Příloha Č. 2 Studijní Materiál Historie Chemie

Příloha č. 2

Studijní materiál Historie chemie – kompletní text

Text zpracovaný autorem této závěrečné práce je zobrazen černou barvou písma, text který byl již součástí diplomové práce Petry Křivánkové1 je zobrazen šedou barvou písma.

1 KŘIVÁNKOVÁ, Petra. Historie chemie [online]. 2013 [cit. 2013-12-15]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Hana Cídlová. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/252808/pedf_m/ MASARYKOVA UNIVERZITA

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra chemie

Historie chemie

Hana Cídlová, Petra Křivánková, Barbora Loučková, Jan Pařízek, Kamil Štěpánek, Barbora Valová

Brno, 2014

2 ÚVOD - POSLÁNÍ STUDIJNÍHO MATERIÁLU

Studijní materiál je určen pro studenty volitelného předmětu Historie chemie. Je součástí řešení projektu FR VŠ 464/2011.

Cílem není obsáhnout celý historický vývoj chemie, ale přiblíţit některé důleţité chemické mezníky v dějinách lidstva a provázanost přírodních věd v průběhu staletí.

Historie chemie sahá k samým počátkům lidstva, aţ do pravěku a chemie aţ dosud v lidské historii značnou měrou přispívala k uspokojení intelektuální zvědavosti a k materiálnímu pohodlí lidstva.

Vývoj přírodních věd se v posledních dvou stoletích velmi zrychlil. Do budoucna však musí být rovno- váha ve všech oblastech lidského vzdělání. Lidstvo by trpělo a strádalo, kdyby všechny mladé chytré hlavy byly zaměstnány pouze přírodními vědami. Musí být také někdo, kdo dobře rozumí lidským vzta- hům, protoţe se ukazuje, ţe právě odtud lidstvu nyní hrozí největší nebezpečí. A toto nemůţe být vy- řešeno ani největším úsilím sebekvalitnějších přírodních věd, přestoţe ty mohou napomoci alespoň k vývoji šetrnějších a efektivnějších metod vyuţívání přírodních bohatství Země. Vědci musejí mnohem více neţ dříve uvaţovat o moţných následcích svých aktivit. A nevědečtí vůdci musejí mít lepší před- stavu o povaze a limitujících faktorech vědy.

Věda ještě můţe pro lidstvo udělat velmi mnoho, avšak člověk také pomocí vědy můţe sám sebe zni- čit.

3 PRAVĚK

Pravěk je nejdelší období lidských dějin. Začíná vývojem člověka a končí ve chvíli, kdy se na daném území začalo pouţívat písmo obvykle spojené s vytvořením nějaké formy státu. Proto skončil na růz- ných místech světa v různou dobu. Dokud nemůţeme (pravěkou) minulost zkoumat v psané podobě, nazíráme ji podle materiálu, ze kterého si lidé (resp. jejich předchůdci) vyráběli nástroje – doba ka- menná, bronzová, ţelezná,…. Vývoj člověka dnešního typu byl ukončen zhruba před 40 000 lety.

V pravěku odlišíme následující základní období:

Paleolit (starší doba kamenná) Mezolit (střední doba kamenná) Neolit (mladší doba kamenná) Eneolit (doba měděná) Doba bronzová Doba ţelezná

Paleolit (starší doba kamenná)

Paleolit (starší doba kamenná) je nejstarší a nejdelší období lidských dějin. Začal v době, kdy se člo- věk zručný poprvé (Homo habilis) naučil uţívat nástrojů (rozhraní třetihor a čtvrtohor) a skončil koncem poslední doby ledové.

Hlavním úkolem člověka v této době byl boj o udrţení existence. Podstatnou činností byl lov, zejména stádové zvěře, doplňovaný sběrem rostlin a plodů. Avšak největším úspěchem pravěkých lidí bylo zjiš- tění, jak ovládnout oheň. Nejdříve byl oheň vyuţíván jako ochrana před divokou zvěří a zdroj tepla a světla. Postupně se ale člověk naučil oheň vyuţívat v daleko širším měřítku k nejrůznějším činnos- tem, především k přípravě jídla a dalších řemeslných dovedností. Tím byl umoţněn vznik hrnčířství (8. tisíciletí př. n. l.), zpracování kovů (od 6. - 7. tisíciletí př. n. l.), výrobu kovů z rud (od 4. tisíciletí př. n. l.) a výrobu skla (od 4. tisíciletí př. n. l.)

Fosilní důkazy prvních ohnišť se datují do doby před 250 000 lety a vrstvy popela z Číny jsou staré aţ 400 000 let. Přesto je moţné, ţe oheň byl vyuţíván jiţ před 1,5 milionem let. Hoření bylo první chemickou reakcí, kterou člověk ovládl a vyuţil ke svému prospěchu. Oheň je dynamický děj, který má schopnost přeměňovat látky a jejich vlastnosti. Můţeme říci, ţe se chemie zrodila v ohni. Podstata hoření zůstala ovšem tajemstvím aţ do dob A. L. Lavoisiera (18. století). Význam ohně je technologický, potravinářský a sociologický.

Mezolit (střední doba kamenná)

Mezolit (střední doba kamenná) označuje období, jehoţ časové vymezení přímo závisí na ústupu poslední doby ledové (na ústupu ledovce k severu) a šíření zemědělství z jihu (tedy z Blízkého výcho- du). V různých zemích se udává rozdílně - pro střední Evropu cca 8000 – 5000 př. n. l. Jako poslední předzemědělská epocha je chakteristický přizpůsobováním lovců a sběračů na rychle se oteplující kli- ma. Výroba nástrojů této doby je rozšířena o mikrolity = miniaturní kamenné nástroje.

Neolit (mladší doba kamenná)

Počátky neolitu (mladší doby kamenné) začínají jiţ 9 000 let př. n. l., konec tohoto období představuje eneolit (polovina 5. tisíciletí př. n. l.).

V období neolitu vzniklo zemědělství a počátky chovu dobytka. Lidé začali záměrně a cílevědomě vyrá- bět, co potřebovali k ţivotu. Zemědělské práce vyţadovaly nové druhy nářadí. Lidé potřebovali nástro- je pro rozrývání, kypření půdy a ke slizni obilí.

4 Nový způsob ţivota přinutil lid vyřešit mnoho otázek. Lidé potřebovali uskladnit přebytky vypěstova- ných potravin, proto začali vyrábět hliněné nádoby, naučili se je vypalovat, a tak zvyšovat jejich pevnost. Vzniklo hrnčířství, které se samostatným řemeslem stalo v době eneolitu. První známé vyuţití hrnčířských výrobků bylo kolem 10 000 př. n. l., keramická pec byla známa od 8 000 př. n. l.

Eneolit (doba měděná)

Eneolit (doba měděná) se datuje od poloviny 5. tisíciletí př. n. l. do 3. tisíciletí př. n. l. V této době se objevily kvalitativní změny ve způsobu obdělávání půdy - pouţití oradla, taţné síly dobytka, uţití prvních vozů.

V eneolitu se pouţívaly dva známé druhy výrobních materiálů – tradiční kámen a nové kovy, zejména zlato, stříbro a měď, která byla v této době povaţována spíš za prestiţní záleţitost neţ ekonomicky vý- znamný činitel.

Zlato lidé zpracovávali na ozdoby za studena jiţ před 6000 - 5 000 let př. n. l. Pravděpodobně bylo zla- to prvním kovem, s nímţ se lidstvo setkalo, ať uţ dobýváním nebo z náplaveb řek.

Stříbro poznali lidé později, protoţe se nevyskytovalo tak často ve formě čistého kovu jako zlato. Byla známa slitina zlata a stříbra (tyto kovy se v přírodě nacházely společně) pod názvem „as“, ale lidé zla- to a stříbro společně přítomné ve slitině od sebe neuměli oddělit. Hlavní význam stříbra spočíval v jeho pozdějším vyuţití - zejména v mincovnictví (v eneolitu mince ještě nebyly)

Měď nacházeli pravěcí lidé v přírodě čistou (bez příměsí jiných nerostů). Její předností bylo, ţe se dala snadno opracovávat.

Nejstarší civilizace patrně znaly i antimon. Úlomky vázy z čistého antimonu se našly v Mezopotámii a jsou staré asi 6 000 let.

Doba bronzová

Doba bronzová se datuje od 3. do 2. tisíciletí př. n. l. Následně přechází v dobu ţeleznou. Význam- ným objevem doby bronzové byla slitina cínu a mědi, dnes nazývaná bronz. V této době došlo k rozší- ření nové techniky výroby – odlévání kovů do forem a pouţívání nýtů (součástka určená pro spojování různých předmětů).

Bronz byl znám od 4. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii a Jiţním Íránu, odkud se jeho pouţívání rozšířilo do celé Evropy. Bronz pouţívaný v Jiţní Americe obsahoval na rozdíl od bronzu pouţívaného v Evropě také toxický arsen. Z toho důvodu nebyl v Jiţní Americe vyuţíván při výrobě nádobí.

Zpracování bronzu dosáhlo nejvyšší dokonalosti v Číně. Velké bohatství čínských nalezišť mědi a cínu napomohlo k dokonalosti čínského kovolijectví a kovotepectví. Bronzové nádoby byly pouţívány přede- vším při bohosluţbách. Jemné ozdoby nádob byly vytvořeny odléváním v tzv. ztracených formách. For- my byly tvořeny z vosku a vysypány tuhou, aby na určitou dobu odolaly ţáru roztaveného kovu. Právě takto mohly vzniknout ty nejjemnější vzory.

Je pravděpodobné, ţe bronz byl znám dříve neţ čistý cín. Svědčí o tom nejstarší nálezy sekyr, šípo- vých hrotů, oštěpů a jiných předmětů.

5 Doba ţelezná

Ţelezo je lidstvu známo jiţ od prehistorické doby, avšak ne všechny nálezy v přírodě lze pokládat za lidské výtvory. Ţelezné kuličky staré 6000 let, které se nachází v přírodě, jsou meteorického původu. Ani později nalezené vzorky, které vznikly redukcí rud obsahujících ţelezo dřevěným uhlím, nelze po- vaţovat za odlité člověkem, protoţe bez pouţití měchů nelze dosáhnout patřičné teploty pro jeho redukci.

Výroba ţeleza má své počátky u národa Chetitů v Malé Asii asi okolo 1500 př. n. l. Chetité dokázali jako první národ zpracovávat ţelezo, ze kterého vyráběli zejména své proslulé a všemi obávané zbraně. Ze ţeleza odlévali také sošky, nádoby a mísy. Výrobu ţeleza velmi dobře střeţili a k jeho rozšíření tak došlo teprve po rozpadu Chetitské říše někdy okolo roku 1200 př. n. l., kdy začíná doba ţelezná. Od nich se výroba ţeleza šířila na Balkán a v průběhu 7. - 6. století př. n. l. pronikla i do střední Evropy.

6 STAROVĚK

Ve starověku odlišíme dvě základní etapy: staroorientální svět a antický svět.

Staroorientální svět

V subtropickém pásmu s příhodnými klimatickými podmínkami vzniklo nejprve zemědělství a s předsti- hem před ostatním světem také vysoce organizované společenství, jehoţ správný chod úzce souvisel se záznamem i uchováním celé řady činností a údajů. Vznikem písma tak lidstvo vstoupilo v oblasti Blízkého východu, Mezopotámie, Indie a Číny do historické, civilizační epochy. V nilském údolí vznikl cca 3000 př. n. l. stát starých Egypťanů, který si v průběhu téměř třítisíciletého vývoje uchoval poměr- ně homogenní neměnný charakter aţ do let 530-520 př. n. l., kdy celý Blízký východ pod svojí nadvlá- dou nakrátko spojila Persie. Naopak v prostoru Malé Asie a povodí řek Eufratu a Tigridu se v průběhu této fáze vývoje starověkého světa vystřídala celá řada říší (babylónská, asyrská, chetitská…) ovláda- ných nejrůznějšími etniky. Nicméně u kolébky státotvorného procesu Mezopotámie stáli s největší pravděpodobností Sumerové.

Staroorientální svět překvapuje kromě jiného i tím, jak lidé znali a dovedli vyuţívat kovy.

Zlato bylo pravděpodobně prvním kovem, s nímţ se lidstvo setkalo (před 6000 - 5 000 let př. n. l.), ať uţ dobýváním nebo z náplaveb řek. Lidé je zpracovávali na ozdoby za studena. Obli- ba zlata je všeobecně známa ve starém Egyptě, kam bylo dováţeno z nalezišť v Nubii. Prvním kovem získaným z rud byla měď. Bohatá loţiska měděných rud byla na Sinajském polo- ostrově, kde se ji Egypťané, pocházející z Asie, naučili dobývat (5 000 let př. n. l.). Měď byla v době kolem 3 000 let př. n. l. postupně nahrazována slitinou mědi a cínu – bronzem. Při výrobě nástrojů z mědi bylo potřeba určitých vědomostí a zručnosti. Kovové nástroje si tak uţ nemohl vyrábět kaţdý sám. Od poloviny 3 000 př. n. l. se na Blízkém východě objevilo ţelezo, ale širší vyuţití našlo aţ o tisíc let později. Ţelezo lidé nejdříve začali pouţívat v jeho přirozené formě – zpracovávali meteority, ţelezo dopadající na zemský povrch z vesmíru. Sumerové mu proto říkali „kov z nebes“. Ţelezo na ocel dovedli zpracovat Číňané, Egypťané i Chetité, kteří v té době ještě proţívali dobu pravěku. Jako měď dospěla ke zralosti ve své slitině, v bronzu, tak i ţelezo dospělo a stalo se zralým v ţe- lezné slitině, v oceli. Kolem roku 1 000 př. n. l. se ocel vyráběla v Indii a právě z Indie pocházela vysoce kvalitní ocel, která podle města Damašek, přes který byla dováţena do Evropy, byla nazý- vána Damascenská. Dalším známým kovem starověku bylo olovo. V Babylonii znali tento kov jiţ ve 3. tisíciletí př. n. l. Sulfidem olovnatým si Egypťanky malovaly obočí a olověnou bělobou (2PbCO3•Pb(OH)2) se líčily. Olovo je také zmíněno ve Starém zákoně ve Čtvrté knize Mojţíšově: „I řekl Eleazar kněz vo- jákům, kteříţ byli šli k boji: Toto jest ustanovení zákona, kteréţ přikázal Hospodin Mojţíšovi. Zla- to, stříbro, bronz, ţelezo, cín a olovo. A coţkoli trpné ohně, ohněm přepálíte, a přečištěno bude, však tak, kdyţ vodou očišťování obmyto bude; coţ pak nemůţe strpiti, to skrze vodu protáhnete.“ V té době jiţ byla známá i rtuť. V Egyptě byl cín znám od 3 000 př. n. l. Cín obsaţený v egyptském bronzu pocházel z Íránu a později ze Zadní Indie.

Antický svět

První evropskou civilizací (tj. společenstvím lidí, kteří ţili ve společném státě a pouţívali písmo) je sta- rověké Řecko. Prošlo dlouhým vývojem začínajícím uţ v 16. stol. př. n. l. a teprve roku 146 př. n. l. bylo vtěleno do římské říše. Ve starověkém Řecku byly poloţeny základy moderních věd, jako je matematika, fyzika nebo historie (tehdy nedílných součástí filozofie). Starořecká demokracie a kultura jsou inspirativní dodnes. V průběhu svého vývoje Řekové pilně kolonizovali pobřeţí Středozemního moře a v tzv. helénském období (323 - 31 př. n. l.) vytvořili rozsáhlé říše sahající od Egypta aţ po Indii.

7 Římané, obyvatelé Apeninského poloostrova, mnohé převzali od svých vyspělejších sousedů Etrusků i řeckých kolonistů a dále tyto znalosti a dovednosti podle vlastních potřeb rozvinuli. V průběhu více neţ tisíc let trvajícího vývoje (753 př. n. l. – 476 n. l.) se toto malé království přeměnilo nejprve v re- publiku a posléze v impérium vnímané podle tehdejších znalostí o velikosti Země jako světové.

Chemie starověkého Řecka

Období starověkého Řecka se datuje od 800 př. n. l. do roku 146 př. n. l., kdy se Řecko dostalo pod nadvládu římské říše. Ve 4. století př. n. l. přebrala vůdčí postavení antická helénská kultura. Příčiny byly dány relativně vysokým stupněm rozvoje vědy. Začaly se objevovat první veřejné vědecké instituce a ty počaly přebírat úlohu vědeckých center místo klášterů. Vědomosti nejen o chemii byly soustře- děny v písemné formě v Alexandrijské knihovně.

V Řecku se ionští filozofové – Thalés, Anaximenés a Herakleitos domnívali, ţe základní pralátkou je buď voda, vzduch nebo oheň. V 5. století př. n. l. k těmto třem pralátkám přidal Empedoklés ještě zemi a poloţil tak základ teorii čtyř ţivlů. Dle Empedokla byly všechny látky sloţeny z těchto čtyř pralátek a závisí pouze na kvantitativním zastoupení. Dle Aristotela jsou ţivly nositeli čtyř základních vlastností prahmoty. Ţivly se mohou vzájemně mísit, slučovat a rozlučovat, neboť pocházejí ze společné prahmoty.

Další významnou osobností starověkého Řecka byl Démokritos, jehoţ myšlenky o atomech se staly zá- kladem materialismu a korpuskularismu (částicové teorie hmoty). Atomy jsou podle Démokrita velmi malé, mají různé tvary a nepřetrţitě se pohybují v prázdném prostoru, jsou však různě těţké a pohyb- livé. Mají schopnost se shlukovat a sdruţovat, čímţ vznikají všechny pozorované hmotné útvary, od nejtvrdších, přes kapalné aţ k plynům a hvězdám. Rozdíl mezi pojetím Empedokla a Démokrita ve struktuře hmoty je podstatný a zasluhuje pozornosti z hlediska postojů moderní přírodní vědy.

Řekové úspěšně vyuţili poměrů doby ţelezné. Převzali dosavadní poznatky a přetvořili je na jednoduš- ší, abstraktnější a racionálnější úroveň. Řecký název pro kov, metallon, jenţ byl převzat do latiny, po- chází podle římského válečníka a filozofa Plinia z toho, ţe kovy se zpravidla nevyskytují jednotlivě, nýbrţ v „ţilách za sebou“ (řecky met alla). Pravděpodobnější však je původ slova ze semitského matal, kovati. Metalurgie ţeleza se dostala do Řecka na přelomu 13. – 12. století př. n. l. Výrobu ţeleza a oceli popsal např. Aristotelés.

Do Řecka se vozilo olovo z Kypru a Římané je těţili v dolech v Lauvionu. Slouţilo na výrobu vodovodní- ho potrubí, mincí a psacích tabulek. Řekové pouţívali i síru, hlavně při bohosluţbách jako vykuřovadlo.

V Řecku byly objeveny zákony šíření, odrazu a lomu světla. Ke stavbě domů se začaly pouţívat pálené cihly. Řekové znali také sklo a keramiku.

Chemie starověkého Říma

Římané se na rozdíl od Řeků dívali na vědu s pohrdáním. Řím byl vojenský stát, proto Římané byli zdatní zejména v technice zpracování kovů.

Římané v této době znali zlato a pojmenovávali jej aurum, a také stříbro, které nazývali argentum. Uměli od sebe oddělit stříbro a olovo z jejich společné slitiny. Měď nazývali kov kyperský podle nale- ziště mědi na Kypru. Římané také těţili měděné rudy ze španělských loţisek v Rio Tinto. Olovo těţili v dolech v Lauvionu. Rtuť vyráběli z rumělky (HgS) a vyuţívali ji jako líčidlo nebo jako přísadu do ma- lířských barev.

8 OBDOBÍ ALCHYMIE

Alchymie zasahuje svými počátky do starověku, prochází celým středověkem a její stopy nalézáme ještě v prvním století raného novověku. Středověká Evropa (476 n. l. – 1492 n. l.) prodělala ve srov- nání s vyspělým světem antiky nejprve rázný krok zpět, aby se posléze vytvořily v nové kvalitě politic- ké, společenské, sociální i kulturní vztahy. Hlavním proudem středověké filozofie a teologie, uplatňova- ným ve feudální společnosti v 9. - 15. století, byla scholastika. V roce 1088 byla v italském městě Bologna zaloţena první evropská a současně i světová univerzita. V příštích staletích vznikly po celé Evropě desítky dalších univerzit, včetně Univerzity Karlovy v Praze (1348). V té době se na univerzitách přednášelo právo, teologie, filozofie a podobně; přírodní vědy se začaly vyčleňovat aţ během 17. století a důsledně se osamostatnily aţ v 19. století. Evropa pokrytá mozaikou nových států si mnoho století uchovávala poměrně neměnný charakter a k zásadní proměně (renesance, humanismus, zámořské objevy, knihtisk apod.), mající podobu delšího procesu plného dílčích změn, došlo aţ na sklonku středověkého úseku dějin.

Ještě v průběhu pozdního středověku (přibliţně 14. – 15. stol.) docházelo k postupnému růstu těţebních a na ně navazujících výrobních odvětví. Do konce 15. století byla příslušná odvětví zajišťována malovýrobou řemeslníků a postupně a neúnavně technicky vylepšována. Na počátku novověku jiţ výrobci představovali pro dobové „podnikatelské záměry“ kvalitní zdroj pracovníků, hledajících zcela nové výrobní postupy za výrazně efektivnějšího vyuţití lidské práce a vedoucí k podstatně kvalitnějším výrobkům.

Závěr středověku (přibliţně 15. stol.) nicméně zastihl Evropu i z důvodu uvedených těţebních i výrobních aktivit s jiţ relativně vyčerpanými zdroji surovin (zejména drahých kovů) a ztíţenými podmínkami obchodu, závistivě sledující nesmírně bohatý a vyspělý Dálný východ. Potřeba tuto situaci změnit ve prospěch Evropanů motivovala v epoše nastupující renesance výzkumy, podnikavost, technické novinky a vládní podporu. Zatímco portugalští mořeplavci si v 15. a 16. století razili cesty na východ, španělští následovníci Kolumba záhy ovládli indiánské říše v Americe a posléze byla prvním obeplutím světa dokázána jeho kulatost. Uţ tehdy konkistadoři oceňovali nesmírnou bohatost surovinových nerostných zdrojů Jiţní Ameriky, jejichţ zdánlivá nevyčerpatelnost ohromuje dodnes. Touha Evropanů po nerostném bohatství, zejména po drahých kovech, byla podnětem k drancování vyspělých indiánských civilizací a vedla téměř k jejich postupné likvidaci.

Téměř dvě století (14. -15. stol.) zkušeností Evropanů s výrobou palných zbraní vynesly na výsluní zájmu a kvality technologie těţby kovů a metalurgie. Tyto znalosti a dovednosti přivodily v 16. století zásadní změnu poměru mezi civilizací Asie a Evropy. Dosud pokorně akceptované nevýhodné kontakty s vyspělejšími asijskými říšemi prochází zásadní proměnou a naopak asijští vládci nyní vyhledávají Evropany, aby naučili jejich poddané nové technologie. Náskok Evropanů byl brzy patrný i tehdejším současníkům, a přestoţe se znalosti nových postupů do východních společenství dostaly, začíná se od 16. století rozvírat mezi Evropou a ostatním světem vědecká a technická propast. Nevznikla však kvůli vědění, nýbrţ kvůli postoji k vědění. Renesanční světonázor totiţ vyprodukoval mimo jiné velmi důleţitou ochotu Evropanů uplatnit objevy na praktické problémy a uţitkové aplikace. Východní národy, ovlivněny svými duchovními tradicemi, v tomto směru nebyly schopny ani zdaleka udrţet tempo nových změn probíhajících v Evropě.

V období alchymie odlišíme následující základní etapy:

Alchymie Číny (4. století př. n. l. – 12. století n. l.) Alchymie Indie (8. století n. l. - 13. století n. l.) Alchymie Egypta (3. století př. n. l. – 7. století n. l.) Islámská alchymie (8. století n. l. – 17. století n. l.) Evropská alchymie (polovina 11. století n. l. – 15. století), v ní pro nás významné místo zaujímá Alchymie v Čechách (14. – 17. století n. l.)

9 Alchymie spadá do období 4. – 16. století n. l. Alchymie zahrnovala kromě chemie také fyziku, medicínu, magii, mineralogii, metalurgii, spiritismus, přírodovědu aj.

Cíle alchymie:

• zhotovení kamene mudrců (Lapis philosophorum) – slouţícího k přeměně (transmutaci) obyčejných kovů ve zlato • příprava univerzálního rozpouštědla neboli Alkahestu • příprava tekutého zlata (Aurum potabile) – energetického léku dodávajícího tělu odolnost vůči všem nemocem • získání elixíru ţivota – látky způsobující omlazení organismu a prodlouţení ţivota • příprava hermetických (mystických) léků • palingeneze – rekonstrukce organismů z jejich popela • homunkulus – uměle vytvořená ţivá bytost

Bylo nepsaným pravidlem, ţe kaţdý alchymista pracoval utajeně a výsledky své práce neposkytoval nikomu, pouze je konzultoval s jiným alchymistou. Aby jejich tajemství zůstalo utajeno, pouţívali různé symboly a značky, kterým rozuměli jen oni sami. Alchymie nahromadila velké mnoţství chemicko- technologických zkušeností. Alchymisté vypracovali dodnes běţně uţívané metody izolace látek (sublimace, destilace, krystalizace aj.), různé způsoby ţíhání a rozpuštění, vytvořili velké mnoţství chemického nádobí (třecí miska, baňky, nálevky, kádinky a další). Jiţ kolem roku 1200 n. l. znali řadu prvků (zlato, měď, ţelezo, cín, rtuť, stříbro, síru apod.), uměli připravit kyselinu sírovou, dusičnou, chlorovodíkovou, znali výrobu sody, louhů, ledku nebo alkoholu. V 16. století začala být alchymie postupně nahrazována vědeckým přístupem ke studiu látek a jejich vzájemných přeměn.

Existuje několik výkladů původu slova alchymie. Vlastní předpona al- je s největší pravděpodobností arabského původu a znamená zázračnou moc. Pro výklad slovního základu se předpokládá: a) odvození od staroegyptského slova khemi (černá země), starý hebrejský název Egypta b) odvození od řeckých slov als (sůl) a chymia (roztavení, rozpuštění) c) připojení arabského členu al- ke slovu chemie

Alchymie Číny

Čínská alchymie byla zaměřena především na hledání cesty vedoucí k prodlouţení ţivota. Ve 12. století př. n. l. se v Číně objevila představa pěti ţivlů nazývaná wu-sing: dřevo, oheň, země, kov a voda. Z nich byla sloţena veškerá hmota. Tato představa se stala teoretickým základem pro transmutaci kovů. K teorii pěti ţivlů se o šest století později přidala dvojice dynamických sil, které jsou v protikladu jin-jang. Od 4. století př. n. l. se pátralo po elixírech k prodlouţení ţivota či k získání nesmrtelnosti.

Za jednoho z prvních čínských alchymistů je povaţován Cou Jen (350 – 270 př. n. l.). Nejstarším zachovaným spisem o alchymii je kniha Cchan-tchung-ťi (Dokument o třech podobných) z 2. století n. l., která je jakýmsi návodem na výrobu pilulky nesmrtelnosti. Vrcholem snah, myšlení a symboliky alchymistů v Číně bylo dílo Ke Chunga (320 n. l.), který ve své knize Pao-pchu-c (Kniha mistra prostoty) pojednává o přípravě rumělky slouţící k získávání zlata, zdůrazňuje nutnost pouţívat jazyk alchymistů, speciálních znaků a výrazů.

Čínští alchymisté vypracovali techniky destilace, sublimace a krystalizace. Dokázali vyrobit kyselinou dusičnou, připravit 80% alkohol a destilovat hlavně rtuť.

Čínská alchymie zanikla kolem 12. století n. l. Scénu však opouštěla velmi zvolna, přičemţ práce v la- boratoři byla nahrazována mystikou a různými filozofickými úvahami, tzn. bez návaznosti na chemii.

10 Alchymie Indie

Alchymistické snahy lze sledovat i v Indii, kde alchymie vznikla v područí léčitelství. Avšak vliv samotného léku se nepokládal za dostatečný bez boţské pomoci. Stejně jako čínská alchymie, tak i indická se snaţila odhalit preparát na dlouhověkost a nesmrtelnost. Indští alchymisté povaţovali zlato za látku poskytující zdraví a dlouhověkost. Práci se zlatem doprovázel úkon zaříkávání:

„Zlato, obdařené od slunce nádhernou barvou, po němţ člověk – od věků bohatý na potomky – touţil, nechť ţhnoucím obklopuje tě leskem.“

Stejně jako v Číně wu-sing, vyskytla se v Indii představa čtyř ţivlů – oheň, voda, vzduch a země. Vzhledem ke geograficky blízké poloze Číny a Indie se „teorie ţivlů“ velmi podobají.

Posvátné knihy Védy jsou důkazem nejstarší indické vzdělanosti. Podle nich je pojmenováno nejstarší chemické období v Indii – doba védická. Počátky rasayany (indický název pro alchymii) jsou v jedné ze čtyř částí Védy, v Atharvě, která se zabývá čarodějnictvím a zaklínáním démonů, zločinců a nepřátel, spolu s radami k získání lásky ţen aj.

Práce s kovy byla v Indii na vysoké úrovni. Pověstná byla indická ocel, známá ve světě jako tzv. Damascenská ocel, podle města Damašek, přes který byla dováţena do Evropy.

Alchymie v Indii vzkvétala od 8. století n. l. do 13. století n. l., poté začala upadat.

Alchymie Egypta

Alchymistické období v Egyptě se datuje od 3. století př. n. l. do 7. století n. l. V Alexandrii došlo ke zrození alchymie spojením egyptských metalurgických, barvířských, sklářských a jiných znalostí se starou řeckou filozofií. Za první alchymistický text je povaţována legenda tzv. Onského devatera, která vznikla před rokem 3 500 př. n. l. Text přímo o alchymii nepojednává, avšak obsahuje obrazné líčení vývoje hmoty, shodné s alchymistickými popisy z pozdějších dob.

Nejstarší známá egyptská alchymistická literatura Leydenský papyrus (věnující se hlavně zpracování kovů) a Stockholmský papyrus (obsahující návody na moření a barvení látek), zvaných dle místa jejich uloţení, pochází z 3. století n. l. Oba vykazovaly vysoký stupeň chemismu. Charakter poznatků v nich uvedených měl hlavně praktický ráz. Z této nejstarší egyptské alchymistické literatury vyplývalo, ţe staří egyptští metalurgové uměli nejen získávat zlato z rud, ale také je dokázali napodobovat. Byli zruční ve výrobě kovů a slitin (výroba amalgamů, slitiny zlata a stříbra aj.). Staroegyptští skláři dovedli vhodným barvením skel vědomě napodobovat drahokamy.

Nejstarším alchymistickým spisovatelem v Egyptě je Zosimos z Panopole ţijící koncem 3. století n. l.

Islámská alchymie

Islámská éra alchymie (7. – 12. století n. l.) patří k alchymiím poměrně vyspělým. Jedná se o období charakteristické značnými pokroky nejen v alchymii, ale i v matematice, astronomii a v lékařství.

Rukopisy a zprávy získávali Arabové vojenskými výboji. Arabové přijímali vzdělanost podrobených i sousedních národů a zpracovávali ji po svém. Všeobecně navazovali na Aristotela. Jeho spisy byly překládány do arabštiny a horlivě studovány. Řada slov dnes uţívaných v chemii je arabského původu.

Úspěchy arabské alchymie a lékařství se projevily mimo jiné např. zakládáním lékáren. První známá lékárna vznikla v Bagdádu v 8. století n. l.

11 Dlouho byli za známé arabské alchymisty povaţováni Chalid Ibn Jazid a Dţafar al Sadiq. Oba ţili v 7. století n. l. Jejich alchymistické spisy však německý odborník arabské alchymie J. Ruska nařkl za falzifikáty ze 13. a 14. století.

Učencem světového jména byl Abu Musa Dţafar al Sofi, mezi Araby zvaný Dţafar, mezi křesťany Geber. Z dalších významných arabských alchymistů nelze opomenout především ar-Razího a Avicennu.

Arabská alchymie zanechala velké dědictví rozpracováním experimentálních metod, např. filtrace, sublimace, destilace aj., různých druhů ţíhání, objevením nebo přípravou mnoha sloučenin. Arabové připravili mnoho nových látek, mezi nimi ve 12. století fosfor, tehdy nazývaný escarbuel. Vliv arabské vědy na evropskou vědu a filozofii lze sledovat aţ do 17. století n. l.

Evropská alchymie

Základ evropské alchymie (polovina 11. století n. l.) poloţila alchymie arabská. V Evropě se nejdříve překládala arabská díla a teprve později začali tvořit evropští alchymisté svá díla vlastní.

Alchymie se šířila ve střední a západní Evropě od poloviny 11. století. V polovině 13. století byla jiţ všeobecně rozšířena. Za nejstarší evropskou alchymistickou literaturu je povaţován rukopis Compositiones ad tingenda musiva, návod k barvení mozaiky. Ve 13. a 14. století působilo v Evropě několik významných osobností, které se pod pravými nebo přejatými jmény staly velkými autoritami evropské alchymie. Mezi nejvýznamnější patřili Albert von Bollstädt, obecně nazývaný Albertus Magnus, Roger Bacon, Arnaldus Villanovanus nebo Basilius Valentinus z Erfurtu.

Evropští středověcí alchymisté nepřinesli v teorii mnoho nového, většinou rozvíjeli teorie arabských a egyptských alchymistů. Jejich přínos byl především v rozpracování laboratorních metod a v přípravě nových sloučenin. Velkým úspěchem bylo vypracování způsobů získávání kyselin (především kyseliny sírové a dusičné). Z 15. a 16. století jsou známy prvky bismut a platina.

S koncem středověku (15. století) začíná v Evropě úpadek alchymistických věd, kterým vyhovovalo dogmatické středověké myšlení spolu s neomezenou vírou v autority.

Alchymie v Čechách

Alchymie v Čechách se datuje od 14. do 17. století n. l. První alchymistické znalosti do Čech přinesli pravděpodobně profesoři nebo studenti paříţských a italských univerzit na přelomu 13. a 14. století.

Jiţ v 60. letech 14. století se Bartoloměj z Chlumce (1320 – 1370) pokusil o první vytvoření české vědecké terminologie. Zmínku o alchymistickém umění lze nalézt i v díle Smila Flašky z Pardubic (1350 – 1403) Nové radě (1394).

Zájem o alchymii vzrostl na přelomu 15. - 16. století v důsledku stagnace těţby stříbra. Důleţitou roli sehrál i zájem o vzdělání. Nejvýznamnějším mecenášem alchymie, kromě císaře Rudolfa II., byl jihočeský šlechtic Vilém z Roţmberka (1552 – 1612), který v Českém Krumlově a Třeboni zřídil laboratoře. Vystřídalo se zde několik domácích i cizích alchymistů, kteří postupně „rozpouštěli“ Vilémovo jmění. S přibývajícími léty Vilém snil více o elixíru mládí. Alchymie vstoupila i do hudby. Michael Maier (1568 -1622) sloţil hudebně alchymistické dílo Atalanta fugiens (Prchající Atalanta) (1617), obsahující písně, které se zpívávaly v alchymistické laboratoři. Velké zásluhy na české alchymii měl Bavor mladší Rodovský z Hustiřan (1526 – 1592), který česky napsal čtyři alchymistické spisy. Šlo o výbory, překlady (např. text Smaragdové desky) a záznamy vlastních pozorování. Jedna z těchto knih slouţila i jako učebnice alchymie.

Na Praţském hradě, za vlády císaře Rudolfa II., byla zřízena alchymistická laboratoř. Vůdčím činitelem byl Tadeáš Hájek z Hájku. Působilo zde kolem čtyřiceti alchymistů, kteří se zabývali výrobou zlata, aby císaři mohli zaplnit prázdnící se pokladnice. Alchymisté nebyli soustředěni pouze v jedné laboratoři, ale

12 byli rozptýleni v menších dílnách. Začala být zřejmě poprvé budována týmová vědecká spolupráce, která pravděpodobně byla počátkem vzniku vědeckých sdruţení (akademií) ve světě.

Nadějné období rozvoje alchymie v Čechách skončilo poráţkou českého stavovského protihabsburského povstání v letech 1618 – 1620. Alchymie nezanikla, ale změnila cíle, kterých chtěli alchymisté dosáhnout. Nešlo jiţ o výrobu zlata, ale o nové směry, z nichţ se postupně vyvinula např. iatrochemie aj.

13 17. STOLETÍ

Křesťanská Evropa se jiţ v přecházejícím století proměnila na dva věroučně rozdělené tábory, mezi nimiţ kontinuálně stoupalo napětí. Dlouhodobé soupeření vyvrcholilo roku 1618 otevřeným konfliktem, a válce, která poprvé zachvátila prakticky celou Evropu, se později začalo říkat Třicetiletá. Z konfliktu vyšlo oslabeno zejména koloniální Španělsko, naopak nejvíce ze všech vyšla z boje posílena Francie formující ukázkový absolutistický stát, který se v příštích staletích pokoušeli napodobit mnozí monarchové. Také Anglie byla Třicetiletou válkou téměř netknuta. Nový rozkvět proţívá v 17. století koloniální dobývání světa v čele s nejaktivnějšími účastníky: Francií a Anglií. Francie teprve v tomto období skutečně osidluje území v Severní Americe a Indii, předtím zabraná formálně. Také Anglie zabírá území ve stejném prostoru, coţ v následujícím století vede k válečným sporům. Nizozemci se vymanili Třicetiletou válkou ze španělské říše a kolonizují Indonésii. Naopak staré koloniální velmoci Španělsko a Portugalsko jsou jiţ v 17. století v útlumu.

Z hlediska vývoje vědy je moţné mluvit o velkém století. V jeho průběhu se očistila od slepé víry ve staré autority a v poznávání světa dosáhla jistých úspěchů. Byly vynalezeny první vědecké měřicí přístroje, coţ bylo umoţněno pokrokem některých výrobních odvětví, zdokonalily se výzkumné postupy nadšených badatelů (induktivní postup), vědci se konečně dočkali soustavnější pozornosti panovníků i vlád. Důkazem budiţ zaloţení Královské společnosti pro vědecké činnosti v Londýně roku 1660. Priority výzkumných zájmů té doby sahají od poznání povahy světla, přes nebeskou mechaniku aţ po objevení mikrosvěta.

Evropská chemie v 16. století a na počátku 17. století spadá do vrcholného období alchymie. Toto období však bývá také někdy povaţováno jiţ za samostatné období a je nazýváno iatrochemie (lékaská chemie).

Iatrochemie

Hlavní úkol iatrochemie nejlépe vystihl svým výrokem její hlavní představitel P. A. Paracelsus: „Pravým úkolem chemie není dělati zlato, nýbrţ připravovati léky.“ Lze tedy říci, ţe v iatrochemii výrobu zlata, kamene mudrců, hledání elixíru ţivota aj. nahradila péče o zdraví lidí a chemoterapie.

Iatrochemie v uţším slova smyslu byla spíše nazývána chemoterapií, která k léčbě nemocí vyuţívala chemických látek.

V 16. a 17. století neviděli lékaři v Paracelsových pracích a názorech nic jiného, neţ pouhé pouţívání anorganických léčiv, hlavně sloučenin antimonu a rtuti. Většina lékařů se v 16. století obávala pouţívání těchto nebezpečných léků, avšak v 17. století se paracelsovská teorie se svými chemickými léčivy vţila a tyto léky se uţívaly i později.

Nové poznatky iatrochemie byly vyuţity:

• jako základ moderní farmakologie

• ke zjištění analogie mezi hořením a dýcháním

• k přípravě nových chemických sloučenin

Stoupencem Paracelsa v 17. století byl např. vlámský iatrochemik J. B. van Helmont, který se vzhledem ke svým objevům v oblasti chemie plynů právem zařadil mezi zakladatele pneumochemie. Dalším významným představitelem iatrochemie byl např. J. R. Glauber. Po osvobození alchymie z pout scholastiky se vývoj chemie ubíral technickým směrem. V 17. století došlo k vědecké revoluci – období, v němţ se konstituovaly jednotlivé přírodní vědy a začaly se formulovat základní teoretické představy. Vědecká revoluce se uskutečnila v rovině

14 teoretické, kdy se k teoretickým poznatkům dospívalo zobecněním nových, empiricky zjištěných faktů. Chemici, matematikové i fyzikové se stále více distancovali od praktických technických úkolů, zejména výrob. Tím se přírodní vědy začaly štěpit na dvě větve. Věda uţitá, směřující k přímému vyuţití, která provázela lidstvo od prvopočátků jeho existence, a věda čistá, směřující především k pochopení pozorovaných skutečností.

Období 17. století můţeme z hlediska vývoje chemie rozdělit následovně:

Období zrodu samostatných přírodních věd Pneumatická chemie

Období zrodu samostatných přírodních věd

Na pozadí hospodářských a politických změn 16. a 17. století vznikly v Evropě nové filozofické názory a přírodovědné teorie. Není náhodné, ţe právě v astronomii nastal první a v některých směrech nejdůleţitější průlom do středověkého systému myšlení. Tímto průlomem bylo jasné a podrobné prohlášení Mikuláše Koperníka o tom, ţe se Země otáčí kolem své osy a obíhá kolem pevně stojícího Slunce. V roce 1604 oznámil G. Galilei svou podporu Koperníkovu prohlášení. Kromě astronomie, fyziky a matematiky se v tomto období rozvíjela také geografie, mineralogie, botanika a zoologie. Poznatky chemické praxe přerostly chemickou teorii zaloţenou na alchymistických představách, coţ vedlo k zániku alchymie.

Z osobností je třeba zmínit zejména lékaře Agricolu a později jednoho z vynikajících teoretiků a experimentátorů, kterým byl Robert Boyle.

K charakteristickým jevům tohoto období patřilo:

• vznik vědecké a technické literatury

Vědecké traktáty v 17. století měly jiţ charakter učebnic. Rýsoval se trend směřující ke vzniku vyčerpávajících encyklopedických děl, které dokumentovaly vědu a techniku na vrcholné úrovni doby, ve které vznikly.

• zakládání akademií

V roce 1663 byla zaloţena Londýnská královská společnost, tzv. Royal Society. Jejími členy byli např. I. Newton, R. Hooke nebo R. Boyle. Jejich hlavním cílem bylo úsilí o rozvoj věd. V roce 1666 vznikla v Paříţi Akademie věd a po ní v různých zemích Evropy další instituce zvané rovněţ „Akademie“. V Praze vznikla v roce 1769 Soukromá učená společnost, která byla základnou pro Královskou českou společnost nauk, jejíţ vznik je datován na rok 1784. Společnost pravidelně vydávala zprávy o činnosti, vznikaly i samostatné vědecké časopisy. V nich vědci otiskovali své práce, které byly volně přístupné dalším vědcům, coţ přispívalo k vědeckému pokroku. Nejznámější pravidelně publikovatelný týdeník byl Prager Gelehrte Nachrichten (Praţské učené zvěsti), kam autoři přispívali především německy. Odborné poznatky umoţňoval zveřejňovat první vědecký, latinsky psaný časopis Acta Eruditorum vydávaný od roku 1682 v Německu matematikem G. W. Leibnitzem. Mezi jeho spolupracovníky patřili bratři Bernoulliové, I. Newton aj.

Jedním ze zakládajících členů Soukromé učené společnosti byl významný rakouský osvícenec Ignác Antonín Born, ke kterému se později připojili český kněz a filolog Josef Dobrovský, český historik Gelasius Dobner, český filolog a historik František Martin Pelc, český kněz a knihovník Karel Rafael Ungar, český osvícenec František Josef hrabě Kinský aj. Společnost pokračovala pod stejným názvem i po vzniku Československa (1918). Byla nucena skončit aţ v roce 1952, kdy všechny podobné činnosti přebrala a utlumila tehdy vzniklá státní Československá akademie věd.

15 Pneumatická chemie

V 17. století nastupuje další fáze vývoje chemie. Hovoříme o období tzv. pneumatické chemie nebo také pneumochemie. Název pochází z řeckého pneuma = vánek, dech, vzduch. Nutno podotknout, ţe vznik pneumatické chemie je velmi významným mezníkem rozvoje chemie jako vědy. Mezi její zakladatele patří J. B. van Helmont

Pneumochemie se zabývala vlastnostmi plynů. Podnětem pro zkoumání vzduchu byl objev hmotnosti vzduchu, vakua, vývěvy a nového způsobu jímání plynů v pneumatické vaně, kterou vynalezl S. Hales. Ten kromě jiného dokázal, jak lze připravené plyny zachycovat nad vodou a měřit jejich objem.

Uplynula dvě tisíciletí od doby Aristetolovy, neţ bylo moţno začít s experimentálním zkoumáním plynů. První krok učinil G. Galilei, kdyţ zjistil, ţe vzduch má hmotnost, věřil však nadále v nemoţnost vakua. Jeho ţák E. Torricelli prováděl experimenty, které jej přivedly v roce 1644 k objasnění pojmu barometrického tlaku, k vynálezu rtuťového barometru a k důkazu existence vakua. Magdeburský starosta O. von Guericke vynalezl vývěvu, kterou při svých experimentech vyuţíval hojně i R. Boyle. Ten např. dokázal, ţe za nepřítomnosti vzduchu se nemůţe šířit zvuk, na světlo a magnetismus vakuum nepůsobí. Také vyslovil názor, ţe ţivot a spalování ve vakuu nejsou moţné. Tento poznatek byl jedním z východisek k velké chemické a fyziologické revoluci v 18. století.

16 18. STOLETÍ

V 18. století vojenskopolitické bloky na evropském, respektive světovém kolbišti zdaleka nerozhodovaly pouze o dědictví španělských a později rakouských Habsburků. Oba mezinárodněpolitické problémy navozené jiţ v předchozím století se přelily do velmocenského zápasu Anglie a Francie o největší koloniální panství v dějinách. Na konci střetnutí posléze stanul vítěz finálového utkání: Velká Británie. Zahájila tak dlouhé období, ve kterém se „svět stával den ode dne angličtějším“. Nic na tom nezměnil ani fakt, ţe na sklonku století přišla o část svých severoamerických kolonií, ani fakt, ţe politický program Američanů inspiroval francouzské revolucionáře.

V Británii 18. století měl původ ještě jeden rozhodující historický fenomén – průmyslová revoluce. Jeho přispěním se tradiční agrární společnost začala proměňovat v moderní průmyslové národy, právě prostřednictvím radikální změny ve způsobu výroby zboţí při uplatnění koncentrovaného kapitálu, mechanizace a tovární výroby. Továrny poháněné parními stroji soustředily pod jednu střechu četné operace nezbytné při výrobě (nejprve textilu). Ukázalo se, ţe Británie má pro rozvoj masové velkovýroby ideální předpoklady, neboť disponovala jak dostatečnými přírodními zdroji k zásobování nového strojního vybavení energií, tak i příhodným terénem pro budování rozsáhlých, v 18. století hlavně vodních, dopravních sítí. Ještě před koncem 18. století překročila průmyslová revoluce kanál La Manche a začala se šířit kontinentální Evropou.

Podmínky vědeckého bádání byly v 18. století ještě velmi odlišné od dnešních. Vědecká práce nebyla dostatečně specializovaná a hranice mezi jednotlivými obory byly velmi vágní, navíc zůstávaly v rámci filozofie – královny věd. Filozofové tedy byli zároveň vědci a naopak. Stejně jako v předchozím století to byli nadšenci, kteří jen zřídka přednášeli na univerzitách. Činnost vědců můţeme charakterizovat jako newtonovskou – se zcela převaţující experimentální metodou. Spíše neţ „proč“ je tedy zajímalo „jak“. Organizace práce vědců však prodělala také pod vlivem osvícenství pokrok, přibylo učených královských společností a mezi bohatými se stávalo módou vlastnit fyzikální či chemickou laboratoř. Pokroku průmyslu však v tomto století přispívala věda jen velmi omezeně a před technikou si uchovávala značný, oddělený předstih.

Velkým pokrokem chemie 18. století bylo, ţe se zkoumané problematiky zúţily na jedinou ústřední otázku. Tou byl problém spalování. Jiţ alchymisté a iatrochemikové se pokoušeli vysvětlit hoření, ţíhání kovů i dýchání, avšak podstata těchto dějů tehdy zůstávala neznámá. Zkoumání uvedených procesů se v 18. století stalo výchozím bodem k vytvoření tzv. flogistonové teorie.

R. Boyle a jeho současníci (např. J. Rey, J. Jungius aj.) sdíleli představu, ţe příčinou hoření je jakási olejovitá součást hořlavých hmot. Také zastávali názor, ţe kovy při ţíhání přibývají na hmotnosti, neboť kov pohlcuje teplo. Tato teorie se ujala jen dočasně. Boyleův nesprávný teoretický výklad se zřejmě stal popudem k vytvoření flogistonové teorie.

S teorií flogistonu neboli tzv. flogistonovou teorií, vystoupil počátkem 18. století G. E. Stahl, vyuţil přitom některých myšlenek svého učitele J. J. Bechera.

Ve 2. polovině 18. století nastalo v manufakturách období rychlého rozvoje výroby a přechodu od ruční práce k vyuţití strojů a zařízení. Projevilo se to v metalurgii, při obrábění kovů, ve vyuţívání parních strojů, následně pak rozvojem dopravy, růstem textilního průmyslu. Dalším významným průmyslovým úspěchem bylo pouţívání ropy bez další úpravy na svícení v lampách. Počínající populační exploze vyvolala intenzifikaci zemědělské výroby. Byl opuštěn úhorový cyklus a začala se vyuţívat hnojiva a pěstovat nové plodiny. To vše kladlo větší nároky na rozvíjející se chemický průmysl.

Koncem 18. století A. L. Lavoisier vyvrátil všechny argumenty flogistonové teorie a nahradil ji novou teorií – teorií hoření – teorií oxidace.

17 19. STOLETÍ

Přelom a prvních patnáct let 19. století jsou poznamenány koaličními válkami hlavních evropských velmocí (Anglie, Rusko, Rakousko, Prusko) s napoleonskou Francií. V době Napoleonova pádu (1815) jiţ byla Británie povaţována za „dílnu světa“, kdyţ britská těţba uhlí, textilní výroba a výroba ţeleza předstihly objem výroby celé ostatní Evropy. Od 20. let 19. století však těţební a výrobní postupy průmyslové revoluce, byť se zpoţděním, pevně zapustily své kořeny i ve většině zemí kontinentální Evropy. Vzápětí (po roce 1830) došlo k explozívnímu rozvoji ţelezniční dopravní sítě, která následně umoţnila převoz surovin a výrobků ve velkém. Zatímco svět jiţ byl prakticky rozdělen mezi koloniální velmoci, v průběhu století se postupně potvrdilo, ţe na tomto poli vyrostl roku 1871 ještě jeden nový a ambiciózní hráč - sjednocené Německo. Po roce 1870 přichází tentokrát uţ nejen v Evropě, ale i v zámoří druhá vlna industrializace zaloţená především na vyuţití elektřiny a spalovacího motoru. Jsou pro ni však typické i takové prvky, jako změna organizace výroby (její zefektivnění – pásová výroba apod.) a nástup vědy v roli výrobní síly. Právě Německá říše přichází k územnímu dělení světa sice mezi posledními a nevlastní tedy ţádné významnější kolonie, nicméně zachytí novou vlnu průmyslové revoluce a s mohutnou koncentrací nabytého kapitálu, surovinových zdrojů i nejmodernějších technologií se během třiceti let umístí podobně jako USA mezi nejvýkonnějšími ekonomikami světa. O to bude v následujícím století její nespokojenost s rozdělením světa, vyjádřená hrozivým zbrojením, nebezpečnější.

Zatímco 17. a 18. století lze charakterizovat jako období vědecké revoluce (konstituovaly se jednotlivé přírodní vědy a formulovaly se základní teoretické představy), je 19. století obdobím průmyslové revoluce. Jejími představiteli byli především vynálezci z řad řemeslníků (Newcomen – parní čerpadlo; Watt – parní stroj; Stephenson – parní lokomotiva).

Průmyslová revoluce zasáhla nejdříve textilní výrobu. Objev mechanických spřádacích a tkacích strojů poháněných parními stroji umoţnil prudké zvýšení výroby. Poptávka po textilních výrobcích stimulovala rozvoj ţelezářského a chemického průmyslu (barviva, bělicí prostředky) coţ vyţadovalo zvýšení těţby uhlí a výroby koksu i dokonalejší dopravu.

Chemii jako hlavní pomocnou vědu textilního průmyslu můţeme nazvat vědou 19. století. Následně začala pronikat i do jiných odvětví, např. zemědělství a lékařství.

Chemie se v této době nesmírně rozrostla a začala se rozčleňovat na jednotlivé obory. Koncem 19. století byl chemický výzkum plně zakotven jako podstatná část nového chemického průmyslu.

Díky postupnému objevování nových zákonitostí, které byly v tomto období ještě protknuty filozofickým duchem převládajícím z předchozích století, neměly jednotlivé přírodovědné vědy (v nichţ měla chemie své plné nebo alespoň částečné postavení) mezi sebou v 19. století ještě jasně definované hranice. Vývoj chemie v 19. století začleníme do následujících čtyř základních oblastí:

• Průmyslová chemie - Textilní průmysl - Průmysl barviv - Kaučuk - Plastické hmoty - Metalurgie - Ropný průmysl - Zemědělství - Potravinářský průmysl • Rozvoj chemie a jednotlivých chemických disciplín - Klasifikace chemických prvků - Atomová teorie - Relativní atomová hmotnost - Vývoj názorů na slučování atomů - Vývoj chemické symboliky a názvosloví

18 - Objev elektronu a radioaktivity - Organická chemie - Analytická chemie - Anorganická chemie - Elektrochemie • Rozvoj oborů souvisejících s chemií - Krystalografie - Lékařství • Rozvoj interdisciplinárních věd - Fyzikální chemie - Biochemie

Průmyslová chemie

Textilní průmysl

Po roce 1800 rychlý růst textilního průmyslu přinesl zvýšení poptávky po pracích a bělicích prostředcích, takţe bylo nutno podstatně zvýšit produkci kyseliny sírové, která byla vyuţívána především ke karbonizaci textilií (z vlny jsou odstraňovány nečistoty rostlinného původu a textilie jsou takto upravovány před barvením nebo valchováním tkanin) a bělení, produkci sloučenin chloru (bělicí účinky), sody (k výrobě pracích prostředků a barviv), apod.

Nedostatek surovin pro rozvíjející se textilní průmysl (projevující se obzvlášť silně od občanské války v USA roku 1866) vedl v 2. pol. 19. stol. ke snahám o výrobu syntetických vláken. Ta se ale objevila aţ po roce 1929, kdy byl připraven vláknotvorný polyester.

Průmysl barviv

V 19. století se začala příliš drahá a vzácná přírodní barviva (pouţívaná od pravěku aţ do téměř konce 18. století – indigo získávané z rostlin, purpur získávaný z mořských plţů) nahrazovat výrobou levnějších a dostupnějších barviv syntetických.

Prudký rozvoj barvářské chemie a technologie se datuje od roku 1856 do roku 1900.

Za určitou předzvěst nového období produkce barviv a barvení můţeme povaţovat přípravu pikrové kyseliny (2,4,6-trinitrofenol) roku 1771, která je schopna vybarvovat ţivočišná vlákna, ale pro výbušnost zůstala její příprava obtíţná a nebezpečná.

Základní předpoklad k rozvoji výroby jedné skupiny syntetických barviv dala syntéza anilinu roku 1836 ruským chemikem N. N. Zininem, který jej připravil redukcí nitrobenzenu. Tím byly umoţněny reálné pokusy o přípravu syntetických – anilinových – barviv, avšak aţ teprve roku 1856 připravil W. H. Perkin první takové anilinové barvivo (purpur), které mělo vyuţitelné vlastnosti. Následovaly syntézy methylvioleti (1861), methylenové modři (1876), malachitové zeleně (1877) a dalších.

Syntézám prvních azobarviv, velmi stálých barviv, předcházely objevy diazotace (Griess, 1858) a kopulace (Kekulé, Hidegh, 1870). Barviva se připravovala diazotací anilinu a kopulací s fenoly a tím nastal jejich široký rozvoj.

V 80. letech začal být v barvářství vyuţíván také benzidin na syntézu bisazobarviv.

Kaučuk

Kaučuk je v Evropě znám uţ od roku 1496, kdy jej přivezl Kryštof Kolumbus (1451 - 1506) ze své druhé cesty do Nového světa (k břehům Ameriky). Pruţné kaučukové míče zde pouţívali Indiáni ke hrám. Trvalo však dalších téměř tři sta let, neţ exotická látka našla první uplatnění.

19 V polovině 18. století se začaly kostičky kaučuku pouţívat ke gumování písma třením papíru. Významnější pouţívání pak bylo pouţití přírodního kaučuku po rozpuštění v terpentinu jako lepidla. K prvnímu komerčnímu vyuţití kaučuku došlo aţ ke konci 18. století, kdy se začal pouţívat k impregnaci textilu. Vulkanizace přírodního kaučuku sírou, tedy výroba pryţe, byla zveřejněna v roce 1844.

Kaučukovníky, z nich se získávala kapalina, která se vyschnutím přeměnila na pevný kaučuk (tzv. latex), se aţ do 2. pol. 19. stol. pěstovaly jen v Jiţní Americe, později i Jihovýchodní Asii.

Masivní vyuţití kaučuku je připisováno vynálezu pneumatik (1888), kdy začalo být přírodního kaučuku nedostatek, coţ podnítilo přípravu umělého kaučuku.

Plastické hmoty

Prvním plastem, který byl obchodně vyuţíván od roku 1843, byla gutačerpa, pryskyřice vytékající z naříznuté kůry stromů, kterou vyuţívali malajští domorodci k výrobě rukojetí k noţům a bičům. Známý fyzik M. Faraday zjistil, ţe je tato látka výborným izolantem elektrického proudu, a to i v prostředí kapalné vody. V 60. letech 19. století byl tento objev vyuţit k propojení Evropy s Amerikou transatlantickým kabelem.

Jiţ v roce 1835 připravil francouzský chemik a fyzik H. V. Regnault (zavedl také termín polymer) první syntetický plast – polyvinylchlorid (PVC). Průmyslově ho však začala vyrábět aţ roku 1925 německá společnost IG Farben, z jejíhoţ názvu bylo také odvozeno komerční označení Igelit.

Je zajímavé, ţe u zrodu průmyslu plastů byl kulečník. Jelikoţ tato hra dosáhla v druhé polovině 19. století nesmírné popularity a nedostatek slonoviny na výrobu kulečníkových koulí byl v Americe v roce 1863 kritický, vypsali newyorští výrobci kulečníku soutěţ na dokonalou náhradu slonoviny. J. W. Hyatt spolu se svým bratrem tak připravil materiál, který při pokojové teplotě opravdu připomínal slonovinu. V rámci této soutěţe bratři Hyattové připravili celuloid. Ten však není povaţován za plně syntetický materiál, protoţe je zaloţen na přírodní makromolekulární látce, celulose.

V roce 1897 izoloval W. Krische z mléka bílkovinu kasein, na jejímţ základě začal v Bavorsku vyrábět plasty A. Spittler. Objevil, ţe hnětením kaseinu s formaldehydem vzniká ve vodě nerozpustná hmota zajímavých uţitečných vlastností – galalit.

V roce 1909 připravil americký chemik narozený v Belgii, L. Baekeland, první čistě syntetický plast, bakelit (fenolformaldehodová pryskyřice).

Jiný plast, ebonit, byl připraven uţ roku 1839 jako silně vulkanizovaný a plněný kaučuk.

Mezi nejstarší plasty patří také aminoplasty (základem jsou polykondenzační produkty vhodné aminosloučeniny, např. močoviny nebo thiomočoviny, s aldehydem, nejčastěji formaldehydem). Močovinoformaldehydové sloučeniny byly poprvé připraveny jiţ roku 1884, průmyslově byly však aminoplasty vyuţity aţ kolem roku 1920.

Metalurgie ţeleza

R. W. Bunsen provedl roku 1838 analýzu plynů z vysoké pece a popsal chemismus příslušných dějů. C. Winkler a Hempel pak optimalizovali práci vysoké pece a sníţili spotřebu paliva. Roku 1856 navrhnul Bessemer konvertory pro zkujňování roztaveného ţeleza vzduchem. Thomas roku 1877 pouţil vápennou vyzdívku konvertorů a tím umoţnil práci zpracování ţelezných rud obsahujících fosfor (do té doby netěţených). Od 80. let se postupně zavádí legování oceli.

20 Ropný průmysl

Významný je v tomto období také rozvoj ropného průmyslu. Roku 1859 sestavil Drake první vrtací ropnou věţ (do této doby se ropa těţila vědry z ropných studní) a tím se řádově zvýšila dostupnost této suroviny. Ropa byla pouţívána jiţ od počátku 18. století bez další úpravy na svícení v lampách. Od 90. let 19. století se stala motorová nafta (petrolej) palivem do vznětových motorů. Do začátku 20. století se vyvíjely principy technologie primárního zpracování ropy a postupně se získávaly další nové frakce.

Dnes se z ropy vyrábí zejména automobilové benziny, motorové nafty, suroviny pro petrochemický průmysl, letecká paliva (topné plyny, propan-butan), mazací oleje, topné oleje, asfalty a ropný koks.

Zemědělství

Ţivit početné obyvatelstvo v průmyslových městech 19. století by nebylo moţné bez aplikace nových chemických poznatků na výţivu rostlin a tím zvýšené produkce v zemědělství.

Od konce 18. století stoupá zájem o systematické zušlechťování plodin a domácího zvířectva výběrem a kříţením. Významně do šlechtitelství zasáhl J. G. Mendel s jeho pokusy s kříţením odrůd hrachu (1865). I chov zvířat byl výrazně poznamenán šlechtitelstvím, které vyvrcholilo v polovině 19. století.

Spíše neţ tehdejší poznatky mechanické nebo biologické, měla však na zemědělství velký vliv právě chemie.

Do začátku 19. století nebyla známa funkce půdy – vědělo se jen, ţe půda vyţivuje rostliny, ale nebylo známo, jak se to přesně odehrává. Proto se předpokládalo, ţe prvek vody se přeměňuje v prvek dřeva nebo země. Po roce bylo 1790 dokázáno, ţe tento předpoklad je mylný.

Koncem 18. století se začala šířit myšlenka, ţe půda potřebuje kromě organického hnojiva i hnojivo neorganického původu. Hlavním organickým hnojivem zůstávala chlévská mrva, zatímco mezi minerální hnojiva patřily odedávna dřevěný popel, vápno, sádra, slín a později i kostní drť. Velký vliv na rozšíření názoru, ţe zemědělské výnosy mohou být zvyšovány přidáváním anorganických solí do půdy, měl německý chemik J. von Liebig.

Liebigova zpráva, vypracovaná na ţádost Britského sdruţení, zavedla rozdělení ţivé tkáně včetně potravin do skupin sacharidů, tuků a bílkovin. Ukázal, ţe sacharidy a tuky se tvoří v rostlinách z oxidu uhličitého obsaţeného ve vzduchu, a ţe pouze bílkoviny obsahují dusík, který rostliny získávají čerpáním dusičnanů z půdy spolu s jinými základními prvky, např. fosforem a draslíkem. Liebig navrhnul jako první pouţívání určitých hnojiv, zdůraznil význam jednotlivých prvků pro výţivu rostlin (minerální teorie) a stal se tak zakladatelem agrochemie (věda zabývající se chemickými problémy zemědělské výroby).

Z objasnění chemické funkce půdy vyplynulo zároveň vysvětlení, jak působí stájová mrva. Šlechtic s vědeckými sklony, sir John Lawes, udělal ze svého statku první zemědělskou výzkumnou laboratoř, ve které prováděl pokusy s dusičnany, fosfáty a potaší (K2CO3) různého původu. Z těchto pokusů, a jim obdobných v jiných zemích, se zrodil velký průmysl strojených fosfátových hnojiv - superfosfátů. Pouţití fosfátových a dusíkatých hnojiv bylo hlavním činitelem, jímţ se zvýšila produktivita v zemědělství a rozšířila orná půda.

Potravinářský průmysl

Tradiční způsoby konzervování existovaly jiţ v době kamenné – sušení, nasolení, vaření a mrazení – ale nikdy by se jich nedalo pouţít tak široce, aby potraviny stačily pro desetimiliony lidí, jako tomu bylo v 19. století. L. Pasteur v 2. pol. 19. stol. ukázal, ţe vyloučíme-li ze vzduchu neviditelné mikroby, je moţné neomezeně dlouho udrţovat rostlinné a ţivočišné látky, aniţ shnijí. Tím teoreticky vysvětlil

21 zkušenosti slavného kuchaře Apperta (1810), který zavařoval potraviny do zapečetěných skleněných nádob, coţ se později stalo základem konzervárenského průmyslu.

Mladá termodynamika otevřela cestu k vyuţití tepelného stroje i k výrobě umělého chladu. Konzervování a mrazení zajistily, ţe potraviny byly všude tam, kde se mohly dostatečně zaplatit.

Rozvoj chemie a jednotlivých chemických disciplín

Klasifikace chemických prvků

Pokroky v chemii, zejména v analytických metodách a v instrumentaci (elektrochemie, spektroskopie), vedly od poloviny 18. století do poloviny 19. století k neustálému objevování nových prvků. To přispělo ke zkomplikování chemie a stimulovalo snahy objevit vztahy mezi prvky.

Jiţ první snahy o klasifikaci chemických prvků byly zaloţeny na jejich atomových hmotnostech, ale ţádné z navrţených schémat nebylo dostatečně dobré, aby bylo všeobecně přijato. Částečně to bylo způsobeno nepřesným určením atomových hmotností, částečně tím, ţe hodně prvků ještě nebylo známo. Teprve po roce 1860, kdy Cannizzaro poukázal na správnou metodu stanovování atomových hmotností, bylo moţno vytvořit vyhovující klasifikační systém.

D. I. Mendělejev a J. L. Meyer, za pouţití odlišných přístupů, nalezli cestu k získání uţitečné klasifikační metody. Mendělejevovo schéma bylo natolik dobré, ţe mu umoţnilo předpovědět vlastosti několika dosud neobjevených prvků. Ještě za jeho ţivota bylo několik z nich objeveno a jeho předpovědi se ukázaly být pozoruhodně přesné. Jeho systém byl také natolik univerzální, ţe umoţnil včlenění celé "rodiny" prvků po objevu vzácných plynů.

Periodický systém klasifikace prvků, který byl odvozen na empirických základech, navrhl systematické vztahy mezi různými prvky, ale vysvětlit, proč tomu tak je, se nepodařilo ještě téměř celých následujících 50 let.

Klasifikace chemických prvků podrobněji

Objev mnoha nových chemických prvků (jejich počet od konce 18. století do první poloviny 19. století vzrostl z asi 25 na počet 55) vedl ke snaze je logicky uspořádat. Při pozorování jejich vlastností začalo být brzo zřejmé, ţe některé z nich se svými vlastnostmi podobají a tvoří tak přirozené skupiny, jiné jsou navzájem zcela odlišné.

O uspořádání chemických prvků se snaţili např. A. L. Lavoisier, J. W. Döbereiner, A. E. Béguyer de Chancourtois , J. L. Meyer, Dumas a jiní. Problém systematizace prvků nejlépe vyřešil D. I. Mendělejev (1869).

A. L. Lavoisier jiţ na konci 18. století ve své učebnici Traité élementaire de chimie člení tehdy známých 33 prvků na čtyři skupiny:

1) prvky obsaţené ve všech přírodních říších: teplo, světlo, kyslík, dusík, vodík; 2) prvky, od nichţ lze odvodit kyseliny: síra, fosfor, uhlík, chlor, fluor, bor; 3) kovové prvky: všechny tehdy známé kovy; 4) zeminy, které tehdy byly povaţovány za prvky: oxid vápenatý, oxid hořečnatý, oxid barnatý, oxid hlinitý a oxid křemičitý

Roku 1829 profesor chemie J. W. Döbereiner zformuloval tzv. zákon triád. Podle tohoto zákona měl být u tří sobě podobných prvků průměr atomových hmotností lehčího a těţšího prvku roven atomové hmotnosti středního prvku. Příkladem jeho triád byly skupiny Cl, Br, I; S, Se, Te nebo Li, Na, K..

22 Francouzský mineralog a geolog A. E. Béguyer de Chancourtois (1802-1886) seřadil (1862) všech 62 tehdy známých chemických prvků podle stoupající „atomové váhy“ a svému návrhu dal podobu trojrozměrného šroubu. Sice pouze malou část prvků zařadil správně, zavedl však jako první pojem perioda.

W. Odling se pokusil sestavit prvky podle chemické příbuznosti do skupin. První skupinou byly (z hlediska dnešní nomenklatury) halogeny, druhou podskupina kyslíku: O, S, Se, Te, třetí podskupina dusíku: N, P, As, Sb, Bi. Ze svých skupin však Odling nedokázal vyvodit v podstatě ţádné závěry.

Současně s Odligem se pokusil o systematizaci prvků angličan J. A. R. Newlands (1864). Zavedl pojem "pořadová čísla prvků"

Definitivní řešení problému systematizace prvků čekalo aţ na D. I. Mendělejeva (1834-1907), který roku 1869 zveřejnil v časopise Ruské chemické společnosti článek Vztah mezi vlastnostmi prvků a jejich atomovými hmotnostmi. Mendělejev si plně uvědomil význam periodického zákona a moţnosti jeho vyuţití pro systematizaci prvků. Ve své tabulce nejen nechal prázdná místa pro dosud neobjevené prvky, jejichţ existenci předpovídal, ale jejich vlastnosti také s velkou přesností určil. Periodický zákon se stal mezníkem ve vývoji anorganické chemie.

Atomová teorie

První představy o atomu vyslovil jiţ starověký řecký filozof Démokritos.

Dlouho byl obecně přijímán názor, ţe sloţení sloučeniny je definitivní a neměnné, ale uplatnění kvantitativních metod zkoumání koncem 18. století tuto domněnku zpochybnilo.

Francouzský chemik Claude Louis Berthollet dospěl na základě pokusů s roztoky k názoru, ţe sloţení látek se můţe spojitě měnit; poměr hmotností prvků ve sloučenině závisí jednak na vzájemných poměrech reaktantů, jednak na podmínkách reakce. Jeho názorům ale oponoval Joseph Louis Proust, který na základě pokusů tvrdil, ţe sloţení sloučeniny je stálé a nemění se, ať látka vzniká jakýmkoliv způsobem.

Teprve ve 30. letech 20. století bylo při studiu intermetalických látek dokázáno, ţe obě zdánlivě protichůdné teorie jsou v určitých případech správné. Dnes rozlišujeme sloučeniny s konstantním stechiometrickým poměrem hmotností sloţek (daltonidy) a sloučeniny s variabilním sloţením (bertholidy).

Vědeckou formu atomové teorii poskytl na začátku 19. století John Dalton, podle kterého se kaţdý chemický prvek skládá ze stejných atomů, které nelze měnit ani ničit, ale lze je skládat do sloţitějších struktur (sloučenin).

I kdyţ fyzika 20. století vyvrátila Daltonovu představu o nedělitelných atomech a objev izotopů vyvrátil i tvrzení o identitě atomů téhoţ prvku, sehrála atomová teorie při rozvoji chemie významnou roli.

Relativní atomová hmotnost

Nejdůleţitějším pokrokem atomové teorie bylo zavedení tzv. atomové váhy, dnes označované jako relativní atomová hmotnost, která se stala jednou z nejstěţejnějších veličin pouţívaných v chemii vůbec.

Protoţe skutečné hmotnosti atomů byly v 19. století experimentálně nedostupné, začali chemikové odvozovat tzv. atomové váhy z hmotnostních poměrů prvků ve sloučenině.

23 Jako první uveřejnil tabulku atomových vah běţných prvků J. Dalton. Za základ pro stanovení atomových vah si Dalton zvolil vodík – nejlehčí prvek. Atomová váha jiných prvků pak udávala, kolikrát je hmotnost atomu prvku větší, neţ hmotnost atomu vodíku.

Problém byl, ţe Dalton neměl moţnost experimentálně zjistit skutečné poměry počtu atomů prvků ve sloučeninách. Domníval se tedy například, ţe v H2O, NH3 i C2H4 jsou poměry počtu atomů prvků 1:1. Z těchto chybných předpokladů vyplývaly i chybné hodnoty atomových vah a celkově to zpochybňovalo platnost atomové teorie.

Mezi horlivé zastánce atomové teorie patřil především vynikající švédský chemik J. J. Berzelius. Velkým počtem analýz, které provedl a správně interpretoval, učinil pro zavedení přesných atomových vah více neţ kdokoliv jiný. Při určování atomových vah se na rozdíl od Daltona mohl opírat i o nově objevené vztahy a zákonitosti*. Za základ stanovení hodnot atomových vah zvolil kyslík.

J. J. Berzelius vydal roku 1826 tabulku atomových vah prvků, které aţ na několik výjimek odpovídají hodnotám dnešním.

Jednoznačně byl kyslíkový standard zavedený Berzeliem schválen teprve na kongresu v Paříţi v roce 1901.

K dalším změnám v otázce standardu atomových vah došlo v polovině 20. století, kdyţ se za pomoci hmotnostní spektrografie zjistilo, ţe izotopické sloţení kyslíku v přírodě kolísá a ţe se pro přesná fyzikální měření nehodí. Proto byl od roku 1961 na základě doporučení IUPAC (Mezinárodní unie pro čistou a uţitou chemii) přijat nový společný základ – uhlík. Atomovou hmotnostní jednotkou se stala 1/12 hmostnosti atomu uhlíku 12C. Současně bylo doporučeno změnit název veličiny na "relativní atomová hmotnost".

------

* Zákon izomorfie (E. Mitscherlich, 1819): Látky podobného chemické sloţení mají i podobnou krystalickou strukturu a naopak)

* Pravidlo o konstantnosti atomového tepla (P. L. Dulong, A. T. Petit): Součin měrného tepla prvku a jeho atomové váhy je konstantní a rovná se 26,75 J.mol-1).

Vývoj názorů na slučování atomů v 19. století

Inspirací k prvním teoriím, vysvětlujícím podstatu slučování atomů, byly elektrochemické pokusy H. Davyho, J. J. Berzelia a jiných po roce 1800.

H. Davy publikoval svoji elektrochemickou teorii roku 1807. Podle ní se chemické prvky při kontaktu elektricky nabíjejí opačnými náboji a chemické slučování je pak kompenzací těchto elektrických nábojů; reakce probíhá tím snáze, čím větší náboj částice nesou. Mezi chemickými a elektrickými vlastnostmi látek existuje podle Davyho úzká souvislost. Tato teorie obrátila pozornost chemiků i fyziků na elektrické vlastnosti látek.

Novější teorie J. J. Berzelia, tzv. dualistická, vychází z představ H. Davyho. Zatímco však Davy předpokládal, ţe atomy se elektrizují při kontaktu, Berzelius zastával názor, ţe elektrické náboje jsou charakteristickou vlastností atomů. Tvrdil, ţe chemické prvky lze podle znaménka jejich náboje rozdělit na elektropozitivní (při elektrolýze putují k záporné elektrodě) a elektronegativní (při elektrolýze putují ke kladné elektrodě).

Dualistická teorie Berzeliova výrazně ovlivnila vývoj chemie v první třetině 19. století a podnítila i rozvoj elektrochemie. Při její aplikaci na organické sloučeniny se však objevily problémy, na které

24 dualistická teorie nedovedla odpovědět. Některé myšlenky dualistické teorie se však i přesto objevují v moderních teoriích chemické vazby dodnes.

Vývoj chemické symboliky

Ještě v 18. století se pouţívaly v chemii staré alchymistické symboly, kreslené značky, které symbolizovaly jak jednotlivé prvky, tak sloučeniny a dokonce i pracovní postupy. Znaků bylo přes 4000 a navíc se u jednotlivých autorů od sebe lišily.

Pokus o vytvoření jednoduššího systému symbolů provedli francouzští chemici J. H. Hassenfratz a P. Auguste v roce 1787 poté, co A. L. Lavoisier zavedl svou klasifikaci chemických látek. Základem jejich návrhu byly kombinace obrazových symbolů a písmen. Nekovy označovali různě poloţenými čárkami a obloučky a kovy pomocí krouţků, do nichţ zapisovali začáteční písmena latinských názvů, sloučeniny zapisovali kombinací symbolů.

