N Á R O D O P I S N

N Á R O D O P I S N Á

3/2017 AUTOŘI STUDIÍ A ČLÁNKŮ NR 3/2017:

Prof. emeritus, dr. hab. Vilmos VOIGT, Dr. Sc., (* 1940) vystudoval maďarskou literaturu a etnografii na Univerzitě Loránda Eötvöse v Budapešti. Od roku 1963 působil pedagogicky na Katedře folkloru, v letech 1981–2010 jako její vedoucí a současně jako ředitel Národopisného institutu Filozofické fakulty téže univerzity. Hlavními oblastmi jeho zájmu jsou folklor, teorie folkloristiky, religionistika a sémiotika. Kontakt: [email protected]

Doc. dott. Giuseppe MAIELLO, Ph.D., (* 1962) působí na Vysoké škole finanční a správní v Praze, přednáší také na Univerzitě Palackého v Olomouci, na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a na vysoké škole Humanitas v polském Sosnowci. Mezi jeho zájmy patří i dějiny italské demoetnoantropologie se zvláštním zřetelem k neapolské i obecně jihoitalské lidové kultuře. Kontakt: [email protected]

PhDr. Jiří WOITSCH, Ph.D., (*1976) vystudoval etnologii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde též externě přednáší. Od roku 1999 pracuje v Etnologickém ústavu AV ČR, od roku 2011 jako vedoucí Oddělení historické etnologie. V letech 2005–2015 a znovu od roku 2017 zastává funkci vedoucího redaktora časopisu Český lid. Zabývá se tradičním zemědělstvím, lesnictvím a rukodělnou výrobou v širším kontextu interdisciplinárního výzkumu vztahu člověka k přírodě v minulosti, dále teorií a metodologií etnokartografie a dějinami etnologie. Kontakt: [email protected]

Indrek JÄÄTS, PhD., (* 1971) vystudoval etnologii na Tartuské univerzitě. Od roku 1999 pracuje jako vědecký pracovník v Estonském národním muzeu. Jeho hlavním badatelským oborem je etnicita, vlastenectví a národnostní politika ve východní Evropě. Kontakt: [email protected]

Marleen METSLAID, PhD., (* 1982) absolvovala studium etnologie na Tartuské univerzitě. Od roku 2006 pracuje jako vědecká pracovnice v Estonském národním muzeu. Věnuje se zejména historii estonské etnologie, migraci a studiu mobilit (Estoncům v zahraničí). Kontakt: [email protected]

Doc. PhDr. Martin SOUKUP, Ph.D., (* 1977) aktuálně působí na Katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se teorií a metodologií sociální a kulturní antropologie, zvláštní pozornost věnuje kulturám Melanésie, zejm. Papui-Nové Guineji, kde uskutečňuje výzkumy zaměřené zejména na vizualizaci a reprezentaci kultury a prostorové souvislosti sociálních a kulturních jevů. Kontakt: [email protected]

Národopisná revue vychází v tištěné černobílé podobě; pdf verze s barevnými fotografiemi jsou od roku 2016zveřejněny na internetových stránkách časopisu v sekci Archiv . N Á R O D O P I S N Á

3/2017 OBSAH

Studie a materiály k tématu „Národní školy“ v etnologii a sociokulturní antropologii Maďarský národopis – popis maďarského národa? (Vilmos Voigt) 195 Politické sjednocení Itálie a budování národní demoetnoantropologie (Giuseppe Maiello) 207 Od folklivsforskning k evropské etnologii, antropologii a zpět: švédská etnologie v 19. až 21. století (Jiří Woitsch) 224 Etnologie, ideologie a moc – na příkladu Estonska (Indrek Jääts – Marleen Metslaid) 236 Britská sociální antropologie: vznik, vývoj a klíčové koncepce (Martin Soukup) 247

Metodologie vědy Cesty napříč disciplínami k dalšímu využití narativních pramenů. Na příkladu orální historie a etnologie (Oto Polouček) 258

Společenská kronika O mladé antropologii a zralých antropolozích aneb K šedesátinám Václava Soukupa (Marek Jakoubek – Lenka Jakoubková Budilová) 261 Má ráda život a život ji má rád… K jubileu Věry Kovářů (Romana Habartová) 263 Za Milošem Vršeckým (1950–2017) (Zdeněk Vejvoda) 265 Odešel Luděk Štěpán (Ilona Vojancová) 266

Výstavy Galerie Krampus v Kaplici (Marta Ulrychová) 267 Zisk pro všechny: výstava k dějinám německých zemědělských družstev (Marta Ulrychová) 268 Zamyšlení nad výstavou Království Benin: bronzy zkropené krví (Zdeňka Nerudová) 269

Konference, semináře Seminář „Muzeum v přírodě a krajina“ (Jan Káčer) 269

Festivaly Jubilejná 25. Šaffova ostroha (Hana Hlôšková) 271 Strážnický festival 2017: vedro, davy, politika, klišé a invence (Dorota Gremlicová) 272

Recenze Ľ. Voľanská: V hlave tridsať, v krížoch sto. Starnutie v autobiografiách v Bratislave a Viedni (Peter Salner) 275 M. Válka a kol.: Od národopisu k evropské etnologii. 70 let Ústavu evropské etnologie FF MU (Josef Jančář) 276 P. Hrbáčová: Tradiční tkalcovství na Horňácku (Alena Jeřábková) 278

Zprávy Fotografie Floriana Zapletala získali na Ukrajine titul Kniha roka 2016 (Alexander Mušinka) 278

Resumé 280 MAĎARSKÝ NÁRODOPIS – POPIS MAĎARSKÉHO NÁRODA? Vilmos Voigt (Budapešť)

Vymezení termínu „maďarský národopis“ či „maďarská nezávislé studie poskytují souhrnný přehled hlavních etnografie“ a jeho zhodnocení v kontextu doby, kdy se tato oblastí etnografického výzkumu od jeho počátku. Mezi s národem úzce svázaná věda formovala, není ani zdale- nimi je i všeobecný přehled Istvána Tálasiho, kterým se ka jednoduché. Proto je namístě uvést několik informací, začíná přehled rozvoje národopisně zaměřených aktivit ve kterých budou vysvětleny základní pojmy používané v Maďarsku od 18. století (Tálasi 1948). Jednotlivé pu- v maďarském etnografickém bádání a následně také ně- blikace vydané v letech 1947–1949 jednotně vyjadřují které základní momenty z historie této vědy. tradiční, pozitivistický a neteoretický, ideologicky „občan- ský“ názor, přitom jsou ale zcela odlišné. Výraz „etnogra- 1. Maďarský výraz pro etnografii/národopis – néprajz fie“ se v těchto pracích ztotožňuje s již vžitým významem – je známý více než půldruhého století a i v současné tohoto termínu (tedy bádání o maďarské populaci), a to době je „archischématem“ – běžným termínem. Obsa- bez zvláštní diskuze. hově je nejblíže k tradičnímu německému pojmu „Volks Zásadní přehled historie maďarské etnografie vypra- kunde“, v německy psaných starších i současných ma- coval László Kósa (1989b, zčásti přepracováno 2001: ďarských publikacích se používá v tomto kontextu (srov. 333, nebo 297), přičemž vymezení jednotlivých období von Farkas 1938; Ortutay 1963; Balassa – Ortutay 1982 provedl na základě badatelských témat a částečně i pod- ad.). V 19. století měl termín „ethnographia“ (a později le metod výzkumu. Pojednal o období od 18. století až „etnográfia“) v maďarštině přesně vymezený význam do začátku 80. let 20. století, kdy už působí Národopis- (výzkum maďarské populace) a v současné době se né oddělení Maďarské akademie věd, později přejme- používá v názvech různých institucí. Termín „etnologie“ nované na Národopisný institut (Magyar Tudományos (shodné s německým „Völkerkunde“) má pak v maďar- Akadémia Néprajzi Kutató Csoportja, následně Néprajzi ském kontextu zcela jiný význam, neboť označuje vý- Intézete). Zmíněný autor ve svém díle často připomíná zkum mimoevropské populace. Již dříve používané roli etnografie ve vývoji společenských věd a ve veřej- slovo (např. Fejér 1807) „anthropológia” pak znamená né sféře, ovšem s ideologií zachází opatrně. Práce je totéž. Pokud jde o „kulturní antropologii“, která je v Ma- „jubilejním“ přehledem: byla napsána u příležitosti sté- ďarsku stále rozšířenější, jde o zcela odlišnou vědní dis- ho výročí Maďarské národopisné společnosti (Magyar ciplínu, nicméně řada maďarských vědců působí na poli Néprajzi Társaság). L. Kósa prezentuje národopis Ma- obou oborů (etnografie i kulturní antropologie). Označení ďarska v období od romantismu a pozitivismu až do „kulturní antropologie“ téměř eliminovalo dřívější vědec- 30. let 20. století jako „národní vědu“, specifika „socialis- kou činnost. Od 60. let minulého století se i v Maďarsku tické etnografie Maďarska“ po roce 1949 pak ani nekriti- objevuje pojem „evropská etnologie“, přesněji jeho va- zuje, ani nechválí. Je na místě podotknout, že se téměř rianta použitá v časopise Ethnologia Europaea. Pokud nezabývá mezinárodními paradigmaty. jde o folkloristiku, v maďarském jazyce je součástí et- Od 50. let minulého století lze ze strany totalitního po- nografie, folkloristé i etnografové mají společné instituce litického režimu sledovat snahy o zavedení sovětského a někteří badatelé pracují v obou oborech současně. vzoru do maďarské vědy a výzkumu: pro toto období jsou typické kolektivní výzkumy a vydávání manuálů. Vícekrát 2. Z mnoha maďarských vědeckých prací o výzkumu a více způsoby byly ze strany politického aparátu vyvíje- a/nebo historie vědy zmiňujeme pouze tři nejdůležitější. ny snahy akcentovat „nová témata“ (třídní boj, národní V letech 1947–1949 bylo vypracováno přibližně tři- revoluce, dělnický život, socialistická proměna vesnic) cet pozitivistických a informativních pojednání o historii obvykle v kooperaci s odbornými organizacemi soused- maďarské etnografie celkem na 500 tiskových stranách ních socialistických států. Byl připraven Maďarský náro (viz Voigt 1978: 8–9), a to v sérii publikací vydávané Ná- dopisný atlas se stovkami map (Magyar Néprajzi Atlasz, rodopisným institutem (Néptudományi Intézet). Na sobě Barabás 1987–1992), pětidílní Maďarský národopisný

195 lexikon (Magyar Néprajzi Lexikon, 1977–1982), a „osmi- problémy jsou pouze zmiňovány a terminologie použitá dílná“ (přesněji desetidílná) akademická příručka Maďar jednotlivými autory nebyla nijak sjednocena. ský národopis (Magyar Néprajz, 1988–2011), obsahově Zajímavé je srovnání třech prací. Kósova studie je pokrývající více než 10 000 stran. Její rozdělení do dílů nejvíce syntetizující, nicméně ani toto dílo není samo a kapitol je klasické, ale ve způsobu pojetí obyvatelstva, o sobě teoretické. Další dvě uvedené práce (tedy Tálasi řemesel a věrských představ překonala předchozí práce. a Paládi-Kovács) jsou pak vyloženě taxativní. Tak, jak Oblast folklorismu byla ovšem vynechána, a to i u auto- se autoři přibližují k současnosti, jsou jejich formula- rů jednotlivých kapitol. Folklorismus je charakterizován ce stále opatrnější: můžeme číst jenom o jednotlivých pouze věcně, a to formou sporadicky se objevují vědecké výsledcích. Je zvláštní, že již několik let po roce 1945 teorie či polemiky. V jednotlivých dílech a kapitolách je pracovníci Národopisného institutu odmítají (někdy až zahrnuta i historie oboru, ale z praktického hlediska mů- slepě) společenské změny, které se udály přímo před je- žeme říci, že kolik autorů – tolik výkladů a názvů. Attila jich očima. V příspěvcích z 50. let minulého století chybí Paládi-Kovács, významná osobnost maďarské etnografie zprávy o oficiálním boji proti nacionalismu, je pro ně cha- v posledních desetiletích a vedoucí redaktor osmidílné rakteristické ignorování projevů lidové zbožnosti i výzku- akademické příručky, chtěl, aby první, úvodní díl (vy- mu „moderních témat“ (např. etnografie zemědělských cházející ve dvou svazcích) dal čtenáři i širší oborovou družstev). Z těchto prací vymizelo vzhlížení k „přední perspektivu. Představil proto v úvodním dílu čtenářům sovětské etnografii“. Prezentace let po roce 1989 ovšem „objekt etnografie, její časové členění, jeho pojetí, náhled naznačuje téměř idylické pokračování vývoje oboru na čas a metody“. I když nelze předpokládat, že bez to- z předválečného období a prakticky zamlčují současné hoto pojednání by bylo těžké vyhledávání v následujících konflikty mezi kulturní antropologií a tradiční etnografií. svazcích, lze tento jeho přístup považovat za dobře vyu- Všechny tři studie správně poukazují na dosažené žitou příležitost k tomu, aby hlavní autor odkázal na me- výsledky, ale pochopení problémů historického vývoje todiku a historii vědy. Termín „národopis“ je zde vysvětlen maďarské etnografie je podle mého názoru velmi malé; v kontextu s dalším názvoslovím a figuruje zde také po- a až na několik odkazů není vůbec reflektována meziná- dobný rozbor termínu „lid“ („nép“). Autor nicméně nechce rodní perspektiva. prosazovat jím používané výrazy jako závazné: jako opak termínu „materiální kultura“ se u něj objevují termíny „folk- 3. K pochopení národní orientace maďarské etnogra- lor“ a „folkloristika“ (Paládi-Kovács 2011: 11–26). Jeho fie je potřeba stručně zrekapitulovat dějiny maďarského periodizace maďarského národopisu je podobná jako ve státu (a národa). Je obecně známo, že Maďaři přišli do výše zmíněné práci L. Kósy. I on se zabývá 18. stoletím Karpatské kotliny z východu koncem 9. století: s ojedi- a osobnostmi, které lze vnímat jako předchůdce pozdější nělým jazykem (maďarština patří do ugrofinské jazykové etnografie. Od 19. století však sleduje Kósovo schéma rodiny) a identitou. Za krátkou dobu (již koncem 10. sto- jen zdánlivě – vyzdvihuje totiž jiná témata a jevy. Důle- letí) založili feudálního monarchii a přijímají křesťanství. žité místo v jeho přehledu má také historie jednotlivých Uherské království dobyla v 16. století vojska osmanské institucí. Více než 100 stránkový přehled Paládi-Kovácse říše (po bitvě u Moháče roku 1526) a stát se rozdělil na představuje jeden osobní, přesně datovaný názor. Jeho tři části: Uherskou nížinu obsadili Turci, Sedmihradské pohled je poučný zejména pokud jde o období mezi léty knížectví se znovu spojí s Uhrami až v druhé polovině 1949–1990, kdy byli ideologickými vůdci etnografických 19. století, na západní hranici tehdejších Uher a v hor- institucí straničtí (komunističtí) tajemníci. ských oblastech nynějšího Slovenska pak vládli Habs- Ve stejném svazku nalezneme ještě jeden, přibližně burkové. Když koncem 17. století náhle skončí turecká stostránkový přehled s názvem „Historie maďarské folk- nadvláda, do zničených regionů přijíždějí tisíce přistěho- loristiky“. Tuto část napsalo pět autorů (o generaci mlad- valců – zejména Němci a Slováci, kteří si uchovali svůj ších než Paládi-Kovács), přičemž jejich historické členění mateřský jazyk a náboženství (a do jisté míry i své tra- sleduje předem daný manuál, a to včetně dalšího členě- dice) až do konce druhé světové války. Dle Pragmatické ní textu podle folklorních druhů a žánrů. Jde o užitečný sankce (1713, jednotlivými zeměmi monarchie uznána zdroj informací, i když nepříliš homogenní – teoretické postupně do roku 1723) se vláda Habsburků stane dě-

196 dičnou, v době panování Marie Terezie a potom Josefa jednou v roce 1537.1 Hungaria představuje topografický II. je stát modernizován mnohými způsoby. Devatenácté popis Uher, přičemž v úvodu je zmíněn původ Maďarů, století není jenom érou kapitalizace a jisté parlamentní kteří pocházejí od Skytů a své jméno dostali od Hunů. demokracie, boje za volební právo, ale i érou tzv. ná- V dílu Athila popisuje Oláh v zajímavých příbězích boje rodního obrození: legální používání jazyka, vojenské od- hunského krále a jeho úmrtí, následně pak krátce před- vody, školství, rovnoprávnost různých náboženských vy- staví Transylvánii a sikulské2 obyvatelstvo. Autor sepsal znání, právo svobody tisku a posléze emancipace Romů v podstatě historický přehled o Attilovi a Hunech a k to- a Židů vyvolává polemiky trvající po staletí. Rakousko- mu (jako úvod dle humanistických pravidel) představil uherské „vyrovnání“ v roce 1867 ve své podstatě vnímá „dějiště“ v díle Hungaria. Jak v dějové části, tak i v části „historické“ Uhry jako samostatnou část v rámci dua- z 16. století Oláh intuitivním způsobem využívá staré ne- listické monarchie. Toto status quo řešení ukončí první bo soudobé lidové výrazy. Nerozlišuje ovšem „lid“ a „ná- světová válka – Maďarské království ztratí velkou část rod“ ani „vznešený“ a „prostý lid“. svého území a obyvatelstva: Rumuni, Slováci, Srbové, Chorvati, Slovinci a Němci se dostanou do nových států, 5. Následkem válek v 16. až 18. století a s nimi spo- ve kterých ale zůstane výrazná maďarská menšina. Dru- jené migraci obyvatelstva vzniklo „nové“ Maďarsko/Uhry, há světová válka a následně uzavřený mír přináší další kterýžto rozdíl byl vnímán i vědci. Nejtypičtějším příkladem politické a územní změny: výměna slovenského a ma- je Matej Bel,3 který dal jako první znovu vytisknout díla ďarského obyvatelstva, deportace Němců a Maďarů. Po- M. Oláha (Bél 1735 – Adparatus ad historiam Hungariae). té nastává určitá mocenská konsolidace, i když ne bez Už v rámci „školy“ znalostí o státu vzniklo pak nové vydá- dalších revolucí a válek. V současné době je Maďarsko ní Ádáma Kollára Hungaria et Attila, sive de Originibus, spojencem sousedních států na půdě Evropské unie. Gentis Regni Hungariae, situ, habitu, Opportunitatibus et Prebus, Belli Paceque… (Vindobonae 1763). 4. Používání termínů „lid“ a „národ“ odpovídalo v prů- Jak maďarská, tak i slovenská historická věda se více- běhu historie výše zmíněným změnám společenských krát zabývaly rozsáhlou sbírkou (několik desítek tisíc stran) poměrů. V uherských dokumentech z období středovku i velkolepou příručkou (několik tisíc stran) slovenského je uváděna jazyková i společenská identita, dichotomie evangelického polyhistora Mateje Bela (1684–1740) Noti „lid/národ“ je však používána jen sporadicky. Kolem roku tia Hungariae novae historico-geographica (1735–1742), 1200 vznikla úřední Gesta Hungarorum [Činy Uhrů] – kterou lze považovat za protoetnografické dílo. Samotný kronika neznámého královského notáře popisující dějiny popis země byl neproveditelně velkolepý i pro tak nezdo- Maďarů od jejich pravlasti ve Skýtii až k založení uher- latelného polyhistora, jako byl M. Bel – šlo o gigantický ského státu, která používá slova Hungarus a Hungaria, popis Uherska v době pragmatické sankce, hlavně žup když autor formuluje svůj cíl slovy „nobilissima gens na severovýchodě země.4 Bel někdy až zbytečně důle- Hungariae primordia sue generationis“ („ušlechtilý národ žitě popisoval své představy a vyložil svou vlastní meto- maďarský, první z jeho pokolení“) a rozliší svůj „faktický“ diku, umožnil však, abychom poznali jeho záměry přímo popis od podání potulných pěvců (facta sua [...] ex falsis od něj samotného. Badatel, který se dlouhodobě zajímal fabulis rusticorum vel a garrulo cantu ioculatorum; SRH i o moderní teorii státu (Vyvíjalová 2001) ztotožňuje „staré p. 34 = Silagi 1991: 30). Dnešní etnograf může jen lito- Uhersko“ s dobou minulou a „nové Uhersko“ s výsledky vat, že anonymní kronikář necitoval právě ze zmíněných nutných reforem. Za stejně důležité považuje tři metodic- neoficiálních zdrojů, i kdyby měly sloužit alespoň jako ké světy: historii, zeměpis a fyzickou geografii Maďarska. odstrašující příklad. Podle jeho představ by bylo zapotřebí vypracování dal- Používání výrazu „Hungarus“ jako všeobecného ozna- ších tří knih: jedné o politickém přehledu, druhé o diplo- čení (lze je považovat za archisém) pokračuje i v dalších macii a třetí o genealogii (erbech) (viz Belius 1723: § 10). stoletích. Dobrým příkladem je Mikuláš Oláh, ostřihom- Chybí ovšem představení různých „národů“, v podstatě ský arcibiskup z rodu valašských vojvodů. V roce 1536 demografie, k čemuž sám Bel sestavil obrovskou data- napíše pojednání s názvem Hungaria, poté podobné dílo banku. Na druhé straně jeho vynikající studie Tractatus de s názvem Athila, přičemž obě práce jsou vytištěny na- re rustica Hungarorum ukazuje, že Bel uměl podat velmi

197 přesný etnografický popis. Jeho práce Historia vineorum dě toho zveřejňuje svoji dvojdílnou sbírku popisů o „lido- et vini Hungariae inferioris (1720) je podobně důležitým vém životě“ Gemälde von Ungern (Csaplovics 1829), ke pramenem. V rukopise zůstala pak jeho studie De re ves které použil jako podklady nejen materiály z „Archivu“, tiaria et moribus Hungarorum. Nejfrekventovanější jsou ale také rukopisy spolupracovníků. Ve zmíněné práci se u Bela termíny „Hungaria“, „Hungarius“ a „patria“. Sám se vyskytují nejdříve kuriozity zčásti podobné bedekru, dru- nazývá jako Pannonicus, vědomě se tedy vyhýbal „národ- hý svazek je souborem popisů jednotlivých témat. Autor nostní“ příslušnosti. Snažil se v podstatě vytvořit – a také zde zdůraznil, že jeho cílem nebylo představit veřejnos- zastupovat – oficiální veřejné mínění. Rukopis prvního ti státní instituce, ale lid („Volk selbst das“) (Csaplovics svazku svého díla věnoval požoňské (v dnešní terminolo- 1829: 8). I když je Čaplovič v této části práce čtivý, po- gii „bratislavské“) župě. dává datovaný přehled, jehož základem je popisná statistika. Tento vzor práce lze pak sledovat po celou ma- 6. Dílo M. Bela našlo uvědomělé pokračovatele. V Ně- ďarskou reformní dobu6: neukazuje rozdíl mezi „lidem“ mecku se v 18. století objevuje „škola o znalosti státu“ a vládnoucí třídou. a první z jejích metod se stává „popisná statistika“. Pro V pracích o dějinách maďarské etnografie je velmi vedení státu jsou sestavovány co nejpodrobnější a co nej- často citováno Čaplovičovo dílo Ethnographiai értekezés aktuálnější statistické údaje, včetně počtu obyvatel, jejich Magyar Országról (Etnografické pojednání o maďarské životního stylu a náboženského vyznání. Belův významný zemi, 1822), zaměřené jako „etnografie neboli statistický žák János Tomka Szászky vydal v roce 1753 Belovu země- popis obyvatelstva státu“ (Csaplovics 1822: 7). Zahrnuty pisnou příručku Compendium Hungariae Geographicum, byly také přírodní poměry, dějiny, náboženství obyvatel- samotný Bel pak napsal úvod k jeho všeobecnému světo- stva, geografie, materiální bohatství, bojeschopnost atd. vému zeměpisu (Tomka Szászky 1748). Tomka Szászky Jak sám Čaplovič uvedl, „k dobře sestavené i pečlivě „zavedl“ v Maďarsku používání historických atlasů. Od té připravené etnografii je třeba hodně“ (Csaplovics 1822: doby jsou po celé jedno století průběžně vypracovávány 12). Autor většinu témat pojednal statisticky a topogra- popisně-statistické přehledy, ve kterých se dají dobře ro- ficky. Více než stostránkový text obsahuje velké množ- zeznat etnická, náboženská, životní i zdravotní specifika, ství užitečných dat. V řadě částí díla označených jako o nichž se ale autoři zvláště nezmiňují. Kodifikátor „ma- „Ethographiai Apróságok“ (Etnografické drobnosti) jsou ďarské národní statistiky“ Elek Fényes (1807–1876) byl posměšně vyobrazeny tzv. národní charakteristiky etnik také spojen se soudobými národopisnými snahami. žijících v Maďarsku/Uhrách, což vyvolalo antipatii bada- telových současníků. Čaplovič zanechal také rukopisy 7. Právě „etnografický“ výklad statistických údajů je prací zaměřených na etnografii Maďarů, Židů, Ruténů či novinkou, která charakterizuje životní dílo Jána Čaplo- Rumunů. I německé slovo „Ethnographie“ použil v Ma- viče (1780–1847). Středostavovský šlechtic pocházející ďarsku/Uhrách jako první. Ve své práci nicméně pouka- z Oravy, ale narozený v župě Hont v obci Horní Príbel- zuje nikoliv na „národ“, ale všeobecně na zde žijící „lid“. ce, evangelického vyznání, uváděl své jméno vždy dle Zdůrazňuje, že obyvatelstvo Maďarska/Uher je různoro- jazyka svých publikací: Johann Čaplovič, Ján Čaplovič, dé. Jeho tvrzení „Uherské království je Evropa v malém“ Csaplovics János.5 Touto osobností i jejím průkopnickým („Das Königreich Ungern ist Europa in Kleinem“, srov. a velmi různorodým dílem se zabývala několikrát slo- Hesperus 1821) se stalo příslovečným, přičemž značí, venská i maďarská věda. Jelikož Čaplovič byl egoistický že pro „lid“ a „národ“ ještě nejsou korelativní pojmy. autor i redaktor, jedovatý polemik a zapřisáhlý nepřítel Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Čaplovič vy- „maďarizace“, servilně chválil panovníky – následná ge- tvořil místo dřívější statistické nauky o státu etnografický nerace pak zamlčela tyto jeho záporné vlastnosti, stejně popis. tak jako ignorovala velmi odlišnou interpretaci jeho dí- la u slovenských a maďarských odborníků (Urbancová 8. V první polovině 19. století děsilo Maďary tzv. Her- 1970). Mladý absolvent práv, který mluvil několika jazyky, derovo proroctví. Německý spisovatel, který různé ná- spolupracoval již na vydání Topographisch-statistisches rody a jejich kulturu jinak vysoce oceňoval, ve své knize Archiv des Königreichs Ungarn (1821). Hlavně na zákla- Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit

198 (1791: IV. kap., s. 9), o Maďarech napsal: „Da sind sie Hrob, ve kterém se můj národ potápí, jetzt unter Slawen, Deutschen, Wlachen, und andern je obklíčen národy. Völkern der geringere Teil des Landeseinwohner, und A v očích miliónů lidí nach Jahrhunderten wird man vielleicht ihre Sprache lesknou se smutku slzy. kaum finden.“ („Neboť nyní jsou mezi Slovany, Němci, 9. V maďarské reformní době se objevuje obecné Vlachy a dalšími národy malou částí obyvatelů kraje povědomí o teritoriálních a etnických rozdílech. Některé (krajiny, země - podle kontextu) a za několik staletí bude práce jsou zaměřeny na problematiku zvláštních maďar- zřejmě jejich řeč sotva k nalezení.“) Nijak negativně myš- ských etnografických skupin, jako jsou Palócové (Szeder lené „proroctví“ záhy vyvolalo značný odpor. Čaplovič 1819, nové vydání 2005) nebo moldavští usedlíci žijící na k němu sarkasticky poznamenal, že maďarský jazyk se východě země (Gegő 1838, reprint 1987). Podobné po- spíše posílil, než aby vyhynul (Csaplovics 1822: 29). Ve pisy byly napsány o národech žijících společně v Uhrách zmíněné době totiž došlo ke kodifikaci jazykových pra- (Paládi-Kovács 2006). Jelikož vyšly v maďarských publi- videl maďarštiny, zintenzivňuje rovněž práce na slovní- kacích v maďarštině, je třeba je vnímat dle významu ter- cích a lexikonech stejně jako vydávání moderní literatury mínu „hungarus“ jako součást stejné „etnografie“. Často v národním duchu a sběr folklorních projevů: to vše je šlo o odborné práce psané na státní zakázku. protestem proti proroctví a demonstruje národní jednotu, nikoliv společenské rozdělení. Do stejného rámce pak 10. Současně se zájmem o teritoriální a etnografické patří i zviditelnění a záměrné preferování lidové poezie, rozdíly lze sledovat výrazný zájem o etnografický popis jejíž zapisování bylo již známým programem. Poprvé ke německého (hlavně Sasů v Sedmihradsku) a slovenské- sběru starých básní a písní vyzval čtenáře (po vzoru jiho obyvatelstva. Pojednání o této záležitosti by však vy- ných evropských národů) časopis A Magyar Hírmondó dalo na zcela samostatnou studii. Zajímavým faktem je, (Maďarské zprávy) v čísle z 16. ledna 1792 (přetištěno in že o maďarskou lidovou poezii se začíná zajímat i zahra- Kókai 1981: 363–364). V článku se všude vyskytuje slo- ničí. Takto zachycené texty písní7 jsou velmi blízké poz- vo „národ“, nynější označení „lidová píseň“ ještě nebylo ději publikovaným „lidovým“ textům – ale bez jejich po- všeobecně používaným termínem. (Vhodná parafráze drobnějšího prozkoumání není jisté, kterého „lidu“ (tedy textu výzvy by byla „staré verše z úst obyčejných lidí“.) etnika žijícího na území Uher) jsou vlastně bohatstvím. „Lid“ a „národ“ jsou sice dvě různé kategorie, ale nejde v žádném případě o protichůdné výrazy. Po několika po- 11. Co se týče teoretického objasnění oblasti folklo- kusech se na území Uher začne od 20. let 19. století se ristiky, pomoci mohou různé popisy či textová sdělení. skutečným sběrem folklorního materiálu a pojmy „lidová Více studií se pokouší i o všeobecné vymezení obsahu píseň“, „písně pospolitého lidu“ a „lidová pohádka“ se již studia „etnografie/folkloristiky“. S vytýčením širších cílů stanou všeobecně známými. totiž badatelé usilovali i o odhalení „národního“ charak- Výzev ke sběru bylo uveřejněno několik, poté pak teru. Nejdůležitější programovou studií je v tomto ohledu maďarská reformní doba (1823–1848) vytvoří bohatou pojednání Ference Kölcseye Nemzeti hagyományok (Ná- sémantiku protichůdnosti výrazů „lid“ a „národ“. Stále rodní tradice, 1826), ve které se autor pokusil představit však pokračuje boj proti Herderovu proroctví. Básník Fe- zejména další vývoj tehdejší literatury. Rozvinul přitom te- renc Kölcsey ve své bouřlivé básni z roku 1838 vizuali- orii o (maďarské) národní tradici. Vycházel přitom (stejně zuje zánik Maďarů pro hříchy zbabělé rasy: jako i Čaplovič!) z Herderova systému: i národy mají svá dětství, mládí, dospělost a stáří. Vzhledem k tomuto čle- A další vlast se zakládá na březích čtyř řek, nění byla pak podle Kölcseye tehdejší maďarská kultura jiné provolání, jiná hruď; na začátku etapy mládí. Pro další vývoj pak bylo třeba brát a hezčí tvář bude mít odlehlá hranice této země, zřetel na vlastní minulost, jejímž projevem jsou jazyk, ná- rozveselí se ten, kdo vstoupí v její čarovný kruh. rodní hrdinský věk, národní historie a národní charakter. Vizi smrti národa najdeme i na konci básně „Szózat“ Jelikož „hrdinský věk“ je již minulostí, je třeba vzít v potaz („Provolání“) Mihálye Vörösmartyho z roku 1836, která všechny stopy, které po něm zůstaly. V tomto kontextu je se stala maďarskou národní hymnou: nutné odkrýt „národní tradice“. Ty sice zmiňují Attilu a pří-

199 chod Maďarů do vlasti, ale v „písních chudých“ lze najít Kölcseyem teoreticky koncipovaný emancipační program jen málo „starých“ motivů. Také k dalšímu vývoji poezie vědeckým a zasloužil se o jeho přijetí širokou veřejností. je potřebné vše výše uvedené. Proto Kölcsey dochází ke Není náhodou, že závěrečný díl zmíněné písňové antolo- své, od té doby již programové tezi, že „původní jiskru gie byl vydán v den vypuknutí revoluce roku 1848. skutečné národní poezie je třeba hledat v lidových pís- ních“. Přenesení „lidových“ děl na úroveň děl „národních“ 12. Maďarská folkloristika se tedy formovala v pro- bylo cílem sběratelů a spisovatelů po celé následující ge- sperující a zároveň společensky progresívní romantické nerace. Nejen nejvýznamnější básnici jako Sándor Petőfi éře (maďarská „reformní doba“) se společensky význam- (1823–1849), János Arany (1817–1882) a jiní psali své nou úlohou: spojením „lidového“ a „národního“. Proti to- „lidové písně“, ale i vydavatelé lidové poezie jako János mu etnografie v užším slova smyslu formuluje své teorie Erdélyi (1814–1868) nebo János Kriza (1811–1875) pub- později a pomaleji: nejprve jako zadní voj potlačené re- likovali vlastní, pro tyto účely napsané básně, které vydali voluce (1848–1849), poté od 60. let 19. století s opatr- společně s lidovými písněmi (Erdélyi 1846–1848; Kriza ným rozšiřováním možností popisu společnosti ve složité 1863). Konec konců ve druhém svazku třídílné antolo- situaci (i za revoluce pokračovaly krvavé boje se Slováky, gie Népdalok és mondák8 (Lidové písně a báje) vydané Rumuny, Srby a Chorvaty žijícími na území Uher). Sou- Erdélyim deklaruje on sám ve stostránkové studii Nép hrnná historie vědy týkající se etnografických výzkumů dalköltészetünkről (O poezii našich lidových písní) his- těchto etnik v 19. století je i nadále maďarským dluhem torickou a estetickou hodnotu lidové poezie pro národní vůči těmto národům – a není to vůbec snadný úkol. kulturu (Erdélyi 1847). Jako motto ke své studii zvolil vý- Od 50. let 19. století se i nadále vydávané etnogra- še citovanou Kölcseyovu programovou tezi. Erdélyi učinil fické popisy zaměřují na atraktivnější projevy lidové kultury (lidové zvyky, kroje, tzv. lidové umění) a objevuje se i první velkolepá regionální příručka: A Székelyföld leírása (Popis země Sikulů, 1868–1873) vydal Balázs Orbán v šesti svazcích, přičemž dílo je přesně takové, jako kdyby ho napsal Matej Bel (např. fotografie byly do práce překresleny formou grafiky). Skutečnost, že v to- pografickém systému s názvem „Lidové znalosti“ se li- dová kultura objevuje někdy zvlášť, někdy v rámci tzv. vysoké kultury, jen zvětšuje význam díla. Není náhodou, že po dlouhé diskusi maďarští straničtí představitelé po- važovali vydání tohoto díla formou reprintu za ústupek vůči maďarskému nacionalismu (Orbán 1982). Téměř neznatelně se ve druhé polovině 19. století zro- dilo zcela nové pojetí maďarské „etnografie“. Všestranný lingvista a historik Pál Hunfalvy (1810–1891), který je vý- znamný pro příští generace i proto, že v „ugersko-turecké lingvistické válce“ (viz Pusztay 1977) ustanovil za pří- buzné Maďarů nikoliv Turky coby dobyvatele milující bo- hatství a okázalost, ale chudé ugrofinské rybáře a lovce. Právě Hunfalvy se stal zakladatelem vědy zabývající se Ugrofiny v Maďarsku, když z pozůstalosti Antala Reguly vydal přehled A vogul föld és nép (Země a národ Vogulů, Hunfalvy 1864). Už i jeho současníci ho obvinili, že ugro- finské příbuzenství zdůrazňuje – jako žoldák vídeňského dvora – proto, aby zlomil Attilou začínající historické uvě- Lingvista a historik Pál Hunfalvy (1810–1891) domění státotvorných Maďarů.

200 Hunfalvy, který se na počátku 50. let 19. století zabý- financované ze státního rozpočtu bylo v roce 1872 zalo- val soudobými teoriemi o společnosti, se kriticky obrací ženo dnešní Maďarské národopisné muzeum (spolu se proti popisům tehdejších společenských vrstev a stavů, zoologickou zahradou, kde bylo možné po desetiletí vi- k jakým patřily např. koncepce L. Steina, A. Widmanna dět skutečnou „laponskou“ rodinu). Časopisy a publikace a jejich kritika W. H. Riehla (viz Hunfalvy 1851–1852). tohoto muzea jsou dodnes nejdůležitějšími publikacemi Podle něj je úkolem etnografie představení historie ce- maďarské etnografie. lého národa od fyzické antropologie a archeologie až K charakteristickým fórům kapitalismu patřily prů- po soudobou demografii, včetně rozlišení „dobré rasy“ myslové a poté i světové výstavy. Už v roce 1842 se a „zdegenerované rasy“ ve společnosti. Rozlišovány jsou konala maďarská průmyslová výstava, ale představení i síly pro „zachování“ a síly „hybné“ – konzervativní a re- etnografických nástrojů a pracovních postupů na oficiál- voluční hnutí. Jeho práce Magyarország ethnographiája ně organizovaných výstavách se stane důležitým až po (Etnografie Maďarska, 1876, německy 1877, zkráceně rakousko-uherském vyrovnání – první možnost postavit německy 1881) sice zcela neodpovídá tomu programu, samostatný maďarský pavilon sa naskytla na pařížské ale reprezentuje vnímání historie národa coby historie li- světové výstavě v roce 1867. Na světové výstavě ve Víd- du a svou širokou škálou téměř předjímá americkou kul- ni v roce 1873, která sloužila i k prezentaci vladaře, bylo turní antropologii. Kniha reflektuje typickou maďarskou i 3 500 maďarských vystavovatelů (Pemsel 1989: 47), dominantní ideologii, ale zabývá se i „příchozími národy“ kteří reprezentovali hlavně zemědělství a rukodělnou vý- od doby příchodu Maďarů do vlasti, dokonce se zmiňuje robu: mezi nimi i předměty etnografického charakteru. i o běžném životě Němců, Slovanů, Rumunů, Romů a Ži- Výstava vyvolala celostátní zájem, a to nejenom kvůli dů žijících na území Maďarska. (Poučné je i pořadí kon- vypuknutí cholery a krachu na vídeňské burze. Některé cipované M. Belem!) Hunfalvy se vícekrát zabýval i et- vystavované předměty se dostaly také do muzeí. Maďar- nogenezí a historií Rumunů (Hunfalvy 1894–1895). Pro ský Průmyslový spolek („Iparegylet“) uspořádal po něko- členění jeho práce mu byl vzorem „oficiální“ etnografický likaleté přípravě v roce 1885 pod záštitou korunního prin- přehled Karla von Czoerniga s názvem Ethnographie der ce Rudolfa Všeobecnou státní výstavu, které předsedal Österreichischen Monarchie I–III. Díl 1 (1857–1855): jde politik Sándor Matlekovits. Témata výstavy byla vskutku o protimaďarskou příručku, která má v podstatě stále su- různorodá, vystaveno bylo také patnáct úplných selských chý statistický charakter a referuje o stavu celé říše; její jizeb. Akce trvala půl roku a zhlédlo ji více než 1 760 000 maďarské spoluautory dodnes neznáme. návštěvníků. Iniciovala mileniální výstavu v roce 1896 Životní dílo ve své době nesporně významného od- a zároveň se stala i její předlohou. borníka a politika P. Hunfalvyho není bez protikladů, ale je rozhodně konzistentní a impozantní. Systém jeho díla 14. Ve stejné době se v Maďarsku konstituuje i sa- Ethnographia vydaného v roce 1876 sice později nikdo mostatná mimoevropská etnografie (Völkerkunde). Pro- dále nepoužil, ale např. jeho systém rozčlenění aplikoval fesor pešťské univerzity János Hunfalvy (1820–1888), coby první předseda Maďarské národopisné společnosti bratr Pála Hunfalvyho, poprvé v roce 1873 oznámil své ve svém programu (1889). Je překvapivé, že od 70. let etnografické přednášky, přičemž některé z nich z let 20. století byla Hunfalvyho díla znovu „objevena“ a zhod- 1876/77 jsou nám známy díky poznámkám jejich poslu- nocena jako překvapivě moderní a „etnografická“ – někdy chačů (Hunfalvy 1995). Tyto přednášky byly věnovány až s přehnaným nadšením (viz Domokos – Paládi-Kovács počátkům lidské kultury, nástrojům a náboženství, poté 1986). J. Hunfalvy přednášel o jednotlivých světových národech dle kontinentů. Přímým vzorem těchto přednášek byla 13. Rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867 zajisti- v té době velice úspěšná příručka rakouského autora lo Maďarům nové rámce a možnosti. Maďarské národní Oskara Peschele Völkerkunde (1874). Od této doby se muzeum (od 1802) a Maďarská akademie věd (od 1825) v maďarské etnografii průběžně objevuje náhled „etnolo- byly do té doby v podstatě soukromými institucemi. gický“ a „geografický“ – až do doby používání metod pro- V rámci politického dualizmu se také mohly objevit i „ka- storové geografie a prostorové dynamiky. V rámci ma- pitalistické“ (utilitární) instituce. Po mnohaleté přípravě ďarské geografie byly vyhotovené „etnografické mapy“,

201 které poměrně přesně zachycovaly obyvatelstvo Kar- jednotlivé župy (viz Balassa 1975). Oproti skutečnému patské kotliny, ale etnograficky je řadily do maďarského stavu byla na výstavě divákům představena moderněj- centra (Kogutowicz 1923; Bátky – Teleki – Kogutowitz ší a dekorativnější stavení. Vystavované artefakty byly 1940). Také toto téma by stálo za zvláštní pojednání, na představeny i v samostatné knize (Jankó 1897, 1889). které není v tomto příspěvku dostatek místa. Otto Herman (1835–1914), v té době nejrespektovanější osobnost maďarské etnografie, obklopen koncepčními 15. Samostatnou kapitolu v historii evropské et- a osobními rozpory, pak na výstavě představil jím posbí- nologie by zasloužila unikátní vícedílná příručka Die rané „starobylé řemeslné“ předměty (Matlekovits 1898), Österreichisch-Ungarische Monarchie in Wort und Bild / které odrážely i jakýsi evoluční náhled. Etnografický ma- Az Osztrák-Magyar Monarchia írásban és képben (Ra teriál na mileniální výstavě jednoznačně představoval kousko-uherská monarchie slovem a obrazem). Práce, ztělesnění národní kultury. Po ukončení slavností byla vý- kterou řídil korunní princ Rudolf, se zúčastnilo několik stava demontována, ale některé předměty převzala mu- desítek odborníků. Atmosféru „Kronprinzwerku“ popsal zea. Hlavní představitelé panovnického dvora mileniální román Roberta Musila Der Mann ohne Eigenschaften výstavu včetně národopisné vesnice také navštívili. Byl [česky vyšlo jako Muž bez vlastností]. Německá verze to ideologicky nejznámější výsledek promonarchisticky příručky vyšla ve 24 svazcích v letech 1886–1902, ma- orientovaných kruhů maďarské etnografie. ďarská verze ve 21 svazcích v letech 1887–1901. Dílo členěné po „státech“ a „krajích“ podává kromě geografie 17. Ve druhé polovině 19. století se postupně změ- a historie dobrý obraz o národech a menších etnikách nila úloha publikací: očekávaly nový druh čtenářské včetně jejich folkloru. K desítkám maďarských spolupra- obce. K prvním etnografickým periodikům patřila po- covníků na tomto monumentálním díle patřili i spisovatelé lyglotní, folklorem se zabývající klužská ročenka Acta Mór Jókai, Kálmán Mikszáth, Elek Benedek, etnografové Comparationis Litterarum Universarum – Összehasonlító János a Pál Hunfalvyové, Bálint Bellosics, Antal Herr- Irodalomtörténeti Lapok vycházející v letech 1877–1888 mann, Gyula Istvánffy, Kandra Kabos a malíři Miklós Bara- (Gaál 1972). Na ni pak vědomě navázal Herrmann Antal bás, Gyula Benczur, Árpád Feszty, László Mednyánszky, (1851–1926), když začal vydávat Ethnologische Mittei Mihály Munkácsi, Bertalan Székely a Mihály Zichy. Celým lungen aus Ungarn, soukromý časopis poskytující za- dílem prochází duch národní hrdosti, monarchismu a cí- hraničním čtenářům informace z Maďarska. Zpravodaj sařského dvora, texty odkazují k minulosti, avšak všude vycházel dosti nepravidelně v letech 1887–1907. Zvlášt- poukazují na soudobý vývoj. Luxusní vydání pro širokou ní pozornost věnoval různým národnostem, zejména veřejnost neuvádí poznámky a zcela volně používá výra- Romům. Byl úzce spjat s tehdy zakládanými evropský- zy jako „lid“ nebo „národ“. Dnes už je poslem zaniklých mi časopisy a etnografickými společnostmi. Z hlediska mírových časů. V roce 2000 byla vydána v nezměněné metodologického lze v periodiku otištěné příspěvky cha- formě maďarská série na CD-ROMu. rakterizovat jako pozitivistickou mikrofilologii Pozsony ( 1999). Např. významný filolog, literární vědec a folklo- 16. Podobně významným mezníkem ve vývoji ma- rista Lajos Katona (1862–1910) zde publikoval studii ďarské etnografie byla mileniální výstava v roce 1896, nastiňující obecnou charakteristiku maďarského folkloru uspořádaná na počest tisícího výročí příchodu Maďarů (Katona 1887–1888). Podobné časopisy pak v Maďar- do vlasti. Konala se od 2. 5. do 3. 11. 1896 a její organizá- sku vznikaly a také zanikaly v poslední čtvrtině 19. století toři obdrželi celou řadu státních příspěvků a příspěvků od a po celé století následující. různých institucí. Přestavěli celý budapešťský Városliget, otevřeli nová muzea. Velice brzy navrhli, aby v jedné „ná- 18. Za stěžejní bod historie maďarské etnografie je rodopisnou vesnici“ představili čtyřiadvacet selských dvo- považován rok 1889, kdy byla založena Maďarská ná- rů s interiéry a figurínami oblečenými do národních krojů rodopisná společnost. Po několikaletých návrzích (obje- – dvanáct z nich mělo představovat Maďary, dvanáct jiné vujících se už od roku 1883) bylo v roce 1887 svoláno národnosti. Materiál pro expozici vybírali badatelé, zejmé- ustavující zasedání organizace tehdy nesoucí označe- na János Jankó (1868–1902), kterému byly nápomocné ní Maďarská společnost pro zkoumání národa (Magyar

202 Népvizsgáló Társaság) a počátkem roku 1889, když jednotlivých odborů: místo původních třiceti (čtyři ma- členská základna čítala již několik set členů rozdělených ďarské, tři německé, třináct zastupujících další etnika, do různých odborů, byla založena Národopisná společ sedm tematických) měly zůstat pouze odbory čistě od- nost Uherska (Magyarországi Néprajzi Társaság). By- borné. Příslušné ročníky časopisu Ethnographia infor- la podobná již existujícím archeologickým, historickým mující o zasedáních Společnosti před a po roce 1893 a geografickým spolkům, jejím cílem byl pak výzkum nicméně neodrážejí žádnou změnu ve struktuře odborů. veškerých národností žijících v Maďarsku. Společnost Právě důsledkem působení Společnosti se však od his- začala vydávat časopis s názvem Ethnographia. I když torie stále více osamostatňuje etnografie a folkloristika. se tato organizace několikrát dostala do ohrožení (větši- Nadále jsou ovšem za důležité objekty studia považová- nou finančního), zůstala až do současnosti vůdčí oboro- na dvě témata – jazyk a ugrofinské příbuzenství. Nové vou institucí (srov. Kósa 1989a). vědecké proudy (Wundtem reprezentovaná etnopsy- Se vznikem Maďarské národopisné společnosti je chologie, sociologie atd.) neměly na Společnost žádný svázána také programová studie L. Katony s názvem výrazný vliv – s výjimkou některých jednotlivců s velkým Ethnographia. Ethnologia. Folklore (Katona 1890), je- přehledem, k nimž patřil např. pozdější zástupce freu- jímž hlavním úkolem bylo vysvětlení základních obo- dismu Géza Róheim (Verebélyi 1990). rových pojmů. Autor ve svém složitém pojednání řadí rozlišení mezi lidem a národem do oblasti antropologie. Pojem „etnikum“ považuje za vyšší fenomén (odpovída- jící jakémusi vědění), spíše zapadající pod rámec Stein- thalem a Lazarusem reprezentované (první) Völker psychologie. Je zajímavé, že Katona nezavádí pojem „etnografie“, ale pojem „folklor“. Podle něj je folklor projevem „lidové duše“, nese jazyk, mýtus a „étos“ (mrav). V tomto ohledu se Katona odlišuje od etnického principu Wilhelma Heinricha Riehla založeného na čtyřech vel- kých S (Stamm, Sprache, Sitte, Siedlung). Badatel také podrobně stanovuje úkoly „etnologie“. Vícekrát se také pokoušel o vypracování témat „srovnávací folkloristiky“ (Voigt 1978: 41–51). Katona byl velmi důvěryhodný filolog, chytrý a otevřený badatel, jeho pojmoslovný sys- tém je ale dosti nepraktický a také nezáživný. Jakkoliv jsou jeho názory podnětné na poli srovnávací folkloristiky, jsou naopak velmi nepřesné při výkladu výrazů „lid“ a „národ“. Přesto byl (a bude) tento autor na poli maďar- ské vědy nesčetněkrát citován. Zajímavou epizodou v historii Maďarské národopis- né společnosti byl rok 1892, kdy byly na silný nátlak významného přírodovědce, archeologa a antropologa Otto Hermana změněny základní stanovy, systém odbo- rů a byl také upraven název společnosti (Magyarországi Néprajzi Társaság / Národopisná společnost Uherska se změnilo na Magyar Néprajzi Társaság / Maďarskou národopisnou společnost). O pozadí této události dodnes moc nevíme. V následující generaci se však díky sílícímu maďarskému nacionalismu probudila myšlenka (viz Sozan 1979: 133–140) o novém systému členění Folklorista, filolog a literární vědec Lájos Katona (1862–1910)

203 19. První desetiletí 20. století představuje nejen z hle- dělnické hnutí v Maďarsku velmi živé a střelbou jsou např. diska maďarské etnografie „zlatý věk“ a „novou reformní rozháněni zemědělci a národnostní menšiny demonstru- dobu“. Postavení Národopisného muzea a Maďarské ná- jící za svá práva. Ovšem maďarská etnografie se o tom rodopisné společnosti se stabilizuje, roste počet vydaných nezmiňuje. V rámci „nové reformní doby“ se překvapivě publikací. Ve školách se jako učební předměty objevují brzy objevuje sociologie a religionistika, to vše ovšem mi- „zeměpis“ a „národopis“. Pokud jde o teoretický rámec, mo hranice etnografie. obor stále popisuje především tradiční život venkovských Zmíněný „zlatý věk“ pak končí první světovou vál- vrstev. Do popředí zájmu společnosti se dostává tzv. lido- kou. Lze považovat za symbolické, že dva mladí, ve vé umění, které je zdrojem motivů i artefaktů důležitých své době avantgardní hudební skladatelé Béla Bartók pro národní umělecký průmysl; odrazem tohoto trendu je (1881–1945) a Zoltán Kodály (1882–1967) sbírali od nástup secese (např. Malonyay 1907–1922). Folklorista roku 1916 z pověření Střediska hudební historie při Mi- Gyula Sebestyén (1864–1946) obnovuje edici Magyar nisterstvu obrany rakousko-uherské monarchie vojen- Népköltési Gyűjtemény (Sbírka maďarské lidové poe ské písně a připravovali jejich první vydání pro posílení zie) pro publikování svazků autentických lidových textů. bojového ducha armády. Do armády odvedený Kodály V roce 1911 je založena maďarská sekce mezinárodní předtím sloužil jako člen Dobrovolného strážného oddílu folkloristické společnosti Folklore Fellows a v souvislos- v rámci civilní domobrany a zúčastnil se například obra- ti s tímto aktem je zorganizována celostátní síť pro sběr ny budínského tunelu. Ze svazků obsahujících stovky folkloru a na putovních schůzích pořádaných na venkově vojenských písní byla vydána pouze německá verze je propagována folkloristika. V rámci Státní Széchényiho – ta maďarská se už kvůli pádu monarchie svého vydá- knihovny (Országos Széchényi Könyvtár) je založen folk- ní nedočkala. Tento materiál uzřelo světlo světa teprve lorní archiv (Verebélyi 1998). v nedávné době jako stoleté memento Kakánie9 (Szalay Co se týká teorie, převládá obecně pozitivismus, kte- 2010). rý opomíjí sociální aspekty života lidí. V tomto období je

POZNÁMKY: 1. Souhrnné editované vydání srov. Eperjessy – Juhász 1938. bo Hungarus. V současné slovenštině se objevuje jako Matej Bel, 2. [Sikulové (maď. székelyek) jsou etnická skupina Maďarů, pravděpo- v maďarštině jako Bél Mátyás. dobně turkického původu, žijící v dnešním Rumunsku (Sedmihrad- 4. Jak složitá je filologie textů, odráží nedávno započaté práce na sko, Transylvánie). Podle některých názorů se jedná o Pramaďary, dosud nepublikovaných částech Belova díla (srov. Tóth 2011). o „nejčistější“ (pravé) Maďary, a právě proto se jejich charakteristic- 5. V souladu s tím je uváděn v Maďarsku jako Csaplovics János, ve ký náhrobní sloup (tzv. kopijovitý sloup) stal maďarským národním slovenských pracích pak jako Ján Čaplovič. symbolem. Srov. Juhász L., Ilona 2002: Vom Grabmal zum Nati- 6. [Termín ,reformní doba‘ – maď. reformkor – odpovídá českému onalsymbol. Gedenksäulen als Zeichen nationaler Identität. Acta termínu ,národní obrození‘. Pozn. k překladu.] Ethnologica Danubiana 4, s. 67–74; táž 2008: Kopijovité/pamätné 7. Přehled těchto prací srov. Voigt 2012 a 2013. stĺpy ako prostriedky národného označenia priestoru. Slovenský ná 8. Vyšla z pověření literární společnosti Kisfaludy Társaság. rodopis 56, s. 43–54. Pozn. k překladu.] 9. [Výraz Kakánie je termín označující c. a k. (císařskou a královskou) 3. Belova díla byla vydána hlavně latinsky a německy, proto jméno monarchii – německy keiserlich und königlich, ve zkratce k. und k., autora figuruje v tvarech Mathias (Matthias) Bel či Belius. Na ti- z čehož vzniklo slovo ,Kakánie‘. Toto označení nese i známá kapitola tulních stranách jeho děl se vyskytuje i označení Pannonius ne- z knihy Roberta Musila Muž bez vlastností, citované výše.]

LITERATURA: Balassa, Iván 1975: Jankó János. Budapest: Akadémiai Kiadó. Bátky, Zsigmond – Kogutowitz, Károly – Teleki, Pál 1940: Ethnographi Balassa, Iván – Ortutay, Gyula 1982: Ungarische Volkskunde. Buda- cal Map of Hungary in the Year 1910. Budapest: Államtudományi pest: Corvina – München: Beck. Intézet. Barabás, Jenő (ed.) 1987–1992: Magyar Néprajzi Atlasz I–IX [Maďar Belius, Matthias Pannonius 1723: Hungariae Antiquae et Novae Pro ský etnografický atlas]. Budapest: Akadémiai Kiadó. dromus. Norimbergae: Petri Conradi Monath. Bátky, Zsigmond – Kogutowitz, Károly 1918, 1919: Magyarország Bel, Matthias 1735: Adparatus ad Historiam Hungariae. Posonii: Joan- néprajzi térképe [Etnografická mapa Uherska]. Budapest: Manu- nis Paulli Royer. skript.

