Právnická fakulta Masarykovy univerzity Římské právo Katedra dějin státu a práva

RIGORÓZNÍ PRÁCE

De vita L. Aemilii Cervuli a natu ad mortem aneb Život římského občana

Klára Jelínková 2011/2012

Prohlašuji, ţe jsem rigorózní práci na téma „De vita L. Aemilii Cervuli a natu ad mortem aneb Ţivot římského občana“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.

…………………………….

2

Chtěla bych touto cestou poděkovat všem, kteří mi při psaní této práce pomáhali. Bez jejich tolerance a velkorysosti bych ji dokončila jen stěţí.

3 Obsah

1 Úvod ...... 5 2 Historický pohled na sledované období ...... 8 2.1 Konec republiky ...... 8 2.2 Počátek principátu ...... 12 3 Nástin ţivota v Římě ve sledovaném období ...... 18 3.1 Společnost ...... 19 3.2 Rodina ...... 23 3.3 Náboţenství ...... 25 3.4 Výchova a vzdělávání ...... 28 3.5 Zákonodárství, správa a soudnictví ...... 29 3.6 Hospodářství ...... 38 3.7 Vojenství ...... 40 3.8 Umění ...... 43 3.9 Římský dům, móda, právnická profese ...... 46 4 Společenské postavení příslušníka senátorské rodiny...... 50 5 Právní postavení římského občana (obecné shrnutí) ...... 53 5.1 Právní postavení v rámci rodiny ...... 53 5.2 Způsobilost k právům a povinnostem ...... 57 5.3 Způsobilost k právním úkonům ...... 60 5.4 Deliktní způsobilost ...... 62 6 Ţivot L. Aemilia Cervula ...... 66 6.1 Narození ...... 67 6.2 Dětství a dospívání ...... 69 6.3 Kariéra v armádě a přípravy na politickou dráhu ...... 75 6.4 Sňatek (sponsalia, matrimonium)...... 79 6.5 Pater familias ...... 86 6.6 Politická kariéra ...... 90 6.7 Smrt ...... 97 7 Závěr ...... 100 8 Resumé ...... 103 9 Příloha ...... 106 10 Seznam pouţitých pramenů a literatury ...... 110

4 1 Úvod

Studenti, pro něţ úspěšné sloţení zkoušky z římského práva představuje jednu z podmínek absolvování Právnické fakulty Masarykovy univerzity (a dozajista i ostatních právnických fakult v České republice), mohou mít někdy pocit, ţe se jedná o předmět poněkud archaický, nepraktický a v ţivotě dnešního právníka nepříliš dobře vyuţitelný. Já však takový názor nesdílím. Římští právníci působili na území rozsáhlé říše a římské právo proniklo do právních řádů mnoha států. Stopy jeho působení je moţné nalézt ve Španělsku, stejně jako na území Velké Británie, Rumunska či států severní Afriky. Ve východní části říše se římské právo do značné míry uplatňovalo aţ do pádu Konstantinopole v roce 1453 a během staletí ovlivnilo právo slovanských národů či právo muslimských zemí. Mělo vliv i na právo germánských států, které vznikly na území dřívější západořímské říše, ačkoliv v jejich případě došlo ke značnému zkomolení původních norem. Velký podíl na zachování římskoprávních tradic měla v některých ohledech i katolická církev. Během historie byly patrné nejrůznější projevy recepce římského práva.1 Z uvedeného je zřejmé, ţe jakkoliv se v případě římského práva jedná o právní systém starý mnoho set let, nachází svůj odraz v právu moderním (v některých zemích více, v některých méně) a zvládnutí římskoprávní materie můţe napomoci lepšímu pochopení jevů vyskytujících se v současném právu. Římské právo je zajímavé rovněţ z toho hlediska, ţe coby rozsáhlý právní systém prošlo třemi fázemi vývoje, a sice ranými počátky, rozkvětem a úpadkem.2 I to můţe být poučné z hlediska směřování moderního práva. Tolik tedy k důvodům, pro něţ je i v dnešní době římské právo stále aktuální. Cílem této práce je zmapovat období konce republiky a počátku principátu, a to z pohledu historického, politického, právního, kulturního a

1 Viz LEWIS, A. D. E. – IBBETSON, D. J. The Roman law tradition. Cambridge : Cambridge University Press, 1994, s. 1 – 14; obdobně viz téţ LOBINGIER, C. S. Evolution of the Roman law: from before the Twelve Tables to the Corpus Juris. Littleton : Rothman, 1987, s. 2. 2 Viz LOBINGIER, C. S. Evolution of the Roman law: from before the Twelve Tables to the Corpus Juris. Littleton : Rothman, 1987, s. 6.

5 sociálního. K tomu bude slouţit především první část práce, kterou můţeme pracovně nazvat částí teoretickou. V ní budou nastíněny základní historické souvislosti daného období, neboť bouřlivé události konce republiky a následné zklidnění na počátku principátu je třeba vnímat jako rozhodné faktory v utváření podoby dané epochy. Rovněţ budou na tomto místě rozebrány jednotlivé aspekty kaţdodenního ţivota lidí té doby. Bude pojednáno rozvrstvení společnosti, charakteristika římské rodiny, náboţenských kultů, soukromé i institucionalizované výchovy, otázka řízení státu, ekonomické souvislosti, problematika armády, okrajově bude zmíněno téţ umění sledovaného období a stručně bude popsán téţ římský dům, móda a právnická profese. Kapitoly zabývající se těmito tématy mají co moţná nejnázorněji zachytit jednotlivé oblasti, aby bylo na jejich základě moţné vytvořit co nejvěrnější obraz ţivota římské společnosti. Své místo má téţ vylíčení společenské situace příslušníka senátorského stavu a obecné shrnutí právního postavení římského občana s tím, ţe zdůrazněny budou klíčové body týkající svobodného muţe (míněno ve významu ingenuus). Tím se uzavírá teoretická část. Druhou část této práce by bylo s trochou nadsázky moţné nazvat částí praktickou. Jedná se de facto o případovou studii ţivota konkrétního člověka, římského občana, Lucia Aemilia Cervula. Předchozí kapitoly měly popsat římské reálie proto, aby do nich následně mohlo být zasazeno to, co během necelých čtyřiceti dvou let proţil Cervulus. Je ovšem třeba podotknout, ţe se jedná o osobu smyšlenou, jejíţ případná podobnost s reálnými osobnostmi římských dějin je čistě náhodná. Důvodem, který ospravedlňuje vytvoření této postavy, je přiblíţení římského práva a kultury dnešnímu čtenáři, pro nějţ můţe být někdy obtíţné správně vnímat všechny rozměry, jeţ s sebou římskoprávní problematika přináší, neboť ţivot a právní zkušenosti moderního člověka jsou poněkud odlišné od těch, jeţ měli lidé ţijící ve starověku. Cervulův ţivot bude pojednán povětšinou chronologicky, jednotlivé kapitoly se budou zabývat jeho narozením, dětstvím a dospíváním, kariérou v armádě, přípravami na politickou dráhu, sňatkem, obdobím patris familias, politickou kariérou a smrtí. V případě některých kapitol dojde k určitému

6 prolínání, jelikoţ fáze Cervulova ţivota nelze vţdy dost dobře oddělit. Důraz bude kladen jak na právní souvislosti, tak na kulturní aspekty ţivota příslušníka senátorské rodiny. To proto, aby bylo moţné utvořit si kompletní představu o ţivotě zámoţného římského občana ze starobylé rodiny, neboť při pouhém výčtu obvyklých právních institutů by leckteré provázanosti mohly zůstat skryty.

7 2 Historický pohled na sledované období

Existuje všeobecné povědomí o tom, jak vypadal starověký Řím. Jestliţe je však cílem této práce podrobně prozkoumat ţivotní dráhu jedince, je třeba si uvědomit, ţe Řím nebyl stále stejný. Je přirozené, ţe během jeho více neţ tisícileté historie docházelo k rozsáhlým politickým, společenským, kulturním, náboţenským a demografickým změnám. Sledované období je ohraničeno lety 40 př. Kr. aţ 2 po Kr., a proto se následující subkapitoly budou zabývat stručným popisem specifikovaného časového úseku, neboť tato práce nemá být zevrubnou historickou studií. Jelikoţ v zájmu kontinuity a přehlednosti nelze zcela abstrahovat od událostí bezprostředně předcházejících a následujících, bude věnována pozornost poněkud širšímu období.

2.1 Konec republiky

Období konce republiky bylo velice dramatické a bouřlivé, poznamenané občanskými válkami, boji o moc a úpadkem mravů. Někteří jedinci, obvykle členové vládnoucí společenské vrstvy, se pokoušeli získat potentiam (individuální moc), dignitatem (důstojnost, čest, zaslouţilost) a rozhodující vliv na vládnutí. Snaţili se uspokojit své ambice bez ohledu na ústavu, uchylujíce se k násilí a zneuţívajíce svou vojenskou moc.3 Z hlediska vládního systému to byla doba rozvratu, někdy dokonce anarchie, z hlediska vládnoucí třídy doba morálního úpadku, a přesto šlo současně o zcela výjimečnou epochu v římské historii.4 V posledním století před Kristem byl Řím svědkem boje mezi Mariem a Sullou, Sullovy diktatury, Spartakova povstání, Catilinova spiknutí, dvou triumvirátů, bezprecedentního vzestupu Octavianovy (resp. Augustovy) moci. Říše v této době proţívala územní rozmach, současně však na republikánské zřízení dolehla hluboká a závaţná krize. Řím praktikoval expanzivní zahraniční politiku, nebyl

3 Viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 61. 4 Viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 78.

8 však schopen řešit své vnitřní problémy, stejně jako efektivně zvládat administrativu zvětšujícího se impéria. Politický systém a správa země vyţadovaly reformu, která však byla v nedohlednu. Stát se potýkal s problémy v oblasti zemědělství, armáda se netěšila příliš dobrému stavu, politická situace byla velice nepřehledná.5 V roce 60 př. Kr. byl soukromou dohodou mezi C. Iuliem Caesarem, Cn. Pompeiem Magnem a M. Liciniem Crassem uzavřen tzv. první triumvirát.6 Nejmocnější muţi říše se tak spojili, aby mohli snáze prosazovat svou moc. Rozhodování o politických otázkách se přesunulo mimo oblast senátu a řádných magistratur. Dohoda byla zprvu tajná, kdyţ pak Caesarovi jeho kolegové začali poskytovat veřejnou podporu, vešla všeobecně ve známost; Pompeius se oţenil s Caesarovou dcerou Iulií.7 Skutečným cílem kaţdého z triumvirů však byla samovláda. Zatímco Pompeius posiloval svou moc v Římě, Caesar úspěšně dokončil expanzi v Galii. Za Caesarovy nepřítomnosti v Římě se politická situace zavedená triumvirátem postupně rozkládala, ve veřejném ţivotě zavládly zmatky. V roce 54 př. Kr. zemřela Iulia, čímţ byla výrazně narušena pouta mezi oběma muţi, kteří spolu do té doby vycházeli relativně přátelsky.8 Boj o moc se záhy zúţil, kdyţ roku 53 př. Kr. Crassus padl v boji s Parthy v bitvě u Karrh (přesněji řečeno byl zabit při vyjednávání). Jeho smrt značně narušila rovnováhu moci v říši.9 Pompeius podporován senátem pak činil otevřeně nepřátelské kroky vůči Caesarovi. V roce 49 př. Kr. Caesar překročil říčku Rubikon, tvořící hranici mezi Předalpskou Galií a východní Itálií, čímţ se de iure dopouštěl velezrady, neboť správci provincie bylo zapovězeno spolu s vojskem

5 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 86 – 96. 6 Prameny uvádějí, ţe Caesar vyzval k připojení se k tomuto uskupení i M. Tullia Cicerona, ten však jeho nabídku odmítl (viz GRANT, M. Dějiny antického Říma. Přeloţila Alena Jindrová – Špilarová. Praha : BB art, 1999, s. 194 – 195). 7 Viz GRANT, M. Dějiny antického Říma. Přeloţila Alena Jindrová – Špilarová. Praha : BB art, 1999, s. 199 – 221. 8 Tamtéţ; obdobně viz téţ Myres, J. L. A history of Rome. 3. vydání. Londýn : Rivingstons, 1920, s. 514. 9 Bitva u Karrh byla pro Řím bolestivou prohrou. Padlo při ní 20 tis. muţů, 10 tis. jich bylo zajato (viz MYRES, J. L. A history of Rome. 3. vydání. Londýn : Rivingstons, 1920, s. 499).

9 opustit její hranice.10 Ačkoliv Pompeius byl vybaven větším vojskem, Caesarovy legie byly zocelené boji v Galii.11 Během rozpoutané občanské války byl Pompeius v roce 48 př. Kr. poraţen v bitvě u Farsalu, v níţ se Caesar projevil jako vynikající vojevůdce, kdyţ dokázal zvítězit nad značnou přesilou.12 Na útěku pak byl Pompeius zabit v Egyptě a Caesar se stal jediným vládcem říše.13 Caesar, jenţ do Egypta dorazil záhy po Pompeiovi, zde pomohl v dynastickém boji získat královský titul Kleopatře, která se tak stala klientkou Říma.14 Následně se vrátil do Říma, kde bylo třeba vypořádat se s opozicí, představovanou bývalými Pompeiovými stoupenci, jejichţ počínání se začalo vymykat kontrole Caesarova zástupce v Římě, M. Antonia. V krvavé bitvě u Mundy v jiţní Hispanii je pak Caesar porazil. Od té doby uţíval titul Imperator, aby ukázal, ţe je největším vojenským velitelem ze všech. Odměnil pak své bývalé vojáky, část římské chudiny odeslal do znovu budovaných měst Korinthu a Carthaga, pokusil se řešit situaci rozsáhlé zadluţenosti obyvatelstva, dal vystavět velkolepé stavby,15 reformoval kalendář,16 rozšířil počet senátorů ze šesti na devět stovek (a zaplnil jej tak lidmi, kteří mu dopomohli k moci, mezi jinými téţ provinciály),17 nechal se vypodobnit na římských mincích (jako první člověk vůbec).18 Caesar se několikrát nechal jmenovat do funkce diktátora, neboť královský titul byl v Římě vţdy spojován s tyranií a jeho uţívání tak nebylo namístě. Roku 44 př. Kr. se však dal senátem jmenovat doţivotním diktátorem, coţ byl mimořádně závaţný krok, neboť z tohoto úřadu odstranil rys časové omezenosti a

10 Viz GRANT, M. Dějiny antického Říma. Přeloţila Alena Jindrová – Špilarová. Praha : BB art, 1999, s. 199 – 221. 11 Viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 66. 12 Viz MYRES, J. L. A history of Rome. 3. vydání. Londýn : Rivingstons, 1920, s. 512 – 513. 13 Viz ÜRÖGDI, G. Tak žil starý Řím. Přeloţil Ladislav Hradský. Praha : Orbis, 1968, s. 13 - 42. 14 Viz GRANT, M. Dějiny antického Říma. Přeloţila Alena Jindrová – Špilarová. Praha : BB art, 1999, s. 199 – 221. 15 Mezi jinými to byla např. basilica Iulia na Foru Romanu či blízké Caesarovo forum. 16 Starý kalendář byl do té míry nesprávný, ţe ač se bitva u Farsalu ve skutečnosti odehrála 6. června, připadlo na ni podle původního kalendáře datum 9. srpna. Rok nyní začínal 1. ledna a prosinec, latinsky December, uţ nebyl měsícem desátým, leč dvanáctým (viz MYRES, J. L. A history of Rome. 3. vydání. Londýn : Rivingstons, 1920, s. 518). 17 Viz MYRES, J. L. A history of Rome. 3. vydání. Londýn : Rivingstons, 1920, s. 516. 18 Viz GRANT, M. Dějiny antického Říma. Přeloţila Alena Jindrová – Špilarová. Praha : BB art, 1999, s. 199 – 221. Caesar tak učinil po vzoru řeckých vládců (viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 67).

10 zpečetil Caesarovo výsadní postavení ve státě. Caesar si chtěl podmanit rozsáhlá území v Orientu, jiţ za tím účelem připravoval armádu. Jeho plány na povznesení Říma a rozšíření jeho hranic však vzaly za své, kdyţ byl dne 15. března roku 44 př. Kr. zavraţděn republikánskými politickými odpůrci při zasedání senátu v Pompeiově divadle. Republiku se však jiţ nikdy obnovit nepodařilo.19 Po Caesarově smrti nastal v Římě chaos. Lid si Caesara váţil za obnovení pořádku po občanské válce a v jeho zavraţdění spatřoval novou hrozbu. Ačkoliv byl za Caesarova nástupce všeobecně pokládán M. Antonius, Caesar v závěti posmrtně adoptoval20 svého prasynovce C. Octaviana, tehdy osmnáctiletého a dosud nezastávajícího ţádný úřad.21 V roce 43 před Kr. došlo ke vzniku druhého triumvirátu, jehoţ členy byli právě M. Antonius, C. Octavianus a M. Aemilius Lepidus (tres viri rei publicae constituendae). Narozdíl od prvního triumvirátu, který spočíval toliko na soukromé dohodě, členové druhého triumvirátu obdrţeli od shromáţdění lidu plnou moc na dobu pěti let, aby obnovili pořádek ve státě.22 Triumvirové se jali tvrdě potlačovat své odpůrce, sepsaným proskripcím padl za oběť nejen M. Tullius Cicero, ale i další tři stovky senátorů a dva tisíce jezdců.23 Kdyţ v roce 42 př. Kr. porazili triumvirové republikány u makedonských Filipp, obrátili své výpady vzájemně proti sobě. Ačkoliv hlavním vítězem nad Caesarovými vrahy byl Antonius, Octavianus byl naproti tomu zase Caesarovým adoptivním synem, a jelikoţ byl Caesar uznán římským boţstvem, de facto synem boţím. V roce 40 př. Kr. zemřela Antoniova první manţelka Fulvia a ten se oţenil s Octavianovou sestrou Octavií. To mu však nezabránilo v tom, aby se zapletl

19 Viz GRANT, M. Dějiny antického Říma. Přeloţila Alena Jindrová – Špilarová. Praha : BB art, 1999, s. 199 – 221. 20 Adrogatio. 21 Ironií osudu učinil Caesar ve své závěti mimo jiné i odkazy (legati) ve prospěch některých svých vrahů (viz MYRES, J. L. A history of Rome. 3. vydání. Londýn : Rivingstons, 1920, s. 528). 22 Viz ÜRÖGDI, G. Tak žil starý Řím. Přeloţil Ladislav Hradský. Praha : Orbis, 1968, s. 13 - 42. 23 Viz GRANT, M. Dějiny antického Říma. Přeloţila Alena Jindrová – Špilarová. Praha : BB art, 1999, s. 223 – 246. Na základě proskripcí bylo zabito nebo posláno do vyhnanství asi tři tisíce osob (viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law,. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 69).

11 s Kleopatrou, přičemţ v Římě se začalo proslýchat, ţe je to ve skutečnosti ona, kdo za něj rozhoduje o zásadních věcech.24 Lepidus byl donucen stáhnout se z politického ţivota a zbytek své kariéry strávil ve funkci pontifica maxima, v níţ působil aţ do roku 12 př. Kr., kdy zemřel a funkci převzal princeps.25 Octavianus a Antonius si mezi sebou rozdělili říši – zatímco Octavianus si ponechal západ, Antonius obrátil svou pozornost na východ. Avšak „spojovalo je nepřátelství jiných, ne vlastní přátelství“26. V roce 33 př. Kr. proti sobě Antonius s Octavianem zaměřili tvrdou propagandu. Antonius se rozvedl s Octavií, Octavianus zase zveřejnil Antoniovu závěť, zřejmě podvrţenou, jeţ dokládala, ţe jedná zcela pod Kleopatřiným vlivem. Řím pak vyhlásil Kleopatře válku.27 V roce 31 př. Kr. došlo k námořní bitvě u Actia na západním pobřeţí Řecka, jiţ Antonius s Kleopatrou prohráli a následně spáchali v Egyptě sebevraţdu.28 Octavianus tehdy učinil z Egypta římskou provincii, jeţ měla zvláštní reţim a spadala přímo pod jeho správu.29

2.2 Počátek principátu

Tak skončila občanská válka. Poklesly úrokové míry, stouply ceny nemovitostí, zvýšila se ţivotní úroveň.30 Byla vyhlášena všeobecná amnestie.31 V roce 29 př. Kr. se Octavianus vrátil do Říma jako vítěz. Přivezl s sebou značnou válečnou kořist, díky níţ nesmírně zbohatnul, slavil tři triumfy po sobě a jiţ potřetí zastával konzulský úřad. V roce 27 př. Kr. učinil krok hodný mistra politického umění – velkorysým gestem se vzdal všech svých pravomocí, prohlásil obnovení republiky a oznámil svůj odchod z veřejného ţivota. Po tři dny

24 Viz GRANT, M. Dějiny antického Říma. Přeloţila Alena Jindrová – Špilarová. Praha : BB art, 1999, s. 223 – 246. 25 Tamtéţ; obdobně viz téţ MYRES, J. L. A history of Rome. 3. vydání. Londýn : Rivingstons, 1920, s. 539. 26 Viz ZAMAROVSKÝ, V. Dějiny psané Římem. 2. vydání. Praha : Mladá fronta, 1969, s. 234. 27 Viz MYRES, J. L. A history of Rome. 3. vydání. Londýn : Rivingstons, 1920, s. 540. 28 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 86 – 96. 29 Viz GRANT, M. Dějiny antického Říma. Přeloţila Alena Jindrová – Špilarová. Praha : BB art, 1999, s. 223 – 246. 30 Viz ÜRÖGDI, G. Tak žil starý Řím. Přeloţil Ladislav Hradský. Praha : Orbis, 1968, s. 13 - 42. 31 Viz MYRES, J. L. A history of Rome. 3. vydání. Londýn : Rivingstons, 1920, s. 543.

12 byl senátem přemlouván, ať tak nečiní, aţ nakonec přijal všechny nabízené pravomoci, úřady, privilegia a posvátný titul Augustus32. Stal se tak ještě mocnějším neţ dříve. Tím definitivně zanikla republika, ač se to tak Augustovým současníkům na první pohled nemuselo jevit. Soubor svěřených pravomocí si Augustus udrţel aţ do své smrti a přenesl jej i na své nástupce.33 Augustus velmi dobře chápal, ţe obnovení republikánského systému vlády je nepřijatelné, především proto, ţe tento jiţ nebyl schopen naplňovat organizační potřeby rozsáhlé říše s její rozrůzněnou populací a kulturou, stejně jako nemohl zajistit politickou stabilitu nezbytnou pro efektivní správu a obranu. Současně si však byl vědom toho, ţe pokus o ustavení absolutní monarchie by dozajista rozjitřil republikánské cítění mnohých občanů, coţ by vedlo k dalším nepokojům.34 Poučil se z Caesarových chyb a rozhodl se svou faktickou autokracii zahalit přijatelnými republikánskými tradicemi.35 Bylo zřejmé, ţe pro Řím je nezbytné, aby mu vládl jediný silný muţ. Nabízela se však otázka, jakým způsobem by k tomu měl být oprávněn. Odpověď na ni přinesl kompromis, díky němuţ mohly být zajištěny všechny zásadní záleţitosti vlády v říši za současného minimálního narušení dosavadních institutů.36 Co do formy a vnější podoby šlo o systém republikánský, co do faktické výkonné moci monarchický. Bylo obnoveno výsadní postavení senátu a zachováno právo občanů podílet se na vládnutí skrze

32 Tento titul dosud nebyl ţádnému římskému občanovi udělen. Měl náboţenský význam a o svém nositeli napovídal, ţe s boţí pomocí přinesl státu blahobyt. Samotný výraz „Augustus“ je odvozen od slova augere (zvětšovat, povznášet), a je rovněţ spojen se slovem auctoritas (prestiţ, morální autorita či společenský vliv); viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 238. Byl uţíván jako cognomen. Výraz má i svůj řecký ekvivalent – σεβαστός (vznešený, velebný), stejně jako princeps - ηγέμων (vůdce); viz MYRES, J. L. A history of Rome. 3. vydání. Londýn : Rivingstons, 1920, s. 547. Další titul, který Augustus pouţíval, tedy imperator, jej označoval coby vrchního velitele armády. Octavianus bude v dalším textu práce označován titulem Augustus, neboť ten nejlépe vystihuje jeho nově nabyté postavení. 33 Viz ZAMAROVSKÝ, V. Dějiny psané Římem. 2. vydání. Praha : Mladá fronta, 1969, s. 249 – 278. 34 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 237. 35 Viz GRANT, M. Dějiny antického Říma. Přeloţila Alena Jindrová – Špilarová. Praha : BB art, 1999, s. 223 – 246; obdobně viz téţ NICHOLAS, B. An introduction to Roman law. Oxford : Clarendon Press, 1962, s. 10. 36 Viz MYRES, J. L. A history of Rome. 3. vydání. Londýn : Rivingstons, 1920, s. 546.

13 lidová shromáţdění.37 Počet senátorů Augustus opět omezil na původních šest set – odstranil z něj provinciály a propuštěnce, kteří se do senátu dostali díky Caesarovi. Augustus coby princeps senatus (ale téţ princeps civium Romanorum) byl na seznamu senátorů uváděn na prvním místě.38 Republikánská ústava tedy stále fungovala, ovšem byla podrobena rozsáhlému dohledu vedoucího občana (princeps).39 Místo aby Augustus okleštil pravomoci senátu, naopak je rozšířil a pozměnil.40 Někteří autoři dokonce hovoří o jakési diarchii či „dvojvládí“, čímţ poukazují na to, ţe Augustus sdílel svou politickou moc se senátem.41 Detailnější pohled však napovídá, ţe senát ztratil část své dřívější autority. Stalo se tak především proto, ţe jeho členy vybíral výhradně samotný císař a legislativní pravomoci byly kontrolovány prostřednictvím císařova veta (intercessio).42 V roce 23 př. Kr. byla Augustovi udělena doţivotní tribunicia potestas (přestoţe formálně mu byl úřad tribuna lidu zapovězen, neboť pocházel z patricijské rodiny). Z titulu této pravomoci mohl svolávat senát (ius agendi cum senatu) a lidová shromáţdění (ius agendi cum populo) a předkládat jim návrhy zákonů. Ve stejném roce bylo Augustovi uděleno imperium proconsulare nad hraničními provinciemi (provinciae imperatoriae, provinciae principis).43 Ty pak spravoval prostřednictvím svých zástupců (legati Augusti pro praetore), které sám jmenoval na dobu neurčitou a jiţ byli odpovědni přímo jemu. V letech 29, 19 a 12 př. Kr. Augustus zastával úřad censora, v roce 22 př. Kr. mu byla svěřena cura annonae, takţe byl odpovědný za zásobování Říma a regulaci cen. Roku 19 př. Kr. získal doţivotní konzulskou moc (imperium consulare), ačkoliv úřadu konzula se oficiálně neujal. Od roku 12 př. Kr. dohlíţel na náboţenské záleţitosti

37 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 237. 38 Viz MYRES, J. L. A history of Rome. 3. vydání. Londýn : Rivingstons, 1920, s. 546. 39 Viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 71. 40 Viz GRANT, M. Dějiny antického Říma. Přeloţila Alena Jindrová – Špilarová. Praha : BB art, 1999, s. 223 – 246. 41 Viz NICHOLAS, B. An introduction to Roman law. Oxford : Clarendon Press, 1962, s. 10. 42 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 252. 43 Ostatní provincie si ponechal ve správě senát (provinciae senatu). Krom toho existovala ještě klientská království, která byla samostatná z hlediska vnitřní politiky, neplatila Římu ţádné daně, avšak musela se mu podřídit, pokud jde o zahraniční politiku.

14 coby pontifex maximus. Po své smrti roku 14 po Kr. byl označován jako divus, coţ je výraz značící zboţštění zesnulého císaře.44 Během Augustovy vlády slavil Řím mnohá zahraničně politická vítězství, ať uţ jich bylo dosaţeno cestou diplomacie či válek. Východní hranice říše se posunula daleko na východ anexí Galatie. Parthové Římu postoupili své nároky v Arménii, byl zajištěn vliv na četná království, jeţ hraničila s římskými východními provinciemi, došlo k uzavření smluv o přátelství s velmi vzdálenými zeměmi. Na západě bylo třeba čelit povstáním hispánských a galských kmenů; probíhaly boje s Germány, které nakonec vedly ke zřízení provincie Germánie. Byly vytvořeny provincie Noricum a Raetia. Ne všechny podmaněné kmeny vítaly římskou nadvládu s nadšením, a tak bylo nutno v roce 6 po Kr. potlačit rozsáhlé povstání v Panonii, Augustus se pak dlouho nemohl vyrovnat s naprostou ztrátou tří legií, k níţ došlo v roce 9 po Kr. v Teutoburském lese při boji s Germány.45 Velice sloţitá byla Augustova situace z hlediska nástupnictví.46 Kumulace pravomocí v jeho rukou způsobená současným drţením několika úřadů zapříčinila, ţe nástupce nemohl jednoduše převzít Augustovo místo. Hrozilo, ţe po císařově smrti by se jeho pravomoci mohly vrátit zpět do rukou senátu, jenţ mu je udělil. Augustus tedy nemohl legálně určit svého nástupce. Mohl však potenciální kandidáty jmenovat do nejrůznějších úřadů a doufat, ţe po jeho smrti bude senát respektovat jeho vůli a jím zvoleného nástupce uzná.47 Augustus byl třikrát ţenat, avšak neměl muţského potomka. První manţel jeho dcery Iulie Marcellus, jenţ měl před sebou zřejmě slibnou budoucnost, zemřel. Poté se Iulia provdala za M. Vipsania Agrippu, o němţ Augustus rovněţ uvaţoval jako o svém nástupci. Jejich synové Gaius a Lucius, které Augustus adoptoval, zemřeli v mládí, třetí vnuk Postumus byl poslán do vyhnanství a

44 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 238 – 239. 45 Viz ZAMAROVSKÝ, V. Dějiny psané Římem. 2. vydání. Praha : Mladá fronta, 1969, s. 249 – 278. 46 Nesmírně barvitě je otázka mocenských bojů ještě za Augustova ţivota, ale i za vlády Tiberia a Caliguly popsána v knize Roberta Gravese Já, Claudius. 47 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 240.

15 nakonec zabit (vyhnanství čekalo i Augustovu dceru Iulii a vnučku téhoţ jména). Samotný Agrippa zemřel roku 12 př. Kr. Augustus přinutil Iulii, aby se proti své vůli provdala za syna jeho ţeny Livie Drusilly z dřívějšího manţelství Tiberia Claudia Nerona. Ani on se s Iulií oţenit nechtěl. Tiberiův bratr Drusus zemřel v roce 9 př. Kr.48 Kdyţ pak Augustus sám zemřel v roce 14 po Kr., stal se jeho nástupcem syn jeho třetí manţelky Livie, výborný vojevůdce Tiberius. Nebyl Augustovým oblíbencem, ten ho adoptoval aţ nedlouho před svou smrtí a netajil se tím, ţe tak činí jen z nutnosti.49 Tiberius zdědil na první pohled vzkvétající říši. Ve skutečnosti však byla císařská pokladna oslabená náklady na honosné Augustovy stavby, nebyl dostatek prostředků na fungování armády, řada podmaněných kmenů se zpěčovala římské nadvládě. Tiberius tak přikročil k tvrdým úsporným opatřením, omezil veřejné stavby a hry, uvalil daň na přepychové předměty, zpřísnil reţim v legiích, coţ se nesetkalo s příliš příznivým ohlasem. Roku 14 po Kr. se vzbouřily panonské legie, jeţ měl za pouţití všech prostředků přimět k opětovné poslušnosti Tiberiův syn Drusus, a záhy poté legie rýnské, které poměrně nenásilně usměrnil Tiberiův synovec Germanicus. Povstání vypukla také v Numidii, Thrákii a Galii.50 V samotném Římě nebyl Tiberius vzhledem ke svým úsporným opatřením příliš populární. Zachoval sice bezplatné příděly potravin, stále však šetřil na hrách. Na druhou stranu odmítl zvýšit daně v provinciích. Všeobecná nespokojenost rostla a Tiberius se rozhodl potrestat kaţdého, kdo bude zpochybňovat jeho politiku. Následným procesům padla za oběť značná část staré římské aristokracie. Etruský velitel pretoriánů L. Aelius Seianus císaři našeptával stále nové domnělé nepřátele, to vše ze zcela zištných důvodů. Roku 26 po Kr. se Tiberius rozhodl opustit Řím a spravovat jej na dálku. Fakticky tak říši vládl Seianus, který však byl po odhalení jeho spiknutí roku 31 po Kr. popraven. Vedení říše zajišťovalo několik císařských úředníků a Tiberius zemřel v roce 37

48 Viz GRANT, M. Dějiny antického Říma. Přeloţila Alena Jindrová – Špilarová. Praha : BB art, 1999, s. 223 – 246. 49 Viz ZAMAROVSKÝ, V. Dějiny psané Římem. 2. vydání. Praha : Mladá fronta, 1969, s. 249 – 278. 50 Tamtéţ.

