MASARYKOVA UNIVERZITA

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra sociální pedagogiky

„Tattoo your soul“ - Tetování a jeho symbolický význam v sociální interakci

Diplomová práce

Brno 2013

Autor práce: Iveta Bartůšková

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Němec, Ph.D.

Bibliografický záznam

BARTŮŠKOVÁ, Iveta. „Tattoo your soul“ – Tetování a jeho symbolický význam v sociální interakci : Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, 2013. 121 s., 15 s. příl. Vedoucí bakalářské práce Jiří Němec.

2 Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně na základě vlastních zkušeností, vlastního výzkumu a s využitím uvedených zdrojů.

V Kladně dne 6. prosince 2013

Iveta Bartůšková

3 Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala panu doc. PhDr. Jiřímu Němcovi, Ph.D. za odborné rady a vedení při psaní mé diplomové práce.

Zároveň bych ráda poděkovala svým respondentům - Z., J., T. a P. za poskytnutí rozhovorů, a všem svým blízkým známým, kteří mi umožnili náhled do společnosti tetovaných potřebný k získání informací důležitých pro tuto závěrečnou práci.

4 Anotace

Tato diplomová práce se zabývá fenoménem tetování, a to především v pojetí jeho symbolického významu v sociální interakci. Cílem této práce je pak poskytnout sociálně kulturní i sociálně psychologický pohled na problematiku tetování a umožnit tak čtenáři seznámit se s tímto fenoménem z poněkud odlišné strany, než jak bývá prezentováno médii a než jak bývá ve společnosti zažito.

Fenomén tetování je nejprve ukotven v umělecké kategorii bodyartu a následně zasazen do sociálně kulturního rámce, kde se zabývám například demograficko- historickým kontextem vývoje tetování, funkcemi a významy tetování, poukazuji na tetování jako důležité součásti komunikace, rozdílného vnímání tetování u žen a mužů či jedinci a sociálními skupinami využívajícími, dobrovolně i nedobrovolně, tetování ke sdělení informací okolí.

V rámci výzkumu jde o umožnění pohledu na subjektivní vnímání zkušeností plynoucí z interakce s okolím respondenty z řad tetované společnosti, a osvětlit tak některé specifické jevy s tímto fenoménem úzce souvisejícími, jako motivace k tetování, reakce rodin a okolí či samotné principy stereotypizace.

Klíčová slova

BodyArt, tetování, symbol, komunikace, sociální interakce, životní styl, stereotypizace, sociální skupiny, tetovaná společenost

5 Annotation

This thesis deals with tattoo and its symbolic meaning in social interaction. The main objective of this thesis is to present socio-cultural and socio-psychological point of view at problem of tattoo and enable readers to read about this phenomenon from the different side than a media present and the society has as unchanging.

At the first tattoo is a part of artistic category of body art and then is in detail described demographic and historical context of evolution of tattoo, functions and meanings of tattoo. I refer to important of tattoo in communication, different perceiving tattoo at women or men. And one of chapters is for example about communication of individuals and groups with their tattoos to surroundings.

The part of research of my thesis deals with subjective meanings of experience with social interaction of surroundings by respondents from tattoo community and describes some specific phenomenon what have context with this, as motivation to get tattoo, reaction of family and surroundings, or problem of prejudices.

Keywords

BodyArt, tattoo, symbol, communication, social interaction, life style, stereotypization, social group, tattoo community

6 Obsah

OBSAH ...... 7

ÚVOD ...... 9

1 LIDSKÉ TĚLO JAKO PROSTOR PRO UMĚLECKÉ DÍLO ...... 11

1.1 ZDOBÍME SE NEBO SI JEN UBLIŽUJEME…? ...... 12 1.1.1 Mutilace ...... 12 1.1.2 Záměrné sebepoškozování ...... 13 1.2 BODYART ...... 15 1.2.1 Bodypainting ...... 18 1.2.2 Tetování ...... 18 1.2.3 Piercing ...... 21 1.2.4 Skarifikace ...... 25 1.2.5 Těžké tělesné modifikace ...... 29 1.2.6 Metamorfózy - kombinace tělesných modifikací ...... 32

2 TETOVÁNÍ A JEHO SOCIÁLNĚ KULTURNÍ KONTEXT ...... 36

2.1 HISTORICKO-DEMOGRAFICKÉ POJETÍ ...... 36 2.1.1 Od počátku lidského bytí ...... 36 2.1.2 Od středověku k „moderní“ době ...... 40 2.1.3 Jak je tomu dnes ...... 42 2.2 TETOVÁNÍ JAKO UMĚNÍ I ŘEMESLO ...... 43 2.2.1 Styly a motivy tetování ...... 46

3 TETOVÁNÍ JAKO SOUČÁST SOCIÁLNÍ INTERAKCE ...... 57

3.1 KOMUNIKACE VZHLEDEM ...... 57 3.1.1 Proč právě tetování…? ...... 58 3.1.2 Význam a funkce tetování ...... 60 3.2 TETOVÁNÍ JAKO SYMBOLICKÉ SPOJENÍ SE SKUPINOU ...... 62 3.2.1 Tetování jako nedobrovolné stigma sloužící k identifikaci ...... 62 3.2.2 Tetování jako talisman a památka ...... 64 3.2.3 Tetování jako symbol oddanosti vyplývající z členství ...... 65 3.3 TETOVANÉ HOLKY, TETOVANÍ KLUCI ...... 69 3.4 KÉRKA NEBO TETOVÁNÍ? ...... 70 3.4.1 Specifický argot ...... 71

4 EMPIRICKÁ ČÁST - VĚDECKÉ UKOTVENÍ VÝZKUMU...... 73

4.1 KVALITATIVNÍ VÝZKUM ...... 73 4.1.1 Fenomenologický přístup ...... 74

7 4.2 VÝZKUMNÁ OTÁZKA A CÍLE VÝZKUMU ...... 75 4.3 METODA ZÍSKÁVÁNÍ DAT ...... 76 4.3.1 Pozorování ...... 76 4.3.2 Fenomenologické rozhovory ...... 77 4.4 METODA VÝBĚRU VÝZKUMNÉHO SOUBORU ...... 77 4.4.1 Informace o respondentech ...... 78 4.5 ANALÝZA DAT A JEJICH INTERPRETACE ...... 79 4.5.1 Fenomenologická analýza a interpretace ...... 80 4.6 ZAJIŠTĚNÍ VALIDITY DAT ...... 81

5 „TATTOO YOUR SOUL“ ...... 82

5.1 „DÁŠ SI JEDNO A CHCEŠ DALŠÍ. NEMŮŽEŠ S TÍM PŘESTAT.“ ...... 82 5.1.1 „Jak to všechno začalo…“ ...... 82 5.1.2 „Mé poprvé…“ ...... 84 5.1.3 „Je to jako droga.“ ...... 87 5.2 „TAKHLE SE NECHAT POČMÁRAT. ZBYTEČNĚ VYHOZENÝ PRACHY.“ ...... 92 5.2.1 „Vždyť to musí strašně bolet.“ ...... 92 5.2.2 „Je to součást mě samotnýho.“ ...... 95 5.3 „CO TETOVANEJ, TO GAUNER.“ ...... 97 5.3.1 „Dokud ti nebude osmnáct, o tetování nechci ani slyšet“ ...... 98 5.3.2 „Ty toho budeš jednou litovat.“ ...... 100 5.3.3 „Co budeš dělat, až budeš stará?“ ...... 103 5.4 „DNESKA UŽ MÁ TETOVÁNÍ KAŽDEJ DRUHEJ.“ ...... 105 5.4.1 Tattoo Convention a společenství tetovaných ...... 108 5.5 „NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE VĚDĚT, CO CHCEŠ“ ...... 109 5.6 SHRNUTÍ ...... 111

ZÁVĚR ...... 112

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ...... 114 LITERATURA ...... 114 CIZOJAZYČNÁ LITERATURA ...... 116 INTERNETOVÉ ZDROJE ...... 117 OSTATNÍ ...... 119

SEZNAM PŘÍLOH ...... 120

PŘÍLOHY ...... 121

8 Úvod

"Umělečtí kritici a dějepisci systematicky opomíjejí jeden z nejzajímavějších aspektů svých disciplín: tetování. Je to totiž jediná forma umění, která jako materiálu využívá živé tkáně, a proto se jedná o nejušlechtilejší umění ze všech." Edmond Locard (In Rychlík, 2007a, Začíná seriál o tetování)

Tetování, tattoo, tatuáž… Inspirace tkvící v přírodních národech, kterou si západní svět velmi svébytně osvojuje víc a víc. Dnes je vidět téměř všude kolem nás. I přes to, že se stává docela běžným fenoménem, setkáváme se se spoustou různých pohledů. Jedni ho obdivují, druzí odsuzují, třetí jej hrdě nosí. Fenomén tetování se za poslední roky velmi rozmohl. Již neplatí, že kdo má tetování, je zákonitě bývalý „mukl“, ačkoli, což je také předmětem této práce, si to společnost mnohdy stále myslí.

Vybrala jsem si toto téma, neboť se domnívám, že je úkolem sociální pedagogiky znát různé skupiny, subkultury, komunity, s nimiž v praxi i v běžném životě přicházíme často do styku, neboť hned první úkol ze šesti aktuálních úkolů sociální pedagogiky, které zformuloval Kraus (2008), má za cíl popsat a analyzovat společensko-kulturní prostředí. A tetování by se dalo nazvat jakýmsi socio-kulturním fenomén.

Tetování je zajímavé i hlediska toho, že se jedná o něco vyskytujícího se napříč věkovými kategoriemi, skupinami, subkulturami a zároveň i napříč jednotlivými dějinnými obdobími či nejrůznějšími zeměmi, což se nabízí pro nahlédnutí na tento fenomén mimo jiné z pohledu sociální antropologie.

Touto prací bych chtěla poskytnout sociálně kulturní i sociálně psychologický pohled na problematiku tetování ze strany tetovaných, jakožto zastánců navzájem podobného životního stylu, jedinců potřebujících někam patřit, a zároveň se odlišovat.

O oblasti tetování stále není obecně k dispozici dostatek objektivních odborných poznatků, vynechám-li magazíny, jež v tetovaném světě vychází, přičemž si myslím, že je v rámci sociální pedagogiky důležité porozumět neverbální komunikaci, hodnotové orientaci jedinců, symbolickému odlišení či členství (Kraus, 2008), což lze z tetování a doprovodného životního stylu spojeného s tetováním dobře vypozorovat. Dalo by se totiž říci, že tetování a další dekorativní tělesné modifikace slouží jako důležitý

9 symbolický projev neverbální komunikace (Urban, Dubský, Murdza, 2011), což nám mnohdy umožňuje číst s i v dotyčném „jak v otevřené knize“.

Pokud se dozvíme více o chování, myšlení, postojích a uznávaných hodnotách osob angažujících se v tetovaném světě a jejich zkušeností v tomto směru s okolím, je větší šance, že pak pochopíme snáze například i projevy chování a myšlení, setkáme-li se s nimi v praxi sociálního pedagoga například ve vězení, v rámci probační a mediační služby, jako terénní sociální pracovník, ve školách či kdekoli jinde ve společnosti.

Touto prací bych chtěla nejen vysvětlit jevy s pojmem „tetování“ související, ale zejména poskytnout holistický obraz vzniknuvší kompilací, deskripcí, explanací a analyzováním jednotlivých dat týkajících se tetování, tetovaných na základě získaných informací z (odborných) dokumentů a výzkumného šetření, založeném na osobně laděných sděleních v rozhovorech a vyplynuvších z vlastního pozorování a zkušeností při interakci s nimi.

Ráda bych se však především zabývala osobami, skupinami, které nemají jen jedno malé, ne-li zcela skryté, tetování, ale spíše naopak – potetované ruce, hrudník, záda…, zejména pak osobami pohybujícími se v subkulturách mimo mainstreamovou společnost, kteří se dají zařadit do jakési subkultury tetovaných, o níž budu hovořit v jedné z kapitol ve výzkumné části.

Chtěla bych tímto způsobem zprostředkovat pohled na tento fenomén především jejich „očima“ – jestli a jak vnímají stigmatizaci svých osob, jestli a jak tetování ovlivňuje jejich každodenní životy, motivy vedoucí k prvnímu tetování a poté k těm dalším a podobně.

10 1 Lidské tělo jako prostor pro umělecké dílo

Naše tělo celé pokrývá pokožka. Jedná se o neustále se měnící prostor k tvorbě, osobní malířské plátno, prostor pro sebevyjádření a vyjádření vlastních myšlenek, hodnot. Nejběžněji (zvlášť my ženy) využíváme zviditelňováním, zvýrazňováním určitých jejích částí naše tělo jako sdělení pro okolí „chci se líbit“ či jiných nejrůznějších žádostí, proseb, tužeb1. Ať vědomě, či nevědomě.

Již od dětství máme v sobě určitou touhu, potřebu zdobit svou pokožku. Vynechám-li dívky, které napodobují malující se a krášlící se maminky, pak si nejeden z nás již ve školce nebo škole maloval na ruce různými fixkami či jinými barvícími prostředky nejrůznější motivy, popřípadě jsme aktivně využívali nalepovací tetování přibalované v té době například ke žvýkačkám. Stejně tak znám mnoho jedinců, kteří se v lehkém alkoholovém opojení si měli snahu, potřebu z legrace vypálit či vyřezat do ruky obrázek, slova… Co nás však k tomu všemu vede? Představa, že se tím odlišíme od spolužáků či druhých? Potřeba sebevyjádření? Něčeho zvláštního? Potřeba prožitku bolesti? Nebo jen možnost využít k vlastní tvorbě vlastní tělo…?

Motivů by se v dnešní době a v naší kultuře dle mého názoru našlo mnoho – počínaje potřebou být stylový, podtrhnout svou individualitu, přes jakýsi vzdor vůči autoritě, společnosti, až paradoxně například k potřebě „zapadnout“ do skupiny, vyjádřit své členství v ní… odlišné motivy se odrážejí i v zrcadle společnosti, kdy je jedni obdivují, druzí si jich nevšímají a další v nich stále vidí jen jakési „modern primitives“ - moderní primitivy (Gay, Vhittington, 2002, s. 12).2

Myslím, že pro začátek by bylo vhodné pojmově si tuto práci ukotvit. Je zde několik, pro jedince, kteří se o danou oblast nijak zvláště nezajímají, ne příliš známých výrazů, některé vypadají, že jsou shodné, i když nejsou, a zároveň bych ráda uvedla i některé zajímavější techniky „krášlení“ těla. Spolu s tímto mi přijde zajímavé okrajově

1 V tomto kontextu mám na mysli především modelace nehtů, líčení se… 2 Tímto slovním spojením se mimo jiné označovala na přelomu osmdesátých a devadesátých let vzniknuvší skupina lidí, která se snažila o propojení tradičních a dávných kultur se západní společností (a její povrchností) právě v kontextu tělesných modifikací. Měli zájem o oživení tradičních rituálů s těmito modifikacemi, jako například tetováním, skarifikací, piercingy a podobně, spojených. (DeMello, 2007; Featherstone, 2000; Gay, Vhittington, 2002; Choche, 2012)

11 si uvést i celkem nepříjemnou stránku s tělomodifikujícími technikami tak nějak související, a to je především tenká hranice mezi krášlením těla a sebeubližováním.

Ještě bych zde, v téměř v samém počátku kapitoly, chtěla uvést, proč jsem se rozhodla její následující části podrobněji rozvést, protože se na první pohled může zdát, že to s tetováním jako takovým nijak nesouvisí. Jedním z hlavních důvodů je, že je ve „společnosti potetovaných“ jen malé množství těch, kteří by měli pouze tetování. Na větší části z nich byste však naši různé kombinace tělomodifikujících technik, ať už relativně běžný piercing či flash3 nebo stále se více rozšiřující implantáty, a zajímavost a neobvyklost některých technik určitě stojí za zmínku. O to víc, že se s některými pojmy setkáme i z rozhovorů s respondenty.

1.1 Zdobíme se nebo si jen ubližujeme…?

„Každá věc je výzva. Když to uděláš nádherně, může to bejt libový.“ Voky (In Valenta, 2011, s.143)

Je to krásné. Zdobíme svá těla, abychom byli zajímavější, krásnější, osobně naplněnější… Ale ne vždy je to bezbolestné, v tomto kontextu většinou právě naopak. Domnívám se tedy, že je na místě si zde alespoň stručně charakterizovat jak pojem sebepoškozování, neboť jeden z pohledů na tetování a jiné techniky právě se sebepoškozováním souvisí, tak pojem mutilace, který jak si v rámci kapitoly uvedeme, není také až tak příliš tématu vzdálený.

1.1.1 Mutilace

Mutilace, jinými slovy také zmrzačení či znetvoření těla, vzniká nemocí, poraněním, ale také umělým zásahem, zásahem vlastním nebo někoho druhého, popřípadě využitím nejrůznějších pomůcek (Hewit, 1997). Na první pohled by se mohlo zdát, že to s tetováním až tolik nesouvisí, neboť nedochází přeci k netvoření těla jako takovému, i když pohledy se opět můžou různit. Avšak jsou určité techniky bodyartu, při nichž by se o tomto dalo mnohem více polemizovat.

3 Viz v kapitole 1.2.3 Piercing.

12 Nejvíce se s tímto jevem můžeme setkat u přírodních národů:

„(…) přírodní národy neváhaly k vylepšení těla užít i poměrně drastických zákroků. Vedle tetování Maorů, zjizvování Jorubů, piercingu obyvatel Amazonie, zplošťování čela, napínání uší, vyrážení, černění a pilování zubů v Barmě, úmyslné šilhavosti či deformací lebky v oblastech Střední Ameriky a Kavkazu patří k takovým kulturně daným operacím i úpravy paží a nohou (smuteční odsekávání prstů), úpravy prsou, nebo dokonce genitálií.“ (Rychlík, 2006, s. 3)

Mezi nejběžnější typy, způsoby mutilace, dá-li se to takto říci, spadá tedy různé vyrážení či pilování zubů, prodlužování ušních lalůčků či dolního i horního rtu, ozdobné řezání do kůže, různé deformace lebek, končetin a genitálií. (Gay, Vhittington, 2002; Hewit, 1997)

Rozebírat dopodrobna mužské rituální obřízky či iniciační ženské obřízky a odstranění poštěváčku určitými kmeny za podmínek, v jakých k nim docházelo a dochází, si myslím, že není nutné. Nejednu mutilační techniku bychom pod diktátem módy samozřejmě nalezli i v naší historii, počínaje pitím arsenu za účelem bělostnější pokožky u dam z vyšší společnosti, přes naše praprababičky, které nosívaly tzv. šněrovačky. Ty jim sice umožňovaly mít v pase úžasných (?) čtyřicet až čtyřicet pět centimetrů, spolu s tímto jim však deformovaly hrudník, žaludek, stlačovaly plíce a játra, bránily v dýchání a zapříčiňovaly časté mdloby a jiné zdravotní komplikace. (Rychlík, 2006)

Pro jednoduchý obraz toho, co si pod pojmem mutilace lze všechno představit, co všechno do něj lze zahrnout, to asi ve stručnosti postačí. I když můžeme mít na hranici mezi mutilací a bodyart technikami svůj názor, pokud vůbec nějakou hranici vnímáme, s mutilací budeme dle mého názoru schopni propojit nejednu techniku, a pokud si to nepřipustíme u něčeho jako piercing, pak zejména při skarifikaci či při jednotlivých metodách těžkých tělesných modifikací si na tuto souvislost podle mého nejednou vzpomeneme.

1.1.2 Záměrné sebepoškozování

Záměrné sebepoškozování by se dalo vymezit jako úmyslné a záměrné poranění vlastního těla bez viditelného sebevražedného, sexuálního či, dle některých autorů, i dekorativního záměru. Může se projevit jak u mužů, tak žen bez ohledu na věk, avšak nejběžnější výskyt se uvádí okolo čtrnácti let. Jedná se především o řezání, pálení,

13 tlučení, mírné otravy, předávkování, propichování a podobně sebe sama. (Kriegelová, 2008)

Nechtěla bych se zde zabývat sebepoškozováním jako takovým, to by bylo předmětem práce na jiné téma, chtěla bych však poukázat na propojenost s tetováním, popřípadě s dalšími tělomodifikujícími styly. Domnívám se, že i tento úhel pohledu na techniky zdobení těla je důležité zmínit.

Kriegelová (2008) uvádí, že záměrné sebepoškozování může být přímo využito právě i jako forma uměleckého projevu, což se však ne příliš shoduje s definicí dle některých autorů. Drobná (2009) však taktéž píše o následujících tělomodifikujících stylech jako o sebepoškozujících technikách sloužících ke zdobení těla. Dle jejího názoru se jedná o jakýsi fenomén módní vlny či jako součást tradic některých národu, kmenů, a protože se nedá říci, že by tyto techniky využívali především jedinci trpící patologickým sebepoškozováním, jedná se podle ní spíše o určitou zajímavost v celkové koncepci záměrného sebepoškozování.

Sebepoškozování jako takové by mělo být ohraničeno úkony, které provádí jedinec sám na sobě, kdežto tělomodifikující techniky jsou vykonávány na těle jinou osobou, a to na základě vzájemné dohody (Kriegelová, 2008). Ačkoli se tedy v rámci tělomodifikujících technik jedná o zásah někoho druhého, nikoli většinou nás samých, i když i tací se mezi námi najdou, dalo by se za záměrné sebepoškozování považovat právě i tetování, skarifikace či piercingy nebo dermály, neboť nechat do sebe dobrovolně píchat, řezat či pálit se tomuto pojetí, jen nabízí. Dalo by se tedy říci, že se do jisté míry jedná o společensky akceptovanou formu sebepoškozování.

V tomto ohledu se naskýtá uvést jakousi hranici, kterou uvádí pro rozlišení sebepoškozování a dekorativních tělomodifikujících technik Kriegelová (2008) – rozdíl u patologického záměrného sebepoškozování a touto jeho sociálně akceptovanou formou, dá-li se to tak říci, je především v motivaci, cíli i průběhu a metodě – v prvním případě se nikdy nejedná primárně a čistě o dekorativní techniku, pro ty, jež se sebepoškozují, jde především o průběh, navíc výsledek tělomodifikujících technik bývá společnosti odhalen a vlastník je na něj do jisté míry hrdý, kdežto sebepoškození bývá skrýváno a doprovázeno studem a vinou.

Rozdíl i shodu můžeme nalézt i v samotném prožitku bolesti. Tu sebepoškozující se osoby téměř nepociťují vzhledem ke svému momentálnímu stavu,

14 konkrétněji stavu disociace se zvýšenou hladinou endorfinů, ani ji neočekávají nebo se jí neobávají. Co se tělomodifikujících technik týče, bolest bývá bezesporu jejich běžnou součástí. Několikrát jsem slyšela od potetovaných kamarádů „Je to prostě nutný zlo“. A i když „přetrpění“ bolesti může být pro někoho rituální součástí modifikace, jsou i tací, pro něž se může jednat i o příjemné zpestření procesu:

„Takových lidí je hodně. Sednou si pod jehlu a vysloveně si to užívají. Zažil jsem týpka, co chodil na tetování, ale i piercing. Ten přilezl každej druhej den, že mu to vypadlo. Ten byl hustej.“ Bastard (In Valenta, 2011, s. 164)

Zároveň však existují i na bolest citlivější osoby, které tuto bolest nechtějí podstupovat, ačkoli tetování velmi chtějí, a právě pro ně jsou již k dispozici v tetovacích salonech léky a masti na zmírnění bolesti, a to i při samotném procesu. Avšak s touto bolest tišící variantou ne každý souhlasí a uznává ji, a to právě z hlediska jisté ritualizace procesu. Ale o tom až níže.

1.2 BodyArt

„Já se nepokouším být odlišný, pokouším se být sám sebou.“ Steve Haworth

Při ukotvení tohoto pojmu jsem se setkala s různými tendencemi, a abych řekla pravdu, dlouho jsem přemýšlela, jak ho uchopím pro tuto práci já. Jedni ho nadřazovali následujícím pojmům, druzí odlišovali bodyart od bodypaintingu na stejné úrovni4, další bodyart vyčleňovali vedle všechny další styly zdobení těla.

Osobně mi nakonec přišlo nejsmysluplnější, a snad si toto rozhodnutí i níže obhájím, bodyart všem následujícím nadřadit.

Bodyart jako samostatná kategorie začal vyčleňovat v období šedesátých let v souvislosti s happeningem a performancí5, kdy se objektem tvorby stává lidské tělo.

4 Některé články rozlišující bodyart a bodypainting na stejné úrovni tak činí z pohledu „trvanlivosti“ techniky – bodyart má podle nich jen trvalý charakter (tetování, piercingy….), kdežto bodypainting je dočasný, smývatelný. 5 Happening označuje způsob umění formujícího se náhodným rozvíjením děje, příběhu na základě inscenované události za přímé účasti diváků i umělců, a to jak v interiérech, tak exteriérech Při účasti v happeningu nejsou diváci jen příjemci sdělovaných obsahů, ale bylo mu umožněno uvědomění si i vlastní existence, neboť se jednalo o dobovou snahu překonat estetický odstup mezi

15 Za zakladatele stylu se pokládá Yves Klein (*1928 1962), který jakožto avantgardní představitel nového realismu použil jako první lidské tělo jako „živý štětec“.6 (Blizi, 2006; Ebelová, 2012)

Význam termínu jako takového v umělecké oblasti nás nabádá k užívání těla jako východiska, základu i řešení, jako vlastního materiálu k umělecké tvorbě, neboť tělo je v tomto směru chápáno jako jakési „živé plátno“ či „pole událostí“. Bodyartové akce, výstupy pak nemají povahu příběhu, ale svým znázorněním boje konfliktů odehrávajících se nejen uvnitř jedinců, v jejich psychice, ale i v rámci interakcí s okolím, tak „zhušťují prožitek těla prostřednictvím jednoduchého gesta, bolesti, rituálního opakování, fyzického omezení, extrémního tělesného nasazení či narcisistní posedlosti vlastní osobou“ (Štefková, 2006-12). Výstupem pak bývá filmový, fotografický či jiný záznam nebo dokumentace. (Ebelová, 2012; Štefková, 2006-12)

Termín bodyart se v dnešním slova smyslu využívá právě i v oblastech zdobení a rituálních úprav těla, jinými slovy v oblasti procedur vedoucích k uměleckému přehodnocení lidského těla. Škála uměleckých projevů je v tomto ohledu velmi široká- počínaje minimalistickými změnami vzhledu, jakými je například líčení, účesy, přes techniky „maskování těla“, mezi něž lze zahrnout malování, kreslení, omotávání, obalování, přelepování či odléváním částí těl, až po samotné níže uvedené dekorativní

umělcem, dílem a divákem, a byl zároveň pokusem o nezprostředkovanou komunikaci představ, myšlenek, idejí. (Ebelová, 2012) Performancí můžeme rozumět veškeré formy uměleckého vyjádření, sdělení, které využívají jako výrazový prostředek živé vystoupení, předvádění před diváky, avšak oproti happeningu nemusí být diváci nutně aktéry děje. Zajímavá, právě v našem kontextu bodyartu, je pak performance výtvarná, kdy realizace sdělení, např. v tzv. obrazovém rámu, zůstává vždy pouhým zlomkem příběhu, útržkem zprávy, neboť jako každé jiné výtvarné dílo je jen impulsem pro konečné ztvárnění, realizaci díla v mysli samotného diváka. (Hlaváček, 2006-12b; Ebelová, 2012) 6 Yves Klein se věnoval monochromním – jednotónovým – obrazům, jejichž kompozice vycházely z otiskování těl modelek, zejména tedy jejich částí, na položená či zavěšená plátna a posléze tyto otisky dotvářel dalšími malířskými technikami. Mezi další umělce této doby můžeme zmínit například Timma Ulrichse, který sám sebe vystavoval jako exponát, Hermanna Nitsche, který lil červenou barvu symbolizující krev na mladého muže či na staženého beránka, popřípadě Güntera Bruse, který si nahý v galerii rozřízl tělo, stehno a lebku, žiletkou, a mnoho dalších podobně inspirovaných umělců. Že se tělo může dostat do nejrůznějších forem obrazu, bych zakončila následujícím úryvkem (Blizi, 2006): „Tělo v jakýsi pohanský fetiš měnil Joseph Beuys, jenž v akci Jak vysvětlit obrazy mrtvému zajíci pomazal svoji hlavu medem, pokryl zlatými lístky a tři hodiny vykládal mrtvému zajíci obsah svého umění.“. (Blizi, 2006; Ebelová, 2012)

16 tělomodifikující techniky, styly, jakými jsou například právě piercing, tetování či skarifikace, a dala by se do tohoto pojmu z určitého pohledu zařadit i plastická chirurgie. (Ebelová, 2012; Lodder, 2010; Štefková, 2006-12)

Důvody pro aplikaci jednotlivých výše zmíněných a níže představených bodyart technik pak mohou být různé. Weiss (2010, s. 332,337) uvádí tři hlavní7 (srov. Featherstone, 2000; Fiksa, 2011; Kriegelová, 2008):

 Rituální – v případě přírodních kmenů se může jednat o znamení vývojového přechodu jedince spolu s rituálním začleněním se do určité skupiny – dívky k reprodukčně aktivním ženám, mladíci k mužům, popřípadě se jedná o součást rituálů připravujícím dívky na vstup do partnerského života.

 Psychologicko-estetické – vycházejí z touhy po jedinečnosti, výjimečnosti, popřípadě zařazením se do určitého nonkonformního společenství či módnímu proudu; může se však jednat i o důkaz lásky a jiných vztahů a citů, schopnosti překonávat strach, bolest, překážky, jako připomínku důležité události…

 Sexuální – jedná se o motivaci vycházející z přesvědčení o pozitivním vlivu na atraktivitu, sexuální přitažlivost; co se pak piercingu týká, konkrétněji i motivace týkající se přesvědčení o zvýšení sexuální vzrušivosti, samotného sexuálního prožitku při dráždění konkrétní oblasti.

Veale, Neziroglu (2010) uvádí, že někteří lidé podstoupivší tělomodifikující techniky mohou mít tzv. poruchu nespokojenosti se vzhledem (volně přeloženo Body Dysmorphic Disorder - BDD)8, což do určité míry koresponduje s výše uvedenými psychologicko-estetickými důvody, avšak může se jednat o hlubší problém. Tyto osoby pak mohou tímto způsobem, využitím nejrůznějších bodyart technik, maskovat své domnělé nedostatky, závady a zvýšit si svůj pocit vlastní atraktivity. Tato problematika

7 Weiss (2010) uvádí ve své knize důvody pro aplikaci piercingu, avšak domnívám se, že tyto důvody lze aplikovat i na celý bodyart. 8 BDD – Body Dysmorphic Disorder – porucha nespokojenosti se vzhledem – jedná se stále o téměř neprozkoumanou poruchu ve srovnání s ostatními duševními problémy. Je charakteristická posedlostí představami o vadách vlastního těla, menších fyzických anomálií. Může být doprovázena dalšími poruchami, projevy, jako například depresí, sociálními fobiemi či obsedantně kompulzivní poruchou. Problémem v její diagnostice při tom bývá jen její přehlížení, přičemž by stačilo použít pár screeningových otázek. (Veale, Neziroglu 2010)

17 však nebyla nikdy systematicky zkoumána, ale domnívám se, že je vhodné uvést si i další možné pohledy na tuto oblast. (Veale, Neziroglu 2010)

Jak jsem již předeslala, nyní bych blížeji představila jednotlivé techniky bodyartu.

1.2.1 Bodypainting

Bodypainting. Malování na tělo. Již od pradávna se jednotlivé kmeny malovaly barvami z různých důvodů – při rituálech, muži před cestou na lov, do boje. Dalo by se tedy říci, že bodypainting navazuje na animistické zvyklosti. Tyto malované „masky“ mohou jedincům poskytnout jak odlišný vzhled, identitu, tak i maskování, splynutí s pozadím díky mimikrové malbě. (Ebelová, 2012; Gay, Vhittington, 2002)

Malovat se dá nejrůznějšími barvami na tělo, na jakákoli místa, popřípadě na celá těla. V posledních letech se rozmohla airbrushová technika malby na tělo, tzv. americká retuš, kdy jsou barvy rovnoměrně stříkány na tělo airbrushovou pistolí, čímž se umožní rovnoměrné pokrytí a lehké přechody barev.9 (Ebelová, 2012)

Bodypainting je v dnešní době nejen hrou a zábavou, ale i účelem či specifickým uměleckým vyjádřením, se kterým se můžeme setkat téměř kdekoli. Počínaje zručným výraznějším malováním žen, maskováním vojáků, karnevalovým líčením dokreslujícím masky, přes různé malby na dětských tvářích při oslavách, pomalování zápasníků při zápasech či fotbalových a hokejových fanoušků při utkáních, až po nejrůznější motivy, reklamami pomalované téměř nahé modelky a slečny na přehlídkách, promoakcích či nejrůznějších festivalech. (Gay, Vhittington, 2002; Choche, 2012)

1.2.2 Tetování

Tetování - dle mého názoru jedna v poslední době z nejznámějších a nejrozšířenějších bodyart technik spolu s piercingem. V této části o bodyartu tetování jen ve stručnosti představím, neboť právě tomuto tématu se pak věnují následně navazující kapitoly, vlastně celá následující část práce.

9 S touto technikou mám i vlastní zkušenosti, neboť kamarád měl právě na toto jeden čas živnost. Technika je přejatá z airbrushových maleb, úprav automobilů, motorek, helem a podobně, kde se s ní samozřejmě můžeme stále ještě setkat.

18 Asi není nikdo, kdo by si dnes pod pojmem tetování nepředstavil obrázky na kůži. Tetování je vlastně vytváření dekorativního vzoru vpichováním částeček pigmentu pod kůži v dnešní době nejčastěji tetovací jehlou tetovacího strojku, avšak lze si uvést i nejrůznější jiné jehly, kosti, nože, tyčky…k tomuto účelu v nejrůznějších podmínkách nejednou poslouživší. (DeMello, 2007; Krieglová, 2008).

Kořeny tetování spadají hluboko do minulosti přírodních národů, kde obdobně jako u následujících technik plnila tato modifikace nejrůznější funkce, které u nich do značné míry podobně plní dodnes Původní význam slova tetování (spíše tedy původnějšího anglického tattoo) je zřejmě z polynéského, konkrétněji tahitského výrazu tatoa, tatau, odkud jej do Evropy „dovezl“ kapitán James Cook (*1728 1779) ze svých plaveb v osmnáctém století, a které lze vyložit jako označovat či značkovat nebo značka10. (Hewit, 1997; Hudson, 2009; Sawyer, 2007)

Tetování se stává více a více oblíbenějším „doplňkem“, zejména mladších, přičemž jeho vývoj a přijetí společností prošlo velkými změnami. Domnívám se ale, že pro stručné uvedení do problematiky to pro tuto kapitolu postačí, jen bych zde ještě zmínila varianty s touto trvalou, permanentní, tělomodifikující technikou související, jimiž je tzv. Mehndi a permanentní make-up.

Tetování Hennou - Mehndi

Henna je dnes téměř běžné slovo, ale i když si jej mnoho lidí spojí s barvami na vlasy či malováním na kůži, málokdo již ví, že henna jako taková je pravým názvem lawsonia inermis, keřovitá rostlinka rostoucí v suchém horkém podnebí, jako například v Indii, Tunisu či Egyptě. Její všestranné využití, nejen v kosmetice, ale i v lékařství, je

10 S tímto výkladem se shodují i uvedené zdroje. Hudson (2009) však zároveň uvádí, že tatau lze vyložit i dalšími způsoby. Jedním z nich je překlad to tap, což po následném překladu do češtiny v daném kontextu znamená něco jako klepnout či naklepat. V této souvislosti to pak vyplývá ze samotného procesu tetování, při němž je slyšet jakési rytmické klepání, Další domněnka o původu slova vychází z tahitského „ta“označujíc „něco udělat s rukou“ (volně přeloženo z angl.) a „u“ barvu, což při popsání opakujícího se pohybu rukou a vnesení barvy dá dané „tatau“. (Hudson, 2009) V tomto kontextu Hudson (2009) dále poukazuje na informace z jiných zdrojů, které uvádí irelevantnost pátrání po původu tohoto slova „protože slovo ´tetování´ existovalo ještě dlouho předtím, než ho Kapitán Cook začal používat. Takže, historie není vždy cut-and-dry (šablonovitá, rutinní, definitivní – pozn.). Zvláště pak, když mluvíte o něčem, co je již po staletí nedílnou součástí téměř každé starověké kultury, která na planetě existovala.“ (volně přelož. z Hudson, 2009, s.8)

19 známo již přibližně pět tisíc let. Využívala se například při zdobení těla při mumifikačních procesech v Egyptě, ke zkrášlování těla při slavnostech v Indii, léčiteli a mudrci staré Indie k léčení. (Fiksa, 2009; Gay, Vhittington, 2002; Hudson, 2009)

Tetování hennou, jinými slovy také dočasné tetování či tzv. Mehndi – umění tetování hennou (Hudson, 2009), by se dalo do určité míry zahrnout i pod bodypainting, ale vzhledem k dlouhodobějšímu efektu a aplikaci látky proniknuvší pod kůži ho lze zařadit pod tetování, i když se o něj v pravém slova smyslu nejedná, neboť nedochází k vpichování pigmentů pod pokožku.

Listy henny obsahují včetně chlorofylu množství druhotných barviv, jako karoten – oranžová a xantofyl – žlutá, které jsou rozpustné ve vodě. Smícháním s vodou vytvoříme hmotu podobnou pastě, která se poté nanáší na kůži, přičemž výše zmíněné pigmenty proniknou do pokožky a na delší dobu, přibližně dva až tři týdny, se spojí s jejími buňkami, což se jinými slovy dá označit jako přirozená chromatografie. Obohatíme-li směs dalšími přípravky, jako například kávou, čajem, hřebíčkem, citrónovou šťávou nebo levandulí…, pozměníme lepší prostupnost pokožkou, barvu či vůni. Samotná výsledná barva však závisí na vlastnostech samotné pleti, kdy platí, že čím lépe se opalující pleť, tím lepší výsledek, a spolu s tímto ještě pravidlo - snědší pleť – hnědočervená barva, světlejší pleť – žlutooranžová barva. (DeMello, 2007; Gay, Vhittington, 2002)

Jedná se o přírodní a bezpečnou techniku, kterou lze využít k dočasnému ozdobení těla, popřípadě i jako jakousi zkoušku před permanentním tetováním.

Permanentní make-up

Permanentní make-up, jinými slovy kosmetické tetování, se stává více a více oblíbeným - využitím tetování k trvalému efektu líčení a dalších estetických úprav. Proces aplikace není zcela totožný jako u samotného tetování, ačkoli je také prováděn tetovacím strojkem., přičemž jsou místa aplikace lokálně znecitlivěny k tomu určenými přípravky, a bývá realizován především v kosmetických, nikoli tetovacích salonech. (DeMello, 2007)

Využívají ho dnes především ženy, ale využití mohou nalézt i muži. Nejčastěji se aplikují oční stíny a linky, kontury rtů, líčení tváří, permanentní make-up mimo jiné také umožňuje upravovat tvar a barvu obočí, pomáhá zakrývat „nedostatky“ tváře,

20 jizvy, vrozené a jiné kožní vady, dokonce pomáhá stimulovat pokožku hlavy při předčasném vypadávání vlasů. (DeMello, 2007)

Trvanlivost tohoto make-up však není jako u běžného tetování, jedná se pouze o dočasný efekt, avšak oproti menhdi, dlouhodobější – přibližně okolo jednoho až čtyř let – časový horizont je však velmi individuální, záleží opět na množství aspektů kůže a životního stylu, především míry pobytu na slunci. Je potřeba si také uvědomit pomíjivost módních trendů v líčení, ne vše, co se nám líbí nebo je „in“dnes, bude i za rok či víc. (DeMello, 2007)

1.2.3 Piercing

Myslím, že dnes se najde jen málokdo, kdo by si pod tímto pojmem nic nepředstavil. I tato dekorativní tělesná modifikace má opět, jako většina těchto technik, kořeny hluboko v přírodních národech (Sawyer, 2007). Jedná se dle mého názoru o velmi rozšířenou techniku zdobení těla, většina žen a dívek má již od miminek propíchnuté uši z důvodu náušnic, další si drobnými „náušničkami“ zdobí nosy, tváře, pupíky, okolí rtů či v hojné míře dál i ušní boltce… S rozmachem některých subkultur se na první pohled viditelný piercing v obličejích začíná objevovat i na mužích a klucích, kdy ho lze spatřit například na kořeni nosu, v nosní přepážce, v obočí či pod dolním rtem…

Pojem piercing je odvozen od anglického pierce – propíchnout. Ve stručnosti lze piercing charakterizovat jako propíchnutí těla dutou jehlou, přičemž se do vzniklé rány, díry, otvoru umístí šperk, nejčastěji z chirurgické oceli či titanu.11 (Kriegelová, 2008; Weiss, 2010). S touto technikou zdobení těla, dočasnou modifikací, se již setkáváme všude kolem nás, a i přes to nás některé jeho varianty mohou stále udivovat.

Složitější metodou je instalace tzv. (flash) tunelů a plugů. Jedná se o piercingové šperky různých průměrů, které jsou umístěny v otvorech po tzv. expandingu12.

