Masarykova univerzita Filosofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia

SQUAT LADRONKA: VZNIK KULTURNÍHO CENTRA NA PRINCIPECH DO IT YOURSELF

Jolana Danková

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Jan Zálešák, Ph. D. Brno 2013

1 Prohlášení

Prohlašuji, že jsem pracovala samostatně a pouze s použitím uvedené literatury

Jolana Danková V Brně, 15. května 2013

2 Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Janu Zálešákovi, Ph. D. za vstřícnost a cenné připomínky při vedení mé práce. Také bych ráda poděkovala Diedovi za ochotu podělit se se mnou o část svého života, a v neposlední řadě také všem dalším osobám, bez kterých by tato práce vůbec nevznikla.

3 Obsah Úvod...... 5 1. Squatting...... 8 1.1. Pojem...... 8 1.2. Společenská role squattingu ...... 10 1.3. Právní stránka...... 11 1.4. Squatting v Praze před rokem 1993...... 11 1.4.1. Dům u Divého muže...... 12 1.4.2. Buďánka ...... 12 1.4.3. Zlatá loď...... 13 1.4.4. Sochorka...... 13 2. Definice pojmů vztahujících se k tématu...... 14 2.1. Komunita a komunitní umění ...... 14 2.2 Do It Yourself (DIY) a Do It Yourself kultura...... 15 3. Kulturně-sociální centrum a squat Ladronka...... 18 4. Squatting a autonomní centra nezávislé kultury po roce 2000...... 38 4.1. Squat Milada ...... 38 4.2. Kulturně- sociální centrum Šafránka...... 38 4.3. Squat Zlýčin...... 39 4.4. Squat Cibulka ...... 40 Závěr...... 43 Summary ...... 44 Seznam použité literatury...... 45 Příloha...... 50

4 Úvod

„Chybí nám víra, pevná víra, že duch, který tvoří, je nadřazený tomu, který ničí.“ (Hector Berlioz)

Ve své bakalářské práci ukazuji, jaký přínos může mít pro umělecké prostředí squatterská komunita, jejímž primárním zájmem bývá řešení nepříznivé bytové situace ve městech. Proč jsem se rozhodla věnovat tomuto tématu a jako potvrzení níže uvedených důvodů jsem zvolila dnes již neaktivní pražský squat Ladronka?

Určitě každého z nás někdy napadlo, proč ve svém městě nachází tolik budov, které nejsou žádným způsobem využívané. Zároveň si, jakožto člověk pohybující se v uměleckém prostředí, všímám skutečnosti, že umělci (studenti a lidé tvořící nekomerční umění) nemají dostatek příležitostí, kde svou tvorbu prezentovat, a chybí jim také prostory pro ateliéry či zkušebny. Squatting nabízí možnost, jak vyřešit oba dva problémy. Squatterská subkultura se snaží na jedné straně poukázat na nepoměr vhodného bydlení a nevyužívaných objektů, na druhé straně ale častokrát touží také nabídnout prostor pro kulturní aktivity (nejen) v rámci své komunity.

Jako příklad, jak tyto dva problémy reálně řešit, se nabízí pražský squat Ladronka. Památkově chráněný objekt, jenž vlastnil Magistrát hlavního města Prahy, byl již několik let v žalostném stavu, když se ho v roce 1993 rozhodli obsadit aktivisté Anarchistické federace. Jejich hlavním cílem bylo vybudování kulturně-sociálního centra: „Jeden ten motiv byl obsadit to, abychom měli prostor pro ty aktivity a teprve až v druhý řadě byl asi ten prostor na bydlení.“1 Toto squattery vybudované centrum za sedm let své existence nabídlo několik set akcí – koncerty, výstavy,

1 HANUŠ, Jan. Squat wars. [online] 2011 [cit. 22. dubna 2013] dostupné z: .

5 promítání filmů a dokumentů, autorská čtení, přednášky atd. Tím se stalo vedle strahovského klubu 007 (kde byl ale prostor věnován víceméně pouze hudebním projektům) nejdůležitějším místem pražské alternativní kultury devadesátých let.

Alternativní kultura je pojem skloňovaný převážně v souvislosti s minulým režimem, kdy jím byla označována kultura stojící v opozici ke kultuře oficiální, prorežimní. Po roce 1989 tak označení alternativní kultura ztrácí mnoho ze svého původního významu, protože je již používáno v jiném kontextu. Oficiální definice pojmu „alternativní kultura“ neexistuje, pod tento pojem se dá schovat několik možných výkladů. Pro účely této práce jsem se rozhodla vycházet z definice, která na alternativní kulturu pohlíží takto: alternativní kultura je ta část kultury, která se vymezuje vůči tzv. mainstreamové, masové kultuře (častokrát až velmi odlišnými projevy na hranici zákona). Do alternativní kultury zařazuji ty umělecké projevy, jejichž cílem není generovat zisk, a ty projevy, které se nesnaží oslovit co nejširší publikum, protože jsou lokalizovány na tzv. okraji společnosti.

Hlavním cílem mé práce je představit squat Ladronka, se zaměřením na jeho kulturní aktivity probíhající v rámci činnosti kulturně-sociálního centra. V práci si pokládám otázky vedoucí ke zjištění, zda je možné na principech Do It Yourself vybudovat fungující autonomní centrum nezávislé kultury, které by nabídlo alternativu k oficiálním kulturním institucím. Na konkrétním příkladu squatu Ladronka se pokusím ukázat jednu z možností, jak lze k takovému budování nekomerčního centra přistoupit. Práce by tak měla posloužit nejen jako exkurz do historie českého squattingu, ale také by mohla posloužit jako návod na vytvoření vlastního autonomního prostoru. Domnívám se totiž, že principy Do It Yourself jsou stále stejně platné jako v letech minulých.

Protože jsem si jako metodu k naplnění cíle zvolila empirický výzkum, těžiště mé práce spočívalo v rozhovorech s pamětníky squatu Ladronka. Primárním zdrojem pro mě byl, vzhledem k tématu práce, nestrukturovaný rozhovor se squatterem, který měl v letech 1995 až 2000 na starost produkci kulturních akcí ve vznikajícím kulturně-sociálním centru. Interview jsem nahrávala na diktafon a jeho doslovné znění přikládám v příloze. Dále jsem vedla

6 strukturované rozhovory s lidmi, kteří ve squatu Ladronka pořádali své akce nebo na nějaké z nich vystupovali. Tyto rozhovory byly vedeny pouze e-mailovou korespondencí. Velmi cenným materiálem pro mě byly i osobní diáře výše zmiňovaného squattera, díky nimž lze alespoň částečně rekonstruovat kulturní život na Ladronce v posledních třech letech jejího fungování, protože většina materiálů (např. videokazety se záznamy koncertů či letáky) byla poničena při vyklízení squatu.

Co se týče dalších zdrojů, čerpala jsem kromě uměnovědné literatury rovněž z publikací z jiných oborů, jako je sociologie, politologie nebo právo, protože squattingu se v českém prostředí do této doby příliš pozornosti z hlediska uměnovědného bádání nevěnovalo. Jako úvod do problematiky squattingu ze sociologického a politologického pohledu mi posloužila kniha Vlastimila Růžičky Squaty a jejich revoluční tendence a také publikace Squatting in Europe: Radical Spaces, Urban Struggles, vydaná v letošním roce kolektivem Squatting Europe Kollective. Podnětná pro mě byla i kniha Václava Tomka a Ondřeje Slačálka Anarchismus: svoboda proti moci. Kvůli nedostatku další odborné literatury k tématu jsem musela často volit diplomové práce věnované alternativnímu umění a subkulturám. Nejvíce přínosná pro mě byla diplomová práce Ivana Prouzy Squatting jako střet práva na pokojné užívání vlastnictví a práva na bydlení, ve které rozebírá squatting z právnického pohledu, a diplomová práce Ivy Chorvátovičové Alternativní kultura v České republice po roce 1989 (obě práce byly obhájeny v roce 2011). Dále jsem čerpala z časopiseckých a novinových článků a také internetových stránek jednotlivých subkultur. Velmi užitečné byly například stránky praha.squat.net, jež slouží jako informační zdroj české squatterské komunity.

7 1. Squatting

Pojmem, se kterým se v této práci nejčastěji setkáváme, je anglické slovo squatt. Ačkoliv tento termín již v českém jazyce zdomácněl, považuji za rozumné ho v této kapitole definovat, aby bylo zcela zřejmé, co znamená, a snáze tak došlo k jeho pochopení. Dále zde také předkládám výčet budov, které byly v Praze nelegálně osídleny v letech 1990–1993.

1.1. Pojem

Tento pojem, dnes již mezinárodně srozumitelný, lze podle Oxfordského slovníku2 přeložit buďto jako sedět na bobku či dřepět, nebo jako nastěhovat se do prázdného domu. Jako squat je označena okupovaná budova a ten, kdo provozuje squatting, je nazýván squatterem.

S termínem „squatt“ se lze setkat již v literatuře 19. století, kdy se jako squatteři označovali přistěhovalci, kteří se usídlili v neobydlených částech Severní Ameriky a zakládali zde své farmy (v tomto bodě lze nalézt první paralelu s dnešním chápaním pojmu „squatting“). Poté se stalo typickým představitelem squatterů hnutí hippies3 v šedesátých letech 20. století, v sedmdesátých letech to byli anarchisté4 a od devadesátých let je squatting spojen převážně se stoupenci anarchoautonomního hnutí.5 V českém prostředí se o squattingu mluví

2 WAITE, Maurice - HAWKER, Sarah. Compact Oxford Dictionary and Thesaurus. Oxford: Oxford University Press, 2009, s. 901. 3 Hnutí 60. a 70. let 20. století, obrací se proti principům konzumní společnosti, vyjadřuje touhu po přirozeném, prostém a bezpečném životě demonstrativním útěkem z reality tohoto světa pomocí náboženských meditací, drog, ignorováním učení a práce i životem v komunách. - JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001, s. 363. 4 Ideový směr, později hnutí, které vystupuje s radikálním odmítáním jakékoliv formy vlády a organizace společnosti, jíž by se jedinec musel podřídit, a prosazuje požadavek absolutní svobody myšlení a jednání. - Ibid., s. 71. 5 Hnutí, které sdružuje nejen anarchisty, ale také ekology, přívržence nové levice, bojovníky za práva zvířat, feministky a antifašisty. Hlavním úkolem je vytváření samosprávných skupin a zón ve společnosti. – FIALA, Petr (ed.). Politický extremismus a radikalismus v České republice.

8 v souvislosti s tzv. undergroundem před rokem 1989 a poté převážně s obydlováním prázdných chátrajících domů v devadesátých letech.

Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 172.

9 1.2. Společenská role squattingu

Důvodů, proč se angažovat právě ve squattingu, je hned několik. Primární příčinou bývá snaha o vyřešení vlastní nepříznivé bytové situace (zde se dá mluvit o politické angažovanosti, protože jde o reakci na bytovou politiku státu). Druhým důvodem je nejčastěji snaha o vybudování prostoru, kde se jako komunita, v tomto případě squatterská, můžeme scházet. Tímto způsobem posléze vznikají autonomní kulturně-společenská a informační centra.

Sebastien Schifres rozděluje ve své studii Les Squats6 squaty do dvou kategorií (nutno poznamenat, že mluví o situaci ve Francii, ale domnívám se, že toto rozdělení je možné aplikovat i na situaci v dalších vyspělých státech). Prvním typem je squatting jako „ekonomická nutnost“ („ces squats là répondent avant tout à une nécessité économique“), kdy se do prázdných budov stěhují imigranti, kteří pracují načerno a nejsou schopni si zajistit kvalitní ubytování. Vedle toho vznikají i squaty, které můžeme považovat za ideologické („squats politique“). Schifers soudí, že toto je pravá podstata squattingu: „Plus que par des raisons économiques, ce mouvement est avant tout poussé par des raisons idéologiques.“7 Tyto squaty totiž zakládají lidé, kteří hledají alternativní způsoby života ne z nutnosti, ale z vlastního přesvědčení. Již nejsou určeny jen k přespávání, ale snaží se otevřít veřejnosti. V jejich rámci vznikají i squaty tzv. alternativní, jež ztrácejí původní politický náboj a profilují se spíše jako místa, kde se pořádají alternativní kulturní akce. Hlavním důvodem je zde renovace chátrajících budov, jimž jejich obydlením vdechnou nový život.

S alternativními squaty se dostávám mimo obor sociologie a vstupuji na půdu uměnovědnou. Tento druh squatů může nahrazovat nedostatek hudebních klubů, galerií, přednáškových místností či divadelních sálů, zároveň nám dává příležitost seznámit se s tvorbou umělců, kteří se mohou zdát svou tvorbou komerčním galeriím příliš alternativní.

6 SCHIFRES, Sebastien. La Mouvance Autonome en France de 1976 a 1984. Paříž: Univerzita Paříž, 2004. nestránkováno. 7 „Hnutí je více o ideologických než o ekonomických důvodech.“ - vlastní překlad autorky práce

10 1.3. Právní stránka

Zákon č. 40/2009 Sb. Trestního zákona říká, že „1. Kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. 2. Stejně bude potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. 3. Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, a) spáchá-li trestný čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny nebo b) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozměru.“

Ačkoliv se v zákoně o squattingu přímo nemluví, je zřejmé, že byl zákon v roce 2009 upraven již s ohledem na stále častější pokusy squatterů o obsazení prázdných domů. Zákon, pocházející z roku 1961,8 podle kterého byli squatteři souzeni až do roku 2009, se odlišoval pouze v tom, že nebral členství v „organizované skupině“ jako přitěžující skutečnost (organizovaná skupina je podle trestního zákoníku sdružení osob, které mají mezi sebou rozdělené jednotlivé úkoly, čímž se zvyšuje pravděpodobnost úspěšné realizace trestného činu).9 Na základě toho můžou být squatterům, jakožto organizované skupině, ukládány vyšší tresty.

1.4. Squatting v Praze před rokem 1993

Ideologický squatting se v České republice objevuje až po roce 1989. Po revoluci začala restituce majetku a nemovitosti se tak staly předmětem velkého zájmu (dalo se s nimi dobře obchodovat). Majitelé nově nabytých domů měli několik možností, jak svých budov využít. Část z nich je začala komerčně využívat (nájemní byty, kancelářské prostory, luxusní obchody apod.), což bylo vzhledem k regulaci nájemného nejvýhodnější. Mnoho dalších budov bylo svými vlastníky určeno k demolici a takto vzniklá volná plocha byla následně prodána.

8 Zákon č. 140/1961 Sb. Trestní zákon. 9 PROUZA, Ivan. Squatting jako střet práva na pokojné užívání vlastnictví a práva na bydlení. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra ústavního práva a politologie, 2011, s. 15.

11 Někteří majitelé však o své domy neměli zájem a nebo neměli peníze na jejich opravu, velké procento objektů proto začalo rychle chátrat. Stejné to bylo i s budovami, které patřily státu – stát neměl dostatek peněz na jejich údržbu. A právě proto se o tyto nevyužívané budovy mohla začít zajímat rozvíjející se squatterská komunita. Squat Ladronka však nebyl prvním nelegálně obydleným prostorem v Praze. Podle knihy Vlastimila Růžičky Squaty a jejich revoluční tendence byly v Praze v letech 1990–1993 tímto způsobem obsazeny čtyři budovy:

1.4.1. Dům u Divého muže

Squattování Domu u Divého muže v Praze na Malé Straně trvalo pouze krátce. Objekt ve Sněmovní ulici fungoval až do 30. listopadu 1990 zcela legálně jako alternativní kulturní centrum, které spravovala Linhartova nadace. Ke konci listopadu však vypršela nájemní smlouva a Federální ministerstvo vnitra ČSFR, které dům pronajímalo, ji neprodloužilo. Tím pádem se z více než třiceti lidí stáli nelegální obyvatelé. Ti však objekt odmítali vyklidit a i nadále pořádali kulturní akce – koncerty, divadelní představení apod., až do definitivního vyklizení budovy 14. ledna 1991. První veřejnou akcí byla výstava malíře Martina Mainera, posledním kulturním projektem bylo představení ruského avantgardního divadla Děrevo.

1.4.2. Buďánka

Buďánka jsou bývalá dělnická kolonie na Praze 5, kde se nachází přibližně dvacet památkově chráněných domků, které byly již několik let opuštěné. Jeden z nich na počátku května 1991 obsadila skupina aktivistů z anarchistické skupiny Svoboda 91, jež zde žila až do března 1992. Oblast, kde se v sedmdesátých a osmdesátých letech scházeli disidenti a zkoušela zde hudební skupina Plastic People of the Universe, v současné době stále chátrá, ačkoliv se ozývají hlasy pro její obnovu, například sdružení Zachraňme Buďánka.