16 po Kr., aniţ by se do té doby jakkoliv zvýšil jeho zájem o státní záleţitosti či aniţ by vůbec vstoupil do Říma.51 Ačkoliv se Tiberiovými nástupci podle jeho závěti měli stát Germanicův syn Gaius a Drusův syn Tiberius,52 Gaius závěť nerespektoval a vládu uchvátil sám. Novým císařem se tak stal Gaius Caesar Augustus Germanicus, lépe však známý pod přízviskem Caligula,53 které nic nenapovídalo o tom, jak strašná hrůzovláda měla Řím teprve čekat. Pojednání o tom však jiţ leţí mimo rozsah této práce.

51 Viz ZAMAROVSKÝ, V. Dějiny psané Římem. 2. vydání. Praha : Mladá fronta, 1969, s. 249 – 278. 52 Germanicus zemřel roku 19 po Kr., Drusus o čtyři roky později. Tiberius tím přišel o své původně zamýšlené dědice. 53 Zdrobnělina výrazu caliga, označujícího šněrovací střevíc, jenţ sahal aţ na konec holenní kosti. Nosili jej římští vojáci (viz PRAŢÁK, M., NOVOTNÝ, F, SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha : Česká grafická akciová společnost, 1910, s. 168).

17 3 Nástin života v Římě ve sledovaném období

Chceme-li poznat právní aspekty ţivota římského občana, je téměř nemoţné oddělit je od jiných sloţek jeho ţivota (a ne-li nemoţné, pak přinejmenším nepraktické). Jeho právní subjektivita, způsobilost k právním úkonům či právní vztahy, do nichţ vstupoval, bezprostředně souvisely s reáliemi jeho kaţdodenního ţivota. Bylo by proto velice krátkozraké omezit se na pouhý popis základních právních institutů, které ho mohly provázet na jeho ţivotní dráze, bez zřetele ke všem souvislostem. Proto bude na tomto místě pojednáno o sloţení společnosti jako takové, o římské rodině, náboţenství, výchově a vzdělávání, zákonodárství, správě a soudnictví, hospodářství, vojenství a umění s tím, ţe alespoň několik poznámek bude věnováno i římskému domu, módě a právnické profesi. To vše proto, aby představa o římském ţivotě mohla být kompletní. V podstatě kterékoliv z uvedených témat by vydalo na samostatnou monografii, a následující stránky se proto omezí na základní informace o kaţdé z příslušných oblastí, neboť v opačném případě by stanovený rozsah této práce byl mnohonásobně překročen. Díky archeologickým objevům a dochovaným uměleckým a literárním dílům je toho o běţném ţivotě období principátu známo výrazně více, neţ jak tomu bylo v případě předchozích období. Je tak moţné učinit si poměrně přesný obraz o tom, jak Římané ţili, v co věřili, o čem přemýšleli, jaké předměty ve svém kaţdodenním ţivotě uţívali či jak se oblékali. V některých ohledech nebyl ţivot v této době nepodobný ţivotu současnému, v jiných byl zase zcela odlišný. Díky studiu těchto otázek lze získat znalosti o římské společnosti, v níţ byly vytvářeny a aplikovány římskoprávní předpisy, a pochopit neustálé zdokonalování římské jurisprudence.54

54 Viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 78.

18 3.1 Společnost

Sociální strukturu římské říše je moţné popsat jako pyramidu s velice úzkým vrcholem, představovaným bohatou aristokracií, prostřední částí tvořenou prosperující střední třídou větších měst říše, a širokou základnou, v níţ se nacházela většina obyvatelstva, jeţ musela vystačit jen s minimem prostředků. Římská společnost byla vţdy zaloţena na vědomí sociálního statusu a respektování jednotlivých vrstev. Udělování nejen poct, ale i privilegií a případných trestů záviselo na tom, jaký měl konkrétní jednotlivec status ve společnosti. Rozhodujícím faktorem, určujícím právní status, bylo občanství.55 Vrchol římské společnosti představovala málo početná, exkluzivní a do jisté míry uzavřená vrstva senátorů a jejich rodin (ordo senatorius; občas se mohl objevit homo novus, jehoţ předci ţádný vyšší úřad nezastávali, to však byla spíše výjimka potvrzující pravidlo)56, sestávající z prvků staré patricijsko-plebejské nobility, jeţ se postupně mísila s osobami přicházejícími zvnějšku této společenské vrstvy. Prerekvizitami pro přijetí do senátu byly majetek (jeden milion sesterciů) a zastávání magistratury.57 Senátoři se nesměli věnovat obchodu, takţe museli být velice bohatí, neboť výkon funkce byl čestný a nebyl spojen s jakoukoliv finanční odměnou. Museli sídlit v Římě, byli rovněţ omezeni v tom, s kým mohli uzavřít sňatek. V drtivé většině byli velkými pozemkovými vlastníky, a to jak půdy v Itálii, tak v provinciích. Na sklonku republiky způsobila všeobecná vášeň pro luxus, ţe velký počet senátorů zabředl do rozsáhlých dluhů.58 V souvislosti se sniţováním počtu členů staré patricijsko-plebejské aristokracie, k němuţ docházelo v důsledku císařské perzekuce a menší

55 Viz GRUBBS, J. E. Women and the law in the Roman Empire : a sourcebook on marriage, divorce and widowhood. Londýn : Routledge, 2002, s. 6 – 7. K problematice občanství viz subkap. 5.2. 56 Homo novus byl i Caesar. 57 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 267. 58 Viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 78 – 79.

19 porodnosti, a s postupným nárůstem významu provincií se značně změnilo sloţení senátu – došlo k jeho provincionalizaci a deromanizaci.59 Další privilegovanou vrstvu římské společnosti tvořili equites (ordo equester, jezdci), kteří původně představovali osmnáct centurií římské armády. V roce 67 př. Kr. byla zavedena majetková kvalifikační hranice pro vstup do této vrstvy ve výši 400 tisíc sesterciů. Narozdíl od senátorů nebylo jezdcům zapovězeno obchodování, obecně se tak jednalo o vrstvu bohatých obchodníků, jejichţ hlavní kapitál představovala půda. Mezi rodinami senátorů a jezdců se často vyskytovaly dosti úzké vazby. Během císařství získala jezdecká aristokracie na významu, neboť přijetí do ní představovalo první krok v rámci veřejné kariéry pro ty, kdo nebyli syny senátorů, přičemţ mnoho důleţitých funkcí bylo svěřováno výhradně jezdcům.60 Jezdecký stav nikdy nevytvořil sociální skupinu, jeţ by byla tak sevřená jako v případě senátorů, coţ souviselo s jeho volnou strukturou, heterogenním sloţením a různorodými ekonomickými podmínkami jeho příslušníků. „Členství“ v něm navíc nebylo dědičné, jelikoţ nezáviselo ani tak na pokrevních vazbách, jako na osobním úspěchu jednotlivce.61 V prosperujících městech říše byl značný počet obchodníků, vlastníků půdy, bankéřů a bývalých vojáků, jejichţ majetek postačoval k tomu, aby vedli pohodlný ţivot a mohli si vystavět elegantní domy. Patřili do skupiny municipální aristokracie, z jejíchţ řad byli vybíráni místní úředníci.62 Podstatnou část římského obyvatelstva tvořila skupina svobodných, ale nepříliš majetných občanů, kteří si vydělávali na ţivobytí svou prací. Patřili k ní zejména drobní řemeslníci a zemědělci, jiţ zajišťovali existenci svým rodinným příslušníkům a při prodeji produktů se soustředili výhradně na své nejbliţší okolí. Do této skupiny nejspíš

59 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 268. 60 Viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 79 – 82. 61 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 268. 62 Viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 82.

20 patřili i četní klienti a propuštěnci.63 Větší část pracujícího obyvatelstva ovšem tvořili otroci (viz dále).64 Na sklonku republiky přibylo v Římě obyvatelstva, coţ bylo způsobeno nejen přirozeným rozmachem města, ale i postupným růstem latifundií a vylidňováním italského venkova. Vznikla tak nová skupina obyvatel, jeţ tvořila antický městský proletariát (proletarii, plebs urbana), a jelikoţ většina jeho členů byla římskými občany, měla i volební právo, a tak museli zájemci o politickou kariéru s touto početnou vrstvou obyvatelstva počítat při stanovování své volební strategie (často docházelo ke kupování hlasů či různým formám nátlaku).65 Význam římského proletariátu byl o to větší, ţe ačkoliv občanství měl značný počet obyvatel po celé Itálii, pouze ti, kdo dlouhodobě ţili v samotném městě Řím, se pravidelně účastnili comitií (viz téţ subkap. 3.5).66 Je třeba podotknout, ţe společenské postavení městského proletariátu bylo lepší, neţ postavení prostého venkovského obyvatelstva (plebs rustica), protoţe jeho příslušníci měli lepší vyhlídky na případné zaměstnání, větší podíl na veřejném ţivotě a byli pravidelně zásobováni potravinami.67 Poměrně častou praxí bylo v Římě propouštění otroků (manumissio vindicta, censu, testamento)68, coţ způsobovalo početní nárůst vrstvy propuštěnců (libertini). Postavení propuštěnce se významně lišilo od postavení otroka. Sám ještě nebyl plnoprávným občanem69 a byl poznamenán permanentním stigmatem bývalého otroka, jeho děti však jiţ měly lepší postavení a vnuci se jiţ stávali plnoprávnými římskými občany. Propuštěnec zůstával do konce svého ţivota závislým na svém bývalém pánovi, tedy patronovi, a stal se jeho klientem. Jeho

63 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 102 – 113. 64 Viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 83. 65 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 102 – 113. 66 Viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 84. 67 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 271. 68 Blíţe viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 131 – 137. 69 Především pokud jde o politická práva (viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 84).

21 povinností bylo zachovávat mu věrnost, poslušnost, nemohl ho ţalovat či proti němu svědčit. Propuštěnci často pokračovali ve vykonávání stejných prací v domácnostech svých bývalých pánů, jako kdyţ byli otroky. Z právního hlediska tvořili propuštěnci nejniţší vrstvu svobodného římského obyvatelstva.70 Propouštění otroků bylo do určité míry omezováno – byla na něj uvalena daň (vicesima manumissionum), během Augustovy vlády byly v této oblasti vydány dva zákony, a sice Lex Aelia Sentia (4 př. Kr.) a Lex Fufia Caninia (2, resp. 1 př. Kr.).71 Celkem existovaly tři typy propuštěnců – libertini cives Romani, libertini Latini-Iuniani, libertini deditii. Propuštěnec se nemohl stát úředníkem ani senátorem.72 Nezanedbatelnou část římského obyvatelstva tvořili otroci (servi), jejichţ počet se během posledního století republiky oproti předchozím obdobím značně zvýšil.73 Byli součástí římské domácnosti (familia; označení „rodina“ zde není zcela namístě, neboť můţe být poněkud zavádějící vzhledem k odlišnému významu v našich a římských podmínkách) a představovali zvláštní kategorii věcí – res mancipi.74 Zdrojem nových otroků byla jednak válečná taţení, jednak je bylo moţné koupit na otrockých trzích. Otrocký stav byl dědičný, a děti otroků tak byly automaticky rovněţ otroky (otroci narození v pánově domě byli označování jako vernae). Otrok byl povaţován za mluvící nástroj (instrumentum

70 Viz ÜRÖGDI, G. Tak žil starý Řím. Přeloţil Ladislav Hradský. Praha : Orbis, 1968, s. 109 – 111. 71 Propuštěnců bylo v Římě tolik, ţe bylo nakonec zakázáno, aby nosili oděv, podle něhoţ bylo moţné je identifikovat, aby si sami neuvědomovali, jak značný počet jich je (viz DECLAREUIL, J. Roman civilization. Rome the law-giver. In OGDEN, C. K. The history of civilization : a complete history of mankind from pre-historic times. Dotisk. Londýn : Routledge , 1996, s. 133); podle některých odhadů mělo přibliţně 80 občanů ze 100 předky, kteří bývali otroky (viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 91). 72 Viz DECLAREUIL, J. Roman civilization. Rome the law-giver. . In OGDEN, C. K. The history of civilization : a complete history of mankind from pre-historic times. Dotisk. Londýn : Routledge, 1996, s. 133; obdobně viz téţ SCHULZ, F. Classical Roman law. Dotisk. Oxford : Clarendon Press, 1961, s. 83 – 84. 73 Podle některých názorů tvořili otroci aţ polovinu obyvatelstva (viz Ürögdi, G. Tak žil starý Řím. Přeloţil Ladislav Hradský. Praha : Orbis, 1968, s. 106); jiné odhady hovoří o tom, ţe v 1. st. po Kr. představovali otroci přibliţně čtvrtinu obyvatel města Říma (viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 90). 74 Viz DECLAREUIL, J. Roman civilization. Rome the law-giver. . In OGDEN, C. K. The history of civilization : a complete history of mankind from pre-historic times. Dotisk. Londýn : Routledge, 1996, s. 126.

22 vocale), oficiálně neměl ţádná práva (to, jak s ním bylo ve skutečnosti zacházeno, záviselo zcela na vůli jeho pána). Pán mu mohl svěřit určitý majetek (peculium), jehoţ součástí směl být i jiný otrok (servus vicarius). Otroci neměli ius conubium, takţe nemohli uzavřít řádné manţelství, mohli však, nebránil-li tomu jejich pán, spolu ţít ve faktickém svazku označovaném jako contubernium, jehoţ důsledkem byla pouze jakási cognatio servilis.75 Obecně platilo, ţe otroci pracující na venkově ţili ve výrazně těţších podmínkách neţ otroci ve městech. Někteří městští otroci pracovali v řemeslnických dílnách, jejich největší část však slouţila v domech majetných římských občanů. Postavení jednotlivých otroků se výrazně lišilo v závislosti na chování a názorech jejich pána, přičemţ na jedné straně mohli pracovat v téměř nelidských podmínkách kamenolomů či mlýnů, na druhé straně mohli pro svého pána spravovat rozsáhlý nemovitý majetek či být dokonce jeho důvěrníky.76 Pán mohl svého otroka propustit na svobodu (manumissio, viz předchozí odstavec), musel přitom však zaplatit daň. Zvláštní kategorii otroků tvořili gladiátoři.

3.2 Rodina

Římská rodina se zpočátku utvářela ve společnosti, v níţ manţelství bylo téměř vţdy doprovázeno ţeniným podrobením se manţelské moci, rozvod byl velice výjimečnou záleţitostí a ţeny měly jen malou, ne-li ţádnou kontrolu nad tím, kdo po jejich smrti zdědí jejich majetek. Cílem práva bylo především zachovat integritu rodiny a jejího majetku.77 V době, kdy docházelo k postupnému zániku římské republiky, se však utvořily podmínky pro určité rozvolnění rodinných vztahů. Ačkoliv centrum rodiny stále představoval otec (pater familias), bez nějţ familia pojmově nemohla existovat a jenţ prostřednictvím své

75 Viz DECLAREUIL, J. Roman civilization. Rome the law-giver. . In OGDEN, C. K. The history of civilization : a complete history of mankind from pre-historic times. Dotisk. Londýn : Routledge, 1996, s. 128. 76 Viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 83. 77 Viz GARDNER, J. F. Women in Roman law and society. Londýn : Croom Helm, 1986, s. 137 – 138.

23 otcovské moci (patria potestas)78 rozhodoval o všech zásadních aspektech chodu domácnosti, rodinné svazky se v této době začaly uvolňovat.79 Přibývalo volných manţelství (matrimonium sine manu, matrimonium sine in manum conventione, matrimonium liberum)80, k jejichţ uzavření ani ukončení nebylo třeba jakéhokoliv formálního aktu, při vstupu do nichţ ţena nepodstupovala capitis deminutionem minimam (viz subkap. 5.2) a nestávala se předmětem manţelské moci (manus), ale zůstávala podrobena otcovské moci svého patris familias, resp. zůstávala osobou sui iuris, pokud jí doposud byla.81 Na právním postavení muţe ani ţeny se tedy vstupem do manţelství nic neměnilo, přičemţ pozice manţela v tomto typu manţelství byla poměrně slabá.82 To mělo samozřejmě vliv i na právní vztahy uvnitř rodiny, neboť v manţelství sine manu se ţena nestávala agnátkou svých dětí, ale pouze jejich kognátkou. Manţelé byli osvobozeni od povinnosti vzájemně proti sobě svědčit, nebylo jim umoţněno pouţít proti sobě infamující či poenální ţalobu, při exekuci jim svědčilo beneficium competentiae. Volné manţelství pak mezi manţely nezakládalo ţádné majetkové společenství.83 Přibliţně od počátku 1. st. př. Kr. byly za neplatné povaţovány dary mezi manţely.84 Zatímco cizoloţství ţeny mohlo mít zcela zásadní právní následky, muţe nebylo moţné jakkoliv postihnout, stýkal-li se intimně s jinou ţenou neţ se svou manţelkou.85 Stejně tak,

78 Koncepce maternae potestatis se v římském právu nikdy neprosadila (viz SCHULZ, F. Classical Roman law. Dotisk. Oxford : Clarendon Press, 1961, s. 142). 79 Ačkoliv i v této době lze stále hovořit o do určité míry rigidní logice, s níţ byly principy rodinného práva uplatňovány (viz JOLOWICZ, H. F. Roman foundations of modern law. Oxford : Clarendon Press, 1957, s. 181). 80 Coţ ovšem neznamená, ţe by jiţ v této době zcela vyšlo z uţívání manţelství přísné (matrimonium cum manu, matrimonium cum in manum conventione), bylo však jiţ spíše výjimečné; viz např. TAMM, D. Roman law and European legal history. Kodaň : DJØF Publishing, 1997, s. 46. 81 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 134 – 141. 82 Viz CORBETT, P. E. The Roman law of marriage. Oxford : Clarendon Press, 1930, s. 122. 83 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 133 – 135. 84 Blíţe viz CHERRY, D. Gifts between husband and wife : the social origins of Roman law. In AUBERT, J. – J. Speculum iuris. Roman law as a reflection of social and economic life in antiquity. Ann Arbor : University of Michigan Press, 2002, s. 34; obdobně viz téţ HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 877 – 881. 85 Viz CORBETT, P. E. The Roman law of marriage. Oxford : Clarendon Press, 1930, s. 141.

24 ačkoliv ţenu stíhala po smrti manţela určitá omezení stran nového manţelství, bylo zcela na úvaze muţe, kdy po smrti své choti uzavřel manţelství nové.86 Osoba podléhající otcovské moci nemohla ani na konci republiky či v období principátu vlastnit majetek, ačkoliv tato koncepce byla v podstatě zastaralá jiţ ve zmiňované době a ostře kontrastovala s realitou běţného ţivota. Klasická jurisprudence však odmítala tuto myšlenku opustit a raději přistoupila na nepříliš elegantní řešení v podobě institutu označovaného jako peculium.87 Cokoliv děti podřízené patriae potestati nabývaly, nabývaly pro svého otce. Pater familias téţ odpovídal za delikty osob jemu podřízených, byl zatíţen tzv. noxální odpovědností.88 V případě nemanţelských dětí (spurii, vulgo quaesiti, tedy dětí počatých mimo manţelské loţe) mezi nimi a jejich otcem neexistoval jakýkoliv právní vztah, z právního hlediska dokonce otce neměly a byly osobami sui iuris.89

3.3 Náboženství

Ve starověkém Římě podmiňovalo náboţenství kaţdý okamţik lidského ţivota; bylo základem společenské i politické organizace města. Neobsahovalo v sobě však téměř nic metafyzického. Odráţelo naopak realismus národa a omezovalo se na „ohraničení, zajištění a ospravedlnění různých cyklů lidského ţivota.“90 Náboţenství mělo výrazně politický charakter, neboť kaţdý Říman měl povinnost se na něm podílet, stejně jako plnit své občanské povinnosti, a praktikovat pietatem, tedy svědomitě dodrţovat rituály zajišťující boţskou ochranu (náboţenské úkony byly povaţovány za akt vlastenectví).91 Římské náboţenství nikdy nepředstavovalo uzavřený systém, ba právě naopak. To umoţňovalo Římanům přijímat ve svém prostředí cizí kulty. Během

86 Viz CORBETT, P. E. The Roman law of marriage. Oxford : Clarendon Press, 1930, s. 249. 87 Peculium však přicházelo do úvahy pouze v případě synů, dcerám být zřízeno nemohlo (viz SCHULZ, F. Classical Roman law. Dotisk. Oxford : Clarendon Press, 1961, s. 153 – 154). 88 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 144. 89 Např. děti vojáků byly vţdy ilegitimní, neboť vojáci nesměli uzavírat sňatek (viz GARDNER, J. F. Women in Roman law and society. Londýn : Croom Helm, 1986, s. 143). 90 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 138 – 150. 91 Tamtéţ.

25 posledního století republiky byl v Římě stále patrný výrazný řecký vliv, a to nejen v oblasti náboţenství, ale i folosofie. Dalším zásadním zdrojem nových kultů přicházejících do Itálie a Říma byl Orient, coţ bezprostředně souviselo s rozmachem vojenství a obchodu, neboť právě vojáci a obchodníci podnikali cesty do dalekých krajů, kde se s cizími náboţenstvími seznamovali a importovali je poté do Říma. Rozsáhlejšího uctívání se v této době dostalo maloasijské bohyni Ma a egyptským boţstvům Isis či Sarapis. Krom toho se z východu pozvolna začal šířit téţ kult vůdčích osobností, inspirovaný způsobem uctívání helénistických vládců, který se na sklonku republiky projevil především v souvislosti s poctami, jichţ se dostalo Sullovi a Caesarovi. Například Caesar byl po své smrti uctíván jako bůh a označován slovem divus. Jeho posmrtné zboţštění (apotheosis)92 bylo v Římě obecně přijato a mělo velký význam pro apotheosu pozdějších císařů. Je třeba rovněţ podotknout, ţe výše uvedené vlivy, spojené především s relativizací dřívějších náboţenských hodnot, přispěly v posledním století před Kristem k postupnému rozkladu tradičních římských kultů. Náboţenství bylo navíc často zneuţívaným prvkem v rámci politických bojů.93 Výše nastíněnému vývoji se na počátku principátu snaţil zabránit Augustus svým pokusem o obnovu tradičního římského náboţenství. Nechal zrekonstruovat mnoho starých svatyní a postavit nové. Ke kultům, přicházejícím z orientálních zemí, zůstával chladný. V roce 12 př. Kr. se Augustus stal nejvyšším pontifikem (viz subkap. 2.2), a mohl tak zcela zásadním způsobem usměrňovat náboţenský vývoj. Zvláštního významu v této době nabyl Apollo jako dárce vítězství v bitvě u Actia, Mars jako mstitel Caesarovy smrti či Venuše jako prarodička iuliovského rodu.94 Ve svých snahách byl Augustus opěvován římskými básníky, coţ přispívalo k pozvolnému utváření kultu panovníka. V provinciích pak Augustus umoţnil stavbu chrámů, v nichţ byl uctíván spolu s bohyní Romou. Ke zboţštění císaře však docházelo aţ po jeho smrti, přičemţ

92 Z řeckého αποθεουν (zboţštit). 93 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 130 – 134. 94 Viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 407.

26 podnět k tomu dával senát.95 Kromě rozmáhajícího se císařského kultu a tradičního římského náboţenství stále sílil vliv kultů orientálních, především kult perského boha světla Mitry (jeho uctívačem byl například císař Commodus).96 Mezi prostým lidem se téţ šířila astrologie.97 Obecným rysem římského náboţenství bylo nejen to, ţe do sebe vstřebávalo náboţenství jiných národů, ale téţ to, ţe v případě podrobení si nových území ponechalo místnímu obyvatelstvu moţnost uctívat jejich vlastní boţstva. Mezi nejdůleţitější kněţí patřili pontifices, jichţ bylo od roku 88 př. Kr. šestnáct, hlavu jejich sboru představoval pontifex maximus a jeden z jejich členů zastával úřad obětního kněze (rex sacrorum). Dále to byli flamines, z nichţ nejváţenější byl flamen Dialis, který vykonával Iovovy bohosluţby, a vestales, jichţ bylo šest, po celou svou třicetiletou sluţbu musely být pannami, jedním z jejich hlavních úkolů bylo udrţovat posvátný oheň a jejich představenou byla virgo Vestalis maxima.98 Dalšími kněţími byli augurové, quindecemvirové a haruspikové. Kněţí byli pouze jakýmisi správci kultu, jejichţ funkce nevyţadovala víru.99 Je třeba téţ připomenout římský soukromý kult, jehoţ knězem byl pater familias. V domácí svatyni, larariu, si otec rodiny kaţdý den zajišťoval přízeň bohů pro svůj dům oběťmi a modlitbami. Uctíváni byli především, manové (Manes) coby duchové zesnulých předků a larové (Lares), ochranná boţstva pozemků. Dále to byli penáti (Penates), dvě boţstva bdící nad zásobováním domu

95 V případě nenáviděných císařů docházelo naopak k prokletí jejich památky (damnatio memoriae), coţ postihlo například Nerona, Domitiana či Commoda. 96 Viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 99 – 102. 97 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 205 – 212; obdobně viz téţ LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 99 – 102. 98 Viz JANOVJAK, J. – ŠPAŇÁR, J. Život a literatúra v antickom Ríme. 2. vydání. Bratislava : SPN, 1969, s. 127 – 147. Chrám bohyně Vesty na Foru Romanu – viz příloha. 99 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 138 – 150.

27 a genius pána domu.100 Římané kromě jiného věřili téţ v náhodu, tedy personifikovanou Fortunu, a osud (Fatum) neboli předurčenost.101

3.4 Výchova a vzdělávání

Ve starších dobách se výchova odehrávala především v rámci rodiny. Dívky byly vychovávány matkou, stejně jako do značné míry chlapci, avšak ti pouze do sedmi let věku, kdy jejich výchovu převzal otec. Cílem takové výchovy bylo především zachování tradičních názorů nejmladší generace. Pod vedením otce se chlapci měli seznámit se základy římského veřejného ţivota a rozvíjet se po tělesné stránce. V šestnácti letech se mladík stával muţem, na znamení čehoţ přestal nosit jinošskou tógu (toga praetexta) a obléknul tógu muţskou (toga virilis). Během prvního roku občanského ţivota (tirocinium fori, tedy první vystoupení na foru) se muţ pod vedením některé významné osobnosti účastnil veřejného ţivota. Poté obvykle následovala vojenská sluţba, jíţ se mladý muţ připravoval na vlastní politickou kariéru.102 Vzdělání dětí z bohatých rodin často zajišťovali řečtí otroci (paedagogi), čímţ docházelo k pořečťování výchovy, pokud jde o její obsah i formu. Ve 2. st. př. Kr. se v Římě začaly rozvíjet veřejné školy, v nichţ své uplatnění často nacházeli řečtí učitelé. Neexistovala povinná školní docházka, takţe záleţelo čistě na vůli jednotlivce, resp. jeho patris familias, zda dítě školu navštěvovalo či nikoliv. Na niţším stupni veřejné školy (ludus litterarius), navštěvované dětmi od sedmi do jedenácti let, se měli ţáci naučit především číst, psát a počítat, často za pomoci tělesných trestů.103 K psaní se pouţívaly destičky potaţené voskem (tabulae ceratae) a rydlo (stilus), případně papyrové svitky, na něţ se psalo inkoustem (atramentum) pomocí rákosového pera (calamus). Na vyšších školách,

100 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 138 – 150. 101 Viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 99 – 102. 102 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 141 – 150. 103 Viz ÜRÖGDI, G. Tak žil starý Řím. Přeloţil Ladislav Hradský. Praha : Orbis, 1968, s. 133 – 136.

28 vzhledem k jejich nákladnosti jiţ méně navštěvovaným, měli studenti ve věku od dvanácti do šestnácti let prohloubit své literární vzdělání, a to především při četbě římských a řeckých autorů. Mimo to studovali téţ historii, zeměpis, filosofii, aritmetiku a hudbu a věnovali se i tělesné výchově.104 Na vrcholu republikánského vzdělávacího systému stály rétorské školy, v nichţ se mladí muţi cvičili v řečnickém umění, tolik potřebném pro následnou veřejnou dráhu. Otázkou však je, do jaké míry se studenti skutečně zdokonalovali v řečnickém umění, a do jaké míry pouze opakovali jiţ mnohokrát odříkaná řešení typových úloh při absenci originálnějšího pohledu na věc. Někteří soudobí autoři totiţ řečnickým školám vytýkali odtrţenost od reality a přílišný formalismus.105 Existovaly téţ vyšší školy pro speciální obory, později téţ pro oblast práva.106 Příslušníci nejbohatších rodin téţ často podnikali studijní cesty, jejichţ cílem bývalo zejména Řecko.107 Rozvoji vzdělanosti přispělo téţ zakládání knihoven, které se rozmohlo během principátu. Mezi císaře, kteří se věnovali této osvícené činnosti, patřili téţ Augustus a Tiberius. Knihy v této době měly podobu papyrových svitků. Kromě knihoven veřejných existovaly v Římě téţ knihovny soukromé, jeţ si pořizovali bohatí Římané, coţ přispívalo k rozmachu ţivnosti knihkupců.108

3.5 Zákonodárství, správa a soudnictví

Z hlediska zákonodárné moci republikánského Říma je třeba připomenout tři typy lidových shromáţdění, a sice comitia centuriata, comitia tributa a concilia plebis (comitia curiata, nejstarší shromáţdění, se v období pozdní republiky scházela jen zřídka).109

104 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 215 – 216. 105 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 141 – 150, 212 - 222. 106 Ve sledovaném období se nejednalo o školy v klasickém slova smyslu, viz subkap. 3.9. 107 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 215 – 216. 108 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 212 - 222. 109 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 93, či viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 4 – 5.