11 Dnes se hojně využívají i jiné materiály, jako například silikonové šperky, kuličky s kamínky, materiály svítící pod UV zářením… (Weiss, 2010) 12 Expanding, expandování je jinými slovy rozšiřování, v tomto kontextu právě nejčastěji a nejběžněji ušních lalůčků, lze se však setkat právě i s místy pod spodním rtem… K tomuto účelu jsou využívány tzv. roztahováky, které díky své postupně se rozšiřující formě nejrůznějších tvarů (spirály, neuzavřené kroužky, vlnky…), s ozdobou či bez a nejrůznějších barevných variací

21 Nejčastěji se tato ozdoba aplikuje v místě ušních lalůčků či pod spodní ret, kde vytváří jakýsi tunel skrz danou tkáň, v případě plugu spíše připomínající špunt. Tato tvar procedura je do určité míry vratná, jinými slovy zpětně zhojitelný a zatáhnuvší se otvor je jen do určitého průměru, v případě většího rozměru je poté potřeba zašití či jiný způsob, jak vzniklou „díru“ zacelit. (Jackmann, 2013)

Dalo by se říci, že piercing lze považovat za asi nejjednodušší a do určité míry nejméně nebezpečnou tělomodifikující techniku, vynechám-li složitější způsoby piercingu, jako například níže uvedený surface piercing. Avšak stojí dle mého názoru za zmínku například problematika akupunkturních bodů a podobně, kdy si spousta lidí nechá „propíchnout kdeco“, a kdo ví, jaký vliv to které propíchnuté místo na ně má.

Surface piercing

Abych řekla pravdu, trvalo mi dlouho, než jsem tento pojem správně pochopila a ukotvila, neboť definice buď nikde nenajdete, nebo jsou často velmi obecné, a do určité míry i odlišné v českých tetovacích salonech a zahraniční literatuře.

Označení surface piercing vychází z anglického surface – povrchový. Jak již tedy samotný název napovídá, jedná se o piercing, jehož část je vedena povrchem, přesněji pod kůží. Jde o „zvláštní typ piercingu, kdy jsou dvě místa na kůži spojena vpichem vedeným v podkoží. Do kanálku je vsazen šperk speciálního tvaru připomínající tento tvar [ nebo jinak řečeno ´hranaté U´.“ (Hell.cz, 2009, Surface Piercing). Delší část piercingu je pak vedena v podkoží, přičemž oba konce vystupují nad povrch kůže, kam se našroubují různá zakončení, jako například kuličky a podobně. Část šperku pod kůží samozřejmě nejde vidět a ani kůží nijak neprosvítá. (DeMello, 2007; Hell.cz, 2009)

Vhodným místem je to, kde dochází k nejmenšímu pohybu kůže. Jedná se o docela náročný piercing, co se hojení týká, neboť dochází k většímu zásahu do kůže. Může se hojit okolo šesti až dvanácti měsíců, kdy je doba závislá jak na místě propichu, tak na délce šperku, individuální citlivosti kůže i hojivosti. (Hell.cz, 2009)

umožňují pozvolné roztahování dírky, otvoru do kýžené velikosti, rozměru právě pro následný tunel či plug. (Jackmann, 2013)

22 Stává se však, a není to až tak neobvyklé, že tělo tento piercing nepřijme, nezahojí a naopak ho odmítne a vyloučí. To se může projevovat až samotným vyrůstáním piercingu ven. (Hell.cz, 2009)

Nejčastěji se aplikuje na dolní stranu obočí (spánky), na tváře, mezi spodní ret a bradu, na zátylek, hrudník, a tam především mezi prsa, kde zajisté u žen upoutá pozornost téměř každého. (DeMello, 2007; Hell.cz, 2009)

Mikrodermální piercing

Mikrodermální piercing, mikrodermál, mikrodermální implantát, ale i transdermální implantát… označení bývají různá, ale oficiálně by se měl správně nazývat transdermální mikroimplantát. V angličtině se tento pojem nepoužívá, tento druh šperků bývá nejčastěji označen jako micro-dermal anchors – tzv. mikrodermální kotvy, popřípadě „single point piercings“ – nepřesně přeloženo piercingy s jedním bodem aplikace. (Hudson, 2009; Mikrodermal piercing, 2011).

Abych řekla pravdu, nevěděla jsem, zda tento tělomodifikující způsob zahrnout ještě do piercingů, konkrétněji pod surface piercingy, nebo následně až do implantátů, neboť je povrchový a do určité míry implantovaný pod kůži. Rozhodla jsem se nakonec uvést ho zde jako samostatnou kategorii, protože se přeci jen ještě jedná o menší a méně náročný zásah do těla a většina zdrojů ho také do těžkých modifikací neřadí a svým neobvyklým charakterem „single point“ piercingu si vlastní kategorii zaslouží.

Tato relativně nová technika „zdobení“ těla vznikla na základě reakce piercerů na špatnou hojivost surface piercingů, oproti nimž se takto zkrátila doba hojení až na polovinu – na tři až šest měsíců. Začala se z tohoto popudu vyvíjet od začátku devadesátých let a prošla si složitých vývojem, od velkých nezdarů, při nichž šperky stále vyrůstaly a nehojily se, přes snahu najít nová a nová řešení, až po konečný úspěch. Tento zlom přineslo inspirování se třech na sobě nezávislých piercerů technikou zavádění transdermálních a subdermálních implantátů13, na základě které, spolu s využitím metody „punch and taper“14 vzniknuvší u surface piercingů, docílili lepšího přijímání šperku tělem a snazšího hojení. (Hudson, 2009; Mikrodermal piercing, 2011)

13 O nich viz dále v Příloze č. 3 – Implantáty. 14 Pokrok této metody tkví v tom, že se nepoužívá jehla, jak tomu bývá u piercingů obecně. Nástrojem zvaným dermal puncher, což je kruhový skalpel fungující jako jakési vykrajovátko na

23 Co se mikrodermálů týká, v dnešní době to pak v reálu vypadá tak, že se puncherem vyřízne v kůži malé kolečko, do jehož otvoru se vsadí základna15 mikrodermálu tvarem připomínajícím písmenko T a jímž vyčnívá pouze dřík titanového, jen několik málo milimetrového šperku, na nějž se nakonec našroubuje klientem zvolené zakončení. (Hell.cz, 2009)

Vzhledem k větší náročnosti se na tuto techniku nezaměřují všichni pierceři, a tím, že je zároveň i složitější následná péče o něj, se doporučuje nechávat si ho „dát“ s větším rozmyslem než běžné typy piercingů. Oproti tomu svou velikostí a jedním bodem vpichu nabízí možnosti aplikace na nejrůznější místa na těle. Jak to tak bývá, všechno má svá pro i proti. (Hudson, 2009)

 Další zajímavou variací piercingu16 je tzv. piercingová šněrovačka. Často je zahrnuta do těžkých tělesných modifikací, ale vzhledem k charakteru, že se jedná stále „pouze“ o piercingy, jsem se rozhodla ji zběžně uvést zde. Lze provést takřka kdekoli na těle, nejčastěji bývají využity záda, pak nohy, boky, hrudník. Její kouzlo tkví v rozmístění piercingových kroužků ve dvou řadách tak, aby jimi šla provázat šňůrka, stuha jako v běžné šněrovačce. Je to přinejmenším zajímavý a lehce dekadentní doplněk, který na první pohled zaujme a lze ho využít i třeba jen na jeden večer17. (Hell.cz, 2009; Nagle, 2012)

cukroví, se vyříznou kusy tkáně, „aby následně mohly být mezi výřezy speciální pomůckou odděleny vrstvy tkáně, mezi něž byl vložen surfacový šperk.“ (Mikrodermal piercing, 2011, Historie). Vzhledem k téměř pravému úhlu „vpichu“ a nepoškození tkáně jehlou, množství dobře zahojených surface piercingů stouplo. (Hell.cz, 2009; Mikrodermal piercing, 2011) 15 Základny jsou dvojího druhu, s otvory a bez nich. Otvory jsou na ní z toho důvodu, aby mohla skrze ně prorůst tkáň, a tak snáze zahojit a ukotvit celý šperk. Základna bez děr zase naopak umožňuje snazší vyndání mikrodermálu v případě potřeby a žádosti klienta.

16 Další druhy piercingů, včetně názvosloví v Příloze č. 1 – Piercingový slovníček 17 Tuto možnost nabízí například pražský salon Hell.

24 1.2.4 Skarifikace

Pojem skarifikace je opět převzat z angličtiny, scar – jizva, což už samo o sobě napoví, na jakém principu je tato tělomodifikující technika založena, a právě skarifikace do velké míry koresponduje s mutilací, o níž jsem se zmiňovala výše.

Jizvení, nebo v dnešním pojetí vytváření uměleckých jizev je velmi stará technika zdobení těla, především tváře, která tkví ve vyříznutí kýženého vzoru do pokožky. (Ebelová, 2012; Hell.cz, 2009; Kriegelová, 2008)

Dle Ebelové (2012, s. 44) mají jedinci pro skarifikaci různé důvody: „příslušnost ke kmeni, etniku, subkultuře, magicko-ochranné působení, estetika, erotické přitažlivost, rituální oběť, odstrašení nepřítele“, Hudson (2009) a DeMello (2007) ještě konkrétněji poukazují na skarifikování označující dosažení určitého vývojového stupně a iniciační rituální skarifikování18, do nějž by se však dle mého dalo zahrnout více motivů najednou uvedené Ebelovou (2012). Choche (2012b) to shrnul následovně: „jizvení má pro ně spirituální, rituální či iniciační smysl“.

Rozdílnou motivací i kultur a jejich zvyklostí se pak lišily a liší jak motivy, využívané pomůcky a nástroje, tak i samotné metody provedení, hloubka řezu a způsoby hojení ran. (Ebelová, 2012)

Skarifikace v moderním pojetí je podle mě jednou z nejzajímavějších tělomodifikujících technik. Už jen tím, že by se dalo říci, že je na jakési pomyslné hranici mezi mutilací jako takovou a dekorativní technikou. Zároveň se jedná o jeden z nejpřirozenějších procesů dekorování, teď to myslím v tom smyslu, že se do těla nedostávají žádné látky ani předměty, které do něj nepatří, „jen“ se přirozeným způsobem vytvoří jizva.

Stálo by za to, věnovat práci i samotné skarifikaci, neboť by dle mého názoru byly velmi zajímavé motivy, proč si jí kdo nechává dělat. Nejedná se podle mě právě o úplně běžný projev sebevyjádření. Proces vytváření jizev je určitě bolestivý, a výsledky po zahojení při tom nejsou nijak moc patrné. V článku Skarifikace – jizvové kresby

18 Súdánské ženy a dívky jsou například skarifikovány při své první menstruaci, při narození prvního dítěte, Núbijští muži se jizví právě jako součást iniciačních rituálů, africké dívky z některých kmenů nejsou bez skarifikace zralé, schopné sňatku – například severní Nigérie, kde je tento proces skarifikace označován jako Hleeta. Australské kmeny se také jizví na důkaz osobní síly, odvahy, sociálního statusu, vlastní identity a k tomu i z důvodů krásy. Na neskarifikované pak pohlížejí jako na ty neoznačkované, a ti nemají dovoleno dělat takřka vůbec nic. (DeMello, 2007)

25 (2012) se z praxe uvádí, že někteří zákazníci se vyříznutím jizvy na základě svobodné vůle snaží získat kontrolu nad svým tělem, při překrytí či zkrášlení staré jizvy může jít o jakési terapeutické „účinky“, kdy je pro ně trauma ze zohavujícího úrazu nahrazenou něčím novým, majícím pro dotyčného určitý smysl. Choche (2012b) v článku Body Art – 5. díl: Skarifikace uvádí, že skarifikace, případně i další předešlé metody bodyartu, více propojí jedince s jeho duchovní částí těla: „během skarifikace jsou uvolňovány endorfiny, neboli hormony štěstí, které můžou vyvolat euforii.“ (Choche, 2012, Historie Cuttingu).

Více než u jakékoli jiné praktiky je potřeba dbát na sterilizaci a čistotu, a to jak nástrojů a prostředí při vytváření vzorů, tak i při následné péči při hojení. Jedná se přeci jen o otevřenou ránu různých velikostí, tak by se k ní tak i mělo přistupovat. A to na jednu stranu jak při hledání „umělce“, který nám jizvový obrázek zhotoví, tak při samotném hojení. Zde platí pečlivost s výběrem zkušeného a zodpovědného experta pracujícího s nejvyšším soustředěním a odborností víc, než kde jinde, běžných tělomodifikujících technik týkajících se. (insp. Gay, Vhittington, 2002; Hudson, 2009)

Při hojení je pak důležité „udržovat ránu co nejdéle čerstvou, protože tím výraznější jizva se následně vytvoří“ (Hell.cz, 2009, Cutting).

„Několikrát za den musí být odstraněn vznikající strup, rána musí být pečlivě vyčištěna a nakonec opět zakryta folií. Pokročilí vtírají solí, hrubozrnným cukrem nebo citrónovou šťávou do rány obohacenou vazelínu. Toto počínání sice přinese silnější tvorbu keloidů, ale skrývá v sobě nebezpečí infekcí a zánětů. Rizika tohoto konání už musí odhadnout každý sám.“ (Skarifikace – jizvové kresby, 2012).

Ani přes to všechno se nedá stoprocentně říci, jak bude konečný výsledek vypadat. Každý máme trochu jinou tkáň, hojivost a podobně: „skarifikace, která u jednoho zákazníka může vyčnívat jako gumová uzenka, může mít u dalšího kandidáta za následek plochou, sotva viditelnou jizvu.“ (Skarifikace – jizvové kresby, 2012).

Skarifikaci můžeme nejzákladněji, alespoň co se podle tetovacích salónů týká, rozdělit na cutting a branding19.

19 Dal by se do tohoto rozdělení zahrnout i tzv. rubbing,neboli otisk, kdy se vyřezávající čepelí do rány přímo zanáší i inkoust, který zanechává barevnou jizvu, ale většinou je tato metoda spojována nebo zahrnována do cuttingu. Spolu s tímto se ještě můžeme setkat s jakýmsi tetováním, skarifikací, kdy se vzory „vyšívají“ obarvenou nití, díky čemuž po niti zůstává barevná linie. Tuto

26 Cutting

Cutting, z anglického cut – řezat, v tomto kontextu označuje způsob, techniku vytváření dekorativních jizev řezáním za pomoci skalpelu (DeMello, 2007; Gay, Vhittington, 2002; Hell.cz, 2009; Choche 2012b). Myslím, že tento způsob asi mnohé z předchozích odstavců napadl a není na něm nic v rámci možností a kontextu neobvyklého a překvapujícího.

Kromě lineárních obrysů motivů vzniknuvších pouhým naříznutím kůže je možné kůži odstranit i plošně, tzn. udělat klientovi tzv. peeling.20 V tomto případě se nejprve vyřeže obrys motivu, a poté se kůže uvnitř podřízne a zcela odstraní, „odloupne“. Vzhledem k plošnému odstranění kůže a tedy většímu zásahu do těla, by měl tuto metodu provádět jen odborník za přísných hygienických podmínek, což asi nemusím nijak zvlášť podotýkat a rozebírat21. (Hell.cz, 2009; Choche 2012b; Skarifikace – jizvové kresby, 2012)

Ať je to jakkoli komplikované a nevšední, výsledky jsou dle mého velmi zajímavé, specifické a prožitky při tvoření musí být velmi osobité a silné.

metodu však některé zdroje zahrnují do technik tatuáže. (Fiksa, 2009, Kriegelová, 2008; Rychlík, 2006) 20 Ebelová (2012) uvádí ještě jiný pohled na rozdělení cuttingu. Jedná se především o pojetí na základě rozdílnosti ve způsobu zacházení s otevřenou ránou. Zatímco první způsob, tzv. mensuarizace, je založen na vyřezávání úzkých proužků kůže a tkáně pod ní, například Maory na Novém Zélandě, a „čistého“ hojení, druhý způsob, tzv. keloidizace, je charakterizována různě dlouhými řezy a body, které se však zasypávají pigmenty, popelem či prachem smíchanými s nejrůznějšími tekutinami, jako vodou, močí či slinami, a to například v oblasti Nigérie či Súdánu, což také velmi koresponduje se starými praktikami tetování. Ačkoli je záměrem vytvoření trvalých plastických jizev, nemusím asi podotýkat, že vzhledem k podmínkám a celému „keloidizačního“ procesu, docházelo a dochází velmi často k infekcím a bakteriálním zánětům, což mívá za následek hořečnaté stavy a podobně. (Ebelová, 2012) 21 Hudson (2009) této problematice, konkrétně vlastní zodpovědnosti klienta za správné zahojení svých jizev, své skarifikované ozdoby, a to i za jejich konečný vzhled, věnuje hned několik stránek ve své knize, aby klienti věděli co nejvíce, „do čeho jdou“ a co je především všechno s tímto rozhodnutím čeká.

27 Branding

Branding22. Někteří ho zahrnují do skarifikačních metod, jiní ho vydělují. Vzhledem k cílenému vytváření jizev, jsem ho mezi skarifikační metody zahrnula i já, avšak jeho historický vývoj je poněkud odlišný, důvody využití nejsou většinou primárně dekorativní nebo rituálně posilující. Spíše naopak.

Název této staronové metody skarifikace vychází z anglického brand – značka, a když si představíme dřívější „značkování“ dobytka, trestanců, otroků, napadne nás i, v čem tento způsob tkví. Jedná se „jednoduše“ o vytváření jizev horkem, žhavými nástroji23. (Don Widbo, 2012; Kriegelová, 2008; Hell.cz, 2009)

Toto cejchování, značkování, nebo jakkoli jinak se tomu dá říci, existuje také již odpradávna. Pro každou kulturu měl a má různý význam. Počínaje Egyptem za vlády Ramesse, kde se takto označovali otroci, přes vládu Julia Caesara, kde se tímto způsobem hojně „značkovalo“, kde a co se dalo24, či některé americké severské osady v 17.století, jejichž obyvatelé vypálením písmene A označkovali muže a ženy za cizoložství, až po Francii, kdy církevní právo schválilo značkování potrestaných, což se hojně využívalo ještě na počátku 19. století, nebo kanadské i americké způsoby potrestání dezertérů vypálením písmene D. Zajímavé je, a za zmínku stojí, že v Německu byl tento způsob „značkování lidí“ zcela nezákonný a naprosto nepochopitelný (Don Widbo, 2012; Ebelová, 2012)

Jak z předchozího vyplývá, nejčastěji se branding využíval jako forma trestu. Pomineme-li aspekt tohoto trestu jako fyzického potrestání, které je, nebo spíše bylo, bezesporu velmi bolestivé a pomalu se hojící, pak měl, či má, zajisté i psychický aspekt, neboť „byl považován za dokonalé ponížení před společností, kdy byl zhotoven na dobře viditelném místě. Záměrem tak byl nesmazatelný ‘zápis’ do trestního rejstříku, promítnutý na těle trestance“ (Don Widbo, 2012).

22 Podrobnější rozdělení brandingu v Příloze č. 2 – Branding. 23 Ebelová ( 2012) uvádí ještě možnosti cíleného poleptání chemickými látkami. 24 Značili se jak osoby pracující v dolech, muži bojující v gladiátorských arénách, uprchlíci, loupežníci, osoby s otrokářskou minulostí, přičemž se jim značka vypalovala nekompromisně přímo na čelo. Tento způsob kritizoval Constantine, který namísto obličeje doporučoval spíše paže a ostatní méně viditelná místa. (Don Widbo, 2012)

28 1.2.5 Těžké tělesné modifikace

Těžké, někde uváděny i jako extrémní, tělesné modifikace představují především nevratné změny. Jedná se již většinou o takové úpravy, které vyžadují náročnější a odbornější zásah do těla a vlastní hlubší odhodlání pro změnu. Na druhou stranu umožňují velké množství nejrůznějších možností pro výraznější sebevyjádření, projev vlastní individuality a touhy po jedinečnosti. (Hell.cz, 2009; Hudson, 2009)

Nejedná se ještě o příliš rozšířené tělesné modifikace, už jen z principu náročnosti a potřeby odbornosti modifikátora se znalostmi anatomie lidského těla v rámci úprav, které provádí, s dostatečnou praxí ve svém „oboru“ a znalostí možných rizik. Stejně tak je neméně důležitý jakýsi pohovor s klientem ještě před zákrokem, na němž se eliminují ti, kteří chtějí podobnou modifikaci podstoupit jen z chvilkového rozpoložení mysli, impulzivní touhy „mít to“, být „hustej a cool“, neboť se jedná o radikálnější změnu a je potřeba, aby si to klienti uvědomili i se všemi riziky a možnými problémy do budoucna. (Hell.cz, 2009; Hudson, 2009)

Mezi těžké tělomodifikující techniky, kdy některé do určité míry korespondují s mutilací, již jsem uváděla výše, můžeme zahrnout pilování zubů, zašívání uší25, tzv. ear shaping, implantování nejrůznějších tvarů pod kůži, scalpel piercing, popřípadě jejich ještě extrémnější kombinace, z čehož si blíže uvedeme jen některé (Hell.cz, 2009; Hudson, 2009; Veale, Neziroglu, 2010)

Ear shaping

K této technice jsem nenalezla český ekvivalent ani zmínku v naší literatuře, ačkoli jsem se s ní již sama setkala. Jedná se o úpravu ušních boltců vycházející z dřívějších úprav uší psů, zvláště bojových plemen, kterým se již brzy po narození začínaly uši tzv. kupírovat do kýženého tvaru. (DeMello, 2007)

V pojetí tělomodifikujících technik u lidí se můžeme setkat s dvěma způsoby – tzv. pointingem (z angličtiny směřující, polohující) a croppingem (z angličtiny kupírování). Záleží vlastně na rozsáhlosti změny, od lehkého přetvoření ucha až po odstranění části chrupavky. (DeMello, 2007)

25 V tomto případě se myslí zašívání roztažených ušních lalůčků po „tunelech“ a „plugech“, o nichž jsem psala výše.

29 Je mnoho lidí, kteří mají důvody ryze estetické, kteří žádají pracovníky salonů o zmenšení té které části ucha občas proto, že neuspějí u chirurgů, ale najdou se však i tací, a zejména kvůli nim zde tento pojem zmiňuji a právě jich se týká, kteří chtějí své ušní boltce upravit viditelněji, extrémněji. Při croppingu je jim odstraněna část chrupavky tak, aby vznikl požadovaný tvar, popřípadě při pointingu se jim ušní boltec sešije do jakési špičky po zahojení připomínající elfí uši či uši kapitána Spocka, Vulcanů, ze StarTreku. (DeMello, 2007)

Implantáty

Implantáty26 jsou obecně vzato předměty chirurgicky vložené do těla, velmi často pro lékařské účely, dnes ale stále častěji na základě estetických důvodů. Co se týká lékařské praxe, mohou se nám vybavit kardiostimulátory, umělé klouby a podobně, z estetického hlediska pak podle mého nejčastěji prsní implantáty či implantáty jiných často ženami „vylepšovaných“ částí těl27. (DeMello, 2007, Pitts, 2003)

V rámci tělesných modifikací, tedy za účelem proměnění reliéfu lidského těla pro naplnění představ dotyčné osoby, jsou implantáty, v tomto případě ze silikonu, chirurgické oceli či teflonu, aplikovány pod kůži především odborníky z praxe tělesných modifikací namísto lékařů. Těchto odborníků stále moc není, proto je potřeba, více než u jakékoli předešlé techniky, být v tomto ohledu obezřetní. Problematika implantátů jako tělesných modifikací podléhá navíc v mnoha zemích zákonu, dokonce jsou v některých zemích zákonem zakázány. (DeMello, 2007; Hell.cz, 2009; Hudson, 2009, Pitts, 2003)

26 Podrobné rozdělení implantátů na dílčí specifické techniky viz Příloha č. 3 – Implantáty. 27 Prsní implantát patří mezi nejstarší druhy implantátů vůbec, využívá se již od konce devatenáctého století za účelem zvětšení ženského poprsí. Jeho dnešní podoba a materiál si prošly také svým vývojem, přes využívání vlastního ženského tuku, přes implantáty ze slonoviny, parafínu, gumy, polyesteru či teflonu, až po silikon, který začal být aplikován v roce 1950, avšak ani ten se neobešel bez zdravotních komplikací jako tvrdnutí prsou a podobně. Moderní prsní implantáty jsou pak vyrobeny ze silikonového pláště naplněného silikonovým gelem, fyziologickým roztokem nebo jejich směsí. (DeMello, 2007) Dnes tento způsob tvarování tělesných křivek využívají ženy i na jiné části těla, popřípadě i muži, na vytvarování kýžených partií – hýždě, lýtka, prsní svaly, bisepsy… (DeMello, 2007)

30 Split, splitting

Tato forma modifikace je zatím stále poměrně vzácná, ale už se s ní lze v moderní společnosti setkat přece jen častěji, než dříve. Pojem split je převzat z angličtiny, a doslova znamená oddělit, rozdělit. Jedná se o techniku, při níž dochází k proříznutí tkáně (Hell.cz, 2009). Toto vysvětlení se však příliš neliší od předchozího, tak jsem snažila nalézt nějakou přesnější definici, avšak všechny bližší popisy se pak zaměřují na jednotlivá místa, jež lze rozdělit, a to zejména jazyk a penis. Z tohoto jsem odvodila, že split, nebo splitting, je metoda rozdělující svalově-vazivovou tkáň orgánu, a týká se většinou právě rozdělení jazyka, na tzv. hadí jazyk, a penisu28.

Split jazyka

Ačkoli se to tak nemusí jevit, má tato technika kořeny hluboko v minulosti – lze se s ní setkat například v textech starověkých indických jogínů. Je založena na proříznutí vaziva středem jazyka od špičky hlouběji, přičemž se poté rána ošetří tak, aby se zastavilo krvácení a při tom rána nesrůstala. Jazyk pak získá jakýsi rozeklaný tvar připomínající právě hadí jazyk, podle nějž se mu také někdy říká. (DeMello, 2007; Hell.cz, 2009)

Důvody pro podstoupení této procedury mohou být různé. Od potřeby extrémněji se odlišit, touhy utvářet své tělo podle svého, přes individuální osobní či duchovní užitek, až po jakési estetické či sexuální důvody. Zajímavostí této modifikace je, že při troše cviku a praxe se lze po čase naučit kontrolovat a pohybovat oběma polovinami jazyka nezávisle na sobě. (DeMello, 2007; Hell.cz, 2009)

Split penisu

Z výše uvedených odstavců nás asi napadne, o co konkrétněji se zde jedná. Tato metoda pochází od domorodých kmenů, které ji ještě stále praktikují29 a tkví

28 S jinými splity jsem se v žádné literatuře, popř. na internetu nesetkala. 29 Jedná se například o některé australské domorodé kmeny, které tuto techniku využívají jako součást iniciačních obřadů, obřadů při přijetí chlapce mezi muže. Mnohdy se až po absolvování tohoto rituálu smějí naučit či získat nové znalosti a dovednosti, které přísluší jen „mužům“. Některé kmeny považují tento proces za symbolický ženskému dospívání – krev při obřadu symbolizuje ženskou menstruaci, je tím chlapcům umožněno zbavit se znečišťujícího vlivu žen. Tento obřad lze z tohoto důvodu opakovat i vícekrát během dospělého života. (DeMello, 2007)

31 v rozříznutí penisu od jeho špičky blíže ke kořeni, přičemž hloubka řezu se může lišit. (DeMello, 2007).

Jedná se o mnohem složitější zákrok, než například split jazyka a není dle mého názoru potřeba zmiňovat potřebnou znalost anatomie penisu při jeho rozdělování na dvě části, už jen mimo jiné z důvodu procházející močové trubice.

Rozdělením penisu do určité hloubky na polovinu vytvoříme jakési dvě hlavy. Ačkoli DeMello (2007) říká, že někteří tak činí čistě z estetických důvodů, osobně mi tento důvod nepřipadá adekvátní procesu a výsledku. V tomto ohledu také upozorňuje, že vzhledem k zákroku může dojít k problému s močením, kdy bude vycházet spíše v podobě sprchy, než proudu a může se snížit dosah ejakulace.

Myslím, že většina tuto metodu podstoupivších klientů tak činí spíše ze sexuálních motivů, zlepšení sexuálních prožitků a změny pocitů při souloži jak svých, tak partnerčiných. Otevřením penisu kolem močové trubice se obnaží nervy zesilující sexuální pocity. Paley (1999) uvádí, že jsou muži schopni prožívat plnou erekci i orgasmus, avšak ve dvou hlavách současně. DeMello (2007) poukazuje na spokojenost partnerek i samotných klientů, neboť penis po zákroku získá jiný tvar, je širší: „vstup do vaginy je složitější, ale když se dostane dovnitř, jeho vliv na vnitřní stěny je mnohem výraznější, což umocňuje ženské pocity a orgasmus“ (volně přeloženo z Paley, 1999, s. 138)

1.2.6 Metamorfózy - kombinace tělesných modifikací

Když si představíte různé kombinace předchozích technik, jež jsem uvedla i včetně tetování, nemusí to v konečném důsledku vyznít nijak násilně, či nepřirozeně, kýčovitě, v rámci mezí.

Avšak jsou osoby, které chtějí být natolik někým jiným, změnit svou vlastní identitu nebo se natolik odlišovat, že svůj zevnějšek přetvořily, metamorfovali, až téměř k nepoznání, počínaje obličejovým tetováním, skarifikací a implantáty konče30. Právě ty nejznámější, i když vím, že jich je v dnešní době více, bych zde pro zajímavost ve

30 Dle mého názoru by se do této kategorie dal zařadit i světoznámý zpěvák Michael Jackson (*1958 2009), neboť i jeho tělo bylo modifikováno nejrůznějšími plastickými a jinými procedurami, až k přetvoření do vizuálně naprosto odlišné osoby.

32 stručnosti představila, avšak myslím si, že by si zasloužili mnohem více pozornosti, i co se určitého výzkumu ze sociálně psychologického hlediska týká.

Leopard Man

Tom Leppard Worlich (*1935)31 , jinak známý právě jako leopardí muž, se jakožto bývalý voják rozhodl pro souznění s přírodou v duchu života divoké kočky a v odloučení od společnosti. Jeho metamorfóza do leoparda tkví v potetování celého těla leopardím vzorem, čímž vděčí i za titul nejpotetovanější osoba na světě, svého času, a v úpravě zubů na „opravdové“ tesáky. (Ciglerová, 1999; DeMello, 2007; Ebelová, 2012)

Tento Leopardí muž žil osamotě v harmonii s přírodou ve vlastnoručně vyrobené příbytku okolo dvaceti let na skotském ostrově Skye, kde pohyboval se nahý, tak, jako skutečný leopard, přičemž do společnosti, města, zavítal jen v nejnutnějších případech – na nákup a podobně. V poslední době, z důvodu pokročilého věku, se opět usídlil do klidu a pohodlí domu, ačkoli jak sám uvádí, na omezenost čtyř stěn si bude zvykat dlouho. (Ciglerová, 1999; DeMello, 2007; Ebelová, 2012)

Otázkou je, do jaké míry byla jeho touha souznění s přírodou a života mimo společnost dobrovolná. Ciglerová (1999, s. 66-67) uvádí, že od doby, co se nechal takto potetovat, údajně za finanční odměnu, již nesehnal žádnou práci a nejen to:

„Ve vesnici se mnou nikdo moc nemluví. Lidi si myslí, že když má někdo takové tetování, musí být automaticky zločinec anebo blázen. Mám horší reputaci než kterýkoli kriminálník ve vesnici, přestože jsem nikdy nikomu nic neudělal. Nevěděl jsem, že mě lidi budou odsuzovat až tak strašně moc. Že mě budou považovat za idiota, který jim nestojí ani za to, aby mu odpověděli na pozdrav. Že se tak nenávratně dostanu na úplný a poslední okraj společnosti. Že budu níž než bahno." Tom Worlich

Enigma

Paul Lawrence (*1968), americký hudebník, „Pan Puzzle“, je dnes nejvíce znám jako Enigma. Celé své tělo nechal pokrýt, nebo spíše obrazně řečeno rozdělit na dílky puzzle, a svůj již tak výjimečný vzhled doplnil teflonovými subdermálními implantáty – menšími růžky nad čelem. Enigma se však oproti Leppardovi nedrží v ústraní, spíše

31 Rok narození je přibližný, neboť jsem se při vyhledávání setkala i s roky 1934, 1936.

33 naopak – vystupuje, účinkuje a pracuje jako hudebník, akrobat, polykač mečů a různých jiných předmětů či tvorů, jako například slimáků, a to nejen v cirkuse. (DeMello, 2007; Ebelová, 2012)

Lizardman

Ještěrčí muž, vlastním jménem Eric Sprague (*1972), absolvent filosofie žijící v USA, se jako předchozí muž rozhodl pro úplnou změnu vzhledu svého těla, a to v ještěrku. Podstoupil také celotělové tetování, při němž mu byly na tělo vytetovány jakési modrozelené šupiny připomínající povrch ještěrčího těla, přičemž vzhled některých byl podtržen skarifikací pro lepší povrchový efekt. Celkový vzhled je pak doplněn subdermálními implantáty zvýrazňujícími nadočnicové oblouky – pět kuliček nad každým okem, laserovým splitem jazyka, septum a penis piercingem, piercingem bradavky a ušními plugy a pilovanými zuby. (DeMello, 2007; Ebelová, 2012)

Lizardmanův život je nyní obdobně jako u předchozí Enigmy především exhibice a jeviště – vystupuje s hudebně cirkusovou skupinou, kde prezentuje svůj vzhled spolu s polykáním nožů či dalšími podobnými atrakcemi pro diváky, nevyjímaje aktivitou v suspension32. (DeMello, 2007; Ebelová, 2012)

Stalking Cat

Denis Avner (*1958 2012), Catman, řekla bych v tomto kontextu možná nejznámější osobnost, je indiánského původu, což mělo také mimo jiné vliv na to, že nechal své tělo nesčetněkrát nejrůznějšími způsoby modifikovat. Bylo tomu tak za účelem přiblížit se co nejvíce podobě divoké šelmy, konkrétněji tygra, které bylo jeho osobním totemovým zvířetem, čímž se stal tak tzv. Stalking Cat (pronásledující kočkou). (DeMello, 2007; Ebelová, 2012)

Jeho tělo bylo v období dvaceti let, od jeho třiadvaceti, pokryto tetováním v podobě tygřího zbarvení, celkový vzhled upraven silikonovými subdermálními implantáty v obličeji, především v čele, pozměněnou linií vlasů a tvarem uší, drápy,

32 Suspension má své kořeny v dávné historii a jedná se jinými slovy o zavěšování na háky. Jejím smyslem byla meditace, oběť bohům nebo rituální záležitost. V současnosti je suspension, při níž dochází k propíchnutí kůže hákem/háky a následné zavěšení na něj/ně, také prostředkem pro vnitřní práci s vlastní osobou. Vedle euforického pocitu způsobeného vyplavením chemických látek (jako např. u adrenalinových sportů), je také vhodnou příležitostí pro zážitek z překonání vnitřního strachu a sama sebe. (Hell.cz, 2009)

34 modifikovaným horním rtem – plastickým rozříznutím do tvaru kočičích pysků odhalujících do špiček vypilované zuby včetně implantovaných tesáků, spolu s tímto pak doplněno o transdermální implantáty nad horním rtem, do nichž si každé ráno nasazuje cosi připomínajíc kočičí vousky. Vše bylo ještě doplněno o animatronický kočičí ocas. Před svou smrtí mimo jiné uvažoval i o implantaci srsti a implantáty uší chovajících se již obdobně jako opravdové kočičí uši. (DeMello, 2007; Ebelová, 2012)

Stejně jako většina předchozích vystupoval často na veřejnosti, v jeho případě konkrétněji v řadě televizních a rozhlasových pořadech. Se svým životem byl údajně spokojený, i když kolem jeho smrti je nejedna otázka. (DeMello, 2007)

35 2 Tetování a jeho sociálně kulturní kontext

„Přestože je pro tebe tetování životní styl, nemusí se ti líbit, třeba jsi masochista nebo pozér.“ Valenta (In Valenta, 2011, s. 104)

Když se tedy řekne tetování, každý z nás si představí něco jiného. Mohou to být malé obrázky na rukách dětí, potetovaní vyvrhelové společnosti, námořníci, přírodní národy, může to být konkrétní symbol, něco, co obdivujeme či něco, co naopak odsuzujeme. Pohled je utvářen našimi postoji, hodnotami, ať už těmi vycházejícími z rodiny či našimi osobními. Denně jsme manipulování médii do předem očekávaných a chtěných postojů, předsudků a názorů, které většinová společnost ráda přijímá za své.

Než se však budeme blíže zabývat tetováním v mezilidské interakci, je dle mého názoru důležité přiblížit si vývoj, který bezesporu ovlivnil pojetí tetování, jak ho známe dnes.

2.1 Historicko-demografické pojetí

„Už pradávný národy používaly symboly kvůli jejich účinkům…“ J. (respondent č. III)

Tetování nalezneme napříč světem, od severu na jih, od východu na západ. O tom, co pojem tetování znamená a jaký je pravděpodobně původ tohoto slova, jsem psala již v předešlé kapitole. Jak jsme se tedy dozvěděli, počátek tohoto druhu „využití“ kůže je hluboko v minulosti v přírodních národech a co se názvu týká, konkrétněji se uvádí Polynésie, odkud byl údajně tento koncept do povědomí „moderní civilizace“ osmnáctého století rozšířen kapitánem Jamesem Cookem.

Tetování však bylo součástí světa a civilizací ještě dávno před tímto „objevem“.

2.1.1 Od počátku lidského bytí

- Tetování jako rituál a symbol -

První nástroje připomínající nástroje sloužící k tetování byly archeology datovány až do doby Paleolitu, tedy do nejstaršího a nejdelšího období lidských dějin, a to přibližně 38 000-10 000 l. př. n. l. Konkrétnější první zmínky jsou pak v Evropě

36 kolem roku 6000 př. n. l., kolem 4000 př. n. l. pak v Egyptě, a postupně se rozšiřovalo přes Indii, Čínu, Japonsko do Ameriky a kolem roku 1000 př. n. l. bylo již prakticky všude. Svědčí o tom nejeden archeologický nález. (DeMello, 2007, Marteen, 2005; Sawyer, 2007)

Nejstarší potetovaný člověk, pojmenován Ötzi který se dochoval zamrzlý v ledovci v Alpách, kde byl v roce 1991 nalezen turisty, je právě více než pět tisíc let33 starý. Jeho tetování zřejmě sloužila k léčebným účelům. Jeho vytetované čáry a křížky, za použití pigmentu ze směsi uhlíků a vody, na lýtku, nártu a dalších místech byly nejspíše vytvořeny za účelem léčby34. (Fiksa, 2011; Gay, Vhittington, 2002; Marteen, 2005)

Další dochované mumie byly velmi často ženy, a velmi často egyptské, datováno kolem roku 4000 př. n. l., které mívaly vytetovány35 linky z teček a čárek na rukou a stehnech, popřípadě na břiše, jako například Kněžka Amunet. I další dochované mumifikované ženy měly na svém těle tetování: „jde o tanečnice, zpěvačky či harémové milenky. Ty mívaly symbol groteskního bůžka Bese, patrona bujarých radovánek“ [Rychlík, 2007b, Tetování (3.díl): Mumifikovaná modř]. Vědci se kromě jiného domnívají, že tetování, ačkoli zřejmě plnilo dekorativní charakter, souviselo symbolicky právě i se sexualitou a smyslností, popřípadě s plodností a mateřstvím. (DeMello, 2007; Fiksa, 2011; Gay, Vhittington, 2002; Rychlík, 2007b)

Jednou z nejznámějších dochovaných potetovaných žen je přes dva tisíce let stará Pazyryšská mladá žena, která byla nalezena u Ukok Plateau v Rusku, jejíž tělo, především ramena a paže, bylo bohatě zdobeno tetováním s motivy ptáků, jelenů, mystických zvířat, které již v té době bylo prováděno vpichováním pigmentů ze sazí do kůže kostěnou jehlou, přičemž mělo údajně znázorňovat její důležité postavení v kmeni. (DeMello, 2007; Fiksa, 2011; Gay, Vhittington, 2002)

33 Některé české zdroje oproti dalším však dokládají stáří 3 500 let (viz například Fiksa, 2011…). 34 Někteří vědci poukazují na spojitost s akupunkturou, neboť nemálo ze znaků bylo vytetováno poblíž jednotlivých akupunkturních bodů. Na základě umístění jednotlivých znaků se domnívají, že se jednalo o jakousi prevenci či léčbu artrózy, pro mírnění zánětů kloubů, jiné související s funkcí jater… (Fiksa, 2011; Gay, Vhittington, 2002) 35 Egyptské tetování již bylo prováděno vpichováním pigmentu pod kůži, a to za pomoci rybích kostí. (Gay, Vhittington, 2002)

37 S historií, nebo i celkovým obecným pojetím, tetování to však není úplně snadné – co světadíl, to jiná země, jiná kultura, co kultura, to jiné tradice a jiné techniky i význam tetování přikládaný. Jak jsme si již uvedli, v dřívějších dobách bylo tetování především rituálního charakteru, kdy označovalo status jedince v kmeni, popřípadě, dle předchozího odstavce bylo ještě propojeno s jakýmsi lékařstvím. Rituální, obřadní, medicínský či iniciační, identifikační charakter si mnohdy u některých národů udrželo dodnes, avšak stále jsou rozdíly. Pro zajímavost bych zde stručně uvedla některé příklady, které právě podtrhují onu obecnou nejednoznačnou neuchopitelnost tetování, jak historicky, tak demograficky.

