JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra dechových nástrojů Hra na lesní roh
Užití lesního rohu v jazzu
Bakalářská práce
Autor práce: Eva Tesaříková Vedoucí práce: MgA. Jan Dalecký Oponent práce: MgA. Vilém Spílka
Brno 2014
Bibliografický záznam TESAŘÍKOVÁ, Eva. Užití lesního rohu v jazzu [Usage of French horn in jazz]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební Fakulta, Katedra dechových nástrojů, 2014. 42. s. Vedoucí diplomové práce MgA. Jan Dalecký.
Anotace
Bakalářská práce „Užití lesního rohu v jazzu“ pojednává o možnostech využití tohoto původně pro jazz netradičního nástroje právě v jazzové hudbě. Mapuje vývoj, ve kterém se lesní roh stal z především orchestrálního nástroje součástí prvních big bandů, poté dokonce vedoucím hlasem menších ansámblů, a nakonec i sólovým jazzovým nástrojem. Práce zmiňuje především jednotlivé jazzové hráče na lesní roh, kteří k tomuto vývoji přispěli a jejich konkrétní přínos jazzové hudbě.
Annotation
Thesis „Usage of French horn in jazz” deals with possibilities of this for jazz unusual instrument in jazz music. It conducts a survey of development of French horn which is mainly orchestral instrument, but became a part of some big bands and the instrument which is able to play jazz as leader of some small bands or even solo jazz instrument. The thesis mentions mainly jazz horn players who contributed to this development and the differences in their approach to jazz. Klíčová slova
Lesní roh, jazz, John Graas, Julius Watkins, David Amram, Gunther Shuller, Tom Bacon, Tom Varner, Willie Ruff, Arkady Shilkloper, John Clark, Mark Taylor, Vincent Chancey Keywords
French horn, jazz, John Graas, Julius Watkins, David Amram, Gunther Shuller, Tom Bacon, Tom Varner, Willie Ruff, Arkady Shilkloper, John Clark, Mark Taylor, Vincent Chancey
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené informační zdroje. V Brně, dne 30. 7. 2014 Eva Tesaříková
Poděkování Ráda bych zde poděkovala vedoucímu bakalářské práce MgA. Janu Daleckému za užitečné rady, připomínky, poskytnutí většiny poslechového materiálu a zprostředkování interwiev s Jaromírem Hniličkou, kterému také děkuji za poskytnutý rozhovor. Dále patří můj dík MgA. Milanu Krajňákovi za poskytnuté informace ke kapitole o českém jazzu.
Obsah
PŘEDMLUVA ...... 1 ÚVOD ...... 2 1 ZAČÁTKY V UŽÍVÁNÍ LESNÍHO ROHU V JAZZU ...... 4 1.1 JUNIOR COLLINS ...... 4 1.2 SANDY SIEGELSTEIN ...... 4 1.3 JOHN GRAAS ...... 5 2 UPLATNĚNÍ LESNÍHO ROHU V BEBOPU...... 6 2.1 JULIUS WATKINS ...... 6 2.1.1 Diskografie: Watkins jako leader ...... 7 2.1.2 Diskografie: Watkins jako spoluhráč ...... 8 2.1.3 Zhodnocení Watkinsova přínosu ...... 9 2.2 DAVID AMRAM ...... 10 3 TŘETÍ PROUD...... 12 3.1 GUNTHER SCHULLER ...... 12 3.2 TOM BACON ...... 13 3.3 TOM VARNER ...... 14 3.4 WILLIE RUFF ...... 15 3.5 RICK TODD ...... 16 3.6 ADAM UNSWORTH ...... 17 4 HORNISTÉ A MODERNÍ JAZZOVÉ SMĚRY...... 19 4.1 ARKADY SHIKLOPER ...... 19 4.1.1 Diskografie Arcady Shilklopera: ...... 20 4.1.2 Zhodnocení Shilkloperova přínosu ...... 21 4.2 GIOVANNI HOFFER ...... 22 4.3 CLAUDIO PONTIGGIA ...... 22 4.4 VINCENT CHANCEY ...... 23 4.5 KEN WILEY ...... 24 4.6 MARTIN MAYES ...... 24 4.7 MARK TAYLOR ...... 25 4.8 JOHN CLARK ...... 26 4.9 BARRY TUCKWELL ...... 27 4.10 SHARON FREEMAN ...... 28 4.11 STEPHANIE FAUBER ...... 28 5 VYUŽITÍ LESNÍHO ROHU V BIG BANDECH ...... 29 5.1 DIZZY GILLESPIE A JEHO BIG BAND ...... 29 5.2 JIMMY SMITH A LALO SCHIFRIN ...... 30 5.3 MEL LEWIS JAZZ ORCHESTRA ...... 32 5.4 VIENNA ART ORCHESTRA...... 32 6 UPLATNĚNÍ LESNÍHO ROHU V ČESKÉM JAZZU: ...... 34 6.1 BIG BAND GUSTAVA BROMA ...... 34 6.1.1 Jan Kulíšek ...... 35 6.2 RUDI MAZAČ ...... 35 6.3 HORNFON ...... 36 7 MELOFON ...... 37 7.1 ORCHESTR STANA KENTONA ...... 37 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ...... 41
Předmluva
Pro svou bakalářskou práci jsem si vybrala téma, které je spojením mých dvou vášní: lesního rohu a jazzu. Jako hornistku, která interpretuje především klasickou hudbu a k jazzu se dostane pouze výjimečně, mě téma vždy zajímalo. Chci se dopátrat toho, jak je možné stát se jazzovým hráčem na lesní roh, jaké je třeba mít pro tuto činnost schopnosti, a zda je spojení horny a jazzu něčím, co je na začátku 21. století perspektivní a aktuální, případně v jaké míře. Především však chci zkoumat zařazení lesního rohu do jazzové historie a analyzovat přínos úspěšných hráčů k tomuto vývoji a dnešní situaci.
1
Úvod
Při výběru tématu bakalářské práce jsem kladla důraz na to, aby téma bylo nějakým způsobem nové, obohacující a možná také trochu „mimo vyjeté koleje“, kdy spousta hráčů na lesní roh píše rozbory klasických hornových koncertů. Rozhodla jsem se tak pro téma „Užití lesního rohu v jazzu“, které je pro mě příjemnou výzvou ve snaze o zmapování situace tohoto původně orchestrálního nástroje v jazzové hudbě. Mou hlavní snahou tedy bude vytvoření uceleného přehledu zásadních milníků ve vývoji jazzového lesního rohu a hráčů na něj.
V úvodní kapitole bych chtěla především vystopovat první „krůčky“ jazzového lesního rohu a seznámit čtenáře s prvními hornisty, kteří jazz interpretovali, a také tělesy, která tento neobvyklý nástroj poprvé přijala do svých řad.
V druhé kapitole uvedu první opravdové průkopníky tohoto nástroje, kteří se uplatnili mimo jiné i v bebopovém období jazzu a z nenápadného dobarvujícího nástroje big bandů udělali vedoucí hlas menších souborů, často i jimi založených.
Další kapitola bude pak pojednávat o třetím proudu, což je spojení klasických prvků s těmi jazzovými. Zde pak budou uvedeni hlavně hráči, kteří mimo interpretaci jazzu také skládali.
Čtvrtou kapitolu této práce bych ráda věnovala moderním stylům a hráčům a bude tudíž velmi rozmanitá. Je třeba totiž zahrnout jak hráče různých moderních směrů, tak i ty, kteří si sami vytvořili svůj osobitý styl.
Další kapitola bude pojednávat o nejznámějších big bandech, které lesní roh zařadily nějakým způsobem významněji, a poskytne rozbory několika příkladů tohoto využití.
. A další části této práce budu zkoumat stopy, které lesní roh nechává na jazzové scéně v Česku. V poslední kapitole poté zmíním nástroj lesnímu rohu podobný a někdy i označovaný jako „jazzový lesní roh“ a to sice melofon
2
Z pohledu informačních zdrojů je práce velkou výzvou, vzhledem k čerstvosti tématu je totiž možné čerpat hodně informací téměř jen z anglicky psaných internetových stránek, nehledě na obtížnost shánění zvukových zdrojů, za které vděčím z velké části vedoucímu práce. Věřím, že i přesto poskytnu dostatečný a ucelený přehled o dosavadním zařazení lesního rohu do jazzu a významných interpretech.
3
1 Začátky v užívání lesního rohu v jazzu
Lesní roh, jako původně čistě orchestrální nástroj, se v jazzové hudbě poprvé objevil díky Claudu Thornhillovi (žil v letech 1908- 1965). Ten do svého big bandu zařadil hned dva lesní rohy a i když hrály pouze dlouhé tóny, přidaly orchestru novou, zajímavou barvu. Dá se však říci, že o tuto inovaci se zasloužil především aranžér Gil Evans, který v té době, přesně 40. letech, s Thornhillem spolupracoval. Byl to také Evans, kdo začal v září 1948 spolupracovat s Milesem Davisem - právě tehdy vzniklo jeho noneto, kde byl lesní roh také zařazen. Není pak náhodou, že když Evans roku 1957 založil svůj vlastní ansámbl, lesní rohy v něm nechyběly.