29 Comitia centuriata byla organizována na základě majetkového rozvrstvení římské společnosti. Centurie (setnina) původně znamenala jednotku vojenskou, s postupem času hlasovací a daňovou. Veškeré římské obyvatelstvo (patricijové i plebejové) bylo rozděleno do šesti majetkových tříd (classes), přičemţ kaţdé z nich byl přidělen určitý počet centurií, tedy hlasovacích jednotek. Nejvíce centurií dostaly třídy nejbohatší, ačkoliv byly nejméně početné, a naopak. Celkem bylo centurií 193, z toho 98, tedy nadpoloviční většina, jich náleţelo první třídě a jezdcům. Tím byla zajištěna převaha majetných občanů. Comitia centuriata obvykle svolávali konzulové nebo praetoři formou vojenské vyhlášky, 17 aţ 30 dní předem;110 scházela se na Martově poli. Dnem sněmu mohl být pouze dies comitialis (nepřicházely tedy v úvahu dny sváteční, smuteční ani trhové) a bylo třeba, aby mu předcházela příznivá auspicia. V pozdějších dobách se hlasovalo pomocí tabulek. Pravomoc komicií byla velice široká – přijímala zákony, volila nejvyšší státní úředníky, rozhodovala o vyhlášení války, soudila jako odvolací instance hrdelní zločiny a udělovala státní občanství.111 Comitia tributa představovala lidové shromáţdění organizované podle městských a venkovských okresů, jinými slovy podle bydliště občanů. I toto shromáţdění bylo svoláváno nejvyššími magistráty, v určitých případech pak některým z pontifiků. Mělo stejnou pravomoc jako comitia centuriata, avšak projednávalo spíše méně důleţité záleţitosti. Comitia tributa volila niţší úředníky, především kvestory a aedily, schvalovala některé zákony, byla odvolací instancí při odsouzení k zaplacení pokuty. I zde měla aristokracie převahu nad méně majetnými občany.112 Specifickým typem lidových shromáţdění byla concilia plebis, tedy plebejská shromáţdění. Byla patricijům nepřístupná a jejich usnesení (plebiscita) zavazovala původně jen plebeje. Postupně jim však byla přiznána obecná

110 Viz JANOVJAK, J. – ŠPAŇÁR, J. Život a literatúra v antickom Ríme. 2. vydání. Bratislava : SPN, 1969, s. 38 – 39. 111 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 4 – 5. 112 Tamtéţ.

30 závaznost. Do jejich pravomoci spadala volba plebejských úředníků, schvalování zákonů a souzení drobných trestných činů.113 Lidová shromáţdění byla vţdy chápána jako nejvyšší orgán římského státu, neboť reprezentovala všechen jeho lid (populus Romanus), a rozhodovala proto i o všech důleţitých státních otázkách. Na druhé straně se však v průběhu historie vytvořily mechanismy, jak tyto vrcholné státní orgány zneuţít pro zájmy jednotlivce či určité skupiny osob. Jedním z nejzásadnějších problémů lidových shromáţdění bylo samo jejich sloţení. Jejich zasedání se konala v Římě, takţe logicky se jich účastnili především občané, kteří ţili přímo ve městě či jeho bezprostředním okolí. Občané ze vzdálenějších oblastí se zasedání neúčastnili příliš často. Jak se však říše rozrůstala a rozšiřovalo se i římské občanství, mělo stále více osob právo na shromáţděních zasedat, ačkoliv tak reálně nečinili. Ztratila tak povahu skutečných reprezentantů celého národa.114 V období pozdní republiky byl senát nepřímo voleným orgánem, v němţ zasedali jak patricijové, tak plebejové. O nepřímé volbě lze hovořit proto, ţe senátorem se mohl stát ten, kdo dříve zastával funkci voleného magistráta. Neexistovalo volební období, takţe funkce senátora byla doţivotní. V senátu se tak měly sdruţovat zkušenosti, moudrost a autorita předních občanů republiky. Byl orgánem toliko poradním, jeho usnesení (senatusconsulta) neměla závaznost zákona. Úředníci mu nebyli podřízeni, avšak vzhledem k jeho autoritě byly jeho názory brány v potaz. Jestliţe chtěl úředník přednést na lidovém shromáţdění návrh zákona, konzultoval ho nejdříve se senátem. V kompetenci senátu bylo uzavírat mezinárodní smlouvy, jmenoval téţ velitele armády (ačkoliv právo vyhlásit válku bylo v rukou římského lidu).115 V době principátu mohlo být členství v senátu získáno poté, co uchazeč zastával funkci kvestora, stejně jako dříve. Jiţ v období republiky se senátorský úřad stal de facto dědičným, neboť do úřadů byli voleni především členové starých rodin, přičemţ toto pravidlo se zachovalo i za císařství, neboť pouze syn

113 Tamtéţ. 114 Tamtéţ; k otázce zneuţívání comitií ve volbách viz téţ subkap. 3.1. 115 Viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 35 – 38.

31 senátora mohl usilovat o vigintivirát, jenţ byl povaţován za předpoklad pro kvesturu. Augustus rovněţ zavedl pravidlo, podle nějţ senátor musel mít majetek nejméně jeden milion sesterciů.116 Starověký Řím proslul svým rozsáhlým úředním aparátem, jehoţ úkolem bylo spravovat město a později i rozrůstající se římské impérium. Charakter jednotlivých úřadů se postupem času měnil, stejně jako se měnil počet úředníků. S příchodem principátu zůstala většina republikánských úřadů zachována, avšak obsah jejich činnosti byl jiný, neboť veškerou faktickou moc třímal v rukou císař (viz subkap. 2.2). Mezi základní charakteristiky jakéhokoliv úřadu (magistratus) patřila jeho časová omezenost (annuita; zpravidla jeden rok), kolegialita (s výjimkou diktátora), volitelnost, vázanost zákony a usneseními senátu a odpovědnost. Existovala poměrně sloţitá pravidla pro obsazování úřadů, a to z hlediska pořadí, v nichţ je měl jednotlivec zastávat, stejně jako z hlediska určitých časových omezení. Moţnost stát se úředníkem byla omezena téţ věkem. Kvestor musel mít nejméně 28 let (a slouţit deset let ve vojsku), aedil 37 let, praetor 40 let a konsul 43 let (přičemţ tato pravidla stanovil lex Villia annalis z roku 180 př. Kr. a lex Cornelia de magistratibus z roku 81 př. Kr.).117 Skutečnost, ţe úředníci byli voleni na jeden rok, měla zabránit uchvácení vlády jednotlivcem. Vytvořil se jakýsi kariérní ţebříček, po němţ měl kaţdý občan, který chtěl dosáhnout na nejvyšší úřady, stoupat – tzv. cursus honorum, přičemţ se musel stát nejdříve kvestorem, pak aedilem, následně praetorem a nakonec mohl být konzulem.118 Zastávání funkce aedila nebylo striktně vyţadováno, a tak byl tento úřad často vynecháván.119 Ohledně jednotlivých magistratur přichází v úvahu několik způsobů dělení, a sice na maiores (vyšší) a minores (niţší), cum imperio a cum potestate

116 Viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 326. 117 Viz SKŘEJPEK, M. Státní úřady a úředníci v antickém Římě. In SKŘEJPEK, M. Právnický stav a právnické profese v minulosti. Praha : Havlíček Brain Team, 2007, s. 24. 118 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 86 – 98. 119 Viz SKŘEJPEK, M. Státní úřady a úředníci v antickém Římě. In SKŘEJPEK, M. Právnický stav a právnické profese v minulosti. Praha : Havlíček Brain Team, 2007, s. 24.

32 (viz níţe), curules a non curules (toto rozlišování vyjadřovalo, zda měli magistráti jurisdikci či nikoliv; tu měli všichni úředníci cum imperio a kurulští aedilové a snad i censoři), ordinarii (řádní) a extraordinarii (mimořádní), úřadující domi nebo militiae. Aby mohli úředníci provádět úkoly, jimiţ byli pověřeni, měli k dispozici různé pravomoci. Bylo to iurisdictio, neboli oprávnění zajišťovat soudní řízení v soukromoprávních věcech, náleţející konzulům, diktátorovi, praetorům, kurulským aedilům a správcům provincií. Na základě iuris auspiciorum byli římští úředníci prostředníky mezi římským státem a bohy, přičemţ toto oprávnění měli všichni magistráti. Ius coercitionis umoţňovalo úředníkům podnikat mimosoudní zásahy proti komukoliv, kdo by rušil veřejný pořádek. Právo, jeţ magistrátům umoţňovalo svolávat senát, resp. lidová shromáţdění a přednášet zde své návrhy, bylo označováno jako ius cum patribus agendi, resp. ius cum populo agendi a ius referendi. Právo svolat senát neměli úředníci, kteří neoplývali imperiem a censoři. Ius intercedendi umoţňovalo zrušit kterýkoliv úřední akt magistráta, jenţ měl stejné či niţší postavení, přičemţ tribunové lidu měli toto oprávnění vůči všem úředníkům vyjma diktátora. 120 Úředníkem se člověk stával volbou či jmenováním. Praetory, konzuly a censory volila comitia centuriata, aedily a kvestory comitia tributa, tribuny lidu pak consilia plebis. Zvolen mohl být pouze ten, kdo byl tělesně i duševně zdravým plnoprávným římským občanem, absolvoval vojenskou sluţbu, vedl bezúhonný ţivot a měl předepsaný věk. Výkon úřadu byl bezplatný a čestný, coţ ve svém důsledku znamenalo, ţe úřady mohli zastávat pouze majetní občané, kdyţ navíc na předvolební agitaci často zaplatili nemalé sumy peněz.121 Samotná volba probíhala tak, ţe uchazeč o úřad se osobně dostavil k úředníkovi, který řídil volby, a pokud ho tento ze stanovených příčin neodmítl, oblékl kandidát bílou tógu (toga candida).122 Jestliţe pak na sněmu získal nejvíce hlasů, byl zvolen, přičemţ volby se konaly přibliţně půl roku před nástupem do úřadu. Neţ nastal

120 Viz SKŘEJPEK, M. Státní úřady a úředníci v antickém Římě. In SKŘEJPEK, M. Právnický stav a právnické profese v minulosti. Praha : Havlíček Brain Team, 2007, s. 22 – 23. 121 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 7 – 13. 122 Právě od výrazu „toga candida“ je odvozeno slovo „kandidát“.

33 okamţik, kdy se měl nový úředník chopit úřadu, byl označován jako designatus, tedy jmenovaný. Od roku 154 př. Kr. se do úřadu nastupovalo 1. ledna. Nastupující úředník musel vykonat auspicium123, zda je jeho osoba milá bohům, a sloţit přísahu, ţe úřad povede čestně.124 Některé úřady s sebou nesly tzv. imperium, nejvyšší rozkazovací a zakazovací pravomoc, která zahrnovala některé správní a soudní pravomoci. Úředníka cum imperio bylo moţné poznat podle liktorů, kteří na levém rameni nosili fasces, tedy svazky z prutů, a razili jim cestu. Imperium měli především konzulové, praetoři a případně diktátor.125 Všem úředníkům pak byla společná určitá správní pravomoc (potestas).126 Kvestoři byli především pokladníky, takţe střeţili státní pokladnu, podíleli se na výběru daní, kontrolovali účty a pomáhali správcům provincií s účetnictvím. V době Sullovy diktatury se jejich počet ustálil na dvaceti. Aedilové dohlíţeli na trhy a pečovali o zásobování obilím (cura annonae), představovali jakousi městskou policii (cura urbis), dozírali nad veřejnými stavbami (cura operum publicorum), organizovali veřejné hry (cura ludorum solemnium) a střeţili archiv.127 Praetoři byli soudními úředníky, účastnili se soudních procesů, do jejich pravomoci spadali cizinci (existoval tedy nejen praetor urbanus, ale i praetor peregrinus). Kaţdý z nich měl svůj vlastní obor působnosti, určovaný losem. Všichni praetoři tvořili kolegium, v němţ si byli vzájemně rovni a podléhali vzájemným intercessím.128 Dva konzulové byli dědici královských výsad. Odpovídali za politiku jako celek, svolávali senát a comitia centuriata a předsedali jim. Jejich imperium bylo omezeno pouze jejich vzájemným vetem.129

123 Věštění z letu ptáků. 124 Viz JANOVJAK, J. – ŠPAŇÁR, J. Život a literatúra v antickom Ríme. 2. vydání. Bratislava : SPN, 1969, s. 27 – 39. 125 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 7 – 11. 126 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 86 – 98. 127 Viz JANOVJAK, J. – ŠPAŇÁR, J. Život a literatúra v antickom Ríme. 2. vydání. Bratislava : SPN, 1969, s. 27 – 39. 128 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 8 – 11. 129 Viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 31.

34 Diktátora jmenoval v době ohroţení republiky jeden z konzulů, a to na půl roku. Byla to mimořádná magistratura, která se přestala uţívat po druhé punské válce. V případě Sully a Caesara, kteří se nechali jmenovat diktátory, jiţ nešlo o starý republikánský úřad, ale o funkci spojenou se zcela novými pravomocemi.130 Censoři prováděli sčítání lidu, zjišťovali stav jejich majetku a dělili voliče do tribuí a centurií. Vybírali téţ senátory a zveřejňovali jejich seznam (album). Sledovali státní výdaje a zadávali státní zakázky. Dozírali rovněţ na morálku a za její porušení mohli udělovat důtku (nota censoria). Ačkoliv úřad censora nebyl spojen s imperiem, byl to nejváţenější republikánský úřad, představoval vrchol politické kariéry a obvykle jej zastávali bývalí konzulové.131 Úřad tribuna lidu vzešel z plebejského povstání v roce 494 př. Kr. Tribuni původně nebyli klasickými úřadníky, jejich úkolem bylo chránit zájmy plebejů. Bylo jim svěřeno ius intercessionis proti rozhodnutím úředníků, s výjimkou censorů.132 Po skončení svého funkčního období odcházeli bývalí konzulové a praetoři do provincií, aby zde působili jako správci, tedy prokonzulové a propraetoři.133 Jak jiţ bylo řečeno výše, poněkud jiná byla situace v době principátu, a to vzhledem ke kumulaci moci v rukou císaře. Republikánské úřady byly povětšinou zachovány, nicméně ztratily svůj politický význam (ačkoliv stát se například konzulem bylo stále velmi prestiţním cílem)134, a byly naopak zřízeny úřady nové, přímo anebo zprostředkovaně podřízené císaři, čímţ vznikla určitá dvojkolejnost vládního systému. Volba původních republikánských úředníků zpočátku principátu ještě spadala do kompetence lidových shromáţdění, avšak jiţ

130 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001., s. 86 – 98. 131 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 8 – 11. 132 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 86 – 98. 133 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 8 – 11. 134 Viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 75; konzulové však jiţ nebyli voleni na období jednoho roku, ale pouze dvou měsíců, takţe se jich během jediného roku v úřadu vystřídalo celkem dvanáct. Podle dvou konzulů, kteří se ujali své funkce na počátku roku (consules ordinarii), byl nazýván celý rok a těšili se větší váţnosti neţ ti, kteří následovali teprve po nich, tedy consules suffecti, consules minores (viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 254).

35 Augustus si vymínil právo navrhovat jednotlivé kandidáty. Císař měl k ruce zvláštní poradní sbor, consilium principis, jenţ sdruţoval muţe, v něţ měl císař důvěru a kteří mu mohli být svými radami uţiteční. Často se jednalo o významné právníky či císaři věrné senátory a jezdce. Novými úředníky byli prokurátoři a prefekti;135 byl to například praefectus praetorio, velitel pretoriánů (praetoriani, cohors praetoria), císařovy osobní stráţe, jehoţ moc v průběhu času stále narůstala136, v podstatě nepřímou úměrou k moci císaře,137 praefectus urbi, který dozíral na klid a pořádek ve městě, praefectus annonae, jenţ dohlíţel na zásobování města, praefectus vigilum, spravující poţární ochranu a bezpečnost v nočním Římě, či specifická funkce praefectus Aegypti, coţ byl vlastně místodrţitel Egypta, který měl mezi provinciemi specifické postavení a byl povaţován za císařův soukromý majetek.138 Oproti původním republikánským úřadům měly úřady nové výrazně odlišný charakter. Ti, kteří je zastávali, nebyli voleni lidovými shromáţděními, ale vybíráni císařem na neurčité období s tím, ţe císař je mohl kdykoliv odvolat. Úředníci neměli imperium či potestas, neboť jejich autorita byla odvozena přímo od autority císaře. Majetek římských rodin často spravovali jejich propuštěnci, a bylo tedy přirozené, ţe i císař je uţíval k zajišťování nejrůznějších administrativních úkonů.139 Císařští otroci a propuštěnci, tedy členové familiae Caesaris, tvořili základ císařské administrativy. Lze tedy říci, ţe pro vznik nových úřadu byla vzorem praxe oblíbená v majetných římských rodinách na konci republiky, kdy byli zajišťováním správy majetku a osobních záleţitostí vyuţíváni pánovi otroci, propuštěnci a klienti. Jistou inspirací pak byly téţ administrativní modely helénistických monarchií, především ptolemaiovského Egypta. Teprve

135 Některé zdroje hovoří o „quasimagistraturách“ (viz ÜRÖGDI, G. Tak žil starý Řím. Přeloţil Ladislav Hradský. Praha : Orbis, 1968, s. 89 – 90). 136 Tuto funkci zastával např. Seianus (viz subkap. 2.2), ale také Papinianus, Paulus či Ulpianus. 137 Viz ÜRÖGDI, G. Tak žil starý Řím. Přeloţil Ladislav Hradský. Praha : Orbis, 1968, s. 93 – 94. 138 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 86 – 98; obdobně viz téţ subkap. 2.1. 139 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 244.

36 časem se na vedoucích pozicích začali prosazovat jezdci, kteří nakonec v císařské administrativě zcela převládli.140 Správa Itálie a provincií v době principátu se příliš nelišila od správy republikánské, stala se pouze více centralizovanou. V prvním století po Kristu si Itálie podrţela své výsadní postavení mezi jednotlivými částmi říše.141 Za vlády Augusta vznikla císařská pošta (cursus publicus) coby zvláštní úsek císařské administrativy. Měla zajišťovat co nejrychlejší a nejspolehlivější spojení mezi dvorem a administrativními centry v různě vzdálených oblastech říše.142 Poměrně komplikovaná byla ve starověkém Římě oblast soudnictví. Civilní proces procházel několika vývojovými stádii, která se obvykle překrývala, takţe jednotlivé druhy soudního řízení existovaly současně vedle sebe. Nejstarší formou soudního řízení bylo řízení legisakční se svým přísným formalismem a potřebou doslovných citací zákona. Postupně vyšlo z uţívání na počátku principátu. Formulový proces se začal objevovat v polovině 2. st. př. Kr. a postupně vytlačil proces legisakční. Společné s ním měl dvě fáze řízení a vyvinul se z praxe cizineckého praetora. V jeho rámci předával praetor soudci instrukci, nazývanou formula, jejíţ součástí bylo stručné vylíčení skutkových okolností daného případu a jejich právní posouzení. Na jejím konci pak byl příkaz k odsouzení nebo osvobození ţalovaného. Soudce se pak zabýval jiţ pouze prováděním dokazování. Proti rozsudku nebylo odvolání, nabýval ihned právní moci. Vedle formulového procesu se na počátku císařství začal objevovat proces kogniční. Odpadlo v něm zcela druhé stadium řízení, takţe rozsudek vynášel přímo úředník, aniţ by tím pověřoval soudce. Proti rozsudku bylo moţné odvolat se k císaři.143 Trestní řízení na sklonku republiky zajišťovaly porotní soudy (quaestiones), obdobné orgány pak fungovaly téţ v provinciích. Předsedy porot

140 Viz SKŘEJPEK, M. Státní úřady a úředníci v antickém Římě. In SKŘEJPEK, M. Právnický stav a právnické profese v minulosti. Praha : Havlíček Brain Team, 2007, s. 27 – 32. 141 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 258. 142 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 170. 143 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 116 – 127.

37 byli praetoři či bývalí aedilové pověření senátem. Ţaloba mohla být vznesena magistrátem či kterýmkoliv římským občanem. Nejvyšším trestem, který mohl být vynesen, byl trest smrti. V době principátu nebyla činnost porotních soudů ukončena, i kdyţ byla postupně omezována. Objevil se proces nový, a sice cognitio extra ordinem, jehoţ podstatou bylo rozhodování v trestních věcech samotným císařem či jím delegovanými úředníky. Jednalo se o proces inkviziční, zahajovaný z moci úřední. Nepřicházelo v úvahu odvolání, avšak odsouzený mohl poţádat císaře o milost (appellatio). Senát pak rozhodoval o trestných činech spáchaných jeho členy a majících politické pozadí.144

3.6 Hospodářství

Jiţ od počátku existence Říma coby městského státu bylo zcela zásadní sloţkou jeho ekonomiky zemědělství. Tento rys se zachoval i v pozdějších dobách a spolehlivým ukazatelem bohatství římského občana bylo jeho rozsáhlé pozemkové vlastnictví. Tento jev měl za následek kumulaci vlastnictví půdy v rukou úzké skupiny majetných osob, jeţ vyústila ve snahy o pozemkovou reformu. Ta však nebyla příliš úspěšná a především na jihu Itálie docházelo ke vzniku latifundií, vytlačujících menší rolníky, kteří pak často rozšířili řady městské chudiny. Jak se říše zvětšovala, stalo se pro Řím levnějším dováţet obilí ze Sicílie či z Egypta, takţe zemědělci ţijící v Itálii se začali specializovat na jiné plodiny, především vinnou révu a olivy. Řím se tak z hlediska zásobování stal postupně závislým na provinciích. Důleţitým zásobovacím zdrojem města bylo z hlediska zemědělství úrodné Popádí. 145 Během 1. st. před Kr. docházelo k pokroku v oblasti řemeslné výroby. Intenzivní rozvoj zaznamenalo především pekařství, řeznictví, výroba cihel či zpracovávání luxusních materiálů. Řemeslníci se sdruţovali v kolegiích, která

144 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 328 – 338. 145 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 113 – 117; obdobně viz téţ BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 113 – 119.

38 hájila jejich zájmy.146 Ačkoliv Itálie vyváţela víno, olivový olej, některá kampánská města ţelezné a bronzové výrobky a původně etruské město Arretium147 keramiku, nelze hovořit o tom, ţe by se nějaké odvětví rozvinulo natolik, ţe by zásobovalo celou římskou říši. Řím naopak dováţel řemeslné výrobky z Itálie a potaţmo z nejrůznějších koutů říše.148 Mezinárodní obchod byl usnadněn rozvojem sítě římských silnic a zvýšením jejich bezpečnosti.149 Zajímavé je, ţe římská nobilita většinou řemeslníků opovrhovala, a to i přesto, ţe jejich činnost byla pro chod společnosti nezbytná. Jediné důstojné povolání tak pro mnoho vznešených občanů představovalo statkářství.150 Hlavní formou bohatství se na sklonku republiky staly peníze. Docházelo k rozvoji finančního kapitálu a vzestupu finančních kruhů. Současně s tím se však výrazně zvyšovala zadluţenost obyvatelstva, která se často nevyhnula ani nejvznešenějším občanům. V Římě působila řada bankéřů (argentarii), přičemţ bankéřství se vyvinulo z činnosti měničů peněz. Bankéři se zprvu rekrutovali především z řad Řeků, později se této činnosti začali věnovat i římští občané, obzvláště jezdci.151 Z půjčování peněz brali bankéři úrok (usura).152 V průběhu existence Říma výrazně klesala hodnota peněz (pecunia). Základní peněţní jednotkou byl měděný as (mezi menší jednotky se pak řadí semis, triens, quadrans, sextans a uncia). Existovaly rovněţ stříbrné mince, a sice denarius, quinarius a sestercius (někdy téţ nazývaný nummus).153 Později však jiţ sestercius nebyl raţen ze stříbra, ale z bronzu. V prvním století před Kristem

146 Viz ÜRÖGDI, G. Tak žil starý Řím. Přeloţil Ladislav Hradský. Praha : Orbis, 1968, s. 147 – 176. 147 Dnešní toskánské město Arezzo. 148 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 113 – 119. 149 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 274. 150 Viz ÜRÖGDI, G. Tak žil starý Řím. Přeloţil Ladislav Hradský. Praha : Orbis, 1968, s. 147 – 176. 151 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 113 – 119. 152 Viz ÜRÖGDI, G. Tak žil starý Řím. Přeloţil Ladislav Hradský. Praha : Orbis, 1968, s. 147 – 176. 153 Pro představu o nominální hodnotě peněz: v Caesarově době se za základní, prostý byt platilo nájemné přibliţně 165 sesterciů měsíčně, exemplář knihy epigramů stál během principátu 20 sesterciů, coţ bylo pro mnoho lidí více neţ denní plat (viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 86).

39 započala raţba zlaté mince, označované jako aureus. Prvním, kdo nechal na mince vyrazit svou podobiznu, byl Caesar (viz subkap. 2.1). Devalvace měny pak pokračovala i v době císařství.154 Pokud jde o účast ţen na římském hospodářském ţivotě, je třeba říci, ţe ţeny sui iuris mohly vlastnit majetek a mohly jej spravovat podle libosti, přičemţ byly pouze při určitých právních úkonech omezeny souhlasem svého tutora. Existují doklady o tom, ţe ţeny běţně uzavíraly kupní smlouvy, pronajímaly své nemovitosti, dokonce vlastnily lodě a účastnily se rozsáhlých transakcí. Není však známo, do jaké míry své obchodní záleţitosti řešily samy, resp. je přenechávaly někomu jinému. V souvislosti s řemeslnou výrobou se zdá, ţe moţnosti ţen byly výrazně uţší neţ moţnosti muţů.155 Dozajista však byla vyuţívána práce otrokyň. Nejčastějšími profesemi, jimţ se ţeny podle dostupných pramenů věnovaly, byly porodní bába (obstetrix), chůva (educatrix), kojná; dále se ţeny zabývaly povoláními, souvisejícími s péčí o bohaté občany, např. kadeřnice (ornatrix), masérka (unctrix), pomocnice s oblékáním (vestiplica), sluţka (pedisequa) apod. Některé byly dokonce písařkami (scribae) či lékařkami (medicae). Ţeny téţ působily jako hostinské, tanečnice a v některých případech i gladiátorky.156

3.7 Vojenství

Řím své rozsáhlé hospodářské a kulturní moci dosáhl do značné míry vojenskou silou a právě s její pomocí se tak dlouho udrţel na výsluní evropských dějin. Tvrzení, podle nějţ moc Říma závisela na síle jeho legií, tak není nadsázkou, ale zjednodušeným konstatováním faktu. Aţ do pádu říše bylo římské vojsko nejlépe organizovanou a nejvýkonnější armádou ve starověkém světě.

154 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 122 – 123; obdobně viz téţ JANOVJAK, J. – ŠPAŇÁR, J. Život a literatúra v antickom Ríme. 2. vydání. Bratislava : SPN, 1969, s. 102 – 103. 155 Otázkou však je, zda je tento závěr skutečným odrazem reality či pouhým důsledkem omezenosti pramenů. 156 Viz GARDNER, J. F. Women in Roman law and society. Londýn : Croom Helm, 1986, s. 233 – 253.

40 Mělo specializované a výborně vycvičené oddíly, rozsáhlou síť týlového zabezpečení a technologicky vyspělé zbraně.157 Od konce 2. st. př. Kr., kdy provedl C. Marius dalekosáhlou vojenskou reformu, jiţ neexistovala všeobecná branná povinnost a římské vojsko se naopak profesionalizovalo. Slouţili v něm ţoldnéři, kteří od státu dostávali ţold (stipendium) a vojenskou výzbroj. V případě pěchoty trvala sluţba dvacet let, v případě jízdy deset let. Legie, mající výlučně pěší charakter, v té době čítala v ideálním případě šest tisíc muţů; kaţdá legie měla deset kohort, kaţdá kohorta tři manipuly, kaţdý manipul dvě centurie. Reálně však byla legie tvořena přibliţně čtyřmi tisíci muţů. Znakem legie byl orel (aquila), vyrobený ze stříbra či postříbřeného bronzu. Staral se o něj speciální voják, orlonoš (aquilifer). Jednotlivé legie byly označovány čísly a některé dostaly i jméno (viz dále). Pomocné oddíly (auxilii), sestavené z řad římských spojenců, byly sloţeny především z jízdy a lehké pěchoty a uchovaly si svůj původní etnický ráz. Vyslouţilci (veterani) byli za svou sluţbu odměňováni příděly půdy, coţ mělo zajistit jejich další existenci. V době, kdy se vojsko neúčastnilo válečných operací, stavěli vojáci silnice, mosty apod.158 V době Augusta a jeho následovníků byl stále uplatňován systém rozsáhlé profesionální armády. Ačkoliv císař si podrţel právo uloţit občanům všeobecnou brannou povinnost, v praxi se zásadně uplatňoval princip dobrovolného narukování.159 Dvacet osm legií se začasté skládalo z provinciálů majících římské občanství a jednotlivé posádky byly rozmístěny po celé říši. Augustus měl po skončení občanských válek k dispozici legií šedesát, avšak rozhodl se jejich počet zredukovat. Kaţdá legie byla označena číslicí a jménem, obvykle později rozšiřovaným o nejrůznější přívlastky (např. Legio XIII Gemina160 Pia Fidelis). Systém označování byl značně chaotický především vzhledem k faktu, ţe staré

157 Viz LIBERATI, A. M. – BOURBON, F. Starověký Řím. Přeloţila Naďa Benešová. 2. vydání. Praha : Rebo Productions, 1998, s. 92. 158 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 124 – 130. 159 Viz JANOVJAK, J. – ŠPAŇÁR, J. Život a literatúra v antickom Ríme. 2. vydání. Bratislava : SPN, 1969, s. 108 – 109; obdobně viz téţ MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 273 – 274. 160 Výraz gemina znamená, ţe legie vznikla spojením dvou různých legií.

41 legie trvaly na svém původním názvu, takţe řada čísel se opakovala (bylo například několik legií označených jako Legio I, tedy prima, atd.). Za Augustovy vlády představovalo numericky nejvyšší označení legie číslo XXII. 161 Vyšší důstojníci se rekrutovali z řad senátorů a jezdců, resp. ze zámoţnějších vrstev obyvatel provincií. Nejvyšším velitelem legie byl legatus legionis, obvykle ve věku kolem třiceti let. Jeho zástupcem byl tribunus laticlavius, asi dvacetiletý mladík s minimem vojenských zkušeností. Třetí nejvyšší postavení v legii měl praefectus castrorum, coţ byl obvykle velice zkušený voják, dříve centurion. Dalšími důstojníky bylo pět tribunů, označovaných jako tribuni angusticlavii, a v čele kaţdé kohorty stálo šest centurionů. Kromě hlavní síly pěších těţkooděnců byla legie doplněna o malý jízdní útvar asi sto dvaceti muţů.162 Mimo pravidelnou armádu tvořenou římskými občany představovaly nadále nezanedbatelnou sloţku vojska téţ pomocné spojenecké sbory, jejichţ členy byli neřímští obyvatelé provincií. Za Augusta se i auxilia výrazně profesionalizovala a byla zlepšena jejich organizace. Velikostně neodpovídaly tyto jednotky legiím, měly přibliţně tolik muţů jako kohorta (tím se minimalizovalo riziko, ţe by jimi byla legie ohroţena, pokud by během bitvy přešly na stranu nepřítele). Existovaly pomocné sbory pěší, jízdní a smíšené. Auxilia představovala většinu jízdy císařské armády, disponovala téţ pěšími a jízdními lučištníky a prakovníky.163 Císař coby vrchní velitel armády byl odpovědný za její organizaci a udrţování. Jmenoval legáty, kteří veleli legiím dislokovaným v císařských provincích, stejně jako velící důstojníky pomocných jednotek, rozhodoval o rozmístění jednotek v provinciích a jejich úkolech či o ţoldu důstojníků a jejich vojáků. Mimo rámec „klasického“ vojska bylo vytvořeno deset kohort pretoriánů, jimţ velel praefectus praetorio, tři městské kohorty pod velením úředníka zvaného praefectus urbi a kohorty hasičů, jejichţ velitel byl označován jako

161 Viz GOLDSWORTHY, A. Armáda starého Říma. Přeloţily Helena Svobodová a Lenka Vacinová. Praha : Slovart, 2010, s. 50 – 59. 162 Tamtéţ. 163 Tamtéţ.

