MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra politologie
Zbrojní exportní politika v soudobém světě
Magisterská práce
Lukáš Visingr
Vedoucí práce: doc. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D. UČO: 60659 Obor: BSS Imatrikulační ročník: 2008 Tišnov, 2010
Poděkování
Chtěl bych poděkovat doc. JUDr. PhDr. Miroslavu Marešovi, Ph.D. za cenné odborné rady a připomínky poskytnuté během přípravy práce.
2
Prohlášení o autorství práce
Prohlašuji, ţe jsem magisterskou práci Zbrojní exportní politika v soudobém světě vypracoval samostatně a pouţil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.
V Tišnově, 29. dubna 2010 ______podpis studenta
3 Obsah
1 Úvod a cíl práce ...... 6
2 Teoretický rámec ...... 9
3 Vybraní vývozci ...... 14 3.1 Spojené státy americké ...... 18 3.2 Velká Británie ...... 22 3.3 Francie ...... 25 3.4 Německo ...... 28 3.5 Itálie ...... 31 3.6 Nizozemí ...... 33 3.7 Španělsko ...... 34 3.8 Švédsko ...... 36 3.9 Švýcarsko ...... 38 3.10 Kanada ...... 40 3.11 Polsko ...... 41 3.12 Česká republika ...... 42 3.13 Izrael ...... 44 3.14 Rusko ...... 47 3.15 Bělorusko ...... 52 3.16 Ukrajina ...... 53 3.17 Čína ...... 54 3.18 Brazílie ...... 57 3.19 Jihoafrická republika ...... 59 3.20 Jiţní Korea ...... 61 3.21 Japonsko ...... 62
4
4 Významné trendy ...... 64 4.1 Internacionalizace a diverzifikace ...... 64 4.2 Komplexnost kontraktů ...... 68 4.3 Nejţádanější druhy techniky ...... 71 4.4 Vojenská a civilní technika...... 74
5 Závěr ...... 76
Literatura ...... 80
Anotace a klíčová slova ...... 84
Rozsah práce: 190 714 znaků (včetně mezer, bez obsahu a seznamu literatury)
5 1 Úvod a cíl práce
V červnu 2008 jsem obhájil bakalářskou práci Zbrojní export Ruské federace, v níţ jsem zkoumal ruskou politiku v oblasti exportu vojenské techniky, a to především v období funkce prezidenta Vladimira Putina (2000–2008). Zaměřil jsem se na srovnání této politiky se zbrojní exportní politikou někdejšího Sovětského svazu (která byla maximálně politizovaná) a Ruska za vlády prezidenta Jelcina (která byla naopak mimořádně oportunistická a orientovaná téměř výhradně na ekonomický profit). Výsledkem srovnání bylo zjištění, ţe dnešní zbrojní exportní politika Ruska je zejména pragmatická a vyváţeně kombinuje politické a ekonomické zájmy. Součástí tohoto výzkumu bylo pochopitelně také srovnání se zbrojní exportní politikou jiných významných vývozců zbraní, především Spojených států amerických a států západní Evropy, z čehoţ rovněţ vyplynuly některé poměrně zajímavé výsledky. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl zvolit jako téma svojí magisterské práce výzkum dnešní zbrojní exportní politiky jako celku, resp. politiky zbrojního vývozu vybraných států, jeţ nyní hrají v tomto sektoru klíčové úlohy. Vzhledem k soudobé geopolitické situaci se jedná o téma velice aktuální, jelikoţ obchod se zbraněmi prodělává nepochybný vzestup. Jestliţe 90. léta se často charakterizovala omezováním vojenských výdajů, od počátku 21. století se dá pozorovat opětovný vzestup obranných rozpočtů, který poté umoţňuje vzrůst objemu zbrojních zakázek. Jednou z nejvýznamnějších příčin je dnešní válka západního světa proti islámskému terorismu a s ní spojené konflikty. Ale je to i obecná změna mocenského uspořádání světa, jenţ se mění z bipolárního (charakterizovaného soutěţením dvou poměrně jasně definovaných mocenských bloků, totalitního komunistického a demokratického kapitalistického) v multipolární, který se jiţ neřídí logikou „hry s nulovým součtem“ a kde se jistá starší (zdánlivě „věčná“) spojenectví mohou výrazně oslabit ve prospěch nových a netradičních vazeb. Přestoţe nejvýznamnější světovou mocností stále jsou (a asi ještě velmi dlouho zůstanou) Spojené státy americké, další prvky mezinárodního systému se uţ značně proměňují. Dokonce i západní Evropa pomalu hledá cestu k větší míře nezávislosti na USA a stále více se pokouší vystupovat jako nezávislá supervelmoc, ačkoli její kapacity pro to jsou dosud evidentně spíše omezené. „Staronovou supervelmocí“ se chce stát Ruská federace, pozoruhodný vzestup dnes zaţívají Čína a Indie, více samostatnou politiku sledují země Latinské Ameriky a také některé státy v Africe a Asii (např. Alţírsko nebo Malajsie). Součástí mocenského vzestupu takových zemí je logicky téţ posilování vojenského potenciálu, coţ se následně zákonitě odráţí v jejich narůstajícím zájmu o pořizování moderní vojenské techniky.
6 Základním cílem této práce je prozkoumat, jak se tyto změny odráţejí v exportní politice významných vývozců vojenské techniky a jak se projevují některé další významné trendy, jeţ se přímo týkají kvality a kvantity dnes exportovaných zbraní. Celá práce má tři základní části. První z nich představuje teoreticko-metodologický základ, jenţ se opírá zejména o definování základních pojmů, rozbor dynamiky obchodu se zbraněmi (určovaný nabídkou a poptávkou), typologii hlavních motivací zbrojního exportu (tedy politické a ekonomické motivy vývozců) a konečně často frekventovaný termín „závodů ve zbrojení“. Hlavními prameny pro tuto část byly tři knihy týkající se různých aspektů zbrojní politiky. Druhá a nejrozsáhlejší část je věnována jiţ přímo oblasti nabídky na současném světovém zbrojním trhu, resp. nejvýznamnějším vývozcům vojenské techniky. Úvod druhé části nabízí mj. analýzu toho, jak se vůbec zbrojní vývoz kvantitativně hodnotí a jak se sestavují ţebříčky největších vývozců zbraní (protoţe se jedná o úkol daleko sloţitější, neţ by se mohlo na první pohled zdát). Poté následuje jedenadvacet kapitol, které odpovídají stejnému počtu vybraných vývozců vojenské techniky; jde o šestnáct největších exportérů (z hlediska objemu kontraktů) a dalších pět zemí, které jsou pro tuto analýzu z různých důvodů zajímavé. U kaţdého státu je stručně představena historie jeho zbrojního vývozu od 50. let 20. století do konce 20. století a podrobnější popis současného stavu (tzn. exportu od přelomu tisíciletí aţ dodnes) co do druhu a mnoţství exportovaných zbraní a jejich odběratelů. Nejdůleţitějším pramenem pro tuto část byla rozsáhlá databáze Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru (SIPRI), ve které lze najít přesné údaje o mezinárodních transferech velkých konvenčních zbraní od roku 1950 do současnosti (resp. vţdy do minulého roku). Na tomto místě je třeba poznamenat, ţe většina oficiálních souhrnných zpráv o zbrojním exportu, jeţ jednotliví vývozci kaţdoročně zveřejňují, má z hlediska akademického výzkumu jen omezenou vypovídací hodnotu, jelikoţ zpravidla obsahují pouze finanční statistiky, nikoli konkrétní popisy jednotlivých zakázek. (Z tohoto hlediska se zprávy o vývozu zbraní z České republiky řadí k těm poměrně lepším, protoţe nabízejí přinejmenším stručné výpisy některých typů exportovaných zbraní.) Zpravidla největší prostor v takovýchto zprávách zabírají pasáţe, které se věnují institucionálním a formálním záleţitostem zbrojního exportu, tzn. přidělování vývozních licencí, výměně informací mezi rozličnými národními i mezinárodními institucemi nebo příspěvkům k mezinárodní kontrole zbrojení. O skutečné zbrojní exportní politice ovšem sdělují pouze málo; proto jsem se také rozhodl, ţe tyto institucionální a formální záleţitosti ve své práci vůbec nebudu zkoumat a zaměřím se na „reálnou“ zbrojní exportní politiku, tedy na skutečné vojensko-technické vazby mezi vývozci a dovozci, pro coţ je naprosto ideální právě rozsáhlá databáze zbrojních transferů SIPRI.
7 Konečně třetí velká část se soustřeďuje na určité obecné trendy, které dnes charakterizují zbrojní export. Zejména se zde jedná o internacionalizaci produkce a diverzifikaci dodavatelů, rozšiřování nabídky zbrojních firem o rozmanité sluţby, tendenci dodávat nikoliv „izolované“ dodávky zbraní, nýbrţ spíše komplexní „sady“ s jistým účelem, dále posun z hlediska toho, o jaké kategorie zbraní panuje největší zájem (hlavně koncepce „non-offensive defense“, „force projection“ a „anti-access“), a jisté zajímavé změny, nastávající ve vztazích vojenské a civilní techniky. Závěr práce je věnován shrnutí základních zjištění a jejich porovnání s teoretickým úvodem, mj. zhodnocení toho, jak se dvě základní motivace pro zbrojní vývoz (tedy politická a ekonomická) a ony všeobecné trendy odráţejí v reálné exportní politice zkoumaných států. Případné další vyuţití těchto zjištění by mohlo spočívat v aplikaci na zbrojní exportní politiku dalších vývozců, kteří nebyli zkoumáni ve druhé části práce.
8 2 Teoretický rámec
Hlavním tématem této práce je export vojenské techniky, a proto je třeba definovat rámec pro výzkum této problematiky. Analýza exportu zbraní představuje jednu ze součástí zbrojní politiky („armament policy“). Zbrojní politika se definuje jako „státní opatření a výdaje, které kryjí potřebu zbrojení, aby byl stát vyzbrojen pro případ válečného konfliktu“. Samo zbrojení je dále charakterizováno jako „proces vybavování zbraněmi“. (Mareš 2006: 8) Existuje ovšem i širší pojetí chápání termínu „zbrojení“, které do něj zahrnuje veškeré prostředky, opatření a cíle naplňující vojenský účel, tedy včetně výstavby ozbrojených sil nebo zajišťování zbrojních prostředků pro případ válečného konfliktu. (Mareš 2006: 11) Jednou z mnoha součástí studia zbrojní politiky je rovněţ definování aktérů a dimenzí, jeţ se na ní podílejí. Konkrétně to jsou 1. výrobci zbraní (tedy průmyslové podniky zajišťující zbrojní produkci), 2. uţivatelé zbraní (neboli ozbrojené síly), 3. obchod se zbraněmi (resp. zbrojní trh, který zpravidla podléhá silné státní regulaci a v němţ se vyskytují také jisté „nestandardní“ mechanismy jako embarga nebo ilegální transfery) a 4. odzbrojení (neboli snaha omezit zbrojení a likvidovat nebo konvertovat stávající zbraně). Specifický prvek zbrojní politiky představuje aktér, jemuţ se zpravidla říká „vojensko-průmyslový komplex“; je to mocenská elita, která sestává z vysokých politických a vojenských představitelů, kteří jsou těsně spojeni se zájmy velkého (tedy primárně zbrojního) průmyslu. Tento pojem se nejčastěji pouţívá v negativním kontextu, ale jeho původní význam je v zásadě neutrální. (Mareš 2006: 9-11) Existuje ale i širší chápání „vojensko-průmyslového komplexu“, které tak nazývá celek sestávající ze zbrojního průmyslu a osob či institucí, jeţ se podílejí na rozhodování o zbrojní politice daného státu. Jednou z nejvýznamnějších součástí zbrojní politiky je šíření vojenských technologií, jeţ se můţe uskutečňovat třemi základními cestami. Tu první reprezentuje fyzická nebo politická expanze států, které produkují vojenskou techniku; dříve šlo zejména o koloniální expanzi, ale v současné době představuje nejběţnější podobu zřizování vojenských základen v zahraničí. Druhou cestou je „přímé“ šíření vojenské techniky ze států, které ji vyrábějí, do států, které ji samy vyrábět nemohou, tj. prodej hotových produktů zbrojního průmyslu neboli mezinárodní obchod se zbraněmi. Tato alternativa má dosud největší význam, ovšem stále větší důleţitost získává moţnost třetí, která je v podstatě důsledkem všeobecného technického a vědeckého pokroku. Touto třetí cestou je šíření nikoliv hotových výrobků, nýbrţ schopnosti produkovat vojenskou techniku. (Buzan a Herring 1998: 33-34)
9 Význam třetí cesty se zvyšuje také v důsledku ekonomické globalizace, jejímţ logickým důsledkem je i globalizace a internacionalizace zbrojní výroby. Současné zbraně představují mimořádně komplikovaná a nákladná zařízení, jejichţ samostatný vývoj či výroba jsou stále častěji prakticky nemoţné nebo alespoň velice nevýhodné i pro ty nejvyspělejší země světa, a proto se šíří tři základní formy mezinárodní zbrojní spolupráce. Tou nejjednodušší je licenční výroba, tj. odběratel kupuje práva na výrobu kopie zbraně, jeţ byla původně vyvinuta v zemi dodavatele. Často má moţnost vyrábět nikoli přesnou kopii, ale úpravu poněkud uzpůsobenou potřebám odběratele; typickým případem je Japonsko, jeţ vyrábí „japonizované“ modifikace amerických zbraní. Pokročilejší podobou je společná výroba (co-production), tzn. rozptýlení výrobních kapacit takovým způsobem, ţe odběratel vyrábí součásti zbraně, jeţ směřují i zpět do země původu (klasickým a úspěšným případem je výroba součástí amerických vojenských letadel v západní Evropě). Nejvyšší stupeň kooperace tvoří společný vývoj (co-development), tj. více či méně rovnoprávná spolupráce zbrojních firem z různých zemí na vývoji a produkci zbraní. Na rozdíl od společné výroby se internacionalizuje celý řetězec přidané hodnoty, coţ znamená zásadní úsporu, neboť jednotlivé země nemusejí samostatně vytvářet různé náročné a nákladné technologie. (Brooks 2005: 80-83) Je velice příznačné, ţe v současnosti se tohoto procesu stále významněji účastní i země, jeţ se dříve zahraniční spolupráci v oblasti vojenské techniky úporně bránily, především Ruská federace. Dynamiku obchodu se zbraněmi principiálně ovlivňuje nabídka (supply pull) a poptávka (demand pull). Z hlediska analýzy zbrojního exportu má hlavní důleţitost motivace exportérů, v rámci které se dají rozlišovat dva základní motivy. Zpravidla se hovoří o motivaci politické a ekonomické. Politická má základ v paradigmatu, ţe suverénní země musí vybudovat vlastní zbrojní průmysl, jelikoţ ten představuje záruku (přinejmenším částečné) nezávislosti v oblasti zbrojní politiky a schopnosti vést válku. Vedle toho se zbrojní průmysl můţe stát prostředkem pro uskutečňování vlivu na slabší země (především takové, jeţ nemají srovnatelné schopnosti) či prostředkem soupeření se srovnatelně silnými zeměmi (jeţ tyto schopnosti mají). Ostatně je známo, ţe soutěţení o dodávky zbraní je dlouhodobě jednou z běţných forem soupeření mezi velmocemi. Prostřednictvím dodávek vojenské techniky tedy mocnosti získávají či podporují spojence a mohou „nepřímo“ vzdorovat dalším mocnostem. Extrémním případem aplikování tohoto přístupu je koncept „války v zastoupení“ („proxy war“), tedy situace, kdy se dvě země utkávají ve válečném konfliktu prostřednictvím sil svých (obvykle slabších) spojenců, aniţ by se přímo střetávaly jejich ozbrojené síly. Na tomto místě je moţno poznamenat, ţe z motivace politické se ještě někdy speciálně vyčleňuje motivace specificky vojenská. Toto pojetí zastává např. Andrew Grotto z institutu Center for American Progress, který tvrdí, ţe „vyzbrojováním
10 spojence můţe stát přispět k vlastní obranyschopnosti nebo udrţovat regionální bezpečnost“. (Pravda.Ru 2007) Podle názoru autora práce je ale toto vyčleňování v praxi trochu zbytečné, neboť i takto „ryze vojenská“ motivace má jasnou politickou dimenzi. Lze si totiţ jen obtíţně představit situaci, ţe by dodavatel zásoboval zákazníka vojenskou technikou jen se záměrem zvýšit vlastní obranyschopnost, aniţ by se snaţil získat jej i jako politického spojence. Coby ilustraci tohoto přístupu lze uvést např. ruské dodávky zbraní do středoasijských republik, jeţ bojují proti povstalcům nebo teroristům, kteří jsou motivování islámským fundamentalismem, s nímţ má značné potíţe i Rusko; Moskva tedy zjevně doufá, ţe středoasijské státy vybavené ruskými zbraněmi dokáţou poráţet islamisty na svém území, v důsledku čehoţ sníţí hrozbu, kterou tyto síly představují pro samotné Rusko. Na druhou stranu je nutno dodat, ţe dodávky zbraní nejsou jako prostředek získávání a udrţování spojenců dokonale spolehlivé; příkladem je americký export zbraní do Iráku v 80. letech, jenţ nezabránil tomu, aby se irácký reţim stal zanedlouho jedním z úhlavních nepřátel USA. A také je známo, ţe USA dodávaly a dodávají zbraně řadě reţimů, které v ţádném případě nelze pokládat za demokratické, ale Američanům prostě postačuje faktor „společného nepřítele“, kterým byl dříve komunismus a kterým je nyní islamistický terorismus. (Buzan a Herring 1998: 34-35) Politická dimenze vývozu vojenské techniky se zpravidla analyzuje na té nejvyšší úrovni rozhodování, tj. v problematice oficiálních spojeneckých vztahů mezi zemí dodavatele a zemí odběratele. Podrobnější výzkum ovšem ukazuje, ţe celé toto téma je podstatně komplexnější. Vzhledem k náročnosti a sloţitosti moderních zbraní je potřebný dlouhodobý výcvik, údrţby, opravy, zajišťování náhradních dílů nebo munice apod. V důsledku toho se dnes velice často uzavírají rozsáhlé a časově dlouhé kontrakty, které nepokrývají jen samotné dodávky zbraní, ale také veškeré jmenované podpůrné aktivity. Od dodavatele se také často poţaduje provést v zemi odběratele investice. Není tedy nijak výjimečné, ţe je vybudováno rovněţ výcvikové a servisní středisko, kde dlouhodobě pracují zaměstnanci firmy, někdy dokonce také příslušníci ozbrojených sil z dodavatelského státu. To následně vede k vytvoření kontaktů a specifických komunikačních kanálů, které se v některých mimořádných situacích (např. při změně reţimu) mohou projevit jako velmi důleţité a uţitečné. (Buzan a Herring 1998: 49) Druhá základní motivace zbrojního exportu je ekonomická. Zbrojní průmysl je primárně odvětvím ekonomiky, takţe produkuje zisk. Trh ovlivňuje technologické standardy, upravuje cenu a také určuje, zda je výhodnější zbraně dováţet, nebo samostatně vyvíjet. Existují země, které zarytě trvají na samostatném vývoji a produkci co největšího počtu kategorií zbraní, byť je to někdy ekonomicky krajně nevýhodné (dříve to byl zejména Sovětský svaz, zatímco dnes se do podobné pozice můţe dostat Indie). Je ale nutno poznamenat, ţe prakticky všechny státy
11 v určité míře vojenskou techniku dováţejí, coţ se týká i těch nejvyspělejších, které jinak mají potenciál pro to, aby ji v případě potřeby vyvíjely a vyráběly samy. Prostě se ukazuje, ţe často je opravdu daleko výhodnější některou technologii importovat; v tomto smyslu lze upozornit např. na (pomalu, ovšem jistě) rostoucí důleţitost západoevropských zbraní pro ozbrojené síly USA či zvyšující se transfery některých druhů evropské vojenské techniky do Ruska, coţ opět ilustruje trend internacionalizace zbrojního průmyslu. Export zbraní je ekonomicky výhodný především tím, ţe sniţuje cenu a umoţňuje návratnost vysokých nákladů na výzkum a vývoj. To je mimořádně důleţité, protoţe prakticky ţádná země nemá ozbrojené síly s tak velkými poţadavky, aby pokryly veškeré náklady na vývoj a produkci moderních zbraní v domácím zbrojním průmyslu, takţe vzniká tlak na vývoz. Vedle toho je třeba mít na paměti, ţe zbrojní průmysl je velice rozsáhlým a silným sektorem, který produkuje velké zisky (jeţ lze pomocí daní převést do veřejných rozpočtů), tvoří pracovní místa pro doslova tisíce kvalifikovaných pracovníků a zákonitě přináší i obecný vědecký a technický pokrok. Kaţdý stát tedy pokládá za důleţité svůj zbrojní průmysl podporovat a udrţovat, coţ někdy vede k tomu, co se s jistou nadsázkou nazývá „vojenský keynesianismus“; je to systém, kdy země z veřejných rozpočtů financuje výrobu zbraní, čímţ vyvolá celkovou stimulaci ekonomiky. (Buzan a Herring 1998: 35) Vyspělé státy si jednoduše nemohou dovolit pád svých velkých zbrojních firem (uţ kvůli pracovním místům), coţ vede k tomu, ţe je v krizové situaci musejí výrazně podporovat, a to přímými finančními dotacemi, navýšenými objednávkami od domácích ozbrojených sil nebo právě státní podporou prosazování jejich výrobků v zahraničí, coţ se pak odráţí v agresivnější marketingové politice. (Buzan a Herring 1998: 106) Zbrojní export ovšem vyspělým zemím způsobuje jedno zásadní dilema. První moţností je ponechat si nejvyspělejší vojenskou techniku pouze pro vlastní potřebu, coţ ale způsobuje ekonomické ztráty, kdeţto druhou alternativou je exportovat ji, coţ však zase znamená riziko ztracení technologické převahy. Nejznámější ilustrací dilematu v současné době jsou diskuse v USA o tom, zda exportovat supermoderní stíhací letoun F-22 Raptor. Jednou z moţností, ke které se exportéři uchylují, je export relativně pokročilých zbraní, případně také poskytování licence na jejich výrobu, ovšem takovým způsobem, ţe ta nejvyspělejší technika přece jenom zůstává dostupná pouze pro potřeby domácích ozbrojených sil. (Buzan a Herring 1998: 36 a 45) Tento přístup lze realizovat i prostřednictvím vývoje zjednodušených verzí zbraní, které postrádají některé „citlivé“ technologie (klasickým příkladem jsou „éčkové“ zbraně z Ruska, tzn. varianty se sufixem E, jeţ jsou určeny výhradně na export a technologicky vţdy poněkud zaostávají za technikou pro ruské ozbrojené síly). Problém však dnes spočívá v tom, ţe velký technologický pokrok umoţňuje i méně vyspělým zemím výrobu poměrně kvalitních zbraní,
12 které se často dají srovnávat s tím, co jsou ochotny vyváţet ty nejvyspělejší země, na něţ pak logicky působí tlak ve smyslu, aby uvolnily pro vývoz rovněţ svoji nejlepší techniku. (Buzan a Herring 1998: 104) Poměrně rizikové můţe být také poskytování licencí na výrobu, protoţe se stále častěji stává i to, ţe odběratel licence vyvine díky tomu vlastní produkt, který však jiţ nepodléhá licenční smlouvě, a poté jej nabídne na trhu za výrazně niţší cenu, protoţe náklady na vývoj byly minimální. Taková zbraň potom nejen komerčně konkuruje technice původního dodavatele, ale můţe se proti němu také obrátit ve válečném konfliktu. Podobné kopírování se ale někdy děje i bez jakéhokoli licenčního základu, tedy např. díky technologické špionáţi či půjčování zbraní pro účely testů při výběrových řízeních. Z hlediska kopírování zahraničních zbraní v současnosti představuje jednoznačně hlavní problém Čína a její tendence duplikovat zejména ruskou vojenskou techniku, coţ výrazně poškozuje vztahy obou zemí a vede k tomu, ţe rusko-čínské zbrojní transfery prudce klesají. (Chang 2007) V souvislosti se zbrojním exportem je nutno zmínit i termín „závody ve zbrojení“, coţ je situace, kdy se dva aktéři (státy nebo bloky států) pokoušejí překonat jeden druhého v oblasti zbrojení s konkrétním cílem, obvykle aby v případě války mohly čerpat z větších zdrojů nebo aby moţného útočníka odstrašily vysokou (kvalitativní či kvantitativní) úrovní svojí výzbroje. Tato snaha často vede k tomu, ţe na kaţdý krok jedné strany ve zbrojení strana druhá zákonitě zareaguje nějakým protiopatřením, čímţ vzniká tzv. zbrojní spirála, jeţ pak vede ke zvyšování výdajů na zbrojení, coţ můţe skončit i „uzbrojením“, tzn. ztrátou schopnosti jednoho z aktérů sledovat postup ostatních. (Mareš 2006: 11) Exportér zbraní ovšem můţe závody ve zbrojení aktivně podporovat tím, ţe prodává vojenskou techniku oběma stranám, coţ můţe mít značně rozmanité výsledky. Jednou z moţností je „smíření se“ obou stran s takovým paradoxem, coţ vede k jejich dalším nákupům zbraní z téhoţ zdroje (příkladem jsou dodávky ruských zbraní do Číny a Indie). Častějším výsledkem je ale situace, kdy se jeden z odběratelů obrátí na jiný zdroj, kdeţto ten druhý zůstane u původního (tak je tomu např. u ruských dodávek do Etiopie a Eritreje, z nichţ první se začíná orientovat spíše na USA). Motivace pro podporu závodů ve zbrojení můţe být rozmanitá; zdánlivě se jedná čistě o ekonomický zisk (a nejčastěji tomu tak skutečně je), existují ovšem i jisté situace, kdy se dodavatel snaţí tímto způsobem zvýšit svůj vliv na dění v příslušném regionu. (Dyčka 2007)
13 3 Vybraní vývozci
Odpověď na obligátní otázku, která země je vlastně největší vývozce zbraní, není zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. V prvních měsících kaţdého roku zveřejňuje řada zemí informace o svém exportu vojenské techniky za uplynulý rok, nejčastěji v podobě čísla, které udává finanční hodnotu exportovaných zbraní. Zdánlivě by proto nemělo být obtíţné tato čísla od hlavních vývozců „sesbírat“ a vytvořit ţebříček. Situace je však mnohem komplikovanější, protoţe vypovídací hodnota takových čísel můţe být značně zkreslená nebo omezená. Příčin je několik. Například kaţdá země do onoho udávaného čísla zahrnuje něco jiného. Pro některé jsou to jen dodávky nově vyrobených zbraní, kdeţto jiné státy započítávají také mj. reexport, dodávky náhradních dílů, modernizační programy nebo nejrůznější dodatečné sluţby (údrţbu, opravu, výcvik apod.). Liší se rovněţ pojetí z hlediska času a stavu obchodů, protoţe některé státy publikují aktuální finanční hodnotu dodávek, jeţ byly za ten který rok opravdu „fyzicky“ uskutečněny (tzn. zbraně byly doopravdy přesunuty od dodavatele k odběrateli), zatímco jiné udávají finanční hodnotu dodávek, které se ten který rok jen uskutečnit měly (ovšem s tím, ţe zprávy neříkají nic o tom, zda se to opravdu stalo). Spojené státy americké tedy někdy udávají aţ šest (a to značně odlišných) čísel, jeţ mají popisovat finanční hodnotu exportu vojenského materiálu. Vedle toho někteří vývozci dokonce ani nesdělují, co do onoho „svého“ čísla vůbec zahrnují, případně nezveřejňují ţádná čísla (jako Čína). Další problém se týká samotných financí, neboť na zdánlivě velkých změnách finančních hodnot exportu vojenské techniky se nezanedbatelnou měrou podílí inflace nebo změny kursů měn, v posledních letech zejména nezvykle výrazný pokles amerického dolaru. To lze do jisté míry řešit přepočítáváním zveřejněných částek na fixní cenovou hladinu, ale i tak je třeba tato čísla pojímat pouze orientačně. Vedle toho se projevuje i specifický problém, jenţ se týká cen konkrétních typů zbraní z určitých zemí, resp. konkrétních cen objednávek. Dlouhodobě platí, ţe technika od některých dodavatelů je zřetelně levnější neţ srovnatelná technika konkurence. Vhodným příkladem je Ruská federace, jejíţ zbraně jsou nabízeny za částky běţně o čtvrtinu aţ třetinu niţší neţ typy z USA nebo západní Evropy. Výsledkem je, ţe Rusko je v ţebříčcích sestavovaných podle finančních hodnot vývozu „znevýhodněno“, tj. zaujímá niţší pozici, neţ jaká by mu zřejmě měla náleţet podle reálného mnoţství prodané techniky, kdeţto dlouholetý náskok USA je částečně způsoben rovněţ vysokými cenami amerických zbraní. Tyto ţebříčky také mnohdy zkreslují prodeje repasovaných starších zbraní, které jsou pochopitelně mnohem levnější neţ zbraně nově vyrobené. (SIPRI 2010b)
14 Tabulka 1: Oficiálně udávané finanční hodnoty zbrojního exportu některých vývozců Země 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 Celkem USA 12,87 9,17 10,06 11,11 11,75 12,05 12,57 12,79 92,36 Francie 3,73 4,31 6,03 5,85 9,70 5,19 5,49 6,18 46,48 Rusko 3,68 3,71 4,82 5,40 5,78 6,13 6,50 7,40 43,41 Velká Británie 3,45 3,07 1,89 1,99 2,79 2,79 2,72 4,15 22,83 Izrael 1,76 2,00 2,00 2,35 2,60 2,60 3,00 3,00 19,31 Německo 0,93 0,50 0,43 1,81 1,54 2,22 1,87 1,41 10,71 Švédsko 0,65 0,45 0,51 0,96 1,08 1,28 1,53 1,42 7,87 Všechny hodnoty jsou uvedeny v miliardách amerických dolarů. U zemí s jinými měnami byl proveden přepočet podle kursu amerického dolaru pro rok 2007 (0,7345 euro za dolar, 0,4993 britské libry za dolar, 6,763 švédské koruny za dolar). (SIPRI 2010c)
Bylo by tedy asi podstatně vhodnější sestavit ţebříček vývozců podle skutečného objemu vojenské techniky, jeţ se z těchto zemí dostala na světový trh se zbraněmi. K tomu lze velmi dobře vyuţít metodologii Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI), která je postavena na systému Trend Indication Values (TIV). Nejedná se o skutečné finanční hodnoty zbrojních zakázek, nýbrţ o jakési „virtuální ceny“, které jsou pevně stanovovány pro konkrétní druhy zbraní, čímţ se eliminuje nejen inflace či změny kursů měn, ale také rozdíly v cenách západní a ruské techniky. Například dvoumístný víceúčelový bojový letoun má dle TIV fixní cenu 50 milionů „virtuálních dolarů“, coţ je zároveň cena, za jakou se americký typ této kategorie F-15E Strike Eagle prodával v roce 2000. V současnosti se sice F-15E prodává za sumu zhruba 100 milionů dolarů, kdeţto jeho ruský protějšek Su-30MK vyjde na přibliţně 40 aţ 50 milionů dolarů, ovšem právě díky metodologii TIV se to nemůţe v těchto ţebříčcích projevit. Vypovídací hodnota pořadí TIV je proto evidentně vyšší, resp. lépe odráţí vojenský význam těchto zbraní na trhu. Současně je ovšem nutno upozornit, ţe tato metoda má i určité nevýhody. SIPRI totiţ sleduje a zaznamenává jenom transfery „velkých konvenčních zbraní“ (MCW, Major Conventional Weapons), resp. konkrétních sedm kategorií, jimiţ jsou obrněná vozidla, dělostřelecké systémy, řízené rakety, letadla, válečné lodě, motory a senzory. SIPRI se tedy např. vůbec nezabývá dodávkami malých ručních střelných zbraní či modernizačními programy. To sice opět můţe způsobit jisté zkreslení, přesto však metoda TIV poskytuje lepší představu o situaci na světovém zbrojním trhu. (SIPRI 2010b)
15 Tabulka 2: Největší vývozci zbraní na počátku 21. století podle TIV # Země 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 Celkem 1 USA 7,22 5,69 5,09 5,60 6,75 6,60 7,39 7,66 6,09 6,80 64,89 2 Rusko 3,99 6,01 5,77 5,20 6,26 5,32 6,16 5,24 6,03 4,47 54,45 3 Německo 1,60 0,82 0,89 1,70 1,07 1,88 2,51 3,00 2,50 2,47 18,44 4 Francie 1,06 1,27 1,31 1,29 2,19 1,63 1,58 2,34 1,83 1,85 16,35 5 Velká Británie 1,48 1,26 0,92 0,62 1,18 0,92 0,81 0,99 1,03 1,02 10,21 6 Nizozemí 0,28 0,20 0,24 0,34 0,21 0,58 1,22 1,32 0,55 0,61 5,56 7 Čína 0,27 0,50 0,52 0,63 0,28 0,31 0,60 0,41 0,54 0,87 4,93 8 Itálie 0,19 0,22 0,40 0,31 0,21 0,74 0,53 0,71 0,42 0,59 4,32 9 Švédsko 0,31 0,83 0,19 0,52 0,31 0,54 0,42 0,37 0,46 0,35 4,27 10 Izrael 0,35 0,36 0,41 0,36 0,61 0,32 0,28 0,38 0,27 0,76 4,11 11 Ukrajina 0,29 0,66 0,24 0,43 0,20 0,28 0,56 0,80 0,27 0,21 3,95 12 Španělsko 0,05 0,01 0,12 0,16 0,06 0,11 0,76 0,57 0,60 0,93 3,34 13 Švýcarsko 0,18 0,19 0,16 0,17 0,25 0,27 0,31 0,32 0,47 0,27 2,58 14 Kanada 0,11 0,13 0,17 0,26 0,27 0,24 0,23 0,34 0,24 0,18 2,15 15 Jiţní Korea 0,01 0,17 0,00 0,10 0,03 0,05 0,09 0,23 0,08 0,16 0,92 16 Bělorusko 0,30 0,05 0,07 0,08 0,05 0,02 0,04 0,01 0,29 0,00 0,90 Všechny hodnoty jsou uvedeny v miliardách „virtuálních dolarů“ a pořadí je sestaveno podle posledního sloupce, tzn. celkového vývozu za deset sledovaných let. (SIPRI 2010a)
Ţebříčky největších vývozců podle TIV zjevně vykazují značné rozdíly oproti ţebříčkům, které jsou sestavovány podle oficiálních finančních objemů zbrojního vývozu. Na první pozici sice zůstávají Spojené státy, ale jejich náskok je daleko méně výrazný. Rusko celkově zaujímá pouze těsně druhou pozici za USA a v některých letech bylo dokonce největším dodavatelem vojenské techniky na světě vůbec. Teprve s velkým odstupem následují západoevropské státy. Značně zajímavá je vysoká pozice Ukrajiny, jeţ prodává především modernizovanou (a proto celkem levnou) techniku z období studené války. Metodologie TIV „pomáhá“ také Číně, která vyváţí stále větší objemy levných zbraní, zejména do států třetího světa. Naopak snad nejvíce je z hlediska TIV „poškozen“ Izrael, který vesměs exportuje vysoce kvalitní a sofistikovanou, a proto poměrně drahou techniku, a to včetně výrobků, jejichţ transfery SIPRI nesleduje (mj. modernizační „balíky“ pro starší typy zbraní).