V této kapitole zmíním jména prvních „odvážlivců“ a průkopníků, kteří usedli do dříve zmíněných i jiných souborů existujících v 40. letech 20. století, kdy právě dělali jazzoví hornisté své „první krůčky“. Přicházeli zde mezi profesionální jazzové hráče, přestože převážně byli původně hráči klasických orchestrů a k jazzu se dostali jako samouci.
1.1 Junior Collins
Vlastním jménem Addison Collins Jr. Žil mezi lety 1927 – 1976. Hrával s Army Air Corps Glenna Millera. Byl také prvním hráčem na lesní roh v nonetu Milese Davise, se kterým hrál od září 1948 při jejich angažmá v newyorském klubu Royal Roost. V lednu 1949 se pak Collins s nonetem zúčastnil prvního z celkem tří nahrávání známé desky Birth of the Cool.
1.2 Sandy Siegelstein
Celým jménem Sanford Siegelstein se narodil roku 1919. Nejdřív byl členem Claude Thornhill Orchestra a poté vystupoval s nonetem Milese Davise, ve kterém na jaře 1949, při druhém nahrávání desky Birth of the Cool, nahradil Collinse. Zemřel v roce 2013.
4
1.3 John Graas
Americký hornista, aranžér a skladatel. Byl jedním z prvních hornistů, kteří hráli jazz sólově. Narodil se roku 1917. V mládí hrál především hudbu vážnou a roku 1941 se stal prvním hornistou Indianapolis Symphony Orchestra.
Poté však hned v dalším roce vyměnil vážnou hudbu za jazz a začal hrát s Claudem Thornhillem. V letech 1942-45 podstoupil Graas vojenskou službu, po které následovala spolupráce s Cleveland Orchestra a bandem, který vedl Tex Beneke. V březnu roku 1950 se zúčastnil třetího a posledního nahrávání desky Birth of the Cool s nonetem Milese Davise. Rok také cestoval a koncertoval se Stanem Kentonem a jeho Innovations in Modern Music Orchestra. V 50. letech se usadil v Hollywoodu, kde byl na volné noze a jako studiový hráč nahrával např. s Shorty Rogersem a Gerry Mulliganem.
Ve stejné době také začal studovat skladbu a napsal dvě díla. Jsou to Jazz Symphony no. 1 a Jazz Chaconne no. 1. K tomu také komponoval hudbu pro televizi. Zemřel roku 1962 a až do té doby byl aktivním hráčem a učitelem.
Obrázek č.1: John Graas
5
2 Uplatnění lesního rohu v bebopu
Styl bebopu byl pro hornisty velkou výzvou, zvláště pokud zde chtěli mít roli schopných improvizátorů a sólistů. Na rozdíl od trumpety nebo saxofonu, které klasicky v bebopu hrají vedoucí hlas, může totiž lesní roh se svým ventilovým systémem a s pouze omezenějším rozsahem, ve kterém se je možno rychle pohybovat, působit „neohrabaně“. Někteří hornisté se s těmito problémy ale statečně poprali a stali se tak místo nenápadných hráčů big bandů sólovými hráči a lídry svých vlastních ansámblů.
2.1 Julius Watkins
Byl velkým průkopníkem v používání lesního rohu v jazzové hudbě. Je dokonce označován za „otce jazzového lesního rohu“. Narodil se 10. října 1921 v Detroitu. Na lesní roh začal hrát v devíti letech, avšak aby se uživil, musel se později chopit také trumpety a v 40. letech hrát s big bandy Ernieho Fieldse a Milta Bucknera.
Roku 1949 se mu však naskytla skvělá příležitost nahrávat s Kenny Clarkem jako sólový hornista. Od té doby už hrál jen na lesní roh a byl také prvním, kdo dokázal na tento nástroj improvizovat v bobop stylu. Po tříletém studiu na Manhattan School of Music začal Watkins koncertovat a nahrávat s takovými ikonami jako jsou Dizzy Gillespie, Thelonius Monk, Sonny Rollins, Pete Rugolo, Charlie Rouse nebo s Oscar Pettiford´s Sextet.
V roce 1956 se Watkins, Rouse, Gildo Mahones, Oscar Pettiford a Ron Jefferson dali dohromady a založili kvinteto s názvem Les Modes (později The Jazz Modes). Hráli především bebop a někdy k sobě přibrali ještě další instrumentalisty nebo zpěvačku Eileen Gilbert. Roku 1961 Watkins krátce hrál s Quincy Jonesem.
Poté působil v orchestrech na Broadwayi a nahrával s dalšími velkými osobnostmi tehdejší jazzové scény, jako jsou Phil Woods, John Coltrane, Tadd Dameron, Freddie Hubbart a nejfrekventovaněji s Gilem Evansem. Roku 1965 se pak přidal k oktetu Charlese Minguse. Na konci kariéry učil a hrál se Symphony of the New World a dalšími orchestry. Zemřel 4. dubna 1977 v Short Hills.
6
Nejenže Julius Watkins hrál s těmi nejvýznamnějšími jazzmany své doby a roku 1960 získal i cenu kritiků prestižního jazzového časopisu Down Beat (v kategorii další nástroje, lesní roh svou kategorii nikdy neměl), ale především dokázal, že lesní roh je nástrojem vhodným pro jazz a vychoval několik dalších skvělých jazzových hornistů. Někdy bývá dokonce přezdíván jako „Charlie Parker lesního rohu“.1
2.1.1 Diskografie: Watkins jako leader
Julius Watkins Sextet (ve spolupráci např. s Oscarem Pettifordem, Keny Clarkem atp.)
Julius Watkins Sextet - 1954
Julius Watkins Sextet Volume Two – 1955
S Charliem Rousem
(Les Jazz Modes / Jazz Modes):
Jazzville´56, vol. 1 – 1956
Les Jazz Modes – 1956
Mood In Scarlet – 1956
Smart Jazz For The Smart Set – 1956
The Jazz Modes – 1957
The Most Happy Fella – 1958 Obrázek č. 2: Watkins a Charlie Rouse
Jako leader malého big bandu se zařazením 4 lesních rohů:
French Horns For My Lady – 1962
1 Podle http://etd.fcla.edu/UF/UFE0012940/smith_p.pdf 7
2.1.2 Diskografie: Watkins jako spoluhráč
Watkins se dále podílel na spoustě nahrávek s těmi nejvýznamnějšími jazzovými hráči své doby, jak jsem již výše zmínila. Počet desek, na kterých spolupracoval, jistě překračuje stovku. V poslední kapitole se zabývám využitím lesního rohu v big bandech a ještě se k Juliu Watkinsovi vrátím. Zde bych ráda uvedla dvě ze spousty jeho nahrávek s jazzovými comby.
Zajímavým Watkinsovým počinem bylo nahrávání s Philem Woodsem. Ten složil skladbu o pěti částech s názvem The Rights of Swing (Candid Records; 1961), která využívá jako vzoru formu barokní suity, kdy první skladba na disku propojuje preludium s první částí do jednoho celku - Preludium and Part I. a poté následují další čtyři písně, jimiž jsou Ballad, Waltz, Scherzo a Presto.
Woods tuto suitu napsal pro okteto, a přestože Watkins zde převážně hraje doprovodný hlas, několikrát se uplatní také v odvážném sóle. Předvádí zde naplno svůj rozsah a techniku, například hned na začátku v Prelude and Part I. Zajímavé je taky jeho střídání barvy tónu, kdy při sólu využívá spíše ostrý, kovový zvuk a při doprovodu naopak kulatějšího, měkčího tónu.
Watkins spolupracoval jako spoluhráč i s Oscarem Pettifordem. Od roku 1953 byl členem The New Oscar Pettiford Sextet (1953) a o rok později také kvinteta, kde kromě Pettiforda a Watkinse hráli Charlie Rouse (tenorsaxofon), Duke Jordan (piano) a Ron Jefferson (bicí). Mimochodem roku 1956 téměř stejná sestava, kde Jordana vystřídal u piana Gildo Mahones, začala vystupovat jako dříve zmínění The Jazz Modes pod vedením Watkinse a Rouse.
Po boku Pettiforda jako leadera se Watkins podílel na nahrávání rozsáhlé diskografie Oscar Rides Again, která obsahuje celkem čtyři desky. Na první z nich (Blues in the closet) se společně se sextetem Watkins podílí na posledních třech skladbách. V první z nich s názvem Tamalpeis si Watkins velmi povedeně odpovídá s tenorsaxofonem, na který hraje Phil Urso. Melodie se pěkně prolínají a Watkins opět ukazuje svou všestrannost a přizpůsobivost, když hraje pro něj až nezvykle lyrickým tónem. Sextet můžeme slyšet i na prvních dvou skladbách druhého disku (Tricotism).
8
Rovněž na druhém disku pak můžeme slyšet kvinteto, které zde má celkem 6 skladeb. Watkins se zde zřetelně prosazuje ve skladbě The Edge of Love v poměrně dlouhém sólu, kterým skladbu zahajuje:
2.1.3 Zhodnocení Watkinsova přínosu
Již víckrát jsem zmiňovala význam Julia Watkinse, avšak znovu musím prohlásit, že bez něj by se jistě vývoj jazzového lesního rohu zcela jistě zbrzdil. Je velkým vzorem pro celou řadu jeho následovníků. Přestože by dle mého názoru spousta hornistů hrajících klasickou hudbu zhodnotila jeho ostrý tón jako „nepříliš hezký“, byl Watkins obdivuhodným, velmi technicky vyspělým hornistou, který byl nejen schopen hrát až za hranice psaného rozsahu horny, ale i dokázal přinést inovativní způsob hry na tento nástroj.