12 1.4.3. Zlatá loď

Od podzimu 1991 až do května 1994 obývala Dům u Zlaté lodi v Náprstkově ulici tzv. alternativní mládež, která zde vytvořila plně fungující komunitu, podle vzoru komunit objevujících se v 60. letech. Ačkoliv se svůj pobyt ve Zlaté lodi snažili legalizovat, musela být komunita vystěhována k 30. květnu 1994. O den později ji opustili poslední squatteři. Dům prošel rekonstrukcí a je využíván nejen jako prodejní plocha, ale je určen i k bydlení.

1.4.4. Sochorka

Činžovní dům v ulici ppl. Sochora na Praze 7 byl poprvé obsazen již v roce 1990 členy anarchistického hnutí, ale jako o squatu se v souvislosti se Sochorkou mluví až od roku 1992, kdy ho opustili kvůli špatnému stavu budovy všichni legální nájemníci a žili zde pouze anarchisté, kteří zde kromě provozu prvního anarchistického infocafé pořádali výstavy, koncerty a přednášky. Přes četné snahy o vystěhování budovu obývalo mnoho squatterů až do podzimu 1997. Sochorka je dnes zrekonstruována a užívána k nájemnímu bydlení.

13 2. Definice pojmů vztahujících se k tématu

Dříve než se zaměříme na konkrétní příklad squattu, jenž fungoval řadu let jako alternativní kulturní centrum, je nezbytné přiblížit ještě další pojmy, které se k této problematice vztahují – komunita a komunitní umění, Do It Yourself a Do It Yourself kultura.

2.1. Komunita a komunitní umění

Ze všech zde uvedených pojmů je právě komunita vnímána nejšířeji. Stejně jako u mnoha jiných pojmů, existuje i u tohoto několik různých definic. Podle Sociologického slovníku lze komunitu definovat jako „sociální útvar, jehož příslušníci jsou spojeni určitou příslušností. […] Pojem komunita označuje někdy i skupiny společně žijících osob, jejichž cílem je alternativní život v moderní konzumní společnosti.“10 Druhá část této definice plně koresponduje s úvahami v mé práci, neboť vysvětluje, na jakých principech jsou sdruženi obyvatelé squatu. Podle Velkého psychologického slovníku je komunitou také „přirozené společenství v určité lokalitě nebo skupina lidí sdílející společné zájmy.“11

Další důležitou definicí může být ta, která se objevuje ve Velkém sociologickém slovníku. Komunita je „společenství lidí, kteří se rozhodli žít alternativním způsobem života, jenž zpochybňuje hodnoty a životní styl převažující ve společnosti. Odmítnutí společensky uznávaných hodnot může mít různě radikální podobu. Život v komunitě zpravidla předpokládá odmítnutí soukromého vlastnictví a jeho nahrazení vlastnictvím společným; zvláštní důraz bývá kladen na soběstačnost komunity vzhledem k okolnímu světu.“12 Tato definice je důležitá z toho důvodu, že nastiňuje život komunity a tím také potvrzuje myšlenku, že pokud se zabýváme uměním ve squatech, lze v této souvislosti mluvit o umění komunitním.

10 JANDOUREK, Jan. Op. cit. s. 127. 11 HARTL, Pavel - HARTLOVÁ, Helena. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, 2010, s. 260. 12 PETRUSEK, Miroslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 507.

14 Ze sociologického hlediska bývá komunita považována za formu, pomocí níž lze uniknout ze společenské reality, a za jistý druh rezignace na možnosti změny charakteru společnosti, které bývají považovány z různých důvodů za nepřijatelné. Z uměnovědného hlediska komunita často vzniká až v rámci společně vyvíjené umělecké aktivity. Jedná se o důsledek toho, že v rámci komunity je velmi důležitá interakce jejích členů.

2.2 Do It Yourself (DIY) a Do It Yourself kultura

„Do It Yourself“ („udělej si sám“) lze označit jako specifický druh přístupu k životu. Jak můžeme z názvu odvodit, hlavní jeho myšlenkou je přesvědčení, že člověk je schopen si ve většině činností pomoci sám, protože má vrozenou určitou míru kreativity. Znamená to tedy, že člověk je schopen si zhotovit jakoukoliv pro něj potřebnou věc bez pomoci odborníků. Za první známky tohoto přístupu je možné podle některých zdrojů považovat prosazování řemeslné práce ve starověku, kdy se lidé, kteří tato řemesla ovládali, stávali odborníky. Jako pojem se však „Do It Yourself“ ustanovil až po druhé světové válce v Americe, kdy se ho začalo využívat jako označení pro pracovní činnosti při zdokonalování zahrad a domácností. Od sedmdesátých let dvacátého století se začíná tento princip uplatňovat i v oblasti kultury a nabývá tak největšího rozkvětu. V tomto období je spojován převážně s punkovou subkulturou – začaly se objevovat hudební skupiny, které své písně nahrávaly místo v nahrávacích studiích doma tzv. na koleni (low-fidelity) a přitom využívaly všemožné, po domácku vyrobené hudební nástroje. Začaly vycházet různé komunitní časopisy, zaměřené na minoritní kulturu (ziny a fanziny), začaly se hledat alternativní prostory, kde lze hudbu, divadlo a výtvarné umění prezentovat atd.

Je tedy logické, že se posléze ustanovil i samostatný termín „Do It Yourself kultura“. Vycházíme-li z předpokladu, že kulturní činnosti je schopen jakýkoliv člověk díky své kreativitě, můžeme tvrdit, že abychom mohli vytvářet umění, není nutné být profesionálním umělcem (ve smyslu nutnosti vystudovat školu s uměleckým zaměřením). Základním předpokladem je fakt, že umělec i recipient

15 jsou aktivními tvůrci dané situace/myšlenky. Není tedy snadné rozpoznat, kdo je „umělec“ a kdo „konzument“.13 Důležitá není v tomto případě pouze konzumace nabídnutého produktu, ale převážně tvorba a výsledek práce.

V tematickém čísle časopisu pro kulturu Labyrint Revue DIY/Udělej to sám (č. 19-20/2006) vysvětluje novinář Jeffree Benet pojem „Do It Yourself kulturu“ takto: „DIY kultura vznikla z kombinace ekonomické katastrofy, demografické katastrofy (pro nás) a snadné přístupnosti k užitkové technologii. Postkomunistická generace má přístup k technologickým výrobním prostředkům a možnost disponovat s časem. V době, kdy přestává fungovat podpora státu, se ocitáme v pozici: Chceš-li něco udělat, musíš to udělat sám. Může to být umělecká práce na letáčku, který vás zve do klubu nebo na party, jež vás zaujme až tak, že na onu akci jdete, obdivujete obrazy, posloucháte hudbu, tancujete, pijete na baru, koupíte si undergroundový časopis nebo novelu vydanou na vlastní náklady, připojíte se na internet, podíváte se na filmy nebo divadlo, setkáte se s lidmi, kteří organizují kampaně, utečete zpátky ke svým přátelům a nakonec jdete domů. Armáda kreativních lidí, včetně umělců, muzikantů, Djů, filmařů, spisovatelů, herců a politických aktivistů pořádá večírek pro vás zapojené do jiné armády organizátorů večírků, vydavatelů nezávislých časopisů, nezávislých nahrávacích společností a nahrávacích studií nebo další mikroobchodníky, co přišli s novou dobou.“14

Co je však důležité, je fakt, že DIY kultura funguje nezávisle na oficiálních kulturních institucích a současných trendech. Kultura všeobecně je velice málo podporovaná státem (pro alternativní kulturu to platí dvojnásob), a tak nezbývá nic jiného, než si „pomoci sám“. Prostředky, které tvůrci při práci využívají, vycházejí ze všech materiálních i duchovních možností, jež jim společnost nabízí, „přičemž to není důvod pro jakoukoliv integraci do stávajících rigidních a zaběhnutých struktur. Prostředky jsou často kombinovány a používány velmi překvapivě, kreativně, kvůli nutnosti přizpůsobit se materiálním a duchovním

13 ALEF. Co to je DIY kultura? Revue Labyrint. Časopis pro kulturu. č. 19-20/2006, s. 10. 14 BENET, Jeffree. Do It Yourself kultura. Revue Labyrint. Časopis pro kulturu. č. 19-20/2006, s. 11.

16 podmínkám“.15 Seberealizovat se v této oblasti kultury mohou lidé s velmi odlišnými zájmy, zkušenostmi a schopnostmi, jako jsou podpora při organizaci akcí, např. zakládáním nových klubů, nezávislých vydavatelství apod.

15 ALEF. Op. Cit., s. 12

17 3. Kulturně-sociální centrum a squat Ladronka

Jedním z nejviditelnějších projevů DIY kultury se i u nás staly squaty. Bezpochyby nejznámějším z nich byla Ladronka v Praze, kterou v roce 1993 obsadila skupina mladých lidí z anarchistického hnutí. Na sedm let se do té doby prázdný statek stal dějištěm kulturních akcí bez dotací a sponzorů, jejichž motivací nebylo generovat zisk, ale prožitek, sebevyjádření a sdílení s podobně smýšlejícími lidmi. Sedm let se na Ladronce žilo a tvořilo v rámci DIY kultury, založené na tom, že nikdo za svou práci nic nemá – kromě dobrého pocitu, že dělá něco pro druhé. Sblížit lidi s odlišnými osudy, ale podobným náhledem na svět, o to v DIY kultuře jde. Možná zvnějšku až příliš banální a patetické, ale jistě funkční a v mnohém inspirující.16

Pravidlo typické pro Do It Yourself kulturu, že i z mála lze vytvořit mnoho, potvrzuje squat Ladronka zcela bezpochyby. Z chátrající budovy squatteři vytvořili fungující autonomní centrum nekomerční kultury, které během sedmi let nabídlo alternativně smýšlejícím lidem několik set příležitostí, jak využít svého volného času.

Počátky squatu Ladronka lze spojovat s rozvojem anarchistického hnutí v českém prostředí, silně ovlivněného anarchistickým hnutím v Polsku a německou autonomní scénou, která kladla velký důraz na squatting. Čeští anarchisté se poprvé veřejně prezentovali již v říjnu 1989, kdy na Staroměstském náměstí uspořádali první happening, kde členové Československého anarchistického sdružení rozdávali letáky shrnující jejich myšlenky.17 Tyto striktně anarchistické myšlenky však byly brzy obohaceny o další témata, jež byla definována redaktorem časopisu A-kontra takto:„Mnoho lidí se může ptát – dobrá, a co je ten váš anarchismus, když ne teror a násilí? Podle mě jedinou přijatelnou a nosnou cestou je cesta občanských aktivit bez jakýchkoliv organizačních a nomenklaturních struktur, bez sekretariátů a volených funkcionářů, cesta

16 NOVÁK, Arnošt. Udělejte to zkrátka sami! A2. Kulturní čtrnáctidenník, ročník 2006, č. 19, str. 20. 17 TOMEK, Václav - SLAČÁLEK, Ondřej. Anarchismus: Svoboda proti moci. Praha: Vyšehrad, 2006, s. 583.

18 regionálních svazů a skupin, svépomocných spolků, ekologických farem, organizací bojujících za práva zvířat, squatů a center nezávislého života, autonomních skupin ve větších městech, bojujících proti porušování lidských práv a projevům diskriminace, nezávislých hudebních agentur a skupin a především nezávislých časopisů a bulletinů, rozšiřujících myšlenky autonomie a společenské samosprávy jako reálné protiváhy dnešního státního uspořádání, které není schopno ani garantovat práva, která deklaruje, ani v dlouhodobé perspektivě zvládat globální problémy, které vyvolalo.“18

Právě časopisy, které sloužily jako platforma pro šíření idejí a aktuálních informací, sehrály významnou roli v rozvoji anarchismu, ale také v rozvoji squattingu. Jak se zmiňuje Ondřej Slačálek v knize Anarchismus: svoboda proti moci, anarchisté pozitivně hodnotili politickou orientaci squatů a překračování zákonů a vlastnických práv, což bylo dostatečně ospravedlněné nevyužíváním objektu (ale i oni se často aktivně snažili své squaty legalizovat).19 Se squattingem byl hodně spojen časopis Autonomie, jehož první číslo vyšlo ke konci roku 1991 a jehož cílem byla snaha o vzdělání těch, „kterým již nestačí jen bojovat za anarchii na často nesmyslných demonstracích“.20 Kromě aktuálních témat se v Autonomii kladl důraz i na přiblížení historie hnutí a informace ze zahraničí. Z okruhu lidí kolem tohoto časopisu vznikla v dubnu 1992 Anarchistická federace a právě tito aktivisté, ovlivnění zahraničními vzory, obsadili v září 1993 opuštěný statek Ladronka.21

Ta idea obsadit nějaký místo vznikala v průběhu roku 92. V prostředí tehdejších pražskejch anarchistů byla cítit potřeba mít nějaký místo, kde bychom se mohli scházet, dělat koncerty. Vůbec mít nějakej ten prostor pro naše politický, tenkrát, a kulturní aktivity. Takovej ten motiv jeden byl obsadit to, abychom měli ten prostor na ty aktivity, a teprve až v druhý řadě to byl prostor na bydlení.22 (Arnošt)

18 REDAKCE. A-kontra, 2-3/1993, s. 16. 19 TOMEK, Václav - SLAČÁLEK, Ondřej. Op. cit. s. 588. 20 REDAKCE. Autonomie 0/1991, s. 2. 21 Jak uvádí internetová encyklopedie Wikipedie, statek, pocházející ze 14. století, chátral od roku 1977. V té době se zde nacházely sklady, budova patřila Magistrátu hl. m. Prahy. 22 HANUŠ, Jan. Op. cit.

19 Prvotní myšlenka byl mix vyřešení si sociálního bydlení, v podstatě prezentovat nějaký názory (obsadit barák a přihlásit se k tomu) a ve výsledku se snažit ten pobyt nějakým způsobem legalizovat. Což tuhletu snahu jsme od začátku prováděli, s tím, že když tam byla možnost dělat kulturní akce a prostor na to, tak jsme to pojali tak, že jsme si jednak pořešili tu otázku bydlení a dokázali jsme vybudovat kulturní centrum.23 (Dieda)

My jsme Ladronku prakticky od prvopočátku, kdy vznikaly nějaký záměry, projekty, studie, tak to bylo ještě v době, když jsme měli založenou Nadaci Ladronka, než jsme ji pak museli zrušit, tak jsme Ladronku vnímali jako autonomní centrum…autonomní kulturní centrum.24 (Petr)

Všichni respondenti se shodují na tom, že na počátku devadesátých let v Praze chyběl prostor, kde by bylo možné vidět hrát nekomerční hudební skupiny, a který by byl zároveň otevřený i dalším druhům kulturních a politických aktivit. Jediné místo, které tito aktivisté vnímali jako možnou alternativu k rozrůstajícím se komerčním klubům, byla 007 na Strahově, jež však kromě koncertů nenabízela příležitost pro pořádání diskuzí, přednášek nebo filmových promítání. Stejně na tom byly i dva další pražské kluby Borát a Bunkr, které již před rokem 1989 fungovaly jako místo setkávání undergroundové kultury. Proto při výběru objektu k možnému obsazení přemýšleli squatteři i nad tím, zda jde o vhodný prostor pro to, aby zde bylo takovéto centrum možno vybudovat. Ačkoliv tedy pro ně byla důležitá rozloha a samotný objekt, Dieda přiznává, že však nepřemýšleli nad praktickými záležitostmi, jako zda bude centrum dostatečně izolované od okolí (kvůli nočnímu hluku při koncertech, který by mohl rušit obyvatele v okolí), ale zároveň dobře dostupné pro návštěvníky (dobrá dostupnost městskou hromadnou dopravou apod.). V tomto ohledu se jeví jako ideální prostor například pražská usedlost Cibulka, další z pražských chátrajících budov, která byla také několikrát obsazena s cílem vybudovat zde autonomní kulturní centrum. Ta je skryta v parku dostatečně vzdáleného od okolí, ale zároveň je blízko tramvajové zastávky.

23 Z rozhovoru vedeného 20. dubna 2013 v kavárně Alibi v Praze. Všechny následující Diedovi citace pocházejí z tohoto rozhovoru. Celý rozhovor je uveden v příloze. 24 HANUŠ, Jan. Op. cit.

