MEMO 2016/2

STUDIE/STUDIES

Vzpoury v táborech smrti Treblinka a Sobibor/ Revolts in the Death Camps of Treblinka and Sobibor

Michal Chocholatý

Abstrakt Tábory smrti Treblinka a Sobibor byly d ůležitými prost ředky k výkonu tzv. Operace Reinhard/t, jež m ěla za cíl vyhladit evropské židovstvo se sou časným zabavením židovského majetku. V rámci této operace p ůsobily t ři tábory: Beł żec, Sobibór, Treblinka. V posledních dvou propukly v ěze ňské vzpoury, které anticipovaly zrušení obou tábor ů. Ve všech t řech táborech bylo vyhlazeno okolo 1,75 milionu Žid ů z různých evropských zemí.

Abstract The death camps Treblinka and Sobibor represented an important tool for realization of so called /t, which was established with the goal of destroying European Jews and confiscating their property. This operation was carried out mainly in three camps: Belzec, Sobibor and Treblinka. The revolts of the prisoners broke out in the last two mentioned camps, which anticipated the closing of both of them. In all three camps together, approximately 1, 75 million of Jews from various European countries was put to death.

Klí čová slova: Beł żec, Sobibór, Treblinka, Chełmno nad Nerem, tábor smrti, vzpoura, vězni, Operace Reinhard/t.

Kye words: Belzec, Sobibor, Treblinka, Chełmno nad Nerem, death camp, revolt, prisoners, Operation Reinhard/t.

6 MEMO 2016/2

Úvod Tato studie má za cíl postihnout specifika a paralely dvou nejvýznamn ějších vzpour, které se odehrály v typologicky p říbuzných nacistických táborech smrti na území Generálního Gouvernementu b ěhem druhé sv ětové války. Byly jimi Treblinka a Sobibor. Tábory okamžitého vyhlazení, kde v ětšinu vysídlenc ů čekala likvidace bezprost ředn ě po jejich p říjezdu. Všechny čekal stejný osud: smrt výfukovými plyny v poprav čí komo ře, nebo zast řelení. Pouze n ěkte ří byli vybráni na udržování vyhlazovacího provozu. V ěze ňská komanda, donucená podílet se na vyhlazování, vykonávala ty nejt ěžší činnosti, mezi n ěž pat řilo i čišt ění plynových komor od zplynovaných ob ětí, jejich poh řbívání do masových hrob ů a pozd ěji pálení na ob řích krema čních roštech. Této hrstce živých mrtvých, zatracenců, kterým byl nakrátko prodloužen život, nezbývalo v případ ě touhy po záchran ě vlastního života nic jiného, než se pokusit vzdorovat tím jediným možným prost ředkem, otev řeným a kolektivním odporem.

Sporadické út ěky Treblinské a sobiborské vzpou ře p ředcházelo n ěkolik individuálních, pop ř. skupinových snah v ězňů o út ěk z tábora. Tyto út ěky však m ěly v porovnání s důsledky obou vzpour na vyhlazovací infrastrukturu marginální dopad a byly ojedin ělé. Pro lepší ilustraci situace, ve které se v ězni ocitli a jež je dovedla až k realizaci hromadné vzpoury, je však vhodné nastínit p řehled út ěků jak v táborech Operace Reinhard/t, 1 tak ve vyhlazovacím tábo ře Kulmhof (Chełmno nad Nerem), aby bylo z řejmé, v nakolik bezvýchodné situaci a v jak siln ě st řežené oblasti se v ězni všech těchto typologicky příbuzných tábor ů ocitli. Nakonec nem ěli jinou možnost, než se pokusit o záchranu zoufalým a hromadným út ěkem. Statistika všech p ředchozích út ěků, stejn ě jako nízká bilance p řeživších ze zmín ěných tábor ů sama o sob ě dostate čně vypovídá o smrtícím potenciálu tábor ů okamžitého vyhlazení, z nichž dva nejnov ější a nejmodern ější postihla hromadná v ěze ňská vzpoura. Po čet t ěch v ězňů , kterým se poda řilo uprchnout b ěhem vzpoury, pop ř. b ěhem dřív ějšího individuálního út ěku, se však ješt ě snížil v důsledku doznívajících

1 Pat řily sem tábory Beł żec, Sobibór a Treblinka.

7 MEMO 2016/2

vále čných událostí, což m ělo za následek, že konce války se dožila jen hrstka o čitých sv ědk ů vyhlazovacích tábor ů z řad v ězňů . Mezi tábory Operace Reinhard/t existovalo další pojítko, které p ředstavovala vzájemná výpomoc s likvidací v ězňů , kte ří z ůstali v tábo ře po vlastní vzpou ře, pop ř. po uzav ření provozu. Táborový personál si uv ědomoval obtížnost realizace likvidace většího po čtu v ězňů v prost ředí, s nímž byli v ězni dob ře obeznámeni, a tudíž se nedalo očekávat, že prob ěhne bez projev ů odporu. N ěkte ří v ězni se navíc podíleli na demontáži „domovského“ tábora, a tím na rozebrání plynových komor, které tak již nemohly sloužit k jejich likvidaci. Problém byl vy řešen jejich p řesunem do jiného, příbuzného tábora, jehož ur čení, a tím i účel svého transferu, však zkušení v ězni snadno prohlédli, jak dokazuje událost s beł żeckými Arbeitsjudy poslanými k likvidaci do Sobiboru potom, co byl Beł żec 2 uzav řen. Členové zaniklého beł żeckého SS-Sonderkommanda se pravdy dovtípili už v pr ůběhu samotného transportu, kdy se snažili utéct z vlaku, p řičemž „n ěkteré út ěky musely být úsp ěšné, jak ukazuje p řípad Hirszmana a Herca. Samotní SS-mani vypov ěděli, že tento transport byl velmi obtížný a že celou cestu do Sobiboru museli st řílet do uprchlík ů.“ 3 Samoz řejm ě nepomohlo ani Wirthovo 4 ujiš ťování 300–350 členné skupiny židovských pracovník ů o tom, že jakmile dojde k uzav ření Beł żcu, budou p řemíst ěni do pracovního tábora. Cílovou stanicí byl ve skute čnosti Sobibor, jehož reputace p řed čila Beł żec. V ězni se proto rozhodli, že dají p řednost zast řelení p řed smrtí v plynové komo ře. Táborový personál také rychle pochopil, že jejich vzdor by byl špatným p říkladem pro sobiborské v ězn ě, a tak je zast řelili p římo na táborové ramp ě.5 Možnost út ěku v rámci p řesunu z aktuáln ě zaniklého vyhlazovacího tábora do druhého, tak skýtala poslední šanci k pokus ům o záchranu, jak dosv ědčuje zmín ěný případ. Podobná situace nastala i v případ ě Treblinky, jež „zav řela“ krátce p řed Sobiborem, který byl zrušen jako poslední tábor Operace Reinhard/t a mohl tak sloužit k vyhlazení zbytkových v ěze ňských komand z Beł żcu a Treblinky.