204 Bel, Matthias 1735–1742: Notitia Hungariae Novae Historico-Geogra Jankó János 1897: Az ezredéves országos kiállítás néprajzi faluja phica. I–IV. Viennae: Johannes Van Ghelen. [Národopisná vesnice státní mileniální výstavy]. Budapest: Pesti Bel, Matthias 1753: Compendium Hungariae Geographicum. Posonii: Könyvnyomda. Joannis Michaelis Landerer. Jankó, János 1989: A millenneumi falu [Mileniální vesnice]. Budapest: Csaplovics, János 1822: Ethnographiai Értekezés Magyar Országról Magyar Néprajzi Múzeum. [Etnografické pojednání o maďarské zemi]. Tudományos Gyűjte Katona, Lajos 1887–1889: Allgemeine Charakteristik des magyarischen mény 3, s. 37–65; 4, s. 3–50; 6, s. 79–87, 87–92; 7, s. 45–51. Folklore. Ethnologische Mitteilungen aus Ungarn 1, s. 125–130; von Csaplovics, Johann 1827–1829: Gemälde von Ungern I–II. + Ethno 259–264. graphische Karte des Königreichs Ungarn, samt Croatien, Slavonien, Kogutowitz, Károly – Bátky, Zsigmond 1927: Magyarország néprajzi térképe der ungarischen Militärgrenze und der Seeküste. Pesth: C. A. Hart- [Etnografická mapa Maďarska]. Budapest: Magyar Földrajzi Társaság. leben. Kókay, György 1981: Magyar Hírmondó. Az első magyar nyelvű újság. von Czoernig, Karl 1855: Ethnographische Karte der Österreichischen Budapest: Gondolat Kiadó. Monarchie. Wien: Direction der administrativen Statistik. Kollar, Adamus Franciscus (ed.) 1763: Hungariae et Attila… Vindobo- von Czoernig, Karl 1855–1857: Ethnographie der oesterreischischen nae: Jooannis Thomae Trattner. Monarchie I–III. Wien: Hof- und Staatsdruckerei. Kósa, László 1989a: A Magyar Néprajzi Társaság százéves története Domokos, Péter – Paládi-Kovács, Attila 1986: Hunfalvy Pál. Budapest: (1889–1989) [Stoletá historie Maďarské národopisné společnosti Akadémiai Kiadó. (1889–1989)]. Budapest: Magyar Néprajzi Társaság. Eperjessy, Colomannus – Juhász, Ladislaus 1938: Nicolaus Olahus: Kósa, László 1989b: A magyar néprajz tudománytörténete [Historie Hungaria – Athila. Budapest: K. M. Egyetemi Nyomda. maďarské etnografie]. Budapest: Gondolat (Második, javított, bőví- Erdélyi, János 1846–1848: Népdalok és mondák I–III [Lidové písně tett kiadás: 2001: Budapest: Osiris Kiadó). a pověsti I–III]. Pest: Magyar Mihály. Kölcsey, Ferenc 1826: Nemzeti hagyományok [Národní tradice]. Élet és Erdélyi, János 1847: Népdalköltészetünkről. In: Népdalok és mondák II Literatura I, s. 15–59. (Zvláštní vydání 1941: Békéscsaba: Kner.) [Lidové písně a pověsti II]. Pest: Magyar Mihály, s. 371–478. Kriza, János 1863: Vadrózsák. Székely népköltési gyűjtemény [Plané von Farkas, Julius (ed.) 1938: Ungarische Volkskunde. (= Ungarische růže. Sbírka sikulské lidové poezie]. Első kötet. Kolozsvártt: Stein Jahrbücher XVIII). Berlin: Walter de Gruyter. János Erd. Muz. Egyleti Könyvárus Bizománya. Fejér, György 1807: Anthropologia vagy is az ember’ esmértetése Malonyay, Dezső 1907–1922: A magyar nép művészete I–V [Umění [Anthropologie, výklad o člověku]. Buda: Királyi Magyar Universitas. maďarského lidu I–V]. Budapest: Franklin Társulat. (Reprint 1986: Fényes, Elek 1871: Hazánk és népe a közgazdaság és társadalmi sta Budapest: Helikon Kiadó.) tisztika szempontjából [Naše vlast a její lid z hlediska ekonomické Matlekovits, Sándor (ed.) 1898: Magyarország közgazdasági és ho a společenské statistiky]. Buda-Pest: Ráth Mór. közművelődési állapota ezeréves fennállásakor és az 1896. évi Gaál, György 1972: Összehasonlító Irodalomtörténeti Lapok [Srovná ezredéves kiállítás eredménye 5. rész: Történelmi kiállítás, Néprajz vací listy dějin literatury]. Bukarest: Kriterion. [Stav ekonomiky a kultury Uherska při své tisícileté existence a vý P. Gegő, Elek 1838: A’ moldvai magyar telepekről [O maďarských osa sledek mileniální výstavy v roce 1896, 5. část: Historická výstava, dách v Moldávii]. Buda: Magyar Királyi Egyetem. (Reprint 1987: Etnografie]. Budapest: Pesti Könyvnyomda. Budapest: Állami Könyvterjesztő Vállalat) ÖUMWB = Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild. Hunfalvy, János 1867: Az osztrák birodalom rövid statisztikája [Krátká Ungarn I. Wien: Kaiserlich-königliche Hof- und Staatsdruckerei. statistika rakouské říše]. Pest: Emich Gusztáv. Ungarn. Band I. 1888. – Az Osztrák-Magyar Monarchia írásban és Hunfalvy, János 1995: Egyetemes néprajz (Ethnographia) [Všeobec képben. Magyarország. I. kötete. 1888. Budapest: Magyar Királyi ná etnografie (Ethnographia)]. Budapest: MTA Néprajzi Kutatóin- Államnyomda. tézet. Orbán, Balázs 1868–1873: A Székelyföld leírása történelmi, régésze Hunfalvy, Pál 1851–1852: A társadalom vagy Stein, Widmann és Riehl ti, természetrajzi és népismei szempontból I–VI [Popis země Sikulů [Společnost nebo Stein, Widmann a Riehl]. Új Magyar Muzeum 2, z hlediska historického, archeologického, přírodopisného a národ s. 635–663, 704–719. nostního I–VI]. Pest – Budapest. (Reprint 1982: Budapest: Helikon Hunfalvy, Pál 1864: Reguly Antal hagyományai – A vogul föld és népe Kiadó.) [Pozůstalosti Antala Regulyho – Země a národ Vogulů ]. Pest: Ortutay, Gyula 1963: Kleine ungarische Volkskunde. Budapest: Corvina. Magyar Tudományos Akadémia. Paládi-Kovács, Attila (ed.) 1985: Magyar tájak néprajzi felfedezői Hunfalvy, Pál 1876: Magyarország ethnographiája. Budapest: M. Tud. [Etnografičtí objevitelé maďarských zemí]. Budapest: Gondolat. Akadémia. Paládi-Kovács, Attila (ed.) 2006: A nemzetiségek néprajzi felfedezői Hunfalvy, Paul 1877: Ethnographie von Ungarn. Budapest: Franklin. [Etnografičtí objevitelé národností]. Budapest: Akadémiai Kiadó. Hunfalvy, Pál 1881: Ethnographie von Ungarn. Budapest: M. Tudományos Paládi-Kovács, Attila 2011: A néprajztudomány tárgya, tagozódása, Akadémia kiadóhivatala. időszemlélete és módszerei. – A magyar etnográfia tudománytör Hunfalvy, Pál 1894–1895: Az oláhok története I–II [Historie Valachů ténete [Předmět etnografie, její členění, vývoj a metody – Maďar I–II]. Budapest: Magyar Tudományos Akadémia. ská etnografie jako historická věda]. In: Paládi-Kovács, Attila (ed.): Hunfalvy, Pál 1973: A magyar nyelv és nemzet származási időszaka Magyar néprajz I. 1. kötet: Táj, nép, történelem [Země, lid, historie]. [Doba vzniku maďarského jazyka a národa]. Budapest: Gondolat Budapest: Akadémiai Kiadó, s. 11–37, 39–125. Kiadó. Pemsel, Jutta 1989: Die Wiener Weltausstellung von 1873. Das grün derzeitliche Wien am Wendepunkt. Wien – Köln: Böhlau Verlag.

205 Peschel, Oskar 1874: Völkerkunde. Leipzig: Drucker & Humblot. Primus, Budapestini: Magyar Országos Levéltár – Magyar Tudo- Pozsony, Ferenc (ed.) 1999: A Kriza János Társaság Értesítője [Věst mányos Akadémia Történettudományi Intézete. ník Společnosti Jánose Krizy ]. Kolozsvár: 1999/1–2. Ujváry, Zoltán 2007: A magyar folklórkutatás kezdetei. Gyűjtési felhívások Pusztay, János 1977: Az „ugor–török háború” után [Po „ugro-turecké [Počátky výzkumu maďarského folkloru. Výzvy ke sběru]. In: Ujváry, válce“]. Budapest: Magvető Kiadó. Zoltán: Magyar folklórtörténet I. Debrecen: Kapitális Kft., s. 7–20. Silagi, Gabriel 1991: Die „Gesta Hungarorum” des anonymen Notars. Urbancová, Viera 1970: Počiatky slovenskej etnografie. Bratislava: Vy- Sigmaringen. Jan Thorbecke Verlag. davateľstvo Slovenskej akadémie vied. Sozan, Michael 1979: The History of Hungarian Ethnography. Verebélyi, Kincső 1990: Róheim Géza. Budapest: Akadémiai Kiadó. Washington D. C.: University Press of America. Verebélyi, Kincső 1998: Néphit szövegek – a Folklore Fellows magyar Szalay, Olga 2010: Száz magyar katonadal Bartók Béla és Kodály Zol osztályának gyűjtéseiből [Texty lidových pověr – ze sbírek maďarské tán kiadatlan gyűjteménye – Hundert ungarische Soldatenlieder sekce Folklore Fellows]. Budapest: ELTE BTK Folklore Tanszéke. [Sto maďarských vojenských písní, nevydaná sbírka Bély Bartóka Voigt, Vilmos 1978: Bevezetés. In: Dömötör, Tekla – Katona, Imre – Voigt, a Zoltána Kodálye]. Budapest: Balassi Kiadó. Vilmos: Folklorisztikai tudománytörténet. Szöveggyűjtemény I [His Szeder, Fábián 1819: A’ Palóczok [Palóczové]. Tudományos Gyűjte torie folkloristiky. Sbírka textů I]. Budapest: Tankönyvkiadó, s. 3–14. mény 6, s. 26–46. Voigt, Vilmos 1980: A kilencven esztendős Magyar Néprajzi Társaság Szeder, Fábián 2005: A’ palóczokról [O Palóczích]. Dunaszerdahely: [Devadesátiletá Maďarská národopisná společnost]. Ethnographia Lilium Aurum. 91/4, s. 443–451. Székely, Miklós 2012: Az ország tükrei. A magyar építészet és művé Voigt, Vilmos 2004: Allegorie und Ideologie in einem „Doppelköpfigen” szet szerepe a nemzeti reprezentációban az Osztrák-Magyar Mo klassischen Werk der Europäischen Ethnologie. „Die Österrei- narchia korának világkiállításain [Zrcadla státu. Role maďarského chisch-Ungarische Monarchie in Wort und Bild. Hessische Blätter stavitelství a umění v národní reprezentaci na výstavách éry ra für Volks- und Kulturforschung 39, s. 33–50. kousko-uherské monarchie]. Budapest: Centrart. Voigt, Vilmos 2012: Rumy Károly György magyar népdalai – John Tálasi, István 1948: Néprajzi életünk kibontakozása [Rozvoj našeho et Bowring számára [Maďarské lidové písně Györgye Károlye Rumi- nografického života]. Budapest: Kelet-Európai Tudományos Intézet. ho – pro Johna Bowringa]. Doromb 1, s. 217–243. Teleki, Pál 1910: Magyarország néprajzi térképe a népsűrűség alapján Voigt, Vilmos 2013: Toldy Ferenc tizenöt magyar népdala [Patnáct [Etnografická mapa Maďarska podle hustoty zalidnění]. Budapest: maďarských písní Ference Toldyho]. Doromb 2, s. 205–229. Magyar Földrajzi Intézet. Vyvíjalová, Mária 2001: Matej Bel a idea občianskej spoločnosti. Martin: Tomka Szászky, Joannis 1748: Introductio in orbis hodierni Geo Matica slovenská. graphiam... Posonii: Francisci Antonii Royer. Tóth, Georgius 2011: Notitia Hungariae Novae Historico geographi ca… elaboravit Matthias Bel – Comitatuum ineditorum… Tomus

Summary Hungarian Ethnography – the Description of the Hungarian Nation?

The contribution offers an overview of basis terms and a brief history of Hungarian ethnography including the history of Hungarian society (and nation) from the Middle Ages to the present. The author deals more thoroughly with more important authors and works that can be considered to be ethnographic. The most significant ones include Miklós Oláh (1537), Mátyás Bél (1735–1742), a statistics describing the theory of state, János Csaplovics (1822, 1829), Herder´s prophecy about the extinction of the Magyars (1791), collections and regional descriptions in the “reform period”, Ferenc Kölcsey and his “national traditions“ (1826), János Erdélyi who further developed the same theme (1847), new beginnings after the revolution (1848–1849), Pál Hunfalvy (1876), foundation of the Hungarian Museum of Ethnography (1872), general and industrial exhibitions, the book Österreichische Monarchie in Wort und Bild (1886–1902), publication of comparative journals, the National Millennium Exhibition in 1896, foundation of the Hungarian Ethnographic Society (1889), Lajos Katon´s suggestion for terminology (1889: ethnologia – ethnographia – folklore), the period before World War I and the end of the “golden age” after World War I.

Key words: History of science; ethnography; folkloristics; nation; Hungarian national consciousness.

206 Politické sjednocení Itálie a budování národní demoetnoantropologie Giuseppe Maiello (Katedra marketingové komunikace FES VŠFS Praha)

Itálie vzniká jako politický útvar v roce 1861 z podně- den jediný národ. O to se snažili obrozenci neboli ta po- tu Sardinského království,1 jednoho ze států, které byly litická a intelektuální garnitura, která prosadila politické součástí jejího zeměpisného celku. Sjednocení bylo a je sjednocení poloostrova.4 jen zeměpisné, zatímco ještě dnes je zřejmé, že historic- V první polovině 19. století pozdní osvícenectví vytvoři- ká území Apeninského poloostrova a jeho ostrovy jsou lo dvě koncepce studia, které později splynuly v koncepci, vzájemně silně odlišné nejen v hospodářské oblasti, která se v Itálii bude nazývat demoetnoantropologie.5 Jde ale především v oblasti kultury. Politická garnitura síd- na jedné straně o koncepci filologicko-historicko-geogra- lící v tehdejším hlavním městě Turíně uvedený problém fickou a na straně druhé o koncepci lékařsko-biologicko- pochopitelně zaznamenala, zvláště když po dobytí Nea- psychologickou.6 Otázku souvislostí mezi sjednocením pole, hlavního města Království obojí Sicílie, nejstaršího Itálie a dějinami národů Itálie si na počátku kladli zejména a nejrozlehlejšího z italských království, vypukl dlouhý filologové, ačkoli institucionalizace etnologického bádání ozbrojený odboj na tomto nově získaném území. Občan- byla svěřena fyzickým antropologům. ská válka přinesla tisíce mrtvých, především mezi oby- První, kdo teoretizoval mezioborové spojení mezi vatelstvem na venkově, a skončila teprve po jejím velmi biologií a filologií, pro lepší pochopení rozdílů mezi ná- tvrdém potlačení regulérním italským vojskem, tehdy rody, byl filozof Carlo Cattaneo. Jako polygenista a evo- ještě skoro výlučně piemontského původu (srov. De Jaco lucionista zastával názor, že se lidstvo vyvíjí pozitivním 1969). V roce 1863 byl dokonce vydán mimořádně tvrdý směrem ke stále tvořivějším formám (srov. Pullè 1902). zákon, který na území jižní Itálie zaváděl stanné právo Svou metodologickou koncepci realizoval uveřejňová- a okamžité popravy (zákon č.1409/1863). Tento zákon ním poznatků jak z kraniologie, tak z lingvistiky a založil porušoval dokonce tehdy platnou ústavu, ale byl považo- časopis Il politecnico [Polytechnik], ještě dnes hojně ci- ván za jediný prostředek k potlačení odporu jihoitalského tovaný ve studiích o Risorgimentu, neboli o italském ná- lidu vůči sjednocení.2 rodním obrození. Il politecnico byl časopisem otevřeným Tlak k sjednocení vědeckých obcí byl naopak méně všemožným vědeckým oborům a Cattaneo ještě dnes násilný, a dokonce předcházel tlaku k politickému sjed- patří k nejvíce citovaným italským filozofům 19. století. nocení Itálie. Již v roce 1839 se totiž začali scházet nej- Často se ovšem zapomíná na tento jeho zájem o lingvis- lepší učenci různých disciplín, jimž byla mateřským jazy- tiku a biologii a především se zapomíná na jeho úsilí spo- kem italština, s výjimkou učenců Papežského státu. Tito jit všechny obory s cílem odpovědět na všechny otázky, učenci dostali nálepku „italští učenci“ a jejich kongresy které se týkají původu lidských kultur. Za zvlášť důležité se konaly každý rok střídavě v různých státech poloo- považujeme to, že Cattaneo již v roce 1841 upozorňoval strova. Vědecká shromáždění začala v Pise, ve Velko- na to, že by bylo velmi nesprávné ztotožňovat příbuz- vévodství toskánském, a svůj největší úspěch slavila při nost jazyka s příbuzností krve (Cattaneo 1846), jak to 7. kongresu italských učenců, který se konal v Neapoli bohužel dělalo velmi mnoho indoevropeistů v 19. století, v roce 1845, kterého se zúčastnilo kolem 1600 delegátů a dokonce i ve 20. století. (srov. Guerraggio ̶ Nastasi 2010).3 Jak je známo, Cattaneovy politické ideje neměly Vzhledem k negativním předpokladům, které dopro- úspěch, i když je mnozí dnes oplakávají.7 Hlavní podíl vázely politické sjednocení zeměpisné Itálie, nebylo jistě v oblasti etnologie a antropologie měli v akademických náhodou, že zvláštní místo bylo vyhrazeno antropologii, institucích lékaři a přírodovědci, alespoň v poslední ob- pojímané jako souhrnná věda o člověku. Bylo totiž nutné rozenecké fázi, a zvláště v prvních letech po zrodu no- do hloubky pochopit charakteristické znaky italských ná- vého jednotného a centralizovaného státu v roce 1861. rodů, aby bylo možno nalézt alespoň nejmenší společný A právě zde začíná nástin vývoje bádání, který je cílem jmenovatel, který by umožnil vytvořit z těchto národů je- tohoto textu.8

207 Etnologie a (fyzická) antropologie: studuji druhého, G. Nicolucci v plné míře přijal evolucionistický názor, abych poznal Itálii který vyznával Lamarck, a hájil nezbytnost multidiscipli- Mezi prvními italskými etnology v užším smyslu, tj., nární metodologie, která by pojila fyziologii s anatomií mezi těmi, kteří se snažili odpovědět na požadavky nové- a etnologii s filologií, a navrhoval klasifikaci lidského dru- ho státu, byli dva vynikající lékaři – Giustiniano Nicolucci hu založenou na měřítcích kraniologických a lingvistic- z Neapole a Paolo Mantegazza z Milána. Oba specialis- kých (srov. Baldi 1988a: 25).11 té ve fyziologii a oba dva členové parlamentu Italského Po sjednocení Itálie G. Nicolucci kandidoval a byl království, které právě vzniklo. I když šlo o dvě úplně jiné zvolen poslancem Italského království. V lavicích Mon metodologické koncepce a i když tito dva učenci vzá- tecitoria, sídla italské dolní komory, zůstal až do roku jemně nijak nespolupracovali, pravděpodobně z důvo- 1865, kdy ve volbách prohrál v okrsku Pontecorvo. Mezi- du osobní averze,9 ani v jednom případě nepozorujeme tím však zaměřil svá bádání směrem k archeologii a uve- hranici mezi fyzickou antropologií a etnologií, neboť obě řejnil studie o nalezištích z doby kamenné v jižní Itálii. měly styčný bod v lidském mozku. Archeologická svědectví byla ostatně nezbytná k prove- dení testů na lebkách, k jejich katalogizaci a následné in- Giustiniano Nicolucci (1819–1904) terpretaci. V tomto pojetí G. Nicolucci uveřejnil v letech G. Nicolucci se narodil v zámožné rodině. Studoval 1867–1873 tři důležité studie vztahující se k řecké, etrus- v konviktu Collegio Tulliano v Arpinu a potom se přestě- ké a římské antropologii, které se setkaly s velkým ohla- hoval do Neapole, kde studoval medicínu. Na Univerzitě sem u veřejnosti, a to nepočítáme věhlas, který získal Fridricha II. v Neapoli se dostal ke studiu evoluční teo- tím, že prozkoumal Dantovu lebku. Díky tomuto studiu rie Jeana-Baptista Lamarcka a navštěvoval přednášky antropolog z Isoly del Liri přiřadil tělesné rysy slavného filozofie a literatury, které tam měli Pasquale Galluppi básníka k tzv. toskánskému typu, a zavrhl tak tvrzení a Basilio Puoti. Odložil stranou svůj zájem o fyziologii, těch, kteří chtěli básníka řadit k typu římskému. z které dokonce dával i soukromé lekce, a rozhodl se V roce 1869 tehdejší ministr školství Angelo Bargoni vrátit do rodného městečka Isola del Liri, aby tam pro- rozhodl zřídit na Univerzitě ve Florencii v Oddělení filo- vozoval lékařskou praxi. Také tam pokračoval ve studiu zofie a literatury místo profesora antropologie.12 Nicoluc- a v bádání, ale svůj zájem jednoznačně přesunul k an- ci o toto místo velmi stál, neboť zaručovalo dostatečnou tropologii. Po jeho první cestě po Evropě v roce 1852, prestiž pro provádění etnologických a antropologických díky níž si mohl vyměnit informace, poznatky i materiál výzkumů po celém italském území. Navzdory jeho vše s hlavními učenci té doby,10 začal tvořit svou proslulou obecné známosti a provedeným výzkumům, jež mu kraniologickou sbírku. kromě jiného umožnily pronést zahajovací projev (ve A právě antropologií zahájil Nicolucci svou vědeckou francouzském jazyce) na prvním kongresu prehistoric- dráhu, když v roce 1857 uveřejnil dvousvazkovou etno- ké archeologie a antropologie, který se konal roku 1870 logickou práci nazvanou Delle Razze Umane [O lidských v Boloni, místo nedostal. V té době totiž již také v Itá- rasách] (1857–1858), ve které prostřednictvím studie, lii byly více módní myšlenky darwinismu. Ministerskými která obsahuje jak fyziologii a anatomii, tak i etnologii a akademickými autoritami byl proto pro prestižní místo a filologii, navrhl klasifikaci lidského druhu (Baldi 1988a: vybrán P. Mategazza, který byl sice mladší než G. Nico- 25). Šlo o první práci v Itálii, která pojednávala o otáz- lucci, ale na rozdíl od něho přesvědčený darwinista. kách antropologie a paleoetnologie. Kniha bohatá na Nicolucci tedy pokračoval ve studiu a v publikování detailní popisy a na vyobrazení různých etnických sku- jako nezávislý badatel a až do roku 1880 se živil jako pin, které tehdy byly známy, byla pokračováním teore- lékař. V tomto roce se konečně stal profesorem antro- tické práce, kterou vytvořil jiný neapolský lékař, Biagio pologie, když na Univerzitě v Neapoli byla zřízena druhá Gioacchino Miraglia. Ten uvažoval o možnosti užít freno- katedra tohoto oboru v Itálii.13 V proslovu ke kurzu, který logii jako nástroj pro určení rozličností různých národů za přednesl dne 22. dubna 1880, shrnul svou metodologic- předpokladu, že budou později v detailech prohloubeny kou koncepci a znovu potvrdil svůj odstup od darwinis- etnografické znalosti vztahující se k jednotlivým náro- mu, definovaného také jako „transformismus“ (Nicolucci dům (Miraglia 1853–1854). 1880: 4). Podle Nicolucciho se člověk na zemi objevil

208 v „primitivním a ubohém“ stavu, ale vymanil se z něho dí- do obličeje jsou příjemní, i když rysy mají hrubě vyhlou ky přínosu Árijců a Semitů, definovaných jako „dvě velké bené. Slovenky jsou půvabné v mládí, ale krása se jich rasy, jimž jediným vděčíme za všeobecný pokrok vědy dotkne jen krátce, protože jsou odsouzeny k tvrdé práci a kultury“ (Tamtéž: 6). Jako frenolog považoval Nicolu- a neustále vystaveny slunečním paprskům.“ (Tamtéž: cci za rozhodující studium lebky, tak se mohla stanovit 241–242) Poláci jsou z hlediska „kulturní úrovně“ řaze- „ušlechtilost rasových typů“. ni na druhé místo hned za „Bohémy“; jejich ženy vítězí Nicolucci se v žádném případě nepodřídil pozitivis- v kráse a muži v náklonnosti, kterou „bezmezně projevují tickému determinismu té doby, protože dle jeho názoru, své nešťastné vlasti“ (tamtéž: 241–242). malému mozku může příslušet velká inteligence, a na- Zvláštní pozornost je v knize Delle Razze Umane vě- opak (Nicolucci 1880: 11). Zároveň tvrdil, že na světě nována Srbsku, a to díky tomu, že se touto zemí zabýval neexistují „čisté rasy“, a proto se není třeba divit, jest- N. Tommaseo, který redigoval rozsáhlou sbírku italských, li národy nepochybně smíšené, jako antičtí Egypťané jihoslovanských a řeckých lidových zpěvů (srov. Tomma- a Babyloňané, byly právě těmi, které v minulosti nejvíce seo 1841–1842). Když Nicolucci cituje Tommasea, při- ze všech přispěly k rozvoji písma, matematiky a filozofie pomíná převládající postavení ženy a matky v srbské (Tamtéž: 15). V roce 1894 založil v Neapoli „Etnoantro- lidové kultuře, což je podle něho všeobecný znak všech pologické muzeum“, jako součást Antropologického in- jihoslovanských národů (Nicolucci 1857: 234). stitutu Univerzity Fridricha II; o toto muzeum se staral až do své smrti v roce 1894 a věnoval mu část své sbírky. Paolo Mantegazza (1831–1910) Díky G. Nicoluccimu italská vědecká veřejnost mohla Dne 21. března 1869 měl ve Florencii Alexandr Ale- poznat stav bádání ve slovanské etnologii té doby. K je- xandrovič Herzen, syn velmi slavného ruského publicisty ho pramenům patřili Josef Dobrovský, Jernej Kopitar, Alexandra Ivanoviče Herzena, veřejnou přednášku na Anatolij Demidov, Pavel Josef Šafařík, Max Müller, Franc téma Příbuzenství mezi člověkem a opicí, kterou za- Miklošič a největší balkánští folkloristé, kteří jsou však hájil tak dlouhé období darwinismu v Itálii. Reakce na citováni prostřednictvím italsky mluvícího lingvisty a spi- Darwinovy ideje, které v Anglii byly okamžité a prudké, sovatele Niccolò Tommasea, původem ze Šibeniku. se v mnoha zemích, a především v Itálii projevovaly se V díle Delle Razze Umane Nicolucci rozdělil „slovan- značným zpožděním. První vydání O původu druhů, kte- skou rodinu“, která se jako „poslední odtrhla od árijského ré vyšlo v Londýně roku 1859, bylo přeloženo do něm- prazákladu“, do čtyř podrodin – „ilyrské“, která zahrnuje činy v roce 1860 a do francouzštiny roku 1862. Italská Jihoslovany, „ruské“, do které patří Rusové, Bělorusové verze, kterou pořídili Giovanni Canestrini a Leonardo a Malorusové (včetně Kozáků a Rusínů), „české“, která Salimbeni, se objevila po šesti letech, roku 1865, kdy se zahrnuje „Bohémy“, Slováky a Poláky, a konečně „lotyš- v Anglii prodalo už šest tisíc výtisků a na celém světě ské“, kam patří Litevci a Lotyši. Podle informací, které včetně Itálie se ve vědeckém prostředí i mezi širší ve- shromáždil Nicolucci, „Bohémové“, Moravané a Slezané řejností mluvilo o novátorských myšlenkách. Hlavním patří k jediné podrodině a odlišují se jen malým rozdílem střediskem šíření nových evolučních teorií se stal v Itálii v jazyce. „Bohémové jsou ve srovnání s jinými národy Turín. Nové ideje pochopitelně vzbuzovaly rozpačitost téže rodiny velké postavy a mocné tělesné stavby; vlasy a rozpory na vědeckém poli a prudké reakce v nábožen- však mají častěji tmavé, stejně tak oči, a pokožku po ských kruzích. Zasáhly totiž do choulostivého problému dobnou tmavovlasým lidem. Jsou dost vzdělaní a pilní původu člověka a účinně přispěly k obrození vědecké a zdaleka vynikají v ručních pracích nad všemi ostatní kultury v Itálii. Největší osobností italského darwinismu mi Slovany a také nad samotnými Germány. Jejich ja byl Paolo Mantegazza. I on byl povoláním lékař a k etno zyk je drsnější než ostatní slovanské jazyky, je mužnější grafickému bádání se přiklonil během svého pobytu a má památky, které sahají do 9. století křesťanské éry.“ v Jižní Americe v letech 1854–1858.14 (Nicolucci 1857: 240) Zajímavé je, že Slováci v té době Mantegazza sám sebe považoval za pokračovate- měli pověst lidí světlejších než Češi: „Postavou nepře le předchozích výzkumů, které usměrňoval ke společné sahují průměr, ale mají dobrou tělesnou stavbu a jsou cestě: v roce 1871 založil novou Italskou antropologickou schopni vydržet velkou zátěž. Barvu pokožky mají svět a etnologickou společnost (Società italiana di Antropolo lejší, než je průměr, vousy a vlasy světlé, oči modré, a co gia e Psicologia comparata – I. A. E. S.), vědecký časopis

209 Archivio per l’Antropologia e l’Etnologia, a nakonec i Ná- směřují vědy a umění, pohyb civilizace a pokrok morál rodní muzeum antropologie a etnologie (Museo naziona ních a politických myšlenek. Tomu, kdo zkoumá jen lid le per l’Antropologia e l’Etnologia). Stal se navíc řádným skou lebku a srst, se lidské typy zdají početné a odliš profesorem univerzitního oboru antropologie a etnografie né; ale antropologovi, který je zároveň přírodovědcem a na rozdíl od Nicolucciho nebyl nikdy zapomenut. Mante- a psychologem a který jedním pohledem objímá všechny gazza přijal bez výhrad darwinismus a pozitivismus, čímž lidské prvky, se všichni lidé na zemi zdají bratři jedné je získal přízeň mocného ministra školství, kterým byl teh- diné rodiny jako větve rozbíhající se z jednoho jediného dy historik Pasquale Villari; ten nejen podporoval učence kmene.“ (Citováno dle Chiarelli 2013: 9–10) pozitivistického zaměření (srov. Landucci 1977), ale sdílel Pod Mantegazzovým vedením se Florencie stala jed- s P. Mantegazzou i zednářské ideály a zkušenost. ním z nejdůležitějších evropských sídel, pokud jde o stu- P. Mantegazza pojímal antropologii jako multidiscipli- dium a rozpravy týkající se etnologických a folkloristických nární vědu, kde se fyzické a kulturní jevy měly studovat otázek. Ve svém prvním cyklu přednášek na Univerzitě společně.15 Instituce, které řídil, byly konkrétním příkla- ve Florencii se Mantegazza soustředil na definici člověka dem tohoto jeho postoje: od koncepce muzea a časopisu a místa, které člověk zaujímá v přírodě. V kurzu, který po přednášky a složení společnosti, jejímiž členy byli, jak vedl v roce 1871, se věnoval rozboru faktorů, které „mění na to vzpomíná Mantegazza, „kromě několika antropolo lidskou přirozenost“, která „není stejná, ale proměnná“; gů, zoologů a cestovatelů i paleontologové a lékaři, psy a v roce 1872 konečně nastiňuje nový směr ve studiu chiatři a fyziologové, filologové a historikové; lidé vzděla poznání, který se otevírá především psychologii, stále ní a milovníci věd. Úplná encyklopedie učenců, mozaika však v okruhu vlastního projektu integrální antropologie, získaná z pokladnice všech lidských věd; skutečná baby jak bychom ji nazvali dnes: „Nyní nám nezbývá nic jiného lonská věž, řekl by pesimista.“ (Mantegazza 1901: 3)16 než studovat nejdůležitější část člověka, což není jen člo Nálepka přesvědčeného darwinisty může dnes vy- věk, ale to, co ho činí tak velkým a co ho staví nad všech padat negativně, ale nesmíme zapomínat, že nejvyš- ny ostatní živé bytosti, co ho činí být pyšným na to, že je ší političtí představitelé mladého státu byli neustále ve takový, jaký je. Je třeba studovat to, co bych všeobecně sporu s Vatikánem, což pro většinu společnosti té do- nazval člověk mravní a intelektuální. Dojmy, city a váš by neplatilo.17 V podstatě první učenci, kteří se posta- ně budou utvářet předmět studia v tomto roce; myšlenky, vili proti italskému konzervativnímu prostředí, byli dva umění, řemeslo budou tvořit látku pro studium v příštím lékaři cizího původu, kteří pracovali ve Florencii: Moritz roce. Pro nás toto je antropologie, tak jako kraniologie, Schiff, původem z Frankfurtu nad Mohanem, a již citova- jako etnologie, pro nás je psychologie součástí přírodní ný A. A. Herzen. K nim se připojilo jen málo osobností, historie člověka.“ (Citováno dle Chiarelli 2010: 22) které však díky významnému postavení ve veřejných in- Z nejdůležitějších iniciativ podniknutých florentskými stitucích a díky podpoře převládající politické garnitury antropologickými institucemi je třeba připomenout Sbír- mohly v krátké době vytvářet nové generace zastánců ku materiálů pro italskou etnologii (Raccolta di materiali Charlese Darwina právě v katolické Itálii.18 per l’etnologia italiana) z roku 1871, Průzkum o pověrách Když byla ve Florencii ustavena antropologie, zna- v Itálii (Inchiesta sulle superstizioni in Italia) z roku 1887, menalo to růst prestiže této disciplíny, která až do té do- Konkurz pro vytvoření etnografické mapy Itálie (Concor by byla pojímána jako odvětví filozofie. Mantegazzova so per tracciare la carta etnografica d’Italia) v roce 1895 koncepce ve srovnání s předchozími koncepcemi chtě- a Návod ke studiu srovnávací psychologie (Istruzioni per la z antropologie učinit disciplínu, která by zahrnovala lo studio della psicologia comparata delle razze umane) ještě více věd o člověku; v popředí měla tedy medicínu, z roku 1871, jehož editory byli kromě Mantegazzy Char- etnologii coby studium dalekých národů a folkloristiku les Letourneau a Enrico Hillyer Giglioli. jako studium italských lidových tradic. Mantegazza byl Mantegazza věřil smyslu dějin, tedy že v lidských dě- kromě toho přesvědčeným monogenistou, což v té době jinách je „reálný, nepřetržitý pokrok“, který potvrzuje pře- znamenalo být co nejdále od rasistických předpokladů: devším biologie: díky reprodukci „se lidský rod nejen pře- „Čím více se studuje člověk, tím více lze pozorovat jeho měňuje a modifikuje, ale postupuje dopředu“. Sám vytvořil nesčetné druhy, tím lépe se lze dostat k takové jednot jistý „etnologický sylabus“ následujícího znění: 1) Člověk ce lidské rodiny, ke které zrychleným pohybem jednotně je jedním z nejkosmopolitnějších a nejproměnlivějších

210 živočichů: představuje se tedy v obrovské pestrosti ras, voj vědy měl zakládat na postupné specializaci vědních podras a národů; 2) Počet ras je nekonečný; mnoho jich oborů. Etnografie se tedy měla jasně oddělit nejen od vymizelo, jiné se utvářejí a další se budou utvářet; 3) Čím antropologie, ale také od lingvistiky, geografie, sociolo- víc jdeme v dějinách zpět, tím více ras a podras nachází gie a psychologie a zůstat historickou vědou nebo lépe me, protože tehdy lidé málo cestovali a zůstávali dlouho historicko-sociální vědou o populacích se zaměřením na izolováni jedni od druhých; 4) Od vrchu a od spodu lidské kulturní fakta: „Zatímco antropolog bude považovat člo ho stromu se větve a větvičky přibližují, takže ty nejvyš věka za příklad zoologického druhu nebo typu a bude ší a nejnižší se dotýkají. Černoch, který se pozvedne na studovat všechny zvláštní jevy jeho organismu, etnograf Kafra, se podobá Evropanovi; Evropan, který má strumu bude zkoumat člověka společně s jemu podobnými a bu nebo je postižen kretenismem nebo má hlad, se snižuje, de hledat kroky, které ho vedly postupně ke družnosti a přibližuje se Australanu nebo černochovi; 5) Při třídění a ke kultuře.“ (Malfatti 1878: 9) ras musíme vyloučit úvahy o jejich možném původu, pro Malfatti byl ještě více než Nicolucci zastáncem ne- tože hledání původu je nejčastějším pramenem etnologic možnosti nalézt čistá etnika, kromě velmi vzácných okra- kých chyb. (Citováno dle Chiarelli 2013: 11–12) jových výjimek, kvůli velkým přesunům národů na pla- Mantegazzův pohled byl tedy rasistický a etnocent- netě a kvůli nemožnosti nalézt spolehlivá data. Zabýval rický,19 tak jak bylo v jeho době běžné. Méně civilizované se nicméně univerzalitou platnosti tématu incestu, neboť národy budou podle něho „smeteny velkým přívalem ev „pojem incestu se utvářel v pozdních obdobích“, a pří- ropské civilizace“, protože jsou od přírody pasivní a „má činami exogamie: „Při přechodu od prvobytně pospol lo inteligentní“ (Mantegazza 1867: 423; Puccini 2011: né společnosti nebo od polyandrického stavu do stavu 551). Ostatně termín etnologie P. Mantegazza ve svých méně obhroublého někdy kmen asi cítil potřebu zvětšit přednáškách nahrazoval označením „komparativní psy počet žen tím, že je loupil mimo něho. Jindy trvalý vá chologie lidských ras“ (Mantegazza 1989: 20, přednáška lečný stav stanovil jako pravidlo v bojích a jako důvod ke z 9. května 1870), aby ukázal, že také italská věda plně slávě zmocnit se žen nepřítele. A navíc tam, kde rodina přijímá pojem Völkerpsychologie, jak byl paralelně vy- dosáhla jisté soudržnosti, se považovalo za odpovídají pracován v Německu.20 cí dobrému rodinnému řádu, že se manželství uzavírala Na přelomu 19. a 20. století byl P. Mantegazza dobře mezi osobami odlišných rodin.“ (Malfatti 1878: 109) známý v českém kulturním prostředí mj. díky iniciativě Jak Malfatti, tak Canestrini podali ve svých dílech nakladatelství I. L. Kobera. Jeho knihy, hlavně týkající se „klasifikaci ras“ lidského rodu. Dle B. Malfattiho je země toho, co dnes nazýváme antropologie sexuality, byly ně- obývána dvanácti hlavními lidskými rasami: kavkazskou kolikrát přeloženy a ještě dnes jsou středem pozornosti nebo středozemní; mongolskou; arktickou neboli hyper- antropologů (srov. Malina a kol. 2009). borejskou; drávidskou; malajskou; papuánskou; jižan- skou; americkou; hotentotskou; kafrickou; černošskou První příručky antropologie, etnologie a folkloristiky africkou a konečně nubickou-fullah. G. Canestrini navíc Po překladech o původu druhů uveřejnil G. Canestrini ještě rozlišuje rasy v rámci Tichomoří, proto jeho práce v roce 1878 informativní příručku, kterou nazval jedno- hovoří o patnácti lidských rasách. Canestrini coby mono- duše Antropologia. V ní ovšem vyloučil, že by antropo- genista předpokládal, že odlišnost ras souvisí zejména logie mohla být součástí sociálních věd a zároveň věd s prostředím. Podobná klasifikace se také nachází v Et přírodních (Canestrini 1878: 1). Antropologie však měla nografickém atlase (1880) Ferdinanda Sordelliho, ředi- podle něj studovat také některé patologie lidské psyché, tele Muzea přírodních dějin v Miláně. I když byl Sordelli mezi něž řadil především „démonománie“, „čarodějnic- přírodovědec specializovaný na studium a klasifikaci tví“ a „tarantismus“ – speciální formu choreománie typic- zkamenělin, neváhal rozšířit svou práci také o vědecký kou hlavně pro jihovýchodní části Itálie (tamtéž: 42). a kulturní pokrok některých národů a pořídit podrobný Zcela odlišný pohled předkládala učebnice nazvaná popis jejich fyzického vzhledu. Etnografia, která byla vydána také v roce 1878. Její au- Jiným zajímavým přínosem byla metodologická pří- tor Bartolomeo Malfatti nepolemizoval ani tak s Canestri- ručka obsahující data nasbíraná v terénu, jejímiž autory nim, jako spíše s integrálním pojetím Mantegazzovým; jsou E. H. Giglioli a Arturo Zannetti (1881). Také v tomto směřoval k tomu typu pozitivismu, podle něhož se vý- případě je antropologie pojata jako disciplína zahrnují-

211 cí tři velké obory: morfologii, fyziologii, etnologii. Podle bí E. Morselli nazývá „nedávné“ a začíná dílem Johanna těchto dvou antropologů se morfologie bude týkat všeho, Friedricha Blumenbacha, který zdokonalil Linného krani- co se týká tvaru a struktury lidského těla; fyziologie se ologickou metodu, a končí v roce 1859; období od roku bude týkat funkcí ústrojí, a tedy také mozku a psycholo- 1859 bylo definováno jako „současné“ s odkazem na to, gie, třetí obor, nazývaný etnologie nebo také etnografie že ve stejném roce 1859 uveřejnil Ch. Darwin své dílo bude klasifikovat lidské rasy a všechny otázky, které se O vzniku druhů a v Paříži vznikla Société d’Anthropologie k ní vztahují (Giglioli – Zannetti 1881: 5). Oba autoři ne- (Antropologická společnost). K zakladatelům současné dělali téměř rozdíl mezi Árijci (Indoevropany) a Semity antropologie E. Morselli řadil Samuela George Mortona, a zahrnuli je do kavkazské skupiny (ale bez alternativní Rudolfa Virchowa, Franze Josefa Galla, Jamese Cowlese definice „středozemní“). Připouštěli však, že rozdíl me- Pricharda, Alexandera von Humboldta a G. Nicolucciho. zi Árijci a Semity není dokázán jinak než lingvistickými Kromě uznání, které má pro Nicolucciho, Canestrini- odlišnostmi (Tamtéž: 20). Zvlášť doporučovali používat ho a Lombrosa, se Morselli domníval, že italští antropo- bez omezení fotoaparát a fotografovat studované osoby logové se nijak nevyznamenali. Jeden z nich, Giuseppe nejprve zepředu, následně z profilu a potom to doplnit Sergi, který v roce 1893 založil Římskou antropologic- „etnografickými“ obrázky, tj. živě a v pohybu (Giglioli – kou společnost (Società Romana di Antropologia, nyní Zannetti 1881: 44; srov. též Faeta 2003: 41).21 se nazývá Istituto Italiano di Antropologia), je citován jen Mezi syntetická díla tohoto období je třeba zařadit ta- okrajově (srov. Morselli 1911: 1120, 1176, 1212). ké jeden „bibliografický katalog“, obohacený o „historic- ké poznámky o antropologii“ a o životopis „některých ital- Italská antropologická a etnologická společnost ských antropologů“, který vytvořil Paolo Riccardi, mladý a časopis Archivio per l’Antropolgia e l’Etnologia. etnolog a žák Mantegazzův (Riccardi 1883). Předností Ačkoli Mategazza pojímal antropologii jako integrál- Ricciardovy práce je, že zřejmě neklade žádné osobní ní, v prvním svazku Archivu pro antropologii a etnolo- meze typické pro vědecký svět, a to nejen italský; z toho gii (AAE) nacházíme hned dva editory: byli to samotný důvodu jsou citováni i badatelé, kteří by podle Mantegaz- Mantegazza „pro část antropologickou“ a jeho mladý zy měli být zapomenuti navždy (Alliegro 2011: 58). kolega Felice Finzi „pro část etnologickou.“ Když Finzi Podle Ricciardiho mezi zakladatele italské etnologie předčasně zemřel, nebyl nikým nahrazen, takže Mante- a antropologie patří nejen již zmínění P. Mantegazza, gazza řídil po čtyřicet let časopis sám, a to až do své G. Nicolucci, G. Canestrini, E. H. Giglioli, Cesare Lom- smrti v roce 1910.22 broso, ale také další badatelé. Byli to zejména boloňský Většina článků v periodiku byla věnována studiu ná- lékař a univerzitní profesor Luigi Calori, dále Antonio rodů celého světa a lidské anatomii, zvláště pak té její Garbiglietti, etnolog a zakladatel Kraniologického muzea části, která je známa jako kraniologie (nebo frenologie). v Turíně (1861), Carlo Maggiorani, římský lékař, ale také Nechyběly však ani studie věnované jiným oborům pří- pozorovatel sociální struktury na Sicílii, považované za buzným etnologii a lidské anatomii, s výjimkou lidové území, kde se v průběhu staletí usadily „rozličné rasy“ slovesnosti, která v té době byla považována za příliš (Lo Faro 2004: 100), psychiatr Enrico Morselli, zaklada- blízkou filologii a estetice. tel časopisu Rivista di filosofia scientifica (1881), pale- Z dalších oborů byly od počátku v AAE publikovány oantropolog Ettore Regalia a A. Zannetti. Poslední dva články z kriminální antropologie, jejichž redaktorem byl byli Florenťané a Mantegazzovi spolupracovníci. C. Lombroso. I když Lombroso pocházel ze severu, měl E. Morselli byl kromě toho autorem poslední vel- mnohokrát příležitost pobývat v jižní Itálii, a proto se je- ké příručky antropologie tohoto průkopnického období ho studie z kriminologie zaměřovaly především na lebky (Morselli 1911). Jde o všeobecné dějiny antropologie od obyvatel bývalého Království obou Sicílií. I když má Lom- Hippokrata, Hérodota a Galéna („antické období“); po- broso ještě dnes početné zastánce,23 lze stěží popřít, že tom se přechází ke „střednímu“ období od Fridricha II. většina rasových předsudků vůči Italům z jihu má původ Štaufského (který umožnil provádět oficiálně anatomická právě v postoji, který měl Lombroso k odpůrcům sjedno- studia) přes velké cestovatele (Marco Polo, Amerigo Ve- cení z jižní Itálie. Ti byli považováni za kriminálníky, to jest spucci, Vasco de Gama, atd.) a antidogmatické filozofy za osoby, které mají od narození sklon ke kriminálnímu (např. Giordano Bruno) až po Carla von Linné; třetí obdo- chování a jsou tedy výborným materiálem pro kraniologic-

212 ký rozbor.24 Nejdůležitější Lombrosova díla byla přeložena něvadž tyto instituce v této době představovaly značný do různých jazyků, takže Itálie byla považována v tomto komunikativní potenciál, a to především pro širokou veřej- oboru za vedoucí zemí (srov. Kaluzynski 2002).25 nost. V Římě dal v roce 1651 jezuita Athanasius Kircher Prostor v prvních číslech AAE nalezla také religionis- (1602–1680) podnět k založení muzea etnografických za- tika. Prvními, kdo se jí zabývali, byli Carlo Puini, spe- jímavostí. Z toho důvodu v hlavním městě došlo k rozhod- cialista na náboženství Dálného východu, a lingvista nutí rozšířit Kircherovu sbírku a založit novou muzeální in- Angelo De Gubernatis, jenž již od roku 1863 vyučoval stituci specializovanou zvláště na paleoetnologii – Národní sanskrt na Univerzitě ve Florencii. Časopis AAE se také prehistorické a etnografické muzeum (Museo Nazionale věnoval paleoetnologii, kterou představovali dva badate- Preistorico ed Etnografico). U jeho zrodu stál archeolog lé – Pellegrino Strobel a samotný G. Nicolucci. a paleoetnolog L. Pigorini, který v průběhu jednoho roku Jak kriminální antropologie, tak religionistika a paleo- shromáždil velmi bohatou sbírku etnografického materiálu etnologie nicméně hledaly vlastní nezávislé cesty, čímž získaného ze soukromých sbírek a ze sbírek největších nakonec podkopaly integrální Mantegazzův projekt. Již muzeí bývalých království a knížectví poloostrova (Par- v roce 1875 Luigi Pigorini, P. Strobel a Gaetano Chierici ma, Neapol, Benátky atd.). založili vlastní paleoetnologický časopis, Bullettino di Etnografická část muzea se ale nezabývala italský- Paletnologia italiana, který nezávisel ani na AAE, ani na mi kulturami – jejím cílem bylo, jak později odhalil sám ISAE. Do časopisu přispěl výkvět italské etnologie a antro zakladatel, studovat kultury „méně civilizovaných“ náro- pologie – kromě G. Nicolucciho např. jeho žák Abele De dů, abychom „našli obrazy své nejvzdálenější minulosti“ Blasio, dále G. Sergi, Giuseppe Bellucci a dokonce mladý (Pigorini 1881: 488). Na rozdíl od většiny antropologic- Raffaele Pettazzoni. kých muzeí té doby (např. Mantegazzova florentského Hned poté v roce 1876 De Gubernatis založí Bolle muzea, kde byly nálezy prezentovány chronologicky ttino Italiano degli Studi Orientali a od roku 1887 vydává a tematicky), exponáty v novém římském muzeu byly vy- ve Florencii Italská společnost pro Asii (Società Asiatica staveny podle zeměpisné příslušnosti. Pro L. Pigoriniho Italiana) svůj časopis Giornale della Società Asiatica Ita nebylo třeba, např. u obyvatel Severní Ameriky, „dělat liana, který vychází až dodnes. rozdíl mezi tím, co vyrábějí rudoši dnes, a nejstaršími V roce 1880 se také C. Lombroso oddělil od integrální- nálezy pohřbenými v jejich nekropolích“ (Pigorini 1881: ho Mategazzova projektu a založil v Turíně časopis spe- 497).28 Muzeum se pyšnilo tím, že vlastní rukodělné vý- cializovaný na kriminální antropologii s názvem Archivio robky, které už byly neznámými i pro ty národy, od nichž di Psichiatria, Antropologia criminale e Scienze Penali byly získány. Pokud jde o Afriku, přírůstky pořizovali per servire allo studio dell’uomo alienato e delinquente,26 italští důstojníci ve službách Svobodného státu Kongo který bude vycházet až do roku 1909. I v tomto časopise nebo šlo o exponáty z etiopské sbírky Italské zeměpis- však najdeme články, které se týkají přímo italské etno- né společnosti (Società Geografica Italiana). V případě logie, mezi nimiž vynikají ty, jejichž autory jsou samotný amerického světadílu nacházíme sbírky předmětů Inui- C. Lombroso a A. De Blasio, který se specializoval na tů, Indiánů ze severozápadní Ameriky a Indiánů z oblasti výklad deviací a magických praktik, jež se ještě hojně rovin. Slavné jsou sbírky předkolumbovské keramiky po- vyskytovaly především na jihu Itálie. cházející z Mexika, ze střední Ameriky a z Peru, památky Věrnějšími Mantegazzovi zůstali tedy jen psychologo- kultury Chaco a památky z Ohňové země, shromážděné vé, jež vedl Alexandr Alexandrovič Herzen, který zahájil malířem Guido Boggianim, a sbírka kouzelnických a kul- svou spolupráci s AAE studií o sociální antropologii (Her- tovních předmětů amazonského původu, jež osvícený zen 1871). K této florentské tradici aplikované psycholo- františkán Giuseppe Coppa doslova „vyrval“ domorodým gie se na začátku 20. století přidá Maria Montessori, mj. komunitám. Asii zastupují exponáty z Japonska, Číny, autorka příručky Pedagogická antropologie (Montessori Indie, Tibetu, Barmy a z Indonésie. Všechny nálezy by- 1910).27 ly shromážděny v dobách předcházejících modernizaci – jsou tedy dokladem kultur ještě málo ovlivněných sty- Římské Národní prehistorické a etnografické muzeum kem se Západem. Důležitou sbírku daroval v roce 1924 Hned po sjednocení Itálie docházelo na celém území Giuseppe Ros, italský konzulární tlumočník v Číně, jenž poloostrova k intenzivnímu zakládání nových muzeí, po- shromáždil kolem dvou tisíc předmětů podávajících svě-

213 dectví o aspektech čínského rodinného života. Stejně např. druhu jídla podle sociální příslušnosti (srov. Raseri tak významná je sbírka zvaná Fea, získaná v roce 1889 1880). Díky podpoře vlády (i finanční) mohl být dotaz- a sestávají z cca 1200 barmských předmětů. Z indických ník zaslán do více než 8 000 italských obcí, nicméně předmětů je třeba připomenout mimořádnou sbírku hu- výsledek byl velmi neuspokojivý. Mnohým starostům se debních nástrojů, kterou daroval Raja Sourindro Mohun otázky zdály absurdní, a dokonce nemorální (např. ty, Tagore králi Vittoriu Emanuelovi II. a ten ji v roce 1879 které se týkaly první menstruace a menopauzy), takže postoupil muzeu. Zajímavá je také indonéská kolekce obcí, které odpověděly na dotazník, a to ještě neúplně, obsahující přibližně 1 500 předmětů z desítky sbírek z let bylo méně než 7 %. I tento malý vzorek však potvrzoval 1865–1910. Sekce Oceánie má přibližně 15 000 před- hluboký kulturní rozdíl mezi národy30 Itálie, a to zvláště mětů pocházejících ze všech ostrovů Tichého oceánu mezi národem neapolským (chápaným jako ten, jenž se a z Austrálie. Nejstarší nálezy – např. havajské předměty utvářel v tisíciletém Neapolském království) a sicilským z třetí cesty Jamese Cooka – souvisí s prvními průzkumy na jedné straně31 a národy a etniky ve střední a severní Tichého oceánu. Nejbohatším a nejzajímavějším oddě- části Apeninského poloostrova na straně druhé. lením je oddělení Nové Guineje se sbírkami z 18. století, Fakt, že se nepodařilo najít z kulturního hlediska spo- které nashromáždili Lamberto Loria, Luigi M. d‘Albertis lečného jmenovatele, přivedl lékaře antropology k tomu, a Otto Finsch (srov. Brizzi 1976). že se napříště soustředili jen na fyzický faktor, a to do Muzejní knihovna byla od počátku nejbohatší italskou té míry, že došli k přesvědčení o „hlubokém rasovém“ knihovnou, pokud jde o prehistorickou archeologii a et- rozdílu mezi „severními Italy“ a „jižními Italy“ neboli Italy nologii, a zároveň byla také oblíbeným studijním místem nižší rasy. Vrchol takového druhu interpretace předsta- pro celé generace vědců. Na počátku 90. let 20. století voval C. Lombroso,32 ale ještě více jeho následovník, obsahovala 50 000 svazků, poté díky odkazům, které za- sociolog Alfredo Niceforo, jenž byl také členem Masary- nechali archeolog Antonio Mario Radmilli a antropologo- kovy sociologické společnosti vzniklé v Praze roku 1925. vé Edmund Leach a Vittorio Lanternari vzrostly její fondy Ten shromáždil velmi početné antropometrické údaje, o dalších 20 000 publikací. aby dokázal mentální méněcennost jižních Italů „negro- Od roku 1875 muzeum vydává specializovaný pale- idní rasy“ ve srovnání se severními Italy „rasy árijské“ oetnologický časopis Bullettino di paletnologia italiana, (srov. Niceforo 1898, 1901).33 Tvrdá slova, která pro- který po roce 1893 obsahuje také studie etnologického nesl sociolog Napoleone Colajanni na adresu Nicefora a kulturněantropologického charakteru, pokud se vzta- a Lombrosa, když je obvinil, že neberou v úvahu sociální hují k jeho tématům a sbírkám. faktory a že považují kriminální činnost za něco vázané- ho na rasu nebo stavbu lebky (Colajanni 1898), nebyla Jak tedy studovat italské obyvatelstvo? vyslyšena. Rasový determinismus byl v Itálii považován I když od založení I. A. E. S. bylo hlavním cílem stu- za potvrzenou věc, fyzickou a mentální méněcennost již- dovat „dávné a moderní italské národy”, bylo jasné, že ních Italů navíc potvrzoval také vojenský lékař Rodolfo etnologický zájem se obracel z větší části na obyvatel- Livi. Ten prostudoval přibližně 300 000 zdravotních karet stvo velmi vzdálených zemí, jak se ostatně od tehdejší mladých Italů narozených v letech 1859–1863. Vrcholem etnologické vědy mohlo očekávat. Výchozím bodem jeho díla bylo pojednání o antropologii a sociálním lékař- etnologa byly cesty do dalekých zemí, proto si často ství, jehož čtvrtá část nazvaná „Antropologická geografie nevšímal toho, co měl doma (Puccini 1999). Navzdory Itálie“ podrobně popisovala obyvatele Itálie způsobem, tomu I. A. E. S. s podporou vlády vyhlásil hned v roce jakým kdysi byli popisováni obyvatelé celé zeměkoule, to 1871 „Sbírku materiálů pro italskou etnologii“. Šlo o do- jest na základě fyzických vlastností, z nichž se odvozo- tazník sestávající ze šestnácti otázek, které formulovali valy vlastnosti psychické a sociální (Livi 1907). P. Mantegazza, C. Lombroso, Moritz Schiff a A. Zannet- Lombrosova škola vzkvétala kromě jiného i v Neapo- ti.29 Základ byl i v tomto případě lékařsko-fyziologického li, ve městě, které se po sjednocení Itálie stalo vyhláše- charakteru: otázky se týkaly výšky, tepové frekvence, ným městem kriminální činnosti. Již zmíněný De Blasio, barvy kůže, vlasů a očí, četnosti výskytu albínů, věku žák Giuseppa Nicolucciho, přijal lombrosovské myšlenky počátku menstruace atd. V dotazníku byly zahrnuty ale a jako profesor antropologie na Univerzitě Fridricha II. i otázky týkající se kultury a společenského života, jako v Neapoli a profesor etnologie na Orientálním institutu

214 [Istituto Universitario Orientale] studoval zvláštní „krimi- - sbírky písní, knih a (jiných) tisků o pověrách nální“ jevy typické pro město Neapol a jeho okolí, mezi - dokumenty dokládající italskou etnografii jako knihy, které řadil camorru (De Blasio 1897)34, homosexualitu, obrazy, kresby atd. (Morselli 1884: 131–132). transvestitismus, prostituci (De Blasio 1897), lidovou V polovině 80. let 19. století se také v Itálii začíná magii (De Blasio 1900), tetování (De Balsio 1905) a zboj- na akademické úrovni prosazovat studium folkloru.35 Šlo nictví (De Blasio 1908). De Blasio byl autorem 200 studií o důsledek prosazení se evolucionistické teorie. Demo- a spolupracoval především s Lombrosovým časopisem logie (neboli folklor) byla považována za odkaz minulých Archivio di psichiatria. dob a z tohoto důvodu se studovala pro pochopení vývoje Otázka specifických zvláštností a především pověr jednotlivých národů země, konkrétně pro pochopení vý- u italských národů se však mohla řešit také z jiného hle- voje zvyků a způsobu společenského života v prostředí diska než z hlediska kraniologického, jak to předkládala Apeninského poloostrova. Neměla být pojímána pouze lombrosovská škola. E. Morselli navrhoval, aby se studi- jako hledání „krásných“ projevů lidové kultury – měla být um rozšířilo také na „morální“ a „intelektuální“ vlastnosti popisována „věrně“, mělo být shromážděno co nejvíce těchto obyvatel. Tento program předestřel v roce 1884, „tradičního a starobylého“, co se dochovalo, a zároveň kdy se v Turíně konala Všeobecná italská výstava (Mor- toho „nejspontánnějšího a nejpřirozenějšího“. selli 1884). Pro italská studia Morselli navrhl „Etnografický Také I. A. E. S. se pouští do další činnosti a v roce program“, který se měl odvíjet podle následujících bodů: 1887 vyhlašuje soutěž o finanční příspěvek na studium - oblečení pověr. Finanční příspěvek na publikaci byl přidělen ví- - ozdoby a pokrývka hlavy tězce konkurzu, jíž se stala Caterina Pigorini Beri, sestra - předměty a nástroje k osobnímu použití L. Pigoriniho, autorka knihy o pověrách v kraji Marky ve - tetování střední Itálii, a Zenovi Zanettimu, autorovi knihy o lido- - kresby, vzory a zmenšené reprodukce venkovských vých léčitelkách (Zanetti 1892). obydlí Studium pověr mohlo tedy představovat (a skutečně - nábytek tomu tak částečně bylo) onen společný jmenovatel bá- - keramika, nádobí a domácí náčiní dání, který po léta etnologové sjednocené Itálie hledali: - tkaniny, koberce, látky mohlo se provádět na území celého státu a pro jeho rea- - kresby nástrojů vztahujících se k lovu, rybaření, pas- lizaci bylo nutné rozšířit terénní výzkumy. tevectví, zemědělství a podobně - modely nebo kresby různých forem místností Italská etnografie se rozbíhá - dopravní prostředky používané na venkově Po prvním velmi silném podnětu, který dali etnologii - rybářské příbřežní lodě (tvar plachet, vybavení) lékaři-antropologové, se s maximálním nasazením do apod. výzkumu obyvatel Itálie vrhá nová generace badatelů - předměty vztahující se k lidovým tradicím, pověrám vzešlá ze zcela odlišného studijního zaměření, než ja- a legendám, zvláště a) talismany a amulety; b) votivní kým byly lékařské vědy. Šlo o generaci badatelů velmi obrazy a legendární simulakra; c) domácí předměty podobnou té, která značně přispěla k rozvoji vědy ve vztahující se k náboženským svátkům (chléb a peči- střední, východní a balkánské Evropě. Odkazujeme vo tradičních i alegorických forem, obvyklé votivní ob- zvláště na filology, mezi něž v italském prostředí patřili lečení atd.; d) obrazy a fotografie uctívaných svatých lingvisté, literární kritici, latinisté a znalci mýtů. obrázků, k nimž se pojí nějaká zvláštní pověra - zázračné sarkofágy a hroby, srázy, jeskyně a další Giuseppe Pitrè (1841–1916) místa navštěvovaná většinou kvůli uzdravení z ne- Otcem této badatelské generace patriarchů italské et- mocí, pro docílení milostných přání atd. nografie byl nepochybně Sicilan z Palerma G. Pitrè. Také - zvyky a tradice vztahující se k domácím svátkům, on studoval lékařství, ale pochopil rady, které přicházely k pohřebním obřadům, k zemědělským svátkům, z „kontinentální“ části Itálie. I když celý život pracoval ja- k masopustu ko rodinný lékař, zabýval se také jako odborník sicilskými - hudební nástroje užívané na venkově a ve městech dějinami a literaturou; nejdříve publikoval v italských filo- - lidové tance logických časopisech, později vytvořil svůj vlastní časopis