20 Vytipovaly se asi dva [baráky]; jedním z nich byla právě Ladronka a druhej byl objekt u Krejcárku. Pak se to zvažovalo, zjišťovaly se vlastnický poměry a podobně. A nakonec jsme se víceméně jenohlasně rozhodli pro Ladronku. Už vším se nám ten objekt líbil…25 (Arnošt)

Takže tenhle barák byl vybranej… Byl tak dobrej, že se nemuseli vytipovat žádný jiný. Při obsazování jsme se zajímali i o majetkový poměry, který tam byly tak jakoby nejistý. Patřilo to Magistrátu města Prahy s tím, že předtím to měl v pronájmu autoservis ňákej, takže po tom předání to zůstalo jak kdyby prázdný. To bylo minimálně tři roky předtím nevyužívaný. V průběhu let se řešilo to, že Magistrát se z toho chystal udělat nějaký projekty, proti kterejm my jsme bojovali, to byl nějaký projekt V. I. P. sanatoria. Ještě v tu dobu, při tom obsazení, objekt patřil Magistrátu, ale objekt měla správcovská firma na starost. (Dieda)

Jedním ze základních předpokladů pro založení kulturního centra je dostatek finančních prostředků na jeho provoz. Centra postavená na principech DIY kultury však dokazují, že je možné je vytvářet i bez velkého kapitálu. Na počátku se vždy hledá vhodný prostor (viz výše), který je potřeba odkoupit, či si ho pronajímat. U squatů to je však jiné, protože squat je nelegálně obydlená prázdná budova, u které často díky nejasným majetkovým poměrům ani není možné někomu platit nájem, což je v tom případě pro zřizovatele centra jistá finanční úleva. Pro Ladronku toto platilo po dobu sedmi let, protože jejich pobyt zde byl po celé fungování nelegální (opět považuji za důležité poznamenat, že se o legalizaci svého pobytu neúspěšně snažili po celou dobu). Toho se týkají i další náklady spojené s provozem prostoru: tím, že na Ladronce nebyla elektřina („Elektřinu jsme kradli z lampy jako toulaví psi kradou žrádlo. V létě to znamenalo celej den pracovat rukama, číst nebo mluvit. Ale všechno, co potřebuje energii ze sítě, ožívalo v jednom výkřiku až ve chvíli, kdy zablikaly i aleje lamp.“26), voda se brala ze studně a mzdy se nevyplácely, odpadají i režijní náklady. Práce, které bylo nutné vykonat před samotným bydlením a první uskutečněnou kulturní akcí, se obyvatelé snažili udělat svépomocí, podle základního pravidla principu 25 HANUŠ, Jan. Op. cit. 26 VLADIMÍR 518. Ladronka 518. [online] 2012 [cit. 3. května 2013] dostupné z: .

21 Do It Yourself, že člověk je schopen si ve většině věcí poradit sám. Jakékoliv další práce, které bylo v průběhu let nutné provést, byly prováděny podle stejné zásady. Stejně tak i příprava koncertů a dalších kulturních akcí byla v režii samotných squatterů, již za svou práci neměli žádnou finanční odměnu. Každopádně i tak největší finanční zátěž přinášely právě koncerty. V průběhu let, kdy se squat Ladronka změnil na fungující centrum alternativní kultury, se začaly účinkujícím vyplácet peníze za vystoupení, což u takového počtu zahraničních muzikantů nebyla zanedbatelná částka. V prvních letech po obsazení skupiny hráli tzv. za poskytnutý prostor, posléze se vyplácely cestovní náklady a také se začaly s čím dál se zvětšujícím počtem zahraničních vystupujících platit kapelám stejné částky, o které si říkaly i při koncertech v hudebních klubech. Nerozlišovalo se, jestli hrají ve squatu, nebo klubu, protože muzikanti si na turné pořád musejí platit cestovní náklady, ubytování, stravu a podobně. Nicméně na Ladronce nikdy nehrály žádné profesionání kapely (nebo minimálně v té době ještě tak uznávané nebyly, např. Ole Lukkoye, The Tiger Lillies nebo U. S. Bombs). Peníze, za které se kapely vyplácely, a peníze potřebné na údržbu budovy se získávaly dvěma způsoby. Jednak se za koncerty vybíralo vstupné, jež šlo celé na pokrytí nákladů na provoz kulturního centra (mimo jiné se v průběhu let pořizovala i technika; při vyklízení budovy v roce 2000 se mnoho těchto věcí poničilo). Druhý způsob, jak autonomní centrum financovat, je občasné uspořádání benefiční akce na provoz squatu. Squaty se totiž již ze své podstaty podílejí na financování činnosti anarchistického a autonomního hnutí, proto i Ladronka tyto akce pořádala. Jí samotné v tomto pomáhalo spříznění s berlínským squatem Köpi, které pro ní několikrát benefiční večírky pořádalo, což pro ni bylo výhodné (marka byla silnější měnou než koruna), protože Ladronka dostala všechny vydělané peníze. Ze všech takto vydělaných peněz byl postupem let vytvořen kapitál, z něhož bylo možné pokrýt náklady i na akce, které nebyly výdělečné. Squatteři tedy i bez dotací od státu či jiných sponzorů dokázali finančně zajistit plynulý chod kulturně-sociálního centra.

Finanční pravidlo fungovalo tak, že všechny peníze, který se na akcích vydělaly, šly do údržby toho baráku. Takže na začátku, když jsme měli dvě bedny s jedním mikrofonem… tak postupně se začaly dokupovat věci. Ty poslední tři roky jsme měli

22 aparaturu vlastní. Poslední tři roky už to fungovalo jako docela dobrý centrum, který mělo tenhle technickej servis. Tak ale ono to mělo různý háčky: třeba jsme neměli elektriku, že jo, kterou bez podpisu Magistrátu nám prostě nezapojili, takže se kupoval generátor. (Dieda)

Tim, že jsme dělali kulturní centrum, tak jsme nebyli úplně závislí na tom konkrétním výběru vstupnýho. Tím, že jsme dělali víc těch akcí… Někdy nám lidi nepřišli, ale tak zaplatilo se to z jinýho koncertu. V tý druhý půlce vzniknul spor mezi náma, že to tam chtěli dělat i lidi, co dělali technoparty, protože to byl super prostor na to, který jsme ale pak na dva roky přerušili, protože to bylo moc divoký a pak tři roky ke konci jsme si řekli, že jednou za dva měsíce je uděláme, protože nám to podpoří finančně menší kapely. Protože tam se prodělávalo na ty jejich náklady. (Dieda)

Vzhledem k tomu, že se squatteři po celých sedm let snažili svou činnost na Ladronce legalizovat, bylo nutné vybrat správnou formu neziskové organizace, jejíž zástupci by jednali s úřady. Nejprve byla v roce 1993 založena Nadace Ladronka, po změně zákona v roce 1997 bylo zaregistrováno občanské sdružení Ladronka na Ladronce, o.s. (důvodem byla státem nařízená změna finančního fungování nadací, – „nadace je účelovým sdružením majetku zřízeným za účelem dosahování obecně prospěšného cíle. Nadační příspěvky se poskytují z výnosů nadačního jmění a ostatního majetku nadace.“27 – což pro obyvatele squatu již nebylo vhodné). Výhodou těchto právních forem je skutečnost, že tato sdružení mohou získávat granty na podporu vlastní činnosti. V případě squatu to ale možné není, a tak byla nadace/občanské sdružení v tomto případě využívána převážně pro komunikaci s Magistrátem a dalšími institucemi.

V podstatě, finančně jsme to dělali načerno, ale bylo to kvůli tomu [založení nadace], že jsme měli právní subjekt. S Jirkou Novákem by se nikdo nebavil, že jo. (…) Když jsme se o to zajímali, tak grant bysme na tu naši činnost třeba dostali, jenomže jsme neměli nájemní smlouvu, takže tam to všechno končilo v tom kruhu, jako že nemáme legální pobyt. (Dieda)

27 NOVOTNÝ, Karel - MEJSTŘÍKOVÁ, Alena. Založení občanského sdružení [online] 2010. [cit. 29. dubna 2013] dostupné z: .

23 Pro každou kulturní instituci je důležité, aby se zvyšovala její návštěvnost. V případě squatu a zároveň autonomního kulturního centra je však otázka návštěvnosti daleko složitější. Na jedné straně stojí touha po nadšení co největšího počtu lidí pro uskutečňované aktivity, na druhé straně ale zároveň potřeba dostatečného soukromí obyvatel. Squat Ladronka měl výhodu v tom, že koncertní sál byl přímo oddělený od obytné části, nicméně i tak nebyla otázka otevřenosti/uzavřenosti zcela vyřešena. V prvních letech po obsazení byl squat otevřen v podstatě komukoliv, ale to se neukázalo jako ideální krok: „V létě 1995 k nám přijelo tolik lidí z celého světa, že jsme sami byli vyčerpaní a neměli sílu ani na vztahy mezi sebou. Po obrovském otevření jsme se trochu uzavřeli a byli vybíravější, koho vzít,“28 uvedl v rozhovoru pro MF Dnes jeden ze zakladatelů Petr. Jak přiznává i další z bývalých obyvatel Dieda, tak otevřenost byla veliká a bylo nutné vymyslet systém, jak v tomto ohledu dále fungovat. Řešením se stal systém výměny – za jednoho odcházejícího obyvatele mohl přijít jeden další, např. konkrétně po výše citovaném Petrovi získal pokoj v roce 1998 Vladimír 518. Squatteři si však také uvědomovali, že pokud chtějí vytvořit fungující kulturně- -sociální centrum, je nutné organizované akce propagovat, aby se o nich dozvědělo co nejvíce lidí. V devadesátých letech nebyly zdaleka takové možnosti reklamy jako v současné době, kdy nejlepším prostředkem pro komunikace s potenciálním návštěvníkem jsou sociální sítě. Kulturně-sociální centrum Ladronka využívalo tři druhy propagace: využívala se možnost inzerovat pořádané akce (koncerty punkových a hardcorových skupin) v tištěných zinech, vydávaných v rámci punk/hardcore subkultur, dále to byly tištěné letáčky a plakáty, které se objevovaly na s Ladronkou spřízněných místech, např. již zmiňovaný klub 007 na Strahově. V posledních letech se v omezené míře využívalo i internetu, squat měl založené své vlastní stránky www.ladronka.cz (v současné době již má tuto doménu zaregistrovanou areál in-line bruslení Ladronka). Vzhledem ke zvyšujícímu se počtu návštěvníků během celých sedmi let se dá říct, že tento druh propagace byl dostačující. Koncerty, které organizovali lidé z Ladronky, byly šířeny těmito prostředky, pokud zde pořádal koncert (či jiné aktivity) někdo jiný, propagoval si svou akci sám (nicméně i s tím mu byli lidé ze squatu ochotni 28 JIŘIČKA, Jan. Hledání ztracených squatů. [online] 2007 [cit. 29. dubna 2013] dostupné z: .

24 pomoci). Pro Ladronku graficky zpracovával propagační materiály nejčastěji grafik Jan Kokotek, který na konci roku 2003 založil DIY projekt Alien D. N. A, jenž „vychází z kreativní činnosti, vyvíjené od počátku devadesátých let v rámci kulturních a uměleckých iniciativ. Zahrnuje aktivity kolem pražských autonomních center Ladronka a Cibulka, organizování free festivalů a především polokočovné společenství Cirkus Alien“29, a v jehož rámci se zaměřuje na výrobu vlastního oblečení, sítotiskové grafiky či hudebních nosičů.

To nebylo jako teďka, že se to pošle do tiskárny a přijde plakát. Tenkrát jsem musel absolvovat docela těžkou cestu: někdo udělal návrh, potom se muselo jet do grafického studia, kde nám udělali film na tisk, na každou barvu jeden film, což trvá jakoby půl den. A pak jsme měli tiskárnu v Újezdu nad Lesy, kam jsme ty filmy museli odvízt a za tři dny tam přijet. Takže pak byla logistika vytváření plakátů to, že jsme měli nějakou A3, tam se různě dělali, řekněme, hlavní plakát a do prostoru kolem něho se nasekaly nějaký letáčky. Takže ta produkční práce pro mě v tu dobu znamenala hlavně lítání do grafickýho studia, který mi udělá filmy, a tiskař. (Dieda)

Život squatterů na Ladronce by se dal rozdělit do tří období, s čímž souvisí i dramaturgie kulturně-sociálního centra.

První období se dá počítat na roky 1993 až 1995. V prvních letech po obsazení si obyvatelé nejprve museli najít vhodný způsob, jak správně bydlet a pracovat jako komunita lidí, kteří jsou kromě společného anarchistického přesvědčení a hudebního vkusu značně rozdílní. V této době bylo možné Ladronku nazývat politickým squatem v pravém slova smyslu. Zamýšlené autonomní kulturní centrum se vytvářelo pozvolna. Avšak hned po čtrnácti dnech zde byla uspořádána výstava a na konci října proběhl první dvoudenní festival Ladrofest, který se posléze stal tradicí. Na jedné straně tu probíhaly přednášky, diskuze, promítání nebo výstavy týkající se autonomního a anarchistického hnutí (o což se staralo vybudované infocafé Utopia), na straně druhé se zde pořádaly koncerty víceméně českých punkových a hardcorových skupin. Celá dramaturgie a organizace koncertů byla spontánní, skupiny, které zde hrály, si zde většinou

29 JONÁŠOVÁ, Iva. Do It Yourself. [online] 2011 [cit. 29. dubna 2013] dostupné z: .

25 chtěly zahrát ze svého vlastního rozhodnutí, bez nároku na finanční odměnu – squat jim poskytl prostor, což bylo výhodné pro obě strany. Jedny ze svých prvních koncertů v roce 1994 zde odehrála například česká hardcoreová kapela Slut, která se na Ladronku ráda vracela i v pozdějších letech, v roce 1999 zde mimo jiné křtila svou desku Luftganja (podle informací z internetových stránek skupiny byl tento koncert zcela vyprodaný). V roce 1998 zde odehrála kapela První hašiš (další uskupení členů Slut) dva ze svých čtyř koncertů.

Dá se říct, že první tři roky se všechno teprve vytvářelo, všechno to bylo velice spontánní, lidi v tu dobu byli spíš anarchisti, takže zároveň to šlo ruku v ruce s prací kolem A-kontra, potom to byla Autonomie. (Dieda)

Byl to experiment žít pohromadě. Ne vždycky to bylo úplně ideální, ale myslím, že jsme se zlepšovali. Brali jsme to jako prostor, dělat si věci po svém, tady a teď. Nechtěli jsme, aby nám do toho někdo kecal.30 (Petr)

V roce 1995 se poprvé mění poměry ve squatu. Pomalu se vytrácí radikalismus a silné politické přesvědčení, odcházejí tři z pěti zakladatelů. Infocafé Utopia se i se svými aktivitami stěhuje z prostoru squatu na Bělehradskou ulici (rok 1997). Během dalších tří let se z Ladronky stává respektované kulturně-sociální centrum, z něhož si berou inspiraci další squaty obsazené se záměrem vybudovat tu podobné autonomní prostory (Sochorka, Papírna, Cibulka, Autonomní centrum Milada). Přicházejí však i první pokusy o vystěhování obyvatel z budovy, ty se však za podpory velké části sympatizantů z České republiky i zahraničí podařilo odvrátit. Na podporu Ladronky se konaly kromě demonstrací i koncerty, česká reggae skupina Švihadlo kromě svého vystoupení složila pro squat vlastní píseň Ladronka: „Na Ladronce tam je krásně, tam je klid a mír, na Ladronce tam je krásně, tam se daří lidem i trávě. (…) Babylon roste, už touží i po Ladronce, Babylon roste, ale my ho zastavíme! Musíme v sobě živit naději nebo nás Babylon přeroste…“31 3. 11. 1995 zde poprvé vystoupila skupina Traband (jednalo se o desátý koncert jejich kariéry). Následně tu

30 JIŘIČKA, Jan. Op. Cit. 31 ŠVIHADLO. Ladronka. [online] 2011 [cit. 29. dubna 2013] dostupné z: .

26 vystoupila ještě v roce 1996 a to 13.1. společně s Hodiny na tmu + Blow out, 19.4. a poté ještě 19.12. 1997. Na internetových stránkách youtube.com je k nalezení audio záznam koncertu skupin Kultra! a Telefon, uskutečněného na Ladronce v roce 1996. Díky dobrému jménu a kontaktům se zahraničními squaty se zde začínají prezentovat i zahraniční kapely, projíždějící na svých turné přes Prahu.

