Opatů Klášterního Hradiska Je Z Dnešního Pohledu Nesmírně Zajímavý

ZAPOMENUTÉ DĚJINY MORAVY 3. část DĚJINY KLÁŠTERNÍHO HRADISKA u Olomouce podle pověstí a podle diaristů

II. díl od doby císaře Karla IV. do zrušení premonstrátské kanonie

ÚVODEM

Chtěl jsem vnést trochu pravdy do dějin Klášterního Hradiska u Olomouce. Při hledání pravdy jsem narazil na katastroficky lživé informace sdělované našimi historiky. Dávají přednost vlastenectví před pravdou? Nebo jen opakují neprověřené údaje převzaté od svých učitelů, které nazývají „buditelé“ a „osvícenci“?

Dějiny jsou svědectvím časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti. Prvním zákonem historie je, aby se neodvážila tvrdit nic nepravdi- vého. Minulé nemůžeme změnit. (Cicero)

Jenom ten, kdo chápe minulost, může dokonale porozumět současnosti a udělat si reálnou představu o věcích budoucích… (Barry Cunliffe)

Je tuze nebezpečné mít pravdu ve věcech, v nichž se zmýlili mocní. (Voltaire)

Kdo se nepoučil z dějin, musí je znova prožívat. (Sartre)

Lhát může jenom ten, kdo zná pravdu. Ostatní mohou nejvýš žvanit. (Stanislav Komenda)

Tato druhá část „Dějin Klášterního Hradiska u Olomouce podle pověstí a podle diaristů“ je stejně jako ta prvá popisem skutečně historie naší vlasti tak, jak se odehrála. I když cituje pověsti, tak hned na místě připomíná realitu děje prokazatelnou současný- mi znalostmi. Ačkoliv jsou popisovány děje na Klášterním Hradisku, malé lokalitě u Olomouce, kterou naprostá většina dnešních současníků ani nezná, tak tato popsaná historie malé oblasti odráží dějiny celé naší země. A ukazuje, že se dějiny odehrály jinak, než jak nám je popisují naši dnešní historikové. Hledal jsem velmi podrobně a zodpovědně po mnoho let, ale nenašel jsem jedi- ného našeho historika, který by popisoval dějiny pravdivě. Především ty naše veličiny historiků, na které se již několik generací odvoláváme jako na odpovědné, vědecky fun- dované a nesmírně čestné osobnosti, byly ve skutečnosti v četných úsecích naší historie bezbřehými fantasty a lháři, sice často nevědomými, ale také a možná častěji vědomý- mi. Přece nelze burcovat národní uvědomění odkazem na válečné úspěchy. Národ, který vidí podstatu své existence ve vítězných bitvách, je po několika generacích odsouzen k zániku. Nelze říkat „Ježíš, ne César!“ a zároveň vyzvedávat vzedmutí válečného odboje a vyvražďování celých skupin obyvatelstva Žižkovými vojsky. Odvěká soutěž mezi sousedícími národy je naprosto přirozená. Avšak když skupina fanatiků při snaze o vyřešení rozdílných hledisek sáhne po zbraních, tak takové vůdce a takovou episodu dějin nikdy nelze brát jako vyvrcholení dějin národa. 3

Při popisu dějin Klášterního Hradiska se střídají období vzestupu a období na- prostého rozvratu a pádu. Je zajímavé, že právě v dobách kulturního a společenského poklesu stáli v čele premonstrátské kanonie velmi psychicky choré osobnosti, u nichž jako příčinu jejich duševního onemocnění lze jednoznačně uvést získání pohlavní choroby – příjice, nazývané také syfilis nebo lues. Tato choroba přenesená z Ameriky Ko- lumbovými námořníky ve svém posledním stadiu postihuje mozkovou tkáň a míchu. Toto byla v době přenosu pohlavní choroby neznámá skutečnost, která byla teprve v následných stoletích zjištěna, ověřena, a ještě mnohem později léčitelná. Postižení mozku a míchy luetickou infekcí přenesenou pohlavním stykem bylo vlastní příčinou předčasného úmrtí mnohých našich panovníků, značné části šlechty a přirozeně také mnohých představitelů církevní hierarchie, kteří nedodrželi přikázání Desatera „Nese- smilníš!“, a smilnili, kde se jim naskytla příležitost. Třetí stadium příjice v té době nebylo známo, avšak vyskytovalo se u značné části naší populace bez ohledu na povolání, závazky a sliby i u řeholních osob, a stalo se léčitelným až po objevu penicilinu na konci 2. světové války. Proto i popis onemocnění mnohých opatů Klášterního Hradiska je z dnešního pohledu nesmírně zajímavý. Je pochybné a nemravné zatajovat našim potomkům skutečnost, že nás vedli a že nám vládli psychopaté, kteří měli být izolováni v uzavřených odděleních blázinců. A my o nich naopak našim potomkům často říkáme, jaké to byly pokrokové, osvícenské a dobrotivé osobnosti. Do seznamu osob naprosto jistě postižených posledním stadiem příjice, tedy progresivní paralýzou, demencí a vysýcháním míchy, tabes dorsalis, nutno uvést císaře Rudolfa II., frýdlantského vévodu Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, císaře Josefa II., císaře Leopolda II. a z Habsburského rodu korunního prince Rudolfa, a arcivévodu nazývaného „Krásný Otto“. Psychické projevy posledního stadia příjice se projevily i na činech nedávných politických „velikánů“ minulého století; vždyť na po- slední stadium příjice zemřeli Lenin a náš prezident Gottwald. Avšak syfilis zasáhla také významné představitele naší kultury; připomínám jenom některé z nich: Vrchlické- ho, Smetanu, Mánesa. Pohlavní choroby zdevastovaly celá období lidských dějin. Kdysi kapavka roz- ložila římské legie. V 18. a 19. století příjice rozložila Rakousko – Uhersko, Prusko, Francii. Nyní kolem nás řádí další pohlavní choroba – AIDS; a jak to vypadá, ničí podstatnou část lidstva. Historie byla odjakživa učitelkou života. Pokud naše předchozí generace braly historické zkušenosti vážně a řídily se podle z nich vyplývajících náboženských příkazů. Jenže dnes naše současná nastupující generace považuje historii za zbytečnost, která jenom odvádí pozornost našich potomků nežádoucím směrem. Jestliže budeme naše potomky učit a seznamovat s vylhanými a zcela chybnými historickými závěry, pak takový způsob vyučování historie skutečně ztrácí svůj smysl.

JAK MNIŠI ZASTRAŠOVALI PYTLÁKY

O této pověsti nevíme, kterého období existence Klášterního Hradiska se týká. Olomoucký kníže Ota Sličný již při založení benediktinského kláštera na Hradisku u Olomouce daroval klášteru mimo jiné i dva rybníky ležící pravděpodobně v těsné blízkosti kláštera. Je to tak uvedeno v zakládací listině kláštera na Hradisku u Olomouce vydané knížetem roku 1078 ve 4. epaktě, 7. konkurentě a 1. indikci, tedy 3. den před únorovými nonami. Jeden z rybníků se jmenoval Vydoma, druhý se jmenoval Tekalec. K údržbě a péči o tyto rybníky byli knížetem klášteru do služebnosti přiděleni čtyři ry- báři. (Asi to bude připadat čtenářům jako přehnané množství ryb a rybářů pro začína- jící první komunitu mnichů, jichž tehdy bylo dvacet. Kláštery, co do počtu mnichů, však vždy rostly mnohem víc, než okolní komunita občanů. Vždyť proto klášter Hradisko dostal v darovací listině i jiná zvířata pro svou obživu. Takže po dvou stoletích měl stá- do s počtem 12 krav, 100 prasat, 200 ovcí a 40 kobyl, a k nim i patřičný počet pastevců a pacholků.) Dnes po obou rybnících, pojmenovaných Tekalec a Vydoma, nezůstalo zcela nic, ani jméno. Nejspíše byly zasypány pozůstatky, rumem a materiálem z opakovaně rozbořených budov kláštera, z rozebraných hradeb a valů. Totiž klášter byl po svém založení v průběhu šesti století sedmkrát zničen a rozbořen až do základů. Navíc byly rybníky každoročně zanášeny bahnem a náplavy z řeky Moravy při pravidelných jarních povodních. Dnes můžeme jen velmi nejistě předpokládat místo dřívějších rybníků tam, kde se u Hradiska nalézá nápadně vodorovná plocha, ohraničená jakýmisi nízkými kři- volakými náspy; připomínajícími, že by mohlo jít o hráze původních rybníků. Na těchto rovných plochách je dnes každoročně zemědělská půda využívaná k pěstování vhod- ných plodin nebo využitá jako louka. Lze předpokládat, že oba rybníky věnované klášternímu společenství měly slou- žit mnichům jako zdroj ryb jednak k pravidelné obživě, ale především pro stravování v době postů. Nelze se divit, že rybníky také sloužily jako zdroj ryb všem okolním ob- čanům. Tato skutečnost zůstala v trvalém vědomí okolních občanů a je uvedena jako pověst vyprávěná nejstarší místní občankou Pastrnkovou v publikaci o Černovíru.1 Tak tedy klášterní rybníky byly plné ryb. Samozřejmě ryb těch nejchutnějších. Jak by ne, když o ně velmi dobře a navíc odborně pečovali čtyři rybáři – nejenže ryby krmily všemožný mi zbytky jídel z klášterní kuchyně, avšak také ve vhodný čas přiná- šeli rybí potěr vypěstovaný ve speciálních rybích líhních. Okolní usedlíci od řeky Mo- ravy a od dalších mnoha rybníků nejdřív jen závistivě hleděli, jak v sousedních klášter- ních rybnících stále narůstá množství vykrmených kaprů. A lovit ryby z klášterních rybníků bylo zakázáno a tento zákaz byl velmi dobře střežen klášterními rybáři. Ale- spoň během denního světla, když klášterní rybáři trvale obcházeli po hrázích rybníky a sledovali, jak narůstá rybí bohatství. Jenže takové množství volně žijících vykrmených ryb vyvolalo touhu po jejich odchytu u okolních usedlíků, živících se rybolovem v mimo klášterních vodách. Neboť tam bylo ryb pomálu a navíc ryb povětšinou nechutných a kostnatých. Netrvalo dlouho a okolní rybáři si našli způsob, jak se ke klášterním rybám dostat. Začali lovit ryby

1 Hovadík, J. – Hradečný, R.: účelová publikace “200 k 750. výročí Černovíra.” Stran 35. 5

v nočních hodinách, když rybníky nikdo nehlídal. Za tmy, aby nebyli poznáni. Navíc odchytávali ryby nikoli z hrází rybníků, ale z loděk, pokud možno co nejdál od břehů. Tam vždy bylo velké množství ryb ulovených ve velmi krátkém čase. Avšak mniši z kláštera si vymysleli způsob, jak tyto samozvané rybáře – pytláky vystrašit, aby přestali krást ryby. Do oken Hradiska nastavěli vydlabané dýně, i všelijak vyřezané bulvy řep, strašidelně pomalované. Když nastala ona vhodná doba pro noční lov ryb, tak ty připravené příšery v oknech Hradiska nápadně osvítili. To způsobilo mezi kradoucími pytláky takový děs, který vyvolal jejich velmi rychlý útěk. Avšak jeden z pytláků prý utonul, spadl z převržené lodičky do rybníka a už se mu nepodařilo dopla- vat na břeh. Podle paní Pastrnkové se prý mniši z klášterního Hradiska ani tak nebáli, že při- cházejí o ryby. Spíše prý jim vadilo, že by rybáři na lodičkách mohli zahlédnout velmi četné nepřístojnosti mnichů, prováděné ve večerních a nočních hodinách. Inu, předsta- vivost paní Pastrnkové ani trochu se nevymyká představivosti všech ostatních Hanaček obývajících povodí řeky Moravy. A mužné postavy mnichů z Klášterního Hradiska u Hanaček vzbuzovaly nezměrnou sexuální touhu, jejíž naplnění doma postrádaly.

DVACÁTÝ OPAT TERWARD

Klášter Hradisko a na něm pokračující konvent premonstrátů, tedy kanonie, síd- lící na Klášterním Hradisku, měla vždy velmi dobré a přátelské styky s okolními vesnicemi, obzvláště s těmi, které patřily do jejího vlastnictví. Na předním místě mezi těmito vesnicemi bylo Náklo, kde místní fara byla obsazována faráři zprvu z řádu benediktinů a po roce 1151 z řádu premonstrátů. V Nákle původně vládli vladykové, nižší moravská šlechta, avšak postupně během více generací přešla celá nákelská oblast do vlastnictví a péče premonstrátů. Ale již od samého počátku byla spolupráce hradišťských premon- strátů a nákelských vladyků bezkonfliktní a vždy vzájemně velmi prospěšná. Vladycký rod Bohuňků z Nákla prorůstal mezi hradišťské premonstráty a četní příslušníci rodu Bohuňků se stali premonstráty a dokonce začali zastávat významná místa nejen v kanonii na Klášterním Hradisku, ale i v hierarchii římskokatolické církve. Opat Terward se pravděpodobně v Nákle narodil2, byl bratrem nákelského vla- dyky Bohuňka. Všichni hradišťští kronikáři bez rozdílu považovali opata Terwarda za člověka vzácného charakteru a za dobrého hospodáře. Adam Arnošt Ruebner3 o něm napsal: „Dům štěpánský se znovu zaleskl slávou a ctí, když byl nastolen Terward. Dům premonstrátů byl spasen, protože představený nově zvolený jako pravý syn Abrahamův se zaskvěl znaky všech ctností. Neboť byl to muž veleučený, oslavovaný pro šlechetnost a mravnost, byl vzorem vší dokonalosti, moudrosti a píle, zdatný ve všech oborech, všem velmi milý. Pro své vynikající ctnosti si při pobytu v Římě naklonil samého pape- že Řehoře XI., který svou přízeň opatovi vyjádřil tím, že ho vyznamenal biskupskou berlou a infulí.“ Opat Terward (1365 – 1381) byl podporován panovníky, které získával ještě dřív, než je požádal o jejich přízeň. Obzvláště byl milý římskému císaři Karlu IV., ale i moravskému markraběti Janovi, kteří nikdy neopomenuli projevit Terwardovi svou srdečnost. „Moudrost nazýval svou přítelkyní, a díky ní, vyznamenaný opatskou čepicí,

2 Vrbka Josef: Dějiny obce Nákla. Loštice, 1940 3 Ruebner Adam Arnošt: 6

berlou a prstenem, podnikl znovu cestu do Říma, kde se obrátil na papeže Urbana VI., toho času náměstka Kristova na zemi, s prosbou, aby právo infule, dané Svatou Stolicí jen pro jeho osobu, bylo rozšířeno na všechny jeho nástupce. Svatý Otec nejen že opatovi vyhověl, ale obdaroval ho četnými relikviemi, patnácti lebkami panen popravených se sv. Voršilou, dvěma skelety těl křesťanských legionářů – mučedníků z římské Théb- ské legie a dolní čelistí sv. Mořice.“4 „O lásce opata k Božímu domu mluví zdi kostelní, které ozdobil obrazy svatých ze stříbra, zařídil také stříbrnou desku se soupisem ostatků světců k obrazu Spasitele a Blahoslavené Panny Marie a sv. Štěpána prvomučedníka. Koupil nové varhany za 70 hřiven, v kanonii obnovil mnohé budovy, křížovou chodbu, klášterní jídelnu a také nově postavil ambit, refektář a noclehárnu;5 to vše ukazuje obezřelého hospodáře.“ Opat Terward byl po celý svůj život člověk plný duševní síly, význačné učenos- ti, byl vzorem veškeré dokonalosti bezúhonného života. Dokonce, aby svým „synům“ více prospěl – otec starostlivý – vyvolával štědrost druhých; tak obdržel darem k plnému vlastnictví od Sulika z Konice osadu Přemyslovice s veškerým příslušejícím majetkem. Dále nabyl osadu Ustín s velmi úrodnými pozemky a k ní přiléhající rozsáh- lou bažinou, pastvinami a loukami, i s osadami Vojnicí a Luběnicemi i s výborným mlýnem.“ Opat Terward po celý svůj život neustále udržoval co nejbližší styk se svými příbuznými v Nákle. Některé z nich, kteří se stali premonstráty, jmenoval faráři na ná- kelské faře. O výjimečné pověsti opata Terwarda svědčí i jeho epigram zapsaný ve staré klášterní kronice, který neuměle přeložený zní takto: „Věčné jméno sobě představený získal, skrze něhož se Hradišti dostalo mitry a berly; neboť jest velikou ozdobou mít práva preláta, jestliže infule zdobí biskupskou hlavu.“ Farářem v Nákle po premonstrátu Bohuňkovi byl opatem Terwardem jmenován premonstrát Petr Hořínek, jeden z nejbližších přátel opata Terwarda. A ten byl po smrti opata Terwarda zvolen jako PETRUS II. jednadvacátým opatem premonstrátského konventu na Klášterním Hradisku. Stal se tak druhým infulovaným opatem na této kanonii.

KAUZA PETRA HOŘÍNKA

Necelý jeden rok před úmrtím opata Terwarda zemřel i olomoucký biskup Jan IX. ze Středy a na uprázdněný stolec olomouckého biskupství byl jmenován Petr III. zvaný Jelito. Velmi pravděpodobně v této době byl členem olomoucké kapituly kanov- ník Stephanus, který si pravděpodobně činil naději na své jmenování opatem na Kláš-

4 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie, Uherské Hradiště, 2011: „Roku 1337 získali členové hradiského konviktu od papeže Benedikta XII. právo nosit rochetu a almuci. Papež Řehoř XI. propůjčil opatovi Terwardovi (1365 – 1381), který patřil k přátelům císaře Karla IV., právo užívat mitru, berlu, prsten. Při druhé opatově pouti do Říma roku 1378 rozšířil papež Urban VI. toto privilegium i na jeho nástupce. Terwardovi daroval 15 lebek pocházejících z popravy sv. Voršily a jejích družek, dva skelety umučených z římské legie a čelist sv. Mořice. V kanonii opat obnovil varhany, ambity, refektář a dormitář. Pohřben byl 4. září 1381 uprostřed konventního kostela.” 5 Mlčák, Leoš: Klášter Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, s. 2. 7

terním Hradisku po zemřelém opatovi Terwardovi. Avšak jeho naděje nebyly naplněny. Opatem byl zvolen Terwardův přítel Petr Hořínek, farář v Nákle. V tomto období několika let byla Morava zmítána svévolným počínáním morav- ského markrabího, který spolu s moravskými knížaty a rytíři pustošil vesnice a dvory především v okolí Olomouce. Nevíme, zdali tato situace nezkomplikovala vztahy mezi novými představenými olomouckého biskupství a hradišťského opatství, ani, jakou úlo- hu v této komplikované situaci hrál olomoucký kanovník Stephanus. Nově jmenovaný opat Hořínek již v prvních měsících po svém jmenování nechal otevřít kapli sv. Michaela,6 kde bylo před dvě stě třiceti léty, koncem prosince roku 1149, zaživa zazděno v chrámové lodi kaple sv. Michaela dvacet mnichů benediktin- ského řádu i s opatem Bohumilem, jak je uvedeno v předchozím díle. Kaple sv. Michae- la z rozhodnutí Svaté Stolice měla být ponechána trvale uzavřena a k zajištění tohoto příkazu sloužila kletba papeže. Porušení příkazu Svaté Stolice odůvodňují hradišťští kronikáři Hořínkovou nerozvážností a ješitností. Reakce Říma na porušení zákazu ote- vření kaple nedala na sebe dlouho čekat. Opat Hořínek byl exkomunikován a zbaven úřadu opata. Takže byl opatem necelých sedm měsíců. Protože historikové považují zazdění mnichů v kapli sv. Michaela za výmysl, za pověst vzniklou na základě nálezu lidských kostí v otevřené kapli,7 tak po několik stole- tí hledají jinou příčinu, kterou by se dala vysvětlit exkomunikace a zbavení funkce opata Hořínka. Obvykle jako příčinu uvádějí to, že opat Hořínek přepustil na doživotí Ctiboru Pluhovi z Rabštejna městečko Kyjov a ves Bukovany s příslušenstvím za roční plat dvou hřiven a další povinnosti.8 Jenže tato dohoda je datována dnem 4. 3. 1382 a již 4. 4. 1382 byl na Hradisko uveden nový opat Stephanus. Tedy olomoucký kanovník, příbuzný nově jmenovaného olomouckého biskupa Petra III. zvaného Jelito. Za tak krátkou dobu od podepsané dohody Mezi Ctiborem Pluhou z Rabštejna a opatem Hořínkem by ani nemohlo dojít k tak závažnému a nezvyklému potrestání opata Hořínka. Kromě toho obdobné hospodářské dohody byly obvyklé, činili je jak předchozí, tak další následní opati a nikdy nebyly důvodem pro takový církevní trest.9 Petr Hořínek se po svém sesazení vrátil do Nákla, kde v krátké době byla z něho klatba sňata a znovu se stal nákelským farářem. Jenže papežská kletba měla za důsledek zdravotní potíže, které způsobily, že bývalý opat Hořínek zemřel hned následujícího roku 1383. Byl pochován v Nákle v kostele sv. Jiřího před hlavní oltář.

6 Blinka František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004. Str. 33: „…nechal otevřít kapli sv. Mi- chala ležící u vstupu do kláštera a prý v ní našel kostry kdysi nevinně zavražděných benediktinů.” 7 Mlčák, Leoš: Klášter Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie, Uherské Hradiště, 2011. Str. 6 – 7: „Za opata Petra Hořínka (1381 – 1382) byl otevřen karner sv. Michala. Nalezené kosti daly vzniknout pověsti o zaživa zazděných řeholnících, knížetem prý takto potrestaných za zneužití jeho manžel- ky.” Připomínka autora: Karner je utkvělá představa PhDr. Mlčocha; karnery byly na Moravě stavě- ny o celé století později (až od 13. století). Navíc kaple sv. Michala stála v ovocném sadu a byla do- ložitelně ve vlastnictví olomouckého biskupství po několik staletí a teprve v roce 1136 byla biskupem Zdíkem i s přiléhajícím sadem vyměněna za kostel sv. Mořice. Kromě toho informace o zazdě- ných benediktinech daleko předcházela datu otevření zazděné kaple Petrem Hořínkem, jak dosvěd- čují diaristé. 8 Fiala Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. (do roku 1562), Olomouc, 1995, str. 109. 9 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I., Olomouc, 1995, str. 112: „Klášterní Hradisko dne 12. 3. 1389 po smrti Ctibora Pluha z Rabštejna přepustilo městečko Kyjov a ves Bukovany na doživotí Mikuláši z Potštejna, jinak z Kyjova.“ 8

DVAADVACÁTÝ, TŘIADVACÁTÝ A ČTYŘIADVACÁTÝ OPAT

Dvaadvacátým opatem premonstrátského konventu na Klášterním Hradisku byl zvolen STEPHANUS, tedy Štěpán, který převzal svou funkci již 4. dubna 1382. Byl to třetí infulovaný opat. Byl uveden do své funkce olomouckým biskupem Petrem, zva- ným Jelito, který prý byl jeho příbuzný.10 A hned následující dny po svém ustanovení za vedení olomouckého biskupa znovu posvětil kapli sv. Michaela. Avšak ani tento opat nevykonával svou funkci dlouhou dobu, po necelých pěti létech, roku 1387, zemřel. Byl pohřben v konventním kostele na levou stranu u oltáře sv. Laurentia.

Dvacátý třetí opat na Klášterním Hradisku, čtvrtý infulovaný z řádu premonstrá- tů, byl VICKERIUS z CRENOWICZ (1386 – 1398), česky nazývaný Vikéř z Křeno- vic. Tedy šlechtic, ale člověk nesmírně skromný, mírumilovný a velmi pohostinný. Dří- ve byl farářem v Cholině, kde byl i se svým bratrem Slawkoniem z Crenowicz. Oba kvůli cholinské farnosti opustili vyšší úřad, který se všemi náležitostmi a zvyklostmi přepustili Gersonu z Krakowce za 21 hřiven.11 Nabyl také od Benharda zvaného Hecht ze Siczendorfu rybník. Hned z počátku působení opata Vikéře je zápis, že před 18. 4. 1386 veřejný no- tář Jindřich sepsal listinu, podle které dal opat správci kostela v Cholině Martinovi cho- linský dvůr a rybník za roční plat dvou hřiven grošů moravských, prý aby měl na kláš- terní pitancii (pitku) při volbě opata. Opat Vikéř na Hradisku obnovil kaple sv. Edgidia (sv. Jiljí), sv. Vojtěcha a sv. Jiřího v ambitu, sv. Voršily a jejích družek. Skrze ctihodného Jana, biskupa Nazaretské- ho, k chvále Boha a sv. Panny z posvěcené kaple sv. Michaela vynesl tělo a kosti opata zbožné památky Bohumila a bratří jeho z řádu sv. Benedikta, kteří byli tam uzavřeni 230 let. Podle příkazu byli přeneseni do kaple Blahoslavené Panny Marie jsoucí v ambitu, kde byli jako mučedníci položeni pod oltář, aby tam vyčkali do dnešních dnů.12 Opat Vikéř nabyl vesnice Kamenec a Přibyslav za 12 hřiven čistého stříbra a v nich nechal zhotovit přístřešek sv. Augustina. Opat věkem zeslábl a v dobré pověsti zemřel roku 1395 a byl pohřben uprostřed kostela sv. Štěpána.13

Dvacátý čtvrtý premonstrátský opat na Hradišti byl BENESIUS (1395 – 1412), TEDY česky Beneš z Kravaře, pán z Horky.14 Byl pátým infulovaným opatem.

10 Blinka František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004. Str.: 33. 11 Fiala Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. (do roku 1562), Olomouc, 1995, str. 110: „Před 18. 4. 1386: Vikéř dal listinou sepsanou Jindřichem, synem nebožtíka Dětřicha z Prahy, veřejným notá- řem, klášterníku Martinovi, správci kostela v Cholině, dvůr a rybník tamtéž za roční plat dvou hři- ven grošů moravských pro klášterní pitancii (pitku) a na aniversarium při volbě opata.“ 12 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011. Str. 7: „Ná- sledující opat Vikéř z Křenovic (1386 – 1395) karner zrušil a kosti zemřelých dal přenést do krypty kapitulní kaple. Získal ostatky sv. Voršily a na místě románského karneru, zasvěceného sv. Micha- lovi, dal vybudovat její kapli. Falešné ostatky panenské mučednice, byly společně s historicky nedo- loženou romantickou legendou, šířeny od 12. století po celé Evropě. …Kromě toho opat Vikéř obnovil kapli sv. Jiljí a kapli sv. Vojtěcha a sv. Jiří. Před svým zvolením opatem byl farářem v Cholině. S bratrem tam koupil dvůr, který následně daroval kanonii.“ Připomínka autora: viz předchozí stránky. 13 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004., str. 33. 9

Byl to muž pokorný, přímý a zbožný. Po předchozích třech opatech získal všechny jejich oblíbené přednosti. Vyplatil statek Kyjov zadlužený sedmdesát let, a statky v Hranicích, zadlužené již celé století. Také osady při Olomouci, jmenovitě Hejčín, Droždín, Bohuňovice a Hradčany vyplatil ze zástavy.15 Pro klášter na Hradisku koupil nová bohoslužebná církevní roucha, šest zvonů16 a také velké varhany za 40 hřiven a mnoho dalších věcí. Vedl kanonii sedmnáct let. Ze- snul tiše a zbožně a byl pohřben před velký oltář v kostele sv. Štěpána 7. března 1412.

ZBOŘENÍ HRADISKA ZA OPATA HŘIVNÁČE

Dvacátým pátým opatem premonstrátského řádu na Klášterním Hradisku, šes- tým infulovaným, byl zvolen WENCESLAUS (1412 – 1433), řečený Václav Hřivnáč, olomoucký chovanec šlechtického rodu z Horky. Z farnosti v Horce byl zvolen opatem na Hradisku a kanonii vedl přes dvacet let. Za jeho doby se z Čech šířilo na Moravu učení Mistra Jana Husa a opat Hřivnáč byl jeho nenápadným přívržencem. Přesto se opat Hřivnáč obával radikálních táboritů a tak proto v roce 1421 prodal ves Popovice Janáčovi ze Sovince, aby mohl opevnit klášter proti husitům.17 Dva roky nato na Moravu vpadli táborité, vyloupili mnohé kláš- tery, mnichy a kleriky posvlékali a pak zabili, kláštery vypálili a rozbořili. Ničili vše, co bylo zasvěcené Bohu. Nejdříve vyloupili a rozbořili klášter Blahoslavené Panny Marie v Litomyšli, který založil slavný český král Vladislav II. se svým rodným bratrem olo- mouckým biskupem Jindřichem Zdíkem.18 Hned potom obsadili klášter augustiniánů v Prostějově, který založil vznešený D. Petr z Kravaře a z Plumlova. Poté vykradli a zdevastovali město Vyškov a všechno tam do základů zničili ohněm. V únoru 1425 táborité pod vedením hejtmana Smila z Moravan19 během jedné noci obsadili a rozvrátili klášter kartuziánů v Dolanech, mniši utekli do Olomouce. Smi- lovi pomáhali Korybutovi hejtmani Dobeslav Puchala a Petr Holý.20 Klášter v Dolanech byl považován za nelítostného nepřítele husitů. Převor dolanského kláštera Štěpán stál v čele protihusitského tažení a velmi ostře s Husem polemizoval. Snad proto se husité v Dolanech opevnili, a odtud nájezdy znepokojovali celou Moravu. Olomouc obklíčili a demolovali všechny mosty pro přístup do Olomouce.21 Ale nakonec ještě v roce 1425 husitští hejtmani odstoupili Olomouckým dolanskou kartouzku za výpalné ve výši deset tisíc zlatých. Olomoučtí srovnali dolanský klášter se zemí, aby nemohl být znovu využit v neprospěch města.22

14 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska, Olomouc, 2004. Str. 34. 15 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I., Olomouc, 1995, str. 114. 16 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště 2011, s. 7. 17 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I., Olomouc, 1995, str. 133. 18 Dlabacz, Godefridus, Joannes, canonnicus Praemonstratensis, Praga in Monte Sion, ibidemque Biblio- thecae Praefectus primus: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. 1807, rukopis, stra- hovský archiv. D. K. No 120, Strahov D. G. I. 18. Str. 81 – 82: „…quod fundavit inclitus Rex Bo- hemiae Wladislaus 2dus cum fratre suo Germano Henrico Zdicko Olomucensi Episcopo.“ 19 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, s. 39. 20 Juryšek, Oldřich MUDr.:Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006. S. 44. 21 Juryšek, tamtéž, str. 45. 22 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006, str. 45. 10

Pod velením Jana z Tovačova Baro husité obklíčili Přerov, po třech týdnech město dobili, zdevastovali, podobně i všechny vesnice v okolí. Obsadili Odry, které se vzdalo dobrovolně, poté ustoupili k Hranicím a oblehli je. Ve stejné době obsadili město Těšín, které vypálili do základů a obyvatele pobili. Odtud se přemístili na Šternberk, spálili ho a na četných místech strhli hradby. V těchto létech se Olomoučtí stále více obávali z napadení Olomouce husity, a proto docházelo k hromadnému vystěhovávání obyvatel z města Olomouce. Olomouč- tí se obzvláště obávali, že při zamrznutí Moravy husité se zmocní kláštera Hradiska a odtud budou napadat Olomouc.23 V sobotu za temné noci z 2. na 3. května o třetí hodině husitská posádka z Oder pod velením Smila z Moravan přepadla Hradisko a obsadila ho; prý zradou jednoho z premonstrátů, který byl od malička vychováván na Hradisku opatem Benešem. Na hradbách bojoval i opat Hřivnáč, holýma rukama se snažil zabránit vstupu husitů. Avšak byl zachycen za patu a stržen z hradeb; při pádu si zlomil ruce a nohy. V příkopu byl zajat a odvlečen do Oder. Ostatní premonstráti i klerici byli vyvražděni, někteří zběhli a pak se rozptýlili po Moravě, pouze šesti premonstrátům se podařilo utéct do Olomouce. Tam našli útočiště u minoritů, bratrů sv. Františka,24 u nichž si pro své ko- nání povinných kanonických hodinek pronajali kapli sv. Trojice. Markrabě Albrecht Rakouský Hradisko oblehl a pokusil se husitskou posádku vyhladovět. K Olomouci přitrhl sám hejtman Prokop Holý a jeho vojsko pustošilo celé okolí, avšak musel odtáhnout na pomoc obležené posádce v Němčí ve Slezsku a tak ponechal Hradisko svému osudu. Posádka husitů na Hradisku pochopila svou beznaděj- nost a tak v krátké době husité Hradisko opustili.25 Po odchodu husitů vrazili občané Olomouce do kláštera a zpustošili vše, až na klášterní kapli sv. Štěpána. Tělesné po- zůstatky zakladatelů a opatů rozházeli po celém okolí.26 Zatím na opata Hřivnáče, odvlečeného do Oder a ohroženého na životě z poranění nohou, bylo husity vypsáno vysoké výpalné, které klášter ze svých prostřed- ků nebyl schopen splatit. Husité proto požadovali zaplacení výpalného na olomouckém biskupovi. Avšak biskup Konrád ze Zvole utekl před husity a jeho zástupce děkan Petr promeškal termín požadovaného zaplacení výkupného za hradišťského opata. Ten zů- stával vězněm v Odrách zapomenut všemi. Dne 22. 7. 1432 se sešel vznešený senát města Olomouce, který tvořili Hanusko Hanaper, Joannes Forlow, Nicolaus Nimlag, Peterlinus Hufnagel, Hans Gerstensteinfel, Martinus Roffaf Klobrar, Andreas Nimlaus, Martinus Pawerclaus, Peterlinus Folyngra- ben a advokát Lucas Zolczer. Olomoucký senát se rozhodl klášter Hradisko rozbořit, aby se nestal oporou husitů. Jako farní kostel zůstala zachována jen kaple sv. Štěpána prvomučedníka, stojící vně kláštera, všechny ostatní budovy včetně zájezdní krčmy a hospice byly během 14. dnů srovnány se zemí. To bylo již třetí rozboření kláštera Hradiska od jeho založení. Klášterní zboží bylo rozchváceno. Císař Zikmund zastavil Kyjov za dva tisíce kop Skálovi z Lilče, a když ten zemřel jako bezdětný, Janovi Mléč-

23 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 139. 24 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 40. 25 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 142. 26 Durych, Jaroslav: Kronika Klášterního Hradiska. Rukopis. Olomouc, 1925, ředitelství Vojenské nemocnice, str. 4. 11

kovi z Myslibořic. Města Hranic se zmocnil Jan z Cimburka, Oldřišova kníže opavský, a jiných statků markrabě Albrecht.27 Zapomenutý opat Hřivnáč vězněný husity v Odrách strádal a hojení jeho zlomenin probíhalo velmi pomalu. V zuboženém stavu byl konečně z Oder propuštěn a ani nejsou zprávy o tom, zda bylo za něho zaplaceno byť jen částečně výkupné. Po několika málo měsících svého pobytu mezi svými spolubratry žijícími v exilu u olomouckých františkánů zemřel a byl pohřben před oltář v kapli sv. Trojice na den obřezání Páně roku 1433.28 Téhož roku 1433 táborité nečekaně přepadli město Mohelnici a velmi krutě po- vraždili asi tisíc obyvatel a pak celé město vypálili ohněm. Po čtyřech rocích v noci o Všech svatých vznešený pán Pardus s tábority si podmanil Litovel. Ale Olomoučané postupně osvobozovali městečka v celém okolí. Pardus z Litovle utekl a Olomoučané padesát zajatých táboritů oběsili. Dne 25. 7. 1434 na příkaz olomouckého biskupa Konráda III. ze Zvole děkan Petrus de Raczicz, kanovník Nicolaus a další kanovníci a vikáři se svými žáky a četný- mi olomouckými občany obojího pohlaví v slavnostním průvodu přenesli z Hradiska ostatky zakladatelů kláštera a uložili je do katedrály sv. Václava.29

POVĚST O TÁBORITECH A HEJTMANU SMILOVI Z MORAVAN

je dokladem toho, jak se tradovaná pověst jen nepatrně liší od reálného historic- kého děje. Je to doba zmatků a občanské války v Čechách po upálení M. Jana Husa v Kost- nici. Úvodem je nutno uvést, že klášter na Hradisku byl po celou dobu své existence sídlem přívrženců pokrokových myšlenek, ať šlo o mnichy benediktiny nebo o kanov- níky premonstráty. Tak také v době kritiky velmi špatných zvyků a postojů v římskoka- tolické církvi mistrem Janem Husem premonstrátští opati na Klášterním Hradisku podporovali většinu Husových kritických připomínek. Především opat Václav Hřivnáč byl přívržencem převážné části myšlenek Jana Husa. Ale nesouhlasil s přebíranými Vikle- fovými názory, které byly nesprávně považovány za Husovy. V protikladu k smířlivým názorům opata Hřivnáče vystupoval převor kartuziánů Štěpán z jejich nedalekého kláš- tera v Dolanech. Ten byl v čele Husových oponentů a bojovně uveřejňoval velmi ostrou kritiku Husových reformačních názorů. Už v prvních dvacátých létech patnáctého století opat Hřivnáč předpokládal ne- dobrý vývoj mezilidských vztahů, neboť po upálení M. Jana Husa se česká i moravská společnost štěpila na dva nesmiřitelné tábory a vztah mezi nimi se stále vyhrocoval. Opat Hřivnáč neviděl budoucnost příliš růžově; a tak se rozhodl vylepšit opevnění kláš- tera na Klášterním Hradisku. Dosavadní valy a hradby stěží chránily klášter před vnik- nutím jednotlivých zlodějů, avšak proti nájezdu ozbrojené vojenské skupiny nebyly žádnou překážkou. Aby mohl opat Hřivnáč opevnění zdokonalit, bylo nutné ho navýšit. K tomu potřeboval nakoupit dřevo na vyvýšení hradeb alespoň o 1 – 2 metry. Aby zís-

27 Fiala, Jiří: tamtéž, str. 142. 28 Dlabacz, Godefridus, Joannes, canonnicus Praemonstratensis, Praga in Monte Sion, ibidemque Biblio- thecae Praefectus primus: Historia Canoniae Gradicensis prope Olomoucium. 1807, rukopis, stra- hovský archiv. D. K. No 120, Strahov D. G. I. 18. 29 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006, str. 47. 12

kal peněžní prostředky, prodal v roce 1421 vlastnické právo na vesnici Popovice. Tak byl zahájen proces dokonalejšího opevnění Hradiska, navýšení a zesílení hradeb a valů, které existovaly již od doby prvního kláštera benediktinů. Začátkem února 1425 táborité pod velením hejtmana Smila z Moravan během jedné noci obsadili téměř neopevněný kartuziánský klášter v nedalekých Dolanech. Kar- tuziánští mniši utekli do Olomouce. Táborité se rozhodli zůstat v kartuziánském klášteře natrvalo a pomocí zajatých okolních venkovanů začali zdokonalovat opevnění dolan- ského kláštera. V této době vyhladovělí táborité vykrádali a plenili celé okolí Dolan. Postupně byly okolní vesnice z poloviny spálené a ve zbývajících chalupách přežívali jen nuzní a ožebračení, většinou nemohoucí lidé. Proto se táborité rozhodli koncem roku 1425 Dolany opustit. Své hlavní sídlo přemístili do Oder, kde bylo obyvatelstvo spřátelenější a přijalo víru pod obojí. Avšak táborité odtud znepokojovali celou Moravu, vesničany okrádali o poslední životní potřeby, mnohé vesnice a hlavně města a kláštery vypalova- li, srovnávali se zemí, a také osazenstvo klášterů upalovali nebo vraždili, pokud tito před tábority v předstihu neutekli. V této době, po roce 1425, táborité občas Klášterní Hradisko obklíčili, ale když si ověřili dokonalost hradeb kolem Hradiska a navíc existenci ozbrojené posádky na Hradisku, tak vždy v krátké době od obléhání upustili. Jenže postupně během několika let byla celá Morava vyplundrovaná, města a vesnice vypálené, půda byla neobdělaná a ležela ladem, zaplevelená. Táborité neznali jiný způsob obživy než boj s nějakým pro- tivníkem, obzvláště když měl nějaké zásoby. Nastávala doba, kdy nebylo kde krást a kdy začínal být hlad. Nastal rok 1432. Druhého května s přicházejícím večerem se táborité z Oder včele s hejtmanem Smilem z Moravan nenápadně a tiše přiblížili ke Klášternímu Hra- disku. Jakmile nastala plná tmavá noc, tak obklíčili celé hradby Klášterního Hradiska. V tichosti vyčkávali a pak přesně o třetí hodině noční nenadále a překvapivě otevřenou bránou vnikli za hradby na Hradisko a obsadili celý klášter, aniž by došlo k nějaké vý- razné obranné bojové akci premonstrátů. Příčina tohoto nečekaného úspěchu husitů byla ve zradě jednoho z premonstrátských kanovníků. Totiž většina premonstrátských řehol- níků byla už předchozím opatem Benešem vychovávána ve smyslu souhlasu s Husovou kritikou církevních poměrů a ve svém nitru s ní plně souhlasila. Avšak v noci z 2. na 3. května jeden z premonstrátů po předchozí tajné úmluvě ve tři hodiny otevřel bránu a tábority vpustil do kláštera. Avšak nastal průběh obsazení kláštera, s kterým ani zradivší premonstrát nepočí- tal. Ozbrojená posádka kláštera a probuzení řeholníci se začali obsazování kláštera husity přece jenom bránit, jedni svými zbraněmi, druzí holýma rukama. Táborité neváhali a celou ozbrojenou posádku kláštera i s neohroženými premonstráty pobili a zmasakro- vali, ani zradivší premonstrát nezůstal naživu. Podle pověsti opat Hřivnáč jako jeden z prvních se snažil zabránit vpádu tábori- tů. Srdnatě vyskočil na navýšenou dřevěnou hradbu a holýma rukama se snažil se odtla- čit žebříky přiložené z venkovní strany, po kterých táborité vystupovali a obsazovali hradby. V zápalu boje opatovi Hřivnáčovi na jedné kládě sklouzla noha. Táborita, který již vylezl na žebřík, uchopil opata za patu a stáhl ho i s žebříkem z hradby do příkopu. Opat si při pádu polámal obě ruce a hlavně pravou nohu. Nebyl schopen se ani postavit. Táborité v příkopu se na opata vrhli, na zemi mu svázali poraněné ruce i nohy a jako bezmocnou mrtvolu ho naložili na mezka a odvlekli do Oder. 13

Smilovi táborité kompletně vykradli všechny klášterní budovy a především veš- keré zásoby potravin. Ale i drahocenné věci převezli do Oder. Pouze šesti premonstrá- tům se podařilo vpád táboritů přežít. Tím, že v počátečním nastalém chaosu vzali nohy na ramena a z Hradiska utekli. Ztratili se ještě v tmavé noci, přebrodili nedalekou řeku Moravu a utekli se schovat do opevněné Olomouce. Tam jim po několikadenním vyjed- návání poskytli přechodný útulek minorité, tedy řád sv. Františka. V Odrách vedoucí táboritů odhadli cenu života zajatého opata na jeden tisíc hři- ven zlata. Sepsali protokol, adresovali ho olomouckému biskupu Konrádu ze Zvole a žádali od něho zaplacení tohoto velmi vysokého výkupného jako podmínku pro pro- puštění opata Hřivnáče. Zatím přišel na pomoc Hradisku obsazenému tábority markrabě Albrecht Ra- kouský včele silného vojenského doprovodu. Hradisko oblehl a rozhodl se vyčkat za předpokladu, že táborité jsou nyní bez jakýchkoli zásob potravin, že vyhládnou a v dů- sledku toho že vydají Hradisko bez boje. Avšak táborité tuto vojenskou taktiku Rakuša- nů již dobře znali. A tak za jedné opět tmavé noci Hradisko sami tiše opustili ještě dří- ve, než dostali hlad. Táborité na svůj písemný požadavek výkupného za opata Hřivnáče nikdy nedo- stali odpověď. Biskup Konrád ze Zvole totiž v Olomouci nebyl, stále cestoval mezi Ří- mem a Vídní, až v Ulmu dostal úplavici, na kterou zemřel. Zatím ale olomoučtí občané dostali z táboritů panický strach a obávali se, aby po opuštění Hradiska vojsky markra- běte Albrechta Rakouského se Hradisko znovu nedostalo do moci táboritů. A tak Olo- moučané svolali městskou radu, na které odhlasovali, že Hradisko zboří. K tomu došlo v úterý dne 22. července 1432. Olomoučané rozbořili nejen všechny klášterní budovy, ale i hradby a i starodávný val srovnali s okolím. Zůstal stát pouze kostelík sv. Štěpána prvomučedníka, který byl vně hradeb Hradiska a sloužil jako farní kostel. Vše použitelné, co zbylo po rozkradení kláštera tábority, rozkradli a odvezli do Olomouce tentokrát Olomoučané. Došlo i k rozkradení ostatního majetku premonstrátů, polností, lesů a vesnic, zkrátka všeho, co klášteru věnovali na věčné časy předchozí vládci a šlechtici. Tento majetek si rozebrala šlechta a kupodivu bez rozdílu, zda to byla šlechta katolická nebo husitská. Avšak největší část majetku premonstrátů okupoval rakouský vévoda markra- bě Albrecht. Šest premonstrátů, kteří zůstali na živu po vpádu táboritů, si v Olomouci v kláš- teře minoritů pronajalo na šest let kapli Nejsvětější Trojice pro konání pravidelných hodinek; a také, aby mohli denně sloužit mši svatou. Po celou dobu vybírali dobrovolný příspěvek na zaplacení výkupného za opata Hřivnáče. Avšak opat Hřivnáč byl uvězněn v Odrách v tmavé kobce, bez pomoci, neschopen chůze, s oteklýma a nehybnýma rukama. Nikdo se nestaral o jeho stravu a tím méně o jeho léčení. Opat Hřivnáč svůj osud odevzdal do rukou Boha. Tak kupodivu došlo k velmi pomalému zhojení zlomenin a ran opata. Premonstrátům se povedlo potřebnou částku jeden tisíc hřiven zlata nashromáž- dit již za jeden rok. Nejčastěji pomocí milodarů prostých věřících. Tak nakonec došlo k zaplacení výkupného táboritům a opat Václav Hřivnáč se vrátil; nikoli do kláštera na Hradisko, ale do Olomouce; těžce nemocný, vyhublý, spíš jako lidská troska. Během několika měsíců zemřel a byl pochován před oltář v kapli Nejsvětější Trojice. 14

DVACÁTÝ ŠESTÝ A DVACÁTÝ SEDMÝ OPAT

Dvacátý šestý opat řádu premonstrátů na Klášterním Hradisku, infulovaný sed- mý, byl NICOLAUS (1433 – 1446), tedy Mikuláš, nazývaný „Kobík“, někdy také „Krkavec“. Byl to muž schopný přetvářky; přišel z Knínic, kde byl převorem v klášterním proboštství. Byl zvolen premonstrátským opatem uprostřed společenství františkánů, a pak na toto místo uveden nejdůstojnějším D. D. Pavlem, biskupem olo- mouckým, na slavnostním shromáždění v katedrále sv. Václava a v obvyklé obřadnosti při nedělní bohoslužbě ověnčen stužkou, pastýřskou berlí a dalšími jinými klenoty a vyznamenáními. Podařilo se mu zbavit premonstrátské opatství mnoha zástav, které byly z doby opata Václava Hřivnáče na majetku opatství v rukou nepřátel. Pro své pre- monstrátské bratry odkoupil dům na předměstí Olomouce od Joanna Hřivnáče, otce opata Václava Hřivnáče. Ten dům opravil a vybavil vnitřním zařízením. Za tím účelem prodal osadu Roštín za 400 zlatých. Zbavil zadlužení osady Zlo- bice a Bunovice. Od pána Bernharda z Žerotína vykoupil zadluženou osadu Droždín za 260 grošů. V době jeho vedení společenství premonstrátů táborité dne 2. 12. 1437 vyklidili klášter v Dolanech po zaplacení odstupného olomouckými občany v hodnotě 10.000 zlatých.30 Načež Olomoučané dolanský klášter i se zpevněnou ohradou ihned srovnali se zemí,31 aby se nemohl stát znovu sídlem táboritů. Opat Mikuláš Kobík vedl své bratry v novém exilovém domově po dobu 11 let; a když ukončil svůj život, byl pohřben dne 16. února 1446 před velký oltář sv. Františka u minoritů. Toho času byl priorem F. Duchko, který vykonal pro společenství premon- strátů mnoho dobrodiní, a který zemřel ve stejnou dobu jako opat Kobík. A tak byli pohřbeni oba spolu do jednoho hrobu.

Dvacátý sedmý opat premonstrátského kláštera byl NICOLAUS (1446 – 1461), tedy česky Mikuláš, infulovaný opat osmý, nazývaný „Rus“ nebo také „Rys z Ostrovů“.32 Vždy byl hodnocen jako muž prozíravý, starostlivý, pečlivý a zdvořilý. Byl výrazně duchovního základu, ve všem vyrovnaný a byl ctěn pro osvojené vznešené mravy. Byl premonstrátským farářem v Cholině, odkud byl jednomyslně všemi šestnác- ti bratry zvolen za opata do premonstrátského domu na předměstí Olomouce. Patřil mezi vyšší šlechtu, avšak byl skromný, oblíbený všemi svými spolubratry, svorně s nimi smýšlející. Za jeho působení došlo k požáru a zničení celého premonstrátského domu na předměstí Olomouce o 5. nónách březnových. Vyhořel nejen celý dům, ale i přístavby, včetně kuchyně a světnic. Tato katastrofa způsobila, že opat Mikuláš II. roku 1454 zís- kal od krále Ladislava Pohrobka povolení opětně vybudovat rozbořený klášter na Kláš- terním Hradisku a znovu užívat zde týchž práv, jaká měl klášter předtím.33 Opat Mikuláš II. nejdříve začal postavením kaple Blahoslavené Panny Marie na dřívějším místě, teprve potom příbytky pro opata a členy konventu, refektářem, poté dormitářem a věží nad mostem při vstupu do kláštera. Aby opat získal pro obnovení kláštera prostředky, prodal nejdříve vyhořený olomoucký premonstrátský dům, poté

30 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str147. 31 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 43. 32 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 44. 33 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 158. 15

i rybník ve Štěpánově za 200 hřiven. Za obnos 150 hřiven uvolnil poddané osady Oldři- šov, Hejčín, Řepčín, Topolany, Vojnice, Hradčany, Vřesovice, Bedihošť, Těšice, Zlobi- ce a městečko Svitávku,34 a ještě mnohé jiné za částku okolo tří tisíc hřiven. Opat Mikuláš navázal velmi dobrý vztah s nově zvoleným českým králem Jiří- kem z Poděbrad. V roce 1458 klášter Hradisko přešel do rukou Jiřího z Poděbrad.35 Ten dne 16. 2. 1459 v Olomouci potvrdil a obnovil klášteru Hradisku jeho dosavadní privilegia, jmenovitě listinu z 16. 6. 1160, a držení městeček Knínic, Boskovic, Svitávky, Hranic, Oldřišova a vsi Ostrovů na olomouckém předměstí. A poté znovu král Jiří z Poděbrad dne 27. 7. 1459 potvrdil všechna privilegia klášteru Hradisku.36 Za projev víceletého přátelství s minority, u nichž premonstráti nalezli exil, lze považoval následnou spolupráci premonstrátů a františkánů. Opat Mikuláš II. dne 3. května z pověření ctihodného D. D. Jana XII. Háze, olomouckého biskupa, položil základní kámen k vybudování nového kláštera pro bratry minority sv. Františka k poctě sv. Bernarda. Přes všechny překážky opat Mikuláš II. patnáct let velmi úspěšně vedl komunitu premonstrátů v Olomouci a na Klášterním Hradisku. Po jeho úmrtí bylo jeho tělo po- chováno dne 3. května 1461 uprostřed kaple Blahoslavené Panny Marie na Klášterním Hradisku.

OPAT JURSA NEBO OPAT CURSA?

Dvacátý osmý opat Hradiska, infulovaný devátý, řádu premonstrátů, GEORGI- US (1461 – 1487), tedy česky Jiří, zvaný podle všech kronikářů „Jursa“ („běžec“), ale podle Dlabače „Cursa“.37 Byl mužem střední postavy, obtloustlý a černý, avšak nikde není uveden důvod zbarvení jeho kůže. Lehce kulhal na levou nohu. V dětství byl v Opavě jako chovanec, po získání kněžského důstojenství se stal farářem v Cholině. Odtud byl zvolen osmadvacátým opatem na Hradisku. Pokračoval v dosud nedokončeném díle obnovení kanonie premonstrátů na Kláš- terním Hradisku. Vzhledem ke stále nejisté situaci v zemi a pro strach z útoku táboritů se zaměřil na vybudování mohutných a pevných hradeb kolem celého kláštera a navíc kolem kostela sv. Štěpána prvomučedníka, kde hradby dosahovaly do poloviny výše kostela. Zakoupil pro řád nová bohoslužebná roucha v barvách podle církevních poky- nů, tedy vítězné vavřínové, smuteční křížové, slavnostní svatoštěpánské a navíc purpu- rové, prošívané zlatem. Darem od slovutného krále Jiřího z Poděbrad získal velký zlatý zdobený kalich. Teprve pak opat Jiří na den sv. Panny Barbory převedl své premonstrát- ské spolubratry z příbytku na předměstí Olomouce po 30. létech vyhnanství zpět na Klášterní Hradisko. Následovalo devět let, kdy premonstráti žili v klidu a míru. Dne 25. 1. 1464 král Jiří vydal v Opavě listinu restituující všechna majetková práva zpustošenému klášteru Hradisku, jehož členové museli bydlet v Olomouci, a uvádějící opata Jiřího a konvent

34 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 152. 35 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006, str. 54. 36 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 161. 37 Dlabacz, Godefridus, Ioannes, praefectus primus Bibliothecae in Monte Sion: Historia Canoniae Gradi- censis prope Olomoucium. Praga, 1807. Rukopis. Str.: 95 – 96. 16

v držení kláštera, aby týž mohl pracovat na jeho znovuvybudování.38 A český král Jiří povolil v Praze klášteru Hradisku, jenž ležel mnoho let zpustošen, dne 21. 2. 1466 zvět- šit k svému užitku klášterní mlýn nacházející se pod klášterem na Klášterní struze.39 Avšak v té době papež Pavel II. na veřejném shromáždění konsistoře v lednu 1466 pro- hlašuje Jiřího Poděbradského za kacíře, uvaluje na něj klatbu a zbavuje ho královské hodnosti, totéž opakoval papež Pavel II. v prosinci 1466 a navíc exkomunikoval krále Jiřího z církve.40 Téhož roku papež Pavel II. zakazuje opatu a konventu premonstrátské- ho kláštera Hradiska u Olomouce, pod pohrůžkou odebrání klášterních příjmů, udržovat styky s kacíři.41 Současně dne 17. 3. 1466 papež doporučil bulou klášter Hradisko pod ochranu města Olomouce, přičemž nešetřil nelichotivými slovy na adresu krále Jiřího z Poděbrad.42 V této příčině poslal král Jiří z Poděbrad dne 24. 1. 1467 opatovi Hradiska Jiří- mu a konventu list, v kterém mezi jiným napsal tato slova: „… tak jako jsme tvůj klášter znovu zřídili pro tebe a bratry tvé z blahovůle naší královské opět jsme jej učinili oby- vatelným, všecky milosti, svobody, privilegia a veškerá práva jsme stvrdili. Ty také rukou dáním, neobmyslně, s čistým svědomím věrnost a poslušnost nám jsi slíbil. Proto hodno a spravedlivo jest, bys přísahu a hold nám vykonaný neporušeně zachoval. Neb i pohanům slušno jest státi v slibu. Hned po spatření listu odevzdej klášter synu mému milému Viktorínovi jako hejtmanu v moc jeho, pod trestem nemilosti naší královské.“43 A tak dne 15. 2. 1467 posádka knížete Viktorína pod velením Jiřího Šatného obsadila klášter Hradisko.44 Teprve 16. 7. 1467 na tuto situaci zareagoval papežský legát Rudolf, biskup vratislavský a levantský, a vyžádal si od olomoucké městské rady zprá- vu o klášteře Hradisku a nařídil jí, aby hradišťského opata uvěznila.45 V listopadu 1467 posádce krále Jiřího z Poděbrad na Klášterním Hradisku vedle Jiřího Šatného veleli Václav mladší Skrbenský z Doloplaz, velitel vojska Ctibora Tova- čovského, a rotmistři Albrechta z Postupic – Martin z Jevíčka a Toman z Radkova.46 Během roku 1468 vojsko Matyáše Korvína úspěšně dobývalo Moravu. Dne 4. července obsadilo Olomouc a na popud městských občanů obklíčilo Klášterní Hra- disko.47 Král Matyáš nechal postavit metací stroje na čtyřech místech, odkud byly me- tány bořící koule na hradby Hradiska, především ze strany Černovíra a Chválkovic. Král Matyáš 3. 9. 1468 odjel z Olomouce a přenechal další dobývání Hradiska katolickým pánům ze Zelenohorské jednoty.48 Pevné hradby Hradiska odolávaly více jak rok. Při tak dlouhém obležení na Hra- disku začaly docházet potraviny a hrozilo vyhladovění posádky. Její velitel Jiří Šatný se rozhodl vyjednat příměří mezi posádkou kláštera a obléhajícím vojskem podporovaným olomouckými občany. Pro dojednání podmínek příměří nechal Šatný v jídelně kláštera na Hradisku připravit velmi bohaté pohoštění z posledních zbytků klášterních zásob,

38 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 163. 39 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 164. 40 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 50. 41 Blinka, František: tamtéž. 42 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 164. 43 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 48. 44 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech. I. Olomouc, 1995, str. 165. 45 Fiala, Jiří: tamtéž. 46 Fiala Jiří: tamtéž. 47 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 47. 48 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 166. 17

mísy plné vzácných pokrmů a číše přetékající nejvybranějším vínem. Pod dojmem exis- tujících nesmírných zásob na Hradisku strana bojovníků krále Matyáše přistoupila na neobvyklé podmínky svobodného odchodu posádky Jiřího Šatného z Hradiska. Po za- placení 4 600 zlatých a s úpisem na zaplacení dalších 4 000 zlatých dne 10. 10. 1468 posádka Jiřího Šatného i se zbraněmi opustila Hradisko se sedmi plně naloženými vozy a přesunula se do oblasti Jevíčka, které opustila až po zaplacení zbývajících 4 000 zla- tých.49 Zajisté následovalo nečekané překvapení Olomoučanů, když nalezli klášter s holými zdmi a bez sebemenších zásob. Opat Jiří s některými hradišťskými premonstrátskými kanovníky utekl do svého původního kláštera v Opavě. Zbytek kanovníků se uchýlil do premonstrátského domu na Ostrovech.50 Majetek kanonie byl rozdělen mezi kapitulu a město. Roztrpčení olomoučtí občané bez váhání využili příkaz papeže Pavla II, který bulou z 25. května 1469 Olomoučanům nařídil rozboření kláštera Hradiska s výjimkou kostela sv. Štěpána, „neboť klášter je nebezpečný a škodlivý pro město Olomouc.“51 Tak došlo k dalšímu rozboření Klášterního Hradiska. Opat Jiří se po celou dobu svého opavského exilu snažil s maximálním úsilím o obnovu premonstrátského kláštera na Hradisku hlavně v době po smrti krále Jiřího z Poděbrad za nově zvoleného krále Wladislava. Provázen nesnázemi a zármutkem z neúspěchů zemřel a byl pohřben v Opavě roku 1487.

POVĚST „JAK RYTÍŘ ŠATNÝ VYZRÁL NAD OLOMOUCKÝMI RADNÍMI“

Pověst v základních údajích odpovídá historické skutečnosti, pouze některé vy- právěné děje jsou nadnesené, pravděpodobně aby co nejvíce zaujaly pozornost poslu- chačů. V letech 1461 až 1487 byl opatem v premonstrátském klášteře na Hradisku Ji- ří II., řečený Jursa. Přišel z Choliny, ale byl Opavan. Od narození byl celý černý a od narození kulhal na levou nohu. Byl nesmírně pomalý, vzbuzoval dojem mimořádně lí- ného člověka, ale ve skutečnosti byl velmi činorodý a budovy kláštera na Hradisku postavil ve velmi krátké době. A také hned ve svém prvním roce ve funkci opata se mu podařilo vrátit z Olomouce premonstráty na Hradisko. Po třicetiletém exilu! Dalších devět let byl v klášteře na Hradisku klid; ale opat Jiří se stále obával, že znovu přijdou táboriti. A tak po těch devět let se na Hradisku neustále zpevňovaly a zvyšovaly hradby a stavěla se všechna možná opevnění. Klášter dostával vzhled ne- dobytelné pevnosti. Opat Jiří Jursa byl navíc vrozený diplomat. Tak se mu podařilo zís- kat pro Hradisko přízeň mocného pána – českého krále Jiříka z Poděbrad. To ve svém důsledku znamenalo mnohá nová obdarování kláštera, ale hlavně potvrzení všech minu- lých dějinných práv, získaných premonstráty během celé své existence. Královská pří- zeň také znamenala navrácení veškerého bývalého majetku. Král Jiří z Poděbrad to vše opakovaně potvrdil písemně, naposled listinou vydanou v Opavě roku 1464. Papež Pavel II. v roce 1466 prohlásil krále Jiřího z Poděbrad za kacíře, uvalil na něho papežskou klatbu, zbavil ho trůnu a vyhlásil proti kacířským Čechám křižáckou

49 Dlabacz, Godefridus, Ioannes, praefectus primus Bibliothecae in Monte Sion: Historia Canoniae Gradi- censis prope Olomoucium. Praga, 1807. Rukopis. Str.: 105 – 106. 50 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, str. 8. 51 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 168. 18

válku. Současně papež zvláštní listinou zakázal hradiským premonstrátům podporovat krále Jiřího. Král Jiří na papežovy činy ihned adekvátně zareagoval. Poslal opatovi Jiří- mu dopis, v kterém mu připomněl své mimořádné zásluhy na obnovení kláštera a také mu připomenul následný opatův slib, že mu zachová věrnost. A čestnému opatu Jiřímu nezbylo, než podporovat krále Jiřího z Poděbrad a tudíž podpořit jeho syna, knížete Viktorína, který včele českého vojska právě vstoupil na Moravu. Část Viktorínova vojska pod velením rytíře Jiřího Šatného se jako stálá ozbrojená posádka usídlila na opevněném Hradisku. Mezitím byl v olomoucké katedrále 3. 5. 1969 zvolen a korunován za českého krále uherský král Matyáš. Hned následující rok z návodu olomouckých občanů zahájil obléhání Hradiska, kde byla pod velením rytíře Šatného posádka stále věrná králi Jiřímu z Poděbrad. Obléhání bylo pro olomoucké občany uspořádáno jako nebývalá podívaná. U Černovíra a u Chválkovic byly postaveny jakési ohromné vrhací přístroje, které na náspy a na hradby Hradiska vrhaly koule. Ze čtyř míst kolem Hradiska byly podnikány útoky s pokusy zdolat hradby. Vše se dělo za přítomnosti a povzbuzování davu občanů z Olomouce. Vojsko krále Matyáše po půlroce neúspěšného obléhání předalo pozice u hradeb Hradiska olomouckým občanům, aby v obléhání pokračovali, aby došlo k vy- hladovění jak vojenské posádky Hradiska, tak i premonstrátů. Obléhání Hradiska trvalo půldruhého roku bez patrného úspěchu. Vydržel násep, vydržely hradby a nezklamala ani morálka žoldnéřské posádky rytíře Jiřího Šatného. Avšak dlouhá doba obléhání způsobila, že lidem na Hradisku došly potraviny. Jak praví pověst, v té době, když už na Hradisku nebylo co jíst a bylo nemožné udržet Hradisko; tak rytíř Šatný vymyslel na Olomoučany lest. Pozval představitele olomouckých občanů na Hradisko jakoby k jednání o podmínkách kapitulace. Pro olomouckou delegaci bylo na Hradisku připraveno nesmírně bohaté pohoš- tění: stůl plný rozmanitých jídel a poháry s rozličnými víny. Ve skutečnosti to bylo uspořádáno z posledních klášterních zásob, neboť všichni na obleženém Hradisku už po několik týdnů trpěli stále větším hladem. Olomoučtí vyjednavači byli nesmírně překva- peni. Po tak dlouhém a unavujícím obléhání, za kterého byl vyloučen jakýkoli dovoz potravin na Hradisko, předpokládali, že to byly docházející zásoby potravin, které při- nutily osazenstvo kláštera k jednání o kapitulaci. Avšak rytíř Šatný při projednávání podmínek příměří ještě nabídl Olomouckým, že je bude potravinami z nadměrných zá- sob Hradiska pravidelně zásobovat. A tak olomoučtí představitelé – po krátké poradě – přistoupili na podmínky rytíře Šatného pro odchod jeho vojenské posádky z Hradiska. Dohoda byla uzavřena. Dne 10. 10. 1468 nepatrný vojenský oddíl rytíře Jiřího Šatného odcházel z Hradiska svobodně, se všemi svými vojáky, s plnou zbrojí, se zásobami naloženými na sedmi koňských povozech, a navíc s bohatým odstupným. Šatný si totiž ve smlouvě vymínil z celkového odstupného 8600 zlatých hřiven, aby mu bylo 4600 hřiven vypla- ceno ještě před jeho odchodem z Hradiska. Zatímco rytíř Šatný se svými žoldnéři se přesunoval do Jevíčka, tak olomoučtí představitelé s úžasem hleděli na Hradisku na zcela prázdné sklady. Navíc mezi pre- monstráty na Hradisku nebyl ani opat Jiří Jursa. Ten včas utekl do Opavy. Olomoučtí občané znechucení z toho, že neprohlédli nastraženou lest Šatného, se vrátili do Olo- mouce. V tu chvíli konvent hradiských premonstrátů uzavřel brány kláštera na Hradisku a pokračoval v odporu proti občanům města Olomouce podporujících krále Matyáše. 19

Nakonec tento dlouhodobý spor vyřešil až papež Pavel II. svou bulou ze dne 25. 5. 1469, kterou nařídil Olomoučanům rozboření kláštera Hradiska, neboť klášter je „nebezpečný a škodlivý pro město Olomouc.“ Tak olomoučtí občané podruhé v 15. sto- letí rozbořili do základů Klášterní Hradisko. Od té doby premonstráti sídlili v Olomouci na Předhradí.