16 Pro podrobnější analýzu bylo zvoleno celkem 21 exportérů. Na prvním místě samozřejmě Spojené státy americké jako největší světový vývozce vojenské techniky, největší exportéři ze západní Evropy (tj. Velká Británie, Francie, Německo, Itálie, Nizozemí, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko), Kanada, dva největší exportéři ze středovýchodní Evropy (neboli Polsko a Česká republika), Izrael, tři nejdůleţitější post-sovětské republiky (Rusko, Bělorusko a Ukrajina), tři regionální velmoci (Čína, Brazílie a Jihoafrická republika), Jiţní Korea coby příklad vývozce na vzestupu a jako specifický případ Japonsko. Jinak lze říci, ţe se jedná o šestnáct největších exportérů (viz předchozí tabulku) a pět dalších pozoruhodných případů; Brazílie a Jihoafrická republika jsou zajímavé také z historických důvodů, ČR a Polsko nebylo moţno opomenout a Japonsko jako „neexportující“ stát představuje kapitolu samu pro sebe. Byly vynechány země, jeţ jsou významně „poškozovány“ metodologií TIV kvůli tomu, ţe největší část jejich vývozu tvoří malé ruční střelné zbraně (mj. Rakousko nebo Belgie). Vzhledem k orientaci na metodu TIV nejsou detailně zkoumány téţ např. podíly jednotlivých dovozců na celkovém finančním objemu exportu jednotlivých vývozců, protoţe údaje ve skutečných cenách a v TIV by někdy mohly produkovat značně rozporné výsledky. Lze ještě doplnit, ţe vzhledem k narůstajícímu počtu mezinárodních zbrojních projektů se můţe zdát sloţité přiřadit mnohé moderní typy zbraní ke konkrétním zemím. Skutečnost je ale taková, ţe v naprosté většině zbrojních projektů lze identifikovat jeden stát, který hraje (ať uţ formálně, nebo fakticky) vedoucí úlohu, případně také odpovídá za vývoz příslušného typu do zahraničí. To zohledňuje i databáze SIPRI, jeţ většinu mezinárodních zbrojních produktů řadí k „primárním“ účastníkům. Existují pouze dvě důleţité výjimky, a sice letouny značky Airbus a vrtulník NH90, které jsou v databázi zařazeny pod hlavičkou „Multiple sellers“ a u nichţ se skutečně nedá jasně určit „vedoucí“ stát. Proto bude export obou popsán zvlášť v kapitole 4.1, která se zabývá internacionalizací zbrojní produkce.
17 3.1 Spojené státy americké
USA jsou v podstatě uţ od skončení druhé světové války největším světovým exportérem zbraní. Tato situace je výsledkem několika faktorů, z nich zřejmě nejdůleţitější je výjimečný vědecký, technický a výrobní potenciál USA. Jiţ během druhé světové války se Amerika stala „zbrojnicí demokracie“ a vybudovala mimořádnou produkční sílu, jeţ pokračovala v činnosti i během studené války, kdy zásobovala vojenskou technikou prakticky všechny demokratické země západního světa a navíc řadu nedemokratických, avšak přesvědčivě antikomunistických, resp. prozápadních reţimů třetího světa. Největšími odběrateli byly od počátku téměř všechny členské státy NATO, jejichţ vyzbrojování bylo (a je) na USA v podstatě závislé. Výjimku zde představuje pouze Francie, která sice v 50. letech rovněţ odebírala veliké objemy amerických zbraní, ale postupně vybudovala relativně nezávislý zbrojní průmysl a od poloviny 60. let její příjem techniky z USA zřetelně poklesl. Kromě zemí NATO byly největšími odběrateli zbraní americké výroby pravicové (převáţně vojenské) reţimy Jiţní a Střední Ameriky (mj. Brazílie, Argentina, Chile, Paraguay nebo Mexiko), dále američtí spojenci ve východní a jihovýchodní Asii (tedy např. Japonsko, Jiţní Korea, Tchaj-wan, Thajsko, Jiţní Vietnam, Filipíny, Malajsie, Indonésie a Singapur), Austrálie, Pákistán, Izrael, Írán pod vládou šáha Pahlávího, prozápadní arabské státy (především Egypt, Saúdská Arábie, Kuvajt, Jordánsko, Spojené arabské emiráty, Tunisko nebo Maroko) a některé prozápadní africké reţimy (svého času např. Keňa, Nigérie a Somálsko), přestoţe je pravdou, ţe subsaharská Afrika nepředstavovala během studené války pro USA nikdy prioritní oblast zájmů. (SIPRI 2010a) Pro zbrojní exportní politiku USA během studené války je charakteristická hlavně vysoká politizace exportu, tj. tendence exportovat spojencům, případně neutrálním zemím (významné objemy americké techniky proto získaly i Švédsko a Švýcarsko). Z toho pak pramení i fakt, ţe export do většiny států třetího světa se omezoval na období, kdy v nich panovaly proamerické reţimy; pokud je (nejčastěji nějakým převratem) vystřídala vláda orientovaná jinak (zpravidla spíše na Sovětský svaz a „socialismus“), šance získat americkou techniku se stala minimální. Typickým příkladem můţe být Kambodţa. Specifickým případem je Írán, kam USA dodávaly špičkovou techniku aţ do roku 1979, kdy šáhovu monarchii svrhla islámská revoluce, která se ostře vymezila proti USA. Během následné irácko-íránské války Amerika víceméně oficiálně podporovala Irák (byť dodávky zbraní reţimu Saddáma Husajna nebyly zdaleka tak rozsáhlé, jak se často tvrdí), ale kromě toho proběhlo i několik zbrojních obchodů s Íránem. Jednalo se o součást aféry známé jako Írán-Contra, v níţ šlo o prodej zbraní Íránu výměnou za pomoc při
18 vyjednávání o osudu rukojmích na Středním východě a rovněţ o snahu získat finance, které se pouţívaly pro ilegální podporu protikomunistických guerill v Nikaragui. Skandál Írán-Contra představuje jeden z mála případů, kdy motivem exportu americké techniky nebylo spojenectví s odběratelem, ale převáţně finanční zájmy. (SIPRI 2010a) Pro jasně převládající politickou motivaci amerického zbrojního exportu rozhodně svědčí i Agentura pro obrannou bezpečnostní spolupráci (Defense Security Cooperation Agency), jeţ tvoří součást amerického ministerstva obrany a dohlíţí na prakticky veškerou kooperaci USA s vládami jiných zemí ve vojenském oboru. Součástí jejího portfolia je proto i známý program Foreign Military Sales, v jehoţ rámci mohou cizí ozbrojené síly kupovat americkou techniku za zvýhodněných podmínek, jelikoţ nevyjednávají s výrobci (tedy komerčními zbrojovkami), nýbrţ s americkou vládou. Ta na pořízení americké techniky často poskytuje půjčky či úvěry, případně část obchodu i sama jednostranně financuje. Právě program Foreign Military Sales je hlavním nástrojem pro dodávání amerických zbraní především do rozvojových zemí, přestoţe je hojně vyuţíván také ze strany vyspělých států. Ale vedle něj zajišťuje agentura DSCA i jiné formy spolupráce, jako je stavba vojenských základen (Foreign Military Construction), přímá finanční podpora zahraničních ozbrojených sil (Foreign Military Financing) a další rozmanité podoby kooperace (Military Assistance Program). Díky rozsáhlému portfoliu DSCA tak můţe vláda USA své spojence nejen vyzbrojovat, ale také zajistit provoz a údrţbu techniky, výcvik a jinou pomoc při budování ozbrojených sil. Ţádná jiná mocnost na světě nedisponuje těmito kapacitami na srovnatelné úrovni. (DSCA 2008) Největšími odběrateli americké vojenské techniky zůstávají nadále země NATO a klíčoví spojenci USA mimo Evropu, tedy země jako Japonsko, Jiţní Korea, Izrael, Egypt či Saúdská Arábie. Přesto lze ale pozorovat určité pozoruhodné změny, z nichţ některé mají kořeny ještě v období studené války. V řadě zemí se postupně rozvinul samostatný zbrojní průmysl, díky němuţ se dříve téměř absolutní závislost na amerických zbraních omezila (snad nejznámějším příkladem je Japonsko, ale podobný proces probíhá také mj. v Jiţní Koreji). Sníţil se význam exportu do Latinské Ameriky, coţ jednoznačně souvisí s nástupem levicových reţimů, jejichţ vůdci usilují o větší nezávislost regionu na USA. Tato asertivní politika způsobuje, ţe ochota USA vyzbrojovat tyto reţimy klesá, coţ je poté přivádí k orientaci na Rusko nebo Čínu (to se týká hlavně Venezuely či Bolívie). Naopak mezi nové (a stále důleţitější) odběratele americké techniky se v poslední době zařadily země středovýchodní Evropy (např. Polsko a Rumunsko) nebo Indie (a v souvislosti s tím lze pozorovat i postupný pokles exportu zbraní do Pákistánu). Pomalu, avšak jistě vzrůstá zájem USA o vliv v Africe, coţ se odráţí ve zvyšování vývozu do některých subsaharských zemí. (SIPRI 2010a)
19 Vyjmenovat americké zbraně, které dosahují největších vývozních úspěchů, je ale značně sloţité, protoţe komplexní výčet by zřejmě zabral ohromný prostor. Americký technologický a výrobní potenciál umoţnil vývoj a výrobu mnoha výjimečně úspěšných typů techniky, které se prosadily v desítkách zemí světa. Na tomto místě tedy bude uvedeno jen několik vhodných příkladů. Z pozemní techniky tak lze jmenovat mj. tanky M60 Patton a M1 Abrams, obrněný transportér M113, bojová vozidla pěchoty AIFV, kolová vozidla Cadillac Gage LAV, taţené i samohybné houfnice ráţe 155 mm, samohybný dělostřelecký raketomet MLRS, protitankové řízené střely TOW (právě ty tvořily největší součást obchodu v rámci skandálu Írán-Contra) či protiletadlové raketové systémy HAWK a Patriot. Mezi leteckou technikou se dá vyjmenovat dlouhá řada stíhacích nebo víceúčelových bojových letounů, mezi nimi F-104 Starfighter, F-4 Phantom II, A-4 Skyhawk, F-5 Freedom Fighter, F-15 Eagle či F-16 Fighting Falcon (ten byl zatím exportován do 25 zemí, jejichţ letectva provozují dohromady přibliţně 2400 kusů), dále mnoho typů lehkých letounů značek Cessna a Piper, transportní letouny (především nesmírně vydařený C-130 Hercules, který je vyráběn jiţ přes padesát let), velké mnoţství nejrůznějších typů vrtulníků od víceúčelových (jako Bell 205) přes dopravní (CH-47 Chinook) aţ po bitevní (jako populární AH-1 Cobra a AH-64 Apache). Navíc americké firmy nabízejí velké spektrum leteckých motorů, palubní elektroniky a výzbroje. (SIPRI 2010a) Nejspíše jediný obor, v němţ není pozice amerického zbrojního průmyslu tak silná, tvoří námořní technika. Souvisí to s faktem, ţe se loďstvo USA po druhé světové válce zaměřilo na globální oceánské operace, a tak se loďařský průmysl záhy specializoval na stavbu největších válečných plavidel, tedy letadlových lodí, křiţníků, torpédoborců a fregat, a jen v minimálním měřítku se stavěly pobřeţní čluny. Stejně tak americké loděnice zcela přestaly stavět ponorky s dieselelektrickým pohonem a zaměřily se výhradně na nukleární třídy. To ovšem paradoxně vedlo k oslabení pozice amerických firem na světovém trhu; drtivá většina vyspělých zemí se totiţ snaţí stavět velká válečná plavidla samostatně (do značné míry se dosud jedná o otázku „národní hrdosti“), zatímco „slabší“ státy mají zájem především o menší plavidla, jakými jsou korvety, hlídkové či raketové čluny a dieselelektrické ponorky, tedy přesně ty kategorie, které americký průmysl nabízí jen omezeně nebo vůbec. Mezi hlavní úspěchy proto patří odprodeje vyřazených velkých lodí, jako byly torpédoborce tříd Fletcher a Gearing a fregaty tříd Perry a Knox. V menším měřítku byly vyvezeny některé třídy velkých člunů nebo minolovek. Přesto hrají americké zbrojovky v oboru válečných lodí poměrně důleţitou roli, protoţe fungují jako subdodavatelé, tj. zajišťují motory, senzory či výzbroj pro řadu tříd menších plavidel, jeţ jsou produkovány evropskými loděnicemi. (SIPRI 2010a)
20 Mezi významné procesy v americkém zbrojním průmyslu v poslední době patří slučování firem, resp. akvizice menších firem většími korporacemi. To spolu s obrovským potenciálem amerického průmyslu jako takového vede k faktu, ţe z deseti největších zbrojních firem světa je sedm amerických, a to Lockheed Martin, Boeing, Northrop Grumman, General Dynamics, Raytheon, L-3 Communications a United Technologies. (Defense News 2009) Typická je ale téţ vzrůstající tendence amerických zbrojovek podílet se na mezinárodních projektech zbrojní spolupráce, ať uţ jde o nabídky licenční výroby, společnou výrobu nebo společný vývoj. Je to poměrně zásadní posun od převáţně izolacionistického postoje, který začal postupně slábnout po druhé světové válce a prakticky zmizel v polovině 70. let, kdy se americké zbrojovky staly naopak největšími proponenty globalizace a internacionalizace vojenské výroby. Nyní zbraně „Made in USA“ běţně obsahují velké procento zahraničních součástí, nejvíce ze zemí NATO, Japonska a Izraele. Dobrým spojencům USA se běţně povoluje licenční produkce amerických zbraní, mnohdy v lokálně modifikované verzi, jeţ odpovídá specifickým poţadavkům daného odběratele (to se v největší míře týká Japonska). Uvádí se, ţe právě taková internacionalizace, která následně vede ke sniţování nákladů a zdravé konkurenci, je jednou z hlavních příčin síly amerického zbrojního průmyslu. (Brooks 2005: 80-128) Jako nejvhodnější příklad ze současnosti se dá uvést projekt bojového letounu F-35 Joint Strike Fighter, který lze z určitých hledisek povaţovat za největší zbrojní program všech dob. Cílem je vyvinout lehký aţ střední víceúčelový letoun, jenţ perspektivně nahradí letadla F-16, F/A-18 a Harrier nejen v ozbrojených silách USA, ale i v letectvech a námořnictvech dalších zemí. Na projektu se jako hlavní partner Ameriky podílí Velká Británie, ale kooperační status má navíc šestice dalších členských zemí NATO (Kanada, Itálie, Nizozemí, Norsko, Dánsko a Turecko) a tři důleţití mimoevropští spojenci USA (Austrálie, Izrael a Singapur); výhledově se očekává zapojení Japonska (a moţná Indie). Účastníci se na projektu podílejí jak finančně, tak konkrétními vědeckými a technologickými příspěvky; po rozběhnutí sériové produkce se předpokládá její rozptýlení do továren v účastnických zemích. Mezinárodním se stal i projekt protiraketové obrany USA, na němţ se aktivně podílejí např. Velká Británie, Německo, Itálie, Japonsko a (v menším měřítku) také Česká republika.