Další zlom nastal v roce 1998, kdy z Ladronky odcházejí poslední z původních obyvatel. Na první pohled se zdá, že mizí veškerá politická angažovanost a zůstává pouze práce na udržení kvality kulturně-sociálního centra. Ladronka začíná být kritizována autonomním anarchistickým hnutím pro jeho malou podporu, zároveň ale dosahuje vysoké návštěvnosti pořádaných akcí. Dieda přiznává, že se nezainteresovanému okolí mohlo zdát, že se vzdálili myšlenkám anarchistických aktivistů, ale že stále autonomní scénu podporovali: pořádali pro ni různé benefiční akce, např. pro Autonomní centrum Milada (7. 11. 1998) nebo na podporu antifašistického hnutí; když byli poprvé vystěhováni obyvatelé squatu Milada, poskytli jejím obyvatelům na měsíc a půl ubytování; angažovali se i při protestech proti Mezinárodnímu měnovému fondu konanému v Praze v roce 2000,… Další z benefičních akcí, která tu proběhla 22. ledna 2000, byla část projektu Hudebníci zemi, na níž vystoupily punkové skupiny P. S., Slut a Point. Výtěžek z celé akce (která dále probíhala v kostele sv. Šimona a Judy, v klubu Delta a klubu Hrob) byl věnován na zpřístupnění informací o životním prostředí prostřednictvím internetu a také na projekt „Za záchranu Českého krasu“.32 Koncerty organizované přímo Ladronkou byly i nadále převážně punkové a hardcoreové (viz Seznam koncertů pořádaných sdružením Ladrogang na Ladronce během let 1998-2000). Velké procento produkce tvořily skupiny zahraniční (např. Vanilla Muffins, Citizen Fish či La Fraction), z českých se tu objevily například Sunshine, GNU nebo Zeměžluč. Pořádaly se však i koncerty jiných žánrů. Oblíbené byly i hip-hopové koncerty. Výjimkou nebyly ani koncerty vážné hudby: hrála zde například uznávaná světová harfenistka Kateřina Englichová (koncert pořádal Slavomír Tesárek).

32 ČULÍK, Jan. Dnes budou hrát zemi. [online] 2000 [cit. 29. dubna 2013] dostupné z: .

27 Bylo to jedno z nejsoustředěnějších publik, co jsem kdy zažila. (…) Kolega mě poprosil, jestli bych si tam s ním nezahrála. Dřív byl z politických důvodů zavřený a pomáhala mu Amnesty International. Ta byla ve spojení s anarchisty a tak nějak to vzniklo. Jasně, že jsem souhlasila, taková možnost se hned tak nenaskytne. Vždyť na mé práci je hezké, že se setkávám se zajímavými lidmi.33 (Kateřina Englichová)

O tři ulice dál bydlel člověk, kterej hrál v český filharmonii na housle, a ten přišel a říkal:, Já jsem tady byl na akci, tenhle sál má super akustiku.' A tenhleten člověk tak přitáhl harfenistku, takže housle a harfa. To bylo v rámci nějakýho odpoledne myslim, ňáký sportovní odpoledne nebo ňáký venkovní divadlo možná. Zrovna před půl rokem jsem potkal člověka, kterej říká:, Hele, to je pravda, že u vás hrál houslista z Český filharmonie?' Já říkal:, No'., Já jsem mu to fakt nevěřil, on mi to vyprávěl před třičtvrtě rokem jako největší životní zážitek, že prostě vážnou hudbu tam poslouchalo sto punkáčů a byli z toho absolutně nadšený.' Takže to byl jeden z případů, když jsem si říkal, jak je to super, když se to dá propojit. (Dieda)

Seznam koncertů pořádaných sdružením Ladrogang na Ladronce během let 1998–2000:

1998 29.1. The Romp (de), Infection (cz) 20.2. Heartway syndicate (cz) 4.4. Sirups (de), Speichel Brois (de), NVU (cz) 10.4. Refcity (uk) 26.4. Boycott (nl), Distress (de) 29.4. Stateless of the Universe (gr), Post Regiment (pl), Lushust (nl) 13.6. HC Summerfest 27.6. Kirous (fin) 15.7. Cripple Bastards (it), Exekuce (cz) 20.8. D. D. I. (it) 26.8. Ladrofest: Hellcrusher (uk), Toxic Bonkers (pl) 27.8. Ladrofest: Lvmen (cz), Ember (cz), Sunshine (cz), Goodfoul (cz) 33 WILKOVÁ, Scarlett. Krásná harfenistka Englichová je na obdiv zvyklá. [online] 2006 [cit. 30. dubna 2013] dostupné z: .

28 28.8. Ladrofest: Davová psychóza (sk), Nonconformist (sk), Pazi Snajpr (cz), Wojzcech (de) 30.8. Ladrofest: Vrtule 1 (cz), Švihadlo (cz) 27.9. Benefiční akce pro dvouměsíčník Konfrontace: Sabot (usa/cz), Ned (cz), waawe (cz) 15.10. Varukers (uk), Operation (swe), Cress (uk), Detestation (usa) 24.10. Davová psychóza (sk) 2.11. Ulrike Dream (de)

1999 13.1. Davová psychóza (sk), Zeměžluč (cz) 11.3. US Bombs (usa), Crazy Wheels (cz) 3.4. 4 Hippies (de), Wormäts (de) 7.4. Subhumans (uk), Wind of Pain (fin), Co-Ca (cz) 9.4. Hammerfall (de), Minus Eins (de) 2.5. 6 000 crazy (nor), Anker (usa) 16.5. Fastfood (cz), Destroy Yourself (cz), Subspicies (usa) 20.5. Vanilla Muffins (ch) 2.6. Citizen Fish (uk), La Fraction (fr), Decrepit (usa) 3.6. Stage Bottles (de), Reazione (it) 4.6. Polemic (sk), Coltcha (cz), PSH (cz) 23.6. Hellnation (usa), End of Century Part (usa), Asshole Parade (usa), Vomit for Breakfast (usa) 3.7. Ratos de Porao (bra), Mass Murderers (fra) 23.7. Driller Killer (swe), Viu Drakh (ger) 6.8. Beer Gut 100 (de), Zeměžluč (cz) 18.8. Hibernation (gre), AK-47 (cro), Mainswitch (cro) 27.8. Ladronkafest: Lazy Slobs (de), Davová psychóza (sk), Post Regiment (pl) 28.8. Ladronkafest: Restarts (uk), Stratford Mercenairies (uk), Averze (cz), Goodfoul (cz) 29.8. Ladronkafest: Phobia (usa), Kevorkian (cz), Lvmen (cz) 11.9. Inner Terestrials (uk) 28.10. Dir Yassin (izrael), Crude Be (de)

29 5.11. Lesser of Two (usa), Kobayashi (at) 17.11. Brother Inferior (usa) 29.11. Das Zuckende Vakuum (de), Hammerfall (de) 17.12. Exekuce (cz), Dreadrot (cz)

2000 1.3. Petrograd (rus) 17.3. Ströhsacks (de) 31.3. Wojzcech (de) 13.4. Klasse Kriminale (it) 18. 4. Echt! (cz) 26.4. Guitar Snaps (de) 28.4. Benefiční koncert pro noviny odporu Konfrontace: Bad Goodies and Good Badies (cz), Urban Bushman (cz), Unsized Upkids (cz), Fast Food (cz) 4.5. Harum Scarum (usa), Warmachine (usa) 24.5. Dog on a Rope (uk) 1.6. Doctor Placebo (usa) 2.6. Podivná formace (cz), Hysterix (cz) 13.6. Skaferlatine (fr) 15.7. Refcity (uk), Davová psychóza (sk) 17.6. Hot Rod Rock'n'roll (usa) 26.6. 46 Shorts (usa), Davová psychóza (sk) 8.7. Varukers (uk), Spider Cunts (usa) 31.8. Ladrofest: Lvmen (cz), Sunshine (cz), Gnu (cz), Albion (cz), Ensign (cz) 1.9. Ladrofest: La Fraction (fr), Stracony (pl), Zeměžluč (cz) 2.9. Ladrofest: Sick on the Bus (uk), Nonconformist (sk), Counter Attack (uk) 19.9. Bad Influence (usa) 13.10. Davová psychóza (sk), Exekuce (cz) 27.10. Furi Controlo (it), Inercia (it)

Důležitou roli sehrál squat Ladronka také při rozvoji české freetekno komunity. První freeparties se v České republice odehrály až v roce 1994, kdy do Čech přijely Tribal Spirit a Mutoid Waste Company, soundsystémy z Anglie,

30 které po přijetí zákona Criminal Justice and Public Order Act opustily vlastní zemi. Tento zákon byl zamířen převážně proti shromažďování velkého počtu lidí; s tím se tím pádem pojil i zákaz pořádání freeparties.34 Právě ony uspořádaly první freetekno party v Hostomicích, které se posléze etablovaly jako proslulý Czechtek. Protože většina prvních příznivců freetekna vzešla z anarchistického hnutí a punkové subkultury, bylo logické, že se tato komunita spojí i s tou squatterskou. Kromě festivalů pod širým nebem se akce začaly konat právě na Ladronce – první proběhla v roce 1995. Sami obyvatelé squatu, ovlivnění zahraničními uskupeními, začali zakládat své vlastní soundsystémy. První z nich byl v roce 1995 kolektiv Cirkus Alien: „Bylo to něco nového, nová forma vyjádření, nový zvuk, tanec, hudba, téma, způsob života. Takže to bylo motivující. Postupem času vznikly na Ladronce a v jejím kruhu další podobné projekty, třeba Dread Beat Squad nebo Direct Drive. Břevnovský squat byl ideálním útočištěm a prostorem pro přípravu a realizaci podobných aktivit, které byly vyhraněné vůči establishmentu, nebyl to jen hardcore punk, ale také street art kultura grafitti, hip hop a free tekno i drum n bass. Tehdy byla ta scéna kolem toho všeho menší a více propojená.“35 Cirkus Alien byl vůbec prvním českým soundsystémem. Party, jež pořádaly, byly spojeny převážně s Ladronkou a strahovským klubem 007, posléze se squatem Milada. V prvních letech se freetekno akce konaly častěji, v posledních dvou letech se jim prostor věnoval cca jednou za dva měsíce, protože tyto akce byly „příliš divoké“. Squat Ladronka se také podílel na organizaci Global Street Party, která se konala v Praze 16. května 1998 (kromě Cirkus Alien se zde prezentovalo i uskupení Ladronka Sound System). Se zánikem Ladronky freetekno komunita samozřejmě nezanikla, její akce se přesunuly do jiných klubů (např. v Praze Cross) a počet soundsystémů se i nadále rozšiřuje.

Seznam freetekno parties na Ladronce v letech 1998 – 2000:

Rok 1998: 12. 6. Back to the roots

34 VESELÁ, Kristýna. Brněnská scéna freetekna z hlediska členů komunity. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy, 2010, s. 17. 35 Cirkus Alien – rozhovor. [online] [cit. 4. dubna 2013] dostupné z: .

31 Rok 1999: 23. 1. Cirkus Alien; 27. 3. Subtek Unit; 8. 4. Cirkus Alien; 8. 10. Cirkus Alien; 9. 10. Cirkus Alien Rok 2000: 14. 1. Direct Drive; 4. 2. techno; 10. 3. Direct Drive; 11. 3. Direct Drive

Rok 95 byla myslím první technoparty, kterou ale zase dělali cizinci. To byli techno travelleři, kteří tam parkovali na baráku. Plan B, Angláni, my jsme se s nima docela skamarádili, tak tam udělali nějakou technoparty, v tu dobu se začaly teprve rozjíždět první český soundsystémy. Takže Cirkus Alien tam udělal nějaký techno, pak Francouzi, který zase byli v Praze s autobusem, zase travelleři, že jo. A pak došlo k rozhodnutí, že to ne, že tam chodí hodně lidí a… takže to bylo přerušený. A pak jsme za dva roky tohle rozhodnutí změnili, dali tomu určitý pravidla; i pro ty lidi, který to dělali. (…) Pak byl kompromis jednou do dvou měsíců. (Dieda)

Po návštěvách koncertů bylo druhou nejčastější možností, jak se na Ladronce ocitnout, přijít zhlédnout filmové projekce. Promítání jsou v alternativních prostorech typu squatů „nejbezpečnějším“ druhem kulturního zážitku (pokud porovnáme se současnými autonomními centry, jako je například to vznikající na Cibulce, kde se obyvatelé snaží o pravidelný čtvrteční biograf). Kromě dokumentárních filmů věnujících se angažovaným tématům, o která se v prvních letech starali lidé provozující infocafé Utopia, bylo možné zhlédnout samozřejmě i hrané filmy. V posledních letech tento druh projekcí již převažoval a jejich obliba u návštěvníků byla obrovská.

Seznam projekcí uskutečněných v první polovině roku 2000:

27. 1. Adelheid (František Vláčil; 1969) 3. 2. (kino) 10. 2. Bílá nemoc (Hugo Haas; 1937) 17. 2. Kouř (Tomáš Vorel; 1990) 24. 2. Trhák (Zdeněk Podskalský; 1970) 2. 3. (kino) 9. 3. Upír z Feratu (Juraj Herz; 1981) 16. 3. Pěsti ve tmě (Jaroslav Soukup; 1986)

32 23. 3. (kino) 30. 3. Konec agenta W4C (Václav Vorlíček; 1967) 6. 4. Zánik samoty Berhof (Jiří Svoboda; 1983) 20. 4. Je třeba zabít Sekala (Vladimír Michálek; 1997) 27. 4. (kino) 11. 5. (kino) 18. 5. (kino)

My jsme začali dělat jednou za čtrnáct dní filmovej klub. On to byl takovej mix, řekněme šedesát procent byly jakoby zaměřený filmy, čtyřicet dobrý filmy. Já si pamatuju, že ještě vlastně jeden rok to probíhalo tak, že v tu dobu dávali na Český televizi Majora Zemana s takovým tim českým dokumentářem, jak tam srovnali tu realitu s tím, o čem ten díl byl, tak si pamatuju, že to byl předfilm. A potom vždycky začly [projekce]. Tam byly filmy, na který fakt přišlo, já nevím, sedmdesát, sto lidí. Takže i ten filmovej klub byl náročnej: připravit ty lavice, sestavit to. (Dieda)

Divadelní představení se na Ladronce nekonala příliš často. Podle dochovaných materiálů a vzpomínek pamětníků tu prezentovaly svou tvorbu dva soubory. Jedním z nich bylo dnes již kultovní amatérské uskupení Nejhodnější medvídci, působící na divadelní scéně již od konce osmdesátých let. Kromě autorských her Reného Levínského je soubor charakteristický i tím, že si své hry financuje sám (bez jakýchkoliv příspěvků od státu) a že jeho členové rádi hrají v undergroundovém prostředí. Druhým souborem byl česko-ruský Teatr Novogo fronta, který byl založen v roce 1993 a kde ve svých představeních herci zkoumají vztah mezi tělem umělce a prostorem kolem něj. Londýnská skupina The Tiger Lillies, vytvářející hudební projekty postavené na výrazné teatrálnosti, by se také dala zařadit mezi divadla uskutečněná na Ladronce. Toto uskupení již od svého založení v roce 1989 koncertuje v Praze a jejich vystoupení v tomto squatu (hráli také například ve squatu Cibulka) bylo možné zhlédnout v prvních letech jeho fungování.

33 Vzpomínám si, že jsem tam byl v devadesátých letech na skvělém divadelním představení – Olověná mlha – Teatr Novogo Fronta. Naprosto skvělé pohybové pantomimické divadlo navazující na japonskou divadelní expresi Butó.36 (Karel Matouš Zavadil)

Menší prostor byl na Ladronce věnován také výtvarnému umění. První výstava proběhla již čtrnáct dní po obsazení a stala se tak první kulturní akcí, která zde byla realizována. V prvních letech byly výstavy převážně vzdělávací, tzn. zaměřené na historii a současnost autonomního a anarchistického hnutí. Pro klasické výstavy výtvarného umění nebyla budova příliš vhodná – bylo zde vlhké prostředí a zima, což bylo neovlivnitelné (toto je dáno samotnou budovou postavenou ve středověku). Z tohoto důvodu zde proto nefungovaly ani klasické ateliéry, známé třeba ze squatu Milada. Nicméně i přesto se nějaké krátkodobé výstavy pořádaly. Jednou z nich byla například výstava kreseb a maleb Tajemný bonpar, probíhající od 22. do 24. května 1998. Svou tvorbu prezentovali studenti uměleckých škol, mezi nimi Martin Šárovec nebo Karel Zavadil. 28. února 1998 proběhla vernisáž výstavy Barevné žrádlo Pavla Formana a Ivety Dučákové, kteří zde vystavovali své obrazy. Úvodní slovo pronesl uznávaný fotograf Jindřich Štreit a zahrál Kolečkoband Bruntál. Výstava trvala do 5. března. K výtvarnému umění na Ladronce patří i tzv. graffiti škola, již tu po dobu svého dvouletého působení vedl Vladimír Brož, známý jako Vladimír 518 (společně s Poisem). Nejprve šlo o nepravidelný workshop pro začínající graffiti umělce, posléze se ale díky jeho oblibě stal pravidelnou sérií přednášek a debat o streetartu spojenou s praxí. V této „škole“ se vystřídalo kolem padesáti zájemců, z nichž někteří se posléze stali výraznými osobnostmi na české graffiti scéně, např. Mosd, Blez nebo Epos.37

Vystavovala jsem ve Squatu Ladronka v roce 1998 spolu s Pavlem Formanem, který výstavu zajistil. […] Instalace obrazů probíhala těsně před zahájením. Úvodní slovo nám dělal fotograf Jindřich Štreit, náš dobrý přítel. V té době jsem studovala druhým rokem na AVU v ateliéru Vladimíra Skrepla. Zůstaly ve mně pozitivní vzpomínky na tuto akci, účast hojná, hudba, uvolněná atmosféra…38 (Iveta Dučáková) 36 Z rozhovoru vedeného e-mailovou korespondencí 13. května 2013. Všechny následující citace Karla Matouše Zavadila pocházejí z tohoto rozhovoru. Celý rozhovor je uveden v příloze. 37 TÉRA, Jakub. Komunikační kanály v české graffiti subkultuře. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2007, s. 47. 38 Z rohovoru vedeného e-mailovou korespondencí 7. května 2013.