DVAKRÁT ROZBOŘILI KLÁŠTERNÍ HRADISKO OBČANÉ MĚSTA OLOMOUCE

Tedy Klášterní Hradisko u Olomouce má jako jediné v českých dějinách tu zvláštnost, že bylo srovnáno se zemí dvakrát samými občany žijícími v nejbližším oko- lí. Poprvé bylo Hradisko rozbořeno Olomoučany v červenci roku 1432 na svátek Maří Magdalény. Vlastní příčina prvního rozboření Hradiska spočívá ve zradě jednoho premonstrátského kanovníka, příslušníka konventu na Hradisku. Stalo se to v květnu roku 1432, kdy onen premonstrát, přesvědčený o spravedlnosti odboje husitů, jedné noci otevřel bránu kláštera a na Hradisko vpustil vojsko táboritů. Ti tehdy pod velením hejtmana Prokopa Holého pustošili celou Moravu. Avšak jednoho dne opustili Hradis- ko, byli nuceni rychle se přesunout na pomoc ohrožené posádce v Němčí. Tak bylo ob- sazené Hradisko zbaveno husitských vojsk. Avšak olomoučtí občané měli strach z případného nového obsazení kláštera tá- bority, neboť Hradisko mohlo být využito jako velmi vhodná základna pro boj s olomouckou posádkou. Po dvoutýdenním nátlaku olomouckých občanů se sešel olo- moucký senát šlechticů, jmenovitě Hanusko Hanaper, Joannes Forlow, Nicolaeus Ni- mlag, Peterlinus Hufnagel, Hans Gerstensteifel, Martinus Roffaf Klobrar, Andreas Ni- mlaus, Martinus Pawerclaus, Peterlinus Folyngraben a Lucas Zolczer advocatus. Tento senát přikázal Olomoučanům, aby pod vedením Vilhelma Obsera, podkomořího Země moravské a vojevůdce markraběte Albrechta Rakouského, klášter na Hradisku zbořili a srovnali ho se zemí. A tak v úterý 22. července 1432 byl celý klášter až do základů rozbořen. Klášterní majetek byl rozkraden. Klášterní vesnice si rozebrala šlechta. Pone- chán byl pouze farní kostel sv. Štěpána prvomučedníka, který stál vně hradeb. Tak poprvé olomoučtí měšťané rozbořili klášter na Hradisku. Z bojů s husity v roce 1432 zbylo živých jen šest premonstrátů, včetně jejich tehdejšího opata Václava Hřivnáče z Horky. Premonstráti se po okupaci Hradiska tábority přemístili do Olomou- ce, kde našli dočasný pobyt v klášteře františkánů. V následujících desetiletích bylo Klášterní Hradisko znovu postaveno. Jenže se to stalo s podstatnou pomocí českého krále Jiříka z Poděbrad. Proto opat Jiří II. z vděčnosti za velikou pomoc při obnově Klášterního Hradiska nezradil českého krále a v jeho sporu s papežem vytrval na straně českého krále. Tím proti sobě a proti hradis- kému konventu premonstrátů vyvolal kritiku moravských pánů a nakonec i odpor pape- že Pavla II. Po zahájení křížové války vyhlášené papežem proti českému králi Jiřímu z Poděbrad narůstalo mezi olomouckými občany hnutí za opětovné zbourání Hradiska. Olomoučtí představitelé se rozhodli požádat papeže Pavla II. o povolení rozbořit klášter. V dubnu roku 1469 v Olomouci probíhalo jednání o rozdělení vlády v českých zemích mezi českého krále Jiřího a uherského krále Matyáše. Král Jiří z Poděbrad bě- hem jednání sídlil v klášteře na Hradisku. Po neúspěchu jednání byl českým králem dne 3. května 1469 v olomoucké katedrále slavnostně korunován Matyáš Korvín. Při koru- 20

novaci došlo k velkému shromáždění olomouckých občanů, kteří se rozhodli vzít nasto- lení nového krále do svých rukou. A aby zamezili králi Jiřímu z Poděbrad pobývat na Hradisku, rozběhli se hned z korunovace zbourat Hradisko. Vyžádané povolení papeže Pavla II. k zbourání Hradiska došlo později, protože bylo papežem vydáno bulou až 25. 5. 1469. Podle ní papež Pavel II. přikazoval olomouckým občanům zbourat klášter premonstrátů na Hradisku – s odůvodněním, že „...klášter je nebezpečný a škodlivý pro město Olomouc.“ Tak olomoučtí občané zbourali Hradisko podruhé a dokonce dřív, než to přikázal papež Pavel II. Premonstráti z Hradiska přesídlili do domu na olomouckém Předhradí, ale jejich opat Jiří II. byl po útěku z Hradiska stále v Opavě, odkud zařizoval další nové postavení kláštera na Hradisku a pro výstavbu zajišťoval fundace. Když roku 1487 zemřel, tak dalším opatem byl zvolen v domě na Předhradí premonstrát Marek, ale to už výstavba nového kláštera na Hradisku byla v chodu. V celé historii kláštera na Hradisku vždy příslušníci řádů na Hradisku byli příz- nivci nových, pokrokovějších a reformačních tendencí bez ohledu na to, jaký poměr k těmto tendencím zastávali vrcholní představitelé církve. A hlavně bez ohledu na postoj nedalekého hlavního města Moravy, Olomouce, kde jeho zastupitelé, z většiny čas- to německé národnosti, měli hlediska zcela protichůdná. Opačný postoj řeholníků z Hradiska vždy měl pro Hradisko a jeho osazenstvo katastrofální důsledky. A to již od založení kláštera až do jeho zrušení v roce 1784!

NA PŘELOMU 15. A 16. STOLETÍ

Dvacátý devátý opat řádu premonstrátů na Klášterním Hradisku, infulovaný de- sátý, byl MARCUS (1487 – 1497); byl robustní postavy, vysoký, tlustý, s přísnou a mrzutou tváří a se skobovitým nosem. Jak uvádějí některé zápisy, „stal se opatem po létech bloudění, snad i hříchů či bloudění v církevní nauce.“52 Zvolen byl z fary v Cholině a svůj úřad vedl z premonstrátského domu na předměstí Olomouce. Ve svém úsilí se zaměřil na znovuzískání zcizeného majetku hradiských premonstrátů. Dlouho a opakovaně vedl spor s Wilhelmem z Perštýna o dědická práva na Hranice a na osady ležící kolem Hranic. Mezi jeho úspěchy patří to, že král Vladislav II. roku 1495 potvrdil klášteru Hradisku držbu Kyjova.53 Jednou, když opat zajel do Prahy vyjednávat vrácení zastavených statků Hradiska, tak při zpáteční cestě se s ním cestovní kočár třikrát převr- hl, opat utrpěl těžká zranění, kterým podlehl. Umírající byl převezen do olomouckého premonstrátského domu, kde bezprostředně zemřel. Opatem byl deset let. Byl pohřben roku 1497 v kostele sv. Bernarda před vstupem na chór, jeho hrob označuje bílý kámen.

Třicátým opatem řádu premonstrátů na Klášterním Hradisku, infulovaným jede- náctým, byl zvolen JOANNES (1497 – 1502), psaný Hiczko, česky Jan Hičko, rodák z Litovle. Byl farářem v Nákle. Měl pověst předvídavého a velmi moudrého muže, ob- zvláště zdatného v peněžních záležitostech. Totiž po 26 létech od doby, kdy byl majetek kláštera na Hradisku zcizen, v době nástupu opata Jana Hičko, již nikdo o původním vlastnictví kláštera ani nevěděl. Proto opat Hičko začal s rozsáhlým vykupováním za- staveného vlastnictví kláštera. Vždy využíval své výhody, že patřil k největším přízniv-

52 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 50. 53 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 178. 21

cům krále Vladislava II. Jagellonského.54 V roce 1498 povolil král Vladislav II. Jagel- lonský opatu a konventu kláštera Hradiska, aby dal některé z klášterních statků do zá- stavy a z takto získaných peněz splatil dluhy.55 Téhož roku 1498 opat Hičko postoupil Janu Pňovickému ze Sovince v dědictví díl vsi Senice a ves Ustín, což obratem potvrdil král Vladislav II. Také roku 1498 král Vladislav II. nařídil sirotkům po Vilému Tetou- rovi z Tetova, aby vydali statky zcizené klášteru Hradisku.56 3. října 1498 získal od krá- lovského majestátu dlužný úpis na sedmnáct tisíc zlatých od Jana z Žerotína. A na svá- tek sv. Korduly v slavnostním průvodu s olomouckými kanovníky a vikáři přenesl z Olomouce ostatky jedenácti lebek svatých panen ze společenství sv. Voršily a celou kostru sv. Margarety a dalších ostatků zpět do kláštera na Hradisku, kde byly obřadně uloženy v kapli Blahoslavené Panny Marie. Opat Hičko samozřejmě se věnoval na Hra- disku především obnově budov kláštera. Také obnovil klášterní mlýn a velkou hradbu kolem kláštera. Zakoupil a nechal pověsit tři zvony do kláštera. Na Hradisku vedl svůj opatský úřad pouhých pět let. Dny jeho života skončily 2. srpna roku 1502, pohřben byl do středu konventního kostela.

Třicátý prvý opat premonstrátského řádu na Klášterním Hradisku, infulovaný dvanáctý, byl STEPHANUS (1502 – 1503), zvaný Ramba. Byl to přestárlý muž, vy- hublý, sehnutý, a měl kůži černého zbarvení po celém těle. Popisy jeho vlastností nejsou příznivé: byl závistivý, těžkomyslný a velmi jednoduchý. Chodil vždy s předpaženýma rukama. Pro svůj stařecký zjev byl posmíván. Rezignoval po jedenácti měsících a ze své vůle odešel na faru ve Svitávce, kde působil ještě po osm let. Poté, jako osmdesátiletý stařec, se vrátil do kláštera na Hradisko, kde zemřel roku 1512 a byl pohřben před velký oltář v starobylé kapli Blahoslavené Panny Marie. Opati jsou vybraní, volení příslušníci řádu; měli by to být tedy ti nejlepší. Jenže když probíráme opata po opatovi, jednoho po druhém, nalézáme naprosto rozdílné charaktery, povahy, ba i rozdílné náboženské smýšlení. Každý opat je zcela jiný, nejen postavou, ale i přístupem ke svému úřadu. Navíc v tomto období dochází k podstatným změnám. Celá naše společnost je v rozkladu, chaosu a zmatku. Opat přestává být volen řádovou komunitou a nejčastěji je jmenován vladařem. Obdobně jako u olomouckých biskupů je i opatem někdy jmeno- ván řádový kněz, který se ani na Klášterní Hradisko nedostaví, byť by ho byl papež ve své funkci potvrdil.

EPIDEMIE POHLAVNÍCH NÁKAZ MEZI NEJVYŠŠÍMI POHLAVÁRY

Pohlavní choroby se v těchto létech rozšířily nejen mezi šlechtou, ale také mezi představiteli církve. Totiž koncem 15. století Kolumbovi námořníci zavlekli do Evropy příjici, získanou od amerických indiánek. Tato pohlavní choroba se velmi rychle přenes- la přes markytánky mezi císařské žoldnéřské vojáky pocházející nejčastěji z Moravy, Slezska a Čech. Protože místní obyvatelstvo bylo na nezvyklou chorobu velmi vnímavé, tak tato pohlavní infekce vyvolala mezi moravskou a českou populací dojem, že jde o mor zavlečený vojáky. Tento dojem potvrzoval i velmi vysoký počet úmrtí v prvních

54 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, st. 8. 55 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 51. 56 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 180. 22

třech desetiletích po zavlečení příjice. Jen v Olomouci na tuto „morovou epidemii“ ze- mřelo v létech 1506 – 1509 dva tisíce osob.57 Ovšem, to bylo úmrtí jen na první ataku, na první fázi onemocnění příjicí. Že ta- to pohlavní nemoc má ještě další pokračování se tehdy nevědělo. U většiny nakažených první stadium choroby („tvrdý vřed“) spontánně odezní a nemocný má mylný dojem, že je vyléčen. Zopakuji jen současné nejstručnější učebnicové údaje o průběhu syfilidy. Za ně- kolik dnů po pohlavní nákaze vznikne na pohlavním orgánu „tvrdý vřed“. Během něko- lika týdnů se infekce rozšíří do celého těla, což se projeví vyrážkou na kůži a sliznicích. Vyrážka se objevuje a mizí. Během několika měsíců až dvou let zmizí úplně. Toto celé popsané období onemocnění příjicí bylo nazváno časným stadiem. V 15., 16., 17., 18. a v první polovině 19. století se vědělo jen o tomto prvním časném stadiu příjice. Jenže když příznaky časného stadia vymizí, nastává doba, kdy nemoc trvá, ale nemocný je bez příznaků. Toto období, které trvá v průměru pět až deset let, ale někdy až třicet let, bylo pojmenováno latentním stadiem. Po něm nastupuje tzv. pozdní stadium příjice. Projeví se buď vytvořením syfilitických uzlů na některých orgánech – pak toto období nazývá- me terciárním orgánovým obdobím – nebo syfilis difúzně postihne centrální nervovou tkáň, tedy mozek a míchu – pak tuto fázi příjice nazýváme kvartérním, parenchymatóz- ním stadiem, neboli neurosyfilis, či metalues. Pokud syfilis v pozdním stadiu zasáhne jenom mozek, pak se projeví jako psychiatrické onemocnění nazývané progresivní para- lýza. Pokud zasáhne jen míchu, nemoc bude mít příznaky tabes dorsalis, česky zvaného vysýchání míchy. Ve výše uvedených stoletích bylo každé získané pohlavní onemocnění považo- váno za jednu jedinou chorobu. Získaná nákaza se podle názoru ještě platného v 18. století projevila u nakaženého buď jako kapavka nebo jako syfilis, nebo také jako kapavka a syfilis současně. Tedy při každém infikování kapavkou bylo obvyklé součas- né infikování příjicí. Literatura udává, že v našich zemích v polovině 18. století byla nejvíce příjicí postižena právě aristokracie, a že syfilidou trpělo nejméně 80 % mužské části naší šlechty. Nemoci „progresivní paralýza“ a „tabes dorsalis“ byly popsány až v polovině 19. století a jejich souvislost se syfilidou byla prokázána až počátkem 20. století. Proto dříve žádná z obou nemocí nemohla být u nemocných diagnostikována. Syfilitické po- stižení nervové tkáně se objevuje jenom u 2 – 7 % syfilitiků. Statistiky udávají, že v 19. století v psychiatrických léčebnách nemocní s progresivní paralýzou tvořili 25 %, muži až 40 % z celkového počtu hospitalizovaných pacientů. Každého tehdejšího onemocnělého příjicí je nutné považovat za nevyléčeného, poněvadž léčebné prostředky používané k vyléčení příjice v době před 1. světovou vál- kou nebyly schopny někoho vyléčit. Tehdejší tzv. „specializovaná“ léčba příjice spočí- vala především v používání preparátů se rtutí, guajakového dřeva a antimonu. Pokud lékař nemocného rtutí neotrávil, tak měl vždycky léčebný úspěch, za všech okolností, neboť časné stadium vždy spontánně odeznělo, ať lékař chtěl či nechtěl a ať léčil jaký- mikoliv prostředky. Teprve objev Salvarsanu a Neosalvarsanu po roce 1905 umožnil vyléčení ale jenom některých syfilitiků. Definitivní vyléčení bylo možné teprve po objevu penicilinu, tedy až po druhé světové válce.

57 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 186. 23

Přesná a neoddiskutovatelná diagnostika syfilidy byla možná až v 20. století. Jednak mikroskopickým průkazem spirochéty Treponemy pallidum. Sérologický průkaz na podkladě reakce komplementární vazby, zavedený Bordetem a Wassermannem v roce 1906, nebyl vždy stoprocentně jistý a teprve specifické treponemové sérologické testy, z nichž první popsal Nelson až v roce 1949, dovolily učinit stoprocentně jistou diagnózu syfilidy. Před touto dobou lze vyslovit podezření na probíhající pozdní stadium příjice jen na podkladě zaznamenaných klinických příznaků nemoci. Přitom je ne- zbytné si uvědomit, že všechny tyto uváděné klinické projevy a příznaky čtvrtého stadia luetického postižení mozku a míchy jsou velmi variabilní a objevují se jen u části ne- mocných. Proto u nemocných v předchozích staletích, u nichž již nelze dokázat přítomnost pozdního stadia příjice sérologickým vyšetřením, můžeme si být jisti s existencí probí- hající neurolues z nepřímých známek, z jeho stupňujících se potíží, somatických i psychiatrických příznaků. Četní naši císařové, příslušníci Habsburků, ale i mnozí pří- slušníci naší šlechty, představitelé naší kultury a vědy, onemocněli příjicí a nakonec také na toto onemocnění zemřeli. Kupodivu dosti vysoké procento nakažených příjicí bylo i mezi příslušníky kléru. Dokazuje to i zápis z roku 1513, kdy Olomouc navštívil doktor Pavel, „franzosenarzt“ – léčitel syfilidy z Vídně, jenž v Olomouci léčil kanovní- ka Bernarda.58 Neurosyfilis svůj počátek ohlašuje prodromálními příznaky: neurastenickými potížemi a výraznými povahovými změnami především v emoční sféře. Po prodromál- ním období následuje stadium rozvinuté choroby. U progresivní paralýzy se toto stadium projevuje demencí, nesmyslným jednáním, delikty, nakonec vyčerpaností, megalomamy a stihomamy. Onemocnění probíhá ve vlnách. Po období výrazných projevů nemoci přichází období zlepšení, někdy až zdánlivého návratu do normálního stavu, po kterém se dostaví další vlna příznaků ve stupňující se formě. V případě postižení míchy, tedy při tabes dorsalis, se v rozvinutém období nemoci objeví ataxie, poruchy chůze a čití, vrávorání, někdy i trofické poruchy. Při kombinaci syfilitického postižení mozkové a míšní tkáně, při taboparalýze, jsou příznaky progresivní paralýzy méně vyjádřeny, méně pestré a demence je mírnější, ale výrazněji vystupují tabické příznaky. Je výrazná celková tělesná zchátralost, před- časná senilita, je výraznější proměna osobnosti, ztráta orientace a nemocný obvykle během dvou let umírá na interkurentní chorobu. Tento posledně popsaný učebnicový průběh syfilidy v podstatě odpovídá vzniku a rozvoji příznaků u císaře Josefa II.

OPATI – PROKAZATELNÍ LUETICI

V těchto místech je zapotřebí vysvětlit autorovo podezření z postižení některých opatů zákeřnou pohlavní chorobou syfilitidou (neboli luetickou infekcí čili příjicí). Při- čemž u četných z nich byla všeobecně známa a přiznávána jejich pohlavní nezřízenost, avšak u všech byla popsána přítomnost klinických duševních příznaků, abychom je mohli nyní zařadit mezi neuroluetiky. Třicátý druhý premonstrátský opat na Klášterním Hradisku, infulovaný třináctý, byl JOANNES (1503 – 1508), česky zvaný Jan z Kaplice; původně profesor z kláštera

58 Fiala, Jiří“ Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 194. 24

premonstrátského řádu v Milevsku. Za opata byl jmenován z fary v Jihlavě, avšak prý nekalým způsobem, neboť obelstil svého jednoduchého předchůdce jen proto, aby si udělal cestu k hodnosti opata. Také po celou dobu, co byl ve funkci opata, byla jeho činnost doprovázena nekalými praktikami, dáváním majetku kláštera do zástavy a snad podle mínění veřejnosti i podvody. Hned první rok ve své funkci opata dal do zástavy vesnice Štěpánov a Řepčín a dvůr v Hlušovicích59 za 1500 dukátů. Opat Joannes byl v neustálých sporech s celým svým okolím. Ještě před rokem 1504 byl ve sporu s olomouckou městskou radou kvůli mostu, který šel přes řeku Moravu nad Černoví- rem. Spor řešil až sám král Vladislav II. Jagellonský.60 Pak opat falešně obvinil admi- nistrátora litomyšlského biskupství Nikolause z prý jeho dřívějšího zastávání husitského kněžského úřadu. Nikolaus protestoval dopisem adresovaným městu Olomouci. Opat se svým stanoviskem neuspěl ani v Římě, kde byl potrestán čtrnáctidenním vězením. Při zpáteční cestě z Říma opat Joannes v Miláně promarnil peníze; k zastření svých peněžních ztrát koupil za 10 dukátů jednoduše pozlacený olověný kalich a olově- ný kříž. Při návratu do kláštera opat slavnostně předal tyto koupené nicotnosti coby dra- hé předměty ze zlata. Opat i nadále pokračoval v rozkrádání klášterního majetku, dával do zástavy veškeré statky. Avšak jeho řádoví spolubratři toto zcizení klášterního majetku sledovali s nevolí. Na tuto situaci reagoval královský dvůr sídlící v Budíně, ale opět a jako vždy opožděně a často i protikladnými zákroky. Teprve dne 7. února 1507 král Vladislav II. udělil správu a ochranu kláštera Hradiska nejvyššímu kancléři Království českého Ladi- slavovi ze Šternberka a městu Olomouci. A několik dnů nato, 20. února 1507 král Vla- dislav II. zaslal z Budína opatovi kláštera Hradiska Janovi „český list obsahující obvi- nění opata, že opat vězní řádové bratry a jiné lidi a že dal klášter opevnit, ačkoli má být poddán městu Olomouci.“ Král opatovi nařídil, aby vězně propustil a odškodnil, a podřídil se ve všem městu Olomouci, jež se mělo za biskupova dozoru postarat o no- vého opata.“61 Tedy opat Jan z Kaplice byl de facto králem sesazen. Olomoucká měst- ská rada svolala na radnici rychtáře klášterních vsí a vyžádala si od nich slib poddanství. Opat Jan se bránil, stěžoval si na zemském sněmu dovolávaje se zemského míru a začal přípravu k ozbrojenému odporu kláštera. Král Vladislav II. vyzval Olomoučany, aby opatovi „pobrali děla a prach“.62 Teprve po 16. dnech, když bylo opatu Janovi slíbeno 1800 zlatých, zdánlivě se vzdal úřadu s tím, že se spokojí s místem faráře v Cholině. Z rozhodnutí krále Vladislava byl novým opatem jmenován a uveden do úřadu Pavel z Kralic, tehdy farář ve Slatinicích. A ten tehdy slíbil olomoucké městské radě za sebe a za konvent, že se poddá právu pánů olomouckých, když tito uhradí klášterní dluhy.63 Nezvolení, ale jmenování nového opata králem se vzepřeli biskup Waradienský Joannes a podkomoří Moravy Jiří z Vlašimi. Premonstrátští bratři z Hradiska se shro- máždili v premonstrátském domě na předměstí Olomouce a odtud protestovali proti rozhodnutí krále „křikem“ a písemně dopisem, který královskému dvoru předložil opat Pavel. Situaci využil bývalý opat Jan, odvolal svou resignaci, a vrátil se do opevněného kláštera na Hradisku, kde se k němu připojili někteří premonstrátští bratři a zahájili od-

59 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 51 – 52. 60 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 186. 61 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 187. 62 Juryška, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006, str. 67. 63 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech. Olomouc, 1995, str. 188. 25

por jako v obležené pevnosti. Podařilo se jim v odporu vytrvat jeden rok a dva měsíce. Avšak teprve po finančním vyrovnání se opat Jan vzdal Hradiska dne 20. dubna 1508 a odešel na faru v Cholině. Avšak vzal s sebou veškeré bohoslužebné věci, kalichy, kněžská oblečení, berle, zlato, stříbro, i knihy. Ani další život Jana z Kaplice nebyl klidný. Byl zajat, krátce vězněn ve vojenském táboře Odmochow, odkud utekl; pak pře- žíval po venkovských místech, až nakonec přece jenom zakotvil na faře v Cholině. Ale zde se opět roku 1520 dostal do sporu s Hickone de Zwola, ke kterému se přidali cho- linští venkované. Jana z Kaplice zbili a poranili, stěží si zachránil život. Dne 18. února 1524 zemřel v premonstrátském domě na předměstí Olomouce. Byl pohřben opatem Pavlem před oltář sv. Laurencia v starodávné kapli Blahoslavené Panny Marie na Kláš- terním Hradisku. Předpokládám, že všechny nenormální projevy nadměrné aktivity a zlomyslného jednání byly projevem třetího stadia syfilidy, tedy postižením mozku. Opat Jan asi byl ve skutečnosti těžce nemocný člověk, který za své činy ani nebyl zodpovědný. Avšak ještě výraznější jsou syfilitické projevy u dalšího opata premonstrátů. O jeho progresiv- ní paralýze (4. stadium onemocnění příjicí) nemůže být pochyb.

Třicátý třetí opat Klášterního Hradiska premonstrátského řádu, infulovaný, byl na místo opata povolán z farnosti Slatinic. PAULUS DE KRALICZ (1508 – 1525), česky nazýván Pavel z Kralic; byl nadměrně příkré a hrdé povahy. Prokazatelně patřil mezi opaty, kteří se nakazili pohlavní chorobou – příjicí. Opat Pavel byl svými premon- strátskými spolubratry bouřlivě instalován ve starodávné kapli Blahoslavené Panny Ma- rie. Část spolubratrů to považovala za protizákonný postup. Opatova náladovost po- stupně narůstala; obzvláště ve stále častějších obdobích, kdy se dostavovaly nejistoty, tak byl vrtkavý, sice navenek předstíral přičinlivost, ale velmi často postupoval lstivě a nečestně. To způsobilo narůstající množství pomluv jeho osoby. Význačně narůstala jeho osobní chlubivost. Jeho rozkolísaná povaha, kdy se jednou projevoval svou srdeč- nou přízní, byla v několika momentech vystřídána nenávistnými projevy nepřátelství. Jeho rozbroje s olomouckou městskou radou se stále zvětšovaly a byly častější. Nako- nec Olomoučané nově zpevněné hradby Hradiska prolomili. Během prolomení hradeb se polozřícené stěny kláštera zhroutily. Načež vše, co bylo uvnitř klášterních budov, bylo občany města Olomouce rozkradeno. Roku 1509 papež Julius II. potvrdil privilegia premonstrátskému klášteru na Hradisku,64 které král Vladislav II. roku 1513 potvrdil také. Opat Pavel z Kralic pro Hradisko zakoupil a vybudoval rozsáhlý rybník u Bedihoště za 400 zlatých, což král Vladislav II. v roce 1513 odsouhlasil.65 Opat Pavel počal ještě zřizovat další rybník vedle Benowitz, ale ten už nedokončil, takže zůstal bez vody. Je zajímavé, že král Vla- dislav II. si dne 13. 10. 1510 vypůjčil od města Olomouce 550 zlatých, za něž koupil ves Štěpánov pro klášter Hradisko.66 A několik let poté, roku 1514, král Vladislav II. povolil klášteru Hradisko pro jeho zašlost, aby si ve svých vesnicích Černém Víře, Hej- číně, Ostrovech a dalších zřídili krčmy se šenkem piva (dováženým z Moravské Třebo- vé) a vína.67

64 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 188. 65 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006, str. 69 – 70. 66 Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, 1995, str. 191. 67 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006, str. 70. 26

Opat Pavel po sedmnácti létech řízení premonstrátské kanonie byl posledních osm let zjevně postižen „kohoutí nemocí“ (jak se tehdy říkalo příjici), kterou získal díky své nezdrženlivosti. Na konci života měl postižen obličej, chřtán, jazyk a z rozpadajících se vředů na přirození se šířil smrdutý pach. Jeho pověst se stala opovr- ženou. Zemřel ztrátou duše dne 7. března 1525. Pohřben byl před vstupem na kůr kostela spolu se svým předchůdcem opatem Janem z Kaplice. Ačkoli byli střídavě navzájem sobě nepřátelé, tak jejich hořká smrt je uložila po boku do stejného společného hrobu. Především pro jejich pohlavní nezdrženlivost nechť jsou všem varováním!

INVAZE CHOROMYSLNÝCH LUETIKŮ POKRAČUJE

Za třicátého čtvrtého opata řádu premonstrátů na Klášterním Hradisku byl zvolen další syfilitik JOANNES KEIL (1525 – 1530). Přišel z farnosti Tiesicensi (těšín- ské?) a byl vysvěcen olomouckým biskupem D. Stanislavem Tursonem v olomoucké katedrále v druhý den velikonoční. Jako jeho národnost se udává, že pocházel z Olomouce. Od svého mládí trpěl „galskou nemocí“ (syfilis), na kterou se neléčil. Tato nemoc byla příčinou vzniku jakéhosi nádoru nebo vředu levé nohy. Jinak se udává, že byl pomalý, lenivý, pyšný, stále se vymlouval na slabost, pro kterou svůj úřad nezvládal. Většinu svého života trávil ve spánku. I když mnohé tyto povahové vlastnosti lze omluvit jeho chorobou, tak touto chorobou nelze omluvit jeho nadměrné pití vína. Je zřejmé, že za jeho vedení klášter neprospíval. Majetek kláštera nerozšířil, naopak Knínický statek prodal Martinu Gibelovi z Brna za 5300 dukátů. Jediná zpráva hovoří, že prý zajistil obnovu střechy konventního kostela.68 V čele kláštera byl necelých pět let, načež rezignoval. Přemístil se do obydlí na předměstí Olomouce a klášterem mu byl poskytnut dost vysoký výměnek. Zemřel 20. srpna 1532 v opovržení svých spolubratří a v pohrdání všemi lidmi. Byl pohřben ke svému předchůdci v tomtéž kostele.

Třicátý pátý premonstrátský opat na Hradisku, infulovaný patnáctý, byl MAR- TINUS DE PRŽEMISLOWITZ (1530 – 1549), česky Martin z Přemyslovic. Byl to muž velké robustní postavy, obtloustlý. Zvolen byl z farnosti z Kyjova. Chodil v jednoduchém, prostém ošacení. Tento opat měl soustavný strach z toho, že je postižen pohlavní nemocí (syfilis, lues, příjice, francouzská nemoc) a že se infikoval od dvou předchozích opatů. Opat Martin nebyl schopen udržet peníze, promrhával je, kdekoli mohl. To bylo důvodem toho, že klášter přišel o vlastnictví mnoha statků a o práva některých svých majetků. Takto premonstrátský klášter přišel o dvůr v Kyjově a jeho práva, který byl klášteru darován k vlastní obživě královnou Marií, manželkou krále Ludvíka a byl pro- dán Wilchelmo Kunovi za 400 Is. s vesnicemi Bukovany a Bystrovany. Osadu Oldřišov ve vévodství Opavském za 2000 Is. a šenkovní právo vína za 1000 Is. Taktéž zcizil dvůr v Knínici za 800 hřiven a taktéž v Bedihošti i se všemi výsadami. Často se vzdával prá- va na odúmrť. Na druhé straně mnoho majetku obětoval ku prospěchu olomouckým občanům. Když náhle vzniknuvší požár města Olomouce zachvátil i opatovu truhlu s penězi. Takže nakonec opat neměl ani statky, ani peníze. Zápisy kronikářů uvádějí, že

68 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, str. 8. 27

opat Martin všechno ztratil a premonstrátský klášter ničím neobohatil. Ani zničené varhany nedal opravit. Přesto je nutné uvést, že pořídil oltář sv. Vavřince pro kostel ve Štěpánově a pro hradiský klášter nový vstupní portál do konventu.69 V roce 1542 byl povýšen na sufragána olomouckého biskupa Stanislava Thurza. Přesto, že diecézi spravoval do konce svého života, tak kronikáři uvádějí, že ani jako sufragán nic v úřadě nevykonal a tudíž, že byl jeho osud žalostný. Zemřel prý za pří- znaků rozkladu celého jeho těla, jež pro rozklad a zápach nemohlo být do ničeho oble- čeno, ani do tunik, ani do dalmatiky, ani do sandálů. Proto byl pohřben jen zahalen rouškou. Byl tedy opatem přes 18 let, z toho poslední dva roky biskupským sufragánem. Zemřel roku 1549 a byl pohřben v konventním kostele pod velký kamenný výstupek před velký oltář. Teprve jeden z dalších opatů Jan Ponětovský nechal ostatky opata Martina vy- zvednout, jeho kosti omýt a uložit do nové schránky, kterou pak pohřbili na stejném místě.

DOČASNÝ POČÁTEK PROSPERITY

Třicátým šestým premonstrátským opatem na Klášterním Hradisku, infulova- ným šestnáctým, se stal urozený občan města Olomouce BENEDICTUS JOANNIS (1549 – 1556), kterého Blinka70 i Mlčák71 ve svých publikacích nazývají „Beneš Poch z Olomouce“. Přišel z cholinské fary a po svém zvolení byl jako opat potvrzen českým králem Ferdinandem. Záznamy uvádí, že jako člověk byl přímý, zbožný, spravedlivý a učený. Asi byl již pokročilého věku, neboť ho popisují jako schváceného a věkem vysíleného. Po svém jmenování opatem byl z řady posledních opatů Hradiska první, který „přivedl kanonii znovu k prosperitě. Obnovil a o poschodí rozšířil ambit, upravil klenutí kapitulní kaple Panny Marie a dal postavit klášterní kuchyni a pivovar. Pro kostel poří- dil nové liturgické vybavení, stříbrný kříž, stříbrný kalich a stříbrné sochy sv. Štěpána a sv. Voršily.“72 Na odpustky pro vlastní duši každoročně věnoval 30 tolarů z povinných odvodů obce Nákla. Ve funkci opata byl celých sedm roků, roku 1556 na sv. Štěpána zemřel v olomouckém premonstrátském domě. Pohřben byl na Hradisku pod zvon mezi dva oltáře a později přenesen do kaple Blahoslavené Panny Marie pod oltář, kde byl jeho hrob zazděn.

Třicátý sedmý premonstrátský opat na Klášterním Hradisku, sedmnáctý infulo- vaný byl nadmíru vážený, CASPARUS DE LITOWIA (1556 – 1576), česky tedy Kašpar z Litovle. Byl do funkce opata zvolen v srpnu roku 1556, když byl dlouhý čas farářem v Nákle. Po celou dobu, co byl ve funkci opata, to je tedy dvacet let a šestnáct týdnů, byl neustále činorodý a pracovitý; ve srovnání se svými předchůdci velmi roz- množil majetek premonstrátského kláštera.

69 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. U7herské Hradiště, 2011, str. 8. 70 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 57. 71 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, str. 8. 72 Mlčák, Leoš: Tamtéž. 28

Byl malé postavy, obtloustlý, avšak krásného, přívětivého vzezření. Lehce kulhal. Ke svým premonstrátským spolubratrům byl velmi přísný a vyžadoval přesné plně- ní katolické věrouky. Na druhé straně vždy byl milosrdný a všichni vyzvedávali jeho dobrotu. Hned po nástupu do funkce opata nechal postavit věž konventního kostela a do ní pořídil čtyři harmonicky laděné zvony. Koupil pro klášter velký pozlacený stříbrný kříž, novou stříbrnou kadidelnici, čtyři kalichy a nová bohatě zdobená bohoslužebná roucha, tři ornáty, mitru a ozdobný závěs na přední stranu oltáře. Opravil budovu konventu a postavil nový refektář.73 Byl také velmi úspěšný v hospodářské správě kanonie. V Těšeticích nechal ze základu postavit výborný pivovar. Taktéž v Šebetově zakoupil dva lány polí, rozšířil je o louky a sady a nechal tam postavit budovu premonstrátské rezidence a nový pivovar. Opat Kašpar nechal postavit několik mlýnů. Nový mlýn přiléhající ke klášteru, další mlýn v Hejčíně a další v Luběnicích nazývající se „Spálený Mlýn“. Jeho přičiněním také vznikla renesanční věž patronátního kostela v Nákle. Dal znovu vybudovat špitál sv. Markéty na olomoucké předměstské vsi Ostrovy (založený v roce 1360), pro který založil fundaci 6 tolarů. Roku 1556 byl jmenován apoštolským protonotářem. Zemřel dne 30. 11. 1576 na svátek sv. Ondřeje apoštola. I když od spolubratrů puntičkářsky vyžadoval plnění katolické věrouky, osobně sám se katolicky nijak bouřli- vě neprojevoval. Na smrtelné posteli si vyžádal svaté přijímání pod obojí. To zavdalo po jeho smrti podklad pro mnoho šeptaných pověstí a pomluv. Byl pohřben v konvent- ním kostele kanonie před stříšku oltáře před ciborium.

POKLES AŽ NA SAMÉ DNO

Následující třicátý osmý opat premonstrátského řádu na Hradisku, infulovaný osmnáctý, byl šlechtic JOANNES PONETOWSKY de Ponetow (1576 – 1587), polské národnosti. Za tohoto opata klesla premonstrátská kanonie na svou nejnižší úroveň. Jan Ponětovský byl muž dlouhý, lehce hrbatý. Měl černý plnovous a dlouhé vlasy. „Již samo zvolení bylo provázeno zmatky a rozpaky. V roce 1576 se v koresponden- ci české kanceláře objevují protesty konventu kláštera Hradiska proti Janu Ponia- towskému, který byl proti vůli konventu a na panovníkovo naléhání přijat za koadjukto- ra a nyní se snažil o to, aby byl zvolen opatem. Z korespondence olomouckého biskupa Jana XV. Mezouna z Telče vyplývá, že císař Maxmilián II. vyvinul značné úsilí, aby byl Jan Poniatowský přijat do zdejšího kláštera, přestože důvody konventu proti jeho přijetí byly velice závažné. I přes odpor konventu byl Poniatowský do kláštera na důraznou přímluvu panovníka dosazen. Panovník slíbil, že tento akt nebude v budoucnu na újmu jejich privilegia o svobodné volbě. Je zřejmé, že obsazení výsadního postavení opata v olomouckém klášteře Hradisko ovlivnily a hlavně protěžovaly „vyšším zájmy Habsburské dynastie“, protože probíhaly v době, kdy Habsburkové projevovali mimo- řádný zájem o politické události v Polsku a snažili se zde získávat své stoupence a pod- porovatele. Dosazení Jana Poniatowského za opata se neukázalo příliš šťastným řešením pro celý olomoucký klášter. Již v srpnu 1581 žádal císař Rudolf II. olomouckého biskupa Stanislava II. Pavlovského a podkomořího Mikuláše z Hrádku a na Nových Zámcích

73 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, str. 8. 29

o vyjádření ke stížnostem na hospodaření nového opata. Je mu kladeno za vinu, že pod cenou prodává klášterní majetek, že zneužívá konventní pečeti, které se zmocnil, a jed- ná tak, jako by jednal jménem celého konventu. Bratr opata Poniatowského Jakub měl zpronevěřit nějaké klášterní stříbro. V průvodním listu olomouckého biskupa Stanislava II. Pavlovského císaři se v podstatě opakuje totéž, ale dodává se však, že největší užitek by měl klášter ze dvora a pivovaru v Šebetově, kdyby nebyly dány se svolením panov- níka do nájmu Jakubu Poniatowskému, bratra nynějšího opata.74“ Mnohé další informace o tomto opatovi jsou ještě více znepokojivé. Dokazuje to, že stav české i moravské společnosti byl v úplném rozkladu a na té historicky nejniž- ší morální úrovni. Tak se píše: „Opat Jan Ponětovský z Ponětova neměl kněžské svěcení a členem řádu se stal až na základě papežského dispensu. Byl apoštolským protonotá- řem. Kanonii spravoval velmi nedbale, žil rozmařile a marnotratně a přivodil klášteru mravní rozklad a dluhy 60.000 zlatých. Zcizil i klášterní stříbro, které přenechal svému bratrovi. Nakonec byl ze své funkce v roce 1587 císařem Rudolfem II. sesazen.“75 Písemnosti dokazují, že hlavní roli při ustavení Jana Ponětovského do funkce opata sehrál Hanusius Hauwicz z Biskupic a Wilhelmus z Perštejna. Nedlouho po svém jmenování opatem narostly dluhy Hradiska na 34.000 zlatých. Prodal tři obce i s mlýny, Hradisko, Bezměrov a Zlobice a zcizil veškeré vlastnictví lesů. Přitom o rybníky vybu- dované předchozími opaty opomenul pečovat, takže postupně časem byly v desolátním stavu. I samotný klášter na Hradisku byl ruinován, neboť poškozená střecha nebyla opravována. Problém, že vůbec nebyl vysvěcen knězem, řešil utajovanou primicí na sv. Kateřinu v cholinském kostele při zamknutém vchodu. Konečně i osobně sám do chrá- mu chodil velmi vzácně a v tom případě tam nevydržel ani jednu hodinu, obzvláště ig- noroval kostelní zpěv. Na druhé straně každodenně pořádal hostiny pro své pozvané hosty. Taková rozmařilost opata nemohla být dlouho utajována. Proto olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský se obrátil dopisem na císaře Rudolfa II., v němž prosí císa- ře, aby nedopouštěl další poškozování klášterního majetku beztak již zchudlého klášte- ra, aby: »vaše císařská milost knězi opatovi milostivé psaní a poručení učiniti ráčili, aby on tolikéž mimo tyto nynější dluhy, kteréž na ten klášter na větším díle od něho uvedeny sou, žádnejch více dluhuov nečinil a i také mimo ten jeden tisíc zlatejch, kterýž se jemu podle snesení všech bratří konventu jeho z duochoduov klášterských až do jeho zase příjezdu ročně vydávati bude. Poněvadž na tej sumě dobře přestati muože, nic víc peněz z duochoduov klášterských jemu vydáváno nebylo, tolikéž nebylo by škodné, abyste vaše císařská milost témuž knězi opatovi jistej čas, v kterémž by zase do kláštera přijeti měl, buďto do dvou anebo tří let, poněvadž v tom času zdravé své dobře opatřiti bude moci, uložiti. A přes ten čas aby dýle ven ze země nezuostával, milostivě poručiti ráčil.«76 Ačkoliv císař přistoupil na všechny výše uvedené podmínky olomouckého biskupa, tak opat Jan Ponětovský i se svým bratrem Jakubem dál stále víc zpronevěřovali a obohacovali jenom sebe. To vše nakonec způsobilo neslavný konec opata. V dalším dopise z 13. června 1587 olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský oznamuje dobro- volnou abdikaci hradiského opata a podrobnosti tohoto aktu olomoucký biskup upřesňu-

74 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 63. 75 Mlčák, Leoš: Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, str. 9. 76 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 63.

je v dopise z 20. ledna 1588. Informuje císaře o tom, že konvent premonstrátů se dobro- volně zavázal vyplácet abdikovanému Janu Ponětovskému každoročně tisíc zlatých do jeho domluveného exilu v olomouckém premonstrátském domě. Ale ani tuto úmluvu bývalý opat nedodržel. Domluvil se s D. Paulem Grimwal- dem, který mu pohotově vyplatil 800 zlatých a bývalý opat utekl do Polska. Tam po celé desetiletí živořil v Krakově u církevního kolegia krakovských dominikánů. Zemřel zcela chudý v roce 1598 a byl pohřben v Krakově u dominikánů. Diktátorský zásah císaře do privilegií klášterního společenství, konkrétně do svobodné volby opata příslušníky řádu, měl za následek nikdy nevídaný pokřivený vztah konventu k opatovi, špatné hospodaření kláštera, rozmařilost, což vše v důsledku způsobilo znevážení a rozpad klášterního majetku. Tento svérázný postup vládních čini- telů se objevil již po druhé a i tentokrát s obdobnými následky. Po prvé se tak stalo za olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, rodného bratra prvního českého krále Vladislava I. Jindřich Zdík proti příkazům papeže jmenoval benediktinským opatem na Hradisku svého přítele z břevnovského kláštera Bohumila. Poté papežský legát exkomunikoval jak opata, tak celé hradiské společenství benediktinů. Avšak to nebyl konečný trest: jen o několik let později byl opat s většinou benediktinských mnichů zaživa zazděn. Avšak na Hradisko byli umístěni ordináři z řádu premonstrátů. To však neučinil biskup Jin- dřich Zdík, jak mnohem později začali konfabulovat naši historikové. Premonstráty na Hradisko umístil český král Vladislav I. A premonstráti podobně jako dřívější komunita benediktinů byla rozehnána a zlikvidována o několik staletí později následníkem české- ho krále Vladislava I. císařem Josefem II., který také chtěl učinit z církve svou služku.

OPAT – OPILEC A LUETIK

Následujícím třicátým devátým opatem premonstrátského řádu na Klášterním Hradisku se stal úctyhodný PAULUS GRÜNWALD (1587 – 1593), česky Pavel Grün- wald z Olomouce. Všichni starší diaristé při sdělování národnosti velmi často jako národnost udá- vají místo narození. Např. určení národnosti jako „Olomouc“ neznamená, že šlo o rodi- lého Němce, Čecha či Moravana. Ale takové určení národnosti znamená, že dotyčný se považoval za rodilého Olomoučana, tedy Moravana hovořícího německy, nikolivěk za rodilého Němce. Připomínám, že v popisovaných staletích byla označení „Moravan“ a „Markoman“ považována za synonyma. Tedy Pavel z Grünwaldu měl národnost „Olomouc“. Byl to muž střední postavy, trpící obezitou, která byla patrná i v jeho obličeji, který měl navíc ohnivě červenou bar- vu. Udává se, že tento opat měl jednu dolní končetinu nápadně silnější proti druhé. Pa- vel Grünwald byl do funkce opata zvolen z fary v Cholině; volba následovala ihned po abdikaci opata Jana Ponětovského. Zvolení nebylo jednomyslné. Totiž premonstrát Ge- orgius Stauchauser, farář v Těšeticích, dostal šest hlasů, a převor z kanonie premonstrá- tů na Hradisku Paulus Glockner dostal jeden hlas. Pavel Grünwald měl o pět hlasů víc než Georgius Stauchauser. Problém momentálně neexistujícího opata vyřešil císař Ru- dolf II., král český, jmenováním Pavla Grünwalda opatem. Opatem se stal široko daleko známý opilec, dennodenně alkoholicky podrouše- ný. Tato situace samozřejmě měla na výsledek činnosti opata podstatný vliv. Nejen že neřešil ohromné zadlužení kláštera vzniklé katastrofálním životem předchozího opata, 31

ale opat Pavel Grünwald toto zadlužení ještě prohloubil o víc než 2.400 zlatých. Zdarma v opilosti daroval dvůr v Olšanech Pavlu S. Kadani. Další majetky kláštera zpronevěřil a získané peníze propíjel. Mimo jiné levně prodal Radíkov olomouckým jezuitům, je- jichž byl velkým příznivcem.77 I jeho církevní přesvědčení bylo kolísavé. V průběhu mše svaté často hovořil rodným jazykem, v kterém citoval úryvky z epištol evangelia i samotné evangelium. Dokonce někdy vystupoval jako pravý husita. Při svatém přijímání dával přednost při- jímání pod obojí. A také byl velmi výmluvný v moravském jazyku. Pro konventní kostel zakoupil dva ornáty, dvě mitry a tři ozdobné závěsy na přední stranu oltáře. Pro stra- hovský klášter zakoupil stříbrný kalich pozlacený za 50 zlatých. Vystavěl nový dvůr v Ustíně, opravil rozpadající se budovy kláštera a klášterní mlýn. Avšak neúměrně mnohem víc spotřeboval ve víně. Poslední roky života velmi churavěl, byl postižen „morbus gallicus“, tedy po- hlavní chorobou, příjicí. Zemřel ve dvoře v Olšanech dne 23. 12. 1593 na vigilie naro- zení Krista. Po třech týdnech byl pohřben při velké pontifikální slavnosti v kostele sv. Štěpána před kaplí zakladatelů, kam byl převezen vozem s trojspřežím.78 Tedy klášteru na Hradisku vládl šest a půl roku, ale infulovaný byl teprve tři roky před úmrtím. Je zajímavé, že jeho matka Zuzana svého syna Pavla přežila a dožila se více jak sto let.

ČTYŘICÁTÝ A ČTYŘICÁTÝ PRVÝ OPAT

Další, již čtyřicátý opat premonstrátského řádu na Klášterním Hradisku, infulo- vaný dvacátý, byl GEORGIUS (1594 – 1608), toho jména třetí. Česky jmenován JIŘÍ Pavorýn z Pavorýnu. Píše se, že národností byl Slezan z Opole. Podle literatury se narodil roku 1554, avšak jednou se uvádí, že byl měšťan z Opole79, jinde zase, že se narodil na opolském panství.80 Za opata byl zvolen v lednu 1594 a do své funkce uveden 17. 2. 1594 olomouckým biskupem Stanislavem II. Pavlovským. Opat Georgius III. byl muž štíhlý, krásné postavy, přívětivý, velmi přístupný, ke svým poddaným milosrdný a stejně tak ke svým spolubratrům a chuďasům. V jednání byl nesmírně opatrný, avšak vždy dovedl poradit. Byl výtečným hospodářem. Byl zbož- ný, měl ve zvyku otevírat krypty svých pohřbených předchůdců, jejichž kosti očistil od prachu omytím ve víně, načež je znovu slavnostně uložil zpět do krypty. Opat Jiří III. vynikal svojí hospodárností a přísnou kázní. Opat Jiří z Pavorýnu byl osobním přítelem císaře Rudolfa II. Za jeho vedení také vznikla Tetzelova kronika o dějinách Klášterního Hradiska, která je dosud zachována. Opat Jiří byl nobilitován se svými bratry dne 13. 1. 1600. Také vybudoval konventní knihovnu. Opatem byl 14 let. Zemřel 5. května 1608 na den Nanebevzetí Krista při zpí- vané svaté mši. Jeho tělo bylo pohřbeno v kryptě, ale roku 1642 bylo švédskými vojsky hanebně vyhozeno a jeho kosti rozházeny.

77 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, s. 9. 78 Olomoucká souhrnná kronika z let 1432 – 1656, sestavená B. Dudíkem, překlad J. Prucek, Ročenka SOA, Olomouc, 1980 – 1984. 79 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, s. 66. 80 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, s. 9. 32

Následující čtyřicátý prvý premonstrátský opat na Klášterním Hradisku, infulo- vaný dvacátý prvý, byl ctihodný LUCAS THOMICIUS (1608 – 1612), česky nazýva- ný Lukáš Tomicius ze Žeravic. Před zvolením opatem zastával funkci převora v konventu premonstrátů. Národnosti byl moravské. Byl velmi hezký a příjemného vze- zření, ale byl velmi marnotratný a hýřivý. Jako opat na Hradisku přijal dne 23. června 1609 krále Matyáše, kterého tehdy obdaroval plastikou sv. Štěpána s drahokamem. Pro opatovo rozhazování klášterního dědictví a opětovné zadlužení byl nakonec donucen k rezignaci dne 17. 1. 1612 po generální vizitaci a stal se farářem v Cholině. Tam také zemřel v neděli o březnových nónách roku 1614 a pohřben byl 9. 3. 1614. Toto století je počátkem výrazných změn v celé lidské společnosti. Změny si vy- žádal kulturní a technický vývoj, avšak také k němu přispělo Kolumbovo objevení Ameriky. Samozřejmě se nová situace neprojevovala jenom roznesením nové neznámé pohlavní choroby, ale především způsobila neustále narůstající rozvoj požadavků po spravedlivějším zařazení všech lidských osobností. V důsledku toho vznikala a mohut- něla humanistická hnutí, která nakonec ve svých důsledcích způsobila vznik mnohých válek.

HUMANISTÉ, OSVÍCENCI, NAKONEC SVOBODNÍ ZEDNÁŘI

Od konce 15. století po celé 16. a 17. století byla Olomouc jako tehdejší hlavní město Moravského markrabství jedním z center, kde se sdružovali představitelé progre- sivních směrů lidské společnosti. Z nich na předním místě je uváděn Valentin ECK (1494 – 1556) Lindaus, Phily- ripolitanus. Studoval v Krakově. Jeho mecenášem byl Augustin Olomoucký. Aby se mu odvděčil, napsal „Panergyricus na Augustina Olomouckého“, tedy „Chvalořeč Valenti- na Ecka z Lindavy, vydaná ke slávě nejznamenitějšího muže doktora Augustina Morav- ského, probošta olomouckého a brněnského, taktéž kanovníka pražského a obojí církve vratislavské.“ Dílo bylo věnováno Zikmundu Gloczerovi, kanovníku olomouckému. Podává obraz Olomouce: Olomouc oblévá trojitým proudem Morava. Dunaj kdysi gorgonskou vláhu rozléval moravskou zemí. Srovnává umělecké památky Olo- mouce v její prospěch se starořeckými, a koří se literárním památkám uloženým v Olo- mouci. Další uváděný je Stephanus TAURINUS Stieröxel (1485 – 1520), který studoval v Olomouci, Vídni a Itálii, jeho dílo „Stauromachia“, v indexu pod O uvádí obraz Olomouce 16. století. Olomouc má dvojité hradby, bašty, věže a příkop a obtéká ji Mo- rava. Je to metropole Moravanů. Olomoučtí patriciové jsou vlídní, pořádkumilovní, ná- chylní k hostinám a často navštěvují městské vinárny. Olomouc vyniká počtem němec- kých učenců. Augustina přirovnává k Cicerovi, Vergiliovi, Catullovi. Další Georgius SIBUTUS, básník, lékař, humanista, který učil na universitách v Kolíně, Vitenberku a pak přešel ke katolíkům a nesmírně ctil Habsburky. Báseň Georgia Sibuta (1528), doktora lékařství a vavříny ozdobeného řečníka, byla věnována velmi moudrému a prozíravému senátu města Olomouce, v níž Sibutus toto křesťanské a královské město obdivuhodně oslavil. Sibutus píše, že tomu městu dal jméno Julius Caesar podle návrší, jemuž před- kové říkali Julimons. Čtrnáct let vytrvala Olomouc v zápasu o pravou Kristovu víru. Podle Sibuta je Olomouc první královské město, biskupské sídlo a má 12 chrámů: 33

„Hradby zde svírají špitál, který všem nemocným slouží. Je to památné místo, kde je trvalým zvykem pečovat o zdraví těch, kteří jsou docela chudí.“ „Opodál hradeb je místo významné velmi a také památné po dlouhé věky tam, kde bystřina čistá bloudí zeleným polem a svlažuje žíznivý písek. Pod strmou skálou a směrem k hvězdám Velkého vozu byl tu zbudován hrad velkého stáří, jenž bývá nazván rhoetský. Latinsky však královský by se měl zvát. Právě zde králové kdysi dali postavit tábor, aby byl záštitou země, jejím jádrem i klíčem, silnou pevnostní branou onoho království. Dnes je hoden opata, neboť premonstráti jej drží. Opat šatí se bíle a čistý je též jeho život. Podobně ostatní bratři bělejší jsou nežli labuť, jejich tak čistý život je kupředu pohání stále. Nemají na chvíli klidu, konají práci, jež není příjemná nijak, a při tom zpívají veselé písně. Spočinou toliko zřídka, nebo snad vůbec nikdy, sotva jim zůstává čas, aby jedli a pili. Tímto způsobem bratří tráví všechny své chvíle, v takové zbožnosti žijí…“ Sibutus popisuje, že v Olomouci jsou čtyři veřejné špitály pro městské chudé (Velký, sv. Ducha, původně sv. Antonína na Denisově ul., Malý sv. Ducha, pozdější Marie Bolestné a Marie Pomocné na tř. Wolkera, sv. Joba a Lazara, zvaný Francouzský v Litovelské ul., a sv. Ondřeje v poli v osadě Ostrovy u Bělidel), kde všichni dostanou jídlo a oděv, jsou-li nemocní, mají je v péči dva lékaři. První je Andreas Salius, který se věnuje lékařství 40 let. Je to dominikán, šlechtic, který proslul v Praze jako lékař na dvoře krále Ludvíka, nyní je kanovníkem při chrámu sv. Václava. Další pokrokový činitel byl Šimon Ennius KLATOVSKÝ (1520 – 1561). – rektor prostějovské školy. Je považován za kulminační bod humanistických olomouckých snah. Sepsal 29. 12. 1549 elegickým veršem krátkou chvalořeč na Olomouc, hlavní město Markrabství moravského, k libosti slovutné rady tohoto města, a věnoval ji Jero- nýmu Krčovi, prvnímu olomouckému radnímu. Klatovský udává, že hora nevelké výšky Julimons dala jméno Olomouci. V okolních lesích a hvozdech jsou místa, kam je možno proniknout jen stěží. V těchto místech zhynula Bakchova matka Semelé, – byla zabita Jovovým bleskem, a proto se zde nedaří vínu. Neboť Bakchus nechce zde trávit ani chvíli. Morava v rychlém proudu odnáší odpadky z města. Bohatost místního kamene měla za výsledek, že Olomouc byla vybudována z kamene. Proto v Olomouci bylo mnoho kameníků. Brány chrání početná hlídka. Kolem města jsou dvojité hradby, věže, náspy a příkopy. Třikrát do roka je v Olomouci trh s volným přístupem: z Polska je přiváděn dobytek; a různé zboží z Uher, Čech, Rakous, Benátek, Německa, Francie a Anglie. Báseň končí popisem Mo- řického chrámu. 34

Další velmi významný představitel Olomouce Bartoloměj PAPROCKÝ z Hlo- hol a Paprocké Vůle (1543 – 1614) sepsal pod názvem „Zrcadlo slavného Markrabství moravského“ – moralistní úvahy.81 Ačkoliv působil mnohem později, tak už na těchto místech je nutné uvést barona (svobodného pána) JOSEFA PETRASCHE (1714 – 1772), syna generála Maxmiliána Petrasche. (Oba působili ve službách prince Evžena Savojského.) Studoval v Trnavě, Olomouci, Lovaňi; procestoval Anglii, Skotsko, Francii, Švýcarsko, Řecko, Itálii; ve Florencii publikoval. Založil společnost „Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis“, která byla schválena Marií Terezií ve čtvrtek dne 15. prosince 1746. Spoluzakladatelé společ- nosti byli: svatomořický probošt František Řehoř hrabě Giannini (napsal „O původu Hanáků“), hrabě Saint Genois d´Allencourt, důstojník a tajemník Johann Lewald, druhý tajemník benediktin Magnoald Ziegelbauer, (napsal „Dějiny břevnovského kláštera“ a historii olomouckého biskupství). Zakladatelé společnosti byli vesměs svobodnými zednáři, tajného spolku podporovaného císařem Josefem II. Byly vypracovány podrob- né stanovy společnosti, společnost nazývá sebe Akademií, má tři stupně členství (aka- demičtí členové neboli přísedící, žáci a přizvaní).82 Vydávala časopis „Monatliche Auszüge“ v německé řeči, do roku 1749 vyšly 4 svazky. Pak společnost zanikla.83 Byla rozpuštěna roku 1754 císařským rozkazem. Protěžovaní „Svobodní zednáři“ se stáhli do ilegality.

OPAT VANDAL PROTI REBELUJÍCÍM VANDALŮM

Čtyřicátým druhým premonstrátským opatem na Klášterním Hradisku, infulova- ným dvacátým druhým, byl zvolen ctihodný GEORGIUS LEODEGARIUS (1612 – 1629), česky nazývaný JIŘÍ LEODEGARIUS VANDALUS. Jako Jiří byl tedy mezi opaty čtvrtý. Velmi zajímavá je jeho národnost udávaná jako „Wandalus“, která v současné době už neexistuje. Opat Jiří IV. byl člověk velmi dlouhý a také tlustý, neoplýval příliš velikou vzdělaností. V roce 1617 uskutečnil záměr opata Jiřího Pavorina z Pavorinu a přenesl ostatky zakladatelů kláštera z olomouckého katedrálního kostela zpět na Hradisko.84 V době jeho výkonu funkce opata prošla Morava mnohými nešťastnými situacemi, které nakonec vyvrcholily v tom, že se Moravané vzbouřili vůči svému panovníkovi císaři Ferdinandu II. Tak se stalo, že statky hradiského kláštera byly prodávány do rukou rebe- lujících heretiků. „Dne 29. července 1619 generál stavovských vojsk Hartman Buchheim obsadil Olomouc, a 29. července za pomoci 500 sedláků z blízkého okolí zabral klášter Hradis- ko. Kanovníci byli z Hradiska vyhnáni. Opat Jiřík Leodegarius byl od srpna 1619 do ledna 1620 uvězněn na olomoucké radnici, do doby, než klášter zaplatil 50.000 dukátů výpalného. Klášterní poddaní z vesnic Nákla, Střeně, Lhoty a Mezic byli za tuto „rebe-

81 Petrů, Eduard: Humanisté o Olomouci. Olomouc, 1977, s. 77 82 Kollmann Vítězslav: Societas incognitorum a olomoučtí zednáři. Zprávy Vlastivědného musea v Olo- mouci č. 276, 1998, s. 1 – 8. 83 Wondrák Eduard: Činnost a osud olomoucké společnosti neznámých učenců. Vědecká konference ke 200 letům České společnosti nauk, Praha, 1985, str. 277 – 288. 84 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, s. 9. 35

lii“ potrestáni odnětím odúmrti, nákelští pak odnětím pastviska. Také víme, že Lašťa- nům byl odňat les, který jim klášter prodal v roce 1596. Podle nařízení moravských sta- vů byly všechny klášterní statky rozprodávány, aby měla země dostatečné prostředky na válku proti Ferdinandovi II. Včetně statků kláštera Hradiska, které byly prodávány po částech. Například Bohuňovice koupil úředník šternberského panství protestant Jan Ma- laška z Rejdychu, který se zúčastnil povstání. Ten odstranil z Bohuňovic katolického faráře a dosadil protestantského.“85 Poté, když stavovská vojska z Bílé Hory zbaběle utekla namísto boje, tak pluky Maxmiliána Bavorského obsadily Prahu. Situace využil opat Jiří Leodegarius a znovu shromáždil rozkradený a zdevastovaný majetek kláštera. Avšak poddaní sedláci odmítli robotovat a proti opatovi se vzbouřili. Opat se obrátil o pomoc k císaři Ferdinandovi II. Zasáhlo rakouské vojsko, vzbouřenci z Knínic, Uherčic, Čelkovic a Šebetova byli uvěz- něni ve věži Hradiska a jejich vůdci oběšeni před Knínicemi. Jeden z nich, Králíček, byl rozčtvrcen a jeho hlava byla pro výstrahu pověšena nad veřeje jeho statku. Opat Jiří IV. vedl premonstrátskou kanonii čtrnáct a půl roku. Zemřel na svátek sv. Benedikta roku 1629 a zůstavil premonstrátský klášter na Hradisku v nebývalé nuzo- tě.