42 praefectus vigilum (viz téţ subkap. 3.5). Pretoriáni představovali císařovu tělesnou stráţ, pomáhali mu na území města Řím prosazovat jeho vůli. V pozdější době měli často vliv na to, kdo se stane císařem, a nejednou téţ sami císaře odstranili. Pretoriáni byli vybaveni a vycvičeni stejně, jako tomu bylo v případě legionářů, avšak jejich výzbroj a výstroj byla podstatně honosnější a tedy i nákladnější.164

3.8 Umění

Ačkoliv se to můţe zdát paradoxní, období konce republiky dalo navzdory bouřlivému politickému ovzduší vzniknout řadě zdařilých literárních děl. Umění této doby bylo výrazně ovlivněno řeckou vzdělaností, především filosofií. Sledovanému období bezprostředně předcházela tvorba například T. Lucretia Cara, který prostřednictvím didaktického eposu De rerum natura (O přírodě) seznamoval Řím s epikurejsou filosofií. V době pozdní republiky vznikaly i práce M. Tullia Cicerona, známého pro díla státovědná a filosofická, jako je De re publica (O obci), De legibus (O zákonech), De officiis (O povinnostech), díla náboţenská, tedy De natura deorum (O podstatě bohů) či De fatum (O osudu), díla pojednávající o obecných otázkách lidského ţivota, mezi něţ patří De finibus bonorum et malorum (O nejvyšším dobru a zlu) a Tusculanae disputationes (Tusculské hovory), či díla řečnická, jako je De oratore (O řečníkovi) nebo Orator (Řečník), stejně jako jeho jednotlivé soudní řeči, například Orationes in Verrem (Řeči proti Verrovi), či řeči politické, jako byly In Catilinam orationes (Řeči proti Catilinovi). Roku 44 př. Kr. zemřel téţ C. Iulius Caesar, pojednávající především o válečných událostech, jeţ sám zaţil. Napsal práce Commentarii de bello Gallico (Zápisky o válce galské) a Commentarii de bello civili (Zápisky o válce občanské). Zástupcem poezie (mimo Lucretia, který psal v daktylském hexametru, takţe jeho dílo je rovněţ psáno ve verších) pak budiţ představitel mladořímské moderny C. Valerius Catullus, který svými 117 básněmi,

164 Viz JANOVJAK, J. – ŠPAŇÁR, J. Život a literatúra v antickom Ríme. 2. vydání. Bratislava : SPN, 1969, s. 108 – 109; obdobně viz téţ MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 273 – 274.

43 soustředěnými v neoficiální sbírce pod názvem Carmina (Básně), opěvoval nejen Lesbii, ale také jiné ţeny a muţe a soustředil se i na své odpůrce, a to literární, politické či osobní. Historiografii se věnoval C. Sallustius Crispus, jenţ byl oddaným Caesarovým přívrţencem. Napsal díla jako Catilinae coniuratio (Catilinovo spiknutí), Bellum Iughurtinum (Válka s Iughurtou) či Historiae (Dějiny).165 V období principátu se do značné míry zúţil prostor, v němţ se mohli autoři literárních děl pohybovat, aniţ by se dostali do otevřeného sporu s císařskou mocí. Ta mohla být spisovateli buď oslavována, nebo naopak, v závislosti na míře jejich odvahy, kritizována. Mnoho básníků psalo oslavnou poezii, která měla zdůraznit zásluhy Augusta, který přinesl zemi mír a prosperitu po zničujících občanských válkách. Část autorů se soustředila na mytologická a historická témata, část se věnovala milostné lyrice a opěvování přírody, čímţ se vyhnula potenciálně nebezpečným oblastem. Vlivný a zámoţný diplomat C. Cilnius Maecenas166 finančně podporoval básníky, kteří projevili dostatek talentu a ochoty podpořit nový společenský a politický řád. Mezi významné autory Maecenatovy skupiny patřil P. Vergilius Maro, známý především svými idylickými díly Bucolica (Zpěvy pastýřské), Georgica (Zpěvy rolnické), avšak zcela vynikající eposem Aeneis, popisujícím strastiplnou cestu bájného Aenea z Tróji do Itálie. Dalším představitelem uvedené skupiny byl Q. Horatius Flaccus, který napsal několik básnických sbírek, jako jsou Iambi (Iamby), Satirae (Satiry), Carmina (Básně) a Epistulae (Dopisy), či S. Propertius, píšící elegie o svém vztahu k milence Cynthii. Nesmírně talentovaným a plodným básníkem byl P. Ovidius Naso, jenţ napsal díla mytologická, jako jsou Metamorphoses (Proměny) nebo Fasti (Kalendář), a milostná, konkrétně Amores (Milostné básně), Heroides (Listy heroin) či Ars amatoria (Umění milovat). Jakmile byl Ovidius z ne zcela známých příčin vypovězen z Říma, napsal ve vyhnanství sbírky Tristia (Ţalozpěvy) a Epistulae ex Ponto (Dopisy z Pontu). Významným historikem, který se netajil svými sympatiemi k republikánskému

165 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 141 – 147. 166 Právě Maecenatovo jméno dalo vzniknout pojmu „mecenáš“.

44 zřízení, byl T. Livius. Vytvořil rozsáhlé dílo Ab urbe condita (Od zaloţení města), v němţ se pokusil zobrazit dějiny Říma od jeho mytických počátků do vlastní současnosti. Samotný Augustus napsal svou autobiografii De vita sua (O svém ţivotě).167 Cílem oficiálního výtvarného umění168 bylo poukázat na světovládnou úlohu Říma, k čemuţ se jako vhodným prostředkem ukázal císařský portrét (Augustus z Prima Porty, viz příloha) a historický reliéf (Ara Pacis Augustae). I nadále byly vytvářeny nesčetné kopie řeckých soch, a to pro účely výzdoby staveb veřejných i soukromých.169 Sloţité basreliéfy zdobily mnoho významných staveb. Byly vytvářeny mozaiky, dekorující podlahy, stropy i sloupy budov, zpočátku černobílé, později mnohobarevné. Jde-li o malířství, dochovaly se vesměs jen malby z Pompejí a Herculanea (viz příloha), zachycující nejrůznější výjevy z kaţdodenního ţivota či mytologické motivy, to vše v jasných barvách.170 Z uţitého umění bylo na vysoké úrovni sklářství a zlatnictví.171 Architektura dala ve sledovaném období v Římě vzniknout takovým skvostům, jako je Pantheon, Marcellovo divadlo (viz příloha), Caesarovo či Augustovo fórum (právě Caesar a Augustus bývají povaţováni za velké stavitele). Římané se ve velké míře inspirovali řeckým stavitelstvím, ale zásadním způsobem rozvinuli nejrůznější typy staveb. V Římě byly v daném období postaveny nové chrámy, akvadukty, divadla, amfiteátr či termy. Na vzestupu bylo rovněţ budování rozsáhlých parků a zahrad.172 Byly vyvinuty nové stavební technologie

167 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 212 – 215. 168 Nelze hovořit o jednotném římském umění v rámci celé říše, neboť ta nebyla hospodářsky, společensky, kulturně ani technicky jednotným celkem. Za skutečně římské tak lze povaţovat právě oficiální říšské umění, které se vázalo k osobě císaře, jeho dvoru, armádě a ústředním institucím. Jeho přímým posláním byla oslava císaře a Říma. Naproti tomu však existovala mnohotvárná umělecká tvorba jednotlivých provincií, částečně navazující na místní tradice (viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 652 – 653). 169 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 220 – 221. 170 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 180. 171 Viz JANOVJAK, J. – ŠPAŇÁR, J. Život a literatúra v antickom Ríme. 2. vydání. Bratislava : SPN, 1969, s. 94. 172 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 175 – 179.

45 a materiály. Uţívání betonu umoţnilo budovat dosud nevídané stavby co do druhu i rozsahu. Začal být výrazně vyuţíván oblouk, běţnými se staly budovy s několika poschodími. Zvyšovala se úroveň infrastruktury, stavěly se nové silnice, které měly Řím spojovat se vzdálenějšími oblastmi.173

3.9 Římský dům, móda, právnická profese

Hovoříme-li o římském domě, je třeba rozlišovat jeho dva základní typy, přičemţ prvním z nich je dům rodinný (domus)174. Pod vlivem helénismu docházelo ke zvětšování a zkrášlování starého atriového domu, který se tak rozdělil na několik části – vestibulum představovalo vstupní prostor do domu, chodbičku mezi dveřmi (ianua) a vnitřním prostorem domu. Atrium bylo reprezentativním prostorem pro přijímání hostí; v jeho středu bylo umístěno impluvium, bazének pro shromaţďování dešťové vody, která do něj stékala otvorem ve střeše (compluvium), a nacházel se v něm téţ krb a domácí oltář pro uctívání larů. Kolem atria byly soustředěny další místnosti, jako je jídelna (triclinium), pracovna (tablinum) a jednotlivé loţnice (cubicula). Součástí domu bylo rovněţ peristylum, coţ byl de facto dvůr opatřený sloupy, za nímţ se rozkládala zahrada. Domy bohatých Římanů bývaly zdobeny řadou uměleckých děl – nástěnnými malbami, mozaikami, štukovými či kazetovými stropy, sochami apod. Obecně lze říci, ţe zatímco atrium slouţilo k přijímání hostů a klientů, a bylo tedy prostorem společenským, peristyl byl vyhrazen spíše potřebám rodiny. Římský dům byl značně temný, jelikoţ v jeho vnějších zdech nebyla ţádná okna; světlo tedy poskytovaly toliko vnitřní nádvoří a olejové lampy. Za zmínku stojí to, ţe Římané znali určitou formu ústředního topení, nazývaného hypocaustum. Na

173 Viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 79 – 82. 174 Pojem domus nelze chápat pouze ve významu dům, tedy stavitelský výtvor, ale téţ jako skupinu lidí, ţijící v určitém domě, zde se bude velmi blíţit pojmu familia, či jako náboţenské společenství, mající svůj kult a svátky, tedy jako soukromý kult (viz subkap. 3.3; DECLAREUIL, J. Roman civilization. Rome the law-giver. In OGDEN, C. K. The history of civilization : a complete history of mankind from pre-historic times. Dotisk. Londýn : Routledge, 1996, s. 93 – 94).

46 venkově měly domy příslušníků vyšších vrstev podobu rozsáhlých vil, k nimţ přiléhaly téţ hospodářské budovy a zařízení pro zemědělské práce.175 Předeslaným druhým typem domu pak byl dům činţovní (insula). Takové domy slouţily k ubytování chudších vrstev obyvatelstva. Mívaly obvykle tři aţ pět pater, byty (cenacula) v prvním patře bývaly dosti prostorné, čím výše se však stoupalo, tím byly menší, aţ nakonec pod střechou se nacházely jen maličké komůrky. Voda byla k dispozici pouze na dvoře, coţ k pohodlí obyvatel domů příliš nepřispívalo. Domy byly obvykle dosti chatrně postavené (především mívaly nedostatečné základy, byly v nich uţity levné materiály a při jejich stavbě nemusely být dodrţovány prakticky ţádné stavební normy),176 takţe docházelo k častým poţárům či zřícení. V přízemí domů bývaly arkády, v nichţ se nacházely nejrůznější krámy a dílny.177 Základní oděv kaţdého Římana tvořila dlouhá lněná košile (tunica) dosahující u muţů ke kolenům, pod níţ se nosilo spodní prádlo (camisia, subucula), a na ní naopak tóga (toga praetexta, toga virilis, viz subkap. 3.4), která však pro nevelké pohodlí při nošení postupně přestávala být uţívána ke kaţdodennímu nošení a stávala se spíše oděvem slavnostním. Vyráběla se z vlněné látky (byla tedy poměrně teplá) obdélníkového tvaru a na jedné straně elipsovitě sestřiţené. K jejímu oblečení bylo zapotřebí pomoci otroka a způsob jejího nařasení svědčil o eleganci nositele. Obouvaly se koţené polobotky (calceus) či řemínkové sandály (caliga), hlava byla chráněna různými klobouky. V zimě nosili Římané přes tógu plášť (pallium), jeţ někdy míval kápi (cucullus, caracalla). Ţeny nosily dlouhou řízu se zdobeným okrajem (stola) a přes ni pak plášť (palla). Jejich obuv byla podobná jako u muţů. Provdané ţeny z domu nevycházely prostovlasé, ale nosily různé závoje nebo si přes hlavu přetáhly cíp

175 Viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 159 – 161; obdobně viz téţ ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 208 – 210, či JANOVJAK, J. – ŠPAŇÁR, J. Život a literatúra v antickom Ríme. 2. vydání. Bratislava : SPN, 1969, s. 56 – 60. 176 Viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 83. 177 Viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 159 – 161; obdobně viz téţ ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 208 – 210, či JANOVJAK, J. – ŠPAŇÁR, J. Život a literatúra v antickom Ríme. 2. vydání. Bratislava : SPN, 1969, s. 56 – 60.

47 pally. V době císařství začaly ţeny sahat k pestřejším látkám, které by ve starších dobách byly v lepší společnosti nepřijatelné. Muţi nosili spíše krátce zastřiţené vlasy a bývali buď oholení, nebo měli kratší vous. Ţeny si vlasy splétaly do nejrůznějších sloţitých forem, a opouštěly tak jednoduché účesy, jeţ se nosily za republiky, někdy si vlasy i barvily a líčily se. Nestříhané vlasy nosili otroci a děti, mohlo se jednat rovněţ o znamení smutku. Muţi i ţeny pouţívali různé, často drahé parfémy. V případě bohatých ţen bylo běţné nošení šperků, muţi někdy nosili prsteny značící jejich postavení (např. senátoři či jezdci).178 V Římě neexistovala právnická profese v dnešním slova smyslu. Moderním kritériem pro to, abychom někoho mohli označit pojmem „právník“, je absolvování vysokoškolského právnického studia. Právnické školy coby instituce poskytující právnické vzdělání však v Římě po větší část jeho historie neexistovaly. Jestliţe tedy někdo chtěl získat znalosti v právním oboru, byl odkázán na samostudium, resp. na to, ţe ho do „učení“ přijal některý z významných právníků a vyučoval jej spolu s dalšími ţáky soukromě. Sluší se však dodat, ţe orientace v nejdůleţitějších právních předpisech, především tedy v Zákoně dvanácti desek (Lex duodecim tabularum), patřila k základním znalostem členů výše postavených rodin.179 Mezi základní činnosti římského právníka, jak je vymezil Cicero, patřilo agere (ţalovat, jednat), cavere (vyvarovat se; míněno právních sporů) a respondere (odpovídat; ve významu na právní dotazy veřejnosti). Klienty v soudních sporech většinou nezastupovali právníci, ale řečníci (jako vhodný se jeví termín „forenzní řečník“180), kteří právo znát nemuseli vůbec, či vystačili se znalostmi velmi skromnými. Tito advokáti (advocati, causidici, patroni) však byli schopni soud přesvědčit o tom, ţe jejich klient je v právu, lépe neţ učení právníci. Jestliţe pak měl účastník sporu kromě šikovného řečníka k dispozici téţ

178 Viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 137 – 138; obdobně viz téţ ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 216 – 218. 179 Viz SKŘEJPEK, M. Státní úřady a úředníci v antickém Římě. In SKŘEJPEK, M. a kol. Právnický stav a právnické profese v minulosti. Praha : Havlíček Brain Team, 2007, s. 15 - 16. 180 Viz SCHULZ, F. History of Roman legal science. Dotisk. Oxford : Clarendon Press, 1967, s. 108.

48 dobrozdání od některého známého právníka, mohl téměř jistě počítat s úspěchem ve své věci. V období konce republiky jiţ právo nebylo doménou pontifiků, ale prosadila se řada světských právníků. Ačkoliv neexistovaly ţádné oficiální překáţky pro to, aby se kterýkoliv občan mohl stát právníkem, jelikoţ se jednalo o činnost vykonávanou bezplatně, zabývali se jí téměř výhradně členové bohatých senátorských rodin, později téţ rodin jezdeckých. Pro právníka bylo nedůstojné, aby za své rady poţadoval úplatu (na rozdíl od advokátů – řečníků, kteří byli za své sluţby placeni).181 Právo navíc často bylo spíše okrajovým oborem činnosti politiků, resp. úředníků, kteří si publikací právních prací a udělováním bezplatných právních rad chtěli získat věhlas a oblibu u voličů. V posledních letech republiky a zejména na počátku principátu přestalo být studium práva výlučnou záleţitostí obyvatel města Říma a začali se mu věnovat i do metropole přicházející provinciálové. Principát se svou reformou státní správy přinesl nový prostor působení pro lidi s právnickým vzděláním – mohli pracovat jako placení císařští úředníci, pro něţ se časem znalost práva stala nezbytnou podmínkou pro získání úřadu. Někteří právníci se tak stali zaměstnanci císařského dvora a za svou práci získávali plat (salarium).182 Augustus pak některým právníkům udělil právo dávat responsa ex auctoritate principis, takţe ti pak poskytovali dobrozdání nejen jménem svým, ale i jménem císaře, a tudíţ je opatřovali autoritou svou i císařovou.183

181 Viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 93. 182 Viz BĚLOVSKÝ, P. Profesionalizace právnického stavu za římské republiky a císařství. In SKŘEJPEK, M. Právnický stav a právnické profese v minulosti. Praha : Havlíček Brain Team, 2007, s. 35 – 43. 183 Viz SCHULZ, F. History of Roman legal science. Dotisk. Oxford : Clarendon Press, 1967, s. 112.

49 4 Společenské postavení příslušníka senátorské rodiny

V obecné rovině představovala relativně nepočetná skupina senátorů a jejich rodin vrchol pomyslné společenské pyramidy starověkého Říma (viz subkap. 3.1). Nyní se však zaměřme na to, v jaké situaci se na sklonku republiky (s určitými obměnami na počátku principátu) nacházel jednotlivec, příslušník senátorského rodu. Nechme prozatím stranou konkrétního jedince a pokusme se vysledovat jakési základní, všeobecné rysy, které nejspíš vystihovaly charakteristické prvky společenského postavení většiny senátorů té doby.184 Nelze pominout ani jednotlivé úřady, jimiţ muţ procházel, neboť ty společně s jeho původem a majetkem představovaly základ jeho společenského postavení. Mladý muţ185 pocházející ze senátorské rodiny byl téměř vţdy předurčen pro veřejnou kariéru (pokud ovšem nebyl postiţen nějakým nepřekonatelným handicapem, ať uţ fyzickým či psychickým, který by jej předem diskvalifikoval). Několik let nejspíš vykonával vojenskou sluţbu, coţ bylo více neţ obvyklé, avšak v této době se jiţ nejednalo o zákonný předpoklad pro výkon úřednické funkce. Poté započal cursum honorum (viz subkap. 3.5). Ještě neţ se občan mohl ucházet o kvesturu, obvykle zastával funkci některého z niţších úředníků, jeţ volila comitia tributa, tzv. vigintisexvirát.186 Aby se občan mohl stát kvestorem, musel dovršit dvacátý osmý rok věku187, aby mohl být konzulem, muselo mu být alespoň čtyřicet tři let. V mezidobí mezi těmito dvěma úřady mohl být nejdříve aedilem (coţ však nebylo striktně vyţadováno, viz subkap. 3.5), pak praetorem. Platilo však pravidlo, ţe další úřad mohl být zastáván teprve dva roky od skončení funkčního období v úřadu předešlém. Totoţného úřadu se muţ navíc mohl opětovně ujmout teprve po deseti letech. Mezi jednotlivými magistraturami

184 Na to, aby byl někdo příslušníkem senátorské rodiny, ještě nemusel být sám senátorem. Stačilo, ţe jím byl kupříkladu jeho otec či jiný předek. 185 Ţeny se nemohly vydat úřednickou dráhou, ani se stát senátorkami. Feminae ab omnibus officiis civilibus vel publicis remotae sunt. (Ţeny nemohou zastávat ţádný občanský nebo veřejný úřad; viz Ulp. D. 50, 17, 2; cit. dle BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha : Academia, 1994, s. 357.) 186 Viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 57. 187 Zdroje se v tomto směru rozcházejí, viz subkap. 6.6.

50 tvořícími cursum honorum obvykle probíhala sluţba občana v některé z provincií.188 Jak jiţ bylo dříve uvedeno (viz subkap. 3.5), nesměli senátoři podnikat, přesto se však v jejich případě jednalo o dosti bohaté občany. Pro vstup do senátu byl navíc vytvořen majetkový census, coţ svědčí o tomtéţ. Album senatorium bylo za republiky obnovováno vţdy jednou za pět let, přičemţ censoři byli při jeho sestavování vázáni několika zásadami, především tím, ţe měli znovu jmenovat dosavadní senátory (pokud nespáchali nějaké mravní provinění), dohlíţet na to, aby se do senátu nedostali příslušníci některých stavů a povolání, upřednostňovat bývalé magistráty a respektovat nároky patricijsko-plebejské nobility. Odznakem senátora byla tunika se širokým pruhem (tunica laticlavia), zlatý prsten a ozdobné střevíce.189 V době Augustově bylo výsadou právě principa jmenovat senátory, senát byl krom toho automaticky doplňován z nových kvestorů (přičemţ podmínkou kvestury byl vigintivirát, tedy zastávání jednoho z niţších úřadů; v podmínkách republiky se jednalo o vigintisexvirát, viz výše). Majetkový census představovala částka jeden milion sesterciů. Příslušnost k senátorskému stavu se v této době stala skutečně dědičnou, a to aţ po pravnuky, pokud vyhovovali podmínkám urozenosti, bezúhonnosti a majetnosti.190 Je zjevné, ţe senátorský stav představoval čelní skupinu ve státě a jeho příslušníci se těšili značné váţnosti; můţeme je povaţovat za přední římské občany. Obvykle vedli dosti pohodlný ţivot, neboť měli k dispozici rozsáhlé finanční prostředky. Nebylo jim sice umoţněno věnovat se obchodu, na druhé straně se však mohli realizovat právě v politice a naplno se věnovat úřednické kariéře. Stejně tak senátorům nic nebránilo zabývat se například literární činností. Je však třeba podotknout, ţe postavení senátora s sebou přinášelo i jistá úskalí – jak v období úpadku republiky, tak snad ještě zřetelněji v době principátu. Stačilo znelíbit se některému z nejvýznamnějších politiků, resp. císaři ať uţ domnělým

188 Viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 79, 333. 189 Viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 554. 190 Tamtéţ.

51 nebo skutečným projevem nepřátelství a ţivot senátora a potaţmo celé jeho rodiny se mohl ocitnout v ohroţení. Záleţelo pak především na osobní odvaze kaţdého muţe, zda se šířil svými potenciálně nebezpečnými názory, a dával tak v sázku svou bezpečnost, nebo raději konformně mlčel (alespoň na veřejnosti). Známé jsou pak téţ intriky v rámci císařovy rodiny, kdy například Augustova choť Livia neváhala pouţít poněkud drsných metod k dosaţení svých cílů (přičemţ usilovala především o zajištění nástupnictví pro svého syna Tiberia na úkor Augustových vlastních potomků).191

191 Viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 348.

52 5 Právní postavení římského občana (obecné shrnutí)

Pouze svobodný člověk se mohl v Římě aktivně a plnohodnotně účastnit právních vztahů, být subjektem práv. Otroci byli pouhým objektem práv, z hlediska právních vztahů byli do určité míry omezeni např. cizinci, ţeny a osoby alieni iuris. Jedině muţ, římský občan, pater familias tedy můţe být povaţován za skutečně plnoprávný subjekt ve smyslu soukromého i veřejného práva.192 Následující řádky budou věnovány charakteristice právního postavení římského svobodného muţe s důrazem na rozdíl mezi muţem alieni iuris a sui iuris. Zmíněny budou i některé odlišnosti oproti jiným skupinám obyvatel.

5.1 Právní postavení v rámci rodiny193

Vyjádřením římské rodiny (familia) bylo jakési mocenskoprávní pouto, které zajišťovalo její jednotu a trvalost. Základ rodiny představoval vztah mezi otcem (pater familias) a jemu podřízenými osobami. Otec rodiny oplýval mocí nad svými dětmi (patria potestas) označovanými jako filius familias v případě syna a filia familias v případě dcery, nad manţelkou (manus) a nad osobami v mancipiu. Otcovské moci automaticky podléhaly děti narozené v manţelství, resp. děti osvojené194 a legitimované195, manţelka podléhala moci svého muţe pouze v případě uzavření přísného manţelství.196

192 Subjektem práv zde míníme toliko osoby fyzické, personas, tedy lidské bytosti. Římské právo znalo téţ osoby právnické, které označovalo jako personas vice fungitur (působící jako osoby, existující na místě osob; viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 80), o těch však zde pojednáno nebude. 193 Některé aspekty římského rodinného práva byly zmíněny jiţ v subkap. 3.2. 194 K osvojení slouţilo jednak adoptio, tedy osvojení osoby alieni iuris, či adrogatio, neboli osvojení osoby sui iuris (viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 147). 195 Legitimace je dodatečné uznání dítěte narozeného z konkubíny; mohlo k ní dojít především následným sňatkem mezi rodiči. 196 Viz REBRO, K. – BLAHO, P. Rímske právo. Bratislava : Obzor, 1991, s. 145; obdobně viz téţ JOLOWICZ, H. F. Roman foundations of modern law. Oxford : Clarendon Press, 1957, s. 183 – 201.

53 Otec měl nad svými dětmi potestatem vitae necisque197, tedy moc nad ţivotem a smrtí, avšak v době císařské se vyvinuly právní sankce umoţňující postih otce příliš tvrdě či svévolně trestajícího své děti. Otci bylo téţ vyhrazeno právo nepřijmout dítě do rodiny, ius exponendi, které se však v praxi týkalo především dcer. Konečně měl otec právo děti prodat, ius vendendi, uskutečňované mancipací198, či prodejem trans Tiberim (doslova za Tiberem), tedy do otroctví do ciziny.199 Z majetkového hlediska nebyly moci otcovské podřízené děti samostatnými subjekty práv, neboť vše, co nabyly, nabyly pro patrem familias (výjimku představuje například peculium castrense, tedy synův majetek nabytý ve vojenské sluţbě). Synové se sice mohli platně zavazovat, avšak jimi uzavřené závazky byly za ţivota otce rodiny v podstatě nevykonatelné. Dcery, další descendenti a manţelka in manu se nemohli zavazovat vůbec. Za závazky vzniklé z deliktu neodpovídal z majetkového hlediska pachatel (pokud nebyl osobou sui iuris), ale drţitel moci nad ním. Praetor zavedl zvláštní tzv. adjektické ţaloby (actiones adiecticiae qualitatis), jimiţ bylo moţné ţalovat drţitele moci za nedeliktní jednání syna či otroka s peculiem, avšak pouze do výše tohoto peculia. Do rukou otce rodiny se nesoustředila pouze majetková práva, jeţ příslušníci jeho rodiny nabývali, ale téţ práva rodinná. Jestliţe filius familias nabyl manţelské či otcovské moci, nemohl ji vykonávat, neboť byl sám podřízen moci svého otce. Jeho manţelka a děti se tedy také stávaly osobami podřízenými témuţ patri familias.200 Mocenský vztah mezi otcem a jeho dětmi vylučoval, aby mezi nimi vznikla nějaká práva či povinnosti, bylo proto vyloučeno, aby mezi nimi docházelo k soudním sporům.201 Patria potestas zanikala smrtí otce či dítěte,

197 Výraz nex, necis, f. však neoznačuje smrt ve všeobecném smyslu slova, avšak smrt násilnou, resp. vraţdu. 198 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 885 – 890. 199 Viz LEE, R. W. The elements of Roman Law with a translation of the Institutes of Justinian. 4. vydání. Londýn : Sweet & Maxwell Limited, 1968, s. 60. 200 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 143 – 149, či HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 885 – 909. 201 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 143 – 149.

54 kteroukoliv kapitisdeminucí (viz subkap. 5.2), emancipací a nabyl-li nad osobou podřízenou moci někdo jiný.202 V případě smrti patris familias se osoby jemu přímo podřízené stávaly osobami sui iuris, kdeţto vnukové a snachy byli následně podrobeni moci otcovské svého otce či moci manţelské svého manţela. V případě válečného zajetí majitele moci či podrobeného dítěte se uplatnilo ius postliminii, na jehoţ základě válečný zajatec vstupoval do všech svých dřívějších práv a povinností, jestliţe vyvázl ze zajetí a vrátil se na území Říma či spřáteleného státu.203 Postavení muţe v rámci manţelství204 se odvíjelo především od toho, zda bylo uzavřeno manţelství přísné (cum manu) či volné (sine manu). Jelikoţ v období konce republiky a počátku principátu začal počet volných manţelství převaţovat a manţelství přísná se stávala spíše výjimečnými (viz subkap. 3.2), bude pozornost věnována především vztahům mezi muţem a ţenou v manţelství volném.205 Při uzavření takového manţelství byla sice affectio maritalis (vůle, jeţ směřovala k naplnění všech podstatných náleţitostí manţelství)206, ale jeho uzavřením se de facto nic neměnilo na dosavadním právním postavení obou stran. Jestliţe byla před vstupem do manţelství ţena osobou sui iuris, zůstávala jí i nadále, jestliţe byla osobou alieni iuris, zůstávala stále podřízena moci svého otce, resp. děda atp. To vše proto, ţe vstupem do volného manţelství ţena neprodělala kapitisdeminuci.207 Nevstupovala tak do manţelovy rodiny, zůstala naopak součástí své původní agnátské rodiny; nemohla se tedy stát agnátkou svých vlastních dětí, neboť ty po narození připadly do agnátské rodiny svého otce;

202 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 143 – 149. 203 To se netýkalo například manţelství, které však mohlo být znovu zřízeno, tzv. redintegrováno (viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 138). Výraz postliminium vyjadřoval znovupřekročení hranice římského státu (limen) dotčenou osobou (viz LEE, R. W. The elements of Roman Law with a translation of the Institutes of Justinian. 4. vydání. Londýn : Sweet & Maxwell Limited, 1968, s. 75). 204 Máme zde namysli manţelství iure civili. 205 Ačkoliv v některých společenských vrstvách se stále poměrně často vyskytovalo manţelství přísné, o tom viz kapitoly o ţivotě L. Aemilia Cervula. 206 Viz BLAHO, P. – HARAMIA, I. – ŢIDLICKÁ, M. Základy rímskeho práva. Bratislava : MANZ, 1997, s. 129. 207 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 832.

55 ţena tak byla pouze jejich kognátkou. Manţel uzavřením volného manţelství nezískal nad svou manţelkou ţádnou moc, nedocházelo ke vzniku manus a v případě sporu musel ustoupit existující moci otcovské, kterou měl nad manţelkou její otec.208 Mezi manţeli bylo neplatné darování.209 Z hlediska majetkových vztahů manţelů ţijících ve volném manţelství je třeba zdůraznit, ţe ţena nebyla muţi podrobena, a byla-li osobou alieni iuris, nabývala majetek pro svého patrem familias, zatímco byla-li osobou sui iuris, byla nadále způsobilá nabývat majetek pro sebe. Majetek obou manţelů tak zůstal zcela oddělen. Slušnost však vyţadovala, aby se ţena alespoň částečně finančně podílela na chodu domácnosti, aby ten jinak zcela neleţel na bedrech muţe (ad onera matrimonii sustinenda), a za tímto účelem existoval institut věna (dos).210 Postavení svobodného římského muţe uvnitř jeho rodiny se tedy odvíjelo od dvou zásadních faktorů. Tím prvotním bylo, zda byl podroben moci svého otce, resp. děda, a byl tedy v pozici filii familias coby osoba alieni iuris, či byl osobou sui iuris a mohl být sám drţitelem otcovské moci nad svými dětmi. Obojí současně nebylo moţné, neboť v případě, ţe měl muţ sice vlastní legitimní děti, ale byl téţ podroben moci svého otce, vykonával moc nad jeho dětmi muţův otec, nikoliv on sám. V takovém případě teprve po smrti svého otce mohl muţ vykonávat otcovskou moc nad vlastními dětmi. Na druhé straně z hlediska práva veřejného bylo zcela nerozhodné, zda byl muţ osobou sui iuris či alieni iuris – aktivní i pasivní volební právo měl v obou případech.211 Dalším rozhodným faktorem bylo to, zda měl muţ manţelku (coţ bylo obzvláště za vlády císaře Augusta povaţováno za společenskou nezbytnost s řadou právních důsledků) a zda byla manţelka podřízena jeho moci, jinými slovy zda se jednalo o manţelství volné či přísné. Role muţe v manţelství sine manu byla oslabena právě tím, ţe nad svou ţenou neměl manum, a ta byla buď podřízena svému otci, nebo byla osobou sui iuris.

