějinám Sasko – Lauenburska se věnoval jiţ BURMESTER, Johann Friedrich: Beiträge zur Kirchengeschichte der Herzogthums Lauenburg, Ratzburg, Vl. náklad. 1832. 346 Dnes se nacházì v A. S. F., fond: M. d. P., f. 5911. (Nefoliováno).

153 vykonávat sluţbu na císařském dvoře. Navíc na císařském dvoře působila v nejvyšších funkcích šlechta, která měla zázemí v Čechách. Důleţitou osobou pro Medicee byl císařský vyslanec v Římě hrabě Martinitz, který měl mimořádně úzký vztah s kardinálem Francescem Mariou de‟Medici. Francesco Maria jako kardinál byl protektorem Říše, Španělska a všech rakouských zemí, tedy i Čech, coţ z něj činilo nejmocnějšího muţe kardinálského sboru.347 Postavení hraběte Martinitze v Římě bylo velmi problematické a mnohdy naráţel na problémy aţ nepřátelství.348 Po smrti Julia Františka Sasko-Lauenburského bylo vévodství nakonec okupováno hannoverskou dynastií, která si na něj činila dědický nárok.349 Rokem 1689 ztrácí Sasko-Lauenbursko zároveň svou samostatnost. Zákonnými dědičkami však zůstávaly naše princezny, které ale prodlévaly v Čechách. O dědictví vévodství leţícího na pomezí Dánska a Německa bylo více zájemců, kromě hannoverského vévody mezi ně patřilo Meklenbursko, Holštýnsko, Anhaltsko a Kurfiřtství Sasské. Georg Wilhelm vévoda brunšvicko - lünebugský z linie Braunschweig – Celle vyuţil vojenské zaneprázdněnosti ostatních států a Sasko - Lauenbursko vojensky anektoval. Podle sassko – lauenburského práva měla na trůn nárok starší ze sester Anna Maria Francesca. Ţe se jednalo o pouhou krádeţ, bylo jasné kaţdému i Georgu Wilhelmovi. Proto nový vévoda uzavřel smlouvu, v které vyplatil náhradu sasskému kurfiřtu Janu Jiřímu III., který mu měl potvrdit drţbu nového panství. Tato smlouva byla podmíněna souhlasem císaře Leopolda I., který ale ţádnou změnu nepotvrdil. Suma zaplacená sasskému kurfiřtu byla

347 GALLUZZI, J. R. ... Tomo VII., Libro ottavo, s. 117. 348 Vztah Martinitze s Francescou Mariem budeme probrat nìţe. K jejich korespondenci A. S. F., fond: M. d. P., napřìklad f.: 5638. (Korespndencez let 1695 - 1700). 349 Situace je dobře popsána jiţ v klasickém dìle KOBBE, Peter von: Geschichte und Landesbeschreibung des Herzogtums Lauenburg. – Altona. Johann Friedrich Hammerich. 1837. zvláště pak kapitola Lauenburgischer Stammfalls. 94 – 107. Nacházì se zde plno uţitečných podrobných odkazů, včetně přesného vypsánì všech finančnìch poloţek.

154 ohromující, jednalo se o jeden milion zlatých. Doba, kdy si Georg Wilhelm rozhodl anektovat Sassko – Lauenburské vévodství, byla maximálně příznivá z několika okolností, ale tou nejpodstatnější bylo jiţ zmíněné vojenské zaneprázdnění všech autorit, které mohly sjednat pořádek. V době nekončících válek mezi císařem a francouzským králem se nedala vojenská intervence ze strany Leopolda I. předpokládat. Sassko – Lauenburské vévodství ač svoji rozlohou nebylo veliké, rovněţ tak počtem obyvatel okolo 30.000 nepatřilo k předním zemím Říše, mělo však velmi výhodnou polohu, leţelo na řece Labi a bylo v sousedství bohatého Hamburku a Lübecku.350 V Medicejských získala Anna Marie Francesca mocného zastánce, kromě příbuzenství s císařem a propojení s falckou dynastií se na její stranu postavil i postavilo i Toskánsko, které mělo velký vliv v Římě a prostřednictvím svého kardinála protektora Germanie mohlo vykonávat účinnou politiku. Medicejský nátlak na císařský dvůr se rozběhl hned v roce 1697, Cosimo III. pověřil Commendatore Fra Tommaso dl Bene Nostro Gentilh:o d’Camera et dl Consiglio nostro stato al Inviato Nostro Stato.351 Tommaso del Bene byl na misi jako mimořádný vyslancem u falckého dvora.352 Toskánskem byly podrobně vypracovány detaily smlouvy mezi Georgem Wilhelmem a Janem Jiřím III., dále byli obesláni s ţádostí o pomoc všichni členové rozvětvené falcké dynastie.353

350 Vévodstvì mělo okolo 1200 km čtverečnìch. 351 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 2669. „Tommaso del Bene je vţdy titulován podobně, např.: Sig: Con: Fra Tommaso dl Bene Gentilh:o di Camera del Ser.mo Granduca, et dl suo Consiglio di Stato in qualità di Inviato Straordinario Ser:mo Elettoré Palatino“. TAMTÉŢ. Z této titulatury vyplývá hraběcì stav Beneho, Con. byla zkratka pro Conte – hrabě. 352 „Inviato Straordinario all‟Elettore Palatino del Reno“, A. S. F., fond: M. d. P., f.: 2669. 353 K tomu informace A. S. F. ... tamtéţ.

155 K medicejským spojencům můţeme počítat i Ludvíka Viléma Bádenského, manţela mladší ze sassko-lauenburských princezen. Dohoda Georga Wilhelma von Braunschweig und Lüneburg a Jana Jiřího III. Sasského měla dvanáct bodů, jednalo se nejen o obchod, ale o vytvoření případné aliance. Nejpodstatnějšími ujednáními bylo prodání vévodství za jeden milion a stotisíc tolarů, za coţ Georg Wilhelm obdrţí souhlas k připojení Sassko- Lauenburska a Jan Jiří vymůţe souhlas na císaři.354 V případě vymření dynastie Georga Wilhelma připadne Sassko-Lauenburské vévodství Sasskému kurfiřtu, ale to jen v případě, ţe s dohodou nebudou souhlasit Wolfenbutelští, pakliţe ano, zařadí se nástupnictví sasského kurfiřta aţ za ně.355 Jako ţert, vyvolávající zdání legitimity, působí bod číslo 9, „Ať jsou tyto dohody oznámeny poddaným Sassko-Lauenburska,“356 nutno opět zdůraznit, ţe se získání vévodství bylo anexí a ne normálním nabytím, čili o ţádné oznámení nešlo. Zásadní bod byl předposlední jedenáctý, kdy si oba aktéři uvědomovali problematičnost celého „obchodu“, oba zúčastnění se zavázali uzavřením ligy a posláním si pomoci 4.000 muţů v případě obtíţí vyplývající z této smlouvy.357 Je jasné, ţe zásadním problémem byla legitimizace drţby Sasko-Lauenburska ze strany Georga Wilhelma. Ohromná částka, kterou investoval do „nákupu“ vévodství, byla ve skutečnosti nákupem aliančních partnerů pro případný konflikt. Smlouva nepotvrzená císařem nemohla mít skutečnou právní hodnotu.358

354 Bod 1. – 3. smlouvy. A. S. F., fond: M. d. P., f.: 2669. Celý text smlouvy viz poznámka v této kapitole nìţe. 355 Bod 6. smlouvy. TAMTÉŢ. 356 Che questi trattati siano intimati a Sudditi di Sassenlauenburgo. Bod 9. smlouvy. TAMTÉŢ. 357 Bod 11. smlouvy. TAMTÉŢ. 358 Celý text smlouvy: Condizione tra l‟Elettore di Sassonia, e la casa d‟Hannover

156 Právě obtíţe spojené s nabytím vévodství hannoverskou dynastií a legitimní nároky sassko-lauenburských princezen dávaly ohromnou naději v restituci tohoto panství, obzvláště kdyţ císař ţádnou drţbu Georgu Wilhelmovi nepotvrdil. Pro Leopolda I. by jistě bylo výhodnější, kdyby byl majitel severoněmeckého vévodství přítomen přímo v rakouských zemích, jak tomu bylo za Julia Jindřicha a jeho následovníků, císař by tak měl lepší moţnost ovlivňovat tamní prostor. Pro druhorozeného syna se tak vyskytla moţnost získat nejen několik panství a vesniček jako jiné rody, ale prostřednictvím své manţelky celé nezávislé vévodství, o drţbě v Čechách nemluvě. Celé situaci navíc nahrávalo ideální dynastické propojení tutora Anny Marie Francesci Johanna Wilhelma, jenţ měl své

1 Che l‟Elettore di Sassonia ceda il Principato di Sassenlauenburgo al Duca di Zell per un millione é cento mila fiorini o m/133 [vţdy psáno ve zlomku] Talleri. 2 Che da questa somma siano Ritenuti m/133 Talleri, finché l‟Eléttore di Sassonia abbia ottenuto il consenso di Sassen Weissenfels; appresso Mörseburg, Naumburg e Barbi [přepisováno] debba fare solam:te i suoi fizii[.][sic] 3 Che l‟Elettore di „Sassonia debba impetrare la confermazione dll‟Imperatore, avanti alla numerazione dl denaro. 4 Che Sassenlauenburgo debba esser incorporato al nono Elettorato in qualità di Primogenitura[.] 5 Che ciò non ostante [sic], tutto si debba chiudere in nome dl Duca di Zell. 6 Che doppo [sic] la morte del Duca di Zell, e Hannover e de‟loro Eredi, il Paese di Sassenlauenburgo debba ricadere all‟Elettore di Sassonia, se i Duchi di Wolffembüttell [sic] non entreranno in questo accordo nel qual caso il Duca di Wolffembüttell, et i suoi Eredi succederanno, avanti che l‟Elettor [sic] di Sassonia[.] [7] Che l‟Elettor di Sassonia avrà il titolo d‟Angria, e Vesfalia; Zell e Hannover quello di Sassenlauemburgo[.] 8 Che i quattro paesi, e il paese d‟Hadel siano compresi in questo trattato. 9 Che questi trattati siano intimati a Sudditi di Sassenlauenburgo[.] 10 Che l‟aspettanza [sic] Ces:ea sia consegnata á Zell in originale 11 Che si faccia lega trall‟Elettore di Sassonia, Zell, e Hannover e ambedue le parti siano obligate [sic] á mandar in ajuto [sic] m/4 uomini, a chi fosse molestato per cagione di questo negozio[.] 12 Ma se contro ogni speranza, si presentassero molte difficoltà, ed i trattati retrocedessero, sarà l‟Elettore di Sassonia obligato [sic] á restituire i denari insin‟ a m/300 Fiorini ./s‟ intende che l‟Elettore abbia da ritenere m/300 Fiorini, e restituire tutto il resto.

157 sestry provdány po dvorech v celé Evropě, císařovnu nevjímaje.359 Řešení celé záleţitosti se soustředilo do sídla falckého kurfiřta v Düsseldorfu. Kromě Com. Tommasa del Beneho byl pověřen jednáním po Evropě se zaměřením na bavorské kurfiřtství Sig: Conte - Francesco Mantani Gentilhumo di Camera et Camerier’ Segreto dl Ser:mo Gran Duca, in qualità di Inviato Straordinario al Ser:mo Elettoré di Bavieréra, s titulem mimořádného vyslance pro Bavorsko.360 Důleţitost této mise tkví v jejím pokračování do Zákup a Prahy, odkud Montani informuje velkovévodu o tamní situaci.361 Montani dále jede i do Vídně, jeho český pobyt včetně cesty do hlavní města monarchie vyjde na více neţ tisíc rýnských.362 Ve Vídni byl mimořádným vyslancem il Mar:é At: Montauti Nostro Inviato Straordinario alla M:ta dll’ Imper.re.363 Markýz Anton Francesco Montauti byl mimořádně důleţitou osobou na toskánském dvoře, patřil mezi přední znalce poměrů v Říši a v Čechách, na kterého se Cosimo jako na znalce obracel.364 Právě markýz Anton Francesco Montauti pomáhal princovu svatbu zařizovat a Cosimo III. si byl jeho práce plně vědom.365

359 O dynastickém propojenì Johanna Wilhelma viz kapitola této práce: Anna Maria Luisa de„Medici a Johann Wilhelm II. von der Pfalz-Neuburg, druhá reprezentačnì cesta Giana Gastona. 360 „Pan hrabě – Francesco Mantani, šlechtic komory a tajný komořì Nejjasnějšìho velkovévody, mimořádný vyslanec u Jasnéhé kurfiřta bavorského.“. Tamtéţ. Mise se uskutečnila v řìjnu 1697. Mantani byl v Bruselu, Hamburku a Düsseldorfu. Někde je přepisováno jméno vyslance i jako Montani! 361 V Zákupech byl vyslanec v březnu 1698, prvnì dopis je z 3. března 1698. A. S. F. ... Tamtéţ. 362 Celkem se jedná o tyto tři poloţky: 161,5 + 403 + 490 zlatých rýnských, celkem tedy 1051,5 rýnských. A. S. F. ... TAMTÉŢ. 363 TAMTÉŢ. 364 Korespondence a zprávy Antona Francesca Montautiho v A. S. F., fond: M. d. P., f.: 4504. Nefoliovaný. Kartonu zahrnuje léta 1696 – 1699. Nacházejì se zde zprávy a koncepty dopisů. Montauti informuje o děnì ve Vìdni, o placenì cìsaři, informace o Turcìch. Scházì tam obdobì prvnì poloviny roku 1697. 365 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 2669. V úvodnìm listu pro Tommasa del Beneho z 1. listopadu 1697. „... il Mar:é At: Montauti Nostro Inviato Straordinario alla M:ta dll‟ Imper.re, et ché per parte Nostra há assistito app. S. Al.a Elettorale al maneggio tutto et

158 V souvislosti s manţelstvím Giana Gastona s Annou Marií Francescou byl vyslán do Düsseldorfu jiţ zmiňovaný Commendatore Fra Tommaso del Beneho.366 Mise del Beneho se uskutečnila na podzim 1697 ve velmi podrobné instrukci, kterou Cosimo III. poslal svému dvořanu z vily Ambrogiana 1. listopadu 1697.367 Beneho mise tedy navazovala na Montaniho a rovněţ měla silný mezinárodní charakter. Tommaso del Bene byl velmi aktivní i v církevních záleţitostech, v jubilejním roce 1700 doprovázel kardinála Francesca Mariu de„Medici na konkláve.368 Svatbou Anny Marie Francesci s Gianem Gastonem se z nevěsty stala medicejská princezna a Cosimo III. jako vládce k ní měl závazky, včetně jejích pohledávek vůči anektovanému vévodství. Proto od dne svatby mohl oficiálně vystupovat za obhajobu sassko-lauenburských nároků. Ve svém listě císaři Leopoldu I. z 1. listopadu 1697 píše: „... Vaše Císařská Milosti ... musím nejponíţeněji referovat, ţe jasné princezny jako opravdové dědičky Sasko-Lauenburska chápou zajisté, ţe sasský kurfiřt přenechal své domnělé Sassko-Lauenburské vévodství rodu Hannoverských za jeden milión a stotisíc florénů, jak ukazují připojené podmínky dohody. Ale to bylo nezákonné počínání největšího zaujetí proti zmíněným princeznám dědičkám a jejich feudálním právům ... A proto musím já podepsaný Mandatář... před Vaší Císařskou Jasností učinit protest proti domnělé dohodě ... a

alla terminazioné del Matrimonio sud:to [mezi Gianem Gastonem a Annou Mariì Francescou], ...“. 366„Commendatore Fra Tommaso del Bene“, by se dalo přeloţit jako „Komtur bratr Tommaso del Bene“. Pro přesnost budu uvádět jméno v původnì podobě včetně oslovenì. 367 „Cosimo Terzo per grazia di Dio Gran Duca di Toscana [-] Instruzione á Voi Commendatore Fra Tommaso dl Bene Nostro Gentilh:o d‟Camera et dl Consiglio nostro stato al Inviato Nostro Stato per la Vostra Spedizione di Ser.mo Elettor. Palatino dl Reno.“. A. S. F., fond: M. d. P., f.: 2669. List vyhotovil Carlo Antonio Gondi. 368 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 2669.

159 nejzboţněji prosíc Vaši Císařskou Jasnost, aby ráčila zváţit jejich hanebné podmínky ... a sjednala svatou spravedlnost.“369 Pro Medicejké bohuţel nedošlo k narovnání poměrů a Sassko- Lauenbursko si podrţeli Hannoverští. Myslím, ţe jsme ale jasně poukázali, ţe projekt svatby Giana Gastona nebyl náhodnou hříčkou či vrtochem „bigotního panovníka“, nýbrţ velmi rafinovaně vymyšleným plánem, který se nepodařilo naplnit. Důvodů neúspěchu tohoto projektu bylo několik, v prvé řadě válečné události, kdy císař potřeboval spojence na válku s Francií, mezinárodní alianční propojení Hannoveru se Saskem a v neposlední řadě absence potomků Giana Gastona, kdy Mediceové museli začít řešit otázku nezávislosti vlastního panství a sassko- lauenburská otázka šla jednoduše stranou. Císař Leopold ani jeho nástupce Josef I. nikdy hannoverské vlastnictví oficiálně neuznali. K tomu došlo aţ za Karla VI. v roce 1728, kdy uznal Jiřího II. Hannoverského, který byl zároveň králem britské monarchie, za vévodou Sasko-Lauenburska.370 Na hannoverskou dynastii přešlo Sasko-Lauenbursko po smrti Georga Wilhelma, který jakoby tomu osud chtěl, umřel v roce 1705, aniţ by zanechal muţského potomka a jediným jeho dítětem byla dcera Sophia Dorothea, která si vzala synovce Georga Wilhelma Jiřího I., krále Británie a vévodu Hannoverského. V roce 1705 se mohli tedy Mediceové znovu pokusit bojovat o dědictví dvou princezen. Situace v Evropě, kdy Anglie potaţmo od roku 1707 Velká Británie byla největším spojencem císaře, nenahrávaly k narovnání situace ve prospěch legálních dědiček. Těţko si představit, ţe by vznikl rozkol mezi

369 Cosimo III. Leopoldu I., dopis z 1. listopadu 1697. A. S. F., ... tamtéţ. 370 Sasko-Lauenbursko se po napoleonských válkách stalo součástì Holštýnského vévodstvì, které náleţelo Dánsku. V roce 1865, po vyrovnánì s Rouskem, které společně s Pruskem válčilo proti Dásnku, zìskala zemi druhá ze jmenovaných velmocì. Definitivnì ztrátu autonomie ztratilo Sasko-Lauenbursko v roce 1876, kdyţ bylo začleněno do provincie Šlesvicko-Holštýnsko. V roce 1890 byl udělen titul vévody z Lauenburku Otto von Bismarkovi.

160 Rakouskem a Británií kvůli tomuto malému kníţectví, v době kdy tyto státy společně bojovaly proti silné Francii a jejím spojencům. Navíc ani váţné následnické problémy Mediceů nedovolovaly se tomuto tématu napříště plně věnovat. Tyto problémy, zejména bezdětnost manţelství Giana Gastona, mohli Mediceové jen těţko předjímat.

161 Cesta z Velkovévodství toskánského do Düsseldorfu, odtud do země české a potom do Zákup v pusté Bohemii

„Dne XXVII. května 1697, pondělí Nejjasnější princ Gio. Gastone, druhorozený syn nejjasnějšího velkovévody ... v sedm hodin371 zamířil ke [kostelu] Santissima Annunziata a tam se dostavil na mši ... pak se vydal z Florencie do Düsseldorfu a tam se oţenil s princeznou Annou Marií Francescou,372 dcerou Julia Františka Sasko-Lauenburského a vdovou po Filipu Vilémovi von Neoburg ...“.373 Jedná se o Settimaniho zápis, který ale byl vytvořen několik moţná aţ desítek let po této cestě, takţe si bohuţel nemůţeme být jeho informační hodnotou plně jisti.374 Přesném datum Gian Gastonova odjezdu z Florencie nám ale sděluje mimo jiné kardinál Francesco Maria de‟Medici v dopise z 24. května 1697 císařskému vyslanci v Římě hraběti Martinitzovi „Včera ráno před svítáním Nejjasnější princ Gio: Gastone, můj synovec, odjel poštou do Bologne, odkud bude pokračovat jeho cesta v plném pohodlí do Düsseldorfu, aby se shledal se svou nejjasnější nevěstou; ...“.375 Gian Gaston se tedy odebral za svou nevěstou 23. května 1697. Ukázka nám

371 Florentského času, kdy den začìnal rozedněnìm. 372 V textu originálu je záměna se sestrou Francescou Sibylou Augustou. 373 SETTIMANI Francesco di Marco: Memorie fiorentine dell‟anno MDXXXII che la famiglia de‟Medici ottenne l‟assoluto principato della città e dominio fiorentino infino all‟anno MDCCXXXVII, che la medesima famiglia mancò di succesione nel Granducato di Toscana. A. S. F., fond: Manoscritti, f.: 125 - 147. Volume XIII. (1694 - 1700). f. 644r-644v. 374 Viz kapitola Osobnost Giana Gastona v této práci, podkapitola Manželská politika Cosima III. pro své potomky, část Velkoprinc Ferdinando de’Medici a princezna Violante Beatrice Bavorská, úloha Giana Gastona de’Medici a jeho první cesta, kde se o Settimanim pojednává. 375 „...Iermattina avanti giorno il S. Pnpe Gio: Gastone mio s.re Nipote prese la Posta per la volta di Bologna per di quivi proseguir poi con piena comodità il Suo Viaggio alla volta di Dusseldorff a trovar La Sua ser.ma Sposa;...“. A. S. F., fond: M. d. P., f. 5638. (Nefoliovaný karton). Dopis kardinála Francesca Marii de‟Medici cìsařskému vyslanci v Řìmě hraběti Martinitzovi z 24. května 1697.

162 sděluje i způsob cestování, Gian Gaston preferoval vyuţívat sluţeb pošty kvůli mnohem většímu pohodlí, ze stejného důvodu jí bude vuţívat i při své kavalírské cestě po Evropě v roce 1698.376 Settimani nás informuje i o sloţení dvora: „Jeho Jasnost sebou vedla uvedené šlechtice, totiţ pana hraběte Pietra Beringucciho, Sieňana, hofmistr, pana rytíře, bratra Giulia Ginoriho, pana Giuseppe Gaddiho, dříve Pittiho a pana rytíře Antona Francesca del Giudice, Areťana a mnoho dalších slouţících ...“377 Naštěstí máme k princovu odjezdu a sloţení jeho dvora další zdroje. Zachovalo se nám několik seznamů dvora Giana Gastona, s kterým odjel do Čech, a ty se různí v počtu lidí. Jen jeden je ale podepsán správcem financí Gaina Gastona Caldesim.378 Bohuţel tento originál nebyl tak často vyuţíván, důvod je jednoduchý, varianty tedy opisy, se nachází v kartonu, který je značně obsáhlý a nefoliovaný hned zkraje, takţe mnozí badatelé citují tyto „prameny“ a karton dál neverifikovali! Velikost Gian Gatonovi druţiny byla třicet lidí, opisy uvádějí dvacetjedna, ale originál se liší i v tom, ţe je mnohem konkrétnější a cituje více jmen. Druhým pramenem pro rekonstrukci dvora Giana Gastona je účetní zpráva Pietra Domenica Bartoloniho, který byl pověřen vedením jedné skupiny dvora z Düsseldorfu do Zákup. Kolona včetně Bartoloniho měla dvacetpět lidí, zahrnujíc i čtyři osoby, které se k nim se schválením pána v průběhu cesty přidaly.379 Dále po část cesty byli součástí doprovodu ještě další čtyři jedinci. Zkombinujeme-li oba prameny, dostaneme dobrý přehled o druţině medicejského prince. Při rekonstrukci jsme zanechali základní strukturu Caldesiho a rozšířili ji včetně doplnění jmen a

376 „... S. A. volle partire col solito suo Equipaggio per Comodo della Posta.“ A. S. F., fond: M. d. P., f. 6391. 2. část kartonu, f. 18r. 377 SETTIMANI, Francesco di Marco: Memorie ... , Volume XIII. f. 644r – 644v. 378 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5911. 379 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5911.

163 konkrétních funkcí o Bartoloniho výčet, či zjištěné v dalších pramenech jako je princova korespondence. Dvůr Giana Gastona v Čechách podle Caldesiho380 s přihlédnutím k Bartolonimu Šlechtici – 4 (Pietro Biringucci, Giulio Ginori, Giuseppe Gaddi, Anton Francesco del Giudice).381 Pomocníci kamery - 3 (Caldesi – Sekretář na cestách,382 Giamberti, l„Inglese) Sekretář - 1 (Benedetto Brèsciani) Doktor a Bartoloni383 - 2 (Dr. Giovanni Simone Paperini, Pietro Domenico Bartoloni – správce domu)384 Zpovědník a společník - 2 Lokajové - 3 (Cecchino, Viorini, Giovarnino) Podkoní – 2 (Masselli, Niccolò) Kuchař a jeho pomocník – 2 (Bechino a pomocník) Sklepmistr - 1 (Fenci) Kredenciér – 1 (Giovanni Grossolei) Sluhové šlechty a dvora385 – 8 (Paolo Baleni – komoří Biringuciho, Giuseppe Langschninger – komoří Giudiciho, Bastiano Vestri – sluha sekretáře a pomocníků dvora, Antonio Barbazzi – sluha sekretáře a doktora) Sluha doktora a Bartoloniho – 1 (Paolo Boreini – sluha Bartoloniho)

380 Gentiluomini 4, Ai.ta.i di Cam.a 3, Seg.rio 1, Medico e Bartoloni 2, Conféssoro e Compagno 2, Lacche 3, Staffieri 2, Cuoco e suo Aiuto 2, Bottigliere 1, Credenziere 1, Ser.ri di Gentil.i 8, Ser.e dl Medico e Bartoloni 1. A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5911. Čìsla za funkcemi uvádějì počet osob. 381 Jména šlechticů v Caldesiho seznamu scházì. 382 Caldesi byl princem označen za „Il mio Segratario da Campagna il Caldesi ...“ A. S. F., fond. M. d. P., f. 531v. Dopis Giana Gastona z 22. června 1703. 383 Bartoloni je jediný, jmenovaný mezi funkcemi, ostatnì jména jsou uvedena ve druhém sloupečku. 384 Jména se u Caldesiho neuvádì. 385 U Caldesiho jsou jen luhové šlechty, ale jejich počet by neodpovìdal.

164

Svatební akt prince Giana Gastona a princezny Anny Marie Francesci „Circa le 9 ore alla sera alla Tedesca, cioè circa la mez’ora [sic] di notte, fù [sic] dato dal Ser:mo Pr:pe Gio: Gastone di Toscana mio Sig:re, l’anello, alla Ser:ma Pr:pessa Anna Maria Fran:ca di Sassonia Lauénburgo, sua sposa, nella pubblica Cappella dél Ser:mo Elett: Palatino; e tal’ funzione fù regolata cosi. Era nobilm:te parata la Cappella, e sull’Altare Lumiere pendenti dalla volta riccam.te l’adornavano d’argenteria [ed abbondevol.te l‟illuminavano – přeškrtnuto]. Alla parte del Vangelo, era un Inginocchiantrio voltato per fianco, e coperto con lo strato velluto cremesi frangiato d’oro, con tre Cuscini compagni, e tre sedie a braccialetti simili, e tre Candellieri [sic] d’argento con loro candele accese. Nel mezzo dell’Altare, con la spalliera appoggiatavi, era una sedia differente dall’altre, ed alla pari dell’Inginocchiatrio, stavano in faccia all’Altare, due altre sedie conformi alle tre sopradette, con due eguali Cuscini in terra. Quando fù il tempo concertato vénnero, trà [sic] rimbombi di timpani, trombe, ed Organi, tutte le Corti mescolatam:te in Cappella; doppo [sic] le quali comparie il Ser:mo Sposo, con alla destra Ser:mo Gran’ Maestro Teutonico, ed alla sinistra il [nová s.] Ser:mo Elett: Palatino, che lo tenevano in mezzo alla pari; e poi ne venne la Ser:ma Sposa, con la Ser:ma Elettrice alla sinistra sua, seguitate dalle Dame di loro Corti, e da quelle del paese tutte vestite a gola solenné [sic], come erano parim.te tutti i Cav.i. Intanto il Sig: Conte di Gronsfeld Vescovo Suffraganeo [sic] d’Osnabruc, andò [sic] all’Altare in abito pontificale, accompagnato dall’Abate d’Eynterback, e dall’Abate d’Adlenberg, anch’essi pontificalm.te vestiti. Egli era stato espressam.te inviato a celebrare lo sposalizio, e quegli Abati, ad assistervi per testimoni.

165 Andò il Ser:mo Sposo alla sedia sulla parte del Vangelo, e la Ser:ma Sposa all’altra sulla parte dell’ Epistola, che però restava alla destra, mentre le facce eran’voltate all’ Altare. La Ser:ma Elettrice andò all’Inginocchiatrio, ponendosi in testa diesso [sic], il Ser:mo Gran’ Maestro si messe allato a lei, ed il Ser:mo Elettore allato al Gran’ Maestro. Inginocchiatisi tutti su i [sic] loro Cuscini, lesse Monsig: Vescovo alcune orazioni, e di poi [sic] accomodatisi a sedere, sede anch’esso ma i due Abati stetten sempre in piedi. Cosi fece egli un discorso non breve il lingua Tedesca intorno il sacram:to del matrimonio, doppo di cui diedesi l’anello, e recitate altre orazioni, fù da esso Vescovo intuonato il Te Deum, che fù cantato da numeroso Coro di Musici, e [nová s.] accompagnato da trombe, timpani, e da molte sorti strumenti, mentre Artiglierie da tutti i Baluardi della Città, applaudirono con tré salvé alla funzione. Terminatosi cio disse Monsig: Vescovo altre poche parole in lingua Tedesca, lesse il Vangelo In principio erat verbum386 con altre orazioni, e poi diede la solita benedizione ponteficale [sic]. Partissi dall’Altare Monsig: Vescovo; ed uscirono dalla Cappella tutte le Ser:mé Altezze con l’ordine tenuto nell’andarvi, e passarono all’appartam:to del Ser:mo Sposo, ové [sic] complimentano seco, e con la Ser:ma Sposa in congratul:ne déllo Sposalizio; lo che fecero anche tutte le Dame, e tutti Cav: della Corte, e del paese. Pascia [sic] si posero a mensa nell’Anticam:ra del Ser:mo Sposo, e vi goderono della cena fatta ammannire, con somma splendidezza, e magnificenza, dal Ser:mo Elett:re sedendo nè [sic] primi luoghi e Ser:mi Sposi, e gli altri poi l’accennato ordine di precedenza. A Di 3.d:o Nella med:a Anticamere Del Ser:mo Mio Sig:re è stato tenuto pubblico ballo da tutte le pred:e Alt:ze Ser:me, e dalle Dame, e dà Cav:i della Corte, e del Paese. E domani sarà cantata in

386 „A na začátku bylo slovo“ Jedná se o jedinou citaci, zde upřesněnì pasáţe z Bible, v Biringucciho popisu.

166 Campagna una Pastorale, nella quale occasioni ballerà la Ser:ma Elettrice, e la Ser:ma Sposa.“387 Svatba Giana Gastona a Anny Marie Francesci se odehrála 2. července 1697 okolo šesté hodiny večerní. Její nejlepší popis máme od Pietra Biringucciho, který obřad i celou dvorskou etiketu popsal do podrobností. Důleţité je, ţe nám v popisu zachoval i dvorské ceremonie, díky nim jsme schopni mnohem lépe rekonstruovat význam tohoto manţelství a vyvrátit názor o nepromyšlenosti tohoto svazku nebo jak jej nazvala Patrizie Urbani „dobrodruţstvím“. Na popisu nás zaujme, s jakou pompézností byla svatba provedena, coţ dosvědčují i další dokumenty. Podstatné je i to, ţe vylíčení obřadu máme z pohledu dvora Giana Gastona, kdyţ ho učinil první šlechtic jeho suity, který znal svého pána od dětství, coby jeho vychovatel.388 Svatbě byla dána maximální důleţitost, jiţ svatební doprovod Giana Gastona byl pompézní, zastoupeni byli nejvyšší představitele Říše, po pravici prince šel velmistr německých rytířů a po jeho levici falcký kurfiřt. Větší sláva, kromě svatby v císařské rodině, jiţ byla těţko moţná. Obřad vedl hrabě Gronsfeld, biskup sufragán z Osnabrücku doprovázený opatem Eynterbackem a opatem Aldenbergem. Při obřadu sehrála svou roli i sestra Giana Gastona Anna Marie Luisa, která jako falcká kurfiřtka stála Anně Marii Francesce po levici. Anna Marie Luisa, ač rozená Medici, jiţ byla provdána za falckého kurfiřta, tedy se

387 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5911. Dopis Biringucciho Cosimu III. Nejpravděpodobněji je dopis z 3. července 1697, neboť autor popisuje akt z 2. července a den následujìcì je vylìčen krátce v závěru na novém odstavci. Toto chronologické dělenì, kdy byl dopis psán vìce dnì a ty byly odděleny daty a odstavci, je typické. Datace samotného listu potom bývá k poslednìmu uvedenému dni, kdy byl samotný list odeslán. Dopis nenì podepsán, ale podle pìsma i odkazů Giana Gastona v jeho korespondenci s otcem si můţeme být autorstvìm takřka jisti. Všeobecně je povaţováno, ţe dopis byl napsán v den svatby (2. července), ale v závěru po datu 3. července Biringucci mluvì „... zítra bude cantata v krajině ...“. 388 A. S. F., fond: Manoscritti, f. 321. s. 797-799. V této práci o Biringuccim kapitola Osobnost Giana Gastona v literatuře a pramenech, část Dvůr toskánských velkovévodů před odjezdem Giana Gastona do Čech.

167 stala součástí jeho rodu, rodu, který měl ochrannou ruku nad sasko-lauenburskou princeznou. Dalším pramenem pro svatební akt je korespondence agenta Cosima III. Antona Francesca Montautiho. Jedná se především o dopis adresovaný Cosimu III. z 3. července 1697, v něm Monatuti nepopisuje jen samotný akt, vylíčení je stručnější, ale naznačil chování novomanţelů, „... včera ráno udělali [Gian Gaston a Anna Marie Francesca] společnou zboţnost v soukromé kapli v prostorách Nejjasnější nevěsty, kde měli zřetelně oba dva slzy v očích ...“.389 Pokud je Montautiho líčení pravdivé, můţeme vyloučit i tvrzení apriori vzájemných nesympatií. Montauti byl vyslancem Cosima III. ve Vídni a pravidelně ho informoval o dění na habsburském dvoře a v celé monarchii.390 Jeho názory měly v Toskáně velkou váhu.391 Podívejme se ještě na samotný odjezd Giana Gastona z Florencie a jeho příjezd do Düsseldorfu, jak byl vnímaný jím či jeho okolím a jak byl nahlíţen ze samotné falcké metropole. Cestu z Florencie do Düsseldorfu můţeme rekonstruovat na základě dopisů Giana Gastona Cosimu III. První list byl datován 29. května 1697 z Bologni,392 druhý jiţ o den později z Verony.393 Kdyţ princ píše třetí psaní, „... u příleţitosti, ţe jsem zde v Insbrucku a pošta odcestuje do Itálie,... “ nachází se jiţ mimo Itálii, dopis je datován 9.

389 „... ieri mattina havevano fatte [Gian Gaston e Anna Marie Francesca] le loro divozioni insieme nella cappella privata alle stanze della Serenissima Sposa dove ambidue habbeero patentemente le lacrime nelli occhi ...“A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5918. List je z 3. července 1697, adresovaný z Düsseldorfu Cosimu III. 390 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 4504. Nefoliováno. Jedná se o zprávy Montautiho o děnì ve Vìdni o placenì cìsaři, informace o Turcìch. Scházì tam obdobì prvnì poloviny roku 1697. Informace psal také Adam Ignatius Heünisch. Tituloval je mimo jiné Mon Signeur, narozdìl od Montautiho psal francouzsky a latinsky. 391 Kdyţ Anna Marie Francesca obvinila Giana Gastona, ţe jì zastavil šperky, které jì daroval, byl poţádán Montauti, aby se k celé záleţitosti vyjádřil. A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5921, f. 213r – 215r. Dopis Antona Francesca Montautiho Cosimu III. adresovaný z Poggibonsi 31 řìjna 1701. 392 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5915, f. 3v – 4r. Gian Gaston Cosimu III. dopis z 29. května 1697. 393 TAMTÉŢ, f. 8v – 9r. Gian Gaston Cosimu III. dopis z 30. května 1697.

168 červnem 1697.394 V Insbrucku se Gian Gaston zdrţel a popsal nám banket, kterého se zúčastnil. „... na banketu, který měl trvat přinejmenším 4 aţ 5 hodin, jsem viděl výzdobu, která byla velmi elegantní na poslední italský způsob ...“.395 Důleţité je zjištění, ţe si Gian Gaston byl plně vědom kulturního rozdílu a vnímá i vyšší úroveň. V našem případě „alla maniera Italiana“ neznamená odsouzení jiných vlivů. V Biringucciho popisu Düsseldorfu nenajdeme odkaz na italský způsob, ale zároveň je list plný obdivu, v jaké nádheře svatební akt proběhl. Od Insbrucku v princově cestě je mnohem více oficialit, které s tím, jak se bude přibliţovat cíli své cesty Düsseldorfu, nabírají na intenzitě. Kdyţ píše 14. června dopis z Augšpurku, jiţ princ vykonal návštěvu v Mnichově, kde jak píše „Byl jsem v Mnichově, kde jsem obdrţel tisíceré pocty od kurfiřta a od veškeré místní šlechty ...“.396 Podrobný popis této události pro Cosima III. měl na starost opět hrabě Biringucci a Gian Gaston se na jeho korespondenci odvolal. V Augšpurku se princ setkal i s kníţetem a kněţnou Bádenskými, coţ nebyl nikdo jiný neţ švagr a sestra jeho budoucí manţelky Anny Marie Francesci, Ludvík Vilém Bádenský a Fratiška Sibilla Augusta.397 Další a poslední psaní Giana Gastona Cosimu III. před vjezdem do Düsseldorfu je datováno z Frankfurtu.398 ¨ Shrneme-li cestu z Florencie do Düsseldorfu se Gian Gaston setkával s vrcholnými představiteli a vţdy byl vřele, na oficiální úrovni přivítán. Vše tedy i v tomto případě spíše působí dojmem

394 TAMTÉŢ, f. 13v – 14r. Gian Gaston Cosimu III. dopis z 9. června 1697. 395 “... al suo banchetto ch’avrebbe avuto a durare almeno 4 o 5 hore [sic] avendo visto l’apparecchio che era assai Galante e alla maniera Italiana quale ultima Cortesia ...” TAMTÉŢ, f. 14r – 14v. 396 “Son stato a Monaco dove ho riceuto [sic] mille honori da quel Pr.pe Elettorale e da tutta quella Nobiltà ...” Tamtéţ, f. 16v. Dopis z 14. červan 1697, Augšpurk. Gian Gaston Cosimu III. f. 16r-v. 397 TAMTÉŢ, f. 16v. 398 TAMTÉŢ, f. 21r – 23v. Dopis Giana Gastona Cosimu III. z 22. června 1697 z Frankfurtu.