Podíváme-li se na Starověké Řecko a Řím, pak starověký Řím převzal „ideu“ tetování od Starého Řecka, a to své praktiky tetování přejalo ještě původněji od Peršanů, a bylo prováděno přímo na čela otroků, zločinců vytetováním symbolů, značek., či konkrétních popisů zločinu. Jinými slovy fungovalo tetování jako forma stigmatizace36, degradace, jakéhosi označkování si trvalého vlastnictví, symbolem hanby a diskreditace dané osoby.37 (DeMello, 2007; Gay, Vhittington, 2002; Historie tetování, 2013)

Polynésie a okolí

V Polynésii, kde se tetovali všichni, většinou celá těla, kde tetování symbolizovalo i sociální postavení, se lze mimo jiné setkat s tetování rtů značící smutek ze ztráty., u Havajanů byl smutek zaznamenán třemi tečkami vytetovanými na jazyku. Havajané měli mimo jiné vytetovaný po celém těle svůj rodokmen, což na první pohled oznamovalo, kdo je a není s kým příbuzný. Spolu s tímto si tetovali/tetují symboly sloužící jako ochranné amulety, jako příklad lze v tomto kontextu uvést tetované kroužky skládající se z bodů kolem kotníků jako ochranu před útokem žraloka. Havajští vězni mohli být také poznamenáni tetováním na vnitřních stranách víček. Polynéská, Havajská tetování jsou již na první pohled velmi specifická a nezaměnitelná – složena

36 V latině se tetování označuje právě slovem stigma, což vlastně znamená znamení nepřízně osudu: „jako neodstranitelné znamení morálně nebo fyzicky nedostatečného člověka“ (Rychlík, 2005, s.206) 37 DeMello poukazuje na možnost, že dekorativní chápání tetování se začalo vytvářet již v tomto období na základě právě symbolů zločinců, neboť se mohli sami snažit tyto symboly zamaskovat, skrýt, což opětovným přetetováním byla nejsnazší možnost. Zároveň již mohlo být spojovacím prvkem skupiny zločinců na společném území mezi sebou právě svým stigmatizačním charakterem. (DeMello, 2007)

38 ze specifických geometrických obrazců, šachovnicových motivů… (Historie tetování, 2013; Marteen, 2005; Sawyer, 2007)

Oproti tomu na dalších ostrovech, jako například na ostrově Samoa, či na sousedních Filipínách a Borneu sloužilo tetování k vzájemnému odlišení se či jakémusi rituálnímu názornému sdělení – panovník kmene Tonga měl například potetovaný žalud penisu, a to prý z důvodu dokázání a předvedení ignorace bolesti. U tohoto kmene dále tetování uceleně znázorňovalo kmenové postavení jednotlivců. (Hewitt, 1997; Historie tetování, 2013)



Čína, Středomoří a Severní či Střední Amerika využívají stále stejné motivy, mnohdy i techniky či způsoby tetování, a to již od samotného počátku, dá-li se tomu tak říct, a to především k vyjádření úcty ke svým kořenům - například Maoři využívají tradičního obličejového tetování38 zvaného „moko“, maorští muži tak mají tímto způsobem ve tvářích znázorněno své sociální postavení, ne-li rodinou kroniku, maorské ženy jsou zase kromě obličeje běžně tetovány na pažích, nohách, popřípadě i tříslech. (Historie tetování, 2013; Sawyer, 2007)

Eskymácké ženy, nebo i obyvatelé Nepálu si tradičně tetovali těla, Eskymácké ženy konkrétněji obličeje a prsa, neboť věřili, že dostatečným potetováním si zajistí šťastný posmrtný život. Obdobně tomu bylo i Hinduistů v Bengálsku – ti věřili, že mrtví bez tetování nemohou sdílet svět duchů s příbuznými, popřípadě u některých indiánských kmenů, kde je zemřelý odsouzen k věčnému toulání nemá-li tetování. Na Fidži zase, že pokud zemřela žena nepotetována, bude pronásledována dušemi jiných žen a bude jim muset sloužit, popřípadě jiné zdroje uvádějí jiné kmeny, kde by mohla být duše nepotetované ženy až rozsápána jinými. (Fiksa, 2011; Hewitt, 1997; Historie tetování, 2013).

Keltové i praobyvatelé britských ostrovů, Piktové a Skoti, mívali taktéž tetovaná i celá těla. Obyvatelé severských národů, jako Dánové, si nechávali tetovat své erby znázorňující jejich rody. (Fiksa, 2011; Hewitt, 1997; Historie tetování, 2013)

38 Dříve tetovali obdobně jako Polynésané jakýmsi dlátkem vytvářejícím drobné prasklinky, otvory do kůže, do nichž se vtíraly samotné pigmenty. (Sawyer, 2007)

39 V Japonsku má tetování také hluboké kořeny, o tom blíže v jedné z následujících kapitol Například „domorodým“ japonským dívkám se v dřívějších dobách tetoval rozšířený úsměv již od útlého věku, který se postupem času, jak dívka stárla dotetovával až do velkého a výrazného kníru vedoucímu od ucha k uchu. Tetováni byli i vězni a postupně se tetování stávalo symbolem jakési vzpoury či příslušnosti k určité skupině osob39. (Fiksa, 2011; Historie tetování, 201)

Dalo by se v tomto směru pokračovat dále a více dopodrobna, avšak domnívám se, že pro účely této práce to postačí, proto bych se zaměřila na novodobější historické pojetí tetování v naší společnosti.

2.1.2 Od středověku k „moderní“ době

- Tetování jako suvenýr a symbol jedinečnosti -

Posuneme-li se v čase, pak se středověké, především raně středověké, zmínky o tetování pohybují především v souvislosti se symboly znázorňujícími příslušnost k té které sektě či jinému nelegálnímu spolku, popřípadě křesťanstvím. Symbolické kříže si nechávali na svých cestách tetovat křesťanskou víru vyznávající mořeplavci jako ochranu právě na cestách, a to především před bičováním, křižáci věřící, že v případě své smrti daleko od vlasti se jim dostane křesťanského pohřbu, či poutníci, jimž tento znak nesloužil jen jako hluboký symbol víry a cesty do Svatého města (nebo spíše jako Palestinci zvěčněný symbolický důkaz, že v této zemi skutečně byli), ale i jakýsi příslib šťastného návratu40. (Fiksa, 2011; Historie tetování, 2013; Sawyer, 2007)

Ačkoli se však do středověku těšilo tetování velké přízni kultur, zlom nastal, když v roce 787 papež Hadrián I. (795) tetování zakázal, a to z důvodu představy, že tetováním svého těla se vlastně dopouštíme „ničení Božího díla“. Postupně se začalo na tetování pohlížet jako na „dílo ďáblovo“ a stalo se jedním ze znaků čarodějnictví. Od tohoto období tak nastal velký úpadek tetování. 41 (Rychlík, 2005)

39 Velmi úzce jeho vývoj souvisí s organizací Yakuza a jedná se o jednu z hlavních inspirací, co se stylů tetování u nás týká, proto se o japonském tetování budeme ještě věnovat níže. 40 Dochovaly se zmínky o tom, že pokud byli poutníci na svých cestách zajati lupiči, bandity, pak jim po ukázání vytetovaného kříže bylo umožněno, pouze se zaplacením jakéhosi poplatku, v pořádku odejít, pokračovat dále. (Sawyer, 2007) 41 Tento fakt měl vliv i na domorodé obyvatele zemí, v nichž misionáři šířili víru.

40 Za opětovné proniknutí tetování do naší novodobější a modernější civilizace se přikládá zásluha kapitánu Jamesi Cookovi. Ten měl údajně ze své cesty přivézt tahitské chlapce, kteří byli tradičně potetováni, což v tamní společnosti vzbudilo zájem. Již na konci 17. století však přivezl do Anglie Willam Dampier (*1651 1715) tzv. Pomalovaného prince (Giola), potetovaného (nejspíše) Markézana, kterého údajně zakoupil na jedné ze svých cest. Stal se velmi oblíbenou atrakcí a inspiroval „vyšší společnost“ tehdejší Anglie, která se pak sama nechávala tetovat, především tedy na diskrétních místech. (Fiksa, 2011; Rychlík, 2005)

Tetování se v této době opět začalo stávat jakousi upomínkou, suvenýrem mořeplavců, symbolem námořníků, jež zadalo rozvoji motivů a symbolů dnešního tzv. tradičního neboli oldschoolového tetování – jednalo se především o srdce, růže, kotvy… a další tematické symboly připomínající námořníkům jejich domovy, cesty, cokoli znázorňující něco důležitého, co pro ně mělo význam, smysl. (Fiksa, 2011)

První tetovací salony se tedy začaly objevovat především v přímořských oblastech, a to zejména v Londýně, Hamburku či Antverpách, kde se nechávali tetovat nejen námořníci, ale posléze i rebelanti či prostitutky, které se v těchto oblastech pohybovaly pro potěšení námořníků. Tato skutečnost zřejmě zavdala prvotní příčinu onomu kritickému pohledu majority na tetované. (Historie tetování, 2013)

Důležitým mezníkem ve vývoji tetování v západním světě je vynalezení elektrického tetovacího strojku Samuelem O´Reillym (*1827 1908) v roce 1891, který ještě v roce 1904 jeho učeň Charlie Wagner (*1875 1953) zdokonalil, přičemž na tomto principu fungují tetovací strojky až dodnes. Již světoznámý tatér Sailor Jerry, vlastním jménem Norman Collins (*1911 1973), tzv. otec námořnického tetování, v první polovině dvacátého století používal strojek velmi podobný tomu dnešnímu. (Hewitt, 1997; Historie tetování, 2013; Hudson, 2009)

41 Tím se stalo tetování méně bolestivou a rychlejší procedurou a i vytvoření dobře vypadajícího motivu bylo mnohem snazší než dříve. Tetování se tak stalo levnějším a celkově dostupnějším širšímu spektru obyvatelstva, což rozšířilo tetování i mezi nižší vrstvu. Tato skutečnost měla za následek, že se tetování začalo asociovat s dělníky, násilníky, prostitutkami, a i když, jak jsme si již uvedli, se nechávala diskrétně tetovat i „smetánka“, začali být potetovaní považováni za deviantní (Hewitt, 1997; Historie tetování, 2013; Hudson, 2009):

„Od Jerryho a tetovaných námořníků se tetování dostalo k vojákům, k prostitutkám, které si nechávaly tetovat nejčastěji dekolt či podbřišek a až po kriminální živly. Kriminálnici svá tetování vnášeli do věznic, kde se dále šířilo mezi trestanci. (…) Právě od těchto lidí tetování odkoukali mladí, kteří chtěli nějakým způsobem poukázat na revoltu.“ (Historie tetování, 2013)

2.1.3 Jak je tomu dnes

- Tetování jako umělecké řemeslo -

Začaly se tedy šířit dvě samostatné, i když navzájem propojené větve – přes vyšší společenskou vrstvu a přes marginální skupiny, kriminálníky, prostitutky…I přes to se však podařilo položit základy tomu, aby bylo tetování bráno jako jistý druh umu. Právě vyšší kruhy společnosti napomohly nárůstu uměleckosti a vzestupu uměleckým motivům a nejednomu v tomto kontextu profesionálně umělecky založenému tatérovi. Jedním z prvních tatérů této umělecké sféry byl například Ed Hardy (*1945), který se mimo jiné věnoval i učení mladých talentů dovednosti tetování: „Tetování je umění a jako každé umění se jej je potřeba naučit.“ (Ed Hardy, In Fiksa, 2011, s. 35). (DeMello, 2007; Ferguson, Procterová, 1998; Fiksa, 2011)

Postupně se tento trend šířil, na konci dvacátého století vystavovali nejedni tatéři svá díla, grafiky i malby…, v galeriích a tetování s uměním se více a více propojovalo, načež se z něj začal stávat i zajímavý zdroj obživy. Dnes se tak lze s tetováním setkat na každém kroku: „Dnes se již nehraje na to, z jaké je člověk vrstvy, aby mohl být tetován. Čas smazal rozdíly a tetován může být každý.“ (Historie tetování, 2013). (Fiksa, 2011)

42 Tetování v naší zemi si také prošlo svým specifickým vývojem. Do devadesátých let minulého století zde velké možnosti pro rozvoj v tomto směru nebyly, a i když nebyly podmínky vůbec vyhovující, tetování přesto vznikala. Nejčastěji však bylo spojeno především s vězením nebo vojnou (Valenta, 2011):

„Více nebo méně šikovní ´kérkaři´ tvořili se závázanými jehlami upevněnými ve versatilce a později dokonce s důmyslně sestrojenými mašinkami. A barva? Vynalézavost neznala mezí. Pálily se gumové podrážky bot, kousky pneumatik a později i proslavené lžičky z NDR. Substrát z nachytaného ´čmoudu´se smíchal s vodou a barva byla na světě. Inkoust a tuš používali zase jen privilegovaní. (…) I když se důvody pořízení lišily, měla pro jejího šťastného majitele (především ve vězení či na vojně – pozn.) podobný a nezřídka stejný význam. Vítězství jedince nad tehdejším režimem.“ (Valenta, 2011, s. 11-12)

Důležité bylo, že i přes nedostatkovost potřebného materiálu se našli tací, kteří se ujali příležitosti a dali tak možnost rozvinutí tetovacího řemesla a umění u nás. Od té doby se zakládají živnosti, tetují amatéři i profesionálové, v salonech i doma na pohovkách, tetují se mladí, staří, bohatí, chudí, známí i neznámí. Tetují se osobně laděné a významné symboly a obrázky stejně jako povrchní módní znaky, tetují se malé i velké motivy, tetuje se na na první pohled viditelných částech těla, stejně jako na těch nenápadných a okolí skrytým.

Tetování má své osobité kouzlo, ale stále více a více podléhá módě a je pro mnohé jen jakousi bezvýznamnou ozdobou z rozmařilosti.

2.2 Tetování jako umění i řemeslo

„Na škole jsem byl děsnej umělec, ale dnes vím, že zmáknout to řemeslo je nejdůležitější. Ale určitě je v tom obrovská část umění. To už nejsou kérky z kriminálu.“ Dan (In Valenta, 2011, s. 95)

Již jsme si uvedli, že tetování využívá možnosti lidského těla k uměleckému sdělení a vyjádření. Otázkou však je, čího. Ačkoli tím, že budu mít vytetované to či ono za účelem vyjádřit sama sebe, není to jako s obrazem, kdy by k tomu došlo celým procesem jeho tvorby, malby, neboť většinou nás přeci tetuje někdo jiný. Někdo jiný je zodpovědný za konečný výsledek naší originality a sebeprezentace, a to ať si to přiznáváme či nikoli.

43 Jak jsem již předeslala, není dle mého názoru příliš jednoznačné, do jaké míry až se jedná pouze o nositelovo sebevyjádření, vzhledem k faktu, že za konečný výsledek celého procesu tetování není zodpovědný pouze sám „klient“.42

„Je tedy práce tatérů řemeslo podložené uměním výtvarně návrh tetování zpracovat a zakomponovat ho do tělesných partií? Nebo je to umění, při němž hraje prioritní úlohu zručnost tatéra?“ (Valenta, 2011, s. 47). Že lze na tetování pohlížet i jako na umění, jsme si uvedli již v první části této práce, neboť je zařazeno v umělecké kategorii bodyartu. Dalo by se opřít o nejednu definici, například uvedenou v díle Encyclopaedia Britannica (In Rychlík, 2007a; Začíná seriál o tetování), která popisuje tetování jako „stálou a neodstranitelnou kresbu či ornament vytvořený na těle vpravením barviva pod kůži nositele.“, kdy za povšimnutí stojí právě ono slovo kresba, které obdobně jako vytváření dekorativního vzoru (viz 1.2.2 Tetování) svědčí o tom, že se nejedná a nehovoří jen o povrchním nahodilém vpichování pigmentů do kůže, ale že o něm lze hovořit i jako o uměleckém díle jako takovém.

Již od počátku dvacátého století se nejedni tatéři, dají-li se tak již v té době nazvat, snažili položit základy tomu, aby bylo tetování považováno za určité umění (Valenta, 2011. A jsou to především tatéři, kdo dají většinou nejprve vzniknout předloze, která bývá často jimi samými navržena či překreslena na základě požadavků klienta, a tyto obrazy, i když na papíře nebo jiném podkladě, jsou velmi často uměleckými díly samy o sobě.

Umět malovat však ještě neznamená umět tetovat, nebo dokonce dobře tetovat43. Tím, že si koupím tetovací strojek, pistoli, se ze mě nestává tatér. I v dnešní době se

42 Když ať se řekne tetování, většina si představí potetované jedince, ty, kteří se touto ozdobou pyšní, avšak při slově tetování by se nám měli vybavit právě i samotní tatéři, mistři či amatéři ve svém oboru, kteří za naší jedinečností a výjimečností stojí. Jsou to oni, kdo jsou umělci i řemeslníky zároveň. Jsou to oni, jejichž tvorbu větami typu „Ta lebka, co máš na rameni, je dobrá.“, „Toho draka máš krásnýho.“, „Ty kytky na zádech máš výborně vystínovaný…“ chválíme. Zajímavé je, že s pochvalami mířícími spíše na nositele, než na tvořitele, jsem se setkala častěji, než s hanícími větami – pokud se někomu něco nelíbilo, zněly věty spíše „Kdo ti to dělal? To je strašný, kdo tě tetoval?“, což automaticky snižuje nositelovu zodpovědnost za kvalitu díla, která je, jak jsem již před pár větami uvedla, v opačném případě právě jemu nepřímo přisuzována. O vztahu tetování – klient/nositel – tatér – společnost by se dalo dle mého názoru věnovat mnohem více stránek a i samotný výzkum.

44 najde mnoho amatérských tatérů, kteří směle pokrývají obrázky těla svých známých za „dobré slovo“ či menší úplatu, což však velmi často bývá na úkor kvalitě44.

K ovládnutí tetování jako řemesla, budeme-li k němu jako k manuální dovednosti provozované za účelem obživy, dle státem určených norem a pravidel a za pomoci specializovaných nástrojů a pomůcek, takto přistupovat, je zapotřebí: „zvládnutí nastavení strojku, výběr jehel a manipulace s nimi, nanesení správného množství barvy ve správný čas, správný tlak na kůži, cit pro různé typy kůže a její rozmístění na těle, znalost dezinfekčních prostředků, znalost konzervačních médií, znalost hygienických zásad, výběr správných barev a mnoho dalších ne nedůležitých znalostí.“ (Valenta, 2011, s. 47). (insp. Rychlík, 2005; Valenta, 2011)

Samozřejmě ale umět tetovat a tetovat neznamená, že se tím musím nutně živit. Pro někoho je to jen koníček, záliba, kterou využívají jeho kamarádi, blízcí a známí a ani sám nechce tento svůj um zpeněžovat. V tomto kontextu je i mezi tatéry mnoho rozdílných pohledů na tuto profesi, neboť jedni ji berou osobněji, se zájmem o klienta a samotný výsledek, druzí především jen jako proces vytváření zisku, kdy vytetují vše, kamkoli a komukoli aniž by se snažili klientovi poradit, pomoci, domluvit, což mezi nimi mnohdy vytváří neshody. Je ještě potřeba uvědomit si potřebu uspokojení přání klientů, které se nemusí vždy ztotožňovat s vizí tatéra. (insp. Valenta, 2011)

„Společenství tatérů je zvláštní komunita. Od zhulenejch a nafetovanejch maníků po zlatokopy, kteří si nákupem tetovací soupravy myslí, že budou vydělávat těžké prachy. A pak pár solidních lidiček, kteří se snaží vycházet zákazníkům vstříc.“ Tony sr. (inValenta, 2011, s. 212)

A „žádný učený z nebe nespadl“, takže je potřeba se této profesi či koníčku naučit, popřípadě rozvinout svůj talent. Problém jen je, na čem, nebo přesněji na kom, se učit…45

43 Znám osobně amatérského tatéra, který precizně a věrně maluje, vytváří a zpracovává sám návrhy, avšak práci s tetovacím strojkem nemá dle mého názoru ještě zcela zvládnutou, takže výsledná tetováž nevypadá, jak by měla. 44 Viz například rozhovor s respondentem J. 45 Jiný můj známý, také amatérský tatér se například učil sám na sobě, na své přítelkyni, na kamarádech, přičemž vždy říkal, že některé z motivů si nejprve vyzkouší na „podivnejch existencích“, jak tyto osoby sám nazýval, a kterým na konečném výsledku příliš nezáleží, a až na několikátý pokus tetuje danými motivy své známé.

45 Shrnu-li předchozí odstavce, lze dle mého názoru hovořit o uměleckém řemeslu. Přistupuje-li se k tetování zodpovědně a vzhledem k provedení některých tetovaných motivů, není o tom, dle mého, pochyb.

Je však důležité přiblížit si vývoj, který bezesporu ovlivnil pojetí tetování, jak ho chápeme dnes.

2.2.1 Styly a motivy tetování

Mezi potetovanými lidmi se pohybuji již několik let, sama jsem některé návrhy kamarádům malovala, a i mezi přáteli, v rámci subkultury či jiné skupiny můžeme nalézt mnoho shodných i rozdílných znaků, co se nejen motivů, ale i celkového ladění stylu tetování týká. Například lebka, docela běžný tetovací motiv, ale na každém může vypadat odlišně - metalista bude mít lebku ztvárněnou jiným způsobem, než žena v něžné kombinaci s růžemi, či „oldschoolový“ motorkář. Zároveň se ještě může lišit barevnost provedení, reálnost či žertovnost motivu… Osobitosti se meze nekladou.

Jsou určité styly, které ale naší volbu mohou ovlivnit, nasměrovat. Ačkoli jich můžeme vyjmenovat mnoho, je několik základních proudů, které, vycházejíc z historicko-demografického vývoje tetování, dávají tetování v naší zemi základy. Myslím, že je důležité si je zde stručně představit, neboť co se výzkumné části týká, bude o nich také řeč.

Je zde ještě potřeba zmínit problematiku týkající se barvy. Velmi často se v reálu stává, že jsou zarytí příznivci barevného, či naopak „černého“ tetování, i to samo pak v určitém duchu určuje styl tetování - černobílé tetování upřednostňující jedinec si asi nevybere zářivě barevný styl japonského tetování. Je na každém, co se mu líbí a co ne, co chce sdělit, jak chce působit na druhé. Tetování umožňuje každému, aby našel to „své“.

Americké začátky

V devadesátých letech se u nás měla jako první na tetování vliv jakási amerikanizace, neboť po „otevření hranic“ v roce 1989 byly prvky a styly kultury právě Spojených států amerických představujících onen po několik desetiletí zakázaný západní „svět“ tím nejvíce lákavým, zejména pro rebely, nespokojené či něco nového

46 hledající. A tak se začaly se objevovat motivy lebek, nejrůznějších komiksových i filmových hrdinů. (Valenta, 2011)

Lidé dle mého ani tolik nehledali originální motivy říkajíc jimi něco o sobě, jako spíš naplňovali potřebu změny, zkoušeli něco nového, do té doby takřka zakázaného, tetování se tak podle mého názoru stalo symbolem nových možností a změny.

Indiánské motivy

Z Ameriky se však do světa dostal i vliv indiánské kultury, divokého západu, a to právě i v kontextu s tetováním. I když ve světě byly těmito motivy ovlivněny skupiny jako hippies či motorkáři mnohem dříve, než až právě u nás po roce 1989, můžeme dodnes vidět jedince upřednostňující indiánskou tematiku. (Fiksa, 2011)

Zatímco někteří zdobí svá těla výjevy z indiánského života, totemy, obrázky„hrdých indiánských náčelníků“ (Fiksa, 2011, s.50), inspirují indiáni i svými vlastními motivy, tedy svými posvátnými zvířaty, konkrétněji vlky, orly, sokoly, medvědy… a stejně tak i portréty či rostlinami. Tento styl tetování je kresebný a realistický. (Ferguson, Procterová, 1998; Fiksa, 2011; Historie tetování, 2013)

Osobně znám třiceti osmiletého motorkáře, který má celé své paže potetovány právě těmito motivy – dal by se pro přiklad uvést totem, výše jmenovaná zvířata, lapač snů, portrét jednoho z náčelníků, pro indiány typická krajina. Tyto výjevy mají pro něj osobní význam, vždy se o indiánskou kulturu, potažmo i Divoký západ, do hloubky zajímal a kultura indiánů a jejich život v souladu s přírodou má pro něj celkově hlubší smysl.

Japonská inspirace

Jedním z prvních stylů u nás, který ovlivnil naši tattoo scénu, je japonské tetování. Japonské styl v tetování je dle mého názoru jedním z nejzajímavějších stylů, který má k umění samému svou propracovaností ploch a využitím jedinečnosti každého lidského těla i přihlédnutím k osobnosti jedince asi nejblíže.

Zajímavé na tomto stylu je jednak skupiny, od nichž inspirace do povědomí západního světa vzešla – Yakuza či Gejši, ale také samotné provedení. Tento styl by měl brát v potaz figurativní dispozice jedince, jeho zájmy či samotný pro jedince hlubší smysl, poslání, což by se mělo odrazit nejen v samotném návrhu tatéra, ale i pak v konečném provedení. (Ferguson, Procterová, 1998; Fiksa, 2011, Valenta, 2011)

47 V rámci tohoto stylu se zrodily barevné motivy květin či ostatní flóry, nejčastěji konkrétněji kvítky třešní, draků, ryb, tedy přesněji typických koi kaprů, hadů, tygrů, mystické obrazy jako zpodobnění Buddhy, či démonů. „V námětech z Japonska je obsaženo vše, co tvoří život životem.“ (Valenta, 2011, s. 35), přičemž každá část, každý motiv nese svůj specifický význam a sdělení46. To vše je propojeno a podtrženo typickými tzv. japonskými vlnami, popřípadě mraky, které můžeme spatřit snad v rámci všech tetování v tomto stylu, což spolu s dalšími nejrůznějšími detaily vytváří rozsáhlé, propracované a velmi často velkoplošné tetování. Základním prvkem jsou pak samotné barvy a především stínování, které je pro celkový obraz velmi důležité. (Ferguson, Procterová, 1998; Fiksa, 2011; Japonské tetování – Irezumi, 2008; Valenta, 2011)

Vzhledem k množství různých motivů se tímto stylem tetování mohou inspirovat jak něžné dívky a ženy, tak hrdí a silní muži: „Konečně každá skupina vyznavačů si přijde na své. (…) Chceš být za drsňáka, napíchej do sebe draka a chceš se proměnit v ´nyny´ gejšu? Tak to ti pomůže pestrobarevný pták (…) a rozkvetlá sakura.“ (Valenta, 2011, s. 35-36).

Sama znám několik mužů, konkrétněji motorkářů, kteří mají paže a části zad ozdobené právě těmito motivy, a abych řekla pravdu, nejsou to právě „slušní kluci“, spíše naopak, což charakter tetování ještě podtrhuje. P., respondent z mé bakalářské práce47, si tyto japonské motivy zvolil z poněkud povrchnějších důvodů – líbilo se mu to ve své době, přibližně víc než deset let zpět, a k motorkaření to dle něj „prostě patří“, oproti tomu jeho kamarád, taktéž téměř čtyřicetiletý motorkář a osoba s ne příliš zákonnou minulostí, inspirován právě Yakuzou, vnímal při rozhodování hlubší smysl jednotlivých motivů.

Old school a New school

Jedná se v mém okolí o nejrozšířenější styl, a to nejen v tetování. Odvíjí se navzájem od sebe styl oblékání, tetování, i celkový způsob života… ale o tom se podrobněji zmíním ve výzkumné části.

46 Alespoň tomu tak je co se tradic týká, dnes se tento smysl vytrácí a jako velké množství věcí se stává jen módním trendem. 47 BARTŮŠKOVÁ, Iveta. 2011. „Live to ride – ride to live“ – Analýza motorkářské subkultury.

48 V tomto kontextu se jedná o proudy pramenící z přímořských vlivů, konkrétněji z dob mořeplavců, pirátů, vzniknuvší v přístavech a při objevných plavbách po mořích. I když se jednalo z počátku o inspiraci přírodními národy, mořeplavci si postupně vymýšleli vlastní motivy s vlastní osobní hodnotou. Začaly tak vznikat „čitelné linky, čitelný motiv, čitelné sdělení“ (Valenta, 2011, s. 38) ve stále více a více barevných kompozicích – jedná se například o kotvy, srdce, plameny, růže, majáky, vlaštovky, polonahé dívky… vše, co námořníkům připomínalo domovy, poslání, jejich životy, touhy, jak jsem se již zmiňovala v předchozí kapitole. (Clerk, 2009; Ferguson, Procterová, 1998; Fiksa, 2011; Valenta, 2011)

A tak postupně vznikaly první tzv. oldschoolové motivy, tedy motivy tzv. staré školy, za které mimo jiné vděčíme i Normanu Collinsovi, o němž jsem se zmiňovala již výše, známém jako Sailor Jerry: „Jeho tetování propojilo nám vzdálené asijské tetování s tetováním americkým a dalo tak za vznik tradičním oldskůlovým motivům.“ (Historie Tetování, 2013). Tento styl tetování je charakterizován jasnými ohraničujícími linkami jednoduše strukturovaných, až do určité míry hravých a někomu možná omalovánky připomínajícíh motivů. (Clerk, 2009; Fiksa, 2011; Valenta, 2011)

Z tohoto pak začal vznikat tzv. New school, tedy nová škola, vzniknuvší v Americe kolem začátku devadesátých let využívajíc předchozích jistým způsobem jednoduchých motivů a doplňujíc je o například o komičtější motivy, modernější alternativy motivů, či motivy vycházející z hazardu. Těmi mohou být kulečníkové koule, kostky, karty, kombinace anděl-ďábel v nejrůznějších podobách, setkávám se i s motivy rakví, hvězd, pin-upek, hotrodů… to vše v onom charakteristickém lehce nadneseně vykresleném se znatelnou konturou vybarveném stylu, oproti „oldschoolu“ pak navíc vystínované s jistým 3D efektem48. (Fiksa, 2011; Valenta, 2011)

48 Abych však řekla pravdu, spíše se v praxi setkávám s označením „oldschool“, a to ať je tetování v tomto kontextu vyvedeno bez trojrozměrného efektu i s ním, i co se modernějších motivů (kulečníkové koule…) týká. I respondenti budou hovořit pouze o oldschoolu, ačkoli budou mít na mysli i newschoolové motivy.

49 Ornamenty – Tribal

V dnešní době zřejmě nejoblíbenější a nejrozšířenější styl, který pramení z Polynéské, Maorské kultury či dalších kultur přírodních národů: „Tribalové tetováže měly za úkol pomáhat sociálnímu rozvrstvení společnosti, posléze se do kůže vepisovaly formou tetování hrdinské činy a úspěchy. To vše znakovým systémem, který byl pro daný kmen nebo kulturní oblast typický.“ (Barun, 2012, Tetování - Když se řekne tribal…). Spolu s tímto pak sloužily ornamenty k identifikaci členů toho či onoho kmene, jako součást iniciačních rituálů a podobně. (Barun, 2012; Ferguson, Procterová, 1998; Fiksa, 2011; Historie Tetování, 2013)

Je však dle mého názoru nutné podotknout, že málokdo z těch, kdo si dnes nechá vytetovat právě nějaký ornamentální geometrický znak na paži, či na bedra a kříž ví, že by vůbec nějaký význam mělo mít. Setkala jsem se s různými osobami, ženami i muži, kteří zdobili své tělo právě sytě černě vykresleným ornamentem jen proto, aby „zazářili“ na diskotéce, v klubu, aby mohli ukázat, že nějaké to tetování mají.

Ztrácí původní význam, avšak napadá mě myšlenka, že ačkoli je volba pro tetování těchto znaků mnohdy do určité míry povrchnější, než jaká by měla být, popřípadě jaká ještě u původních kmenů je, že i přes to jsou tyto znaky nositelem vzkazu, sdělení, jaké nositel chce, nebo nevědomě vysílá. Mám na mysli například poodhalená dívčí záda s vytetovaným ornamentem nad hýžděmi, který může svou nekonkrétností vzbuzovat o to větší zájem a představivost u přítomných mužů. Muži naopak správně zvoleným ornamentem na paži mohou podtrhovat své tělesné přednosti… V tomto kontextu mohu ze zkušeností říci, že většinu ornamentálního tetování jsem viděla právě na kříži, bedrech dívek nebo na pažích posilujících (mladých) mužů.

Od motivace přírodních národů se tyto zřejmě značně liší, jsou dle mého názoru dnes především nositelem erotického podtextu, ať už vědomě či nevědomě. A možná právě proto se s těmito obrazci setkáváme velmi často právě na oněch diskotékách, u osob tuto společnost a prostředí vyhledávajících, neboť být pro druhého zajímavý a svádět, je tam často velkou prioritou.

Ještě bych zde ráda uvedla, že ornamenty jsou dnes v praxi využívány i jako doplnění jiných motivů, velmi často třeba květin a květů u žen či podobně. Nemusíme je tedy vždy vídat pouze samostatně, ostatně jako jakýkoli jiný motiv.

50 Keltské a germánské motivy

Dnešní keltské motivy se zřejmě nepodobají původní keltské tetováži, kterou nosili nejspíše především válečníci, z čehož je asi nejznámější modře zdobený kmen Piktů49, ale využívají spíše motivy jejich života spojující starou symboliku křížů, uzlů, válečníků, seker či spirál nebo posvátných zvířat s typickými a ojedinělými keltskými proplétanými ornamenty – „uzly“. (Ferguson, Procterová, 1998; Fiksa, 2011; Horáčková, 2001; Rychlík, 2005)

Tyto motivy svou vysokou propracovaností detailů, především proplétajících se čar a linií vyžadují velkou míru zkušenosti a umu tatéra. Jako většina předchozích motivů, i tohoto stylu by měly jednotlivé motivy zastávat hlubší význam, především keltské či germánské vidění a myšlení světa. I o nich hovoří někteří účastníci výzkumu. (Fiksa, 2011)

Nápisy, čísla, symboly

Jedná se o relativně mladý styl motivů v tetování, neboť s tetování písmen či čísel se v historii spojené s počátky tetování nesetkáváme. Stojí dle mého názoru do jisté míry stranou ostatním motivům, neboť s nimi podle mého nemají společný základ, co se obrazovosti a charakteru symboličnosti týká.

S vytetovanými čísly a kódy se nám může vybavit například označování židů za Války50, avšak v dnešní době si spíše velké množství lidí nechává vytetovat nejrůznější data, ať už své vlastní narození, narození svých dětí, manželů a manželek, datum svatby, úmrtí blízkých osob a podobně, většinou s hlubší osobní významností. Obdobně tomu může být i se symboly znamení zvěrokruhu, kdy mnozí vycházejí ze svého vlastního či doplňují o rodinné znaky.

Co se ostatních symbolů týká, jedinci si volí takové konkrétní symboly, které pro ně něco znamenají, především na základě jakéhokoli vnitřního, ať už hlubokého či chvilkového, přesvědčení či víry v cokoli. Tímto mám na mysli nejrůznější provedení například křesťanského kříže, hákového kříže, národních symbolů (Českého lva,

49 Někteří autoři uvádí, že dle nich šlo pouze o malbu na tělo, většina zdrojů však hovoří o stigmatech, o „vpichování“ pod kůži. (Horáčková, 2001; Rychlík, 2010) 50 Viz kapitola 3.2.1 Tetování jako nedobrovolné stigma sloužící k identifikaci. .

51 vlajky…), spolu s tímto i symbolické znaky superhrdinů (Superman, Batman…) a mnohé další.

S nápisy je to možná o něco složitější. Nemusíme volit jen jedno slovo, které pro nás má význam, například maminka, ale lze ji dejme tomu věnovat celou báseň na paži. Množství slov, frází a vět, které si na sebe nechají jednotlivci vytetovat, je nesčetně. V těch klasičtějších případech si chuligáni a fanoušci nechávají zvěčnit nápisy svých klubů, motorkáři svých motorkářských klubů, včetně dalších insignií zvláště v jejich případě, jedinci si nechávají zvěčnit jména svých lásek, dětí, rodiny… Když pomineme nápisy typu „Miluju Tě“, lze se setkat s texty písní a básní, s nejrůznějšími hesly, ať už zákonnými, nezákonnými, smyšlenými, reálnými…

V tomto směru je velmi oblíbená angličtina a latina a lze si vybírat z nejrůznějších fontů a druhů písma.

Setkala jsem se například s pro motorkáře typickým „Live to ride – ride to live“, „Born to be wild“, oldschoolovým „Good luck“ či „Love to death“. Za nejkurióznější však považuji tetování, které jsem spatřila v roce 2012 na Tattoo Convention v Praze na jedné přibližně padesátileté ženě – ta měla obě paže potetované podpisy a autogramy nejrůznějších osob.

Realita vs. fantazie

Nevím, jestli bych toto nazvala přímo stylem, ale určitě stojí za zmínku variabilita jednotlivých motivů, jak jsem již předeslala v úvodu této kapitoly. Nejde to ani tak použít obecně na celou škálu dalších stylů ve smyslu reálných či fantazijních nebo abstraktních zobrazení, protože předchozí styly jsou specifické samy o sobě a v tomto kontextu realita-fantazie-abstrakce bych je ani nerozdělovala nebo nezařazovala. Navíc jednotlivé motivy jdou propojovat, můžeme ztvárnit motýla reálně i pohádkově, navíc doplnit o ornamenty…jedná se tedy spíš o možnosti hledání a nacházení inspirace.

Realita

Jsou lidé, kteří chtějí vyobrazit důležité „součásti“ jejich života, nebo jen něco realisticky zachytit. Dalo by se toto pojetí propojit i třeba s výše uvedenými indiánskými náměty, ale nesetkala jsem se v tomto směru s rozsáhlejším celoplošným tetováním, spíše se jedná o jednotlivé konkrétní motivy. Ty by však v tomto kontextu

52 měly být propracované, působit prostorově, tedy realisticky ve všech ohledech. (insp. Fiksa, 2011; Valenta, 2011)

Můžeme sem zahrnout například o znázornění fauny a flóry – nejčastěji se setkáváme s domácími mazlíčky mající pro klienta osobní smysl, ale i se zvířaty, jež se nám nějakou svou vlastností líbí, charakterizují nás, stejně tomu bývá u zvolených motivů květin – pichlavé růže, něžné tulipány… důležité je v tomto směru i umístění obrázku, neboť podtržením ženské a mužské jedinečnosti upoutáme pozornost opačného pohlaví – například něžnou růží v dekoltu nebo řvoucím lvem na svalnatém rameni řekneme něco jiného, než kdyby tomu bylo naopak. Opět je třeba ale podotknout, že je dnes mnoho lidí, kteří si nechávají tetovat motivy, které pro ně nemají hlubší význam, což je v oblasti fauny a flory dle mého velmi časté51. (insp. Ferguson, Procterová, 1998; Fiksa, 2011)

Do této kategorie bych bezesporu zařadila tetování uměleckých děl, i když s tímto jsem se osobně nikdy nesetkala. Klient se v tomto případě nechává inspirovat slavnými umělci, například Salvátorem Dálím, Van Goghem… sochařskými díly… Je sice otázkou, do jaké míry se jedná o realitu či fantazii, ale vzhledem k věrnosti kopie vytvořené na klientovi, jsem se rozhodla uvést tuto možnost inspirace zde. Takto ztvárněná díla na klientovi mohou vyjadřovat například osobní postoje nositele. (Fiksa, 2011)

I když nejsou tyto motivy příliš rozšířené, dali by se sem zahrnout i ztvárnění představitelé, hrdinové z filmů a knížek.

Bezesporu jedním ze složitějších motivů v tomto směru inspirací jsou dle mého portréty. Vyžadují nejen velkou šikovnost tatéra, ale i promyšlený důvod klienta. Může se jednat o portréty hrdinů, herců, zpěváků, ale také rodinných příslušníků, vlastních dětí, manželek a manželů… O vlastním významu by měl být každý přesvědčen sám, v tomto ohledu z důvodu vyobrazení konkrétní osoby možná více, než u jiných motivů. (Fiksa, 2011)

Spolu s tímto bych ještě zmínila vytetované realistické výjevy určitých situací – starověké a středověké bitvy, novodobé války… které bezesporu vyžadují vše uvedené v předchozím odstavci a dle mého hluboké vnitřní přesvědčení nebo zájem klienta,

51 Povšimneme-li si množství delfínků, štírů, pavouků, motýlků… zdobících nejedno ženské i mužské tělo…

53 neboť si neumím představit, že by osoba mající přes záda vytetovaný výjev ze středověké bitvy neměla k danému žádný vztah.

Fantazie

Jak se říká, fantazii se meze nekladou… v umění všeobecně to platí bezesporu. Realita je všude kolem nás, tak se mnozí uchylují k fantazijním motivům. Nezahrnula bych se jen fantasy motivy jako takové, ale vše, co vybočuje z reálné existence, reálného pojetí a vyobrazení věcí, avšak ještě stále, oproti abstrakci, je určitým způsobem konkrétní.