208 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 134. 209 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 851; 877 – 881. 210 Tamtéţ, s. 850 – 851. 211 Tamtéţ, s. 157.

56 5.2 Způsobilost k právům a povinnostem

Způsobilost k právům a povinnostem (právní subjektivita) představuje „způsobilost mít subjektivní práva a právní povinnosti, být právním subjektem“212. Svobodný člověk získal v římskoprávním pojetí způsobilost k právům a povinnostem narozením.213 Bylo třeba, aby se dítě narodilo ţivé a mělo lidskou podobu (schopnost k ţivotu, tedy reálná moţnost dalšího přeţití dítěte, byla vedlejší)214. Pokud se dítě zrodilo z řádného manţelství, bylo jeho právní postavení určeno právním postavením jeho otce v okamţiku početí. Narodilo-li se dítě mimo řádné manţelství, bylo pro jeho status určující postavení matky v době, kdy jej porodila, přičemţ právní postavení otce bylo nerozhodné.215 Ačkoliv nenarozené dítě nebylo povaţováno za lidskou bytost216, určitá práva byla přiznána i počatému, leč dosud nenarozenému dítěti (nasciturus), a to například v rovině práva dědického.217 Způsobilost k právům a povinnostem pak logicky zanikala smrtí, případně ztrátou svobody (viz dále). Jestliţe nastaly pochybnosti stran toho, zda je určitá osoba naţivu či nikoliv, musel smrt dokazovat ten, kdo měl na věci právní zájem, tedy ten, kdo se smrti dovolával.218 Způsobilost k právům a povinnostem byla podmíněna celkovým právním postavením osoby, tedy její svobodou, římským občanstvím a postavením v rodině.219 Římské právo tedy nepřiznávalo způsobilost k právům a povinnostem všem lidem, ale pouze těm, jeţ splňovali předpoklady pro tzv. status či caput, rozeznávající tři stupně, a sice status libertatis (stav svobody), status civitatis

212 Viz HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 656. 213 Ostatně shodně jako v českém právním řádu. 214 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 123; obdobně viz téţ JOLOWICZ, H. F. Roman foundations of modern law. Oxford : Clarendon Press, 1957, s. 108. 215 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 68; z uvedeného pravidla však existovaly výjimky, viz tamtéţ. 216 JOLOWICZ, H. F. Roman foundations of modern law. Oxford : Clarendon Press, 1957, s. 109. 217 V tomto směru nešlo ani tak o ochranu zájmů dítěte, jako o zajištění právního nástupce pro jeho otce; muselo jít ovšem o dítě legitimní (viz JOLOWICZ, H. F. Roman foundations of modern law. Oxford : Clarendon Press, 1957, s. 109). 218 JOLOWICZ, H. F. Roman foundations of modern law. Oxford : Clarendon Press, 1957, s. 111. 219 Viz REBRO, K. – BLAHO, P. Rímske právo. Bratislava : Obzor, 1991, s. 138 – 139.

57 (stav římského občanství, příslušnosti k římské obci) a status familiae (stav rodinný, postavení v rodině).220 Jedině svobodný člověk (liber) byl způsobilý mít práva a povinnosti. Hovoříme zde o prvním stupni statusu římského občana (status libertatis). Je třeba rozlišovat osoby svobodné (ingenui), propuštěnce (libertini) a otroky (servi). Opakem svobody bylo otroctví, přičemţ otrok (viz subkap. 3.1) byl nezpůsobilý mít práva a povinnosti, nebyl subjektem, ale pouhým objektem práv. Otroctví vznikalo narozením z otrokyně, zcela nezávisle na tom, jaký status měl otec dítěte. Jestliţe však byla otrokyně byť i na krátký čas během těhotenství svobodná, její dítě se narodilo jako svobodný občan. Dále vznikalo otroctví ztrátou svobody při válečném taţení; krom toho existovaly i některé mimořádné zdroje otroctví.221 Otroctví zanikalo propuštěním otroka na svobodu prostřednictvím manumissionis. Druhý stupeň statusu římského občana představoval status civitatis, tedy římské občanství. Římští občané (cives Romani, Quirites) měli určitá základní práva, mezi něţ patřilo ius suffragii (aktivní volební právo), ius honorum (pasivní volební právo), ius sacrorum (právo účastnit se náboţenských úkonů), ius provocationis (právo odvolat se k celé římské obci proti rozsudku smrti), ius conubii (právo uzavřít manţelství) a ius commercii (právo obchodovat).222 Některé zdroje uvádí téţ testamenti factio coby právo velmi úzce spjaté s commerciem a obnášející právo pořídit testament, být svědkem při pořízení testamentu či být závětí obmyšlen.223 Cizinci byli označováni jako peregrini224 a ve styku s Římany či mezi sebou na římském území byli podrobeni jurisdikci cizineckého praetora a jím vytvářenému iuri gentium (viz subkap. 3.5). Specifickou skupinu pak představovali Latinové, tedy obyvatelé Latia a bezprostřední sousedé Říma.225 Římské občanství se nabývalo narozením,

220 Viz CVETLER, J. Právo římské. Brno : UJEP, 1974, s. 51. 221 Tamtéţ, s. 52 – 53; obdobně viz téţ KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 61. 222 Viz REBRO, K. – BLAHO, P. Rímske právo. Bratislava : Obzor, 1991, s. 143 – 145. 223 Viz BORKOWSKI, A. – DU PLESSIS, P. Textbook on Roman Law. 3. vydání. Oxford : Oxford University Press, 2005, s. 102. 224 Původně byl cizinec dokonce označován jako hostis, tedy nepřítel (viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 143). 225 Viz REBRO, K. – BLAHO, P. Rímske právo. Bratislava : Obzor, 1991, s. 143 – 145.

58 propuštěním z otroctví (za splnění podmínek vyţadovaných pro řádnou manumissionem), případně udělením (v době císařské především od principa), či zastáváním obecní magistratury u některých Latinů a některými dalšími způsoby.226 Poslední sloţku statusu představoval status familiae. Ten se odvíjel především od jiţ zmíněné dvojkolejnosti postavení osob v rámci římské rodiny v závislosti na tom, zda se jednalo o personas sui iuris či personas alieni iuris. Jedině pater familiae měl skutečně plnou způsobilost k právům a povinnostem. Vykonával téţ patriam potestatem nad svými dětmi a manum nad manţelkou (neţil-li ve volném manţelství).227 Specifickým institutem římského práva, jehoţ původ není zcela znám,228 byla tzv. kapitisdeminuce (capitis deminutio), k níţ docházelo při změně kteréhokoliv ze tří výše jmenovaných stavů. Jestliţe došlo ke ztrátě svobody, následovala capitis deminutio maxima, jeţ představovala naprostý zánik právní osobnosti v důsledku toho, ţe občan se stal otrokem v cizině (coţ mělo automaticky za následek téţ ztrátu občanství a rodinných práv).229 Ke capitis deminutioni mediae230 docházelo při ztrátě příslušnosti k římské obci, tedy při ztrátě občanství (obvykle v souvislosti s deportací coby trestem).231 Na jejím základě zanikla v případě dotčené osoby všechna práva veřejná a z práv soukromých pak ta, jejichţ základ představovalo ius civile. Logickým důsledkem ztráty občanství bylo, ţe dotyčná osoba se stala cizincem, a ţila-li aţ dosud v řádném manţelství, stávalo se z něj toliko manţelství cizinecké (matrimonium iuris gentium). Nejméně závaţné právní důsledky měla capitis deminutio minima, která provázela změny v rodinném stavu osoby a byla nejčastější ze všech typů

226 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 146 – 150. 227 V podrobnostech viz subkap. 3. 2 či 5.1. 228 Viz LEE, R. W. The elements of Roman Law with a translation of the Institutes of Justinian. 4. vydání. Londýn : Sweet & Maxwell Limited, 1968, s. 76. 229 Viz BORKOWSKI, A. – DU PLESSIS, P. Textbook on Roman Law. 3. vydání. Oxford : Oxford University Press, 2005, s. 89. K iuri postliminii viz subkap. 5.1. 230 Někdy bývá téţ označována jako capitis deminutio minor (viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 159). 231 Viz BORKOWSKI, A. – DU PLESSIS, P. Textbook on Roman Law. 3. vydání. Oxford : Oxford University Press, 2005, s. 89.

59 kapitisdeminuce.232 Tak například k ní docházelo při sňatku dcery, podrobující se manţelské moci svého muţe, při osvojení, emancipaci apod. Jejím důsledkem bylo opuštění původní agnátské rodiny, kognátské vztahy však zůstaly zachovány. Naposled uvedený druh kapitisdeminuce neměl ţádný vliv na uzavřené manţelství či na veřejná práva. Při kterékoliv capitis deminutione docházelo k zániku majetkových práv osobní povahy, zatímco ostatní majetková práva přecházela na jinou osobu (manţela, otce rodiny atd.).233

5.3 Způsobilost k právním úkonům

Způsobilost k právním úkonům představuje „moţnost vlastními úkony nabývat práv a zavazovat se k povinnostem“234. V římském právu byla závislá na mnoha faktorech, podléhajících nejrůznějším změnám. Právní řád starověkého Říma z různých důvodů omezoval způsobilost k právním úkonům některých skupin obyvatel. Otroci a cizinci neměli způsobilost k právním úkonům vůbec (ačkoliv cizinci se mohli právních vztahů účastnit do té míry, do níţ jim to umoţňovalo ius gentium). Ze skupiny svobodných římských občanů se pak vyčleňovali ti, kteří měli nedostatečný věk, byli omezeni pohlavím, duševní chorobou či marnotratností. V římském právu se ustálily tři stupně lidského věku. Děti (infantes) do sedmého roku způsobilost k právním úkonům neměly vůbec. Nedospělci starší neţ děti (impuberes infantia maiores) měli způsobilost velmi omezenou (u chlapců bylo toto ţivotní období ohraničeno obléknutím togae virilis, resp. čtrnáctým rokem věku, u děvčat dvanáctým rokem)235. Bylo jim například umoţněno nabývat majetek, avšak nemohli se zavazovat, nemohli zanechat testament či uzavřít manţelství. Byl-li nedospělec

232 Tamtéţ. 233 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 69 – 70. 234 Viz HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 1168. 235 Zatímco u děvčat byla hranice dvanácti let vţdy pravidlem, u chlapců byla situace poněkud sloţitější. Muţ dosahoval dospělosti (pubertas) oděním togae virilis, pro nějţ nebyl stanoven pevný okamţik, záleţelo spíše na vůli rodiny. V pozdějším právu byl za rozhodující pokládán čtrnáctý rok věku, resp. pohlavní vyspělost (viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 167),

60 osobou sui iuris, musel mu být ustanoven poručník (tutor). Dospělé osoby (puberes) pak měly plnou způsobilost k právním úkonům. Od 2. st. př. Kr. však existovala specifická skupina osob, označovaných jako minores viginti quinque annis, tedy „mladší dvaceti pěti let“. Způsobilost těchto osob sice byla neomezená, byly však pod zvláštní ochranou právního řádu.236 Římské právo nepřiznávalo ţenám a muţům rovnocenné postavení. Pozice ţen byla nejrůznějším způsobem omezována, coţ se pochopitelně dělo i v rovině způsobilosti k právním úkonům.237 Jestliţe se ţena stala osobou sui iuris (to mohlo nastat například smrtí jejího otce, resp. manţela), vyţadovalo římské právo, aby jí byl určen poručník, tutor. Ţeny sui iuris tak měly poručníka neustále (perpetua mulierum tutela)238 – cílem uvedeného opatření bylo, aby ţena, jeţ byla povaţována za stvoření značně lehkováţné, nezpůsobila sobě, potaţmo svému majetku a své rodině nějakou újmu. Bylo tedy třeba, aby tutor schválil kaţdé ţenino důleţité právní jednání, případně aby se toto odehrálo v jeho přítomnosti. Postupem času se však zejména ekonomické postavení ţen výrazně zlepšilo a v běţném ţivotě jiţ ţeny sui iuris mohly vystupovat samostatně.239 Ţeny se pak nemohly stát subjekty patriae potestatis, nemohly být poručnicemi, stejně jako jim bylo zapovězeno svědčit při mancipaci či testamentu.240 Jistá omezení mohla být dána téţ zdravotním stavem, resp. určitými tělesnými vadami (to se týkalo například hluchých, slepých či kleštěnců). Postiţení lidé mohli vyţadovat, aby jim byl ustanoven opatrovník, curator debilium. Osobám duševně nemocným (šíleným) byl rovněţ ustanovován opatrovník, curator furiosi. Na duševně nemocné bylo pohlíţeno jako na osoby bez vlastní vůle a tedy zcela nezpůsobilé k právním i protiprávním úkonům.

236 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s.74 – 79. 237 Postavení ţen jiţ bylo naznačeno v subkap. 3.2, a to především v rodinněprávních souvislostech, a subkap. 3.6, jde-li o jejich hospodářskou aktivitu. 238 Viz LEE, R. W. The elements of Roman Law with a translation of the Institutes of Justinian. 4. vydání. Londýn : Sweet & Maxwell Limited, 1968, s. 86. 239 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s.74 – 79. 240 Viz CVETLER, J. Právo římské. Brno : UJEP, 1974, s. 58 – 60.

61 Klasické právo nerozeznávalo různé druhy duševních poruch.241 Za duševně nemocné byli povaţováni i marnotratníci, jimţ mohl být v zájmu jejich rodiny ustanoven curator prodigi. Marnotratník se pak nacházel v pozici nedospělce. Způsobilost k právním úkonům ovlivňovala téţ újma na cti římského občana, nazývaná infamia, která nastávala na základě právního předpisu, či turpitudo, k níţ docházelo pouze de facto tím, ţe občan ţil zavrţeníhodným způsobem. Do značné míry mohla být problematická téţ rozdílnost stavů, především jednalo-li se o uzavření sňatku – určitá omezení zavedl např. Lex Iulia et Papia Poppaea, jenţ měl potlačit nechuť Římanů k uzavírání manţelství.242 Do roku 445 př. Kr. spolu nemohli uzavírat sňatky patricijové a plebejové, uvedené opatření však zrušil Lex Canuleia,243 pro sledované období tak tento jev není podstatný.

5.4 Deliktní způsobilost

Římské právo se neomezovalo pouze na závazky ze smluv, ale rozlišovalo téţ závazky vzniklé z protiprávního úkonu, deliktu. Závazek v takovém případě vznikal nezávisle na vůli stran, na základě zákona, avšak ne z kaţdého protiprávního jednání, neboť za delikt nebyl povaţován kaţdý zásah do zájmové sféry jiné osoby (třeba i přesto, ţe byla způsobena škoda). Ačkoliv nejdříve existovalo pouze několik skutkových podstat, časem se rozvinul celý systém deliktů a jim odpovídajících závazků, a to v rámci civilního i praetorského práva. Soustava deliktů byla tvořena činy, jeţ římské právo povaţovalo za méně závaţné, a ponechávalo je proto v rámci soukromého práva (delicta privata, maleficia privata). Výkon trestu zde příslušel poškozenému a jemu téţ náleţel prospěch z tohoto trestu. Šlo například o krádeţ, podvod či uráţku (viz níţe). Nadto však existovala závaţná porušení veřejného zájmu, tedy zájmu celé společnosti, která stát stíhal na základě obţaloby (accusatio) kteréhokoliv občana

241 JOLOWICZ, H. F. Roman foundations of modern law. Oxford : Clarendon Press, 1957, s. 124. 242 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 33 – 34. 243 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s.74 – 79.

62 (soukromá populární obţaloba)244 ve veřejném trestním procesu (crimina publica) před trestním soudem (iudicium publicum). Trest v takovém případě vykonávaly státní orgány, a byl-li při něm zabaven majetek či udělena pokuta, připadly státu. Do této kategorie náleţí vlastizrada, vraţda či sakrální provinění. Časem byly některé soukromé delikty zařazeny mezi veřejné (například loupeţ), stejně jako se zvýšilo mnoţství soukromých deliktů, a to působením praetora, jurisprudence a praxe. V obecné rovině lze říci, ţe římské právo chránilo především materiální zájmy vyjádřitelné v penězích a jen postupně přistupovalo téţ k ochraně zájmů imateriálních. Chráněné zájmy krom toho musely být reprezentovány subjektivními právy absolutního charakteru, jako je vlastnické právo, svoboda, tělesná integrita apod.245 „Delictum je bezprávné a zaviněné porušení chráněného právního statku.“246 Pro to, aby vznikla ţaloba z deliktu, musela existovat škoda, čin musel být objektivně bezprávný (nemohlo tedy jít o nutnou obranu, resp. čin podmíněný nouzí), pachatel musel být za čin odpovědný a zavinit jej a musela být rovněţ dána příčinná souvislost mezi škodou a činem.247 Actiones ex delicto nebyly pasivně převoditelné, a jestliţe se na vzniku škody podílelo více škůdců, odpovídal kaţdý z nich za celou újmu.248 Na základě deliktů vznikala nová práva a povinnosti, a sice právo na náhradu škody, jeţ byla bezprávným činem způsobena, a právo na pokutu, představující trest, jenţ měl stihnout pachatele. Tyto nároky byly realizovány prostřednictvím zvláštních ţalob, actiones ex delicto, resp. actiones poenales. Jak jiţ bylo uvedeno, římské právo za delikt nepovaţovalo kaţdý zásah do zájmové sféry někoho jiného, ale jedině zásah určitého typu (míněno proti určitým statkům) a provedený určitým způsobem. Existoval tedy systém typizovaných

244 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 564. 245 Viz REBRO, K. – BLAHO, P. Rímske právo. Bratislava : Obzor, 1991, s. 358 – 360; obdobně viz téţ KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 109 – 113. 246 Viz CVETLER, J. Právo římské. Brno : UJEP, 1974, s. 108 – 109. 247 Tamtéţ. 248 Viz LEE, R. W. The elements of Roman Law with a translation of the Institutes of Justinian. 4. vydání. Londýn : Sweet & Maxwell Limited, 1968, s. 378.

63 deliktů. Konkrétně se jednalo v rámci iuris civilis o krádeţ (furtum), poškození či zničení cizí věci (damnum iniuria datum) a uráţku na cti (iniuria). Během 1. st. př. Kr. přibyly ještě dva praetorské delikty, a sice vydírání, resp. donucení (vis ac metus) a podvod (dolus).249 V případě, ţe se deliktu dopustila osoba podřízená otcovské moci či otrok, byl pachatel zavázán sám (otrok můţe být ţalován po svém propuštění na svobodu), avšak příslušná actio ex delicto byla připuštěna proti drţiteli moci (tedy patri familias či domino) coby actio noxalis.250 Ţalovaný se pak mohl zprostit povinnosti k uhrazení pokuty (noxam sarcire) vydáním pachatele ţalobci (noxae dedere, in noxam dedere).251 Vydání syna poškozenému bývalo uskutečněno prostřednictvím mancipace, čímţ se dostával do mancipia (vedly se spory o to, zda byly zapotřebí mancipace tři či stačila jediná)252; vydání otroka probíhalo mancipací či iniurecessí, neboť cílem bylo převedení kviritského vlastnictví k otrokovi. Podle klasického práva zůstával syn v mancipiu do té doby, neţ svou prací kompenzoval vzniklou škodu.253 Drţitel moci byl zavázán toliko v případě, ţe mocenský poměr v době litiskontestace trval. Jestliţe tak viník zemřel před litiskontestací, actio noxalis v zásadě zanikla. Přešel-li viník po spáchání deliktu pod moc někoho jiného, byl by pasivně věcně legitimován právě nový drţitel moci. Pokud se pachatel stal před litiskontestací osobou sui iuris, mohl být ţalován přímo. Naopak pokud byla osoba sui iuris před litiskontestací podřízena moci někoho jiného, vznikla actio noxalis právě proti novému drţiteli moci (noxa caput sequitur). Dopustila-li se podřízená osoba deliktu proti vlastnímu drţiteli

249 Viz REBRO, K. – BLAHO, P. Rímske právo. Bratislava : Obzor, 1991, s. 358 – 360; obdobně viz téţ KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 109 – 113. 250 Výraz noxa, ae, f. můţe být přeloţen jako škoda, provinění či trest (viz PRAŢÁK, M., NOVOTNÝ, F, SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha : Česká grafická akciová společnost, 1910, s. 837). 251 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 563 – 567; jestliţe viník zemřel po litiskontestaci, mohl se drţitel moci podle klasického práva osvobodit od placení kondemnační sumy tím, ţe ţalobci vydal jeho mrtvolu, a to celou nebo zčásti (viz tamtéţ, s. 807). 252 Viz LEE, R. W. The elements of Roman Law with a translation of the Institutes of Justinian. 4. vydání. Londýn : Sweet & Maxwell Limited, 1968, s. 404. 253 Tamtéţ.

64 moci, ţádná actio nepřicházela v úvahu, neboť mezi těmito dvěma subjekty byly jakékoliv ţaloby vyloučeny.254

254 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 807 – 813; obdobně viz téţ subkap. 5.1.

65 6 Život L. Aemilia Cervula

Cílem předchozích kapitol bylo umoţnit vhled do co nejširších reálií ţivota starověkého Říma na přelomu tisíciletí. Není v moţnostech této práce postihnout všechny detaily, a to především vzhledem k jejímu rozsahu a značnému tematickému záběru. Výklad o historických, společenských, kulturních a právních souvislostech byl prováděn za jediným účelem, a sice poskytnout entrée pojednání o ţivotě Lucia Aemilia Cervula, fiktivní osoby, na jejímţ příkladě budou demonstrovány především rodinněprávní a majetkoprávní instituty římského práva takříkajíc v praxi. Studium římského práva můţe někdy svádět k pocitu izolace od reality. Přece jen se jedná o právní systém starý mnoho set let a jakkoliv je řada římskoprávních principů stále ţivá, naše kaţdodenní realita je od té před dvěma tisíci lety velmi vzdálená. Mohlo by proto být uţitečné pokusit se představit si, jak lidé na konci republiky a na počátku principátu ţili. To nás nezbytně přivede k tomu, ţe jejich ţivot byl protkán mnoţstvím právních institutů, ţe se kaţdodenně nacházeli v nejrůznějších právních situacích, stejně jako my. A protoţe člověk jakoukoliv problematiku nejlépe vnímá v situaci, kdy je mu poskytnuta názorná ukázka, budou následující řádky věnovány popisu toho, jak asi mohl z (nejen) právního hlediska vypadat ţivot jednoho římského patricije. Výhodou a současně odpovědností autorky této práce je skutečnost, ţe má naprostou volnost při volbě ţivotních situací a právních institutů, jeţ se v Cervulově ţivotě objeví. Bude však kladen důraz na jevy v ţivotě zámoţného Římana pravidelné, spíše neţ výjimečné. Na tomto místě by se slušelo učinit drobnou poznámku ohledně volby Cervulova jména. Podrobnější souvislosti budou uvedeny níţe, nyní pouze k rodovému jménu Aemilius. Aby nebylo následující pojednání zcela odříznuto od historické reality, bylo zvoleno skutečně existující rodové jméno, označující jeden z velmi starých patricijských rodů v Římě. Je však třeba podotknout, ţe sama postava Aemilia Cervula je zcela imaginární, stejně jako většina jeho rodinných a jiných vazeb.

66 6.1 Narození

O březnových idách roku 714 a. U. c., za konzulů Cn. Domitia Calvina a C. Asinia Polliona (Idibus Martiis Cn. Domitio Calvino C. Asinio Pollione consulibus)255, se senátoru Marcu Aemiliu Cervulovi a jeho ţeně Fabii256 narodil prvorozený syn. Porod nebyl nijak výjimečně těţký a přivolaná obstetrix257 neměla více práce, neţ bylo obvyklé. Věštby se nemohly shodnout, zda je dobrým či špatným znamením, ţe se chlapec narodil právě v den čtvrtého výročí Caesarovy smrti. Zdál se být zdravý, bez zřetelných tělesných vad, a tak, kdyţ byl poloţen k otcovým nohám, ten jej zvedl do náručí, čímţ jej formálně uznal za svého syna a přijal jej coby člena rodiny. Fabia byla šťastná, ţe přivedla na svět zdravého syna a svému manţelovi tak dala dědice. V její rodině byly běţné předčasné porody a ona se obávala, ţe by její muţ rozhodl o pohození dítěte, kdyby přišlo na svět příliš brzy.258 Politická situace byla sloţitá, nikdo nevěděl, jak dlouho vydrţí křehké spojenectví triumvirů. Kdykoliv mohla vypuknout nová občanská válka. Bylo zřejmé, ţe pouze ţivotaschopné a zdravé dítě, samozřejmě muţského pohlaví, můţe zajistit pokračování rodu a zachování rodinného majetku. K oslavě narození dítěte se konala velkolepá hostina. Osmého dne259 od svého narození dostal chlapec jméno (praenomen), a sice Lucius. To proto, ţe se

255 Podle našich konvencí představuje uvedené datum 15. březen roku 40 př. Kr. Římané uváděli datum podle pevných dní v měsíci, kalend, non a id. K označování let slouţila jména konzulů, kteří byli v daném roce v úřadě (resp. byli consules ordinarii), a počítání let od zaloţení Říma. Nejrozšířenější byla tzv. Varronova éra, která spatřovala toto datum v roce 753 př. Kr. Zkratka a. U. c. znamená „anni Urbis conditae“, tedy od zaloţení města. V roce 40. př. Kr. jiţ byl uţíván juliánský kalendář, k jehoţ zavedení došlo v roce 46 př. Kr. Blíţe k problematice římského kalendáře, dataci, měření času apod. viz BLÁHOVÁ, M. Historická chronologie. Praha : Libri, 2001, s. 948. Kromě Luciova narození bude k dataci v rámci této práce uţíván náš letopočet, a to především z důvodu zachování přehlednosti. 256 Ţeny obvykle nemívaly praenomen, ale jen jméno rodové, které si ponechávaly i po svatbě. Manţelovo jméno často vůbec neuváděly; pokud jej uváděly, mělo tvar genituvu (viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 280). Fabia je tedy toliko jméno rodové. 257 Porodní bába (viz subkap. 3.6). 258 Blíţe k narození dítěte v Římě viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 135. 259 Některé prameny hovoří o tom, ţe chlapci dostávali jméno osmého, jiné devátého dne (viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové

67 narodil za jasného dne, a také proto, aby jej provázelo světlo na jeho cestě ţivotem.260 Cognomen Cervulus pocházelo od Luciova praděda, Quinta Aemilia, který kdysi při lovu skolil jelena tak malého, ţe díky němu získal škodolibou přezdívku, jeţ se stala součástí jeho jména.261 Byly provedeny oběti bohům a malý Lucius dostal amulet proti uhranutí (bulla), který měl nosit na krku. Jelikoţ otec Marca, a tedy děd Lucia, jiţ dávno zemřel, byl Marcus hlavou rodiny. Coby pater familias tak měl vůči svému právě narozenému synovi řadu oprávnění. Tím, ţe přijal novorozence do rodiny, nevykonal své ius exponendi, doslova právo odloţit, resp. pohodit (dítě). Měl vůči němu téţ potestatem vitae necisque, tedy právo nad ţivotem a smrtí, či ius vendendi, právo jej prodat.262 Za normálních okolností však zjevně nebylo v Marcově zájmu tato práva vykonat, neboť pomineme-li hledisko emocionální a budeme-li na věc nahlíţet z čistě pragmatického hlediska, potřeboval dědice, a byl-li Lucius jeho prvním synem, Marcovi by v ţádném případě nebylo ku prospěchu, kdyby se o něj sám připravil. Vzhledem k faktu, ţe Lucius byl prozatím nemluvnětem, nemohl Marcus příliš reálně uplatnit své právo na všechno, co jeho syn nabyl, protoţe ten mohl nějaký majetek či jiné hodnoty získat jen stěţí (byť je pravdou, ţe by mohl majetek například zdědit). Fabia nebyla pouze Luciovou kognátkou, ale i agnátkou, neboť byla podřízena moci jeho otce, a oba tak byli součástí stejné familie. Fabia s Marcem uzavřeli přísné manţelství (matrimonium cum manu) coemptione, tedy formou symbolického prodeje. Snoubenci si vzájemně pokládali otázku a odpovídali na ni, čímţ projevili souhlasnou vůli vstoupit do manţelství. Dělo se tak za přítomnosti pěti svědků a váţného (libripens).263 Vzhledem k tomu, ţe oba byli příslušníky starých a vznešených patricijských rodin, za běţných okolností by pravděpodobně vstoupili do manţelství confarreatione. To však nešlo, jelikoţ noviny, 2001, s. 136, resp. BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 135). 260 V Římě existovalo velmi málo jmen a volba jména pro dítě tak zřejmě nebyla příliš sloţitá. Jméno Lucius je etymologicky odvozeno od slova lux, lucis, f., jeţ znamená „světlo“. 261 Jelen se latinsky řekne cervus, cervi, m., takţe cervulus je zdrobnělinou tohoto slova. 262 Viz subkap. 5.1. 263 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 843 – 844.

68 roku 87 př. Kr. spáchal sebevraţdu flamen Dialis,264 jehoţ přítomnost byla při tomto obřadu nezbytná. Od uvedeného roku tak nebylo moţné vstupovat do manţelství confarreatione, a to aţ do doby Augustovy, neboť teprve tehdy byl jmenován nový flamen Dialis.265

6.2 Dětství a dospívání

Jiţ velice záhy bylo zřejmé, ţe Lucius bude poměrně bystré dítě. V pěti letech uměl číst a psát, v šesti se začal učit první řecká slova. Otec mu odmalička vštěpoval hodnoty, jeţ povaţoval za hodné následování, a sice věrnost vlasti, pokoru a ctiţádostivost. Aby synovy vlohy nepřišly vniveč, opatřil pro něj Marcus řeckého pedagoga, otroka. Mohl ho sice poslat do veřejné školy, ale sám dobře věděl, ţe chlapci, podpořeni silou kolektivu, se tam spíše věnují popichování učitele, neţli studiu. Otrok, který se měl výuky zhostit, se jmenoval Anaximenés, a malý Lucius si ho často dobíral, zda si skutečně myslí, ţe všechno je tvořeno ze vzduchu.266 Luciovi šlo studium velice dobře. Osvojil si základy aritmetiky, logiky, studoval zeměpis a historii, učil se řečtině a četl díla římských i řeckých autorů. Jeho přednes Catullových básní by mu mohl závidět leckterý řečník. Trochu pokulhával ve filosofii, ale jeho otec to přičítal spíše jisté rozjitřenosti ducha, která byla v chlapcově věku normální, spíše neţli hlouposti. Vţdy mu říkal: „Vitae, non scholae discimus.“267 Nechtěl, aby si Lucius myslel, ţe studium je pouze samoúčelné, a proto mu zdůrazňoval, ţe nabyté znalosti jednou můţe velice dobře zuţitkovat. V rámci Luciova studia nebyla zanedbávána ani tělesná

264 Viz subkap. 3.3. 265 Viz WATSON, A. Law making in the later Roman Republic. Oxford : Clarendon Press, 1974, s. 180. Jiné zdroje však uvádí, ţe v době, kdy nebyl post flaminis dialis obsazen, vykonával jeho úkoly pontifex maximus (viz SMITH, W. A dictionary of Greek and Roman antiquities [online]. London : John Murray, 1875, s. 1294. [citováno 5. prosince 2011]. Dostupné z: < http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/SMIGRA*/Flamen.html>). 266 Řecký filosof mílétské školy, po němţ se učitel jmenoval, povaţoval za pralátku vzduch; viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 54. 267 Učíme se pro ţivot, ne pro školu (viz ČERMÁK, J. – ČERMÁKOVÁ, K. Slovník latinských citátů : 4328 citátů s českým překladem a výkladem. 2. vydání. Praha : Kniţní klub, 2010, s. 400).