9
2.2 David Amram
Pravým jménem David Werner Amram III. Je významným americkým skladatelem, dirigentem a multi-instrumentalistou. Především je hráčem na lesní roh, ale velmi dobře ovládá také piano, kytaru, několik různých fléten a bezpočet folklórních nástrojů (přibližně z 25 - ti zemí).
Narodil se 17. listopadu 1930 ve Philadelphii. Jeho otec byl právník a matka pracovala jako překladatelka. K hudbě se dostal díky svému strýci Davidovi, který jej vzal v roce 1941 na koncert Duka Ellingtona a také na Philadelphskou Filharmonii. K tomu jej učil na lidové nástroje několika zemí.
Během studia na Settlement Music School hrál Amram na polnici a trubku. Když mu bylo dvanáct, přestěhovali se s rodinou do Washingtonu. Zde hrával ve školních kapelách na trumpetu, kterou však později vyměnil za lesní roh. Roku 1948 se zapsal na Oberlin (Ohio) College Conservatory, ale o rok později přestoupil na George Washington University, kterou dokončil v roce 1952.
Už při studiích hrával Amram s jazzovými muzikanty pobývajícími ve Washingtonu. Začínal s kubánským bandem Buddyho Rowella a zároveň zformoval své vlastní sexteto. Roku 1951 se potkal a jamoval s Dizzy Gillespiem a o rok později s Charliem Parkerem. Obě tyto ikony jazzové hudby jej údajně nadšeně podporovaly. V té době už také, jako v podstatě samouk, začal skládat hudbu k divadelním hrám pro Ford´s Theater na Howard University. K tomu všemu tenkrát působil jako orchestrální hráč v National Symphony.
Na konci roku 1955 se David Amram přestěhoval do New Yorku, kde začal studovat Manhattan School of Music. Zde se vzdělával jako skladatel u Vittoria Gianniniho, dále v oblasti dirigentství u Dmitri Mitropoulose a samozřejmě studoval i lesní roh, a to u Gunthera Schullera.
Už tři týdny po jeho příjezdu do New Yorku si jej vybral Charles Mingus jako spoluhráče do jeho Mingus bandu. Tím ale jejich spolupráce neskončila a Amram pak koncertoval a nahrával s Charles Mingus Quintet.
10
O rok později se naskytla další příležitost pro spolupráci s tehdejší jazzovou špičkou, a to s big bandem Oscara Pettiforda. Poté Amram vedl své vlastní kvarteto, se kterým nahrával a vystupoval například i ve známém klubu Five Spots.
Zajímavá je také Amramova spolupráce se světoznámým beatnickým spisovatelem Jackem Kerouackem. Od roku 1957 jej doprovázel při čtení poezie, což se stalo historicky prvním „jazzovo – básnickým“ předčítáním vůbec.
Během následujících let se David Amram stal také významným skladatelem. Skládá orchestrální hudbu, divadelní hudbu (například i pro New York Shakespeare Festival), filmové soundtracky, ale i jazzové skladby. Byl vybrán Leonardem Bernsteinem jako skladatel pro New York Philharmonic Orchestra a spolupracoval i se spoustou dalších významných orchestrů a festivalů.
Roku 1986 začal aranžovat skladby Thelonia Monka do orchestrální podoby a také s Monkem koncertovat. V roce 2002 pak měl premiéru Amramův koncert pro flétnu s názvem Giants of the Night, který je věnován Charliemu Parkerovi, Jacku Kerouacovi a Dizzy Gillespieovi, tedy všem, se kterými Amram nějakým způsobem spolupracoval a kteří jej inspirovali.
Dnes je David Amram uznávaným dirigentem a je zván orchestry po celém světě. K tomu koncertuje se svým kvartetem. Napsal také dvě autobiografie, které jsou vydány v paperbacku nakladatelstvím Thundersmouth Press. Jejich názvy jsou: Vibrations (1968) a Offbeat: Collaborating with Kerouac (2002).
Obr.č.3: David Amram, trumpetista Dizzy Gillespie a kontrabasista Percy Health (1986)
11
3 Třetí proud
Většina z hornistů, zmíněných v této práci, se ještě před jejich zaměřením na jazz věnovala po dlouhou dobu interpretaci hudby klasické. Dokonce i poté, co prorazili v jazzu, spousta z nich zároveň pokračovala cestou orchestrálních hráčů. Pravděpodobně i to mělo vliv na vznik třetího proudu. Ten je totiž spojením klasické a jazzové hudby a ovlivnil hlavně hornisty, kteří jsou zároveň i úspěšnými skladateli.
Tento směr se projevoval hlavně ve skladbách pro komornější obsazení. Inspiraci si už každý skladatel hledal někde jinde, ať už v klasicismu, romantismu anebo v moderní hudbě, která ale hrála roli asi nejčastěji.
3.1 Gunther Schuller
Je americký skladatel, dirigent, hornista, spisovatel a učitel. Narodil se roku 1925 v New Yorku. Jeho otec hrával po dlouhá léta na housle v New York Philharmonic orchestra a byl to právě on, kdo svého syna od malička přísně vedl k hudebnímu vzdělání. Pravděpodobně také proto již po dvou letech studia na Manhattan School of Music ovládal Schuller hru na lesní roh velmi dobře. Obrázek č.4: Gunther Schuller Už v roce 1942, ve věku pouhých 16 - ti let, hrál v rádiovém přenosu premiéru tenkrát zcela nové Šostakovičovy „Leningradské“ symfonie. Poté hrál s několika výbornými orchestry a po 14 sezón byl také členem orchestru světoznámé Metropolitní opery.
V padesátých letech se Schuller začal zajímat o jazz a zahrál si po boku takových hvězd, jako jsou Miles Davis a Dizzy Gillespie. Zároveň začal působit jako skladatel. V roce 1959 pak ukončil své působení v Metropolitní opeře a začal se skládání věnovat naplno. Už za pět let byl poměrně uznávaným skladatelem a dokonce kompozici vyučoval.
12
Roku 1975 založil svou vlastní nahrávací společnost a vydavatelství. Také napsal několik knih, ve kterých shrnul své zkušenosti jako hornista, ale i ty dirigentské a také studie o vývoji jazzu.
Schullerovu kompoziční techniku lze charakterizovat jako syntézu jazzu, Schoenbergovy techniky a Haydnova stylu s přispěním rytmických prvků, které užíval Stravinskij. Napsal přes 20 koncertů pro sólový nástroj a orchestr, několik desítek orchestrálních děl a více než 70 komorních skladeb. Jeho orchestrální skladba Of Reminiscences and Reflections získala Pullitzerovu cenu.
3.2 Tom Bacon
Nebo také Thomas Bacon je americký hornista a skladatel. Narodil se roku 1946 v Chicagu. Ve čtyřech letech se začal učit na klavír, v jedenácti letech na trubku a ve čtrnácti na lesní roh, u kterého už zůstal.
Již brzy se stal uznávaným hornistou a v osmnácti letech byl již vedoucím skupiny lesních rohů v Chicago Civic Orchestra. Byl hornistou několika předních orchestrů a to nejen amerických, ale i evropských. Patří mezi ně například Detroit Symphony, Houston Symphony, Berlin Radio Symphony Orchetra, Chicago Symphony a také hostoval v Berlinské Filharmonii. Přes jeho lásku ke klasické orchestrální a komorní hudbě se začal brzy zajímat o další hudební směry. Tak byl například mezi lety 1969 - 1974 členem rockové skupiny Metamorphosis, která se skládala ze členů Detroit Symphony. Mimoto premiéroval spoustu nových děl, která v té době vznikala, a to jako sólista i jako vedoucí komorních seskupení.
Přestože se Bacon učil jazzovému způsobu hraní sám, stal se uznávaným sólistou. To potvrzuje i jeho album The Flipsides (Summit Records), které obsahuje sedm nahrávek, z toho dvě jsou napsané Baconem samým. V jedné z nich zachycuje svůj smysl pro humor, když zde cituje známé hornové sólo z Enšpíglových šibalství Richarda Strausse.
13
Tom Bacon je také význačným učitelem a svým žákům se snaží předávat nejen technické znalosti, ale také svou otevřenost vůči většině hudebních směrů a kreativní přístup. Mimoto také vydal The Complete Hornist, což je několik sešitů jazzových i klasických cvičení pro hornisty. Je také umělcem zastupujícím značku hudebních nástrojů Yamaha.
3.3 Tom Varner
Je světově uznávaný americký skladatel a hráč na lesní roh. Narodil se roku 1957 v Morristownu. Nejprve začal hrát na piano, a to ve svých osmi letech, avšak už o rok později vyměnil klavír za lesní roh. V sedmnácti letech začal objevovat nahrávky svého předchůdce, Julia Watkinse. Bakalářský titul získal roku 1979 na New England Conservatory, kde studoval lesní roh u Thomase Newella a jazzovou kompozici u Rana Blakea, George Rusella a Jaki Byarda. Po studiích se přestěhoval do New Yorku.