Podobný zjednodušený návrh pochází od J. Daltona z roku 1808. Pro kaţdý z tehdy známých prvků zavedl zvláštní úpravu krouţku. Sloučeninu označoval takovým počtem krouţků daného prvku, kolik atomů tohoto prvku podle tehdejších znalostí sloučenina obsahovala ve své nejmenší částici. I tak ale byly symboly sloţité.

Jiţ roku 1811 je nahradil J. J. Berzelius začátečními písmeny latinského názvu prvku. V této formě jsou v podstatě chemické značky pouţívány dodnes. Proti dnešním zvyklostem pouţíval Berzelius jiný způsob vyjádření většího počtu atomů ve vzorci. Poslední změnu, která upravila způsob zápisu chemických vzorců do podoby, jak ji známe dnes, zavedli roku 1826 J. Liebig a J. Ch. Poggendorf. Ve stejné době se na návrh francouzského chemika J. B. A. Dumase začalo pouţívat i zápisu chemických dějů pomocí chemických rovnic v podobě pouţívané dodnes.

Vývoj chemického názvosloví

Názvosloví anorganických sloučenin

Na reformě chemické nomenklatury pracovala např. francouzská pracovní skupina vedená A. L. Lavoisierem. Základem jejich názvoslovného systému je podvojné názvosloví chemických sloučenin, vycházející ze stejných zásad jako názvoslovné systémy botanický a zoologický. Při tvorbě názvů vycházeli autoři z francouzských názvů chemických prvků.

Na návrh J. J. Berzelia bylo názvosloví chemických sloučenin zaloţeno na latinských názvech prvků a k odlišení různých sloučenin téhoţ prvku byly pouţity odlišné přípony, eventuálně předpony.

Na rozdíl od českého názvosloví nepouţívá mezinárodní názvosloví pro anorganické sloučeniny charakteristický název pro jednotlivá oxidační čísla, rozlišuje pouze niţší a vyšší hodnotu oxidačního čísla daného prvku.

Při tvorbě jednotlivých národních názvosloví anorganických sloučenin bylo doporučeno přizpůsobovat tato názvosloví mezinárodnímu názvosloví. Pokud jde o české názvosloví anorganických sloučenin, nezapomenutelná je zásluha profesora Emila Votočka ve spolupráci s A. Sommerem - Baťkem. Je povaţováno za nejdokonalejší a nejdůmyslnější chemické názvosloví v národním jazyce vůbec.

Názvosloví organických sloučenin

První názvy organických sloučenin byly zavedeny dříve, neţ začalo být cokoli známo o struktuře látek. Byly proto pouţívány tzv. triviální názvy (močovina, olejová kyselina, citronová kyselina, vinná kyselina, chlorofyl,...).

25 Radikálová teorie, formulovaná v 1. pol. 19. stol., vedla k zavedení tzv. radikálových názvů (methylalkohol, methylethylketon, etylchlorid aj.). Pro sloţitější molekuly ale tento systém nestačil.

Proto byl na Mezinárodním kongresu pro reformu chemické nomenklatury v Ţenevě roku 1892 přijat nový systém – systematické názvosloví, zaloţený na substitučním principu (základ většiny dnes pouţívaných národních názvoslových systémů). Nový návrh nebyl zpočátku obecně přijatý – námitky byly kvůli délkám názvů a nejednotnosti v pořadí zápisu funkčních skupin. O prosazení tohoto názvoslovného systému se zasazoval i E. Votoček na 2. konferenci IUPAC v Bruselu v roce 1921.

Objev elektronu a radioaktivity

Objev elektronu

Elektrický výboj v plynech pozoroval jiţ M. Faraday (1838) a o vysvětlení tohoto jevu se pokusili v polovině 19. století mnozí chemici. O povaze světélkujících paprsků byly vedeny spory. Teprve roku 1895 prokázal J. Perrkin, ţe tyto paprsky mají negativní elektrický náboj a J. J. Thomson změřil roku 1897 jejich rychlost i poměrnou hmotnost vzhledem k hmotnosti atomu vodíku a vysvětlil jejich původ.

Název elektron pouţil poprvé roku 1891 J. Stoney pro vyjádření nejmenšího elektrického mnoţství přenášeného iontem o jednotkovém náboji a teprve po objevech J. J. Thomsona (1897) byl tento název přenesen na elementární částice obsaţené v atomu.

Objev radioaktivity

Koncem 19. století byly uskutečněny dva významné objevy německým fyzikem W. C. Roentgenem, který objevil nový druh záření, které se dnes označuje jako rentgenové. Jeho objev byl dále zdokonalován dalšími poznatky jiných fyziků, jako například francouzský fyzik H. Becquerel, který objevil roku 1896 u uranu nový druh záření, který se choval podobně jako rentgenové paprsky, či jeho spolupracovník, francouzský fyzik P. Curie a jeho pozdější ţena, polská fyzička Marie Sklodowska- Curie, kteří prokázali stejné vlastnosti i u jiných prvků, neţ je uran a podařilo se jim izolovat z jáchymovského smolince dva nové chemické prvky – polonium a radium (1898) – jejichţ schopnost vysílat záření byla mnohem větší neţ u uranu a pro nový druh záření navrhli označení radioaktivita. Ale ani oni nedokázali vysvětlit podstatu tohoto záření.

Klíčem k řešení byl výzkum vlastností radioaktivního záření – jednotlivé druhy paprsků se lišily pronikavostí, chováním v magnetickém poli i hmotností a k odlišení proto bylo pouţito označení paprsků alfa, beta, gama.

Další poznání podstaty radioaktivního záření spadá do 20. století a je spojeno např. se jmény E. Rutheforda, F. Soddyho, K. Fajanse, A. S. Russela aj.

Objev radioaktivity v 19. století a její podstaty na začátku 20. století si vynutily změnu v nazírání na atom. Bylo třeba opustit představu o neměnném a nezničitelném atomu, na němţ byla postavena fyzika i chemie 19. století.

Organická chemie

Organická chemie byla v 1. pol. 19. stol. odsouzena projít obdobím chaosu. Dokud jiná odvětví chemie tápala v nejistotách, mohla být organické chemii v její sloţité cestě k objasnění podstaty organických látek jen velmi chabou oporou.

V tomto období byly úspěchy organické chemie především empirického druhu (objevy nových sloučenin a nových chemických reakcí). Vylepšení metod elementární analýzy umoţnilo pozvednout výzkum na novou úroveň, avšak pokrok v tomto směru byl brţděn nedostatečně

26 přesně určenými relativními atomovými hmotnostmi látek, coţ se negativně odrazilo na výsledcích snah o tvorbu chemických vzorců organických látek. K vyjasnění základních problémů organické chemie byla potřebná ještě celá dvě další desetiletí.

Přestoţe v letech 1840-1850 pokračoval chaos předcházejících desetiletí, bylo přece jen dosaţeno určitých pokroků, které následně vedly k vyjasnění základních problémů. Tyto pokroky, zejména práce Laurenta a Gerhadrta, se však zpočátku obtíţně prosazovaly, protoţe uvedení vědci se ve svých teoriích částečně mýlili a ostatní jejich myšlenkám jen málokdy rozuměli.

Narůstající znalosti o experimentální organické chemii (Wurtz a Hofmann: aminy, Williamson: ethery, Kolbe: produkty elektrolýzy kyselin,...) vedly k rozlišení skupin (typů) sloučenin. Koncept valence (vaznosti) také vznikl z experimentálních základů a vyvrcholil v myšlenkách F. A. Kekulého a Coupera o čtyřvaznosti uhlíku a o schopnosti atomů uhlíku vzájemně se spojovat (řetězit).

O posledním nezbytném výzkumném nástroji (metoda stanovení molární hmotnosti) ukázal v 60. letech 19. stol. Cannizzaro, ţe byla k dispozici jiţ předchozích 50 let jakoţto hypotézy Avoga- drovy (šlo o stanovení molární hmotnosti z hustoty plynné fáze zkoumané látky nebo jejích sloučenin).

Po vyřešení problematiky molekulových vzorců vstoupila organická chemie do velmi plodného období. Strukturální koncepty, které úspěšně započali A. M. Butlerov a F. A. Kekulé, byly dále rozvíjeny a do konce století mohly významně přispět k úspěšnému rozvoji průmyslu syntetických barviv a k po- chopení chemie přírodních látek (např. uhlovodíky, terpeny, puriny, proteiny).

Období mezi léty 1860 - 1900 bylo také obdobím obrovského rozvoje metod syntézy široké řady organických látek. V důsledku toho bylo moţno připravit i značně sloţité molekuly z jednoduchých a snadno dostupných výchozích materiálů. Úspěchy v této oblasti byly zvláště zřejmé v oblasti práce s organickými látkami pocházejícími z kamenouhleného dehtu.

Výsledný nárůst počtu známých sloučenin se stal těţkým břemenem pro ty, kdo se zabývali chemickou literaturou, protoţe problémem klíčového významu se stalo jednoznačné chemické názvoslo- ví.

Během poslední čtvrtiny 19. století byla objasněna struktura různých látek přítomných v přírodních materiálech (např. E. H. Fischer: cukry, puriny, proteiny, O. Wallach: terpeny, A. Baeyer: alizarin, indigo,...).

Přírodní látky vyvolaly další hluboké strukturální, analytické i syntetické problémy. Skutečnost, ţe vědci jako Fischer a Wallach byli schopní dosahovat rychlých pokroků, odráţí nejen jejich genialitu, ale i fakt, ţe chemie se jiţ rozvinula na tu úroveň, ţe teorie začala být schopná převzít vedení nad experimenty.

Organická chemie - podrobněji

Počátky vědeckého přístupu ke zkoumání struktury organických látek můţeme nalézt u Lavoisiera, který je téţ zakladatelem elementární organické analýzy. Na Lavoisierův pojem sloţeného radikálu navázal v 19. století J. J. Berzelius s tzv. radikálovou teorií.

Označení organická chemie uţil poprvé roku 1806 J. J. Berzelius v přesvědčení, ţe organické sloučeniny vznikají pouze v organismech působením ţivotní síly , tzv. vis vitalis (vitalistická teorie).

Teprve F. A. Kekulé ve své učebnici organické chemie z let 1859-1861 ohraničil oblast zájmu organické chemie na chemii sloučenin uhlíku. „Není ţádných podstatných rozdílů mezi sloučeninami organickými a anorganickými.“ Existovaly však i odlišné definice vytvořené jinými vědci.

27 Ani v dnešní době nelze organickou chemii zcela jednoznačně definovat. V podstatě platí definice Kekulého, avšak z oblasti zájmu organické chemie jsou vyjímány oxidy uhlíku, karbidy, uhličitany apod.)

Boj proti vitalistické teorii

Zdrcující většina chemiků na počátku 19. století byla přesvědčena o správnosti vitalistické teorie. Hlavními argumenty proti ní byly úspěchy syntézy organických látek z anorganických. K vyvrácení vitalistické teorie bylo však třeba uskutečnit celou řadu takových syntéz.

První takovou syntézou byla roku 1824 Wöhlerova příprava šťavelové kyseliny, ta však zůstala řadu let nepovšimnuta. Roku 1828 pak Wöhler připravil z čistě anorganických látek pouhým zahříváním kyanatanu amonného močovinu, typický metabolit savců vyskytující se v moči, v té době povaţovaný za prototyp organické látky. Tato syntéza sehrála největší úlohu v boji proti vitalistické teorii, ale aţ v polovině 19. století.

Z dalších syntéz byla významná např. Kolbeho příprava octové kyseliny z anorganických látek (1845) a Berthelotova syntéza ethynu (1859). Tyto syntézy postavily všechny chemické sloučeniny na stejnou úroveň.

Počátky strukturní teorie

Roku 1823 objevil J. von Liebig isomerismus, coţ jasně ukazovalo na určitý rozdíl ve vnitřním uspořádání molekul. Tako myšlenka se však setkala ze strany vědců nejprve s rozhodným odporem.

Významný přínos pro rozvoj organické chemie měli především A. M. Butlerov, F. A. Kekulé a A. S. Couper, kteří jsou povaţováni za zakladatele strukturní teorie organických látek.

Za počátek rozvoje strukturní teorie v organické chemii lze pokládat Kekulého článek z roku 1858, ve kterém jasně formuloval čtyřvaznost uhlíku a vyslovil své názory o řetězení uhlíkových atomů. Jeho představa, ţe molekuly lze znázornit jako systémy atomů v prostoru, vedla později aţ ke vzniku strukturních vzorců. Dokázal, ţe různé druhy atomů jsou charakterizovány počtem vazeb, kterými se mohou spojovat s jinými atomy. Vodík má jednu vazbu, kyslík dvě, dusík tři a uhlík čtyři takové vazby. Poloţil tím základy strukturní teorii. Pouţil také poprvé termín radikál.

A. Couper vyslovil roku 1858, téměř ve stejné době jako Kekulé, předpoklad čtyřvaznosti uhlíku a vysvětlil řetězení uhlíkových atomů. Ve své práci také podrobil přísné kritice teorii typů. Byl také první, kdo pro znázornění chemické vazby pouţil dnes běţný symbol – čárku.

A. M. Butlerov poprvé pouţil termín chemická struktura ve své přednášce na 36. sjezdu německých přírodovědců a lékařů ve Speieru (1861). Značný význam pro rozvoj strukturní teorie mělo vydání Butlerovovy učebnice organické chemie v letech 1864-1866.

Ve stejném roce jako první sešit Butlerovovy učebnice vyšla práce skotského chemika A. Crum- Browna, který začal pouţívat grafické vzorce. Těmi bylo moţno zřetelně znázorňovat také izomerii.

Teorie chemické struktury se koncem 60. let 19. století stala základem většiny teoretických i experimentálních prací v organické chemii.

Teorie aromatických látek

Poměrně dlouho se nedařilo určit obecnou strukturu aromatických látek, přestoţe na sebe tento problém soustřeďoval velkou pozornost chemiků. Pravděpodobně první, kdo přemýšlel o modelovém vyjádření struktury benzenu, byl J. Loschmidt, který ve své studii z roku 1861 bez konkrétních představ o struktuře benzenového jádra znázornil benzen jako kruh.

28 Roku 1865 pak A. Kekulé vyslovil názor, ţe základem všech aromatických sloučenin, z nichţ nejjednodušší je benzen, je jádro skládající se ze šesti uhlíkových atomů spojených do kruhu (vzorec a) a o rok později zakreslil benzen prostorovým vzorcem s jednoduchými a dvojnými vazbami (vzorec b). Kekulého teorie benzenového jádra probudila zájem chemiků o aromatické sloučeniny a dala podnět k četným experimentálním pracem.

Jedním z nejdůleţitějších problémů, které vyvstaly po vytvoření vzorce benzenu, bylo určení vzájemné polohy substituentů na benzenovém jádře. Začala se řešit otázka skutečného uspořádání uhlíkových vazeb v benzenu. Bylo provedeno mnoho experimentů a byly navrţeny nové chemické vzorce benzenu. Ţádný z klasických vzorců nevysvětloval uspokojivě stabilitu a chemické přeměny aromatických sloučenin. Splňovaly pouze podmínky symetrie. Určitý pokrok přinesla aţ elektronová teorie. Ale ani další vývoj kvantové chemie nevymýtil pouţívání Kekulého vzorců benzenu. Moderními metodami bylo zjištěno, ţe benzenová molekula je přesně rovinná a tvoří pravidelný šestiúhelník. I dnešní kvantová chemie pouţívá většinou Kekulého vzorců (vzorec c).

Kekulého návrhy vzorce benzenu. Symboly a, b, c viz text výše.

Řešení nomenklaturních otázek a definice termínů

Roku 1860 byl svolán do Karlsruhe mezinárodní sjezd chemiků. Na programu bylo řešení nomenklaturních otázek a definice termínů. Výsledkem sjezdu bylo, ţe se prosadil Cannizzarův návrh termínu „molekula“ proti termínu „částečka“, byla konečně přijata Avogadrova teorie a nové hodnoty „atomových vah“ prvků (dnes "relativní atomová hmotnost").

Analytická chemie

Tak jako řada dalších chemických disciplín, měla i analytická chemie vytvořenou soustavu poznatků a laboratorních postupů dříve, neţ se oddělila jako samostatná vědní disciplína. Některé byly dokonce převzaty jiţ ze starověku a z období alchymie.

Devatenácté století bylo na poli analytické chemie obdobím konsolidace. Díky Klaprothovým pracem v oblasti kvantitativní analýzy z počátku stolení začala mít disciplína pevné empirické základy. Díky tomu se podařilo porozumět hmotnostním vztahům v chemických kombinacích a zjištěné informace vyuţít ve vývoji atomové teorie. Ta pak následně zase pomohla analytické chemii dosáhnout pokroků při řešení problému atomových hmotností a vzorců. Brzy začala být zřejmá nezbytnost zpřesňování atomových hmotností a k velkému uţitku přišly práce Cannizzara.

Gravimetrická metoda byla během 19. století neustále vylepšována, ale práce v této oblasti byly převáţně empirické. Pokrok fyzikální chemie totiţ přišel příliš pozdě, neţ aby mohl vývoj gravimetrické analýzy významně ovlivnit.

Volumetrické metody si během 19. století získaly velkou oblibu. Zatímco na počátku století bylo pouţívání volumetrických metod v průmyslu spíše výjimkou a ještě v polovině století bylo příznivě přijato jen několik metod, během druhé poloviny 19. století byla jiţ volumetrie všeobecně rozšířená

29 jako spolehlivá a přesná analytická metoda. Dostupnost citlivých indikátorů přijetí titračních metod napomohla, přestoţe o teorii indikátorů toho bylo známo jen velice málo.

Instrumentální metody se pro analytickou chemii staly důleţitými aţ ke konci 19. století. Spektroskop byl téměř ihned po svém objevu nadšeně přijat jako prostředek kvalitativní analýzy. Důleţité postavení měly refraktometr a polarimetr, a to nejen v čistě vědeckých laboratořích, ale také ve vládních laboratořích a v průmyslu, při kontrole potravin a léčiv. Důleţitou roli hrál také mikroskop. Rychlost a citlivost instrumentální analýzy zcela jasně oprávnily vysoké finanční náklady na tyto přístroje, zvláště tam, kde se prováděly opakované analýzy.

První učebnici teoretických základů analytické chemie napsal teprve roku 1894 W. Ostwald.

Anorganická chemie

Anorganická chemie nebyla nikdy tak dobře definovaná jako chemie organická, protoţe mnohé problematiky spojené s anorganickými sloučeninami spadají do oblasti analytické chemie, případně fyzikální chemie nebo fyziky. Nicméně, do anorganické chemie se řadí studie zabývající se přípravou chemických sloučenin kromě uhlovodíků a jejich derivátů a studie jejich vlastností.

Elektrochemie

Nové poznatky z oblasti statické elektřiny byly jiţ v 18. století – odlišení vodičů a nevodičů (1731), objev kondenzátoru (1745), odlišení „kladné a záporné elektřiny“ (1758), objev Coulombova zákona (1785).

Roku 1800 se podařilo fyzikovi A. Voltovi sestrojit galvanický článek zvaný Voltův sloup, který se nadlouho stal nejdůleţitějším zdrojem elektrického proudu. Jiţ roku 1800 pouţil Voltův článek ke svým pokusům, vedoucím k objevu nových chemických prvků, anglický chemik H. Davy. S baterií o 2000 článcích se mu podařilo objevit roku 1811 uhlíkový elektrický oblouk (1811), který pak slouţil jako elektrický zdroj světla aţ do roku 1879, kdy T. A. Edison sestrojil ţárovku.

M. Faraday roku 1834 objevil dva základní zákony elektrolýzy, které nesou jeho jméno.

Studium vodivosti roztoků vedlo v dalších letech k objevům různé pohyblivosti iontů, k poznatku o nezávislé migraci iontů a S. A. Arrhenius formuloval teorii elektrolytické disociace. Arrheniova teorie následně vedla také k jedné z definic kyselin a zásad ve 20. století

Poslední velká oblast elektrochemie je spojena především s pracemi F. W. Ostwalda a jeho ţáka W. H. Nernsta – jejich zásluhou se nejen podařilo vysvětlit Faradayovy empirické zákony, ale i vytvořit teorii elektrochemických reakcí (1889) a najít příslušné kvantitativní zákonitosti (Nernstův vztah pro výpočet elektrochemického napětí galvanického článku).

Elektrolýza

První elektrochemické syntézy byly provedeny jiţ počátkem 19. století. Byly to: elektrolýza soli (1803), příprava kovového sodíku a draslíku (1807), kovového hliníku (1827). Technická produkce však byla zahájena aţ po zajištění dostatečného mnoţství elektrického proudu (Siemens, 1867 dynamo). V 80. letech byla zavedena výroba chloru a hydroxidu sodného diafragmovým (Bauer, 1884) a rtuťovým (Billiter, 1892) způsobem, dále pak výroba jodoformu, manganistanu, kovového hliníku a mědi.

Závěry elektrochemických experimentů jiţ v první polovině 19. století vedly k představě jediné obecné částice elektřiny, dnes známé jako elektron. Ale na přijetí této představy a uznání existence elektronu bylo třeba čekat ještě dalších sedmdesát let (J. J. Thomson, 1897).

30 Rozvoj oborů souvisejících s chemií

Krystalografie

Jiţ v 17. století poukázal Steno na neměnnost úhlů mezi ploškami krystalu. Následně poukázal Huygens na to, ţe krystal je seskupením identických molekul. K upřesnění představy o růstu krystalů přispěl nejvýznamněji R. J.Haüy (1800). Roku 1824 byla vyslovena jiţ moderní teorie, ţe mříţka krystalu je vytvořena z atomů a nikoliv z molekul, jak se předpokládalo. V pracích fyziků bylo vyzdviţena závislost vlastnosti krystalů s jejich strukturou – chemicky podobné sloučeniny mají téměř identické formy krystalů. Roku 1850 bylo popsáno 14 typů geometrických obrazců tvořených body pravidelně uspořádanými v prostoru a dokázáno, ţe body (částice) mohou být uspořádány v maximálně 14 typech prostorových mříţek, které byly dány do vztahu s třídami symetrie. Mocný experimentální nástroj, paprsky X, k potvrzení teoretických úvah o vnitřním uspořádání látek dal krystalografům W.C. Röentgen. Nová věda – krystalografie – se stala uţitečným pomocníkem chemie.

Lékařství

S vývojem fyzikálních věd se vytvářel i nový přístup k vědeckému chápání ţivých organismů. Pokrokům chemické a biologické vědy nemohly vystačit staré lékařské teorie o tělesných šťávách apod.

Lékařská věda, která se začala rozvíjet především v 18. a 19. století, kladla hlavní důraz na fyziologii a anatomii. První úspěšné pokusy vakcinace v boji proti neštovicím provedl roku 1796 E. Jenner.

V 19. století dozrála doba pro zjištění úlohy mikroskopických zárodků chorob, jejichţ existenci odmítala do této doby lékařská věda připustit, čímţ lékaři dokonce nechtěně přispívali k šíření infekčních chorob. Za předního vůdce v boji proti mikrobům je povaţován L. Pasteur. Musel ale vyuţít veškeré své autority chemika, aby se mu podařilo přemluvit vedoucí lékaře k přijetí základních antiseptických opatření v nemocnicích. Za pravdu mu daly jeho výsledky imunizace proti sněti u dobytka a proti vzteklině u člověka, coţ nakonec lékaře donutilo přijmout jeho názory. Revoluce zahájená Pasteurem znamenala prakticky zaloţení vědeckého lékařství.

Tak byly postupně přemoţeny choroby, které způsobovaly úmrtnost lidí v dětském věku a mládí, jako tyfus, záškrt, cholera, mor, malárie a další. Bakteriologie jako věda tak vstoupila do lékařské praxe a stala se její podstatnou součástí. Obrovské nahromadění lidí v průmyslových městech 19. století by nikdy nebylo bývalo moţné bez hygienických metod, jeţ se vytvořily postupným uznáváním mikrobové teorie nemocí.

Dalším ze zakladatelů vědeckého lékařství je francouz Claude Bernarda (1813-1878), který dokázal, ţe důleţité vnitřní funkce těla jsou podmíněny sloţitou rovnováhou chemických reakcí, z nichţ mnohé popsal.

V 19. století opět oţilo i studium mechanismu nervové činnosti zásluhou Bella (1774-1842) a Magendia (1785-1855).

Pro toto období je také typické hledání a uplatňování stále lepších léků proti nemocem. Jedním z nich byl acylpyrin (aspirin). V roce 1803 izoloval německý lékárník Sertürner z opia lék vyuţívaný především pro tišení bolestí – morfin. Objev antibiotik je připisován sice 20. století, ovšem první krůčky k jejich objevu a pochopení jejich funkce učinili vědci jiţ v 19. století.

31 Rozvoj interdisciplinárních věd

Fyzikální chemie

Vznik fyzikální chemie jako samostatné vědní disciplíny se obvykle spojuje s daty 1885 (vydána učebnice W. Ostwalda Lehrbuch der allgemeinen Chemie poprvé shrnující zákonitosti fyzikální chemie) a 1887 (zaloţen odborný časopis Zeitschrift für physikalische Chemie, u jehoţ vzniku stáli např. W. Ostwald, J. H. van´t Hoff a S. Arrhenius – zakladatelé fyzikální chemie).

Osamostatnění fyzikální chemie předcházela celá řada prací a objevů, z nichţ některé lze datovat jiţ do 17. století, ale většina se udála právě ve století devatenáctém. Během první poloviny 19. století začalo být zkoumáno stavové chování plynů reálných. Během první čtvrtiny 19. století se podařilo zkapalnit většinu plynů, zbývající z nich byly zkapalněny po roce 1869, kdy byla objevena tzv. kritická teplota.

Počátky studia termodynamiky sice spadají do 17. století, ale ke skutečnému vývoji dochází aţ po odlišení teploty a tepla v 18. století. Během 1. poloviny 19. století jsou formulovány termochemické zákony a 1. a. 2. věta termodynamická, které následně vedou k moţnosti odhadu uskutečnitelnosti chemických dějů a k výpočtu hodnoty rovnováţné konstanty chemických dějů pomocí změny Gibbsovy energie.

Pozornost byla v 19. století věnována i katalýze. Přestoţe katalyzované reakce (fermentační procesy) byly známy a vědomě vyuţívány jiţ ve starověku, byl pojem katalyzátor zaveden aţ roku 1835 J. J. Berzeliem. Dnes přijímaná teorie katalýzy byla formulována na konci 19. století F. W. Ostwaldem.

Fotochemické děje byly pozorovány jiţ v 17. století, avšak k jejich soustavnějšímu studiu došlo aţ počátkem 19. století (1835 objev fotografie).

Nauka o elektřině a elektrochemii se dlouho vyvíjely společně. Základní pilíře byly poloţeny jiţ v 18. století (vodiče a nevodiče, kondenzátor, kladný a záporný náboj, Coulombův zákon). Studium iontových dějů spadá přibliţně do druhé poloviny 19. století (1834 Faradayovy zákony, 1887 teorie elektrolytické disociace, 1889 teorie elektrochemických reakcí)

Poslední čtvrtinou 19. století končí období tzv. klasické fyziky. Pracemi J. C. Maxwella byla vybudována jednotná teorie elektromagnetismu, která spojila nauku o elektřině, magnetismu a optice s termikou. Kinetická teorie Maxwella-Bolzmanna vysvětlila chování látek v různých skupenských stavech i zákonitosti dříve empiricky poznané. Termodynamika především pracemi J. W. Gibbse, F. W. Ostwalda a J. H. van´t Hoffa začala ovlivňovat nejen konstrukce tepelných zařízení, ale pronikla i do chemie a chemické technologie. Teoretických poznatků se začalo hojně vyuţívat v praxi (dynamo a elektrické motory, rozvod elektrické energie, bezdrátový přenos informací, konstrukce spalovacích motorů apod.).

Vědcům se zdálo, ţe vše podstatné jiţ bylo objeveno, ale k zásadně novým objevům došlo teprve tehdy, kdyţ se začala studovat doposud málo prozkoumaná odvětví fyziky, např. elektrické výboje v plynech. Nové poznatky v této oblasti vedly nakonec k revoluci ve vědě a k narušení celé pečlivě vytvořené soustavy klasické fyziky (krize fyziky), svým rozsahem značně ovlivnily vývoj chemie 20. století.

Biochemie

Biochemie (fyziologická chemie) jako samostatná moderní věda vznikla počátkem 40. let 19. století. Velký vliv na vývoj biochemie měly práce jednoho z předních průkopníků fyziologie a biochemie výţivy, J. von Liebiga, který vysvětlil svou minerální teorii.

32 V 19. století probíhal také několik desetiletí spor o podstatu kvašení, kterého se účastnili někteří význační chemikové, jako např. F. Wöhler, J. J. Berzelius, J. Liebig, L. Pasteur nebo E. Buchner, který nakonec objevil správnou chemickou podstatu kvašení.

Chemickou činností ţivých organismů se ve 2. polovině 19. století zabýval především Francouzský profesor chemie L. Pasteur, který byl jedním z největších předchůdců biochemické revoluce 20. století.

Značný význam ve vývoji biochemie v 19. století měl také výzkum fotosyntézy nebo objev a výzkum biologicky velmi významné skupiny látek - nukleových kyselin.

Biochemie - rozšíření

K porozumění biologickým pochodům přispěla především nová organická chemie. Za počátek biochemie povaţujeme Lavoisierovy objevy v 18. století. V tomto století byly zjištěny hlavní rysy ţivočišného a rostlinného metabolismu, pokud jde o uhlík, vodík a kyslík. Trvalo však ještě značnou část 19. století, neţ byla objevena stejně významná úloha dusíku.

Biochemie (fyziologická chemie) jako samostatná moderní věda vznikla počátkem 40. let 19. století a zdědila část problematiky, kterou předtím zkoumala organická chemie. Velký vliv na vývoj biochemie měly práce J. von Liebiga. Ten ve svém spise Chemie a její pouţití v zemědělství a fyziologii (1840) vysvětlil svou minerální teorii. Liebig se správně domníval, ţe základem ţivotních pochodů je metabolismus, jehoţ podstatu tvoří chemické pochody. Jeho představy podnítily mnohé fyziology k dalším cenným výzkumům a i přes řadu dílčích omylů jej můţeme povaţovat za jednoho z předních průkopníků fyziologie a biochemie výţivy.

V 19. století probíhal také několik desetiletí spor o podstatu kvašení, které jiţ A. L. Lavoisier prohlásil za chemický děj.

Někteří chemikové, jako F. Wöhler, J. J. Berzelius a především J. Liebig, zastávali mechanickou hypotézu kvašení (kvašení je způsobeno inertními chemickými reakcemi). Proti nim stáli přívrţenci vitalistické interpretace kvašení (kvašení je dílem ţivých buněk). Mezi přívrţence této teorie patřil také L. Pasteur, který zjistil, ţe kvašení je chemický děj, vázaný však na ţivot mikrobů (laktobacilů) a vystoupil s tímto názorem roku 1857 proti příznivcům mechanické teorie. Roku 1875 Pasteur zjistil schopnost kvasinek ţít anaerobně. Jeho práce, ve kterých dokazoval, ţe kvašení je dílem ţivých buněk, mu později umoţnily přistoupit ke studiu infekčních chorob.

Mezi prvními, kdo si uvědomil význam sporu mezi Liebigem a Pasteurem pro vývoj biochemie, byl majitel vinných sklepů v Německu, Moritz Traube. Ten roku 1861 upozornil na to, ţe chemické pochody v organismech závisí většinou na činnosti fermentů, tj. enzymů, coţ prý jsou bílkovinné látky vylučované mikroby, a proto porozumět chemii ţivého není moţné bez správné teorie kvašení.

Vedle Traubeho se o kvašení zajímalo ještě několik dalších badatelů, ale správnou chemickou podstatu kvašení objevil aţ profesor vysoké zemědělské školy v Berlíně E. Buchner, který připravil roku 1897 šťávu z rozdrcených kvasnic, prostou buněk. Cukr byl touto šťávou rychle zkvašován. Látka, která měla toto kvašení provádět, byla nazvána zymáza.

Tímto objevem se potvrdilo Liebigovo tvrzení, ţe kvašení je chemický proces, ale současně se ukázalo, ţe enzymy jsou produktem činnosti organismů, jak tvrdil Pasteur. Buchnerovým objevem byl uspíšen proces vyčlenění biochemie jako samostatné vědecké disciplíny, jak ze sféry organické chemie, tak fyziologie.

Francouzský profesor chemie L. Pasteur se ve 2. polovině 19. století zabýval především chemickou činností ţivých organismů.

33 Jako chemik studoval nejen vzhled organismů, ale i jejich chemické vlastnosti. Vypracoval důmyslný a praktický postup zabraňující rušivému účinku mikrobů na potraviny, dnes známý jako pasterizace. Dokázal zabránit hnití účinnou filtrací vzduchu. Pasteur také zjistil, ţe nemoci větších organismů, zvířat i člověka jsou vyvolány mikroskopickými zárodky nemocí. Byl předním praporčíkem v boji proti mikrobům. Jeho výsledky imunizace proti sněti u dobytka a proti vzteklině u člověka jej proslavily po celém světě.

Revoluce zahájená Pasteurem znamenala prakticky zaloţení vědeckého lékařství. Pasteur svými pracemi ukázal, ţe ani nejjednodušší tvorové nevznikají z ničeho, a ţe na Zemi jiţ nenastává ţádné stvoření ţivota – vyvrátil tak učení o samooplození. Byl jedním z největších předchůdců biochemické revoluce 20. století.

Značný význam ve vývoji biochemie měl také výzkum fotosyntézy. Francouzští chemici J. Pelletier a J. B. Caventou získali roku 1818 zelené barvivo z rostlin v relativně čistém stavu a nazvali je chlorofyl. Vztah zeleného zbarvení rostlin a schopnosti vázat světelnou energii poznal roku 1819 německý fyzik a chemik Ch. J. D. Grotthus, který začal studovat fotochemické reakce. Roku 1862 se podařilo německéhu rostlinnému fyziologovi J. Sachsovi, ţáku a chráněnci J. E. Purkyně, zjistit, ţe prvním metabolitem fotosyntézy je glukosa, druhým škrob.

Další výzkum chlorofylu a fotosyntézy spadal především do 20. století.

Do 19. století spadá také výzkum a objev biologicky velmi významné skupiny látek - nukleových kyselin. Jedním z průkopníků byl J. G. Mendel, brněnský augustinián, který roku 1865 otiskl své významné sdělení Pokusy s rostlinnými kříţenci. V té době studoval švýcarský chemik J. F. Miescher chemické sloţení hnisu. Z jader buněk hnisu získal bílkovinu, kterou nazval nuklein. Kyselinami se vylu- hovala z nukleinu bezbarvá kyselina obsahující fosfor, která odpovídala látce, kterou získal jiţ ve 30. letech 19. století francouzský lékárník H. Braconnot z vinných kvasinek. Roku 1899 popsal německý chemik R. Altman zlepšenou metodu přípravy této kyseliny ze ţivočišných tkání a kvasnic a nazval ji kyselina nukleová. Další pokusy o rozřešení sloţení a struktury nukleových kyselin spadají do 20. století.

34 20. STOLETÍ

Na počátku 20. století ještě dominovaly světu evropské koloniální mocnosti. Nejmladší z nich, Německo (2. nejsilnější stát světa), však s dělením světového koláče, k němuţ přišlo jako poslední, zásadně nesouhlasilo a nespokojenost dávalo najevo intenzívním zbrojením. Mnozí z těch, kteří posléze v srpnu 1914 narukovali na fronty války později označené jako 1. světová, věřili, ţe bude krátká a slavná. V jejím závěru však vypukla v Rusku komunistická revoluce. Tím se stalo, ţe mír, který po čtyřech letech zavládl, byl příliš nekompromisní i nekonstruktivní a podpořil nástup totalitních vlád. Agresivní nacistická ideologie vedla k další světové válce, avšak přinesla novou zkušenost a zároveň snahu prostřednictvím mezinárodních institucí (OSN) zastavit útočné postoje států. Poválečným létům však nakonec vštípila charakter studená válka mezi blokem států řízených komunistickým Sovětským svazem a blokem demokratických států vedených USA. Tento stav, probíhající více neţ tři desetiletí, nakonec zviditelňovala jen dílčí měření sil obou uskupení ve snaze posunout jazýček vah v ten či onen prospěch (Korea, Vietnam,...) a krize s neustálou hrozbou globálního jaderného konfliktu. Teprve 90. léta přinesla uvolnění mezi Východem a Západem způsobené rozpadem komunistického bloku.

Vědeckotechnické a hospodářské dějiny 20. století se ocitají ve výrazném vleku politického vývoje. Překotný rozvoj dopravy, komunikace a nových technologií (rozšířené pouţívání kovů a jejich slitin, rozvoj chemie a biologie) zavedených do výroby na sklonku 19. století odstartoval doslova závody ve zbrojení iniciované Německem (završené postupně dvěma světovými válkami), přičemţ válečné konflikty rozvoj těchto strategicky důleţitých disciplín ještě urychlily. Po roce 1945 jsme svědky nové (3.) fáze průmyslové revoluce, v níţ věda předbíhá technickou realizaci a výrobu. Jejím nejzřetelnějším projevem se stává vyuţití jaderné energie, mikroelektroniky, kybernetiky a chemie. Ve výrobě probíhá komplexní automatizace a robotizace.

20. století - století elektronu

Objev elektronu těsně před začátkem 20. století (J. J. Thomson, 1897) měl rozhodující vliv nejen na další vývoj chemie, ale na veškeré přírodní vědy. Pokud 19. století můţe být charakterizováno jako století atomu, pak století dvacáté je stoletím elektronu, subatomární částice, která vztahuje atom ke spektroskopii a vede k novým moţnostem chápání chemických kombinací.

Objev částice mnohem lehčí neţ atom vodíku vědeckou komunitu šokoval, přestoţe řada dřívějších objevů v chemii i fyzice tomuto objevu připravila půdu. Ukázalo se, ţe elektron je součástí všech druhů atomů a ţe hlavní teoretické problémy chemie i fyziky jsou spojeny s rolí elektronu ve struktuře atomů, v chemických reakcích a v elektrických i optických jevech. Pochopení role elektronů v elektrických jevech vedlo k vývoji neuvěřitelného mnoţství elektrických přístrojů, které následně našly uplatnění v chemickém výzkumu i v řízení průmyslu.

Výsledkem získávání stále nových znalostí ve 20. století byla vědecká "exploze", která svojí silou zasáhla nejen chemii, ale i matematiku, fyziku, geologii, astronomii, biologii. Revolucí byly zasaţeny průmysl, zemědělství i medicína a byly vyuţity i válečné zkušenosti.

Vědecká "exploze" změnila i organizaci vědy. Přestoţe výzkumná aktivita je ve 20. století více neţ kdy dříve soustředěna na univerzitách, finance a vedení přicházejí z větší části od vlády a průmyslu. Zatímco na počátku 20. století byl výzkum pojímán jako činnost profesorů v době mezi vyučováním, po První světové válce se stal nedílnou součástí univerzitního ţivota, občas aţ do té míry, ţe výuka začala být chápána jako nezbytné zlo mezi výzkumem.

Dvě světové války a ekonomická krize ve 20. století stimulovaly vědu a zásadně ovlivnily zkoumané oblasti. Válka směřovala výzkum k potenciálně vojenským moţnostem vyuţití. Kdyţ byl např. poprvé v První světové válce vyuţit bojový otravný plyn, byli povoláni chemici jak k tvorbě ochranných prostředků, tak i k tvorbě dalších bojových plynů. Během Druhé světové války se pak věda zachovala

35 skutečně bezhlavě, kdyţ lidstvu poskytla prostředky schopné během nezodpovědného okamţiku zničit vše ţivé na této planetě.

Významné směry vývoje chemie ve 20 století:

- Jaderná chemie - Fyzikální chemie - Analytická chemie - Anorganická chemie - Organická chemie - Biochemie - Průmyslová chemie

Jaderná chemie

Na počátku 20. století začínalo být jasné, ţe atomy nemohou být chápány jako neměnné neviditelné částice, ale jako částice, v nichţ významnou roli hrají elektrony. Studie pomocí hmotnostní spektrometrie souhlasily se studiemi produktů radioaktivního rozpadu a poukázaly na existenci izotopů, čímţ rozbily Daltonský předpoklad, ţe všechny atomy daného prvku jsou stejné.

Pokusy s rozptylem α-záření, vykonané v Rutherfordově laboratoři, poskytly klíč k představě atomu jako částice s jádrem a obalem, bylo však nutné, aby Bohr upustil od konceptu klasické fyziky a pouţil kvantově-chemickou interpretaci k tvorbě vědecky akceptovatelného modelu atomu vodíku. Díky tomu byl schopen objasnit fyzikální význam Rydbergovy konstanty, která se na poli vědy objevila jiţ o 20 let dříve. Bohrův model atomu se však ukázal být nepostačující pro sloţitější atomy a tak 20. léta 20. století vedla k obrovskému matematickému vylepšení atomové teorie v pracech de Broglieho, Schrödingera, Heisenberga a Diraca.

Objev radioaktivity měl řadu fyzikálních i chemických důsledků, z nichţ většina našla své uplatnění po První světové válce. Kdyţ Rutherford roku 1919 ozařoval dusík α-částicemi, nejenţe dosáhl úspěšné transmutace dusíku na kyslík, ale také objevil proton. Následné vylepšení ozařovacích metod vedlo k objevu neutronu a umělé radioaktivity. Neutron a proton umoţnily smysluplnější interpretaci jádra atomu. Neutrony se také staly ozařovacími částicemi pro studium transmutací těţkých prvků, coţ vedlo k uvolnění jaderné energie a k produkci transuranů. Objev umělé radioaktivity zpřístupnil nejrůznější izotopy, vhodné pro řešení řady vědeckých problémů. Díky vzniku vysokoenergetických urychlovačů částic byla připravena řada subnukleárních částic, coţ následně vedlo ke zkomplikování představ o atomovém jádru.

Objev struktury atomu a vývoj názorů na jeho stavbu

Objev radioaktivity v 19. století a vysvětlení její podstaty na začátku 20. století si vynutily změnu v nazírání na atom. Bylo třeba opustit představu o neměnném a nezničitelném atomu, na níţ byla postavena fyzika i chemie 19. století.

První model atomu navrhl J. J. Thomson roku 1904, kdyţ poznal, ţe elektrony lze uvolnit z atomu kteréhokoli prvku a jsou tedy jeho nezbytnou součástí. Podle tohoto modelu je atom kulový, kladně nabitý útvar, v němţ jsou rozptýleny záporně nabité elektrony. Jejich náboj kompenzuje náboj kladně nabitého útvaru. Tento modle umoţnil vysvětlit ionizaci atomu, původ rentgenového záření i elektrické vlastnosti látek.

V roce 1909 byly prováděny pokusy, pod vedením E. Rutherforda, které vedly k myšlence, ţe atom má nepatrné, ale masivní centrum, které nese elektrický náboj. Tento objev byl podnětem k tomu, ţe Rutherford roku 1911 vytvořil planetární model atomu. Podle jeho představ se kaţdý atom skládal z kladně nabitého jádra, kolem něhoţ obíhaly záporně nabité elektrony – podobně jako obíhají planety kolem Slunce. Tento model však odporoval poznatkům klasické fyziky o elektřině. Pohybem elektronů

36 kolem jádra by se totiţ měla měnit jejich energie. Postupnou ztrátou kinetické energie by se elektron velmi rychle blíţil k jádru, aţ by s ním nakonec zcela splynul.

Rozpory E. Rutheforda odstranil N. Bohr, který s ním v letech 1912-1913 spolupracoval. Vyslovil hypotézu, ţe zákony klasické mechaniky a elektrodynamiky makroskopických těles neplatí pro částice atomových jader a elektrony. Podle jeho teorie se mohou elektrony pohybovat pouze po tzv. stacionárních drahách o určité energii a jejich moment hybnosti můţe nabývat pouze určitých hodnot. Dále vycházel z předpokladu, ţe elektrony na těchto drahách nevyzařují ţádnou energii. Jen tehdy, kdyţ elektron mění svou dráhu, vyzařuje nebo absorbuje atom energii o určitých dávkách - kvantech. Model umoţnil vysvětlit i chemické chování prvků. Kvantová čísla, zavedená k popisu elektronové struktury, představovala uţitečnou pomůcku, ale chyběl jim reálný fyzikální význam. Tento model sice některé problémy objasnil, vyvolal však řadu dalších otázek.

V roce 1916 se A. Sommerfeld pokusil zpřesnit Bohrův model atomu tím, ţe elektrony obíhají kolem jádra nikoliv po kruhových, ale obecně po eliptických drahách. Ani tímto modelem se však nepodařilo plně vysvětlit spektra atomů.

S. Goudsmit a G. Ulenbeck zavedli k vysvětlení rozporu další kvantové číslo – spinové.

Nejvýznamnější experimenty, které potvrdili kvantování energetických hladin elektronů v atomech, byly provedeny J. Franckem a G.Hertzem. Oba experimentátoři zkoumali od roku 1911, jaká energie je potřebná na uvolnění elektronu z atomu. Důleţité byly jejich experimenty z roku 1914, kdy zkoumali sráţky elektronů se rtuťovými parami. Z pokusu bylo zřejmé, ţe urychlené elektrony se pruţně odráţejí od atomů rtuti, pokud nedosáhnou určité potřebné energie (4,9 eV), tzv. ionizační energie. N. Bohr měl vůči této interpretaci námitky a vyslovil myšlenku, ţe se jedná spíše o přechod elektronu z jedné stacionární hladiny na druhou. V roce 1919 J. Franck a G. Hertz tuto Bohrovu interpretaci přijali.

Zásadní změnu v nazírání na povahu elektronu a celkově všech hmotných částic přinesly práce L. de Broglieho kolem roku 1922. Všiml si, ţe spíše neţ planetu obíhající kolem Slunce připomíná elektron v atomu chování stojatého vlnění, prostorově omezeného na bezprostřední okolí kladně nabitého jádra. Je-li vlnění vázáno na určitý omezený prostor, nemůţe kmitat s libovolnými frekvencemi, nýbrţ pouze s takovými, jaké jsou určeny tvarem a rozměry omezujícího prostoru. V atomu je elektron poután k jádru elektrickou silou a elektronová vlna, která podle de Broglieho elektronu přísluší, je tím prostorově omezena na bezprostřední okolí jádra. Vzniká stojaté vlnění; přitom tvar a velikost atomu, v němţ je elektron vázán, určuje přípustné kmitové stavy, v nichţ se elektron můţe nacházet. Tyto přípustné frekvence vypočetl rakouský fyzik E. Schrôdinger roku 1926. Je-li elektronová vlna v určitém kmitovém stavu, pak atom nezáří. Pouze při přechodu z vyššího kmitového stavu do niţšího atom vysílá elektromagnetické záření.

Představou o vlnové povaze elektronu v atomu se podařilo vysvětlit chování atomů, vlastnosti atomů, jako je jejich značná stabilita vůči nárazům a zásahům zvenčí a schopnost zachovávat si svou chemickou identitu a podařilo se také velmi přesně předpovědět charakteristické frekvence vyzařované atomy.

Podle myšlenky E. Schrôdingera roku 1926 by elektron neměl jednou provţdy definovaný tvar, nýbrţ by přijímal takový, jaký mu vymezuje působící silové pole (v případě atomu je jím elektrické pole kladně nabitého jádra).

Zkoumání elektronových stavů v atomu potvrdilo intuitivní názor, ţe při popisu elektronových stavů nevystačíme s představou kulovitého tělíska, nezavedeme-li současně pojem elektronové vlny. De Broglie postuloval, ţe vlnová délka příslušející letícímu elektronu je určena jeho hybností (λ=h/p): čím je hybnost větší, tím je vlnová délka menší. Tato de Broglieova hypotéza je v podstatě výrokem o dualistické povaze částic, povaze korpuskulární a povaze vlnové. Elementární částice se někdy chovají jako částice (korpuskule), jindy jako vlny; kaţdému druhu částic přísluší vlnění o jiné vlnové délce.

37 Atomové jádro, jaderná energie

Experimentální výzkum jádra atomů a povahy změn při jaderných přeměnách předpokládal vypracování přesnějších a citlivějších metod výzkumu a vytvoření modernější přístrojové techniky.

První pouţívané přístroje (elektroskop -P. Curie; spintariskop - W. Crookes), byly postupně nahrazovány mlţnou komorou (1912 - C. T. R. Wilson), Geiger-Müllerovou trubicí ve spojení s počítačem (1928 -J. W. H. Geiger, W. Müller), scintilační sondou s fotonásobičem (1961) a dalšími citlivými detektory záření.

Objev hmotnostního spektrografu umoţnil identifikaci izotopů jednotlivých prvků a výklad jaderných přeměn. Od třicátých let 20. století se staly účinným výzkumným prostředkem jaderných fyziků nejrůznější typy urychlovačů částic, umoţňujících získat elektricky nabité částice o velkých energiích, schopné vyvolat jaderné reakce u prakticky jakéhokoli atomového jádra.

Roku 1896 objevil H. Becquerel radioaktivitu a právě tento objev byl prvním krokem k mnoha dalším významným objevům. O rozvoj výzkumu záření se zaslouţili také manţelé Curierovi, kteří zjistili, ţe smolinec vysílá intenzivnější jaderné záření, neţ odpovídá mnoţství v něm obsaţeného uranu. Po úmorné námaze izolovali z desítek tun smolince několik setin gramu sloučenin do té doby neznámých prvků polonia a radia.

V letech 1900 aţ 1903 angličtí vědci E. Rutherford, F. Soddy a W. Ramsay prokázali, ţe jaderné záření vzniká při samovolném rozpadu jader atomů radioaktivních prvků na jádra atomů jiných prvků, jako je tomu například u radia, které se samovolně rozpadá na radon a helium. Tento jev se nazývá radioaktivní rozpad nebo přirozená radioaktivita.

Roku 1919 E. Rutherford zjistil, ţe ozařováním dusíku částicemi alfa vznikají protony. Tento jev vysvětlil tím, ţe při zásahu jádra dusíku částicí alfa dojde k jaderné reakci, při níţ vznikne jádro kyslíku 17O a uvolní se proton 1H: Tak byla provedena první jaderná přeměna prvků.

Dalekosáhlý význam měl však především objev jaderných reakcí, při nichţ vznikal umělý, v přírodě se nevyskytující radioaktivní izotop - radioizotop. Takový děj byl nazván „umělá radioaktivita" a o jeho objev se zaslouţili F. Joliot-Curie a jeho ţena I. Curie v roce 1934. Příprava radioizotopů se stala prakticky významnou, kdyţ italský fyzik E. Fermi prokázal, ţe pomocí neutronů lze umělé radioizotopy získat téměř u všech prvků. Ve dvacátých letech se obecně přijímal názor, ţe jádra atomů jsou tvořena pouze protony. Ruský atomový fyzik G. Gamov navrhl, aby se jádra atomů nebombardovala částicemi alfa, ale aby se k tomuto účelu pouţilo protonů. To vedlo ke konstrukci částicových urychlovačů podle návrhu G. Gamova. Britský atomový fyzik J. D. Cockroft a E. T. S. Valton postavili roku 1929 první urychlovač částic. Urychloval protony tak silně, ţe mohly vyvolávat jaderné reakce.

Roku 1930 narazili němečtí fyzikové W. Bothe a jeho spolupracovníck H. Becker na překvapivý jev, kdyţ bombardovali beryllium pomocí částic α. Vznikalo velmi pronikavé záření, jaké bylo známé do té doby jen u paprsků gama. Proto je oba němečtí fyzikové povaţovali za totoţné. Správný výklad podal teprve roku 1932 anglický fyzik J. Chadwick. Navrhl pro nové částice označení „neutrony".

Pro W. Heisenberga byl objev neutronů impulsem k teorii, podle které se atomová jádra neskládají pouze z protonů, jak se dosud předpokládalo, nýbrţ z protonů a neutronů. Jeho teorie vysvětlila, proč je velká část atomových jader stabilní. Kladně nabité protony by se musely silně vzájemně odpuzovat. Podle Heisenberga jsou spolu drţeny pomocí neutronů. Přitom musí být u lehkých atomů v jádře na jeden proton nejméně jeden neutron, u těţkých atomů musí neutrony dokonce převaţovat. U velmi těţkých prvků se vyskytuje menší počet neutronů, jejich jádra jsou však radioaktivní a rozpadají se. Pomocí nové Heisenbergovy teorie bylo moţno také lépe vysvětlit a popsat izotopy. Objev neutronu otevřel cestu k největšímu objevu jaderné fyziky 20. století - ke štěpení jader atomů.

38 reálné aţ tehdy, kdyţ se prokázalo, ţe při štěpení jádra uranu se uvolňuje několik rychlých neutronů. Kaţdý z těchto neutronů po zpomalení můţe vyvolat štěpení dalších jader atomů uranu a můţe tak být vyvolána řetězová štěpná reakce.

Další vývoj v této oblasti však ovlivnily politické události (2. světová válka). Nové objevy byly prohlášeny za přísně tajné a přestali se zveřejňovat. Někteří vědci museli ze svých vlastí uprchnout před fašismem (například A. Einstein, E. Fermi, M. Born, L. Meitnerová, L. Szilard, N. Bohr). Existovala reálná obava, ţe fašistické Německo bude usilovat o vývoj atomové zbraně. Proto z popudu některých fyziků začali na její výrobě pracovat i v USA. Jiţ v roce 1939 A. Einstein referoval prezidentu Spojených států amerických F. D. Rooseveltovi o moţném vývoji atomové bomby. Práce se rozběhly v roce 1942 ustavením projektu Manhattan (krycí název pro utajený vývoj atomové bomby). Byl sestaven vědecký tým a bylo vybudováno výzkumné středisko v Los Alamos, továrny na výrobu a obohacování uranu. V čele vědců stál R. Oppenheimer, povaţovaný za „otce americké atomové pumy". Kdyţ bylo zřejmé, ţe se Němcům nepodaří vyrobit atomovou zbraň, někteří vědci navrhovali, aby byly práce na výrobě atomové bomby zastaveny, nebo aby nebylo výsledků tohoto úsilí dále pouţito. Tyto snahy však nebyly vyslyšeny a atomová bomba byla svrţena 6. a 9. srpna 1945 na japonská města Hirošima a Nagasaki, která byla prvními a dodnes jedinými cíly atomových bomb. Jen několik dní předtím (16. července) vyzkoušeli nukleární zbraň američtí vědci na poušti White Sands poblíţ města Alamogordo v Novém Mexiku.

Kromě vývoje zbraní na podkladu spontánní štěpné reakce, začaly i práce na vyuţití štěpné reakce kontrolované. V USA se tímto problémem zabývala skupina vedená E. Fermim. Té se podařilo 2. 12. 1942 na fotbalovém hřišti chicagské univerzity spustit první atomový reaktor. Palivem byl přírodní uran, moderovaný grafitem a reakce probíhala 28 minut.

S mírovým vyuţíváním jaderné energie se začalo brzy po válce. První jaderný reaktor v Evropě postavil v Paříţi F. Joliot-Curie v roce 1948.

Fyzikální chemie

Fyzikální chemie byla první mezioborovou vědou a jako taková se později stala prototypem dalších „mostů" mezi vědami. Zahrnula elektrochemii, chemickou termodynamiku a termochemii, stala se zá- kladem pro nová odvětví chemického průmyslu

Fyzikální chemikové byli od roku 1900 velmi úspěšní jak v teoretických, tak i v praktických směrech. Zvláště významnou pozici měla termodynamika, zejména během prvních desetiletí 20. století. Kvantová mechanika obrovsky získala na významu v souvislosti s problematikou atomové struktury a chemické vazby.

Rozvoj přístrojové techniky otevřel nové cesty získávání informací o molekulách. Difrakce rentgenového záření se ukázala být mocným prostředkem studia struktury krystalů, zvláště po nástupu rychlých počítačů. Spektroskopie také získala nově na významu poté, co rozvoj instrumentace vedl k rutinnímu vyuţívání infračervené, mikrovlnné a Ramanovy techniky.

Teorie roztoků podlehla řadě velkých změn poté, co začaly být zřejmé nedostatky Arrheniovy teorie, avšak aţ do roku 1950 neexistovala vhodná teorie pro popis vlastností koncentrovaných roztoků. Další oblastí studia je chemická kinetika. Významný pokrok nastává v chemii makromolekul. Staudingerův koncept makromolekul poskytl uţitečný teoretický základ problémům koloidní chemie. Úspěchy této části chemie se odráţejí v posunu průmyslu polymerů od převáţně empirického stadia k důmyslnému vědecky podloţenému odvětví.

Teorie elektrolytické disociace

39 elektrický náboj roztokem. Arrhenius ve své teorii elektrolytické disociace vysvětlil i vztah mezi disociací a koncentrací roztoku. I kdyţ názor na existenci iontů v roztoku vyslovili jiţ před Arrheniem jiní, teprve Arrheniova disertační práce „Výzkum galvanické vodivosti elektrolytů" znamenala převrat v dosavadních názorech na vlastnosti roztoků. Byla s nadšením přijata W. Ostwaldem a J. H. van't Hoffem, kteří se podíleli na jejím rozpracování. Arrheniova teorie umoţnila vysvětlit mnohé vlastnosti roztoků elektrolytů, platila však jen pro slabé elektrolyty a zředěné roztoky. Nedostatek se podařilo vysvětlit teprve mnohem později především G. N. Lewisovi a P. J. W. Debyeovi.

Teorie kyselin a zásad

Arrheniova teorie elektrolytické disociace vedla k definici kyselin a zásad zaloţené na povaze iontů, vznikajících při autoprotolýze vody (H+, OH-). Umoţnila kvalitativně vyjádřit kyselost a zásaditost vodných roztoků (zejména poté, co byl zaveden pojem pH S. P. L. Sörensenem roku 1909), počítat hodnoty disociačních konstant, vysvětlit hydrolytické děje a byla jako jediná teorie uznávána aţ do dvacátých let 20. století. Studium nevodných roztoků kapalných systémů, se kterým se začalo začátkem 20. století, však vedlo k poznání, ţe acidobazické vlastnosti látek nejsou vázány jen na vodu a vodné roztoky, ale lze je dokonce studovat i u aprotických rozpouštědel.

Nově vyslovené teorie kyselin a zásad vycházejí ze snahy po obecnějším chápání těchto pojmů, neţ to umoţňovala Arrheniova teorie.

V roce 1923 formuloval dánský fyzikální chemik J. N. Brônsted a nezávisle na něm i Angličan T. M. Lowry tzv. protolytickou teorii, podle níţ je kyselinou látka uvolňující proton, a zásadou látka, která tento proton váţe. Kyselina a z ní vzniklá zásada tvoří tzv. konjugovaný pár. Kyselinami a zásadami mohou být jak neutrální molekuly, tak i kladné nebo záporné ionty. Protolytická teorie rozšířila aplikovatelnost pojmů kyselina a zásada na všechna protogenní rozpouštědla.

Obecnější teorie je teorie rozpouštědlová, jejíţ základy poloţil roku 1924 Franklin a rozpracovali ji Američané H. P. Cady a H. M. Elsey v roce 1928. Podle této teorie je kyselinou látka zvyšující koncentraci kationtů, charakteristických pro čisté rozpouštědlo; zásadou je látka, zvyšující koncentraci aniontů, charakteristických pro čisté rozpouštědlo.

Jiný typ obecných teorií kyselin a zásad představují teorie elektronové, vycházející z donor-akceptor- ních vlastností látek. Podle G. N. Lewise je moţno kyselinu povaţovat za látku přijímající elektronový pár, zásadou je látka, která elektronový pár dodává.

Analytická chemie

Po třech neúspěšných desetiletích pokročila analytická chemie rázně kupředu. Rychlost, citlivost i selektivita analytických metod byly zlepšeny díky většímu vyuţití teoretických základů, přístrojové techniky a dostupnosti radioaktivních izotopů jako prostředků chemické analýzy. Nastal zřetelný trend k obecnému pouţívání mikrotechnik, v případě radiochemie pak ultramikrotechnik.

Zvláště významná se ukázala být chromatografie. Ve svých počátcích byla vyuţívána převáţně jako separační metoda, ale časem se prosadila v kvalitativních a dokonce i kvantitativních metodách. Zavedení plynové chromatografie v 50. letech 20. století umoţnilo rychlé analýzy směsí, které dříve byly analyzovány jen s největšími obtíţemi (např. látky způsobující vůni ovoce a zeleniny). Studia přírodních látek se díky chromatografii stala běţnou záleţitostí.

Anorganická chemie

Moderní anorganická chemie prošla svou renesancí po zavedení kvantové chemie do teorie chemické vazby. Díky aplikaci těchto myšlenek je moţné zkoumat strukturu nejen klasických anorganických sloučenin, ale i například koordinační sloučeniny, cheláty, klathráty a π-kom-

40 plexy. Dvacáté století zbořilo hranici mezi anorganickou a organickou chemií, protoţe řada zajímavých sloučenin obsahuje atomy kovu vázané na organické skupiny.

Od roku 1900 byla periodická tabulka nejen doplněna, ale také rozšířena. Došlo k tomu částečně v důsledku usilovných snah o doplnění chybějících prvků, ale hlavně díky úspěšným jaderným přeměnám vyvolaným bombardováním vysokoenergetickými částicemi. Pozice v periodické tabulce odpovídající prvkům s protonovým číslem 43, 61, 85 a 87 byly totiţ podle přírodních zákonitostí odsouzeny zůstat prázdné aţ do té doby, neţ mohly být nalezeny produkty jaderných přeměn, které tato prázdná místa zaplnily. Poločasy rozpadů těchto prvků jsou totiţ příliš krátké, neţ aby se uvedené prvky mohly ve větší míře nacházet v přírodě.

Od roku 1900 prošla vývojem chemie všech prvků, ale zvláštní pokrok byl dosaţen zejména v porozumění vzácným zeminám, vzácným plynům, křemíku, boru, fluoru a méně známým přechodným prvkům, jako je např. zirkonium nebo hafnium.

Organická chemie

Vývoj organické chemie získal od roku 1900 na spádu jako velmi významné pole chemického výzkumu. Zlepšení aparatur, dostupnost reagencií a vývoj analytických metod umoţňují atakovat komplexní problémy (reakční mechanismy, stereochemie, syntézy, studium přírodních látek – sacharidy, proteiny, aminokyseliny, steroidy,…)

Biochemie

Biochemie se ve 20. století prudce specializovala. Na počátku století byl učiněn pokrok na poli hormonů a výţivy. Přestoţe počáteční studie byly prováděny těţkopádnými metodami, poskytly povzbuzující výsledky. Téměř všechny práce o vitamínech byly uskutečněny v období, kdy analytické výsledky byly získány pracovními postupy vyuţívajícími ţivé organismy.

Pokrok v porozumění vitamínům byl pomalý, protoţe teorie stopových ţivin byla neznámá. Nemoci související s nesprávným příjmem vitamínů bylo obtíţné zkoumat z důvodu závislosti na kombinacích ţivin. I přes některé obtíţe však byla problematika vitamínů z větší části vyřešena kolem roku 1940.

Problematice fotosyntézy a metabolismu začala být zvláštní pozornost věnována po roce 1940 díky vyuţití izotopového značení. Zkušenosti získané při výzkumu vitamínů a hormonů (včetně chromatografie) byly zúročeny při práci na metabolických procesech.

Důleţitý je výzkum nukleových kyselin, který po roce 1953 vyústil ve vznik nového vědního oboru - molekulární biologie.

Průmyslová chemie

Na počátku 20. století byl chemický průmyslu dominantou Německa a během První světové války narostl do celosvětových proporcí. Významným trendem byl odklon od kamenouhelného dehtu jako primárního zdroje syntézy organických látek; jeho místo převzaly ropné produkty a produkty zemědělství.

Obě světové války stimulovaly expanzi průmyslu. Byly zkoumány a vyuţívány nové přírodní zdroje a byly vyráběny nové látky, aby uspokojily nenasytné potřeby válečného úsilí. Po příchodu míru vyuţívání nových přírodních materiálů pokračovalo a bylo vynaloţeno značné úsilí, které odklonilo vyuţívání nových produktů k mírovým účelům (např. yperit – bojový plyn; dusíkatý yperit – základ léku proti rakovině).

41 Zejména Druhá světová válka měla obrovské poţadavky na chemický průmysl, nejen na tradiční výbušniny a ostatní chemické látky, ale také na lehké kovy, syntetický kaučuk, vysoce kvalitní letecké benzíny, syntetické oleje a tuky, léčiva a čisté izotopy pro nukleární zbraně.

Období studené války mělo také značný vliv na chemický průmysl, který musel vyhovět poţadavkům jaderného výzkumu, poskytnout vhodná paliva pro trysková letadla a rakety,… Kosmický věk obrátil pozornost na řadu prvků a sloučenin, které dříve bývaly vzácnými zajímavostmi v laboratořích jedinců. Tím se takové kovy jako titan nebo zirkonium a paliva jako hydrazin nebo borany náhle staly předmětem poptávky.

Vývoj průmyslové chemie 20. století se týká výroby standardních chemikálií, průmyslových plynů, rozpouštědel, řady dalších organických látek, chemických látek získávaných z produktů zemědělství, nových kovů a slitin, syntetických léků, výbušnin a dalších bojových látek, průmyslu ropy, plastů, textilií, průmyslu kaučuku a látek důleţitých pro zemědělství.

42 CHEMICKÉ LÁTKY

Prvky

Aktinium • chemická značka: Ac • název: - český: Aktinium, - anglický: Actinium, - latinský: Actinium • původ názvu: název prvku je odvozený od řeckého slova actinos (=paprsek) • doba objevu: aktinium objevil André-Louis Debierne v roce 1899 ve Francii při zkoumání zbytků po extrakci radia ze smolince zanechaných manţeli Curieovými • získávání v době objevu: aktinium se získávalo separací ze směsi s lanthanoidy nebo z uranové rudy. Dnes se připravuje bombardováním radia 226Ra neutrony. • pouţití v době objevu: aktinium nemělo kvůli vysoké radioaktivitě a vzácnému výskytu ţádné praktické vyuţití. Dnes se směs oxidu aktinia 227Ac s berylliem vyuţívá pro vědecké účely jako zdroj neutronů. • naleziště v době objevu: Jáchymov – aktinium bylo objeveno ve zbytcích po extrakci radia ze smolince • naleziště v Čechách v době objevu: Jáchymov

Americium • chemická značka: Am • název: - český: Americium, - anglický: Americium, - latinský: Americium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle kontinentu Amerika, protoţe se v periodické tabulce prvků nachází pod europiem • doba objevu: americium poprvé připravili Glenn Seaborg, Ralph James, L. Morgan a Albert Ghiorso na univerzitě v Berkeley v Kalifornii v roce 1944 • získávání v době objevu: americium bylo připraveno ozařováním plutonia 239Pu neutrony, je moţné ho získávat z vyhořelého jaderného paliva • pouţití v době objevu: oxid američitý s obsahem 241Am se vyuţívá jako zdroj záření alfa a gama v detektorech kouře • naleziště v době objevu: americium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: americium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Antimon chemická značka: Sb název: - český: Antimon, - anglický: Antimony, - latinský: Stibium původ názvu: Plinius (50 let n. l.) pojmenoval prvek jako stibium, z něhoţ byla odvozena chemická značka, název antimon je pravděpodobně odvozen od podobnosti srostlých krystalů sulfidu antimonitého s květy (řecky anthemonion – květ, odkvět) doba objevu: : 4 000 – 3 000 let př. n. l. získávání v době objevu: z minerálu antimonitu (sulfid antimonitý) – dříve nazývaný stimmi pouţití v době objevu: antimonit uţívaly ţeny jako kosmetický prostředek pro zvýrazňování a zkrášlování obočí, k výrobě líčidel a k přípravě léčebných mastí naleziště v době objevu: Egypt, Čína naleziště v Čechách v době objevu: oblast Příbramska

Argon • chemická značka: Ar • název: - český: Argon, - anglický: Argon, - latinský: Argon • původ názvu: název je odvozen z řeckého argos (= netečný) • doba objevu: o přítomnosti argonu ve vzduchu uvaţoval jiţ v roce 1785 Henry Cavendish, ale aţ v roce 1894 ho izolovali Sir William Ramsay a Lord Rayleigh • získávání v době objevu: argon zůstal jako zbytek po odstranění ostatních sloţek vzduchu (dusík, kyslík, vodní pára, oxid uhličitý)

43 • pouţití v době objevu: v době objevu neměl argon ţádné praktické vyuţití, dnes se vyuţívá především jako ochranná atmosféra, kapalný argon se pouţívá při odstraňování některých typů nádorů • naleziště v době objevu: tento plyn je součástí atmosféry • naleziště v Čechách v době objevu: tento plyn je součástí atmosféry

Arsen chemická značka: As název: - český: Arsen, - anglický: Arsenic, - latinský: Arsenicum původ názvu: původ řeckého názvu arsenikon je odvozen příponou -on z perského az- zarníkh doba objevu: vlastnosti sulfidu arsenitého a odvozených sloučenin byly známy v 5. století př. n. l., elementární arsen aţ ve 13. století n. l. získávání v době objevu: o izolaci elementárního arsenu se zaslouţil Albertus Magnus, který jej získal zahříváním auripigmentu (As2S3) s mýdlem pouţití v době objevu: sloučeniny arsenu se pouţívaly jako jed při nástrahách na hlodavce, byly také častým nástrojem travičů, některé sloučeniny arsenu se uţívaly jako léky naleziště v době objevu: oblast Zakavkazska naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Astat • chemická značka: At • název: - český: Astat, - anglický: Astatine, - latinský: Astatinum • původ názvu: název prvku je odvozený od řeckého slova astatos (= nestabilní) • doba objevu: existenci astatu předpověděl uţ v roce 1869 Mendělejev, ale jako prvek byl objeven aţ v roce 1940 na Kalifornské univerzitě v Berkeley. O objev se zaslouţili Dale R. Corson, Kenneth Ross MacKenzie a Emilio Segrè. • získávání v době objevu: astat 211At byl poprvé získán bombardováním bismutu 209Bi alfa částicemi. V přírodě se astat téměř nevyskytuje, má velice krátký poločas rozpadu. • pouţití v době objevu: astat neměl v době objevu ţádné praktické vyuţití. Dnes se vyuţívá v medicíně jako zdroj částic alfa, ale jeho vyuţití je silně omezeno krátkým poločasem rozpadu. Výhodou při lékařském vyuţití je, ţe astat neprodukuje pronikavější záření beta, které by poškodilo okolní tkáně. • naleziště v době objevu: astat se přírodě téměř nevyskytuje, získává se uměle • naleziště v Čechách v době objevu: astat se přírodě téměř nevyskytuje, získává se uměle

Baryum • chemická značka: Ba • název: - český: Baryum, - anglický: Barium, - latinský: Baryum • původ názvu: název prvku je odvozený od řeckého slova barys (= těţký) • doba objevu: Carl Scheele zkoumal v roce 1774 minerál baryt a došel k závěru, ţe obsahuje dosud neznámý prvek. Samotné baryum jako první izoloval Humphry Davy v roce 1808. • získávání v době objevu: baryum se zpočátku získávalo elektrolýzou jeho solí, dnes se vyrábí redukcí oxidu barnatého hliníkem • pouţití v době objevu: k prvnímu vyuţití barya došlo ke konci 19. století, kdy se peroxid barnatý vyuţíval k výrobě kyslíku. Tento proces byl však brzy nahrazen elektrolýzou vody a destilací zkapalnělého vzduchu. V roce 1908 byl síran barnatý poprvé pouţit jako kontrastní látka při rentgenovém vyšetření trávicího traktu. • naleziště v době objevu: Itálie • naleziště v Čechách v době objevu: není známo (dnes evidována loţiska Běstvina, Bohousová, Křiţanovice)

Berkelium • chemická značka: Bk • název: - český: Berkelium, - anglický: Berkelium, - latinský: Berkelium • původ názvu: prvek byl pojmenován po univerzitě v Berkeley v Kalifornii

44 • doba objevu: berkelium poprvé připravili Glenn T. Seaborg, Stanley G. Thompson a Albert Ghiorso v roce 1949 na univerzitě v Berkeley v Kalifornii • získávání v době objevu: berkelium bylo poprvé připraveno ozařováním americia 241Am částicemi alfa • pouţití v době objevu: berkelium nemá ţádné praktické pouţití, vyuţívá se pouze v základním vědeckém výzkumu při přípravě prvků s vyšším protonovým číslem • naleziště v době objevu: berkelium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: berkelium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Beryllium chemická značka: Be název: - český: Beryllium, - anglický: Beryllium, - latinský: Beryllium původ názvu: současný název navrhl Wöhler odvozením od nerostu beryllu doba objevu: zelená odrůda berylu, byl znám jiţ ve starověku, avšak nebyly známy jeho nejdůleţitější sloţky; kovové beryllium se podařilo připravit aţ v roce 1828 získávání v době objevu: o kovové beryllium bylo poprvé připraveno nezávisle dvěma vědci: F. Wöhlerem a A. Bussym o roku 1898 poprvé kov elektrolyticky připravil P. Lebeau o první technickou přípravu beryllia navrhl v roce 1932 A. Stock a H. Goldschmidt pouţití v době objevu: výroba různých slitin (např. s mědí tvoří berylliový bronz) nebo jako konstrukční materiál pro letectví naleziště v době objevu: Evropa naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Bismut • chemická značka: Bi • název: - český: Bismut, - anglický: Bismuth, - latinský: Bismuthum • původ názvu: název prvku nejspíše pochází od staroněmeckého slova wismuth (= bílá hmota) nebo z arabského bi ismid (= podobný antimonu) • doba objevu: bismut byl znám uţ ve starověku, ale často se zaměňoval s cínem a olovem. Jako prvek jej poprvé určil Claude François Geoffroy v roce 1753. • získávání v době objevu: bismut se vyskytuje společně s olovem a dalšími kovy. Dnes se získává vyluhováním kyselinou chlorovodíkovou z odpadů po rafinaci olova a zinku a následnou redukcí ţelezem. • pouţití v době objevu: první vyuţití bismutu bylo ve slitinách, např. u Inků se pouţíval jako přísada do bronzu, ze kterého vyráběli noţe. Pro svou nízkou toxicitu se dnes vyuţívá jako náhrada olova. • naleziště v době objevu: bismut se nachází spolu s olovem, mědí a dalšími kovy, které byly získávány uţ ve starověku. Dnešní loţiska jsou v Číně, Peru a Mexiku. • naleziště v Čechách v době objevu: na území ČR byla těţba v Krušných horách ukončena ve 30. letech 20. století.