POVĚST „O VÝKUPNÉM ZA OPATA JIŘÍHO LEODEGARIA“

Sice je v úvodu uváděna jako jedna z pověstí, avšak vše jsou historická fakta a nic nebylo smyšleno. Georgius Leodegarius byl v premonstrátském klášteře na Hradisku roku 1614 zvolen jako 42. premonstrátský opat. Měl pověst muže drsného a vytrvalého. Za svým jménem Georgius Leodegarius připisoval své kmenové označení – „Wandalus“. Opatem byl v nešťastných letech 1614 až 1629. Za jeho působení se celá Morava vzbouřila proti císaři Ferdinandu II. V květnu 1619 se Morava přidružila k českému stavovskému povstání a s pomocí moravských stavů došlo k převratu i v Olomouci. Byla zvolena nová městská rada s převahou protes- tantů, která jmenovala velitelem olomoucké posádky Hartmanna z Buchheimu. Z města byli vypuzeni jezuité a kapucíni. Katolické kostely byly uzavřeny a řeholníci a faráři byli přechodně internováni. 29. července 1619 Buchheim a pět set sedláků z blízkého okolí Olomouce obsadili Hradisko, zajali opata Jiřího Leodegaria a převora Maxmiliána Prachera a uvěznili je v olomoucké radnici. Ostatní řeholníci uprchli do exilu. Klášter byl vyrabován, stří- bro, zlato a skvosty byly rozkradeny. Ostatky svatých a kosti pohřbených donátorů Hra- diska byly rozházeny po okolí. Statky a veškerý movitý majetek kláštera byl zabaven a po částech rozprodáván. Ve sklepení olomoucké radnice byli opat i převor ponecháni o hladu a žízni a su- rově mučeni. Převorovi Pracherovi se podařilo z vězení uprchnout do Bavor. Za opata bylo vězniteli požadováno 50.000 dukátů jako výkupné, které nakonec bylo získáno upsáním Šebetova zemskému hejtmanu Velenovi ze Žerotína. Avšak opat Jiří Leodega- rius se ze zajetí dostal až po porážce stavovských vojsk na Bílé Hoře, po 8. listopadu 1620. (Zde je rozdíl v datech proti údajům uvedeným v předchozí kapitole.)

85 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 74. 36

Během následujících let po Bílé Hoře opat Jiří IV. marně žádal o navrácení za- braných a rozprodaných zahrad a polností. Na „Horním panství“ Hradiska, – v Šebetově, Knínicích, Uhřicích a Cetkovicích, – se sedláci vzbouřili a odmítli plnit obvyklou robotu. Opat byl přinucen povolat na pomoc světskou moc. Císařské vojsko povstání tvrdě potlačilo. Rebelující sedláci byli vězněni a týráni žízní v sklepeních Hra- diska a někteří byli pro výstrahu veřejně pověšeni na šibenicích. Dokonce jeden z vůdců povstání, jistý Králíček, byl rozčtvrcen a jeho hlava byla vystavena na štítě jeho statku.

ČTYŘICÁTÝ TŘETÍ, ČTYŘICÁTÝ ČTVRTÝ A ČTYŘICÁTÝ PÁTÝ OPAT

Po opatovi Jiřím Leodegariovi byl dne 21. 3. 1629 za opata zvolen MAXIMI- LIANUS PRACHER (1629 – 1635), dosavadní převor kanonie premonstrátů na Hra- disku. Byl tedy čtyřicátým třetím premonstrátským opatem, infulovaným dvacátým tře- tím. Pravděpodobně pocházel z rakouského šlechtického rodu. Narodil se roku 1585, původně byl praporečníkem u císařského dvora ve Vídni a roku 1628 ho premonstrátská kanonie Hradiska zvolila za pomocníka opata.86 Byl to člověk jemný, pokorný, mírný a zbožný a u svých spolubratrů upřednost- ňoval vzdělanost. Říkalo se, že je obřezán. Převzatý klášter v ruinách opravil a roku 1634 nechal postavit nový refektář. Také roku 1631 nařídil vykopat kolem kláštera vod- ní příkop, který se plnil vodou z Moravy od Černovíra vykopanou spojkou. Za jeho pů- sobnosti byla roku 1632 na Svatém Kopečku postavena obchodníkem s vínem Janem Andrýskem kaple Navštívení Panny Marie, která byla roku 1633 vysvěcena biskupem Filipem z Breunerů.87 Opat Maxmilián zemřel 27. května 1635 o půl čtvrté hodině ráno uprostřed spánku a byl pohřben uprostřed chóru. Bohužel jeho ostatky byly roku 1642 švédským vojskem z hrobu vyňaty a rozházeny po celém okolí.

Dalším, čtyřicátým čtvrtým opatem premonstrátského řádu na Klášterním Hra- disku byl dne 7. 7. 1635 zvolen HAELISEUS HENNICKE (1635 – 1641), česky psán Heliseus Henicke. Byl opatem infulovaným dvacátým čtvrtým. Byl slezské národnosti z Velkého Hlohova a přišel z fary Tuarosnensi. Měl vysokou postavu a byl poněkud hrbatý. Měl orlí nos, zahnutý a křivý. Byl mužem přísným, ale občas byl zasmušilý a trpký. Za jeho působení se vzbouřili šebetovští rolníci, avšak opat nepovolil žádné změny v zavedených právech a privilegiích kláštera. Opat Heliseus za svého působení byl hospodárnější než jeho předchůdci. Avšak byl často chorý a často musel užívat léky. Uprostřed nastupujícího rozkvětu kláštera zemřel dne 27. ledna 1641. Zůstavil klášter mající 40 premonstrátů při nevyřešených problémech poddaných venkovanů.

Teprve dne 6. 3. 164188 byl premonstrátským opatem na Klášterním Hradisku zvolen úctyhodný JACOBUS GÖDINGE (1641 – 1647), psaný česky Jakob Göding z Olomouce. Byl premonstrátským opatem čtyřicátým pátým, infulovaným dvacátým pátým. I když udával jako svou národnost „Olomouc“, kde se narodil, tak jeho otec byl Maďar a matka Němka. Byl střední postavy, při jednání velmi střízlivý. Stále nedokon- čené akce s rebelujícími sedláky z doby předchozího opata vyřešil a zdárně dokončil.

86 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 76. 87 Juryška, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce. Olomouc, 2006, str. 98. 88 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 79. 37

ŠVÉDOVÉ PŘICHÁZEJÍ

Avšak roku 1642 na svatodušní svátky vstoupily na Moravu švédská vojska. Když se přiblížila k Olomouci, tak představitelé Olomouce a velitel vojenské posádky uzavřel se Švédy dohodu o kapitulaci Olomouce, jež zahrnovala i obsazení Klášterního Hradiska švédskými vojsky. V důsledku toho se premonstráti rozhodli Klášterní Hra- disko vyklidit. Část konventu se uchýlila do Olomouce, zbývající členové se rozešli na premonstrátské fary po Moravě. Opat se rozhodl zachránit nashromážděné zásoby a cennosti kláštera. Nechal to všechno naložit na vozy (bylo jich téměř tři sta) a odjel s nimi do Brna, které se zdálo být nedobytnou pevností. Avšak konvoj vozů byl na cestě před Kostelcem dostižen nepřátelskými vojáky; většinu vezených věcí Švédové zabavili a rozházený zbytek pro sebe posbírali okolní vesničané. Opatovi a jednomu jeho slu- žebníku se podařilo uprchnout na koni. „Po opatově útěku zůstal na Hradisku jen řeholník Marek, který se později uchý- lil do města ke kapucínům. Po celý následující měsíc byla kanonie rabována. Otevřeny byly krypty a pozůstatky pohřbených okradeny o šatstvo a šperky. Někteří z arkebuzírů se dokonce chlubili, že když nemohli sundat prsteny, odsekli je i s prstem. Po městě prý také chodilo mnoho synů švédských vojáků oblečených do ornátů a košil s klášterními znaky. Vyrabovaný klášter byl z příkazu velitele městské posádky Jörga Paikula 11. července 1643 vypálen. Při bourání vypáleného kláštera bylo zavaleno 30 venkova- nů, kteří byli k demolicím donuceni násilím.“89 Uprchlý opat Jakob Göding se živil žebráním po Uhrách a po Rakousku. Někteří udávají, že v letech 1643 – 1645 pobýval v klášteře v Medlingu. Po smrti zábrdovické- ho opata Benedikta Waltenbergera byl roku 1645 jmenován administrátorem tamní kanonie. Zemřel 20. ledna 1647 v Brně a byl pochován v kostele sv. Jakuba v kapli sv. Mořice do hrobky Lva z Rožmitálu a Blatna. Třicetiletá válka ve svém závěru se stala válkou, kdy proti habsbursko- katolickému táboru se postavila široká protihabsburská koalice, spojenectví katolické Francie a luteránského Švédska (1635 – 1648). Švédové ovládli severní Německo pod vedením Jana Banéra a v létech 1639 – 1640 se pokusili ovládnout Čechy a Prahu. Ba- nér zplundroval Čechy, Prahu nedobyl a ustoupil do Saska, kde v květnu 1641 zemřel. Jeho nástupcem se od října stal generalissimus Linhart (Lennart) Torstenson, vytlačil císařské z Německa a vtrhl v dubnu 1642 z Branibor do Slezska. 14. 5. obsadil Velký Hlohov, Lehnici, Javor a 20. 5. 1642 u Svidnice porazil císařskou armádu vedenou vé- vodou Františkem Albrechtem, který pro poranění dne 10. 6. zemřel. Velením zbytku císařské armády byl pověřen generál dělostřelectva Fernamont. Torstenson opanoval Nisu a zamířil přes Opavsko na Moravu. Fernamont vzkázal do Olomouce, že se zbytkem vojska přitáhne posílit obranu Olomouce. Obranou Olomouce byl pověřen krajský hejtman Zdeněk Přepický. Plk. Antonín Miniati, svobodný pán z Campoli na Ptení a Suchdole, generální odvodní, sčítací a uby- tovací komisař pro Moravu, byl také pověřen zásobováním proviantem císařské armády. V době porážky u Svidnice odeslal 40 vozů s nákladem proviantu, které se z Bruntálu vrátily do Olomouce. S nimi se také dostavil kurýr Valentin Schmied ze Zlatých Hor se zprávou, že i toto místo obsadili Švédové.

89 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, str. 10. 38

Nastal útěk majetných obyvatel ze Slezska i z Olomouce – včetně duchovních a šlechty, trvající tři dny, od 8. do 10. června. Na prosbu duchovních a představitelů města se uvolil převzít obranu Olomouce Miniati jako nejstarší důstojník. Ale také vy- pravil 8. 6. konvoj 400 – 500 vozů s několika tunami zlata, majetkem kapituly, archi- vem, knihovnou a majetkem olomoucké šlechty na Brno. Tento konvoj chránil císařský plk. Albrecht Kapoun. Konvoj byl Švédy přepaden mezi Ptením a Plumlovem, Švédové vše ukořistili, oloupen byl i probošt kláštera Všech svatých Ginnani. Světící biskup Zikmund Minutini byl smrtelně zraněn a polonahý byl vrácen do Olomouce. Jen Janu Bröchmannovi z Liliensternu se podařilo i se zemskými deskami utéct do lesa a odtud do Brna. Ale konvoj obrali (např. o poklad olomoucké kapituly) i císařští z doprovodu plk. Kapouna, který byl poté odsouzen. K obraně Olomouce měl Miniati 800 až 925 obránců, ale nevycvičených, z části z řad měšťanů a studentů. Miniati z nich vytvořil 4 praporce. Tzv. Krakeův pluk tvořilo vlastně přes 400 nevycvičených branců. Ze zbytků císařského vojska se do Olomouce dostavil jen plk. Kapoun, který byl pověřen velením doprovodu kolony přemísťující drahý majetek Olomouce do Brna. V této době Fernamont z Opavy písemně sdělil Miniatimu, že za dva dny dorazí se zbytkem armády do Olomouce a převezme obranu. Miniati zajistil ubytování, krmi- vo, dokonce dal i napéct chléb. Ale Fernamont zatím s armádou ustoupil z Opavy na Lipník, Hranice a přes Slovensko k Vídni. Dne 9. 6. 1642 byly zahlédnuty pochodující oddíly vojáků, považované původně za císařské, u Jívového a Velké Bystřice. Ale šlo o Švédy, což dokázaly požáry stavení ve Velké Bystřici, Dolanech a Šternberku. Švédové postoupili tentýž den přes Bystřici a Šternberk a překročili Moravu. A v poledne téhož dne se utábořili mezi Křelovem v prostorách dnešní fakultní nemocnice. Torstenson dorazil s hlavním vojem v pondělí 9. 6. večer. Dne 10. 6. 1642 před polednem byla Švédy obsazena všechna olomoucká před- městí a Olomouc obklíčena až k hradbám a branám. Švédové měli 6000 jízdy, 1500 pěšáků a 500 dragounů, tedy i v počtu několikanásobnou převahu. Miniati měl sice ně- kolik děl, ale žádného dělostřelce. Měšťanskou setinu vedl radní Zirkendorfer s mnichem od Jakuba Belgičanem Petrusem, který se při obraně vyznamenal. Zasáhli i plukovníka švédského dělostřelectva Plantinga, oblíbence královny Kristýny. Pro nemožnost vícedenní obrany svolána porada všech zainteresovaných. Večer dne 12. 6. se ještě rozhodli vzdorovat Švédům. Ale dne 13. 6. dopoledne znovu posuzo- valo situaci shromáždění asi 40 – 60 předních občanů za přítomnosti plk. Miniatiho, biskupského administrátora Jana Kašpara Stredele, císařského rychtáře notáře Adama Františka Kaufmanna z Löwenthalu, svobodného pána Montany, velitele pluku plk. Rebecka, purkmistra Tobiáše Schwonauera a radního Jana Kavana. To od zvědů Miniati už věděl, že císařská armáda odtáhla do Uher. V noci z 13. na 14. 6. 1942 olomoučtí začali vyjednávat vzdání se Švédům ve švédském polním táboře. Dne 14. 6. byla uzavřena dohoda o kapitulaci, tzv. „akord“ o 11 bodech: 1. Císařští vyklidí do 6.00hod. obranné posty Olomouce. 2. Ráno 15. 6. Miniati opustí město s vojenskou posádkou včetně povozů a koňů, plnou výstrojí a výzbrojí. 3. Odejdou i ostatní důstojníci. 4. Zásoby proviantu a výzbroje zůstanou na místě. 39

5. Zaručuje se svoboda katolického vyznání, jakož i majetku duchovních, řádů, kostelů, jezuitské akademie, včetně Hradiska a jeho posádky. 6. Torstenson bere pod svou ochranu duchovní, šlechtice, měšťany včetně uprch- líků a zaručuje jim svobodný odchod z města včetně jejich majetku. 7. Zajatci budou propuštěni a majetek jim navrácen. 8. Městští funkcionáři budou ponecháni bez nové přísahy, jejich domy i domy duchovních budou bez kontribucí a bez povinnosti ubytovat švédskou posádku. 9. Majetek bude chráněn, šlechta od kontribucí osvobozena. 10. Povolen přesun 3 děl a 30 koulí. 11. Miniati dostane ochranný doprovod. Později se rozšířily pomluvy, že Miniati tyto podmínky Švédů podepsal a vzdal se za propuštění své manželky, zajaté v Ptení, a další pomluvy, že akord byl podepsán za propuštění dalších dvou až tří žen městských představitelů (velitele, rychtáře a purkmistra). Švédům bylo prý ponecháno 4000 centů olova, 1800 centů prachu, 50 děl a vel- ké množství obilí a vína. Císařští včetně důstojníků Bluma a Mankwerka v sobotu 14. 6. opustili Olomouc se 700 muži, ale do Brna došlo jen 30, ostatní se rozutekli nebo přidali k Švédům.

ŠVÉDSKÁ OKUPACE OLOMOUCE

15. 6. Švédové vstoupili do Olomouce: 2 pěší a 3 jízdní rajtarské pluky (žoldnéři mnoha národů). Torstenson za doprovodu Stredeleho prošel Olomoucí, prohlédl hradby, biskupský palác. 17. 6. 1642 Torstenson odtáhl s jádrem armády obléhat Břeh – Brieg do Polska. Velitelem švédské posádky byl ustanoven velitel pěšího pluku plk. Königam. Ale po 14 dnech se svým pukem odtáhl do Slezska. Dne 24. 6. 1942 byl určen velitelem Olomouce plk. Jörg Paikul, syn švédského mlynáře, přísný, padesátiletý starý mládenec s tvrdou lebkou a příjemným bezvousým obličejem. Švédský velitel Paikul nařídil v Olomouci od 24. 7. 1642 do 27. 7. odevzdat zbraně a střelivo a ohlásit cizí osoby. Nastalo vylupování opuštěných domů. Občané měli povinnost živit švédskou posádku: – pro vojáka 3 libry chleba a máz vína denně. Jen 5. 7. 1642 bylo 1578 živených švédských vojenských osob. Po několika týdnech Paikul nařídil vojáky oblékat, obouvat, dávat jim punčochy. Občané se museli prokázat zásobami na půl roku, jinak byli vyhnáni za hradby. Osoby vyhnané za městské brány byly svlečeny a oloupeny. Paikul také ihned nařídil vypálit předměstí, Nové Mlýny, opravit hradby. Výpal- né bylo neustále zvyšováno. Pro nesplacení nařízeného výpalného došlo k rekvisicím. Paikulovy výroky k městské radě: „…budu s nimi jednat, že budou červy plivat a jako kozli skákat, budu s nimi jednat jako se sedláky.“ „Měli by být posazeni zadky na nádoby s prachem a ty zapálit.“ 90 – …a 9. 8. dal radu uvěznit. 16. 6. – byly vykáceny všechny ovocné stromy vně hradeb, 17. 6. vypáleno 656 domů na předměstích, ale i kaple, kostely, špitály a kapucínský klášter. Zbytek ze zdí domů dán na opravu hradeb. Zbraně byly občanům odebrány. Žebráci a studenti

90 Matějek, František: Švédové na Olomoucku za třicetileté války. Vlastivědný věstník moravský, 38, 1986, str. 41 – 53, 168 – 179. 40

z města vyhnáni. Ponechány jen dvě brány, Litovelská, Lazecká, Dolní a Blažejská byly zrušeny a zastavěny. Byla zřízena přísná dozorčí služba. Dne 11. července 1642 bylo zapáleno Hradisko, zvony se rozlily; a následující den bylo do základů rozbořeno, ale i kostel na Sv. Kopečku. Švédové Hradisko vyloupili včetně krypt, kde pobrali i prsteny, roucha a korouhve. 30 vesničanů donucených k bourání zdí zemřelo pod strženou zdí.91 Friedrich Flade: Na Dušičky r. 1642 se nakupilo při bohoslužbě u sv. Mořice mnoho žebráků a chudých lidí. Paikul dal takových sto lidí vyhnat z města a nařídil purkmistrovi, aby skrze rychtáře oznámil ostatním žebrákům a chudým města, aby se do příští neděle odtud odklidili a nadále nebyli vpuštěni do města. – Dáno za úřadu pana Maixnera Václava, kterýžto to musel vykonat s velkým sebezapřením proti vůli své a vůli ostatních.92 29. 8. 1642 nadpor. Wancke poslal dragouny k purkmistrovi Arnoldu Puschma- novi na exekuci. Jeho dům byl zavřen a tak vojáci vnikly do domu okny v patře pomocí žebříků. Od 16. července 1642 bylo v okolí pozorováno císařské vojsko, pozorovací sbor o 3 jízdních plucích. Avšak uvnitř Olomouce bylo hojně jatečného dobytka, který one- mocněl morem, který se přenášel na lidi. Takže za první rok zemřelo na tento zvířecí mor 300 občanů. Švédové byli ubytováni u měšťanů, šlechty a v klášteřích, majitelé domů měli povinnost je živit, šatit a platit gáži. Stále byla zvyšována kontribuce. V městě bylo 1570 dragounů. 14. 12. 1642 Švédové obsadili kostel sv. Mořice pro protestantské bohoslužby. Kanovník Stredele zemřel po vpádu Švédů do biskupské rezidence dne 18. 12. 1642. Po něm zemřel na následky zranění dómský děkan Minutini. Rytmistr Mueller z pluku Hammersteina vyslal několik rejtarů do Skrbeně, aby tam sebrali slad z pivovaru. Skrbenští rejtary zabili a koně snědli. Druhý den přivedli do Olomouce dva zajaté sedláky a plukovník vyžadoval torturu. Rada se postavila za sedláky. Olomoucká souhrnná kronika: Švédský kapitán ztrestal bitím zámečnického mistra Valentina Ekera, u kterého byl nakvartýrován a neplatil mu služné. Dal Ekera vsadit do vězení do klády.93 Na jaře 1643 císařští postupně vypudili Švédy z okolních vesnic. Musel přispě- chat na pomoc Torstenson: ze Saska, z Budyšína přes Litomyšl, Svitavy, Moravskou Třebovou, Mírov do Mohelnice. Gen. Wrangel dobyl Litovel 18. 6. 1643, pak postupně Prostějov, Plumlov, Tovačov, Kroměříž, Přerov a Lipník, nakonec dne 7. 10. i Sovinec, ale koncem roku Švédové odtáhli do Šlesvicka – Holštýnska proti Dánům. Na jaře roku 1644 císařští zvyšovali tlak na Švédy. Dobyli Šternberk, v létě za- čali obléhat Olomouc pod vedením hraběte Ladislava z Valdštejna. Od roku 1644 se projevoval nedostatek potravin. Švédští vojáci v Olomouci snědli všecko. Kronikáři zaznamenali, že v roce 1645 už nebylo možno v Olomouci zahlédnout ani psa, ani kočku. Mezi lidmi panovala velká bída, lidé se živili většinou otrubami a plevami; a jedli i mláto jako dobytek.

91 Dudík Beda: Schweden in Böhmen und Mähren 1640 – 1650. Wien, 1879. 92 Flade, Friedrich: Tagebuch des feindlichen Einfalls der Schweden in das Markgrafthum Mähren während ihres Aufenthaltes in der Stadt Olmütz 1642 – 1650. Ed. B. Dudík, Wien, 1884. 93 Olomoucká souhrnná kronika z let 1432–1656 sestavená Bedou Dudíkem. Překlad a poznámky Josef Prucek. In: Okresní archiv v Olomouci 1983, Olomouc 1984. 41

V září 1644 se uskutečnil nezdařený pokus o dobytí města. 20. 9. 1644 bernar- dinský mnich Petr Pumer (dle Matějeka P. Michal, kvardián od bernardinů a měšťan Zirkendorf) (správce dómu, bydlel na děkanství), přítel Švédů, tajně vpustil císařské: 600 na děkanství, 200 na biskupství a 300 do Špitálského mlýna. Nezdařenému vpádu velel plk. Souses, výsledkem bylo 174 císařských mrtvých.94 25. 10. 1644 byl Paikul povýšen a odeslán k Brnu, velením Olomouce pověřen plk. Valentin Winter. Císařští po nezdařeném obléhání Olomouce odtáhli k Brnu. Na jaře roku 1645 se Švédové s Torstensonem přesunuli do Čech, kde v březnu 1645 proběhla bitva u Jankova. Následné vítězství Švédů donutilo císařské zanechat obléhání Olomouce. Torstenson ovládl Čechy a Moravu až k Dunaji, obléhal Brno. Císařští ovládali: Brno, Uherské Hradiště, Hukvaldy, Helfštejn, od jara 1646 i Plumlov, Trnávku, Mírov, Šumperk, Rabštejn, Těšín, Mikulov. Švédové ovládali Olo- mouc, Uničov s plk. Dankwartem Lilienströmem, Sovinec s mjr. Ludvíkem Boyerem a Fulnek. Na podzim 1646 z počtu Švédů v Olomouci bylo 6 kapitánů, 8 poručíků, 8 fenri- chů, 29 poddůstojníků, 10 tamburů, 318 kaprálů, 835 pěšáků, a 85 příslušníků jezdec- tva. V roce 1646 Winter uspořádával bakchanálie, zval až z Mikulova, Rousínova, Prostějova Pořadatelem na Velkém náměstí určen plk. Kop.95 U plk. Wintera se konaly hostiny i za účasti všech možných olomouckých občanů. Byly zakládány evangelické školy, mnozí mniši a občané odpadli od katolické víry. Vznikaly sňatky olomouckých žen s švédskými vojáky. Došlo k odvezení knih jezuitské knihovny a mikulovské dietrichštejnské knihovny rezidentem Alexandrem Erskeinem na více než 100 vozech. Odpůrci švédské okupace byli nemilosrdně vězněni. Dne 24. 10. 1648 byl podepsán vestfálský mír, skončila třicetiletá válka. Po vyhlášení míru ženy v Olomouci prohlašovaly: „Je teď mír, ale já jsem se narodila za války, dům nemám, vlast nemám, přátele nemám, válka byla mé dobro, po celý život jsem žila mezi vojáky, dětí mám tolik a žádný manžel není jistý, ani synové, ani dcery nevědí, čí jsou.“ Z Čech Švédové odešli roku 1649, z Olomouce roku 1650. Zpráva moravského zemského podkomořího Jana Jakardovského ze Sudlic o stavu města Olomouce: z 1323 olomouckých (uvnitř hradeb) domů zůstalo 168. Všech 656 předměstských domů bylo zničeno. Z 30000 obyvatel zbylo 1675.

UMUČENÝ OPAT JAN MINSKÝ VŠEMI ZAPOMENUTÝ

Tehdy čtyřicátým šestým opatem Švédy zničené kanonie premonstrátů Klášter- ního Hradiska byl zvolen v Zábrdovicích dne 6. června 1647 JOANNES MINSKÝ (1647 – 1647), tedy Jan Minský. Byl české národnosti, narodil se kolem roku 1599 v Rokycanech v Čechách. Udává se, že byl zvolen na popud strahovského opata Fuka.

94 Zaczkowicz Paulinus: Chronik des Minoriten-Quardians über die Schwedenherrschaft in Olmütz 1642 – 1650. Ed. B. Dudík, Wien, 1881. 95 Matějek František: Švédové na Olomoucku za třicetileté války. Vlastivědný věstník moravský, 38, 1986.

Byl střední postavy, lehce obézní, černých vlasů a černého plnovousu. Zemřel utýrán Švédy dne 21. července 1647 ve věku 48 let, a byl pohřben uprostřed konventní- ho kostela premonstrátů v Zábrdovicích. Byl tedy opatem jen šest týdnů a nedosáhl ani konfirmace, ani infulace. Totiž třicetiletá válka byla v plném proudu a celá Morava i s částí Rakouska byla okupována a devastována švédským vojskem. Skutečnosti zaznamenané o umučení opata Jana Minského jsou tak nevšední, že zařazují tuto osobnost mezi světce. O Minském neví zcela nic ani Moravané a ani obča- né Olomouce. Na Minského zapomněla církev a její představitelé. A historici Minského ani nikdy neznali. Životní příběh 46. premonstrátského opata Jana V. Minského je dokladem existence významných, ale zapomenutých osobností z Klášterního Hradiska. Přesto, že jeho jméno v některých seznamech hradiských opatů chybí. Opat Jan V. Minský stál v čele hradiských premonstrátů na konci třicetileté vál- ky, v době, kdy byla Morava okupována Švédy. Jan Minský zřejmě ještě jako pouhý řádový kanovník se nějakým způsobem podílel na postavení první Andrýskovy kaple na Svatém Kopečku počátkem třicátých let 17. století. V konventu premonstrátů na Hra- disku byl nejdříve profesorem. V roce 1634 se po Janu Kasparinovi stal farářem v Nákle. Nákelští písmáci tohoto svého faráře až nezvykle vysoko cenili, – pro jeho ráznost, přímost a činorodost, – např. zavedl nové přesné matriky dle pokynů trident- ského koncilu. Mimochodem tyto matriky i s jeho vlastnoručními zápisy jsou dosud k nahlédnutí v archivu. Minský byl vynikající kazatel a byl připodobňován ke starozá- konním prorokům. Během svého pobytu na nákelské faře velmi úzce spolupracoval s opatem na Klášterním Hradisku Jakubem Gödingem. Ten zjara roku 1642 informoval Minského o vpádu Švédů na Moravu a o hrozících nebezpečích. Po tomto vzájemném dohovoru Minský někde v Nákle ukryl cennosti z kláštera na Hradisku, ke kterým přidal i nákel- ské farní stříbro. Když dne 10. 6. 1642 přitáhlo na Olomoucko švédské vojsko, tak stačilo ještě před polednem obsadit všechna olomoucká předměstí. Olomouc byla obklíčena až k hradbám a branám. Plukovník Miniati, velící nepatrné olomoucké posádce, měl k dispozici sice několik děl, ale k nim žádného dělostřelce. Pro nemožnost vícedenní obrany svolal poradu všech zainteresovaných a zodpovědných představitelů města Olomouce. Navečer 12. 6. 1642 bylo rozhodnuto Švédům vzdorovat. Avšak následujícího dne se Miniati dozvěděl od zvědů, že císařská armáda, na jejíž příchod se olomoucká posádka spoléhala, odtáhla do Uher. A tak dopoledne se znovu sešlo shromáždění představitelů města, aby posoudilo novou situaci. Bylo to shromáždění v počtu asi 40 – 60 předních občanů, kterého se účastnil i plk. Miniati, biskupský administrátor Jan Kašpar Stredele, císařský rychtář notář Adam František Kaufmann z Löwenthalu, svobodný pán Monta- na, velitel pluku plk. Rebeck, purkmistr Tobiáš Schwonauer a radní Jan Kavan. Bylo rozhodnuto zahájit se Švédy jednání o podmínkách kapitulace. K jednání došlo ve švéd- ském polním táboře v noci z 13. na 14. 6. 1642. Již dne 14. 6. 1642 byla mezi Olomou- čany a Švédy uzavřena dohoda o kapitulaci, tzv. „Akord“, který měl jedenáct bodů. V pátém bodu „Akordu“ Švédové zaručili svobodu katolického vyznání a nedotknutel- nost majetku duchovních, řádů, kostelů, jezuitské akademie, a to včetně Hradiska a jeho posádky. Dohoda byla ihned podepsána a švédské vojsko ještě toho dne obsadilo Olo- mouc. 43

Švédové se od samého začátku chovali v Olomouci jako okupanti a nepřátelé. Švédský velitel Paikul nařídil ihned vypálit předměstí a Nové Mlýny, a přikázal opravit hradby. Švédové byli ubytováni u měšťanů, šlechty a v klášteřích. Občané měli povinnost živit švédskou posádku – pro vojáka 3 libry chleba a máz vína denně. V Olomouci se tehdy usídlilo 1570 švédských dragounů. Majitelé domů měli povinnost je živit, šatit a platit jim gáži. Po několika týdnech plukovník Paikul nařídil olomouckým občanům oblékat, obouvat a dávat punčochy všem švédským vojákům. Občané se museli proká- zat zásobami na půl roku, jinak byli vyhnáni z Olomouce. Dne 24. 7. 1642 Paikul nařídil Olomoučanům odevzdat veškeré zbraně a střelivo do tří dnů a ohlásit cizí osoby. Kontribuce a výpalné byly neustále zvyšovány. Nastalo vylupování opuštěných domů. Švédský rytmistr Mueller z pluku Hammersteina vyslal několik rejtarů do Skrbeně, aby tam sebrali slad z pivovaru. Skrbenští rejtary zabili a koně snědli. Druhý den přivedli do Olomouce dva zajaté sedláky a plukovník vyžado- val torturu. Olomoučtí radní se postavili za sedláky. Načež plukovník Paikul vzkázal městské radě, že „…bude s nimi jednat, až budou červy plivat a jako kozli skákat, bude s nimi jednat jako se sedláky.“ A že „...měli by být posazeni zadky na nádoby s prachem a ty zapálit.“ Protože radní se svých občanů trvale zastávali, tak plukovník Paikul dne 9. 8. 1642 dal olomouckou městskou radu uvěznit. Na Dušičky roku 1642 se nakupilo při bohoslužbě u sv. Mořice mnoho žebráků a chudých lidí. Plukovník Paikul přikázal sto těchto chudých lidí sebrat a vyhnat je z města. Současně nařídil purkmistrovi, aby skrze rychtáře oznámil ostatním žebrákům a chudým, aby se do příští neděle z Olomouce odklidili a aby nadále nebyli do města vpuštěni. Před příchodem Švédů na Hradisko se opat Jakub Göding rozhodl přemístit i s konventem do Brna. Ale dopadlo to jinak. Premonstráti z Klášterního Hradiska se rozutekli po celé Moravě, Rakousku a Uhřích. Göding bloudil a žebral, nejdříve po Ra- kousku a potom v Uhřích. Ale později, po dvou letech, byl císařem jmenován v Brně – Zábrdovicích administrátorem po opatu Benediktovi. Opat Göding zemřel 24. 1. 1647, byl pochován v kryptě pánů z Rožmitálu v kapli sv. Mořice u sv. Jakuba v Brně. Když Švédové v červnu roku 1642 obsadili Olomouc, tak ve stejný den vyloupili klášter na Hradisku včetně krypt, kde pobrali i prsteny, roucha a korouhve. A dne 11. 7. 1642 Hradisko zapálili a vypálili ho včetně knihovny, archivu, i zvony se rozlily. Další den byl klášter rozbořen do základů. Zbourání zdí řídil mistr Wilhelm z Olomouce, měl k dispozici třicet sedláků nahnaných z okolních vesnic. Padající zeď zavalila pět sedlá- ků, zbývajících pětadvacet bylo těžce zraněno a převezeno do špitálu svatého Ducha do Olomouce, kde během několika dní všichni zemřeli. Ve stejný den 11. 7. 1642 byl zde- vastován a rozbořen kostel na Svatém Kopečku. Švédové se totiž snažili najít nějaké uschované poklady, především stříbro a zlato. Avšak přes veškeré úsilí nic nenalezli. Proto se po marném hledání uschovaných pokladů rozjeli po državách premon- strátů. Dne 15. 7. 1642 bylo přepadeno Náklo oddílem švédské pěchoty, jízdou a dokonce i dělostřelectvem. Vojenskou akci vedl plukovník Slang. Švédové vypálili celé Náklo a zbytky vyhořelých stavení srovnali se zemí. Nákelští se rozutekli nebo byli po- vražděni. Hledané skvosty, zlato a stříbro nenašli ani v kostele, ani na faře. Prokopali podezřelá místa, a když nenašli žádné poklady, tak z rozhořčení nad neúspěšnou akcí se plukovník Slang rozhodl vylít svůj vztek na nákelském faráři. Uchopil faráře pod krkem a zbil ho šavlí. Ostatní zbrojnoši bili Minského mušketami a kopími, až upadl do bezvě- domí. Bezduché tělo faráře odhodili u zbytků hořící fary. 44

Tam ho nalezli místní občané, Sláma a Plaček. Odvlékli tělo Minského v poslední chvíli, místo bylo zavaleno hořícími trámy. Teprve v polích ti dva sousedé zjistili, že jejich farář není mrtev, že je jen v bezvědomí. A tak Minského odnesli do sousední vesnice Lhoty, kde švédská vojska nebyla. Později, když farář Minský přišel k vědomí, tak ho zachránci převezli do vzdálenější premonstrátské rezidence do Šebetova. Celé dva roky se Minský v Šebetově léčil z utrpěného násilí a ran. Při uzdravo- vání vykonával v premonstrátské rezidenci funkci, kterou můžeme přirovnat k správ- covství hospodářství. V lednu roku 1647 zemřel v Brně – Zábrdovicích opat z Klášterního Hradiska Jakub Göding. Podle pravidel došlo 6. června 1647 k volbě no- vého opata. Na návrh strahovského opata Fuka byl novým opatem kanonie premonstrá- tů na Hradisku zvolen Jan Minský. Nákelský farář Jan Minský se dosavadním životem osvědčil jako čestný a ctnostný člověk. Byl osobností všeobecně nadmíru oblíbenou a benevolentní, kněz umějící odpouštět, ale také přesvědčit a vyžadovat nápravu. Byl rozvážný a moudrý. Pro svou ušlechtilost a velebnost byl přirovnáván k biskupům. Těžká zranění způsobená Švédy vyléčil během dvou let; opět byl v plné životní síle a v plném zdraví. Jako nově zvolený opat Jan V. se rozhodl dát do pořádku dosavadní zadlužené hospodaření hradiských premonstrátů. Několika dopisy požádal císaře o zproštění uva- lených válečných dávek a dluhů. Během několika dnů po svém jmenování se opat Min- ský rozhodl osobně prověřit stav své kanonie. V přestrojení se vydal obhlédnout dosa- vadní škody způsobené Švédy na majetku Hradiska. Nejdříve prošel své bývalé půso- biště, vypálené a neobydlené Náklo, kde už neexistoval ani kostel, ani fara. Trosky Klášterního Hradiska Minskému připomínaly zříceninu starého hradu. Nakonec Minský navštívil Svatý Kopeček, ke kterému měl obzvláště vřelý osobní vztah. Když uviděl kapli vypálenou a rozbořenou do základů, tak opat Minský nevydržel a podlehl citům. V pláči poklekl do spáleniště, polohlasně se modlil a prosil Boha o odpuštění pro ty, co se provinili zničením kaple. A na závěr modlitby, jako věrný a oddaný ctitel Panny Ma- rie, začal zpívat mariánskou antifonu. Této chvilkové ztráty ostražitosti využila hlídka švédských vojáků, která sledovala přestrojeného opata již od Hradiska. Předpokládané- ho špiona chytili, svázali a odvedli do olomoucké radnice. A tam se – jako vyslýchající – objevil švédský plukovník Slang, tentýž, který v Nákle Minského ubil do bezvědomí. Slang přestrojeného kněze poznal. Nejdříve byl překvapen, že vidí faráře z Nákla živé- ho. Ale pak byl od zvědů informován, že nákelský farář byl zvolen novým opatem. Plu- kovník Slang škodolibě Minského vyzval, aby jako nový opat si s ním připil na zdraví generála Wrangla, na nejzdatnějšího hubitele a pokořitele Moravy a na úplné vymýcení modloslužebného uctívání Matky Boží. Minský odmítl. A na svém odmítnutí trval přes stupňující se výhružky. Nezměnil svůj postoj ani při stupňujícím se tělesném násilí. Plukovník Slang si uvědomil, že odpor Minského zřejmě už nezlomí žádným způsobem. Proto nařídil svým pochopům, aby Minskému vlili do hrdla neředěný „Švédský truňk“, tj. kyselinu s alkoholem. Svázanému Minskému ucpali nosní dírky, do nejvíce zakloně- né hlavy do úst mu vrazili nálevku a za posměšků a kopanců mu vlévali nálevkou do krku několik litrů tohoto vraždícího nápoje. Kyselina smíchaná s pálenkou vtékala i do plic a dusila opata. Větší část nápoje se dostala jícnem do žaludku. A také část tohoto nápoje vytékala z úst na bradu a na podlahu. Švédové zavedli vlévání „švédských kapek“ při výslechu nepohodlných a zarpu- tilých osob. Také při hledání ukrytých pokladů svazovali vyslýchané do kozelce a trych- 45

týřem jim nalévali do krku „švédské kapky“. Taková směs způsobí poleptání úst, hltanu, jícnu a žaludku. Poleptání sliznice vyvolá příšerné bolesti, poškozený nic nespolkne, ani kapku vody, a není schopen spolknout ani vlastní sliny. Zničená sliznice – od úst až po žaludek – způsobí hnisání; zánět se rozšíří do hrudníku, a poškozený pomalu umírá, po mnoha dnech úporných, krutých bolestí a za neuhasitelné žízně a za vysokých horeček. Zcela zničeného a již nemohoucího opata odnesli do radničního sklepení, kde ho odhodili mezi ostatní vězně. Avšak z vězňů nikdo toho přestrojeného člověka s poleptaným obličejem a v roztrhaných hadrech nepoznal. Mezi uvězněnými bylo také několik sedláků z olomouckého okolí a ti měli na nadcházející noc připravený útěk z vězení. Při útěku vzali s sebou všechny vězně, ze soucitu i toho neznámého umírající- ho chudáka. Utečenci zvolili trasu útěku přes černovírský les. Nemohoucí, polomrtvý Minský již nemohl, a tak zůstal sám v jedné z roklí u Bělkovického potoka. Tam byl hned ráno nalezen nějakým chlapcem, který převlečeného opata poznal. Chlapec odtáhl Minského na faru do nedalekých Bohuňovic, kde byl farářem premonstrát Jan Neplach. Ten zařídil odvoz Minského do Brna, k premonstrátům do Zábrdovic. V Brně, ukryt před Švédy, opat Minský prožíval poslední dny svého života v nevýslovně krutých bo- lestech, bez vteřiny spánku, v horečkách, o hladu a žízni. Kruté bolesti vystřídala na krátkou dobu milosrdná agónie a nakonec smrt. Opat Jan Minský zemřel dne 21. 7. 1647 po šesti týdnech opatování ve věku 48 let, aniž byl oficiálně uveden do svého úřa- du. Dle historika Ruebnera byl po celý svůj život zmítán ve víru bouřlivé doby, teprve až boží vůle ho svým ortelem smrti oprostila od všech zlořádů tohoto světa. Odešel zmožen chorobami a ubohostí světa, zdaleka ne stářím, sotvaže mohl obhlédnout roz- sáhlé území své kanonie. Dal život za náboženské a národní přesvědčení. Byl pohřben v nejbělostnějším rouchu mezi kanovníky uprostřed kostela zábrdovické kanonie. Jeho opatský kříž byl uctíván jako relikvie, nejdříve v Zábrdovicích, později, po obnově kláštera na Hradisku a kostela na Svatém Kopečku, byl slavnostně přenesen zábrdovickým premonstrátem opatem Engelbertem Hájkem na Svatý Kopeček, kde ho opat zavěsil na obraz divotvorné Matky Boží. Jan podal všem svědectví o nepřemožitel- nosti své víry a ducha, o své nezničitelné statečnosti, a o svém výjimečném odhodlání a trpělivosti snášet všechny nepřízně života. Jan se zaskvěl jako mučedník. Dnes už nikdo nic neví o osudu umučeného opata Jana Minského, původem Čecha z Rokycan. Ani to, že opat ze Zábrdovic pověsil na obraz Panny Marie na Svatém kopečku Minské- ho opatský kříž jako relikvii. Uvedený příběh Jana Minského je pravdivý a tedy by neměl být zařazován mezi pověsti. Jenže tento pravdivý příběh nikdo nezná. Ještě před několika desítkami let se v denním tisku objevovaly románky na pokračování, kde byl životní příběh Jana Min- ského zfabulován. Snad, aby se románek lépe četl a už kvůli každému dalšímu pokračo- vání románku byly k Minského příběhu přidávány vymyšlené milenecké vztahy, karika- tury venkovanů, popisy bohatství premonstrátů. Opat Minský zemřel, ale švédská okupace Olomouce pokračovala.

OBNOVITELÉ KLÁŠTERNÍHO HRADISKA

Čtyřicátý sedmý premonstrátský opat, infulovaný dvacátý šestý, byl zvolen dne 28. října roku 1647 také ještě v premonstrátském klášteře v Zábrdovicích. Byl to FRI- DERICUS VALENTINUS SCHINAL (1647 – 1658), tedy česky Bedřich Valentin 46

Schinal. Byl slezské národnosti, narodil se roku 1610 v Lounech u Ratiboře. Profesorem u premonstrátů na Klášterním Hradisku se stal roku 1635 a v létech 1639 – 1647 působil jako farář v Cholině.96 Po svém ustavení opatem se snažil po odchodu Švédů shromáždit rozházené pozůstatky vyrabované Švédy z hrobů zakladatelů a opatů Hradiska. Začal také provizorně opravovat zničené konventní budovy na Klášterním Hradisku. Od roku 1653 se mohli již premonstráti na Hradisku ubytovat. V létech 1650 – 1656 obnovil kostelík na Svatém Kopečku.97 Opat Bedřich Valentin Schinal na funkci opata rezignoval během kanonické vizitace dne 12. prosince 1656. Udává se, že to bylo pro nemoc. Zemřel 15. 7. 1658.

Krátce nato dne 8. ledna 1657 byl zvolen opatem premonstrátského řádu na Klášterním Hradisku THOMAS OLLSCHANSKÝ (1657 – 1666)98 ve věku 33 let, tedy narozený roku 1629 v Olšanech u Prostějova. Tomáš Olšanský z Olšan byl čtyřicá- tým osmým premonstrátským opatem, infulovaným dvacátým sedmým. Byl dlouhé postavy, předvídavý, moudrý a rozvážný. Snažil se dosáhnout pů- vodního stavu majetku kláštera; a podobně chtěl zajistit i všechna původní práva a privilegia. Bojoval za odstranění všech příkoří činěných jeho spolubratrům. Velice spolupracoval se strahovským opatem Vincentem Makariem. Svobodnou volbou se stal předsta- veným grémia provinciální kapituly ve Francii i přes četné překážky a odklady. Po po- ložení základního kamene dne 8. května 1659 postavil v létech 1659 – 1661 jádro nové- ho konventního kostela, v kterém byly první bohoslužby slouženy již 11. prosince 1661. V roce 1666 začal stavět ke kostelu hranolovou věž.99 Když zemřel 30. dubna 1666 uprostřed svých shromážděných bratrů, tak zůstavil hospodářství kláštera v chvályhod- ném stavu. Byl pohřben v kostele sv. Štěpána prvomučedníka do krypty před velký ol- tář. V období vlády tohoto opata po definitivním odchodu Švédů z Moravy se začíná projevovat ve stavebnictví na Moravě nový styl architektury především díky vídeňské- mu architektu Giovannimu Pietro Tencallovi (1629 – 1702) a jeho největšímu podporo- vateli olomouckému biskupu Karlovi Lichensteinovi z Kastelkornu.100

Čtyřicátým devátým premonstrátským opatem byl dne 29. 8. 1666 zvolen BEDŘICH III. SEDLECIUS Z LUTÍNA (1666 – 1671). Narodil se v Lutíně roku 1637, profesorem se stal 6. 5. 1660. Právě jemu byly předloženy důkazy o znovu nale- zeném posvátném obrazu Panny Marie na Svatém Kopečku.101 V roce 1669 zahájil stavbu kostela Navštívení Panny Marie na Sv. Kopečku, na kterém se podílel až do roku 1679 sám G. P. Tencalla.102 Opat Bedřich III. rezignoval o Velikonocích roku 1671. Zemřel dne 26. 1. 1708 a údajně je pochován v Lutíně.103

96 Mlčák, Leoš: Klášterní Hradisko, bývalá premonstrátská kanonie. Uherské Hradiště, 2011, str. 10 – 11. 97 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce. Olomouc, 2006, str. 105 – 106. 98 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, s. 81. 99 Mlčák, Leoš: tamtéž. 100 Kroupa, Jiří: Počátek nového stylu na Moravě. Historická Olomouc XIII., Olomouc, 2002, s. 23 – 36. 101 Durych, Jaroslav: Kronika vojenské nemocnice. Rukopis. 1925, ve VN Olomouc. Str. 5. 102 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006, str. 109. 103 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 81. 47

POVĚST O SHAZOVÁNÍ KOZLA Z KOSTELNÍ VĚŽE

Dějinná souvislost pověsti se nezachovala. Avšak shazování kozla bylo skuteč- ností prokazatelnou v zachovaných diářích premonstrátské kanonie. Premonstráti na Hradisku se snažili zachovat a udržet všechny lidové pověsti a staré zvyky. Mezi ně patřilo např. stínání berana, prováděné každoročně na podzim, v poslední dny října. Podle zápisů v diáriích se stínání berana uskutečnilo 29. 10. 1693, 30. 10. 1696, 28. 10. 1700 a 30. 10. 1704, z této doby se dochoval i zápis o výtečné a chutnající pečeni z berana. Dnes si myslíme, že shazování kozlů z kostelní věže byl dosti krutý pohanský zvyk, který premonstráti se snažili zachovat i v křesťanském prostředí. Jak patrno, sha- zování kozlů z věže mělo svůj přesný rituál, který se konal vždy ve stejný den, na sva- tého Jakuba. V dnešní době při návštěvě Hradiska a při výstupu na hlavní věž Hradiska všichni návštěvníci prohlašují, že přivléct kozla nahoru na věž a odtud ho shodit je naprosto nemožná věc, tedy že je to vybájený výmysl. Avšak kozel se na Hradisku shazoval ze staré kostelní věže, kterou současné Hradisko již nemá. Premonstráti si nechali ke konventnímu kostelu postavit novou věž, která byla hotova nejpozději k roku 1700. Z té již žádného kozla neshazovali. Báň ze staré věže (postavené r. 1666) předali do Konice. Jenže kozli byli z té staré věže skutečně shazováni, o tom jsou písemné záznamy v diářích premonstrátů. Premonstráti vedli diáře, do nichž zaznamenávali všechny důle- žité děje týkající se kláštera. Diáře se zachovaly jen některé. Jsou uloženy v zemském archivu v Brně. Právě v nich je zápis, že se kozel shazoval z věže každým rokem vždy na sv. Jakuba, tedy 25. července. V diářích je záznam konkrétních dat 25. 7. 1693 a 25. 7. 1696. Stará kostelní věž sloužila jako zvonice a stála při vchodu do hlavního kostela, tedy na západní straně Hradiska. Byla dostavena roku 1666. Nová, mnohem vyšší kos- telní věž byla postavena stavitelem Johannem Matisem na opačné straně hlavního kostela, tedy uprostřed areálu Klášterního Hradiska, podle projektu vídeňského architekta Tencally, opraveného Oedtem a Martinellim k roku 1697, ale vnější i vnitřní vybavení bylo dokončeno až roku 1701. Poté byla stará zvonice zbytečná a tak v roce 1704 byla sejmuta báň a předána do Konice. Proto drastický zvyk shazování kozlů přestal. Nikde není písemný záznam o původu zvyku shazovat kozla z kostelní věže. Domněnka, že by mohlo jít o pozůstatek z pohanských dob, je naprostý nesmysl. Přece v době pohanů se žádné kostelní věže nestavěly, a když nebyly věže, tak nemohl z nich být shazován kozel. Také nejde o připomínku sv. Jakuba, v životě toho světce se žádná příhoda s kozlem nenalézá. Nabízím jiné možné vysvětlení: shazování kozla byla připomínka roku 1241, kdy bylo Hradisko zničeno a většina řeholníků vyvražděna mongolským vojskem chá- na Paidara. Totiž premonstrátům už před příchodem Mongolů bylo dobře známo, že Mongolové mají vynikající čich, kterým jsou schopni identifikovat každého jednotlivce podle jeho specifického zápachu. Mongolové si také nepodávali ruce, nebo se na tváře nelíbali, ale vzájemně se očichávali; cestovatelé to popisovali, že se očichávají jako psi. Mongolům byl příjemný zápach z rozkládajících se mrtvol a zdechlin; a nejvýše libý byl pro ně zápach kozlů. Když ucítili kozla, okamžitě odložili veškerou agresivitu a slastně nasávali kozlí pach. Také se premonstráti doslechli, že před útokem na Moravu Velký chán Ögödej poslal svým vojskům vzkaz: „Zajali jste pár Rusů a pár Kypčaků, ale 48

neukazujte se v Karakumu, dokud neukořistíte podkovu kozla!“ Proto při zprávách o hrozícím vpádu Mongolů si premonstráti přivlekli na Hradisko kozla. Když Mongolové na koních obklíčili Hradisko, tak premonstráti kozla vyvlekli na kostelní věž a shodili ho mezi projíždějící Mongoly. Mongolové při objevení se koz- lího zápachu slezli z koní a snažili se kozla lapit. Protože na straně kostelní věže byl rybník a bažiny, došlo mezi vojskem Mongolů k chaosu; jejich útok na Hradisko musel být přerušen. Jenomže to přerušení trvalo jen jediný den, a hned další den byl obnoven útok Mongolů. Ačkoli došlo k vypálení a vydrancování kláštera a k zabití většiny pre- monstrátů, tak na památku úspěšného zásahu páchnoucím kozlem začali premonstráti později shazovat kozla ze zvonice. Jen omylem popletli datum a místo 25. června kozla shazovali 25. července. Ty dva měsíce se občas premonstrátům spletly. Musím k této pověsti přidat naprosto pravdivé sdělení: při opravě podlahy hlav- ního kostela byly v místě původní zvonice pod podlahou nalezeny lidské kostry. Olo- moucký památkový ústav je odeslal k prozkoumání do antropologického ústavu v Brně. Jak je obvyklé, o kostrách už nikdo nic neřekl. Jen upozorňuji, že jsme do Brna neode- slali kostry všechny. Nějaký počet koster pod podlahou bývalé kostelní zvonice zůstal, mohou si je příští generace prohlédnout. Proč to všechno říkám? Všechny kostry měly jednu zvláštnost, byly bez lebky. Mongolové totiž chyceným premonstrátům uřízli hlavu, kterou přivázali k ocasu svých jízdních koní, na kterých Mongolové objížděli kolem olomouckých hradeb. Snad, aby u Olomoučanů způsobili hrůzu a děs, jak vždy bylo jejich zvykem. Tak si od doby nálezu koster myslím: nebyly to kostry těch premonstrá- tů, které Mongolové připravili o hlavu? Vždyť premonstráti se k těm tělům bez hlavy chovali s nezvyklou úctou, když je pohřbili na svatou půdu hlavního kostela a k tomu ještě pod hlavní věž!

POVĚST O ZALOŽENÍ POUTNÍHO KOSTELA NA SVATÉM KOPEČKU U OLOMOUCE

Stejně jako dějiny Klášterního Hradiska je i historie Svatého Kopečka těsně pro- pojena s minulostí Olomouce. Po celé Moravě známé poutní místo za svůj vznik vděčí jednomu olomouckému měšťanovi. Jan Andrýsek – tak praví pověst104 – byl synem městského písaře z Ratiboře, Samuela Andrýska. Za svého mládí přišel do Olomouce s otcem, který zde byl ve služ- bě u olomouckého biskupa Jana z Plattenštejna, a pracoval v kupeckém obchodě. Ob- zvláště se zabýval velkoobchodem s vínem, které nakupoval v Rakousku a Uhrách a pak je prodával v Olomouci a sousedních městech. Jinak to byl velmi zbožný muž. Několik z jeho synů vstoupilo do duchovního stavu, dvě dcery se staly řeholnicemi. Při jedné ze svých obchodních cest přenocoval náhodou v blízkosti vesnice Luleč u Vyškova. Tam na jednom z kopců obdivoval vystavěnou romantickou kapli a dal slib, že takový kostelík postaví ke cti Panny Marie hned, jak mu to dovolí majet- kové poměry. Andrýskovo jmění se rychle zvětšilo a Andrýskovi se opakovaně vracel sen o jeho slíbené kapli. V jednom takovém snu se ocitl v nádherné, čarokrásné krajině a hned nato spatřil před sebou Matku Boží s Ježíškem. Zářící postava ženy měla hlavu zahalenou šátkem a působila dojmem, jako by se vrátila z daleké cesty. Její oči se na Andrýska zadívaly v první chvíli velmi vážně a zdálo se, že její ústa ho obviňují ze za- nedbání daného slibu. Nakonec pravila: „Nevidíš, že se blíží déšť a já nemám žádný

104 Müller, Willibald: Pověsti a události města Olomouce. Olomouc, 2012, s. 78 – 84. 49

přístřešek, kam bych se mohla uchýlit?“ Na to jí Andrýsek slíbil s odhodlanou radostí, že slíbený kostelík postaví. Matka Boží na něj vlídně pohlédla a opět zmizela. Andrýsek začal hledáním vhodného místa pro kostelík. Od jednoho burgundské- ho kněze císařské armády koupil koně a za tuhé zimy roku 1629 na koně nasedl hledat místo pro kostelík. Z Olomouce odjel tzv. Hradskou bránou do Droždína. Nenadálá prudká vánice mu bránila v cestě. Zahalil si hlavu pláštěm, ale pokračoval v cestě na koni. Po dlouhé době se kůň sám zastavil. Jan Andrýsek se rozhlédl kolem a rozpoznal, že je to místo, které opakovaně viděl ve svých snech. Po návratu do Olomouce zjistil, že pozemek a půda, které viděl, patří Klášternímu Hradisku. Proto se ihned obrátil na kláš- ter s prosbou o povolení ke stavbě kostelíku. Povolení obdržel a roku 1632 stavba koste- líku započala a byla dokončena v roce 1633. U kostelíka se již během jeho stavby usadil zbožný poustevník Matyáš Sigar. V září roku 1632 zaslechl jednoho dne „nadpozemsky líbezný zpěv“ a proto běžel ke kostelíku, aby zjistil, co za poutníky do kostelíka dorazili. Našel původně pečlivě za- mčené dvéře kostela zcela otevřené a celý kostel osvětlený jakoby nadpozemským svět- lem a naplněný poutníky, kteří byli oděni sněhobílými rouchy, všichni zářili a zpívali písně ke chvále Matky Boží. Poutníci postavili na oltář milostný obraz s Pannou Marií a beze stopy zmizeli. Rozrušený poustevník Sigar vzal obraz a donesl ho Andrýskovi do Olomouce. Dne 3. dubna 1633 posvětil kostelík olomoucký světící biskup a vídeňský arcibiskup Philipp von Breuner. Během svěcení kostelíka se stal zázrak – zcela slepý svo- bodný pán z Borů opět spatřil denní světlo. Na stavbě kostelíka po celou dobu pomáhal nákelský farář a pozdější umučený opat z Klášterního Hradiska Jan Minský. V roce 1642, když švédská vojska obsadila Olomouc, tak vypálila a zdevastovala Klášterní Hradisko a zároveň kostelík na Svatém Kopečku. V tu chvíli milostný obraz Panny Marie zázračně zmizel. Andrýsek po novém snu s Boží Matkou vyprosil u premonstrátů obnovu kostelíka na Svatém Kopečku. Když se na obnově pracovalo, tak se v Andrýskově domě v Olomouci objevil neznámý cizi- nec, který Andrýskovi předal ztracený milostný obraz Panny Marie se slovy: „Zde vám přináším to, co vám náleží a co jste tolik hledal.“ Protože počet poutníků rok od roku stoupal a s ním i dary poutníků, tak se opat Robert Sancius rozhodl v letech 1722 – 1732 pro novou výpravnou stavbu chrámu – dnešní baziliky minor. Milostný obraz Panny Marie byl svědkem mnoha zázračných uzdravení.