21 3.2 Velká Británie
Postavení Velké Británie jako významného exportéra vojenské techniky má rovněţ velice dlouhou tradici, jeţ těsně souvisí mj. s dominantním globálním postavením britského impéria v devatenáctém století, kdy byla Velká Británie označována za „dílnu světa“. Britský zbrojní průmysl byl v té době bezkonkurenčně nejsilnější na světě, a to z hlediska technické úrovně i objemu produkce. Jeho postavení (ostatně jako vlastně celé postavení Velké Británie) se však značně oslabilo v důsledku druhé světové války, po níţ získaly dominantní postavení ve světě USA a Sovětský svaz. Ale i během studené války se Velká Británie pohybovala na nejvyšších místech ţebříčku vývozců zbraní, obvykle na třetím místě po obou supervelmocích, někdy na místě čtvrtém po Francii. Stejně jako v případě USA lze konstatovat vysokou míru politizace zbrojního exportu, tj. tendenci prodávat vojenskou techniku pouze spojeneckým zemím. Další společný rys představuje rozsáhlé poskytování dalších sluţeb, především výcviku a technické podpory. Dokonce lze říci, ţe americké programy podpory zahraničních ozbrojených sil byly do značné míry inspirovány britskými aktivitami v tomto sektoru; Američané ovšem portfolio nejen výrazně rozšířili co do spektra nabízených činností, ale i ohromně kvantitativně zvětšili, takţe za studené války snadno překonali britský vzor. Z hlediska hlavních odběratelů představuje Velká Británie zajímavý případ zejména díky své koloniální minulosti. Evropské země NATO (podobně jako neutrální státy, tedy Švédsko, Švýcarsko, Finsko či Irsko) byly a jsou důleţitými odběrateli britské zbrojní produkce, ovšem největší objem výroby tradičně směřuje do bývalých dominií a kolonií, resp. členských zemí britského Commonwealthu. Nejvýznamnějšími uţivateli britských zbraní mimo Evropu je tak trojice „anglosaských“ zemí, tedy Kanada, Austrálie a Nový Zéland, vedle nich řada bývalých arabských kolonií na Středním východě, tj. např. Saúdská Arábie, Jordánsko, Bahrajn, Omán, Egypt, Kuvajt nebo Spojené arabské emiráty, dále Izrael (přestoţe jeho vztahy s Británií byly především v 50. a 60. letech dost proměnlivé), Írán (díky vládě šáha Pahlávího), některé státy subsaharské Afriky (na prvním místě Jihoafrická republika, kromě ní rovněţ Nigérie, Ghana, Keňa, Zambie či Zimbabwe), Indie a Pákistán, Srí Lanka, Thajsko, Indonésie, Malajsie nebo Singapur. Pro nemálo z těchto zemí navíc platilo, ţe jejich ozbrojené síly byly budovány pod přímým britským dohledem, resp. podle britského vzoru, v některých případech dokonce i za aktivního působení britských vojáků (snad nejznámějším příkladem je Omán). Kromě toho se britská technika výrazně prosadila u pravicových vojenských reţimů v Latinské Americe, mj. v Brazílii, Chile a paradoxně i v Argentině. (SIPRI 2010a)
22 Politizaci britského zbrojního exportu prokazuje (podobně jako v případě USA) spojitost dodávek s politickou orientací reţimu v zákaznické zemi. Z toho pramení např. téměř nulový vývoz vojenské techniky do Egypta za vlády prezidenta Násira či zastavení dodávek do Íránu po svrţení šáha islámskou revolucí. Po skončení studené války se rozloţení britského exportu příliš nezměnilo, pouze přibyli noví zákazníci v podobě zemí středovýchodní Evropy (včetně České republiky). V ţebříčku zbrojních exportérů ovšem Británie relativně poněkud oslabila, protoţe došlo k vzestupu Ruska, Francie a Německa, takţe Británie prakticky končí zpravidla na čtvrtém aţ pátém místě. Klíčovými zákazníky britských zbrojovek nadále zůstávají (vedle členských států NATO) země jako Austrálie, Indie, Malajsie, Jordánsko nebo Saúdská Arábie. (SIPRI 2010a) Právě vývoz do posledně jmenované země ale nedávno způsobil skandál, jehoţ následky stále nebyly úplně vyřešeny; jedná se o objednávku 72 bojových letounů Eurofighter Typhoon a příslušné výzbroje pro saúdské letectvo, která byla zřejmě doprovázena rozsáhlou korupcí ze strany zbrojovky BAE Systems. V podstatě se ovšem nejedná o nic překvapivého, neboť kontrakty na vojenskou techniku pro Saúdskou Arábii se s úplatky pro členy královské rodiny spojovaly prakticky vţdycky. (DID 2009) Na tomto místě se dá ještě připomenout, ţe značka BAE Systems je s největší pravděpodobností zapojena rovněţ do korupčních skandálů v souvislosti s prodejem švédsko-britských letounů Gripen. Zajímavou skutečností je nepochybně to, ţe Velká Británie je také největším zahraničním dodavatelem vojenské techniky do USA. To zajisté souvisí s pověstnými „zvláštními vztahy“ obou mocností po druhé světové válce. Americké ozbrojené síly pouţívají mj. letouny Hawk a Harrier a transportní letadla Shorts-330, protiletadlové raketové systémy Rapier, lehké taţené houfnice M777 nebo některé třídy menších plavidel; řada britských zbraní je v USA vyráběna licenčně, resp. v upravených „amerikanizovaných“ podobách. Kromě toho probíhá i postupné propojování amerických a britských zbrojovek, jelikoţ některé původně americké firmy (např. producent obrněných vozidel či dělostřeleckých systémů United Defense) se staly součástmi původně britské (ačkoli dnes fakticky nadnárodní) zbrojovky BAE Systems. O velice těsných vztazích Spojených států a Velké Británie v sektoru vojenské techniky svědčí také skutečnost, ţe Velká Británie představuje nejdůleţitějšího zahraničního partnera USA ve výše zmíněném programu bojového letadla F-35 Lightning II. Obecně lze ještě říci, ţe britské firmy jsou (a to nejen v případě USA) poměrně ochotné poskytovat práva na licenční produkci; mezi největší licenční výrobce britské techniky patří (opět vedle zemí NATO) Švýcarsko, Austrálie a Indie, ale poněkud překvapivě ne Kanada. (SIPRI 2010a)
23 Společnost BAE Systems je ale v kaţdém případě největší britskou zbrojovkou a druhým největším producentem vojenské techniky na světě, resp. největší neamerickou zbrojní firmou vůbec. Stejně jako pro jiné podobné společnosti je pro ni velmi charakteristická participace na celoevropském trendu propojování a slučování zbrojních firem, coţ dokládají mj. společnosti MBDA a Thales, jeţ vznikly fúzemi významných britských, francouzských a italských firem, které vyrábějí mj. řízené rakety a vojenskou elektroniku. Podobně jako v případě USA lze jen obtíţně vyjmenovávat komerčně úspěšné typy britské techniky, neboť Británie patří do malé skupiny zemí, které jsou schopné víceméně samostatně zajišťovat takřka kompletní sortiment pozemních, vzdušných i námořních zbraní. Proto se na tomto místě rovněţ objeví jen několik ilustrativních příkladů z různých sektorů. Mezi pozemní technikou lze uvést především tanky typů Chieftain a Challenger, bojová vozidla pěchoty Warrior, lehká obrněná vozidla na kolech (Shorland, Tactica atd.) i pásech (Spartan, Scorpion atd.), taţené houfnice ráţe 105 a 155 mm (v poslední době hlavně lehký typ M777), protiletadlové raketové systémy (Rapier, Blowpipe nebo Javelin) a protitankové střely (Swingfire). Mezi bojovými letouny jsou to zejména stroje Tornado a Jaguar (ten je výsledkem britsko-francouzské spolupráce, ale zpravidla se povaţuje spíše za britský stroj) a typ Harrier s kolmým startem, nově také mezinárodní Typhoon (který vznikl také jako mezinárodní projekt, avšak za jeho vývoz je odpovědná firma BAE Systems). Tradičně úspěšné jsou britské cvičné a lehké bojové letouny (dříve Strikemaster a dnes Hawk; druhý uvedený provozuje přinejmenším šestnáct zemí v celkovém počtu přes 870 exemplářů) a víceúčelové vrtulníky, mj. typ Lynx (tradiční „vrtulníková“ firma Westland je dnes součástí britsko-italské korporace AgustaWestland). Speciálně je nutno uvést firmu Rolls-Royce, jeţ je jedním z největších dodavatelů leteckých motorů na světě. Velká Británie je výjimečně silná i v oboru lodí a řadě zemí dodává menší plavidla, zejména fregaty a hlídkové a raketové čluny (k úspěšným se řadí fregaty třídy Leander či čluny třídy Province); pro zajímavost lze dodat, ţe v minulosti poskytla několika zemím i letadlové lodě. (SIPRI 2010a)
24 3.3 Francie
Síla francouzského zbrojního průmyslu také souvisí s koloniální minulostí této mocnosti, ale vzestup Francie na pozici jednoho z nejdůleţitějšího zbrojních exportérů měl poněkud jiný průběh neţ u Velké Británie. Francouzský zbrojní průmysl byl totiţ těţce zdevastován druhou světovou válkou a francouzské ozbrojené síly byly v prvních poválečných letech zcela závislé na importu zejména z USA a Velké Británie. Od poloviny 50. let však Francie začala usilovat o nezávislejší politickou a vojenskou pozici a tento proces ještě zesílil po návratu Charlese de Gaulla. Od přelomu 50. a 60. let tak Francie cílevědomě budovala silný zbrojní průmysl, jenţ by jí dovolil maximálně nezávislé jednání v zahraničně-politické a bezpečnostní oblasti. Díky tomu se Francie vypracovala na technologickou úroveň odpovídající světové špičce, ale tento postup byl podle očekávání nákladný, coţ Francii nutilo přijmout poměrně agresivní vývozní strategii, aby bylo moţné vysoké náklady pokrývat. Zbrojní export však současně slouţil jako účinný prostředek prosazování francouzského politického a ekonomického vlivu, nezávislého na USA i Sovětském svazu. (NIC 2000: France 1 a 9-10) Podobně jako v případě Velké Británie lze všeobecně konstatovat, ţe mezi nejdůleţitější zákazníky zbrojního průmyslu se řadí členské země NATO a dřívější kolonie. Pro zahraniční politiku Paříţe hraje tradičně hlavní roli udrţení vlivu v Africe, a to v severní i subsaharské, a tak je logické, ţe vysoké procento francouzského zbrojního exportu vţdy směřovalo právě do „pro-francouzských“ afrických zemí. Šlo zejména o Alţírsko, Libyi, Egypt, Maroko, Tunisko, Mauretánii, Senegal, Dţibuti, Kamerun, Čad, Kongo, Gabun, Botswanu, Niger, Nigérii, Togo a Jihoafrickou republiku. Za druhý nejvýznamnější region lze povaţovat Střední východ, kde Francie dokázala zdatně konkurovat americkým a britským dodávkám. Za nejvýznamnějšího odběratele výrobků francouzského zbrojního průmyslu v regionu platil v průběhu 50. a 60. let Izrael, ovšem po šestidenní válce v roce 1967 na něj Francie uvalila embargo a více dodávala do arabských států. Posléze se největším zákazníkem v regionu stal Irák, kromě něj i Saúdská Arábie, Libanon, Kuvajt, Jordánsko, Omán, Katar a Spojené arabské emiráty. Dále se Francie výrazně angaţovala ve vyzbrojování Pákistánu a Indie. Za jinou tradiční zónu francouzského vlivu lze označit jihovýchodní Asii, kde se k nejdůleţitějším odběratelům zařadily Kambodţa, Thajsko, Indonésie, Malajsie a Singapur. Francie se navíc dlouhodobě podílela na dodávkách zbraní na Tchaj-wan, avšak uţ od 70. let stále více exportovala i do pevninské Číny a stala se jedním z hlavních dodavatelů zbraní do této země. Konečně posledním regionem, kde se silně prosadila francouzská vojenská technika, je Latinská Amerika. Stejně jako americký a britský
25 zbrojní průmysl se i ten francouzský významně podílel na vyzbrojování tamních pravicových antikomunistických reţimů ve státech typu Brazílie, Chile, Ekvádoru, Kolumbie, Venezuely a Peru; nejvýznamnějším zákazníkem však byla Argentina, coţ se posléze nepříjemně projevilo během její války s Velkou Británií o Falklandy v roce 1982. (SIPRI 2010a) Coby kuriozitu lze dodat, ţe skupina francouzských techniků, která do země přijela ještě před válkou, nepřestala Argentincům během války poskytovat pomoc. Celkově lze proto konstatovat, ţe také Francie se řídí převáţně politickou motivací zbrojního exportu, ale na rozdíl od USA či Velké Británie tato motivace nemá téměř absolutní význam a více se zohledňují i „pragmatické“ ekonomické faktory, o čemţ vypovídá např. rozsáhlý export do Číny. V ţebříčku největších zbrojních exportérů se Francie standardně pohybuje mezi druhým a čtvrtým místem a v některých letech byl její odstup od první pozice USA poměrně krátký. Po skončení studené války se (podobně jako v případě Velké Británie) příliš nezměnilo rozloţení hlavních zákazníků, byť se zdá, ţe se Francie začíná více orientovat na bohaté země Středního východu (hlavně Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty), jimţ lze dodávat nejvyspělejší (a tedy nejdraţší) vojenskou techniku, spíše neţ na chudé země subsaharské Afriky, které jeví zájem převáţně o jednoduché a levné zbraně (takţe se na francouzské pozice úspěšně dostává Rusko a Čína). (SIPRI 2010; NIC 2000: France 9-10) Francie je také více ochotná poskytovat práva na licenční výrobu či jiné formy technologického transferu, a to i pro relativně moderní zbraně, kdeţto dříve byly podobné nabídky (pravděpodobně v souvislosti s proslulou kauzou Mirage-Nesher-Kfir, která zřetelně poznamenala vztahy Francie, Švýcarska a Izraele) dávány převáţně pro starší typy vojenské techniky. (SIPRI 2010a) Na tomto místě je ale nutno dodat, ţe Francie v posledních letech (přes řadu úspěchů) zaznamenává i jisté problémy, především neschopnost najít dostatek zákazníků pro své nejvyspělejší (a tedy nejdraţší) typy zbraní, jako je bojový letoun Dassault Rafale nebo tank Leclerc; u druhého jmenovaného typu to dokonce uţ vedlo k tomu, ţe producent musel zavřít výrobní linku. Mezi nejdůleţitější „ryze francouzské“ dodavatele zbraní se řadí výrobce letadel Dassault Aviation, výrobce pozemní techniky Nexter (dříve GIAT Industries) nebo loděnice DCN, ale Francie je zároveň hlavním proponentem propojování evropských zbrojovek do nadnárodních korporací, o čemţ svědčí především její podíl ve firmách Thales a MBDA. Za „francouzskou“ se obvykle pokládá i vrtulníková firma Eurocopter, která sice vznikla spojením francouzské a německé značky, ale velká většina její produkce je dědictvím francouzské firmy Aérospatiale. Právě helikoptéry jsou ostatně jednou z hlavních poloţek v rozsáhlém portfoliu francouzského zbrojního průmyslu, jenţ je (podobně jako americký a britský) také schopen dodávat v zásadě kompletní sortiment vojenské techniky. V oboru vzdušné techniky jsou to vedle vrtulníků (od
26 lehkých víceúčelových po specializovaný bitevní stroj Tiger) i populární bojové letouny série Mirage (nejméně 29 zemí získalo přes 1400 kusů tří generací Mirage nazvaných III/5/50, F1 a 2000), cvičné a lehké dopravní letouny a v neposlední řadě široké spektrum leteckých motorů, elektroniky a výzbroje. Mezi pozemní technikou je třeba jmenovat nejrůznější bojová vozidla AMX (tanky, bojová vozidla pěchoty i obrněné transportéry), 120mm minomety (jeţ koupily dokonce i ozbrojené síly USA), protitankové řízené střely (dříve řada SS, dnes rakety MILAN a ERYX) nebo protivzdušné raketové komplety (jako Roland, Crotale či Mistral). Do sektoru námořní techniky se Francie asi nejvíce zapsala protilodní řízenou střelou Exocet (dosud bylo vyvezeno téměř 4500 kusů), tamní zbrojní průmysl však dodává i další typy námořní výzbroje nebo elektroniky a samozřejmě staví i vlastní válečné lodě. Francie exportuje hlavně hlídkové a raketové čluny (jako je známá řada La Combattante) a v menším měřítku i fregaty (varianty francouzské třídy La Fayette pouţívá paradoxně jak Tchaj-wan, tak komunistická Čína). Jako zvláštnost lze dodat, ţe Brazílii byla dodána i letadlová loď Clémenceau. Kromě toho Francie vyvezla do řady zemí dieselelektrické ponorky (hlavně třídu Daphné) a v dnešní době získává mnoho úspěchů se špičkovými ponorkami třídy Scorpène, které jsou produktem spolupráce se Španělskem. Druhý mezinárodní program lodí, který se začíná prosazovat i na světovém trhu, představují francouzsko-italské fregaty FREMM. (SIPRI 2010a)
27 3.4 Německo
Rovněţ výstup Spolkové republiky Německo na pozici významného exportéra zbraní měl specifický průběh. Po druhé světové válce byl totiţ německý zbrojní průmysl de facto zničen, nehledě k tomu, ţe vítězné mocnosti zpočátku zamýšlely úplnou demilitarizaci země, v níţ se vývoj a produkce vojenské techniky neměly jiţ nikdy obnovit. Realita studené války ale záhy vedla ke změně tohoto postoje a od roku 1955, kdy se Německo stalo členem Severoatlantické aliance, začal být cílevědomě budován (resp. obnovován) tamní zbrojní potenciál. (NIC 2000: Germany 3) Jiţ na konci 60. let se Německo pohybovalo v první desítce největších vývozců a v průběhu 70. let se vypracovalo do první pětky, kterou uţ od té doby neopustilo. Problémem, s nímţ se však německé zbrojovky při své snaze o vývoz musely potýkat, byl „přesycený“ trh, neboť kvůli onomu „zpoţdění“, s nímţ na světový zbrojní trh vstoupily, neměly předem jasné zákazníky. Německo nemělo globální zájmy, které měly USA a Sovětský svaz, a na rozdíl od Velké Británie nebo Francie nemohlo spoléhat na bývalé kolonie, v nichţ by si udrţovalo vliv a které by se „automaticky“ staly odběrateli zbraní. Německé zbraně proto zpočátku kupovaly především některé členské země NATO a dále čtveřice hlavních evropských neutrálních zemí, tedy Rakousko, Švýcarsko, Švédsko a Finsko. Německé firmy dodávaly zbraně i do Frankova Španělska, které tehdy nebylo členem NATO. (SIPRI 2010a) Záhy se však objevily další trhy. Demokratické vlády se usilovně snaţily napravit křivdy, kterých se Německo dopustilo na ţidovském národu, takţe jiţ od počátku 60. let se německý zbrojní průmysl stal významným dodavatelem techniky pro Izrael. Ale paradoxně v kontrastu s tím byla vyuţita i určitá „aktiva“ z nacistické éry, resp. komunity německých přistěhovalců (v řadě případů spíše uprchlíků) v řadě zemí Latinské Ameriky, kde vládly převáţně vojenské diktatury či krajně konzervativní reţimy, které poskytovaly azyl uprchnuvším nacistům. Dnes lze s jistotou konstatovat, ţe německá vláda tajně vyuţívala sluţeb některých z nich, jako byl slavný Otto Skorzeny, aby získala kontrakty pro německý vojenský průmysl. Právě díky tomu se největšími odběrateli německých zbraní mimo Evropu staly latinskoamerické státy, hlavně Brazílie, Argentina, Chile, Peru či Uruguay. Je pravděpodobné, ţe podobné kontakty stály i za dodávkami pro Frankovo Španělsko (které bylo ostatně tou zemí, kde Otto Skorzeny po válce strávil nejdelší dobu) a Salazarovo Portugalsko. Skorzeny se asi podílel také na pololegálních transferech zbraní a vojenských technologií do některých arabských států, zejména do Egypta a Sýrie. (Lee 2004: 104-108, 184-187 a 215-219) To poté moţná pomohlo „otevřít dveře“ pro německé zbrojovky do dalších arabských zemí, jako byly Spojené arabské emiráty, Kuvajt či
28 Bahrajn, v 80. letech především Irák. Později se německé zbrojovky dokázaly prosadit rovněţ v jihovýchodní Asii (hlavně v Thajsku, Indonésii a Malajsii) a některých zemích Afriky (např. Jihoafrické republice, Súdánu, Keni nebo Nigérii). Poměrně velké dodávky směřovaly také do Indie, Pákistánu, Austrálie a Jiţní Koreje. Obecně se však dá konstatovat, ţe Německo nikdy nenašlo „výhradního“ odběratele, který by spoléhal primárně na německou techniku, přestoţe je pravda, ţe základ přinejmenším námořnictev některých států třetího světa tvoří především německé lodě. Ale častěji to fungovalo tak, ţe jisté kvalitní německé výrobky dovedly účinně zaplnit mezery v nabídce ostatních západních zemí. (SIPRI 2010a) Mimořádně zajímavá situace pro Německo nastala po skončení studené války, kdy došlo ke sjednocení obou německých států a tím také jejich ozbrojených sil. Nová německá armáda měla náhle k dispozici gigantický arzenál bývalé Německé demokratické republiky, který byl samozřejmě tvořen převáţně technikou sovětské výroby. Díky tomu mohlo Německo zahájit řadu iniciativ, jejichţ cílem bylo najít odběratele právě pro tyto zbraně, v některých případech poněkud modernizované. (NIC 2000: Germany 7-8) Obrovské mnoţství ex-východoněmecké techniky proto zamířilo především do Finska, Švédska, Řecka, Indonésie, trojice pobaltských republik, Maďarska a Polska. Značné objemy těchto zbraní odebraly i USA, které je pouţívají zejména pro zkoušky a výcvik. (SIPRI 2010a) Naprosto speciální případ tvoří rozsáhlý export ex-východoněmecké techniky do Chorvatska v první polovině 90. let; na tuto zemi bylo tehdy uvaleno embargo OSN, avšak Německo je (s tichým souhlasem dalších západních zemí, které také měly zájem na vítězství Chorvatů) porušovalo. (Lee 2004: 319) V současné době zůstává německý zbrojní průmysl významným dodavatelem zbraní pro členské země NATO a rovněţ pro Jiţní Ameriku. Z arabských zemí jsou hlavními zájemci Egypt a Spojené arabské emiráty, rozsáhlý je dosud také vývoz do jihovýchodní Asie. Kombinace exportu nových a starších (tj. repasovaných ex-východoněmeckých) zbraní přispěl k tomu, ţe Německo je v poslední době třetím největším světovým vývozcem zbraní. (SIPRI 2010a) Pokud jde o sortiment německých zbrojovek, je poněkud omezenější neţ v případě jiných mocností, neboť Německo se soustředilo na koncept „neofenzivní obrany“, tj. vyvíjelo hlavně vysoce účinné taktické zbraně, jeţ měly odstrašit potencionálního útočníka (tedy patrně SSSR a země Varšavské smlouvy), ale současně by nepůsobily „provokačně“, neboť neměly dosah, který by umoţnil jejich vyuţití pro strategické útočné operace. Německo se tedy stalo jedním z hlavních světových dodavatelů obrněných bojových vozidel všeho druhu od tanků (slavná řada Leopard) přes bojová vozidla pěchoty (Marder byl vlastně první bojové vozidlo pěchoty na Západě) aţ po obrněné automobily. Největším producentem německé obrněné techniky je značka Krauss-Maffei Wegmann (KMW). Výjimečný význam mají německé zbrojovky v roli
29 subdodavatelů pro zahraniční vozidla, coţ se týká především špičkových dieselových motorů značky MTU nebo tankových děl (zdaleka nejrozšířenější tankovou zbraní západního světa je 120mm kanon pocházející od firmy Rheinmetall). Dále se Německo významně angaţovalo ve výrobě protiletadlových zbraní (kanonový komplet Gepard či raketový systém Roland). Mezi vzdušnou technikou je nutno jmenovat především menší dopravní letouny od značky Dornier a vrtulníky firmy MBB (především typ BO-105), která je nyní součástí korporace Eurocopter. Tato skutečnost vhodně ilustruje, jak se i německé firmy zapojily do celoevropského procesu propojování zbrojovek do nadnárodních konglomerátů. Německo se také vţdy velice nadšeně podílelo na mezinárodních projektech letadel, coţ ukazují např. bojové letouny Tornado nebo cvičné stroje Alpha Jet (oba typy se také dočkaly četných exportních úspěchů), a nečinilo mu problém poskytovat práva na licenční produkci i vysoce pokročilých typů techniky. Německo má velice silnou pozici i v sektoru námořních zbraní. Výjimečných úspěchů dosahují zejména dieselelektrické ponorky; německá Type 209 je rozhodně nejrozšířenější západní třídou v této kategorii plavidel na světě (třináct zahraničních odběratelů zakoupilo nebo licenčně postavilo celkem 57 jednotek) a nejnovější třída Type 212/214 (mnoha odborníky označovaná za vůbec nejlepší třídu nejaderných víceúčelových ponorek současnosti) začíná na její výsledky slibně navazovat. Německo ale se značnými úspěchy exportuje téţ hladinová plavidla pro operace u pobřeţí (tedy hlídkové čluny, výsadkové lodě a minolovky) a od 80. let i velké oceánské lodě, konkrétně fregaty a torpédoborce „rodiny“ MEKO. Obecně lze říci, ţe právě válečná plavidla dnes nejvíce přispívají k silné pozici Německa v ţebříčku exportérů zbraní a představují také kategorii techniky, jejíţ licenční produkci v zahraničí Německo nejčastěji povoluje. V sektoru námořní techniky jsou německé firmy i subdodavateli pro zahraniční loděnice, neboť zajišťují mj. lodní motory či radary. (SIPRI 2010a)
30 3.5 Itálie
Ze druhé světové války vyšla Itálie v dost specifické pozici, protoţe sice technicky patřila mezi vítězné mocnosti, ale přesto bylo faktem, ţe větší část války bojovala po boku Německa. Došlo ke změně reţimu z monarchie na republiku, země přišla o svoje zámořská území (tedy kolonie v severní a střední Africe) a její celkový mezinárodní vliv značně poklesl. Přesto však zůstal zachován relativně silný zbrojní průmysl, který záhy začal hledat exportní příleţitosti a v tomto snaţení byl úspěšný. Itálie se vypracovala do první desítky největších vývozců zbraní na světě a od počátku 70. let ji vesměs neopouštěla, k čemuţ značně přispěla mj. řada úspěchů při vývozu válečných plavidel. Jak je u členských zemí NATO obvyklé, největší část vojenské techniky italské výroby mířila do armád zemí NATO, evropských neutrálů a Austrálie. Navíc se italské značky výrazně prosadily v Jiţní Americe, především v Argentině, Bolívii, Brazílii, Ekvádoru, Peru a Venezuele. Patrně k tomu (podobně jako v případě Německa) mohly přispět i aktivity uprchlých fašistů, kterými byli kníţe Junio Valerio Borghese a Stefano Delle Chiaie. (Lee 2004: 218-220) Přes faktickou ztrátu kolonií si Itálie uchovala v určitých zemích Afriky nezanedbatelný vliv a tyto země se poté staly i odběrateli italské techniky; jednalo se zejména o severoafrické země (Egypt, Libyi, Tunisko, Alţírsko a Maroko), kromě nich to byla rovněţ Mauretánie, Etiopie, Ghana, Nigérie, Tanzanie, Zambie, Zimbabwe nebo Jiţní Afrika. Značný význam měl i export do jihovýchodní Asie (hlavně Indonésie, Malajsie a Thajska) a některých arabských států Středního východu, např. Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů nebo Iráku, byť v 80. letech prodávala Itálie zbraně také Íránu. (SIPRI 2010a) Jelikoţ na začátku 90. let Itálie výrazně omezila vlastní obranné výdaje, italské zbrojovky byly nuceny začít agresivnějším způsobem hledat zahraniční zákazníky, avšak příliš se jim to nedařilo a pozice Itálie coby vývozce vojenské techniky zaznamenala určitý pokles. Vývoz do dalších členských států NATO zůstává dosti objemný (paradoxně největším odběratelem byly na přelomu století ozbrojené síly Spojených států), ovšem vývoz mimo euroatlantický prostor zaostává. (NIC 2000: Italy 5-7) Mezi největší zákazníky nyní náleţí Spojené arabské emiráty, Austrálie, Malajsie a Thajsko. Italským firmám se otevřely i trhy v zemích střední a východní Evropy, takţe probíhají velké dodávky do Polska, ČR, Maďarska nebo pobaltských republik. (SIPRI 2010a) Velmi zajímavým faktem je spolupráce s ruskými zbrojními firmami, např. na projektu cvičného letounu Jak-130, resp. M-346. Přestoţe přímá technická spolupráce uţ byla ukončena, oba stroje jsou z větší části shodné a Rusko a Itálie zřejmě nadále koordinují jejich vývoz, aby nedocházelo ke vzájemnému konkurování.
31 Italské zbrojovky se s velkým zájmem zapojily i do procesu celoevropské integrace. Jako největší italské výrobce vojenské techniky lze zmínit značku Alenia (vlastní zejména leteckou firmu Aermacchi, část „raketové“ firmy MBDA a někdejšího velkého výrobce radarů s velice tradičním jménem Marconi), dodavatele vrtulníků Agusta (nyní součást nadnárodní korporace AgustaWestland), loděnice Fincantieri, výrobce vozidel FIAT a IVECO a firmu OTO Melara, jeţ nabízí zejména dělostřeleckou výzbroj (v současnosti uţ jsou tyto tři zbrojovky propojeny do konsorcia IVECO-FIAT-OTO Melara). V oblasti pozemní techniky patří k nejúspěšnějším italským zbrojním produktům tanky OF-40 a rozmanitá kolová obrněná vozidla, v současnosti zejména automobil IVECO LMV (šest evropských zemí uţ si objednalo 1280 kusů, v čemţ je započteno i 109 vozidel pro Armádu ČR). Úspěšně se vyváţely taţené houfnice ráţe 105 mm, samohybné houfnice Palmaria ráţe 155 mm a mobilní protiletadlové raketové systémy Spada. V letecké technice je nutno jmenovat hlavně cvičné a lehké bojové letouny značek Aermacchi (především MB-339) a SIAI-Marchetti (hlavně SF-260) a transportní letoun G-222, resp. jeho novou verzi C-27 Spartan. Vrtulníková společnost Agusta dodávala licenční verze amerických helikoptér do mnoha zemí světa, vyvinula řadu vlastních typů a ve spolupráci s Británií vznikl univerzální vrtulník EH101, který jiţ také dosáhl četných exportních úspěchů. Navíc je Itálie významným subdodavatelem komponentů pro pozemní a leteckou techniku, jako jsou palubní radiolokátory nebo různé typy výzbroje. (SIPRI 2010a) Velice silného hráče představuje Itálie v sektoru námořní techniky, jelikoţ tamní loděnice Fincantieri jsou schopné vyvíjet a vyrábět plavidla prakticky aţ do úrovně malých letadlových lodí. Itálie exportovala do mnoha zemí světa značné mnoţství hlídkových a raketových člunů, korvet a fregat a v současnosti zajišťuje pro Indii projekt malého letadlového nosiče. Italským firmám se v 80. letech podařilo získat obrovský kontrakt na vytvoření de facto celého nového iráckého námořnictva, ten však byl posléze zrušen kvůli embargu OSN a postavená plavidla si vesměs rozebrala námořnictva Itálie a Malajsie. Vedle kompletních lodí však Itálie produkuje i neobyčejně rozsáhlé spektrum komponentů pro ně, zejména senzorů a výzbroje. Jedná se mj. o střelecké radiolokátory z řady RTN, protilodní řízené střely Otomat, námořní protiletadlové rakety Aspide, torpéda A244 a dělostřelecké zbraně; slavný 76mm věţový lodní kanon firmy OTO Melara je asi nejrozšířenější typ ve své kategorii na světě (exportováno téměř 700 kusů) a pouţívá jej také americké námořnictvo. (SIPRI 2010a)
32 3.6 Nizozemí
Nizozemí jako někdejší koloniální velmoc má také velkou tradici zbrojní produkce, avšak v ţádném případě nemůţe doufat v nezávislost na zahraničních dodavatelích. Tamní průmysl se proto velice rozumně soustředil na prosazování se pouze v některých specifických oborech, díky čemuţ se mu dařilo získávat zahraniční zákazníky, a to zdaleka ne jen mezi státy NATO. Není překvapivé, ţe mezi největší odběratele nizozemské vojenské techniky náleţí Indonésie, která byla dříve nizozemskou kolonií, dále Malajsie a Thajsko. Z dalších regionů to byly státy Latinské Ameriky, především Argentina, Brazílie, Chile, Peru a Venezuela. Vedle toho uspěly nizozemské zbrojovky i v některých afrických státech (např. Egyptě, Maroku a Nigérii), další dodávky směřovaly do bohatých arabských zemí. Po skončení studené války se toho v zásadě příliš nezměnilo; asi největší posun ve vývozním portfoliu představuje reexport starších typů zbraní z produkce zemí NATO, které Nizozemí jiţ vyřadilo. Nizozemí se zpravidla pohybuje na konci první desítky největších světových exportérů vojenské techniky. (SIPRI 2010a) Jeho nejdůleţitějším zahraničním zákazníkem zůstává i nadále Indonésie, jejíţ loďstvo je z největší části právě nizozemského původu. (Broek 2008) Specifičnost Nizozemí spočívá především právě v tom, na jakou techniku se jeho výrobci zbraní soustředili. Např. probíhá jen velmi málo kontraktů, jeţ se týkají pozemních obrněných vozidel, která jsou pro jiné exportéry vysoce důleţitá. Stejně tak Nizozemí neprodukuje např. řízené protiletadlové nebo protitankové rakety, nevyrábí ani bojové letouny. Lze bez nadsázky konstatovat, ţe o úspěch Nizozemí na světovém zbrojním trhu se zaslouţily v podstatě jen tři společnosti. Tou první je známý výrobce letounů Fokker, jenţ dodává dopravní a víceúčelové stroje. Druhou je Signaal (nyní Thales Nederland), dodavatel různých pozemních a námořních radiolokátorů a námořních obranných systémů Goalkeeper, které se objevují na mnoha třídách zahraničních válečných plavidel. Z tohoto hlediska je Nizozemí mimořádně důleţitým hráčem v oblasti subdodavatelů. Třetí klíčovou zbrojovku představují loděnice Schelde, které do řady zemí prodaly fregaty. V minulosti měly určitý význam ještě další loděnice, jeţ se zaměřovaly na výrobu dieselelektrických ponorek. (SIPRI 2010a) Nizozemí představuje zajímavý příklad malé země, která se však dokáţe na zbrojním trhu velice silně prosazovat díky svojí záměrné specializaci na specifické obory vojenské techniky.