Bohrium • chemická značka: Bh • název: - český: Bohrium, - anglický: Bohrium, - latinský: Bohrium • původ názvu: prvek je pojmenován podle dánského fyzika Nielse Bohra • doba objevu: bohrium připravili Peter Armbruster a Gottfried Münzenber v Darmstadtu v Německu v roce 1981 • získávání v době objevu: bohrium 262Bh bylo získáno sráţkou atomů bismutu 209Bi s chromem 54Cr, bohrium 266Bh sráţkou berkelia 249Bk s neonem 22Ne • pouţití v době objevu: bohrium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: bohrium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: bohrium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

45 Bor chemická značka: B název: - český: Bor, - anglický: Boron, - latinský: Borum původ názvu: pojmenován podle sloučeniny boraxu, ve kterém byl objeven; název boron navrhl H. Davy, aby vyjádřil zdroj prvku i jeho podobnost s uhlíkem = bor (ax + carb)on = boron doba objevu: sloučenina borax byla známa jiţ v raném středověku, objev boru pochází z 19. století získávání v době objevu: v roce 1808 izolovali H. Davy, J. L. Gay-Lussac a L. J. Thénard velmi nečistý bor, aţ v roce 1892 získal H. Moissan vzorky o 95 – 98% čistotě redukcí oxidu boritého hořčíkem; bor o čistotě 99 % se podařilo získat aţ na konci 20. a na začátku 21. století pouţití v době objevu: pouţití boraxu jako tavidla je doloţeno ve spisu Nauka o vysokém umění zušlechťovat kovy ze 13. století, později měl uplatnění při výrobě tvrdých borosilikátových skel naleziště v době objevu: borax se získával ze solných jezer ve Střední Asii, pod názvem „tinkal“ se dostal i do Evropy naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Brom • chemická značka: Br • název: - český: Brom, - anglický: Bromine, - latinský: Bromum • původ názvu: název je odvozen od řeckého slova bromos (= zápach) • doba objevu: brom objevili v roce 1825 Carl Jacob Löwig v prameni minerální vody v Bad Kreuznach a v roce 1826 Antoine Balard v popelu z mořských řas • získávání v době objevu: sloučeniny bromu jsou obsaţeny v mořské vodě, získávaly se z určitých druhů mořských řas • pouţití v době objevu: první vyuţití bromu bylo při fotografování (daguerrotypie - pouţívala se stříbrná destička pokrytá halogenidem stříbra) a během 19. a počátkem 20. století se sloučeniny bromu pouţívaly jako sedativa. Dnes se vyuţívají převáţně jako zpomalovače hoření. • naleziště v době objevu: sloučeniny bromu jsou obsaţeny v mořské vodě a v minerálních pramenech, k objevu došlo v Německu a ve Francii • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Cer • chemická značka: Ce • název: - český: Cer, - anglický: Cerium, - latinský: Cerium • původ názvu: název prvku je odvozen od planetky Ceres, která byla objevena o dva roky dříve • doba objevu: prvek cer objevili nezávisle na sobě Jöns Jakob Berzelius a Wilhelm Hisingerve Švédsku a Martin Heinrich Klaproth v Německu v roce 1803 • získávání v době objevu: cer se nachází ve směsi s lanthanem a dalšími prvky. Sloučeniny ceru byly odděleny od sloučenin ostatních lanthanoidů pomocí frakční krystalizace a kovový cer byl získán redukcí draslíkem. • pouţití v době objevu: první vyuţití ceru bylo ve slitinách, zvyšuje např. kujnost a tvárnost oceli a litiny, a při výrobě skla. Oxid ceričitý má dnes vyuţití při výrobě automobilových katalyzátorů. • naleziště v době objevu: Švédsko, Norsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo (dnes evidováno loţisko Stráţ pod Ralskem)

Cesium • chemická značka: Cs • název: - česky: Cesium, - anglicky: Caesium (Cesium – USA), - latinsky: Caesium • původ názvu: název prvku je odvozený od latinského slova caesius (= blankytný - podle barvy spektrální čáry)

46 • doba objevu: cesium objevili v roce 1860 Robert Bunsen a Gustav Kirchhoff v minerální vodě v Dürkheimu v Německu. Čistý kov získal Carl Setterberg v roce 1882. • získávání v době objevu: cesium se získávalo oddělením jeho sloučenin ze směsi solí z minerální vody pomocí kyseliny hexachloroplatičité za vzniku hexachloroplatičitanu cesného, redukcí vodíkem vznikl chlorid cesný a následnou elektrolýzou pomocí rtuťové anody se vytvořil amalgam obsahující cesium • pouţití v době objevu: zpočátku nemělo cesium ţádné vyuţití, později slouţilo k výrobě elektronek • naleziště v době objevu: Dürkheim - Německo • naleziště v Čechách v době objevu: není známo (dnes evidováno loţisko Cínovec)

Cín chemická značka: Sn název: - český: Cín, - anglický: Tin, - latinský: Stannum původ názvu: chemická značka je odvozena z latinského stannum doba objevu: kolem 3 000 let př. n. l. poznali Egypťané cín, avšak čistý kov byl vyroben kolem roku 1 800 př. n. l. získávání v době objevu: cín se získával z cínových loţisek, cínové rudy se zpracovávaly společně s měděnými rudami pouţití v době objevu: cín se pouţíval k pocínování měděných nádob, k odlévání zvonů, pouţíval se i jako ozdoby na krunýře, štíty, brnění, byly nalezeny i cínové jehly, kruhy, knoflíky nebo hliněné nádoby potaţené cínem; cínařství dosáhlo vrcholu v evropském středověku, renesanci a baroku - hlavními výrobky této doby byly uţitkové a liturgické nádoby, svícny, křtitelnice, před objevením porcelánu byl cín důleţitým materiálem pro výrobu talířů, konví a číší; později byly z cínu odlévány i drobné hračky (cínoví vojáčci), sošky a pamětní medaile naleziště v době objevu: Anglie, Egypt, Čína a Japonsko naleziště v Čechách v době objevu: staré odvaly u Krupky a u Lokte svědčí o tom, ţe cínovou rudu těţili jiţ Keltové

Curium • chemická značka: Cm • název: - český: Curium, - anglický: Curium, - latinský: Curium • původ názvu: prvek byl pojmenován po manţelech Curieových • doba objevu: curium objevili Glenn T. Seaborg, Ralph A. James a Albert Ghiorso v roce 1944 na univerzitě v Berkeley v Kalifornii • získávání v době objevu: curium 242Cm bylo poprvé připraveno ozařováním plutonia 239Pu částicemi alfa • pouţití v době objevu: curium nemá ţádné praktické vyuţití, v základním vědeckém výzkumu slouţí k přípravě prvků s vyšším protonovým číslem • naleziště v době objevu: curium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: curium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Darmstadtium • chemická značka: Ds • název: český: Darmstadtium, - anglický: Darmstadtium, - latinský: Darmstadtium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle města Darmstadt v Německu • doba objevu: prvek objevili S. Hofmann, V. Ninov, F. P. Hessberger, P. Armbruster, H. Folger, G. Münzenberg a H. J. Schött v roce 1994 v Darmstadtu v Německu • získávání v době objevu: darmstadtium 269Ds a 271Ds bylo připraveno bombardováním atomů olova 208Pb atomy niklu 62Ni a 64Ni • pouţití v době objevu: darmstadtium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: darmstadtium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: darmstadtium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

47 Draslík chemická značka: K název: - český: Draslík, - anglický: Potassium, - latinský: Kalium původ názvu: draslík se vyskytoval v potaši, proto jej H. Davy nazval potassium, latinský název je odvozen z arabského slova gualjan (= rostlinný popel), český název vytvořil r. 1828 J. S. Presl doba objevu: 19. století získávání v době objevu: roku 1807 izoloval draslík britský chemik H. Davy elektrolýzou roztaveného hydroxidu draselného pouţití v době objevu: sloučeniny draslíku se pouţívaly k výrobě mýdla, skla a jako prostředek na praní naleziště v době objevu: Anglie; loţiska draselných solí jsou původem z vyschlých jezer a moří po celém světě naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Dubnium • chemická značka: Db • název: - český: Dubnium, - anglický: Dubnium, - latinský: Dubnium • původ názvu: prvek je pojmenován podle sovětské laboratoře v Dubně. Také o název tohoto prvku, stejně jako u rutherfordia, se vedl spor. Ruští vědci nejprve navrhovali název Nielsbohrium – Ns, američtí vědci prosazovali název Hahnium – Ha. IUPAC (Mezinárodní unie pro čistou a uţitou chemii) nejprve navrhovala kompromisní název Joliotium - Jl, v roce 1997 došlo k dohodě na názvu Dubnium • doba objevu: prvek byl připraven v roce 1967 v Dubně v SSSR a v roce 1970 v Berkeley v Kalifornii • získávání v době objevu: dubnium bylo vyrobeno sráţkou americia 243Am s neonem 22Ne (laboratoř v Dubně) a kalifornia 249Cf s dusíkem 15N (laboratoř v Berkeley) • pouţití v době objevu: dubnium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: dubnium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: dubnium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Dusík chemická značka: N název: - český: Dusík, - anglický: Nitrogen, - latinský: Nitrogenium původ názvu: latinský název vznikl spojením řeckého slova nitron a gennau (= zásaditou látku tvořící), anglický název navrhl v roce 1790 J. A. C. Chaptal; A. L. Lavoisier dával přednost názvu „azot“ pocházející z řeckého slova azotikos (= bez ţivota) vzhledem k dusivým vlastnostem plynu doba objevu: 18. století získávání v době objevu: v letech 1772 získal plynný dusík D. Rutherford při pokusech na myších; dusík dále studovali C. W. Scheele, J. Priestley a H. Cavendish pouţití v době objevu: samotný dusík byl v době objevu identifikován jako součást vzduchu, většího uplatnění dosáhly sloučeniny dusíku např. při výrobě střelného prachu, později jako paliva raketových motorů, při výrobě barviv, léčiv a hnojiv výroba v době objevu: Evropa počátky výroby v Čechách: začátek výroby dusíku v České republice se datuje na přelomu 19. a 20. století

Dysprosium • chemická značka: Dy • název: - český: Dysprosium, - anglický: Dysprosium, - latinský: Dysprosium • původ názvu: název prvku je odvozený od řeckého slova dysprositos (= těţko získatelné) • doba objevu: dysprosium objevil Paul Emile Leloq de Boisbaudran v roce 1886 jako nečistotu ve vzorku erbia. Získat čisté dysprosium se však podařilo aţ v roce 1950. • získávání v době objevu: dysprosium se nachází spolu s dalšími lanthanoidy, jeho sloučeniny se oddělovaly od sloučenin ostatních lanthanoidů rozpuštěním v kyselině sírové

48 a následným vysráţením pomocí amoniaku. Získat čisté dysprosium bylo moţné aţ pomocí iontoměničů. • pouţití v době objevu: dysprosium se začalo výrazněji vyuţívat aţ ve druhé polovině 20. století, např. v jaderných reaktorech, zařízeních pro magnetické uchování dat apod. • naleziště v době objevu: Skandinávie • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Einsteinium • chemická značka: Es • název: - český: Einsteinium, - anglický: Einsteinium, - latinský: Einsteinium • původ názvu: prvek je pojmenován podle Alberta Einsteina • doba objevu: prvek objevil Albert Ghiorso ve vzorcích spadu získaných po výbuchu první vodíkové bomby v roce 1952 • získávání v době objevu: einsteinium se získává ozařováním lehčích aktinoidů neutrony • pouţití v době objevu: einsteinium nemá ţádné praktické vyuţití, v základním vědeckém výzkumu slouţí k přípravě prvků s vyšším protonovým číslem • naleziště v době objevu: einsteinium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: einsteinium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Erbium • chemická značka: Er • název: - český: Erbium, - anglický: Erbium, - latinský: Erbium • původ názvu: název prvku je odvozený od obce Ytterby ve Švédsku • doba objevu: erbium objevil Carl Gustav Mosander v roce 1843. Čisté erbium se podařilo získat aţ v roce 1934 redukcí chloridu erbia draslíkem. • získávání v době objevu: sloučeniny erbia se nachází spolu s dalšími sloučeninami lanthanoidů, a proto se jeho sloučeniny oddělovaly rozpouštěním v kyselině sírové a vysráţením pomocí hydroxidu amonného. • pouţití v době objevu: první vyuţití erbia bylo ve slitinách (např. u vanadu sniţuje tvrdost a zlepšuje opracovatelnost), k barvení skla, později v jaderných reaktorech jako součást regulačních tyčí apod. • naleziště v době objevu: Švédsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Europium • chemická značka: Eu • název: - český: Europium, - anglický: Europium, - latinský: Europium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle Evropy • doba objevu: první důkazy o existenci europia nalezl Paul Émile Lecoq de Boisbaudran v roce 1890 při zkoumání spektrálních čar vzorku samaria. Izolovat europium dokázal aţ Eugene-Antole Demarcay v roce 1901. • získávání v době objevu: sloučeniny europia se nachází společně se sloučeninami jiných lanthanoidů, a proto byly také izolovány stejným způsobem jako ostatní lanthanoidy frakční krystalizací sloučenin rozpuštěných v kyselině sírové nebo chlorovodíkové • pouţití v době objevu: europium nemá v současnosti příliš velké vyuţití, nejvíce se v minulosti vyuţívalo při výrobě barevných televizních obrazovek • naleziště v době objevu: Francie, USA • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Fermium • chemická značka: Fm • název: - český: Fermium, - anglický: Fermium, - latinský: Fermium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle Enrica Fermiho, italského fyzika, který se mimo jiné podílel na vývoji prvního jaderného reaktoru • doba objevu: prvek objevil Albert Ghiorso ve vzorcích mořských korálů získaných po výbuchu první vodíkové bomby v roce 1952

49 • získávání v době objevu: poprvé bylo fermium připraveno bombardováním uranu 238U kyslíkem 16O, dnes se získává ozařováním lehčích aktinoidů neutrony • pouţití v době objevu: fermium nemá ţádné praktické pouţití, vyuţívá se pouze v základním vědeckém výzkumu k přípravě prvků s vyšším protonovým číslem • naleziště v době objevu: fermium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: fermium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Flerovium • chemická značka: Fl • název: - český: Flerovium, - anglický: Flerovium, - latinský: Flerovium • původ názvu: prvek byl pojmenován po ruském vědci G. Flerovovi, zakladateli ruské laboratoře jaderných reakcí v Dubně • doba objevu: prvek byl poprvé připraven v roce 1998 v laboratoři v Dubně v Rusku • získávání v době objevu: flerovium 289Fl bylo poprvé získáno bombardováním plutonia 244Pu atomy vápníku 48Ca • pouţití v době objevu: flerovium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: flerovium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: flerovium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Fluor chemická značka: F název: - český: Fluor, - anglický: Fluorine, - latinský: Fluorum původ názvu: název je odvozen od minerálu fluorit (kazivec), samotný název nerostu je odvozen z latinského slova fluere (= téci) doba objevu: 19. století získávání v době objevu: jiţ v roce 1529 popsal fluorit (kazivec) G. Agricola; v roce 1886 připravil fluor F. F. H. Moissan elektrolýzou chlazeného roztoku fluoridu draselného ve fluorovodíku, vzniklý plyn reagoval s křemíkem za vzniku plamene pouţití v době objevu: fluorit se pouţíval jako tavidlo naleziště v době objevu: Anglie naleziště v Čechách v době objevu: Krušnohorsko

Fosfor chemická značka: P název: - český: Fosfor, - anglický: Phosphorus, - latinský: Phosphorus původ názvu: název fosforu je odvozen od schopnosti par tohoto prvku světélkovat; latinský název phosphorus znamená „nesoucí světlo“ nebo „světlonoš“ (phos = světlo, phoros = nesoucí) doba objevu: 17. století získávání v době objevu: o historicky byl fosfor poprvé izolován německým alchymistou H. Brandtem v roce 1669, který několik dní nechal rozkládat lidskou moč, pak ji zahustil pískem a nakonec destiloval při vysokých teplotách, páry nechal zkondenzovat pod vodou a získal voskovitou látku, která na vzduchu ve tmě světélkovala o J. G. Gahn poprvé objevil fosfor v minerálu pyromorfitu (fosforečnanu olovnatém) o o několik let později jej T. Bergman a J. L. Proust nalezli v hojněji se vyskytujícím apatitu pouţití v době objevu: součást samozápalných bomb, které během druhé světové války způsobily obrovské ztráty na lidských ţivotech, např. jimi byl zničen Hamburg naleziště v době objevu: minerál apatit byl těţen na poloostrově Kola, v Rusku, Maroku, USA a na Ukrajině naleziště v Čechách v době objevu: Písecko

50 Francium • chemická značka: Fr • název: - český: Francium, - anglický: Francium, - latinský: Francium • původ názvu: název prvku byl odvozen od Francie • doba objevu: existenci francia předpověděl uţ v roce 1870 Mendělejev, ale objevil jej aţ Marguerite Perey ve Francii v roce 1939 ve vzorku aktinia • získávání v době objevu: francium 210Fr bylo poprvé synteticky připraveno jadernou reakcí zlata 197Au a kyslíku 18O • pouţití v době objevu: vzhledem ke krátkému poločasu rozpadu nemá francium ţádné praktické vyuţití, pouze v základním vědeckém výzkumu • naleziště v době objevu: francium se vzhledem k velice krátkému poločasu rozpadu v přírodě téměř nevyskytuje, vzácně v uranových rudách • naleziště v Čechách v době objevu: francium se vzhledem k velice krátkému poločasu rozpadu v přírodě téměř nevyskytuje, vzácně v uranových rudách

Gadolinium • chemická značka: Gd • název: - český: Gadolinium, - anglický: Gadolinium, - latinský: Gadolinium • původ názvu: prvek je pojmenován podle nerostu gadolinitu, ve kterém byl objeven • doba objevu: spektrální čáry gadolinia pozoroval Jean Charles de Marignac v roce 1880. Gadolinium izoloval Paul Emile Lecoq de Boisbaudran v roce 1886. • získávání v době objevu: gadolinium se nachází společně s dalšími kovy ze skupiny lanthanoidů, proto byly jeho sloučeniny také izolovány stejnou metodou – rozpuštěním směsi sloučenin lanthanoidů v kyselině sírové a následnou frakční krystalizací • pouţití v době objevu: gadolinium se příliš široce nevyuţívá, první pouţití bylo ve slitinách, např. jako legující přísada do oceli. Dnes se pouţívá v jaderných reaktorech jako moderátor. • naleziště v době objevu: Skandinávie • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Gallium • chemická značka: Ga • název: - český: Gallium, - anglický: Gallium, - latinský: Gallium • původ názvu: název prvku je odvozen od latinského Gallia (= starý název Francie) • doba objevu: existenci gallia předpověděl v roce 1871 Mendělejev, v roce 1875 ho spektroskopicky potvrdil Paul Èmile Lecoq de Boisbaudran ve sfaleritu, v témţe roce pomocí elektrolýzy hydroxidu gallitého získal čistý prvek • získávání v době objevu: nejčastěji gallium se získávalo kyselým luhováním z odpadů při praţení rud zinku, čisté gallium poté elektrolýzou jeho sloučenin • pouţití v době objevu: první vyuţití bylo k výrobě slitin s velmi nízkou teplotou tání • naleziště v době objevu: Pyreneje • naleziště v Čechách v době objevu: loţiska gallia na území ČR nejsou známa

Germanium • chemická značka: Ge • název: - český: Germanium, - anglický: Germanium, - latinský: Germanium • původ názvu: název je odvozený z latinského názvu Germania (= Německo) • doba objevu: prvek germanium předpověděl v roce 1871 Mendělejev. V roce 1885 objevil Clemens Winkler tento prvek v minerálu z dolu Freiberg v Sasku, o rok později jej izoloval. • získávání v době objevu: germanium bylo získáno redukcí jeho oxidu uhlíkem • pouţití v době objevu: začalo se vyuţívat aţ po druhé světové válce k výrobě polovodičů • naleziště v době objevu: Freiberg - Sasko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo (dnes evidováno loţisko v Lomnici u Sokolova)

Hafnium • chemická značka: Hf • název: - český: Hafnium, - anglický: Hafnium, - latinský: Hafnium

51 • původ názvu: jméno prvku je odvozené od latinského názvu Hafnia (= Kodaň) • doba objevu: existenci hafnia předpověděl v roce 1869 Mendělejev, ale prvek objevili aţ v roce 1923 Dirk Coster a George Charles von Hevesy v rudě zirkonia • získávání v době objevu: hafnium je podobné zirkoniu a nachází se s ním ve stejných horninách. Proto je těţké je od sebe oddělit. První metody oddělování sloučenin obou prvků pouţívaly opakovanou rekrystalizaci podvojných fluoridů z odpadních produktů po rafinaci zirkonia. Čistý kov byl poprvé získán rozkladem páry jodidu hafničitého pomocí rozţhaveného wolframového vlákna. • pouţití v době objevu: hafnium se podobá zirkoniu, proto bylo většinou vyuţíváno právě zirkonium pro svou lepší dostupnost a niţší cenu. Slitiny hafnia se dnes pouţívají při výrobě raketových a proudových motorů a v jaderné energetice. • naleziště v době objevu: Norsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo (dnes evidováno loţisko ve Stráţi pod Ralskem)

Hassium • chemická značka: Hs • název: - český: Hassium, - anglický: Hassium, - latinský: Hassium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle německé spolkové země Hessensko • doba objevu: hassium připravili Peter Armbruster a Gottfried Münzenber v Darmstadtu v Německu v roce 1984 • získávání v době objevu: hassium 265Hs bylo získáno sráţkou atomu olova 208Pb s atomem ţeleza 58Fe • pouţití v době objevu: hassium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: hassium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: hassium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Helium chemická značka: He název: - český: Helium, - anglický: Helium, - latinský: Helium původ názvu: název je odvozen z řeckého slova hélios (=slunce) doba objevu: 19. století získávání v době objevu: o v roce 1868 při úplném zatmění Slunce byla ve sluneční protuberanci pozorována nová ţlutá spektrální čára, to vedlo J. N. Lockyera a E. Franklanda k vyslovení předpokladu nového prvku = helia o v roce 1881 potvrdil přítomnost helia na Zemi W. Ramsay při svém studiu plynů v atmosféře, o čtyři roky později identifikoval helium jako plyn, který byl nalezen v uranových minerálech o v roce 1900 oddělili W. Ramsay a M. W. Travers helium ze vzorků atmosférického neonu pouţití v době objevu: jako nosný plyn ve vzducholodích naleziště v době objevu: vzácně vyvěral trhlinami v zemi v Kanadě a USA naleziště v Čechách v době objevu: naleziště uranitu (smolince), z něhoţ bylo helium izolováno - Jáchymov, Dolní Roţínka, Příbramsko

Hliník chemická značka: Al název: - český: Hliník, - anglický: Aluminium, - latinský: Aluminium původ názvu: název pro tento prvek pochází z latinského alumen (hořká sůl), který byl ve starém Řecku a Římě uţíván v lékařství jako stahující (adstringentní) látka; název alumium a později aluminum byl modifikován na aluminium doba objevu: počátek 19. století získávání v době objevu: o roku 1808 Angličan H. Davy elektrochemicky připravil hliník, avšak Davymu se nezdařilo jej z reakční směsi oddělit

52 o úspěšnější byl Dán H. Ch. Oersted, který roku 1825 poprvé izoloval znečištěný kov reakcí zředěného amalgamu draslíku s chloridem hlinitým; metodu přípravy zlepšil roku 1827 F. Wöhler, který pouţil pro reakci draslík; francouzský chemik H. S.- C. Deville roku 1845 místo drahého draslíku pouţil k redukci sodík, čímţ výrobu hliníku zkvalitnil a zlevnil o roku 1886 Američan Charles Martin Hall objevil způsob průmyslové výroby elektrolýzou (základ pro dnešní výrobu hliníku) pouţití v době objevu: kov byl v době objevu tak drahý, ţe byl vystavován na paříţské výstavě v roce 1855 vedle korunovačních klenotů, pro jeho vysokou cenu pouţíval císař Ludvík Napoleon III. při státních návštěvách hliníkové příbory výroba v době objevu: Evropa počátky výroby v Čechách: od roku 1953 do roku 1998 probíhala výroba hliníku ve slovenském Ţiaru nad Hronom

Holmium • chemická značka: Ho • název: - český: Holmium, - anglický: Holmium, - latinský: Holmium • původ názvu: název prvku je odvozený od latinského slova Holmia (= Stockholm) • doba objevu: spektrální čáry holmia pozorovali Marc Delafontaine a Jacques-Louis Soret v roce 1878. V témže roce objevil holmium Per Teodor Cleve jako nečistotu ve vzorku erbia. • získávání v době objevu: podobně jako ostatní lanthanoidy se sloučeniny holmia izolovaly pomocí rozpuštění jejich sloučenin v kyselině sírové nebo chlorovodíkové a vysráţením pomocí hydroxidu sodného. Čisté kovové holmium se podařilo získat aţ v roce 1940. • pouţití v době objevu: první vyuţití holmia bylo při barvení skla, dnes se vyuţívá v jaderné energetice a při konstrukci laserů a výrobě permanentních magnetů • naleziště v době objevu: Skandinávie • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Hořčík chemická značka: Mg název: - český: Hořčík, - anglický: Magnesium, - latinský: Magnesium původ názvu: název je odvozen od města Magnesia v Malé Asii, kde se uţ ve starověku dobývaly magnesiové rudy doba objevu: počátek 19. století získávání v době objevu: o v roce 1808 podrobil H. Davy bílý prášek (magnesii albu) a bílou sůl (epsomit) elektrolýze a izoloval tak čistý hořčík o v roce 1830 připravil A. Bussy hořčík působením par dusíku na chlorid hořečnatý o v roce 1833 připravil M. Faraday hořčík elektrolýzou roztoku chloridu hořečnatého pouţití v době objevu: jako zdroj intenzivního světla pro fotografovanou scénu naleziště v době objevu: není známo naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Chlor chemická značka: Cl název: - český: Chlor, - anglický: Chlorine, - latinský: Chlorum původ názvu: název pochází z řeckého slova chloros (= naţloutlý nebo světle zelený), charakterizuje zbarvení tohoto plynu doba objevu: 19. století, sloučeniny chloru byly známé jiţ ve starověku získávání v době objevu: o v roce 1779 připravil C. W. Scheele chlor reakcí kyseliny chlorovodíkové a oxidu manganičitého, studoval jeho vlastnosti, povaţoval ho za sloučeninu, nikoli za prvek o v roce 1823 se podařilo M. Faradayovi zkapalnit chlor tím, ţe zahříval jeho hydrát v zatavené trubici o v roce 1851 vynalezl C. Watt elektrolytický způsob výroby chloru pouţití v době objevu: především jako bělicí činidlo, později i dezinfekční činidlo a činidlo k chlorování pitné vody

53 výroba v době objevu: Evropa, USA počátky výroby v Čechách: Neratovice, Ústí nad Labem

Chrom • chemická značka: Cr • název: - český: Chrom, - anglický: Chromium, - latinský: Chromium • původ názvu: název pochází z řeckého chroma (= barevný) • doba objevu: oxid chromový objevil v roce 1797 Louis-Nicholas Vauquelin, o rok později připravil také čistý chrom • získávání v době objevu: chrom se získával postupnou redukcí jeho sloučenin uhlíkem, v současnosti se vyrábí redukcí hliníkem nebo křemíkem. Při galvanickém pokovování se pouţívá oxid chromitý rozpuštěný v kyselině sírové. • pouţití v době objevu: první důkazy o vyuţití sloučenin chromu pochází z Číny z 3. století před n. l., kdy byly oxidem chromu pokryty zbraně terakotové armády. Dnes se vyuţívá při výrobě legovaných ocelí a při galvanickém pokovování. • naleziště v době objevu: Sibiř • naleziště v Čechách v době objevu: loţiska chromu na území ČR nejsou známa

Indium • chemická značka: In • název: český: Indium, - anglický: Indium, - latinský: Indium • původ názvu: indium bylo pojmenováno podle barvy jeho spektrální čáry (indigo) • doba objevu: indium objevili v roce 1863 Ferdinad Reich a Hieronymous Theodor Richter pomocí spektrální analýzy surového chloridu zinečnatého. V roce 1864 izoloval Richter čistý prvek. • získávání v době objevu: sloučeniny india jsou vedlejším produktem výroby zinku a olova, kovové indium bylo získáno elektrolýzou jeho solí • pouţití v době objevu: první významné vyuţití india bylo ve 30. letech 20. století ve slitinách s bismutem (zubní plomby) a k pokovení loţisek leteckých motorů během druhé světové války • naleziště v době objevu: Freiberg - Sasko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Iridium • chemická značka: Ir • název: - český: Iridium, - anglický: Iridium, - latinský: Iridium • původ názvu: název prvku byl odvozen od řecké bohyně Iris (= duha - vzhledem k rozmanité barvě jeho solí) • doba objevu: iridium objevil Smithson Tennant v roce 1803 při analýze zbytku po rozpuštění platiny v lučavce královské • získávání v době objevu: po rozpuštění platiny v lučavce královské byly ze zbytku pomocí sledu reakcí s hydroxidem sodným a kyselinou chlorovodíkovou získány červené krystaly soli iridia. První vzorky čistého iridia získal v roce 1813 John George Children a větší mnoţství Robert Hare v roce 1842 redukcí jeho sloučenin vodíkem. • pouţití v době objevu: první vyuţití iridia bylo na hroty plnicích per, později se začalo vyuţívat ve speciálních slitinách a v přístrojích měřících vysoké teploty. Slitina platiny a iridia byla v roce 1889 pouţita k výrobě mezinárodních etalonů pro metr a kilogram • naleziště v době objevu: Kolumbie • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Jod • chemická značka: I • název: - český: Jod, - anglický: Iodine, - latinský: Iodum • původ názvu: název prvku je odvozený od řeckého slova iodes (= fialová) • doba objevu: jod objevil v roce 1811 francouzský chemik Bernard Courtois v popelu z mořských řas

54 • získávání v době objevu: jod se získával oxidací jodidů získaných z mořských řas pomocí kyseliny sírové • pouţití v době objevu: první vyuţití jodu bylo jako desinfekční prostředek ve zdravotnictví a jako katalyzátor při výrobě octové kyseliny • naleziště v době objevu: jod je obsaţen v mořské vodě a je součástí mořských řas, ze kterých byl poprvé získán ve Francii • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Kadmium • chemická značka: Cd • název: - český: Kadmium, - anglický: Cadmium, - latinský: Cadmium • původ názvu: název prvku pochází od latinského cadmia, coţ je název pro kalamin (ZnCO3), ve kterém bylo kadmium objeveno • doba objevu: kadmium objevil v roce 1817 Friedrich Stromeyer jako nečistotu v uhličitanu zinečnatém • získávání v době objevu: kadmium bylo získáno praţením jeho sulfidu a následnou redukcí oxidu uhlíkem • pouţití v době objevu: kadmium se nejdříve pouţívalo k výrobě ţlutého pigmentu, po určitou dobu se vyuţívalo i v medicíně, v pozdější době především k povrchové ochraně oceli před korozí • naleziště v době objevu: Německo • naleziště v Čechách v době objevu: na území ČR nejsou evidována ţádná loţiska

Kalifornium • chemická značka: Cf • název: - český: Kalifornium, - anglický: Californium, - latinský: Californium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle státu Kalifornie • doba objevu: kalifornium objevili Glenn T. Seaborg, Stanley G. Thompson, Albert Ghiorso a Kenneth Street na univerzitě v Berkeley v Kalifornii v roce 1950 • získávání v době objevu: kalifornium 245Cf se připravuje ozařováním curia 242Cm částicemi alfa • pouţití v době objevu: kalifornium se vyuţívá jako silný zdroj neutronů, např. v jaderných reaktorech a v základním výzkumu k přípravě prvků s vyšším protonovým číslem • naleziště v době objevu: kalifornium je uměle vyrobený prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: kalifornium je uměle vyrobený prvek, v přírodě se nevyskytuje

Kobalt • chemická značka: Co • název: - český: Kobalt, - Anglický: Cobalt, - latinský: Cobaltum • původ názvu: název je odvozen od německého slova kobold (= zlý skřítek) • doba objevu: kobalt objevil v roce 1735 Georg Brandt • získávání v době objevu: kobalt byl získán z jeho sloučenin redukcí uhlíkem • pouţití v době objevu: sloučeniny kobaltu se vyuţívaly uţ ve starověkém Egyptě a Mezopotámii k barvení keramiky a skla • naleziště v době objevu: kobalt je doprovodným kovem v rudách niklu, mědi a olova • naleziště v Čechách v době objevu: loţiska na území ČR nejsou známa

Kopernicium • chemická značka: Cn • název: - český: Kopernicium, - anglický: Copernicium, - latinský: Copernicium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle Mikuláše Koperníka, autora heliocentrické teorie • doba objevu: prvek poprvé připravili S. Hofmann, V. Ninov, F. P. Hessberger, P. Armbruster, H. Folger a G. Münzenberg v roce 1996 v Darmstadtu v Německu • získávání v době objevu: kopernicium 277Cn bylo připraveno sráţkami atomů olova 208Pb a zinku 70Zn • pouţití v době objevu: kopernicium nemá ţádné praktické vyuţití

55 • naleziště v době objevu: kopernicium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: kopernicium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Krypton • chemická značka: Kr • název: - český: Krypton, - anglický: Krypton, - latinský: Krypton • původ názvu: název je odvozen od řeckého slova kryptós (= skrytý) • doba objevu: krypton objevili v roce 1898 Sir William Ramsay a Morris Travers ve zbytku po odpaření většiny sloţek ze zkapalnělého vzduchu • získávání v době objevu: krypton byl získán destilací zkapalněného vzduchu • pouţití v době objevu: krypton se vyuţívá např. ve výbojkách, první vyuţití bylo při fotografování • naleziště v době objevu: krypton je běţnou součástí vzduchu, poprvé byl získán v Británii • naleziště v Čechách v době objevu: krypton je běţnou součástí vzduchu

Křemík chemická značka: Si název: - český: Křemík, - anglický: Silicon, - latinský: Silicium původ názvu: latinský název je odvozen z latinského slova silex (= křemen), anglický název navrhl T. Thomson – koncovka -on má zdůraznit analogii s anglickými názvy uhlíku (carbon) a boru (boron) doba objevu: 18. století získávání v době objevu: o v roce 1787 poprvé křemík identifikoval A. L. Lavoisier jako sloţku pazourku a křemíkatých hornin o roku 1811 získali J. L. Gay-Lussac a L. J. Thénard amorfní křemík zahříváním draslíku s fluoridem křemičitým o roku 1824 získal J. J. Berzelius amorfní křemík podobným postupem jako J. L. Gay- Lussac a L. J. Thénard, reakční produkty navíc důkladně promyl vodou, čímţ dostal poměrně čistý křemík o roku 1854 získal S.-C. Deville hrubě krystalický křemík, kdy elektrolyzoval taveninu chloridu sodnohlinitého obsahující kyselinu křemičitou, vyloučený hliník obsahoval křemík, který vypadl po rozpuštění hliníku v kyselině chlorovodíkové v krystalické podobě pouţití v době objevu: sloučeniny křemíku se jiţ dlouhou dobu před objevem samostatného prvku pouţívaly na výrobu šperků, skla a jako křesací kamínek v puškách naleziště v době objevu: křemík se v přírodě vyskytoval jako součást sloučenin, které byly známé po celém světě naleziště v Čechách v době objevu: těţba sloučeniny křemíku – kaolínu probíhala v obci Nevřeň v Plzeňském kraji

Kyslík chemická značka: O název: - český: Kyslík, - anglický: Oxygen, - latinský: Oxygenium původ názvu: anglický název navrhl A. L. Lavoisier a je odvozen z řeckého slova oxys geinomai (= kyselinu tvořící) doba objevu: 18. století získávání v době objevu: o v letech 1773 – 74 objevili C. W. Scheele a J. Priestley kyslík, připravili jej několika způsoby a studovali jeho vlastnosti o v letech 1775 – 77 poznal A. L. Lavoisier, ţe kyslík je prvek, vytvořil moderní teorii hoření a překonal flogistonovou teorii o v roce 1848 zjistil M. Faraday, ţe kyslík je paramagnetický o v roce 1877 byl kyslík poprvé zkapalněn o v roce 1881 v A. Brin a L. W. Brin´s Oxygen Company byl plynný kyslík poprvé vyroben průmyslově

56 pouţití v době objevu: k hoření jako zdroj tepla výroba v době objevu: Evropa počátky výroby v Čechách: C. Drebbel, alchymista na dvoře Rudolfa II., navrhl výrobu kyslíku zahříváním ledku

Lanthan • chemická značka: La • název: - český: Lanthan, - anglický: Lanthanum, - latinský: Lanthanium • původ názvu: název prvku je odvozený od řeckého slova lanthanein (= skrytě lhát) • doba objevu: prvek lanthan objevil Carl Gustav Mosander v roce 1839 jako nečistotu ve vzorku ceru. V čisté podobě se však podařilo lanthan izolovat aţ v roce 1923. • získávání v době objevu: sloučeniny lanthanu byly získávány rozpuštěním směsi sloučenin lanthanoidů v kyselině dusičné. Přidáním oxidu hořečnatého nebo amoniaku se vysráţely sloučeniny ostatních lanthanoidů a sloučeniny lanthanu zůstaly v roztoku. Pomocí šťavelanu sodného byl poté vysráţen oxid lanthanitý. • pouţití v době objevu: první známé vyuţití oxidu lanthanu bylo v plynových lampách v roce 1885 • naleziště v době objevu: Norsko, Švédsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Lawrencium • chemická značka: Lr • název: - český: Lawrencium, - anglický: Lawrencium, - latinský: Lawrencium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle Ernesta O. Lawrence, vynálezce urychlovače částic • doba objevu: lawrencium objevili Albert Ghiorso, Torbjorn Sikkeland, Almon Larsh aRobert M. Latimer v roce 1961 na univerzitě v Berkeley v Kalifornii • získávání v době objevu: lawrencium 258Lr bylo získáno bombardováním kalifornia 251Cf jádry boru 11B • pouţití v době objevu: lawrencium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: lawrencium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: lawrencium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Lithium • chemická značka: Li • název: - český: Lithium, - anglický: Lithium, - latinský: Lithium • původ názvu: název navrhl Berzelius odvozením z řeckého lithos (= kámen - bylo objeveno v minerálu, na rozdíl od draslíku v popelu rostlin a sodíku v krvi ţivočichů) • doba objevu: lithium objevil v roce 1817 Johan August Arfwedson v minerálu petalit (LiAlSi4O10), objeveném v roce 1800 • získávání v době objevu: lithium poprvé získal William Thomas Brande v roce 1821 elektrolýzou oxidu lithného. Roku 1855 získali Robert Bunsen a August Matthiessen větší mnoţství lithia elektrolýzou chloridu lithného. Průmyslová výroba lithia začíná v roce 1923. • pouţití v době objevu: první výrazné pouţití lithia bylo za druhé světové války, kdy se maziva obsahující stearan lithný pouţívala v leteckých motorech. Později bylo lithium vyuţito při vývoji a výrobě vodíkové bomby. • naleziště v době objevu: Švédsko – ostrov Utö • naleziště v Čechách v době objevu: není známo (dnes evidováno loţisko Cínovec)

Livermorium • chemická značka: Lv • název: - český: Livermorium, - anglický: Livermorium, - latinský: Livermorium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle laboratoře ve městě Livermore v Kalifornii • doba objevu: prvek byl poprvé připraven v roce 2000 v ruské laboratoři v Dubně • získávání v době objevu: livermorium 292Lv bylo připraveno sráţkou atomů curia 248Cm a vápníku 48Ca

57 • pouţití v době objevu: livermorium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: livermorium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: livermorium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Lutecium • chemická značka: Lu • název: - český: Lutecium, - anglický: Lutetium, - latinský: Lutetium • původ názvu: název prvku je odvozený od latinského jména Lutetia (= Paříţ) • doba objevu: lutecium v roce 1907 nezávisle na sobě objevili francouzský vědec Georges Urbain, rakouský mineralog Carl Auer von Welsbach a americký chemik Charles James jako nečistotu ve vzorcích ytterbia. Prvenství bylo nakonec připsáno Urbainovi. • získávání v době objevu: sloučeniny lutecia se byly získány rozpuštěním směsi sloučenin lanthanoidů v kyselině sírové a vysráţením pomocí šťavelanu amonného. Šťavelany lanthanoidů byly ţíháním převedeny na oxidy. Část oxidů, mimo jiné i oxid lanthanitý, byly rozpuštěny pomocí kyseliny dusičné a vysráţeny jako podvojné soli s dusičnanem amonným. Připravit čisté lutecium je velmi obtíţné a podařilo se to aţ v roce 1953 pomocí iontové výměny. • pouţití v době objevu: lutecium je poměrně vzácné a zpočátku nemělo ţádné vyuţití. Dnes se pouţívá jako katalyzátor při zpracování ropy v rafineriích. • naleziště v době objevu: Skandinávie • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Mangan chemická značka: Mn název: - český: Mangan, - anglický: Manganese, - latinský: Manganum původ názvu: podle vědců vznikl název manganum z latinského slova magnes (magnetovec), protoţe burel, ruda tvořená převáţně oxidem manganičitým, byl v minulosti povaţován za modifikaci magnetovce doba objevu: 18. století příprava v době objevu: zahříváním burelu s práškovým uhlím, o které se zaslouţil J. G. Gahn v roce 1774, vzniklo „manganesium“, v roce 1808 dostalo název mangan, aby nedošlo k záměně s magnesiem (hořčík); ve velmi čisté formě byl mangan vyroben ve 30. letech 20. století elektrolýzou vodných roztoků manganatých solí pouţití v době objevu: výroba skla naleziště rud v době objevu: Evropa naleziště rud v Čechách v době objevu: Jablonec, Krkonoše, okolí České Kamenice a Falknov

Meitnerium • chemická značka: Mt • název: - český: Meitnerium, - anglický: Meitnerium, - latinský: Meitnerium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle rakouské fyzičky Lise Meitnerové • doba objevu: meitnerium připravili Peter Armbruster a Gottfried Münzenber v Darmstadtu v Německu v roce 1982 • získávání v době objevu: meitnerium 266Mt bylo připraveno sráţkou atomu bismutu 209Bi s atomem ţeleza 58Fe • pouţití v době objevu: meitnerium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: meitnerium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: meitnerium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Mendelevium • chemická značka: Md • název: - český: Mendelevium, - anglický: Mendelevium, - latinský: Mendelevium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle ruského chemika Mendělejeva

58 • doba objevu: mendelevium připravili Glenn T. Seaborg, Albert Ghiorso, Bernard Harvey, Gregory Choppin a Stanley G. Thompson na univerzitě v Berkeley v Kalifornii v roce 1955 • získávání v době objevu: mendelevium 256Md bylo získáno ozařováním einsteinia 253Es částicemi alfa • pouţití v době objevu: mendelevium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: mendelevium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: mendelevium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Měď chemická značka: Cu název: - český: Měď, - anglický: Cooper, - latinský: Cuprum původ názvu: název kovu je odvozen od názvu ostrova – Cypr, kde se nacházely první doly na měď, označení cuprum a chemická značka byly odvozeny z Aes cyprium = kyperský kov doba objevu: 5 000 let př. n. l. získávání v době objevu: měď se získávala z rud, např. z malachitu, čistá (bez příměsí jiných nerostů) se nacházela v přírodě pouţití v době objevu: v podobě bronzu slouţila měď ke zhotovování zbraní, odlévání bronzových soch a jiných ozdobných předmětů, známé je razidlo mincí v Egyptě, které obsahovalo z 80 % měď naleziště v době objevu: arménsko-anatolská oblast (Arménie, Anatolie, Írán), Kypr naleziště v Čechách v době objevu: okolí Hustopečí, Český Brod, Krušné hory, Jáchymov

Molybden • chemická značka: Mo • název: - český: Molybden, - anglický: Molybdenum, - latinský: Molybdenum • původ názvu: název je odvozen z řeckého slova molybdos (= olovo), protoţe ruda molybdenit byla původně povaţována za rudu olova galenit • doba objevu: první doloţené vyuţití molybdenu pochází ze 14. století z Japonska (meč z molybdenové oceli). Carl Scheele Welhelm zkoumal v roce 1778 minerál molybdenit a došel k názoru, ţe neobsahuje olovo, ale dosud neznámý prvek. Peter Jacob Hjelm získal kovový molybden v roce 1782. • získávání v době objevu: Peter Jacob Hjelm získal molybden zahřátím oxidu molybdenového smíchaného s uhlíkem a lněným olejem • pouţití v době objevu: molybden neměl po dlouhou dobu vyuţití, protoţe se obtíţně získával. Dnes se vyuţívá při výrobě magnetických a vysokopevných ocelí a jako topné těleso v elektrických pecích, během světových válek slouţil jako náhraţka wolframu ve zbrojním průmyslu. • naleziště v době objevu: Norsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo (dnes loţiska Hůrky u Rakovníka, Cínovec, Horní Slavkov)

Neodym • chemická značka: Nd • název: - český: Neodym, - anglický: Neodymium, - latinský: Neodymium • původ názvu: název prvku je odvozený z řeckého slova Neos Didymos (= nové dvojče) • doba objevu: neodym objevil spolu s praseodymem rakouský chemik Carl Auer von Weslbah v roce 1885 ve směsi ceru, lanthanu a dalších prvků • získávání v době objevu: soli praseodymu a neodymu byly získány rozpuštěním směsi sloučenin lanthanoidů kyselinou dusičnou a vysráţením podvojných solí s dusičnanem amonným. Čistý kovový neodym se podařilo připravit aţ v roce 1925. • pouţití v době objevu: první vyuţití sloučenin neodymu bylo k barvení skla, dnes se vyuţívá při výrobě permanentních magnetů a laserů • naleziště v době objevu: Norsko, Švédsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

59 Neon chemická značka: Ne název: - český: Neon, - anglický: Neon, - latinský: Neon původ názvu: název je odvozen podle výrazného šarlatově červeného světla, které vycházelo ze spektrální trubice, které pozoroval Ramsayův syn a nazval jej nový (z řeckého néon) doba objevu: 19. století získávání v době objevu: v roce 1898 izolovali W. Ramsay a M. W. Travers neon nízkoteplotní destilací zkapalněného vzduchu pouţití v době objevu: neonové výbojky slouţící jako osvětlovací tělesa nebo světelné indikátory naleziště v době objevu: není známo naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Neptunium • chemická značka: Np • název: - český: Neptunium, - anglický: Neptunium, - latinský: Neptunium • původ názvu: prvek byl pojmenován po planetě Neptun, která se nachází za Uranem • doba objevu: neptunium poprvé připravili Edwin McMillan a Philip H. Abelson na universitě v Berkeley v Kalifornii v roce 1940 • získávání v době objevu: neptunium 239Np bylo poprvé připraveno ozařováním uranu 238U neutrony, ve větších mnoţstvích se získává z vyhořelého jaderného paliva • pouţití v době objevu: neptunia se vyuţívalo k výrobě plutonia 238Pu, také je zde moţnost jeho vyuţití při výrobě jaderných zbraní • naleziště v době objevu: neptunium se v přírodě vyskytuje pouze v nepatrném mnoţství jako příměs uranových rud • naleziště v Čechách v době objevu: neptunium se v přírodě vyskytuje pouze v nepatrném mnoţství jako příměs uranových rud. V Jáchymově byl oznámen nepotvrzený objev neptunia v roce 1934.

Nikl chemická značka: Ni název: - český: Nikl, - anglický: Nickel, - latinský: Niccolum původ názvu: slovo „nikl“ bylo původně nadávkou v řeči horníků, jako kupfernickel („měděný ničema“) se ve středověkém Německu označovala ruda načervenalé barvy, která byla podobná mědi, ale nepodařilo se z ní vyloučit ţádný kov; název nickel je spojen s objevem prvku, o který se zaslouţil A. F. Cronstedt doba objevu: slitiny niklu byly vytavovány jiţ ve starověku, předměty zhotovené ze slitin niklu staré více neţ 2 000 let pocházely z Číny; v Evropě byl nikl objeven aţ v 18. století získávání v době objevu: roku 1751 zkoumal nerost „nikelin“ švédský chemik A. F. Cronstedt a izoloval kovový, nepříliš čistý nikl; asi o 15 let později získal T. Bergman mnohem čistší nikl pouţití v době objevu: mince ze slitiny měď – nikl, obsahující 20 % niklu naleziště v době objevu: Čína, Řecko, Evropa naleziště v Čechách v době objevu: oblast Krušných hor

Niob • chemická značka: Nb • název: - český: Niob, - anglický: Niobium, - latinský: Niobium • původ názvu: název prvku pochází od bájné řecké postavy Niobe, která byla dcerou krále Tantala. Název byl zvolen kvůli podobnosti mezi niobem a tantalem. • doba objevu: niob objevil v roce 1801 Charles Hatchett v minerálu columbit nalezeným v USA. Kovový niob připravil aţ v roce 1864 Christian Wilhelm Blomstrand. • získávání v době objevu: niob se získával redukcí zahřátého chloridu niobičného ve vodíkové atmosféře • pouţití v době objevu: první vyuţití niobu bylo při výrobě konstrukčních ocelí a dalších odolných slitin, dnes se pouţívá také jako součást supravodičů

60 • naleziště v době objevu: USA • naleziště v Čechách v době objevu: není známo (dnes evidováno loţisko ve Stráţi pod Ralskem)

Nobelium • chemická značka: No • název: - český: Nobelium, - anglický: Nobelium, - latinský: Nobelium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle Alfreda Nobela • doba objevu: objev nobelia oznámily v letech 1957 a 1958 v laboratoře ve Švédsku a v Berkeley v Kalifornii, potvrzený objev se podařil aţ v roce 1966 v laboratoři v Dubně • získávání v době objevu: nobelium 254No bylo připraveno bombardováním uranu 238U jádry neonu 22Ne • pouţití v době objevu: nobelium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: nobelium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: nobelium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Olovo chemická značka: Pb název: - český: Olovo, - anglický: Lead, - latinský: Plumbum původ názvu: Římané rozlišovali olovo, nazývané plumbum nigrum, od cínu, nazývaného plumbum album nebo candidum; chemická značka je odvozená od latinského názvu plumbum, český název pro olovo pochází od baltských Slovanů doba objevu: 3. tisíciletí př. n. l. získávání v době objevu: těţbou z olovnatých dolů pouţití v době objevu: pro výrobu potrubí na vodovody, lázně, na krytí střech paláců a chrámů, jako materiál na výrobu pečetidel, olověných tabulek k psaní, černý sulfid olovnatý se pouţíval k malování obočí, olověná běloba k líčení, k vítěznému pochodu si Římané malovali obličej červeně miniem (Pb3O4) naleziště v době objevu: Egypt, Řecko, Řím, Indie naleziště v Čechách v době objevu: olovnaté rudy se nacházely v Příbrami, Stříbru a Oloví, za husitských válek však byly tyto hutě zničeny

Osmium • chemická značka: Os • název: - český: Osmium, - anglický: Osmium, - latinský: Osmium • původ názvu: název prvku je odvozený od řeckého slova osme (= zápach - silně zapáchající oxid osmičelý) • doba objevu: osmium objevili v roce 1803 Smithson Tennant a William Hyde Wollaston ve zbytku po rozpuštění platiny v lučavce královské • získávání v době objevu: osmium bylo získáno oddělením těkavého oxidu osmičelého od ostatních platinových kovů a následnou redukcí vodíkem • pouţití v době objevu: slitiny osmia jsou velmi tvrdé a jejich první vyuţití bylo např. na hroty plnicích per a jehel u gramofonů. Osmium se pouţívá také jako katalyzátor, dále má vyuţití v daktyloskopii a při barvení mikroskopických preparátů. • naleziště v době objevu: Kolumbie • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Palladium • chemická značka: Pd • název: - český: Palladium, - anglický: Palladium, - latinský: Palladium • původ názvu: název prvku je odvozený od asteroidu Pallas, který byl objevený ve stejné době a pojmenovaný podle řecké bohyně moudrosti Athéně • doba objevu: palladium získal v roce 1803 William Hyde Wollaston spolu s rhodiem z platinové rudy z Jiţní Ameriky

61 • získávání v době objevu: palladium bylo získáno z platinové rudy pomocí lučavky královské, přidáním kyanidu rtuťnatého vznikl kyanid palladnatý a následným zahříváním se uvolnilo čisté palladium • pouţití v době objevu: první vyuţití palladia bylo při léčbě tuberkulózy, kvůli vedlejším účinkům bylo později nahrazeno jinými léky. Dnes se vyuţívá především jako katalyzátor. • naleziště v době objevu: Jiţní Amerika • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Platina chemická značka: Pt název: - český: Platina, - anglický: Platinum, - latinský: Platinum původ názvu: název byl odvozen od zdrobněliny španělského slova plata (= stříbro) doba objevu: 18. století, jiţ v 15. století př. n. l. se pravděpodobně platina objevila v Egyptě, avšak je velmi nejisté, zda lidé věděli o povaze tohoto kovu získávání v době objevu: o „surová“ platina se získávala při zpracování výskytu ryzích kovů většinou plavením nebo rýţováním o v roce 1736 zkoumal platinu A. de Ulloa, kterou našel ve zlatých dolech v Kolumbii o v roce 1741 přivezl do Anglie C. Wood vzorky platiny ke zkoumání o v roce 1752 dokázal T. Scheffer roztavit platinu za přísady arsenu o v roce 1784 F. C. Achard vyrobil první platinový kelímek o v letech 1800 – 1821 byly vypracovány metody práškové metalurgie P. F. Chabeneauem a W. H. Wollastonem, avšak prvenství bylo přiznáno jihoamerickým indiánům pouţití v době objevu: poprvé pouţita starověkými egyptskými umělci mylně místo stříbra, ekvádorští indiáni ji pouţívali ke zhotovování menších součástí šperků, později se pouţívala při výrobě mincí naleziště v době objevu: Jiţní Amerika naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Plutonium • chemická značka: Pu • název: - český: Plutonium, - anglický: Plutonium, - latinský: Plutonium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle planety Pluto, která se nachází za Neptunem • doba objevu: plutonium syntetizovali Seaborg, McMillan, Kennedy a Wahl v roce 1940 v Berkeley v Kalifornii • získávání v době objevu: plutonium 239Pu bylo poprvé připraveno ozařováním uranu 238U neutrony, ve větším mnoţství se získává z vyhořelého jaderného paliva • pouţití v době objevu: hlavní vyuţití plutonia bylo při výrobě jaderných zbraní a jako zdroj energie v kosmickém výzkumu • naleziště v době objevu: plutonium se v přírodě vyskytuje pouze v nepatrném mnoţství jako příměs uranových rud • naleziště v Čechách v době objevu: plutonium se v přírodě vyskytuje pouze v nepatrném mnoţství jako příměs uranových rud

Polonium • chemická značka: Po • název: - český: Polonium, - anglický: Polonium, - latinský: Polonium • původ názvu: název prvku je odvozený podle Polska, rodné země objevitelky • doba objevu: polonium objevila Marie Sklodowska Curie v roce 1898 v uranové rudě z Jáchymova • získávání v době objevu: polonium se v minulosti získávalo z odpadu při výrobě radia. Dnes se připravuje bombardováním bismutu neutrony a jeho následnou beta přeměnou. • pouţití v době objevu: polonium bylo vyuţito při výrobě prvních nukleárních zbraní a jako zdroj tepla k zahřívání přístrojů u sovětských měsíčních sond Lunochod. Dnes se vyuţívá jako silný zdroj částic alfa k odstranění elektrostatického náboje např. před aplikací nátěrů

62 v automobilovém průmyslu. Částice alfa při tomto procesu ionizují molekuly vzduchu, které neutralizují náboj na povrchu okolních materiálů. • naleziště v době objevu: Jáchymov • naleziště v Čechách v době objevu: Jáchymov

Praseodym • chemická značka: Pr • název: - český: Praseodym, - anglický: Praseodymium, - latinský: Praseodymium • původ názvu: název prvku je odvozený od řeckých slov prasios Didymos (= zelené dvojče) • doba objevu: praseodym poprvé izoloval rakouský chemik Carl Auer von Weslbah v roce 1885 ze směsi ceru, lanthanu a dalších prvků • získávání v době objevu: soli praseodymu a neodymu byly získány rozpuštěním směsi sloučenin lanthanoidů kyselinou dusičnou a vysráţením podvojných solí s dusičnanem amonným. • pouţití v době objevu: první pouţití praseodymu bylo při barvení keramiky a skla (mimo jiné i ve sklárně Moser známé výrobou českého křišťálu) a při výrobě pevných hořčíkových slitin pouţívaných v leteckém průmyslu • naleziště v době objevu: Švédsko, Norsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Promethium • chemická značka: Pm • název: - český: Promethium, - anglický: Promethium, - latinský: Promethium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle hrdiny z řeckých bájí Prométhea • doba objevu: existenci promethia předpověděl v roce 1902 český chemik Bohuslav Brauner. K prvnímu potvrzenému objevu došlo aţ v roce 1945 v USA. Objeviteli byli Jacob A. Marinsky , Lawrence E. Glendenin a Charles D. Coryell. • získávání v době objevu: promethium bylo získáno pomocí iontoměničů z produktů po štěpení uranu • pouţití v době objevu: promethium se vyuţívá především k výzkumným účelům, v menší míře jako zdroj energie v kosmickém výzkumu a spolu s fosforem v luminiscenčních barvách, kdy promethium 147Pm emituje záření beta, které je pohlceno fosforem a ten pak luminiskuje • naleziště v době objevu: promethium je uměle získaný prvek, v přírodě se téměř nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: promethium je uměle získaný prvek, v přírodě se téměř nevyskytuje

Protaktinium • chemická značka: Pa • název: - český: Protaktinium, - anglický: Protactinium, - latinský: Protactinium • původ názvu: název prvku vznikl spojením slov proto a actinium, protoţe se protaktinium nachází v rozpadové řadě uranu 238 před aktiniem • doba objevu: existenci protaktinia předpověděl uţ v roce 1871 Mendělejev. Jako první protaktinium objevili Kasimir Fajans a Oswald Helmuth Göhring v roce 1913, jednalo se však o izotop s krátkým poločasem rozpadu. Stabilnější izotop byl objeven v letech 1917 a 1918. • získávání v době objevu: protaktinium izoloval Aristid von Grosse v roce 1934 pomocí

rozkladu jodidu PaI5. Dnes se získává z jaderného odpadu z reaktorů. • pouţití v době objevu: protaktinium je vysoce radioaktivní a toxické, proto nemá v praxi větší vyuţití. Největší význam má protaktinium 231Pa při datování sedimentů (do stáří cca 175000 let). • naleziště v době objevu: Demokratická republika Kongo • naleziště v Čechách v době objevu: Jáchymov

63 Radium chemická značka: Ra název: - český: Radium, - anglický: Radium, - latinský: Radium původ názvu: název je odvozen z latinského slova radius (= paprsek) doba objevu: 19. století získávání v době objevu: radium bylo objeveno v uranitu (smolinec), kdy roku 1898 se P. a M. Curieovým z něj podařilo získat desetinu gramu velmi čistého chloridu radnatého; roku 1910 získali M. Curieová a A. Debierne kovové radium redukcí čistého roztoku chloridu radnatého na rtuťové katodě pouţití v době objevu: v lékařství při léčbě rakovinných nádorů naleziště v době objevu: není známo naleziště v Čechách v době objevu: uranit (smolinec) se vyskytoval převáţně v Jáchymově, na Příbramsku, Liberecsku aj.

Radon • chemická značka: Rn • název: - český: Radon, - anglický: Radon, - latinský: Radon • původ názvu: název prvku pochází z původního označení radiová emanace • doba objevu: radon objevil v roce 1900 Friedrich Ernst Dorn při studiu radia. Plyn byl izolován v roce 1910, jméno radon je oficiální aţ od roku 1923. • získávání v době objevu: radon se získává jako vedlejší produkt při zpracování uranových rud, vzniká rozpadem několika radioaktivních prvků, především radia • pouţití v době objevu: radon se zpočátku vyuţíval ve zdravotnictví, oblíbené byly lázně s radonovou vodou • naleziště v době objevu: radon vzniká rozpadem radioaktivních prvků, především radia, jeho největší výskyt je proto v oblastech uranových dolů. Vysoká koncentrace radonu se objevuje v nevětraných místnostech u domů, kde chybí podlahová izolace nebo byly pouţity nevhodné stavební materiály (např. panely z elektrárenského popílku s vyšším obsahem radia) • naleziště v Čechách v době objevu: Jáchymov

Rhenium • chemická značka: Re • název: - český: Rhenium, - anglický: Rhenium, - latinský: Rhenium • původ názvu: název prvku je odvozený od řeckého jména Rhenus (= Rýn) • doba objevu: existenci rhenia předpovídal uţ Mendělejev. Objevili ho Walter Noddack, Ida Tacke-Noddacková a Otto Berg v roce 1925 v rudách platiny. Z prvků, které mají stabilní izotopy, byl objeven jako poslední. • získávání v době objevu: rhenium bylo získáno pomocí kyselin z minerálů a platinových rud, dnes se získává redukcí vodíkem z jeho sloučenin • pouţití v době objevu: rhenium patří k nejvzácnějším prvkům na Zemi, proto se příliš nevyuţívalo. Dnes slouţí k výrobě slitin pro proudové a raketové motory a jako katalyzátor při zpracování ropných produktů v rafineriích. • naleziště v době objevu: USA • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Rhodium • chemická značka: Rh • název: český: Rhodium, - anglický: Rhodium, - latinský: Rhodium • původ názvu: název prvku je odvozený od řeckého slova rhodon (= růţe - podle barvy sloučeniny) • doba objevu: rhodium získal v roce 1803 William Hyde Wollaston z platinové rudy z Jiţní Ameriky • získávání v době objevu: při izolaci rhodia byla ruda nejprve rozpuštěna v lučavce královské, výsledný roztok byl neutralizován hydroxidem sodným. Platina byla vysráţena přidáním chloridu amonného a rhodium přidáním chloridu sodného. Čisté rhodium bylo nakonec redukováno z jeho sloučeniny pomocí zinku.

64 • pouţití v době objevu: rhodium mělo zpočátku jen malé vyuţití, např. při výrobě termoelektrických článků, dekorací nebo antikorozní úpravě povrchů. Dnes se vyuţívá především v automobilových katalyzátorech. • naleziště v době objevu: Jiţní Amerika • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Roentgenium • chemická značka: Rg • název: - český: Roentgenium, - anglický: Roentgenium, - latinský: Roentgenium • původ názvu: prvek byl pojmenován po vynálezci rentgenu Wilhelmu Conradu Roentgenovi • doba objevu: prvek poprvé připravili S. Hofmann, V. Ninov, F. Hessberger, P. Armbruster, H. Folger a G. Münzenberg v roce 1994 v Darmstadtu v Německu • získávání v době objevu: roentgenium 272Rg bylo připraveno bombardováním fólie z bismutu 209Bi atomy niklu 64Ni • pouţití v době objevu: roentgenium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: roentgenium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: roentgenium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Rtuť chemická značka: Hg název: - český: Rtuť, - anglický: Mercury, - latinský: Hydrargyrum původ názvu: chemická značka je odvozena z latinského slova hydrargyrum (= kapalné stříbro) doba objevu: 3 500 let př. n. l. získávání v době objevu: v přírodě byla nalézána jako ryzí, později se získávala těţbou rudy z dolů, nejznámější rudou je rumělka (HgS) pouţití v době objevu: Římané pouţívali sulfid rtuťnatý jako líčidlo a malířské barvy, v období alchymie byla rtuť povaţována za „klíč“ k transmutacím obyčejných kovů na zlato, ke zlacení i přípravě imitací zlata se vyuţívaly amalgamy naleziště v době objevu: španělské doly v Sisepu (dnešní Almaden), Řím, Saudská Arábie naleziště v Čechách v době objevu: Hořovice a Luby u Chebu

Rubidium • chemická značka: Rb • název: - český: Rubidium, - anglický: Rubidium, - latinský: Rubidium • původ názvu: název je odvozen od latinského slova rubidius (= tmavě červený - podle barvy spektrálních čar) • doba objevu: rubidium objevili v roce 1861 Robert Bunsen a Gustav Kirchoff při spektrální analýze lepidolitu • získávání v době objevu: pomocí kyseliny hexachloroplatičité byl z lepidolitu získán nerozpustný hexachloroplatičitan rubidný a redukcí vodíkem vznikl chlorid rubidný. Kovové rubidium bylo získáno elektrolýzou chloridu rubidného. • pouţití v době objevu: první pouţití sloučenin rubidia bylo v pyrotechnice (fialové zbarvení), jinak nemělo aţ do konce 20. století výraznější vyuţití. Dnes se vyuţívá při výrobě fotočlánků, jako přísada do speciálních typů skla, v přesných hodinách satelitů GPS apod. • naleziště v době objevu: Německo • naleziště v Čechách v době objevu: není známo (dnes evidována loţiska v Krušných horách)

Ruthenium • chemická značka: Ru • název: český: Ruthenium, - anglický: Ruthenium, - latinský: Ruthenium • původ názvu: název prvku je odvozený od latinského slova Ruthenia (= Rus - oblast východní Evropy)

65 • doba objevu: ruthenium objevil v roce 1844 Karl Ernst Claus ve vzorku surové platiny • získávání v době objevu: sloučenina ruthenia byla získána ze zbytku po rozpuštění platiny v lučavce královské. Přidáním oxidu sodného vznikly ve vodě rozpustné soli ruthenia a osmia. Sloučenina ruthenia byla nakonec vysráţena pomocí chloridu amonného. • pouţití v době objevu: ruthenium je poměrně vzácný kov, a proto neměl zpočátku velké vyuţití. Dnes se pouţívá ve slitinách s platinou a palladiem při výrobě odolných elektrických kontaktů, ve slitině s titanem jako antikorozní přísada, pouţívá se také jako katalyzátor chemických reakcí. • naleziště v době objevu: Rusko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Rutherfordium • chemická značka: Rf • název: - český: Rutherfordium, - anglický: Rutherfordium, - latinský: Rutherfordium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle Ernesta R. Rutheforda. O pojmenování prvku se vedl spor mezi americkými a ruskými vědci. Rusové, kteří jako první oznámili objev prvku, navrhovali název Kurchatovium – Ku. IUPAC (Mezinárodní unie pro čistou a uţitou chemii) také navrhovala kompromisní název Dubnium. Spor o název byl vyřešen aţ v roce 1997. • doba objevu: prvek byl poprvé připraven v roce 1964 v laboratořích v Dubně v SSSR a v roce 1969 v Berkeley v Kalifornii • získávání v době objevu: rutherfordium bylo připraveno bombardováním plutonia 242Pu jádry neonu 22Ne (v laboratořích v Dubně) a kalifornia 249Cf jádry uhlíku 12C a 13C (v Berkeley) • pouţití v době objevu: rutherfordium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: rutherfordium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: rutherfordium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Samarium • chemická značka: Sm • název: - český: Samarium, - anglický: Samarium, - latinský: Samarium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle minerálu samarskitu, ve kterém byl poprvé objeven • doba objevu: samarium objevil v roce 1853 Jean Charles de Marignac Galissard pomocí spektrální analýzy minerálu samarskitu. Izolovat samarium však dokázal aţ Paul Émile Lecoq de Boisbaudran v roce 1879, i ten však získal pouze směs samaria a europia. Čistý prvek byl připraven aţ v roce 1901. • získávání v době objevu: sloučeniny samaria byly poprvé získány vysráţením z roztoku pomocí hydroxidu amonného • pouţití v době objevu: první vyuţití samaria bylo ve slitinách a jeho sloučenin při výrobě skla, později se začalo pouţívat jako součást řídících tyčí v jaderných reaktorech, při výrobě magnetů a samarium 153Sm ve zdravotnictví při léčbě některých typů nádorů. • naleziště v době objevu: Rusko - Ural • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Seaborgium • chemická značka: Sg • název: - český: Seaborgium, - anglický: Seaborgium, - latinský: Seaborgium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle Glenna T. Seaborga, jaderného chemika z univerzity v Berkeley v Kalifornii • doba objevu: seaborgium bylo poprvé připraveno v roce 1974 v Dubně v SSSR • získávání v době objevu: seaborgium 263Sg bylo připraveno sráţkami kalifornia 249Cf s kyslíkem 18O • pouţití v době objevu: seaborgium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: seaborgium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

66 • naleziště v Čechách v době objevu: seaborgium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Selen • chemická značka: Se • název: - český: Selen, - anglický: Selenium, - latinský: Selenium • původ názvu: název je odvozen od řeckého selene (= Měsíc) • doba objevu: v roce 1817 jej objevil Jöns Jacob Berzelius jako nečistotu v kyselině sírové v továrně ve Švédsku • získávání v době objevu: získával se jako vedlejší produkt při výrobě kyseliny sírové, dnes z odpadu při výrobě mědi • pouţití v době objevu: první vyuţití selenu bylo v přístrojích snímajících světlo, např. ve fotofonu A. G. Bella, protoţe selen mění svůj elektrický odpor v závislosti na mnoţství světla • naleziště v době objevu: Švédsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo (dnes evidováno loţisko ve Zlatých horách)

Síra chemická značka: S název: - český: Síra, - anglický: Mercury, - latinský: Sulphur původ názvu: latinský název sulphur má pravděpodobně původ v sanskrtském sulvere, z něhoţ vzniklo také německé označení schwefel, kořen sweb znamená spát, coţ v pozdějším anglosaském sweblau znamenalo zabíjet doba objevu: 4 000 let př. n. l. získávání v době objevu: síra se získávala a získává sráţením za horka ze sirných par, k němuţ v přírodě dochází v blízkosti činných i vyhaslých sopek; získávat síru lze také vytavováním z hornin, které ji obsahují ve volném stavu pouţití v době objevu: k dezinfekci, na knoty do lamp, k bělení bavlny, při úpravách a sráţení vlněných tkanin, k výrobě farmaceutických preparátů (sirné masti) nebo jako vykuřovadlo při bohosluţbách naleziště v době objevu: oblast Středomoří – Sicílie, Japonsko naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Skandium • chemická značka: Sc • název: - český: Skandium, -anglický: Scandium, latinský: Scandium • původ názvu: název je odvozen od Skandinávie, v jejíchţ horninách byl poprvé objeven • doba objevu: existenci skandia předpověděl Mendělejev uţ v roce 1871. V roce 1876

získalLars Frederick Nilson dva gramy Sc2O3 z gadolinitu nacházejícího se ve Skandinávii. Kovové skandium bylo vyrobeno pomocí elektrolýzy v roce 1937. • získávání v době objevu: sloučeniny skandia se získávají při těţbě uranu a kovů vzácných zemin • pouţití v době objevu: zpočátku nemělo skandium ţádné vyuţití, od roku 1971 se přidává do hliníkových slitin vyuţívaných ve vojenském letectví • naleziště v době objevu: Skandinávie – minerál gadolinit • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Sodík chemická značka: Na název: - český: Sodík, - anglický: Sodium, - latinský: Natrium původ názvu: anglický název je odvozen od sody a navrhl jej H. Davy, latinské označení prvku pochází od J. J. Berzelia doba objevu: 19. století získávání v době objevu: roku 1807 izoloval sodík britský chemik H. Davy elektrolýzou roztaveného hydroxidu sodného

67 pouţití v době objevu: sloučeniny sodíku se pouţívaly v potravinářství a sklářství naleziště v době objevu: Anglie; loţiska sodných solí jsou původem z vyschlých jezer a moří po celém světě naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Stroncium • chemická značka: Sr • název: - český: Stroncium, - anglický: Strontium, - latinský: Strontium • původ názvu: tento prvek byl pojmenován podle obce Strontian ve Skotsku • doba objevu: stroncium objevil Adair Crawford v roce 1790 v horninách z olověných dolů. V roce 1808 sir Humphry Davy získal pomocí elektrolýzy čistý prvek. • získávání v době objevu: stroncium se získávalo elektrolýzou chloridu strontnatého, později redukcí hliníkem • pouţití v době objevu: první vyuţití stroncia bylo v 19. století při získávání cukru z melasy, která je odpadním produktem při výrobě cukru. Oxid strontnatý se pomocí vody přeměnil na hydroxid, ten vytvořil špatně rozpustnou sloučeninu se sacharidy v melase a tato sloučenina byla odfiltrována. Po přidání oxidu uhličitého vznikl nerozpustný uhličitan strontnatý a uvolnily se rozpustné sacharidy. Odfiltrovaný uhličitan strontnatý byl poté rozloţen zpět na oxid strontnatý. • naleziště v době objevu: Skotsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Stříbro chemická značka: Ag název: - český: Stříbro, - anglický: Silver, - latinský: Argentum původ názvu: někdy je název stříbra odvozován od sanskrtského výrazu argenos (=jasný), latinský název argentum (odvozen z řeckého argos = lesklý, bílý), český název pochází ze slovenského slova serebro doba objevu: 2 500 let př. n. l. získávání v době objevu: dobýváním stříbrných rud pouţití v době objevu: největší uplatnění stříbra bylo v mincovnictví, kde se pouţívalo jako platidlo naleziště v době objevu: Arménie, Kypr, Španělsko, Sardinie naleziště v Čechách v době objevu: o stříbrném bohatství v Čechách svědčí stříbrné denáry Boleslava I., nejstarší naleziště stříbra - Stříbro, Sedlec (nedaleko Kutné Hory), později loţiska u Jihlavy a v Krušných horách

Tantal • chemická značka: Ta • název: - český: Tantal, - anglický: Tantalum, - latinský: Tantalum • původ názvu: prvek je pojmenován podle postavy z řeckých bájí, Tantalovi. Tantalus byl otec Niobe, prvek niob je tantalu velmi podobný. • doba objevu: směs sloučenin tantalu a niobu objevil v roce 1802 Andres Ekeberg, ale aţ Jean Charles Galissard de Marignac v roce 1866 dokázal rozlišit oba prvky. Kovový tantal byl získán aţ v roce 1903. • získávání v době objevu: tantal a niob jsou velmi podobné prvky, první metody oddělování jejich sloučenin pouţívaly kyselinu flourovodíkovou a flourid draselný, kdy vznikl heptafluorotantaličnan draselný, který mohl být oddělen frakční krystalizací. Čistý tantal byl poté získán redukcí sodíkem nebo elektrolýzou taveniny. • pouţití v době objevu: první vyuţití tantalu bylo na vlákna ţárovek, v ţáruvzdorných slitinách a jako náhrada platiny u laboratorního vybavení. Dnes se pouţívá např. při výrobě ortopedických implantátů. • naleziště v době objevu: Švédsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo (dnes evidována loţiska Stráţ pod Ralskem, Hůrky a Cínovec)

68 Technecium • chemická značka: Tc • název: - český: Technecium, - anglický: Technetium, - latinský: Technetium • původ názvu: název prvku je odvozen od řeckého slova technikos (= umělý), protoţe se jedná o první uměle připravený prvek • doba objevu: existenci technecia předpověděl uţ Mendělejev v roce 1871, objeveno bylo však aţ v roce 1937, kdy Carlo Perrier a Emilio Segre nalezli tento prvek v ozářené folii z molybdenu. V přírodě bylo technecium objeveno aţ v roce 1962. • získávání v době objevu: technecium vzniká záchytem neutronu molybdenem 98Mo, jeho přeměnou na molybden 99Mo a následnou β přeměnou na technecium • pouţití v době objevu: pro svou vzácnost nemělo technecium ţádné praktické vyuţití. Dnes můţe být pouţito jako přísada k výrobě speciálních ocelí odolných vůči korozi, většina technecia 99mTc se vyuţívá v medicíně • naleziště v době objevu: Kongo – první dokázaný přirozený výskyt technecia • naleziště v Čechách v době objevu: není známo (pravděpodobně součást uranových rud)

Tellur • chemická značka: Te • název: - český: Tellur, - anglický: Tellurium, - latinský: Tellurium • původ názvu: název prvku je odvozen od latinského jména Tellus (= bohyně země) • doba objevu: sloučeniny telluru objevil v roce 1782 Franz-Joseph Müller von Reichenstein v Transylvánii ve zlaté rudě, v roce 1798 ho izoloval Martin Heinrich Klaproth • získávání v době objevu: sloučeniny telluru se získávají jako odpadní produkty při výrobě mědi a olova, čistý tellur se získává elektrolýzou oxidu telluričitého • pouţití v době objevu: tellur se nejdříve pouţíval do slitin pro zlepšení opracovatelnosti, dnes je jeho hlavní vyuţití při výrobě polovodičů a solárních panelů • naleziště v době objevu: Transylvánie - Rumunsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Terbium • chemická značka: Tb • název: - český: Terbium, - anglický: Terbium, - latinský: Terbium • původ názvu: název prvku je odvozený od obce Ytterby ve Švédsku • doba objevu: sloučeniny terbia objevil v roce 1843 švédský chemik Carl Gustav Mosander jako nečistotu ve vzorku oxidu yttritého • získávání v době objevu: sloučeniny terbia spolu se sloučeninami dalších lanthanoidů byly rozpuštěny kyselinou sírovou, byl přidán hydroxid sodný a šťavelan amonný. Vzniklé nerozpustné šťavelany byly ţíháním převedeny na oxidy. Část oxidů se rozpustila v kyselině dusičné a byly odděleny podvojné soli terbia s dusičnanem amonným. Dnes se získává pomocí iontové výměny. • pouţití v době objevu: první vyuţití terbia bylo ve slitinách měnících objem v závislosti na magnetickém poli (vyuţití v různých přístrojích – sonar apod.). Později našlo uplatnění spolu s europiem při výrobě luminoforů do barevných obrazovek. • naleziště v době objevu: Skandinávie • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Thallium • chemická značka: Tl • název: - český: Thallium, - anglický: Thallium, - latinský: Thallium • původ názvu: název prvku je odvozený z řeckého slova thallos (= zelený výhonek - podle barvy spektrálních čar) • doba objevu: thallium objevili spektroskopicky nezávisle na sobě William Crookes a Claude-Auguste Lamy v roce 1861. Izolováno bylo v roce 1862.