Na rozdíl od jiných hornistů, kteří se věnovali jazzu, Tom Varner se zaměřil na tento hudební směr už od začátku, a tudíž nehraje s žádným klasickým orchestrem. Uplatnil se jako spoluhráč známých jazzových osobností a ansámblů osmdesátých a devadesátých let. Mezi nimi jsou například Dave Liebman, George Gruntz (a jeho Concert Jazz Band), Steve Lacy (a jeho okteto), the Mingus Orchestra, Lee Konitz a Bobby Previte. V roce 1991 si v Montreax také zahrál s Quincy Jonesem a Milesem Davisem.
Roku 2005 se přestěhoval z New Yorku do Seattlu, kde se objevuje jako leader i spoluhráč s mnoha uznávanými muzikanty na spoustě festivalů. Mimo to působí jako pomocný lektor lesního rohu na Cornish College of the Arts.
Jako skladatel a leader stojí také za vznikem dvanácti CD. Jsou to:
Tom Varner Quartet – Soul Note; 1981 Motion/ Stillness – Soul Note; 1983 Jazz French Horn – New Note; 1986; znovu vydáno v roce 2000
14
Covert Action – New Note; 1988 Long Night Big Day – New World/Countercurrents; 1991 The Mystery of Compassion – Soul Note; 1993 Martian Heartache – Soul Note; 1997 The Window Up Above– New World; 1998 Swimming – OmniTone; 1999 Swiss Duos – Unit; 2000 Second Communion – OmniTone; 2001 Heaven and Hell – OmniTone; zatím poslední vydané
Po skladatelské stránce Varner vyniká především v kompozicích pro komorní ansámbly, ale komponuje jak pro tria, tak i pro big bandy. Jeho kompoziční styl je ovlivněn jak nahrávkami jeho předchůdce Juliuse Watkinse, tak jeho učiteli Georgem Rousellem a Stevem Lacy. Inspiraci ale čerpá i u Stravinského nebo Berga.
Při poslechu dvou Varnerových nahrávek (Long Night Big Day a Martian Heartache) jsem nabyla dojmu, že jsou vskutku velmi inovativní. Opravdu zajímavě kombinuje jazz s moderními hudebními směry, kdy některé skladby připomínají především kompoziční styl Albana Berga. Zmíněné nahrávky také někdy mírně inklinují k minimalismu. Opravdu zajímavá hudba.
3.4 Willie Ruff
Celým jménem Willie Henry Ruff je americkým kontrabasistou, hornistou a učitelem. Narodil se roku 1931 v Sheffieldu (Alabama). Vyučoval na lesní roh v armádě a hrával s Lockbourne (Ohio) Air Force Base, kde se roku 1947 setkal s jeho budoucím spoluhráčem, pianistou Dwikem Mitchellem.
Poté pokračoval ve studiu lesního rohu na Yale University, kde jej mimo jiné vyučoval známý moderní skladatel Paul Hindemith. Po studiích se připojil k bandu Lionela Hamptona, kde již hrál jeho dřívější známý Dwike Mitchell a roku 1955 tito dva muzikanti vytvořili duo, se kterým objeli velkou část USA a v roce 1959 byli první západní muzikanti, kteří po druhé světové válce vystupovali v SSSR.
15
Dále se například objevili s Dizzy Gillespiem v dokumentárním filmu The Legacy of the Drum (1970).
Jako profesor na Yale University se Willie Ruff zasloužil o založení Duke Ellington Fellowship Programu, který od roku 1972 sponzoruje a zajišťuje lekce světoznámých interpretů a umožňuje mladým nadějným studentům s těmito umělci vystupovat.
Zajímavá je jeho spolupráce s Yaleským geologem Johnem Rodgersem na zpracování teorie astrologa Johannese Keplera, což vyústilo v nahrávku „Planetarium for the ear“ (planetárium pro uši).
3.5 Rick Todd
Richard Todd je jedním z nejvšestrannějších hráčů na lesní roh vůbec. Je skvělým orchestrálním hornistou, uplatňuje se v jazzu jako sólista i spoluhráč a zároveň přispívá v hudebních směrech, jako jsou pop a rock.
V oblasti vážné hudby se uplatňuje jako vedoucí skupiny lesních rohů v Los Angeles Chamber Orchestra a zúčastňuje se nahrávání pro filmový průmysl. Jako studiový hráč byl již součástí více než 1000 nahrávacích projektů zahrnujících jak soundtracky, tak také další projekty s popovými ikonami jako jsou Barbra Streisand, Madonna nebo Michael Jackson.
Pojďme se ale podívat především na jeho přínos v oblasti jazzové hudby. Todd koncertoval a nahrával se spoustou skvělých jazzových muzikantů, jako jsou Clark Terry, Woody Hermann a Andre Previn. S posledně jmenovaným nahrál také dvě CD, jedno jazzové: What Headphones, a jedno klasické (French Chamber Music). Následovala dvě sólová alba, New Ideas (GM Recordings; 1984), které je spojením klasické hudby a jazzu a druhé album - jazzové Rickter Scale (GM Recording; 1989).
Z dalších Toddových významných nahrávacích aktivit je třeba zdůraznit například to, že si jej již dříve zmíněný Gunther Schuller vybral jako interpreta pro pořízení první nahrávky svého Concerto no 1.
16
Zatím posledním nahrávacím počinem Ricka Todda je deska With a Twist (RCM; 2002), na kterou si přibral Los Angeles Chamber Orchestra a dokazuje zde, jak lehce umí interpretovat jazz i s orchestrem za zády. Se svým lyrickým, měkkým a plným tónem je velmi úspěšný v interpretaci cool jazzu, který hraje především. Dá se dokonce bez nadsázky říct, že stejně jako jsou Chet Baker a Miles Davis důležitá jména pro jazzovou trumpetu, je Richard Todd tím stejným pro lesní roh.
Dnes je uznávaným učitelem a lektorem. Navíc šíří hudební jazyk i do nezvyklejších míst a koncertuje tak v nemocnicích, domovech důchodců a dokonce ve vězeních. Také je mluvčím a konzultantem pro firmu Hans Hoyer Horns, kde asistuje u designu nátrubků a lesních rohů.
3.6 Adam Unsworth
Narodil se roku 1968 v New Yorku do hudební rodiny. Jeho otec vyučoval na Crane School of Music a hrál na klavír, a to především jazz. Matka rovněž hrála na piano a učila hudební teorii a historii. To vše mělo vliv na to, že čtyři z šesti jejich dětí jsou dnes muzikanti.
V pěti letech začal Unsworth hrát na piano a v deseti si potom díky krásné a nezvyklé barvě tónu vybral ještě lesní roh. Ve věku dvanácti let potom s pianem skončil a začal se soustředit pouze na lesní roh. Pak přišel jazzový vliv, když krátce převzal od svého staršího bratra basu v jazzovém ansámblu. Už na střední škole se zúčastnil několika významných soutěží a hrával s National Youth Orchestra. Pak pokračoval vysokou školou, a to Northwestern University. Zde studoval se členy Chicago Symphony Orchestra - Normanem Schweikertem a Gail Williamsovou, která na něj měla velký vliv.
Poté absolvoval University of Wisconsin – Madison, kde jej vyučoval Douglas Hill, který sám je jazzovým hornistou a právě zde se Unswoth rozhodnul jít také cestou jazzového hráče. Zároveň chtěl ale získat místo v některém z významných klasických orchestrů. To se mu také podařilo a stal se tak členem New World Symphony, kterou ale po pár měsících opustil a po krátkém období, kdy byl na volné noze, začal hrát s Detroit Symphony. Hrál ještě s dalšími orchestry a zároveň začal vyučovat a vystupovat sólově nebo s komorními seskupeními.
17
Později se ale rozhodl vrátit ke své staré lásce – jazzu. Netradičně začal nejdříve skládat, protože měl pocit, že není dost dobrý, aby vystupoval nebo nahrál sólové album. Nakonec však jeho snahy a kompoziční úsilí vyústily roku 2006 v první jazzovou desku s názvem Excerpt This!, kde netradičně hraje spíše klasický soubor (lesní roh, housle, basklarinet, vibrafon a bicí) jazzovou hudbu.
Následovaly další desky: opět jazzová Next Step, poté CD současné hudby Just Follow Instructions. Na dalším albu pak zužitkoval své i jiné skladby a nazval ji Snapshots (Equilibrium records). Jeho nejnovější deskou je Balance, kde jej jako sólistu doprovází jazzové kvinteto nebo komorní orchestr.
Dnes se stále zabývá nahráváním, koncertováním a také skládá. Mimoto se snaží především rozšiřovat hornový repertoár a premiérovat skladby současných skladatelů. Je také profesorem na University of Michigan.
Obr.č.7: Adam Unsworth; Obal CD Next Step
18
4 Hornisté a moderní jazzové směry
Jak se během druhé poloviny 20. století začal jazz šířit po celém světě a získával si stejné uznání jako v Americe, začal se také vyvíjet v spoustu dalších hudebních směrů a proudů. Byl například ovlivňován folklórem té které země a kultury nebo se začal míchat s populární hudbou jako je pop nebo rock.
Díky tomu bude další kapitola této práce velmi rozmanitá. Pokouší se charakterizovat alespoň ty nejzajímavější osobnosti z celé škály moderních jazzových hornistů a inovace, kterými jazzu přispěli či směry, kterým se věnovali.