169 oficiální promyšlené prezentace Giana Gastona v novém prostředí. Gian Gaston ještě z Augšpurku Cosimu III. děkuje za to, ţe mu dal k dispozici pana markýze Montautiho, aby mu pomohl vyřídit věci v Čechách.399 Giana Gastona přivítal v Düsseldorfu kurfiřt společně s velmistrem německých rytířů, podle jeho vlastních slov se mu dostalo velkých poct.400 Samotné svatbě se novomanţel moc nevěnuje a komentuje ji jen slovy …Včera byla slavnost předávání prstenu ... Nebudu o tom říkat podrobnosti, jiţ tak činí hrabě Biringucci.“.401

Pohled na svatbu z falckého dvora - Anna Marie Luisa Pro názor na svatební obřad, který byl ze strany falckého kurfiřta pojat mimořádně slavnostně a nákladně, můţeme vyuţít korespondenci falcké kurfiřtky Anny Marie Luisy s kardinálem Francescou Mariem de‟Medici. Gian Gaston se objevuje v korespondenci své starší sestry velmi často a ta o něj projevuje ţivý zájem. Kdyţ byl Gian Gaston ke konci února 1697 nemocen na spalničky, dozvídáme se o jeho stavu díky korespondenci z Düsseldorfu.402 „Předpokládám, ţe v tuto dobu bude následovat odjezd mého bratra ... nyní začínám počítat dny, kdy bude zde ... Princezna je rozumná a má dobré způsoby se ovládat, ...“403 napsala

399 TAMTÉŢ, Dopis z 14. červan 1697, Augšpurk. Gian Gaston Cosimu III. f. 16r. 400 TAMTÉŢ, f. 25r. Dopis Giana Gastona Cosimu III. z Düsseldorfu z 3. července 1697, f. 25r – 26v. 401 „Ieri si fece la funzione dell‟Anello con mio gradissimo decore ed onore. Non ne dico le particolarità a V. A. facendo il Conte Biringucci.“. Tamtéţ, f. 25v. 402 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5835, dopis č. 66. Dopis Anny Marie Luisy Francescu Mariovi z 2. března 1697. Düsseldorf. „Le rendo grazie della sua lettera, e de gl’avvisi, ancora io sono stata con gran pena della Rosolia del Pnpe Gio: Gastone; ma grazie a Dio, che con queste ultime o’ [sic] saputo che era stato levato[.]“. 403 „Mi suppongo che a quest’ora la partenza del mio fra.llo sarà seguita, e sentimenti che V. A. ci à sono contrassegni della sua amorevolezza verso, di lui, io adesso comincio a contare i giorni, e quando sarà qua costà fistierà molto gl’orecchi, la mia magg: sodisfazione [sic] sarò quando io lo saprò contento, che Dio lo conceda e certo la

170 25. května 1697 Anna Marie Luisa, zároveň skvěle charakterizovala přednosti Anny Marie Francesci, které moţná také rozhodovaly při jejím výběru za nevěstu. Čili to co mohlo být povaţováno za rozumnost, o několik let později stejná vlastnost za neústupnost. Z korespondence se dozvídáme ještě jeden zajímavý detail, ţe z Düsseldorfu do Frankfurtu jel princi naproti markýz Montauti.404 Sňatek budil i ve Falci naději, Anna Marie Luisa napsala „…díky Bohu se panu princi daří dobře, měl obřad prstenu a zdá se mi, ţe jsou oba dva spokojení…“.405

Náklady na svatbu a ţivot v Düsseldorfu Při přípravě svatby Giana Gastona byl vzat příklad sňatku velkoprince Ferdinanda. Totoţná byla i investice a to 16.000 florénů. Ferdinandův precedent byl přímo zmiňován.406 V případě těchto nákladů, se jednalo jen o zanedbatelné poloţky, ohromnou částku představoval nákup šperků pro Giana Gastona, jednalo se o klenoty, zdobené safíry, diamanty, perly za neuvěřitelných 55480 florénů. Nejedná se však o veškerý inventář, nacházíme ještě jeden seznam klenotů, tentokrát za 68250 florénů, zde se jednalo o šperky dané velkovévodou Gianu Gastonovi, mohlo se jednat i o jistý druh zápůjčky. Tyto cennosti byly pro Giana Gastona a také

Principessa è prudente, et è buona maniera di governarsi, ...“. A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5835. Dopis č. 77 z 25. května 1697. Anna Marie Luisa Francesu Mariovi. 404 TAMTÉŢ, dopis č. 81. 405 TAMTÉŢ, dopis č. 82. Anna Marie Luisa Francescu Mariovi, v jednom dopise dvě části, prvnì je z 28. června a druhá z 3. července 1697. Celý text dopisu: „Düsseldorff 28 Giugno 1697 Le rendo mille grazie della sua lettera et avvisi, et ò caro, che stia allegramente a Lappeggio [sic]; noi stiamo attendendo il Sig:e Pnpe Gastone, et oggi hò visto Ginori più bello, spero, che domani il Sig:e Pnpe sarà qua. Per questo [sic] anticipo la mia lettera, mentre domani averò [sic] poco tempo ma non mancherò d’avvisarle l’arrivo e sarò sempre sua Vera Serva A L 3 Luglio Questa mattina ho riceuta [sic] la sua lettera che la ringrazio, Grazie a Dio il Sig:e Pnpe sta bene à auto [sic] l’Anello, e mi pare, che tutti due siano contenti Dio gli conceda quelche [sic] si desidera lei puol [sic] vedere quali siano adesso i miei discorsi, lei si goda i suoi Pali, et i suoi Barberi, che insieme con l’Elettore gli fo rev:a A L.“. 406 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5911. Nefoliovaný karton.

171 dary určené Anně Marii Francesce. Jistě i zde se myslelo na dobrou reprezentaci. Náklady na reprezentaci v Düsseldorfu činili 6736 florénů.407 Zahrnut byl jak dvůr Giana Gastona, tak Anny Marie Francesci. Toskánci jistě nemuseli hradit vše, neboť velká část spočívala na bedrech falckého dvora. Náklady můţeme rozdělit do dvou hlavních částí, první podléhaly spíše pod správu domu, druhé pod reprezentaci dvoru. I v první poloţce nalezneme záleţitosti reprezentace, jednalo se například částku čtyřista florénů, za něţ byla najata jízdní stráţ, za sto trumpetisté, stodeset stáli hajduci, ale další jako konírna, která vyšla na dvěstěpadesát florénů, či ţeny, co se staraly o povlečení za 40, nebo ţeny na úklid za 45, či dvěstěpadesát florénů na kancelář jsou poloţky spojené s chodem samotného dvora Giana Gastona a jeho ţeny. Náklady zde činily 2212 florénů.408 Druhá a podstatnější část vydání nadepsaná jako Vydání nejjasnějšího prince409 se skládají z několika poloţek, přitom ty první a nejdraţší souvisí se slavnostním ceremoniálem. Proberme je popořádku: „Al Sig: Stella per lavori fatti d’ordine di S. A. e presentati alle S: Dame, e Sig:i Paggi fiorini 2670, A Sig.i Musici per la funzione dell’Anello fiorini 600, A Sig: Cappellani per la Med:a fiorini 150, Al Portiere fiorini 16, Alla Cam:a della Ser.ma Elettrice fiorini 600.”.410 Uspořádání princova dvora a náklady na slavnost stálo 2670 florénů, tedy víc neţ celý jeho normální provoz. I náklady na muzikanty ve výši 600 jsou s kaţdodenní činností neporovnatelné. Zajímavé je, ţe do princových nákladů byl zahrnut

407 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5911. 408 TAMTÉŢ. Tato poloţka je nazývána Nota delle Mance distribuite in Düsseldorf Da Ser.mi Pr.pi Gio: Gastone, e Pr.sa A. M.a Fran:ca di Toscana. V textu se pravì, ţe se jedná o náklady Giana Gastona a Anny Marie Francesci, ale s největšì pravděpodobnostì bylo vše hrazeno z toskánské strany, odpovìdalo by to i logice manţelské smlouvy a dalšìmu přìpadům společného pobytu manţelů. 409 „Mance distribuite dal Ser:mo Sig: Pr.pe Gio: Gastone“, Tamtéţ. 410 TAMTÉŢ.

172 i dvůr kurfiřtky, bylo tomu tak zřejmě kvůli faktu, ţe Anna Marie Luisa zastupovala ţenskou část falckého dvora, který byl protektorem Anny Marie Francesci. Do nákladů musíme ještě zahrnout osobu markýze Antona Francesca Montautiho, které jsou zahrnuty jako “Note di Spese fatte in Viaggi et altro per servizio del Ser:mo Sig:r Principe Gio: Gastone“.411

Cesta do pusté Bohemie V polovině srpna 1697 se začal chystat odjez novomanţelů na statky „české“ princezny. Gianu Gastoovi se na falckém dvoře velmi líbilo, dokonce aţ tak, ţe jeho sestra falcká kurfiřtka si byla vědoma pozitiv princova odjezdu z kurfiřství.412 Kdyţ přípravy na odjezd ke konci měsíce vrcholily, falcká kurfiřtka se starala o svéo mladšího bratra „... mezitím se snaţím zabavit ho [Giana Gastona] jak jen to je moţné ...“.413 Třicátého srpna 1697 odjela z Düsseldorfu Gian Gastonova zavazadla, coţ pocítil princ jiţ následující den, kdyţ psal otci „... píšu na lísteček, protoţe veškérá má zavazadla jiţ byla odeslána ...“ a tudíţ i jeho úhledný dopisní papír.414 Prvního září se loučila Anna Marie Luisa se svým bratrem a večer měl být doprovozen aţ do Kolína.415 Z dopisu Giana Gastona Cosimu III. ale vyplývá, ţe odjel aţ za několik dní: „... Vaše Nejjasnější Výsost vydí z mého dopisu, ţe se ještě nacháím v Düsseldorfu ... a zůstanu zde

411 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5914. (Nefoliováno). 412 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5835, Dopis č. 88 z 11. srpna 1697, Anna Maria Luisa kardinálu Francescu Mariovi. „Il Sig:e Pnpe comincia a dir davero [sic] di voler partire lei si puol [sic] immaginare con poco mio gusto, ma bisogna aver pazienza qua non ci poul [sic] star sempre, ...“. 413 „...et intanto io cerco di godermelo più che sia possibile ...“TAMTÉŢ, dopis č. 89 z 23. srpna 1697. Anna Marie Luisa kardinálu Francescu Mariovi. 414 „... scrivo in foglioccio avendo mandato via tutt il mio bagaglio...“ . A.S.F., fond M.d.P., f: 5915, f. 63r. 415 TAMTÉŢ, f.: 5835. Dopis č. 91 z 1. zářì 1697. Anna Marie Luisa Francescu Mariovi.

173 ještě den nebo dva ...“.416 Kaţdopádně 16. září jiţ píše Gian Gaston otci z Frankfurtu,417 kam měl na cestování krásné počasí418 a 23. září jiţ posílá psaní z Norimberku jak otci, tak strýci.419 Třetího října jiţ píše princ Cosimu III. ze Zákup, kam dojel o dva dny dříve prvního října 1697.420 Jiţ víme, ţe dvory Giana Gastona a Anny Marie Francesci musely jet pro svou početnost a lepší organizaci ve dvou kolonách. V druhé princově koleně bylo „... osm šlechticů, damy, páţata a vcelku nás je přes třicet v naší skupině, rovněţ tolik osob jiţ jelo dříve další částí se zavazadly ...“.421 První skupina vedena Pietrem Domenicem Bartolonim vyjela 30. srpna před objedem z Düsseldorfu a dojala 25. září k večeru do Zákup.422 Celkem vyjelo dvacetpět lidí s čtyřicetipěti koňmi. V Norimberku se ke skupině připojil ještě markýz Montauti, vyslanec Cosima III. Na část cesty se připojili ještě jiní němečntí šlechtici. Skupina jela celkem 27 dní, za ţivobytí a ubytovní utratili 2156 lir a 7 soldů. Celkem skupina utratila přes šest tisíc, takřka sedm.

416 „... V. A. S. vedrà da questa mia io mi ritrovo ancora in Dusseldorf e ... staro qui un giorno o due ...“. TAMTÉŢ, f.: 5915, f. 63r. Dopis Giana Gastona Cosimu III.z 1. zářì 1697. 417 TAMTÉŢ, f. 77r – 78v. Dopis Giana Gastona Cosimu III. z Norimbeku 13. zářì 1697. 418 TAMTÉŢ, f.: 5835. Dopis č. 92. Anna Maria Luisa Francescu Mariovi. 419 TAMTÉŢ, f.: 5915, f. 77r – 78v. Dopis Giana Gastona Cosimu III. z 23. zářì 1697; TAMTÉŢ, f.: 5835. Dopis č. 107 z téhoţ data Gian Gaston Francescu Mariovi. 420 TAMTÉŢ, f.: 5915, f. 81r – 83r. Dopis z 3. 10. 1697. Gian Gaston v dopise naznačil den přìjezdu na dvou mìstech, kdyţ mluvì o úterý kdy dojel „... il nostro arrivo qui in Reichstat seguito Martedi ...“ f. 81r, druhou zmìnkou data je pasáţ, kde zmiňuje, ţe je v mìstě dva dny „... il luogo dove noi stiamo non essendo che due giorni...“ f. 82r. 421 „...avendo con noi da otto Gentiluomini dame pagi ed in tutto siamo piu di 30 tanti nella nostra truppa altrettante persone sono andate innanzi in un altra partita coll bagaglio ...“TAMTÉŢ, f.: 5835. Dopis č. 107 z 23. zářì 1697, Gian Gaston Francescu Mariovi. 422 TAMTÉŢ, f.: 5911. (Nefoliovaný karton). V početu konì je zahrnuto i Montautiho spřeţenì.

174 První dopis napsal ze Zákup napsal Gian Gaston 3. října 1697.423 Gian Gaston nejprve poinformuje, ţe „... dorazili jsme do Zákup v úterý [1. 10.] v perfektním zdraví ...,424 poté odkazuje na dopisy Montautiho a Biringucciho. Dozvídáme se o velmi štědrých darech, které našemu princi věnovala novomanţelka: „Má princezna mi darovala španělského koně a hůlku s rukojetí s průměrně velkými diamanty ...“.425 Princ si navíc všímá, ţe princezna má v kabinetu dostatečně bohatou diamantovou galanterii a šperky, rovněţ si všiml velkého počtu koní. Z dopisu nám vyplývá i rozvaha Gian Gastona, který se brání rychlému srovnání a prvotnímu soud, z důvodu, ţe je v místě jen dva dny „... budu moci dát Vaší Nejjasnější Výsosti více zpráv/srovnání časem, věřím, ţe tak poslouţím lépe.“426 Gian Gaston spíše popisuje, neţ hodnotí, ale setkání s manţelčinou dcerkou hodnotí velmi pěkně „... je velmi zvořilá a dobře vychovaná ...“. To ţe se nachází princ v jiném prostředí si uvědomuje hned „... budu se snaţit také já přizpůsobit se zvykům lidí této země ...“.427 Velmi úzský vztah měla Anna Marie Francesca k místním kapucínům, také hned 6. října zašli manţelé na oběd, zároveň zhlédli střelbu na terč po německém způsobu.428 Jiţ v korespondenci ze 14. října začíná princ aktivně řešit inkolát, který měl na starost markýz Montauti a kvůli jehoţ vyřízení jel do Vídně.429 K problému obdrţení inkolátu se přidala otázka Sasko – Lauenburska. Markýz Montaouti, vyslanec ve Vídni neinformoval

423 TAMTÉŢ, f.: 5915, f. 81r – 83r. 424 TAMTÉŢ, f.: 81r. 425 TAMTÉŢ, f.: 81r – 81v. 426 „... saprei daro troppo ragguagli a V. A. S. ma col tempo spero che la serirò meglio.“ TAMTÉŢ, f. 82r. 427 „... cercerò però anch‟io d‟accomodarmi all‟usanza della gente di questo paese ...“. TAMTÉŢ, f. 82v. 428 TAMTÉŢ, f. 86r – 87v. Dopis Giana Gastona Cosimu III. ze 7. řìjna 1697. 429 TAMTÉŢ, f. 73r - 74v. Dopis Giana Gastona Cosimu III. ze 14. řìjan 1697.

175 jen Cosima III., ale i Giana Gastona. Gian Gaston s plynoucím časem postupně více informuje o zemi, kde ţije „Byli jsme dva dny na lovu vlků a zajíců, ale tato krajina je vylidněná ...“,430 „... vzduch je zde stejný jako ve Florencii, vlhký a pronikavý ...“.431 Rozdíl v teplotách si samozřejmě Medici uvědomil hned první zimu „Mé letní sídlo zde nemůţe být více ztraceno, nyní se nedá jít ven za povyraţením kvůli sněhu a také pro nebezpečí, které v zimě je v těchto lesích. kde jsouzloději co zabíjejí.“432 V pozdějších letech hodnocení Giana Gastona budou poněkud zatrpklejší „... dobře pít a krást, v těchto dvou věcech jsou Češi vskutku experti.“433 Podíváme-li se na ranou Montautiho korespndenci, počínáme naráţet na odlišnost vkusu toskánského vyslance, ale situace se nám nejeví tak kritická. Montauti píše o relativní spokojenosti prince a toho, ţe si je vědom dobré organizace, v domě Anny Marie Francesci: „Nejjasnější princ mi řekl, ţe je spokojený a ţe se vidí velký pořádek v domě a ve věcesch Nejjasnější princezny.“434 Anton Francesco Montauti jako zkušený diplomat většinou ale nezapomíná upozorňovat i na problémy či opačná mínění. Jak jiţ bylo napsáno, falcký kurfiřt potaţmo prostředí Düsseldorfu bylo klíčové pro naše manţelství, stalo se logickým výchozím bodem i pro řešení budoucích problémů.

430 TAMTÉŢ, f. 106r. Dopis Giana Gastona Cosimu III. z 22. listopadu 1697. 431 TAMTÉŢ, f.: 5835. Dopis č. 118, Gian Gaston Francescu Mariovi ze 14. řìjna 1697. 432 TAMTÉŢ, Dopis č. 116, Gian Gaston Francescu Mariovi z 6. prosince 1697. 433 „... ben bere e rubare nelle qualli due cosi sono i Boemi assa esperti.“ TAMTÉŢ, f. 1038r-v. Dopis Giana Gastona Cosimu III. ze 4. března 1702. (V úvodu datováno jako 1701). 434 „Il Ser:mo Prin.pe mi dice esser contento, e si vede un grand’ ordine nella Casa, e nelle cose della Ser:ma ...“.TAMTÉŢ, f.: 5914. Dopis Antona Francesca Montautiho ze 4. řìjna 1697, psaný v Zákupech.

176 Italská kongregace v Praze

Počátky italské kongregace - Congregazione della Beata Vergine Maria Assunta in Cielo Gian Gaston se pohyboval v Praze a v Čechách na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, tedy v době kdy mezi kulturní elitou byla na jedné straně velmi populární italština jako vznešený komunikační jazyk a vlašská kultura všeobecně, na druhé se jiţ projevují výrazné protiitalské tendence, které jsou například patrné u hraběte Černína.435 Tento vývoj vyvrcholil odmítnutím italské kultury jako špatného vkusu a jejím nahrazením francouzským klasicismem. Víme, ţe početná italská komunita v Praze se organizovala na základě jazykově - náboţenském, coţ sebou neslo i jisté obtíţe. Ač byli Italové značně nesourodou skupinou, díky soběstačnosti a organizování na zmíněném lingvistickém klíči, v religiózním ţivotě se u této skupiny projevovala uzavřenost před okolím. Aţ do počátku sedmnáctého století jsou Italové okolím vnímání jako cizí rušivý element, coţ je dáno jejich jednoznačnou orientací na katolické náboţenství, jezuity a osobu panovníka. Italská komunita v Praze také spadala přímo pod panovníkovu pravomoc. Posílení italské komunity v našich zemích souvisí s vládou Habsburků a vznikem podunajské monarchie. Kdyţ Ferdinand I. ve třicátých letech šestnáctého století začíná stavět praţský Belveder, který je konstruován v architektonicky čistě italském (chápeme florentsko-římském) stylu, demonstruje panovnickou moc a příslušnost k římské církvi na území, kde se rozprostíralo

435 K tomu např. CATALANO, Alessandro: „Italština v novodobých dějinách středoevropských kultur“. In: Humanitas Latina in Bohemis. - Treviso-Kolìn. Fondazione Cassamarca. 2007, s. 145-168.

177 protestantské moře.436 Itálie byla prostorem, kde aţ na malé výjimky převáţně na severo - východě, byl katolicismus naprosto dominantním náboţenstvím.437 Druhým silným motivem, který zapříčinil nárůst vlašské komunity, byla velmi rozšířená móda a ovlivnění vkusu italským uměním, a do jisté míry i způsobem ţivota.438 Příčinu rozvoje italské menšiny během šestnáctého století musíme hledat i v podmínkách Apeninského poloostrova, kde aţ do roku 1559 probíhaly mezi Francií a Španělskem války o Itálii, které mnohé regiony úplně vyčerpaly, a italští řemeslníci hledali uplatnění v zemích na severu. Zásadním problémem se ale stalo náboţenské hledisko, kdy v Čechách neexistovala církevní, katolická infrastruktura a duším pocházejícím z Apeninského poloostrova nemohl být zaručen aktivní náboţenský ţivot o zpovědi ani nemluvě, natoţ o mši vedené v jejich jazyce. Problém byl tak váţný, ţe se Řím obával zavlečení protestantismu do Itálie. Situaci začal řešit jiţ král a pozdější císař Ferdinand I., kdyţ se mu v Praze podařilo obnovit roku 1561 arcibiskupství a kdy byl prvním hlavou arcidiecéze jmenován velmistr kříţovníků Antonín Brus z Mohelnice. Na dalších takřka stopadesát let se spojí drţení arcibiskupské mitry s velmistrem kříţovníků. Hlavní úlohu v péči o italskou menšinu připadla jezuitskému řádu, který v roce 1551 vstoupil do Vídně, a o pět let později byli uvedeni do Prahy.439 Mezi jezuity, kteří přišli do Čech či německého prostoru, byla takřka

436 K Belvederu nejnověji BAŢANT, Jan: Praţský Belveder. – Praha. Academia. 2006. 437 K protestantismu v Itálii “LA GLORIA del Signore“/ La riforma protestante nell‟Italia nord-orientale. – Mariano del Friuli. Edizioni della Laguna. 2006. 438 PÁNEK, Jaroslav: Výprava české šlechty do Itálie v Letech 1551 – 1552. České Budějovice. Veduta. 2003. (2. rozš. vyd.). 439 Základnì přehled můţe poskytnout HEISS, Gernot: Mezi ochranou a ohroţenìm: Italská a ţidovská obec v Praze a ve Vìdni v 16. a 17. stoletì ve zprávách jezuitů. - In: Baroknì Praha – Baroknì Čechie 1620 – 1740/ Sbornìk přìspěvků z vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách pořádané v Praze 24. – 27. zářì 2001. – Praha, Scriptorium. 2004. s. 177 – 188.

178 většina z románských zemí, jen málo z mnichů hovořil zaalpským jazykem, ať jiţ česky nebo německy, coţ se ale tento vysoce organizovaný řád snaţil urychleně napravit. Praţští jezuité nezpovídali jen Italy v hlavním městě království, ale konali cesty i na odlehlá panství, aby i tam mohli duchovně sloţit Italům, kteří tam pobývali a pracovali.440 Po zajištění základní duchovní obsluţnosti italské minority, bylo nutné tuto menšinu dále začít organizovat a dát jí pravidla. V letech 1567 - 1569 byla zbudována pro Italy kaple. Rozhodujícím rok je 1573, kdy je zaloţena italská Mariánská kongregace v Praze, kterou vedou jezuité, ti jako rok zaloţení uvádějí 1575. Vlastní italské jméno nesla jako Congregazione della Beata Vergine Maria Assunta in Cielo.441 Pro zřízení tohoto společenstva v roce 1573 svědčí i fakt, ţe italská kongregace v Praze opublikovala v roce 1773 materiály k dvoustému výročí zaloţení.442 Datum 1573 pak můţeme takřka s jistotou potvrdit na základě Knihy členů, kde se doslova uvádí: „Mezi Itali počala tato Kongregace v roce 1573 a roku 1600 Jeho Svatostí Klimentem VIII. rozmnoţena ... “.443 Kniha členů, z které bude vycházet velká část poznání této kongregace, vznikla v roce 1677: „Tato Kniha kongregace byla zaloţena panem Giovannim Pietrem Freijnfelsem, radním Malého města Praţského v roce 1677.“444 Kongregace vznikla v roce 1573 na Starém městě.

440 O pomoc ţádal napřìklad roku 1558 Ladislav Popel z Lobkovic asi pro čtyřicet aţ padesát dělnìků. In: HEISS, Gernot: Mezi ochranou a ohroţenìm ... s. 181. 441 Archivio della Congrazione italiana di Praga (A.C.I.P.). Drtivá většina materiálů k této kongregaci se nacházì v archivu, který spravuje italský kulturnì institut, a z kterého také budeme čerpat. Archiv nenì přìliš rozsáhlý, spìše by bylo vhodnějšì ho označit za fond. Bazálnì literaturou k této kongregaci je LA CONGRAGAZIONE italiana di Praga/ Luoghi e memorie dell‟Istituto Italiano di Cultura. – Kutná Hora. Tichá Byzanc – Istituto Italiano di Cultura di Praga. 2003. 442 Gernot Heiss ve své výše zmìněné studii vycházì jen z jezuitských správ a uvádì proto pouze rok 1575. HEISS, Gernot: Mezi ochranou a ohroţenìm ... s. 183. 443 A.C.I.P., Inv. č. 5. (Libro dei membri z roku 1677-1907). Informace v úvodu. 444 TAMTÉŢ.

179 Jezuité v čele Congregazione della Beata Vergine nebyli samoúčelní, kongregace byla napojena na zakládající římskou, která nesla název Annuntiata,445 obdrţela veškerá její práva a privilegia. Jezuité se starali i o základní vzdělání svých italských oveček, ti kteří to potřebovali, navštěvovali jejich školy a učili se číst a psát. O své činnosti posílali jezuité pravidelné čtvrtletní hlášení do Říma. První větší antiitalské nepokoje, které byly spojeny s antikatolickými bouřemi, nastaly v roce 1572, kdy eskalovala situace ohledně zpráv o Bartolomějské noci a místy propukla aţ hysterie. Poměry se podařilo ale brzy uklidnit. Antiitalské nálady byly jistě umocněny uzavřeností této komunity před okolním světem. Italové jako katolíci nepřijímali mezi sebe jinověrce a byli jezuity podporování v odstupu od místních „heretiků“, mohli být proto místními vnímáni jako cizí, agresivní element. Velký rozkvět pro italskou menšinu znamenala vláda Rudolfa II. a přesun císařského dvora do Prahy v roce 1583. V roce 1600 bylo kongregaci papeţem polepšeno a přidána privilegia, ale hlavně jí bylo uděleno slavnostní jméno Assunzione di MARIA sempre Vergine. Většinou ale sami Italové po celou dobu její existence pouţívali označení Congragazione Italiana. Aţ do Bílé hory měla Congregazione Italiana (della Beata Vergine) jasné vymezení proti českým nekatolíkům. Z pohledu kongregace nastalo po roce 1620 uklidnění a doba největšího rozkvětu. Z krátké zprávy, ale víme, ţe mariánská kongregace vedená jezuity neměla během stavovského povstání klidný ţivot, byla dokonce

445 TAMTÉŢ. Ve staré italštině se v latinizujìcìch přìpadech přepisovalo z jako t. Z toho důvodu nenì Annunziata ale Annuntiata. Podobný problém bude i v ostatnìch citovaných pramenech.

180 rozpuštěna.446 Organizační struktura, jeţ byla v počátcích vytvořena, přetrvala s malými změnami dalších několik set let. Kongregace byla vedena otcem z Tovaryšstva Jeţíšova a rektorem se dvěma pomocníky, sekretářem, šesti radními. Měla svého pokladníka a kostelníka.447 Její představení, kromě otce jezuity, byli voleni a byly vydávány zprávy o chodu. Jelikoţ nedílnou součástí kongregace byl špitál, zaloţený 1602 na Malé Straně, čímţ kongregace plnila jedno ze svých základních poslání, musíme do zmíněné organizační struktury započítat i jej: 1 Rettore - Rektor 2 Assistenti – Pomocníci 3 Assistenti benemeriti – Zaslouţilí pomocníci 10 Consultatori - Poradci 1 Secretario [sic] - Sekretář 1 Vice - secretario [sic] – Více-sekretář 1 Cassiere – Pokladník 1 Vice – cassiere – Více-pokladník 10 Capitani dello spedale [sic] – Představení nemocnice 1 Capitano della Capella [sic] – Představený kaple 1 Vice – Capitano – Více-představený 448

Italská kongregace v Praze spadala přímo pod panovníka a ti jí udělovali také polepšení a privilegia. První a jedna z největších donací byla udělena 11. prosince 1607 Rudolfem II.449 Privilegia

446 TAMTÉŢ. „E cosi conservosi [sic] questa Congragatione [sic] sin’alla Ribellione quando troncandosi ogni virtuoso essecitio [sic] restò nella radice come sepolta l’anno 1620 poi tornata la staggione [sic] della pace, ...“. 447 TAMTÉŢ. 448 A.C.I.P., Inv. č. 7. (Tisk) - Nell‟annua solennita [sic] e rinovazione [sic] delle cariche, ed ufficj [sic] delli [sic] signori direttori della venerabile Congregazione italiana sotto il titolo dell‟Assunta. 1769. 449 TAMTÉŢ, Inv. č. 18. Donazione di Rodolfo II. (Kopie).

181 Rudolfa II. jsou z roku 1608.450 Ferdinand II. v diplomu z roku 1628 dovolil Johannu Lorenzovi Jerebu drţet veřejnou školu na Malé Straně a osvobodil jeho dům od veškeré povinnosti vojenského ubytování.451 Leopold I. císařským diplomem z roku 1691 potvrdil privilegia italskému špitálu schválené císařem Rudolfem II.452 Jiţ krátce po svém nástupu věnoval nový císař Josef I. pozornost kongregaci, a to kdyţ potvrdil dědictví, které jí odkázala Marie Antonie Berka z Dubé a Lipé, kdyţ roku 1701 jmenovala nemocnici dědicem veškerého majetku.453 Nástupce Josefa I. císař Karel VI. potvrdil roku 1732 italskému špitálu privilegia, udělenému císařem Rudolfem II. a potvrzená císařem Leopoldem I.454 Poslední potvrzení předchozích privilegií od Rudolfa II. ke Karlu VI. učinila roku 1744 císařovna Marie Terezie.455 Zajímavostí je, ţe i na panovnických potvrzení privilegií Rudolfa II. můţeme sledovat přesunutí moci a její centralizaci ve Vídni, byla totiţ vydávána jménem císaře, přitom italská komunita v Praze spadala pod panovníka, tedy českého krále. Kdyţ Ferdinand II. povolil Johannu Lorenzovi Jerebavi veřejnou školu v domě „Pod mostem“ na Malé straně, schválil tím stav, kdy se do chodu Italské kongregace zapojuje české, rozumějme boemo, prostředí. Stejně tak, kdyţ Josef I. potvrdil dědictví po šlechtičně Marii Antonii z Dubé a Lipé. Kongregace řešila s vysokou šlechtou i věci v celku praktické, a to kdyţ diplomem z 14. ledna 1687 Franz Ferdinand de Sarponte et Bregaziis, comte palatinus, Hansi

450 V archivu se nacházì jen předchozì Donace, takţe je moţné, ţe je ztotoţněna z rokem 1608, na který se budou ostatnì panovnìci, kteřì potvrdili privilegia odvolávat. 451 TAMTÉŢ, Iv. č. 19. Diplom Ferdinanda II. z 8. června 1628. 452 TAMTÉŢ, Iv. č. 22. Diplom Leopolda I z 26. února 1691. 453 TAMTÉŢ, Iv. č. 23. Diplom cìsaře Josefa I. z 12. června 1705. 454 TAMTÉŢ, Iv. č. 24. Diplom cìsaře Karla VI. z 26. května 1732. 455 TAMTÉŢ, Iv. č. 25. Diplom cìsařovny Marie Terezie ze 4. února 1744.

182 Christopherovi Rosmarinimu, narozenému mimo manţelství, za 100 marek potvrdil legitimitu do domu Rosmarini.456 Jak stoupala popularita italské menšiny, tak se rozmnoţovala i její podpora. Vrcholu dosáhla po skončení třicetileté války, kdy se mohla habsburská administrativa naplno věnovat obnově monarchie a jejímu náboţenskému scelení. Italská komunita v Praze vedena bratra jezuity, která byla jedním z mála ostrovů katolické víry v protestantském moři, se sama nabízela jako vynikající odrazový můstek. Jistě věci napomohla i veliká popularita italské kultury ve středoevropském prostoru, situace byla umocněna i nepřátelským postojem Habsburků k Ludvíkovské monarchii, a tudíţ nepřístupnosti konkurenčního francouzského zdroje. Participace na ţivotě komunity mohla být vhodnou příleţitostí k demonstraci příslušnosti ke katolické víře, či v pozdním sedmnáctém století to byl společenský úzus. Ke spolupráci s mnohem větší a širší skupinou lidí musela být rozšířena i podoba kongregace. LEGA SPIRITUALE - DUCHOVNÍ LIGA De viventi - Ţivých Fermata co morti – s mrvými Sotto la protettione [sic] – Pod ochranou della Beata Vergine MARIA – Blahoslavené Pany MARIE Senza machia [sic] Concetta – Neposkvrněné 457

Duchovní liga, moţná lépe duchovní bratrstvo, bylo vynikající formou spolupráce s neitalskou, tedy většinou společnosti, vůči které jiţ nebylo potřeba se vyhraňovat. Tato liga se hlásí k jezuitské kongregaci – konfraternitě, která má mít svůj počátek v Granadě,

456 TAMTÉŢ, Iv. č. 21. Diplom Franze Ferdinanda de Sarponte et Bregaziis z 14. ledna 1687. 457 TAMTÉŢ, Inv. č. 5. Originál je jen v italštině.

183 kde roku 1649 byla v přístavu Santa Fe zaloţena jako Vergine Potentissima Aiutrice.458 Určena byla všem druhům muţů i ţen. Společenství mělo velký úspěch a čítalo na deset tisíc lidí.459 Brzy se rozšířilo a získalo podporu koruny i šlechty. Roku 1674 vstupuje společenství do Německa a jiţ roku 1676 do Prahy. V praţské Duchovní lize byl zapsán císař s rodinou a všichni nejvyšší duchovní monarchie, arcibiskup praţský Primas Regni, arcibiskup salcburský jakoţto Primas Imperij, biskup litomyšlský, ale najdeme i zástupce olomouckého biskupství. Kromě církve tu najdeme představitele nejvyšší šlechty, jako rody Dietrichsteinů, Liechtensteinů, či generála Jana hraběte Šporka.460 Nenalezneme zde jen představitele šlechty, ale i měšťanstva, či jiţ zmíněného Bohuslava Balbína.461 V čele seznamu stojí císař a hlavně císařovny, převáţně Eleonora, manţelka Ferinanda III. Podpora císařovny Eleonory, rozené Gonzaga, neboť pro ni manţela Ferdinanda III. zaloţil ve Vídni italskou literární akademii. Její dcera rovněţ Eleonora provdaná za polského krále Michaela Korybuta, rovněţ v seznamu figuruje. Místo Giana Gastona v italské kongregaci je naprosto výjimečné. Jako jediný má v knize hned ze začátku spodobněn rodinný erb na celou stránku, kde v dolní části je princův podpis. Nedochovalo se nám bohuţel celé archivní dědictví italské kongregace v Praze, ale silným postavením Mediciho si můţeme být jisti. Mezi členy samotné kongregace pak můţeme najít i dvořana Giana Gastona, který zůstal v Praze i po princově pobytu Pietra Domenica Bartoloniho. „Zápis“ je k datu 15. srpna 1723.462 Počátkem dvacátých let osmnáctého století dochází k zajímavé

458 TAMTÉŢ. Uvádì se Granada, ale zřejmě autor myslì Novou Granadu. 459 TAMTÉŢ. Zprávy o Santa Fe vycházì ze zápisů Italské kongregace v Praze. 460 TAMTÉŢ. s. 647. Část rukopisu je paginována. 461 TAMTÉŢ. S. 645. 462 TAMTÉŢ. Nejedná se ve skutečnosti o datum zápisu, ale smrti. Viz text dále.

184 shodě, do praţské italské kongregace „vstupuje“ více Florenťanů, neţ jen Bartoloni, tento jev je velmi neobvyklý a do té doby, co se týče Florencie, nemá precedent. V roce 1721 se jedná o P. Don Angelo Berrenghi, P. Don Antonio Berrenghi., 1721 – Antonio Ferci, 1722 – Giovann Antonio Ferzi, 1717 – Giovann Ant.o Marzachi, 1723 – Francesco Manzoli, 1723 – Paolo Rappe.463 Ovšem náš výčet má jeden zásadní problém, a to nepochopení datace. Jmenný seznam je veden alfabeticky a v rámci písmene chronologicky, logiku tohoto řazení jsme ponechali i my, ale v roce 1813 byl seznam v rámci téţe knihy přepsán do nového, tj. i námi v současnosti pouţívané, abecedního pořádku. Coţ vzhledem k baroknímu italskému řazení byla velmi chvályhodná věc, například našeho Pietra Domenica Bartoloniho původně nalezneme pod P od Pietra, zatímco někdo jiný bude pod písmenem podle svého příjmení. Nové řazení v v přepisu tyto problémy odstranilo jasným sjednocení. V roce 1813 bylo rozhodnuto udělat pořádek v minulosti a přehledně vypsat dřívější členy: Kopie starých poradců a dobrodinců bývalé Kongregace italského špitálu, zapsaná v novém abecedním pořádku, tj. nejdříve rok jejich zapsání, pak příjmení a jméno a také u některých, kteří mají zapsáno, jejich vlast, tak se bude moci abecedně vidě kteří a kolik bylo dobrodinců, jakého příjmení a vlasti byly, pro poznání Budoucích 1813 464

463 TAMTÉŢ. Dalšì Florenťané z pozdějšì doby v abecednìm pořádku jsou 1755 – Rinaldo Bulli, Stefano Bulli. 1772 – Domenico Caloni, 1743 – Giuseppe M.a Tianti. Zajìmavostì je jeden člen z roku 1702 – Giacomo Fiorone – Italiano, který má neobvyklou národnost – Ital. Jinak do té doby se uváděla národnost zásadně podle mìsta. 464 TAMTÉŢ. Coppia

185 Přepisu z roku 1813 předchází výše citovaný úvod. Zaměřme se na čtvrtý řádek: „... , tj nejdříve rok jejich zapsání, ... “ ( prima L’anno della loro sottoscrizione). Verifikujem-li seznam s barokním originálem, který má krásně v barvě vyvedené kapitály, ale co do přehlednosti a krasopisu nemůţe snést srovnání s klasicizujícím přehledem Ottocenta, zjistíme, ţe číslovky v seznamu u jmen většinou doprovází vyznačený kříţek, coţ spíše svědčí o datu smrti nositelů tohoto znamení. Bartoloni by pak umřel 15. srpna 1723. Tím, ţe by ho bratrstvo – kongregace vypravila na poslední cestu, by byl definitivně naplněn nejen ţivot dobrého křesťana v rámci náboţenského společenství, ale mohl být počítán za člena, který participoval na dění této komunity aţ do konce ţivota. Posmrtná úcta odpovídala i tradicím Duchovní ligy. Je zde ale ještě jedna moţnost, ţe toto datum můţe u Bartoloniho znamenat chvíli, kdy opouští Prahu a vrací se do Florencie. Argumenty máme pro obě moţnosti, kaţdopádně ale můţeme vyloučit „interpretaci“ z roku 1813 o zápisu do Kongregace, jedná se o krásný příklad, jak vznikají stereotypy. Pro Bartoloniho úmrtí roku 1723 svědčí zápis v knize členů. Proti naopak to, ţe v roce 1736 vyšlo italské vydání jeho knihy Bacco in Boemia ve Florencii a Bartoloni se na jejím vydání s největší pravděpodobností podílel.