69 • získávání v době objevu: thallium bylo získáno elektrolýzou z vedlejších produktů při výrobě kyseliny sírové, dnes se získává z odpadů při výrobě olova, mědi a zinku, protoţe je součástí jejich sulfidických rud • pouţití v době objevu: první vyuţití thallia bylo v přípravcích na hubení hlodavců a mravenců • naleziště v době objevu: Anglie • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Thorium • chemická značka: Th • název: - český: Thorium, - anglický: Thorium, - latinský: Thorium • původ názvu: prvek byl pojmenován po skandinávském bohu Thorovi • doba objevu: thorium objevil Jöns Berzelius v roce 1829 v minerálu, který Morten Thrane Esmark objevil v roce 1828 • získávání v době objevu: čisté thorium se získávalo rozkladem jodidu thoričitého. Dnes se průmyslově získává spolu s lanthanoidy, kdy jsou jejich sloučeniny rozpuštěny kyselinou sírovou, převedeny na šťavelany a odděleny na základě rozdílné rozpustnosti. • pouţití v době objevu: první vyuţití thoria bylo v plynových lampách a ve slitinách odolných vůči vysokým teplotám • naleziště v době objevu: Norsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Thulium • chemická značka: Tm • název: - český: Thulium, - anglický: Thulium, - latinský: Thulium • původ názvu: prvek byl pojmenován podle starověkého názvu Thule (= Skandinávie) • doba objevu: thulium objevil Per Theodor Cleve v roce 1879 jako nečistotu ve vzorku erbia • získávání v době objevu: sloučeniny thulia se získávaly spolu se sloučeninami dalších lanthanoidů rozpuštěním v kyselinách a následnou frakční krystalizací. Dnes se čisté thulium získává redukcí fluoridu thulitého kovovým vápníkem. • pouţití v době objevu: k vyuţití thulia došlo aţ v druhé polovině 20. století. Pouţívá se při výrobě laserů pro laserovou chirurgii, ochranných prvků na bankovkách (jeho sloučeniny pod UV-zářením modře fluoreskují) a thulium 170Tm slouţí jako zdroj rentgenového záření pro léčbu rakoviny. • naleziště v době objevu: Skandinávie • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Titan chemická značka: Ti název: - český: Titan, - anglický: Titanium, - latinský: Titanium původ názvu: prvek je pojmenován podle prasynů země – Titánech, o pojmenování se zaslouţil M. H. Klaproth doba objevu: 18. století získávání v době objevu: o v roce 1791 zkoumal W. Gregor magnetický písek, ze kterého pomocí magnetu vybral černý materiál dnes nazývaný ilmenit, rozpouštěním v kyselině chlorovodíkové jej zbavil ţeleza a zbytek, který získal, byl znečištěný oxid nového prvku o v roce 1795 objevil M. H. Klaproth nezávisle na Gregorovi tentýţ oxid ze vzorku rudy, dnes známé jako rutil, a izoloval titan z objeveného oxidu o v roce 1825 připravil J. J. Berzelius titan v kovové formě o roku 1910 izoloval M. A. Hunter titan zahříváním chloridu titaničitého se sodíkem pouţití v době objevu: od roku 1950 výroba plynových turbínových motorů naleziště v době objevu: nerost ilmenit se těţil v USA, Kanadě, Skandinávii a Malajsii, nerost rutil v Austrálii

70 naleziště v Čechách v době objevu: nerost ilmenit se těţil v Dolních Borech, Soběslavi, na Šumavě, nerost rutil v Ledči nad Sázavou, Soběslavi aj.

Uhlík chemická značka: C název: - český: Uhlík, - anglický: Carbon, - latinský: Carboneum původ názvu: název je odvozen z latinského slova carbo (= dřevěné uhlí) doba objevu: uhlík jako látka v podobě dřevěného uhlí a sazí byl znám jiţ v pravěku, jako prvek aţ od druhé poloviny 18. století získávání v době objevu: těţbou uhlí pouţití v době objevu: v době před Kristem se pouţíval tzv. inkoust indiánů, který byl vyrobený ze sazí, v nejstarších egyptských hieroglyfech na papyrusu, o několik tisíc let později se uhlík pouţíval k výrobě tuţek naleziště v době objevu: uhlík v podobě sazí se nacházel v Egyptě naleziště v Čechách v době objevu: Kladensko, Rakovnicko

Ununoctium • chemická značka: Uuo • název: Ununoctium • původ názvu: prvek dosud nebyl pojmenován, zatím je pouţíván zástupný název odvozený od latinských názvů číslovek tvořících protonové číslo prvku • doba objevu: první potvrzený objev tohoto prvku proběhl v roce 2002 v laboratoři v Dubně v Rusku • získávání v době objevu: unuoctium 294Uuo bylo připraveno sráţkou atomů kalifornia 249Cf a vápníku 48Ca • pouţití v době objevu: unuoctium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: unuoctium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: unuoctium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Ununpentium • chemická značka: Uup • název: Ununpentium • původ názvu: prvek dosud nebyl pojmenován, zatím je pouţíván zástupný název odvozený od latinských názvů číslovek tvořících protonové číslo prvku • doba objevu: objev prvku oznámili společně vědci z ruské laboratoře v Dubně a americké laboratoře Livermore v roce 2004. IUPAC (Mezinárodní unie pro čistou a uţitou chemii) v roce 2011 po prozkoumání zprávy rozhodla, ţe nebyly splněny podmínky pro uznání objevu prvku. Objev byl potvrzen v roce 2013 v laboratoři GSI na univerzitě ve městě Lund ve Švédsku a v Darmstadtu v Německu. • získávání v době objevu: ununpentium 291Uup a 288Uup bylo připraveno bombardováním atomů americia 243Am atomy vápníku 48Ca • pouţití v době objevu: ununpentium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: ununpentium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: ununpentium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Ununseptium • chemická značka: Uus • název: Ununseptium • původ názvu: prvek dosud nebyl pojmenován, zatím je pouţíván zástupný název odvozený od latinských názvů číslovek tvořících protonové číslo prvku • doba objevu: prvek byl poprvé připraven v roce 2010 v laboratoři v Dubně v Rusku • získávání v době objevu: ununseptium 297Uus, 294Uus a 293Uus bylo připraveno sráţkou atomů berkelia 249Bk s atomy vápníku 48Ca • pouţití v době objevu: ununseptium nemá ţádné praktické vyuţití

71 • naleziště v době objevu: ununseptium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: ununseptium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Ununtrium • chemická značka: Uut • název: Ununtrium • původ názvu: prvek dosud nebyl pojmenován, zatím je pouţíván zástupný název odvozený od latinských názvů číslovek tvořících protonové číslo prvku • doba objevu: objev prvku oznámili společně vědci z ruské laboratoře v Dubně a americké laboratoře Livermore v roce 2004. V tom samém roce dosáhl stejného výsledku japonský tým v laboratoři RIKEN v Tokiu. • získávání v době objevu: ununtrium 283Uut a 284Uut bylo připraveno bombardováním atomů americia 243Am atomy vápníku 48Ca (laboratoř v Dubně) nebo ununtrium 278Uut sráţkou atomů bismutu 209Bi s atomy zinku 70Zn (laboratoř RIKEN v Tokiu) • pouţití v době objevu: ununtrium nemá ţádné praktické vyuţití • naleziště v době objevu: ununtrium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje • naleziště v Čechách v době objevu: ununtrium je uměle získaný prvek, v přírodě se nevyskytuje

Uran • chemická značka: U • název: - český: Uran, - anglický: Uranium, - latinský: Uranium • původ názvu: prvek byl pojmenován po planetě Uran • doba objevu: uran objevil Martin Heinrich Klaproth v roce 1789, kdy ze smolince získal oxidy uranu, izolovat prvek se podařilo aţ v roce 1841. • získávání v době objevu: sloučeniny uranu byly získány ze smolince pomocí rozpouštění v kyselině dusičné a následným vysráţením. Čistý uran byl připraven zahříváním chloridu uraničitého s draslíkem. • pouţití v době objevu: první vyuţití sloučenin uranu bylo při barvení skla a keramiky – první důkaz o vyuţití pochází z roku 79 n. l. v Itálii • naleziště v době objevu: Jáchymov • naleziště v Čechách v době objevu: Jáchymov

Vanad • chemická značka: V • název: - český: Vanad, - anglický: Vanadium, - latinský: Vanadium • původ názvu: název podle skandinávské bohyně krásy Vanadis • doba objevu: v roce 1801 objevil vanad Andrés Manuel del Rio v Mexiku, ale mělo se za to, ţe se jednalo o chrom. V roce 1831 objevil vanad Nils Sefström ve Švédsku při zkoumání ţelezné rudy. Čistý kov připravil v roce 1867 Henry Enfield Roscoe. • získávání v době objevu: první příprava čistého vanadu proběhla redukcí chloridu vanaditého vodíkem, později také redukcí oxidu vanadičného vápníkem • pouţití v době objevu: první vyuţití vanadu bylo v oceli pro zvýšení pevnosti a pruţnosti (tato ocel byla poprvé ve velkém vyuţita při výrobě automobilů Ford T) • naleziště v době objevu: Mexiko, Švédsko • naleziště v Čechách v době objevu: loţiska vanadu na území ČR nejsou známa

Vápník chemická značka: Ca název: - český: Vápník, - anglický: Calcium, - latinský: Calcium původ názvu: název je odvozen z latinského slova calx (= vápno) doba objevu: počátek 19. století získávání v době objevu: v roce 1808 izoloval H. Davy čistý vápník pomocí elektrolýzy vápenatého amalgámu v ţíravém vápně, po oddestilování rtuti získal vápník pouţití v době objevu: ve stavebnictví jako součást malty

72 naleziště v době objevu: není známo naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Vodík chemická značka: H název: - český: Vodík, - anglický: Hydrogen, - latinský: Hydrogenium původ názvu: anglický název navrhl A. L. Lavoisier a je odvozen z řeckého slova ydor geinomai (= vodu tvořící) doba objevu: 18. století získávání v době objevu: o tento plyn pozorovali různí badatelé, avšak nepoznali, ţe se podstatně liší od vzduchu o R. Boyle získal vodík při reakci ţelezitých hřebíků s kyselinou sírovou o v roce 1766 objevil H. Cavendish vodík při rozpouštění neušlechtilých kovů v kyselinách; také zjistil, ţe při explozi vodíku v kyslíku vzniká voda (voda není prvek, jak se dříve předpokládalo, a je sloţena z kyslíku a vodíku) o v letech 1810 – 1815 zjistil H. Davy, ţe vodík je základním prvkem v kyselinách o v roce 1866 objevil T. Graham nápadnou rozpustnost vodíku v palladiu o z roku 1878 je znám spektrální důkaz vodíku ve sluneční chromosféře pouţití v době objevu: o vyuţití vodíku jako paliva se zmínil francouzský romanopisec J. Verne ve svém románu Tajuplný ostrov naleziště v době objevu: není známo naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Wolfram • chemická značka: W • název: - český: Wolfram, - anglický: Tungsten, - latinský: Wolframium • původ názvu: název prvku je odvozený od minerálu wolframitu. Anglický název tungsten je odvozený od staršího švédského názvu minerálu scheelitu (tung sten = těţký kámen). • doba objevu: v roce 1781 připravil Carl Wilhelm Scheele kyselinu wolframu, ale izolovat tento prvek dokázali aţ v roce 1783 Fausto a Juan Jose de Elhuyar • získávání v době objevu: wolfram se získával redukcí jeho sloučenin uhlíkem, dnes se pouţívá také redukce vodíkem • pouţití v době objevu: první vyuţití wolframu bylo ve slitinách a tvrdých karbidech pro obráběcí stroje, později se z něho začalo vyrábět vlákno ţárovek. Velké uplatnění našel také ve zbrojním průmyslu. • naleziště v době objevu: Portugalsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo (evidována loţiska Kašperské Hory, Krušné hory)

Xenon • chemická značka: Xe • název: - český: Xenon, - anglický: Xenon, - latinský: Xenon • původ názvu: název prvku je odvozený od řeckého slova xenos (= cizinec, host) • doba objevu: xenon objevili v roce 1898 William Ramsay a Morris Travers krátce po objevu neonu a kryptonu • získávání v době objevu: podobně jako ostatní vzácné plyny byl získán odstraněním ostatních sloţek ze zkapalněného vzduchu • pouţití v době objevu: první vyuţití xenonu bylo ve výbojkách uţívaných při fotografování od 30. let 20. století, později se začal pouţívat jako anestetikum • naleziště v době objevu: xenon je součástí vzduchu, k jeho objevu došlo v Anglii • naleziště v Čechách v době objevu: xenon je součástí vzduchu

Ytterbium • chemická značka: Yb • název: - český: Ytterbium, - anglický: Ytterbium, - latinský: Ytterbium • původ názvu: název prvku je odvozený od obce Ytterby ve Švédsku

73 • doba objevu: prvek objevil v roce 1878 švýcarský chemik Jean Charles Galissard de Marignac při oddělování nečistot z erbia. Podařilo se mu však získat pouze směs ytterbia a lutecia. Čistý prvek se podařilo získat aţ v roce 1953 pomocí iontové výměny. • získávání v době objevu: podobně jako jiné lanthanoidy bylo ytterbium získáno pomocí rozpouštění směsi sloučenin různých lanthanoidů v kyselině sírové a následného vysráţení. • pouţití v době objevu: ytterbium nemělo zpočátku příliš velké vyuţití, dnes se pouţívá k zjemnění zrna u nerezové oceli, výrobě přesných atomových hodin, laserů apod. • naleziště v době objevu: Švédsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Yttrium • chemická značka: Y • název: - český: Yttrium, - anglický: Yttrium, - latinský: Yttrium • původ názvu: název prvku je odvozen od obce Ytterby ve Švédsku, v jejíchţ horninách bylo yttrium objeveno • doba objevu: Johan Gadolin objevil yttrium v roce 1794 ve Švédsku, v roce 1828 získal čistý prvek Friedrich Wöhler • získávání v době objevu: nejdříve se yttrium získávalo redukcí draslíkem z chloridu yttritého, při dnešní průmyslové výrobě prochází sloţitým procesem zakončeným redukcí z fluoridu yttritého vápníkem • pouţití v době objevu: yttrium nemělo v době objevu ţádné praktické vyuţití. Později se začalo vyuţívat ve slitinách, při výrobě barevných obrazovek, u kterých je součástí červených luminoforů, při výrobě umělých granátů, a v supravodičích. • naleziště v době objevu: Švédsko • naleziště v Čechách v době objevu: není známo

Zinek chemická značka: Zn název: - český: Zinek, - anglický: Zincum, - latinský: Zincum původ názvu: původ názvu je nejasný, ale lze přijmout domněnku, ţe byl odvozen z německého slova zinke (= bodec, zub) podle vzhledu kovu doba objevu: 3000 let př. n. l. (Babylónie), 1400 - 1000 let př. n. l. (Palestina), 13. stol. (Indie), 18. stol. (Anglie, Belgie) příprava v době objevu: jiţ Babylóňané tavili slitiny mědi se zinkem a cínem; palestinská mosaz se vyráběla úmyslným smícháním měděných a zinkových rud; ve 13. století se pravděpodobně poprvé podařilo připravit zinek redukcí oxidu zinečnatého dřevěným uhlím při teplotě 1000 °C pouţití v době objevu: výroba mincí, zrcadel, bronzové předměty s velkým obsahem zinku naleziště v době objevu: zinek ve slitinách jiţ v Babylónii a Palestině, později plánovitá výroba zinku existovala v Číně, Indii, Anglii a Belgii naleziště v Čechách v době objevu: Slezsko

Zirkonium • chemická značka: Zr • název: - český: Zirkonium, - anglický: Zirconium, - latinský: Zirconium • původ názvu: název prvku je odvozený od perského slova zargun (= zlatá barva), podle minerálu zirkonu, jehoţ je součástí • doba objevu: minerály obsahující zirkon jsou známy jiţ od starověku. Jako prvek zirkonium objevil Martin Heinrich Klaproth v roce 1789 v minerálu jargonu (ţlutá odrůda zirkonu) ze Srí Lanky. Kovové zirkonium získal aţ v roce 1824 Berzelius. • získávání v době objevu: nejdříve se zirkonium získávalo zahříváním ve směsi s draslíkem v ţelezné trubici, později tepelným rozkladem jodidu zirkoničitého. Dnes se získává redukcí hořčíkem z chloridu zirkoničitého. • pouţití v době objevu: zirkonium se pouţívá jako součást slitin, jeho sloučeniny jako ţáruvzdorné materiály. První vyuţití sloučenin zirkonia bylo ve šperkařství. • naleziště v době objevu: Srí Lanka

74 • naleziště v Čechách v době objevu: není známo (dnes evidovaná loţiska Hůrky a Stráţ pod Ralskem)

Zlato chemická značka: Au název: - český: Zlato, - anglický: Gold, - latinský: Aurum původ názvu: Egypťané nazývali zlato nub, neboť přicházelo z Nubie, Římané jej nazývali aurum, z toho vznikl latinský název aurum, český název je odvozen ze slovanského zoloto doba objevu: 6 000 – 5 000 let př. n. l. získávání v době objevu: z náplav řek a rýţováním říčního písku, od 2. tisíciletí př. n. l. se zlato těţilo v dolech, od 6. století se získávalo amalgamací pouţití v době objevu: o zlaté šperky, mumiím se pozlacovaly nehty na rukou a nohou; v 7. století př. n. l. Řekové razili mince z kovu, který nazývali elektros (slitina přírodní slitiny zlata a stříbra), Římané razili zlaté mince zvané aureus o se zlatými předměty se před několika tisíci lety seznámili i severoameričtí Indiáni, kteří si ze zlata vyráběli převáţně obřadní nástroje, ve kterých se ukrývala mýtická cesta k boţstvům naleziště v době objevu: Núbie, Malá Asie a Thrákie naleziště v Čechách v době objevu: o pouţití zlata svědčí nálezy zlatých krouţků a drátěných svitků nalezených v Krupé u Rakovníka, keltské mince byly nalezeny u Podmokel ve zlatém podkladu keltských bojovníků a v 11. století bylo „plavené zlato“ získáváno ze zlatonos- ných písků řeky Otavy

Ţelezo chemická značka: Fe název: - český: Ţelezo, - anglický: Iron, - latinský: Ferrum původ názvu: kmen latinského názvu ferrum se objevuje v románských jazycích, např. ve francouzštině, kde se ţelezo nazývá le fer, řeckolatinsky fars (=být tvrdý), kořenem českého, ruského nebo polského jména je -lez-, odvozeno od slova lezo (=ostří) doba objevu: před 6 000 lety se v přírodě nacházelo tzv. meteoritické ţelezo (= ţelezo-niklo- vé meteority), širší vyuţití ţelezo získalo aţ kolem roku 2 000 př. n. l. získávání v době objevu: nejprve náhodně nalézané ţelezo v meteoritech dopadajících na zemský povrch, později se ţelezo získávalo tavením z ţelezných rud pouţití v době objevu: ţelezné nástroje a zbraně, např. ţelezný pluh, kovadlina, kovářské kleště, ţelezné dýky, meče, srpy, kosy, sekery a noţe na krájení pokrmů naleziště v době objevu: Blízký Východ – převáţně Čína, Malá Asie a Mezopotámie naleziště v Čechách v době objevu: ţelezné hutě v Hořovicích, ve Zbirohu nebo v Klabavě nedaleko Rokycan

Další látky

Amalgam Amalgam je kapalná nebo pevná slitina rtuti (případně gallia) s jedním nebo s několika kovy např. se zlatem, stříbrem, sodíkem, zinkem, kadmiem nebo olovem. Ve stomatologii se dnes pouţívá stříbrný nebo zlatý amalgam jako výplňová (plombovací) hmota. Kvalitně zhotovená zubní výplň z amalgamu je mechanicky odolná a trvanlivá. Amalgam se dobře zpracovává, je velmi pevný, má antibakteriální účinky. Nevýhodou je je především jeho kovový vzhled a při rozsáhlých výplních schopnost zbarvit vyspravený zub aţ do tmavošeda. Jako kaţdý kov koroduje, v důsledku čehoţ se postupně zhoršuje kvalita jeho povrchu a těsnící efekt amalgámové výplně. Sodíkový amalgam vzniká na rtuťové katodě při elektrolýze roztoku obsahujícího sodné kationty. Pouţívá se dále např. při výrobě hydroxidu sodného.

75 Bronz Bronz je kovový materiál, slitina mědi a cínu. Starší český název pro bronz je spěţ. Bronz a jeho vlastnosti byly objeveny jiţ v pravěku. Bronz znamenal velký technologický pokrok ve výrobě nástrojů, zbraní a v nemalé míře i šperků a ozdob. Proti čistým kovům se bronz vyznačuje vyšší tvrdostí. Dnes se bronz vyuţívá ve strojírenství, automobilovém průmyslu nebo v sochařství. Existují různé druhy bronzu, např. cínový, hliníkový, manganový, niklový nebo berylliový.

Damascenská ocel Damascenská ocel, známá téţ jako damask, damasková nebo damašková ocel, byla do Evropy dováţena ze syrského města Damašek. Damašek se vyráběl i v Indonésii a ve střední Asii. V Evropě byl pouţíván v raném středověku Franky, Vikingy nebo Španěly. První zmínky o damašku pochází z 1. poloviny 1. tisíciletí n. l. z oblasti Indie. Jednalo se o vysoce kvalitní ocel s charakteristickými vzory – tzv. mramorováním. Jelikoţ tato ocel byla velmi drahá a její výroba tajná, byla snaha tuto ocel napodobit, coţ vytvořilo tzv. svářkový (nepravý) damašek, dodnes nazývaný „damašková ocel“, coţ je v podstatě ocel svařovaná do vzorů. Tato ocel nebyla kvalitní a s pravým damaškem měla společné jen mramorování. Damašková ocel je materiál, který má nehomogenní, ale více či méně pravidelnou vnitřní strukturu, kde se střídají vrstvy dvou a více různých druhů ocelí nebo i jiného kovu. Po vybroušení, naleptání a vyleštění povrchu vyniká jeho vnitřní vrstvená struktura. Výsledkem je kresba, jejíţ vzor je vţdy naprosto individuální, ale závisí i na pouţité technologii. V současné době se technologie damaskování vyuţívá k výrobě kvalitních sběratelských noţů a mečů.

Glauberova sůl Glauberova sůl nebo také mirabilit (historicky sal mirabilis), chemicky dekahydrát síranu sodného (Na2SO4•10H2O), je známý od 17. století, kdy ji reakcí chloridu sodného a kyseliny sírové připravil J. R. Glauber.

Mirabilit je bílý, skelně lesklý, štěpný nerost, rozpustný ve vodě. Vyskytuje se v sedimentech solných jezer a izolovaných zátok, například v Kaspickém moři. Je rozpuštěn v hořkých minerálních vodách, např. v České republice u Sedlic. Pouţívá se v lékařství jako detoxikační prostředek pod názvem Glauberova sůl, ve sklářství a barvířství.

Malachit

Malachit (Cu2(OH)2CO3) je dihydroxid-uhličitan diměďnatý. Název obdrţel podle řeckého slova malache (sléz) pro svou barvu. Má zpravidla zelenou barvu, která se můţe pohybovat v několika odstínech zelené. Vzniká na místech, kde dochází ke zvětrávání mědi, často se vyskytuje jako povlak na jiných horninách a minerálech. Ve starověku byl pouţíván jako minerální pigment v zelených barvách k dekorativním účelům a jako šperkařský kámen. Drcený malachit se pouţíval jako barvivo v malířství nebo líčidlo. Znám byl ve starém Egyptě, kde byl kromě šperků vyuţíván i jako lék. Malachit vyuţívali i staří Řekové a Římané, kteří z něj vyřezávali amulety a jiné ozdobné předměty. Ve starověkém Řecku byl v Efesu postaven jeden ze sedmi divů světa (chrám k uctění bohyně Artemidy), vyzdobený velkými malachitovými sloupky. V 16. století se ve střední Evropě pouţíval k podpoře růstu dětí a tišení bolesti.

76 TEORIE, OBJEVY, VÝROBY

Teorie

Atomové jádro, jaderná energie

77 Pomocí nové Heisenbergovy teorie bylo moţno také lépe vysvětlit a popsat izotopy. Objev neutronu otevřel cestu k největšímu objevu jaderné fyziky 20. století - ke štěpení jader atomů.

K objevu štěpných reakcí vedly práce, které zahájil v Římě E. Fermi se svými spolupracovníky. Štěpení jader provázelo uvolnění velkého mnoţství energie, ale praktické uplatnění se začalo jevit reálné aţ tehdy, kdyţ se prokázalo, ţe při štěpení jádra uranu se uvolňuje několik rychlých neutronů. Kaţdý z těchto neutronů po zpomalení můţe vyvolat štěpení dalších jader atomů uranu a můţe tak být vyvolána řetězová štěpná reakce.

S mírovým vyuţíváním jaderné energie se začalo brzy po válce. První jaderný reaktor v Evropě postavil v Paříţi F. Joliot-Curie v roce 1948.

Boyleův-Marriotteův zákon je historicky prvním zákonem kvantitativně popisujícím izotermický děj probíhající v plynu o stálém mnoţství. Dnes tuto přírodní zákonitost popisujeme slovy, ţe při izotermickém ději se stálým látkovým mnoţstvím ideálního plynu je součin tlaku a objemu konstantní.

Robert Boyle ve druhém vydání své knihy New Experiments, Physico-Mechanical, Touching the Spring of the Air, and its Effects (Nové fyzikálně mechanické experimenty týkající se vzduchové pruţiny a jejich účinků) popsal významný experiment. Pouţil k němu trubici tvaru „J“. Přiléváním rtuti do otevřeného ramena trubice bylo moţno zvětšovat tlak působící na plyn v uzavřeném rameni. Boyle si všiml, ţe úměrně tomu, jak vzrůstal tlak, zmenšoval se objem plynu, přitom teplota plynu zůstala při těchto měřeních téměř beze změny.

Jak jiţ vyplývá z názvu, autorem tohoto zákona (1662) je Robert Boyle. Podle některých historiků však matematickou formulaci nevypracoval on sám, ale spíše jeho asistent Robert Hooke. Nezávisle na nich dospěl ke stejnému závěru v roce 1676 i francouzský chemik Edme Mariotte.

Teorie elektrolytické disociace

K významným fyzikálním chemikům 19. století patří S. A. Arrhenius, který roku 1887 vyslovil předpoklad, ţe se elektrolyty v roztoku štěpí na elektricky nabité částice - ionty, které přenášejí elektrický náboj roztokem. Arrhenius ve své teorii elektrolytické disociace vysvětlil i vztah mezi

78 disociací a koncentrací roztoku. I kdyţ názor na existenci iontů v roztoku vyslovili jiţ před Arrheniem jiní, teprve Arrheniova disertační práce „Výzkum galvanické vodivosti elektrolytů" znamenala převrat v dosavadních názorech na vlastnosti roztoků. Byla s nadšením přijata W. Ostwaldem a J. H. van't Hoffem, kteří se podíleli na jejím rozpracování. Arrheniova teorie umoţnila vysvětlit mnohé vlastnosti roztoků elektrolytů, platila však jen pro slabé elektrolyty a zředěné roztoky. Nedostatek se podařilo vysvětlit teprve mnohem později především G. N. Lewisovi a P. J. W. Debyeovi.

Rozdíl mezi Empedoklovým a Démokritovým pojetím struktury hmoty

Pojetí ţivlů vysvětluje pozorované pozorovaným. Všechny předměty, které v přírodě pozorujeme, Empedoklés vysvětlil pomocí ohně, vzduchu, vody a země. Sucho a vlhkost, teplo a chlad i další vlastnosti jsou vysvětlovány opět suchem a vlhkostí, teplem a chladem i dalšími vlastnostmi.

Atomistické pojetí vysvětluje pozorované nepozorovaným. Všechny předměty, se kterými se v přírodě setkáváme, Démokritos vysvětlil pomocí atomů. Sucho a vlhkost, teplo a chlad, pruţnost a tuhost, barva a chuť věcí jsou vysvětlovány jako odvozené, sekundární vlastnosti, které jsou důsledkem prvotních, skutečných vlastností.

Filozofové a jejich názory na pralátku

Arché (řecky ἀρχή [archí], latinsky principium) neboli pralátka, původ, počátek označovala ve starověké řecké filozofii princip světa, z něhoţ svět vznikl.

Jako první přišel s konceptem arché Tháles z Milétu (asi 624 – 548/547 př. n. l.). Ten za pralátku všech věcí a vesmíru povaţoval vodu, která byla věčně v pohybu a ţivá. Tvrdil, ţe zřeďováním či vypařováním vody vznikl vzduch a oheň, naopak zhušťováním vody vznikly pevné látky.

Anaximenés z Milétu (asi 585 – 525 př. n. l.) za pralátku všeho povaţoval vzduch, který je neomezený, nediferencovaný a stále se pohybující, vzduchem rozuměl i duši. Takto chápaný vzduch byl tím, co vládlo vesmíru a co dávalo mu pohyb a smysl. Ostatní ţivly vznikly buď zhušťováním, nebo zřeďováním vzduchu. Například řídnutím vzduchu se vzdušné částice od sebe odlučovaly, tím nabývaly větší teploty a přecházely v oheň, naopak zhušťování způsobovalo ochlazování částic a sráţeli se ve vítr, mračna, vodu a zem.

Herakleitos z Efesu (asi 540/535 – 480/475 př. n. l.) za pralátku všeho povaţoval oheň. Svět a příroda byly dle Herakleita v neustálém pohybu, přičemţ oheň byl ze všech ţivlů nejpohyblivější.

Podle Empedokla z Akragantu (asi 493 – 433 př. n. l.) nebyla moţná existence jen jedné pralátky. Uznával tedy existenci více pralátek, které se mezi sebou míchaly a zase oddělovaly. Vzniklé látky a věci, které odpovídaly čtyřem stavům hmoty: země byla výrazem pevnosti a suchosti, voda znamenala stav tekutý, vzduch symbolizoval těkavost a plynný stav a oheň byl nositelem tepla a světla.

Démokritos z Abdér (asi 460 – 370 př. n. l.) tvrdil, ţe podstatou celého světa jsou atomy = nedělitelné a nejmenší částice. Atomy nikdy nevznikly a nikdy nezaniknou. Atomy byly ze stejné hmoty a lišily se tvarem, velikostí a hmotností. Byly nezměnitelné, nestlačitelné, tvrdé a v neustálém pohybu. Shlukováním atomů vznikly různé látky.

Dle Aristotela (asi 384/383 – 322 př. n. l.) byly čtyři základní ţivly nositeli čtyř základních vlastností pralátky; ţivly se mohly vzájemně proměňovat, neboť pocházely ze společné prahmoty. Vedle jiţ zmíněných čtyř ţivlů předpokládal Aristotelés existenci éteru – „boţské látky“, která byla nehmotná, nezničitelná a byl z něj sloţen svět stálic.

79 Flogistonová teorie

Základem flogistonové teorie, formulované G. E. Stahlem na počátku 18. století byla představa o existenci substance zvané flogiston (z řeckého phlox = plamen), která podle flogistonové teorie způsobovala hoření. Kaţdá látka schopná hoření musela dle této teorie obsahovat flogiston. Čím byla látka hořlavější, tím byla bohatší na flogiston. Kaţdá z hořlavých látek byla tedy sloţena ze dvou částí:

• specifické (calx) = ta část, která po hoření zbyla • obecné (flogiston) = ta část, která způsobovala hořlavost a při hoření unikala.

G. E. Stahl si flogiston představoval jako něco neviditelného, velmi jemného, co nehoří a je schopno pronikat všemi hmotami. Uhlí a dřevo byly chápány jako sloučeniny popela a flogistonu, kovy jako sloučeniny oxidů kovů s flogistonem apod. Výrazným pozitivem této teorie bylo spojení oxidačních procesů při hoření a při dýchání.

Mezi zastánce flogistonové teorie patřili např. J. J. Becher, J. Priestley a C. W. Scheele.

Tvrzení, ţe při spalování se ztratí část hořlavých látek, odporovalo faktům zjištěných řadou chemiků, např. J. B. van Helmontem v 17. století, ţe při ţíhání kovů dochází ke zvětšování hmotnosti. G. E. Stahl těmto faktům nevěnoval pozornost a jeho následovníci, aby udrţeli správnost teorie, připsali flogistonu zápornou hodnotu hmotnosti.

Flogistonová teorie poskytla chemikům té doby poprvé moţnost shrnout do jednoho systému některé základní chemické pochody (hoření, ţíhání kovů, dýchání). Všude tam, kde dnes hovoříme o slučování s kyslíkem či o oxidaci, bylo tehdy předpokládáno uvolňování flogistonu. Obdobně byla povaţována redukce nebo odnímání kyslíku za přijímání flogistonu. K rozšíření flogistonové teorie přispěla i její jednoduchost, která z didaktického hlediska značně usnadňovala výuku chemie a přírodních věd na univerzitách.

Hlavní význam flogistonové teorie spočíval v tom, ţe to byla první teorie, která se pokusila jednotně vyloţit velké mnoţství chemických jevů. Tato teorie se sice neosvědčila, ale boj proti ní způsobil oţivení experimentální činnosti i vědeckého myšlení a byl proto velmi uţitečný pro další rozvoj chemické vědy.

Na konci 18. století se flogistonovou teorii podařilo definitivně vyvrátit A. L. Lavoisierovi, který ji nahradil dodnes platnou teorií hoření – teorií oxidace.

Fotochemické reakce

Vliv světla na chemické reakce byl poprvé pozorován jiţ v 17. století (zčernání sraţeniny chloridu stříbrného na světle) a byly také známy i jevy opačné, kdy chemické reakce byly provázeny emisí světla (např. fosforescence). K soustavnějšímu studiu fotochemických reakcí však došlo aţ v 19. století a vedlo ve 30. letech 19. století k objevu fotografie (1835).

Na počátku 19. století formulovali Ch. von Grotthus a J. Draper první fotochemický zákon: fotochemickou reakci můţe vyvolat jen takové záření, které látka sama absorbuje. Druhý fotochemický zákon (zákon fotochemické ekvivalence) formulovali roku 1912 S. Stark a A. Einstein.

Pokrokem při studiu fotochemických reakcí bylo zjištění roku 1841, ţe účinnost záření závisí nejen na délce působení záření, ale také na jeho energii (vlnové délce).

Chemoterapie

Termín "chemoterapie" obecně označuje jakoukoli léčbu (terapii) pomocí chemických látek (např. antibiotika, virostatika a jiná léčiva), která se vpravují do organismu. V současné době se tento termín

80 pouţívá především v uţším slova smyslu pro léčbu nádorového bujení (tzv. protinádorová chemoterapie).

Po první světové válce byly známy pitevní nálezy vojáků zabitých yperitem (bojová chemická látka), u nichţ bylo nápadné poškození kostní dřeně. Při zkoumání účinků yperitu bylo zjištěno, ţe jeho derivát, dusíkatý yperit, nemůţe být pouţit k vojenským účelům, protoţe má mimořádné biologické účinky a významně poškozuje rychle se dělící buňky a buňky nádoru. Dusíkatý yperit se začal pouţívat v léčbě nádorových onemocnění. Kromě toho se stal „mateřskou“ sloučeninou některých alkylačních látek, z nichţ např. cyklofosfamid patří dodnes k základním a široce pouţívaným chemoterapeutikům.

Jin-jang

Teorie jin-jang vznikla v Číně v 9. - 8. století př. n. l. Označuje dvě protikladné, navzájem se doplňující abstraktní síly, které se nachází v kaţdé ţivé i neţivé části vesmíru. V kaţdém Jin je i zárodek Jang a naopak. Jsou v neustálém pohybu, ve stálé proměně, ale vţdy tak, aby byla zachována rovnováha. Jejich vzájemným působením se vysvětluje veškeré dění jako neustálý pohyb a vývoj.

• Jin – tmavší element, působí smutně, záporně, ţensky, temně, pasivně a koresponduje s nocí, bývá často symbolizován vodou a zemí

• Jang – světlejší element, působí vesele, kladně, muţsky, světle, aktivně a koresponduje se dnem, bývá často symbolizován ohněm a větrem

Tchaj-ťi tchu (taijitu) - tradiční symbol reprezentující síly Jin a Jang. Tečky opačné barvy symbolizují, ţe v kaţdé ze sil se nachází také opačná síla a charakter dané síly závisí na pozorovateli.

Katalýza

I kdyţ byly katalyzované reakce známy a vědomě vyuţívány jiţ od starověku (fermentační procesy), lze vlastní objev katalýzy spojovat teprve s pracemi H. Davyho, W. Döbereinera, J. J. Berzelia a dalších počátkem 19. století.

Označení katalyzátor navrhnul roku 1835 J. J. Berzelius. Domníval se, ţe působení katalyzátoru souvisí s elektrickými vlastnostmi látek - vysvětlení působení katalyzátorů se v té době hledalo ne v chemických faktorech, ale ve fyzikálních účincích (elektrické fluidum, krystalická stavba látek, adsorpční jevy).

Nový pohled na katalyzované reakce vznesl J. Liebig roku 1839. Jeho teorie jako první vzala v úvahu změnu vlastností reaktantů vlivem katalyzátoru a nevyloučila účast katalyzátoru v reakci.

V průběhu 19. století bylo popsáno mnoho příkladů katalyzovaných reakcí, aniţ byl poznán mechanismus jejich působení. Katalytické působení enzymů bylo dokonce zpočátku připisováno „vitální síle“ – vitalistická teorie. V roce 1875 byla katalýza poprvé uplatněna i v průmyslové výrobě (při výrobě kyseliny sírové kontaktní metodou, jako katalyzátor byla pouţita platina).

Nový pohled na katalýzu přinesly práce chemiků koncem 19. století v souvislosti s aplikací termodynamiky na chemické reakce. F. W. Ostwald prokázal, ţe katalyzátor nemá vliv na velikost energetické změny při chemické reakci a nemůţe tedy ovlivnit rovnováhu vratných reakcí. Prokázal, ţe katalyzátor mění reakční mechanismus tvorbou meziproduktů s reaktanty, čímţ sniţuje aktivační energii a tak urychluje reakci. Jeho teorie je pouţívána dodnes.

81 Vznik kvantové mechaniky

V souvislosti s problémem stavby atomu stále chyběla teorie, atomová mechanika, pohybové rovnice, jimiţ se řídí chování elektronu a jejichţ řešením lze toto chování předpovědět. První teorii podal roku 1925 W. Heisenberg vytvořením tzv. maticové mechaniky, z níţ vyplývají jak základní vlastnosti Bohrova modelu, tak i překvapující fakta o stabilitě atomu a o energetických přeskocích doprovázených vyzářením energie. O rok později E. Schrödinger přetvořil teorii de Broglieho o příslušnosti ke kaţdé částici. Odvodil pohybovou rovnici, nazvanou později jeho jménem, jíţ se řídí chování elektronových vln v atomu. Ze situace, kdy elektron je vázán přitaţlivou silou jádra v atomu, Schrödinger odvodil, jaké bude chování příslušné elektronové vlny. Podařilo se mu spočítat tvar a frekvence vlnových obrazců, které se tvoří na elektronových vlnách prostorově vázaných na atomové jádro.

Tak vznikly dvě na pohled naprosto rozdílné kvantové teorie atomu - Heisenbergova a Schrôdingerova. Obě správně popisovaly skutečnost, ale zdály se nepřeveditelné jedna na druhou. Základem Heisenbergova přístupu byla snaha vytvořit teorii, v níţ by vystupovaly pouze pozorovatelné veličiny. Schrôdingerova teorie atomu vznikla matematickým zpracováním de Broglieovy představy, ţe kaţdé částici přísluší vlna o určité charakteristické frekvenci. Brzy však Schrôdinger dokázal, ţe obě teorie jsou ekvivalentní. Přechod od jedné k druhé byl pouze matematickou transformací. Tak bylo moţno tutéţ fyziku, dnes nazvanou kvantová mechanika, vyjádřit ve dvou velmi rozdílných matematických podobách.

Celý vývoj završil roku 1927 P. Dirac tím, ţe sjednotil novorozenou kvantovou mechaniku s Einsteinovou teorií relativity. Jeho relativistická teorie nejen popsala známý elektron, ale i předpověděla pozitron, jako antičástici, která byla brzy nato objevena experimentálně.

Planetární model atomu, v němţ elektrony v podobě kuliček obíhaly kolem jádra, vedl k ustavičným rozporům se známými a ověřenými přírodními zákony. Kvantová teorie atomu, podle níţ je stav elektronu popsán prostorově omezenou vlnou, vysvětlila skutečnosti do všech kvantitativních podrobností. Předpověděla správně energetické spektrum záření atomu.

Smaragdová deska

Smaragdová deska, latinsky Tabula Smaragdina, je povaţována za jeden z nejstarších alchymistických textů. Deska byla nalezena v hrobě Herma Trismegista. Hermes v traktátech popisuje umění, jak dělat zlato. Zmiňuje se o tajemné látce, zvané Kámen mudrců (Lapis philosophorum), která má moc změnit kov ve zlato. Latinský text Smaragdové desky pochází z 12. a 13. století a pravděpodobně se zakládá na starších řeckých a arabských textech ze 7. a 9. století. Text se skládá ze třinácti vět (zásad, pravd), obsahuje i obrazce. V horní polovině desky je graficky znázorněno sedm symbolů planet: Slunce, Merkur, Venuše, Mars, Saturn, přičemţ na Merkuru stojí pohár, do kterého vlévají současně své síly Měsíc a Slunce. Do češtiny se o překlad smaragdové desky zaslouţil Bavor Rodovský mladší z Hustiřan, pán na dvoře Rudolfa II.

Objev struktury atomu a vývoj názorů na jeho stavbu

82 V roce 1909 byly prováděny pokusy, pod vedením E. Rutherforda, které vedly k myšlence, ţe atom má nepatrné, ale masivní centrum, které nese elektrický náboj. Tento objev byl podnětem k tomu, ţe Rutherford roku 1911 vytvořil planetární model atomu. Podle jeho představ se kaţdý atom skládal z kladně nabitého jádra, kolem něhoţ obíhaly záporně nabité elektrony – podobně jako obíhají planety kolem Slunce. Tento model však odporoval poznatkům klasické fyziky o elektřině. Pohybem elektronů kolem jádra by se totiţ měla měnit jejich energie. Postupnou ztrátou kinetické energie by se elektron velmi rychle blíţil k jádru, aţ by s ním nakonec zcela splynul.

S. Goudsmit a G. Ulenbeck zavedli k vysvětlení rozporu další kvantové číslo – spinové.

83 De Broglie postuloval, ţe vlnová délka příslušející letícímu elektronu je určena jeho hybností (λ=h/p): čím je hybnost větší, tím je vlnová délka menší. Tato de Broglieova hypotéza je v podstatě výrokem o dualistické povaze částic, povaze korpuskulární a povaze vlnové. Elementární částice se někdy chovají jako částice (korpuskule), jindy jako vlny; kaţdému druhu částic přísluší vlnění o jiné vlnové délce.

Kinetická teorie a vlastnosti plynů

Důleţitým mezníkem fyzikální chemie 19. století bylo uznání Avogadrových hypotéz (vysloveny r. 1811), které však byly všeobecně přijaty aţ r. 1860 na mezinárodním kongresu chemiků v Karlsruhe, kde je opětovně vyzdvihl S. O. Canizzaro

Bylo třeba přijmout hypotézu, ţe plyn je tvořen z částic, ţe částice plynu jsou v neustálém pohybu, ţe na sebe naráţejí a naráţejí téţ na stěny nádoby. Zásluhou prací skotského fyzika J. C. Maxwella a rakouského fyzika L. E. Bolzmanna byla tato hypotéza rozpracována v kinetickou teorii plynů.

Teorie kyselin a zásad

Nově vyslovené teorie kyselin a zásad vycházejí ze snahy po obecnějším chápání těchto pojmů, neţ to umoţňovala Arrheniova teorie.

Jiný typ obecných teorií kyselin a zásad představují teorie elektronové, vycházející z donor- akceptorních vlastností látek. Podle G. N. Lewise je moţno kyselinu povaţovat za látku přijímající elektronový pár, zásadou je látka, která elektronový pár dodává.

Minerální teorie

Zakladatelem této teorie je J. von Liebig a zveřejnil ji ve svém spise Chemie a její pouţití v zemědělství a fyziologii, ve kterém vytyčil aktuální problémy fyziologické chemie a rozpracoval své názory na výţivu rostlin. Tato teorie ukazuje, jaké minerální soli jsou nezbytné k výţivě rostlin – soli fosforu (fosfáty), draslíku a dusíku. Tímto upozornil na ohromná mnoţství ţivin, které rostliny odnímají půdě kaţdou sezonu. Na základě četných rozborů kulturních plodin odvodil, ţe chlévská mrva nemůţe v dostatečném mnoţství nahradit ztráty způsobené sklizní.

84 Oxidační teorie

Oxidační teorie (teorie hoření a dýchání) nahradila v roce 1777 flogistonovou teorii. Poprvé s touto teorií vystoupil A. L. Lavoisier.

Počátkem 70. let 18. století se Lavoisierův výzkum zaměřoval na přírůstky a úbytky hmotnosti při spalování. Domníval se, ţe to, co způsobuje pozorované přírůstky a úbytky hmotnosti, je spíš neţ oheň pravděpodobně zachycování a uvolňování kyslíku. Vypočítal, ţe kyslíku je ve vzduchu jedna pětina a zbytek tvoří dusík.

Oxidační teorie byla výsledkem velké a vytrvalé snahy mnoha vědců vytvořit experimentálně podloţenou chemickou teorii hoření a dýchání. Přispěla k tomu, ţe se přestalo věřit, ţe vzduch je nerozloţitelná látka, a začal se brát jako fakt, ţe kyslík (sloţka vzduchu) je základem dýchání a podporuje hoření.

Jedním z výchozích bodů byla skutečnost, ţe roku 1774 objevil J. Priestley zahříváním červeného oxidu rtuťného „deflogistonovaný vzduch“, který dnes nazýváme kyslík. Tento plyn se podobal flogistonu více neţ obyčejný vzduch, předměty v něm hořely mnohem lépe neţ na vzduchu. Kdyţ se Lavoisier doslechl o Priestlyově objevu kyslíku, uvědomil si jeho význam a podařilo se mu dokázat, ţe spalování zajišťuje kyslík a spalování není ničím jiným, neţ přijímáním kyslíku.

Radikálová teorie

Zakladatelem radikálové teorie se stal J. J. Berzelius, který vycházel z Lavoisierova pojmu sloţeného radikálu. Berzelius pokládal za radikál určité organické sloučeniny to, co zbývalo po odečtení kyslíku z jejího vzorce – nepokládal totiţ za moţné, aby kyslík byl součástí radikálu, jelikoţ by existence kyslíkatých radikálů odporovala jeho dualistické elektrochemické teorii.

Tato teorie se pokoušela zevšeobecnit experimentální výsledky v organické chemii. Na základě radikálové teorie bylo moţné provést klasifikaci většiny tehdy známých organických látek podle povahy radikálu.

Radikálovou teorii podpořili někteří významní chemici – J. L. Gay-Lussac, B. Dumas, F. P. Boullay. Gay- Lussac roku 1815 zjistil, ţe při celé řadě chemických reakcí přechází skupina několika atomů z jedné molekuly do druhé, podobně jako přecházejí atomy prvků z molekuly do molekuly – to bylo chemikům popudem k pátrání po dalších radikálech v organických sloučeninách.

Mimořádný význam pro radikálovou teorii měla práce J. von Liebiga a F. Wöhlera z roku 1832 o radikálu benzoylu – Berzelius byl z této práce tak nadšen, ţe ustoupil od své původní definice, dle které elektronegativní kyslík nemohl být součástí organického radikálu.

Radikálová teorie se dopustila podstatné chyby tvrzením, ţe radikály jsou absolutně neměnné (díky tomu totiţ byla věnována pozornost té části molekuly, která se dle tehdejších názorů neměnila) – jiţ v 30. letech 19. století byla zjištěna mnohá fakta, která odporovala představám o neměnnosti radikálů při chemických reakcích. Díky vyvrácení tvrzení o neproměnlivosti radikálu vznikla díky A. Laurentovi substituční teorie.

Scholastika

Scholastika je hlavní proud středověké filozofie a teologie, uplatňovaný ve feudální společnosti v 9. aţ 15. století, představující neţivotný, strnulý a dogmatický způsob myšlení nebo výkladu.

Pojem scholastika pochází z latinského scholasticus (= školský, patřící škole).

85 Scholastika pracovala s dedukcemi jiţ přijatých názorů a myšlenek, z nichţ základ tvořila dogmata. Dogma je myšlenka (idea, teorie) formulovaná určitou autoritou. Tato myšlenka není dokázaná, ani není dokazatelná, a je zaloţena na víře v její správnost a neomylnost určité autority. Dogmata obvykle tvoří určitý soubor.

Zakladatelem scholastiky je anglosaský mnich Alkuin, který byl povolán na dvůr Karla Velikého poté, co se panovník zhrozil nad úrovní vzdělanosti kněţstva.

Scholastika je spjata se vznikem univerzit v Evropě, např. v Boloni, Oxfordu, Cambridge, Krakově, Vídni, Lipsku aj.

Rozdělujeme ji do tří období: • raná scholastika (11. – 12. století) – v této době se hlavně vedl spor o univerzálie (obecné pojmy), představitelé: Anselm z Canterbury, Pierre Abélard, Petr Lombardský aj. • vrcholná scholastika (13. století) – v této době probíhaly tzv. sumarizační snahy (shrnutí všech vědomostí do knih – sumy), představitelé: Roger Bacon, Albert Veliký, Tomáš Akvinský aj. • pozdní scholastika (14. – 15. století) – v tomto období postupně docházelo ke stagnaci a probíhal rozvoj přírodních věd a křesťanské mystiky, představitelé: Petr Auriol, Mikuláš Oresme, Tomáš Bradwardine aj.

Strukturní teorie

Za počátek strukturní teorie v organické chemii můţeme pokládat článek F. A. Kekulého z roku 1858, ve kterém jasně formuloval čtyřvaznost uhlíku a vyslovil své názory o řetězení uhlíkových atomů.

Téměř ve stejné době jako Kekulé vyslovil předpoklad čtyřvaznosti uhlíku i skotský chemik A. S. Couper a vysvětlil řetězení uhlíkových atomů. Ve své práci podrobil přísné kritice teorii typů (tvrdil, ţe pro pochopení chemických vlastností sloučenin, je třeba přihlíţet k afinitě prvků, ze kterých se sloučenina skládá).

Ostré výpady Couperovy proti teorii typů zkritizoval A. M. Butlerov, nicméně také přiznal, ţe Gerthardtova typová teorie neodpovídá současnému stavu vědy, coţ přednesl na 36. sjezdu chemických přírodovědců a lékařů ve Speieru roku 1861.

Jeden z mála chemiků, kteří se po Butlerově přednášce ve Speieru hlásili k myšlenkám strukturní teorie, byl německý chemik a Kekulého ţák E. Erlenmeyer. Ten došel ke strukturním vzorcům, ale nazýval je vzorci relativní konstituce.

Počínaje rokem 1862 Butlerov usilovně rozvíjel teoretické základy teorie chemické struktury a snaţil se je doloţit experimentálním materiálem. Jeho práce o izomerii byly prověrkou správnosti této teorie.

Teorie chemické struktury se koncem 60. let 19. století stala základem většiny teoretických i experimentálních prací v organické chemii, urychlila její rozvoj a znamenala převrat v názorech na sloţení molekul.

Substituční teorie

Substituční teorie vznikla na základě teorie radikálové. Tvůrcem substituční teorie byl francouzský chemik A. Laurent, který zjistil, ţe chemická povaha sloučenin se substitucí (tj. náhradou nebo záměnou) podstatně nemění. Část sloučeniny, která se při substituci změní, nazval Laurent jádrem, udávajícím povahu sloučeniny – jádro se dle něj skládá z uhlíku a vodíku, v tzv. sekundárním (odvozeném) jádru je vodík nahrazen jiným prvkem či skupinou prvků.

86 Význam substituční teorie byl především v tom, ţe umoţnila další pokrok v klasifikaci organických sloučenin a ţe pomáhala překonat starou radikálovou teorii – byl to první zárodek systematického strukturního myšlení.

K názorům Laurenta se přiklonil roku 1839 i do té doby odpůrce substituční teorie, J. B. Dumas, který dal vznik tzv. starší teorii typové.

Stará typová teorie

Tvůrcem této teorie byl J. B. Dumas, který popíral teorii radikálů. To, co A. Laurent nazývá ve své substituční teorii jádrem, je podle Dumase typem. Typy mohou být dle Dumase dvojího druhu – mechanické a chemické:

• K určitému mechanickému typu počítal sloučeniny, které mají stejný počet atomů, ale různé chemické vlastnosti (např. octová kyselina a etanol – v té době předpokládali v obou sloučeninách stejný počet atomů). • K určitému chemickému typu patří látky, které se vyznačují podobnými chemickými vlastnostmi, např. octová kyselina a chloroctová kyselina.

Při podrobnějším rozpracování své typové teorie dospěl J. B. Dumas k různým extrémům a řadil k so- bě sloučeniny původem i povahou naprosto odlišné.

Nová typová teorie

Protoţe přívrţenci substituční a typové teorie pojem radikál zcela zavrhovali, rozhodl se F. Ch. Gerhardt obě teorie spojit a zachovat tak pojem radikálu v organické chemii. Dle Gerhardta jsou radikály atomové skupiny, které zbývají při vzájemném působení dvou látek. Protoţe nejsou schopny samostatné existence, ihned se seskupují v novou látku. Gerhardt nepřirovnává radikály k prvkům, ale tvrdí o nich, ţe nemohou existovat volné ani být izolovány, ale dají se přenášet ze sloučeniny do sloučeniny. Tím se Gerhardtovo pojetí radikálu liší od staré radikálové teorie.

Gerhardt ve své práci z roku 1853 roztřídil všechny tehdy známé sloučeniny na čtyři typy:

• typ vodíkový – vodík, methan, ethan • typ chlorovodíkový – chlorovodík, etylchlorid, ethylkyanid • typ vody – voda, etylalkohol, ether • typ amoniakový – amoniak, ethylamin, diethylamin

Náhradou atomů vodíku různými uhlovodíkovými skupinami (radikálové zbytky dle Gerhardta) bylo moţno odvodit velké mnoţství organických sloučenin. Gerhardt dosáhl na základě nové typové teorie dost jasný přehled všech známých organických sloučenin. Existovaly však sloučeniny, které se do ţádného z typů nehodily a musely být vykládány spojením dvou sloučenin, z nichţ kaţdá náleţela jinému typu – tzv. smíšené typy.

Gerhardtova typová teorie byla velkým pokrokem v poznání struktury látek a stala se výchozím bodem k vytvoření strukturní teorie.

Vitalistická teorie

Tato teorie se zakládala na myšlence, ţe organické látky vznikají za přispění zvláštní ţivotní síly – vis vitalis, náleţející pouze ţivé hmotě. Podle této teorie by zákony platící pro anorganické chemické reakce byly jiné, neţ zákony pro organickou chemii. Pokus o syntézu organické látky z anorganické by tedy byl podle této teorie předem odsouzen k neúspěchu.

87 Pojem ţivotní síly má dlouhou historii. Pro označení nějaké utajené, neviditelné příčiny ţivota uţívali různí učenci, počínaje starověkem, různých slov, např.: entelechie (Aristotelés), pneumata (Galenos), archem (Paracelsus, van Helmont), virtus vitalis (Joepser), anima (Stahl), vis Essentials (Wolff) nebo Lebenskraft (Medicus, Roose), která jsou z hlediska sémantického v podstatě shodná s vis vitalis.

Zdrcující většina chemiků na počátku 19. století byla přesvědčena o správnosti vitalistické teorie v chemii. Tento názor zastával zatvrzele dokonce i významný chemik J. Berzelius.

Hlavními argumenty proti vitalistické teorii v organické chemii byly úspěchy organické syntézy. K vyvrácení vitalistické teorie bylo však třeba uskutečnit řadu organických syntéz, neboť ne kaţdá syntéza byla pro tehdejší chemiky přesvědčivým důkazem nesprávnosti této teorie.

První takovou syntézou byla roku 1824 Wöhlerova příprava šťavelové kyseliny, látky nesporně rostlinného původu, ta však zůstala řadu let nepovšimnuta. Roku 1828 pak Wöhler připravil z čistě anorganických látek pouhým zahříváním kyanatanu amonného močovinu, typický metabolit savců vyskytující se v moči, v té době povaţovaný za prototyp organické látky. Teprve tato syntéza sehrála největší úlohu v boji proti vitalistické teorii, ale definitivně vitalistická teorie odezněla aţ v polovině 19. století.

Z dalších syntéz byla významná především Kolbeho příprava octové kyseliny z anorganických látek v roce 1845 a Berthelotova syntéza ethynu roku 1859. Tyto syntézy postavily organické a anorganické chemické sloučeniny na stejnou úroveň.

Teorie čtyř ţivlů

Základem této teorie (5. – 4. století př. n. l.) byla představa, ţe svět byl sloţen ze čtyř základních ţivlů – Ohně, Vody, Vzduchu a Země. Vedle jiţ zmíněných ţivlů předpokládal Aristotelés existenci éteru – „boţské látky“, která byla nehmotná a nezničitelná.

Názvy ţivlů bylo nutno chápat symbolicky, nikoli doslovně.

Čtyři vlastnosti – chladný, mokrý, horký a suchý byly spojeny s čtyřmi ţivly a charakterizovaly je. Podle Aristotela měl kaţdý ţivel jednu vlastnost jako hlavní (primární) a druhou jako vedlejší (sekundární). Oheň byl primárně horký, sekundárně suchý. Voda byla primárně chladná, sekundárně mokrá. Vzduch byl primárně mokrý, sekundárně horký. Země byla primárně suchá, sekundárně chladná. Uvedené dvojice vlastnosti ţivlů objasňovaly také jejich vzájemnou slučitelnost. Například kombinace Oheň + Vzduch byly slučitelné, protoţe měly společnou vlastnost, ţe byly oba horké. Kombinace Oheň + Voda byla špatně slučitelná, protoţe neměly ţádnou společnou vlastnost.

Čtyři pozemské ţivly byly nedokonalé a pohybovaly se nahoru a dolů. Přirozený pohyb Země byl sestupný, protoţe byla velmi těţká. Pohyb Ohně byl vzestupný, neboť byl velmi lehký. Pohyby Vody a Vzduchu byly v souladu s relativní tíţí a lehkostí. Ţivel Voda v sobě skrýval všechny látky, které mohly přejít do kapalného skupenství, tudíţ i kovy. Ty, které se mohly vypařovat a byly těkavé, v sobě skrývaly ţivel Vzduch. Ţivel Oheň se vztahoval k látkám, které bylo moţné spálit. Byl také nositelem tepla a světla. Ostatní nespalitelné a ve vodě nerozpustné látky měly vlastnosti ţivlu Země.

Termodynamika a termochemie

Jiţ v 17. století vyslovili vědci názor, ţe teplo je výsledkem rotací a vibrací nepatrných částic látky (R. Hooke, R. Boyle, J. Locke, I. Newton i M. V. Lomonosov a další). Avšak tento dnes přijímaný kinetický názor byl aţ do poloviny 19. století zatlačován fluidovou teorií. Podle ní byla podstatou tepla nevaţitelná všudypřítomná substance - fluidum (téţ calor, calorique, termogen apod.). Práce tepelných strojů se pak konala přechodem tepelného fluida z místa s vyšší teplotou do místa s niţší teplotou. K zastáncům fluidové teorie patřili např. G. Galilei nebo A. L. Lavoisier.

88 Důleţitým pokrokem bylo v 18. století rozlišení pojmů teplota a mnoţství tepla anglickým chemikem J. Blackem.

A. L. Lavoisier a P. S. Laplace poloţili základy termochemie a odvodili první termochemický zákon. Tento zákon experimentálně potvrdil ruský chemik H. G. Hess, který roku 1840 formuloval druhý termochemický zákon. Tento empiricky objevený zákon byl později teoreticky vysvětlen objevením zákona o zachování energie a z něj vyplynul závěr, který dnes označujeme první věta termodynamická (1851). Výchozími pracemi pro objev a formulaci druhé věty termodynamické byly práce matematika S. Carnotta o účinnosti tepelných strojů (1824). Její výklad a matematickou formulaci podali v 50. letech R. Clausius a W. Thomson. K matematickému důkazu této věty zavedl Clausius novou veličinu – entropii.

Zpočátku se vyuţívalo závěrů druhé věty termodynamické k výpočtům týkajícím se tepelných strojů, později začala zasahovat termodynamika do chemie a chemické technologie. Práce A. Horstmanna, J. W. Gibbse, H. Helmholtze, J. H. van´t Hoffa, S. A. Arrhenia umoţnily vyvozovat soudy o uskutečnitelnosti a o rovnováţné konstantě vratné reakce.

Zákon zachování hmotnosti

Hmotnost všech látek do reakce vstupujících je rovna hmotnosti všech reakčních produktů.

Poprvé tento zákon formuloval M. V. Lomonosov (1748) a později nezávisle na něm A. L. Lavoisier (1774).

Zkapalňování plynů

Roku 1799 byl zkapalněn amoniak a oxid siřičitý, roku 1805 byl připraven kapalný chlor a chlorovodík a v roce 1823 se podařilo M . Faradayovi zkapalnit většinu tehdy známých plynů.

Metoda zkapalňování plynů pomocí změn teploty a tlaku selhala u vodíku, kyslíku, dusíku a oxidu uhelnatého, čímţ byly prohlášeny za nezkapalnitelné – tzv. permanentní plyny. K rozřešení tohoto problému přispělo zjištění T. Andrewse (1869), ţe pro kaţdý plyn existuje tzv. kritická teplota, nad níţ nelze plyn zkapalnit při sebevětším tlaku.

Objevy

Objev elektronu a radioaktivity Objev elektronu

Elektrický výboj v plynech pozoroval jiţ M. Faraday (1838) a o vysvětlení tohoto jevu se pokusili v po- lovině 19. století mnozí chemici. O povaze světélkujících paprsků byly vedeny spory. Teprve roku 1895 prokázal J. Perrkin, ţe tyto paprsky mají negativní elektrický náboj a J. J. Thomson změřil roku 1897 jejich rychlost i poměrnou hmotnost vzhledem k hmotnosti atomu vodíku a vysvětlil jejich pů- vod. Název elektron pouţil poprvé roku 1891 J. Stoney pro vyjádření nejmenšího elektrického mnoţství přenášeného iontem o jednotkovém náboji a teprve po objevech J. J. Thomsona (1897) byl tento název přenesen na elementární částice obsaţené v atomu.

Objev radioaktivity

89 spolupracovník, francouzský fyzik P. Curie a jeho pozdější ţena, polská fyzička Marie Sklodowska- Curie, kteří prokázali stejné vlastnosti i u jiných prvků, neţ je uran a podařilo se jim izolovat z jáchymovského smolince dva nové chemické prvky – polonium a radium (1898) – jejichţ schopnost vysílat záření byla mnohem větší neţ u uranu a pro nový druh záření navrhli označení radioaktivita. Ale ani oni nedokázali vysvětlit podstatu tohoto záření.

Další poznání podstaty radioaktivního záření spadá do 20. století a je spojeno např. se jmény E. Rutheforda, F. Soddyho, K. Fajanse, A. S. Russela aj.

Fotosyntéza

Značný význam ve vývoji biochemie měl výzkum fotosyntézy. Struktura chlorofylu byla poznána aţ ve 20. století zásluhou ruských botaniků K. A. Timirjazeva a M. S. Cvěta. Výzkumem chlorofylu a fotosyntézou se zabýval i známý český biochemik a agrochemik J. Stoklasa. H. Fischer roku 1940 rozřešil strukturu chlorofylu. Za dalších 20 let připravili synteticky chlorofyl dva badatelé, Fischerův ţák A. Treibs a americký chemik R. B. Woodward. Přestoţe šlo o skvělé vítězství moderní chemie přirozených látek, nebylo splněno očekávání přírodovědců z počátku století. Ti totiţ doufali, ţe poznáním chemie chlorofylu bude rozřešena otázka fotosyntézy. Po řadě hypotéz, které vysvětlovaly fotosyntézu či asimilaci CO2 převáţně jednoduchým způsobem, upozornil roku 1919 německý biochemik O. Warburg, ţe fotosyntéza je děj velmi sloţitý a ţe jde v postatě o dýchání. Warburg se odvolával na pokusy F. F. Blackmana z roku 1905, který jiţ tehdy usoudil, ţe sama fixace CO2 není závislá na světle. Po pokusech S. Rubena, který pouţil radioaktivní oxid uhličitý, tajemství temnostní fáze fotosyntézy odkryl roku 1956 americký chemik M. Calvin. Ten objasnil velmi komplikovaný mechanismus asimilace CO2. Objevil, ţe v tomto procesu vzniká deset meziproduktů a ţe reakci mezi nimi katalyzuje 11 různých enzymů. Potom následovaly objevy v oblasti světelné fáze fotosyntézy, koncepce dvou fotosystémů, objev cyklické a necyklické fotofosforylace, objev ferredoxinu, přenašeče elektronů a poznávání tohoto fundamentálního děje neustále pokračuje.

Nukleové kyseliny

Dalším významným biochemickým úspěchem bylo určení struktury nukleových kyselin. První pokusy učinil F. Miescher, který později s A. A. Piccardem objevil v mlíčí první purinovou bázi - guanin. Roku 1929 zjistili P. A. Levene a T. Mori deoxypentosu, identifikovanou později jako D-2- deoxyribosa. Časem byly rozlišovány dvě kyseliny - deoxyribonukleová (DNA) a ribonukleová (RNA). Americký biochemik E. Chargaff v roce 1950 objevil pomocí rentgenových paprsků periodickou strukturu DNA. Na základě toho a dalších skutečností vytvořili roku 1953 J. D. Watson a F. H. C. Crick model DNA, sloţený ze dvou polynukleotidových řetězců. Jejich práce, oceněná Nobelovou cenou, se stala základem pro vznik nového vědního oboru - molekulární biologii. Velmi rychle pak pokračoval výzkum různých typů DNA a RNA. Dlouho se však nedařilo stanovit sled nukleotidů v nukleových kyselinách. Teprve roku 1977 zjistil F. Sanger kompletní nukleotidovou sekvenci u malého viru X-174-fagu, který obsahuje jednovláknovou kruhovou DNA, sloţenou z 5 386 nukleotidových jednotek. Tento objev umoţnil základní studie v molekulární genetice - především výzkum dědičných nemocí a zhoubných nádorů. Umoţnil tak i rychlý rozvoj genového a genetického inţenýrství a poukázal na obrovské perspektivy teoretické a aplikované biologie a biochemie.

90 Vitamíny

Významným podnětem k rozvoji biochemie byly i tzv. dodatkové faktory v potravě - vitamíny. Aţ do počátku 20. století se soudilo, ţe přiměřená dieta je sloţená ze sacharidů, tuků, bílkovin, solí a vody. Na zvláštní faktory výţivy, o nichţ byly zmínky jiţ od starověku, nebyl jednotný názor.

Výzkum pokročil aţ v roce 1912 zásluhou anglického biochemika F. Hopkinse, který první upoutal pozornost vědců na to, ţe plnohodnotná potrava obsahuje také malé mnoţství látek, bez nichţ se růst organismů zastavuje a projevují se degenerační symptomy.

Tyto dodatkové faktory, později známé jako vitamíny, daly bezprostředně podnět ke studiu biochemie, protoţe zde byly konečně objeveny chemické látky, jichţ mohlo být přímo pouţito k léčebným účelům. Myšlenka, ţe jistý stav byl vyvolán nedostatkem určitých látek v organismu, vedla vědce ke snaze vypátrat, čeho se mu nedostává a isolovat látky, které mohou karenci (tj. chorobný stav vznikající z nedostatku některých ţivin) vyléčit, určit jejich vzorec a nakonec je připravit a později i vyrobit synteticky.

Zvlášť významný byl objev vitamínu C maďarským biochemikem A. Szent-Gyôrgyim. Izolace této látky se podařila v roce 1928. Vitamín C byl prvním chemicky určeným vitamínem.

Výroby

Amalgamace

Amalgamační způsob těţby zlata z rud byl pouţíván v minulosti pro těţení zlata z náplavů, v nichţ se zlato objevovalo ve formě větších oddělených zrnek, která se však jiţ obtíţně získávala rýţováním. Pro tento účel byla zlatonosná hornina kontaktována s kovovou elementární rtutí, která na sebe vázala zlato. Vzniklý amalgam – slitina zlata a rtuti - byl po oddělení horniny obvykle pyrolyzován a rtuť byla jednoduše odpařena do atmosféry. V současné době se tento postup téměř nepouţívá. Vyuţívá se postup, kdy je zlato získáváno šetrnějším způsobem bez kontaminace atmosféry parami rtuti.

Fajáns

Fajáns je proslavený druh hrnčířských výrobků naţloutlé nebo načervenalé barvy, které jsou pokryty bílou neprůhlednou glazurou. Vzhledem často připomínají porcelán.

Nejstarší známé hliněné fajánsové nádobí pochází z Egypta z roku 3 300 př. n. l. V Bulharsku se objevuje importovaný fajáns z hellénistického období Egypta z roku 100 př. n. l. V 5. století n. l. se fajáns objevila v západní Asii, prostřednictvím Maurů se dostala do Španělska a odtud do Itálie. V 17. a 18. století se výroba fajáns přesunula z Itálie do Francie a Nizozemska. Od počátku 19. století byla výroba fajáns vytlačena porcelánem a anglickou kameninou.

Hrnčířství

Hrnčířství je řemeslná rukodělná výroba jemné keramiky, zejména nádob, z plastické hlíny, která po vypálení dává pevný a trvanlivý střep. Jedná se o jednu z nejstarších lidských výrobních technologií. Různě zdobené hrnčířské výrobky mají velký význam pro archeologii. Hrnčířské uţitkové výrobky nahradil v bohatších společnostech nejprve porcelán a později plasty, takţe hrnčířství je v dnešní době spíše uměleckým řemeslem.

Historie hrnčířství

V neolitu bylo hrnčířství důleţité a velmi rozšířené řemeslo. Jiţ kolem 6. tisíciletí př. n. l. byl v Mezopotámii objeven hrnčířský kruh, který usnadnil výrobu. Od 10. století př. n. l. vznikla v oblasti

91 Středomoří střediska vyspělého hrnčířství, která vyráběla krásné a kvalitní nádoby, obzvlášť na export. Od pozdního středověku vyráběli hrnčíři také kachle na stavbu kamen, obvykle polévané a často bohatě zdobené. Velký rozkvět zaţilo hrnčířství v 16. století v severní Itálii, kde vznikla také dokonalejší fajáns a majolika s bohatou malovanou výzdobou. S rozšířením průmyslové výroby porcelánu a s nástupem plastů ztrácelo běţné hrnčířství na významu. Od poloviny 20. století se provozovalo hlavně jako umělecké řemeslo nebo záliba.

Hrnčířská technologie

Zpracovávaným materiálem je speciální hlína - směs hlinitokřemičitého jílu, písku a vody. Můţe se tva- rovat rukama nebo pomocí hrnčířského kruhu, výsledná nádoba se na závěr uhladí.

Vytvarovaný výrobek se nejprve na vzduchu suší a pak vypaluje. Nejstarší způsob vypalování byl v otevřeném ohni, kdy se výrobky obklopily dřevem, které se zapálilo. Brzy se však začaly uţívat různé druhy pecí. Tradičně se uţívaly pece horizontální a vertikální.

V horizontální peci se topí pod perforovaným roštem, na kterém je narovnána keramika. U tohoto druhu pece se vyuţívá stoupajícího tepla a ţáru spalin. Vertikální pec je protáhlá, u vstupního otvoru je zvýšená a proud spalin se vede od topeniště v čele pece přes narovnané nádoby aţ do komína. Horizontální pece převládají u středomořských kultur, zatímco vertikální pece jsou častější na Dálném Východě.

Vyspělejší hrnčířství uţívá rozmanité techniky zdobení, jednak plastického (vtlačování, vyrývání, přilepování), jednak povrchového malování. Také zdobení se můţe dělat na kruhu – vznikají tak pravidelné kruhy a vlnovky na povrchu hrnců, dţbánů, misek a talířů. Povrchová výzdoba se můţe vytvářet před vypálením, obvykle se však na vypálený střep nanášejí různé polevy (glazury) a vypalují se podruhé při niţší teplotě.

Majolika

Majolika je historický termín kdysi uţívaný pro pestře dekorovanou keramiku pocházející z ostrova Mallorca. Odtud pravděpodobně vznikl samotný název.

Zdobení bylo prováděno olovnatocíničitou polevou vypalovanou při vysokých teplotách. Původ majoliky je spojován se španělsko – maurskou keramikou, která byla v polovině 15. století importována do Itálie.

Výroba oceli

Proč se vyrábí ocel

Objev výroby a vyuţití ţeleza byl jedním ze základních momentů vzniku současné civilizace. Ţelezo má všestranné vyuţití při výrobě slitin a pro výrobu většiny základních technických prostředků pouţívaných člověkem.

Jedním z klíčových okamţiků výroby ţeleza tavením z ţelezné rudy je tzv. nauhličování ţeleza, protoţe s rostoucím obsahem uhlíku v ţeleze klesá jeho teplota tání, coţ je pro výrobu výhodné. Zatímco čisté ţelezo taje při 1535 °C, slitina ţeleza s uhlíkem obsahující 4,3 % uhlíku taje jiţ při 1130 °C. Surové ţelezo vyrobené klasickým způsobem proto obsahuje cca 3-4 % uhlíku. Nadměrná přítomnost uhlíku v surovém ţeleze však způsobuje jeho křehkost (není kujné) a tím i nevhodnost k pouţití jako konstrukčního materiálu např. ve strojírenství.

Surové ţelezo se proto pro jeho další vyuţití obvykle zpracovává na ocel sníţením obsahu uhlíku (výsledný obsah nanejvýš 2,14 % uhlíku). Při výrobě oceli se kromě sníţení obsahu uhlíku sniţuje obsah nečistot (síra, fosfor) a naopak jsou do slitiny jsou dodávány další, tzv. legující prvky, např. mangan, křemík, hliník, chrom, nikl apod. Existuje více neţ 2 000 různých druhů ocelí s přesně

92 definovaným sloţením a mechanickými vlastnostmi, jako je pevnost, tvrdost, chemická odolnost a řada dalších.

Historie výroby oceli

Stáří nejstarších nalezených kousků oceli je odhadováno na přibliţně 4000 let. Od těch dob do současnosti prošla výroba oceli dlouhým vývojem a podstatnými změnami:

Starověká ocel

Oceli na počátku našeho letopočtu

Moderní metody výroby oceli

Od 17. století je prvním krokem v evropské výrobě oceli přeměna ţelezné rudy na surové ţelezo ve vysoké peci - původně pomocí dřevěného uhlí. Nyní se místo dřevěného uhlí pouţívá koks, coţ se ukázalo být výhodnější. Moderní metody výroby oceli lze přibliţně rozdělit do tří následujících skupin:

Metody vycházející z prutového (tyčového) ţeleza

Metody vycházející ze surového ţeleza

Recyklační metody

Starověká ocel

Ocel byla známá jiţ ve starověku. Nejstarším známým dokladem výroby oceli jsou kousky oceli nalezené na archeologickém nalezišti Kaman-Kalehoyuk v Anatolii (cca 100 km severovýchodně od Ankary) o stáří cca 4000 let.

Jiné starověké oceli pocházejí z východní Afriky (cca 1400 let př. n. l.).

Kolem roku 650 př. n. l. byla ocel ve velkých mnoţstvích vyráběna ve Spartě.

Oceli na počátku našeho letopočtu

Výroba mramorované oceli s vysokým obsahem uhlíku v Indii má své počátky přibliţně 300 př. n. l.

Tato ocel se během 1. poloviny 1. tisíciletí n. l. zdokonalila v tzv. damascenskou ocel, která je dodnes proslulá svou pevností a schopností drţet ostří. Byla vyráběna z velkého mnoţství různých materiálů včetně různých stopových prvků. Při výrobě se v tehdejší době vyuţíval přírodní vítr a k dosaţení vysoké teploty se pouţívalo hoření dřeva.

Nejstarší tyglíková ocel, vyráběná pomalým zahříváním a ochlazováním čistého ţeleza a uhlíku (obvykle ve formě dřevěného uhlí) v tzv. tyglíku, byla vyráběna v obci Mery na území dnešníhoTurkmenistánu v období 9.-10. století n. l.

V 11. stol. n. l. existovala výroba oceli v Číně za vyuţití dvou technologií, z nichţ jedna poskytovala nehomogenní oceli niţší kvality, druhá byla předchůdcem moderního Bessemerovacího procesu a dosahovala částečné dekarbonizace opakovaným kováním v proudu chladného vzduchu.