4.1 Arkady Shikloper
Nebo také Arkadij Šilkloper je ruský hornista, který využívá lesního rohu velmi netradičně. Mimo jiné právě v jazzu. Je schopen zastoupit sólový hlas v klasickém jazzovém triu, ale i vystupovat na jevišti zcela sám. Narodil se 17. října 1956 v Moskvě. Na první žesťové nástroje začal hrát v šesti letech a poté v letech 1967 až 1974 studoval křídlovku na Vojenské hudební akademii v Moskvě. O dva roky později začal studovat hru na lesní roh na akademii Gněsiny a také navštěvoval kurzy jazzové improvizace v Experimentálním studiu hudební improvizace v Moskvě. Roku 1978 se stal na 7 let členem orchestru divadla Bolšoj a tamního žesťového kvinteta. Později, v letech 1985 až 1989, byl také členem Moskevské filharmonie.
Prvním důležitým milníkem v jazzu bylo pro Shilklopera duo, které vytvořil spolu s kontrabasistou Mikhailem Karetnikovem v roce 1984. Dále se stal členem skupiny Three O, kde na saxofony a flétny hrál Sergej Letov a na tubu Arkady Kirichenko. Opravdovým průlomem však bylo duo s pianistou Mikhailem („Misha“) Alperinem. V roce 1988 spolu také vydali své první album Wawe of Sorrow. O dva roky později k sobě přibrali klarinetistu Sergeje Starostina a vzniklo Moscow Art Trio, které koncertuje dodnes, a to i navzdory tomu, že každý z členů žije v jiné zemi. Jejich hudba je zajímavým propojením jazzu a ruské lidové hudby.
19
Od roku 1992 vystupuje Arcady Shilkloper sólově a vydal pět sólových desek. V roce 1998 dokonce posunul hranice v možnostech improvizace na neobvyklé nástroje, když začal improvizovat na alpský roh.
Roku 2000 založil další významný ansámbl- Trio Mauve společně s brazilským kytaristou Allegre Correou a rakouským kontrabasistou Georgem Breinschmidtem. Jejich debutové album Mauve získalo prestižní rakouskou cenu Hanse Kollera.
Momentálně Shilkloper žije v Berlíně a vystupuje s mnoha různými seskupeními, ale i sólově.
4.1.1 Diskografie Arcady Shilklopera:
Ve spolupráci s Mikhailem Alperinem:
Wave Of Sorrow – 1990, ECM Records Mikhail Alperin – North Story – 1997, ECM Mikhail Alperin – First Impression – 1999, ECM Misha Alperin - Her First Dance – 2008, ECM
Ve spolupráci s Vladimirem Volkovem a Sergejem Starostinem (Moscow Art Trio):
XIX98- 1998, Boheme Music Live in Norway – 1998, Boheme Music
Sólová alba:
Hornology – 1996, RDM; 1998, Boheme Music Pilatus – 2000, Boheme Music Presente para Moscou – 2003, DOM RECORDS; 2005, JARO Zum Gipfel und zurück – 2006- Neue Alphornmusik. MIGROS. Portrait – 2008
20
S dalšími soubory:
Volkovtrio and Shilkloper – Fragment – 1998, SoLyd Records Kondakov, Volkov, Shilkloper – Out Line – 2000, Boheme Music Shilkloper, Corrêa, Breinschmid – Mauve- 2001, Quinton Records Shilkloper, Vladimir Neselowskyi- Last Snow – 2013, Artbeat Music
Obr.č.6: Arkady Shilkloper a alpský roh
4.1.2 Zhodnocení Shilkloperova přínosu
Shilkloperovo jméno bylo tím jediným, které mi přišlo na mysl, když jsem poprvé začala přemýšlet nad tématem jazzového lesního rohu. I dnes, po seznámení se spoustou dalších interpretů si troufám říci, že Arcady Shilkloper je společně s Watkinsem ten největší průkopník v užívání tohoto nástroje v jazzové hudbě. I přestože mu předcházela spousta jiných interpretů, je také neuvěřitelným inovátorem. Nemyslím jen to, že byl snad první, kdo zařadil do jazzu alpský roh. Naopak, tím to jen začíná, možná dokonce více udivující je jeho neuvěřitelná „paleta“ barev a stylů, které při hře využívá. Opravdový průkopník plně hodný toho označení.
21
4.2 Giovanni Hoffer
Narozen roku 1972 v Lecco (Itálie). V roce 1991 získal titul na Conservatoire Guiseppe Verdi, kde jej vyučoval Michele Berrino. Začal jako klasický hornista v několika italských orchestrech, mezi nimiž byly například Scala Philharmonica, Guiseppe Verdi Symphonic a nebo Italian Swiss Confederation Orchestra.
Již od raných let byl Hoffer milovníkem jazzu a popu a tak se podílel na několika televizních pořadech. Roku 1999 se pak přestěhoval do Boloně, kde nejdříve pracoval s Teatro Comunale di Bologna, a poté jej Teo Ciaravella pozval k účinkování v Dams Jazz Orchestra, se kterým poté dále spolupracoval jako hornista i skladatel.
Na začátku roku 2006 rozjel Hofferquattro projekt, kde s ním hrají Lele Veronesi na bicí, Maurizio de Gasperi na piano a Andrea Taravelli na elektrickou basu. Hrávají jazzové standardy stejně jako Hofferovy skladby.
Dnes pokračuje v objevování nových způsobů hry na lesní roh. Zkouší nová frázování, využívá technických vynálezů a píše netradiční skladby, z nichž některé využívají například i mořskou mušli.
4.3 Claudio Pontiggia
Narozen 26. 6. 1963 ve Švýcarsku (Viganello). Hudbu studoval v Lausanne. Jako levák se pro lesní roh prý rozhodl proto, že je to jediný nástroj, na který se hraje levou rukou. Od roku 1985 působí pedagogicky.
Z jeho jazzové praxe je nutno uvést účinkování s Markem Johnsonem, účast v orchestru Gila Evanse pod taktovkou Quincyho Jonese, podporujícího Milese Davise na jazzovém festivalu v Montreux roku 1991. Dále byl členem Vienna Art Orchestra, a to v letech 1991-97. V té době také vystupoval mimo jiné i na festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové.
22
4.4 Vincent Chancey
Je talentovaným americkým hornistou a skladatelem. Narodil se roku 1950 v Chicagu. Na střední škole začínal v orchestru hrou na kornet a křídlovku, avšak už tenkrát jej velmi zaujal zvuk lesního rohu a tak se zanedlouho stal vášnivým hornistou. Po dokončení školy přestěhoval do New Yorku, kde vyhledal již zmíněného průkopníka Julia Watkinse a u toho po několik let studoval a pracoval na svých schopnostech.
Po letech cvičení začal v roce 1976 hrát v Sun Ra Arkestra a během svého dvouletého působení se s nimi také zúčastnil několika nahrávání. Poté po dobu šesti let spolupracoval s Carla Bley Band a v roce 1984 se připojil k Lester Bowie´s Brass Fantasy, se kterými spolupracoval na všech jejich, celkem devíti, albech. Všechny tyto soubory jsou nejvíc známé progresivními styly, jako je třeba free jazz.
Zahrál si i s dalšími známými soubory, jako jsou David Murray Big Band, The Gil Evans Orchestra, The Mingus Orchestra atd. Co se týče dalších proslulých umělců, spolupracoval Chancey například s Arethou Franklin, Davem Doughlesem, Dianou Krall a mnohými dalšími. Jako spoluhráč se podílí na více než 150 nahrávkách.
Na konci osmdesátých let začal skládat. V roce 1993 tak byla vydána jeho první deska Welcome Mr. Chancey (In+Out Records), kterou nahrál v kvartetu (horna, el. kytara, bicí a kontrabas). Roku 1996 pak nahrál další album s názvem Vincent Chancey and Next Mode (DIW Records), které natočil také díky inspiraci svým učitelem Juliem Watkinsem a jeho kapelou The Jazz Modes. Vystupuje zde v kvintetu s tenorsaxofonem, klavírem, basou a bicími nástroji.
Vincent Chancey sám říká, že lesní roh je pro něj druhým hlasem a celý život zasvětil snaze o získání uznání pro hornu jako rovnocenný jazzový nástroj.2
Obrázek č.7: Vincent Chancey jako člen Brass Fantasy
2 Podle http://www.vincentchancey.com/biography.htm
23
4.5 Ken Wiley
Je dalším talentovaným americkým hornistou a skladatelem. Nejdříve studoval Central High School v jeho rodném městě, St. Joseph, kde hrál ve školním orchestru. Poté navštěvoval Manhattan School of Music, kde se postupně začal přiklánět spíše k jazzu.
Jako spoluhráč hrál Wiley s několika významnými jazzmany, jako jsou Charlie Haden, John Putitucci, Jimmy Johnson, Mike Miller a saxofonista Charlie Rouse, který hrával i s dříve zmíněným průkopníkem Juliem Watkinsem.
Ken Wiley zatím vydal dvě sólová alba, jedno s názvem Highbridge Park (Krug Park Music; 2000) a druhé s názvem Visage (Krug Park Music; 2002), které bylo velmi pozitivně přijato kritikou a hned dva hudební časopisy je po vydání označily jako album týdne.
Wiley je také učitelem a roku 2005 vydal Ken´s Jazz Lounge, což je knížka o dvanácti jednoduchých skladbách pro hornisty, kteří s jazzem začínají. Ke knize je přidáno CD s doprovodem jazzového komba.