Jak jsem se již v předchozím odstavci zmínila, můžeme sem zahrnout fantasy motivy, popřípadě temné a hororové náměty. Lze se tak setkat s vyobrazením jednorožců, trpaslíků, rytířů při boji s draky, tajemných hradů, zařadila bych sem i víly, možná anděly52 a podobně, přičemž se domnívám, že k tomuto tetování jsou motivováni především jakýmsi tajemnem, nepoznaným, skrytým, co motivy doprovází. Oproti tomu ony temné obrazy, jako například ďábel, smrtka, padlí andělé a podobně mohou lidem jednak dodávat jakousi naději v těžkých chvílích, situacích, které na lidi obecně mohou působit depresivně53, nebo podtrhovat jejich rozpoložení, povahu, zájmy či životní styl54. (insp. Ferguson, Procterová, 1998; Fiksa, 2011)

Jako další možnou větev bych zmínila tzv. comic a crazy styl. Většině lidí se zřejmě vybaví především komiksové postavy, jako například Mickey Mouse, Kačer Donald, či mnoho dalších. Znám téměř čtyřicetiletého muže, jehož tělo zdobí i třeba typická veverka z Doby Ledové. Nemusí se však notně jednat jen o konkrétní postavy, lze sem zahrnout vše komické či „šílené“, jak označení samo napovídá, jako i například dětské kresby a „malůvky“, sestavené kombinace ze stavebnicových kostek a podobně.

52 Abych řekla pravdu, vlastní kategorii pro náboženské motivy jsem nevydělila. Andělé a svatí jsou inspirací bezesporu velmi často, ale vyobrazení svatých by se dalo zahrnout pod realistická tetování, stejně jako andělé pod fantazijní. Motivy křížů a dalších pak samostatně do symbolů. Ještě bych ráda podotkla, že právě náboženské motivy se velmi často objevují i v old/new schoolovém stylu. 53 Například vojákům za války: „kde jednou už smrt je (vyjádřená tetováním), již se neobjeví.“. (Fiksa, 2011, s. 51) 54 V oblibě byly například v sedmdesátých a osmdesátých letech u motorkářů, později například v subkultuře punk, dnes bych je přiřadila k zastáncům „tvrdšího“ rocku či metalistům. (insp. Fiksa, 2011)

54 Setkala jsem si i s mladým mužem ve věku dvacet dva let, jehož paže, je pokrytá motivy veselých mimozemšťanů a jejich smyšleného světa, i když si mnozí detailů na první pohled nevšimnou, neboť drobné motivy vytváří ucelené rozsáhlejší tetování. Oproti předchozímu temnému stylu tedy toto tetování většinou vyjadřuje radost a chuť do života, smysl pro humor, veselost, jakousi hru s motivy, a velmi často také odráží povahu nositele. (insp. Ferguson, Procterová, 1998; Fiksa, 2011)

V neposlední řadě bych v kontextu fantazie ještě zmínila tzv. biomechaniku. Popsat biomechaniku není podle mého názoru jednoduché. Jedná se o jakousi kombinaci ztvárnění strojní mechaniky a biomasy. Fiksa (2011) uvádí, že za vznikem biomechaniky stojí švýcarský umělec Hans Rudolf Giger (*1940), který „stvořil vizi paralelního světa fantazie, mystiky a strojního sexu. K vytváření použil mechanických hydraulických technologií, kabelových tištěných spojů a futuristického designu, to vše ve fantaskní biomasy“55 (Fiksa, 2011, s. 53). Většinou se v tomto případě jedná o větší motivy, které i když nemusí na první pohled upoutat nijak zvlášť pozornost, určitě si ji však svou propracovaností a složitostí motivu zaslouží. (insp. Fiksa, 2011)

Abstrakce

O abstrakci v tetování se zde zmíním jen krátce, neboť není příliš rozšířená a ani není ještě přiliš v povědomí společnosti. V Čechách je v tomto směru známé především jedno jméno, a to Lukáš Músa Musil (*1984), kterého bych zde pro jedinečnost jeho tvorby a přístupu k ní uvedla. Až uvidíte jedince „pomalovaného“ různě širokými liniemi, plochami nedávající vzájemně na první pohled smysl, bude to nejspíše jeho práce.

Abstrakce v tetování vychází především z budoucího nositele, z proniknutí jeho vnitřního já do reality. Je zaměřen především na klienta jako takového, kdy se na základě vzájemně vyvolaných pocitů vytvoří abstraktní dílo, které vychází z osobnosti a povahy a celkového života a ladění dotyčného, vyobrazením naprosto odpoutaným od reality a svou nerozpoznatelností a výjimečnou osobitostí bezesporu odlišné od ostatních tetováží viditelných na jiných:

„… je to poklona, že mi důvěřuje (klient – pozn.), ale zároveň je to zavazující. Musí tam probíhat komunikace, verbální i neverbální. Na tohle se zapomíná! (…) Když přijdou konkrétně za mnou, chci jim dát zároveň kus sebe a zároveň

55 Nejčastěji je však jeho jméno spojováno se ztvárněním všemi známého Vetřelce.

55 taky kus jejich povahy, do tý kůže. Má je to svým způsobem prezentovat. (…)Přeci když už chci nosit něco v kůži, ať je to stejně vyjímečný jako každej z nás“ Lukáš Músa Musil (In Valenta, 2011, s. 56)



Fantazii se však opravdu meze nekladou, setkala jsem se s nejrůznějšími motivy na nejrůznějších místech, ať už právě s onou výše uvedenou veverkou na hýždi nositele, či vytetovaným věrným vyobrazením výjevu konkrétní bitvy za Druhé světové války, až po biomechanikou potetovanou „půlku těla“ – obě paže a celá záda. Avšak vše je dle mého názoru do jisté míry v dnešní době stále více chápáno, nebo alespoň v rámci možností akceptováno56, než vytetovaná abstrakce, ačkoli i u abstrakce platí, možná právě více než u jiných následující: „On se nosí unikát nadaného génia radostně, ještě radostněji se nosí dílo, které nás hřeje u srdce, protože s ním souzníme.“ (Valenta, 2011, s. 50)

56 Vynechám-li již výše uvedenou specifickou kategorii comic a crazy, kdy jsem se také setkala s velmi častým opovržením nad zvolenými motivy – např. vyobrazení skládajících se kostek ve hře Tetris na paži a podobně, ačkoli význam to pro dotyčnou mohlo mít úplně stejný, než cokoli jiného pro kohokoli jiného, ne-li větší.

56 3 Tetování jako součást sociální interakce

„Není nic legračnějšího než nahý muž a navíc bez tetování. To pak vypadá jako velká bílá jitrnice – antisexy.“ Bekus (In Valenta, 2011, s.187)

Tetování, které již od nepaměti sloužilo jako symbolický projev duševní roviny v rovině fyzické, je dnes nedílnou součástí moderního světa. A i přes kořeny sahající hluboko do minulosti se na osoby s tetováním, zvláště s tím rozsáhlejším, které bezesporu ovlivňuje jejich každodenní život (ve škole, v práci…) a určitě i komunikaci s lidmi, pohlíží jako na špatné, nedůvěryhodné… (De Vito, 2008; Leško, 2008)

Když se řekne tetování, každý z nás si právě představí něco trochu jiného. Jedni rozpité modré inkoustové obrázky na rukách bývalých trestanců, druzí vytetované značky a symboly označující něčí příslušnost k něčemu, další například zobrazení nejrůznějších motivů na tělech „běžných“ lidí. Co konkrétně si kdo představí je jen odrazem našich zkušeností s tímto fenoménem, toho, co jsme ochotni si v tomto směru připustit, čeho si všímáme. Podle mého názoru zprostředkovává řadu sdělení, a domnívám se, že stejně jako styl oblékání, úprava vzhledu, je jakýmsi nositelem kódu osobnosti, který vypovídá o osobnosti nositele, o jeho charakteristikách.

3.1 Komunikace vzhledem

„Tetování… pro někoho oslava, pro někoho exhibice, pro mě je to oslava zkušeností a vysněnejch horizontů v životě.“ Martin Routa (In Valenta, 2011, s. 132)

Tetování bývá nositelem sdělení, někdy hlubokého významu, jemuž bývá v rámci daných skupin i napříč nimi mnohdy potřeba rozumět, přinejmenším je tato znalost symboliky jednotlivých motivů v té které subkultuře, skupině, přinejmenším výhodné rozumět, nevyjímaje praxi sociálních pracovníků. Že se jedná často o důležité symbolické znázornění informací o jedinci, si uvedeme v následujících podkapitolách, kde se na tuto problematiku podíváme blíže.

57 3.1.1 Proč právě tetování…?

Již několikrát jsme si v rámci jednotlivých textů zmínili, proč se většinou nechávali a nechávají lidé tetovat. Myslím, že důvodů je nesčetně, zvláště v dnešní době může být motivem takřka cokoli – od hlubokého vnitřního přesvědčení po lehkovážné rozhodnutí či „hec“.

„Prvotní tatuáž byla svou podstatou kolektivní, společným významem integrovala komunitu a brala na sebe řadu funkcí. Dnešní tetování má ve většině případů privátní významy, v zásadě jedince odlišuje, vyjadřuje odstup od ostatních a posunuje se blíže k primárně estetickému obsahu.“ (Rychlík, 2007a, Začíná seriál o tetování)

Hudson (2009, s. 15-17) rozdělila pro lepší přehled základní motivy vedoucí k tetování, které se samozřejmě mohou vzájemně prolínat (insp. Fiksa, 2011; Hewitt, 1997, Hudson, 2009; Wohlrab, Stahl, Kappeler, 2007):

 Osobní či náboženské obřady, rituály – ačkoli se může zdát, že se tento motiv týká spíše historie, ještě dnes využívá mnoho kultur i subkultur tetování jako symbol pro dosažení určitého bodu v životě (dospělost…), pro znázornění hrdosti, absence strachu…57

 Sebevyjádření – dalo by se říci, že patří mezi nejčastější motivy dnešní doby, neboť se vlastně jedná o vyjádření své vlastní osobnosti navenek prezentované mnou samým na „každém kroku“ a odlišujícím mě do určité míry od ostatních, čímž by měla vyniknout58 i jedinečnost dotyčného – lze jím vyjádřit osobní postoje, záliby, oblíbené věci, činnosti, radosti i smutky v životě, vnitřní přesvědčení…

 Na počest či na památku, vzpomínku – dalo by se říci, že tento motiv bude vycházet z určité vlastní zkušenosti, skutečnosti, oblasti života, která se nás nějakým způsobem hlouběji dotkla či dotýká, z čehož vyplývá, že bude mít toto tetování hluboký emocionální podtext, a protože vytváří jakýsi symbol oddanosti, lásky, úcty k modelu i větší důležitost pro nositele.

57 Na příkladě by se dali uvést motorkáři, kteří si až po přijetí do klubu mají možnost vytetovat specifické klubové znaky (Bartůšková, 2011). 58 Cíleně uvádím „měla by“, neboť jak jsem se již zmínila, mnoho lidí si dnes nevymýšlí motivy sama, ale podléhají módním vlnám, což dle mého názoru na jedinečnosti spíše ubírá.

58  Politické a osobní postoje – právě v tomto směru motivace se můžeme dle mého názoru setkat s problematickými symboly v tetování, které mohou být ve spojení s dalšími okolnostmi života jedince až trestně postižitelné, například hákové kříže, symboly rasismu a dalších, především pak, jsou-li potetované části těla veřejně „vystavovány“59.

 Zaznamenání významných událostí v životě – o těchto motivech spojených s motivací jsem se zmínila již v předešlé podkapitole – lze zaznamenávat narození, smrt, svatbu, lásku, promoce a mnoho dalšího pro jedince důležitého, a to jak daty a písmem, tak obrázky, portréty, symboly…

 Umělecký zájem – mnozí jedinci si volí tetování pouze proto, že se jim líbí, líbí se jim tattoo styl a proto i motivy, jež si vyberou, budou spíše voleny z uměleckého, „líbivého“, pohledu, než individuálně významového; lze v tomto směru říci, že motivy volené na základě této motivace budou podléhat módní vlně, nebála bych se říci, že pokud bude jeho volba pouze módně povrchní bez kombinace s hlubším osobním pocitem či přesvědčením, po čase s největší pravděpodobností právě tyto jedince „omrzí“.60

 Vzdor, rebelie – vzdorovat lze čímkoli proti čemukoli, proto lze tuto motivace nalézt i tetování; tetovat se může dotyčný na základě revolty proti společnosti, rodičům, skupině, osobě, ale pokud si za svým přesvědčením nestojí, jedná se opět jen o chvilkový stav, jako v předchozím se většinou stává, že potetovaný své tetováže následně lituje.

59 V tomto směru by se dal zmínit Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník –, konkrétněji pak §403 Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka a §404 Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. Na základě výzkumného pozorování jsem zjistila, že osoby, jež si chtějí tyto symboly nechat vytetovat, mají většinou své skupinové tatéry, neboť málokterý tetující, ačkoli jde na jednu stranu o jakýsi obchod, se nechá k podobnému motivu uvolit, právě buď z vlastního odlišného přesvědčení nebo ze strachu z možného, opodstatněného či neopodstatněného, trestního stíhání. A samozřejmě, co lze „nosit“ u nás neznamená, že v jiných zemích tomu bude stejně, proto je zvláště u podobných kritických symbolů potřeba znát zákony té které země, do níž se dotyčný případně chystá. 60 Není to samozřejmě pravidlem, je potřeba si uvědomit, že jednotlivé motivy se vzájemně propojují, umělecké hledisko vytvořeného tetování je velmi důležité, alespoň pro většinu, avšak domnívám se, že s každým motivem by měl být spojen i kus osobnosti, měl by vzejít z nějakého osobního důvodu a ne jen proto, že „delfínek nad kotníkem je teď in“.

59  Sociální akceptace – Hudson (2009) uvádí tento motiv na styl „každý ho má, musím ho mít taky“, což do jisté míry koresponduje s teorií módní vlny jednoho z předešlých, avšak dle mého by se zde dal uvést jakýkoli příklad, kdy si dotyčný nechá vytetovat cokoli, co mu přinese, alespoň podle něj61, větší přijetí skupinou, nejen společností jako takovou, ale například ve třídním kolektivu, subkultuře, partě…

Samozřejmě bychom vymysleli i další podněty vedoucí k tomu, nechat se tetovat. Lze zmínit například sexuální motivy, k podtržení určitých tělesných partií, proporcí a podobně, stejně tak je potřeba ještě uvést možnost, že dotyčný tak může učinit pod vlivem například alkoholu či na základě sázky a jeho čin pak bude spíše na základě vnější motivace, než na té osobní. (insp. Wohlrab, Stahl, Kappeler, 2007)

3.1.2 Význam a funkce tetování

Shrnula-li bych zde předchozí stránky, vzešly by nám jednotlivé významy a funkce tetování, které do jisté míry korespondují s motivy pro tetováž: „Vytváření znaků na kůži lidského těla má buď psychologický, nebo praktický význam, přičemž oba se mohou překrývat.“ [Konrad Spindler, In Rychlík, 2007b, Tetování (2. díl): Funkce a symbolika].

Jednotlivých významů by se dalo vymezit podle mého mnoho, a i když některé zdroje funkce tetování rozlišují, nejčastěji korespondují s funkcemi, které jsem charakterizovala již v kapitole 2.2. Bodyart, konkrétněji funkcemi rituální, psychologicko-estetickou a sexuální, a to i proto, že bodyart jako takový je v pojetí této práce tetování nadřazený pojem.

61 Dle mého názoru, a i z pozorování mám podobný pocit, by se dalo hovořit spíše o jedincích s nižším sebevědomím, nejisté vlastní hodnoty, neboť osoby, které jsou si samy sebou jisté, nepotřebují pro vlastní pocit lepšího přijetí skupinou tetování.

60 Rychlík [2007b, Tetování (2. díl): Funkce a symbolika] však rozděluje funkce ještě podrobněji, proto bych je zde stručně uvedla, avšak, jak jsem již zmínila, spíše shrnují a sumarizují předchozí odstavce (insp. Atkinson, 2003; Ferguson, Procterová, 1998; Hudson, 2009):

 Rituální – propojení tetování s přechodovými obřady (iniciací), památnými okamžiky změny, především stále u přírodních národů - symbolizováno nejen samotnou vytetovanou značkou, ale i bolestí a obětí vlastní krve.

 Estetická a sexuální – tetování za účelem ozdobit sám sebe, lze ho vnímat i v erotickém podtextu – ženy zdůrazňují svou ženskost, muži svou mužnost, v tomto kontextu hraje svou roli i místo na těle pro tetování zvolené.

 Magická – tetování spojeno s ochrannými kouzly, úsilím o získání schopností zvířat62, samotný proces tetování v tomto kontextu byl mnohdy tabuizován a obestřen tajemstvím.

 Léčebná – víra, že propichováním patřičných bodů lze léčit nemoci, či jim preventivně předcházet63.

 Komunikační – tetování jako sdělení, komunikační prvek, který symbolickým způsobem sděluje například názory či postoje tetovaných.

 Skupinová – symbolicky znázorněná příslušnost určitou značkou k určité sociální skupině – ke kmeni, gangu, profesi, výsadkářům, námořníkům, ale i náboženské komunitě (první křesťané).

 Statusová – rozlišovací záměr sloužící k odlišení jednotlivých pozic v hierarchii (tajných) společností, rodů, náčelnictví a rodinného stavu.

 Individualizační – tetování součástí osobnosti, znázornění osobitosti, vlastní individuality64.

62 Například jaguáří vousy, napodobení jaguáří tlamy u indiánů, u obyvatelů Peru (Rychlík, 2007b). 63 Nejčastěji se uvádí revma, bolení hlavy, uzdravování očí i bolavých zubů, zlepšování zraku (např. u Inuitů příčnými linkami přes oční víčka). (Rychlík, 2007b) 64 Například maorské moko sloužilo i jako podpis, u Haidů zase nikdo nesměl zcizit něčí vzor (Rychlík, 2007b).

61 Spolu s tímto bych zde ještě uvedla funkci identifikační, protože na základě tetování můžeme jedince v mnohých případech velmi dobře identifikovat, poznat a rozeznat od ostatních, což může být v nejedné profesi k užitku. Tímto mám na mysli například identifikaci mrtvých, usvědčování zločinců a podobně. V druhém případě je však tato funkce na obtíž nositeli. S touto problematikou jsem se v rámci výzkumného pozorování setkala několikrát, když dotyční, kteří jsou velmi výrazně potetování, sami říkali, že kdyby se mohli ještě znovu rozhodnout, tak se tetovat nenechají, a to právě z důvodu snadné identifikace okolím. (insp. Štefan, Hladík, 2012)

Na závěr této části jsem vybrala krátký úryvek (Barun, 2011, Významy a funkce tetování ve společnosti), který dle mého názoru tuto tématiku velmi dobře vystihuje:

„Tetování sloužilo jako spojení těla a duše, spojení světa mystiky a světa reálného, stejně jako zdobení, ukázka nadřazenosti, identifikace, znak víry, postavení k rodu či společnosti. Značilo náboženské vyznání, sociální skupinu, statečnost, zdatnost, ale i vyznávalo lásku, poukazovalo na trest, ochraňovalo, mělo funkci amuletu či značilo otroka či zločince. V každém případě značilo, označovalo či odkazovalo. To se po staletí nemění. Tetování je tedy znakem. Ať už má význam jakýkoliv.“

3.2 Tetování jako symbolické spojení se skupinou

„Lidi už neřeší pí-píp-oviny. Víc je zajímá motiv a vůbec smysl tetování. (…) Hledají smysl života a svoje místo v něm.“ Anděl (In Valenta, 2011, s. 158)

Tetování bývá nositelem sdělení, někdy hlubokého významu, jemuž bývá v rámci daných skupin i napříč nimi mnohdy potřeba rozumět. Přinejmenším je tato znalost symboliky jednotlivých motivů v té které subkultuře, skupině, výhodná, nevyjímaje praxi sociálních pracovníků. A že se jedná často o důležité symbolické znázornění informací o jedinci, o tom v následujícím textu, kde se na tuto problematiku podíváme blíže.

3.2.1 Tetování jako nedobrovolné stigma sloužící k identifikaci

Nechat se tetovat znamená pro mnohé vlastní dobrovolné rozhodnutí, ať už s jakoukoli pohnutkou. Najdou se však tací, kteří si své tetování nezvolili sami,

62 nejednalo se o jejich volbu, avšak i přes to je provází životem a nese s sebou také určité sdělení. Touto skupinou jsou především vězni a zločinci.

Nemám však nyní na mysli vězeňské tetování, jaké známe ve formě rozpitých motivů nahých slečen na pažích mužů, které si dobrovolně a často hrdě odnáší z výkonu trestu, ale znaky sloužící primárně k jejich identifikaci.

Vlastní tělo zločinců bylo k na první pohled ze společnosti vyčlenivšímu označení využíváno již ve starověké Mezopotámii, Číně či antickém Řecku a Římě. Pomineme-li amputaci prstů, rukou, uší, nosů a další znetvořující praktiky, sloužilo k identifikaci zločinců, v té době i otroků, tzv. cejchování. Jednalo se o označení dotyčného rozpáleným železem, popřípadě vytetováním znaku pomocí do barvy namočeného razidla s měděnými hroty, což podle zvoleného znaku jasně signalizovalo, co je dotyčný zač – zda a jaký zločin, přečin či skutek spáchal, jakého je společenského statusu. A obdobně tomu bylo i v následujícím období středověku a novověku65. (DeMello, 2007; Rak, Matyáš, Říha, 2008; Rychlík, 2005)

Ačkoli by se dalo říci, že tyto techniky sloužící k ostrakismu se v dnešní době západního světa netýkají, není tomu příliš dávno a identifikační tetování bylo opět využíváno, což mohou v tomto kontextu ještě doplnit svědectví přeživších osob. Mám nyní na mysli vězně v táborech za nacistického režimu a údajně i věznicích za komunistického režimu v Rusku. V rámci nacistických táborů byli údajně tetováni vězni (Židé, Romové…), kteří byli vybráni k práci, neboť ti, kteří „směřovali“ do plynových komor, tetováni nebyli. Byly jim tetovány čísla, popř. symboly či písmena66. (Brixa, 2011; DeMello, 2007; Rychlík, 2005)

V tomto kontextu se ještě nabízí zmínit tetování prostitutek, kurtizán a jim podobným, a to například v Japonsku. V jejich případě sloužilo, mnohde ještě slouží, jako informace o milenci, dlouhodobém zákazníkovi, především však o pasákovi, čímž bylo zaručeno, že je vždy a všude poznat, komu dívka patří a kdo ji v tomto směru vlastní. (DeMello, 2007; Ebelová, 2012)

65 Označovali se tak písmeny například i tuláci, otroci, sluhové, „rváči“, a to například ve Velké Británii ještě v 19. století. Američtí kolonialisté měli své znaky, jimiž označovali rouhače, kacíře, osoby pomáhající indiánům či padělatele a podobně. (Rychlík, 2005) 66 Byly tetovány Židům trojúhelníky, Romům písmeno Z, od roku 1944 s identifikačním číslem i písmeno A či B označující sérii použitých čísel. Rozdílné číselné systémy měli i ženy a muži. (DeMello, 2007)

63 3.2.2 Tetování jako talisman a památka

Přemýšlela jsem, jak tuto část kapitoly nazvat, protože ačkoli je tetování spojuje, není to ani tolik pro vzájemné propojení mezi nimi. Spíše je tomu pro spojení s minulostí, okolním světem, dalo by se dokonce říci, že zde tetování funguje spíše jako jakýsi únik z dané dlouhodobější životní situace, kterou může být například dlouholetý pobyt mimo domov, ať už z jakýchkoli příčin. Jinými slovy jakýsi talisman dodávající víru, naději, sílu a další odhodlání pro šťastné a spokojené nalezení a získání vytouženého cíle – návrat domů, k rodině, na pevninu… Toto se týká především dřívějších mořeplavců či do jisté míry i pirátů, rytířů67, v dnešní době pak vojáků na misích či v neposlední řadě samozřejmě vězňů ve výkonu trestu odnětí svobody68.

Že si vozili námořníci či rytíři ze svých plaveb a výprav suvenýry ve formě tetování, jsem se již zmínila v předešlé kapitole. Jak řekl Samuel O’Reilly: „Námořník bez tetování je jako loď bez alkoholu: neschopný plavby.“ (přel. z Hudson, 2009, s. 10). Jednalo se nejen o vzpomínku na navštívená místa, ale i o symboly spojující dotyčného s domovem. Co se v tomto kontextu historie a významu symbolů týká, uvedla bych zde stručný příklad.

Jak jsem již uvedla výše, námořnické náměty jsou základem pro oldschoolové motivy. Mezi nejčastějšími můžeme nalézt kotvu, vlaštovku, plachetnici, uzly a mnohé další, které jsem již několikrát výše uváděla. Co však tyto znaky nesly za význam? Dalo by se říci, že například právě kotva je bezesporu spojena s mořeplavectvím, neboť každá loď kotvu má. Bylo to však skutečně pouze takto jednoduché? Kotva má tu moc bezpečně loď ukotvit, je tomu obdobně i v symbolice – symbolizuje naději, oporu, sílu či stabilitu. Dávala tedy námořníkům sílu a víru na bezpečný návrat do přístavu. Obdobně tomu je i třeba u vlaštovky, která mimo jiné sloužila jako talisman pro nalezení země. (Watkins, 2011)

Nechci se zde přímo zabývat významem toho kterého motivu, od toho jsou více specificky zaměřené publikace, spíše bych ráda poukázala na skutečnost, že ačkoli

67 O dřívějších námořnících a rytířích také viz kapitola 2.1 Historicko-demografické pojetí. 68 Ačkoli jsou vězni velmi specifickou skupinou, domnívám se, že je o nich již dostatečné množství studíí, nevyjímaje právě zaměřené na vězeňská tetování, proto je zde zahrnu do této části obecněji, i když znám specifičnost a jedinečnost dané skupiny osob.

64 k těmto skupinám tetování bezesporu patří, má své charakteristiky, typické motivy a vyobrazení, společné rysy, jedná se spíše o symbolické propojení s okolním světem, s realitou mimo stávající prostředí dodávající dotyčným naději a víru v brzký návrat do „lepší reality“. Spolu s tímto poukazuje na fakt jistého druhu závislosti jednoho na druhém v daném společenství a lze z něho vyčíst i míru zkušeností v tom kterém prostředí.

A právě ke zkušenostem se váže ještě jeden aspekt tetování v tomto směru. Jsou motivy, které si nemohl či nemůže nechat vytetovat kdokoli z nich. Jedná se o jakési formy odměny, medaile či trofeje za určité splněné úkoly, překonané hranice, dosažené cíle – například za přeplutí rovníku u námořníků, za každé zabití či absolvování různých misí u vojáků, za „odsezená léta“ v té které věznici a podobně. Již na první pohled je pak mezi zasvěcenými patrné, kdo má kolik zkušeností, a jakých, za sebou, na koho se v jakém směru bude vhodné obrátit, komu vyhnout, kdo je v daném kontextu jaký „mazák“. (insp. Nagle, 2012)

3.2.3 Tetování jako symbol oddanosti vyplývající z členství

V tomto případě tetování zastupuje symbol cti, oddanosti, věrnosti, příslušnosti k té které skupině. Značí v mnohých případech vzájemnou podporu, sounáležitost a pomoc, začleňuje dotyčného mezi ostatní členy a současně ho odlišuje od zbytku společnosti:

„Když se nechá jedinec potetovat nějakým motivem, který udává příslušnost k nějaké skupině nebo gangu, vidím v tom důležité životní rozhodnutí, kterým nám jasně dává najevo, že mu nezáleží na tom, co si o něm okolní společnost myslí. Je to jakási touha lišit se od okolního světa, uniknout zaběhlým stereotypům, a zároveň někam patřit.“ (Brixa, 2011, s. 24)

Jedná se většinou o motivy a symboly, které by neměl nosit nikdo jiný než ten, kdo si je zaslouží, kdo k nim má jisté oprávnění. Z tohoto hlediska se jedná o vlastní velmi důležitý aspekt, který proces vytváření a následné prezentace tetování provází. Jedinec tím dává najevo, že je součástí něčeho, co je pro něj osobně významné a to i za předpokladu, že ostatní nemusí poznat, tušit ani vědět, co které vyobrazené symboly, motivy, znamenají, neboť o to v tomto kontextu primárně nejde. Oproti tomu

65 „zasvěcení“ se ve vyobrazených znacích, i jiných skupin, většinou vyznají, což usnadňuje vzájemnou orientaci ve stavu a situacích v rámci vzájemné interakce.

Pro příklad zde uvedu dva zastoupivší příklady, které tento daný atspekt tetování vystihují. Ačkoli by se jistě daly najít i mnohé další příklady – tetování gangů, fotbalových chuligánů, skinheadů, vojáků69 a podobně, domnívám se, že tyto příklady jsou velmi specifické a danou problematiku dostatečně reprezentují a představují.

Motorkáři

Další specifickou skupinou, v níž hraje tetování důležitý prvek, jsou motorkáři. Nemám tím teď na mysli motocyklisty, ale motorkáře, kteří patří do motorkářských klubů, především těch MC70. Tetování je pro ně podstatným společným rysem, kterého si velmi snadno všimneme již na první pohled.

Pomineme-li fakt, že většina motorkářů zaujme svým rozsáhlým tetováním na pažích, zádech a dalších místech na tělech, není výjimkou, že si členové nechávají vytetovat znaky svého klubu, a to nejčastěji právě na záda, kde připomínají velké barvy.

„Barvy jsou pro motorkáře vlajkou, nejvyšším symbolem klubové odpovědnosti, hrdosti a bratrství. Nikdy nepatří jednotlivým členům osobně, jsou vždy vlastnictvím klubu, ale pouze člen má právo je nosit a povinnost své barvy opatrovat.“ (Bartůšková, 2011, s. 30)

V některých klubech se dokonce může jednat o jednu z hlavních podmínek členství. U motorkářů je patrná právě ona podstata vydělit se z majoritní společnosti a zároveň potřeba být spojen s někým dalším v pevný celek založený na sounáležitosti, vzájemné soudržnosti a bratrství.

69 Příslušníci vojenských útvarů se mimo předchozích symbolických památek a trofejí mohou pyšnit i vytetovanými insigniemi svých jednotek. S tímto se můžeme setkat zejména u výsadkářů, průzkumníků, zásahových S.W.A.T. týmů nebo „mariňáků“ v USA. A nebylo tomu jinak ani za Rakouska-Uherska či za Druhé světové války, kdy například příslušníci SS nosili vytetovaný runový znak této své jednotky. (Rychlík, 2005) 70 Vycházím v tuto chvíli ze své bakalářské práce, kde je tato problematika podrobněji vysvětlena - Bartůšková, 2011, s. 47-52.

66 Už samotný fakt, že má dotyčný onu prioritu vlastnit barvy, natož možnost mít je vytetovány, má pro jedince hlubokou symbolickou důležitost:

„Získat barvy s sebou nese velké úsilí, námahu, mnohdy i sebeobětování. Proto jsou členové MC na své barvy tolik hrdí a možná i proto se cítí více výjimeční než ostatní motorkáři.“ (Bartůšková, 2011, s. 30)

Problém občas nastává, vystoupí-li jedinec z klubu. Pak se naskýtá varianta odstranění tetování71, neboť nosit barvy klubu a nebýt členem ve většině případů nelze.

Včetně předchozího se pak můžeme v rámci jednotlivých klubů setkat i s dalšími skupinu spojujícími vytetovanými znaky, které mohou znamenat počet a druh nejrůznějších deliktů, například počet motorkářem zabitých osob, a podobně, jejichž významy jsou veřejnosti většinou skryté, avšak v rámci jejich seskupení fungují jako symbolická kniha o dotyčného životě a členství.

Yakuza

Yakuza, v západním světě známá jako japonská mafie, zločinecká organizace, která vznikla pravděpodobně v sedmnáctém století, kdy se ze samurajů stali postupně pro nepotřebnost císařem zločinci. Její členové se však za zločince nepovažují, vnímají se jako potomci „služebníků města“, kteří dali za vznik Yakuze v dobách občanských

71 Odstranění tetování Metod odstranění tetování je několik, ale abych řekla pravdu, ani jedna nebude příjemná, což lze vyvodit už jen z faktu, že při procesu tetování dochází k vpichování pigmentů do kůže, odkud je potřeba je odstranit (Fiksa, 2011, s. 152-155): Excision – kůže s tetováním se oddělí skalpelem a dle rozsahu se rána zašije či nahradí kůží z jiného místa na těle. Dermabrasion – místo na kůži s tetováním je broušeno rotujícím abrazivním nástrojem zbavujícím kůže vrchní vrstvy. Salabrasion – jedná se o jednu ze starších metod odstranění tetování (přes sto let), při níž se místo lokálně zmrazí či anestetiky umrtví a rotujícím nástrojem, popřípadě dřevěným hranolem zakončeným namotanou gázou se tře dané místo, na nějž se před tím nanese voda smíchaná se solí – tento proces je potřeba několikrát za sebou opakovat. Laser – dnes nejpoužívanější metoda odstranění tetováže, avšak nelze říci, kolikrát je potřeba proceduru podstoupit, neboť je závislá na velikosti, barevnosti, stáří a provedení daného motivu. Cover-up – při této metodě nedochází k odstranění tetování jako takovému, ale k jeho „přetetování“, překrytí jiným motivem.

67 válek, kteří zakládali skupiny obyvatel paradoxně na ochranu občanů, měst a vesnic před napadajícími zločinci a bandity. (Atkinson, 2003; Brixa, 2011; DeMello, 2007)

Ať tomu bylo v historii jakkoli, je jejich společenství velmi úzce spojováno s tetováním. Je tomu z důvodu jejich rozsáhlých tetováží, které mnohdy pokrývají až přes sedmdesát procent jejich těla. Svlékl-li by se před námi některý z členů, mohlo by nám jeho tetování připomínat jakýsi oblek – mají tetováží pokryt nejčastěji celý trup, jak přední, tak zadní část, nohy do půli lýtek či paže po lokty. Oblečou-li si členové oděv, stává se specifické tetování okolí neviditelným, z čehož vyplývá, že jsou dotyční na veřejnosti neidentifikovatelní, pokud sami nechtějí. (DeMello, 2007)

V základu je pro ně symbolem příslušnosti a oddanosti velmi specifické skupině, která ctí a dodržuje tradice a své interní zvyklosti, pravidla a systém udržuje pouze v povědomí „zasvěcených“. (DeMello, 2007; Valenta, 2011)

Kromě rozsáhlosti tetování, stojí za zmínku i proces provedení, neboť Yakuza využívá tradiční ruční způsob teburi – „vytesat rukou“. Při tomto procesu není použit tetovací strojek, ale řada jehel na dlouhé rovné tyči, při čemž „umělec“ za rytmického pohybu vpravuje inkoust do tkáně. Tento proces je velmi bolestivý, což má do jisté míry také svůj význam: „bolest je nedílnou součástí tohoto procesu a je měřítkem síly člověka a jeho odvahy, stejně jako znakem loajality a skupinové solidarity.“ (DeMello, 2007, s. 296). (DeMello, 2007; Hudson, 2009)

Vzhledem k náročnosti procesu je současně i velmi zdlouhavý, celotělové tetování mnohdy trvá i stovky hodin, přičemž se jedná velmi často o celoživotní dílo. Jsou zde symbolickým způsobem pomocí typických japonských motivů a japonského tetovacího stylu zaznamenávány životní úseky, etapy, lze podle něj určit postavení jednotlivce ve struktuře a mnoho dalších informací, avšak významy jednotlivých motivů v rámci tohoto uskupení byly a jsou do jisté míry interní záležitostí a veřejnému povědomí skryté. (DeMello, 2007; Hudson, 2009; Valenta, 2011)

Spolu s touto organizací jsou v Japonsku spjaty i zákony týkající tetovaných osob – bývá zakázán vstup potetovaným osobám na veřejná místa, jakými jsou například restaurace, veřejné lázně a podobně. Vychází z obavy z možného spojení potetovaného jedince právě s organizací Yakuza. (DeMello, 2007; Nagle, 2012; Rychlík, 2005)

68 3.3 Tetované holky, tetovaní kluci

„Kůže je pro mne silný vyjadřovací prvek každého silného jedince!“ Bekus (In Valenta, 2011, s. 185)

Na první pohled se může někomu zdát, že v základech tetování ženského pohlaví a mužského pohlaví není rozdíl. Naopak jiní mohou zastávat názor, že by měly být v tetování jasné rozdíly mezi „mužským a ženským“. Pokud má být tetování symbolickým prostředkem k sebevyjádření, pak by si přeci jen mohl každý zvolit cokoli. Avšak je tomu tak? Nebo mělo by tomu být tak?

Ženy se již odpradávna snažily především zalíbit mužům, z čehož vyplívá, že motivace k volbě oblečení, líčení, zdobení vycházela právě z tohoto. Oproti tomu mužský styl oblékání, malování těla, zdobení většinou vycházel z potřeb válečníka, bojovníka, lovce, tedy spíše k zastrašení nepřátel. Budeme-li vycházet z tohoto konceptu, i dnes lze tyto prvky ve volbě tetování nalézt. (Atkinson, 2003; Fiksa, 2011; Patterson, Schroeder, 2010)

Na základě výzkumů a i v rámci mého pozorování vyšlo, že ženy si povětšinou volí spíše drobné, líbivé, něžnější a jemnější motivy a prvky, které spíše slouží jako dekorace, popřípadě jako doplněk. Stejně je tomu i s volbou velikosti místa pro tetování. Volí především méně nápadná místa, která jdou snadněji zakrýt. V případě mužů je tomu spíše naopak – rozměrnější tetováže kontrastnějších tvarů a prvků s „odvážnějšími“ motivy. (Braunberger, 2000; Fiksa, 2011; Langellier, 2001)

O využívání jednotlivých prvků, stylů či motivů jsem se již zmínila v předchozích kapitolách několikrát, jen pro úplnost – u žen jsem se nejčastěji setkala s květinovými a zvířecími motivy, doplněnými o různé ornamenty, tvary, jakými mohou být například hvězdičky, znamení zvěrokruhu, což společně s vhodně zvoleným místem – lopatky, zátylek, bedra, bok, lýtko, dekolt – podtrhne jejich křivky, osobní krásu a v neposlední řadě upoutá pozornost a podnítí fantazii opačného pohlaví. Jinými slovy se vracím na začátek tohoto textu – „líbit se a svádět“.

Ačkoli tetování v dolní půlce zad může působit svůdně, původně na těchto místech údajně nosívaly prostitutky, tetování tak sloužilo jako rozpoznávací symbol mezi nimi samotnými. V některých skupinách značilo výrazný sexuální apetit, což opět koresponduje s označením prostitutek, popřípadě promiskuitních žen. Vzhledem

69 k četnosti tohoto druhu tetování na slečnách a ženách je patrné, že o původním významu nic netuší. Do jaké míry lze však toto symbolické označení vyvrátit vlastním chováním potetovaných, nebo zda by se o to dotyčné vůbec snažily, věděly-li by to, je otázkou, neboť svůj účel takto zvolená tetováž plní i přes neznalost nositelek v určitém smyslu dál. (insp. Atkinson, 2003; Brixa, 2011)

U mužů bývá tetování na viditelnějších místech na těle spatřivší častěji, a to především na místech zvýrazňujících a podtrhujících muskulaturu, především se setkáváme s tetováním na pažích, v mém okolí pak na hrudi, zádech, krku. Motivy jsou, jak jsem již předeslala, výraznější, poutající svým rozsahem, velikostí a tvary pozornost druhých, nejen opačného pohlaví.

Domnívám se, že je tomu v důsledku pohledu společnosti na tetované v dřívějších dobách – pokud byl nositelem tetování v očích většinové společnosti kriminálník, rebel a jinak na okraj společnosti „vyvržený“ jedinec, pak jakýsi skrytý symbol rebelie či „gaunerství“, tedy i síly, dominance, v sobě stále nese, a to ať si to jedinec uvědomuje či nikoli. Právě toto dle mého názoru může přitahovat, i nevědomě, ženské pohlaví, neboť vzbuzuje představu silného dominantního muže, který ochrání je i rodinu.

Ať už u žen či mužů, představa vyvolaná na základě úpravy zevnějšku, v tomto kontextu se zvoleným tetováním, se však nemusí shodovat s realitou. Slečna se „znakem šlapky“ může být ve skutečnosti cudná, muž s lebkami potetovanými pažemi něžný a bojácný. Vždy jde o osobnost dotyčného jako takového, o motivy volby toho kterého tetování a jeho prezentaci pro okolí.

3.4 Kérka nebo tetování?

„V té době (přibližně třicet, čtyřicet let zpět – pozn.) bys asi tatéry spočítal na prstech jedné ruky. Kérkařů mnoho, tatérů méně než pověstného šafránu.“ Valenta, 2011, s. 23

Navážu-li na předchozí text, pak bývá velký rozdíl mezi přijetím veřejnosti velkoplošně potetované dívky a velkoplošně potetovaného muže. I když média prezentují potetovaného muže jako někoho, koho byste rozhodně nechtěli jako ženicha pro dceru, většinou se mužské nápadné tetováže nehaní tolik.

70 Avšak i ženám se tento životní styl může líbit. Znám ve svém okolí, které je především mužské, i několik dívek, jejichž rozsah tetování by kdejakého muže překonal.

Jak jsem již naznačila, lze v tomto kontextu říci, že se jedná o životní styl dotyčných, přičemž se občas setkávám i s označením subkultura tetovaných, ačkoli se ve spojitosti s tetovanými nejedná o subkulturu jako takovou, protože jedinci mají společný především styl prezentace vlastní osoby navenek, nikoli hodnoty, postoje a podobně.

