1 ZAPOMENUTÉ DĚJINY MORAVY 3. část DĚJINY KLÁŠTERNÍHO HRADISKA u Olomouce podle pověstí a podle diaristů II. díl od doby císaře Karla IV. do zrušení premonstrátské kanonie 2 ÚVODEM Chtěl jsem vnést trochu pravdy do dějin Klášterního Hradiska u Olomouce. Při hledání pravdy jsem narazil na katastroficky lživé informace sdělované našimi histori- ky. Dávají přednost vlastenectví před pravdou? Nebo jen opakují neprověřené údaje převzaté od svých učitelů, které nazývají „buditelé“ a „osvícenci“? Dějiny jsou svědectvím časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti. Prvním zákonem historie je, aby se neodvážila tvrdit nic nepravdi- vého. Minulé nemůžeme změnit. (Cicero) Jenom ten, kdo chápe minulost, může dokonale porozumět současnosti a udělat si reálnou představu o věcích budoucích… (Barry Cunliffe) Je tuze nebezpečné mít pravdu ve věcech, v nichž se zmýlili mocní. (Voltaire) Kdo se nepoučil z dějin, musí je znova prožívat. (Sartre) Lhát může jenom ten, kdo zná pravdu. Ostatní mohou nejvýš žvanit. (Stanislav Komenda) Tato druhá část „Dějin Klášterního Hradiska u Olomouce podle pověstí a podle diaristů“ je stejně jako ta prvá popisem skutečně historie naší vlasti tak, jak se odehrála. I když cituje pověsti, tak hned na místě připomíná realitu děje prokazatelnou současný- mi znalostmi. Ačkoliv jsou popisovány děje na Klášterním Hradisku, malé lokalitě u Olomouce, kterou naprostá většina dnešních současníků ani nezná, tak tato popsaná historie malé oblasti odráží dějiny celé naší země. A ukazuje, že se dějiny odehrály ji- nak, než jak nám je popisují naši dnešní historikové. Hledal jsem velmi podrobně a zodpovědně po mnoho let, ale nenašel jsem jedi- ného našeho historika, který by popisoval dějiny pravdivě. Především ty naše veličiny historiků, na které se již několik generací odvoláváme jako na odpovědné, vědecky fun- dované a nesmírně čestné osobnosti, byly ve skutečnosti v četných úsecích naší historie bezbřehými fantasty a lháři, sice často nevědomými, ale také a možná častěji vědomý- mi. Přece nelze burcovat národní uvědomění odkazem na válečné úspěchy. Národ, který vidí podstatu své existence ve vítězných bitvách, je po několika generacích odsou- zen k zániku. Nelze říkat „Ježíš, ne César!“ a zároveň vyzvedávat vzedmutí válečného odboje a vyvražďování celých skupin obyvatelstva Žižkovými vojsky. Odvěká soutěž mezi sousedícími národy je naprosto přirozená. Avšak když skupina fanatiků při snaze o vyřešení rozdílných hledisek sáhne po zbraních, tak takové vůdce a takovou episodu dějin nikdy nelze brát jako vyvrcholení dějin národa. 3 Při popisu dějin Klášterního Hradiska se střídají období vzestupu a období na- prostého rozvratu a pádu. Je zajímavé, že právě v dobách kulturního a společenského poklesu stáli v čele premonstrátské kanonie velmi psychicky choré osobnosti, u nichž jako příčinu jejich duševního onemocnění lze jednoznačně uvést získání pohlavní cho- roby – příjice, nazývané také syfilis nebo lues. Tato choroba přenesená z Ameriky Ko- lumbovými námořníky ve svém posledním stadiu postihuje mozkovou tkáň a míchu. Toto byla v době přenosu pohlavní choroby neznámá skutečnost, která byla teprve v následných stoletích zjištěna, ověřena, a ještě mnohem později léčitelná. Postižení mozku a míchy luetickou infekcí přenesenou pohlavním stykem bylo vlastní příčinou předčasného úmrtí mnohých našich panovníků, značné části šlechty a přirozeně také mnohých představitelů církevní hierarchie, kteří nedodrželi přikázání Desatera „Nese- smilníš!“, a smilnili, kde se jim naskytla příležitost. Třetí stadium příjice v té době ne- bylo známo, avšak vyskytovalo se u značné části naší populace bez ohledu na povolání, závazky a sliby i u řeholních osob, a stalo se léčitelným až po objevu penicilinu na kon- ci 2. světové války. Proto i popis onemocnění mnohých opatů Klášterního Hradiska je z dnešního pohledu nesmírně zajímavý. Je pochybné a nemravné zatajovat našim potomkům skutečnost, že nás vedli a že nám vládli psychopaté, kteří měli být izolováni v uzavřených odděleních blázinců. A my o nich naopak našim potomkům často říkáme, jaké to byly pokrokové, osvícenské a dobrotivé osobnosti. Do seznamu osob naprosto jistě postižených posledním stadiem příjice, tedy progresivní paralýzou, demencí a vysýcháním míchy, tabes dorsalis, nutno uvést císaře Rudolfa II., frýdlantského vévodu Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, císaře Josefa II., císaře Leopolda II. a z Habsburského rodu korunního prince Rudolfa, a arcivévodu nazývaného „Krásný Otto“. Psychické projevy posledního stadia příjice se projevily i na činech nedávných politických „velikánů“ minulého století; vždyť na po- slední stadium příjice zemřeli Lenin a náš prezident Gottwald. Avšak syfilis zasáhla také významné představitele naší kultury; připomínám