Geobiocenologická Typologie Ostrova Sokotry a Její Aplikace Při Tvorbě
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
Geobiocenologická typologie ostrova Sokotry a její aplikace p ři tvorb ě ekologické sít ě Antonín Bu ček, Hana Habrová, Kamil Král Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická a d řeva řská fakulta, Mendelova zem ědělská a lesnická universita, Zemědělská 3, 613 00 Brno, [email protected] 1. Geobiocenologická typologie Základy geobiocenologie rozpracoval koncem 30. let 20. století V. N. Suka čev, který za biogeocenózu považuje část povrchu zemského, na n ěmž biocenóza a jí odpovídající části atmosféry, litosféry, hydrosféry a pedosféry i jejich vzájemné vztahy z ůstávají stejnorodé, takže tvo ří jednotný, vnit řně podmín ěný komplex (Suka čev 1949). P ůvodní Suka čev ův termín biogeocenóza obm ěnil A. Zlatník (1975) na geobiocenóza vzhledem k nevhodnému rozd ělení úst ředního pojmu biocenóza. Geobiocenologii definuje A. Zlatník (1973) jako cenologickou disciplínu, zabývající se jednotou biocenózy a ekotopu čili geobiocenózou. Geobiocenologie v tomto pojetí náleží do p řírodov ědecké sféry s těžišt ěm v biologii a tvo ří nezbytný základ ekologie krajiny (Zlatník 1975). Termín ekologie krajiny použil poprvé n ěmecký geograf C. Troll jako ozna čení komplexního výzkumu krajiny s využitím leteckých snímk ů (Troll 1939), pozd ěji navrhl pro ekologicky zam ěř ený výzkum krajiny ozna čení geoekologie. Termíny krajinná ekologie a geobiocenologie považuje za synonyma (Troll 1970). Geobiocenologie se zabývá ekologickými vztahy na úrovni krajiny a integruje poznatky biologie a geografie, p ředevším biogeografie, chápané jako v ědní disciplína, která studuje prostorové vazby organismů a jejich spole čenstev (Horník, Trnka 1988). Dlouhodobým cílem geobiocenologie je p řispívat k tvorb ě harmonické kulturní krajiny tím, že postupn ě vzniká ucelená soustava podklad ů pro trvale udržitelné využití krajiny. V návaznosti na teoretické a metodologické zásady a principy geobiocenologického výzkumu les ů a krajiny, formulované postupn ě A. Zlatníkem v řad ě monografií (Zlatník 1970, 1973, 1975, 1976), postupn ě vznikla a vyvíjí se biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí (Bu ček, Lacina 1979, 2001, Bu ček 2003) jako metodický postup, shrnující a sjednocující moderní koncep ční p řístupy biogeografie, ekologie krajiny a geobiocenologie. Prvním a nejd ůležit ějším krokem tohoto postupu je vytvo ření modelu přírodního (potenciálního) stavu geobiocenóz v krajině, což je úkolem geobiocenologické typologie krajiny. Geobiocenologická typologie se tak postupn ě stala jedním z nezbytných podklad ů pro pé či o krajinu a krajinné plánování, sm ěř ující k trvale udržitelnému využití kulturní krajiny (Bu ček 2002). 