Pro tuto společnost jsou typické tzv. konvence – Tattoo Conventions, místo určené k setkávání, isnspirování a podobně, čímž se zde nebudeme zabývat, neboť je tomu určená samostatná část ve výzkumné části, konkrétně kapitola 5.4.1 Tattoo Convention a společenství tetovaných. Mohla bych zde čerpat teoretické informace z publikací, ale domnívám se, že v tomto kontextu je závěr z pozorování více identický a pro představu postačí.

Spolu s tímto jsou pro danou společnost typické fráze, slovní spojení, s nimiž jsem se při výzkumu setkala, a které bych zde také pro představu a lepší porozumění mnohým výrokům respondentů ráda uvedla.

3.4.1 Specifický argot

Mezi potetovanými, nebo lidmi je znajícími, se můžeme setkat s různými pojmy, slovy, označeními, kterým ne každý vždy rozumí. Pokud si každý představíme něco trochu odlišného jen při slově tetování, co teprve zkomplikuju-li to slovem kérka. Jedná se jen o argot nebo má označení i jiný význam?

Z dlouholetého kontaktu s tetovanými jsem již přivykla množství používaných frází, které jsou v tomto „světě“ běžné. Při psaní této práce mi však došlo, že mnoho z běžně používaných slov vlastně nejsou pro širší okolí až tak známé. Proto jsem se zde ještě před samotnou interpretací dat z výzkumu rozhodla některá z těchto slov uvést a přiblížit. Tato informovanost bude v následující kapitole využita pro větší porozumění a pochopení respondentových slov.

71 Propíchaná/-ý - značí jedince majícího vícero piercingů.

Bordel v ksichtě - větší množství piercingů v obličeji.

Kérka - v tomto slově se přístupy různí – jedni vnímají pojem kérka jako synonymum k tetování, jiní v něm vidí rozpité kostrbaté motivy tetované amatéry, především ve věznicích a podobně.

Kérovat, pokérovat, zkérovanej – tato slova vychází z předchozího a běžně se užívají jako synonum pro tetovat, potetovat, být potetovaný, ačkoli jak jsem výše uvedla, někteří nemají toto označení rádi z důvodu vnímání spojitosti s kriminálním tetováním.

Pomalovanej, počmáranej – tetovaný jedinec, nejčastější věty typu

Rukáv - plošně potetované ruce, paže od zápěstí/lokte po rameno či lopatku.

Celý rukáv - od zápěstí po rameno/lopatku.

Štempl/znamení děvky - označení tetování na spodní části zad (kříži, bedrech) vycházející s historického aspektu spojení s prostitutkami či promiskuitními ženami.

Oldschooler - jedinec, jehož styl je založen na inspiraci především obdobím padesátých šedesátých let v Americe – od tohoto se odvíjí styl tetování, oblékání, hudby, jak si blíže uvedeme ve výzkumné zprávě.

72 4 Empirická část - vědecké ukotvení výzkumu

Abych co nejlépe zprostředkovala sociálně psychologický pohled na fenomén tetování a jeho význam v životě jedince, potažmo v sociální interakci běžně probíhající, rozhodla jsem se na základě předešlé kompilace, která měla za účel především deskripci daného problému, o výzkum, který by šel do jisté míry označit jako aplikovaný a kritický. Mou snahou je v rámci výzkumu v přirozeném prostředí poukázat na stávající pohled a přístup společnosti k tetovaným očima potetovaných. Při pozorování jsem se setkala velmi často s kritickým, odmítavým a ne vždy rovným přístupem okolí k tomuto fenoménu, mou snahou tedy je, aby měl výzkum i určitý vliv na praxi. V určitých rysech koresponduje s explorací, neboť předmětem je zkoumat, popsat, zdokumentovat a odhalit důležité faktory a vlastnosti fenoménu tetování v rámci sociální interakce. (Hendl, 2008, Miovský, 2006)

4.1 Kvalitativní výzkum

Zvolila jsem kvalitativní přístup, protože mou snahou je získat „integrovaný pohled na předmět studie, na jeho kontextovou logiku, na (…) pravidla, která fungují v dané oblasti“ (Hendl, 2008, s. 9). O tetování v daném kontextu, z pohledu sociální interakce, není příliš mnoho dostupných informací, a tak je snahou této části práce získat nové a osobité názory a podrobnější informace o jevech s tímto souvisejících. (Hendl, 2008; Švaříček, Šeďová, 2007)

V rámci výzkumu jsem využila postupu konstantní komparace, kdy jsem nejprve stanovila výzkumný problém a vybrala účastníky výzkumu, sbírala údaje, data a informace, roztřídila je do kategorií, které jsem postupně zpřesňovala, nevyhovující vylučovala a nové zařazovala a postupně jsem dospěla ke konkrétnímu vysvětlení fenoménu. (Gavora, 2000; Hendl, 2008; Strauss, Corbinová, 1999)

Ačkoli jsem se rozhodla pro fenomenologický přístup, jak uvedu níže, do jisté míry mě inspiroval symbolický interakcionismus (Hendl, 2008, s. 80), který vychází z předpokladu, že lidské jednání je řízeno „subjektivními významy, které lidé přikládají objektům, osobám, interakcím v určité situaci“ (Hendl, 2008, s. 82). Jinými slovy, že „lidé nejednají strnule podle kulturně etablovaných rolí, norem, symbolů a významů (…), nýbrž každou interakci je nutné chápat v prvé řadě jako interpretativní proces“ (Miovský, 2006, s. 54). Z toho vyplývá, že člověk si jakoukoli sociální situaci a

73 interakci vysvětluje po svém, uspořádává si, „jaké role jsou od něj očekávány, jaké jsou mu jeho okolím připisovány“ (Miovský, 2006, s. 54).

Z této teorie pak vychází, že jedinci jednají a přemýšlí na základě významu, jež tomu či onomu přikládají. Samotné významy ale přicházejí během života a během interpretativních procesů s nimi pracují, mění je. Vzhledem k tomu, že tetování samo o sobě je, nebo by mělo být, symbolickým znázorněním myšlenky, postoje, životního způsobu, důležitého životního okamžiku, pak vysvětlení, nebo již samotná volba, toho kterého zobrazení je velmi často subjektivní, neboť každý přikládá danému symbolu jiný význam. I následná interpretace vyobrazeného motivu někým jiným se pak velmi často děje právě na základě osobního pocitu vycházejícího z odlišné zkušenosti, z odlišně přiřazeného významu. (insp. Hendl, 2008; Miovský, 2006)

Z tohoto hlediska je pak i vhodně podotknout, že ne každá reakce okolí, námi určitým způsobem vyložená, musí nutně znamenat to, co si myslíme. Proto si myslím, že bylo vhodné zde tento pohled zmínit, neboť k pochopení druhého je potřeba vžít se do něj samého, nikoli dívat se na jeho činy, slova a vzhled, chování pouze naším pohledem přiřazujícím mu naše významy. (insp. Hendl, 2008; Miovský, 2006)

4.1.1 Fenomenologický přístup

Jak jsem již předeslala, zvolila jsem fenomenologický přístup, neboť úkolem tohoto výzkumu bude rozkrýt význam, který má tento fenomén pro jedince, což je dle mého názoru nejlepší porozuměním dané zkušenosti s tímto související: „Výsledkem je text, který ´zní pravdivě´ pro toho, kdo měl danou zkušenost s daným fenoménem, a poskytuje vhled pro toho, kdo ji neměl.“ (Hendl, 2008, s. 126).

Prostředí, v němž jsem výzkum prováděla, mělo dle požadavků k fenomenologickému zkoumání vyvolávat pocity pohody a bezpečí, proto jsem rozhovory uskutečňovala u respondentů doma v čase, který oběma stranám vyhovoval.

74 4.2 Výzkumná otázka a cíle výzkumu

Při zpracovávání dat jsem si postupně vymezila výzkumný problém, který jsem shrnula do základní výzkumné otázky:

 Setkává se potetovaný jedinec při vzájemné interakci s okolím se stereotypními tendencemi, zvláště pak s předsudky, vůči vlastní osobě na základě jeho tetování?

Na základě stanovené výzkumné otázky jsem definovala cíle výzkumu. Maxwell ve své knize Qualitative Research Design (Švaříček, Šeďová, 2007) diferencuje tři typy cílů, přičemž je žádoucí nezvolit si jen jeden, ale stanovit si jich více. Tento přístup mě zaujal, protože si myslím, že rozkrývání významu tetování v životě jedince má odbornou i praktickou relevanci a je zároveň spojeno s mým osobním životem, zájmy a zkušenostmi. Proto jsem cíle výzkumu postavila na tomto modelu.

Cíl intelektuální

Cílem tohoto výzkumu je zjistit, zdali se potetovaní jedinci setkávají se stereotypním přístupem druhých k nim samotným, popřípadě nejčastější stereotypy popsat. Zároveň si beru za cíl odkrýt reálnou motivaci vedoucí k prvnímu či dalším tetování, jestli a případně jaký mají smysl jednotlivé motivy pro respondenty a v neposlední řadě, jestli a jaký vliv má jejich tetování na okolí, popřípadě jaké mělo okolí vliv na výběr jejich motivu.

Cíl praktický

Cílem této práce po praktické stránce je odkrýt životy tetovaných, zprostředkovat jejich zkušenosti v tomto směru širší veřejnosti, a tím do jisté míry poukázat na chybnost a povrchnost některých názorů, předsudků společnosti vůči lidem viditelně potetovaným.

Cíl personální

.Z osobního hlediska mě vždy tetování přitahovalo. Vzhledem k tomu, že v mém okolí se nachází více potetovaných než nepotetovaných jedinců, zajímalo mě, jakým způsobem a zdali vůbec ovlivňuje životy, postoje jeho nositelů a co pro ně osobně znamená, že mi rozkryjí část sebe a svého života, o níž se běžně nehovoří.

75 Na základě definovaného výzkumného problému a cílů výzkumu jsem si stanovila několik dílčích výzkumných otázek:

 Jaká je motivace k pořízení si prvního tetování? A těch následujících…?

 Mají zvolené motivy tetování význam pro nositele? Jaký?

 Ovlivňuje tetování respondentovu interakci s okolím? Pokud ano, jak?

4.3 Metoda získávání dat

Jako hlavní metody získávání dat jsem využila fenomenologické rozhovory a pozorování72.

4.3.1 Pozorování

V mém blízkém okolí se nachází více potetovaných jedinců, než těch nepotetovaných. Lze tedy říci, že vztahy s tetovanými jsem měla navázány ještě před samotným psaním diplomové práce, a tak jsem mohla působit jako úplný účastník při jejich běžných činnostech, aktivitách a interakcích. Přestože bylo tedy extrospektivní pozorování participantní, jednotlivé osoby nebyly informováni o mé výzkumné činnosti, takže lze říci, že se jednalo o pozorování skryté. Tato dimenze výzkumného pozorování je opět vhodnou metodou pro výzkum jevu, který je málo prozkoumaný, protože výzkumník získá nezprostředkovanou a přímou zkušenost se situacemi a jevy s možností zapojit se do interakcí a pochopit snáze jednotlivé pohledy na fenomén. Tato strategie je vhodná i proto, že jsou velké rozdíly mezi hledisky jednotlivých tetovaných jedinců a „cizími“ osobami. (Hendl, 2008; Miovský, 2006)

Přibližně od jara roku 2006, kdy se v mém blízkém okolí začali objevovat tetovaní přátelé a podobně, jsem byla účastna nejedné interakce, konfrontace tohoto fenoménu se týkající. Výzkumně jsem k tomuto začala přistupovat na jaře 2012, kdy

72 Abych řekla pravdu, měla jsem ještě v plánu analýzu osobních deníků, kdy měli oslovení respondenti zaznamenávat deníkovou formou veškerou interakci, nové zkušenosti či zážitky týkající se tetování, s níž přijdou během daného období do styku. Avšak všichni tři oslovení respondenti se i přes jejich souhlas s účastí na výzkumu tímto způsobem nakonec k samotnému psaní nedostali, neodhodlali a z tohoto důvodu tedy tato metoda pro získání dle mého názoru velmi zajímavých dat není v této práci uplatněna.

76 jsem se zúčastnila své první Tattoo Convention. Od té doby jsem detailněji pozorovala veškeré dění, situace, okolnosti, abych tyto nabyté zkušenosti mohla využít.

Využila jsem metody trychtýřovitě děleného pozorování, kdy jsem se nejdříve zabývala deskripcí. Posléze přešla k pozorování zaměřenému, při němž již byly v centru mého zájmu jednotlivé rozhovory, pohledy, postřehy a postoje týkající se tetování. (Švaříček, Šeďová, 2007)

4.3.2 Fenomenologické rozhovory

Další metodou získávání dat v rámci tohoto výzkumu byly fenomenologické rozhovory. Zvolila jsem tento typ rozhovorů z důvodu požadavku na konstruování a přikládání významů jednání v konkrétních situacích. Rozhovory jsou neformální, nestandardizované, s využitím sondáže k prohloubení informací v určitém pro dané téma důležitém směru. Jinými slovy se jedná o hloubkové rozhovory se zaměřením na fenoménu se týkajících zkušenostech a prožitcích. (Hendl, 2008)

V tomto kontextu pak především poslouží k rozkrývání významu tetování, které pro respondenta má, a jak on sám vnímá pohled okolí na jeho osobu právě díky tetování. Fenomén tetování a jeho význam v životě respondenta je pak v rámci rozhovoru rozkrýván v biografickém kontextu jedince, a to právě za účelem pochopení významů, které dotyčný přikládá svým zkušenostem spojených s tetováním.

4.4 Metoda výběru výzkumného souboru

Pro výběr účastníků výzkumu jsem se rozhodla využít metody záměrného výběru volbou typických případů, neboť ilustrují to, co je v dané problematice typické. Tato metoda účelového vzorkování umožňuje získat informačně bohatý případ pro hlubší studium. (Hendl, 2008, Miovský, 2006)

Na základě této metody výběru jsem si vybrala čtyři respondenty: dva muže – Z., J., a dvě ženy – P., T., kteří jsou relativně mladí a jejich zkušenosti s ohledem na vznik tetování jsou ještě „čerstvé“, časem nezkreslené, a zároveň právě jejich věk umožňuje nahlédnout do významu tetování pro jedince v dnešní době, kdy se nechává tetovat „každý druhý“, tedy kdy se nejedná o fenomén, který by byl z mainstreamové společnosti vydělený, jak tomu mohlo být například před deseti dvaceti lety. I přes to jsou respondenti v rámci skupin v úzkém kontaktu se staršími (třiceti/čtyřicetiletými)

77 tetovanými osobami, mají tedy dle mého názoru specifický pohled na věc oproti jiným vrstevníkům, kteří jediný kontakt s tetováním mají skrz media či další vrstevníky.

Respondenti jsou v textu uváděni pod počátečním písmenem jejich přezdívky. Tato tendence vyplývá z etických pravidel chránících účastníky výzkumu, čímž chci své respondenty zanechat v úplné anonymitě. (Miovský, 2006)

4.4.1 Informace o respondentech

Z. - respondent č. I

Věk: 29 let Rodinný stav: zadaný Dosažené vzdělání: nedokončené střední odborné s maturitou v technickém směru Zaměstnání: OSVČ v oblasti zednických prací Dominantní subkultura73: skinheads Tetování: obě ruce od zápěstí po lopatky, hrudník, krk

Spolu s ním se v rozhovorech objeví i pár vět od jeho přítelkyně, s níž je přibližně jeden rok ve vztahu, a která chvílemi během dotazování proběhla kolem a několik částí okomentovala:

Ona – 18 let – studentka gymnázia

P. – respondentka č. II

Věk: 24 let Rodinný stav: zasnoubená Dosažené vzdělání: vyšší odborné v oboru sociální práce Zaměstnání: sociální pracovnice v centru s handicapovanými osobami Dominantní subkultura: motorkáři, tattoo subkultura Tetování: ruka od lopatky po loket, záda, boky, břicho, stehno

73 Domnívám se, že je vhodné pro následující výzkumnou zprávu uvést si zde i subkulturu, do níž jedinec nemusí přímo patřit, ale se kterou je nejvíce propojen, protože i tato skutečnost v kontextu tetování hraje dle mého názoru svou roli.

78 J. – respondent č. III

Věk: 25 let Rodinný stav: svobodný Dosažené vzdělání: střední odborné s maturitou technického směru Zaměstnání: technik - programátor Dominantní subkultura: vlastenečtí skinheads, motorkáři Tetování: paže od lopatky po loket, hrudník

T. – respondentka č. IV

Věk: 23 let Rodinný stav: svobodná Dosažené vzdělání: střední odborné s maturitou humanitního směru Zaměstnání: pracovnice v herně Dominantní subkultura: skinheads Tetování: ruce od lopatky po lokte, lýtko, hrudník

4.5 Analýza dat a jejich interpretace

Metody zpracování, analýzy a interpretace dat: Data získaná pozorováním a rozhovory při terénním výzkumu zaznamenám tzv. hustým popisem do terénního deníku, narativní rozhovory nahrané na diktafon přepíši doslovnou transkripcí. Takto zpracovaná data kategorizuji dle postupně vzniknuvší šablony. Veškerá data bych analyzovala a interpretovala metodou fenomenologické analýzy a interpretace, ačkoli se nejedná o fenomenologickou studii. Domnívám se ale, že je vhodná za účelem vytvoření osobité interpretace událostí, prožitků spojených s nošením a prezentací vlastního tetování, což je důležité při porozumění významům, které jsou s tetováním jako symbolickým prostředkem v komunikaci spojené a které do výzkumu vložili účastníci výzkumu. (Hendl, 2008; Miovský, 2006)

V rámci fenomenologické studie jsem získaná data z rozhovorů analyzovala použitím fenomenologické analýzy a fenomenologickou interpretací vyložila níže následujícím textu.

79 4.5.1 Fenomenologická analýza a interpretace

Na základě výše použitých metod získávání dat jsem se ze získaných informací z rozhovorů snažila vyextrahovat tzv. invariantní struktury v daných zkušenostech, jinými slovy jakési esence zkušenosti (Hendl, 2008, s. 268), jejichž společné rysy jsem poté hledala u jednotlivých respondentů.

Na základě výše popsaného mi vznikly následující kategorie témat, které jsem rozdělila pod názvy vycházející z často používaných vět, se kterými jsem se při pozorování a interakci s respondenty setkala:

 „Dáš si jedno a chceš další. Nemůžeš s tím přestat.“ . „Jak to všechno začalo…“ - první kontakt s tetováním . „Mé poprvé…“ - motivace a okolnosti první tetováže . „Je to jako droga.“ – motivace a pojetí dalších tetování  „Takhle se nechat počmárat. Zbytečně vyhozený prachy.“ . „Vždyť to musí strašně bolet.“ - proces vzniku tetování . „Je to součást mě samotnýho.“ – význam vlastního tetování pro respondenty  „Co tetovanej, to gauner.“ . „Dokud ti nebude osmnáct, o tetování nechci ani slyšet.“ - postoj rodiny . „Ty toho budeš jednou litovat.“ - reakce okolí . „Co budeš dělat, až budeš stará?“ - pracovní zkušenosti  „Dnes už má tetování každej druhej.“ - pohled tetovaných na tetované . Tattoo Convention a subkultura tetovaných  „Nejdůležitější je vědět, co chceš.“ - porozhlédnutí se nad fenoménem v dnešní době

Rozhovory jsem pak vyložila v samostatné kapitole detailní fenomenologickou interpretací, jež by měla čtenáři poskytnout pochopení významu, který s sebou tetování na těle jedince v rámci sociální interakce nese. Spolu s tímto pak umožnit čtenáři porozumět danému fenoménu z pohledu tetovaného. (insp. Hendl, 2008)

80 4.6 Zajištění validity dat

Hammersley v roce 1999 uvedl, že „validita je rozsah, do jakého případ přesně reprezentuje sociální jevy, o kterých referuje.“ (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 31). Domnívám se, že validita je v mé práci zajištěna relativní dlouhodobostí trvání výzkumu a konkrétní výstižnou a přesnou deskripcí fenoménu s použitím autentických výroků respondentů. (Švaříček, Šeďová, 2007)

Ve své práci jsem zároveň využila technik triangulace metod získávání dat a triangulace zdrojů dat, které spadají pod techniky kontroly validity týkající se získávání dat a které prezentují efektivní kontrolní prostředky sjednocující rozdílné zdroje údajů a přístupy k jejich získávání. (Hendl, 2008; Miovský, 2006)

Na závěr využila i techniku k zajištění důvěryhodnosti a autenticity, a to metodu členského ověřování, kdy právě zpětná vazba od respondentů a dalších tetovaných na konci procesu výzkumu, mi umožnila ověření kvality a opravdovosti zpracovaných dat, a tím i míry porozumění zkoumaného fenoménu. (Švaříček, Šeďová, 2007)

81 5 „Tattoo your soul“

Tetování jako důležitá součást životního stylu a osobnosti jedince

Tetování je důležitou součástí kultur, a nemusí tomu být jinak, ani co se do významu pro jedince týká. Respondenti nám umožní vhled do svých pohnutek, myšlenek, motivací k výběru svých motivů, zkušeností s procesem tetování. Spolu s tímto se nám pokusí přiblížit zkušenosti v sociální interakci s rodinou, přáteli, okolím s tetováním související a v neposlední řadě poskytnou své názory a pohledy na daný fenomén a na problematiku předsudků společnosti vůči více potetovaným.

Jak sám název této kapitoly říká „Tattoo your soul“ – „Potetuj svou duši“.

5.1 „Dáš si jedno a chceš další. Nemůžeš s tím přestat.“

Často slýchám věty typu: „Ty ještě nic nemáš?“Počkej, dáš si jedno a už to půjde samo…“ nebo „… a už nebudeš chtít jinak.“ a jim podobné. I když znám lidi, co si nechali dát jedno a již po dalším nechtějí, mnohem více znám těch, kteří „kouzlu tetování“ opravdu propadli a „jen jedno“ byl pro ně pouhý začátek…

5.1.1 „Jak to všechno začalo…“

Ze své praxe při práci s dětmi se setkávám velmi často s pomalovanýma a obrázky polepenýma dětskýma rukama, a to již od dětí předškolního věku. A není tomu tak jen dnes. Každý z nás si možná pamatuje, kdy si jako malý kupoval žvýkačky s „tetovačkou“:

J.: „...asi už od malička se mi líbilo...moc rád jsem na sebe lepil to nalepovací...připadal jsem si strašně drsně...vždycky se mi líbilo spíš to černobílé než to barevné, protože právě to jsem vždycky viděl na těch drsnejch týpkách a chtěl jsem být jako oni...a to se mi vlastně docela i splnilo...“

82 Pomineme-li první kontakty s tetováním jako s dětskými nalepovacími obrázky nebo televizi, jak je tomu naznačeno v předchozí citaci, pak se všichni z dotázaných setkávali s tetovanými lidmi ve svém okolí také již od dětství:

J.: „První skutečný tetování jsem viděl už na základce, na spolužačkách, kdy měly takovej ten štempl děvky nad prdelí (tetování na spodní části zad – pozn.)...a to vim, že se mi strašně nelíbilo, protože jim to dělal nejspíš ňákej kámoš tuší a jak to měly blbě vybarvený, tak si to pak ve škole dokreslovaly lihovkama, což bylo dost trapný...“

T.: „S tetovánim jsem se setkala už mnohem dřív...možná, když bych seděla, tak bych řekla, že poprvý to bylo v kriminále...byla by to teda určitě mnohem zajímavější odpověď, ale takhle no...poprvý...asi už úplně od mala jsem se s tim setkávala...kolem mě bylo vždycky spousta lidí s tetovánim...“

A mnohdy k tomuto kontaktu došlo i skrz rodinu…:

J.: „...možná vlastně ještě když bratránek přišel s drakem na rameni...ale s tim se moc nestýkáme...jen vim, že už takhle na něj koukali jako na problémovýho, a když přišel s timhle, tak že to hlavně teda babička s dědou dost řešili...“

P.: „...asi na motosraze…nevim…asi no v těch třinácti na motosraze, kde jsem se pak postupně setkávala s těma lidma kolem táty a tak...“

… nebo kamarády v pozdějším, nejčastěji pubertálním či adolescentním, věku:

T.: „...pak kolem tý puberty hlavně ty plešatý kámoši...tenkrát docelo frčelo takovýto tetování nad zadkem...“

J.: „...no a pak asi až na střední, když jsem začal chodit aktivnějš do hospod, tak jsem chodil hlavně se staršíma lidma a ty potetovaný byli, což se mi velice líbilo, a já zatoužil po vlastním...“

Z.: „Tak první kontakt s tetováním jsem měl skrz starší kamarády z party, když mi bylo asi tak patnáct…oni se tim vždycky furt chlubili a my mladší jsme jim záviděli a chtěli jsme to taky…(...) ...z naší, tý mladší části party, se taky začali kluci nechávat kérovat, začali nosit první kérky, což byla taky jedna z těch hlavních motivací nakonec si taky něco dát...“

Dalo by se tedy říci, že prvotní impuls, který respondenty nasměroval, byl kontakt s již potetovanými lidmi. Ani během pozorování jsem z vyprávění o minulosti nepostřehla, že by někdo řekl, že se nechal tetovat, protože ho to samotného napadlo, aniž by již před tím neproběhl bližší kontakt s tetováním lidí okolo. Konkrétněji je samozřejmě namístě podotknout, že i u všech pozorovaných probíhal pravidelnější

83 kontakt s tou kterou subkulturou, společností kamarádů, známých, kde se vždy našel někdo, kdo již tetování měl, což mělo bezesporu velký vliv na samotné rozhodování respondentů.

5.1.2 „Mé poprvé…“

Ačkoli již věděli, že se jim líbí a že „ho“ chtějí, ještě stále nebyli přesvědčeni, že právě teď a právě tento motiv. Zvláště pak u respondentů ženského pohlaví, což je samo o sobě zajímavé, byl prvotní impuls veden přes piercingy. Avšak o co by se zdálo, že rozvážněji, o to dříve začaly:

P.: „Začala jsem tenkrát s piercingama…první mi někdo píchnul právě tak nějak kolem těch třinácti, čtrnácti…a pak jsem je postupem času měla na dost místech, jako pupik, tam dole, obočí, jazyk, pod dolnim rtem, flashe a tak…“

T.: „Já tenkrát vlastně začínala na piercingách...to jsem si řikala, že ten je v pohodě, že ten se dá vyndat...to mi bylo tenkrát asi dvanáct, když jsem si svuj první píchla sama...“

Už jen fakt, že „jsem si svuj první píchla sama“ a „ten mi někdo píchnul“ značí, že si se samotným procesem nedělaly starosti. I motivace tkvící ve snadném zbavení se případného nepohodlného či jinak nepraktického piercingu nenaznačuje právě hloubku svého rozhodnutí, spíše se domnívám, že šlo o jakési experimentování se svým tělem způsobem, jenž umožňuje relativně snadný návrat do „normálu“:

P.: „...hodně z nich mám už i vyndanejch, jako třeba ten pupik, ten mi dělal neplechu, ten dole jsem vyndala, a fleshe už nemám…“

Ale i přes to mnohé z té doby přetrvalo a umožnilo experimentovat dál:

T.: „Mám jich dost i dodneška...jako nos, jazyk, pupík, obočí...když pak nebylo kam píchat, šla jsem na tetování...“

P.: „Vždycky, když jsme dotetovali, tak jsem si hned dala ještě piercing nebo dva, když už jsem tam byla…“

Je zajímavé, že potřebu „začít“ s tělomodifikujícími technikami pozvolna mají především ženy a dívky. Je to možná právě tím, že ačkoli se již jedná o zásah do těla, není až tolik náročný, což ale na druhou stranu může být do jisté míry sporné, jak jsem uváděla v první kapitole. Avšak je zřejmě pro dívky snáze obhajitelnější jak pro okolí, tak sama sobě, dají-li si kdykoli vyndavší piercing než okamžité permanentní tetování.

84 O tom, že je piercing velmi často doprovázejícím prvkem tetování spolu s dalšími tělomodifikujícími prvky, jsem se zmiňovala již v první kapitole teoretické části, a že to není jen můj osobní dojem či postřeh svědčí následující:

Z.: „Kolem tetování je toho hodně…třeba i piercing docela často, u mě teda ne…“

Z rozhovorů pak vyplynulo, že jen „chtít“ ještě stále neznamená „mít“. Je zde vhodné zmínit i aspekt ovlivňující rozhodnutí jedinců pramenící z názorů rodičů či vyplynuvší z finanční situace:

Z.: „...jenže rodiče a finance to nedovolovali, ty prachy teda hlavně…“

T.: „Já měla svoje první tetování po dohodě s mámou, že prej až si na to vydělám, tak můžu...“

P., jak jsem již zmínila, měla tátu spojeného s motorkářskou subkulturou…:

P.: „Na srazy jsem jezdila s tátou, a tak v šestnácti už jsem měla svojí první motorku a jezdili jsme tam spolu…každopádně tetování jsem chtěla vždycky, tak asi tak…to nebylo nějaký momentální rozhodnutí…“

... takže pro ni samotnou byly problémem jen finance:

P.: „ Dělala jsem tenkrát brigádně hostesku…nebo jsem si schovávala peníze, co jsem dostala při oslavách…a tak no…“

Povznesli-li se ostatní nad názory rodičů, které, budu-li upřímná, nejsou v tomto věku pro dotyčné až tak příliš důležité, popřípadě změní-li rodiče názor, a získáme-li finance, pak už zbývá jen vlastní odhodlání se. V tomto případě dívky získaly odvahu a přesvědčení spolu se vším předchozím o několik let dříve než respondenti mužského pohlaví:

T.: „...to ale netušila, že to bude tak brzo... (...) ...já sama se nechala tetovat už v šestnácti...“

P.: „...a jak jsem se pak právě dostala do tý party, tak jsem si řikala, jo, teď je ten správnej čas…to mi bylo takovejch patnáct, šestnáct…asi čerstvejch šestnáct.“

85 Obdobně snáze viděly i výběr motivu, ačkoli se již nikdy více k ornamentům nevrátily, z čehož lze vyvodit, že mohlo jít do určité míry právě jen o jakousi módní vlnu, popřípadě že touha po tetování byla silnější než potřeba výběru osobně citlivého motivu:

T.: „...takový ornamenty na lejtko...“

P.: „…taková ta klasika…ornament no…chtěla jsem tribal nad zadek…ten muj byl ale teda větší, než se běžně dělal a později jsem si ho nechala ještě zvětšit, takže je to ve finále docela velký…ještě to teda nebylo barevný…“

První motivy se však ne vždy všem hledají snadno, je tomu možná u respondentů právě z důvodu větší rozvahy nad motivem, kdy inspiraci čerpali nejen ve svém okolí:

Z.: „...zase jsme měli ten kontakt s kérkama na každym kroku a pořád chuť a čas hledat někde inspiraci sami pro sebe, což teda pro mě nakonec byl hlavně jeden z tematickejch filmů, Kult hákovýho kříže, to nevim, jestli tam chceš uvádět…“

J.: „Celkem dlouhou dobu trvalo, než jsem si nějaké vybral...projížděl jsem internet dnem i nocí, okukoval ostatní, a pokaždý, když se mi nějaké líbilo, vytiknul jsem si ho, obkreslil centropenem a obtiskl na místo, kde jsem ho chtěl mít , a koukal, jestli se mi to tam líbí...no a většinou teda nic moc...“

Chlapci, dnes již muži, potřebovali oproti dívkám ke konečnému rozhodnutí více času a vlastního přesvědčení o správnosti svého konání, což lze dle mého názoru vyčíst z následujících úryvků:

J.: „...až jsem konečně vymyslel ten správnej motiv a rozhodl se nechat si ho udělat...což teda trvalo třičtvrtě roku...do doby, než jsem šel jednou ze školy okolo tetovacího salonu a řekl si ´no, když už jsem tady, zajdu se objednat´...a za tři dny se šlo na věc.“ Já: „Nechodil jsi kolem něj častěji, když jsi ho měl pár metrů od školy?“ J.: „No...(smích)...ono se mi tam spíš asi nechtělo, neměl jsem tu cestu kolem a tak...no.. hlavně jsem neměl prachy...“

Z.: „…když už jsem měl pak i peníze, tak mě ale stejně pořád držel ten věk osmnácti let. (...) Člověk už je v těch osmnácti tak nějak dospělej, nebo aspoň si to myslí, a že už nemá pak takovej strach z rodičů, nebo má ten pocit, že už by se tolik bát nemusel….myslí si, že už je sám strašně dospělej a už má i nějaký ty brigády za sebou, takže i něco málo našetřeno třeba, takže pak už stačí jen sehnat nebo domluvit se s nějakym člověkem, co ti to udělá, a hlavně…hlavně sehnat nějakou tu inspiraci… tu jsem já měl, z toho filmu...našel jsem kolem nás člověka, co by mi ten muj nápad pomohl

86 zrealizovat a chtěl jsem do toho hned jít…ještě jsem teda přemejšlel a přemítal, jestli teda jo, nebo ne…no a nakonec jsem samozřejmě šel…“

Oba respondenti si tedy nechali vytetovat svůj první motiv v osmnácti letech:

J.: „...každopádně...svoje první tetování jsem si tehdy nechal dělat na kozu...teda jak se tomu řiká slušnejš...na prso...tak mě všichni strašili, jak to bude neuvěřitelně bolet a kdesi cosi, takže jsem tam šel s velkym strachem a nakonec jsem ale cítil jen rozkoš a měl jsem z toho tetování velkou radost...a už jsem se těšil na další...to mi bylo osumnáct...“

Zatímco první tetování, provedené zkušeným tatérem v salonu, bylo u J. na hrudník, P. na spodní část zad, T. na lýtko, což jsou místa, která jdou případně snadno skrýt, Z. zvolil místo na těle pro své první dle jiných priorit a i symbol nebyl běžný:

Z.: „Docela hnacim motorem pro mě bylo šokovat, udělat ze sebe trochu machýrka a tak…no…moje první tetování bylo právě na hlavu (nad pravé ucho – pozn.)…doslova…řikal jsem si, že to jen tak někdo nemá a že se to pak dá potenciálně nechat zarůst do vlasů... (...) ...do mýho prvního jsem investoval pět set…žádnej salon, nic, u něj doma na židli….bylo to jeho první na hlavu a moje první vůbec, takže takový naše poprvé (smích). (...) Samopal Kalašnikov AK47…ta zbraň je prostě kultovní…“

Ačkoli každý z respondentů došel ke svému prvnímu tetování jinou cestou, rozhodoval se na základě jiných priorit a výběr motivu byl založen na jiných kritériích, každého z nich určitým způsobem posunul v jejich vývoji o kousek dál. Jak však mnozí říkají: „Tvé první nikdy nebude tvým posledním.“, což vyplývá i z posledních slov v předchozím úryvku J.: „...měl jsem z toho tetování velkou radost...a už jsem se těšil na další...“

5.1.3 „Je to jako droga.“

Právě větu „Tvé první, nikdy nebude tvým posledním.“ slýchám ve svém okolí velmi často:

T.: „...je to spíš jako droga..to jdeš na první a pak chceš další a další a další a nějak nejde přestat...málokdo si nechá jen to jedno...je to jako když jdeš na pivo...taky se řekne, jdem na jedno a nikdy to u toho jednoho neskončí...“

J.: „Jojo, je to jak droga...jak jednou začneš, nemůžeš přestat...“

Z.: „...to je taky taková droga, jako zvuk toho strojku…spojí se ti to s tou bolestí a s tim potěšenim z nový kérky…“

87 Možná jde jen o to, překročit onen pomyslný práh, naši osobní hranici, kdy zjistíme, že vlastně opravdu o nic nejde, osobně nás tento krok nějakým způsobem naplní, doplní, posune naše hranice a touhy jiným směrem. U někoho, je zajímavé, že opět právě u dívek, trvala doba do následujícího tetování řádově jen týdny či měsíce…:

T.: „...tak jsem šla hned chvíli na to na zvětšení..to už bylo vlastně na ten mámy popud...“

P.: „...a pak už to šlo tak nějak po pár měsících všechno…další a další…“

U jiných bylo rozhodnutí pro další tetováž zdlouhavější, ale přesto přišlo také:

Z.: „...tim byl pro mě konec na dlouho i s tetovánim…řikal jsem si, že mi jedno stačí, že další nepotřebuju…že by to stejně bolelo…a tak…ale asi za čtyři roky na to přišel kamarád, že budem chodit cvičit..začali jsme honit krásu a inspiroval mě jednim ze svejch…“

J.: „...po několika letech jsem to zopakoval...“

A následovala vlastní předsevzetí a další návštěvy amatérských či profesionálních tatérů:

Z.: „...řekl jsem si, že co rok to jedno tetování…“

T.: „...a pak jsem šla na další tetování, pak na další a každej rok chodim na další a další...mám to prostě ráda...“

A i výběr motivů začíná hrát u T. svou roli:

T.: „To nad tim vždycky přemejšlim...a většinou dost dlouho...jediný, nad kterym jsem nepřemejšlela, je lebka na noze...tu jsem prostě chtěla a hned jsem věděla, že si jí tak a tak nechám...třeba tuhle valkýru (ukazuje na svou paži – pozn.) jsem vybírala dost dlouho...“

A jak tomu bylo s vývojem u dalších respondentů?

Z. – britský skinheadský oldschool vs. severská mytologie

Po svém prvním tetování, které bylo na hlavu nad ucho, zvolil ne o moc méně nápadné místo, a to krk, přičemž již vyměnil prostory tetovacího salonu za pohodlí kamarádčina bytu:

„...získal jsem kontakt na kamarádku, co tetuje a šel jsem na další…to byla kulečníková koule s plamenama na krk.“

88 Na moje pozastavení se nad výběrem míst pro zvolené motivy, pohotově odpověděl:

„Tak ty místa jsem si vybral záměrně…řikal jsem si, proč bych měl to tetování schovávat…“

A následovaly další tetováže. Motivacemi pro něj bývalo i čerstvé tetování přátel:

„...a tak jsem si za rok nechal udělat předloktí, kamarád už taky zase měl nový, tak to byl taky takovej popud, jít do dalšího…“

Výběr motivů již spočíval na jiných preferencích než u první zvolené zbraně:

„...na ten krk a předloktí jsem si vybíral motivy, co by zapadaly do takovýho toho skinheadskýho stylu..toho starýho z Anglie…“

Ačkoli, jak sám uvádí, tetováž na předchozích místech – hlava, krk, byly nepříjemné, což ho od následujících až odrazovalo, na předloktí tomu bylo spíše naopak, a to ho zpětně motivovalo dále:

„...a jak to právě bylo příjemný, tak jsem si řikal, že bych šel na další i dřív, než až za rok, ale nenapadal mě v tý době žádnej motiv, tak to padlo…“

Následně byl změněn i charakter motivů, od barevného skinheadského oldshoolu po černobílou propracovanost germánských motivů:

„...a pak jsem se právě začal víc zajímat o severskou mytologii, tak že bych si dal nějakej takovej motiv…ne…to bylo jinak…no…chtěl jsem vlastně zase nějakej skinehadskej motiv…napadly mě vlaštovky s vlajkou a lebkou na hrudník…ale po konzultaci s tatérkou, že podle ní vlaštovky jsou jen pro holky nebo buzny, a že umí krásný havrany, vzpomněl jsem si, že se vlastně zajímám právě o tu severskou mytologii, tak že by to bylo dobrý…no..a z vlaštovek byly havrani s lebkou a takovym osobnim nápisem...“

Ačkoli sám nechce, aby bylo i toto jeho posledním, byl nasměrován jiným směrem, než by sám chtěl:

Z.: „...každopádně po mym tetování na hruď dlouho žádný nebylo a není…chtěl jsem smrtihlava zepředu na krk…ale prostě nevyšlo to, a to i proto, že mi to přítelkyně zakázala.“ Ona: Jako klidně to tam dej, že jsem mu to utla…ale to nebylo kvůli motivu nebo tak, ale kvůli tomu místu, co si vymyslel…si vem, že zestárne, že mu tam ta kůže povolí a bude tam mít takovýty ty hrozný laloky…no hrozný prostě…“ Z.: „Mně je ale úplně jedno, jak budu vypadat až budu starej…“

89 Takže v končeném důsledku to zatím vypadá…:

„...možná dal draka na rameno...aby šel jako z paže na rameno, zase nějak spojený se s tou severskou mytologií…i když jako drak a severská mytologie..no..nevim..asi to bude těžký skloubit (...) hlavně na rukách…chtěl bych mít celou levou ruku do stylu tý mytologie a starých válek, pravou bych nechal v tom britskym oldschoolu...“

P. – oldschool a motorkářský rock’n’roll

P., motorkářka takřka od dětství začínající černobílým tribalem ve spodní části zad si za čas oblíbila především barevné oldschoolové tetování:

„Barevný kérky přišly časem… pak přišlo na ruku…taková placka…měla jsem návrh, větší motiv, ale mamka furt, že ať je to menší, tak z toho je nakonec jen tohle…a já pak schválně chodila a poodhrnovala rukáv, aby to jako bylo vidět…tak víš jak…cejtila jsem se jak frajerka…byl to muj první oldschool…“

A poté již jedna za druhou, kterými mimo jiné inspirovala i rodinné příslušníky:

„...pak hned další na druhou ruku, to byl kříž (maltézský – pozn.) s lebkou a nápisem Born to be wild…to samý, ale s nápisem Born to be ride si nechal potom táta, to byla jeho první…no a pak šly další kousky na ruku, mezi nima i třeba tahle třináctka (číslice 13 uvnitř pikového karetního znaku – pozn.)…“

Právě onu „třináctku“ si nechala posléze vytetovat i její matka. Avšak stále výčet nekončí...