34 V roce 1998 na Ladronce proběhl druhý ročník putovního festivalu Kulhavý Rosinante, na němž se potkávala divadelní představení, koncerty, vizuální umění a autorská čtení s uměleckými workshopy pro děti i dospělé.

Festivaly KH byly celkem tři. První ve vesnici Chřibská v místním hostinci /1997/, ležící kousek od Kytlice v Lužických horách, kam jsme jezdili s rodinou na chatu. Myšlenka pořádat kulturní festivaly nás s přáteli napadla, když jsme se procházeli po okolí a zjistili jsme, že kousek od vesnice je skalní divadlo, kde si místní ochotníci zpestřovali život. Jednalo se samozřejmě o sudetské Němce, kteří byli po válce odsunuti. Celý ten kraj byl a je hodně pochmurný. Vše jsme řešili svépomocí, bez jakékoliv finanční dotace, přes síť známých. Druhý festival KH byl ve squatu Ladronka v Praze /1998/. Třetí festival proběhl v nevyužívané části bývalé mateřské školky na Jižním Městě v Praze /1999/. Na konkrétní program už se nepamatuji. Byli to většinou divadelníci, hudebníci či vizuální umělci, básníci z našeho okruhu. Program se dělal vždy ve velkém chvatu, zpravidla těsně před akcí. Do tohoto okruhu patřily mimo jiné hudební skupiny: Posmrtné zkušenosti, SM Lomoz, Fantasy Milk a nyní duo Sousedi, které mimochodem dodnes vystupuje na některých společných akcích. Z divadelníků se zúčastňovali někteří pozdější absolventi z autorské tvorby /DAMU/ od Ivana Vyskočila či okruh Divadla DIV. Přirozenou součástí akce byly prvky improvizace a interakce s publikem, např. probíhaly bezplatné výtvarné a divadelní workshopy. Mimochodem z posledního festivalu je filmový záznam. (Karel Matouš)

Mezi další aktivity, které Ladronka organizovala, patřily i pravidelné fotbalové turnaje, kdy se jednou za dva měsíce proti sobě postavila mužstva složená z příznivců určitých pražských hospod nebo třeba ze členů různých hudebních skupin. Pořádaly se také sportovní dny pro skateboardisty nebo „dětské dny“ spojené s divadelními představeními pro děti. Bylo mnoho způsobů, jak přilehlý park adekvátně využít. Mimo to se také konaly přednášky (nejčastěji pod hlavičkou infocafé Utopia), autorská čtení a prostor se nechával i pro jakékoliv diskuze. Ladronka sloužila i jako místo setkávání organizátorů street party, benefičních akcí apod. Kdokoliv, kdo potřeboval prostor pro své schůzky, měl možnost využít místnost k tomu určenou. Probíhalo zde společné vaření

35 vegetariánských jídel, každý týden se konaly informační schůzky (toto převážně v prvních letech fungování). Fungovala zde i čajovna.

Squat Ladronka byl vyklizen 9. listopadu 2000. Na jeho podporu se konalo několik demonstrací, ale jedna sedmiletá kapitola české alternativní kultury se i tak uzavřela. Otázkou je, jak by se kulturně-sociální centrum a squat Ladronka vyvíjel, kdyby se squatterům podařilo svůj pobyt zde legalizovat. O tom, zda by se z budovy stalo oficiální kulturní centrum, které by začalo generovat zisk a více se otevřelo většinové společnosti, nebo by stále fungovalo na principech Do It Yourself, by se dalo dlouze debatovat. Podle Josefa Alana se alternativní kultura často stává tím hlavním proudem, proti kterému se vymezovala.39 Respondentům byla na závěr položena otázka, jestli mají představu, jak by vypadal squat Ladronka dnes, kdyby se ho podařilo aktivistům legalizovat. Bylo překvapivé, jak se jejich názory liší. Například Dieda do určité míry potvrzuje slova Josefa Alana, protože se domnívá, že Ladronka by nezanikla, ale stala by se kulturním centrem podobným pražské Meetfactory (mezinárodní centrum pro současné umění založené v roce 2001), které by bylo sponzorováno státem či městem a které by squatterři spravovali. Matouš Karel Zavadil však tuto myšlenku rezolutně odmítá a soudí, že zánik Ladronky byl přirozeným vývojem.

Doufám, že by to dopadlo… Nebo myslím si, že by to dopadlo jako Meetfactory. Koneckonců Vladimír 518 byl mezi těma třema, který se za ten projekt zaručili – David Koller, Vladimír a David Černý. Otázka je, že nikdo z nás fundraising neuměl. To jsou obory na vysokejch školách v zahraničí. To samozřejmě nevím, kdybysme se zlegalizovali, jakým způsobem bysme to dělali. […] Ještě furt je underground podle mě. Prostě já tu kulturu rozděluju na kulturu, která je zištně dělaná pro to, aby vydělávala peníze, a na tu kulturu, která je dělaná pro kulturu. Nevím, jak určovat hranici Do It Yourself. My jsme sedm let budovali centrum, ale po sedmi letech toho budování… Ano, otázka je dostávat granty… No, to už by asi nebyl Do It Yourself. Ale na druhou stranu v každym malym německym městě město podporuje mládežnický centrum. Myslím si, že je lepší, když město dává granty na kulturu, než být Do It Yourself. Já by sem chtěl, aby tady stát dával na kulturu dotace. (Dieda)

39 ALAN, Josef. Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945-1989. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 1. vydání. 610 s. ISBN 80-7106-449-1.

36 V případě MeetFactory absolutně nemůžeme hovořit o nějakém subverzivním či komunitním ladění. Squatty devadesátých let byly svobodným prostorem. To se o MeetFactory nedá říct, je to klub loajální systému. Je zajímavé, že dnešní mladá generace je tak nekritická k současnosti a nechá se tak snadno ovlivnit médii. Chtěl bych podotknout, že celý odkaz alternativní kultury před rokem 1989, tedy disentu, zklamal většinovým angažmá pro TOP 09. Kdy je vidět, že všichni pořád bojují s komunismem, i když už se pohybujeme v úplně jiných podmínkách. Dnes jako tehdy je nutné být kritický. Ladronka musela přirozeně zaniknout a asi těžko by se transformovala v nějakou obdobu MeetFactory. Lidé z okruhu Ladronky ovšem vybudovali malou komunitní kavárnu Utopia a galerii AM 180, tento prostor funguje dodnes jako takový relikt minulosti. (Matouš Karel Zavadil)

Těžko říct, nebyl jsem do fungování nikterak aktivně zapojený, takže o specifkách vím jen málo. Takže z mého pohledu by to byl dost nekompetentní odhad.40 (Karel Buriánek)

No mě hlavně sere, že jsme se tomu nevěnovali tak, samozřejmě po bitvě je každej generál, abychom ten barák dotáhli do legalizace. Třeba Německo je takový, že to tam lidi nechtějí legalizovat, chtějí to držet v ilegalitě. Já když si teď na to vzpomínám, tak jedním z mých snů bylo udělat precedens pro to, aby se lidi nebáli a dělali něco dál. Zlegalizovat barák, i když by to potom šlo do hajzlu, protože by to bylo stejný jako když jsem mluvil o tom freeteku. Když to maj zlegalizovaný, tak po tobě jdou z jiných důvodů, máš tam bar, máš tam napsaný nějaký jména, je to všechno veselejší. Ale pokud by to bylo zlegalizovaný, tak by mladý lidi, teda mladý lidi, já jsem taky mladej, spíš nově navazující lidi by nemuseli mít takovej strach: jé, oni mě zatknou za zneužívání cizí věci, což se v Čechách ještě nepoužilo za squating a myslím, že se to ani nepoužije. Možná když by věděli, kam to ty chlapi dotáhli, jak se zkomercionalizovali, oni si říkají za vstup tolik a tolik a jaký to jsou kreténi, tak by je to možná dovedlo k tomu, že by se dokopali založit něco lepšího. Tak by je to k něčemu táhlo. Mě mrzí, že jsme to nedotáhli do konce, nezlegalizovali tenhleten barák a že nevzniklo nic novýho od tý doby. 41

40 Z rozhovoru vedeného e-mailovou korespondencí 7. května 2013. 41 SOKAĆOVÁ, Linda. S Ivoškem z Cirkusu Alien: ...nenechat se sežrat soukolím systému. [online] 2004 [ cit. 7. května 2013] dostupné z: .

37 4. Squatting a autonomní centra nezávislé kultury po roce 2000

Vyklizením squatu Ladronka však snahy o vytvoření autonomních kulturních center neskončily, nicméně adekvátně navázat na aktivity na Ladronce se již nepodařilo nikomu. Nejúspěšnějším pokusem se jeví nejdéle fungující český squat Milada.

4.1. Squat Milada

Vila Milada byla obsazena 1. května 1998 a na řadu let se stala plnohodnotnou náhradou za squat Ladronka. Stejně jako ona se vyprofilovala v autonomní kulturně-sociální centrum, kde se potkávaly umělecké aktivity s těmi ideologickými. Také obyvatelé Milady se snažili svůj pobyt legalizovat (občanské sdružení Kořeny), ale bohužel ani oni nebyli úspěšní.42 I přesto se dařilo několik let odolávat tlaku, jenž na ně byl ze strany vlastníka objektu vyvíjen (s vlastníkem však měli podle informací uvedených v knize Vlastimila Růžičky ústní dohodu, která jim pobyt ve vile umožňovala). Squatteři na Miladě pořádali „především koncerty okrajových hudebních žánrů, promítání nezávislých filmů, politické přednášky a diskuze, divadelní představení, večery poezie, workshopy apod.“43 Vila Milada byla za dramatických podmínek vyklizena po jedenácti letech své činnosti 30. června 2009.

4.2. Kulturně- sociální centrum Šafránka

Šafránka byla budova, jež byla nabídnuta v roce 1997 obyvatelům Ladronky jako prostor pro pořádání jejich aktivit, pokud by byli ochotní vyklidit své kulturně-alternativní centrum dobrovolně. Squatteři však nesouhlasili, na Šafránce v té době bydleli regulérní nájemníci, kteří by tak byli bez náhrady vystěhováni. Objekt osiřel na konci devadesátých let a od té doby o něj nikdo neprojevil zájem. 42 RUŽIČKA, Vlastimil. Squaty a jejich revoluční tendence. Praha: Triton, 2007, s. 62. 43 SQUATER TOMÁŠ. Jak se žije vystěhovaným squaterům z Milady? [online] 2011 [cit. 6. května 2013] dostupné z: .

38 V roce 2002 obsadila památkově chráněný statek Šafránka, který, přestože byl ve vlastnictví Magistrátu hlavního města Prahy, nebyl využíván a chátral, skupina aktivistů. Ačkoliv jejich pobyt zde trval pouhé dva měsíce, svým cílem „vytvořit na Šafránce prostor pro nekomerční aktivity, začínající kapely, divadla a umělce“44 i oni otevřeli debatu nad tím, zda je pro stát lepší mít rozpadající se budovy nebo kulturně-sociální centra. Sami aktivisté zde uspořádali výstavu a několik koncertů, kromě jiných si zde zahrály skupiny Edelweiss Piraten či Suffer.

4.3. Squat Zlýčin

Squat Zlýčin vznikl z okruhu lidí, kteří provozovali komunitní centrum aneziskový hudební klub Discentrum na žižkovském nákladovém nádraží. Po jeho uzavření (z důvodu rekonstrukce nádraží) se skupina aktivistů rozhodla dále pokračovat v budování autonomního kulturního centra a jako místo pro své aktivity si vybrala areál bývalých továren ČKD na Zličíně. Nastěhování proběhlo 26. listopadu 2011 a po měsíci nelegálního bydlení se podařilo squatterům domluvit s majitelem (Central Group) na pronajmutí objektu pro jejich kulturní aktivity. Ve svém prohlášení k ukončení činnosti centra obyvatelé uvádějí: „Od nového roku probíhaly první neveřejné kulturní akce, abychom postupně získávali širší podporu sympatizantů a inspirovali je k vytváření společných aktivit. První hudební produkce se odehrály v komorním duchu a nedošlo ani na stížnosti sousedů, ani na příjezd policie.“45 První veřejnou akcí byl Zlý čin vol. 1, probíhající 16. -17. března, kdy během celého víkendu proběhlo několik koncertů punkových kapel (SPOTS, Ježíšovi pivo nelej nebo Krüger), divadelní představení Šváb na facebooku divadelního souboru Žízeň po divadle nebo autorské čtení legendárního básníka ze squatu Milada Básníka Ticho. V této době obyvatelé již věděli, že tovární komplex se má rekonstruovat a že tyto prostory budou muset opustit. Druhá, a zároveň poslední akce se uskutečnila 6. dubna pod názvem

44 Prohlášení kolektivu Šafránka. [online] 2002 [cit. 15. dubna 2013] dostupné z: . 45 Závěrečné prohlášení Zličínského kolektivu. [online] 2012 [cit. 12. května 2013] dostupné z: .

39 Fuck You You Fucking Fuck a šlo o podobně koncipovaný večer, kdy během něho proběhlo několik koncertů (Cirkus Alien, Nimatek, Kometa punkravers a další), divadelní představení katedry alternativního divadla DAMU nag nag, filmové promítání aj. Následující den byl squat Zlý čin vyklizen: „Dne 8. 4. byl tedy Zličín ponechán svému osudu. Jak říká staré squatterské pravidlo, že projekty se nedělají na místa, ale na životy, pokračujeme dále ve svém plánu, ať se to policii a státu líbí nebo ne!“46 Posledním pokusem o vytvoření kulturního centra spojeného se squatem tak zůstává čerstvě obsazená usedlost Cibulka.

4.4. Squat Cibulka

I přesto, že usedlost Cibulka má svou bohatou historii a vysokou architektonickou hodnotu, nachází se dnes v neutěšeném stavu. První zmínky o tomto statku pocházejí již ze 14. století. Největším rozkvětem a posléze i největším úpadkem si Cibulka prošla ve století devatenáctém. Během let 1817 – 1826 prošla empírovou přestavbou, o kterou se zasadil pasovský biskup Leopold Linhart Thun-Hohenstein, a stala se tak jedním z nejnavštěvovanějších míst v Praze: „Za dob zakladatelových a několik roků po jeho smrti udržován v pravdě romanticky tento sad ve vzorném pořádku a býval asi až do roku 1848 oblíbeným výletním místem Pražanův. Od roku 1848 přestala Cibulka vábiti výletníky; sad pustnul a do dnes stromoví a keře zbujněly, ale stesky zpustly, sochy, altánky a jiné jeví už ode dávna zanedbanosť.“47 Ačkoliv je tento popis starý více než sto třicet let, na jeho pravdivosti se toho příliš nezměnilo. Usedlost Cibulka i nadále chátrá, na což se pokusilo po roce 1989 upozornit již několik skupin squatterů.

Porevoluční historie Cibulky není příliš odlišná od té, kterou si prošla Ladronka: skupina squatterů si vybere opuštěné místo, kde by bylo možné vybudovat prostor pro alternativní kulturu, obsadí ho a začne pořádat kulturní akce. První pokus o vybudování kulturního centra si Cibulka vyzkoušela již v letech 1995 – 1998, kdy se zde pořádaly koncerty a technoparties, kvůli stížnostem na přílišný hluk však musel být prostor po třech letech vyklizen.48 46 Ibid. 47 ŠUBERT, František Adolf. Čechy. Praha: Otto, 1880, s. 448. 48 MATĚJKA, Pavel. Jak neoživit Cibulku. A2. Kulturní čtrnáctidenník. č.12, s. 25.