Osmnácté století je dobou, kdy italskou kulturu plně vystřídá francouzská móda a ve společnosti pokračuje určitý druh antiitalských nálad, daných i tím, ţe místní elita nechce mít mezi

Degli antichi Consultori, e Benefattori della fù Congregazione del Ospitale Italiano, scrito [sic] in Ordine di un nuovo Alfabeto cioe [sic] prima L’anno della loro sottoscrizione di poi il Cognome, è Nome, ed anche da alcuni che hanno scrito [sic] la loro Patria, che cosi in questo Seguente Alfabeto si potrà vedere quali è quanti furono gli Benefattori di quel Cognome, è Patria loro, per maggior Lume dej [sic] Posteriori 1813

186 sebou neţádoucí konkurenci. Těţko akceptovatelný argument je tvrzení Alessandra Catalana, ţe „... Gian Gastone, ... jenţ přivezl do Čech část onoho ţivého kulturního ţivota zastoupeného florentskými akademiemi konce století.“465 Gian Gaston se, jak uvidíme, věnoval mecenátu, ale jeho finanční moţnosti oproti české aristokracii byly naprosto minimální. Navíc z korespondence prince ani agentů Catalanovo tvrzení nevyplývá. České království jiţ bylo kulturně plně etablovanou zemí, Catalanova argumentace neustále vychází z logiky exportu „vyspělé“ italské kultury na sever. Takový export jistě byl, ale měl své limity. V době o které pojednáváme, jiţ například velkou část uměleckých zakázek dělají místní, myslíme tím v rámci monarchie, mistři. Nepodařilo se tedy Gianu Gastonovi přes veškerou snahu jeho a lidí Cosima III. zařadit mezi místní aristokracii i právě z důvodů moţného antiitalství? Gian Gaston si sám problém uvědomoval a snaţil se prezentovat v dobových intencích, nakolik se mu to povedlo, je otázka. V dopise otci z 24. ledna 1698 si uvědomuje, ţe je na pomezí mezi Čechem, Francouzem a Italem.466 Kaţdopádně ale pořád zůstal i Italem a jako nejvýznamnější představitel místní komunity byl i jedním z hlavních postav místní kongregace. Coţ mohlo zvyšovat jeho prestiţ, ale také ho to mohlo oddělovat a uzavírat před místní elitou. Na počátku osmnáctého století, kdy rekatolizace značně postoupila, jiţ nemusí být Italové vnímání jako jedni z vůdců náboţenského ţivota a pilíř katolicismu v Čechách a (na Moravě), ale jak jiţ bylo naznačeno jako konkurenti. Coţ byla situace, kterou mohl Cosimo III. de„ Medici, který byl vládce ve městě, jenţ se

465 CATALANO, Alessandro: Italština v novodobých dějinách středoevropských kultur. In Humanitas latina in Bohemis. s. 159. Kolì – Treviso. 2007. 466 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5911.

187 stávalo častým cílem kavalírů z podunajské monarchie, při svých svatebních plánech těţko předjímat. Za zvláštnost se můţe jevit, ţe princ se ve svých dopisech o kongregaci přímo nezmiňuje, i zprávy medicejských agentů jsou skoupé. Tato situace lze vysvětlit dvojím způsobem, zdá se ale, ţe účast na kongregačním ţivotě italské komunity byla povaţována za něco absolutně samozřejmého. Velkou část svého českého pobytu strávil Gian Gaston v Praze, a musel tudíţ být účasten i na náboţenském ţivotě, je více neţ pravděpodobné, ţe vyuţíval sluţeb institutu mu jazykově a kulturně blízkého, kde se navíc nacházeli lidé i z Toskány, navíc kdyţ máme důkaz o účasti na ţivotě tohoto institutu jeho dvořana Pietra Domenica Bartoloniho. Bylo by velmi nelogické, kdyby se dvořan účastnil jiného kongregačního a náboţenského ţivota neţ jeho pán. Pochopitelně existuje i moţnost argumentu bezvýznamnosti praţské italské kongregace, to se ale jeví, vzhledem k velkému počtu významných participantů za málo pravděpodobné. Z pohledu italské kongregace účast syna suveréna v době zjitřených nálad byla mimořádně prestiţní. Kaţdopádně prostor Italské kongregace Panny Marie se svou krásnou kaplí, který se nachází v dnešní Šporkově ulici, je moţná jediným místem v Praze, o kterém můţeme s jistotou říci, ţe zde Gian Gaston skutečně byl!

188 Výprava Giana Gastona do Německa, Francie a Holandska

Účel a smysl cesty Cestování do zahraničí v raném novověku, jeho různé aspekty se samozřejmě řeší na stránkách historiografických prací, účelu a smyslu se jiţ ale věnovali dobové autority, nám nejznámější je samozřejmě Jan Amos Komenský se svou Všenápravou, kde se v kapitole III. přímo cestováním zabývá.467 Musíme samozřejmě vzít v potaz, ţe Komenského východisko je silně didaktické a v tom smyslu i determinováno. Cestování Komenský dělil na tři druhy: 1. K potěšení mladické mysli, neboť cestováním se mládeţ vzdělává. 2. Aby měl stát zkušené lidi. 3. K podpoře svornosti mezi národy.468 Kavalírská cesta v prostředí podunajské monarchie byla jakousi vstupenkou mezi elitu. Navíc Gian Gaston kromě svatby v Düsseldorfu se zaalpským prostorem neměl ţádné zkušenosti. Úspěch dalšího pobytu závisel do velké míry na Medicejově „empatii“ a znalostech. Provedení kavalírské cesty tedy bylo logickým východiskem jeho dalšího směřování. Těţko by mohl Gian Gaston udělat kariéru v prostorách říše a habsburské monarchie, kdyţ by mu scházela mezinárodní zkušenost. Celý plán medicejského zaalpského působení by vyšel vniveč. V cizině poznávali cestovatelé i odlišnou módu, či v častém případě české šlechty a jejich cest do Itálie „moderní vytříbenost“, v našem případě se Gian Gaston seznámil se „západo- a středoevropským“ vkusem.

Cesta Giana Gastona do Francie je bez výjimky vykládána buď jako útěk, nebo dobrodruţství, zkrátka jako emocionálně

467 KOMENSKÝ, Jan Amos: Všenáprava (Panorthosie)/ Všeobecné porady o nápravě věcì lidských, část šestá. – Praha. Orbis. 1950. 468 TAMTÉŢ.

189 nepromyšlená akce, pro kterou by se spíše hodilo označení „výlet“, který učinil princ proto, ţe ho pobyt v Čechách nebavil.469 Můţeme ale s jistotou tvrdit, ţe se jednalo o promyšlenou akci a princem předem naplánovanou. O cestě do Holandska a Hamburku princ uvaţoval, ţe ji učiní krátce po svatbě v srpnu 1697. Svému strýci Francescu Mariovi dvacátého července téhoţ roku napsal: „Začátkem srpna odjedu směrem domů přes Holandsko a Hamburk.“470 Do Zákup se vydal aţ začátkem září a cestu do Holandska učinil aţ následujícího roku. Účelem aristokratických cest v raném novověku jistě bylo i rozšíření poznání a rozptýlení, ale nejednalo se o zásadní motivy v primárním slova smyslu, spíše bychom je mohli označit za marginální. Dotyčný měl nabýt zkušenosti z cizích zemí, aby je mohl lépe uplatnit při působení doma. Cesta po západní Evropě nabude úplně jiného smyslu, podíváme-li se na princův itinerář a manţelskou politiku. V kapitole o Sassko-Lauenburském dědictví jsme napsali, ţe Anna Marie Francesca se svou sestrou Sybilou

469 Napřìklad: CONTI, Giuseppe: Firenze dai Medici ... s. 515 – 520. Přìmo v názvu kapitoly (s. 515) Giovan Gaston znenáhla opustil manţelku – Odebral se do Cách aby pozdravil sestru – Jede do Pařìţe navštìvit matku - ... (Giovan Gastone lascia improvvisamente la moglie – Si reca ad Aquisgrana a salutare la sorella – Va a Parigi a trovare la madre - ...). ACTON, Harold: Gli ultimi ... s. 212, 216 – 219. V samotném záhlavì kapitoly (s. 212) podobně jako Conti uvádì Princ uprchl do Pařìţe (Il Principe scappa a Parigi), coţ v italské verzi slovesa scapare znì obzvláště tvrdě. BRUSCHI, Alberto: Anna Maria Francesca ... K princově cestě do Francie s. 36 – 37. Bruschi interpretuje výpravu Giana Gastona do Pařìţe snahou vidět matku, coţ byl sice důvod, kterým princův se strýc kardinál Francesco Maria snaţil omluvit princovo chovánì u cìsaře, ale jak jiţ bylo naznačeno a dále v textu uvidìme, i z korespondence a zápisů ostatnìch členů Mediceova doprovodu, jednalo se o motiv podruţný. Jinak Bruschiho popis působì také dojmem útěku. URBANI, Patrizia: Il Principe ... k pařìţské tématice s. 71 – 77. Princova cesta do Pařìţe je zde interpretována ve velmi tradičnìm duchu, kapitolu o cestě do Pařìţe nazvala Zlom trpěné rovnováhy: Pařìţ, Nizozemì, německé státy (s. 71). Základnì problém Urbani je, ţe naprosto nic netušì o českých podmìnkách, proto jejì výklad této tématiky je naprosto nepřekvapivý! 470 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5835, dopis č. 112. Dopis Giana Gastona Francescu Mariovi z 20. července 1697. “Al principio d‟Agosto cominciero [sic] a andarmene verso Casa facilmente per Holanda e Hamburgo.“. Karton nenì foliován, ale jsou v něm očìslované dopisy.

190 Marií Augustou byly legitimními dědičkami tohoto vévodství, o jehoţ správu se mohl Gian Gaston, jakoţto manţel starší z nich, ucházet. Navíc starost o znovu získání tohoto státu přešla na rod Medicejských, do kterého se Anna Marie Francesca provdala. Cesta Giana Gastona, která byla vedena po nejvýznamnějších státech, působí formou legitimizace a představení medicejské sekundogenitury v prostoru, s kterým v budoucnu měl přijít Gian Gaston nejčastěji do styku. V této souvislosti nabude úplně jiného významu brzká cesta medicejského prince do zahraničí neţ pouhý „výlet“. Vrátili-li bychom se k výše citovanému dopisu, kdy se Gian Gaston domnívá, ţe cestu učiní začátkem srpna, tak důleţité je sledovat pokračování korespondence. V polovině srpna napíše princ z Düsseldorfu strýci: „Opravdu jsem věřil, ţe pojedu do Holandska, abych pro mě opatřil něco pro Vaši Výsost o koních s Frieslandu, ale poněvadţ z důleţitých důvodů, které si Vaše Výsost můţe představit, tam nemohu jet, ...“.471 Důvody, proč Gian Gaston nemohl jet do Holandska, byly dány situací v místě, kde se nacházel, kde nic této cestě nepřálo. Učinit cestu do Holandska přímo z Düsseldorfu a ne z Čech by bylo jistě kratší, ale princ nevzal v úvahu společenské pořadí, napřed se musel představit v zemi, kde chtěl získat inkolát, v našem případě v Čechách, navštívit panovníka a poté mohl teprve vykonat danou výpravu. Právě problém společenského pořadí se stal Gianu Gastonovi osudný. Můţeme tvrdit, ţe motiv odjezdu do Holandska jistě nebyl dán zájmem o koně a snahou rozšířit znalosti medicejského kardinála, jak píše Gian Gaston. Z dopisu vyplývá, ţe tato zmínka mohla být učiněna z důvodu slušnosti a zdvořilosti

471 TAMTÉŢ, dopis č. 114. Dopis Giana Gastona Francescu Mariovi ze 17. srpna 1697. „Veramente credevo d‟ andare in Olanda a provvede da me qualcosa per V. A. in materia di Fregioni ma giacche per ragioni importantissime che V. A. si puo immaginare non ci son potuto andare mi son preso quest ardire gia che qui e dove io son per andare non c‟e[„] nulla di buono in questo particolare Perdon Condono e le fo umilis[.]a rev.za“.

191 v korespondenci, či nalezení dalšího, i kdyţ kurtoazního a podruţného motivu k uskutečnění této výpravy. Kaţdopádně Gian Gaston o cestě píše otevřeně, muselo mu být jasné nebezpečí, které z toho vyplývalo, výpravu proto povaţoval za samozřejmost, ba jak dále uvidíme, jednalo se o dobový úzus pro zemi, kde další desetiletí pobýval.472 V roce 1698 Gian Gaston de‟Medici učinil svou evropskou Grand Tour.

Pramenná rekonstrukce cesty Cestu Giana Gastona z roku 1698 můţeme rekonstruovat z několika zdrojů, z dopisů Giana Gastona Cosimu III., Francescu Mariovi, dopisů Anny Marie Luisy Francescu Mariovi, ze zpráv Averarda Salviatiho mimořádného dopisovatele z Paříţe a v neposlední řadě dvořanů Giana Gastona, obzvláště Antona Filippa de Giudiciho, který je autorem „kroniky“ této cesty, titulované jako Ragguaglio Del Viaggio fatto dal Ser:mo Principe Gio: Gastone di Toscana Per la Francia, Fiandra, Olanda, e Germania l’Anno 1698, kterou si nechala vypracovat sestra Giana Gastona, falcká kurfiřtka Anna Marie Luisa.473 Právě dílo Giudiciho je

472 Korespondence Giana Gastona s Florenciì byla posìlána přes Benátky, které byly známé svým rozvinutém systémem špionáţe a otevìránìm korespondence. K tomu: PRETO, Paolo I servizi segreti di Venezia/ Spionaggio e contraspionaggio ai tempi della Serenissima. – Milano. il Saggiatore. 2004. 473 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 2. část. Úvodnì uvozenì je následujìcì: „Ragguaglio Del Viaggio fatto dal Ser:mo Principe Gio: Gastone di Toscana Per la Francia, Fiandra, Olanda, e Germania l‟Anno 1698. Alla Ser:ma Principessa Anna Maria Luisa di Toscana, Duchessa di Neuburgo, Contessa, ed Elettrice Palatina del Rehno Scritto da Anton Filippo de Giudici del Ser:mo Principe Gio Gastone di Toscana. Serenissima Altezza Al pregiatis:mo Impiego, che l‟A: V.ra Elettorale volle commettere alla mia penna dar darle ragguaglio del Viaggio del Ser:mo Prin.pe Gio: Gastone suo fratello, e mio Signore; temo io di non aver sodisfatto [sic] con le mie Lettere scrite in diversi luoghi à V.ra A. Elet.le per qsto Fine. Prendo per ciò l‟ardire di scriverne tutto insieme il racconto doppo [sic] il ritorno per supplire alle mancanze, nelle quali sarà trascorsa la stessa mia penna, nel tempo di esso Viaggio, e mandarlo all‟A. V.ra Elettorale per dimostrazione della mia obbedienza e del sommo desiderio di secondare i riveriti suoi Cenni. Supplico V.ra A. E.e à gradire benignamente la prontezza dell‟Animo dello scrittore, ed à non considerare

192 nejzásadnějším a nejpřehlednějším pramenem pro poznání této výpravy, který byl napsán krátce po návratu do Čech prvního prosince 1698, rozsahově má 18 folií.474 Cesta po Holandsku je ještě navíc zpracována do dalšího, mnohem podrobnějšího dokumentu, čítajícího 96 číslovaných stran plus dvě nepaginované, nesoucího název Continuazione de Viaggi di S: A: S:ma in Olanda.475 Paginace tohoto spisu je zřejmě dobová, dokument je podobný cestopisu, popisuje historii, místa, města, co se v nich nachází, kdo se tam narodil či zajímavosti jako jsou aleje, pevné fortifikace, přítomnost slavného malíře či myslitele. Narozdíl od předešlého spisu není Continuazioni de Viaggi zaměřen tolik na politiku, ta se vyskytuje spíše mezi řádky. Dalším pramenem pro pochopení motivů cesty jsou dopisy manţelky Giana Gastona Anny Marie Francesci Cosimu III., které nám ilustrují její nespokojenost s manţelovým počinem. Důleţitým pramenem bude korespondence kardinála Francesca Maria de‟Medici s císařem Leopoldem I., kde se snaţí synovcovo chování omluvit. Důleţitá korespondence a vůbec nevyuţívaná je mezi Francescem Mariou jakoţto protektorem impéria a císařským velvyslancem v Římě hrabětem Martinitzem.476 Tento písemný styk se netýká přímo princovy cesty do zahraničí, ale ukazuje zcela zásadní vztah mezi těmito nejvyššími představiteli Impéria v Itálii.

l‟imperfezion [sic] della Scrittura, che per ogn‟ altro titolo non meriterebbe l‟Onore di giugniere [sic] all‟A. V. E.e alla quale con umilis:a riverenza m‟inchino Raichstatt il di p:mo Xbre 1696 [sic-1698] Di V. A. Elett:le Umilis:mo Servo Anton Filippo de Giudici“ 474 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 2. část kartonu uvozena jako: „Ragguaglio Del Viaggio fatto dal Ser:mo Principe Gio: Gastone di Toscana Per la Francia, Fiandra, Olanda, e Germania l‟Anno 1698. Alla Ser:ma Principessa Anna Maria Luisa di Toscana, Duchessa di Neuburgo, Contessa, ed Elettrice Palatina del Rehno Scritto da Anton Filippo de Giudici del Ser:mo Principe Gio Gastone di Toscana.“ Viz téţ poznámka výše. 475 TAMTÉŢ, část 3, uvozeno jako „Continuazione de Viaggi di S: A: S:ma in Olanda“. Dokument je nakonci oraţen „MED.PALAT.BIBL.CAE.S.“. 476 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5638.

193

Marchese di Siena „... facendolo [viaggio] affatto Incognito, passando col Nome di Marchese di Siena, ...“477 Gian Gaston de‟Medici vykonal svoji Grand Tour anonymně pod jménem markýz ze Sieny. Cestoval v doprovodu komtura fra Giulia Ginoriho, prvního šlechtice jeho kamery, stolníka Antona Filippa de‟Giudiciho, šlechtice kamery Oberlacka, páţete, pomocníka kamery a třech podkoní.478 Jedním z nearistokratických účastníků byl Caldesi, zmiňovaný i v praţském rukopise.479 Commendatore Tommaso del Bene nás v dopise z Cách z 10. května 1698 podrobně informuje: „... Nejjasnější princ Gastone odjel 28. [dubna] z Prahy a 3. [května] dojel do Frankfurtu ... doprovod je malý Ginori, Giudici, a jeho [Giana Gastona] německý rytíř baron Overbal [sic -Oberlack], Caldesi lokaj Jeho Jasnosti, jeden od fra Giulia a jeden od Giudiciho a Overbala ...“480 Celkem se vypravilo maximálně devět lidí, spíše ale méně. Struktura princova doprovodu nám napovídá několik věcí, jednalo se o typické sloţení dvora při Grand Tour, či v našem prostředí kavalírské cestě, dále sestava druţiny poukazuje na fakt navýšení počtů členů dvora medicejského prince v Čechách a snaze přizpůsobit se novému prostředí. Princ se tedy kromě jiného mohl snaţil vykonat výpravu do zahraničí podle zvyku nové země a stejně tak rozšířil svůj dvůr. Jméno Oberlacka nikde před cestou do Čech mezi lidmi Giana Gastona nenajdeme, a protoţe mezi příjezdem do

477 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 2. část kartonu, f. 2v. „... vykonal [cestu] úplně inkognito, jel pod jménem markýz ze Sieny, ...“. 478 TAMTÉŢ, f. 2v. 479 Caldesi je jmenován i ve florentském rukopisu vydaném v roce 1886. V praţské verzi se informace nacházì S. Ú. A. Praha, fond: Toskánských Habsburků III, inv. č. 56, kniha 59. f. 322(330). Rukopis má dvojì foliaci. 480 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5836. Dopis 536. Fra Tommaso del Bene kardinálu Francescovi Mariovi z Cách z 10. května 1698.

194 Čech a výprava z roku 1698 se Gian Gaston nacházel jen v prostorách království, je velká pravděpodobnost, ţe i z prostředí monarchie Oberlack pocházel. Také počet podkoní je navýšen oproti stavu, s kterým Gian Gaston dojel. Do Čech přijel se dvěma podkoními, jen na svou výpravu si jich ale vzal tři, přitom většina princova dvora zůstala v Čechách, musel i zde přibrat minimálně jednoho nového příslušníka. Celkově převaţuje názor, ţe počet lidí s kterými se Gian Gaston vypravil na cestu po Evropě odpovídá útěku a zbrklé akci, vůbec nikdo aţ do dnešní doby nevzal v potaz, ţe se můţe jednat o Grand Tour, k čemuţ by byla osmičlenná suita plně dostačující, navíc to byl takřka maximální počet, co si mohl Gian Gaston finančně dovolit. Důvodů, proč Gian Gaston vystupoval pod jménem markýz ze Sieny, můţe být několik, kaţdopádně jistě tím sníţil cestovní náklady, neţ kdyby vystupoval jako velkovévodský princ. Navíc titul sienského markýze nepouţíval při jednáních na cizích dvorech, tam byl naopak velmi vítán a byla mu všude projevena náleţitá úcta. O tom se přesvědčíme v itineráři výpravy.

Itinerář a příprava cesty Napřed probereme itinerář cesty z roku 1698 na základě Ragguaglio Del Viaggio ... Antona Filippa Giudiciho.481 Porovnávat budeme s částí věnované Holandsku482 i s princovou korespondencí.

481 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 2. část kartonu uvozena jako: „Ragguaglio Del Viaggio fatto dal Ser:mo Principe Gio: Gastone di Toscana Per la Francia, Fiandra, Olanda, e Germania l‟Anno 1698. 482 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 3. část kartonu uvozena jako: Continuazione de Viaggi di S: A: S:ma in Olanda.

195 Počátek roku 1698 trávil Gian Gaston v Zákupech, psal otci Cosimu III. většinou s týdenním rozestupem.483 Gian Gaston se před odjezdem 24. dubna 1698 setkal v Praze s lotrinským vévodou a 28. dubna se vydal směrem na Frankfurt.484 Třicátého dubna dojela výprava do Amberga, prvního května do Norimberku, druhého do Würzburgu a třetího do Frankfurtu, kde princ zůstal čtyři dny.485 Gian Gaston poslal z Frankfurtu svého stolníka Antona Filippa de‟Giudiciho na falcko-kurfiřtský dvůr, aby informoval o své výpravě. Anna Maria Luisa o tom napsala kardinálu Francescovi Mariovi „... dojel sem Giudici s jeho [Gian Gatonovým] dopisem ...“.486 Sedmého května se princ vydal na Darmstadt, kde byl místním kníţetem pozván na oběd. Následoval Heidelberg a osmého května dojel do Filisburgu, kde si prohlédl za doprovodu guvernéra opevnění. Devátého května dorazil Medici do Štrasburku, kde zůstal do desátého, prohlédl si město a opevnění. Kdyţ Gian Gaston pobýval v tomto městě, tak za ním poslal guvernér Alsaska pozvání do Cách. O jeho přítomnosti se dozvěděl od posla, kterého vyslal falcký kurfiřt. Večer jedenáctého dojela Gastonova suita do Sainte-Marie-aux-Mines,487 třináctého pak princ dojel do Luneville a Nancy, dále se zastavil v Toul a čtrnáctého dojel do Saint-Dizier.488 Patnáctého se dostal Gian

483 Se Zákup Gian Gaston pìše Cosimu III. A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5915. f. 159. (Dopis z 27. února 1698), 261r – 262r (Z 28. března 1698), 268r – 269v (Z 11. dubna 1698). 484 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5915. f. 271r – 274v. Dopis z 26. dubna 1698 z Prahy Gian Gaston Cosimu III. 485 Cestou do Amberga (30. dubna) měla výprava dvě zastávky, večer 28. dubna dorazili do Stiz, o den později do Klench. Bohuţel obě uvedená sìdla se těţko ztotoţňujì s dnes známými sìdli. 486 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5836. Dopis č. 59. Anna Marie Luisa kardinálu Francescu Mariovi z 9. května 1698. Z Frankfurtu napsal 19. května 1698 i Gian Gaston Cosimu III. A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5915. f. 295r – 298r. 487 V originále uváděno jako Markirchen, coţ je i německý ekvivalent tohoto alsaského městečka. A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 2. část kartonu, f. 3r. 488 V originále uváděno jako Saindesy. TAMTÉŢ.

196 Gaston do Épernay, překonal tím jednu z největších vzdáleností uraţených za jeden den během celé výpravy, šestnáctého pak dorazil do La Ferté-Alais v Île-de-France. Sedmnáctého května dojel Medici do jednoho z cílů cesty do Paříţe. Dalšího dne, tedy 18. května, plánoval princ v Paříţi navštívit Margheritu Luisu d‟Orléans, toskánskou velkovévodkyni a svou matku, která, jak se dozvěděl od mimořádného vyslance markýze Averarda Salviatiho, přebývala v Saint Mandè, tam ale také velkovévodkyně nebyla, neboť odjela do Saint Clori, kde byla v Villa di Monsieur. Gian Gaston dostal aviso, ţe se velkovévodkyně vrátí do Siant Mandè dvacátého téhoţ měsíce. Gian Gaston tedy odjel do Thuilleires, kde za ním zavítal parmský princ. Dalšího dne (19. 5.) Giana Gastona navštívilo mnoţství cizinců mezi nimi benátský vyslanec, později se setkal i s představiteli města.489 Devatenáctého píše z Paříţe důleţitý dopis strýci Francescu Mariovi, v němţ píše, ţe dojel do Paříţe, protoţe na něj přicházela nuda a chtěl vidět své příbuzné.490 List působí aţ moc strojeně, Gian Gaston je si v něm sám vědom, ţe nemůţe psát vše. Kdyţ princ píše, ţe chce vidě příbuzné: „... per andare a visitare parenti ...“, tady mluví v mnoţném čísle, myslí tím i krále, neboť o matce mluví zvlášť: „Ještě jsem neviděl mou matku, která je v S. Clou du Monsieur ...“.491 Dvacátého dojel do Siant Mandè, kde se setkal s matkou Margheriteu Luisou d‟Orléans. Kdyby bylo pravda, ţe Gian Gaston učinil výpravu do západní Evropy, aby viděl matku, v tomto momentě by měla mít cesta svůj konec a princ měl pomýšlet na

489 Prvnì dopis Giana Gastona z Pařìţe pìše otci 19. května 1698. A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5915. f. 295r – 298r. 490 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5836. Dopis čìslo 34 z 19. května 1698 Gian Gaston Francescu Mariovi. „Giugnerà [sic] forse a V. E. nuovo il sentir mi arrivato a Parigi ma non c’e altro son [sic] stato un pezzo fermo mi cominciava a venir un po a noia e cosi mi son mosso un poco per andar a visitare questi miei parenti ...“. 491 „Ancora non ho visto mia Madre che e [sic - è] a S. Clou du Monsieur ...“. TAMTÉŢ.

197 návrat. Můţeme tvrdit, ţe tady výprava teprve skutečně začíná. Od Giudiciho se rovněţ dozvídáme, ţe v Paříţi byl ubytovaný v domě mimořádného vyslance Averarda Salviatiho, kde bydlel i baron di Viser, první ministr falckého kurfiřta. Dvacátého prvního května 1698 nastal zásadní den výpravy Giana Gastona, princ dojel do Versaglies, kde se zdrţoval v apartmentu velvyslanců.492 Zde přišel králův sekretář monsignor dè Tursy a dal aviso králi, který hned pro Giana Gastona poslal, aby ho přijal. Ludvík XIV. uvítal Giana Gastona ve svém kabinetu, měl při tom mečík a v ruce indickou hůl, ale neměl klobouk, aby mu udělil tajnou audienci. Potom šel Gian Gaston za doprovodu krále navštívit vévodu burgundského, vévodu Anjou a vévodu z Berxy, kteří se nacházeli v apartmánu vévodu burgundského. Pak se šli všichni podívat na kabinety krále, mimo jiné i kabinet, kde byly uloţeny medaile. Rovněţ navštívili apartmány Dauphina, který ale nebyl přítomen ve Versaglies, ale v Medra. Poté šel Gian Gaston na návštěvu k burgundské vévodkyni. Rovněţ se náš princ pozdravil s paříţským arcibiskupem, maršálem z Noailles a dalšími z nejvyšších aristokratů. Následně se šel Gian Gaston podívat jak obědvá král, dostavil se, kdyţ zrovna stolování začínalo. Král, který zrovna pil, uviděl Giana Gastona přicházet a pozdravil ho pokynutím hlavy a vícekrát s ním promluvil. Mladý Medici se zde zdrţel aţ do podávání ovoce. Poté odešel, aby poobědval s Mon.re de Tursy. Zatímco byl princ u stolu, dorazil kardinál di Furbin, který se chtěl napít na zdraví Nejjasnějšího velkovévody a prince. Po obědě Gian Gaston navštívil Mon: di Pompona, králova sekretáře. Pak se toskánský princ vrací do Paříţe, aby v doprovodu královského polního maršála Mon: Albergottiho a podplukovníka

492 Appartamento delli [sic] Ambasciatori A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 2. část kartonu uvozena jako: „Ragguaglio Del Viaggio fatto dal Ser:mo Principe Gio: Gastone di Toscana Per la Francia, Fiandra, Olanda, e Germania l‟Anno 1698. f. 4r.

198 Královského italského pluku pokračoval v obhlídce nejzajímavějších věcí, k jeho plné spokojenosti se mu při tom dostalo nejvznešenějších nabídek. Ráno 22. května jel do Dauphinovy vily v Medunu, kde ho následník přijal s mečem, hůlkou v ruce a kloboukem v podpaţí po familiárním způsobu jako příbuzného a ne v antikameře, kde bývají slavnostní (oficiální) audience.493 Zde byl Gian Gaston i v galerii a poté rovněţ v Medun navštívil princeznu vdovu di Conty, která zde byla společně s princeznou, manţelkou prince di Conty. U obědové tabule seděl s Dauphinem, monsignorem vévodou z Chartres a dvanácti princeznami a dámami z první linie.494 U stolu dlouhou dobu mluvil Dauphin s Gianem Gastonem, který navíc seděl v blízkosti, kde bývá místo krále. Za projevenou úctu Gian Gaston nezapomněl poděkovat. Monsignor Albergotti ještě opakoval králova slova, ţe povaţuje Giana Gastona za jednoho z nejbliţších příbuzných a největších přátel. V Medunu ještě Gian Gaston poobědval s dvorem z Tolosi, který patřil nemanţelskému synu krále, u této tabule ještě byli Madame de Montespan, velkoadmirál Francie a guvernér Bretagne. Poté se Gian Gaston vrátil do Paříţe, kde ho navštívila dvě lobkovická kníţata. Následujícího dne 23. května Gian Gaston za doprovodu kardinála Furbina di Gianson a monsignora nuncia šel navštívit město a poobědval se svou matkou velkovévodkyní v Saint Mandè. Po obědě se princ a velkovévodkyně společně vybrali do královského paláce, kde se setkali s monsignorem (zřejmě nunciem, v textu není specifikováno), Madame, vévodou z Chartres a Madamoisellou. Monsignor jim ukázal palác, galerii a všichni společně v témţe paláci zašli na operu. Pak se opět Gian Gaston setkal s Lobkovickými kníţaty. Dalšího dne, tj. 24. května, zašel

493 TAMTÉŢ, f. 5r. 494 „... subito postasi à sedere col Delfino, Monsieur il Duca di Chartres, e dodici frà Principesse, e Dame di prima righa;“ TAMTÉŢ, f. 5r.

199 princ do Saint-Denis, kde spatřil relikvie a královské hroby, poté se navrátil do Paříţe, kde byl navštíven monsignorem de Tursy, královským státním sekretářem a monsignorem Magalottim, pak se šel princ bavit na rozličná místa ve městě. Následujícího dne 25. května šel poobědvat za monsignorem Magalottim, pak šel navštívit různé osobnosti, mezi nimi kardinála Etrè, kardinála Bonsiho a kardinála Furbina. Téhoţ dne v Saint Eloù navštívil koncert, galerii a zahrady místního paláce. Dvacátého pátého se opět setkal se svou matkou velkovévodkyní. 26. května zůstal v Paříţi a navštívil Lucemburský palác a Invalidovnu a zároveň píše Cosimu III. druhý paříţský dopis, kde popisuje své setkání s králem.495 „Král mě přijal ve svém kabinetu, mluvil se mnou způsobem velmi vznešeným a s velkou ctí a vášní pro Vaši Nejjasnější Výsost. U stolu, kde jsem byl a viděl ho obědvat, mluvil se mnou vícekrát, coţ Jeho Veličenstvo dělá vzácně. Také kardinál di Gianson496 mě navštívil dřív neţ jeho ostatní kolegy ...“497 Ze závěru Gian Gastonova psaní se dozvídáme o nutné reprezentaci na francouzském dvoře a princově povědomí o ní. „Myslím si, ţe odjedu v osmi dnech, nemám zde ekvipáţ abych zde zůstal déle důstojně ...“. 498 27. května se v Saint Germain setkal s anglickým králem Jakubem, královnou, princem Waleským a princeznou, dále byl pozdraven modenským vyslancem. Po svém návratu do Paříţe šel za hraběnkou Fürstenberg, která připravila pro Giana Gastona tabuli a oslavu. 28. května Gian Gaston opětoval návštěvu pana monsignora Nuncia, poté spolu s jeho matkou velkovévodkyní navštívili palác Vensennes a jeho zahradu, svou matku doprovodil do Saint Mandè, a pak se vrátil do Paříţe. Dalšího dne (29. května)

495 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5915, f: 238r – 239v. 496 kardinál Furbin di Gianson. 497 TAMTÉŢ. f: 238v - 239r. 498 TAMTÉŢ. f: 239v.

200 bylo Corpus Domini, navštívil farnost svatého Eustacha, kde zhlédl vybavení goblénů, které byly kvůli němu zapůjčeny z královského paláce. Téhoţ dne ještě navštívil Louvre a byl na korsu. Do Versailles se princ vrátil 30. května, král se zrovna nacházel ve svém kabinetu, kdyţ šel na mši po cestě s Gianem Gastonem, promluvil a zeptal se ho, zda viděl fontány v zahradách. Po mši ukázal král Gianu Gastonovi svůj soukromý apartmán (Appartamento segreto). Rovněţ princ navštívil Trianon, Menagerii, stáje. U vévodkyně burgundské zhlédl královy šperky, které zde byly uschovány. Poobědval s hlavním královým správcem domu markýzem z Liury, u stolu dále byli markýz Lavardino a falcký vyslanec. Pak se Gian Gaston odebral do Versailles, kde spatřil fontány a znovu pohovořil s králem. Toho dne ještě mluvil s královým levobočkem. Dne 31. května se vrátil princ do Medunu, aby si lépe prohlédl palác a zahrady Dauphina. Po návratu do Paříţe byl navštíven monsignorem z Pompony královým státním sekretářem. Poté navštívil Saint Mandè, aby se rozloučil s velkovévodkyní.499 Následujícího dne (1. června) jel Gian Gastone do Versailles, aby se rozloučil s králem. Princ vstoupil ke králi, kdyţ se panovník začínal oblékat. Jejich rozhovor byl dlouhý, a kdyţ se Gian Gaston s Ludvíkem XIV. loučil, byl jím obejmut s mnohými a váţenými projevy. Pak ještě šel Gian Gaston za Dauphinem. Král měl v úmyslu i obdarovat Giana Gastona vykládaným mečem, ale kvůli nedostatku času tak nemohlo být učiněno. Princ však dostal meč později. Pobyt v Paříţi zakončil procházkou po městě a návštěvou nejctěnějších míst.500

499 Při rozloučenì je pouţit termìn prendere Congedo. U dvora, jak bude v textu dále, se jednalo o oficiálnì roli, kdy podle způsobu rozloučenì, jeho intimity či jiného kritéria, byla posuzována důvěra vztahů mezi zúčastněnými jednotlivci. 500 Pařìţský pobyt končì v popise A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 2. část kartonu, f. 8r. Pak kontinuálně následuje popis zbytku cesty.

201 Po podrobném popisu Gian Gastonova působení v Ludvíkovské Francii, se nyní podívejme na itinerář zbytku cesty. Výpravu jako takovou i s jejími specifiky rozebereme poté. Na francouzském dvoře a v nejvyšší společnosti se Gian Gaston zdrţel aţ do 2. června 1698, pak odjel směrem do Nizozemí. Aţ do Valenciennes byl Gian Gaston doprovázen markýzem Salviatim, toskánským vyslancem na francouzském dvoře. Třetího června dojel princ do Peronu, čtvrtého do Cambray a večer téhoţ dne do Valeciennes. Z tohoto starého severofrancouzského města, známého jiţ z dob Merovejců, napsal Gian Gaston otci dopis, kde nabídl vysvětlení účelu své cesty: „...Vaše Nejjasnější Výsost vidí , ţe nezneuţívám svého volna a nezůstal jsem více neţ patnáct dní v Paříţi ... dojel jsem do Paříţe jen abych vzdal úctu králi a poděkoval mu ... a také abych viděl matku ...“ motivů bylo více, navíc ujišťuje otce, ţe jeho manţelka jiţ není tak smutná „Má princezna není jiţ tak smutná, jak si Vaše Nejjasnější Výsost představuje ... mrzí jí trošku můj odjezd, ale jak vidí, ţe jí píši kaţdou poštou a zdvořile a ţe jsem neodjel kvůli nechuti, ale abych se trochu pobavil a pak se vrátím za ní ...“.501 Sedmého pak odjel do Conde a vrátil se zpět do Valenciennes (f. 8r). Osmého večer dojel do Turnay, desátého večer dorazil do Dovay, jedenáctého pak přijel do Lilla, kde na něj čekal markýz Natta a hrabě Rosa, kteří byli poslání z Turnay aby mu slouţili. Třináctého pokračoval do Manheimu a Courtray a večer dojel do Paethenu, dalšího dne pak dorazil do Gentu, odkud poslal svého stolníka do Bruselu. Zde poslal stolníka do paláce bavorského kurfiřta, guvernéra Flander. Během cesty i zde vystupoval Gian Gaston pod jménem Marchese di Siena (Markýz ze Sieny). V Bruselu byl Giana Gastonovi nápomocen vyslanec falckého

501 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5915. f. 242v – 243r.