93 Metody vycházející z prutového (tyčového) ţeleza

V těchto procesech se surové ţelezo kovalo v kovárnách do prutového (tyčového) ţeleza, ze kterého se pak vyráběla ocel. Výchozím materiálem pro výrobu kovaného ţeleza bylo ţelezo pudlované, ze kterého je postavena např. Eiffelova věţ v Paříţi.

K významným technologiím spadajícím do této skupiny výrobních metod patří:

• pudlování

• cementační proces

• tyglíková (kelímková) ocel

Pudlování

Při pudlování se nejprve připravila tzv. pudlovací pec. Ochladila se a její stěny i rošty se potřely hematitem (Fe2O3), který slouţil jako ochrana, aby se roztavený kov nepropálil pecí. Surové ţelezo se pak v pudlovací peci roztavilo a při současném silném proudu vzduchu se promíchávalo dlouhými tyčemi ukončenými háky, aby všechny části taveniny měly přístup ke vzdušnému kyslíku. Nejprve se tímto způsobem odstranila síra a fosfor - vytvořily plyny, které z pece unikly. Pak bylo přidáno palivo, tím stoupla teplota a začal hořet i uhlík obsaţený v roztaveném surovém ţeleze. Aby se zbavila uhlíku celá lázeň, museli taviči obsah neustále promíchávat dlouhou tyčí. Tím jak ubývalo uhlíku v roztaveném kovu, docházelo ke změně bodu jeho tuhnutí (směs ţeleza s uhlíkem má niţší bod tuhnutí neţ čisté ţelezo). Tavenina proto začala houstnout a objevovaly se v ní tuhé kusy, nazývané vlky. Právě ty obsahovaly kujné ţelezo s malým obsahem uhlíku. Taviči je pomocí háků vytahovali. Vlky se na hamrech vykovávaly na dlouhé ţelezné pruty. Tímto tvářením se zbavily nečistot, strusky a popela. Také se zjemnila struktura ţeleza a krystaly se podélně zorientovaly, coţ přispělo ke zvýšení pevnosti. Tím byly získány polotovary, které pak dále mohli zpracovávat kováři na tyče. Jenţe tyče nebyly dostatečně tlusté a daly se z nich vyrábět jenom malé předměty. Na větší věci bylo zapotřebí svářkového ţeleza. Jeho výroba byla práce pro hamry.

Cementační proces

Popis výroby oceli cementačním procesem byl publikován v Praze roku 1574 a vyuţíval se v Norimberku od r. 1601. Obdobný proces pro zpevňování povrchu brnění byl publikován r. 1589 v Neapoli.

Cementování nebo cementace je označení pro proces povrchového zušlechťování oceli tím, ţe se v povrchové vrstvě výrobku zvyšuje obsah uhlíku (do 0,25 %), coţ pak umoţňuje povrchové kalení. Nauhličená vrstva bývá 0,5 aţ 1,5 mm tlustá, hotový výrobek zůstává uvnitř houţevnatý a na povrchu je tvrdý.

Cementování pouţívali uţ staří Římané.

K dodávání uhlíku lze pouţít:

• cementační prášek, v němţ se materiál ţíhá při teplotě kolem 930 °C (v praxi se to dělávalo ţíháním v prášku obsahujícím 20% krevní soli, 10% sody a 70% práškového dřevěného uhlí); http://mve.energetika.cz/uvod/pudlovna.htm

• rozpustné uhlíkaté látky, obvykle kyanidy; protoţe jsou většinou jedovaté, tento způsob se dnes uţ nepouţívá;

94 • uhlíkaté plyny, nejčastěji propan, butan nebo acetylen, smíšený s neutrální atmosférou, aby nevybuchl; tato metoda je v současnosti nejvíce pouţívána;

• účinnost plynné cementace se zvýší, pokud se provádí ve vakuové peci při velmi nízkém tlaku uhlíkatých plynů.

Tyglíková (kelímková) ocel

Tyglíková (kelímková) ocel představuje celou řadu rozličných technik výroby oceli v tyglíku. Její výroba je v podstatě rafinační proces, ve kterém je jiná forma z oceli, neţ byly získány kováním (tzv. svářková ocel), roztavena v tyglíku za vzniku produktu homogennějšího neţ vzniká kováním.

Nejstarší tyglíkové oceli jsou dokladovány v Indii a na Srí Lance přibliţně ve 3. stol. př. n. l., později pak mezi 8. – 12. stol. n. l. ve střední Asii (Uzbekistán, Turkmenistán).

Počátky moderní evropské výroby tyglíkové oceli spadají do 18. stol. n. l. Tyglíková ocel byla v Evropě vyráběna v manufakturách.

Metody vycházející ze surového ţeleza

Moderní éra výroby oceli začíná zavedením Bessemerova procesu (1858) do praxe. Výchozí surovinou je surové ţelezo. Tím se začala ocel vyrábět ve velkých mnoţstvích tak levně, ţe měkká ocel se začala pouţívat tam, kde se dříve pouţívalo kované ţelezo. Zlepšením Bessemerova procesu byl tzv. Gilchrist-Thomasův proces. Základem vylepšení bylo vyloţení konvertoru zásaditým (bazickým) materiálem pro odstranění fosforu. Další zlepšení výroby oceli byl Siemens-Martinův proces, čímţ byl vývoj Bessemerovy metody završen.

Výše uvedené metody výroby oceli se staly zastaralými s příchodem Linz-Donawitzova procesu (50. léta 20. stol.) a metod z něj vycházejících. Linz-Donawitzův proces je zaloţen na skutečnosti, ţe profukování kyslíku roztaveným surovým ţelezem sniţuje obsah uhlíku ve slitině a mění ji na nízkouhlíkovou ocel. Proces se nazývá „basic“ díky bazicitě pouţitého ţáruvzdorného materiálu (oxid vápenatý a oxid hořečnatý) pro nádobu s roztaveným kovem. Předností této metody je skutečnost, ţe kyslík hnaný do pece nezanáší do taveniny tolik nečistot jako vzduch, který pouţívaly dřívější metody.

Bessemerovací proces

Moderní éra výroby oceli začala zavedením Bessemerovacího procesu (1858) do praxe.

Výchozí surovinou bylo surové ţelezo. Bessemerovací proces byl zaloţen na odstranění nečistot z roztaveného ţeleza pomocí jejich oxidace vháněným vzduchem.

Bessemerův konvertor je velká nádoba charakteristického hruškovitého tvaru, do níţ se nalilo roztavené surové ţelezo. Na dně nádoby jsou kanály, jimiţ byl do ţeleza vháněn vzduch. Ten oxidoval neţádoucí příměsi, např. křemík, mangan a uhlík. Vznikající oxidy poté ve formě par unikaly otevřeným ústím konvertoru.

Siemens-martinův proces

Při zkujňování ţeleza v Siemensově-Martinově peci (1878) se ţelezo tavilo účinkem tepla vznikajícího přímo průchodem elektrického proudu surovým ţelezem, nebo nepřímo vznikem elektrického oblouku nad povrchem ţeleza.

Siemens-Martinská pec je pec s uzavřeným tavným prostorem, který spočívá na ocelové nosné konstrukci a je vyzděná nebo vypěchovaná ohnivzdorným materiálem. To je obvykle na bázi

95 magnezitu (proces zásaditý) nebo křemíku (proces kyselý). V podélné stěně pece jsou pracovní otvory uzavřené dveřmi. Tyto slouţí k plnění pece vsázkovým materiálem a k údrţbovým pracím Podle druhu pouţité vyzdívky a chemických vlastností strusky, tj. její bazicity (poměr zásaditých a kyselých oxidů), se rozlišuje proces kyselý a zásaditý. V praxi je rozšířen proces zásaditý, který umoţňuje odsíření a odfosfoření taveniny. Jako vsázkový materiál slouţí ocelový odpad (šrot), surové ţelezo v pevné nebo roztavené formě. Jako struskotvorné přísady jsou pouţívány pálené vápno (CaO), vápenec (CaCO3) a ţelezná ruda.

Výše uvedené metody výroby oceli se staly zastaralými s příchodem Linz-Donawitzova procesu(50. léta 20. stol.) a metod z něj vycházejících. Linz-Donawitzův proces je zaloţen na skutečnosti, ţe profukování kyslíku roztaveným surovým ţelezem sniţuje obsah uhlíku ve slitině a mění ji na nízkouhlíkovou ocel. Proces se nazývá „basic“ díky bazicitě pouţitého ţáruvzdorného materiálu (oxid vápenatý a oxid hořečnatý) pro nádobu s roztaveným kovem. Předností této metody je skutečnost, ţe kyslík hnaný do pece nezanáší do taveniny tolik nečistot jako vzduch, který pouţívaly dřívější metody.

Siemensův-Martinův způsob vytlačil bessemerační proces díky hospodárnějšímu provozu a snadnější regulaci sloţení oceli.

Recyklační metody výroby oceli

Dnes se jako běţná metoda pro recyklaci ţelezného odpadu na novou ocel pouţívají elektrické obloukové pece (patentováno 1878 - 1879, Sir William Siemens). V principu je také moţné je pouţít na přeměnu surového ţeleza na ocel, avšak pro velkou energetickou náročnost jejich provozu se k tomuto účelu vyuţívají jen tehdy, je-li k dispozici bohatý zdroj levného elektrického proudu.

Rýţování zlata Rýţování zlata je proces získávání zlata pomocí rýţovací pánve zaloţený na principu gravitačního ukládání jednotlivých sloţek a zlatinek či malých valounků zvaných nugety. Během tohoto procesu se sedimenty nabírají na rýţovací pánev, se kterou se následně začne rotovat, tím se odstraňuje voda a lehčí horninový materiál z pánve. Po určité době dochází k tomu, ţe těţší prvky, např. zlato zůstávají na dně pánve, zatímco lehčí jsou odplaveny s vodou.

K rozsáhlejšímu rýţování zlata docházelo v době bronzové kolem 2. tisíciletí př. n. l., neboť se na pohřebištích z té doby nalezly zlaté ozdoby. Rozmach rýţování zlata v Čechách zaznamenáváme ve 2. a 1. století př. n. l., kdy bylo území osídleno Kelty. Po nich Slované od 9. století n. l. postupně zdokonalili těţební techniku od rýţování k důlní těţbě.

V současné době je rýţování zlata povaţováno za sport, který je provozován jak v Česku, tak ve světě. Existuje mistrovství světa v rýţování zlata a několik národních i regionálních soutěţí. V Česku se nejčastěji vyuţívá řeka Otava, nedaleko obce Kestřany na Písecku

Výroba sody

Z celé řady postupů výroby sody, kterými se zabývali chemici uţ v 18. století, se prosadil Leblancův způsob a byl zaveden do velkokapacitní výroby od roku 1789.

Stále se rozvíjející průmysl barviv po roce 1860 však začal klást silné a náročné poţadavky na zvýšení výroby sody. To byl také jeden z důvodů, proč začal být Leblancův způsob výroby postupně vytlačován novým amoniakálním procesem výroby sody. Ten zdokonalil belgický technik Ernest Solvay roku 1863 – Solvayův způsob. Přestoţe se vedle Solvaye zabývalo novým řešením výroby sody více chemiků, stala se tato výroba, díky udrţování technických řešení v tajnosti, prakticky monopolem.

Leblancův způsob výroby sody

Dle tohoto způsobu, zavedeného do velkokapacitní výroby roku 1789, se bezvodý síran sodný, vápenec a uhlí rozemelou a pálí v plamenné peci. Z vychladlé taveniny je poté soda (uhličitan sodný)

96 vylouţen vodou. Při tomto způsobu výroby sody však unikaly oxidy síry a kromě sody vznikal také odpad – sulfid vápenatý. V 80. letech 19. století se podařilo vyřešit vyuţití síry z tohoto odpadu. Tento postup se udrţel aţ do roku 1915, kdy byl definitivně nahrazen Solvayovým (amoniakálním) postupem.

Solvayův (amoniakální) způsob výroby sody

Výchozími surovinami jsou kuchyňská sůl (chlorid sodný), vápenec a amoniak. Probíhá na základě dvou reakcí – při první vzniká hydrogenuhličitan amonný, který se při druhé reakci účinkem chloridu sodného přemění na hydrogenuhličitan sodný. Ten se kalcinuje (zahřívá) a vzniká tzv. kalcinovaná soda. Solvayův amoniakální způsob výroby sody byl prvním komplexním vyuţitím fyzikálně chemických poznatků v kombinaci s komplexním řešením zařízení tak, aby bylo moţno realizovat reakce mezi plyny, kapalinami a tuhými látkami nepřetrţitě a aby při tom bylo dosaţeno potřebného vyuţití surovin i energií a ekonomické efektivnosti.

Výroba kyseliny sírové

První kyselina sírová byla připravena arabskými alchymisty. Znalost její přípravy se následně rozšířila do Evropy (Basileus Valentinský, van Helmont).

Kalcinační postup výroby kyseliny sírové a olea spočíval v postupné kalcinaci přírodních břidlic s obsahem zelené skalice v přebytku vzduchu (t.j. v silně oxidačním prostředí při teplotách nad 720°C). V Českých zemích byl tento způsob zaveden do výroby roku 1778.

Po roce 1870 se ve spojitosti s poţadavky průmyslu barviv (vedle zvýšené poptávky po laciné sodě) zvýšila významně spotřeba kyseliny sírové. Její vývoj datujeme od přelomu 18. a 19. století, kdy se začalo pouţívat k její výrobě olověných komor místo skleněných zařízení. Dalším zlepšováním výrobního postupu se začala vyrábět tzv. komorová kyselina sírová vyuţívající katalytický účinek kyseliny dusičné při oxidaci oxidu siřičitého vzduchem.

Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně sníţil J. L. Gay-Lussac roku 1827 zavedením jejich protiproudé absorpce do kyseliny sírové v olověné věţi nad komorou - tzv. věţová kyselina sírová.

Další podstatná modernizace výroby kyseliny sírové podnícená C. Winklerem roku 1875 vyuţila kontaktní katalýzy oxidace oxidu siřičitého na oxid sírový za vyuţití platiny – kontaktní kyselina sírová. Oxid sírový byl jímán do koncentrované kyseliny sírové a vzniklé oleum bylo následně ředěno. Tento způsob výroby byl náročnější neţ komorový, poskytoval však čistší produkt.

Výroba syntetických vláken

Nedostatek surovin pro rozvíjející se textilní průmysl (projevující se obzvlášť silně od občanské války v USA roku 1866) vedl v 2. polovině 19. století ke snahám o přípravu syntetických vláken. Myšlenkou vyrábět vlákna, podobně jako housenka bource morušového hedvábí, se člověk zabýval odedávna. Chemický rozbor listů moruše ukázal, ţe jsou tvořeny celulózou, přírodním polymerem obsahujícím uhlík, vodík a kyslík. Přírodní hedvábí navíc obsahuje dusík. Od zjištění tohoto rozdílu nebylo daleko k myšlence obohatit celulózu atomy dusíku. Působením kyseliny dusičné byl získán nitrát celulózy a z jejího viskózního roztoku bylo moţno snadno vytáhnout vlákna zpracovatelná po vysušení textilním způsobem.

Roku 1846 bylo připraveno kolodium (dnes pouţívané v chirurgii jako "tekutý obvaz"), v roce 1883 bylo připraveno první vlákno z regenerované celulosy. První výroba nitrátového hedvábí z nitrocelulózy byla zahájena roku 1891. Nevýhodou tohoto materiálu byla snadná hořlavost. Měďnaté hedvábí (první prakticky pouţitelná regenerovaná celulosová vlákna) se začalo vyrábět roku 1899. Roku 1892 byly zahájeny pokusy vedoucí k výrobě viskózových vláken.

97 OSOBNOSTI

Anaximenés z Milétu asi 585 –525 př. n. l. řecký filozof, příslušník milétské filozofické školy hlásal periodické střídání vzniku a zániku světů, pokoušel se o výklad některých přírodních jevů, např. zemětřesení nebo duhy za pralátku všeho povaţoval vzduch, který je neomezený, nediferencovaný a stále se pohybující, vzduchem rozuměl i duši ostatní ţivly vznikly buď zhušťováním, nebo zřeďováním vzduchu, např. řídnutím vzduchu se vzdušné částice od sebe odlučují, tím nabývají větší teploty a přechází v oheň, naopak zhušťování způsobuje ochlazování částic a sráţení se ve vítr, mračna, vodu, zem a v kamení (určitá analogie s Tháletovým názorem)

Aristotelés asi 384/3 – 322 př. n. l. řecký filozof, myslitel a vědec, spoluzakladatel řecké atomistické filozofie, vychovatel Alexandra Velikého autor velkého mnoţství spisů, které rozdělil pro veřejnost a pro studenty dle Aristotela byly ţivly (oheň, vzduch, voda a země) nositeli čtyř základních vlastností prahmoty a v kaţdém ţivlu byly spojeny po dvou; ţivly se mohly vzájemně proměňovat, neboť pocházely ze společné prahmoty vedle jiţ zmíněných čtyř ţivlů předpokládal Aristotelés existenci éteru – „boţské látky“, která je nehmotná, nezničitelná a je z něj sloţen svět stálic Aristotelovo učení bylo jedním ze základních pilířů víry alchymistů v transmutaci kovů Aristotelés zformuloval čtyři hlediska, podle nichţ lze analyzovat všechny přírodní procesy: o z čeho něco je o co to je o z jakého podnětu se to uskutečňuje o za jakým účelem se to uskutečňuje To jsou tzv. čtyři principy (příčiny) středověkého aristotelismu.

Avicenna 980 – 1037 n. l. • vlastním jménem Abu Ali al Husein ibn Abdullah Ibn Sína významný arabský lékař, přírodovědec, filozof, politik a básník jeho filozofie měla aristotelovský charakter s prvky mystiky napsal řadu význačných prací z různých oborů přírodních věd; nejvýznamnější kniha Al- Kanún fi ttibb (Kánon lékařství) je sbírka řecko-arabské lékařské moudrosti, která se stala nejdůleţitějším lékařským pramenem středověku k dalším významným dílům patří Kitáb aš-Šifa (Kniha uzdravení), kde se zabývá logikou, přírodními vědami (např. astronomií, aritmetikou, metafyzikou, ale i hudbou, lidskou duší aj.) domníval se, ţe alchymisté připravují pouze imitace drahých kovů, ale skutečnou transmutaci (přeměnu) kovů nedokáţou

Amadeo Avogadro 9. 8. 1776 - 9. 7. 1856 Italský fyzik, chemik, zakladatel molekulové teorie plynů Jiţ ve 20 letech vystudoval práva a poté působil nějaký čas jako advokát, brzy si však oblíbil matematiku a fyziku, v nichţ se začal vzdělávat Roku 1809 se stal profesorem filozofie a fyziky ve Vercellích V letech 1820-1822 působil jako fyzik na univerzitě v Turíně – místa zde se musel vzdát pro své politické názory

98 V letech 1822-1834 ţil v ústraní jako čestný profesor a zabýval se výzkumem v oblasti fyziky a chemie V letech 1834-1850 se stal opět na univerzitě v Turíně vedoucím katedry matematické fyziky – svého místa se vzdal roku 1850 pro pokročilé stáří Proslul jiţ svými pracemi o indukční elektřině, jeţ později M. Faraday potvrdil a dále rozvedl Zejména ohromil svými pracemi o konstituci těles, zvláště pokud se týče plynů a par, které později vedly ke stanovení základního zákona plynů (Avogadrův zákon); tento zákon umoţnil určit přesný počet všech atomů v molekule a výpočet molekulové a atomové relativní hmotnosti Avogadro předpokládal, ţe látky v plynném stavu obsahují kromě atomů i určité jiné částice – roku 1811 tak zavedl pojem molekula Zavedl také jednu ze základních fyzikálních a chemických konstant, Avogadrovu konstantu, vyjadřující počet elementárních částic v 1 mol těchto částic jeho skromnost a nenápadnost byla pravděpodobně jednou z příčin dlouhého nepochopení a nedocenění jeho objevů – úspěch měl aţ S. O. Canizzaro, který Avogadrovu teorii přednesl na sjezdu chemiků v Karlsruhe roku 1860 a seznámil s ní široký okruh chemiků, kteří ji postupně ověřili a pak Avogadrův správný předpoklad rozšířili

Roger Bacon asi 1210/14 – 1292/4 anglický přírodovědec a filozof, reformátor vzdělání známý jako Doctor Mirabilis (lat. „zázračný učitel“) zajímal se o matematiku, fyziku (především o optiku), fyziologii, astronomii a alchymii k jeho nejznámějším spisům patří dílo Speculum alchymiae (Zrcadlo alchymie) zdůrazňoval význam experimentů v přírodních vědách alchymii rozdělil na spekulativní (zabývající se podstatou světa a látek) a praktickou (soustřeďující se na výrobu elixírů a přeměnu běţných kovů na zlato) upozornil na jev, ţe hořící tělesa v uzavřeném prostoru zhasínají pro nedostatek vzduchu; jako první zveřejnil r. 1242 přesné pokyny k výrobě střelného prachu

Georg Bauer 24. 3. 1494 – 21. 11. 1555 německý zakladatel vědecké mineralogie, vědy o hornictví a hutnictví vlastní jméno si polatinštil na Agricolu, kdy slovo „bauer“ znamená rolník, lat. „agricola“ k jeho největším a nejvýznamnějším dílům patří De re metallica libri XII (Dvanáct knih o kovech), kde shrnul tehdejší znalosti o metalurgii; 200 let byla tato práce povaţována za nejlepší odbornou knihu zabývající se uvedenou problematikou; vynikala také svými doprovodnými ilustracemi

Johann Joachim Becher 6. 5. 1635 – říjen 1682 německý lékař, alchymista, zkušený experimentátor, učenec a dobrodruh, jeden z hlavních iniciátorů flogistonové teorie, učitel G. E. Stahla v roce 1666 byl na dvoře císaře Leopolda I. jmenován alchymistickým a ekonomickým poradcem jeho zájem byl soustředěn na výrobu ţeleza pomocí kamenného uhlí místo dřevěného pokusil se o transmutaci stříbra na zlato, které také ze stříbrných mincí obdrţel podle Bechera se všechny látky skládaly ze tří principů („zemin“) – prchavosti, hořlavosti a tavitelnosti; kaţdá hořlavá látka obsahovala tzv. „tučnou“ zeminu, která při hoření unikala do vzduchu.

Pozn.: Jméno této osobnosti nemá nic společného s alkoholickým nápojem Becherovka, jejímţ autorem je J. V. Becher.

99 Jöns Jacob Berzelius 20. 8. 1779 - 7. 8. 1848 významný švédský chemik, který je spolu s J. Daltonem, A. Lavoisierem a R. Boylem povaţován za otce moderní chemie profesor lékařství a farmacie, později profesor chemie ve Stockholmu roku 1808 se stal členem a od roku 1818 tajemníkem Švédské královské akademie věd roku 1806 poprvé uţil označení „organická chemie“ a charakterizoval ji jako část fyziologie, která popisuje sloţení ţivých těl a chemické děje v nich probíhající – v názorech na povahu organických látek navţdy patřil k nejzatvrzelejším zastáncům vitalistické teorie od roku 1807 se začal zabývat analýzou přesného sloţení různých sloučenin, přičemţ rozvinul gravimetrickou metodu rozboru – do roku 1817 provedl kolem dvou tisíc rozborů, které pomohly prosazení a podloţení Daltonovy atomové teorie – sám byl mezi prvními, kteří ji přijali zabýval se stanovením „atomových vah“ prvků (relativní atomové hmotnosti) – v roce 1828 publikoval tabulku s hodnotami, které jsou aţ na 2-3 výjimky dodnes přijímány roku 1811 zavedl pojem izomerie roku 1814 reformoval chemické názvosloví a symboliku prvků odvozenou z prvních písmen latinského pojmenování pouţívanou dodnes – jeho návrhu oponoval J. Dalton, který předtím razil jiný systém se švédským geologem a mineralogem W. Hisingerem poloţil základy experimentální elektrochemie a vyslovil dualistickou elektrochemickou teorii, podle níţ jsou sloţky molekul (M. Faradayem nazvané ionty) elektricky polarizovány a poutány k sobě elektrickými vazbami – soudil rovněţ, ţe i atom je polarizován a je sloţen z menších elektricky nabitých částic, takţe celá hmota je drţena pohromadě elektrickými silami objevil chemické prvky cer (1803), selen (1817), křemík a thorium (1828), v čisté formě připravil zirkonium a titan patří mezi objevitele katalýzy – roku 1835 navrhnul označení katalyzátor pro látky s katalytickým účinkem pracoval na systematizaci tehdy známých a stále nově objevovaných organických sloučenin byl vynikajícím experimentátorem i teoretikem, a přes skromně vybavenou laboratoř dosáhl vynikajících výsledků patří mezi zakladatele novodobé anorganické chemie a významně přispěl i k rozvoji analytických metod, které umoţnily ověřit správnost Proustova zákona mnoho úsilí věnoval šíření přírodních věd – dosáhl zavedení přírodních věd do školního vyučování jeho ţáky byli např. Mosander, Gmelin, Mitscherlich, Wöhler aj. jeho práce byly na světě oceňovány, stal se členem 95 vědeckých společností celého světa

Robert Boyle 25. 1. 1627 – 31. 12. 1691 irský filozof, vědec, chemik, fyzik v roce 1680 se stal prezidentem Londýnské královské společnosti mezi jeho nejvýznamnější díla patří The Sceptical Chemist (Skeptický chemik) z roku 1661; Boyle zde kritizoval Aristotelovu teorii čtyř ţivlů i Paracelsovu teorii tří principů jeho teorie se stala prvním krokem k vytvoření pozdější atomové teorie: tvrdil, ţe hmota je tvořena elementy, ovšem jejich počet neznal a ani si netroufal vyslovit jejich fyzikální podstatu; domníval se, ţe elementy se skládají z velmi malých částeček (nazýval je corpuscule), které se mohou shlukovat do houfů a tvořit sloučeniny tvrdil, ţe pokud se látka nedá rozloţit na jednodušší látky, je to prvek kvantitativní pokusy s plyny ho přivedly k objevu vztahu mezi tlakem a objemem plynů, a tak v roce 1662 vznikl tzv. Boyleův-Marriotteův zákon zkoumal sloučeniny fosforu, objevil kyselinu fosforečnou a připravil první zápalky v oboru elektřiny kromě jiného zjistil, ţe všechna tělesa se třením více zelektrizují tehdy, jsou- li předem zahřátá

100 Alexandr Michajlovič Butlerov 15. 9. 1828 - 17. 8. 1886 jeden z nejproslulejších ruských chemiků přední tvůrce teorie chemické struktury organických sloučenin studoval fyzikálně matematickou fakultu na univerzitě v Kazani od roku 1850 působil na univerzitě v Kazani a od roku 1868 aţ do své smrti na univerzitě v Petrohradě v letech 1857-1858 podnikl velkou vědeckou cestu po laboratořích v Německu, Rakousku, Itálii, Francii, Švýcarsku a v Anglii – druhou podobnou cestu podnikl v letech 1861-1862 a třetí pak v letech 1867-1868 věnoval se výzkumu nenasycených uhlovodíků, alkoholů a aldehydů připravil řadu organických sloučenin, mimo jiné formaldehyd předvídal existenci izotopů pro historii organické chemie je významná jeho přednáška o chemické struktuře látek na sjezdu německých přírodovědců a lékařů ve Speiru v roce 1861; zde kritizoval dosavadní teorii typů organických sloučenin, poprvé pouţil termínu chemická struktura a vyslovil názor, ţe kaţdé sloučenině přísluší jediný správný strukturní vzorec, naznačující její hlavní chemické vlastnosti spolu s F. A. Kekulem a A. Couperem je pokládán za zakladatele strukturní teorie organických látek ve své vlasti vychoval celou řadu vynikajících chemiků a stal se zakladatelem moderní školy organické chemie v roce 1864 uveřejnil učebnici organické chemie, která poloţila základy systematiky organických sloučenin vydal také spis o botanice a včelařství, jehoţ byl velkým přítelem – sám vlastnil velkolepé včelařství na svém statku v Poti po smrti mu byl za vědecké zásluhy postaven v Kazani pomník a vesnice, kde se narodil, přijala jeho jméno

John Dalton 5. 9. 1766 – 27. 7. 1844 anglický chemik, učitel a badatel zakladatel atomové teorie v chemii jiţ od dvanácti let se věnoval učitelskému povolání věnoval se také meteorologii – konstruoval teploměry, barometry a vlhkoměry; 57 let vedl denně záznamy o stavu atmosféry meteorologická pozorování jej přivedla ke studiu plynů – pokusil se vysvětlit vlastnosti plynů vzájemným odpuzováním atomů podle neronských zásad a to jej vedlo k úvaze o moţných poměrech atomů v různých plynech a tím i ke způsobu, jak vysvětlit zákony slučování prvků v násobcích zjištěných vah roku 1799 objevil zákon stálých poměrů slučovacích roku 1803 objevil zákon násobných poměrů slučovacích zabýval se hmotnostmi atomů, které se nedaly pomocí tehdejších přístrojů stanovit, proto se rozhodl určit relativní hmotnosti zavedením jednotky nejlehčího prvku – vodíku; následně pak roku 1803 zveřejnil svoji tabulku „atomových vah“ (dnes relativních atomových hmotností) čtrnácti prvků (především plynů) Daltonova atomová teorie, která poloţila základy moderní chemie, nebyla přijímána jednoznačně i proto, ţe se nedala experimentálně ověřit a ještě roku 1910 doporučil německý chemik W. Ostwald její odmítnutí zabýval se také symboly atomů – dosavadní rozmanité znaky prvků nahradil symboly stejně velkých, ale různě rozčleněných krouţků a sloučenina pak měla tolik krouţků, kolik atomů měla její nejmenší částice (byly to v historii chemie první názorné symboly, které vyznačovali kvalitativní i kvantitativní charakter sloučeniny) z jeho prací týkajících se fyziky je nejdůleţitější tzv. Daltonův zákon zákon parciálních tlaků plynů a zákon o absorpci plynů kapalinami za různých tlaků)

101 v roce 1798 rozeznal Dalton sám na sobě barvoslepost (neschopnost rozeznávat barvy) a popsal ji – odtud pak vznikl tzv. daltonismus

Humphry Davy 17. 12. 1778 - 29. 5. 1829 anglický chemik – samouk, zakladatel elektrochemie pocházel z rodiny chudého truhláře roku 1795 se vyučil u chirurga a lékárníka roku 1798 se stal chemikem na Pneumatickém ústavu v Cliftonu u Bristolu stal se členem Královské vědecké společnosti a Petrohradské akademie věd zabýval se nejprve fyzikálními vlastnostmi plynů a roku 1800 vyšlo jeho pojednání o pokusech s oxidem dusným, známým jako rajský plyn – brzy se stal oblíbeným narkotikem v roce 1800 začal také provádět své elektrochemické pokusy, díky nimţ se stal zakladatelem elektrochemické teorie (1807) objevil řadu nových prvků (draslík, sodík, hořčík, vápník, stroncium, baryum) rozdělil všechny tehdy známé prvky na kovy a nekovy, podařilo se mu vysvětlit elektrolýzu vody, prokázal elementární povahu chloru a jodu, nezávisle na J. J. Berzeliovi objevil rtuťovou metodu elektrolýzy, objevil fosgen, zkonstruoval hornický bezpečnostní kahan s kovovou síťkou (zabraňoval vznícení důlních plynů a zabránil tak četným obětem na ţivotech horníků) v roce 1802 pozoroval a popsal elektrický oblouk (pouţil k tomu velmi silné baterie Voltových galvanických článků), v dalších letech se mu podařilo získat elektrické oblouky mezi elektrodami aţ 10 cm dlouhé a upozornil na moţnosti elektrické obloukové lampy – poukázal na moţnost budoucího vyuţití rozţhaveného drátu, který vydává teplo, při osvětlování ţárovkami je autorem kinetické teorie tepla (1821) roku 1813 přijal do Královského vědeckého institutu fyzika M. Faradaye

Démokritos z Abdér asi 460 – 370 př. n. l. řecký filozof, myslitel a vědec, spoluzakladatel řecké atomistické filozofie autor spisů Malý vesmír, Velký vesmír, O ideách, Rady aj. zabýval se způsoby lidského vnímání, kde dával přednost rozumu před smysly, neboť se domníval, ţe smyslové vnímání za určitých okolností klame Démokritos na rozdíl od Empedokla tvrdil, ţe podstatou celého světa jsou atomy = nedělitelné a nejmenší částice. Atomy nikdy nevznikly a nikdy nezaniknou. Atomy pocházejí ze stejné hmoty a liší se tvarem, velikostí a hmotností. Jsou nezměnitelné, nestlačitelné, tvrdé a v neustálém pohybu. Shlukováním atomů vznikají různé látky.

Abu Musa Dţafar al Sofi 8. století arabský alchymista pocházející z Mezopotámie mezi Araby zvaný Dţafar, mezi křesťany Geber pokusil se o nový pohled na podstatu kovů: vycházel z Aristotelovy teorie čtyř ţivlů, k níţ přidal princip rtuti a síry; tvrdil, ţe kovy jsou sloţeny ze síry a rtuti, které se spojily pod vlivem planet, rtuť vznikla ze země a vody, síra ze vzduchu a ohně v jeho spisech je zmínka o kyselině citrónové, popis získávání octové kyseliny destilací octa, přípravy salmiaku z trusu znal i výrobu oceli

Empedoklés z Akragantu asi 493 – 433 př. n. l. řecký filozof, lékař, fyziolog a fyzik autor básně O přírodě a sbírky veršů Očišťování

102 podle jeho pojetí vznikly všechny látky a věci smíšením čtyř ţivlů (pralátek) – ohně, vody, vzduchu a země = teorie čtyř ţivlů; čtyři ţivly odpovídají čtyřem stavům hmoty: země je výrazem pevnosti a suchosti, voda znamená stav tekutý, vzduch symbolizuje těkavost a plynný stav a oheň je nositelem tepla a světla; tato teorie byla později rozvíjena Platónem a Aristotelem

Michael Faraday 22. 9. 1791 - 25. 8. 1867 anglický fyzik a chemik byl největším experimentálním fyzikem 19. století v oboru elektřiny a magnetismu pocházel z rodiny kováře ve třinácti letech vstoupil do učení ke knihaři a knihkupci – mnoho četl a stále se vzdělával, navštěvoval lidové večerní přednášky, na nichţ se seznámil s profesorem chemie H. Davym, který ho roku 1813 přijal do své laboratoře v královském institutu pod vedením Davyho konal Faraday nejdříve různé chemické výzkumy a později se začal věnovat vlastním výzkumům roku 1825 se stal ředitelem laboratoře a roku 1827 byl povolán jako profesor na královský ústav poloţil základy elektrochemii (1834 – tzv. Faradayovy zákony), nauce o elektřině a magnetismu (objev elektromagnetické indukce 1831, paramagnetismu 1845, elektrického výboje ve zředěných plynech, konstrukce elektromagnetu) je také autorem mnoha dnes pouţívaných termínů: elektrolyt, elektroda, anoda, katoda, ion, kation, anion roku 1825 separoval z londýnského svítiplynu benzen zabýval se zkapalňováním plynů s pouţitím chladících směsí (roku 1823 zkapalnil tímto způsobem chlor), výzkumem plamene svíčky a lampy je vynálezcem skleněného cylindru petrolejových lamp majáku byl také průkopníkem v metalurgii; připravil 79 druhů ocelí a dalších slitin stal se členem 68 akademií po celém světě, čestným doktorem několika univerzit celý svůj ţivot zůstal prakticky samoukem, bez jakéhokoliv školního vzdělání

Joseph Louis Gay-Lussac 6. 12. 1778 - 9. 5. 1850 francouzský chemik a fyzik, slavný vzduchoplavec a jeden z nejvýznamnějších vědců první poloviny 19. století zabýval se především problematikou plynů; v roce 1802 objevil současně a nezávisle na J. Daltonovi zákon pro objemovou roztaţnost plynů, nazývaný téţ Gay-Lussacův zákon (tento zákon vedl později k zavedení absolutní stupnice teplot a formulaci stavové rovnice ideálního plynu), roku 1808 objevil zákon stálých poměrů objemových (tento zákon přivedl A. Avogadra k formulaci jeho zákona, k představě, ţe se slučují molekuly látek a ne jenom atomy a napomohl také k zavedení molekulových vzorců, kterými dnes zapisujeme chemické reakce) roku 1804 vystoupil v balónu do výše přes 7000 m, aby zde vykonal četná pozorování – provedl rozbor vzduchu, zjistil pokles teploty o jeden stupeň na kaţdých 174 m výšky od roku 1809 profesorem chemie na polytechnické a inţenýrské škole, v letech 1808-1832 profesorem fyziky na Sorbonně od roku 1818 byl členem poradního sboru pro průmysl, členem rady pro zdokonalení střelného prachu, zkoumatelem hodnoty mincí, odborníkem při výrobě tabáku roku 1826 zvolen za člena petrohradské Carské akademie věd od roku 1830 byl několikrát zvolen poslancem, roku 1839 senátorem od roku 1832 působil jako profesor chemie při Muzeu města Paříţe vynalezl několik přístrojů, např. hygrometr, alkoholometr, apod. intenzivně se zabýval vědeckou prací, napsal 150 publikací, konal vědecké cesty, vedl několik let chemický závod, vykonával redakční práci (redigoval časopis Annales de chimie et de physique)

103 Josiah Willard Gibbs 11. 2. 1839 - 28. 4. 1903 americký fyzik, který se zabýval termodynamikou a mechanikou jeho jménem jsou označeny některé odborné pojmy jako Gibbsova energie, Gibbsovo fázové pravidlo (1874), Gibbsův termodynamický potenciál, Gibbsova-Helmholtzova rovnice roku 1866 si nechal patentovat zdokonalenou brzdu na ţelezničné vagóny v roce 1873 uveřejnil svou první práci o termodynamice kapalin; vzápětí následovaly další významné práce, kterými dovršil stavbu klasické termodynamiky věnoval se také fyzikální optice, ale nakonec se opět vrátil k termodynamice jeho objevy nebyly dlouho známy, jelikoţ je pro svou skromnost publikoval jen v nevýznamných místních časopisech jeho vrcholné dílo „Základy statické mechaniky“ vyšlo rok před jeho smrtí a proslavilo Gibbse posmrtně po celém světě

Johann Rudolf Glauber 1604 – 10. 3. 1668 německý chemik a lékař věřil v alchymii a v existenci tzv. univerzálního léku („elixíru“ ţivota) zdokonalil výrobní postupy kyseliny chlorovodíkové a kyseliny dusičné reakcí chloridu sodného a kyseliny sírové získal látku, dnes známou pod označením Glauberova sůl, současně však touto reakcí vznikla kyselina chlorovodíková, a ve skutečnosti mnohem větší Glauberovou zásluhou bylo, ţe vypracoval metodu výroby této kyseliny

Tadeáš Hájek z Hájku 1525 – 1600 vynikající český lékař, matematik, fyzik a botanik ţijící na císařském dvoře za vlády Rudolfa II. ve svých třiceti letech si zaloţil lékařskou praxi; za své zásluhy lékaře vojáků bojujících proti Turkům byl přijat do rytířského stavu a jmenován nejvyšším zemským lékařem byl věrný mateřskému jazyku, proto sepsal většinu svých děl v češtině překládal vzácné alchymistické a astronomické rukopisy, byl jejich horlivým sběratelem a znalcem sám alchymisticky nepracoval, pouze prověřoval alchymisty hlásící se k císařskému dvoru

Johann Baptist van Helmont 12. 1. 1557 – 30. 12. 1644

vlámský lékař a iatrochemik velkou léčivou schopnost připisoval vínu a s oblibou předepisoval léky tajného sloţení, nazývané „arcana“ tvrdil, ţe se mu pomocí kamene mudrců podařilo transmutovat rtuť ve zlato neuznával Aristotelovu teorii čtyř ţivlů, odmítal i Paracelsovu teorii tří principů, sám za podstatu všech věcí povaţoval vzduch a vodu významným činem v jeho vědecké práci bylo zavedení pojmu plyn „gas“, který údajně vznikl holandskou výslovností řeckého slova chaos, které často pouţíval Paracelsus ve významu vzduch; J. B. van Helmont jako první tento název pouţil pro pojmenování plynu vznikajícího při kvašení vína, hoření nebo rozkladu vápence izoloval oxid uhličitý „gas silvestre“ (lesní plyn), který se shromaţďoval u dna některých jeskyní, popsal jeho vlastnosti a upozornil na nutnost jeho odlišení od vzduchu, avšak podrobně jej prozkoumat nemohl, neboť se mu nepodařilo najít způsob, jak plyn udrţet v nádobě jeho spisy byly zaměřeny na lékařskou problematiku, z níţ nejznámější je dílo Ortus Medicinae (Vznik medicíny), kde se jako první zmínil o ţaludeční šťávě

104 Herakleitos z Efesu asi 535/40 – 475/80 př. n. l. řecký filozof, aristokrat za prahmotu všeho Herakleitos povaţoval oheň, tato myšlenka vyplynula z astronomických představ a představ o přírodě svět a příroda jsou dle Herakleita v neustálém procesu změny – v neustálém pohybu, přičemţ oheň je ze všech ţivlů nejpohyblivější, v přírodě je vše obměnou ohně a děje se to jeho zřeďováním a zhušťováním

Friedrich August Kekulé von Stradonitz 7. 9. 1829 - 13. 7. 1896 německý chemik pocházející ze staročeské vladycké rodiny Kekulů ze Stradonic na Slánsku – část rodu se vystěhovala po bělohorské bitvě do Německa – Kekulé však neměl národní české povědomí, jelikoţ jeho předkové ţili jiţ 200 let v Německu společně s A. M. Butlerovem byl spolutvůrcem teorie chemické struktury rok 1858, kdy Kekulé zveřejnil své názory, se často označuje jako začátek rozvoje organické chemie studoval původně architekturu v Giessonu, ale pod vlivem přednášek J. Liebiga přešel na studium chemie – „opustil architekturu domů pro vznešenější architekturu molekul“ studoval dále v Paříţi, působil v Londýně jako univerzitní učitel v Heidelbergu, belgickém Gentu a Bonnu (kde působil aţ do své smrti) stal se zakladatelem a teoretickým průkopníkem moderní organické chemie v 19. století - proslavil se zejména teorií valence chemických prvků, objevem čtyřvaznosti uhlíku i způsobu řetězení uhlíkových atomů a v neposlední řadě svým návrhem strukturního vzorce benzenu označil organickou chemii jako chemii sloučenin uhlíku – od roku 1865 se na základě této teorie začalo připravovat obrovské mnoţství organických sloučenin svými pracemi podstatně přispěl k vytvoření základů strukturní teorie (výchozí a stěţejní teorie organické chemie); dospěl prý k základním myšlenkám strukturní teorie intuitivní cestou – za svého londýnského pobytu v roce 1854 se vracel pozdě večer autobusem domů, kdyţ začal usínat a ve snu uviděl kmitající atomy, které se vzájemně spojovaly v roce 1859 získal německého průmyslníka C. Weltziena pro myšlenku uspořádání světového kongresu chemiků, na kterém by se měly řešit chemické problémy – kongres se sešel 3. 9. 1860 za účasti 127 chemiků a mezi přítomnými byli také Liebig, Wöhler, Zinin, Mendělejev, Cannizzaro – kongres definoval termíny atom, molekula, a vyřešil některé nomenklaturní otázky vynikl jako učitel a jeho učebnice organické chemie napsaná v letech 1861-1867 měla zásadní vliv na celou generaci chemiků (stala se první učebnicí organické chemie postavené na jedné teorii)

Antoine Laurent de Lavoisier 26. 8. 1743 – 8. 5. 1794 všestranný francouzský vědec, vynikající experimentátor, autor četných pojednání z oboru geologie, fyziky, matematiky a především z chemie věnoval se obchodní činnosti, nejprve jako podílník, později jako vedoucí továrny na výrobu ledku zabýval se i takovými problémy, jako systém osvětlení ulic, pokusné zemědělství ředitel prachárny (stavení, kde byl uchováván střelný prach), člen výboru pro střelný prach člen komise pro nové míry a váhy vodu dokázal rozloţit na vodík a kyslík a zpětně synteticky získat, čímţ vyvrátil tvrzení Aristotela i starých alchymistů, ţe voda je jedním z elementů dokázal, ţe oxid uhličitý je sloučenina kyslíku s uhlíkem a vzniká při dýchání jeho hlavní zásluhou bylo vytvoření základů vědecké chemie, stojící na kvantitativních metodách měření a váţení

105 přispěl k vysvětlení procesu dýchání a hoření a tím i k vyvrácení flogistonové teorie, mezi jejíţ stoupence zpočátku téţ patřil; v roce 1777 vystoupil se svou teorií hoření a dýchání - oxidační teorií podařilo se mu dokázat, ţe ţivý organismus zpracovává („spaluje“) látky obsaţené v potravě a uvolňuje takto získanou energii jako teplo – stal se tak otcem kvantitativní fyziologie zanalyzoval řadu organických látek, spolu s Laplacem podal základy termochemie, spolu s Laplacem stál u vzniku kalorimetrie, , spolu s M. V. Lomonosovem autor zákona zachování hmotnosti (1779), spoluautor pokusu o první racionální názvosloví chemických látek, návrh vyšel kniţně roku 1787 a byl vysvětlen v jeho učebnici z roku 1789 za francouzské revoluce byl revolučním tribunálem označen za nepřítele lidu a v roce 1794 byl popraven

Justus von Liebig 12. 5. 1803 - 18. 4. 1873 proslulý německý chemik od dětství prováděl experimenty původně se učil lékárníkem, pak studoval chemii na univerzitě v Bonnu, Erlangenu a v Paříţi u J. L. Gay-Lussaca, Thénarda a Dulonga jiţ v mládí se proslavil přípravou třaskavého stříbra na doporučení A. Humboldta získal roku 1824 profesuru chemie na univerzitě v Giessenu – zde vybudoval jednu z prvních chemických vědeckých laboratoří a jako jeden z prvních zaváděl praktická chemická cvičení pro studenty je jedním ze zakladatelů organické chemie jako vědní disciplíny ovlivnil vývoj chemie v celé Evropě roku 1826 začala jeho celoţivotní spolupráce a přátelství s F. Wöhlerem v roce 1852 přešel jako profesor na univerzitu v Mnichově byl zakladatelem významné chemické školy, jeho ţáky byla řada významných chemiků – např. A. W. Hofmann, Kopp, Strecker, Fresenius, Gerhardt, Wurtz, F. A. Kekulé, Frankland, Volhard a řada jiných zdokonalil organickou analýzu, spolu s F. Wöhlerem objevil izomerii, z chemických látek objevil chloroform a aldehydy s J. B. Dumasem formuloval teorii radikálů pracoval také v oblasti anorganické chemie (např. studoval sloučeniny antimonu a hliníku) v druhé polovině ţivota se zabýval zejména biochemií – studoval fyziologické pochody, hlavně procesy kvašení a hnití (při jejich zkoumání popsal koloběh organických a anorganických látek v přírodě) a problémy hodnoty potravin ve výţivě lidstva proslavil se mimo jiné svou minerální teorií, v níţ zdůraznil význam jednotlivých prvků pro výţivu rostlin a jako první navrhnul pouţívání určitých hnojiv – stal se tak zakladatelem agrochemie zaloţil mezinárodní časopis Annalen der Chemie

Michail Vasilijevič Lomonosov 19. 11. 1711 – 15. 4. 1765 světově významný ruský chemik, básník, historik a uznávaný odborník mnoha dalších oborů řazen mezi zakladatele chemické atomistiky – v představách o atomové a molekulární struktuře vycházel z Boylovy korpuskulární teorie v první práci z let 1742-1744 postavil atomovou teorii na reálný základ předpokladem, ţe všechny látky jsou sloţeny z nepatrných částeček (korpuskulí), které jsou rozdílné pro jednotlivé druhy látek; rozmanitost hmoty a její projevy vysvětloval různou kombinací částeček a rozdílností jejich pohybu byl jedním ze zastánců názoru vysloveného v 17. století, ţe teplo je výsledkem rotací a vibrací nepatrných částic látky spoluautor formulace zákona zachování hmotnosti (1748) z jeho četných prací jsou známé například O jevech vzduchových elektrickou silou způsobených, Teorie elektřiny nebo Základy matematické chemie

106 Lomonosov rozvinul mnohostrannou vědeckou činnost také v astronomii (první kometu popsal jiţ v roce 1744), geologii, geografii (připravil první přesnou mapu Ruska), historii (napsal dějiny Ruska), jazykovědě (v roce 1755 sepsal ruskou gramatiku), vydal 15 svazků básní, ale i překlady Homéra, Horátia a Seneky byl členem Švédské akademie věd v italské Boloni, na jeho počest byla pojmenována univerzita v Rusku

Albertus Magnus 1193 – 1280 „otec“ evropské alchymie, německý teolog, filozof a přírodovědec učitel filozofa Tomáše Akvinského za svou badatelskou činnost v oboru přírodních věd získal titul Doctor Universalis (lat. „univerzální učitel“) věřil v transmutaci, ale domníval se, ţe je tak obtíţná, ţe ji alchymisté nemohou provést, a proto připravovali jen napodobeniny drahých kovů zavedl pojem „afinita“, čímţ myslel ochotu určitého kovu reagovat s jiným kovem navzájem popsal dělení zlata lučavkou královskou a účinek síry na kovy ve svém spisu De mineralibus (O nerostech) popsal výrobu rtuti z rumělky, oddělení stříbra od olova oxidačním tavením jejich slitin, výrobu arsenu z rud a arseniku sublimací

Dmitrij Ivanovič Mendělejev 8. 2. 1834 – 2. 2. 1907 pokládán za nejslavnějšího ruského a slovanského chemika objevitel periodického zákona vlastnosti prvků pracoval ve všech oborech chemie, zejména v chemii fyzikální, anorganické a v technologii měl velké zásluhy o ruský průmysl (petrolejový, hutnický, třaskavin), působil i ve veřejném ţivotě a zaslouţil se o spisovnou ruštinu veškeré laboratorní práce prováděl v soukromé laboratoři, kterou mu poskytl k uţívání bohatý amatér jiţ na začátku své vědecké činnosti se věnoval systematice chemických prvků; byl přesvědčen, ţe existuje zákonitá souvislost, která spojuje prvky do jediné soustavy – došel k závěru, ţe tímto pojítkem je „atomová váha“ (dnes relativné atomová hmotnost) roku 1869 poprvé publikoval v časopise Ruské chemické společnosti svou tabulku prvků a na základě periodického zákona nově uspořádal a napsal základy anorganické chemie roku 1870 předloţil tabulku přesnější, doplněnou o další prvky předpověděl také existenci prvků do té doby neobjevených, pro které rezervoval v tabulce přesná místa a určil jejich fyzikální a chemické vlastnosti kromě anorganické chemie se věnoval i problémům organické a fyzikální chemie, vzduchoplavbě, meteorologii, technice měření, atd. usiloval o vyuţití minerálního bohatství a o rozvoj průmyslu v Rusku, navrhl průmyslový způsob ratifikace ropy, vyrobil bezdýmný střelný prach z jeho přednášek vznikla v letech 1869-1871 dvousvazková učebnice Osnovy chemii (Základy chemie), podle níţ se několik desetiletí učilo v Rusku i zahraničí

Paracelsus 1493 – 24. 9. 1541 vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim přezdívka „Paracelsus“ měla naznačit, ţe byl svými schopnostmi „nad“ Corneliem Celsiem, starořímským, v té době velmi uznávaným lékařem švýcarský chemik, astrolog a lékař, který předznamenal vznik novodobého lékařství část ţivota strávil v Moravském Krumlově, kde léčil zemského maršálka Jana z Lipé zavrhnul Aristotelovu teorii čtyř ţivlů jako hmotný základ reálných látek a doplnil jednu ze základních alchymistických teorií, Geberovu teorii dvou principů - rtuti a síry o sůl, čímţ zavedl teorii tří principů podle jeho představ byl člověk zdravý tehdy, pokud v těle nastala harmonie rtuti, síry a soli

107 vyslovil teorii o vnějším znaku, podle které např. rostliny s červenými květy léčí podle něj krvácení, rostliny se ţlutými květy slouţí proti ţloutence, rostliny s listy ve tvaru srdce léčí choroby srdce aj. poprvé pouţil termín „alkohol“ jako produkt destilace, destilaci vína pojmenoval termínem alcool vini jako označení pro konzistenci látky získával reakcí ţeleza s kyselinou sírovou plyn - vodík, který nazval „hořlavý vzduch“ z jeho děl vynikají Die große Wundarzney (Velké ranhojičství) a Die große Sternkunde (Velká astronomie), která dokončil na našem území

Louis Pasteur 27. 12. 1822 - 28. 9. 1895 francouzský chemik, zakladatel mikrobiologie a lékařské imunologie jako mladý chemik se uvedl svými pracemi o rozštěpení hroznové kyseliny na optické antipody, které vedly k vybudování stereochemie – opticky neúčinná hroznová kyselina je směsí dvou opticky aktivních vinných kyselin – pravotočivé a levotočivé určil vztah mezi molekulární stavbou látky a její krystalickou mříţkou a jeho význam pro polarizaci světla vynikl obzvláště v mikrobiologii – prvním průkopnickým objevem bylo zjištění, ţe kvašení je biologický jev zapříčiněný mikroorganismy dokázal, ţe štěpení cukrů při alkoholovém kvašení je způsobeno činností kvasinek známý je jeho spor s německým chemikem L. von Liebigem – Pasteur zastával názor, ţe zkvašení je proces vázaný na ţivé buňky, Liebig zase tvrdil, ţe kvašení je čistě chemický proces – rozklad mrtvých částí buněk vyvrátil učení o samooplození, na čemţ má podíl jeho objev z roku 1861, ţe kaţdý organismus pochází z jiného mateřského organismu a ţe podstatou nákazy jsou zárodky různých mikroorganismů dokázal, ţe některé mikroorganismy jsou schopny ţít bez kyslíku a vytvořil za pomoci profesora řečtiny Chassanga dvě nová jména – „Aerobie“ pro bytosti potřebující vzduch a „Anaerobie“ pro bytosti ţijící bez kyslíku objevil ochranu před kvašením, tzv. pasterizaci (tepelná sterilizace potravinářských produktů), kdyţ v roce 1865 zjistil, ţe příčinou kysnutí vína jsou mikroorganismy, které však při teplotě 60°C hynou roku 1865 zjistil mikrobiální původ ničivé choroby bource morušového zajišťujícího výrobu přírodního hedvábí a podařilo se mu zabránit rozšíření této choroby roku 1880 získal původce slepičí cholery a dosáhl odolnosti slepic proti této chorobě vynalezl léčivé sérum proti vzteklině a provedl úspěšná očkování – roku 1885 poprvé zachránil před jistou smrtí člověka, později stejným způsobem vyléčil na 350 lidí byl poctivým a pracovitým člověkem, díky své velmi tolerantní ţeně se mohl celý oddat svým pokusům a objevům, jeho dílo pomohlo vědě kupředu a pomohlo zachránit spoustu lidských ţivotů

Joseph Priestley 13. 3. 1733 – 8. 2. 1804 anglický teolog, filozof, chemik a fyzik objevil „sodovku“ (1767) – roztok „fixního vzduchu“ (oxid uhličitý ve vodě), za tento objev získal nejvyšší vyznamenání královské společnosti – Copleyovu medaili zjistil, ţe kaučuk lze pouţívat k odstraňování tuhy nebo inkoustu z papíru objevil kyslík (1774) zahříváním červeného oxidu rtuťnatého a nazval jej „deflogistovaným vzduchem“, protoţe se podobal flogistonu více neţ obyčejný vzduch objevil také dusík, kyselinu siřičitou, oxid uhličitý, amoniak a oxid dusný svou vědeckou dráhu odstartoval v roce 1767 dílem History of Electricity (Historie elektřiny)

108 ar-Razí 8. – 9. století n. l. téţ zvaný Rhenes ve spisu Secretum secretorum omnium (Tajemství všech tajemství) rozdělil chemické látky do tří skupin: nerostné, rostlinné a ţivočišné látky popsal způsob přípravy sádry a navrhl její pouţití při zlomeninách kostí poprvé připravil kovový antimon k principu rtuti a síry přidal třetí princip – sůl – princip tvrdosti; podle tohoto principu mohou rtuť a síra vytvořit pevnou látku jedině za přítomnosti soli

Wilhelm Conrad Roentgen 27. 3. 1845 - 10. 2. 1923 německý fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku roku 1901 za významný objev paprsků, které byly na jeho počest pojmenovány jeho jménem ve svých prvních pracích se zabýval základními vlastnostmi kapalin, elektrickými jevy v dielektriku (zejména v krystalech) roku 1895 objevil nový druh paprsků, které pojmenoval paprsky X (dnes rentgenové paprsky); paprsky rychle nabyly obrovského významu ve vědeckém výzkumu, technice i lékařství

Carl Wilhelm Scheele 9. 12. 1742 – 21. 5. 1786 švédský lékárník a badatel izoloval a určil např. kyselinu fluorovodíkovou, šťavelovou, mléčnou, glycerol, oxid barnatý aj. objevil chlor a jeho odbarvovací účinek; působil na oxid manganičitý kyselinou chlorovodíkovou, při této chemické reakci unikal štiplavý plyn – chlor, který nazval „deflogistovaná kyselina“, neboť byl přesvědčen, ţe oxidem manganičitým odebral z kyseliny chlorovodíkové její spalitelnou sloţku neboli flogiston v roce 1771 objevil kyslík, který nazval „ohnivý vzduch“, avšak svou práci publikoval aţ v roce 1777 věděl, ţe kyslík je součástí obyčejného vzduchu, z něhoţ se dá odstranit absorpcí pomocí různých látek nebo např. spálením fosforu domníval se, ţe kyslík s flogistonem dávají „tepelnou látku“, čímţ vysvětloval ubývání kyslíku při spalování látek v uzavřeném prostoru

Georg Ernst Stahl 22. 10. 1659 – 24. 5. 1734 německý přírodovědec, lékař, chemik, ţák a následovatel J. J. Bechera autor několika spisů, v nichţ vyloţil a objasnil flogistonovu teorii působil v Halle jako profesor lékařství a chemie, později byl jmenován osobním lékařem pruského krále základem pro jeho bádání se stala teorie tří principů (rtuť, síra, sůl), měl schopnost uvádět různé poznatky v ucelený systém, coţ jej přivedlo k rozpracování nauky o flogistonu zjistil, ţe při ţíhání kovů na vzduchu je hmotnost produktů větší neţ hmotnost výchozího kovu, na základě toho formuloval vlastní teorii o existenci flogistonu

Thalés z Milétu asi 624 – 547/548 př. n. l. řecký filozof, matematik, vědec, inţenýr, zakladatel milétské filozofické školy autor spisů O slunovratu a O rovnodennosti určil délku roku na 365 dní, zavedl rozeznávání čtyř ročních období, správně vypočítal zatmění Slunce, objevil souhvězdí Malého vozu

109 autor matematické „Thaletovy věty“ za pralátku všech věcí a vesmíru povaţoval vodu, která byla věčně v pohybu a ţivá, zřeďováním či vypařováním vody podle Thaléta vznikl vzduch a oheň, naopak zhušťováním vody vznikly všechny pevné látky

Basilius Valentinus z Erfurtu 15. století benediktinský mnich své alchymistické práce psal v němčině a latině, podle obsahu spisů odborníci usuzují, ţe si velké mnoţství chemických znalostí „vypůjčil“ z Paracelsových děl k jeho nejznámějším dílům patří Triumphwagen des Antimonii (Vítězný vůz antimonu) z jeho spisů vyplývá znalost arsenu, bismutu, skalice zelené a modré, octanu olovnatého; jako první se zmiňuje o kyselině chlorovodíkové

Arnaldus Villanovanus asi 1240 – 1311 italský alchymista a lékař, současník R. Bacona stejně jako Bacon zdůrazňoval význam experimentů a přírodních věd k jeho nejznámějším dílům patří spis Rosarius philosophorum (Růţenec filozofů), kde jednomu ze základních cílů alchymie – Kameni mudrců - přisuzoval léčivé vlastnosti zabýval se destilací, vyráběl „tekuté zlato“ (Aurum potabile) – energetický lék dodávající tělu odolnost vůči nemocím, znal vlastnosti alkoholu, sloţení mnoha jedů aj. varoval před uţíváním měděných nádob v kuchyni a v lékárně

Friedrich Wöhler 31. 7. 1800 - 23. 9. 1882 německý chemik, který prokázal propojenost anorganické chemie s organickou tím, ţe připravil organickou sloučeninu z anorganických látek nejprve se věnoval studiu lékařství a získal doktorát roku 1823 se odebral do Stockholmu, kde strávil rok v laboratoři J. J. Berzelia – od této doby se věnoval chemii po návratu do Německa se stal učitelem na průmyslové škole v Berlíně, později na škole v Kasselu, roku 1856 byl povolán na univerzitu do Göttingenu, kde působil jako profesor chemie aţ do své smrti připravil čistý hliník, yttrium, beryllium a křemík, přispěl svými pokusy k objevu titanu, vanadu, niobu, tantalu a uranu, studoval chemii acetylenu, chinonů a alkaloidů nikotinu a kokainu spolu s J. von Liebigem, s nímţ vychoval mnoho mladých chemiků, je objevitelem izomerie, v roce 1823 společně ukázali, ţe kyanatan stříbrný a třaskavé stříbro jsou látky stejného sloţení, avšak úplně odlišných vlastností a zkoumali také benzoylové sloučeniny – jejich společné práce objasnily teorii radikálů a substituce v chemických sloučeninách roku 1824 připravil první syntetickou organickou látku z anorganických látek, šťavelovou kyselinu, roku 1828 syntetizoval močovinu – tím byla vyvrácena vitalistická teorie.

Zosimos z Panopole 3. – 4. století n. l • egyptský spisovatel a alchymista • ve svém díle o 28 svazcích shrnul celou tehdejší alchymii • zmiňuje se o výrobě rtuti z rumělky, zkoumal, zda rtuť je opravdu kov, popsal výrobu arsenu • byla mu známá vodní, popelová a písečná lázeň pro zahřívání • často se dovolává mýtické bytosti Herma Trismegista (řecké jméno egyptského boha Thovta), který byl egyptským knězem, zakladatelem a nejdokonalejším magistrem alchymie, v jehoţ hrobě se našla Smaragdová deska

110 NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA CHEMII AGRE Peter(2003) ALDER Kurt (1950) ALTMAN Sidney (1989) ANFINSEN Christian Boehmer (1972) ARRHENIUS Svante August (1903) ASTON Francis William (1922) von BAEYER Johann Friedrich Wilhelm Adolf (1905) BARTON Derek Harold Richard(1969) BERG Paul (1980) BERGIUS Friedrich(1931) BOSCH Carl (1931) BOYER Paul D. (1997) BROWN Herbert Charles (1979) BUCHNER Eduard (1907) BUTENANDT Adolf Friedrich Johann (1939) CALVIN Melvin (1961) CECH Thomas R. (1989) CIECHANOVER Aaron (2004) COREY Elias James (1990) CORNFORTH John Warcup (1975) CRAM Donald J. (1987) CROWFOOT-HODGKINOVÁ Dorothy (1964) CRUTZEN Paul J. (1995) CURIE-SKLODOWSKÁ Marie (1911) CURL Robert F. (1996) DEBYE Peter Josephus Wilhelmus (1936) DEISENHOFER Johann (1988) DIELS Otto Paul Hermann (1950) EIGEN Manfred (1967) ERNST Richard R. (1991) ERTL Gerhard (2007) von EULER-CHELPIN Hans Karl August Simon (1929) FENN John B. (2002) FISCHER Emil Hermann (1902) FISCHER Ernst Otto (1973) FISCHER Hans (1930) FLORY Paul John (1974) FUKUI Kenichi (1981) GIAUQUE William Francis (1949) GILBERT Walter (1980) GRIGNARD Victor (1912) GRUBBS Robert H. (2005) HABER Fritz (1918) HAHN Otto (1944) HARDEN Sir Arthur (1929) HASSEL Odd (1969) HAUPTMAN Herbert A. (1985) HAWORTH Sir Walter Norman (1937) HECK Richard F. (2010) HEEGER Alan J. (2000) HERSHKO Avram (2004) HERSCHBACH Dudley R. (1986) HERZBERG Gerhard (1971) HEVESY József György (1959)

111 HEYROVSKÝ Jaroslav (1943) HINSHELWOOD Sir Cyril Norman (1956) van't HOFF Jacobus Henricus (1901) HOFFMANN Roald (1981) HUBER Robert (1988) CHALFIE Martin (2008) CHAUVIN Yves (2005) JOLIOT-CURIEOVÁ Irène (1935) JOLIOT-CURIE Jean Frédéric (1935) KARLE Jerome (1985) KARRER Paul (1937) KENDREW John Cowdery (1962) KLUG Aaron (1982) KNOWLES William S. (2001) KOHN Walter (1998) KORNBERG Roger D. (2006) KROTO Sir Harold W. (1996) KUHN Richard (1938) LANGMUIR Irving (1932) LEE Yuan T. (1986) LEHN Jean-Marie (1987) LELOIR Luis F. (1970) LIBBY Willard Frank (1960) LIPSCOMB William N. (1976) MacDIARMID Alan G. (2000) MacKINNON Roderick (2003) MARCUS Rudolph Arthur (1992) MARTIN Archer John Porter (1952) McMILLAN Edwin Mattison (1951) MERRIFIELD Robert Bruce (1984) MICHEL Hartmut (1988) MITCHELL Peter (1978) MOISSAN Henri (1906) MOLINA Mario J. (1995) MOORE Stanford (1972) MULLIKEN Robert Sanderson (1966) MULLIS Kary B. (1993) NATTA Giulio (1963) NEGISHI Ei-ichi (2010) NERNST Walther Hermann (1920) NORRISH Ronald George Wreyford (1967) NORTHROP John Howard (1946) NOYORI Ryoji (2001) OLAH George A. (1994) ONSAGER Lars (1968) OSTWALD Wilhelm (1909) PAULING Linus Carl (1954) PEDERSEN Charles J. (1987) PERUTZ Max Ferdinand (1962) POLANYI John C. (1986) POPLE John A. (1998) PORTER George (1967) PREGL Fritz (1923) PRELOG Vladimír (1975) PRIGOGINE Ilja (1977) RAMAKRISHNAN Venkatraman (2009) RAMSAY Sir William (1904) RICHARDS Theodore William (1914)

112 ROBINSON Sir Robert (1947) ROSE Irwin (2004) ROWLAND F. Sherwood (1995) RUTHEFORD Ernest (1908) RŮŢIČKA Leopold Stephen (1939) SABATIER Paul (1912) SANGER Frederick (1958) SANGER Frederick (1980) SEABORG Glenn Theodore (1951) SEMJONOV Nikolaj Nikolajevič (1956) SHARPLESS K. Barry (2001) SHIMOMURA Osamu (2008) SHIRAKAWA Hideki (2000) SCHROCK Richard R. (2005) SKOU Jens C. (1997) SMALLEY Richard E. (1996) SMITH Michael (1993) SODDY Frederick (1921) STANLEY Wendell Meredith (1946) STAUDINGER Hermann (1953) STEIN William Howard (1972) STEITZ Thomas A. (2009) SUMMER James Batcheller (1946) SUZUKI Akira (2010) SVEDBERG Theodor (1926) SYNGE Richard Laurence Millington (1952) TANAKA Koichi (2002) TAUBE Henry (1983) TISELIUS Arne Wilhelm Kaurin (1948) TODD Sir Alexander Robertus (1957) TSIEN Roger Y. (2008) UREY Harold Clayton (1934) du VIGNEAUD Vincent (1955) VIRTANEN Artturi Ilmari (1945) WALKER John E. (1997) WALLACH Otto (1910) WERNER Alfred (1913) WIELAND Heinrich Otto (1927) WILKINSON Geoffrey (1973) WILLSTÄTTER Richard Martin (1915) WINDAUS Adolf Otto Reinhold (1928) WITTIG Georg (1979) WOODWARD Robert Burns (1965) WÜTHRICH Kurt (2002) YONATH Ada E. (2009) ZEWAIL Ahmed H. (1999) ZIEGLER Karl (1963) ZSIGMONDY Richard Adolf (1925)

113 Kurt Alder 10. 7. 1902 – 20. 6. 1958 Nobelovu cenu získal v roce 1950 společně s O. P. H. Dielsem za objev a rozvoj syntézy dienů • německý chemik • studium: – univerzita v Berlíně (chemie) – univerzita v Kielu (působil zde jako univerzitní profesor O. Diels) • v roce 1936 se stal vedoucím oddělení ve vědecké laboratoři firmy I. G. Farben • v roce 1940 se stal profesorem experimentální chemie a chemické technologie na univerzitě v Kolíně nad Rýnem • po ukončení studia se zabýval problémy systematiky organické chemie a výzkumy prováděl společně s Dielsem – to je přivedlo v roce 1928 k objevu syntézy dienů, podařilo se jim uskutečnit syntézu různých polymerů a na jejich počest byla dienová syntéza pojmenována Diels-Alderovou reakcí • věnoval se také rozsáhlým stereochemickým studiím, a to zejména stereochemickému procesu dienové syntézy • během svého působené ve firmě I. G. Farben se zaměřil na polymerizaci butadienu a kopolymerizaci butadienu a styrenu, coţ vedlo k objevu syntetického kaučuku (tzv. buny) • jeho práce, zejména dienová syntéza, našly uplatnění v průmyslové výrobě plastických hmot a průmyslovém zpracování surovin, které se získávají krakováním ropy

Sidney Altman 7. 5. 1939 Nobelovu cenu získal v roce 1989 společně s T. R. Cechem za objev katalytické aktivity ribonukleové kyseliny • americký chemik kanadského původu • studium: – Harvardská univerzita – univerzita v Cambridgi • společně s Cehcem studoval pochod zkracování molekuly RNA • společně se svými spolupracovníky ukázal, ţe enzym zodpovědný za zkrácení molekul tRNA v bakterii Escherichia coli (tj. ribonukleáza P), je sloţen ze dvou částí - RNA a proteinu, a ţe obě tyto části jsou nezbytné pro správnou funkci enzymu • společně se svými spolupracovníky studoval maturaci rRNA u bičíkovce Tetrahymena thermophila a jako první dokázali, ţe vystřiţení úseku RNA z prekurzoru je katalyzováno samotným prekurzorem - tedy molekulou RNA a nikoliv proteinem • Altmanova skupina později prokázala enzymovou aktivitu té součásti ribonukleázy P, která je tvořena molekulou RNA • práce Altmana a Cecha mají obrovský teoretický a praktický význam pro zkoumání ţivota na Zemi, jelikoţ do jejich objevu katalytické aktivity ribonukleové kyseliny se předpokládalo, ţe všechny pochody v ţivém organismu jsou výsledkem chemických reakcí katalyzovaných proteinovými molekulami, které se nazývají enzymy

Christian Boehmer Anfinsen 26. 3. 1916 – 14. 5. 1995 Nobelovu cenu získal v roce 1972 společně s S. Moorem a W. H. Steinem za studium vztahu mezi strukturou a funkcí biologicky aktivních bílkovin, zvláště enzymu ribonukleázy • americký biochemik • studium: – Harvardova univerzita

114 • pracoval v mnoha zahraničních biochemických laboratořích – v roce 1939 v Carlsbergské laboratoři v Kodani, v letech 1954–1955 v Nobelově lékařském ústavu ve Stockholmu, v roce 1958 ve Weizmannově ústavu v Bethesdě • v letech 1962–1963 působil jako profesor biochemie na Harvardu • v roce 1952 publikoval svou práci o štěpení pankreatické hovězí ribonukleázy pepsinem, kterou započal studium funkce a struktury tohoto enzymu • v padesátých letech publikoval práce věnované struktuře bílkovin a jejich vztahu k funkci ribonukleázy, které přinesly velmi cenné základní poznatky • v roce 1959 společně se svými spolupracovníky prokázal, ţe je moţno přes lysinové zbytky navázat na pankreatickou ribonukleázu osm polyalanylových řetězců, kaţdý o 5–7 zbytcích alaninu, aniţ by došlo ke ztrátě enzymatické aktivity – na základě studia chymotrypsinu vznikla v roce 1965 v Anfinsenově laboratoři hypotéza, ţe hormon inzulín je v organismu syntetizován ve formě jednořetězcového prekursoru, která byla v roce 1967 potvrzena nalezením proinzulínu D. F. Steinerem

Svante August Arrhenius 19. 2. 1859 – 2. 10. 1927 Nobelovu cenu získal v roce 1903 za mimořádné zásluhy o rozvoj chemie, hlavně za teorii elektrolytické disociace • švédský fyzikální chemik a badatel • narozen v rodině zeměměřiče • studium: – univerzita v Uppsale (v sedmnácti letech) • pracoval v laboratoři švédské akademie věd • v roce 1884 se stal docentem fyzikální chemie na univerzitě v Uppsale • v roce 1882 vymyslel teorii elektrolytické disociace, za kterou získal roku 1903 Nobelovu cenu • Arrheniova teorie se stala základem elektrochemie, ve 20. století byla ještě zdokonalena a sehrála významnou úlohu v rozvoji vědy

Francis William Aston 1. 9. 1877 – 20. 11. 1945 Nobelovu cenu získal v roce 1922 za objev izotopů několika neradioaktivních prvků pomocí hmotnostního spektrografu a za objev tzv. zákona celých čísel • anglický fyzik • studium: – universita v Birminghamu • v roce 1909 se stal docentem na univerzitě v Edgbanstonu • několik let pracoval v Cavendishově laboratoři u J. J. Thompsona • během první světové války pracoval u letectva a zkoumal povětrnostní účinky a účinky slunečního světla • v roce 1921 se stal členem anglické akademie věd Royal Society v Londýně • od roku 1919 rozvíjel hmotnostní spektroskopii a dokázal, ţe chemické prvky obsahují atomy nestejných hmotností – sestrojil hmotnostní spektrograf, ve kterém jsou svazky iontů odchylovány elektrickým a magnetickým polem, a podle této odchylky lze zjistit poměr velikosti náboje a jejich hmotnosti • na základě svých pozorování hmotnostním spektrografem zjistil, ţe většina prvků je směsí izotopů • v roce 1925 spektrograf zdokonalil a určil s jeho pomocí hmotnosti mnoha stabilních izotopů vědci pomocí jeho spektrografu objevili stovky dalších izotopů, coţ přispělo k rozšíření periodické soustavy chemických prvků

115 Johann Friedrich Wilhelm Adolf von Baeyer 31. 10. 1835 – 20. 8. 1917 Nobelovu cenu získal v roce 1905 za své práce o organických barvivech a hydroaromatických sloučeninách • německý chemik a zakladatel německého chemického průmyslu barviv • narozen roku 1835 v rodině důstojníka a zeměměřiče • ve svých dvanácti letech učinil svůj první objev – objevil novou podvojnou sůl mědi • studium: – univerzita v Berlíně (matematika, fyzika a později chemie u W. R. Bunsena) • na univerzitě v Berlíně se stal docentem • dvanáct let působil jako učitel na průmyslovém ústavu • pracoval na univerzitě ve Freiburku • od roku 1875 pracoval jako profesor na univerzitě v Mnichově • v letech 1878-1883 provedl úplnou syntézu indiga a určil jeho strukturu • určil strukturu alizarinu, uskutečnil jeho syntézu a připravil první technickou výrobu přírodního barviva • věnoval se výzkumu kondenzačních reakcí, kde proslul objevy kondenzace anhydridů a fenolů, studiu pyrolových a piridinových základů sloučenin ze skupiny kyseliny močové, výrobě maleinového a antracénového barviva (hlavně syntéze fluoresceinu, který společně se svým derivátem rhodaminem poskytl průmyslu nádherná barviva), syntéze terpinů atd. • zaslouţil se také o objev barbiturátů, které znamenaly pokrok v medicíně při aplikaci nitroţilní narkózy

Derek Harold Richard Barton 8. 9. 1918 – 16. 3. 1998 Nobelovu cenu získal v roce 1969 společně s O. Hasselem za výzkumnou činnost a aplikaci teorie chemické vazby • anglický chemik • studium: – univerzita v Londýně • v roce 1953 se stal profesorem na univerzitě v Glasgowě a přechodně byl hostujícím profesorem na Harvardově univerzitě v Bostonu ve Spojených státech amerických • od roku 1957 přednášel organickou chemii na univerzitě v Londýně • společně s Hasselem se zaslouţil o poznání nových strukturálních vlastností v chemii, a zejména o objasnění obsahové náplně pojmu konformace* • zaměřil se hlavně na výzkum větších molekul cyklických soustav, a tak se společně s Hasselem přičinili o rozvoj nové vědní oblasti, tzv. dynamické stecheometrie • dynamická stereochemie se zabývá zkoumáním pohyblivosti v rámci molekuly a Barton s Hasselem objevili nové strukturální zákonitosti při jejím zkoumání – to má význam pro poznání reakcí mnoha organických molekul a pro poznání málo objasněných chemických procesů

*Pojmem konformace chápou formu, kterou vytváří molekula při vyuţití daných moţností pohyblivosti, přičemţ na její vytváření působí různé faktory, jako hustota, přitaţlivost, odpudivá síla atd.