SVATÝ KOPEČEK U OLOMOUCE

Je významné poutní místo patřící řádu premonstrátů a pečované premonstrát- ským opatstvím z Klášterního Hradiska. Svatý Kopeček a Klášterní Hradisko jsou historicky spojeny a proto je nutno Svatému Kopečku věnovat rozsáhlou kapitolu. Největší znalec celé lokality, ale i historického vývoje a zachovaných památek Svatého Kopečka je místní rodák, historik, archivář a osobnost města Olomouce Bohuslav Smejkal a pro- to ponechávám tuto kapitolu v jeho citaci.105

105 Smejkal, Bohuslav: Stavby premonstrátů na Svatém Kopečku. In: Památky a osobnosti. Olomoucké kláštery II. Olomouc. Dny evropského kulturní ho dědictví 2006. Str. 50 – 58. 50

„Klášter Hradisko vlastnil na východ od Olomouce rozsáhlé lesní parcely. V této lokalitě, nad obcí Samotišky, postavil olomoucký měšťan Jan Andrýsek v letech 1629–1632 kapli Navštívení Panny Marie; souhlas získal od opata Jiřího IV. Leodega- ria. Od roku 1667, kdy se Andrýsek zřekl vlastnického práva ke kapli ve prospěch pre- monstrátů, začíná stavební aktivita opatů na zalesněném kopci nad Olomoucí – nazva- ném Svatou Horou, též Monticulus – Bergl – Kopeček. V Andrýskově kapli konali premonstráti bohoslužby jen příležitostně. Od roku 1672 k ní docházeli z Hradiska, nebo z droždínského klášterního dvora. V roce 1677 dokončili jižně od budovaného dnešního chrámu první klášterní budovu, určenou pro kněze – premonstráty, a zde pracující umělce i jejich pomocníky.106 Po roce 1684, kdy dal postavit opat Norbert Želecký z Počenic pro kněze na sever od chrámu nový honos- ný klášter, se z opuštěné dřívější budovy stala ubytovna pro poutníky s hostincem, tzv. cauponou. Přístavbou, či zvýšením o patro, vzrostla její ubytovací kapacita; navečer 28. září 1705, kdy došlo k hrozivému požáru poutní ubytovny, zde nocovalo kolem tří set osob. Podoba domu je známá z rytin a olejomaleb po roce 1732; na starších rytinách ze 17. století šlo spíše o zobrazení drobného příbytku poustevníka-kostelníka, než o první klášterní budovu. O historii domu a jeho nedávné adaptaci pro hospicovou péči psala Jana Marková.107 Co přimělo opata Norberta k stavbě kláštera na severní straně chrámu v roce 1684 – teprve sedm let po dokončení první stavby na jeho jižní straně? Nesporně znač- ný příliv poutníků, obdivovatelů exteriéru a interiéru nové impozantní chrámové stavby, a s tím spojený nedostatek ubytovacích možností. Pro službu poutníkům bylo třeba i většího počtu kněží; Tadeáš Schrabal uvedl, že v roce 1686 jich bylo již šestnáct. Uby- továno zde bylo také čtrnáct hudebníků, hrajících při bohoslužbách a slavnostech, ale i příležitostní vzácnější hosté. Také autorem plánů nového kláštera byl pravděpodobně projektant chrámu Giovanni Pietro Tencalla. Nejisté je též jméno zednického mistra; mohl to být některý z tehdy činných mistrů ve službách olomouckého biskupa, nebo hradiského opata: Jan Dechet, Lukáš Glöckl, Mathias Porst. Nová rezidence je vyobrazena na oltářním obraze, který namaloval v roce 1692 pro chrámovou boční kapli Anděla strážného Justus van den Nypoort. U oltáře se setká- valo 33 šlechticů – členové bratrstva ustaveného v roce 1690 na paměť třiatřiceti Kris- tových pozemských let. Andělé nesou „knihu smlouvy“, knihu závazků členů bratrstva, s jejich erby. V roce 1738 byl obraz vyměněn za olejomalbu Pavla Trogera; Nypoortův je dnes zavěšen na oratoři v chrámovém presbytáři. Z vyobrazení možno vyčíst, že šlo o jednopatrovou budovu, kvadraturu, se sedlovitým zastřešením a vysokou půdou, osvětlenou vikýři; uprostřed čtyř křídel byl patrně „rajský dvůr“, určený k meditaci kně- ží. Každé křídlo mělo v přízemí i v patře řadu oken, zkosená nároží s několika vchody v přízemí. Meziokenní prostory vyplňují pilastry, přízemí a prvé patro odděluje horizon- tálně probíhající římsa. V jižním křídle obráceném k chrámu jsou v přízemí vyobrazena vysoká okna; opět lze usuzovat, že zde byla kaple premonstrátského světce Heřmana Josefa a velký refektář. Hypoteticky lze i stanovit rozměry, délku křídel této klášterní budovy, porovnáním 25 metrové šíře dnešního chrámového průčelí. Pak by měla vyka-

106 Schrabal, Tadeus: Ortus et progressus Sacri Montis in Marchionatu Moraviae prope Olomucium. Ru- kopis, 1757, Praha, Strahovská knihovna. 107 Marková, Jarmila: Poutní dům na Svatém Kopečku u Olomouce. In: Státní památkový ústav v Olo- mouci, výroční zpráva 2001. Olomouc, 2002, s. 106 – 110. 51

zovat jednotlivá křídla délku o třetinu delší – tedy 33 metrů. V roce 1711, za opata Ber- narda II. Wanckeho, byla k rezidenci přistavena přízemní, později o patro zvýšená chodba s mansardovou střechou, která vytvořila spojnici s chrámem. Klenby chodeb i přilehlých tzv. Svatých, Bolestných schodů vyzdobil v roce 1735 Jan Kryštof Handke rozměrnými freskovými obrazy; popisuje je, s odvoláním na Handkeův vlastní životo- pis, Jan Krampl.108 Po zrušení kláštera Hradiska byla rezidence prodána v roce 1791 za 1.000 zlatých olomouckému zednickému mistru Janu Freiwaldovi. Ten ji zbořil a cihly použil k rozšíření a spojení dvou domů na olomouckém Horním náměstí v dům jeden, tzv. Salmův palác. Dochovaný štít chrámové chodby a štítové zakončení dnešní severní rezidence určují metrovou délku jednoho z někdejších křídel zbořené klášterní budovy – tj. 33 metrů. Připomínkou staré budovy jsou studna, sklepení včetně únikové chodby, o které se vedou rozporuplné debaty mezi amatéry. K upřesnění půdorysu zbořené rezidence by mohlo dojít při budoucích výkopových pracích. Třetí stavbou hradiských premonstrátů na Svatém Kopečku byl hospitál pro dvanáct chudých mužů, pocházejících převážně z vesnic spravovaných klášterem Hra- disko. Souhlas ke stavbě dostal opat Norbert Želecký 26. dubna 1697 od olomoucké biskupské konzistoře. Byl postaven náhradou za obdobné sociální zařízení – hospitál sv. Markéty, který byl pobořen za švédské okupace města Olomouce ve 40. letech 17. století. Stavba nového hospitálu, orientovaná na východ od chrámu byla dokončena a posvěcena 15. srpna 1698; týž den bylo uvedeno do hospitálu 12 mužů, jejichž před- staveným a hospodářem se stal osmačtyřicetiletý Jan Fischer, učitel posledně působící v Křelově. Pro obyvatele byla vypracována pravidla, určeny povinnosti k chrámu a do- mácí řád. Šlo o jakýsi laický klášter s kaplí v přízemí, jejíž apsida ještě dnes viditelně vystupuje ze zadní stěny objektu východním směrem. Kromě kaple byla na severní stra- ně přízemí jídelna a kuchyně, na jižní straně příbytek pro představeného. V celém prv- ním patře byly místnosti pro chovance hospitálu; z otápěného přízemí prostupovalo tep- lo stropními průduchy do horního patra.109 Pozoruhodná je vysoká valbová střecha s prostornou půdou; trámy krovů jsou skládány v podobě ondřejovského kříže. Půda byla osvětlena několika pultově zastřešenými vikýři. Nad kamenným ostěním vstupních dveří do hospitálu byla nika s plastikou sv. Norberta, jehož ochraně byl dům svěřen. Stavby vedoucím byl pravděpodobně Jan Dechet. Průčelí bylo znehodnoceno stavební- mi úpravami v 70. letech 20. století. O hospitálu psali Jiří V. Musil110 a Jarmila Marko- vá.111 Dominantou kraje se stal svatokopecký chrám teprve přístavbou dvou rezidencí k němu připojených. Popud k jejich stavbě dal opat Benedikt II. Bönisch, zvolený 14. března 1714, příznivec poutního místa, několik let od roku 1704 zde působil jako kaplan. Projektant rezidencí není jmenovitě uváděn v diářích – denících kláštera Hra- diska. Při jednáních opata Želeckého z Počenic v letech 1699 a následujících o projektech hradiské prelatury a opatského letního sídla ve Vřesovicích je uváděno jméno cí- sařského architekta Domenica Martinelliho (1650–1718). Byl nejen architektem, ale

108 Krampl, Jan: Olomoucký malíř Jan Kryštof Handke (1694 – 1774). II. část. Chronologie malířského díla. In: Okresní archiv v Olomouci 1981, s. 100. 109 Prucek, Josef: Diáře premonstrátské kanonie na Hradisku u Olomouce 1693 – 1783. Výběrový kata- log. Strojopis 1993. Národní památkový ústav, Olomouc. 110 Musil, Jiří, V.: Špitál na Kopečku. In: Středisko. Sborník Vlastivědného muzea v Olomouci 7, 1983. 111 Marková, Jarmila: Špitál na Svatém Kopečku. In: Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci. 2002, č. 284, s. 18 – 23. 52

i knězem, lze tedy předpokládat, že v té době v doprovodu opata navštívil i poutní místo na Svatém Kopečku. Zde mohlo být také dojednáno vypracování plánů na celkové řeše- ní okolí osamoceně stojícího chrámu. Autorství projektu rezidencí, ambitu a kaple Jmé- na Panny Marie za chrámem připsali Martinellimu historikové umění dle slohové analý- zy jiných staveb jím projektovaných.112 Pro období let 1716 – 1721, ve kterém byl na Svatém Kopečku stavebně realizován Martinelliho projekt, se zachoval jen jediný kláš- terní diář z roku 1718. 8. dubna onoho roku je v něm uvedeno, že rychle pokračují práce na stavbě nové kaple a ambitu. 8. července se píše, že na kapli bylo dokončeno zdivo kupole. Nelze určit, zda se předtím stavěly rezidence, a teprve poté ambit s kaplí Jména Panny Marie. Je jisté, že koncem roku 1721, kdy zemřel opat Benedikt Bönisch, byly již stavební práce ukončeny. Dosud nezpracované písemné relace, které posílal od října 1718 ze Svatého Kopečka do hradiského kláštera Augustin Gruber, nově jmenovaný svatokopecký převor, a jsou uchovány ve Státním zemském archivu v Brně, by přispěly k upřesnění časových údajů. Možná v relacích bylo také uvedeno zatím neznámé jméno zednického mistra, který rozsáhlé práce řídil.

POUTNÍ BAZILIKA NA SVATÉM KOPEČKU

Obě rezidence – severní a jižní – jsou jednopatrové, zakončené atikou. Každá má shodnou délku 35 metrů a výšku 13,5 metrů – měřeno od soklové římsy k horní hra- ně atiky. Horní, bohatě profilovaná římsa a dolní soklová probíhají celým průčelím. Prostor mezi nimi člení v šest polí sedm sdružených pilastrů s jónskými hlavicemi. Ok- na v přízemí i v patře mají kamenná ostění s odlišně modelovanými suprafenestrami. Honosněji jsou vyzdobeny a liliemi doplněny supraporty nad dvěma vjezdy do reziden- cí. Na atikách obou rezidencí je osazeno čtrnáct pískovcových soch, vysokých 220 cm, představujících dvanáct apoštolů s jejich atributy a dva ochránce proti moru Rocha a Šebestiána. Autorství je přisuzováno Josefu Winterhalderovi k roku 1739, ačkoli sochy jsou vyobrazeny již o sedm let dříve na rytinách ve spisech, vydaných v jubilejním roce 1732. Je možné, že pocházejí z dílny jiného sochaře, ale byly Winterhalderem upravovány, obdobně jak tomu bylo u soch na chrámovém průčelí. V dubnu 2002 byly všechny sochy z atiky sneseny a v následujících dvou letech restaurovány akademickým sochařem René Tikalem; autorství Winterhalderovo nebylo jednoznačně potvrzeno, ani popřeno. O architektonických prvcích na fasádách svatokopeckých rezidencí, které svědčí pro Martinelliho jako autora, psal ve své seminární práci Václav Kupka.113 Graficky též naznačil, jak architekt propočítal zasazení a spojení starší chrámové stavby s novými objekty rezidencí. Věnujme však pozornost interiérům obou rezidencí. Přízemí jižní budovy bylo určeno jako byt s pohostinkami představeného, od roku 1709 převora. Do pěti místností se vstupuje z chodby probíhající celým přízemím. Má klášterní klenbu a je osvětlena okny zasazenými do zadního, východního průčelí budovy. Současně s rezidencí byl kolmo k ní vybudován jednopatrový trakt s hospodářským zázemím v přízemí; stavbou

112 Richter, Václav: Náčrt činnosti Domenica Martinelliho na Moravě. In: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university. F, 12, 1963, č. 7, s. 49 – 88. 113 Kupka, Václav: K stavebním dějinám premonstrátského letního sídla na Kopečku u Olomouce. In: Sborník Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. 62(3), 1973, s. 142 – 149. 53

tohoto traktu, krytého průčelím rezidence, vznikl mezi ním a chrámem malý dvůr. Schodištěm se vystupuje do patra, opět děleného na dlouhou chodbu se vstupy do po- hostinek, ale také do slavnostních sálů v patře přední rezidence. Ze sálu přiléhajícího k chrámu je možný výstup na chrámovou kruchtu. Tento sál byl v minulosti refektářem, se stropem zdobeným štukou a freskou; vše vzalo za své nedostatečnou údržbou po roce 1785 a zřícením stropu po roce 1960. Jedinou výzdobou sálu je šest rozměrných pláten, portrétů některých hradiských opatů, patrně pozůstatek početnějšího souboru; malíř není znám. Menší místností, která sloužila k přípravě občerstvení a jídla se projde do druhé- ho přijímacího sálu. Jeho čtyři stěny jsou celé potaženy plátny, imitujícími gobelíny. Kolem roku 1730 namaloval na plátna Pavel Troger výjevy z dějin první kaple, posta- vené Janem Andrýskem; sál se proto označuje jeho jménem. Na ploché klenbě je upev- něna rozměrná olejomalba, dílo Jana Kryštofa Handkeho, údajně z roku 1737; zobrazuje sv. Norberta pod křížem, klášter Hradisko a Matku Boží uctívanou ve zdejším chrámu. Pozornosti si zaslouží i mobiliář: rokoková kamna, čalouněné intarzované sedací sou- pravy a komoda. Se sálem sousedí dvě místnosti, obě se samostatnými vchody; sloužily opatům jako byt během jejich letních návštěv. 13. listopadu 1784 zde zemřel Pavel Ferdinand Václavík, poslední, v pořadí 56. opat kláštera Hradiska. Oba rohové pokoje s výhledem do tří světových stran tvoří závěr jižní rezidence, zpevněné v suterénu mohutným soklem se dvěma zaklenutými, otevřenými průjezdy. V severní rezidenci, určené pro zdejší kaplany, převažují v přízemí i v patře sa- mostatné ubikace s průčelními okny a chodbou s klášterní klenbou, osvětlenou okny do dvorní části. Tato rezidence byla však napojena ve svém severním zakončení na starou klášterní budovu z roku 1684 krátkým lomeně pokračujícím traktem. V tomto traktu byl patrně v přízemí refektář a v patře pak domácí kaple mariánského zasvěcení; svědčí o tom freska na její klenbě, rámovaná štukou, autorství možno připsat Handkemu, který na Svatém Kopečku pracoval v 30. letech 18. století, a takřka shodný motiv – koruno- vání Panny Marie vytvořil později na klenbě sálu šternberského augustiniánského kláš- tera. Přepažením těchto prostor došlo později k vytvoření samostatných pokojů. Přístavbou rezidencí byla zvýrazněna vlastní chrámová stavba; šíře průčelí všech tří staveb – 95 metrů – odpovídá šíři každé ze čtyř křídel mateřského kláštera na Hra- disku. Obdiv architektonickému řešení, monumentalitě a zasazení stavby do krajiny vyjadřují historikové umění, poetové se klaní svými verši její kráse a půvabu. Zemědělský nikoli klášterní charakter měla pátá stavba svatokopecká – hradiský hospodářský dvůr; na jeho dochovaném základním kameni je vyryt letopočet 1744. Vý- nosy z nových pozemků, získaných klučením okolních lesních porostů měly přispět ke krytí nových potřeb kláštera Hradiska i svatokopeckého převorství. Již v předchozích letech měli premonstráti zisky z výnosů statků Konice a Strážisko na Prostějovsku, za- koupených v roce 1699, i ze statků Hrochův Týnec a Trojanovice v Čechách, darova- ných premonstrátům v roce 1705 baronem Janem Václavem Zellerem z Rožmitálu. Hospodářský dvůr sloužil premonstrátům čtyřicet let, do zrušení opatství na Hradisku v roce 1784. O čtyři roky později bylo 144 měřic pozemků parcelováno pro 12 novousedlíků – familiantů. Správa státních statků si ponechala dvůr s 48 měřicemi polí, poutnímu domu bylo přiděleno 24 měřic. O dalších majitelích hradiského panství – Filipu Ludvíku Saint Genois, Janu knížeti Lichtenštejnovi pojednal v drobné publikaci František Šmíd. Pracovníci památkového ústavu v Olomouci, kteří spravovali objekt dvora od roku 1975, řešili mnoho problémů s jeho opravami a využitím. Mezitím došlo 54

k zřícení barokní stodoly. Rekonstrukce statku skončila až v roce 2000.114 Hospodářský dvůr je přízemní budova s půdorysem ve tvaru „L“. Ve vysoké mansardové střeše s po- lovalbami je několik vikýřů. Vnitřní prostory s valenými a klášterními klenbami se po- dařilo částečně upravit do někdejší podoby. Materiál ke všem svým stavbám získávali premonstráti z několika lokalit. Mra- mor ke kamenickým pracím se lámal jihozápadně od Kroměříže u Cetechovic, pískovec pak v lomech u Maletína na Zábřežsku. Cihly a střešní krytina produkovala klášterní cihelna v Droždíně; je připomínána v roce 1669 v urbáři dolního panství kláštera Hra- diska. Za dobu trvání poutního místa na Svatém Kopečku se vystřídalo v klášterních budovách mnoho generací kněží. Byli mezi nimi kronikáři, kteří zaznamenali dějiny tohoto místa: Slezan Michael Siebenaichrer (1642 – 1680), Moravan Tadeáš Schrabal (1693 – 1766), olomoucký rodák Bernard Wancke (1651 – 1714), Petr Šíma z Brna (1730 – 1794), který po zrušení svatokopeckého převorství zde psal své paměti. S vý- tvarnými umělci po několik let spolupracoval uměnímilovný zdejší převor Augustin Gruber (1673 – 1730); navrhoval jim biblické náměty pro fresky a obrazy. Třeba se zmínit také o Dionýsu Straussovi z Moravské Třebové (1660 – 1720), který se v Benát- kách školil v malířském umění. Velký byl počet těch kněží, kteří se věnovali hudbě: jako skladatel hanáckých oper se proslavil Mořic Bulín z Uherského Hradiště (1744 – 1785), jiní působili na svatokopeckém kůru jako varhaníci (P. Adalbert, P. Arnold Sie- gert aj.). Nelze jmenovat všechny opaty hradiské kanonie, kteří se zasloužili o stavbu ny- nější svatokopecké baziliky a klášterních budov. Vynakládali značné prostředky, aby k výzdobě interiérů získali přední umělce. Od vzniku poutní kaple až do zrušení převor- ství jich bylo patnáct.115 Nutno se zmínit o dvou, jejichž zásluhou byly stavby realizo- vány: o Aleši Worstiovi (1641 – 1679) a o velkorysém a uměnímilovném Norbertu II. Želeckém z Počenic (1649 – 1709); sám dbal o vzdělávání kleriků, za jeho působení jich třináct dosáhlo hodnosti doktora teologie. V letech 1714 – 1784 dovršili čtyři opati slávu poutního místa. Dali podnět k velkým oslavám stého výročí jeho vzniku a ke ko- runovaci votivního obrazu v roce 1732, ale také k oslavám padesátého výročí této pocty v roce 1782. Jmenovitě to byli: Benedikt II. Bönisch (1656 – 1721), Robert II. Sancius (1672 – 1732), Norbert II. Umlauf (1688 – 1741) a Pavel Ferdinand Václavík (1700 – 1784). K úpadku poutního místa a viditelnému chátrání všech objektů došlo v letech 1785 – 1846, kdy bez dotací na opravy a údržbu se zde střídali diecézní kněží. V roce 1846 se ujímají správy Svatého Kopečka premonstráti z pražského Strahova, a až do přítomnosti, s výjimkou let 1950 – 1990, se věnují obnově místa proslulého duchovními a uměleckými hodnotami.“

114 Šimáčková, Eva: V letošním roce … In: Památkový ústav v Olomouci, výroční zpráva 2000. Olo- mouc, 2001, s. 26. 115 Čermák, Dominik, K.: Premonstráti v Čechách a na Moravě. Praha 1877, Svatá Hora čili Mons Prae- monstratus u Olomouce na Moravě. S. 491 – 496. 55

PADESÁTÝ A PADESÁTÝ PRVÝ PREMONSTRÁTSKÝ OPAT

Dne 21. 5. 1671 byl padesátým premonstrátským opatem na Klášterním Hradis- ku zvolen ALEXIUS WORSTIUS (1671 – 1679) z Löwenthalu ve Slezsku, kde se narodil roku 1641. Opat Worstius především nesl tíhu výstavby nového barokního chrámu na Sva- tém Kopečku u Olomouce, který se mu podařilo do svého úmrtí dostavět.116 V roce 1679 postavil starou rezidenci na Svatém Kopečku. Roku 1659 byla na Hradisku započata novostavba konventního kostela „Nane- bevzetí P. Marie“, který byl vysvěcen 25. 10. 1676 biskupem Karlem Liechtenštejnem- Kastelkornem. K roku 1666 byla postavena zvonice, kaple sv. Kříže a kaple P. M. Bolestné s mausoleem. Avšak v létech 1674 – 1675 opat Worstius nechal konventní kostel rozší- řit o nový chórový závěr a vyzdobit ho freskami. Pod věží byla postavena kaple sv. Kří- že pro ostatky zakladatelů. Na východní straně konventního kostela byl přistaven mo- numentální volutový štít a nová sakristie. Do konventního kostela opat Worstius nechal zhotovit dva boční oltáře, roku 1675 sv. Augustina a roku 1676 sv. Josefa Pěstouna. Na podlahu kostela nechal položit novou mramorovou bílo – červenou dlažbu. Před hlavní oltář nechal vybudovat kryptu konventuálů, kde byli později pohřbeni opati Želecký a Wancke. Opat Worstius také podstatně rozšířil klášterní zahradu, kterou nechal osázet různorodým stromovím. V roce 1674 postavil nový farní kostel ve Vřesovicích. V letech 1678 – 1679 směnil s městem Olomoucí tzv. Žerotínský dům a dům sousedící u kláštera dominikánů za tzv. starou radnici na olomouckém Předhradí, a při- koupil k tomuto objektu ještě sousedící dům po zemřelém Blažeji Kappelmeierovi.117 Z tohoto období známe jmenovité obsazení hradiského kláštera v r. 1675. To tvořilo: Z počtu 35 řádových kanovníků bylo 13 Slezanů, 12 Moravanů, 3 Češi, 2 Olo- moučané, 2 Ratibořští, po jednom Vídeňanu, Opavanu a Brňanu. Z 13 kleriků byli dva Češi, čtyři Olomoučané, jeden Vídeňan, pět Moravanů a jeden Slezan. Laikové byli čtyři: dva Slezané, jeden Moravan a jeden Švýcar. Celkem bylo na Hradisku 52 přísluš- níků premonstrátského řádu včetně kleriků a laiků. V roce 1675 bylo tedy na Hradisku 39 Slovanů, 3 Němci a 10 osob udalo jako svou národnost příslušnost k městu, aniž uvedli, jaký mají mateřský jazyk.118 Opat Alexej Worstius začal také stavět nový barokní konvent; ale položil jen zá- klady neboť dne 25. 7. 1679 zemřel v lázních v Teplicích v Čechách. Proto byl pohřben v Doxanech, ale opatovou srdce bylo pohřbeno v olověné schránce na Hradisku. Později byly pozůstatky opata Worstia pohřbeny po druhé – dne 20. 9. 1696 do krypty na Sva- tém Kopečku.119 Ve stavbě nového konventu následovala přestávka sedm let.

116 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006, str. 110. 117 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 84. 118 Siebenaicher, P., Michal: Historica Relatio de conditoribus, primo arcis deinde monastery gradicensis, 1676, Moravský zemský archiv v Brně, E55, č. 37. 119 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště, 2011, s. 11. 56

Padesátým prvým premonstrátským opatem byl dne 11. 9. 1679 zvolen 37 hlasy NORBERT ŽELECKÝ rytíř Z POČENIC (1679 – 1709). Byl to Moravan pocházející z Brna. Patřil mezi nejvýznamnější představitele premonstrátského řádu Klášterního Hradiska a byl to on, kdo uvedl premonstráty do právě dostavěného barokního chrámu na Svatém Kopečku. Spolupracoval s představenými ostatních olomouckých církevních řádů a v této činnosti byl pro ostatní vzorem. Tak např. rektor Tovaryšstva Jan Müller v únoru 1695 při potřebě stavebního kamene pro výstavbu vysokoškolských budov požádal opata Norberta Želeckého o povolení těžby lomového kamene na Hradisku, v lokalitě mezi kostelem sv. Štěpána a jihovýchodní věží. Také při zakládání kláštera Voršilek v Olo- mouci na Bělidlech olomoučtí premonstráti podle záznamu v diáři z 3. 9. 1697 darovali kámen na portál kláštera a na sochu sv. Voršily. Při popisu velmi rozsáhlé budovatelské činnosti opata Norberta Želeckého je nutno se blíže věnovat četným dosud obdivovaným památkám, které ještě dnes ukazují na vynikající odkaz tohoto premonstrátského opata. Základní kámen k novému konventu položil opat Želecký z Počenic 26. června 1686. V první etapě byly postaveny všech- ny nejdůležitější části konventu, počínaje Andělským schodištěm, ambitem, kapitulní kaplí Panny Marie Sněžné, převorstvím a refektářem.120 Počátek stavby nového barok- ního konventu se uskutečnil podle návrhu císařského architekta Giovanniho Pietra Ten- cally, stavitelem byl Matěj Partsch z Kroměříže. Nejdříve byl postaven konventní kostel, pak výstavba pokračovala severním směrem, a roku 1691 dosáhla letní refektář (kamenný portál zhotovoval kameník Ondřej Alia, na stavbě pracovali kameníci Václav Schüller a jistý Mates, asi Mathias Ultrich). Novostavba klášterního kostela se uskutečnila v létech 1659 – 1676. Dne 25. 10. 1676 byl vysvěcen biskupem Karlem Lichtenštejnem – Kastelkornem dostavěný kon- ventní kostel Nanebevzetí Panny Marie. K němu později byl připojen projekt klášterní novostavby.121 Roku 1710 byl centrální konventní kostel Nanebevzetí P. Marie vymalo- ván znojemským malířem J. Fissé. Z maleb Jana Michaela Fissého se dochovala freska na klenbě staré sakristie zobrazující Abrahamovu oběť Izáka.122 Olomoucký malíř Antonín Lublinský byl autorem čtyř nových oltářních obrazů sv. Štěpána, sv. Norberta, sv. Augustina a sv. Josefa Pěstouna. Dekorativní nástěnné fresky provedl severoitalský malíř Giussepe Bragaglia, který byl také autorem deskové- ho obrazu na hlavním oltáři.123 Avšak během dalších sedmdesátých let sedmnáctého století a pak po následující desetiletí opat Norbert Želecký pokračoval ve stavbě konventu, hlavně částí navazujících na konventní kostel. Roku 1686 podle projektu Giovanni Pietro Tencally začal klášterní novostavbu stavět zednický mistr z Kroměříže Matyáš Porst. (Projekt je zachován v Grimmovské sbírce.) Vídeňský architekt Tencalla je představitelem tzv. špitální architektury: půdo- rysná kvadratická konfigurace je rozdělena dvěma základními osami, ideové centrum je v křížení těchto os, tam je kaple s věžičkou. Na Hradisku byla chrámová fasáda vtažena do osy průčelí, – poprvé zde toto použito v Zaalpí, pak v Einsiefeldu, St. Gallen, u ví- deňských salesiánek, Klosterneuburgu, a v Pilgramových projektech. Projekt centrální

120 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště, 2011, s. 26. 121 Kroupa, Jiří: : Ikonologie architektury ve 20. a 30. létech 18. století, Sborník Historická Olomouc X, Olomouc 1995, s. 53 – 62. 122 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště, 2011, s. 35. 123 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště, 2011, s. 15. 57

věže je nejčastěji připisován Oedtlovi, ale Johann Mathias jako zkušený pak stavěl věž u sv. Tomáše v Brně. Centrem kláštera je věž, kostel je v ose pravoúhlé disposice. Podle původního projektu základní ikonografickou konfigurací je motiv slunce (hlavní pozla- cená věž, kolem ní paprsky, – chrámová loď, knihovna, kapitulní síň) – symbolika círk- ve, řeholního života, a vzdělání. Do roku 1694 bylo postaveno první zadní nádvoří s křídly konventu. Brněnský mistr Johann Mathis (Mathias) roku 1697 dokončil severovýchodní věž „subpriorovu“, nebo také nazývanou „priorovou“ věží, a také hlavní schodiště, později nazývané „An- dělské schody“, které bylo vyzdobeno nizozemským malířem van den Nypoortem a italským štukatérem Baldassarem Fontanou. Bylo rozestavěno druhé zadní nádvoří, místo kaple P. Marie Sněžné byla postavena nová kapitulní síň s ambitem kolem studny. V krátkém mezidobí práce vedl olomoucký zednický mistr Adam Glöckl. Do roku 1702 byl dokončen konvent (na poradách přítomni: Mathias, Oedtl, Domenico Martinelli). Revise původního Tencallova projektu po roce 1704 je připiso- vaná nové koncepci Domenica Martinelliho a Christiana Alexandra Oedtla. Výstavbu rozsáhlého klášterního komplexu Hradisko, která byla zahájena roku 1686, po roce 1694 pokračovali Glöckl, Mathis a Oedtl. Tencallovy architektonické plány doplnil Domenico Martinelli,124 který se do dějin Klášterního Hradiska výrazně zapsal svými stavebními aktivitami: dokončením stavby konventního kostela Nanebevzetí Panny Ma- rie, výstavbou a uměleckou výzdobou „Andělských schodů“ a dokončením stavby cent- rální hlavní věže Hradiska v létech 1702 – 1705125. Nová hlavní věž konventního kostela, která byla postavena v létech 1695 – 1697, měla na svém vrcholu makovici, do které byly dne 4. června 1697 uloženy pa- mětní zápisy, rozličné svátostiny a předměty, mající ochranný vliv před přírodními ka- tastrofami. Makovice po hermetickém uzavření a pozlacení byla dne 16. října 1995 de- finitivně usazena na vrchol věže. Ústřední věž je i na původním Tencallově projektu. Avšak roku 1694 na projektu Chr. Al. Oedtla má věž osmiboké zakončení. Naopak na projektu Johanna Matthiase má čtyřboké zakončení. Hlavní centrální věž byla dostavěna roku 1697, v přízemí měla portál a vstup do konventu. Na věži, kterou roku 1697 pokryl měděným plechem mědikovec Jan Jiří Stric- ker, se nacházely troje sluneční hodiny zdobené figurálními freskami. Na východní straně horologium ukazovalo čas dopoledne, na jižní po celý den a na severní jen po část dne. Na východní straně věže, obrácené k poutnímu kostelu na Svatém Kopečku, byla namalována Panna Marie svatokopecká, k níž se uchylovaly ovečky u každé z hodin číselníku. Na jižní straně, nad vstupním portálem do konventu, byl namalován zakladatel řádu sv. Norbert s monstrancí a patron kláštera sv. Štěpán. Na severní straně, obrácené do konventní zahrady, byl zobrazen sv. Viktor v oblacích, který před bouřemi svým stínem chránil na zemi kvetoucí rostliny.126 V červenci roku 1704 byla báň ze staré věže konventního kostela přenesena do Konice. Roku 1751 při přípravě oslav 600. výročí příchodu premonstrátů na Hradisko, současně s výzdobou, došlo k obnově makovice porušené vlivem povětrnostních vlivů, vyměněn její obsah; a na vrchol hrotnice umístěn obrysový obraz patrona kanonie

124 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006, str. 112. 125 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006, str. 115. 126 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko, Uherské Hradiště, 2011, s. 30 – 31. 58

sv. Štěpána.127 Prostřední centrální věž také sloužívala premonstrátům za hvězdářskou observatoř. V té době nejvýznačnější sakrální prostory Hradiska byly: kostel Nanebevzetí Panny Marie, kaple sv. Štěpána, kaple sv. Kříže (s proslulým mausoleem zakladatelů) a také nová kapitulní kaple. Za vedení premonstrátské kanonie na Hradisku opatem Norbertem Želeckým došlo k požáru v sousedním hospodářském dvoře, kde shořela zásoba sena a slámy. Oheň se přenesl na starou prelaturu krytou šindelem, a zničil celou prelaturu. Opatství vyhořelo 31. října 1705.128 Opat musel být ubytován ve městě v rezidenci svého synov- ce kanovníka Jana Želeckého z Počenic.129 Chybně se udává, že prý při požáru shořely obrazy od Ant. v. Dyka, Rubense, Lublinského, P. Veronese atd.“130 v ceně 12.000 zla- tých, darované roku 1700 světícím biskupem ze Schröffelsheimu.131 Na Svatém Kopečku opat Norbert Želecký postavil hospic pro kaplany, špitální dům pro chudé a úhlednou hospodu pro poutníky.132 Také roku 1705 ráno na svátek sv. Michala vyhořel hostinec na Svatém Kopečku, přitom uhořelo přes 100 osob. V roce 1706 opat, převor a celý konvent kláštera Hradiska uzavírají s purkmis- trem a radou města Olomouce smlouvu o lovení ryb městskými poddanými v Mlýn- ském náhoně mezi mlýny v Hynkově a Horce.133 Opat Norbert Želecký z Počenic zemřel 3. 4. 1709.

NOVÁ KAPITULNÍ KAPLE PANNY MARIE SNĚŽNÉ

Nová kapitulní kaple134 byla umístěna v přízemí v severní části spojovacího křídla konventu, jižní stranou k Andělskému schodišti (tehdy hlavnímu), při západní straně Rajského dvora se studnou. (Původní stará kapitulní kaple stávala v místě studny na druhém zadním nádvoří, byla zasvěcena Panně Marii Sněžné a byla zbořena roku 1692 právě za opata Norberta Želeckého z Počenic.) Nad novou kapitulní kaplí původně byla ohřívárna, později zimní refektář. Or- namentální štuky v zimním refektáři zhotovil olomoucký sochař Franz Leblas. 11. květ- na 1696 jakýsi malíř Andreas začal malovat fresky do rámů v kapitulní kapli.135 Začal na nižších místech a „pokud budou uznány za dobré, provede i ostatní“. Příjmení An- drease není známo, dle Cerroniho byl ze Svitav. (V té době na Moravě pracovali: An- drea Lanzani 1639 – 1712, autor fresek na zámku ve Slavkově. V Olomouci Andreas – Ondřej Seitz, olomoucký cechovní mistr, zemřel 1731 ve věku 68 let. Jakýsi malíř An-

127 Burian, Václav: Neobvyklá solemnita Kláštera Hradiska – Vojenské nemocnice v Olomouci 24. září 1995. Vlastivědný věstník moravský, roč. XLVIII., 1996, seš. 2., s. 179 – 183. 128 Ze zápisů v matrikách (Kelt/2), str. 199 – 225. 129 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006, str. 116. 130 Farní věstník: Klášter Hradisko., ročník VII, číslo 8, z 13. 10. 1935, Olomouc. 131 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006, str. 118. 132 Durych, Jaroslav: Kronika voj. nemocnice, rukopis, 1925, VN Olomouc, str. 5. 133 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 84. 134 Mlčák, Leoš: K umělecké výzdobě kapitulní kaple na Hradisku, str. 69 – 73. 135 Deník kanonie z roku 1701, sig. 208-II-10, fol. 133 ab, excerpce J. Prucka: v r. 1701 byla kapitulní kaple Panny Marie Sněžné zařazena mezi kostely a kaple, jejichž návštěvou mohly být získány pl- nohodnotné odpustky Svatého roku. 59

dreas dne l. března 1701 vystoupil s převorem na novou věž, aby zakreslil místa v okolí konventu, což před ním nedostatečně učinil konventní malíř Dionýs Strauss.) Popis kaple: Portál z umělého červeného mramoru od Fontany je ozdoben dvě- ma andílky. Levý andílek ukazuje na vstupující návštěvníky, pravý andílek rukou po- zvedá jejich mysl k nebi. Ornamentální motiv je tvořen širokou stuhou převázaných akantových listů a ukončen stylizovanou premonstrátskou lilií. Klenba kaple je pokryta ornamentálním a figurálním štukovým dekorem. Vrchol klenby tvoří dvě štuková zrca- dla a dvě další, která jsou viditelná jen polovinou. Malby pravděpodobně souvisely s mariánským kultem. Další čtyři medailóny jsou na středních nábězích klenby. Vše vymaloval malíř Andreas. Ústředním námětem je soubor personifikovaných ctností, vymodelovaných na šesti lunetách, – alegorické podoby žen s atributy a malovanými latinskými nápisy. Na jižní straně je osmicípá hvězda (adventní, vztahující se k narození Ježíše v Betlémě), na severní straně je šesticípá hvězda (mariánská, mořská, „Stella ma- ris“, symbol útočiště, naděje v bouřích a nejistotách). Figurální personifikace ctností jsou v dolní části doplněny mušlemi s vavřínovým festonem. (Symbolika mušle: tradič- ní symbol Panny Marie; o mušli se věřilo, že byla panensky oplodněna kapkou rosy a ukrývá perlu, tedy božského Syna.) Ikonografie Neposkvrněného početí Panny Marie je doplněna čtyřmi kardinálními ctnostmi: Caritas, Veritas, Fortitudo, Pietas. Doplněny jsou dalšími ctnostmi. Justitia – spravedlnost, má perly ve vlasech a drží žezlo a váhy. Fortitudo – statečnost, má na hlavě přilbu a atributy lva a přeražený sloup Samsonův. Prudentia – obezřetnost, má trojúhelníkovou svatozář, znamení to boží krásy, moudrosti a spravedlnosti, atributy: hořící lampu a hada (podle Matoušova evangelia „Hle já vás posílám jako ovce mezi vlky, buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ Temperantia – mírnost, má na hlavě korunu a žezlo (symbol autority moci) ovinuté věncem z růží (znamení vítězné triumfující lásky) s levou rukou, položenou na srdci. Castitas – čistota, na hlavě očistný vavřínový věnec a objímá jednorožce (ten svým rohem čistí vody otrávené hadem, – mystický předobraz Krista. Jednorožec usne jen na klíně čisté panny, – atribut neposkvrněné čistoty.). Šestá ctnost má kolem hlavy hvězd- natou svatozář, na předloktí pravé ruky si přidržuje rovnou trubku, ovinutou bílou lilií (Římané odvozovali původ lilie od bohyně Junony, od její kapky mléka dopadlé na zem), – symbol mariánské čistoty, trubka je atributem slávy (Římané rovnou římskou tubu s konickou rourou a trychtýřovitým roztrubem užívali jako hlavní signalizační ná- stroj pěchoty v legiích). Pod štukovými zrcadly a medailóny je stáčený akantový ornament s andílky a ovocnými festony. Při třech oknech kaple od jihu jsou ctnosti: Temperantia, Fortitudo, Justitia. Na protější straně: Prudentia, Fáma, Castitas. Roku 1720 podal převor Norbert Umlauf návrh na nový oltář, avšak opat Bö- nisch neměl peníze. Nakonec se sehnalo nutných 300 zlatých od těšetického faráře, hra- diského konventuála, Hyacinta Přepického. (150 pro Fontanu, druhá polovina pro zlat- níka, kameníka a zedníka a na zaplacení tabernákula). R. 1725 opat Robert Sancius nechal oltář ozdobit mramorářem z Vídně Janem Hagenmüllerem za 60 zlatých. Téhož roku byl zhotoven vstupní portál z umělého mramoru, v nadstavci zdobený figurálním štukem za 40 zlatých, věnovaných Přepickým, tehdy farářem v Cholině. Zasvěcení nové kapitulní kaple Panně Marii Sněžné se konalo na její svátek dne 3. srpna 1699. Avšak ještě v roce 1700 kaple sloužila jako sakristie. 60

Nejstarší zachovaný plán kaple je z roku 1784 od Josefa Aloise Stabla, který ho narýsoval po zrušení kláštera. Navrhl disposiční změny pro Generální seminář: tři okna, obrácená do prvního konventního nádvoří, oltář na jižní straně a jediný vstup proti střednímu oknu. Pro Generální seminář měla kaple sloužit jako ložnice seminaristů. Za Vojenské nemocnice byly nástěnné malby zalíčeny, kaple předělena příčkou. Poslední využití kaple bylo jako nemocniční kantýna a gynekologická ambulance, nyní slouží jako pracovna primáře rehabilitačního oddělení.

ANDĚLSKÉ SCHODY

Novou kapitulní kapli se zimním refektářem a zároveň s kostelem Nanebevzetí Panny Marie spojovalo dohromady dvojramenné monumentální schodiště, které v té době nemělo nikdy jinde obdoby. Bylo postaveno jako druhá reprezentativní část konventu, navazující na příčný dvoutrakt, spojující původní konvent s kostelem Nanebevze- tí Panny Marie. Příčný dvoutrakt uzavírá dvě malá zadní konventní nádvoří. A právě do jižní třetiny křídla je vestavěno monumentální dvouramenné schodiště136, které vede k levému střednímu spojovacímu křídlu. V přilehlém prostoru v přízemí byla kapitulní kaple, nad ní v prvním patře zimní refektář. Autory architektury všech těchto míst byli pravděpodobně Giovanni Pietro Tencalla a Domenico Martinelli. Ornamentální a plastickou výzdobu schodiště vytvořil lombardský sochař Bal- dassare Fontana. Jeho tvorba v té době nemá srovnání na celé Moravě. Narodil se 26. 6. 1661 v Chiasso, zemřel tamtéž dne 6. 10. 1733. Italský štukatér, dekoratér a figuralista z Chiassa v jižním Švýcarsku byl žákem štukatérů Agostino da Silvy, Giana Pietro Li- roniho a Battisty Barberiniho. Z pobytu v Římě se u něho projevuje vliv Berniniho. Na Moravu byl povolán roku 1688 biskupem Karlem z Lichtenštejna-Kastelkorna. Štukami vyzdobil Sallu terrenu v rezidenci v zámku v Kroměříži. Na Klášterním Hradisku jsou jeho dílem štuky na Andělských schodech, v konventní kapitulní kapli (1692) a v prelatuře. Také pracoval v Šebetově (rezidence 1694 – 95), Sv. Kopečku, Olomouci, Vyškově (kaple sv. Otýlie), Uherčicích a na Velehradě. Popis figurálních štuk vytvořených Baldassare Fontanou v roce 1688 na Anděl- ských schodech: na stropě je alegorická mariánská scéna: vysoký kruhový štukový reli- éf, kde jsou vymodelovány tři ženské postavy držící mušle. První nejmladší s růžemi ve vlasech má mušli zavřenou. Druhá pozvedá rozevírající mušli k symbolu Nejsvětější Trojice. Nejstarší třetí drží rozevřenou mušli s perlou. První je bosá, nejstarší má sandá- ly. Nohy prostřední jsou zahaleny oblaky. (V antice perla vzniká zásahem blesku do otevřené mušle. Ale perla roste v uzavřené tmavé mušli. Podle sv. Klementa Alexandrijského perla symbolizuje „lo- gos“, tedy Boží slovo, které sestoupilo z nebe a narodilo se z Marie Panny.) Ve čtyřech rozích jsou personifikace čtyř hlavních ctností. Plastické rámy čtyř ctností mají hruškovitou formu. Jsou svázány bohatým věncem ve tvaru kvadrilobu. Caritas, to jest Láska, mladá žena s hořícím srdcem, kterou provází anděl s rohem hojnosti, pod jejich nohama je delfín jako znamení spásy. Veritas, to jest Pravda, která má na hrudi zářící slunce, v ruce zrcadlo, které věrně odráží skutečnost. Fortitudo, to jest Statečnost, jež je oblečená do římské zbroje a stojí před tradičním atributem sloupu, drží

136 Mlčák, Leoš: K ikonografii malířské a plastické výzdoby Andělských schodů bývalého premonstrát- ského konventu na Hradisku u Olomouce, Střední Morava, č. 2, 1996, s. 19 – 25. 61

v ruce olivovou ratolest a Kristovu trnovou korunu s kopím, kterým byl probodnut Kris- tův bok. Pietas, to jest Obětavost, zde mladá žena nese hnízdo, v němž labuť krmí svá mláďata. Také boční stěny mají štukové rámy: nahoře s andílky a mušlemi. Štukový rám na čelní stěně má tetragram hebrejského posvátného božího jména JHVH. Závěsné obrazy na Andělském schodišti maloval nizozemský malíř Justus van den Nypoort, vše v létech 1692 – 1696. Nypoort na Hradisku také maloval obrazy – podobizny zakladatelů kláštera Oty I. a jeho manželky Eufémie, určené pro zimní refek- tář. Roku 1693 převor Bernard Wancke od něho zakoupil více obrazů. Andělské schody byly osazeny Nypoortovými obrazy v roce 1696 a zároveň byly objednány sochy andělů u Michaela Mandíka. Olejomalba na čelní stěně je „Apoteóza Nejsvětější Trojice“. Původně autorství tohoto obrazu, dříve nazývaného „Sv. Augustin“, bylo připisováno Antonínu Lublin- skému (1636 – 1690), malíři, klerikovi, žákovi Škréty, prvnímu učiteli Strausse; ale Lublinský zemřel 24. 12. 1690. Další autorství obrazu, tentokrát popisované jako „Sní- mání Ježíše z kříže“, bylo Burianem připisováno Dionýsiu Straussovi, ale ten byl roku 1693 na čtyřletém pobytu v Itálii, vrátil se až na podzim roku 1694. Olejomalba na čelní stěně Andělských schodů má ve středu obrazu diagonálně umístěný kříž s ukřižovaným Kristem, je nesen pěti anděly. Po pravé straně kříže je Bůh Otec, pravou rukou ukazuje na obětovaného Krista, levou na muže v pravém dolním rohu, nesoucího desku s latin- ským nápisem: „SIT/VOBISCUM/GRATIA/MISERICORDIA/PAX(A)DEOPATRE/ET/CHRISTO IESU/FILIO PATRIS/IN VERITATE/ET/SPIRITUI(!)SANCTE(!)“ (Buď s vámi milost, milosrdenství, pokoj od Boha Otce a Ježíše Krista, syna Otcova, vpravdě a Duchu svatém. = Připomínka hlavních ctností v nápise je parafrází třetího verše 2. listu apoštola Jana.) V horní části nad štukovým rámem je plastický symbol starozákonního boha s nevyslovitelným jménem JAHVE. O nezvěstných obrazech na bočních stranách schodiště nic nevíme. Ale podle záznamů na Andělských schodech maloval také Ital Giuseppe Braghalia a svitavský malíř Ondřej.

POVĚST O ZJEVENÍ ANDĚLŮ NA KONVENTNÍM SCHODIŠTI

Tomuto konventnímu schodišti se začalo říkat podle nedochovaných soch andělů „Andělské schody“. V diářích Hradiska je doloženo, že sochy byly opatem zadány dne 7. července 1693 znojemskému sochaři Michaelu Mandíkovi. Měly být z borotínského kamene, ale roku 1693 Mandík spolu s kameníkem a priorem našli na Sv. Kopečku vodní pramen a vhodnější kámen u Domašova. Mandík zemřel chudý dne 15. 5. 1694 na panství hraběte Salma v Tovačově. Podle pověsti „Andělské schody“ byly pojmenovány tak proto, že se na schodech zjevili andělé. Zjevili se hloučku starých sešlých lidí, nuzně oděných, kteří právě v modlitbách prosili o Boží smilování, milosrdenství, odpuštění hříchů a lehkou cestu na nebe k Božímu trůnu, aby mohli velebit Boha bez strádání, hladu a zimy. Ti andělé byli tři mladíci oblečení do sněhobílých říz, představili se jako strážní andělé premon- strátské kanonie na Klášterním Hradisku, kteří byli na nejkrásnější schodiště vysláni Pannou Marií. Prý, aby byly vyslyšeny prosby těch, kteří se modlí s čistou duší, věří 62

v Boha, klaní se mu a doufají v jeho dobrotu. Andělé z třinácti ubohých žebráků vybrali jedenáct, které odnesli s sebou v zářící světelné kouli někam vzhůru na nebe. Dva starci z těch třinácti, kteří neměli čistou duši, usnuli u paty schodiště a druhý den ráno své zjevení andělů líčili příchozím premonstrátům. Po jedenácti těch nejchudších Olomou- čanů se prý slehla zem, nikdo je již nikdy ani nezahlédl. Proto podle zjevení tří strážných andělů Klášterního Hradiska se hned od počát- ku těm schodům říká „Andělské“. Nejstarší pamětníci vždy říkali, že na připravených podstavcích pro sochy andělů nikdy žádné sochy nestály, prý sochař zemřel dřív, než stačil sochy vytesat. Avšak mezi těmi nejstaršími pamětníky se také vždy šeptalo, že na tom schodišti je možno zaslechnout libý, melodický, tajemný zpěv, který slyší jedině ten, kdo se nedá ničím pokořit. Avšak velebný zpěv andělských chórů na andělských schodech prý také vždy zaslechli premonstráti při úmrtí řádového bratra. Při vyprávění o andělských schodech si musíme připomenout velmi důležitou okolnost. Mariánská úcta premonstrátů byla po celou dobu jejich existence zcela mimo- řádná, což lze na Klášterním Hradisku dokázat na každém kroku. V konventním kostele Nanebevzetí Panny Marie, v poutním kostele – bazilice Navštívení Panny Marie na Sva- tém Kopečku, v kapitulní kapli, nebo na hlavním oltáři konventního kostela, kde je zobrazena Panna Maria Zellská. Opat Bönisch postavil roku 1717 – 1718 centrální mariánskou kapli na Svatém Kopečku. Předtím byla založena kongregace Jména Panny Marie. Podobná kongregace byla založena v Hrochově Týnci premonstrátským provizorem Zikmundem Bartoděj- ským. Opati Norbert Želecký a Bernard Wancke patřili k mariánskému kultu. Také ma- líř Dionýs Strauss roku 1699 na klenbě lékárny namaloval Pannu Marii Immaculatu, jak Panna Marie šlape na hlavu hada s latinským nápisem: „Non sunt infirmata vestigia mea“ (Mé nohy neochabovaly). Immaculata byla také zobrazena Straussem na obrazech darovaných roku 1695 převorovi Wanckemu a k Novému roku 1696 opatovi Želecké- mu. V roce 1704 Strauss použil motiv Immaculaty na bakalářské teze Julia Arnošta (zde andílek zaostřenou lilií zabíjí raka u Mariiných nohou). Tehdy také byly v oblibě barokní mariánské sloupy se sochou Immaculaty, – pražský staroměstský, i olomoucký na Předhradí, který byl postaven po velkém moru let 1679 – 1680 a pak byl přemístěn do Huzové. Jeho autorem je František Zürnn starší, který byl také na Hradisku autorem náhrobku Oty Sličného a Eufémie. Zhotovil i kašnu v Šebetově roku 1696. Také je autorem sochy Panny Marie v Pavlovičkách, ale bez hada a s čtyřmi tajemstvími Radostného růžence, symbolizovanými čtyřmi růžemi. Opat Norbert Želecký dokončil stavbu budovy konventní a opatřil ji malbami znamenitých mistrů. Nelze opomenout, že pro konventní kostel zakoupil nové varhany 137. Kromě Andělských schodů a kapitulní kaple Panny Marie Sněžné bylo ještě nároč- něji zdobeno převorství a refektář. Převorův pokoj v patře severozápadní nárožní věže je zdoben poprsími Krista a Panny Marie, osmi zlacenými medailony s postavami svět- ců.138 Opat Norbert Želecký proslul jako výtečný a znamenitý hospodář. Vystavěl úhlednou a bohatou knihovnu, v dalších létech ozdobenou štukami, malbami a mramorovou podlahou.

137 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 – 1920. Olomouc, 2006, str. 116. 138 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště, 2011, s. 29. 63

HISTORIE A VÝZDOBA KLÁŠTERNÍ KNIHOVNY

Požár za švédské okupace zničil část knihovny. Zbytek odvezen do Švédska, ale jen část se dostala do Švédska, – ale i tam mnoho knih zničeno požárem v roce 1697 při požáru královského paláce ve Stockholmu. Historii a výzdobu knihovny velmi dobře popisuje současný největší znalec pa- mátek Klášterního Hradiska PhDr. Leoš Mlčák139: „Klášterní knihovna je jeden z nejvýznamnějších interiérů raně barokního konventu. Stavba knihovny byla zahájena 4. června 1696 hloubením základů, stavitelem byl Jan Mathis. Roku 1697 je zaznamenána objednávka mramorových portálů a dlažby z černého a bílého mramoru z biskupských lomů v Četechovicích u Kroměříže. Po pře- stávce (získání konického panství) byly práce obnoveny až roku 1700. Hrubá stavba byla dokončena roku 1701. Místo cihlové klenby byla použita dřevěná konstrukce s nanesením omítky a plastické štukové výzdoby. Roku 1702 se uskutečnily nástěnné malby, zlacení, polychromie. Roku 1704 do- šlo k plastické a malířské výzdobě okenních špalet. Na interiéru pracovali Italové: malíř Inocenzo Christophoro Monti (1644 –1710?) a štukatér Baldassare Fontana (1661 – 1733); Dříve spolu pracovali v Krakově. V důsledku polských válečných událostí se přesunuli na Moravu. Po knihovně Monti pracoval v refektáři na třech teologických ctnostech: Láska, Víra a Naděje. Opat Norbert Želecký oba umělce vydatně podporoval i na jejich dalších akcích (olomoucká kaple sv. Antonína Paduánského na Bělidlech, na rezidenci ve Vřesovicích a ve františkánském klášteře v Uherském Hradišti). Monti byl pohřben ve františkánském klášteře v Kroměříži v březnu 1710. V roce 1705 Dionýsius Strauss nad vchody do knihovny namaloval dva deskové obrazy: portrét opata Norberta Želeckého a jeho rodový znak. U obou vstupních portálů byly umístěny 4 dřevěné sochy. Premonstrát Strauss (1660 – 1720) byl žákem Antonína Martina Lublinského; v létech 1691 – 1694 byl na studijní cestě v Itálii, pak působil jako poradce a autor vý- tvarných návrhů. Byl nejen autorem námětu výzdoby knihovny, ale i na Sv. Kopečku a v Konici. Také navrhoval výzdobu letního refektáře, hodiny na hlavní věži, výzdobu lékárny, reprezentačního sálu na zámku v Konici, kaple Jména P. Marie na Sv. Kopečku (a mnoha jiných). Knihovna byla opravována v létech 1849, 1883, 1898. Restaurace vnitřního vy- zdobení roku 1966 – 1968. (Sochaři: Lenhart, Rozehnal, Tichá. Malíři: Benedík, Terš, Růžička, Polák). Ústřední motiv výzdoby knihovny je apoteóza nejsvětějšího jména Ježíš. Jméno dal Bůh, slovem Boha byl stvořen svět. Komposice nástěnné malby je spojena kompar- sem polychromovaných puttů, ornamenty, římsami a plastickými rámy. Svátek Nejsvětějšího jména Ježíš 14. ledna byl uveden až v roce 1721, ale slaven byl již sto let předtím. Svátek Jména Panny Marie zaveden od 12. září 1683. Tomuto odpovídá freska v ambitu na Svatém Kopečku, zhotovená znojemským malířem Janem Michaelem Fissé (nikoliv Handkem). Středová nástropní malba knihovny má nápis „Discitur verbo sapientia uno“ (Moudrost se učí jedním slovem). Toto slovo je jméno Ježíš, které se od doby Bernarda

139 Mlčák Leoš: K ikonografii malířské a sochařské výzdoby knihovny na Hradisku. Historická Olomouc X., vyd. PU Olomouc 1995, s. 63 – 73. 64

ze Sieny značí trigramem IHS, září na prsou Ježíšovy matky Panny Marie. Figura Krista chybí, byla zničena. Další postava je sv. Jan Křtitel, spojovací článek mezi Starým a Novým zákonem. Dále jsou zde čtyři evangelisté s tradičními atributy, a skupina zá- padních i východních církevních učitelů. Menší nástropní freska je zobrazení sv. Norberta, kterému anděl přináší knihu „Život Kristův je knihou života“. „Ipse erat dux verbi“ (On sám byl vůdcem slova). Te- dy odkaz na reformátorskou a kazatelskou činnost sv. Norberta. Na druhé nástropní fresce Kristus přijímá umučeného prvomučedníka sv. Štěpá- na. „Testimonium perhibuit verbo“ (Svědectví vydal o slově). Tj. připomínka smyslu martyria sv. Štěpána prvomučedníka. Nad prvním vstupním portálem je narození Krista, předpovězené ztělesnění slova. (Návštěvníkům jsem vždy říkal, že to je jediné zobrazení Ježíška, na němž sv. Josef tančí kozáčka.) Nad druhým vstupním portálem je Kristus triumfující, který se stává všem vším. Také je připomenut symbol eucharistie. Uprostřed na jižní straně klenby je ilustrace 11. verše 85. žalmu: „… Misericor- dia et Veritas, obviaverunt sibi, Justitia et Pax osculatae sunt…“ (Vstřícně se setkají se Milosrdenství s Pravdou, Spravedlnost s Pokojem si dají políbení). Justitia a Pax spo- lečně drží miskové váhy a andílek přináší svazek prutů fasces. Dalších osm maleb: Ježíš drží starozákonní desky desatera a knihu nové smlouvy „Lex gratiae“, z které vycházejí paprsky. Křesťané jsou prozářeni oproti modloslu- žebníkům s antickými a pohanskými božstvy (v kryptomotivu je skrčená postava vkom- ponovaná do levé strany Kristova rozevlátého pláště – postava Antikrista podle vysoké- ho čela, špičatého nosu, tělesných deformací a náznaku ocasu). Na vedlejším obrazu je muž s rukou na srdci, který pokořuje tři hlavní lidské neřesti: Pýchu, Lakotu a Žádostivost (personifikovány třemi ženami s odhalenými ňad- ry, zrcadlem, pávem, váčkem s penězi, na kterých sedí žába). Mladík šlape po personi- fikacích a drží v pravé ruce půtky. Je inspirován evangeliem se záložkou tvořenou kří- žem a ukřižovaným Kristem. Na následujícím obrazu je muž ve zbroji a drží štít se znamením pravdy. Slovo „Fiat“ („Staň se“) je počátkem citátu Lukášova evangelia „Fiat mihi secundum verbum tuum“, podle něhož Panna Marie vyjadřuje souhlas s početím Ježíše. U nohou muže je Kupidův luk a šíp (atribut Ameriky), přilba se sloním chobotem (Afrika), miska s hoří- cím kadidlem (Asie). Což asi mělo vyjádřit rozdíly jednotlivých částí v dějinách křes- ťanství. Poslední malba na jižní straně připomíná, že Beránek Boží snímá hříchy světa. Jeho krví je zpečetěna nová smlouva. Na kamenné stéle vlevo dole je jedna z prvních verzí Kristova monogramu. Motiv beránčího roucha. Uprostřed na severní straně: cechovní patron malířů sv. Lukáš maluje podobiznu sedícího Krista, vznášejícího se v oblacích. Putti vytesává obdobnou sochu. Tedy k oslavě Krista přispívá výtvarné umění. Na severní straně jsou postavy dvou píšících evangelistů a postava mladé dívky s dlouhými vlasy a výrazem pokory, na vrcholu je Bůh Otec s knihou. Za zády jednoho evangelisty je anděl se lžící, vyjadřující narážku na citát z Matoušova evangelia: „Nejen chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází v Božích úst.“ Na další malbě je robustní alegorická figura ženy, personifikující církev jako štědrou dárkyni, která drží v pravé vztyčené ruce srdce a levou ruku přidržuje na rameni „cornu copiae“, roh hojnosti přinášený dvěma andílky. Párek k sobě obrácených holubů 65

je atributem lásky a svornosti. Třetí anděl přináší tři lidská srdce, z nichž zatvrzelé je obrostlé trním. Další malba s dvojicí Kristových vyznavačů, vznášejících se nad čtveřicí puttů, usilovně a marně hledá pravdu v otevřených knihách. Na hrudi postav jsou solár- ní znamení pravdy, v jejichž paprscích září trigramy IHS. Poslední malba na severní straně vyjadřuje, jak Bůh Otec s atributem věčnosti, hadem neustále požírajícím svůj ocas, svým gestem zdůrazňuje původ Kristova trigra- mu na své hrudi. Andělé u jeho nohou symbolizují vědecké poznání, které má kořeny v antické filosofii, matematice a astronomii. Atributy Palas Athenae: kopí, štít s hlavou Medusy a sovou, neduševní sférou a zeměměřičským sextantem (trianglem). Čtyři zlacené rohové štukové medailóny jsou Kristovy prefigurace: První zná- zorňuje Samsona, jehož atributy jsou pobořené sloupy a oslí čelist, kterou pobil velké množství Filištínů. Prefigurace Samsonova narození, obřízky, zabití mladého lva a ne- sení městské brány z Gázy na vrchol hory poblíž Chebrónu (paralely Kristova narození, obřízky, potření ďábla a nesení kříže na Golgotu). Druhý medailón, kde opuštěný, ne- mocný a posmívaný Job leží všemi opuštěn na holé slámě, a obrací své oči k Bohu. Jo- bova zkouška víry je předobrazem Kristova bičování. Medailóny na západní straně: starozákonní oběť Abrahámova a Ábelova. Abra- hámova oběť Izáka. Nevinná smrt Ábelova. Dvanáct zlacených medailónů představuje alegorie ctností. Personifikace je vyjádřená mužskými figurami: Mírnost, Přísnost, Na- děje, Obezřetnost, Štědrost, Ušlechtilost, Věrnost, Zdrženlivost, Čistota, Pokora, Síla, Statečnost. Na dvanácti okenních špaletách bylo vymodelováno dvanáct evangelistů a dva- náct izraelských králů, a namalováno čtyřiadvacet starozákonních proroků. Lze identifikovat proroky: Daniela, Ámose, Mojžíše a Davida. Malby doplňuje bohatý akantový ornament a motivy andílků. Starozákonní tetragram božího jména: JHVH (Vliv El Grecova obrazu „Sen Fi- lipa II.“ z madridského Escorialu namalovaného r. 1579) – šířeno jezuity. Kresba siluety kláštera, kde Kristus na kříži posvěcuje atributy sv. Štěpánovi, sv. Norbertovi a sv. Au- gustinovi, byla neprávem připisovaná Lublinskému.“140

PREMONSTRÁTSKÁ KANONIE SPĚJE K SVÉMU VRCHOLU

Padesátým druhým premonstrátským opatem na Klášterním Hradisku byl zvolen dne 9. 5. 1709 BERNARD WANCKE (1709 – 1714). Narodil se v Olomouci dne 24. 10. 1651, profesorem se stal 1. 1. 1672. V září 1691 byl ustanoven právním sekretá- řem generálního vikáře.141 V tomto desetiletí byla přistavěna pouze nová sakristie. Směrem do zahrady byl ve zvýšeném přízemí přistavěn refektář, zde namalovány tři teologické ctnosti.“142 Z Vídně přinesl opat Wancke ostatky sv. Viktora, darované kanonii papežem Inocencem XI. V konventním kostele dal roku 1709 vybudovat monumentální nový Schoonjansův mariánský oltář Nanebevzetí Panny Marie.

140 Mlčák Leoš: K ikonografii malířské a sochařské výzdoby knihovny na Hradisku. Historická Olomouc X., vyd. PU Olomouc 1995, s. 63–73. 141 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 84. 142 Kroupa, Jiří: Ikonologie architektury ve 20. a 30. letech 18. století. Historická Olomouc X., PU, Olo- mouc, 1995, s. 53 – 62. 66

V roce 1710 koupil od kláštera v Perneggu opatství v Csorné.143 Změny koncepce projektu stavby Klášterního Hradiska po roce 1704 uskutečnili Domenico Martinelli a Christian Alexander Oedtl. Opat Bernard Wancke zemřel 22. 1. 1714 a pohřben byl na Hradisku.