4.6 Martin Mayes
Narodil se roku 1952 ve Skotsku. Svou kariéru začal na experimentální scéně v Londýně v 70. letech. Byl zakládajícím členem London Musicians Collective a vystupoval také s různými divadelními skupinami. Už od mládí byl zaujat spíše moderní hudbou a inspiraci bral především od Karlheinze Stockhausena a Johna Cage. Na škole studoval klasickou a současnou hudbu. Už během studií začal hrát s Music Improvisation Company. Vystupoval a nahrával také s několika významnými evropskými orchestry.
24
Mayes však není zaměřen výhradně na současnou hudbu a improvizace. Právě naopak, jeho invence je široká. Hraje nejen na moderní lesní roh, ale také na alpský roh a přirozený (bezventilový) lesní roh, užívaný v klasicismu před vznikem toho moderního, na který interpretuje skladby právě z té doby. To vše v sobě má i jeho deska Unique Horn 1997 (Random Acoustics), na které se navíc objevují prvky jazzové hudby.
Dnes Mayes žije v Turíně (Itálie) a nahrává a koncertuje s mnoha soubory, ale i sólově.
4.7 Mark Taylor
Narozen 22. května 1961 v Chattanooga (Tenesse). Ve věku šesti let se nejdříve začal učit na klavír a zpíval v chlapeckém sboru. V devíti letech začal hrát na klarinet. Až později přišel na řadu lesní roh. U toho však Taylor zůstal a s úmyslem stát se jednou orchestrálním hráčem začal studovat na University of Tenesse v Knoxvillu, kde se seznámil s jazzem a hudbou Julia Watkinse. Ta ho zaujala natolik, že změnil svůj studijní program a zaměřil se na jazz. Vyučoval jej průkopník ve vzdělávání v oblasti jazzu Jerry Coker a v roce 1986 Taylor školu dokončil. Ve studiu však pokračoval na New England Conservatory v Bostonu, kde jej učili Dave Holland a George Russel. V Bostonu se pak stal členem souboru Ebony Brass Quintet a tento ansámbl si brzy vydobyl vysoké postavení ve svém okolí.
Po studiích se přestěhoval do New Yorku, kde začal spolupracovat s legendárním bubeníkem Maxem Roachem a jeho ansámblem jako hostující sólista. Později se připojil k big bandu a oktetu, které řídil Muhal Richard Abrams. Po dobu pěti let byl členem Very Very Circus Henry Threadgilla a ve stejné době také působil v Brass Fantasy Lestera Bowieho. Po studiích se věnoval skládání, ale také koncertoval ve známých New Yorských klubech. Mezi nimi i třeba Birdland a nebo Village Vanguard.
25
Jako leader nahrál zatím tři desky: první s názvem QuietLand (Mapleshade Records; 1997) pak druhou, která je pojmenována Circle Squared (Taymons Music; 2003) a třetí – At What Age (Taymons Music; 2011). Zatímco je Taylor skvělým interpretem bebopu, na jeho deskách můžeme slyšet spíše avantgardnější jazz a free jazz.
Dnes se Taylor stále více soustředí na své skladatelské aktivity s novým ansáblem Secret Identity, pro který dal momentálně lesní roh stranou a pouze skládá.
4.8 John Clark
Celým jménem John Trevor Clark je americkým hornistou a skladatelem. Narodil se roku 1944 v Brooklynu. Do roku 1966 studoval lesní roh, teorii a piano u Verne Reynoldse na University of Rochester. Poté pokračoval dva roky na Connecticut College, kde získal titul z hudební historie a dále mezi lety 1970 – 73 pokračoval ve studiu na New England Conservatory, kde zakončil studium s titulem z lesního rohu, improvizace a skladby. Mezi jeho učiteli kompozice a improvizace byli například Jaki Byard, Ran Blake a George Russell.
Vystupoval s mnoha skvělými muzikanty a ansámbly, jako jsou Jazz Composer´s Orchestra, Gil Evans Orchestra, Pat Metheny, Leroy Jenkins, Carnegie Hall Jazz Band, Diana Krall, Wayne Shorter, The Mingus Orchestra a spousta dalších. Co se týče Clarkových skladeb, jsou většinou jazzové a interpretoval a nahrál je například Gil Evans Orchestra nebo McCoy Tyner Big Band.
Dnes má sám několik jazzových ansámblů, zároveň hraje se čtyřmi klasickými orchestry a k tomu je učitelem na Manhattan School of Music a State School of New York. V roce 1993 publikoval Jazz excercises for French Horn – tato učebnice obsahuje etudy, které mohou pomoci začátečníkovi i zkušenému hornistovi k rozšíření povědomí o jazzové interpretaci stejně jako zbavení se předsudku, že lesní roh do jazzu nepatří.
26
Mezi nejzajímavější alba, která nahrál jako leader, patří: Song of the Light (Hidden Meaning Music; 1980), Faces (ECM Records; 1981), Il Suono (CMP CD; 1992), I Will (Postcards Records; 1997), Confluence (Hidden Meaning Music; 2003).
John Clark také v letech 1979 – 1982 vítězil v anketě kritiků časopisu Down Beat. Další zajímavostí je, že v roce 1991 si nechal patentovat nový nástroj hornette, jehož korpus míři na rozdíl od lesního rohu dopředu a tak je zvuk silnější a tón širší.
4.9 Barry Tuckwell
Celým jménem Barry Emmanuel Tuckwell je jedním z nejznámějších hráčů na lesní roh vůbec. Původem je Australan, avšak většinu života strávil v Anglii. Narodil se 5. března 1931 v Melbourne. V dětství hrával na klavír, varhany a housle. Na lesní roh začal hrát v 13-ti letech, kdy začal studovat na Sydney Conservatory. Už po dvou letech byl tak zdatným hornistou, že se na tři roky stal členem Sydney Symphony Orchestra a sólově koncertoval se všemi stěžejními skladbami klasického hornového repertoáru.
Ve věku devatenácti let odešel studovat do Anglie za hornovým virtuosem Dennisem Brainem. Prošel několika významnými anglickými orchestry, až se roku 1955 stal prvním hornistou London Symphony Orchestra.
V roce 1968 tento známý orchestr opustil a věnoval se dráze sólového hornisty. Začal koncertovat a vyučovat po celém světě a mimoto také premiéroval díla svých současníků, jako například i již zmíněného Gunthera Schullera, který napsal skladbu přímo pro Tuckwella.
Svou kariéru sólisty ukončil v roce 1997 a od té doby vyučuje a vede mistrovské kurzy po celém světě. Stálým profesorem byl pouze v letech 1963 – 74 na londýnské Royal Academy of Music.
Tuckwell je také autorem tří učebnic pro lesní roh. Jako sólista nahrál téměř 50 desek a z toho tři byly nominovány na cenu Grammy. Věnoval se také dirigování. Je držitelem několika státních vyznamenání a čestných doktorátů.
27
4.10 Sharon Freeman
Ahnee Sharon Freeman je hráčkou na lesní roh a klavír. Dále také píše hudební aranžmá. Zúčastnila se nahrávání jazzové opery Escalator over the Hill skladatelky Carly Bley a v roce 1973 nahrávala desku Svengali Gila Evanse. Roku 1982 se stala členkou Liberation Music Orchestra Charlieho Hadena a momentálně tento soubor vede. Hrála také s osobnostmi jako jsou Charles Mingus, David Murray, Muhal Richard Abrams a další.
Jako úspěšná aranžérka byla nominována na cenu Grammy za její aranžmá skladby Monk´s Mood Thelonia Monka pro pět lesních rohů.
4.11 Stephanie Fauber
Vyrůstala v Lancaster County (Pensylvánie). Vystudovala školu ve Philadelphii a poté hrála s Pennsylvania Ballet a dalšími orchestry. Stephanie Fauber také prošla několika muzikálovými orchestry a spolupracovala se slavnými populárními zpěváky (např. Lena Horn a Tonny Bennett). Později se přestěhovala do New Yorku, kde mezi lety 1980 – 1990 hrála s Mel Lewis Jazz Orchestra. Zároveň hrála v broadwayských divadlech. Na koni devadesátých let se přestěhovala do Santa Fe, kde hraje s místními orchestry a vyučuje hře na lesní roh.
28
5 Využití lesního rohu v big bandech
Vzhledem k tomu, že v big bandech bývá lesní roh využíván poměrně často už od svých začátků, tedy 40. let, zaměřím se v této kapitole na pár příkladů, a to především takových, kde je lesní roh využit výrazněji nebo těch, kde byl zařazen na delší dobu, jako je například Vienna Art Orchestra.
5.1 Dizzy Gillespie a jeho big band
Mezi těmi, kteří lesní roh zařadili do svého big bandu, byl i jeden z nejvýznamnějších jazzmanů vůbec, a to Dizzy Gillespie. Ten při nahrávání desky Gillespiana (Verve; 1961) přidal do svého orchestru hned čtyři lesní rohy, na které mimo Watkinse hráli ještě Gunther Schuller, James Buffington a Al Richman, kdy poslední dva jmenované při nahrávání dvou závěrečných částí desky nahradili Morris Scott a William Lister.