„...pak jsem si teda dala toho hada…nevim už, jak to navazuje, ale to jsem měla poškozenou nohu po nehodě na motorce…to jsem měla čelní střet s autem…to bylo takový trochu účelový tetování…původně jsem chtěla na kyčel malej motor, ale tatér hned že velkej motor, a řidítka k tomu, ale mě pak právě napadl ten had, že půjde pěkně přes stehno a že překryje ten šlinc po tý nehodě…pak to všechno tak nějak plynule rostlo…ty rukávy a tak (...) na zádech nebe, oheň a mraky lebek…to jsem třeba měla dodělaný na maturák…“

Ačkoli s jejím novým životním koníčkem rodina relativně souhlasila, finanční prostředky si stále sháněla a shání sama:

„...na všechno jsem si vydělávala sama…“

90 J. – láska k rodině a vlasti a rock(’n’roll)

Mezi jednotlivými J. tetováními jsou delší časové rozestupy, které přikládá výběru motivů:

„...ale protože docela dbám na motivy, tak to tak rychle nejde...než si něco vyberu, tak víš jak...“

Takže po svém prvním čekal několik let na ten správný motiv. A jako zmíněný Z., také vyměnil prostředí tetovacího salonu za jiné, v tomto případě však nikoli tolik pohodlné:

„To teda nebylo tak velkolepý, protože mi to dělal bývalý kriminálník u kámoše v hospodě a dělal to provizornim strojkem a tuší, přesně tak, na co jsem dřív nadával...“

J. poukazuje na svou první, již v předchozím textu uvedenou zkušenost s reálným tetováním proběhnuvší na základní škole s dívkami potetovanými vytrácející se barvou, avšak nemyslí to vše vážně:

„...ne, dělám si srandu, bylo to barvou..ale s tim strojkem ne...a protože byl ten strojek jen z tužky a relátka...asi...tak udělal jen obrys...ale slíbil, že ten zbytek, jako stíny a tak, udělá, až si koupí strojek...to jsem ho viděl naposled...někdo řiká, že ho asi zavřeli...zase...“

Ne každý má dnes možnost vyzkoušet si tetovaní způsobem, jaký je spíše běžnější ve vězení, kde jím zvolený tatér získával onu praxi. Avšak s výsledkem, který se vlastně ani konečným výsledkem nestal, nebyl spokojený, a tak vyměnil nezvěstného tatéra za amatérsky tetujícího kamaráda74:

„...tak jsem musel na dodělání ke kamarádovi, kterej tenkrát tetoval asi tak rok a já tak nějak usoudil, že se na ostatních už vypracoval dostatečně, aby mi to dodělal...“

A jak jsme si již uvedli, není tetování, které by bylo posledním:

„...samozřejmě to jen nedodělal, ale přidal další motiv, který jsem si vybral...jelikož to vypadalo mnohem líp, jak od toho předchozího s provizornim strojkem, měl jsem z toho zase radost, tak jsme se hned domluvili na dalšim sezení a pokračovali na pokrývání ramene barvou...

74 O tomto společném známém jsem se zmiňovala v kapitole 2 Tetování jako umění a řemeslo v poznámkách pod čarou (s. 42).

91 A jeho plány do budoucna?

„Když jsem měl celou paži až po loket pokrytou, měl jsem ještě v plánu celej rukáv, ale protože jsem nebyl schopnej vymyslet si motiv, kterym to celý zcelim, postupem času si myslim, že od rukávu upustim...není to moc praktické řešení...“

O tom, proč a jak dospěl k tomu závěru v jedné z následujících kapitol.



O tom, že ani doposud se nejednalo a nejedená o jedno z posledních tetování pro dotyčné, svědčí fakt, že v době, kdy jednotlivé rozhovory vznikaly, byli již někteří opět objednáni či domluveni na dalším, popřípadě o něm alespoň přemýšleli:

Z.: „...každopádně už jsem domluvenej na dvacátýho čtvrtýho dubna, že jdu na to, tak to doladíme tam…a pak pokračování nějak v tom mym celkovym duchu...“

P.: „…teď chci lýtko…teda celou nohu…to půjdu asi na podzim…“

J.: „...jak tak tady o tom mluvim, tak mě napadlo, že už jsem si dlouho nic nenechal dát...že už jsem dlouho nikde nebyl, že bych se nechal zase vopíchat...“

5.2 „Takhle se nechat počmárat. Zbytečně vyhozený prachy.“

Jedná se pro dotyčné opravdu jen o povrchní počmárání? Pokud ano, dalo by se spekulovat o zbytečně vyhozených penězích. Pokud tomu tak ale není, a má pro ně osobně tetování význam a smysl, pak se dle mého názoru nedá na jejich volbu v tomto kontextu nic namítat.

Než se však stane tetování tetováním, musí jedinec projít procesem jeho tvorby. Jak vnímají respondenti tento proces a bolest, o níž velká část společnosti hovoří, že ho musí nutně doprovázet…?

5.2.1 „Vždyť to musí strašně bolet.“

S tímto názorem se setkávám velmi často, u netetovaných spíše než u tetovaných. Je to samozřejmě spojené s praktickou zkušeností. Setkávám se také s jakousi pózou, především u mužů, že „je to přece nemohlo bolet“, což je zřejmě

92 spojeno s jejich mužskou ješitností, potřebou být za každých okolností těmi silnými, statečnými, které přeci ani nějaký ten tetovací strojek nerozhází. Jak je tomu však doopravdy?

Každý má práh bolesti na jiné hranici, o čemž není pochyb, stejně tak, že každé místo na těle je jinak citlivé, jak obecně, tak subjektivně. Věřím tomu, že mnohým tento proces opravdu velké bolesti nevytváří…

J.: „...každopádně...svoje první tetování jsem si tehdy nechal dělat na kozu...teda jak se tomu řiká slušnejš...na prso...tak mě všichni strašili, jak to bude neuvěřitelně bolet a kdesi cosi, takže jsem tam šel s velkym strachem a nakonec jsem ale cítil jen rozkoš a měl jsem z toho tetování velkou radost...“

… avšak nebývá to pravidlem:

T.: „...mě to třeba osobně docela bolelo...“

Z.: „...spousta přestávek a cigaret, protože to bylo trochu nepříjemný…trochu dost, tak si chtěl člověk chvílema odpočinout…“

V rámci pozorování jsem byla účastna dvou procesů u dvou na sobě nezávislých mužů, jeden ve věku dvaceti čtyř a druhého ve věku třiceti tří let. První si přede mnou nechával „dodělat“ tetování na ruce, konkrétněji oblast zápěstí až do ruky, a ve výrazu v obličeji byl pocit bolesti přinejmenším rozpoznatelný. Právě tento dotyčný si většinu svých vyobrazení nechal tetovat s umrtvením místa. U druhého jsem byla svědkem vyhotovení barevného motivu na krku, a co se do nepříjemnosti týče, slzy v očích pověděly své. Jak se k tomuto pak sám vyjádřil, včetně bolesti, kterou pociťoval, byl prý v těchto místech i velmi nepříjemný zvuk strojku, který vlastně bzučel přímo u ucha.

Že se ale jedná i spojitost s místem, poukazuje respondent Z.:

Z.: „…jako některý místa bolely, některý míň…musel jsem si to rozhodit na dvakrát, jako na obrysy a barvení…bylo to každopádně dost nepříjemný na tom krku...“

„...oproti tomu krku, to na tomhle místě (předloktí – pozn.) bylo i dost příjemný, i jsem na chvíli usnul...“

93 Rozdíl je i ve vnímání tetování kontur či vybarvování, což je způsobeno rozdílnými jehlami a hloubkou vpichu:

Z.: „Samotný to tetování bolelo, bylo rozděleno na tři sezení, jakože zase na obrysy a na barvení…mám to černobílý, ale to vybarvování černou dost bolelo v těch místech, tak jsem si to nechal i umrtvit…“

Setkáváme se zde tedy i s možností umrtvení pokožky, o níž jsem hovořila v teoretické části, avšak, jak jsem již zmínila v ní, ne všichni s touto možností souhlasí.

Ať už tetování jedince bolí hodně či méně, rozhodně se nejedná o aspekt, který by jedince od dalšího odradil, jak jsme si již uvedli v některých úryvcích. I reakce po samotném procesu hovoří za své:

Z.: „...ale byl jsem potom rád, že to tam mám...“

T.: „...to rozhodně nejni důvod, proč bych na další nešla, nebo proč bych se na to vyprdla příště...“

J. vystihuje prožitek při samotném tetování ve čtyřech vše vystihujících slovech:

J.: Bolest, výčitky, smíření , radost...(smích)

A ještě jednou k tomuto kontextu postřeh Z.:

Z.: „Mám sice trochu strach a jsem nervózní zas z tý bolesti…ale i tak se těšim…i když se zas vydám dost z peněz, což je na tomhle asi to nejhorší…ale zas mám za tatérku tu známou, takže mi udělá dobrou cenu…“

Zaměřím-li se na poslední větu, pak stojí za povšimnutí motivaci, s níž jedinci vymění tetovací salon za soukromého tatéra z okolí svých známých. V praxi se setkávám především se třemi hlavními důvody…:

… dotyčný vytetuje cokoli, a nedivá se na předsudky, což je především otázkou problematičtějších symbolů, kdy si skupiny hlídají právě toho „jejich“75…:

Z.: „...kolem naší party byl vždycky někdo, kdo byl tatér, nebo se jen pokoušel tetovat...“

75 Viz i například Yakuza.

94 …tetující „udělá dobrou cenu“. Tento bod, se domnívám, je nejčastějším kriteriem pro tuto změnu, a to především u mladších „klientů“. Že ne každá levnější volba je ta správná, o tom svědčí již výše uvedený úryvek respondenta J.:

J.: „...protože byl ten strojek jen z tužky a relátka...asi...tak udělal jen obrys...ale slíbil, že ten zbytek, jako stíny a tak, udělá, až si koupí strojek...to jsem ho viděl naposled...někdo řiká, že ho asi zavřeli...zase...“

… tetují lépe, nebo alespoň stejně dobře jako v salonu, což je v kombinaci se vzájemnou důvěrou a sympatiemi příjemné spojení…:

Z.: „...s touhle tatérkou je to v pohodě…máme k sobě tak nějak psychicky blíž, tak je to vždycky takový kamarádštější…“

5.2.2 „Je to součást mě samotnýho.“

Má tedy pro tetované, respondenty, tetování osobní význam a smysl? Samotných motivů, forem, tvarů a dokreslujících prvků se na dotazovaných najde velké množství, a často velmi rozdílné. Jak je tomu tedy s jejich významy pro dotyčné?

Povšimneme-li si například prvního respondenta Z., jehož prvním tetováním byl samopal, navíc na tolik viditelném místě, pak je namístě ptát se, co pro něj osobně znamená:

Z.: „...zabila po světě hodně lidí…je to takovej její malej pamatník na mý hlavě.“

J., jenž nechtěl své tetování blíže identifikovat, což bych ráda respektovala, uvedl následující:

J.: „Je to takový symbol, který má pro mě osobní význam, ale nechci to uplně popisovat. (...) Je to muj postoj vůči světu, zvlášť pak ten nápis okolo má pro mě vyšší význam...ale je to důležitý pro mě, takže i ten je v latině...nemusí to každej vědět...“

P., jejíž tělo zdobí velké množství motivů, tetovaných postupně, i nezávisle na sobě, se rozpovídala o významu jednotlivých, pro ni nejdůležitějších symbolů:

P.: „Tak každopádně je to styl…ale každý, co mám, má pro mě význam…jsem to já…souvisí to i třeba s důležitejma životníma etapama, jako třeba kdy jsem se málem zabila na motorce…‘tam dole‘ mám třeba vytetovanýho přítele (...) ta třináctka…já ségra i máma jsme se třináctýho narodily a ještě navíc nám ty narozky vycházej tak, že máme společně kulatiny, nebo půlky…pak mám třeba tady toho čerta se svatozáří na blesku a anděla s rohama a flaškou na

95 mráčku..to jsem prostě já..takovej anděl s ďáblem v těle…ta divokost, co jsem bejvala…teď už teda ne tolik, jak dřív…no..co tu pak mám…třeba tady motorka..tak to je jasný…motorky od mala miluju, takže jasná volba…noty..tak to je proto, že miluju hudbu, hlavně teda rock´n´roll (...) potom třeba tady vlaštovka s klíčem…to znázorňuje těžký období v mým životě..když mě potkalo něco těžkýho, nějaká zátěž, což je tady znázorněný tim klíčem, tak i tak pomyslně letim dál…no a potom tohle oko…to je takovej rozhled, pohled do duše…“

Nejen symbolika skrytá v motivu s významem pouze pro nositele, ale i samotný výběr stylu motivu má svůj smysl pro danou osobu. Z. tíhne k severské mytologii, neboť do jisté míry souvisí s jeho preferovanou subkulturou, spolu s prolínajícím se oldschoolem, který, alespoň co se mého města týká, prostupuje více a více do stylů lidí zde žijících. Už jen možná proto, že je spojen s rock’n’rollem, padesátými šedesátými léty, kdy ženy byly ženami a muži stále muži, spolu se stylem oblékání, které opět podtrhuje u žen ženskost, u mužů jejich rebelství, což mnohé v dnešní době, možná i podvědomě, přitahuje. T. kombinující opět severské symboly, v tomto případě valkýry, s rockovými motivy, celé po čase účelně odlehčené ženskými květinovými prvky:

T.: „...třeba dneska vim, že už bych si jí znova (valkýru – pozn.) nedala...nějak mě ten motiv...nevim no...tak jsem jí aspoň nechala odlehčit těma kytkama kolem...“

J. opět propojujíc oldschoolové a rockové motivy v černobílém provedení s lehkým barevným dokreslením. Spolu s P., která, až na počáteční tribal a hada, který, jak sama uvádí je spíše účelový a symbolickým způsobem velmi osobní, je laděná svým celkovým stylem do oldschoolu:

P.: „Většinu mám v oldschoolu, protože ta doba se mi líbila…žila bych klidně v období Pomády a tak…kdyby to šlo, založila bych i město dobový, tam bych dělala ty burgery, nosily by se tam ty šatičky a tak…když se dneska řekne rock´n´roll nebo napíše, vůbec to s tim nemá nic společnýho (...) lebky třeba, tak ty mám všude, a to i po baráku…do motorek a lebek stylizuju spoustu věcí i doma po baráku a jednou v tom duchu bude i svatba…“

Kromě vzájemného vlivu životní styl-tetování, jsem se setkala i s názory, že tetování ovlivňuje svého nositele. V okolí je mnoho aspektů, které utvářejí jedincovo vnímání sebe sama, ovlivňují jeho nálady a podobně, i v kapitole o historicko- demografickém kontextu tetování jsme si několik podobných příkladů uvedli. Vnímá jedinec tuto funkci sám na sobě?

96 Ačkoli J. chvílemi žertoval, je kýžený význam v tomto kontextu stejně zřetelný:

J.: „...mění to mou psychiku...už pradávný národy používaly symboly kvůli jejich účinkům a pozoruju tuhle funkci i na sobě...od té doby, co jsem potetovanej, se citim veselejší, radostnější, nahá holka (vytetovaná na paži – pozn.) mi zvýšila sexappeal (úsměv) a celkově má povaha se změnila (...) Řekla mi to maminka...počkej, ty se jako směješ, ale jako vážně...možná je to těma nekvalitníma barvama, že se mi ty jedy uvolňujou do těla...ba ne...to bude z toho, že když se na to tetování i po letech podívám, tak z něj mám pořád radost a připadám si samozřejmě pořád drsně...“

Z., hovoříc o matce na základě jejího tetování, uvádí dle mého názoru nejzřetelnější příklad, jehož hlavní smysl je aplikovatelný i na všechny předchozí, a do jisté míry by se dalo polemizovat i o jakési terapeutické funkci:

Z.: „...všiml jsem si, že jí to docela zvedlo sebevědomí, což bylo prostě vidět…třeba si našla přítele…i její vystupování bylo víc sebevědomý…po rozvodu jí chybělo jakkoli odhodlání najít si chlapa, jako netvrdim teda, že kvůli tetování si ho našla, ale určitě jí to dost pomohlo…“



Samotný proces tetování skládající se z výběru motivu, tetování a následné jeho prezentace, přistupujeme-li k němu zodpovědně a s rozmyslem, s sebou nese jakýsi rituální podtext. Na základě něj pak vznikne symbol prezentující jedincovu osobnost navenek. Do jaké míry jeho význam chce sdělit společnosti či nikoli, je jen na něm. Avšak ačkoli ví, co pro něj osobně znamená, že se nejedná jen o touhu pobouřit a zařadit se mezi „vyvrhele“, neznamená to, že se na něj ostatní lidé přestanou dívat skrz prsty, jak tomu občas, a ne málokdy, bývá.

5.3 „Co tetovanej, to gauner.“

...to grázl, to kriminálník. Ačkoli se mnozí tetovaní od tohoto distancují, na jednu stranu se jedná také o jakýsi důležitý prvek v motivaci jednotlivců:

J.: „...právě to jsem vždycky viděl na těch drsnejch týpkách a chtěl jsem být jako oni...a to se mi vlastně docela i splnilo...“

P. se také nechala inspirovat motorkáři, Z. skinheady a postavami z filmu Kult hákového kříže. Ani v jednom případě se obecně nejednalo o zrovna zákonem se řídící osoby.

97 Jak však přistupovala k motivovanosti, samotnému rozhodnutí a k novému zájmu svých dětí rodina, přátele, jak na ně reaguje okolí a s jakým přístupem se setkávají v kontextu s pracovními místy, to v následujícím textu.

5.3.1 „Dokud ti nebude osmnáct, o tetování nechci ani slyšet“

Rodiče často používají podobné věty, které se v průběhu času i vyvíjejí. U nás po této následovala věta typu: „Dokud tady budeš bydlet, budeš se ještě stále řídit mými pravidly.“. Jak tomu ale bývá, chceme-li něco opravdu moc, vždy se najdou prostředky, jak toho dosahnout. Setkala jsem se v rámci pozorování s mnoha případy, kdy jedinec své první tetování volil tak, aby bylo skryto okolním pohledům a po nějaký čas ho ještě rodině tajil. Kamarád například si své první nechal vytetovat v sedmnácti v oblasti žeber pod prsem a přibližně rok ho rodičům nepřiznal a tajil. J. své první ne v pravém smyslu tajil, ale rozhodně ho nepřiznal a nevystavil pohledu prarodičů dřív než za několik měsíců.

Toto je zajímavé, neboť si můžeme říct, že stejně se jednou blízká rodina o kroku svého potomka dozví, že není potřeba ho tajit, ale zřejmě mají, zvláště tedy pak ti mladší, pocit, že „není kam s tímto přiznáním spěchat“.

Setkala jsem se v práci s reakcí jedné z maminek, která má dva syny ve věku přibližně dva a tři roky, která prohlásila „To bych mu ty ruce urazila, kdyby mi přišel domu s potetovanejma!“. V tomto případě bych si také rozmýšlela zda své konání přiznat či nikoli.

Jak ale reagovaly rodiny respondentů na jejich první?

Z.: „S rodičema to bylo horší…až po čase si na to zvykli…otec teda ne, ten nemá tetování moc rád do dneška…a nikdy tomu asi nepřijde úplně na chuť…zato moje matka už má dneska dvě, malý, ale má…“

J.: „Pamatuju si, že když jsem přišel domu a řikal to mámě, ta se jen smála, že si z ní dělám srandu...než jí došlo, že to myslim vážně...a to byl její první kontakt s tetovánim (smích) (...) dokonce ani třeba babička s dědou mi na to nic moc nenamítali...“

T.: „Hele docela dobře...včetně táty...ten byl teda zpočátku proti tomu (...) (maminka – pozn.) měla z toho pak strašnou radost, že teda čekala, že to bude menší, ale pak už zas řikala, že by se to dalo ještě tak a tak protahnout...

98 P.: „Tak ty se pak nechali pokérovat taky, že jo…jako asi nepočítali s tim, že skončim takhle…furt to bylo, děj si něco malýho, menšího…pořád jen menší, menší…“

I když s tím nebyla rodina od samého počátku ztotožněná, postupem času a dalšími tetováními byl vidět posun v jejich přístupu k dané věci, zvýšená tolerance, a někteří členové se i sami nechali kouzlem tetování zlákat:

J.: „...až po letech jsem zjistil, po babiččině větě: ‚Ale vždyť to máš jen na chvíli...‘, že si mysleli, že to je jen dočasný...po vyvedení z omylu jen něco zabrblali, ale už nic nenamítali...“

T.: „...když se pak nechal potetovat i jeho (otce- pozn.) brácha, co teď vlastně žije v Kanadě, kde je členem tamních motorkářů...no potetovat...on jednou prostě přijel celej zkérovanej...a tak na to začal taťka koukat trochu jinak....“

Z.: „Tak u rodiny bylo docela nadšení (po několikátém vytetovaném motivu – pozn.)…i otec v pohodě, takže snad mý další bude i už konečně motivace pro něj…tak máma šla na první svoje vlastně po tom mym krku, a pak nějak na to druhý, ale tam to utla (...) i otci se to docela líbilo (hrudník – pozn.), ale pořád ho to ještě k žádnýmu vlastnímu nezlákalo…“

P.: „...to samý, ale s nápisem Born to be ride si nechal potom táta, to byla jeho první (...) třeba tahle třináctka (číslice 13 uvnitř pikového karetního znaku – pozn.)…tu si pak zas nechala dát máma na lopatky..a pak, jak mám já hada, tak si ségra nechala dát taky hada…takže se mnou vlastně inspirovala celá rodina (...) na mámu jsme jednou udělali takovou boudu…zaplatili jsme jí to a že mám jako třídní schůzky...no…a šla místo toho na kérku... i babička s dědou v pohodě…ty jen řikaj, jen ať už nic dalšího, ale jinak rodina v pohodě…“

T.: „...ona (maminka – pozn.) sama nic nemá...jako líbí se jí to a chtěla by to, ale je na to velkej strašpytel, že by to prej bolelo, a že jak by vypadala před ostatníma, že si to nechává ve svym věku, a kdesi cosi (...)

V posledním úryvku je opět vidět vliv společnosti na vlastní rozhodování.

Respondenti poukazují i na mnohé fráze, které z úst svých příbuzných zaslechli:

J.: „... jen řikali (babička s dědou – pozn.), že takhle vyhazuju peníze a ještě za takový blbosti...“

T.: „...jenom mě vždycky pobaví otázka ‚Co budeš dělat, až budeš stará?‘“

99 Na což mají již pohotovou odpověď:

J.: „...ale na muj argument, že to je v dnešní době jedna z mála investic, která mi vydrží do konce života, už ani nemohli nic namítat...“

T.: „...tak mu řikám, že až budu já stará, tak všichni moji vrstevníci budou už dávno zkérovaný taky...“

A ačkoli ne všechny reakce rodinných příslušníků jsou vždy jen pozitivní…:

P.: „To mě třeba nesnášel přítele brácha…jsme tam vždycky přijeli, to bylo hlavně před tim, než si přítel taky nechal rukáv, a jeho neteř se právě vždycky pomalovala a chodila, že chce bejt jako teta…“

… tak, budeme-li upřímní, s jedincovým rozhodnutím již zpětně nic neudělají. A už je proto, že je se jedná o rodinu, měli by se navzájem respektovat takoví, jací jsou.

5.3.2 „Ty toho budeš jednou litovat.“

Ohlasy přátel byly k respondentům většinou pozitivní:

Z.: „U kamarádů se to setkalo jen s pozitivníma reakcema...“

Je to dle mého názoru zapříčiněno především faktem, že i přátele patří mezi potetované, proto si mezi sebou komentují spíše výběr motivů, než samotnou existenci nového obrázku. Toto plyne z odlišného stylu jednotlivých jedinců, který se nemusí líbit jiným přátelům. Vždy však byly debaty na úrovni přátelského škádlení, než tímto vyostřené.

Nesetkáváme se však kolem sebe pouze se svými přáteli. Setkávají se respondenti i s reakcemi veřejnosti?

Z.: „Ptaj se…spousta lidí se ptá….mladý maj jiný otázky, starší se spíš ptaj proč, jak a nač, i když se i to povědomí mění, takže i v tomhle jsou nějaký změny…mladší se dost zajímaj a nechaj si i radit….spousta lidí tě takhle na ulici pozoruje, zvlášť jak mám ty kérky na těch místech, kde mám, tak ty pohledy lidí jsou furt…“

T.: „...třeba když je léto a nosim tílka, tak do mě spousta lidí zabodává svý pohledy (...) to já se jim k tomu klidně vždycky i natočim...“

P.: „...kolikrát se někdo ohlédne na ulici, pronese dobrý nebo takhle...a v hospodě se taky dost lidí vyptává kdo, co a jak a nač, a pak vyprávěj ty svý plány ohledně tetování, který stejně nikdy neuskutečněj (...) nebo třeba když

100 jezdíme na zábavy, tak tam mě maj lidi tendenci svlíkat, aby to líp viděli, fotěj si mě a já se jen natáčim, jak potřebujou…“

Z předchozího vyplývá, že lidé jsou tetováním do jisté míry přitahováni. Upoutává jejich pozornost a určitým způsobem je zajímá, což dívkám zřejmě lichotí, jak je patrno z úryvků.

Je však dle mého názoru otázkou, nakolik je tento zájem pozitivní či negativní:

J.: „Myslim si, že jelikož to nemám až na tak extrémně viditelnejch místech, tak to lidi v dnešní době docela tolerujou...už jen proto, že něco malýho má dneska každej druhej.. .najdou se sice tací, co řikaj: ‚Ty toho budeš jednou litovat!‘, ale nikdo mě nijak přímo za to neodsuzoval, alespoň teda pokud vím...“

T.: „Spíš se na to koukám z tý pozitivnější stránky, jsem možná trochu naivní, ale tak radši si řikám, že se jim to právě líbí a tak (...) Jednou třeba jsem potkala takovou ženskou a ta reagovala na tu lebku, co mám na noze...prej: ‚Jééžiš, taková holčička a taková strašná lebka...to je divný!‘, tak jí řikám: ‚Prosim? Mně se to prostě líbí...‘...ale tak jí bylo asi šedesát, tak se to dalo očekávat...ale jak řikám, spíš si připouštim tu kladnou variantu, než že by mě chtěli pomlouvat...“

P.: „Když jsem třeba dělala tu hostesku, tak paradoxně starší lidi mi to chválili a obdivovali…celkově k tomu měli takovej kladnější přístup…oproti tomu právě ty mladší, nebo takovej střední věk, furt řikali jako ‚Cos to se sebou udělala, taková pěkná holka a takhle se počmárat‘...“

J. ještě poukazuje na jeden důležitý aspekt:

J.: „...pak taky lidi si vás podle toho mnohem snáz zapamatujou, což taky není vždycky výhoda...“

S náznakem identifikační funkce jsem se setkala i při pozorování, kdy na ni poukazoval jedinec s vytetovanými rukávy, který podotýkal, že právě na základě snadné identifikace a rozpoznatelnosti pro okolí, mohl-li by se opět znovu rozhodnout, zda rukávy či nikoli, tetovat by se prý nenechal.

Reakce okolí nejsou vždy příjemné. Nemusí jít ani tak o negativní hodnocení, jako o časté dotazování se, potřebu jedince slyšet obhájení si motivu, přesvědčování o vlastní dokonalé pravdě a rozhodnutí nemít tetování a podobně:

T.: „...možná mě ani tak neomrzel ten motiv samotnej, ale to všechno vysvětlování kolem...jako co je to za ženskou, co to znamená, proč že jsem si nechala právě valkýru...možná spíš to mě už neba...“

101 P.: „Souděj tě od pohledu, ale při tom člověk dělá kolikrát záslužnější práce, navíc ve svým volnym čase třeba, za svoje náklady, ale to už ty lidi neviděj…jsou povrchní (...) při tom jde o to, co ten dotyčnej umí a dělá a kolikrát to tenhle umí líp, než nepotetovanej“

Je zajímavé, že názory na tetování dívek a žen se mnohem více různí, než je tomu u mužských tetováží, zvláště pak právě od opačného pohlaví. Zatímco jedni vidí v potetované dívce symbol dokonalé ženy, druzí naopak tetování na „něžném pohlaví“ odsuzují, a to i když sami nějaké mají:

P.: „...pak jsou samozřejmě i ty opačný názory ‚mám rád motorky, ale ne ty potetovaný holky, z toho bych se zeblil, ale trochu trávy a prášků a zvládl bych to´… to je třeba jeden takovej konkrétní don chuan (...) mívala jsem profil na lidech (lide.cz – pozn.) a jak to tam šlo hodnotit, tak mi třeba někdo dal pět a poslal do zpráv ‚za to počmárání‘...nebo naopak, že prej hezký a že se chtěj seznámit...“

T.: „...docela mě fascinuje, že maj některý kluci takový kriteria, že postě nebudou chodit s potetovanou holkou...to teda nejni moje zkušenost, mám jí zprostředkovaně, ale i tak je to docela na pováženou, protože těch historek tohohle typu nebylo málo...si představ, že někde sbalíš nějakýho kluka, všechno supr supr supr...pak se svlíknete nebo nevim, si odložíš svetr, a on řekne: ‚Hele, ty máš tetování, tak to jako ne!‘...to mi přijde docela nahlavu...jak kdyby to nějak ovlivnilo kvality tý holky...zas na druhou stranu je pak otázka jestli je o co stát, když má nastavenej žebříček hodnot takhle...“

Sama jsem se v rámci pozorování setkala s mužem – tetovaná paže, hrudník, který si stojí za tvrzením, že „potetovanou holku nechce“. Podle něj jí pak chybí čistá ženská něžnost, kterou by měla, byť i skrytě, každá žena vyzařovat.

Oproti tomu jsem se setkala i s muži, kteří se na danou problematiku dívají opačně. Své partnerky si hledají především z řad potetovaných, neboť právě tetování jim dodává onu ženskost, jsou pak prý více sexy:

Z.: „je to takový vyzývavý, drzý, něco vevnitř mi říká, že ta holka je zajímavá…“

102 Dle mého názoru je do jisté míry povrchní hodnocení a posuzování kvalit svého potenciálního partnera na základě toho, jestli dotyčný je či není potetován. Je to opět jen osobně vytvořený soud, kterým se mnozí nechají, někdy velmi zbytečně, ovlivnit:

P.: „...občas mi přišly i nějaký prasárny, jako třeba jestli nechci s párem do trojky a tak, že prej vypadám jako zkušená kočička....na základě kérky? No nevim...“

5.3.3 „Co budeš dělat, až budeš stará?“

„Počmáranýho tě nikam nevezmou.“, „Mysli na svou budoucnost.“, „To si tím chceš zkazit kariéru?“ a mnohé další podobné věty lze občas zaslechnout od příbuzných, známých, kolemjdoucích. Jak je tomu ale v kontextu práce a pracovních míst ve skutečnosti z pohledu samotných respondentů?

Začneme-li studiem na středních školách, kdy si mnozí nechávají zhotovit svá první tetování, pak, mluvím-li ze svých středoškolských zkušeností, to mnozí profesoři nijak neřeší. Je tomu tak ale možná z důvodu, jejž jsem uvedla v první kapitole této výzkumné zprávy, že místa prvních tetování jsou volena spíše nenápadná, která je možno snadno zakrýt, schovat. V tomto kontextu se pak liší zkušenosti Z., který volil oblast všem viditelnou:

Z.: „Dvěma mladšim učitelkám se to líbilo…ředitelka na to koukala, to byla stará mrcha…ale ta mě nesnášela už od prváku, tak jsem jí měl dost na háku…domu ale po čase přišel dopis s doporučenim, že bych si měl prej nechat narůst vlasy, aby mi to tetování jako zakryly, že to prej nebudí dobrej dojem, a že hlavně kvůli tý maturitě, bych se nad tim měl zamyslet…jenže netušili, co chystám…že se na to stejně asi vyseru…tim to skončilo, že jsem odešel z tý školy…“

P., již v o něco starším věku, studující vyšší školu sociálního směru se ke svým praxím, na nichž se mělo jednat o přímou práci s lidmi, stavěla následujícím způsobem:

P.: „Když jdu někam na praxi, vždycky jim dopředu řikám, že mám tetování, ale že drogy neberu a tak, jen že jako motorky…tak si toho vážej, že jim to říkám, a zatím s tim nebyl problém…“

103 Stojí za povšimnutí vyřčená kombinace tetování-drogy, již respondentka vyvrací. Většinou se tetování staví do roviny s kriminalitou, rebelstvím, ale zřejmě má své zkušenosti i s tímto stereotypem.

P.: „...jednou jsem chtěla jít na brigádu do sportbaru, při tom ta, co tam před tim dělala, měla vytetovanýho něco malýho, ale u mě že prej jestli by nešly ty piercingy vyndat a to tetování nějak zakrejt...přitom bylo léto, takže představa, že budu pořád v mikině, byl trochu problém…tak mě to trochu zarazilo…“

Každý z respondentů má své specifické zkušenosti s tímto jevem:

T.: „...ani třeba v práci jsem s tim neměla problém...dělala jsem třeba obchodního zástupce, a tam bys řekla, že to problém bude, a nic...spíš jsem se setkávala s obdivnejma heslama, jako jak je to pěkný a tak...“

Z rozhovorů však vyplynulo, že i přes tyto výjimky vnímají většinou respondenti určité předsudky ze stran zaměstnavatelů:

J.: „...spousta zaměstnavatelů při pohovoru hledí na to, jak vypadám...uplně je vidět, jak si furt myslej, že potetovaný jsou jen gauneři a kriminálníci, a pak už na ostatní vlastnosti koukaj se skepsí...“

P.: „Vidim všude kolem pořád ještě i určitou diskriminaci, co se tetování týká...“

Respondenti si tento fakt sami uvědomují, i když si z toho třeba sami nic dělat nemusí:

T.: „Tak jako mohla bych říct, že už teda asi nikdy nebudu moct dělat třeba v bance nebo tak, ale víš jak...(smích)...“

Avšak ve společnosti je tento přístup zřejmě velice běžný, jak dokládají následující názorné příklady:

J.: „Skoro čtyřicetiletej, kámoš, co má za sebou už spoustu let praxe, tak žádal o místo u nás v práci...byl na pohovoru, a protože tam byl na moje doporučení, tak nějak pak za mnou přišel šéf a povídá, prej proč že má všude to tetování (viditelně – pravá i levá strana krku, obě ruce od ramen po zápěsti – pozn.), tak mu na to řikám, že je to motorkář a k tomu to prostě patří a on že to tak bere...šéf na to jen, že mám teda pravdu, ale nemusel by ho prej mít tak viditelně, třeba právě na tom krku...tak jsem si tak řikal, že mu to asi moc kladnejch bodů nepřidalo...a taky že ho nevzali...myslim si ale, že vedení prohloupilo, protože podle mě byl na tu pozici ideální, protože jako jedinej z těch uchazečů měl odpovídající školu na tohle místo, a že vzhled byl v tomhle příkladě rozhodujícím kritériem při rozhodování....“

104 T.: „Znám kluka, kterýho kvůli tomu nepřijali...byl na pohovoru na letišti, a že jim to chtěl říct narovinu, aby s tim počítali, že má na zápěstí takový malý tetování, a oni hned, že to ne, že to tam nejde, že nosej firemní takový a makový košile, a že má teda smůlu...tak se blbeček připravil o místo...kdyby mlčel, tak na to nikdo nemusí přijít...“

J.: „...jinej kámoš žádal o práci u státní policie...tak nějak přibližně stejně starej (jako předchozí známý, tedy necelých čtyřicet let – pozn.) a taky pokérovanej krk, celý ruce a tak...navíc dělat několik let hasiče, takže praxe u státních složek...ale tam mu taky řekli, že to prostě nejde a že právě kvůli tomu tetování...že maj předepsaný uniformy, hlavně teda na léto, kdy musej nosit košile s krátkejma rukávama, a že to tetování nesmí bejt vidět, což by asi šlo vyřešit dlouhym rukávem, ale že kvůli němu nebudou měnit pravidla a způsob oblékání, tak má prej smůlu...neuděláš nic no...“

Zaměstnavatelé řídící se těmito prioritami se dle mého názoru velmi často připraví o kvalitní zaměstnance. Uznávám, že jsou pozice, kde by se o vhodnosti tetování dalo spekulovat. Ale i přesto se domnívám, že se jedná v tomto směru o diskriminaci, která je stále společností přehlížena:

J. poukazuje i na skutečnost, že chtějí-li tetovaní zastávat nějakou funkci, musí si ji „zasloužit“, což je také přinejmenším na pováženou a stojí za povšimnutí:

J.: „Musíš bejt ještě lepší, než ten druhej, abys dokázal, že jsi schopnej na to či ono, aby sis to vlastně před ostatníma obhájil...“

T. je však v tomto směru určitým způsobem optimistická:

T.: „Stejně si myslim, že za chvíli budou muset bejt ty ředitelé mnohem benevolentnější v tomhle směru, protože za chvíli už nebude z čeho vybírat...většina bude prostě potetovaná a s tim nic neudělaj...“

Myslím, že z hlediska této práce je tento výsledek týkající se ovlivnění zaměstnavatelů předsudky dosahující až diskriminujícího jednání velmi důležitý.

5.4 „Dneska už má tetování každej druhej.“

Není tetovaný jako tetovaný. I s tímto jsem se setkávala při svém pozorování velmi často. Jde o postoj tetovaných k tetovaným. Ani tato stránka fenoménu není jednoznačná, neboť ne každý souhlasí s rozhodnutím nebo volbou druhého.

105 Největší rozepře bývají v názorovém pojetí tetování mezi těmi majícími drobné, skryté, módní motivy se skupinami či jednotlivci tomuto fenoménu propadnuvšími a pro něž se stal životním stylem.

P.: „...jako pozoruju hodně ty lidi okolo...ohlížim se po potetovanejch...ne teda po těch s delfínkem nad kotníkem, ale zajímaj mě ty lidi...“

Všimla jsem si, že pro ty, jež chápou tetování jako důležitou součást sebe sama, řadí se do jakési subkultury tetovaných, dbají na originálnost svých motivů a do jisté míry odsuzují ty, kteří pouze kopírují:

P.: „Já třeba osobně nemám ráda povrchní tetování…když si třeba někdo dá něco jen proto, že to má někdo jinej, nebo i jen jen tak podle někoho...“

J.: „No..debilní jsou podle mě ti, co si něco nechaj třeba jen podle vzoru nějaký hvězdy nebo tak...třeba kámoš má takhle motiv jednoho zpěváka z jedný kapely a i na stejnym místě...jako je fakt, že ho málokdo zná, tak si to s nim nikdo moc nespojí, ale už jenom ten fakt, že to vlastně nejni jeho, ale jen něco okopčenýho, mi nepřijde moc dobrý...“

Ani tetování podléhající módním vlnám se nesetkává u respondentů s velkým souhlasem:

T.: „...nevim, jestli bych si nechala dát něco jen proto, že je to in...to bych si mohla třeba nechat rozříznout jazyk (split jazyka – pozn.)...to taky někdo má, je to určitě dost zajímavý, ale nejsem debil, abych si nechala něco takhle trvalýho udělat jen tak...pokud se to někomu líbí a nebo v tom vidí něco hlubšího, ok, ale jinak...přemejšlim přece...“

I když je nutné podotknout fakt, že dnes může být tuctctové to, co dřív originální bylo:

J.: „...taky jsem chtěl třeba šaška na rameno...takovýho toho jokera...ale pak jsem zjistil, že to má každej druhej, tak jsem od toho upustil...je to stejný jako třeba pavučina na lokti, tu už má taky každej mukl a gauner (smích) a nejni už v tom žádná originalita...“

Motivy pak ztrácejí svůj prvotní smysl, má-li ho každý druhý, nebo nechá-li si ho někdo, kdo v něm nevidí žádný osobní význam kromě „Mám tetování, koukejte.“:

P.: „...když je chlap jak hora a pak vidíš, jak má vytetovanýho maličkýho škorpionka...“

106 J.: „...oceňuju originální tetování, který má motiv a smysl, aspoň osobní pro dotyčného, což třeba takovej tribal podle mě nejni...ten podle mě nemůže znamenat v dnešní době pro nikoho nic...“

J. reaguje na rozmach ornamentálních tetováží, které mu v dnešní době připadají povrchní, ačkoli si je vědom kořenů těchto motivů. Chtěla bych zde podotknout fakt, že obě respondentky právě ornamentálním tetováním začínaly, ale jak jsem již sama uváděla, domnívám se, že pro ně osobně má daný motiv hodnotu jen z důvodu, že se jednalo o jejich „poprvé“. Dokonce i motiv P. tetování na kříži je předmětem odlišného přístupu:

J.: „...takovej ten štempl děvky nad prdelí...“

T.: „...to teda naštěstí nemám a ani ho nechci...takový znamení kurvy...to by mi všechny kámošky, co to maj, za tohle označení pěkně poděkovaly (smích)...ale teda pochybuju, že jsou to kurvy, i když teda...asi nevim..o jejich osobní životy se nezajímám...“

V tomto případě je také vidět určitá propojenost motivu s předsudkem, dalo by se tak říci, ačkoli vlastně vychází i z historie tohoto symbolu.