Dne 13. 3. 1714 byl padesátým třetím premonstrátským opatem na Klášterním Hradisku zvolen BENEDIKT II. BONISCH (1714 – 1721). Byl to Slezan z Gosciecina u Kozlí, kde se narodil 28. 11. 1656 a byl pokřtěn jako Ondřej. Profesorem se stal 3. 11. 1675.144 Opat Benedikt nechal zřídit novou hrobku pro opaty a zakladatele kláštera, pěk- ný figurální kůr a sakristii. U na jihovýchodě těsně vedle prelatury postavil nový hospo- dářský dvůr. Na Svatém Kopečku postavil nové úhledné stavení pro preláta, převora a tamější konvent.145 13. května 1717 se manželům císaři Karlu VI. a Alžbětě Karolíně narodila první dcera – Marie Terezie Walburga Amálie, pozdější císařovna Marie Terezie, která se výrazně zapsala do historie Klášterního Hradiska. Již předtím roku 1713 její otec císař zajistil Marii Terezii nástupnictví v habsburských zemích „pragmatickou sankcí“, kterou zdaleka nerespektovali všichni evropští panovníci. Když se Marie Terezie v roce 1736 provdala za vévodu Františka Štěpána Lotrinského, o devět let staršího, tak teprve po třech dcerách se jim narodil chlapec pojmenovaný Josef. Směrem do zahrady byl přistavěn letní refektář ve zvýšeném přízemí, zde nama- lovány tři teologické ctnosti.146

Padesátým čtvrtým premonstrátským opatem na Klášterním Hradisku byl RORBERT II. SANCIUS Z VIZOVIC (1722 – 1732). Narodil se 14. 9. 1672, byl křtěný Samuel. Původně byl členem konventu v Zábrdovicích, dne 22. ledna 1711 se stal prvním proboštem v Czorné.147 Profesorem se stal 1. 11. 1693 a opatem byl zvolen 4. 1. 1722.148 Dne 23. července 1723 vítr strhl obrysový obraz z věže nad místopřevorstvím. Opat Sancius věnoval zvláštní pozornost zvelebení chrámu na Svatém Kopečku, aby roku 1732 stoletá památka Svaté Hory u Olomouce byla co nejdůstojněji oslavena, neboť již tehdy k tomuto zázračnému místu putovaly hojné zástupy. Pořídil tam nový oltář, postavil velkolepé varhany a opatřil vzácné kostelní náčiní a roucha. Na Hradisku dne 17. května 1726 položil základní kámen jihovýchodní části opatství, obsahující obvyklé památky.149 Tak dal základ k nádherné budově prelatury, jež i nyní zaujímá tu nejlepší část Hradiska dík průčelí budovy klášterní. Stavba byla dokončena roku 1735, jak dokazuje letopočet na balkoně budovy prelatury v prvním

143 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko, Uherské Hradiště, 2001, s. 12. 144 Blinka, František: Z historie kláštera Hradisko. Olomouc, 2004, str. 85. 145 Durych, Jaroslav: Kronika voj. nemocnice, rukopis, 1925, VN Olomouc, str. 5. 146 Kroupa, Jiří: Ikonologie architektury ve 20. a 30. letech 18. století. Historická Olomouc X., PU, Olo- mouc, 1995, s. 53 – 62. 147 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště, 2011, s. 13. 148 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 86. 149 Burian, Václav: Neobvyklá solemnita Kláštera Hradiska – Vojenské nemocnice v Olomouci 24. září 1995. Vlastivědný věstník moravský, roč. XLVIII., 1996, seš. 2., s. 179 – 183. 67

dvoře.150 Za opata Roberta Sancia z Vizovic došlo ke změně architektury při výstavbě prelatury; tento prostor začal být spojován s „domem Šalamounovým“, se starozákon- ním popisem Šalomounova paláce: sloupová síň, vpředu předsíň a schodiště. V dvacátých a třicátých létech 18. století se upřednostňovala „dekorativní“ ar- chitektura; architekt Antonio Beduzzi a inž. Donato Felice d’Allia ji předvedli v klášte- ru Klosterneuburgu. To způsobilo ovlivnění stavby prelatury Hradiska. Karl Anton Reyna stavěl jižní průčelí v letech 1726 – 1729 a od roku 1730 Wolfgang Reich. Opus- tili špitální projekt a namísto toho vzniklo na Hradisku monumentální průčelí s dekora- tivní symbolikou. Bratr laik Hroznata (vlast. jménem Kašpar Köndeg) v červnu 1728 začal tesat sochu sv. Norberta pro průčelí. Centrum nové ikonologie se přesunulo do Slavnostního sálu a bylo zpracováno královským způsobem. Antonio Ricca jako štuka- tér a dekoratér uzavřel s opatem smlouvu 1. října 1727, podle které měl vyzdobit chodbu a přilehlých devět místností ve východním a části jižního křídla prelatury, až k bu- doucímu slavnostnímu sálu. Tedy pracoval v zimní jídelně, malém pokoji, opatově lož- nici, obrazárně, audienčním pokoji, v opatské kapli ve východní věži; a na jihu: v před- síni, sousedním pokoji a v letní jídelně.151 Zachovala se výzdoba jídelny, kde dominuje oválná nástropní olejomalba ado- rovaného Krista, žehnajícího čtyřem tehdy známým dílům světa, vedených Evropou. Jejím autorem je Jan Kryštof Handke.152 Tato olejomalba je v posledních letech zakryta novou umělou klenbou. Na poradách se účastnil i Ludwig Sebastian Kaltner z Vídně. Na projektech je signatura Antonia Ricca. Všude je patrný vliv Beruzziho. Od roku 1726 začal být na Hradisku stavěn nový kostel sv. Štěpána prvomučed- níka, stavba trvala do roku 1731. Pravděpodobně podle plánu Martinelliho, stavitelem byl Wolfgang Reich.153 Knoflík na vrchol dokončené kaple sv. Štěpána nasazen dne 21. 7. 1731. Opat Robert II. Sancius z Vizovic zemřel 4. 5. 1732, snad je pochován ve Vizo- vicích.

O FARNÍM KOSTELE SV. ŠTĚPÁNA PRVOMUČEDNÍKA

Původní farní kostel snad již stál v roce 976. K němu byl založen klášter bene- diktinů, ačkoliv kostel stál mimo klášter i mimo opevnění. Proto sedmkrát opakovaná devastace kláštera málokdy postihla farní kostel. Během poslední výstavby kláštera stá- le existoval původní kostel. Avšak dnes nikdo neví, kde přesně kostel stál. Z dochovaných dokladů víme, že mezi kaplí sv. Štěpána a Hradiskem byl lom, z kterého se těžil kámen i pro chrám sv. Michala v Olomouci. Lom překážel procesí, a proto přes lom byla postavena lávka. Za opata Roberta Sancia dne 16. 5. 1726 začala stavba nového kostela. Nikde není zaznamenán architekt, odborníci se stále přou o pravděpodobném jménu architekta. Uvádí se Tencalla, Martinelli, Wolfgang Reich, J. L. Hildebrandt, Santini, Christian

150 Durych, Jaroslav: Kronika voj. nemocnice, rukopis, 1925, VN Olomouc, str. 6. 151 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště, 2011, s. 36 – 37. 152 Mlčák, Leoš:Olomouc, Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště, 2011, s. 37. 153 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 –1920. Olomouc, 2006, str. 120. 68

Oedtl, K. J. Dienzenhofer. I stavitelé se střídali, ale nejvíce z nich je jmenován Karel Reyna. Snad 31. 7. 1731 byla stavba dokončena posazením knoflíku na zvonici. To už byla původní kaple sv. Štěpána zbourána. Nový kostel sv. Štěpána byl určen jako veřej- ná prelátská kaple a po zrušení premonstrátského kláštera jako farní kostel pro oblast Klášterního Hradiska, Černovír a další přidružené obce. V kapli hlavní oltář namaloval Jan Krištof Handke (1694 – 1774), postava sv. Štěpána na oltáři je zrakem spojena s nebesy. Oba postranní oltáře namaloval Karel František Harringer (1686 – 1734). Vlevo oltář sv. Jana Nepomuckého, vpravo oltář svatého Jana Sarkandra. Nástropní Etgensovu fresku „Patroni a svatí Království české- ho“ v roce 1891 nahradila malba drážďanského nazarénisty Karla Schmieda, znázorňu- jící Korunování Panny Marie se sv. Josefem, sv. Cyrilem a Metodějem a dalšími svět- ci.154 Do zvonice kaple sv. Štěpána byl roku 1736 zavěšen zvon ulitý olomouckým zvonařem Olausem Obergem. Následující rok byly na kruchtě postaveny varhany. Tabulka v kostele sv. Štěpána oznamuje, že jsou tam ve schránce ve zdi uloženy pozůstatky olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného, jeho manželky Eufémie (vnučky uherského krále Štěpána Svatého), jejich vnuka olomouckého údělného knížete Oty III. Dětleba, jeho manželky Durancie, jejich synů Vladimíra a Břetislava, dcery Ma- rie, biskupa Jana IV. Lysého a Roberta, opata z doby zničení Hradiska Tatary. Tento údaj lze považovat za velmi problematický. Totiž hroby uvedených osobností byly opakovaně vykradeny. Za vpádu Tatarů roku 1241, dvakrát od Olomoučanů při rozboření Hradiska v roce 1432 a v roce 1469, a naposled od Švédů roku 1642. O prvních třech případech zničení a vykradení hrobů nemáme žádné písemné doklady. O devastaci hrobů zakladate- lů a o rozházení kostí z hrobů vojskem Švédů jsou zaznamenány podrobnosti, včetně zcizení prstenů, křížků a oděvů svlékaných z mrtvol. Teprve až za dva roky po odchodu Švédů nechal opat Bedřich Schinal sesbírat lidské kosti rozházené po celém širokém oko- lí. Je proto možné, že kosti, ponechané ve skříňce, nejsou kosti Přemyslovců, ale že jejich kosti byly pohřbeny do společné jámy na Černovírském vojenském hřbitově. Pravděpodobně v této jámě jsou uloženy i pozůstatky dalších významných osob- ností: hradiských opatů a historiků, jmenovitě Siebenaichera a Ulmanna, a také biskupa arménské církve, který zemřel na Hradisku v 18. století při cestě do Říma k papeži. Původně byla kaple v 1. poschodí spojena s kanonií na Klášterním Hradisku, ale v době, kdy klášterní Hradisko patřilo armádě, byl tento vstup zazděn. V devadesátých létech 20. století jsme přes odpor ministra obrany kapli zpřístupnili vytvořením nového vchodu v přízemí, aby nemocní, hospitalizovaní na Hradisku, měli přístup na nábožen- ské obřady. Pod kaplí byly vybudovány prostory, trojdílná krypta, pro pohřbívání představi- telů premonstrátského řádu. Připomínám, že benediktýnské a navazující premonstrátské opatství bylo na Hradisku při Olomouci založeno jako pohřebiště moravských Přemys- lovců. Byli tam pohřbeni někteří z olomouckých údělných knížat, členové jejich rodin, a také někteří olomoučtí biskupové, opati z Hradiska a mnohé jiné významné osobnosti. Podle zápisu v Kronice olomoucké Vojenské nemocnice bylo na černovírském hřbitově pohřbeno navíc do společné jámy asi 60 rakví s lidskými pozůstatky a dále hromada lidských kostí a lebek. Totiž dne 3. března 1896 nechal farář na Hradisku otevřít zatara- sený vchod do krypty pod farním kostelem sv. Štěpána. V pěkné, suché místnosti byla

154 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště, 2011, s. 40. 69

nalezena hromada lebek a kostí a 60 rakví s kostrami a popelem. Podle ústního podání byly tyto pozůstatky uloženy do krypty v roce 1866, když bylo likvidováno mauzoleum v bývalém hlavním konventním premonstrátském kostele Nanebevzetí P. Marie. Všech- ny lidské pozůstatky nalezené v kryptě farního kostela sv. Štěpána byly přeneseny a pietně pohřbeny ve dnech 8. - 13. října 1896 do společné jámy, vykopané v tehdejším severovýchodním rohu černovírského vojenského hřbitova za oficiální účasti velitele posádkové nemocnice vrchního štábního lékaře MUDr. Josefa Dubského, římsko- katolického faráře z Klášterního Hradiska, vojenského kuráta a všech důstojníků posád- kové nemocnice.

OPATOVA KAPLE155

Je to jeden z nejpřednějších interiérů Klášterního Hradiska, bohužel přístup do kaple je prakticky trvale omezen z provozních důvodů. Kaple je umístěna v prvním po- schodí rondelu rohové jihovýchodní věže Klášterního Hradiska. Pokud jdeme od scho- diště vedoucího ke knihovně156 doleva, pak za zimní jídelnou je malý pokoj, potom opatova ložnice, malá obrazárna a následuje slavnostní pokoj, odkud je přístup do kaple. Ze slavnostního pokoje lze také vyjít do jižní části prelatury: předsíně, dalšího pokoje, letní jídelny a slavnostního sálu. Do kaple se tedy vchází přes předsíň a slavnostní pokoj. (Vše dle Chvostka157 převzato ze smlouvy z 1. 10. 1727, v které se mistr štukatér Antonio Ricca zavázal, že spolu s Baldassare Fontanou učiní štukaturu uvedených prostor „nejpěknější a nejjem- nější stávající manýrou“. Jejich práce byly skončeny dne 9. 10. 1731 za 400 zlatých, – vše za opata Sancia, jehož iniciály jsou na dně vinného soudku v alegorii Podzimu na jižní straně zimní jídelny. Opat Sancius umírá roku 1732.) Antonio Ricca je v opatově kapli autorem členěných pilastrů, ionizujících hlavic, které nesou římsu. A také lastur se stuhami nad okny a růžic v okenních špaletách. Malířská výzdoba opatovy kaple byla zajišťována opatem Norbertem Umlau- fem. Na Hradisku v létech 1737 – 1739 pracoval Jan Kryštof Handke. Vznik fresek v opatově kapli lze datovat do roku 1737 nebo spíše až do roku 1738.158 Dosavadní lite- rární údaje o ikonografii kaple jsou zčásti chybné. Lépe je říct, že z velké části chybné. Nowak159 považuje portrét nad vchodem za podobiznu opata Benedikta III. – Bönische, a také další čtyři portréty za hradiské opaty. Další autoři (Chvostek, Mlčák) považují jednu z postav za Pannu Marii. Krampl160 srovnává s oltářem sv. Štěpána, ale čtyři po- prsí interpretuje jako čtyři evangelisty. Dizertace Perůtky161 uvádí také P. Marii, ale správně k věrozvěstům připisuje alegorii Naděje a správně popisuje čtyři církevní Otce.

155 Burian, Václav: K ikonografii nástěnných maleb v klášteře Hradisko. První zhodnocení Handkeho výzdoby opatovy kaple.?, s. 153 – 161. 156 Burian, Václav: Lit.: Přednášky z 23. 11. 1967 v Národním museu. 157 Chvostek, Leopold: Klášter Hradisko v době barokní – stavební dějiny. Olomouc, 1951. 158 Foerster, Richard: Johann Christoph Handke’s Selbstbiographie, Breslau, 1911. 159 Nowak, Adolf: Kirchliche Kunst – Denkmale aus Olmütz, II., Olmütz 1892. 160 Krampl, Jan:Olomoucký malíř Jan Kryštof Handke (1694 – 1774), Okresní archiv Olomouc 1980, 1981. 161 Perůtka, Marek: Barokní výzdoba Kláštera Hradisko, Olomouc 1981. 70

Roku 1737 počíná Handkeho tříleté období spolupráce162 s premonstráty na Hradisku, za něž obdržel v roce 1739 úhrnem 2.400 zlatých. Klenba opatské kaple: světlé obláčky, které k obvodu hutní v pět samostatně po- jatých výjevů. Sv. Štěpán jediný pohledově komunikuje s Kristem v seskupení sv. Tro- jice – tím navázal na oltář v kapli sv. Štěpána. Maximálně projasněný vrchol klenby vzájemně propletených těl andílků je vlastně první ohlas na Granovu tvorbu na Hradis- ku. Podle Buriana je ústřední motiv kaple na klenbě: je zobrazena skupina Nejsvě- tější Trojice. Na vrcholu je holubice, níže je Bůh Otec na oblaku, po jeho pravici Syn. Ten je zrakem propojen se sv. Štěpánem, klečícím na mraku, a zobrazeném odděleně na východní straně klenby. (Je oděn v dalmatiku, pohledy a gestem komunikuje s Kristem ve smyslu vlastních slov „Ecce, video caleos apertos, et Filium hominis stantem a dex- tris Dei“). Při sv. Štěpánu jsou dva andělé s atributy: Větší přidržuje kupu kamenů, menší mučednickou palmu. Zobrazený sv. Štěpán je velmi pravděpodobně portrét opata Pavla Ferdinanda Václavíka z doby, kdy byl hradiským převorem. (Na kralické faře jsou portréty opatů Umlaufa 1732 – 1741 a Václavíka 1741 – 1784, zhotovené po roce 1740, nejpozději do roku 1745. Václavíka lze srovnat s jeho portrétem na rytině Müllera z roku 1749, s por- trétem ve Widemannově kapli, a z žetonu z roku 1776 a z miniatury mořického kostela z roku 1781.) Odděleně vpravo je sv. Norbert, oběma rukama pozvedající monstranci; ženská postava při něm je alegorie Víry – má na levém rameni kříž; andílek nese kříž sv. Nor- berta a infuli. Sv. Norbert byl malován podle opata Umlaufa: opět lze srovnat s portrétem na kralické faře, ale na fresce navíc má španělskou bradku. Vlevo je řádový světec sv. Bohumír z Kappenbergu (+ 1127), asi vrstevník ně- kterých prvních příchozích premonstrátů. V levici má opatskou berlu, pravicí podává chléb chuďasovi sedícímu mimo oblak. Andílek přidržuje ošatku s chleby.163 Při nich je ženská alegorie Lásky, matka s dvěma dětmi. Sv. Bohumír byl snad portrétován podle P. Martina Winklera, který byl později jako převor deportován Prusy do Nisy. V lednu 1731 byly ostatky Godefrida (Bohumíra) přineseny na Klášterní Hra- disko s opisem listu z 10. 1. 1731 od Ilbenstadského superiora W. Vizera: „Toto je čás- tečka kosti sv. Godefrida, vyznavače a kanovníka premonstrátského řádu, jehož tělo se nachází v Ilbenstadském kostele“. Podepsán opat Jakub Münch a 18 ilbenstadských kanovníků. Čtvrtou zobrazenou skupinou je Svatoplukův křest. Sv. Metoděj provádí obřad, sv. Cyril má v rukou agendu. Oba s mitrami, v pluviálech, Metoděj s orientálním vzoro- váním. Ženská alegorie Naděje s kotvou drží současně aspergil. Symbolicky kníže je nadějí mladé moravské církve. Nejde o křest Bořivoje. Řezanina164 v olomouckých diecézních kalendářích prokázal, že křtěncem je „Swatoplugus Rex Marcomanorum“ – stejně tak rytec Sadler v rytině z roku 1716, na níž je zároveň křtící „S. Methodius Conf.“ Pak totéž je i na Götzově rytině v kalendáři z roku 1772. Handke křest namalo-

162 Krampl, Jan: Olomoucký malíř Jan Kryštof Handke (1694 – 1774), Okresní archiv v Olomouci 1980, str.: 83 – 126., I. část, Dílo J. K. H. v dějinném přehledu. Autobiografie o 50. stranách sepsána po r. 1766. Pak u J. P. Cerroniho (1753 – 1826). 163 Podlaha, Antonín: Český slovník bohovědný. LThK. (Plastika v münsterském dómu zobrazuje Bo- humíra jako světského velmože s mečem. 164 Řezanina, Dušan: Nástěnné církevní kalendáře olomoucké z let 1716 – 1827. 71

val nejspíše pod vlivem Schindlerovy rytiny kalendáře z roku 1740. (Gran: křtitelem byl sv. Cyril, tak i na Schrattenbachově tolaru z roku 1730, avšak to nebylo v olomoucké provincii přijato). Na horní římse nad okny jsou medailónky: na severní straně je prostovlasý muž s plnovousem – sv. Jeroným; na severovýchodě je muž s knihou a patriarším křížem – sv. Řehoř; na jižní straně je muž s mitrou, berlou a knihou – sv. Augustin; na jihozápa- dě je muž s knihou, mitrou a pérem – sv. Ambrož.165 Velmi diskutovaný obraz nad vchodem je retrospektivním portrétem papeže Be- nedikta XIII.! To lze konstatovat podle nápisu nad portrétem, úpravy štoly a camaury (pokrývka hlavy papežů do 19. stol.) Pro nás v dnešní době jsou neznámé pohnutky, pro které byl zobrazen právě tento papež Benedikt XIII. Premonstráti uchovávali opis dekretu Benedikta XIII. z 9. 2. 1725 o udělování odpustků ve Svatém roce. Navíc pak Be- nedikt XIII. 13. 4. 1726 uděluje odpustky za modlitbu růžence a vyhlašuje nové svěcení devocionálií. Dne 4. 4. 1727 vydal Benedikt XIII. bulu k výročí přenesení ostatků sv. Norberta na Strahov. A dne 4. 3. 1728 Benedikt XIII. vyhlásil dekretem plnomocné odpustky všem premonstrátským kostelům, jak je uvedeno v kázání Benedikta XIII. z 8. 11. 1728. Také si připomeňme, že pečeť papeže Benedikta XIII. byla dne 17. 5. 1726 vložena opatem Robertem Sanciem do základního kamene opatství vedle četných dal- ších památek (mincí císaře Karla VI. a španělského krále).

POVĚST O POKLADU STŘEŽENÉM PAPEŽEM BENEDIKTEM XIII.

Kolem obrazu papeže Benedikta XIII. je několik nezodpovězených otázek. Proč malíř Jan Kryštof Handke vyobrazil papeže Benedikta XIII. tak, že podobu na obraze někteří odborní znalci popsali jako zobrazení svaté Perpetuy? Proč jiní odborníci ji po- važovali za podobiznu prvního opata benediktinského kláštera na Hradisku Jana I.? Proč Nowak ji považuje za podobiznu opata Benedikta III. – Bönische? Proč právě Bene- dikt XIII. byl považován za tak důležitého, že byl jako jediný papež vyobrazen a vyvě- šen v opatově kapli? Vždyť opat Václavík po svých opakujících se předzvěstných snech už od roku 1771 přikázal premonstrátům na Hradisku pravidelné motlitby „za odvolání nebezpečí, které hrozí od dvora“. Neskryl tedy opat Václavík ve své předtuše z hrozícího ohrožení někde ve zdech Hradiska něco natolik památného a důležitého, co se nemělo dostat do rukou nastupujícím materialistickým osvícencům? Něco, co opat Ferdinand Václavík považoval přímo za svatý poklad komunity premonstrátů na Hradisku? Není to ukryto právě někde v opatově kapli? Je nezvratně prokázáno, že opat Václavík dne 18. 8. 1784 při vyhlášení císařské- ho výnosu o zrušení premonstrátského kláštera na Hradisku ležel smrtelně nemocen na Svatém Kopečku a že tuto svou opatskou kapli na Hradisku už nenavštívil. Císařská komise se dostavila k jeho lůžku a dokonce mu zabavila i jeho vlastní osobní jídelní příbor. A také ihned – jak na Svatém Kopečku, tak na Klášterním Hradisku – bylo za- baveno všechno cenné; jen stříbro a skvosty měly hmotnost přes 13 centů. Vše bylo odvezeno a předáno v Brně do jakéhosi fondu, z něhož později vznikl tzv. „Náboženský fond“.

165 Ryneš, Václav: Atributy světců. Roztoky 1969 Atributy v umění, Roztoky 1971. 72

Na druhé straně je třeba přiznat, a to obzvláště opatu Václavíkovi, že za největší poklad hradiské kanonie premonstrátů považoval ostatky svatých, nikoliv stříbro, zlato a drahé kamení. Na Hradisku bylo nashromážděno velké množství ostatků svatých, zachoval se i jejich seznam. Je uložen v trezoru vědecké knihovny v Olomouci. Avšak kam se tyto vzácné relikvie z Hradiska ztratily? Obraz papeže Benedikta XIII. (1724 – 1730) je umístěn nad vchodem do opatovy kaple. Podle diáře byl objednán dne 17. 5. 1726 u olomouckého malíře Handkeho opatem Robertem Sanciem, malba byla skončena 9. 10. 1731, ale dle údajů Jana Krišto- fa Handkeho až roku 1737. Papež Benedikt XIII. se narodil roku 1649 u Neapole, nebyl premonstrát, ale dominikán, který po celý svůj život vystupoval proti přepychu kardiná- lů. A také svatořečil českého světce Jana Nepomuckého. Na obraze zavěšeném nad vchodem do opatovy kaple je retrospektivní portrét papeže Benedikta XIII. s camaurou, pokrývkou hlavy papežů do 19. století. V době po zrušení premonstrátského řádu na Klášterním Hradisku, tedy v době vzniku generálního semináře pro výchovu kněží na Moravě, se opatova kaple stala „schránkou na knihy“, (knihovnou a hovornou), občas i pracovnou rektora semináře modrého abbé Josefa Dobrovského.

SOUSOŠÍ SV. JANA NEPOMUCKÉHO

Sousoší sv. Jana Nepomuckého vpravo před Hradiskem bylo vytvořeno Josefem Winterhalderem roku 1737 – 39. A dne 15. 5. 1737 bylo posvěceno opatem Norbertem Umlaufem, dosvědčuje to i vytesaný nápis na podstavci „Na den svátku sv. Jana Nepo- muckého narozený a patronu vděčný Norbert, 55. opat“. Dodatečně k sousoší připojil sochař Václav Rosický archanděla Michaela s mečem, u nohou má démona. Jde o výjimečné dílo Josefa Winterhaldera staršího (1702 – 1769) z roku 1737 za 320 zlatých a 57 krejcarů. Svěcení sochy se uskutečnilo roku 1739. Roku 1899 olo- moucký konzervátor památkové péče Alois Machatschek oznámil do Vídně, že socha je v špatném stavu, centrální komise z Vídně požádala, aby místní kameník sdělil, kolik financí si vyžádá oprava. Podle kameníka Jana Cingoše odhad byl 370 zl. Místní farář uspořádal sbírku, která vynesla 3 zl., kníže Lichtenštein přislíbil 200 zl. Vzhledem k zhoršujícímu se stavu sousoší byla do Vídně v roce 1906 podána urgence. Ale až v červenci roku 1907 stav sochy byl prohlédnut generálním konzervátorem Maxem Dvořákem s následnou důkladnou zprávou, (že sousoší dal postavit před Hradisko opat Norbert v r. 1760, že je kolem vysázena zahrádka, dříve patřící knížeti Lichtenštejnovi, nyní v majetku státu, že sochu chtěl získat farář od sv. Michala, jehož žádost šla přes vojenské sborové velitelství v Krakově a přes olomouckou konsistoř. Po vyjádření hra- diského faráře, že nemá peníze na opravu, byla o rozhodnutí požádána Vídeň. Na návrh Dvořáka byla žádost faráře od Michala zamítnuta, protože proti přemístění jsou nejen důvody piety, ale také historické, neboť socha byla vytvořena pro stávající prostředí, a pak by došlo při přemístění k poškození sochy a ulámání výčnělků. Dvořák také uvedl, že předpokládaná suma na opravu sousoší 2000 K je přemrštěná, protože není nutné osekávat povrchní nátěry, stačí jen doplnit chybějící ruce ženy a opravit hlavu démona, což si vyžádá náklady 200 K. Proto olomoucký sochař Josef Mizera v roce 1908 provedl nový rozpočet, a pak i opravu (s vypuštěním opravy soklu) za 256 K za vymodelová- ní a upevnění chybějících částí sousoší. Oprava byla provedena 25. 9. – 27. 10. 1908 73

a olomoucký konzervátor stavební rada Max Kress, vedoucí městského stavebního úřa- du, následný stav sochy odsouhlasil. Pak roku 1909 olomoucké arcibiskupství zažádalo o sochu, avšak s odmítnutím z Vídně. Sousoší je umístěno na ploše velikosti 98,5 x 114 m. Napravo je zahrada a stáje pro šedesát prelátových andaluských koní. Sochu sv. Jana Nepomuckého tvoří podsta- vec a okrasy od Václava Rosického z roku 1737. Sousoší tvoří tradiční postava Jana Nepomuckého, nalevo je muž zvedající ruku nad žebrákem s dítětem, vpravo je postava archanděla Michala s mečem a démonem u nohou. Reliéf na přední straně znázorňuje královninu zpověď a výkon rozsudku nad Janem. Na zadní straně je latinský nápis: „Na den svátku sv. Jana Nepomuckého narozený a patronu vděčný Norbert, padesátý pátý opat volbou kanonie hradiské“. Dne 16. prosince 1736 byla před Hradiskem také vysvěcena socha sv. Libora od Ondřeje Zahnera. Autor článku (Nejedlý166) uvádí stanoviska restaurátorů k postupu oprav soch: Dosud: zvětralý kámen odstraňován včetně odstranění původních nátěrů, vyky- tování poškozených míst a pak nátěr sochy. Ale to je v rozporu s požadavky památkové péče. Hans Tietze roku 1906: pokrytí soch ušlechtilou černavou patinou je nutné po- nechat, neodstraňovat zvětralá místa, nepřipustit opravu doplňků, prstů apod. Neboť prý cena díla spočívá ve vzbuzené náladě. Sochař Stanislav Sucharda roku 1909: konzervovat a zabezpečit proti dalšímu rozpadávání a ničení. Ostatní je nesprávné a je nutno tomu zabránit.167

MONUMENTÁLNÍ PRŮČELÍ KLÁŠTERNÍHO HRADISKA

Na balustrádě uprostřed je socha sv. Norberta, po jeho stranách jsou sochy doná- torů kláštera. Vlevo je prý socha českého knížete Vratislava II. a olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného, kteří klášter založili. Vpravo je prý socha českého knížete Vla- dislava II. a olomouckého údělného knížete Oty III. Dětleba, kteří na Hradisko uvedli premonstráty. (V žádném případě tam nejsou někdy popisované manželky knížat). Putti se zrcadly a hvězdami mají připomínat pohled na minulost a na budoucnost. Autoři soch jsou neznámí, ale také neznámí ve skutečnosti jsou představitelé, které mají tyto sochy představovat. Všichni čtyři jsou ustrojeni jako moravská markrabata. Tedy by mezi nimi neměli být čeští králové Vratislav a Vladislav. Neboť tito by všichni umělci té doby vždy znázornili s královskými insigniemi i pro dobu, kdy ještě králi nebyli. Avšak na balustrádě Klášterního Hradiska jde nejspíš o syny Oty III., markrabata Břetislava a Vladimíra, které premonstráti považovali za významné donátory Hradiska a kteří také byli na Hradisku pohřbeni. Sochu sv. Norberta vytvořil v červnu roku 1728 laický bratr

166 Vratislav Nejedlý, jako čelný představitel současných českých památkářů a restaurátorů v rámci pro- pagace svého názoru zásadně vždy uskutečňoval zásadu: „Památková péče = nikoliv poznat minulost, ale umožnit přežití památek, Dehiův slogan: „Nerestaurovat vůbec – ale konservovat.“ Tedy: zachovat sochy se známkami jejich stáří a psychologickými hodnotami jejich působení, neodstraňo- vat předchozí nátěry (dlátem, rašplí, louhováním a fluátováním, nedoplňovat chybějící části soch), neboť to „ničí stopy umělcovy ruky, která toto dílo stvořila. Tedy nerestaurovat, jen konservovat, ale ani to, neboť vše je nakonec závadné.“ 167 Nejedlý, Vratislav: Restaurování hradiské sochy sv. Jana Nepomuckého v dobových souvislostech ochrany památek. Historická Olomouc X., vyd. UP Olomouc 1995, s. 107 – 112. 74

Hroznata, občanským jménem Kašpar Köndeg. Na průčelí jsou korintské pilíře a římsy s květy. Po obou stranách vchodu byly postaveny dórské sloupy. Vstupní ambit tvoří trojlodní vestibul s čtyřmi výklenky, v kterých jsou od roku 1731 umístěny alegorické sochy Jara, Léta, Podzimu a Zimy od Jiřího Antonína Heintze. Pod prelaturou, v přízemí, byly umístěny správní úřady: správce hradiského velkostatku – provisoratus, správce spíže a vinného sklepu – celarius, správce kuchyně – culinae magistratus. Ten pečoval o refektář konventu, opatovu jídelnu a o jídelnu řádo- vých oficiálů, kde se stravovali i malíři, sochaři a štukatéři. Roku 1731 po návštěvě Sv. Kopečka nocoval na Hradisku mohučský kurfiřt arcibiskup František Ludvík s doprovodem 170 osob, sídlil v „nové prelatuře naproti hostinci“. Návštěvníci mohučského kurfiřta byli z Olomouce kanovníci, senátoři, předsta- vení řeholí, univerzitní profesoři, atd. A Také další velmi významné olomoucké osobnosti: Kanovník a probošt od sv. Mořice Fr. Ř. Giannini, spoluzakladatel učené společ- nosti. Kanovník J. J. Mayerswald, mecenáš katedrálního kostela. Univ. prof. veřej. prá- va Fr. Šimkovský.

CO JE ZA KAMENNOU DESKOU V AMBITU KLÁŠTERA

Podle nevěrohodného vyprávění černovírské pamětnice paní Pastrnkové císa- řovna Marie Terezie za svého panování občas tajně přijížděla do Olomouce a přespávala v Klášterním Hradisku v jihozápadní věži. Oblíbila si Hanáky pro jejich upřímnost a prostoduchost. Nikdy se dokonale česky nenaučila, ale během vládnutí a svého zajíž- dění na Olomoucko pochytila hanáckou mluvu. Takže čím byla starší, tím více a lépe mluvila hanácky a stále častěji užívala poněkud hrubší hanácké výrazy. Měla zvyk ob- jíždět okolní vesnice na koni. Jako jediný ji doprovázel jen štolba. S poddanými hovoři- la vždy z koně a nikdy z koně neslézala, prý proto, že nemohla bez pomoci na koně znovu vylézt. Proto i na Hradisko přijížděla na koni až do prvního poschodí, po schodiš- ti prelatury, a odtud chodbou přímo k předpokoji své ložnice. O čistotu a úklid jak po- hostinské ložnice v Matoušově věži, tak zakutálených koňských koblížků se vždycky úslužně postarali sami premonstrátští mniši. Ale jednou jeden z nich nevěděl, že císařovna zase tajně přijela přespat na Hra- disko. Šel prohlédnout, jestli je její ložnice uklizena a připravena pro případné přespání císařovny. Vstoupil do pohostinského pokoje právě ve chvíli, když se Marie Terezie převlékala. Mnich nečekaně spatřil panovnici tak, jak ji Pánbůh stvořil, úplně nahatou. Mnich před sebou viděl jen plandající mohutné faldy, které překrývaly všechny tělesné křivky panovnice. Překvapený mnich v první chvíli se nemohl rozhodnout, co v té hro- madě masa a tuku spatřuje – ženu či muže? Právě proto nejdřív jen zakoktal, ale hned si uvědomil, že to nemůže být nikdo jiný než samotná císařovna. Načež naprosto nezvykle zareagoval: nejdříve z něj vycházely skřeky podobající se nezadržitelnému smíchu, poté následovaly zvuky, které lze připodobnit jedině chrochtání vepřového bravu. Císařovna v úleku se zachovala zcela žensky: spustila jekot a křikem volala o pomoc. Přiběhla klášterní stráž, ta pomateného mnicha zatkla a vyvedla na chodbu. Marie Terezie vyšla z předpokoje ještě polonahá a přikázala okamžitě mnicha zazdít do nejsilnější zdi Hra- diska. Totiž podle jejího příkazu nikdo, ani její osobní lékař van Swieten, nesměl za- hlédnout císařovnu úplně svlečenou. V místě, kde byl zazděn mnich, v levé boční zdi 75

při vchodu do kláštera je kamenná deska s latinským písmem, které tajnými znaky píše o zazděném mnichovi a jeho prohřešku. Ačkoli ten nápis na kamenné desce profesoři latiny čtou veřejnosti jinak: prý je tam napsáno, kdy byla zahájena stavba kláštera. Avšak každý se může přesvědčit, že v tom místě je stále zazděný mnich. Neboť vždy, když na Hradisko přijíždí i nečekaná návštěva některého vysokého mocipána, hlavně když je nečekaná a přímo z Prahy, začne mnich zazděný v ambitu kláštera chrochtat, mlaskat a funět. To proto, že nemá rád žádné ústřední funkcionáře, i když nejsou z Vídně, ale z Prahy.

PŘEDSÁLÍ SLAVNOSTNÍHO SÁLU

Z obou stran ambitu vede do prvního poschodí monumentální dvouramenné schodiště s pískovcovitými balustrádami zdobenými vázami a lampami. Šest soch v předsálí jsou alegorické postavy žen znázorňující šest hlavních ctností. Postavíme-li se čelem ke vstupu do Slavnostního sálu, tak vlevo jsou ve výklen- cích v nikách tři ženské postavy znázorňující tři křesťanské ctnosti: Víru, Naději a Lás- ku. Musíme si uvědomit, že objednávka na sochy byla v němčině a proto je český pře- klad ctností někdy pro nás nepochopitelný. To ovšem neplatí o křesťanských ctnostech. Glauben, tedy víra, umístěná vlevo v nice ještě na schodišti, je vysvětlena v obraze nad sochou. Tam sv. Norbert s biskupskou berlí vytrhává knihu z rukou heretika Tanchelma. Ženská alegorie Víry má v současnosti v ruce kalich s hostií, avšak pravděpodobně dří- ve držela oběma rukama velký kříž. Druhá z teologických ctností, Hoffnung, tedy Nadě- je, má v ruce kříž s ukřižovaným Kristem, v druhé ruce má kotvu a drží velkého ptáka. Svatý Norbert před ní pokleká. Třetí z teologických ctností Liebe, tedy Láska, má v rukou dítě. Sv. Norbert je znázorněn s olivovou ratolestí, nad ním je anděl s hořícím srdcem a svatý Norbert předává lásku čtyřem ženským postavám. Na opačné straně, tedy vpravo, je ještě na schodišti alegorie občanské ctnosti ob- jednaná pod německým jménem „Sanftmüttigkeit“, což naši překladatelé překládají jako „Mírnost“ nebo „Dobromyslnost“. V průvodcovské literatuře je častěji označena jako „Pokora“ nebo „Spravedlnost“. U nohou má ovečku a v pravé ruce obnažený meč. Což je zřejmě chyba způsobená současnými restaurátory, neboť původní atributy sochy zmi- zely. V odpovídajícím obraze má sv. Norbert olivovou ratolest a v doprovodu svého druha žehná dvěma spřáteleným mužům. Druhá alegorie občanské ctnosti přímo v nice nad schodištěm je ženská postava v plné zbroji, tedy nazvaná „Stärke“, tedy „Síla“, v průvodcovské literatuře uváděná jako „Statečnost“. Na obraze nad ní se sv. Norbert opírá o sloup, dva jeho nepřátelé leží poražení na zemi a třetí nepřítel ve stoji dosud vzdoruje. Třetí občanská ctnost německy zvaná „Messigkeit“, v českém překladu jako „Uměřenost“, obvykle nedovoluje konkrétní představu této občanské ctnosti. Avšak český překlad tohoto slova může být nakonec zcela jiný. Na obraze nad alegorickou sochou sv. Norbert drží v ruce opratě střídmosti, žena na oblaku se naklání k sv. Nor- bertovi a podává mu pohár. Nejde o předobraz sv. přijímání při sv. mši? Alegorická socha drží v jedné ruce nádobu vázovitého tvaru, v druhé ruce pohár. Asi proto byla v průvodcovské literatuře nazývána „Moudrostí“. Autorem všech šesti soch je Josef Winterhalder (starší) (1702 – 1769), který dne 20. 6. 1730 uzavřel smlouvu s opatem Robertem Sanciem na zhotovení těchto šesti soch. Od roku 1731 mu pomáhal jeho bratr 76

Johann Michael Winterhalder (1706 – 1759) hlavně s okolní figurální ozdobou, dekora- tivními vázami a s putti světlonošů. Ve vrcholu klenby předsálí je z první poloviny 18. století freska Itala Antonia Tassiho, malíře kvadratur a ornamentalisty z Milána. V roce 1726 pracoval na předsálí Slavnostního sálu (další památky zanechal ve Vídni, St. Pölten, St. Florian, atd.). Ve středu nástropní fresky je Nebeská oslava sv. Norberta, tedy apoteóza sv. Norberta, zakladatele řádu premonstrátů. Sv. Norbert je na oblaku, v rukou má monstranci, kolem jsou skupinky andělů, jeden z nich nese Norbertovu arcibiskupskou berlu s dvouramen- ným křížem, další nese císařskou korunu a další anděl roh hojnosti. Nad sv. Norbertem dva andělé drží biskupskou mitru. Skupina andílků vlevo při křesťanských ctnostech nese kytici lilií, skupina andílků vpravo při občanských ctnostech nese vavřínový věnec. Kolem je šest oddělených fresek, které byly popsány při popisu alegorických soch ctností podle současných názorů památkářů. Dříve se uvádělo, že tyto fresky zobrazují nejdůležitější momenty ze života sv. Norbera: 1. Norbert odmítá a opouští všechny svo- dy, lákání a pocty, které mu nabízí svět. 2. Norbert s ratolestí – symbolem smíření a se svým prvním druhem Hugonem de Fosses jako kazatel evangelia a usmíření. 3. Norbert s kotvou u kříže – založení prvního kláštera v Prémontré. 4. Eucharistický triumf v Antverpách. 5. Norbertovy reformy v Magdeburku narážejí na odpor. 6. Arcibiskup Norbert s palmovou ratolestí usmiřuje znepřátelené, šíří evangelium. Zde je nutné se ještě zmínit o freskové výmalbě všech kolmých stěn předsálí, která byla původně kompletně zabílena a k jejímuž odhalení a neúplnému restaurování došlo v posledních několika létech. Na stěnách je zobrazeno celkem 91 hlav, každá jiná a každá mající svou zvláštní pokrývku hlavy, zřejmě podle svého postavení. Na podkla- dě názoru znalců je zde vymalována genealogie rodu sv. Norberta a vztah jejích přísluš- níků k rodu moravských markrabat, odvisící od příbuzenského vztahu manželky olo- mouckého knížete Oty Sličného Eufémie Uherské se sv. Norbertem. Tento rod byl pří- buzensky spojen s rody francouzských, uherských, polských, českých, saských, fran- ských, lotrinských a sálských králů a císařů. Obsáhlý genealogický spis o tom sepsal převor z Klášterního Hradiska, pozdější opat Bernard Wancke v roce 1701 spolu se Straussem pod názvem „Seminarium olivarum“ sive sancti Norberti, což se stalo pra- vým podnětem malby dokazujícím všem příchozím vysoký a důvěrný vztah premon- strátů k panovníkům celé Evropy. Zbývá dodat, že nad vstupem do Slavnostního sálu je mramorový portál, bohužel už nečitelný, který určitě měl upozornit na nejvýznamnější vztah nejvyššího představe- ného hradiské premonstrátské kanonie k panující císařské moci. Avšak návštěvníky vždy nejvíc zajímala naprosto jiná věc. Totiž uprostřed vrcholu klenby na nejvyšším místě skrze Apoteózu sv. Norberta byl vyvrtán tunelovitý otvor, kde byl zavěšen mohutný, svou velikostí přímo ohromující lustr, který dokonale osvětloval celý rozsáhlý prostor předsálí. Navíc tento moderní lustr se do barokního prostředí nehodil a působil zde jako pěst na oko. Na velmi četné dotazy návštěvníků jsme s úsměvem odpovídali: Když byl na návštěvě ČSSR íránský šáh Réza Šáh Pahlaví Mohammad a obdržel nejvyšší státní vyznamenání, tak si v ČSSR objednal tento mo- hutný lustr a jeho pět menších napodobenin. Jenže v roce 1979 byl svržen Chomejního islámskou revolucí a rychle utekl do Egypta. Lustry v ČSSR zůstaly, a protože je neměli pro svou velikost kam dát, tak je nechali zavěsit na Klášterní Hradisko, na předsálí, do Slavnostního sálu a do knihovny. Tak tu máme i připomínku na perského panovníka šáha Rézu Pahlaví. 77

SLAVNOSTNÍ SÁL

V popsaném předsálí uprostřed na jižní straně jsou bohatě vyřezávané dvou- křídlé dvéře, nahoře ozdobené mramorovým portálem, vedoucí do Slavnostního sálu, někdy nazývaného Mramorový sál. Je to nejvelkolepější místnost na prelatuře Klášter- ního Hradiska, od počátku určená jako přijímací místnost pro ty nejvzácnější návštěvy, sloužící zároveň jako slavnostní jídelna, případně jako sál pro předvádění hudební pro- dukce a dalších kulturních akcí. Podlaha je pokryta mramorovými dlaždicemi ve tvaru kosočtverců a stěny jsou z umělého nádherně vyleštěného mramoru, jehož tvůrcem byl Sebastiano Ricci (1659 – 1734) z Benátek. Každého příchozího nejvíce upoutá rozsáhlá freska „Zázračné nasycení pěti ti- síc“, nebo také nazývaná „Kristus kázající na hoře“, která je na vrcholu klenby Slav- nostního sálu ve výšce dvou pater, a kterou namaloval Paul Troger (1698 – 1762), od roku 1751 profesor vídeňské akademie, na které byl od roku 1754 jejím rektorem. Byl to hlavní představitel rakouského monumentálního malířství. Smlouvu o práci na Hra- disku uzavřel dne 18. 4. 1731 s opatem Robertem Sanciem, avšak dokončil ji až za opata Norberta Umlaufa. Tehdy to byla dvacetiletá spolupráce, kromě Slavnostního sálu Troger maloval zimní jídelnu a soubory dalších obrazů. Freska na klenbě byla namalo- vána v létech 1731 – 39 zobrazuje podle Nového Zákona168 zázrak „Zmnožení chlebů“ neboli „Zázračné nasycení pěti tisíc“. Jak se píše např. v evangeliu sv. Jana: „Zázračné nasycení. Potom odešel Ježíš za Galilejské jezero, to je Tiberiadské. A veliký zástup šel za ním, neboť viděli zázraky, které činil na nemocných. I vystoupil Ježíš na horu a posadil se tam se svými učedníky. Byly blízko velikonoce, slavnost židovská. Když Ježíš pozdvihl oči a spatřil, že veliký zástup jde k němu, praví Filipovi: „Odkud nakoupíme chlebů, aby tito pojedli?“ – To řekl, aby ho zkoušel; neboť sám věděl, co hodlá učinit. – Filip mu odpověděl: „Za dvě stě denárů nestačí chleba pro ně, aby každý něco málo dostal.“ Dí jemu jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: „Je zde jeden hoch, který má pět ječných chlebů a dvě ryby, ale co to je pro tak mnohé?“ Řekl tedy Ježíš: „Rozkažte lidem, ať se posa- dí!“ – Bylo mnoho trávy na tom místě. – I posadilo se mužů asi na pět tisíc. Tu Ježíš vzal chleby, a když učinil díky, rozdal je sedícím; podobně i z ryb, kolik chtěli. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé kousky, ať nepřijdou nazmar!“ I sebrali a naplnili dvanáct košů kousky z pěti ječných chlebů, které zbyly po jídle. Když ti lidé uzřeli tento Ježíšův zázrak, řekli: „To je jistě ten prorok, který má přijít na svět.“ Poně- vadž Ježíš poznal, že chtějí přijít a násilím ho učinit králem, uchýlil se opět sám jediný na horu.“ Vždy jsem návštěvníkům zdůrazňoval, že Paul Troger chtěl všem přítomným sdělit svou nevyřčenou myšlenku, neboť namaloval Krista kázajícího všem přítomným, avšak tito přítomní lidé slova Kristova nevnímají, žádný z přítomných nevěnuje Kristo- vu kázání pozornost a spíš se více stará o své nasycení. Co asi chtěl Paul Troger tako- vým postojem Kristových posluchačů říct svým současníkům? A Také jsem vždy ná- vštěvníky Klášterního Hradiska upozorňoval na skutečnost, že ve všech výjevech na Hradisku je vždy jejich prvořadým úkolem upozornit na význam chleba pro život člo- věka, přesně podle Kristova odkazu v jeho modlitbě: „…chléb náš vezdejší dej nám dnes, ó Pane!“

168 Mat 14, 13–21; Mar 6, 32–46; Luk 9, 11–17; Jan 6, 1–15. 78

Grizailovou architekturu Slavnostního sálu s motivy květinových váz, ovocných festonů a skupin geniů vytvořil Antonio Tassi. Ten také namaloval šest medailónků – kartuší s grisaillovými malbami na klenbě Slavnostního sálu (nikoliv Paul Troger): Prv- ní zázrak Páně na svatbě v Káni Galilejské169, celník Zacheus na planém fíkovníku170, Poslední velikonoční večeře171, Kristus u Marie a Marty172, Zjevení v Emauzích173 a Kristus u Maří Magdaleny v Betánii174. Při vnitřní stěně v rozích Slavnostního sálu jsou dva mramorové krby s pozlacenými andílky a ozdobnými vázami drženými putty, které vytvořil vídeňský mramorář Jan Hagenmüller. Je také autorem vstupního portálu, pilastrů a říms a prav- děpodobně i korunní římsy kolem celého sálu. Nad krby jsou veliké reliéfní plastiky, které vytvořil sochař Josef Winterhalder, (tedy nikoliv Fontana): Vlevo je „Třetí zapření Krista Šimonem – Petrem“, kde je zpodobněn sv. Petr pod arkádami na nádvoří, skupina lidí kolem ohniště s dýmem a služka, ukazující na Petra, který svýma rukama před- vádí odmítavá gesta. Na reliéfním obraze je i strážce s holí a voják s přílbou a štítem vedle sedícího psa. (Luk 22, 55 – 62: Petrův pád. Uprostřed dvora rozdělali oheň a po- sadili se kolem. Petr si sedl mezi ně. Když ho jedna služka spatřila, jak sedí u ohně, po- hlédla naň upřeně a pravila: „Také tento byl s ním!“ Ale on zapřel slovy: „Ženo, ne- znám ho!“ Krátce potom ho uzřel kdosi jiný a řekl: „Také ty jsi z nich!“ Ale Petr řekl: „Člověče, nejsem!“ Asi o hodinu později tvrdil někdo jiný: „Skutečně, i tento byl s ním, vždyť je také Galilejan!“ Petr však řekl: „Člověče, nevím, co pravíš.“ A vtom, právě co ještě mluvil, zakokrhal kohout. Pán se obrátil a pohleděl na Petra. Petr se rozpomenul na slovo Páně, jak mu řekl: „Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ I Vyšel ven a plakal hořce.) Na reliéfním obraze při pravém krbu je zobrazeno přistání sv. Pavla na Maltě během jeho převozu do Říma po ztroskotání lodi na moři při veliké bouřce. Na obraze je znázorněna zmije, která uštkla sv. Pavla do ruky, jak ji sv. Pavel odhazuje do hořícího a dýmajícího ohně. Vedle Pavla klečí Barnabáš, který prosebně vztahuje ruce k nebi. Po pravé straně sv. Pavla je vladař s čarodějem. Vlevo je skupina lidí s ženou v údivu. V pozadí je stěžeň ztroskotané lodi a rahnoví. Vpravo dole je polonahý námořník s kotvou. (Skut 28, 1 – 6: A když jsme se zachránili, tu jsme se dověděli, že se ten ostrov nazývá Malta. Obyvatelé nám ukázali neobyčejnou přívětivost. Pro nastalý déšť a pro zimu zapálili hranici a vzali nás všechny k sobě. Pavel nasbíral něco chrastí a přiložil je na oheň. Tu pro horko vyběhla (z chrastí) zmije a zavěsila se mu na ruku. Jak obyvatelé uzřeli to zvíře viset mu na ruce, pravili vespolek: „Jistě vrah je tento člověk! Třebas vyvázl z moře, přece bohyně pomsty nechce nechat ho na živu.“ Ale on setřásl to zvíře do ohně a nic zlého se mu nestalo. Oni pak čekali, že oteče nebo padne a náhle zemře. Když však dlouho čekali a viděli, že se mu nic zlého neděje, změnili své mínění a pravili, že je bohem. Vedle krbů jsou na vnitřní zdi dvě velké niky s mramorovým rámem a mramorovou skříní, které slouží jako podstavce pro mnohofigurová sousoší vytvořená socha- řem Josefem Winterhalderem z leštěného štuku s tématikou podle Starého Zákona.

169 Jan 2, 1 – 11. 170 Luk 19, 1 – 10. 171 Luk 22, 7 – 20. 172 Luk 10, 38 – 42. 173 Jan 20, 19 – 23; Mar 16, 12 – 20; Luk 24, 13 – 53. 174 Luk 7, 36 – 50. 79

Sousoší vlevo znázorňuje „Setkání Samuela se Saulem“.175 Stařičká postava proroka Samuela oblečená do vlněné tuniky s biretem na hlavě zve k tabuli mladého a krásného Saula, převyšujícího všechny ostatní. Za Saulem stojí rolník s kloboukem v ruce, na zádech má vak, v pozadí je kuchař, který „položil kýtu i to, co z ní zbylo“. (30 pozvaných hostů). Na druhém mnohofigurovém sousoší je zobrazeno „Setkání Davida s veleknězem Achimelechem.“ Achimelech s vousatou tváří v kněžském rouchu nese v náručí tři posvěcené chleby.176 Malý David v sandálech je umístěn nejvýše, má na hlavě královskou korunu a přes sebe přehozený hermelínový plášť. (David znázorněný s královskou korunou a hermelínovým pláštěm v té době ještě nebyl králem – to je dů- kazem, že v té době sochaři zobrazovali postavy s atributy budoucích králů, které však nikdo ze čtyř soch na balustrádě Hradiska nemá! Tam jsou čtyři postavy moravských markrabat!) V pozadí za Davidem stojí vojín, muž ve zbroji, svou pravou ruku drží nad hlavou chlapce krytou turbanem (tedy Dóego Edomský a Ebjátar, syn Achimelecha).177 Je zajímavé, že všechny obětní chleby jsou znázorněny jako typické moravské pecny, nikoli jako chleby židovské. Na jižní stěně je pět výklenků pro pět oken, umožňujících pohled přes řeku Mo- ravu na město Olomouc. V každém výklenku na jeho bočních stěnách jsou na špaletách oválné štukové medailonky, na nichž jsou proti sobě ženská alegorická znázornění lid- ských ctností a nectností. Jejich autorem je olomoucký sochař Josef Winterhalder (star- ší). V prvním okenním výklenku – počítáno od východu, tedy zleva, je znázorněna Temperantia, podle historiků umění tedy Umírněnost, podle průvodců Krocení vášní, kde dívka drží uzdu, kterou Střídmost krotí touhy. Slon zde představuje nejstřídmější zvíře. Na protější straně je personifikace Abundanzie, tedy Hojnosti, podle průvodců Bohatství, kde mladá žena s věncem květů na hlavě, rohem hojnosti plným ovoce a se snopem obilných klasů má u nohou hudební nástroje, violu, flétnu a notový záznam. Ve vedlejším okenním výklenku je znázorněna Hospitalita, tedy Pohostinnost či Dobročin- nost, podle průvodců Štědrost, představovaná opět mladou ženou s rohem hojnosti, ze kterého sype své dary, z nichž se raduje dítě, zatímco dívka předává mince klečícímu žebrákovi. Na protější straně je personifikace Avaritie, tedy neřesti Lakomství, kde stará žena s měšcem počítá peníze a je doprovázena vyhublým lačným vlkem jako atributem. Další, prostřední výklenek nesloužil jako okno, ale jako vchod na balkon táhnoucí se pod všemi okny. Zde na východní špaletě žena, alegorie Concordie, tedy Svornosti nebo Přátelství, drží v ruce větev se třemi granátovými jablky a druhou rukou drží svíci, kterou připaluje svíci spočívající na stole se lvíma nohama, což jsou atributy moudrosti a symboly lásky a osvícenství a vnášení světla do temnot světa a lidské duše. Na protěj- ší špaletě je opět alegorie Concordie, tedy Svornosti, dívka držící v ruce fasces a v druhé talíř se dvěma spoutanými srdci. Na předposledním okenním výklenku je personifikace Apprehensivy, tedy Chápavosti, podle průvodců Bdělosti (Opatrnosti), kde žena stojí na špičkách, protože musí být vždy připravená a bdělá, v ruce drží hada a v druhé zrcadlo. Jejím protějškem je personifikace Memoria grata, tedy Vzpomínky nebo Vděčné vzpomínky, kde mladá žena drží velký hřeb a je doprovázena lvem a or- lem, symboly dobroty a laskavosti. Čáp v pozadí je symbolem nejstarostlivějšího zvířete

175 1 Sam 9, 18 – 24; 1 Sam 10, 3 – 5. 176 1 Sam 21, 2 – 8. 177 1 Sam 21, 8 – 9; 1 Sam 22, 17 – 23. 80

pečujícího o své staré rodiče. V posledním okenním výklenku je personifikace Sapien- cie, tedy Moudrosti či Rozumu, kde mladá žena má na prsou symbol slunce a jako atributy lampu a svitek, rozptylující nevědomost a uchovávající moudrost předků. Na pro- tější straně je Ragione di stato, představovaná ženou ve zbroji s velitelskou holí v levici, přičemž má pravici položenou na hlavě lva – tedy personifikace nectnosti svévolného jednání politiků. Z těchto posledních dvou oken, k nimž jsem zaváděl všechny naše politiky, jsem vždy ukazoval na dosavadní devastaci Hradiska. Neboť právě odtud bylo nejlépe vidět, jak ze zdí Hradiska rostou náletové keře bříz, jív a dokonce i planých růží – dlouho zde kvetoucích. Slavnostní sál má tedy čtyři vstupy. Hlavní je z předsálí, na protější jižní straně je vstup na balkon. Na západní straně jsou menší dvéře umožňující vstup do vedlejší místnosti, která sloužila jako přípravna při pohoštění důležitých návštěv. Na protější východní straně jsou obdobné dvéře do místnosti, která byla vyčleněna pro hudebníky případně i herce. Nad těmito všemi vchody jsou plastiky, podle historiků umění znázor- ňující čtyři roční období, jaro, léto, podzim a zimu, Avšak já jsem tyto plastiky považo- val vzhledem k jejich podobám spíše za znázornění císařovny Marie Terezie, jejího manžela Karla Lotrinského a otce císařovny Karla VI. Jako úsluhu premonstrátů císař- ské rodině Marie Terezie v tomto sále poprvé hostující. Poprvé se stolovalo v sále prelatury v červenci 1733.

JIHOZÁPADNÍ MATOUŠOVA VĚŽ, NEBOLI O TEREZIÁNSKÉM POKOJI

Klášterní Hradisko má čtyři rohové věže, každá z nich byla připsaná jednomu ze čtyř evangelistů. Jihozápadní věž s Tereziánským pokojem svatému Matoušovi. Em- blém tohoto evangelisty byl připevněn na vrchol věže při jejím dokončení. Při hovoru o Tereziánském pokoji, někdy nazývaném „pohostinský pokoj“, je nezbytné uvést ně- které stavební a umělecké podrobnosti. Už proto, že jde o nejkrásnější a nejcennější pokoj na Klášterním Hradisku. Každého návštěvníka překvapí výška pokoje, dosahující do dalšího patra. Matoušova věž, tedy čtvrtá dle označení deníku hradiské kanonie, byla postavena až mezi 25. 6. 1736 (datum položení základního kamene) a 7. 9. 1737 (na vrchol umístěn knoflík s korouhvičkou). Ze zachovaných deníků premonstrátské kanonie víme, že základní kámen jiho- západní věže byl položen za deště, a že pak následovala hostina s pozvanými hosty. Avšak ve stavbě čtvrté věže vznikly potíže. Roku 1737 stavebníci narazili na velmi tvrdou odolnou skálu. Musel být zvýšen počet dělníku na 200 nádeníků a 40 zedníků. Na- víc v té době bylo Hradisko povinno spoluúčastí na stavbě císařské silnice, i když si domluvilo reciprocitu – závazek údržby pro klášter. Když přes všechny obtíže byla stavba věže zhruba dokončena, tak dne 5. 9. 1737 gryffenský opat K. J. Mayersberg umístil na vrchol této čtvrté věže nodus s korouhvič- kou. Do knoflíku byly uloženy: mince, medailonky požehnané papežem, částka pektorá- lu sv. Norberta, částečky po sv. Donátovi a sv. Kandidě, pergamen s pamětním zápisem. (Zde zmínky o císaři Karlu VI., carevně Anně Ivanovně, vítězství Rusů nad Turky a dobytí Benderu a Očakova na Krymu.) 81

Čtvrtá věž Hradiska měla ještě další památeční schránku zapuštěnou v pískov- covém kvádru základního kamene. Byla to plechová schránka, která obsahovala písem- né materiály (zbyl jen prach), 12 stříbrných mincí, 2 voskové medailóny a 2 křížky. Ony dvě voskové „agnus dei“ ze zbytků velikonočních svíček s rozdrcenými kostmi mučed- níků, symbolika beránků, snímajících hříchy světa, byly vysvěceny na Bílou sobotu od papeže Klementa X. a papeže Inocence XI.178 Rondel této věže je zaklenut nízkou kopulí, v jejím středu je proražen velký kru- hový otvor, kterým se otevírá nízký prostor horního patra rondelu s ochozem přístup- ným z půdy a především klenutý strop s freskou s námětem „Proměnění na hoře Tábor“ (1739). K jejímu provedení byl povolán přední vídeňský umělec, císařský dvorní malíř Daniel Gran della Tore (1694 – 1757). Novozákonní námět je uváděn ve třech evangeli- ích.179 V Markově evangeliu se píše: Proměnění Páně na hoře. Po šesti dnech vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana a vedl je samotné na vysokou horu do ústraní. Tam se před nimi proměnil. I zaskvěla se jeho roucha a velmi zbělela jako sníh, jak je žádný bělič na zemi nemůže vybílit. A zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. A Petr řekl Ježíšovi: „Mistře, dobře je nám zde! Udělejme tři stánky: tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden“! Nevěděl totiž, co mluví, neboť byli polekáni. I udělal se oblak a za- stiňoval je, a z oblaku zazněl hlas: „Tento je můj milý Syn, toho poslouchejte!“ A když se náhle kolem rozhlédli, neviděli již nikoho, jenom samotného Ježíše u sebe. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu o tom, co viděli, nepovídali. Daniel Gran popsaný biblický výjev zobrazil tak, že na plochém pahorku spočívají tři apoštolové, kteří Krista na horu Tábor doprovázeli – Petr, Jan a Jakub, a nad návrším se vznáší září- cí postava proměněného Krista, doprovázeného prorokem Eliášem, Mojžíšem a anděly. Pod freskou klenby jsou dekorativní malby, které vytvořil Granův spolupracov- ník vídeňský kvadraturista Josef Franz Wiedon (1703 – 1782). Malované architektonic- ké a abstraktní prvky jsou doplněné velkými dekorativními rámy s květinovými vázami a v horní části šesticí medailonů s monochromně malovanými profilovými poprsími význačných světců premonstrátského řádu: proti vstupu je sv. Norbert, nad vstupem sv. Jacobus Lacops, dále sv. Ludolf a sv. Evermod, a opati sv. Siard a sv. Gilbert. Jak patrno, tato věž, nejčastěji nazývaná Tereziánským pokojem, nebo také po- hostinným pokojem, má mimořádnou a unikátní výzdobu. Tereziánským pokojem zača- la být nazývána po návštěvě a odpočinku císařské rodiny právě v této místnosti. Také pohled z oken této místnosti na pravé straně je zajímavý. Řeka Morava teče nedaleko, v dohledu je i místo brodu sloužící k přechodu řeky za každého poklidného počasí. V době existence vojenské nemocnice v areálu Klášterního Hradiska tato míst- nost sloužila jako lékařský služební pokoj interního oddělení pro službu mající lékaře. Vzhledem k výšce místnosti nikdy nebyla dostatečně vhodná k delšímu přebývání, neu- držela se zde teplota a v chladných měsících byla v místnosti neuvěřitelná zima. Nako- nec se vedení nemocnice rozhodlo tento problém vyřešit a v obvyklé výši nechalo zřídit další klenutý strop z polystyrénu. MUDr. Slaný mi vyprávěl, jak lékaři chodili v noci strašit sloužící lékařky – z kruhového ochozu nad polystyrénovým zastřešením. Přístup na toto místo byl jedině malým vchodem z půdy. Proto došlo ke kompletnímu zazdění vchodu a přístupu k vzácné fresce.

178 Michnová, Věra, Prucek, Josef.: „… quarta turris monasterii Gradicensis“. (K nálezu při jihozápadní věži kláštera Hradiska.) Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 270, 1993, s. 21 – 34. 179 Mat 17, 1 – 13; Mar 9, 1 – 12; Luk 9, 23 – 27. 82

Když jsem v roce 1991 nastoupil do vojenské nemocnice, tak jsem marně hledal Granovu fresku popisovanou ve všech průvodcích. Teprve nejstarší zaměstnanec nemocnice mi vylíčil, jak zazdíval přístup k fresce. Když jsme znovu vchod obnovili, tak jsme našli Granovu fresku úplně zdevastovanou a namalovaný výjev byl nečitelný. Po bezprostředně provedené restauraci a zrušení polystyrenového stropu freska znovu zazá- řila. Dostavbou ke konventu na západní straně v srpnu až říjnu roku 1738 byla prelatura dokončena. Byla navštívena nejvyšším českým kancléřem J. Kinským z Vchynic a nově zvoleným olomouckým biskupem J. A. Liechtensteinem (druhý den po zvolení).