215 Biblioteca delle tradizioni popolari siciliane, který vycházel ipsissima verba vypravěče. To je opatření pro onu věč více než čtyřicet let, od roku 1870 do roku 1913. Časopis, nost sbírek povídek, jíž jsme tolik trpěli. Není pochyb který Pitrè vydával, byl nejen nevyčerpatelným zdrojem o tom, že sběratel, který povídku upravuje a přikrášluje, materiálů velmi důležitých pro poznání sicilského folkloru by měl být zpráskán!“ (Cocchiara 1952: 323–324) a lidové slovesnosti, ale vyznačuje se také i dnes závidě- Roku 1894 Pitrè vypracoval Bibliografii tradic v Itálii níhodnou systematickou prací a soudržností. (Bibliografia delle tradizioni d’Italia), na kterou upozor- Pitrè byl nejen klíčovým propagátorem sicilských et- nil a pozorně ji recenzoval největší západní folkloristický nografických bádání, ale prosazoval, aby se také ve časopis té doby – Folk-lore (srov. Jakobs 1894). Otáz- zbytku Itálie studium lidových tradic stalo seriózní disci- kou, který si při této příležitosti Pitrè kladl, bylo zajisté to, plínou s akademickým statusem. Nejprve založil v Římě jak definovat etnografické hranice Itálie, když šlo o mla- roku 1877 – společně s Francescem Sabatinim – periodi- dý stát. Pitrè se domníval, že do italského území by se kum Rivista di letteratura popolare. Časopis však neměl kromě zemí savojské monarchie měly počítat i „Korsika, úspěch, možná proto, že sídlo bylo v Římě, takže Pitrè Terst a benátská Dalmácie“, ale také jazykové menšiny a jeho přítel z mládí Salvatore Salomone Marino založili slovinské, německé, řecké a albánské, kterých tehdy roku 1882 v Palermu časopis Archivio per lo Studio delle stejně jako dnes bylo na italském území hodně.37 Tradizioni popolari, který vycházel až do roku 1909. Časo- Jako propagátor etnografických studií Pitrè na popis měl mezinárodní charakter a kromě článků italských čátku své kariéry prošel bouřlivým obdobím a setkal se etnografů, folkloristů a mytologů uveřejňoval i příspěvky s neúspěchem, jehož důvodem byl fakt, že měl lékařské známých zahraničních vědců, mezi nimiž byli například vzdělání, vzdělání vzdálené humanistickým studiím, jimž Théodore-Joseph Boudet de Puymaigre, Henry Charles se potom věnoval po celý svůj život. Vrcholu své kari- Coote, autor studie o vampirismu v Bretani, Antonio éry dosáhl v roce 1909 založením Sicilského etnogra- Machado Álvarez, zvaný Demófilo, Paul Sébillot a další.36 fického muzea nesoucího jeho jméno a dále tím, že na Roku 1884 Pitrè v Palermu také založil – společně Filozofické fakultě Univerzity v Palermu založil Katedru s dalšími historiky a filology – Společnost pro studium li demopsychologie neboli etnografie, vůbec první v Itálii dových tradic v Itálii (Società per lo Studio delle Tradizioni (srov. Manzo 1999). Popolari in Italia), která byla vůbec první společností to- Pitrè považoval demopsychologii za vědecký obor, hoto druhu v celé Itálii. Spolu se Salvatorem Salomonem který se zakládá na studiu „morálního a materiálního ži- Marinem měl na starosti ediční řady nazvané Curiosità vota civilizovaných i necivilizovaných národů a divochů“ popolari tradizionali (Zajímavosti lidových tradic), které (Pitrè 1911: 4). Termín vytvořil spisovatel Vittorio Imbri- zahrnovaly šestnáct monografií věnovaných etnografii, ani jako doslovný překlad z němčiny Völkerpsychologie lidovým tradicím a terénním výzkumům vedeným v růz- – psychologie národů – tento termín užíval už lingvis- ných částech Itálie. ta Giacomo Lignana na Univerzitě v Neapoli. Pitrè do G. Pitrè zvlášť trval na tom, aby sběratelé lidové slo- demopsychologie zahrnuje „bajky a pohádky, vyprávění vesnosti neupravovali ke svému potěšení a k estetickým a legendy, přísloví a průpovídky, písně a popěvky, zá účelům materiál před jeho uveřejněním: „Sbírat povídky hady a hádanky, hry a záliby, hračky a věci na ukrácení je úkol velmi těžký, nebo velmi snadný […] Především ne dlouhé chvíle, představení a svátky, zvyky a tradice, ri každá povídka, kterou vypráví nějaká stařenka, je hod tuály a obřady, praktiky a víru, pověry, předsudky; podle na toho, aby byla zapsána a vytištěna. […] Za druhé by něho se celý viditelný i skrytý svět, ten skutečný i ten každá povídka, pokaždé když je to možné, měla být pře v představivosti, pohybuje a zmítá, směje i naříká spo vzata z různých zdrojů a v různých lokalitách a všechny lečně s tím, kdo se k němu přiblíží, aby ho pochopil. prvky, které jsou společné ve všech verzích, by měly být Jeho úsměvy, nářky, hlasy, které pro většinu lidí nemají pečlivě odlišeny od těch, které jsou specifické pro jed význam, jsou však objevem pro vědce, jenž v tom cítí nu nebo více verzí. Za třetí, všichni sběratelé by měli dávnou ozvěnu rodových linií a po staletí zaniklých ge vědět, k jakým výsledkům se došlo při klasifikaci poví nerací. Nebe a země mluví k pastýři, k naivní dívence, dek, aby poznali, do jaké skupiny patří sebraná povídka, k nevinnému dítěti, ke starci, který už viděl a slyšel tolik a zároveň aby to uměli vyjádřit […] Za čtvrté, při zázna věcí: ti všichni jsou houževnatými opatrovníky a správci mu povídky by měl sběratel použít, pokud je to možné, minulosti. A mluví také jednotlivé prvky v přírodě, kterou

216 obývají duchové: moře mluví burácením svých vln, vl založil ruský anarchista Michail Bakunin (ten po svém něním svých klidných vod a svými tajemnými příšerami; útěku ze Sibiře a před tím, než se v roce 1865 definitivně mluví jezera a mrtvé tůně, zřídla a studánky plné života přemístil do Neapole, pobýval od listopadu 1864 ve Flo- a prudké bystřiny; mluví nedostupné hory svými strmý rencii – srov. Nettlau 1928).38 De Gubernatis sice ode- mi útesy a děsivými jeskyněmi; mluví neproniknutelné šel z univerzity (vrátí se tam roku 1890), ale pokračoval a strach vzbuzující lesíky a lesy. Larvy a další přízraky, ve své badatelské činnosti a uveřejňoval své práce ve trpaslíci a obři, obludy a draci, víly a elfové, duchové vě vědeckých časopisech i v časopisech populárněvědec- tru a lesní duchové, nymfy a sirény, lamie, okouzlující kých. Z jeho orientalistických prací, které nejvíce ovlivní a fatální ženy, démoni, šotci a malí duchové všeho dru následující italská folkloristická studia, je rozhodně třeba hu, různých tvarů a s různými úkoly, ti všichni se zjevují připomenout studii Storia comparata degli usi nuziali in jednoduchým lidičkám ještě neovlivněným skutečností – Italia e presso gli altri popoli indoeuropei [Srovnávací dě- jak říká Montaigne – které se jim podrobují pod vlivem jiny svatebních zvyků v Itálii a u jiných indoevropských strachu nebo paniky, snů nebo halucinací, aniž by jim ro národů] (De Gubernatis 1869), dále práci Storia popo zuměli a bojují proti nim – aniž si to uvědomují – modlit lare degli usi funebri indoeuropei [Lidové dějiny indo bami, zaříkadly, přáními, amulety, talismany, krátce nebo evropských pohřebních zvyků] (De Gubernatis 1873), trvale, někteří méně, někteří více, jakoby šlo o skutečné Storia comparata degli usi natalizi in Italia e presso gli relikty. (Pitrè 1911: 4) altri popoli indoeuropei [Srovnávací dějiny vánočních K tomu Pitrè dodává, že „nejzávažnější úkol“ však zvyků v Itálii a u jiných indoevropských národů] (De Gu- doléhá na sběratele této látky: „Prostřednictvím jednotli bernatis 1878). K tomu je třeba připojit prezentaci k dílu vých výrazů lidového myšlení sběratelé objevují počátek Maxe Müllera před Florentským filologickým kroužkem, a původ, příbuznost a analogie, souvislosti a vztahy, dí které bylo téhož roku uveřejněno (De Gubernatis 1875), ky nimž rekonstruují život v dávných časech a odhadují a dějiny etnologie, které sepsal v posledních letech své- to, co si myslely a čemu věřily národy, které už vymřely; ho života (De Gubernatis 1912).39 a v těch případech, kdy na to nepřijdou, se snaží roz Jak jasně vyplývá už z názvů těchto studií, De Guber- poznat, co z nich zbývá, i když je to zdeformované a ne natis byl stejně jako Max Müller propagátorem té vědec- vždy rozpoznatelné (Pitrè 1911: 5). ké vize, podle níž je způsob života evropských národů odvozen od archaického způsobu života „indoevropské- Angelo De Gubernatis (1840–1913) ho“. Max Müller, De Gubernatis a po nich mnoho dal- K nejznámějším italským etnologům patří nepochyb- ších minimálně až do konce 20. století dávali přednost ně A. De Gubernatis, který studoval filologii nejprve na lingvistice před folklorem, při rekonstrukci jednoty indo- Univerzitě v Turíně a od roku 1862 na Univerzitě v Berlí- evropské lingvistiky vyvozovali, že by měl existovat také ně, kde byl žákem Albrechta Webera a kde se také mohl indoevropský lid. přímo setkat se zakladatelem indoevropeistiky Franzem Když byl roku 1890 A. De Gubernatis znovu dosazen Boppem. Poněvadž v Itálii chyběli orientalisté, dostal do akademických řad, založil v listopadu 1893 Národní mladý De Gubernatis roku 1863 povolení – doporučení společnost pro studium lidových tradic [Società Nazionale od ministra školství Michela Amariho – pokrýt výuku san- per lo Studio delle Tradizioni Popolari], do které vstoupilo skrtského jazyka a srovnávací mytologie na Univerzitě ve asi 700 členů a která se těšila podpoře nejvyšších kruhů Florencii, která se v těch letech specializovala právě na monarchie. Společnost ihned začala vydávat svůj časopis obor orientalistiky (srov. Vicente 2012: 44). De Guberna- Rivista delle tradizioni popolari italiane, jehož záměrem tis však nebyl jen nejslavnějším z italských indoevrope- bylo obracet se především na učitele ze škol „vzdálených istů. Byl velmi všestrannou osobností a sám o sobě říkal: hlavnímu městu království“ (srov. Alliegro 2011: 112–113). „Měl jsem v životě mnoho různých lásek: divadlo, školu, I když Společnost i časopis měly krátký život, jen dva roky, literaturu, mytologii, folklór, Manzoniho, Danta, Orient, jejich činnost byla velmi intenzívní. V časopise bylo uve- Indii a nade vše Itálii.“ (De Gubernatis 1900: 393) řejněno 515 článků, a to nepočítáme zprávy a recenze. I když nikdy bádání neopustil, De Gubernatis se vzdal Většina článků byla věnována ústní tradici (212 článků), své katedry, neboť se rozhodl stát stoupencem Meziná- následovaly články věnované víře a pověrečným předsta- rodní revoluční společnosti, tajné společnosti, kterou vám, zvykům, hrám, pokrmům apod.40

217 De Gubernatis ve svém úvodním článku v časopisu stane jedním z největších patronů studia italských lido- naznačuje, že chce opustit prostor úzce vymezený pro vých tradic, a to právě proto, že v takovém studiu viděl studia historická a filologická a otevírá dveře pro bádání, možnost dále posílit historická bádání o slávě italské mi- které bychom dnes mohli nazvat antropologie každoden- nulosti. ního života – např. zkoumání druhů polibků, pozdravů či sexuálního chování u různých italských národů, sledování Závěr vyjadřování jejich nespokojenosti, radosti, bolesti, pohr- Italská demoetnoantropologie nikdy nedosáhla primá- dání, dále např. výzkum počítání, modlení se, pokoušení tu, kterého dosáhly například britská sociální a kulturní osudu, vykládání snů, příležitosti ke zpěvu atd. (De Gu- antropologie, francouzská sociologie nebo středoevrop- bernatis 1893: passim). Bylo však třeba vzít v úvahu, že ská etnografie. Jedinou slávu zažila bohužel spíše díky kultura italských národů se začínala pod silným vlivem kriminální antropologii, která se stala modelem pro další ústředních státních fenoménů jako „parlamentní život, badání, hlavně v meziválečném Německu, ale nejenom svobodný tisk, všeobecné volby, povinná školní docház- tam. Přesto se stala nedílnou součástí evropské diskuse ka, plynové světlo, později elektrické světlo, železnice, te- o poznání sebe sama a poznání druhého. legraf, kongresy a velká národní vojska“ mísit se západní Naše studie pravděpodobně dokázala, že italská de- liberální kulturou (De Gubernatis 1893: 6). De Gubernatis moetnoantropologie zůstala, alespoň ve svých prvních však zdůrazňoval, že „není pravda, že z italské země úpl letech, zcela nezávislá na katolické církvi, a naopak se ně vymizeli Řekové, Etruskové, Féničané, Latinové, Vol postavila do silné konfrontace s biblickou antropologií, skové, Aequové, Sabinové, Umbrové, Samnité, Ligurové, která byla i v italském prostředí ve fázi úpadku, i když Sardové, Sikulové, Euganejci, Insubrové, Allobrogové, ne definitivním. Pokud nepočítáme kraniologii a několik Veneti, Kimbrové, Langobardi, Saracéni, Frankové. Ně pokusů v rámci mimoevropské etnologie, postrádáme které z našich nejstarších ras, zvlášť v horských lokali jakoukoli formu systematičnosti v rámci organizace et- tách, na ostrovech, v některých alpských a apeninských nografických a folkloristických studií. Důvody mohou být údolích zůstaly téměř nedotčeny. (Tamtéž: 5) různé, rozhodně však nešlo o nedostatek financí, kte- Při nastínění tohoto přesvědčení De Gubernatis té- rých bylo na podporu demoetnoantropologie v Itálii re- měř vyjadřuje třídní uvědomění, když připomíná, že lativně dost. „vládci vnucují lidu svůj úřední jazyk a prostřednictvím Založení velkých muzeí nebo výzkumných středisek zákonů a panských zvyků vytvářejí jistý vzhled vnějšího nestačilo, aby tato relativně nová věda byla schopna vy- života, jenž každé zemi ukládá jistou servilní uniformitu; tvořit jeden systematický a homogenní výzkumný celek ale poněvadž nemohou změnit profil, zjev a fyzické vlast ještě před tím, než se rozštěpila na různé na sobě nezá- nosti ovládaných ras, nedaří se jim snadno narušit jejich vislé subdisciplíny. Chyběla síť univerzitních kateder, kte- tradiční zvyky.“ (Tamtéž: 6–7) Říká však, že úkolem folk- rá by zaručila určitou kontinuitu a směr ve studiích. Proto loristy bude také studovat obyvatele měst, jejich žargon nakonec všechno zůstalo na bedrech jednotlivců, jak nej- a kriminální organizace, které se v městech utvářejí, jako více dokládá příklad G. Pitrèho na Sicílii. jsou „Camorra a Mafie“ (tamtéž: 15).41 Další aspekt, který vyšel najevo v souvislosti s vel- Jak již bylo i v minulosti připomenuto (Menghini 1894), kým nedostatkem soustavnosti, je velká řevnivost mezi De Gubernatis navrhoval, aby se na folkloristy vyvíjel vědci, kterou navíc státní peníze a státem organizované tlak, který by je přiměl používat kritickou metodologii. Na- konkurzy jenom prohloubily. Jestliže dodáme, že Itálie vzdory své anarchistické činnosti v mládí De Gubernatis (nebo alespoň většina z její politické a kulturní repre- představoval ideální osobnost, která by mohla uvést do zentace) byla vždy velmocí hermeneutiky, je evidentní, chodu proces posílení etnografických bádání v Itálii, ne- že navzdory nadšení z darwinismu byly způsob myšlení boť v sobě spojoval jednak známosti s důležitými osob- a práce vědců jiné, než by se očekávalo od pozitivistické nostmi od Paola Mantegazzy až po velikány německé antropologie a etnologie. indoevropeistiky, tak i neskrývanou vůli znovu dostat na V tomto, řekněme, chaotickém kontextu pak nepře- výsluní minulost italických kmenů.42 Stejné pojetí, to jest kvapuje, že některé kulturní fenomény se sice dostaly přehnané opěvování minulosti, bude v průběhu několika do centra pozornosti badatelů, ale bádání zcela chyběla desetiletí převzato zvláště fašistickým režimem, který se určitá akademická kontinuita a produktivita.

218 POZNÁMKY: 1. Jméno může být zavádějící. Ve skutečnosti byla politickým cen- ství a knížectví, a to ačkoli byl vícekrát zvolen do parlamentu no- trem Sardinského království severozápadní část poloostrova (tj. vého italského království. Pro nestranný rozbor týkající se Carla kraje Ligurie a Piemont) a kolem tehdejšího hlavního města krá- Cattanea viz Sabetti 2011. lovství Turína. 8. Bádání a úvahy etnologického charakteru lze najít v různých čás- 2. Také Massimo d’Azeglio, významný italský politik a bývalý před- tech italského poloostrova, a to i v letech, které předcházely utvoře- seda vlády v období, kdy zasedala v Turíně, projevil v reakci na ní Italského království. Giuseppe Cocchiara se domnívá, že otcem zákon č. 1409 jistou rozpačitost nad tím, že se násilně mělo sjed- italské etnologie byl Giambattista Vico (1678–1744), na něhož udě- notit něco, co jednotným být nechtělo. Jeho přítel Carlo Matteucci, lalo velký dojem dílo, které vytvořil Joseph-François Lafitau (1681– senátor a fyzik, napsal: „V Neapoli jsme také vyhnali panovníka, 1746), Moeurs des sauvages ameriquains, comparées aux moeurs abychom ustavili vládu založenou na všeobecném souhlasu. Ale pro des premiers temps (Cocchiara 1952). Jít nazpět po časové ose by udržení království je zapotřebí šedesáti vojenských praporů, a to ješ nás k ničemu nepřivedlo, protože pozorování a uvažování o druhém tě nestačí; a je známo, že ať už to jsou zbojnicí nebo ne, nikdo o tom patří k všeobecným lidským vlastnostem. nechce nic vědět. Ale řekne se: a co všeobecné hlasování? Nevím 9. Oba dva však byli členy prestižní antropologické společnosti Société nic o všeobecném hlasování, ale vím, že před řekou Tronto vojenské d’Anthropologie de Paris, založené v roce 1859 (Alliegro 2011: 24). prapory nejsou nutné a za Trontem ano. Nastala tam tedy někde 10. Není bez významu, že mezi nimi byl i „objevitel Tróje“, německý ar- chyba a je třeba změnit činy a pravidla. Od Neapolitánů je třeba cheolog Heinrich Schliemann. dozvědět se, zda nás chtějí nebo nechtějí. Chápu, že Italové mají 11. Nicolucci svým učením vzbudil pozornost také v Turíně, a to z pod- právo vést válku proti těm, kteří si chtějí nechat Němce v Itálii, ale nětu jiného svého kolegy lékaře, kterým byl Antonio Garbiglietti. Gar- na Italy, kteří se nechtějí s námi spojit, myslím, že nemáme právo biglietti založil v Turíně Kraniologické muzeum Královské lékařské vytáhnout se zbraněmi.“ (Alberti 2002: 73) akademie, a to ve stejném roce, kdy se toto město stalo prvním hlav- 3. Mezi delegáty neapolského kongresu byl jako biolog mladý G. Ni- ním městem Itálie. colucci, který se v následujících letech stane zakladatelem italské 12. Až do té doby se ve Florencii antropologie vyučovala společně s pe- etnologie (srov. Baldi-Fedele 1988: 25). dagogikou. Vedoucím kurzu byl Raffaello Lambruschini, kritizovaný 4. Právě M. d’Azegliovi byl připsán slavný výrok „Vytvořili jsme Itálii, však za to, že se věnoval téměř výlučně pedagogice a že antropolo- nyní musíme vytvořit Italy“, který ve zkratce shrnuje problém vytvo- gii vyřadil ze svého didaktického zájmu (Pastori 2007: 155). ření zbrusu nového národa z etnik neobyčejně odlišných. Výrok mu 13. Od konce 70. let do poloviny 80. let 19. století bylo na italských uni- byl však přiřknut patrně až později, ale není k tomu žádný konkrétní verzitách a vědeckých akademiích otevřeno hodně lektorátů, vyučo- doklad (Malia Hom 2013). vacích předmětů a volných kurzů, které měly za předmět antropolo- 5. Studium člověka a jeho kultur uvnitř západní společnosti a mimo ni gii. Místa profesorů byla však přidělena jen ve Florencii a v Neapoli. se označuje v Itálii (také v seskupení univerzitních disciplín) slovem Z lektorátů připomínáme lektorát věnovaný antropologii a logice, demoetnoantropologie, aby se poukázalo na soužití různých obo- který dostal v roce 1860 Giuseppe Giglioli na Filozofické fakultě rů, které jsou v něm zahrnuty. Pojem vytvořil v roce 1980 Alberto Univerzity v Pise a v roce 1862 na Univerzitě v Padově. V letech Mario Cirese a v současné době se v italském akademickém světě 1864–1868 také C. Lombroso vedl v Pavii kurz antropologie v rámci běžně používá (Cirese 1980). Termínem antropologie se v Itálii až své disciplíny „Klinika duševních nemocí“, stejně jako Tito Vignoli do druhé světové války a také po ní označovala jen antropologie na Vědecké akademii v Miláně v letech 1873–1875 a Edoardo Fus- fyzická (srov. Puccini 1998). V tomto pojednání budeme často odka- co v Neapoli v letech 1866–1873. V Římě měli lekce z antropologie zovat na antropologii všeobecnou, nebo vědeckou, nebo jednoduše filozof Felice Tocco a Francesco Bonatelli. Bonatelli byl pedagog a fi- na antropologii bez přívlastků, ve významu, jaký měla v 19. století, lozof kantovského zaměření, v rámci svých přednášek z teoretické tedy na vědu o člověku a lidech, která zahrnuje také etnologii (pojí- filozofie vyučoval antropologii, a to v letech 1866–1967 v Boloni a po manou jako studium ras, ale také lidských kultur), ale i folkloristiku. roce 1873 až do své smrti v Padově (Baldi 1988b: 117–118). Termín etnografie se v Itálii používá déle než jinde: jako synonymum 14. Mantegazzova činnost v oblasti etnografie pokračovala také v le- etnologie, které původně znamenalo „popis národů“, a s adjektivem tech 1870–1890, kdy podnikl výpravy do tehdy málo známých kra- „italská“ pak jako studium hmotné kultury národů Itálie. Adjektivum jů. V Argentině, Paraguay a v Bolívii je v současné době pova- antropologický budeme naopak používat k označení postojů, které žován za klasického autora. Je třeba poznamenat, že se během odkazují na oblast působnosti současné kulturní antropologie. svého pobytu v Latinské Americe setkal s coqueros, čili s pěstiteli 6. Rozdělení je naše. Sandra Pucciniová, která se zabývá dějinami ital- kokainu. U nich rozpoznal, dle jeho slov, „nejčistší formu štěstí“, ské antropologie, definovala v jedné antologii spisů italských antro- která byla spojena s užíváním listů koky. Mantegazza i po svém pologů 19. století dva badatelské směry – jeden „filozoficko-lingvis- návratu do Itálie pokračoval v užívání koky, kterou si nechal zasílat tický“ a druhý fyzicko-lékařsko-biologický“ (Puccini 1991: 7–9). ve značném množství z Bolívie. Zároveň prováděl různé výzkumy 7. C. Cattaneo byl zaníceným zastáncem federálního modelu Itálie, o účinku užívání této látky, a to jak na úrovni zažívacího ústrojí, tak podobného modelu švýcarskému. Politické, a zvláště vojenské na úrovni nervového systému. Jeho práci „Hygienické a lékařské události však vedly k vytvoření silně centralizovaného státu, kte- účinky koky“ (Mantegazza, 1859) často rozsáhle cituje Sigmund rý nebyl nikdy s to uvést do souladu ekonomické a kulturní vzta- Freud (1884). hy mezi různým obyvatelstvem a etnikem, z nichž se stát skládal 15. Všeobecně se má za to, že Mantegazza obracel zájem svých bádá- (a skládá). Cattaneo nikdy nepřísahal věrnost savojské (piemont- ní jak na „nižší vrstvy“ italské společnosti, tak na „primitivní národy“ ské) dynastii, která získala a podrobila si zbytek italských králov- planety. Složitější je terminologie, kterou je nutno přiřadit k jeho do-

219 bě a k oblasti jeho bádání. Dnes však můžeme bez jakýchkoli po- 28. Jak správně poznamenal Enzo Vinicio Alliegro, bude třeba počkat na chyb definovat tyto oblasti jako paleontologii, etnologii a folkloristiku Franze Boasa, abychom viděli další etnologická muzea uspořádaná (Lanternari 1997: 101). podle stejného zeměpisného měřítka (Alliegro 2011: 93). 16. Mezi čestnými členy Italské antropologické a etnologické společnos- 29. Dotazník se podobal podobnému projektu, který v Německu uvedl ti jsou mezi jinými pařížští antropologové Paul Pierre Broca, kte- do chodu ve stejném roce Rudolf Virchow (Quine 2013: 142). rý v roce 1859 založil Francouzskou antropologickou společnost, 30. Pojmy „italské národy“ nebo „italská etnika“ (tedy užití plurálu) jsou Louis-Adolphe Bertillon, Armand de Quatrefages; dále samotný užívány jen omezeně a jsou vnímány často jako atributy označující Ch. Darwin a jeho londýnští kolegové Thomas Henry Huxley a John politickou vizi odlišnou od té oficiální, extrémně centralistické. Kultur- Lubbock, který v roce 1871 založil Královský antropologický institut ní rozdíly, a především to, že až do roku 1860 většina italských států Velké Británie a Irska (The Royal Anthropological Institute of Great měla svou tisíciletou historii a vývoj, nám dovolují dál používat termi- Britain and Ireland); Rudolf Virchow a Gustav Fritsch z Berlína; nologii, která nejvíce odpovídá skutečnosti a kterou v té době užívali Japetus Steenstrup z Kodaně a další (srov. AAE III. 1873: 162). vědci, jejichž dílo rozebíráme. Zcela záporný postoj k tomuto pojetí 17. Příkladem nelítostného střetnutí mezi liberály a konzervativci je ta- má v České republice italianistka Miroslava Ferrarová, která naopak ké fakt, že v letech 1869–1872 vláda zavřela všechny teologické bezpodmínečně přijímá centralistické pojetí převládající v italské po- fakulty v zemi (srov. Lazzari 1970). litické řeči (srov. Ferrarová 2013). 18. Kromě P. Mantegazzy byli prvními darwinisty, kteří zaujímali vý- 31. Ještě dnes se pro společné označení Neapolitánů a Sicilanů v ital- znamná místa v italském akademickém a politickém světě, zoo- štině používá termín „meridionali“, tedy lidé z polední země, jiža- log Filippo de Filippi v Turíně, přírodovědec G. Canestrini a technik né. Protože v českém kontextu je dnes termín „lidé z polední země“ Leonardo Salimbeni v Modeně. Poslední dva byli také prvními pře- obecně nesrozumitelný archaismus, termín „meridionali“ budeme kladateli O původu druhů, který vyšel v Itálii teprve v roce 1864, pět tedy překládat jako „jižané“. let po prvním vydání v angličtině. 32. Otázka Lombrosova anti-meridionalismu je stále otevřená. Proti vše- 19. Jedinou výjimku nerasistické a neetnocentrické etnografie předsta- obecnému názoru, podle něhož je Lombroso otcem protijižanského voval v té době v italském prostředí cestovatel Carlo Piaggia, méně rasismu, se postavila antropoložka původem z Kalábrie (žijící však vzdělaný než profesionální antropologové, a tedy méně zasažen na severu Itálie) Maria Teresa Milicia (2014). Její studie věnovaná evolucionistickou módou. Piaggia uměl čelit kanibalům i zastáncům Lombrosově postoji vůči dobové vědě a bádání, jež turínský vědec otrokářství díky tomu, že se mu dařilo mnohem více než profesio- zasvětil lebce „zbojníka“ Giuseppa Villelly, byla tvrdě kritizována ji- nálním antropologům té doby pochopit a respektovat základní prin- žanskými aktivisty, jichž je dnes mnoho a patří k Výboru „Lombroso cipy divošské mentality. Memoáry Carla Piaggi byly publikovány ne!“. Také podle našeho názoru nelze mluvit o předpojatém proti- v roce 1941, pak na konci 70. let a na začátku 80. let minulého jižanství ze strany Lombrosa. Byl sice rasista, jak už na to ve své století (srov. Pellegrinetti 1941; 1981; 1982; Bassani 1978). době upozorňoval Colajanni (1898: 23–25), ale ve zcela opačném 20. To, co je dnes v českém prostředí definováno jako „religionistika“, smyslu, jak to bylo později ve 20. století vnímáno. Lombroso posu- definoval Mantegazza jako „psychologii náboženského cítění“ zoval totiž stupeň pokroku v přímé úměrnosti k rasovému míchání, (Mantegazza 1989: 228, přednáška ze 17. června 1872). a především k přítomnosti „semitské krve“. A poněvadž např. Sicílie 21. Vazba mezi fotografií a etnologií byla stvrzena tím, že Mantegazza jí oplývala, byla podle něho „ze všech částí Itálie tou zemí, která pro- byl zvolen prvním předsedou Italské fotografické společnosti, která kazuje největší sklon k pokroku“ (Lombroso 1894, IV: 57). vznikla roku 1889 ve Florencii (Chiarelli 2010: 96). 33. Je třeba zdůraznit, že sám Alfredo Niceforo byl původem jižan, přes- 22. Od roku 1911 až do dneška se Mantegazzovo jméno objevuje na něji řečeno Sicilan. Kromě problematiky sever-jih se zabýval děl- titulní stránce časopisu, ale ne již jako jméno „vydavatele“, ale jako nickou otázkou. Fyzický vzrůst dělníků přirovnával k vzrůstu jižanů. jméno „zakladatele“. Také v tomto případě předpokládal, že dělníci jsou fyzicky, a tedy 23. Ale také zapřisáhlí odpůrci, jejichž činnost se zvýšila po tom, co v Tu- i duševně zaostalí, tak jako jižané (Niceforo 1907). Navzdory těmto ríně bylo otevřeno muzeum pojmenované po Cesaru Lombrosovi. názorům byl členem socialistické strany, což však nepřekvapova- Lze sledovat „protilombrosovské“ skupiny na sociálních sítích nebo lo největšího z italských socialistických myslitelů 20. století Antonia na internetových stránkách spravovaných výborem No Lombroso Gramsciho, který považoval socialistické pozitivistické vědce za ty- (Ystehede 2016). pické představitele vědy „vždy připravené utlačit ubohé a vykořis- 24. Průvodce po lombrosovských nálezech uveřejnilo Muzeum kriminál- ťované“ a která se dokonce uměla „obléct do socialistických barev“ ní antropologie v Turíně a je k dispozici také v knihovně Moravské (Gramsci 1926). galerie v Brně (srov. Bianucci 2011). 34. Camorra je hlavní neapolskou kriminální organizací, dnes ještě moc- 25. V českém prostředí však lombrosovská kriminální antropologie ne- nější, než byla v letech, kdy se jí zabývali neapolští folkloristé. Ca měla takový úspěch jako jinde. Do češtiny byly přeloženy jen dvě morra se dostala v posledních letech do povědomí širšího publika Lombrosovy knihy z doby, kdy se věnoval spiritismu: Hypnotismus díky dokumentárnímu románu Roberta Saviana Gomorra (Saviano v roce 1920 a Co bude po smrti? v roce 1908 a znovu v roce 1911. 2006, do češtiny přeložen v roce 2008 pod stejným názvem). 26. Archiv pro psychiatrii, kriminální antropologii a trestní vědy ke studiu 35. V předchozím období, v době francouzské okupace severní odcizeného člověka a delikventa. a střední Itálie (1797–1814), bylo provedeno mnoho důkladných 27. Spisy Marie Montessori mají v České republice neobvyklý úspěch etnografických výzkumů. Ve stejné době, od roku 1811, byla také zvláště od konce 90. let 20. století. Z nepochopitelných důvodů jsou na jihu Itálie provedena důkladná etnografická bádání, a to na po- však knihy Marie Montessori přeloženy do českého jazyka z anglič- pud správy Joachima Murata, Napoleonova švagra a krále v Nea- tiny a nikoli přímo z italštiny. poli v letech 1808–1815 (srov. Martuscelli 1979). V bourbonském

220 období vydal historik Carlo Tito Dalbono rozsáhlou třísvazkovou změn sociálních se má dosahovat otevřeně a bez tajných společ- monografii o lidových tradicích Království obojí Sicílie (Dalbono ností. Z tohoto důvodu se vzdal svého univerzitního místa, protože 1841–1843). Dalbono byl kromě toho také romanopiscem a mla- považoval za odporující si pracovat na univerzitě a být zároveň dým přítelem slavného skotského romanopisce Waltera Scotta. profesionálním revolucionářem (srov. Nettlau 1928). O Mezinárod- Z neapolských etnografů v období před sjednocením je třeba při- ní revoluční společnosti se toho ještě dnes ví velice málo, jelikož pomenout také Andreu de Jorio, známého především díky studii veškeré dokumenty, které tato tajná společnost zaznamenala, jsou o gestikulaci Neapolitánů (De Jorio 1832). zřejmě definitivně ztraceny. 36. Úvodní pozdrav zaslal časopisu známý německý religionista Fried- 39. V mezinárodním vědeckém prostředí byl De Gubernatis velmi zná- rich Max Müller, dobře známý také v českém vědeckém prostředí mý především díky studii, publikované původně v angličtině, o zví- (srov. Max Müller 1882). řecím symbolismu v indoevropské mytologii (De Gubernatis 1872) 37. Nevíme, do jaké míry si Pitrè uvědomoval, že by začlenění území a díky studii o rostlinném symbolismu, uveřejněné ve francouzštině politicky nepříslušejících k Itálii do národní etnografie mohlo vyvo- v Paříži (De Gubernatis 1878–1882). lat v italských politických vrstvách expanzionistické touhy, jak k to- 40. Všechna čísla časopisu byla v roce 2013 publikována v digitální mu později skutečně došlo. Pitrè byl natolik politickými představiteli podobě na CD, přiloženém k publikaci Prima Etnografia d’Italia, té doby uznáván, že mu roku 1895 nabídli úřad starosty v Palermu, jejímž autorem je Gian Luigi Bravo (2013). což však odmítl; v roce 1914 byl však zvolen senátorem Italského 41. V této souvislosti De Gubernatis mimo jiné zdůrazňoval, že „jen království (srov. Manzo 1999). Jeho politickým postojům – Pitrè Neapol by mohla poskytnout neobyčejné množství překvapení pro přešel od liberalismu v mládí ke konzervatismu ve stáří – se po- náš folkloristický výzkum“ a Řím by mohl být „skutečnou velkou drobně věnoval – i když hodně kriticky – také historik Giuseppe matkou latinské legendy“ (De Gubernatis 1893: 16). Galasso (1982), odborník na dějiny jižní Itálie. 42. Jedná se o kmeny, které mluvily indoevropskými kentumovými ja- 38. Na rozdíl od Bakunina, s jehož neteří se v květnu 1865 oženil, zyky, mezi které patřila i latina (srov. Villar 1997: 447–482). byl De Gubernatis přesvědčen, že politických změn, a především

PRAMENY A LITERATURA: Alberti, Franco 2002: Due Costituzioni: da Napoli a Torino. Napoli: Guida. Cirese, Alberto Maria 1980: Discipline demo-etno-antropologiche. In: Alliegro, Enzo Vinicio 2011: Antropologia italiana. Storia e storiografia Varvaro, Alberto: Guida alla Facoltà di Lettere e Filosofia.Bologna: 1869–1975. Firenze: Seid. Il Mulino, s. 228–237. Baldi, Alberto 1988a: Giustiniano Nicolucci. In: Baldi, Alberto – Fedele, Cocchiara, Giuseppe 1952: Storia del foklore in Europa. Torino: Francesco (eds.): Alle origini dell‘antropologia italiana: Giustiniano Einaudi. Nicolucci e il suo tempo. Napoli: Guida, s. 25–36. Colajanni, Napoleone 1898: Per la razza maledetta: osservazioni. Baldi, Alberto 1988b: Antropologia italiana nella seconda metà Palermo: Sandran. dell‘Ottocento: dagli interessi per la cultura delle popolazioni Dalbono, Carlo Tito 1841–1843: Le tradizioni popolari spiegate con la „altre“ alle ricerche in ambito folklorico. In: Baldi, Alberto – Fedele, storia e gli edifici del tempo. Sv. I.–III. Napoli: De Marco. Francesco (eds.): Alle origini dell‘antropologia italiana: Giustiniano De Blasio, Abele 1897: Usi e costumi dei camorristi. Napoli: Pierro. Nicolucci e il suo tempo. Napoli: Guida, s. 117–177. De Blasio, Abele 1900: Inciarmatori, maghi e streghe di Benevento. Baldi, Alberto – Fedele, Francesco 1988: Alle origini dell‘antropologia Napoli: Pierro. italiana: Giustiniano Nicolucci e il suo tempo. Napoli: Guida, 1988. De Blasio, Abele 1905: Il tatuaggio. Napoli: Priore. Bassani, Ezio (ed.) 1978: Nella terra dei niam-niam (1863–1865): da De Blasio, Abele 1908: Brigantaggio tramontato. Napoli: Forni. i Viaggi di Carlo Piaggia nell‘Africa centrale. Lucca: Maria Pacini De Gubernatis, Angelo 1869: Storia comparata degli usi nuziali in Italia Fazzi. e presso gli altri popoli indoeuropei. Milano: Treves. Bianucci, Piero (ed.) 2011: Il Museo di Antropologia a Criminale „Ce De Gubernatis, Angelo 1872: Zoological Mythology or The Legends of sare Lombroso“ dell’ Universita di Torino: guida alla visita. Torino: Animals. London: Trübner & Co. Edizioni Libreria Cortina. De Gubernatis, Angelo 1873: Storia popolare degli usi funebri indoeu Bravo, Gian Luigi (ed.) 2013: Prima etnografia d‘Italia. Gli studi di folk ropei. Milano: Treves. lore tra ‚800 e ‚900 nel quadro europeo. Milano: Franco Angeli. De Gubernatis, Angelo 1875: Max Muller e la mitologia comparata. Brizzi, Bruno (ed.) 1976: Il Museo Pigorini. Roma: Quasar. Firenze: Le Monnier. Canestrini, Giovanni 1878: Antropologia. Milano: Hoepli. De Gubernatis, Angelo 1878: Storia comparata degli usi natalizi in Italia Cattaneo, Carlo 1846: Sul principio istòrico delle lingue europèe. In: e presso gli altri popoli indoeuropei. Milano: Treves. Alcuni scritti storici del dottor Carlo Cattaneo. Milano: Borroni e De Gubernatis, Angelo 1878–1882: La Mythologie des Plantes, ou Les Scotti, s. 115–154. Légendes du Règne Végétal. Paris: C. Reinwald. Chiarelli, Cosimo 2010: Mantegazza e la fotografia: una antologia di De Gubernatis, Angelo. 1900: Fibra. Pagine di ricordi. Roma: Forzani immagini. In: Chiarelli, Cosimo – Pasini, Walter (eds.): Paolo Man e C. Tipografi del senato. tegazza e l‘Evoluzionismo in Italia. Firenze: Firenze University De Gubernatis, Angelo 1893: La tradizione popolare italiana. Rivista Press, s. 95–99. delle Tradizioni Popolari Italiane 1, č. 1, s. 3–19. Chiarelli, Brunetto 2013: Antropologia. Storia italiana di una disciplina De Gubernatis, Angelo 1900: Fibra. Pagine di ricordi. Roma: Forzani e e sue future prospettive. Roma: ARACNE. C. Tipografi del senato.

221 De Gubernatis, Angelo 1912: La storia dell’etnologia. Perugia: Unione Mantegazza, Paolo 1901: L’igiene della morale e la morale dell’igiene. Tipografica Cooperativa. Milano: Treves. De Jaco, Aldo 1969: Il brigantaggio meridionale. Cronaca inedita Mantegazza, Paolo 1989: Lezioni di antropologia (1870–1910). Firen- dell’Unità d’Italia. Roma: Editori Riuniti. ze: S.I.A.E. De Jorio, Andrea 1832: La mimica degli antichi investigata nel gestire Manzo, Pasqualina 1999: Storia e folklore nell’opera museografica di napoletano. Napoli: Stamperia del Fibreno. Giuseppe Pitrè. Sant’Arpino: Istituto di studi atellani. Faeta, Francesco (ed.) 2003: Arturo Zavattini fotografo in Lucania. Martuscelli, Stefania 1979: La popolazione del Mezzogiorno nella Sta Milano: Federico Motta. tistica di re Murat. Napoli: Guida. Ferrarovà, Miroslava 2013. Itálie je kulturně jednotnou zemí navzdory Max Müller, Friedrich 1882: Lettera al Dr. G. Pitrè. Archivio per lo Stu své historické roztříštěnosti. (Hofstedeho teorií kultury inspirovaná dio delle Tradizioni popolari 1, s. 5–8. úvaha nad tezemi Ligy Severu o „několika Itáliích“). Anthropologia Menghini, Mario 1894: La «Società nazionale per lo studio delle tradi- integra 2, s. 55–62. zioni popolari». Nuova Antologia di scienze, lettere ed arti 51, č. 9, Freud, Sigmund 1884: Über Coca. Centralblatt für die gesamte Thera s. 141–147. pie 2, s. 289–314. Milicia, Maria Tereza 2014: Lombroso e il brigante. Storia di un cranio Galasso, Giuseppe 1982: L’altra Europa. Per un antropologia storica conteso. Roma: Salerno Editrice. del Mezzogiorno d’Italia. Milano: Mondadori. Miraglia, Biagio Gioacchino 1853–1854: Trattato di frenologia applica Giglioli, Enrico Hillyer – Zannetti, Arturo 1881: Antropologia ed etno- ta alla medicina, alla giurisprudenza criminale, all’educazione, alla logia. In: Issel, Arturo (ed.): Istruzioni scientifiche per viaggiatori. morale, alla filosofia, alle belle arti. Sv. I.–II. Napoli: Stabilimento Roma: Tipografia Eredi Botta, s. 317–358. Tipografico dell’Ancora. Gramsci, Antonio 1926 (1969): La questione meridionale. 2. vyd. Roma: Montessori, Maria 1910: Antropologia pedagogica. Milano: Vallardi. Editori Riuniti. Morselli, Enrico 1911: Antropologia generale. L’uomo secondo la teoria Guerraggio, Angelo – Nastasi, Pietro 2010: L’ Italia degli scienziati. 150 dell’evoluzione, lezioni dettate nelle Università di Torino e di Geno anni di storia nazionale. Milano: Mondadori Bruno. va (Corsi liberi dal 1887 al 1908). Torino: UTET. Herzen, Aleksandr 1871: Una questione di psicologia sociale. Archivio Morselli, Enrico 1884: Programma speciale della Sezione di Antropo- per l’Antropologia e l’Etnologia 1, č. 1, s. 28–40. logia (Esposizione Generale Italiana in Torino, 1884). Archivio per Jakobs, Joseph 1894: G. Pitrè, Bibliografia delle Tradizioni popolari l’Antropologia e l’Etnologia 14, č. 1, s. 123–132. d’Italia. Folk-lore 5, s. 150–153. Nettlau, Max 1928: Bakunin e l’Internazionale in Italia: dal 1864 al Kaluszynski, Martine 2002: La République à l’épreuve du crime: la 1872. Ginevra: Il risveglio. construction du crime comme objet politique, 1880–1920. Paris: Niceforo, Alfredo 1898: L’Italia barbara contemporanea. Studi ed appun L.G.D.J. ti. Milano–Palermo: Sandron. Landucci, Giovanni 1977: Darwinismo a Firenze. Tra scienza e ideolo Niceforo, Alfredo 1901: Italiani del nord e Italiani del sud. Torino: Fratelli gia (1860–1900). Firenze: Olschki. Bocca. Lanternari, Vittorio 1997: Antropologia religiosa: etnologia, storia, folk Niceforo, Alfredo 1907: Lo studio scientifico delle classi povere.Trieste: lore. Bari: Edizioni Dedalo. [b. n.]. Lazzari, Francesco 1970: Le Facoltà teologiche universitarie tra Sillabo Nicolucci, Giustiniano 1857–1858: Delle razze umane. Saggio etnolo e l’abolizione. In: Jemolo, Arturo Carlo: Un Secolo da Porta Pia. gico. Napoli: Fibreno, Sv. I.–II. Napoli: Guida, s. 249–287. Nicolucci, Giustiniano 1880: Prolusione al corso di Antropologia dettato Livi, Ridolfo 1907: Antropologia nei suoi rapporti con la Medicina so nella Regia Università di Napoli. Napoli: Tipografia dell’Accademia ciale. Milano: Vallardi. Reale delle Scienze. Lo Faro, Francesca Maria 2004: Tra antropologia e clinica medica. Le Pastori, Paolo 2007: Frammentazione ideologica, estetismo e ricerca considerazioni di Carlo e Vincenzo Maggiorani sulla Sicilia degli di un ordine politico nelle riviste fiorentine fra l’Unità e il Ventennio anni ‘60. In: Canonici, Claudio – Monsagrati, Giuseppe: Carlo Mag (1860–1940). In: Ghiringhelli, Roberto (ed.): Città e pensiero poli giorani. Politica e medicina nel Risorgimento. Roma: Gangemi, tico italiano dal Risorgimento alla Repubblica. Milano: Vita e Pen- s. 29–124. siero, s. 135–202. Lombroso, Cesare 1894: L’antisemitismo e le scienze moderne. Torino: Pellegrinetti, Giovanni Alfonso (ed.) 1941: Le memorie di Carlo Piaggia. Roux e C. Firenze: Vallecchi. Malfatti, Bartolomeo 1878: Etnografia. Milano: Hoepli. Pellegrinetti, Giovanni Alfonso (ed.) 1981: Carlo Piaggia. Due anni tra Malia Hom, Stephanie 2013: On the Origins of Making Italy: Massimo i cannibali. Torino: Società Editrice Internazionale. D’Azeglio and ‘Fatta l’Italia, bisogna fare gli Italiani’. Italian Culture Pellegrinetti, Giovanni Alfonso (ed.) 1982: Carlo Piaggia. Niam Niam: 31, č. 1, s. 1–16. i miei viaggi nell’Africa centrale dal 1851 al 1866. Milano: Mondadori. Malina, Jaroslav a kol. 2009: Antropologický slovník. Brno: CERM. Pigorini, Luigi 1881: Relazione al Ministero dell’Istruzione pubblica del Mantegazza, Paolo 1859: Sulle virtù igieniche e medicinali della coca direttore L. Pigorini. Ministero della Pubblica Istruzione. Bollettino e sugli alimenti nervosi in generale. Annali universali di medicina Ufficiale 8, Aprile-Maggio s. 488–502. 168, č. 501, s. 449–519. Pitrè, Giuseppe 1911: Per la inaugurazione del corso di Demopsicolo Mantegazza, Paolo 1867: Rio de la Plata e Tenerife. Viaggi e Studj. gia nella R. Università di Palermo. Palermo: Barravecchia. Milano: Brigola.

222 Puccini, Sandra 1991: L’uomo e gli uomini. Scritti di antropologi italiani. Sabetti, Filippo 2011: Civilization and Self-Government. The Political Roma: CISU. Thought of Carlo Cattaneo. Lanham: Lexington Books. Puccini, Sandra 1998: Postilla. Sulla terminologia disciplinare italiana Saviano, Roberto 2006: Gomorra. Viaggio nell´impero economico e nel (1870–1932). In: Puccini Sandra (ed.): Il corpo, la mente e le pas sogno di domino della camorra. Segrate (MI): Mondadori. sioni. Roma: Cisu, s. 191–207. Saviano, Roberto 2008: Gomora. Osobní výpověď o ekonomické moci Puccini, Sandra 1999: Andare lontano. Viaggi ed etnografia nel se a brutální rozpínavosti neapolské camorry. Překl. Alice Flemrová. condo Ottocento. Roma: Carocci. Praha: Paseka. Puccini, Sandra 2011: A casa e fuori: antropologi, etnologi, viaggia- Sordelli, Ferdinando 1880: Atlante etnografico. Descrizione e costumi tori. In: Cassata, Francesco – Pogliano, Claudio (eds.): Scienze e delle principali razze umane fuori d’Europa. Milano: Hoepli. cultura dell’Italia unita. Torino: Einaudi, s. 547–563. Tommaseo, Niccolò 1841–1942: Canti popolari toscani, corsi, illirici, Pullé, Francesco Lorenzo 1902: Carlo Cattaneo come antropologo e greci. Sv. I.–II. Venezia : Girolamo Tasso. come etnologo. Archivio per l’Antropologia e l’Etnologia 32, č. 1, Vicente, Filipa Lowndes 2012: Altri orientalismi. L’India a Firenze s. 157–170. 1860–1900. Firenze: Firenze University Press. Quine, Maria Sophia 2013: Making Italians: Aryanism and Anthropology Villar, Francisco 1997: Gli Indoeuropei e le origini dell’Europa. Bolgna: in Italy during Risorgimento. In: Turda, Marius (ed.): Crafting Il Mulino. Humans: From Genesis to Eugenics and Beyond. Goettingen: Ystehede, Jørgen 2016: Contested Spaces: On Crime Museums, V&R unipress, s. 127–152. Monuments, and Memorials. In: Knepper, Paul – Johansen, Anja Raseri, Enrico 1880: Gli istituti e le scuole dei sordomuti in Italia. Roma: (eds.): The Oxford Handbook of the History of Crime and Criminal Tip. Elzeviriana nel Ministero delle finanze. Justice, s. 338–352. Riccardi, Paolo 1883: Saggio di un catalogo bibliografico antropologico Zanetti, Zeno 1892: La medicina delle nostre donne. Studio folklorico. italiano. Cenni storici intorno all’antropologia e biografici intorno ad Città di Castello: Lapi. alcuni antropologi italiani. Modena: Vincenzi.

Summary The Political Unity of Italy, and Building of the National Demo-Ethno-Anthropology

The study describes the building of anthropology and the disciplines connected to it during the first years of the Italian state. The schools of thinking inspired by Jean-Baptiste Lamarck and those of Darwinian inspiration are compared, and the text explains how Italian scientists discovered modern ethnography and folklore studies. The study focuses on several prominent personalities of what is now defined in Italy as demo-ethno-anthropology, such as Paolo Mantegazza, Giustiniano Nicolucci, Giuseppe Pitrè, Cesare Lombroso and Angelo De Gubernatis. Less memorable figures are also mentioned in detail as well as their contribution to Italian and European ethnology. The study analyses strengths and weaknesses of Italian ethnology, as well as their development during the 19th century. Emphasis is placed on the perception of the substantial cultural distance between northern and southern Italy.These lands, after their annexation to the Italian Kingdom, became a field of research for ethnographers and anthropologists, and a place to experience the new racist theories that were at that time formed within the positivist science, too.

Key words: Anthropology; ethnology; folklore; history of European ethnology; history of science; Italy; Paolo Mantegazza; Giustiniano Nicolucci.

223 OD FOLKLIVSFORSKNING K EVROPSKÉ ETNOLOGII, ANTROPOLOGII A ZPĚT: ŠVÉDSKÁ ETNOLOGIE V 19. AŽ 21. STOLETÍ Jiří Woitsch (Etnologický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i.)