2 Beł żec, první ze t ří tábor ů Operace Reinhard/t. 3 KUWAŁEK, Robert. Obóz zagłady w Beł żcu . Lublin, Beł żec: Pa ństwowe Muzeum na Majdanku, 2005, s. 47. 4 , od 1. 8. 1942 inspektor tábor ů Operace Reinhard/t, do té doby první velitel Beł żcu. 5 SCHELVIS, Jules. Sobibor. A History of a Nazi Death Camp . Oxford, New York: Berg, 2007, s. 145 – 146.

8 MEMO 2016/2

Mnozí treblinští v ězni, kte ří v tábo ře z ůstali po srpnové vzpou ře a podíleli se na demolici tábora, byli do Sobiboru posláni v říjnu 1943. O jejich p říjezdu vypov ěděl člen n ěmeckého personálu Franz Suchomel. Podle n ěj byli treblinští Židé doprovázeni židovským ex-oberkápem treblinského dolního tábora Blauem, který se se „svými“ Židy zahlásil sobiborským autoritám na práci. Židé byli rozd ěleni do pracovních čet a nepochybn ě se podíleli na demontáži Sobiboru. Zlikvidováni byli po spln ění úklidových prací spojených s likvidací tábora. 6 Ta se odehrála časn ě z rána 23. listopadu a koordinoval ji obávaný člen sobiborského personálu Gustaw Wagner. Třiceti členná skupina v ězňů , kte ří bydleli z důvodu zaniklých ubikací v železni čním vagonu, musela vykonávat t ěžkou práci, jež m ěla za cíl oslabit je pro p řípadný vzdor. Potom byli v ězni odvedeni na plá ň Lageru III, tj. sobiborského sektoru smrti: „Jelikož tou dobou byly již ostnaté dráty odstran ěny, n ěme čtí podd ůstojníci SS: Jührs, Zierke a Sporleder utvo řili za pomoci ukrajinských strážník ů desetimetrový koridor vedoucí k poprav čímu místu. Byl to rošt z kolejí úzkokolejky. Podle rozkazu se v ězni pokládali na kolejnice v pětičlenných skupinách. Každá skupina v ězňů byla následn ě st řílena do zátylku.“ 7 Takový by byl z řejm ě osud všech pracujících Žid ů, i t ěch, kte ří se zachránili b ěhem vzpoury, kdyby ji byli bývali nepodnikli.

Hrstka p řeživších z tábora smrti Beł żec V případ ě prvního tábora Operace Reinhard/t, Beł żcu, 8 kde nedošlo k masové vzpou ře, se tato okolnost kontrastn ě odrazila na celkovém po čtu známých p řeživších, který byl natolik nízký, že je možné vypsat každého z nich jmenovit ě.9 Byli jimi:

6 SCHELVIS, Jules. Sobibor. A History of a Nazi Death Camp . Oxford, New York: Berg, 2007, s. 189 – 190. 7 BLATT, Thomas (Toivi). Sobibór: Zapomniane powstanie . Włodawa: Muzeum Pojezierza Łęczy ńsko-Włodawskiego, x, s. 133 – 134. 8 Mezi okolními obyvateli se pro n ěj dodnes používá název „Wzgórze Kozielsk“ jako alternativní ozna čení. Starší obyvatelé, kte ří vypráv ějí o dobách fungování tábora, užívají obratu „tábor na Kozielsku“. KUWAŁEK, Robert. Obóz zagłady w Beł żcu , s. 11, pozn. 19. 9 Nejmén ě výpovědí pochází od v ězňů z Beł żcu, kde oproti dv ěma st ům v ězňů m, kterým se poda řilo utéci dohromady ze Sobiboru a Treblinky, uteklo sotva p ět. REDER, Rudolf. Beł żec . Kraków: Fundacja Judaica, Pa ństwowe Muzeum Oświ ęcim-Brzezinka, 1999, s. 11. P řestože n ěkteré prameny hovo ří o hromadných akcích odporu, které se uskute čnily ve vyhlazovacím tábo ře Beł żec, zvlášt ě pak o vzpou ře v ězňů ze sektoru smrti z června 1942, je obtížné tyto informace ov ěř it a hloub ěji analyzovat. KUWAŁEK, Robert. Das Vernichtungslager Beł żec. Berlin: Metropol, 2014, s. 224, 280. Arad uvedl, že v ězni ur čení v Beł żcu k odklízení mrtvol se uchýlili ke spontánnímu odporu a út ěku

9 MEMO 2016/2

členové obsluhy Chaim Hirszman, který zem řel krátce po válce v Polsku, 10 dále Rudolf Reder, 11 jehož poslední zaznamenané bydlišt ě bylo v kanadském Torontu. Reder byl taktéž znám pod svým novým jménem Roman Robak. 12 Třetím p řeživším byl jistý Spilke z lvovského tábora v ulici Janowska, který v Beł żcu montoval mlýnek na drcení nespálených kostí. V roce 1946 žil v Ma ďarsku. 13 Čtvrtým sv ědkem byl Bachner z Krakowa. Nedožil se konce války, 14 stejn ě tak jako dv ě ženy z obce Żółkiew, 15 Mina Astman a Malka Talenfeld. 16 Z tábora se dále zachránil chasidský rabín Izrael Szapiro a neznámý Žid z Lubycze Królewské. Jistý otazník pak visí nad nad osudem Sylka Herce z Krakowa, který utekl z transportu mí řícímu z Beł żcu do Sobiboru spole čně s Chaimem Hirszmanem. 17 Za zmínku též stojí t řináctiletý chlapec Lejb Wolsztajn (Welsztein) 18 ze Zamo ść e, který jako jeden z prvních uprchlík ů tábora