OPATI Z POLOVINY 18. STOLETÍ

Padesátým pátým premonstrátským opatem na Klášterním Hradisku byl dne 25. 6. 1732 zvolen NORBERT UMLAUF Z ČERNÉ HORY (1732 – 1741). Byl to Moravan, narodil se 16. 5. 1688 na Moravě v Černé Hoře. Dosáhl doktorátu z teologie, byl inspektorem v Šebetově a od 17. února 1717 hradiským převorem. Profesorem se stal v roce 1707.180 Stoleté výročí nalezení milostného obrazu Panny Marie na Svatém Kopečku bylo důvodem pořádaných velkých oslav od 8. do 15. září 1732. Byla uspořádána korunovace obrazu korunkami z nadace Alessandra Sforzy Pallavicina v září roku 1732, které se účastnilo přes sto tisíc poutníků. (Během devíti dní bylo odslouženo 1650 mší a po- dáno 99926 přijímání, v budově premonstrátské residence poslouženo jídlem a pitím 5736 hostům). Tvůrcem slavnostní výzdoby sv. Kopečku byl olomoucký malíř Karel František Harringer a jejím autorem hradiský podpřevor P. Vavřinec Kayser. Pod opatovou patronací byla postavena fara v Cholině; a na Hradisku byl upraven letní refektář a vybudován nový hospodářský dvůr za konventní zahradou. Bylo pořízeno nové vnitřní vybavení proboštské rezidence na Svatém Kopečku, kde je zavě- šen jeho portrét.181 Uvádí se, že opat Norbert se přestěhoval do nově postaveného západního křídla prelatury, kde byla zařízena jeho nová ložnice; a do západního křídla přestěhoval i své- ho komorníka. Také prý založil novou soukromou kapli nazývanou „dvorní“ na západní straně prelatury v prvním poschodí u bývalé raně barokní kostelní věže, postavené opatem Olšanským.182 Sice již od roku 1726 byla započata výstavba prelatury a kostela sv. Štěpána pr- vomučedníka, avšak dokončení stavby prelatury na Hradisku se konalo až roku 1735.183 Dne 25. srpna 1936 převor Pavel Václavík položil základní kámen s pamětním nápisem k novému hospodářskému dvoru, jehož stavba byla zahájena se současným budováním konventní zahrady.184 Dne 20. prosince 1740 strašná větrná smršť, poškodila všechny okna i střechy Klášterního Hradiska. V Olomouci svrhla střední kupoli kostela Michala. Prelát hra-

180 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 87. 181 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště, 2011, s. 13. 182 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště, 2011, s. 37. 183 Juryšek, Oldřich, MUDr.: Dějiny Olomouce 1017 – 19620. Olomouc, 2006, str. 121. 184 Burian, Václav: Neobvyklá solemnita Kláštera Hradiska – Vojenské nemocnice v Olomouci 24. září 1995. Vlastivědný věstník moravský, roč. XLVIII., 1996, seš. 2., s. 179 – 183. 83

dišťského kláštera Pavel Václavík přispěl nejvíce. Opat Norbert zemřel 16. 4. 1741. Byl pohřben v poutním kostele na Svatém Ko- pečku před hlavním oltářem.

Posledním 56. premonstrátským opatem na Klášterním Hradisku byl zvolen PAVEL FERDINAND VÁCLAVÍK Z HLUČÍNA (1741 – 1784), jako Pavel byl tře- tí. Narodil se 10. 1. 1700 v Hlučíně. Pocházel ze skromných poměrů. Byl doktorem teologie, inspektorem ve Vřesovicích. Profesorem se stal 11. 11. 1720. Od 12. února 1731 do 3. ledna 1737 byl převorem kanonie a v letech 1939 – 1741 proboštem na Svatém Kopečku. Opatem byl zvolen 5. června 1741. Generálním vikářem byl jmenován 17. 4. 1753.185 Dne 14. dubna se stal řádovým generálním vizitátorem. Byl nejslavnějším a zároveň posledním opatem na Hradisku. Nejen rozmnožil klášterní statky, ale i ukon- čil zařízení prelatury v roce 1742. Tato budova stála 119.225 zlatek.186 Dne 7. 8. 1749 opat jel z Křelova do Horky prohlédnout kostel, který je ve špat- ném stavu. Snad prý byl postaven za časů Cyrila a Metoděje. Roku 1753 opat Václavík dokončil postavení nového kostela v Horce nad Moravou. Za přispění opata Václavíka byl v letech 1750 – 1751 na Hradisku přestavěn re- fektář. Roku 1753 postavil hospodářský dvůr v Pavlově, roku 1762 farní kostel v Cet- kovicích a roku 1773ve Štěpánově. Také je zaznamenáno. že opat Václavík se zúčastnil dne 18. 4. 1768 položení základního kamene k stavbě olomoucké zbrojnice187 a že této příležitosti využil a na Hradisko si odvedl pevnostního velitele generála Hyacinta Brettona. Potřeboval mu totiž dokázat, že neustále opakovaný požadavek olomouckých městských zastupitelů na zboření Hradiska je neopodstatněný, protože Hradisko nelze využít ke zničení olo- moucké pevnosti. Často se z doby panování opata Václavíka uvádí spor kláštera Hradiska s měs- tem Olomoucí o mílové právo. Klášter totiž šenkoval ve svých třinácti vesnicích své těšetické pivo a zavedl je také na Svatém Kopečku. Olomoučtí měšťané si nechtěli nechat ujít zdroj příjmů, pramenící podle jejich mínění z jejich nedotknutelných výsad. Vznikl spor, který trval přes dvě stě let a vyhráli jej premonstráti roku 1745. Na památ- ku tohoto vítězství dal opat na hostinec v Pavlovičkách umístit bílého beránka (bílá barva je barvou premonstrátů) vytesaného do kamene a obráceného zadkem k městu s posměšnými verši: „Candidus agnellus cunctis dat lambere velus, non timet late fo- cum, iure tenendo loch.“ (Bílý beránek dává líbat všem své rouno, nebojí on se ohně, drže právem své místo.) V roce 1747 koupil od kláštera v Perneggu druhé uherské opatství v Turje.188 V roce 1751 uspořádal velkolepou jubilejní oslavu šestistého výročí příchodu premonstrátů na Hradisko. Rezignoval v souvislosti se zrušením kláštera 18. srpna 1784. Zemřel 13. listopadu 1784 a byl pohřben v poutním kostele na Svatém Kopečku.

185 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 87. 186 Durych, Jaroslav: Kronika voj. nemocnice, rukopis. 1925, VN Olomouc, str. 6. 187 Prucek, Josef: Několik poznámek ke vzniku tereziánské zbrojnice v Olomouci. Ročenka SOAO, 4(23), 1995, s. 140 – 143. 188 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště 2011, s. 13. 84

ÚČAST VRCHOLNÝCH UMĚLCŮ NA VYZDOBENÍ HRADISKA

Stavební práce na Hradisku na začátku výstavby zřejmě nepostupovaly kupředu rychle, protože se zde v tomto období uplatnil jen Nizozemec Justus van der Nypoort (1625 – 1692), který těsně před svou smrtí vytvořil fresky v hale hlavního schodiště (dnešních „Andělských schodů“). Škrétův žák A. M. Lublinský (1636 – 1720) tvořil v Olomouci od roku 1664. Jeho žákem byl Dionýsius Bedřich Strauss (1660 – 1720). Ital Inocenc Christoforus Monti (? 1644 – 1713?) v prvních létech desetiletí 18. století prováděl výzdobu klášterní knihovny. Znojemský malíř Michael Jan Fissé (1686 – 1732) pracoval na freskové výmalbě klášterního kostela Nanebevzetí P. Marie (v roce 1713 mu bylo zaplaceno vysoko: 2000 zlatých). Vídeňský malíř Karel Josef Harringer (1682 – 1734) vymaloval loď a presbytáře P. Marie Sněžné. Také namaloval roku 1733 obrazy pro boční oltáře kaple sv. Štěpána prvomučedníka – glorifikace blaženého Jana Sarkandra a svatého Jana Nepomuckého. Vídeňský malíř Jan Jiří Schmidt (1680 – 1765) maloval hlavní oltář chrámu P. Marie Sněžné a boční oltáře sv. Pavlíny a sv. An- ny.(1720 – 21). Paul Troger (1698 – 1762) vytvořil fresku zázračných skutků Kristo- vých na klenbě Slavnostního sálu (1731) – jedno z jeho nejlepších děl. K tomu vytvořil rámující architektonickou dekoraci boloňský kvadraturista Antonio Tassi, Trogerův předchůdce. Brněnský malíř Jan Jiří Etgens (1691 – 1757) vymaloval klenbu kaple sv. Štěpána (1732) Roku 1734 – 35 Jan Kryštof Handke (nar. 18. 2. 1694 v Janušově, část Rýmařo- va) namaloval oltářní obraz pro kapli sv. Štěpána prvomučedníka, přesahující výšku 6 metrů: postava světce s rozpaženými pažemi a ve spirálním pohybu, hlava s jemnou sakrální září, vzrušený dav k němu upírá oči. Sakrální záře prochází mraky a k ní smě- řuje pohled Boha Otce a Krista. Z Handkeho figurálních maleb v patře západního křídla zůstala celistvě zacho- vána freska na stropě bývalé archivní místnosti namalovaná roku 1738. Je vsazena do iluzivního rámu ve tvaru kvadrilou, na který navazují dekorativní rokokové motivy sty- lizovaných mušlí. Malba se vztahuje k aktuálnímu stavu kanonie, jejíž budování bylo započato položením základního kamene roku 1686. Před malířským stojanem s vedutou dokončené stavby je zobrazena odpočívající personifikace, odkazující k tvůrčímu umě- leckému úsilí, které provázelo více než půl století rozsáhlé barokní obnovy. K bohaté historii benediktinského kláštera a premonstrátské kanonie se vztahují archivní regály se zakládajícími listinami, opatřenými panovnickými pečetěmi. Genius provázející sedící ženu drží hořící pochodeň a štětec s paletou, dva další odkazují k nápisu „Etiam fata / post super / sunt.“189 Daniel Gran (1694 – 1757), první malíř monarchie, v Tereziánském pokoji vy- tvořil fresku „Proměna na hoře Tábor“ za 850 zlatých. Navíc namaloval soubor třinácti obrazů (1747) za 1200 zlatých.

PROHRANÉ PRUSKO – RAKOUSKÉ VÁLKY

Dne 20. října 1740 vymřela císařem Karlem VI. dynastie Habsburků v mužské linii. Podle pragmatické sankce se trůnu ujala arcivévodkyně Marie Terezie, provdaná

189 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště, 2011, s. 41 – 42. 85

za Františka Štěpána, velkovévodu toskánského, který pocházel z rodu bývalých vévodů lotrinských. Rok 1740 tedy se stal reálným nebezpečím úplného rozpadu Rakouska. Proti panování Marie Terezie měli námitky ostatní evropští panovníci, neboť neuznávali platnost „pragmatické sankce“ o dědičnosti vlády i v ženské posloupnosti. Z těchto dů- vodů si četní evropští panovníci činili nárok na dědictví některých částí Rakouska. To se stalo důvodem válečného prusko – rakouského konfliktu. Na České země si činili nároky říšská knížata. Pruský král Bedřich II. v prosinci 1740 bez vypovězení války vpadl do Slezska a na jaře 1741 porazil habsburskou armádu. Vznikla protihabsburská koalice, z které bavorský kurfiřt Karel Albert se začal ucházet o jmenování římskoně- meckým císařem a českým králem, zatím co saský kurfiřt a polský král August III. vznesl nároky na Moravu. Koncem roku 1741 větší část Čech byla obsazena francouz- sko – bavorskou armádou a severní Morava se ocitla v rukou prusko – saských vojsk. Karel Albert Bavorský byl přijat za českého krále a zvolen císařem jako Karel VII. Dne 23. prosince 1741 dorazily pruské jednotky k řečišti Moravy u Olomouce a rozložily se poblíž Klášterního Hradiska. Pruský král Fridrich II. se šestnácti tisíci vojáky roku 1741 v den Narození Páně obsadil Hradisko. Olomoucký pevnostní ko- mandant vyslal důstojníka a adjutanta na Klášterní Hradisko k maršálu Schwerinovi, aby zjistili, zda přichází jako přítel nebo nepřítel. Schwerin s generály Vogtem a Truchsessem a dalšími důstojníky dne 24. prosince navštívili opata premonstrátské kanonie na Klášterním Hradisku Pavla Ferdinanda Václavíka. Prušáci zůstali na oběd, který hradiským premonstrátům při pohledu na ho- dující protivníky habsburského arcidomu i římskokatolické církve hořkl v ústech. (Podle záznamů hradiského premonstráta Mariana Karla Ulmana ještě před obsazením Olomouce musela hradiská kanonie Prusům poskytnout mj. 25 centýřů masa, 152 liber másla a sádla, jednoho jelena, tři srnce, 18 zajíců a značné množství vína a piva kromě toho, co pruská generalita na Hradisku „sežrala“. Dne 25. prosince Schwerin rozestavěl před Hradiskem a Černovírem kanony. V poledne 27. prosince 1741 byla na Hradisku podepsána smlouva o kapitulaci olomoucké posádky. Schwerin zatížil kláštery značným výpalným. Premonstrátský konvent na Hradisku měl složit 150 tisíc zlatých, a když tak neučinil, byli dva konven- tuálové odvlečeni jako rukojmí do Nisy. Dne 30. ledna 1742 připochodoval 1. pruský gardový regiment přes Šternberk k Olomouci. Fridrich II. vyjel pluku vstříc a určil z něj 30 mužů k vojenské exekuci v klášteře Hradisku s tím, že mají zkonfiskovat veškerý proviant, který tu naleznou. Dne 21. března 1742 přikázalo pruské velení opatovi klášte- ra Hradisko, aby do pruské válečné pokladny vyplatil sto tisíc říšských tolarů, polovinu 14. dubna, druhou polovinu během čtrnácti dní. Dne 20. dubna vyhlásili Prusové po- plach, vytáhli z Olomouce na nepřítele, kterého nenašli. Vydrancovali alespoň klášter Hradisko.“190 Dne 23. dubna 1742 Prusové z Olomouce a z Hradiska odtáhli. Tedy v první době Václavíkova opatství roku 1742 obsadili Klášterní Hradisko Prusové a zavlekli do Nisy převora a jednoho konventuála až do zaplacení výkupného. Marii Terezii zůstaly jen Uhry a ohrožené Rakousko. Rakousko – uherská armá- da byla poražena v květnu 1742 u Chotusic a Marie Terezie uzavřela ve Wroclavi míro- vou smlouvu, v níž se vzdala většiny Slezska a celého Kladska. Podařilo se jí pak sice

190 Fiala, Jiří: Pruská okupace Olomouce 28. 12. 1741 – 23. 4. 1742. Ročenka SOAO 5(24), 1996, Olo- mouc, str. 54 – 67. 86

vypudit z Čech bavorská a francouzská vojska a v roce 1745 dokonce i pruské oddíly z Čech. Jenže následovala řada porážek rakouských vojsk a Marie Terezie musela při- stoupit na potvrzení ztráty velké části svého území ve prospěch Pruska smlouvou v Drážďanech. Podařilo se jí však získat pro svého manžela Františka I. jmenování císa- řem. Celé toto období bylo historiky pojmenováno „válkou o dědictví rakouské“. Ztráta Slezska byla pro Rakousko velmi citelnou ztrátou pro jeho technickou vyspělost. Roku 1756 Prusko opět bez vypovězení války přepadlo a obsadilo Sasko, ra- kouská vojska byla u Lovosic poražena a severní polovinu Čech obsadila pruská vojska. Nastala sedmiletá válka Rakouska s Pruskem. Dne 2. května 1758 pruský král Fridrich II. s padesáti dvěma tisíci vojáků začal vnější obléhání Olomouce, po 32 dny ničil město 44 děly a 20 hmoždíři. Hradisko stře- žili obránci, jejichž základem bylo pět set Chorvatů. Roku 1759 za obléhání Olomouce počet zemřelých dospělých olomouckých osob byl jedno sto jednadvacet, dětí zemřelo třináct. Počet mrtvých vojáků byl sto šest. Ti se pohřbívali na vojenském hřbitově před Střední (nyní Terezkou) bránou. Pro raněné vojáky sloužily dva pokoje vojenské nemocnice založené roku 1748 v rámci špitálu sv. Ducha na Předhradí. Jenže nastal velký problém s raněnými vojáky, kteří se nalézali mimo Olomouc, neboť vzhledem k uzavřeným hradbám nebyl možný jejich převoz do Olomouce. Válečné střety mezi pruskými a rakouskými vojsky se odehrávaly mimo opev- něnou a uzavřenou Olomouc. Právě z těchto bojů byl nesmírně veliký počet raněných vojáků. Avšak vojenská nemocnice sídlila v uzavřené a opevněné Olomouci. Tento vzniklý nesmírný počet raněných vojáků si vynutil mimořádné zřízení vojenské nemocnice na Hradisku v roce 1759.191 Tedy to souvisí se sedmiletou válkou a vpádem Prusů na Moravu. Už roku 1756 byla učiněna řada opatření jako příprava na vstup pruského vojska: došlo k zbourání obvodních zdí klášterních zahrad, letohrádku, podobných staveb v zahradách kanovníků východně Hradiska, hostince na východě, jak nařídil Mar- schall. Na zásah velitele olomoucké pevnosti Bretona většina z nich nebyla zbourána. Z Hradiska byla odvezena knihovna. Na Hradisko byly přemístěny tři bataliony Chorvatů. Dne 3. 3. 1759 došla depeše z Vídně nařizující zřízení hlavní vojenské nemocnice na Hradisku, nazvané „Primarium seu capitale infimorum hospitale“: „Herr Prelat, es ist uns leit, allein es kann nicht anders sein, das Feldspital muβ zu kloster Hradisch errichtet werden.“ Od dubna 1759 byly uvolněny konventní budovy. První ranění byli přivezeni 21. 4. 1759. Studenti a učitelé byli přemístěni do Šebetova, ostatní na Sv. Ko- peček, větší část vedení premonstrátů se odstěhovala do Vřesovic a do Olšan. Prelatura byla zapečetěna. Opat se vracel na svátky. V květnu 1759 byli Prusové již v Uničově a Litovli. Olomouc byla obklíčena. Na Hradisku zaznamenával vše premonstrát V. Petsch. 27. 8. – 15. 9. 1759 zemřelo na Hradisku 561 vojáků. Avšak dne 3. 11. 1759 do- šlo k novému přísunu dvě stě raněných. Zápis z 16. 12. 1759 udává, že se konvent chys- tá na přijetí půl druhého tisíce nemocných od armády generála Laudona. Ale diář z roku 1760 chybí, a v diáři z roku 1761 jsou zapsány jen běžné záležitosti kanonie.192

191 Prucek Josef: Z diářů kláštera Hradiska. Ročenka SOAO 3(22), 1994, s. 261–267. 192 Prucek Josef: Z diářů kláštera Hradiska. Ročenka SOAO 3(22), 1994, s. 261 – 267. 87

Prusové ustoupili ke 2. 7. 1758. V listopadu 1758 došlo úplné obnově činnosti premonstrátů na Hradisku. Během zimy Hradisko sloužilo jako skladiště obilí – z chodeb konventu, kostela sv. Štěpána, letní jídelny, ambitů a slavnostního sálu. Z celkového popisu situace víme, že Prusové od Nisy táhli na Prahu, avšak zde u Kolína 18. 6. 1757 byli poraženi maršálem Daunem a na jaře 1758 u Domašova od generála Laudona. A tak nakonec Prusové museli vyklidit Čechy i Moravu. Do válečných sporů se zapletla Francie, Británie a Rusko a nakonec byla v Paříži podepsána mírová smlouva, podle které se Rakousko definitivně vzdalo Slez- ska. Avšak jako ústupek Rakousku došlo na jaře 1764 k zvolení Josefa II. císařem.

POVĚST, JAK CÍSAŘOVNA MARIE TEREZIE PŘESPÁVALA VE VĚŽI HRADISKA

Císařovna Marie Terezie prý tajně navštěvovala Olomouc, nejčastěji proto, aby si vyprosila přímluvu u blahoslaveného Jana Sarkandra, jehož uctívané ostatky byly v kostele Panny Marie na Předhradí. Císařovna neochvějně věřila v přímluvu tohoto mučedníka. I když velmi často jezdila do Olomouce k hrobu Jana Sarkandra, vždy se snažila vyhnout biskupskému paláci, protože jí vadilo politikaření olomouckých bisku- pů, především jejich pohotová žádost o peněžní příspěvek. Proto při těchto tajných ná- vštěvách Olomouce přespávala na Hradisku v pohostinském pokoji v jihozápadní věži. Hned po prvních tajných návštěvách císařovny se pohostinskému pokoji na Klášterním Hradisku neřeklo jinak než „Tereziánský pokoj“. Podle pověsti císařovnin klidný a bezpečný spánek byl zajišťován vojenskou hlídkou. Totiž uvnitř pokoje ve výši půl druhého patra je cirkulárně kolem celého rondelu ochoz, přístupný pouze z půdy, kde prý během spánku císařovny Marie Terezie vartoval ozbrojený voják, který nepřetržitě obcházel po ochozu kolem rondelu. Skutečnost je jiná. Jak si to ověřili historikové, císařovna Marie Terezie nikdy tajně nenavštívila ani Olomouc, ani Hradisko. Tyto pověsti zřejmě vznikly jen bujnou fantazií okolních obyvatel – Hanáků, kteří díky své typické letoře za letního horka vleže v polospánku si vysnili i neuskutečnitelné situace.

PRVNÍ NÁVŠTĚVA MARIE TEREZIE NA KLÁŠTERNÍM HRADISKU

První návštěva císařovny nebyla tajná, ale veřejná, a uskutečnila se ve dnech 17. – 19. 6. 1748. S Marií Terezií Hradisko navštívil i její manžel císař František I. Lotrinský.193 Bylo to při příležitosti, když císařský pár přijel na Moravu pozdravit ruské vojsko, položené při Olomouci, u Chválkovic a u Olšan na Prostějovsku. Do Olomouce přijeli navečer v 20.00 hod. v otevřeném kočáře, vystoupili na Horním náměstí a odebrali se pěšky slavnostní slavobránou Ostružnickou ulicí k Nové věži, kde měl uvítací projev rektor univerzity Šebestián Fridl. Pak Marie Terezie a František Lotrinský odjeli kočárem k biskupské residenci, kde byli přivítáni biskupem, kanovníky a hradiským opatem Václavíkem. Přespali v biskupském paláci. Následující den 18. 6. v 10 hod. se konala přehlídka ruského vojska a pak násle- doval odjezd na oběd na biskupství. Po 17 hod. byl císařský pár přivítán na Hradisku. Před bránou prelatury jim opat předal klíče od kanonie. Od brány se odebrali do kostela,

193Popis návštěvy císařských manželů na Hradisku r. 1748. Moravia I., 1878, 802. 88

kde sbor zazpíval antifonu a loretánské litanie. Pak opat Václavík udělil císařským manželům požehnání a sbor zazpíval hymnus „Ave verum Corpus“. Následovala pro- hlídka kláštera. Z kostela šli andělským schodištěm do konventu, prohlédli si převorství, konventní sál, východní ambit, jednu celu, knihovnu a prelaturu. V „Slavnostním sále“ byl císařskému páru předveden hanácký tanec a zpívaná scénka „Žaloba na pruského krále“ (= hanácká opera „Querella contra Borussum“) a po ní hanácká zpěvohra. Pohoš- tění se konalo v opatově jídelně. Následoval odpočinek, pro který byl určen pohostinský neboli Tereziánský pokoj v jihozápadní věži. V 20.30 Marie Terezie a František Lotrin- ský odjeli na biskupství. Další den, 19. 6. 1748 v 9.00 hod., se zúčastnili mše u hrobu Jana Sarkandra v kostele P. Marie na Předhradí. Pak odjeli na Sv. Kopeček, kde po ode- vzdání klíčů a opatovu požehnání následovalo uctění milostného obrazu a po něm od- počinek v rezidenci převora. Po prohlídce kaple sv. Anny se po 15.00 hod. vrátili do Olomouce na biskupství a odtud odjeli zpět na Brno se zastávkou v Olšanech. Jak patrno, císařovna Marie Terezie v roce 1748 v „Tereziánském pokoji“ sice byla, pravděpo- dobně tam jen odpočívala, avšak nespala tam. A na ochozu ji žádný voják nehlídal. Uvádí se, že při této návštěvě Marie Terezie a její rodiny byla v Slavnostním sá- le před panovnickým manželským párem během jeho návštěvy Hradiska 18. června 1748 také za přítomnosti ostatního publika předvedena tzv. hanácká opera, kterou složil roku 1747 velehradský řeholník páter Alanus, vlastním jménem Ignác Plumlovský pod názvem „Pargamotéka, to je smlóva hanácká stranevá králove cere, veobrazená skrz štere podmistre, jakobe ministre k šterem koronám veslany.“ Byl to ohlas válečných událostí.194 Císařovna Marie Terezie měla k Olomouci kladný vztah. Vždy si velmi vážila památky Jana Sarkandra, který byl pohřben v kostele P. Marie na Předhradí, v kapli sv. Vavřince. Od listopadu 1749 se panovnice zasazuje o urychlení svatořečení Jana Sarkandra.195

DŮSLEDEK POTRESTÁNÍ BUDOUCÍHO CÍSAŘE JOSEFA II. OPATEM

Ze všech pověstí tou nejčastěji vyprávěnou se stala příhoda z návštěvy císařské rodiny na Hradisku v roce 1848. S Marií Terezií a císařem Františkem Lotrinským se návštěvy zúčastnil i jejich syn Josef, považovaný a označovaný za následníka trůnu. Právě v té době opat Václavík na schodišti do prelatury potkal malého sedmiletého Jo- sefa II., který neurvale házel přinesené kameny po soše znázorňující Spravedlnost a sochu poškozoval. Opat Josefa pokáral, ale ten se slovy „seš frocek“ plivl opatovi na boty. Opat Václavík nezaváhal. Svou mohutnou těžkou rukou uchopil Josefa za jeho výsostný královský límec, přehodil si ho přes koleno a druhou rukou mu naložil několik ran na jeho velkovévodský zadek. Byl to první a poslední výprask „Josefa Egyptského“, jak byl Josef v té době Vídeňáky nazýván. Josef s natahujícími moldánky pak velmi rychle odběhl nahoru po schodech za matkou do pohostinského pokoje. Sice císařovně nežaloval, ale na svůj výprask nikdy nezapomněl. Když císař Josef II. rušil kláštery, vzpomněl si na Klášterní Hradisko a dodateč- ně ho zahrnul mezi rušené kláštery. Pro převzetí Hradiska jmenoval zvláštní komisi,

194 Fiala, Jiří: Pruská okupace Olomouce. Ročenka SOAO 5(24), 1996, Olomouc, s. 67. 195 Prucek Josef: Diáře premonstrátské kanonie, obsahy uložené v knihovně Památkového ústavu. Olo- mouc, 1743–1754. 89

které přikázal s obzvláštní přísností se zaměřit na hradiského opata. V té době byl opat Václavík smrtelně nemocný a byl připoután k lůžku na Svatém Kopečku a chvílemi byl v bezvědomí. V souvislosti s touto pověstí ale i pro další vyprávění je nutné říct několik málo známých podrobností o malém „Josefovi Egyptském“, jak toho prvorozeného chlapce nazývali Vídeňané. Marii Terezii a Františku Lotrinskému konečně po třech dcerách dne 13. března 1741 se narodil vytoužený syn. Při křtu dostal sedm jmen: Josephus, Benedictus, Au- gustus, Joannes, Antonius, Michael, Adamus. Jako dlouho vyprošovaný dědic trůnu byl hýčkán a od malička udržován v přesvědčení o vlastní výlučnosti, avšak nejvíc ho roz- mazlovala Marie Terezie. Dokázal se velice brzy postavit proti oběma rodičům a zvláště matce. Jeho vídeňským dialektem pronášené „Já to nechci!“ dokázal u jídla zlomit pouze jeden důstojník s patřičným hlasovým fondem: „Budeš už žrát, ty fracku jeden!“, a Josef ze strachu ustoupil. Od věku půl druhého roku byl Josef učen, jak vystupovat na veřejnosti. Benát- ský vyslanec Marco Contarini o pětiletém Josefovi napsal: „…mohl by být jednou důle- žitým vévodou. Dobře uvažuje, rozumí válečnému umění, snadno se učí jazyky.“ Byl vychováván špatně. Marie Terezie mu téměř všechno promíjela na rozdíl od jeho souro- zenců. Morální výchova Josefa byla zcela opomenuta. Nebyl tvárný, bezohledně prosazoval svou vůli, stával se rodinným diktátorem. Sestry mu musely denně podávat hláše- ní o chování sourozenců a Josef je peskoval. Od 14. let byl Josef zapojen do života u dvora, společně jedl, cestoval, hrál divadlo, zpíval a celkem dobře hrál na violoncello. Životopisci popisují Josefa jako umíněného, neochotného, domýšlivého, posmě- vačného, s vysokým míněním o své důležitosti, neustále protestujícího, chladného a nenáboženského. Vše se mu promíjelo. Josef svou vůli prosazoval i v nejmenších zá- ležitostech. Josef jako sedmiletý chlapec dostal v roce 1748 malý vlastní dvůr v čele s hrabětem Batthyánym, maršálem a diplomatem. Začal být oficiálně titulován „Králov- ská výsost“. Současně také obdržel vlastní uniformu a byl mu přidělen 1. pluk lehké jízdy do osobního vlastnictví. Když Marie Terezie, v návalu hněvu uvažovala o použití metly na sedmiletého Josefa, řekla: „...rakouští arcivévodové proto podle toho také tak vypadali. Je pravda, že o mého syna bylo od kolébky pečováno s velkou něžností a láskou jako o milou a důle- žitou zástavu, a je také pravda, že jeho vůlí a požadavkům bylo v mnoha ohledech příliš ustupováno.“ Podle popisu současníků Josef už jako dítě měl pěkný vzhled, svižnou, elegantní a lehce nedbalou chůzi. Byl uhlazený, měl výtečnou paměť, po celý život odmítal alko- hol a pil jen vodu. Žil spartánsky, nezúčastňoval se společenských zábav, a pokud musel, setrvával na nich jen nezbytnou dobu. Zřídka se účastnil lovu, karty nehrál. Zajímal se jen o vojenství, ostatní výuku spíš bojkotoval. Kladně lze hodnotit, že částečně hovo- řil česky i maďarsky, perfektně francouzsky, italsky, latinsky a německy. V nekontrolovaných chvílích začal hovořit nespisovným vídeňským slangem, jehož velmi hrubé výrazy převzal od svých vojenských vychovatelů a od sloužícího personálu – kojných a uklízeček – většinou údajně pocházejících z Moravy. To všechno můžeme považovat za mimořádně kladné Josefovy rysy. Ostatní informace o mladém Josefovi jsou již spíše negativní. O šestiletém Josefovi psal pruské- mu králi Fridrichovi II. jeho vídeňský vyslanec hrabě Podewils: „…šestiletý chlapec 90

nijak velký, ale dobře stavěný, hezký, namyšlený, pyšný, vědom si plně svého postave- ní, umíněný, nerad se učí. …Všem lidem tyká, oslovuje však výhradně osoby nejvýše postavené a dámy, a řekl teprve nedávno komusi, že prý u něj upadl v nemilost. Všem „jako nějaká zlá loutka“ dává svou malou ruku k políbení, všechny uráží oslovením „ty“ a o svých rodičích se vyjadřuje výhradně jako o lotrinském vévodovi a vévodkyni. Princ je umíněný a svéhlavý a nechá se raději zavřít a odsoudit k půstu, než aby prosil za od- puštění. …Císař se ho marně snaží tomuto pyšnému způsobu myšlení odnaučit, protože ho příliš miluje, než aby postupoval s přísností. Matka ho zbožňuje a promíjí mu kdeja- kou chybu, trestá výjimečně, jen aby vzbudila zdání přísnosti. …Zatím je těžké rozhodnout, zdali má princ dosti rozumu, géniem zřejmě nebude. Všechno, co se o něm vyprá- ví, ukazuje málo fantazie a žádný důvtip, nedaří se mu ani vhodně spojovat myšlenky. Špatná výchova, které se arcivévodovi dostává, a přemrštěná něžnost jeho rodičů nedá- vají doufat, že se z něho kdy stane veliký vladař. O učení se nezajímá a údajně mu způ- sobuje dost potíží se cokoli naučit. Nemá rád Francii, a proto se nechce učit francouzsky. Vyznačuje se sociálním cítěním, neboť požádal matku hrající v karty, aby mu dala takto získané peníze pro armádu, vojáky a důstojníky.“ To, že Josef byl od dětství neustále pochlebován a nevhodně vyzdvihován, se odrazilo v celém jeho životě. Během dospívání se negativní rysy jeho povahy zvýrazni- ly. Od počátku své spoluvlády s Marií Terezií provozoval samostatně a bezohledně velmocenskou imperialistickou zahraniční politiku i proti Marii Terezii. Při rozhodová- ní prosazoval hledisko prospěšnosti bez ohledu na morální zásady a v rozporu s křesťanskými pravidly. Činnost podřizoval přísným úsporným opatřením, hlavně u veřejných výdajů. Proti Marii Terezii prosadil po selských nepokojích v Čechách robotu. Měl zálibu v cestování a honil se za popularitou. Přál si státní náboženství pokud možno bez církve, svobodu kultu a svědomí. Josef byl mistrem přetvářky, předváděl dokonalou hru intrik, falešné skromnosti a úlisné zdvořilosti. Ale zdvořilost druhých považoval za přetvářku a svatouškovství. Během prvních let spoluvlády s Marií Terezií se u Josefa dostavily symptomy signalizující změnu jeho psychiky. Považoval se za nepostradatelného a jediného, kdo má správný přehled o potřebách říše a kdo je povinen se postarat o ty nejnepatrnější a leckdy směšné věci. Rostlo jeho přesvědčení o vlastní důležitosti, o své všemohouc- nosti v řešení konfliktů, o poslání, svěřeném mu Prozřetelností. Ztratil smysl pro realitu a vzrůstala v něm nedůvěra k bližšímu i vzdálenějšímu okolí. Postupně se u Josefa objevil syndrom pronásledování: rádce považoval za intrikány, úředníky za lenochy. Svo- bodu k samostatnému jednání upíral okamžitě komukoli, poručníkoval.

DRUHÁ NÁVŠTĚVA CÍSAŘSKÉHO PÁRU NA KLÁŠTERNÍM HRADISKU

Ve dnech 6. až 9. září 1754 probíhala v Olomouci druhá (opět veřejná) návště- va196 císařského páru Marie Terezie a Františka Lotrinského. Byla plánovaná k odhale- ní sloupu Nejsvětější Trojice na Horním náměstí. Avšak tehdy manželský pár se zdržel na improvisovaném honu na panství Nových Zámků. Opat Václavík očekával jejich příjezd ze směru od Pardubic od brzkého rána v Mezicích. Ale tam došlo pouze k pře-

196 Prucek Josef: Z diářů kláštera Hradiska. V. Hradiský opat hostitelem členů panovnické rodiny. Ročen- ka Státního okresního archivu v Olomouci, 6 (25), 1997, s. 155–164. 91

přažení koní. Příjezd císařského páru do Olomouce se nečekaně opozdil. Císařští man- želé přijeli do Olomouce Švédskou – Terezskou bránou pozdě večer v 21 hod. a hned se ubytovali na biskupství. 7. září 1754 ráno se císařští manželé účastnili mše u hrobu Jana Sarkandra. Oběd se konal na biskupství. Odpoledne po obědě oba manželé si prohlédli městská opevnění. V neděli dne 8. září byla za přítomnosti Marie Terezie slavná mše svatá v ka- tedrále, kterou celebroval kardinál Troyer. V té době císař František se na Sv. Kopečku účastnil mše, kterou celebrovali opati: hradišťský, zábrdovický a novoříšský. Pak pro císaře následoval oběd v rezidenci kanovníka a poté císař odjel do Olšan na vojenské cvičení. Navečer císař se vrátil do Olomouce, navštívil jezuitskou kolej, univerzitu, kde mu byla předvedena ukázka rytířského cvičení. Další den 9. září byl vyčleněn pro hlavní bod programu císařské návštěvy v Olomouci: odhalení sousoší Nejsvětější Trojice na Horním náměstí a jeho posvěcení kardinálem Troyerem. Avšak oběd pro císařský pár a celý jejich doprovod (prezident zemské komory Blümegen, generalita, včetně generála Dauna, gen. Rochepina a další) se konal na Hradisku. Při této druhé návštěvě se Marie Terezie zeptala opata, zda se v kanonii koná oficium (kněžská hodinka) i v noci a byla překvapena kladnou odpovědí. (V kanonii bylo denně slouženo na desítky soukromých mší, diarista zaznamenává až sto mší na Hradisku a kolem dvou set na Kopečku, a vždy se konala mše konventní. Půst trval každý den do oběda, oběd byl v 11 hodin. Trval 2 hodiny, při něm se četli úryvky z Písma nebo dopisy sv. Norberta, Hernheimovy meditace nebo Následování Krista od Tomáše Kempenského.) Pak po obědě byla ve Slavnostním sále pro účastníky oběda předvedena opera „In laudem Majestatum“. Skončila v 16.30 a následoval odjezd na vojenské cvičení v Olšanech. 10. září časně ráno císařský pár s doprovodem odjel do Haliče v Uhrách. Ani tentokrát Marie Terezie na Hradisku nepřespala.

OSLAVY VÝROČÍ PŘÍCHODU PREMONSTRÁTŮ

Oslavy šestistého výročí příchodu premonstrátů na přelomu srpna a v září roku 1751 byly považovány spíše za vnitřní záležitost premonstrátů. Zde je nutné upozornit naše oficiální historiky, že se nikdy a nikde při této příležitosti neobjevilo jméno olo- mouckého biskupa Jindřicha Zdíka. To je nevyvratitelným důkazem toho, že premon- stráti nepovažovali biskupa Jindřicha Zdíka za osobnost, která by měla nějaký vliv na usídlení premonstrátů na Klášterním Hradisku. Kdyby se na této změně na Hradisku podílel biskup Zdík i sebemenším podílem, nikdy by nebyl premonstráty opomenut! 18. 4. 1751 byl u olomouckého knihtiskaře Hirnleho objednán tisk publikace o dějinách kláštera „Kurzer Bericht von dem im Jahre 1151gestifsteten und 1760… an- sehnlich vermehrten Premonstratenser Klosterstift Hradisch.“197 Vlastní oslavy šestistého výročí příchodu premonstrátů probíhaly šest dní, sym- bolizujících šest století života kanonie, – v termínu od 29. srpna do 6. září 1751. Ikono- grafická myšlenka znázorněná na průčelí Hradiska s názvem: „Návrh triumfální výzdo- by průčelí kláštera Hradisko k šestistému výročí příchodu premonstrátského řádu“ byla výsledkem konsultace tří mužů, – P. Ludvíka Josefa Höniga, P. Leopolda Ferdinanda

197 Prucek Josef: Diáře premonstrátské kanonie, obsahy uložené v knihovně Památkového ústavu Olo- mouc, 1743–1754. 92

Fischera, a P. Adama Arnošta Ruebnera. Falešné průčelí namaloval přerovský malíř Jan Hoffmann.198 (Realizace návrhu doložena diářem kanonie z let 1750 – 1751, Moravský zemský archiv Brno, fond E 55 Premonstráti Klášterní Hradisko, sg. 227 II 29, s. 204rv. Výše nákladů diář na s. 163v.: „ Pro gloria saeculi sexti augenda neque sumptibus par- citur neque laboribus.“) Diář 1750 – 1751 vedl hradiský kanovník Antonín Ferchl. Vrcholem oslav byla iluminace pozdě večer 31. 8. 1751, kdy čtyři tisíce lamp osvítily Klášterní Hradisko. Ohňostroj doprovázela hudba (tři sbory trubačů a tympanis- tů kolem prelatury s prostorovou zvukovou kulisou). Přítomen byl kardinál F. J. Troyer a asi čtyři tisíce diváků a hosté. Na průčelí kláštera byla již dekorace. Po celé přední stěně mezi jihozápadní a ji- hovýchodní věži Hradiska byla vytvořena kulisa. Do výše prvního podlaží přikrylo přední stěnu Hradiska borové a jedlové chvojí, na 1. a 2. podlaží byla malebná stafáž, iluzivní sloupoví se skulpturami na hlavicích. Před okny 3. podlaží byly zavěšeny pod pergolou tři oválné obrazy, velikosti 8,5 x 5,5 m. Na středním obraze byli zobrazeni zakladatelé, patroni řádu, včetně P. Marie Svatokopecké. Na obrazu vpravo byl papež a kardinálové schvalující založení kanonie. Vlevo byl císařovna a císař potvrzující privilegia kanonie. Malířem byl J. Hoffmann z Přerova, poté zvaný „pictor portae triumpha- lis.“ Přípravy k oslavám začaly od roku 1750: došlo k adaptaci konventního refektá- ře, konventní jídelny, kostela a ambitů prelatury: sochař Josef Winterhalter dostal titul: „director ornatus ecclesiae et instaurationis refectorii“. Došlo k obnově sakristie a varhan konventního i filiálního kostela. Dne 20. srpna 1751 na vrchol střední věže byl umístěn knoflík s pamětním zápi- sem a také byla připevněna korouhvička znázorňující patrona kanonie sv. Štěpána. V květnu 1750 na Hradisku domluvil složení hanácké opery Alanus, – Ignác Plumlovský. Záznam o předvedení veselé hanácké opery je až z roku 1752. Josef Antonín Gurecký, dómský kapelník a skladatel, složil slavnostní mši (jistá zpráva o jejím provedení je z listopadu 1751) a tzv. latinskou operu, – hudba k poetic- kému libretu hradiského lektora Adama Rübnera. (Výjevy z dějin kanonie, trvala tři hodiny, v slavnostní den provedena dvakrát.) Bylo objednáno šest obrazů pro doplnění refektáře: čtyři od vídeňského Pavla Trogera, (znázorňovaly čtyři zakladatele) a dva od brněnského Jana Rottra (Dobrý pas- týř a P. Marie s liliemi). V předvečer srpnových oslav roku 1751 přijeli pozvaní hosté: opati strahovský, zábrdovický, novoříšský, převor z probošství v Csorné v Uhrách a slavnostní řečník paulán Pius Manzador z Vídně. Pro veřejnost se konaly oslavy ve filiálním kostele a na Svatém Kopečku. (Zde byly vystaveny přinesené ostatky sv. Liberáta, – ostatky přinesl z Říma nějaký svatokopecký poustevník, nejdříve byly vystaveny v konventním kostele, pak neseny k soše sv. Judy Tadeáše za zahradou opatství, zahradami kanovníků přes Pavlovice a Chválkovice na Sv. Kopeček. Za jediný den se jich zúčastnilo jednašedesát tisíc poutníků.) V neděli 29. srpna kardinál F. J. Troyer vedl procesí od Štěpána do kon- ventního kostela, kde byla slavnostní mše a kázání Manzadora; následovala hostina v refektáři připravená pro 130 hostů. Večer se v konventní zahradě konala latinská zpě- vohra. V pondělí 30. 8. byly mše jednotlivých hostů; a večer „virtuosum oratorium“

198 Prucek, Jos.: Z diářů kláštera Hradiska. Ročenka SOAO 5 (24), 1996, Olomouc, s. 235 – 241. IV. Oslavy 600. výročí příchodu premonstrátů na Hradisko. 93

v zahradě opatství. V úterý 31. 8. byla teologická disputace vedená kardinálem v kon- ventním kostele, teze sepsal hradiský teolog doktor Heribert Lebeda „O úradcích božích a jejich vliv na lidské konání“ (jsou uloženy v papežské knihovně u Sv. stolice), defen- dentem byl ustanoven Bernard Purkyně (od roku 1761 první nejezuitský profesor teologie na universitě). Večer byla uskutečněna slavnostní iluminace Hradiska. Za dozvuky oslav je považováno mnoho uskutečněných procesí do konventního kostela a uložení ostatků sv. Liberáta na Sv. Kopečku v neděli dne 5. 9. 1751.199

PREMONSTRÁTI JAKO DIARISTÉ A VYSOKOŠKOLŠTÍ PROFESOŘI

Povinností příslušníků řádu vždy bylo vést kroniku, tak zvané anály, což bylo na Klášterním Hradisku samozřejmým pravidlem. Ale od konce 17. století se navíc pravi- delně vedly diáře, tedy denní záznamy o činnosti příslušníků řádu a o stavu premon- strátské kanonie. Dnes jsou tyto diáře částí archivního fondu Moravského zemského archivu v Brně pod značkou E 55 – Premonstráti Klášterní Hradisko. Je to 38 rukopis- ných knih s denními latinsky psanými záznamy od ledna 1693 do března 1783, bohužel s odmlkami v délce jednoho i více roků. Odmlky: 1739 – 1743, 1745 – 1746, 1760, 1762 – 1767.200 Záznam začíná vždy datem, případně označením dne v týdnu a příslušného cír- kevního svátku. Pak následuje stručný popis povětrnosti a případně mimořádné okolnosti (rozvodnění, sucho, bouře, vichřice). Podrobně jsou uvedeny záležitosti kanonie, jako konání chórového oficia a ostatních obřadů. Bývají vždy uvedeny cesty a pochůzky představitelů, ale i členů komunity. Opata, převora, místopřevora a řádových oficiálů: správce velkostatku, správce kuchyně a správce vinných sklepů. Avšak i ostatních kon- ventuálů, venkovských farářů a kaplanů, alumnů, noviců a ostatních bratrů. Je zazna- menávána i činnost světských oficiálů, tedy šafáře, účetních, písařů, správce sýpek a dalších, kteří sídlili ve dvoře. Ale pozornost je věnována také nájemcům hostinců, mlýnů, koželužen, palírnám. Avšak opomenuti nebyli ani ostatní zaměstnanci: lékaři, lékárníci, lázeňští, komorníci a hradišti ozbrojenci. Pozornost byla věnována všem ná- vštěvníkům. Avšak stavební záležitosti byly zapisovány jen nahodile.201 Diáře vedené 1. / v kanonii a 2. / na Svatém Kopečku jsou výjimečným doku- mentem o rozsahu několika tisíc stránek o životě v hradecké kanonii v rozmezí jednoho století. Zaznamenávají všední život. Díky nim máme mnoho informací z konce 17. sto- letí a ze století následujícího. Deníky residence na Svatém Kopečku se zachovaly v rozmezí let 1679 – 1759.202 První diarista byl Jeroným Flade – zapisoval od začátku roku 1693. Soubor osmi prvních deníků. Ambrož Malder vedl diáře v rocích 1693 – 1705 (s odmlkou v létech 1694 a 1698). Popsáno, že v Olomouci žije velký inkvizitor Boblig, a že návštěvníkem Hradiska byl kvadrián kapucínů, který doprovázel děkana Lautnera

199 Oppeltová, Jana: Barokní slavnost a všední den v premonstrátské kanonii Klášterní Hradisko u Olo- mouce. Historická Olomouc X., vydavatelství UP Olomouc 1995, s. 23 – 34. 200 Prucek, Josef: Některé poznatky zjištěné při katalogizaci diářů premonstrátské kanonie Hradisko. Historická Olomouc X., vyd. PU Olomouc 1995, s. 93 – 102. 201 Prucek, Josef: Některé poznatky zjištěné při katalogizaci diářů premonstrátské kanonie Hradisko. Historická Olomouc X., vyd. PU Olomouc 1995, s. 93 – 102. 202 Státní vědecká knihovna v Olomouci, oddělení rukopisů a starých tisků (SVKOL), sign. M-II-257, M-II-403. 94

na popraviště. Také je popsána důvěra ve zjevení dobrých i zlých duchů, kteří zasahují na Hradisku a vyžadují obřady, např. přenesení ostatků opata Alexia Worstia z doxan- ského kláštera do kostela na Svatém Kopečku.203 Časový rozsah druhé knihy hradiských análů psané v letech 1737 – 1739 pre- monstrátem a letopiscem Augustinem Gruberem obsahuje údaje o činnosti opatů, kterou lze srovnat s diaristy. V padesátých létech 18. století diáře vedl laik Marek Přecechtíl. V té době dne 25. 12. 1750 rezignoval kapitulní děkan Glandorf na funkci generálního vikáře a touto funkcí pověřen arcijáhen hrabě L. Egkh. A dne 30. 12. 1751 zemřel kapitulní děkan a do roku 1750 generální vikář K. F. baron Glandorf, opatův důvěrný přítel. Ten, který zve- lebil děkanství a natolik přál chudině, že byl zván „Otec chudých“. Zemřel náhle bez závěti. Zůstala po něm krásná knihovna a sbírka zbraní, která se cenila na 30.000 zla- tých. Pohřeb se konal dne 3. ledna 1752. Licitaci z Glandorfových movitostí v Hejčíně 7. 8. 1752 předsedal jeho nástupce Egkh. Z ojediněle uvedené stavební činnosti je v diářích z let 1722 – 1739 zaznamená- no (s dvěma kratšími odmlkami) posvěcení základního kamene prelatury opatem Rober- tem Sanciem dne 17. 5. 1726. A také, že bratr laik Hroznata (vlastním jménem Kašpar Köndeg) v červnu 1728 začal tesat sochu sv. Norberta pro průčelí. A že knoflík na vrchol dokončené kaple sv. Štěpána byl nasazen dne 21. 7. 1731. Že opat Norbert Umlauf položil základní kámen k jihozápadní věži dne 25. 6. 1736 a na její vrchol byl knoflík posazen 7. 9. 1737. A teprve v srpnu 1738 byl dostavěn západní trakt.204 Jsou zaznamenány návštěvy císařovy tchyně Alžběty Amálie, vdovy po falckra- běti neuburském (2. – 4. 6. 1693), mohučského (4. 9. a 10. 10. 1731) a pražského arcibiskupa, saských knížat, olomouckých biskupů. V říjnu 1731 nocoval v prelatuře v místnosti proti hostinci mohučský kurfiřt František Ludvík. Poprvé se stolovalo v sále prelatury v červenci 1733. Návštěva císaře: 18. června 1748 a 9. září 1754. Další zá- znamy z let 1743 – 1754: návštěva císař. páru v létech 1748 a 1754, při druhé docíleno výsady hostit císařský pár v reprezentačních interiérech. Od roku 1744 prováděny ha- nácké opery. Náklady na návštěvu císaře převýšily náklady na oslavy 600. výročí pří- chodu premonstrátů.205 V diářích jsou uvedeny vjezdy, intronizace, pohřby olomouckých biskupů, svat- by, úmrtí, narození panovníků, oslavy válečných vítězství – vše s pohledem premonstrá- tů z Klášterního Hradiska. Podrobný popis návštěv na Hradisku je uveden v diáriích a v kronice P. Nepo- muka Baumanna z roku 1751.206 V diáři psal G. F. Duban o přítomnosti saských knížat na Hradisku, Xavera a Karla, a o provedení hanácké zpěvohry k jejich poctě. Podobně byly zapisovány i veškeré děje týkající se vnitřního chodu premonstrát- ské kanonie, jako oslavy narození, svátků a výročí opata, převora, provisora a dalších řeholníků. I oslavy menšího místního charakteru, jako obláčky kandidátů při vstupu do

203 Prucek, Josef: Některé poznatky zjištěné při katalogizaci diářů premonstrátské kanonie Hradisko. Historická Olomouc X., vyd. PU Olomouc 1995, s. 93 – 102. 204 Prucek, Josef: Některé poznatky zjištěné při katalogizaci diářů premonstrátské kanonie Hradisko. Historická Olomouc X., vyd. PU Olomouc 1995, s. 93 – 102. 205 Prucek, Josef: Některé poznatky zjištěné při katalogizaci diářů premonstrátské kanonie Hradisko. Historická Olomouc X., vyd. PU Olomouc 1995, s. 93 – 102. 206 SVKOL, sign. M-II-257. 95

řádu, primice, získání doktorátu. Ale i liturgické obřady vánoc, velikonoc, Božího těla, adventu, atd. Samozřejmě nebylo opomíjeno svěcení zvonů, pokládání základního a konečného kamene, svěcení kostelů, soch, atd. Nebyl vynechán ani popis běžných dnů na premonstrátské kanonii: po obědě ná- sledovaly nešpory, nejslavnostnější chvíle, někdy provedené i figurálně. Pak vždy bylo zaměstnání, škola, atd. Někdy na tuto dobu byla vyhlášena rekreace, za což se považo- vala vycházka, hry, hudba, hry s míčem, kdy z povinnosti vyhrával opat, karty, kostky „Na Lidušku“, i divadelní výstupy. Po obědě někdy následoval divadelní výstup prove- dený studenty, laickými bratry a oficiály, – od břitké parodie po složité alegorické hry. Od roku 1744 byly zaváděny hanácké opery, ale i opery latinské a dokonce jedna opera francouzská. Ukrytí hudebníci hráli světské skladby, někdy doprovázené výstřely z hmoždířů. K šesté hodině navečer byla připravena večeře, pak následovalo modlení; a od osmé hodiny večerní klid. Také stojí za zmínku, jak byl uskutečňován půst na Velký pátek: Na oběd byla pivní polévka, jinak jmenovaná jako teplé pivo s olivovým olejem, dvě vejce na měkko a kousek ryby.207 Jak dosvědčují diáře, premonstráti na Klášterním Hradisku si vždy připomínali dne 25. 1. obrácení sv. Norberta, dne 3. 5. zjevení kříže svatému Norbertovi, dne 13. 5. zázrak s rouchem sv. Serváce, na neděli Laetare utrpení biskupa Norberta v Magdeburku a přenesení jeho ostatků z Magneburku do Prahy, dne 29. 6. Norbertovo vítězství nad Tankhelmem, v neděli po oktávě Božího těla zvolení Norberta arcibisku- pem 21. 7., dne 5. 8. zjevení Panny Marie Norbertovi, dne 5. 8. nalezení ostatků sv. Ge- deona svatým Norbertem, na den 10. 10. památku složení slibů sv. Norberta a jeho dru- hů 25. 12.). Podobně si připomínali významné dny dalších řádových světců: bl. Bo- humíra, Theobalda, Huga, Mila, Heřmana Josefa, Jarlocha, Siarda, a dalších. Ale i sv. Augustina, tvůrce řehole. Do života kanonie prorůstaly lidové zvyky a obyčeje. Vánoční koledy, maso- pustní pochovávání basy, ale i drastický zvyk shazování kozlů z věže na svátek sv. Ja- kuba, jak je zaznamenáno ještě roku 1695. Nacvičovaly se a pak předváděly hostům lidové tance, hlavně hanácké, méně často valašské. Velmi zajímavé jsou poznámky o nečekaných aktivitách. Např. roku 1693 byl zaznamenán recept na šunku po vestfálsku, který později v našich zemích byl široce rozšířen pod názvem „pražská šunka“. Mnohé nečekané aktivity premonstrátů měly podstatný význam pro celou Mora- vu, ale i pro okolní země. Premonstráti na pozemcích kolem Hradiska, které přeměnili na jakési zahrady, aklimatizovali mnohé zeleniny, jejichž semena přinášeli z jižních zemí, především z Itálie. Tak od té době se u nás pěstuje na Hradisku aklimatizovaný květák, dokonce i baklažány, ale také četné druhy jarních i letních salátů. Nesmírně zajímavý je popis, jak dne 7. 1. 1771 byla škola jen dopoledne, proto- že odpoledne se všichni učitelé a studenti účastnili sklizně pomerančů a citronů v oran- žérii v konventní zahradě. Sklidilo se více jak dva tisíce plodů, proto správce uspořádal pohoštění.208

207 Oppeltová Jana: Barokní slavnost a všední den v premonstrátské kanonii Klášterní Hradisko u Olo- mouce. Historická Olomouc X., vydavatelství UP Olomouc 1995, s. 23 – 34. 208 Oppeltová, Jana: Barokní slavnost a všední den v premonstrátské kanonii Klášterní Hradisko u Olo- mouce. Historická Olomouc X., vydavatelství UP Olomouc 1995, s. 23 – 34. 96

Premonstráti jako řádoví kanovníci vždy považovali za svůj přední úkol výcho- vu mladé generace a proto dost neblaze nesli, když z této činnosti byli vytlačováni pří- slušníky řádu jezuitů. Když vlivem Gerharda van Swietena začalo od roku 1747 docházet k reformě univerzitního školství a k snaze o odstranění vlivu jezuitů i v Olomouci, tak se do pod- pory těchto snah zapojili vedle dominikánů i premonstráti. Vztah mezi jezuity a pre- monstráty přestal být tak přátelský jako dříve. Jezuité se přestali účastnit na oslavách svátků sv. Norberta pořádaných na Hradisku. Od roku 1753 se premonstráti zúčastňovali měsíčních doktorských konferencí. Roku 1760 byli jmenováni řádnými profesory i nejezuité, mezi nimi i premonstrát Ber- nard Purkyně. Navíc byl ředitelem pro dohled nad reformami jmenován premonstrát Norbert Schaumburg, který byl dva krát zvolen rektorem. Byla zřízena studijní komise, které od roku 1762 předsedal opat Pavel Ferdinand Václavík.209 Výnosem z 3. 6. 1760 byla pověřena řízením školství dvorská studijní komise. 22. 11. 1760 do úřadu ředitele filozofické fakulty ustanoven hradiský kanovník doktor teologie Norbert Ant. Schaumburg, ředitelem teologické fakulty dómský kanovník Jan Křtitel Pergen, a pro katedru tomistické a augustinské teologie hradiský premonstrát Bernard Purkyně, jehož urychlená promoce dne 23. 2. 1761 byla doprovázena nevída- nou potopou. Roku 1762 byl dvorským výnosem odstraněn přívlastek univerzity „Societatis Jesu“ a zůstal název: „Alma caesareo – regia ac episcopalis universitas Olomucensis“. V roce 1783 byl odstraněn i přívlastek „episcopalis“. V roce 1751 získali akademické hodnosti premonstráti z Hradiska: doktoři teologie 11, licenciáti 5, kandidáti 10, bakalá- ři 8, magistři 50.210 Nově zvolený biskup Hamilton druhý den po svém zvolení navštívil Hradisko. Je zaznamenáno jmenování opata Václavíka prezidentem místní studijní komise. Po Purkyňově smrti (1763) přešel na katedru tomistiky premonstrát Evermond T. Růžička. Volby děkanů a rektora se konaly ze tří kandidátů. Při první volbě rektora byl zvolen jezuita Václav Kraus, v následujícím roce také, ale císařským dvorem byl jme- nován hradiský premonstrát Arnold Ležák a v roce 1764 doktor práv František Bösense- le.211 Dne 22. 4. 1771 obhájil řádnou profesuru hradiský lektor Bernard Böhm. Bula Klimenta XIV. „Dominus ac Redemptor noster“ vyhlášená 21. 7. 1773 byla zveřejněná ve Vídni dne 12. září, podle ní byl jezuitský řád zrušen. To vyvolalo v Olo- mouci nepříznivý ohlas. Bulu Klimenta XIV. přinesl do Olomouce v září 1773 z Boloně kterýsi dominikán, diarista ihned zapsal její znění do diáře. Také zaznamenal zdrcující odezvu mezi obyvatelstvem. Dne 19. 10. 1773 byli jezuité pozváni ke stolu na rozlou- čenou.212

209 Prucek, J.: Z diářů kláštera Hradiska. Ročenka SOAO 2(21), 1993, vyd. SOA Olomouc, s. 151 – 158. I. O doktorských konferencích či konsensech na olomoucké univerzitě. 210 Prucek, J.: Z diářů kláštera Hradisko. III. K zestátnění olomoucké univerzity. Ročenka SOAO 4(23) 1995, s. 155 – 168. 211 Prucek, J.: Z diářů kláštera Hradisko. III. K zestátnění olomoucké univerzity. Ročenka SOAO 4(23) 1995, s. 155 – 168. 212 Prucek, J.: Z diářů kláštera Hradisko. III. K zestátnění olomoucké univerzity. Ročenka SOAO 4(23) 1995, s. 155 – 168. 97

Diáře 1773 – 1774: – zrušení jezuitů, zděšení ve městě a rozruch mezi lidmi. Opat pověřen dekretem k sestavení nového profesorského sboru.213 Dne 11. 9. 1778 z péra diaristy profesora Růžičky je zapsáno rozloučení univerzity s Olomoucí. Vrátila se po pěti létech jako lyceum.