2. Projekt Sokotra Od roku 1999 je v rámci programu zahrani ční rozvojové pomoci České republiky řešen projekt „Tvorba ekologické sít ě a agrolesnická, kulturní a výchovná východiska trvale udržitelného rozvoje ostrova Sokotry (Jemenská republika)“. Cílem projektu je ověření současného stavu ostrovních biotopů, vymezení ekologicky významných segmentů krajiny, vytvoření návrhu ekologické sítě pro zachování endemických druhů organismů a vytvoření rámce pro trvale udržitelné agrolesnické hospodaření místní komunity. V návrhu projektu (Bu ček, Pavliš, Pražan 1998) bylo p ředpokládáno využití české metodiky tvorby ekologických sítí, která je kompatibilní s postupem užívaným v zemích Evropské unie (Bu ček, Lacina, Míchal 1996). V podmínkách tropických rozvojových zemí byl tento postup aplikován na Kub ě (Bu ček 1989a, 1989b, Bu ček, Martínez 1989, Bu ček, Lacina, González Otero 2001) a ve Vietnamu (Jelínek 2002). První etapa projektu Sokotra byla ukon čena v roce 2001. Ukázalo se, že spojení tvorby ekologické sít ě s agrolesnickými opat řeními a výchovnými aktivitami je v podmínkách pastevní krajiny v aridní tropické oblasti s islámskou kulturou velmi ú čelné (Bu ček, Pavliš et al 2001). V rámci projektu bylo nutné získávat a vyhodnocovat elementární informace o přírodních podmínkách Sokotry a jejich ovlivn ění člov ěkem, p ředevším pastvou dobytka, která je dlouhodob ě hlavním zdrojem obživy místní populace. Výchovné aktivity byly soust řed ěny p ředevším na d ěti, pro které byla p řipravena brožura o vysazování strom ů (Pavliš a kol. 2000). V rámci agrolesnických aktivit byli podn ěcováni a podporováni místní obyvatelé se zahradnickými zkušenostmi k pěstování autochtonních druh ů d řevin a jejich následné výsadb ě v rodinných zahradách. Poda řilo se z řídit oplocenku v biocentru Firmihin, umož ňující sledování vývoje jednoho z nejcenn ějších ostrovních ekosystém ů – dra čincového lesa s endemickým druhem Dracaena cinnabari bez vlivu pastvy (Habrová 2002). Byla zpracována první p ředb ěžná verze geobiocenologického klasifika čního systému, jehož jednotky jsou nezbytnými prostorovými rámci pro plánování agrolesnických opat ření (Bu ček, Pavliš et al 2001, Pavliš, Bu ček 2002). V letech 2002-2004 probíhá druhá etapa projektu. Podařilo se dále prohloubit poznatky o trvalých ekologických podmínkách a o struktu ře biocenóz. Postupn ě je možné formulovat charakteristiky typ ů geobiocén ů jako rámc ů agrolesnických opat ření. Cenné poznatky p řináší analýza populací agrolesnicky významných d řevin a bioindika čně významných druh ů rostlin. Velmi dobré výsledky poskytuje využití materiál ů dálkového pr ůzkumu Zem ě pro konstrukci mapy typ ů biotop ů a pro vymezení ekologicky významných segment ů krajiny. Za nejvýznamn ější realiza ční výsledek lze považovat zavedení produkce sazenic domácích druh ů ve 4 školkách a zvlášt ě jejich úsp ěšné výsadby v rodinných zahradách. Velmi p řízniv ě se projevilo zapojení žen pe čujících o rodinné zahrady (Habrová a kol. 2004). Výsledky projektu mohou p řisp ět k nalézání souladu mezi rozvojovými plány a pot řebou trvale zajistit existenci neoby čejn ě cenných endemických druh ů, populací a spole čenstev na ostrov ě Sokotra, který je právem nazýván „Galapágy Tichého oceánu“ (Bu ček, Pavliš, Habrová 2003). 