33 3.7 Španělsko
Po druhé světové válce se Španělsko a Portugalsko nacházely v nezvyklé situaci, protoţe v obou zemích nadále fungovaly diktátorské reţimy, které sice za války formálně zachovávaly neutralitu, ale nebylo ţádným tajemstvím, ţe se přikláněly spíše k Ose. To se projevilo rovněţ skutečností, ţe po válce poskytly azyl řadě významných nacistů a fašistů, coţ posléze sehrálo důleţitou roli v zajišťování zbrojních exportních zakázek. Španělsko se v 50. a 60. letech stalo velkým exportérem vojenské techniky, naprostá většina kontraktů však nebyla nikdy oficiálně deklarována, a tudíţ chybějí i v databázi SIPRI. Tyto pololegální dodávky směřovaly zejména k diktátorským reţimům v Latinské Americe a dále do některých arabských zemí, mj. Egypta a Sýrie. Za to mohly španělské zbrojovky vděčit právě především aktivitě „bývalých“ nacistů a fašistů v „madridském exilu“, jako byli Otto Skorzeny, Junio Valerio Borghese nebo letecký konstruktér Willi Messerschmitt. Navíc Němci poskytovali klíčovou pomoc také při budování domácího španělského zbrojního a leteckého průmyslu. (Lee 2004: 107-108 a 215) Španělsko tak brzy získalo pověst státu, který je ochoten prodávat vojenskou techniku téměř komukoli, a to bez „zbytečných“ otázek, jestliţe zákazník dobře zaplatí. První formální deklarace dodávek se objevily aţ v polovině 60. let, ale stejně šlo pouze o zlomek skutečných kontraktů; seriózní údaje jsou k dispozici aţ v období od změny reţimu, tedy od roku 1975, ale to uţ se španělská exportní politika přizpůsobila zájmům NATO. (SIPRI 2010a) Vedle transferů techniky do členských států NATO (především do Francie a Portugalska) dodávalo Španělsko zbraně do řady zemí třetího světa. Na prvním místě to byla dle očekávání oblast Latinské Ameriky, k níţ mají Španělé specifický vztah kvůli své koloniální minulosti a kde stále účinně působily kontakty, které vznikly za období Frankovy diktatury. Mezi největší odběratele španělské techniky patřila Argentina, Bolívie, Chile, Kolumbie, Ekvádor, Mexiko, Paraguay a Uruguay. Španělské zbraně slavily komerční úspěchy rovněţ v některých zemích Afriky, např. Angole, Botswaně, Mauretánii, Maroku nebo Zimbabwe, a dále v jihovýchodní Asii, hlavně Indonésii a Thajsku. Uskutečnila se i řada dodávek do arabských zemí Středního východu, kde také moţná ještě zapůsobily vazby z Frankovy éry; týká se to zejména Egypta, Jordánska, Saúdské Arábie či Iráku. Po skončení studené války se rovněţ pro španělské firmy otevřely nové trhy ve střední a východní Evropě a mezi zákazníky se zařadilo mj. Polsko; od letošního roku je to i Česká republika. Španělsko ovšem nadále prodává vojenskou techniku i svým prověřeným zákazníkům z minulosti, zejména arabským a latinskoamerickým státům. (SIPRI 2010a) Na tomto místě je třeba speciálně uvést Venezuelu, protoţe Španělsko je dnes
34 zřejmě jedinou západoevropskou zemí, jeţ udrţuje vojensko-technické vazby s populistickým reţimem prezidenta Cháveze. V roce 2005 byl podepsán obrovský zbrojní kontrakt, jehoţ část se však neuskutečnila v důsledku protestů USA, které nedovolily export letounů, obsahujících americké součástky. Druhá část této smlouvy, ve které jde o postavení pobřeţních hlídkových plavidel, se ovšem jiţ začala realizovat. (DID 2007) V ţebříčku světových exportérů zbraní se Španělsko tradičně pohybuje ve druhé desítce, avšak v posledních letech jeho pozice (zejména díky úspěchům letounů CASA) stoupá. (SIPRI 2010a) Kontrakt s Venezuelou současně ilustruje dva hlavní obory vojenské techniky, v nichţ se španělské zbrojovky angaţují. Většina transferů uskutečněných za Frankova údobí zahrnovala převáţně starší techniku německé výroby, ale za jiţ zmíněné pomoci německých konstruktérů se ve Španělsku postupně vytvořil domácí zbrojní průmysl. Rozhodně nejdůleţitější je značka CASA (nyní součást nadnárodní korporace EADS), jeţ vyrábí zejména transportní či námořní hlídkové letouny; nejdříve to byl C-212 Aviocar, později CN-235 a dnes C-295M. Minimálně 45 zemí odebralo dohromady přes 450 letadel všech tří typů. Společnost CASA se v minulosti výrazně angaţovala rovněţ v oboru cvičných a lehkých bojových letounů a tradičně projevuje poměrně velkou ochotu poskytovat práva na licenční produkci svých výrobků. Dále lze uvést loděnice Navantia, které dokáţou stavět plavidla aţ do velikosti malé letadlové lodě. V tomto smyslu musí být jistě uvedena smlouva s Thajskem, pro něţ Španělé postavili letadlový nosič Chakri Naruebet; jinak ale Navantia staví především hlídkové čluny, v menším měřítku navíc fregaty a ponorky. Menší význam má konstrukce obrněných vozidel, kterým se zabývá firma Santa Barbara, nyní uţ patřící Američanům. (SIPRI 2010a)
35 3.8 Švédsko
Nejvyspělejší ze skandinávských zemí si zachovává svoji dlouhodobou neutralitu, jejímţ vedlejším důsledkem bylo vybudování značně silného domácího zbrojního průmyslu, který si tradičně vede velmi úspěšně rovněţ na světovém trhu. Na rozdíl od níţe popsaného Švýcarska má Švédsko coby exportér zbraní poněkud lepší pověst v tom smyslu, ţe obvykle nedodávalo zbraně přímo do zón konfliktů a zpravidla nezásobovalo zbraněmi embargované státy. Přesto ale byly švédské zbrojovky zapojeny do několika korupčních skandálů, zejména v souvislosti s dodávkami zbraní do Indie. Hlavními odběrateli švédských zbraní tradičně byly a jsou další tři skandinávské země, tj. Norsko, Finsko a Dánsko, coţ souvisí s jejich těsnými historickými vazbami. Jinak švédské zbrojovky zásobovaly moderní technikou i další členské země NATO a evropské neutrály (neboli Švýcarsko a Rakousko). Na rozdíl od výše jmenovaných vývozců nemohli Švédové při snaze proniknout i na mimoevropské zbrojní trhy spoléhat na koloniální minulost či další „nadstandardní“ kontakty, a tak se mohli prosadit jedině díky vysoké kvalitě svých zbraní. Díky tomu se jim postupně podařilo uskutečnit velké dodávky prakticky do celé nekomunistické části světa; mezi největší zákazníky se řadily země Jiţní Ameriky (Argentina, Brazílie či Venezuela), arabské státy (mj. Bahrajn a Spojené arabské emiráty), některé africké země (např. Etiopie nebo Nigérie), země jihovýchodní Asie (především Indonésie, Malajsie a Singapur), Indie, Pákistán či Austrálie. (SIPRI 2010a) Po rozpadu bipolárního světa dosáhlo Švédsko výjimečných úspěchů při průniku na nové trhy ve státech střední a východní Evropy; dokonce je pravděpodobné, ţe je z tohoto hlediska snad nejúspěšnějším západním exportérem (zřejmě předstihuje i USA). Jak známo, řadu typů švédské techniky nakoupila i Česká republika, dále Polsko, Maďarsko a všechny tři pobaltské země (Litva, Lotyšsko a Estonsko), na jejichţ obraně má Švédsko evidentní strategický zájem a se kterými těsně kooperuje v řadě oblastí vojenství a bezpečnosti. Kromě střední a východní Evropy se švédským firmám po studené válce podařilo velmi dobře etablovat téţ v Jihoafrické republice a Thajsku, částečně i v Jiţní Koreji. Proběhly také dodávky některých typů techniky pro ozbrojené síly Spojených států amerických. Švédsko se zpravidla pohybuje na konci první desítky největších světových exportérů vojenské techniky; v určitých zvláště úspěšných letech stálo dokonce na páté příčce. (SIPRI 2010a; The Local 2010) Švédský zbrojní průmysl lze zjednodušeně ztotoţnit s několika slavnými značkami, jimiţ jsou např. Saab, Bofors, Ericsson nebo Kockums; tak jako další zbrojovky v zemích Evropské unie se také ony zapojily do procesu fúzí a integrací, takţe první dvě jmenované jsou dnes jiţ
36 těsně propojeny, a navíc jsou částečně vlastněny původně britskou nadnárodní korporací BAE Systems. Značka Saab je na prvním místě známa jako úspěšný dodavatel cvičných a bojových letounů; mezi nejznámější patří cvičná letadla Saab-91 Safir a bojové letouny Draken, Viggen a nejnovější JAS-39 Gripen, kromě nich však Saab úspěšně exportuje i transportní a uţitkové letouny, mj. Saab-340. Bofors se řadí k nejslavnějším výrobcům dělostřeleckých a raketových zbraní světa a vyrábí široké spektrum kanonů (jeho 40mm protiletadlový kanon je dost moţná nejúspěšnější zbraní svého druhu na světě), houfnic, minometů a řízených raket; dnes získává velké úspěchy zejména protiletadlový komplex RBS70, ale vedle něj vyvinul Bofors i několik typů např. protilodních a protitankových střel. Z další pozemní techniky lze zmínit mj. bojové obrněnce CV90 a kloubová vozidla Bv 206. Ericsson dodává radiolokátory všeho druhu (jako protivzdušný Giraffe, dělostřelecký ARTHUR a letecký průzkumný Erieye), kdeţto loděnice Kockums (nyní vlastněné německou značkou HDW) stavějí vysoce výkonné dieselelektrické ponorky. Z dodavatelů námořní techniky si zaslouţí zmínku rovněţ společnost Dockstavarvet, vyrábějící moderní bojové čluny CB90. (SIPRI 2010a)
37 3.9 Švýcarsko
Pověst zarytě neutrálního Švýcarska jako výrobce a exportéra vojenské techniky je dosti kontroverzní. Na jedné straně stojí dlouholetá tradice zbrojního průmyslu, jenţ dodává velice kvalitní a spolehlivé výrobky, ovšem na straně druhé se nachází zvláštní exportní politika, jeţ někdy budí dojem, ţe Švýcarsko je ochotno dodávat zbraně prakticky komukoli (pokud dobře platí) a neklást příliš mnoho otázek; do jisté míry se patrně jedná o obdobu slavných principů, jimiţ se řídí švýcarské banky. Je známo, ţe Švýcarsko se významně podílelo na vyzbrojování nacistického Německa, současně však prodávalo zbraně i Spojencům, takţe např. rychlopalné kanony principu Oerlikon bojovaly na obou stranách konfliktu. Během éry studené války pak bylo zaznamenáno několik skandálů, kdy švýcarské značky dodávaly vojenskou techniku i do států, na něţ bylo uvaleno embargo (např. do Jihoafrické republiky), případně do zón, kde se odehrávaly válečné konflikty (např. Nigérie v roce 1968). Zvláště problematický se často jevil export cvičných letounů značky Pilatus, které byly modifikovány na provizorní bojové stroje. Jiným zvláštním případem bylo předání výrobní dokumentace francouzských stíhaček Mirage III (které Švýcarsko vyrábělo licenčně) do Izraele, jenţ posléze zahájil produkci kopií jménem Nesher. Tato série skandálů se odráţí i v opakovaných pokusech zakázat vývoz zbraní pomocí referenda, podobné iniciativy se však dosud vţdy setkaly s rozhodným odmítnutím; švýcarské zbraně jsou totiţ poměrně drahé a jejich export přináší i velký příjem rozpočtu, bez kterého by zbrojní průmysl ztratil svoji efektivitu. (SwissInfo.ch 2009) Díky pověstné kvalitě a spolehlivosti svých výrobků dokázaly švýcarské zbrojovky získat kontrakty prakticky po celém nekomunistickém světě. Kupovaly je bezmála všechny členské země NATO (jednoznačně nejvíce Kanada, ale významným odběratelem byly vţdy i Spojené státy) a evropské neutrální země (nejvíce Rakousko), kromě nich také státy Latinské Ameriky (hlavně Argentina, Brazílie, Chile, Ekvádor a Mexiko) a Afriky (především Angola, Ghana či Jihoafrická republika), arabské země (např. Egypt, Omán, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty), státy jihovýchodní Asie (hlavně Malajsie, Singapur a Thajsko) a Pákistán. Na tomto místě je také vhodné uvést, ţe Švýcarsko během irácko-íránské války bez problémů prodávalo zbraně oběma stranám. Po skončení studené války přibyly mezi důleţité zákazníky především země na Balkánském poloostrově (konkrétně Chorvatsko, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko) a dále Irsko; na rozdíl od jiných západoevropských exportů zbraní se však Švýcaři nedokázali příliš silně prosadit v zemích střední Evropy. Švýcarsko se v ţebříčku vývozců zbraní obvykle pohybuje na přelomu první a druhé desítky. (SIPRI 2010a)
38 Čtveřici nejznámějších a obchodně nejúspěšnějších švýcarských producentů zbraní tvoří zbrojovky Oerlikon, RUAG, MOWAG a Pilatus. První z nich (dříve Oerlikon-Bührle; nyní uţ je součástí německé korporace Rheinmetall) je známa zejména coby dodavatel rychlopalných protiletadlových kanonů (největší úspěchy slaví zbraně ráţe 35 mm), avšak kromě nich vyrábí např. různé pozemní radary a v menším měřítku rovněţ řízené rakety (ačkoliv pozoruhodný a velmi ambiciózní komplet ADATS schopný ničit tanky i letadla se nakonec příliš neprosadil). Státní zbrojovka RUAG vyrábí zejména dělostřelecké zbraně, neřízené rakety a další munici. Společnost MOWAG (dnes uţ součást americké korporace General Dynamics Land Systems) se specializuje na obrněná vozidla; její určitě největší úspěch představuje transportér Piranha (celkem bylo exportováno přes 2600 exemplářů), ale kromě něj produkuje i řadu dalších typů. Konečně značka Pilatus patří mezi největší producenty lehkých letounů na světě; její uţitkové stroje PC-6 a cvičné (případně lehké bojové) letouny PC-7, PC-9 a PC-21 slouţí v letectvech nejméně čtyřiceti zemí světa a „amerikanizovaná“ úprava typu PC-9 (označená T-6 Texan II) průběţně získává další nové kontrakty. (SIPRI 2010a)
39 3.10 Kanada
Je poměrně málo známým faktem, ţe se Kanada dlouhodobě řadí mezi největší exportéry vojenské techniky na světě; obvykle se pohybuje na začátku druhé desítky. Tato její pozice je důsledkem několika skutečností. Zejména je to její historie britského dominia, díky čemuţ se v zemi vytvořil silný strojírenský průmysl, který pak sehrál velice významnou (byť dosud jen málo doceněnou) úlohu za druhé světové války. Druhý důvod se do jisté míry podobá příčině silné pozice Nizozemí na světovém zbrojním trhu, tzn. záměrná specializace na určité sektory vojenské techniky, v nichţ má Kanada zkušenosti a velký potenciál, takţe jí nečiní problémy nacházet zahraniční odběratele. Největšími dovozci kanadských zbraní jsou podle očekávání země NATO, evropské neutrální státy a Austrálie. Kromě nich však kanadské firmy pronikly rovněţ na další trhy, zejména v Latinské Americe (např. Brazílie, Chile, Kolumbie, Mexiko a Peru), Africe (mj. Ghana či Keňa) a Asii (zejména Indie, Indonésie, Thajsko, Saúdská Arábie, Omán nebo Spojené arabské emiráty). (SIPRI 2010a) V zásadě lze říci, ţe zbrojní exportní portfolio Kanady tvoří čtyři základní poloţky, resp. skupiny poloţek. Na prvním místě jsou to obrněné transportéry Piranha od zbrojovky General Motors of Canada, byť je asi trochu paradoxní, ţe původně jde o licenční podobu švýcarského vozidla stejného jména. Kanadská značka pak na jeho bázi vyvinula další obrněnce řad LAV a Bison, jeţ také dosáhly exportních úspěchů, a to včetně obrovského úspěchu v USA, protoţe kolová obrněná vozidla americké armády Stryker nejsou ničím jiným neţ další verzí obrněnce Piranha. Celkový počet kolových obrněnců exportovaných Kanadou tak přesahuje číslo 7500. Druhým velkým zbrojním dodavatelem je značka De Havilland Canada, která získala doslova desítky kontraktů na své lehké transportní letouny (např. DHC-6 Twin Otter). Třetí a v jistém smyslu snad i nejdůleţitější je společnost Pratt & Whitney Canada, jeţ je největším světovým dodavatelem turbovrtulových leteckých motorů; různé verze jejího agregátu PT6 se objevují v desítkách typů letounů všech velikostí. Čtvrtou hlavní kanadskou zbrojní firmu představuje společnost Litton Canada, jeţ dodává zejména letecké a námořní radiolokátory a dále sonary. Tyto dvě „subdodavatelské“ společnosti mají velmi důleţitou úlohu také pro zbrojní průmysl Spojených států. A ještě lze dodat, ţe v posledních letech se na trhu vojenské techniky začíná silně prosazovat i kanadská značka Bombardier, která je jinak jedním z největších producentů civilních dopravních letounů na světě. (SIPRI 2010a)
40 3.11 Polsko
V období studené války byl polský export vojenské techniky fakticky plně závislý na vůli Sovětského svazu, a tudíţ se omezoval na země „socialistického bloku“, popř. další země, jeţ byly moskevským vedením pokládány za dočasné či dlouhodobější spojence; v tomto smyslu byl nejvýznamnější export do Indie, Iráku a Sýrie. Kromě toho ovšem bylo Polsko důleţitým dodavatelem zbraní pro samotný Sovětský svaz, neboť v rámci „koordinace výroby“ v zemích Varšavské smlouvy připadla Polsku role producenta lehkých vrtulníků, víceúčelových letounů a rovněţ některých speciálních kategorií plavidel (výsadkových, elektronických průzkumných a dalších podpůrných), protoţe Poláci disponovali také poměrně velkými loděnicemi. Jednalo se ovšem v naprosté většině o kopie sovětských typů zbraní (vrtulník Mi-2, dvojplošník An-2, výsadkové plavidlo Ropucha atd.), a tak fakticky jediným vysloveně polským typem, který se mohl chlubit obchodními úspěchy, byl cvičný letoun TS-11 Iskra, který stále ještě představuje hlavní cvičný stroj Indie. Také lze uvést, ţe Polsko kooperovalo s Československem na vývoji a výrobě obrněných transportérů OT-62 a OT-64. (SIPRI 2010a) Po skončení studené války se Polsko ocitlo v podobné situaci jako jednotné Německo, tj. náhle mělo k dispozici značné mnoţství techniky sovětské (popř. vlastní licenční) výroby, pro niţ ovšem nemělo domácí vyuţití, a tak okamţitě zahájilo její rozsáhlý odprodej do zahraničí. Největšími odběrateli této repasované techniky byly země jako Angola, Mauretánie, Uganda, Kambodţa či Írán, obecně zkrátka země třetího světa, které potřebovaly nenáročnou techniku. Velké mnoţství těchto zbraní odebraly i USA (pro účely výcviku). Zvláštní kapitolu pak tvoří vývoz do Litvy a Lotyšska, k budování jejichţ vojenských kapacit Polsko naprosto zásadním způsobem přispívá. Polsko se však rozhodně nechtělo spokojit s úlohou exportéra zastaralých zbraní a cílevědomě zahájilo vývoj vlastních typů vojenské techniky (byť mnohdy na základě dřívějších sovětských typů), jako je vrtulník W-3 Sokól, tank PT-91, protiletadlové komplety Grom a Kobra nebo lehký dopravní letoun M-28 Skytruck. A tyto zbraně pak následně začaly získávat četné obchodní úspěchy; mezi její největší odběratele se řadí asijské státy jako Indie, Indonésie, Malajsie a Nepál. (SIPRI 2010a) Vedle toho se Polsko významně angaţuje v oboru modernizací (zejména protiletadlových zbraní) a začíná nabízet i nové typy obrněných vozidel a dělostřeleckých a ţenijních systémů. (WarsawVoice 2004) Hlavními polskými zbrojovkami jsou firmy Bumar Group (dodavatel různé pozemní techniky), WZU (protiletadlové systémy) a PZL (výrobce letounů a vrtulníků). V ţebříčku největších světových vývozců zbraní se dnes Polsko nachází v polovině druhé desítky. (SIPRI 2010a)
41 3.12 Česká republika
Podobně jako Polsko nemohlo někdejší Československo sledovat vlastní zbrojní exportní politiku a muselo se podřídit diktátu Sovětského svazu. Rozdíl proti Polsku spočíval v tom, ţe Československo dostalo v rámci Varšavské smlouvy přidělenou funkci producenta cvičných a lehkých bojových letounů a zanedlouho se stalo jejich vůbec největším dodavatelem na světě. Jistě nejznámější jsou proudové stroje Aero L-29 Delfín a L-39 Albatros (těch vzniklo celkem 6590 kusů), kromě nich ovšem slavily úspěchy i vrtulové letouny značky Zlín (různé varianty typů Z-26 a Z-42). ČSSR licenčně produkovala mnoho typů sovětských zbraní, zrodily se zde však originální konstrukce techniky, jeţ nebyly kopiemi sovětských vzorů a pak také dosáhly exportních úspěchů. Lze uvést kolový obrněný transportér OT-64 SKOT a pásový transportér OT-62 TOPAS (oba vyvinuté ve spolupráci s Polskem), 152mm samohybnou houfnici vz. 77 Dana, 30mm samohybný protiletadlový kanon vz. 53/59, transportní letoun L-410 Turbolet a v neposlední řadě pasivní sledovací systémy (Tamara), v nichţ byla ČSSR skutečně světovou jedničkou. Kromě zemí Varšavské smlouvy byly hlavními odběrateli československé techniky Indie a „spřátelené“ arabské státy (tedy Egypt, Irák, Libye a Sýrie), coţ však působí poněkud paradoxně vzhledem ke skutečnosti, ţe koncem 40. let bylo Československo vůbec největším dodavatelem zbraní pro Izrael, který by bez této podpory zřejmě nedokázal uhájit nezávislost proti přesile arabských zemí. (SIPRI 2010a) Po skončení studené války se Československo (a pak samostatná Česká republika) snaţilo především o odprodej přebytečné a zastaralé techniky (vyrobené v Sovětském svazu nebo zde v licenci), ale získávalo rovněţ kontrakty na novou techniku (zejména letouny značky Aero). Mezi hlavní zákazníky se (podobně jako v případě Polska) řadily země třetího světa, které se snaţily získat jednoduchou a levnou, ovšem jejich poţadavkům naprosto postačující techniku. V 90. letech se jednalo např. o Alţírsko, Kambodţu, Egypt, Peru, Tunisko, Uruguay či Jemen. Od počátku nového století směřovaly největší dodávky do Angoly, na Srí Lanku a do Gruzie, coţ se pak stalo předmětem ostré kritiky. V prvních dvou případech šlo o kritiku především ze strany Evropské unie, neboť v Angole a na Srí Lance v té době probíhaly ozbrojené konflikty, kdeţto dodávky zbraní do Gruzie kritizovalo Rusko, neboť se vytvořil dojem, ţe ČR záměrně vyzbrojovala protirusky orientovaný reţim prezidenta Saakašviliho. Je však zřejmé, ţe vývoz vojenské techniky z České republiky byl orientovaný převáţně na zisk, resp. pouze na snahu nějak se „zbavit“ zastaralých zbraní. ČR navíc darovala velké počty zbraní pobaltským zemím a v poslední době i Afghánistánu. (SIPRI 2010a; Prokop 2008)
42 Česká média dosti často vytvářejí dojem, ţe český zbrojní průmysl prodělal katastrofální úpadek, při čemţ mnohdy vyuţívají kontrastu se sousedním Polskem. Takové podání je však hrubě zkreslující. Především je vhodné mít na paměti, ţe většina těţkého zbrojního průmyslu, jenţ vyráběl obrněná bojová vozidla a dělostřelecké systémy, byla lokalizována na Slovensku, takţe po rozdělení federace na něj Česká republika nemohla mít uţ ţádný vliv. ČR si vybrala cestu orientace na některé obory, v nichţ vyniká a můţe se na trhu prosadit; typickou ukázkou jsou pasivní sledovací systémy značky ERA, jejichţ nová generace Věra uţ byla vyvezena do několika zemí. Česká republika je velmi silná i v některých oborech, které ale databáze SIPRI nesleduje, jako jsou těţké nákladní automobily (Tatra), prostředky detekce a likvidace zbraní hromadného ničení, radiokomunikace, osobní výstroj a pochopitelně i ruční zbraně. Nesmírný význam nyní získaly aktivity společnosti LOM Praha, která se zabývá mj. opravami vrtulníků ruské výroby a díky které bude v ČR vybudováno logistické centrum pro podporu helikoptér značky Mil v armádách NATO. Za asi největší problém lze dnes pokládat situaci společnosti Aero, jelikoţ se stále nedaří najít zákazníky pro přebytečné bitevníky L159A ALCA; zatím se povedlo dojednat pouze výměnu pěti kusů za španělský transportní letoun C-295M, ovšem ve skladech i tak zůstane přes třicet kusů. Celkově je však třeba velmi jasně konstatovat, ţe stav českého zbrojního exportu není zdaleka tak špatný, jak jej se zvláštní oblibou popisují některá média; bývalé Československo se v ţebříčku největších vývozců pohybovalo kolem devátého místa, kdeţto dnešní Česká republika se nachází zhruba na dvacátém místě a vyváţí podobné objemy vojenské techniky jako např. Norsko, Finsko, Austrálie, Turecko nebo Brazílie, coţ se rozhodně nedá pokládat za špatné výsledky. (SIPRI 2010a)
43 3.13 Izrael
Ţidovský stát byl na počátku své existence zcela ţivotně závislý na dodávkách zbraní ze zahraničí; klíčovou úlohu nejprve sehrávala technika z Československa, posléze se největším dodavatelem stala Francie, ale na konci 60. let se Izrael přeorientoval primárně na americkou techniku, která tvoří základ jeho arzenálu dodnes. Záhy se ovšem začal (prakticky „z ničeho“) vytvářet domácí zbrojní průmysl, který v 80. letech dosáhl úrovně nejvyspělejších zemí světa. Od poloviny 60. let začal vojenskou techniku i vyváţet a objem jeho exportu se pozoruhodně zvyšoval, aţ se Izrael koncem 80. let dostal na konec první desítky největších vývozců, kde uţ také zůstal. Izraelská exportní strategie byla za studené války velice zajímavá a úzce souvisela s celou zahraniční a bezpečnostní politikou. Stát se nacházel fakticky „v obklíčení“ arabskými sunnitskými zeměmi, tuto nevýhodu se však snaţil kompenzovat spojenectvím s nearabskými islámskými státy (především Tureckem a Íránem), s neislámskými Araby (např. libanonskými křesťany) a také s „černými“ africkými státy. Zjednodušeně lze říci, ţe sunnitští Arabové sice „obklíčili“ Izrael, ale Izrael je na oplátku „obklíčil“ svými spojenci. A tyto země nebo nestátní skupiny (zejména křesťanská Jiholibanonská armáda) se posléze logicky staly také důleţitými odběrateli izraelské vojenské techniky. (SIPRI 2010a) Kromě jmenovaných zemí Středního východu a „černé“ Afriky (z těch to byla mj. Ghana, Keňa a do nástupu diktátora Idi Amina především Uganda) se Izrael zapojil téţ do všestranné kooperace s dalšími „ostrakizovanými“ či izolovanými státy, jeţ dostaly společnou přezdívku „klub vyděděnců“. Kromě ţidovského státu to byla Jihoafrická republika a Tchaj-wan a čímsi jako „přidruţeným členem“ byl Singapur. Tyto tři země také odebíraly velké objemy izraelské techniky, navíc ji vyráběly v licenci a existovaly i společné vývojové projekty, které se týkaly především nukleárních zbraní, balistických raket a křiţujících střel. Vedle toho dokázal Izrael velice výrazně proniknout na trh v Latinské Americe, kde (podobně jako USA a země západní Evropy) vyzbrojoval pravicové vojenské vlády, hlavně Argentinu, Ekvádor, Honduras, Chile, Kolumbii, Mexiko, Salvador a Venezuelu. Posledním velkým odběratelem izraelské techniky ve třetím světě se stalo Thajsko. Od 80. let Izrael stále více exportoval i do USA, zemí NATO a dalších vyspělých prozápadních států. Speciálně je nutno zmínit fakt, ţe Izrael byl také často vyuţíván jako „prostředník“ pro dodávky západních zbraní do některých třetích zemí; typicky lze uvést techniku z USA pro islámský reţim v Íránu v 80. letech, kdy byl Izrael „reexportní“ stát při známém skandálu Írán-Contra. (SIPRI 2010a)