dne 13. 6. 1942. Podle zprávy polského odboje byli svoláni k odstran ění mrtvol zavražd ěných žen a dětí, které se navzájem držely za pasy a krky, pravd ěpodobn ě díky prenatálním reflex ům, na čež v ězni zaúto čili na stráže. P ři následném zápase m ělo zem řít čty ři až šest N ěmc ů a skoro všichni Židé. Některým z nich se však p řece jen poda řilo uprchnout. Arad nevylou čil, že tato událost mohla souviset se zhruba m ěsí čním p řerušením provozu v Beł żcu, stejn ě jako pot řeba výstavby nových plynových komor. ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard. Praha: BB/art, 2006, s. 265 – 266. 10 KUWAŁEK, Robert. Obóz zagłady w Beł żcu , s. 43. Viz také ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 274. 11 Existují jen dv ě sepsaná sv ědectví od bývalých v ězňů Beł żcu. Rederovo sv ědectví a neúplná Hirszmanova zpráva. KUWAŁEK, Robert. Das Vernichtungslager Beł żec , s. 218. 12 KUWAŁEK, Robert. Obóz zagłady w Beł żcu , s. 63. Podle Kuwałka si Rudolf Reder zm ěnil jméno na Romana Robaka po tom, co byl komunistickým režimem ozna čen za „buržuu“, což souviselo s jeho podnikatelskými zám ěry. Více viz KUWAŁEK, Robert. Das Vernichtungslager Beł żec , s. 314. 13 KUWAŁEK, Robert. Obóz zagłady w Beł żcu , s. 49, pozn. 104. Reder v souvislosti se Spilkem používá ozna čení Janovský tábor. REDER, Rudolf. Beł żec , s. 68. 14 REDER, Rudolf. Beł żec , s. 11. ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 273. MARANDA, Michał. Nazistowskie obozy zagłady. Opis i próba analizy zjawiska , Warszawa 2001. Diplomová práce. Uniwersytet Warszawski. Wydział Stosowanych Nauk Społecznych i Resocjalizacji. Instytut Stosowanych Nauk Społecznych. Vedoucí práce: prof. Aldona Jawłowska, dr. Małgorzata Melchior, s. 84. Podle Roberta Kuwałka zemřel Bachner v krakovském ghettu. Kuwałek se setkal s jistou sta řenkou, která p řijela z Izraele, a ta mu říkala, že je Bachnerovou sest řenicí. Když se jí zeptal, co se s ním stalo, řekla mu dokonce jeho k řestní jméno a že zahynul v dob ě likvidace ghetta. Rozhovor Michala CHOCHOLATÉHO (doktorand Západo české univerzity v Plzni) s Robertem Kuwałkem (historik), dne 13. 11. 2010 v Lublinu. Rozhovor v autorov ě archivu. 15 REDER, Rudolf. Beł żec , s. 11, KUWAŁEK, Robert. Das Vernichtungslager Beł żec , s. 264. 16 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 273. 17 KUWAŁEK, Robert. Obóz zagłady w Beł żcu , s. 45 – 46. 18 BLATT, Thomas (Toivi). Sobibór: Zapomniane powstanie , s. 26.

10 MEMO 2016/2

podal hlášení prezidentovi zamo ść ského Judenratu. 19 Je znám taktéž p řípad p řeživší Sarah Ritterbandové. 20 Chris Webb ve své knize ješt ě zmi ňuje jistého Szmirera, jednadvacetiletého muže, kterého potkal Žid jménem Podgórski v lublinském ghettu. 21 Jeho další osudy jsou neznámé, z řejm ě zahynul b ěhem likvidace lublinského ghetta 9. listopadu 1942. Sanio Ferber, p řeživší lvovského ghetta, se na p řelomu let 1942 a 1943 setkal s uprchlíkem z Beł żcu, který v tábo ře vytrhával mrtvolám zlaté zuby, a jemuž se, stejn ě jako Rederovi, poda řilo uprchnout ve Lvov ě, kam odjel s Němci. 22 Jako další, potenciální p řeživší sv ědek vyhlazovacího tábora Beł żec v literatu ře vystupuje Józef Honig, 23 který tvrdil, že byl na ja ře 1942 deportován z ghetta v Piaskách do vyhlazovacího tábora Beł żec, kde strávil jeden den, na čež z tábora uprchl transportem s vyt říd ěnými v ěcmi po ob ětech. 24 Celkem lze hovo řit o okolo patnácti známých p řeživších, kte ří byli v přímém kontaktu s tímto vyhlazovacím táborem, ve v ětšin ě jako vysídlenci ur čení k okamžité likvidaci, pop ř. v ězni p řinucení podílet se na udržování vyhlazovacího provozu či pracovníci p ředstavující technické