Gillespiana obsahuje pět skladeb, které složil pianista Gillespieho orchestru Boris „Lalo“ Schifrin. Skladby tvoří jakousi moderní obdobu formy pětidílné suity. Lalo Schifrin, který byl původem argentinský pianista, skladatel a aranžér, pak býval i později znám svou oblibou sekce lesních rohů, někdy dokonce nahrazující skupinu saxofonů. Při nahrávání Gillespiany se orchestr skládal z pěti trumpet (4 v sekci a sólová Gillespieho), tří trombonů a jednoho bastrombonu, čtyř lesních rohů, tuby a rytmiky, která byla kromě klavíru, basy a bicích, rozšířena ještě o tři hráče na afrokubánské perkuse. Jediným hráčem na dřevěný dechový nástroj byl pak Leo Wright na flétnu a altsaxofon, který na desce vedle Gillespieho vystupuje sólově. Deska byla nahrávána ve dnech 14. a 15. listopadu 1961 v New Yorku.
Lesní rohy můžeme slyšet hned v úvodu první části s názvem Prelude, avšak velmi krátce než zanikají v nástupu orchestru. Hrají zde kvartový vzestup gis – cis1 – fis1- e1 a poslední sestupnou velkou sekundu pak opakují ještě dvakrát, pokaždé o malou tercii výš (tedy a1 – g1 – c2 – b1). Protihlasně k této melodii zatím v sekundách sestupuje tuba. Téma pak přebírají trumpety a pokračují rovněž sekundové sestupy, pokaždé o malou tercii výš až po c3. Vše lze vidět notovém zápisu na další stránce, kde je part lesního rohu zapsán v F ladění:
29
Dále se lesní rohy prosazují v druhé skladbě s názvem Blues a Julius Watkins zde po krátkém úvodu hraje zajímavé sólo, podbarvené ostatními hornisty, kdy navozují melancholickou náladu skladby. Sólo je zahráno jemně a lyricky, což u Watkinse, který hraje spíše průraznějším tónem, není úplně zvykem a dokazuje, že je zcela schopen se přizpůsobit náladě skladby. V ostatních částech Gillespiany fungují lesní rohy spíše jako zajímavá barva doprovodu.
Je nutno dodat, že za rok po této skladbě složil Schifrin pro Gillespieho band ještě jednu podobně cyklickou kompozici New Continent o šesti částech. Lesní rohy zde však zařadil pouze tři.
5.2 Jimmy Smith a Lalo Schifrin
Další zařazení čtyř lesních rohů souvisí opět s Lalo Schifrinem. Ten pracoval v dubnu roku 1964 u předního hráče na Hammondovy varhany, Jimmyho Smithe, a jeho albu The Cat. Schifrin na tomto albu složil dvě skladby, z nichž ta titulní, stejnojmenná, získala cenu Grammy za jazzovou kompozici. Další skladby pocházejí od různých autorů, ale Schifrin je aranžoval pro orchestr. Kromě častého big bandového hráče Jimma Buffingtona, zde na lesní roh hrají poměrně neznámí interpreti: Ray Alonge, Earl Chaplin a Bill Corea.
30
Asi nejvýraznější úkol na této desce mají lesního rohy v páté skladbě s názvem Chicago Serenade. Nejdříve zahajují čtyřtaktovou introdukcí v kvartových vzestupech, kde začínají na e a vzestup končí vrcholem na f2 drženém pět dob. Stejné pasáže se pak dočkáme po odeznění tématu v podání kytaristy Kennyho Burella v čase 1:15 před sólem varhaníka. Dalším dobře mířeným unisonem lesních rohů je poměrně jednoduchá, ale krásně barevná melodie, která pak dále vede v trumpetách k malé gradaci. Objevuje se rovněž dvakrát – v časech 0:34 a 2:57. Třetí, a opět dvakrát použité téma horen je vzestupný trojhlas v kvintakordech: g moll – a moll – B dur; opět B dur – F dur. Ten můžeme slyšet nejdříve v čase 0:59 a poté před koncem skladby. Vše lze vidět níže:
Použití lesních rohů je zde u Jimmyho Smithe tedy více k ozvláštnění barvy všemi čtyřmi nástroji v sekci, než že by se zde některý z hráčů prosazoval sólově.
31
5.3 Mel Lewis Jazz Orchestra
Dalším v řadě je Mel Lewis Jazz Orchestra, významný big band vystupující od roku 1965 pod názvem The Thad Jones / Mel Lewis Jazz Orchestra. V roce1978, po odchodu trumpetisty Thada Jonese, jednoho ze zakladatelů, byl big band přejmenován na Mel Lewis Jazz Orchestra. Roku 1990 pak bubeník Mel Lewis zemřel a od té doby těleso vystupuje pod názvem Vanguard Jazz Orchestra.
Po celých 10 let s tímto tělesem vystupovala dříve zmíněná Stephanie Fauber a nahrála s ním 6 desek. Tudíž je to jeden z mála big bandů, které lesní roh přijaly do svých řad na takto dlouhou dobu a ne pouze jako experiment.
5.4 Vienna Art Orchestra
Byl významný evropský jazzový orchestr, který založil roku 1977 Mathias Rüegg. Toto moderní těleso se vyznačovalo odlišným nástrojovým obsazením a angažovalo hned několik výborných hornistů. Právě dříve zmíněný Arkady Shilkloper s orchestrem například hrál od roku 1998. Mimo něj se v big bandu vystřídali hornisté Markus Obmann, Claudio Pontiggia, Tom Varner a v poslední sestavě do roku 2010 to byl Thomas Fischer. Orchestr koncertoval po celém světě a vydal přes 40 desek.
Přestože orchestr měl většinou ve svých řadách pouze jednoho hornistu, tak především v době, kdy s ním hrál Arkady Shilkloper, byl tento hráč výraznou ikonou big bandu a plnohodnotným sólistou. Za příklad lze uvést třeba jeho sólo na desce Duke Ellington´s Sound of Love z roku 1999. Shilkloper zde hraje ve skladbě Smada po celou dobu vedoucí hlas orchestru a předvádí neuvěřitelnou techniku dohromady s dalšími efekty, jako jsou zajímavě znějící tóny, když zmáčkne ventily nástroje jen napůl v různých kombinacích a jiné další vynálezy. Projevuje se zde jeho neuvěřitelná invence v střídání barev tónu. Vskutku inovativní.
32
Další zajímavou deskou je pak All That Strauss z roku 2000. Je záznamem živého novoročního koncertu z 1. ledna 2000, kde Vienna Art Orchestra navázal na tradici novoročních koncertů Vídeňské filharmonie, kde se hraje především hudba Straussů.
Big band při jeho koncertu hrál převážně hudbu Johanna Strausse, ale také dvě skladby Eduarda Strausse a po jedné od Josefa Strausse a Franze von Suppe. To vše v aranži Mathiase Rüegga.
Arkadyho Shilklopear můžeme slyšet hned na začátku celé nahrávky ve skladbě Wein, Weib und Gesang (Víno, ženy a zpěv) od Johanna Strausse. Zahajuje skladbu jemným lyrickým sólem, které přesně vystihuje náladu začátku skladby, než vypukne rychlá swingová část, kde se ve virtuózních sólech střídá klarinet a trombony. Hlavní téma poměrně dlouhého hornového sóla lze vidět níže:
Další skladbou na stejné desce, kde se Shilkloper výrazně prosazuje, je Eljen a Magyar. Mistrovsky si zde ve společném sólu se sopránsaxofonem, v podání Harryho Sokala, předávají melodii a doplňují se.
33
6 Uplatnění lesního rohu v českém jazzu:
Ani v Česku nezaostáváme za tímto trendem ve využívání lesního rohu v jazzu a o tom se rozepíšu v této kapitole. Pro big bandy je zde velkou inspirací Stan Kenton, který pracoval hlavně s melofony, ale i s lesními rohy. Byl první, kdo krátce zařadil do svého big bandu i osm lesních rohů a poměrně často je na jeho nahrávkách zařazena minimálně jedna horna. Tuto inspiraci u Kentona lze pozorovat především u Gustava Broma a Rudi Mazače. Mimoto je tu také kvarteto lesních rohů, které svůj repertoár obohatilo o jazzové skladby.
6.1 Big Band Gustava Broma
Není asi třeba podrobněji představovat Bromův slavný orchestr a tak se začnu rovnou zabývat jeho přínosem k tématu jazzové horny. Orchestr přijal lesní roh do svých řad v roce 1956, když Brom přesvědčil svého dřívějšího trumpetistu Jana Kulíška, aby začal hrát na lesní roh. Podrobněji se o Janu Kulíškovi rozepíšu níže.
Jak už jsem zmínila, čerpal Brom inspiraci mimo jiných i u Stana Kentona, což mělo za následek, že v 60. letech nechal pro svůj orchestr vyrobit tři melofony, a to u brněnské firmy Lidl. Tyto nástroje střídala jeho trumpetová sekce: Jaromír Hnilička, Oldřich „Alfa“ Šmíd a Josef „Artur“ Pavlíček. Melofony můžeme zřetelně slyšet například ve skladbě Josefa Blahy Ornis z roku 1965. Můžu dodat, že Jaromír Hnilička poté později hrál sólo na melofon ve skladbě Emila Viklického Kašny a dodnes tento nástroj vlastní.
Je třeba dodat, že v roce 1994 vznikl také orchestr Big band Rádio Brno, kde hrála spousta členů Bromova orchestru a také dva brněnští hornisté: Alois Dupal a Milan Krajňák. Tento orchestr po dlouhou dobu dirigoval Igor Vavrda, známý multiinstrumentalista, skladatel a aranžér.