44 Po skončení studené války se rozloţení odběratelů izraelské techniky poměrně významně změnilo. Na první místo v seznamu importérů se postupně vyšplhala Indie, která pak navázala kooperaci s Izraelem také v jiných oborech. Poklesl vývoz do Afriky a Latinské Ameriky, ale významně narostly transfery izraelských zbraní do Asie (kromě Indie se důleţitými zákazníky Izraele staly mj. Srí Lanka, Jiţní Korea, Gruzie či Ázerbajdţán) a do USA i evropských států. Vedle „starých“ zemí NATO a EU si začaly izraelskou techniku rozsáhle pořizovat také země střední a východní Evropy (včetně Polska a České republiky). Nejnovějším trendem je export izraelských bezpilotních letounů do Ruské federace. Jako zcela zvláštní případ je nutno zmínit vývoz do Číny, jenţ byl zahájen na konci 80. let a pokračoval aţ do prvních let 21. století. Šlo o souhru několika faktorů; Izrael se tak zřejmě snaţil odrazovat Čínu od exportu její techniky do arabských zemí a Íránu, kromě toho asi hrála roli ekonomická motivace a existuje i tvrzení, ţe k tomuto exportu byl Izrael zpočátku pobízen Američany, kteří chtěli prostřednictvím Číny „zkomplikovat ţivot“ rozpadajícímu se Sovětskému svazu. Posléze ale začali naopak na Izrael tlačit, aby zbrojní vývoz do Číny ukončil, coţ se nakonec také stalo, takţe nyní uţ jde pouze o historickou záleţitost. (SIPRI 2010a; NIC 2000: Israel 9-11) Izraelský zbrojní průmysl zpočátku tvořilo poměrně velké mnoţství firem, postupně však došlo k jejich slučování, takţe v současnosti existují uţ jen čtyři hlavní zbrojovky, jimiţ jsou Israel Aerospace Industries (IAI, dříve Israel Aircraft Industries; vyrábí letouny a nejrůznější letecké subsystémy), Israel Military Industries (IMI; dodává obrněná vozidla a jinou pozemní techniku), Rafael (především řízené střely a elektronika) a Elbit (zejména bezpilotní letadla a elektronika). Také je poměrně zajímavé sledovat, jak se změnilo izraelské exportní portfolio. Ze začátku Izrael vyváţel především starší (byť zpravidla modernizovanou) západní techniku, kterou vyřadil ze svých ozbrojených sil. Posléze získaly význam zbraně sovětské výroby, jeţ byly ukořistěny v izraelsko-arabských válkách (nejvíce v letech 1967 a 1973); šlo převáţně o tanky, kolové obrněné transportéry a dělostřelecké raketomety. Podstatnou část těchto zbraní Izraelci zařadili do výzbroje své armády, případně i vyuţili coby základ pro konstrukci svých zbraní (tak vznikly mj. obrněné transportéry na podvozcích tanků T-54/55), ovšem vzhledem k tomu, o jaká mnoţství zbraní se jednalo, směřovala značná část i na export. Nejvíce získala zmíněná Jiholibanonská armáda, při čemţ došlo i k paradoxní situaci, ţe se některých zbraní zmocnil Hizballáh, který je pak opět nasadil proti Izraeli. Další upravená ex-sovětská technika mířila v 80. letech do Íránu, jehoţ současný tankový průmysl do značné míry evidentně pořád čerpá z tehdejších dodávek izraelské technologie. (SIPRI 2010a)
45 Od konce 80. let se však Izrael soustředil převáţně jiţ na export techniky domácí výroby, popř. modernizační projekty pro zahraniční zbraně. Druhý zmíněný faktor získal na významu po rozpadu sovětského impéria a zón vlivu, protoţe mnoho uţivatelů sovětských zbraní mělo a má zájem o její modernizaci, resp. „westernizaci“, tedy přizpůsobení západním standardům. Vzhledem ke svým rozsáhlým zkušenostem s ex-sovětskou technikou se Izrael nalézá v téměř ideální pozici pro splnění těchto poţadavků, a tak rozsáhle exportuje nejrůznější modernizační „balíky“ senzorů, zbraní a jiných prvků pro pozemní i leteckou techniku (typickým příkladem jsou bitevní vrtulníky Mi-24). To souvisí rovněţ s faktem, ţe izraelské firmy mají dlouhodobě silnou pozici v sektoru subdodavatelů nejrůznějších palubních systémů a vybavení (mj. radarů či optoelektronických průzkumných prostředků) pro západní vozidla a letadla. Produkují také mnoho typů špičkové pozemní, letecké i námořní výzbroje, např. vysoce úspěšné protitankové řízené střely řady Spike, rakety vzduch-vzduch řady Python, protilodní střely Gabriel a rakety země-vzduch Barak. V současné době slaví velké úspěchy také věţové komplety firmy Rafael pro obrněná vozidla a malé válečné lodě. Nejspíše první pozice na světě vůbec patří Izraelcům v sektoru bezpilotních letadel; lze jmenovat mj. vysoce úspěšné typy Heron, Hermes, Aerostar nebo Searcher. V minulosti Izrael poměrně významně exportoval i pilotované letouny (hlavně stíhače Kfir a lehké uţitkové stroje Arava) a raketové čluny série Saar; v současnosti se hodně prosazuje v oboru lodí bez posádky. Tento výčet ukazuje, ţe Izrael se jednoznačně zaměřil na nejpokročilejší zbraně s vysokou přidanou technologickou hodnotou, díky nimţ si uţ dokázal vytvořit opravdu výjimečnou pověst; tímto způsobem si tedy udrţuje pozici na světovém trhu i v ostré konkurenci. (SIPRI 2010a; NIC 2000: Israel 8-9)
46 3.14 Rusko
Zbrojní exportní politika někdejšího SSSR byla obdobou, resp. „zrcadlovým odrazem“ té, kterou praktikovaly Spojené státy americké. Vývoz vojenské techniky byl zcela politizovaný a omezoval se téměř výhradně na státy (a také nestátní skupiny), které buďto přímo patřily do komunistického bloku, nebo byly alespoň přátelské vůči Sovětskému svazu, přestoţe se třeba oficiálně prezentovaly v úloze „nezúčastněných“ (na prvním místě Indie). Politizaci zbrojního exportu SSSR lze ilustrovat také formou transferů zbraní; Moskva dodávala svým spojencům či satelitům techniku levně, případně i zdarma, resp. na úvěr, o němţ se předem vědělo, ţe asi nikdy nebude splacen. Vedle samotné techniky zajišťoval Sovětský svaz rovněţ náhradní díly, údrţbu a výcvik, v některých případech i obsluhu zbraní. (Pravda.Ru 2007) Bylo však rovněţ charakteristické, ţe SSSR prodával do zahraničí zbraně niţší kvality, neţ jaké vyráběl pro své ozbrojené síly a země Varšavské smlouvy. Fakticky se jednalo o exportní varianty zbraní bez určitých špičkových technologií; sami Sověti jim přezdívali „zbraně pro opičáky“. Z toho pak vznikl u západních expertů (naprosto nesprávný) dojem, ţe také sám SSSR pouţívá podobně zastaralou techniku, jakou dodává např. Arabům a Afričanům. Některé nejpokročilejší zbraně pak Sovětský svaz zkrátka neexportoval vůbec. Nejdůleţitějšími odběrateli sovětské vojenské techniky tak byly samozřejmě členské státy Varšavské smlouvy, které jako jediné měly přístup k technice, jeţ víceméně odpovídala tomu, co pouţívaly sovětské ozbrojené síly. Z evropských států kupovaly sovětskou techniku rovněţ Jugoslávie a Finsko. Je skutečně velice příznačné, ţe velkým odběratelem byla i Čína, ovšem to trvalo pouze do politické roztrţky se Sovětským svazem v polovině 60. let (z téhoţ důvodu přestal SSSR dodávat techniku i do Albánie); další zbraně vyvezli Sověti do Číny aţ na konci 80. let. Z hlediska objemu se největším jednotlivým importérem sovětské techniky stala Indie, které patří tato pozice dosud. Z dalších východoasijských států to bylo především Mongolsko, Vietnam, Kambodţa, Laos, Severní Korea a Indonésie (ta však jenom do vojenského převratu v roce 1965, po němţ nastoupil prozápadní reţim). Sovětský svaz byl dlouhodobě i největším dodavatelem techniky pro arabské země na Středním východě i v severní Africe; zejména šlo o Sýrii, Egypt (ten ovšem pouze do roku 1974, kdy se prezident Sadat jasně přiklonil k USA), Irák, oba Jemeny, Alţírsko a Libyi, obecně arabské země s republikovým zřízením. Od konce 70. let však začal SSSR prodávat techniku i některým „reakčním“ monarchiím, mj. Jordánsku, Kuvajtu a Spojeným arabským emirátům. (SIPRI 2010a)
47 Ze států Středního východu je nutno uvést ještě Írán, který uţ za vlády šáha odebral velké objemy sovětské techniky, a ačkoliv během války v 80. letech stál SSSR spíše na straně Iráku, sovětské zbraně mířily i do islámského Íránu. SSSR dlouhodobě dodával vojenskou techniku také do Afghánistánu a (coţ je docela málo známý fakt) v 60. letech i do Pákistánu. Pokud jde o státy subsaharské Afriky, hlavními odběrateli byly Angola (od roku 1975), Etiopie, Guinea, Guinea-Bissau, Kongo, Mali, Mozambik, Nigérie, Somálsko (to však jen do roku 1976, neboť tehdy se Sovětský svaz přiklonil na stranu Etiopie ve válce o oblast Ogaden, na coţ Somálsko reagovalo spojenectvím se Západem), Súdán, Tanzanie, Uganda a Zambie. Relativně nejméně se sovětskému zbrojnímu průmyslu dařil průnik do Latinské Ameriky, coţ souviselo s faktem, ţe se tam příliš neuplatnil ani sovětský politický nebo ekonomický vliv. Kromě tradiční Kuby odebíraly sovětskou techniku pouze Nikaragua (v 80. letech) a Peru (v 70. a 80. letech). Ještě lze dodat, ţe Sovětský svaz byl poměrně ochotný poskytovat práva na licenční výrobu, ale jen opravdu spolehlivým spojencům, tj. např. zemím Varšavské smlouvy, Indii či Severní Koreji, dalším státům zpravidla nikoli. (SIPRI 2010a) Rozpad sovětského impéria a následná těţká ekonomická krize Ruské federace způsobily, ţe ruská zbrojní exportní politika v 90. letech byla bezmála principiálním opakem té sovětské. Politická hlediska byla jen málo patrná a motivace byla téměř výhradně ekonomická, protoţe Moskva naléhavě potřebovala „tvrdou“ měnu, mj. proto, aby udrţela svůj zbrojní průmysl při existenci, neboť mu sama nemohla zadávat dostatek zakázek. Výroba pro ruské ozbrojené síly tak byla de facto financována exportem a produkce některých zbraní takřka absolutně závisela na jejich zahraničním úspěchu. Zbrojní vývozní politika se proto stala zcela „oportunistickou“ a Rusko bylo ochotno dodávat téměř jakoukoli (i tu nejmodernější) vojenskou techniku (snad s výjimkou zbraní hromadného ničení) vlastně komukoli, kdo zaplatil. Výsledkem bylo, ţe se mezi největší odběratele zařadila Čínská lidová republika, jeţ pak byla v některých obdobích i největším importérem vůbec, ale objevila se také váţně míněná iniciativa, aby Rusko zahájilo prodej zbraní na Tchaj-wan! Kromě toho pokračovaly dodávky řadě dřívějších zákazníků, ale v mnoha případech šlo o techniku vyřazenou z výzbroje ruské armády. Rusko navíc vyuţívalo export vojenské techniky coby formu úhrady dluhu (to se týkalo zejména bývalých členských zemí Varšavské smlouvy). Objevovaly se také poněkud bizarní případy exportu do států, které spolu v té době vedly válku (Etiopie a Eritrea koncem 90. let). Přišli také zcela noví zákazníci, mezi nimi Řecko, Kypr, Turecko, Malajsie či mnoho států Latinské Ameriky. Rusko rozsáhle zásobovalo vojenskou technikou také bývalé republiky SSSR, hlavně Bělorusko, Arménii (jeţ měla podporu Moskvy ve válce o Náhorní Karabach proti Ázerbajdţánu) a země Střední Asie. (SIPRI 2010a; Sergounin a Subbotin 1999: 16-18)
48 Situace se začala měnit aţ na samém konci 90. let a proces transformace nabral výraznou rychlost během prezidentství Vladimira Putina, jenţ se rozhodl „vrátit“ Rusko na mezinárodní scénu a obnovit postavení supervelmoci. Export vojenské techniky se stal jedním z klíčových nástrojů šíření ruského vlivu a ryze oportunistická zbrojní exportní politika, která měla takřka výhradně ekonomickou motivaci, se znovu začala posouvat směrem k politizaci. Zdaleka však nejde o politizaci naprostou, jaká fungovala během údobí Sovětského svazu. Současná zbrojní exportní politika Ruské federace je hlavně vysoce pragmatická a poměrně efektivně propojuje obě základní motivace. Moskva se pokouší získávat spojence uţ nikoli na bázi ideologického spojenectví, nýbrţ hlavně na základě pragmatických ekonomických vazeb. Soustřeďuje se na podporu regionálních mocností a „budoucích supervelmocí“, jako je Indie, Brazílie, Malajsie, Indonésie, Írán nebo Alţírsko. Pokouší se obnovovat a posilovat některá spojenectví z období studené války, coţ dokazují např. transfery zbraní do Sýrie, Súdánu nebo Vietnamu, navazuje však i spojenectví zcela nová, např. s Venezuelou. Největším dovozcem ruské vojenské techniky zůstává Indie. V posledních letech naopak dramaticky poklesl export do Číny, jenţ je dnes jiţ minimální. Základní příčinou je nechvalně známá tendence ČLR vyrábět bezlicenční (tj. v podstatě ilegální) kopie zahraniční techniky a nabízet je na trhu za „neférové“ ceny, dané fakticky nulovými náklady na vývoj. Zdá se, ţe za onu příslovečnou „poslední kapku“ povaţovalo Rusko ilegální kopie stíhacích letounů Su-27, ačkoli zmíněný pokles byl zřetelně viditelný uţ od roku 2004. (Chang 2007; Makienko 2009) Výrazný podíl na ruském exportu získaly velké kontrakty pro Indonésii, Malajsii, Vietnam či Venezuelu, coţ jsou země, s nimiţ Moskva navazuje i úzké ekonomické a politické kontakty. Nadále ovšem probíhá také export do států, s nimiţ Rusko jiné těsnější vazby nemá, a takové transfery mají jasně finanční motivaci (často je to snaha umořit dřívější dluhy); jde zejména o středoevropské země (kde uţ Rusko přišlo o politický vliv), Jiţní Koreu, arabské monarchie či některé rozvojové asijské a africké státy. Na tomto místě je třeba zdůraznit, ţe Rusko celkem ochotně dodává vojenskou techniku téţ některým „ostrakizovaným“ reţimům, jako je Súdán, Zimbabwe nebo Myanmar (Barma). Současně ale stojí za zmínku, ţe probíhají také transfery techniky do zemí NATO, a to včetně USA. Američané nakupují ruskou techniku zejména pro účely zkoušek, i kdyţ v menším měřítku také s jinými záměry (mj. je známo, ţe tryska letadla se svislým vzletem F-35B je technicky vzato ruského původu). Západoevropské země si stále častěji pořizují vrtulníky od ruské firmy Mil, které se jim hodí především pro válečné operace v náročných podmínkách Afghánistánu. (SIPRI 2010a)
49 Za pravděpodobně hlavní úspěch ruského vojensko-průmyslového komplexu v 90. letech a na počátku 21. století je však nutno označit velký průnik na trh v Latinské Americe, protoţe dnes odebírají ruskou vojenskou techniku prakticky všechny státy na tomto kontinentu. Rusko se v roce 2009 dokonce stalo největším dodavatelem zbraní do Latinské Ameriky a překonalo i export ze Spojených států amerických. Největším zákazníkem v regionu je jiţ po několik let Venezuela, ovšem kromě ní odebírají značné objemy ruských zbraní rovněţ Bolívie, Brazílie, Ekvádor, Kolumbie, Mexiko a Peru. Je však zajímavé, ţe mezi některými jmenovanými státy (mj. Venezuelou a Kolumbií) panují dosti napjaté vztahy, takţe se nabízí otázka, proč Moskva podporuje jejich vzájemné „závody ve zbrojení“. Podobně se lze ptát rovněţ v případě Etiopie a Eritreje, případně také dvojic Indonésie-Malajsie či Egypt-Libye. V kaţdém případě je fakt, ţe rozsáhlý export zbraní do Latinské Ameriky zásadně přispěl k opětovnému vzestupu Ruska v ţebříčku největších světových exportérů. SSSR býval zpravidla těsně druhý za USA, někdy mu dokonce patřila první příčka, ovšem v 90. letech se Rusko poměrně nepříjemně propadlo a v některých letech se pohybovalo aţ na čtvrtém či pátém místě. Opětovný vzestup byl zahájen na konci 90. let a Rusku se postupně znovu podařilo vyšplhat na těsně druhou pozici za USA, v některých letech dokonce na pozici první. (SIPRI 2010a) Kromě struktury zákazníků ruského vojensko-průmyslového komplexu ale prodělal velké změny i tento komplex samotný. Ostatně znovuzískání kontroly nad strategickým průmyslem, jak se v Rusku souhrnně nazývá průmysl zbrojní, letecký a kosmický, bylo jedním z hlavních úkolů administrativy prezidenta Putina. V 90. letech tvořilo celý komplex okolo 1700 různých firem, mnohé v soukromém (a často neprůhledném) vlastnictví. Proces centralizace, který byl zahájen v roce 2001, je postaven na vytvoření sítě státních holdingů, z nichţ kaţdý bude drţet kontrolní podíly ve firmách v určitém sektoru zbrojního průmyslu. Největší takovou firmou je OAK (Objediňonnaja Aviastrojitělnaja Korporacija), která sdruţuje výrobce letadel s pevným křídlem; mezi další podniky patří Taktičeskoje Raketnoje Vooruţenije (výroba řízených střel), Almaz-Antej (systémy protivzdušné obrany) nebo Oboronprom (produkce motorů či vojenské elektroniky). O samotný export ruské vojenské techniky se stará společnost Rosoboronexport, jeţ v tomto smyslu získala v roce 2007 téměř totální monopol (dříve mohli sjednávat smlouvy i jednotliví výrobci, ti však dnes mohou samostatně zajišťovat uţ jen podpůrné sluţby); vedle zajišťování exportu ale Rosoboronexport funguje i jako jeden z prvků zmíněné sítě holdingů, protoţe dostal pod kontrolu také mj. zpracování některých strategicky důleţitých kovů a část strojírenské produkce. (Blank 2007; Lantratov 2005; Vasiliev 2007)
50 Podobně jako USA, Velká Británie a Francie dokáţe Rusko zajišťovat de facto kompletní sortiment vojenské techniky včetně kategorií se strategickým významem (jako např. letadlové lodě nebo dálkové bombardéry). V oboru pozemní techniky rozsáhle exportuje tanky (hlavně typy řad T-72 a T-90), bojová vozidla pěchoty (série BMP), obrněné transportéry (série BTR) a další druhy obrněných vozidel, různé subsystémy pro vozidla (motory, senzory či výzbroj), protitankové řízené střely a raketové komplety protivzdušné obrany, jejichţ spektrum sahá od přenosných raket řady Igla aţ po vysoce obávané mobilní systémy série S-300 s dostřelem ve stovkách kilometrů. Jednoznačně největších úspěchů dosahuje ruská letecká technika, hlavně univerzální bojové letouny „rodin“ MiG-29 a Su-27, na prvním místě Su-30MK (celkem bylo vyvezeno přes 600 exemplářů různých verzí a odvozenin Su-27); zhruba 60 % celého ruského vývozu zbraní dnes tvoří právě víceúčelové bojové letouny. Jsou to rovněţ vojenské vrtulníky značek Mil a Kamov, cvičné letouny Jakovlev, transportní letouny značek Iljušin a Tupolev a opět nejrůznější letecké subsystémy, nejvíce motory. V oboru námořní techniky jde zejména o dieselelektrické ponorky (slavný Projekt 877 alias Kilo), rychlé čluny, korvety a fregaty a dále komplexy raketové, dělostřelecké i torpédové výzbroje pro větší třídy lodí. Je třeba doplnit, ţe většina zbraní pro export náleţí do „éčkové“ kategorie (za jménem je připojen sufix E), tj. jde o techniku, jejíţ některé parametry (např. dostřel či přesnost) jsou záměrně zhoršené, a to buď kvůli mezinárodním dohodám, nebo proto, ţe Rusko uţ nehodlá uvolňovat do zahraničí svoje nejpokročilejší technologie. (Military Parade 2004) Příčin současných úspěchů ruské vojenské techniky je několik. Jedním z důvodů je určitě niţší cena, protoţe Rusko dokáţe v mnoha oborech nabízet srovnatelně kvalitní techniku jako Západ, ovšem za cenu o čtvrtinu aţ třetinu niţší. Ruské zbraně mají také dobrou pověst kvůli své jednoduchosti a spolehlivosti i v extrémních podmínkách, zpravidla se i dobře obsluhují, udrţují a opravují. Pro řadu uţivatelů (zejména těch méně vyspělých) jsou tedy vhodnější neţ vysoce náročná západní technika. V minulých letech navíc k úspěchu přispívaly vysoké ceny ropy a plynu, díky nimţ mohlo Rusko nabízet výhodné metody splácení, úvěry či jiné metody plateb (např. pomocí nákupu spotřebního zboţí). Oproti „oportunistické“ politice 90. let můţe Rusko dodávat i komplexní „sady“ techniky, odpovídající dlouhodobým zájmům zákazníka, a také uţ dokáţe zajišťovat výcvik, dodávky náhradních dílů, údrţbu a opravy. Právě toto dříve takřka vůbec nezvládalo a často bylo terčem kritiky zákazníků (lze zmínit mj. velké problémy s údrţbou slovenských stíhačů MiG-29). Ruské firmy uţ mnohdy nabízejí i licenční produkci a s některými spojenci (hlavně s Indií) fungují společné programy produkce a vývoje. (SIPRI 2010a; Pravda.Ru 2007; SpaceDaily & UPI 2007)
51 3.15 Bělorusko
Také Bělorusko se po rozpadu Sovětského svazu dostalo do velkých ekonomických potíţí a řešilo je podobně jako Rusko, tedy naprosto „oportunistickým“ vývozem techniky kaţdému, kdo byl ochoten za ni platit. Drtivou většinu běloruského exportu navíc tvořila technika, která byla vyrobena ještě za éry SSSR a vyřazena z domácích ozbrojených sil. Její největší objemy koupily země jako Alţírsko, Angola, Írán, Maroko, Pákistán, Peru, Pobřeţí Slonoviny, Súdán, Sýrie a Uganda. Díky těmto rozsáhlým dodávkám se Bělorusko v určitých letech pohybovalo dokonce na začátku druhé desítky největších vývozců zbraní na světě. Kromě toho se výrazně projevila skutečnost, ţe se na území Běloruska nachází i značná část (okolo 25 %) někdejšího průmyslového potenciálu Sovětského svazu, především strojírenského či elektrotechnického. Proto dodává Bělorusko i poměrně velké mnoţství techniky do Ruska; jde zejména o pásové podvozky pro jisté zbraňové a senzorové komplety (výrobcem je společnost Minotor-Servis) nebo speciální senzorové (optoelektronické či radiolokační) systémy či prvky, které produkují např. značky BelOMO nebo Peleng. Dá se konstatovat, ţe běloruská zbrojní exportní politika dnes v zásadě kopíruje tu ruskou. (SIPRI 2010a; Vasilevitch 2010) Postupně totiţ bylo vytvořeno poměrně úzké partnerství ruského a běloruského zbrojního průmyslu, které souvisí i s úzkými politickými a ekonomickými vztahy obou zemí. Zbrojovky z obou států dnes realizují a nabízejí společné modernizační projekty (především pro raketové systémy protivzdušné obrany) a řada výrobků běloruského zbrojního průmyslu je exportována prostřednictvím ruské firmy Rosoboronexport. Současně se však objevila váţná podezření, ţe Bělorusko dodává vojenskou techniku i do některých států, na které je uvaleno embargo nebo jeţ sponzorují terorismus. Jiným vysvětlením je tvrzení, ţe Moskva patrně vyuţívá Bělorusko jako prostředníka pro transfery některých pokročilých zbraní (mj. moderních bojových letadel a komplexů protivzdušné obrany) právě do takových „problematických“ států, jako je Severní Korea, Sýrie, Írán nebo Súdán (v této souvislosti se hodně mluvilo o podezřelé smrti novináře Ivana Safronova, jenţ prý připravoval článek, v němţ hodlal tyto praktiky odhalit). Vyskytují se také obvinění, ţe ekonomická aktivita četných běloruských politických funkcionářů slouţí i k „praní“ peněz z některých podezřelých zbrojních obchodů, ale kvůli celkové neprůhlednosti běloruského mocenského systému lze taková obvinění asi jen obtíţně prokázat. Ale v kaţdém případě je jasné, ţe Bělorusko jako vývozce vojenské techniky dnes představuje poměrně dost netransparentní a problematický subjekt. (Araloff 2005)
52 3.16 Ukrajina
Rovněţ situace Ukrajiny se v 90. letech výrazně podobala situaci Ruska a také postup byl obdobný, tedy snaha exportovat „přebytečnou“ vojenskou techniku ještě ze sovětského údobí, a to výhradně se záměrem dosáhnout finančního zisku. Nejvíce ukrajinské techniky tedy v 90. letech a v prvních letech 21. století odebíraly státy jako Alţírsko, Angola, Čad, Demokratické Kongo, Eritrea, Indonésie, Írán, Jemen, Kambodţa, Makedonie, Myanmar (Barma), Pákistán, Rovníková Guinea, Slovensko, Srbsko, Srí Lanka, Thajsko, Uganda nebo Vietnam. Současně ale velké mnoţství koupila i Indie a Čína, pro účely testů také USA. Podobně jako Bělorusko se Ukrajina pohybovala na rozhraní první a druhé desítky největších vývozců zbraní. Zároveň však existoval také jeden velký rozdíl proti Bělorusku, a sice fakt, ţe se na Ukrajině nacházejí firmy, které jsou schopné víceméně samostatně vyvíjet a vyrábět vojenskou techniku, a to bez přímé kooperace s Ruskem. Jde hlavně o charkovský závod Morozov, jenţ produkuje obrněná vozidla (včetně tanků), firmu Antonov, jeţ je známa jako výrobce strategických transportních letounů, nebo podnik Motor-Síč, jenţ zajišťuje letecké motory. Jestliţe tedy běloruské a ruské zbrojovky platí za těsné partnery, vztahy se značkami ukrajinskými jsou sloţitější. Rusko sice odebírá ukrajinské dopravní letouny či letecké motory, ovšem v oboru obrněných vozidel jsou Rusko a Ukrajina jednoznačně konkurenty, jelikoţ závod Morozov získal i několik exportních kontraktů na úkor Ruska. (SIPRI 2010a; Vasilevitch 2010) Rusko-ukrajinské vztahy navíc představují vysoce problematický faktor i z hlediska zemí, do nichţ vojenská technika z Ukrajiny směřovala. Soupeření obou zbrojních průmyslů vlastně předznamenala uţ válka Etiopie a Eritreje, v níţ se obě mocnosti „přetahovaly“ o kontrakty na vyzbrojení letectev oněch dvou afrických zemí. Opravdu podstatné komplikace ovšem nastaly aţ v roce 2005, kdy se po opakovaných volbách stal prezidentem Ukrajiny prozápadní (a tedy vlastně protiruský) Viktor Juščenko. Vztahy obou zemí tak prudce ochladly a do ukrajinského zbrojního exportu se poprvé dostal politický prvek, jelikoţ Juščenkova vláda se soustředila na rozsáhlý vývoz zbraní do dalších dvou bývalých republik SSSR s protirusky, resp. prozápadně orientovanými reţimy. Mnohem známější je Gruzie, jeţ se poté v srpnu 2008 střetla s Ruskem v krátké válce, ale kromě toho Ukrajina dodala mnoţství techniky i do Ázerbajdţánu (zatímco Rusko vyzbrojovalo především Arménii). Lze ovšem předpokládat, ţe po vítězství proruského prezidenta Janukovyče se vztahy ruského a ukrajinského zbrojního průmyslu posunou více ke spolupráci. Navíc lze doplnit, ţe v současné době je Ukrajina důleţitým dodavatelem pozemní techniky pro novou armádu Iráku. (SIPRI 2010a)