19 KUWAŁEK, Robert. Obóz zagłady w Beł żcu , s. 59. 20 BLATT, Thomas (Toivi). Sobibór: Zapomniane powstanie , s. 26. Sarah Ritterbandovou zmi ňuje i Michael Tregenza. Podle n ěj pocházela ze Lvova a podala výpov ěď v roce 1960 v Izraeli. V ní sd ělila, že strávila v tábo ře rok do léta 1943 a do doby likvidace pracovala v prádeln ě. Z Beł żcu putovala do Trawnik a odtud do Osv ětimi. Poté p řežila pochod smrti do Bergen-Belsenu. V mnichovském beł żeckém procesu v roce 1965 nevypovídala z toho d ůvodu, že její pam ěť byla dosti ovlivn ěna brutálním zacházením v Beł żcu. P řesto byla schopna rozpoznat Oberhausera, stejn ě jako si vzpomn ěla na p říhody z jejího n ěkolika m ěsí čního pobytu v Beł żcu. TREGENZA, Michael. Christian Wirth. Inspekteuer der SS-Sonderkommandos „Aktion Reinhard“ , (P ůvodní strojopisný rukopis v anglickém jazyce, publikovaný v polštin ě in: Zeszyty Majdanka , vol. 15, Lublin 1993, s. 7 – 58) s. 57, 77. 21 WEBB, Chris. Belzec. The Death Camp Laboratory , England: A H.E.A.R.T. & Holocaust Historical Society Publication, 2011, s. 107 – 108. Podle Roberta Kuwałka je možné, že se jednalo bu ď o Eliasze Szmirera, nar. v roce 1911 v Lublinu, nebo o Abrama Moj żesze Szmirera, nar. v roce 1913 v Lublinu. KUWAŁEK, Robert. Das Vernichtungslager Beł żec , s. 260 – 261, pozn. 10. 22 KUWAŁEK, Robert. Das Vernichtungslager Beł żec , s. 227. 23 Robert Kuwałek o n ěm řekl, že bydlel v Lublinu. Podotkl však, že jeho sv ědectví bylo p řinejmenším zvláštní. Nedalo se ov ěř it. Stálo v n ěm, že Honig jel transportem z Piasek a vid ěl, jak jeho matku, sestru a snoubenku hnali do plynové komory a že on pozd ěji odjel schovaný pod oble čením. Kuwałek je však toho názoru, že spíše vysko čil z transportu, který jel do Beł żcu. Rozhovor Michala CHOCHOLATÉHO (doktorand Západo české univerzity v Plzni) s Robertem Kuwałkem (historik), dne 13. 11. 2010 v Lublinu. Rozhovor v autorov ě archivu. 24 KUWAŁEK, Robert. Das Vernichtungslager Beł żec , s. 317 – 318, pozn. 23.

11 MEMO 2016/2

zázemí tábora. 25 Přitom je zapot řebí uvést, že Beł żec m ěl po Treblince nejvyšší produktivitu smrti, která se odhaduje na 434 508 26 –600 000 osob. Z výše uvedené bilance je možné odvodit, jaký by byl nakonec po čet přeživších Sobibor či Treblinku, kdyby zde nedošlo k propuknutí masových vzpour. Ilustrativní bilance produktivity smrti tábor ů Operace Reinhard/t, prezentovaná na příkladu Beł żcu, totiž výmluvn ě ukazuje, nakolik byly vyhlazovací tábory smrtící a jak nepatrnou, prakticky nulovou šanci m ěli jejich v ězni na út ěk, což si sami velmi brzy uv ědomili. Za čali proto osnovat plány na hromadný út ěk, jenž se mnohým jevil jako jediné východisko z již tak bezvýchodné situace. Vzpoura, snaha o likvidaci vyhlazovacího potenciálu t ěchto tábor ů, stejn ě jako touha po zabití nacistických kat ů, se zdála být jediným možným aktem vzdoru, poslední nad ějí ve volb ě nechat se „vést jako ovce na porážku“, nebo se pokusit probít z tábora ven vlastními silami. 27

Poslední stanice V historii tábor ů okamžitého vyhlazení nebylo obvyklé, aby n ěkterý v ěze ň prošel dv ěma či více tábory tohoto druhu po sob ě, s výjimkou beł żeckých a treblinských vězňů ze zbytkových komand, kte ří byli zabiti v Sobiboru. Je to jeden ze

25 Jsou taktéž známi sv ědci, kte ří se podíleli na výstavb ě tábora. Pat ří mezi n ě nap říklad Stanisław Kozak, jenž podrobn ě popsal p ůvodní plynové komory. KRAUS, Ota, KULKA, Erich. Noc a Mlha . Praha: Naše vojsko – SPB, 1958, s. 59. Robert Kuwałek se nechal slyšet, že další takový sv ědek bydlel ve Wielkich Oczach a náhrával s ním rozhovor Moskowitz. Tento dokumentarista m ěl zám ěr zaznamenat to, co ve svém dokumentu Šoa vynechal Claude Lanzmann. Jan Gl ąb, Czechow, Ragan, to jsou další jména osob, s nimiž se setkal Michael Tregenza a které se podílely na výstavb ě prvních plynových komor v Beł żcu. Rozhovor Michala CHOCHOLATÉHO (doktorand Západočeské univerzity v Plzni) s Robertem Kuwałkem a Michaelem Tregenzou (historici), dne 13. 11. 2010 v Lublinu. Rozhovor v autorov ě archivu. 26 Toto číslo uvedl Höfle v telegramu do Berlína v lednu 1943. KUWAŁEK, Robert. Obóz zagłady w Beł żcu , s. 54. Hermann Julius Höfle byl jedním z klí čových člen ů Globocnikova personálu. Podle Poprzeczného byl po Wirthovi „nejhroziv ějším a nejmocn ějším mužem u Globocnikova ,zlo čineckého dvora‘“. Byl ženatý a m ěl čty ři d ěti. P řišel však o dvoj čata, což vnímal jako trest za vyhlazení tisíc ů židovských d ětí, které poslal na smrt do tábor ů Operace Reinhard/t. P ři poh řbu dvoj čat m ěl údajn ě prohlásit, že situace je trestem za varšavské d ěti. POPRZECZNY, Joseph. Hitler ův kat na Východ ě. Praha: Academia, 2009, s. 114, 116. Podle Michaela Tregenzy se jednalo o dív čí dvoj čata, jež se jmenovala Waltraude a Sieglinde. Zem řela na záškrt a po jejich poh řbu na konci roku 1942 v Lublinu se Höfle nervov ě zhroutil. TREGENZA, Michael. Christian Wirth. Inspekteuer der SS- Sonderkommandos „Aktion Reinhard“ , s. 76. 27 PECZERSKI, Aleksander. Szturm w nie śmiertelno ść : Wspomnienia . Warszawa: Żydowski Instytut Historyczny im. Emanuela Ringelbluma, 2013, s. 94.