HUDEBNÍ TRADICE NÁRODA VYCHÁZÍ OD PREMONSTRÁTŮ

Premonstráti od svého počátku považovali hudbu a zpěv za důležitý způsob modlitby, kterou oslovují Boha a prosí ho o zdar veškerého svého konání. Proto vždy zaznamenávali instalaci i opravu varhan, vytváření hudebních a pěveckých skupin, pro- to podporovali výuku a studium hudby a zpěvu u všech nadějných adeptů. První zpráva o varhanách na Hradisku je už z roku 1365. Skupina hudebně nadaných alumnů na Hra- disku byla na Moravě nejlepší. Postupně vznikla i skupina hudebníků, ale s výjimečným postavením varhaníka. Nejpodrobněji v diářích hudební činnost zapsal subprior Ambrosius Malder z let 1693 – 1701. Na Hradisko byli zváni i význační hosté, mezi nimi i dvorní varhaník z Vídně Johann Georg Reinhardt (1676 – 1742), a v srpnu 1724 basista dvorní kapely Friedrich Götzinger (spal v prelatuře). Hudebně byly doprovázeny i různé druhy mší – konventní, chorální, figurální (až 90 ročně), solemis,… Mimořádně velký byl počet produkcí světské hudby, za rok 20 – 30, divadelních představení (doprovázených hudbou) 5 – 11 za rok. Větší hry nazývané „comoedia“, trvající nejméně dvě hodiny, skládal P. Siardus Richter. I za třicetileté války pronikal z Itálie do Olomouce nový barokní styl hudby. Válka se projevila v nedostatku hudebníků a jejich hmotného zajištění. Hlučnost varhan při bohoslužbách v kostele sv. Michala provokovala Švédy. Proto musely být přeneseny do kostela otců bernardinů. V katedrále sv. Václava byly švédským vojskem knihy rozkradeny a varhany rozbity. Když roku 1656 olomoucký biskup požadoval šest hudebníků místo jednoho, ale nepodařilo se mu získat peníze na jejich zaplacení. V některých jiných lokalitách se péče o stav hudby projevovala zdárně- ji. V Příboru pokračoval i za války dovoz hudby z Itálie. Ale nejlépe bylo o hudbu po- staráno v Mikulově, kde působilo několik sborů. Kláštery byly v úpadku a začaly se rozvíjet až v poslední třetině 17. století. Jezu- ité při bohoslužbách využívali trumpet a tympánů a zpívali vícehlasně. Z roku 1657 pochází olomoucká školní hra s hudbou „Fructus timoris Domini“ na počest návštěvy biskupa Leopolda Viléma, syna císaře Ferdinanda II., biskupa v Pasově a Vratislavi, generalissima císařských vojsk do roku 1643, poté místodržitele v Bruselu. Tehdy nej- význačnějším českým skladatelem byl Adam Michna z Otradovic, varhaník v Jindři- chově Hradci; z té doby se v Kroměříži zachovala sbírka „Sacra et Litaniae“, „Officium Vespertinum“ a Vejvanovského opis Svatováclavské mše. Pavel Vejvanovský, naroze- ný roku 1639 v Hlučíně, studoval u jezuitů v Opavě, dochovalo se jeho sedmnáct skla- deb.214

213 Prucek, Josef: Některé poznatky zjištěné při katalogizaci diářů premonstrátské kanonie Hradisko. Historická Olomouc X., vyd. PU Olomouc 1995, s. 93 – 102. 214 Sehnal, Jiří:: Hudební poměry na Moravě v polovině 17. století. Historická Olomouc XIII., Olomouc, 2002, str. 17 – 22. 98

V osmdesátých letech 18. století převor kláštera na Svatém Kopečku Josef Mau- ritius Bulín (1744 – 1785) složil dvě krátké zpěvohry s hudbou Josefa Pekárka: „Jora a Manda“ (Jora spor s Mandou chce vyřešit odchodem k vojsku, kde získá vyšší spole- čenské postavení). Jora: „O, šek se pěkná conda – zasmrdíš celo dědino z domu venda.“ Manda: „Vare, chlape, seš ťolola – dež se na tebe podívám, bech sa blola.“ Ale vojáci ho jen zbijí a vyhodí. Jora se pro skutečné hodnoty vrací k Mandě. Tato zpěvohra vyjadřuje lásku Hanáků k rodné zemi: „Ve Veškově, v Prostějově, také v Kroměřižo, Podhoráce a Hanáce med a mléko léžó: neb je Haná požehnaná, celá Palestýna – nechte křeke, schnó jazeke, naléte nám vina.“ Druhá krátká fraška se nazývá „Maréna a Kerdota“(dívky touží po vdavkách, ale chlapci jsou odvedeni na vojnu, takže dívkám nezbývá, než vyzpívat chválu panenství, ale způsobem, že skutečná touha dívek je opačná), k nim hudbu komponoval hněvotín- ský rektor Josef Pekárek (1758 – 1820). „Kalhote mu bodo látať – debe měl do nich nafákať – ale i jak schoř smrdit – řekno: že mi zavoněl. Ať jen moža mám – o to tě žádám.“215 Mnich velehradského kláštera páter Alanus (vlastním jménem Ignác Plumlov- ský, zemřel roku 1759.) složil dvě „hanácké opery“. Obě jsou krutou parodií na tehdejší stav společnosti, avšak ve skutečnosti jsou oslavou lidových vrstev jako morálně čistého základu společnosti. Klášter tedy nebyl bezvýhradně oddán státní moci, naopak formo- val nový pohled na společnost. První opera nazvaná „Pargamotéka, to je smlóva hanácká, stranevá králové cere, veobrazená skrz štere podmistre jakoby ministre, k šterem koronám veslany, pro maló kratochvílo v mozece představená…“ byla na Hradisku uvedena dne 26. října 1747, reprízována 9. 1. 1748 a za přítomnosti Marie Terezie 18. června 1748. Pargamotéka je v rukopise datována rokem 1747. Královská dcera zpívá v hovorové češtině bez dialek- tu. Svolává čtyři purkmistry jako představitele Hanáků a pověřuje je, aby jako vyslanci navštívili evropské dvory a prosadili pragmatickou sankci. Vyslanci ve své prostotě na úkol nestačí a po návratu dávají zprávu o svém neúspěchu. Zpívají ve zkomolené ha- náčtině, prokazují nevzdělanost, hrubost, opilství a neznalost dobrého chování. – Paro- die lidových vrstev určená k pobavení panstva. Avšak vyslanci neprojevují úctu k pa- novnickým dvorům: pruský král představen jako Machiavelli, spolčil se s Francií, stejně tak německý císař, který nadělal dluhy a nakonec byl Francií zrazen. Francouzi jsou pomlouvači, podvodníci, svůdci, ctitelé turnajů a zastánci Mazarinovy velmocenské politiky. Španělský dvůr s Filipem V., vévodou z Anjou, který je vylíčen jako slaboch, za kterého rozhoduje manželka Alžběta Parmská, tedy ve zpěvohře „majó i nemajó krá- la“. V závěrečné scéně sbor zpívá o tom, že královská dcera se může opřít jedině o lid a o své vojsko složené z lidových vrstev, a to že je důležitější než pragmatická sankce. Takže závěrem jsou parodovaní vyzvednuti a jsou jediní pozitivní. Z parodického od-

215 Sehnal, Jiří: Hudba v premonstrátském klášteře Hradisko u Olomouce v letech 1693 – 1739. Časopis moravského muzea 76, 1/2, Brno, 1991, s. 185 – 225. 99

souzení panovnických domů se vymyká pouze Marie Terezie. Avšak neopomene mrav- ní poučení pro obecný lid: „Pro to dvoje: moje, tvoje, bratr s bratrem jde do boje. Dnes je bratrem, strécem, kmotrem, zítra šelmó, zrádcem, lotrem.“ „Hanáke, slezáke, na koně déte a zloděje malý, te ven vyšlehéte a co só velecí, oběšet déte!“ V druhé zpěvohře „O Ladenborkovi“, opět dlouze nazvané „Kterak Landenbork od Prahy z království českého ani nepškna (lotr) s Bohem hébal…“, vystupují Otec, Matka, Syn, který je násilím odveden k pruskému vojsku, ale kterému se podařilo z vojska uprchnout. Učený Rektor, který měl pomoci, se jen vychloubá, ale nepomůže. Parodie na vzdělance a vychloubače. Matka v závěrečné protipruské árii vyjadřuje věr- nost rakouskému trůnu.216 „Zhyneš Brandeburku, již jest s tebou veta, nebudeš projíždět víc v Moravě světa. Nečekejte taky na sebe Hanáky, ty vás budou párat se svýma křiváky. Počkej Brandeburku, chystaj na tě kulku, ty Ráci hajduci pistol a šavlici. Počkej ty Šverýne, čerta snědls, kmíne, bude tě čert udit v pekelným komíně.“ „Ladenbork“ – datace jejího napsání není uvedena, je nutno ji vztahovat podle narážek v díle, historických reminiscencí: „Francóz“ porazil „Hanobra“, tenkrát fran- couzský maršál Louis Charles César Letterier d´Estrées zvítězil roku 1757 nad Jiřím II., anglickým králem a hannoverským kurfiřtem. Syn se pomodlí k „nové boží moke“ v Olomouci, tedy k sousoší sv. Trojice, která byla vysvěcena roku 1754. Landeborkovi „draho přišli díváni na Praho“ je paralela na to, jak roku 1757 pruské vojsko obléhalo Prahu, ale nakonec pod tlakem gen. Dauna bylo nuceno ustoupit. Landebork tedy asi vznikl v letech 1757 – 1758.217 Tato zpěvohra byla také provozována ve Vídni v domě knížete Kounice218

PÉČE O ZACHOVÁNÍ NÁRODOPISNÉ TRADICE

Na Hradisku se také produkovaly místní národopisné skladby: Hanácké písně – 10. 1. 1736, hanácké tance – 6. 6. 1718, hanácká hudba – 27. 7. 1693, stínání berana – 29. 10. 1693 a 28. 10. 1700 a 30. 10. 1704, a pečeně z tohoto berana – 30. 10. 1696. Stavění májů kolem kláštera se konalo vždy 30. dubna, shazování kozlů z věže 25. 7. 1693 a 25. 7. 1696. Na první pohled je patrné, že tato veřejná kulturní aktivita premon- strátů byla veřejností podporována a hojně navštívena. Velmi oblíbené byly písně a rýmovačky tenkrát známé po celém okolí a také uváděné při kulturních produkcích na Hradisku. Hlavně ty uváděné v lidové formě, jak je vytvářel Jan Kužník (1716 – 1786), který učiteloval v Napajedlích a správcoval

216 Petrů, Eduard: Klášter Hradisko a hanácké zpěvohry. Historická Olomouc X., Olomouc, 1995, s. 35 – 40. 217 Petrů, E.: Poetika hanáckých zpěvoher 18. století v kontextu slovanských literatur. Slavia 58, 1989, č. 1–2, s. 52 – 56. 218 Jungmann: Historie literatury české, Praha, 1825, VI., 367. 100

v Kojetíně. Ve své tvorbě velmi ostře tepal špatné hanácké návyky. Na příklad jeho „Pí- seň lenivého Hanáka při sedlské práci“219 popisovala, jak se Hanák válí v posteli, dobře a často jí, nechá si sloužit od ženy a pokud něco učiní, tak velmi nerad a s úspěchem co nejmenším; a aby nemusil vstávat, předstírá nemoc: „Deť pak jsem viděla, jak ti šmakuje, deset šišek a font masa, deť to nesní naše chasa – svinské nátoro, posrané Joro! Nezlepší tě Svatohorská, svatá královna anjelská, te seš pes peské, kločena sedlské. Za plohem chodě si zpívá, zadkem píská, hubo hvízdá, někde i do galhot trobí jak na fagot… dež se má modlit v kostele, to vám zhledí jako tele… Když smrká, sopel před lidi háže, ostatek na své rukávy maže neb sám smolí gatě, máť i na kabátě děravé paže… v ničemž se nestydí, stoupne si před lidi, pod nos jim bzdívá. Za stolem rozvalí se jako kráva – jak svině jídlo chápá a mlskává, prsty oblizuje, kdož teď pochybuje, žeť jest nemrava.“ Jan Kužník složil mnoho písní známých po celé Hané, např. „Ouzkosti Hanáka…“: „Koně pobral, ledi zajal, raboval, kde co belo, žitečko, réž, ječmen, voves ze sépek se minulo, maso požhral, pivo vepil, kořalko, také víno; bodež bel v tom čerta vepil, aby ho z Hane pochetil – všece vinšojeme mo.“ A ve „Vzdychání lidu hanáckého“: „Hana nová Palestena, Morava je Jordan, Kroměříž je Jeruzalem, Veškov Selo, Dub Dan. Pravé sme Hezraelité mé, všece Hanáce – cšecke všede cizozemce so jen špiteráce“. a pak při popisu národů, např.: „Němec chodí v pantaloře, mesli, že je cose – nám Hanákom be rád brejle hověsel na nose. Moškvaní pak kocolenko (kořalka) jako vodo pijo, nažera sa jako svině, hodatně se bijo.

219 Sehnal, Jiří: Hudba v premonstrátském klášteře Hradisko u Olomouce v letech 1693 – 1739. Časopis moravského muzea 76, 1/2, Brno, 1991, s. 185 – 225. 101

Čech, ten jde na hospodářstvo, nose hozké gatě, – šest a třecet kop má faldo v zeleném kabátě. Ale mé sme mé, Hanáce! Ževíme se švarně, tož pravé Hezraeleté slojeme nemárně. Mé sme tvoj led vevolené, kterej máš vekopiť, nenechej od Brandenborka Palesteno lopiť!“220

PRAVÁ TVÁŘ PSYCHICKY POSTIŽENÉHO CÍSAŘE JOSEFA II.

Císař Josef II. byl zcela jiný, než uvádějí naše české legendy a jak jeho osobnost popisují historikové v učebnicích dějepisu. Hned od počátku své vladařské činnosti dě- lal všechno tak, aby se o něm mluvilo a aby byl chválen. Ukázkou pro tento způsob vy- stupování je i jeho založení Dvorního divadla ve Vídni roku 1776. V protikladu ke svým veřejně deklarovaným osvícenským názorům sestavoval program divadla pouze sám osobně, vyhradil si zesměšňování církve jen pro sebe a zásadně nepovoloval v hrách žádné dvojsmyslné výrazy. Prvorozený syn Marie Terezie a Františka I. Lotrinského Josef II. se narodil dne 13. 3. 1741. Císařem byl zvolen 12. 3. 1765 a spoluvladařem Marie Terezie se stal od roku 1765. Když se Josef po smrti svého otce stal v září 1765 spoluvládcem Marie Terezie, tak mu matka jako samostatnou oblast vládní činnosti přidělila zahraniční politiku a armádu. Svou vizi sepsal ve formě memoranda, v kterém požadoval centralizaci, sjed- nocení správy celé monarchie, reformy hospodářství, modernizaci armády a vládu jednoho suveréna. Hned od počátku vstupu Josefa do vládnoucí politiky mocnářství se u něj projevila vlastnost málokdy patrná u panovníků: spořivost a šetrnost. Josef II. na počátku své spoluvlády drasticky omezil svůj dvůr a spojil ho s císařovniným, o třetinu snížil počet dvorských koní a mezků, propustil švýcarskou gardu, omezil kancelář a výdaje lovčího, a postupně likvidoval pohodlná místečka příslušníků vídeňského dvora. Zrušil dosavadní povinné nošení španělských oděvů u dvora, a sám šel příkladem: Na slavnostní příležitosti používal jedinou vojenskou slavnostní uniformu, jinak chodil v jediném pracovním oděvu. Při restrikci personálu císařské kuchyně ponechal z dosavadních třiceti kuchařů vídeňského dvora jedinou kuchařku, které přiděloval den- ně na stravu celého dvora 6 zlatých a 40 krejcarů. Zrušil slavnosti a dvorní ceremonie. Josefova přirozená vlastnost šetrnost se během několika dalších let Josefova ži- vota vystupňovala v hamižnost a chamtivost. Např. hned při první návštěvě Prahy naří- dil okamžité vydražení velmi cenné sbírky Rudolfa II., uložené na Pražském hradu. To, co nebylo ihned vydraženo, nechal vyhodit do hradčanského příkopu mezi odpadky. Císařova úsporná opatření se týkala hlavně veřejných výdajů a stupňovala se až do posledního dne jeho vládnutí. Po celý další život graduovala jeho utkvělá představa o nedostatku peněz a veškerá činnost císaře v době jeho samostatného vládnutí byla v první řadě vedena jeho pravděpodobně už patologickou snahou získat co největší fi- nanční obnos především pro oblast vojenství. Ale i v armádě zavedl prodej hodností, i důstojnická čest se dala koupit. Považoval se za nepostradatelného, všemohoucího, byl přesvědčen o vlastní dů- ležitosti, nedůvěřoval všem ostatním a také všem ostatním upíral svobodu

220 Petrů, Eduard: Copak to ale za mozeka hraje? Hanácké zpěvohry 18. století. Ostrava, 1985. 102

k samostatnému jednání. Proto mu muselo být vše po vůli. Avšak nikdy nepřiznal svou chybu a zastíral ji výmluvami. Měl prudký temperament a neměl smysl pro tradice a minulost. Nestrpěl odpor. Projevoval se tvrdým poručníkováním celému okolí. Nedo- stával se mu cit, byl chladný, jeho nejbližší ho označovali jako „bezohledného necitu“. Měl zálibu v pozorování chyb ostatních a vždy se snažil pokořit a zesměšnit druhé. V jednání byl netrpělivý, násilnický, despota. Byl uspěchaný, měl přenáhlené nápady i ukvapené jednání. Josef II. byl mistrem přetvářky. Po celý svůj život předváděl dokonalou hru intrik, falešné skromnosti a úlisné zdvořilosti. Ale zdvořilost druhých považoval za pře- tvářku a svatouškovství. Nesnášel druhou choť i matku. Zavádění osvícenských ideálů bylo pouhou zástěrkou hmotných zájmů císaře. Pod tímto hlediskem je nutno také vidět jeho časté cesty po vlastním mocnářství i jeho cesty do zahraničí. Prakticky vždy cestoval tzv. „inkognito“, ačkoli ani jedenkrát neces- toval na zapřenou, ale vždy předem ohlášen, veřejně a pod jménem hraběte z Falkenštejna. To byl titul vyplývající z říšského léna zděděného po otci. Z necelých padesáti aristokratických titulů císaře Josefa II. bylo Falkenštejnské hrabství nejchudší léno a tak i náklady jeho častých cest byly nejmenší. To neznamenalo, že by cestoval inkognito, nepoznán. Avšak vyloučil pořádání obřadných a drahých ceremonií, mohl spát v kterémkoli hostinci a cestovat jakýmkoli kočárem. Ale vždycky Josefa doprová- zela řada dalších kočárů jeho doprovodu, takže tyto cesty byly více méně jakousi maš- karádou. Sám Josef si v tomto způsobu cestování liboval a odůvodňoval ho tím, že tak má možnost zabřednout do mnoha milostných dobrodružství – vždy na jednu noc. „Dí- ky tomu mám velmi mnoho hezkých zážitků …“ napsal bratru Leopoldovi. Další důvod Josefových četných „inkognito“ cest lze vidět v tom, že tak cestoval proti vůli Marie Terezie. Na cestách Josef II. strávil čtvrtinu doby svého panování. Říkalo se, že „vládl z poštovního kočáru“. Tedy objektivně můžeme konstatovat, že císaře Josefa ke stálé- mu cestování vedl nejen synovský vzdor k matce, ale také předvádění veřejnosti své šetrnosti a nakonec i vidina milostných dobrodružství. Císař postupně procestoval Štýr- sko, Korutany, Tyroly, České země, Uhry, rakouské Nizozemí, Sedmihradsko i Halič. Z jeho zahraničních cest jsou v literatuře podrobně popsány: návštěva Francie, opako- vaná cesta do Říma a Vatikánu, cesta na rodinné setkání v Benátkách, opakované setká- ní s carevnou Kateřinou v Rusku a také císařovo opakované setkání s jeho idolem – pruským králem Fridrichem Velikým – v Nise a na Moravě v Uničově. Císařovna Marie Terezie po celý život považovala pruského krále Fridricha II. za největšího nepřítele Rakouska. Josef II. ve své pracovně – jednak ze vzdoru k matce, jednak aby vyjádřil svůj obdiv k pruskému králi – místo zavěšeného obrazu svého patrona sv. Josefa pověsil obraz krále Fridricha Velikého. Je nutné připomenout i chybně uváděný postoj Josefa II. při rebeliích českých sedláků roku 1775, vzniklých v důsledku hladomoru. Podle dokumentů z vídeňské tajné dvorní rady Josef vůdce českých houfů označil za „holotu“ a „ubohé darebáky“ a celé povstání za „zločinnou opovážlivost“. Úplně jinak reagovala Marie Terezie: vyslovova- la se pro co nejrychlejší zrušení nevolnictví. „Josef svou matku od tohoto kroku překva- pivě zrazoval, ba dokonce proti němu i účinně vystupoval.“ Velmi zajímavé je působení Josefa II. v církevní oblasti. Podle poučky „Vše pro stát“ se Josef II. po celý svůj život snažil dostat papeže a tím i celou římskokatolickou církev do své osobní podřízenosti. Je nutné konstatovat, že tohoto cíle Josef II. z větší části dosáhl. První neoddiskutovatelný úspěch lze vidět při Josefově návštěvě Říma 103

v roce 1769. Tehdy, po úmrtí papeže Klementa XIII., se sešlo k volbě nového papeže konkláve kardinálů. Dne 20. 3. 1769 císař Josef II. společně se svým bratrem velkové- vodou Leopoldem vstoupili mezi kardinály do uzavřeného konkláve, oba ozbrojeni kor- dy, načež překvapení kardinálové zvolili papežem Josefova kandidáta františkánského opata Ganganelliho jako papeže Klementa XIV. A ten podle přání Bourbonů a také pa- novníků z řad Habsburského rodu dne 21. 7. 1773 zrušil řád jezuitů. Jezuité na olo- moucké univerzitě byli zlikvidováni již dne 20. 10. 1773 a Marie Terezie jenom tímto aktem v Olomouci získala přes 400 miliónů zlatých v hotovosti, ale Náboženskému fondu poskytla pouhých 10.000 zlatých. Návštěvy císaře Josefa II. Olomouce221 byly četnější než jiných měst, protože Olomouc byla budována jako pohraniční pevnost na hranicích s výbojným Pruskem. Záznamy z let 1768 – 1771 hovoří o pobytu Josefa II. na hradiském panství. Císař Josef II. od 7.00 do 11.00 dne 20. srpna 1768 byl na revizi u vojska v Ol- šanech. Pak následovala mše, vedená opatem Václavíkem, po které opat Václavík obědval s císařem (-biskup Hamilton nebyl pozván ke stolu). Nabídnutá hudební pro- dukce byla císařem odmítnuta. V té době doprovod císaře Josefa II. si byl prohlédnout Hradisko. 21. srpna (neděle)1768: císař Josef II. si v Olomouci prohlédl stav opevnění, po- té následovala mše v katedrále. Pak se císař zastavil v bráně Hradiska, ale ihned odtud odjel do Olšan, kde byl na faře připraven oběd. Poté následoval odjezd k vojsku i s opatem Václavíkem. Zatím v této době císařův doprovod si prohlédl Hradisko a byl zde v doprovodu převora pohoštěn. Mimo bylo předvedeno předpokládané vyloupení Hradiska. 22. srpna 1768 byla v Olšanech ukázka bojového cvičení, následoval oběd na fa- ře a audience císaře u opata. V 19.00 císař odjel do Čech k inspekční prohlídce pevností. (Hradec Králové, Praha, Plzeň, Linec, Vídeň). Dne 19. srpna 1769 bylo v Olšanech naplánováno další bojové cvičení. Císař Josef II. byl očekáván opatem, rektorem a kanovníky z Hradiska. Avšak došlo k dosti velkému opoždění císařova příjezdu, jehož příčinou byla cestovní nehoda. Cestoval sice opět „inkognito“, ale s širokým doprovodem celé nejvyšší rakouské generality, generálů Lacyho a Laudona. Na Moravě, nedaleko Brna, u Slavíkovic při Rousínovu, dne 19. srpna 1769 navečer v 17.00 hodin se u jeho kočáru polámalo kolo. Přestávky, než bylo kolo opraveno, využil císař, a na nedalekém poli orajícího sedláka Ondřeje Trnky snad „vyoral dvě brázdy, aby poznal těžkou práci sedláků“. Prý na paměť tohoto činu sedláci ze Slavíkovic ihned místo císařovy orby označili prostým hraničním kamenem. Krátce nato se na kameni objevil nápis „Jeho c. k. Veličenstvo Josef II. oral na tomto poli. Na znamení věčného vděku mi slavníkovská obec zřídila tento kámen.“ Ze styliza- ce nápisu je patrné, že nápis nepořídili sedláci, ale císařský dvůr. Uvádí se, že na rozši- řování historky se iniciativně podílela Marie Terezie, která chtěla u veřejnosti vytvořit co nejpřijatelnější image svého syna, budoucího vládce. Historka dále pokračovala. Kníže Václav Liechtenštejn hned následující rok nahradil prostý hraniční kámen sochou orajícího císaře s nápisem „císaře Josefa polního vorání“; a použitý pamětní pluh sedlá- ka Trnky nechal vystavit na výstavišti v Brně jako relikvii. Na objednávku proslulý ví- deňský malíř Maulbertsch namaloval obraz, na kterém císař Josef II. v slavnostní uniformě oře v doprovodu dvou pobočníků a sedlák Trnka mu vede koně.

221 Fiala, Jiří: Císař Josef II. v Olomouci a Uničově. Ročenka SOAO 2(21) 1993, s. 162 – 170. 104

Již roku 1770 byl obraz vystaven v sále Reduty. Ve stejnou dobu se začaly po celém Rakousku prodávat neumělé kopie obrázku. Josef II. začal být označován jako „selský císař“ a záhy se začaly po celém mocnářství a především po Moravě šířit legendy o lidskosti, lidumilnosti císaře a omylem mu začala být připisována demokratičnost. Císař přijel do Olšan až v noci. Pak po další čtyři dny se konaly vojenské mané- vry. Denně byla sloužena mše celebrovaná opatem. Veškeré zásobování císařova stolu probíhalo z Hradiska. Po vojenském cvičení probíhajícím dne 21. srpna se dne 22. srpna konala prohlídka zbrojnice v Olomouci. Až 24. srpna 1769 císař odjel do Nisy k setkání s pruským králem Fridrichem II., které probíhalo ve dnech 25. až 28. 8. 1769. Zde pak bylo naplánováno další setkání s pruským králem na příští rok, ale pro místo setkání byly zvoleny Olšany. Historka o císařově orbě u Slavíkovic a následné popisování císařovy osobnosti jako dobrotivého, lidového panovníka způsobily, že vznikl kult osoby Josefa II. Inicio- ván byl nejspíše samotným Josefem a jeho osvícenským okolím. Důkazy o osobní Jose- fově iniciativě v megalomanickém vyzvedávání vlastní osoby jsou patrné do dnešních dnů. Císař se nechával vymalovávat jako vysoký člověk, ačkoliv měřil 168 cm. Avšak většina historek o císaři Josefu II. vznikala až po jeho smrti. Např. jak cí- sař v přestrojení robotoval za opozdivšího se pacholka, nebo jak císař sekal oves dne 5. září 1769 – jednou v Rokytnici v Orlických horách, – jindy u Kunštátu; nebo jak oral zahradním pluhem v Liberci dne 15. září 1779; nebo jak se nechal na Špilberku ve vě- zení přikovat, aby poznal tragický osud vězněných, nebo dokonce, že Josef II. nezemřel, ale že chodí převlečen mezi lidmi a sleduje, jak se zachází s jeho odkazem. Rozšíření těchto vymyšlených pohádkových pověstí způsobily široce vydávané kalendáře a také „Kniha Josefova vydaná od M. V. Krameriusa“. Smyšlené a zkreslené informace pře- vzali naši obrozenečtí spisovatelé, jako B. Němcová, ale i mnozí historikové a tito až do dnešních dnů o Josefu II. nepravdivě píší: „Šel mezi lid. Oral a sel se sedláky, při mané- vrech jedl s vojáky, navštěvoval chatrče valašských nevolníků a českých sektářů.“ Dne 25. 8. 1770 císař Josef II. se znovu vydal na Moravu, do Uničova na manév- ry dorazil 31. 8. 1770. V Uničově od 3. září jednal s pruským králem Fridrichem II. Dne 5. října 1771 v 02.00 přijel císař Josef II. opět do Olomouce, ubytoval se „U černého orla“, (Při ubytování v Olomouci císař dával přednost hostinci v Pekařské ul. č. 5). Ráno po přehlídce posádky odjel na rokování s Fridrichem II. a vyslanci Fran- cie, Polska a Ruska do Opavy. Při návratu z Opavy se císař 5. a 7. října setkal s opatem Václavíkem. Diář z roku 1771 obšírně referuje o návštěvě císaře Josefa II. v Olomouci. Opat využil příležitosti, aby připomněl zásluhy kláštera o pohostinství a zásobení stolu císaře. Roku 1771 císař cestoval po všech přidružených zemích pro vzniklý hladomor, toto cestování skončilo až 16. 11. 1771. Na Olomoucku se císař Josef II. v září roku 1773 zastavil v Tršicích při cestě z Polska (po prvním dělení Polska). V roce 1778, když nastal střet Rakouska s Pruskem o bavorské dědictví, tak cestou do Čech císař Josef II. dne 11. 4. 1778 zkontroloval stav olomoucké pevnosti. V listopadu 1778 Prusové obsadili Krnov a Opavu, – byl to jen tzv. „švestkový rumrajch, bramborová válka“, který skončil mírovou smlouvou podepsanou 13. 5. 1779 v Těšíně. Roku 1780 se císař zastavil v Olomouci cestou z Ruska z návštěvy Kateřiny II. 105

Roku 1783 císař znovu prověřoval olomouckou pevnost při inspekci vojenských pevností. V dubnu 1787 císař Josef II. znovu navštívil ruskou carevnu Kateřinu Velikou. Císař Josef II. na všech možných budovách, které nepostavil a pouze zestátnil, nechal vyvěšovat desky s oslavnými nápisy na svou dobročinnost. Přičemž text těchto nápisů sám osobně stylizoval. Jeden z prvních nápisů umístěný nad vchodem do lužní zahrady ve Vídni, kterou nechal zpřístupnit veřejnosti, zněl: „Místo věnované všem lidem k obveselení od toho, který si vás váží.“ Císařovy projevy slavomamu se vystup- ňovaly od roku 1783. Také na některých olomouckých budovách se ocitly desky s nápisy chvalořečí- cími císaře Josefa. Dosud na budově teologické fakulty je deska s nápisem: „Optimarum artum ludis Josephus II. Aug., MDCCLXXXIII.“ (Nejvyššímu umění císař Josef II., 1783). Dodnes si můžeme přečíst Josefův nápis i na olomoucké budově Vlastivědného musea: „Josephus II. aug. Musarum fautor bibliothecam hauc academicam copia libro- rum auctam publicis commodis patere iussit MDCCLXXXV.“ (Císař Josef II. podporo- vatel věd přikázal, aby knihovny nyní univerzitní zpřístupnily rozsáhlé množství knih pro zapůjčování veřejnosti roku 1785). Na budově Klášterního Hradiska je nápis: „In- structioni cleri religionis firmamento vovit Josephus II. august anno MDCCLXXXV“ (Jako oporu pro vzdělávání kněžstva v náboženských obřadech přikázal císař Josef II. roku 1785). Na olomoucké všeobecné nemocnici, zadaptované z klášterní budovy mino- ritů, byla deska s nápisem „Levamini miserorum Josef II. MDCCLXXXVI.“ Na mra- morové desce na budově nemocnice milosrdných bratří v Praze, kde Josef II. nechal zřídit oddělení pro nenormální duševně choré kněze, je nápis: „Josephi II. benignitas exstruxit amore cleri“ (Dobrotivost Josefa II. zbudovala z lásky ke kněžstvu). Na nově zbudované všeobecné nemocnici v Praze na Karlově se ocitl nápis: „Custodiae mente captorum Josephus II., Leopoldus II., Augusti MDCCXC“ (Pro péči o nepříčetné určil Josef II. a Leopold II., císařové 1790). Celou tuto osobní aktivitu císaře Josefa II. – nápisy neodpovídající reálné sku- tečnosti a zveličující zásluhy císaře – můžeme hodnotit jako slavomam, příznak dokazu- jící existenci progresivní paralýzy u císaře.

SEXUÁLNÍ AVANTÝRY CÍSAŘE JOSEFA II.

Avšak tyto všechny výše uvedené známky pochybeného charakteru Josefa II., které se postupem času výrazně zhoršovaly, neměly svou příčinu jen v chybné výchově, ale obzvláště byly důsledkem velmi vážného a těžkého onemocnění postihujícího celý jeho nervový systém a především mozek. Císař Josef II. byl člověk prokazatelně posti- žený nejvyšším stadiem luetické infekce – v jeho době stadiem ještě odborně nepopsa- ným a neléčitelným, a které nakonec způsobilo císařovo předčasné úmrtí. Tehdejší lékaři zdůvodňovali císařovy zdravotní potíže všemožnými jinými chorobami, jako plicní tuberkulózou, zánětem křečových žil a hemoroidů, nebo i důsled- kem běžných nákaz dýchacích cest po nachlazení. Nízká úroveň tehdejší medicíny ne- dovolovala stanovit vlastní příčinu císařovy nemoci. Je nepopíratelnou skutečností, že nám vládl člověk trvale patřící do uzavřeného oddělení blázince! Důkazy onemocnění Josefa II. jsou prokazatelné i dnes po více jak dvou stoletích od doby jeho vlády. 106

Vlastní příčinou uvedeného smrtelného onemocnění císaře Josefa II. byl jeho neomezený a volný sexuální život, který byl neobvykle rozmanitý. Císař v tomto směru netrpěl ani těmi nejmenšími zábranami. Podle převážné části životopisné literatury Josef byl v době svého jinošského věku ostýchavý a ženskou společnost nevyhledával. Jen vídeňský patolog Bankl uvádí doslova toto: „Opomenuta byla jeho morální výchova. Již od útlého věku mu byly přiváděny „k zacvičení“ lehké ženy.“ O dalším průběhu Josefo- va života všichni rakouští historikové již svorně konstatují, že dvaadvacetiletý Josef po smrti své první ženy Isabely „běhal po nevěstincích“, a jak on sám v dopisech uváděl, „spokojoval se s prostými dívkami a ženami, na nichž se nedalo nic zkazit.“ Historikové shodně prohlašují, že císař Josef měl „sexuálních vztahů k ženám – dokonce k prostitutkám – velmi mnoho a několikrát se nakazil kapavkou.“ Josef nic netajil před svým mladším bratrem Leopoldem, kterému se v dopisech svěřoval se svými nejintim- nějšími problémy. V jednom dopise Leopoldovi Josef píše: „Pokoušel jsem se to vyřešit tak, že jsem běhal za veřejnými děvčaty. Toto řešení je však spojeno s tolika tělesnými nepříjemnostmi a tak ponižuje ducha, že mě naplňuje odporem … Protože jsem líný, dával jsem přednost lehkému a rychlému dobývání a nevyhledával žádná slavná dobro- družství. Asi si dokážeš představit, jaká dobývání a jaké požitky to byly: nepotěšily ani srdce, ani duši.“ Životopisec Habsburků Friedrich Weissensteiner popisuje pohlavní promiskuitu císaře takto: „Josef svou mužnost zkoušel příležitostně u komorných a inkognito ve Spittelbergu, proslulé vídeňské čtvrti nevěstinců, kde se při jedné z návštěv nakazil kapavkou.“ O Josefových záletech věděl každý z jeho rodiny. Josefova sestra Marie Karoli- na v dopise svým sestrám uvedla: „…snad všechny hezké Vídeňanky byly Josefovými milenkami“ a bratr Leopold na to reagoval: „Před jeho dveřmi jsou stále vidět ty nejšpi- navější děvky.“ Obstaráváním prostitutek do císařského paláce byl pověřen druhořadý lokaj Mi- chael Pichler. Jemu pomáhal stálý zákazník vídeňských nevěstinců baron Bedřich Trenck, který vídeňskou společnost okamžitě seznamoval s průběhem každé císařovy návštěvy bordelu. Od barona Trencka celá Vídeň dokonce přesně věděla, kolik císař zaplatil a které prostitutce. A císař jim platil zcela minimálně. Několik hereček z Bur- gtheatru uvedlo, že jim Josef za poskytnutou službu zaplatil málo, jen několik dukátů. Se svým běháním do veřejných domů se císař Josef II. neskrýval. Také dopisy diplomatů referují o zcela volném způsobu císařova sexuálního života. Francouzský diplomat informoval svého krále, že císař „si příležitostně užil s dcerou zahradníka, ale jenom půl hodiny“, jindy zase, že k sexu využil pokojských a služek, protože byly právě po ruce. Podle pruského vyslance si císař našel i na cestách vždycky nějakou jednodu- chou ženu, která mu poskytla, co potřeboval. Nelze se divit, že celá vídeňská veřejnost přetřásala Josefovy návštěvy nevěstinců a pobývání císaře v náručí lehkých děv, které předtím spávaly i s jeho vojáky a důstojníky, bez ohledu na nebezpečí nákazy. O Josefových sexuálních praktikách byla zajisté velmi dobře informována i jeho zbožná matka, císařovna Marie Terezie. Pro sledování podobných spádů jejího manžela císaře Františka Lotrinského vytvořila mravnostní složku policie, která měla přes 500 členů. Po smrti manžela císařovna tuto mravnostní policii personálně posílila, takže byla o eskapádách syna Josefa informována bezprostředně a podrobně. Nabízí se otázka, zda pro císařovnu základním důvodem pro oddalování předání vládnutí svému synovi nebyl Josefův pochybený mravní postoj, jeho sexuální nevázanost, a hlavně jeho občasné 107

a nečekané, zato stále častější a stupňující se patologické psychické projevy, a teprve v druhém pořadí Josefova snaha po radikálních osvícenských reformách, jak nás o tom přesvědčují historici. Výsledkem neustálého střídání lehkých žen bylo Josefovo časté a opakované na- kažení kapavkou. Je pravděpodobné, jak bylo v té době obvyklé, že se současně také nakazil příjicí. K první nákaze došlo nejpozději krátce po úmrtí Josefovy první manžel- ky Isabely. Asi právě v této době Josef měl tvrdý vřed na penisu, tedy časné stadium příjice, které u něho proběhlo lehce; – podobně, jako velmi lehce prodělal pravé nešto- vice. Po časném stadiu příjice následuje latentní stadium, které trvá různě dlouho, obvykle nejméně dva roky. Pak se dostaví třetí orgánové nebo přímo čtvrté stadium neuro- syfilitidy, které se projeví změnou emocionability a dalšími psychickými příznaky. Máme-li u císaře Josefa II. určit přesný okamžik začátku příznaků třetího a čtvr- tého stadia, tak je nutné konstatovat, že nelze datovat žádný přesný zlom v jeho životě, ale že příznaky se objevovaly a stupňovaly postupně, spíše ve vlnách, během období několika let, a to už od poloviny doby jeho spoluvlády s císařovnou Marií Terezií. Ko- nečně u všech ostatních historických osobností, u nichž se prokazatelně projevila pro- gresivní paralýza jako poslední stadium onemocnění syfilidou, byl tento příchod pro- dromálních příznaků obdobný. Připomínám např. z lékařů objevitele příčiny horečky omladnic Semmelweise, z panovníků císaře Rudolfa II., anglického krále Jindři- cha VIII., ruského cara Ivana Hrozného, našeho frýdlantského vévodu generalissima Albrechta z Valdštejna, z hudebníků Paganiniho, ze skladatelů Beethovena, Schuberta, Schumanna, ale i našeho Bedřicha Smetanu, z malířů Goyu, Gaugina, ale i našeho Má- nesa, ze spisovatelů Baudelaira, Dostojevského, ale také našeho Vrchlického. Přičemž na první pohled je patrné, že u všech těchto jmenovaných velikánů čtvrté stadium syfilidy probíhalo vždy jinak a jejich psychické projevy způsobené chorobou byly vždy zcela odlišné a neodpovídaly učebnicovému klinickému popisu choroby. Změnu povahy císaře Josefa II. popsal na přelomu let 1778 – 1779 jeho bratr Leopold takto: „Císař je velmi talentovaný, schopný a živý. Ihned chápe a má dar pamě- ti, dovede dobře mluvit a velice dobře koncipovat písemně. …Je to tvrdý, násilnický muž plný ctižádosti, který dělá a říká vše, aby byl chválen a aby svět o něm mluvil. Ne- ví, co chce, u všeho se nudí a vůbec není pilný, nenávidí pracovní horlivost a všechny podniky kromě vojenských… Nesnese odpor a je plný svévolných, násilnických zásad a nejsilnějšího, násilnického despotismu. …Nemá žádné zásady, …křičí, všem nadává a hrozí a bere jim odvahu.“ – Tedy od našich historiků absolutně odlišný názor jeho bratra, který ze všech současníků znal svého bratra nejlépe.

SKUTEČNÁ PŘÍČINA SMRTELNÉHO ONEMOCNĚNÍ CÍSAŘE JOSEFA II.

Výraznou změnu Josefových emocí lze pozorovat v době úmrtí císařovny Marie Terezie dne 29. 11. 1780. Skon jeho matky vyvolal u zatrpklého císaře nezvyklé a dosud nikdy neviditelné projevy lítosti a pocitu viny ze spoluzavinění smrti císařovny. Duševní rozervanost se u Josefa v následujících létech postupně zvětšovala a stále častě- ji se u Josefa střídala nálada a projevy nenávisti ke světu. Jeho bratr Leopold popsal změněnou Josefovu povahu takto: „Císař je vždycky se vším nespokojený a špatně naložený. Chce každou věc prosadit podle svého, bez 108

odporu, námitek a potíží, a když není po jeho, má okamžitě špatnou náladu. …Mluví jen o sobě, vychvaluje jen sebe, všechno si připisuje, a tím všechny popuzuje. Protože všechno vidí černě a ničím se už nebaví, vyhledává samotu a nikdo mu už neposkytuje ani potěšení, ani rozhovor a útěchu. …Pracuje jen málo a nepravidelně. …Všechno se mu oškliví.“ Za určitý předěl v životě Josefa II., ke kterému můžeme zařadit počátek výraz- ných somatických projevů jeho neurosyfilidy, lze považovat duben roku 1782. V několika dnech Josefovi náhle vypadaly všechny vlasy. Od této doby až do konce života Josef neustále nosil paruku. Začaly mu postupně vypadávat zuby. Zároveň se na čele a hlavě objevili v jakémsi kruhu nehojící se vředy. To připomíná „Venušinu korunu“, „corona veneris“, v učebnicích popisovanou jako jednu ze známek reaktivace lue- tického procesu. Josef v obličeji pohubl a zesinal, pod očima se mu objevily temné kruhy. Současně dostal velmi těžký hnisavý zánět obou očních spojivek, takže téměř nevi- děl, a musel mít občas obě oči zavázané. Toto postižení císaře bylo pravděpodobně pra- vým důvodem omezení jeho rozhovorů s papežem, tehdy přítomným ve Vídni. Neustále recidivující vředy na hlavě a stále se opakující oboustranný hnisavý zá- nět spojivek doprovázely Josefa po celý zbytek jeho života. V průběhu posledních pěti let života se u Josefa II. vystupňovaly tělesné projevy jeho choroby: Hluboké stařecké vrásky v obličeji se strhanými rysy a kruhy pod očima vyvolávaly vzhled přestárlého člověka. Zvyšovala se jeho únavnost, čas od času ho překvapovaly náhlé závratě. Stě- žoval si na bolesti v krajině ledvin, na záněty žil na nohou a na hemoroidy. Císařův ne- upravený vzhled způsoboval i jeho obnošený oděv: stále nosil buď prostou vojenskou uniformu nebo obnošený hnědý kabát, žlutou vestu, kamaše a šedý nebo zelený plášť se záplatami na loktech. Proti náhlé změně vzhledu císaře se jeho psychika zhoršovala postupně, ale jeho psychické změny byly trvalé a stále se prohlubovaly. Dostavila se zvýšená únavnost, trpěl stálou nespavostí a čím dál tím víc zanedbával svůj zevnějšek. Od roku 1783 se u císaře projevoval syndrom pronásledování, stihomam. Vzrůstala jeho ctižádostivost, uspěchanost, megalomanie, násilnické projevy. Stupňoval se jeho stihomam, i jeho po- cit výlučnosti, na druhé straně stále více používal diktátorské metody. Stále víc byl pře- svědčen, že ho celé okolí pronásleduje. Stále častěji se u císaře střídaly záchvaty vzteku a zlosti se záchvaty depresí. Když se rozčílil, zvýšil hlas, začal mluvit vídeňským dialektem „jak mu zobák narostl“ a používal ty nejhrubší a nejsprostší výrazy vídeňské spodiny. Přitom jeho předčasně vrásčitý obličej mu nepřirozeně zrudl, začal zvedat horní ret a objevil se jeho horní chrup s chybějícími a se zkaženými zuby. Patologická podivínská činnost císaře se projevovala hlavně v posledních pěti létech jeho života, kdy stále častěji chodil do vídeňské všeobecné nemocnice pozorovat ženy při porodu a kdy po celé hodiny odposlouchával bláboly psychiatricky nemocných ve věži bláznů, kterou Vídeňané překřtili na „bábovku císaře Josefa“. Historikové uvádějí, že císař Josef II. se po roce 1785 rozhodl neúspěch své vla- dařské činnosti vyřešit odvedením pozornosti občanů na problémy v zahraničí. Využil pozvání carevny Kateřiny a v dubnu 1787 navštívil Rusko. Tam na Krymu carevna Ka- teřina ve spolupráci s Potěmkinem specielně pro Josefa zinscenovala přehlídku mohut- nosti, neporazitelnosti a síly ruských vojsk. Císař Josef II. tuto nahranou kamufláž ne- prohlédl, naletěl na vojenské „Potěmkinovy vesnice“, a pod dojmem předvedené mo- hutnosti a schopnosti ruské armády podepsal s carevnou spojeneckou smlouvu o spolu- 109

účasti Rakouska na válce s Tureckem. Uvádí se, že navíc carevna Kateřina dojednala s císařem Josefem i ústní dohodu o rozdělení svých zájmových panovnických sfér. Že po porážce Turecka carevna přesídlí do Cařihradu jako svého nového sídelního místa, z kterého bude ovládat území bývalé východořímské říše. Obdobně se měl zachovat císař Josef II. a z Říma vládnout krajinám bývalé západořímské říše. Avšak mezitím vzniklo v rakouském Nizozemí povstání vyvolané Josefovými reformami. Císař Josef II. se urychleně vrátil do Vídně a povstání nařídil zlikvidovat silou, – vojskem a pověšením aktérů. Zatím mezi Tureckem a Ruskem vznikl ozbrojený konflikt. Císař Josef II. podle uzavřené spojenecké smlouvy vyhlásil dne 7. 2. 1788 vál- ku Turecku. Osobně se postavil do čela čtvrtmilionové rakouské armády a rozhodl se dobýt Bělehrad. Jenže hned první Josefův pokus o přepadení, obsazení a dobytí Bělehradu ztros- kotal. Rakouské vojsko se snažilo podle Josefova plánu ještě za tmy před ránem přepla- vit po Dunaji do Bělehradu na lodičkách. Avšak Rakušané v noční mlze Bělehrad pře- hlédli a přejeli. Po tomto neúspěchu se Josef rozhodl Bělehrad obléhat. Celé jaro a léto se svou armádou stál před Bělehradem, váhal, k ničemu se neodhodlal, jenom neustále měnil své pokyny. Okolní bažiny s hejny komárů a používaná říční nepitná voda způsobily horečnatá a průjmovitá onemocnění rakouských vojáků. Během několika týdnů jich onemocnělo přes dvacet tisíc. Zatím Turci na jiném vzdálenějším místě fronty, u Kaza- nu, překročili Dunaj a začali obsazovat, rabovat a vyvražďovat rakouské území – Banát. Tato situace na konci podzimu roku 1788 přiměla císaře Josefa II., aby zanechal neú- spěšného obléhání Bělehradu a aby přesunul své vojsko a vytlačil Turky z rakouského území. Jenže u Karanšebeši došlo k nezvyklé blamáži císaře. Přesunující se rakouské vojsko včele s císařem narazilo u Karanšebeši na další část vlastních rakouských vojá- ků, které mylně považovalo za turecké vojsko. Došlo k vzájemné bitvě rakouských jed- notek mezi sebou. Neočekávaný střet s imaginárním nepřítelem vyvolal paniku a ná- sledný útěk celého císařova velkého vojenského sboru, nejen rakouských vojáků, ale i velících důstojníků. Odvahu ztratil a z bojiště utekl i císař Josef, i následník trůnu arci- vévoda František, i císaře doprovázející lékař Brambilla. Všemi opuštěný a zcela deso- rientovaný císař v neznámé krajině navíc zabloudil. Na místě vojenského střetu zůstalo 10.000 mrtvých nebo raněných rakouských vojáků. To byl tragický vrchol tzv. „vojen- ských schopností“ císaře Josefa II. Po tomto svém vlastním selhání císař předal velení rakouské armády generálu Hadíkovi a maršálu Laudonovi. Ten v krátkém čase dobyl pohraniční turecké pevnosti a během několika málo let osvobodil od Turků Srbsko, Bosnu, Valašsko a Moldávii. V době tureckého tažení se u Josefa prohloubily všechny známky jeho onemoc- nění. Trpěl suchým kašlem a nespavostí, měl lehkou střídavou horečku, hubnul, přidal se průjem a zvracení a celková tělesná únava. Jeho zrak slábl. Uvedené potíže doprová- zela výrazná dušnost a srdeční obtíže. Objevily se výrazné tabické příznaky: ataxie, vrá- vorání a desorientace. V té době se císař již ani neudržel na koni. Přesto se stále osobně staral o mnoho nedůležitých věcí, i v noci stále usilovněji pracoval na nařízeních a de- kretech, psal dopisy a uděloval příkazy. Z turecké fronty do Vídně se císař Josef II. vrátil počátkem prosince 1788. Vídeň byla k nepoznání. Některé kláštery byly srovnány se zemí, z jezuitského kostela byl zřízen sklad postelí, z kláštera sv. Doroty zastavárna. Nově postavené činžovní domy 110

kasárenského vzhledu Vídeň zohyžďovaly. Většina šlechty se odstěhovala, zato geome- trickou řadou narostl počet úředníků. Vídeň byla plná žebráků a bezdomovců. Nedosta- tek potravin vyvolával odpor k císaři a všude byly rozšiřovány proticísařské pamflety, v nichž byl Josef II. označován „škorpiónem a tyranem“, „zbabělým zajícem v poli“ a „prasetem v posteli“. Zdi byly popsány hesly jako „Od hladu, moru a nouze císařova smrt zachrání nás pouze“. Ve Vídni nedošlo k předpokládanému zlepšení zdravotního stavu císaře. Naopak veškeré chorobné příznaky se vystupňovaly a prohloubily. V dubnu 1789 se u císaře dostavilo silné chrlení krve. K péči o císaře byl jmenován tým lékařů: Anton Störck, Josef Quarin a Giovanni Brambilla. Lékaři vyslovili podezření, že od listopadu 1788 císař trpí souchotěmi a naordinovali mu dietu kozím, později oslím mlékem a léčbu chi- ninovníkovou kůrou. Přes krátkodobé zlepšení se celkový stav zhoršoval. Císař téměř nespal, dostával záchvaty kašle, při kterých vykašlával krvavé hleny. Bolesti břicha ob- čas přecházely v koliky. Tělesné síly mu pozvolna ubývaly. V apatických chvílích císa- ře přiměli, aby odvolal některá nařízení vyvolávající hněv obyvatel. Jenže období skleslosti střídaly periody agresivní útočnosti. Bez ohledu na svůj stav císař Josef II. neustále psal a vydával nové dekrety. (Patent o zdanění tisku, patent o zákazu poutí a průvodů s praporci a kříži, patent zakazující hony, patent o novém vyš- ším zdanění všech obyvatel). Zatím v rakouském Nizozemí vzpoura vysokoškoláků proti Josefovým dekretům přešla v lidové povstání. Josef vydal pro vojsko pokyn: „Střílejte na ten ksindl! … Mu- síte je přivést k poslušnosti!“ Tento pokyn vojsku dokazuje, že císař už nebyl pánem svých emocí, jeho nemoc pokročila do konečného stadia. Období zlepšení se zkracova- la. Celková zchátralost se prohlubovala. Dušnost byla výraznější, horečka častější a ob- jevila se krev v moči. Bolesti se rozšířily z hrudníku a břicha do bederní krajiny. O Vá- nocích 1789 se již Josef sám neudržel na nohou, vstoje ho muselo podpírat několik slu- hů. I na posteli se císař pro bolesti stěží pohnul, dokonce i mluvení mu dělalo potíže. Avšak stále diktoval a vydával nové dekrety a psal do všech částí Evropy. Lékaři dne 5. 2. 1790 oznámili císaři jeho přibližující se smrt. Císař ještě dne 10. 2. 1790 vydal nový daňový a urbariální patent, ale v textu i v podpisu vynechával písmena a slabiky. Nemohl se nadechnout a měl chvilkové ztráty vědomí. Zemřel 20. 2. 1790. Smrt císaře Josefa II. nevyvolala žádný smutek. Naopak v Uhrách Maďaři jeho úmrtí oslavovali veselicemi, slavnostním osvětlením svých měst a v Pešti dokonce uspořádali ohňostroj. Veselili se občané i v ostatních zemích rakouského mocnářství. Jediná skupina obyvatelstva, která želela Josefa II. v době jeho úmrtí, byla část inteligence, – osvícenci a svobodní zednáři. Všichni ostatní děkovali Bohu, že konečně mají od Josefa II. a jeho patentů pokoj. Je možné vyloučit všechny příčiny smrti Josefa II. uváděné tehdejšími lékaři. Na podkladě současných medicínských znalostí lze jednoznačně spatřovat příčinu jeho předčasného úmrtí v získané pohlavní chorobě – příjici, v době života císaře Josefa II. neléčitelné a vedoucí k pozvolnému vyčerpání celého organismu. Luetická infekce u císaře vyvolala vznik čtvrtého stadia choroby, neurolues. Pro taboparalýzu císaře Josefa II. svědčí jeho nezvykle volné sexuální styky a prokázaná několikanásobná nákaza pohlavní chorobou, popisovaná jako získání ka- pavky a galantní nemoci. Onemocnění přešlo do svého latentního bezpříznakového stadia a po odstupu několika let se dostavily příznaky prodromálního stadia, které se u cí- 111

saře Josefa II. projevily výraznou změnou povahy, náladovostí, stupňující se chamtivos- tí, ale také změnou tělesného vzhledu. Prodromální stadium bylo následováno obdobím rozvinutého pozdního stadia příjice, v kterém se objevily příznaky jak progresivní para- lýzy, tak příznaky tabické. Mezi typické tabické projevy přítomné u císaře Josefa II. lze zařadit problémy s udržením rovnováhy a stability, potíže při jízdě na koni zhoršující se v posledních dvou létech jeho života, ale k tabickým projevům lze zařadit i císařovu prostorovou dezorientaci ve vypjaté situaci během jeho útěku z bitvy u Karanšebeši. Mezi projevy progresivní paralýzy císaře Josefa II. byly nejvíce patrné megalomamy, které se projevily především jeho stále se stupňujícím psaním dekretů, jeho vědomím nenahraditelného reformátora a také jeho snahou ovládnout římskokatolickou církev a převzít řízení náboženského hnutí. Josef II. trpěl typickým inventorním a reformačním bludem, byl o své genialitě nevyvratitelně přesvědčen, stejně jako i o tom, že je Prozře- telností předurčen zreformovat stávající společenský řád a zajistit společenskou spásu lidí i proti jejich vůli. Za stihomamy Josefa II. je možno považovat jeho absolutní nedů- věru ke všem ostatním a také vytvoření organizace tajné policie s placenými donašeči. Porucha inteligence nebyla u Josefa zřejmě nikterak výrazná, což je u taboparalýzy pravidlem. Ale to odpovídá i při porovnání jeho příznaků s dalšími vel- kými historickými osobnostmi, které prokazatelně neurolues měly a u nichž se porucha inteligence také neprojevila – jako je uváděno např. u Valdštejna, Beethovena a našeho Mánesa. Taboparalýza byla zřejmě vlastní příčinou skonu císaře Josefa II. v relativně mladém věku 49 let, i když podle jeho tehdejších ošetřujících lékařů zemřel pod obra- zem získané interkurentní plicní tuberkulózy. Závěrem je nutné uvést, že získaná pohlavní choroba císaře Josefa II. zavinila jeho vážné a smrtelné postižení mozku i míchy. Způsobila duševní postižení činnosti císaře a následně jeho mnohé pochybné panovnické akty. Popisované vládnutí císaře Josefa II. jako panování osvíceného despoty nebylo cílevědomé jednání zdravého člo- věka, ale vláda psychiatricky těžce postižené osobnosti.

OSVÍCENSTVÍ NEBO DOBA TEMNA?

Avšak celé toto období našimi historiky nazývané „osvícenstvím“ bylo a je ve skutečnosti těmito našimi historiky popisováno naprosto chybně a v rozporu s pravdou.222 „Žádné údobí v českých dějinách nepřipadá nám tak smutným a pro dnešní ná- rodní kulturu málo podnětným jako půl století, které následovalo po doznění baroka, za vlády Marie Terezie (1740 – 1780) a Josefa II. (1780 – 1790). Jistě i tenkrát žili lidé tvůrčí. Ale mnoho se jich pohybovalo v jakémsi omezeném světě; neměli ani potuchy o šíři a rozmanitosti života. Ať stopujeme tehdejšího člověka v kterémkoli odvětví kul- turní činnosti, všude shledáváme, že z mnoha tvůrčích možností, které se mu naskytova- ly, vybral si tu nejužší a ostatní že zaujatě popírá. Místo osobností chce mít jen státní občany, místo mnoha zdrojů politické činnosti soustřeďuje správu do jednoho města, národní jazyky utlačuje jediným jazykem státním, záhady života hmotných sil chce ovládnout jednoduchými fyzikálními zákony, pestré množství uměleckých slohů zamítá a připouští jen napodobení antiky – ještě povrchnější než za humanismu, dějiny jednot-

222 Chudoba, Bohdan: Jindy a nyní. Dějiny českého národa. Nakladatelství Vyšehrad v Praze, I. vydání, 1946, s. 464. 112

livých národů soustruhuje podle jednoho kopyta a v náboženském myšlení se omezuje na ploché poučky, kterých ani nedovede odůvodnit a kterých ovšem také nedodržuje. A přece se toto údobí samo nazývalo „osvícenským“. Vyjadřovalo tak svou pýchu nad všemi stoletími předchozími a odvažovalo se dokonce tvrdit, že jím počíná zlatý věk lidstva. Ale zlato, které nám tento věk odkázal, je takřka bezcenné. Zůstala po něm jen klamná hesla, která ještě do 20. století zatěžovala českou kulturu. Tak hned v základech pokroku, ve filozofii, povýšili osvícenci úsudek nad poznání;… V takovém nazírání na věci vyrostli na příklad oni početní čeští státníci nové a nejnovější doby, kteří se neustá- le oháněli statistikou a tak zvanými sociologickými zákony, ale nedovedli přitom vy- tknout svým politickým snahám jasný cíl. Osvícenství samo, které tento zmatek započalo, drželo se v politice hesla právě tak stručného jako nesmyslného: účelem státu je stát. Nejvíce se tato „pravda“ uplatni- la za Josefa II.; proto také mluvíme o době josefínské. Ale již Marie Terezie zapomněla, že účelem českého státu byl od jeho založení rozkvět české kultury v evropské obci křesťanských národů…. Marie Terezie nebyla ovšem sama, která tuto pochybenou pře- stavbu započala. Hned při jejím nastoupení vynořil se v Německu, nasyceném zpupnou nadutostí, záměr rozbít říši (římskou) docela. Osnoval jej pruský král Fridrich II. Luter- ská tradice, z níž tento panovník vyrostl, připomenula mu také, že již Thurnovo povstá- ní pohlíželo na „Böhmen und Mähren“ jako na německý prostor; proto měl být zánik římské říše urychlen především rozbitím českého státu. Většina Čech měla podle Fridri- chových záměrů připadnout Bavorsku, Morava s proužkem severovýchodních Čech Sasku a Slezsko Prusku…. Proto došlo v letech 1742 až 1763 ke třem válkám…. Ně- mecko, vedené Pruskem, vymanilo se úplně z císařského vlivu a kromě toho části české koruny, Kladsko a celé Slezsko kromě Opavska a Těšínska, byly výslovně připojeny k Prusku. – Marie Terezie a její rádci se ani pak nevrátili k říšské tradici. Stále se sice ještě mluvilo o římském císařství, ale začal se budovat stát úplně po vzoru pruském, jehož jediným jazykem měla být rovněž němčina…. Tak se politický vliv šlechty omezil skoro nadobro. Národ, který měl podle sčítání z roku 1754 skoro 3 miliony členů, zůstal bez politických vůdců. Bezvýznamná města byla za Marie Terezie opět zbavena samosprávy a podřízena tak zvaným magistrátům, které zase podléhaly státní správě krajské. A duchovenstvo? To mělo právě tak málo moci jako náboženství v „osvíce- ném“! státě vůbec. Kromě toho právě církvi znemožňovala Marie Terezie starost o ná- rod tím, že jí brala školy. Byl-li stát v jejím pojetí sám sobě účelem, nebyla ani škola určena pro člověka, nýbrž rovněž pro stát…. Vedena cizinci, kteří o české vzdělanosti neměli ani ponětí, zavedla císařovna sice ve farních školách povinnou docházku, ale z celého školství si udělala nástroj hrubé germanizace…. (r. 1760 odňala jezuitům dohled nad školstvím)… Jestliže Marie Terezie své „opravy“ uskutečňovala ponenáhlu a od některých ta- ké ustoupila, měnil její syn Josef II. o překot vše, co ještě stálo v cestě „osvícenským“ touhám. Němčinu ustanovil jediným říšským jazykem a také hlavním jazykem vyučo- vacím…. Aby poněmčování ještě více podpořil, zrušil oddělené obce, v nichž posud žili židé – poněvadž je předchozí století pokládala za samostatný národ – dal jim německá příjmení a pustil je do českých obcí, aby tam sloužili vládním úmyslům. Jestliže Marie Terezie sjednotila české právo trestní s rakouským, přikročil Josef II. i k sjednocení práv občanských. A usilovně ničil vše, co mohlo národu připomínat lepší minulost. Je- dinečné stavby lucemburské gotiky byly bořeny na rozkaz císařův a poklady starých 113

knihoven byly tříděny na čtyři skupiny – starožitnosti, rukopisy, zbytečnosti a upotřebi- telné – z nichž poslední, často nejmenší část byla uschována, kdežto ostatní se zničilo. Kdyby nebyla nemoc učinila tomuto květu Habsburského rodu včasný konec, kdo ví, zda by bývalo něco zbylo z celé české minulosti. Po stránce hospodářské… války s Pruskem byly nákladné… Turci pozvedli hlavu… úhrada vojenských nákladů byla možná jen z daní. Daně stát nařizoval. Marie Te- rezie zavedla daň výdělkovou a dědickou, Josef II. proměnil stavovskou berní správu v státní úřad. Roku 1780 byly zrušeny české peníze a připuštěny jen peníze společné…. Marie Terezie daňové zatížení rozvrhla důsledně a rovnoměrně,… dala sepsat poddan- skou a potom i panskou půdu do tak zvaného tereziánského katastru; a obojí zdanila. Sedlák platil až tři čtvrtiny svého výtěžku na veřejné účely. Selská nouze rostla a robota, která podle slov milčického sedláka Vaváka před rokem 1740 „ledajaks se odbývala, že sobě na ni žádný naříkati neměl“, rostla do nemožné míry, takže v Čechách i na Moravě vypukaly co chvíle selské nepokoje – bylo zapotřebí dalších zákroků (nové plodiny: jetel, řepa, brambory, nové ovocné zahrady, mýcení lesů, vysazování jehličnanů). Jen zemědělské podnikání může vynášet na daních. Selské bouře vyvrcholily na jaře roku 1775 krvavými bitkami mezi sedláky a vojskem u Chlumce a u Prahy. Marie Terezie vydala zákon o robotě, nejvyšší míra roboty se omezovala na tři dny v týdnu jako v 16. věku. – Byl to jen návrat k stavu před dvěma stoletími. Pouze na několika panstvích povolila rozdělit půdu na drobné usedlosti… to překazil po svém nastoupení Josef II. rozhodnutím, že to lze uskutečnit jen tam, kde se na něm vrchnost a poddaní sami shodnou. Roku 1781 zrušil tak zvané nevolnictví, tj. dovolil poddaným volně se stěhovat, ženit a opouštět zemědělské povolání. – Dík „osvíceným“ řečníkům byl Josef za toto nařízení vyhlašován spasitelem selského lidu a po celém českém prostoru kolovaly báje, méně založené na tom, co skutečně udělal, a více na domněnkách, co by byl býval udě- lal, kdyby nebyl předčasně zemřel. – Každá proměna roboty v peníze hrozila zatížit sedláky ještě více než posud! Jedno z hlavních hesel osvícenců znělo: „Stát nahradí ve všem církev“. Josef II. už tři roky před svým nastoupením prohlásil: „Mou zásadou je úplná svoboda vyznání; potom bude jen jedno jediné náboženství, jež záleží v tom, aby všichni byli vychovává- ni ve prospěch státu.“ Proto také roku 1782 vydal tak zvaný toleranční patent, jímž se vedle katolického vyznání povolovaly v českých zemích dvě nauky hlásané z Němec: luterská a reformovaná, čili helvetská. Přihlásilo se k nim 80.000 lidí…. Současně se začaly zakazovat a veřejně zesměšňovat všechny projevy katolické církve…. A zejména tam, kde církev vedle lidské osobnosti podporovala též osobitost národa, neznalo záští josefinců mezí. Poněvadž nejokázalejším projevem českého kulturního života bývaly tehdy pouti do Prahy ke svátku sv. Jana Nepomuckého, drábi u pražských bran nutili svinovat korouhve a nechávat je i s kněžími v předměstích, aby „osvícená“ a rychle se poněmčující Praha nebyla pobouřena českou manifestací. Venkovští učitelé nenávist ke křesťanství účinně spojovali s poněmčováním mládeže. Josef II. odňal biskupům vý- chovu kněžského dorostu a převedl ji do zvláštních ústavů, kde místo křesťanské nauky vštěpovali, jak krmit dobytek.“223

223 Chudoba, Bohdan: Jindy a nyní. Dějiny českého národa. Nakladatelství Vyšehrad v Praze, I. vydání, 1946, s. 261. 114

Jak napsal dřívější přívrženec císaře Josefa II. abbé Josef Dobrovský: „Chtěli dostat biskupy z pout římského otroctví a dát jim práva přímo od Boha a zatím teď mají tato práva vykonávat podle pokynů dvorních radů.“