Paul Berg 30. 6. 1926 Nobelovu cenu získal v roce 1980 společně s F. Sangerem a W. Gilbertem za rozvoj metod pro stanovení sekvencí molekul dědičnosti - deoxyribonukleových kyselin (DNA) • americký biochemik • studium: – univerzita v Pensylvánii

116 – univerzita v Clevelandu (obhájil zde doktorskou disertaci) • v roce 1955 se stal profesorem mikrobiologie na univerzitě ve Washingtonu • v roce 1959 se stal profesorem na univerzitě ve Stanfordu, kde v roce 1969 zaloţil katedru biochemie • je autorem metody spojování molekul DNA, které pocházejí z různých organismů; gen jednoho organismu tak můţe být začleněn do chromozómu druhého, nepříbuzného organismu • tato metoda byla sice později překonána, ale umoţnila Bergovi sestrojit první rekombinované DNA

Friedrich Bergius 11. 10. 1884 – 30. 3. 1949 Nobelovu cenu získal v roce 1931 společně s C. Boschem za vynález a rozvoj vysokotlaké metody v chemii • německý fyzikální chemik, teolog a průmyslník • narodil se v rodině majitele chemické továrny (otec byl jedním z prvních, kdo vyrobil chemicky čistý hliník) • studium: – univerzita ve Vratislavi • pracoval v různých podnicích v Lipsku, Berlíně a Karlsruhe • roku 1911 se stal docentem na technice v Hannoveru • byl ředitelem známého chemického kombinátu I. G. Farben v Ludwigshafenu a později ředitelem továrny na výrobu anilinu a sody v Badenu • jeho počáteční výzkumy byly zaměřeny na otázky chemické rovnováhy při reakcích plynů a na syntézu amoniaku • jeho práce byla ovlivněna především pracemi F. Habera a C. Bosche • od roku 1908 se zabýval hydrogenací organických látek pod vysokým tlakem • v roce 1913 objevil hydrogenační účinek vodíku na uhlí a těţké oleje při vysokém tlaku – tyto výzkumy jej přivedly aţ k rozpracování metody syntetické výroby kapalných uhlovodíků z uhlí a k metodě syntetické výroby benzínu – tento proces byl na jeho počest pojmenován berginizace • společně s C. Boschem získal celosvětové uznání za objev a rozpracování vysokotlakové nádoby, neboť svým objevem ovlivnili vývoj průmyslové chemie

Carl Bosch 27. 8. 1874 – 26. 4. 1940 Nobelovu cenu získal v roce 1931 společně s F. Bergiusem za vynález a rozvoj vysokotlaké metody v chemii • německý chemik • studium: – univerzita v Berlíně (strojírenství a hutnictví) – univerzita v Lipsku (chemie) • od roku 1899 pracoval v továrně na výrobu anilínu a sody v Ludwigshafenu • později se stal profesorem fyzikální chemie na univerzitě Heidelbergu • ve svých pracích se věnoval kovovým kyanidům a nitridům • v roce 1907 začal zkoumat vlastnosti a moţnosti přípravy kyanidu barnatého • Jeho nejvýznamnější práce spadají do oblasti vyuţití vysokých tlaků v chemickém průmyslu. Společně s F. Bergiusem objevili a rozvinuli chemické vysokotlakové metody, které našli uplatnění v různých oblastech chemického průmyslu. • Počátkem 20. století se začal zabývat vysokotlakovou syntézou čpavku a začal připravovat velkoprůmyslovou metodu výroby čpavku ze vzdušného dusíku a vodíku, která byla na jejich počest pojmenována Haberovou-Boschovou metodou. Boschovi se podařilo nákladné Haberovy katalyzátory nahradit katalyzátory levnými a snadno dostupnými. Společně se svými spolupracovníky objevil katalyzátor ze směsi ţeleza, hlíny a draslíku, který splnil všechny vysokotlaké a vysokoteplotní poţadavky. • pracoval na metodě výroby benzínu hydrogenací uhlí působením vysokých tlaků

117 Paul D. Boyer 31. 7. 1918 Nobelovu cenu získal v roce 1997 společně s J. E. Walkerem a J. C. Skou za objasnění mechanizmu syntézy ATP • americký biochemik • Nobelovu cenu získal společně s J. E. Walkerem za objasnění mechanismu syntézy ATP enzymovým komplexem H+-ATPsyntázou - tato Nobelova cena byla udělena za práci o jednom z druhů molekulárních motorů a to o tzv. membránových proteinových komplexech (pumpách)

Herbert Charles Brown 22. 5. 1912 – 19. 12. 2004 Nobelovu cenu získal v roce 1979 za objev hydroborace a chemii organoboranů • americký organický chemik • narodil se v rodině ruských emigrantů • studium: – univerzita v Chicagu • stal se členem skupiny H. I. Schlesingera na univerzitě v Chicagu, která vytvořila materiální základ chemie sloučenin boru • v roce 1947 se stal profesorem na Pardueské univerzitě v Lafayette • od roku 1938 se systematicky zabýval novými sloučeninami boru a společně se svými spolupracovníky a ţáky studoval zejména reakce borohydridů alkalických kovů a diboranu • k jeho velkému objevu došlo v roce 1956, kdy při redukci esteru kyseliny olejové borohydridem sodným za přítomnosti chloridu hlinitého se spotřebovalo podstatně více činidla neţ u ostatních esterů – hledání příčin jej dovedlo aţ k překvapivému zjištění, ţe se v éterickém roztoku aduje na dvojnou vazbu diboran za vzniku organoboranů • v mnoha následujících pracích rozvinul syntézu a chemické obměny organoboranů a ukázal, ţe hydroborace, jak reakci sám nazval, můţe být jedním z nejuniverzálnějších nástrojů organické syntézy – umoţňuje nekatalytickou cestou redukovat acetylény na olefiny, olefiny na parafiny, přeměnu vnitřních olefinů na terminální a oxidativní zdvojení alkylů, původně vázaných k boru • uţitečné jsou také redukce volných karboxylových kyselin na primární alkoholy

Eduard Buchner 20. 5. 1860 – 3. 8. 1917 Nobelovu cenu získal v roce 1907 za biochemické výzkumy a objev bezbuňkového kvašení • německý biochemik • narodil se v rodině lékaře • studium: – univerzita v Mnichově • pracoval v laboratoři organické chemie • později se stal profesorem na univerzitě v Kielu a na univerzitě v Tübingenu • v roce 1898 se stal profesorem na zemědělské vysoké škole v Berlíně • V roce 1897 zveřejnil výsledky svého dlouholetého výzkumu alkoholického kvašení bez kvasinkových buněk. Zjistil, ţe příčinou kvašení je neţivá chemická látka – enzym zvaný 57káza. Tento první objevený enzym, který Buchner izoloval z kvasinek, vyvolává alkoholické kvašení cukrů i bez přítomnosti ţivých buněk. Objev se stal základem nového samostatného vědního oboru – biochemie.

Adolf Friedrich Johann Butenandt 24. 3. 1903 – 1995 Nobelovu cenu získal v roce 1939 za práce o pohlavních hormonech • německý biochemik • studium:

118 – univerzita v Marburku (chemie a biologie) – univerzita v Göttingenu (u A. Windause) • roku 1933 se stal profesorem na technice v Gdaňsku • v roce 1936 se stal profesorem na univerzitě v Berlíně a ředitelem Biochemického ústavu císaře Wilhelma • byl nacistickou vládou donucen odmítnout Nobelovu cenu, kterou tak mohl přijmout aţ po zániku třetí říše • v roce 1928 jako ţák profesora A. Windause izoloval ţenský pohlavní hormon (tzv. folikulární hormon) v čisté krystalické formě a v krátké době se mu podařilo také v krystalické formě izolovat muţský pohlavní hormon (androsteron) • z velkého mnoţství moči zjistil chemické sloţení folikulárního hormonu a vypracoval návod k jeho umělé syntéze a výrobě • v roce 1932 objevil folikulární hormony estran a estriol a určil jejich strukturu • v roce 1934 se svými spolupracovníky izoloval ze ţlutého tělíska vaječníků vepřového dobytka krystalický hormon ţlutého tělíska zvaný progesteron • díky jeho objevu sterolů a díky jeho poznatkům o izolaci a syntéze pohlavních hormonů se jejich výroba stala jednoduchou záleţitostí farmaceutických závodů a došlo k jejich pouţití jako léků v nejširším měřítku

Melvin Calvin 8. 4. 1911 – 8. 1. 1997 Nobelovu cenu získal v roce 1961 za výzkum asimilace oxidu uhličitého v rostlinách • americký chemik • narodil se v rodině ruských emigrantů • studium: – Vysoká škola báňská a technologická v Michiganu • v letech 1935–1937 působil na univerzitě v Manchesteru a po svém návratu pracoval na univerzitě v Berkeley, kde se stal profesorem • v roce 1946 se stal vedoucím biochemického oddělení Lawrencova ústavu • zpočátku se zabýval elektronovou afinitou halogenů, později koordinační katalýzou metalografických porfyrinů, přičemţ studoval fotoelektrickou a fotochemickou reakci těchto látek, a problémy struktury organických barviv • nejvýznamnějších úspěchů dosáhl ve výzkumu asimilace oxidu uhličitého rostlinami • objevil třetí stupeň druhé fáze fotosyntézy* (fixaci oxidu uhličitého) a zjistil, ţe oxid uhličitý vstupuje při fixaci do fotosyntetických reakcí karbonylační reakcí, tj. naváţe se na molekulu ribulózového difosfátu, ze které vzniká kyselina 3-fosfoglycerová a dále 3-fosfoglycealdehyd • ke svým výzkumům pouţil radioaktivního uhlíku a objevil, ţe v procesu této asimilace vzniká deset meziproduktů a ţe reakce mezi nimi katalyzuje jedenáct různých enzymů

* Druhá fáze fotosyntézy je tvořena sledem biochemických proměn, které se dělí na tři stupně: fotosyntetická fosforylace, fotolytický rozklad vody a fixace CO2

Thomas R. Cech 8. 12. 1947 Nobelovu cenu získal v roce 1989 společně s S. Altmanem za objev katalytické aktivity ribonukleové kyseliny • americký chemik českého původu (sám své jméno vyslovuje jako Ček) • studium: – Kalifornská univerzita v Berkeley (biochemii) – Massachusettská technika (obhájil zde doktorskou disertaci) • v roce 1983 se stal profesorem chemie a biochemie na Coloradské univerzitě v Boulderu • je členem Národní akademie věd • v roce 1988 byl jedním z osmi zvaných řečníků na 14. mezinárodním biochemickém kongresu v Praze • právě jeho laboratoř objevila polymeraci jistého typu molekuly RNA

119 • práce Cecha a Altmana mají obrovský teoretický a praktický význam pro zkoumání ţivota na Zemi, jelikoţ do jejich objevu katalytické aktivity ribonukleové kyseliny se předpokládalo, ţe všechny pochody v ţivém organismu jsou výsledkem chemických reakcí katalyzovaných protei- novými molekulami, které se nazývají enzymy

Elias James Corey 12. 7. 1928 Nobelovu cenu získal v roce 1990 za svůj přínos k syntéze přírodních látek • americký chemik • studium: – Massachusettská technika (v roce 1950 zde získal doktorát) • v letech 1956-1959 působil jako profesor na univerzitě v Illinois, kde publikoval na 32 prací • v roce 1959 se stal profesorem na Harvardově univerzitě • za svou práci obdrţel mnoho čestných doktorátů, medailí a cen • jeho první práce publikované během jeho působení na Massachusettské technice, kde pracoval u profesora J. C. Sheehana, se týkaly syntézy penicilinu • těţištěm jeho práce je syntéza přírodních látek, kterou se zabývá od počátku své profesní kariéry - vyřešil syntézu mnoha sloučenin, mezi kterými jsou na prvním místě eicosanoidy, metabolity nenasicených mastných kyselin s dvaceti uhlíkovými atomy v molekule, ze kterých je nejvýznamnější kyselina arachidonová • společně se svými spolupracovníky vypracoval řadu originálních syntetických přístupů k těmto sloučeninám a mnohé z nich pak nalezly uplatnění ve výrobě • důleţitý je také jeho podíl na vyřešení struktury některých leukotrienů (látky s mimořádnou účinností při projevech imunitního systému) • k metodě nalezení syntézy sloţité organické molekuly přispěl ve dvou základních směrech: - zavedl pojem synthon, coţ je výchozí látka pro ţádanou strukturu, kterou lze na tuto strukturu převést jedinou chemickou reakcí - zavedl do celého procesu počítač

John Warcup Cornforth 7. 9. 1917 Nobelovu cenu získal v roce 1975 za studium stereochemie enzymových reakcí • australský organický chemik • studium: – univerzita v Sydney – univerzita v Oxfordu (vyhrál stipendium) • během druhé světové války se věnoval chemické výrobě penicilinu • pracoval v enzymologické laboratoři • stal se profesorem chemie na univerzitě v Sussexu v Anglii • věnoval se studiu stereochemie enzymových reakcí – pomocí sloučenin značených izotopy sledoval působení oxidoredukčních enzymů, které zahrnovaly jako koenzym nikotinamidadenindinukleotid • vyřešil problém absolutní konfigurace dihydronikotinamidu deuterovaného v poloze C(4), coţ se stalo základem pro komplexní objasnění mechanismu a sterického průběhu přenosu vodíku v biologických systémech – tyto získané poznatky jej později přivedly k výzkumu řetězců biogenetických reakcí, které směřují k různým typům izoprenoidů

Donald J. Cram 22. 4. 1919 – 17. 6. 2001 Nobelovu cenu získal v roce 1987 společně s J. Lehnem a Ch. J. Pedersenem za objev syntetických makrocyklických látek se selektivními vlastnostmi pro vazbu iontů a molekul • americký chemik • působil jako profesor na Kalifornské univerzitě

120 • byl světovým odborníkem na streochemii a v roce 1969 u nás vyšel český překlad jeho knihy Organická chemie, kterou napsal společně s G. S. Hammondem • v roce 1974 společně se svou dcerou shrnul výsledky svého výzkumu zvláštních polyetherů v článku Chemie hostitele a hosta - jejich úvaha byla zaloţena na myšlence, kterou převzali z enzymologie • pokusil se sestrojit aparaturu na dělení syntetických aminokyselin, které se obvykle získávají v racemické směsi (tj. se stejným zastoupením forem D a L) - s tou však velký úspěch v praxi neměl

Dorothy Crowfoot-Hodgkinová 12. 5. 1910 – 29. 7. 1994 Nobelovu cenu získala v roce 1964 za výzkum struktury biologicky důleţitých látek pomocí rentgenových paprsků • anglická biochemička • narodila se v rodině školských pracovníků • studium: – univerzita v Oxfordu (chemie) • po ukončení studia zůstala pracovat jako biochemička na univerzitě v Oxfordu, kde se stala nejprve profesorkou a v roce 1960 vedoucí katedry chemie • působila také na univerzitě v Cambridgi • v roce 1947 se stala členkou anglické akademie věd • ve své vědecké práci se zabývala určením molekulární struktury penicilínu, cholesterolu a především vitamínu B12 • zejména její výzkum vitamínu B12 byl dosti důleţitý, neboť v padesátých letech se velmi sloţitě získával z jater a vaječných ţloutků, přičemţ na 20 miligramů čistého krystalického preparátu bylo potřeba tuny surovin • v letech 1935–1937 objasnila strukturu penicilínu, přičemţ její poznatky vedly k jeho pozdější syntetické výrobě • ve čtyřicátých letech určila strukturu cholesterolu • v letech 1948–1856 se jí podařilo objasnit také strukturu vitamínu B12 a izolovat jej v krystalické formě • její poznatky o struktuře vitamínu B12 mají také další význam, neboť se ukázalo, ţe hlavní část jeho molekuly je velmi podobná rostlinnému barvivu chlorofylu, a tak v roce 1960 mohl R. B. Woodward provést úplnou syntézu chlorofylu

Paul Jozef Crutzen 3. 12. 1933 Nobelovu cenu získal v roce 1995 společně s M. Molinem a F. S. Rowlandem za práci v chemii atmosféry • holandský chemik • studium: – univerzita ve Stockholmu (v roce 1973 zde získal doktorát z meteorologie) • byl dlouholetým pomocným profesorem na Georgině institutu technologí a výzkumný profesor na katedře meteorologie na univerizě ve Stockholmu • je členem Švédské akademie věd • v současné době pracuje v Ústavu pro chemii Maxe Plancka v Mohuči (Německo) • věnoval se problematice vzniku a rozkladu ozonu - díky jeho činnosti se mohla veřejnost seznámit s citlivostí ozónové vrstvy vůči emisím, které vznikají v důsledku lidské činnosti • v roce 1970 učinil významný krok v poznání mechanismu sniţování koncentrace ozonu v ozónové sféře - navrhl reakční schéma, ve kterém je ozon katalyticky rozkládán oxidy dusíku NO a NO2 na molekulární kyslík (tyto oxidy dusíku mohou v atmosféře vznikat přeměnou chemicky nestálého N2O, jehoţ podstatu lze nalézt v mikrobiologických transformacích na Zemi) • demonstroval moţnou souvislost mezi činností půdních mikroorganismů a tloušťkou ozonové vrstvy - tento poznatek se stal základem rozvoje studia globálních biochemických cyklů

121 Marie Curie-Sklodowská 7. 11. 1867 – 4. 7. 1934 Nobelovu cenu získala v roce 1911 za objev radia a polonia, výzkum jejich sloučenin • francouzská chemička polského původu • narodila se v rodině gymnaziálního profesora matematiky a fyziky • studium: – univerzita v Paříţi (fyzika, matematika) - ţeny nesměly v Polsku studovat na univerzitě • jako první ţena se stala profesorkou na paříţské Sorbonně, jako první ţena získala Nobelovu cenu • Její první vědecká práce byla z oblasti magnetických vlastností kalených ocelí. Po Becquerelově objevu záření uranových solí zjistila, ţe toto záření je vlastností uranu a ţe jej vysílá i thorium – tento jev nazvala radioaktivitou a příslušné látky radioaktivními. • za výzkumy radioaktivity získala roku 1903 společně s manţelem Pierrem Curie a Henri Becquerelem Nobelovu cenu za fyziku • v roce 1898 spolu s manţelem Pierem objevila polonium a později radium, za coţ získala v roce 1911 Nobelovu cenu za chemii • v roce 1903 prokázala existenci radia a určila jeho atomovou hmotnost • v roce 1910 izolovala radium v kovovém stavu • od roku 1914 byla ředitelkou Ústavu radia – pavilonu Curie, kde zdokonalila kvantitativní metodu radioaktivních měření • vychovala celou řadu významných badatelů v nové vědní oblasti, kterou zaloţila – radiochemii • výzkum v oblasti radioaktivity byl jednou z příčin její smrti

Robert Floyd Curl Jr. 23. 8. 1933 Nobelovu cenu získal v roce 1996 společně s H. W. Krotem a R. E. Smalleyem za objev fullerenů • americký chemik • studium: – Kalifornská univerzita v Berkeley (roku 1957 zde získal doktorát z chemie) • od roku 1958 působil na univerzitě v Houstonu • v roce 1967 se stal na univerzitě v Houstonu profesorem • pracoval v různých vědeckých institucích v Kanadě, v Japonsku, Německu a na Novém Zélandu • získal řadu ocenění v USA a v Evropě • se Smalleyem pracoval na unikátním zařízení k získávání klastrů (seskupení molekul) lasetovým odpařováním a ochlazováním v nadzvukové trysce; to vedlo v roce 1985 k objevení fullerenů* • v roce 1985 pojmenovali objevitelé fullereny na památku zesnulého architekta R. Buckminste- ra Fullera, který vynalezl konstrukce hgeometricky velmi podobné obřím molekulám uhlíku

* fullereny jsou třetí formou uhlíku vedle hlavních forem - grafitu a diamantu; jsou to obří molekuly sloţené z dvaceti a více atomů uhlíku ve vrcholech různých mnohostěnů víceméně kulovitých tvarů

Peter Josephus Wilhelmus Debye 24. 3. 1884 – 2. 11. 1966 Nobelovu cenu získal v roce 1936 za studium dipólových momentů a rozptylu elektronů a rentgenova záření v plynech • holandský teoretický fyzik • studium: – technika v Cáchách (elektrotechnika) – univerzita v Mnichově (doktorát)

122 • na technice v Cáchách se stal po ukončení studia asistentem technické mechaniky • stal se profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Curychu a v roce 1912 na univerzitě v Utrechtu • v roce 1914 se stal ředitelem ústavu obecné fyziky na univerzitě v Gottingenu • v roce 1927 se stal profesorem na univerzitě v Lipsku a v roce 1935 na univerzitě v Berlíně • v roce 1939 emigroval do USA, byl členem mnoha akademií věd • zkoumal difrakci světla, vypracoval teorii měrných tepel krystalů, rozvinul teorii tepelné vodivosti dielektrických krystalů, ve které se tepelná vodivost chápe jako proces šíření ultrazvukových vln • známá je jeho dipólová teorie Debyova dielektrika, která objasňuje anomální disperzi v elektrickém spektru • rozpracoval teorii a interferenční metodu rentgenových paprsků v krystalickém prášku a kapalinách (tzv. metoda Debye-Scherrerova), která našla uplatnění při zkoumání struktury látek • roku 1910 dospěl k vyzařovacímu zákonu jednodušeji neţ Planck • v roce 1911 zdokonalil představu o poklesu měrného tepla • v roce 1912 ukázal, ţe Langevinovu teorii magnetismu lze uplatnit přímo na tepelnou závislost elektrické susceptibility takových kapalin a plynů, jejichţ molekuly mají konstantní elektrický moment

Johann Deisenhofer 30. 9. 1943 Nobelovu cenu získal v roce 1988 společně s R. Huberem a H. Michelem za stanovení trojrozměrné struktury reakčního centra bakteriální fotosyntézy • německý chemik • studium: – roku 1974 obdrţel doktorát z biochemie • pod vedením profesora Hubera pracoval na disertační práci a pak pokračoval v jeho ústavu v práci aţ do roku 1988, kdy odešel do Centra lékařských věd v Dallasu • Nobelovu cenu získal za studium bílkovinného komplexu, odborně nazývaného pigmento- proteinový komplex, který je sloţen z několika molekul bílkovin spojených slabými vazebnými silami a který se podílí na fotosyntéze

Otto Paul Hermann Diels 23. 1. 1876 – 7. 3. 1954 Nobelovu cenu získal v roce 1950 společně s K. Alderem za objev a rozvoj syntézy dienů • německý organický chemik • studium: – univerzita v Berlíně (chemie, fyzika, mineralogie, botanika, filozofie, ţákem E.H. Fischera) • v roce 1906 se stal profesorem na univerzitě v Berlíně • od roku 1916 působil jako profesor na univerzitě v Kielu, kde setrval aţ do konce svého ţivota • na počátku své vědecké činnosti se věnoval výzkumu steroidů • vypracoval nový způsob dehydrogenace, uskutečnil dehydrogenaci cholesterolu a dalších steroidů • za jeho nejdůleţitější objev se povaţuje objev adiční reakce dienových uhlovodíků s nenasycenými karbonylovými a karboxylovými sloučeninami – tuto reakci pojmenovanou syntéza dienů objevil v roce 1928 společně se svým ţákem a pozdějším asistentem K. Alderem (na jejich počest ji pak pojmenovali Diels-Alderovou reakcí) a pomocí této reakce oba vědci syntetizovali velký počet polymerů • objev dienové syntézy umoţnil syntetickou výrobu mnoha přírodních látek (alkaloidů, voňavek atd.), z nichţ největší význam má syntetická výroba vitamínu D • dienová syntéza našla uplatnění také v průmyslu plastických hmot

123 Manfred Eigen 9. 5. 1927 Nobelovu cenu získal v roce 1967 společně s R. G. W. Norrishem a G. Porterem za výzkum mimořádně rychlých chemických reakcí • německý fyzikální chemik • narodil se v rodině hudebníka a od malička se touţil stát klavíristou • studium: – univerzita v Göttingenu • v šestnácti letech se stal pomocným mechanikem u letectva a jako osmnáctiletý se dostal do zajetí • působil v ústavu fyzikální chemie na univerzitě v Göttingenu a v roce 1964 zde převzal oddělení pro chemickou kinetiku • celosvětové uznání získal za své úspěchy dosaţené při rozvíjení nové metody, která umoţňuje pozorovat mimořádně rychle probíhající chemické a biochemické reakce • rozvinul tepelnou, tlakovou a relaxační metodu pozorování velmi rychlých chemických reakcí – jeho metodou se rovnováţný stav chemického reakčního systému posouvá impulsem o vysokém napětí přibliţně o jednu miliardtinu sekundy – takto vyvolanou změnu v koncentraci reakčních sloţek lze například pomocí absorpce světla při určité vlnové délce opticky poměrně snadno pozorovat reakční stavy, jejichţ doba trvání je jedna miliardtina sekundy • práce zaměřené na metody umoţňující zkoumat velmi rychle probíhající chemické a biochemické reakce představují novou etapu v rozvoji kinetiky a fyzikální chemie

Richard Robert Ernst 14. 8. 1933 Nobelovu cenu získal v roce 1991 za příspěvky k vývoji metodologie nukleární magnetické rezonanční spektroskopie vysokého rozlišení • švýcarský chemik • studium: – univerzita v Curychu (chemii) • v roce 1963 začal pracovat u kalifornské firmy vyrábějící spektrometry a během následujícíh pěti let revolučně změnil techniku měření nukleární magnetické rezonance spekter prakticky do její dnešní podoby • ukázal výhody a praktické cesty pouţití počítače pro akumulaci spektrálních dat a vzápětí také ukázal, ţe je mnohem výhodnější proti do té doby pouţívanému kontinuálnímu postupu měření spekter pouţít postup pulsní, pro který vypracoval optimalizovaný měřící postup (tzv. Ernstův úhel) - toto pulsní měření je mnohem citlivější, proto dovoluje měřit magnetická rezonanční spektra i jiných atomových jader • pro zjednodušení spekter sloţitých látek zavedl metodu šumového decouplingu a na základě jeho prací jsou od konce šedesátých let nukleární magnetické rezonanční spektometry vybavovány počítači • po svém návratu do Curychu vyvinul metodu stochastické rezonance, vypracoval teorii nukleární magnetické rezonanční spektroskopie nerovnováţných stavů a věnoval se některým aspektům operátorové teorie • od roku 1974 se věnoval myšlence dvoudimenzionální spektroskopie a z jeho pracoviště vzešly základní práce věnované této problematice

Hans Karl August Simon von Euler-Chelpin 15. 2. 1873 – 6. 11. 1964 Nobelovu cenu získal v roce 1929 společně s A. Hardenem za výzkum v oblasti kvašení cukru a působení enzymů při tomto procesu • švédský biochemik • narodil se v rodině důstojníka • studium: – univerzita v Mnichově

124 – univerzita v Würzburku – univerzita v Ulmu – univerzity v Göttingenu, Berlíně a Würzburku u E. Fischera, Warburga, M. Plancka, W. Nernsta • pracoval jako asistent v laboratoři u S. Arrhenia na univerzitě ve Stockholmu, u E. Buchnera v Berlíně a Ústavu L. Pasteura v Paříţi • v roce 1906 se stal profesorem obecné a organické chemie na univerzitě ve Stockholmu • těţištěm jeho vědecké práce bylo studium problémů biochemie a fermentační chemie, ve kterém vycházel z prací L. Pasteura, J. Liebiga a E. Buchnera • jeho první práce byly zaměřeny na výzkumy v oblasti kvalitativní chemické analýzy a chemie rostlin, přičemţ velké úsilí vynaloţil na výzkum kvašení cukru a funkce enzymů při tomto procesu, zkoumal sacharázu a katalázu, ve svém ústavu se specializoval na studium fosforylace a prvních stupňů kvašení • společně s A. Hardenem přispěl k poznatkům o koenzymech, které vyvolávají katalytický účinek

Emil Hermann Fischer 9. 10. 1852 – 15. 7. 1919 Nobelovu cenu získal v roce 1902 za mimořádné zásluhy v oblasti syntézy cukrů a purinů • německý organický chemik a biochemik • narodil se v rodině obchodníka • studium: – univerzita v Bonnu – univerzita ve Štrasburku • byl ţákem A. Bayera • v roce 1879 se stal profesorem na univerzitě v Mnichově, později působil na univerzitě v Erlangen, ve Wurzburku a v Berlíně • povaţován za zakladatele lékařské chemie • v roce 1877 objevil fenylhydrazin (sloučenina, se kterou cukry tvoří dobře krystalizující látku) • objasnil sloţení kofeinu a teobrominu a dal podnět k jejich syntetické výrobě • analýzou bílkovin zjistil, ţe jejich základními látkami jsou aminokyseliny, polypeptidy a proteiny • vypracoval metodu dělení aminokyselin • v roce 1903 objevil veronal, který se stal velmi populárním a dlouho pouţívaným uspávacím prostředkem

Ernst Otto Fischer 10. 11. 1918 – 23. 7. 2007 Nobelovu cenu získal v roce 1973 společně s G. Wilkinsonem za výzkum v oblasti chemie organometalických sloučenin sendvičové struktury • německý chemik • narodil se v rodině vysokoškolského profesora • studium: – Vysoká škola technická v Mnichově • v roce 1959 se stal profesorem na univerzitě v Mnichově a v roce 1964 stanul v čele anorganického ústavu na Vysoké škole technické v Mnichově • zabýval se výzkumem a studiem komplexů kovů s cyklopentadienem a indenem, π-komplexů kovů s benzoidními aromáty a olefinových komplexů přechodných kovů a své výsledky publikoval ve více neţ 350 původních pracích • v padesátých letech se věnoval studiu karbonylových komplexů přechodných kovů s karbenovými ligandy • nobelovu cenu získal společně s G. Wilkinsonem jako ocenění průkopnické práce, kterou oba vykonali při studiu zcela nového typu sloučenin komplexního charakteru, ve kterých je centrální atom kovu vázán tzv. π-vazbou k molekulám majícím pro tuto vazbu vhodné elektronové funkce – název „sendvičové komplexy“ velmi názorně vystihuje způsob strukturního uspořádání těchto sloučenin

125 Hans Fischer 27. 7. 1881 – 31. 3. 1945 Nobelovu cenu získal v roce 1930 za práce o strukturální stavbě krevních a rostlinných barviv a za syntézu heminu • německý organický chemik • studium: – univerzita ve Stuttgartu (medicína) – univerzita ve Wiesbadenu (medicína) – univerzita v Lausanne (medicína) – univerzita v Marburku (medicína) • po ukončení studia pracoval na klinikách v Mnichově a Berlíně • v roce 1916 se stal profesorem lékařské chemie na univerzitě v Insbrucku • v roce 1918 se stal profesorem lékařské chemie na univerzitě ve Vídni • v roce 1921 se stal nástupcem H. Wielanda na postu profesora organické chemie na technice v Mnichově • jeho základní práce se týkaly chemie pyrolu a jeho derivátů (pozornost věnoval studiu pyrolových pigmentů, které tvoří součást krve a ţluči jako jejich barviva a jsou i v zelených částech rostlin jako součást chlorofylu) • roku 1929 provedl syntézu heminu a upřesnil jeho strukturní vzorec • v roce 1931 provedl syntézu bilirubinu a určil strukturní vzorec chlorofylu „a“ a chlorofylu „b“ • v roce 1920 mělo obrovský význam jeho studium rozpadu heminu, bilirubinu, chlorofylu a syntéza chlorynů • všechny jeho práce přispěly k syntetické výrobě přírodních pyrolových barviv • jeho zásluhou se podařilo uspořádat jednotlivé druhy chlorofylu

Paul John Flory 25. 6. 1910 – 8. 9. 1985 Nobelovu cenu získal v roce 1974 za svou práci v makromolekulární chemii • americký chemik • studium: – univerzita v Ohiu • svou vědeckou dráhu ve výzkumu syntetických vláken, kaučuku a jiných polymerů zahájil v letech 1934–1936 u firmy DuPont Wilmington • v letech 1938–1940 pokračoval ve své vědecké činnosti na univerzitě v Cincinnati • v letech 1948–1957 byl profesorem chemie na Cornellově univerzitě v Ithace • v letech 1956–1961 byl vedoucím výzkumu na Mellonově ústavu v Pittsburku • v roce 1961 se stal profesorem chemie na Stanfordově univerzitě • jeho vědecká práce je spjata s fyzikální chemií polymerů • v roce 1953 vyšla jeho kniha Základy chemie polymerů, která patří mezi významná díla makromolekulární vědy • jeho jméno nesou mnohé fyzikální pojmy, rovnice a teorie, např. Floryho distribuce molekulových vah, Floryho-Hugginsova rovnice pro volnou energii míšení, Floryho teplota theta, Floryho-Rehnerova rovnice botnací rovnováhy, Floryho-Mandelkernův invariant atd. • věnoval se distribuci molekulových vah v lineárních polymerech vzniklých polykondenzací, mechanismu polymerizačních reakcí, kinetice polykondenzačních reakcí, statistickému rozdělení molekulových vah v trojrozměrných polymerech, teorii gelace • v roce 1942 uveřejnil rovnici pro směšovací volnou energii roztoku polymeru, je jedním ze zakladatelů teorie druhého viriálního koeficientu

126 Kenichi Fukui 4. 10. 1918 – 9. 1. 1998 Nobelovu cenu získal v roce 1981 společně s R. Hoffmannem za průkopnické teorie chemické reaktivity a jejich aplikace v chemii • japonský chemik • studium: – univerzita v Kjótu • několik let pracoval experimentálně na novém syntetickém palivu • po ukončení experimentální práce studoval kvantovou mechaniku, teoretickou fyziku a matematiku • v roce 1951 se stal profesorem a v letech 1971-1973 děkanem fakulty inţenýrství na univerzitě v Kjótu • v roce 1976 byl jmenován poradce Ústavu molekulárních věd • v roce 1952 publikoval první z nejdůleţitějších prací věnovaných chemické reaktivitě - tehdy sledoval, na kterém místě aromatického uhlovodíku dojde k reakci s elektrofilním činidlem a jak tato fakta odpovídají výpočtu molekulových orbitalů a jejich lokalizaci na jednotlivých atomech skeletu aromatického uhlovodíku - přitom objevil, ţe ne všechny elektronové orbitaly jsou stejně důleţité (pro elektrofilní reakce jsou nejdůleţitější obsazené orbitaly s nejvyšší energií - z nich lze nejsnáze uvolnit elektron a přesunout ho do prostoru mezi elektrofilní činidlo a uhlovodík a vytvořit tak novou vazbu)

William Francis Giauque 12. 5. 1895 – 20. 3. 1982 Nobelovu cenu získal v roce 1949 za práce v chemické termodynamice a výzkum vlastností látek při extrémně nízkých teplotách • americký fyzikální chemik • studium: – elektrotechnika – univerzita v Berkeley • po ukončení studia elektrotechniky pracoval v elektrárně při Niagarských vodopádech, později se rozhodl věnovat problémům technické chemie a začal studovat na Kalifornské univerzitě v Berkeley • v roce 1934 se stal profesorem chemie na univerzitě v Berkeley • ve svém výzkumu se zaměřil především na vlastnosti látek při velmi nízkých teplotách – byl první, kdo dokázal třetí větu termodynamiky, kterou v roce 1906 formuloval Nernst a která byla zpočátku terčem kritických poznámek mnoha fyzikálních chemiků • začal experimentálně pracovat v oblasti relativních entropií glycerinových a skleněných krystalů – společně se svými ţáky určil přesnou hodnotu entropie při nízké teplotě u kondenzovaných plynů • při studiu entropie kyslíku objevil v atmosféře izotopy kyslíku ( 17O a 18O) • určil entropii a jiné termodynamické vlastnosti mnoha plynů také pomocí kvantové statistiky a studiem energetických hladin molekul ze spektra • studoval účinek magnetických polí na entropii paramagnetických látek a rozvíjel adiabatickou metodu odmagnetizování

Walter Gilbert 30. 6. 1926 Nobelovu cenu získal v roce 1980 společně s F. Sangerem a P. Bergem za rozvoj metod pro stanovení sekvencí molekul dědičnosti - deoxyribonukleových kyselin (DNA) • americký molekulární biolog • studium: – Harvardská univerzita (fyzika)

127 – univerzita v Cambridgi (matematika; obhájil zde doktorskou disertaci) • v roce 1959 se stal profesorem teoretické fyziky na Harvardské univerzitě v Bostonu, ale pod vlivem J. Watsona (spoluobjevitel dvoušroubovice struktury DNA) začal pracovat v oboru molekulární genetiky • vypracoval jinou, ale stejně účinnou metodu sekvencování DNA, neţ jakou vypracoval F. Sanger • podílel se na izolaci bílkovinné molekuly (tzv. Lac-represoru), která reguluje zapínání a vypínání přepisu genetické ingormace pro některé enzymy v buňkách bakterie Escherichia coli • izoloval úsek DNA (tzv. operátor), který váţe Lac-represor a řídí činnost strukturních genů pro určité enzymy

Victor Grignard 6. 5. 1871 - 13. 12. 1935 Nobelovu cenu získal v roce 1912 za objev tzv. Grignardových činidel, kterými přispěl k rozvoji organické chemie • francouzský organický chemik • studium: – univerzita v Lyonu (matematika, poté přestoupil na chemii) • po ukončení studia se stal profesorem chemie na univerzitě v Lyonu, později působil na univerzitě v Besanconu a Nancy • v roce 1926 se stal členem Francouzské akademie věd • věnoval se výzkumu vytváření účinných vazeb hořčíku v organických sloučeninách • objevil novou metodu syntetizování organických sloučenin pomocí organických sloučenin hořčíku • Roku 1900 objevil, ţe reakcí kovového hořčíku s alkylhalogenidy nebo arylhalogenidy vznikají velmi reaktivní organokovové látky, které byly později pojmenovány Grignardovými činidly. Později se ukázalo, ţe tato činidla lze pouţít v organické syntéze, neboť velmi snadno reagují se všemi skupinami organických sloučenin, které nemají aktivní vodík. Na jeho počest byl pojmenován soubor metod syntézy organických sloučenin – Grignardovy reakce. • věnoval se také studiu tuků, hydrokarbidů, alkoholů, glykolů, dusičnanů a kyselin, chemii terpenů a hliníkoorganických sloučenin, katalytické hydrogenaci při nízkém tlaku • v letech 1915 – 1918 pracoval v chemii vojenských otravných látek

Fritz Haber 9. 12. 1868 – 29. 1. 1934 Nobelovu cenu získal v roce 1918 za průmyslovou syntézu amoniaku z dusíku a vodíku • německý fyzikální chemik • narodil se v rodině obchodníka • studium: – univerzita v Heidelbergu – technika v Berlíně – technika v Curychu (chemická technologie) • po studiích působil na Univerzitě v Mnichově jako soukromý docent, vedoucí oddělení organické chemie a mimořádný profesor • v roce 1906 se stal soukromým docentem chemické technologie na technice v Karlsruhe a později profesorem fyzikální chemie a elektrochemie • od roku 1911 byl ředitelem Ústavu císaře Wilhelma pro fyzikální chemii a elektrochemii • po nástupu Hitlera k moci emigroval do Švýcarska, kde v roce 1934 zemřel • věnoval se elektrochemii a v roce 1898 vyšlo jeho dílo Základy technické elektrochemie • roku 1905 vyšla kniţně jeho další práce Termodynamika plynů v technice • zkoumal problémy tuhých elektrolytů, emisí elektronů, věnoval se problémům fyzikální a organické chemie • Velký význam měly jeho práce o reakcích dusíku, které vyřešily problém rostoucí poptávky po amoniaku, kterou přírodní zdroje nestačily pokrýt. V roce 1904 totiţ teoreticky prozkoumal reakci, při které vzniká amoniak z dusíku a vodíku při vysokých teplotách a tlacích. Vypracoval

128 syntézu amoniaku společně s Boschem, který se zabýval problémem vysokotlakové nádoby na průmyslovou výrobu amoniaku přímou syntézou dusíku a vodíku ze vzduchu.

Otto Hahn 8. 3. 1879 – 28. 7. 1968 Nobelovu cenu získal v roce 1944 za objev štěpení těţkých atomových jader • německý chemik • studium: – univerzita v Marburku – technika v Mnichově (doktorát z organické chemie) • v roce 1904 pracoval v laboratoři u W. Ramsaye v Londýně • v roce 1905 pracoval u E. Rutheforda v Kanadě • v roce 1906 pracoval u E. H. Fischera v Berlíně • v roce 1912 nastoupil do nově zaloţeného Ústavu císaře Wilhelma v Berlíně, oddělení chemie, který také v letech 1928–1944 vedl • v roce 1944 se společně s dalšími německými fyziky dostal do anglické internace, a tak Nobelovu cenu převzal aţ v roce 1946 • po druhé světové válce se podílel na vybudování společnosti Maxe Plancka a v letech 1946– 1960 byl jejím prezidentem • na počátku své kariéry se věnoval otázkám radioaktivity • v roce 1904 objevil radiothorium, v roce 1907 mezothorium I a II, v roce 1917 společně s Meitnerovou protaktinium • jeho největším úspěchem byl objev štěpení atomového jádra uranu v roce 1938, který se stal počátkem cesty vedoucí k uvolnění jaderné energie – společně se svým asistentem Strassmannem ostřeloval uran neutrony a zjistil, ţe se uran rozpadá na prvky ze střední části periodické soustavy • celý ţivot odmítal zneuţití svého objevu pro vojenské účely a v roce 1957 vydal společně s dalšími osmnácti německými atomovými fyziky prohlášení (tzv. Göttingenský manifest), ve kterém se tito vědci odmítali účastnit výroby a zkoušení atomových zbraní

Sir Arthur Harden 12. 10. 1865 – 17. 6. 1940 Nobelovu cenu získal v roce 1929 společně s K. H. A. S. Euler-Chelpinem za výzkum v oblasti kvašení cukru a působení enzymů při tomto procesu • anglický biochemik • studium: – univerzita v Manchesteru – univerzita v Erlagen (pod vedením O. Fischera) • od roku 1897 pracoval v nově zřízeném Britském ústavu preventivního lékařství – Listerově ústavu v Londýně • byl profesorem na univerzitě v Londýně • zabýval se výzkumem účinků světla na směs oxidu a chloru, v Listerově ústavu studoval chemické působení bakterií • těţištěm jeho práce, ve které navázal na práce L. Pasteura, J. Liebiga a E. Buchnera, byla od roku 1903 oblast kvašení cukru, kde zkoumal alkoholické enzymy a jejich funkci v procesu kvašení cukru • Jeho práce přispěly k vysvětlení účinků enzymů a postupně se ukázalo, ţe jedna molekula enzymu můţe aktivovat i milion jiných molekul za sekundu, ke kvašení cukru je však potřebné malé mnoţství nebílkovinných sloţek tzv. koenzymů. První z těchto koenzymů – kozymázu – objevil Harden v roce 1906 a vnesl tak nové světlo do fermentačních procesů. • jeho vědecké práce byly velkým přínosem pro poznání procesů kvašení aktivního droţdí, proměny cukru v rostlinných a ţivočišných organismech, tvorby kostí z fosfátů a dalších chemických procesů, které souvisí s činností enzymů

129 Odd Hassel 17. 5. 1897 – 5. 5. 1981 Nobelovu cenu získal v roce 1969 společně s D. H. R. Bartonem za výzkumnou činnost a aplikaci teorie chemické vazby • norský chemik • studium: – univerzita v Mnichově – univerzita v Berlíně • v roce 1926 se stal docentem fyzikální chemie a elektrochemie na univerzitě v Oslo, kde v letech 1934–1963 působil jako profesor v těchto oborech • roku 1934 publikoval dílo Chemie krystalů a v letech 1947–1957 byl norským vydavatelem významného světového časopisu chemiků Acta Chemica Scandinavica • na jeho vědeckou práci měla vliv německá teoretická chemie, a to především stereochemie, nauka o prostorovém uspořádání atomů v molekulách, jejímţ zakladatelem byl van´t Hoff – při rozvíjení této oblasti chemie dospěl Hassel k novým závěrům, a to, ţe ve větších molekulách organických látek existuje určitá pohyblivost, dynamika, a společně s Bartonem se pokusil tuto dynamiku vyjádřit pojmem konformace* • společně s Bartonem zjistili, ţe lze určit i více konformací, přičemţ některé z nich jsou stabilní a zjistili také, ţe konformace má velký význam pro reakční schopnost molekuly a je jakýmsi vzorem chování molekuly, respektive předpovídá reakci molekuly, coţ má význam pro zkoumání chemických procesů

Herbert Aaron Hauptman 14. 2. 1917 Nobelovu cenu získal v roce 1985 společně s J. Karlem za přímé metody řešení krystalových struktur difrakčními metodami • americký biofyzik • studium: – univerzita v New Yorku (matematiku) – univerzita v Marylendu (obhájil zde doktorskou disertaci-1955) • jiţ jako student v New Yorku získal Bedenovu cenu za matematiku • jiţ v době studií v Marylendu pracoval společně s J. Karlem v Nval Rasearch Laboratories a vedl laboratoř matematické biologie • v roce 1971 se stal vedoucím oddělení strukturního výzkumu a vicepremieram pro výzkum medicínského centra v Buffalo • uspořádal několik výstav, na nichţ vystavoval ukázky svých uměleckých děl, která vytváří za pomoci matematických proncipů symetrie a teoretické krystalografie ze vsazovaného barevného skla • v roce 1953 vyuţili společně s J. Karlem pro popis krystalové struktury statistické metody, pro kterou vypracovali v roce 1950 matematickou teorii nerovností mezi strukturními faktory • společně s J. Karlem přinesli řešení přesného popisu krystalových struktur, o které se snaţili vědci jiţ od objevu rentgenova záření v roce 1895

Sir Walter Norman Haworth 19. 3. 1883 - 19. 3. 1950 Nobelovu cenu získal v roce 1937 za práce o uhlovodících a vitamínu C • anglický chemik • studium: – univerzita v Manchesteru – univerzita v Göttingenu

130 • celý ţivot působil na univerzitě v Birminghamu, kde se stal profesorem chemie • celá jeho vědecká činnost byla zaměřena na výzkum organických sloučenin, na oblast chemie terpenů a hlavně uhlovodíků, přičemţ největší pozornost věnoval jednoduchým cukrům, monosacharidům a oligosacharidům, které obsahují dvě aţ deset vzájemně glykozidicky vázaných molekul monosacharidů • prozkoumal konstituci syrového cukru, mléčného cukru, opravil strukturní vzorec glukózy, fruktózy, galaktózy • zkoumal sloţení celulózy, škrobu a inzulínu • jsou známy jeho cyklické vzorce, podle kterých jsou monosacharidy odvozeny od pyranu nebo furanu • k jeho nejvýznamnějším výzkumům patří výzkum struktury molekul, způsobů vzájemného působení atomů v molekule, charakteru a prostorového uspořádání vazeb, výzkum kyseliny askorbové a její syntéza • na jeho poznatky o vitamínu C (kyselina askorbová) navázal Reichstein, který navrhl syntetickou výrobu vitamínu C a vyřešil tak definitivně problém skorbutu a jeho léčení • vitamín C byl prvním chemicky určeným vitamínem a jeho výroba se stala počátkem nové etapy vedoucí k zabezpečení zdravého ţivota

Dudley Robert Herschbach 4. 10. 1918 – 1998 Nobelovu cenu získal v roce 1986 společně s Y. T. Leem a J. C. Polanyim za výzkum mechanismů elementárních chemických reakcí a objasnění základních zákonitostí, které určijí průběh chemických procesů na molekulové úrovni • americký chemik • studium: – univerzita ve Stanfordu – Harvardova univerzita (získal zde doktorát) • působil na Kalifornské univerzitě v Berkeley - věnoval se zde výzkumu chemických reakcí v molekulových paprscích • v roce 1936 se stal profesorem na Harvardově univerzitě • řadu let byl vedoucím katedry chemie na Harvardově univerzitě • jeho první práce v reakční dynamice vedly k objevu tzv. přímých mechanismů elementárních reakcí, při kterých dochází k přesunu vazeb a vytvoření produktů během velmi krátké doby, kdy se reagující částice vzájemně míjejí • jeho další významnou prací byl kinetnický popis sráţkového mechanismu komplexu s dlouhou dobou ţivota (řádově 10-12 sekund nebo delší) • společně se svými spolupracovníky prokázal statistický charakter rozdělení energie po vnitřních stupních volnosti molekuly komplexu a ukázal rozhodující úlohu celkového momentu hybnosti sráţejících se částic pro způsob rozdělení energie v produktech • zabýval se také popisem dynamiky hexacentrických reakcí, přičemţ jeho skupina ukázala, ţe reakce probíhá snadno se slabě vázaným dimerem molekuly chlóru za vzniku cyklického šestičlenného sráţkového komplexu

Gerhard Herzberg 25. 12. 1904 – 3. 3. 1999 Nobelovu cenu získal v roce 1971 za objev atomových a molekulových struktur mnoha látek • kanadský fyzik německého původu • studium: – technika v Darmstadtu – univerzita v Göttingenu – univerzita v Bristolu • v roce 1935 emigroval do Kanady, kde přednášel fyziku a spektroskopii na univerzitě v Saskatchewan a v Chicagu • v letech 1949–1969 působil jako ředitel Oddělení čisté fyziky Národní výzkumné rady v Ottawě

131 • Nobelovu cenu získal za více neţ 40 let studia struktury molekul a atomů s pouţitím spektroskopických metod, tj. metod, které jsou zaloţeny na měření pohlcení nebo vyzáření elektromagnetického záření atomy nebo molekulami • byl jedním z prvních vědců, kteří poznali mimořádně důleţitý význam přesného změření velmi jemných efektů ve spektrech molekul a atomů • společně se svými spolupracovníky konstruoval řadu unikátních spektrometrů, především pro viditelnou a ultrafialovou oblast spektra, na kterých tato měření prováděl – analýzou takto získaných dat došel k neobyčejně přesným hodnotám atomárních a molekulárních konstant, jako jsou např. vzdálenosti mezi atomy v molekulách, hodnoty disociačních energií molekul, ionizačních potenciálů atomů apod. • jeho práce pomohla ověřit základní teorie o vlastnostech mikroskopických částic, našla uplatnění v astrofyzice a při studiu laserových efektů

Josef György Hevesy 1. 8. 1885 – 5. 7. 1966 Nobelovu cenu získal v roce 1943 za práce o pouţití radioaktivních izotopů při výzkumu chemických procesů • maďarský chemik • studium: – univerzita v Budapešti – technika v Berlíně – univerzita v Freiburku • působil jako asistent na technice v Curychu • pracoval u F. Habera na syntéze čpavku, u E. Rutheforda v Manchesteru a ve vídeňském ústavu pro radium • v roce 1918 se stal profesorem na univerzitě ve Freiburku • v roce 1930 se stal profesorem na Cornellově univerzitě v Ithace • od roku 1943 pracoval ve výzkumném ústavu organické chemie na univerzitě ve Stockholmu • během první světové války se u známého anglického fyzika H. Moseleye účastnil přesného zařazení vzácných zemin do periodické soustavy prvků a v této práci pokračoval i po Moseleyově smrti • během svého působení v Kodani v ústavu teoretické fyziky společně s holandských chemikem D. Costerem objevil nový chemický prvek s protonovým číslem 72, který pojmenovali hafnium • studoval chemické reakce roztavených solí a problémy elektrochemie radioaktivních prvků • ve vídeňském ústavu pro radium poprvé pouţil radioaktivních izotopů jako indikátorů atomů olova v organických a anorganických sloučeninách – tyto výzkumy jej vedly aţ k rozpracování metody označených atomů, pomocí které Hevesy dosáhl pozoruhodných výsledků při studiu důleţitých ţivotních procesů

Jaroslav Heyrovský 20. 12. 1890 – 27. 3. 1967 Nobelovu cenu získal v roce 1959 za objev a rozpracování analytické polarografické metody • český fyzikální chemik, jediný český Nositel Nobelovy ceny za chemii • narodil se jako páté dítě Leopolda Heyrovského, profesora římského práva na české univerzitě v Praze, a jeho manţelky Kláry, rozené Hanlové • studium: – gymnázium (do roku 1909) – univerzita v Londýně (1910 – 1914, u sir W. Ramsay) – Karlova univerzita v Praze (v roce 1918 získal doktorát) • během první světové války dělal sluţbu ve vojenské nemocnici jako lékárník a radiolog • začal svou univerzitní kariéru jako asistent profesora B. Braunera v Ústavu analytické chemie Univerzity Karlovy v Praze, v roce 1922 byl povýšen na docenta a v roce 1926 se stal prvním profesorem fyzikální chemie na univerzitě • byl členem mnoha zahraničních vědeckých institucí a čestným doktorem několika světových univerzit

132 • zaloţil Polarografický ústav ČSAV a jako jeho profesor a ředitel vychoval velký počet ţáků, kteří pracují jeho metodou doma i v zahraničí a vytvořil ve světě uznávanou vědeckou školu • jiţ jako mladý začal z podnětu profesora fyziky na Karlově univerzitě v Praze B. Kučery teoreticky řešit problém anomálie na elektrokapilárních křivkách • zdokonalil Kučerovu metodu, která spočívala v tom, ţe se za pomocí speciálních elektrod, tvořených rtuťovou kapkou a platinovým drátkem dalo v roztoku určit i nepatrné mnoţství příměsí • objevil originální způsob výzkumu elektrolytických dějů, který byl zaloţen na pouţití rtuťové kapkové elektrody ve spojení se srovnávací elektrodou a na měření průběhu intenzity elektrického proudu, který prochází elektrolytickým roztokem v závislosti na napětí - tato metoda doznala světového rozšíření a uplatnila se i průmyslově, například v metalurgii a potravinářském průmyslu jako vynikající test na zjištění nepatrného mnoţství cizí látky; první údaje o této metodě publikoval v roce 1922 v časopisech a v roce 1923 ji vysvětlil v přednášce na zasedání Faradayovy společnosti v Londýně • v roce 1925 společně se svým japonským ţákem M. Shikatem sestrojil přístroj pro automatický záznam křivek v závislosti intenzity proudu a napětí, který nazvali polarograf –114 od té doby se také tato nová záznamová metoda nazývá polarografií a Heyrovský ji v padesátých letech doplnil oscilografickou polarografií • stal se jediným českým občanem, který obdrţel Nobelovu cenu za chemii a jeho vědecká práce proslavila česloslovenskou vědu na celém světě

Sir Cyril Norman Hinshelwood 19. 6. 1897 – 9. 10. 1967 Nobelovu cenu získal v roce 1956 společně s N. N. Semjonovem za výzkumy mechanismu chemických reakcí • anglický chemik • studium: – univerzita v Oxfordu – univerzita v Cambridgi • byl prezidentem Chemické společnosti • od roku 1937 byl profesorem na univerzitě v Oxfordu • v letech 1950–1955 byl sekretářem Královské akademie věd a v roce 1955 se stal jejím prezidentem • hlavním bodem jeho práce je problém chemické kinetiky, a to především výzkum mechanismu chemických reakcí – právě Hinshelwoodovy výzkumy potvrdily domněnku některých chemiků, ţe rovnice, které znázorňují chemické reakce, vyjadřují jen počáteční a koncový stav a ţe mechanismus těchto reakcí je část podstatně sloţitější, neboť vznikají mezistupně, řetězové reakce atd. • ve svých dalších výzkumech se zaměřil na studium chemických změn, které probíhají v buňkách bakterií jako biologická odezva na změnu prostředí – jeho práce vedly k objasnění vzniku rezistence bakterií tj. ke vzniku schopnosti přizpůsobit se chemickým léčivům a antibiotikům

Jacobus Henricus van't Hoff 30. 8. 1852 – 1. 3. 1911 Nobelovu cenu získal v roce 1901 za objev zákonů chemické dynamiky a osmotického tlaku v roztocích • holandský chemik • narozen v rodině praktického lékaře • studium: – technika v Delftu – univerzita v Bonnu – univerzita v Leydenu – univerzita v Paříţi – univerzita v Utrechtu • v roce 1878 se stal profesorem chemie, mineralogie a geologie na univerzitě v Berlíně

133 • V roce 1874 vydává práci Chemie v prostoru, kterou se zařadil mezi zakladatele fyzikální chemie a stereochemie. Ve své práci poprvé vysvětlil teorii prostorového uspořádání atomů v molekulách organických sloučenin, která se stala základem současné stereochemie. Při své práci dospěl k závěru, ţe vlastnosti chemických sloučenin nezávisí jen na počtu atomů jednotlivých prvků, které tvoří molekulu, ale také na uspořádání atomů v prostoru, který molekula zabírá. • mezi jeho nejvýznamnější práce patří výzkum vlastností roztoků a objev vztahů mezi osmotickým tlakem a počtem molekul v roztoku (tzv. van´t Hoffův zákon) • navázal na práce významného chemika a bakteriologa L. Pasteura a vysvětlil také optickou aktivitu organických sloučenin

Roald Hoffmann 18. 7. 1937 Nobelovu cenu získal v roce 1981 společně s K. Fukuim za průkopnické teorie chemické reaktivity a jejich aplikace v chemii • americký chemik • narodil se v rodině inţenýra • studium: – Harvardova univerzita • v roce 1962 získal na Harvardově univerzitě doktorát v oboru chemické fyziky • pod vedením W. Lipscomba a M. Goutermana se zabýval teorií molekulových orbitalů u polyhedrálních molekul, a to především u hydridů boru • v letech 1960-1961 se v SSSR pod vedením kvantového fyzika A. S. Davydova zabýval excitovanými stavy molekul • v roce 1965 se stal profesorem na Cornellově univerzitě • během svého působení na Harvardu v letech 1962-1965 se věnoval teorii reakcí organických sloučenin, která byla základem společné práce s R. B. Woodwardem - v roce 1965 společně formulovali princip zachování orbitalové symetrie* • Woodwardova-Hoffmannova pravidla znamenala obrovský úspěch, jelikoţ předpovědi průběhu reakcí se staly běţnými a experimentální chemici mohli na základě jednoduchých pravidel rozhodnout, zda reakce vyţaduje zahřívání nebo zda se musí vzorek osvítit, aby připravili poţadovanou látku

* Podle tohoto principu jsou symetrické vlastnosti molekulovách orbitalů zachovány během celé reakční cesty. Přechodové stavy, které odporují tomuto principu, budou mít vysokou energii a v reakci se neuplatní.

Robert Huber 20. 2. 1937 Nobelovu cenu získal v roce 1988 společně s J. Deisenhoferem a H. Michelem za stanovení trojrozmějné struktury reakčního centra bakteriální fotosyntézy • německý chemik • v letech 1963-1972 byl ředitelem pro výzkum na technice v Mnichově • v roce 1972 se stal vedoucím oddělení a v roce 1987 se stal ředitelem Ústavu pro biochemii Maxe Plancka v Martinsriedu u Mnichova, kde byla vykonána převáţná část jeho práce spojená s udělením Nobelovy ceny za chemii • jeho popis struktury reakčních center je mimořádně zásluţným badatelským činem, jelikoţ na přeměně světelné energie v reakčních centrech závisí takřka všechen ţivot na Zemi - určit strukturu reakčního centra byl velmi nesnadný úkol, proto udělení Nobelovy ceny za chemii Robertu Huberovi je oceněním jeho velmi nelehké a úmorné práce

134 Irène Joliot-Curieová 12. 9. 1897 – 17. 3. 1956 Nobelovu cenu získala v roce 1935 společně s F. Joliot-Curiem za společné práce na syntéze nových radioaktivních prvků • francouzská chemička • narodila se jako dcera Pierra a Marie Curierových, kteří získali Nobelovu cenu za fyziku v roce 1903 a Marie Nobelovu cen za chemii v roce 1911 • studium: – Sorbonna (chemie a matematika) – hlavním „učitelem“ byla její matka, která ji jiţ v dětství zasvětila do fyziky • po ukončení studia nastoupila jako asistentka u své matky v Ústavu pro radium, po její smrti se stala ředitelkou ústavu a později vedoucí katedry fyziky na univerzitě v Paříţi • v roce 1926 uzavřela sňatek s Frédéricem Joliotem a od té doby na většině vědeckých problémů pracovali společně a podepisovali své práce společným jménem Joliot-Curie • od roku 1928 společně se svým manţelem systematicky studovala jaderné reakce probíhající při ostřelování jader lehkých prvků paprsky alfa a v roce 1934 objevili umělou radioaktivitu • společně se svým manţelem předpověděli, ţe radioizotopy lze získat i uměle, jestliţe se místo částice α pouţije jiné částice • objevila neptuniovou radioaktivní řadu chemických prvků • v roce 1939 společně s jugoslávským fyzikem P. Savičem zjistila, ţe při ostřelování jádra uranu se toto jádro štěpí na další dvě jádra a celý proces je provázen uvolňováním nových neutronů – řešením problémů uvolňování energie z atomového jádra se dostali ke stavbě prvního francouzského jaderného reaktoru, se kterou se začalo po okupaci Francie aţ v roce 1947

Jean Frédéric Joliot-Curie 19. 3. 1900 – 14. 8. 1958 Nobelovu cenu získal v roce 1935 společně s I. Joliot-Curieovou za společné práce na syntéze nových radioaktivních prvků • francouzský chemik • studium: – univerzita v Paříţi • po ukončení studia pracoval v továrně na výrobu oceli v Lucembursku • roku 1925 byl přijat do paříţského Ústavu pro radium, který vedla M. Curie, a v roce 1930 zde obhájil disertaci věnovanou elektrochemickým vlastnostem radioaktivních a stabilních prvků ve zředěných roztocích • v roce 1935 se stal profesorem na Sorbonně • v roce 1943 se stal členem Francouzské akademie věd • po druhé světové válce se stal ředitelem Ústředí vědeckých výzkumů • v roce 1946 byl pověřen vedením Vysokého komisariátu atomové energie • v letech 1946–1957 byl předsedou Světové federace vědeckých pracovníků • v roce 1926 se oţenil s Irene Curieovou, dcerou M. Curie, a od roku 1928 společně systematicky studovali jaderné reakce, které probíhaly při ostřelování jader lehkých prvků paprsky alfa emitovanými poloniem – společně zkoumali neutronové záření a zaměřili se na studium jaderných reakcí, při kterých se ostřelováním alfa částicemi uvolňují z jádra protony a neutrony nebo pozitrony • v roce 1934 manţelé Curieovi společně objevili umělou radioaktivitu, která měla obrovský význam pro další vývoj fyziky – ukázali, ţe při umělých přeměnách vznikají nejprve prvky nestabilní, a ty se teprve dalším rozpadem mění na prvky stabilní

135 Jerome Karle 14. 2. 1917 Nobelovu cenu získal v roce 1985 společně s H. A. Hauptmanem za přímé metody řešení krystalových struktur difrakčními metodami • americký chemik • studium: – univerzita v New Yorku (matematiku) – univerzita v Michiganu (obhájil zde doktorskou disertaci v oboru fyzikální chemie-1944) • v roce 1944 se stal vedoucím laboratoře pro strukturální výzkum v Naval Research Laboratories • v roce 1952 byl jmenován profesorem matematiky a fyziky na univerzitě v Marylendu • v roce 1960 se stal hostujícím profesorem na univerzitě v Kielu • v letech 1981-1984 byl prezidentem Mezinárodní krystalografické unie • v roce 1953 vyuţili společně s H. A. Hauptmanem pro popis krystalové struktury statistické metody, pro kterou vypracovali v roce 1950 matematickou teorii nerovností mezi strukturními faktory • společně s H. A. Hauptmanem přinesli řešení přesného popisu krystalových struktur, o které se snaţili vědci jiţ od objevu rentgenova záření v roce 1895

Paul Karrer 21. 4. 1889 – 5. 6. 1971 Nobelovu cenu získal v roce 1937 za výzkumy karotenoidů, flavinů a vitamínů

A a B2 • švýcarský chemik • studium: – univerzita v Curychu (chemii) • v roce 1918 se stal profesorem organické chemie na univerzitě v Curychu • v roce 1919 se stal vedoucím katedry jako nástupce profesora Wernera • na počátku své vědecké dráhy se věnoval studiu organických sloučenin arzénu, coţ jej přivedlo ke spolupráci s Ehrlichem, jejímţ výsledkem byly práce o organických arzénových preparátech a jejich pouţití v terapii, kde našel uplatnění především salvarsan při léčení pohlavních chorob • věnoval se studiu sacharidů, polysacharidů, stereochemii aminokyselin, alkaloidů, objevil enzymatický rozklad sloučenin chitinu, ligninu a celulózy; následovaly práce o glykosidech, lecitinech, tříslovinách a jejich seskupení • po roce 1926 se zaměřil na výzkum rostlinných barviv, objevil antokyany, prozkoumal i další rostlinná barviva a zjistil údaje o struktuře jejich molekul, o rozdělení elektronů na atomy v molekule • navázal na výzkumy Euler-Chelpina a podařilo se mu izolovat vitamín A, určit jeho konstitucionální vztahy ke karotenu a bez významu nezůstaly ani jeho výzkumy vitamínů C a B2

John Cowdery Kendrew 24. 3. 1917 – 23. 8. 1997 Nobelovu cenu získal v roce 1962 společně s M. F. Perutzem za studie o struktuře globulárních proteinů • anglický biochemik • narodil se v rodině profesora klimatologie • studium: – univerzita v Oxfordu – univerzita v Bristolu – univerzita v Cambridgi • během druhé světové války pracoval v Ústavu fyzikální chemie v Cambridgi v oblasti reakční kinetiky a věnoval se problematice radaru

136 • poté se zaměřil na biologii, kde jej zaujal výzkum struktury bílkovin • od roku 1946 pracoval společně s Perutzem v Cavendishově laboratoři pod vedením L. Bragga a trvale se zaměřil na oblast molekulární biologie • stal se vedoucím laboratoře molekulární biologie v Cambridgi a profesorem na zdejší univerzitě • ve svých výzkumech struktury bílkovin navázal na poznatky těch, kteří pouţili k analýze bílkovinné molekuly rentgenových paprsků – tato metoda ale nevedla k cíli, neboť spirálové uspořádání atomů v molekule bílkovin způsobovalo, ţe rentgenový snímek nedával jasný obraz • v roce 1955 společně s Perutzem přišel na myšlenku zkoumat místo čistého hemoglobinu jeho sloučeniny se stříbrem a rtutí, neboť atomy těţkých kovů se dají na rentgenových snímcích snáze identifikovat • prozkoumal kolem 110 krystalů, změřil intenzitu kolem 250 rentgenových paprsků a v roce 1957 vytvořil trojrozměrný model myoglobinu a v roce 1960 jeho strukturální vzorec

Aaron Klug 11. 8. 1926 Nobelovu cenu získal v roce 1982 za příspěvek k rozvoji krystalografické elektronové mikroskopie a za objevy týkající se struktury nukleoproteinů • anglický molekulární biolog • studium: – univerzita v Witwates – univerzita v Kapském Městě (fyzikální chemii) – univerzita v Cambridgi (obhájil zde doktorskou dizertaci) • věnoval se fyzikální chemii hemoglobinu • v roce 1953 odešel do Krystalografické laboratoře fyzikálního oddělení Birbeckovy koleje jako spolupracovník Rosalindy Franklinové • v roce 1958 se stal ředitelem projektu pro výzkum virů a několik let byl ředitelem oddělení pro strukturální studia v laboratoři molekulární biologie Britské výzkumné rady • během svého pobytu na Birbeckově koleji se věnoval krystalografickému přístupu ke studiu kulových a spirálových virů • na konci 50. let se podílel na vypracování modeli viru tabákové mozaiky, který je nejznámějším schématem viru vůbec • na počátku 60. let společně s D. Casparem formuloval fyzikální podstatu stavby jednoduchých samoseskupujících se (samoagregačních) struktur • v letech 1964-1968 vyvinul metody optické a digitální difrakce a trojrozměrné digitální rekonstrukce zaloţené na analýze elektronově mikroskopického obrazu

Walter Kohn 9. 4. 1923 Nobelovu cenu získal v roce 1998 společně s J. A. Poplem za objevy, které pomáhají odhalit tajemství obestírající strukturu hmoty • americký chemik rakouského a ţidovkého původu • Nobelovu cenu získal za teorii funkce hustoty • jeho práce spočívá v tom, ţe objevil nové a jednodušší matematické postupy, které popisují vazby mezi atomy v molekulách • nesnaţil se popsat pohyb kaţdého elektronu zvlášť, ale pracoval s hustotou těchto částic - statisticky popisoval průměrný počet elektronů v kaţdém bodě • model, který spoluvytvářel, umoţnil kvantové chemii a fyzice studovat i velké a sloţité molekuly • spolu s Poplem přispěli k tomu, ţe v součastnosti umíme modelovat chemické procesy na počítači - chemici uţ díky tomu nemusejí kaţdou látku, kterou chtějí zkoumat, nejprve laboratorně připravit - místo toho "vytvářejí" základní stavební jednotky nejrůznějších chemikálií přímo na obrazovce počítače a pomocí počítačových programů pak studují vzájemné vazby molekul či atomů, a také různé projevy sloučeniny, která je zajímá

137 Sir Harold Walter Kroto 7. 10. 1939 Nobelovu cenu získal v roce 1996 společně s R. F. Curlem a R. E. Smalleyem za objev fullerenů • anglický chemik • studium: – univerzita Sheffield (v roce 1964 zde získal doktorát) • v roce 1967, po absolvování stáţí v Ottawě a v Bellových laboratořích v New Yorku, začal pracovat na univerzitě v Sussexu • v návaznosti na radioastronomická měření se zabýval otázkou vzniku sloučenin s dlouhým uhlíkovým řetězcem v blízkosti uhlíkatých hvězd - červených obrů • k nečekanému objevu kulovitých makromolekul uhíku - fullerenu - jej přivedly jeho experimenty, které modelovaly chemické reakce na povrchu červených obrů (uhlíkatých hvězd) • jeho experimenty spočívaly v laserovém odpařování grafitu - vzniklé klastry uhlíku byly unášeny heliem a prudce ochlazeny rychlou expanzí - takto stabilizované klastry pak byly poslány do hmotnostního spektrometru - od tohoto objevu se odvozují následné výzkumy fullerenové chemie, různých seskupení, uhlíkových nanotrubiček apod., které sahají od základního výzkumu aţ po aplikace • zaloţil společnost Vega Science Trust, která produkuje vědecké filmy pro laickou veřejnost a vědeckou komunitu s cílem zlepšit znalosti o vědeckých úspěších • jeho hlavní vášní je grafická tvorba, za kterou dostal v roce 1994 cenu Moet Hennessy • od roku 2004 pracuje na Florida State University

Richard Kuhn 3. 12. 1900 – 1. 8. 1967 Nobelovu cenu získal v roce 1938 za práce o karotenoidech a vitamínech • německý chemik rakouského původu • studium: – univerzita v Mnichově (chemie, u R.M. Willstattera) • roku 1926 se stal docentem a později profesorem všeobecné analytické chemie na univerzitě v Curychu • od roku 1928 byl profesorem na univerzitě Heidelbergu a ředitelem zdejšího chemického oddělení Ústavu císaře Wilhelma pro lékařský výzkum • na příkaz nacistické německé vlády nesměl převzít peněţitou odměnu spojenou s Nobelovou cenou a také diplom a zlatou medaili převzal později • během působení na univerzitě v Curychu začal zkoumat uspořádání atomů v polyénech (tzv. konjugované dvojité vazby) – nejprve určil konstituci polyénových barviv z rostlinného materiálu a provedl syntézu okolo 300 látek z této skupiny, aby zjistil obecné vztahy mezi chemickou vazbou těchto nenasycených uhlovodíků a mezi jejich optickými, magnetickými a dielektrickými vlastnostmi • nejvýznamnějších výsledků dosáhl ve výzkumu karotenoidů, přičemţ navázal na práce P. Karrera – pomocí polarizovaného světla objevil provitamín karotenu v mrkvi a zjistil fyziologický a biologický význam karotenu jako růstového faktoru • ve spolupráci s Szent-Gyorgyim pracoval také na výzkumu vitamínu B2 (riboflavinu) a objasnil jeho chemickou strukturu • roku 1939 izoloval vitamín B6

Irving Langmuir 31. 1. 1881 – 16. 8. 1957 Nobelovu cenu získal v roce 1932 za výzkumy a objevy v oblasti chemie povrchu • americký fyzik, chemik a elektrochemik • studium:

138 – různé vysoké školy v USA – Columbijská univerzita (v roce 1903 získal diplom báňského inţenýra) – univerzita v Göttingenu (fyzikální chemie u W. Nernsta) • po návratu do USA v roce 1906 se stal profesorem chemie v Stevensonově technologickém ústavu v Hobokenu • stal se ředitelem výzkumné laboratoře General Electricity Company v Schenectady • věnoval se problémům nízkých tlaků v chemii, fyzice a technice, ale mimo toho se zabýval molekulovým mechanismem chemických a fyzikálních povrchových jevů (jsou to fyzikální, chemické a elektrické procesy, které probíhají na mezifázovém rozhraní a Langmuir získal základní poznatky o vlastnostech adsorpčních polí na povrchu) • objevil povahu elektrických výbojů ve vysokém vakuu a v plynech při nízkém tlaku • známý je jeho jev, při kterém se plyny v kontaktu se ţhavícím kovovým povrchem mění na ionty • vysvětlil tepelnou ztrátu při rovném povrchu, jeho poznatky umoţnily zkonstruovat ţárovku plněnou plynem, rozpracoval proces sváření kovů s vysokým bodem tavení pomocí plamene jednoatomového vodíku (tzv. Langmuirova plamene), objevil kenotron a tynatron

Yuan Tseh Lee 29. 11. 1936 Nobelovu cenu získal v roce 1986 společně s D. Herschbachem a J. C. Polanyim za výzkum mechanismů elementárních chemických reakcí a objasnění základních zákonitostí, které určijí průběh chemických procesů na molekulové úrovni • americký chemik thaj-wanského původu • studium: – univerzita v Berkeley (obhájil zde doktorskou disertaci) • působil jako profesor na univerzitě v Chicagu • v roce 1974 se stal profesorem chemie na univerzitě v Berkeley • počátek jeho vědecké dráhy silně ovlivnila několikaletá spolupráce s D. Herschbachem • stal se autorem vylepšené "superaparatury" s univerzálním detektorem (zařízení pro účinnou ionizaci molekulového paprsku a hmotnostní spektrometr), který se stal modelem pro řadu zařízení v jiných laboratořích - právě jeho zásluhou se výzkum elementárních reakcí v molekulových paprscích dostal z omezené oblasti reakcí alkalických kovů a solí • zásadní význam mají jeho práce o dynamice tvorby komplexu v reakcích atomu fluoru s nenasycenými uhlovodíky, zvláště objasnění dynamiky elementární reakce F + D2 -> DF + D, která je podkladem účinného chemického laseru

Jean-Marie Lehn 4. 10. 1918 – 1998 Nobelovu cenu získal v roce 1987 společně s D.J. Cramem a Ch. J. Pedersenem za objev syntetických makrocyklických látek se selektivními vlastnostmi pro vazbu iontů a molekul • francouzský chemik • narodil se v rodině stavitele varhan • působil jako profesor na Pasteurově univerzitě ve Strasburgu • v 60. letech (přibliţně ve stejnou dobu jako Pederson) společně se svými spolupracovníky syntetizoval skupinu makrocyklických látek - polyetherové diaminy čili kryptáty* • dokázal syntetizovat nejfantastičtější struktury, zjistit vztahy mezi strukturou a stabilitou komplexů, prozkoumat kinetiku tvorby komplexů, jejich pčinky na membrány a fotochemické efekty

* termín kryptát byl odvozen na základě toho, ţe výborně skrývají kovové ionty uvnitř dutiny ve své struktuře - nyní se pouţívá pro komplexy a pro samotné látky se uţívá termín kryptand

139 Luis F. Leloir 6. 9. 1906 – 2. 10. 1987 Nobelovu cenu získal v roce 1970 za objev aktivačních cukrů a jejich funkce v biosyntéze polysacharidů • argentinský biochemik • studium: – univerzita v Buenos Aires (lékařství) – univerzita v Cambridgi (u F. Hopkinse) • v době udělení Nobelovy ceny měl velmi neobvyklou profesi – byl soukromý vědec pracující v ne právě ideálních podmínkách pro laboratorní práci na předměstí v Buenos Aires a prostředky pro svou vědeckou práci si obstarával z vlastních zdrojů a z části z podpory mecenáše, po kterém byla jeho laboratoř nazvána Fundación Campomar • jeho vědecká práce navázala na dřívější výzkumy vysvětlující funkci fosforylázy*, za které byla udělena Nobelova cena za fyziologii a lékařství jiţ v roce 1947 – Leloir se ale zabýval procesem opačným, a to výstavbou polysacharidového řetězce glykogenu z molekul glukózy – ukázal, ţe navázání další glukózy ke glykogenovému řetězci se děje v biologických podmínkách přenosem z uridinfosfátglukózy • jeho práce, která ukázala obecnou důleţitost sloučenin cukrů s uridinovými nukleotidy, měla zásadní význam pro vysvětlení biosyntézy polysacharidů

*Fosforyláza je enzym, který se účastní odbourávání řetězce polysacharidu (škrobu, glykogenu, apod.) za přítomnosti kyseliny fosforečné – produktem tohoto odbourávání je fosfát glukózy.