202 kurfiřta, pobýval zde deset dní a byl navštíven mnohými význačnými hosty i ministry. Mimo jiné zde byl princ na lovu na jelena.502 Dvacátého pátého odjel směrem na Dunquerque a večer dojel do Odenard, dalšího dne (26. června) pak do Ypry, kde jiţ byly zavřené brány, Gian Gaston byl pro to, aby se ve městě nezdrţeli a výsledkem bylo, ţe mohl do města hned vstoupit. 27. června pokračovala výprava do Saint Vainochu a večer dojeli do Dunquerque. Následujícího dne si prohlédl město, opevnění, citadelu, kanál, a další. 29. června jel do Neuportu a Oudenburgu. 30. června potom dojel princ do Brugg a Gentu. Prvního července dorazila výprava do Antverp, kde zůstala i 2. téhoţ měsíce. Třetího července dojel princ do Malines, kde se setkal s falckým vyslancem. Další den byl Gian Gaston v Namuru a 5. července v Lutychu. Šestého července dojel do Maastrichtu,503 večer téhoţ dne dorazil princ do Cách. Sedmého července pak do Jülichu, odkud byl poslán posel falckému kurfiřtovi. Z Jülichu odjel princ do Düsseldorfu, kde pobýval na falckém dvoře. Zúčastnil se zde vojenských přehlídek a několika lovů. Dokonce zde dostal k dispozici loď, aby mohl jezdit po Rýnu.504 Z Düsseldorfu napsal Francescu Mariovi i o způsobu cestování „Jel jsem se podívat do světa poštou, rozhodl jsem se, ţe je lepší ho vidět takto, neţ ho vůbec nevidět.“505 Cestování vlastním kočárem bylo jistě velmi efektní, ale

502 Zjištěnì, ţe Gian Gaston byl na lovu, ostře kontrastuje s výčitkou jeho manţelce jako vášnivé přìznivkyni lovu a venkovance. Navìc je často zdůrazňováno, ţe Gian Gaston manţelčiny záliby nesdìlel. 503 V textu psáno jako Mastrik A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 2. část kartonu f. 10r. Ve staré španělštině se Maastricht psal jako Mastrique. Španělsko zde vládlo aţ do roku 1632. 504 Z Düsseldorfu napsal Gian Gaston Cosimu III. pět dopisů a neopomněl se zmìnit o své princezně. A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5915. f. 188v. Dopis z 26. července 1698. Gian Gaston Cosimu III. Zároveň ale pìše i strýci Francescu Mariovi. 505 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5836. Dopis čìslo 35. Gian Gaston kardinálu Francesco Mariovi z 12. července 1698.

203 Gian Gaston volil i kvůli pohodlí poštu. Výprava se tak stala i jistě méně nákladnou. Dvanáctého srpna, více jak po měsíci odjel Giana Gaston z Falce do Holandska a zůstal v Dusbergu.506 13. srpna jel na Vesel a dorazil do Xantenu, zde ho nechal pozdravovat princ Nassavský, velitel holandských vojsk. Šestnáctého dorazl Medici do Arnheimu a Nimega. Osmnáctého srpna se setkal ve vile monsignora d‟Odeka s francouzským vyslancem v Holandsku a téhoţ dne dorazil do Utrechtu, kam mu byli z Amsterdamu zasláni monsignor Biliotti a monsignor Vigna, aby mu byli nápomocni.507 Biliotti i Vignia byli Florenťané, tudíţ se dalo předpokládat, ţe byli poslání, aby před hlavní částí reprezentační holandské cesty zvýšili princovu prestiţ. Devatenáctého srpna jeli společně do Amsfortu a večer dojeli do Appeldornu. Zde nastává další z vrcholů výpravy našeho prince, a to setkání s anglickým králem Vilémem. Dvacátého srpna k němu poslal Gian Gaston prvního šlechtice kamery s monsignorem Biliottim, aby dohodli přijetí u panovníka. Panovník se nacházel ve své vile v Loo, která je v textu půvabně označována jako vila rozkoší krále Viléma anglického.508 Za anglický dvůr jednal Milord Portland.

506 Pro cestu po Holandsku vyuţijeme i dalšì zápis a to Continuazione de Viaggi di S: A: S:ma in Olanda 507 V textu se v některých mìstech nerozlišuje mezi monsignor – biskup a monsignor – pán. V toskánské vládnì korespondenci se oslovenì monsignor poţìvalo kdyţ psal Neital hovořìcì francouzsky nikoli italsky, bylo určeno výše postaveným jednotlivcům, napřìklad velkovévodovi. Třeba toskánštì agenti většinou volili italský ekvivalent, pro velkovévodu potom oficiálnì oslovenì, od roku 1691 S. A. R., či V. A. R. V našem přìpadě se zřejmě jen jedná o zdvořilostnì oslovenì, neboť Vignia je dále v textu (A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 2. část kartonu f. 12v) označován jako S.r Vignia, Biliottije dále označován jako Mon:ur Biliotti, můţe se zřejmě jen jednat o formuli, nemajìcì náboţensko titulaturnì hodnotu. 508 „Il di 20. mandò S. A. il suo Primo Gentiluomo di Camera con Mon:ur Biliotti à Loo Willa di delizie del Rè Gulielmo d‟Inghilterra ... .“ A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 2. část kartonu ... f. 11r.

204 William Bentinck Celým jménem Hans William Bentinck, první hrabě z Portlandu, baron Bentinck z Diepenheimu a Schoonhetenu, jehoţ postava se stane díky moţnosti pramenné rekonstrukce důleţitou pro poznání šíře záběru kontaktů Giana Gastona během jeho českého pobytu.509 Prvním hrabětem Portlandu byl Williamem Bentinckem, který vedl s Gianem Gastonem mezi léty 1695 – 1702 písemný styk, lze se tedy domnívat, ţe Milord Portland je touţe osobou jako William Bentinck a s Gianem Gastonem se navíc znali jiţ dva roky před princovým odjezdem do Čech. William Bentinck byl jedním z nejdůleţitějších diplomatů anglického krále Viléma, prince Oranţského. William Bentinck pocházel původem z holandské rodiny, která svého prvního předka vyvozuje od Johana Bentincka z poloviny čtrnáctého století, na Nizozemí je pak vázán titul baron Bentinck, od kterého tento rod odvozuje svůj původ. Své důleţitosti, jakoţto holandsko-anglická šlechta, nabyli v druhé polovině sedmnáctého století, díky našemu Williamu Bentinckovi, který byl oblíbencem a, jak jiţ bylo řečeno, i diplomatem Vilma III. Oranţského, se kterým se dostal po Slavné revoluci v roce 1688 tento rod do Anglie a zde i definitivně zakotvil.510 William Bentinck se stal prvním hrabětem z Portlandu a jeho syn Henry Bentinck (1682 - 1726) pak dokonce vévodou z Portlandu.511 V dopise Giana Gastona z 26. září 1702 se dozvídáme, o záměru syna Williama Bentincka Viscounta Woodstocka podpořit císařskou vojenskou

509 Gian Gaston si mezi léty 1695 - 1702 dopisoval s prvnìm hrabětem Portlandu Williamem Bentinckem. Korespondence byla vedená převáţně italsky, výjimečně francouzsky. Domnìvám se, ţe se jedná o stejnou postavu. Dnes je korespondence uloţena v knihovně Nottinghamské university, sign.: Pw A 862-869. Katalog je přìstupen i na internetu: http://mss-cat.nottingham.ac.uk. 510 William Bentick, prvnì hrabě z Portlandu se narodil roku 1649 a umìrá 1709. 511 William Bentinck byl dvakrát ţenatý, jeho staršì syn Henry Bentinck (1682 - 1726) se stal prvnìm vévodou z Portlandu, byl známý politik a později guvernér Jamajky. Jinak Henry Bentinck byl podporovatelem hudby a opery, v roce 1719 vstoupil do Royal Academy od Music.

205 kampaň, toto rozhodnutí zabránilo v setkání Bentinckova syna s Gianem Gastonem.512 Titul Viscounta Woodstocka měl mezi léty 1689 – 1709 právě Henry Bentinck, takţe můţeme tyto osoby ztotoţnit. Sluţba v armádě nebyla v rodině Bentincků nic nového, sám William se zúčastnil několika bitev, důleţitější ale byla jeho kariéra politická. V roce 1698 byl zhruba na půl roku velvyslancem Paříţi. Jeho hlavním diplomatickým počinem byla participace na Rijswijkském míru ze září 1697, kde byl jedním z protagonistů. Rijswijkským mírem byla ukončena Válka o falcké dědictví, kdy se jednalo o kurfiřtské bytí švagra Giana Gastona, Johanna Wilhelma von Neuburg. Vilém III. Williama Bentincka opravdu povaţoval a obdarovával ho. O jednom z králových darů hraběti z Portlandu si můţeme udělat představu i díky cestě Giana Gastona, byla to vila u mořského pobřeţí zvaná Sorgrflit, kterou mladý Medici koncem léta 1698 navštívil.513

Kdyţ Gian Gaston vstoupil do králova domu, byl uveden do apartmánu, kde byli různí rytíři a odtud ho Milord Portland doprovodil do králových apartmánů. Král Giana Gastona slavnostně přijal ve vlastním pokoji (propria Camera), kde byl celý dvůr. Kromě setkání s anglickým panovníkem, Gianu Gastonovi vzdal hold španělský, francouzský, portugalský vyslanec, rovněţ se potkal i s ambasadorem říše. Cesta po Nizozemí pokračovala do Utrechtu přes Amsfort, kde se zastavil ve vile Susdek, která rovněţ pařila anglickému králi. Nebyla to jediný stavba, kterou princ na svých cestách obdivoval,

512 Knihovně Nottinghamské university, sign.: Pw A 869/2-3. Elektronický extrakt a překlad do angličtiny: http://mss- cat.nottingham.ac.uk/DServe/dserve.exe?dsqIni=Dserve.ini&dsqApp=Archive&dsqCmd =Show.tcl&dsqDb=Catalog&dsqPos=407&dsqSearch=%28PersonCode%3D%3DNA10 44%29 . 513 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 2. část kartonu ... f. 12r-12v.

206 krásný popis zámečku máme, kdyţ Gian Gaston navštívil vilu Orangeského prince zvanou Onselerdie, která „... je elegantní pro hojnost lesíků, soch a rozkošných fontán ...“.514 V Utrechtu princ mimo jiné navštívil Hudební akademii. 24. srpna pokračovala výprava do Leidenu, kam dojela večer. Zde navštívili slavnou univerzitu, Giardino de Semplici a Muzeum anatomie. 25. srpna dojeli do Delft, kde navštívil dům jednoho, bohuţel nejmenovaného malíře.515 Z Delft pokračovala výprava do Rotterdamu, kde si nezapomněli připomenout slavného rodáka Erasma z Rotterdamu. V zápisech po Holandsku je mu věnováno poměrně hodně prostoru, byl přepsán celý epitaf.516 V Rotterdamu dále navštívili přístav, arsenál, Indickou společnost a pamětihodnosti. 27. srpna jel princ do Haagu, kde spatřil mnoho vil, většinou patřící králi. Gian Gaston zde byl účasten dalších důleţitých setkání, například s vyslancem Řádu německých rytířů, který mu kázal jednu z vil v Rijswijku, kde byl podepsán Rijswijkský míru. Událost

514 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 3. část kartonu, Continuazione de Viaggi di S: A: S:ma in Olanda, s. 18. (Dokument je paginován). La mattina de 21 andò l‟A. S. sei miglia lontano a vedere Una Villa dl Pnpe d‟Orandes chiamata Onselerdie, che è assai galante per la moltiplicità [sic] de Boschi, Statue e fontane deliziose, aggiuntovi un barco [sic] non grande ma bene inteso, il che tutto andavano mettendo instate migliore. 515 TAMTÉŢ, 3. část kartonu, s. 10. „... l’A. S. da questo luogo andò a vedere alcuni quadri in Casa di un Pittore, dal quale fu poi condotto in due Case de principali dlla Città a vederne alcuni assai buoni con diverse altre curiosità.“. 516 TAMTÉŢ, 3. část kartonu, Continuazione de Viaggi di S: A: S:ma in Olanda s. 7 – 8. Nacque in qsta Città il 28: Ottobre dll‟anno 1467: il celebre Desiderio Erasmo in una Casa ben piccola in cui tuttora possono leggersi i seguenti versi Editus his hortus mundum decoravis Erasmus Artibus ingenuis Religione, fide Studio Egli gran successo in Eventer [sic], prese l‟abito dei Canonici Regolari di S. Agostino nel Monastero di Stein vicino alla [sic] Città di Tergù di dove Enrico di Berga vescovo di Cambrai lo tirò a se per eleggerlo suo Segretario, dopoi [sic] andò [sic] a Parigi per continuare i suoi studi, e nell‟ età di 40: anni si Addottorò in Teologia nell‟ Università di Turino. Molti Sovrani tentarono indarno di volerlo al loro servizio, benche [sic] gli offerissero [sic] riguardevoli penzioni, e tutti i dotti si pregiarono di potere aver la sorte di carteggiare con Esso. Nell‟ età di 60: anni si ritirò in Basilea degli Svizzeri, dove morj [sic] il 22: di Luglio nell‟anno 1536: in età di 70 anni, e fu sotterrate nella Chiesa Cattedrale di quella Città in cui alla giornata si legge il suo Epitaffio.

207 Rijswijkského míru je v textu přímo zmíněna.517 Cestou z Haagu navštívil jiţ zmíněnou vilu Williama Bentincka Sorgflit. Dále princ 7. září pokračoval přes Haarlem do Amsterdamu, kde pobyl deset dní. V Amsterdamu mu opět slouţili výše zmínění monsignor Biliotti, pan Vignia, kromě nich a jeho dvora i další persóny. V Amsterdamu, podobně jako v Rotterdamu navštívil princ arsenál, přístav, Indickou společnost, veřejné paláce a různé další pamětihodnosti. Z Amsterdamu jel princ znovu do Utrechtu a odtud do Amersfoortu, pak do Deventeru, Benthenu aţ 20. září dojel do Osnabrücku. Tím končí princova Holandská cesta a následuje německá část. Francouzská část cesty se vyznačuje panovnickým absolutismem a hlavním dvorem ve Versailles. Ve Spojených provincích Nizozemí měla důleţité slovo i místní samospráva kaţdého daného města. S jejími představiteli se Gian Gaston takřka vţdy setkal. Jednalo se o „purkmistry“. Jsou zmiňování jako „borgomaistri“. V italštině se Bürgmeister převádí jako borgomastro. Pro apeninský poloostrov je tento termín platný jen pro jeho severní část, přesto i jinde byl známý, jinak se spíše pouţíval „podestà“. Jednalo se tedy o představitele města, v našem případě Anton Filippo de Giudici pouţívá „borgomaistr“ jako představitele města a „Borgomaistri Reggenti“, zde se můţe jednat o přestavitele jmenované panovníkem.518 Kaţdopádně i Spojené provincie byly relativně jednotným státem, autoritou zde byl Vilém III. Oranţský. Kdyţ se vydá výprava na území Německa, ocitá se v konglomerátu plně nezávislých států, jenţ myšlenka jednotné říše spojuje jen velmi volně. Proto zde nemůţeme hovořit o vrcholném bodě výpravy, jako v případě Francie a setkání s Ludvíkem XIV., či

517 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 2. část kartonu ... f. 12r. 518 Termìn „Borgomaistri Reggenti“ např. TAMTÉŢ, f. 12v. Jedná se o přìpad Amsterdamu.

208 v Nizozemí s anglickým králem nebo pobyt v Amsterdamu. Princ v Německu vstupuje do oblasti, která má být jeho dalším hlavním působištěm. Pokud mělo být jeho působení v Čechách úspěšné a nemělo-li se jednat o pouhý pobyt, bylo nutné se důkladně s prostředím Říše seznámit. Hlavním zájmem výpravy Giana Gastona v Německu nebyly památky ale návštěva dvora, jak uvidíme dále. Do Osnabrücku dojel Gian Gaston 20. září a zdrţel se zde následujícího dne. 22. září pak dojel do Diepenau, malého městečka v dolním Sasku, další dolnosaským sídlem byl Hagenburg, kde se dnes nachází překrásný zámek u vodního kanálu. 24. září se princ dostal do Hannoveru, sídla uchvatitele Sassko-Lauenburského kníţectví, kde se zdrţel čtyři dny. V Hannoveru kurfiřtův štolba nabídl Gianu Gastonovi vlastní domy. K Gianu Gastonovi poslal kurfiřt velkomaršála barona Gerze, aby ho pozval ke dvoru.519 Kurfiřt se nenacházel v paláci, ale ve vile, kam byl Gian Gaston kurfiřtskými dvořany doprovozen. Gian Gaston byl uveden do apartmánů kurfiřtky matky, kde kurfiřt s ostatními princi večeřel. Další den Gian Gaston strávil také u kurfiřtského dvora a navštívil kurfiřta s kurfiřtkou, dále zavítal do divadla a rozloučil se. Kdyţ princ odjíţděl, byl u toho velkomaršál a mnoho rytířů. Další stanicí Gian Gastonovy výpravy byl Wolfenbüttel, kde se ale dvůr v tu dobu také nenalézal, nýbrţ byl ve vile Salzthal. Vévoda Anton Ulrich Braunschweig-Wolfenbüttel kvůli setkání s Gianem Gastonem dojel do paláce.520 V palácové galerii se mladší vládce vévodství potkal s našim princem, odtud Giana Gastona

519 TAMTÉŢ, f. 13r. „Gran Maresciallo“. Zde je mìněna funkce u dvora. 520 Anton Ulrich Braunschweig-Wolfenbüttel se narodil 1633 a umìrá v roce 1714. Od roku 1685 se podìlel spolu se svým staršìm bratrem Rudolfem Augustem na vládě. Od roku 1704 panuje samostatně.

209 Anton Ulrich doprovodil do kněţniných apartmánů, kde byli další princové, jako prvorozený se svou manţelkou a mladší princ také se svou chotí. Společně všichni poobědvali i u slavnostního přípitku nezapomněli na zdravici velkovévody toskánského. Gianu Gastonovi byl dán k dispozici aristokrat ode dvora, aby ho provedl, poté co si prohlédl zahrady, po městě. Dalšího dne se zúčastnil přichystaných oslav a zašel se podívat na slavnou Wolfenbüttelskou knihovnu.521 V kníţectví ještě Gian Gaston navštívil doly na stříbro. Z Wolfenbüttlu se Gian Gaston podíval mimo jiné do Zellerfeldu aby se opět navrátil do Wolfenbüttlu, kde se setkal s Karlem z Württembergu. 522 Gian Gaston se pak 6. října odebral společně s vévodou Antonem Ulrichem do Braunschweigu, kde jiţ byl nachystán pro prince apartmán v paláci vévody Rudolfa Augusta, bratra Antona Ulricha. Anton Ulrich pak Gianu Gastonovi ukázal město, opevnění a divadlo, společně téţ poobědvali. Náklonnost mladšího vévody jistě nebyla dána jen pouhou snahou ukázat cestovateli z Itálie vlastní vévodství. Stejně tak je pravděpodobné, ţe pobyt Giana Gastona v tomto dolnosaském kníţectví byl motivován i vyššími cíli neţ výletem za zábavou. Gian Gaston dojel z Versailles, kde mu Ludvík XIV. několikrát projevil svoji přízeň, dokonce ho označoval za příbuzného. Poté mu několikrát francouzští ambasadoři vzdali hold. Coţ určitě vévodovi Antonu Ulrichovi nezůstalo utajeno. Anton Ulrich se silně orientoval na Francii, která mu hned z kraje Války o španělské dědictví pomohla

521 Wolfenbüttelská knihovna byla severně od Alp v sedmnáctého stoletì největšì v Evropě. V roce 1572 ji zaloţil vévoda Brunšwicko-Lüneburský. Vrcholu dosáhla za otce Antona Ulricha vévody Augusta Mladšìho Brunswicko-Lüneburského (1579 - 1666), který v roce 1635 obdrţel vévodstvì Wolfenbüttel. Dnes nese knihovna jeho jméno – Herzog August Bibliothek. Někdy je sám August Mladšì za zakladatele povaţován, neboť zaloţil v roce 1644 Bibliotheca Augusta. Obě knihovny ale splynuly do jedné. 522 Zřejmě se Gian Gaston setkal s mladým Karlem Alexandrem Württemberským (1684 - 1737), známým spìše dìky knize Liona Feuchtwangera „Žid Süß“.

210 rozšířit území vévodství. Navíc Braunschweig-Wolfenbüttel leţící v severní části Německa sousedil s Hannoverským kurfiřtstvím. Dobré vztahy mezi Braunschweig-Wolfenbüttelem a Medicei mohly mít oboustranný prospěch. Pro Antona Urlicha vřelý vztah k Francii a pro Medicejské spojenectví při otázce Sassko-Lauenburského kníţectví. Navíc Gian Gaston vykonal všechny důleţité návštěvy, byl v galerii, apartmánech i v zahradě jako správný dvořan. Kníţete s Gianem Gastoem mohlo spojovat i to, ţe Anton Urlich navštívil Itálii, konkrétně byl v Benátkách. Z Braunschweig-Wolfenbüttelu se Gian Gaston odebral přes menší města jako Harburg, kde byl 6. října, do Hamburgu, kam dorazil 10. října v poledne, kde zůstal osm dní. Zde se setkal s purkmistry, kteří k němu i zde byli velmi zdvořilí. Princ se zúčastnil několika zábav, které pořádal císařský vyslanec. Naopak s francouzským vyslancem šel několikrát poobědvat. Gian Gaston i v tomto případě projevil dobré diplomatické zkušenosti. Z Hamburku jel ještě navštívit Altonu, město v blízkosti Hamburku, které spadalo pod dánského krále. Můţeme říct, ţe princ během svého pobytu navštívil všechny mocnosti. Z Hamburku se 19. října vydal Gian Gaston do Berlína, kam dojel po třech dnech 22. října. Další den ráno poslal Gian Gaston svého stolníka ke kurfiřtskému dvoru, aby s vrchním komorníkem dohodl setkání prince s kurfiřtem.523 Krátce nato braniborský kurfiřt poslal za Gianem Gastonem svého aristokrata, aby pozdravil Giana Gastona, poslouţil mu a aby ho pozdrţel, kurfiřtka učinila totéţ, ale poslala k Gianu Gatonovi přímo vrchního komorníka. Následně Gian Gaston poslal stejně jak ke kurfiřtovi, tak i ke kurfiřtce svého stolníka. Poté zmíněný šlechtic Jeho kurfiřtské Jasnosti doprovodil Giana Gastona do paláce. V případě Giana

523 Braniborským kurfiřtem byl Fridrich III., který od roku 1701 nosil titul pruského krále.

211 Gatona můţeme vidět, jak vypadalo slavnostní a oficiální přijetí v době „vrcholného absolutismu“.524 Gian Gaston se oficiálně ohlásil, načeţ mu kurfiřt odpověděl a poslal vysoce postaveného člena dvora, v našem případě gentiluomo, tedy nikoli pouhý úředník či rytíř. Stejnou ceremonii zopakovala kurfiřtka. Ta dokonce poslala vrchního komorníka. Čím vyšší představitel dvora vyjednával, tím výše byl host ve společenském ţebříčku. V našem případě dané jednání svědčí o oficiální rovině vztahu a opět je to v rozporu s tvrzením o útěku či výletu! V paláci Gian Gaston byl uveden do kurfiřtových apartmánů, kde byl vládcem velmi laskavě přijat. Do apartmánů poté vstoupil kurfiřtův princ525 a všichni tři se odebrali do kurfiřtčiných apartmánů, zde se nacházel další princ Kristián.526 Gian Gaston povečeřel s kurfiřtem, během jeho pobytu v Braniborsku se tak stalo vícekrát. Gian Gaston se na dvoře zúčastnil několik zábav i bálů. Anton Filippo de Giudici pouţívá výraz „... v následujících dnech se zúčastnil [Gian Gaston] různých rozptýlení s princi [s braniborského dvora] na dvoře her, ...“.527 Termín dvůr her v originále Corte di Gioco, svědčí o velké rafinovanosti i velkoleposti braniborského dvora. Zřejmě tak byl nazýván prostor, kde se pořádaly slavnosti, hry, apod. Dále byla v Berlíně medicejskému princi ukázána Akademie malby, sochařství, kresby.528 Kurfiřt pro pobavení Giana Gastona zorganizoval rozmanitý lov na medvědy, s divokým pruským býkem a lov v místě. Kurfiřt Gianu Gastonovi ukázal i své kabinety, šperky a

524 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 2. část kartonu ... f. 14v – 15r. 525 TAMTÉŢ, f. 15r. V textu je uvedeno „In qsto tempo vi giunse il P.e E.e, ...“. Titul udělovaný následnìkům, byl jìm budoucì pruský král Fridrich Vilém I. 526 Bohuţel nenì přesně jasné o koho se jedná. 527 „... : i giorni seguenti prese varj [sic] divertimenti nella Corte di Gioco con quelli PP:i, ...“. TAMTÉŢ, f. 15r. 528 S největšì pravděpodobnostì se jednalo o Mahl-, Bild und Baukunst-Academie, zaloţenou v roce 1696 v Berlìně. K tomu katalog z výstavy „DIE KUNST hat nie ein Mensch allein besessen“/ eine Austellung der Akademie der Künste und Hochschule de Künste. (9. června – 15. zářì 1996). Berlin. Henschel Verlag. 1996.

212 samozřejmě zbrojnici. Z popisu Berlína a braniborského státu vysvítá pocit velké kulturní velmoci. Kromě Berlína zavítal Gian Gaston i do ostatních koutů kurfiřtství, navštívil několik vil, opevnění, ve Vile rozkoší ve Friedrichthalu, kterou kurfiřt navštěvoval, kdyţ chodil na lov, bylo mu ukázáno zvíře - los. U dvora téţ Gian Gaston mluvil s mnohými ministry a šlechtici. Kdyţ se chtěl Gian Gaston 2. listopadu rozloučit, byl poţádán kurfiřtkou, aby zůstal ještě jeden den kvůli bálu, který pořádá. Kurfiřt dokonce nechtěl Giana Gastona jen obejmout a popřát mu a velkovévodovi přátelství, ale chtěl ho obdarovat koňmi pruské rasy. Gian Gaston se z Branibor přes různé zastávky, vily nakonec 8. listopadu 1698 do Dráţďan dostal. Zde ho očekával jak jeho správce domu hrabě Biringucci, tak manţelka Anna Marie Francesca, která zde svého chotě vyhlíţela jiţ od začátku srpna. Kníţe Fürstenberg, hlavní místodrţitel sasských území, poslal svého šlechtice, aby pozdravil Giana Gastona. Gian Gaton v Dráţďanech vyuţíval i sluţeb císařského vyslance, neboť v jeho domě se nacházela kaple pro katolíky, kam Gian Gaston chodil na mši. Během Gian Gastonova pobytu v Dráţďanech mu poslal místodrţící dva aristokraty z kamery sasského kurfiřta a polského krále, aby mu byli nápomocni. V Sasku si princ prohlédl kurfiřtské apartmány, galerii, jízdárnu a blíţe neupřesněnou vilu, kterou kurfiřt navštěvoval při své cestě do Polska. Zároveň si prohlédl dělostřelectvo, které bylo nachystáno, aby bylo posláno do Polska. Pro rozptýlení Giana Gastona byl uspořádán hlavním kurfiřtským hončím hon na divokou zvěř. Ze sasské metropole odjeli Gian Gaston a Anna Marie Francesca 13. listopadu, následujícího dne se odebral domů i hrabě Biringucci.529

529 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 6391. 2. část kartonu ... f. 18r.

213 Po příjezdu do Čech se manţelé rozdělili, Gian Gaston jel do Prahy, kam dorazil 16. listopadu a Anna Marie Francesca se i se svým dvorem vrátila do Zákup. V Praze byl Gian Gaston nejvyšším purkrabím pozván na oslavy svatého Leopolda, která byla pořádána na počest císaře Leopolda I.530 Večer dalšího dne dorazil princ do Zákup, kde mu naproti vyjela jeho manţelka s celým dvorem.

V průběhu celé cesty se setkáváme se snahou o rozšíření princova dvora z reprezentačních důvodů o jedince, kteří se nacházeli v místě Mediceova pobytu. Ve Francii vyuţíval sluţeb toskánského velvyslance Averarda Salviatiho, ale především pak svoji matky velkovévodkyně Marie Luisy d‟Orleans. V Německu a zejména ve Falci pak svého švagra Johanna Wilhelma von Neuburg a své sestry falcké kurfiřtky, v Holandsku to byli místní Florenťané, jako byl monsignor Biliotti a Vigna. Snaha o zvýšení počtu členů dvora je u prince patrná i v Čechách, během jeho zahraniční výpravy z roku 1698 ji ale můţeme těţko interpretovat jinak, neţ jako snahu o zvýšenou reprezentaci při oficiálních příleţitostech – francouzský královský dvůr, Amsterdam, aj. V tom případě tento fakt, svědčí spíše o kavalírsko – diplomatické cestě, neţ útěku.

Zajištění cesty a reakce na ni - Argumentace proti Grand Tour (kavalírské cestě) V naší kapitole Výprava Giana Gastona ... se snaţíme poukázat na tendenčnost argumentace o útěku Giana Gastona před manţelkou do Francie, Nizozemí a Německa, která provází téma o posledním Medicejském jiţ od osmnáctého století. Ve Vita di Giovan Gastone Primo, ... se přímo uvádí „Zášť mezi ţenou [Annou Marií Francescou] a manţelem [Gianem Gastonem] stoupla tak, ţe ...

530 Nejvyššìm purkrabìm královstvì českého byl ţák Bohuslava Balbìna Oldřich Adolf Vratislav ze Šternberka (1627 - 1703).

214 princ pod záminkou, aby viděl Německo, vykonal několik cest, aby byl daleko od manţelky ...“.531 Giuseppe Conti k tomu napsal „Princ ... opustil hrozné doupě – spíš neţ hnízdo manţelské v kočáru, bez toho aniţ by něco řekl, ...“.532 Důvodem pro Harolda Actona byla důvodem nuda způsobená manţelským ţivotem a jeho ţenou.533 Urbani vidí důvod cesty v nudě, podle ní se „Gian Gaston nacházel rozepřen mezi vůli odpovídat otcově očekávání a neschopnosti snášet manţelku.“.534 V podobném výčtu bychom mohli pokračovat dále, kaţdopádně logika nespokojenost manţelství = sedmiměsíční výprava po celé západní Evropě je zřejmá a platí bohuţel i dnes, Domnívám se, ţe tyto soudy jsou naprosto neudrţitelné a odporují dobovým zvyklostem. Jako zajímavost pak jistě působí princův dopis z 11. dubna 1698, tedy jenom několik dní před odjezdem, kde si uvědomuje hodnotu manţelství, „Já jsem obrněn před touto nebezpečnou vášní [která je způsobena škodami lásky] Svatým Manţelstvím ...“.535 Pokud by Gian Gaston skutečně vykonal svou cestu jen kvůli neshodě v manţelství a ne jako kavalírskou výpravu, jednalo by se o velkou, netypickou výjimku. Prvořadým úkolem Giana Gastona de‟Medici v Čechách bylo zajištění inkolátu a přizpůsobení se domácím, tj. podmínkám v českém království. Trefně to o sobě napsal Gian Gaston, kdyţ si

531 „In tanto era cresciuto l’odio tra la Moglie, e il Marito talmente, che ... il Principe sotto pretesto di veder la Germania, fece vari viaggi per star lungi dalla Moglie, ...”. S. Ú. A. Praha, fond: Toskánských Habsburků III, inv. č. 56, kniha 59. f. 322 (329). 532 CONTI, Giuseppe: Firenze dai Medici ... s. 515. 533 ACTON, Harold: Gli ... s. 217. 534 „..., Gio Gastone si trovava lacerato fra la voglia di corrispondere all‟aspettativa paterna e l‟incapacita sopportare la moglie.“ URBANI, Patrizia: Il principe ... s. 71. Urbani má svůj výklad zaloţen na citaci archivnìch pramenů, bohuţel minimálně docházì k jejich interpretaci. 535 „Io per difendermi piu da questa pericolosis.a passione mi sono armato del Santo Matrimonio ...“. A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5836. Dopis č. 33 Giana Gastona kardinálu Francescu Mariovi z 11. dubna 1698.

215 uvědomuje, ţe je Čech (Bohemo), Francouz i Ital.536 Měl-li Gian Gaston plnit povinnosti k novému státu, musel dokonale pochopit jeho novou strukturu, která jiţ nevycházela plně ze zemského principu, ale z absolutistického. Pokud chtěl takovouto výpravu učinit, bylo nezbytné, aby o její souhlas poţádal císaře. Coţ se nestalo a nakonec tento fakt celou cestu zhatil. Podle všeho se zdá, ţe se na cestu připravil v Čechách, o čemţ svědčí i princův krátký pobyt v Praze před odjezdem do Paříţe. Jistě ţe kaţdý mladý šlechtic nemusel ţádat panovníka o svolení panovníka, kdyţ chtěl vycestovat za hranice. Problém byl ale v tom, ţe Gian Gaston měl za manţelku říšskou kněţnu a sám byl synem suveréna. I v rámci schválení sňatku měl vrchní slovo císař. Navíc cesta Giana Gastona mohla být na císařském dvoře chápána jako projev medicejské politiky a jejího zasahování do výlučných záleţitostí císařského domu. Jako rozbuška musela působit návštěva a jednání u francouzského dvora, kde Ludvík XIV. projevil okázalou náklonnost ke svému medicejskému „příbuznému“. Francouzský král tím samozřejmě mohl demonstrovat i to, ţe má podporu i u nejvyšší aristokracie habsburské monarchie. To, ţe byl předvečer vzájemného francouzsko-rakouského zápasu a situace byla krajně napjatá, není třeba zdůrazňovat. Kardinální chybou Gian Gastona byla neinformovanost jeho okolí, před svým odjezdem do Paříţe medicejský princ nenavštívil habsburský dvůr ve Vídni a nepředstavil se císaři, jakoţto nejvyšší autoritě v zemi, kde pobýval. Z tohoto důvodu pak medicejská diplomacie argumentovala tím, ţe Gian Gaston jel primárně navštívit matku a ne francouzského krále. Leopold I. ve své velkorysosti tuto omluvu přijal.537

536 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5911. (Nefoliovaný karton). Dopis Giana Gastona Cosimu III. z 14. ledna 1698. 537 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5836. Dopis č. 16. Cìsař Leopold I. kardinálu Francescu Mariovi z 21. 6. 1698.

216 Nevědomostí o princových záměrech argumentovala i jeho manţelka Anna Marie Francesca. Nevědomost císaře i Anny Marie Francesci bývá často povaţována za důkaz Gian Gastonova záměru jen se jet pobavit. Z probraného itineráře ale vidíme, ţe se Medici zúčastňoval takřka v kaţdé zastávce oficialit a vţdy se setkával buď s vladaři či v případě Saska s regentem, nebo nejvyššími představiteli měst. Prohlídka palácových zahrad, návštěva galerie nebo divadla či zajímavostí k takovýmto oficialitám samozřejmě patřila. Navíc jednou z podstat kavalírské cesty, či Grand Tour bylo vidět zajímavá místa. - Důvody a reakce na Grand Tour „Jel jsem, abych viděl trochu světa ...“ napsal Gian Gaston strýci kardinálu Francescu Mariovi. 538 To ţe se princ v Zákupech trochu nudil byla jasná věc, ostatně poznamenala to i Gian Gastonova sestra falcká kurfiřtka, dokonce měl o Zákupech, aniţ by tam byla, velmi malé mínění „... princ Gio: Gastone, který je podle posledních zpráv v Bruselu, se mu toto místo líbí a já nepochybuji, ţe vše co uvidí, bude hezčí neţ Zákupy, ...“.539 Samozřejmě rozdíl mezi Zákupy a Bruselem byl minimálně i ve velikosti sídel, ale musíme si uvědomit, ţe nebylo typické, aby muţ sídlil se ţenou na panství a ne u dvora. Pak samozřejmě jeho aristokratická kariéra byla prázdná a dotyčný proţíval „nudu“. Ale i nudu bychom neměli posuzovat z dnešního hlediska, či jak nám ji krásně popsal Alberto Moravia. Velký problém byl tedy v postoji k císaři i vládce samotného k této cestě, ale jak jiţ bylo řečeno, panovník byl v otázce princovy

538 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5836. Dopis č. 35 Giana Gastona kardinálu Francescu Mariovi z 12. července 1698. 539 „... il Pnpe Gio: Gastone, che era con l’ultime a Bruselles, e gli piaceva quel luogo, io non dubito, che tutto quelche [sic] vedrà, sarà più bello di Reichstatt [sic], ...“. TAMTÉŢ, dopis č. 66, Anna Marie Luisa kardinálu Francescu Mariovi z 9. 5. 1698.

217 cesty velmi shovívavý.540 Kardinál Francesco Maria, který díky tomu, ţe byl ochráncem říše, měl nejlepší vztahy s císařem, celou záleţitost urovnal. Císaře se snaţil o neúčasti velkovévodství na cestě Giana Gastona, Leopoldovi I. Francesco Maria napsal: „Pro velkovévodu mého pana bratra bylo překvapení nevhodné rozhodnutí, které učinil nejjasnější princ Gio: Gastone, kdyţ jel do Francie, bylo to velmi nevhodné od jeho jasnosti, kdyţ nepřišel ještě princ osobně vzdát hold Vaší Císařské Milosti, ...“.541 Jako omluvu kardinál pouţil argumentaci synovské lásky: „Zdá se, ţe můţe zčásti omluvit tuto cestu motiv, kterým byla něţnost a úcta k Velkovévodkyni jeho Matce.“.542 Cosimo III. byl synovou aktivitou opravdu překvapen, snaţil se uklidnit Annu Marii Francescu a Gianu Gastonovi napsal „... vraťte se tak brzy, jak to jen půjde ...“.543

Chtěl-li Gian Gaston participovat na aristokratickém ţivotě v Čechách, kde byly takové osobnosti jako hrabě Černín, jehoţ kavalírská cesta je dostatečně proslavená, musel i on, a v našem případě zřejmě i velmi rád, takou výpravu podniknout. To ţe měl Gian Gaston v cestování potěšení se nevylučuje s obsahem kavalírsko-diplomatické cesty. Gian Gaston jednoznačně ale porušil dvorskou logiku, nejprve měl vzdát holt císaři a poţádat ho o

540 „Quod ad Principis Gastonis iter in Galliam attinet, crediderim cum Dil.ne V.rà eum id clesiderio videndà Ser.ma Matris Suscepisse, eoq. nomine hoc ipsi indelgendum esse.“ A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5836. Dopis č. 16. Cìsař Leopold I. kardinálu Francescu Mariovi z 21. 6. 1698. 541 „E restato sorpreso il Granduca mio Sig.r Fratello per l’impropria risoluzione che ha preso il S. Pnpe Gio: Gastone di passare in Francia; e tanto più è stata da S. A. disapprovata, quanto che non si era ancora dato l’onore lo stesso Pnpe di mettersi à piedi di V. M. Ces.a ...“. A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5836. Dopis č. 10. Kardinál Francesco Maria cìsař Leopoldu I. Dopis č. 10 nenì datován, ale byl zřejmě součástì předchozìho č. 9. z 26. dubna 1698. 542 „Ne parè che possa scusarsi in qlche parte un tal Viaggio, se non col motivo che avrà avuto di tenerezza, e di rispetto verso la Granduchessa sua Madre.“. TAMTÉŢ. 543 ...“. A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5915, f. 241v.