Odborný zájem o lidovou kulturu – především folk- gové byli totiž přímo na vlastním teritoriu konfrontováni lor a materiální kulturu – se ve Švédsku začal rozvíjet, s výraznou jinakostí kočovných a polokočovných Sámů. podobně jako v řadě jiných evropských zemí, v průbě- Švédsko jako někdejší námořní velmoc s koloniálními hu 19. století. Hned od počátku však švédská etnologie ambicemi, poslední „klasickou“ kolonii karibský Svatý vykazovala jistá specifika, daná především kulturními Bartoloměj Švédsko ztratilo roku 1878, mělo zároveň a společensko-politickými kontexty. Švédsko bylo před- důležité předpoklady i pro etnologické/antropologické ně v době vzniku etnologie i její vědecké institucionaliza- výzkumy mimoevropského terénu. ce stále ještě skandinávskou velmocí, až do roku 1905 Tyto tři konstitutivní rysy švédské etnologie a samo- mj. přetrvávala švédsko-norská unie. V Evropě poměrně zřejmě mnohé další, které budou ještě zmíněny, vedly ve časté nacionalistické kořeny zájmu o kulturu především 20. století k bouřlivému a v mnoha oblastech Evropy neví- venkovských vrstev obyvatelstva proto ve švédském pří- danému rozvoji etnologie a jí příbuzných disciplín. Nelze padě neměly povahu nacionalismu výhradně švédské- přitom přehlížet, že „síla“ švédské a obecněji skandináv- ho, ale opíraly se spíše o představu unikátní a do značné ské etnologie byla a je dána i některými zcela výjimečný- míry propojené až jednotné skandinávské, resp. sever- mi okolnostmi. Zde je třeba vyzdvihnout především mi- ské (nordické, nordisk) kultury. S postupnou emancipa- mořádnou osobnost Sigurda Erixona (1888–1968), který cí ostatních skandinávských států, včetně ustanovení dokázal svým dílem ovlivnit etnologii jako vědecký obor vlastních etnologických pracovišť byla tato idea (a nepo- v doslova globálním měřítku. A je velice pravděpodobné, chybná švédská vědecká dominance až paternalismus) že bez Erixonova všeobecně rezonujícího konceptu tzv. postupně oslabována, intenzivní zájem o teritoriálně i et- evropské etnologie by se švédská etnologie řadila k si- nicky nešvédskou lidovou kulturu Skandinávie je však ce zajímavým „národním etnologickým školám“, avšak v oboru dodnes patrný a po celé 20. století pozitivně při- nepředstavovala by v mnohém nedostižný vzor. A to ze- spíval k rozvoji komparativních přístupů, které jsou jed- jména proto, že Erixonovo dílo umožnilo plodnou spolu- ním z nejvýraznějších rysů švédské etnologie vůbec. práci a dokonce konvergenci teorií a metod „tradičního“ Druhým výrazným rysem, který švédskou etnologii studia materiální kultury či folkloru s přístupy sociologic- od počátku ovlivnil, bylo neobyčejné bohatství empiric- kými a antropologickými. Na rozdíl od jiných skandináv- kého materiálu – v 19. století a v mnoha případech ještě ských zemí proto Švédsko nebylo v 60. letech 20. století v první polovině 20. století lze zejména venkovské oblasti ani později tolik poznamenáno snahami o bezvýhradnou Skandinávie považovat za kulturně značně archaické, mi- náhradu etnologie sociokulturní antropologií, i když takto nimálně poznamenané urbanizací a dalšími modernizač- rámované „vědecké války“ zde též proběhly. Obě svébyt- ními procesy, což umožňovalo zprvu v rovině sběratelské né disciplíny se zde spíše zajímavým způsobem prolína- a vzápětí již skutečně vědecké provádět rozsáhlé a pro- ly. Centrální postavení moderně konceptualizované etno- duktivní výzkumy. Tato evidentní přesycenost archaičnos- logie však nikdy nebylo zpochybněno (Gerholm 1995). tí a romantizovanou ruralitou však zároveň – a dodávám, Na závěr tohoto úvodu je nutno vyzdvihnout i niko- že opět pozitivně – mnohdy vedla ke snaze rozšířit bádá- liv nepodstatnou okolnost existence silné společenské ní i o jiné typy výzkumných terénů, především město. objednávky po studiu vlastní kultury, kulturní historie Třetí charakteristický aspekt staví Švédsko do zají- a folkloru i moderních kulturních či etnických odlišností mavého průsečíku zájmu o kulturu vlastní (jde o typický a problémů. Tento společenský tlak je ve Švédsku ze- kořen původně nacionálně orientované etnologie, vlast- jména ve druhé polovině 20. století naplňován v pro- ní našemu národopisu či německé Volkskunde) a kultury středí materiálně a technologicky vyspělé a objektivně exotické (což je kořen původně kolonialisticky ustavo- „bohaté“ země. Finanční a další podpora univerzitních vané antropologie): švédští, resp. skandinávští etnolo- etnologických pracovišť, muzeí, archivů a dalších rele-

224 vantních institucí je proto bezprecedentní, což jde ru- septentrionalibus. Magnusův latinsky psaný encyklo- ku v ruce se zájmem o studium etnologie i s rozsáhlý- pedicko-kosmografický spis, dostupný i v moderní edi- mi popularizačními aktivitami i např. – samozřejmě již ci a překladu význačného etnologa a spolupracovníka odborně poněkud kontroverzní – turistickou prezentací S. Erixona Johna Granlunda, obsahuje kromě jiného švédské lidové kultury. Ne náhodou je nejnavštěvovaněj- celou řadu zajímavých postřehů o každodenním životě ší švédskou památkou stockholmské muzeum v přírodě a kultuře obyvatel Švédska včetně podrobného líčení Skansen a ikonickým švédským suvenýrem dalarnský specifik Sámů a je dodnes považován za důležitý, byť ne koník (Dalahäst ), tradičně vyráběný v centrálním švéd- vždy spolehlivý pramen ke kulturním dějinám Skandiná- ském regionu (a národopisné oblasti) Dalarna, která byla vie. Samozřejmě však ještě nejde o vědecké dílo v mo- švédskými etnology 19. století považována za pokladnici derním slova smyslu, což se týká i řady dalších textů typické švédské lidové kultury. Účelem této stati nicmé- z 16. a zejména 17. století. ně nemá být kritika komodifikace skandinávské tradiční V době bezprecedentního mocenského vzestupu kultury či analýza vztahu vědecké etnologie a švédské Švédska v době třicetileté války a po ní totiž lze zazna- obdoby svérázového hnutí a folklorismu, tomu se konec- menat dokonce cílenou snahu o sběr a uchování pamá- konců intenzivně věnují sami švédští etnologové (Klein tek národní historie včetně materiálů, které bychom dnes 2000). Cíl stati je zcela odlišný. V chronologicky pojatém označili za folklor (zejména historické pověsti). Tyto vel- výkladu se pokusím nastínit vývoj švédské etnologie od mi rané „dokumentační“ aktivity, zčásti přímo zaštítěné jejich amatérských „cestovatelských“ a sběratelských králem Gustavem II. Adolfem (1594–1632, králem od počátků přes konstituování vědecké disciplíny v 19. a na 1611), samozřejmě primárně sloužily mocensko-politic- počátku 20. století, zásadní Erixonovu modernizaci, so- kým cílům a měly připomínat slavnou minulost Švédska, ciologizaci a antropologizaci stockholmské a uppsalské ale zároveň nepochybně patří k zapomenutým kapitolám etnologie v 70. a 80. letech a paralelní vznik „lundské velmi raného systematického zájmu o narativitu. O něco školy“ až do současnosti, a to s důrazem na tematické později, konkrétně roku 1673, vyšel později celoevropsky a teoreticko-metodologické směřování a proměny oboru. populární spis Lapponia švédského pozdního humanisty Stručně charakterizovány budou i profilující osobnosti, a profesora v Uppsale Johannese Schefferuse (1621– klíčová díla a výběrově i institucionální základna oboru, 1679), který lze považovat za první skutečně systematic- zejména v tomto směru si však stať neklade a ani nemů- ké pojednání o Sámech, kvalitativně dalece překračující že klást ambice na vyčerpávající postižení problemati- informace Olause Magnuse. Zájem o výjimečnost Lapon- ky. Heuristickým východiskem pro studii jsou především ska (Sápmi) a jeho obyvatel tedy, jak vidíme, do značné švédské i zahraniční stati popisující a analyzující vývoj míry utvářel profil prvních „etnograficky“ orientovaných oboru ve Švédsku a studium významných textů švéd- textů ze skandinávského prostoru. Vedle fascinace touto ských etnologů. České bádání až na výjimky (srov. zejm. výraznou jinakostí se zároveň konstituoval – zcela ve služ- Lozoviuk 2005: 17–20) významu švédské etnologie do- bách švédského státu – i jakýsi směr protofolkloristický, posud nevěnovalo dostatečnou pozornost. Pro kontex- ke kterému se hlavně ve druhé polovině 17. a v 18. sto- tualizaci tématu považuji za podstatné i opakované stu- letí přidává zájem o materiální kulturu venkova. Ten měl dijní pobyty ve Stockholmu, Göteborgu a Umeå, během podobu nejrůznějších topografií a cestopisů popisujících kterých jsem se mohl v letech 2005–2014 se švédskou bydlení, zemědělské techniky či stravu venkovanů. Část etnologií seznámit osobně. z těchto textů, dnes hodnotných jako prameny, vznikala z prostého zájmu stále početnější intelektuální elity, část Předchůdci a počátky na přímou objednávku absolutistického státu, který se Emeritní profesor etnologie na stockholmské univer- snažil v osvíceneckém duchu dokumentovat svůj ekono- zitě Mats Hellspong (2008) klade podobně jako řada mický potenciál a možnosti jeho rozvoje a podpory. dalších autorů počátky „etnografického“ zájmu o kulturu skandinávských národů do 16. století a spojuje je s po- Konstituování vědecké disciplíny zoruhodným 22 svazkovým dílem katolického exulan- Etnologie jako vědecká disciplína rámovaná vlastní ta Olause Magnuse (1490–1557) Historia de gentibus specifickou metodologií, teoretickými východisky a jas-

225 ně definovaným předmětem studia vznikla ve Švédsku, silným vlivem mytologických a evolucionistických teorií, podobně jako v řadě jiných evropských zemí, v 19. sto- snažil na základě studia folkloru, ale např. i stavebních letí (Hellspong 2008: 207–208). Též okolnosti jejího zfor- technik odhalit autochtonnost obyvatelstva Smålandu mování a cíle rodícího se oboru nejsou nijak výjimečné a zpochybnit teorie o jejich finském původu. Spíše jako a můžeme je snadno přirovnat např. k situaci v Němec- kuriozitu dodávám, že podtitul práce je pravděpodobně ku a Rakousku-Uhersku. Prvním ideovým rámcem, stří- prvním švédským použitím slova etnologie (ethnologi) dajícím osvíceneckou racionalitu 18. století, byl nástup v moderním smyslu. Výraznou zásluhou Hyltén-Cavallia, romantismu typického svou fascinací „nezkaženou“ ar- později zastíněnou monumentální osobností Artura chaičností rolnické kultury. Snaha chránit zanikající pa- Hazelia (1833–1901), bylo též založení muzea ve Växjö mátky minulosti – od pověstí a pohádek po oděvy a domy v roce 1867, které bylo opět zaměřeno především na do- – šla v ruku v ruce s hledáním původního kulturního či et- kumentaci rolnické kultury jižního Smålandu. nického substrátu a zejména ve druhé polovině 19. sto- Zmíněný lingvista a folklorista A. Hazelius stál u zro- letí se prolnula se sílícím švédským či šíře zakotveným du dvou úzce propojených institucí, jejichž vznikem byla skandinávským nacionalismem. V rovině teoretické se romanticko-nacionalistická fáze konstituování švédské mohla opřít o rigidně aplikované evolucionistické kon- etnologie (nazývané v této době folklivsforskning, což cepty, sběratelství a rané snahy o muzejní prezentaci dobře odpovídá dobovému vymezení pojmů národopis artefaktů. Tím se švédské poměry nikterak neliší od zmí- nebo Volkskunde) završena a které jako špičkové muzej- něných i dalších evropských států, v některých oblastech ní a vědecké instituce fungují dodnes. Obě muzea byla – zejména etnologické muzeologii a důrazu na artefakto- v době vzepjatého švédského nacionalismu, který určitě vou stránku kultury – však můžeme Švédsko považovat přispěl k jejich rychlému a mimořádně úspěšnému etab- za výrazně průkopnické teritorium. lování, konstituována jako „panskandinávská“ – tedy nor- První kroky ke konstituování etnologie jako svébyt- dická – a svým zaměřením měla pokrývat celou severní ného oboru však byly i ve Skandinávii učiněny na poli Evropu. Týkalo se to jak Skandinávských etnografických folkloristickém, a to při sběru a vydávání folkloru sloves- sbírek (Skandinavisk-etnografiska samlingen, založeno ného (pověsti) a hudebního (písně). Zakladatelskými díly 1872), které od roku 1880 známe jako Nordické muzeum a osobnostmi jsou v tomto směru uppsalský profesor his- (Nordiska Museum, Nordiska museet), tak o něco mlad- torie, spisovatel a básník Erik Gustaf Geijer (1783–1847) šího muzea pod širým nebem na ostrově Djurgården a kněz Arvid August Afzelius (1785–1871) autoři první Skansen (založeno 1891). Obě muzea byla původně za- švédské sbírky lidových písní (Svenska folk-visor från měřena na dokumentaci venkovské hmotné lidové kultury forntiden, 1814–1817, 3 svazky). O několik desetiletí (oděvy, zemědělské a řemeslnické nářadí a náčiní, lidové později vyšla důležitá sbírka pověstí a pohádek Sven umění, jednotlivé budovy a komplexy budov), nicméně již ska folksagor och äfventyr (1844–1849), jejímiž auto- na přelomu 19. a 20. století se průkopnicky začala věno- ry byli anglický romantický filolog a archeolog George vat i dokumentaci každodennosti městské – měšťanské Stephens (1813–1895) a Gunnar Olof Hyltén-Cavallius a zejména a zvláště inovativně i stále významnější so- (1818–1889). Je to právě Hyltén-Cavallius, kterého lze ciální skupině manufakturního a továrního dělnictva. Již považovat za nejvýznamnějšího představitele švédské A. Hazelius dal muzeím do vínku, přičemž tato tendence etnologie 19. století. Jeho kariéra do značné míry odpo- později stále zesilovala a dnes patří k největším devízám vídá kariérám pozdně romantických vzdělanců angažo- jejich existence, i náplň vědeckou. Jejich stále rozšiřo- vaných v tzv. národních hnutích – zastával mj. význačné vané knihovny, fotografické sbírky, archivy výzkumných pozice ředitele Královské knihovny (Kungliga biblioteket) zpráv, pozůstalostí a dalších materiálů představují v sou- a Královského divadla (Kungliga teatern) a působil i jako časnosti nejkomplexnější kolekce k dějinám švédské diplomat. Své sběratelské, vědecké a organizační úsilí a skandinávské lidové kultury vůbec. však napřel zejména k poznání historie a tradiční kul- Vedle té části folklivsforskning, která byla orientová- tury rodného regionu jižního Smålandu, kterému věno- na převážně na výzkum a dokumentaci hmotné kultury val i své klíčové dílo Wärend och wirdarne. Ett försök (někdy se označuje jako allmogeetnografi) se ve švéd- i svensk ethnologi (1863–1868, 2 svazky). V něm se, pod ském prostředí – též se zásadními výsledky směřujícími

226 k institucionalizaci oboru – ve stejné době rozvíjel i směr lo. Skutečným bodem zlomu – zároveň dokumentujícím výrazně folkloristický. Tzv. folkminnesforskning (výzkum vliv a význam muzejní instituce založené v 19. století – lidových znalostí a paměti, tedy duchovní kultury a folk- bylo roku 1919 zřízení stálé profesury pro skandináv- loru) byl nezřídka založen na rozsáhlých dotazníkových skou a komparativní etnologii (Hallwylska professuren šetřeních. Následně vznikající archivy lidové duchovní i Nordisk och jämförande folklivsforskning) při univerzi- kultury (folklivsarkivet) představovaly a dodnes předsta- tě ve Stockholmu, která byla spravována a financována vují jak důležitou heuristickou základnu, tak východisko Nordickým muzeem, resp. nadací zřízenou hraběnkou pro institucionalizaci oboru především na akademic- Wilhelminou von Hallwyl. Tato profesorská pozice nazý- ké scéně. Nejstarší archivy vznikly v době Velké války vaná od roku 1971 profesurou pro evropskou etnologii ve Stockholmu, Uppsale, Lundu a Göteborgu, přičemž existuje dodnes a patří k vůbec nejprestižnějším kariér- zejména Folklivsarkivet založený v roce 1913 v Lundu ním metám švédských a obecně skandinávských etno- nejvýznamnějším švédským folkloristou první poloviny logů. Zcela signifikantně se prvním držitelem stolice stal 20. století Carlem Wilhelmem von Sydow (1878–1952) archeolog Nils Lithberg (1883–1934), po jeho smrti pak se stal východiskem pozdějšího vzniku a rozvoje jedno- (do roku 1955) S. Erixon, o němž bude samozřejmě ješ- ho z nejpřednějších univerzitních etnologických praco- tě řeč. Provázanost univerzitní a muzejní etnologie při višť ve Švédsku. institucionalizaci oboru byla velmi silná, a i když to jinde nebylo tak patrné jako ve Stockholmu, v podstatě všech- Uvedení na univerzity ny nové univerzitní stolice vznikaly pod přímým vlivem Do 20. století vstupovala švédská etnologie jako dis- místních etnografických muzeí. Klíčová role muzejního ciplína (folklivsforskning rámcově členěný na allmogeet výzkumu ve švédské etnologii a antropologii posilující nografi a folkminnesforskning) s mimořádným vlivem důraz na studium materiální kultury byla vnímána ještě na veřejný prostor a společenské dění, jako disciplína na konci 50. let 20. století (Izikowitz – Moberg – Eskeröd uplatňující poměrně striktní a dobře identifikovatelné te- 1959: 669). Vedle Skansenu a Nordiska museet nutno oreticko-metodologické přístupy: evolucionismus a o ně- jmenovat špičkové, původně městské muzeum v Göte- co později difuzionismus, deduktivní způsoby uvažování borgu se specializovaným národopisným odborem. Pro a muzeologicky-sběratelský důraz na jednotlivé artefakty formování švédské cizokrajné etnologie a později an- materiální či folklorní povahy spíše než na jejich vzájem- tropologie bylo důležité též postupné oddělování sbírek né vazby. Institucionální základnu oboru představovala exotických etnografik z kolekcí Přírodovědného muzea především četná muzea a sbírky, často ve své době nej- a Královské akademie věd, které po roce 1900 směřo- rozsáhlejší v Evropě. Podobně jako v některých jiných valo k ustanovení samostatného muzea orientovaného evropských státech však etnologie postrádala institucio- na mimoevropský terén – Statens etnografiska museum nální rámování na nejvyšší úrovni, protože se nejednalo (dnes Etnografiska museet). o regulérní univerzitní disciplínu, ale stále „jen“ o svéráz- Ve stejném roce jako stockholmská profesura, tedy nou specializaci historiků, jazykovědců a dalších huma- 1919, vznikla i dodnes fungující stolice nordické etnolo- nitních vzdělanců. gie na švédskojazyčné univerzitě Åbo Akademi ve fin- Tento hendikep nicméně švédská etnologie v době ském Turku (Åström 2008), tedy v jednom z intelektuál- bouřlivého rozvoje v meziválečném období rychle pře- ních center početného švédsky mluvícího obyvatelstva konala a velice záhy se etablovala (na úrovni řádných v nově vzniklém samostatném Finsku. Že se jednalo profesur většinou znamenajících i vznik ústavu/katedry o evidentní pozdní, ale dobově typický projev „národně či minimálně studijní specializace v rámci jiného zastře- obranných“ snah Švédska, netřeba příliš zdůrazňovat. šujícího oboru) prakticky na všech významných švéd- V roce 1926 se nordická etnologie (Nordisk etnologi ských univerzitách (Hellspong 2008: 208–209). První ve smyslu allmogeetnografi) začala přednášet na uni- vlaštovkou v tomto směru bylo zřízení docentského verzitě v Uppsale, o rok dříve v Göteborgu, v roce 1946 místa pro obor folklivsforskning na univerzitě v Uppsale vznikla na základech archivu založeného Carlem Wilhel- pro folkloristu Svena Lampu (1870–1950) v roce 1909, mem von Sydow profesorská pozice pro folklivsforskning které však pro nemoc svého držitele po pěti letech zanik- i na univerzitě v Lundu (určená pro Sigfrida Svenssona,

227 1901–1984, vynikajícího odborníka na rolnickou každo- Akademie Gustava Adolfa pro národopis (Gustav Adolfs dennost). Konečně specializovaná pozice folkloristické Akademien för folklivsforskning; od roku 1942 Kungliga, profesury byla ustanovena v Uppsale v roce 1948 pro tedy královská), funguje pod modernizovaným názvem Daga Strombäcka (1900–1978). Královská akademie Gustava Adolfa pro švédskou lido- Všechny zmíněné univerzitní pozice a na ně navázaná vou kulturu (Kungl. Gustav Adolfs Akademien för svensk pracoviště a výukové programy byly podle vzoru německé folkkultur) dodnes a plní zejména důležité úlohy ediční univerzitní Volkskunde velmi silně orientovány – ve státě, a organizační. Jejím prvním předsedou se stal významný který definitivně ztratil koloniální ambice – směrem dovnitř, právník a politik Karl Gustaf Westman. Kromě několika tedy na (hlavně hmotnou) kulturu vlastního obyvatelstva knižních řad zacílených primárně na švédskou odbornou s komparativními přesahy do ostatních skandinávských veřejnost společnost od roku 1945 vydává ústřední skan- zemí, případně ke studiu jediné autochtonní „primitivní“ dinávský folkloristický časopis ARV. Nordic Yearbook of skupiny obyvatel, tedy Sámů. Zejména sámská studia Folklore, od roku 1972 neméně prestižní celoskandináv- zažívala již ve 20. a 30. letech vedle výzkumů rolnické ský a dnes již globální časopis Ethnologia Scandinavica. hmotné kultury a folkloru mimořádný rozvoj a byla později A Journal for Nordic Ethnology. Členství ve společnosti vyzdvihována jako de facto počátek čistě antropologicky je pro švédské i zahraniční etnology značně prestižní zá- pojímané vědy o kulturní či etnické jinakosti ve Skandiná- ležitostí (společnost má aktuálně cca 220 členů) a přes vii (Izikowitz – Moberg – Eskeröd 1959: 670–671). poněkud elitářské postavení tato profesní organizace in- Na začátku 30. let 20. století vznikla z iniciativy uppsal tenzivně stimuluje rozvoj oboru celou řadou stipendijních ského lingvisty a toponomastika Jörana Sahlgrena též programů a štědře honorovaných ocenění. profesní společnost švédských etnologů, pojímaná ovšem v duchu švédských královských akademií jako Erixonovská reorientace značně výběrové společenství. V roce 1932 založená Již několikrát zmíněný S. Erixon bezesporu patří k nej- významnějším etnologům 20. století vůbec (Gerholm 1995: 164–166; Arnstberg 2008). Jeho mnohovrstevna- té dílo zásadním způsobem ovlivnilo nejen švédskou či skandinávskou etnologii samotnou, ale též rozvoj a smě- řování etnologie v celé Evropě. A to včetně někdejšího Československa, kde koncept komparativní evropské etnologie silně rezonoval v některých směrech etnokar- tografického výzkumu (Woitsch 2016). Erixon se pokusil – víceméně úspěšně – změnit a pře- formulovat základní teoreticko-metodologická i tematická východiska celého oboru od značně konzervativního folk livsforskning, resp. skandinávské etnologie, k úplně nově vymezené evropské etnologii (Etnologia Europaea). Činil tak se značným respektem a porozuměním pro bohaté do- mácí, ale např. i německé tradice etnologického výzkumu, v nichž odborně vyrostl a k jejichž rozvoji vydatně přispěl zejména v první fázi kariéry. Zároveň však výrazně pociťo- val nedostatky švédské etnologické školy (identické jako problémy ostatních „národních“ evropských etnologických tradic), která ztrácela vědeckou relevanci a konkurence- schopnost tváří v tvář inspiracím a přístupům sociologic- kým či antropologickým. Poprvé své myšlenky uceleněji Sigurd Erixon (vlevo) a Nils Berglind při terénním výzkumu v kraji Blekinge v roce 1924. Archiv Nordiska Museet (Nordiska museets formuloval v sérii textů z konce 30. let 20. století (Erixon arkiv) i. č. NMA.0043114. Dostupné z 1937, 1938), ve 40. a 50. letech je přetavil především do

228 aktivit etnokartografických, v 60. letech pak přišel s inovo- lit jeho podstatu není stejně tak reálné bez studia difuze vanou, poslední a nejpropracovanější verzí svého pojetí kulturních prvků a zejména jejich aktuálního interkultur- evropské etnologie (Erixon 1967a, 1967b). Pro Erixona ního a interpersonálního sdílení. Ve své komplexitě byl a obecně pro švédskou etnologii byly v tomto směru pří- Erixonův program obrody etnologie skutečně monumen- znivé i mezinárodně-politické okolnosti, neboť obor se ve tální, navíc podpořený jeho až extrémní pracovitostí, or- Švédsku velmi intenzivně a svobodně rozvíjel v rovině ganizačními schopnostmi a – jak o tom vypovídají jeho empirických výzkumů, institucionálního zázemí i teoretic- současníci – i mimořádným charismatem, kterým doká- kých debat i v době druhé světové války (Lindblom 1946), zal ovlivnit i své četné názorové oponenty, rekrutující se zatímco v jiných částech Evropy logicky došlo k úplnému z řad konzervativních tradicionalistů studujících hmotnou přerušení práce či ideologické instrumentalizaci etnologie. kulturu a hlavně některých folkloristů. Více či méně zjevné zneužití německé Volkskunde nacis- Švédská etnologie tedy ve 30. až 60. letech 20. stole- mem zároveň výrazně zdiskreditovalo celou německou tí prodělala opravdu hlubokou proměnu, těžko srovnatel- intelektuální tradici (Schmoll 2011; Moser – Götz – Ege nou s vývojem v kterékoliv jiné evropské zemi. Vzhledem 2015), a tak švédský folklivsforskning, ale i obecná etno- k tomu, že šlo zároveň o období, kdy etnologie byla sice logie, resp. antropologie začaly v době po druhé světové etablovanou, ale „malou a elitní“ univerzitní disciplínou, válce (což můžeme pozorovat i na jazykových proměnách jejíž absolventi se většinou věnovali vědecké kariéře, by- publikační a komunikační kultury v rámci oboru) stále více lo nové erixonovské paradigma věcně i symbolicky silně hledat teoreticko-metodologické inspirace v anglickém ja- ukotveno nejen v rámci oboru samotného, ale díky čin- zykovém prostředí (Gerholm 1995: 163). nosti četných národopisných muzeí, kam absolventi obo- Evropská etnologie měla být v duchu svého zakla- ru většinou nastupovali, i v širším kulturním povědomí. datele univerzální antropologickou srovnávací vědou ori- I současná švédská etnologie – byť v dalších desetiletích entovanou na výzkum sociálních vztahů (Erixon 1956), prodělala a stále prodělává celou řadu proměn a inovací komplexně nahlížené materiální kultury (vč. zohledňo- – může být označena za erixonovskou či posterixonov- vání symbolických a dalších „nemateriálních“ významů skou a drtivá většina významných představitelů oboru artefaktů) a duchovní kultury (zejména folkloru), a to jak konce 20. století se k odkazu Erixona nějakým způso- v historické, tak v Erixonem nově zdůrazněné synchron- bem hlásila či se vůči němu programově vymezovala. Na ní perspektivě orientované na současnost. Ústředním tom nic nemění ani skutečnost, že zejména na sklonku tématem a zároveň teoretickým konceptem mělo být kariéry (60. léta 20. století) byl Erixon aktivnější na me- studium života (dnes bychom spíše použili termín kaž- zinárodním poli, zatímco dočasná „fascinace“ sociologií dodennost, Erixon se snažil důrazem na termín „život“ a sociální antropologií jej z domácích odborných diskusí naplnit teoretickým obsahem prázdné a emblematicky v podstatě úplně vyřadila. užívané pojmy folkliv či folk-life) nejrůznějších vrstev Vlastní dílo S. Erixona se rozpadá do několika díl- společnosti. Jak vidíme, Erixon se pokusil o důsledné čích sfér. Podstatná je samozřejmě rovina organizač- propojení obou ve Švédsku divergujících specializací ní většinou postihující širší prostor než jen Švédsko či folklivsforskning, disciplínu se snažil oprostit od zahle- Skandinávii (Rogan 2013). Erixon stál u zrodu ve své dění do minulosti, hlubších analýz prostého sběratelství době moderních a na teoretické diskuse orientovaných či nacionální uzavřenosti. Zejména snaha o důsledné nadnárodních časopisů Folk-Liv (1938) a Ethnologia propojení etnologie a folkloristiky v rámci jedné univer- Europaea (1968), byl aktivní v nesčetném množství dal- zalistické disciplíny však přinášela četná úskalí a v jinak ších redakčních a edičních rad, angažoval se v mnohých extrémně plodném soužití švédské etnologie a folkloris- mezinárodních vědeckých společnostech, a to zejména tiky znamenala spíše dočasné a nepříliš akceptované na poli etnokartografického výzkumu. Doslova „dílnou“ řešení (Klein 2008), nestandardní i v evropském kontex- pro realizaci jeho představ o komparativní evropské et- tu (Bendix 2012). Erixon si byl zároveň dobře vědom, že nologii se v 60. letech 20. století stala série pravidelných evropský terén – jedno zda vesnický či městský – není konferencí, kterou inicioval. V domácím prostředí byla možné studovat bez znalosti jeho předchozího vývoje jeho kariéra spjata především s Nordickým muzeem, (tedy částečně evolucionisticky), avšak poznat a vysvět- kam nastoupil jako kurátor již v roce 1914 a kde prová-

229 děl a řídil především výzkumy venkovského stavitelství Mezi centrální etnologií a periferní antropologií a zemědělství. V letech 1934–1955 držel profesorské Pro charakteristiku posterixonovské fáze ve vývoji místo srovnávací a nordické etnologie na univerzitě ve švédské etnologie, která zahrnuje zhruba druhou polovi- Stockholmu opět úzce provázané s Nordickým muzeem. nu 60. let až 90. léta 20. století, jsem si vypůjčil „paličský“ Rozsáhlé dílo teoretické – především texty formulující titul studie Tomase Gerholma z roku 1995. Toto období podstatu evropské etnologie – se pak v Erixonově přípa- totiž na jedné straně charakterizovalo rozvíjení a postup- dě snoubí s neobyčejně komplexními terénními výzku- né inovování erixonovsky zakotvené evropské kompa- my (sám o sobě prohlašoval, že jako výzkumník navštívil rativní etnologie i rozvoj dalších etnologických paradig- každou švédskou farnost a lze to považovat za docela mat, které povětšinou vedly k přesvědčivým výsledkům pravděpodobné) a množstvím empirických textů analy- a Švédsko zůstávalo na jejich poli lídrem či pomyslným tické i syntetické povahy. Tematicky se zaměřoval přede- centrem. Celý obor se také téměř výhradně začal nazývat vším na venkovské prostředí (de facto sociologicky stu- etnologie či evropská etnologie a starší označení (silně doval ale i přístavní dělníky), a to hlavně na problematiku archaické folklivsforskning i ještě v 60. letech 20. století sídel a bydlení v komplexní perspektivě studia počínají- běžné Nordisk etnologi) byla téměř bez výjimky opuště- cího u detailních popisů stavebních technik a končícího na. Jak uvádí B. Kleinová (1986: 462), šlo o významný u sociálních vztahů na vesnici a jejich symbolické mani- symbolický akt, dávající mj. najevo, že koncepty lidu či festace. Doslova modelová je v tomto smyslu jeho práce tradice už nejsou pro obor ústřední. Sociální a kulturní Skultuna bruks historia (1921), ovlivnění kulturně-histo- antropologie se ve stejné době začala nazývat antropo- rickými přístupy pak vykazují jeho práce Folklig möbel logií namísto staršího označení obecná a srovnávací et- kultur i svenska bygder (1938) a Svensk byggnadskultur nologie (allmän och jämförande etnografi). (1947) i monumentální syntézy Svenska kulturbilder (od Na druhé straně byla domácí intelektuální tradice 1929) a Nordisk kultur (od 1931). Švédský etnografický (stejně jako jinde v Evropě) radikálně konfrontována atlas začal S. Erixon ve spolupráci s Åke Campbellem s východisky lingvistické a filozofické postmoderny od- připravovat od roku 1937 na podobných principech sbě- rážejícími se v některých školách a směrech sociologie ru dat, jako tomu bylo u „vzorového“ atlasu německé- a zejména sociální antropologie (Brück 1982). „Antro- ho. Empirickou základnu výzkumu však obohatil v duchu pologizace“ etnologie i systematická institucionalizace důrazu tradičního folklivsforskning na materiální kulturu samostatné antropologie byly ve Švédsku i přes nepo- i o studium muzejních sbírek a tam uložených artefaktů. chybně dominantní postavení evropské etnologie velmi Průlomovou inovací, tentokrát v rovině tematické, byla je- významné procesy – nutno ovšem dodat, že s výsledky, ho snaha postihnout též nejrůznější sociální vztahy a hi- které (ač samy o sobě byly mnohdy kvalitní) měly v glo- erarchie, včetně symbolických vztahů ustanovovaných bálním měřítku význam jen periferní. a manifestovaných právě prostřednictvím materiální kul- Oběma disciplínám (evropské etnologii i antropolo- tury. To se posléze odrazilo v přelomovém prvním díle gii) se nicméně posléze stalo vlastním výrazné opuštění švédského etnografického atlasu z roku 1957 (Erixon kulturněhistorických (evolucionistických i muzejnědoku- 1957), který byl souhrnně věnován právě materiální a so- mentačních) a difuzionistických přístupů a charakterizo- ciální kultuře. Druhý svazek, stále důsledně vycházející val je hlavně důraz na studium současnosti a praktickou z ideového odkazu S. Erixona, vyšel až o dvě desetiletí aplikovatelnost výsledků etnologického studia. V 60. le- později, avšak byl ve své době už vnímán jako metodolo- tech 20. století se tyto trendy ještě tak výrazně nepro- gický anachronismus (Campbell – Nyman 1976). jevovaly, společnou profesuru Stockholmské univerzity Erixonovo dílo a význam – poněkud nespravedlivě a Nordického muzea držel v letech 1955–1969 John – zastínilo většinu jeho současníků a spolupracovníků, Granlund (1901–1982), který byl blízkým spolupracovní- z nichž jmenujme alespoň Göstu Berga (1903–1993), kem S. Erixona a profiloval se v duchu jím proponované dlouholetého ředitele Nordického muzea a Skansenu evropské etnologie: zabýval se jak tradičními řemesly a spoluautora dodnes nepřekonané syntézy o tradiční u švédských venkovanů i Sámů, tak životem přístavních švédské rolnické kultuře hmotné i duchovní Svensk bon dělníků. Jeho etnologické příspěvky do knižní série Den dekultur (spolu se S. Svenssonem, 1934). svenska arbetarklassens historia dokonce můžeme po-

230 važovat za výraznou paralelu (a možná i nepřiznávanou věním vysokoškolského studia ve Švédsku po liberali- inspiraci) pro některé směry tzv. etnografie dělnictva začních reformách 70. let přineslo oboru značný příliv v Československu. Dobová atmosféra a probíhající ge- studentů a silnou popularitu. Etnologie byla často chápá- nerační obměna však otevřenému přihlášení se k Erixo- na jako „radikální“ a angažovaná disciplína, zároveň ale nově odkazu příliš nepřála, což ve vzpomínce na stu- díky masové výchově obecně humanitně zaměřených dentská léta trefně hodnotí O. Löfgren (2014: 117): „Pro intelektuálů poněkud ztrácela na svém expertním poje- nás byla většina ze starších znalostí mrtvá. Chtěli jsme tí a exkluzivitě, což bylo zvláště nelibě vnímáno např. vytvořit nový utopický projekt.“ muzeology. A to nikoliv z pozic tradicionalistických, ale Počátky výraznější posterixonovské reorientace pro prostou neschopnost mladých etnologů zvládat pra- švédské etnologie tak můžeme spojovat se jménem covní úkoly v četných švédských muzeích nejrůznějšího historického sociologa a etnologa Börje Hanssena zaměření. Z dlouhodobého hlediska tak byl radikální od- (1917–1979), který ve svých raných pracích věnovaných klon od studia venkova a opouštění historických metod regionu Skåne v 18. století sice formuloval několik pozo- stejně nešťastný jako již Erixonem kritizované zaměření ruhodných tezí o sociokulturní povaze městského a ven- tradičního folklivsforskning na rurální kulturu a minulost kovského obyvatelstva. V pozdější fázi kariéry (zejména (Löfgren 2014: 122). Na druhou stranu F. Barthem vý- po zisku profesury na Stockholmské univerzitě a v rám- razně ovlivněné detailní antropologické terénní výzku- ci rozsáhlých výzkumů městské každodennosti) však my malých sociálních skupin v moderním světě (továr- Hanssen etnologii již traktoval jako de facto sociologii či ny, úřady, školy, předměstská ghetta) realizované např. antropologii města (Hellspong 2008: 209). etnologem a folkloristou Billy Ehnem (nar. 1946) (Klein Tento trend následně prohloubil Åke Daun (1936– 1986: 464–465) nebo výzkumy konzumního chování 2017), který společnou profesuru Stockholmské uni- ukazovaly přínosnost etnologie a folkloristiky, resp. an- verzity a Nordického muzea držel v letech 1981–2001. tropologie, pro soudobou společnost i schopnost oboru Daunovy zájmy metodologicky silně inspirované za studií nezávisle a kriticky hodnotit např. některé sociálněinže- v Bergenu Fredrikem Barthem již bezvýhradně směřo- nýrské aktivity švédského státu (viz např. ve své době valy k urbánní antropologii, studiu městských sociálních hojně diskutovaná práce Leny Gerholmové Kulturprojekt skupin a protestních hnutí či k pokusům o sociologicky projektkultur. Enfallstudie av ett kulturpolitisk experiment podloženou charakteristiku švédské mentality (viz jeho z roku 1985, postavená na konstruktivistických teoriích paradigmatická díla Upp till kamp i Båtskärsnäs z roku Petera Bergera a Thomase Luckmana). Nesmírný ohlas 1969 a Svensk mentalitet z roku 1989). Historické stu- měla a dodnes má i moderně konceptualizovaná folklo- dium převážně odmítal a etnologii chápal jako výrazně ristika silně ovlivněná zejména díly amerických folkloris- angažovanou a aplikovanou disciplínu zaměřenou na tů. Zde mám na mysli průkopnické studium městského studium a řešení problémů moderní společnosti. Daun se folkloru reprezentované dílem Bengta af Klintberga (nar. proto neváhal pouštět i do politických debat a otevřeně 1938). Pro švédskou etnologii, ale možná ještě více pro kritizoval fungování švédského státu a jeho sociálního populární kulturu, má zásadní význam např. jeho mono- systému, což i odstupem mnoha let sám hodnotil jako grafie Råttan i pizzan, folksägner i vår tid z roku 1986. jedinečnou možnost pro prokázání významu etnologie V ještě širších kontextech kulturálních studií, výzkumu jako společensky potřebného vědeckého oboru (Richette narativity a performativity, ale i materiálního a nemate- – Daun 2008). Četné dobové výzkumy, zdaleka nejen riálního kulturního dědictví se od 80. let 20. století do Daunovy, se tudíž týkaly sociálních a ekologických hnutí současnosti pohybuje folkloristka Barbro Kleinová. či protestů, konfliktů v městských suburbiích apod. a byly Význam etnologie orientované na současnost a so- založené na funkčněstrukturálních a hlavně interakciona- ciální vztahy posléze ještě stoupal v důsledku etnické, listických a symbolickoantropologických teoretických zá- kulturní a náboženské proměny švédské společnosti za- kladech; uplatňovány byly ale i přístupy fenomenologické příčiněné příchodem velkého množství imigrantů z tzv. či některá východiska marxistická (Klein 1986: 464). třetího světa. Podobně jako v řadě jiných evropských Jednoznačné zaměření na kulturu města a další do- států, USA, ale třeba i SSSR se tak švédská etnologie bově atraktivní témata, spolu se všeobecným zmaso- a antropologie od 80. let 20. století silně „etnizovala“.

231 Vedle nových genderových či kulturálních teorií se jejím dia, tedy tzv. historickou antropologií a mikrohistorií a též ústředním teoretickým pilířem staly teorie etnicity, iden- britským strukturalismem a marxismem (mj. Mary Dougla- tity, multikulturality, ústředním tématem pak výzkum imi- sová, Richard Sennet, Edward P. Thompson). Na těchto grantských a menšinových kultur převážně opět v měst- teoretických základech stála především jejich – bez nad- ském prostředí (Frykman 2012; Gullestad 1989; Hanerz sázky paradigmatická – práce Den kultiverade människan 1985, Byron 2002). z roku 1979 (Frykman – Löfgren 1979), jedno z nejvlivněj- ších a nejdiskutovanějších děl švédské etnologie 20. sto- Návrat ke kořenům? letí vůbec. Autoři v ní provokativním (dle některých kri- Antropologická a sociologická ofenziva konce 60. let tiků příliš esejistickým) stylem srovnávají kulturní rozdíly a doby pozdější, která zasáhla především univerzity ve a střety mezi venkovskými a městskými vrstvami, resp. Stockholmu a Uppsale, nepochybně otevřela švédské et- v jejich terminologii třídami – rolníky a dělníky – v dlou- nologii nové a zajímavé obzory. Její výsledky, snad s vý- hém 19. století. Důraz přitom nekladou na klasická téma- jimkou výzkumu soudobé narativity a performativity, jak ta a prameny, ty mnohdy slouží (např. způsoby odívání bylo řečeno, však často zůstávaly, pomiňme, zda oprávně- či bydlení) pouze jako prvotní základ pro mnohem kom- ně, na periferii globální etnologické a antropologické vědy. plexnější úvahy. Autory mnohem více zajímá proces „kul- Významné byly hlavně pro Švédsko samotné. Jako mno- tivace“ každodenního života neboli (jak sugeruje název hem vitálnější a intelektuálně podnětnější byť kvantitativ- anglického překladu knihy z roku 1987 Culture builders) ně určitě slabší se v současnosti jeví S. Erixonem výrazně „vytváření kultury“. Ústředními tématy jsou proto koncep- ovlivněný a nepřetržitě se vyvíjející směr evropské etnolo- tualizace času a prostoru, vztah k přírodě, vzdělávání atd., gie, jehož centrem je od 70. let 20. století především uni- ale i problematika intimity a rodinného života, lásky a se- verzita v Lundu. Stejným způsobem zaměřuje své aktivity xuality, hygieny a symbolických i reálných konceptualizací i Kungl. Gustav Adolfs Akademien för svensk folkkultur. čistoty a nečistoty. Autoři se snaží zodpovědět otázku po Pro poměr švédské etnologie a antropologie zároveň i na- příčinách rychlé transformace rurálního a v mnoha ohle- dále platí T. Gerholmem empiricky ověřená a opakovaně dech zaostalého státu s převahou venkovského obyva- ironicky komentovaná situace (Gerholm 1995: 161–162) telstva v moderní společnost vyznačující se až fetišizací „komplexu Velkého bratra“. Švédští etnologové tak již od pořádku, čistoty a všeobecného řádu (Klein 1986: 463). studijních let vedle vlastního oboru intenzivně studují, Ostře přitom tnou i do vlastních řad upozorněním, že prá- aplikují nebo kriticky reflektují zahraniční i domácí antro- vě rané fáze folklivsforskning sloužily především k disci- pologické přístupy, zatímco švédští antropologové nevědí plinaci a postupnému ovládnutí venkova městem. o etnologii vůbec nic a za relevantní považují jen globál- Knihou do značné míry ovlivněná lundská etnolo- ní antropologické autority, čímž sami sebe a svou práci gická škola se i v dalších desetiletích, a platí to až do odsuzují do periferního postavení. Projevuje se to např. současnosti, odklonila od partikulárních analýz směrem v malé prezentaci švédských antropologů na stránkách ke snaze komplexně postihnout kulturní změnu, každo- jinak špičkového mezinárodního antropologického časo- dennost a životní styl (Löfgren 2008). Jinými slovy, stu- pisu Ethnos vydávaného od roku 1936 stockholmským duje především dynamicky se proměňující a neustále Etnografickým muzeem (Statens etnografiska museum, „vyjednávané“ kulturní systémy fungující na rovině tzv. Etnografiska museet). kolektivního vědomí. A to jak v minulosti, tak v součas- Nejvýznamnějšími představiteli lundské i obecně nosti. Koneckonců (jakkoliv důvody byly též praktické) švédské etnologie 80. let 20. století až současnosti by- někdejší lundský etnologický institut je od roku 2009 li, resp. jsou Orvar Löfgren (nar. 1943), Jonas Frykman součástí šířeji koncipovaného pracoviště věd o kultuře (nar. 1942) a o něco starší Nils-Arvid Bringéus (nar. 1926), (Institutionen för kulturvetenskaper). Samotný O. Löfgren přičemž všichni vychovali značně početnou a produktivní se v pozdější fázi kariéry (profesorem lundské univerzity skupinu podobně orientovaných žáků. Löfgren s Frykma- byl v letech 1991–2008, opakovaně hostoval v USA) za- nem byli v 70. a 80. letech 20. století vedle domácí erixo- měřil na etnologické studium moderní společnosti, velký novské tradice velmi silně zaujati zejména symbolickou význam mají v evropském kontextu zejména jeho práce antropologií a z ní vycházejícími směry historického stu- věnované turistice, trávení volného času či přeshranič-

232 ní komunikaci a spolupráci. Výzkumným terénem mu především na otázky identity, interkulturality a na další v tomto směru bylo hlavně jihozápadní Švédsko (oblast změny a jevy v soudobé švédské a evropské společnosti Öresundské úžiny). Jeho souputník J. Frykman, který (Hellspong 2008: 210–211). Díky stále rezonujícímu od- je profesorem v Lundu od roku 1996, se historickému kazu S. Erixona, který koncipoval etnologii jako komplex- výzkumu věnoval o něco déle – avšak stále s důrazem ní obor studující minulost, folklor či funkční a prostorové na inovativní témata tělesnosti či hygieny. V posledních vztahy a významy kulturních jevů a artefaktů v celoev- dvou desetiletích se zaměřuje hlavně na studium emocí ropském měřítku, si však švédská etnologie zčásti udržu- a zážitků, ale např. i významu vzdělanosti v současné je i povahu kulturněhistorické a historickoantropologické švédské a evropské společnosti. disciplíny. Dokládá to např. recentní a relativně komplexní Nils-Arvid Bringéus působil v Lundu nejprve jako do- komentovaný bibliografický přehled o tematickém zamě- cent nordické a srovnávací etnologie (nordisk och jäm ření švédské, resp. skandinávské etnologie a antropo- förande folklivsforskning, od roku 1958) a po terminologic- logie (obě disciplíny nejsou rozlišovány) Alison Coolové ké „modernizaci“ oboru jako profesor etnologie (etnologi, (Cool 2017). v letech 1967–1991). Vzděláním i zaměřením bychom ho Koncept kultury, kulturní změny apod. nebyl přes čet- mohli na první pohled považovat za představitele před né antropologické kritiky sahající do 80. let 20. století ve erixonovského stylu studia rolnické lidové kultury – zabý- Švédsku zpochybněn a už vůbec ne opuštěn. Právě pro- val se především obřadní kulturou a zvykoslovím (hlavně pojení studia moderního světa při současném respektu pohřebním), lidovým uměním, stravou a zemědělstvím, k výzkumu minulosti je některými autory (Löfgren 2014: a to převážně v historické perspektivě. Patří mu však 122) považováno za největší devízu švédské resp. obec- mimořádné zásluhy o postupnou tematickou i metodolo- ně evropské etnologie. Ta dnes stojí na pomezí kultu- gickou modernizaci lundské etnologie (Klein 1986: 462, rálních a sociálních studií (Privat – Rundquist – Sjögren 468), na které dokázal udržet vyvážený poměr mezi čás- 2008; Frykman 2012) a intenzivně spolupracuje s řadou tečně historicky orientovanou erixonovskou evropskou především historických věd a věd o kultuře. V posled- etnologií a antropologickým studiem modernity. Byl to ních cca deseti letech můžeme trend historizace oboru právě Bringéus, který jako první systematicky uplatňoval dokonce považovat za stále sílící, a to zejména v dů- teoreticky propracované přístupy „mapování kultury“, ce- sledku značné globální popularity konceptů materiálního lých kulturních systémů a jejich nositelů, které Frykman a nemateriálního kulturního dědictví (Klein 2006), vlivu s Löfgrenem uplatnili v komplexní podobě. Při studiu lido- tzv. prostorového a materiálního obratu v humanitních vého umění též inovativně aplikoval některá východiska vědách (Löfgren 1997) či snah o poznání mechanis- symbolické antropologie (např. v práci Bildlore. Studiet av mů udržitelného vztahu člověka a přírody. Jistě ne ná- folkliga bildbudskap z roku 1981) a lidové umění nepova- hodou je nejkomplexnějším dílem švédské etnologie žoval za jednotlivé artefakty či jejich soubory, ale za spe- a příbuzných oborů vyšlým po roce 2000 monumentální cifický a komplexní komunikační systém. Je též autorem třísvazková syntéza Etnobiologi i Sverige (2001–2007) již nejméně pětkrát vydaného a stále velmi vlivného úvo- a k nejrespektovanějším a nejznámějším etnologickým du do studia etnologie Människan som kulturvarelse: En institucím stále patří Skansen, Nordiska museet a další introduktion till etnologin (poprvé 1973, naposledy 2005). muzea včetně celé řady výzkumně orientovaných regio- Postuluje v něm mj. nutnost propojení historického stu- nálních muzeí v přírodě. dia s prováděním terénních výzkumů, které jsou dle něj Institucionální základnu oboru tvoří vedle několika ústředním heuristickým a metodickým pilířem etnologie desítek velkých muzeí a oborové společnosti Kungl. jako svébytné disciplíny (Brigéus 2005: 8–12, 28–74). Gustav Adolfs Akademien för svensk folkkultur pře- devším univerzitní pracoviště. Z těch výrazně etnolo- Závěr gicky profilovaných jmenujme (1) etnologický seminář Švédská etnologie se po roce 2000 jeví být mnohovrs- (Etnologiseminariet) univerzity v Lundu fungující v rámci tevnatou a dynamicky se vyvíjející disciplínou, která se Ústavu věd o kultuře (Institutionen för kulturvetenska drží v popředí evropské etnologické vědy. Ve svém stále per), (2) Ústav pro kulturní antropologii a etnologii uni- ještě hlavním proudu se tento obor ve Švédsku zaměřuje verzity v Uppsale (Institutionen för kulturantropologi och

233 etnologi), (3) Ústav etnologie, církevních dějin a gender ré stále častěji iniciují některé technické a další vysoké studies univerzity ve Stockholmu (Institutionen för etno školy jako např. Královské vysoké učení technické (KTH logi, religionshistoria och genusvetenskap) a konkurenční – Kungliga Tekniska Högskolan) či Švédská zemědělská (4) Ústav sociální antropologie téže univerzity (Socialan univerzita (SLU – Sveriges lantbruksuniversitet) i neuni- tropologiska institutionen), (5) Ústav věd o kultuře (Insti verzitní výzkumná pracoviště akademického typu. tutionen för kulturvetenskaper) univerzity v Göteborgu, Pro komunikaci vědeckých poznatků a šíření vlivu (6) mimo švédské území ležící Åbo Akademi v Turku reali- švédské etnologie se jeví být podstatnou značná interna- zuje programy v severské etnologii a folkloristice (Nordisk cionalizace univerzitních i neuniverzitních vědeckých pra- etnologi, Nordisk folkloristik) a etnologie a folkloristika je covišť a v podstatě bilingvní povaha švédského školské- více či méně podstatnou součástí výuky na řadě dalších ho systému, která umožňuje švédským etnologům včetně univerzit, zejména v rámci nejrůznějších jazykovědných, vysokoškolských studentů bez problémů komunikovat kulturně-historických, sociologických a antropologických a publikovat v angličtině. V angličtině jsou zpravidla před- specializací. Silněji se obor v poslední době rozvíjí, ze- kládány doktorské disertační práce a stále častěji některé jména díky vzniku specializovaných výzkumných center diplomové práce, bezvýhradně anglicky jsou publikovány (zaměřených např. na migrační studia) nebo v důsledku texty v ústředních vědeckých etnologických časopisech působení výjimečných osobností, na univerzitách v Umeå, typu Ethnologia Scandinavica. Švédština si samozřejmě Malmö nebo na Södertörnské univerzitě ve Stockhol- udržuje klíčové místo jazyka pramenů a domácích terén- mu. Nelze zapomínat ani na rozsáhlé interdisciplinární ních výzkumů a je v ní publikována většina monografií, výzkumné projekty s výraznými etnologickými rysy, kte- zejména těch věnovaných skandinávskému terénu.

Studie je výstupem z projektu GA15-03754S Mezi státním plánem a badatelskou svobodou. Etnografie a folkloristika v českých zemích v kontextu vývoje kultury a společnosti v letech 1945–1989 podpořeného Grantovou agenturou České republiky.

LITERATURA: Arnstberg, Karl-Olof 2008: Le moment Sigurd Erixon. Ethnologie Erixon, Sigurd 1937: Regional European Ethnology I. Main Principles française 38, s. 213–219. and Aims with Special Reference to Nordic Ethnology. Folk-liv 1a, Åström, Anna-Maria 2008: „What is a Swedish Ethnology in Finland?“ s. 89–108. Åbo Akademi University [online] [cit. 15. 8. 2017]. Dostupné z: Erixon, Sigurd 1938: Regional European Ethnology II. Functional Ana- . lysis – Time Studies. Folk-liv 2, s. 263–294. Bendix, Regina 2012: From Volkskunde to the “Field of Many Names”: Erixon, Sigurd 1956: European Ethnology as Social Science. In: Actes Folklore Studies in German-Speaking Europe since 1945. In: du Congrès International d’Ethnologie Régionale. Arnhem 1955. Bendix, Regina – Hasan-Rokem, Galit (eds.): A Companion to Arnhem, s. 56–61. Folklore. New York: Wiley Blackwell, s. 364–390. Erixon, Sigurd 1967a: European Ethnology in our Time. Ethnologia Bringéus, Nils-Arvid 2005: Människan som kulturvarelse: En introduktion Europaea 1, s. 3–11. till etnologin. Stockholm: Carlsson Bokförlag. Erixon, Sigurd 1967b: Urgent Ethnological Tasks. Ethnologia Europaea Brück, Ulla. 1982: The Influence of Anthropology on Swedish Ethnology. In: 1, s. 163–169. Nixdorff, Heide – Hauschild, Thomas (eds.): Europäische Ethnologie. Erixon, Sigurd (ed.) 1957: Atlas över svensk folkkultur 1. Matteriel och Theorie- und Methodendiskussion aus ethnologischer und volks social kultur. Uddevalla: Niloe. kundlicher Sicht. Berlin: Dietrich Reimer Verlag, s. 119–127. Frykman, Jonas 2012: A tale of two disciplines: European ethnology and Byron, Reginald 2002: The anthropology of Northern Europe. In: Barnard, the anthropology of Europe. In: Frykman, Jonas – Kockel, Ullrich Alan – Spencer, Jonathan (eds.): Encyclopedia of social and cultural – Craith, Máiréad Nic (eds.): A companion to the anthropology of anthropology. London: Routledge, s. 208–209. Europe. Malden, MA: WileyBlackwell, s. 572–589. Campbell, Åke – Nyman, Åsa (eds.) 1976: Atlas över svensk folkkultur Frykman, Jonas – Löfgren, Orvar 1979: Den kultiverade människan. 2. Sägen, tro och högtidssed. Uppsala: Kungl. Gustav Adolfs Aka- Lund: LiberLäromedel. demien. Gerholm, Tomas 1995: Sweden: central ethnology, peripheral anthropol- Cool, Alison 2017: Scandinavia. In: Oxford Bibliographies in Anthropology ogy. In: Vermeulen, Han F. – Roldán, Arturo Alvaréz (eds.): Field [online] [cit. 16. 8. 2017]. Dostupné z: .

234 Gullestad, Marianne 1989: Small facts and large issues: The anthro- Reinhard (eds.): Everyday Culture in Europe. Approaches and pology of contemporary Scandinavian society. Annual Review of Methodologies. Aldershot: Ashgate, s. 119–132. Anthropology 18, s. 71–93. Löfgren, Orvar 2014: The Ethnologist‘s Ball. Ethnologia Europaea 44, Hannerz, Ulf 1985: History and anthropology in Scandinavia: An intro- s. 116–122. duction. Ethnos 50, s. 165–167. Moser, Johannes – Götz, Irene – Ege, Moritz (eds.) 2015: Zur Situati Hellspong, Mats 2008: Pour une histoire de l‘ethnologie en Suède. on der Volkskunde 1945–1970. Orientierungen einer Wissenschaft Ethnologie française 38, s. 205–212. zur Zeit des Kalten Krieges. Münster: Waxmann. Izikowitz, Karl Gustav – Moberg, Carl-Axel – Eskeröd, Albert 1959: An- Privat, Jean-Marie – Rundquist, Angela – Sjögren, Annick 2008: thropology in Sweden. American Anthropologist 61, s. 669–676. L‘ethnologie entre analyse sociale et expertise culturelle. Ethnolo Klein, Barbro 1986: Swedish Folklife Research in the 1980s. The Jour gie française 38, s. 197–204. nal of American Folklore 99, s. 461–469. Richette, Christian – Daun, Åke 2008: L‘ethnologie en Suède, des Klein, Barbro 2000: The moral content of tradition: Homecraft, ethnology, possibilités fantastiques! Entretien avec Åke Daun par Christian and Swedish life in the twentieth century. Western Folklore 59, Richette. Ethnologie française 38, s. 243–247. s. 171–195. Rogan, Bjarne 2013: Sigurd Erixon on the Post-War International Klein, Barbro 2006: Cultural heritage, the Swedish folklife sphere, and Scene. International Activities. European Ethnology and CIAP the others. Cultural Analysis 5, s. 57–80. from 1945 to the mid 1950s. Arv. Nordic Yearbook of Folklore 69, Klein, Barbro 2008: La folkloristique, une discipline mère? Ethnologie s. 89–152. française 38, s. 223–232. Schmoll, Friedemann 2011: Das Europa der deutschen Volkskunde. Lindblom, Gerhard 1946: 100 Ethnological and Anthropological Studies Skizzen zu Internationalisierungsprozessen in der Europäischen in Sweden During the War. Man 46, s. 106–109. Ethnologie des 20. Jahrhunderts. In: Johler, Reinhard – Matter, Lozoviuk, Petr 2005: Evropská etnologie ve středoevropské perspekti Max – Zinn-Thomas, Sabine (eds.): Mobilitäten. Europa in Bewe vě. Pardubice: Univerzita Pardubice. gung als Herausforderung kulturanalytischer Forschung. 37. Kon Löfgren, Orvar 1997: Scenes From a Troubled Marriage. Swedish gress der Deutschen Gesellschaft für Volkskunde. Münster: Wax- Ethnology and Material Culture Studies. Journal of Material Cul mann, s. 425–434. ture 2, s. 95–113. Woitsch, Jiří 2016: Etnokartografie ve 20. století: Od národních atlasů Löfgren, Orvar 2008: When is small beautiful? The transformations of k atlasu evropskému a zpět. In: Woitsch, Jiří – Jůnová Macková, Swedish ethnology. In: Craith, Máiréad Nic – Kockel, Ullrich – Johler, Adéla (eds.): Etnologie v zúženém prostoru. Praha: Etnologický ústav AV ČR, s. 183–225.

Summary From Folklivsforskning to European Ethnology and Anthropology, and Back: Swedish Ethnology in the 19th through 21st Centuries

The chronologically approached essay outlines the development of Swedish ethnology from its amateur beginnings through establishing the museum and university scientific discipline in the 19th and the first half of the 20th century. Great attention is paid to the essential modernization of the discipline by Sigurd Erixon, which had all-European impact through the theoretical- methodological formation of the comparative all-European ethnology´s concept, as well as to the subsequent processes of sociologization and anthropologization of the discipline in the 1970s and 1980s, and the shift in the Swedish ethnologists´ focus from the study of the past to current social problems. The contemporary situation in Swedish ethnology, the example of which the so-called Lund School is, is described as a convergence of cultural-historical and anthropological approaches and the discipline is considered to be one of the most progressive in the all-European context. The essay mentions several profiling personalities of Swedish ethnology from the 19th century to date as well as key works, and it describes the past and the contemporary institutional basis of the discipline.

Key words: European ethnology; history of ethnology; cultural studies; Sweden; Scandinavia; Sigurd Erixon.

235 ETNOLOGIE, IDEOLOGIE A MOC – NA PŘÍKLADU ESTONSKA Indrek Jääts – Marleen Metslaid (Estonské národní muzeum, Tartu)

Etnologie a folkloristika, které vznikly v 19. a 20. sto- ti byla historie oboru přepsána s ohledem na posun para- letí, se vyvíjely ve specifických národních souvislostech, digmatu a zprostředkována mezinárodní čtenářské obci v důsledku čehož se určitým způsobem liší v různých ze- (viz např. Viires 1991; Vunder 1996). Obecná zpracování mích terminologie, metody a témata výzkumu. V malých v estonštině byla publikována jako součást větších děl, národních státech severní a východní Evropy se etnolo- která se zabývala výzkumem estonské lidové kultury gie zpočátku vyvíjela jako opatření k národní záchraně (Viires – Tedre 1998; Leete et. al 2008). K meziválečné a jako sbírkový obor (Löfgren 1990), jehož cílem byla době byly zpracovány jednotlivé otázky, kterými se za- konsolidace příslušného národa prostřednictvím studia bývali různí badatelé (např. Talve 1992; Kuutma – Jaago jeho vlastní historie. I později zůstala etnologie v těchto 2005), byl také obhájen jeden doktorát (Metslaid 2016). zemích spojena s vlastenectvím. Jinými slovy – etnolo- Pokud se týká sovětské éry, publikováno bylo několik gie nebyla pouhým akademickým oborem, nýbrž byla obecných přehledů (Viires 1993; Johansen 1997) a také úzce propojena s procesy ve společnosti a politice (viz články věnované specifickým podtématům (např. Astel Bendix 1999; Klein 2006). 2009; Konksi 2009; Niglas – Toulouze 2010). Na vyčer- Ve 21. století se začalo diskutovat o společné evrop- pávající zpracování sovětské éry se ještě čeká. ské etnologii, přičemž byl kladen důraz na společné jmenovatele a podobnosti mezi jednotlivými zeměmi. Přesto Prehistorie estonské etnografie by neměly být opomíjeny rozdíly vyvolané historickým V letech 1721–1918 žili Estonci pod nadvládou car- kontextem. V Estonsku se obor až do 90. let 20. století ského Ruska. Do poloviny 19. století byli z velké většiny nazýval etnografie a jeho hlavní výzkumnou oblastí by- venkovany bez vlastní etnické elity; neměli svou vlastní la materiální stránka tradiční venkovské kultury, zatím- psanou historii, ale byli předmětem zájmu baltských Něm- co folkloristika se zaměřila na studium kultury duchovní. ců a ruských intelektuálů. Již v 18. století začali osvícenci Když Estonsko v roce 1991 opět získalo nezávislost, es- mezi baltskými Němci studovat způsob života estonských tonská etnografie splynula s evropskou etnologií a název (a lotyšských) venkovanů s cílem poskytnout těmto lidem oboru se adekvátně změnil. vzdělání a zásadně zlepšit jejich život. Inspirováni myš- Tento článek zkoumá počátky a historii estonské etno- lenkami romantismu a Herdera projevili rovněž vážný zá- grafie, jak procházela rozmanitými režimy. Centrální osou jem o estonskou lidovou kulturu – zejména lidové písně. je spojení disciplíny a estonského vlastenectví. Podrob- Ty byly samy o sobě považovány za cenné. něji se budeme zabývat dvěma obdobími; meziválečnou Zatímco Estonci byli tím, co lze nazvat etnografic- dobou, kdy Estonsko bylo nezávislým národním státem kým předmětem zájmů učenců z řad baltských Němců a etnografie sloužila k posílení národní identity a jednoty, a Rusů, jejich finští kolegové nahlíželi na Estonce jako a sovětskou érou, kdy byla estonská etnografie podřízena na příbuzné, kteří hovoří velmi blízkým jazykem. Finská sovětské etnografii a principům marxisticko-leninské teo- etnografie se rozvíjela o něco dříve než její estonská rie, ačkoliv zůstala spojena s estonským vlastenectvím protistrana a poskytovala jí cenné informace. Například a podporovala estonskou identitu. Na to, aby bylo možné Axel Olai Heikel napsal první vědecké studie zabývající v plné míře postihnout vývoj estonské etnologie v posled- se hmotnou kulturou Estonců (Viires – Tedre 1998: 17). ních několika desetiletích, je historická vzdálenost příliš Počínaje polovinou 19. století se začali objevovat prv- krátká; můžeme pouze nastínit hrubý obraz. ní estonští intelektuálové, kteří věnovali svou pozornost První retrospektivní texty týkající se historie estonské nehmotným stránkám venkovské kultury – lidovým pís- etnografie byly napsány již v meziválečném období. Za ním (runové písně), pověstem a dalším lidovým vyprá- sovětské éry nebylo možno vzhledem k ideologickým věním, které začali sbírat, studovat a vydávat. Ve srov- omezením historii etnografie svobodně studovat. Nicmé- nání s minulostí se tyto činnosti odehrávaly v odlišném ně tehdy publikované přehledy jsou užitečné (viz např. kontextu – nyní byly součástí národního hnutí. Jak bylo Viires 1970; Peterson 1986). Po znovunabytí nezávislos- uvedeno, Estonci postrádali svou vlastní psanou historii

236 a intelektuálové, kteří začali budovat moderní estonský Při rozvoji specializací na Tartuské univerzitě sehráli národ, mohli jen málo spoléhat na tradiční venkovskou důležitou úlohu badatelé z Finska a Švédska, neboť v té kulturu, jíž byl přiřčen nový význam a jako taková se sta- době nebyl k dispozici dostatek Estonců s požadovaným la z hlediska národní identity důležitou. vzděláním. K výuce etnografie byl pozván mladý finský Sběratelská a vydavatelská činnost pastora Jakoba vědec Ilmari Manninen (1894–1935). Stal se rovněž prv- Hurta (1839–1907), ústřední postavy národního hnutí, ním ředitelem národního muzea (1922). Ti, kteří rozho- vedla ke vzniku odborné folkloristiky v Estonsku. Hurto- dovali, následovali švédský a finský model (viz Niiranen vy sběratelské metody (spoléhající se na dopisovatele) 1992; Klein 2006) a mezi akademickou etnografií a ENM pokračovaly ve 20. století a jeho zájem o lidové tradice mělo být navázáno úzké spojení. Velký národní důraz vedl jeho současníky k tomu, aby věnovali větší pozor- byl kladen na etnografické sbírky muzea, ačkoliv ty stále nost hmotné stránce venkovské kultury. Hurtova smrt se čekaly na to, až budou vyčerpávajícím způsobem pro- stala podnětem k založení Estonského národního mu- studovány. Manninen položil základy systemizaci etno- zea (dále ENM) v Tartu roku 1909 (Viires – Tedre 1998: grafických sbírek ENM a novým akvizicím, vydal první 15–19). Lze říci, že estonská etnografie vyšla z folkloristiky a zpočátku byly oba obory úzce propojeny. ENM, které bylo zřízeno na Hurtovu památku a jako depozitář jeho sbírek, se nejdříve zaměřilo na hmotnou stránku starší venkovské kultury, především na sběr a popularizaci lidového umění1. Ačkoliv nemělo stálou adresu, hrálo aktivní roli v prvním desetiletí existence estonského národního hnutí. Pod záštitou muzea a za vedení Kristjana Rauda (1865–1943) se uskutečnila ce- lá řada expedicí, které rozšířily muzeální sbírky a zvedly sebeuvědomění Estonců na poli ocenění jejich kultur- ního dědictví. Do funkce předsedy asociace muzeí byl vybrán Oskar Kallas (1868–1946), první Estonec, který získal doktorát v oboru folkloristiky (1901). Byl vůdcem kampaně propagující sběr hmotných artefaktů i nehmot- ného lidové umění. V průběhu let muzeum nahromadi- lo rozsáhlý materiál, a tak v době před první světovou válkou vyvstala potřeba systematizace a studia sbírek. Důsledkem toho se estonská etnografie stala vědeckým oborem (About Sweden, viz Klein 2006: 58–59).