Willard Frank Libby 17. 12. 1908 – 8. 9. 1980 Nobelovu cenu získal v roce 1960 za metodu pouţití uhlíku 14C k určování stáří v archeologii, geologii, geofyzice a jiných oborech • americký chemik • studium: – univerzita v Berkeley • působil na univerzitě v Syracuse, na Trinity College v Dublinu, od roku 1933 na univerzitě v Berkeley, na univerzitě v Princetonu a na Columbijské univerzitě v New Yorku • po druhé světové válce se stal profesorem v ústavu jaderné fyziky v Chicagu • byl členem komise pro atomovou energii, poradcem několika společností v oblasti atomového průmyslu a technickým poradcem ministerstva obrany • celosvětově se proslavil jako tvůrce radiokarbonové metody, která byla důsledkem jeho výzkumu a objevu z roku 1939, který se týkal radioaktivního izotopu uhlíku* 14C • od roku 1939 vyhodnocoval poznatky a dospěl k závěru, ţe měřením radioaktivity 14C lze velmi přesně vypočítat dobu od smrti zkoumaného organismu do okamţiku měření • v roce 1947 začal provádět měření radioaktivity, aby mohl vypočítat stáří archeologických nálezů

William N. Lipscomb 9. 12. 1919 - 14. 4. 2011 Nobelovu cenu získal v roce 1976 za práce v oblasti sloučenin boru s vodíkem • americký fyzikální chemik • studium: – univerzita v Kentucky – Kalifornský technologický institut • od roku 1950 byl mimořádným a od roku 1954 řádným profesorem na univerzitě v Minnesotě • v roce 1959 se stal profesorem na univerzitě v Minnesotě • v roce 1959 se stal profesorem na Harvardově univerzitě

140 • získal mnoho čestných doktorátů, čestných uznání a cen, v roce 1958 získal Harrisonovu- Howeovu cenu a v roce 1972 Debyovu cenu • vytvořil první racionální teorii sloučenin boru, odhalil základní příčiny unikátní stavby molekul boranů a heteroboranových analog, ve své topologické teorii publikované v roce 1954 vysvětlil podstatu vazebných poměrů v těchto molekulách • základem jeho teorie je koncepce třístředové vazby, ve které tři skeletální atomy sdílejí jeden elektronový pár, jako primárního vazebného elementu ve sloučeninách boru • v pozdějších pracích se věnoval objektivnímu mapování rozloţení elektronových hustot mezi jednotlivými atomy a dokázal, ţe tento základní předpoklad odpovídá skutečnosti • systematicky se věnoval rentgenové strukturní analýze po stránce metodické i teoretické • určil strukturu desítek boranů a jejich derivátů, ale také sloţitých biologických látek včetně enzymů • publikoval stovky prací z oblasti strukturní analýzy, nukleární magnetické rezonance a teorie chemické vazby v boranech

Rudolph Arthur Marcus 21. 7. 1923 Nobelovu cenu získal v roce 1992 za svůj přínos k teorii přenosu elektronů v chemických soustavách • americký chemik kanadského původu • studium: – McGillova univerzita (v roce 1946 zde získal doktorát) • v roce 1951 začal pracovat na polytechnice v Brooklinu, kde se nakonec stal řádným profesorem - odtud potom přešel na Kalifornský technologický institut • teoreticky se zabýval jednoduchými redoxními reakcemi jak v homogenních roztocích, tak na elektrodách - koncem 50. let přišel s teorií těchto reakcí, která byla zaloţena na reorganizační energii • jeho teorii vyhovovala řada reakcí hlavně v anorganické chemii, a to jak reakce výměnné, tak reakce elektrodové • v dalších studiích se zaměřil na systémy důleţité v biochemii, např. sloţky řetězce přenosu elektronu, na přenos elektronu přes rozhraní dvou nemísitelných kapalin a svou teorii rozšířil také na přenos protonu

Archer John Porter Martin 1. 3. 1910 – 28. 7. 2002 Nobelovu cenu získal v roce 1952 společně s R. L. M. Syngem za objev rozdělovací chromatografie • anglický chemik • studium: – univerzita v Cambridgi (chemie, fyzika, matematika a mineralogie) • v letech 1933–1938 pracoval v Dunnově potravinářském výzkumném ústavu • po roce 1938 se stal vedoucím oddělení fyzikální chemie v Národním ústavu lékařského výzkumu v Londýně • zpočátku se zabýval problémy pyroelektřiny a vypracoval metodu jejího výzkumu, která byla zaloţena na pozorování přitaţlivosti kovové destičky na krystalech uloţených v zkapalněném vzduchu • studoval UV absorpční spektra, izoloval vitamín E, zkoumal vitamín B2 a kyselinu nikotinovou • při svých výzkumech pouţil k oddělování různých látek s podobnými fyzikálními a chemickými vlastnostmi adsorpční chromatografii • společně s R. Syngem se zaměřil na analýzu aminokyselin – k jejímu studiu bylo ale nutné rozpracovat nový typ chromatografické analýzy, a to rozdělovací chromatografii, u které se pouţívá rozdílnosti rozdělovacích koeficientů oddělovaných látek pro dvě vzájemně omezené mísitelné kapaliny • v roce 1944 se Syngem vypracovali papírovou chromatografii • později s anglickým chemikem A. T. Jamesem objevil metodu plynové rozdělovací chromatografie

141 Edwin Mattison McMillan 18. 9. 1907 – 1991 Nobelovu cenu získal v roce 1951 společně s G. T. Seaborgem za objevy v oblasti chemie transuranů • americký radiochemik • narodil se v rodině lékaře • studium: – technika v Kalifornii – univerzita v Princetonu – univerzita v Berkeley • po ukončení studia pracoval v Ústavu E. O. Lawrence • stal se profesorem fyziky na univerzitě v Berkeley • v letech 1940–1945 se podílel na vývojových úlohách souvisejících s obranou USA • zpočátku své vědecké dráhy se věnoval problému magnetického momentu protonu • od roku 1934 se věnoval urychlování elementárních částic • v Ústavu E. O. Lawrence se účastnil konstrukce cyklotronu, jehoţ vynálezcem byl právě Lawrence • společně s M. L. E. Oliphanem vypracoval projekt zdokonaleného cyklotronu – synchrocyklotronu, s jehoţ pomocí překročila atomistika zdánlivě nepřekonatelnou hranici v urychlování částic • těţištěm jeho vědecké práce byl výzkum transuranů • v roce 1940 společně s P. H. Abelsonem ostřeloval uran pomalými neutrony a zjistil, ţe se jádro 238U mění na jádro 239U, které se po vyzáření elektronu mění na prvek s protonovým číslem 93 – objevil tak první transuran, který nazval neptunium • v roce 1940 společně s americkými fyziky G. T. Seaborgem, J. W. Kennedym a E. C. Wahlem zjistil, ţe jádro neptunia se po vyzáření elektronu mění na prvek s protonovým číslem 94 – tak objevil další transuran, který pojmenovali plutonium

Robert Bruce Merrifield 15. 7. 1921 – 14. 5. 2006 Nobelovu cenu získal v roce 1984 za objev syntézy peptidů v pevné fázi • americký biochemik • studium: – univerzita v Pasadeně (chemii) – univerzita v Los Angeles • po roce 1949 nastoupil do laboratoře biochemie v Rockefellerově institutu v New Yorku • v roce 1953 se seznámil s problematikou syntézy peptidů při práci na výzkumu růstových faktorů bílkovinného původu • v roce 1959 formuloval princip pevné fáze a ke schůdnému schématu dospěl experimentální prací v roce 1963 - první fungující prototyp syntetizátoru postavil společně s J. M. Stewardem ve sklepě svého domu v New Jersey • jeho nová metoda se postupně prosadila na celém světě a v roce 1969 mu za ni byla udělena cena Alberta Laskera jako ocenění významu jeho metody pro lékařský výzkum • jeho metoda syntézy* byla s úspěchem pouţita pro přípravu řady nízkomolekulárních peptidů

Hartmut Michel 18. 7. 1948 Nobelovu cenu získal v roce 1988 společně s J. Deisenhoferem a R. Huberem za stanovení trojrozmějné struktury reakčního centra bakteriální fotosyntézy • německý chemik • studium: – univerzita ve Würzburku (získal zde doktorát u profesora Oesterhelta) • v roce 1978 začal na univerzitě ve Würzburku krystalizovat bakteriorhodospin (krystalografii bakteriorhodospinu následně plně vyuţil při svém výzkumu krystalů fotosyntetických reakčních center)

142 • v roce 1979 s celým Oesterheltovým oddělením přešel do Martinsriedu • v roce 1979 získal první krystaly bakteriorhodospinu, které by mohly vyhovovat pro strukturní analýzu - seznámil s nimi R. Hubera a později s nimi odjel do Cambridge, kde byly získány jejich difrakčníobrazy - výsledky byly tak dobré, ţe byla v Huberově laboratoři instalována měřící aparatura • v roce 1980 publikoval první difrakční obrazy bakteriorhodospinu - v té době se tako pokoušel o krystalizaci fotosyntetického reakčního centra z purpurových nesirných bakterií (pro svou práci si vybral druh bakterie Rhodopseudomonas viridis) • v roce 1981 získal vůbec první krystaly komplexu membránových bílkovin • v roce 1982 začal se strukturní analýzou získaných krystalů pomocí difrakce rentgenových paprsků a výsledky své práce publikoval o několik let později • v roce 1988 se stal vedoucím oddělení molekulární biologie membrán v Ústavu pro biofyziku Maxe Plancka ve Frankfurtu nad Mohanem

Peter Mitchell 29. 9. 1920 – 10. 8. 1992 Nobelovu cenu získal v roce 1978 za objasnění procesu biologické energie • anglický biochemik • studium: – univerzita v Cambridgi (chemie, fyziologie, matematika, biochemie) • svou vědeckou dráhu začal jako mikrobiolog, ale jeho teorie jsou biofyzikální • podařilo se mu objasnit princip přeměny energie v ţivých organismech – nejprve teoreticky odvodil a poté také experimentálně prokázal, ţe pro vyuţití energie těchto zdrojů je potřeba biologických membrán nacházejících se v organismu a ţe hlavní úlohu v tomto procesu hrají protony • katalytické bílkoviny, které se podílejí na vyuţívání energie, jsou uloţeny v membránách a fun- gují tak, ţe pumpováním protonů přes membránu vzniká gradient protonů mezi oběma částmi oddělenými biologickou membránou • základním principem buňkové energetiky je přeměna světelné a chemické energie na potenciální energii protonů, které jsou nerovnoměrně rozloţeny po obou stranách membrány • velmi důleţitým „protonovým vodičem“ biologických membrán je enzymový komplex, který umoţňuje vyuţít protonovou sílu, která je generována absorpcí světelných kvant na syntézu adenozintrifosfátu (ATP)

Henri Moissan 28. 9. 1852 – 12. 2. 1907 Nobelovu cenu získal v roce 1906 za výzkum a izolaci fluoru a za konstrukci speciální elektrické pece pojmenované jeho jménem • francouzský chemik • narodil se v rodině obchodníka • studium: – univerzita v Paříţi • své první vědecké práce začal psát jiţ během svého působení v paříţském přírodovědném muzeu • působil na vyšší farmaceutické škole • v roce 1900 se stal profesorem chemie na paříţské Sorbonně • od roku 1891 byl členem Francouzské akademie věd • jeho první vědecká práce se zabývala problémem dýchání listů ve tmě • od roku 1879 se věnoval výlučně chemii kovů a dosáhl výsledků, které mu přinesly celosvětové uznání • v roce 1886 jako první připravil čistý fluor elektrolýzou fluoridu draselného, který byl rozpuštěn v bezvodém kapalném fluorovodíku • v roce 1893 zkonstruoval elektrickou obloukovou pec, s jejíţ pomocí získal nové poznatky z oblasti kovů a oxidů (získal v ní například karbidy vápníku, draslíku a dusíku, připravil v ní v čistém stavu molybden, wolfram a další kovy)

143 • od roku 1883 se zabýval umělou syntézou diamantu a s pouţitím uvedené pece provedl první pokus výroby umělých diamantů z uhlí při vysokém tlaku a částečné krystalizaci, kterým byl poprvé vědecky vysvětlen vznik diamantu

Mario José Molina 19. 3. 1943 Nobelovu cenu získal v roce 1995 společně s P. Crutzenem a F. S. Rowlandem za práci v chemii atmosféry • americký chemik • studium: – Kaliforsnká univerzita v Berkeley (obhájil zde doktorskou disertaci v oboru fyzikální chemie - zabýval se v ní chemickými lasery) • po studiích získal místo asistenta ve skupině profesora Rowlanda na kalifornské univerzitě v irvine • po získání profesorského titulu přesídlil na kalifornskou techniku • je členem Národní akademie věd USA • od roku 1973 se začal společně s Rowlandem věnovat výzkumu atmosféry • v letech 1974-2004 pracoval v oddělení Vědy země, atmosféry a planet na Massachussetské technice v Cambridge • v roce 1974 publikovali společně s Rowlandem článek o moţném ovlivnění ozonové vrstvy freonovými plyny - vypočetli, ţe molekuly freonů mohou v atmosféře setrvávat více jak padesát let, a uvědomili si, jaké následky pro lidstvo by neustále rostoucí produkce těchto látek mohla mít • v roce 1974 pracovali společně s Rowlandem na rozsáhlé zprávě pro Komisi pro atomovou energii, o výsledcích své práce informovali na zasedání Americké chemické společnosti - od té doby věnovali velké úsilí tomu, aby byla omezena produkce látek poškozujích ozonovou vrstvu • práce Molina a Rowlanda vyvolaly rozporuplnou reakci, neboţ jim někteří vytýkali spekulativní charakter pro jejich kvantitativně nepodloţené závěry - jejich zpráva ale vedla k jistým omezením produkce freonů a iniciovala podrobnější studium mechanizmu reakcí vedoucích ke sniţování obsahu ozonu ve stratosféře • v současné době (od roku 2007) pracuje na univerzitě California v San Diegu na fakultě chemie a na Scripps Institution of Oceanography

Stanford Moore 4. 9. 1913 – 23. 8. 1982 Nobelovu cenu získal v roce 1972 společně s Ch. B. Anfinsenem a W. H. Steinem za studium vztahu mezi strukturou a funkcí biologicky aktivních bílkovin, zvláště enzymu ribonukleázy • americký biochemik • studium: – Vanderbiltova univerzita – Wisconsinská univerzita • působil jako profesor na Rockefellerově univerzitě v New Yorku • těţištěm jeho práce byla chemie bílkovin • v roce 1941 publikoval společně se Steinem a M. Bergmannem práci o izolaci aminokyseliny L- serinu z fibroinu (bílkovina hedvábí) – jejich cílem, který byl ztíţen nedokonalostí sráţecích metod, neboť bylo nutno vycházet z gramových mnoţství, bylo stanovení chemického sloţení bílkovinných molekul a jiţ v další práci přicházejí s podstatně zdokonalenou metodou na sráţecím principu • v roce 1947 společně se Steinem publikovali svou první práci o dělení aminokyselin chromatografií na škrobových sloupcích, dále novou kvantitativní kolorimetrickou metodu jejich stanovení a popis jednoho z prvních přesných a spolehlivých jímačů frakcí pro sloupcovou chromatografii

144 Robert Sanderson Mulliken 7. 6. 1996 – 31. 10. 1986 Nobelovu cenu získal v roce 1966 za práce v oblasti chemické vazby a elektronových struktur molekul pomocí orbitální metody • americký fyzikální chemik • studium: – Massachussetský technologický institut (chemie) – univerzita v Chicagu • pracoval na Harvardově univerzitě v Cambridgi a na univerzitě v New Yorku • stal se profesorem na univerzitě v Chicagu, kde byl také ředitelem laboratoře pro výzkum molekulových struktur a spekter • byl hostujícím profesorem na různých amerických a evropských univerzitách • na počátku své vědecké dráhy se věnoval v letech 1920–1922 oddělování izotopů a v roce 1923 se soustředil na problémy molekulových spekter a struktur • prozkoumal zvláštní typ chemické vazby, při které mají dva atomy v molekule společný pár elektronů, přičemţ se zúčastňují na jeho tvorbě – tato vazba nese znaky vazby kovalentní a tím, ţe se dva atomy společně podílí na tvorbě páru elektronů, objevuje se mimo jejich existujícího kmitání nová oscilace a elektrony vytváří společně elektronové vlnění • objasnil také strukturu a funkci makromolekul, které do té doby nemohly být pro své malé rozměry podrobeny experimentálnímu výzkumu • odhalil mezitvar chemických reakcí a molekulových struktur, které jsou důleţité pro výzkum kosmu a mají obrovský význam pro pochopení procesů v organické přírodě

Kary Banks Mullis 28. 12. 1944 Nobelovu cenu získal v roce 1993 společně s M. Smithem za svou práci v oboru molekulární genetiky • americký chemik • studium: – Georgijská technika – univerzita v Berkeley – univerzita v San Franciscu • na univerzitě v San Franciscu nějaký čas také přednášel • je členem Americké chemické společnosti • podstatnou část své vědecké práce vykonal jako zaměstnanec soukromé biotechnologické firmy Cetus v Kalifornii • v současné době působí jako nezávislý pracovník-konzultant v La Jolle v Kalifornii • v době svého ţivotního objevu pracoval u soukromé biotechnologické firmy Cetus v kalifornii • zavedl metodu nazvanou polymerázová řetězová reakce (PCR), která se ujala v mnoha laboratořích po celém světě - pomocí této metody je moţné ve velmi krátké době několika hodin namnoţit třeba i jen jedinou molekulu DNA do mnoţství mnoha nanogramů (pomocí metod současné genetiky je pak moţno si DNA dále namnoţit stejnou metodou nebo klonováním) • jeho metoda PCR vyuţívá enzymu DNA-polymerázy izolovaného z termofilních bakterií, které ţijí v horkých pramenech o teplotě aţ 100°C - tento enzym je schopen při vysokých teplotách kopírovat dodanou předlohu DNA, jejíţ vlákna šroubovice po rozpletení slouţí právě jako předloha • zavedl teplotní cyklus, při které je molekula DNA nejprve rozpletena zahřátím na 95°C, pak je ochlazena zhruba na 40°C a je kopírována při 70°C - celý cyklus je moţno mnohokrát opakovat a molekula DNA se tak mnoţí geometrickou řadou

145 Giulio Natta 26. 2. 1903 – 1. 5. 1979 Nobelovu cenu získal v roce 1963 společně s K. Zieglerem za objevy v oblasti chemie a technologie vysokých polymerů • italský chemik • studium: – technika v Miláně (chemie) • od roku 1933 byl profesorem na univerzitě v Pavii • v roce 1935 se stal profesorem fyzikální chemie na univerzitě v Římě a Turíně a v roce 1938 na technologickém institutu v Miláně • veškerá jeho vědecká činnost je věnována výzkumu struktury makromolekulárních uhlíkatých sloučenin, přičemţ se mu podařilo objevit technologické základy syntetické výroby nových látek • své první práce zaměřil na výzkum tuhých látek pomocí rentgenové strukturní analýzy a stejnou metodou zkoumal i katalyzátory a struktury některých organických polmerů vysokého polymeračního stupně • v roce 1938 studoval produkci syntetické gumy v Itálii a byl prvním, kterému se podařilo separovat butadien od tzv. buta-1,3-dienu • vyuţil některé Zieglerovy poznatky, které se týkaly organokovových katalyzátorů, a s jejich pomocí objevil novou skupinu polymerů s časově uspořádanou strukturou • na základě jeho poznatků byla průmyslově vyrobena nová termoplastická látka – izotaktický polypropylen – tato nová látka vyrobená firmou Montecatini v roce 1957 dostala název „moplen“, syntetické vlákno „meraclon“, jednovláknitá tkanina „merakrin“ a filmový obal „moplefan“ • důleţitá je také jeho syntéza nového elastomeru dvěma různými chemickými cestami

Walther Hermann Nernst 25. 7. 1864 – 18. 11. 1941 Nobelovu cenu získal v roce 1920 za své vědecké práce v termochemii • německý fyzik a fyzikální chemik • narodil se v rodině soudce • studium: – univerzity v Curychu, Berlíně, Štýrském Hradci a Würzburku (fyzika, chemie a matematika) • roku 1894 se stal profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Berlíně jako nástupce L. Bolzmana • od roku 1905 byl profesorem a vedoucím ústavu fyzikální chemie na univerzitě v Berlíně • v roce 1921 se stal prezidentem Říšského ústavu technické fyziky v Charlottenburku • zprvu studoval roztoky elektrolytů, přičemţ navázal na Arrheniovu teorii elektrolytické disociace a teorii elektromotorické síly v galvanických článcích • objevil rozdělovací zákon (Nernstův zákon), kterého se uţívá ke zjištění, v jakém poměru se rozdělí látka ve dvou kapalinách, které se vzájemně nemíchají • rozpracoval difúzní teorii kinetiky heterogenních chemických reakcí probíhajících na hranici fází • v roce 1897 zkonstruoval zvláštní typ elektrické ţárovky (Nernstova lampa) • největší význam měly jeho práce v oblasti nízkých teplot – v roce 1906 formuloval třetí hlavní větu termodynamiky, podle které se entropie chemicky stejnorodého tělesa v blízkosti absolutní nuly blíţí nulové hodnotě

Ronald George Wreyford Norrish 9. 11. 1897 – 7. 6. 1978 Nobelovu cenu získal v roce 1967 společně s M. Eigenem a G. Porterem za výzkum mimořádně rychlých chemických reakcí • anglický fyzikální chemik • studium:

146 – univerzita v Cambridgi (fyzika, chemie) • na univerzitě v Cambridgi zůstal po studiích jako výzkumný pracovník • od roku 1937 přednášel fyzikální chemika univerzitě v Cambridgi, kde se stal profesorem a v roce 1965 také vedoucím katedry fyzikální chemie • v letech 1953–1955 byl prezidentem Faradayovy společnosti • v letech 1957–1959 byl viceprezidentem Chemického královského institutu • společně s Eigenem a Porterem zkoumal velmi rychle probíhající chemické reakce • společně s Porterem si všímali především závislosti rychlosti chemických reakcí na teplotě a snaţili se podle van´t Hoffova pravidla* krátkodobým zvýšením teploty co nejdříve urychlit chemickou reakci a najít metodu, která by umoţňovala její pozorování i při velmi velké reakční rychlosti – jako výzkumné metody pouţili fotolýzy bleskovým světlem a reakci vyvolali krátkým intenzívním bleskem • práce zaměřené na metody umoţňující zkoumat velmi rychle probíhající chemické a biochemické reakce představují novou etapu v rozvoji kinetiky a fyzikální chemie

*Podle van´t Hoffova pravidla zvýšení teploty o 10°C zvýší reakční rychlost dvojnásobně aţ čtyřnásobně

John Howard Northrop 5. 7. 1891 – 27. 5. 1987 Nobelovu cenu získal v roce 1946 společně s W. M. Stanleym za objev přípravy enzymů a virů v čisté formě • americký biochemik • narodil se v rodině profesora zoologie • studium: – Columbijská univerzita v New Yorku • po ukončení studia pracoval v Rockefellerově ústavu pro lékařský výzkum v Princestonu, kde se později stal vedoucím oddělení a profesorem bakteriologie • začátkem své vědecké dráhy se zabýval fermentačními procesy • v roce 1918 podrobně prozkoumal proces fermentace spojený s čištěním surového acetonu, ze kterého se tímto způsobem vyrábí čistý aceton • soustředil se na výzkum chemické struktury a vlastností enzymů, virů, bílkovin, antitoxinů aglutinaci bakterií • velkou pozornost věnoval přípravě enzymů a bílkovin v čisté krystalické formě, při těchto pracích s ním spolupracoval také W. Stanley • roku 1930 jako první připravil v čisté krystalické formě pepsin, který je důleţitý pro trávení bílkovin, a trypsin, enzym ze šťávy ţlázy slinivky břišní • v roce 1934 společně se Stanleym důkladně prozkoumal enzymy ze skupiny proteáz, které rozkládají bílkoviny, a tím přispěl k prohloubení poznatků o metabolismu bílkovin • v krystalické formě připravil také antitoxin záškrtu • publikoval celou řadu prací z oblasti fyzikální chemie bílkovin, o kinetice enzymových reakcí, o izolaci a chemické povaze enzymů

George Andrew Olah 22. 5. 1927 Nobelovu cenu získal v roce 1994 za práce o karbokationtech a iontových meziproduktech organických reakcí • americký chemik maďarského původu • studium: – technická univerzita v Budapešti • v roce 1949 po promoci se stal na technické univerzitě v Budapešti asistentem • přešel do Chemického ústavu Maďarské akademie věd, kde pracoval aţ do roku 1956 • svou Zemi opustil po maďarském povstání (1956) a odešel do USA, kde pracoval v chemických laboratořích a kde se v roce 1969 stal profesorem na univerzitě v Clevelandu • v roce 1977 se stal profesorem chemie na univerzitě v Los Angeles v jiţní Kalifornii a nyní je ředitelem Lockerova ústavu pro výzkum uhlovodíků na této univerzitě

147 • největší část své práce věnoval výzkumu meziproduktů organických chemických reakcí • jiţ počátkem 60. let vypracoval způsob fixování krátce ţijících kladně nabitých meziproduktů organických reakcí v kapalné fázi (karbokationty) v komplexech se supersilnými kyselinami za nízké teploty - k určení jejich struktury a reaktivity pouţil spektroskopických metod, absorpční elektronové spektroskopie a fotoelektronové spektroskopie • v roce 2005 napsal esej propagující „metanolovou ekonomiku“

Lars Onsager 27. 11. 1903 – 5. 10. 1976 Nobelovu cenu získal v roce 1968 za objevy v oblasti termodynamiky • americký fyzikální chemik norského původu • studium: – technika v Trondheimu (chemické inţenýrství) – univerzita v Yale • v letech 1926–1928 byl na studijní cestě v Curychu, kde spolupracoval s Debyem • pracoval na univerzitě J. Hopkinse a na univerzitě v Providenci • doktorskou disertaci obhájil na univerzitě v Yale, kde se stal profesorem • během druhé světové války spolupracoval na projektu první atomové bomby a od roku 1945 byl na univerzitě v Yale vedoucím katedry teoretické fyziky • zpočátku se věnoval teoretickým problémům na rozhraní fyziky a chemie a jiţ v roce 1931 publikoval dvě teoretické práce z oblasti termodynamiky ireverzibilních procesů – v těchto pracích uveřejnil matematickou rovnici, pomocí které lze i ireverzibilní procesy vyjádřit poměrně jednoduše, coţ do té doby nebylo moţné a jím formulovaný fenomenologický zákon, později nazvaný Onsagerovým recipročním vztahem, úplně shodně vysvětluje základní větu termodynamiky • navrhl také pro výrobu paliva do jaderných reaktorů metodu plynové difůze, kterou se získává štěpitelný izotop uranu z uranu přírodního • zkoncipoval matematickou rovnici, která popisuje vzájemné působení molekul v kapalinách a v tuhých tělesech • zabýval se statistikou krystalů, problémy tekutého hélia, mikrostrukturou vody atd.

Wilhelm Ostwald 2. 9. 1853 – 3. 4. 1932 Nobelovu cenu získal v roce 1909 za své práce o katalýze, za výzkumy podmínek chemické rovnováhy a reakčních rychlostí • německý fyzikální chemik • narodil se v rodině lotyšského bednáře • studium: – univerzita v Dorpatě (chemie) • Jeho stěţejní práce se týkají teorie elektrolytické disociace, při které dochází ke vzniku iontů v roztocích rozpouštěním elektrolytů v rozpouštědle. Ostwald objevil souvislost mezi elektrickou vodivostí roztoků kyselin a stupněm jejich elektrolytické disociace. Je autorem tzv. Ostwaldova zřeďovacího zákona, který vyjadřuje vztah mezi stupněm disociace elektrolytu a jeho koncentrací. • věnoval se problémům chemické kinetiky a katalýzy a v roce 1894 objevil mechanismus katalýzy, rozpracoval základy výroby kyseliny dusičné katalytickou oxidací amoniaku • v posledních letech ţivota se věnoval teoretickým a praktickým problémům barev a v této oblasti se stal jedním z nejvýznamnějších celosvětových odborníků • byl jedním ze zakladatelů Mezinárodní společnosti chemiků a zaslouţil se o vznik základů fyzikální chemie jako samostatné vědní disciplíny

148 Linus Carl Pauling 28. 2. 1901 – 1994 Nobelovu cenu za chemii získal v roce 1954 za výzkumy podstaty chemických vazeb a jejich vyuţití při objasňování struktury komplexních sloučenin • americký chemik • narodil se v rodině farmaceuta • studium: – filosofie, klasická literatura a přírodní vědy – Kalifornský technologický institut v Pasadeně (chemie, fyzika, matematika) • v Pasadeně působil od roku 1922 a postupně se stal profesorem a vedoucím katedry chemie a chemického inţenýrství • ve své vědecké práci se zaměřil na studium struktury molekul a problémy chemické vazby, mezomerii a rezonanci za pomoci kvantové mechaniky • vypočítal velikost poloměrů iontů, sestavil je do tabulky a zformuloval některá obecná pravidla, podle kterých se ionty formují do krystalických struktur • byl prvním, kdo pouţil kvantové teorie k řešení homeopolárních vazeb a předloţil celou řadu empirických metod k určování jejich hodnot • v oblasti biochemie zkoumal strukturu molekuly bílkovin a předloţil výklad prostorové stavby bílkovin s uspořádáním peptidového řetězce v podobě šroubovice • rozvinul také teorii imunity a vytvořil hypotézu o tvorbě antilátek v ţivém organismu • Nobelovu cenu získal dvakrát, ve dvou různých oborech – kromě chemie mu byla v roce 1962 udělena Nobelova cena za mír

Charles J. Pedersen 3. 10. 1904 – 26.10. 1989 Nobelovu cenu získal v roce 1987 společně s D.J. Cramem a J. Lehnem za objev syntetických makrocyklických látek se selektivními vlastnostmi pro vazbu iontů a molekul • americký chemik • dlouhá léta pracoval v průmyslovém výzkumu • v roce 1961 v laboratořích firmy Du Pont de Nemours & Co. dostal za úkol nalézt pro polymeraci olefinů nové katalyzátory, které by obsahovaly ionty vanadu • Pedersen chtěl v rámci svého úkolu vázat ionty trojmocného a čtyřmocného vanadu do komplexů s aromatickými látkami s větším počtem skupin, které se účastní tvorby komplexu (tzv. polydentátové ligandy) - jako ligand zvolil bis-2[2-(o-hydroxyfenoxy)ethyl]ether • ligand bis-2[2-(o-hydroxyfenoxy)ethyl]ether začal syntetizovat v roce 1962, přičemţ si všiml, ţe se absorpční spektrum této látky rozpuštěné v methanolu dramaticky změnilo po přidání hydroxidu sodného - další výzkum ypomocí infračervené a jaderné magnetické rezonanční spektroskopie jej přivedly k závěru, ţe se jedná o cyklický polyether, který váţe uvnitř dutiny sodné ionty a který Pederson nazval dibenzo-18-crown-6 • v roce 1967 publikoval své první práce o cyklických polyetherech • po tomto základním objevu se intenzivně věnoval dalšímu výzkumu celé skupiny cyklických polyetherů (včetně thiopolyetherů) a vznikla tak nová "crownová" chemie, které se začaly věnovat stovky badatelů po celém světě

Max Ferdinand Perutz 19. 5. 1914 – 6. 2. 2002 Nobelovu cenu získal v roce 1962 společně s J. C. Kendrewem za studie o struktuře globulárních proteinů • anglický biochemik rakouského původu • narodil se v rodině majitele textilní továrny • studium: – práva (měl převzít otcovu firmu)

149 – univerzita ve Vídni (anorganická analýza) • později se věnoval anorganické chemii a biochemii • v roce 1936 pracoval u F. G. Hopkinse aj. D. Bernala v Cavendishově ústavu v Cambridgi • byl asistentem L. Bragga • roku 1947 se stal vedoucím oddělení molekulové biologie v Britské radě pro lékařský výzkum v Cambridgi • svou hlavní pozornost zaměřil na výzkum struktury bílkovin, přičemţ ke studiu pouţil hemoglobin* – k výzkumu jeho struktury a také chymotrypsinu** pouţil metodu ohybu rentgenových paprsků při průchodu krystaly, která ale nevedla k cíli, neboť spirálové uspořádání atomů v molekule bílkovin způsobovalo, ţe rentgenový snímek nedával jasný obraz • v roce 1955 společně s Kendrewem přišel na myšlenku zkoumat místo čistého hemoglobinu jeho sloučeniny se stříbrem a rtutí, neboť atomy těţkých kovů se dají na rentgenových snímcích snáze identifikovat • po několika letech studia se jim podařilo zjistit strukturální uspořádání hemoglobinu a myoglobinu, čímţ významně přispěli k poznání struktury bílkovin

* Hemoglobin má velmi komplikovanou strukturu a o jeho prozkoumání usilovali vědci jiţ dávno před Perutzem ** Chymotrypsin je zaţívací enzym v břišní slinné ţláze

John Cherles Polanyi 23. 1. 1929 Nobelovu cenu získal v roce 1986 společně s D. Herschbachem a Y. T. Leeem za výzkum mechanismů elementárních chemických reakcí a objasnění základních zákonitostí, které určijí průběh chemických procesů na molekulové úrovni • kanadský chemik • narodil se v rodině vysokoškolského profesora fyzikální chemie • studium: – univerzita v Manchesteru (v roce 1952 zde obhájil doktorskou disertaci) • působil na univerzitě v torontu • ve své práci navázal jistým způsobem na práci svého otce věnovanou otázkím výzkumu elementárních reakcí v souvislosti s hyperplochami potenciální energie • je autorem mnoha prací o infračervené emisi produktů elementárních chemických reakcí ve velmi zředěných plynech (tzv. metoda zadrţené relaxace), které přinesly podrobné informace o obsazení vibračních a rotačních hladin produktů velké řady těchto procesů (např reakcí H+Cl2, H+F2, F+H2) - tyto výsledky se pak staly podkladem pro teoretické práce o souvislostech mezi průběhem elementárních reakcí a charakterem vzájemných interakcí mezi reagujícími částicemi běhm sráţky (tj. tvarem příslušné hyperplochy potenciální energie) • výpočtem trajektorií částic na modelových hyperplochách ukázal vliv tvaru hyperplochy a polohy energetické bariéry na to, jaká forma energie je při překonání této bariéry účinná a jakým způsobem je vibrační, rotační a translační energie rozdělena v produktech reakce

John Anthony Pople 31. 10. 1925 - 15. 5. 2004 Nobelovu cenu získal v roce 1998 společně s W. Kohnem za objevy, které pomáhají odhalit tajemství obestírající strukturu hmoty • britský chemik • byl světově uznávaným expertem na molekulární fyziku a teoretickou chemii • od roku 1964 pracoval v USA, přednášel chemii na univerzitě v Chicagu • velmi se zasadil o průnik výpočetní techniky do kvantové chemie • Nobelovu cenu získal za vypracování metodiky chemicko-kvantitativních výpočtů • spolu s Kohnem přispěli k tomu, ţe v součastnosti umíme modelovat chemické procesy na počítači - chemici uţ díky tomu nemusejí kaţdou látku, kterou chtějí zkoumat, nejprve laboratorně připravit - místo toho "vytvářejí" základní stavební jednotky nejrůznějších

150 chemikálií přímo na obrazovce počítače a pomocí počítačových programů pak studují vzájemné vazby molekul či atomů, a také různé projevy sloučeniny, která je zajímá

George Porter 6. 12. 1920 – 31. 8. 2002 Nobelovu cenu získal v roce 1967 společně s M. Eigenem a R. G. W. Norrishem za výzkum mimořádně rychlých chemických reakcí • anglický fyzikální chemik • studium: – univerzita v Leedsu (chemie) – univerzita v Cambridgi (chemie) • v letech 1938–1941 pracoval na univerzitě v Leedsu • během druhé světové války slouţil v dobrovolném sboru královského námořnictva • v letech 1952–1954 byl zástupcem ředitele oddělení fyzikálně-chemického výzkumu na univerzitě v Cambridgi • v letech 1955–1963 působil jako profesor fyzikální chemie na univerzitě v Sheffieldu a v Londýně • byl členem mnoha vědeckých společností a drţitelem mnoha vědeckých vyznamenání • společně s Norrishem zkoumal velmi rychle probíhající chemické reakce – jako výzkumné metody pouţili fotolýzy bleskovým světlem a reakci vyvolali krátkým intenzívním bleskem, velmi krátce existující reakční meziprodukty, které vznikají při této velmi rychlé chemické reakci, bylo moţné sledovat metodou spektrální analýzy • je autorem známé knihy z roku 1962 Chemie pro moderní svět, která se setkala s velkým ohlasem • práce zaměřené na metody umoţňující zkoumat velmi rychle probíhající chemické a biochemické reakce představují novou etapu v rozvoji kinetiky a fyzikální chemie

Fritz Pregl 3. 11. 1869 – 13. 12. 1930 Nobelovu cenu získal v roce 1923 za objev metody mikroanalýzy organický ch látek • rakouský chemik • narodil se v rodině bankovního úředníka • studium: – universita ve Štýrském Hradci (University of Graz) • v roce 1893 se stal doktorem medicíny ve Štýrském Hradci a stal se zde později i mimořádným profesorem • v letech 1910–1913 se stal profesorem chemie na univerzitě v Insbrucku a pak profesorem fyziologie na univerzitě ve Štýrském Hradci • jeho hlavní vědecké úspěchy spadají do oblasti lékařské chemie – nejprve zkoumal aminokyseliny, poté se zaměřil na analýzu organických látek a na fyziologické experimenty • největší význam má jeho objev a vypracování metody kvantitativní mikroanalýzy organických látek – tato metoda, jejíţ zásluhou je moţné zpracovávat vzorky o hmotnosti několika miligramů a určit stopové mnoţství látek ve zkoumaných vzorcích, poskytla biochemikům cennou pomůcku pro výzkum chemických vlastností vitamínů a hormonů a stala se jednou ze základních metod celé vědy • ke svým výzkumům si sestrojil i potřebnou aparaturu, známou jako mikrováhy • za první světové války vypracoval pomocí ponorného refraktometru metodu pro zdokonalování existence enzymů v minimálním mnoţství séra

Vladimír Prelog 23. 7. 1906 – 7. 1. 1998 Nobelovu cenu získal v roce 1975 za výzkum v oblasti stereochemie organických molekul a reakcí • švýcarský chemik

151 • studium: – ČVUT (chemická fakulta) • svou kariéru zahájil v Praze, kde nastoupil v roce 1924 na chemickou fakultu Českého vysokého učení technického – zde ho díky profesoru Votočkovi a profesoru Lukešovi upoutala organická chemie • v roce 1935 odešel jako asistent na univerzitu do Záhřebu a po vypuknutí druhé světové války našel útočiště v Curychu • věnoval se umělé přípravě velmi sloţitých chemických sloučenin, kde navázal na dřívější práce R. B. Woodwarda, a rozšířil platnost Bredtova pravidla • zajímal se o prostorovou stavbu molekul, o kterou v něm podnítil zájem profesor Lukeš, a v této práci navázal na linii započatou van´t Hoffem • nejvýznamnější je jeho práce při studiu chirálních (opticky aktivních) sloučenin, kde studoval různé typy chirální izomerie, a symetrické indukce – nespokojil se jen se standardní analýzou na základě symetrie, ale zavedl vyčerpávající topologickou klasifikaci chirality a hledal experimentální potvrzení moţnosti existence různých typů chirálních sloučenin

Ilja Prigogine 25. 1. 1917 – 28. 5. 2003 Nobelovu cenu získal v roce 1977 za teoretické výzkumy v oblasti termodynamiky • belgický chemik • studium: – univerzita v Bruselu • v roce 1947 se stal profesorem fyzikální chemie na univerzitě v Bruselu – patří k nejvýznamnějším představitelům bruselské termodynamické školy, kterou zaloţil DeDonder • je čestným doktorem mnoha světových univerzit a členem mnoha akademií věd • v roce 1962 se stal ředitelem Mezinárodního ústavu fyziky a chemie a v roce 1968 ředitelem Centra statistické mechaniky a termodynamiky Texaské univerzity v Austinu • v roce 1947 Prigogine ve své práci došel k závěru, ţe je nutné v termodynamice ireverzibilních procesů pouţívat tzv. Curierův princip, podle kterého můţe například průběh chemické reakce v izotropním prostředí vyvolat vektorový tok nějaké látky – od té doby se tento princip označuje jako Curieův-Prigogineův teorém a Prigogineových teorémů se v termodynamice ireverzibilních procesů pouţívá celá řada • nejznámější z těchto teorémů je ten, který ukazuje, ţe časová změna produkce entropie v systému je v oblasti blízké rovnováze při stálých vnějších podmínkách vţdy záporná nebo nulová – proto dochází v této oblasti k ustavování stabilních ustálených stavů

Sir William Ramsay 2. 10. 1852 – 23. 7. 1916 Nobelovu cenu získal v roce 1904 za objev vzácných plynů v atmosféře a za určení jejich místa v periodické soustavě prvků • německý organický chemik a biochemik • narodil se v rodině obchodníka • studium: – univerzita v Glasgow – univerzita v Tubingenu • v roce 1880 se stal profesorem anorganické chemie na univerzitě v Londýně • během svého ţivota se stal členem Petrohradské akademie věd a mnoha dalších vědeckých institucí • r. 1893 uveřejnil svůj způsob určování hmotnosti molekul kapaliny pomocí povrchového napětí • v roce 1886 společně s J. Jensenem a A. Loskyerem pomocí spektrální analýzy zjistili výskyt helia na Slunci • v roce 1895 nezávisle na Rayleighovi objevil argon a během následujících pěti let společně s M. Traversem v atmosféře další vzácné plyny – krypton, xenon a neon • v roce 1910 sestrojil speciální mikrováhy, s jejichţ pomocí se mu podařilo určit atomovou hmotnost radonu

152 Theodore William Richards 31. 1. 1868 – 2. 4. 1928 Nobelovu cenu získal v roce 1914 za přesné určení atomové hmotnosti velkého počtu prvků • americký chemik • narodil se v rodině malíře • studium: – Harvardova univerzita • v roce 1901 se stal profesorem a v roce 1903 vedoucím oddělení chemie na Harvardově univerzitě • byl členem mnoha světových vědeckých společností a institucí • téměř polovinu svého ţivota strávil přesným určováním atomové hmotnosti chemických prvků (jiţ ve svých dvaceti letech se pokoušel určit atomovou hmotnost kyslíku a mědi) • v letech 1888–1923 vypracoval novou revoluční metodu na určování atomové hmotnosti prvků, pomocí které určil atomovou hmotnost 21 prvků • roku 1902 experimentálně potvrdil přesnost Faradayova zákona, podle kterého mnoţství látky vyloučené při elektrolýze je přímo úměrné chemickému ekvivalentu dané látky a mnoţství elektrického náboje • od roku 1905 se zabýval určováním měrného tepla a neutralizačního tepla, termochemickými konstantami látek • zkoumal podvojné soli, elektrický odpor, tepelnou expanzi plynů • v roce 1913 přišel s jedním z prvních důkazů existence izotopů poté, co zjistil, ţe olovo z uranové a thoriové rudy nemá stejnou atomovou hmotnost

Sir Robert Robinson 13. 9. 1886 – 8. 2. 1975 Nobelovu cenu získal v roce 1947 za výzkumy biologicky důleţitých rostlinných látek a hlavně alkaloidů • anglický chemik • narodil se v rodině majitele továrny na lepenky a průkopníka zavádění bavlněného materiálu ve zdravotnictví • studium: – univerzita v Manchesteru • v roce 1902 se stal profesorem všeobecné a aplikované organické chemie na univerzitě v Sydney • v roce 1915 se stal profesorem organické chemie na univerzitě v Liverpoolu, pak v Manchesteru a Londýně • v roce 1929 se stal vedoucím katedry organické chemie na univerzitě v Oxfordu a ředitelem Dysonova-Perrinova ústavu • v roce 1945 se stal prezidentem anglické akademie věd • v roce 1947 byl prvním delegátem Velké Británie na první konferenci Unesca • jeho hlavní pozornost byla věnována studiu některých rostlinných látek, především alkaloidů a některých dusíkatých barviv • prozkoumal a chemicky izoloval mnohé z jedovatých přírodních látek, jako nikotin, který je obsaţen v tabákových listech, kokain, který se získává ze suchých kokových listů, chinin, který je obsaţen v chininové kůře, kofein, který je obsaţen v zrnkách kávy, atd. – díky těmto výzkumům získala medicína nové poznatky • věnoval se speciálním výzkumům v oblasti lékařské chemie, které se týkaly především syntézy ţenských hormonů • jeho práce přispěly k poznání struktury penicilínu • v roce 1951 uskutečnil syntézu cholesterolu

153 Frank Sherwood Rowland 28. 6. 1927 Nobelovu cenu získal v roce 1995 společně s P. Crutzenem a M. Molinem za práci v chemii atmosféry • americký chemik • jeho otec byl profesorem matematiky • studium: – Chicagská univerzita (obhájil zde doktorskou disertaci z chemie) • několik let působil na Princestonské a Kansaské univerzitě • v roce 1964 se stal profesorem na Kaliornské univerzitě v Irvine, kde působí dodnes a kde zaloţil chemické oddělení • je členem Americké akademie umění a věd a zahraničním sekretářem Národní akademie věd USA • v roce 1972 jeho pozornost upoutaly práce angličana Jamese Lavelocka, který vyvinul vysoce citlivé zařízení na měření organických plynů, kterým detekoval přítomnost freonu CFC-11 v atmosféře • poţádal svého sponzora, Komisi pro atomovou energii, o podporu projektu zaměřeného na zjišťování růstu obsahu halogenovaných uhlovodíků v atmosféře - nabídl také spolupráci Molinovi, který se jiţ ve své disertačné práci zabýval chemickými lasery • v roce 1973 se společně s Molinem začali věnovat výzkumu atmosféry • v lednu roku 1974 popsali s Molinem moţné ovlivnění ozonové vrstvy freonovými plyny - podle této jejich teorie chemicky inertní freony pronikají aţ do ozonosféry, kde jsou vystaveny intenzivnímu ultrafialovému záření, jehoţ působením dochází k rozkladu chlorovaných uhlovodíků aţ na elementární chlor, který přispívá ke sniţování obsahu ozonu*

* ve výškách do 25 km nedochází k rozpadu freonů a malá část těchto plynů se dostává do stratosférických výšek

Ernest Rutheford 30. 8. 1871 – 19. 10. 1937 Nobelovu cenu získal v roce 1908 za výzkum a práce v oblasti transmutace prvků a chemie radioaktivních látek • anglický fyzik • narodil se v rodině farmáře na Novém Zélandu • studium: – univerzita v novozélandském Christchurch (matematika a fyzika) • po studiích odešel do Anglie a pod vedením J. J. Thomsona začal pracovat v laboratoři • během svého ţivota působil na mnoha univerzitách a byl členem různých akademií věd po celém světě • v roce 1831 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem „lodr Rutheford of Nelson“ • na počátku své vědecké dráhy se věnoval elektromagnetismu a výbojům v plynu, poté se jeho pozornost zaměřila hlavně na výzkum radioaktivního záření a radioaktivity • v roce 1900 objevil, ţe prvkem s nejvyšší aktivitou je radon (radioaktivní plyn vznikající při rozpadu radia). Společně se Soddym zkoumali jeho vlastnosti a objevili tak poprvé samovolnou přeměnu jednoho chemického prvku v druhý, která vedla později k teorii mechanismu radioaktivního rozpadu • jeho pokusy vedly k důkazu o dělitelnosti atomu a na jejich základě v roce 1911 Rutheford přišel s novým planetárním modelem atomu. Podle tohoto modelu je atom kaţdého prvku sloţen z kladně nabitého jádra, ve kterém je soustředěna téměř celá hmotnost atomu, a záporně nabitých elektronů obíhajících kolem jádra jako planety kolem Slunce • v roce 1919 poprvé provedl uměle vyvolanou jadernou reakci (osvětlováním atomů dusíku částicemi α získal atomy kyslíku)

154 Leopold Stephen Růţička 13. 9. 1887 – 26. 9. 1976 Nobelovu cenu získal v roce 1939 za práce o polyetylénech a vyšších terpenech • švýcarský chemik jugoslávského původu • narodil se v české rodině • studium: – technika v Karlsruhe • v letech 1918–1925 působil na univerzitě v Curychu a rok pracoval v továrně na výrobu voňavek v Ţenevě • v letech 1926–1929 byl profesorem organické chemie v Utrechtu • po návratu do Curychu se stal profesorem na technice a ředitelem zdejšího ústavu organické chemie • roku 1911 se pod vedením prof. Staudingera věnoval izolaci a určování konstituce fyziologicky účinné látky z květu chryzantémy, která je známá jako dalmatský prostředek proti hmyzu • stal se odborníkem v oblasti analýzy a syntézy přírodních organických látek, především terpenů (karoten, mentol, kafr atd.) • zkoumal alicyklické sloučeniny, vyšší terpeny a látky podobné chininu • později se začal věnovat studiu pohlavních hormonů, a to zejména souvislostem mezi jejich působením a konstitucí • v letech 1934–1935 uskutečnil svou první syntézu muţských pohlavních hormonů androsteronu a testosteronu • věnoval se také aromatickým sloučeninám a při jejich studiu objevil mnohočlánkový uhlíkový kruh a lakton

Paul Sabatier 5. 11. 1854 – 14. 8. 1941 Nobelovu cenu získal v roce 1912 za objev metody hydrogenace organických sloučenin za přítomnosti jemně rozptýlených kovů • francouzský chemik • studium: – École normale v Paříţi • roku 1878 se stal asistentem známého francouzského chemika M. P. Berthelota v Paříţi • působil na univerzitě v Bordeaux a na univerzitě v Toulouse, kde se v roce 1884 stal profesorem chemie • byl členem Francouzské akademie věd • Nejvýznamnější jsou jeho práce v oblasti katalytické hydrogenace (tj. obohacování vodíkem) organických sloučenin za pomoci jemně rozptýlených práškových kovů, hlavně niklu jako katalyzátoru. Tato Sabatierova metoda katalytické hydrogenace se uplatnila hlavně při výrobě margarínu, která je zaloţena na přeměně tekutých olejů obsahujících nenasycenou kyselinu olejovou, která se vázáním vodíku pomocí niklu jako katalyzátoru mění na nasycenou kyselinu stearovou v tuhé fázi. • roku 1913 Sabatier publikoval dílo Katalýza v organické chemii, které patří mezi základní díla v oblasti organické katalýzy • později rozpracoval i problémy dehydrogenace organických sloučenin pomocí niklu a jiných kovů a dehydratace pomocí kovů a oxidů

Frederick Sanger 13. 8. 1918 Nobelovu cenu získal v roce 1958 za výzkum struktury bílkovin, zejména inzulínu • anglický biochemik • narodil se v rodině praktického lékaře • studium:

155 – univerzita v Cambridgi • stal se profesorem na univerzitě v Cambrigi a zde také pracuje v biochemické laboratoři • jeho první vědecké práce byly z oblasti metabolismu aminokyselin • po obhájení doktorské disertace se zaměřil na výzkum bílkovin, a to především na určení jejich chemické struktury • ve své práci navázal na dřívější práce E. H. Fischera, který objevil, ţe molekuly bílkovin jsou tvořeny řetězcem aminokyselin, ale teprve aţ nové fyzikální, chemické a fyzikálně-chemické metody pomohly odhalit strukturu těchto řetězců • v roce 1952 prozkoumal strukturu inzulínu a určil přesný sled aminokyselin ve dvou řetězcích, které tvoří jeho molekulu • jako první objevil molekulovou strukturu inzulínu a poprvé dokázal, ţe inzulín je bílkovinná látka, a tím, ţe určil jeho strukturu, poprvé určil chemickou strukturu bílkovinné látky vůbec • metoda, kterou ke svému výzkumu pouţil, našla uplatnění při určování struktury bílkovin • jeho práce mají velký význam zejména pro medicínu, neboť inzulínu se pouţívá k léčení cukrovky

Frederick Sanger 13. 8. 1918 Nobelovu cenu získal v roce 1980 společně s P. Bergem a W. Gilbertem za rozvoj metod pro stanovení sekvencí molekul dědičnosti - deoxyribonukleových kyselin (DNA) • anglický biochemik • studium: – univerzita v Cambridgi • stal se profesorem na univerzitě v Cambrigi a zde také pracuje v biochemické laboratoři • je prozatím jediným vědcem, kterému se podařilo získat Nobelovu cenu za chemii dvakrát • svou druhou Nobelovu cenu za chemii získal za rozvoj metod pro stanovení sekvencí molekul dědičnosti - deoxiribonukleových kyselin (DNA); jde o určení čtyř bází (adeninu, cytosinu, guaninu a thyminu) na nosném řetězci DNA • mimo jiné zavedl metodu pro rychlé sekvenování ribonukleových kyselin (RNA) a ve své práci se snaţil o určení primární struktury polymerních sloučenin, které se vyskytují v ţivých organismech

Glenn Theodore Seaborg 19. 4. 1912 – 25. 2. 1999 Nobelovu cenu získal v roce 1951 společně s E. M. McMillanem za objevy v oblasti chemie transuranů • americký jaderný fyzik a radiochemik • studium: – univerzita v Los Angeles – univerzita v Berkeley • po ukončení studia na univerzitě v Los Angeles se stal asistentem v chemickém ústavu univerzity a v roce 1934 odešel na Kalifornskou univerzitu do Berkeley • v letech 1942–1946 pracoval na projektu první atomové bomby na univerzitě v Chicagu • po roce 1946 se stal profesorem na univerzitě v Berkeley • ačkoliv pracoval na projektu první atomové bomby, byl členem sedmičlenné skupiny badatelů, která se v memorandu adresovaném ministru války USA postavila proti pouţití atomové bomby v Japonsku • ve své vědecké práci se zabýval především problémy chemie jaderných přeměn a dosáhl velkých úspěchů v získávání uměle připravených chemických prvků – transuranů • v roce 1940 objevil společně s E. M. McMillanem, E. C. Wahlem a W. Kennedym plutonium • v roce 1944 společně se svými spolupracovníky objevil americium a curium • v roce 1949 objevil společně se svými spolupracovníky berkelium • v roce 1950 objevili prvek kalifornium

156 • u všech objevených prvků prozkoumal jejich chemické vlastnosti, určil jejich atomovou strukturu a místo v periodické soustavě

Nikolaj Nikolajevič Semjonov 3. 4. 1896 – 25. 9. 1986 Nobelovu cenu získal v roce 1956 společně s C. N. Hinshelwoodem za výzkumy mechanismu chemických reakcí • ruský fyzikální chemik • studium: – univerzita v Petrohradu (fyzika, chemie) • v letech 1920–1931 pracoval v Leningradském fyzikálně-technickém institutu a pak se stal ředitelem Institutu fyzikální chemie Akademie věd SSSR • v roce 1944 se stal profesorem na univerzitě v Moskvě • byl členem mnoha zahraničních akademií věd • jeho první práce se týkaly oblasti molekulární fyziky a elektronových jevů • rozpracoval teorii tepelného průřezu dielektrika • vytvořil teorii tepelného výbuchu plynných směsí, podle které je příčinou výbuchu narušení tepelné rovnováhy při průběhu chemické reakce – na základě této teorie se svými ţáky rozvinul učení o detonaci a hoření výbušných látek • největší význam mají jeho práce z oblasti teorie řetězových chemických reakcí, zejména objev jejich rozvětveného typu • v roce 1934 vytvořil všestrannou teorii nerozvětvených a rozvětvených reakcí a poukázal na jejich velikou rozšířenost v chemii • teorii řetězových reakcí, která má velký praktický význam např. v raketové technice, později se svými spolupracovníky teoreticky a experimentálně rozvinul

Jens C. Skou 12. 7. 1928 Nobelovu cenu získal v roce 1997 společně s J. E. Walkerem a P. D. Boyerem za objasnění mechanizmu syntézy ATP • dánský chemik • Nobelovu cenu získal za objev pumpy Na+K+-ATPázy, enzymu odpovědného v ţivočišných buňkách za elektrochemický potenciál sodných a draselných iontů na jejich povrchové (plazmatické) membráně a za objasnění mechanizmu její funkce • byl u výzkumu Na+K+-ATPázy od samého počátku a v roce 1957 dokázal, ţe jde o pumpu poháněnou ATP, popsal její dvě podjednotky α a β, mechanismus a stechiometrii přenosu obou iontů

Richard Errett Smalley 6. 7. 1943 - 28. 10. 2005 Nobelovu cenu získal v roce 1996 společně s R. F. Curlem a H. W. Krotem za objev fullerenů • americký chemik • studium: – univerzita v Michiganu • po studiích odešel do průmyslového výzkumu k firmě Shell Chemical • v letech 1969_1973 pracoval na doktorátu na univerzitě v Princetonu • od roku 1981 byl profesorem chemie a od roku 1990 profesorem fyziky na univerzitě v Houstonu • byl jmenován ředitelem nového Centra pro vědu a techniku v nanometrovém měřítku v Houstonu • během stáţe na univerzitě v Chicagu se podílel na vývoji techniky, která umoţňuje izolovat molekulární klastry (seskupení molekul) - takové zařízení, které poslouţilo také k objevu fullerenů, později vybudoval na univerzitě v Houstonu

157 Michel Smith 26. 4. 1932 - 4. 10. 2000 Nobelovu cenu získal v roce 1993 společně s K. B.Mullisem za svou práci v oboru molekulární genetiky • kanadský chemik anglického původu • studium: – univerzita v Manchesteru • přednášel na univerzitě ve Wisconsinu • aţ do své smrti působil v kanadském Vancouveru na University of British Columbia (UBC), kde se zabýval především molekulární genetikou • jeho první práce z oboru molekulární genetiky se datují jiţ z jeho působení v Anlii, kde pracoval na světoznámé laboratoři dvojnásobného laureáta Nobelovy ceny za chemii Frederica Sangera v Ústavu molekulární biologie Lékařské výzkumné rady Británie v Cambridgi • vypracoval metody chemické syntézy krátkých úseků deoxyribonukleové kyseliny (DNA), které se pouţívají k sestavování celých genů a při zavádění cílených změn do genů izolovaných z organismů • uţitím dnešních genetických metod, které z velké části umoţnily právě Smithovy práce, lze přesně a specificky obměňovat genetickou informaci, která je obsaţena v genech - takto pozměněné geny pak mohou slouţit jako předloha pro syntézu pozměněných molekul bílkovin - taková změna umoţňuje i produkci inzulínu, jehoţ část je specificky modifikována tak, ţe je rozpustnější a lépe odolácá odbourání v organismu - mimo to však metody cílené obměny genů umoţňují sledovat funkci jednostlivých enzymů a hormonů v molekulách bílkovin

Frederick Soddy 1877-1956 Nobelovu cenu získal v roce 1921 za výzkum radioaktivních látek a izotopů • anglický radiochemik • narodil se v rodině obchodníka • studium: – University College ve Walesu – Merton College v Oxfordu • po ukončení studia absolvoval dvouletý studijní pobyt na univerzitě v Montrealu, kde pracoval pod vedení E. Rutheforda • po návratu z Montrealu pracoval jako asistent u W. Ramsaye na univerzitě v Londýně • v letech 1904-1914 byl docentem fyzikální chemie na univerzitě v Glasgowě, na univerzitě v Aberdeenu a profesorem chemie na univerzitě v Oxfordu • v roce 1910 se stal členem anglické akademie věd Royal Society v Londýně • jiţ během studijního pobytu v Montrealu zkoumal problémy radioaktivity a společně s E. Ruthefordem vytvořili teorii radioaktivního rozpadu, podle které je přirozená radioaktivita následkem samovolné přeměny prvků provázené vznikem záření, jehoţ zdrojem je atomové jádro • spolu s Ruthefordem přišli s tvrzením, ţe radium neustále vysílá radioaktivní plyn – tzv. radiovou emanaci. Pomocí spektrální analýzy Soddy společně s W. Ramsayem zjistil, ţe tento radioaktivní plyn se mění na helium a tím dokázali přeměnu prvků při radioaktivním rozpadu. Tímto vyřešili problém manţelů Curieových, kteří zjistili, ţe vzduch v okolí radia se stává radioaktivním. • v roce 1910 Soddy objevil izotopii a v roce 1913 společně s A. S. Russelem a K. Fajansem zákon alfa a beta rozpadu

Wendell Meredith Stanley 16. 8. 1904 – 15. 7. 1971 Nobelovu cenu získal v roce 1946 společně s J. N. Northropem za objev přípravy enzymů a virů v čisté formě • americký biochemik • studium:

158 – různé americké univerzity • od roku 1934 působil v Rockefellerově ústavu pro lékařský výzkum v Princetonu • byl členem Národní akademie věd Spojených států a různých vědeckých společností • nejprve se věnoval výzkumu chemické povahy enzymů • jiţ v roce 1934 dosáhl prvního významného úspěchu, kdyţ společně s J. Northropem prozkoumal enzym proteinázu, který rozkládá bílkoviny • proslavil se pracemi o virech – nejprve zkoumal ţivočišné viry, které jsou původci mnoha známých infekčních nemocí (např. dětská obrna, chřipka, neštovice, slintavka, vzteklina) • jiţ v roce 1935 izoloval v čisté krystalické formě podobnou metodou, kterou pouţili Summer a Northrop při získávání krystalické formy enzymů, vir, který způsobuje mozaikovou nemoc tabáku • určil molekulovou hmotnost izolovaného viru • roku 1945 se mu podařilo získat malé mnoţství velmi aktivních virových krystalů, které mu poslouţily pro další výzkumy • jeho zásluhou získala věda mnoho nových poznatků o virech a jeho výzkumy mají obrovský význam pro tvorbu biologického obrazu světa, neboť jeho poznatky umoţňují pochopit chemické děje v ţivotních procesech • molekulový virus, který poprvé prozkoumal Stanley, reprezentuje nejjednoduší typ v dlouhé řadě různých forem, které se svými vlastnostmi postupně přibliţují ţivým bakteriím

Hermann Staudinger 23. 3. 1881 – 8. 9. 1965 Nobelovu cenu získal v roce 1953 za objevy v makromolekulární chemii • německý chemik • narodil se v rodině profesora filosofie a sociologie • studium: – univerzita v Halle (chemie) – technika v Darmstadtu – univerzita v Mnichově – univerzita ve Strassburgu • v roce 1907 se stal mimořádným profesorem na technice v Karlsruhe • v roce 1926 se stal profesorem na univerzitě ve Freiburku, kde v roce 1940 zaloţil výzkumný ústav makromolekulární chemie a stal se jeho ředitelem • ve své vědecké práci se zaměřil na výzkum ketonů, autooxidace, alifatických diazoniových sloučenin a insekticidů • jeho celoţivotním dílem byl systematický výzkum makromolekul, který mu přinesl celosvětové uznání • s výzkumem makromolekulárních sloučenin začal v roce 1920 a o výsledcích své práce vydal okolo pěti set vědeckých studií (přes sto o celulóze, kolem šedesáti o kaučuku a isoprenu) • zkoumal přírodní makromolekulární látky (škrob, celulózu, přírodní kaučuk) a také syntetické makromolekulární látky (polyoxymetylen, polystyren, polyvinylacetát) • rozpracoval nejdůleţitější metody ke zkoumání struktur makromolekulárních látek, hlavně rentgenovou strukturní analýzu • zjistil, ţe makromolekuly vznikají polymerizací, při níţ se nenasycené molekuly základní látky slučují do větších celků (polymerů) řetězovým mechanismem • jeho poznatky se uplatnily při výrobě plastických hmot

William Howard Stein 25. 6. 1911 – 2. 2. 1980 Nobelovu cenu získal v roce 1972 společně s S. Moorem a Ch. B. Anfinsenem za studium vztahu mezi strukturou a funkcí biologicky aktivních bílkovin, zvláště enzymu ribonu • americký biochemik • narodil se v rodině obchodníka • studium: – Columbijská univerzita

159 – Wisconsinská univerzita • působil jako profesor na Rockefellerově univerzitě v New Yorku • od počátku svého výzkumu se věnoval výhradně chemii aminokyselin a bílkovin • v roce 1941 publikoval společně s Moorem a M. Bergmannem první práci o izolaci aminokyseliny L-serinu z fibroinu (bílkovina hedvábí) – jejich cílem, který byl ztíţen nedokonalostí sráţecích metod, neboť bylo nutno vycházet z gramových mnoţství, bylo stanovení chemického sloţení bílkovinných molekul a jiţ v další práci přicházejí s podstatně zdokonalenou metodou na sráţecím principu • v roce 1947 společně s Moorem publikovali svou první práci o dělení aminokyselin chromatografií na škrobových sloupcích, dále novou kvantitativní kolorimetrickou metodu jejich stanovení a popis jednoho z prvních přesných a spolehlivých jímačů frakcí pro sloupcovou chromatografii • pokrok v chemii umělých hmot a poţadavky biochemické a klinické praxe, pro které chromatografie na škrobu nebyla vhodná, vedly k tomu, ţe společně s Moorem provedli zásadní obrat v metodě a nahradili škrob syntetickými iontoměniči • v roce 1958 se pak podařilo celý postup za pomoci D. H. Spackmana automatizovat a tím byl vytvořen předpoklad širokého pouţití této metody v praxi

James Batcheller Summer 19. 11. 1887 – 12. 8. 1955 Nobelovu cenu získal v roce 1946 za objev krystalizační schopnosti enzymů • americký biochemik • studium: – Harvardova univerzita (chemie, fyziologie, biochemie) • byl asistentem na univerzitě v západní Kanadě • v roce 1914 se stal profesorem biochemie na lékařské fakultě Cornellovy univerzity v Ithace • během svých dvou studijních pobytů ve Švédsku pracoval na univerzitě ve Stockholmu u H. Eulera-Chelpina a na univerzitě v Uppsale u T. Svedberga • všechna jeho vědecká práce je zaměřena na výzkum enzymů • v roce 1926 objevil mimořádně jednoduchou metodu izolace enzymu ureázy v čisté krystalické formě – tento enzym, který je velmi rozšířený v rostlinách a mikroorganismech, má vlastnost chemicky rozkládat močovinu • zkoumal mouku ze semen rostliny, která je v Americe známa pod názvem námořnický bob – tuto mouku smíchal s acetonem, suspenzi potom filtroval a chladil v ledničce, po 24 hodinách našel v roztoku krystalky, které oddělil v odstředivce a podrobným výzkumem zjistil, ţe krystalky ureázy byly asi sedmsetkrát chemicky aktivnější neţ mouka z námořnického bobu • analýzou krystalů ureázy zjistil, ţe svým chemickým sloţením patří mezi bílkoviny • společně s T. Svedbergem určil molekulovou hmotnost ureázy a jiných bílkovin

Theodor Svedberg 30. 8. 1884 – 25. 2. 1971 Nobelovu cenu získal v roce 1926 za práce v oblasti disperzních soustav • švédský fyzikální chemik • studium: – univerzita v Uppsale • po ukončení studia se stal na univerzitě v Uppsale nejprve asistentem, v roce 1900 docentem chemie a po absolvování studijní cesty v Německu, Holandsku a Francii se na univerzitě v Uppsale stal vedoucím katedry fyzikální chemie a v roce 1912 profesorem fyzikální chemie • během ţivota se stal členem mnoha akademií věd a vědeckých instituc • na začátku své vědecké dráhy se zabýval získáváním koloidních soustav, zejména hydrosolů kovů rozptýlených elektrickou jiskrou při kolísajícím napětí • experimentálně potvrdil správnost Einsteinovy a Smoluchowského teorie, Brownova pohybu a také experimentálně prověřil Smoluchowského teorii fluktuace, coţ mělo veliký význam pro důkaz existence molekul a pro vznik představ o rychlosti a mechanismu chemických reakcí

160 • zkoumal optické vlastnosti koloidních roztoků, studoval problémy elektroforézy, rozpracoval ultramikroskopickou metodu pozorování koloidních částic, objevil metodu ultracentrifugace a zkonstruoval ultracentrifugu, s jejíţ pomocí odděloval molekuly bílkovin a polymerů • převáţnou část ţivota se věnoval studiu disperzních soustav, coţ jsou soustavy tvořené částečkami rozptýlenými v disperzním prostředí (plyn, kapalina, tuhá fáze), a jeho práce mají obrovský význam pro oblast bílkovin a polymerů

Richard Laurence Millington Synge 28. 10. 1914 – 18. 8. 1994 Nobelovu cenu získal v roce 1952 společně s A. J. P. Martinem za objev rozdělovací chromatografie • anglický chemik • studium: – klasická archeologie – přírodní vědy • po ukončení studia pracoval ve vlnařském průmyslu • v letech 1946–1947 pracoval na univerzitě v Uppsale u A. Tisela • po návratu ze Švédska se stal členem Rowettova výzkumného ústavu v Bucksburne • rozvíjel chromatografii při hledání nových cest v analýze aminokyselin a při studiu fyzikálních a chemických vlastností různých látek • v roce 1941 objevili společně s Martinem nový typ chromatografické analýzy, tzv. rozdělovací chromatografii, která jim umoţnila zkoumat makromolekulární sloučeniny • zkoumal makromolekuly peptidů, antibiotik a mezilátek při látkové výměně proteinů • za pomoci rozdělovací chromatografie se mu podařilo izolovat a prozkoumat nové antibiotikum – gramicidin, který působí aktivně proti různým bakteriím • za pomoci rozdělovací chromatografie se mu podařilo také izolovat z bílkovin některé do té doby neznámé aminokyseliny • věnoval se také studiu trávení proteinů, uhlovodíků a mikroorganismů souvisejících s tímto trávením – k tomu pouţíval elektrokinetické ultrafiltrace, kterou nahradil sloţité separační metody, a tato metoda vedla téměř ve všech oblastech chemie k novým objevům

Henry Taube 30. 11. 1915 – 16. 11. 2005 Nobelovu cenu získal v roce 1983 za výzkum mechanismu přenosu elektronu v koordinačních sloučeninách • americký chemik kanadského původu • studium: – univerzita v Sascachevanu – univerzita v Berkeley (obhájil zde disertační práci) • v roce 1941 získal americké občanství a stal se profesorem • v letech 1946 - 1961 působil na univerzitě v Chicagu, kde v letech 1956-1959 vedl chemickou fakultu • v roce 1962 se stal profesorem na univerzitě ve Stanfordu • v roce 1952 publikoval práci, která se zabývala vztahem mezi strukturou komplexních sloučenin a rychlostí jejich substitučních reakcí* - na jeho práci navázala řada škol, které studovaly detaily jednotlivých reakcí • v následujícím období se soustředil na reakce přenosu elektronu (tj. reakce dvou různých komplexů, při kterých dochází ke změně formálního mocenství centrálních atomů) - tyto reakce rozdělil do dvou typů, podle mechanismu interakce obou reaktant, a to na reakce vněsférní a na rekace můstkové, později nazvané vnitrosférní

* Taube si všiml, ţe komplexy některých kovů podléhají substituční reakci velmi rychle, jiné pomalu, a to nezávisle na povaze koordinační sféry. Roztřídil tedy komplexy na substitučně labilní (podléhají rychlé substituci) a substitučně inertní (podléhají pomalé substituci), přičemţ ukázal, ţe labilita a inertnost souvisí s elektronovou strukturou centrálního atomu

161 Arne Wilhelm Kaurin Tiselius 10. 8. 1902 – 28. 10. 1971 Nobelovu cenu získal v roce 1948 za výzkumy elektroforézy adsorpční analýzy a za objevy komplexní povahy sériových bílkovin • švédský přírodovědec • narodil se v rodině profesora matematiky • studium: – univerzita v Göteborgu (chemie) • po ukončení studia se stal asistentem T. Svedberga na univerzitě v Uppsale • během svého pobytu v USA pracoval v Ústavu H. S. Taylora na univerzitě v Princetonu • po svém návratu do Švédska se stal profesorem a vedoucím katedry obecné a organické chemie na univerzitě v Uppsale • v roce 1938 mu byla zřízena katedra biochemie a později také vlastní biochemický ústav • proslavil se především pracemi z oblasti chemie koloidů – ke svým výzkumům potřeboval oddělit a analyzovat různé sloučeniny velmi sloţité struktury (bílkoviny, hormony, viry, enzymy), proto objevil a rozpracoval metody, které byly pojmenovány elektroforéza a adsorpční analýza (oddělil a prozkoumal aminokyseliny, polysacharidy a peptidy)

Sir Alexander Robertus Todd 2. 10. 1907 – 10. 1. 1997 Nobelovu cenu získal v roce 1957 za práce o nukleotidech a nukleotidových koenzymech • anglický chemik • studium: – univerzita v Glasgowě – univerzita ve Frankfurtu nad Mohanem – univerzita v Oxfordu • působil na univerzitě v Oxfordu a Londýně • v roce 1938 se stal profesorem na univerzitě v Manchesteru • od roku 1944 byl profesorem na univerzitě v Cambridgi • věnoval se především chemii přírodních látek biologického významu • svých největších úspěchů dosáhl v biochemii • hlavní pozornost soustředil na výzkum nukleotidů, nukleotidových koenzymů, na chemii vitamínů B1, B12 a E, na parazity, plísně a protihmyzová barviva • výrazně přispěl k objevu nukleotidových řetězců se čtyřmi zásadami • studoval makromolekuly s tisíci jednoduchých molekul, kde se vyskytuje velký počet kombinačních moţností a na základě svých výzkumů dospěl k závěru, ţe ţivot kaţdého individua záleţí na tom, vytvoří-li se právě ta správná kombinace ze všech moţných kombinací – to vedlo k objasnění přenosu dědičných informací

Harold Clayton Urey 29. 4. 1893 – 5. 1. 1981 2 Nobelovu cenu získal v roce 1934 za objev těţkého vodíku: 1H • americký chemik • narodil se v rodině anglikánského faráře • studium: – univerzita v Montaně (získal akademický titul ze zoologie) • během 1. světové války pracoval v chemickém průmyslu ve Philadelphii • po válce se stal asistentem na univerzitě v Montaně • roku 1921 přešel na Kalifornskou univerzitu, kde začal pracovat na doktorské disertaci věnované problému entropie dvouatomových plynů • v roce 1923 se stal členem Americko-skandinávské nadace a rok pracoval v Kodani u N. Bohra v ústavu teoretické fyziky • roku 1934 se stal řádným profesorem chemie na Columbijské univerzitě v New Yorku

162 • středem pozornosti jeho práce byla oblast fyzikální chemie, a to především problémy kinetiky chemických reakcí, absorpčního spektra, Ramanova jevu, Ramanova spektra atd. • v roce 1931 objevil metodu koncentrace určitého izotopu vodíku a po dalších výzkumech se mu frakční destilací tekutého vodíku podařilo v prosinci roku 1931 objevit těţký vodík (deuterium), jehoţ existenci teoreticky předpokládal uţ Heisenberg • ve spolupráci s Washburnem objevil elektrolytickou metodu separace izotopů vodíku – lehkého od těţkého

Vincent du Vigneaud 18. 5. 1901 – 11. 12. 1978 Nobelovu cenu získal v roce 1955 za práci o biologicky významných sírových sloučeninách, zejména za syntézu polypeptidového řetězce • americký biochemik • narodil se v rodině vynálezce • studium: – univerzita v Chicagu • po studiích pracoval nejprve v nemocnici v Philadelphii, později na lékařské fakultě na univerzitě v Pensylvánii a v Národní radě pro výzkum • pracoval na několika amerických univerzitách, stal se vedoucím biochemického oddělení na univerzitě G. Washingtona a pak profesorem na Cornellově univerzitě v Ithace • ve své práci se zabýval výzkumem hormonů, aminokyselin, peptidů, bílkovin a vitamínů • stal se světově uznávaným specialistou pro oblast organických sloučenin obsahujících síru • v roce 1920 zjistil, ţe síra hraje důleţitou roli v inzulínu, který byl právě v té době objeven Bantingem a Macleodem • významné jsou jeho práce o aminokyselinách, které ve svých molekulách obsahují síru – jsou to hlavně cystin, homocystin a metionin • od roku 1923 začal studovat hormony, které vylučuje hypofýza zadního laloku, a to oxytocin (reguluje stahování dělohy) a vasopresin (reguluje krevní tlak), postupně určil strukturu jejich molekul a podařila se mu také jejich laboratorní syntéza • cenných úspěchů dosáhl také při výzkumu molekulární struktury penicilínu a synteticky vyrobil malé mnoţství tohoto antibiotika

Artturi Ilmari Virtanen 15. 1. 1895 – 11. 11. 1973 Nobelovu cenu získal v roce 1945 za výzkumy v oblasti zemědělské a potravinářské chemie, zejména za způsob uchovávání krmiv • finský biochemik • studium: – univerzity v Helsinkách, v Curychu a v Münsteru (chemie, zoologie, botanika, biochemie, bakteriologie) • byl profesorem biochemie na univerzitě v Helsinkách, kde byl pro něj v roce 1931 vybudován výzkumný ústav • na počátku své vědecké dráhy se zabýval problémy fyzikální chemie a chemie koloidů, později přešel ke studiu enzymů, vitamínů, syntézy aminokyselin, růstových hormonů a účinnosti bakterií v rostlinách a půdě • Nejvýznamnějších úspěchů dosáhl v biochemickém výzkumu v oblasti agrochemie – neuspokojivý stav výţivy dobytka ve Finsku způsobený nedostatkem dusíkatých sloučenin v půdě vedl jeho vědeckou práci dvěma směry. Za prvé se rozhodl prozkoumat rostlinné látky bohaté na bílkoviny a ta druhé hledal metodu skladování krmiva pro dobytek, aby ztráty bílkovin a vitamínů ve výţivě byly co nejmenší. Druhý směr Virtanen úspěšně zakončil objevem nové metody konzervování zeleného krmiva siláţováním. Tato metoda pojmenovaná na počest autora „AIV“ (podle iniciál jeho jména) tkví v tom, ţe se krmivo uloţené na siláţ polévá zředěnou kyselinou chlorovodíkovou s malým mnoţstvím kyseliny sírové, coţ podporuje dýchání rostlinných buněk v krmivu.

