Seznam příloh Příloha č. 1 – Piercingový slovníček Příloha č. 2 – Branding Příloha č. 3 – Implantáty Příloha č. 4 - Rozhovory 1 Přílohy 2 Příloha č. 1 - Piercingový slovníček Přehled klasických a genitálních piercingů Pro zajímavost bych zde uvedla nejběžnější rozdělení piercingů dle místa umístění, na čemž je patrné, že místo vhodné pro piercing je snad jakékoli na těle. Klasické Piercingy obočí, pupíku, rty, jazyka či ucha se pro jednoduchost nazývají shodně s místem propichu, oproti následujícím (Piercing, 2011, srov. Hudson, 2009): Conch - piercing ušní chrupavky Erl - podkožní piercing nosu Frenulum - horizontální piercing uzdičky nad horním rtem Labret - piercing ve střední části horního nebo spodního rtu (i pod ním či nad ním) Madonna - piercing na straně horního rtu Nostril - piercing jedné části nosu Septum - piercing nosní přepážky Tragus - piercing chrupavky u vchodu do ušního kanálku Genitální Piercing lze samozřejmě nalézt i v těch nejintimnějších partiích. U mladých a štíhlých se to může zdát přirozené a podtrhující jejich vlastní osobnost, krásu, zlepšující sexuální prožitky, je však třeba být v tomto směru opatrní, ne všechna místa jsou pro všechny příjemné a vzrušující, někdy spíše naopak. (Pastor, 2007). Dle mého je až s podivem, kolik různých míst a možností umístění piercingu lze právě v těchto místech vymyslet (Piercing, 2011, srov. Hudson, 2009): Ampallang / Apadravya – horizontální / vertikální piercing žaludu Bravdavka - vertikální, horizontální nebo diagonální piercing bradavky nebo za ní Clitoris hood - horizontální nebo vertikální piercing pahorku nad klitorisem Dyode - piercing okraje žaludu Fourchette - vertikální piercing vnitřního okraje stykých pysků v oblasti nad poševním vchodem Frenum - horizontální piercing uzdičky pod žaludem Guiche - horizontální piercing kůže perinea (oblast mezi řitním otvorem a varlaty nebo pochvou) Hafada - piercing kůže šourku Christina - vertikální piercing, který začíná nad stydkou kostí a končí v klitorisu Isabella - vertikální piercing klitorisu 3 Klitoris - piercing klitorisu Labia - piercingy, které mohou vést vnější nebo vnitřní stranou stydkých pysků Penile skin - jakýkoliv piercing vedený pod kůží v oblasti penisu (Reverse)Prince Albert - piercing (vcházející dovnitř vrchní částí) žaludu nebo pod ním a vycházející ven močovou trubicí Princess Albertina - piercing, který dovnitř vniká močovou trubicí a vychází ven mezi poševním vchodem a močovou trubicí Předkožka / Pubic - piercing předkožky penisu / základny penisu Triangle - horizontální piercing vrcholku nad klitorisem Pocketing Abych řekla pravdu, s tímto pojmem jsem se při psaní této práce setkala poprvé a ani co se dostupnosti informací o něm týká, není dle mého názoru příliš obvyklý a známý. Jedná se o extrémnější formu piercingu, která vznikla v polovině devadesátých let. Jde tedy o víceméně novější formu piercingu, přesněji povrchového piercingu, který si již také prošel svým vývojem. Označení pochází opět z angličtiny, pocket/ing – kapsa/kapsování. Šperk, v tomto případě konkrétněji tyčka či jakýsi drátek, je během této metody částečně vsunut, implantován pod kůži – do jakési kapsy. V reálu to pak tedy vypadá tak, že více než polovina šperku/drátu je pod kůží, čímž vlastně z obou stran kotví tyčku, tedy samotný šperk, na povrchu. (DeMello, 2007; Kriegelová, 2008; Pocketing, 2008) Jak se však uvádí v článku Pocketing (2008) nejedná se o ozdobu od každého pro každého. Hojení tohoto „doplňku“ se pohybuje okolo šesti až osmi měsíců dle umístění, přičemž se většinou využívají místa jako týl a podobné, kde dochází k co nejmenšímu pohybu a tlaku, oproti například pažím, nohám… Je navíc nejvíce prováděn klientům, kteří již vědí, jak se o piercing správně postarat, což však dle mého platí na veškeré surface piercingy. (DeMello, 2007; Pocketing, 2008) Spolu s tímto pojmem bývá užíván i pojem stapling (z angličtiny sešívání, sponkování), který vychází z podobnosti piercingu sponce ze sešívačky (DeMello, 2007). V české literatuře ani na webu jsem se s ním ale nesetkala, za zmínku ze zahraniční literatury však dle mého stojí. Scalpel piercing Zatímco u klasického piercingu jde především o propíchnutí příslušného místa jehlou, popřípadě o zásah puncherem malého rozměru u mikrodermálních piercingů, tato metoda vyžaduje o něco rozsáhlejší zákrok „skrz naskrz“ tkání. Podle použitého nástroje pak rozlišujeme punching a scalpelling (Hell.cz, 2009). 