Vznik estonské etnografie ve 20.–30. letech 20. století Po vzniku v roce 1918 byla Estonská republika mla- dým národním státem, který musel od základů vybudovat svůj vlastní systém vzdělávání a výzkumu. Spolu s dal- šími obory se vztahem k Estonsku (folkloristika, historie, archeologie, literatura, lingvistika, dějiny umění) získala etnografie příležitost stát se nezávislým akademickým oborem, který měl přispívat k posílení národní identity. ENM se stalo hlavní institucionální základnou pro etnografy. Úzkou spolupráci navázalo muzeum s Tartuskou univerzitou2, která se v prosinci roku 1919 opět etablovala jako instituce založená na estonském jazyku a eston- Ilmari Manninen (1894–1935), ředitel Estonského národního muzea ském smýšlení. v letech 1922–1928. ERM Fk 1273: 6

237 specializovaný slovník (1925) a začal publikovat ročen- dovolila, výzkum se ugrofinskými národy zabýval. Na ku muzea (1925), čímž vytvořil první možnost zveřejnit příklad F. Linnus prováděl terénní výzkum pod dohledem kratší statě z oboru. Celá řada jeho studentů pak zaují- Manninena mezi livonskými komunitami v Lotyšsku. mala pozice v ENM. Poté, co se Manninen vrátil do vlas- Hlavními tématy etnografického výzkumu byly lidový ti (1928), zůstalo křeslo vedoucího katedry etnografie oděv, stavitelství, rybaření, včelařství a strava. Znalosti v Tartu volné až do konce 30. let 20. století, což umožni- nevycházely pouze z muzeálních sbírek. Ještě důležitější lo ENM, aby posílilo svou vedoucí roli v estonské etno- byl terénní výzkum, který byl do studia začleněn. Badate- grafii. Manninenovu pozici převzal jeho bývalý žák Fer- lé se do „terénu“ vrátili v následujících letech, aby základ dinand Linnus (1895–1942, před tím, než si poestonštil svých znalostí rozšířili. Do terénu byli rovněž vysílání stu- své jméno, se jmenoval Leinbock) a zastával tuto pozici denti a angažováni místní pomocníci, jimž byly předává- až do roku 1941. ny tematické dotazníky sestavené etnografy. V roce 1931 Manninen definoval etnografii jako vědecký obor, kte- byla oficiálně zřízena síť dopisovatelů ENM. rý zkoumal pouze hmotnou stránku venkovské kultury, Ve 30. letech 20. století začali etnografové vydávat a posílil vazby mezi oborem a etnografickými sbírkami pozoruhodná díla. Manninen publikoval první dva díly muzea. Jako docent etnografie na Tartuské univerzitě plánované třídílné publikace s názvem Die Sachkultur zveřejnil Manninen program, v němž konstatoval, že cí- Estlands (Věcná kultura Estonska, 1931, 1933). Linnus lem specializace je vytvořit integrální pohled na hmotnou vydal přehled hmotné lidové kultury Estonců (Leinbock venkovskou kulturu. Aby se tak mohlo stát, bylo nejdříve 1932). Gustav Ränk (1902–1998), další Manninenův nutné vypracovat typologii kulturních projevů a určit je- student, vydal populární přehled s názvem Vana-Eesti jich geografický rozsah. Kromě toho musely být v prů- rahvakultuur (Lidová kultura starého Estonska, 1935). běhu výzkumu stanoveny vazby mezi kulturami Estonců Během tohoto období bylo vydáno ještě několik důleži- a jejich sousedů (Manninen 1924). Při vytváření těchto tějších monografií: Manninenovy Eesti rahvariiete ajalu vodítek vycházel Manninen na jedné straně z místní kul- gu (Dějiny estonského lidového kroje, 1927), Ränkovy turní historie a na druhé straně z vývoje oboru v dalších publikace Peipsi kalastusest (Rybaření na jezeře Peipus, zemích regionu. 1934) a Saaremaa taluehitised I (Hospodářské stavby Manninen uplatňoval v estonské etnografii historic- Saaremaa I, 1939) a Linnusovo Eesti vanem mesindus. kogeografický přístup, který pak byl leckde ve střední I Metsamesindus (Včelařství starých Estonců. Lesní vče- a v severní Evropě následován. V této souvislosti se lařství I, 1939). Poslední dvě díla vycházela z prvních di- důležitou metodou stalo mapování, zejména při zpra- sertačních prací, které byly v Estonsku na poli etnografie covávání muzeálních sbírek a také ve výzkumu. Eston- obhájeny. ští etnografové stáli na evropské špičce, pokud se týče V době meziválečné nezávislosti bylo ENM hlavním úspěšného uplatnění kartografické metody. Manninen (re)prezentantem a (re)konstruktérem lidové kultury. zdůrazňoval potřebu studovat kulturněhistorický kontext V roce 1922 se muzeum, které mělo pouze dočasné síd- etnografických objektů a prostředí, v němž byly vyrobeny lo, přestěhovalo do zámku Raadi v těsném sousedství a používány (Talve 1992; srov. Rogan 2014). Tartu. Výstavy o estonských kulturních dějinách a ugro- Specifikem estonské etnografie je skutečnost, že finské historii (zahájeny v letech 1927, potažmo 1928) se studium se vždy věnovalo také jiným ugrofinským etni- staly národní manifestací. Estonská lidová kultura byla kům. Vědomí, že estonština (a finština) patřily do ugro- prezentována – mírně idealizovaným způsobem – jako finské jazykové rodiny, sehrávalo od počátku 19. století nezávislá, jedinečná a stabilní. Vystavované předměty důležitou roli pro estonskou (a finskou) národní identitu podporovaly národní identitu Estonců. a lingvistická spřízněnost se často rozšířila na vnímání Pokud analyzujeme praktiky etnografů té doby v růz- spřízněnosti kulturní a dokonce pokrevní. Ugrofinové by- ných formách projevů (terénní výzkum, primární etnogra- li označováni jako „spříznění lidé“. V meziválečné době fický popis, výzkum, populárně-vědecké články, muzeál- se estonským etnografům nedostávalo přístupu k ugro ní výstavy), vidíme rozvětvený přístup k lidové kultuře. finským národům, které žily za sovětskou hranicí a – na Ačkoliv Manninenova platforma byla omezena na studi- rozdíl od finských kolegů – neměli významné sbírky úda- um hmotné venkovské kultury minulosti, z hlediska vy- jů z předešlého období. Nicméně pokud to příležitost tváření znalostí viděli etnografové lidovou kulturu jako

238 širší koncept v tematickém i časovém rámci (více viz tické kulturní propagandy, ale nadměrný administrativní Metslaid 2016). Obecně řečeno se badatelé té doby zú- tlak způsoboval problémy. Současně se zdá, že produk- častnili národního diskurzu s (bezděčným) cílem přispět ce znalostí mladých etnografů v té době pramenila spíše k vytvoření moderního národa, jako tomu bylo v případě z idealisticko-snivé vize než z jasně vytyčených ideologic- dalších severoevropských a středoevropských zemí (viz kých nebo politických cílů (Metslaid 2016). např. Frykman – Löfgren 1987; Rihtman-Auguštin 2004; Ve 20. a 30. letech 20. století se estonská etnografie Klein 2006; Nic Craith 2008). stala národním a regionální oborem, který se nikdy neza- Vazby mezi etnografy, ENM a státní administrativou se pouzdřil ve svém vlastním kulturním prostoru. Etnografo- ještě prohloubily poté, co Estonsko v roce 1934 nabralo vé byli v té době aktivní v širší mezinárodní výměně zna- směr k autoritářskému režimu. V oblasti kultury a ideolo- lostí; prostřednictvím korespondence, konferencí a svých gie si nový režim vytyčil posílení národního státu jako svou německy psaných publikací se účastnili dialogu s kolegy, prioritu. Očekávalo se, že se muzeum připojí k akcím, jež kteří prováděli podobné výzkumy v blízkých i vzdálených propagovaly národní kulturu, zejména popularizaci lidové- zemích. Mezinárodní spolupráce se prohloubila zejména ho oděvu (kroje). V této souvislosti napsal Manninenův na konci uvedeného období (Rogan 2014). Jmenování student Helmi Kurrik (1883–1960) příručku nazvanou Gustava Ränka profesorem etnografie na Tartuské uni- Eesti rahvarõivad (Estonský lidový oděv, 1938).3 Zásady verzitě v roce 1939 symbolizuje fakt, že se estonská et- a cíle činnosti muzea široce souzněly s cíli nacionalis- nografie stala plně etablovaným akademických oborem.

Účastnice kurzu o lidovém oděvu v Estonském národním muzeu. Foto Karl Hintzer 1938. ERM Fk 815: 42

239 Druhá světová válka a etnografové v exilu Etnografie v sovětském Estonsku (1944–1991) Během druhé světové války bylo Estonsko několikrát Sovětský svaz okupoval Estonsko od roku 1944 do okupováno cizími vojsky: po sovětské okupaci v letech roku 1991. Zemi vládla komunistická strana, nicméně ce- 1940–1941 obsadili zemi v letech 1941–1944 němečtí lé období zdaleka nebylo monolitické a změny v politice nacisté a v roce 1944 do země opět vstoupili Sověti, a společnosti dopadly také na etnografii. První poválečné tentokrát proto, aby zůstali. Turbulentní a nebezpečné roky znamenaly pro estonskou společnost krátký oddech, časy dopadly také na etnografy. V roce 1941 byl uvěz- ale hlavní vlna represí začala ještě dříve, než celé deseti- něn ředitel ENM Linnus – o rok později pak zemřel ve letí uplynulo; deportace na Sibiř, nucená kolektivizace ze- vězeňském táboře v Rusku. V prvním roce sovětské mědělství, intelektuálové nařčeni z tzv. buržoazního naci- okupace bylo profesorské místo v oboru etnografie zru- onalismu. Po Stalinově smrti v roce 1953 represe polevily. šeno. Za německé okupace působil jako mimořádný Za éry Chruščova a Brežněva měla rozprášená estonská profesor G. Ränk. V té době byla vychována další gene- občanská společnost příležitost znovu se konsolidovat race etnografů, bylo obhájeno několik magisterských ti- a vést paralelní existenci propletenou s tím, co bylo mož- tulů, ale žádný etnograf neobhájil disertační práci. ENM no nazvat společností oficiální. Sovětská ideologie byla li- bylo znárodněno a rozděleno na dvě instituce – Státní dem dále vnucována, ale používala méně brutální metody. národopisné muzeum a Muzeum literatury (včetně folk- Doba okupace se vlekla a Estonci byli nuceni ji přijmout. lorních sbírek).4 Zámek Raadi byl zničen v roce 1944, Jejich velká část přesto sovětskému režimu nedůvěřovala naštěstí se však před tím podařilo odvézt většinu sbírek, a odmítala jeho ideály a ambice. Cesta ke znovunabytí které byly v budově uloženy. intelektuální nezávislosti a vyjádření estonského vlaste- Do konce války prchla většina předních etnografů na nectví – i když obezřetně – byla nalezena v kulturní sfé- Západ: Gustav Ränk a Eerik Laid (1904–1961) i Rän- ře. Mnoho intelektuálů z oblasti kultury hledalo cesty, jak kovi studenti Helmut Hagar (1914–1991) a Ilmar Talve proklouznout cenzorům a úspěšně propašovat k lidem al- (1919–2007) skončili ve Švédsku, Helmi Kurrik emi- ternativní informace. Do určité míry se taková praxe uplat- groval přes Německo do Spojených států amerických. ňovala také v badatelské komunitě, zejména ve vědních Ve svých nových domovech měli často dvojí roli – jako oborech zahrnujících národní témata. Samozřejmě i mezi uprchlíci a jako badatelé. Celá řada etnografů byla velmi humanitními vzdělanci existovali sympatizanti a kariéristé, aktivní v emigrantských organizacích včetně vědeckých ale obecně tyto oblasti přitahovaly lidi, kteří si vážili národ- sdružení. Ti, kteří mohli pokračovat ve svých badatel- ních kořenů, tradic a identity. ských aktivitách, měli často širší rozhled, přemýšleli Po válce se estonská etnografie musela podrobit so- o svém mezinárodním posluchačstvu a rovněž se začali větské ideologii a byla začleněna do etnografie sovětské. zabývat výzkumnými tématy spojenými s jejich novými Do 40. let 20. století byla dokončena přeměna sovětské domovy (viz Viires 2000). etnografie v řízený centralizovaný systém, na jehož vr- Aby mohli pokračovat ve své práci, potřebovali bada- cholu – jako na špičce pyramidy – stál Etnografický ústav telé, kteří emigrovali, vědecké ústavy. Díky svým dřívěj- Akademie věd SSSR v Moskvě. V Sovětském svazu se ším profesionálním kontaktům dostali všichni tři zmínění vědecký obor, který se zabýval národy a jejich kultura- noví švédští přesídlenci práci v Národopisném ústavu mi, nazýval etnografie a byl chápán jako odnož studia (Institutet för Folklivsforskning) vedeném etnologem historie. Jeho teoretickou základnou byl historický mate- Sigurdem Erixonem (1888–1968). Ränk se později stal rialismus. Základem byly evoluční myšlenky B. Engelse docentem etnologie na Stockholmské univerzitě a Tal- a L. H. Morgana, které říkaly, že hnacím motorem vývoje ve se stal profesorem etnologie na Univerzitě Turku ve lidské společnosti je pokrok vznikající z výroby materiál- Finsku. Nejvíce zůstal ve spojení s estonskými tématy ních potřeb. Vedle svého teoretického aspektu disponoval Ränk; vedle důležitých publikací o větších kulturních re- sovětský národopis také praktickou stránkou – byl jedním gionech (např. Ränk 1949) sepsal rozsáhlejší díla týka- z prvků, které přispívaly k restrukturalizaci společnosti jící se estonské etnografie. Od konce 50. let 20. století dle socialistických měřítek. někteří z etnografů v exilu navazovali vztahy se svými Na podzim roku 1944 se v Estonsku projevil vážný kolegy v Sověty okupovaném Estonsku. nedostatek vědců z oblasti etnografie. Téměř všichni

240 vynikající etnografové uprchli na Západ, někteří byli ru- V letech 1952–1960 vyvíjela činnost integrovaná kou Sovětů zabiti. Na poválečné sovětizované Tartuské pobaltská expedice, která byla řízena Etnografickým univerzitě nebylo obnoveno profesorské místo v oboru ústavem v Moskvě. Primární oblastí výzkumu se stala etnografie. Zodpovědnost za výchovu nových etnografů etnogeneze. Jednalo se o mezioborový projekt. Úkolem převzal profesor archeologie Harri Moora (1900–1968). etnografů bylo podrobně studovat tradiční lidovou kultu- Od 50. let 20. století pokračovalo vzdělávání etnografů ru, což mělo pomoci při vyjasnění etnické historie národů na katedře historie Sovětského svazu Tartuské univerzi- a kulturních vazeb na sousedy. V této souvislosti musela ty. Etnografii vyučovali vědečtí pracovníci, kteří na plný být také stanovena územní struktura lidové kultury. Prá- úvazek pracovali někde jinde, hlavně v ENM. Stálé místo vě to byla oblast, kde se jako významná výhoda ukázala pro vyučujícího v oboru etnografie bylo zřízeno až v ro- práce vykonávaná ve 20. a 30. letech 20. století. His- ce 1970. Po mnoho let tuto práci vykonával Arved Luts torickogeografická metoda mohla nyní pokračovat v no- (1929–2005) (Leete et. al 2008: 22). vých podmínkách – jen ji bylo potřeba okořenit citacemi Po válce bylo ENM prakticky jedinou výzkumnou insti- z klasických děl marxismu-leninismu a zdůraznit pozitivní tucí v Estonské SSR, která se zabývala etnografií.5 Počet roli ruského národa. Za stalinské éry bylo Estonsko zcela zaměstnanců ENM narůstal, ale činnost muzea byla plně odříznuto od soudobé západní vědy, která byla v SSSR pod ideologickou kontrolou. Namísto zničeného zámku démonizována jako „buržoazní“ (Ränk 1978: 326–327; Raadi získalo muzeum do užívání dřívější soudní budovu, Leete et. al 2008: 23). která byla od počátku stísněná a poskytovala pouze ome- Jedním z vynikajících úspěchů výzkumu v oblasti zené možnosti pro instalaci výstav (Konksi 2009: 275). estonské etnogeneze byl soubor článků, které editoval V roce 1952 sestavil H. Moora malou pracovní skupi- H. Moora – Eesti rahva etnilisest ajaloost (Etnická historie nu etnografů při sekci archeologie v Historickém ústavu estonského lidu, 1956). Dílo představovalo estonské ko- sovětské Estonské akademie věd v Tallinnu. Ta se stala řeny, které podle Moora sahaly velmi daleko do minulos- centrem excelence sovětské estonské etnografie. Ve- ti, zdůrazňovalo původnost, a tedy podporovalo identitu. doucím výzkumné skupiny byl po mnoho let Ants Viires Kniha byla ihned přeložena do ruštiny6 a stala se vzorem (1918–2015), také student G. Ränka. pro další podobné výzkumy v Sovětském svazu. Jedním z prvních kroků, který měl zavést estonskou etnografii do standardního sovětského ideologického proudu, bylo vydání článku s názvem Etnografie a sou časnost, jehož autorem byl soudobý špičkový sovětský etnograf Sergej Tolstov, v ročence ENM v roce 1947. Moora rovněž zveřejnil článek, který přizpůsoboval požadavky sovětské etnografie estonským podmínkám. Napsal, že etnografie by se měla dále zaměřovat na studium staré předkapitalistické venkovské kultury, ale rovněž věnovat více úvah sociálnímu kontextu artefaktů a jevů a zaměřit pozornost také na sousední národy (Moora 1947). Počátkem roku 1947 navštívil pobaltské republiky Nikolaj Nikolajevič Čeboksarov, jeden z nejautoritativ- nějších sovětských etnografů. V březnu 1950 se konala v Moskvě konference, kterou organizoval Etnografický ústav Akademie věd SSSR. Konference za účasti eston- ských vědců rozebírala pobaltskou etnografii. Závěrem bylo, že výzkum by se měl zaměřit především na socialistickou reformu každodenního života dělníků a rolníků Pracovníci Estonského národního muzea s transparentem pro a také na etnogenezi pobaltských národů (Leete et. al prvomájový průvod (Mezinárodní den práce). Foto Hudu Rips 1951. 2008: 23; Astel 2009: 224). ERM Fk 1174: 54

241 Koncem 50. let 20. století, v době „tání“ za Chruščo- a byly z nich vytvořeny etnografické filmy, což bylo v kon- vovy éry, se v estonské etnografii odehrála série pozi- textu sovětské etnografie poměrně neobvyklé (podrob- tivních změn. V březnu 1957 se v Tartu konalo setkání něji o tomto tématu viz Niglas – Toulouze 2010). etnografů z Akademie věd Estonské SSR. Po něm ná- Oblíbenými tématy estonských etnografů byly i nadá- sledovalo rozhodnutí Akademie ohledně vývoje akvizic le lidový oděv a venkovská architektura. Sovětská eston- v ENM. Jak v Estonsku, tak i na sousedních územích ská etnografie zůstala poměrně tradiční. Na jedné stra- měly probíhat sběry etnografického materiálu, který byl ně byla tato skutečnost podporována důležitými projekty ohrožen nenávratnou ztrátou. Bylo doporučeno pořizovat spolupráce, které spustili moskevští etnografové, na dru- filmové záznamy jako prostředek dokumentace prostře- hé straně výběry, které provedli etnografové estonští. dí a pracovních postupů. Rovněž musela být obnovena V polovině 60. let 20. století začal být sestavo- práce sítě dopisovatelů muzea. Dopad těchto rozhodnutí ván historický etnografický atlas pobaltských republik překlenoval desetiletí (Konksi 2009: 251). Aby mohly být (Istoriko-etnografičeskij atlas Pribaltiki), což byl úkol ko- tyto cíle realizovány, byl v létě 1958 jmenován ředitelem ordinovaný Etnografickým ústavem v Moskvě. Opět to ENM Alexej Peterson (1931–2017), mladý a energický znamenalo tradiční studium artefaktů a zanášení do ob- etnograf, čerstvý absolvent Tartuské univerzity. Pozici lastních map, což zaměstnalo velkou část energie eston- ředitele zastával až do roku 1992. ských etnografů do konce 70. let 20. století. Jako výstup V dubnu 1959 slavilo ENM v Tartu velkolepým způ- práce byly vydány díly Zemledelje (Zemědělství, Vilnius sobem padesátileté výročí svého založení. V podstatě 1985) a Oděžda (Oděv, Riga 1986). to znamenalo uznání tradice. Poprvé za mnoho let byla Lidový oděv byl důležitý především v souvislosti s tradi- opět vydána ročenka muzea a konala se prestižní vě- cí Festivalu písní Estonců.7 Etnografové z ENM považovali decká konference. Výročí bylo impulzem k vzestupu re- za důležité, aby se lidový oděv nosil s co největší mírou his- putace ENM jako opravdové badatelské instituce (Luts torické autentičnosti (Astel 2009: 238). Kroje shromážděné 1999: 37). Badatelské konference se staly každoroční v muzeu byly originály, měřítko autentičnosti, které mohlo tradicí a ročenka je od té doby vydávána pravidelně. být použito na módní repliky z moderní doby. Oblíbené byly Během uvedených let se opět upevnily vazby na finské výstavy krojů a publikace na toto téma. Zhotovení a nošení kolegy. Tartu navštívili etnologové Kustaa Vilkuna, Toivo krojů nabídlo lidem cestu, jak se identifikovat se svými et- Vuorela a Niilo Valonen. Návštěvy se staly základem dlou- nickými kořeny a vyjádřit národní identitu. hodobých badatelských kontaktů a přátelství (Luts 1999: Oficiální sovětská kulturní politika podporovala použí- 13–14, 34; Konksi 2009: 270). Kontakty s „buržoazním“ vání lidového oděvu. Bylo zvykem zdůraznit tradiční (ve Finskem byly pro estonské etnografy, kteří zůstali zcela smyslu tradiční lidové kultury) charakter sovětského lidu izolováni od vnějšího světa, velmi důležité. Nové vztahy o svátcích, aby bylo možno demonstrovat, jak rozkvétají pomáhaly šířit myšlenky a posilovat sebevědomí. národní kultury. Ve 30. letech 20. století Stalin napsal, že ENM zůstalo centrem etnografické sběratelské čin- sovětská kultura musí být „národní ve své formě a socia- nosti v Estonsku. Kromě toho se prováděly akvizice (pri- listická ve svém kontextu“. Existovala tedy společenská márně budov) v muzeu v přírodě, které bylo založeno poptávka po výzkumu lidového oděvu jak ze strany úřadů, v Tallinnu v roce 1957, a v menším rozsahu také v míst- tak nejširších vrstev (Konksi 2009: 300–302). Nejdůležitěj- ních muzeích. Ve venkovském životě v období po válce šími publikacemi na toto téma byly práce Eesti rahvarõivaid se udály důležité změny, především ve vztahu ke kolekti- XIX sajandist ja XX sajandi algult (Estonský lidový oděv vizaci zemědělství a rychlé urbanizaci. Tradiční estonská od 19. do počátku 20. století, 1957, redakce H. Moora) lidová kultura mizela a povinností etnografů bylo zachrá- a Eesti rahvarõivad (Estonský lidový oděv, 1981), jejichž nit to, co ještě zachránit šlo. Hlavní zájem byl směřo- autory byli Melanie Kaarmaová a Aino Voolmaa. ván na vše staré, nepoužívané a mizející. Během let se Pokud se týká venkovské architektury, hlavním bo- v ENM stala cílem sběratelská činnost sama o sobě, ne- dem zájmu byl špýcharový (stodolový) dům, který byl boť sovětský systém se velice rád chlubil číselnými údaji rozšířen hlavně v Estonsku a severním Lotyšsku. Tento (Pärdi 1991: 561-564; Konksi 2009: 290). Od roku 1961 jedinečný typ obydlí se stal jakýmsi národním symbo- ENM zaznamenávalo lidové technologie a pracovní polem.8 Jelikož systém kolchozů [zemědělských družstev stupy na filmový pás. Některé z materiálů byly sestříhány sovětského typu] nabýval na síle a velké projekty odvod-

242 ňování rychle měnily v 60. letech 20. století estonskou ské etnografie v Estonsku. ENM se stalo střediskem této kulturní krajinu, postupně mizela také obydlí s prostorem činnosti, jejíž vůdčí postavou byl A. Peterson. Začal vý- pro mlácení. Bourání staveb za dob socialistických změn zkum východních baltsko-finských národů, a to nejdříve nebylo pouhou záměnou jednoho typu domu za jiný, v kontextu etnické historie a etnických vztahů Estonska, nýbrž bolestivou ránou uštědřenou kulturnímu dědictví později se pak rozšířil i na nezávislou výzkumnou oblast. národa. Nejvýznamnějšími publikacemi, které se zabý- Hlavním bodem zájmu byla hmotná kultura. Během ně- valy venkovskou architekturou, byly Eesti talurahvaarhi kolika letních období byla zorganizována vždy minimálně tektuur (Estonská venkovská architektura, 1974) Karla jedna ugrofinská expedice. Od roku 1965 se estonští et- Tihase a Rahvapärane arhitektuur (Lidová architektura, nografové účastnili mezinárodních kongresů v oboru ug- 1977) Tamary Habichtové. rofinských studií. Třetí kongres se konal v Tallinnu v roce V této době byla pozornost věnována samozřejmě ta- 1970 a jeho dopad byl inspirativní. O ugrofinskou etno- ké jiným aspektům lidové kultury: lidovému umění, země- grafii, především o lidové umění, rovněž projevil zájem dělskému nářadí a obdělávání půdy, řemeslům, dopra- Státní umělecký ústav Estonské SSR. Od roku 1978 ten- vě, stravě a dalším. Folkloristika, napojená v sovětském to ústav organizoval každoroční expedice k ugrofinským systému na lingvistiku a literaturu, studovala nehmotnou a samojedským národům, často ve spolupráci s ENM. stránku lidové kultury. Folkloristé se rovněž zabývali té- Zájem o ugrofinské národy se neomezoval na lingvisty, maty na pomezí etnografie a folkloristiky, např. rodinným etnografy a folkloristy. Ovlivnil mnoho vědeckých pracov- a kalendářním zvykoslovím. Do jejich kompetence spa- níků z oblasti humanitních věd a také velkou část eston- dal také náboženský život, ačkoliv estonští učenci se ského lidu. Zdůrazňování ugrofinských vazeb bylo dalším zdráhali jím zabývat, neboť výsledky bádání měly přispět způsobem vyjádření odlišné estonské identity nezávislé ke snahám prosazovat ateismus. na sovětské vládě (Eesti ajalugu 2005: 345–350). Výzkum soudobého každodenního života byl pro es- Sovětská estonská etnografie byla formována v ja- tonské etnografy komplikovaný, neboť byl spojen s ideo kési přetahované mezi sovětským režimem a národně logickým tlakem – výstupy musely podpořit státní poli- smýšlející estonskou občanskou společností. Funkce tiku. Jisté pokusy se objevily, ale publikované výsledky byly nedostatečné (Leete et. al 2008: 27; Konksi 2009: 311–326). Bylo jednodušší, čestnější a také příjemnější omezit se na tradiční venkovskou kulturu, která se vzta- hovala k estonské národní identitě a podporovala ji. Přesto za sovětského období došlo k jistému rozšíření tradičních sfér etnografie, zřejmě podle příkladu finských kolegů. Výzkum se věnoval předsovětské dělnické třídě a také změnám, k nimž v estonské lidové kultuře došlo od druhé poloviny 19. století ve spojení s modernizací, industrializací a urbanizací. Za sovětské éry sestavila pracovní skupina etnografů Akademie věd, kterou vedli H. Moora a A. Viires, jediné obecné pojednání o estonské etnografii. Rusky psaný článek Estonci byl publikován v knize Narody evropejskoj časti SSSR (díl II, Moskva 1964). Delší německá verze, Abriss der estnischen Volkskunde (Nástin estonského národopisu), byla dokončena ve stejném roce. Během sovětské éry nebyl vydán žádný estonský obecný pře- hled o estonské etnografii. Po druhé světové válce zmizela národní hranice, kte- Aleksei Peterson, ředitel Estonského národního muzea (1958–1992), na rá oddělila Estonce od východních ugrofinských národů, výzkumu u Vepsů (Petr Kuzmin z obce Sodjärv/Sidorovo, Leningradská a počátek 60. let 20. století znamenal obrození ugrofin- oblast – Rusko). Foto Toivo Pedak 1966. ERM Fk 1474: 219

243 etnografie pro sovětské úřady a estonskou občanskou ských a amerických univerzitách. Komunita estonských společnost se podle všeho lišila a v průběhu doby se mě- etnologů a antropologů se rozrostla a rozrůznila. nila. Za stalinské éry brali Sověti etnografii docela vážně Dramaticky narostly možnosti pro publikační činnost. a energicky zavedli ideologické kontroly. Později, když Díla estonských etnologů a antropologů jsou vydávána ustoupila tvrdá linie, vplula estonská etnografie zpět do v Estonsku i v zahraničí, velká část z nich v angličtině. starého koryta a sloužila spíše zájmům estonské občan- Estonští etnologové a folkloristé společně vydávají mezi- ské společnosti než sovětské moci. národní Journal of Ethnology and Folkloristics. Od 60. let 20. století Estonci vedení skupinou mladých Zásadně se změnil systém financování výzkumu. Za- městských intelektuálů projevili nový zájem o své kořeny. tímco výzkum za sovětské éry byl financován z rozpočtu Byla znovuobjevena tradiční lidová kultura, resp. její ob- státních výzkumných institucí, od 90. let 20. století je fi- raz byl znovuvytvořen. Tady je také třeba hledat kořeny nancován na bázi jednotlivých projektů. Badatelé musí folklorního hnutí, které bylo značně nezávislé na režimu soutěžit o peníze z různých domácích a zahraničních (viz Kuutma 2008: 590). Lze říci, že od konce 60. let se et- fondů, což jistě ovlivňuje výběr témat a přístup. V 90. le- nografie i pěstování folkloru staly jistou módou, neboť fun- tech 20. století si každý mohl vybírat mezi výzkumnými govaly jako nástroje k vyjádření vlastní národní identity. tématy a oblasti estonské etnologie se tak staly poměrně Za stalinské éry se předpokládalo, že kultura sovět- rozsáhlé a různorodé. Později estonská i evropská politi- ských republik se postupně stane socialistickou také co ka výzkumu dávala přednost větším badatelským skupi- do formy, ale v závěrečných desetiletích sovětské éry se nám a podporovala konsolidaci témat. namísto toho stala národní také co do obsahu. Dějiny Snad v reakci na dřívější etnografii (která se zamě- etnografie v sovětském Estonsku byly součástí tohoto řila na popisný a komparativní výzkum hmotné kultury procesu. a upřednostňovala pohled do minulosti) se etnologové v Estonsku s opět nabytou nezávislostí snažili o širší Etnologie v opět nezávislém Estonsku přístup ke kultuře, projevovali spíše zájem o nehmot- Estonsko znovuzískalo nezávislost v srpnu 1991. nou kulturu a zabývali se také současností. Trochu příliš Sovětská kontrola nad estonskou společností začala se- zjednodušeně lze říci, že pozornost estonské etnologie lhávat již o několik let dříve. Marxismus-leninismus byl se posunula od věcí k lidem jako nositelům a tvůrcům zavržen a přestal být teoretickým základem etnografie. kultury. Lze pozorovat vlivy skandinávské kulturní ana- Kontakty se zahraničními kolegy – především s finskými lýzy, kulturní sémiotiky, vlasteneckých studií a reflexivní a švédskými etnology – nabyly na četnosti a estonská et- posun v západní antropologii. nografie se sladila se svými západními vzory na poli teo- Oblasti, které lze zdůraznit v tematicky velmi nesou- rií, metod a témat. Název oboru byl změněn z etnografie rodých sférách zkoumaných estonskými etnology a anna etnologii. Během období sovětské nadvlády sloužila tropology, zahrnují studium životopisů a kolektivní pamě- etnografie v Estonsku spolu s dalšími obory vztahujícími ti, náboženských hnutí, etnické identity a vlastenectví, se k Estonsku jako platforma kulturního odporu, avšak denního života za sovětské éry a po ní, přechodovou v nově nezávislém Estonsku toho již nebylo zapotřebí. společnost a moderní mediální společnost. Samotné Úloha vlastenectví ve společnosti se změnila, stejně ja- dějiny estonské etnografie jsou zpracovány pouze do ko se změnil vztah mezi vlastenectvím a etnologií. Dříve určité míry. Výzkum hmotné kultury pokračuje novým pomáhala etnografie budovat národ, ale nová etnologie způsobem a více aplikovaným přístupem (zájem o staré vlastenectví spíše kritizovala a kriticky rozebírala. řemeslné techniky). Estonští badatelé se neomezili pou- V sovětském Estonsku byla Tartuská univerzita jedi- ze na místní témata, ale rozšířili svůj záběr. V zásadě nou, která udělovala tituly v oboru etnografie. V roce 1990 se zabývají uralskými národy v Rusku a zkoumají jejich zde bylo znovu zřízeno profesorské místo. První řádnou minulou a současnou situaci (Leete et. al 2008: 31–34; profesorkou se stala Elle Vunderová (nar. 1939). Později Sikka 2009: 393–402). byla etnologie a kulturní antropologie kromě Tartuské uni- Bylo vydáno rozsáhlé reprezentativní dílo Eesti rah verzity vyučována také na Tallinnské univerzitě a do jisté vakultuur (Estonská lidová kultura, 1998; druhé aktua- míry na Estonské akademii umění. Etnologii a kulturní lizované vydání 2008), které shrnulo dosavadní práci a sociální antropologii lze nyní studovat rovněž na evrop- estonských etnografů a etnologů.

244 Závěr Estonská etnologie, dříve nazývaná etnografie, byla marxisticko-leninské teorii. Nicméně v praxi dále sloužila vždy úzce spojena s estonským vlastenectvím. V prů- jako národní věda a zůstala poměrně konzervativní co běhu národního hnutí koncem 19. století byl tradiční do zkoumaného materiálu a výzkumných metod. K velké venkovské kultuře přiřčen nový význam a její prvky se změně došlo počátkem 90. let 20. století, kdy Estonsko používaly jako stavební kameny při výstavbě moderního opět nabylo nezávislost. Estonská etnografie splynula estonského národa. Hlavním badatelským tématem es- s evropskou etnologií a název oboru se adekvátně změ- tonské etnografie do 90. let 20. století byla hmotná strán- nil. S ohledem na teorie a metody se obor sladil s evrop- ka venkovské kultury, zatímco folkloristika se zabývala skými vzory a badatelské pole se dramaticky rozšířilo. stránkou nehmotnou. V meziválečné Estonské republice Úloha vlastenectví v estonské společnosti se od doby byla etnografie oborem estonských studií a pomáhala po- znovunabytí nezávislosti změnila. Transformoval se také sílit národní identitu. Za sovětské éry byla estonská etno- vztah mezi vlastenectvím a etnologií. Krátce řečeno, ně- grafie formálně součástí sovětské etnografie a podléhala kdejší spolupracovník má nyní tendence být kritikem.

POZNÁMKY: 1. Hurtovy sbírky byly do roku 1927 umístěny v Helsinkách, kdy byl tonské SSR. Od roku 1988 nese muzeum opět název Estonské ná- při ENM zřízen Estonský folklorní archív a sbírky do něj byly pře- rodní muzeum. V zájmu jednoduchosti používáme v celém článku vezeny. označení Estonské národní muzeum (ENM). 2. Tartuská univerzita byla založena v roce 1632, ale až do vzniku Es- 6. Voprosy etničeskoj istorji estonskogo naroda [Otázky etnické histo- tonské republiky byla vzdělávací institucí zaměřenou na Švédy, rie estoského národa]. Tallin 1956. baltské Němce a Rusy, v závislosti na politickém režimu. 7. [K tématu srov. Nemeržitski, Stanislav – Zájedová, Iivy 2016: Tančit 3. Více o tomto tématu viz Nõmmela 2010. a zpívat pro lepší život? Výsledky výzkumu folklorního hnutí v Es- 4. Za německé okupace zůstalo muzeum rozdělené, ale etnografická tonsku. Národopisná revue 26, s. 328–331.] sekce instituce získala zpět svůj dřívější název a užívala jej rovněž 8. Estonský špýcharový dům představuje dlouhá budova bez komínu, po obnově sovětské vlády do roku 1952. v níž se nejen žilo, ale také sušilo a mlátilo obilí. Byla postavena 5. Název muzea se během sovětské éry opakovaně měnil. V roce 1952 z vodorovně ložených klád a kryta doškovou střechou. Byla roz- bylo muzeum přejmenováno na Etnografické muzeum Akademie dělena na tři části: sušárna, obytná jizba (od 19. století) a mlat. věd ESSR. V roce 1963 přešlo muzeum pod správu Ministerstva Sušárna byla jedinou vytápěnou místností a v zimě se tam konaly kultury a název se opět změnil – Státní etnografické muzeum Es- všechny činnosti prováděné uvnitř domu.

LITERATURA: Astel, Eevi 2009: Eesti Rahva Muuseum aastatel 1940–1957 [Eston- Kuutma, Kristin 2008: Rahvakultuurisajand omakultuurist folklooriliiku- ské národní muzeum v letech 1940–1957]. In: Eesti Rahva Muu miseni [Století lidové kultury od vlastní kultury k folklornímu hnutí]. seumi 100 aastat. Tartu: Eesti Rahva Muuseum, s. 186–247. In: Viires, Ants – Vunder, Elle (eds.): Eesti rahvakultuur. Tallinn: Bendix, Regina 1999: Time and Ourselves – the Discomforts of Reflex- Entsüklopeediakirjastus, s. 586–598. ive Disciplinary History: Response to Wolfgang Kaschuba. Journal Leete et al. 2008 = Leete, Art – Tedre, Ülo – Valk, Ülo – Viires, Ants of Folklore Research 36, č. 2–3, s. 179–183. 2008: Uurimislugu [O výzkumu]. In: Viires, Ants – Vunder, Elle (eds.): Eesti ajalugu 2005. VI. Vabadussõjast taasiseseisvumiseni [Od Války Eesti rahvakultuur [Estonská lidová kultura]. Tallinn: Entsüklopeedia- za nezávislost k získání nezávislosti]. Tartu: Ilmamaa. kirjastus, s. 15–39. Frykman, Jonas – Orvar Löfgren 1987: Culture Builders. A Historical Leinbock, Ferdinand 1932: Die materielle Kultur der Esten. Tartu: Aka- Anthropology of Middle-Class Life. New Brunswick: Rutgers deemiline kooperatiiv. University Press. Luts, Arved 1999: Teel juubelile. Tagasivaade Eesti Rahva Muuseu- Johansen, Ulla 1996: Die Ethnologen und die Ideologien. Das Beispiel mi 50. aastapäevale ja selle eelloole [Na cestě k jubileu. Reflexe der estnischen Ethnographen in der Sowjetzeit. Zeitschrift für 50. výročí estonského národního muzea a zamyšlení nad ní]. Eesti Ethnologie 121, s. 181-202 Rahva Muuseumi aastaraamat 53, s. 11–40. Klein, Barbro 2006: Cultural Heritage, the Swedish Folklife Sphere, Löfgren, Orvar 1990: The Danger of Knowing What You Are Looking For. and the Others. Cultural Analysis 5, s. 57–80. On Routinizing Research. Ethnologia Scandinavica 20, s. 3–15. Konksi, Karin 2009: Etnograafiamuuseumina Nõukogude Eestis 1957– Manninen, Ilmari 1924: Etnograafia tegevuspiiridest ja sihtidest Eestis 1991 [Národopisné muzeum v sovětském Estonsku]. In: Eesti Rahva [Hranice a cíle etnografických aktivit v Estonsku]. Eesti Kirjandus Muuseumi 100 aastat. Tartu: Eesti Rahva Muuseum, s. 250–355. 12, s. 527–537. Kuutma, Kristin – Jaago, Tiiu (eds.) 2005: Studies in Estonian Folklor Metslaid, Marleen 2016: Between the Folk and Scholarship: Ethnologi istics and Ethnology. A Reader and Reflexive History. Tartu: Tartu cal Practice in Estonia in the 1920s and 1930s. Disertační práce. University Press. Tartu: University of Tartu Press.

245 Moora, Harri 1947: Eesti etnograafia nõukogulikul ülesehitamisel [So- Ränk, Gustav 1949: Das System der Raumeinteilung in den Behau větské budování estonské etnografie]. Eesti Rahva Muuseumi sungen der nordeurasischen Völker. I. Stockholm: Institutet för folk aastaraamat 1 (15), s. 24–35. livsforskning. Nic Craith, Máiréad 2008: From National to Transnational: A Discipline Ränk, Gustav 1978: Ethnographic Studies. In: Parming, Tönu – Järvesoo, en route to Europe. In: Nic Craith, Máiréad – Kockel, Ullrich – Elmar (eds.): A Case Study of a Soviet Republic. The Estonian SSR. Johler, Reinhard (eds): Everyday Culture in Europe. Approaches Boulder (Colorado): Westview Press, s. 319–339. and Methodologies. (= Progress in European Ethnology.) Aldershot: Sikka, Toivo 2009: Plaanidest projektideni. Muutuste aeg [Od vi- Ashgate, s. 1–17. ze k projektům. Čas na změnu]. In: Eesti Rahva Muuseumi 100 Niglas, Liivo – Eva Toulouze 2010: Reconstructing the Past and the aastat. Tartu: Eesti Rahva Muuseum, s. 358–407. Present: The ethnographic films made by the Estonian national Talve, Ilmar 1992: Ilmari Manninen in Finland and Estonia. In: Räsänen, museum (1961–1989). Journal of Ethnology and Folkloristics 4, Matti (ed): Pioneers. The History of Finnish Ethnology. (= Studia č. 2, s. 77–96. Fennica Ethnologica I.) Helsinki: Suomalaisen Kirjallisuuden Niiranen, Timo 1992: Pioneers of Finnish ethnology. In: Räsänen, Matti Seura, s. 50–76. (ed.): Pioneers. The History of Finnish Ethnology. (= Studia Fen- Viires, Ants 1970: Etnograafilise mõtte arengu põhijooni. [Hlavní ry- nica Ethnologica 1.) Helsinki: Suomalaisen Kirjallisuuden Seura, sy vývoje etnografického myšlení]. In: Laul, Endel (ed.): Leninlik s. 21–40. etapp eesti ajalooteaduses. Historiograafilisi artikleid. [Leninská Nõmmela, Marleen 2010: The State, the Museum and the Ethnogra- etapa v dějinách estonské vědy. Historiografické články]. Tallinn: pher in Constructing National Heritage: Defining Estonian national Eesti Raamat, lk. 231–251. costumes in the 1930s. JEF. Journal of Ethnology and Folkloristics Viires, Ants 1991: The Development of Estonian ethnography during 4, č. 1, s. 49–61. the 20th century. Journal of Baltic Studies. 22, č. 2, s. 123–132. Peterson, Aleksei 1986: Varaait. Ülevaade etnograafiamuuseumi Viires, Ants 1993: Etnograafia arengust Eesti NSV päevil (1940–1990) ajaloost ja kogudest. [Depozitář. Přehled historie a sbírek národo- [Vývoj etnografie v době Estonské SSR (1940–1990)]. In: Viires, pisného muzea]. Tallinn: Valgus. Ants (ed.): Muunduv rahvakultuur: etnograafilisi uurimusi [Pro- Pärdi, Heiki 1991: Kriitilise pilguga Eesti Rahva Muuseumi esemeko- měny lidové kultury: etnografické studie]. Tallinn: Eesti Teaduste gumise poliitikast. [Kritický pohled na sběratelskou politiku Eston- Akadeemia, s. 5–37. ského národního muzea]. Keel ja Kirjandus, s 561–566. Viires, Ants – Tedre, Ülo 1998: Uurimislugu [O výzkumu]. In: Viires, Rihtman-Auguštin, Dunja 2004: Ethnology, Myth and Politics. Anthro Ants – Vunder, Elle (eds.): Eesti rahvakultuur [Estonská lidová kul- pologizing Croatian Ethnology. Ed. Jasna Čapo Žmegač. (= Pro- tura]. Tallinn: Eesti Entsüklopeediakirjastus, lk. 15–45. gress in European Ethnology.) Burlington: Ashgate. Viires, Ants 2000: Eesti pagulasetnograafid Rootsis [Estonské uprch- Rogan, Bjarne 2014: Popular Culture and International Cooperation in lické tábory ve Švédsku]. Keel ja Kirjandus, č. 19, s. 691–703. the 1930s. CIAP and the League of Nations. In: Herren, Madeleine Vunder, Elle 1996: Ethnology at the University of Tartu in Historical Per- (ed.): Networking the International System. Global Histories of spective. In: Pärdi, Heiki – Sikka, Toivo – Tammaru, Ivi (eds.): How International Organizations. Springer International Publishing, to Make Ethnologists. (= Pro Ethnologia 4. Publications of Estonian s. 175–186. National Museum.) Tartu: Estonian National Museum, s. 7–30.

Summary Ethnologies, Ideologies, and Powers: The Estonian Case

This article examines the inception and history of Estonian ethnography as it progressed various political regimes. The central axis is the connection between the discipline and the Estonian nationalism. The autors examine two periods at greater length, the interwar era and the Soviet period. The main research issue for Estonian ethnography up to the 1990s was the material part of peasant culture, while folkloristics dealt with the intangible side. In the interwar Republic of Estonia, ethnography was one branch of Estonian studies and helped strengthen the national identity and unity. During the Soviet period, Estonian ethnography was formally a part of Soviet ethnography and subject to Marxist-Leninist theory. However, in practice it did remain connected to Estonian nationalism and supported Estonian identity, especially since late 1950s. Estonian ethnography remained quite conservative in terms of research material and methods. A major change took place early in the 1990s as Estonia regained independence. Estonian ethnography became a part of European ethnology and name of the discipline changed accordingly.

Key words: History of ethnology; nationalism; knowledge production; Estonia; Soviet Union.

246 BRitská sociální antropologie: vznik, vývoj a klíčové koncepce Martin Soukup (Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie, FF UP v Olomouci)

Úvod především teoretické názory Émila Durkheima (1858– Předmětem studie je přehled vývoje britské sociál- 1917) a později Clauda Léviho-Strausse (1908–2009). ní antropologie, kterou chápu jako pojetí studia člověka Durkheimovo dílo částečně ovlivnilo Bronislawa Mali- a společnosti, které se specificky prosadilo a vyvíjelo na nowského a hlavně Alfreda Reginalda Radcliffa-Browna. britských akademických pracovištích. Text není v žád- V 50. a zvláště v 60. letech zapůsobilo na britské an- ném případě zamýšlen jako vyčerpávající přehled dějin tropology dílo zmíněného Léviho-Strausse, mezi jinými zmíněného oboru na Britských ostrovech. Prostor stu- mělo vliv na Edmunda Leache, Rodneyho Needhama die je omezený, proto bylo nutno selektovat a soustředit a Mary Douglasovou. Ovšem na samotného Léviho- se jen na vybrané směry a jejich představitele. Ostatně Strausse měla francouzská sociologická škola rovněž existuje řada publikací, které se detailně věnují vývojo- ohromný vliv – nejen samotný Durkheim, ale především vým proměnám britské sociální antropologie. Z dnes již dílo Marcela Mausse. klasických zahraničních prací lze uvést především mo- Druhým atributem britské sociální antropologie je její nografie Alana Barnarda (2000), Adama Kupera (2014), zaměření na mimoevropské oblasti, což je dáno přede- Georga Stockinga (1987, 1995), Iana Langhama (1981) vším tím, že se Velká Británie stala přední koloniální vel- a rovněž publikaci vydanou pod editorským dohledem mocí. Souvislostmi mezi zrodem antropologie a kolonie- Fredrika Bartha (2005a), která sleduje paralelní dějiny mi se již zabývala řada odborníků (z klasických prací viz britské, americké, francouzské a německé antropologie. Asad 1973 a Stocking 1993). Z dostupných rozborů je V českém prostředí se jedná zejména o práce Ivo T. průkazné, že antropologie mnoha způsoby těžila z kolo- Budila (2003, 2007) a Václava Soukupa (2004)1, které niálního uspořádání, koloniální aparáty však neméně tě- nabízejí přehled vývoje sociální a kulturní antropologie. žily z antropologie, o čemž svědčí zřizování funkcí vlád- Cílem této studie je vyzdvihnout základní témata britské ních antropologů (viz např. Gray 2007). Antropologie je sociální antropologie a popsat určitou logiku jejího vzni- nepochybně jedním z produktů kolonialismu. Jak trefně ku a vývoje, ale i ukázat úzkou souvislost mezi směry poznamenal Ernest Gellner (2005: 152), kolonie antro- britské sociální antropologie a pojetím terénního výzku- pologům poskytovaly zásobnici exotických, ale bezpeč- mu jako základní metodologické strategie oboru. Sou- ně dostupných kultur. Neznamená to přirozeně, že by se časně se studie věnuje vybraným atributům a hlavním Britové vůbec nevěnovali studiu domovského prostře- přístupům britské sociální antropologie. dí. Ještě před plným etablováním oboru se např. Alfred Cort Haddon (1855–1940) věnoval studiu domácího Hlavní rysy britské sociální antropologie obyvatelstva. Konkrétně v letech 1891–1893 prováděl Během svého vývoje získala britská sociální antropo- výzkumy na Aranských ostrovech, při nichž intenzivně logie čtyři hlavní atributy. První vynikne zejména ve srov- spolupracoval s Charlesem Brownem. Jejich práce byla nání s americkou kulturní antropologií, která se v době silně orientována na antropometrii, částečně se ale vě- svého zrodu orientovala více induktivně; američtí kultur- novali i etnologickým otázkám (srov. Haddon – Browne ní antropologové prováděli terénní výzkumy s cílem po- 1893; Haddon 1893). Orientace na mimoevropské psat jednu vybranou kulturu a rekonstruovat její historii. oblasti nicméně ve Velké Británii jasně převažovala nad Naproti tomu bylo britské antropologické myšlení od po- studiem domácího prostředí. Podíváme-li se na lokali- čátku orientováno více deduktivně: britští antropologové zaci klasických antropologických výzkumů (viz tabulka totiž často formulovali teorie, které následně testovali ve 1), bude souvislost mezi kolonialismem a antropologií světle etnografických dat. Vývoj teorií v britské sociální zjevná. Existuje pochopitelně řada výjimek, tak jako tře- antropologii ve 20. století ovlivnila zejména francouz- ba výzkum uskutečněný Mary Douglasovou u skupiny ská sociologie, mezi britskými antropology našly ohlas Lele na kolonizovaném území Belgického Konga.