12 MEMO 2016/2

specifických jev ů, kterým se lišily tábory okamžitého vyhlazení od jiných nacistických tábor ů, jejichž v ězni mnohdy prošli n ěkolika tábory. Zpravidla se nestávalo, aby byli židovští v ězni p řemíst ěni z vyhlazovacího tábora do koncentra čního, což je pochopitelné z důvodu udržení tajemství, jakým byly tábory smrti vázány a p ředevším vzhledem ke skute čnosti praxe okamžitého vyhlazení vysídlenc ů po jejich p říjezdu. 28 Přesto se objevily výjimky, obvykle zap říčin ěné mimo řádným sledem událostí. Je znám p řípad v ězn ě z Beł żcu, rabína Izraela Szapira z Bła żowé, který byl deportován z ghetta ve Lvov ě do Beł żcu, kde jej N ěmci vybrali na práci do komanda t řídícího od ěv. Rabín Szapiro po n ěkolika dnech z Beł żcu utekl (ukryl se ve vagon ě pod oble čením) a vrátil se do tábora na ulici Janowská, kde jej ukryli tamní v ězni. Z Janowské ulice se dostal do koncentra čního tábora Buchenwald, kde se do čkal vysvobození. Tyto informace byly získány jedním studentem v rámci projektu prof. Jaffy Eliacha. V rozhovoru, který student s Szapirem po řídil, se však objevuje n ěkolik nesrovnalostí. Je v n ěm zaznamenáno, že v ězni v Beł żcu chodili s oholenými hlavami a v táborovém od ěvu, a čkoliv obecn ě se má za to, že členové věze ňských komand tohoto tábora nosili vlastní šaty a nikde se neobjevuje, že by byli oholení. Není však jasné, zda tyto informace podal p římo Szapiro, či zda byly dopln ěny oním studentem. 29 Herman Posner, narozený v roce 1909, ve své výpov ědi uvedl, že byl 14. b řezna 1943 deportován do Sobiboru, aby tam pracoval jako truhlá ř. Po válce, ve spojitosti s možným kompenza čním vyrovnáním, uvedl, že byl jak v Majdanku, tak v Buchenwaldu, a to po Sobiboru. Zajímavé je taktéž tvrzení Chaskiela Mencheho, který po válce domýšliv ě uvedl, že je jediným p řeživším Sobiboru a že není nikoho, kdo by mohl jeho p řítomnost v tábo ře v té dob ě potvrdit. Navíc tvrdil, že byl v ězn ěn v koncentra čním tábo ře Gross-Rosen. B ěhem sobiborského procesu v Hagenu namítla Frenzelova 30 obhajoba, že Menche v Sobiboru nikdy nebyl. 31 Pozoruhodný p řípad ve v ěci neobvyklé migrace mezi nacistickými tábory pak p ředstavuje Herszl Sperling, jehož osudy sepsal spisovatel

28 Srv.: „Nap říklad v Osv ětimi uniklo 15 až 25% p řijížd ějících Žid ů okamžité smrti. Ve vyhlazovacích táborech taková šance neexistovala.“ BLATT, Thomas (Toivi). Sobibór: Zapomniane powstanie , s. 26. 29 KUWAŁEK, Robert. Obóz zagłady w Beł żcu , s. 46 30 Karl Frenzel, jeden z nejobávan ějších člen ů sobiborského personálu. 31 SCHELVIS, Jules. Sobibor. A History of a Nazi Death Camp . Oxford, New York: Berg, 2007, s. 237 – 238.

13 MEMO 2016/2

Mark S. Smith. Sperling byl podle Smithovy knihy, jež vychází z pam ětí samotného Sperlinga, v ězn ěn ve vyhlazovací Treblince, odkud se mu poda řilo uprchnout b ěhem vzpoury. Dostal se do koncentra čního tábora Osv ětim, kde pracoval v nechvaln ě proslulé trestné rot ě.32 Vzácné jsou taktéž p řípady n ěkolikanásobného pobytu v tomtéž tábo ře. Honygman Zyndel, který byl v listopadu 1942 deportován do Sobiboru, utekl o dva dny pozd ěji proplazením se pod dráty. V dubnu 1943 se dostal zp ět do Sobiboru, tentokrát p řes Trawniki. Vydávaje se za řezníka, byl ur čen pro práci v kuchyni. Utekl podruhé b ěhem pokusu Waldkommanda o skupinový út ěk. 33 V případ ě Treblinky je znám p řípad v ězn ě, který byl do tábora deportován hned t řikrát. Zahynul b ěhem vzpoury. 34 Podobný osud potkal jistého Szokena, kterému se poda řilo uprchnout z treblinského tábora v rámci expedice textilií. Vrátil se do W ęgrowa, kde se znovu dostal do transportu, se kterým putoval zpátky do Treblinky. Tentokrát již v ěděl, co má d ělat. V tábo ře se okamžit ě chopil košt ěte a za čal uklízet vagon. Szoken se dostal z Treblinky i podruhé. Odešel do Varšavy, kde se ú častnil pokusu o povstání v roce 1943, b ěhem kterého byl ran ěn, do t řetice odvezen do Treblinky a poslán do plynové komory. 35 Šlamek Fajner 36 představuje v ězn ě, který prošel hned více vyhlazovacími tábory. Nejprve uprchl z prvního vyhlazovacího tábora Kulmhof am Ner (Chełmno nad Nerem) ve Wartheland, aby byl pozd ěji za řazen do transportu, který jej zavezl do Beł żcu, kde našel svou smrt. Z Chełmna se mu poda řilo uprchnout p ři p řevozu v ězňů z ubikací na jejich pracovišt ě k masovým hrob ům. Po svém út ěku vyhledal rabína, kterému řekl: „Jsem Žid, p řišel jsem ze záhrobí. Je provád ěno vyhlazování židovského

32 SMITH, Mark S.. Út ěk z továrny na smrt . Český T ěšín: Víkend, 2011, s. 187. 33 SCHELVIS, Jules. Sobibor. A History of a Nazi Death Camp , s. 234 – 235. 34 MARANDA, Michał. Nazistowskie obozy zagłady. Opis i próba analizy zjawiska , s. 144. 35 Archiwum Żydowskiego Instytutu Historycznego w Warszawie. Zbiór relacji Żydów Ocalałych z Zagłady. 301/688. Výpov ěď Arona Czechowicze ze dne 16. 8. 1945, Łód ź, s. 12, 14. 36 On sám se nazýval „Szlamkem“. P řesto mohlo jít bu ď o Gronowského, Fajnera (nejpravd ěpodobn ěji) či Bajlera. Zahynul v Beł żcu, kam byl odtransportován z ghetta v Zamo ść i 11. nebo 12. dubna 1942. P řed svou smrtí však ješt ě oslovil členy Ringelblumova archivu posledním dopisem, ve kterém stálo, že Beł żec, vyhlazovací místo pro Židy z lublinského regionu, je: „To samé jako Chełmno“ . STRUCK, Manfred. Chelmno/Kulmhof: Ein vergessener Ort des Holocaust? . Bonn, Berlin: Gegen Vergessen – Für Demokratie eV, 2001, s. 54.