40 Svou druhou šanci dostala usedlost v dubnu 2012, kdy ji obsadil kolektiv Zachraňme Cibulku se záměrem využít chátrajícího objektu a podpořit alternativní kulturu v Praze. Po měsíci fungování se však situace s vystěhováním opakuje. Příčinou byla akce Oživte si barák, jejímž cílem bylo upozornit na památkově chráněné budovy, které jsou v havarijním stavu, a do které byla usedlost zapojena. Mimo Cibulku šlo o činžovní dům Na Kocandě na Starém městě, o bývalé městské lázně Na Slupi na Novém městě, nádraží Vyšehrad a činžovní dům v ulici Dukelských Hrdinů v Holešovicích.

Večer 4. května jsme v rámci týdenní akce občanského sdružení A2 Oživte si barák promítali na chátrající usedlost Cibulka v pražských Košířích. Tématem byl český squatting a alternativní způsoby bydlení. Usedlost Cibulka byla ideálním místem i proto, že již měsíc se ji svou přítomností snažil oživit kolektiv, který i svůj projekt Zachraňme Cibulku v úvodu akce představil. Díky nim se na projekci objevili i někteří ze sousedů, kteří vedle chátrajícího statku žijí. Po ukončení oficiální části večera, tedy venkovní projekce hodinového pásma filmů, které ukazovaly na propojení politických a policejních tlaků proti pokusům o jakýkoliv vznik autonomních center, se většina diváků přesunula dovnitř objektu. Zde si mohl návštěvník zatančit na afterparty uvnitř vyklizeného sklepení u gramců Čeňka Tempeha a Godhaje Juniora, u venkovní kuchyně se dalo nakrmit cibulačkou kolektivu Zachraňme Cibulku či nakoupit čtivo z infoshopu Salé. […] Je nám velice líto, že díky našemu promítání vznikla záminka k vyklizení Cibulky. Je to však jen důsledek tlaků, kterých se promítání Osvobozeného biografu, potažmo celá akce

Oživte si barák, týkala. Proto je nutné proti tomu vystupovat a stavit se za ty, kteří se nebojí autonomní centra i přes represe systému spoluvytvářet.49

I přes policejní vystěhování se squatteři na statek vrátili a ve dnech 4. – 6. dubna letošního roku proběhlo první výročí znovuoživení squatu Cibulka. Při této příležitosti byla uspořádána série koncertů českých a slovenských punkových kapel (například A-Brigade nebo Ježíšovi pivo nelej) a berlínské hip-hopové

49 KOLEKTIV OSVOBOZENÉHO BIOGRAFU. Prohlášení kolektivu Osvobozený biograf k událostem na usedlosti Cibulka. [online] 2012 [cit. 20. dubna 2013] dostupné z: .

41 skupiny Sista Zoum. Stejně jako na Ladronce je i zde věnován největší prostor koncertům punkových a hardcoreových skupin, mimo jiné zde vystoupilo švédské trio Batalj, Down on Knees I'm Weak z Německa či čeští Kyklos Galaktikos. 13. října 2012 zde proběhla benefiční akce na „věci zničený fízlama na Miladě“ (koncerty Norwegian Koyote, OR nebo Zkouška sirén, promítání, výstava o přednádraží). Stejně jako na Ladronce funguje pravidelný čtvrteční biograf, v jehož rámci se promítají jak dokumenty (Obsaď a žij, Láska v hrobě,…), tak hrané filmy (Idioti Larse von Triera, Proces Orsona Wellese,…).

Cibulka má vzhledem ke své lokalitě a jasnému cíli největší potenciál stát se autonomní zónou, jež v Praze po vyklizení squatu Ladronka a Milada menšinové kultuře chybí.

42 Závěr

„Jak se v historii mnohokrát potvrdilo, alternativní kultura je zdrojem podstatný inspirace i pro tu oficiální, etablovanou část společnosti. Nechávejme tedy někde stranou, v opuštěných domech či jinde, rozvíjet svobodomyslný a nezkrotný povahy. To bývají totiž ti, kteří pro společnost pracujou nejpoctivěji.“ 50

Tato práce byla napsána za účelem přiblížení již třináct let neaktivního kulturně-sociálního centra Ladronka, na jehož příkladu chtěla ukázat, jaký přínos může mít squatterská komunita pro umělecké prostředí. Hledání odpovědi na otázku položenou v úvodu, zda je možné na principech Do It Yourself vybudovat fungující alternativní centrum, mě dovedlo do prostředí pražského autonomního hnutí, pro jehož členy je kultura, stejně tak jako jejich ideologické myšlenky, podstatnou součástí života. Na mou otázku jsem si z tohoto prostředí přinesla kladnou odpověď, kterou jsem se v této práci pokusila shrnout.

Z empirického šetření je patrné, že vybudovat autonomní centrum alternativní kultury na principech Do It Yourself je možné. Jak z něho vyplývá, squatteři z Ladronky bez jakékoliv finanční podpory státu či sponzorů (ačkoliv benefiční akce jsou také druhem sponzoringu) vytvořili svůj vlastní autonomní prostor, jenž otevřeli všem alternativně smýšlejícím lidem zajímajícím se o kultururní dění v Praze. Zde probíhaly koncerty, divadelní představení, filmové projekce, výstavy, autorská čtení, různé workshopy, přednášky apod. Squatteři za svou práci na Ladronce nebyli finančně ohodnoceni, a to ani v posledních letech jejího fungování, ačkoliv počet návštěvníků akcí se stále zvyšoval.

3. září 2013 budou squatteři z Ladronky vzpomínat na první den, který před dvaceti lety strávili na adrese Tomanova 1/1028. Domnívám se, že vzhledem k mizejícím vzpomínkám a jejich nedostatečnému zaznamenání by bylo přínosné, kdyby se tomuto tématu v příštích letech věnovalo více pozornosti.

50 VLADIMÍR 518. Op. cit.

43 Resumé

Bakalářská diplomová práce „Squat Ladronka: Vznik kulturního centra na principech Do It Yourself“ se zaměřuje na konkrétní příklad kulturně-sociálního centra vybudovaného squatterskou komunitou. První část práce je věnována charakteristice squattingu a definici pojmů vztahujících se k tématu: komunita, komunitní umění, Do It Yourself a Do It Yourself kultura. Těžištěm práce je část zabývající se analýzou kulturně-sociálního centra a squatu Ladronka se zaměřením na jeho kulturní aktivity, na kterou navazuje kapitola věnovaná dalším squatům snažícím se v Praze vytvořit autonomní centra alternativní kultury. Práce tak může posloužit nejen jako exkurz do historie českého squattingu, ale také by mohla fungovat jako návod na vytvoření vlastního autonomního prostoru.

Summary

The Bachelor thesis „The Ladronka squat: On constituting a cultural centre on the principles of Do It Yourself“ is focused on a particular case of a cultural/social centre built by a squatter community. The first part of the thesis is aimed to characterize squatting and define terms related to the topic: community, communal art, Do It Yourself and Do It Yourself culture. The main part is aimed on the analysis of the cultural/social centre and squat Ladronka focusing on its cultural activities and is followed by the next chapter dedicated to other squats trying to create autonomous centres of alternative culture in Prague. The thesis thus can serve not only as a field trip into history of Czech squatting, but also as a guide to create one’s own autonomous space.

44 Seznam použité literatury

Tištěné dokumenty

A-kontra. Č. 2-3. Praha: 1993.

ALAN, Josef a kol. Alternativní kultura: Příběh české společnosti 1945 – 1989. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 1. vydání, 610 s. ISBN 80-7106-449- 1.

ALEF. Co to je DIY kultura? Revue Labyrint. Časopis pro kulturu, rok2006, č. 19- 20.

Autonomie. Č. 0. Praha: 1991.

BENET, Jeffree. Do it yourself kultura. Revue Labyrint. Časopis pro kulturu, rok 2006, č. 19-20.

Experimentální sokolík č. 1. Sborník textů o squattingu. Praha: Bezmocnost.co, 2005. 36 s.

FIALA, Petr (ed.). Politický extremismus a radikalismus v České republice. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 1. vydání, 303 s. ISBN 80-2101-798-8.

HARTL, Pavel – HARTLOVÁ, Helena. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, 2010. 4. vydání. 800 s. ISBN 978-80-7367-686-5.

HAŠKOVEC, Vít – MULLER, Ondřej. Sestroj si sám. Revue Labyrint. Časopis pro kulturu, rok 2006, č. 19-20.

45 JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001. 1. vydání. 285 s. ISBN 80-7178-535-0.

MAGID, Václav. Fenomén. Umělec, rok 2007, č. 1.

MATĚJKA, Pavel. Jak neoživit Cibulku. A2. Kulturní čtrnáctidenník, č. 12. ISBN 1803-6635.

NOVÁK, Arnošt. Udělejte to zkrátka sami. A2. Kulturní čtrnáctidenník, č. 19. ISBN 1803-6635. ISBN 1803-6635.

OVERSTREET, Martina. DIY OR DIE!. Revue Labyrint. Časopis pro kulturu, rok 2006, č. 19-20.

PETRUSEK, Miroslav a kol. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. 1. vydání. 747 s. ISBN 80-7184-311-3.

PROUZA, Ivan. Squatting jako střet práva na pokojné užívání vlastnictví a práva na bydlení. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra ústavního práva a politologie, 2011, s. 15.

RUŽIČKA, Vlastimil. Squaty a jejich revoluční tendence. Praha: Triton, 2007. 1. vydání. 207 s. ISBN 80-7254-859-X.

SCHIFRES, S. La Mouvance Autonome en France de 1976 a 1984. Paříž: Univerzita Paříž, 2004.

SQUATTING EUROPE KOLLECTIVE. Squatting in Europe: Radical Spaces, Urban Struggles. New York: Minor Composition, 2013. 274 s.

STÁREK, František. KOSTER, Jiří. Baráky: souostroví svobody. Praha: Pulchra, 2010. 1. vydání. 638 s. ISBN 978-80-87377-19-2.

46 ŠUBERT, František Alois. Čechy. Praha: Otto, 1880. 1. vydání. 506 s.

TÉRA, Jakub. Komunikační kanály v české graffiti subkultuře. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2007. 97 s.

TOMEK, Václav – SLAČÁLEK, Ondřej. Anarchismus: Svoboda proti moci. Praha: Vyšehrad, 2006. 1.vydání. 559 s. ISBN 80-7021-781-2.

WAITE, Maurice – HAWKER, Sarah. Compact Oxford Dictionary and Thesaurus. Oxford: Oxford University Press, 2009.

Zákon č. 140/1961 Sb. Trestní zákon.

Elektronické zdroje

Cirkus Alien – rozhovor. [online] [cit. 4. dubna 2013] dostupné z: .

ČULÍK, Jan. Dnes budou hrát zemi. [online] 2000 [cit. 29. dubna 2013] dostupné z: .

Divadlo žije. [online] 2012 [cit. 2. května 2013] dostupné z: < http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095352674-divadlo - zije/21254215079/ obsah/201715-profil - nejhodnejsi - medvidci/ >.

HANUŠ, Jan. Squat Wars. [online] 2011 [cit. 22. dubna 2013] dostupné z: .

JIŘIČKA, Jan. Hledání ztracených squatů. [online] 2007 [cit. 29. dubna 2013] dostupné z: < http://bloguje.czechtek.net/505100-ceske - squaty - aktivni - a-tvurci - - lidi - se - v-cesku - presunuli - spise - k-freeteknu - mf - plus.php >.

47 JONÁŠOVÁ, Iva. Do It Yourself. [online] 2011 [cit. 29. dubna 2013] dostupné z: < http://www.rozhlas.cz/cajovna/aktualne/_zprava/do - it - yourself—892197 >.

KOLEKTIV OSVOBOZENÉHO BIOGRAFU. Prohlášení kolektivu Osvobozený biograf k událostem na usedlosti Cibulka. [online] 2012 [cit. 20. dubna 2013] dostupné z: < http://osvobozenybiograf.wordpress.com/2012/05/05/prohlaseni - - kolektivu - osvobozeny - biograf - k-udalostem - na - usedlosti - cibulka/ >.

Ladronka. [online] 2012 [cit. 29. dubna 2013] dostupné z: .

Prohlášení kolektivu Šafránka. [online] 2002 [cit. 20. dubna 2013] dostupné z: .

SQUATTER TOMÁŠ. Jak se žije vystěhovaným squaterům z Milady? [online] 2011 [cit. 6. května 2013] dostupné z: .

ŠVIHADLO. Ladronka. [online] 2011 [cit. 29. dubna 2013] dostupné z: .

TURYNA, Petr. Cibulka [historie] [online] 2005 [cit. 20. dubna 2013] dostupné z: .

NOVOTNÝ, Karel. MEJSTŘÍKOVÁ, Alena. Založení občanského sdružení [online] 2010. [cit. 29. dubna 2013] dostupné z: .

VLADIMÍR 518. Ladronka 518. [online] 2012 [cit. 3. května 2013] dostupné z: < http://www.divadelni - noviny.cz/ladronka - 518 >.

Závěrečné prohlášení Zličínského kolektivu. [online] 2012 [cit. 12. května 2013] dostupné z: .

48 ZLÝ ČIN. Squat Zlý čin. [online] 2013 [cit. 12. května 2013] dostupné z: .

Další zdroje

Osobní diáře Osobní a e-mailová komunikace s osobami blízkými squatu Ladronka

49 Příloha

ROZHOVOR S DIEDOU, SQUATTEREM Z LADRONKY Rozhovor byl vedený 20. dubna 2013 v kavárně Alibi v Praze. Nestrukturovaný rozhovor byl zachycen na diktafon a poté doslovně přepsán.

Co bylo tou prvotní myšlenkou pro obsazení Ladronky?

Prvotní myšlenka byl mix vyřešení si sociálního bydlení, v podstatě prezentovat nějaký názory (obsadit barák a přihlásit se k tomu) a ve výsledku se snažit ten pobyt nějakým způsobem legalizovat. Což tuhletu snahu jsme od začátku prováděli. S tím, že když tam byla možnost dělat kulturní akce a prostor na to, tak jsme to pojali tak, že jsme si jednak pořešili tu otázku bydlení a dokázali jsme vybudovat kulturní centrum.

Tak začněme od počátků…

Dá se říct, že první tři roky se všechno teprve vytvářelo, všechno to bylo velice spontánní, lidi v tu dobu byli spíš anarchisti, takže zároveň to šlo ruku v ruce s prácí kolem A-kontra, potom to byla Autonomie. V podstatě, prvních pět lidí, kteří tam bydleli, ti tím řešili tu bytovou otázku. Ale znali se přes aktivity kolem anarchistických časopisů.

Takže ta myšlenka založení alternativního kulturního centra tam nebyla od počátku?

Ta myšlenka tam byla. Jakoby ten barák se tak už vybíral, aby tam bylo místo na nějaký akce.

Když se vybíralo místo, byly vybrané i jiné prostory nebo byla Ladronka jasný tip, že přímo ta se obsadí?

50 No tak bylo to nejlepší, takže… Ještě v tu dobu existovala Sochorka, což byla tady v Holešovicích, která v tu dobu už měla myslím velký problémy, a potom v Praze existovala Zlatá loď, což byla taková spíš hippiesácká komunita. Takže tenhle barák byl vybranej… Byl tak dobrej, že se nemuseli vytipovat žádný jiný. Při obsazování jsme se zajímali i o majetkový poměry, který tam byly tak jakoby nejistý. Patřilo to Magistrátu města Prahy s tím, že předtím to měl v pronájmu autoservis ňákej, takže po tom předání to zůstalo jakkdyby prázdný. To bylo minimálně tři roky předtím nevyužívaný. V průběhu let se řešilo to, že Magistrát se z toho chystal udělat nějaký projekty, proti kterejm my jsme bojovali, to byl nějaký projekt V. I. P. sanatoria. Ještě v tu dobu, při tom obsazení, objekt patřil Magistrátu, ale objekt měla správcovská firma na starost. Takže samozřejmě důležitý bylo, že zhruba do roka od obsazení se vytvořila Nadace Ladronka, která právně zastupovala ten postup a vlastně snahu jednat s tím Magistrátem o legalizaci.

Takže Ladronku obsadilo pět lidí…

Jo, ale už po třech měsících byl ten počet co tam žil zhruba… bylo tam čtrnáct místností na bydlení. Ten počet kolísal, že jo. Dá se říct, že nikdo tam nežil celou dobu. Dá se říct, že každej měl průměr, z těch dlouhodobějších obyvatel, čtyři až pět let. Celá ta éra by se dala jakkdyby rozděli do takovejch tří etap: první dva roky – hektický, punkový, styl pořádání i života. Akce neměli moc širokej záběr, dělali se především punkový a hardcoreový koncerty, občas nějaká výstava, nějaký divadlo, ale to bylo spíš výjimkou.

To ještě bylo tak, že kdo si chtěl zahrát, tak ten váš prostor mohl využít?