247 Tabulka 1 – příklady spjatosti britské sociální antropologie s koloniemi

Badatel Kolonie Skupina Období Alfred Cort Haddon a spol. Britská Nová Obyvatelé 1898 Guinea Torresova průlivu Charles Gabriel Seligman, Brenda Britská Indie Veddové 1907–1908 Seligmanová (Cejlon) William Halse Rivers Rivers Britská Indie Todové 1901–1902 Alfred Reginald Radcliffe-Brown Britská Indie Andamané 1906–1908 Edward Evan Evans-Pritchard Anglo-Egyptský Nuerové 1930–1931, 1935, 1936 Súdán Audrey Richardsová Severní Rhodesie Bemba 1930–1931, 1933–1934, 1957

Z úzké vazby sociální antropologie na kolonie vyply- tována nějaká systematika oboru a nelze je pokládat za nula snaha o uplatnění antropologie jako užité disciplíny, soustavné uvedení do oboru. Leach např. jasně uvedl, což je třetí atribut britské sociální antropologie. Projevi- že jeho úvod do antropologie nelze považovat za učeb- lo se to i přímou prací antropologů pro koloniální vlády nici pro pregraduální studenty, jelikož neobsahuje baterii a jejich instituce. Dobře známá je např. výzkumná práce odpovědí potřebných ke složení zkoušky a bez předcho- u Nuerů a Zandů provedená Evansem-Pritchardem na zí přípravy je pro takové studenty bez užitku. základě zadání vlády Anglo-Egyptského Súdánu (srov. Evans-Pritchard 1971, 1976). Systematická spolupráce Zrod britské sociální antropologie se rovněž rozvinula mezi britskými pracovišti a Teritoriem Za otce antropologie je nezřídka označován Edward Papua, kde v roce 1920 vznikla pozice vládního antropolo- Burnett Tylor (1832–1917), jehož dílo Primitive Culture ga, kterou do druhé světové války obsadili dva absolventi (Primitivní kultura, 1871) je považováno za svého druhu Londýnské školy ekonomie a politických věd, konkrétně mezník – Tylor v něm podal vůbec první antropologickou William Armstrong a Francis Edgar Williams (podrobnosti definici pojmu kultura (Tylor 1871, sv. I: 1). To se však viz Soukup 2016), kteří připravovali antropologické pod- zpravidla zdůrazňuje v amerických učebnicích kulturní klady pro správní praxi kolonie. Jihoafrický antropolog antropologie, pro kterou se pojem kultura stal stěžejní. Adam Kuper v této souvislosti poznamenal, že nově se ro- Nicméně z hlediska rozvoje britské antropologie jako dící a značně podfinancovaný obor tíhnul prokázat vlastní akademické disciplíny nejsou důležitá ani tak Tylorova opodstatněnost tím, že bude přinášet poznatky uplatnitel- díla, jako skutečnost, že se tento badatel stal vůbec prv- né ve správní praxi kolonií (Kuper 2014). ním, kdo zastával pozici antropologa na univerzitě. Od Britská sociální antropologie se vyznačuje ještě jed- roku 1883 pracoval jako kurátor Oxfordského muzea pří- ním rysem, jenž se opět ukáže při srovnání s americkou rodních věd a zároveň vyučoval. O rok později se stal kulturní antropologií. Neexistuje zde totiž žádná tradice docentem antropologie (reader) na Oxfordské univerzitě učebních textů, tak jako je tomu na druhé straně Atlanti- a v roce 1896 byl tamtéž jmenován profesorem. ku. Neznamená to, že by zde nevznikaly učebnice obo- Základy britské antropologie byly pochopitelně polo- ru, ale ve srovnání se situací v USA je jich skutečně málo ženy mnohem dříve, než vyšla Tylorova publikace. Ikonic- a nejsou standardizované a formalizované jako běžné kou postavou byl James Cowles Prichard (1786–1848), americké produkty. První britskou učebnici antropologie jehož myšlenky a názory měly výrazný vliv na formování napsal zakladatel oboru Edward B. Tylor (1881),2 z dal- antropologického myšlení v zemi. Zejména jeho rozsáhlá ších lze uvést texty Raymonda Firtha (1938), Johna Beat- práce Researches into the Physical History of Mankind tieho (1964), Robina Foxe (1973) či specifickou publikaci (Výzkumy fyzické historie lidstva, 1837–1847), která se Edmunda Leache (1982). V žádné z nich není prezen- ve čtvrtém vydání rozrostla do úctyhodných pěti objem-

248 ných svazků, přispěla k etablování sociální antropologie Dotazníky a evolucionismus jako oboru ve Velké Británii. Prichard se zapojil do dis- Za první paradigma rodící se sociální antropologie kuze známé pod označením polygenismus versus mo- se označuje klasický evolucionismus, který lze v dílech nogenismus. Monogenisté, k nimž se počítali mimo jiné průkopníků britské sociální antropologie zaznamenat již Thomas Hodgkin (1798–1866) či Thomas Fowell Buxton v 60. letech 19. století. Klasický evolucionismus vychází (1786–1845), zastávali názor o společném původu všech ze čtyř postulátů: psychická jednota lidstva (Tylor 1871: lidských populací. Oproti tomu polygenisté, jako byli např. 5), stadiální charakter vývoje (Tylor 1871: 5), vývojový Robert Knox (1793–1862) či James Hunt (1833–1869), paralelismus (Tylor 1871: 9) a komparativní metoda se domnívali, že jednotlivé lidské rasy nelze považovat (Tylor 1871: 7). Samotná idea stadiálního charakteru za nic jiného než za různé druhy člověka. Předpoklá- pokroku lidské společnosti se objevila již v dílech osví- dali tedy, že současné lidstvo nelze sledovat k jednomu cenských filozofů, k jakým patřil např. Condorcet (1968). společnému původu, kořeni. Prichard stál na straně mo- Typickou představu vývoje od divošství přes barbarství nogenismu a s využitím komparativní anatomie a ana- k civilizaci, se kterou pracoval z britských antropologů lýzy historických vztahů hájil druhovou jednotu lidstva. např. Tylor (1897: 29), najdeme již v díle Adama Fergu- Evidentně se opíral o biblické paradigma, když usiloval sona (1793). Princip stadiálního charakteru lze zazna- všechny známé lidské populace etnogeneticky odvodit menat i v díle Daniela Defoa o trosečníkovi Robinsonovi z jednoho základu. Již v předmluvě k prvnímu vydání díla Crusoeovi, jenž na ostrově zvládne zrychlenou kulturní z roku 1813 jasně vyjádřil, že lidstvo je jednou rasou, ne- evoluci od divošství přes barbarství až k civilizaci; v prů- bo přinejmenším povstalo z jedné rodiny (Prichard 1813: běhu několika let dokázal ovládnout oheň, vyrobit luk nestr.). Je zajímavé, že oba tábory přispěly k pojmovému a šíp, později chovat hospodářská zvířata a nakonec zmatku ohledně označování vznikajícího oboru. Struč- i vyrábět keramiku a postavit dům (srov. Defoe 1719).4 ně jej shrnul Barnard (2000: 24), jenž píše, že stoupenci Zkrátka názor o stadiálním charakteru vývoje se neob- polygenismu měli tendenci označovat se antropologové, jevil až v 19. století. zatímco monogenisté se vesměs nazývali etnologové. V řadě příruček k dějinám antropologického myšlení K tomu lze jen dodat, že monogenismus nakonec získal (např. Erickson – Murphy 1999: 50) se lze dočíst, že an- navrch a prosadilo se označení sociální antropologie. tropologové v době formování oboru byli kabinetní vědci A. C. Haddon (1910) však ve svém díle věnovaném těžící z poznatků misionářů, cestovatelů a zaměstnanců dějinám antropologie, které bylo vůbec prvním syste- koloniálních správ. Tvrzení ovšem neplatí bezvýhradně, matickým pojednáním o dějinách oboru, nepřipsal před- jelikož mnozí antropologové nabyli určitých terénních ní postavení Prichardovi – pozici hlavního průkopníka zkušeností. Tylor se začal antropologií zabývat na zá- oboru zaujímá v jeho publikaci právě Tylor, jehož foto- kladě zkušeností, které získal během cestování po USA grafie je využita i jako frontispis. Tylor zcela jistě zaují- a Mexiku. Později také navštívil odžibvejské vesnice a zu- má významné postavení v dějinách formování moderní nijská puebla. Prováděl rovněž experimenty – u jednoho britské sociální antropologie. Není to však tím, že jako londýnského řezníka dělal pokusy s tasmánským nožem první z antropologického hlediska definoval pojem kul- na stahování kůže (viz Lowie 1937). Stockingovi se také tura.3 Podstatné je, že ve své Primitivní kultuře řeší klí- povedlo najít zápisky, které si Tylor vedl během měsíční- čové dilema rané britské sociální antropologie, totiž jak ho výzkumu mezi londýnskými spiritisty (Stocking 2001). vysvětlit kulturní podobnosti v geograficky značně vzdá- Pochopitelně tyto empiricky získané poznatky nesnesou lených kulturách. Tylor jasně diskutoval možnost vyložit srovnání se standardy terénního výzkumu, jak se prosa- je jako výsledek difuze, nebo výraz psychické jednoty dily v první polovině 20. století. Oproti Tylorovi byl James lidstva (Tylor 1871: 7). Již ve své dřívější práci předložil George Frazer (1854–1941) typickou ukázkou kabinetní- názor, že všechny rozdíly „v civilizaci a duševním stavu ho vědce, pracoval výhradně v knihovně a jeho cestu na u různých ras lidstva“ jsou dány stupněm vývoje (Tylor jih Evropy, kde navštívil řadu starověkých památek, lze 1865: 361). Toho se držel i v Primitivní kultuře, kde dal jen těžko označit za terénní výzkum. Jím vypracovaná jednoznačně přednost výkladu evolucionistickému před antropologická teorie ani nevyžadovala, aby se vydal na difuzionistickým. terénní výzkum: zabýval se kognitivním vývojem lidstva,

249 a proto potřeboval získat etnografický materiál z nejrůz- ale také studiu domorodého obyvatelstva. Etnografie jej nějších oblastí světa a typů společností za účelem prová- uchvátila natolik, že se rozhodl plně se jí po návratu vě- dění komparace. Takto rozsáhlý materiál si pochopitelně novat. Získané poznatky publikoval v řadě studií, jimiž na nemohl žádný antropolog obstarat sám, ale potřeboval sebe upozornil britské antropology. Jeho tehdejší přístup spolupráci s lidmi pobývajícími v mimoevropských oblas- k etnografii a zpracování dat nesl jednoznačný otisk jeho tech. Typickou ukázkou je dlouhodobá Tylorova spolu- vzdělání v zoologii. Dobrou ukázkou je jeho práce Evo práce s misionářem Lorimerem Fisonem (1832–1907), lution in Art (Evoluce v umění, 1895), ve které provedl který působil na Fidži. výklad nativního umění s využitím komparativní metody Nelze tedy v žádném případě tvrdit, že by představi- zoologie. Umění z Nové Guineje v ní analyzoval s užitím telé klasického evolucionismu zcela rezignovali na aktiv- vzorků, srovnával je z hlediska jejich forem, transformací ní vytváření etnografických dat a spoléhali se výhradně a rozšíření v prostoru (Haddon 1895). na informace nahodile získané lidmi pobývajícími v mi- V roce 1898 se pod Haddonovým vedením vydala moevropských oblastech. Vytvářeli a rozesílali dotazní- do Torresovy úžiny skupina vědců – William McDougall, ky, s jejichž pomocí se snažili získat informace o mimo- Charles Myers, Sydney Ray, William Rivers, Charles evropských společnostech. Z britských antropologů to Seligman a Anthony Wilkin. Plavili se z Londýna a v břez- byl zejména Frazer, jenž pro účely zpracování publikace nu přicestovali na Čtvrteční ostrov. Během následující- The Golden Bough (Zlatá ratolest, 1890), připravil dotaz- ho půl roku procestovali Torresův průliv a deltu řeky Fly, ník, jenž vydal vlastním nákladem. Publikaci s názvem někteří členové týmu pobývali v Port Moresby a v okol- Questions on the Customs, Beliefs, and Languages of ních vesnicích. Z hlediska předmětu studie je zajímavé Savages (Otázky o zvycích, vírách a jazycích divochů, především samo pojetí terénního výzkumu jako expedi- 1887) rozčlenil do čtyř tematických částí, které souhrnně ce. Je totiž signálem odklonu od evolucionismu k difuzi- obsahovaly více než pět set otázek. Práci využil např. onismu, jenž měl ovšem v britské sociální antropologii Haddon během své první expedice do Torresova průli- jen velice krátké trvání: necháme-li stranou velice spe- vu v roce 1888. Nejznámější příručkou se ovšem stala kulativní formu difuzionismu, kterou až do závěru 30. let publikace zkráceně nazývaná Notes and Queries (Po- razili William Perry (1887–1949) a Grafton Elliot Smith známky a otázky, 1874), jež se dočkala celkem šesti vy- (1871–1937), krátce po první světové válce se domi- dání. To poslední se objevilo v roce 1951, kdy už bylo nantním paradigmatem britské sociální antropologie stal toto dílo svým charakterem antikvované. Příručku hojně funkcionalismus. používali cestovatelé, misionáři i koloniální úředníci. Po- Pojetí terénního výzkumu jako expedice do zvoleného vaha obou textů je sama o sobě výrazem komparativní regionu je v zásadě v souladu s postuláty difuzionismu. metody uplatňované v klasickém evolucionismu. Tvorba Expedice zkoumaly definovaný region formou relativně dat se řídila předem připravenou a uspořádanou sadou krátkých zastávek. Smyslem bylo studovat regionální va- témat stanovených v příručkách. Návodné strukturování riabilitu zvoleného sociálního a kulturního jevu za účelem témat a otázek, podle kterého se následně třídily získané analýzy historických vztahů a kontaktů v rámci regionu. informace do jasně daných kolonek, předem zaručovalo, Kritéria četnosti a formy kulturních jevů na ně totiž umož- že bude možné provádět mezikulturní komparace. Přiro- ňovaly usuzovat. Doboví antropologové si více méně uvě- zeně také vedl k vytržení informace z širšího kontextu, domovali nevýhody takového postupu. Především to, že což samo o sobě komparaci umožňovalo. krátkodobé návštěvy nedovolovaly zkoumat vybraný jev do patřičné hloubky. Např. Rivers (1914: 1, sv. 1) jasně Expedice a difuzionismus rozlišoval mezi intenzivním výzkumem a průzkumem. Ten Za milník ve vývoji britské antropologie jako empi- druhý, odpovídající expedičnímu způsobu výzkumu, pou- rické disciplíny se označuje cambridgeská expedice do ze dovoluje schematicky postihnout rozdíly uvnitř zkouma- Torresova průlivu, která se uskutečnila pod Haddonovým ného regionu. Jeho výhodou však je, že umožňuje prová- vedením v roce 1898. Ten ve stejné oblasti pobýval již dět rekonstrukci možných historických vztahů a kontaktů, o deset let dříve s cílem podpořit Darwinovu teorii vzniku což je přesně v souladu se zájmem difuzionistů. korálových útesů a atolů. Od léta 1888 se zde zabýval Britský difuzionismus reprezentují především zmiňo- právě korálovými útesy (Haddon 1890: 297), věnoval se vaný A. C. Haddon a William Halse Rivers Rivers (1864–

250 1922). Druhý jmenovaný zpočátku psal v intencích evo- Není nijak překvapující, že se raným centrem rozvoje lucionismu, s jehož postuláty se rozešel v roce 1911, britské sociální antropologie nestala ani jedna z uvede- kdy jej zvolili prezidentem antropologické sekce Britské ných univerzit, ale mladá instituce Londýnská škola eko- společnosti pro pokrok vědy. V inaugurační přednášce nomie a politických věd (London School of Economics uvedl, že přístup britských antropologů se v té době sou- and Political Science, LSE), která se v roce 1900 stala středil hlavně na studium evoluce institucí. Rivers se od součástí Univerzity Londýn. Škola rozhodně netrpěla eli- tohoto přístupu jasně distancoval a prohlásil, že pokud tářstvím a velice rychle se začala profilovat jako progre- budeme kultury chápat jako celky, je jejich analýza prv- sivní mezinárodní instituce. Základy výuky antropologie ním krokem, jenž je nezbytný, aby úvahy o evoluci lidské byly položeny v roce 1903, kdy zde na pozvání učil Ed- společnosti mohly stát na pevných základech (Rivers vard Westermarck (1862–1939) v rámci nového progra- 1911: 391). Svědectvím jeho konverze k difuzionismu je mu sociologie. Hned následujícího roku byly nabídnuty dvoudílná rozsáhlá práce History of Melanesian Society tříleté kontrakty nejen Westermarckovi, ale také Haddo- (Dějiny melanéské společnosti, 1914), výsledek jeho ex- novi a Hobhousovi. Katedra sociologie, ze které se poz- pedice do Melanésie v roce 1908. V průběhu práce na ději vydělila antropologie, vznikla v roce 1907. Seligman tomto díle se Rivers odklonil od evolucionismu k difuzi- přijal nabídku z LSE v roce 1910, když nastoupil na mís- onismu, kniha samotná je však rozkročena mezi oběma to dříve obsazené Haddonem (Stocking 1995: 159–162). paradigmaty. V předmluvě k druhému svazku (Rivers Byl to právě Seligman, jenž výrazně ovlivnil další vývoj 1914, sv. 2: 7) badatel napsal, že kniha původně nesla britské sociální antropologie prostřednictvím intenzivní název Evoluce melanéské společnosti, ale změnou ná- výuky na této škole. Citovaný Leach poukazuje i na sku- zvu chtěl dát jasně najevo, že již klade důraz na dějiny tečnost, že se na LSE z Cambridge a Oxfordu stahovali melanéské společnosti, nikoliv na její evoluci. prakticky všichni, kteří měli zájem o antropologii. Mezi Haddon patří k zakladatelům britské sociální antro- jinými sem přibyli Gregory Bateson, Audrey Richardsová pologie stejnou měrou jako Tylor, protože to byl právě či Camilla Wedgwoodová. on, kdo se zasloužil o založení antropologie na Univer- zitě v Cambridgi, kde získal pozici na katedře anatomie Dlouhodobý stacionární výzkum a systémové pojetí v roce 1894. Frazer se pak zasadil, aby zde pro Haddo- kultury na vznikla pozice zaměřená na etnologii, k čemuž došlo V prvních dvou desetiletích 20. století britská antro- v říjnu roku 1900. Tím došlo k vytvoření podmínek pro in- pologie pozvolna směřovala k plnému etablování jako stitucionalizaci antropologie na této univerzitě. Edmund empiricky založená věda. Expediční období v antropo- Leach však veškeré úsilí Haddona, a také Riverse, po- logii, které ovšem existovalo na obou stranách Atlantiku, važoval za promarněné. Haddon totiž zastával vůbec je- mělo jen poměrně krátké trvání; za hlavní metodologic- dinou placenou antropologickou pozici existující na této kou strategii lze expedice považovat do začátku první univerzitě až do roku 1925 (Leach 1984: 5). Rivers, další světové války (srov. Welsch 1998: 5).5 Záhy se jako z průkopníků antropologie na Cambridgi, na tom nebyl standard prosadil dlouhodobý stacionární výzkum. Toto o nic lépe. Psychologii začal vyučovat na této univerzitě pojetí výzkumu vyplývá z nástupu nového paradigmatu. již roce 1893, k oficiálnímu stvrzení jeho pozice vyučují- Jestliže se měli antropologové a antropoložky zabývat cího došlo až o čtyři roky později. Leach byl toho názo- funkcemi institucí v rámci jedné kultury, nebylo zapotřebí ru, že antropologie na Cambridgi přetrvala jen proto, že poznat celý region, nýbrž do detailu studovat jednu zvo- Haddonova pozice byla svázána s Muzeem Archeologie lenou kulturu jako celek. Za antropologa, jenž stál u zro- a etnologie. Tvrdil, že to nebyla neschopnost obou an- du pojetí terénního výzkumu jako dlouhodobého pobytu tropologů prosadit se, ale sociální arogance a konzerva- antropologa ve zvolené lokalitě, je pokládán Bronislaw tismus těch, kdo kontrolovali akademickou politiku uni- Malinowski (1884–1942). verzit v Cambridgi i v Oxfordu (Leach 1984: 6). V obou E. Leach (1957: 124) na adresu Malinowského uvedl, případech se jednalo o prestižní instituce, Rivers nebyl že sám sebe považoval za inovátora v sociální antropo- absolventem žádné z nich, navíc ani jeden z těchto dvou logii a nepochyboval o svém velkém významu pro rozvoj antropologů nepatřil mezi gentlemany, což omezovalo moderní antropologie. Podařilo se mu přesvědčit „celou jejich možnosti ovlivnit akademickou politiku. generaci svých následovníků, že sociální antropologie

251 začala na Trobriandových ostrovech“. Malinowského te- Malinowského přínos spočíval především v akcen- rénní výzkumy v Melanésii se nepochybně staly důležitým tování nového pojetí terénního výzkumu. Konstrukce impulzem pro rozvoj metody sociální antropologie a její empirických dat výzkumníkem při terénním výzkumu teorie. Rozsah jeho výzkumů na ostrově Mailu a přede- byla v tu dobu již celkem běžná. Stacionární výzkumy vším na Trobriandových ostrovech je dobře známý. Ma- se však obvykle uskutečňovaly v rozsahu týdnů či malinowski však nepochybně nebyl prvním, kdo za účelem ximálně měsíců za asistence tlumočníků. Malinowski na provádění terénního výzkumu dlouhodobě pobýval v ji- rozdíl od tohoto pojetí výzkumu prosazoval dlouhodobý né kultuře. Např. finský antropolog Gunnar Landtmann pobyt výzkumníka ve zvolené kultuře, zvládnutí místního (1878–1940) prováděl výzkum na Papui-Nové Guinei jazyka a uplatnění zúčastněného pozorování, jak vyplý- u skupiny Kiwai v letech 1910–1912. Jeho anglicky psa- vá z úvodu k jeho práci Argonauti západního Pacifiku ná monografie o Kiwajích vyšla až ke konci 20. let, kdy (Malinowski 1922: 21, 23). Rok 1922 lze považovat za už byl Malinowski hvězdou oboru (viz Landtmann 1927). důležitý mezník v britské sociální antropologii. Toho roku Také např. Rivers uskutečnil dlouhodobý výzkum, když totiž vyšlo i druhé zakladatelské dílo funkcionalismu, The na přelomu let 1901–1902 pobýval bezmála půl roku Andaman Islanders (Andamanští ostrované, 1922) od u indických Todů. Jeho výzkum sice nesl rysy „verando- Alfreda Reginalda Radcliffe-Browna, jehož pojetí funkci- vé“ antropologie, nicméně na tu dobu šlo o mimořádný onalismu se od Malinowského podstatně lišilo, jak ještě výkon (Rivers 1906). Vedle toho se Rivers opakovaně uvidíme později. vrátil do Melanésie. Ve spolupráci s Arthurem Mauricem Směry a paradigmata britské sociální antropologie Hocartem (1883–1939) prováděl výzkum v celkovém můžeme rozčlenit do tří hlavních skupin, které lze označit rozsahu tří měsíců na ostrově Eddystone patřícího do jako diachronní, synchronní a procesuální (viz tabulka 2). Britských Šalamounových ostrovů (Rivers 1914). Rivers Diachronní přístup dominoval britské sociální antropolo- později tvrdil, že jejich společná práce byla vůbec první gii v 19. století a na počátku toho následujícími (viz výše). dlouhodobým stacionárním terénním výzkumem v brit- Od 20. let se začal prosazovat synchronní přístup, když ské antropologii (Langham 1981: 124), což je značně došlo k nástupu funkcionalismu, jenž rozhodujícím způ- přehnané tvrzení. sobem ovlivnil další vývoj britské sociální antropologie. Ernest Gellner si klade otázku (2005: 159–160), proč Procesuální přístupy se začaly formovat v 50. a 60. lese skutečnou zakladatelskou osobností moderní britské tech v reakci na premisu funkcionalismu a strukturální- sociální antropologie nestal již zmíněný E. Westermarck. ho funkcionalismu, že každou kulturu a společnost lze Uskutečnil totiž dlouhodobé výzkumy v Maroku, jež ku- pokládat za integrovaný a stabilní celek. V následujícím mulativním rozsahem zcela jistě předčily Malinowského výkladu se omezím na vybrané autory. terénní zkušenosti v Melanésii (viz Westermarck 1926). Podle Gellnera si Westermarckův styl antropologické práce zachovával dvě frazerovské charakteristiky: „stra- Tabulka 2 – přehled směrů a paradigmat britské sociální čí metodu sbírání dat“ a evoluční (genetický) způsob kla- antropologie dení si otázek. Tento přístup se rychle stával anachro- nismem. Mějme však na zřeteli, že stanovit jasné milníky Přístup Směr / paradigma Vybraní představitelé a hranice v dějinách oboru zkrátka vždy nelze. Vždyť Diachronní Evolucionismus Edward Burnett Tylor např. Frazer vydal některá svá klíčová díla v době, kdy James George Frazer docházelo k formování funkcionalismu. Velmi dobře se Difuzionismus Alfred Cort Haddon také ví, že četba Frazera přivedla Malinowského k an- Synchronní Funkcionalismus Bronislaw Malinowski tropologii a že Frazer napsal předmluvu k Malinowského Strukturální Alfred Reginald Radcliffe- dílu Argonauts of the Western Pacific (Argonauti západ- funkcionalismus Brown ního Pacifiku, 1922), ve které ocenil metodu výzkumu Symbolická Mary Douglasová a jeho výsledky označil za „jedno z nejúplnějších a nej- antropologie vědečtějších pojednání, jaké kdy bylo o divoších podáno“ Procesuální Manchesterská Max Gluckman (Frazer 1922: xiv). V současnosti zkrátka vidíme předěly škola Victor Turner v dějinách oboru, které tehdy nebyly tak jasně zřetelné.6

252 Vybrané synchronní směry britské sociální antropo- ce označit za anti-funkcionalistu a ostře se ohradil pro- logie ti svému řazení k tomuto paradigmatu (Radcliffe-Brown Dlouhodobě byly v britském antropologickém myšlení 1949: 321). Malinowski chápal společnost jako soustavu přítomny dvě základní koncepce, totiž funkce a sociální institucí odvozených ze sedmi lidských biologických po- struktura. Sledovat jejich genezi v britských společen- třeb, k jejichž uspokojování slouží. Funkcionalismus v je- ských vědách lze k Herbertu Spencerovi (1820–1903), ho pojetí tedy usiluje vysvětlit, jak každá sociální instituce jenž chápal společnost jako organismus. Jako takovou přispívá k uspokojení některé z následujících individuál- je ji tedy možné studovat z hlediska její skladby, v tako- ních potřeb: výživa, reprodukce, tělesné pohodlí, bezpečí, vém případě se badatel zabývá její strukturou. Pokud pohyb, vyrůstání, zdraví (Malinowski 1944: 91). Radcliffe- se výzkumník zaměří na vztahy mezi jednotlivými částmi Brown a Malinowski se tedy rozcházeli v pojetí toho, co společnosti, studuje její funkce (srov. Spencer – Andreski čemu slouží, zda lidé svými činnostmi slouží společnosti, 1971). Pojmy funkce a sociální struktura chápali jednot- či společnost prostřednictvím institucí lidem. liví reprezentanti britské antropologie odlišně, jak může- Tito antropologové rozhodujícím způsobem ovliv- me demonstrovat na rozdílném pojetí sociální struktury nili další vývoj britské sociální antropologie. Mali- u výše zmíněného Riverse a Radcliffa-Browna a funkce nowski měl ovšem mnohem intenzivnější vliv, jelikož ve u Malinowského a rovněž Radcliffa-Browna. 20. a 30. letech vyučoval na LSE. Ve srovnání s ním měl Podle Riverse lze sociální strukturu dobře zjistit a po- Radcliffe-Brown výrazně menší příležitost přímo působit psat s pomocí genealogické metody a spoluprací s infor- na nastupující generaci britských antropologů. Zmíně- mátory. Pokládal ji za hlavní předmět etnologické ana- ná léta totiž strávil na akademických pracovištích mimo lýzy kultury, jelikož se téměř nemění, a proto umožňuje Velkou Británii – působil v Sydney, Chicagu či Kapském nahlédnout do minulosti studované kultury (Rivers 1911: Městě. Před odchodem na odpočinek měl možnost v do- 393). Radcliffe-Brown sociální strukturu chápal jako in- mácím prostředí vyučovat jen zhruba devět let. Vliv obou tegrovaný celek, jenž se skládá z jedinců, mezi kterými antropologů je v dílech jejich žáků jasně patrný, drželi se existují jednoznačné sociální vztahy. Sociální struktura totiž synchronního přístupu a analyzovali fungování so- však existuje a zůstává zachována nezávisle na konkrét- ciálních systémů jako integrovaných soustav sociálních ních jedincích. Od sociální struktury pro tyto účely odlišil institucí. Typickými ukázkami jsou díla Evanse-Pritchar- strukturální formu. Zatímco sociální struktura je pozorova- da, Meyera Fortese či třeba Raymonda Firtha, který po telná jako sada vztahů a interakcí mezi konkrétními jedinci Malinowském převzal vedení katedry. Klíčovou prací, jež ve společnosti, strukturální forma je odvozena abstrakcí. významně ovlivnila další vývoj britské sociální antropo- Souhrnně řečeno, sociální struktura je to, co výzkumník logie, se stal sborník African Political Systems (Africké při terénním výzkumu pozoruje a popisuje, strukturální politické systémy, 1940), jenž vzniknul pod editorským forma je zobecněná deskripce sociální struktury. Sociální vedením Fortese a Evanse-Pritcharda. Jednalo se o zá- struktura se konstantně proměňuje, lidé se rodí a umírají, sadní příspěvek k rozvoji politické antropologie, jehož berou se a rozvádějí, přátelé se mohou stát nepřáteli nebo autoři komparativním způsobem analyzovali politické nepřátelé mohou uzavřít mír. Obecná strukturální forma systémy ve vybraných afrických společnostech. se však proměňuje minimálně (Radcliffe-Brown 1940: 4). Výraznou pokračovatelkou tradice synchronního pří- Se sociální strukturou úzce souvisí pojem funkce. Konti- stupu ke studiu společnosti se stala Mary Douglasová nuita sociální struktury je udržována procesem sociálního (1921–2007), která bývá řazena ke směru symbolické života, jímž zmíněný badatel rozuměl lidské aktivity a in- antropologie. Její dílo se však nachází na pomezí struk- terakce. Sociální život jakékoli komunity pro něj znamená turalismu a symbolické antropologie. I tato antropoložka „fungování sociální struktury. Funkce každé opakující se vycházela z předpokladu uspořádanosti a integrovanos- činnosti, jako je např. potrestání kriminálního činu nebo ti sociálních systémů. Stejně jako C. Lévi-Strauss se smuteční obřad, je tou úlohou, kterou hraje v sociálním držela názoru, že neexistuje rozdíl v myšlení lidí v tzv. životě jako celku, a je tudíž příspěvkem k udržení struktu- primitivních kulturách7 a v komplexních společnostech. rální kontinuity.“ (Radcliffe-Brown 1935: 396) V základu jejího přístupu stojí, jakým způsobem symboly V tom se Radcliffe-Brown odlišoval od Malinowského, a jejich zapojení do rituálů přispívají k integraci společ- jehož pojetí funkcionalismu kritizoval. Neváhal se dokon- nosti. Podobně jako Lévi-Strauss se zabývala klasifikač-

253 ními soustavami, přičemž kladla důraz na význam ano- tí, které produkovali britští antropologové, nejsou ničím málií, tedy těch jevů, které nesplňují klasifikační pravidla. opodstatněné. Dílo Political Systems of Highland Burma V některých společnostech jsou pokládány za nebez- (Politické systémy horské Barmy, 1954) lze pokládat za pečné. Jsou chápány jako znečišťující, protože svými důkladnou kritiku synchronních přístupů ke studiu společ- vlastnostmi porušují strukturální pořádek. Tak se např. nosti a kultury. „Každá skutečná společnost je procesem Izraelité stavěli k prasatům, která nejsou nečistá sama probíhajícím v čase“ – takto jasně vyjádřil Leach svůj ná- o sobě, nýbrž tím, že nesplňují kritéria na poživatelnost zor (Leach 1993: 5). Předložil analýzu logiky střídání tří předepsaná Starým zákonem. Vystříháním se konzuma- typů barmské politické autority a souvisejících společen- ce prasat si dle Douglasové izraelská společnost chrá- ských uspořádání. Konkrétně se jedná o gumlao, gumsa nila své vnější hranice. Naopak Leleové, které badatel- a šanský ideál systému vlády. Leach byl přesvědčen, že ka zkoumala v tehdejším Belgickém Kongu, povyšovali kačjinská společnost oscilovala mezi demokratickým sys- z hlediska taxonomie anomálního luskouna8 na klíčový témem gumlao a šanským autokratickým ideálem. Sys- symbol, jenž je prostředníkem mezi světem lidí a zvířat. tém gumsa byl pak jakýmsi kompromisem mezi oběma Svým chováním a vzhledem se totiž vymyká běžnému politickými systémy. Leach nechápal gumsa jako statický přírodnímu řádu např. tím, že mívá – podobně jako lidé – model politického uspořádání, jenž se nachází mezi gu pouze jedno mládě. Leleové jej proto chápali jako lidský mlao a šanským ideálem. Pokládal jej za nestabilní uspo- protějšek ve zvířecí říši (Douglas 1966). řádání, jemuž lze porozumět jen ve vztahu ke gumlao Synchronní přístup lze pokládat za logický důsledek a šanskému ideálu. Každá komunita, kterou by šlo ozna- uplatnění standardů dlouhodobého stacionárního výzku- čit gumsa, je v jiném stavu a směřuje buď ke gumlao, mu. Dlouhodobý výzkum zde totiž znamená, že se antro- nebo k šanskému ideálu (srov. Leach 1993). Došlo zde polog či antropoložka zabývají společností alespoň v jejím zjevně k rozchodu se synchronním přístupem ke zkou- jednoročním cyklu. Nepředpokládalo se, že by výzkumník mání společností, kterým se vyznačovala britská sociál- pobýval ve zkoumané společnosti opakovaně v průběhu ní antropologie od nástupu funkcionalismu ve 20. letech třeba jednoho desetiletí. Taková koncepce výzkumu však a který v 50. letech nadále tvořil její hlavní atribut. V poz- de facto neumožňovala z dlouhodobého hlediska zkou- dější práci Leach podrobil stav britské antropologie ostré mat prosazování kulturních změn. Je celkem zajímavé, že kritice, přičemž následovníky Radcliffe-Browna neváhal antropolog, který zpochybnil postuláty funkcionalismu na přirovnat ke sběratelům motýlů. Poukázal na bezzubost základě vlastních výsledků terénních výzkumů, byl poklá- tehdejší antropologie, jež se utápěla v budování nesmy- dán za heretika a byl prakticky exkomunikován z antropo- slných typologií a rezignovala na zobecnění jakožto pri- logické obce (Young – Clark 2001). Edgar Francis Willi- mární úkol vědy (srov. Leach 1966). ams totiž na základě vlastních pozorování, uskutečněných Procesuální přístupy v britské sociální antropologii jsou v pozici vládního antropologa Teritoria Papua v kumulativ- spjaty zejména s manchesterskou školou, jejíž představi- ním rozsahu deseti let, odmítl funkční nepostradatelnost telé byli silně ovlivněni marxismem. Mezi přední reprezen- kulturních prvků (podrobnosti viz Soukup 2016). tanty patřili Max Gluckman (1911–1975) či Victor Turner (1920–1983). Zakladatel manchesterské školy Gluckman Procesuální přístupy v britské antropologii původně vystudoval práva, než se přiklonil k antropologii. V 50. letech se objevil podnět zpochybňující postu- Právní vzdělání našlo výraz v jeho přístupu k výzkumu lát stability a trvalosti sociální struktury. Edmund Leach sociálních a kulturních jevů – prosazoval metodu případo- původně zamýšlel uskutečnit terénní výzkum v jedné vých studií, jejichž prostřednictvím se mělo dosáhnout od- vesnici v Barmě, aby vypracoval pod Malinowského ve- halení sociálních zákonitostí. Gluckman přispěl k rozvoji dením její funkcionalistickou studii. Přicestoval tam však antropologie zejména teorií konfliktů. Dle tohoto autora jen pár dní před začátkem světové války, která mu nako- žádná společnost či komunita není prosta vnitřních tenzí, nec znemožnila uskutečnit původní úmysl (Leach 1993: sporů, konfliktů, třenic. Konflikty přispívají k nastolování 311–312). Vojenské povinnosti mu ale daly možnost a udržování rovnováhy; tezi, že „mír je obsažen v každém procestovat a poznat značnou část Barmy. Tato zkuše- sporu“, lze označit za leitmotiv Gluckmanova procesuální- nost jej přivedla k závěru, že statické modely společnos- ho pojetí společnosti (Gluckman 1955: 5).

254 Victor Turner, další představitel manchesterské ško- logové a antropoložky se zapojili do této diskuze. Nejvý- ly, se stal významným představitelem symbolické antro- raznější hlas patřil Marilyn Strathernové (* 1941), která pologie, jeho osobité pojetí studia společnosti jej však na americkou debatu opakovaně reagovala (viz Strathern řadí k procesuálním přístupům. Turner nepokládal spo- 1991). Britská antropologie se i v 80. a 90. letech držela lečenskou solidaritu za samozřejmou a jednou provždy řady konzervativních témat, k nimž patří např. příbuzen- danou. Symboly pokládal za hlavní instrumenty ke kon- ství. Došlo ale i na renesanci opuštěného tématu sociál- strukci a rekonstrukci sociálního řádu, k nimž dochází ní evoluce. Mezi hlavní představitele tohoto směru patřil při veřejných performancích, jakou jsou mimo jiné rituály Ernest Gellner (1925–1995), jenž v publikaci Plough, (Turner 2004). Dle Turnera rituály umožňují efektivním Sword and Book (Pluh, meč a kniha, 1988) rozvinul své způsobem řešit rozkoly a napětí ve společnosti, a to pro- názory na vývoj lidské společnosti od lovecko-sběrač- střednictvím symbolů, které je reprezentují a jsou aktivně ských společností přes agrární k průmyslovým (Gellner zapojovány do průběhu rituálu, které jako drama slouží 2001). K současným představitelům tohoto směru patří k odstranění rozkolů (Turner 2004). Badatel se nespoko- také Tim Ingold (* 1948), jenž zejména v 80. letech vydal jil se studiem abstraktních sociálních struktur, jak to činili několik prací – např. Hunters, Pastoralists and Ranchers představitelé strukturálního funkcionalismu. Soustředil (Lovci, pastevci a farmáři, 1980) a Evolution and Social se místo toho na sociální dramata, jež chápal jako „sled Life (Evoluce a sociální život, 1986), v nichž vyložil své sociálních interakcí konfliktního, kompetitivního či anta- pojetí sociální evoluce. Je to ukázka toho, že se britská gonistického typu“ (Turner 1988: 33). Na počátku soci- antropologie nezřídka vrací k dřívějším tématům. Pocho- álního dramatu dochází k prolomení sociálních norem, pitelně to neznamená, že by se do hledáčku britských procesů či vztahů, jež může vyústit v krizi, k jejímuž pře- antropologů v současnosti vůbec nedostávala nová té- konání se použijí nápravné prostředky. Může se jednat mata, ba právě naopak. Velký vliv na současnou britskou např. o veřejné slyšení či uplatnění práva, řešení situace antropologii měl např. neodarwinismus. Kognitivní vědy se svěřuje těm, jež reprezentují řád a mají sílu a odva- a evoluční psychologie jednoznačně obohatily sociálně- hu ujmout se nápravy. Nasazení nápravných prostředků biologické výzkumy prováděné britskými antropology. může vést k znovunastolení řádu – pokud však selžou, Za všechny lze jmenovat Robina Dunbara, jehož inter- nastane schizma. Turner tvrdil, že nápravné prostředky disciplinárně koncipované výzkumy získaly velký ohlas. neslouží pouze k řešení konfliktní situace, nýbrž zároveň Provádí se také výzkumy moderních technologií a mate- připisují sociálnědramatickým událostem význam, činí je riální kultury, pozornost je věnována genderu, globálním veřejnými (Turner 1982). problémům, ekologickým tématům, turismu a mnohému dalšímu. Britští antropologové rovněž hledají výzkum- Recentní témata britské sociální antropologie né příležitosti pro terénní výzkumy mimo bývalé kolonie Jen obtížně lze shrnout nedávný vývoj britské sociál- v Africe a Melanésii. To jsou již témata, která přerůstají ní antropologie, a to nejen z důvodu krátkého časového přes prostor této studie. Nepochybně však britská antro- odstupu, který nedovoluje určit, co se ukáže jako plodný pologie prochází rozhodujícími změnami, které lze nyní směr či téma, ale také proto, že současná antropologie jen těžko reflektovat. je tematicky bohatá a dále košatí. Je nicméně zajíma- vé, že britskou sociální antropologii jen okrajově zasáhly Závěr debaty, které se rozvinuly v americké kulturní antropo- Na omezeném prostoru studie je pochopitelně ne- logii v polovině 80. let v rámci kritické a postmoderní možné podrobně představit vývojové proměny britské antropologie. Mám zde na mysli diskuze vedené mezi sociální antropologie od jejího vzniku k současnému sta- americkými kulturními antropology o krizi reprezentace, vu. Předložená studie prezentuje hlavní přístupy britské reflexivitě, mocenském postavení antropologie, o přimě- sociální antropologie (synchronní, diachronní a procesu- řenosti uplatňování konvenčního pojetí terénního výzku- ální) a podtrhuje její dvě klíčové koncepce, totiž funkci mu v globalizovaném světě, o relevanci pojmu kultura a sociální strukturu, jež od konce 19. století v různých atd. (viz Clifford – Marcus 1986; Marcus – Fischer 1986; pojetích dlouho charakterizovaly britskou antropologii. přehled viz Jebens 2011). Pouze někteří britští antropo- Někteří autoři (Barth 2004; Kuklick 2004) se domnívají,

255 že nedávný vývoj britské antropologie vedl k zániku její sociální antropologie přijímá ideje a podněty z americké výlučnosti, které se dříve těšila. Stojí za tím nejen růst antropologie. Fredrik Barth (2005b: 56–57) byl toho ná- počtu pracovišť a s ním související diverzifikace odbor- zoru, že se zde formuje anglofonní antropologie, která je ných orientací. Působení mnoha amerických antropolo- košatá na témata a přístupy. Je však evidentní, že svou gů na britských pracovištích totiž vede k tomu, že britská dřívější výlučnost již britská antropologie ztratila.

Tato studie vznikla s podporou grantu č. FPVC2016/19 z Fondu pro podporu vědecké činnosti FF UP.

POZNÁMKY: 1. Odkazuji pouze na jednu práci Václava Soukupa. Jsem si ovšem 4. Je zajímavé, že sled Crusoeových objevů zhruba odpovídá kulturní plně vědom, že se v jeho bibliografii nachází více prací věnova- evoluci ve stadiích divošství, barbarství a civilizace, jak je navrhl ných dějinám antropologie. Jedná se však o postupně rozšiřované a popsal Lewis Henry Morgan (1954). a upravované texty, jejichž geneze je v kvalifikační práci autora. 5. Expedice jako metoda se ve vědě prosadila v době osvícenství, jak Proto odkazuji jen na jeho poslední monografii věnovanou výhrad- přesvědčivě dokumentuje Peter Burke (2008). ně dějinám antropologie. 6. Existují dva hlavní přístupy ke studiu dějin oboru. Buď je lze zkoumat 2. Tato kniha je k dispozici ve starém českém překladu (Tylor 1897). z hledisek presentismu, nebo historismu, které reprezentovali Mar- 3. Ostatně pro britskou antropologii se pojem kultura nestal zdaleka vin Harris, resp. George Stocking. tak důležitý jako pro tu americkou. Nehledě na to, Tylor pouze pře- 7. S tímto pojmem sama autorka pracovala. jal pojem kultura z německého akademického prostředí, v němž 8. Luskoun je šupinatý, bezzubý savec, živící se převážně mravenci již historici jako Herder či Klemm delší dobu pracovali s pojmem a dalším hmyzem. Žije v Africe a Asii. kultura v širokém a nehodnotícím pojetí. Z tohoto hlediska britská antropologie za mnohé vděčí německým intelektuálům.

LITERATURA: Asad, Talal (ed.) 1973: Anthropology and Colonial Encounters. New York: Firth, Raymond 1938: Human Types. London: Thomas Nelson. Prometheus Books. Fox, Robin 1973: Encounter with Anthropology. New York: Harcourt Barnard, Alan 2000: History and Theory in Anthropology. Cambridge: Brace Jovanovich. Cambridge University Press. Frazer, James G. 1922: Introduction. In: Malinowski, Bronislaw: Argo Barth, Fredrik (ed.) 2005a: One Discipline, Four Ways. Cambridge: nauts of the Western Pacific. London: Routledge & Kegan Paul. Cambridge University Press. Gellner, Ernest 2001: Pluh, meč a kniha. Brno: Centrum pro studium Barth, Fredrik 2005b: Britain and the Commonwealth. In: One Discipli demokracie a kultury. ne, Four Ways. British, German, French, and American Anthropo Gellner, Ernest 2005: Jazyk a samota. Brno: Centrum pro studium de- logy. Cambridge: Cambridge University Press, s. 5–57. mokracie a kultury. Beattie, John 1964: Other Cultures. London: Cohen & West Ltd. Gluckman, Max 1955: Custom and Conflict in Africa. Oxford: Basil Black Budil, Ivo T. 2003: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton. well. Budil, Ivo T. 2007: Za obzor Západu. Praha: Triton. Gray, Geoffrey 2007: A Cautious Silence. Canberra: Aboriginal Studies Burke, Peter 2008: Společnost a vědění. Praha: Karolinum. Press. Clifford, James – Marcus, George (eds.) 1986: Writing Culture. Berkeley: Haddon, Alfred C. 1890: The Ethnography of the Western Tribes of the University of California Press. Torres Strait. The Journal of the Anthropological Institute of Great Condorcet, Antoine 1968 [1794]: Náčrt historického obrazu pokroků lid Britain and Ireland 19, s. 297–440. ského ducha. Praha: Academia. Haddon, Alfred C. 1893: Studies in Irish Craniology (Aran Islands, Co. Defoe, Daniel 1719: The Life and Strange Surprizing Adventures of Galway). Dublin: Dublin University Press. Robinson Crusoe, of York. London: W. Taylor. Haddon, Alfred C. 1895: Evolution in Art. London: Walter Scott. Douglas, Mary 1966: Purity and Danger. London: Routledge. Haddon, Alfred C. 1910: History of Anthropology. London: Watts & Co. Douglas, Mary – Wildavsky, Aaron 1982: Risk and Culture. Berkeley: Haddon, Alfred C. – Browne, Charles 1893: The Ethnography of the California University Press. Aran Islands, County Galway. Proceedings of the Royal Irish Acad Erickson, Paul – Murphy, Liam 1999: A History of Anthropological emy 2, s. 768–830. Theory. Peterborough: Broadview Press. Ingold, Tim 1980: Hunters, Pastoralists and Ranchers. Cambridge: Evans-Pritchard, Edward E. 1971 [1940]: The Nuer. Oxford: Clarendon Cambridge University Press Press. Ingold, Tim 1986: Evolution and Social Life. Cambridge: Cambridge Evans-Pritchard, Edward E. 1976 [1937]: Witchcraft, Oracles, and University Press. Magic Among Azande. Oxford: Clarendon Press. Jebens, Holger 2011: The Crisis of Anthropology. In: Jebens, Holger Ferguson, Adam 1793 [1767]: An Essay on the History of Civil Society. – Kohl, KarlHeinz (eds): The End of Anthropology. Canon Pyon: London: T. Cadell. Sean Kingston Publishing, s. 13–36.

256 Kuper, Adam 2014: Anthropology and Anthropologist. London: Routledge. Rivers, William H. R. 1906: The Todas. London: MacMillan. Kuklick, Henrika 2004: The British Tradition. In: A New History of Rivers, William H. R. 1911: The Ethnological Analysis of Culture. Anthropology. London: Blackwell, s. 52–78. Science 34 (874), s. 385–397. Landtman, Gunnar 1927: Kiwai Papuans. London: MacMillan. Rivers, William H. R. 1914: The History of Melanesian Society. 2 sv. Langham, Ian 1981: The Building of British Social Anthropology. Dord- Cambridge: The Cambridge University Press. recht: D. Reidel. Soukup, Martin 2016: Cizinci mezi Papuánci. Červený Kostelec: Pavel Leach, Edmund 1957: The epistemological background to Malinowski’s Mervart. empiricism. In: Firth, Raymond (ed.): Man and Culture. London: Soukup, Václav 2004: Dějiny antropologie. Praha: Karolinum. Routledge & Kegan Paul, s. 119–137. Spencer, Herbert – Andreski, Stanislav (eds.) 1971: Structure, Function Leach, Edmud 1966 [1961]: Rethinking Anthropology. London: The and Evolution. London: Michael Joseph. Athlone Press. Stocking, George 1987: Victorian Anthropology. New York: The Free Leach, Edmund 1982: Social Anthropology. Fontana. Press. Leach, Edmund 1984: Glimpses of the Unmentionable in the History Stocking, George (ed.) 1993: Colonial Situations. Madison: University of of British Social Anthropology. Annual Review of Anthropology 13, Wisconsin Press. s. 1–23. Stocking, George 1995: After Tylor. Madison: University of Wisconsin Leach, Edmund 1993 [1954]: Political Systems of Highlands Burma. Press. London: The Athlone Press. Stocking, George 2001: Delimiting Anthropology. Madison: University of Lowie, Robert 1937: The History of Ethnological Theory. New York: Wisconsin Press Farrar & Rinehart. Strathern, M. 1991: Partial Connections. Savage: Rowman & Littlefield Malinowski, Bronislaw 1922: Argonauts of the Western Pacific. London: Pub. Routledge & Kegan Paul. Turner, Victor 1982: From Ritual to Theater. New York: Performing Arts Malinowski, Bronislaw 1944: A Scientific Theory of Culture and Other Journal Publications. Essays. New York: Oxford University Press. Turner, Victor 1988: Anthropology of Performance. New York: Perform- Marcus, George – Fischer, Michael 1986: Anthropology as Cultural ing Arts Journal Publications. Critique. Chicago: Chicago University Press. Turner, Victor 2004: Průběh rituálu. Brno: Computer Press. Morgan, Lewis H. 1954 [1877]: Pravěká společnost. Praha: Českoslo- Tylor, Eduard 1897: Úvod do studia člověka a civilisace. Praha: Jan venská akademie věd. Laichter. Prichard, James C. 1813: Researches into the Physical History of Man. Tylor, Edward B. 1865: Researches into the Early History of Mankind. London: John & Arthur Arch. London: John Murray. Radcliffe-Brown, Alfred R. 1935: On the Concept of Function in Social Tylor, Edward B. 1871: Primitive Culture. 2 sv. London: John Murray. Science. American Anthropologist 37, s. 394–402. Tylor, Edward B. 1881: Anthropology. London: Macmillan. Radcliffe-Brown, Alfred R. 1940: On Social Structure. The Journal of Welsch, Robert L. 1998: An American Anthropologist in Melanesia. Ho- the Royal Anthropological Institute of Great Britain and Ireland 70, nolulu: University of Hawai‘i Press. s. 1–12. Young, Michael – Clark, Julia 2001: An Anthropologist in Papua. Hono- Radcliffe-Brown, Alfred R. 1949: Functionalism – A protest. American lulu: University of Hawai’i Press. Anthropologist 51, s. 320–323.

Summary British Social Anthropology: the Origin, Development, and Key Concepts

The study deals with exploration of the origin and development of the British social anthropology. The author has defined its four principal features, which he considers to be, as follows: primarily deductive orientation, focus on the research into non-European societies, emphasis on applied anthropology and absence of standardized textbooks in the branch. The study aims at major schools and paradigms; simultaneously, the author deals with the analysis of key conceptions in the discipline, which include function and social structure in the British social anthropology. He also illustrates three dominating attitudes, which emerged in the discipline, by selected male and female representatives of the British anthropology. In particular, these include the diachronous (evolutionism, diffusionism), the synchronous (functionalism, structural functionalism) and the processual (Manchester School) attitude. He also demonstrates the narrow connection between the fieldwork concept and the dominating paradigm. In the conclusion of the study, the recent trends in the British social anthropology and its current situation are addressed.

Key words: Science history; British social anthropology; scientific conceptions; function; social structure.

257 METODOLOGIE VĚDY

CESTY NAPŘÍČ DISCIPLÍNAMI K DAL- ku či rozvoji disciplín, jako byly ve Velké ganizací či pojednávání o dělnických ŠÍMU VYUŽITÍ NARATIVNÍCH PRAME- Británii sociální dějiny, v Itálii mikrohisto- bouřích a stávkách. Publikace z oblasti NŮ. NA PŘÍKLADU ORÁLNÍ HISTORIE rie či v Německu historická antropologie. sociálních dějin se nesly spíše v socio- A ETNOLOGIE Z USA se začala šířit orální historie. ekonomické tematické rovině s důrazem Rozvoj orální historie si lze jen těž- na „tvrdá“ data. A to navzdory tradici zí- ko představit bez vlivu sociálních věd na brtovské kulturní historie, zájmu o kaž- Příběhy – sdělované i vytvářené západní historiky,1 který vedl k hlubšímu dodennost např. u Pekaře (Jindra 1997: – představují jednu z kategorií, které mě- zájmu o kvalitativní výzkum (Dülmen 144) či vlastivědné orientace historiků za ly vliv na vývoj humanitních věd ve druhé 2002: 19; Jindra 1997: 80; Mannová první republiky nebo těsně po druhé svě- polovině 20. století. Třeba příběh o orální 1996: 20; Šimůnková 1995: 108), z je- tové válce (Jindra 1997: 151). Pohled na historii, sám od sebe odrazem jiných pří- hož principů následně vykrystalizovaly produkci z období tzv. normalizace ne- běhů stejně jako tento text, jenž je „pro- metody zaznamenávání vzpomínek pa- nabízí náznaky užití jakýchkoli kvalitativ- dukt“ balancování jeho autora na hraně mětníků. Jak popisuje Miroslav Vaněk, ních metod při výzkumu. Z prací zamě- mezi profesními skupinami českých (orál- v USA, kolébce orální historie, se vlast- řených na období soudobých dějin, pro ních) historiků a etnologů. ně pod tímto pojmem skrývalo více prou- orální historii relevantní, se setkáme ze- Orální historie je termín skloňova- dů: od „elitních“ projektů zaměřených na jména s odkazy na nejrůznější statistické ný v anglosaském světě od padesátých zaznamenání vzpomínek politických či údaje (např. Deyl 1985; Charvát 1978). a u nás od 90. let 20. století (Vaněk 2011: hospodářských elit, tedy formy, kdy orál- Výzkum každodennosti, ať už sou- 30). Je to jeden z těch pojmů, často ozna- ně historický přístup sloužil „tradičním“ dobé či v historické perspektivě, tak „zů- čovaných za módní, které bez bližšího tématům historiografie, až po nejrůznější stal“ etnologům s jejich metodami ovliv- vysvětlení přinášejí pouze matnou před- univerzitní či komunitní projekty zaměře- něnými osobnostmi, jako byli Drahomíra stavu o svém významu. K etablování né na zájem o lokální historii, každoden- Stránská, Antonín Václavík či Karel Cho- těchto pojmů může přispět etapa rozvrst- nost či témata orientovaná – i pod vlivem tek. Avšak i etnologové začali být po ro- vení, vznik mnoha proudů od „aktivistic- Chicagské školy – na doposud vylouče- ce 1948 vedeni k tématům vyhovujícím kého“ po „kabinetní“, i snahy o vytvoření né a opomíjené skupiny obyvatelstva. „novým pořádkům“, vedoucím mimo jiné řádu a principů, či dokonce dogmat, ale (Vaněk 2011: 33). Ve Velké Británii či Itá- k rozvoji zájmu o život dělníků a rolníků. s odstupem času také získání respektu lii pak rozmach podobných témat souvi- O podobných fenoménech obšírně infor- a internacionalizace. Podobné procesy sel spíše s hodnotami a zájmy zdejšího muje nejnověji např. Karel Altman (2016) zastihlo mnoho fenoménů a směrů, kte- proudu levicově orientovaných historiků. a pro nastínění stačí zmínit dva velké ré ovlivnily nejen sociální vědy a které se Ať již zájem o životy běžných lidí projekty, které řešil Ústav pro etnografii šířily ve stále více globalizovaném a díky a motivace dát hlas těm, kteří jej dopo- a folkloristiku ČSAV ve druhé polovině 80. moderním komunikačním technologiím sud nedostali, pramenil z čehokoli, po- let. Jednalo se o výzkumné záměry mají- propojeném světě. Orální historie však mohl k ukotvení kvalitativního výzkumu, cí za úkol zmapovat každodenní život děl- představuje jedno specifikum – díky ní využití „měkkých“ dat a práci s koncep- nictva ve dvou největších českých měs- vznikly obrovské archivy plné realizova- ty paměti či vzpomínání, individualitou tech – v Praze a Brně. Kromě archivních ných rozhovorů. Tento článek není tedy a subjektivitou na poli historických věd. materiálů se tyto práce opíraly i o rozsáh- primárně o fenoménu, konceptu a poj- Ty díky mezioborovým vlivům podléhaly lé terénní sběry – vzpomínky pamětníků mu, ale o jeho produktech, „hmatatel- podobným trendům a prošly podobnými či záznamy lidové slovesnosti. Kvalitativ- ných“ stopách, třeba teprve čekajících vývojovými fázemi jako další, na výzkum ní výzkum a zájem o „měkká“ data se tak na své zhodnocení. Přesto však jejich současné kultury a společnosti oriento- až do 90. let jeví jako klíčový lom mezi vznik zařadím do širšího kontextu orál- vané humanitní vědy. sférou zájmů historiků a etnologů.2 ní historie, který může pomoci pochopit, V prostředí za železnou oponou se Celospolečenské změny započaté proč mohou být tyto stopy zajímavé pro však situace lišila. Sledujeme-li publikač- událostmi z listopadu 1989 a prolome- badatele z etnologického či jiného huma- ní činnost českých historiků před rokem ní bariér omezujících příliv zboží, kul- nitně vědného prostředí. 1989, můžeme si povšimnout, že zpra- tury i myšlenek ze západu samozřejmě Poválečná realita plná komplikova- vidla pojednávali o tématech, která mají postihl i prostředí historické (a ostatně ných výzev a nutností vypořádávat se nějakou spojitost se zájmem o události i etnologické) vědecké komunity. A tak s novými problémy vedla badatele ve dru- „velkých dějin“. Do zažitých tradic „váž- i fenomén orální historie, produkt dlou- hé polovině 20. století vně zažitých bada- né“ historiografie dokázali implemen- hodobých procesů, které přiblížily his- telských stereotypů. Aktuální otázky daly tovat i ideologicky protěžovaná témata torikům metody kvalitativního výzkumu, v kontextu doby a místa prostor ke vzni- třídního boje, minulosti odborových or- našel otevřené náruče některých bada-

258 METODOLOGIE VĚDY telů. Čeští historici se dostali k vlivným a byla zařazena mezi další formy ústní- historiků tendence anonymizovat svoje textům, produktům formování orální his- ho podání, které jsou vázané na kolek- informátory; 6. antropologie se zaměřu- torie jako oboru a metody (z řady mno- tivní paměť (Leščák 1996: 7). S touto in- je na cizí kultury, orální historie na svoji hých nelze nezmínit např. práci Voice tepretací vyprávěných životních příběhů vlastní (Di Leonardo 1987: 4). of the past sociologa a historika Paula v kontextu role individuálních a kolektivně Přihlédneme-li k dnešní situaci a šíř- Thompsona, profesora na univerzitě sdílených motivů ve vzpomínkách pole- ce zkoumaných témat napříč humanit- v Essexu). Inspirovali se metodologic- mizovala a do širší souvislosti folkloristic- ními vědami, můžeme stěží potvrdit byť kými postupy zdokonalovanými postup- ké pojetí orální historie je zařadila Jana jediný zmíněný rozdíl. Lze najít mnoho ně západními historiky, jejichž základem Nosková (2009: 164). Lze konstatovat, že antropologických či etnologických výzku- je snaha získat od narátora životopisné se opakovala situace tematizovaná dříve mů, kde je (např. pod vlivem fenoménu vyprávění v co nejširší podobě. Sezná- i západními autory: rozdílné interpretace mikrohistorie) nějaké téma interpretová- mili se samozřejmě i s širším kontextem orální historie, nedostatek spolupráce ba- no na základě kontextů osudu jednot- vzniku této metody na pozadí celkového datelů napříč obory a potřeba konceptua- livce. Díky postmoderním fenoménům vývoje humanitních věd ve druhé polo- lizace pojmů byla totiž již o dekádu dříve antropologové přemýšlejí nad svoji rolí vině 20. století (Vaněk 2011: 89). Orál- tématem diskuze folkloristů v časopisu a reflektují svoji pozici. Uvědomění si se- ní historie se jevila jako vynikající šance Oral History Review. Tam na tyto problé- be sama jako hrdiny, který má „moc“ nad k proniknutí do skrytých zákoutí pomi- my poukazuje např. Larry Danielson ve tím, jaký obraz zkoumané kultury přine- nuvšího období čtyřicetileté vlády KSČ. svém článku z roku 1980, kde apeluje na se, se stalo břemenem diskutovaným ve Pilíř prvních orálně historických projektů historiky, aby přijali inspiraci od folkloris- vlivných antropologických textech. Orál- tvořily vzpomínky disidentů, vládnoucích tů a věnovali pozornost analýze tradova- ní historici dnes zase běžně kladou při elit, ale i univerzitních studentů, kteří se ných prvků v rozhovorech a zajímali se svých analýzách důraz na chování na- podíleli na okupační stávce v listopa- o procesy, které mohly formovat předsta- rátorů, jejich psychiku a vliv prostředí du a prosinci 1989. Zpětná konfrontace vy narátorů o světě kolem nich. Přehlíže- či osobnosti tazatele na rozhovor. Orál- s vývojem historických věd na západě ní možnosti interpretovat folklor a trado- ní historie se ze „získávání informací“ i zapojení do širší mezinárodní komunity vané motivy ve vyprávění narátorů dle přerodila ve fenomén a metodu, je dnes humanitních vědců však ruku v ruce s in- něj představuje ignoraci k formě vnímání univerzitním oborem a tematická škála terdisciplinaritou přivedla české badate- minulosti zkoumanou komunitou a „neú studentských i výzkumných prací napříč le i k zájmu o každodenní život širších ctu ke komplexu interakce mezi lidskou obory rozhodně nerespektuje tematické vrstev společnosti, což vyústilo v několik psychikou, funkcí narativu a historičností“ vymezení na intra- a inter- kulturní. A to výzkumných projektů zaměřených na ži- (Danielson 1980: 71). ani nemusíme zdůrazňovat specifika vot nejrůznějších socioprofesních skupin Podrobněji o vztahu etnografie5 českého prostředí, ve kterém byla etno- obyvatelstva nebo třeba rozvoj fenomé- a orální historie pojednávala Marcela Di logie převážně – nikoli však výhradně – nů spojených s trávením volného času.3 Leonardo, která kritizovala nedostatek intra-kulturní již od svého zformování. M. Přiblížili se tak sférám zájmů českých diskuze o teoretických otázkách mezi Di Leonardo apelovala na to, aby i orál- etnologů. Je však třeba říci, že k doslov- antropology a historiky. Pojmenovala ta- ní historici brali v potaz antropologickou nému dublování výzkumných sfér nedo- ké několik zásadních rozdílů mezi antro- krizi reprezentace a jako antropolož- šlo. Pominuvší tlak na určitá protěžova- pology (kteří volí etnografii jako výzkum- ka navrhovala i tehdejším (americkým) ná témata a široké spektrum možností nou metodu) a historiky (kteří se zabýva- orálním historikům četbu vlivných textů nové doby totiž vedl i k jisté proměně jí orální historií): 1. orální historici se dle od George Marcuse, Michaela Fische- badatelských témat etnologů (více např. ní zajímají o individuální osudy, kdežto ra a dalších postmoderních autorů (Di Woitsch 2012), kteří však současně také antropologové o kolektivy; 2. antropo- Leonardo 1987: 3). Z vlastní zkušenosti přišli do kontaktu s orální historií. logové byli tradičně vnímáni jako osa- mohu potvrdit, že jsem byl jako student Termín orální historie se od 90. let mělí hrdinové odhalující taje cizích kul- s myšlenkami ovlivněnými těmito autory začal objevovat zejména mezi českými tur, orální historici spíše jako anonymní konfrontován odborníky jak z oblasti et- a slovenskými folkloristy. A z jejich tex- shromažďovatelé vzpomínek pamětní- nologie, tak i orální historie. tů je patrné, že od západních historiků4 ků; 3. antropologové sami sebe identi- Podobné tematické zaměření a me- přejatý pojem začali používat v kontextu fikují na základě formy práce v terénu, todologie vycházející z principů kvalita- teoretických principů svého oboru a k ši- historici využívají metodu pro získávání tivního výzkumu jsou nyní díky širšímu roké škále jeho interpretací přidali další. informací; 4. na rozdíl od antropologů dějinnému kontextu blízké etnologům Orální historie se kromě oboru, metody, historici neanalyzují chování narátorů; 5. i některým historikům. Vývoj humanit- pramene stala i žánrem (Beneš 1996: 10) antropologové mají na rozdíl od orálních ních věd v posledních desetiletích rela-