53 3.17 Čína
O expanzi čínského zbrojního vývozu se v posledních letech hodně hovoří, ve skutečnosti ale vlastně nejde o nový trend, nýbrţ o pokračování procesů z éry studené války. Čína zahájila export vojenské techniky uţ v 50. letech, ale tehdy šlo převáţně o ex-sovětské zbraně; vlastní výrobky (byť to byly zejména kopie či úpravy sovětských) začala exportovat v 60. letech. Pak ale přišla ideologická roztrţka se Sovětským svazem, Čína ztratila přístup k nové technice ze SSSR a musela se spoléhat na domácí zbrojní průmysl. Současně ale získala příleţitost, neboť ve svém odklonu od Sovětského svazu nebyla sama. Následovaly ji i některé další země, které se pak logicky staly odběrateli čínské vojenské techniky; v Evropě to byla především Albánie, v menší míře i Rumunsko. Čína se však nejvíce soustředila na rozvojové státy v Asii a Africe, jeţ mohly vyuţít levné, jednoduché a nenáročné čínské zbraně. Vliv ČLR sice nikdy nedosáhl toho, jakým se mohl pochlubit Sovětský svaz a USA, ale přesto existovaly země nebo reţimy, jeţ vsadily na dobré vztahy s Pekingem. Patrně uţ tehdy Čína sledovala některé záměry, které se v plné síle projevují aţ dnes. Na rozdíl od Sovětského svazu, který byl motivován výhradně ideologicky a příliš se nestaral o konkrétní uţitek, které z podpory příslušného reţimu plynul, Čína dávala vţdy přednost angaţmá v takových zemích, jeţ mohly přinést nějaký hmatatelný prospěch pro ekonomické (a)nebo vojenské ambice ČLR. Hlavním „klientským“ státem Číny ve východní Asii byla tradičně Severní Korea, jeţ ale dokázala poměrně účinně „manévrovat“ mezi sovětským a čínským vlivem, takţe se jí dařilo odebírat techniku od obou komunistických velmocí. Dále ČLR dodávala zbraně do řady států jihovýchodní Asie, zejména Bangladéše. V 60. letech byly velkými příjemci také Kambodţa a Vietnam, posléze však došlo v této oblasti k řadě změn a Vietnam se dostal do pozice jasného nepřítele Číny, kdeţto v Kambodţi podporovala ČLR hnutí Rudých Khmérů. Na konci 80. let začala ČLR dodávat zbraně také do Barmy a Thajska. Jedním z největších odběratelů výrobků čínského zbrojního průmyslu je tradičně Pákistán. Z dalších asijských států lze jmenovat ještě Srí Lanku; dále je známo, ţe Čína prodávala zbraně afghánským mudţahedínům. Značný zisk znamenala pro zbrojní průmysl ČLR válka Iráku a Íránu, během které putovaly velké objemy vojenské techniky do obou znepřátelených zemí. V 80. letech se stal významným zákazníkem rovněţ Egypt. Ale snad největší úsilí vynaloţila Čína při své snaze nalézat pozice a odběratele v rozvojových státech subsaharské Afriky, kde se jí v některých případech dařilo překonávat i sovětský a americký vliv. Mezi její hlavní zákazníky se řadil Súdán, Tanzanie, Zair (současné Demokratické Kongo), Zambie a Zimbabwe. (SIPRI 2010a)
54 Po skončení studené války zaznamenal čínský zbrojní export zřetelný pokles, coţ moţná souviselo s tím, ţe světový trh zaplavilo velké mnoţství vyřazené techniky ze zemí Varšavské smlouvy. Od počátku 21. století ovšem Čína zaznamenává obnovený růst zbrojního exportu a získává také řadu nových zákazníků. Pokračuje rozsáhlý export do Pákistánu, který získal téţ licenční práva na řadu zbraní, a dokonce uţ existují společné vývojové programy (např. letoun FC-1). Čína masivně vyváţí do jiţ jmenovaných zemí jihovýchodní Asie; asi nejvýznamnější zákazník je Myanmar (Barma), připojila se rovněţ Indonésie a významně vzrostl export na Srí Lanku. Na Středním východě zůstává hlavním odběratelem Írán, ale kromě něj kupují čínskou techniku ve velkém měřítku i mnohé bohaté arabské státy, především Saúdská Arábie, Kuvajt a Omán. Několik dodávek dokonce odebralo Turecko, tedy členská země NATO. Ale největší pozornost se věnuje mimořádnému nárůstu exportu vojenské techniky do subsaharské Afriky, kde čínský zbrojní průmysl velice zdatně konkuruje tomu ruskému a pro některé země se stal v podstatě uţ hlavním (v některých případech fakticky jediným) dodavatelem. Nejvíce čínské techniky tedy importují především Gabun, Ghana, Keňa, Namibie, Súdán, Tanzanie, Zambie a Zimbabwe. (SIPRI 2010a; Bitzinger 2009; Blank 2009) Stejně jako v případě Ruska se dá zmínit také expanze čínského exportu do zemí Latinské Ameriky. Jestliţe sovětské, resp. ruské pozice na tomto kontinentu byly za studené války dost slabé, čínský vliv (snad s výjimkou podpory maoistického hnutí Světlá stezka v Peru) de facto neexistoval. O to zajímavější je razance, s níţ dnes produkty čínského průmyslu do Latinské Ameriky pronikají. První kontrakty byly uskutečněny uţ na počátku 90. let, kdy ČLR prodala techniku Bolívii a Peru, opravdový rozmach však nastal aţ v prvních letech 21. století. Kromě dvou jmenovaných států se k odběratelům zařadily především Venezuela, Ekvádor a Mexiko, ale očekává se i zájem dalších států, zejména Brazílie. Je ovšem potřeba poznamenat, ţe přes zajímavost těchto kontraktů zatím nelze hovořit o tom, ţe by význam čínského vývozu zbraní do Latinské Ameriky mohl silněji ohrozit etablované pozice USA a západoevropských zemí a nově rovněţ Ruské federace. Celkově se ČLR dlouhodobě pohybuje v první desítce největších světových exportérů vojenské techniky; dnes jí patří přibliţně sedmé aţ osmé místo, ale byly i roky, kdy stála na pátém místě. (SIPRI 2010a; Watson 2010) Pokud tedy pomineme Latinskou Ameriku, čínský vývoz míří hlavně do tří regionů, jimiţ jsou východní a jihovýchodní Asie, Střední východ a subsaharská Afrika. V případě východní a jihovýchodní Asie se jedná především o vojenské motivy, a to získání přístupu k Indickému oceánu a moţnost vytvoření „řetězce“ základen, jenţ umoţní „obklíčit“ hlavního regionálního protivníka Číny, jímţ je jednoznačně Indie. V čínské terminologii se takový postup označuje jako „strategie perlového náhrdelníku“. Je známo, ţe ČLR jiţ dnes pouţívá námořní základny
55 minimálně v Barmě a Pákistánu. V případě Středního východu se samozřejmě primárně jedná o dodávky ropy a zemního plynu, bez nichţ se expandující čínská ekonomika nemůţe obejít, navíc však ČLR plánuje vybudování základny v Íránu. Také subsaharská Afrika je prostorem, odkud můţe Čína získávat nejrůznější suroviny (vedle fosilních paliv rovněţ zejména vzácné kovové rudy), a navíc můţe jít o trţní prostor pro levné čínské spotřební zboţí. Všeobecně se tedy dá říci, ţe Čína (podobně jako dnes Rusko) usiluje o pragmatické (převáţně ekonomické a vojenské) vazby s nejrůznějšími státy v podstatě bez ohledu na ideologickou orientaci jejich reţimů. Po stránce charakteru těchto vztahů se dá zjednodušeně konstatovat, ţe ve východní a jihovýchodní Asii se jedná zejména o vojensko-strategické zájmy (resp. o soupeření s Indií) a v subsaharské Africe o ekonomiku (tj. suroviny a trhy), zatímco na Středním východě fungují víceméně vyváţeně obě motivace. Stejně jako v období studené války však stále jednoznačně platí, ţe velká většina transferů čínské vojenské techniky směřuje do rozvojových zemí; uţ se dokonce mluví o tom, ţe se čínská expanze do jihovýchodní Asie a subsaharské Afriky trochu podobá jakési nové formě kolonialismu. (Bitzinger 2009; Blank 2009) Úroveň čínské techniky, jeţ směřuje do zahraničí, v podstatě odpovídá úrovni zákazníků; jde tedy stále převáţně o levné a nenáročné zbraně. Nízká cena ovšem vychází také z faktu, ţe Čína ve zcela výjimečném měřítku ilegálně kopíruje zahraniční (nejvíce ruskou) techniku, coţ jí dovoluje prodávat výsledné zbraně velmi levně, neboť náklady na výzkum a vývoj jsou u ní téměř nulové. Čína asi brzy bude (jako dnes USA, Velká Británie, Francie a Rusko) schopna nabízet prakticky úplné spektrum vojenské techniky, technologická úroveň však pořád značně zaostává. Mezi úspěšné kategorie zbraní se řadí hlavně střední a lehké tanky, kolové obrněné transportéry WZ551, samohybné houfnice řady PLZ, dělostřelecké raketomety a v posledních letech i prostředky protivzdušné obrany (kromě raketových systémů i přehledové a výstraţné radary). V letecké technice jde především o bojové letouny (stíhačky J-7 a stíhací bombardéry Q-5, jichţ bylo exportováno přes 600, resp. přes 140 kusů; nově také víceúčelové stroje J-10 a FC-1), cvičné letouny (dnes hlavně proudový K-8), lehké a taktické transportní letouny a také víceúčelové helikoptéry. Z námořní techniky ČLR nejvíce vyváţí hlídkové a raketové čluny a menší fregaty; vedle toho je po Rusku druhým největším světovým dodavatelem protilodních střel (zbraní série HY a C bylo vyvezeno přes 2000 kusů). Jako jedna z mála zemí ČLR nabízí i balistické rakety a jejich technologie; prodala mj. rakety středního doletu DF-3A do Saúdské Arábie a poskytla řadu typů hotových raket či jejich technologií do Íránu, Pákistánu a Severní Koreje. Právě tento specifický aspekt čínského zbrojního exportu je dnes povaţován za patrně nejrizikovější. (SIPRI 2010a; Bitzinger 2009; Blank 2009)
56 3.18 Brazílie
Zbrojní průmysl a zbrojní vývoz největší jihoamerické země prodělal opravdu dramatický vývoj. Brazílie začala budovat vlastní zbrojní kapacity jiţ od 50. let a první menší dodávky do zahraničí proběhly uţ v 60. letech, ale skutečný „zlatý věk“ pro brazilské firmy nastal koncem 70. let a v průběhu 80. let, kdy se Brazílie dostala na konec první desítky největších světových vývozců zbraní; byla dokonce asi největším exportérem kolových obrněných vozidel, kterých vyvezla zhruba 2500 kusů. Nejrozsáhleji zásobovala technikou dvě skupiny zemí, a sice státy Latinské Ameriky (fakticky všechny) a arabské země na Středním východě i v severní Africe; k tomu nejpodstatněji přispěla irácko-íránská válka. Další velké dodávky techniky směřovaly např. do Angoly nebo Malajsie. V té době představovaly brazilský zbrojní průmysl de facto tři velké značky: EMBRAER (cvičné a uţitkové letouny), ENGESA (kolová obrněná vozidla) a AVIBRAS (raketová technika). Rozmach a úspěch brazilského průmyslu tehdy vypadal jako téměř zázračný a největší zbrojovky ve vyspělých západních zemích se začínaly váţně obávat nové konkurence. (SIPRI 2010a; GlobalSecurity.org 2009) Ale na počátku 90. let přišel dramatický zvrat, jelikoţ brazilská zbrojní produkce a export prakticky zkolabovaly, a to ještě rychleji, neţ před tím vystoupaly vzhůru. Firmy ENGESA a AVIBRAS naprosto zbankrotovaly a EMBRAER se udrţel při existenci jedině díky produkci civilních letounů. Příčin tohoto úpadku bylo několik. Brazilské firmy se totiţ příliš soustředily na produkci poměrně levných a jednoduchých letounů a vozidel, celkem vhodných pro země třetího světa, ale v důsledku geopolitických změn zájem těchto zákazníků rychle upadl; jejich poţadavky byly buď jiţ naplněny, nebo mohly být uspokojeny ještě mnohem snadněji pomocí ex-sovětské techniky, která tehdy „zaplavila“ trh. Navíc skončila irácko-íránská válka, jeţ pro brazilské firmy znamenala obrovskou (a dobře vyuţitou) příleţitost. Řada zemí by sice mohla kupovat moderní pokročilé zbraně, ale kvůli soustředění na relativně nenáročnou konstrukční filozofii brazilské zbrojovky „ztratily kontakt“ se světovou špičkou a takovou techniku prostě nedokázaly vyvinout. Dále se projevila změna reţimu v Brazílii, protoţe vojenskou diktaturu vystřídala demokratická civilní vláda, jeţ výrazně omezila státní podporu zbrojního průmyslu, a navíc vymizela poměrně jasná „vojenská“ organizace celého sektoru. Ke krachu společnosti ENGESA zásadním způsobem přispěly i mohutné investice do vývoje vlastního tanku EE-T1 Osório, který ovšem nakonec nezískal ani jedinou objednávku ze zahraničí. V polovině 90. let se brazilský export vojenské techniky co do kvality i kvantity propadl de facto na úroveň států třetího světa. (GlobalSecurity.org 2009; Franko 1998)
57 Jak uţ bylo uvedeno, udrţela se jenom společnost EMBRAER, která jako jediná dokázala uskutečnit částečnou konverzi na civilní produkci, aniţ by ovšem ztratila dosavadní schopnost vyrábět vojenské letouny. EMBRAER se postupně vypracoval do pozice jednoho z největších světových dodavatelů civilních dopravních letadel a posléze přišel i se dvěma výrobky, jejichţ úspěchy naznačují, ţe brazilský zbrojní export se znovu můţe vypracovat na vysokou úroveň. Jedná se o turbovrtulový bojový letoun EMB-314 Super Tucano a univerzální tryskový letoun EMB-145, jenţ se ve vojenské sféře můţe uplatnit jako průzkumný nebo hlídkový. Oba stroje získaly mnoho exportních objednávek (např. letoun EMB-314 byl jiţ objednán letectvy sedmi zemí v celkovém počtu téměř sta kusů). EMBRAER pracuje na dalších projektech vojenských letounů včetně taktického transportního stroje. Především právě díky exportu produktů značky EMBRAER šplhá Brazílie v pořadí největších světových exportérů zbraní opět vzhůru a dnes se pohybuje na přelomu druhé a třetí desítky. Současně je však třeba upozornit, ţe i toto můţe být pouze krátkodobý trend, resp. jen zopakování vzestupu v 80. letech (po němţ přišel velký krach), neboť prodeji zmíněných kategorií letounů dnes napomáhá mezinárodně-bezpečnostní situace. Technologicky sice jde o pokročilé typy, zásadně k tomu ovšem přispívá fakt, ţe jsou „poskládány“ z komponentů od vyspělých států (včetně USA), takţe je poněkud diskutabilní, do jaké míry se brazilský zbrojní průmysl skutečně poučil ze svého selhání kvůli orientaci na nenáročnou a levnou techniku. (SIPRI 2010a; Sánchez 2009)
58 3.19 Jihoafrická republika
Nejvyspělejší země afrického kontinentu byla po většinu studené války terčem embarg a (přinejmenším oficiálně) mezinárodní izolace kvůli svému otevřeně rasistickému reţimu, jenţ byl známý jako apartheid. Současně však poskytla argumenty pro tvrzení, ţe zbrojní embargo uvalené na bohatou a vyspělou zemi můţe být nakonec i kontraproduktivní. V tomto případě totiţ způsobilo, ţe Jihoafričané od 60. let cílevědomě vybudovali samostatný zbrojní průmysl, který záhy dosáhl vynikající technologické úrovně. Slouţil nejen pro vyzbrojování samotných ozbrojených sil země, ale rovněţ pro rozsáhlý export do řady kontroverzních států (které se o nějaká embarga nikdy příliš nestaraly), díky čemuţ získávala Jihoafrická republika poměrně velké finanční prostředky. Export byl tedy motivován převáţně ekonomicky, neboť spektrum odběratelů bylo mimořádně pestré a v zásadě nijak nezohledňovalo ideologická nebo politická spojenectví; jedinou výjimkou bylo nevyváţení do komunistických zemí, jinak ale jihoafrické zbraně mířily také do států, které byly vzájemně nejzarytějšími nepřáteli (typicky do Izraele a Iráku). Jihoafrická republika nejvíce exportovala do bohatých arabských zemí (např. Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Ománu, Iráku nebo Maroka), některých států v „černé“ Africe, které fungovaly jako její strategičtí spojenci (hlavně Rhodesie, dnešní Zimbabwe; dále také Uganda nebo Rwanda), zemí Latinské Ameriky (především Chile a Peru) a jihovýchodní Asie (nejvíce do Singapuru). Kromě států zásobovala Jihoafrická republika zbraněmi i mnohé nestátní skupiny, mj. UNITA v Angole či RENAMO v Mozambiku, údajně také kambodţské Rudé Khméry. (SIPRI 2010a; NIC 2000: South Africa 2 a 7-8) Po pádu apartheidu se situace výrazně změnila, na rozdíl od Brazílie však zdaleka nešlo o nějaký velký kolaps. Jihoafrickým firmám se totiţ dařilo „drţet krok“ s poţadavky světového trhu, našly mnoho nových odběratelů a podařilo se jim také získat silné zahraniční investory, takţe jihoafrický zbrojní průmysl nadále prosperuje. Největší jihoafrickou zbrojovkou zůstává polostátní značka Denel, přestoţe některé její části byly odprodány zahraničních korporacím, z nichţ nejsilnější je britská BAE Systems, jeţ tím v podstatě převzala jihoafrickou produkci kolových obrněných vozidel, která jsou tradičně nejsilnějším exportním artiklem. Jihoafrické firmy získávají úspěchy rovněţ v sektoru modernizací; kvůli dřívějšímu rozsáhlému angaţmá země v regionálních konfliktech je totiţ k dispozici neobyčejně velká báze znalostí o technice sovětského původu, a proto se jihoafrickým firmám daří získávat i kontrakty na „omlazování“ ex-sovětských zbraní (jeden z největších zadalo Alţírsko). Jde tedy vlastně o podobný přístup, jaký uplatňuje Izrael. (SIPRI 2010a; NIC 2000: South Africa 9-10)
59 Ale jak uţ bylo naznačeno, Jihoafrická republika je zdaleka nejsilnější v oblasti kolových obrněných vozidel. Vzhledem k mnoţství probíhajících mírových a humanitárních operací se ohromně zvýšil zájem mnoha zemí o tuto kategorii techniky, pro niţ se postupně vţila zkratka MRAP (Mine-Resistant Ambush-Protected). Jde o obrněná vozidla, která jsou chráněna nejen proti palným zbraním, ale i proti minám a jiným výbušným nástrahám. Bez větší nadsázky lze říci, ţe jihoafrická konstrukční škola vozidla MRAP vynalezla, coţ byl opět hlavně důsledek nasazení v konfliktech na jihu afrického kontinentu, kde se miny široce vyuţívaly. Jihoafrická obrněná vozidla jako Mamba, Casspir, Buffel, RG-31 Nyala nebo RG-32 Scout tedy získávají obrovské kontrakty i od nejvyspělejších zemí světa. Právě zejména díky nim se mezi největší zákazníky jihoafrického zbrojního průmyslu zařadily rovněţ země jako USA, Velká Británie, Kanada, Švédsko nebo Indie (ta je v současné době vedena jako největší odběratel jihoafrické vojenské techniky vůbec); v neposlední řadě je to také OSN, která ve velkém měřítku kupuje jihoafrická vozidla. Celkově dnes po světě jezdí bezmála 4500 kolových obrněnců, které byly zhotoveny v Jihoafrické republice. Vedle obrněných vozidel se exportují rovněţ dělostřelecké systémy; 155mm houfnice „rodiny“ G5/G6 pořád platí za absolutní špičku a stále drţí několik rekordů v maximálním dostřelu. Lze uvést také poměrně rozsáhlý vývoz bezpilotních letounů (Seeker) a protitankových řízených střel (Ingwe). Celkově se dá konstatovat, ţe se Jihoafrická republika v ţebříčku největších světových vývozců vojenské techniky nyní pohybuje na konci druhé desítky a pomalu stoupá vzhůru. (SIPRI 2010a)
60 3.20 Jiţní Korea
Korejská republika se sice v dnešní době ještě neřadí mezi největší exportéry zbraní, byla však vybrána jako příklad vyspělého státu, jenţ se dovedl vypracovat od producenta prostých kopií zahraniční techniky k dodavateli samostatně vyvinutých špičkových technologií. Země byla dlouhodobě zcela závislá na dodávkách americké výzbroje, kterou však postupně začala produkovat licenčně, případně vyvinula její místní modifikace; příkladem je tank K-1 ROKIT (de facto něco jako „malý Abrams“), bojový letoun KF-16 či pěchotní obrněné vozidlo KIFV (na bázi transportéru M113). Za výrobky vysloveně jihokorejského původu se dlouho mohly povaţovat jen různé typy pobřeţních hlídkových člunů (např. typ Sea Dolphin) nebo malých vyloďovacích plavidel (mj. třída Alligator); tato technika se začala poměrně úspěšně vyváţet jiţ v 80. letech, zejména do Indonésie a některých zemí Jiţní Ameriky. Ve vzdušné a pozemní technice se však jihokorejský vojenský export omezoval převáţně na odprodeje zastaralých a vyřazených zbraní amerického původu. (SIPRI 2010a) Ovšem v 90. letech se situace začala měnit a jihokorejský průmysl (v němţ hrají ústřední roli známé značky jako Hyundai, Daewoo a Samsung, jeţ jsou také důleţitými zbrojovkami, a dále letecká firma KAI, Korean Aerospace Industries) se postupně vypracoval na úroveň, kde se pohybují nejvyspělejší státy. Nová generace jihokorejských zbraní uţ se v ţádném případě nedá povaţovat za kopie amerických typů a jde o skutečně svébytnou techniku, která dokonce můţe tu americkou v některých ohledech předstihovat. Jedná se především o tank XK2 Black Panther, samohybnou houfnici K9 Thunder a turbovrtulový cvičný letoun KT-1 Wong Bee. Je také velice charakteristické, která země se rychle stala největším odběratelem jihokorejských zbraní. Je to Turecko, které má s Korejskou republikou tradičně velice vřelé vztahy, coţ jistě souvisí s faktem, ţe právě Turecko vyslalo po USA druhý největší kontingent vojáků do války v letech 1950–1953. Dalšími velkými odběrateli produktů jihokorejského zbrojního průmyslu jsou státy v regionu jihovýchodní Asie, především Indonésie, Malajsie, Bangladéš či Filipíny. Jako perspektivní velký zákazník se rýsuje i Irák. Navíc je třeba dodat, ţe jihokorejské značky uţ dokáţou spolupracovat se zahraničními partnery víceméně rovnocenným způsobem, coţ se dá ilustrovat mj. na tryskovém cvičném letounu T-50 Golden Eagle, jenţ vzniká ve spolupráci s USA (a patrně bude vyváţen mj. právě do Iráku). V ţebříčku největších světových vývozců zbraní se dnes Jiţní Korea pohybuje kolem patnáctého místa a lze předpokládat, ţe její zbrojní export zaznamená v příštích letech další velké úspěchy, jeţ budou vycházet zejména z vysoké kvalitativní úrovně techniky. (SIPRI 2010a; Sung-ki 2007)
61 3.21 Japonsko
Zařazení Japonska do výzkumu zbrojní exportní politiky můţe vyhlíţet poněkud zvláštně, neboť tato země je známa tím, ţe vojenskou techniku zásadně nevyváţí. Skutečnost je ovšem podstatně sloţitější a dle názoru autora je zařazení Japonska plně oprávněné. Oficiální politika Japonska v oblasti zbrojního exportu je dána rozhodnutím vlády z roku 1976, které kompletně zakázalo export vojenské techniky jako výraz pacifistického charakteru japonské ústavy (do té doby byl zakázán export do komunistických zemí, zemí pod zbrojním embargem OSN a zemí, jeţ byly zapojeny do mezinárodních konfliktů). Ale uţ v roce 1983 byla ona politika poněkud zmírněna, kdyţ byla stanovena výjimka ve formě transferu vojenských technologií (byť nikoli přímo „hotových“ či „celých“ zbraní) do USA, díky čemuţ se japonské firmy staly důleţitými subdodavateli amerického zbrojního průmyslu. Japonsko se významně zapojilo i do programu protiraketové obrany. (Kubota 2008: 4-5) Dlouhodobě se navíc vedou oficiální diskuse o tom, ţe zákaz zbrojního exportu by mohl být ještě více uvolněn či zcela zrušen; tlačí na to zejména lobby velkých japonských zbrojovek, jimiţ jsou Mitsubishi, Kawasaki, Ishikawajima-Harima, Toshiba, Toyota nebo Fuji (v Evropě si málokdo uvědomuje, ţe tyto známé japonské značky jsou i velkými výrobci zbraní). Nemoţnost vývozu totiţ způsobuje mj. enormní prodraţování vývoje a výroby pro japonské ozbrojené síly. (Japan Today 2009) Vedle toho je třeba poznamenat, ţe Japonsko jiţ vojenskou techniku v podstatě exportuje, a to obvykle jako „víceúčelovou“. Japonské transportní letouny, lehké vrtulníky nebo lodě pro pobřeţní hlídkování uţ byly tímto způsobem vyvezeny do řady zemí Asie, Afriky či Latinské Ameriky; mezi hlavními zákazníky lze jmenovat např. Indonésii, Filipíny, Tchaj-wan, Gabun nebo Uruguay. (SIPRI 2010a) V určitých případech nastaly právní komplikace, protoţe podle některých ustanovení uţ takto exportovaná technika náleţela do „zbraňové“ kategorie, coţ se však vyřešilo jednoduše tím způsobem, ţe vláda schválila výjimku z oněch pravidel. (Kubota 2008: 15-16) Kromě toho je nutno zdůraznit, ţe onen zákaz vývozu není legislativním aktem, nýbrţ čistě exekutivním rozhodnutím vlády, které by jakákoli další vláda mohla velice snadno a rychle zrušit. Většina odborníků shodně předpokládá, ţe Japonsko svůj zákaz vývozu zbraní opět zmírní nebo přímo zruší, a to spíše dříve neţ později. Je proto velmi příznačné, ţe většina výzkumu uţ se dnes nesoustřeďuje ani tak na otázku, zda (případně kdy) k tomu dojde, ale uţ se zabývá přímo tím, jak by japonská zbrojní exportní politika patrně mohla vypadat a jaký by byl dopad tohoto kroku na světový trh vojenské techniky.
62 Moţnost, ţe se tak stane, obsáhle zkoumaly v 80. letech některé velké západní zbrojovky; výsledkem analýzy bylo tajné memorandum, podle něhoţ by se mohl světový trh se zbraněmi opravdu zásadně změnit. Bylo konstatováno, ţe by prakticky mohl nastat podobný vývoj jako v případě japonského vstupu na automobilový trh a Japonsko by pak mohlo ovládnout snad aţ 45 % vývozu tanků a samohybného dělostřelectva, 40 % prodeje vojenské elektroniky a 60 % dodávek velkých válečných lodí. (GlobalSecurity.org 2005) Japonské zdroje dnes uvádějí, ţe v případě uvolnění zákazu by se japonská nabídka vojenské techniky soustředila právě hlavně na válečná plavidla a jejich subsystémy (včetně raketové výzbroje), dále pak pozemní senzory a nejrůznější řízené střely. (Kubota 2008: 11-14) Japonsko má rozhodně i potenciál významně se prosadit rovněţ v oblasti obrněných vozidel a cvičných, transportních a dalších podpůrných letadel (jednou z dosti ţádaných poloţek by se mohly stát mj. japonské hlídkové hydroplány). Vedle toho se dá předpokládat, ţe by japonské firmy prudce expandovaly v subdodavatelském sektoru, resp. ţe by roli, kterou uţ nyní plní pro americký zbrojní průmysl, mohly plnit rovněţ pro západoevropské zbrojovky. Na základě jiţ uskutečněných vývozů „víceúčelové“ techniky lze také odhadovat, které státy by byly pravděpodobnými odběrateli japonských zbraní; patrně by šlo zejména o země východní či jihovýchodní Asie, kde má Japonsko klíčový ekonomický vliv. Dle názoru autora by se největším zákazníkem mohl stát Tchaj-wan, na jehoţ obraně má Japonsko evidentní strategický zájem a který má jinak velké problémy se získáváním moderní vojenské techniky z USA nebo západní Evropy.