Chtěla bych zde připomenout skutečnost, že respondenti mají své motivy symbolického charakteru, kterému rozumí především oni sami, a okolí se může většinou jen domnívat, co který znamená. Je to dle mého názoru důležité pro porozumnění následujícím respondenty nepochopeným tetovážím spolu s názory jiných:

P.: „...uhozený jsou podle mě nápisy, myslim tim jako jména přítelkyň, kluků, takovýto párový tetování ´spolu navždy´ a podobně...ještě moc nerozumim těm extrémnějšim tetování, jako třeba volský oko na hlavě, roztažený nohy v podpaží, co se vlastně pohybem ruky roztahujou a tak (...) a zároveň se teď vymejšlej kraviny jako UV tetování, nebo tetování bělma...nevim no...“ „...jsem teď přihlášená do Miss Tattoo Convention, a jak probíhá na internetu část soutěže ohledně sympatie, kde lidi lajkujou na facebooku naše fotky zařazený do soutěže, tak spousta lidí, co i třeba nic sama nemá, strašně řešej motivy…zrovna nedavno jsem tam takhle koukala na jednu slečnu, co měla mimojiné na ruce vytetovanej motiv ze hry tetris, takový ty kostky, no a to prostě ty lidi nedávali…“

J.: „...viděl jsem jednou na koncertě chlapa a ten měl na jedný půlce zadku vytetovanýho smajlíka a na druhý půlce logo krotitelů duchů, což mi přišlo dost originání, i když teda smysl v tom taky moc nevidim...ale tak proti gustu...“

107 Jak zakončil J.: „proti gustu..“ , přičemž shodný pohled na věc, že se jedná o dotyčného volbu, mají i další:

T.: „Hele, víš co...to je každýho věc...oni s tim pak budou chodit do konce života (...).koukáš na to denně do zrcadla, všichni se s tebou o tom bavěj...a ty co: ‚hmm...když já to mám jen tak‘...to je přece praštěný...“

Z.: „...vždycky se najde někdo, komu se prostě líbit bude, a někdo, komu ne…“

Tetovaní, tatéři a „přátelé tetování“ mají možnost k setkání na tzv. konvencích - Tattoo Convention.

5.4.1 Tattoo Convention a společenství tetovaných

Z.: „... jako je pro dítě lunapark, tak je dost často pro tetovaný konvence…“

Sama jsem se jedné zúčastnila. Jedná se o místo, kde jde především o prezentaci v dané oblasti dostupných tetovacích salonů – práce jejich tatérů, nabízené služby týkající se doplňujících tělomodifikujících technik, jako například piercingů, implantátů, skarifikací a podobně.

Jsou vytvořeny jednotlivé kóje pro jednotlivé salony, kde probíhá, nejčastěji na předem domluvených modelech – osobách, před očima návštěvníků samotný proces tetování. Účastnivší se osoby tak mohou vidět, jak takové tetování vzniká, mohou porovnat práce jednotlivých tatéru, sami se tohoto procesu účastnit a podobně.

Z.: „...osobně jsem si tam teda nikdy nic děla nenechal a nenechám, ale jako jinak supr podívaná, všude jsou slyšet bzučící strojky….“

Spolu s tímto jsou zde stánky s občerstvením či s oblečením k tomuto stylu patřícím. Nejčastějšími značkami v tomto kontextu pak jsou například Lucky 13, Liquor Brand, King Kerosin, Rumble 59 a mnohé další, kdy je většina laděna do stylu oldchoolu, rock’n’rollu a podobně. Pro představu se jedná o námořnické motivy, dívčí styl inspirovaný pin-upkami, tedy ženami a slečnami známými z amerických reklamních plakátů v období padesátých šedesátých let – šaty, sukně, puntíkaté a kárované motivy, spony a mašle, u mužů pak bekovky, ohrnuté džíny, nejčastěji značky Levi’s.

Celá konvence trvající dva tři dny má svůj souběžně probíhající program na připraveném jevišti, kde se konají nejrůznější soutěže či koncerty kapel, opět do tohoto

108 stylu zapadajícími, takže především rock’n’roll, rockabilly, psychobilly, rock, ska a podobné styly vzájemně ze sebe vycházejícími.

Že se však i toto místo stává módním trendům podléhající, pro širší veřejnost lákavější a již se zde nestýkají jen ti, pro něž je tetování právě součástí životního stylu se vším všudy, svědčí i postřeh P. z účasti na Miss Tattoo Convention:

P.: „No..dostala jsem se k tomu přes kamarádku, a když jsem viděla ty, co se tam hlásej a s čim, a že se kvůli něčemu malýmu svlíknou, tak mě to až nasralo a řikala jsem si, že za to nic nedám...protože jak znám ty lidi tam, tu akci celkově, tak ani já se nemám komu rovnat...hlasí se tam spousta emo nebo techno slečen nebo jinejch nemyslnejch stylů, co maj nějakou malou píčovinu, a je to spíš, jak kdyby si pletly miss tattoo s miss Europe...pak se právě ozývaj ty další lidi a řešej fotky, záviděj, nejsou třeba oblíbený, sami nemaj odvahu a jen škoděj a řešej sračky...a na ty fotky se pak nabalujou další a další lidi...“

5.5 „Nejdůležitější je vědět, co chceš“

Chtěla bych v této poslední kapitole týkající se výzkumné zprávy poskytnout prostor pro zamyšlení, pro myšlenky, jež se nedaly zařadit do předchozích kategorií, ale které podle mého i přes to stojí za to zmínit, prostor pro jakési zhodnocení vlastního pohledu na tento fenomén.

Osobně mám problém s představou, že bych zvolený motiv měla vídat po zbytek svého života. Mám ráda změnu. Když jsem toto kdykoli podotkla, všichni mi argumentovali tím, že si k již stávajícímu mohu vždy nechat něco přidělat, doplnit o nové nápady a podobně. Ale abych řekla pravdu, nepřesvědčili mě. Avšak respondenti sami na to mají svůj pohled:

Z.: „...to si myslím, že je nejdůležitější…vědět, co chceš…vymyslet si motiv, nepřemejšlet nad tim, jako skoro všichni, co se furt vymlouvaj, a jít za tatérem a plácnout mu tam ten svůj návrh…protože ať už je jakejkoli, vždycky se najde někdo, komu se prostě líbit bude, a někdo, komu ne…takhle to prostě nejde…“

P.: „Já už kolikrát ani sama nevim, co přesně kde mám, už je to moje součást…nesmíš na to pořád zírat nebo tak, už to beru tak nějak automaticky…kouknu do zrcadla a vim, že to tam je…je to jak tričko nebo tak…“

109 T.: „...pro mě osobně je tetování něco, co se mi líbí...musí se to líbit hlavně mě, a všichni ostatní si můžou víš co...pokud se to nebude líbit tobě, tak jak s tim pak budeš žít...koukáš na to denně do zrcadla, všichni se s tebou o tom bavěj...a ty co: ‚hmm...když já to mám jen tak‘...to je přece praštěný...“

Jak jsem již uvedla v předchozích kapitolách, tetovaní vnímají ve svém okolí, zvláště pak v kontextu s prací a praxí, určitou diskriminaci, která pramení nejčastěji z předsudků zakořeněných ve společnosti. Ty mohou být založeny na ovlivnění mediálním obrazem a prezentací tetovaných jako kriminálních živlů, jedinců s asociálním chováním a podobně, spolu s neznalostí fenoménu, čímž si nemohou, nebo spíše ani mnohdy nechtějí vytvořit vlastní názor.

P.: „...ještě jsem si třeba vzpomněla, že třeba na módních přehlídkách, když chtěj ukázat nějaký modely jako na potetovanejch, tak jim to většinou namalujou, nesháněj nikoho potetovanýho...“ „...sama bych si nechala udělat celý rukávy, ale jako v týhle to prostě pak nejde...myslim s prací...koukám na některý ty mladý holky, s rukávama a řikám si, copak jednou budou jako dělat (...) ale tak jako když pak vidí typa řídit sanitku, fialový vlasy, propíchanej,potetovanej, tak jako taky bych se pozastavila…v těhle službách je to prostě problém…“

J.: „...ale zas na druhou stranu, jak jsme viděli na nedávné volbě prezidenta České republiky, nemusí být tetování zas až takovou překážkou...jenom se asi musí víc snažit, než ty nepotetovaný...(...) a to si taky myslim, že je hlavní problém v dnešní společnosti, kde každej druhej má kdejaký malý tetování, a přitom koukaj špatně na ty, kteří se nestydí ho neschovávat pod tričkem...jedna velká předpojatost...“

Čímž se opět dostáváme k jednomu z hlavních témat této výzkumné zprávy - předsudkům...

P.: „...snažim se o tom i dost vyprávět v okolí, dělat dokumenty a referáty do školy, hájit svoje názory, a to víš, že třeba v tý škole jsou z toho vypleskaný, spousta pořád vůbec netuší...přijde mi, že kolikrát to v těch filmech nebo seriálech spíš odpuzuje...a zajímavý mi přijde i to, že ani doktoři třeba pořádně pořád sami nevěděj, jako třeba ohledně magnetický rezonance a tak...nějak je to i s dárcovstvím krve, ale kdo ví (...) no...je to pořád trochu tabuizovaný v naší společnosti...a při tom úplně zbytečně...je to škoda“

110 5.6 Shrnutí

Význam vlastního tetování pro jednotlivce, přistupuje-li k jeho výběru zodpovědně, je určitě velký. I když se může stát, že nositelův postoj se změní, stále je jeho důležitou součástí, která v něm zanechává přinejmenším vzpomínky. Jak bylo uvedeno, ne všechny vyobrazené motivy jsou jen povrchní a nahodilé obrázky, ale mohou náš život nasměrovat jiným směrem, ovlivnit naši prezentaci navenek, posílit ztracené sebevědomí a podobně.

Domnívám se, že otázky, které jsem si stanovila v rámci fenomenologické studie, byly zodpovězeny. Poskytla jsem pohled na motivaci vedoucí k prvotnímu rozhodnutí pořídit si tetováž, přičemž bylo doloženo, že první často jen „nastartuje“ jakousi novou zálibu do budoucna. A právě s tímto spojená následná viditelnost a rozsah motivů má za následek časté interakce s okolím týkající se jedincova tetování, které nejsou vždy jen příjemné.

Ať už je však přístup společnosti stále utvářen zmíněnými stereotypy, jedinci řadící se do tzv. tetovaného společenství se nad něj umí povznést, neboť si jsou vědomi vlastní hodnoty a významu svého tetování pro ně samotné. Okolí se to může nelíbit, mohou s tím nesouhlasit, ale to je asi to jediné, co mohou. Je to jen jejich vlastní postoj, který lze změnit, nikoli neustálá snaha formovat druhé k obrazu svému.

Fakt, že má tetování, spíše tedy konkrétní motivy, i v dnešní době stále ještě pro některé nositele hlubší význam, je důležitý pro pochopení jedincova konání. Nejedná se tedy v tomto případě o zálibu, která tkví v povrchním pokrytí těla nahodilými motivy, ale o důležitou součást jedince samotného. Ačkoli i se lze samozřejmě setkat i s opačným přístupem, což však tito jedinci odmítají a distancují se od toho.

Domnívám se, že nejdůležitějším výsledkem tohoto výzkumu je problematika uplatnění na trhu práce, kdy dochází ze stran zaměstnavatelů k určitému diskriminujícímu postoji vůči tetování jedinců, ačkoli ono samotné dotyčným na kvalitách nepřidává, avšak v žádném případě ani neubírá.

Jak v průběhu respondenti sami uváděli, mají pocit, že společnost je v tomto kontextu stále plná předsudků, stereotypů, na což má vliv i fakt, že je fenomén tetování pořád do určité míry tabuizovaný a médii prezentovaný v nikoli objektivním světle.

111 Závěr

„Tetování je součást tebe, která tě vyjadřuje, doslova dokresluje. Nosíš ho celej život, až do hrobu. Peníze ti ukradnou, barák zapálej, manželku znásilněj, ale to tetování ti zůstane. Vždycky bylo spojený s duchovní podstatou člověka. Tetování jseš prostě ty, tvoje součást“ Anděl (In Valenta, 2011, s. 158)

Vystihnout veškeré zajímavosti, detaily a charakteristiky tohoto fenoménu v kontextu vzájemného vztahu jedinec-tetování-společnost by bylo na mnohem více stránek, avšak snažila jsem se vystihnout alespoň dle mého nejdůležitější principy.

Cílem této práce bylo především poskytnout sociálně kulturní i sociálně psychologický pohled na problematiku tetování ze strany tetovaných, zvláště v kontextu sociálních interakcí. Domnívám se, že pojetím jednotlivých kapitol v teoretické i praktické části jsem tento cíl naplnila.

Myslím, že kromě teoretického ukotvení pojmu v sociálně kulturním pojetí jsem poskytla náhled na vzájemné interakce s okolím ovlivněnými předchozím ze strany samotných potetovaných, což by se mohlo setkat i s určitým porozuměním jejich rozhodnutím a konání. Spolu s tímto jsem pak dle mého touto prací umožnila i kýžený pohled na subjektivní vnímání zkušeností samotnými osobami z řad tetované společnosti a osvětlila tak některé specifické jevy, které s tímto fenoménem úzce souvisí.

Vzhledem k faktu, že prvotní ovlivnění k tetováži často vzešlo od starších již potetovaných osob, lze na základě tohoto do budoucna plnit i další formulované úkoly sociální pedagogiky, mezi které bych v tomto kontextu vybrala například zkoumat možnosti poskytnutí pomoci v adaptaci jedincům nejen s projevy rizikového chování (insp. Kraus, 2008), neboť by se dalo z tetování vyčíst, jakou subkulturou jsou ovlivněni, tudíž i jaký žebříček hodnot uznávají, popřípadě i rozpoznat životní styl jejich rodičů a jeho případný vliv na potomka. Dalo-li by se vycházet z této znalosti specifické symbolické neverbální komunikace, bylo by snazší pochopit a porozumět mnohým situacím a interakcím, což by mělo za následek rozvoj v orientaci v mezilidských vztazích (Kraus, 2008).

112 Motivace k tetování a výběr samotných motivů vyplývá do určité míry z funkcí, kterou mu jedinec sám přikládá, což má vliv i na vztah k vlastnímu tetování. V dnešní společnosti je mnoho lidí, kteří se nechají k tetování zlákat pouze z důvodu toho, že se jim momentálně líbí, mají ho ti ostatní, z rozmařilosti, chvilkové pohnutky a podobných „ukvapených“ příčin, což má však za následek pouze to, že k němu sami nemají žádný vztah, tudíž je velká pravděpodobnost, že je brzy omrzí, neboť s výběrem nebudou ztotožněni, jak poukazují respondenti na důležitost výběru motivu pro jeho významnost pro ně samé.

Tetování se však, přistupuje-li se k výběru a pojetí zodpovědně, stává součástí jedincova sebepojetí, má vliv na jeho sebevědomí, prezentaci vlastní osoby okolí. A samozřejmě to platí i opačným směrem – okolí si vytváří názor na dotyčného na základě vlastního postoje k tetování, k tetovaným, což je ovlivněno mnoha stereotypy, až předsudky.

Tetování bylo, je a bude důležitým prvkem v komunikaci většiny kultur, subkultur i skupin na naší planetě. Je spojené s nejrůznějšími funkcemi, významy, které jsou mnohdy velmi osobní, i sociálně významné v rámci dané skupiny. Je tedy s podivem, že ačkoli je tento fenomén v naší společnosti po celá staletí, je stále do určité míry tabuizován.

Tím, že je především médii prezentován velmi často v tom nejhorším světle – v kombinaci s kriminálníky, disociálními či asociálními jedinci bez ohledu na samotný vývoj pojetí tohoto fenoménu, lidé, jež si nechtějí vytvořit vlastní názor, pak tyto „nálepky“ používají dál, jak bylo doloženo ve výzkumné části.

Domnívám se, že důležitým zjištěním této práce je však fakt, že dochází k do jisté míry diskriminujícímu jednání ze stran (potenciálních) zaměstnavatelů, kteří mnohdy rozhodují na základě pro pracovní pozici povrchních kritérií, namísto vnímání kvalit jedince. Což je dle mého názoru vhodným tematem k možnému bližšímu následnému zkoumání, neboť se tato problematika oboru sociální pedagogiky také úzce dotýká.

.

113 Seznam použitých zdrojů

LITERATURA

BARTŮŠKOVÁ, Iveta. 2011. „Live to ride – ride to live“ – Analýza motorkářské subkultury : Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, 2011. 97 s.

BRIXA, Martin. 2011. Význam tetování vězňů ve výkonu trestu odnětí svobody : Bakalářská práce. Brno: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta humanitárních studií, Institut mezioborových studií Brno, 2011. 50 s.

CIGLEROVÁ, Jana. 1999. Leopardí muž. In Reflex. 27-05-1999, s. 66-67

DE VITO, Joseph. 2008. Základy mezilidské komunikace : 6. vydání. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008, 512 s. ISBN 978-80-247-2018-0.

DROBNÁ, Veronika. 2009. Sebezraňování jak výrazový prostředek v umění : Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, 2009. 34 s., 16 s. příl. Vedoucí bakalářské práce Radek Horáček.

EBELOVÁ, Kateřina. 2012. Maska v proměnách času a kultur. Praha: Grada Publishing, 2012. 272 s. ISBN 978-80-247-2470-6

FERGUSON, Henry – PROCTEROVÁ, Lynn. 1998. Umění tetování. Praha: Rebo Productions, 1998. 128 s. ISBN 80-7234-028-X

FIKSA, Radek. 2009. Encyklopedie Bodyartu.1. vyd. Žďár nad Sázavou: Bodyart Press, 2009. 110 s. ISBN 978-80-903957-4-9

FIKSA, Radek. 2011. Tetování : Druhé upravené vydání + CD. 1.vyd. Žďár nad Sázavou: Bodyart Press s.r.o., 2011. 168 s. ISBN 978-80-87525-00-5

GAVORA, Peter. 2000. Úvod do pedagogického výzkumu. 1.vyd. Brno: Paido, 2000. 207 s. ISBN 80-85931-79-6

HENDL, Jan. 2008. Kvalitativní výzkum : základní teorie, metody a aplikace. 2., aktual. vyd. Praha: Portál, 2008. 408 s. ISBN 978-80-7367-485-4

HORÁČKOVÁ, Alena. 2001. Études Celtiques XXXIII, 1997. In Archeologické rozhledy LIII. – 2001. Praha: Archeologický ústav Akademie Věd České republiky, 05- 2001. s.172-173. ISSN 0323–1267

114 KRAUS, Blahoslav. 2008. Základy sociální pedagogiky. 1.vyd. Praha: Portál, 2008. 216 s. ISBN 978-80-7367-383-3

KRIEGELOVÁ, Marie. 2008. Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. 1.vyd. Praha: Grada Publisching, 2008. 176 s. ISBN 978-80-247-2333-4

LEŠKO, Ladislav. 2008. Náhled do sociální komunikace. 1.vyd. Brno: Tribun EU, 2008. 102 s. ISBN 978-80-7399-466-2.

MIOVSKÝ, Michal. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2006 (dotisk 2010). 332 s. ISBN 80-247-1362-4

PASTOR, Zlatko. 2007. Sexualita ženy. 1vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 204 s. ISBN 978-80-247-1989-4

RAK, Roman – MATYÁŠ, Václav – ŘÍHA, Zdeněk, a kol. 2008. Biometrie a identita člověka ve forenzních a komerčních aplikacích. Praha: Grada Publishing, 2008. 664 s. ISBN 978-80-247-2365-5

RYCHLÍK, Martin. 2005. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 352 s. ISBN 80-7106-780-6

RYCHLÍK, Martin. 2006. Zdraví a upravené tělo, to často nejde dohromady. In Mladá fronta DNES. 25.8.2006. Příloha Zdraví, str. 3.

SMOLÍK, Josef. 2010. Subkultury mládeže : Uvedení do problematiky. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. 288 s. ISBN 978-80-247-2907-7.

STRAUSS, Anselm - CORBINOVÁ, Juliet. 1999. Základy kvalitativního výzkumu : postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999. 196 s. ISBN 80- 85834-60-X

ŠTEFAN, Jiří – HLADÍK, Jiří, a kol. 2012. Soudní lékařství a jeho moderní trendy. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2012. 448 s. ISBN 978-247-3594-8

ŠVAŘÍČEK, Roman - ŠEĎOVÁ, Klára, a kol. 2007. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1.vyd. Praha: Portál, 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0

URBAN, Lukáš – DUBSKÝ, Josef – MURDZA, Karol. 2011. Masová komunikace a veřejné mínění. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2011. 240 s. ISBN 978-80-247-3563-4

VALENTA. Vladimír. 2011. Tetování & Tetování. 1.vyd. Praha: DEUS, 2011. 272 s. ISBN 978-80-87408-03-2

115 WATKINS, Jack. 2011. Tetování : Symboly a významy. 1.vyd. Praha: Brána, 2011. 96 s. ISBN 978-80-7243-523-4

WEISS, Petr a kolektiv. 2010. Sexuologie. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. 744 s. ISBN 978-80-247-2492-8

CIZOJAZYČNÁ LITERATURA

ATKINSON, Michael. 2003. Tattooed : the sociogenesis of body art. 1.vyd. Toronto: University of Toronto Press, 2003. 292 s. ISBN 978-0-8020-8568-9

BRAUNBERGER, Christine. 2000. Revolting Bodies: The Monster Beauty of Tattooed Women. In NWSA Journal, Vol. 12, No. 2. Johns Hopkins University Press , 06-2000. s.1-23

CLERK, Carol. 2009. Vintage Tattoos: The Book of Old-School Skin Art. New York: Universe Publisching, 2009. 256 s. ISBN 978-0-7893-1824-4

DeMELLO, Margo. 2007. Encyclopedia of Body Adornment. 1.vyd. Westport : Greenwood Publishing, 2007. 326 s. ISBN 978-0-313-33695-9

FEATHERSTONE, Mike. 2000. Body Modification. 1.vyd. London: SAGE, 2000. 347 s. ISBN 0-7619-6796-6

GAY, Kathlyn – VHITTINGTNON, Christine. 2002. Body Marks : Tattoing, Piercing, And Scarification. Brookfield: Twenty-First Century Books (CT): Milbrook Press, 2002. 112 s. ISBN 0-7613-2352-X

HEWIT, Kim. 1997. Mutilating the Body : Identity in Blood and Ink. Bowling Green, OH: Bowling Green State University Popular Press, 1997. 176 s. ISBN 0-87972-710-1

HUDSON, Karen L. 2009. Living Canvas : Your Total Guide to Tattoos, Piercings, and Body Modification. 1.vyd. Berkeley, CA: Seal Press, 2009. 336 s. ISBN 978-1-58005- 288-7

LANGELLIER, Kristin, M. 2001. „You´re marked“ : Breast cancer, tattoo, and the narrative performance of identity. In BROCKMEIER, Jens. Narrative and Identity: Studies in Autobiography, Self and Culture. Amsterdam: John Benjamins Publishing Company, 2001. s.145-184 ISBN 90-272-2641-5

116 LODDER, Matt. 2010. Body Art : Body Modification as Artistic Practice (Thesis submitted for the degree of Doctor of Philosophy). University of Reading, Department of History of Art, 2010. 268 s.

MAARTEN, Hesselt, van Dinter. 2005. The World of Tattoo: An Illustrated History. 1. vyd. Amsterdam: KIT Publishers. 2005. 304 s. ISBN 9068321927

NAGLE, Jeanne. 2012. Why People Get Tattoos and Other Body Art. 1.vyd. New York: The Rosen Publishing Group, 2012. 64 s. ISBN 978-1-4488-4617-7

PALEY, Maggie. 1999. The Book of the Penis. 1.vyd. New York: Grove Press, 1999. 256 s. ISBN 0-8021-3693-1

PATTERSON, Maurice – SCHROEDER, Jonathan. 2010. Boderlines : Skin, tattoos and consumer culture theory. In Marketing Theory. London: Sage, 10-2010, č.3. s. 253-267. ISSN 1470-5931

PITTS, Victoria. 2003. In the Flesh : The Cultural Politics of Body Modification. New York: Palgrave Macmillan, 2003. 239 s. ISBN 978-0-312-29311-6

SAWYER, Sarah. 2007. Body Piercing And Tattooing : The Hidden Dangers of Body Art. 1.vyd. New York: The Rosen Publishing Group, 2007. 112 s. ISBN 978-1-4042- 0947-3

VEALE, David – NEZIROGLU, Fugen. 2010. Body Dysmorphic Disorder : A Treatment Manual. 1.vyd. Chichester, UK: Wiley Publishing, 2010. 488 s. ISBN 978-0- 470-85121-0

WOHLRAB, Silke – STAHL, Jutta – KAPPELER, Peter M. 2007. Modifying the body: Motivations for getting tattooed and pierced. In Body Image, vol. 4. 05-2007. s. 87-95.

INTERNETOVÉ ZDROJE

BARUN. 2011. Významy a funkce tetování ve společnosti [online]. 2011-06-23 [cit. 2013-03-10]. Dostupné z www:

Barun. 2012. Tetování - Když se řekne tribal…[online]. 2012-01-15 [cit. 2013-03-31]. Dostupné z www:

BLIZI. 2006. Body art aneb sebezraňování v umění. In Sebepoškozování [online]. 2006- 07-19 [cit. 2012-12-16]. Dostupné z www:

117

DON WIDBO. 2012. Body Art – 2. díl: Branding [online]. 2012-01-17 [cit. 2013-02- 03]. Dostupné z www: < http://www.kingsoforganizedcrimes.com/2012/01/17/body-art- 2-dil-branding/>

HELL.cz. 2009. HELL.cz - tetování tattoo piercing studio Praha [online]. 2009 [cit. 2013-01,02,03]. Dostupné z:

Historie tetování [online]. 2013 [cit. 2013-01-22]. Dostupné z www:

CHOCHE. 2012. Body Art – 5. díl: Skarifikace [online]. 2012-11-10 [cit. 2013-01-20]. Dostupné z www:

JACKMANN, Bedřich. 2013. Cane Corso : Find your own lifestyle [online]. 2013 [cit. 2013-02-23]. Dostupné z www:

Japonské tetování – Irezumi. 2008. In Body Art, Styl, Tetování. [online]. 2008-07-09 [cit. 2013-03-31]. Dostupné z www:

Mikrodermal piercing. 2011. In PainArt Wiki. aktual. 2011-11-14 [cit. 2013-01-20]. Dostupné z www:

Piercing. 2011. In Piercing – info [online]. 2011-11-02 [cit. 2012-12-18]. Dostupné z www:

Pocketing. 2008. In BodyArt magazín [online]. 2008 [cit. 2013-1-6]. Dostupné z www:

RYCHLÍK, Martin. 2007a. Začíná seriál o tetování (1.díl) [online]. 2007-12-14 [cit. 2013-2-14]. Dostupné z www:

RYCHLÍK, Martin. 2007b. Tetování (2.-3.díl) [online]. 2007-12-17/18 [cit. 2013-2-14]. Dostupné z www:

Skarifikace – jizvové kresby. 2012. In BodyArt online magazín [online]. 2012-11-15 [cit. 2013-01-31]. Dostupné z www:

118 ŠTEFKOVÁ, Zuzana. 2006-12. Body Art. In ARTLIST databáze současného umění [online]. Praha: Centrum pro současné umění, 2006-2012 [cit. 2012-12-16]. Dostupné z www:

OSTATNÍ

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

119 Seznam příloh

Příloha č. 1 – Piercingový slovníček

Příloha č. 2 – Branding

Příloha č. 3 – Implantáty

Příloha č. 4 - Rozhovory

120 Přílohy

121 Příloha č. 1 - Piercingový slovníček

Přehled klasických a genitálních piercingů

Pro zajímavost bych zde uvedla nejběžnější rozdělení piercingů dle místa umístění, na čemž je patrné, že místo vhodné pro piercing je snad jakékoli na těle.

Klasické

Piercingy obočí, pupíku, rty, jazyka či ucha se pro jednoduchost nazývají shodně s místem propichu, oproti následujícím (Piercing, 2011, srov. Hudson, 2009): Conch - piercing ušní chrupavky Erl - podkožní piercing nosu Frenulum - horizontální piercing uzdičky nad horním rtem Labret - piercing ve střední části horního nebo spodního rtu (i pod ním či nad ním) Madonna - piercing na straně horního rtu Nostril - piercing jedné části nosu Septum - piercing nosní přepážky Tragus - piercing chrupavky u vchodu do ušního kanálku

Genitální

Piercing lze samozřejmě nalézt i v těch nejintimnějších partiích. U mladých a štíhlých se to může zdát přirozené a podtrhující jejich vlastní osobnost, krásu, zlepšující sexuální prožitky, je však třeba být v tomto směru opatrní, ne všechna místa jsou pro všechny příjemné a vzrušující, někdy spíše naopak. (Pastor, 2007). Dle mého je až s podivem, kolik různých míst a možností umístění piercingu lze právě v těchto místech vymyslet (Piercing, 2011, srov. Hudson, 2009): Ampallang / Apadravya – horizontální / vertikální piercing žaludu Bravdavka - vertikální, horizontální nebo diagonální piercing bradavky nebo za ní Clitoris hood - horizontální nebo vertikální piercing pahorku nad klitorisem Dyode - piercing okraje žaludu Fourchette - vertikální piercing vnitřního okraje stykých pysků v oblasti nad poševním vchodem Frenum - horizontální piercing uzdičky pod žaludem Guiche - horizontální piercing kůže perinea (oblast mezi řitním otvorem a varlaty nebo pochvou) Hafada - piercing kůže šourku Christina - vertikální piercing, který začíná nad stydkou kostí a končí v klitorisu Isabella - vertikální piercing klitorisu

122 Klitoris - piercing klitorisu Labia - piercingy, které mohou vést vnější nebo vnitřní stranou stydkých pysků Penile skin - jakýkoliv piercing vedený pod kůží v oblasti penisu (Reverse)Prince Albert - piercing (vcházející dovnitř vrchní částí) žaludu nebo pod ním a vycházející ven močovou trubicí Princess Albertina - piercing, který dovnitř vniká močovou trubicí a vychází ven mezi poševním vchodem a močovou trubicí Předkožka / Pubic - piercing předkožky penisu / základny penisu Triangle - horizontální piercing vrcholku nad klitorisem

Pocketing

Abych řekla pravdu, s tímto pojmem jsem se při psaní této práce setkala poprvé a ani co se dostupnosti informací o něm týká, není dle mého názoru příliš obvyklý a známý. Jedná se o extrémnější formu piercingu, která vznikla v polovině devadesátých let. Jde tedy o víceméně novější formu piercingu, přesněji povrchového piercingu, který si již také prošel svým vývojem. Označení pochází opět z angličtiny, pocket/ing – kapsa/kapsování. Šperk, v tomto případě konkrétněji tyčka či jakýsi drátek, je během této metody částečně vsunut, implantován pod kůži – do jakési kapsy. V reálu to pak tedy vypadá tak, že více než polovina šperku/drátu je pod kůží, čímž vlastně z obou stran kotví tyčku, tedy samotný šperk, na povrchu. (DeMello, 2007; Kriegelová, 2008; Pocketing, 2008) Jak se však uvádí v článku Pocketing (2008) nejedná se o ozdobu od každého pro každého. Hojení tohoto „doplňku“ se pohybuje okolo šesti až osmi měsíců dle umístění, přičemž se většinou využívají místa jako týl a podobné, kde dochází k co nejmenšímu pohybu a tlaku, oproti například pažím, nohám… Je navíc nejvíce prováděn klientům, kteří již vědí, jak se o piercing správně postarat, což však dle mého platí na veškeré surface piercingy. (DeMello, 2007; Pocketing, 2008) Spolu s tímto pojmem bývá užíván i pojem stapling (z angličtiny sešívání, sponkování), který vychází z podobnosti piercingu sponce ze sešívačky (DeMello, 2007). V české literatuře ani na webu jsem se s ním ale nesetkala, za zmínku ze zahraniční literatury však dle mého stojí.

Scalpel piercing

Zatímco u klasického piercingu jde především o propíchnutí příslušného místa jehlou, popřípadě o zásah puncherem malého rozměru u mikrodermálních piercingů, tato metoda vyžaduje o něco rozsáhlejší zákrok „skrz naskrz“ tkání. Podle použitého nástroje pak rozlišujeme punching a scalpelling (Hell.cz, 2009).

123 Punching

Jak název napovídá, tato metoda bude prováděna právě tzv. puncherem. Oproti předešlým mikrodermálním šperkům, kdy byla „vykrojena“ jen drobná část kůže, tato metoda nabízí vzniknutí masivnějšího a rozsáhlejšího otvoru. A na rozdíl od mikrodermálního piercingu, který je možno aplikovat téměř po celém těle, neboť naruší pouze povrchově kůži, se v tomto případě jedná o radikálnější odstranění určitého množství celé tkáně, proto je nejvhodnějším místem například ušní chrupavka či nosní přepážka. (Hell.cz, 2009) Na internetu jsem kromě běžného kruhového punchingu, který je nejčastější a většinou je do vzniknuvšího otvoru instalován právě „tunel“ nebo „plug“, objevila i v pevné ušní chrupavce „vykrojenou“ hvězdičku či srdíčko.

Scalpelling

Jak označení napovídá, jedná se o proříznutí tkáně skalpelem, opět „skrz naskrz“. Rozdíl od punchingu je nejen v procesu vytváření otvoru, ale při využití tohoto způsobu nedochází ke ztrátě tkáně. (Hell.cz, 2009) Tuto metodu si volí nejčastěji osoby, které nechtějí projít procesem pozvolného roztahování otvoru, jsme opět u tunelů a plugů, ať už z jakéhokoli osobního důvodu, nebo v případech, kdy by mohlo při pozvolném roztahování dojít k deformaci otvoru. Je tedy vhodný zejména pro piercingy na následujících místech – brada, jazyk, šourek, pupík. (Hell.cz, 2009)

124 Příloha č. 2 – Branding

Strike branding

Tímto způsobem, jehož volné označení přeložené z angličtiny znamená značkování úderem, zasažením, se vytvářejí jizvy pomocí přiložení zahřátého, rozpáleného kusu kovu, co se dekorativní skarifikace v salonech týká nejčastěji chirurgické oceli, na místo k tomu určené. Obvykle se značky dělají postupně, po částech, než v celku. (Don Widbo, 2012; Hell.cz, 2009; Hudson, 2009) S tímto souvisí tzv. cold branding, chladné značkování, které je vzácnější a méně obvyklé, než předchozí způsob. Princip vytváření vzorů je stejný, jen se pracuje s chladným nástrojem. Rozdíl je poté v tom, že umožňuje opětovný růst chlupů či vlasů a nevytváří se keloid (zbytnělá jizva). (Don Widbo, 2012; Hudson, 2009)

Cautery (kauter) branding

Cautery (kauter) branding, jinými slovy kauterizace, využívá „speciální kauterizační skalpel napůl řeže, napůl pálí. Rána se otevírá jako po řezu klasickým skalpelem, ale nekrvácí, neboť jí čepel kauteru současně s řezem zatavuje“ (Hell.cz, 2009, Branding). Tím je zajištěno poškození tkáně pouze v místě řezu, žezu, a tudíž neroztahování se jizvy více do šířky, jako tomu může být u jiných typů skarifikace. Toto pozitivum, dá-li se to tak říci, pak umožňuje vypalovat složitější a propracovanější tvary, které by předchozí metodou nešly. Ovšem chybí zde symbolický kontakt s ohněm, což může být pro některé rozhodující. (Don Widbo, 2012; Hell.cz, 2009; Hudson, 2009) Do této kategorie by se dal zahrnout i tzv. laser branding (elektrokaustika), kdy se přístrojem připomínajícím obloukový svářeč, dostávají na kůži při vypalování jiskry, které se vzápětí vypařují. Výhodou této metody je přesné usměrňování hloubky povrch a množství popálení kůže. (Don Widbo, 2012)

125 Příloha č. 3 – Implantáty

Transdermální implantáty

Transdermální implantát je do určité míry podobný výše zmíněným mikrodermální piercingům, což znamená, že jeho základna, jedna z jeho částí, je umístěna pod kůží a skrz kůži vyčnívá druhá část implantátu, jakýsi závit, na nějž lze poté připojit samotný šperk, nejrůznějších tvarů. Jeho rozměry jsou oproti mikrodermálnímu větší, z čehož lze odvodit, že i zásah do tkáně, těla je podstatně náročnější. (DeMello, 2007, Hell.cz, 2009) Rozdíl je také v samotné aplikaci, transdermální oproti mikrodermálnímu potřebuje dva vstupní otvory na vzdálenost přibližně palce od sebe, přičemž se mezi nimi musí zároveň speciálním nástrojem povolit tkáň tak, aby se dala základna transdermálního implantátu prostrčit jedním otvorem pod kůží vně závitem druhým otvorem. První řez kůží bývá poté zašit, na vyčnívající závit se našroubuje „hlavička“ šperku, jak jsem se již v předchozím odstavci zmínila. (Hudson, 2009) Tato metoda se příliš nedoporučuje, a to nejen z důvodu nutných odborných znalostí při procesu aplikace, ale i z důvodu zvýšené rizikovosti zákroku a následné špatné hojitelnosti šperku. Jedná se komplikovanější narušení tkáně a většina šperků se nezahojí správně, úplně nebo vůbec: „Může docházet k nadměrnému jizvení tkáně, dále k odmítnutí a vyloučení implantátu z těla. V průměru se úspěšně zahojí pouze 20% transdermálů“ (Hell.cz, 2009, Implantáty). (DeMello, 2007; Hell.cz, 2009)

Subdermální implantáty

Subdermání implantáty jsou implantáty v pravé slova smyslu, neboť jsou zcela vsunuté pod kůží a žádná jejich část nevede skrz kůži vně. K jejich aplikaci je potřeba jen jeden řez, otvor, vstup pod kůži, což je vlastně jediné místo, kterému je třeba se věnovat, co se hojení týká. Tímto otvorem se opět speciálním nástrojem oddělí tkáň pod kůží tak, aby se vytvořila jakási kapsa, do níž se samotný implantát, ze silikonu či teflonu, vloží. Vytváří pak určitý 3D efekt, mění reliéf těla, části těla. (Hudson, 2009, Nagle, 2011) Nejčastěji se můžeme setkat například s umělými rohy, a proto, že stejně jako u některých druhů piercingů, můžeme velikost implantátu postupně měnit za větší a větší, jak se postupně kůže podřizuje a vytahuje dle vložného implantátu, lze i požadovaný efekt měnit podle přání klienta na výraznější. (DeMello, 2007) Zajímavou formou subdermálního implantátu, který nemá pouze estetický, dekorativní charakter, ale i jakousi funkčnost z hlediska fyzické stimulace, je tzv. beading.

Beading

Dalo by se říct, že se jedná o jeden z nejbezpečnějších druhů subdermálních implantátů. Beading, z angličtiny volně přeložen jako korálkování, je založen na implantování kuliček ze zdravotně nezávadného materiálu (silikon, teflon…) pod kůži penisu, a to dle požadavků a přání klienta v řadě za sebou či po obvodu, což v konečném výsledku vytvoří

126 trvale nerovný povrch penisu a zvětší ho co do objemu, což má vliv především na sexuální prožitky. (Hell.cz, 2009, Hudson, 2009) Beading pochází z tradic japonské Yakuzy, kdy si její členové údajně implantují skutečné perly, avšak nikoli z předešlých důvodů, ale každou perlou symbolizují jeden rok ve vězení. Proto se můžeme někdy setkat i s označením pearling nebo Perly Yakuzy. (Hell.cz, 2009)

127 Příloha č. 4 – Rozhovory

Z. - respondent č. I

Rozhovor ze dne 27.3.2013

Vzpomínáš si na svůj první kontakt s tetováním?

No..tak první kontakt s tetováním jsem měl skrz starší kamarády z party, když mi bylo asi tak patnáct…oni se tim vždycky furt chlubili a my mladší jsme jim záviděli a chtěli jsme to taky…jenže rodiče a finance to nedovolovali, ty prachy teda hlavně… zase jsme měli ten kontakt s kérkama na každym kroku a pořád chuť a čas hledat někde inspiraci sami pro sebe, což teda pro mě nakonec byl hlavně jeden z tematickejch filmů, Kult hákovýho kříže, to nevim, jestli tam chceš uvádět…kolem naší party byl vždycky někdo, kdo byl tatér, nebo se jen pokoušel tetovat, no a z naší, tý mladší části party se taky začali kluci nechávat kérovat, začali nosit první kérky, což byla taky jedna z těch hlavních motivací nakonec si taky něco dát…když už jsem měl pak i peníze, tak mě ale stejně pořád držel ten věk osmnácti let.

Proč?