259 METODOLOGIE VĚDY tivizoval vnímané tradiční rozdělení sfér hodnotných a zajímavých témat, které řešením by byla tvorba určité jednotné mezi antropologií a historií nastíněné M. by ve své práci mohli použít jiní badatelé. databáze pramenů vzešlých z kvalitativ- Di Leonardo, což současným badatelům Třeba z jiných oborů, disponující rozdíl- ního výzkumu,6 která by mohla evidovat ještě více otevřelo prostor pro zhodnoce- ným teoretickým zakotvením a díky své zdroje, jež takové prameny mohou po- ní výsledků práce těch druhých. specializaci schopni interpretovat pra- skytnout. Brala by v potaz jak sbírky orál- Pochopení rozličných konceptů orál- meny jiným způsobem. Např. výše zmí- něhistorické, tak produkty etnologických ní historie může k vzájemnému sblíže- nění folkloristé, kteří by mohli být strikt- či antropologických výzkumů i prameny ní motivovat a vést k zájmu o narativní ními propagátory jednoho pojetí orální shromážděné jinými institucemi pracují- prameny různých proveniencí. Nemusí historie nařčeni z toho, že tento termín cími pomocí kvalitativních metod. Data- se však nutně jednat o razantní přefor- používají a chápou jinak. Díky své profe- báze by mohla obsahovat přímo samot- mulování vlastních interpretací – ostatně sionalitě mohou v rozhovorech jako pří- né prameny nebo odkazovat na jejich i M. Vaněk, průkopník české orální histo- ležitosti k performanci (Joyner 1979: 50) umístění – digitální či fyzické – v rámci rie, konstatuje ve vztahu k pojetí pojmu, nacházet folklorní či protofolklorní prvky konkrétních institucí, ve kterých jsou ulo- že „preference jednoho názoru nemusí a přicházet k interpretacím, které by ba- ženy. Aby byla databáze využitelná, bylo vyloučit jiný“ (Vaněk 2016: 364). V další datel s jinými východisky přehlédl. by vhodné provést průzkum dostupných části textu se tedy nebudu snažit znovu Rozhovory jako produkty nejrůzněj- materiálů a pomocí klíčových slov zaevi- apelovat na konceptualizaci a prosazo- ších orálně historických či etnologických dovat, jaká témata obsahují či jakých re- vat nějaký z výkladů. Spíše se zaměřím a dalších výzkumů bývají zhodnoceny gionů se týkají. Takový průzkum by byl na produkty výzkumů – rozhovory shro- v kontextu určitého projektu a pak v lep- nejnákladnější a časově nejnáročnější mážděné badateli s nejrůznějším meto- ším případě někde archivovány. Centrum součástí celého procesu, mnohonásob- dologickým i teoretickým zakotvením. orální historie při Ústavu pro soudobé dě- ně by však zvýšil využitelnost archivo- Orální historici často vnímají jako jiny AV ČR (COH ÚSD) v současné době vaných pramenů. Přístup k nim by sa- jeden z pilířů svojí práce snahu zazna- provozuje digitální archiv rozhovorů, které mozřejmě musel být, zvláště pokud by menat životní příběhy v co nejširším vzešly z projektů, na kterých se instituce proběhla digitalizace, ošetřen v souladu kontextu. Přestože důvody, proč býva- podílela, nebo které jí byly jinými badate- s etickými zásadami terénních výzku- jí realizovány rozhovory s konkrétními li za účelem archivace poskytnuty. Roz- mů a zejména s ohledem na narátory či lidmi, se liší a zpravidla vycházejí z te- hovory z archivu jsou otevřené odborné respondenty, jejichž výpovědi obsahují. matického zaměření určitého projektu, veřejnosti za podmínek respektujících Koncept jednotné databáze pramenů v rozhovorech se snaží tazatelé zachytit případný souhlas či nesouhlas narátorů humanitních věd by mohl pomoci zpří- i jiné aspekty narátorova života. Ostat- jejich vzpomínky zpřístupnit. I další insti- stupnit záznamy z terénních výzkumů ně i dětství, soukromý život, práce, zá- tuce realizující kvalitativní výzkum mají širokému spektru badatelů. Třeba i regi- jmy, rodina, identita a další faktory mohly podobné archivy, třebaže nemusí být digi- onálním muzejním pracovníkům či kro- ovlivnit roli a postoje narátora ve vztahu talizované jako v případě COH ÚSD. Zá- nikářům, kteří po zadání určité lokality ke zkoumanému tématu. znamy z realizovaných terénních výzku- naleznou konkrétní rozhovory nebo vý- Avšak i badatelé, kteří se těmito prin- mů, obsahující také nahrávky či přepisy zkumné zprávy, ve kterých je tato lokali- cipy orální historie neřídí, se běžně se- rozhovorů, jsou uloženy i v Etnologickém ta zmíněna; pomohlo by jim to poodhalit tkají s tím, že jejich informátoři, zvláště ti ústavu AV ČR nebo na univerzitních pra- obraz o minulosti míst, která se doposud otevření a sdílní, ve svých vzpomínkách covištích, např. v Ústavu evropské etno- jevila terénním výzkumem nepozname- zmíní více témat, než která jsou předmě- logie FF MU. Tyto materiály často nemají naná, přestože tam třeba byl již orální- tem badatelova zájmu. Často se rozho- jednotnou strukturu a jejich uchovaná pomi historiky realizován rozhovor – např. voří o něčem, co považují za důležité, doba může záviset pouze na vůli konkrét- v celorepublikovém projektu tematicky nebo zapůsobí i nejrůznější asociace, ního badatele či studenta. Mnohdy ne- zaměřeném na pracovní život zeměděl- které odvedou vypravěče od tématu. Ba- obsahují nahrávky či přepisy rozhovorů, ských pracovníků.7 Konkrétní narátor se datel odchází se záznamem, jehož určitá ale pouze poznámky z terénu, výzkumné však v rámci vyprávění mohl rozvzpomí- část poslouží pro jeho téma, ale další mi- zprávy či stručné výtahy informaci, které nat třeba i na společenský život v obci či nuty a minuty nahrávek zůstanou nevyu- informátoři v terénu poskytli. vyprávět o obyčejích a tradicích, které žity. Což se ostatně děje i u orálněhisto- V každém případě se však může jed- se na daném místě udržují. Nebo např. rických rozhovorů – zaznamenané život- nat o velké množství nezpracovaného zmínit místní pověst hodnou zájmu folk- ní příběhy poslouží pro potřebu jednoho materiálu, který by mohl být hodnotný loristů. Pro takové zhodnocení prame- výzkumného projektu a poté zůstanou i pro ostatní badatele. Ideálním, i když nů by však byla nutná jejich předchozí ležet ladem. Mohou však přinášet více možná utopickým a rozhodně ne laciným zdlouhavá a náročná rešerše a vytvo-

260 METODOLOGIE VĚDY SPOLEČENSKÁ KRONIKA

ření databáze klíčových slov. Jako prv- venského cestování a cestovního ruchu Šimůnková, Alena 1995: Ke vztahu historio- ní a méně nákladný krok se jeví tvorba (1945–1989) grafie a antropologie: perspektivy apliko- databáze zdrojů, ve kterých se nacházejí 4. Termín ,orální historie‘ se do folkloristické vání antropologických přístupů na histo- produkty kvalitativního výzkumu – ať už vědecké komunity zřejmě dostal zhruba rický výzkum. Český lid 82, s. 99–111. ve stejném čase jako mezi historiky díky Vaněk, Miroslav – Mücke, Pavel 2011: Třetí orálněhistorické rozhovory či etnologické kontaktům se západními, např. rakouský- strana trojúhelníku. Praha: FHS UK. terénní sběry, produkty rozsáhlých pro- mi, badateli (Beňušková, 1996: 15). Vaněk, Miroslav 2016: Orální historie – na- jektů i studentské práce. 5. Pojem je zde vnímán v kontextu západních slouchání, porozumění, hledání. Sloven- Pochopení kontextu vývoje jednotli- sociálních věd jako metoda, pilíř výzkum- ský národopis 64, s. 361−369. vých přístupů může vést k uvědomění, né práce (nejen) antropologů. Woitsch, Jiří 2012: Kam zmizela etnografie že spektrum materiálů vhodných k in- 6. Nemusí se však jednat výhradně o kvali- dělnictva? Český časopis historický 110, terpretaci v souvislosti se zkoumaným tativní výzkum. V současné době probí- s. 692–707. tématem často přesahuje hranice vlast- há rozsáhlá digitalizace dotazníků Čes- ní disciplíny výzkumníka. Snadnější do- ké národopisné společnosti, které taktéž mohou posloužit jako pramen širokému Elektronické zdroje: „Bibliografie dějin českých zemí.“ [online] [cit. stupnost těchto materiálů pak může vést spektru badatelů a bylo by škoda je z po- 26. 12. 2016]. Dostupné z: < http://portaro. jednak k pestřejšímu využití zdrojů, kte- dobné databáze pominout. eu/huav>. ré by mohly zůstat zapomenuty, ale bez- 7. Podobné rozhovory se zemědělskými pra- „Dokumentační sbírky a fondy.“ Etnologický pochyby i k pestřejší škále interpretací covníky byly realizovány v rámci dříve ústav AV ČR [online] [cit. 26. 12. 2016]. a zhodnocení zkoumaných témat, ať už zmíněného projektu GA ČR 410/11/1352 Dostupné z: . Altman, Karel 2016: Příspěvek k dějinám české (Ústav evropské etnologie FF MU) „Řešené projekty.“ Centrum orální historie Ústa montánní etnografie jako národopisné sub- vu pro soudobé dějiny AV ČR [online] [cit. disciplíny. Folia ethnographica 50, s. 5–21. 26. 12. 2016]. Dostupné z: . Poznámky: dice. Etnologické rozpravy 3, č. 1, s. 9−14. „Sbírky rozhovorů.“ Centrum orální historie 1. V článku používám na více místech ozna- Beňušková, Zuzana 1996: Náčrt využitia me- Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR [onli- čení západní s vědomím, že tento termín tódy oral history v spoločenskovedných ne] [cit. 26. 12. 2016]. Dostupné z: . ní. Zvláště v případě, že i na Západě exis- s. 15−19. „Virtuální badatelna.“ Česká národopisná spo tovaly různé myšlenkové proudy a vědec- Danielson, Larry 1980: The Folklorist, the Oral lečnost [online] [cit. 26. 12. 2016]. Dostup- ké komunity, které se formovaly na zákla- Historian, and Local History. Oral History né z: . kofonní či germafonní). Ve vztahu mezi re- Deyl, Zdeněk 1985: Sociální vývoj Českoslo lativně myšlenkovým proudům otevřenou venska 1918–1938. Praha: Academia. zónou západního či kapitalistického světa Di Leonardo, Marcela 1987: Oral History as a více izolované oblasti socialistických Ethnographic Encounter. Oral History Re států pod sovětským vlivem se však pro view 15, s. 1–20. O MLADÉ ANTROPOLOGII A ZRALÝCH účely některých vyjádření v tomto článku Dülmen, Richard von 2002: Historická antropo- ANTROPOLOZÍCH ANEB jeví pojem jako nejvhodnější. logie: vývoj, pojmy, úkoly. Praha: Dokořán. K ŠEDESÁTINÁM VÁCLAVA SOUKUPA 2. Etnologové kvalitativní výzkum využívali Charvát, František 1978: Sociálně třídní struk i pro témata orientovaná na současnost. tura Československa: vývoj, data, srovná S tím souvisí situace, kdy výzkum soudo- ní. Praha: Horizont. bého života, např. socialistické vesnice či Jindra, Zdeněk 1997: Úvod do studia hospodář Je to tak trochu paradox – po bez- doosídleneckého pohraničí, záhy skýtal ských a sociálních dějin. Praha: Karolinum. mála třiceti letech od změny režimu, kdy prameny pro výzkum současných histori- Leščák, Milan 1996: Etnologické aspekty se u nás mohla sociokulturní antropolo- ků, samozřejmě s přihlédnutím ke kontex- štúdia orálnej histórie. Etnologické roz gie konečně etablovat jako plnohodnot- tu doby, ve které výzkumy vznikly. pravy 3, č. 1, s. 5−8. ný obor, je tuzemská antropologie disci- 3. Jedná se mimo jiné o projekty GA ČR Joyner, Charles W. 1979: Oral History as Com- plínou (stále ještě) mladou, nacházející 410/11/1352 Česká společnost v období municative Event: A Folkloristic Perspecti- se (setrvale) bezmála in statu nascendi, tzv. normalizace a transformace: životo ve. Oral History Review 7, s. 47−52. zatímco ti, kdo ji k nám před těmi třemi pisná vyprávění, GA AV ČR B 800630704 Mannová, Elena 1996: Oral history a historio desítkami let uváděli (a nadále uvádějí), Společenské aspekty chalupářské sub grafia. Etnologické rozpravy 3, č. 1, s. 20−24. kultury při studiu každodennosti v období Nosková, Jana 2009: Životní příběhy – výzku- nezadržitelně stárnou. Letos tak svého tzv. normalizace, GA ČR 410/15-08130S my na pomezí mezi etnologií a historií. prvního půltuctu dekád dosáhl i jeden „Malé“ a „velké“ dějiny českého/českoslo Národopisný věstník 68, s. 157–170. z nezpochybnitelných otců zakladate-

261 SPOLEČENSKÁ KRONIKA lů tuzemské sociokulturní antropologie, počinem tuzemského autora na daném i velice atraktivní!) celek: celek antropo- doc. PhDr. Václav Soukup, CSc. poli je Wolfova čítanka Kulturní a sociál logie coby disciplíny s vlastními dějina- Na svou životní pouť vyrazil Václav ní antropologie z roku 1971, z překladů mi, terminologií a badatelskou tradicí. Soukup 31. srpna 1957 v Mariánských uveďme např. Malinowského Vědeckou Tím autorem byl Václav Soukup. Byl to- Lázních. Po dětství a školních létech teorii kultury /Brno 1968/ či Kritický nástin tiž v 90. letech jedním z mála, kdo ang- strávených v obci Pernarec se s rodiči systémů a definic kultury I./II. Kroebera losaskou sociální a kulturní antropologii stěhuje do rodného města, aby se ná- a Kluckhohna /Brno 1969/). To však by- dobře znal, kdo měl načtené klasické sledně za studiem na střední knihkupec- ly jen střípky, jako disciplína byla socio- antropologické texty, a kdo navíc doká- ké a knihovnické škole přesunul až na kulturní antropologie v československém zal tyto znalosti smysluplně a atraktivně druhý konec země, do Luhačovic. O bla- kontextu před rokem 1989 vědou buržo- prezentovat. hodárném vlivu ducha těchto lázeňských azní a (tudíž) nežádoucí. K představení antropologie jako vě- měst na formování osobnosti mladého Devadesátá léta znamenala v da- deckého diskurzu zvolil V. Soukup už Václava není pochyb, my však ve sle- ném ohledu výraznou změnu. Začali zkraje dějinnou linku, přičemž dějiny obo- dování jeho životní pouti pokročíme dále k nám jezdit antropologové, kteří si po ru jsou dodnes jednou z jeho dominant- – tam, kde se letošní jubilant profesně emigraci z vlasti získali jméno v zahra- ních badatelských poloh. K výsledkům našel a kde i většina čtenářů těchto řá- ničí (Ladislav Holý, Ernest Gellner, Zde- uvedeným způsobem orientovaných pu- dek našla jeho. něk Salzmann, Leopold Pospíšil a dal- blikačních aktivit patří Soukupova mono- Následná, podle mnohých klíčová, ší). V roce 1992 se v Praze konala kon- grafická prvotina Americká kulturní an životní etapa V. Soukupa byla spoje- ference Evropské asociace sociálních tropologie I./II. (Praha 1992) a zejména na s dnes již neexistujícím pracovištěm antropologů (EASA), začaly se objevo- v tuzemsku dnes již klasické Dějiny soci – Katedrou teorie kultury (kulturologií) vat překlady i tuzemské práce, rostl zá- ální a kulturní antropologie (Praha 1994; na Filozofické fakultě UK v Praze. Zde jem o obor ze strany mladé generace. nové, rozšířené vydání 1996). Odlišnou nejprve absolvoval studium (diplomová Přesto všechno – nebýt jednoho člově- systematizaci oboru pak nabízí jeho do práce K teoretickým a metodologickým ka, i toto by byly jen fragmenty, nesou- stejného období spadající slovníkově otázkám dějin kultury z roku 1981 už více visející útržky. (Jen) jeden autor dokázal orientovaná publikace Sociální a kulturní než naznačovala, co bude do budoucna pro tuzemské publikum, zejména pak antropologie (Praha 1993; druhé vydání dominantním polem zájmu jejího autora) pro studenty, tyto dílčí části historicky, 2000), na níž spolupracoval s L. Hrdým a následně zaujal pozici interního aspi- resp. oborově zarámovat, systematizo- a A. Vodákovou, jakož i řada antropo- ranta. Pokud do té doby Katedra teorie vat je a učinit z nich smysluplný (nadto logicky orientovaných hesel ve Velkém kultury V. Soukupa ovlivňovala a tvaro- sociologickém slovníku (Praha 1996) – vala, následně se karta takříkajíc obrací výsledek spolupráce se sociologem Mi- a na charakteru a směřování tohoto pra- loslavem Petruskem. Kdo v dané době coviště se čím dále výrazněji podepisuje studoval a/nebo se prostě z toho či ono- Václavův rukopis; stává se zde nejprve ho důvodu chtěl či potřeboval seznámit odborným asistentem, poté tajemníkem s antropologií, vycházel v typickém pří- a nakonec (v roce 2011) stane i v jeho padě z uvedených prací. Bylo tomu tak čele coby vedoucí. ještě dlouho poté a namnoze je tomu tak To jsme ale poněkud předběhli. V me- až dodnes. V daném ohledu, tedy co se zidobí totiž došlo ke změně režimu a ná- týče zpracování dějin a systematiky obo- sledovala neopakovatelná „zakladatel- ru, přitom u nás jubilant zůstal dodnes ská“ 90. léta. Ustavovalo se tehdy kde co; bezkonkurenční. republiky, tržní ekonomika, kapely – a ta- Pozadu ovšem Václav Soukup ne- ké obory. Jednou z nově etablovaných zůstával ani na poli pedagogickém – ne- disciplín byla i sociokulturní (jak jsme si byly to totiž jen jeho publikace, co k an- v mezidobí zvykli říkat) antropologie. Ne, tropologii přitahovalo stále nové a nové že bychom o ní u nás předtím neslyšeli. zájemce. Paralelní prezentační plat- Tu a tam se o ní přednášelo (zde stojí za formou byly i jeho hojně navštěvované zmínku např. tandem L. Holý – M. Stuch- a oblíbené kurzy (nejen) na domovské lík, kteří ovšem posléze zvolili emigraci), Filozofické fakultě UK v Praze. Hluboká obdobně sporadicky si o ní tuzemský a systematická znalost oboru v kombi- čtenář mohl i přečíst (asi nejvýraznějším naci se strhujícím přednesem stály za

262 SPOLEČENSKÁ KRONIKA tím, že se na jeho přednášky tehdy cho- turologie) v rámci reorganizačních změn městech i ve zdánlivě nevýznamných dilo jako do divadla. Výjimečná i mimo- na Filozofické fakultě UK v Praze zruše- koutech našich regionů, vrstevníci, oby- řádně příznivá kombinace publikačních na, resp. byla sloučena s Ústavem etno- čejní lidé, nejstarší pamětníci zapadlých a pedagogických aktivit způsobila, že logie téže fakulty. či zapomenutých samot. A to se nejed- V. Soukup byl v té době něčím více než Jak bylo naznačeno, příklon k tema- ná jen o její hlavní odbornou činnost, jen autorem a přednášejícím – byl jakou- tizaci umění nebyl pro ty, kteří jsou obe- ale také zájmové aktivity. Není jich málo si živoucí reklamou na obor. Pokud byla známeni s profesní trajektorií V. Souku- a stále se prolínají. A tak můžeme v prů- v dobovém britském kontextu antropolo- pa, až tak překvapivý. Překvapit ovšem běhu jednoho dne Věru potkat v terénu gie označována jako „věda pana Tylora“ tento badatel rozhodně stále umí – např. s fotoaparátem v ruce a s baťůžkem na (tj. Edwarda Burnetta Tylora), v českých, jeho jmenování do pozice rektora Vy- zádech při dokumentaci etnografických resp. československých 90. letech by soké školy mezinárodních a veřejných artefaktů, nejčastěji v souvislosti se zá- nebylo nijak přehnané hovořit o tuzem- vztahů Praha na začátku roku 2016 bylo chranou tradičních staveb. V odpoled- ské antropologii jako o vědě páně Sou- událostí, kterou očekával jen málokdo. ních či večerních hodinách pak třeba na kupově. Byl to právě Václav Soukup, Potenciál Václava Soukupa není tedy druhém konci republiky mezi mladými díky němuž mohla vyrůst generace an- ani na prahu jeho již šesté desítky let členy folklorního hnutí při tanečních se- tropologů, kteří se již během svého stu- zjevně zdaleka vyčerpán, spíše naopak. minářích. I tady je vždy tzv. v plné polní, dia se sociokulturní antropologií mohli Co mu tedy k jeho jubileu přát víc, než v taneční obuvi a ve cvičebním převle- seznámit, a měli tak podmínky k jejímu aby ho jeho elán neopustil, a my se tak ku. Díky absolvování oborů etnografie dalšímu rozvoji. mohli těšit, s čím přijde příště. Není po- a hudební věda, a především díky kulti- Uvedený přínos by sám o sobě již chyb o tom, že to bude stát za to. vovanému vedení v rodině i hlubokému k naplnění představy o zdárné kariéře Marek Jakoubek, citu fascinuje své okolí schopností po- a úspěšném profesním životním běhu Lenka Jakoubková Budilová učeného tanečního pedagoga i hudeb- nepochybně stačil. V případě Václava (Ústav etnologie FF UK) ního lektora. Jako etnografku s bohatou Soukupa to byl ale vlastně teprve začá- praxí ji potkáme také v pracovnách tvůr- tek. Posléze totiž svůj zájem rozšířil o ar- ců lidových krojů, kde se často podílí na cheologii, paleoantropologii a antropologii poradenství v oblasti návrhů krojových biologickou, takřka v duchu Boasovské- MÁ RÁDA ŽIVOT A ŽIVOT JI MÁ RÁD… stylizací či rekonstrukcí. Je až závidě- ho pojetí obecné antropologie (v daném K JUBILEU VĚRY KOVÁŘŮ níhodné, jak se jí stále daří skvěle na- ohledu patrně nezapře po celý život pa- plňovat roli etnografky, památkářky, or- trnou inspiraci americkou kulturní antro- ganizátorky, autorky pořadů, sběratelky pologií). Výsledkem této obecné, resp. Při vyslovení jména Věry Kovářů si a odborné poradkyně napříč regiony na- integrální orientace jsou, vedle množství každý, kdo se s touto drobnou a zdánlivě ší země. dílčích příspěvků, zejména Dějiny antro nenápadnou osobností kulturního života Jubilantka je stále publikačně činná, pologie. Encyklopedický přehled dějin někdy setkal, řekne (a to ve vší slušnos- a proto ji velmi často potkáte v badatel- fyzické antropologie, paleoantropologie, ti a úctě): „To je zázrak! Přírodní úkaz!“ nách archivů, v muzeích, mezi archivní- sociální a kulturní antropologie (Praha Ano, je tomu tak… PhDr. Věra Kovářů je mi materiály, při zpracovávání výzkumů. 2004) a vpravdě syntetická a monumen- ve svém věku neuvěřitelným příkladem Korespondovat s ní můžete třeba o půl- tální Prehistorie rodu Homo (Praha 2015). nám všem. Je každodenně pozitivně noci, kdy ještě pracuje u PC a zpraco- Nadto se v posledních letech v bibliogra- naladěná, mimořádně čilá, energická, vává materiály z výzkumu. Její dny jsou fii V. Soukupa začínají objevovat práce, pohotová, pracovitá a připravená. Při- naplňovány láskou, smysluplnou prací v jejichž titulu se nachází umění (Pravě pravená vlídně komunikovat a setkávat a ochotou být stále potřebný a nápo- ké umění: evoluce člověka a kultury. Pra- se s lidmi, kterým ráda naslouchá a jimž mocný. O jejím životě už toho bylo hod- ha 2011, s Jeanem Clottesem a Barbo- může být nápomocná. ně napsáno, přesto připomeňme v krát- rou Půtovou a Umění a kultura království Je uznávaná u nás i v zahraničí, ob- kosti základní informace. Benin. Praha 2016, s B. Půtovou a Jose- divovaná mladými členy folklorního hnu- Věra Kovářů, roz. Nováková, se na- phem Nevadomskym). Tento krok lze číst tí, umí si vždy získat děti, které ji poslou- rodila 7. května 1932 v Brně, své dětství různě: jako akcentaci jedné z možných, chají a dokážou ztvárnit její představy. trávila ale také v Moutnicích u babičky ovšem spíše okrajovějších poloh antro- Uznání vyjadřují její kolegové, ale také Marie Čermákové. Právě zde pozna- pologie, anebo jako navázání na kultu- úředníci místních samospráv, krajských la dobré a pracovité lidi žijící ve víře, rologickou nit, násilně přetrženou v roce úřadů, ministerstev, organizátoři a po- skromnosti a pokoře. Poznání ji napl- 2013, kdy byla Katedra teorie kultury (kul- řadatelé festivalů, slavností a aktivit ve nilo přesvědčením, jež záhy naznačilo

263 její cestu v životě i v budoucí profesní Na počátku své kariéry poznala veš- Věra Kovářů je doposud angažovaná orientaci. Kulturně založení rodiče od keré strasti při záchraně památek, ze- v práci s řadou institucí a muzeí v Čes- dětství podporovali svou dceru v rozví- jména lidového stavitelství, které se sta- ké republice i na Slovensku, je členkou jení schopností v oblasti kultury těla i du- ly centrem jejího odborného zájmu. Byla poradního sboru pro Valašsko při Valaš- cha. Už jako tříletá navštěvovala hodiny iniciátorem a posléze též památkovým ském folklorním sdružení, předsedky- baletu a posléze také klavíru a zpěvu. dohledem při rehabilitaci a revitalizaci ní pro plošnou ochranu památek v ČR, Obdivovala divadlo a rozvíjela sportov- řady památek lidového stavitelství ve členkou subkomise pro studium lidové ní nadání. Bylo více méně jasné, že po Zlínském a Jihomoravském kraji i v kra- kultury v Karpatech a na Balkáně, sekce maturitě na gymnáziu bude studovat ji Vysočina. K jejím vytýčeným cílům na pro studium lidových obyčejů, která při- etnografii a hudební vědu na brněnské Uherskohradišťsku patřilo, aby se v jed- pravuje každoročně pracovní zasedání filozofické fakultě. Studentská léta pro notlivých vesnicích podařilo obcemi vy- a mezinárodní konference, na nichž se ni představovala velké štěstí hlavně dí- koupit, následně obnovit a zpřístupnit V. Kovářů prezentuje odbornými výstu- ky osobnostem, se kterými se setkala. veřejnosti alespoň jednu památku lido- py. Sekce pracuje při Slováckém muzeu Mezi ty nejdůležitější patřil profesor et- vého stavitelství. Tak byla v 80. letech v Uherském Hradišti, kde se jubilantka nografie Antonín Václavík, etnochoreo- 20. století zahájena nelehká, ale v ko- od roku 2006 podílí rovněž na řešení ložka Zdenka Jelínková, s níž spolupra- nečném důsledku velmi úspěšná cesta, grantového úkolu Ministerstva kultury covala v tehdejším Státním ústavu pro na jejímž konci zůstaly desítky zachrá- Identifikace a dokumentace tradičního lidovou píseň v Brně, a etnomuzikolog něných a zpřístupněných objektů ve lidového stavitelství ve Zlínském kraji. Karel Vetterl. Vlčnově, Veletinách, Strání, v Komni, Svou pozornost zaměřuje hlavně na li- Po ukončení studií nastoupila do Dolním Němčí, Nivnici, Hluku, Tupesích, dovou kulturu hmotnou a problematiku Krajského domu kultury v Brně, v roce Břestku i jinde. Ve svých aktivitách neu- lidového stavitelství. Detailní znalost te- 1956 na místo etnografky v Krajském stala ani po svém odchodu z Památko- rénu uplatňuje také jako externí spolu- vlastivědném ústavu ve Zlíně (tehdej- vého ústavu v Brně. Systematicky spo- pracovnice projektu uherskohradišťské- ším Gottwaldově), kde měla opět velké lupracovala s Národním ústavem lidové ho Muzea v přírodě Rochus. štěstí na vynikající kolegy. Byli jimi ře- kultury ve Strážnici, kde se podílela na Vedle svého profesního zaměření ditel Jan Strmiska, antropolog a archeo- vytváření dokumentů s videokazetami se Věra Kovářů celoživotně realizuje log Jan Pavelčík, umělecký historik Ja- o lidovém stavitelství vydávaných v edi- v oblasti folklorního hnutí. Vytvořila de- roslav Petrů. Díky nim pochopila poslání ci Lidová řemesla a lidová umělecká vý sítky úspěšných choreografií, které tvoří muzeí, které potom sama bezezbytku roba v České republice. kmenový repertoár několika folklorních naplňovala a přispívala k utváření et- souborů. Svůj osobitý rukopis stylizace nografických sbírek, zejména textilního folklorní látky na scéně vždy dokázala charakteru a keramiky. Od studií měla umocnit vlastními rekonstrukcemi a sty- mimořádný vztah k lidovému stavitel- lizacemi krojového vybavení. Z nejak- ství, orientovala se na dokumentaci li- tuálnějších aktivit jubilantky pak připo- dové architektury v terénu. Její práce meňme např. odborné poradenství při stále tvoří základ souboru snímků foto- natáčení historických pasáží filmu Děda archivu v muzeu ve Zlíně. Zrovna tak se (2017) či přípravu regionálního pořadu zasloužila o podchycení tradiční ruko- Brněnska pro Mezinárodní folklorní fes- dělné výroby, především se zaměřením tival Strážnice 2018. na textilní a stavební technologie. Stu- Každé setkání s Věrou je pro mne dium, identifikace a ochrana zmíněných velkým obohacením a při každé příle- projevů tradiční lidové kultury se staly žitosti si společně notujeme, jaké je to významnými podklady pro jubilantčinu štěstí, že si nás náš obor uchopil a že bohatou publikační činnost. můžeme malou měrou přispívat k ochra- Dalším působištěm Věry Kovářů se ně, péči a k zachovávání dokladů minu- stalo Moravské zemské muzeum, Pavi- losti generacím příštím… Za sebe i za lon Anthropos (1961–1969), kde se jako všechny kolegy přeji stálé zdraví a hod- vedoucí pavilonu starala o provázení ex- ně pozitivní energie. pozicí, odborné výklady, metodickou prá- Romana Habartová ci či přípravu výstav. Od roku 1969 pak (Odbor kultury a památkové péče působila v Památkovém ústavu v Brně. Zlínského kraje)

264 SPOLEČENSKÁ KRONIKA

Výběrová bibliografie V. Kovářů ZA MILOŠEM VRŠECKÝM (1950–2017) cího souboru (do roku 1999). Průběžně za léta 2012–2017: se vzdělával v kurzech pod vedením Evy a Radomila Rejškových, Zdenky Jelínko- Charismatický tanečník, zpěvák, vé či Libuše Hynkové, krátce také působil Knižní publikace: Katalog lidové architektury. Část desátá. zapálený propagátor českého folkloru, v taneční skupině Armádního umělecké- Okres Třebíč. Brno: Barrister & Principal, talentovaný choreograf a organizátor, ho souboru Víta Nejedlého v Praze. 2015 (s A. Kurialem a J. Kučou). vskutku nepřehlédnutelná osobnost folk- V popředí jeho pozornosti byl hu- Katalog lidové architektury. Část jedenáctá. lorního hnutí – tím vším byl Miloš Vršec- dební a taneční folklor Plzeňska, Chod- Okres Kroměříž. Brno: Barrister & Princi- ký, z Plzně, jak vždycky hrdě dodával. ska a jižních Čech. Pro soubor Mladina pal, 2016 (s A. Kurialem a J. Kučou). Narodil se 24. března 1950 v Kamen- vytvořil řadu choreografií, které jsou do- ném Újezdu u Nýřan na severním Plzeň- dnes součástí tzv. kmenového repertoá- Studie a články sku. V roce 1983 absolvoval Pedago- ru. První byly Štajdyše (1970) na hudbu Jasenná má co oslavovat. Valašsko 2012, č. 29 (2), s. 51–53. gickou fakultu v Plzni, obor český jazyk. Karla Koukolíka, s Josefem Krčkem pak Provodov – dědina na Zálesí. In: Prachař, Ma- Pracoval jako mistr a metodik odborné sestavil scénické bloky Furianty (1973), rek et al.: Provodov. Kapitoly z dějin obce. výchovy (1973–1984), předák tehdejší- Skočná (1975), Alou, vivat (1980), Hyjta Provodov: Obec Provodov, 2012, s. 90– ho odborového hnutí (1984), ředitel Do- (1984), Ó, radost má (1987), Selský ta 103. mu kultury v Plzni (1985–1990) a od 90. nec (2012), s Václavem Švíkem Plzeň Provodov a jeho hudební kultura. In: Prachař, let jako učitel a ředitel plzeňské Základní ské tance (1974), Kačeničku (1975), Te Marek et al.: Provodov. Kapitoly z dějin školy Martina Luthera. rentete (1975), s Jaroslavou Smolovou obce. Provodov: Obec Provodov, 2012, Pocházel z hudební rodiny, jeho otec Jihočeská kola (1994), s Milanem Smo- s. 137–141 (s E. Janíkovou). Josef Vršecký byl zakladatelem muziky lou Plzeňskou svatbu (1995) a s Mirosla- Vlčnov – krajina, sídlo, člověk. In: Břečka, Jan et al.: Vlčnov. Dějiny slovácké obce. plzeňského folklorního souboru Jiskra vem Rychtou Jihočeské tance (2004). Ja- Vlčnov: obec Vlčnov, 2013, s. 827–872 a Miloš byl v roce 1958 jedním z prvních ko choreograf spolupracoval M. Vršecký (s O. Floriánovou). členů tohoto původně dětského souboru. s mnoha dalšími českými folklorními sou- Zvířecí motivy ve stavební kultuře. In: Číhal, Jako tanečník a zpěvák v něm působil bory, v poslední době zejména s Čes- Petr (ed.) – Bártová Pavelková, Taťána: do roku 1965. Od té doby byl již natrva- kým lidovým souborem z Chrudimi, který Zoomorfní tematika v lidové tradici. Uher- lo pevně spojen s folklorním souborem spolu s plzeňskou Mladinou programově ské Hradiště: Slovácké muzeum v Uher- Škoda, který dnes nese název Mladina. rozvíjí Vršeckého interpretační styl v pro- ském Hradišti, 2013, s. 260–262. Z řadového tanečníka se vypracoval jektu „Český tanec“. Lidový oděv v průběhu dvou posledních stole- tí. In: Adam, Josef et al.: Velké Karlovice na vedoucího taneční skupiny (od roku V roce 1993 stál M. Vršecký u zrodu 1714–2014. Druhé, upravené vydání. Vel- 1973), choreografa a uměleckého vedou- regionálního Folklorního sdružení Plzeň- ké Karlovice: Obec Velké Karlovice, 2015, sko, v jehož čele byl do roku 1996. O rok s. 71–88. později se stal předsedou Folklorního Příběh Libušína. Valašsko 2014, č. 32 (1), s. 48. sdružení ČR. Již tehdy rozpoznal neudr- Léčení a léčitel. Rostliny a byliny v domě. In: žitelnou personální a ekonomickou situa- Číhal, Petr (ed.): Léčení a léčitelství v li ci celorepublikového vedení a s rázností dové tradici. Uherské Hradiště: Slovác- sobě vlastní toto angažmá po několika ké muzeum v Uherském Hradišti, 2015, měsících ukončil. s. 163–166. Odkaz Národopisné výstavy českoslovanské Z významných folklorních festiva- a Valašsko. In: Prameny a studie. Pra- lů zanechal M. Vršecký výraznou sto- ha: Národní zemědělské muzeum Praha, pu zejména v zaměření a programové 2015, č. 56, s. 59–67. struktuře Folklorního festivalu Pardubi- Sušírny ovoce na východní Moravě a jejich ce – Hradec Králové, od roku 1995 byl osudy. Veronica 29, 2015, s. 22–23. členem programové rady Mezinárodního Zpěv a tanec včera a dnes. In: Adam, Josef et folklorního festivalu Strážnice a také pro al.: Velké Karlovice 1714 – 2014. 2. upra- tento festival připravil celou řadu úspěš- vené vydání. Velké Karlovice: Obec Velké ných pořadů. Zasedal také v hodnotících Karlovice, 2015, s. 89–94. Lidové stavby známé neznámé. Acta musea komisích regionálních i národních pře- lia 11–12, 2015, s. 30–38. hlídek. Jeho názory byly vždy jasně for- Valašsko a jeho tradice ve filmu Děda. Valaš mulované, podepřené vlastní uměleckou sko, 2016, č. 37 (2), s. 49–51. a organizační prací. Zejména v mužském

265 KONFERENCE, SEMINÁŘE tanci prosazoval zemitý a zároveň tech- vhodné a ohrožené stavby na jiné mís- né důkladným výzkumem dokázal spojit nicky dokonale zvládnutý projev. Ačkoliv to. Inspirací se mu stalo úsilí památká- se zkušenostmi a znalostmi praktickými byl v 70. a 80. letech jako interpret jedním řů v nynější vesnické památkové rezer- – tento postup byl a je v oblasti památko- z výrazných nositelů nových scénických vaci Krátká, okres Žďár nad Sázavou. vé péče dodnes spíše výjimečný. postupů v lidovém tanci (choreografie Li- Na základě pečlivého uvážení vybral Úctyhodné celoživotní dílo Luďka buše Hynkové a Aleny Skálové), později Luděk Štěpán lokalitu Veselého Kopce Štěpána je z hlediska metodiky, výzkumu spíše odmítal výraznou divadelní, výtvar- jako místo vhodné pro umístění prvních i konkrétního uplatnění zejména u ne- nou, taneční a hudební stylizaci a žánro- staveb. V roce 1972 zde byla návštěvní- industriálních technických památek na vé přesahy. Zejména v posledních letech kům zpřístupněna první expozice. Dnes vodní pohon v oblasti památkové péče tak jeho názory vzbuzovaly i kontroverze. a denně se přesvědčujeme o prozíravos- zcela ojedinělé a hodné obdivu. Během Většina jeho přátel a žáků však bude na ti tohoto rozhodnutí. Díky úsilí a nadšení svého života získal za svoji práci něko- Miloše Vršeckého vzpomínat jako na jed- Luďka Štěpána vznikla expozice lidové- lik ocenění. V roce 2015 mu Pardubický nu z klíčových osobností českého folklo- ho stavitelství, která širokou i odbornou kraj udělil cenu za celoživotní úsilí o do- rismu, na interpreta a tvůrce, který se ni- veřejnost okouzluje přirozeným krajin- kumentaci a záchranu lidových staveb. kdy nespokojil s průměrností. ným prostředím. Tyto aktivity postupně Ilona Vojancová Do folklorního nebe odešel Miloš Vr- přerostly rámec dobrovolné práce, v ro- (Soubor lidových staveb Vysočina) šecký 13. dubna letošního roku, posled- ce 1981 přešla správa SLS Vysočina ní rozloučení s ním proběhlo 25. dubna pod nynější Národní památkový ústav v kapli Sboru sv. Pavla v budově Základ- a Luděk Štěpán stanul v čele zmíněné Výběrová bibliografie L. Štěpána: ní školy Martina Luthera v Plzni. expozice lidového stavitelství v přírodě. Zdeněk Vejvoda Na tomto místě působil až do roku 1995, Knižní publikace: (Etnologický ústav AV ČR) kdy odešel do důchodu. Ani to však ne- Vysočina – Soubor lidových staveb a řemesel. znamenalo konec jeho odborné práce. Pardubice: Krajské středisko státní památ- Věnoval se publikování, metodické čin- kové péče a ochrany přírody Východočes- nosti i záchraně konkrétních dokladů li- kého kraje, 1986 (s I. Vojancovou). ODEŠEL LUDĚK ŠTĚPÁN dového stavitelství. Luděk Štěpán patřil Chalupy, zemědělské a technické stavby lidu k předním odborníkům v oblasti neindu- na Chrudimsku. Pardubice: Krajské stře- striálních technických památek na vod- disko státní památkové péče a ochrany přírody Východočeského kraje, 1987. Dne 12. května 2017 zemřel Luděk ní pohon, zejména mlýnů. Pomohl k zá- Lidové stavitelství Chrudimska. Pardubice: Štěpán – zakladatel expozice lidového chraně řady památek v České republice Krajské středisko státní památkové péče stavitelství na Veselém Kopci, která je i zahraničí. Své teoretické znalosti získa- a ochrany přírody východočeského kraje, nejvýznamnější součástí nynějšího mu- [1987]. zea v přírodě Souboru lidových staveb Klíč od domova. Lidové stavitelství východních Vysočina (dále SLS Vysočina). Narodil Čech. Hradec Králové: Kruh, 1991 (s J. Va- se 19. srpna 1932 v městečku Nasavr- řekou). ky nedaleko Chrudimi. Vystudoval Vyš- Veselý Kopec – Soubor lidových staveb Vyso ší vodotechnickou školu ve Vysokém čina. Pardubice: Státní památkový ústav Pardubice, 1994 (s I. Vojancovou a M. Kři- Mýtě a stal se stavebním technikem při vanovou). výstavbě mostů a silnic. Zájem o historii Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. a lidové stavitelství jej přivedl k dobro- Praha: Argo, 2000 (s M. Křivanovou.) volné práci v památkové péči. Od roku Lidové stavitelství východních Čech. Hradec 1968 pracoval vedle svého zaměstnání Králové: Garamon, 2001 (s M. Křivanovou). jako okresní konzervátor památkové pé- Chrudimsko – utváření venkovských sídel. če. Díky svému povolání často cestoval Chrudim: Státní okresní archiv Chrudim, po východních Čechách a poznal tak do- 2001 (s kolektivem). konale tento region. S obavami sledoval, Chrudimsko – ztracené i zachráněné poklady. Chrudim: Státní okresní archiv v Chrudi- jak mizí doklady lidového stavitelství, mi, 2003 (s I. Šulcem a R. Růžičkovou). které začal ve volném čase dokumento- Železné hory. Utváření sídel a lidové stavitel vat. Po neúspěšných snahách o záchra- ství v proměnách času. Heřmanův Městec nu těchto památek na původním mís- – Nasavrky: Grantis pro Společnost přátel tě se začal věnovat myšlence přenést Železných hor, 2005 (s P. Rousem).

266 SPOLEČENSKÁ KRONIKA VÝSTAVY

Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha: ce při příležitosti 1. výročí vyhlášení CHKO rok 2006. Pardubice: NPÚ-ÚOP v Pardu- Argo, 2008 (s R. Urbánkem, H. Klimešo- Železné hory. Nasavrky: Správa Chráněné bicích, 2006, s. 50–53. vou a kol.). krajinné oblasti, 1992, s. 73–77. Cesty a silnice do poloviny 18. století. In: Silnice v Pardubickém kraji. Historie a součas- Lidová tvorba a vesnický dům ve druhé polo- Sborník Národního památkového ústavu, nost. Pardubice: Mayday, 2009 (s J. Pra- vině 20. století. In: Seminář k aktuálním územního odborného pracoviště v Pardu žanem). problémům ochrany vesnických sídelních bicích za rok 2007. Pardubice: NPÚ-ÚOP Zaječice – 700 let. Zaječice: Obecní úřad Za- celků. Olomouc: Památkový ústav Olo- v Pardubicích, 2008, s. 62–68. ječice, 2011 (s kolektivem). mouc, 1994, s. 26–27. Mlýny na Novohradce od Nových Hradů k Lu- Obec Vysočina. Dřevíkov, Možděnice, Rvá Historie železné huti v Sobiňově a hamru u Ko- ži. In: Sborník Národního památkového čov, Svobodné Hamry. [Vysočina]: Obec courova. In: Z dějin hutnictví 24. Praha: Ná- ústavu, územního odborného pracoviště Vysočina, 2012 (s kolektivem). rodní technické muzeum, 1995, s. 50–57 v Pardubicích za rok 2009. Pardubice: (s K. Stránským, J. Mertou a A. Rekem). NPÚ-ÚOP v Pardubicích, 2010, s. 12–18 Studie a stati: Lidové stavby Orlických hor a Podorlicka ve (s R. Urbánkem). Tradiční techniky na Chrudimsku a Hlinecku. stavebních plánech. In: Orlické hory a Po Roubený dům na Horácku – vnější úpravy Museum vivum 1, 1983, s. 73–80. dorlicko, Rychnov nad Kněžnou: Okresní stěn. In: Sborník Národního památkového Stavební památky, doklady vývoje lidové muzeum Orlických hor – Státní okresní ústavu, územního odborného pracoviště stavitelství a techniky. In: Železné hory. archiv, 1996, s. 138–140. v Pardubicích za rok 2010. Pardubice: Chrudim: Správa chráněné krajinné ob- Výskyt mnohobokých (polygonálních) stodol NPÚ-ÚOP v Pardubicích, 2011, s. 5–8. lasti, 1984, s. 41–19. na Chrudimsku. Chrudimský vlastivědný Vápenky v Železných horách. Archeologia Dům se čtyřbokým dvorem na Poličsku a Svi- sborník 1, 1996, s. 143–150. technica 17, 2005. Dostupné z: . ního semináře ve dnech 17. a 18. října ké hutní výrobě. In: Z dějin hutnictví 29. Lidové stavitelství Skutečska. In: Voráček, Emil 1984 ve Svobodných Hamrech. Pardu- Praha: Národní technické muzeum, 2000, kolektiv: Dějiny Skutče. Skuteč [i.e. Pardu- bice: Krajské středisko státní památkové s. 55–56. bice]: Radek Drahný, 2011, s. 29–35. péče a ochrany přírody Východočeského Vodní mlýny jako objekty průzkumů. In: Sbor Staré mlýny v šumavském Podlesí a v Ba kraje, 1986, s. 51–62. ník referátů ze semináře Vodní mlýny, 18.– vorském lese = Alte Mühlen im Böhmer- Zespół Budovnictwa i Rzemiosł Ludowych Vy- 19. 6. 2002. Vysoké Mýto: Okresní muze- waldvorland und im Bayerischen Wald. sočina. In: Acta scansenologica. Sanok: um ve Vysokém Mýtě, 2002, s. 7–16. Strakonice: Muzeum středního Pootaví, Muzeum budownictwa ludowego w Sano- Drobné výrobní objekty jako památky vývoje 2012 (s kolektivem), s. 35–42. ku, 1986, s. 171–178. techniky. In: Sborník referátů ze semi Lidové stavitelství ve stavebních plánech vý- náře Vesnické technické památky. Vý chodočeských archivů. In: 15 let Souboru robní objekty. 14.–15. 10. 2003. Vyso- lidových staveb a řemesel Vysočina. Par- ké Mýto: Regionální muzeum ve Vyso- GALERIE KRAMPUS V KAPLICI dubice: Krajské středisko státní památko- kém Mýtě, 2004, s. 6–13. Dostupné z: vé péče a ochrany přírody Východočeské- . Zemědělské stavby ve starých plánech vý- Začátky Souboru lidových staveb Vysočina. V roce 2015 byla ve sklepích býva- chodočeských archivů. In: Zemědělské In: 30 let Souboru lidových staveb Vyso lého rožmberského pivovaru na náměstí stavby v minulosti a jejich využití. Pardu- čina. 1972–2002. Hlinsko: Státní památ- v Kaplici otevřena u nás svého druhu je- bice: Krajské středisko stát. pam. péče kový ústav Pardubice, Soubor lidových diná expozice tzv. krampusů – démonolo- a ochrany přírody Východočeského kraje, staveb Vysočina, 2002, s. 21–26. gických zoomorfních masek vyskytujících 1987, s. 29–32. Záhady zaječických tvrzí. In: Dodatek k Výroč se v předvánočním období v Rakousku a Plány lidových staveb v semilském okresním ní zprávě Národního památkového ústavu, jižním Německu. Třináct exemplářů půjču- archivu. In: Z českého ráje a Podkrkono Územního odborného pracoviště v Pardu ší 2. Semily: Okresní archiv Semily, 1989, bicích za rok 2004. Pardubice: NPÚ-ÚOP je vždy na letní turistickou sezonu horno s. 111–114. v Pardubicích, 2004, s. 40–45. rakouský spolek Mühlviertler Schloss Záchrana lidových technických památek Pokřikov čp. 52 – nejstarší zjištěný roubený Teufeln z okolí města Freistadtu. Nejedná v Souboru lidových staveb a řemesel Vy- dům Chrudimska a Hlinecka (předběžná se tedy o žádný plastový artikl pouťových sočina. In: Industriální architektura – ne zpráva). In: Sborník Národního památko atrakcí, ale o exponáty, z nichž každý je využité dědictví. Praha: Národní technic- vého ústavu, územního odborného pra originálem, představujícím zajímavou ké muzeum, s. 59–62. coviště v Pardubicích za rok 2006. Par- variantu ve zpracování dřeva, kůže, ko- Bydlení vesnické chudiny na Havlíčkobrodsku. dubice: NPÚ-ÚOP v Pardubicích, 2006, vu, koňských žíní a rohoviny. Obličejová In: Havlíčkobrodsko. Vlastivědný sborník. s. 31–33 (s H. Vaškovou). část je buď ručně vyřezávaná z lipového Havlíčkův Brod: Muzeum Vysočiny Havlíč- Obnova a rekonstrukce památek postave- kův Brod, 1991, s. 4–6. ných mlynáři a sekerníky. In: Sborník Ná dřeva, anebo vylisovaná z kůže. Do ně- Vývoj vesnických sídel a lidová architektura Že- rodního památkového ústavu, územního kterých masek jsou v očních důlcích za- lezných hor. In: Sborník referátů z konferen odborného pracoviště v Pardubicích za sazeny skleněné kočičí oči. Masky jsou

267 VÝSTAVY opatřeny pravými zvířecími rohy (je zde Kaplice není jediným jihočeským mi Franze Hermanna Schulze-Delitzsche i exponát s rohy antilopy), vlasy jsou zho- městem, pořádajícím tyto průvody, (1808–1883), směřujícími k vytvoření lido- toveny z koňských žíní, oděv z kůže hor- krampusové nyní chodí i ve Vodňanech, vých bank. Tak byl v roce 1849 na princi- ských koz, ovcí nebo hověziny. Nezbyt- Strakonicích, v Milevsku, na Helfenburku pu dobrovolnosti založen Flemmerfeldský nými atributy jsou kravské zvonce, řetězy u Prachatic. Jejich průvody se však pořá- pomocný spolek pro podporu nemajet- a svazek vrbového proutí na šlehání. dají i v Žatci, Sokolově, Příbrami či v Zá- ných rolníků (Flammersfelder Hilfsverrein Masky jsou instalovány ve dvou tma- horovicích u Uherského Brodu. Mnohdy zur Unterstützung unbemittlerer Landwir- vých podzemních prostorách a jsou na- jsou průvody spojeny s mikulášskou na- te), z něhož vznikl v roce 1864 Hedders svíceny tak, aby evokovaly autentickou dílkou. Pořadatelé těchto průvodů a s ni- dorfský záložní spolek (Heddesdorfer situaci. Druhá místnost je navíc doplně- mi spojené show se tak snaží o zpestření Darlehnskassenverein). Tuto historii ilu- na nástěnnými fotografiemi z kaplické předvánočního období. Na internetových stroval i titulní list Raiffesenovy publikace Krampus show, tedy z průvodu masek, stránkách organizátorů ve Vodňanech je Záložní spolky jako prostředek k odstra který se zde koná pravidelně počínaje pak také odkaz na výrobce lisovaných nění nouze rolnického obyvatelstva jakož rokem 2012. Průměrně se v ní představí masek. Etnografové tak mají před sebou i městského řemeslnictva a dělnictva (Die 500 masek, a to nejen z České republiky, obnovenou tradici, jejíž dokumentace by Darlehnskassen-Verreine als Mittel zur ale také ze sousedního Rakouska a Ně- se mohli chopit především mladí adepti Abhilfe der Noth der ländlichen Bevölke mecka. Letošní akce je naplánována tohoto oboru. rung wie auch der städtischen Handwer na 16. prosinec a má se jí účastnit 700 Marta Ulrychová ker und Arbeiter) z roku 1866. krampusů. Rakouský spolek z Freistadtu (Plzeň) Schulze-Delitzschovi jako zakladate- nejenže zapůjčuje své masky do kaplic- li moderních družstev byl pak věnován ké Galerie, ale při výběru uchazečů zá- následující panel, zároveň vysvětlující roveň dohlíží na autenticitu jejich masek. i principy jejich fungování. Byly jimi své- Třetí místnost je zařízena jako minikino, ZISK PRO VŠECHNY: VÝSTAVA K DĚ- pomoc, zodpovědnost a samospráva. v němž návštěvníci mohou zhlédnout JINÁM NĚMECKÝCH ZEMĚDĚL- Tuto historii komentovala data doklá- krátký sestřih kaplických Krampus show. SKÝCH DRUŽSTEV dající založení družstev, fotografie, dá- Tato akce se odehrává od šesti hodin na le ukázky publikací, dobových periodik kaplickém náměstí, na jehož pódiu po- a přednášek, v nichž se ujímalo slova sléze následuje kulturní program. Tak jako každý rok i letos přišlo Dol- také duchovenstvo. nobavorské zemědělské muzeum v Re- Na třetím panelu byli představeni genu v letních měsících se zajímavou podporovatelé Raiffeisenových a Schul- výstavou, tentokrát věnovanou zakla- ze-Delitzschových myšlenek v Bavorsku, datelům zemědělských družstev v Ně- čtvrtý mapoval vznik ústředních organiza- mecku. Byla opět instalována v přízemí cí, a sice Svazu zemědělských družstev dvoupatrové muzejní budovy – sídla ně- roku 1893 v Mnichově a posléze v letech kdejšího okresního soudu, v místnosti 1922–1923 i Ústřední banky. Na posled- oddělené od stálé expozice a jako jediné ních dvou panelech bylo zaznamenáno sloužící výstavám, jež se několikrát do rozšíření „raiffeisenek“ v Bavorsku, dále roka pravidelně obměňují. kurzy pro jejich zaměstnance, jež zajiš- První panel představil někdejšího ťovaly žádoucí profil personálu, na dru- vysloužilého důstojníka pruské armády hé straně pak povinnosti členů družstva Friedricha Wilhelma Raiffeisena (1818– a změny v jejich stanovách v průběhu ča- 1888), zakladatele německých rolnic- su, nechyběly ani firemní tabule. kých úvěrových družstev. Autoři textu V zaskleném rohu byla instalována se podrobně zabývají jejich vývojem, kancelář z přelomu 19. a 20. století. Další počínaje rokem 1846, kdy Raiffeisen ve trojrozměrné exponáty, a sice kasičky růz- funkci starosty obce Weyerbursch založil ného stáří, byly shromážděny v menších první Spolek pro dodávky chleba a obi- nižších prosklených vitrínách. Převažova- lí (Weyerburscher Konsumverrein und ly zde zejména dětské kasičky, které se Brotverrein), fungující na principu charita- podobně jako u nás staly v poválečném Krampus se čtyřmi zvířecími rohy. tivní práce. Poté, co byl zvolen starostou vývoji vítanou součástí prodejního artiklu Foto Marta Ulrychová 2017 Flammersfeldu, se nechal inspirovat vize- v obchodech s hračkami. Nechyběly však

268 VÝSTAVY ani ukázky spořitelních knížek, dětem zicemi mnoha světových muzeí a sbírek nebyly nikdy vystaveny. Kromě bronzo- často pořizovaných již „do kolébky“. a ovlivnila i tehdejší evropskou avantgar- vých desek a bronzových pamětních hlav Výzvy ke spořivosti byly součástí du – expresionisty, fauvisty i kubisty. Co jsou zde také plastiky vládce, hodnostá- reklamních tabulí s kreslenými obráz- může být tak neuvěřitelné na bronzových řů, válečníků, trpaslíků, léčitelů, hráčů ky provázenými čtyřveršími, opět vznik- sochách, deskách a plastikách? Kromě na flétnu a zvířat (kohoutů). Návštěvník lých v poválečném období. Tyto drobné jejich výroby na ztracenou formu, složení se seznámí s tradiční technologií výroby útvary jsou rovněž dokladem způsobu bronzové slitiny, výrobní dovednosti zís- beninských bronzových artefaktů, jejichž ekonomického uvažování v každoden- kané Beninci zcela osobitě, bez jakého- současná tradiční tvorba se stále udržuje ním životě občana, pracujícího ve všech koliv vnějšího popudu, je to také množství v ulici Igun v Benin City. Videozáznamy odvětvích poválečného Německa. Pro- i originalita artefaktů a také jejich detailní pak přibližují tradiční královskou koruno- pagační funkci se neubránila ani němec- provedení a duchovní význam. vaci a záběry z dílen kovolitců. ká kinematografie 50.–60. let 20. století, V brněnském Paláci šlechtičen ná- Unikátem, který prezident T. G. Ma- z jejichž hraných filmů se zde promítaly vštěvníka přivítají dva majestátní levhar- saryk při své návštěvě Brna v roce 1929 krátké ukázky. ti, kteří – ač z bronzu – zcela jasně dá- nazval „moravským národním pokladem“, Výstava probíhající v Regenu ve vají najevo svoji nadřazenost, netečnost je plastika lékaře, nacházející se nyní ve dnech 1. 7. až 10. 9. názorným a mnohdy a „královskou“ povýšenost. V prostředí sbírce Centra kulturní antropologie MZM. sympaticky hravým způsobem dokumen- kaple, která o to více umocňuje proži- Předmět patří do okruhu autentických děl tovala zásadní zlom ve vývoji německého tek, je pak instalována samotná výstava, tradiční beninské kultury, které popsali zemědělství v polovině 19. století, jakož kterou připravili kurátoři Barbora Půtová a identifikovali britský archeolog Augus- i dopad zásad „gründerské“ generace na a Petr Kostrhun. Zcela jednoznačně za- tus Pitt Rivers a německý antropolog myšlení dnešního běžného občana Spol- ujmou vystavené originály bronzů, které Felix von Luschan. Plastiku do sbírek kové republiky. pocházejí ze sbírek Centra kulturní antro- Moravského zemského muzea získal vý- Marta Ulrychová pologie Moravského zemského muzea či značný český etnograf František Pospíšil (Plzeň) Národního muzea – Náprstkova muzea ve 20. letech 20. století, kdy zde působil asijských, afrických a amerických kultur jako kurátor Oddělení moravské lidovědy a významnou měrou také ze soukromých (dnešní Etnografický ústav MZM). sbírek, přičemž tyto předměty doposud Kdo by se chtěl dozvědět víc, může si ZAMYŠLENÍ NAD VÝSTAVOU KRÁ- počíst ve stejnojmenné publikaci, kterou LOVSTVÍ BENIN: BRONZY ZKROPE- vydalo Moravské zemské muzeum u pří- NÉ KRVÍ ležitosti výstavy. Autorkou knihy je Bar- bora Půtová, kurátorka výstavy. V knize jsou přiblíženy dějiny, kultura a umění af- Aby mohla být v Brně v Paláci šlechti- rického království Benin. čen MZM uspořádána výstava Království Zdeňka Nerudová Benin: bronzy zkropené krví (14. 4. 2017 (Moravské zemské muzeum) – 22. 10. 2017), muselo nejprve před 120 lety dojít k uchopení moci britskou koloni- ální nadvládou nad jedním malým, polo- zapomenutým státem na pobřeží západ- SEMINÁŘ „MUZEUM V PŘÍRODĚ ní Afriky, jehož kultura se do té doby po- A KRAJINA“ klidně utvářela nějakých tisíc let. Trestná výprava do království Benin nesledovala jen dobytí hlavního města, zajetí vládce Dne 30. března 2017 uspořádalo a zničení královského paláce, ale přede- Metodické centrum muzeí v přírodě při vším ovládnutí surovinově bohaté země. Valašském muzeu v přírodě v Rožnově V troskách paláce však noví kolonisté pod Radhoštěm ve spolupráci s předním nečekaně objevili neuvěřitelné bohatství pomologem Stanislavem Bočkem odbor- a krásu, o které ani nechtěli uvažovat ný seminář na téma Muzeum v přírodě v tom smyslu, že by je mohli stvořit „primi- a krajina. Seminář zahájil ředitel Valaš- tivní“ lidé. Přesto se ukořistěná bronzová Plastika léčitele ze sbírek Moravského zemské- ského muzea v přírodě Jindřich Ondruš, díla téměř okamžitě stala cennými akvi- ho muzea v Brně. Foto Jan Cága 2017 který přítomným nastínil téma semináře