218 svolení. Svých dobrých vztahů s francouzským dvorem mohl princ vyuţít a nabídnout své sluţby. Pak teprve mohl odjet.

219 Hry v karty Jestli je pro něco princův pobyt v Čechách znám, tak to jsou jeho hry v karty, při kterých s místní šlechtou prohrál horentní sumy, o kterých ještě bude řeč. Ovšem nejednalo se o vášeň, v kterou by propadl aţ v Praze, tato záliba provázela Giana Gastona jiţ v mládí, jak nás o tom zpravuje dopis z 10. července 1694, kdy hrál karetní hazardní hru bassetta.544 Hazard byla typická dvorská zábava a medicejská dynastie rozhodně nebyla výjimkou, spíše tomu bylo naopak. Velkovévoda Ferdinado II. píše v dopise z 8. září 1642 bratru kardinálovi Giovanni Carlu s nadšením, jak během dvou večerů vyhrál dva tisíce scudů.545 Aristokratické vrstvy měly ke svému odlišení několik rovin, osobní atribut (erb), oblečení a účes, gesta (chování, forma pozdravu), akt konverzace.546 Hazard zde měl samozřejmě nezastupitelnou roli. Pro hazard a jeho pojímání zbytkem společnosti se stával důleţitý veřejný názor, zda dotyčná osoba na participaci má a můţe si dovolit hru. Gian Gaston samozřejmě nebyl výjimkou, pokud se chtěl aktivně podílet na ţivotě české aristokracie, nemohl se vyhýbat ani karetním partiím. Hazard a hry se nevyhýbaly ani niţším vrstvám raně novověké toskánské společnosti. Pěkný přehled nám můţe poskytnout kniha od Andrea Addobbatiho La festa e il gioco nella Toscnan del Settecento.547 Soudě podle dluhů, které princ v Čechách zanechal, patřil Gian Gaston k vášnivým hráčům. Jeho spoluhráče jsme schopni

544 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5831. (V Kartonu jsou čìslovány dopisy). Dopis č. 127 z 10. července 1694. 545 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5287. (Karton je foliován). f.867r. Dopis z 8. zářì 1642. 546 HABERMANS, Jürgen: Storia e critica dell‟opinione pubblica. – Roma-Bari. 1988. ADDOBBATI, Andrea: La festa e il gioco nella Toscnan del Settecento. – Pisa. Edizioni Plus. 2002. 547 ADDOBBATI, Andrea: La festa e il gioco nella Toscnan del Settecento. – Pisa. Edizioni Plus. 2002. Přes své vymezenì na osmnácté stoletì v knize najdeme staršì reminiscence.

220 rekonstruovat jen na základě nevyřízených pohledávek, které dosahovaly výše 343.400 florénů.548 Lze ale předpokládat, ţe jeho bilance nebyla tak záporná, neboť lze se domnívat, ţe i některé partie vyhrál. Výše dluhů napovídá, o jak velké sázky se v našem případě jednalo. Máme zachovány seznamy největších dluţníků, napřed probereme seznam z 25. září 1706 a ten doplníme o další nalezená jména z ostatních přehledů. Registr věřitelů z 25. září 1706 má tu výhodu, ţe jsou v něm vedeny poloţky jak ve florénech, tak převedeny na dukáty, včetně ročních splátek.

K 25. zářì 1706 Dukátů ročně Florénů ročně Dluţných florénů Dukátů 3750 8750 Sergente Maggiore Sciorez 70000 30000 2142,6 5000 Mad.me Biclek Holer 40000 17142:6 1500 3500 Lakeman d‟Hamburgo 28000 12000 1500 3500 Sgiack Cap.[ita]no d‟Halestéin 28000 12000 214:2 500 Cap.[ita]no Holestein 4000 1714:2 160:5 375 Langebeck d‟Hamburgo 3000 1285:5 1178:4 2750 Cap. Konez di Praga 22000 9428:4 696:3 1625 Baron Harach di Praga 13000 5571:3 642:6 1500 Conte Verscioviz di Praga 12000 5142:6 214:2 500 Arcivescovo di Praga 4000 1714:2 241 562:30 Conte Nostiz di Praga 4500 1928:4 26:5:10 62:30 Conte Kinski di Praga 500 214:2 696:3 1625 Baron Gherendorf di Slesia 13000 5571:3 267:6 625 Conte d„ Ermestein di Vienna 5000 2142:6 80:2:10 187:30 Cosport di Slesia 1500 642:6 16:-:10 37:30 Revendaud„ 300 128:4 321:3 750 Rudeck Pero altri di Sassonia 6000 2571:3 128:4 300 Contessa Aver di Praga 2400 1028:4

548 Přehled princových dluhl je převáţně uloţen v A. S. F., fond: M. d. P., v kartonu 5911. (nefoliovaný).

221 ______13778:4 32150 257200 110228:4 549

Tento seznam samozřejmě nemusí být kompletní a také nebyl. Princ Giovanni Gastone ručil směnkami, takţe se seznam věřitelů postupně rozšiřoval i o nově zjištěné hráče. Se zvýšením počtu věřitelů se samozřejmě musely upravit i výše ročních splátek. V jiném seznamu, který je důleţitý pro ztotoţnění dluţníků s věřiteli, nalezneme další jména či jiné částky, například u výše zmíněného hraběte Kinského byla dluţná suma vyšší o 4000 florénů, celkem tedy 4500. Mezi dalšími nalezenými hráči byl: 3000 Foscari Veneziano 76000 Různì 32000 Viz zmìněnì výše ______343400 550 Část z kategorie různí odpovídá několika jménům z prvního seznamu, proto součet částek na první pohled nesouhlasí. Kromě nejvýznamnějších českých šlechtických rodů Harrachů, Kinských, Nostitzů hrál princ i se slezskými šlechtici, sasskými, z Vídně, s lidmi z Hamburku. Mezi hráči byli jak muţi, tak ţeny. Pánská část hráčů měla jistě převahu, ale i dámy dokázaly Gian Gastona obehrát o nemalý majetek, minimálně o 42.400 florénů, z toho 40.000 na Gianu Gastonovi získala Madame Biclek Holstein. Podle seznamů, které se zachovaly, je jasné, ţe medicejský princ byl

549 TAMTÉŢ. Seznam jsem ponechal v původnìm italském přepisu, dále jsem nepřepočìtával částky. Malá dezorientace můţe nastat v přepočìtávánì na měnovou soustavu Toskánského velkovévodstvì. Základnì převod je následujìcì 1 scudo = 1fiorino = 7 lir, Lira = 20 soldů, sold = 12 denárům, crazia = jednomu soldu a 8 denárům. Tedy, 1scudo (fiorino) = 7 lirám = 140 soldům = 1680 denárům = 84 craziìm. 550 TAMTÉŢ.

222 v Praze součástí širší mezinárodní aristokratické komunity. Otázkou zůstává, jak a kde se tato skupina v Praze etablovala, odkud pocházela většina princových kontaktů s touto společností. Některé hypotézy jsou nasnadě, pokusme se nyní vypočítat kontakty, z kterých mohl princ čerpat: 1. Italská kongregace v Praze V rámci Italské kongregace byli zahrnuti jak habsburští panovníci, tak třeba polská královna. Zapsáni pak byli významní duchovní, jako olomoucký biskup sufragán, značná část českých šlechtických rodů, dokonce ale i měšťané z ostatních koutů království i mimo něj. Mezi posledně jmenované bychom mohli počítat i intelektuály, za svého ţivota zde působil Bohuslav Balbín. 2. Nejvyšší purkrabí Jiţ z výpravy Giana Gastona do západní Evropy víme, ţe při návratu na panství své manţelky se zdrţel na pozvání nejvyššího purkrabího v Praze. Purkrabí je potom jmenován i v jiných pramenech, kontakty mezi ním a Gianem Gatonem jsou nepochybné. 3. Rod Martinitzů Hrabě Martinitz byl císařským vyslancem v Římě, po dlouhé době absence tohoto úřadu. Určující autoritou pro něj byl strýc Giana Gastona, Protettore dell„Imperio kardinál Francesco Maria de‟Medici. Martinitz se sám kardinálu Francescu Mariovi o Gian Gastonově příjezdu zmiňuje. 4. Toskánští agenti a vyslanci ve Vídni Gian Gaston bohatě vyuţíval při svém pobytu, obzvláště v jeho rané fázi, sluţeb dvořanů svého otce Cosima III., kteří působili v habsburské monarchii. Tito lidé měli velmi dobrou zkušenost, a to i ve znalosti kulturních rozdílností jednotlivých zemí

223 podunajského soustátí. Například princův inkolát měl na starosti Francesco Montauti. 5. Vazby Anny Marie Francesci To, ţe princ vyuţíval kontaktů své manţelky, jejíţ rod byl v Čechách jiţ takřka sto let etablovaný je více neţ pravděpodobné. Samozřejmě nelze klást přímo rovnítko mezi princovými věřiteli a jeho kontakty, ale poskytuje nám rámcovou představu, kterou můţeme doplnit o další vazby v Čechách. Další důleţité hledisko je doba, kdy princovy dluhy vznikly. Můţeme ji vymezit první částí pobytu, zhruba do roku 1702, tedy první pětiletí. V první polovině dekády 1697 – 1702 se princ snaţil plně etablovat v novém prostředí, hry v karty potom jsou jenom důsledkem zábavy místní aristokratické společnosti, kde Medici pobýval, podobně jako jím byla jeho kavalírská cesta. Samozřejmě problém byly enormní dluhy, které pochází z princových karetních partií. Tyto debety však nejsou mezi českými aristokraty ojedinělé. Nacházíme se v době nadměrné spotřeby aristokracie, jejíţ projevem byly i nákladné sázky. Tato nadměrná spotřeba byla velmi silná v Itálii, kde mnoho rodů přivedla k bankrotu.551 Další otázkou je princova důvěryhodnost v očích zbytku aristokratické společnosti, poté co byl tak velkými částkami zatíţen. Čest domu Medicejských byla tak důleţitá, ţe princ nepochyboval, ţe jeho otec Cosimo III. za něj dluhy uhradí. Zde se setkáváme s velmi zajímavou reakcí Cosima III. Zděšení toskánských agentů nad výsledkem princova hráčského umění je nasnadě, ještě více je ale zaráţela Gian Gastonova lhostejnost a jistota v pomoc jeho otce. O Cosimovi III. panuje málo shod, jedna ale přece, nikdo nepochybuje o tom, ţe tento toskánský panovník na čest svého

551 K tomu napřìklad: BURKE, Peter: The historical anthropology of early modern Italy/ Essays on perception and communication. - Cambridge. 1989.

224 rodu velmi dbal. Největším projevem této cti, můţeme říci aţ hrdosti, je medicejská velkovévodská pohřební kaple v San Lorenzu, kterou začal budovat. Gian Gaston si těchto kvalit svého otce jistě byl vědom, navíc pro něj jako příslušníka nejvyšší aristokracie byla čest určující.552 Otázka cti, nadměrné spotřeby, dobového úzu samozřejmě nevylučuje ani neodporuje tomu, ţe princ mohl a zřejmě i byl vášnivým karbaníkem a ţe se na jeho účet, jakoţto velmi pravděpodobně špatného hráče, snaţila místní aristokracie zbohatnout. Likvidace dluhů Myslíme si, ţe částku 343.400 florénů, do které vystoupaly princovy karetní dluhy, můţeme směle nazvat astronomickou a i mezi nejvyšší aristokracií málokdy vídatelnou. Bylo zřejmé, ţe princ ji ze svého rozpočtu nebude schopen uhradit. Dluhy převzal velkovévoda, suma byla ale ta velká, ţe musela být rozdělena na roční splátky.553 Ročně měla být podle prvního seznamu kaţdému uhrazena zhruba osmina z částky. V jiném přehledu ale můţeme najít, ţe byly placeny procentně mnohem menší podíly, mnohdy to nebylo ani pět procent.554 Splátky tedy byly variabilní a různily se i podle toho, kdo byl cílový příjemce, na její hodnotu mělo vliv i zjištění další výše dluhů.

552 Směnky co Gian Gaston podepisoval, byly psány na čest prince a byly časově omezeny, většinou na sedm let. Napřìklad baronu Schereochovi (sic - Sciorezovi) :c. Io Gio: Gastone Prenpe di Toscana confesso per qst‟Obligazzione d„essere Debit:e al S:re Carlo Lodovico Baron„di Scherech„la Somma di Settantamila fiorini dl Reno consistente la Maggior parte in denari prestati e sforsati, per l„Interessi dlla qual Somma io prometto di pagare sei per per:o ogn„Anno, et il Capitale totale nel tempo di sette Anni con gl„Interessi, promesso Sopra mia fede e parola di Pnpe Praga li 19. 7bre 1702 L: S: c. Gio: Gastone Principe di Toscana. A. S. F., fond: M. d. P., f: 5921.

553 A. S. F., fond: M. d. P., v kartonu 5911. 554 TAMTÉŢ.

225 Hlavním likvidátorem v Čechách byl dvořan Giana Gastona Pietro Domenico Bartoloni. Princovy dluhy likvidoval Bartoloni ještě deset let po Gian Gastonově odjezdu z Čech. Bartoloni měl na starost nejen placení ročních částek, ale vykupovat i princovy směnky.555 Velikost princových dluhů značně omezila i jeho moţnost působnosti v Čechách. Tak vysoké finanční závazky jiţ nedovolily vykonávat řádnou reprezentační roli a realizovat smělé princovy plány. Omezena zůstala i jeho aktivní spoluúčast na aristokratickém ţivotě a kultuře, debety dále uspíšily i Gian Gastonův návrat do Florencie. Gian Gaston například plánoval uvítání svého strýce Francesca Marii de‟Medici v Praze, který jakoţto Protettore dell‘Imperio, by jistě značně zvýšil prestiţ Mediceů a převáţně Giana Gastona v Čechách a v celé habsburské monarchii.

555 TAMTÉŢ. V tomto kartonu je uloţena převáţná část princových směnek. Dalšì účetnì dokumenty jsou v témţe fondu kartonu f. 5912.

226 Gian Gastone de' Medici a jeho dvůr v Čechách. Problém dlouhodobého pobytu v cizině

Lidé, kteří hráli v zahraničních misích důleţitější roli, museli být dobře prověřeni, jak se stalo v případě hraběte Biringucciho či ostatních členů princova dvoru. Kromě nich ale musel být vyslán ještě někdo jiný, pověřený různými úkoly a organizačními záleţitostmi, tzv. agente. V případě cesty Giana Gastona to byl zkušený markýz Anton Francesco Montauti, dvořan Cosima III. V počáteční fázi měl pomoci princi zakotvit v novém prostředí a jeho nejdůleţitější starostí bylo získání Gian Gastonova inkolátu. Kromě toho informoval přímo velkovévodu o cestě, pobytu a souţití manţelského páru. Mělo se jednat o určitý nezávislý zdroj informací, jak ale uvidíme, i zde naráţíme na nesrovnalosti. Kromě agenta měl Cosimo III. informace především od svého syna. Vyskytují se ale i dopisy Anny Marie Francesci.556 Montauti byl v počáteční fázi pobytu určen, aby princi pomáhal, nebyl ale jeho dvořanem. Gian Gaston mohl těţko postrádat pro takovou misi někoho ze svých šlechticů na delší dobu. Největší předností Montautiho byla jeho velmi dobrá znalost vídeňského prostředí, dvora a místních reálií. Montauti jinak působil u jiţ zmiňovaného císařského dvora, odkud posílal informace o místním dění, pohybu Turků, vztahu k Toskáně, atd. Za zmínku stojí, ţe Montauti si uvědomoval rozdíl mezi Německem a Českým královstvím. Speciálním úkolem, tzv. misí, mohl být velkovévodou pověřen i člen Gian Gastonova dvoru. Jednalo se ale o záleţitosti dotýkající se bezprostředně prince či jím způsobené, pro které byl jeho člověk

556 Dopisy Anny Marie Francesci porůznu v A.S.F., fond: M.d.P.

227 nejzpůsobilejší. Pietro Domenico Bartoloni tak byl zplnomocněn k likvidaci princových dluhů.557 Mohli jsme vidět, ţe náročná na organizaci byla uţ samotná cesta novomanţelů z Düsseldorfu. Kdyţ s kolonou jede markýz Montauti, má samostatné financování.558 Finanční problémy prince po jeho karetních partiích a dobré jméno rodu se staly námětem misí a listů agentů zaslaných velkovévodovi. Marco Martelli, jeden z agentů Cosima III., který byl vyslán za Gianem Gastonem do Čech, píše o prohlášení Gian Gastona, ţe jeho otec pro něj měl vţdy velkou slabost (special tenerezza). 559 Tato věta byla napsána v listě, který se týkal princových dluhů. Setkáváme se tedy s citově laděnými informacemi a dalším druhem agenta, který byl vysílán na speciální mise. V tomto případě měl zjistit stav finančních záleţitostí prince a podat zprávy o něm a jeho lidech. Zatímco Montautiho úkol byl předem určen a jasný, Martelliho vyplýval z momentální situace. Neznamená to ale, ţe Montauti nemohl být následně pověřen podobnou misí, jakou měl Martelli, a to jak v případě Giana Gastona, tak v úplně jiné záleţitosti, například státní záleţitosti ve Vídni. Nutno také dodat, ţe pro Toskánskou vládu bylo mnohem důleţitější, co se děje ve Vídni neţ co dělá Gian Gaston. Proto se jen zřídka v dopisech z Vídně nachází o našem princi informace, nebyl-li ovšem někdo pověřen jednat tam v jeho záleţitostech. Markýz Montauti navíc slouţil jako poradce v záleţitosti prince a to i tehdy, pokud pobýval ve Florencii. Cosimo III. se na něj obracel s novým vývojem událostí

557 K princovým dluhům viz samostatná kapitola Hry v karty.

558 A. S. F.,fond: M. d. P., f: 5911. 559 A.S.F., fond M.d.P., inv. č. 5916, f. 9v.: „che il suo Ser:[enissi]mo Padre [Cosimo III.] aveva sempre avuto una special tenerezza per lui [per Gian Gaston]“. Dopis je nedatovaný, pocházì patrně z druhé poloviny roku 1704.

228 a neváhal mu přeposlat dopis, který mu došel od jeho snachy Anny Marie Francesci.560 Montauti na něj přímo, někdy aţ zaráţejícím způsobem, odpovídá. Nebojí se ani nelichotivých přirovnání týkajících se princovy manţelky. 561 Problém informací poskytovaných agenty tkvěl v tom, ţe nemusely být vţdy zcela objektivní. Bohuţel historické bádání týkající se Giana Gastona v mnoha případech akceptovalo zprávy těchto lidí bez dalšího zkoumání.562 Takřka kaţdý dvořan měl své partikulární zájmy – agenty nevjímaje, navíc na kaţdém dvoře se můţeme setkat s různými zájmovými klikami. Jasně to je patrné například u Marca Martelliho, kdy v jednom ze svých hlášení líčí princův pobyt a nemilosrdně si bere na mušku jeho praţský dvůr. Podle tohoto dopisu byl dvůr Giana Gastona ve značně neutěšeném stavu, obzvláště o niţších úřednících, o kterých mohl Martelli mluvit bez obav, uvádí, ţe je našel ve zmatku, ale velkém zmatku, protoţe všechno je v nepořádku (trovato della confusione, et della confusione grande, perche tutto vá fuori dell‘ordine).563 Občas se ale Martelli opírá a poukazuje na někoho, od koho má informace či kdo má podobný názor. Z korespondence agentů nevyčteme jen jejich

560 Montautiho odpověď je v listě A.S.F., fond M.d.P., inv. č. 5921, f. 213r.-215r.

561 Napřìklad aféra týkajìcì se sporu o vlastnictvì špeků. Anna Maria Francesca obvinila Giana Gastona, ţe jì sebral šperky, kterými ji obdaroval. Montauti to tvrdě okomentoval slovy „mohlo by se připomenout, ţe v Německu a Čechách rovněţ je zakořeněno, ţe kdyţ si vdova bere tovaryše, tak obdarovává ona ţenicha a ne ţenich nevěstu“, kterými naráţì na niţšì sociálnì postavenì vdov ve společnosti a nerozlišuje přitom mezi stavy. Viz A.S.F., fond M.d.P., inv. č. 5921, f. 213r., dopis z 31. řìjna 1701: „si potrebbe replicare che in Germania, et in Boemia ancora è stile inveterato che q.[uan]do una Vedova si Marita con un Garzone; ella regola lo sposo, e non lo sposo regola la sposa“.

562 Předevšìm H. Acton, ... , G. F. Young, ...

563 A.S.F., fond M.d.P., inv. č. 5916, f. 84v., dopis z 11. řìjna 1704: „ hó trovato della confusione, et della confusione grande, perché tutto va fuori dell‟ordine“.

229 postřehy, ale hlavně jejich osobní názory, které se však nemusí vţdy plně krýt s realitou. Výše zmíněný Martelliho dopis je nadepsán Zpráva o osobní povaze a dvoře nejjasnějšího Gio. Gastona a princezny Jeho manţelky (Relazione del Carattere Personale e della Corte Del Ser:mo Gio: Gastone, e della Principessa Sua Sposa) slouţil a slouţí historikům jako bazální dokument k popisu Gian Gastonova českého pobytu.564 Opomeneme-li takové drobnosti, ţe je psán aţ s týdenním odstupem z Vídně, čili ne bezprostředně v kontaktu s prostředím Giana Gastona, a ţe vznikl po několikadenním pobytu v Praze, je zaráţející, jaká je přičítána tomuto listu váha. V předcházejícím dopisu, který je datován o týden dříve z Prahy, Martelli mimo jiné uvádí své sympatie k cavaliere Ginorimu.565 Jinak v něm ale tak podrobný popis o povaze a dvoře nenalezneme. Další zaráţející skutečností na vídeňském dopise je, ţe nadpis je psán úplně jiným rukopisem a evidentně musel vzniknout ex-post. Onen titulek, který podle všeho slouţil k orientačnímu určení a prvotnímu charakteru dopisu, jinde nenajdeme. Proto vyuţití tohoto listu k vylíčení princova zahraničního pobytu bylo značně pohodlné. Nejslavnější „citace z pramenů“, ţe princ ani nepodepisuje dopisy, stojí jen u okna a dívá se ven, nalezneme právě tam.566 Škoda, ţe se stejnou důsledností nebyla zpracována větší část korespondence.

564 Relazione del Carattere Personale e della Corte Del Ser:mo Gio: Gastone, e della Principessa Sua Sposa. Tamtéţ, f. 79r.

565 A.S.F., fond M.d.P., inv. č. 5916, f. 57r.-66v. Dopis je datován v Praze 3. řìjna.

566 A.S.F., fond M.d.P., inv. č. 5916, f..81v.-82r.

230 Zázemí Giana Gastona de‟Medici v Čechách

Financování a ubytování v Praze Pobyt Giana Gastona bylo nutné zabezpečit i z finančního hlediska. Princ byl na příjmech z Toskánského velkovévodství plně závislý. Neměl v Čechách ţádné panství, z kterého by mu plynul příjem. Bylo tedy nezbytné, mít precizně fungující účetnictví a důvěryhodné osoby, které to mohly zabezpečit. Setkáváme se čtyřmi jmény. Gian Gastonův dvůr finančně spravoval Giovanni Caldesi. Doktor Pietro Domenico Bartoloni byl také oprávněn nakládat se směnkami a byly mu i propláceny. Musely se odevzdávat pravidelné účetní bilance, za praţský dvůr ji vypracovával Giovanni Caldesi a poslal ji k ověření Alessandru da Verrazzanovi do Benátek. Verrazzano shromaţďoval veškeré princovo české účetnictví a informoval o něm velkovévodský trůn ve Florencii, kde měl toto financování na starosti Antonio Antinori, který zastával funkci depositario generale. Antonio Antinori předkládat účty velkovévodovi a měl a úkol vysvětlovat, jaká částka je za co. Následně byly z velkovévodství rozeslány instrukce. Klíčovou osobou je Alessandro Verezzano, pod jehoţ jménem můţeme i účetnictví nalézt.567 Peníze, či směnky byly poslány přes Benátky do Vídně a z odtud od Prahy. Prostředníky byli pánové Pedroni a Tausch. Kdyţ Gian Gaston odjel do Düsseldorfu, jiţ muselo být jasné praţské financování. Výplaty se většinou prováděly čtvrtletně a čítaly od 5500 do 7000 florénů. Samozřejmě byly propláceny i jiné částky, ať jiţ vyšší či niţší. Docházelo i k mimořádným ţádostem, ale jejich výplata byla vţdy ještě dotazována a ověřována.

567 A. S. F., fond: M. d. P., f.: 5912. Karton je uvozen: Carteggio con Alessandro da Verrazzano le rimesse da farli al Principe Giov: Gastone in Boemia V kartonu jsou účty do 24. března 1703.

231 Hlavním sídlem manţelů byly teoreticky princezniny Zákupy, většinou ale Anna Marie Francesca pobývala odděleně, vyuţívala pak i sídla v Ploskovicích a Zvoleněvsi. Gian Gaston většinou sídlil v Praze v pronajatém paláci. Bohuţel nemáme mnoho konkrétních informací, jenom zprávy o domě. Princ se vţdy zmiňuje velmi neurčitě, aţ na jednu výjimku. Jednalo se o dům blízko mostu.568

568 TAMTÉŢ, f: 5911. V souvislosti s pobytem v Praze všichni autoři píšící o Gianu Gatonovi, naráţí na jeho melancholii, bohuţel nikdo zatím nedokázal vysvětlit, co to přesně znamenalo. Domnívám se, ţe nejde uplatni dnešní hodnocení slova melancholie. Myslím si, ţe tento pojem byl blízko významu smutek, bez svého patologického obsahu.

232 Mecenát a kulturní prostředí Gian Gastonova okolí

Snad ţádný rod v dějinách nebyl tak spojen s uměleckým, lépe řečeno všekulturním mecenátem jako rod florentských Mediceů. Všeobecně je za zlatou dobu Medicejské patronace povaţována doba od Cosima il Vecchia po Lorenza il Magnifica či později prvních velkovévodů od Cosima I. k Ferdinandovi I. O epoše posledních dvou vládců domu nad Arnem, někdy panuje mylná představa jako o kulturně úpadkové. Přitom víme, ţe například medicejská kaple ze San Lorenza byla dokončena v době baroka. Jiţ výstava z roku 1974 Gli ultimi Medici – Il tardo barocco a Firenze prokázala neaktuálnost těchto tvrzení.569 V duchu rodové tradice i zvyklostí českého království se patronaci věnoval i Gian Gaston v Čechách, v habsburské monarchii musel ale naráţet na své limity. Princ se nacházel v prostředí bohaté české aristokracie na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, doby, která právem můţe být nazývána za vrchol nejen aristokratické patronace v Čechách a na Moravě, kdy vzniká, či je přestavěna, většina praţských paláců a na venkově panuje neméně čilý stavební ruch. Ilustrační můţe být vztah Anny Marie Francesci ke svým panstvím, rozšířila zámek Zákupy, Zvoleněves a později i Ploskovice.570 Kromě zmíněných sídel zkrášlila manţelka Giana Gastona okolí i pozoruhodným mnoţstvím plastik, skoupá nezůstala ani k místní církvi. Podobnou politiku si Gian Gaston prostě nemohl dovolit, a zdá se, ţe si to Anna Marie Francesca plně uvědomovala. Okolo roku 1700 působil ve sluţbách Anny Marie Francesci malíř Michael

569 GLI ULTIMI Medici/ Il tardo barocco a Firenze, 1690 – 1743. – Detroit. The Detroit Institute of Arts 27 marzo – 2 giugno 1974. Firenze. Palazzo Pitti 28 giugno – 30 settembre 1974. (Katalog výstavy). 570 K majetku Anny Marie Francesci viz. kapitoly výše. Základní a bohuţel někdy milný přehled o princezniných zámcích poskytl SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého, Sv. VIII., X., XIV. (Hesla: Zvoleněves, Zákupy, Ploskovicko). – Praha. Šolc a Šimáček. 1923.

233 Václav Halbax. Vyzdobil pro ni jídelnu zámku Zákupy nádhernými freskami. Starozákonní výjev Belsezarova hostina realizoval roku 1700 s Václavem J. Noskem. Téhoţ roku vymaloval v jídelně Zákupského zámku další fresku a to Hostinu Antonia a Kleopatry, kde Kleopatra demonstruje před Antoniem své bohatství.571 Výjev Antonius a Kleopatra dostane úplně jinou dynamiku, kdyţ si uvědomíme souvislost pobytu medicejského prince v Zákupech, naskýtá se otázka, komu chtěla Kleoptra ukázat své bohatství? Kdyţ si uvědomíme, ţe stejný motiv vymaloval pro Medicee i Alessandro Allori, nabírá výzdoba zákupského zámku ihned mnohem širších rozměrů.572 Ze sochařů působili ve sluţbách Anny Marie Francesci Ondřej Dubske a Jan Bedřich Pursche. Ondřej Dubske například zhotovil Sloup Nejsvatější trojice na náměstí v Zákupech.573 Samotné srovnání velikosti dvorů obou manţelů, kdy Anna Marie Francesca měla několikanásobně větší dvůr, působí jasným dojmem. Dvůr Anny Marie Francesci čítal: Čtyři dámy, kavalír, sekretář, štolba, advokát, lékař, kaplan, sedm komorných, hausmistrová, knihvedoucí, písař, dva komorníci, kancelista, dva zlatníci, tlumočník, guarderobier, stříbrník, furýr, stavitel, sklepník, kuchař, sochař, myslivec, číšník, dva kuchařští pomocníci, kuchyňský písař, dva špalírníci, cukrář, čtyři lokajové, dva hajduci, pekař, sedlář, řezník, truhlář, malíř, kovář, pacholek k sedlání, postillon, osm koňských pacholků, dozorce nad vozy, pět kočí, čtyři forejti, běhoun, čtyři pradleny, dvě

571 PAVLÍČEK, Martin: K dílu Michaela Václava Halbaxe. - In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica. Philosophica - Aestetica 21, Historica Atrium III. s. 197 - 212. 572 Alessandro Allori namaloval Kleopatřin banket, který se nachází v Palazzo Vecchio ve Studiolo di Francesco I. 573 KOPCOVÁ, Helena: Sochaři ve sluţbách velkovévodkyně Anny Marie Františky velkovévodkyně Toskánské. - Praha. 1998. (Diplomová práce). Bohuţel zpracování tématu sochařů ve sluţbách kněţny je pojato jen jako katalog bez interpretace.

234 ţeny k mytí stříbrného a cínového nádobí, dvě kuchyňské, krejčí, přikládač v kuchyni, ţeny na sbírání koření, topič, tři páţata, učedník, dva kuchtíci, pacholík zlatníkův, pacholík stříbrníkův, pacholík písaře sklepního, dva písaři, dva pacholíci v konících, starý voják, zahradník, sladovník, baţantník, dva pomocníci a dva učednicí zahradníkovi, tři pomocní, sluha v písárně, dva rybáři, vrátný, trubač, vinařský, písař obročí a jeden starý člověk.574 Kromě tohoto výčtu zaměstnávala princezna výtvarné umělce. Gian Gaston si ale vzhledem ke svému ročnímu příjmu a absenci drţby některého z panství či praţských paláců nemohl takovouto politiku jednoduše dovolit. Svoji kulturní aktivitu přesunul do tradičního hájemství Mediceů, a to do literární produkce, která je o to cennější, ţe je plně vázána na domácí prostředí českých zemí. Budeme mluvit o dvou autorech, medicejského dvořana doktora Pietra Domenica Bartoloniho, rodáka z Empoli a z moravského rodáka, Gian Gastonova učitele češtiny Václava Jandita.

Wenceslaus Jandit Kdyţ byl Gian Gaston se svým dvorem v Praze v jeho sluţbách působil jistý Václav Jandit, téţ uváděn jako Jandyt, “Venceslaum Jandit, Serenissimi Principis Toscani in lingua czechia Instructorem Aulicum”, tedy „Václav Jandit učitel českého jazyka Nejjasnějšího Prince Toskánského“, 575 autor učebnice českého jazyka Grammatica

574 První přehled dvora Anny Marie Francesci: SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého, Sv. X. (Heslo: Zákupy). – Praha. Šolc a Šimáček. 1923. s. 318.

575 JANDIT, Wenceslaus: Grammatica Linguae Bohemicae/ Methodo facili, regulas certas ac universales explicata, in Orthographiam, Etymologiam, Syntaxim & Prosodiam divisa. - Praga. 1705. „Václav Jandit, učitel českého jazyka Nejjasnějšího prince toskánského.”

235 Linguae Boëmicae.576 Toto málo je takřka vše, co o Václavu Janditovi víme. Václav Jandit pocházel z Moravy a na konci 17. století studoval na praţské filosofické fakultě. To jsou jediná data, která se nám v tomto výzkumu navíc podařilo zjistit, a myslíme, ţe to není tak málo.577 Jak uvidíme, na jejich základě budeme moci objasnit vytvoření stereotypu o Gian Gastonově pobytu v Praze. Jandit se stal jedním ze členů Gian Gastonova dvoru. S tímto faktem - Janditova příslušnost k Mediceově dvoru - se váţe zajímavé srovnání: „... jelikoţ bylo v Praze spousta ţáků českých, německých, krásných mladíků, ale chudých způsobů, kteří kaţdý týden v určený den chodívali ode dveří ke dveřím ţádat almuţnu, coţ bylo pole působnosti Giuliana [Damiho], představovat princi stále nové a krásné objekty, ...“578. Informace o chudých studentech a mladících, kteří navštěvovali princův dvůr kvůli zdejšímu libertinistickému ţivotu, mohla mír reálný základ, který ale zřejmě měl zcela opačný význam, moţná jím byla právě osoba Václava Jandita, který se dostal na medicejský dvůr v Praze díky svým kvalitám, díky nimţ mohl vyučovat prince jazyku obyvatel, s kterými si Gian Gaston nerozuměl. Čeština ale neustále byla jedním z jazyků zemského sněmu a většina království, i kdyţ neurozená, kde princ ţádal o inkolát, touto řečí hovořila. Jelikoţ byl Václav Jandit z Moravy a pravděpodobně nepocházel z urozených vrstev, hodiny s princem

576 JANDIT, Wenceslaus: Grammatica Linguae Bohemicae/ Methodo facili, regulas certas ac universales explicata, in Orthographiam, Etymologiam, Syntaxim & Prosodiam divisa. - Praga. 1704. 577 Archiv Univerzity Karlovy. fond Matriky. 578 „... imperocché essendovi in Praga migliora [sic] di scolari Boemi, Tedeschi, bellissimi Giovani, ma poveri in guisa, che ogni settimana in determinato giorno, vanno di Porta in porta a domandare l’Elemosina, per lo che aveva campo Giuliano di presentare al Principe sempre nuovi e bellissimi Oggetti, ...“. In: Storia della nobile e reale casa de‟ Medici/ Vita di Giovan Gastone Primo, Settimo, et Ultimo GranDuca della Famiglia de Medici. S. Ú. A. Praha, fond: Rodinný archiv toskánských Habsburků III. inv. č. 56, sign. I/55, svazek 59. f. 327v. (Dok. má dvojí foliaci!).

236 mu byli jistě vítanou obţivou. Zkreslení, kdy se z chudého instruktora stane nepotřebný ţebrák, který vyučuje pro nezasvěceného člověka nepotřebný jazyk, kterým se na vídeňském dvoře nehovoří, můţe být velmi rychlé a jednoduché. Po pozorném přečtení dedikace musíme konstatovat, ţe Václav Jandit se stal jedním ze členů princova dvoru, kdyţ mluví o svém úřadu.579 Podívejme se nyní na základní dílo Václava Jandita Grammatica Linguae Boëmicae.580 Janditova Gramatika vyšla celkem šestkrát v letech 1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753. První dvě vydání nesou dedikaci Gianu Gastonovi. Gramatika má dvě základní části plus slovníček. Kaţdá z těchto tří částí má své samostatné stránkování.581 První oddíl je jazykový, věnovaný rozboru češtiny a vysvětlení jejích pravidel. Má čtyři části a na konci je uveden jedenácti poloţkový přehled autorů českých gramatik. Druhá polovina obsahuje latinsko-český slovník výrazů zaměřených na jednotlivé obory a okruhy. První je část o Bohu (Nebi) a časech, druhá O člověku. Tato část připomíná Komenského Orbis pictus. Kniha je zakončena jiţ zmíněným slovníčkem nejpotřebnějších výrazů, který obsahuje i dialogy, z kterých se dá vysledovat Janditovo vlastenecké cítění. Jedná se například o Rozmlouvání čtvrté Zeman s krejčím, kde je chválen zeman z Čech.582 Václav Jandit, tvůrce Gramatiky, bývá řazen mezi autory z okruhu jezuitů, ale jezuitou přímo nebyl, coţ prokázal jiţ Josef

579 JANDIT, Wenceslaus: Grammatica ... . - Praga. 1704 . V dedikaci. 580 K tomu téţ PAVLÍČEK, Jan: Působení Giana Gastona dei Medici v Čechách. Olomouc. Katedra historie. 2002. (Diplomová práce).

581 JANDIT, Wenceslaus: Grammatica ... - Praga. 1704. I. část s. 1 - 168, II. část s. 1 - 137 (140), III. část s. 1 - 52. Ve stránkování se občas vyskytnou chyby.

582 JANDIT, Wenceslaus: Grammatica ... - Praga. 1704. s. 19 – 21.

237 Vašica.583 Nicméně, má s Tovaryšstvem mnoho společného, obzvláště patriotistický akcent, ten spolu s tradicionalismem byl velké části jezuitů vlastní. Netřeba ani blíţe rozebírat nejmarkantnější příklad výše řečeného Bohuslava Balbína. Josef Vašica o tom napsal: „…jesuitští teoretikové byli v mluvnici víc tradicionalisté, neţ by se čekalo. Nejen, ţe nezamlčovali zásluhy bratrských spisovatelů, nýbrţ přímo na ně navazovali.”584 Václav Jandit ve svém díle Grammatica Linguae Boëmicae v pasáţi ”Ad lectorem” (Ke čtenáři), kde je obhajoba české řeči, čerpá mimo jiné z Jana Františka Beckovského a jeho kroniky.585 V gramatické části se opírá o R. P. Konstantia.586 Výše jsme uvedli, ţe Janditova obhajoba českého jazyka připomíná Balbínovu Obranu jazyka slovanského, zvláště českého, celým názvem O šťastném někdys, nyní však přeţalostném stavu království českého, zvláště pak o jazyka českého čili slovanského v Čechách váţnosti, téţ o záhubných na jeho vyhlazení oumyslech a jiných věcech, k tomu se táhnoucích, rozprava krátká ale pravdivá.587 Zajímavostí je, ţe

583 VAŠICA, Josef: České literární baroko/ Příspěvky k jeho studiu. - Praha. 1938. (Reprint 1995). 584 VAŠICA, Josef: České … s. 180.