3. Stru čná charakteristika p řírodních a socioekonomických pom ěrů Sokotry Ostrov Sokotra leží v Indickém oceánu mezi 12 019‘-12 0 42‘ severní ší řky a 53 018‘-54 032‘ východní délky. Nejzápadn ější bod, mys Ras Sha’ab, je vzdálen 235 km od afrického pob řeží (Africký roh – Cape Guardafui v Somálsku), severozápadní mys Ras Bashuri je vzdálen 345 km od mysu Ras Fartak v Jemenu na Arabském poloostrov ě. Sokotra má plochu 3549 km 2, ostrov je výrazn ě protažen ve sm ěru východ-západ, vzdálenost mezi mysem Ras Sha’ab na západ ě a nejvýchodn ějším bodem, mysem Momi, činí 135 km. V nejširší části ostrova činí vzdálenost jižního a severního pob řeží 42 km, délka pob řeží dosahuje 300 km. Nejvyšším bodem je hora Jebel Skand (Mashanig, Jabal Dryet) v centrálním poho ří Haggeher s nadmo řskou výškou 1550 m. Nedostatek základních informací o krajin ě Sokotry dokumentuje to, že r ůzné prameny uvádí výšku nejvyššího vrcholu 1506 m, 1519 m, 1525 m, dokonce i 1630 m (Dumont 1998, Wranik 1999). Pro pochopení biogeografického významu Sokotry je d ůležitá její geologická historie. Na po čátku druhohor (mesozoika) byla Sokotra sou částí jižního superkontinentu Gondwana, zahrnujícího jak Afriku, tak i Asii. Hlavní fenomény sou časné topografie byly formovány v terciéru, ve st ředním pliocénu p řed 6-8 milióny let, kdy také zapo čal svébytný vývoj bioty, od tohoto období izolované jak od Afriky, tak i od Arabského poloostrova. V kvartéru byl ostrov ovliv ňován fluktuacemi hladiny Indického oceánu, v glaciálech hladina klesala až o 100 m, v teplých obdobích interglaciál ů byla o 10-15 m nad dnešní úrovní (Lukašov 1988). Z abiotických složek krajiny Sokotry je relativn ě nejvíce informací o geologickém podloží. Existuje dokonce p řehledná geologická mapa (Beydoun, Bichan 1970), poskytující základní informace o horninách. Jádro a geologicky nejstarší část ostrova tvo ří vyv řelé a metamorfované horniny (žuly, ruly, gabra, fylity) prekambrického stá ří, budující centrální poho ří Haggeher. Vulkanity (p ředevším čedi če) lemují obloukovit ě jižní část centrálního poho ří. P ůdotvorné podloží p řevážné části ostrova tvo ří vápnité sedimenty – vápence, slínovce, slepence, vápnité pískovce r ůzného stá ří, tvo řící r ůzné úrovn ě plošin roz člen ěných strm ě za říznutými údolími. Nejvyšší úrove ň tvo ří 400 m mocná vrstva šedých vápenc ů paleocenního až eocenního stá ří. Nejnižší úrove ň tvo ří pob řežní plošiny v jižní i severní části Sokotry, budované vápnitými pískovci. Místy zde vznikly mocné vrstvy dosud pohyblivých vátých písk ů. Pleistocenního až holocenního stá ří jsou rozsáhlé p řekryvy nezpevn ěných sediment ů na dnech údolí, v kotlinách a částech p říb řežních plošin. Dna údolí s periodickými vodními toky (wádí) tvo ří mocné vrstvy št ěrk ů. Geologické podloží podmi ňuje výrazn ě tvary reliéfu. Na jihu i na severu Sokotry jsou dosti rozsáhlé pob řežní plošiny s nadmo řskou výškou 5-40 m, tvo řené mo řskými terasami, místy překrytými vátými písky či kvartérními nezpevn ěnými sedimenty. P řevážnou část ostrova tvo ří n ěkolik úrovní zkrasov ělých vápencových planin v pahorkatinném až vrchovinném reliéfu, člen ěných za říznutými říčními údolími, nebo odd ělených srázy a skalními st ěnami. Nejvyšší úrove ň leží v nadmo řské výšce kolem 900 m (planina Dixam ve st řední části ostrova). Povrch planin tvo ří často rozsáhlá škrapová pole s obecnými a žlábkovými škrapy, mén ě často vznikla polje. Ve zkrasov ělých vápencích je n ěkolik jeskynních úrovní. Granitické jádro ostrova má reliéf členité hornatiny s výrazn ě vystupujícími skalnatými vrcholy. Vyskytují se zde charakteristické tvary tropického zv ětrávání