Ter Listy 45 2017.Pdf
Total Page:16
File Type:pdf, Size:1020Kb
Monogramista H. K.: Výdejna jídla na dvoře Magdeburských kasáren Neznámý autor: Terezínská kuchyně 1 Neznámý autor: Figurka lékaře vytvořená v terezínském ghettu 2 Štěpán Kurt Rappaport: Domek mezi stromy Ondřej Volráb: Za ostnatým drátem 3 Ota Matoušek: Vězeň (ze souboru Kresby z koncen- tráku) Aleš Veselý: Past 4 Josef Wagenknecht-Vozovský: Příjezd zdravotníků do Malé pevnosti 5 Sborník Památníku Terezín 7 © Památník Terezín, 2017 ISBN 978-80-87242-30-8 8 OBSAH Články a studie Čeští novináři a židovská otázka v období druhé republiky a v prvních měsících protektorátu Jan Cebe (MU), Petr Bednařík (UK) ( 11 ) Abgänging – nezvěstný Zápas židovského obyvatelstva v Protektorátu Čechy a Morava o přežití v ilegalitě Tomáš Fedorovič (PT) ( 31 ) Váleční zajatci ze zemí Commenwealthu v Terezíně Tomáš Gol (PT) ( 50 ) Major Jan Pulkrábek – vězeň policejní věznice gestapa v Terezíně ve světle vlastních vzpomínek Ivo Pejčoch (VHÚ) ( 76 ) Pobočky koncentračních táborů Flossenbürg a Gross-Rosen v oblasti Lužických hor – přehled a geneze pietních míst Lubor Lacina (SM) ( 94 ) Zprávy, recenze, bibliografie Databáze českých vězňů v koncentračním táboře Buchenwald 1937–1945 Současný stav projektu, květen 2017 Jana Švarcová (PT) ( 108 ) Recenze: Tomaz Jardim: Mauthausenský proces. Americká vojenská justice v Německu. Praha, Academia 2017, 279 s., ISBN 978-80-200-2336-0 Jan Špringl (PT) ( 112 ) 9 Chronologický přehled o činnosti Památníku Terezín v roce 2016 Dagmar Holzhammerová (PT) ( 117 ) Terezínská bibliografie za rok 2016 Marie Poljaková (PT) ( 127 ) 10 ČEŠTÍ NOVINÁŘI A ŽIDOVSKÁ OTÁZKA V OBDOBÍ DRUHÉ REPUBLIKY A V PRVNÍCH MĚSÍCÍCH PROTEKTORÁTU Jan Cebe, Metropolitní univerzita Praha Petr Bednařík, Univerzita Karlova Oblast sdělovacích prostředků první republiky se od současného uspořádání me- diálního systému v České republice v mnohém lišila. Výrazná role stranických médií reprezentujících jednotlivé politické a názorové směry se samozřejmě pro- mítala i do pojetí novinářské profese. Novinář, obzvláště ten politický, byl v tom- to období často advokátem konkrétních politických myšlenek a názorů, s nimiž byl přímo spojen např. členstvím v konkrétní politické straně. Koncept novináře jako nestranného, nezaujatého informátora a pozorovatele společenského dění se v tomto období v českém prostředí prosazoval ještě velmi pomalu a ani tzv. nadstranická média (např. deníky jako Národní politika, Národní osvobození, Tribuna či Lidové noviny) nebyla ve skutečnosti oproštěna od prosazování kon- krétních politických idejí a podpory určitých politických či názorových hnutí a směrů. Přesto, že se novináři na stránkách svých novin často utkávali v názorových polemikách a tisk té doby nebyl prost nejrůznějších útoků a napadání, jako sta- vovská skupina bojující za své profesní a sociální zájmy a potřeby dokázali v tom- to období až obdivuhodně spolupracovat. Jasným vyjádřením této skutečnosti je bezesporu existence několika stavovských organizací, které v období meziváleč- ného Československa novináře sdružovaly. Pro naši studii jsme si vybrali Syn- dikát československých novinářů, který sdružoval novináře na skutečně nejširší bázi, tj. na rozdíl od některých dalších organizací té doby neomezoval členství např. stranickou příslušností, profesní oblastí, typem média, ani, což je pro naše téma obzvláště důležité, náboženstvím či národností. Právě tato otevřenost byla jedním z hlavních důvodů toho, že se syndikát v meziválečném období stal co do počtu svých členů bezkonkurenčně největší stavovskou novinářskou organizací v Československu a nakonec sdružoval, až na téměř třicet případů, i všechny čle- ny ostatních organizací, protože vícenásobné členství tehdejší novinářské orga- nizace svým členům bez problémů umožňovaly. Jelikož stanovy syndikátu v otázce členství nevyžadovaly přihlášení se ke konkrétní národnosti či vyznání, vstupovali do syndikátu také novináři židov- ského původu. Jednalo se ovšem zpravidla o novináře, kteří byli srostlí s českým či slovenským živlem. Židovští novináři z německého kulturního prostředí volili zpravidla novinářskou organizaci německou (Reichsgewerkschaft der deutschen Presse in der Tschechoslowakischen Republik), která v Československu též půso- bila. Syndikát byl pro novináře přitažlivý nejen pro svou velikost a tedy i poten- cionální sílu, ale také proto, že jako jedna z mála stavovských organizací získal již ve 20. letech také statut organizace odborové a mohl tak svým členům zajistit 11 účast na penzijním připojištění, státních podporách v nezaměstnanosti a vyjed- návat se zaměstnavateli i státem atd.1) Otázka účasti Židů na mediálním životě druhé republiky Na konci první republiky sdružoval syndikát zhruba 900 novinářů. Mnichovská dohoda a následné územní a politické změny