585 Jan František Beckovský ţil mezi léty 1658 - 1725, tedy v době pobytu Giana Gastona v Praze. Původem byl chudý měšťan z Německého Brodu. Byl členem řádu křiţovníků. Patří mezi mladší historickou generaci. Bezmezně věří Hájkově kronice.585 Jezuita Jiří Konstanc (lat. Konstatius) (1607–1673) napsal “Lima linguae Bohemicae”, které bylo autoritou v mluvnickém hledisku. Dílo vyšlo 1667. Úplný název Janditovy práce je: Grammatica Linguae Boëmicae, metodo facili, Per regulas ac universales explicata, in Orthographiam, Etymologiam, Syntaxim & Prosodiam divisa; Omnibus tam Discentibus ac Exteris, quam Linguarum Magistris ad Domesticis, Historicis, Oratoribus, etc. perquam utilis. Specialiter insertae sunt Regulae Orthographicae accuratissimae R. P. Konstantii de Soc. Jesu. JANDIT, Wenceslaus: Grammatica ... Titulní list.

586 JANDIT, Wenceslaus: Grammatica ... Přímo na titulním listě. Viz předešlá poznámka. R. P. před Konstatnitiovým jménem znamená Reverendissimus Pater - Nejctihodnější otec. Jedná se o titul církevních hodnostářů i kněţí.

587 Latinský originál zní: De regni Bohemiae felici quandam, nunc calamitoso státu ac praecipue de Bohemicae seu Slavicae linguae in Bohemia auctoritate

238 Balbínova Obrana vyšla tiskem zhruba aţ sto let po jeho smrti, roku 1775 ji vydal pod zkráceným a dnes známějším názvem František Martin Pelcl.588 Na Balbínově spise je cenná i nadčasovost, sám si uvědomuje a píše o rovnosti jazyků a o tom, ţe byl protivníky donucen napsat tuto obranu.589 Úvodní pasáţ Janditovy Gramatiky Ad Lectorem je přetištěna ve všech vydáních. Jandit uvádí, ţe Gramatika česká neboli českoslovanského jazyka je určena jak cizincům, tak domácím. Autor se v pasáţi ke čtenáři hlavně zaměřuje na dvě hlavní témata, v kterých obhajuje českou řeč, a to motiv historický a mluvnický. Historická obhajoba je vedena příklady od dob nejstarších aţ po čas nedávný. První takový je sv. Metoděj, následuje Karel IV. a bazilika na Slovanech, dále se zmiňuje o sv. Vojtěchovi, sv. Václavovi, Karlu VI. a jeho doporučení kurfiřtům, Rudolfu II. a Ferdinandu III. a jeho “štýrském pozdravu”. Z mluvnické obhajoby vyplývá přednost české řeči, coţ je dokazováno na některých písmenech. Zajímavé je vysvětlení nadbytečnosti přidávání některých písmen – z po c, č, ř – a jeho přirovnání k latinskému rex a ne recs. Coţ by mohlo poukazovat na určitou latinskou výslovnost.590 Janditovi jde o jazykovou čistotu, je například proti zbytečnému zmnoţování hlásek.591 Nutno podotknout, ţe Janditova práce se stala jedním z východisek Josefa Dobrovského! deque eius abolendo impiis consilis aliisque rebus huc spectatntibus brevis sed accurata tractatio. Vyuţívali jsme vydání z roku 1869. Obrana byla psána pro přítele Tomáše Pešinu z Čechorodu.

588 Originál je Dissertatio apologetica pro lingua Slavica praecipue Bohemica.

589 BALBÍN, Bohuslav: Rozprava na obranu jazyka slovanského zvláště pak českého. Praha. 1869. s. 8.

21 „Secundo, quod illa superflua additio literae z post c/č/ř sit aeque inepta, uti apud Latinos v. g. in hac voce Recs scriptum loco Rex:“ JANDIT, Wenceslaus: Grammatica ... . - Praga. 1704. Na poslední stránce pasáţe Ad lectorem. 591 „... non enim sunt multiplicand aentia sine necessitate, uti verissimum receptissimum habebund.“ TAMTÉŢ.

239 Úvod ke čtenáři (Ad Lectorem) předchází česky psaná, vlastenecky laděná báseň: “Napomenutí k Čechům: Hle způsob milý Čechové, Jak naši psali Předkové, Jenţ Češtiny pilní byli, S pilnosti knihy tlačili. Ne leda bylo, jak nyní Někteří nepilní činí. Kteříţ aby se lepšili, A Češtiny nehyzdili!”592 Jandit nabízí čtenáři způsob, jak správně psát česky. Psát tak, jak psali naši předkové. Neodkazoval snad Jandit na “zlatou dobu” českého jazyka, na dobu předbělohorskou? Zásadní částí knihy je dedikace věnovaná Serenissime Princeps, coţ je oslovení Giana Gastona. Účelem takového věnování bylo získat podporu osoby, které bylo dílo připisováno, a na oplátku od ní něco dostat. Mohly to být finanční prostředky, její poţehnání, které mohly usnadnit vydání díla, či lesk jména vzácné osoby nebo všechny výhody dohromady. Musíme tedy k dedikacím přistupovat jako k nekritickému glorifikování dané persóny. V případě Václava Jandita a jeho Gramatiky se jednalo o velkou snahu upoutat osobou toskánského prince - jako praţské ozdoby - v záhlaví své práce a zůstat v jeho sluţbách. Jandit se přímo v textu dedikace zmiňuje, ţe velká kníţata ochraňují svou autoritou malá díla, aby z nich učinili velká.593 Jandit sám uvádí, ţe by zůstalo jeho dílo neznámé, kdyby na něj nedopadl lesk Giana Gastona. Autor tedy předem počítal s

592 JANDIT, Wenceslaus: Grammatica ... na začátku knihy.

593 JANDIT, Wenceslaus: Grammatica ... . - Praga. 1704 . Na začátku dedikace.

240 ochrannou autoritou svého dobrodince, který pomohl jeho dílo vydat. Jandit dokonce naráţí na to, ţe Gian Gaston ho měl vyzvat k napsání Gramatiky a povzbudit ho k další práci.594 Václav Jandit se ve věnování zaměřuje na: znalost češtiny u Giana Gastona a náklonnost lidí, kterou si tím získává a kterou jiţ má, na vztah Giana Gastona k jeho okolí a naopak a posledně Janditovy díky s doufáním v další sluţbu. Gian Gaston měl dávat najevo náklonnost české zemi i tím, ţe uměl oba její jazyky, hlavně méně obvyklou češtinu, mimo jiné je označen za milovníka Svato-Václavského jazyka, který nazýváme podle „prvního krále [sic] svatého Václava“.595 Coţ je velmi půvabný doklad barokní zboţnosti, kdy se z kníţete stává král. Gian Gaston „... cizí jazyk proměnil ve vlastní, ... aby jej mohl pouţít v hovoru s námi”.596 Pojmem “s námi” myslel Jandit s námi Čechy. Pouţívání mateřského jazyka má být “nejněţnější sjednocení duší”.597 Předešlý obrat by mohl evokovat a potvrzovat, ţe se Gian Gaston učil česky, aby mohl “komunikovat” s chudými studenty a pít s nimi po hospodách, vše je umocněno tím, ţe tento výraz je v závorce. V tomto případě se jednalo jen o zdvořilostní, i kdyţ zajímavý obrat. Tím, ţe se Gian Gaston naučil česky a komunikoval hlavně v této řeči s prostším lidem, jak uvádí Jandit,598 mohlo docházet k fluktuaci kulturních vlivů. Gian Gaston jistě musel mnohem lépe zaznamenat - i kdyţ si to primárně neuvědomoval - kulturní prvky

594 Tamtéţ: 5. strana dedikace.

595 Tamtéţ: Termín Svato-Václavský Jazyk je uveden v textu česky, coţ je jediný nelatinský výraz v dedikaci a je nejtučněji vysázen.

596 Tamtéţ: v dedikaci.

597 Tamtéţ: “Suavissima animorum unio”.

598 Tamtéţ.

241 niţších vrstev v městském prostředí.599 Giuliano Dami, o kterém víme, ţe v Čechách s princem nebyl, měl přimět podle většiny líčení Giana Gastona, aby se více přimknul ke svému sluţebnictvu. Tato informace tedy vznikla ex post z důvodů vylíčit Giana Gastona v zcela jiném světle.600 Samozřejmě společenský odstup byl tak propastný, ţe je nepravděpodobné, ţe by docházelo k bourání společenských bariér, jak naznačila Anna Skýbová, která oceňuje, ţe: „Česky se učil dobrovolně, prokazoval tím svou kultivovanost, ... aby odstraňoval bariéru mezi lidmi k vzájemnému pochopení. ... ţe se chtěl dorozumět s lidmi, kteří zřejmě neznali německy a latinsky.”601 Gian Gaston se učil česky a tím jistě prokazoval svou kultivovanost a rodovou zálibu, ale vliv na to, ţe tak činil, mohla mít i jezuitská tradice v českých zemích, o kterou se opíral i Jandit a která mu byla zprostředkována, navíc Gian Gaston participoval na dění v Italské kongregaci, vedené jezuity. Gian Gaston se také mohl učit česky čistě z nudy.602 Gian Gaston je popisován jako vnímavý, chápavý a inteligentní člověk, který se učí cizímu jazyku, aby nedošlo k nedorozumění při vzájemné komunikaci.603 Princ si tím měl získávat náklonnost, o kterou neměl mít nouzi, a nejednalo

599 Ovlivňování “elitní” a “lidové” kultury Peter Burke nazval “Boj masopustu s půstem”.

600 Nejznáměji tuto informaci rozšířil ve svém překladu: ACTON, Harold: The Last of ... s. 44.

601 SKÝBOVÁ, Anna: Gian Gaston Medici, poslední medicejský velkovévoda a vydání České gramatiky v Praze. s. 431 - 441. s. 438. - In: FACTA probant homines/ Sborník k ţivotnímu jubileu prof. Zdeňky Hladíkové. - Praha. 1998.

602 BRUSCHI, Alberto: Anna ... s. 32. Bruschi uvádí ukázku z jednoho dopisu Giana Gastona, kde napsal “dove abbiamo poch´altro da fare che mangiare bere e dormire” - “kde máme na práci jen jezení, pití a spaní”. Myšlen byl zámek Zákupy.

603 JANDIT, Wenceslaus: Grammatica ... . - Praga. 1704. v dedikaci.

242 se jen o „nejvyšší a nejurozenější šlechtice Království českého, ale také lidi niţšího stavu”.604 I kdyţ se jednalo o dedikaci, kde autor chválil svého chlebodárce, je zajímavé, ţe zdůraznil přízeň, o kterou nemá Gian Gaston nouzi, protoţe ke komunikaci vyuţívá jazyky daných lidí, ať jiţ to byla němčina či čeština.605 Lidem muselo dozajista imponovat, ţe se medicejský princ naučil jejich jazyk. Autor mimo jiné uvádí, ţe Gian Gaston byl hvězdou, která osvětlovala celé království, zvláště praţská města. Kníţe byl podle Václava Jandita ceněn nejen pro moc svého rodu, ale mnohem více pro svou dobrotu a náklonnost k těm, kdo ho ctili, navíc měl prospívat i těm, co se nenarodili ve Florencii.606 Jandit na závěr dedikace projevuje všemoţné díky svému dobrodinci, doufaje v další sluţbu. Na samém konci v naráţce přeje Gian Gastonovi potomka.607 Princ Gian Gaston je vylíčen jako citlivý, vnímavý, hodný a vzdělaný cizinec, který nemá nouzi o náklonnost všech vrstev. Je cizincem, který dokáţe vnímat odlišné kulturní prostředí. Největší klenoty této knihy se ale nachází před dedikací, jsou jimi báseň na Erb Nejjasnějšího kníţete Joannis Gastonis Ab Etriria a velmi zdařilá rytina jejich erbu. In Insignie

604 Tamtéţ: “Excelentissimos intelligo Regni Boëmiae Proceres, sed etiam minores ...”.

605 Zdá se, ţe Gian Gaston pouţíval v Čechách řeč toho, s kým komunikoval. Tak u Lobkoviců to byla němčina. Bylo by zajímavé zjistit, jaká řeč se pouţívala mezi Annou Marií Francescou a Gianem Gastonem. S otcem Giana Gastona Cosimem III. vedla Anna Marie Francesca styk v italštině. Gian Gaston se také mohl učit jazyky, kterými se v Čechách hovořilo - hlavně němčinu - čistě z nutnosti, pokud by nechtěl být omezen jen na italsky hovořící. Mezi tehdejší aristokracií byla italština oblíbená, i kdyţ by bylo zajímavé zjistit, jakou měli skutečnou praktickou znalost. V Praze se nacházela silná italská komunita.

606 JANDIT, Wenceslaus: Grammatica ... . - Praga. 1704. V dedikaci.

607 Tamtéţ.

243 Serenissimi Principis JOANNIS GASTONIS Ab ETRURIA.

Fortuna fors mutabilis Globo superstat uni: Beata fors & Florida Terno superstat orbi. Nam quod beatum dicitur, Trinum sit, est necesse. Hinc Te Ducem Florentiae Beatitas coronat, Dum ter gemella sphaerula Insigne condecorat; Bis Te Beatum Principem Bis terna Sphaera clamat. Floresce Princeps optime, Floresce Liliate! Floresce Regum surcle Per saecula Pupurate!608

V básničce je erb Giana Gastona hodnocen a opěvován jako dokonalý znak, je zdůrazňováno mystické číslo tři. Tak je

608 JANDIT, Wenceslaus: Grammatica ... Praga. 1704. V dedikaci. Jedná se o báseň na oslavu medicejského erbu. Verše o počtu koulí připomínají celkový počet na Medicejském erbu - šest. Třetí naráţka od spodu můţe připomínat to, ţe Mediceové měli v horní kouli bourbonské lilie. Předposlední naráţka: Floresce Regnum surcule - Vzkvétej oporo králů, můţe být připomenutím toho, ţe velkovévodové toskánští dostali roku 1691 od císaře Leopolda I. právo pouţívat titul Sua Altezza Reale – Jeho Královská Výsost, bylo to ve stejném roce, kdy si dcera Cosima III. Anna Maria Luisa vzala Jana Vilém kurfiřta falckého.

244 Medicejských šest koulí děleno dvěma nebo třemi a vţdy se v příkladu ocitne trojka. Zároveň se znakem je veleben i Gian Gaston osobně. Dále jsou připomínány některé podrobnosti - Floresce Liliate. V horní z šesti medicejských koulí jsou bourbonské lilie. Jestliţe ve vydání Gramatiky z roku 1704 je oslavná báseň na erb Medicejských, která velmi lichotí Gianu Gastonovi a jeho rodu, tak ve vydání z roku 1705 je i velmi zdařilá rytina erbu od A. Wannerse. Znak je uveden jako “Insigne Serenissimi Principis Io: Gastonis Ab Etruria”.609 O záměně s jinou osobou nemůţe být ani řeč, a to nejen z důvodu identity znaku, ale také protoţe na osobní pečeti Giana Gastona je uvedeno: “PRINC IO: GASTO AB ETRURIA”.610 To, ţe druhé vydání z roku 1705 obsahuje navíc rytinu, můţe být dokladem prestiţe, jaká byla přikládána tomu, ţe nad knihou má patronaci toskánský princ Gian Gaston. Janditova Gramatika mimo jiné dokazuje bohulibou činnost Giana Gastona - učení se cizímu jazyku - v Čechách. To doplňuje obraz o jeho českém pobytu, o kterém většina autorů uvádí, jak jiţ bylo řečeno, ţe se jeho pobyt v Čechách skládal z “chlastání, hraní hazardu a podobně”.

Pitreo Domenico Bartoloni611 Osobnost Doktora Pietra Domenica Bartoloniho, rodáka z Empoli jsme zmiňovali na více místech této práce, přijel do Čech jako doprovod prince a byli mu svěřeny finanční záleţitosti. Později

609 JANDIT, Wenceslaus: Grammatica ... . - Praga. 1705.

610 Pečeť Giana Gastona znám z jeho korespondence - SOA Litoměřice, pobočka Ţitenice, Fond: Roudničtí Lobkovicové, Rodinný archiv, část 3, odd. 1. B 121. 611 K Bartolonimu nejpodrobněji CATALANO, Alessandro: Dal servizio di principi e granduchi alla ricerca storica. Pietro Domenico Bartoloni da Empoli e le Istorie de„ duchi e re di Boemia. In: Studi Slavistici VIII. 2011. s. 281 – 298.

245 je titulován jako doktor. Jedním z jeho velkých úkolů v Čechách byl vyřešit finanční závazky prince, vzniklé hrou v karty. Pozoruhodná je ale „doktorova“ literární tvorba. Je autorem dvou prací: Bacco in Boemia612 a Istorie de’ Duchi e Re di Boemia.613 Na základě informace z titulního listu Bacco in Boemia vyplývá, ţe Pietro Domnico Bartoloni byl členem Accademia Abatista. U Pietra Domenica Bartoloniho a jeho Bacco in Boemia Jeho “Královská výsost je jedna z velkých kníţat z velkého rodu Medici, slávou Toskánska, světlem a znamením kníţectví”.614 Gian Gaston je zde moudrým panovníkem, který vţdy věří nejrozváţnější radě. Je velkovévodou, který svou osobností posvěcuje díla. Dílo má přesný název: “BACCO IN BOEMIA DITIRAMBO DI PIETRO DOMENICO BARTOLONI DA EMPOLI ACCADEMIO ABATISTA IN LODE DEL VINO DI MELNICH”615 Samotné dílo uvozuje básnička, která má přiblíţit text.616 Je o lidech a víně a je psána v klasickém stylu. Hlavním inspiračním zdrojem pro Bacco in Boemia byl jiný medicejský dvořan Francesco Redi se svým Bacco in Toscana, kde velebí víno z Montepulciana. V druhém florentském vydání Bacca jsou krásné a důleţité poznámky, které vysvětlují některé české reálie. Bacco in

612 BARTOLONI, Pietro Domenico: Bacco in Boemie. Ditirambo di Pietro Domenico Bartolonida Empoli Accademico Apatista in onore del vino di Melnich. - Praha. Giovanni Venceslao Elm. 1717. (1. vydání). BARTOLONI, Pietro Domenico: Bacco in Boemie. Ditirambo di Pietro Domenico Bartolonida Empoli Accademico Apatista in lode del vino di Melnich. - Firenze. Bernardo Paperini. 1736. (2. vydání).

613 Jedná se o rukopis nevydané knihy, který je deponován v Národní knihovně v Praze: NK ČR, VIII H 38-39, 6 sv. BARTOLONI, Pietro: Istorie de’ Duchi e Re di Boemia

614 BARTOLONI, Pietro: Bacco in Boemia ... . - Firenze. 1736. V dedikaci. “La REALE ALTEZZA VOSTRA é uno dei Maggiori Principi della Gran CASA DEI MEDICI, Gloria della Toscana, Lucce ed ornamento del Principato”.

615 Tamtéţ: na titulním listě. Název českého vydání: BACCO IN BOEMIA DITIRAMBO Di Pietro Domenico Bartoloni da Empoli In Onore Del Vino di Melnich. - Praga. 1717.

616 Tamtéţ: s. 4.

246 Boemia také naznačuje sepjetí s českou aristokracií. Jedná se o dithyramb na mělnické víno. Mělník patřil rodu Černínů. O cestách Heřmana Jakuba Černína po Itálii a Portugalsku uskutečněné mezi léty 1678 - 1682, při kterých popsal Florencii, jsem se jiţ zmínili. Heřman Jakub Černín byl ještě naţivu, kdyţ byl Gian Gaston poslán do Čech za svou novomanţelkou. Zastával dokonce mezi léty 1704 – 1710 místo nejvyššího purkrabí. Chvalozpěv na mělnické víno od medicejskéo dvořana poukazuje i na určité sepětí mezi Medicejskými a Černíny.617 První vydání z roku 1717 v Praze a druhé florentské z roku 1736 se liší v tom, ţe v druhém je obsaţena dedikace Gianu Gastonovi. Velmi zajímavou prací je ale Historie českých vévodů a králů (Istorie de’ Duchi e Re di Boemia). Jedná se o mamutí dílo v šesti svazcích a takřka 2000 folií. Pojednává od počátku českých dějin aţ do sedmnáctého století, smrti císaře Ferdinanda III. Na začátku je fyzický popis Českého království, vypsáni jeho sousedi, rozloha a základní charakteristika, tj. přináleţitost a lení vazby. Zatímco hlavní účel Janditovy Gramatiky byl didaktický, u Bartoloniho to mohla být vzpomínka či projev vztahu k místní aristokracii. Samozřejmě oba autoři jak Václav Jandit, tak rodák z Empoli Pietro Domenico Bartoloni, potřebovali získat přízeň Giana Gastona k vydání své práce a podle toho upravili svou dedikaci. Oba se shodují v jeho rozváţnosti a pod.

617 BARTOLONI, Pietro Domenico: Bacco in Boemia ... . - Praga. 1717. V Druhém florentském vydání z roku 1736, je i vysvětleno v poznámce co znamená slovo Černín.

247 Vztah a rozpory mezi manţely, snaha o přesídlení do Florencie 618 Mohli jsme vidět, jak se vyvíjel vztah mezi manţely. U svatebního obřadu měli v očích slzy. Při vstupu do Zákup princ oceňuje organizaci manţelčina domu. Pár dní (11. dubna 1698) před svým odjezdem na kavalírskou výpravu Gian Gaston píše strýci, ţe je chráněn svatým manţelstvím a sám později odmítá, tvrzení, ţe by odjel do Francie, Holandska a Německa z nechuti kvůli své ţeně. Anna Marie Francesca mu dokonce vyjede do Německa naproti. Přes mnohé věci, které byly šlechtě společné, se začnou projevovat velké kulturní rozdíly. Nejpodstatnější spočívá v tom, ţe v duchu tradice Anna Marie Francesca odmítá opustit svá panství, kde vládne jako relativně nezávislá osoba. V rámci habsburské monarchie to není nic aţ tak neobvyklého, ale konečný princeznin postoj pomůţe zamíchat kartami evropské politiky. Na konci roku 1703 se Gian Gaston vypravil na svou druhou cestu, tentokráte přes Lipsko do Hamburku. Ani nyní není cesta krátká. V Německu zůstane aţ do začátku května, kdy se vrací do Prahy. Je zde uchvácen kvalitou opery a dokonce tvrdí, ţe je ve všem lepší neţ italská. Na cestu mu peníze poskytne sestra, falcká kurfiřtka Anna Marie Luisa, kterou o to poţádal. V Hamburku se ale Gian Gaston seznámí se skladatelem Händelem, kterého pozve

618 Kromě zmíněné a jiţ probrané korespondence máme důleţitý dokument: S. Ú. A. Praha, fond: Archiv praţského arcibiskupství sign. E/60, č. kart. 3516. Dopis praţskému arcibiskupovi. (Dopis není paginován, stránkování je mé pomocné). Jedná se o vyjádření čtyř právníků církevního práva, zda mají manţelé - Gian Gaston a Anna Maria Francesca - spolu bydlet. Autor listu odkazuje na mnoţství autorit církevního práva. Marcus Antoniu Cuccus, Villalobos, Fagunder, Angelus Bosius. Podobný fenomén řeší i MOXEY, Keith: Peasants, warriors and wives/ Popular Imagery in the Reformation. - Chicago and London. 1989. Hlavně kapitola 5.: The Battle of the Sexes and World Upside Down s. 101 - 126. Kniha je zaměřena hlavně na šestnácté století. K tomu téţ PAVLÍČEK, Jan: Působení Giana Gastona ... .

248 do Florencie, ten nabídku přijímá a začíná jeho hvězdná kariéra, která bude ukončena Messiasem. Tato cesta jiţ nemá pevný itinerář jako předchozí a nebyla ani tak naplánována, opravdu můţe budit dojem „zbrklé“ akce.619 Situace se stává neudrţitelnou, princ neplní své základní manţelské povinnosti a jeho ţena mu v tom není nápomocná. Jiţ v roce 1704, kdy je jasné, ţe Sassko – Lauenburská karta nevyjde, neboť císař, který vede zápas s Francií, si nemůţe pohněvat své německé spojence a dalším motivem byly i finanční závazky plynoucí z her v karty, se začne plánovat návrat Giana Gastona do Florencie. Manţelský pár dojede k přesídlení přesvědčit Johann Wilhelm von Neuburg. O okolnostech nás spravil v dopise Cosimu III.620 Celá situace se zkomplikovala tím, ţe Anna Marie Francesca obvinila Giana Gastona, ţe jí ukradl šperky, které ji daroval. Tato argumentace nejvíce pohněvá markýze Martelliho.621 V dubnu 1705 Gian Gaston odjel do Florencie, cestu měl stíţenou díky válečným událostem.622 Ve Florencii princ nezůstane dlouho, město opouští na konci roku 1706, začátkem roku 1707 se vrací do Čech za manţelkou. Cesta Gianu Gastonovi z Florencie do Vídně trvá dvacet tři dní.623 Určité výhrady projevil princ proti cestě kvůli nepřízni počasí. Cesta se musela naplánovat se zřetelem na válečné události.624 Jeho hlavním motivem návratu je přesvědčit svou paní k společnému odjezdu do Itálie. Situace se velmi změnila, kdyţ

619 Dopisy z Hamburku jsou uloţeny v A. S. F., fond: M. d. P., f: 5916. 620 TAMTÉŢ, f. 193r – 198v. Dopis z 10. srpna 1704. 621 O tom více v kapitole této práce: Gian Gastone de' Medici a jeho dvůr v Čechách. Problém dlouhodobého pobytu v cizině. 622 Paoli mylně uvádí rok 1705 jako rok, kdy se Gian Gaston definitivně vrátil z Čech do Florencie: PAOLI, M. P.:Gian Gastone de‟ Medici, in Dizionario biografico degli Italiani, vol. LIV, Roma, Istituto della Enciclopedia Italiana 2000, s. 399. 623 A. S. F., fond: M. d. P., f: 5916, f. 940v. 624 TAMTÉŢ, f. 939v.

249 stařičký monarcha Leopold I. umírá, s Josefem I. nastupuje i nová politika. Anna Marie Francesca několikrát přislíbila, ţe se za manţelem přestěhuje do Florencie, ale vţdy našla důvod, proč tak nemusí učinit, navíc neustále zvyšovala poţadavky. Po více jak roce Gian Gaston vzdá přesvědčování a vrací se do Florencie. U Giana Gastona převládá touha po návratu do vlasti a 21. dubna 1708 píše svůj poslední dopis z Prahy.625 Poté nadobro opouští české země.

Nátlak ze strany církve V roce 1708 a po princově návratu se pokusila Annu Marii Francescu přesvědčit církev. Jedná se o argumentaci čtyřech římských právníků, poskytující nám velmi dobrý přehled o vztahu mezi manţely. Svatební smlouva mezi Gianem Gastonem a Annou Marií Francescou jak jiţ bylo ukázáno, zaručovala Anně Marii Francesce, ţe bude „na svobodném rozhodnutí ..., jestli zůstane v Čechách či Německu, nebo odjede do Florencie”. Toto ustanovení by neodpovídalo tomu, ţe se manţelé dohodli svatbu oslavit podle ritu katolické církve a tedy spadají i pod její pravomoc.626 Ţena nemá podle církevního práva, pod které manţelství spadá, volit bydliště, ale je povinna sdílet sídlo manţela, i kdyţ on se přestěhuje.627 Výjimečně mohla nastat i situace opačná, a proto se upravovaly manţelské smlouvy. Kdyţ došlo k rozepři tak jako v našem případě, mohlo proti sobě stát manţelské právo s manţelskou smlouvou. Manţelství opravdu nesplnilo to, co se od něj očekávalo, totiţ

625 A.S.F., fond M.d.P., inv. č. 5916, f. 1213r.-1213 v.

626 „... celebrare secondo il rito della Chiesa cattolica ...”

627 SÚA Praha, fond: Archiv praţského arcibiskupství ... . Tento motiv provází celý dopis, např. s. 6, 7, ... .

250 ţe přinese potomka pro uprázdněný medicejský trůn. O Anně Marii Francesce kolují různé pověsti, mimo jiné sveřepost. Její tvrdohlavost potvrzuje okolnost, jak odmítala dokonce přes intervence císaře, obou císařoven i Svaté kurie odjet za manţelem do Itálie.628 Nevedlo tedy zatrpknutí Toskánců nad ztrátou samostatnosti k odsouzení Anny Marie Francesci? Mohli jí mimo jiné přičítat neochotu k cestě za manţelem do jeho domoviny, do Florencie, kde by měl sílu plodit potomky.629 Obzvláště kdyţ přesídlení Anny Marie Francesci bylo ve veřejném zájmu a „... Anna Maria Francesca [je] povinna odloţit stranou jakýkoliv osobní prospěch ... a dbát o veřejný prospěch”.630 Jaké okolnosti tedy vedly Annu Marii Francescu k tomu, ţe odmítala odjet za manţelem do Itálie a riskovat to, ţe se dopustí smrtelného hříchu,631 kdyţ nebude následovat manţela do jeho sídla? Existuje i nesmyslná historka, ţe Giuliano Dami, údajný komorník Giana Gastona v Čechách, řekl zpovědníkovi632 Anny Marie Francesci, ţe Medicejští mají ve zvyku své nepohodlné lidi odstraňovat ze světa jedem. Domnívám se, ţe v době a v situaci Cosima III. moţnost otrávení manţelky Giana Gastona byla velmi

628 SÚA Praha, fond: Archiv praţského arcibiskupství ... s. 1.

629 SÚA Praha, fond: Archiv praţského arcibiskupství ... zmínka na s. 1. zvláště pak s. 17. a jinde.

630 Tamtéţ: s. 18.

631 Kdyţ manţelé ţijí odděleně, tak se vystavují nebezpečí nezdrţenlivosti a smilstvo je jedním ze sedmi smrtelných hříchů. Kaţdý, kdo propouští manţelku, uvádí ji tím do cizoloţství. Proto stojí za zváţení, zda se smrtelného hříchu nebál i Gian Gaston, uváţíme-li, ţe v mládí byl velmi zboţný a byl předurčen k duchovní dráze. Tato hrozba byla pro barokního člověka opravdu alarmující a nemůţe být proto brána na lehkou váhu.

632 Pokud bychom připustili tuto variantu, tak by mu to musel Giuliano Dami říct při normálním rozhovoru, protoţe kdyby se zmínil při zpovědi, tak by to nemohl klerik tohoto argumentu pouţít a i kdyby prozradil zpovědní tajemství, tak strana Anna Marie Francesci by toho nemohla pouţít. To nasvědčuje tomu, ţe i pokud by to byla pravda, tak se jednalo o pouhý klep!

251 nepravděpodobná. Následujícím rozborem se to pokusíme prokázat. Nejprve moţnost, která by svědčila pro variantu s jedem a kdo by tím získal: Jediný, kdo by z toho něco vytěţil, by byl Giuliano Dami, který ovšem v Čechách nebyl. Za zváţení jistě stojí i to, jestli varianta s jedem nevznikla ex post, ať jiţ by měla vnitřně ospravedlnit či ukojit senzacechtivé. Kdo by tratil, kdyby varianta s jedem byla pravdivá: Medicejští potřebovali od Anny Marie Fracesci potomka, a tak je velmi nepravděpodobné, ţe by zapojovali do jejího přesvědčování císaře, právníky kurie, a pak ji otrávili. Z Medicejských přicházeli v úvahu Cosimo III. - nikdo si nepřál následníka více neţ on a kardinál Francesco Maria (bratr Cosima III.) ţil ve své vile, kde se oddával radovánkám, a je nepravděpodobné, ţe by se něčím takovým vůbec zabýval. Ferdinando (bratr Giana Gastona) byl v té době jiţ tak nemocný, ţe na komploty by ani nemohl pomýšlet, Anna Maria Luisa (sestra Giana Gastona) byla více příbuzensky spjatá s Annou Marií Francescou neţ jiní členové rodu a navíc sama tento sňatek domluvila. Můţe zaznít i argument, ţe Mediceové chtěli otrávit Annu Marii Francescu, aby si Gian Gaston vzal povolnější, ale kdyby ji chtěl skutečně otrávit, tak to udělal v Čechách, kde měl jistě dostatek času a příleţitostí. Jako ilustrující historku bychom uvedli, ţe Anna Marie Francesca měla při jednom setkání se svým manţelem, kdy ji přesvědčoval, ať s ním jede do Florencie, označit jeho příbuzenstvo jako krveţíznivé a zároveň měla o Gianu Gastonovi říct, ţe je úplně impotentní. Vše měla vyřknout ve svém typickém zlostném záchvatu.633 Rovněţ nevíme, kdy se tyto příběhy objevily a navíc by vše nasvědčovalo tomu, ţe se jednalo o pouhou slovní hádku. Pokud bychom šli do důsledků, těţko bychom hledali

633 CLEUGH, James: Die Medici/ Macht und Glanz einer europäischen Familie. - München - Zürich. 2001. s. 428.

252 šlechtický rod, který nebyl někdy ve své historii krveţíznivý. Podle výše zmíněné ukázky by tedy Gian Gaston byl “krveţíznivý impotent”. Spíše zde můţeme narazit na snahu zaujmout čtenáře, a tím i prodat knihu. Jaké důvody tedy uvedla Anna Marie Francesca, aby nemusela odjet za manţelem do Florencie: 1. Pohromy právě probíhajících válek (rozuměj Válka o španělské dědictví mezi rakouským a francouzským táborem, dopis je z roku 1708). 2. Rozličné doloţené vášně manţela, neslučující se s manţelskou láskou. 3. Je připravena bydlet se svým manţelem v Praze a ţít s ním tělem i duší. 4. Její muţ nemá kvůli své frigiditě a impotenci schopnost plodit potomky. 5. Její muţ s ní nepěstuje ţádnou konverzaci, neobjevuje se v její společnosti, zaţila od něj jisté násilnosti, zalekla se cesty a ţivota v domě svého muţe.634 Čtvrtý bod byl sdělen prostřednictvím praţského arcibiskupa. Dále se uvádí, ţe po dobu dvou měsíců, kdy spolu ţili, nemohl manţel aţ na jednu výjimku splnit svou povinnost.635 Ještě dodává jednu podrobnost, ţe Anna Marie Francesca neměla pocit, ţe by “nastal výron plodivého semene”.636 K bodu dva lze dodat, ţe zde by se mohlo jednat o vztah s praţskými mladíky, ale není dáno, ţe to musely být jen vášně sexuální. Problému tzv. ruspantů se budu věnovat níţe. Nebo spíše se mohlo jednat jen o prázdný argument. Pro další výklad se mi zdá jako jeden z nejdůleţitějších bod třetí, tedy ţe Anna Marie Francesca je připravena bydlet se svým manţelem v Praze a ţít s ním tělem i duší. Ţena navrhuje svému

634 SÚA Praha, fond: Archiv praţského arcibiskupství ... s. 2.

635 Tamtéţ.

636 Tamtéţ: “effusionis seminis generatini ex parte Viri Sui”.

253 muţi podřízenou roli, i kdyţ skutečné postavení má být opačné - o tom dále. Ptáme se tedy: nemohla tak Anna Marie Francesca činit, protoţe se snaţila zachovat svůj starobylý rod? Rod byl velmi často spojován s územím, proto mohla trvat na sídle manţelství v Čechách, kde její předci vybudovali své zázemí.637 Navíc byla starší ze dvou dcer, které zanechal Julius František. Pak by se dala vysvětlit ona zatvrzelost, s kterou Anna Marie Francesca trvala na setrvání na svých panstvích. Na Annu Marii naléhaly různé osobnosti, mimo jiţ zmíněné i velkovévoda toskánský Cosimo III., aby odjela za svým muţem do Florencie. To sice poslušně slíbila, ale neučinila, navíc dala najevo, ţe je jí cesta i manţelův dům cizí.638 Je pouţito termínu “Viri domicilio”, a jelikoţ v raném novověku byl pojem dům ztotoţňován s pojmem rod, mohlo se jednat i o uráţku.639 Případ manţelského souţití byl na základě ţádosti Cosima III. a Giana Gastona podstoupen ke Svaté kurii640 a následně byl svěřen čtyřem nejpřednějším teologům města Říma,641 coţ byli bratr Joannes Damascenus, přísedící Svatého officia, bratr Paulinus Bernardinus z řádu kazatelů sv. apoštola Pavla učitele, bratr Gregorius Salleri, sekretář soudce Svaté kongregace, a teolog

637 Julius Jindřich Sasko - Lauenburský přišel do Čech roku 1617, záhy po Bílé hoře (1623) buduje majetek, který ještě rozšířil sňatkem s Annou Magdalénou, paní z Lobkovic. Jeho syn a otec Anny Marie Francesci Julius František v budování rodového majetku na území Čech čile pokračuje. Tento vévoda umírá roku 1689 a zanechává po sobě dvě dcery, z nichţ jedna je jiţ zmíněná budoucí manţelka Giana Gastona. O majetku Anny Marie Francesci a jejich předků se zmíním dále.

638 SÚA Praha, fond: Archiv praţského arcibiskupství ... s. 1.

639 K domu a jeho pojímání v raném novověku DÜLMEN? Richard van: Kultura a kaţdodenní ţivot v raném novověku (16. - 18. století)/ Dům a jeho lidé I. Praha. 1999. hlavně s. 13 - 82. “Dům a rodina”.