69 výchova. Marcus si přál, aby z jeho syna vyrostl zdatný muţ a voják, a tak jej měl k pravidelnému cvičení. Ačkoliv tím, kdo z převáţné části zajišťoval Luciovu výchovu, byl jeho otec, chlapec měl velice vřelý vztah i ke své matce, Fabii. Ona byla tím, kdo občas mírnil otcovy přehnané nároky, a svým trpělivým způsobem Marca přesvědčovala, ţe k tomu, aby z jejich syna vyrostl správný římský občan, je zapotřebí nejen jejich pevná ruka a jeho disciplína, ale téţ citlivý přístup a pochopení. Fabia si dávala záleţet na tom, aby se z jejího syna nestal jen tvrdý a krutý voják, coţ sice nebylo cílem Marcovy výchovy, ale znala ze svého okolí nejeden případ, kdy přísná otcova výchova přetvořila veselé chlapce v bezcitné muţe. Snaţila se proto, aby Lucius vyrůstal v prostředí, v němţ bude práce vyváţena zábavou, studium hrou, tresty odměnami. Chtěla, aby Lucius věděl, ţe pro své rodiče nepředstavuje jen prostředek k pokračování rodu, ale ţe ho i nade všechno milují. Fabiiným spojencem byl do určité míry Anaximenés, protoţe i on si přál, aby z jeho svěřence vyrostl nejen člověk vzdělaný, pracovitý a čestný, ale téţ milující umění a poezii, coţ se dost dobře nedalo očekávat v případě, ţe by jedinými zájmy dospělého Lucia byly vojenská taţení a úřednická kariéra. Díky tomu, ţe Marcus trávil velkou část svého času v senátu, mohla Fabia, pokud jí to dovolilo její poměrně chatrné zdraví, s Anaximenovou pomocí pracovat na tom, aby z jejího syna vyrostla osobnost ve všech směrech vyváţená. Luciovi rodiče uţ nedoufali, ţe by mohli zplodit dalšího potomka, avšak kdyţ bylo Luciovi deset let, narodil se mu bratr, kterého pojmenovali Titus. Jak se však později ukázalo, Titus nebyl zdaleka dítětem tak nadaným jako Lucius. V řeči zadrhával, pomaleji chápal a v ţádné činnosti nijak zvlášť nevynikal. Navzdory tomu (a snad právě proto) ho měl Lucius velice rád a chránil ho před zlomyslnými vrstevníky. Byl přece jen o deset let starší a menší děti z něj měly strach. Přes všechna svá znevýhodnění měl Titus šťastnou povahu a Lucius s ním rád trávil čas, protoţe s ním byla legrace. Lucius se mezitím začal zdokonalovat v řečnictví, coţ byla dovednost zcela nezbytná, měl-li se v budoucnu věnovat politické kariéře tak, jak to vyţadovaly jeho rodové předurčení a společenská konvence. Kdyţ bylo Luciovi

70 šestnáct let268, oblékl poprvé togu virilis namísto togy praetexty, kterou aţ doposud nosil. Stalo se tak 17. března, tedy pouhé dva dny po jeho narozeninách, o slavnosti Liberalia, oslavující italskou dvojici boţstev plodnosti a vegetace Libera a Libery (ztotoţněných s Dionýsem a Persefonou, k nimţ se přidala téţ Ceres).269 Lucius od tohoto dne jiţ nebyl chlapcem (puer), ale stal se dospělým (adolescens). Svou bullu podle tradice zasvětil spolu se svou starou tógou domácím larům, obětoval domácím boţstvům a v doprovodu své rodiny a přátel se vydal zapsat se do registru své tribue. Stal se tak voličem a následně se odebral na Kapitol, aby tam obětoval Iovovi kapitolskému. Den pak byl zakončen hostinou, pořádanou v domě Luciova otce.270 U příleţitosti toho, ţe Lucius se stal oficiálně dospělým, poţádal jeho otec svého dávného přítele, C. Asinia Polliona, aby byl Luciovi průvodcem v počátcích jeho veřejného ţivota. Pollio souhlasil, coţ Marca nesmírně potěšilo, neboť si jej i přes jisté vzájemné rozdíly v politických názorech velice váţil. Byl to člověk vzdělaný, skvělý politik a vojevůdce. Jeho zásluhy o kulturní rozkvět města a potaţmo státu byly značné. Lucius se od něj mohl bezesporu naučit mnoho dobrého a uţitečného. Poslouchal jej, kdyţ Pollio debatoval s jinými vzdělanci o nejrůznějších politických tématech, následoval jej, kdyţ pronášel své soudní řeči, a doprovázel jej na veřejná předčítání nových literárních děl.271 Přestoţe Lucius měl jiţ nyní například aktivní volební právo (na pasivní si musel ještě počkat vzhledem k věkovým hranicím omezujícím volitelnost do jednotlivých úřadů), stále zůstával podřízen moci svého otce. Ze společenského hlediska byl mladým muţem z velice váţené patricijské rodiny, z hlediska právního byl však stále osobou alieni iuris. Jakkoliv se tedy do značné míry změnilo Luciovo společenské postavení, jeho postavení právní nedoznalo zásadnější změny.

268 Tedy v roce 24 př. Kr. 269 Viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 340. 270 Viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 136, či PRAŢÁK, J. M. – NOVOTNÝ, F. – SEDLÁČEK, J. Latinsko- český slovník. Praha : Česká grafická akciová společnost, 1910, s. 1218. 271 Blíţe o postavě C. Asinia Polliona viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 81.

71 Přece jen se však něco změnilo – Marcus se rozhodl, ţe svému staršímu synovi zřídí peculium. Chtěl ho tím vést k určité samostatnosti, naučit ho starat se o majetek a také si ověřit, ţe jednou bude schopen spravovat rodinné jmění. Coby peculium tak pro Lucia vyčlenil částku devadesáti tisíc sesterciů a také malý statek nacházející se v Latiu nedaleko Říma, k němuţ náleţely pozemky o velikosti 200 iuger.272 Tento majetek byl de iure stále ve vlastnictví Luciova otce, de facto s ním však nakládal Lucius. Správcem statku byl Marcův propuštěnec M. Aemilius Tiro273, který svou práci vykonával svědomitě a Marcus věděl, ţe bude Luciovi dobrým pomocníkem. Lucius byl samozřejmě i nadále filius familias, a tedy osoba alieni iuris, na druhé straně však získal spolu s peculiem jistou dávku faktické nezávislosti. Své peculium mohl nadále rozšiřovat a za tím účelem (ex causa peculii) právně jednat. Nemohl však ţádné z práv, tvořících součást peculia, zcizovat, ledaţe by mu k tomu jeho otec poskytl plnou moc (taková concessio administrationis však neobsahovala zmocnění k darování pekuliárních předmětů či k propouštění otroků). Pokud by Marcus z nějakého důvodu usoudil, ţe jiţ není vhodné, aby měl Lucius peculium, mohl mu je kdykoliv odebrat, a to celé nebo jeho část. V případě, ţe by došlo k zániku otcovské moci, například tím, ţe by Marcus či Lucius zemřel, Lucius by podstoupil emancipaci, pekuliární majetek by byl prodán či otrok propuštěn, peculium by tím zaniklo (resp. jeho příslušná část v závislosti na konkrétní situaci) a navrátilo by se do Marcova majetku (byť striktně vzato bylo stále jeho součástí) nebo by se stalo součástí jeho pozůstalosti coby zůstavitele.274 Je však vhodné poznamenat, ţe běţná praxe se do značné míry od práva odchylovala v tom směru, ţe na peculium bylo pohlíţeno jako na

272 Iugerum bylo římské jitro, tedy plošná jednotka. 200 iuger = 50,47 hektaru (viz JANOVJAK, J. – ŠPAŇÁR, J. Život a literatúra v antickom Ríme. 2. vydání. Bratislava : SPN, 1969, s. 103). 273 Propuštěnci přijímali osobní a rodové jméno svého pána a své otrocké jméno uţívali jako cognomen; viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 112, či SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 280. 274 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 893 – 896.

72 soukromé vlastnictví syna – otec se obvykle do nakládání syna s pekuliárním majetkem nevměšoval.275 Lucius pro sebe nemohl nabývat ţádná majetková práva a neměl své vlastní jmění; vše, co nabýval, nabýval pro Marca. Kdyţ se tak například rozhodl z peněz, jeţ tvořily součást jeho peculia, zakoupit stádo ovcí, koupit několik nových otroků, aby pracovali na jeho statku, či modernější nástroje pro obdělávání polí, v podstatě jen kvalitativně změnil charakter svého peculia, které bylo i nadále součástí Marcova majetku. Stejně tak jestliţe byla obzvláště dobrá úroda vína a Luciovi se podařilo je výhodně prodat (s pomocí Tirona, jenţ byl zdatným a obratným obchodníkem), náleţely utrţené peníze do peculia a byly tudíţ formálně Marcovy. Nebylo moţné, aby Marcus Luciovi nějaký majetek daroval (coţ plyne jiţ z nezpůsobilosti Lucia vlastnit majetek); mohl však o určitý majetek rozšířit Luciovo peculium. Kdyţ tak Luciův otec viděl, ţe jeho syn si při správě svěřeného jmění počíná rozváţně a snaţí se je uchovat a pokud moţno téţ rozšířit, učinil součástí jeho peculia další statek, tentokrát v úrodné Apulii, kde se pěstovala velice kvalitní pšenice (triticum).276 Jak Lucius spravoval své peculium, bylo pochopitelně třeba, aby podstupoval řadu právních jednání, aby se smluvně zavazoval a podobně. Jelikoţ však byl osobou alieni iuris, vznikaly ve vztahu mezi jeho věřiteli a jím pouze tzv. naturální obligace (obligationes naturales). Jednalo se o případy, kdy sice došlo ke vzniku řádného dluhu, resp. pohledávky, avšak Lucius za své dluhy neručil a jeho věřitel nemohl svůj nárok vymáhat pomocí ţaloby. Pokud však Lucius svůj dluh splnil, šlo o splnění řádné, které nemohl následně poţadovat zpět, věřiteli příslušelo tzv. soluti retentio, tedy právo ponechat si splněné. Nejednalo se o plnění nedluhu (indebitum) a Luciovi nepříslušela ţaloba z bezdůvodného obohacení (condictio indebiti). Jestliţe by však Lucius svůj závazek nesplnil, nemohl jej věřitel ţalovat, neboť k tomu neexistovala ţaloba. K vyváţení této nerovnováhy zavedl praetor svým ediktem tzv. adjektické žaloby, jimiţ byl

275 NICHOLAS, B. An introduction to Roman law. Oxford : Clarendon Press, 1962, s. 68. 276 Viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 692 – 693.

73 k odpovědnosti za závazky syna alieni iuris (případně téţ otroka) hnán pater familias, avšak pouze do výše hodnoty peculia.277 Kdyţ tedy chtěl Lucius pro svůj apulský statek nakoupit nové amfory na skladování olivového oleje od jistého Siphona, stalo se, ţe ačkoliv amfory byly dodány, Lucius si zapomněl opatřit dostatečný obnos v hotovosti. Slíbil tedy Siphonovi, ţe mu částku předá příštího dne, avšak Sipho byl povahy velice prudké, rozčílil se a Luciovi pohrozil, ţe bez váhání podá proti jeho otci ţalobu. Lucia i správce statku, Marcova propuštěnce M. Aemilia Rubra, stálo velké úsilí rozlíceného obchodníka přesvědčit, ţe ho nikdo nechce podvést a ţe své peníze skutečně hned následujícího dne obdrţí. Je tedy zjevné, ţe mohlo být jistou komplikací vstupovat do právního jednání se syny alieni iuris, avšak tím, ţe bylo moţné ţalovat drţitele moci nad nimi aţ do výše peculia, byla tato problematická stránka věci do značné míry vyřešena. Jak plynul čas, Lucius se s pomocí správců naučil na svých statcích obstojně hospodařit. Většinu času trávil v otcově domě v Římě, protoţe věděl, ţe Tiro a Ruber svou práci zastávají dobře a můţe se na ně spolehnout. Na statku v Latiu se věnovali především sadařství a chovu dobytka, statek v Apulii se pyšnil úrodnými olivovými háji a poli se zlatou pšenicí (obilí se sice levně dováţelo z provincií, ale ta apulská byla tak dobrá, ţe si své odbytiště vţdy našla). Lucius pravidelně statky objíţděl, strávil na nich vţdy několik týdnů a s jejich správci se dohodl na důleţitých věcech, které nemohl nebo nechtěl řešit korespondenčně jako ostatní, běţné záleţitosti. Nakonec se mu hodilo, ţe jej Anaximenés nutil číst Catonův spis De agricultura či Varronovu práci Rerum rusticarum libri tres.278 Jako dítě tyto knihy z duše nenáviděl, nyní pochopil, ţe mu vědomosti, jeţ z nich nabyl, mohou být i k uţitku. V tuto chvíli měl poměrně rozsáhlé teoretické znalosti, které rovněţ dokázal účinně vyuţít v praxi. Bylo výhodné, kdyţ se

277 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 229 – 231. 278 Spis De agricultura (O zemědělství) napsal M. Porcius Cato Starší, zvaný Censorius, římský politik a spisovatel ţijící v letech 234 aţ 149 př. Kr. Jedná se o nejstarší dochovaný prozaický spis psaný v latině. Spis Rerum rusticarum libri tres (O zemědělství ve třech knihách) napsal M. Terentius Varro Reatinus, římský polyhistorik a satirik, jenţ ţil v letech 116 – 27 př. Kr. Psal odborná pojednání z oblasti různých vědních oborů i rozsáhlá systematická díla (viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 113, resp. s. 661).

74 mladý muţ v jeho postavení dokázal orientovat v otázkách zemědělství, protoţe senátoři bývali (stejně jako v případě Luciova otce) velkými pozemkovými vlastníky, a ačkoliv nesměli podnikat, spravovat svůj majetek samozřejmě mohli, takţe pokud se dokázali v oblasti zemědělství pohybovat, nebyli odkázáni pouze na své správce, kteří ne vţdy museli být zcela poctiví. Na konci listopadu roku 21 př. Kr. byl Lucius na apulském statku, kde dohlíţel na sklizeň černých oliv, kdyţ jej dostihla zpráva, ţe jeho matka ochořela zápalem plic a podle lékaře se jara nedoţije. Okamţitě vyrazil zpět do Říma, avšak matčina nemoc nabrala rychlý spád a on uţ ji ţivou nespatřil. Kdyţ dorazil do rodného domu, našel tam zdrceného otce, který odmítal opustit své cubiculum, v němţ naříkal od chvíle, kdy Fabia na vţdy zavřela oči a on zachytil její poslední dech polibkem.279 Marcus svou ţenu nesmírně miloval. Byla mu věrnou druţkou a někdy i rádcem, vzorně se starala o jejich dva syny, i kdyţ obzvláště v Titově případě to nebývalo snadné. Univira280 jako ona byla v té době skutečnou vzácností. Je pravdou, ţe s jeho prudkou povahou někdy její klidné a rozváţné jednání příliš nesouznělo, na druhou stranu si Marcus uvědomoval, ţe pokud by měl manţelku stejně temperamentní, jako byl on sám, nejspíše by divortium281 následovalo velice záhy po svatebních obřadech.

6.3 Kariéra v armádě a přípravy na politickou dráhu

Během několika týdnů po matčině pohřbu měl Lucius dost času přemýšlet. Stále setrvával v Římě, nechtěl nechat otce samotného. Jakmile se však zdálo, ţe se ţivot začíná vracet do svých vyjetých kolejí, uzrála v Luciově hlavě myšlenka, ţe vstoupí do armády. Pro jeho budoucí politickou kariéru to sice nebylo

279 Bylo úkolem příbuzných zachytit polibkem poslední dech umírajícího (viz ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 137). 280 Univira je termín označující ţenu, která měla jediného manţela (viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 140). 281 Divortium v uţším smyslu představovalo rozvod z vůle obou manţelů. Vzhledem k faktu, ţe Marcus s Fabií uzavřeli manţelství coemptione, formu rozvodu by představovalo remancipatio (viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 845 – 849).

75 nezbytné, ale věděl, ţe tím otce potěší, a on sám se domníval, ţe sluţba v armádě patří v případě mladého muţe jeho postavení k dobrému tónu. Dozírání na zemědělské statky ho začínalo trochu nudit. Nabyl dojmu, ţe jiţ není, čemu novému by se v něm mohl naučit, a jeho netrpělivá povaha touţila po nových záţitcích. Otec si jiţ začal opět stříhat vlasy a holit tvář, odloţil smuteční roucho a dle všeho byl schopen věnovat se svým povinnostem v senátu, stejně jako péči o Tita (i kdyţ ta od Fabiiny smrti spočívala převáţně na Anaximenových bedrech). Marcus byl Luciovým nápadem nadšen a okamţitě napsal dopis svému příteli Sextu Cilniovi, pod jehoţ velením Legio II Augusta282 právě sváděla tvrdé boje s Kantabry v daleké Hispanii.283 Bývalo běţné, ţe mladík ze senátorské rodiny získal vojenskou hodnost v legii, jíţ velel rodinný přítel či přímo příbuzný.284 Záhy dorazila od Cilnia odpověď, v níţ legát Marca ujistil, ţe je šťasten, ţe bude moci jeho synovi dopomoci k zahájení jeho veřejné kariéry, a ţe, svolí-li k tomu Augustus, Lucius můţe v jeho legii okamţitě nastoupit jako tribunus laticlavius. Právě tato hodnost byla v Luciově situaci ideální. Jednalo se o post, jenţ byl vyhrazen mladým muţům ze senátorské třídy, kteří měli teprve získat vojenské zkušenosti. V této funkci obvykle setrvávali po relativně krátkou dobu, v některých případech však vystřídali v této hodnosti i několik legií v různých částech říše.285 Po legátovi (legatus legionis) se jednalo o druhou nejvyšší hodnost v rámci legie (třetí představoval praefectus castrorum). Mladík v armádě obvykle strávil dva aţ tři roky, a pak se věnoval úřednické kariéře s tím, ţe poté se sám mohl stát velitelem legie, neboť legát býval téţ senátorského stavu.286 Kromě do značné míry privilegovaného legata laticlavia slouţilo u

282 Více o této legii viz LENDERING, J. Legio II Augusta. LIVIUS Articles on Ancienit History [online]. [citováno 25. října 2011]. Dostupné z: . 283 Jméno legáta je fiktivní, avšak uvedená válka skutečně probíhala, k podrobení kmene Kantabrů Římem došlo v roce 19. př. Kr.; příslušná část Hispanie, Hispania citerior byla téţ označována jako Hispania Tarraconensis, s hlavním městem Tarraco, dnešní Tarragona (viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 286, resp. 236 – 237). 284 Viz GOLDSWORTHY, A. Armáda starého Říma. Přeloţily Helena Svobodová a Lenka Vacinová. Praha : Slovart, 2010, s. 60 – 63. 285 Tamtéţ, s. 50 – 59. 286 Viz Army Career. Illustrated History of the Roman Empire [online]. [citováno 25. října 2011]. Dostupné z: .

76 kaţdé legie ještě dalších pět tribunů (tribuni militum), coţ byli obvykle mladíci jezdeckého stavu. Jiní důstojníci jiţ v legii nebyli.287 Na počátku dubna roku 20 př. Kr. byl Lucius připraven na cestu. Marcus se mu snaţil předat co nejvíce ze svých vojenských zkušeností a poučit ho o zvycích a mravech, které ve vojsku obvykle panují. Zdůraznil mu, ţe důstojník musí být tvrdý, ale současně spravedlivý, a to, co vyţaduje od svých muţů, musí vyţadovat i od sebe samotného. Ţádal ho, aby mu často psal, a předal mu téţ dopis pro Cilnia, v němţ přítele nabádal, aby byl na jeho syna přísný, a varoval ho před jeho vznětlivou povahou. Titovi musel Lucius slíbit, ţe bude moci také jednou narukovat do armády a dozajista se z něj stane všemi oslavovaný hrdina, a Anaximenovi zase, ţe se v Hispanii poptá po jakémsi zázračném oleji, který je k dostání jen tam a o němţ se Řek dozvěděl od kantabrijského mastičkáře, jenţ byl otrokem288 v domě jednoho Marcova přítele. Jako doprovod vyrazil s Luciem do Hispanie téţ otrok Felix, který měl na dlouhé cestě dělat budoucímu důstojníkovi společnost a v táboře se starat o jeho pohodlí. Správa majetku, tvořícího Luciovo peculium, byla přenechána Tironovi a Rubrovi. Zevrubný popis toho, co Lucius zaţil cestou do Hispanie a během vojenské sluţby, není příliš důleţitý. Řekněme pouze, ţe během tří let, které v armádě coby tribunus laticlavius strávil, se zdokonalil v umění boje (gladius289 ovládal jako málokterý mladík jeho věku) a získal rozmanité zkušenosti. Cilnius si jej váţil pro jeho věrnost a odvahu. Přestoţe Lucia jeho prchlivost nejednou dostala do problémů, chytrostí z nich zase vyvázl. Majetek, který Lucius během vojenské sluţby (in castris) nabyl, představoval vzhledem k faktu, ţe byl stále podroben moci svého otce a tedy osobou alieni iuris, tzv. peculium castrense. Mohl ohledně něj pořídit platný testament a během svého ţivota (inter vivos) jej samostatně spravovat, včetně jeho zcizování. Marcus k tomuto majetku neměl

287 Viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 334. 288 Jedním ze zdrojů otroctví bylo ex iure gentium zajetí (captivitas); viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 128. 289 Gladius byl krátký rovný meč uţívaný římskými legionáři (viz PRAŢÁK, J. M. – NOVOTNÝ, F. – SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha : Česká grafická akciová společnost, 1910, s. 577).

77 ţádná práva.290 Pokud by však Lucius testament nepořídil, spadl by majetek, tvořící obsah tohoto peculia, v případě jeho úmrtí do Marcova majetku.291 Kdyţ se Lucius vrátil do Říma, bylo mu dvacet tři let. Tím, ţe se mu podařilo získat vojenské ostruhy, a ţe byl bystrým a pracovitým mladíkem, si vyslouţil přízeň řady přátel svého otce. Nemalou úlohu mohlo sehrát i doporučení Polliona, který byl přesvědčen o tom, ţe řada Luciových kvalit je skutečně vynikající, zatímco jeho ostatní vlastnosti se dozajista vybrousí časem. To mohlo mít význam z hlediska Luciovy další kariéry, protoţe nejen postavení a majetek, ale i konexe představovaly důleţitou součást budoucího úspěchu. Pouze uvedené faktory by zřejmě nemohly mladému muţi zajistit zářnou politickou kariéru. K té byla zapotřebí téţ inteligence, ctiţádost a píle. Na druhé straně se však řada muţů dostala na poměrně vysoké úřednické posty, aniţ by se o to jakkoliv zaslouţili svou prací a svými vlastnostmi, pouze za pomoci uplácení, pletichaření a rodinných či jiných vztahů. I nepříliš schopný mladík ze senátorské rodiny tak mohl mít před sebou obstojnou politickou kariéru. Postačovalo mu k tomu jeho sociální postavení v rámci římské společnosti. To vše svědčí o rozsáhlém klientelismu, který v Římě fungoval. Všudypřítomnou protekci dokládá i značný počet doporučujících dopisů, které se dochovaly. Zdá se, ţe Římané neshledávali na proteţování svých rodinných příslušníků, přátel a známých nic nevhodného. Povaţovali to naopak za zcela přirozené a normální. Nejdůleţitějším a nejmocnějším člověkem, jehoţ vliv mohl někomu dopomoci k významnému úřadu, byl samozřejmě císař (jmenoval například legáty legií a správce provincií). Mohl téţ působit na nejrůznější orgány, jejichţ pravomocí bylo jmenovat či volit jednotlivé úředníky.292

290 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 896. 291 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 146 – 147. 292 Viz GOLDSWORTHY, A. Armáda starého Říma. Přeloţily Helena Svobodová a Lenka Vacinová. Praha : Slovart, 2010, s. 60 – 63.

78 Lucius se tedy začal ucházet o vigintivirát.293 Jak jiţ napovídá název, jednalo se o dvacetičlenný sbor, resp. kolegium, označující celkem čtyři niţší magistratury. Existovali tresviri294 capitales, kteří měli některé trestněprávní pravomoci, tresviri monetales, mající na starost raţbu mincí, quattuorviri viarum curandarum, coţ byli úředníci zabývající se udrţováním a správou cest, a konečně decemviri stlitibus iudicandis s některými soudními pravomocemi. Zastávání jednoho z těchto úřadů bylo povaţováno za předpoklad pro to, aby se muţ mohl ucházet o kvesturu.295 Orgánem, který tyto úředníky volil, byla comitia tributa.296 Jakmile se Luciovi podařilo úspěšně projít volebním procesem (neboť nic nebránilo tomu, aby se tento cíl podařil), bylo jeho úkolem starat se spolu s dalšími třemi kolegy o kvalitu silnic uvnitř města Řím. Jejich činnost byla podřízena aedilům.297 Jednalo se o poměrně váţený úřad, který však především představoval první z řady stupňů, po nichţ mohl mladý muţ ze senátorské vrstvy vystoupat. Luciovi nečinil výkon této funkce větší potíţe, s problematikou výstavby a udrţování silnic se jiţ setkal během svého pobytu v Hispanii, neboť Římané mnoho silnic stavěli i v provinciích a na dobývaných územích, coţ umoţňovalo rychlejší pohyb armády, následně usnadňovalo správu jednotlivých oblastí a napomáhalo rozvoji obchodu.

6.4 Sňatek (sponsalia, matrimonium)

Lucius pomalu dosáhl věku, kdy bylo dle názoru jeho otce vhodné se oţenit. Pro patricije kolem pětadvaceti let bylo manţelství jednak společensky

293 Původně se jednalo o vigintisexvirát, tedy šestadvacetičlenný sbor, avšak Augustus šest postů zrušil (viz SMITH, W. A dictionary of Greek and Roman antiquities [online]. London : John Murray, 1875, s. 983. [citováno 5. prosince 2011]. Dostupné z: ; viz téţ subkap. 3.5 a kap. 4. 294 Někdy se uvádí téţ výraz triumviri. 295 Viz PRAŢÁK, J. M. – NOVOTNÝ, F. – SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha : Česká grafická akciová společnost, 1910, s. 1305. 296 Viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 57. 297 Tamtéţ.

79 vhodné, jednak vyţadované novou legislativou, podle níţ neměli muţi ve věku od dvaceti pěti do šedesáti let (a ţeny ve věku od dvaceti do padesáti let) způsobilost nabývat z testamentu, pokud byli caelibes, a neţili tedy v manţelství. Augustus se vytvořením rozsáhlého systému odměn a trestů snaţil vylepšit morální kredit římské rodiny a donutit občany, aby ţili spořádaným rodinným ţivotem tak, jako jejich předkové.298 Luciovi sice nebylo pochuti, ţe by se měl jeho osobní ţivot řídit názory principa, na druhé straně si však uvědomoval, ţe je jiţ skutečně ve věku, kdy by uvaţovat o manţelství měl. Do dvaceti pěti let měl sice ještě nějaký čas, ale nemohl předpokládat, ţe jeho hledání bude okamţitě úspěšné. Samozřejmostí bylo, ţe si vezme dívku z dobře situované rodiny, nejlépe z rodiny senátorské. V Římě byly sňatky uzavírány v rámci relativně úzké vládnoucí vrstvy obyvatelstva, avšak bylo současně obvyklé, ţe muţi si brali ţeny mírně níţe postavené, neţ byli oni sami.299 Z hlediska patriarchální společnosti bylo výhodnější, aby díky manţelství na sociálním ţebříčku stoupla ţena, aby ona byla tím, kdo má před uzavřením sňatku slabší postavení (poté nabyla ţena postavení svého manţela). Přístup senátorské třídy ke sňatkové politice tak byl veskrze konzervativní (coţ ovšem vysoce postaveným muţům nebránilo v tom, aby byly výrazně niţšího postavení neţ oni jejich konkubíny).300 A tak se Lucius začal rozhlíţet po potenciální manţelce. Dokud byl v armádě, oţenit se nemohl,301 avšak nyní jiţ tuto moţnost měl a byl rozhodnut ji vyuţít. Neměl v úmyslu nic uspěchat, ale věděl, ţe ţenám se líbí, a neviděl důvod,

298 Část této legislativy pocházela z roku 18 př. Kr. (lex Iulia de maritandis ordinibus) a část z roku 9 n. l. (lex Papia Poppaea nuptialis); viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 835 – 836, či KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 139 – 140; v podrobnostech viz CSILLAG, P. The Augustan laws on family relations. Budapešť : Akadémiak Kiadó, 1976, s. 275. 299 Jednalo se tedy současně o endogamii a hypogamii. 300 Blíţe viz McGINN, T. A. J. The Augustan marriage legislation and social practice: elite endogamy versus male „marrying down“. In AUBERT, J.-J. Speculum Iuris: Roman law as a reflection of social and economic life in antiquity. Ann Arbor : University of Michigan Press, 2002, s. 46 – 93. 301 Vojáci od Augustových dob nesměli uzavírat manţelství, jedinou moţností tak pro ně byl concubinatus (viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 836).

80 proč by měl zůstat starým mládencem. A jelikoţ byl aţ dosud dítětem štěstěny, nebylo tomu jinak ani v případě hledání manţelky. Jednoho dne šel Lucius s otcem (Titus se takových událostí ještě příliš často neúčastnil, neboť to jeho otec nepovaţoval za vhodné vzhledem k jeho věku a duševní nevyspělosti) na večeři do domu Marcova přítele, senátora. Q. Cornelia Sabina. Lucius si ho pamatoval z dětství, kdy se s otcem často setkávali a bouřlivě debatovali o budoucnosti republiky. Cornelia ani nikoho z jeho rodiny neviděl jiţ mnoho let. Pamatoval si jeho dvě děti, Cornelii a Decima. V dětství býval Decimus panovačný, aţ nepřátelský chlapec, ohledně vlastností Cornelie Luciovi v paměti neutkvělo nic zásadního, matně si vybavoval snad jen to, ţe měla hezké modré oči. Jaké bylo Luciovo překvapení, kdyţ se s oběma po letech setkal. Decimovi bylo dvaadvacet let a stal se z něj docela příjemný mladý muţ. Byl hezčí neţ Lucius a jeho krása se odráţela v jeho sebevědomí, nebyl však zdaleka tak chytrý a pohotový. Cornelii bylo devatenáct, měla dlouhé plavé vlasy a světlou pleť. Jakmile se s otcem vrátili domů, oznámil mu Lucius svůj záměr vzít si Cornelii za ţenu, pokud proti tomu on a její rodina nebudou nic namítat. Marcus byl zaskočen nadšením, s nímţ se jeho syn chtěl vrhnout do manţelství, avšak po krátké úvaze musel přiznat, ţe nevidí důvod, pro který by s takovým sňatkem neměl souhlasit. Jelikoţ Lucius i Cornelia byli římskými občany (cives Romani), měli samozřejmě oba ius conubii302, tedy právo uzavřít řádný sňatek (matrimonium legitimum, iustae nuptiae) podle iuris civilis, a nezatěţovaly je ţádné formální překáţky bránící uzavření sňatku. Cornelia byla krásná mladá dívka z dobré rodiny, na první pohled zdravá a silná. Její otec byl vynikající muţ a Marcus si byl téměř jist, ţe proti sňatku nebude mít námitek, pokud ovšem jiţ dceru nepřislíbil někomu jinému. Taková věc by však nejspíš nebyla uchovávána v tajnosti, a tak Marcus slíbil, ţe hned druhého dne Cornelia navštíví a dojedná s ním vše potřebné. Příštího dne se tedy Marcus opět vypravil do Corneliova domu, aby mu oznámil, ţe Lucius by se rád oţenil s jeho dcerou. Přesně jak očekával, setkal se tento návrh s nadšeným přijetím. Sňatek byl výhodný pro obě rodiny. Lucius i

302 Blíţe k římskému občanství viz subkap. 5.2.

81 Cornelia byli oba ze senátorské rodiny, měli přibliţně stejné společenské postavení (ve smyslu pomyslného společenského ţebříčku; Cornelia coby ţena měla reálně zcela jiná práva neţ Lucius). Cornelia dozajista dostane slušné věno a Lucius jednou po otci zdědí značný majetek. Uţ nyní jeho peculium vynášelo nemalé zisky. Cornelius slíbil, ţe se svou dcerou promluví, neboť mohl sice o jejím zasnoubení podle starého práva rozhodnout sám, avšak nechtěl jí způsobit celoţivotní zármutek, a tak Marcovi řekl, ţe on se sňatkem souhlasí, ale nejdříve zjistí, zda-li Cornelia nemá váţnější námitky.303 Vzhledem k tomu, ţe Cornelia byla ochotna se za Lucia provdat, zásnubám, které byly běţné obzvláště před uzavřením sňatku příslušníků bohatších římských vrstev,304 jiţ nic nebránilo. Pro zasnoubení (sponsalia) nebyla stanovena ţádná určitá forma, jednalo se tedy spíše o neformální dohodu, v daném případě uzavřenou mezi Marcem a Corneliem vzhledem k faktu, ţe oba snoubenci byli osobami alieni iuris, a k zásnubám byl vyţadován souhlas patris familias.305 Uvedená dohoda neměla ţádné právní důsledky, ačkoliv se jednalo o důleţitý projev affectionis maritalis, tedy vůle uzavřít sňatek.306 Nebylo moţné domoci se splnění závazku ţalobou, byly vyloučeny i případné nároky z náhrady škody. Zajištění závazku ujednáním o smluvní pokutě bylo povaţováno za nemravné. Oba otcové se navíc shodli na tom, ţe vzhledem ke svému dlouholetému přátelství by povaţovali jakoukoliv snahu o zajištění uskutečnění sňatku za zcela nevhodnou, a spolehli se na vzájemně si dané slovo. V Corneliově domě pak byla uspořádána večerní slavnost, na niţ byl pozván značný počet lidí, rodinami snoubenců počínaje a senátorskými přáteli obou otců konče.307 Během ní bylo oficiální oznámeno, ţe Lucius Aemilius Cervulus se zasnubuje s Cornelií.