163 John E. Walker 7. 1. 1941 Nobelovu cenu získal v roce 1997 společně s P. D. Boyerem a J. C. Skou za objesnění mechanizmu syntézy ATP • anglický biochemik • Nobelovu cenu získal společně s P. D. Boyerem za objasnění mechanismu syntézy ATP enzymovým komplexem H+-ATPsyntázou

Otto Wallach 27. 3. 1847 – 26. 2. 1931 Nobelovu cenu získal v roce 1910 za zásluhy o rozvoj organické chemie a za práce v oblasti alicyklických sloučenin • německý organický chemik • narodil se v rodině vysokého státního úředníka • studium: – univerzita v Göttingenu – univerzita v Berlíně (ţákem A. W. Hoffmanna) • po ukončení studia pracoval na univerzitě v Berlíně a v Bonnu a několik let působil v továrně na výrobu anilínových barev • v roce 1873 se stal docentem a v roce 1876 profesorem chemie na univerzitě v Bonnu • věnoval se výzkumu chemické povahy přírodních vonných látek – éterických olejů (jsou směsí látek, které patří převáţně do skupiny terpenů a získávají se izolací z rostlinného materiálu). Podařilo se mu vypracovat metody jejich extrakce a objevil i umělou cestu získávání terpenů. Wallach terpeny chemicky analyzoval a uspořádal je podle chemické struktury

Alfred Werner 12. 12. 1866 – 15. 11. 1919 Nobelovu cenu získal v roce 1913 za práce o vazbách atomů v anorganických sloučeninách • švýcarský chemik • studium: – technika v Curychu (technická chemie) • po ukončení studia začal pracovat na technice v Curychu jako asistent a získal zde doktorát za svou práci o prostorovém uspořádání atomů v dusíkatých molekulách, v roce 1892 se zde stal docentem a v roce 1895 profesorem anorganické chemie • roku 1894 publikoval své celoţivotní dílo věnované problematice konstituce anorganických sloučenin – v tomto díle rozlišil hlavní a vedlejší valenci a vytvořil novou systematiku a nomenklaturu komplexních sloučenin • jeho největší zásluhou v oboru anorganické chemie bylo zavedení poznatků stechiometrie zaloţených a rozvíjených van´t Hoffem, přičemţ vycházel z výzkumu uhlíkatých sloučenin

Heinrich Otto Wieland 4. 7. 1877 – 5. 8. 1957 Nobelovu cenu získal v roce 1927 za objasnění struktury ţlučových kyselin a cholesterolu • německý chemik • studium: – univerzita v Berlíně a v Mnichově • v roce 1904 se stal na univerzitě v Mnichově soukromým docentem a v roce 1909 mimořádným profesorem • v letech 1921–1925 byl profesorem na univerzitě ve Freiburku • byl ředitelem oddělení organické chemie Ústavu císaře Wilhelma v Berlíně

164 • zaměřil se na výzkum konstituce steroidů, na teorii dehydrogenace (tj. odštěpování vodíku), na oxidační a redukční procesy, na výzkum dusíku a ţlučových kyselin a na chemický výzkum přírodních látek – alkaloidů, šípových jedů a jedů ropuch, barvu motýlů • mezi jeho nejvýznamnější úspěchy patří studium ţlučových kyselin, které se tvoří v játrech z cholesterolu a jsou vylučovány ţlučí – jeho poznatky o ţlučových kyselinách se staly základem chemie pohlavních hormonů a společně s A. Butenandtem a A. Windausem se podílel na získávání ucelených poznatků o izolaci a syntetické výrobě pohlavních hormonů • svým výzkumem ţlučových kyselin přispěl k objevu světoznámého léku proti revmatickým nemocím – kortizonu • společně s A. Windausem synteticky vyrobil antirachitický vitamín D

Geoffrey Wilkinson 14. 7. 1921 – 26. 9. 1996 Nobelovu cenu získal v roce 1973 společně s E. O. Fischerem za výzkum v oblasti chemie organometalických sloučenin sendvičové struktury • anglický chemik • studium: – univerzita v Londýně • v roce 1943 odjel do Kanady, kde se v rámci atomového výzkumu do toku 1946 věnoval studiu dělení radioaktivních izotopů • poté přešel do radiační laboratoře Kalifornské univerzity v Berkeley, kde se pod vedením G. T. Seaborga podílel na přípravě izotopů, které vznikají při štěpných reakcích těţkých kovů • od roku 1950 pracoval v oboru chemie komplexních sloučenin • v roce 1951 se stal mimořádným profesorem chemie na Harvardské univerzitě • v roce 1956 se stal profesorem anorganické chemie na univerzitě v Londýně • je autorem mnoha prací věnovaných studiu cyklopentadienylových komplexů přechodných kovů, významu struktury a vlastností komplexních hydridů a komplexů kovů s olefiny pomocí moderních spektrálních metod; je také spoluautorem velmi úspěšné učebnice anorganické chemie • v sedmdesátých letech se věnoval studiu koordinačních sloučenin z hlediska homogenní katalýzy – objevil např. vysoce účinný trifenylfosfinový komplex rhodia, který se stal nejznámějším systémem tohoto typu pod názvem „Wilkinsonův katalyzátor“ • jeho koncepce π-komplexů se uplatnila při řešení teorie chemické vazby a radioaktivity a v chemické syntéze

Richard Martin Willstätter 13. 8. 1872 – 3. 8. 1942 Nobelovu cenu získal v roce 1915 za výzkum rostlinných barviv a zejména chlorofylu • německý organický chemik • studium: – univerzita v Mnichově (přírodní vědy) • po studiích působil na Univerzitě v Mnichově jako soukromý docent, vedoucí oddělení organické chemie a mimořádný profesor • v roce 1912 se stal profesorem na technice v Curychu • v letech 1912–1915 byl ředitelem Chemického ústavu císaře Wilhelma v Berlíně a profesorem na zdejší univerzitě • v roce 1939 na protest proti pronásledování Ţidů emigroval do Švýcarska • zabýval se určováním struktury a syntézou rostlinných alkaloidů, hlavně atropinu a kokainu, zkoumal také chinony a jejich sloučeniny • nejvýznamnější jsou jeho práce z oblasti rostlinných a ţivočišných barev – rozpracoval chemickou metodu zkoumání těchto barev a s jejich pomocí získal nové informace o chlorofylu • zkoumal sloţení chlorofylu a jako první objevil, ţe základní sloţkou čistého chlorofylu je hořčík • mimo chlorofylu zkoumal i jiná barviva, která jsou produkována např. krví, květy, natí a plody rostlin, objasnil sloţení modrého pigmentu – antokyaninu

165 • zkoumal enzymy a rozpracoval způsoby jejich získávání, vytvořil teorii dvousloţkové podstaty enzymů, podle které se enzymy skládají z koloidního nositele a aktivní skupiny • je označován za zakladatele rostlinné chemie

Adolf Otto Reinhold Windaus 25. 12. 1876 – 9. 7. 1959 Nobelovu cenu získal v roce 1928 za výzkum struktury sterolů a jejic h vztahu k vitamínům • německý chemik a lékař • studium: – medicína a lékařská chemie u E. H. Fischera – soukromá škola (získal poznatky z analytické a experimentální chemie) • v roce 1901 se stal docentem na univerzitě ve Freiburku a v roce 1905 profesorem na univerzitě v Insbrucku • po svém příchodu na univerzitu v Göttingenu v roce 1815 se zde stal ředitelem ústavu obecné chemie • věnoval se výzkumu sterolů, které patří do skupiny látek majících obrovský význam pro lékařskou chemii a pro léčení nemocí – zjistil příbuznost mezi cholesterolem a ţlučovou kyselinou a tento poznatek byl základem jeho výzkumu v oblasti vitamínů • zjistil, ţe se ergosterol mění po ozáření ultrafialovými paprsky na vitamin D, coţ byl velmi důleţitý objev, neboť se později ukázalo, ţe ozařováním kůţe horským sluncem (umělý zdroj ultrafialového záření) vzniká v kůţi vitamin D • byl první, komu se podařilo objasnit strukturu vitaminu D a později se mu podařilo tento vitamin vyrobit i uměle • cenné jsou jeho poznatky o vitaminech B1, B2 a B3

Georg Wittig 16. 6. 1897 – 26. 8. 1987 Nobelovu cenu získal v roce 1979 za vypracování nových metod organické syntézy • německý chemik • narodil se v rodině vysokoškolského profesora • studium: – univerzita v Tübingenu – univerzita v Marburku • v letech 1932–1937 působil na univerzitě v Marburku • po krátkém pobytu ve Freiburku v roce 1937 se stal ředitelem ústavu v Tübingenu a v roce 1944 profesorem chemie na univerzitě v Tübingenu • v letech 1956–1967 působil na univerzitě v Heidelbergu • jeho nejznámější práce pocházejí z let 1944–1956, kdy pracoval v Tübingenu – zjistil, ţe účinkem fenyllithia na alkylbenzylétery vznikají alkylfenylmetanoly – tato reakce, kterou provází změna uhlíkaté kostry molekuly, je v literatuře známa jako Wittigův přesmyk – díky této reakci mohla chemie připravovat alkylfenylmetanoly, které jsou jinými způsoby jen velmi těţko dostupné • v roce 1953 společně s Geisslerem ukázal, ţe z fosforových solí snadno získatelné alkyldentrifenylfosforany reagují s aldehydy – díky tomu mohla organická syntéza nechat spolupůsobením různých ketonů a aldehydů s vhodně substituovaným činidlem připravit prakticky jakoukoliv nenasycenou sloučeninu • během svého působení na univerzitě v Heidelbergu publikoval společně s R. Polsterem α´a β mechanismus rozkladu amoniových solí, které probíhají přes stadium ylidu • jako první experimentálně prokázal schopnost dehydroaromatických sloučenin arinů reagovat s dieny

166 Robert Burns Woodward 10. 4. 1917 – 8. 7. 1979 Nobelovu cenu získal v roce 1965 za výsledky v oblasti syntézy přírodních látek • americký biochemik • studium: – technika v Pasadeně (chemie) • po ukončení studia pracoval na Massachussetském technologickém institutu • stal se profesorem na Harvardově univerzitě v Cambridgi • významných úspěchů dosáhl při syntéze mnoha důleţitých organických sloučenin • v roce 1944 se mu podařila úplná syntéza chininu, známého léku proti malárii • v roce 1951 uskutečnil první úplnou syntézu nasyceného steroidu s přírodním uspořádáním uhlíku • v roce 1954 dosáhl úplné syntézy známé jedovaté látky – strychninu • za jeho nejvýznamnější úspěch je povaţována úplná syntéza chlorofylu z roku 1960 – tento úspěšný objev vedl od objasnění úlohy fotosyntézy ve vytváření rostlinného organismu a pochopení funkce chlorofylu* v tomto procesu k objevení podobnosti vitamínu B12 a chlorofylu Crowfoot-Hodgkinovou • objasnil také zajímavé souvislosti mezi vlastnostmi chlorofylu a vlastnostmi červeného barviva ţivotně důleţitého pro ţivočichy – hemoglobinu • v roce 1960 určil konstituci C-tetracyklonu a uskutečnil jeho syntézu • v roce 1964 prozkoumal strukturu obranné látky japonské ryby kugel a nervového jedu tefrodotoxinu

*Chlorofyl, kterého existují čtyři druhy označované písmeny a, b, c, d, patří do skupiny porfyrinů a obsahuje ve svém centru ion Mg2+

Karl Ziegler 26. 11. 1898 – 11. 8. 1973 Nobelovu cenu získal v roce 1963 společně s G. Nattem za objevy v oblasti chemie a technologie vysokých polymerů • německý chemik • studium: – Univerzita v Marburku • po ukončení vysokoškolského studia působil na univerzitě v Marburku, deset let na univerzitě ve Frankfurtu a od roku 1936 na univerzitě v Halle • v roce 1943 se stal ředitelem Ústavu Maxe Plancka pro výzkum uhlí v Mülheimu • po druhé světové válce se stal spoluzakladatelem Společnosti německých chemiků a v letech 1954–1957 byl také jejím prezidentem • byl prezidentem Společnosti pro vědu o minerálních olejích a o chemii uhlí • celý svůj ţivot se zabýval makromolekulární chemií • věnoval se studiu struktury makromolekulárních organických sloučenin a syntéze cyklického systému • studoval syntézu a reakci organohliníkových sloučenin, rozpracoval technologickou metodu získávání nových syntetických látek cestou katalytické polymerizace nenasycených uhlíkatých sloučenin • objevil, ţe směs aluminium-trialkylů a malého mnoţství titantetrachloridu (tzv. Zieglerův katalyzátor) je velmi dobrým katalyzátorem, který je vhodný pro polymerizaci etylénu a pro další tzv. stereospecifické polymerizace • zabýval se také syntézou polyetylénu • svými vědeckými pracemi se zaslouţil o rozvoj makromolekulární chemie a především o její odvětví vysoké polymerizace • jeho poznatky společně s poznatky Nattovými našli uplatnění ve výrobě plastických hmot a syntetických textilních vláken

167 Richard Adolf Zsigmondy 1. 4. 1865 – 24. 9. 1929 Nobelovu cenu získal v roce 1925 za důkaz heterogenní povahy koloidních roztoků a za jejich výzkum • německý chemik • narodil se v rodině lékaře • studium: – technika ve Vídni – univerzita v Mnichově (organická chemie) • po ukončení studia se stal soukromým docentem na univerzitě v Berlíně • od roku 1893 přednášel na univerzitě ve Štýrském Hradci • v letech 1897-1900 pracoval ve sklárně v Jeně • v roce 1907 se stal profesorem anorganické chemie na univerzitě v Göttingenu a později i ředitelem zdejšího ústavu anorganické chemie • na počátku své vědecké dráhy se zabýval studiem duhových barev na skle a porcelánu, při kterém objevil, ţe zbytek organického roztoku po vypálení má různé zabarvení podle mnoţství obsaţených oxidů • od roku 1898 se soustředil na rozpracování způsobu získávání koloidních roztoků a jejich ultrafiltrace a vypracoval se na celosvětově uznávaného odborníka v oblasti koloidní chemie • roku 1903 společně s H. F. Siedentopfem zkonstruoval ultramikroskop a v roce 1922 vynalezl ultrafiltr – obě tyto pomůcky jsou důleţité pro oddělování koloidů z roztoků a s jejich pomocí Zsigmondy předloţil klasifikaci koloidních částeček podle jejich viditelnosti v ultramikroskopu a podle vzájemného působení s rozptýleným prostředím

168 POUŢITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE

Období pravěku [1] BUDIŠ, J. a kol. Historie chemie slovem a obrazem. Brno: PdF MU, 1995. ISBN 80-210-1080-2. [2] BUDIŠ, J. a kol. Stručný přehled historie chemie. Brno: PdF MU, 1996. ISBN 80-210- 1463-6. [3] CÍDLOVÁ, H. a B. VALOVÁ. Stručný souhrn historického vývoje chemie. In XXV. mezinárodní kolokvium o řízení osvojovacího procesu. Brno: Univerzita obrany, 2011. s. 379-388. ISBN 978- 80-7231-812-4. [4] GREENWOOD, N. N; EARNSHAW, A. Chemie prvků II. 1. čes. vyd. Praha: Informatorium, 1993. ISBN 80-85427-38-9. S. 1320–1374. [5] Paleolit. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 2010 [vid. 2010-01-25]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Paleolit [6] PICHLER, J. Historie chemie. Brno: PřF MU, 1997. ISBN 80-210-1501-2. [7] Neolit. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 2010 [vid. 2010-01-25] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Neolit [8] ROZEHNAL, J. Egyptologie. [online]. © 2010 [cit. 2012-12-11]. Dostupné z: http://www.egyptologie.cz/1645/chetite/ [9] Doba Ţelezná. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 22. 11. 2011 [vid. 2011-12-11]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Doba_%C5%BEelezn%C3%A1.

Období starověku [1] BUDIŠ, Josef a kol. Stručný přehled historie chemie. Brno: PdF MU, 1996. ISBN 80-210-1463-6 [2] CÍDLOVÁ, H. a B. VALOVÁ. Stručný souhrn historického vývoje chemie. In XXV. mezinárodní kolokvium o řízení osvojovacího procesu. Brno: Univerzita obrany, 2011. s. 379-388. ISBN 978- 80-7231-812-4. [3] PICHLER, J. Historie chemie. Brno: PřF MU, 1997. ISBN 80-210-1501-2. [4] Starověké Řecko. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 2010 [vid. 2010-01-25]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Starov%C4%9Bk%C3%A9_%C5%98ecko

Období alchymie [1] Alchymie. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 2011 [vid. 2010-03-18]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Alchymie [2] Alchymie v historii. PANNA: esoterika a duchovno [online]. ©2004 – 2010 [vid. 2011-03-18]. Dostupné z: http://www.panna.cz/alchymie.5/alchymie-v-historii.77.html [3] BANÝR, J. a V. R. NOVOTNÝ. Stručné dějiny chemie a chemické výroby. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. [4] BUDIŠ, J. a kol. Stručný přehled historie chemie. Brno: PdF MU, 1996. ISBN 80-210-1463-6. [5] CÍDLOVÁ, H., Z. MOKRÁ, a B. VALOVÁ, Obecná chemie. [online]. Brno: PdF MU, 2008. [vid. 2010-01 -25]. Dostupné z: http://www.is.muni.cz [6] Inspectus – Alchymie. Kokrouč [online]. ©2012 [vid. 2011-03-18]. Dostupné z: http://www.kokrouc.estranky.cz/clanky/alchymie/inspectus---alchymie.html [7] PROCHÁZKOVÁ, K.. Alchymie. Algernon [online]. [vid. 2011-03-18]. Dostupné z: http://algernon.webzdarma.cz/svet/svetI.html [8] FERUS, M. Alchymie. Chemismy [online]. [Praha]: Karlova univerzita, 2005 [vid. 2011-03-18]. Dostupné z: http://chemistry.webzdarma.cz/alchymie.html [9] SOLÁROVÁ, M. a K. LICHTENBERG. Vybrané kapitoly z historie chemie. Brno: Paido, 2000. ISBN 80-85931-81-8.

169 Chemie 17. století [1] BANÝR, J. a V. R. NOVOTNÝ. Stručné dějiny chemie a chemické výroby. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. [2] BUDIŠ, J. a kol. Historie chemie slovem a obrazem. Brno: PdF MU, 1995. ISBN 80-210-1080-2. [3] BUDIŠ, J. a kol. Stručný přehled historie chemie. Brno: PdF MU, 1996. ISBN 80-210-1463-6. [4] CÍDLOVÁ, H. a B. VALOVÁ. Stručný souhrn historického vývoje chemie. In XXV. mezinárodní kolokvium o řízení osvojovacího procesu. Brno: Univerzita obrany, 2011. s. 379-388. ISBN 978- 80-7231-812-4. [5] PETRÁŇ, J. Královská česká společnost nauk. In Vesmír, 1995, 11. Dostupné z: http://www.vesmir.cz/clanek/kralovska-ceska-spolecnost-nauk. [6] PICHLER, J. Historie chemie. Brno: PřF MU, 1997. ISBN 80-210-1501-2.

Chemie 18. století [1] BANÝR, J. a V. R. NOVOTNÝ. Stručné dějiny chemie a chemické výroby. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. [2] BUDIŠ, J. a kol. Historie chemie slovem a obrazem. Brno: PdF MU, 1995. ISBN 80-210-1080-2. [3] BUDIŠ, J. a kol. Stručný přehled historie chemie. Brno: PdF MU, 1996. ISBN 80-210-1463-6. [4] CÍDLOVÁ, H. a B. VALOVÁ. Stručný souhrn historického vývoje chemie. In XXV. mezinárodní kolokvium o řízení osvojovacího procesu. Brno: Univerzita obrany, 2011. s. 379-388. ISBN 978- 80-7231-812-4. [5] SOLÁROVÁ, M. a K. LICHTENBERG. Vybrané kapitoly z historie chemie. Brno: Paido, 2000. ISBN 80-85931-81-8.

Chemie 19. století [1] BANÝR, J. a V. R. NOVOTNÝ. Stručné dějiny chemie a chemické výroby. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. [2] BERNAL, J. D. Věda v dějinách. Díl 1. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1960. [3] BLAŢEK, J. a V. RÁBL. Základy zpracování a vyuţití ropy. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2006. ISBN 80-7080-619-2. [4] BOHÁČEK, I. Elixíry ţivota a smrti: o chemii a chemicích. Praha: Albatros, 1977. [5] BUDIŠ, J. a kol. Historie chemie slovem a obrazem. Brno: PdF MU, 1995. ISBN 80-210-1080-2. [6] BUDIŠ, J. a kol. Stručný přehled historie chemie. Brno: PdF MU, 1996. ISBN 80-210-1463-6. [7] CÍDLOVÁ, H. a B. VALOVÁ. Stručný souhrn historického vývoje chemie. In XXV. mezinárodní kolokvium o řízení osvojovacího procesu. Brno: Univerzita obrany, 2011. s. 379-388. ISBN 978- 80-7231-812-4. [8] DUCHÁČEK, V. Polymery – výroba, vlastnosti, zpracování, pouţití. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2006. ISBN 80-7080-617-6. [9] Encyklopedická edice: Listy 11: Chemikové. Praha: Encyklopedický dům, 1998. ISBN 80-86044- 11-4. [10] GRUBER, J. Výrobci uhlí a popele - článek k dějinám techniky psané pro Zpravodaj SPŠ strojnické, Plzeň [online]. 2002 [vid. 2012-12-11] Dostupné z: http://www.spstr.pilsedu.cz/osobnistranky/josef_gruber/clanky/milir.pdf. [11] IHDE, A. J. The Development of Modern Chemistry. New York: Dover Publications, Inc., reprint, 1984. ISBN 0-486-64235-6. [12] Karbonizace textilií. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 18. 5. 2010 [vid. 2011-12-01]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Karbonizace_textili%C3%AD. [13] Kochovy postuláty. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 8. 9. 2011 [vid. 2011-12-01]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kochovy_postul%C3%A1ty. [14] KŘÍŢ, D. Historie krystalografie a strukturní analýzy. [online]. 2000 [vid. 2011-12-01]. Dostupné z: http://www.xray.cz/krystalografie/str13c.htm. [15] KOZLER, D. Z historie polymerů. [online]. 2009 [vid. 2011-12-01]. Dostupné z: http://www.david- kozler.ic.cz/odborne-prace/Z_historie_polymeru.pdf. [16] MOLLIN, J. Historie chemie. Olomouc: Univerzita Palackého, 1992. ISBN 80-7067-080-0. [17] PARTINGTON, J. R. A Short History of Chemistry. New York: Dover Publications, Inc., 1989. ISBN 0-486-65977-1. [18] PICHLER, J. Historie chemie. Brno: PřF MU, 1997. ISBN 80-210-1501-2. [19] PROKOPOVÁ, I. Makromolekulární chemie. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2007. ISBN 978-80- 7080-662-3.

170 [20] RAAB, M. Polymery a lidé: teze přednášky ke jmenování profesorem [online]. 2004 [vid. 2011-12-01]. Dostupné z: http://archiv.otevrena- veda.cz/users/Image/default/C1Kurzy/Chemie/33raab.pdf. [21] SÖHNEL, O. a M. RICHTER. Průmyslové technologie III. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 1999. ISBN 80-7044-278-6 [22] SOLÁROVÁ, M. a K. LICHTENBERG. Vybrané kapitoly z historie chemie. Brno: Paido, 2000. ISBN: 80-85931-81-8. [23] VOSÁTKA, M. Šest uhlíků Kekulových: úsek z dějin organické chemie. Praha: Touţimský a Moravec, 1945.

Chemie 20. století [1] BANÝR, J. a V. R. NOVOTNÝ. Stručné dějiny chemie a chemické výroby. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. [2] BERNAL, J. D. Věda v dějinách. Díl 1. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1960. [3] BOHÁČEK, I. Elixíry ţivota a smrti: o chemii a chemicích. Praha: Albatros, 1977. [4] BUDIŠ, J. a kol. Historie chemie slovem a obrazem. Brno: PdF MU, 1995. ISBN 80-210-1080-2. [5] BUDIŠ, J. a kol. Stručný přehled historie chemie. Brno: PdF MU, 1996. ISBN 80-210-1463-6. [6] CÍDLOVÁ, H. a B. VALOVÁ. Stručný souhrn historického vývoje chemie. In XXV. mezinárodní kolokvium o řízení osvojovacího procesu. Brno: Univerzita obrany, 2011. s. 379-388. ISBN 978- 80-7231-812-4. [7] GREGOROVÁ, D. Dorazili jsme k břehům ostrova stability? [online]. 29. 09. 2009 [vid. 2010-05-01]. Dostupné z: http://www.osel.cz/index.php?clanek=4642. [8] HERNECK, F. Průkopníci atomového věku. Praha: Orbis, 1974. [9] IHDE, A. J. The Development of Modern Chemistry. New York: Dover Publications, Inc., reprint, 1984. ISBN 0-486-64235-6. [10] KUSALA, J. Urychlovače částic: Fyzikální principy [online]. 2005 [vid. 2009-11-26]. Dostupné z: http://www.cez.cz/edee/content/microsites/urychl/k31.htm. [11] KUZNECOV, V. I. Dialektika vývoje chemie. Praha: Horizont, 1979. [12] MATĚJKA, K. 66 a 77 aneb k budoucnosti jádra. In 3 pol [online]. c2001-2011 [vid. 2009-11-10]. Dostupné z: http://www.tretipol.cz/693-66-a-77-aneb-k-budoucnosti-jadra. [13] MOLLIN, J. Historie chemie. Olomouc: Univerzita Palackého, 1992. ISBN 80-7067-080-0. [14] PETRŮ, F. a B. HÁJEK. O vývoji české chemie. Praha: Orbis, 1954. [15] PICHLER, J. Historie chemie. Brno: PřF MU, 1997. ISBN 80-210-1501-2. [16] SOLÁROVÁ, M. a K. LICHTENBERG. Vybrané kapitoly z historie chemie. Brno: Paido, 2000. ISBN: 80-85931-81-8. [17] STEPANOV, B. Cestou k atomu. Praha: Osvěta, 1951. [18] VACÍK, J. Přehled středoškolské chemie. Praha: SPN, 1995. ISBN 80-85937-08-5.146 [19] WINTER, M. WebElements [online]. ©1993-2011 [vid. 2010-01-10]. Dostupné z: http://www.webelements.com/. [20] Nobelprize.org [online]. ©2011 [vid. 2010-03-12]. Dostupné z: http://nobelprize.org/. [21] Wikimedia Commons [online]. 2009 [vid. 2010-03-24]. Dostupné z: http://commons.wikimedia.org. [22] Wikipedia [online]. c2009 [vid. 2010-03-22]. Dostupné z: http://www.wikipedia.org/.

Chemické látky [1] Actinium: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/actinium.html [2] Actinium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Actinium [3] Amalgám. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 11. 11. 2010 [cit. 2010-11-15]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Amalg%C3%A1m. [4] Americium: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/americium.html [5] Americium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Americium

171 [6] Argon: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/argon.html [7] Argon. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Argon [8] Astatine. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Astatine [9] Barium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Barium [10] Berkelium: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/berkelium.html [11] Berkelium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Berkelium [12] Bismuth. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Bismuth [13] Bohrium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Bohrium [14] Bor. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 29. 9. 2012 [cit. 2012-10-14]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bor_(prvek). [15] BRÁNECKÁ, Jana. Fosfor. In: Učebnice chemie pro 8. ročník ZŠ [online]. [cit. 2011-09-14]. Dostupné z: http://www.zschemie.euweb.cz/fosfor/fosfor2.html. [16] Bromine. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Bromine [17] Bronz. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 5. 11. 2010 [cit. 2010-11-11]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bronz. [18] BŘEZINA, František a kol. Anorganická chemie. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1997. [19] Cadmium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Cadmium [20] Caesium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Caesium [21] Californium: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/californium.html [22] Californium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Californium [23] Cerium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Cerium [24] Cobalt. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Cobalt [25] Copernicium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Copernicium [26] Curium: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/curium.html [27] Curium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Curium [28] Černé uhlí. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 28. 11. 2012 [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%A9_uhl%C3%AD. [29] Darmstadtium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Darmstadtium [30] Draslík. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 28. 11. 2012 [cit. 2012-12-12]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Drasl%C3%ADk. [31] Dubnium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Dubnium [32] Dysprosium: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/dysprosium.html

172 [33] Dysprosium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Dysprosium [34] EDE, A. The chemical element: a historical perspective. Westport: Greenwood Press, 2006. [35] Einsteinium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Einsteinium [36] ENGELS, S. a A. NOWAK. Chemické prvky. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1977. [37] Erbium: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/erbium.html [38] Erbium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Erbium [39] Europium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Europium [40] Fermium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Fermium [41] Flerovium: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/flerovium.html [42] Flerovium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Flerovium [43] Fluor. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 18. 11. 2012 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Fluor. [44] Francium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Francium [45] Gadolinium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Gadolinium [46] Gallium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Gallium [47] Germanium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Germanium [48] GREENWOOD, N. N. a A. EARNSHAW. Chemie prvků I, II. Praha: Informatorium, 1993. ISBN 80-85427-38-9. [49] Hafnium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Hafnium [50] Hassium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Hassium [51] Historie zinku. Rheinzink [online]. [cit. 2012-12-05]. Dostupné z: http://www.rheinzink.cz/kvalita/historie-zinku. [52] HOLDEN, N. E. History of the Origin of the Chemical Elements and Their Discoverers. NATIONAL NUCLEAR DATA CENTER, Brookhaven National Laboratory, Upton, New York. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.nndc.bnl.gov/content/origindc.pdf [53] Holmium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Holmium [54] HUSTED, Robert; et al. Cadmium. In: LANS. Los Alamos National Lab [online]. 2011 [cit. 2013- 12-05]. Dostupné z:http://periodic.lanl.gov/48.shtml [55] HUSTED, Robert; et al. Selenium. In: LANS Los Alamos National Lab [online]. 2011 [cit. 2013- 12-05]. Dostupné z:http://periodic.lanl.gov/34.shtml [56] HUSTED, Robert; et al. Scandium. In: LOS ALAMOS NATIONAL SECURITY. Los Alamos National Lab [online]. 2011 [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://periodic.lanl.gov/21.shtml [57] Chromium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Chromium [58] Indium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Indium [59] Iodine. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Iodine [60] Iridium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Iridium

173 [61] JURSÍK, F. Anorganická chemie kovů. Praha: Vysoká škola chemicko-technologická, 2002. [62] JIRÁSEK, J. a M. VAVRO. Historie výroby ţeleza a oceli Výroba ţeleza a oceli [online]. [Ostrava]: Vysoká škola báňská ©2007 – 2009 [cit. 2011-03-15]. Dostupné z: http://geologie.vsb.cz/loziska/suroviny/vyroba_zeleza.html. [63] KARPENKO, V. Kdo vlastně objevil kyslík?: Alchymistická dogmata a počátky chemického výzkumu. Vesmír [online]. Vesmír, spol. s. r. o., 1997, roč. 76, č. 6, 56 s. [cit. 2012-10-05]. Dostupné z: http://www.vesmir.cz/clanek/kdo-vlastne-objevil-kyslik. [64] Kolektiv autorů. Damascénská ocel. Pohanství.net [online]. ©2005 [cit. 2011-03-15]. Dostupné z: http://pohanstvi.net/inde.php?menu=kovarnadamask [65] KRÁL, R. Damascénská ocel neboli Damašek. Kovárna [online]. ©2003 – 2007 [cit. 2011-03- 15]. Dostupné z: http://kovarna.webzdarma.cz/stranky/navody/damascus.htm. [66] Krypton. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Krypton [67] Kyslík. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 1. 10. 2012 [cit. 2012-10-05]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kysl%C3%ADk. [68] Lanthanum: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/lanthanum.html [69] Lanthanum. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Lanthanum [70] Lawrencium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Lawrencium [71] Lithium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Lithium [72] Livermorium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Livermorium [73] Lutetium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Lutetium [74] Malachit. In: Internetový časopis Oko [online]. Yin.cz, roč. 31 [cit. 2011-02-28]. Dostupné z: http://oko.yin.cz/31/malachit. [75] Malachit. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 27. 12. 2010 [cit. 2010-02-28]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Malachit27122010. [76] Meitnerium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Meitnerium [77] Mendelevium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Mendelevium [78] Měď. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 27. 9. 2010 [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/M%C4%9B%C4%8F. [79] Molybdenum: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/molybdenum.html [80] Molybdenum. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Molybdenum [81] MUSIL, J. Historie kovů ve výuce chemie. Brno, 2008. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. [82] MUSILOVÁ, E a H. PEŇÁZOVÁ. Chemické názvosloví anorganických sloučenin. Brno: Masarykova univerzita, 2000. [83] MLČOCH, Z. Glauberova sůl – sloţení, pouţití, cena, vlastnosti.zbynekmlcoch.cz [online]. © 2000 [cit. 2011-09-14]. Dostupné z: http://www.zbynekmlcoch.cz/informace/texty/zdravi/glauberova-sul-slozeni-pouziti-cena- vlastnosti. [84] Neodymium: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/neodymium.html [85] Neodymium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Neodymium [86] Neptunium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Neptunium

174 [87] Niobium: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/niobium.html [88] Niobium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Niobium [89] Nobelium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Nobelium [90] Osmium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Osmium [91] Palladium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Palladium [92] PAVELKA, V. a A. SCHÜTZ. Anorganická chemie pro pedagogické fakulty. Praha: SPN, 1974. [93] Periodická tabulka prvků. Periodická tabulka [online]. © 2009 – 2013 [cit. 2012-11-11]. Dostupné z: http://www.prvky.com/ [94] Platina. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 29. 10. 2012 [cit. 2012-11-15]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Platina [95] Platina. Technologie výrob a ţivotní prostředí [online]. © 2012 [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://www.zlato-diamanty.estranky.cz/clanky/platina.html [96] Plutonium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Plutonium [97] Polonium: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/polonium.html [98] Polonium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Polonium [99] Praseodymium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Praseodymium [100] Promethium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Promethium [101] Protactinium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Protactinium [102] Radium. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 15. 11. 2012 [cit. 2012-11-30]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Radium [103] Radon. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Radon [104] Rhenium: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/rhenium.html [105] Rhenium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Rhenium [106] Rhodium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Rhodium [107] Roentgenium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Roentgenium [108] Rubidium: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/rubidium.html [109] Rubidium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Rubidium [110] Ruthenium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Ruthenium [111] Rutherfordium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Rutherfordium [112] Samarium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Samarium [113] Seaborgium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Seaborgium [114] Selenium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Selenium

175 [115] Scandium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Scandium [116] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Aktinium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/89.html [117] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Americium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/95.html [118] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Astat. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/85.html [119] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Baryum. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/56.html [120] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Berkelium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/97.html [121] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Bismut. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/83.html [122] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Bohrium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/107.html [123] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Brom. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/35.html [124] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Cer. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/58.html [125] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Cesium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/55.html [126] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Curium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/96.html [127] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Darmstadtium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/110.html [128] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Dubnium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/105.html [129] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Dysprosium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/66.html [130] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Einsteinium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/99.html [131] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Erbium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/68.html [132] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Europium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/63.html [133] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Fermium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/100.html [134] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Francium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/87.html [135] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Gadolinium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/64.html [136] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Gallium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/31.html [137] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Germanium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/32.html [138] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Hafnium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/72.html [139] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Hassium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/108.html [140] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Holmium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/67.html [141] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Chrom. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/24.html [142] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Indium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/49.html [143] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Iridium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/77.html

176 [144] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Jod. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/53.html [145] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Kadmium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/48.html [146] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Kalifornium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/98.html [147] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Kobalt. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/27.html [148] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Kopernicium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/112.html [149] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Krypton. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/36.html [150] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Lanthan. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/57.html [151] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Lawrencium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/103.html [152] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Lithium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/3.html [153] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Meitnerium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/109.html [154] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Mendelevium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/100.html [155] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Molybden. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/42.html [156] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Neodym. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/60.html [157] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Neptunium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/93.html [158] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Niob. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/41.html [159] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Nobelium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/102.html [160] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Osmium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/76.html [161] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Palladium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/46.html [162] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Plutonium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/94.html [163] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Polonium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/84.html [164] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Praseodym. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/59.html [165] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Promethium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/61.html [166] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Protaktinium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/91.html [167] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Radon. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/86.html [168] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Rhenium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/75.html [169] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Rhodium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/45.html [170] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Roentgenium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/111.html [171] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Rubidium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/37.html [172] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Ruthenium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/44.html

177 [173] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Rutherfordium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/104.html [174] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Samarium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/62.html [175] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Seaborgium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/106.html [176] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Selen. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/34.html [177] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Stroncium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/38.html [178] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Tantal. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/73.html [179] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Technecium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/43.html [180] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Tellur. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/52.html [181] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Terbium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/65.html [182] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Thallium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/81.html [183] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Thorium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/90.html [184] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Thulium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/69.html [185] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Ununpentium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/115.html [186] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Uran. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/92.html [187] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Vanad. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/23.html [188] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Wolfram. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/74.html [189] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Xenon. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/54.html [190] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Ytterbium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/70.html [191] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Yttrium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/39.html [192] SOBOTKA, O. Periodická tabulka: Zirkonium. [online]. [cit. 2013-12-06]. Dostupné z: http://www.prvky.com/40.html [193] Sodík. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 15. 11. 2012 [cit. 2012-12-12]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sod%C3%ADk [194] Strontian process. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Strontian_process [195] Strontium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Strontium [196] Tantalum. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Tantalum [197] Technetium: Chemicool Periodic Table. MASSACHUSETTS INSTITUTE OF TECHNOLOGY, Cambridge, MA. [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné z: http://www.chemicool.com/elements/technetium.html [198] Technetium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Technetium [199] Tellurium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Tellurium [200] Terbium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Terbium

178 [201] Thallium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Thallium [202] Thorium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Thorium [203] Thulium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Thulium [204] Titan. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 29. 9. 2012 [cit. 2012-10-14]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Titan_(prvek) [205] TOUŢÍN, Jiří. Stručný přehled chemie prvků. Brno: Tribun EU, 2008. [206] Tungsten. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Tungsten [207] Uhlík. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 14. 11. 2012 [cit. 2012-11-28]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Uhl%C3%ADk [208] Ununoctium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Ununoctium [209] Ununpentium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Ununpentium [210] Ununseptium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Ununseptium [211] Ununtrium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Ununtrium [212] Uranium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Uranium [213] Vanadium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Vanadium [214] Vodík: Vodík – prvek budoucnosti. In: Internetový časopis Oko [online]. Yin.cz, č. 10 [cit. 2012 10-05]. Dostupné z: http://oko.yin.cz/10/vodik/ [215] Vodík. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 1. 10. 2012 [cit. 2012-10-05]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vod%C3%ADk [216] WINTER, M. WebElements [online]. [Sheffield]: The University Of Sheffield ©1993-2011 [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: http://webelements.com. [217] WINTER, Mark. Actinium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/actinium/ [218] WINTER, Mark. Americium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/americium/index.htm [219] WINTER, Mark. Argon. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/argon/ [220] WINTER, Mark. Astatine. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/astatine/ [221] WINTER, Mark. Barium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/barium/ [222] WINTER, Mark. Bismuth. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/bismuth/ [223] WINTER, Mark. Bohrium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/bohrium/index.htm [224] WINTER, Mark. Bromine. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/bromine/ [225] WINTER, Mark. Cadmium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/cadmium/ [226] WINTER, Mark. Caesium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/caesium/ [227] WINTER, Mark. Californium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/californium/index.htm [228] WINTER, Mark. Cerium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/cerium/ [229] WINTER, Mark. Cobalt. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/cobalt/ [230] WINTER, Mark. Copernicium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/copernicium/index.htm

179 [231] WINTER, Mark. Curium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/curium/index.htm [232] WINTER, Mark. Darmstadtium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/darmstadtium/index.htm [233] WINTER, Mark. Dubnium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/dubnium/index.htm [234] WINTER, Mark. Dysprosium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/dysprosium/ [235] WINTER, Mark. Einsteinium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/einsteinium/index.htm [236] WINTER, Mark. Erbium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/erbium/ [237] WINTER, Mark. Europium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/europium/ [238] WINTER, Mark. Fermium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/fermium/index.htm [239] WINTER, Mark. Flerovium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/flerovium/index.htm [240] WINTER, Mark. Francium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/francium/ [241] WINTER, Mark. Gadolinium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/gadolinium/ [242] WINTER, Mark. Gallium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/gallium/ [243] WINTER, Mark. Germanium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/germanium/ [244] WINTER, Mark. Hafnium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/hafnium/ [245] WINTER, Mark. Hassium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/hassium/index.htm [246] WINTER, Mark. Holmium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/holmium/ [247] WINTER, Mark. Chromium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/chromium/ [248] WINTER, Mark. Indium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/indium/ [249] WINTER, Mark. Iodine. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/iodine/ [250] WINTER, Mark. Iridium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/iridium/ [251] WINTER, Mark. Krypton. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/krypton/ [252] WINTER, Mark. Lanthanum. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/lanthanum/ [253] WINTER, Mark. Lawrencium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/lawrencium/index.htm [254] WINTER, Mark. Livermorium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/livermorium/index.htm [255] WINTER, Mark. Lutetium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/lutetium/ [256] WINTER, Mark. Meitnerium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/meitnerium/index.htm [257] WINTER, Mark. Mendelevium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/mendelevium/index.htm [258] WINTER, Mark. Molybdenum. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/molybdenum/ [259] WINTER, Mark. Neodymium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/neodymium/

180 [260] WINTER, Mark. Neptunium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/neptunium/index.htm [261] WINTER, Mark. Niobium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/niobium/ [262] WINTER, Mark. Nobelium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/nobelium/index.htm [263] WINTER, Mark. Osmium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/osmium/ [264] WINTER, Mark. Palladium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/palladium/ [265] WINTER, Mark. Plutonium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/plutonium/index.htm [266] WINTER, Mark. Polonium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/polonium/ [267] WINTER, Mark. Praseodymium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/praseodymium/ [268] WINTER, Mark. Promethium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/promethium/ [269] WINTER, Mark. Protactinium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/protactinium/ [270] WINTER, Mark. Radon. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/radon/ [271] WINTER, Mark. Rhenium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/rhenium/ [272] WINTER, Mark. Rhodium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/rhodium/ [273] WINTER, Mark. Roentgenium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/roentgenium/index.htm [274] WINTER, Mark. Rubidium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/rubidium/ [275] WINTER, Mark. Ruthenium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/ruthenium/ [276] WINTER, Mark. Rutherfordium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/rutherfordium/index.htm [277] WINTER, Mark. Samarium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/samarium/ [278] WINTER, Mark. Seaborgium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/seaborgium/index.htm [279] WINTER, Mark. Selenium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/selenium/ [280] WINTER, Mark. Scandium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/scandium/ [281] WINTER, Mark. Strontium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/strontium/ [282] WINTER, Mark. Tantalum. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/tantalum/ [283] WINTER, Mark. Technetium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/technetium/ [284] WINTER, Mark. Tellurium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/tellurium/ [285] WINTER, Mark. Terbium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/terbium/ [286] WINTER, Mark. Thallium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/thallium/ [287] WINTER, Mark. Thorium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/thorium/ [288] WINTER, Mark. Thulium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/thulium/

181 [289] WINTER, Mark. Tungsten. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/tungsten/ [290] WINTER, Mark. Ununoctium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/ununoctium/index.htm [291] WINTER, Mark. Ununpentium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/ununpentium/index.htm [292] WINTER, Mark. Ununseptium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/ununseptium/index.htm [293] WINTER, Mark. Ununtrium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/ununtrium/index.htm [294] WINTER, Mark. Uranium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/uranium/ [295] WINTER, Mark. Vanadium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/vanadium/ [296] WINTER, Mark. Xenon. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/xenon/ [297] WINTER, Mark. Ytterbium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/ytterbium/ [298] WINTER, Mark. Yttrium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/yttrium/ [299] WINTER, Mark. Zirconium. [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://www.webelements.com/zirconium/ [300] Xenon. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Xenon [301] Ytterbium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Ytterbium [302] Yttrium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Yttrium [303] Zinek. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 30. 11. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Zinek [304] Zirconium. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Zirconium [305] Zirconium: Supplier & Technical Information. In: American Elements [online]. 2009 [cit. 2013- 12-05]. Dostupné z:http://www.americanelements.com/zr.html [306] Ţelezo. In Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 30. 9. 2010 [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezo.

Teorie, objevy, výroby [1] Anorganická Chemie: technologie. In MojeChemie [online]. ©2011 [vid. 2011-12-01]. Dostupné z: http://www.mojechemie.cz/Anorganick%C3%A1_Chemie:technologie#Pr.C5.AFmyslov.C3.A1_v.C 3.BDroba_anorganick.C3.BDch_l.C3.A1tek>. [2] BANÝR, J. a V. R. NOVOTNÝ. Stručné dějiny chemie a chemické výroby. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. [3] BERNAL, J. D. Věda v dějinách. Díl 1. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1960. [4] Bessemerův konvertor. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 20. 3. 2013. [vid. 2013-04-16]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bessemer%C5%AFv_konvertor [5] BLAŢEK, J. a V. RÁBL. Základy zpracování a vyuţití ropy. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2006. ISBN 80-7080-619-2. [6] BOHÁČEK, I. Elixíry ţivota a smrti: o chemii a chemicích. Praha: Albatros, 1977. [7] BUDIŠ, J. a kol. Stručný přehled historie chemie. Brno: PdF MU, 1996. ISBN 80-210-1463-6. [8] DUCHÁČEK, V. Polymery – výroba, vlastnosti, zpracování, pouţití. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2006. ISBN 80-7080-617-6. [9] DUCHÁČEK, V. Základní pojmy z chemie a technologie polymerů, jejich mezinárodní zkratky a obchodní názvy. [online]. 1996 [vid. 2011-12-01]. Dostupné z: http://vydavatelstvi.vscht.cz/knihy/uid_es-003/. [10] Empedoklés. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 22. 2. 2013 [vid. 2013-03-06]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Empedokl%C3%A9s

182 [11] Fajáns. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 2010 [vid. 2011-03-23]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Faj%C3%A1ns [12] Flogistonová teorie. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 2010 [vid. 2010-10-12]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Flogistonov%C3%A1_teorie [13] GRIBBIN, J. a kol. Encyklopedia Britannica: 100 neslavnějších vědců. Brno: Jota, 2009. ISBN 978- 80-7217-658-8. [14] GRUBER, Josef. Progresivní dřina. Josef Gruber – osobní stránka [online]. [vid. 2013-03-03]. Dostupné z: http://www.spstr.pilsedu.cz/osobnistranky/josef_gruber/clanky/cort.pdf [15] GRUBER, J. Výrobci uhlí a popele - článek k dějinám techniky psané pro Zpravodaj SPŠ strojnické, Plzeň [online]. 2002 [vid. 2012-12-11] Dostupné z: http://www.spstr.pilsedu.cz/osobnistranky/josef_gruber/clanky/milir.pdf. [16] Historie oceli. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 15. 1. 2013 [vid. 2013-01-21]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_Bessemer [17] Historie Ocelářství. Hutnictví ţeleza, a. s. [online]. Praha, [vid. 2013-01-21]. Dostupné z: http://www.hz.cz/cz/historie-ocelarstvi [18] HOOKER, Richard. The iron age south of the Sahara. Civilizations in Africa [online]. ©1996. Updated 6-6-1999. [vid. 2013-04-05]. Dostupné z: http://web.archive.org/web/20070619033436/http://www.wsu.edu/~dee/CIVAFRCA/IRONAGE.H TM [19] HORSKÝ, Karel. Historie damašku. Damaškové noţe, damascénská ocel: výroba na zakázku [online]. 5. 2. 2013 [vid. 2013-02-12]. Dostupné z: http://www.damaskovenoze.wbs.cz/Historie- damascenske-oceli.html [20] HRIVŇÁK, D., I. JANEČEK, a R. KALUS. Základní chemické zákony. Kvantová, atomová a jaderná fyzika [online]. [Ostrava]: Ostravská Univerzita, ©2004 – 2006 [vid. 2010-10-16]. Dostupné z: http://artemis.osu.cz/mmfyz/index.htm [21] Hrnčířství. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 2010 [vid. 2010-10-12]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hrn%C4%8D%C3%AD%C5%99stv%C3%AD [22] Chemoterapie. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 15. 8. 2011 [vid. 2011-12-05]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Chemoterapie. [23] IHDE, Aaron John. The Development of Modern Chemistry. New York: Dover Publications, Inc., reprint, 1984. [24] Ironware piece unearthed from Turkey found to be rdest steel. The Hindu [online]. ©2009. Updated 26 March 2009. [vid. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.hindu.com/thehindu/holnus/001200903261611.htm [25] Karbonizace textilií. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 18. 5. 2010 [vid. 2011-12-01]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Karbonizace_textili%C3%AD. [26] Kaučuk. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 9. 11. 2011 [vid. 2011-12-01]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kau%C4%8Duk. [27] Koncept Jin-Jang . jingjang.cz – Koncept Jin a Jang [online]. [vid. 2011-03-15]. Dostupné z: http://www.jingjang.cz/koncept-jin-a-jang [28] KOZLER, D. Z historie polymerů. [online]. 2009 [vid. 2011-12-01]. Dostupné z: http://www.david- kozler.ic.cz/odborne-prace/Z_historie_polymeru.pdf. [29] Majolika. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 2011 [vid. 2011-03-23]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Majolika [30] MOLLIN, J. Historie chemie. Olomouc: Univerzita Palackého, 1992. ISBN 80-7067-080-0. [31] MOORE, W. J. Fyzikální chemie. 1. vyd. Praha: SNTL, 1979. [32] Ocel. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 2010 [vid. 2010-10-15]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ocel [33] O'CONNOR, Anahad. Lyle Borst, 89, Nuclear Physicist Who Worked on A-Bomb Project. In: The New York Times [online]. [vid. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2002/08/12/nyregion/lyle-borst-89-nuclear-physicist-who-worked-on-a- bomb-project.html [34] PICHLER, J. Historie chemie. Brno: PřF MU, 1997. ISBN 80-210-1501-2.

183 [35] PONKRÁC, Miloslav. Logika čtyř ţivlů z pohledu Aristotela, psychologie a astrologie. Ing. Miloslav Ponkrác: astrolog [online]. [vid. 2013-01-21]. Dostupné z: http://ponkrac.net/logika-ctyr-zivlu-z- pohledu-aristotela-psychologie-a-astrologie [36] Pralátka. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 7. 1. 2013 [vid. 2013-01-21]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pral%C3%A1tka [37] PROKOPOVÁ, I. Makromolekulární chemie. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2007.ISBN 978-80-7080- 662-3. [38] RAAB, M. Polymery a lidé: teze přednášky ke jmenování profesorem [online]. 2004 [vid. 2011-12-01]. Dostupné z: http://archiv.otevrena- veda.cz/users/Image/default/C1Kurzy/Chemie/33raab.pdf. [39] Rýţování zlata. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 2011 [vid. 2011-02-20]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/R%C3%BD%C5%BEov%C3%A1n%C3%AD_zlata [40] Rýţování zlata. Technologie výrob a ţivotní prostředí [online]. ©2012 [vid. 2011-03-15]. Dostupné z: http://www.zlato-diamanty.estranky.cz/clanky/ryzovani-zlata.html [41] SANDERSON, Katharine. Sharpest cut from nanotube sword. In: Nature: International weekly journal of science [online]. August 12, 2002. [vid. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.nature.com/news/2006/061113/full/news061113-11.html [42] Scholastika. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 23. 8. 2011 [vid. 2011-12-05]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Scholastika. [43] Siemens-Martinova pec. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 12. 3. 2013. [vid. 2013-04-16]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Siemensova-Martinova_pec [44] Smaragdová deska. Oko [online]. roč. 12 [vid. 2011-02-28]. Dostupné z: http://oko.yin.cz/12/smaragdova-deska [45] Smaragdová deska. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 2010 [vid. 2011-02-25]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Smaragdov%C3%A1_deska [46] SÖHNEL, O. a M. RICHTER. Průmyslové technologie III. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 1999. ISBN 80-7044-278-6 [47] SOLÁROVÁ, M. a K. LICHTENBERG. Vybrané kapitoly z historie chemie. Brno: Paido, 2000. ISBN: 80-85931-81-8. [48] Steel. Wikipedia: The Free Encyclopedia [online]. 15. 4. 2013. [vid. 2013-04-16]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Steel [49] Teplo. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 14. 12. 2011 [vid. 2011-12-14]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Teplo. [50] Těţba zlata v současnosti. Zlatý portál: investiční zlato [online]. [Plzeň]: obchodní firma Zlatý portál, [vid. 2011-03-01]. Dostupné z: http://www.zlatyportal.cz/zajimavosti/tezba-zlata.html. [51] Uhličitan draselný. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 9. 11. 2011 [vid. 2011-12-01]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Uhli%C4%8Ditan_draseln%C3%BD. [52] Uhličitan sodný. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 29. 11. 2011 [vid. 2011-12-01]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Uhli%C4%8Ditan_sodn%C3%BD [53] Vývoj chemie. [online]. [vid. 2010-10-16]. Dostupné z: http://pardubice.ic.cz/vyvoj_chemie.htm [54] Výroba oceli. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 7. 1. 2013 [vid. 2013-03-06]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDroba_oceli [55] Výroba oceli v kyslíkových konvertorech a odlévání. Hornická skripta [online]. [vid. 2013-04-16]. Dostupné z: http://www.hornictvi.info/prirucka/zprac/ocel/ocel.htm [56] Wrought iron. Wikipedia: The Free Encyclopedia [online]. 15. 4. 2013. [vid. 2013-04-16]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Bar_iron

Osobnosti [1] BANÝR, J. a V. R. NOVOTNÝ. Stručné dějiny chemie a chemické výroby. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. [2] BUDIŠ, Josef a kol. Historie chemie slovem a obrazem. Brno: PdF MU, 1995. ISBN 80-210-1080- 2.

184 [3] Encyklopedická edice: Listy 11: Chemikové. Praha: Encyklopedický dům, 1998. ISBN 80-86044- 11-4. [4] SOLÁROVÁ, M. a K. LICHTENBERG. Vybrané kapitoly z historie chemie. Brno: Paido, 2000. ISBN 80-85931-81-8. [5] Arnaldus Villanovanus. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 2010 [vid. 2011-03-30]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Villanovanus

Nobelovy ceny [1] BOBER, J. Laureáti Nobelovy ceny. Bratislava: Obzor, 1971. [2] BUDIŠ, J. a kol. Historie chemie slovem a obrazem. Brno: PdF MU, 1995. ISBN 80-210-1080-2. [3] Encyklopedická edice: Listy 11: Chemikové. Praha: Encyklopedický dům, 1998. ISBN 80-86044- 11-4. [4] Nobelprize.org [online]. 2010 [vid. 2010-03-12]. Dostupné z: http://nobelprize.org/. [5] WEINLICH, R. Laureáti Nobelovy ceny za chemii. Olomouc: Alda, 1998. ISBN 80-85600-54-4.

185 OBSAH

ÚVOD - POSLÁNÍ STUDIJNÍHO MATERIÁLU ...... 3 PRAVĚK ...... 4

PALEOLIT (STARŠÍ DOBA KAMENNÁ) ...... 4 MEZOLIT (STŘEDNÍ DOBA KAMENNÁ) ...... 4 NEOLIT (MLADŠÍ DOBA KAMENNÁ) ...... 4 ENEOLIT (DOBA MĚDĚNÁ) ...... 5 DOBA BRONZOVÁ ...... 5 DOBA ŽELEZNÁ ...... 6 STAROVĚK ...... 7

STAROORIENTÁLNÍ SVĚT ...... 7 ANTICKÝ SVĚT ...... 7 CHEMIE STAROVĚKÉHO ŘECKA ...... 8 CHEMIE STAROVĚKÉHO ŘÍMA ...... 8 OBDOBÍ ALCHYMIE ...... 9

ALCHYMIE ČÍNY ...... 10 ALCHYMIE INDIE ...... 11 ALCHYMIE EGYPTA ...... 11 ISLÁMSKÁ ALCHYMIE ...... 11 EVROPSKÁ ALCHYMIE ...... 12 ALCHYMIE V ČECHÁCH ...... 12 17. STOLETÍ ...... 14

IATROCHEMIE ...... 14 OBDOBÍ ZRODU SAMOSTATNÝCH PŘÍRODNÍCH VĚD ...... 15 PNEUMATICKÁ CHEMIE ...... 16 18. STOLETÍ ...... 17 19. STOLETÍ ...... 18

PRŮMYSLOVÁ CHEMIE ...... 19 Textilní průmysl ...... 19 Průmysl barviv ...... 19 Kaučuk ...... 19 Plastické hmoty ...... 20 Metalurgie železa ...... 20 Ropný průmysl ...... 21 Zemědělství ...... 21 Potravinářský průmysl ...... 21 ROZVOJ CHEMIE A JEDNOTLIVÝCH CHEMICKÝCH DISCIPLÍN ...... 22 Klasifikace chemických prvků ...... 22 Klasifikace chemických prvků podrobněji ...... 22 Atomová teorie ...... 23 Relativní atomová hmotnost ...... 23 Vývoj názorů na slučování atomů v 19. století ...... 24 Vývoj chemické symboliky ...... 25 Vývoj chemického názvosloví ...... 25

186 Objev elektronu a radioaktivity ...... 26 Organická chemie ...... 26 Organická chemie - podrobněji ...... 27 Analytická chemie ...... 29 Anorganická chemie ...... 30 Elektrochemie ...... 30 ROZVOJ OBORŮ SOUVISEJÍCÍCH S CHEMIÍ ...... 31 Krystalografie ...... 31 Lékařství ...... 31 ROZVOJ INTERDISCIPLINÁRNÍCH VĚD ...... 32 Fyzikální chemie ...... 32 Biochemie ...... 32 Biochemie - rozšíření ...... 33 20. STOLETÍ ...... 35

JADERNÁ CHEMIE ...... 36 Objev struktury atomu a vývoj názorů na jeho stavbu ...... 36 Atomové jádro, jaderná energie ...... 38 FYZIKÁLNÍ CHEMIE ...... 39 Teorie elektrolytické disociace ...... 39 Teorie kyselin a zásad ...... 40 ANALYTICKÁ CHEMIE ...... 40 ANORGANICKÁ CHEMIE ...... 40 ORGANICKÁ CHEMIE ...... 41 BIOCHEMIE ...... 41 PRŮMYSLOVÁ CHEMIE ...... 41 CHEMICKÉ LÁTKY ...... 43

PRVKY ...... 43 Aktinium ...... 43 Americium ...... 43 Antimon ...... 43 Argon ...... 43 Arsen...... 44 Astat ...... 44 Baryum ...... 44 Berkelium ...... 44 Beryllium ...... 45 Bismut ...... 45 Bohrium ...... 45 Bor ...... 46 Brom ...... 46 Cer ...... 46 Cesium ...... 46 Cín ...... 47 Curium ...... 47 Darmstadtium ...... 47 Draslík ...... 48 Dubnium ...... 48 Dusík ...... 48

187 Dysprosium ...... 48 Einsteinium ...... 49 Erbium ...... 49 Europium ...... 49 Fermium ...... 49 Flerovium ...... 50 Fluor ...... 50 Fosfor ...... 50 Francium ...... 51 Gadolinium ...... 51 Gallium ...... 51 Germanium ...... 51 Hafnium ...... 51 Hassium ...... 52 Helium ...... 52 Hliník ...... 52 Holmium ...... 53 Hořčík ...... 53 Chlor ...... 53 Chrom ...... 54 Indium ...... 54 Iridium ...... 54 Jod ...... 54 Kadmium ...... 55 Kalifornium ...... 55 Kobalt ...... 55 Kopernicium ...... 55 Krypton ...... 56 Křemík ...... 56 Kyslík ...... 56 Lanthan ...... 57 Lawrencium ...... 57 Lithium ...... 57 Livermorium ...... 57 Lutecium ...... 58 Mangan ...... 58 Meitnerium ...... 58 Mendelevium ...... 58 Měď ...... 59 Molybden ...... 59 Neodym ...... 59 Neon ...... 60 Neptunium ...... 60 Nikl ...... 60 Niob ...... 60 Nobelium ...... 61 Olovo ...... 61 Osmium ...... 61 Palladium ...... 61 Platina ...... 62

188 Plutonium ...... 62 Polonium ...... 62 Praseodym ...... 63 Promethium ...... 63 Protaktinium ...... 63 Radium ...... 64 Radon ...... 64 Rhenium ...... 64 Rhodium ...... 64 Roentgenium ...... 65 Rtuť ...... 65 Rubidium ...... 65 Ruthenium ...... 65 Rutherfordium ...... 66 Samarium ...... 66 Seaborgium ...... 66 Selen ...... 67 Síra ...... 67 Skandium ...... 67 Sodík ...... 67 Stroncium ...... 68 Stříbro ...... 68 Tantal ...... 68 Technecium ...... 69 Tellur ...... 69 Terbium ...... 69 Thallium ...... 69 Thorium ...... 70 Thulium ...... 70 Titan ...... 70 Uhlík ...... 71 Ununoctium ...... 71 Ununpentium ...... 71 Ununseptium ...... 71 Ununtrium ...... 72 Uran ...... 72 Vanad ...... 72 Vápník ...... 72 Vodík ...... 73 Wolfram ...... 73 Xenon ...... 73 Ytterbium ...... 73 Yttrium ...... 74 Zinek ...... 74 Zirkonium ...... 74 Zlato ...... 75 Železo ...... 75 DALŠÍ LÁTKY ...... 75 Amalgam ...... 75 Bronz ...... 76

189 Damascenská ocel ...... 76 Glauberova sůl ...... 76 Malachit ...... 76 TEORIE, OBJEVY, VÝROBY ...... 77

TEORIE ...... 77 Atomové jádro, jaderná energie ...... 77 Boyleův-Marriotteův zákon ...... 78 Teorie elektrolytické disociace ...... 78 Rozdíl mezi Empedoklovým a Démokritovým pojetím struktury hmoty ...... 79 FILOZOFOVÉ A JEJICH NÁZORY NA PRALÁTKU ...... 79 Flogistonová teorie ...... 80 Fotochemické reakce ...... 80 Chemoterapie ...... 80 Jin-jang ...... 81 Katalýza ...... 81 Vznik kvantové mechaniky ...... 82 Smaragdová deska ...... 82 Objev struktury atomu a vývoj názorů na jeho stavbu ...... 82 Kinetická teorie a vlastnosti plynů ...... 84 Teorie kyselin a zásad ...... 84 Minerální teorie ...... 84 Oxidační teorie ...... 85 Radikálová teorie ...... 85 SCHOLASTIKA ...... 85 Strukturní teorie ...... 86 Substituční teorie ...... 86 Stará typová teorie ...... 87 Nová typová teorie ...... 87 Vitalistická teorie ...... 87 TEORIE ČTYŘ ŽIVLŮ ...... 88 Termodynamika a termochemie ...... 88 Zákon zachování hmotnosti ...... 89 Zkapalňování plynů ...... 89 OBJEVY ...... 89 Objev elektronu a radioaktivity ...... 89 Fotosyntéza ...... 90 Nukleové kyseliny ...... 90 Vitamíny ...... 91 VÝROBY ...... 91 Amalgamace ...... 91 Fajáns ...... 91 Hrnčířství ...... 91 Majolika ...... 92 VÝROBA OCELI ...... 92 STAROVĚKÁ OCEL ...... 93 OCELI NA POČÁTKU NAŠEHO LETOPOČTU ...... 93 METODY VYCHÁZEJÍCÍ Z PRUTOVÉHO (TYČOVÉHO) ŽELEZA ...... 94 PUDLOVÁNÍ ...... 94 CEMENTAČNÍ PROCES ...... 94

190 TYGLÍKOVÁ (KELÍMKOVÁ) OCEL ...... 95 METODY VYCHÁZEJÍCÍ ZE SUROVÉHO ŽELEZA ...... 95 BESSEMEROVACÍ PROCES ...... 95 SIEMENS-MARTINŮV PROCES ...... 95 RECYKLAČNÍ METODY VÝROBY OCELI ...... 96 Výroba sody ...... 96 Výroba kyseliny sírové ...... 97 Výroba syntetických vláken ...... 97 OSOBNOSTI ...... 98

ANAXIMENÉS Z MILÉTU...... 98 ARISTOTELÉS ...... 98 AVICENNA ...... 98 AMADEO AVOGADRO ...... 98 ROGER BACON ...... 99 GEORG BAUER ...... 99 JOHANN JOACHIM BECHER ...... 99 JÖNS JACOB BERZELIUS ...... 100 ROBERT BOYLE ...... 100 ALEXANDR MICHAJLOVIČ BUTLEROV...... 101 JOHN DALTON ...... 101 HUMPHRY DAVY ...... 102 DÉMOKRITOS Z ABDÉR ...... 102 ABU MUSA DŽAFAR AL SOFI ...... 102 EMPEDOKLÉS Z AKRAGANTU ...... 102 MICHAEL FARADAY ...... 103 JOSEPH LOUIS GAY-LUSSAC ...... 103 JOSIAH WILLARD GIBBS ...... 104 JOHANN RUDOLF GLAUBER ...... 104 TADEÁŠ HÁJEK Z HÁJKU ...... 104 JOHANN BAPTIST VAN HELMONT ...... 104 HERAKLEITOS Z EFESU ...... 105 FRIEDRICH AUGUST KEKULÉ VON STRADONITZ ...... 105 ANTOINE LAURENT DE LAVOISIER ...... 105 JUSTUS VON LIEBIG ...... 106 MICHAIL VASILIJEVIČ LOMONOSOV ...... 106 ALBERTUS MAGNUS ...... 107 DMITRIJ IVANOVIČ MENDĚLEJEV ...... 107 PARACELSUS ...... 107 LOUIS PASTEUR ...... 108 JOSEPH PRIESTLEY ...... 108 AR-RAZÍ ...... 109 WILHELM CONRAD ROENTGEN ...... 109 CARL WILHELM SCHEELE ...... 109 GEORG ERNST STAHL ...... 109 THALÉS Z MILÉTU ...... 109 BASILIUS VALENTINUS Z ERFURTU ...... 110 ARNALDUS VILLANOVANUS ...... 110 FRIEDRICH WÖHLER ...... 110 ZOSIMOS Z PANOPOLE ...... 110

191 NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA CHEMII ...... 111

KURT ALDER ...... 114 SIDNEY ALTMAN ...... 114 CHRISTIAN BOEHMER ANFINSEN ...... 114 SVANTE AUGUST ARRHENIUS ...... 115 FRANCIS WILLIAM ASTON ...... 115 JOHANN FRIEDRICH WILHELM ADOLF VON BAEYER ...... 116 DEREK HAROLD RICHARD BARTON ...... 116 PAUL BERG ...... 116 FRIEDRICH BERGIUS ...... 117 CARL BOSCH ...... 117 PAUL D. BOYER ...... 118 HERBERT CHARLES BROWN ...... 118 EDUARD BUCHNER ...... 118 ADOLF FRIEDRICH JOHANN BUTENANDT ...... 118 MELVIN CALVIN ...... 119 THOMAS R. CECH ...... 119 ELIAS JAMES COREY ...... 120 JOHN WARCUP CORNFORTH ...... 120 DONALD J. CRAM ...... 120 DOROTHY CROWFOOT-HODGKINOVÁ ...... 121 PAUL JOZEF CRUTZEN ...... 121 MARIE CURIE-SKLODOWSKÁ ...... 122 ROBERT FLOYD CURL JR...... 122 PETER JOSEPHUS WILHELMUS DEBYE ...... 122 JOHANN DEISENHOFER ...... 123 OTTO PAUL HERMANN DIELS ...... 123 MANFRED EIGEN ...... 124 RICHARD ROBERT ERNST ...... 124 HANS KARL AUGUST SIMON VON EULER-CHELPIN ...... 124 EMIL HERMANN FISCHER ...... 125 ERNST OTTO FISCHER ...... 125 HANS FISCHER ...... 126 PAUL JOHN FLORY ...... 126 KENICHI FUKUI ...... 127 WILLIAM FRANCIS GIAUQUE ...... 127 WALTER GILBERT ...... 127 VICTOR GRIGNARD ...... 128 FRITZ HABER ...... 128 OTTO HAHN ...... 129 SIR ARTHUR HARDEN ...... 129 ODD HASSEL ...... 130 HERBERT AARON HAUPTMAN ...... 130 SIR WALTER NORMAN HAWORTH ...... 130 DUDLEY ROBERT HERSCHBACH ...... 131 GERHARD HERZBERG ...... 131 JOSEF GYÖRGY HEVESY ...... 132 JAROSLAV HEYROVSKÝ ...... 132 SIR CYRIL NORMAN HINSHELWOOD ...... 133

192 JACOBUS HENRICUS VAN'T HOFF ...... 133 ROALD HOFFMANN ...... 134 ROBERT HUBER ...... 134 IRÈNE JOLIOT-CURIEOVÁ ...... 135 JEAN FRÉDÉRIC JOLIOT-CURIE...... 135 JEROME KARLE ...... 136 PAUL KARRER ...... 136 JOHN COWDERY KENDREW ...... 136 AARON KLUG ...... 137 WALTER KOHN ...... 137 SIR HAROLD WALTER KROTO ...... 138 RICHARD KUHN ...... 138 IRVING LANGMUIR ...... 138 YUAN TSEH LEE ...... 139 JEAN-MARIE LEHN ...... 139 LUIS F. LELOIR ...... 140 WILLARD FRANK LIBBY ...... 140 WILLIAM N. LIPSCOMB ...... 140 RUDOLPH ARTHUR MARCUS ...... 141 ARCHER JOHN PORTER MARTIN ...... 141 EDWIN MATTISON MCMILLAN ...... 142 ROBERT BRUCE MERRIFIELD ...... 142 HARTMUT MICHEL ...... 142 PETER MITCHELL ...... 143 HENRI MOISSAN ...... 143 MARIO JOSÉ MOLINA ...... 144 STANFORD MOORE ...... 144 ROBERT SANDERSON MULLIKEN ...... 145 KARY BANKS MULLIS ...... 145 GIULIO NATTA ...... 146 WALTHER HERMANN NERNST ...... 146 RONALD GEORGE WREYFORD NORRISH ...... 146 JOHN HOWARD NORTHROP ...... 147 GEORGE ANDREW OLAH ...... 147 LARS ONSAGER ...... 148 WILHELM OSTWALD ...... 148 LINUS CARL PAULING ...... 149 CHARLES J. PEDERSEN ...... 149 MAX FERDINAND PERUTZ ...... 149 JOHN CHERLES POLANYI ...... 150 JOHN ANTHONY POPLE ...... 150 GEORGE PORTER ...... 151 FRITZ PREGL ...... 151 VLADIMÍR PRELOG ...... 151 ILJA PRIGOGINE ...... 152 SIR WILLIAM RAMSAY ...... 152 THEODORE WILLIAM RICHARDS ...... 153 SIR ROBERT ROBINSON ...... 153 FRANK SHERWOOD ROWLAND ...... 154 ERNEST RUTHEFORD ...... 154

193 LEOPOLD STEPHEN RŮŽIČKA ...... 155 PAUL SABATIER ...... 155 FREDERICK SANGER ...... 155 FREDERICK SANGER ...... 156 GLENN THEODORE SEABORG ...... 156 NIKOLAJ NIKOLAJEVIČ SEMJONOV ...... 157 JENS C. SKOU ...... 157 RICHARD ERRETT SMALLEY ...... 157 MICHEL SMITH ...... 158 FREDERICK SODDY ...... 158 WENDELL MEREDITH STANLEY ...... 158 HERMANN STAUDINGER ...... 159 WILLIAM HOWARD STEIN ...... 159 JAMES BATCHELLER SUMMER...... 160 THEODOR SVEDBERG ...... 160 RICHARD LAURENCE MILLINGTON SYNGE ...... 161 HENRY TAUBE ...... 161 ARNE WILHELM KAURIN TISELIUS ...... 162 SIR ALEXANDER ROBERTUS TODD ...... 162 HAROLD CLAYTON UREY ...... 162 VINCENT DU VIGNEAUD ...... 163 ARTTURI ILMARI VIRTANEN ...... 163 JOHN E. WALKER ...... 164 OTTO WALLACH ...... 164 ALFRED WERNER ...... 164 HEINRICH OTTO WIELAND ...... 164 GEOFFREY WILKINSON ...... 165 RICHARD MARTIN WILLSTÄTTER ...... 165 ADOLF OTTO REINHOLD WINDAUS ...... 166 GEORG WITTIG ...... 166 ROBERT BURNS WOODWARD ...... 167 KARL ZIEGLER ...... 167 RICHARD ADOLF ZSIGMONDY ...... 168 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ...... 169

OBDOBÍ PRAVĚKU ...... 169 OBDOBÍ STAROVĚKU ...... 169 OBDOBÍ ALCHYMIE ...... 169 CHEMIE 17. STOLETÍ...... 170 CHEMIE 18. STOLETÍ...... 170 CHEMIE 19. STOLETÍ...... 170 CHEMIE 20. STOLETÍ...... 171 CHEMICKÉ LÁTKY ...... 171 TEORIE, OBJEVY, VÝROBY ...... 182 OSOBNOSTI ...... 184 NOBELOVY CENY ...... 185

194