14 MEMO 2016/2

národa.” Na rabínovu otázku, kde ke zmi ňovanému vyhlazování dochází, Fajner odpov ěděl, že „v Chełmnu. Všechny otravují plynem v lese a poh řbívají je do jedné mohyly.“ 37 Pozd ěji se ironií osudu dostal do Beł żcu. Na základ ě d řív ějších informací sestavil tajnou zprávu, v níž informoval, že Beł żec je to samé jako Chełmno. V Beł żcu zem řel. 38 Tábor Kulmhof am Ner byl prvním vyhlazovacím táborem známým též pod polským názvem Chełmno nad Nerem. Za čal fungovat 8. prosince 1941 a sestával ze dvou p ůsobiš ť. Jedno bylo p římo ve vesnici Chełmno, druhé vzdálené asi čty ři kilometry odtud. Byla to mýtina v Lesie Rzuchowskim , kde se nacházely obrovské hroby; pozd ěji zde vybudovali krematorium a ob ří spalovací jámy. 39 Mezi Chełmnem a „žuchovským lesem” p řejížd ěly tzv. dušegubky, 40 nákladní vozy s hermeticky uzav řeným nákladovým prostorem, do n ěhož mohlo být d ůmyslnou technologií zavedeno ústí výfuku, jehož zplodiny otrávily Židy nat ěsnané uvnit ř. Typologicky se jednalo o tábor okamžitého vyhlazení, administrativn ě však nespadající pod tábory Operace Reinhard/t. Také z tohoto tábora, kde nedošlo k hromadné vzpou ře, se zachránil minimální počet v ězňů : Michal Podchlebnik, Mordechaj Żurawski a Szymon Srebrnik. 41

37 GUŁCZY ŃSKI, Janusz. Obóz śmierci w Chełmnie nad Nerem . Konin: Muzeum Okr ęgowe w Koninie, 1991, s. 70 – 71. 38 Více o „Šlamkovi“ viz: KUWAŁEK, Robert. Das Vernichtungslager Beł żec , s. 9 – 10. 39 Práv ě Chełmno je Markem Bemem používáno v jeho práci o Sobiboru jako ilustrativní p říklad, ke kterému se odvolává, když se pokouší o popis sobiborských spalovacích za řízení. BEM, Marek. Sobibór. Niemiecki o środek zagłady 1942–1943 . Włodawa: Muzeum Pojezierza Ł ęczy ńsko- Włodawskiego, 2011, s. 445 – 463. Zvlášt ě pak: „Sobiborské krematorium se mohlo podobat tomu, jaké bylo používáno ve vyhlazovacím tábo ře v Chełmnu nad Nerem.“ BEM, Marek. Sobibór. Niemiecki o środek zagłady 1942–1943 , s. 454. 40 Toto označení má p ůvod v dob ě p ůsobení mobilních plynových komor na Východ ě. Ernst Klee v rámci svého výzkumu vy členil dv ě základní fáze užívání plynovacích automobil ů. B ěhem první se užívalo lahví se stla čeným kysli čníkem uhelnatým, jenž byl vpoušt ěn do hermeticky uzav řené karosérie vozu. Ve druhém období se upustilo od užívání t ěchto lahví, které zastoupily výfukové plyny vedené d ůmyslným mechanismem do kabiny. KLEE, Ernst. „Euthanasie“ im Dritten Reich: Die „Vernichtung lebensunwerten Lebens“. Frankfurt am Main: Fischer Verlag GmbH, 2014, s. 106, 310. 41 PAWLICKA-NOWAK, Łucja (ed.). Mówi ą świadkowie Chełmna . Konin, Łód ź: Rada ochrony pami ęci walk i m ęcze ństwa w Warszawie, Muzeum okr ęgowe w Koninie, Oficyna bibliofilów Łód ź, 2004, s. 85.

15 MEMO 2016/2

Nejzoufalejší situace v sektorech smrti Pokusy treblinských a sobiborských v ězňů o út ěk z tábora p řed vzpourou nabývaly sofistikovaných a komplikovaných podob zejména v sektorech smrti. Jednalo se o ty části vyhlazovacích tábor ů, kde se nacházely plynové komory, masové hroby a spalovací rošty. Tyto sektory byly striktn ě separovány od zbytku tábora. Jak v treblinském, tak v sobiborském sektoru smrti (v Treblince se tato oblast nazývala Totenlager, pop ř. Lager II, 42 v případ ě Sobiboru se pak zažilo ozna čení Lager III) se tamní v ězni pokusili čelit své zoufalé situaci vykopáním tunelu, 43 který je m ěl vyvést přímo z ubikací k táborovému oplocení. O út ěk treblinským tunelem se tamní hrobníci pokusili v zim ě 1942/1943. Uniknout se poda řilo p ěti v ězňů m. Ihned bylo zahájeno jejich pronásledování, b ěhem n ěhož ostatní v ězn ě z Totenlageru zav řeli do ubytovacího baráku. Zpátky do tábora p řivezli čty ři uprchlíky, z toho jeden byl již mrtvý. Zbývající t ři chycené v ězn ě izolovali b ěhem pracovního dne v plynové komo ře. P řed tu byla na rozkaz šéfa vyhlazovacího sektoru, Heinricha Matthese, postavena šibenice, na kterou byli b ěhem ve černího s čítání na o čích ostatním shromážd ěným v ězňů m pov ěšeni tito t ři neš ťastníci vzh ůru nohama. Matthes m ěl k shromážd ěným v ězňů m proslov, jímž je varoval p řed pokusy o út ěk. Mrtvoly v ězňů visely na šibenici až do p říštího rána. 44 Když se autor zeptal na tuto událost Pinchase Epsteina, bývalého v ězn ě Totenlageru, ten odpov ěděl: „Jedné skupin ě o čty řech p ěti osobách se poda řilo utéct. Byl tam podkop a jim se poda řilo utéct. […] V té dob ě napadl v noci první sníh a oni [N ěmci] se vydali po jejich stopách. Dva p řivedli živé a poté je zabili. Celý den je mu čili. To si nedovedete p ředstavit, jak ty dva mu čili! To první sníh té zimy je zradil. Šli po stopách. Na po čátku, v prvních dnech, utekli první dva, kterým se to poda řilo. Využili n ěkolika vte řin, když usnul Ukrajinec na stráži. P řest řihli ostnatý drát a