63 4 Významné trendy
4.1 Internacionalizace a diverzifikace
Světový zbrojní trh se z hlediska dodavatelů a odběratelů stává stále komplexnějším. Jde převáţně o důsledky ekonomické globalizace, obecného technologického pokroku a „přesunů moci“, díky nimţ se postupně etabluje multipolární uspořádání (byť pořád s dominancí USA, resp. Západu). Technologický pokrok a šíření moderních technologií způsobuje, ţe relativně moderní vojenskou techniku je schopno produkovat (přinejmenším licenčně) stále více zemí, mnohdy i takových, u nichţ by to ještě poměrně bylo jen těţko myslitelné. Příkladem mohou být státy jako Turecko, Pákistán či Írán. Snaha vybudovat domácí zbrojní průmysl je u těchto zemí v naprosté většině motivována ryze politicky, resp. vojensko-strategicky, protoţe jim jde o dosaţení alespoň částečné nezávislosti na dodávkách ze zahraničí a samozřejmě i moţnost exportu. Extrémní příklad tohoto přístupu tvoří Indie, která vyrábí řadu typů zbraní, ale zatím se jí nedaří získávat téměř ţádné exportní objednávky a většina tamních zbrojních projektů je z čistě ekonomického hlediska ztrátová. Pro Indii sice nepředstavuje problém dováţet zbraně ze zahraničí, jenţe kvůli svým velmocenským ambicím pokládá (snad z prestiţního hlediska) za nezbytné, aby se stala také významným producentem vojenské techniky. Odlišná je situace Číny, jeţ usiluje o vybudování konkurenceschopného zbrojního průmyslu hlavně kvůli tomu, ţe ochota zahraničí dodávat zbraně do ČLR klesá; zbrojní vývoz navíc pro Peking představuje důleţitou formu šíření politického a ekonomického vlivu. Velká většina těchto „nových“ producentů získává schopnost vyvíjet a vyrábět vojenskou techniku primárně na základě mezinárodních zbrojních programů, jaké se v posledních letech stále více šíří. Přispívá k tomu zejména sloţitost, náročnost a vysoká cena moderních zbraní, takţe i pro nejvyspělejší a nejbohatší země světa uţ začíná být leckdy vysoce náročné vyvíjet a vyrábět nejmodernější techniku samostatně. Jak bylo uvedeno v kapitole 2, lze identifikovat tři základní podoby této spolupráce, a to licenční výrobu, společnou výrobu a společný vývoj. Navíc lze rozlišit několik „stupňů“ licenční produkce, které lze ilustrovat např. na dodávkách ruských letounů Su-30MK do Indie a Číny. Nejprve odběratel provádí pouze montáţ výrobků ze součástí od dodavatele, poté začne některé součásti sám vyrábět, jejich procento stále roste, aţ odběratel dokáţe vyrábět většinu součástí sám a od dodavatele odebírá jen některé klíčové prvky, coţ u bojových letounů bývají nejčastěji motory. Dále má moţnost produkovat některé součásti, které uţ nejsou kopiemi původních, ale představují jeho vlastní příspěvek, resp. více
64 odpovídají jeho specifickým potřebám (čímţ vzniká „lokalizovaná“ varianta původního typu). Poté mohou následovat různé scénáře, jeţ se pohybují mezi dvěma krajními póly. První z nich představuje přechod ke druhé formě mezinárodní zbrojní spolupráce, tj. společné výrobě, kdy odběratel začne zajišťovat produkci některých součástí i pro původního dodavatele; takhle se vyvinuly např. dodávky amerických letounů F-16 do zemí západní Evropy. (Brooks 2005: 82) Druhý extrém reprezentuje zbrojní politika Číny, která po vypršení licenční smlouvy zahájila bezlicenční produkci kopií letounů Su-27, jeţ jsou uţ stoprocentně čínské výroby (a to včetně motorů), a dokonce je chce nabízet na světovém trhu, coţ u Ruska vyvolává velmi rozhořčené reakce. Praktickým důsledkem je to, ţe Rusko jiţ odmítá dodávat Číně pokročilé technologie a zbrojní transfery v posledních letech klesly takřka na nulu, zatímco rusko-indická kooperace se nadále úspěšně rozšiřuje. (Chang 2007; Makienko 2009) Toto tvrzení lze dobře ilustrovat i na rozvoji mezinárodních programů společného vývoje zbraní, do nichţ se jiţ zapojují také země, u kterých to nebývalo zvykem, hlavně Rusko. Jako nejdůleţitější partner se etablovala Indie, se kterou jiţ Rusko společně vyrábí protilodní střelu BrahMos a vyvíjí např. nový bojový letoun Suchoj PAK FA a taktický dopravní letoun MTA. Tři jmenované programy však současně ukazují, ţe v naprosté většině podobných iniciativ lze identifikovat „vedoucí“ stát, jímţ je obvykle ten nejvyspělejší, popř. ten, který do příslušného programu investuje největší prostředky či jej povaţuje za nejdůleţitější. Proto se např. bojový letoun F-35 Lightning II standardně označuje za americký (přestoţe se na projektu podílí řada dalších vyspělých zemí) nebo Eurofighter Typhoon převáţně za britský letoun, ovšem v tomto případě to není tak jednoznačné, protoţe přinejmenším německý příspěvek k celému projektu Eurofighter je skutečně velice zásadní. U trojice zmíněných rusko-indických projektů však má nepochybnou „vedoucí“ roli Rusko. (SIPRI 2010a; Visingr 2006) Zároveň se však objevuje také stále více projektů, u nichţ je mezinárodní provázanost tak vysoká, ţe uţ „vedoucí“ stát v podstatě nelze určit. Databáze zbrojních transferů SIPRI takové poloţky řadí pod hlavičku „Multiple sellers“. V nynější době existují dva takové projekty, jeţ jsou významné z hlediska exportu. První z nich představují letouny značky Airbus, která je ve společném vlastnictví nadnárodních korporací BAE Systems a EADS, takţe se de facto jedná o (víceméně) rovnocenné partnerství Velké Británie, Francie, Německa, Itálie a Španělska. Aţ donedávna se Airbus zabýval jen produkcí civilních dopravních letounů, ale díky vojenským modifikacím stroje A330 a projektu nového taktického transportního letadla A400M uţ velmi zásadně proniká i na světový zbrojní trh. Druhým takovým projektem je víceúčelový vrtulník NH90, který reprezentuje produkt kooperace francouzsko-německého konsorcia Eurocopter a italsko-britské firmy AgustaWestland, navíc ještě s podílem nizozemské značky Fokker, takţe
65 uţ skutečně nelze říci, kdo je hlavním dodavatelem. Lze očekávat, ţe podobně na tom budou i některé další typy techniky, které se nyní nacházejí ve vývojové fázi, např. bezpilotní bojový letoun nEUROn. Je ovšem skutečně příznačné, ţe takové programy se vyskytují prakticky jen v prostoru Evropské unie. (SIPRI 2010a; Visingr 2006) Další důleţitý rozměr internacionalizace zbrojního trhu představuje internacionalizace na úrovni subdodavatelů. Zejména v západním světě uţ prakticky neexistuje zbraňový systém, u něhoţ by se dalo prohlásit, ţe je produktem opravdu pouze jedné země. Snad nejvíce to platí o zbraních amerických, coţ je paradoxní jen zdánlivě. Přestoţe jsou USA dlouhodobě největší producent vojenské techniky, americké zbrojovky přibliţně od 70. let 20. století silně tlačí na globalizaci zbrojní výroby a posílení role zahraničních subdodavatelů, coţ se zajišťuje vesměs prostřednictvím dohod jednotlivých soukromých firem (jen málokdy za účasti vlád). Technika „americké“ výroby tedy rozsáhle vyuţívá velké mnoţství součástí zejména ze západní Evropy a Japonska, v poslední době stále více téţ z Izraele. Z této formy internacionalizace americký zbrojní průmysl mimořádně profituje; nejde o to, ţe by americké firmy nedokázaly tyto prvky nebo technologie zajišťovat samy, nýbrţ o to, ţe podobná snaha o „autarkii“ by byla nesmírně náročná, a to nejen finančně. Pomocí zapojení subdodavatelů se zmenšuje finanční náročnost, posiluje se konkurenceschopnost a v neposlední řadě se podporuje i politické spojenectví. Lze dokonce doloţit, ţe zcela opačný („nacionalistický“) přístup Sovětského svazu značně přispěl k jeho „uzbrojení“, resp. celkovému kolapsu. (Brooks 2005: 80-128) Je charakteristické, ţe se i Rusko dnes stále více zapojuje do tohoto procesu a kupuje zahraniční technologie, součásti i celé zbraňové systémy; mj. je známo, ţe nakupuje elektroniku evropské značky Thales Group či izraelské bezpilotní letouny, navíc probíhají jednání o nákupu francouzských výsadkových plavidel a italských obrněných vozidel. (SIPRI 2010a) Internacionalizace a globalizace vývoje a produkce zbraní (čili obecně internacionalizace na straně nabídky) spolu s etablováním multipolární mocenské struktury ve světě přináší také další zajímavý efekt, a sice snahu odběratelů o diverzifikaci. Za studené války (resp. v období bipolárního uspořádání světa) měla většina odběratelů jasnou politickou orientaci, od které se logicky odvíjela struktura jejich dovozu techniky. Např. pravicové reţimy v Latinské Americe kupovaly zbraně prakticky výhradně od USA, zemí západní Evropy a Izraele. Část arabských států (např. Alţírsko, Libye, Sýrie a Egypt) se přikláněla k Sovětskému svazu, a tak odebírala zejména sovětskou techniku, zatímco druhá část (zejména monarchie) byla spíše prozápadní, coţ se odráţelo i v jejich dovozu zbraní; po případné změně politické orientace, jakou provedl např. Egypt za prezidenta Sadata, obvykle následovala poměrně rychlá změna nejdůleţitějších dodavatelů vojenské techniky. Mnohem vzácněji se vyskytovaly státy, jeţ tak jasnou orientaci
66 neměly, a proto dováţely techniku jak ze západního, tak z východního bloku; asi nejvhodnější příklad představuje Indie. Značně zajímavá je skutečnost, ţe se ve výbavě řady států objevuje zvláštní kombinace americké a čínské techniky. Tato situace existuje uţ od 60. let v Pákistánu a zhruba od 80. let se přidal např. Egypt nebo Thajsko. Pákistán představuje specifický případ kvůli tomu, ţe Čína jej tradičně podporuje proti Indii, kdeţto pro USA to byl vţdy prozápadní reţim; u zemí, které se přidaly později, se jedná mj. o důsledek poměrně dobrých vztahů USA a ČLR v 80. letech, kdy Američané fakticky podporovali Čínu, aby dále oslabili pozice SSSR. Z tohoto hlediska je moţné říci, ţe bipolární svět neskončil jaksi náhle s rozpadem sovětského impéria, ale ţe jeho „eroze“ měla dlouhodobý charakter a ţe nejpozději v 80. letech uţ vznikl základ pro multipolární uspořádání. (SIPRI 2010a) Přístup, jaký byl za studené války charakteristický zejména pro Indii, tedy dnes přijímá za svůj stále více a více zemí. V multipolárním světě nemá smysl „prozápadní“ či „provýchodní“ orientace a řada států se snaţí provádět vyváţenou zahraniční politiku, která se jiţ nepodřizuje zájmům supervelmocí, ale slouţí především jejich vlastním zájmům. Proto se tyto země snaţí i o diverzifikaci dodavatelů vojenské techniky pro své ozbrojené síly. Indie, jeţ byla tradičně největším odběratelem ruských zbraní a nakupovala také velké objemy britské, francouzské a švédské techniky, si začíná pořizovat rovněţ moderní americké a izraelské zbraně. Indonésie a Malajsie se staly velkými zákazníky ruského zbrojního průmyslu. Ruské zbrojovky dovedly získat nové či „staronové“ zákazníky mezi arabskými státy, a to i takovými, které se zpravidla pokládají za „prozápadní“ (např. Kuvajt a Saúdská Arábie). Velkým úspěchem Ruska a Číny je výrazný průnik na trh v Latinské Americe, coţ těsně souvisí s faktem, ţe v tamních zemích se chopily moci nové vlády, které usilují o oslabení téměř totální závislosti na USA. Jak se asi dalo očekávat, státy střední a východní Evropy se orientují převáţně na dodávky od západních firem, ale přesto nepřestávají odebírat ani ruské zbraně. Ruskou techniku navíc stále výrazněji nakupují i samy západní země. Určitý problém této diverzifikace dodavatelů představuje fakt, ţe technika z různých zdrojů je „nekompatibilní“, resp. vznikají různé problémy s provozem a údrţbou tak pestré skladby zbraní. Technologický pokrok však přináší alespoň částečné řešení této potíţe, protoţe se postupně etablují různé mezinárodní standardy (jako je datová sběrnice MIL-STD-1553B). Navíc existuje i lákavá moţnost instalovat západní součásti do „východní“ techniky; např. některé dnešní indické zbraně jsou v zásadě „skládačky“ sestavené z ruských, západoevropských a izraelských prvků. (SIPRI 2010a)
67 4.2 Komplexnost kontraktů
O zvyšující se komplexnosti zbrojního obchodu se dá hovořit také na úrovni jednotlivých kontraktů, jejichţ obsah se proti minulosti zřetelně posouvá. Konkrétně se dají určit tři roviny tohoto posunu. První z nich se týká rozsahu z hlediska typů a kategorií zbraní. V minulosti se jeden kontrakt rovnal zpravidla dodávce určitého počtu kusů jednoho typu techniky, případně s některými nutnými náleţitostmi (např. k bojovým letounům se standardně dodávala rovněţ palubní výzbroj). V tomto smyslu byly dodávky (zejména do méně vyspělých nebo chudších zemí) „izolované“, resp. méně koncepční a slaběji odráţející nějaké jasné bezpečnostní nebo strategické záměry. Existovaly i země, které fungovaly takřka jako „skládky“ techniky, jíţ se vyspělejší země po vyřazení takto zbavovaly (určitě nejkřiklavějším případem v NATO bylo Turecko, do značné míry se to týká i mnoha arabských a afrických zemí). Výsledkem bylo, ţe nemálo zemí pak disponovalo technikou, která byla svým počtem nebo výkony „nadbytečná“ a nedala se příliš smysluplně vyuţívat. (SIPRI 2010a) Nyní se ale zájem dovozců orientuje spíše na „sady“ techniky, které mají jasný konkrétní účel, jenţ koresponduje s bezpečnostní strategií země. To zřejmě znovu souvisí s etablováním multipolárního světa, v němţ řada států získává „nové sebevědomí“ a hodlá uskutečňovat více nezávislou zahraniční a bezpečnostní politiku, případně také realizovat regionální spolupráci. Takové „sady“ se označují jako „strategic packages“ nebo „security packages“ a obvykle jde o kontrakt na několik typů techniky, jejichţ akvizice znamená faktické přezbrojení některé ze sloţek ozbrojených sil odběratele, v některých případech dokonce i přezbrojení kompletní. Je ale příznačné, ţe podobné kontrakty dovede realizovat jen málo dodavatelů, v současné době pouze USA, Velká Británie, Francie a Rusko; moţná se postupně připojí také Čína, ale kvalita jejích produktů nejspíše bude postačovat jen pro ty nejméně náročné zákazníky. Coby příklad „strategic package“ můţe poslouţit smlouva, kterou v roce 2006 podepsaly Alţírsko a Rusko a jeţ pokrývá dodávky nových bojových i cvičných letounů, dopravních vrtulníků, ponorek a systémů protivzdušné obrany a navíc ještě údrţbu a modernizaci starší ruské techniky, kterou Alţírsko provozuje. Celková hodnota kontraktu činí cca 7,5 miliardy dolarů. (Vasiliev 2006) Poměrně časté jsou „strategic packages“, které směřují z USA na Tchaj-wan a zpravidla mají ostrovu zajistit účinnější obranu před rostoucími kapacitami některých sloţek ozbrojených sil ČLR; jsou to tedy např. sady protiletadlových a protiraketových systémů nebo prostředky pro boj proti ponorkám. Také lze jmenovat mj. „sady“ různých typů vrtulníků značky Eurocopter, které do některých zemí prodává Francie. (SIPRI 2010a)
68 Druhá rovina vzrůstu komplexnosti zbrojních kontraktů se týká toho, ţe vedle samotných zbraní jsou součástí smluv také další poloţky, především různé sluţby jako výcvik obsluhy či údrţba a opravy (včetně dodávek náhradních součástek). Kontrakty proto bývají dlouhodobé a zdaleka nekončí předáním zbraní ozbrojeným silám odběratele. Zajištění těchto doplňkových sluţeb můţe probíhat různými způsoby. V některých případech se o výcvik starají příslušníci ozbrojených sil země dodavatele (to je klasický americký či britský přístup), avšak dnes uţ se stále častěji jedná o zaměstnance soukromých vojenských společností (PMC, Private Military Corporations), případně o zaměstnance samotných zbrojovek. V důsledku toho se začíná dost zamlţovat (dosud relativně jasná) hranice mezi zbrojními firmami a soukromými vojenskými firmami. PMC se dnes zpravidla člení podle rozsahu sluţeb, které poskytují, do tří základních skupin, jeţ se dle své „vzdálenosti od bojiště“ označují jako Military Support Firms (zabývají se především přepravou, údrţbami apod.), Military Consulting Firms (výcvik a poradenství) a Military Provider Firms (přímá účast v operacích na bojišti). (Singer 2003: 88-100) Vzhledem k zajišťování údrţby či oprav lze říci, ţe se většina zbrojních firem z vyspělých zemí de facto pohybuje i v sektoru Military Support Firms. Některé z nich zároveň patří také mezi Military Consulting Firms, jelikoţ se zabývají i výcvikem klientů, byť obvyklejší je, ţe výrobce zbraní zadá kontrakt na výcvik některé specializované firmě z tohoto oboru. A je znám přinejmenším jeden případ, kdy se zbrojovka zařadila do sektoru Military Provider Firms; společnost Suchoj totiţ dodala Etiopii nejen letouny Su-27, ale rovněţ ruské „piloty-ţoldnéře“, kteří s nimi létali během války proti Eritreji. (SIPRI 2010a; Dyčka 2007) Jako zajímavost lze jmenovat i příklad „opačného“ posunu; kontroverzní soukromá vojenská firma Blackwater Worldwide (operující dnes pod názvem Xe) uţ funguje rovněţ jako zbrojovka, neboť nabízí na trhu obrněná kolová vozidla či senzorové vzducholodě vlastní výroby. Třetí rovinu zvyšující se komplexnosti kontraktů představují technologické a ekonomické aspekty. Jak uţ bylo několikrát uvedeno, uţ jen málo zemí (a to zpravidla jen ty nejchudší) se spokojí s pouhým nákupem vojenské techniky. Obvykle je poţadována moţnost uplatnění pro domácí výrobce, minimálně ve formě produkce některých součástek, případně finální montáţ nebo kompletní licenční výroba; obecně se hovoří o poţadavcích „technologických transferů“. Úspěšnost zbrojních firem proto často závisí nejen na kvalitě nabízených výrobků, ale také na tom, do jaké míry jsou ochotné se „podělit“ o jejich technologickou hodnotu; říká se, ţe právě to je jedním z důvodů, proč se dnes tolik daří ruským zbraním (protoţe Rusko s tím zpravidla nemívá větší problém) a proč naopak upadá zbrojní export z Francie (která se tradičně zdráhá poskytovat práva na licenční produkci). Některé mocnosti jako Indie nebo Brazílie uţ fakticky podmiňují jakýkoli větší zbrojní kontrakt právě tím, ţe jim bude umoţněna licenční produkce;
69 tento faktor silně ovlivňuje např. výběrová řízení na nové víceúčelové bojové letouny v těchto dvou zemích. Tradičně velmi silná je v tomto smyslu kooperace západoevropských zemí, kde se licenční výroba a technologické transfery odehrávají zcela běţně, čemuţ dnes navíc značně nahrává proces integrace západoevropských zbrojovek do nadnárodních korporací. Ostatně na tomto místě je moţno uvést i časté diskuse v České republice týkající se podílu českých firem na některých dovozních kontraktech, např. nákupu kolových obrněných transportérů Pandur II nebo obrněných automobilů IVECO LMV. S tím úzce souvisí i aspekty ekonomické, protoţe od dodavatelů se dnes všeobecně nečekají zdaleka jen transfery technologií, ale také finanční kompenzace vůči zemi odběratele, pro které se dnes nejvíce uţívá termín „offsety“, ačkoliv se vyskytují i jiné termíny, např. „průmyslová kompenzace“. Definice dosud není zcela ustálená, ale v principu jde asi o to, ţe dodavatel by měl v zemi odběratele nějakým způsobem „utratit“ finance, které odpovídají dohodnutému procentu z ceny kontraktu (a mnohdy se jedná o více neţ 100 %). Nejčastěji jsou to investice do průmyslu, někdy však také např. nákupy nějakého zboţí či sluţeb. Pokud „offset“ souvisí se samotnou dodávkou zbraní, označuje se jako přímý, v opačným případě je nepřímý. Existují však i jiná chápání termínu „offset“, protoţe někdy se do něj zahrnují i zmíněné formy technologických transferů. Dokonce se objevuje i tvrzení, ţe za specifickou podobu „offsetu“ lze označit také korupci, tedy úplatky pro ty, kdo o přidělení objednávky rozhodují. (NIC 2000; SIPRI 2010a)
70 4.3 Nejţádanější druhy techniky
Postupně se mění téţ spektrum vojenské techniky, o kterou panuje na trhu největší zájem. Tento faktor lze dát do přímé souvislosti s několika schématy vyzbrojování, která mají kořeny ještě v éře studené války u supervelmocí a jejich spojenců. První přístup je standardně známý jako „force projection“ (někdy téţ „military power projection“) a jedná se o označení kapacity státu provádět expediční vojenské operace, tj. ve větší vzdálenosti od vlastního území. Hlavní nástroje pro takovouto činnost proto představuje vojenská technika, jejíţ dosah (a)nebo nosné kapacity toto umoţňují. Jedná se zejména o letadlová (a)nebo výsadková plavidla, strategické bombardéry, strategické transportní letouny a mezikontinentální balistické rakety. Za studené války si tuto techniku pořizovali především vítězové druhé světové války, někdejší koloniální velmoci a později i některé regionální mocnosti; konkrétně šlo o USA, SSSR, Francii, Velkou Británii, Kanadu, Austrálii, Itálii, Španělsko nebo Nizozemí, později také Indii, Brazílii nebo Jihoafrickou republiku. Efekt zbrojního vývozu byl ale omezený, neboť prostředky pro „force projection“ získávala většina zemí z vlastních zdrojů; coby příklady výjimek lze uvést prodeje britských letadlových lodí do Indie, Brazílie a Nizozemí či dodávky ponorkových balistických raket Trident z USA do Velké Británie. (SIPRI 2010a) Druhé základní schéma nese jméno „non-offensive defense“ („neofenzivní obrana“) a za jeho zakladatele je povaţováno Západní Německo; značně podobně postupovalo i Japonsko a fakticky i skandinávské státy a Švýcarsko. Podstatou je absence „vyhroţování“ mimo vlastní území, tzn. zřeknutí se strategických útočných prostředků, tedy těch, které představují základ „force projection“. Je ale příznačné, ţe na toto schéma vsadily hlavně obě poraţené mocnosti druhé světové války, jeţ své „zřeknutí se“ strategických útočných zbraní buď samy explicitně vyhlásily, nebo jim bylo prostě nařízeno mírovou smlouvou. V případě skandinávských států i Švýcarska se důvody nacházejí spíše dále v historii; jedná se o absenci koloniální minulosti a „oceánského uvaţování“ (v rozporu s obecně rozšířeným míněním Vikingové a další severští mořeplavci pluli vţdy v blízkosti pobřeţí a do volného oceánu se nepouštěli). To však zdaleka neznamená, ţe „neofenzivní obrana“ implikuje vojenskou slabost. Právě naopak; takové země se soustředily na zbudování silných konvenčních sil s vysoce účinnými obrannými zbraněmi, jeţ případného útočníka buď odstraší, nebo mu (v případě války) způsobí katastrofální ztráty. Obranný charakter a převáţně taktický dosah těchto zbraní však současně limituje pouţití pro útočné operace, takţe nepůsobí „provokativně“. Typické sloţky „non-offensive defense“ tvoří silná protivzdušná obrana krátkého a středního dosahu, pobřeţní loďstvo a pozemní komplexy
71 pro obranu pobřeţí, silné taktické letectvo a různé přesně naváděné zbraně proti pohyblivým a odolným pozemním cílům, např. protitankové řízené rakety. (Buzan a Herring 1998: 231-237) Někde „mezi“ oběma schématy se nachází přístup, který praktikovaly „malé ohroţené země“, tedy takové, jeţ musely permanentně čelit větším a vojensky silnějším sousedům, např. Izrael, Singapur, Jiţní Korea a Tchaj-wan. Ty primárně udrţovaly silné obranné kapacity, které měly odradit útočníka, současně si však ponechávaly i určité prostředky pro ofenzivní činnost, např. preventivní nebo preemptivní údery. (SIPRI 2010a) Nástup multipolárního světa a vzestup dalších regionálních mocností ovšem přináší velké změny v těchto schématech. Na prvním místě se dá konstatovat, ţe princip „force projection“ nachází větší uplatnění u dalších zemí, především v Asii. V posledních letech v tomto regionu značně přibývá letadlových nosičů a vrtulníkových výsadkových lodí (je třeba poznamenat, ţe dříve relativně jasná hranice mezi těmito dvěma kategoriemi uţ v podstatě vymizela a často se hovoří o společné kategorii „force projection ships“), které si pořizují i státy, u nichţ dříve nic podobného neexistovalo, zejména Japonsko, Jiţní Korea a Čína. Své kapacity v tomto sektoru obnovuje a posiluje také Ruská federace, která vyjednává s Francii o nákupu a licenční stavbě výsadkových lodí třídy Mistral. V případě Japonska uţ se otevřeně uvádí i to, ţe se schématu „non-offensive defense“ vzdalo a stane se nespornou regionální vojenskou mocností, jeţ bude disponovat kapacitami pro expediční operace. Zároveň však lze dodat, ţe se trochu posunulo i celkové chápání schématu „force projection“; dříve šlo převáţně o vysloveně bojové operace, avšak nyní se pozornost posouvá k MOOTW („military operations other than war“), jako jsou mírové, stabilizační či humanitární mise. (Výsadkové lodě poskytly neocenitelnou pomoc mj. po vlně tsunami v jihovýchodní Asii.) Kromě výše uvedených „tradičních“ nástrojů pro „force projection“ uţ se tedy do tohoto schématu řadí také některé prostředky pro ISR (Intelligence, Surveillance, Reconnaissance), zejména radiolokační letouny AWACS či průzkumné letouny, a dále moderní kolové obrněné transportéry či automobily odolné proti explozivním hrozbám (tj. MRAP, Mine-Resistant Ambush-Protected), které se při operacích typu MOOTW rozsáhle nasazují jako hlídková či zásobovací vozidla. (SIPRI 2010a) Rozvoj a šíření schopností pro „force projection“ však logicky způsobuje, ţe se objevují i příslušná protiopatření. Dá se říci, ţe „force projection“ je „západní vynález“, resp. vyjádření moderní vojenské dominance USA a evropských zemí NATO; jiné státy však toto uspořádání povaţují za hrozbu pro své národní zájmy a sféry vlivu a přijímají odvetné kroky. Přibliţně od konce 90. let se proto etabluje nové schéma vyzbrojování, pro něţ se vţil termín „anti-access weapons“ (existují i termíny „access-denial“ či „area-denial weapons“). Na rozdíl od dřívější „non-offensive defense“ se v podstatě jedná o „ofenzivní obranu“, resp. o obranu na tak velké
72 vzdálenosti, ţe ji lze pokládat za útok. Základem strategie „anti-access“ je idea, ţe případného útočníka je nutno zasáhnout ve velké vzdálenosti od vlastního území a způsobit mu ztráty, jeţ mu zkomplikují nebo naprosto znemoţní dislokaci sil, které mají realizovat expediční operaci. Evidentně se tedy jedná o reakci na vojenskou sílu Západu, která je zaloţena právě na tom, ţe k provedení expediční operace je nejprve třeba prostor a čas pro rozmístění sil. „Anti-access“ současně vyuţívá některých slabin západní koncepce „force projection“, která závisí např. na blízkosti základen (buď pevných, nebo pohyblivých v podobě letadlových nebo výsadkových plavidel), vzdušné převaze (dané hlavně kvalitou bojových letounů) a silných kapacitách ISR (jako jsou letadla typu AWACS a průzkumné nebo navigační druţice). Coby základní nástroje kategorie „anti-access“ lze uvést systémy protivzdušné obrany dlouhého dosahu, víceúčelové bojové letouny (schopné dopravovat střely vzduch-vzduch dlouhého doletu a přesně naváděné protizemní zbraně), nadzvukové protilodní střely či balistické rakety s koncovým naváděním. Do určité míry můţeme říci, ţe základ přístupu „anti-access“ poloţil Sovětský svaz; největším producentem a vývozcem „anti-access weapons“ je dnes Rusko, onu strategii jako celek však jednoznačně nejvíce rozvíjí Čína, a to za pomoci importovaných ruských zbraní, jejich kopií i vlastních nových zbraní tohoto druhu. Dalšími zeměmi, které kupují ruské nebo čínské zbraně pro „anti-access“, jsou např. Írán a Venezuela. (Kopp 2009) V současné době uţ ale můţeme pozorovat rovněţ snahu západních zemí a jejich spojenců o reakci na proliferaci „anti-access weapons“, a to hlavně ve formě akvizice mj. obtíţně zjistitelných bojových letadel či systémů pro protiraketovou obranu bojiště. (SIPRI 2010a)
73 4.4 Vojenská a civilní technika
Dlouhodobě platilo, ţe vojenská technika představovala nejvyspělejší dostupnou techniku vůbec. Příslušné špičkové vojenské technologie se obvykle dostávaly do civilního sektoru, ale tento proces nastával vţdy se zřetelným zpoţděním proti nástupu do ozbrojených sil. Ale přes toto zpoţdění je zřejmé, ţe vývoj vojenské techniky ohromně přispěl k celkovému pokroku ve vědě a technice. Řada vynálezů, které se dnes běţně pouţívají, např. počítač, radar, druţicová navigace, mikrovlnná trouba nebo dlouhá řada materiálů, má svoje kořeny právě ve vojenství. Díky tomuto procesu „zcivilizování“ vojenských technologií tak bylo zbrojení ve své podstatě ziskové, jelikoţ následný profit z civilních aplikací původně vojenských technologií způsobil, ţe se výdaje na zbrojení mnohonásobně „vrátily“. To však platilo pouze pro západní státy, ne pro Sovětský svaz, kde tento proces takřka neexistoval. Sověti sice dokázali vyvíjet a vyrábět techniku srovnatelnou s tou západní, ale izolace vojensko-průmyslového komplexu způsobila, ţe se vzniklé technologie nedostávaly do civilního sektoru, takţe se enormní vojenské výdaje neměly jak „vrátit“. Toto extenzivní zbrojení, jeţ se neohlíţelo na ekonomické důsledky, poté zásadně přispělo ke zhroucení SSSR. (Visingr a Kotrba 2008: 27) V současné době se však situace mění. Transfery z vojenského do civilního sektoru dosud dominují, rozhodně však uţ ne absolutně. Při vývoji a výrobě moderních zbraní se totiţ stále častěji nevyvíjejí zcela nové, ryze vojenské technologie, ale sahá se k jiţ dostupným civilním, resp. komerčním technologiím, pro které se pouţívá pojem COTS (commercial off-the-shelf). Aţ na některé výjimky se nejedná o celé konstrukce zbraňových systémů, ale spíše o některé prvky, subsystémy, součásti nebo materiály, mj. počítačové procesory, komunikační zařízení, optické senzory apod. Řada nových typů techniky se nevyrábí uţ „striktně vojensky“, ale také podle částečně civilních standardů, a to zejména proto, ţe se počítá zejména s jejich vyuţitím v operacích typu MOOTW, nikoli v regulérních intenzivních válkách; vhodnou ukázkou jsou výše zmíněné nové výsadkové lodě (např. třída Mistral), jejichţ základní konstrukce je někdy částečně zaloţena na civilních plavidlech. Totéţ dnes pořád více platí také o některých dalších typech podpůrné a logistické techniky, jako jsou terénní a nákladní automobily či transportní, tankovací a senzorové letouny. Právě posledně zmíněná kategorie se dá dokonce povaţovat za jednu z prvních, kde se koncepce COTS uplatnila ve velkém měřítku; společnosti jako Boeing a Airbus totiţ obvykle nenabízejí ozbrojeným silám kompletně nové transportní, tankovací či senzorové letouny, nýbrţ vyuţívají svoje osvědčené civilní typy (jako B767 nebo A330) coby platformy pro vojenské účely. (SIPRI 2010a) V sektoru pozemní techniky podobně jedná mj.