303 Děti podřízené otcovské moci mohly být zasnoubeny i proti své vůli, dcera se tomu mohla bránit jedině v případě, ţe by byl ţenich stiţen infamií (viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 840 – 841). 304 Viz BORKOWSKI, A. – DU PLESSIS, P. Textbook on Roman Law. 3. vydání. Oxford : Oxford University Press, 2005, s. 121 – 122. 305 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 840 – 841. 306 Viz BORKOWSKI, A. – DU PLESSIS, P. Textbook on Roman Law. 3. vydání. Oxford : Oxford University Press, 2005, s. 121 – 122. 307 Senátoři u příleţitosti zásnub svých dětí často pořádali velké oslavy (viz BORKOWSKI, A. – DU PLESSIS, P. Textbook on Roman Law. 3. vydání. Oxford : Oxford University Press, 2005, s. 121 – 122).

82 Snoubenci měli během tohoto večera poprvé moţnost promluvit spolu poněkud více, neţ v případě běţných zdvořilostních rozhovorů. Lucius zjistil, ţe za pěknou Corneliinou tváří se skrývá jasná mysl nijak nezkaţená ţivotem v luxusu, zatímco Cornelia si uvědomila, ţe její budoucí manţel nebaţí po penězích a velkém úspěchu za kaţdou cenou, ale touţí především po čestném a pokud moţno pohodlném ţivotě. Všimla si také, ţe se bojí nudy a neustále vyhledává nové záţitky. To ji jako jeho budoucí manţelku příliš nepotěšilo, ale věc uzavřela s tím, ţe takové chování snad časem odezní. Byly tedy zahájeny přípravy na svatbu. Ta se měla uskutečnit na podzim roku 15 př. Kr. Vzhledem k postavení obou snoubenců bylo rozhodnuto, ţe budou manţelství uzavírat confarreatione. Obdobně jako v případě zasnoubení nebylo k uzavření manţelství třeba, aby byla dodrţena nějaká stanovená forma; plně naopak postačovala neformální dohoda.308 Za dané situace byl v zásadě vyţadován souhlas čtyř subjektů, a sice Lucia, Cornelie, Marca a Cornelia, a to vzhledem k tomu, ţe Lucius i Cornelia byli podřízeni moci svých otců. Vznik manţelské moci, tedy in manum conventio, však určitou vyţadovanou formu měl. Confarreatio byla velice starou formou uzavření manţelství, jiţ uţívali především patricijové.309 Jako jediná z forem uzavření manţelství byla confarreatio provázena náboţenskými rituály, neboť v ostatních případech (míněno coemptio a usus) šlo spíše o civilní akty.310 Jednalo se tedy o náboţenský úkon, při němţ byl Iovovi obětován špaldový chléb (panis farreus), a jehoţ se účastnil flamen Dialis,311 pontifex maximus a deset svědků. Lucius a Cornelia během obřadu

308 Viz SCHULZ, F. Classical Roman law. Dotisk. Oxford : Clarendon Press, 1961, s. 111. 309 Viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 138. 310 Viz SMITH, W. A dictionary of Greek and Roman antiquities [online]. London : John Murray, 1875, s. 1294. [citováno 5. prosince 2011]. Dostupné z: . 311 Prameny se rozcházejí v tom, kdy se nový flamen Dialis chopil své funkce (viz subkap. 6.1). Některé konstatují, ţe se tak stalo v roce 15 př. Kr., jiné zase, ţe tomu bylo roku 11 př. Kr. (podrobně viz SMITH, W. A dictionary of Greek and Roman antiquities [online]. London : John Murray, 1875, s. 1294. [citováno 5. prosince 2011]. Dostupné z: < http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/SMIGRA*/Flamen.html>.).

83 pronášeli řadu předepsaných formulí.312 Byla rovněţ obětována ovce, jejíţ kůţe se rozprostřela přes dvě ţidle, na které se poté snoubenci, oba se zakrytou hlavou, posadili.313 Večer byla Cornelia přivedena do domu, jejţ Marcus učinil součástí Luciova peculia, aby mohli s Cornelií ţít ve své vlastní domácnosti (ačkoliv vše, co tvořilo její součást, bylo formálně Marcovým majetkem). Na cestě ji doprovázeli tři chlapci, odění do togy praetexty, jejichţ otcové a matky byli stále naţivu (patrimi et matrimi). Jeden z nich nesl před nevěstou zapálenou pochodeň, zbylí dva podpírali její rámě. Sama Cornelia si do manţelova domu přinášela přeslici a vřeteno s vlnou. Chlapec označovaný jako camillus nesl v zakryté nádobě (cumera, cumerum nebo camillum) nejrůznější kuchyňské potřeby, patřící Cornelii, a dětské hračky. Krom uvedených osob, jeţ měly obřadní funkci, se průvodu účastnili Luciovi i Corneliini přátelé. Jakmile průvod dorazil k Luciovu domu, byla Cornelia přenesena přes práh muţi, kteří byli pouze jedinkrát ţenatí (pronubi). Ještě neţ Cornelia vstoupila do domu, ovinula kolem veřejí vlnu, kterou pak pomazala vlčím sádlem. Lucius ji následně přivítal s ohněm a vodou, coţ měl být symbol očištění či přivítání. Cornelia jej pozdravila slovy „ubi tu Gaius, ego Gaia“ (kde ty jsi Gaius, já jsem Gaia). Posadili ji na ovčí kůţi a do rukou jí dali klíče od domu. Pohoštění, které pak Lucius nabídl svatebčanům (coena nuptialis), zakončilo slavnostní den. Po skončení večeře odvedly matrony, které měly jediného manţela (pronubae), Cornelii ke svatebnímu loţi (lectus genialis), které bylo u této příleţitosti nádherně ozdobeno květinami. Nazítří ještě Lucius uspořádal menší oslavu pro své přátele, označovanou jako repotia,314 a

312 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 841 – 842. 313 Viz SMITH, W. A dictionary of Greek and Roman antiquities [online]. London : John Murray, 1875, s. 1294. [citováno 5. prosince 2011]. Dostupné z: . 314 Výraz repotia, repotiarum, n., bývá obecně překládán jako opětná pitka, v tomto kontextu pak jako dozvuky svatebního veselí (viz PRAŢÁK, J. M. – NOVOTNÝ, F. – SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha : Česká grafická akciová společnost, 1910, s. 1071).

84 Cornelia se začala věnovat péči o svou novou domácnost, přičemţ prováděla některé náboţenské rituály, pravděpodobně šlo o oběti penátům.315 Cornelia podstoupila sňatkem capitis deminutionem minimam, v důsledku čehoţ zanikla potestas jejího otce, a dívka tak opustila svou původní agnátskou rodinu. Současně docházelo ke vzniku nové rodinné moci – jelikoţ byl Lucius osobou alieni iuris podřízenou svému otci, nemohl nad Cornelií vykonávat manum a rodinnou moc nad ní tak vykonával Marcus, k němuţ byla Cornelia neptis loco (v postavení vnučky). Cornelia tak nadále byla osobou alieni iuris, jen podřízenou jinému subjektu neţ doposud. Stala se součástí agnátské rodiny Marca a Lucia, její kognátské vztahy však zůstaly zachovány.316 Vznikalo tak matrimonium cum manu (resp. matrimonium cum in manum conventione, přísné manţelství). Jak bylo dobrým zvykem, přinesla Cornelia do manţelství věno (dos). Manţel (resp. drţitel moci nad ním) neměl zákonný nárok na zřízení věna, avšak z hlediska společenského taková povinnost existovala (nejednalo se tedy o povinnost de iure ale de facto). Na druhé straně ţena měla vůči tomu, kdo nad ní měl otcovskou moc, dotační nárok, tedy nárok na zřízení věna jejímu manţelovi. Účelem jeho zřizování bylo, aby ulehčilo manţelovi ohledně nákladů spojených s manţelstvím (onera matrimonii); zřízení věna nepředstavuje darování manţelovi. V případě, ţe manţel nebyl osobou sui iuris, ale byl podřízen rodinné moci někoho jiného, jako Lucius byl podřízen Marcově otcovské moci, zřizovalo se dos tomu, kdo byl drţitelem moci nad manţelem, tedy Marcovi. Objem věna se měl řídit stavem, majetkem a počtem dětí zřizovatele na jedné straně, a stavem manţelovým na straně druhé. Cornelius tak zřídil pro svou dceru věno ve výši pěti set tisíc sesterciů. Jednalo se o tzv. dos profecticia, neboť jej zřizoval otec, resp. muţský ascendent manţelky (pokud by jej zřizoval někdo jiný či ţena sama, označovalo by se jako dos adventicia). Zřízení věna (constitutio dotis) proběhlo

315 Viz SMITH, W. A dictionary of Greek and Roman antiquities [online]. London : John Murray, 1875, s. 1294. [citováno 5. prosince 2011]. Dostupné z: . 316 V podrobnostech viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 830 – 833.

85 tak, ţe Cornelius Marcovi příslušný obnos prostě předal (traditio). V takovém případě byla zjevně dána iusta causa traditionis, neboť tu zde představuje právě smlouva o zřízení věna. Za trvání manţelství, dokud byl Lucius filius familias, náleţely peníze, jeţ byly dány jako dos, do majetku Marca. Po skončení manţelství by dos muselo být vydáno zpět, kromě jeho hospodářského výtěţku (fructus). Jestliţe za daných okolností byly věnem dány peníze, lze v případě jejich výtěţku hovořit především o případných úrocích (usurae, společně s nájmem označovaných jako fructus civilis).317 Po svatbě vedl Lucius docela šťastný ţivot. Cornelia mu byla dobrou manţelkou, naučila se zacházet s jeho někdy aţ příliš ţivou náturou. V domě, který jim Marcus přenechal, se jim ţilo pohodlně a neměli, nač si stěţovat. Lucius se začal opět věnovat správě statků v Latiu a Apulii. V létě roku 14 př. Kr. mu Cornelia porodila zdravou holčičku, Aemilii.

6.5 Pater familias

Lucius netušil, ţe brzy po dvou poţehnaných událostech v jeho ţivotě (a sňatek za své štěstí skutečně povaţoval, neboť jeho volba se ukázala býti velice šťastnou, a narození dcery z něj učinilo velice spokojeného muţe) bude následovat událost, která ho nesmírně zarmoutí. Nedlouho po Saturnáliích roku 14 př. Kr. Marcus zemřel. Všichni jeho smrt povaţovali za zcela náhlou, teprve Anaximenés Luciovi řekl, ţe Marcus byl jiţ nějaký čas nemocný a často za ním docházel lékař. Nechtěl synovi přidělávat starosti a nestál o jeho soucit. Marcovo tělo bylo omyto, navoněno vonnými mastmi a oděno do tógy. Vystavili ho na katafalku v atriu jeho domu, z něhoţ v den konání pohřbu vyrazil smuteční průvod, v němţ byl nesen zesnulý. Účastnili se ho Marcovi příbuzní, tedy především Lucius s Cornelií a Titus, všichni odění do tmavých šatů (pulla vestis). Dále to byli členové Corneliiny rodiny, Marcovi přátelé a někteří kolegové senátoři. Byli tam i plačky, herci, napodobující vlastnosti zemřelého, a otroci nesoucí obrazy předků (imagines). Na Foru byla učiněna přestávka, aby mohla být

317 Tamtéţ, s. 852 – 862.

86 pronesena oslavná řeč (laudatio funebris), chválící Marcovy činy. Poté bylo Marcovo tělo na Martově poli zpopelněno. Pozůstatky byly sebrány do urny (olla) a uloţeny do rodinné hrobky při via Appia (uvnitř města bylo zakázáno pohřbívání). Za trvání smutku byly domovní dveře zdobeny piniovými či cypřišovými větvemi. Týden po pohřbu byla k uctění Marcovy památky uspořádána velkolepá hostina.318 Jelikoţ Lucius byl osobou alieni iuris, měla pro něj z právního hlediska smrt jeho otce za následek to, ţe zanikla otcovská moc, jiţ nad ním Marcus měl, a on se stal osobou sui iuris (to samé se týkalo jeho bratra Tita, neboť mu bylo jiţ šestnáct let).319 Nedocházelo u něj k ţádnému typu capitis deminutionis. Mohl nyní vykonávat manţelskou moc (manus) nad Cornelií a otcovskou moc (patria potestas) nad svou dcerou, majetek, který od nynějška nabýval, nabýval sám pro sebe. Marcova smrt měla za následek téţ to, ţe muselo být zjištěno, kdo se má stát dědicem jeho majetku. Jednalo se především o několik menších statků (včetně těch, které tvořily součást Luciova peculia, protoţe i to bylo Marcovým majetkem), latifundium v Kampánii, velký atriový dům v Římě, v němţ Marcus bydlel, a jeho vybavení, dům, jenţ byl v Luciově peculiu, a především dvacet milionů sesterciů. Dluhy Marcus neměl, takţe jimi ani pozůstalost nemohla být zatíţena. Jeho přítel Sextus Ulpius mu dluţil padesát tisíc sesterciů. Marcus pořídil mancipační testament, v němţ za své dědice určil jednak Lucia, jenţ měl získat podíl čtyři pětiny, jednak Tita, jenţ měl získat jednu pětinu Marcova majetku. Toto opatření, jak se Lucius později dozvěděl, zvolil jeho otec proto, ţe byl přesvědčen, ţe právě Lucius bude dobrým správcem rodinného majetku. Titus nikdy nebyl příliš chytrý a Marcus se obával, ţe by svou část dědictví neuváţlivě utratil. Nechtěl jej však vydědit a ponechat jej odkázaným na dobročinnost jiných. Krom toho věděl, ţe by Titus dědil podle civilního práva v souladu s posloupností

318 Blíţe o pohřebních zvyklostech v Římě viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 135 – 136, ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 137, či SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 480 – 481. 319 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 154.

87 proti testamentu, pokud by jej v závěti přešel mlčením, a pak by zdědil celou polovinu jeho majetku. Na Lucia ani Tita se nevztahovala omezení nové legislativy stran nabývání z testamentu, neboť Lucius byl ţenatý a měl dítě a Titovi bylo teprve šestnáct. Nastala tedy situace, kdy Lucius a Titus byli spoludědici, oba se svým testamentem určeným podílem. Kaţdý z nich tak byl univerzálním sukcesorem zůstavitele, tedy Marca, avšak postavení obou z nich bylo omezeno stejným postavením toho druhého. Podle jejich podílů se dělilo vše, co bylo reálně dělitelné, tedy především peníze. Lucius tak obdrţel šestnáct milionů sesterciů, zatímco Titus miliony čtyři. Ohledně toho, co dělitelné nebylo, vzniklo mezi nimi tzv. consortium (společenství). Lucius s Titem se tak stávali podle svých podílů nositeli věcných práv k reálně nedělitelným pozůstalostním věcem, tedy především k nemovitostem, a pokud by měl Marcus nějaké závazky či pohledávky, byli by solidárně zavázanými, resp. oprávněnými (to se týkalo obzvláště dluhu Sexta Ulpia).320 Marcus téţ poskytl k tíţi dědictví legatum per vindicationem (odkaz, vindikační legát) ve prospěch Cornelia, jímţ mu přenechal svou sbírku Ciceronových prací. Cornelius tak k těmto knihám získal kviritské vlastnictví. Součástí testamentu bylo rovněţ ustanovení, jímţ Marcus dával svobodu Anaximenovi, jednalo se o tzv. manumissio testamento.321 Po skončení smutku se Lucius začal důsledně starat o zděděný majetek. Ponechal Tita, aby bydlel sám v otcově domě, a s Cornelií a jejich dcerou nadále obývali svůj dům. Prošel si otcovy účty, neboť chtěl získat přehled o všech výdajích a ziscích, obeslal statky a jejich správce vyrozuměl o tom, co se stalo, a ţe se brzy hodlá přijet podívat na kontrolu. Se statky v Latiu a Apulii se seznamovat nemusel, znal je velmi dobře a navíc věděl, ţe jejich správcům můţe

320 Blíţe k otázce testamentární posloupnosti viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 990 a násl., či KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 273 a násl. 321 Podrobněji k problematice odkazů viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 1137 a násl., či KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 304 a násl. K problematice propouštění otroků viz subkap. 3.1.

88 důvěřovat. V případě těch ostatních se chtěl raději sám přesvědčit, ţe je vše v pořádku. Lucius zvládal své nové povinnosti dobře, bylo mu k uţitku, ţe jiţ měl se správou majetku určité zkušenosti (coţ bylo ostatně přesně to, oč Marcovi šlo při zřizování jeho peculia). Zcela jiná však byla situace v případě Tita. Otcova smrt ho velice zasáhla, začal neúměrně pít a Anaximenés, který s ním zůstal i po svém propuštění na svobodu, mu v tom nedokázal zabránit. Titus se začal přátelit se skupinkou prostopášných mladíků, kteří trávili příliš času v hospodách (tabernae) a nevěstincích (lupanaria), coţ bylo pro mladého muţe jeho stavu chování zcela nepřístojné. Ať uţ se snaţil zahnat smutek, či ho k tomu vedla přirozenost, kterou aţ doteď drţel na uzdě Marcus, přátelil se Titus s nesprávnými lidmi a utrácel aţ příliš rychle zděděné peníze. Ukázalo se, ţe Marcus byl velice prozíravý, kdyţ mu odkázal pouze pětinu svého majetku. Ve snaze zabránit Titovi v tom, aby své jmění utratil do posledního asu a poškodil tak dobré jméno celé rodiny, poţádal Lucius praetora o vyslovení interdiktu nad svým bratrem, jímţ by mu byla odňata správa jeho majetku a odevzdána do rukou Lucia. Je otázkou, zda by byl interdikt vůbec vysloven, neboť ten byl zamýšlen především pro ochranu rodiny, kterou Titus neměl. Funkce, jiţ by takto Lucius vykonával, byla označována jako curator prodigi (opatrovník marnotratníka). Titus by vyslovením tohoto interdiktu ztratil způsobilost k právním úkonům, ta by mu zůstala pouze v oblasti rodinného práva (mohl by například uzavřít manţelství). Naproti tomu by nemohl kupříkladu pořídit testament.322 Neţ však mohl praetor o Luciově ţádosti rozhodnout, byl Titus zabit při potyčce s prodavačem ryb, jemuţ půjčil v hostinci peníze na hru v kostky (alea). Prodavač utekl a Titovi uţ nikdo nedokázal pomoci. Jelikoţ zemřel intestatus, byl jeho jediným zákonným dědicem Lucius, který tak zdědil i to, co zbylo z majetku, jeţ Titovi odkázal jejich otec.

322 Blíţe k otázce curae prodigi viz KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 78; obdobně viz téţ HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 188 – 189; či SMITH, W. A dictionary of Greek and Roman antiquities [online]. London : John Murray, 1875, s. 1294. [citováno 5. prosince 2011]. Dostupné z: < http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/SMIGRA*/Curator.html>.

89 6.6 Politická kariéra

Lucius se v relativně mladém věku dostal ke značnému majetku. Bylo mu dvacet šest let a mohl se tedy ucházet o kvesturu.323 V Augustových dobách bylo kvestorů celkem dvacet (stejně jako během Sullovy diktatury, zatímco Caesar jejich počet zvýšil na čtyřicet). Původní povinnosti quaestorum urbanorum týkající se správy pokladny (aerarium) byly přesunuty na dva úředníky, označované jako praetores aerarii, a na císařského úředníka, jímţ byl praefectus aerarii. Kvestoři se dělili do tří skupin na ty, kteří byli podřízeni přímo císaři (quaestores principis, quaestores Augusti; byli celkem dva), ty, kteří podléhali konzulům (quaestores consulis) či správcům provincií (quaestores provinciarum, quaestores pro praetore).324 Ačkoliv kvestoři ztratili část svých původních pravomocí, stále se jednalo o relativně důleţitý úřad v tom smyslu, ţe kvestoři měli automaticky přístup do senátu.325 V roce svých sedmadvacátých narozenin tak Lucius započal vyvíjet všemoţné úsilí k tomu, aby se mohl stát kvestorem. Stejně jako tomu bylo v dobách, neţ Augustus přinesl říši mír, kvestory volila comitia tributa, avšak ohledně poloviny kvestorských úřadů se kandidáti účastnili volné soutěţe, pro druhou polovinu je navrhoval samotný princeps (buď formou suffragationis, tedy neformálního doporučení, které nebylo závazné, či formou commendationis, tedy

323 Zdroje se různí v tom, jaký byl minimální věk pro kvesturu. Zdá se, ţe od určité doby (viz subkap. 3.5) byla minimální hranice pro patricije 28 let a pro plebeje 30 let, přičemţ Augustus minimální potřebný věk sníţil na 25 let (viz LENDERING, J. Quaestor. LIVIUS Articles on Ancienit History [online]. [citováno 12. listopadu 2011]. Dostupné z: , JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 79, SKŘEJPEK, M. Státní úřady a úředníci v antickém Římě. In SKŘEJPEK, M. Právnický stav a právnické profese v minulosti. Praha : Havlíček Brain Team, 2007, s. 24, ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 88, GOLDSWORTHY, A. Armáda starého Říma. Přeloţily Helena Svobodová a Lenka Vacinová. Praha : Slovart, 2010, s. 60, či PRAŢÁK, M., NOVOTNÝ, F, SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha : Česká grafická akciová společnost, 1910, s. 1032 – 1033). 324 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 256; obdobně viz téţ LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 75. 325 Viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 323, obdobně viz téţ JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 326 a 329, či MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 267.

90 doporučení závazného).326 Lucius splňoval podmínky, které byly pro kvesturu vyţadovány, a sice věk, sluţbu v armádě (byť ta nebyla obligatorní) a vigintivirát. Vyuţil svých osobních kontaktů i otcových známostí, aby dosáhl svého cíle; nápomocen mu byl i Asinius Pollio. Jednou se osobně setkal s Augustem, jejich rozhovor proběhl poměrně dobře a Lucius doufal, ţe bude navrţen na úřad kvestora přímo principem. Nesníţil by se k uplácení voličů, bylo to proti morálním zásadám, které mu vštěpoval jeho otec, a navíc byla zavedena řada opatření, jeţ postihovala kandidáty, kteří se chovali takto nečestně.327 A tak se stalo, ţe Augustus skutečně tributnímu shromáţdění navrhnul Lucia jako kandidáta na kvesturu. Lucius byl zvolen a 5. prosince328 roku 13 př. Kr. se ujal své funkce quaestoris pro praetore, v jejímţ rámci měl být nápomocen prokonzulovi senátní provincie Achaia.329 Zastávání takové funkce Luciovi otevřelo brány senátu, a bylo prvním významnějším krokem v rámci jeho úřednické kariéry. Úřad kvestora ho opravňoval k tomu, aby mohl být senátorem, výkon dalších magistratur nebyl nezbytný. Čím vyšší úřad by však Lucius drţel, tím váţenější by v rámci senátu byl, tím důleţitější by byly jeho názory tam přednesené. Cornelia neměla velkou radost z toho, ţe její manţel má na dlouhou dobu odcestovat, obzvláště proto, ţe byla opět těhotná, ale uvědomovala si, ţe je to pro Lucia a jeho kariéru velice důleţité, a tak mu nebránila a naopak jej podporovala. Achaia byla krásná a Lucius mohl být šťasten, ţe byl vyslán právě tam. Nepodařilo se mu dostat se do Řecka na studijní cestu vzhledem k událostem v jeho rodině, takţe se mohl alespoň nyní seznámit se zemí, z níţ pocházela velká část filosofie i umění, neboť, jak se ve svém díle Epistulae vyjádřil velký

326 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 251. 327 Viz JONES, A. H. M. Studies in Roman Government and Law. Oxford : Blackwell, 1960, s. 35. 328 Kvestoři nastupovali do funkce jiţ 5. prosince, aby se zapracovali (viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 323). 329 Ačkoliv římská provincie Achaia (Achaea) byla zprvu administrativně spojena s Makedonií, Augustus ji osamostatnil a svěřil správě senátu (viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 38). V císařských provinciích kvestoři nepůsobili, tam jejich funkce vykonával císařský procurator, obvykle jezdeckého stavu (viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 329).

91 současný básník Horatius Flaccus, „Graecia capta ferum victorem cepit (et artes intulit agresti Latio)“, tedy „poraţené Řecko si podmanilo divokého vítěze (a do drsného Latia vneslo umění).“330 Lucius byl z Řecka nadšený. Nakoupil zde mnoho knih a úřednická práce ho bavila (snad právě proto, ţe se ocitl v neznámém prostředí, kde bylo moţné stále poznávat něco nového). Vykonával v provincii pravomoci, jeţ byly podobné těm, které měli v Římě kurulští aedilové, a za tím účelem vydával téţ příslušný edikt.331 Chyběla mu samozřejmě rodina, ale předpokládal, ţe po skončení funkčního období se zase na nějakou dobu zdrţí v Římě. V květnu roku 12 př. Kr. mu byla doručena zpráva, ţe Cornelia potratila. Přišel o moţného dědice, neboť dítě, které čekala, bylo, jak se ukázalo, chlapec. Nesmírně ho mrzelo, ţe nemohl být v tak těţké chvíli své ţeně nablízku, jeho tchán jej však v dopise ujistil, ţe Cornelia bude v pořádku. Lucius přesto začal odpočítávat měsíce, kdy se vrátí domů. Kdyţ konečně mohl Lucius opustit Korint, kde sídlila provinciální správa,332 vydal se na cestu zpět do Říma. Nejdříve však obstaral na místě všechny potřebné záleţitosti a připravil se k odjezdu. Měl zde s sebou jen pár otroků, mezi nimi téţ Felixe, jenţ ho doprovázel jiţ dříve do Hispanie; propuštěnce Anaximena nechal doma s manţelkou. Kdyţ se po několika týdnech vrátil domů, následovalo dojemné vítání s Cornelií, které Lucius přivezl onyxovou šperkovnici a pro pobavení řeckého chlapce, otroka, který překrásně hrál na lyru. Malé Aemilii, která za více neţ rok, kdy ji Lucius neviděl, nemálo vyrostla, dal slonovinovou panenku na hraní. V případě šperkovnice, otroka ani panenky, se ve skutečnosti nemohlo jednat o darování v pravém slova smyslu, neboť mezi manţeli bylo darování nemoţné (viz subkap. 5.1), stejně jako nemohl Lucius platně darovat jakýkoliv majetek své dceři, jeţ byla podrobena jeho otcovské moci, neboť ta nebyla způsobilá vlastnit majetek (viz subkap. 3.2).

330 Horatius. Epistulae, I; cit. dle ČERMÁK, J. – ČERMÁKOVÁ, K. Slovník latinských citátů : 4328 citátů s českým překladem a výkladem. 2. vydání. Praha : Kniţní klub, 2010, s. 166. 331 Viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 329. 332 Viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 38.

92 Po návratu se Lucius začal naplno věnovat senátorské práci. Je třeba říci, ţe i při změně politických poměrů zůstala senátu zachována velká řada pravomocí, na druhé straně však bylo především jeho sloţení výrazně ovlivňováno Augustem, jehoţ pravomoci a tituly mu byly formálně uděleny právě senátem. Princeps do značné míry kontroloval legislativní funkce senátu pomocí svého veta (intercessio). Senátorů bylo opět šest set, nikoliv devět set jako v Caesarových dobách, a Augustus do něj jmenoval řadu svých přátel a přívrţenců. Z císařovy censoriae potestatis vyplývalo jeho právo revidovat sloţení senátu (lectio senatus) tím, ţe do něj přijímal nové členy a naopak mohl odvolávat nepohodlné senátory, přičemţ tato revize probíhala kaţdoročně.333 Ze své pozice principis senatus mohl císař kdykoliv senát svolat (ius agendi cum senatu) a předkládat mu své návrhy, i kdyţ mu právě nepředsedal. Legislativní proces v senátu býval započat tak, ţe císař či magistrát, jednající jeho jménem, přednesl řeč, jejímţ obsahem byl principův návrh (oratio principis in senatu). Senát měl soudní pravomoc v některých trestních věcech a projednával zahraničněpolitické otázky (i kdyţ například o vyhlášení války obvykle rozhodoval sám císař z pozice vrchního velitele vojska). Senát prováděl správu senátních provincií334 prostřednictvím prokonzulů a nadále obstarával veřejnou pokladnu (aerarium), ačkoliv na nominaci příslušných úředníků se podílel i císař.335 Během principátu se senát stal republikánským prvkem v rámci ústavního systému, a to na úkor komicií, jejichţ význam postupně klesal.336 Augustus na sebe postupně přebíral řadu povinností, které měl zastávat senát, coţ vedlo ke zvyšování moci císaře a sniţování moci senátu.337

333 Viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 327. 334 Mezi senátní provincie patřila Itálie, Sardinie, Korsika, Makedonie, Řecko, Asie, Kyrenaika a Afrika (viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 74 – 75). 335 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 252 – 253. 336 Viz JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 327. 337 Viz LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 75.