No, no, tenkrát to bylo na osobních dohadech. Dá se říct, že po těch dvou letech, což bylo 95, sem se kolem toho začal motat a vytvořili jsme systém fungování toho kulturního centra. Jakože ten, kdo tam bydlí, se musí podílet na práci na těch akcích. Díky tomu tam pak došel ten rozkol s

51 těma lidma, kteří pak udělali infocafé Utopia a věnovali se intelektuálnějším podobám.

A infocafé pořád ještě fungovalo na Ladronce?

No, ti po těch třech až čtyřech letech začali odcházet, což byli z těch původních obyvatel tři. Že to začali trošku jinak vnímat.

Protože se tam začala ztrácet taková ta nasranost na ten systém, když to řeknu takhle.

No, na druhou stranu ale se nám dařilo vytvářet funkční kulturní centrum. Pak s odstupem doby vidím, že zrovna tyhlety lidi jednali s Magistrátem, což bylo hrozně důležitý, a my jsme se pak ke konci už hodně zaměřili na fungování toho centra, tím pádem jsme pak nedělali… Přišli tři krizový okamžiky, kdy město vyhlásilo soutěž, firmy udělaly projekt a my jsme pořádali protikampaně, který byly i docela podporovaný veřejností. Tudíž jsme se tím pádem víc otvírali širším vrstvám, že už to přestal být, já nevim, punkovej styl.

Dá se tedy říct, že se to pár letech „zprofesionalizovalo“?

No, tak profesionalizace záležela většinou na penězích. Finanční pravidlo fungovalo tak, že všechny peníze, který se na akcích vydělali, šli do údržby toho baráku. Takže na začátku, když jsme měli dvě bedny s jedním mikrofonem… tak postupně se začaly dokupovat věci. Ty poslední tři roky jsem měli aparaturu vlastní. Poslední tři roky už to fungovalo jako docela dobrý centrum, který mělo tenhle technickej servis. Tak ale ono to mělo různý háčky: třeba jsme neměli elektriku, že jo, kterou bez podpisu Magistrátu nám prostě nezapojili, takže se kupoval generátor. Vypojili nám třeba vodu, protože tam byl dluh po tom autoservisu, dvacetpět tisíc to tenkrát bylo. Řekli, že nám ji nezapnou, museli jsme za ně vyplatit pokutu.

Dobře, už jsme nakousli ty finance. Takže se to vše financovalo jenom z těch akcí nebo se řešili i nějaké osobní vklady obyvatel?

52 Dohodli jsme se, že ne. Vklad byl ta jejich práce. Tak, že bysme tvořili kasu příspěvkama lidí, to ne. Akce měly…dvojí druh akcí se tam pořádal: jedny, který pořádala Ladronka, to bylo tohle fungování finanční, a pak jsme ten prostor dávali samozřejmě k dispozici na benefiční akce.

Kolik vám chodilo na akce lidí? Z počátku asi tolik ne, spíš jen okruh sympatizantů…

Na začátku chodilo stejně lidí jako na konci, jen těch akcí bylo desetinásobně. Já nevim, když si vzpomenu na benefit na antifašistickou akci, kterej byl v roce 94 nebo 5, dokonce Support Lesbians tam hráli než začli bejt slavný a Chaozz, tak tam bylo uplně narváno.

A benefice na provoz Ladronky?

Mimo těch koncertů, který probíhali uvnitř toho baráku, tak jsme měli takovou jakoby družbu s berlínským squattem Köpi, kteří tam pro nás pořádali benefiční večírky. Vždycky ale chtěli, abychom si to odpracovali, takže jsme vždycky museli přivíst český nebo slovenský kapely a vařil jsem tam kynutý knedlíky se sójovým gulášem, kterej se tam prodával… Takže výdělek ze vstupnýho a jídla šel pak nám. Tenkrát se to přepočítávalo ty marky… I jejich akce se tu pořádaly, ale pro ně to nebyla benefice. Pro ně byla benefice, že tu měli pivo za tři marky.

Dobře, a co bylo tedy nutné z těch peněz zaplatit? Prostor se neplatil…

No, my jsme nikomu nemohli platit nájem. Protože my jsme porušovali paragraf 246, užívání cizí věci, takže tam jsme žádnej nájem neplatili. Na druhou stranu, ten barák byl obrovskej a už celkem zanedbanej, takže jako sedm let jsme udržovali to, aby nespadla střecha, že tam nikde nezatejkalo, dělali jsme tam rozvody elektriky,… My jsme byli ve sporu s Magistrátem, tam se nedařilo jednání o tý legalizaci a jim bylo jasný, že musí něco udělat: buď nás policií vystěhovat nebo… Ale třeba tam bylo takový přívětivější období, kdy se nám podařilo udělat smlouvu

53 na hlídání objektu, což byli dva lidi a dva psi, se kterýma jsme měli smlouvu, že tam oni dva můžou být v rámci zabezpečení objektu. Tuhle smlouvu jsme uzavřeli s tou správcovskou firmou, která neřešila ten politickej aspekt, nebo právní vlastně… Protože tam bylo takový křídlo, který staticky padalo, tak jsme se dohodli na zabezpečení toho a tak s nima jsme teda docela spolupracovali, no. A tohle se platilo. Oni tam udělali základní zabezpečení, který ale nebylo, aby kolem toho chodili lidi, a my jsme pak dodělali zbytek.

A kapelám se platilo?

Tak to se taky měnilo v průběhu času. V takovym roce 95 se koncerty dohadovaly korespondenčníma lístkama, což je uplně neuvěřitelný v dnešní době, to Čechy ještě nebyly v Evropský Unii, to jsme zažili od pašování členů kapely přes hranice na černo, protože si zapomněly pasy nebo spousta kapel uvízla na hranicích, protože neměla zelenou kartu do východní Evropy, takže se to muselo řešit vlakem… Dokud kapela nestála na podiu, tak bylo vždycky nejistý, jestli zahraje nebo ne. Většinou u zahraničních kapel to bývá tak, že je dohodnutej ňákej bakšiš, kterej dostanou. Šlo jenom o cesťáky? V průběhu let se to měnilo, takže kapely byly třeba na turné, takže měly domluvenej nějakej badget. Kapela, která je na několika denním turné, řekněme z Ameriky, má pronajatej aparát, má pronajatou dodávku, platí vízum, platí si jídlo, musí si vydělat na nějaký letenky… Ano, profi kapely tam asi nehrály. Ale já moc nerozlišuju, kde je hranice toho, co se má říkat za koncert, co se nemá říkat za koncert… Dám příklad: V začátcích italská kapela Controcontere, což jsou čtyřicetipětiletý lidi, Italové, bylo jich sedm v tý kapele, tak jsme jim dali ty peníze, který si řekli, protože je v tom rozdíl, než parta devatenáctiletých kluků, co hrajou rok.

Ale přece tam na začátku nebyl ten základní kapitál..

Tak vybíral se vstup, kterej šel na pokrytí kapely. Ale vždycky tu je riziko, že přijde málo lidí… Tim, že jsme dělali kulturní centrum, tak jsem nebyli úplně závislí na tom konkrétním výběru vstupnýho. Tím, že jsme dělali víc těch akcí, tak… Někdy nám lidi nepřišli, ale tak zaplatilo se to z jinýho koncertu. V tý druhý

54 půlce vzniknul spor mezi náma, že to tam chtěli dělat i lidi, co dělali technoparty, protože to byl super prostor na to, který jsme ale pak na dva roky přerušili, protože to bylo moc divoký a pak tři roky ke konci jsme si řekli, že jednou za dva měsíce je uděláme, protože nám to podpoří finančně menší kapely. Protože tam se prodělávalo na ty jejich náklady. My jsme se snažili taky žít s těma lidma v okolí. Tam taky proběhla změna. Na začátku za náma chodila každá prodavačka v sámošce, jestli tam ti pankáči nekradou, a po těch sedmi letech toho soužití, kdy se z tich lidí stali sousedi, tak nás některý celkem aktivně podporovali. Takže to, že to bylo divoký, jsem myslel ve slova smyslu, že tam byl super park, tak když tam je pak mejdan do rána, lidi dělaj bordel dva kilometry po tom trávníku, tak jako… Po těch velkejch akcích jsme park chodili uklízet. Protože proč jako prudit ty lidi. Ten punk se trochu proměnil v pionýrskej tábor, co se týče fungování.

To trochu narušuje představu o squatterech...

No, squatting se říká lecčemus... Ta idea v zásadě byla, což lidi, o kterých se hovoří, že jsou to squatteři, v zásadě nedělaj... Respektuju... Nebo nevadí mi to, že lidi obsazujou baráky, ale rozdíl mezi těmadlema lidma a náma byl ten, že my jsme se k tomu přihlásili a ten squat jsme se snažili legalizovat.

Co třeba Tacheless v Berlíně?

Tak tam se to zlegalizovat nepodařilo.

Ale z Tacheless se podle mého názoru stal jakože kýč...

To je mylnej názor. To samý nám říkali lidi po těch sedmi letech. Já nebudu ale rozebírat ty lidi, který tam choděj, že jo. Ten princip byl tam udělat autonomní centrum s věcma, který jinde nemůžou hrát. Ty prostory v Praze jsou mizérie doteďka. A to byl prostor, kterej se zalíbil i lidem, který o todlecto třeba neměli zájem, protože tam byl fakt geniální prostor. My jsme ty dveře otevřeli, ale

55 nemyslim si, že by se to zkomercionalizovalo. Když člověk dělá kulturu, tak jako nemůže rozlišovat u koho je to póza.

Dobře. Když se vrátím ještě zpátky... Když Ladronka začínala, tak tu byla v podstatě jen Sedmička?

Tak Sedmička byl soukromej klub. Dělali se tam koncerty, jelikož to byl studentskej klub. Jak říkám, v Praze je to s prostorama na nic, takže když byla Sedmička v 91, tak vlastně kromě Borátu a Bunkru tu nic jinýho nebylo, takže to byl jeden ze tří prvních klubů. Provozovali to studenti tenkrát na ČVUT. Doteďka má Sedmička ten samej styl. Sedmička byla vlastně i jeden z mála barů. Studenti tam chodili, sjíždělo se tam celý město, což v dnešní době... Každej jde do místa svýho bydliště. Takže on ten sál na Ladronce vyplňoval tuhle mezeru a potřebu nějakýho koncertního prostoru. Celkem je to odlišný od ciziny. Přístup ke kultuře, já nevim, jak je to v Brně, tady v tý republice je pěknej shit. Protože všude jinde jí podporujou.

V 98 se na vás pokusila navázat Milada, protože Ladronka se začala odpolitizovávat...

Ano, takhle mi to říkala spousta lidí. A jsem s nima ve sporu. Ale minimálně ten paragraf 246 jsme stále porušovali. Tak jak jsme se mohli odpolitizovávat.

Už tam nebyla ta radikalita.

Zrovna v roce 98 byla street party a všechny věci a vozy s tou hudbou byly od nás. Na tu street party jsme udělali benefiční festival. Tak nevím. Jew dobrý říct, že se odpolitizováváš,a le celá ta street party, která byla v 98, tu jsme vyfinancovali z naší práce v centru. Ten pocit, že jsme dělali fakt dobrý centrum, nám to zabralo většinu času, tudíž možná nebyly vidět takový ty proklamační postoje.

A jak jste vnímali tedy Miladu?

56 My jsme je podporovali. Minimálně jsme jim půjčovali věci, když potřebovali. Tam byl spíš problém lidskej, ne názorovej. Pak už to, co se týče tý politiky, proč by si to lidi mohli myslet, tak je, že tam došlo zrovna v tom 97 k odpojení těch lidí, kteří dělali Autonomii. Oni si pak otevřeli svojí infokavárnu na I. P. Pavlova. Utopie je jmenovala. Takže my jsme začli provozovat ten infoshop, kterej samozřejmě šlo líp provozovat v centru města než v podmínkách na Ladronce. Začli se tomu věnovat a celou tu činnost tam přenesli. A my jsme vypadli z toho kola tak. Ale to nebylo tak, že bysme se s nima rozešli ve zlým. Třeba právě ten Petr, kterej do dneška pracuje jako streetworker, tím, že se odstěhoval... Bylo pravidlo, že může ten svůj pokoj někomu konkrétně dát. My jsme dělali takový pléna, kde se probíraly důležitý rozhodnutí hlasováním, když tam byl spor. A místo toho Petra se tam nastěhoval Vladimír 518, kterej tam zase přinesl něco jinýho. Ale tak dobře, asi jsme byli komerční a nepolitický. To, že on tam provozoval každou středu školu graffiti, kde jim vysvětloval, kam maj stříkat a tak dále, tak to bylo otevření toho prostoru pro tu kulturu. Dobře, už tam neprobíhali jenom angažovaný akce, ale když tak pro to byl ten prostor... Když chce někdo udělat autonomní kulturní centrum, tak ten prostor dává k dispozici,a le autonomně nezávislý neznamená,a by diktoval, co tam má bejt.

Co se stalo v tom roce 2000?

No, byli jsme vystěhovaní. V podstatě Magistrát udělal to, co udělat mohl, prodal to. Taky to vystěhování neproběhlo úplně košér, rok a půl po tom vystěhování byly nějaký právní tahanice. Celej ten zátah vedl radní Dvořák, kterej měl na starost celý léta majetek hlavního města Prahy. Jako důvod vystěhování uvedli ňákou petici místních lidí, která ale byla jakoby fiktivní. Ty lidi v okolí jsme znali. Ti lidi dostali k Vánocům novou sedačku a přišli zaklepat, jestli nechceme tu starou, káceli strom, tak jestli nechceme dřevo, takže z toho okolí řekněme šedesát procent lidí nás podporovalo a na zeptání řekli, že nic nepodepsali. Nějaký podpisy tam byly,a le určitě to nebyl názor většiny. Důležitý je si uvědomit, že vystěhování proběhlo tři měsíce po měnovym fondu, kterýho jsme se... Byli jsme dotlačeni policií, že se v tom úplně aktivně... Se trochu uzavřít, protože tam hrozilo, že by to mohlo být v tom parku, teoreticky. Takže my jsme udělali nějaký benefiční akce a

57 měli jsme domluvený dvacetičlenný zájezd z Anglie, kterej tam šel tejden předtim do toho průvodu, kterej byl jako samba. Já nevim, jestli o měnovym fondu něco víš, ale zvrhlo se to tam v bitvy s policajtama. Ano, takže jsme nebyli politicky angažovaní. Lidi nám vyčítali, že jsme se moc neangažovali, ale my jsme nechtěli vysvětlovat každýmu, že jsme se tam nemohli otevřít všem. Tohle bylo v září a vystěhovali nás v listopadu.

A nebyl žádnej náhradní prostor, kam by se to dalo přesunout?

Ne, tam to bylo dost komplikovaný. To přišlo ze dne na den a navíc v té době jsme žil s přítelkyní a dítětem, takže jsem neměl moc nutkání přemejšlet nad tim, kam to přesuneme. Každej už řešil to bydlení především. Třeba ještě rok po yvstěhování v Břevnově byla jedna prázdná vila a docela dost lidí tam bylo. Tři měsíce až třičtvrtě roku, ale jenom prostě tim řešili to bydlení. A hlavně my jsme hned po tom vystěhování rozjeli kampaň, která se týkala dvou věcí: jednak toho policejního zákroku a podávání žalob. To už jsme dělali jako občanský združení a zastupoval nás Křeček jako právník. Bratr toho poslance Křečka. Všechno to ale skončilo na mrtvým bodě. A pak jsme vedli kampaň, protože už z nás nikdo nevěřil, že nás tam pustěj. Každej musel začít žít svůj život. A ani žádnej prostor nebyl. V podstatě do dneška v tý Praze kromě SaSaZu a jinejch zaplacenejch míst nevzniklo.

Už se teda vrátím k tomu, jak to na Ladronce probíhalo. A tak ta propagace, jak jsme akce propagovali, jak to fungovalo?

Ze začátku, když tam byl punka hadrcore, tak se to rozšiřovalo skrz zimy hodně, dělali se letáčky, který se roznášely, a lepili se plakáty.

A na jakých místech se to propagovalo?

V ostatních klubech. Ono i docela dost cizinců jezdilo na Ladronku. My jsme dělali každý rok výroční festival, kterek byl tejden v srpnu a tam přijelo třeba až pětset lidí z ciziny.

58 Druhy propagace byly různý. My jsme se propagovali jako centrum, pak si lidi dělali propagaci těch svejch koncertů vlastní. My jsme dělali propagaci na support, s informací, kde to je. Nejvíce grafiky nám dělal Honza Kokotek. My jsme vyráběli letáky, kde byla mopka, info o poloze, a pak se to měnilo akcí v tom měsíci. A to se roznášelo. To se používalo i dále, akorát se tam dal jinej měsíc. Ne vždy jsme propovali ty vystupující na Ladronce, vlastně pak už se o tu kapelu staral někdo jinej, protože ne vždycky jsme tu kapelu dohodli my, ale dohodli jsme to třeba s člověkem, kterje ten koncert dělal. A ti si pak dělali propagaci sami.