Člověk už je v těch osmnácti tak nějak dospělej, nebo aspoň si to myslí, a že už nemá pak takovej strach z rodičů, nebo má ten pocit, že už by se tolik bát nemusel….myslí si, že už je sám strašně dospělej a už má i nějaký ty brigády za sebou, takže i něco málo našetřeno třeba, takže pak už stačí jen sehnat nebo domluvit se s nějakym člověkem, co ti to udělá, a hlavně…hlavně sehnat nějakou tu inspiraci…tu jsem já měl, z toho filmu…docela hnacim motorem pro mě bylo šokovat, udělat ze sebe trochu machýrka a tak…no…moje první tetování bylo právě na hlavu (nad pravé ucho – pozn.)…doslova…řikal jsem si, že to jen tak někdo nemá a že se to pak dá potenciálně nechat zarůst do vlasů…to mě jednou zastavila policajtka a říká prej, jéé to je dobrý, prej já chci taky takový podobný, a kde že se dá sehnat…tak jí řikám, že je kde a jak někoho sehnat, co motiv a tak, a že by bylo dobrý nejdřív si to místo vyholit a vystříhat, když to chce na hlavu, a ona jako cože…tak jsem se jí smál, že si myslela nevim…hlavně jsem jí měl doporučit ten film (smích)…no…ale k tomu mýmu počátku s prvním tetováním…no…našel jsem kolem nás člověka, co by mi ten muj nápad pomohl zrealizovat a chtěl jsem do toho hned jít…ještě jsem teda přemejšlel a přemítal jestli teda jo, nebo ne…no a nakonec jsem samozřejmě šel…do mýho prvního jsem investoval pět set…žádnej salon, nic, u něj doma na židli….bylo to jeho první na hlavu a moje první vůbec, takže takový naše poprvé (smích)…bylo to fajn…i když spousta přestávek a cigaret, protože to bylo trochu nepříjemný…trochu dost, tak si chtěl člověk chvílema odpočinout…

Jaký motiv sis vlastně nakonec vybral?

Samopal Kalašnikov AK47…ta zbraň je prostě kultovní…a zabila po světě hodně lidí…je to takovej její malej pamatník na mý hlavě.

Jak na to reagovalo tvoje okolí?

U kamarádů se to setkalo jen s pozitivníma reakcema, s rodičema to bylo horší…až po čase si na to zvykli…otec teda ne, ten nemá tetování moc rád do dneška…a nikdy tomu asi nepřijde úplně na chuť…zato moje matka už má dneska dvě, malý, ale má…

Jak toto první ovlivnilo tvůj život, pokud teda vůbec nějak?

No..to hele takhle nějak ani nevim…nechával jsem si ho dělat ve třeťáku na střední…dvěma mladšim učitelkám se to líbilo…ředitelka na to koukala, to byla stará mrcha…ale ta mě nesnášela už od prváku, tak jsem jí měl dost na háku…domu ale po čase přišel dopis s doporučenim, že bych si měl prej nechat narůst vlasy, aby mi to tetování jako zakryly, že to prej nebudí dobrej dojem, a že hlavně kvůli tý

128 maturitě, bych se nad tim měl zamyslet…jenže netušili, co chystám…že se na to stejně asi vyseru…tim to skončilo, že jsem odešel z tý školy…tim byl pro mě konec na dlouho i s tetovánim…řikal jsem si, že mi jedno stačí, že další nepotřebuju…že by to stejně bolelo…a tak…ale asi za čtyři roky na to přišel kamarád, že budem chodit cvičit..začali jsme honit krásu a inspiroval mě jednim ze svejch…získal jsem kontakt na kamarádku, co tetuje a šel jsem na další…to byla kulečníková koule s plamenama na krk.

Koukám, že si vybíráš samý „skrytý“ místa…?

Tak ty místa jsem si vybral záměrně…řikal jsem si, proč bych měl to tetování schovávat…no…abych se vrátil, šel jsem teda do toho salonu, abych si domluvil termín a doladil s ní ten motiv,a pak přišel den D…jako některý místa bolely, některý míň…musel jsem si to rozhodit na dvakrát, jako na obrysy a barvení…bylo to každopádně dost nepříjemný na tom krku, ale byl jsem po tom rád, že to tam mám.

Co na to Tvoje okolí?

Ale jo…přijalo to pozitivně, jak rodina, tak hlavně teda kamarádi…i otci se to docela líbilo, ale pořád ho to ještě k žádnýmu vlastnímu nezlákalo…širší okolí pak začalo vést takovýty klišé věty, jako máš to pěkný, taky bych chtěl, ale nevim co ani kam...no…výmluvy…řekl jsem si, že co rok to jedno tetování…a tak jsem si za rok nechal udělat předloktí, kamarád už taky zase měl nový, tak to byl taky takovej popud, jít do dalšího…taková ta klasika, domluvit termín, vymyslet motiv, doladit detaily a bylo to… na ten krk a předloktí jsem si vybíral motivy, co by zapadaly do takovýho toho skinheadskýho stylu..toho starýho z Anglie…oproti tomu krku, to na tomhle místě bylo i dost příjemný, i jsem na chvíli usnul..no a další radost byla na světě…a jak to právě bylo příjemný, tak jsem si řikal, že bych šel na další i dřív, než až za rok, ale nenapadal mě v tý době žádnej motiv, tak to padlo…a pak jsem se právě začal víc zajímat o severskou mytologii, tak že bych si dal nějakej takovej motiv…ne…to bylo jinak…no…chtěl jsem vlastně zase nějakej skinehadskej motiv…napadly mě vlaštovky s vlajkou a lebkou na hrudník…ale po konzultaci s tatérkou, že podle ní vlaštovky jsou jen pro holky nebo buzny, a že umí krásný havrany, vzpomněl jsem si, že se vlastně zajímám právě o tu severskou mytologii, tak že by to bylo dobrý…no..a z vlaštovek byly havrani s lebkou a takovym osobnim nápisem…samotný to tetování bolelo, bylo rozděleno na tři sezení, jakože zase na obrysy a na barvení…mám to černobílý, ale to vybarvování černou dost bolelo v těch místech, tak jsem si to nechal i umrtvit…ale i tak už jsem v tu chvíli přemejšlel nad dalšim…s touhle tatérkou je to v pohodě…máme k sobě tak nějak psychicky blíž, tak je to vždycky takový kamarádštější….ale asi tě bude zase zajímat co na to okolí, co?! No…tak u rodiny bylo docela nadšení…i otec v pohodě, takže snad mý další bude i už konečně motivace pro něj…tak máma šla na první svoje vlastně po tom mym krku, a pak nějak na to druhý, ale tam to utla…ale všiml jsem si, že jí to docela zvedlo sebevědomí, což bylo prostě vidět…třeba si našla přítele…i její vystupování bylo víc sebevědomý…po rozvodu jí chybělo jakkoli odhodlání najít si chlapa, jako netvrdim teda, že kvůli tetování si ho našla, ale určitě jí to dost pomohlo…každopádně po mym tetování na hruď dlouho žádný nebylo a není…chtěl jsem smrtihlava zepředu na krk…ale prostě nevyšlo to, a to i proto, že mi to přítelkyně zakázala.

Ona (18tiletá studentka gymnázia, 9 měsíců ve vztahu): Jako klidně to tam dej, že jsem mu to utla…ale to nebylo kvůli motivu nebo tak, ale kvůli tomu místu, co si vymyslel…si vem, že zestárne, že mu tam ta kůže povolí a bude tam mít takovýty ty hrozný laloky…no hrozný prostě…

Mně je ale úplně jedno, jak budu vypadat až budu starej…

Ona: Já na to ale budu koukat…

No…padnul ten krk teda, tak že bych si možná dal draka na rameno...aby šel jako z paže na rameno, zase nějak spojený se s tou severskou mytologií…i když jako drak a severská mytologie..no..nevim..asi to bude těžký skloubit…každopádně už jsem domluvenej na dvacátýho čtvrtýho dubna, že jdu na to, tak to doladíme tam…a pak pokračování nějak v tom mym celkovym duchu…hlavně na rukách…chtěl bych mít celou levou ruku do stylu tý mytologie a starých válek, pravou bych nechal v tom britskym oldschoolu....to si

129 myslím, že je nejdůležitější…vědět, co chceš…vymyslet si motiv, nepřemejšlet nad tim, jako skoro všichni, co se furt vymlouvaj, a jít za tatérem a plácnout mu tam ten svůj návrh…protože ať už je jakejkoli, vždycky se najde někdo, komu se prostě líbit bude, a někdo, komu ne…takhle to prostě nejde….takže já jen čekám na ten další motiv…mám sice trochu strach a jsem nervózní zas z tý bolesti…ale i tak se těšim…i když se zas vydám dost z peněz, což je na tomhle asi to nejhorší…ale zas mám za tatérku tu známou, takže mi udělá dobrou cenu…

S jakými reakcemi okolí se setkáváš?

Ptaj se…spousta lidí se ptá….mladý maj jiný otázky, starší se spíš ptaj proč, jak a nač, i když se i to povědomí mění, takže i v tomhle jsou nějaký změny…mladší se dost zajímaj a nechaj si i radit….spousta lidí tě takhle na ulici pozoruje, zvlášť jak mám ty kérky na těch místech, kde mám, tak ty pohledy lidí jsou furt…i přítelkyni jsem na to sbalil…

Ona: Jako je fakt, že mě to zaujalo na první pohled…tetování mě odjakživa fascinovalo, a ten krk mě prostě zaujal…ale nemám osobně pocit, že to potřebuju…zatím…ale asi to časem přijde….

A ještě je dobrý, jako je pro dítě lunapark, tak je dost často pro tetovaný konvence…osobně jsem si tam teda nikdy nic děla nenechal a nenechám, ale jako jinak supr podívaná, všude jsou slyšet bzučící strojky….to je taky taková droga, jako zvuk toho strojku…spojí se ti to s tou bolestí a s tim potěšenim z nový kérky…kolem tetování je toho hodně…třeba i piercing docela často, u mě teda ne e….jako líbí se mi to u jinejch, hlavně teda na holkách…je to takový vyzývavý, drzý, něco vevnitř mi říká, že ta holka je zajímavá…

Chtě bys ohledně tetování ještě něco dodat?

No…tetování bych doporučil pro každýho..asi je dobrý si u doktora zjistit, jestli třeba nejste alergický na nějaký ty kovy, ale jinak jak řikám…vymyslet motiv a hurá na to.

P. - respondentka č. II

Rozhovor ze dne 16.5.2013

Vzpomněla by sis, jaký byl tvůj první kontakt s tetováním?

Já nevim no…asi na motosraze…nevim…asi no v těch třinácti na motosraze, kde jsem se pak postupně setkávala s těma lidma kolem táty a tak…ale uplně ti to nepovim…

Na motosrazech a ve třinácti?

No na srazy jsem jezdila s tátou, a tak v šestnácti už jsem měla svojí první motorku a jezdili jsme tam spolu…každopádně tetování jsem chtěla vždycky, tak asi tak…to nebylo nějaký momentální rozhodnutí…začala jsem tenkrát s piercingama…první mi někdo píchnul právě tak nějak kolem těch třinácti, čtrnácti…a pak jsem je postupem času měla na dost místech, jako pupik, tam dole, obočí, jazyk, pod dolnim rtem, flashe a tak…hodně z nich mám už i vyndanejch, jako třeba ten pupik, ten mi dělal neplechu, ten dole jsem vyndala, a fleshe už nemám…ale to tetování mě nějak tak pohltilo na těch srazech no…ta parta kolem táty pak a tak…a jak jsem se pak právě dostala do tý party, tak jsem si řikala, jo, teď je ten správnej čas…to mi bylo takovejch patnáct, šestnáct…asi čerstvejch šestnáct.

A vzpomněla by sis na své první tetování?

No ani nevim, jak jsem k tomu přišla…taková ta klasika…ornament no…chtěla jsem tribal nad zadek…ten muj byl ale teda větší, než se běžně dělal a později jsem si ho nechala ještě zvětšit, takže je to ve finále docela velký…ještě to teda nebylo barevný…barevný kérky přišly časem…a pak už to šlo tak nějak po pár měsících všechno…další a další…pak přišlo na ruku…taková placka…měla jsem návrh, větší motiv, ale mamka furt, že ať je to menší, tak z toho je nakonec jen tohle…a já pak schválně chodila a poodhrnovala rukáv, aby to jako bylo vidět…tak víš jak…cejtila jsem se jak frajerka…byl to muj první oldschool…pak

130 hned další na druhou ruku, to byl kříž (maltézský – pozn.) s lebkou a nápisem Born to be wild…to samý, ale s nápisem Born to be ride si nechal potom táta, to byla jeho první…no a pak šly další kousky na ruku, mezi nima i třeba tahle třináctka (číslice 13 uvnitř pikového karetního znaku – pozn.)…tu si pak zas nechala dát máma na lopatky..a pak, jak mám já hada, tak si ségra nechala dát taky hada…takže se mnou vlastně inspirovala celá rodina…pak jsem si teda dala toho hada…nevim už, jak to navazuje, ale to jsem měla poškozenou nohu po nehodě na motorce…to jsem měla čelní střet s autem…to bylo takový trochu účelový tetování…původně jsem chtěla na kyčel malej motor, ale tatér hned že velkej motor, a řidítka k tomu, ale mě pak právě napadl ten had, že půjde pěkně přes stehno a že překryje ten šlinc po tý nehodě…pak to všechno tak nějak plynule rostlo…ty rukávy a tak…pak vždycky, když jsme dotetovali, tak jsem si hned dala ještě piercing nebo dva, když už jsem tam byla…na všechno jsem si vydělávala sama…dělala jsem tenkrát brigádně hostesku…nebo jsem si schovávala peníze, co jsem dostala při oslavách…a tak no…

Co na tvůj koníček řikala rodina?

Tak ty se pak nechali pokérovat taky, že jo…jako asi nepočítali s tim, že skončim takhle…furt to bylo, děj si něco malýho, menšího…pořád jen menší, menší…ale teď dobrý…i babička s dědou v pohodě…ty jen řikaj, jen ať už nic dalšího, ale jinak rodina v pohodě…tak táta se v takový společnosti pořád pohybuje….na mámu jsme jednou udělali takovou boudu…zaplatili jsme jí to a že mám jako třídní schůzky...no…a šla místo toho na kérku….to mě třeba nesnášel přítele brácha…jsme tam vždycky přijeli, to bylo hlavně před tim, než si přítel taky nechal rukáv, a jeho neteř se právě vždycky pomalovala a chodila, že chce bejt jako teta…já už kolikrát ani sama nevim, co přesně kde mám, už je to moje součást…nesmíš na to pořád zírat nebo tak..už to beru tak nějak automaticky…kouknu do zrcadla a vim, že to tam je…je to jak tričko nebo tak…

Máš na sobě docela dost motivů, znamenají pro tebe jednotlivě něco?

Tak každopádně je to styl…ale každý, co mám, má pro mě význam…jsem to já…souvisí to i třeba s důležitejma životníma etapama, jako třeba kdy jsem se málem zabila na motorce…tam dole mám třeba vytetovanýho přítele, na zádech nebe, oheň a mraky lebek…to jsem třeba měla dodělaný na maturák…teď chci lýtko…teda celou nohu…to půjdu asi na podzim…ale jinak teda konkrétně…ta třináctka…já ségra i máma jsme se třináctýho narodily a ještě navíc nám ty narozky vycházej tak, že máme společně kulatiny, nebo půlky…pak mám třeba tady toho čerta se svatozáří na blesku a anděla s rohama a flaškou na mráčku..to jsem prostě já..takovej anděl s ďáblem v těle…ta divokost, co jsem bejvala…teď už teda ne tolik, jak dřív…no..co tu pak mám…třeba tady motorka..tak to je jasný…motorky od mala miluju, takže jasná volba…noty..tak to je proto, že miluju hudbu, hlavně teda rock´n´roll…lebky třeba, tak ty mám všude, a to i po baráku…do motorek a lebek stylizuju spoustu věcí i doma po baráku a jednou v tom duchu bude i svatba…potom třeba tady vlaštovka s klíčem…to znázorňuje těžký období v mým životě..když mě potkalo něco těžkýho, nějaká zátěž, což je tady znázorněný tim klíčem, tak i tak pomyslně letim dál…no a potom tohle oko…to je takovej rozhled, pohled do duše…většinu mám v oldschoolu, protože ta doba se mi líbila…žila bych klidně v období Pomády a tak…kdyby to šlo, založila bych i město dobový, tam bych dělala ty burgery, nosily by se tam ty šatičky a tak…když se dneska řekne rock´n´roll nebo napíše, vůbec to s tim nemá nic společnýho…nemám ráda tuhle přetechnizovanou dobu….vidim všude kolem pořád ještě i určitou diskriminaci, co se tetování týká…když jdu někam na praxi, vždycky jim dopředu řikám, že mám tetování, ale že drogy neberu a tak, jen že jako motorky…tak si toho vážej, že jim to říkám, a zatím s tim nebyl problém…ale jednou jsem chtěla jít na brigádu do sportbaru, při tom ta, co tam před tim dělala měla vytetovanýho něco malýho, ale u mě že prej jestli by nešly ty piercingy vyndat a to tetování nějak zakrejt, přitom bylo léto, takže představa, že budu pořád v mikině byl trochu problém…tak mě to trochu zarazilo….když jsem třeba dělala tu hostesku, tak paradoxně starší lidi mi to chválili a obdivovali…celkově k tomu měli takovej kladnější přístup…oproti tomu právě ty mladší, nebo takovej střední věk, furt řikali jako ´cos to se sebou udělala, taková pěkná holka a takhle se počmárat´….nebo když jsem měla praxi na garcu (Geriatricko-rehabiliační centrum – pozn.), kde jsem utírala zadky lidem, tak jsem tam jednou potkala nějaký chlapa těsně nad hrobem, co se znechuceně pozastavoval nad mejma piercingama a tak…tak jsem si tak

131 v duchu řikala, počkej až budeš jednou něco potřebovat…souděj tě od pohledu, ale při tom člověk dělá kolikrát záslužnější práce, navíc ve svým volnym čase třeba, za svoje náklady, ale to už ty lidi neviděj…jsou povrchní…ale tak jako když pak vidí typa řídit sanitku, fialový vlasy, propíchanej,potetovanej, tak jako taky bych se pozastavila…v těhle službách je to prostě problém…při tom jde o to, co ten dotyčnej umí a dělá a kolikrát to tenhle umí líp, než nepotetovanej…sama bych si nechala udělat celý rukávy, ale jako v týhle to prostě pak nejde...myslim s prací...koukám na některý ty mladý holky, s rukávama a řikám si, copak jednou budou jako dělat...osobně mívám už tři roky praxi v jedný jako organizaci, je to poskytovatel sociálních služeb pro postižený, tak mě tam maj možnost celou tu dobu pozorovat, a hlavně ty klienti mě tam prostě milujou...když pak třeba někam jdu, tak taková klasika…kolikrát se někdo ohlédne na ulici, pronese dobrý nebo takhle…a v hospodě se taky dost lidí vyptává kdo, co a jak a nač, a pak vyprávěj ty svý plány ohledně tetování, který stejně nikdy neuskutečněj…v tý vesnici, jak mám chatu, tak tam je hospoda, kam choděj takovýty místní štamgasti, tak kolem těch šedesáti a tak, no a ty mě u znaj, také pohoda, ale byl tam jednou jeden cizí a ten za mnou přišel…ptal se na volby, a že on sám volil France a že on sám si chce nechat potetovat hlavu ze zadu, tak se vyptával, jak pozná dobrýho tatéra, že se mu to strašně líbí, tak jsem ho upozorňovala, ať si v saloně dá pozor čistotu a tak…nebo třeba když jezdíme na zábavy, tak tam mě maj lidi tendenci svlíkat, aby to líp viděli, fotěj si mě a já se jen natáčim, jak potřebujou…no…a pak jsou samozřejmě i ty opačný názory ´mám rád motorky, ale ne ty potetovaný holky, z toho bych se zeblil, ale trochu trávy a prášků a zvládl bych to´…to je třeba jeden takovej konkrétní don chuan…jsem teď přihlášená do Miss Tattoo Convention, a jak probíhá na internetu část soutěže ohledně sympatie, kde lidi lajkujou na facebooku naše fotky zařazený do soutěže, tak spousta lidí, co i třeba nic sama nemá, strašně řešej motivy…zrovna nedavno jsem tam takhle koukala na jednu slečnu, co měla mimojiné na ruce vytetovanej motiv ze hry tetris, takový ty kostky, no a to prostě ty lidi nedávali…já třeba osobně nemám ráda povrchní tetování…když si třeba někdo dá něco jen proto, že to má někdo jinej, nebo i jen jen tak podle někoho…nebo když je chlap jak hora a pak vidíš, jak má vytetovanýho maličkýho škorpionka…stejně uhozený jsou podle mě nápisy, myslim tim jako jména přítelkyň, kluků, takovýto párový tetování ´spolu navždy´ a podobně...ještě moc nerozumim těm extrémnějšim tetování, jako třeba volský oko na hlavě, roztažený nohy v podpaží, co se vlastně pohybem ruky roztahujou a tak...nevim no...jako pozoruju hodně ty lidi okolo...ohlížim se po potetovanejch...ne teda po těch s delfínkem nad kotníkem, ale zajímaj mě ty lidi...snažim se o tom i dost vyprávět v okolí, dělat dokumenty a referáty do školy, hájit svoje názory, a to víš, že třeba v tý škole jsou z toho vypleskaný, spousta pořád vůbec netuší...přijde mi, že kolikrát to v těch filmech nebo seriálech spíš odpuzuje...a zajímavý i přijde i to, že ani doktoři třeba pořádně pořád sami nevěděj, jako třeba ohledně magnetický rezonance a tak...nějak je to i s dárcovstvím krve, ale kdo ví...a zároveň se teď vymejšlej kraviny jako UV tetování, nebo tetování bělma...nevim no...

Zmínila jsi Miss Tattoo Convention, jak ses k tomu dostala?

No..dostala jsem se k tomu přes kamarádku, a když jsem viděla ty, co se tam hlásej a s čim, a že se kvůli něčemu malýmu svlíknou, tak mě to až nasralo a řikala jsem si, že za to nic nedám...protože jak znám ty lidi tam, tu akci celkově, tak ani já se nemám komu rovnat...hlasí se tam spousta emo nebo techno slečen nebo jinejch nemyslnejch stylů, co maj nějakou malou píčovinu, a je to spíš, jak kdyby si pletly miss tattoo s miss Europe...pak se právě ozývaj ty další lidi a řešej fotky, záviděj, nejsou třeba oblíbený, sami nemaj odvahu a jen škoděj a řešej sračky...a na ty fotky se pak nabalujou další a další lidi...mívala jsem profil na lidech (lide.cz – pozn.) a jak to tam šlo hodnotit, tak mi třeba někdo dal pět a poslal do zpráv ´za to počmárání´...nebo naopak, že prej hezký a že se chtěj seznámit...občas mi přišly i nějaký prasárny, jako třeba jestli nechci s párem do trojky a tak, že prej vypadám jako zkušená kočička....na základě kérky? No nevim...spousta lidí mi třeba řiká tapeta...něvěděli třeba dřív, jak se jmenuju, tak si vymysleli tohle...ještě jsem si třeba vzpomněla, že třeba na módních přehlídkách, když chtěj ukázat nějaký modely jako na potetovanejch, tak jim to většinou namalujou, nesháněj nikoho potetovanýho...jen jsem někde v nějakym časopise zahlídla, že tam posílali fotky odvážný potetovaný nevěsty ve svatebních šatech, jako jakási

132 přehlídka svatebních šatů potetovanejch...no...je to pořád trochu tabuizovaný v naší společnosti...a při tom úplně zbytečně...je to škoda.

J. – respondent č. III

Rozhovor ze dne 19.9.2013

Vzpomínáš, jaký byl Tvůj první kontakt s tetováním?

Tak to netušim...dobře no...ale já fakt asi nevim...no...asi už od malička se mi líbilo...moc rád jsem na sebe lepil to nalepovací...připadal jsem si strašně drsně...vždycky se mi líbilo spíš to černobílé než to barevné, protože právě to jsem vždycky viděl na těch drsnejch týpkách a chtěl jsem být jako oni...a to se mi vlastně docela i splnilo.... První skutečný tetování jsem viděl už na základce, na spolužačkách, kdy měly takovej ten štempl děvky nad prdelí (tetování na spodní části zad – pozn.)...a to vim, že se mi strašně nelíbilo, protože jim to dělal nejspíš ňákej kámoš tuší a jak to měly blbě vybarvený, tak si to pak ve škole dokreslovaly lihovkama, což bylo dost trapný...hmm...a pak dlouho nic...možná vlastně ještě když bratránek přišel s drakem na rameni...ale s tim se moc nestýkáme...jen vim, že už takhle na něj koukali jako na problémovýho, a když přišel s timhle, tak že to hlavně teda babička s dědou dost řešili...no a pak asi až na střední, když jsem začal chodit aktivnějš do hospod, tak jsem chodil hlavně se staršíma lidma a ty potetovaný byli, což se mi velice líbilo, a já zatoužil po vlastním...celkem dlouhou dobu trvalo, než jsem si nějaké vybral...projížděl jsem internet dnem i nocí, okukoval ostatní, a pokaždý, když se mi nějaké líbilo, vytiknul jsem si ho, obkreslil centropenem a obtiskl na místo, kde jsem ho chtěl mít , a koukal, jestli se mi to tam líbí...no a většinou teda nic moc...až jsem konečně vymyslel ten správnej motiv a rozhodl se nechat si ho udělat...což teda trvalo třičtvrtě roku...do doby, než jsem šel jednou ze školy okolo tetovacího salonu a řekl si ´no když už jsem tady, zajdu se objednat´...a za tři dny se šlo na věc.

Nechodil jsi kolem něj častěji, když jsi ho měl pár metrů od školy?

No...(smích)...ono se mi tam spíš asi nechtělo, neměl jsem tu cestu kolem a tak...no.. hlavně jsem neměl prachy...no..každopádně...svoje první tetování jsem si tehdy nechal dělat na kozu...teda jak se tomu řiká slušnejš...na prso...tak mě všichni strašili, jak to bude neuvěřitelně bolet a kdesi cosi, takže jsem tam šel s velkym strachem a nakonec jsem ale cítil jen rozkoš a měl jsem z toho tetování velkou radost...a už jsem se těšil na další...to mi bylo osumnáct...pamatuju si, že když jsem přišel domu a řikal to mámě, ta se jen smála, že si z ní dělám srandu...než jí došlo, že to myslim vážně...a to byl její první kontakt s tetovánim (smích)...

Co to tenkrát bylo za motiv?

Noo...a co když to nechci říct? Je to takový symbol, který má pro mě osobní význam, ale nechci to uplně popisovat, aby mě pak každý podle toho nepoznal...ještě budu chtít založit drogovej kartel v Český republice a budu takhle provařenej (smích)...

Nemusíme to nijak popisovat, jen kdybys mohl přiblížit, jaký význam to pro Tebe konkrétně má?

Je to muj postoj vůči světu, zvlášť pak ten nápis okolo má pro mě vyšší význam...ale je to důležitý pro mě, takže i ten je v latině...nemusí to každej vědět...no...po několika letech jsem to zopakoval...to teda nebylo tak velkolepý, protože mi to dělal bývalý kriminálník u kámoše v hospodě a dělal to provizornim strojkem a tuší, přesně tak, na co jsem dřív nadával...ne, dělám si srandu, bylo to barvou..ale s tim strojkem ne...a protože byl ten strojek jen z tužky a relátka...asi...tak udělal jen obrys...ale slíbil, že ten zbytek, jako stíny a tak, udělá, až si koupí strojek...to jsem ho viděl naposled...někdo řiká, že ho asi zavřeli...zase...tak jsem musel na dodělání ke kamarádovi, kterej tenkrát tetoval asi tak rok a já tak nějak usoudil, že se na ostatních už vypracoval dostatečně, aby mi to dodělal...samozřejmě to jen nedodělal, ale přidal další motiv, který jsem si vybral...jelikož to vypadalo mnohem líp, jak od toho předchozího s provizornim strojkem, měl jsem z toho zase radost, tak jsme se hned domluvili na dalšim sezení a pokračovali na pokrývání ramene barvou...když jsem měl celou paži až po loket pokrytou, měl jsem ještě v plánu celej rukáv, ale protože jsem

133 nebyl schopnej vymyslet si motiv, kterym to celý zcelim, postupem času si myslim, že od rukávu upustim...není to moc praktické řešení...

Proč?

Už jen z hlediska práce...spousta zaměstnavatelů při pohovoru hledí na to, jak vypadám...uplně je vidět, jak si furt myslej, že potetovaný jsou jen gauneři a kriminálníci, a pak už na ostatní vlastnosti koukaj se skepsí...a pak taky lidi si vás podle toho mnohem snáz zapamatujou, což taky není vždycky výhoda...znám pár kluků, kámošů i známejch, co měli právě při shánění práce se svym tetovánim problém...třeba jeden...skoro čtyřicetiletej, kámoš, co má za sebou už spoustu let praxe, tak žádal o místo u nás v práci...byl na pohovoru, a protože tam byl na moje doporučení, tak nějak pak za mnou přišel šéf a povídá, prej proč že má všude to tetování (viditelně – pravá i levá strana krku, obě ruce od ramen po zápěsti – pozn.), tak mu na to řikám, že je to motorkář a k tomu to prostě patří a on že to tak bere...šéf na to jen, že mám teda pravdu, ale nemusel by ho prej mít tak viditelně, třeba právě na tom krku...tak jsem si tak řikal, že mu to asi moc kladnejch bodů nepřidalo...a taky že ho nevzali...myslim si ale, že vedení prohloupilo, protože podle mě byl na tu pozici ideální, protože jako jedinej z těch uchazečů měl odpovídající školu na tohle místo, a že vzhled byl v tomhle příkladě rozhodujícím kritériem při rozhodování...nebo jinej kámoš žádal o práci u státní policie...tak nějak přibližně stejně starej a taky pokérovanej krk, celý ruce a tak...navíc dělat několik let hasiče, takže praxe u státních složek...ale tam mu taky řekli, že to prostě nejde a že právě kvůli tomu tetování...že maj předepsaný uniformy, hlavně teda na léto, kdy musej nosit košile s krátkejma rukávama, a že to tetování nesmí bejt vidět, což by asi šlo vyřešit dlouhym rukávem, ale že kvůli němu nebudou měnit pravidla a způsob oblékání, tak má prej smůlu...neuděláš nic no...

A ty sám jsi s tím v práci nebo tak problém neměl? Nebo myslíš, že se nějak změnil pohled okolí na Tebe od doby, co máš tetování?

Ne...myslim si, že jelikož to nemám až na tak extrémně viditelnejch místech, tak to lidi v dnešní době docela tolerujou...už jen proto, že něco malýho má dneska každej druhej...najdou se sice tací, co řikaj: ‚Ty toho budeš jednou litovat!‘, ale nikdo mě nijak přímo za to neodsuzoval, alespoň teda pokud vím...dokonce ani třeba babička s dědou mi na to nic moc nenamítali...jen řikali, že takhle vyhazuju peníze a ještě za takový blbosti...ale na muj argument, že to je v dnešní době jedna z mála investic, která mi vydrží do konce života, už ani nemohli nic namítat...až po letech jsem zjistil, po babiččině větě: ‚Ale vždyť to máš jen na chvíli...‘, že si mysleli, že to je jen dočasný...po vyvedení z omylu jen něco zabrblali, ale už nic nenamítali...jak tak tady o tom mluvim, tak mě napadlo, že už jsem si dlouho nic nenechal dát...že už jsem dlouho nikde nebyl, že bych se nechal zase vopíchat...

Chybí Ti to, jo?!

Jojo, je to jak droga...jak jednou začneš, nemůžeš přestat...ale protože docela dbám na motivy, tak to tak rychle nejde...než si něco vyberu, tak víš jak...

Jako droga..co z toho vlastně osobně máš?

Bolest, výčitky, smíření , radost (smích)...mění to mou psychiku...už prádávný národy používaly symboly kvůli jejich účinkům a pozoruju tuhle funkci i na sobě...od té doby, co jsem potetovanej se citim veselejší, radostnější, nahá holka (vytetovaná na paži – pozn.) mi zvýšila sexappeal (smích) a celkově má povaha se změnila...

Jak to pozoruješ?

Řekla mi to maminka...počkej, ty se jako směješ, ale jako vážně...možná je to těma nekvalitníma barvama, že se mi ty jedy uvolňujou do těla...ba ne...to bude z toho, že když se na to tetování i po letech podívám, tak z něj mám pořád radost a připadám si samozřejmě pořád drsně...

Co si myslíš o ostatních lidech, co mají tetování?

134 No..debilní jsou podle mě ti, co si něco nechaj třeba jen podle vzoru nějaký hvězdy nebo tak...třeba kámoš má takhle motiv jednoho zpěváka z jedný kapely a i na stejnym místě...jako je fakt, že ho málokdo zná, tak si to s nim nikdo moc nespojí, ale už jenom ten fakt, že to vlastně nejni jeho, ale jen něco okopčenýho, mi nepřijde moc dobrý...taky jsem chtěl třeba šaška na rameno...takovýho toho jokera...ale pak jsem zjistil, že to má každej druhej, tak jsem od toho upustil...je to stejný jako třeba pavučina na lokti, tu už má taky každej mukl a gauner (smích) a nejni už v tom žádná originalita...oceňuju originální tetování, který má motiv a smysl, aspoň osobní pro dotyčného, což třeba takovej tribal podle mě nejni...ten podle mě nemůže znamenat v dnešní době pro nikoho nic...viděl jsem jednou na koncertě chlapa a ten měl na jedný půlce zadku vytetovanýho smajlíka a na druhý půlce logo krotitelů duchů, což mi přišlo dost originání, i když teda smysl v tom taky moc nevidim...ale tak proti gustu...jinak chápu, že na některejch pracovních pozicích se to moc viditelný tetování asi uplně nehodí...například obchoďák, recepce v hotelu nebo tak, tak ho aspoň schovat pod košili, když je to potřeba a jde to...ale zas na druhou stranu, jak jsme viděli na nedávné volbě prezidenta České republiky, nemusí být tetování zas až takovou překážkou...jenom se asi musí víc snažit, než ty nepotetovaný...musíš bejt ještě lepší, než ten druhej, abys dokázal, že jsi schopnej na to či ono, aby sis to vlastně před ostatníma obhájil...a to si taky myslim, že je hlavní problém v dnešní společnosti, kde každej druhej má kdejaký malý tetování, a přitom koukaj špatně na ty, kteří se nestydí ho neschovávat pod tričkem...jedna velká předpojatost...

T. – respondentka č. IV

Rozhovor ze dne 10.10.2013

Vzpomněla by sis na svůj první kontakt s tetováním?

Já sama se nechala tetovat už v šestnácti, ale jako s tetovánim jsem se setkala už mnohem dřív...možná, když bych seděla, tak bych řekla, že poprvý to bylo v kriminále...byla by to teda určitě mnohem zajímavější odpověď, ale takhle no...poprvý...asi už od mala jsem se s tim setkávala...kolem mě bylo vždycky spousta lidí s tetovánim...pak kolem tý puberty hlavně ty plešatý kámoši...tenkrát docelo frčelo takovýto tetování nad zadkem...to teda naštěstí nemám a ani ho nechci...takový znamení kurvy...to by mi všechny kámošky, co to maj, za tohle označení pěkně poděkovaly (smích)...ale teda pochybuju, že jsou to kurvy, i když teda...asi nevim..o jejich osobní životy se nezajímám...já měla svoje první tetování po dohodě s mámou, že prej až si na to vydělám, tak můžu...to ale netušila, že to bude tak brzo...takový ornamenty na lejtko...ale měla z toho pak strašnou radost, že teda čekala, že to bude menší, ale pak už zas řikala, že by se to dalo ještě tak a tak protahnout...ona sama nic nemá...jako líbí se jí to a chtěla by to, ale je na to velkej strašpytel, že by to prej bolelo, a že jak by vypadala před ostatníma, že si to nechává ve svym věku, a kdesi cosi... tak jsem šla hned chvíli na to na zvětšení..to už bylo vlastně na ten mámy popud...a pak jsem šla na další tetování, pak na další a každej rok chodim na další a další...mám to prostě ráda...líběj se mi potetovaný chlapi i holky...dokážu ocenit dobrou práci...zvlášť se mi pak líběj ty celý potetovaný...takový chodící umělecký dílo...

A jak to máš s motivama?

To nad tim vždycky přemejšlim...a většinou dost dlouho...jediný, nad kterym jsem nepřemejšlela, je lebka na noze...tu jsem prostě chtěla a hned jsem věděla, že si jí tak a tak nechám...třeba tuhle valkýru (ukazuje na svou paži – pozn.) jsem vybírala dost dlouho...ale třeba dneska vim, že už bych si jí znova nedala...nějak mě ten motiv...nevim no...tak jsem jí aspoň nechala odlehčit těma kytkama kolem...možná mě ani tak neomrzel ten motiv samotnej, ale to všechno vysvětlování kolem...jako co je to za ženskou, co to znamená, proč že jsem si nechala právě valkýru...možná spíš to mě už neba...

Jak vlastně reaguje tvoje okolí na to, že máš tetování?

Hele docela dobře...včetně táty...ten byl teda zpočátku proti tomu, ale když se pak nechal potetovat i jeho brácha, co teď vlastně žije v Kanadě, kde je členem tamních motorkářů...no potetovat...on jednou prostě přijel celej zkérovanej...a tak na to začal taťka koukat trochu jinak....jenom mě vždycky pobaví otázka ‚Co

135 budeš dělat, až budeš stará?‘...tak mu řikám, že až budu já stará, tak všichni moji vrstevníci budou už dávno zkérovaný taky...to spíš jako veřejnost to prožívá...třeba když je léto a nosim tílka, tak do mě spousta lidí zabodává svý pohledy...ale spíš se na to koukám z tý pozitivnější stránky, jsem možná trochu naivní, ale tak radši si řikám, že se jim to právě líbí a tak...to já se jim k tomu klidně vždycky i natočim...ale jednou třeba jsem potkala takovou ženskou a ta reagovala na tu lebku, co mám na noze...prej: ‚Jééžiš, taková holčička a taková strašná lebka...to je divný!‘, tak jí řikám: ‚Prosim? Mně se to prostě líbí...‘...ale tak jí bylo asi šedesát, tak se to dalo očekávat...ale jak řikám, spíš si připouštim tu kladnou variantu, než že by mě chtěli pomlouvat...ani třeba v práci jsem s tim neměla problém...dělala jsem třeba obchodního zástupce, a tam bys řekla, že to problém bude, a nic...spíš jsem se setkávala s obdivnejma heslama, jako jak je to pěkný a tak...stejně si myslim, že za chvíli budou muset bejt ty ředitelé mnohem benevolentnější v tomhle směru, protože za chvíli už nebude z čeho vybírat...většina bude prostě potetovaná a s tim nic neudělaj...takže jako já osobně s tim v práci problém nemám...ale znám kluka, kterýho kvůli tomu nepřijali...byl na pohovoru na letišti, a že jim to chtěl říct narovinu, aby s tim počítali, že má na zápěstí takový malý tetování, a oni hned, že to ne, že to tam nejde, že nosej firemní takový a makový košile, a že má teda smůlu...tak se blbeček připravil o místo...kdyby mlčel, tak na to nikdo nemusí přijít...

Změnilo se v Tvym životě něco na základě tetování?

Tak jako mohla bych říct, že už teda asi nikdy nebudu moct dělat třeba v bance nebo tak, ale víš jak...(smích)...já tenkrát vlastně začínala na piercingách...to jsem si řikala, že ten je v pohodě, že ten se dá vyndat...to mi bylo tenkrát asi dvanáct, když jsem si svuj první píchla sama...mám jich dost i dodneška...jako nos, jazyk, pupík, obočí...když pak nebylo kam píchat, šla jsem na tetování...je to spíš jako droga..to jdeš na první a pak chceš další a další a další a nějak nejde přestat...málokdo si nechá jen to jedno...je to jako když jdeš na pivo...taky se řekne, jdem na jedno a nikdy to u toho jednoho neskončí...a i když mě to třeba osobně docela bolelo, tak to rozhodně nejni důvod, proč bych na další nešla, nebo proč bych se na to vyprdla příště...docela mě fascinuje, že maj některý kluci takový kriteria, že postě nebudou chodit s potetovanou holkou...to teda nejni moje zkušenost, mám jí zprostředkovaně, ale i tak je to docela na pováženou, protože těch historek tohohle typu nebylo málo...si představ, že někde sbalíš nějakýho kluka, všechno supr supr supr...pak se svlíknete nebo nevim, si odložíš svetr, a on řekne: ‚Hele, ty máš tetování, tak to jako ne!‘...to mi přijde docela nahlavu...jak kdyby to nějak ovlivnilo kvality tý holky...zas na druhou stranu je pak otázkam jestli je o co stát, když má nastavenej žebříček hodnot takhle...

Když jsme u toho, co si ty sama myslíš o lidech, kteří si nechají vytetovat bezmyšlenkovitě, cokoli je napadne?

Hele, víš co...to je každýho věc...oni s tim pak budou chodit do konce života...nevim, jestli bych si nechala dát něco jen proto, že je to in...to bych si mohla třeba nechat rozříznout jazyk (split jazyka – pozn.)...to taky někdo má, je to určitě dost zajímavý, ale nejsem debil, abych si nechala něco takhle trvalýho udělat jen tak...pokud se to někomu líbí a nebo v tom vidí něco hlubšího, ok, ale jinak...přemejšlim přece...pro mě osobně je tetování něco, co se mi líbí...musí se to líbit hlavně mě, a všichni ostatní si můžou víš co...pokud se to nebude líbit tobě, tak jak s tim pak budeš žít...koukáš na to denně do zrcadla, všichni se s tebou o tom bavěj...a ty co: ‚hmm...když já to mám jen tak‘...to je přece praštěný...

136