269 KONFERENCE, SEMINÁŘE a problematiku, kterou v současnosti ře- František Ledvinka v příspěvku Ob vislostí v zájmových oblastech na svém ší všechna česká muzea v přírodě. Jas- nova krajiny v Zubrnicích představil este- webovém portálu (www.stareodrudy.cz). ně definováno motto semináře: „Muzea tické vnímání kulturní krajiny na příkladu Tato databáze poskytuje informace o ge- v přírodě nejsou jen sbírkami staveb, ale zubrnického muzea v přírodě, zaměře- nofondových plochách na celém území takřka od svého počátku se snaží udr ného mj. na ekologii (v katastru muzea republiky a slouží k postupné revitalizaci žovat nebo navracet prvky historického se nachází 20 ha bývalých historických dřevin a navrácení k historickému dědic- sídla a kulturní krajiny. Stavbám nesmí plužin, které jsou obdělávány pracovníky tví v rámci pomologie. chybět patřičný urbanismus, zázemí tvo muzea). Autor příspěvku vyzdvihl spolu- Stanislav Boček v příspěvku Lokální ří hospodářská půda. Nedílnou součástí práci se zahradnickou školou v Děčíně, identita ovocných dřevin v českých síd vesnice, ale i celé krajiny jsou dodnes která muzeu pomohla s osázením are- lech v průběhu historie představil zeleň, zvláště ovocné stromy jako zdroj plodů álu starými odrůdami stromů, založe- která doplňovala tradiční venkovská síd- se svým neopomenutelným historickým, ním malé chmelnice, zřízením zahrádek la nejen z hospodářského, ale i funkční- estetickým či orientačním významem.“ s původními odrůdami rostlin. Připomněl ho a estetického hlediska. Na modelo- Příspěvek Stanislava Bočka nazvaný i důležitost vodních toků na příkladu vém příkladu sídla vysvětlil funkce ma- Diverzita starých ovocných odrůd stromů Lučního potoka přímo v areálu Zubrnic, lých, středních a vysokých stromů his- přímo v areálu Valašské dědiny rožnov na němž se původně nacházelo dvacet torického jádra (protipožární, rekreační, ského muzea shrnul nejen historii valaš- sedm mlýnů. Při obnově mlýnského ná- obživa), formy výsadby i mimo jádrovou ského ovocnářství v průběhu posledních honu založili pracovníci muzea i nauč- oblast sídla (ovocné sady, lesy, větrola- několika desítek let, ale nastínil i přes- nou mlynářskou stezku, která přilákala my atd.). Zdůraznil i lokální identitu kra- nou lokální identitu jednotlivých ovoc- do muzea více místních návštěvníků. jových a místních odrůd ve městech a na ných dřevin na Valašsku. V závěru příspěvku vystoupila i dcera venkově. Navazující příspěvek Jiřího Langra F. Ledvinky, která hovořila o prvotních Radim Lokoč, pomolog a aktivní Historie řešení přírodního prostředí ve potížích s regenerací kulturní krajiny ovocnář ze Slezska, přednesl příspěvek Valašském muzeu v přírodě připomenul a představila hlavní ekoaktivity zubrnic- Historická sonda a současnost mapová osobnosti Jana Rudolfa Bečáka a Vác- kého muzea v přírodě (především funkci ní krajových odrůd (dle metodiky ČSOP). lava Tetery a jejich spolupráci s rožnov- sušírny ovoce). Tento odborník se věnuje především ským muzeem: oba odborníci položili Ke kořenům pomologie zavedl účast- praktickému sadařství, své poznatky ale základy využití etnologických poznatků níky semináře Václav Tetera, přední čes- také prezentuje veřejně. Nalezl a za- pro rekonstrukci kulturní krajiny, spolu ký odborník na historii starých ovocných chránil v terénu několik lokálních odrůd s etnologem Jaroslavem Štikou doplnili odrůd, který své poznatky publikoval v řa- Opavska, Hlučínska, vytvořil genofondo- programovou nabídku Valašského mu- dě příspěvků a odborných publikací (např. vý sad ve Lhotě u Háje a spravuje také zea v přírodě nejen o folklor, ale i o pre- Jabloně na Valašsku či Ovoce Bílých Kar pět školních sadů. zentaci zemědělské činnosti. Podařilo se pat). Ve svém příspěvku mj. představil Samostatným blokem semináře byla jim založit zemědělské oddělení Valaš- detailní popis historie nejstarších jabloní komentovaná prohlídka areálu Valašské ského muzea v přírodě, čímž se rozběh- v českých zemích (např. jaderničky mo- dědiny, které se zhostil ředitel muzea la i přeměna areálu muzea. Jasně defi- ravské, renet, kentského jablka, míšeň- J. Ondruš, odborným výkladem a prak- nované složení rostlin, porostů, biotopů ského jablka či api hvězdovité). tickými příklady jej doplnili J. Langer a sezonních prací dodaly expozicím pa- Přední ekologický odborník na zá- a V. Tetera. Představili sídelní geografii třičnou váhu a ještě větší přesvědčivost chranu starých ovocných stromů Martin a možnost rekonstrukce – udržení his- odborné činnosti. J. Langer připomenul Lípa prezentoval příspěvek Záchranné torické krajiny. Důrazně připomínkovali degradaci a zánik zemědělského oddě- sortimenty, databáze odrůd a genofon současný stav starých krajových ovoc- lení za minulého vedení muzea, které dových ploch. Lípova současná prá- ných dřevin (ukázkových políček), který soustavně ničilo terén muzea. To naru- ce navazuje na aktivity Václava Tetery se postupně zlepšuje. Mnoho účastní- šovalo autenticitu expozic umisťováním a Radka Vlka ve zpřístupňování infor- ků semináře využilo možnost konzultací atrap různých staveb a odstraňováním mací o záchranných ekologických ak- s týmem pracovníků zemědělského od- původních druhů rostlin. V současnos- cích a projektech – vypracoval seznam dělení rožnovského muzea. ti se však odborná činnost muzea me- odrůd vhodných k záchraně v jednotli- Seminář v odpoledních hodinách po- todicky navrací k původním scénářům vých oblastech republiky, vytvořil meto- kračoval příspěvkem Martina Posoldy jednotlivých expozic a zemědělské od- dický plán záchranného systému těch- Evidence výskytu a zakládání výsadeb dělení se těší spokojenosti i u odborné to odrůd a zpřístupnil jej s nezbytným dříve pěstovaných a krajových odrůd veřejnosti. množstvím informací a historických sou- ovocných dřevin na Kroměřížsku. Na

270 FESTIVALY jeho příspěvek navázal slovenský po- ho 110. výročie narodenia sme si tohto víťazi krajských kôl. Počas doterajších molog a ovocnář Ľudovít Vašš s referá- roku pripomenuli a po ktorom podujatie ročníkov sa na podujatí zúčastnilo viac tem Renesancia tradičného ovocnárstva nesie názov. Juraj Šaffa (1910 – 1990) ako tisíc tanečníkov zo Slovenska, ale aj v Bošáckom chotári. Historickou sondu pochádzal z roľníckej rodiny a pôso- z Poľska, Maďarska, Českej republiky, s názvem Ovce valaška dříve a dnes pak bil na miestnom Jednotnom roľníckom Ukrajiny a Rumunska. přítomným prezentoval Michal Milerski družstve ako vedúci živočíšnej výroby. Súťaž sa vyprofilovala do dnešnej a ideální podobu krajiny s původními od- Od mladosti mal hlboký vzťah k tancu, podoby, keď v aktuálnom ročníku súťa- růdami stromů a rostlin představil v pří- ale až ako päťdesiatnik sa stal známy žilo 68 tanečníkov s 37 tancami. Súťa- spěvku Z libosadu do krajiny a zpět Mar- cez účinkovanie s viacerými regionál- žilo sa v štyroch kategóriách: interpreti tin Krčma. Program uzavřel příspěvek nymi folklórnymi skupinami a súbor- ľudového tanca vo veku od 10 do 16 ro- botaničky Ivany Jongepierové nazva- mi. Bol niekoľkonásobným laureátom kov, tanečníci interpretujúci tanec podľa ný Přínos Václava Tetery pro záchranu Folklórneho festivalu vo Východnej významných tanečných osobností ˗ po- místních odrůd ovocných dřevin v Bílých a viacerých ďalších festivalov. Bol aj vinný tanec podľa Juraja Šaffu a Gizely Karpatech, který vyzdvihl zejména Tete- svojským rozprávačom – veršovníkom. Frenovej (tanečná partnerka J. Šaffu) rovu metodickou práci. Rozprávačské umenie si tríbil na výroč- a tanec podľa vlastného výberu, taneč- Rožnovský seminář představil zákla- ných schôdzach JRD, kde na spôsob níci interpretujúci regionálnu tanečnú dy, možnosti a východiska přístupu člo- častušiek glosoval aktuálne dianie na tradíciu a interpreti vo veku od 16 do 60 věka ke kulturní krajině, které se v muze- družstve a v dedine, ako aj na počet- rokov – voľný výber. Tanečníkov sprevá- ích v přírodě mohou zúročit po praktické ných vystúpeniach v rámci scénického dzala ľudová hudba s primášmi: Ľ. Hu- stránce. Uvedené příspěvky ukázaly, ja- folklorizmu. Potom, ako začal účinko- dák a M. Noga. Súťažiacimi boli prevaž- kým směrem by se měla jednotlivá mu- vať aj mimo obce, rozšírila sa tematika ne členovia folklórnych skupín a súborov. zea v přírodě ubírat, z čeho metodicky jeho veršovaniek o vzťah k tancu, pre- V každej kategórii porota určila laureátov vycházet a čeho se vyvarovat při mode- zentujúc seba ako nositeľa špecifického a zaradila súťažiacich do zlatého a strie- lování kulturní krajiny v rámci kulturního „zemplinskeho cifrovaneho čerkaneho borného pásma. Súčasťou ocenení je aj dědictví. čapašoveho čardašu“. Viacerí poprední cena nesúci meno Petra Homolku (1942 Jan Káčer choreografi (profesionáli i amatéri) cho- – 2004), dlhoročného tanečníka súborov (Park Rochus, o.p.s.) dili k nemu na výskum a jeho tanečné SĽUK a Lúčnica, tanečného pedagóga, kreácie sú zachytené v podobe filmo- organizačného a metodického pracovní- vých dokumentov, ktoré zaznamenali ka na poli tanečného folklorizmu. Porota pracovníci Ústavu hudobnej vedy SAV pracovala v zložení Katarína Babčáko- JUBILEJNÁ 25. ŠAFFOVA OSTROHA a Osvetového ústavu (dnes Národné vá (NOC Bratislava), Ján Blaho (VŠMU osvetové centrum). Pred desiatimi rokmi Bratislava), Vanda Golianová (Horehron- k stému výročiu narodenia J. Šaffu mu ské múzeum Brezno), Dana Kľučáro- V dňoch 26. – 28. mája 2017 sa Štefan a Peter Kocákovci, tvorbou spätí vá (ÚĽUV Bratislava), Michal Kupec v zemplínskej obci Dlhé Klčovo konal so súborom Vranovčan, venovali knihu (Kultúrne centrum Bodvy a Rudohoria) 25. ročník Celoštátnej postupovej sú- Juraj Šaffa – nositeľ ľudových tradícií, a Stanislav Marišler (VŠMU, SĽUK Bra- ťaže a prehliadky sólistov tanečníkov v ktorej zhrnuli rôzne pramene: publi- tislava) a Miroslava Palanová (Liptovské v ľudovom tanci Šaffova ostroha 2017. kované články, spomienky súčasníkov, kultúrne stredisko Liptovský Mikuláš). Vyhlasovateľom a odborným garantom odborné state, početné fotografie i texty Súťaž tvorila gros podujatia a jeho ne- súťaže bolo Národné osvetové centrum, – veršovanky J. Šaffu. odmysliteľnou súčasťou bolo hodnotiace organizátormi súťaže obec Dlhé Klčovo Pri zrode Šaffovej ostrohy, jedného stretnutie súťažiacich a poroty. Porotco- a Hornozemplínske osvetové stredisko zo slovenských vrcholných podujatí scé- via zdôraznili napríklad problém inter- v zriaďovateľskej pôsobnosti Prešovské- nickej prezentácie tanečného folklóru, pretačnej tvorby tanečného predvedenia ho samosprávneho kraja. Podujatie sa stáli také osobnosti folklorizmu a regi- a vyzdvihli nárast zastúpenia detských uskutočnilo pod záštitou ministra kultúry onálnej kultúry, ako je Štefan Kocák – tanečníkov v súťaži, čo úzko súvisí s úlo- Slovenskej republiky Mareka Maďariča dlhoročný osvetársky pracovník a Alojz hou pedagógov a vedúcich detských sú- s finančným prispením Fondu na podpo- Štofega – vynikajúci tanečník súboru borov. Po všeobecnom rozbore jednotli- ru umenia a početných sponzorov. Zemplín. Za roky existencie sa podujatie vých zložiek súťažných vystúpení si mali Dejisko podujatia bolo rodiskom vyvinulo do celoslovenskej súťaže sólis- možnosť všetci súťažiaci individuálne a celoživotným pôsobiskom Juraja tov tanečníkov v ľudovom tanci s medzi- vypočuť hodnotiaci komentár každého Šaffu – vynikajúceho tanečníka, ktoré- národnou účasťou, na ktorú postupujú z porotcov, čo aj všetci využili.

271 FESTIVALY

Súčasťou akcie boli viaceré sprie- loňského předchůdce, Michala Záhory, zi. Zběžně jsem si všimla velkého počtu vodné podujatia – obsažná výstava fo- který se v reflexi zážitků z festivalu, publi- mladých párů s dětmi (mnohdy v kočár- tografií z dvadsiatich piatich ročníkov sú- kované na stránkách Národopisné revue cích) a skupin takových rodin, které se- ťaže, uvítací program miestnej folklórnej č. 3/2016, charakterizoval jako skutečný trvávaly i na nočních pořadech. Pobyt na skupiny, súboru a detského súboru, ako outsider ve vztahu k folklornímu hnutí, festivalu s dětmi zvládají v klidu, jsou na aj folklórnej skupiny z družobnej juhomo- je moje „nezávislost“ trochu jiného řádu. něj prakticky vyzbrojeni, očekávají určitou ravskej obce Hroznová Lhota. Viacgene- Mým hlavním odborným polem je diva- shovívavost ostatních. Zjevně tvoří dů- račná folklórna skupina Parchovianka delní (umělecký) tanec, jeho společenské ležitou část publika – snad jde převážně z Parchovian upútala divákov progra- vztahy a interakce s jinými mody tance. o lidi přímo svázané se světem folklorních mom o zvykoch a folklórnych prejavoch Nepodílím se aktivně na utváření soudo- souborů, mají spřízněnou image a patrně pri tradičnom volení obecných sluhov. bé podoby dění na poli lidového tance, sdílejí i určité „životní“ priority. Každopád- Sobotný večerný program bol venova- ale mám k němu různé vazby. V poslední ně jsou svými potřebami, nároky, očeká- ný hosťovi – súboru Váh z Liptovského době jsem měla dvakrát možnost se k ně- váními a postoji směrodatnou skupinou Mikuláša, ktorý je laureátom ostatného mu více přiblížit jako členka lektorského obecenstva. Vedle nich je rozpoznatelná ročníka celoštátnej súťaže choreografií sboru tvůrčí dílny v Jihlavě, podílím se také skupina diváků starší generace, kte- folklórnych kolektívov. Výraznú divácku na výzkumných projektech, které se ho ří zřejmě navštěvují festival dlouhodobě odozvu si získali aj tanečníci z maďar- dotýkají. O lidovou kulturu se zajímám – opět jejich očekávání a hodnotové sou- ského štátneho súboru Honvéd z Buda- od studentských let, několik roků jsem dy významně formují podobu festivalu, je- pešti, ktorí sa v uplynulých ročníkoch zú- byla členkou souboru Chorea bohemica, ho vyznění a společenský účinek. Moc by častňovali na Šaffovej ostrohe ako súťa- o choreografce Aleně Skálové jsem na- mě zajímal nějaký podrobnější průzkum žiaci. Vrcholom sobotňajšieho večera bol psala jednu ze svých prvních odborných strážnického publika, jeho skladby a ze- program „Pocta Šaffovi“, ktorý prostred- studií atd. V druhé polovině 80. let jsem jména jeho postojů ke společenským, po- níctvom dobových audiovizuálnych uká- pravidelně s přáteli jezdila na strážnic- litickým problémům a jejich hodnotových žok a živých spomienok viacerých osob- ký festival a sledovala tehdy především stanovisek. Celkově jsme měla pocit, že ností fundovane a pútavo priblížil osob- soutěž v interpretaci verbuňku a účast- mezi složením publika a podobou festi- nosť a tanečné umenie J. Šaffu. Inšpi- nila se „nočního“ života festivalu. I v ná- valu je určité napětí, komplikovaná vazba ratívnosť jeho tanečného umenia sa od- sledujících letech jsem příležitostně do shod i diskrepancí. zrkadlila aj vo vystúpeniach doterajších Strážnice zavítala, někdy jako pedagog laureátov súťažnej prehliadky. se studenty katedry tance AMU, jednou Infrastruktura Exteriérové priestory miestneho kul- také s vlastními dětmi na „rodinnou“ ná- Festival ve Strážnici má své působiště túrneho domu zaplnila po celý čas pod- vštěvu. Při plnění své letošní zvláštní role v malebném areálu rozlehlého zámecké- ujatia „Remeselná ulička“ s ukážkami jsem tak neustále narážela na konfrontaci ho parku a v přilehlém skanzenu, s množ- výroby a predajom remeselníckych vý- momentálních zážitků a pocitů s dřívější stvím jednotlivých stanovišť – amfiteátrů, robkov. Pamiatku a inšpirujúci odkaz zkušeností a možná někdy idealizujícími pódií, sálů. Pobyt na něm je tak zároveň J. Šaffu a G. Frenovej sme si pripome- vzpomínkami. turistickým výkonem, při vedru, které nuli na pietnej spomienke pri ich hroboch v posledních letech, zdá se, narůstá, za- na miestnom cintoríne. Publikum těžujícím. Ještě víc však vedro a slunce Hana Hlôšková Jako první výrazný dojem jsem za- ztěžují sledování pořadů, které se kona- (Katedra etnológie a muzeológie znamenala davy návštěvníků festiva- jí během dne. V otevřených amfiteátrech FiF UK Bratislava) lu. V areálu se pohybovalo množství lidí nemilosrdně žhne slunce, v sálech je přes den i v noci, vlastně všechny pořa- k zalknutí (určitě i pro účinkující). Sama dy, kterých jsem se zúčastnila, byly hoj- jsem musela v sobotu v podvečer z parku ně navštívené. V řadě případů byly přímo odejít, vzdát jeden pořad, který mě zají- STRÁŽNICKÝ FESTIVAL 2017: VEDRO, přeplněné, takže jsem měla problém najít mal, a dvě hodiny si oddechnout se stu- DAVY, POLITIKA, KLIŠÉ A INVENCE nějaké místo, protože jsem mezi jednotli- denou sprchou, abych zažehnala začína- vými arénami většinou přebíhala ve sna- jící úžeh i úpal dohromady. Další více či ze vidět co nejvíce a žádné „hodnotitel- méně obtěžující „nedostatky“ jsem cítila Přijela jsem letos na 72. ročník Mezi- ské“ místo jsem neměla vyhrazené. Zdá i ve vybavenosti areálu toaletami, v sorti- národního folklorního festivalu do Strážni- se tedy, že o diváky nemá festival v kon- mentu nabízeném stánky s občerstvením ce v roli „nezávislého hodnotitele“, jak sto- kurenci množství popových a rockových (něco „zdravého“, tedy netučného, ne- jí v bulletinu festivalu. Na rozdíl od svého a divadelních a filmových festivalů nou- mastného, nesmaženého), v možnostech

272 FESTIVALY posezení. Z vyprávění známých vysvítá, v nich bylo zdůrazněno. Mezinárodní lorního hnutí: jeden se angažuje na vlč- že podmínky v hlavním ubytovacím pro- folklorní festival by mohl přispívat k chá- novské jízdě králů, druhý na festivalu ve storu, tedy v kempu, jsou poněkud zasta- pání kulturní diverzity a zejména dnes, Strážnici. Zároveň Ivo Valenta vyjadřuje ralé a mají daleko ke standardu, kterého v kontextu zjitřených politických, ideolo- (např. ve svém blogu) krajně nepřátel- dnes řada podobných zařízení dosahuje. gických a společenských diskusí o „nás“ ské postoje k migrantům, ochráncům Krásný prostor zámeckého parku je deví- a „těch druhých“, formulovat poučený přírody a krajně konzervativní postoje ke zou festivalu, potřeboval by však pomoc postoj, vyjádřený prostřednictvím „obsa- kulturním hodnotám, jeho pozice v naší v promyšlenějším konceptu vybavenosti hů“ svých pořadů a akcí. Takový záměr politice je tedy vyhraněná. Část publika a v řešení některých praktických nedo- jsem však v pojetí ukázek cizího lidové- při jeho představování v amfiteátru Blud- statků (zastínění amfiteátrů, klimatizace ho umění necítila, spíše byly zdůrazněny ník nesouhlasně bučela. Vynořila se tak sálů, dostatečné hygienické zázemí, mo- povrchní efektní aspekty výstupů. Fakt, otázka étosu festivalu a otázka, nakolik dernizace prostor atd.). že v hlavním zahajovacím pořadu mluvi- si vedení festivalu takové politické sou- li moderátoři jen česky, takže zahraniční vislosti uvědomuje a nakolik jsou nedo- Politika účinkující nevěděli, co říkají, na mě pů- myšleným výsledkem či jak se vážou V 80. letech, kdy jsem nejčastěji jezdi- sobil nevhodně, se zahraničními diváky k celému folklornímu hnutí. A obloukem la na strážnický festival, jsme vnímali sfé- se zřejmě vůbec nepočítá a snad se o ně se můžeme vrátit k úvaze o tom, jaké ru folklorního hnutí spíš apoliticky, v ně- ani neusiluje. jsou postoje stěžejního publika festiva- kterých bodech měla i punc určité jinakosti Dalším politickým aspektem letošní- lu, nakolik si tyto politické aspekty pu- a nezávislosti na kultuře establishmentu. ho festivalu, který vlastně do určité míry blikum uvědomuje a dává je do souvis- Intenzivní politizaci folkloru 50. let jsme souvisí i s výše komentovanými věcmi, losti i s vlastním obsahem festivalu, tedy neměli moc na očích a nemysleli jsme na byla přítomnost senátora Iva Valenty předváděnými uměleckými produkcemi. ni. Spíš jsme si uvědomovali určité česko- (nezávislý kandidát za Stranu soukrom- moravské pnutí a odlišné „konceptualiza- níků ČR) jako nejvýše postaveného V.I.P. Jeviště ce“ aktivit v rámci hnutí. hosta na zahajovacím programu v pátek Nebylo mým úkolem hodnotit jednot- Myslím, že jako svého druhu politika 23. 6. Ten zjevně vede politický souboj livé pořady a také jsem přes svou snahu se mi tehdy nejvíc jevila proklamovaná s Andrejem Babišem, svým podnikatel- neviděla všechny. Chtěla bych se tak za- mezinárodnost festivalu, spojená s ob- ským miliardářským sokem na české postavit jen u některých společných, častěji vyklými slogany o mírové vzájemnos- litické scéně, také prostřednictvím folk- se objevujících jevů, které jsem postřeh- ti mezi národy, pokrokovosti lidového umění apod. Výběr zahraničních účin- kujících zahrnoval hlavně zástupce politicky a ideologicky spřízněných zemí z Evropy a zemí třetího světa s puncem levicové lidovosti. Spektrum bylo poně- kud náhodné, mezi jejich produkcemi existovalo málo skutečných spojitostí, takže dramaturgie společného pořadu postrádala kompaktnost. Zdá se mi, že současná „mezinárodnost“ festivalu se od tohoto stavu posunula jen málo. Ne- vztahuje se příliš k soudobým střetům mezi kulturami, k nimž by lidové umění mohlo poskytnout účinnou výpověď. Za výběrem souborů jsem necítila jasnou koncepci ani vědomou reakci na soudo- bé kulturní a politické rozpory vztahují- cí se k odlišnosti kultur a zejména jejich náboženských východisek. A to se dál promítalo i do způsobu, jak byly zahra- niční produkce uváděny moderátory po- řadů, do jakého světla byly stavěny a co MFF Strážnice 2017, pořad Živá píseň Jaromíra Nečase. Fotoarchiv NÚLK

273 FESTIVALY la. Nejvíc jsem uvažovala nad otázkami skanzenu. Nápadně pak kontrastovaly nepracuje se dost s poetickými možnost- uměleckosti a divadelnosti. Z mého pohle- pořady, které byly dramaturgicky propra- mi tanečního materiálu, s jeho vnitřním du platí jedna zákonitost: cokoliv se ode- cované, všechny spoje mezi jednotlivými výrazovým a etickým potenciálem. Mož- hrává na jevišti, stává se scénickým sym- čísly byly promyšlené a funkční, průvodní ná je v tom vedle problému tvůrčí inven- bolem; je to „neskutečné“, nepřirozené slovo bylo dobře „zahrané“, jak tomu bylo ce skryt i jeden z problémů identity sou- a neautentické, je to „umělé“. Přirozenost např. u pořadu Živá píseň Jaromíra Ne časného folklorního hnutí, otázka, v čem lze na jevišti jen „zahrát“, nikdy nefunguje čase nebo Links, rechts, krejčí, švec. dnes spočívá jeho „lidovost“, v čem je snaha dosáhnout přirozenosti tím, že se Také v jednotlivých kompozicích sou- zakotveno, kdo je jeho adresátem. Jako- na jevišti chováme jako v každodenní re- borů se objevovaly problematické „herec- by se tápalo mezi lidovostí jako prosto- alitě. Jeviště ustavuje svůj specifický čas ké“ pasáže (zejména mluvené, ale i po- duchostí obecního hlupáčka a lidovostí a prostor, vytváří svérázný komunikační hybově vyjadřované), v nichž zvládnutý jako eulenspiegelovskou svobodomysl- kanál se zvláštními pravidly. Tuto skuteč- jevištní výkon často suplovaly rekvizity ností a nezávislostí. nost, zdá se, dokonale pochopili aktéři (oproti tomu dokonalým, totálně divadel- a organizátoři už zmíněných rockových ním nápadem byly malé děti v bílých ko- Závěrem a popových koncertů, kteří ovládají umění šilkách jako prádlo k praní v jednom z čí- Můj zážitek z letošního Mezinárodní- vytvořit jevištní show z prostého zpívání sel dětského pořadu U maminky). Vědo- ho folklorního festivalu Strážnice je slo- písniček. V prostředí folklorních souborů mé jevištní jednání naopak ukázali dětští žen z množství různorodých vjemů a do- jakoby zčásti panovala snaha spojit ne- interpreti choreografie Kejklíři včetně jmů vyvolávajících rozličné pocity a aso- spojitelné: vytvářet jevištní umělecké pro- přesného výrazového stylizování mluve- ciace, myšlenky a úvahy. V jeho součas- dukce a přitom předstírat jakousi mimoje- ných replik. Jejich projev se blížil k ideá- né podobě se mísí protichůdné síly. Mezi vištní „realitu“. A tento paradox prostupuje lu přirozenosti víc než např. opakující se nimi se jako jedna z patrných tendencí i do celkové struktury pořadů předvádě- klišé v podobě chlapce, který zadupe na v předvádění folkloru objevuje inklinace ných na festivalu ve Strážnici. Profesio- skupinku děvčat a ty s výskotem utečou, k okázalosti, efektu, případně až dryáč- nálně nezvládnuté moderování působí což řada souborů používá jako „autentic- nickému stylu a pokleslému humoru. Ná- nevěrohodně, strojeně, až diletantsky, kou“ akci sloužící k tomu, aby se uvolnilo padně se to týká soutěže v interpretaci což byl bohužel případ řady pořadů, kte- jeviště. V choreografickém a režijním po- slováckého verbuňku, která proti mým ré jsem zhlédla: od velkého zahajovacího jetí jednotlivých kompozic se vyskytuje vzpomínkám sklouzla svou bombastic- v pátek večer po dětský U maminky ve množství prázdných formálních řešení, kou atmosférou k směsici mezi zába- vou ve stylu Česko-Slovensko má talent a produkcí nedávno oblíbeného Petra Novotného. Stala se asi mou nejméně příjemnou zkušeností. Mezinárodní folklorní festival ve Stráž- nici je velký kulturní podnik. Myslím, že by potřeboval nově promyslet, revidovat svoji koncepci, dobře formulovat své cíle a záměry, stanoviska, vykreslit zřetelné kontury a kriticky zhodnotit své působení a vliv, a to jak ve sféře společenské, tak čistě umělecké. Bylo by přínosem identifikovat již nefunkční, mechanické zvyk- losti a konvence, zakořeněné v jiném ča- se a smyslu, a zbavit se jich. Festival má velký vliv na činnost jednotlivých soubo- rů a mohl by odvážněji a tvořivěji vystu- povat jako formující síla tvorby souborů a podoby současného dění. Bylo by tak více srozumitelné, jak a s kým chce o li- dovém umění komunikovat. Dorota Gremlicová MFF Strážnice 2017, z pořadu U maminky. Fotoarchiv NÚLK (Katedra tance HAMU)

274 RECENZE

ĽUBICA VOĽANSKÁ: „V HLAVE TRID- jú ma motivácie správania sa a činnos- ti“ (s. 16). Natíska sa však otázka, či a do SAŤ, V KRÍŽOCH STO“. STARNUTIE tí starých ľudí, ich postoje k vlastnému akej miery sme schopní objektívne posú- V AUTOBIOGRAFIÁCH V BRATISLAVE správaniu a konaniu, a k správaniu a ko- diť vnútornú úprimnosť zápiskov. A VIEDNI. Bratislava: Vydavateľstvo naniu iných, ako sú zobrazené v auto- Úvodné časti knihy ponúkajú prehľad Veda, Ústav etnológie SAV, 2017, 219 s. biografických textoch či v životopisných odbornej literatúry, teórií a metód, kto- zápiskoch starých ľudí“ (s. 13 – 14). ré používajú rôzne spoločenskovedné Z hľadiska výsledného efektu je dô- disciplíny pri štúdiu staroby a starnutia. Monografia V hlave tridsať, v krížoch ležité, či sa autorka dokázala so svo- Nechýba ani charakteristika skúmaného sto najskôr osloví záujemcov poetickým jím ambicióznym zámerom úspešne prostredia vrátane vývinu dôchodkového názvom, aby ich vzápätí „uzemnila“ me- vysporiadať. Zvolila komparatívnu me- zabezpečenia v oboch skúmaných štá- nej optimistickým podtitulom Starnutie tódu, aby porovnala fenomén staroby toch. V kapitole „Autobiografia a životo- v autobiografiách v Bratislave a vo Viedni. a starnutia v prostredí dvoch geografic- pisné zápisky ako pramene pri výskume Už tieto údaje signalizujú, že etnologička ky blízkych, zároveň najväčších a demo- staroby a starnutia“ čitateľa okrem iného Ľubica Voľanská tento zložitý, pre moder- graficky „najstarších“ miest v Rakúsku určite zaujme podrobná analýza motívov, nú spoločnosť (a pre každého jednotlivca) a na Slovensku. Pri analýze materiálu ktoré viedli autorov/autorky k písaniu. až nepríjemne aktuálny problém odmieta zohľadnila fakt, že v autobiografiách sa Ako osobitne zaujímavá sa javí pod- vnímať čiernobielou perspektívou. prelínajú dve roviny. Prvá odráža his- kapitola „Kedy sa začína staroba? Mož- K zvolenej téme pristúpila cez prizmu toricko-spoločenskú realitu, druhá re- né hranice staroby“, v ktorej Ľ. Voľanská príbehov. Ako uvádza, „ich autormi a au- flektuje subjektívne názory tvorcov au- sústredila konkrétne poznatky. Na zá- torkami sú obyvateľky a obyvatelia tobiografií. Z hľadiska skúmanej témy klade vlastnej skúsenosti očakávam, že Viedne a Bratislavy, ktorí v týchto mes- autorka nepovažuje za podstatné, či sú mnohé z nich čitateľa zasiahnu v racio- tách prežili väčšinu svojho života a boli analyzované zápisky „presné“ a „prav- nálnej aj emocionálnej rovine a prinútia schopní a ochotní napísať autobiografie“ divé“. Akceptovala v tomto smere názor ho k zamysleniu. Analýza autobiografií (s. 16). Výskumná vzorka, poskladaná Anne Jamieson, podľa ktorej je hlavné, potvrdila, že subjektívne vnímanie sta- z niekoľkých zdrojov, obsahuje štyridsať čo texty „vyjadrujú o stave a znamenajú roby nie je závislé len na biologickom jeden titulov, pričom tridsať tri autobio- pre situáciu starého človeka v súčasnos- veku, ale neraz sú z tohto hľadiska vý- grafií napísali ženy, osem muži; dvadsať znamnejšie osobné životné medzníky. sedem prác má pôvod vo viedenskom Ukázal sa primárny význam zamestna- prostredí, štrnásť je bratislavskej prove- nosti, respektíve jej protipólu, ktorým je niencie. Vďaka tomuto korpusu textov odchod (niektorí bádatelia uprednostňu- mala autorka k dispozícii široké spektrum jú termín prechod) do dôchodku. informácií. Dokázala z nich vyvodiť toľko Z použitých prameňov vyplýva, že zaujímavých záverov, že ich podrobnejší pocitovo dôležité medzníky sa viažu naj- opis presahuje možnosti tejto recenzie. mä k životným jubileám („okrúhly“ vek 40, Obmedzím sa preto len na zlomok z to- častejšie však 50 či 60 rokov). V iných ho, čo ma zaujalo. prípadoch vyvoláva pocitovú zmenu na- V prvom rade je to téma. Na pohľad rodenie vnúčat, zhoršujúci sa zdravotný možno málo atraktívna, ale všeľudská, stav pisateľa/pisateľky alebo členov jeho umožňujúca rôznorodé pohľady, inter- rodiny a podobne. Najčastejšie však ako pretácie, závery. V úvode ku knihe Vo- prelom vnímajú dobrovoľný či vynútený ľanská objasnila svoj prístup k proble- odchod (prechod?) do dôchodku, nie- matike: „Mohla by som zahrnúť čitateľov kedy sa stávajú medzníkom už úvahy a čitateľky množstvom čísel zo štatistík o tomto kroku. Význam uvedeného fak- a pokračovať vo výpočte i v uvažovaní tora podčiarkuje fakt, že s výnimkou žien nad tým, čo pre spoločnosť znamená v domácnosti vytvára odchod do penzie rastúci počet starých ľudí, čo by isto bo- pre ostatné skupiny obyvateľov novú re- lo pôsobivé, ako čísla vždy sú (Infostat alitu. Autorka preto problematiku analy- 2013). Vo svojom výskume som však zuje na viacerých miestach a v rôznych položila otázku opačne – aká je staroba súvislostiach. K sprievodným javom pat- a aké je starnutie na prelome tisícročí rí napríklad (dovtedy neznáme) množ- v očiach ľudí, ktorých sa týka? Zaujíma- stvo voľného času a spôsoby jeho vy-

275 RECENZE užitia, zmena finančnej situácie, najmä k hlbšiemu poznaniu fenoménu staroby. sběratelství lidových písní a dalších pro- však narastajúci pocit bezvýznamnosti. Reakcie účastníkov verejnej prezentácie jevů v 19. století, tvořících materiálovou V súčasnosti totiž „všetko, čo práca nie knihy v bratislavskom kníhkupectve Art- základnu budoucí vědecké práce. Vý- je, je v spoločnosti vnímané ako záhaľ- fórum potvrdili, že kombinácia aktuálnej raznou pozornost věnuje postavě Sta- ka, nečinnosť“ (s. 132). Pôsobí aj strach témy, atraktívneho názvu a dobrého ja- nislava Součka, jako jednoho z prvních z neistej budúcnosti a blížiacej sa smr- zykového prejavu (s výnimkou prehna- řádných profesorů Masarykovy univer- ti. Zároveň sa pred dôchodcami otvára nej rodovej korektnosti) dokáže osloviť zity, který ve funkci předsedy moravsko- priestor na vyrovnanie sa s minulosťou, nielen odbornú verejnosť, ale aj bežných slezského výboru Státního ústavu pro aktivity s vnúčatami a pod. záujemcov. K čitateľskej príťažlivosti lidovou píseň přivedl ke sběru lidových V kontexte autobiografií zohráva dô- textu do veľkej miery prispelo zarade- písní Roberta Smetanu a podpořil je- ležitú úlohu kreativita pamäti: „Pamäťo- nie autentických úryvkov z autobiografií, ho spolupráci s Bedřichem Václavkem. vé kódy po celý náš život prechádzajú v ktorých sa podľa autorky odráža „ich Upozorňuje dále na význam Vladimíra nespočetnými premenami, zmenami životná múdrosť pretavená do príbehov“ Helferta a jeho žáky, především Jana štruktúr, modifikovaním, transformáciou (s. 9). Preto je škoda, že bádateľka bola Racka a zejména Karla Vetterla, který a sú nanovo interpretované. V našej pa- pri ich výbere až príliš opatrná a kritická. jakoby přenesl hudebněfolkloristické bá- mäti teda spomienky na to, čo sme zažili, V tomto prípade totiž jednoznačne platí, dání do poválečného období, kdy se stal neustále menia svoju formu pod vplyvom že viac by bolo viac. vedoucím nově vzniklé pobočky Ústavu zmenených životných pomerov a my ich Peter Salner pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Znovu prispôsobujeme novým životným situáci- (Ústav etnológie SAV) připomněla názor V. Helferta na odbor- ám a obrazom, ktoré o sebe vytvárame“ né a laické pojetí lidových písní a tanců (s. 102). S tým sa spája aj otáznik, čo v souvislosti s přípravou Výstavy soudo vlastne je (a či existuje) „pravé ja“ auto- bé kultury, jak ji formulovala v roce 2012 riek a autorov autobiografií. MIROSLAV VÁLKA A KOL.: OD NÁRO- ve své knize Cestami lidového tance. Medzi zásadné problémy témy patrí DOPISU K EVROPSKÉ ETNOLOGII. V kapitole „Etnografie na Masaryko- hranica staroby a s tým spojené hľadanie 70 LET ÚSTAVU EVROPSKÉ ETNOLO- vě univerzitě v meziválečné době“ kon- odpovedí na otázky typu „Kedy môžeme GIE FILOZOFICKÉ FAKULTY MASA- statuje M. Válka, že etnografie, často na- považovať človeka za starého? Kedy RYKOVY UNIVERZITY. (= Etnologické zývaná národopis, byla ve 20. a 30. le- sa niekto cíti starým“ (s. 114)? Opäť je materiály 5.) Brno: Masarykova univer- tech minulého století součástí oborů jako ťažké vyzdvihnúť jedno či dve najdôle- zita, 2016, 211 s. geografie nebo antropologie. Přispívaly žitejšie kritériá, lebo sa tu prejavujú indi- k tomu i společné kongresy slovanských viduálne faktory. Nerozhoduje len dátum etnografů a geografů, z nichž první se narodenia či subjektívne pocity, ale aj Ve stručném úvodu knihy k 70. výročí uskutečnil v Praze v roce 1924. Podle reakcie okolia a tlak spoločnosti. Práve vzniku dnešního Ústavu evropské etno- M. Války v Brně tento přístup vyjadřuje spoločenské pomery (a s nimi spojené logie na Filozofické fakultě Masarykovy na jedné straně dílo Bohuslava Horáka penzijné systémy) sú východiskom pre univerzity v Brně naznačil jeho vedoucí na filozofické fakultě, na druhé straně budovanie a zmeny stratégií staroby. Miroslav Válka koncepci kapitol o pe- působení sociálního antropologa Voj- V závere autorka upozornila, že dagogické, vědecko-výzkumné a orga- těcha Suka na přírodovědecké fakultě. kombinácia skúmanej témy a použitých nizátorské práci pracoviště, navazující Určitým přínosem pro etnografické stu- vedeckých postupov (komparácia pí- do jisté míry na memoárovou publikaci dium na Moravě byly od akademického somných autobiografií) predstavuje „nó- Almanach k 60. výročí Ústavu evropské roku 1934–1935 přednášky Antonína vum v etnologickom bádaní na Sloven- etnologie Filozofické fakulty Masarykovy Václavíka, který po vyhoštění ze Slo- sku, ale i v rakúskom prostredí, kde bo- univerzity 1945–2005 (dále Almanach), venska formuloval své názory na obsah la téma staroby a starnutia predmetom vydaný v roce 2006. První kapitolou a metody etnografie jako vědy až v době etnologických výskumov len okrajovo“ knihy je studie Martiny Pavlicové „Folk- druhé světové války nebo po založení (s. +165). Vzhľadom na všeobecné roz- loristika v Brně. Od prvních impulzů po samostatného národopisného semináře šírenie a spoločenskú aktuálnosť proble- moderní vědu“. Autorka v čtivém přehle- na FF MU. M. Válka podal komplexně matiky ide o zaujímavú a možno aj o tro- du uvádí, jak vědecká etnologie na Mo- složitý obraz statutárního vývoje a také chu prekvapujúcu skutočnosť. ravě začínala folkloristikou jako součástí profilu výuky moravského univerzitního Monografia Ľ. Voľanskej predstavuje hudebně vědních a literárních oborů FF učiliště od jeho založení do současnos- vďaka prezentovanému materiálu, po- MU. Soustřeďuje se zejména na období ti. Uvádí mj., jak Václavík vzhledem ke znatkom a záverom dôležitý príspevok první republiky, i když nepomíjí význam složitosti badatelských zájmů a vytváře-

276 RECENZE ní speciálního univerzitního pracoviště zoruhodnou znalostí odborné literatury, Kapitola „Vědecko-výzkumná a pu- budoval se svými prvními žáky také reale i péčí o kvalitní písemné projevy stu- blikační činnost“ autorky Aleny Křížové gionální badatelské zázemí na Moravě. dentů oboru, který vedl až do své před- je velmi přehledná a pedagogicky za- Přestože přijal funkci předsedy národo- časné smrti v roce 60. výročí jeho založe- měřená. Kvalitními formulacemi jakoby pisné sekce Zemské rady osvětové, jeho ní. Zasloužil se o filozoficky hlubší obsah pokračovala ve šlépějích svého otce zájmem nebyl úzký regionalismus, který etnologického studia a jeho geograficky Richarda Jeřábka, který jako nástupce v současnosti lze chápat jako zájmovou širší rozsah. Se svými pedagogickými Antonína Václavíka přispěl se svými činnost nebo jako amatérský folkloris- a také externími spolupracovníky vydal spolupracovníky k tomu, že – dle názoru mus. Některá současná témata v sezna- důležitou monografii Horňácko a vedle M. Války – můžeme dosavadní pedago- mu bakalářských a magisterských prací dlouhé řady odborných studií například gickou i ediční činnost ústavu chápat ja- se jeví jako okrajová, ale autoři jakoby významnou práci Moravští Charváti nebo ko moravskou školu v novodobé české cítili, že v mezích neznámého světa elek- antologii Počátky národopisu na Moravě. etnologii. tronických strojů a mechanizovaného ži- Možná by bylo účelné připomenout, že Dokumentační příloha navazuje pří- vota přinášejí setkání s obrazy minulosti spolupráce pedagogů Ústavu evropské mo na výše zmíněný Almanach k 60. a dětství, kroji, prostými písněmi a tanci etnologie s etnograficky zaměřenými re- výročí brněnského univerzitního učiliště individuální pocit uvolnění. gionálními institucemi je trvalá a obou- etnologie, především na soupis diplomo- M. Válka popisuje velmi podrobně stranně přínosná. Z Válkova rozboru vý- vých prací, uvedených v Almanachu do a poprvé nejen počátky „semináře pro voje Ústavu evropské etnologie v Brně roku jeho vydání v roce 2006. V nové etnografii a etnologii“, ale i jeho nejrůz- vyplývá, že nová generace pedagogů to- knize rozšiřuje nejenom seznam dalších nější organizační začleňování až po hoto pracoviště začala zúročovat na po- obhájených bakalářských, magisterských dnešní Ústav evropské etnologie. Oce- čátku 21. století dosavadní výsledky na- a rigorózních prací, ale připojuje i soupis ňuje Václavíkovu snahu svým dílem shromážděných výzkumů a nových pro- habilitačních prací vedoucích pracovníků a pedagogickou prací zbavit obor dile- jektů pozoruhodnou samostatnou ediční ústavu a publikované výsledky vědecko- tantismu, na Moravě tak rozšířeného. činností. V letech 2006–2016 vydal ústav výzkumných projektů ústavu. Poněkud Možná by bylo vhodné připomenout, že dvacet samostatných publikací v ediční nadbytečnou součástí knihy je obsáh- ho v tomto úsilí podpořili jeho první žáci řadě Etnologické studie, další publikace lá fotografická dokumentace převážně a nejbližší spolupracovníci, kteří se podí- v ediční řadě Etnologické materiály a ně- společenských aktivit omlazeného vede- leli na bádání v regionech právě na zá- kolik publikací i mimo uvedené edice. ní ústavu a jeho studentů. Naopak větší kladě podpory univerzitního pracoviště. a přesvědčivější obraz o činnosti ústavu Například ve Slováckém muzeu v Uher- představuje přehled vědecko-výzkum- ském Hradišti vznikl už v roce 1958 sbor- ných projektů, exkurzí a studijních cest, ník Slovácko, do jehož prvního ročníku uvedených v kapitole Romana Douška přispěl Václavík významnou studií, Etno- „Terénní výzkumy studentů“ a v kapito- grafický ústav Moravského muzea začal le Daniela Drápaly „Studijní a poznávací v roce 1959 vydávat Malé tisky a sborník cesty jako integrální součást výuky etno- Ethnographica, v Ústavu lidového umění logie“. Protože publikace bude předána ve Strážnici začaly v roce 1964 vycházet i zahraničním spolupracovníkům brněn- Národopisné aktuality (od roku 1990 Ná ského pracoviště, je vhodný i anglický rodopisná revue) a postupně se začaly překlad úvodních textů. objevovat další, zejména muzejní publi- Jubilejní publikace Od národopisu kace s etnografickými články. M. Válka k evropské etnologii je aktuálním obra- v této základní informační kapitole připo- zem vývoje vědního oboru, důležitého míná, že i v pedagogické práci Václaví- v soudobé globalizaci kultury a způsobu kovi brzy pomáhali jeho žáci jako napří- života a s tím spojeného hledání regio- klad Karel Fojtík, Oldřich Sirovátka nebo nální nebo osobní identity. To je nepo- Ludvík Kunz. chybně jedním z důvodů hledání kořenů Po Václavíkově předčasném úmr- a růstu zájmu o historii, folklor nebo foto- tí vedl univerzitní výuku tohoto oboru na grafii a vzrůst prestiže pojmu národní dě- brněnské filozofické fakultě Richard Jeřá- dictví. Přitom i v současné etnologii stále bek, který se už jako student stal Václa- a snad ještě více platí Václavíkovy teze víkovým asistentem. Proslul nejenom po- z roku 1946, že „etnografii nelze zamě

277 RECENZE

ňovat za vlastivědu […] není ani regio Hany Buchtelové a Miroslava Urbana, a soupis zjištěných tkalců v jednotlivých nalismem, jímž rozumíme hnutí za ucho kteří jsou pokračovateli rodinných tradic. horňáckých obcích i s číslem popisným vání archaických, krajinných a jiných K představě o proměnách v podobě tka- a životními údaji. O autorčině badatel- odlišností […] Není jím ani zpěvák lido nin v období od poloviny 19. století do ské práci vypovídají seznamy použitých vých písní […] ani malíř upomínkových současnosti přispívá časová osa doplně- archivních pramenů, vytěžených muzej- předmětů.“ (Moravskoslezská osvěta, ná vizuálními ukázkami. ních sbírek, respondentů při terénním 1, 1946–1947, s. 293). Z přehledu pra- Publikace Petry Hrbáčové postihuje výzkumu i literatury. Důležitou složkou cí pedagogů i absolventů se ukazuje, že tematiku tkalcovství na Horňácku v pl- publikace je obrazová dokumentace, v pracovní atmosféře ústavu není zapo- né šíři. Její významnou část zabírá po- která napomáhá odkrýt taje této rukoděl- menuto ani konstatování Jana Jakubce pis technologie od zpracování vlákna né práce. Tvoří ji archivní černobílé foto z roku 1925, že má-li se etnografie obléci přes přípravné práce, včetně výkladu grafie, jež zaznamenávají pracovní po- v roucho vědecké, musí se stát součástí o jednotlivých součástech tkalcovského stupy i portréty tkalců, precizní barevné věd sociálních. stavu, která je také částečně zdokumen- fotografie vypovídající o vzorech tkanin Josef Jančář tována na připojeném DVD. Kapitola vě- a výrobcích, v neposlední řadě i četné (Uherské Hradiště) novaná vazbám horňáckých tkanin ná- názorné nákresy z pera autorky. Textová zorně zasvěcuje čtenáře do jednotlivých i obrazová část je zpracována ve svěží typů vazeb (plátnové, rypsové, keprové grafické úpravě, která zvyšuje přitažli- lomené), do lancování, tkaní na desku vost tématu pro širokou veřejnost. Vy- PETRA HRBÁČOVÁ: TRADIČNÍ TKAL- a tkaní hrázových vzorů prostřednictvím sokou informační hodnotu má přiložené COVSTVÍ NA HORŇÁCKU. Strážnice: fotografií vzorků i nákresů. V úplnosti je DVD s profesionálním filmovým zázna- Národní ústav lidové kultury, 2016, zachycena celá škála vzorů i odkazy na mem pracovních postupů. 128 s., obr. + DVD. jejich uplatnění u oděvních součástek, Seriózně zpracovaná publikace Pet- které náležely k tradičnímu kompletu ry Hrbáčové je záslužným edičním poči- (rubáč, nesešitá sukně, oděvní plach- nem Národního ústavu lidové kultury ve Publikace Petry Hrbáčové vznikla ja- ta, mužská zástěra) a bytových textilií. Strážnici. Tato vyčerpávající monografie ko výstup stejnojmenného projektu Ná- V tomto oddílu je patrný posun ve vy- o horňáckém tkalcovství je přínosem ne- rodního ústavu lidové kultury ve Stráž- užití tkanin v interiéru – od povlaků na jen pro odborné zkoumání, ale také slou- nici. Autorka se v ní pokusila zmapovat polštáře přes pokrývky, ubrusy, prostír- ží k propagaci významné součásti lidové tkalcovství na Horňácku co nejhlouběji ky, přehozy a ručníky až po povlaky do tradice, která by neměla být opomenuta. do minulosti, konkrétně do 16. století, což dětských kočárků a výplně v dřevěných Alena Jeřábková nebylo snadné pro nedostatek informací. tácech, které svědčí o hledání nových (Brno) Ty byly četnější až z doby od poloviny funkcí v dnešní době. 19. století, kdy bylo tkalcovství doloženo Souhrn informací doplňuje fotogra- ve všech horňáckých obcích. Od počát- fický vzorník tkanin s místními názvy ku 20. století mohlo jen těžce vzdorovat FOTOGRAFIE FLORIANA ZAPLETALA tovární konkurenci, ale stále dost tkalců ZÍSKALI NA UKRAJINE TITUL KNIHA pracovalo s konopím, v menší míře se ROKA 2016 lnem, častěji s kupovanou bavlnou, a to dokonce pro širší okolí. Ještě po roce 1950 působilo na Horňácku několik tkal- Podľa oznámenia masovokomuni- ců, jejichž medailónky uspořádala au- kačných prostriedkov Ukrajiny 17. febru- torka do pomyslné galerie. Významnou ára t. r. v Kyjeve sa uskutočnilo slávnost- roli v uchování tohoto tradičního řemes- né vyhlásenie víťazov XVIII. Celoukrajin- la mělo Ústředí lidové umělecké výroby, ského konkurzu „Kniha roku 2016“. Na jehož prostřednictvím se mohly horňác- konkurze sa zúčastnilo 63 vydavateľstiev ké výrobky, většinou výzdobné povahy, z 11 miest Ukrajiny, ktoré prihlásili do sú- distribuovat do celého státu. Jeho záslu- ťaže 1098 kníh, vydaných od decembra hou bylo též pořízení fotografické doku- 2015 do decembra 2016. Toto množstvo mentace i udržení kontinuity tkalcovství kníh hodnotila 76-členná porota exper- v Hrubé Vrbce, jehož aktuální produkce tov: knihovníkov, literárnych vedcov, kri- je doložena na příkladu dvou výrobců, tikov, spisovateľov, politológov, noviná-

278 RECENZE rov, kulturológov, poslancov parlamentu Rusi a 26 dedín východného Slovenska, sakrálnej architektúry Mychajlom Syroch- a vedúcich pracovníkov štátnych úradov. druhý 262 fotografií zo 70 lokalít Zakar- manom, ktorý takmer pri každom objekte Súťaž prebiehala v ôsmich kategóriách. patskej Ukrajiny uvedeného obdobia. uviedol čas jeho zhotovenia a zániku. V kategórii Vizitka (vlastivedná a tu- Úvodné štúdie o živote F. Zapletala Hodnota ocenenej publikácie je umoc- ristická literatúra) prvú cenu získal dvoj- a o jeho vzťahu ku Zakarpatsku napísal nená skutočnosťou, že mnohé z objektov dielny fotoalbum Dřevěné kostelíky Za prešovský ukrajinista Mykola Mušinka, zachytených Zapletalovým fotoaparátom karpatí (120 s.) a Města a vesnice Za ktorý je vlastníkom prezentovaných foto- pred takmer storočím v súčasnosti už ne- karpatí (176 s.) moravského fotografa, grafií a značnej časti Zapletalovho archí- existujú a tie, čo sa zachovali, sú značne vlastivedného pracovníka a vojenského vu. Obe štúdie sú v ukrajinskom a čes- zmenené – napríklad takmer všetky dre- činiteľa Floriana Zapletala (1894 – 1969). kom jazyku a popisky k fotografiám aj vené chrámy Zakarpatskej oblasti Ukra- Vydalo ich Vydavateľstvo Olexandra Har- v angličtine. V troch jazykoch sú názvy jiny v súčasnosti sú oplechované, čo kuša v Užhorode v spolupráci s vydava- kníh a uvedené registre lokalít, v ktorých negatívne vplýva nielen na ich estetický teľstvom Karpatia v Prahe. Prvý zväzok objekty boli nafotografované. M. Mušinka vzhľad, ale aj na ich životnosť. obsahuje 208 fotografií z rokov 1919 – pripravil dvojdielny fotoalbum spolu s naj- Náklad oboch Zapletalových kníh 1925 z 80 dedín bývalej Podkarpatskej významnejším znalcom zakarpatskej (800 a 900 výtlačkov) bol vypredaný ihneď po ich vydaní. Dá sa očakávať, že titul „Kniha roku“ prispeje k ich druhému vydaniu oveľa vyšším nákladom. Záverom podotýkam, že M. Mušinka ešte v lete 1973 odovzdal Národnému ústavu ľudovej kultúry v Strážnici časť pozostalosti F. Zapletala, a to 800 kusov negatívov na skle a 300 kusov pozitívov Zapletalových fotografií z Moravy a Čiech z rokov 1904 až 1936. Keď nepočítame niekoľko fotografií tejto zbierky uverejne- ných v zborníku Florian Zapletal: Život a dílo (ed. F. Hýbl, Přerov 2006), tieto vzácne snímky dodnes ležia ladom. A je to veľká škoda. Ich zverejnenie by mohlo byť „Knihou roka“ v Čechách. Alexander Mušinka (Prešovská univerzita v Prešove)

279 SUMMARY

Národopisná revue 3/2017 Národopisná revue 3/2017 (Revue für Ethnologie 3/2017) (Journal of Ethnology 3/2017) Herausgegeben vom Nationalen Institut für Volkskultur Published by the National Institute of Folk Culture 696 62 Strážnice, Tschechische Republik 696 62 Strážnice, Czech Republic Tel. 00420- 518 306 611, Fax 00420-518 306 615 Tel. 00420-518 306 611, Fax 00420-518 306 615 E-Mail: [email protected] E-mail: [email protected]

Die Ausgabe 3/2017 der Zeitschrift Národopisná revue Journal of Ethnology 3/2017 deals with the theme “National (Revue für Ethnologie) ist dem Thema „Nationale Schu- Schools in Ethnology and Sociocultural Anthropology”. len in den Fachbereichen Ethnologie und Soziokulturelle Vilmos Voight pays attention to the oldest period of Anthropologie“ gewidmet. Vilmos Voight befasst sich mit Hungarian interest in the nation and folk culture, and to der ältesten Periode des ungarischen Interesses für die basic works which constituted Hungarian ethnography Nation und die Volkskultur sowie mit den Basiswerken, (Hungarian Ethnography – a Description of Hungarian die die ungarische Ethnographie konstituierten (Unga Nation?). Giuseppe Maiello outlines the research situation rische Volkskunde – die Beschreibung des ungarischen in Italy in the second half of the 19th and early 20th centuries Volkes?). Giuseppe Maiello skizziert die Forschungslage (The Political Unity of Italy and the Building of the National in Italien in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts und Demo-Ethno-Anthropology). Jiří Woitsch observes important zu Beginn des 20. Jahrhunderts (Politische Vereinigung milestones in the ethnological research in Sweden (From Italiens und Aufbau der nationalen Demoethnoanthro Folklivsforskning to European Ethnology and Anthro- pologie), Jiří Woitsch verfolgt wichtige Meilensteine der pology, and Back: Swedish Ethnology in the 19th through ethnologischen Forschung in Schweden (Von folklivs 21st Centuries). Indrek Jääts and Marlen Metslaid describe forskning bis zur europäischen Ethnologie, Anthropolo the history of Estonian ethnology (Ethnologies, Ideologies gie und zurück: schwedische Ethnologie zwischen dem and Powers: the Estonian Case). Martin Soukup submits 19. und dem 21. Jahrhundert). Indrek Jääts und Marlen an outline of the development in social anthropology in Metslaid veranschaulichen die Geschichte der estni- Great Britain (British Social Anthropology: the Origin, schen Ethnologie (Ethnologie, Ideologie und Macht – am Development, and Key Concepts). Beispiel von Estland), Martin Soukup fasst die Hauptzüge In the Methodology of Science column Oto Polouček der Entwicklung der Sozialanthropologie in Großbritanni- publishes his contribution The Ways across Disciplines for en zusammen (Britische Sozialanthropologie: ihre Entste the Further Use of Narrative Sources. An Example of Oral hung, Entwicklung und Schlüsselkonzepte). History and Ethnology. Social Chronicle remembers the In der Rubrik „Methodologie der Wissenschaft“ wird der birth anniversaries of the anthropologist Václav Soukup Beitrag von Oto Polouček Die Wege quer durch die Dis (born 1957) and the ethnologist Věra Kovářů (born 1932). ziplinen zu einer weiteren Verwendung von narrativen The obituaries for the dancer and choreographer Miloš Quellen. Am Beispiel der Oral History und Ethnologie Vršecký (1950–2017), and Luděk Štěpán (1932–2017), veröffentlicht. Die „Gesellschaftschronik“ bringt Jubiläums a researcher in the field of vernacular architecture, aufsätze zum Geburtstag des Anthropologen Václav follow. Other regular columns inform about conferences Soukup (* 1957) und der Ethnologin Věra Kovářů (* 1932). and festivals and submit reviews and reports concerning Es folgen Nachrufe auf den Tänzer und Choreografen the discipline. Miloš Vršecký (1950–2017) und auf Luděk Štěpán, For- scher im Fachbereich Volksbauten (1932–2017). In weiteren regelmäßigen Rubriken erscheinen Informationen über Konferenzen und Festivals sowie Besprechungen und Fachberichte.

280 Národopisná revue 3/2017, ročník XXVII Vydává Národní ústav lidové kultury, 696 62 Strážnice, ČR (IČ 094927) Národopisná revue je odborný etnologický recenzovaný časopis, vychází čtyřikrát ročně, vždy na konci příslušného čtvrtletí. Pravidla recenzního řízení i veškeré další informace pro autory příspěvků i pdf verze jednotlivých čísel jsou zveřejněny na inter- netových stránkách časopisu .

Periodikum je evidováno v mezinárodních bibliografických databázích Scopus, ERIH (European Reference Index for the Humanities), AIO (The Anthropological Index Online of the Royal Anthropological Institute), CEJSH (Central European Journal of Social Sciences and Humanities), GVK (Gemeinsamer Verbundkatalog), IBR (Internationale Bibliographie der Rezensionen geistes- und sozialwissenschaftlicher Literatur) + IBZ (Internationale Bibliographie geistes- und sozialwissenschaftlicher Zeit schriftenliteratur), RILM (Répertoire International de Littérature Musicale), Ulrich’s Periodicals Directory.

Redakční rada: doc. PhDr. Daniel Drápala, Ph.D., PhDr. Hana Dvořáková, doc. Mgr. Juraj Hamar, CSc. PhDr. Petr Janeček, Ph.D., doc. PhDr. Eva Krekovičová, DrSc., PhDr. Jan Krist, PhDr. Martin Novotný, Ph.D., doc. PhDr. Martina Pavlicová, CSc., PhDr. Jana Pospíšilová, Ph.D., doc. Mgr. Daniela Stavělová, CSc., PhDr. Martin Šimša, Ph.D., doc. PhDr. Zdeněk Uherek, CSc., PhDr. Lucie Uhlíková, Ph.D., PhDr. Marta Ulrychová, Ph.D., doc. PhDr. Miroslav Válka, Ph.D.

MEZINÁRODNÍ Redakční rada: prof. PhDr. Anna Divičan, CSc. hab. (Maďarsko), Dr. László Felföldi (Maďarsko), Mag. Dr. Vera Kapeller (Rakousko), prof. Dragana Radojičić (Srbsko), prof. Mila Santova (Bulharsko), prof. Dr. habil. Dorota Simonides, Dr.h.c. (Polsko), Dr. Tobias Weger (Německo)

Šéfredaktorka: Lucie Uhlíková Redaktorka: Martina Pavlicová Tajemník redakce: Petr Horehleď Překlady: Zdeňka Šafaříková Tisk: LELKA, Dolní Bojanovice

Datum vydání: 29. září 2017 ISSN 0862-8351 MK ČR E 18807

281 282