640 SÚA Praha, fond: Archiv praţského arcibiskupství ... s. 1 - 2.

641 Tamtéţ: s. 28.

254 Joseph de Alfano z Tovaryšstva Jeţíšova, poradce Nejsvětějšího Pána pro svaté věci pokání.642 Ve spise zaslaném praţskému arcibiskupovi se uvádí, ţe Anna Marie Francesca by měla podle rozhodnutí obojího soudu následovat svého muţe do jeho domoviny.643 Obojím soudem se míní soud světský a církevní, bohuţel nic bliţšího o jeho průběhu v případě Giana Gastona nám není známo. Je velmi nepravděpodobné, ţe by došlo k soudnímu přelíčení. Navíc se Cosimovi III. a Gianu Gastonovi zdály předloţené argumenty Anny Marie Francesci jako jiţ neplatné.644 To by mohlo nasvědčovat tomu, ţe Gian Gaston v Itálii opravdu podstoupil nějaký druh léčby, o němţ se mluví dále, který mu vrátil potenci. Také se však mohlo jednat jen o formální větu, která má vyvrátit argumentaci vévodkyně a přesvědčit komisi. Nicméně, první varianta má jistě své opodstatnění. Anna Marie Francesca zůstala v Čechách (nebo jak je uváděno v listu arcibiskupovi, v Germánii)645 přes všechny hrozby i reálnou moţnost, ţe by se dopustila smrtelného hříchu. K místu pobytu nutno dodat, ţe kdyţ Cosimo III. svého syna oţenil, tak přesně musel vědět, kde bude jeho příští působiště. Obecně uváděné tvrzení, ţe jel do Zákup kdesi v Čechách, či na odlehlé místo v horách, se neslučuje s postavením Medicejských velkovévodů. Uvedl jsem, ţe Anně Marii Francesce hrozilo spáchání smrtelného hříchu za nenásledování manţela do jeho domova, čímţ

642 Tamtéţ: s. 27.

643 Tamtéţ: s. 2.

644 Tamtéţ: s. 2.

645 Tamtéţ: s. 1.

255 se měla protivit právu přirozenému, lidskému a boţímu. Papeţ jako nejvyšší pastýř církve můţe připomenout povinnost manţelky vůči svému muţi pod hrozbou smrtelného hříchu a dokonce z titulu svého pastýřského úřadu je povinován odvrátit Annu Marii Francescu od hříchu.646 V sázce bylo potomstvo Medicejských, tedy veřejné blaho celého Toskánska, ba celé Itálie. 647 Podle výše zmíněných právníků a teologů bylo v případu nejdůleţitější zváţit: 1. Zda by Anna Marie Francesca měla být pod hrozbou smrtelného hříchu nucena ţít s Gianem Gastonem ve Florencii. 2. Zda stále platí ujednání manţelské smlouvy, v němţ se Gian Gaston zavázal ţít v bydlišti své manţelky. Nakolik můţe být Anna Marie Francesca nucena ţít v Itálii. 3. Zda papeţ můţe domluvit či přimět Annu Marii Francescu následovat svého manţela, na coţ naléhala jedna ze stran - Cosimo III. s Gianem Gastonem. 4. Zda argumenty předloţené Annou Marii Francescou či prostřednictvím praţského arcibiskupa ji osvobozují od povinnosti následovat svého manţela.648 Neţ budou rozebrány jednotlivé body, nutno nejprve uvést, ţe v aristokratickém prostředí na dané věci bylo pohlíţeno z jiného, mohli bychom říct, z mírnějšího úhlu. Toho si byli vědomi i autoři našeho listu.649 Nyní k prvnímu bodu, zda by měla být Anna Marie Francesca pod hrozbou smrtelného hříchu nucena ţít s manţelem ve Florencii. Podle mínění výše zmíněných teologů a učitelů církevního práva porušení manţelského svazku představuje

646 Tamtéţ: s. 19.

647 Tamtéţ: s. 3.

648 Tamtéţ: s. 3 - 4. Praţským arcibiskupem mezi léty 1695 - 1710 byl Jan Josef Brauner.

649 Tamtéţ: s. 3.

256 smrtelný hřích.650 Manţelská smlouva představuje nedělitelné spojení manţelů a zavazuje k plnění povinností navzájem, proto musí partneři spolu ţít.651 Manţelé jsou nedělitelní a nerozluční, muţ a ţena se stávají jedním tělem. V raném novověku byla základním pramenem pro poměřování lidského ţivota, a tedy i manţelské svátosti, Bible. O ni se opírají i čtyři teologové, a nabízejí známé přirovnání k Adamovi a Evě: “Ex Adami costa Deus fecit Euam, ...”652 Z manţelského souţití mimo jiné vyplývalo, ţe “manţelé jsou povinni nejen přebývat ve stejném domě, ale také usedat u jednoho stolu a spát na témţe loţi, ...”.653 K tomu jsou manţelé vázáni jak právem přirozeným, tak boţím, protoţe si to ţádá sama povaha manţelství. Partneři musejí ţít spolu kvůli plození potomků, ale také aby se neuvedli v hřích, tj. nezdrţenlivost čili smilstvo.654 Navíc manţelka byla podle vyjádření teologů povinna následovat manţela, pokud ten změní své bydliště z jakékoliv příčiny. Ţena byla v podřízeném postavení k muţi podle práva přirozeného, boţího, lidského.655 Z toho plyne, ţe závazek byl nejen k účelu manţelství, ale také k obsahu, proto musela manţelka následovat svého manţela pod hrozbou smrtelného hříchu. Muţ a ţena byli jedno tělo a maskulinní část byla hlavou - v našem případě se Anna Marie Francesca snaţila být krkem, který by hlavou otáčel. Ţeny nesměly

650 Tamtéţ: s. 4.

651 Tamtéţ: s. 4 - 5.

652 Tamtéţ: s. 5. “Z ţebra Adamova Bůh učinil Evu, ...”

653 Tamtéţ: s. 5.

654 Tamtéţ: s. 6.

655 Tamtéţ: s. 6 - 7.

257 odporovat hlavě, tak jako církev neodporuje Kristu.656 Důleţité je, ţe ţena má být závislá na muţově moci. V našem případě, kdy byl Gian Gaston na statcích své manţelky, tomu mohlo být i opačně. Pokud byla Anna Marie Francesca tak energickou osobou, mohla se bát, ţe ve Florencii, kde by v manţelství zavládl přirozený stav, by se stala plně závislou na manţelovi. Proti odchodu do Itálie mohla být kněţna také proto, ţe byla přesvědčena o oprávněnosti svých poţadavků, neboť manţel byl přece závislý na ní. Z právnického hlediska se jak teologové, tak učitelé kanonického práva shodli na tom, ţe pod hrozbou smrtelného hříchu ţeny musejí následovat svého muţe.657 V cause mohlo být poukazováno ještě na jiné okolnosti, kterých Anna Marie Francesca umně vyuţila. Muţi a ţeny si byli ve svém závazku rovni, manţel měl povinnost následovat bydliště manţelky, pokud k tomu byli donuceni okolnostmi, jakými byla starost o domácí záleţitosti, nesnáze cesty, atd.658 Anna Marie Francesca odmítla následovat manţela do jeho domoviny, jak bylo výše zmíněno, mimo jiné pro válečné pohromy a byla s ním připravena ţít v Praze. Pokud by měla ţena opravdu objektivní důvod, mohla volit bydliště ona. Proto se Anna Marie Francesca snaţila všemoţně prokázat své opodstatnění zůstat v Čechách. I přes zmíněné výjimky, které manţelce nepochybně příslušely, neměla stejné právo volit bydliště jako muţ. V našem případě bylo vše umocněno ve prospěch Giana Gastona tím, ţe podle mínění jeho strany měl mít v Itálii kvůli příznivosti klimatu a různých dalších podmínek sílu plodit potomky, coţ bylo hlavním

656 Tamtéţ: s. 8.

657 Tamtéţ: s. 8 - 9.

658 Tamtéţ: s. 10.

258 posláním manţelského svazku. Důvod přivádění dětí na svět měl přednost před veškerými osobními předsudky, které by ţena k manţelovi chovala, obzvláště mezi velkými kníţaty, kde na potomstvu závisel osud země.659 Osobně se domnívám, ţe právnické argumenty (míníme církevní právo) vyznívaly pro stranu Giana Gastona. Mohlo to být i pro to, ţe Medicejští měli mnohem blíţe Svaté stolici neţ kdokoliv z aristokracie v českých zemích.660 K tomu nutno připočíst, ţe strýc Giana Gastona Francesco Maria byl kardinálem. Přesto jsem toho názoru, ţe právníci z věčného města zachovávali odstup a byli profesionální, ostatně z výše zmíněného šla vyčíst snaha po urovnání. Co tedy ale znamenalo, ţe Anna Marie Francesca neodjela do Florencie za svým zákonitým manţelem, přestoţe jí hrozilo spáchání smrtelného hříchu? Jak bylo naznačeno, k velkým kníţatům bylo přistupováno jinak neţ k ostatním věřícím. Nyní k dalšímu bodu - zda stále platí závazek manţelské smlouvy, v němţ se Gian Gaston zavázal ţít v bydlišti své manţelky a nakolik můţe být Anna Marie Francesca nucena ţít pod hrozbou smrtelného hříchu v Itálii. Výše zmiňovaní právníci uvádí, ţe v manţelské smlouvě o tom není ţádné ujednání.661 Ve smlouvě je ale mimo jiné vtěleno, ţe je na svobodném rozhodnutí Anny Marie Francesci, kde zůstane či odjede do Florencie, kde jí bude připraven dům. Zdá se, ţe strana Giana Gastona se snaţila dostat do sporu manţelské právo s manţelskou smlouvou. Co je ale velmi důleţité a

659 Tamtéţ: s. 11.

660 O podporu Medicejských se ucházel i kardinál Mazarin, který doufal, ţe bude zvolen papeţem. Jednalo se o sňatek Cosima III. s Marguerite-Louise d´Orleans, sestřenkou Ludvíka XIV, francouzského krále. HIBBERT: Christopher: Vzestup ... s. 297. Marguerite-Louise se svatbou značně nesouhlasila, ale byl jí dán výběr mezi svatbou a klášterem. YOUNG, G. F.: The Medici ... s. 704.

661 SÚA Praha, fond: Archiv praţského arcibiskupství ... s. 13.

259 o čem se zmiňují právníci v listu arcibiskupovi je, ţe se měl Cosimo III. vyjádřit v soukromých dopisech Anně Marii Francesce, ţe souhlasí s tím, ţe jeho syn Gian Gaston s ní bude v Praze, ale ze stejných dokumentů má být patrné, ţe Anna Marie Francesca slíbila, ţe se přestěhuje do Florencie.662 Dopisy, či jejich opisy, jeţ byly poskytnuty autorovi listu praţskému arcibiskupovi, se mohou nacházet ve Vatikánském archivu v Římě. Zdá se a z následujícího vyplývá, ţe Anna Marie Francesca značně přeceňovala účinnost soukromých slibů, pokud jí byly skutečně dány. Manţelské právo se vyslovovalo takřka vţdy ve prospěch muţe. Navíc pokud soukromé sliby hovoří ve prospěch obou stran, tak by mělo zůstat neporušeno právo muţe.663 Anna Marie Francesca byla povinna pod hrozbou smrtelného hříchu odjet za svým muţem podle práva přirozeného, boţího i lidského.664 Zároveň si ale jistě byla vědoma toho, ţe nemůţe dojít k ţádnému tvrdšímu postihu z důvodu jejího společenského postavení. Smlouva o tom, kde pár bude bydlet, byla církevním právem povolena, ale pokud vyvstal závaţný důvod, tak se závazek ve smlouvě rušil, i kdyby byla smlouva stvrzena přísahou a manţelka pak byla povinna následovat manţela.665 Opět ale musíme zdůraznit, ţe se jednalo o vysokou šlechtu. Přísaha, která mohla poškodit muţe nebo je v rozporu s dobrými mravy, se stala neplatnou. To se týká i našeho případu, protoţe bylo ohroţeno zplození potomstva. Pokud tedy ţena přísahala, ţe se nevzdálí ze

662 SÚA Praha, fond: Archiv praţského arcibiskupství ... s. 13, o dopisech je zmínka i na straně 1. Mělo se jednat o první dopisy, které velkovévoda Cosimo III. Anně Marii Francesce zaslal.

663 Tamtéţ: s. 13.

664 Tamtéţ.

665 Tamtéţ: s. 15.

260 svého bydliště, tak se přísaha rušila. Ţena byla pak povinna následovat svého manţela.666 Velmi závaţným důvodem, proč přenést sídlo manţelství do Toskánska, měl být veřejný zájem Toskánska i ostatních kníţat Itálie.667 Dále je poukazováno na fakt, ţe veřejné dobro Commune Bonum Civitatis se vztahuje nejen na Toskánsko, ale na celou Itálii, a ţe je nadřazeno nad zájem jedince.668 Dobro Itálie bylo i dobrem pro papeţe. Anna Marie Francesca měla být přinucena morálním apelem k cestě za manţelem do jeho domu, tato výzva se nese celým dopisem. K tomu ji mohl přinutit i papeţ, který disponoval odpovídajícími prostředky a byl dokonce povinen tak učinit, aby odvrátil kněţnu od hříchu, ať pokáráním či jinými právními prostředky.669 Papeţ tak dokonce musí učinit, jinak by sám hřešil, kdyby se nesnaţil napravit situaci svých oveček. Papeţův výrok měl právní závaznost. Kdybychom zašli do důsledků, tak by Anna Marie Francesca mohla být přinucena, jak se autoři zmiňují, i světským soudem, nebo by dokonce mohla na sebe přivolat exkomunikaci. Zároveň se ale dále píše, ţe takovýto trest není vhodný a mělo by být uţito doporučení a apelu na její vlastní svědomí, podobně jako kdysi měl napomenout Řehoř Veliký jednu italskou patricijku.670 Výsledek rozhodnutí měl být doručen prostřednictvím vhodné osoby “ac delegationem idoneae Personeae”.671 Zájem papeţe

666 Tamtéţ: s. 17.

667 Tamtéţ: s. 18. Toskánsko je mimo jiné přirovnáváno ke království. Coţ svědčit o tom, jaký byl této cause přisuzován význam. Mohlo by to svědčit i o tom, ţe právníci byli nakloněni straně Medicejských, ale zdá se mi to ne tak podstatné.

668 Tamtéţ: s. 19.

669 Tamtéţ.

670 Tamtéţ: s. 21. Pontifikát Sv. Řehoře I. Velikého - 590 - 604.

261 dokládá i James Cleugh ve své knize o Medicejských, kdyţ uvádí, ţe papeţ Klement XI. poslal praţskému arcibiskupovi zprávu, aby Anna Marie Francesca dojela do Florencie.672 Proč se Anna Marie Francesca odmítala vydat za manţelem do Florencie se má oficiálně podávat takto:673 jsou to jiţ výše zmíněné body, za prvé kvůli frigiditě a impotenci, za druhé je ochotna ţít s manţelem v Praze, za třetí různé skutky a násilnosti na ní spáchané, které se neshodují s manţelským svazkem.674 Nejdůleţitější měl být první bod, ale právě kvůli impotenci se Gian Gaston přestěhoval do Florencie, takţe váţnější zdůvodňování tímto argumentem by neobstálo. Bod druhý, kdy je Anna Marie Francesca ochotna ţít s manţelem v Praze, by mohl dokazovat, ţe Anna Marie Francesca skutečně mimořádně lpěla na svém postavení v Čechách. Navíc v prostředí, které důvěrně znala, hrála v něm velkou společenskou roli. V Itálii by byla pouze manţelkou a nesamostatnou paní. A konečně bod třetí, ten poskytuje nejvíce prostoru ke spekulacím. Nyní blíţe k jednotlivým důvodům Anny Marie Francesci. Impotence by musela být prokazatelná vnějšími znaky. Manţelka by měla následovat manţela tam, kde on bude mít sílu k plození. Právníci uvádí, ţe nestačí, kdyţ manţelka prohlásí , ţe “neměla pocit výronu plodivého semene ze strany jejího muţe”, ale věří se tvrzení muţe.675 I kdyby rozluka byla po soukromé dohodě, ani tak

671 Tamtéţ: s. 21.

672 CLEUGH, James: Die Medici ... s. 428.

673 Jsem si vědom toho, ţe mohl existovat nějaký jiný pro ni závaţnější důvod, který by ovšem neobhájila. Jako například, ţe se snaţila ctít sídlo otce, o tom pohovořím dále.

674 SÚA Praha, fond: Archiv praţského arcibiskupství ... s. 22.

675 Tamtéţ: s. 23.

262 se nesmí tolerovat.676 Dokonce měla Anna Maria Francesca prodělat potrat a její komorná to měla oznámit Cosimovi III., bohuţel o tom víc nevíme.677 Druhý bod, ţe je Anna Maria Francesca připravena ţít se svým muţem v Praze, plně závisel na muţi. Třetí námitka o skutcích, které se neshodují s manţelstvím, by za určitých okolností mohly vést ke kýţenému cíli manţelky Giana Gastona, ale ten měl být údajně připraven vynahradit jí lásku ve Florencii.678 O tom, ţe se Gian Gaston snaţil opravdu manţelku přimět k cestě do Itálie svědčí i to, ţe se pro ni vydal při své druhé cestě do Čech, kdy zde zůstal aţ do roku 1708.679 Anna Marie Francesca měla za svým manţelem odcestovat mimo jiné i proto, aby nedávala špatný příklad a pohoršení.680 Na posudku listu, který jsme zde obsáhle citovali, se shodli zmiňovaní právníci a označili ho jeden po druhém jako velmi spolehlivý.681

Ruspanti, milci Giana Gastona? Kdo to vlastně byli ruspanti? Ve většině literatury se uvádí, ţe se jednalo o mladé chlapce a dívky, kteří obklopovali Giana Gastona a byli určeni k uspokojování jeho sexuálních potřeb. Muţi tvořili asi devadesáti procentní část ruspantů. Svým chováním měli

676 Tamtéţ: s. 24.

677 Tamtéţ.

678 Tamtéţ: s. 26.

679 K datumu pobytu Giana Gastona v Čechách viz kapitola “Ţivot Giovanni Gastoneho de´Medici”.

680 SÚA Praha, fond: Archiv praţského arcibiskupství ... s. 26.

681 Tamtéţ: s. 27.

263 ruspanti obtěţovat okolí. Samotný název ruspanti vznikl z mince ruspo, která jim byla pravidelně vyplácena. Hlavní postavou, která se měla věnovala organizování a získávání nových členů, měl být Giuliano Dami, údajně největší oblíbenec Giana Gastona. Měl pro svého pána pořádat orgie a jiné radovánky. Tolik k jejich běţné charakteristice. Nedomnívám se, ţe by se někdo obklopil několika sty lidmi z různých částí Evropy jen proto, aby uspokojil své sexuální potřeby. Velká část jich je z Florencie, z Toskánska a ze všech moţných částí Itálie. Z Evropy neschází zástupci Francie, Španělka, Švýcarska, různých částí Německa, Vídně, Irska, Malty, atd.682 Mezi ruspanty byli čtyři z Prahy - Gio.[anni] Barone Farubá, Tomaso Werigenev, Ferdinando Ernesto, Lodovico Fray. Jedenáct z Čech - Gaspero Venturelli, Christofano Stentchel, Giuseppe Gfeiffer, Tommaso Blej, Giorgio Matzechi, Giovan Guglielmo Baron Farubo, Bernardo Grotsche, Gio.(vanni) Hilde, Alessandro Rubesch, Vinceslao Handa. Dva z Moravy - Francesco Berij, Filippo Astonton.683 Rozdíly mezi dokumentem z SÚA a Actonovým překladem se mohou zdát jen velmi drobné a nevýznamné. Ale tyto drobné chybičky mohou být poněkud matoucí. Například v praţském rukopisu se vůbec neuvádí, ţe by někdo byl z Islandu (Islánda - ital.), pouze tam jsou na různých místech uvedeni dva lidé z Irska

682 V přehledu ruspantů vycházím z SÚA Praha Fond Toskánských ... inv. č. 56, kniha 59. s. 360 - 368. Podobný, ale ne totoţný seznam je v ACTON, Harold: The Last of ... s. 139 - 159.

683 Problémem všech jmen je jejich poitalštěná forma, proto se nějaká těţko zpětně převádějí do originální podoby. Navíc je moţné, ţe se některá jména se v seznamu opakují. Jako Gio. (Guglielmo) Baron Farubá/o. U Actona se neopakují a navíc je seznam řazen striktně podle geografického původu. Je tak například učiněno u Virginia Gori z Irska, která je v přehledu SÚA, ve skupině Donne Occulte, de hanno il Ruspo fino a Casa di Livorno (Utajené ţeny, které dostávaly ruspo v domě v Livornu).

264 (Irlánda - ital.). Acton jednoho z nich uvádí jako z Islandu.684 Na otázku, čím jsou dány rozdíly mezi prameny, se dá hledat několik odpovědí. Je moţné, ţe mezi těmito prameny je určitý vztah. Kaţdopádně jeden z autorů se spletl a napsal danou poloţku špatně. Rozdíl mezi Irsko - Irlánda a Island - Islánda je opravdu velmi malý, proto mohlo dojít k záměně. Pokud jsou chyby v praţském rukopise, tak to není tak zásadní, protoţe mezi badatelskou veřejností je méně známý. Ale pokud je tomu naopak, tak to má význam pro historii bádání o Gianu Gastonovi. Svědčilo by to mimo jiné o nedostatečné kritice pramenů. Pro variantu jedna můţe svědčit to, ţe autor udělal drobnou chybu, kdyţ místo Sienesi napsal Senesi.685 Na druhé straně se ale domnívám, ţe oba ruspanti pocházeli z Irska. Irsko bylo velmi katolickou zemí a jeho spojení s Itálií bylo snazší.686 Po rozboru původu ruspantů a problémů s jejich určováním se vrátíme k otázce, kterou jsem poloţili v názvu této podkapitoly - Ruspanti, milci Giana Gastona? Kdo to tedy vlastně jsou ruspanti? Domnívám se, ţe se nejednalo o lidi, kteří měli uspokojovat jen Mediceovy tělesné potřeby. Samozřejmě i to po nich mohlo být poţadováno, ale proč by potom mezi nimi byli lidé z takřka celé Evropy. Uvědomíme-li si, jaké ovládal Gian Gaston jazyky, tak zjistíme, ţe tito lidé pocházeli většinou z krajin, jejichţ jazyky hovořil. Neslouţili ruspanti mimo jiné k udrţování jazykových schopností Giana Gastona či pro jiné vzdělávací účely? Pro uspokojování sexuálních potřeb by Gian Gastonovi stačil výběr z

684 Francesco Femen v SÚA jako z Irska - s. 366, u ACTONA jako z Islandu, navíc psán jako Feman - s. 151.

685 SÚA Praha Fond Toskánských ... inv. č. 56, kniha 59. s. 363.

686 Kaţdopádně by chtělo udělat srovnání obou dokumentů s jejich detailním rozborem.

265 Toskánska. O ruspantech je často uváděno, ţe pocházeli z chudých vrstev. O Gianu Gastonovi se píše, ţe při svém pobytu v Praze se měl pohybovat mezi spodinou po hospodách a tam se naučit česky, mnohé chudé studenty si měl brát k sobě.687 Zde se mohlo jednat o budoucí ruspanty. Jak daná příhoda s mladíky vznikla, nevíme, ale moţné vysvětlení jsme nabídli u řešení dvorského postavení Václava Jandita. Nevíme ani, jestli to není zveličená historka, či zda její datace není ex post. Podle rukopisu by se mělo jednat o princovo chování v Praze, ale i rukopis vznikl aţ poté, co se daný příběh udál. Gian Gaston se měl v Zákupech na statcích manţelky nudit, Praha mu měla poskytovat větší uspokojení.

687 SÚA Praha Fond Toskánských ... inv. č. 56, kniha 59. s. 328. Popisuje se zde vztah, jaký měl k o něm mladíkům a jakou roli při tom hrál Giuliano Dami.

266 Toskánské dědictví Snaha o udrţení samostatnosti Velkovévodství

V dopise z 23. května 1705 Francesco Martelli popisuje nového císaře Josefa I., který narozdíl od svého otce zastával úplně jinou politiku, toskánský stát nevjímaje. Leopold I. podle Martelliho vykonával úřad veřejně na poradách, zatímco Josef I. rozhodoval v uzavřených kabinetech, tajně jen s pár vyvolenými, čímţ klesla i autorita ministra.688 Kaţdopádně Josef I. představil nové velmi aktivní pojetí vlády. Své záměry dal jasně najevo a vyvolá tím v Toskáně šok. Prestiţ Toskánského státu na počátku sedmnáctého století neuvěřitelně klesla. Od ţádného muţského příslušníka rodu se nedal očekávat potomek. Rozdíl v přístupu Vídně byl ten, ţe Leopold I. měl zájem na vyřešení situace klidným souţitím Giana Gastona a Anny Marie Francesci, jistě v tom hrála roli i válka a snaha nepřidělávat si problémy. Josef I. postupem doby, kdyţ bylo jisté, ţe nejmladší Medici nezplodí následníka, začal o Toskánsku uvaţovat jako o jednom ze svých států, který brzy přijde o samostatnost. Mezinárodní situace a vojenské úspěchy habsburské monarchie mu jistě dodávaly sebevědomí. Habsburská diplomacie nahlas jiţ od roku 1710 mluví o Toskáně a zpochybňuje její svobodu právě z důvodů absence následníka.689 Toskánská diplomacie vyuţila plodů práce velkovévodství, Toskánsko mělo v pořádku mezinárodní závazky, relativně nekonfliktní vztah na mezinárodní scéně a hlavně mělo svobodné přístavy. Důleţitou roli sehrálo postavení Livorna které bylo od roku 1676 porto franco.

688 A. S. F., fond: M. d. P., f: 2702. (Nefoliováno). Dopis Martelliho Cosimu III. z 23. května 1705. 689 TAMTÉŢ, f: 2709. (Nefoliovaný). Karton obsahuje zprávy diplomatických jednání a z Utrechtské mírové konference. Problému následnictví a toskánské svobody se dotýkají jiţ krajní listy.

267 Výsady zde měla i ţidovská komunita. Počet obyvatel neustále rostl a v roce 1737 dosáhl zhruba 30.000 duší. Sklady zde měly všechny evropské mocnosti a proto zde panovala i větší náboţenská tolerance.690 Zájem mocností nebyl rozhodně toto kvetoucí místo destabilizovat, či otvírat další konfliktní zónu v Evropě. Právě Velká Británie a Spojené provincie se významnou měrou zaslouţily o udrţení samostatnosti Toskány.691 Kaţdopádně situace vyvolávala velký rozruch a mnohdy velmi racionálně uvaţující toskánští agenti, se dovolávali pomoci boţí. Poté, co se roku 1708 vrátil Gian Gaston bez manţelky a jak jsme viděli ani tlak z nejvyšších míst nic na rozhodnutí české princezny nezměnil, nemohl velkovévoda očekávat ani od tohoto páru potomky, obrátil svoji pozornost na svého mladšího bratra kardinála Francesca Mariu. Nebyla to situace nová a Medicejská dynastie ji uţ jednou zaţila, kdyţ roku 1587 umírá velkovévoda Francesco I. bez muţského potomka, vzdá se kardinalátu Ferdinando de‟Medici a dva roky poté (1589) oslaví jednu z nejvelkolepějších svateb co Evropa viděla. Ferdinando I. de‟Medici se narodil roku 1549 a v době svatby mu bylo rovných čtyřicet let, jeho nastávající Cristina di Lorena byla o šestnáct let mladší, narozena 1565. Přesto z tohoto svazku vzešlo devět potomků. V případě Francesca Marii de‟Medici padla volba na Eleonoru Gonzagu di Guastalla. Francesco Maria se narodil v roce 1660 a v době sňatku v roce 1709 měl necelých čtyřicetdevět let, Eleonora Gonzaga, narozená 1685, měla krásných dvacetčtyři, ideální věk pro zplození mnoha potomků. Francesco Maria byl zbaven svěcení

690 K Livornu a Cosimu III. FISCHER, Lucia Frattarelli: Livorno 1676: La città e il porto franco. In: La Toscana nell‟età di Cosimo III. .. s. 45 – 66. 691 A. S. F., fond: M. d. P., f: 2709. Informace o nutnosti získání těchto podpory Nizozemí a Británie byla zaslána jiţ 18. listopadu 1710 z Haagu.

268 a nic jiţ nebránilo svatbě a první noci.692 Nevěsta dojela do Florencie 13. července 1709, trvalo několik měsíců, neţ spolu novomanţelé ulehli do společného loţe. Část viny byla na manţelce, která svého chotě odmítala a muselo jí být domluveno ze strany její rodiny. I díky jemnému přístupu Francesca Marii nakonec i toto manţelství bylo konzumováno. S postupným uvolněním bariér došly Francescu Mariovi v únoru 1711 síly.693 Čtyři svatby a ani jedno dítě, to bylo poměr, který nikdo neočekával. Se smrtí bývalého kardinála zhasla poslední naděje, ţe Mediceové budou mít pokračování. Cosimo III. chtěl ale udrţet samostatnost Toskány za kaţdou cenu, odvolal se tedy ke starému privilegiu Karla V. z roku 1537, které pravilo, ţe kdyţ vymře ve Florencii rod Medici budou si moci obyvatelé opět zvolit republiku. Toto ustanovení se ale nepodařilo probudit k ţivotu. V roce 31. října 1713 umírá starší syn Cosima III. velkoprinc Ferdinando, následníkem se stává Gian Gaston. Cosimo III. se pokusí oddálit pohlcení Toskány Habsburky tím, ţe se snaţí jako dědičku po Gianu Gastonovi učinit jeho sestru Annu Marii Luisu. I tato snaha vyjde vniveč. Ve Florencii ale zůstane manţelka Ferdinanda Violante Beatrice Bavorská, která je nominována guvernérkou Sieny. Umírá za vlády Giana Gastona v roce 1731. V době po svém návratu z Čech projevil Gian Gaston velkou diplomatickou obratnost, kdyţ zúročil svůj dlouholetý pobyt v cizině své výpravy. Kdyţ roku 1716 umírá falcký kurfiřt Johanna Wilhelma von Neuburg, Anna Marie Luisa se rozhodne pro návrat do Florencie, ale aţ do své smrti bude pouţívat titul kurfiřtka falcká, pod kterým

692 Informace a korespondence k této svatbě A. S. F., fond: M. d. P., f: 5857. Také PIERACCINI, Gaetano: La Stirpe ... Kapitola Francesco Maria Medici ed Elonora di Guastalla s. 685 – 715. Práce je mírně tendenční, některé interpretace působí zkreslujícím dojmem. 693 Francesco Maria umírá 3. února 1711, podle florentského kalendáře 1710.

269 je známí i dnes. Do Florencie s ní jede celý její dvůr, který čítá osmdesát lidí, nám se zachoval kompletní seznam:

Nota dlle Persone che seguitano nel viaggio - Seznam osob, které La Ser:ma Elettrice - doprovázely Nejjasnější kurfiřtku

Dame N:o 2. – Dámy počtem 2 Sig:ra Baronessa di Bourscheidt Maggiord:ma Magg:e Sig:ra Baronessa di Schaesberg Dama d’Onore

Cavalieri N:o 3. – Rytíři počtem 3 Sig: Conte di Schaesberg Maggiordomo Magg.e Sig: Barone di Bourscheidt Cavallevizzo Magg.e Sig. Cavaliere Antinori

Donne di Camera N:o 5- - Ţeny komory počtem 5 Sig:ra Maria Vittoria Casanova Sig:ra Maria Elisabetta Montelatici Sig:ra ...... Zanobini Sig:ra Maria Anna Moselerin Sig:ra Anna Barbera Moselerin

Cuoche N:o 2- - Kuchařky počtem 2 Maria Elisabetta

Due Cameriere delle SS.e Dame – Dvě komorné Nejjasnějších dam Due Ragazzi di Camera

270 Padre Giacomini Confessore, e Compagno. – Zpovědník otec Giacomini a doprovod Sig: Dottor Zamboni Medico – Pan doktor Zamboni, lékař Sig: Tripelfus Cappellano – Pan kaplan Tripelfus

Paggi N:o 3 – Páţata počtem 3 Sig: Barone di Harting Sig: Barone d’Eijnathen Sig: Barone di Barlemont

Sig: Vogels Consiglier di Cam:a dl Ser:mo Elettore – Rádce kam. Nejj. Kurf. Sig: Schroth Speziale di Corte – Nákupčí dvora Sig: Schmitz Scrivano di Cucina, e Pagatore – Písař kuchyně a pokladník Sig: Fiori Cerusico - Ranhojič Sig: Niccoli Aiutante di Camera – Pomocník kamery Sig: Bellori Bottigliere - Sklepmistr Sig: Gio: Batt:a Nobili Credenziere - Kredenciér Sig: Francesco Nobili Tappezziere - Čalouník

Staffieri N:o 4- - Podkoní počtem 4 Antonius Ophoven Botteler Jacops Kemmerling Antonio Mertens

Aiduchi N:o 4 – Hajduci počtem 4 Paolo Verhans Michele Benchitz

271 Gio: Giorgio Keller Gio: Giorgio Reschéwitz

Cammer Trabanti N:o 3- - Kopiníci (sluhové) počtem 3 Putz Goffredo Gio:Giorgio

Gio: Carlo, Servitore dlle Donne de Camera – Sluha ţen komory Sig: Eijlartz Furiere di Camera – Zásobovač komory Knöller Furiere di Corte Davance Controleur - Kontrolor Guglielmo Aiuto del Proviant Meister – Pomocník mistra zásobovače Bastiamo Saccomi Cuoco dlla Ser:ma Elettrice – Kuchař Nejj. kurfiřtky Maestro Gaspero Cuoco Ohnnerziegs Cuoco Grofs Cuoco Geller Credenziere dlla Tavola de Cavalieri – Kredenciér tabule

Garzoni di Credenza, e di Bottigliéria N:o 4 – Příručí kredence a sklepu počtem 4 Giovanni Niccolucci Gio: Giorgio Kösler Mattio Valeni Mattio Noldan

Nieseman Corriere - Posel Thumbler Corriere

272 Klein Aiuto dl Tappezziere – Pomocník čalouníka Schmältz Aiuto dl Tappezziere

Cocchiere dlla Carrozza dlla Ser:ma Elettrice – Kočí vozu Nejj. Kurfiřtky Suo Cavalcante – Jeho jezdec Cocchiere Matteo Ulmer Cocchiere Leonardo di Saan Giovanni Stein Garzone - Příručí Adamo Kügler Palafreniere - Podkoní

Garzoni di Cucina N:o 4 – Příručí kuchyně počtem 4 Giovanni Kreützer Pietro Sommener Averardo Nolden Ermanno Lindtlan

Due Servitori dl Sig: Conte di Schaesberg - Sluha Due Servitori dl Sig: Barone di Bourscheidt Un Servitore dl Sig: Cav:e Antinori Un Servitore dlla S:ra Baronessa di Bourscheidt Un Servitore dlla Sig:ra Baronessa di Schaesberg Un Servitore dl Sig: Dottor Zamboni Un Servitore dl Sig: Fiori Un Lettighiere dl Ser:mo Elettore con suo Garzone – Nosič Nejj. kurf. s pomocníkem ______In tutto Persone ---N:o 80 --- - Celkem 80 osob694

694 A. S. F., fond: M. d. P., f: 6321. f. 18r.

273 Svůj dvůr i jistou dávku samostatnosti si kurfiřtka zachovala i po smrti svého bratra Giana Gastona a po nástupu nové Lotrinské dynastie. S Annou Marií Luisou roku 1743 odchází i poslední Mediceovna.

274

Závěr

Naši práci jsme začali smrtí Giana Gastona a skončíme ji jeho narozením. Gian Gaston, který se jako velkovévoda velmi zaslouţil o zotavení Toskány a kterého chválil i Charles Louis Montesquieu, po své smrti znovu oţívá. Tentokráte jako zhýralec a prostopášník, který společně se svým bigotním otcem Cosimem III. přivedl kdysi kvetoucí stát do trosek. Opak byl pravdou, hlavní myšlenkou vlády Cosima III. bylo udrţet v Toskánsku mír. Samozřejmě i tento panovník udělal mnohá velmi špatná opatření, jako bylo nařízení proti Ţidům. Jeho syn Gian Gaston ale tyto zákony ruší, uvolňuje ţivot. Kdyţ v roce 1737 umírá, Toskána přejde diktátem velmocí na Lotrinskou dynastii. Nový velkovévoda se do Florencie podívá jen jednou v roce 1739, jinak řídí svůj nový stát prostřednictvím regentské vlády. Zásadní se stanou vztahy s Vídní, díky nim se do velkovévodství dostane válka. František Štěpán jako nový vládce ztrojnásobí armádu, na kterou jde aţ 41 % státních útrat, dalších 19 % na vydrţování jeho dvoru ve Vídni a dvoru jeho matky.695 Kdyţ vládu v roce 1765 přebere druhorozený syn Františka Štěpána Pietro Leopoldo, uplynulo 28 let od smrti Giana Gastona. Následná reformní politika se tedy musí vyrovnat s vládou Františka Štěpána nikoli Giana Gastona. Veřejně se musí ale deklarovat něco jiného. Zhýralec Gian Gaston je na světě! Na počátku byl smělý plán toskánské sekundogenitury a zájem velmocí o přízeň toskánského státu, po deseti letech strach o samostatnost, charakterizovaný zmatkem toskánských agentů píšících z Vídně. Stejně tak se vyvíjel vztah mezi manţely Gianem

695 V roce 1743, tedy kdyţ je Válka o rakouské dědictví v plném proudu, jde na vojenské účely 2.939.173 florénů (41,07%) a na dvůr ve Vídni a v Commercy pro matku Františka Štěpána 1.360.363 florénů (19,16%). In: STORIA della civiltà Toscana. Firenze. Felice le Monier. 1999. s. 16 – 17.

275 Gastonem a Annou Marií Francescou. Od počátečních sympatií k odcizení. Proměnou prošla i snaha o zdomácnění Mediciho, po deseti letech byl nutný jeho návrat, aby převzal novou roli v rodu a státě. Záměrem bylo ukázat proměnu italského rodu, který na konci sedmnáctého století měl nejmocnějšího kardinála v kolegiu, pevně drţel moc ve svém státě a dokonce mohl expandovat do zahraničí, kdyţ bylo nabídnuto velkoprinci Ferdinandovi moţné portugalské dědictví. Medicejské kartě byl nakloněn i císař, neboť se díky Johannu Wilhelmovi von Neuburg stali Mediceové jeho příbuznými. V Praze navíc sídlila silná italská komunita s velkou mezinárodní prestiţí, v které se Gian Gaston stal jedním z hlavních členů. Problémy které během princova českého pobytu vznikly, byly dány neshodami v manţelství. Vše měl vyřešit transfer do Florencie, kde by princ podle slov právníků kurie „měl sílu k plození potomků“. Pokusy o záchranu manţelství ze strany císařské rodiny, falckého kurfiřta, praţského arcibiskupa, kurie ztroskotaly. Toskánsku se válka nakonec přiblíţila, ale nejvíc na tom vydělaly české země, které se staly jedním z dědiců toskánského bohatství, kdyţ se po vyhnání Lotrinské dynastie dostal do Prahy jejich archiv. Nicméně medicejský princ se na více jak deset let stal Boemo a kdyţ mu to situace dovolovala, aktivně se zapojoval do společenského dění. Naše práce nebyla pojata chronologicky, ale tematicky. Bádání velmi ztíţila absence pramenů v českých archivech. Informace v nich jsou bohuţel jen kusé a mnohdy neúplné. Záměrem nebylo citovat princovu korespondenci z kaţdého týdne jeho pobytu, ale představit témata jakými jsou Italská kongregace, mecenát, kavalírská cesta, apod. Domnívám se, ţe takovýto obraz posledního Medicee je mnohem komplexnější a zajímavější.

276 Summary

My doctoral thesis is about Giovanni Gastone dei Medici and his stay in Bohemia between 1697 - 1708. It focused on relations of the Empire of Hapsburgs and the Grand duchy of Tuscany in the early modern age. Giovanni Gastone was in Kingdom of Bohemia, because he married with bohemian princess Anna Maria Francesca of Saxen – Lauenburg. She had a big possession in North Bohemia. Residence of her dominium was castle Zákupy. Giovanni (called Gian) Gastone is described in very stereotyped way in science and popularize literature - as an unmoral and abandoned man. The description of his stay in Bohemia is also stereotyped – he escaped from wife to France, played the cards, made love with poor students, etc. As we can see in my academic dissertation this is not the whole truth, there were wider array of factors. When we focused on Giovanni Gaston‟s way in France, Nederland and Germany, we can recognize something different. The journey is interpreted like escape from Bohemia – escape from Czech wife, but when we compare Giovanni Gaston‟s journey with situation in early modern Bohemia, we have to claim that was normal and typical Grand Tour in his age and world. He also developed cultural activity - Giovanni Gastone was the patron of very important Czech grammar. The author of Czech grammar was Giovanni Gastone Czech instructor. Author speaks about Giovanni Gastone as a star in Bohemia. Giovanni Gaston‟s courtier Pietro Domenico Baroloni was author of dithyramb of czech wine Bacco in Bohemia.