ZRUŠENÍ PREMONSTRÁTŮ A BOŽÍ TREST

Od poloviny 18. století měli někteří premonstráti děsivé sny předpovídající konec premonstrátské kanonie. V dalších létech záznamy o těchto snech v diářích stále jsou častější. V roce 1771 nařizuje opat Pavel Ferdinand Václavík konat modlitby „za odvrácení nebezpečí, které hrozí kanonii od dvora (a nostra aula); o jaké nebezpečí jde, ostýchám se zde šířit.“ Za nebezpečí pro klášter se asi považoval „numerus clausus“, tedy císařský dekret omezující nebo zakazující přijímat novice. Diáře z let 1781 – 1783, které byly psány anonymními kronikáři, hovoří o narůs- tajících rozporech v kanonii. Mezi premonstráty se začaly šířit obavy z možného zrušení kanonie. Přispěly k tomu i povinné písemné a ústní testy o způsobilosti řádových ka- novníků pro duchovní správu. Poslední záznam je v diáři ze dne 31. 3. 1783. Sice byl ohlášen následující deník, avšak ten se už nezachoval.224 Při předtuše, že mezi rušené kláštery bude zahrnuta premonstrátská kanonie na Hradisku, svolal 21. srpna 1784 opat Pavel Václavík jako generální vikář provincionál- ního řádu do Klášterního Hradiska na den 27. srpna 1784 provinciální kapitulu. Avšak její konání zmařil císařský dvůr dne 18. srpna 1784, když vyslal k nemocnému opatu Václavíkovi, ležícímu na Svatém Kopečku, komisi s dekretem obsahujícím zrušení kláštera. Včele císařské komise se k nemocnému opatovi na Svatý Kopeček dostavil guberniální rada na Moravě, svobodný pán ze Schwanenberku, osobně jmenovaný cí- sařský komisař, který předal opatovi Václavíkovi dekret císaře Josefa II. o zrušení pre- monstrátské kanonie na Hradisku u Olomouce. Podle Jaroslava Durycha klášter na Hra- disku nebyl uveden v původním seznamu klášterů navržených na zrušení. Prý tam byl připsán dodatečně vlastní rukou olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora Collore- do (1777 – 1811) slovy: „Ich vermisse dabei das Kloster Hradisch.“ A tak byl osud kláštera zpečetěn.“225 Pak komise odjela na Hradisko, kde přečetla dekret řeholníkům. Těm vykázala denní plat na výživu do 1. 1. 1785 – 40 krejcarů. Ještě tentýž den 18. srpna 1784 komise zabavila na Svatém Kopečku a na Kláš- terním Hradisku veškeré stříbro a skvosty, včetně těch, které měl opat Václavík u sebe (např. jídelní příbor.) Tyto cenné věci o váze 13 centů byly odvezeny do Brna. Současně byly zabaveny veškeré klášterní statky. Většina statků Klášterního Hradiska připadla „Náboženské matici“. Ta je roku 1824 prodala za 719.890 zlatých svobodnému pánu Filipu Saint-Genois, který je pro dluhy opět po částech odprodával, až roku 1878 přešlo celé panství do rukou knížete z Liechtensteinů. Klášterní duchovní správa přešla s obcemi Černovír, Lazce a Hejčín na duchovní správu Hradisko („capellania localis“). Devadesát premonstrátů z Klášterního Hradiska obdrželo od státu na výživu až do ledna 1785 denně 40 krejcarů. Poslední společná modlitba 90 řeholníků na kůru se konala 18. 1. 1785. Zařízení kanonie a prelatury Klášterního Hradiska bylo rozprodáno draž-

224 Prucek, Josef: Některé poznatky zjištěné při katalogizaci diářů premonstrátské kanonie Hradisko. Historická Olomouc X., vyd. PU Olomouc 1995, s. 93 – 102. 225 Durych, Jaroslav: Kronika voj. nemocnice, rukopis. 1925, VN Olomouc, str. 6 – 7. 115

bou, zvony byly prodány za 2.400 zlatých kostelu v Dubu, hlavní oltář do Kralic na Ha- né, varhany do kostela sv. Michala. Poslední řádná bohoslužba v Klášterním Hradisku byla sloužena dne 18. srpna 1785. Z devadesáti řeholníků se někteří usadili na premonstrátských farách v Křelově, Horce, Nákle, Štěpánově, Bohuňovicích, Cholině, Těšeticích, Olšanech, Vřesovicích, Knihnicích, Cetkovicích, Svitávce.226 Opat Pavel Ferdinand Václavík zemřel na Svatém Kopečku dne 13. 11. 1784.227 Pověst uváděná v souvislosti se zrušením řádu premonstrátů na Klášterním Hra- disku je téměř ve všech sbírkách a je velmi oblíbená u návštěvníků Hradiska. Avšak nebyla vymyšlena a tradována příznivci Hradiska, ale pochází prý z péra olomouckého historika. Podle této pověsti byla císaři Josefu II., našemu největšímu osvícenci a revoluci- onáři v křesle císaře, jako poděkování za zrušení premonstrátského kláštera na Hradisku v neděli dne 10. 5. 1787 zavěšena vděčnými Olomoučany nad vchod do Hradiska bron- zová deska s daleko patrným čitelným nápisem: „Instructioni cleri religionis firmamen- to vovit Josephus II. august anno MDCCLXXXV.“ (Jako oporu pro vzdělávání kněž- stva v náboženských obřadech přikázal císař Josef II. roku 1785). Deska byla zavěšena dopoledne a ve stejný den v poledne se nenadále strhla krutá bouře, která nad Olomoucí běsnila mnohem víc, než je v tomto kraji zvykem. Hned první blesk zasáhl hlavní věž Hradiska a zapálil ji. Věž vyhořela a spadla. Při ohni také shořela velmi cenná sbírka 300 obrazů, věnovaná Hradisku olomouckým světícím biskupem Ferdinandem Schröf- felem, která obsahovala díla Veronese, van Dycka, Jordanese, a Rubense. Takovým způsobem vyjádřil Bůh svou nelibost nad zrušením kláštera. Neboť Bůh trestá všechny špatné lidské činy, které člověk provádí proti Boží vůli, byť je přikáže sám Bohem vy- volený císař. Původ pověsti se snažili objasnit V. Burian a M. Tichák. Vznik legendy nespo- čívá v lidovém vybájení, ale ve zmatečné zprávě olomouckého historika a archiváře dr. Jana Drábka, který ve svém díle „Moravský generální seminář“, vydaném roku 1946, spojil dvě události, zasažení Hradiska bleskem z roku 1787 a vyvěšení tabule o zásluze císaře Josefa II. z roku 1785.228 Tuto Drábkovu chybnou informaci převzala celá řada dalších olomouckých historiků. Ovšem do smyšlené pověsti byly zahrnuty i jiné příhody, které se staly v jiné době. Ve skutečnosti všechny příhody zahrnuté do smyšlené Drábkovy pověsti probíhaly v tomto chronologickém sledu: Ke zrušení kanonie premonstrátů došlo 18. 8. 1784. Opat Václavík ležel smrtel- ně nemocen na Sv. Kopečku, na nemocničním lůžku mu byl přečten dekret o zrušení kláštera. A ihned mu komise zabavila i veškerý osobní majetek včetně jídelního příboru. Komisi vedl císařský guberniální rada na Moravě svobodný pán ze Schwanenberku a celého aktu se zúčastnil kustod olomoucké lycejní knihovny Jan Nepomucký Alois Hanke (Císař Josef II. svým císařským kabinetním listem z 30. 10. 1781 přikázal zruše- ní klášterů kontemplativních řádů, tedy nezabývajících se vyučováním nebo péčí o ne- mocné. Do Vatikánu Josef II. vysvětlil: „Protože opovrhuji pověrami, chci, aby jich byl zbaven také můj lid. Místo mnichů musí kázat kněží o evangeliu a morálce…“ V polovině ledna 1782 v prováděcím listu nařídil: „Všechny drahé kameny a perly

226 Blinka, František: Z historie kláštera Hradiska. Olomouc, 2004, str. 89. 227 Farní věstník: Klášter Hradisko., ročník VII, číslo 8, z 13. 10. 1935, Olomouc. 228 Drábek, Jan: Moravský generální seminář. Loštice, 1946, s. 63. 116

z církevního náčiní musí být předány Židovce Schendel Dobruškové a jejímu nejstarší- mu synovi Tomášovi, přičemž musí být stanovena odhadní cena.“ Všechno toto cenné zboží nakonec bylo předáno mincovnám. V Českých zemích bylo zrušeno 130 muž- ských a 20 ženských klášterů. Příslušníkům zrušených řádů, kteří pocházeli ze zahrani- čí, bylo nařízeno opustit území Rakouska, zbývajícím příslušníkům řádů byl zakázán styk se zahraničím a vycestování. Dekretem z 23. 5. 1783 císař Josef II. rozšířil rušení klášterů na všechny kláštery nepracující v sociální oblasti. Nařídil jejich statky a pozemky předat do náboženského fondu. Současně císař zřídil náboženský fond a generál- ní semináře. Farář se měl stát příjemcem rozkazů ze státní kanceláře a tak se stát vyko- navatelem nařízení osvíceného císaře.) Deska s nápisem „Instructioni cleri religionis firmamento vovit Josephus II. august anno MDCCLXXXV“ („Pro vzdělávání kněžstva v náboženských obřadech přiká- zal císař Josef II. roku 1785“) nebyla na Hradisko pověšena v roce 1787, ale už roku 1785. Nápis vymyslel sám císař Josef II., ale bylo to v období, kdy už nejméně tři roky prodělával poslední stadium neurosyfilidy, progresivní paralýzu a současně tabes dorsalis. Nápis i deska sama byly jedním z projevů velmi těžkého a neléčitelného psychiat- rického onemocnění císaře. Všeobecné mínění bylo jiné: Zrušení kláštera na Hradisku, to je „konec všestranné hluboké vzdělanosti, vědy a umění na Olomoucku“. Tak to bylo zaznamenáno v olomouckých novinách.229 Avšak dne 10. 5. 1787 skutečně byla v Olomouci bouře a jeden z blesků uhodil do Hradiska. V premonstrátské knihovně tehdy likvidoval Jan Nepomucký Alois Hanke zabavené knihy, bylo jich 90.907. Z nich jich 70.857 poslal na zničení. Hanke v přípise moravskému guberniu zaznamenal úder blesku. Blesk udeřil do klášterní knihovny, shodil část okenní římsy a udělal škody na nábytku a okenních tabulích. Ale Hanke ne- zaznamenal nic o tom, že by blesk poškodil věž. Dne 31. října 1705 vznikl požár statku sousedícího s Hradiskem, který se rozšířil na starou prelaturu kláštera krytou šindelem. Odtud oheň zachvátil i věž. Podle smyšle- né pověsti tehdy shořelo stříbrné nářadí, nábytek a hlavně veliká umělecky hodnotná sbírka obrazů, dědictví po biskupu Ferdinandu Schlöffelovi (1645 – 1702) z roku 1702. Ve skutečnosti byly odkázané obrazy roku 1705 uloženy v letním sídle premonstrátů ve Vřesovicích. Po zrušení kláštera došlo dne 16. 8. 1787 k jejich vydražení. Střední věž Hradiska stála ještě v roce 1854 a tehdy měla původní vzhled, jak dokazuje kolorovaná kresba Františka Biela, zhotovená mezi 15. 10. a 18. 12. 1854. O novém zastřešení se zmínil prof. Šembera až v roce 1861. K novému zastřešení tzv. tureckou přílbicí (čínskou poklicí) došlo v roce 1856 – asi pro shnilou vazbu, nebo pro měděnou krytinu – Rakousko vstoupilo roku 1854 do trojspolku proti Turecku a v roce 1865 mobilizovalo a obsadilo Moldavsko a Valašsko. Moderní nevkus zakon- čení vrcholu střední věže zaujal místo ozdobné helmice. Jenže když jsem nahlédl do knihy „Příspěvky k charakteristice a poznání hlavní ho města a pohraniční pevnosti Olomouce od Jana Alexia Eckbergera“ vydané roku 1788, tedy ještě za života Josefa II., tak se tam píše: „Slavnostním dnem pro tyto nepřá- tele pravdy byl 10. květen 1787. Byla to prý mstící ruka dobrotivého Boha, a ne přitaž- livá síla kovů, která se zrodila z elektřinou nabitých mraků. Tento den sjel blesk do vě- že, do kostela, do knihovny, do několika pokojů a do chodby generálního semináře.

229 Moravský večerník, 30. 11. 1944: – ek: 160 let od zrušení Kláštera Hradisko. Stručné dějiny, vyhlášení dekretu o zrušení a spojitost kláštera se zaměstnáváním umělců, sochařů, malířů a hudebníků. 117

A právě v tento den jsme mohli spatřit nahoře nad hlavní bránou, kterou jindy zdobil znak rozmařilých mnichů, dobrotivé jméno Josefovo: „Výchově kněží a upevnění nábo- ženství věnoval císař Josef II. roku 1785.“ Tento tak zbožný nápis měl, jak neprávem tvrdili, podráždit dobrotivého Boha natolik, že vylil celý svůj stravující hněv na jemu zasvěcený kostel, na své oltáře, na knihy, obrazy a kameny. Jásavě se plazili syčící hadi do domů hloupé zbožnosti, aby při tak vhodné příležitosti zlehčovali ústav, který je dě- sí, protože šíří světlo. Společným heslem těchto světla se štítících sov je výchova k tmářství."230

GENERÁLNÍ SEMINÁŘ PRO VÝCHOVU KNĚŽÍ NA MORAVĚ

V době samostatné vlády císaře Josefa II. ovládl rozvoj společnosti jansenismus se svým odporem vůči papežství a názorem o svrchovanosti panovníků i ve věcech ná- boženských. V rakouské společnosti byl v tomto směru rozhodující osobností svobodný zednář Gerhard van Swieten, který ovládl cenzurní úřad a dvorní studijní komisi a byl podporován vídeňským světícím biskupem Simonem Ambrosiem von Stockem, ředite- lem teologické fakulty, jejíž správa byla odňata jezuitům. V Praze Karel Jindřich Seibt byl v čele filozofické fakulty a spravoval gymnázia v Čechách a spolu s Františkem Štěpánem Rautenstrauchem, opatem benediktinského kláštera broumovského a břev- novského, a s Ferdinandem Kindermannem, proboštem vyšehradským a posléze biskupem litoměřickým se stali reformátory teologického učení a výchovy kněžského dorostu. Rautenstrauch byl roku 1775 povolán do Vídně, aby zavedl nové formy studia na vysokých školách, když předtím dvorní dekret ze dne 5. října 1774 nařizoval všem těm- to školám řídit se vzorem univerzity vídeňské a používat jednotný úřední jazyk němec- ký. Vysoká škola v Olomouci byla dvakrát podrobena šetření zvláštní dvorní komise, pro negativní výsledek byla na čtyři roky (1778 – 1782) přenesena do Brna, ale pak opět vrácena do Olomouce jako pouhé lyceum. Josef II. dvorním dekretem ze dne 30. března 1783 zrušil všechna bohoslovecká učiliště a zavedl pro výuku a výchovu duchovenstva světského i řeholního generální semináře. Představenými a profesory měli být jmenová- ni mužové osvíceného rozumu, státně spolehliví. Podle všeobecných nařízení o vyučo- vací řeči německé z roku 1785 se mělo v generálním semináři přednášet německy. Vrchní vedení generálních seminářů bylo svěřeno dvornímu radovi opatu F. Š. Rauten- strauchovi, který se stal autorem všech předpisů. Generální seminář byl v Olomouci umístěn v bývalé jezuitské koleji, ale po roce se dne 31. října 1785 začal stěhovat do rozlehlé budovy zrušeného premonstrátského kláštera na Hradisku. Plány na adaptaci kanonie vypracoval olomoucký stavební inže- nýr Josef Stabl a datoval je rokem 1784,231 kdy Klášterní Hradisko bylo ještě obsazeno premonstráty. Jednotlivé místnosti nemohly být pro generální seminář uvolněny oka- mžitě a byly uvolňovány postupně v několika následujících létech. S naprostou jistotou můžeme tvrdit, že vypracovaný plán inženýra Stabla nebyl nikdy uskutečněn. Dokazuje to hlášení Moravskému guberniu kustoda lycejní knihovny, který dne 10. 5. 1787 likvidoval knihy klášterní knihovny a při této činnosti zasáhl při bouři knihovnu blesk, jak to Hanke popsal. Také trvalý spor rektora Josefa Dobrovského s citovaným likvidátorem

230 Eckberger, Johann Alexius: Charakteristische Beyträge zur Kenntniss der Hauptstadt und Gränzfestung Olmütz. Olomouc, 1998, s. 43 – 44. 231 Mlčák, Leoš: Olomouc, Klášterní Hradisko. Uherské Hradiště, 2011, s. 47 – 50 a 58 – 61. 118

knih Hankem, spor, který vyvrcholil v březnu 1788 a podruhé v září 1790232 dokazuje, že místnost knihovny stále nebyla pro alumny uvolněna. Alumnům byly vykázány ubikace po předchozích premonstrátech v bývalé kanonii, tři představení byli ubytováni v prelatuře a profesoři v úřednických bytech. Za posluchárny a studovny byly určeny sály v dolních chodbách opatství. Slavnostní sál byl určen za disputační místnost. Knihovna byla určena za velkou společnou ložnici alumnů. V té době ve Vídni zemřel F. Š. Rautenstrauch a byl nahrazen Augustinem Zippe, rektorem generálního semináře v Praze, důsledně prosazující názory císaře Jose- fa II. „s psí věrností“. Za rektora olomouckého generálního semináře byl jmenován Jan Gering, rodák z Letovic, kroměřížský děkan. Kvůli zprávám o nepořádcích na generálním semináři docházejícím až do Vídně byla vyslána kontrolní komise, která provedla zevrubnou kontrolu semináře, jejím výsledkem byla suspense prvního seminárního rektora. Jeho nástupcem byl jmenován augustinián ThDr. Martin Tadeáš Slavíček, OSA a vicerektory se stali Jan Dankesreither a Jiří Fiala. To bylo v době, kdy ve vídeňském semináři před- nášel pastorálku Jan Kolbe, který celou nauku pastorálky zesměšňoval, vodil seminaris- ta do nejpustších krčem a brlohů, do ubytovacích prostor alumnů povolil přístup i pou- ličním děvkám a veřejně učil, že smilstvo není hříchem a že celibát kněží nemusí být zachováván a že postní příkazy netřeba dodržovat. To všechno se jen s malým zpoždě- ním přenášelo i mezi alumny generálního semináře na Klášterním Hradisku. O tom všem byl dobře informován olomoucký arcibiskup hrabě Colloredo, který takové cesty výchovy sice odsuzoval, ale jinak se jim nebránil. Výchovná tendence generálního se- mináře ho plnila starostmi a rozviklaná kázeň děsila. Profesorský sbor generálního semináře byl sestaven vesměs z oddaných stou- penců osvíceného absolutismu. Byli to vesměs kariéristé, slabé charaktery, nesamostatní v názorech i úsudku, nevalní odborníci, vědecky neplodní a v naprosté nevážnosti u svých posluchačů. Nejednou samotní seminaristé zabouřili proti svým profesorům, bezohledně útočícím proti církvi a jejímu zřízení a ironizujícím dokonce dogmatické poučky. Odpor seminaristů se přidružil k sílícímu odporu lidových vrstev zejména vůči Josefovým dekretům proti svěcení svátků, pohřbech, předpisech o bohoslužbě a jiných náboženských zvyklostech. Avšak josefinismus upřednostňoval stát nad církví, tedy císaře nad papežem. Vládcově autoritě byla podřízena i výchova duchovních. Vše bylo pod přísným ústřed- ním dozorem a slepě podřízeno vládcově autoritě. Aby císař omezil vliv názorů o svo- bodě myšlení, zakázal bohoslovcům studia v zahraničí mimo území Rakouska a klášte- rům styk s nadřízenými orgány, pokud byly mimo hranice mocnářství. Biblistiku přednášel vídeňský minorita Chrisogonus Walser, který byl vystřídán premonstrátem Janem Jahnem. Novozákonní stolicí byl pověřen František Polášek, byl rodákem z Příboru, do Olomouce přišel z Brna, mluvil plynně česky, byl horlivý vlastenec, který byl stou- pencem pravé katolické víry, a proto neměl ve Vídni důvěru. Dne 15. října 1788 byl jmenován druhým vicerektorem generálního semináře na Hradisku. Po jeho zrušení se stal profesorem dogmatiky na olomouckém bohoslovném studiu, později přešel na vý- nosnější faru v Dolanech u Olomouce.

232 Toman, Josef: Diárium pobytu Josefa Dobrovského v Olomouci. Vlastivědný věstník moravský, roč. 45, 1993, č. 3, s. 291 – 300. 119

Profesorem morálky se stal Němec kapucín Josef Gabriel ze Štýrského Hradce, profesorem církevních dějin Pavel Ferdinand Niering z Olomouce, profesorem první části dogmatiky augustinián Celestin Wimmer z Vídně, „veselá kopa“ způsobující se- minaristům povyražení, občas podnapilý. Profesorem druhé části dogmatiky se stal bý- valý hradišťský premonstrát Němec Bernard Josef Böhm, Právo, „ius ecclesiaticum publicum et privatum“ přednášel profesor státního práva a práva přirozeného z olomoucké univerzity PhDr. JUDr. Josef Vratislav panoš z Monse, rodem z Nového Města na Moravě, konsistorní, manský a městský advokát z Olomouce, který byl specialistou v právu manželském a právu přirozeném; byl na generálním semináři považován za nejkvalitnějšího odborníka. Profesorem přírodních věd byl exjezuita profesor fysiky František Josef šlechtic Tammerburg, který měl nepřekonatelný odpor k duchovním, věřil v nepřekonatelnou moc lidského rozumu. Byl postrachem veškeré školní mládeže. Sarkasmem stihal zejména piaristy, kteří prý za sklenku vína dávají gymnasistům samé nejlepší kvalifi- kační známky a na filosofii pak posílají osly. Gymnasijní učitelé podle něj nejsou na úrovni, patří na galeje nebo naházet je do rasovských děr a tam z nich dřít kůži za živa. Císař František Štěpán byl by lépe udělal, kdyby svému synkovi místo hraček a podob- ných hloupostí do hlavy vpravil pořádné vědomosti. Bylo-li venku mlhavo, říkal, že to je od kanonýrů a kořalky, kterou nemírně popíjejí. Neměl rád bohoslovce, protože jdou jen za „blaženým životem“. Avšak narazil na seminaristu barona Rollsberga, když se mu posmíval, že má volské uši a posílal ho k čertu a do pekla. Česká pastorálka nebyla dlouho obsazena, až 15. května 1786 byl povolán 32letý Václav Stach, rodák z Přeštic, exjezuita, sice nadaný veršotepec, ale jinak pokrytecký, mstivý a nedůsledný. Projevoval se intrikánstvím, hašteřivostí a osočováním. Správa semináře si stěžovala dohlédacímu úřadu, že je vlažný a lhostejný ve vyučování a že dělá se žáky věci nenáležité. Dvorní rada Augustin Zippe v březnu 1787 vykonal v generálním semináři na Klášterním Hradisku zevrubnou inspekci a zjistil, že seminaristé se oddávají pití, že v ubikacích mají nepořádek a že ve studovnách bývá hlučno, že nejsou v knihovně do- plňovány publikace a že strava je špatná a nedbale připravovaná. Rektor Tadeáš Slavíček odstoupil pro pokročilý věk a také proto, že nemohl zvládnout rozhárané poměry v generálním semináři. S ním odstoupili i jeho náměstci Dankesreither a Fiala. Rektorem byl jmenován Petr Bazulko. Dekretem z 11. července 1787 byl na návrh dvorního rady a referenta ve věcech duchovních Augustina Zippeho jmenován subrektorem c. k. generálního semináře Josef Dobrovský, který nastoupil dne 23. srpna 1787. Druhým subrektorem byl ustanoven František Polášek. Abbé Josef Dobrovský se stal rektorem semináře v roce 1789, když Petr Basulko dostal faru ve Štýrsku. Úpadek zestátněného kněžského semináře je velmi patrný především ze soustav- ně se snižujícího počtu studentů. Původně generální seminář byl plánován pro 400 alumnů, avšak v roce 1786 se jejich počet snížil na 177 posluchačů a koncem čer- vence 1788 jich zůstalo již jen 69. Sotva císař Josef II. zemřel, rozpoutal se boj proti jeho „reformnímu“ dílu. Na jeho místo nastoupil jeho o šest let mladší bratr, toskánský velkovévoda Leopold II. Stavové moravskoslezští podali novému vladaři písemný rozklad proti všem novotám a nejtemnějšími barvami líčili jejich účinky. K tomu se připojili také stavové čeští a tak bylo přikročeno k postupnému odbourávání zavedených novot. 120

Dne 4. července 1790 byl císařským výměrem zrušen moravský generální semi- nář s tím, že se zavádí původní stav. Státní výchova kněží se ukázala jako velmi pochy- bená cesta způsobu výuky budoucích kněží. Rektor Dobrovský se svými náměstky byl dán hned do výslužby a již 21. července 1790 mu bylo vyměřeno „odpočivné“ v částce 500 zlatek, vicerektorům v částce 400 zlatek s tím, že smí hlásit o takový úřad, kde by měl roční příjem 1.200 zlatých. S poznámkou, že abbé Dobrovský smí trvale opustit Hradisko, až protokolárně odevzdá všechen inventář a všecko dá do pořádku. Abbé Josef Dobrovský se zrušením generálního semináře nesouhlasil. Projevilo se to tím, že alumnům, kteří stále bydleli na Hradisku, zakázal docházet do nově konsti- tuovaného arcibiskupského kněžského semináře umístěného v bývalém dominikánském klášteře při chrámě sv. Michala. Tak na přednášky sice docházeli přednášející, ale v posluchárnách nebyli studenti. Bývalý rektor generálního semináře abbé Dobrovský teprve dne 14. prosince 1790 oznámil zemskému guberniu, že odevzdal všecek inventář, jak náleží, arcibiskup- skému semináři.

MAĎAR, NĚMEC, NAKONEC ČECH

Abbé Josef Dobrovský, český vědec, filolog, historik, významný jazykozpytec a zakladatel slavistiky233 a bohemistiky prožil svou nejplodnější dobu v Olomouci na Klášterním Hradisku. Byl největší postavou českého osvícenství a počátků národního obrození, „první světový Čech nové doby“, jak napsal T. G. Masaryk. Protože tato mi- mořádná osobnost je intimně spjata s Olomoucí a Klášterním Hradiskem je na místě zabývat se Dobrovským široce a do všech podrobností. Dobrovský se narodil dne 17. 8. 1753 v Ďarmotech u Rábu v Maďarsku jako syn Jakuba Daubravského, pocházejícího ze Solnice v Královéhradeckém kraji v Čechách, který tehdy sloužil v císařské královské armádě jako desátník, později pak jako stráž- mistr u dragounského pluku arcivévody Josefa. Pluk byl právě posádkou v Uhrách u Ďarmot nedaleko Rábu, když křtící vojenský kaplan patrně z neznalosti jazyka jeho příjmení popletl a při zápisu do matriky napsal Dobrovský místo Daubrovský. Tak Josef používal jméno Dobrovský, jak bylo uváděno v jeho křestním listu. Avšak ve svých nejdůvěrnějších dopisech se podepisoval „Josef Daubravský ze Solnice“. Jezdecký pluk se za šest týdnů po narození Josefa přemístil na Klatovsko a jeho otec se po propuštění z vojenské služby usadil v německém prostředí v Horšovském Týně. Tam mladý Josef vyrůstal v ryze německém prostředí a tam také navštěvoval německou obecnou školu. Po jejím absolvování byl poslán k příbuzným do tehdejšího Německého Brodu do gym- názia u augustiniánů. V celém tomto německém gymnáziu jako studenti byli jen dva Němci včetně Dobrovského a tak Dobrovský v českém prostředí se naučil česky. Všechny tyto okolnosti zavdaly příčinu, že později, když se Dobrovský stal uznávaným učencem, a když se šířila jeho literární proslulost, Maďaři ho prohlašovali za svého krajana a Němci mezi své příslušníky, neboť k nim patřil svou první výchovou a spisovatelskou činností. Dobrovský se však vždy hlásil k Čechům a češtinu nazýval výslovně svou mateřštinou. I když všechna svá pojednání nikdy neuveřejnil v češtině, ale vždy v jiném jazyku a nejčastěji v němčině.

233 Slavistika je studijní a vědní obor zabývající se jazykem, literaturou a někdy i historií slovanských národů, vědou o Slovanech. 121

Po čtyřech latinských třídách přešel Dobrovský k jezuitům do Klatov, kde zvládl poezii a rétoriku a poté pokračoval v letech 1769 – 1771 na filosofii v Praze. V roce 1771 byl promován magistrem filosofie s vyznamenáním. Poté během studia církevních dějin byl ředitelem filosofie Josefem Steplingem doporučen provinciálovi jezuitů Provi- novi, a když vykonal nové přísné zkoušky ze všech částí filozofie, byl přijat do jezuit- ského řádu. Dne 9. října 1772 nastoupil do noviciátu v Brně. Po zrušení řádu jezuitů roku 1773 se vrátil do Prahy, kde pokračoval v teologickém studiu a navíc se věnoval orientálním jazykům. Na doporučení J. Steplinga a K. J. Seibta roku 1776 přijal místo učitele filosofie a matematiky u hraběte F. A. Nostice postupně u jeho čtyř synů. Zde žil s piaristou Schallerem a s Pelclem, který řídil výchovu hrabat a který se zabýval český- mi dějinami.234 Za důležitou životopisnou událost v životě Dobrovského patří příhoda, která se udála na lovu v oboře v Jindřichovicích, kde – jako pouhý divák – byl Dobrovský náho- dou nechtěně postřelen do hrudníku a od té doby stále měl kulku v těle.235 Občas se za následek tohoto poranění považovaly jeho časté tělesné i duševní problémy. Širokou vědeckou veřejnost oslovil hned svou první prací napsanou v latině roku 1778 „Fragmentum Pragense evangelli S. Marci, vulgo autographi“, v které dokázal, že zlomek evangelia svatého Marka chovaný v Praze v metropolitním chrámu jako origi- nál, jako prvotní text sv. Marka přivezený císařem Karlem IV. z Akvileje, je jen opisem z 9. století. Vyhraněným osvícenským kriticismem jsou proniknuty i jeho další historic- ké studie z tohoto období („Co je třeba opraviti v Ungarově vydání Učených Čech“, „O stáří českého překladu biblického“, „O zavedení knihtiskařského umění v Čechách“). Byl doporučen zesnulému dvornímu radovi a řediteli teologických studií prelátu Rautenstrauchovi a ucházeje se o profesuru, napsal pojednání „O starých hebrejských písmenech“. Pro Pojednání Soukromé společnosti v Čechách napsal:„Historicko-kritické zkoumání, odkud mají Slované své jméno“, uveřejněné v 6. svazku z roku 1784. Pro Pojednání České společnosti nauk: „O způsobu pohřbívání starých Slovanů a zvláště Čechů“, uveřejněné ve 2. svazku roku 1786. Zprávu „O jednom místě v dopise sv. Bonifáce, který se týká Slovanů a jejich mravů“ vyšlo ve 3. svazku roku 1787. Jeho pojednání „O původu jména Čech“ vyšlo ve 3. vydání Pelclových Dějin Čech roku 1782. Teprve potom, až byl v roce 1787 urychleně vysvěcen knězem Královéhradec- kým biskupem Janem Leopoldem Hayem, byl na návrh dvorního rady a referenta ve věcech duchovních Augustina Zippeho jmenován subrektorem c. k. generálního seminá- ře na Klášterním Hradisku. Zippe v dopise Dobrovskému uvedl: „Vy jste muž, který by mohl udělat mnoho užitečného, a nemohl bych Vám prominout, kdybyste se po ukon- čení výchovy mladých hrabat Nosticů nemínil věnovat nějakému veřejnému úřadu. Vy víte, jaké vlastnosti k tomu patří: že takový muž musí mít vědomosti, rozum, moudrost, usedlý a dobrý charakter, obecné vzdělání, důraznost a odvahu, zároveň však mírnost a jemnost a neúnavnou pracovitost.“236 Podle názoru samého Dobrovského se tak stalo proto, že byl liberálního a snášenlivého smýšlení.

234Dobrovský, Josef: Autobiografie. Český překlad Miloslava Krbce vydala FF UP Olomouc 1978. 235 Dobrovský, Josef: Autobiografie. Český překlad Miloslava Krbce vydala FF UP Olomouc 1978, s. 21. 236 Křivský, P.: Korespondence Jana Leopolda Haye, Josefa Hurdálka a Augustina Zippa s Josefem Dob- 122

Dobrovský přijel do Olomouce dne 23. srpna 1787. Zápisy hovoří o tom, že ten den bylo v Olomouci zemětřesení. Seminaristům byl vyhrazen klášter Hradisko u Olo- mouce. Dvorním dekretem z 11. července 1787 byl Dobrovský jmenován prvním vicerektorem; a poněvadž tehdejší rektor Petr Basulko dostal později faru ve Štýrsku, stal se Dobrovský dne 20. srpna 1789 rektorem. Biskup Hay v dopise povzbuzoval Dobrov- ského: „…musíte trpělivě převzít přisouzené břímě a mým milým krajanům ukazovat cesty rozumu a moudrosti. Pakliže jednou dezertujete, pak jsou léta práce ztracena, dob- ří jinoši zanedbáni a Vám nezbude nic jiného než výčitky, že jste to dobré, co jste mohl vykonat, zanedbal…“237 Abbé Dobrovský přednášel seminaristům jednu hodinu týdně základy české mluvnice, a tři hodiny týdně dějiny Moravy. To bylo poslední období, kdy se v Olo- mouci uceleně přednášely dějiny moravského národa. V Olomouci na Klášterním Hradisku abbé Josef Dobrovský napsal monumentál- ní dílo „Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur“ a „Ausführliche Lehrgeb- äunde der böhmischen Sprache“. „Dějiny českých pikartů a adamitů“ vyšly ve 4. svazku Pojednání České společnosti nauk roku 1789. Podnětem mu byla snaha popřít dobové iluze lidu, že východočeští blouznivci („marokáni“, nebo „děti čistého živého“), kteří se vynořili po tolerančním patentu, jsou deisté, že mají něco společného s adamitskými orgiemi.238 „O prvním datu slovanských dějin a zeměpisu“ vyšlo v prvním svazku Nových pojednání a taktéž „Dějiny české řeči“ roku 1790. „O nejstarších sídlech Slovanů v Evropě a o jejich rozšíření od 6. století, zvláště o pranárodě Moravanů a jejich dějinách až po nastoupení knížete Rastislava“. Toto po- jednání je předmluvou ke 2. svazku „Stručných politických dějin zemských“ Vratislava Monseho, vydaných v Olomouci roku 1788.239 Dobrovský díky alumnům ze Slezska objevil pravou podstatu českého přízvuku a tak dal základy nové české prozódii. Moravané ze severu mluvili jinak než Češi, měli přízvuk na předposlední slabice, a právě toho rozdílu si Dobrovský povšiml. Samozřej- mě se snažil vniknout do podstaty mluvy Hanáků: „Hanáčtina je zajisté těžkopádná, jako každý selský jazyk. Hanácký jazyk je tak ohebný, jako jeho chůze pomalá a jaké je jeho celé tělo pomalé. Vyslovuje i, y takřka jako e a u téměř jako o: ryby znějí v jeho ústech téměř jako rebe a budu takřka jako bodo. Užívá jiná slova: roba, vidím, čuju.240 Abbé Dobrovský v dopise označil Klášterní Hradisko jako locus satis amoenus – místo docela půvabné, a dobu svého působení na Hradisku podle vlastního přiznání za jedno ze svých nejkrásnějších časových období.241 Na Hradisku se věnoval studiu dějin českého jazyka a literatury, české a slovan- ské historie a rovněž svá studia biblistická neponechal stranou. To vše se neobešlo bez potíží. Dobrovský si posteskl v dopise svému příteli Václavu Fortunátu Durychovi bez- prostředně po svém příjezdu do Olomouce na poměry, které tehdy panovaly v olo-

rovským. Literární archiv 5, 1970, s. 149. 237 Křivský, P.: Korespondence Jana Leopolda Haye, Josefa Hurdálka a Augustina Zippa s Josefem Dob- rovským. Literární archiv 5, 1970, s. 149. 238 Dobrovský, Josef: Dějiny českých pikartů a adamitů. Praha, 1978. 239 Dobrovský, Josef: Autobiografie. Český překlad Miloslava Krbce vydala FF UP Olomouc 1978. 240 Krbec, Miloslav: Olomoucká léta Josefa Dobrovského. Acta universitatis Palackianae Olomucensis, Philoligica VI 1989, s. 201. 241 Z biografické črty hraběnky Pachtové v Brünner Zeitung. 123

mouckém prostředí: „…v pořádku jsem přijel na Hradisko. Poloha místa je docela pů- vabná, avšak Olomouc nemá takové obyvatele, s nimiž bych si tuze přál obcovat, s jedinou výjimkou proslulého pana Monseho. Studia humanitní a jiná jsou však téměř zanik- lá.“242 Hašteřivý duch učitelského sboru, uvolněná kázeň alumnů a na druhé straně olomoucké kulturní vakuum způsobovalo, že se Dobrovský cítil jako vyhnanec, bez přátel, bez kulturního zázemí. Avšak již od 28. září 1787 začal pravidelně navštěvovat olomouckou lycejní knihovnu, kterou podle záznamů navštívil více jak šedesát krát, opravoval knižní kata- log. Přesto si Dobrovský postupně vytvořil skupinu svých osobních přátel: Josef Vra- tislav Monse, gen. Schröder, důstojník Kratochwile s manželkou, šlechtic Passy, lékař dr. Beutel, pan Molitor s paní, paní Hirnleová, vdova po knihtiskaři.243 Se svými přáteli často procházel okolím Olomouce, Hanou, obzvláště hanáckými vesnicemi Senicí, Sla- tinicí, Cholinou, Velkou Bystřicí, Dolanami, Bohuňovicemi, Hnojicí u Šternberka.244 Po zrušení generální ho semináře byl ve svých sedmatřiceti letech penzionován a v lednu 1791 se vrátil do Prahy. Na slavnostním zasedání České společnosti nauk 25. září 1791 za účasti císaře Leopolda II. vystoupil Dobrovský s referátem o oddanosti a náklonnosti slovanských národů arcidómu rakouskému, v němž vyjádřil jazykové požadavky českých vlastenců. Na rozdíl od tehdy četných jazykových obran nebyl však Dobrovského projev poníže- nou prosbou či dokazováním užitečnosti češtiny pro státní úředníky. Připomněl panov- níkovi, že Slované tvoří většinu jeho říše a že jsou silou, která může i v budoucnu ochránit „rakouské panování“ před nepřátelskými útoky. Z učeného osvícence se stal národní buditel. Česká společnost nauk se rozhodla vyslat Dobrovského do Švédska s úkolem vyhledat rukopisy a jiné památky odvezené z Čech za třicetileté války. Ale je zajímavé, že již několik let předtím, v lednu 1788, Dobrovský si naplánoval tříletou cestu do Rus- ka. Dobrovský cestoval společně s hrabětem Jáchymem ze Šternberka, vycestovali 15. května 1792 z Radnice do Lübecku. Odtud do Kodaně, Stockholmu, pak do Petro- hradu a Moskvy. Své nálezy Dobrovský zaznamenal v „Literárních zprávách o cestě do Švédska a Ruska“ zveřejněných v 2. svazku Nových pojednání roku 1795. V roce 1802 – 23 vydal cyklus historických pojednání pod souhrnným názvem „Kritické pokusy, jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů.“ Navazovaly na studie z 80. let a název vcelku přesně vystihuje jejich smysl: I. Bořivojův křest. V 1. sv. Pojednání, 1803. II. Ludmila a Drahomíra. V 2. sv. 1807. III. Václav a Boleslav. V 6. sv. 1819. Cyril a Metod, apoštolové slovanští. Historicko-kritický pokus. V 8. sv. 1823. Návrh všeobecného etymologika slovanských řečí. Ve 4. sv. 1813. Příspěvky k dějinám kalicha v Čechách. V 5. sv. 1817.

242 Patera, A.: Vzájemné dopisy Josefa Dobrovského a Fortunata Durycha, Praha, 1905, s. 63. 243 Krbec, Miloslav: Josef Vratislav Monse jako vychovatel lidu. Sborník pedagogické fakulty, Olomouc, 1989, s. 87 – 93. 244 -stu-: Josef Dobrovský v Olomouci. HN, 30. 5. 1998 124

Abbé Dobrovský se stal ve vědeckém světě nejznámějším Čechem. Dosud nikdo jiný nedosáhl jeho věhlasu. Ještě v minulém století v Německé spolkové republice zda- řile pracovala vědecká společnost nesoucí v názvu jméno Dobrovského. Když tato spo- lečnost roku 1993 rozšířila svou působnost na celou Evropu, tak změnila i svůj název na „Německo – česká společnost Josefa |Dobrovského pro vědu a umění“. Za svého života se Dobrovský stal členem mnoha zahraničních vědeckých spo- lečností. Od roku 1811 byl členem Varšavské královské společnosti přátel nauk. Roku 1812 se stal dopisujícím členem historické a filologické třídy Královské berlínské akademie. Roku 1816 členem literární společnosti Krakovské university. Roku 1818 čle- nem Císařské university ve Vilně. Roku 1820 členem Císařské ruské akademie. Od 15. 3. 1821 členem svobodné Petrohradské společnosti ctitelů ruské literatury.

21. NADPŘIROZENÉ VLASTNOSTI MODRÉHO ABBÉ JOSEFA DOBROVSKÉHO

Dobrovského lze považovat ve své době za nejučenějšího Čecha, tak také byl a dosud je hodnocen všemi okolními národy. Vysoce Dobrovského oceňoval i J. W. Goethe: „Abbé Josef Dobrovský, patriarcha kritického dějezpytu v Čechách, tento vzácný muž, který se již záhy oddal všeobecnému studiu slovanských řečí a dějin, s geniální pílí knihovědce hérodotovskými cestami vracel každý svůj výtěžek s oblibou vždy opět národopisu a vlastivědě Čech, a spojil tak největší vzácnou slávu vědeckou se slávou populárního jména. Kamkoli zasahuje, ti ihned je patrný mistr, který všude po- chopil svůj předmět a jemuž se zlomky rychle řadí v celek.“245 Arne Novák napsal: „Jo- sef Dobrovský jako typický představitel českého osvícenství slučoval při svém neoby- čejném nadání studium jazykové s dějepisným. Na nový základ postavil především historii kulturní, byl vždy podnětným vědeckým iniciátorem. Pod jeho vlivem vyrostli představitelé české vědecké generace, především František Palacký a Josef Jungmann.“ Vědomi si této tradice, navíc spojené s Klášterním Hradiskem, jsme na čtvrtek 30. května 1996 připravili v knihovně Vojenské nemocnice na Hradisku literárně dra- matický pořad s názvem „Modrý abbé“, věnovaný vicerektoru a rektoru Generálního semináře v Olomouci. Pořad probíhal v podvečerní době za široké účasti olomoucké veřejnosti. Úvodní slovo pronesl rektor Palackého Univerzity v Olomouci prof. PhDr. Josef Jařab, CSc. Vzpomínal, jak se rozhodovalo při pojmenování olomoucké univerzity mezi Dobrovským a Palackým, a jak to nepatrnou většinou vyhrál František Palacký. Dnes se už neví, že Dobrovský měl se svými žáky a následníky Jungmannem a Palackým spor v otázce pravosti královédvorského a zelenohorského rukopisu. Dob- rovský od samého počátku dokazoval, že tyto rukopisy jsou padělky, a za svůj názor sklízel od celého národa pošklebky a nadávky. Avšak na konci 19. století byla dokázána pravdivost Dobrovského názoru. „Generální seminář pro výchovu kněží na Moravě“, založený císařem Jose- fem II. v roce 1783, byl vlastně jakousi zestátněnou teologickou fakultou. Císař Josef II. předpokládal, že se mu povede uskutečnit převedení římsko-katolické církve pod svou vlastní pravomoc a tedy, že absolventi generálního semináře se stanou na farách přena- šeči a dohlížiteli jeho příkazů. Abbé Dobrovský v Praze vážený, ctěný a obklopený noblesou šlechtického domu, v té době ještě udržující velmi přátelské vztahy s nadaným veršotepcem Olomouča-

245 Goethe, J. W.: Berliner Jahrbücher für wissenschaftliche Kritik. Březen 1830. 125

nem Václavem Stachem, který se snažil odvrátit příchod Dobrovského do Olomouce, když v zachovaném dopise Dobrovskému napsal: „3. prosince bylo celé město plné toho, že jsem vicerektorem. Zpráva mou duší tak otřásla, právě tak jako zemětřesení – obé mne týž den vyhnalo z pokoje. Bylo to právě poprvé, co jsem zažil zemětřesení. Dřevě- ný strop a podlaha pokoje hodně dopomohly praskotu. A moje duše byla právě naladěna ke strachu, poněvadž jsem byl onou zvěstí sveden k tomu, abych si načrtl představu o generálním semináři a o tom, zda bych byl s to převést porouchaný stroj na protější stranu. A přišel jsem k závěru, že jsem pro tento úkol sláb.“ Přátelský vztah mezi Dob- rovským a Stachem se v Olomouci rychle změnil. Dobrovský postupně nabyl k Stacho- vi panovačně odmítavý vztah – hlavně k Stachově jakési vyučovatelské libovůli. Neboť Stach byl povahy pokrytecké a mstivé. Pro něj nebyl český národ duševně samostatnou bytostí ve světě. Prý český národ nemá nic svého, všechno, co dobrého jest, převzal od Němců. Jim, co svým vůdcům musí děkovat a musí být jich poslušen. Neboť je vůbec div, že českému národu popřávají život, když pobělohorské události proměnily národ v tak žalostnou postavu. Bývalý jezuita, osvícenec abbé Josef Dobrovský, byl císařem Josefem II. jmeno- ván podrektorem Generálního semináře pro výchovu kněží na Moravě, a své místo nastoupil dne 23. 8. 1787. Do Olomouce přišel jemně kultivovaný muž, salonní společník, učenec zvučného jména. Do města s 6.000 vojáky, 160 duchovními a 8.000 civilisty, sevřeného hradbami, s bídnou hygienou, kde bylo více úmrtnosti než natality. Do města s nesmělým, zakřiknutým kulturním životem, kde sice bylo od roku 1770 stálé divadlo, ale umělecky nedokrevné, kde hrály společnosti z jiných měst. Od samého nástupu abbé Dobrovský se cíleně zaměřil k tomu, aby obnovil po- řádek a kázeň. Aby profesoři konali svou povinnost a nepodrývali si vzájemně autoritu. Vyžadoval, aby seminaristé byli více proniknuti smyslem pro slušnost a osobní čest. Neboť, podle Dobrovského, univerzita není jen dílnou vědeckého badatelství a odbor- nictví, ale zároveň a především školou dokonalého vzdělávání ducha a srdce. Jenže v Olomouci na Klášterním Hradisku tehdy vychovateli byli většinou karié- risté, nesamostatní v názorech i vlastním úsudku, vesměs slabé charaktery. Kousavé poznámky, invektivy na účet druhého, to byl jejich denní program. Na Hradisku Dobrovský měl opakovaně (v březnu 1788 a v září 1790) spory se svobodným zednářem, kustodem olomoucké lycejní knihovny Janem Nepomuckým Aloisem Hankem, který radikálně a nezodpovědně likvidoval bohatou premonstrátskou knihovnu. Totiž Alois Hanke z Hankenštejna (1751 – 1806) na základě nařízení morav- ského gubernia dekretem z 6. ledna 1785 měl za úkol zlikvidovat obsah klášterní knihovny na Klášterním Hradisku: „Veškerá scholastická a asketická díla, jichž se nej- více v knihovně nachází, pak knihy obsahu mravoučného, jež jsou ceny nízké, dále ká- zání mají být z knihovny vyloučeny a odevzdány k dalšímu zpracování do papírnických závodů, popřípadě i kramářům nebo vetešníkům prodány.“ Soukromí kupci se drali s neobyčejnou drzostí o získání vyřazených knih. Byl to především prostějovský podo- mní obchodník Elias Josef Cremsierer, s kterým byla uzavřena smlouva dne 30. červen- ce 1787 o pravidelném odběru všeho knižního „odpadu“. Z 95.907 knih zaevidovaných v premonstrátské knihovně na Klášterním Hradisku Hanke přikázal 70.857 knih zařadit do odpadu. 25.056 knih bylo rozvezeno po různých knihovnách. Hanke za tyto „záslu- hy“ byl dne 6. června 1796 povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „z Hankenštej- na“. J. A. Hanke byl prokazatelně denunciant a policejní konfident. Roku 1790 byl sus- 126

pendován a roku 1791 ve čtyřiceti létech byl z místa kustoda olomoucké lycejní knihovny vyhozen a penzionován s plným platem. Vzdor pochybování, které je lidské, museli všichni soudní lidé brzy poznat, že vliv Dobrovského byl blahodárný. Se vší vehemencí se staral o výchovu svěřeného dorostu. Připravoval pro ně přednášky, v nichž zdůrazňoval především obecnou morálku. Vyučoval čtyři hodiny týdně, z toho měl jednu hodinu výuku základů české gramatiky a tři hodiny vyučoval dějiny Moravy. Dobrovský na Hradisku sepsal čtyř dílný spis „Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur“ a začal pracovat na dvojdílném německo-českém slovníku. Mo- rava se stala Dobrovskému takřka nepřebernou studnicí pro jazykovědná studia. Na Hradisku vytvořil pevné základy Nové české prozódie. Morava mu opravdu přirostla k srdci. Napsal: „Kdybych byl nikdy nepřišel na Moravu, nebyl bych také tak často byl nucen přemýšlet o přízvuku“. Totiž díky přítomnosti alumnů ze Slezska objevil pravou podstatu českého přízvuku. Na Hradisku také začal psát Dějiny české řeči, zabýval se historií Moravy a slovanskými překlady Bible. V Olomouci, jak sám říkal, „slátal“ Dě- jiny pikardů a adamitů. Josef Dobrovský patřil mezi zastánce Huse i Žižky a spolu se svým přítelem Pelclem vydal nalezený „Žižkův vojenský řád“ spolu s písní „Ktož jsú boží bojovníci“, kterou Dobrovský našel v březnu 1789 v olomoucké lycejní knihovně, jak napsal v dopise Jiřímu Ribaayovi. I když dnes víme, že šlo o podvrh, padělek, tak tento hymnus naše armáda stále používá při všech slavnostních příležitostech. Za tři roky působení na Klášterním Hradisku Dobrovský vychoval řadu žáků, kteří se k jeho odkazu po celý život hlásili. Na Moravě známí: Jan Zábranský, Jan Vaní- ček, František Brandt, Jan Volný a mnoho dalších. Avšak původní předpoklad, že Generální seminář pro výchovu kněží na Moravě bude mít 400 posluchačů, se nikdy neuskutečnil; naopak počet seminaristů rok od roku klesal. V roce 1786 to bylo 170 posluchačů, v roce 1787 jich bylo jenom 123 a v roce 1788 už jen 69 posluchačů. Uvádí se, že v době zrušení generálního semináře 4. 7. 1790 počet seminaristů dosahoval sotva dvaceti. Podle vlastního přiznání svůj pobyt v Olomouci považoval za jedno z nejkrás- nějších časových období svého života. Velmi dobře to vyjádřila hraběnka Pachtová krátce po Dobrovského smrti: „ Jedno z nejkrásnějších časových období v obecně pro- spěšném životě nezapomenutelného muže představovala podle jeho vlastního přiznání léta 1788 – 1790, kdy působil jako představený generálního semináře v Olomouci a kdy řídil vzdělání duchovního dorostu na Moravě a ve Slezsku. Jsa rozeným přítelem mlá- deže působil v úřadě jemu svěřeném, v jediném, který zastával, s láskou, jež mu získala srdce všech jeho německých i slovanských chovanců…“ Po zrušení generálního semináře císařem Leopoldem II. dne 4. 7. 1790 Dobrov- ský z Olomouce odjel až po předání inventáře na Klášterním Hradisku dne 14. 12. 1790. Vrátil se do Prahy, ale už v Olomouci si plánoval a připravoval cestu do Švédska, Pol- ska a Ruska k získání a navrácení zavlečených knih z Hradiska v době třicetileté války. Tato cesta se stala základem pro Dobrovského založení vědního oboru slavistiky, bohemistiky a srovnávací jazykovědy. V květnu 1797 v dopise J. V. Zlobickému Dobrovský napsal: „A již zase mě Morava, nejvíce ale Haná, k sobě vítají a táhnou“.246

246 -stu-: Josef Dobrovský v Olomouci. HN, 30. 5. 1998 127

O Dobrovském se povídá, že byl podivín, že trpěl psychickou chorobou, že byl „zednářem“. Mnoho z toho není jen báje, ale pravda. Je skutečností, že Josef Dobrovský byl podivín a občas se nechoval normálně. Avšak zednářem prý nikdy nebyl, i když v seznamu svobodných zednářů 18. století je uváděn. Již jeho přízvisko typické a vždy používané – „Modrý abbé“ – bylo odrazem skutečnosti: Dobrovský měl období, kdy se celý oblékal do modrého, i boty měl na modro přelakované. Představte si pohledného muže oblečeného od hlavy po paty v jezuitském pronikavě modře zbarveném taláru s cingulem a se stejně modrým biretem na hlavě! To muselo vzbuzovat pozornost celého okolí! Od roku 1795 se začaly u abbé Dobrovského projevovat duševní poruchy, které on sám nazýval hypochondrickým neduhem. V Praze na Kampě mu byl k užívání přidě- len dům se zahradou v předpokladu, že prací a péčí o zahradu přijde na jiné myšlenky. Pensionování jako rektora generálního semináře v Olomouci bylo pro Dobrovského přijatelným řešením. Bydlel ve vlastním bytě, odloučen od Nosticů, ale každé léto trávil na venkově na některém z Nosticových statků. Ještě mnohdy vyučoval češtině a slovan- štině, avšak nevěřil v uplatnění českého jazyka v náročné literatuře a vědě. Spolu s V. F. Durychem je Dobrovský zakladatelem naší slavistiky. Na Moravu zajel Dobrovský ještě v květnu roku 1796. S apelačním radou Schepplem se v Bystřici pod Hostýnem léčil žinčicí ze svého duševního neduhu. Tehdy policie sledovala každý krok Dobrovského. Farář Geilkner dal při výslechu – jak vyplý- vá z policejních raportů – najevo, že si „oškliví Dobrovského chování a jím vyjadřované zásady a vylíčil ho jako muže, který nemá žádné náboženství a žádný průkazný systém v myšlení a jednání.“ Zdravotní stav Dobrovského se zhoršil. Na konci života se Dobrovský rozhodl navštívit Olomouc a především Dolany, kde byl pochován jeho zástupce z doby Generálního semináře František Polášek, profesor pastorálky, farář v Dolanech, autor několika českých spisů náboženského obsahu. Dobrovský věřil, že má schopnost mrtvého faráře vzkřísit k novému životu. Avšak bě- hem cesty v Brně onemocněl zápalem plic a v brněnském klášteře zemřel. Tedy poslední cesta modrého abbé Josefa Dobrovského směřovala do Olomou- ce, na Klášterní Hradisko a do Dolan. K Hradisku se také hlásil ve svém posledním dopise, když se podepsal „J. Daubrawsky, ehemaliger Rektor des Hradischer Seminariums in Mähren.“ V roce 1926 se rozhodl I. sjezd slavistů věnovat modrému abbé Josefu Dobrov- skému bustu. Byla vyrobena z bronzu sochařem Pelikánem a slavnostně postavena ve dveřním výklenku v předsálí Slavnostního sálu Klášterního Hradiska. Při kompletní renovaci fasády jsme bustu přemístili do knihovny, v jejímž čele stojí dosud. Dnes tohoto Dobrovského mnoho našich občanů ani nezná. A přece roku 1813, těsně před bitvou u Lipska, se v Praze náhle v zasedací místnosti Královské české spo- lečnosti nauk objevil ruský generál skotského původu Barclay de Tolly v doprovodu svých štábních důstojníků, všichni ve slavnostních uniformách, aby vzdal okázalý hold abbé Josefu Dobrovskému, „nejvzdělanějšímu ze všech Slovanů“, jak ho nazval. 128

ZÁVĚR

Nově nastoupivší císař Leopold II. nebyl v dětství tak privilegovaný jako jeho bratr Josef a proto popis jeho vyvíjející se povahy byl zcela odlišný. Podle své matky Marie Terezie byl líný, přístupný k předsudkům, se stále špatnou náladou, zakřiknutý, neupřímný, zanedbávající svůj zevnějšek, neustále hryzající si své nehty a plivající kolem sebe. Na druhé straně byl popisován jako pilný, obratný, spolehlivý, s matematickým talentem a také vynikajícím v přírodních vědách. Byl pracovitý, moudrý, s dobrým úsudkem. Byl považován za osvícence a reformátora, ale své reformy uskutečňoval proti Josefovi s rozvahou, i když někdy postranními cestami a lstí. V porovnání ke svému staršímu bratru Josefovi II. vedl i on velmi rozmanitý a široký sexuální styk s neuvěřitelným množstvím žen. Měl bezpočet milenek, a v důsledku toho i mnoho nemanželských dětí; a jeho popisovaný počet milostných dobrodružství byl legendární. Stejně jako Josef II. se vícekrát nakazil kapavkou a příjicí. Jako čtyřicátník si naprosto veřejně pořídil milenku, mladou tanečnici z Pisy, Livii Raimondu, a měl s ní syna Luigiho. Když nastoupil na císařský trůn 1. 3. 1790 tak se u něho již projevovaly první příznaky neurolues. Stále si stěžoval na všechny možné zdravotní potíže a dne 28. 2. 1792 dostal prudké bolesti na levé straně prsou a v oblasti sleziny. Lékaři diagnostikovali zánět pohrudnice.247 Jako léčebnou metodu použili „pouštění krve žilou“, avšak ve velkém množství a velmi často, takže císařův organi- zmus oslabený pokročilou luetickou infekcí tak velkou ztrátu krve čtyř litrů nevydržel a císař zemřel 1. 3. 1792. Poté se šířila pověst, že císař zemřel zásluhou jezuitů, svo- bodných zednářů a na předávkování afrodiziaky.248

247 Čornej, Petr: Panovníci Svaté říše římské. Praha, 1994, s. 63. 248 Bankl, H.: Nemoci Habsburků. Obyčejné nemoci neobyčejných. Praha 2001, s. 160. 129

OBSAH

Název kapitoly Stránka

Úvodem…………………………………………………………………………………………………. 2

Jak mniši zastrašovali pytláky ………………………………………………………………………..4

Dvacátý opat Terward ………………………………………………………………………………… 5

Kauza Petra Hořínka ……………………………………………………………………………………6

Dvaadvacátý, třiadvacátý a čtyřiadvacátý opat ……………………………………………………..8

Zboření Hradiska za opata Hřivnáče …………………………………………………………………9

Pověst o Táboritech a hejtmanu Smilovi z Moravan ………………………………………………11

Dvacátý šestý a dvacátý sedmý opat ………………………………………………………………. 14

Opat Jursa nebo opat Cursa? ………………………………………………………………………. 15

Pověst „Jak rytíř Šatný vyzrál nad olomouckými občany“ ………………………………………. 17

Dva krát rozbořili Klášterní Hradisko občané města Olomouce …………………………………19

Na přelomu 15. a 16. století …………………………………………………………………………. 20

Epidemie pohlavních chorob mezi nejvyššími pohlaváry …………………………………………21

Opati – prokazatelní luetici …………………………………………………………………………..23

Invaze choromyslných luetiků pokračuje …………………………………………………………..26

Dočasný počátek prosperity …………………………………………………………………………27

Pokles až na samé dno ………………………………………………………………………………28

Opat – opilec a luetik …………………………………………………………………………………30

Čtyřicátý a čtyřicátý prvý opat ………………………………………………………………………31

Humanisté, osvícenci, nakonec svobodní zednáři …………………………………………………32

Opat Vandal proti rebelujícím vandalům ……………………………………………………………34

Pověst „O výkupném za opata Jiřího Leodegaria“ …………………………………….…………..35

Čtyřicátý třetí, čtyřicátý čtvrtý a čtyřicátý pátý opat ………………………………………………36

Švédové přicházejí ……………………………………………………………………………………. 37

Švédská okupace Olomouce ………………………………………………………………………..39 130

Umučený opat Jan Minský všemi zapomenutý ……………………………………….…………41

Obnovitelé Klášterního Hradiska …………………………………………………………………. 45

Pověst o shazování kozla z kostelní věže ………………………………………………………..47

Pověst o založení poutního kostela na Svatém Kopečku u Olomouce …………………...……48

Svatý Kopeček u Olomouce ………………………………………………………………………..49

Poutní bazilika na Svatém Kopečku ………………………………………………………………. 52

Padesátý a padesátý prvý premonstrátský opat ………………………………………………...55

Nová kapitulní kaple Panny Marie Sněžné ………………………………………………………..58

Andělské schody …………………………………………………………………………………….60

Pověst o zjevení andělů na konventním schodišti ………………………………………………. 61

Historie a výzdoba klášterní knihovny ……………………………………………………………. 63

Premonstrátská kanonie spěje k svému vrcholu …………………………………………………65

O farním kostele sv. Štěpána prvomučedníka ……………………………………………………67

Opatova kaple ………………………………………………………………………………………..69

Pověst o pokladu střeženém papežem Benediktem XIII. ………………………………………..71

Sousoší sv. Jana Nepomuckého …………………………………………………………………..72

Monumentální průčelí Klášterního Hradiska ……………………………………………………..73

Co je za kamennou deskou v ambitu kláštera ……………………………………………………74

Předsálí Slavnostního sálu …………………………………………………………………………75

Slavnostní sál ………………………………………………………………………………………..77

Jihozápadní Matoušova věž, neboli o Tereziánském pokoji ……………………………………80

Opati z poloviny 18. století …………………………………………………………………………82

Účast vrcholných umělců na vyzdobení Hradiska ………………………………………………84

Prohrané prusko – rakouské války ………………………………………………………………..84

Pověst, jak císařovna Marie Terezie přespávala ve věži Hradiska ……………………………87

První návštěva Marie Terezie na Klášterním Hradisku …………………………………………87

Důsledek potrestání budoucího císaře Josefa II. opatem ………………………………………88

Druhá návštěva císařského páru na Klášterním Hradisku ……………………………………. 90 131

Oslavy výročí příchodu premonstrátů …………………………………………………….………91

Premonstráti jako diaristé a vysokoškolští profesoři ……………………………………………93

Hudební tradice národa vychází od premonstrátů ………………………………………………97

Péče o zachování národopisné tradice ………………………………………………………….. 99

Pravá tvář psychicky postiženého císaře Josefa II. …………………………………………..101

Sexuální avantýry císaře Josefa II. ……………………………………………………………..105

Skutečná příčina smrtelného onemocnění císaře Josefa II. …………………………………. 107

Osvícenství, nebo Doba temna? …………………………………………………………………111

Zrušení premonstrátů a Boží trest ………………………………………………………………. 114

Generální seminář pro výchovu kněží na Moravě ………………………………………………117

Maďar, Němec, nakonec Čech ……………………………………………………………………120

Nadpřirozené vlastnosti modrého abbé Josefa Dobrovského …………………………………. 124

Závěr …………………………………………………………………………………………………. 127