42 Nezam ěň ovat s ozna čením Treblinka I (trestanecký pracovní tábor) a Treblinka II (vyhlazovací tábor). 43 Tunel cht ěli v lednu 1942 vykopat také v ězni vyhlazovacího tábora Chełmno nad Nerem. M ělo se jednat o 50 metr ů dlouhý podkop. Problém však spo číval v tom, že v ězni nev ěděli, co si po čít s vykopanou hlínou. PAWLICKA-NOWAK, Łucja (ed.). Mówi ą świadkowie Chełmna , s. 108. 44 MILDT, Dick W. de, RÜTER, C. F. (ed.). Justiz und NS-Verbrechen, Sammlung deutscher Strafurteile wegen nationalsozialistischer Tötungsverbrechen, Band XXII. Amsterdam: EX POST FACTO Productions, 2011, s. 102.

16 MEMO 2016/2

poda řilo se jim utéct. Ten Ukrajinec se vzbudil a dostal strach, že utekli, když byl na stráži.“ 45 Vzpomínkám na út ěk pomocí vykopaného podkopu v ěnoval ve své víde ňské výpov ědi pozoruhodn ě mnoho místa i Epstein ův kolega Elijahu Rosenberg. Podle n ěj plán pokazil zvuk trhajícího se kabátu jednoho z uprchlík ů, který jím zavadil o ostnatý drát. N ěkolika v ězňů m se p řesto poda řilo uprchnout, ale byli brzy dopadeni. Pikantní na celé v ěci bylo, že jejich dopadení zap říčinil fakt dlouhodobé alkoholové abstinence v tábo ře, po které je požití zakoupeného alkoholu v jedné vesnici uvedlo do opileckého opojení (v orig. angetrunkenem Zustande), jež sta čilo k tomu, aby se zdrželi a prospali se. To poskytlo obrovskou výhodu jejich pronásledovatel ům. 46 Ke sporadickým skupinovým akt ům odporu došlo v treblinském Totenlageru přinejmenším ješt ě ve dvou dalších p řípadech. Jeden z nich popsal Šimon Goldberg a týkal se asi 2000 cikán ů, kte ří se v plynových komorách rozzu řili, k řičeli a snažili se je rozmlátit. Dokonce lezli po zdech nahoru k pr ůduch ům a snažili se rozbít zam řížované okno. Personál byl nucen vylézt na st řechu, st řílet dovnit ř, ut ěsnit pr ůduchy, na čež byli cikáni zadušeni. 47 Výpov ěď bývalého Totenjuda (tak byli nazýváni v ězni pracující v sektoru smrti) Czechowicze obsahuje popis neoby čejn ě brutálního trestu, který stihl dva vybrané v ězn ě za údajný út ěk dvou jiných Totenjud ů. Tito v ězni m ěli sehrát roli jakoby chycených skute čných uprchlík ů. „Jeden Ukrajinec, takový vysoký, černý, jim

45 Rozhovor Michala CHOCHOLATÉHO (doktorand Západo české univerzity v Plzni) s Pinchasem Epsteinem (bývalý v ěze ň treblinského Totenlageru), dne 2. 3. 2008 v Petach Tikv ě. Rozhovor v autorov ě archivu. 46 The Ghetto Fighters‘ House Archives. 4494. Kopie výpov ědi E. Rosenberga „Das Todeslager Treblinka“ ze dne 24. 12. 1947, Wien, s. 8 – 9. Michał Maranda uvádí událost s podkopem jako druhý pokus o út ěk v ězňů z Totenlageru (prvním byl nezda řený út ěk 24 v ězňů , kte ří byli zast řeleni), p řičemž podotýká, že zachránit se poda řilo pouze Lazaru Sharsonovi, který tak až do momentu vzpoury představoval jediného uprchlíka z Totenlageru. MARANDA, Michał. Nazistowskie obozy zagłady. Opis i próba analizy zjawiska , s. 144. Rajgrodzki však hovo řil o organizování út ěků po celou dobu jeho pobytu v Totenlageru. V noci se d ělaly podkopy a n ěkterým se poda řilo utéct, p řestože šlo o výjimky. RAJGRODZKI, Jerzy. Jedena ście miesi ęcy w obozie zagłady w Treblince, Biuletyn Żydowskieho Instytutu Historycznego , no. 25, leden – duben 1958, Warszawa, s. 110. Archiwum Żydowskiego Instytutu Historycznego w Warszawie. Zbiór relacji Żydów Ocalałych z Zagłady. 301/5483. Výpov ěď Jerzego Ragrodzkého ze dne 23. 4. 1957, Warszawa, s. 8. 47 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 162. MARANDA, Michał. Nazistowskie obozy zagłady. Opis i próba analizy zjawiska , s. 87. KOPÓWKA, Edward (ed.). Treblinka. Historia i pami ęć . Siedlce: Muzeum Regionalne w Siedlcach, 2015, s. 66.