Zmiňoval jsi se už o občanským sdružení, zakládali jste ho kvůli komunikaci s úřady nebo i kvůli možnosti dostat granty na činnost apod. ?

V podstatě, finančně jsme to dělali načerno, ale bylo to kvůli tomu, že jsme měli právní subjekt. S Jirkou Novákem by se nikdo nebavil, že jo. Bylo to teda jenom praktický krok? Když jsme se o to zajímali, tak grant bysme na tu naši činnost třeba dostali, jenomže jsme neměli nájemní smlouvu, takže tam to všechno končilo v tom kruhu, jako že nemáme legální pobyt. Pak to mělo tu výhodu, že se nám podařilo změnit styl psaní novin, který pak prezentovali náš squat.

Pojďme k té dramaturgii. Tys jí měl na starost pět let.

No, v podstatě. Dohadování datumů šlo přes mě, takový zajišťování jako když byl potřeba zvukař, takový provozní a produkční věci. O to jsem se staral. Ale na druhou stranu, bez ostatních lidí, kteří to nešlo. Ta moje funkce byla neprivilegovaná, ale byla to součást toho provozu. My jsme měli takovej princip, že když byly nějaký spory, tak že jsme měli jednou za půl roku plénum, kde se řešili věci, který musela většina odsouhlasit. Tam byl většinou problém, že někomu se něco líbilo, někomu ne. Třeba když bylo akcí moc. Tak v roce 99 to bylo sto akcí. Skoro každej den něco.

A byly spory i o té dramaturgii? Že někdo chtěl dělat víc punkových koncert. Někdo soundsystémy, víc divadla a podobně?

59 Jo, o technu zrovna jo. Rok 95 byla myslím první technoparty, kterou ale zase dělali cizinci. To byli techno travelleři, kteří tam parkovali na baráku. Plan B, Angláni, my jsme se s nima docela skamarádili, tak tam udělali nějakou technoparty, v tu dobu se začaly teprve rozjíždět první český soundsystémy. Takže Cirkus Alien tam udělal nějaký techno, pak Francouzi, který zase byli v Praze s autobusem, zase travelleři, že jo. A pak došlo k rozhodnutí, že to ne, že tam chodí hodně lidí a… takže to bylo přerušený. A pak jsme za dva roky tohle rozhodnutí změnili, dali tomu určitý pravidla; i pro ty lidi, který to dělali. Donutili jsme třeba pražský technaře, kteří to organizovali, po sobě uklízet v devět ráno. A chápali to, že to je potřeba. Pak byl kompromis jednou do dvou měsíců. To nám finančně podpořilo jiný akce. V zimě jsme tam dělali jenom takovej malej sál pro padesát lidí, tudíž třeba když byl mráz, tak nikdo nepřišel. Tak jsme pak nemuseli řešit to, z čeho zaplatíme tu kapelu. Vydělávalo nám na to techno. Ještě když se vrátim k tý propagaci. To nebylo jako teďka, že se to pošle do tiskárny a přijde plakát. Tenkrát jsem musel absolvovat docela těžkou cestu: někdo udělal návrh, potom se muselo jet do grafického studia, kde nám udělali film na tisk, na každou barvu jeden film, což trvá jakoby půl den. A pak jsme měli tiskárnu v Újezdu nad Lesy, kam jsme ty filmy museli odvízt a za tři dny tam přijet. Takže pak byla logistika vytváření plakátů to, že jsme měli nějakou A3, tam se různě dělali, řekněme, hlavní plakát a do prostoru kolem něho se nasekaly nějaký letáčky. Takže ta produkční práce pro mě v tu dobu znamenala hlavně lítání do grafickýho studia, který mi udělá filmy, a tiskař.

A co dalšího kromě techna na Ladronce probíhalo?

Byl tam převážně punk, ska, hardcore. Pak jsme te prostor dávali k dispozici na benefity, o to se starali ty lidi. A snažili jsme se to otevřít pro lidi z okolí. Pro nás bylo důležitý, že ty lidi, kteří přijdou, v podstatě porušujou zákon stejně jako my. My jsme začali dělat jednou za čtrnáct dní filmovej klub. On to byl takovej mix, řekněme šedesát procent byly jakoby zaměřený filmy, čtyřicet dobrý filmy. Já si pamatuju, že ještě vlastně jeden rok to probíhalo tak, že v tu dobu dávali na Český televizi Majora Zemana s takovým tim českým dokumentářem, jak tam srovnali tu realitu s tím, o čem ten díl byl, tak si pamatuju, že to byl předfilm. A potom vždycky

60 začly [projekce]. Tam byly filmy, na který fakt přišlo, já nevím, sedmdesát, sto lidí. Takže i ten filmovej klub byl náročnej: připravit ty lavice, sestavit to. Pak tam byly dětský dny, na který do toho parku chodilo docela dost lidí. Sanžili sjem se pořádat takový sportovní odpoledne, alespoň jednou za dva měsíce. Dělali se tam výstavy. Měli sjem tam koncert vážný hudby, kdy prostě o tři ulice dál bydlel člověk, kterej hrál v český filharmonii na housle, a ten přišel a říkal:, Já jsem tady byl na akci, tenhle sál má super akustiku.' A tenhleten člověk tak přitáhl harfenistku, takže housle a harfa. To bylo v rámci nějakýho odpoledne myslim, ňáký sportovní odpoledne nebo ňáký venkovní divadlo možná. Zrovna před půl rokem jsem potkal člověka, kterej říká:, Hele, to je pravda, že u vás hrál houslista z Český filharmonie?' Já říkal:, No'., Já jsem mu to fakt nevěřil, on mi to vyprávěl před třičtvrtě rokem jako největší životní zážitek, že prostě vážnou hudbu tam poslouchalo sto punkáčů a byli z toho absolutně nadšený.' Takže to byl jeden z případů, když jsem si říkal, jak je to super, když se to dá propojit.

A moje poslední otázka. Co by se s Ladronkou stalo, kdyby se vám ji povedlo legalizovat?

Doufám, že by to dopadlo… Nebo myslím si, že by to dopadlo jako Meetfactory. Koneckonců Vladimír 518 byl mezi těma třema, který se za ten projekt zaručili – David Koller, Vladimír a David Černý. Otázka je, že nikdo z nás fundraising neuměl. To jsou obory na vysokejch školách v zahraničí. To samozřejmě nevím, kdybysme se zlegalizovali, jakým způsobem bysme to dělali. […] Ještě furt je underground podle mě. Prostě já tu kulturu rozděluju na kulturu, která je zištně dělaná pro to, aby vydělávala peníze, a na tu kulturu, která je dělaná pro kulturu. Nevím, jak určovat hranici Do It Yourself. My jsme sedm let budovali centrum, ale po sedmi letech toho budování… Ano, otázka je dostávat granty… No, to už by asi nebyl Do It Yourself. Ale na druhou stranu v každym malym německym městě město podporuje mládežnický centrum. Myslím si, že je lepší, když město dává granty na kulturu, než být Do It Yourself. Já by sem chtěl, aby tady stát dával na kulturu dotace.

61 ROZHOVOR S MATOUŠEM KARLEM ZAVADILEM Rozhovor byl vedený e-mailovou komunikací 13. května 2013.

Jaký byl festival Kulhavý Rosinante a které projekty se na něm objevily? Festivaly KH byly celkem tři, první ve vesnici Chřibská v místním hostinci /1997/ ležící kousek od Kytlice v Lužických horách, kam jsme jezdili s rodinou na chatu. Myšlenka pořádat kulturní festivaly nás s přáteli napadla, když jsme se procházeli po okolí a zjistili jsme, že kousek od vesnice je skalní divadlo, kde si místní ochotníci zpestřovali život. Jednalo se samozřejmě o sudetské Němce, kteří byli po válce odsunuti. Celý ten kraj byl a je hodně pochmurný. Vše jsme řešili svépomocí bez jakékoliv finanční dotace přes síť známých. Druhý festival KH byl ve squattu Ladronka v Praze /1998/. Třetí festival proběhl v nevyužívané části bývalé mateřské školky na Jižním Městě v Praze /1999/. Na konkrétní program už se nepamatuji. Byli to většinou divadelníci, hudebníci či vizuální umělci, básníci z našeho okruhu. Program se dělal vždy ve velkém chvatu zpravidla těsně před akcí. Do tohoto okruhu patřily mimo jiné hudební skupiny: Posmrtné zkušenosti, SM Lomoz, Fantasy Milk a nyní duo Sousedi, které mimochodem dodnes vystupuje na některých společných akcích. Z divadelníků se zúčastňovali někteří pozdější absolventi z autorské tvorby /DAMU/ od Ivana Vyskočila či okruh Divadla DIV. Přirozenou součástí akce byly prvky improvizace a interakce s publikem např. Probíhaly bezplatné výtvarné a divadelní workshopy. Mimochodem z posledního festivalu je filmový záznam.

Mělo nějaký důvod, proč se konal jeden ročník právě na Ladronce? Bydlel jste tam?

Nebydlel jsem tam. Znali jsme jen některé lidi z tohoto okruhu a to ještě nijak dobře. Na Ladronce jsme festival pořádali z přirozené sympatie k tomuto dnes v ČR v podstatě vymizelému způsobu života, dle anarchistických principů autonomie, kdy něco vytváříte či prezentujete zcela mimo oficiální struktury pro radost. Byly to vlastně spontánní akce. Občas jsme to neodhadli, organizace byla někdy dost náročná.

62 Když jste mi psal, že máte vlastní práci o squattingu, tak k němu máte pravděpodobně osobní vztah.

Je to tak. Squatting pro mě představuje sympatické hodnoty přirozeného občanského a komunitního rozvoje, který je zcela v rozporu se současným společenským vývojem. Je vidět, že s aktuální krizí dochází přesně k opačnému pohybu, kdy se stále více rozevírají pomyslné sociální nůžky. Není dostupné sociální bydlení pro lidi na okraji společnosti, kteří se propadají do neřešitelné sociální pasti. Selhává nejen stát jako garant, ale I občanská společnost jako celek. Na vzniklé situaci parazitně vydělávají „podnikavci“ s chudobou, kteří pronajímají za nehorázné nájemné zdevastované ubytovny. Dále nedochází k sankcionování spekulantů s nemovitostmi, kteří nechávají mnohdy cíleně chátrat svůj majetek, kdy může jít i tu a tam o kulturní památku, která se tak nevratně zničí. Viz. aktuální kauza Automatu svět na Palmovce v Praze. Squatting byl určitou radikální odpovědí na nedostatek bydlení, ale také na celkový společenský systém upřednostňující pouze tržní principy. Situace se ovšem tak neuvěřitelně zhoršila v neprospěch občanských aktivit, že vnímám squatting spíše jako dozvuk euforie let 90. z pádu komunismu. Tehdy se ještě se squattery tu a tam jednalo. Dnes by vás nemilosrdně vystěhovali na ulici. Dnes je bezdomovectvím ohrožen v podstatě každý. V devadesátých letech nebyl takový sociální tlak jako dnes.

Vnímal jste Ladronku (na sklonku devadesátých let) ještě jako squat nebo již jenom jako autonomní kulturní centrum?

Squatting jsem vždy vnímal nejenom jako řešení situace bydlení, ale jako určitý postoj k životu, jehož součástí je komunitní rámec. Bydlení je sice priorita. Nicméně squatting byla a je vždy kritika systému dle anarchistických principů s příklonem k antifašismu, feminismu, ekologii k alternativní kultuře jako celku. Skupiny squatterů měli vždy přirozeně přesah k vytváření kulturních aktivit, zcela v duchu spontánní sebeorganizace, bez vlivu státních institucí, dle principu punkového DIY. Každý squatt by dle mého soudu měl být po čase jaksi přirozeně autonomním kulturním centrem. Obě funkce se doplňují.

63 Snaha o vybudování dalších autonomních center na konci devadesátých let byla relativně velká, myslíte si, že i toto lze připsat mezi přínosy Ladronky?

Ladronka byla tehdy nejviditelnější alternativní scénou tohoto druhu v Praze. Nicméně myslím, že další squatty fungovaly nezávisle. Byl to takový samopohyb zdola, bez nějaké větší organizace.

Myslíte si, že by Ladronka (pokud by se obyvatelům podařilo legalizovat pobyt) zůstala stejným kulturním centrem, založeném na principech DIY nebo by se z ní stalo centrum podobné například MeetFactory?

MeetFactory není možné v žádném případě srovnávat s těmito aktivitami. MeetFactory je vlastně pop klub současnosti v pěkném alternativním balení. David Černý ač zajímavý umělec, je v současnosti oficiálním představitelem establishmentu. Přijímá oficiální státní zakázky /Entropa/ od současných konzervativně – pravicových vlád. Jejichž vnímání směřující ve svém důsledku proti rozvoji občanské společnosti, ve smyslu likvidace sociálního státu, tlaku na výkonnost, zpochybňování postavení zaměstnance. David Černý se výrazně politicky angažuje v duchu černobílého vnímání hodnot a tedy povrchního antikomunismu, kdy jsou levicové hodnoty paušálně vnímány jako zlo. Iniciativy: S komunisty se nemluví, Prezidentská volební kampaň Karla Schwarzenberga apod./ MeetFactory je úzce navázaná na pražský magistrát, kdy při jejím otevření např. asistoval Pavel Bém /ODS/ jehož kauzy Opencard či vazby s Romanem Janouškem jsou mediálně zmapovány. Je zajímavé, že tyto fotky Davida Černého a Pavla Béma při otevření MeetFactory už na webu nenajdete. V případě MeetFactory absolutně nemůžeme hovořit o nějakém subverzivním či komunitním ladění. Squatty devadesátých let byly svobodným prostorem. To se o MeetFactory nedá říct, je to klub loajální systému. Je zajímavé, že dnešní mladá generace je tak nekritická k současnosti a nechá se tak snadno ovlivnit médii. Chtěl bych podotknout, že celý odkaz alternativní kultury před rokem 1989, tedy disentu, zklamal většinovým angažmá pro TOP 09. Kdy je vidět, že všichni pořád bojují s komunismem, i když už se pohybujeme v úplně jiných podmínkách. Dnes jako tehdy je nutné být kritický. Ladronka musela přirozeně zaniknout a asi těžko by se

64 transformovala v nějakou obdobu MeetFactory. Lidé z okruhu Ladronky ovšem vybudovali malou komunitní kavárnu Utopia a galerii AM 180, tento prostor funguje dodnes jako takový relikt minulosti.

Navštěvoval jste tam i jiné akce jako koncerty nebo výstavy? Pamatujete si na nějaké?

Vzpomínám si, že jsem tam byl v devadesátých letech na skvělé divadelním představení – Olověná mlha – Teatr Novogo Fronta. Naprosto skvělé pohybové pantomimické divadlo navazující na japonskou divadelní expresi Butó. Chodili jsme, ale na všechny tyto neoficiální scény. Pamatuji si také na vyklizení squattu Zlatá loď, kde si v roce 1994 v centru Prahy skupina lidí pokusila otevřít squatterskou kavárnu, bez povolení a licence. V dnešním kontextu něco neuvěřitelného. Dále to byly různé programy na Miladě, ať už čtení či divadlo, ale také stojí za zmínku různé akce v mikro squattu Dobročinného klubu Medáků ve starých Střešovicích, který měl asi největší potenciál ve smyslu rozvoje kulturně – komunitních projektů. Zastupitelé Prahy 6 dokonce uvažovali o formě legalizace, nicméně také to zaniklo. Asi jednou z nejlepších akcí, na kterou si vzpomínám, byla návštěva improvizovaného kulturního centra v ulici Za Papírenou „Papírenská“, což byl legálně provozovaný prostor jako relikt squattu Sochorka. Navštívili jsem tam koncert americké skupiny s indiánskými kořeny, kdy potom proběhl rituální indiánský tanec na dvoře činžovního domu. Působilo to jako ze snu. Mám dojem, že to bylo kolem roku 2000, když byly v Praze velké protesty proti zasedání MMF. Poslední podobné akce, které jsme se zúčastnil, jako vystavující, tak bylo jednodenní obsazení statku Cibulka 18.10.2003 pod označením Squattek. Mimochodem kulturní památka, která byla zničena lhostejností majitele, kde bylo podezření z defraudace dotace na rekonstrukci. Byla to protestní akce, která měla upozornit na nezájem úřadů, pořadatelem byla feministická skupina 8. března kolem okruhu Utopie.

65