4 Punching Jak název napovídá, tato metoda bude prováděna právě tzv. puncherem. Oproti předešlým mikrodermálním šperkům, kdy byla „vykrojena“ jen drobná část kůže, tato metoda nabízí vzniknutí masivnějšího a rozsáhlejšího otvoru. A na rozdíl od mikrodermálního piercingu, který je možno aplikovat téměř po celém těle, neboť naruší pouze povrchově kůži, se v tomto případě jedná o radikálnější odstranění určitého množství celé tkáně, proto je nejvhodnějším místem například ušní chrupavka či nosní přepážka. (Hell.cz, 2009) Na internetu jsem kromě běžného kruhového punchingu, který je nejčastější a většinou je do vzniknuvšího otvoru instalován právě „tunel“ nebo „plug“, objevila i v pevné ušní chrupavce „vykrojenou“ hvězdičku či srdíčko. Scalpelling Jak označení napovídá, jedná se o proříznutí tkáně skalpelem, opět „skrz naskrz“. Rozdíl od punchingu je nejen v procesu vytváření otvoru, ale při využití tohoto způsobu nedochází ke ztrátě tkáně. (Hell.cz, 2009) Tuto metodu si volí nejčastěji osoby, které nechtějí projít procesem pozvolného roztahování otvoru, jsme opět u tunelů a plugů, ať už z jakéhokoli osobního důvodu, nebo v případech, kdy by mohlo při pozvolném roztahování dojít k deformaci otvoru. Je tedy vhodný zejména pro piercingy na následujících místech – brada, jazyk, šourek, pupík. (Hell.cz, 2009) 5 Příloha č. 2 – Branding Strike branding Tímto způsobem, jehož volné označení přeložené z angličtiny znamená značkování úderem, zasažením, se vytvářejí jizvy pomocí přiložení zahřátého, rozpáleného kusu kovu, co se dekorativní skarifikace v salonech týká nejčastěji chirurgické oceli, na místo k tomu určené. Obvykle se značky dělají postupně, po částech, než v celku. (Don Widbo, 2012; Hell.cz, 2009; Hudson, 2009) S tímto souvisí tzv. cold branding, chladné značkování, které je vzácnější a méně obvyklé, než předchozí způsob. Princip vytváření vzorů je stejný, jen se pracuje s chladným nástrojem. Rozdíl je poté v tom, že umožňuje opětovný růst chlupů či vlasů a nevytváří se keloid (zbytnělá jizva). (Don Widbo, 2012; Hudson, 2009) Cautery (kauter) branding Cautery (kauter) branding, jinými slovy kauterizace, využívá „speciální kauterizační skalpel napůl řeže, napůl pálí. Rána se otevírá jako po řezu klasickým skalpelem, ale nekrvácí, neboť jí čepel kauteru současně s řezem zatavuje“ (Hell.cz, 2009, Branding). Tím je zajištěno poškození tkáně pouze v místě řezu, žezu, a tudíž neroztahování se jizvy více do šířky, jako tomu může být u jiných typů skarifikace. Toto pozitivum, dá-li se to tak říci, pak umožňuje vypalovat složitější a propracovanější tvary, které by předchozí metodou nešly. Ovšem chybí zde symbolický kontakt s ohněm, což může být pro některé rozhodující. (Don Widbo, 2012; Hell.cz, 2009; Hudson, 2009) Do této kategorie by se dal zahrnout i tzv. laser branding (elektrokaustika), kdy se přístrojem připomínajícím obloukový svářeč, dostávají na kůži při vypalování jiskry, které se vzápětí vypařují. Výhodou této metody je přesné usměrňování hloubky povrch a množství popálení kůže. (Don Widbo, 2012) 6 Příloha č. 3 – Implantáty Transdermální implantáty Transdermální implantát je do určité míry podobný výše zmíněným mikrodermální piercingům, což znamená, že jeho základna, jedna z jeho částí, je umístěna pod kůží a skrz kůži vyčnívá druhá část implantátu, jakýsi závit, na nějž lze poté připojit samotný šperk, nejrůznějších tvarů. Jeho rozměry jsou oproti mikrodermálnímu větší, z čehož lze odvodit, že i zásah do tkáně, těla je podstatně náročnější. (DeMello, 2007, Hell.cz, 2009) Rozdíl je také v samotné aplikaci, transdermální oproti mikrodermálnímu potřebuje dva vstupní otvory na vzdálenost přibližně palce od sebe, přičemž se mezi nimi musí zároveň speciálním nástrojem povolit tkáň tak, aby se dala základna transdermálního implantátu prostrčit jedním otvorem pod kůží vně závitem druhým otvorem. První řez kůží bývá poté zašit, na vyčnívající závit se našroubuje „hlavička“ šperku, jak jsem se již v předchozím odstavci zmínila. (Hudson, 2009) Tato metoda se příliš nedoporučuje, a to nejen z důvodu nutných odborných znalostí při procesu aplikace, ale i z důvodu zvýšené rizikovosti zákroku a následné špatné hojitelnosti šperku. Jedná se komplikovanější narušení tkáně a většina šperků se nezahojí správně, úplně nebo vůbec: „Může docházet k nadměrnému jizvení tkáně, dále k odmítnutí a vyloučení implantátu z těla. V průměru se úspěšně zahojí pouze 20% transdermálů“ (Hell.cz, 2009, Implantáty). (DeMello, 2007; Hell.cz, 2009) Subdermální implantáty Subdermání implantáty jsou implantáty v pravé slova smyslu, neboť jsou zcela vsunuté pod kůží a žádná jejich část nevede skrz kůži vně. K jejich aplikaci je potřeba jen jeden řez, otvor, vstup pod kůži, což je vlastně jediné místo, kterému je třeba se věnovat, co se hojení týká. Tímto otvorem se opět speciálním nástrojem oddělí tkáň pod kůží tak, aby se vytvořila jakási kapsa, do níž se samotný implantát, ze silikonu či teflonu, vloží. Vytváří pak určitý 3D efekt, mění reliéf těla, části těla. (Hudson, 2009, Nagle, 2011) Nejčastěji se můžeme setkat například s umělými rohy, a proto, že stejně jako u některých druhů piercingů, můžeme velikost