93 Lucius se snaţil svědomitě zastávat funkci senátora a často měl při tom na paměti mravní zásady, které mu kdysi vštěpoval jeho otec. Byl si velice dobře vědom toho, ţe Augustus se stává stále mocnějším, viděl, jak ve svých rukou postupně soustřeďuje řadu pravomocí. Dluţno však dodat, ţe to povaţoval za menší zlo neţ občanské války, které si ještě pamatoval ze svého dětství a o nichţ mu vyprávěli rodiče. Obával se však dalšího nekontrolovatelného růstu Augustovy moci, který by mohl vést k tomu, ţe i ty nejzákladnější republikánské principy by byly zcela pošlapány. Snaţil se proto veřejně prezentovat názor, ţe je nesmírně důleţité, aby byly pokud moţno vyváţeny pravomoci císaře a senátu. Augustus jeho postoje ze zcela zištných důvodů vítal – pomáhalo mu to udrţet dojem, ţe jeho cílem je především zachování republikánského zřízení, ovšem pomocí nových a netradičních metod. I kdyţ pro Lucia nebylo snadné se vzhledem ke svému mládí v senátu prosadit, Augustova neskrývaná podpora mu získala jistou váţnost i v očích výrazně starších kolegů. Jak plynul čas, Lucius se stále více sţíval se svou politickou činností. Těšilo ho, ţe můţe ovlivňovat dění v Římě, byť jen v omezené míře. Nebyl naivní, věděl, ţe císař ho vyuţívá, aby dosáhl svých politických cílů, ale právě fakt, ţe si Augustův postoj uvědomoval, povaţoval za svou výhodu. Lucius průběţně spravoval rodinný majetek, který se utěšeně rozrůstal. Nakoupil několik latifundií na jihu Itálie a začal se téţ ve větším měřítku věnovat pěstování vína. V roce 10 př. Kr. se konečně dočkal syna. Pojmenoval jej Marcus, po svém otci. Porod byl velice těţký a Cornelia zůstala ještě dlouho po něm upoutána na lůţko. Po čase se však zotavila a zdálo se, ţe je jiţ zcela zdráva, i kdyţ lékaři říkali, ţe pravděpodobně uţ nebude moci mít další děti. Roku 6 př. Kr. se Lucius rozhodl, ţe prodá nepříliš úrodný pozemek v Umbrii o výměře 150 iuger, který zdědil po svém otci. Dohodl se s Quintem Callidem, obchodníkem a statkářem, jehoţ mu doporučil jeden přítel senátor, ţe mu pozemek prodá. Jelikoţ se v případě pozemku jednalo o věc mancipační (res mancipi), bylo nezbytné, aby bylo vlastnictví převedeno mancipací či injurecessí; účastníci se dohodli na mancipaci. Uzavřeli tedy spolu trhovou smlouvu (smlouvu o koupi a prodeji, emptio – venditio), v níţ se dohodli, ţe Callidus od Lucia

94 pozemek koupí za cenu (pretium) deseti tisíc sesterciů. Vzhledem k synallagmatické povaze kontraktu z něj vyplývaly práva a povinnosti pro obě strany, tedy jak pro Lucia coby prodávajícího (venditor), tak pro Callida coby kupujícího (emptor). Lucius musel do Callidovy drţby převést předmět trhu, tedy umbrijský pozemek, a jelikoţ Calliovi tvrdil, ţe se na pozemku nachází studna, ručil mu za to, ţe na něm studna skutečně je. Callidus naopak byl povinnen zaplatit Luciovi smluvenou cenu, převzít si pozemek a pokud by Lucius měl v době od uzavření smlouvy s pozemkem nějaké náklady, musel by mu je Callidus uhradit. Samotná mancipace byla uskutečněna tak, ţe se na umbrijském pozemku sešel Lucius, Callidus a šest dalších římských občanů muţského pohlaví, z nichţ pět se mancipace účastnilo jako svědci a šestý zde figuroval jako váţný, libripens. Callidus uchopil hroudu země338 a prohlásil: „Hoc ego praedium ex iure Quiritium meum esse aio idque mihi emptum esto hoc aere aeneaque libra.“ (Tvrdím, ţe tento pozemek je mým kviritským vlastnictvím a budiţ mi prodán pomocí tohoto kovu a těchto kovových vah.) Poté byl slovy „raudusculo libram ferito“ vyzván, aby udeřil kouskem mědi do vah a dal měď převodci (mancipio dans) jako symbolickou trhovou cenu. Jelikoţ smlouva trhová patří mezi kontrakty konsensuální, byla shodná vůle stran zásadním předpokladem její platnosti a závaznosti. Dále bylo nezbytné stanovení předmětu plnění a ceny. Kdyţ tedy Callidus po převodu vlastnictví na svou osobu kupní cenu nezaplatil, na platnost smlouvy to nemělo vliv. Luciovi navíc náleţel úrok z ceny. Uplynulo několik týdnů od doby, kdy měl dle dohody Callidus plnit, ten však nezaplatil a ani nedal vědět, proč tak dosud neučinil. Lucius ho tedy navštívil v jeho domě, kde se mu jeho dluţník pokusil dát zapřít, avšak Lucius se odmítl bavit s otrokem a vstoupil do domu. Nešlo mu o peníze, ale o princip, nesnášel, kdyţ mu někdo očividně lhal a snaţil se jej podvést. Callidus se vykrucoval, tvrdil, ţe nemá peníze, ţe je zrovna ve finanční tísni, ţe udělal několik neúspěšných obchodů a zaplatit nyní prostě nemůţe. Lucius však velmi dobře věděl, ţe Callidus si vymýšlí, ţe se mu daří skvěle a ţe nedávno utrţil

338 Ačkoliv pozemky mohly být mancipovány i v nepřítomnosti (viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 341).

95 nemalou sumu peněz za zboţí, které přivezla jeho loď z Asie. Upozornil ho tedy, ţe pokud mu do týdne nezaplatí celou kupní cenu i s úrokem, podá proti němu ţalobu (actio venditi), která bude (jak si Callidus jistě uvědomuje) bezesporu úspěšná. Lucius se na sebe zlobil, ţe dal na doporučení přítele, neposlechl svůj zdravý rozum a nesjednal si v rámci kupní smlouvy vedlejší úmluvu, na jejímţ základě by byl oprávněn od trhu odstoupit, nebude-li do určité doby zaplacena kupní cena (lex commissoria).339 Posledního dne stanovené lhůty však Callidus poslal svého propuštěnce s penězi do Luciova domu, takţe ten se soudní při vyhnul.340 Jakmile Lucius dosáhl čtyřicítky, rozhodl se, ţe nastal čas, aby posunul dále svou politickou kariéru a stal se praetorem. Jeho vztahy s Augustem byly poměrně dobré, snad i proto, ţe s věkem se Lucius stal rozváţnějším a méně prchlivým a dokázal lépe zvládat své emoce. Byl i docela populární mezi lidem, takţe jeho kandidatuře nic nebránilo. Cursus honorum sice předpokládal, ţe mezi funkcí kvestora a praetora měl muţ zastávat funkci aedila, tento krok však nebyl striktně vyţadován, a tak si Lucius mohl dovolit jej vynechat.341 Praetorů bylo v Augustových dobách nejdříve osm, pak deset a nakonec dvanáct342 a měli nejrůznější soudní pravomoci, obdobně jako za republiky. Jak byl však postupně formulový proces nahrazován procesem kogničním,343 jejich role v rámci justice se zmenšovala a čím dál více pravomocí přebírali císařští úředníci. Zatímco praetor urbanus a praetor peregrinus měli všeobecnou soudní pravomoc, činnost ostatních praetorů se omezovala na určité partikulární záleţitosti.344

339 Blíţe viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 713. 340 Blíţe k problematice kupní smlouvy a mancipace viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 683 a násl. a 340 a násl., KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 251 a násl. a 170 a násl., DE ZULUETA, F. The Roman Law of sale: Introduction and selected texts. Oxford : Clarendon Press, 1957. s. 265, či JOHNSTON, D. Roman law in context. Cambridge : Cambridge University Press, 1999, s. 77 – 111. 341 Viz SKŘEJPEK, M. Státní úřady a úředníci v antickém Římě. In SKŘEJPEK, M. Právnický stav a právnické profese v minulosti. Praha : Havlíček Brain Team, 2007, s. 24. 342 Viz JONES, A. H. M. Studies in Roman Government and Law. Oxford : Blackwell, 1960, s. 33. 343 Viz subkap. 3.5. 344 Viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 255; obdobně viz téţ JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical

96 Augustus Lucia navrhnul jako svého kandidáta na úřad praetora, a comitia centuriata jej do tohoto úřadu zvolila.345 V roce 1 po Kr. tak Lucius zastával funkci praetoris peregrini, tedy cizineckého praetora, který poskytoval ochranu v oblasti iuris gentium, práva národů.346 Ten se ve své praxi zabýval spory mezi cizinci či mezi cizinci a římskými občany. Při nástupu do funkce musel vydat edikt (edictum praetoris), jímţ vyhlašoval pravidla, kterými se měl při své činnosti řídit.347 V tomto ediktu přejímal i pravidla svých předchůdců (edictum translaticium).348 Lucius v oblasti práva nijak zvlášť nevynikal, předsevzal si tedy, ţe nebude prosazovat ţádné zásadní změny a pokusí se uchovat standard nastavený svými předchůdci. Během výkonu úřadu se snaţil v oblastech práva zdokonalovat, pročítal si nejrůznější právní spisy a v případě potřeby se radil se známými právníky, obvykle kolegy senátory, kteří se o právo zajímali poněkud více neţ on, a jejichţ znalosti a zkušenosti mohly být ku prospěchu věci.

6.7 Smrt

V době, kdy byl Lucius praetorem, začal trpět únavou a bolestmi hlavy. Přičítal to přepracování, neboť své práci věnoval hodně času a správa rozsáhlého rodinného majetku téţ nebyla snadná. Své obtíţe však nepovaţoval za nijak váţné, cítil se být stále mlád a v plné síle. S Cornelií vedli spokojený ţivot, obě jejich děti byly poměrně šikovné – z Aemilie vyrostla krásná a způsobná dívka a malý Marcus ve svých jedenácti letech představoval pro svého otce naději, ţe jeho rod bude zachován. Avšak brzy poté, co Luciovi skončilo funkční období, se jeho

introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 329. 345 Obdobně jako v případě kvestorů navrhoval Augustus polovinu kandidátů (viz MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 251). 346 Šlo o soubor právních norem, jeţ se vytvořily u jiných kmenů a postupně pronikaly do římské soudní praxe nařízeními praetorů, především v případě, ţe jednou stranou sporu byl cizinec. Cílem bylo zabránit konfliktu různých právních řádů, především v oblasti obchodu. Velký vliv zde mělo právo řecké (viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 273). 347 Viz SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 496 – 497. 348 Tamtéţ, s. 162.

97 stav prudce zhoršil. V některých chvílích nepoznával členy své rodiny, byl dezorientovaný a zmatený. Lékař mu nařídil klid na lůţku. Cornelia byla vyděšená, o Luciových zdravotních problémech neměla do té doby nejmenší tušení. Po dvou týdnech blouznění, dne 15. ledna roku 2 po Kr. Lucius zemřel. Jeho rodina byla zdrcená, nikdo neočekával, ţe by se něco takového mohlo stát. Lucius sám všem příznakům nepřikládal ţádný význam, a proto se s nimi nikomu nesvěřil. Cornelii bylo třicet šest let, mohla se ještě znovu vdát, ale na něco takového zatím nechtěla ani pomyslet. Luciův pohřeb nechal na náklady státu vypravit sám Augustus, aby naposledy demonstroval svou náklonnost, kterou k Luciovi za jeho ţivota choval.349 Jelikoţ Lucia zastihla nemoc zcela nepřipraveného, nepořídil testament, a zemřel tedy intestatus. Za těchto okolností byla jeho zákonnou dědičkou Cornelia, neboť byla podřízena jeho manţelské moci, a jejich děti, jelikoţ byly podřízeny Luciově moci otcovské. Jednalo se o jeho heredes suos, kteří se Luciovou smrtí stali osobami sui iuris. Vzhledem k faktu, ţe k dědění byly povolány toliko děti a manţelka zesnulého, dědili všichni rovným dílem (podle hlav, in capita).350 Lucius během svého ţivota značně rozmnoţil jmění, které zdědil po svém otci, a tak jeho rodina zůstala více neţ dobře zajištěna. Jak jiţ bylo naznačeno, Luciovi dědicové se jeho smrtí stávali osobami sui iuris. Mohli tak nyní nabývat majetek pro sebe, nebyli podřízeni ţádné rodinné moci. Cornelia a Aemilia však byly podrobeny dozoru tutora, který nad nimi vykonával tutelam mulierum351, a Marcus, teprve jedenáctiletý, získal rovněţ tutora, avšak v jeho případě se jednalo o tutelam impuberum, přičemţ jeho matka se nadále starala o jeho výchovu.352 Cornelia mohla uzavřít nové manţelství nejdříve po deseti měsících od Luciova úmrtí, tedy po uplynutí smutečního roku,

349 V případě úmrtí významných osob mohl nést stát náklady pohřbu (viz BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 136). 350 Blíţe k problematice zákonné dědické posloupnosti viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 1035 – 1043, či KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 269 – 275. 351 Pokud by Cornelia měla tři děti, na základě tzv. iuris liberorum by tutora mít nemusela (viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 835 – 836). 352 V podrobnostech ohledně institutu tutelae mulierum a tutelae impuberum viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 937 – 969.

98 jinak by ji a jejího nového manţela (resp. drţitele moci nad ním) stíhala infamia. Toto opatření nebylo vedeno pouze dobrým mravem, ale téţ snahou o omezení nejistoty stran otcovství případného ţenina dítěte.353 Tak zemřel Lucius Aemilius Cervulus, vzdělaný a poctivý muţ, hrdý Říman, pracovitý úředník a senátor. Zanechal po sobě truchlící manţelku a dvě dospívající děti. Shromáţdil značný majetek, jehoţ správou se nijak nezpronevěřil zásadám, kterým jej naučil jeho otec. Jeho ţivot představoval jediný nepatrný článek v historii rodu Aemiliů a nijak zvlášť se nelišil od těch, které ţili jeho předchůdci, ani těch, které ţili jeho následovníci.

353 Viz HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 848.

99 7 Závěr

Na závěr této práce by se slušelo provést shrnutí obou jejích částí. Období konce republiky bylo časem neklidným, v němţ se událo mnohé na poli sociálním, politickém i kulturním. První triumvirát po Caesarově smrti vystřídal triumvirát druhý, jehoţ rozpad byl následován vládou císaře Augusta, během které byla konsolidace vládního systému vykoupena řadou ústupků z dosavadních norem politického ţivota. Ze zahraničněpolitického hlediska proţíval Řím rozmach, získával stále nové provincie. Jednalo se však o období, jeţ předznamenalo budoucí absolutní moc římských císařů, kteří často neváhali pro své cíle uţít jakýchkoliv prostředků. V římské říši se projevovala výrazná společenská stratifikace, přičemţ na vrcholu sociálního ţebříčku se nacházela úzká skupina bohatých senátorů, o něco niţší postavení zaujímali jezdci, následovala vrstva různě majetných svobodných občanů, v jejichţ rámci měli specifické postavení propuštěnci. Zvláštní skupinou s téměř ţádnými právy byli otroci. Zcela mimořádný a určující význam měl v rámci římské rodiny nadále pater familias, od nějţ odvozovali své postavení i ostatní členové jeho domácnosti. Na konci 1. st. př. Kr. a na počátku 1. st. po Kr. byla stále uzavírána manţelství přísná, ale výrazněji se prosazovalo především manţelství volné. V římském náboţenství se objevovaly některé nové kulty, přicházející převáţně z východu; Augustus se snaţil obnovit tradiční římské náboţenství. Nebyla zavedena povinná školní docházka, vzdělání zajišťovali v Římě buď specializovaní otroci, nebo veřejné školy. Existoval systém lidových shromáţdění, z nichţ kaţdé mělo svou strukturu a funkce, avšak jejich význam za principátu postupně klesal. Rovněţ úloha senátu se s nastolením nového politického řádu změnila a s tím, jak se v rámci řízení státu zmenšovala úloha komicií, se senát stal republikánským prvkem nové ústavy. Řím byl spravován rozsáhlým úředním aparátem. K tradičním magistraturám patřily úřady kvestora, aedila, praetora, konzula a censora, existovala samozřejmě téţ řada niţších magistratur. V císařských dobách

100 vznikla řada nových úřadů. Z hospodářského hlediska byl Řím na vzestupu (pokud mu to ovšem především na počátku sledovaného období dovolily občanské války), rovněţ armáda byla na vysoké úrovni. Konec republiky byl do značné míry paradoxně charakterizován rozkvětem umění, a to především v oblasti literární. I na počátku principátu tvořila řada významných autorů, kteří však své dílo častokrát museli podřizovat vůli a zájmům císaře. Společenské postavení Římana bylo determinováno jeho pohlavím, původem a majetkem. Jednalo-li se o muţe z bohaté senátorské rodiny, byl začasté předurčen pro politickou kariéru. Obvykle absolvoval vojenskou sluţbu, získal některou z niţších magistratur a následně procházel jednotlivými úřady, tvořícími cursum honorum. Zcela plnoprávný mohl být toliko svobodný muţ, pater familias. Hrál čelní úlohu v rámci římské rodiny, ale jeho postavení mělo i významné majetkoprávní dopady, neboť všichni, kdo podléhali jeho rodinné moci, nabývali majetek pro něj, nikoliv sami pro sebe. Otec měl řadu oprávnění vůči svým dětem a právní vztah k manţelce závisel na tom, zda uzavřeli manţelství volné či přísné. Z hlediska způsobilosti k právům a povinnostem byly rozhodující tři stupně statusu římského občana, a sice status svobody, status příslušnosti k římské obci a status rodinný. Způsobilost k právním úkonům mohla být omezena věkem, pohlavím, duševní chorobou či marnotratností. Druhou část této práce představuje pojednání o ţivotě Lucia Aemilia Cervula, smyšlené osoby, na jejímţ příkladu byly demonstrovány některé instituty římského práva. Cervulus se narodil roku 40 př. Kr. ve staré senátorské rodině coby prvorozený syn. Projevoval se jako nadané dítě a jeho rodiče v něj vkládali velké naděje. Soukromý učitel mu osvětlil základy nejrůznějších vědních oborů. Kdyţ bylo Luciovi deset let, narodil se mu bratr, kterého pojmenovali Titus. V šestnácti letech poprvé oblékl muţskou tógu a stal se dospělým. Otec mu při té příleţitosti zřídil peculium – zvláštní majetek, který sice stále náleţel jeho otci, avšak Lucius s ním mohl relativně svobodně nakládat. Kdyţ zemřela Luciova matka, rozhodl se, ţe vstoupí do armády, neboť to bylo vhodné vzhledem k jeho plánované politické dráze. Ve vojsku strávil tři roky, slouţil zde coby tribunus laticlavius. Po návratu do Říma se Lucius ucházel o vigintivirát, niţší

101 magistraturu, která byla povaţována za předpoklad pro to, aby se později mohl stát kvestorem. Byl zvolen a zastával úřad quattuorviri viarum curandarum. V pětadvaceti letech se Lucius oţenil s Cornelií, dcerou senátora. Do manţelství vstoupili confarreatione a Cornelia do něj přinesla nemalé věno. Jednalo se o manţelství přísné, avšak vzhledem k tomu, ţe byl stále naţivu Luciův otec, který nad ním drţel otcovskou moc, byla Cornelia podřízena rodinné moci svého tchána. Sňatkem vystoupila ze své původní agnátské rodiny a získala rodinu novou, vazby kognátské zůstaly zachovány. Brzy poté zemřel Luciův otec, coţ vedlo k tomu, ţe z Lucia se stal pater familias a zdědil rozsáhlý rodinný majetek. Spolu s ním dědil i jeho bratr Titus, ten však na základě otcova testamentu získal jen pětinu celého majetku. Nedlouho poté byl Titus zabit, a tak zdědil Lucius i tuto část majetku, byť notně zmenšenou Titovými výstřelky. Kdyţ bylo Luciovi dvacet sedm let, byl zvolen do úřadu kvestora, který zastával v provincii Achaia. Jelikoţ výkon tohoto úřadu ho kvalifikoval k tomu, aby zasedl v senátu, začal se Lucius po návratu věnovat funkci senátora. Po čase byl zvolen do funkce praetoris peregrini, ve své praxi se tak zabýval spory mezi cizinci, resp. mezi cizinci a římskými občany. Na počátku roku 2 po Kr. Lucius neočekávaně zemřel. Jelikoţ zesnul intestatus, dědili po něm rovným dílem manţelka Cornelia a jejich dvě děti, Marcus a Aemilia. Všichni tři byli aţ dosud podrobeni Luciově rodinné moci, stávali se nyní osobami sui iuris a museli mít nyní svého tutora. V rámci Luciova ţivota bylo popsáno mimo jiné to, jakým způsobem se měnily právní vazby k jednotlivým členům jeho rodiny, jak nakládal se svým peculiem v době, kdy byl osobou alieni iuris, jak hospodařil s majetkem, kdyţ se stal osobou sui iuris, jaké byly jeho majetkové vazby, které úřady během ţivota zastával a co bylo jejich náplní, jak bylo uplatněno dědické právo, kdyţ zemřel jeho otec a později on sám. Právo by se nemělo omezit na teoretická pravidla a principy, měli bychom být schopni představit si za ním reálný ţivot, a to i v případě, ţe jde o právo historické. Pak se ovšem jedná o poměrně nesnadný úkol, k jehoţ řešení snad mohla tato práce alespoň trochu napomoci.

102 8 Resumé

This thesis consists of two parts. The first of them is mostly theoretic and tries to describe the periods of the end of the Roman Republic and the beginning of the Principate from the social, political and cultural point of view. After the death of Caesar the alliance of the First Triumvirate was succeeded by the Second Triumvirate, its breakdown being followed by the rule of Augustus, the first emperor of Rome. The old republican principles were altered considerably during this time and the absolute power of Roman Emperors was prefigured. The society was strongly stratified, its top level being represented by the class of senators and their families, just below them were equestrians followed by the heterogenous group of free citizens with different income (with specific situation of freedmen). Slaves created a special group of population. Legal status of persons who were subjects to the family power of somebody else was derived from their pater familias. Matrimonium cum manu was still used in the end of the 1st century B. C. and the beginning of the 1st century A. D., but number of matrimonia sine manu was also increasing. New cults appeared in Rome during described period, but Augustus made efforts to revive the traditional Roman religion. Education in Rome was provided either by specialised slaves or public schools. There were several types of legislative assemblies, whose importance diminished significantly throughout the Principate, and a complex system of magistrates, whereas quaestor, aedil, praetor, consul and censor were the most relevant of them. Rome was in quite good economic condition and arts (especially literature) thrived in the respective period. Social status was designed mostly by the person’s gender, ancestry and property. A man of a senatorial family was expected to embark upon public career. He usually undertook military service and afterwards went through particular offices, which created the cursus honorum. Pater familias was a privileged person within the Roman family and performed legal power over members of his household. Capacity to have rights and duties was affected by the

103 person’s liberty status, citizenship status and family status. Legal capacity was limited by age, gender, mental illness or spendthriftness. The second part of this thesis describes the life of Lucius Aemilius Cervulus, a fictional person, whose example was used to demonstrate certain features of the Roman law. Cervulus was born in 40 B. C. in an old senatorial family. He seemed to be a talented child and learned basic issues of different sciences from his Greek teacher. When he was ten years old, his brother Titus was born. At the age of sixteen Lucius put on a toga virilis for the first time and became an adult. His father created a peculium for him – a special set of property that officially belonged to his father, but in fact was administered by Lucius. When his mother died, Lucius decided to enter the army, which was considered to be appropriate in regard of his future path. He spent there three years as a tribunus laticlavius. As soon as he returned to Rome he applied for the vigintivirate, a minor magistracy which was a prerequisite to getting a quaestorship. Lucius was elected and became one of the quattuorviri viarum curandarum. He married Cornelia, a daughter of a senator, when he was twenty-five. They entered the marriage confarreatione (which means it was a matrimonium cum manu) and Cornelia brought a substantive dowry with her. Since Lucius was a person alieni iuris, he could not perform manus over Cornelia and the family power was executed by his father. When Lucius’s father died, he inherited a considerable property in terms of his father’s testament. Soon after when his brother Titus was killed during a pub fight, he came to the rest of the family fortunes, heavily reduced by his brother’s whims. Lucius was elected to the quaestorship at the age of twenty-seven. He executed his duties in the province of Achaia. Since holding of the mentioned office entitled him to join the senate, he attended to the work of senator. After some time he became a praetor peregrinus, which means he dealt with disputes between foreigners or citizens and foreigners. Lucius died unexpectedly in 2 A. D. Because he was intestatus, his wife and their two children inherited equal shares on his property according to the intestate succession. All of them were sui iuris

104 since Lucius had had a family power over them until his death. This means they had to get a tutor and comply with his authority.

105 9 Příloha

Augustus z Prima Porty, Vatikánská muzea.

106

Pozůstatky chrámu bohyně Vesty (vlevo), Forum Romanum, Řím.

Interiér Domu s malou fontánou, Pompeje.

107

Vila mystérií, Pompeje.

Pantheon, Řím.

108

Marcellovo divadlo, Řím.

Replika římského domu, Giardino di Boboli, Florencie.

109 10 Seznam použitých pramenů a literatury

Monografie a články

BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha : Academia, 1994, s. 469. ISBN 80-2000-0243-x.

BĚLOVSKÝ, P. Profesionalizace právnického stavu za římské republiky a císařství. In SKŘEJPEK, M. Právnický stav a právnické profese v minulosti. Praha : Havlíček Brain Team, 2007, s. 35 – 48. ISBN 978-80-903609-9-0.

BILÍKOVÁ, E. Přehled latinské mluvnice. Brno : MC sdruţení, 1993, s. 58.

BLAHO, P. – HARAMIA, I. – ŢIDLICKÁ, M. Základy rímskeho práva. Bratislava : MANZ, 1997, s. 483. ISBN 80-7160-086-5.

BLÁHOVÁ, M. Historická chronologie. Praha : Libri, 2001, s. 948. ISBN 80- 7277-024-1.

BORKOWSKI, A. – DU PLESSIS, P. Textbook on Roman Law. 3. vydání. Oxford : Oxford University Press, 2005, s. 417. ISBN 0-19-927607-2.

BURIAN, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 285.

CORBETT, P. E. The Roman law of marriage. Oxford : Clarendon Press, 1930, s. 254.

CSILLAG, P. The Augustan laws on family relations. Budapešť : Akadémiai Kiadó, 1976, s. 275. ISBN 963-05-0941-5.

CVETLER, J. Právo římské. Brno : UJEP, 1974, s. 119.

ČERMÁK, J. – ČERMÁKOVÁ, K. Slovník latinských citátů : 4328 citátů s českým překladem a výkladem. 2. vydání. Praha : Kniţní klub, 2010, s. 543. ISBN 978-80-242-2745-0.

DE ZULUETA, F. The Roman Law of sale: Introduction and selected texts. Oxford : Clarendon Press, 1957, s. 265.

DECLAREUIL, J. Roman Civilization. Rome the law-giver. In OGDEN, C. K. The history of civilization : a complete history of mankind from pre-historic times. Dotisk. Londýn : Routledge, 1996, s. 400. ISBN 0-415-15581-9.

110 GARDNER, J. F. Women in Roman law and society. Londýn : Croom Helm, 1986, s. 281. ISBN 0-7099-1178-5.

GOLDSWORTHY, A. Armáda starého Říma. Přeloţily Helena Svobodová a Lenka Vacinová. Praha : Slovart, 2010, s. 224. ISBN 978-80-7391-262-8.

GRANT, M. Dějiny antického Říma. Přeloţila Alena Jindrová – Špilarová. Praha : BB art, 1999, s. 472. ISBN 80-7257-009-9.

GRUBBS, J. E. Women and the law in the Roman Empire : a sourcebook on marriage, divorce and widowhood. Londýn : Routledge, 2002, s. 349. ISBN 0- 415-15240-2.

HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 1189. ISBN 80-7179-360-4.

HEYROVSKÝ, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 1243.

CHERRY, D. Gifts between husband and wife : the social origins of Roman law. In AUBERT, J. – J. Speculum iuris. Roman law as a reflection of social and economic life in antiquity. Ann Arbor : University of Michigan Press, 2002, s. 34 – 45.

JANOVJAK, J. – ŠPAŇÁR, J. Život a literatúra v antickom Ríme. 2. vydání. Bratislava : SPN, 1969, s. 300.

JOHNSTON, D. Roman law in context. Cambridge : Cambridge University Press, 1999, s. 153. ISBN 0-521-63046-0.

JOLOWICZ, H. F. Roman foundations of modern law. Oxford : Clarendon Press, 1957, s. 217.

JOLOWICZ, H. F. – NICHOLAS, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 556. ISBN 0-521-08253-6.

JONES, A. H. M. Studies in Roman Government and Law. Oxford : Blackwell, 1960, s. 243.

KINCL, J. – URFUS, V. – SKŘEJPEK, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 386. ISBN 80-7179-031-1.

LAMBRIS, M. The historical context of Roman law. North Ryde : LBC Information Services, 1997, s. 250. ISBN 0-455-21498-0.

111 LEE, R. W. The elements of Roman Law with a translation of the Institutes of Justinian. 4. vydání. Londýn : Sweet & Maxwell Limited, 1968, s. 499.

LEWIS, A. D. E. – IBBETSON, D. J. The Roman law tradition. Cambridge : Cambridge University Press, 1994, s. 234. ISBN 0-521-44199-4.

LIBERATI, A. M. – BOURBON, F. Starověký Řím. Přeloţila Naďa Benešová. 2. vydání. Praha : Rebo Productions, 1998, s. 292. ISBN 80-85815-57-5.

LOBINGIER, C. S. Evolution of the Roman law: from before the Twelve Tables to the Corpus Juris. Littleton : Rothman, 1987, s. 319. ISBN 0-8377-2409-0.

McGINN, T. A. J. The Augustan marriage legislation and social practice: elite endogamy versus male „marrying down“. In AUBERT, J.-J. Speculum Iuris: Roman law as a reflection of social and economic life in antiquity. Ann Arbor : University of Michigan Press, 2002, s. 46 – 93.

MOUSOURAKIS, G. The historical and institutional context of Roman law. Aldershot : Ashgate, 2003, s. 451. ISBN 0-7546-2114-6.

MYRES, J. L. A history of Rome. 3. vydání. Londýn : Rivingstons, 1920, s. 627.

NICHOLAS, B. An introduction to Roman law. Oxford : Clarendon Press, 1962, s. 281.

PRAŢÁK, J. M. – NOVOTNÝ, F. – SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha : Česká grafická akciová společnost, 1910, s. 1336.

REBRO, K. – BLAHO, P. Rímske právo. Bratislava : Obzor, 1991, s. 448. ISBN 80-215-0158-8.

ROBERT, J.-N. Řím. 753 př. n. l. až 476 n. l. Přeloţila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 270. ISBN 80-7106-398-3.

SCHULZ, F. Classical Roman law. Dotisk. Oxford : Clarendon Press, 1961, s. 650.

SCHULZ, F. History of Roman legal science. Dotisk. Oxford : Clarendon Press, 1967, s. 358.

SKŘEJPEK, M. Státní úřady a úředníci v antickém Římě. In SKŘEJPEK, M. Právnický stav a právnické profese v minulosti. Praha : Havlíček Brain Team, 2007, s. 15 - 34. ISBN 978-80-903609-9-0.

SVOBODA, L. (a kol.) Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 744.

112 TAMM, D. Roman law and European legal history. Kodaň : DJØF Publishing, 1997, s. 277. ISBN 87-574-1833-0.

ÜRÖGDI, G. Tak žil starý Řím. Přeloţil Ladislav Hradský. Praha : Orbis, 1968, s. 258.

WATSON, A. Law making in the later Roman Republic. Oxford : Clarendon Press, 1974, s. 211. ISBN 0-19-825326-5.

ZAMAROVSKÝ, V. Dějiny psané Římem. 2. vydání. Praha : Mladá fronta, 1969, s. 400.

Internetové zdroje

Army Career. Illustrated History of the Roman Empire [online]. [citováno 25. října 2011]. Dostupné z: .

LENDERING, J. Legio II Augusta. LIVIUS Articles on Ancient History [online]. [citováno 25. října 2011]. Dostupné z: .

LENDERING, J. Quaestor. LIVIUS Articles on Ancienit History [online]. [citováno 12. listopadu 2011]. Dostupné z: .

SMITH, W. A dictionary of Greek and Roman antiquities [online]. London : John Murray, 1875, s. 1294. [citováno 5. prosince 2011]. Dostupné z: .

Autorka této práce je současně autorkou všech pouţitých fotografií.

113