74 americký výrobce nákladních automobilů International, jenţ byl dříve jako dodavatel techniky pro armády méně významný, ale v posledních letech si vydobyl silnou pozici především díky své schopnosti nabízet vojenské modifikace civilních vozů. Je charakteristické, ţe existuje jen málo společností, které by se soustředily výhradně na vojenskou produkci; obvykle nabízejí i řadu výrobků pro civilní sektor a lze uţ jen těţko rozlišit, které technologie mají „vojenský“ a které „civilní“ původ. O takových „technologiích dvojího uţití“ („dual-use technologies“) se dnes často hovoří (především v souvislosti s rizikem jejich proliferace), ovšem tento proces ve skutečnosti probíhá uţ od 70. let 20. století. (Brooks 2005: 84-85) Na tomto místě lze ještě poznamenat, ţe průnik vojenských a civilních technologií přináší v současnosti další zajímavé důsledky, mj. rozvíjející se aktivity v oboru partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP, Public-Private Partnership). Jako nejtypičtější ukázku lze zmínit zajímavou formu pořizování a provozu nových transportních a tankovacích letadel, pro niţ se uţívá označení PFI (Private Financing Initiative). Její podstatou je právě fakt, ţe takové stroje (např. na bázi typů Boeing 767, Airbus A330, Iljušin Il-76 nebo Antonov An-124) nemají jen vojenské vyuţití, ale mohou se rozsáhle uplatnit i v civilním sektoru (kromě dopravy nákladů také např. jako „vodní bombardéry“ pro hašení velkých poţárů). PFI funguje tak, ţe si letecké síly příslušné země objednají transportní (a)nebo tankovací letouny (řada dnešních typů navíc můţe díky modulární konstrukci plnit obě role) a splácejí je formou leasingových splátek, ale s tím, ţe dokud nejsou stroje splaceny, stará se o jejich provoz soukromá firma; v době, kdy je vzdušné síly právě nevyuţívají, mohou být letouny uvolněny pro zakázky v civilním sektoru, takţe si na sebe dodatečně „vydělávají“. PFI dnes jiţ velice dobře funguje ve Velké Británii a podobné plány mají např. Francie a USA. (SIPRI 2010a)
75 5 Závěr
Za studené války byl export vojenské techniky (resp. mezinárodní zbrojní trh jako celek) naprosto zásadně ovlivněn bipolárním uspořádáním světa. Vývoz zbraní z hlavních mocností byl jasně politizovaný a zaměřoval se na podporu spojenců v rámci vlastního geopolitického bloku, takţe transfery skrz „ţeleznou oponu“ byly jen minimální. Velký význam ve zbrojním exportu řady velmocí však sehrávala i jejich blízká i vzdálenější minulost, coţ dokazuje např. angaţmá „bývalých“ fašistů a nacistů ve zbrojních obchodech Německa, Itálie a Španělska či export bývalých koloniálních velmocí (hlavně Velké Británie, Francie, Nizozemí a Španělska) do jejich dřívějších koloniálních drţav. Pochopitelně i v rámci tohoto paradigmatu existovaly výjimky, zpravidla dané specifickými podmínkami, v nichţ se některé země nacházely; coby příklad lze jmenovat Indii, která rozsáhle importovala sovětské i západoevropské zbraně, nebo export z Jihoafrické republiky, jenţ se orientoval převáţně na finanční zisk. V této souvislosti se dá zmínit i zajímavá situace „klubu vyděděnců“, tj. ostrakizovaných zemí, které tato jejich izolace vlastně donutila k poměrně úzké zbrojní spolupráci. Přestoţe bipolární schéma začalo poněkud slábnout uţ v 80. letech (mj. kvůli velké snaze Číny vydobýt si mocenskou pozici mezi zeměmi třetího světa), zásadní zlom v charakteristice zbrojního exportu přineslo aţ zhroucení Sovětského svazu a s ním i celého bipolárního světa, po němţ se začalo etablovat uspořádání multipolární (byť stále s dominancí USA a západního světa). Pro západní zbrojovky se otevřely nové trhy ve střední a východní Evropě, kdeţto pro zbrojní průmysl zemí bývalého Sovětského svazu nastaly těţké časy. Dosavadní přístup, jenţ byl téměř absolutně politizovaný, musel nahradit pravý opak, tj. oportunistická politika, která se orientovala téměř výhradně na zisk. Jen díky tomu se ruský zbrojní průmysl dokázal během krizových 90. let udrţet při existenci, byť za cenu některých kroků, kterých nyní Rusko patrně lituje (to se týká např. rozsáhlého vývozu do Číny). Dalším významným trendem byl odprodej obrovského mnoţství vyřazené techniky (převáţně ex-sovětské), jeţ mířila ze států dřívějšího „socialistického tábora“ do zemí třetího světa. Tato technika navíc potřebovala modernizovat, coţ podpořilo vzestup států, které takové „omlazovací“ projekty nabízejí; asi nejlépe dokázaly tuto příleţitost vyuţít Izrael a Jihoafrická republika. Dalším trendem, který se silně projevil v 90. letech (ačkoli jeho kořeny se dají vysledovat přinejmenším do 70. let), byla prohlubující se internacionalizace zbrojního průmyslu, tj. různé formy mezinárodní spolupráce. Mezi její nejviditelnější projevy patří propojování evropských zbrojovek do nadnárodních korporací (např. EADS, Thales Group nebo BAE Systems) a stále
76 častější mezinárodní programy vývoje, kterých se účastní i ty nejvyspělejší a nejbohatší země, neboť nezávislý vývoj a výroba moderní techniky jsou uţ i pro ně finančně extrémně náročné. Evropské země mají ve společných programech velké zkušenosti, ale rozvinula se i kooperace transatlantická, coţ dokazuje mj. bojový letoun F-35. Vedle internacionalizace vývozu došlo i k procesu, který se dá označit jako snaha odběratelů o diverzifikace zdrojů; stále více států se začalo chovat jako Indie za studené války, tzn. rozhodly se uvolnit svoji dosud jednostrannou zahraničně-politickou (a tím i vojensko-technickou) orientaci a vyuţít moţností, jeţ jim nový multipolární svět nabídnul. Řada regionálních mocností (či „rádoby-mocností“) typu Alţírska, Saúdské Arábie, Íránu, Malajsie, Indonésie, Malajsie, Jiţní Koreje nebo Brazílie se rozhodla, ţe si bude pořizovat techniku od mnoha různých dodavatelů. To jim umoţňuje nejen omezit principiálně neprozíravou závislost na jediném zdroji, ale také mj. získávat lepší podmínky při vyjednáváních, kompenzovat silné a slabé stránky typů od různých dodavatelů a v neposlední řadě posilovat vícestranné politicko-ekonomické vztahy. Právě tento vývoj zásadně napomohl jedné z hlavních změn v oboru zbrojního exportu na přelomu století, a sice opětovnému velkému vzestupu Ruské federace a v menším měřítku téţ Čínské lidové republiky. Rusko se soustředilo na budování pragmatických (spíše ekonomicky neţ ideologicky motivovaných) partnerství s řadou silných států světa; Čína se pokouší o něco podobného, ale zatímco v případě Ruska jde převáţně o vztahy víceméně vyváţené, zdá se, ţe ČLR usiluje o vytvoření jakéhosi „patronátu“ nad slabšími a chudšími zeměmi Afriky a Asie, coţ jí dovolí upevnit tam vojensko-strategické pozice, čerpat z tamních zásob surovin a získat tamní trhy pro své levné výrobky. Rusko pod silným vedením Vladimira Putina, jemuţ zajisté nahrály i vysoké ceny ropy a plynu, dokázalo se svými výrobky významně proniknout na trhy v jihovýchodní Asii, znovu se prosadit v arabském a islámském světě (včetně severní Afriky) a zejména se etablovat v Latinské Americe, kde byl dříve ruský zbrojní export relativně málo významný, ale nyní se Rusko stalo největším dodavatelem techniky do této oblasti. V menším měřítku dnes do Latinské Ameriky proniká také Čína. Nejnovějším trendem je vývoz ruských zbraní do některých vyspělých západních států. V případě Číny je ale třeba upozornit na fakt, který nyní značně podporuje její úspěch, ale v budoucnu by jí mohl přinést velké potíţe; jedná se o čínskou tendenci vyrábět a prodávat ilegální kopie zahraniční techniky, v důsledku čehoţ import pokročilých technologií (a to nejen vojenských) z vyspělých států do ČLR rychle klesá a je moţné, ţe v brzké době se prostě zcela zastaví. A je otázka, zda současný čínský vědecký a technologický potenciál můţe tuto ztrátu samostatně vykompenzovat, aby byl zbrojní export ČLR na světovém trhu skutečně konkurenceschopný.
77 Z dalších významných procesů lze zmínit vzestup některých nových, popř. „staronových“ exportérů vojenské techniky. Jde např. o Brazílii, jejíţ zbrojní průmysl byl v 80. letech velice silný, ale v dalším desetiletí se prakticky zhroutil, dnes ovšem opět nabírá na síle. Svou pozici výrazně zlepšuje např. Jiţní Korea, opětovný vzestup zaznamenává téţ Jihoafrická republika. Mezi zeměmi střední a východní Evropy má určitě nejzajímavější perspektivy Polsko. Dále se dá očekávat, ţe se postupně etablují i další velcí vývozci vojenské techniky, mezi nimi moţná Turecko nebo Indie. Otazník stále visí nad Japonskem, jehoţ výjimečné vědecké i průmyslové kapacity by mu zřejmě umoţnily stát se jedním z nejvýznamnějších exportérů zbraní na světě, ale zatím tomu brání formální zákaz vývozu vojenské techniky (ačkoliv s některými poměrně důleţitými výjimkami). Jedná se tedy o překáţku čistě politickou, nikoliv technickou. Ale dle názoru většiny expertů je změna tohoto postoje jen otázkou času a ve střednědobém horizontu se očekává plnohodnotný vstup Japonska na světový zbrojní trh. Obecně také platí, ţe pouze málo států dnes dokáţe nabízet skutečně kompletní sortiment vojenské techniky a zajišťovat „strategic packages“, tedy komplexní dodávky zbraní pro jistý bezpečnostně-strategický záměr. To souvisí s narůstající sloţitostí a tím i nákladností soudobé vojenské techniky. A dokonce ani nejvyspělejší země světa nedokáţou „svoje“ zbraně vyrábět samy a v mnoha ohledech jsou závislé na zahraničních subdodavatelích (největší provázanost v tomto smyslu existuje mezi USA, západní Evropu, Izraelem a Japonskem). V důsledku toho se řada vyspělých zemí rozhodla fakticky rezignovat na snahu nabízet širší sortiment zbraní a soustředila se pouze na některé sektory, v nichţ má zkušenosti, tradici, dobré jméno či nějaké specifické schopnosti; některé země se dokonce specializovaly de facto na roli subdodavatelů. Jako příklady úspěšného sledování takové strategie lze jmenovat Kanadu, Nizozemí, Švédsko či Izrael, naopak diskutabilní zůstává případ Brazílie. Skutečně komplexními dodavateli jsou dnes fakticky jenom USA, Velká Británie, Francie a Rusko; v budoucnosti by se mohla přidat Čína (ačkoli technologická kvalita jejích výrobků bude ve srovnání s touto čtveřicí podřadná), potenciál pro takové schopnosti má pravděpodobně i Japonsko a teoreticky moţná Německo, ve vzdálenější budoucnosti snad také Indie. Pokud jde o směřování dodávek zbraní, lze definovat „pásmo největších dovozců“, které se táhne od severní Afriky (tam jde zejména o Maroko, Alţírsko, Libyi a Egypt) přes Střední východ (Izrael a silné arabské státy, např. Saúdská Arábie, Kuvajt a Spojené arabské emiráty) a Írán, dále jiţní Asii (dlouhodobé soupeření Pákistánu a Indie), jihovýchodní Asii (Singapur, Malajsie, Indonésie a Vietnam) aţ do oblasti východní Asie (Tchaj-wan a Jiţní Korea). Není asi nijak překvapivé, ţe import vojenské techniky do jihovýchodní a východní Asie podstatně ovlivňuje mocenský vzestup Číny, která systematicky podporuje řadu okolních zemí jako své
78 „zástupce“ („proxies“) proti Indii a současně se snaţí upevnit svoje mocenské pozice v oblasti Tichého oceánu, snad pro nějakou budoucí konfrontaci s USA. Za popsaným „pásmem“, které sahá od severní Afriky po východní Asii, následuje jako druhá zóna velkého importu vojenské techniky Latinská Amerika. Jmenovitě pak lze říci, ţe největšími importéry zbraní za poslední roky jsou Čína (ale jak uţ bylo vysvětleno, její zbrojní import nyní prudce upadá), Indie, Jiţní Korea, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Izrael, Singapur, Alţírsko či Venezuela, ze zemí Evropy nejvíce Turecko. (SIPRI 2010a) Je velmi příznačné, ţe jde převáţně buď o státy, jejichţ vlastní výroba zbraní je silná pouze v některých sektorech, nebo jejichţ domácí zbrojní průmysl je nevýznamný. Jsou to však mnohdy bohaté země, jeţ si nákup moderních a drahých zbraní „mohou dovolit“. Tento přístup (neboli suplování nedostatku domácích kapacit pomocí silného dovozu) se označuje jako „kupování výhody“ („buying an advantage“). V dnešní době ale stále více zemí ţádá nikoli jen dovoz pokročilých zbraní, ale také technologické transfery, coţ bývá obvykle dohoda o licenční produkci, a ekonomické zisky, jako jsou stále oblíbenější „offsety“ čili zpětné kompenzace (např. investice). Jako shrnutí se dá konstatovat, ţe celková podoba současného zbrojního vývozu poměrně silně odráţí multipolární uspořádání světa. Zbrojní export vyspělých zemí je politizovaný, tzn. orientovaný převáţně na export politickým spojencům (západní státy), případně pragmatický, tj. zaměřený primárně na podporu neideologických ekonomických vazeb (Rusko a Čína). Lze jasně pozorovat relativní pokles síly Západu a naopak vzestup (popř. „návrat“) Ruska a Číny, dále také posilování některých dalších (dříve poměrně slabých) mocností a postupný příchod zcela nových aktérů. Současně se ale velmi prohlubuje dvoustranná i vícestranná mezinárodní kooperace ve vývoji i výrobě vojenské techniky a diverzifikace dodavatelů. Zbrojní průmysl a trh se stává stále sloţitějším, komplexnějším a provázanějším a reflektuje i různé ekonomické vztahy mezi státy nebo jejich bloky. Současná zbrojní exportní politika tedy potvrzuje tezi, ţe vojenskou techniku rozhodně nelze brát jako nějaký „izolovaný“ sektor a ţe při její analýze je vţdy nutné zohledňovat ekonomická a politická hlediska.
79 Literatura
[1] Araloff, Simon. 2005. Europe’s „Black Hole“ series. Herndon: Axis Information and Analysis (http://www.axisglobe.com/) [cit. 8. 3. 2010]. [2] Bitzinger, Richard A. 2009. China’s Re-emergence as an Arms Dealer: The Return of the King?. Washington: The Jamestown Foundation (http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[tt_news]=35242) [cit. 8. 3. 2010]. [3] Blank, Stephen J. 2007. Rosoboroneksport: Arms Sales and the Structure of Russian Defense Industry. Carlisle: Strategic Studies Institute, US Army War College (http://www.strategicstudiesinstitute.army.mil/pdffiles/PUB749.pdf) [cit. 15. 3. 2010]. [4] Blank, Stephen J. 2009. China’s Rising Profile in International Arms Sales. Washington: The Jamestown Foundation (http://www.jamestown.org/programs/chinabrief/single/?tx_ttnews[tt_news]=35850&tx _ttnews[backPid]=25&cHash=5c65aa2e79) [cit. 8. 3. 2010]. [5] Broek, Martin. 2008. New Dutch weapons sale to Indonesia. Paris: ECA Watch (http://www.eca-watch.org/problems/arms/dutch_shipyard_to_supply_Indonesian_corv ettes_16nov08.html) [cit. 8. 3. 2010]. [6] Brooks, Stephen G. 2005. Producing Security: multinational corprations, globalization, and the changing calculus of conflict. New Jersey: Princeton University Press. [7] Buzan, Barry a Herring, Eric. 1998. The Arms Dynamics in World Politics. London: Lynne Reinner Publishers. [8] Defense News. 2009. Defense News Top 100 for 2008. Springfield: Defense News (http://www.defensenews.com/static/features/top100/charts/rank_2008.php?c=FEA&s= T1C) [cit. 13. 3. 2010]. [9] DID. 2004. Venezuela Signs $2B Arms Contract With Spanish Firms. Thetford Center: Defense Industry Daily (http://www.defenseindustrydaily.com/venezuela-signs-2b- arms-contract-with-spanish-firms-updated-01560/) [cit. 8. 3. 2010]. [10] DID. 2009. The 2006 Saudi Shopping Spree: Eurofighter Flies Off With Saudi Contract. Thetford Center: Defense Industry Daily (http://www.defenseindustrydaily.com/the- 2006-saudi-shopping-spree-eurofighter-flying-off-with-10b-saudi-contract-updated- 01669/) [cit. 8. 3. 2010]. [11] DSCA. 2008. Historical Facts Book. Washington: Defense Security Cooperation Agency (http://www.dsca.mil/programs/biz-ops/factsbook/FactsBook08.pdf) [cit. 8. 3. 2010].
80 [12] Dyčka, Lukáš. 2007. Vyzbrojování Eritreji a Etiopie moderní leteckou technikou. Praha: Military.cz (http://www.military.cz/accessories/Etiopie/default.htm) [cit. 13. 3. 2010]. [13] Franko, Patrice M. 1998. „The puzzle of Brazilian arms production“. In: Journal of Interamerican Studies and World Affairs, Vol. 40, No. 4, pp. 137-143 (on-line dostupné v databázi JSTOR: http://www.jstor.org/stable/166458). [14] GlobalSecurity.org. 2005. Japan: Defense Industry. Washington: GlobalSecurity.org (http://www.globalsecurity.org/military/world/japan/industry.htm) [cit. 8. 3. 2010]. [15] GlobalSecurity.org. 2009. Brazil: Military Industry. Washington: GlobalSecurity.org (http://www.globalsecurity.org/military/world/brazil/industry.htm) [cit. 8. 3. 2010]. [16] Chang, Andrei. 2007. Russia-China military cooperation on the rocks. Hong Kong: Kanwa Defense Review (http://www.upiasia.com/Security/2007/08/24/analysis_russiachina_military_cooperatio n_on_the_rocks/7116/) [cit. 8. 3. 2010]. [17] Japan Today. 2009. Japan to relax arms export ban, Nikkei reports. Tokio: Japan Today (http://www.japantoday.com/category/politics/view/japan-to-relax-arms-export-ban- nikkei-reports) [cit. 8. 9. 2009]. [18] Kopp, Carlo. 2009. The Collapse of American Air Power. Sydney: Air Power Australia (http://www.ausairpower.net/APA-NOTAM-060709-1.html) [cit. 7. 7. 2009]. [19] Kubota, Yukari. 2008. Japan’s New Strategy as an Arms Exporter. Tokio: Research Institute for Peace and Security (http://www.rips.or.jp/from_rips/pdf/japans_new_strategy.pdf) [cit. 8. 3. 2010]. [20] Lantratov, Konstantin. 2005. Military-Industrial Complex 2000-2004. Moskva: Kommersant Publishing House (http://www.kommersant.com/tree.asp?rubric=3&node=36&doc_id=476700) [cit. 8. 3. 2010]. [21] Lee, Martin A. 2004. Bestie se probouzí. Praha: BB/art. [22] Makienko, Konstantin. 2009. „Russian Exports to China: What the Future Holds“. In: Moscow Defense Brief 4/2009. Moskva: Center for Analysis of Strategies and Technologies (http://mdb.cast.ru/mdb/4-2009/item2/article1/) [cit. 8. 3. 2010]. [23] Mareš, Miroslav. 2006. „Vymezení a analytický rámec zbrojní politiky Evropské unie“. In: Zbrojní politika Evropské unie. Ed. Miroslav Mareš. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, s. 7-19. [24] Military Parade. 2004. Oružije Rossii 2004 / Russia’s Arms 2004. Moskva: Military Parade Publishing House.
81 [25] NIC. 2000. Transformations in Global Defense Markets and Industries: Implications for the Future of Warfare. Washington: National Inteligence Council (http://www.dni.gov/nic/research_defensemkts.html) [cit. 22. 2. 2010]. [26] Pravda.Ru. 2007. Russia enjoys comparative advantage over the U.S. in terms of defense. Moskva: Pravda.Ru (http://english.pravda.ru/world/americas/102899- russia_defense-0) [cit. 8. 3. 2010]. [27] Prokop, Dan. 2008. České zbraně využívaly všechny strany gruzínské války. Praha: iDNES.cz (http://zpravy.idnes.cz/ceske-zbrane-vyuzivaly-vsechny-strany-gruzinske- valky-pjr-/domaci.asp?c=A080813_181854_domaci_dp) [cit. 8. 3. 2010]. [28] Sánchez, Alex. 2009. Brazilian Military Industry becoming a Global Arms Merchant?. Washington: Council on Hemispheric Affairs (http://www.coha.org/embraer-brazilian- military-industry-becoming-a-global-arms-merchant/) [cit. 8. 3. 2010]. [29] Sergounin, Alexander A. a Subbotin, Sergey V. 1999. Russian Arms Transfers to East Asia in the 1990s. SIPRI Research Report No. 15. New York: Oxford University Press. [30] Singer, Peter W. 2003. Corporate Warriors. The Rise of Privatized Military Industry. Ithaca: Cornell University Press. [31] SIPRI. 2010a. Arms Tranfers Database. Stockholm: Stockholm International Peace Research Institute (http://www.sipri.org/databases/armstransfers/) [cit. 16. 3. 2010]. [32] SIPRI. 2010b. Explanation of the TIV Tables. Stockholm: Stockholm International Peace Research Institute (http://www.sipri.org/databases/armstransfers/background/explanations2_default) [cit. 1. 3. 2010]. [33] SIPRI. 2010c. Government and industry data on the financial value of national arms exports, 1994-2007. Stockholm: Stockholm International Peace Research Institute (http://www.sipri.org/research/armaments/transfers/measuring/financial_values/gov_ex p_09) [cit. 5. 3. 2010]. [34] SpaceDaily & UPI. 2007. Defense Focus: Why buy Russian? -- Part 1. Washington: SpaceDaily, AFP and United Press International (http://www.spacedaily.com/reports/Defense_Focus_Why_buy_Russian_-- _Part_1_999.html) [cit. 5. 3. 2010]. [35] Sung-ki, Jung. 2007. S. Korean Arms Makers Tap Global Market. Soul: Korea Times (http://www.koreatimes.co.kr/www/news/nation/2007/07/205_6703.html) [cit. 8. 3. 2010]. [36] SwissInfo.ch. 2009. Arms export vote reflects history of scandals. Bern: SwissInfo.ch (http://www.swissinfo.ch/eng/index/Arms_export_vote_reflects_history_of_scandals.ht ml?cid=4276) [cit. 8. 3. 2010].
82 [37] The Local. 2010. Swedish weapons exports on the rise. Stockholm: The Local (http://www.thelocal.se/25326/20100303/) [cit. 8. 3. 2010]. [38] Vasilevitch, Alexander. 2010. „Ukraine and Belarus: in Search of a Niche on the Arms Market“. In: Moscow Defense Brief 1/2010. Moskva: Center for Analysis of Strategies and Technologies (http://mdb.cast.ru/mdb/1-2001/at/uabsnam/) [cit. 8. 3. 2010]. [39] Vasiliev, Dmitry. 2006. „The Algerian Deal“. In: Moscow Defense Brief 2/2006. Moskva: Center for Analysis of Strategies and Technologies (http://mdb.cast.ru/mdb/2- 2006/item3/item1/) [cit. 8. 3. 2010]. [40] Vasiliev, Dmitry. 2007. „Russia’s Defense Industry in 2006“. In: Moscow Defense Brief 1/2007. Moskva: Center for Analysis of Strategies and Technologies (http://mdb.cast.ru/mdb/1-2007/item3/article2/) [cit. 8. 3. 2010]. [41] Visingr, Lukáš. 2006. „Soudobé mezinárodní zbrojní projekty v prostoru EU“. In: Zbrojní politika Evropské unie. Ed. Miroslav Mareš. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, s. 39-53. [42] Visingr, Lukáš a Kotrba, Štěpán. 2008. „Ruské balistické rakety“. In: ATM, roč. XXXX, č. 12, s. 16-27 (on-line dostupné na: http://www.blisty.cz/art/45218.html). [43] WarsawVoice. 2004. The Idea Passed the Test. Varšava: WarsawVoice (http://www.warsawvoice.pl/view/5733/) [cit. 8. 3. 2010]. [44] Watson, Cynthia. 2010. China’s Arms Sales to Latin America: Another Arrow in the Quiver. Washington: The Jamestown Foundation (http://www.jamestown.org/programs/chinabrief/single/?tx_ttnews[tt_news]=36053&c Hash=b343b943dc) [cit. 8. 3. 2010].
83 Anotace a klíčová slova
Anotace Práce analyzuje současnou zbrojní exportní politiku nejdůleţitějších vývozců vojenské techniky, a to především ve vztahu ke změnám mocenského uspořádání ve světě po skončení studené války. V teoretickém rámci je rozebrána tématika šíření vojenských technologií a její motivace ze strany exportérů. Největší prostor je věnován analýze zbrojní exportní politiky na současném trhu; nejprve je stručně uvedena celková situace na straně vývozců (tedy ţebříčky největších exportérů) a následuje 21 kapitol věnovaných shodnému počtu vybraných vývozců. U kaţdého je uvedena jeho historie prodeje zbraní do zahraničí, dnešní stav, hlavní zákazníci, situace vojensko-průmyslového komplexu (tedy největších zbrojovek) a také výčet komerčně nejúspěšnějších typů vojenské techniky. Poslední rozsáhlá část se věnuje některým obecným trendům na světovém zbrojním trhu, jako je internacionalizace výroby a snahy o diverzifikaci, větší komplexnost kontraktů nebo změny z hlediska nejţádanějších kategorií techniky. Závěr práce obsahuje konstatování, ţe dnešní zbrojní exportní politika velice silně odráţí komplexní povahu současného multipolárního uspořádání světa.
Annotation The thesis analyzes current armaments export policy of the most important exporters of military weapons, especially in relations to changes of the power setting in the world after the Cold War. The theoretical frame deals with the topic of proliferation of military technologies and the motivations of exporters. The largest section is devoted to the analysis of arms export policy on the current market; after a brief summary of the exporters’ situation (i.e. the tables of the main exporters), there follow 21 chapters corresponding to the same number of selected states. Every chapter provides history of the military sales abroad, present situation, the main customers, status of the military-industrial complex (i.e. the largest arms companies) and also a list of commercially successful types of weapons. The last large part describes some of the universal trends of world arms market, e.g. internationalization of production and pursuits of diversification, major contract complexity or changes in the area of the most demanded types of weapons. The conclusion of the paper says that today’s arms export policy strongly reflects the complex nature of the present multi-polar world.
Klíčová slova: zbrojní exportní politika, zbrojení, vojenská technika, internacionalizace
Keywords: arms export policy, armaments, military weapons, internationalization
84