34
6.1.1 Jan Kulíšek
Byl skladatel, aranžér a multiinstrumentalista, hrál na trubku, lesní roh, klavír, banjo a kytaru. Narodil se 14. 2. 1927 v Brně a tam také 13. 6. 1994 zemřel. Nejprve studoval trumpetu na brněnské konzervatoři a zároveň hrál v orchestru Rudolfa Mikoláška. V roce 1947 pak přestoupil na konzervatoř v Bratislavě, kde studoval kompozici u Eugena Suchoně a poté studium zakončil u Jána Cikkera. Současně hrával na trubku s orchestry Pavla Polanského a Gustava Broma, který jej přesvědčil, aby trumpetu vyměnil za lesní roh, jak jsem již zmínila dříve. Kulíšek pak v dixielandové skupině orchestru hornu střídával za banjo.
Jako skladatel byl pak úspěšný především kompozicemi, které psal s Oldřichem Blahou nebo Lubomírem Novosadem. V roce 1963 pak přestal hrát a stal se hudebním režisérem Československého rozhlasu v Brně a zároveň komponoval a aranžoval.
V přínosu pro tuto práci je Jan Kulíšek významný především tím, že byl pravděpodobně vůbec prvním českým hornistou, který interpretoval na tento nástroj jazz a to i sólově. Nejvýrazněji jej můžeme slyšet ve skladbách Dudácký foxtrot a v písni Lesní roh a jazz. Obě skladby jsou uložené ve fonotéce Českého rozhlasu Brno.
6.2 Rudi Mazač
Narodil se v Praze roku 1939. Studoval lesní roh na Státní konzervatoři a poté se zdokonaloval v jazzu na Berklee College v Bostonu. Hrál nejen s big bandy, ale i se symfonickými a operními orchestry po celé Evropě. Roku 1976 založil v Mnichově soubor French Horn Formation a roku 1996 pak v Praze z jeho iniciativy vznikl big band Kentonmania. Kromě toho od roku 2004 organizuje festival „Jazz Bridge“ z Prahy do EU.
35
Zaměřím se zde především na Mazačovu desku Kentonmania in French Horns. Byla nahrána v roce 1994, kdy se ještě Mazačův orchestr nazýval Rudi Mazač Big Band a název Kentonmania tedy je jen titulem desky. Svůj band tímto titulem Mazač pojmenoval až o dva roky později. Pravděpodobně také není vzhledem k názvu třeba připomínat, kde autor bral inspiraci. Deska však přes inspiraci Stanem Kentonem působí přesně naopak, než že by zde byla snaha vracet se k hudbě téměř půl století staré. Právě naopak, na nahrávce lze vypátrat vliv moderních hudebních směrů, například popu nebo funku. Co se týče rozsahu využití lesních rohů, může titul desky malinko zklamat, protože tady naopak tyto nástroje nejsou nijak přehnaně exponované a spíše kráčejí ve stopách big bandů 50. a 60. let, kde přidávají orchestru zajímavou barvu. Můžeme však slyšet i několik velmi povedených sól Rudiho Mazače.
6.3 Hornfon
Hornfon bylo kvarteto lesních rohů existující v letech 1987 – 1994. Bylo složeno z členů Filharmonie Brno a orchestru Janáčkovy opery. Sestava souboru se párkrát proměnila, pravděpodobně nejdéle však kvarteto hrálo v tomto obsazení: Milan Mrazík, Pavel Snížek, Alois Dupal a Milan Krajňák.
Hornfon byl sice především klasický soubor, ale měl ve svém repertoáru několik jazzových skladeb. Mezi nimi například Talíř cukroví a Nejlépe nemalovat od Mojmíra Bártka, skladby Mojmíra Smejkala nebo mezi hornovými kvartety velmi oblíbené jazzové miniatury Fripperies od Lowella E. Shaw.
36
7 Melofon
Melofon je dechový žesťový nástroj, který je laděný v F, stejně jako lesní roh. I jeho zvuk je velmi podobný zvuku lesního rohu, avšak na rozdíl od něj korpus melofonu míří dopředu a tak je tón průraznější a hlasitější. Rozdíl je také v nátrubku, který je u melofonu kotlíkový, tedy podobný spíše trombónovému nebo trumpetovému nátrubku, zatímco lesní roh využívá nátrubek nálevkový. Melofon má tři pístové ventily a hmaty jsou stejné jako u trumpety. Na tento nástroj hrají nejčastěji právě trumpetisté, ale i trombonisté a hornisté. Posledně jmenovaní na nástroj hrají především v Americe, kde je poměrně hojně využíván v pochodových orchestrech. Další využití melofonu je dost vzácné, ale někdy se objevuje v jazzových big bandech, kde na něj však hrají převážně trumpetisté.
7.1 Orchestr Stana Kentona
Nejvýraznější jazzové využití melofonu lze pravděpodobně pozorovat u Stana Kentona. Jeho big band přinesl řadu inovací, mezi které patří i zařazení čtyřčlenné melofonové sekce v období od září 1960 do listopadu 1963. Mezi vrcholné nahrávky této doby patří deska West Side Story, která je přepracováním známého Bernsteinova a Sondheimova muzikálu a aranžoval ji Jonny Richards. Další vrcholnou nahrávkou z rukou stejného aranžéra je Adventures in Time. Obě zmíněné desky získaly cenu Grammy.
Během krátkého období tří let se v sekci melofonů vystřídalo 16 hráčů, z toho pouze dva přešli na melofon z lesního rohu. Jsou jimi Dwight Carter a David Horton. Všichni ostatní byli původně trumpetisté. Nejschopnějším sólistou pak je bezesporu Ray Starling, který na melofon hrával již před nástupem ke Kentonovi, a to v orchestru kytaristy Sala Salvadora.
Já jsem se zabývala zkoumáním užití melofonů na desce Adventures in Time, která je kolekcí původních skladeb, něco jako suitou o osmi částech, z nichž každá má jiné metrum. Byla nahrána ve dnech 24. – 28. září 1962 v Los Angeles.
37
Melofony na sebe výrazně upozorní ve druhé části s názvem Quintile, hrají zde v 5/4 taktu téma, kterým je melodie o 16 – ti taktech s předtaktím. Poté se znova působivě ozvou v čase 5:20 v krátké, ale výrazné pasáži, jakési variaci tématu, kde hrají dva a dva v terciích, jak je možno vidět v příkladu níže, opět v F transpozici:
Melofonový čtyřhlas pak můžeme slyšet ve třetí části, Artemis, ve střídavém tří- a čtyřdobém taktu. Melofony úderně nastupují po dlouhé introdukci v čase 1:46 v úzké harmonii, kde jde o obraty septakordů s mnoha chromatickými postupy:
38
Poté přichází čtvrtá věta s na první pohled matoucím názvem 3x3x2x2x2=72, který připomíná matematickou úlohu, ale neznamená nic složitějšího, než že skladba je v 9/8 taktu. Po úvodním klavírním sóle dirigenta, tedy od času 0:36, přinášejí melofony v krásném unisonu téma v B – dur, které pak provádějí další nástrojové sekce. V čase 2:43 pak začíná sólo v podání Raye Stirlinga, které začíná ve střední poloze, ale už po pár taktech Stirling bez problému nasazuje g2. Sólo vrcholí v 18. taktu retním trylkem na f2 drženým celý takt. Tón poté přebírají trumpety, které završí na c3 a pak opět nastupují melofony s dlouhým předtaktím, které se přenese opět v hlavní téma. To po deseti taktech opět přebírají trubky a kvarteto melofonů graduje reprízu trojitým opakováním retního trylku na d2 a nezapomenutelně zakončí svůj úsek třemi tóny f2. Je to opravdu fascinující kus hudby. Úvodní melodii a Stirlingovo sólo lze vidět v následujícím notovém zápisu:
39
Závěr
Cílem této bakalářské práce bylo seznámit čtenáře s možnostmi využití lesního rohu v jazzu, jakožto nástroje určeného především pro interpretaci klasické hudby. Hlavní důraz jsem zde kladla na získání informací o historii jazzového lesního rohu, významných jazzových hráčích a směrech, ke kterým tito hráči přispěli. Myslím, že práce poskytuje dostatečný přehled dosavadního vývoje jazzové horny a zároveň u významných milníků tohoto vývoje představuje a rozebírá podrobněji jejich přínos a význačnost. Vzhledem k obsáhlosti a rozmanitosti obsahu práce a vzniku stále nových směrů a možností pro případné jazzové hornisty věřím, že těchto interpretů bude stále přibývat a práce je tak aktuální.
40
Použité informační zdroje
Oxford Music Online: http://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/ http://www.discogs.com http://www.shilkloper.com/en/biography http://www.allmusic.com http://www.vincentchancey.com http://jazztimes.com/ http://www.tomvarnermusic.com/ http://www.jazz.com/encyclopedia http://www.giovannihoffer.com/ http://www.willieruff.com/ http://feinsteins.net/music/jazzhorn.html http://www.hornplanet.com/ http://www.krugparkmusic.com/ http://www.efi.group.shef.ac.uk/musician/mmayes.html http://sitemaker.umich.edu/livingmusic http://adamunsworth.net/ http://musicians.allaboutjazz.com/ http://www.marktaylormusic.net/ http://hornmatters.com/
41
http://www.zoominfo.com/p/Stephanie-Fauber/515456655 http://www.davidamram.com/ http://www.vao.at/v2/display.php?id=92 http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/
42