277 Besides this cultural activity Giovanni Gastone developed the relations with Czech nobility for example with Lobkovic and Harrach. The card games ware possibility of deep co-operation with czech nobility. Giovanni Gastone was normal part of aristocrat‟s world and his mentality. He wanted obtain inkolat and he had to adapt his self to new country. But Giovanni Gastone was in Bohemia so that he bred successor for Tuscany throne with Anna Maria Francesca Saxen- Laueburg. Unfortunately the marriage wasn´t happy and the couple hadn‟t got any child. Giovanni Gastone lived in Tuscany after 1708 and Anna Maria Francesca lived separated in her dominions in Bohemia. Giovanni Gastone died as a last male member of Medici family in 1737. After his dead Tuscany people lost their traditionally dynasty. New Grand duke Francis Stephen I. from house of Lorena was in Florence only one time for two month.

278

Archivní prameny Archivio di Stato di Firenze – fond: Mediceo del Principato - fond: Manoscritti - fond: Miscelanea Medicea - fond: Tratte - fond: Guardaroba Archivio di Stato di Siena - fond: Governatore Biblioteca Nazionale Centrale di Firenze - fond: Manoscritti

Státní ústřední archiv Praha - fond: Rodinný archiv toskánských Habsburků - fond: Administrativa toskánských statků - fond: Archiv praţského arcibiskupství Archivio della Congrazione italiana di Praga Státní oblastní archiv Litoměřice - pobočka Ţitenice - fond: Rodinný archiv Lobkovicové Roudničtí Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Česká Lípa - fond: Archiv města Zákupy Státní oblastní archiv Zámrsk - fond: Rodinný archiv Piccolominy Ústav dějin Univerzity Karlovy a Archiv Univerzity Karlovy - fond: Matriky. Národní knihovna

279 Tištěné prameny a literatura ACTON, Harold: The last Medici. – London. 1980. (Italsky jako ACTON, Harold: Gli ultimi Medici. - Torino. Eiunaudi. 1974.). ACTON, Harold (překl.): The Last of the Medici. - Florence. 1930. ADDOBBATI, Andrea: La festa e il gioco nella Toscnan del Settecento. – Pisa. Edizioni Plus. 2002. ANNA Maria Luisa de„ Medici Elettrice palatina/ Atti delle celebrazioni 2005 – 2008. Úvodní slovo Anita Valenini. – Firenze. Polistampa. 2009. ANNA Maria Luisa Medici/ Kurfürstin von der Pfalz. Karl Bernd Heppe (ed.). Düsseldorf. Meyer. 1988. (Katalog výstavy, Düsseldorf, Stadtmuseum Düsseldorf, 17. září – 20. listopadu 1988). ANNIBALDI, Claudio (Conservatorio di Musica “S. Cecilia”, Rome, Italy): On some aspect of musical patronage in the papacy and the Spanish states of Southern Italy, with special referenc to Rome. In: 15th Congress of the International Musicological Society/ Round table on Local Tradition of Musical Patronage, 1500 – 1700. Round Table for the IMS Congress, Madrid 1992. (Separát). BALBÍN, Bohuslav: Rozprava na obranu jazyka slovanského zvláště pak českého. - Praha. 1869. BARTOLONI, Pietro Domenico: Bacco in Boemie. Ditirambo ... in onore del vino di Melnich. - Praha. 1717. BARTOLONI, Pietro Domenico: Bacco in Boemie. Ditirambo ... in onore del vino di Melnich. - Firenze. 1736. BARTOLONI, Pietro Domenico – italský učenec 18. Století o českých králích a mělnickém vínu. překl. Helena Mahlerová

280 a Vladimír Mikeš. koment. Alessandro Catalano. – In: Souvislosti, č. 3-4, roč. XIII/2002. s. 99 – 112. BAROKNÍ Praha – Barokní Čechie. – Praha. Scriptorium 2004. BECHERINI, Bianca: Catalogo dei manoscritti musicali della Biblioteca Nazionale di Firenze. – Bärenreiter Kassel – Basel – London – New York. 1959. BARKER, Thomas M.: Army, Aristocracy, Monarchy: Essays on War, Society and Government in Austria/ 1618 – 1780. – New York. Columbia University Press. 1982. BAŢANT, Jan: Praţský Belveder. – Praha. Academia. 2006. BELLESI, Sandro – VISONÀ, Mara: Giovacchino Fortini: scultura, architettura, decorazione e committenza a Firenze al tempo degli ultimi Medici. 2 sv. Firenze. Polistampa. 2008. BELLESI, Sandro: Catalogo dei pittori fiorentini del '600 e '700. 2 sv. – Firenze. Polistampa. 2009. BELLUCCI, Paolo: I Lorena in Toscana/ Gli uomini e le opere. – Firenze. Edizioni Medicea. 1984. BENEDETTI, Giovanni: Notizie e documenti intorno alla vita di F. Settimani. – Firenze. 1875. BOUTIER, Jean: L‟”Accademia dei nobili” di Firenze/ Sociabilità ed educazione dei giovani nobili negli anni di Cosimo III. In: La Toscana nell‟età di Cosimo III. ... s. 205 – 224. BRION, Marcel: The Medici/ A Great Florentine Family. - London. 1969. BRUSCHI, Alberto: Anna Maria Francesca/ una Principessa boema... una Fiorentina mancata. Firenze. 1995. BRUSCHI, Alberto: Giuliano Dami/ Aiutante di Camera del Granduca Gian Gastone de„Medici. – Firenze. 1997. BRUSCHI, Alberto: Paolino Dolci/ nobile Ruspante fiorentino. – Firenze. 2000.

281 BUKOFZER, Manfred F.: Hudba v období baroka/ Od Monteverdiho po Bacha. - Bratislava. 1986. BURKE, Peter: The Art of Conversation. - Cambridge. 1993. BURKE, Peter: The historical anthropology of early modern Italy/ Essays on perception and communication. - Cambridge. 1989. BURMESTER, Johann Friedrich: Beiträge zur Kirchengeschichte der Herzogthums Lauenburg, Ratzburg, Vl. náklad. 1832. CAGGEESE, Romolo: Firenze dalla decadenza di Roma al Risorgimento d‟Italia/ Il Principato (III. sv.). – Firenze. Bemporad. 1921. CAMERANI, Sergio: Bibliografia Medicea. - Firenze. 1964. CAMEROTA, Michele: Galileo Galilei e la cultura scientifica nell„età della controriforma. I, II.- Roma. Il Giornale. 2004. CANDELORO, Giorgio: Storia dell´Italia moderna/ Volume primo: le origine del risorgimento. - Milano. 1994. CARDELLA, Giuseppe M.:Compendio della storia della bella letterratura creca, latina, e italiana. – Pisa 1817. CARDINI, Franco.: L‟acciar de„ cavalieri/ Studi sulla cavalleria nel mondo toscano e italiano (secc. XII-XV). – Firenze. Le Lettere. 1997. CASCIU, Stefano: Anna Maria Luisa de´Medici Elettrice Palatina (1697 – 1743). – Firenze. 1993. CATALANO, Alessandro: Dal servizio di principi e granduchi alla ricerca storica. Pietro Domenico Bartoloni da Empoli e le Istorie de„ duchi e re di Boemia. In: Studi Slavistici VIII. 2011. s. 281 – 298. CATALANO, Alessandro: „Italština v novodobých dějinách středoevropských kultur“. In: Humanitas Latina in Bohemis. - Treviso-Kolín. Fondazione Cassamarca. 2007, s. 145-168.

282 CATALANO, Alessandro: Zápas o svědomí/ Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598 - 1667) a protireformace v Čechách. – Praha. Lidové Noviny. 2008. CATALANO, Alessandro: Pietro Domenico Bartoloni z Empoli a jeho Dějiny českých vévodů a králů. – In: Nový italský časopis v Praze. – 2000, 2 – 2001, 1. s. 92-99. CATALANO, Alessandro: Moltissimi sono i verseggiatori, pochi i poeti/ La cultura italiana nell‟Europa centrale del XVII e XVIII secolo. – In: eSamizdat. II. 2004, 2. s. 35-50. CATALOGO della Biblioteca Mediceo-Lorenese. - Firenze. 1964. CAVERINI, Raffaello: Storia del metodo sperimentale in Italia. – Firenze. 1891. CERMAN, Ivo: Šlechtická kultura v 18. století/ Filozofové, mystici, politici. – Praha. Lidové noviny. 2011. CIPRIANI, Giovanni: Il vino a corte. – In: Storia del vino in Toscana/ Dagli Etruschi ai nostri giorni. A cura di Zeffiro Ciuffoletti. – Firenze. 2000. s. 63 – 92. CLEUGH, James: Die Medici/ Macht und Glanz einer europäischen Familie. - München - Zürich. - 2001. COCHRANE, Eric W.: Florence in the Forgotten Centuries 1527 - 1800/ A History of Florence and the Florentines in the Age of the Grand Dukes. - Chicago - London. 1973. COCHRANE, Eric W.: Tradition and Enlightenment in the Tuscan Academies/ 1690 - 1800. - Roma. 1961. CONGRAGAZIONE italiana di Praga/ Luoghi e memorie dell‟Istituto Italiano di Cultura. – Kutná Hora. Tichá Byzanc – Istituto Italiano di Cultura di Praga. 2003. CONTI, Giuseppe: Firenze dai Medici ai Lorena/ Storia - cronata aneddotica - costumi (1670 - 1737). - Firenze. 1909. (Reprint: Firenze. 1980).

283 CONTI, Giuseppe: Firenze dopo i Medici/ Francesco di Lorena – Pietro Leopoldo – Inizio del regno di Ferdinando III. – Firenze. 1921. (Reprint: Firenze.1984). CONTINI, Alessandra: La Reggenza Lorenese tra Firenze e Vienna/ Logiche dinastiche, uomini e governo (1737 - 1766). – Firenze. Leo S. Olschki Editore. 2002. LA CORTE di Toscana dai Medici ai Lorena/ Atti delle giornate di studio Firenze. Roma. 2002. (Sborník z konference pořádané 15. – 16. prosince 1997 v Archivio di Stato di Firenze a v Palazzo Pitti). CRONIA, Arturo: Čechy v dějinách italské kultury. – Praha 1936. ČECHURA, Jaroslav: Broumovská rebelie. – Praha. Nakladatelství LN 1997 ČERNÍN, Heřman Jakub: Deník z cesty po Itálii. překl. Eva Krátká. koment. Alessandro Catalano. – In: Souvislosti, č. 3-4, roč. XIII/2002. s. 113 – 123. ČOPFOVÁ, Eva: Dvě vídeňská období Anthoni Schoonjanse. – Brno. Masarykova univerzita. 2008. (Diplomová práce). ČORNEJOVÁ, Ivana: Pobělohorská rekatolizace. Nátlak nebo chvályhodné úsilí?. - In: Dějiny a současnost, č. 4, roč. 23/2001, s. 2 - 6. DENIS, Arnošt: Konec samostatnosti české. – Praha. 1909. DEWALD, Jonathan: The European Nobility, 1400 - 1800. - Cambridge. 1996. DE RENZI, Salvatore: Storia della medicina in Italia. Tomo IV. – Napoli. 1846. DIANA, Esther: Il resoconto per il viaggio di Gian Gastone de‟Medici del 1697: un contributo alla nascita della moderna medicina dei viaggi. In: Medicea/ Rivista interdisciplinare di studi medicei. Firenze. 2008. 1. s. 58 – 63.

284 DIAZ, Furio: Il Granducato di Toscana/ I Medici. – Torino. UTET. 1976. DIAZ, Furio – MIGLIORINI, Luigi Mascilli – MANGIO, Carlo: Il Granducato di Toscana/ I Lorena dalla Reggenza agli anni rivoluzionari. – Torino. UTET. 1997. DOMENICHELLI, Mario: Cavaliere e gentiluomo/ Saggio sulla cultura aristocratica in Europa (1513 – 1915). – Roma. 2002. DOMÍNGUEZ, A. M.: Analisi del viaggio di Cosimo III de‟Medici attraverso la Spagna di Giovan Battista Gornia. In: Il viaggio a Compostela di Cosimo III de‟Medici (katalog výstavy pořádané Xunta de Galicia roku 2004). Galicia. 2004. DONATI, Claudio: L‟idea di nobiltà in Italia. Secoli XIV-XVIII. - Roma-Bari. Laterza. 1995 (1. vyd. 1988). DORINI, Umberto: I Medici e i loro tempi. Firenze. Nerbini. 1989. DŰLMEN, Richard van: Kultura a kaţdodenní ţivot v raném novověku (16. - 18. století)/ Dům a jeho lidé I. - Praha. 1999. DUMAS, Alexandre: Les Medicis. – Bruxelles. 1845. DVOŘÁK, Max: Umění jako projev ducha. - Praha. 1936. DVOŘÁK, Max: Italské umění/ od renesance k baroku. - Praha. 1946. ELBEL, Martin: Bohemia Franciscana/ Františkánský řád a jeho působení v českých zemích. - Olomouc. 2001. ELIAS, Norbert: La società di corte. – Bologna. 1988. ELIAS, Norbert: La civiltà della buone maniera/ Il processo di civilizzazione I. – Bologna. 1985.¨ EVANS, R. J. W.: Vznik habsburské monarchie 1550 – 1700. - Praha. Argo 2003. IL FAGIUOLI/ Un poeta alla corte di Gian Gastone de‟Medici. – Firenze. 1979.

285 FALCIAI, Massimiliano: I Medici e i Lorena negli ultimi due secoli del Granducato di Toscana. – Firenze. Vallecchi. 1938. FANTONI, Marcello: Il bigottismo di Cosimo III: da legenda storiografica ad oggetto storico. - In: La Toscana nell„età di Cosimo III ... s. 389 – 402. FASANO, Guarini E.: Cosimo III de„ Medici. - In: Dizionario biografico degli Italiani, sv. XXX. – Roma. 1984. s. 54 – 61. FILIPPO Buonarroti e la cultura antiquaria sotto gli ultimi Medici. – Firenze, Casa Buonarroti. 25 marzo – 25 settembre 1986. A cura di Daniela Gallo. – Firenze. 1986. (Katalog výstavy). FIORAVANTI ZUANELLI, Giambabattista: La genealogia delle case piu ilustri. - Venezia 1743 FIRENZE/ le chiese, i palazzi, i tesori d´arte. - Firenze. 1932. FISCHER, Lucia Frattarelli: Livorno 1676: La città e il porto franco. In: La Toscana nell‟età di Cosimo III. .. s. 45 – 66. GAGLIARDO, John G.: Germany under the Old Regime, 1600 – 1790. – London-New York, Longman. 1991. GAMBA DA BASSANO, Bartolommeo: Serie dei testi di lingua, Venezia 1839 GALILEI, Galileo: Dialogo di Galileo Galilei linceo matematico supremo dello studio di Padova, e Pisa. ... Dove ne i [sic] congressi di quattro giornate si discorre sopra i due massimi Sistemi del Mondo, TOLEMAICO e COPERNICANO. ... Dedicato all‟ ... Carlo Caraffa ... . – Fiorenza 1710. GALILEI, Galileo: Opere di Galileo Galilei nobile fiorentino Primario Filosofo, e Mattematico del Serenissimo Gran Duca di Toscana. 3 sv. – Firenze. 1718. GALLUZZI, Jacopo Riguccio: Istoria del Granducato di Toscana/ Sotto il governo della casa Medici I-IV. – Livorno. 1781.

286 GIAN Gastone (1671 - 1737)/ Testimonianze e scoperte sull‟ultimo Granduca de‟Medici. - Firenze. Giunti Editore. 2008. GLI ULTIMI Medici/ Il tardo barocco a Firenze, 1690 – 1743. – Detroit. The Detroit Institute of Arts 27 marzo – 2 giugno 1974. Firenze. Palazzo Pitti 28 giugno – 30 settembre 1974. (Katalog výstavy). GONZÁLEZ-PALACIOS, Alvar: Il Gusto dei principi: arte di corte del XVII e del XVIII secolo. - Longanesi. 1993. GORI, Pietro: Le Feste florentine attraverso i secoli/ Le feste per San Giovanni. – Firenze. 1926. (Reprint: Firenze. 1989). GREGORI, Mina – CIARDI, Roberto Paolo: Il Settecento/Storia delle arti in Toscana. - Firenze. Edifir. 2006. GROTTANELLI, L.: Le avventure del cavaliere Francesco Settimani, letterato e gentiluomo fiorentino. Firenze. 1901. GRUND, Antonín (edd): Cestopis Bedřicha z Donína. - Praha. Melantrich 1940. HABERMANS, Jürgen: Storia e critica dell‟opinione pubblica. – Roma-Bari. 1988. HACKENBROCH, Y. – SFRAMELI, M.: I gioielli dell‟Elettrice Palatina al Museo degli Argenti. – Firenze. 1988. HANLON, Gregory: Early Modern Italy, 1550 - 1800/ Three Seasons in European History. - New York. 2000. HARANT Z POLŢIC, Krištof.: Cesta do země svaté a do Egypta. – Praha 1854. HAYM, Nicolla Francesco: (ed.)Biblioteca Italiana ossia notizia de libri rari Italiani. – Milano 1803. HAUBELT, Josef: České osvícenství. - Praha. 1986. HEISS, Gernot: Mezi ochranou a ohroţením: Italská a ţidovská obec v Praze a ve Vídni v 16. a 17. století ve zprávách jezuitů. - In: Barokní Praha – Barokní Čechie 1620 – 1740/

287 Sborník příspěvků z vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách pořádané v Praze 24. – 27. září 2001. – Praha, Scriptorium. 2004. s. 177 – 188. HEYCK, Eduard: Florenz und die Mediceer. - Bielefeld - Leipzig. 1902. HIBBERT, Christopher: Vzestup a pád rodu Medici. - Praha. 1997. HIBBERT, Christopher: Florencie/ Ţivotopis města. - Praha. 1997. HIRSCH, Ferdinand: Leopold II. als Großherzog von Toscana. – In: Historische Zeitschrift. IV. Band. – München. 1878. s. 433 – 470. HISTORICKÁ úloha absolutní monarchie ve střední Evropě 17.a 18. století – In: Studia historica XXXVI. - Praha. Karolinum 1991. HLAVINKA, Alois: Obránce jazyka českého za zlých časův. - In: Obzor/ List pro poučení a zábavu, č. 2, roč. VII/1884, s. 19 - 22; č. 3, s. 35 - 39. HOJDA, Zdeněk - KAŠPAROVÁ, Jaroslava: Bohemia - Italia/ Češi ve Vlaších a Vlaši v Praze 1600 - 2000. - Praha. 2000. (Katalog výstavy). HRBEK, Jiří: České barokní korunovace. – Praha. Lidové Noviny. 2010. IL FAGIULI/ un poeta alla corte di Gian Gastone de„Medici. A cura di Giampaolo Pecori. – Firenze. 1979. INDICE di alcuni cimeli esposti appartenenti alla biblioteca del R. Istituto. – Firenze 1911. I PRINCIPI bambini/ Abbigliamento e infanzia nel Seicento. (Katalog výstavy konané 19. ledna – 21. dubna 1985 ve Florencii v Palazzo Pitti). – Florencie. 1985.

288 ITALSKÁ Renesance a baroko ve střední Evropě: Příspěvky z mezinárodní konference Olomouc 17.- 18. 10. 2003. Olomouc 2005. ITÁLIE, Čechy a střední Evropa/ Referáty z konference pořádané ve dnech 6. - 8. 12. 1983. - Praha. Univerzita Karlova. 1986. JANÁČEK, Josef: Valdštejn a jeho doba. – Praha 2003. JANÁČEK, Josef: Rudolf II. a jeho doba. – Praha. Nakladatelství Svoboda 1987. JANDIT, Wenceslaus: Grammatica Linguae Boëmicae. - Praha. 1704. JANDIT, Wenceslaus: Grammatica Linguae Boëmicae. - Praha. 1705. KALISTA, Zdeněk: Bohuslav Balbín. - Brno. 1947. KALISTA, Zdeněk (ed): Cesty ve znamení kříţe. – Praha. Evropský literární klub. 1941 KALISTA, Zdeněk: Čechové, kteří tvořili dějiny světa. – Praha. Garamond 2009. KALISTA, Zdeněk (edd.): České baroko. Praha 1941. KALISTA, Zdeněk: Korespondence Zuzany Černínové z Harasova s jejím synem Humprechtem Janem Černínem z Chudenic. - Praha. Melantrich 1941. KALISTA, Zdeněk: Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic/ Zrození barokního kavalíra. - Praha. 1932. KALISTA, Zdeněk: Tvář Baroka/ Poznámky, které zabloudily na okraj ţivota, skicář problémů a odpovědí. - Praha. 1992. KALISTA, Zdeněk: Z legend českého baroka. - Olomouc. 1934. KIRKENDALE, Warren: Alessandro Striggio und die Medici: Neue Briefe und Dokumente. In: Festschrift Othmar Wessely zum 60. Geburtstag. – Tutzing. Hans Schneder. 1982.

289 KOBBE, Peter von: Geschichte und Landesbeschreibung des Herzogtums Lauenburg. – Altona. Johann Friedrich Hammerich. 1837. KOLDINSKÁ, Marie: Kaţdodennost renesančního aristokrata. – Praha – Litomyšl. 2004 KOMENSKÝ, Jan Amos: Všenáprava (Panorthosie)/ Všeobecné porady o nápravě věcí lidských, část šestá. – Praha. Orbis. 1950. KOPCOVÁ, Helena: Sochaři ve sluţbách velkovévodkyně Anny Marie Františky Toskánské. - Praha. 1998. (Diplomová práce). KROFTA, Kamil: Nesmrtelný národ od Bílé hory k Palackému. – Praha 1940. KUBEŠ, Jiří: Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou (1657 – 1658)/ Volby a korunovace ve Svaté říši římské v raném novověku. České Budějovice. Veduta. 2009. „DIE KUNST hat nie ein Mensch allein besessen“/ eine Austellung der Akademie der Künste und Hochschule de Künste. (9. června – 15. září 1996). Berlin. Henschel Verlag. 1996. KUTNAR, František - MAREK, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví/ Od počátku národní kultury aţ do sklonku třicátých let 20. století. - Praha. 1997. LANGEDIJK, Karla: The portraits of the Medici 15th – 18th Centuries. I. – III. LA CONGRAGAZIONE italiana di Praga/ Luoghi e memorie dell‟Istituto Italiano di Cultura. – Kutná Hora. Tichá Byzanc – Istituto Italiano di Cultura di Praga. 2003. “LA GLORIA del Signore“/ La riforma protestante nell‟Italia nord- orientale. – Mariano del Friuli. Edizioni della Laguna. 2006.

290 LA PRINCIPESSA saggia: L'eredità di Anna Maria Luisa de' Medici, Elettrice palatina. – Firenze. Sillabe. 2006. (Katalog výstavy, Florencie, Palazzo Pitti - Galleria Palatina, od 22. prosince 2006 do 15. dubna 2007). LA TOSCANA nell„etá di Cosimo III.: Atti del Convegno, Pisa – San Domenico di Fiesole (FI), 4 – 5 giugno 1990/ a cura di Franco Angiolini, Vieri Becaagli, Marcello Verga. – Firenze. 1993. LEDVINKA, Václav ...: Praţské paláce/ Encyklopedický ilustrovaný přehled, Bohumil Mráz, Vít Vlnas. - Praha. 1995. LUCKHARDT, Jochen – ŠEVČÍK, Anja K.: Dvorské umění pozdní renesance Brunšvicko-Wolfenbüttelsko a císařská Praha kolem roku 1600. – Praha. 1998. MACEK, Petr: Architektura Toskánského, dříve Thunovského paláce v Praze. In: Cour d‟honneur 3/ Hrady, zámky, paláce. - Praha. Elfa. 1999. s.78 – 82. MACEK, Petr – ZAHRADNIÍK, Pavel: Zámecký areál v Zákupech. - In: Průzkumy a památky II. 1996. s. 3 – 34. MAGALOTTI, Lorenzo: Un principe di Toscana in Inghilterra e in Irlanda nel 1669/ Relazione ufficiale del viaggio di Cosimo de‟Medici tratta dal „Giornale“ di L. Magalotti, con gli acquerelli Palatini. – Roma 1968. MAŤA, Petr: Boemia desolata/ Z deníku toskánské výpravy do Čech roku 1628. – In: Souvislosti, č. 3-4, roč. XIII/2002. s. 23 – 27. MAŤA, Petr: Čechy a Morava roku 1666 v cestovním deníku toskánského šlechtice Franceska Riccardiho. – In: Souvislosti, č. 3-4, roč. XIII/2002. s. 73 – 81.

291 MAŤA, Petr: Principessa boema/ Vyslanec Martelli o Anně Masrii Františce Toskánské a jejím českém zázemí. – In: Souvislosti, č. 3-4, roč. XIII/2002. s. 93 – 98. MAŤA, Petr: Svět české aristokracie (1500 - 1700). – Praha. Lidové Noviny. 2004. MIKULEC, Jiří: Leopold I./ Ţivot a vláda barokního Habsburka. - Praha - Litomyšl. 1997. MIKULEC, Jiří: Barokní náboţenská bratrstva v Čechách. - Praha. 2000. MONTPENSIER, Madamoiselle de (Anna Marie Luisa d„Orleans): Mémoires de Madamoiselle de Montpensier/ Fille de Gaston d‟Orléans, frere de Louis XIII. Roi de France. Amsterdam. J. Wetstein & G. Smith. 1735. (Anglicky jako TÁŢ: Memoirs of Madamoiselle de Montpensier/ Grand-daughter of Henri Quatre and Niece of Queen Henrietta-Maria. – London. Henry Colburn. 1848). MORENI, Domenico: Notizie istorichedei contorni di Firenze. – Firenze 1791 - 1795. MORONI Romano, Gaetano: Dizionario di erudizione storico- ecclesiastica/ Da S. Pietro sino ai nostri giorni. Vol. IV. - Venezia. Tipografia Emiliana. 1840. MOSTRA Medicea/ Palazzo Medici Firenze 1939 – XVII. (In appendice: Mostra del libro Mediceo R. Biblioteca Mediceo Laurenziana). – Firenze. Marzocco. 1939. (Katalog výstavy). NAVRÁTIL, Miloš: Charakteristika hudebního baroka a portréty slavných mistrů/ A. Vivaldi, G. F. Handel, J.S. Bach. - Ostrava. 1996. NEUHAUS, Helmut (vyd.): Zeitalter des Absolutismus 1648 – 1789. Band 5. In: Deutsche Geschichte in Quellen und

292 Darstellung. – Stuttgart. Philipp Reclam jun.GmbH&Co. 1997. NOVOTNÝ, Antonín: Jak ţivot Prahou šel/ 1576 - 1830. - Praha. 1946. NOVOTNÝ, Antonín: Praha ”Temna”/ 1719 - 1729. - Praha. 1946. NOVOTNÝ, Antonín: Staropraţské variace/ na motiv Praha a cizina. - Praha. 1958. NOVOTNÝ, Antonín: Praha v květu baroka/ 1700 - 1718. - Praha. 1949. OPITZ, Eckardt (Ed.): Herzogtum Lauenburg/ Das Land und seine Geschichte/ Ein Handbuch. Neumünster. Wachholtz. 2003. OPUS italicum/ Italští renesanční a barokní architekti v Praze. – Katalog z výstavy. Obrazárna praţského hradu. Praha 2000. ORLANDO, Filippo – BACCINI, Giuseppe (ed.): Vita di Gio. Gastone I, settimo e ultimo Granduca della R. Casa de„Medici, con la lista dei provvisionati di Camera, dal volgo detti i Ruspanti. Firenze. Bibliotechina Grassoccia 1886. ORSI, Pietro: Moderní Itálie/ Dějiny posledních 150 let aţ do konce 19. století. - Hradec Králové. 1908. ORSINI, Ignazio.: Storia delle monete de‟ Granduchi di Toscana della casa de‟ Medici e quelle dell‟augustissimo imperatore Francesco di Lorena come Granduca di Toscana. - Firenze. 1756. OSSOLA, Carlo: Dal „Cortegiano“ al „Uomo di mondo“/ Storia di un libro e di un modello sociale. – Torino. Eiunaudi. 1987. PAITA, Almo: La vita quotidiana a Roma ai tempi di Gian Lorenzo Bernini. – Milano. 1998. PÁNEK, Jaroslav: Výprava české šlechty do Itálie v letech 1551- 1552. – České Budějovice 2003

293 PAOLI, Maria Pia: „Gian Gastone de‟ Medici“. - In: Dizionario biografico degli Italiani, sv. LIV. – Roma. 2000. s. 397 - 407 PAVERA, Libor: Inspirativní soubor studií o českém baroku, zvláště literárním. - In: Studia comeniana et historica, č. 63 - 64, roč. XXX/ 2000. PAVLÍČEK, Jan: Gian Gastone de‟ Medici a jeho dvůr v Čechách/ Problém dlouhodobého pobytu v cizině. In: Humanitas Latina in Bohemis. - Treviso-Kolín. Fondazione Cassamarca. 2007, s. 107-115. PAVLÍČEK, Jan: Působení Giana Gastona dei Medici v Čechách. Olomouc. Katedra historie. 2002. (Diplomová práce). PAVLÍČEK, Martin: K dílu Michaela Václava Halbaxe. - In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica. Philosophica - Aestetica 21, Historica Atrium III. s. 197 - 212. PELLEGRINI, Amadeo (vyd.): Relazioni inedite di [sic]ambasciatori Lucchesi alle corti di Firenze, Genova, Milano, Modena, Parma, Torino (Sec. XVI-XVII). – Lucca. Alberto Marchi. 1901. PIERACCINI, Gaetano: La stirpe de„Medici di Cafaggiolo/ Saggio di ricerche sulla trasmissione ereditaria dei caratteri biologici. I.-III. – Firenze. – 1986. PIGAGE, Nicolas: La galerie electorale de Dusseldorf ou cataloque raissonné de ses tableaux. – Brusel 1781 POCHE, Emanuel: Praha na úsvitu nových dějin: Praha. Panorama 1988. POLIŠENSKÝ, Josef – KOLLMANN, Josef: Valdštejn. Ani císař, ani král. – Praha. Academia 1995. POLIŠENSKÝ, Josef (ed.): Česká touha cestovatelská/ Cestopisy, deníky a listy ze 17. století. - Praha. 1989.

294 POPP, A. E.: Die Medici - Kapelle Michelangelos. - München. 1922. DIE PRACHT der Medici/ Florenz und Europa I. II. - Wien. 1999. (I. díl i jako SPLENDORE dei Medici/ Firenze e Europa. - Firenze. 1999) PREISS, Pavel: Boje s dvouhlavou saní. – Praha. Vyšehrad 1981. PREISS, Pavel: Italští umělci v Praze/ Renesance, Manýrismus, Baroko. - Praha. 1986. PREISS, Pavel: Kořeny a letorosty výtvarné kultury baroka v Čechách. Praha. Nakladatelství Lidové noviny 2008. PRESS, Volker: Kriege und Krisen/ Deutschland 1600 – 1715. – München. C. H. Beck. 1991. PRETO, Paolo: I servizi segreti di Venezia/ Spionaggio e contraspionaggio ai tempi della Serenissima. – Milano. il Saggiatore. 2004. PRIZER, William F.: The Study of Patronage at the Italian Courts. In: 15th Congress of the International Musicological Society/ Round table on Local Tradition of Musical Patronage, 1500 – 1700. Round Table for the IMS Congress, Madrid 1992. (Separát). PRINZ Eugen und das barocke Österreich. – Salzburg – Wien. Residenz Verlag. 1985. PROCACCI, Giuliano: Dějiny Itálie. - Praha. Lidové Noviny. 1997. PUCCI, Eugenio: The Medici/ Glory of the World. - Firenze. 1968. QUANDO le legii erano belle/ Bandi dei Medici a Cutigliano. – Cutigliano. 1998. (Katalog výstavy). RATAJOVÁ, Jana - STORCHOVÁ, Lucie (edd.): Nádoby mdlé, hlavy nemající? Praha. Scriptorium 2008. REDI, Francesco: Bacco in Toscana/ Ditirambo di Francesco Redi Accademico della Crusca con le Annotazioni. – Firenze. Pietro Matini. 1685.

295 REDI, Francesco: Bacco in Toscana. Introduzione di Giovanni Cipriani. Apparto critico di Ugo Centurioni. – Bergamo. 1995. REPETTI, E.: Dizionario geografico-fisico-storico della Toscana. – Firenze. 1833 – 1846. ROBIONY, Emilio: Gli Ultimi dei Medici a la successione al granducato di Toscana. - Firenze. 1905. ROECK, Bernd (vyd.): Gegenreformation und Dreißigjähre Krieg 1555 – 1648. Band 4. In: Deutsche Geschichte in Quellen und Darstellung. – Stuttgart. Philipp Reclam jun.GmbH&Co. 1996. SAUCKEN, Paolo Caucci von: Santiago e i Cammini della Memoria, Centro Italiano di Studi Compstellani - Edizioni Compostellane, Perugia - Pomigliano d‟Arco 2006. SAUCKEN, Paolo Caucci von: La memoria della Spagna nella letteratura odeporica italiana di tematica compostelana. In: http://cvc.cervantes.es/literatura/aispi/pdf/17/17_051.pdf s. 53 – 69. SBORNÍK příspěvků k době poddanského povstání roku 1680 v severních Čechách. - Praha. 1980. SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého, Sv. VIII., X., XIV. (Hesla: Zvoleněves, Zákupy, Ploskovicko). – Praha. Šolc a Šimáček. 1923. SEGNERI, Paolo: Lettere inedite di Paolo Segneri al granduca Cosimo III. – Firenze. 1857. SEIBT, Ferdinand: Barockprobleme/ Zum 70 Geburtstag von Josef Válka. - In: Studia comeniana et historica, č. 62, roč. XXIX/ 1999.

296 IL SEICENTO fiorentino: Arte a Firenze da Ferdinando I a Cosimo III. 3 sv. Konference konaná 21. prosince 1986 – 4. května 1987. - Firenze. Cantini. 1986. SEGNI, Alessandro: Feste per le Nozze di Cosimo III e Margherita Luisa d‟Orleans. – Firenze, Stamperia S. A. S. 1662. SEGNERI, Paolo: Lettere inedite di Paolo Segneri al granduca Cosimo III. – Firenze. 1857. SIENA v Praze/ Dějiny, umění, společnost ... . Ed. Alena Pazderová a Lucia Bonelli Conenna. - Praha. 2000. (Katalog výstavy). SISI, Carlo – SPINELLI, Ricardo: Il fasto e la ragione/ Arte del Settecento a Firenze (Cataloghi arte). – Firenze. Giunti. 2009. SKÝBOVÁ, Anna: Gian Gaston Medici, poslední medicejský velkovévoda a vydání české gramatiky v Praze. s. 431 - 441. – In: FACTA probant homines/ Sborník příspěvků k ţivotnímu jubileu prof. Zdeňky Hladíkové. – Praha. 1998. SPALLANZANI, P.: Medici Porcellain in the Collection of the Last Gran-Duke. – In: The Burlington Magazine. č. 132, rok 1990. s. 316-320. SPUNDA, Franz: Geschichte der Medici. - München. 1944. STORIA della civiltà Toscana III./ Il Principato mediceo. - Firenze. Le Monier. 2003. STORIA della civiltà Toscana IV/ L„età dei Lumi. - Firenze. Le Monier. 1999. STORIA della civiltà Toscana V/ Ottocento. - Firenze. Le Monier. 1999. STUDIA Historica XXXVI/ Historická úloha absolutní monarchie ve Střední Evropě 17. a 18. století. - Praha. 1991. ŠPECINGER, Otakar: Anna Marie Františka vévodkynně Toskánská.In: Cour d‟honneur 3/ Hrady, zámky, paláce. - Praha. Elfa. 1999. s. 74 - 77.

297 TIBITANCL, Petr: Toskánský palác a jeho erb. In: Cour d‟honneur 3/ Hrady, zámky, paláce. - Praha. Elfa. 1999. s. 83. TISCHER, František (ed.): Dopisy hrab. Černínové rozené Caretto- Millesimovy, s chotěm jejím Heřmanem hrab. Černínem z Chudenic z let 1635-1651. – Praha. VKČSN. 1908 TOSKÁNSKÝ palác v Praze/ Historie a rekonstrukce stavby. Mojmír Horyna ... . - Praha. 1999. TŘÍSKA, Karel: Černínský palác v Praze/ Stavební dějiny jednoho barokního paláce. - Praha. 1940. URBANI, Patrizia: Il principe nella rete. In: Gian Gastone (1671 - 1737)/ Testimonianze e scoperte sull‟ultimo Granduca de‟Medici. s. 21 – 140. - Firenze. Giunti Editore. 2008. URFUS, Valentin: 19. 4. 1713 Pragmatická sankce - Rodný list Podunajské monarchie. – Praha. Havran 2002. VALÁŠEK, Martin: Gramatik Václav Jandit a Gian Gastone. In: Baroko v Itálii – baroko v Čechách = Barocco in Italia, Barocco in Boemia/ Setkání osobností, idejí a uměleckých forem. Praha. Filosofia. 2003. s. 469 – 478. VALENTA, Aleš: Lesk a bída barokní aristokracie. – České Budějovice. Veduta. 2011. VAŠICA, Josef: České literární baroko/ Příspěvky k jeho studiu. - Praha. 1995. (Reprint: Praha. 1938). VAUSSARD, Maurice: La vita quotidiana in Italia nel Settecento. – Milano. 1998. VERGA Marcello: Da „cittadini“ ai „nobili“/ Lotta plolitica e riforme delle istituzioni nella Toscana di Francesco Stefano. – Milano. 1991. VILLARI, Rosario: Elogio della dissimulazione. La lotta politica nel Seicento, Roma-Bari. 2003

298 VLNAS, Vít: Princ Evţen Savojský/ Ţivot a sláva barokního válečníka. - Praha - Litomyšl. 2001. VLNAS, Vít: Jan Nepomucký/ Česká legenda. - Praha. 1993. VOCABOLARIO degli Accademici della Crusca. – Venezia, Giouanni Alberti. 1612. VOCABOLARIO degli Accademici della Crusca. – Venezia, Iacopo Sarzina. 1623. VOCABOLARIO degli Accademici della Crusca. – Firenze. 1691. VOCABOLARIO degli Accademici della Crusca. – Venzia, Lorenzo Basegio. 1705. VOCABOLARIO degli Accademici della Crusca. – Venezia, Lorenzo Basegio. 1705. VOCELKA, Karl: Die politische Propaganda Kaiser Rudolf II. (1576 - 1612). – Wien. Verlag der österreichischen Akademie der Wissenschaft. 1981. VOCELKA, Karl: 1699 – 1815/ Glanz und Untertang der höfischenn Welt/ Rapräsentation, Reform und Reaktion im habsburgischen Vielvölkstaat. In: Österreichische Geschichte. Ed. Herwig Wolfram. – Wien. Ueberreuter. 2001. WALKER, Joseph Cooper: Historical Memoir on Italian Tragedy. – London. E. Harding. 1799. s. 200. YOUNG, G. F.: The Medici. - New York. 1933. ZANGHERI, Luigi: Feste e apparati nella Toscana dei Lorena 1737 – 1859. – Firenze. Olschki. 1996. DAS ZEITALTER des Absolutismus 1660-1789. – Berlin Propyläen Verlag. 1931. ZOBI, Antonio: Storia civile della Toscana dal 1737 al 1848. Firenze. Lugi Molini. 1850. ZOBI, Antonio: Manuale Storico degli ordinamenti economici vigenti in Toscana. - Firenze. T. Baracchi e Figlio. 1858.

299 ZOCCHI, G.: Vedute di Firenze e della Toscana (1744). (Reprint: Firenze.1981).

300