jenom některé z nich: Vrchlické- ho, Smetanu, Mánesa. Pohlavní choroby zdevastovaly celá období lidských dějin. Kdysi kapavka roz- ložila římské legie. V 18. a 19. století příjice rozložila Rakousko – Uhersko, Prusko, Francii. Nyní kolem nás řádí další pohlavní choroba – AIDS; a jak to vypadá, ničí pod- statnou část lidstva. Historie byla odjakživa učitelkou života. Pokud naše předchozí generace braly historické zkušenosti vážně a řídily se podle z nich vyplývajících náboženských příkazů. Jenže dnes naše současná nastupující generace považuje historii za zbytečnost, která jenom odvádí pozornost našich potomků nežádoucím směrem. Jestliže budeme naše potomky učit a seznamovat s vylhanými a zcela chybnými historickými závěry, pak takový způsob vyučování historie skutečně ztrácí svůj smysl. 4 JAK MNIŠI ZASTRAŠOVALI PYTLÁKY O této pověsti nevíme, kterého období existence Klášterního Hradiska se týká. Olomoucký kníže Ota Sličný již při založení benediktinského kláštera na Hradisku u Olomouce daroval klášteru mimo jiné i dva rybníky ležící pravděpodobně v těsné blízkosti kláštera. Je to tak uvedeno v zakládací listině kláštera na Hradisku u Olomouce vydané knížetem roku 1078 ve 4. epaktě, 7. konkurentě a 1. indikci, tedy 3. den před únorovými nonami. Jeden z rybníků se jmenoval Vydoma, druhý se jmenoval Tekalec. K údržbě a péči o tyto rybníky byli knížetem klášteru do služebnosti přiděleni čtyři ry- báři. (Asi to bude připadat čtenářům jako přehnané množství ryb a rybářů pro začína- jící první komunitu mnichů, jichž tehdy bylo dvacet. Kláštery, co do počtu mnichů, však vždy rostly mnohem víc, než okolní komunita občanů. Vždyť proto klášter Hradisko dostal v darovací listině i jiná zvířata pro svou obživu. Takže po dvou stoletích měl stá- do s počtem 12 krav, 100 prasat, 200 ovcí a 40 kobyl, a k nim i patřičný počet pastevců a pacholků.) Dnes po obou rybnících, pojmenovaných Tekalec a Vydoma, nezůstalo zcela nic, ani jméno. Nejspíše byly zasypány pozůstatky, rumem a materiálem z opakovaně rozbořených budov kláštera, z rozebraných hradeb a valů. Totiž klášter byl po svém založení v průběhu šesti století sedmkrát zničen a rozbořen až do základů. Navíc byly rybníky každoročně zanášeny bahnem a náplavy z řeky Moravy při pravidelných jarních povodních. Dnes můžeme jen velmi nejistě předpokládat místo dřívějších rybníků tam, kde se u Hradiska nalézá nápadně vodorovná plocha, ohraničená jakýmisi nízkými kři- volakými náspy; připomínajícími, že by mohlo jít o hráze původních rybníků. Na těchto rovných plochách je dnes každoročně zemědělská půda využívaná k pěstování vhod- ných plodin nebo využitá jako louka. Lze předpokládat, že oba rybníky věnované klášternímu společenství měly slou- žit mnichům jako zdroj ryb jednak k pravidelné obživě, ale především pro stravování v době postů. Nelze se divit, že rybníky také sloužily jako zdroj ryb všem okolním ob- čanům. Tato skutečnost zůstala v trvalém vědomí okolních občanů a je uvedena jako pověst vyprávěná nejstarší místní občankou Pastrnkovou v publikaci o Černovíru.1 Tak tedy klášterní rybníky byly plné ryb. Samozřejmě ryb těch nejchutnějších. Jak by ne, když o ně velmi dobře a navíc odborně pečovali čtyři rybáři – nejenže ryby krmily všemožný mi zbytky jídel z klášterní kuchyně, avšak také ve vhodný čas přiná- šeli rybí potěr vypěstovaný ve speciálních rybích líhních. Okolní usedlíci od řeky Mo- ravy a od dalších mnoha rybníků nejdřív jen závistivě hleděli, jak v sousedních klášter- ních rybnících stále narůstá množství vykrmených kaprů. A lovit ryby z klášterních rybníků bylo zakázáno a tento zákaz byl velmi dobře střežen klášterními rybáři. Ale- spoň během denního světla, když klášterní rybáři trvale obcházeli po hrázích rybníky a sledovali, jak narůstá rybí bohatství. Jenže takové množství volně žijících vykrmených ryb vyvolalo touhu po jejich odchytu u okolních usedlíků, živících se rybolovem v mimo klášterních vodách. Neboť tam bylo ryb pomálu a navíc ryb povětšinou nechutných a kostnatých. Netrvalo dlouho a okolní rybáři si našli způsob, jak se ke klášterním rybám dostat. Začali lovit ryby 1 Hovadík, J. – Hradečný, R.: účelová publikace “200 k 750. výročí Černovíra.” Stran 35. 5 v nočních hodinách, když rybníky nikdo nehlídal. Za tmy, aby nebyli poznáni. Navíc odchytávali ryby nikoli z hrází rybníků, ale z loděk, pokud možno co nejdál od břehů. Tam vždy bylo velké množství ryb ulovených ve velmi krátkém čase. Avšak mniši z kláštera si vymysleli způsob, jak tyto samozvané rybáře – pytláky vystrašit, aby přestali krást ryby. Do oken Hradiska nastavěli vydlabané dýně, i všelijak vyřezané bulvy řep, strašidelně pomalované. Když nastala ona vhodná doba pro noční lov ryb, tak ty připravené příšery v oknech Hradiska nápadně osvítili. To způsobilo me- zi kradoucími pytláky takový