samozřejmě dramaticky ovlivnily i fungování médií a tím i práci a postavení novinářů. Zhoršení hospodářské si- tuace mnohých vydavatelství spolu s politickými tlaky vedlo k omezování počtu titulů a tím i k propouštění novinářů. Z obsazeného území pak prchali do vnitrozemí také novináři, kteří se octli bez práce i bez střechy nad hlavou. Snaha poskytnout takto postiženým členům podporu byla proto jedním z nejdůležitějších úkolů syndikátu v daném období. Nárůst nacionálních nálad a vzestup zejména pravicových politických uskupení a směrů pak vedl také k radikalizaci v otázce vztahu Čechů a Slováků k menši- nám. To se samozřejmě negativně dotklo také vztahu k Židům. Ačkoliv ze stra- ny vlády ještě v období od října 1938 do ledna 1939 nedocházelo k příliš kon- krétním krokům, které by směřovaly k celkové úpravě vztahu k Židům, byly již tyto kroky připravovány (např. v rámci vládnoucí Strany národní jednoty, která v podstatě nepřijímala za členy žadatele židovského původu, vystupovala velmi ostře např. proti židovské emigraci a v rámci činnosti své tzv. kulturní komise požadovala i vyloučení Židů ze všech kulturních oborů, tedy i z médií),2) a to jednak s ohledem na radikalizaci domácího obyvatelstva i na vztah k hitlerov- skému Německu. Je zřejmé, že radikalizace nálad vůči obyvatelstvu židovského původu se musela promítnout i v oblasti médií. Nejviditelnějším projevem by- lo stoupající množství rasově motivovaných útoků v tisku, zejména v titulech vydávaných tiskovým koncernem Tempo Jiřího Stříbrného. Články směřované proti Židům se však objevovaly také ve „vládním“ agrárním tisku (Venkov, Ve- čer) a řadě dalších periodik reprezentujících více či méně radikální naciona- listická uskupení, včetně velmi vlivné Mladé národní jednoty, která v jediné vládní straně druhé republiky reprezentovala radikální nacionalistický a anti- semitský prvek.3) Jak již bylo naznačeno výše, antisemitismus druhé republiky často směřoval i proti účasti Židů v mediální oblasti. Tyto myšlenky se samozřejmě začaly pro- jevovat také v periodikách hnutí, jejichž ideologie s antisemitismem pracovala. Příkladem může být časopis integrálních katolíků Obnova, který vyšel již bez- prostředně po Mnichovu. Pod titulkem „Noviny do našich rukou“ se autor pod zkratkou V. R. velmi ostře vymezil vůči účasti Židů v novinářském životě: „Ná- strojem nejúčinnějším a nejrychlejším k dobru i zkáze jsou noviny a rozhlas. Tady musí začít přísná čistka […] Naše noviny skoro šmahem jsou prolezlé Židy. Neby- li-li jsme a nejsme-li dost silni, abychom se tohoto živlu zbavili vůbec, je naprosto nezbytné vykázat jej co nejrychleji z těchto vlivných míst.“4) Do složité situace se ve dvojím významu dostaly Lidové noviny. Za prvé na ně útočily české pravicové listy, že to byl list příliš protežovaný za první republiky 12 Hradem. Tyto útoky byly zaměřeny rovněž na Karla Čapka, který byl napadán za svoji literární a divadelní tvorbu. Za druhé zde byl židovský původ vydavatele Lidových novin Jaroslava Stránského, který byl za první republiky také aktivním politikem. Lidové noviny se tak stávaly například předmětem útoků tisku Jiřího Stříbrného, který je vnímal jako noviny židovského majitele, který by měl odejít z veřejného života. Jako ukázku můžeme uvést text, který Polední list publikoval o Jaroslavu Stránském 16. ledna 1939. Podle deníku byl Stránský typem své ra- sy, lidí, kterým již otrnulo. V zářijových dnech chtěl bojovat proti celému světu, v říjnu ohlašoval odchod z politického života a nabízel své služby, o které neměl podle listu nikdo zájem. Teď by chtěl smiřovat Beneše s Hodžou a Beranem. Ne- bylo divu, že kdo znal povahu Stránského, stával se antisemitou. Kam Stránský přišel, vše rozleptal: „Ten pán nemá ve veřejném životě, jak sám svou resignací potvrdil, co dělat. Otrnulo-li mu přechodně, klepneme jej přes prsty, aby se rychle vzpamatoval a přiučil se skromnosti, jednak s ohledem na svou benešovskou mi- nulost a pak svůj židovský původ. To jedno samo o sobě by mohlo stačit.“5) Polední list uveřejňoval antisemitské názory svých čtenářů, kde můžeme nalézt i útoky proti židovským novinářům. Například čtenář J. J. z Moravy požadoval očištění české žurnalistiky od Židů: „Je nejvýš nutno, aby se zakročilo proti štvanicím ži- dovských pisálků. Máme u nás v republice ještě nápadně mnoho židomarxistického tisku v novém rouše. Židé, marxisté i jiní štvou vesele dále. Musí se zakročit, musí se zjednat náprava a pořádek. Zastavte levicové štvavé listy, vezměte Židům žurna- listické legitimace! I v novinářství chceme mít čistotu!“6) Polední list se pak stavěl dokonce do pozice listu, jehož redakci bylo vyhrožováno ze strany Židů násilím. Deník psal, že je zbytečné být k Židům shovívavý, protože sami si svým chová- ním proti sobě popudili celý svět. Polední list uvedl, že Židé v Československu řádili dvacet