17 MEMO 2016/2

uřezal nosy, uši, úd a potom je pov ěsili za nohy, a nám na řídili dívat se. To se stane těm, co utíkají.“ 48 Vykopání podkopu bylo vzhledem k bezpe čnostním opat řením v sektorech smrti Treblinky i Sobiboru mimo vzpouru z řejm ě jedinou nad ějí v ězňů na út ěk, jak dokládá prakticky totožný podnik, do kterého se pustili v ězni ze sobiborského Lageru III. V lét ě 1943 bylo odhaleno, že zdejší Totenjudi hloubili pod oplocením štoly, jimiž hodlali utéct. Za trest byla polovina tamního v ěze ňského osazenstva p řinucena zpívat sentimentální písn ě, zatímco druhá polovina byla popravována st řelbou nad hroby. Čistky v ěze ňského personálu Lageru III probíhaly pod vedením Kurta Bolendera. 49 Thomas Blatt vzpomínal na likvidaci v ězňů z Lageru III výpov ědí, ve které uvedl, že v půl čtvrté odpoledne v ězni z jeho táborové pod části zaslechli st řelbu přicházející z Lageru III, p řičemž nejprve je napadlo, že N ěmci likvidují „peklo“, jak metaforicky nazval sobiborský sektor smrti. Když pak m ěli vyt řídit v ěci po popravených v ězních z Lageru III, N ěmci jim řekli, že v ězni z „pekla“ cht ěli utéci, a proto byli všichni popraveni. V důsledku této čistky se táborové vedení rozhodlo doplnit pro řídlé řady sobiborských Totenjud ů vybranými v ězni z prvního tábora. 50 Vězni, kte ří byli v Lageru III v dob ě říjnové vzpoury, byli zast řeleni 15. října 1943. 51 V obou táborech, a to nejen v sektorech smrti, existovaly r ůzné sm ělé plány út ěku, od realizovaných a zcela individuálních út ěků v ězňů schovaných ve vyt říd ěných v ěcech naložených do vagon ů, které byly z tábora systematicky odesílány pry č, po pokusy o získání otisku klí če od treblinského muni čního skladu, díky čemuž by se v ězni postupn ě ozbrojili, vy řadili strážní táborovou infrastrukturu z provozu, tak jak to bylo plánováno v rámci tzv. akce H. 52

48 Archiwum Żydowskiego Instytutu Historycznego w Warszawie. Zbiór relacji Żydów Ocalałych z Zagłady. 301/688. Výpov ěď Arona Czechowicze ze dne 16. 8. 1945, Łód ź, s. 7. Zp ůsob provedení trestu poukazuje na možnost, že vykonavatelem byl „Ivan Hrozný“. 49 MILDT, Dick W. de, RÜTER, C. F. (ed.). Justiz und NS-Verbrechen, Sammlung deutscher Strafurteile wegen nationalsozialistischer Tötungsverbrechen, Band XXV. Amsterdam, München: EX POST FACTO Productions, Amsterdam University Press, K. G. Saur Verlag, 2001, s. 106. 50 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 313 – 314. 51 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 371. 52 GLAZAR, Richard. Treblinka, slovo jak z dětské říkanky . Praha: G plus G, s.r.o., 2007, s. 108 – 110.

18 MEMO 2016/2

Obecná komparace treblinské a sobiborské vzpoury Na úvod tohoto oddílu je t řeba p řipomenout Arad ův výrok, že hnutí odporu v obou táborech pracovalo nezávisle a nebyl mezi nimi absolutn ě žádný kontakt. Sobiborští vězni nev ěděli o existenci jejich treblinských prot ějšk ů a stejn ě tomu bylo naopak. „P řesto nacházíme v organizaci, plánech a aktivitách v obou táborech mnoho podobného. Podmínky a struktura Treblinky a Sobiboru byly podobné a to pravd ěpodobn ě diktovalo zp ůsob, jímž se organizace a p ůsobení hnutí vyvíjely.“ 53 V zásad ě lze s Aradovým základním vyhodnocením obou vzpour souhlasit, p řestože je nutné poukázat jak na odlišnosti, tak na podobnosti každé ze vzpour. Je nepochybné, že sobiborskou vzpouru provázela lepší organizace a také propracovaný plán na likvidaci táborové posádky, vedený zkušenými sov ětskými Židy, kte ří do tábora p řicestovali z Minsku. Sobiborská vzpoura je v literatu ře hodnocena jako „vzácný – a snad jediný – případ, kdy se v ězňové, Židé či Nežidé, vzbou řili a poda řilo se jim p ři jediné akci zlikvidovat tak velký po čet esesman ů“. 54 Je však nutné podotknout, že každá ze vzpour p ředstavovala rozhodující moment vedoucí ke zrušení dvou tábor ů Operace Reinhard/t a ob ě vzpoury byly motivovány podobnými d ěji. Treblinská vzpoura byla první rozsáhlou vzpourou mezi ostatními tábory smrti, zatímco pro sobiborskou vzpouru je charakteristické, že b ěhem ní došlo k fyzické likvidaci n ěkterých p ředstavitel ů táborového personálu z řad SS, zatímco v Treblince nikoli. 55 To jsou dva nejvýznamn ější rozdíly mezi ob ěma vzpourami.

53 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 370. Podle Poprzeczného pojal Himmler podez ření o existenci konspira ční sít ě ve varšavském a zejména lublinském distriktu, kde se nacházely Treblinka a Sobibor, a to práv ě díky skute čnosti propuknutí vzpour v obou táborech. POPRZECZNY, Joseph. Hitler ův kat na Východ ě, s. 117. 54 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 346. 55 Obecn ě se má za to, že b ěhem treblinské vzpoury nebyl zlikvidován žádný p říslušník SS, a čkoli v memoárové literatu ře se objevují opa čná tvrzení. Dva zabité esesáky zmínil Chil Rajchman. RAJCHMAN, Chiel. Út ěk z Treblinky . Český T ěšín: Víkend, 2010, s. 142. Manfred Burba je toho názoru, že o treblinských „ob ětech z řad SS a Ukrajinc ů neexistují žádné spolehlivé údaje [...] takže je zřejmé, že oproti povstání v Sobiboru ze dne 14. 10. 1943 zde mezi nimi nebyli žádní mrtví.“ BURBA, Manfred. Ein NS-Vernichtungslager im Rahmen der „Aktion Reinhard“. Göttigen: x, 2000, s. 25. Chrostowski k problému napsal, že „n ěmecké ztráty byly relativn ě malé – jeden zran ěný N ěmec [Kiewe] a okolo šesti mrtvých nebo zran ěných Ukrajinc ů.“ CHROSTOWSKI, Witold. Treblinka . London: Vallentine Mitchell, 2004, s. 94.

19 MEMO 2016/2

Existuje však celá řada dalších rozdíl ů odlišujících ob ě vzpoury. Jedním z nich je fakt, že sobiborské vzpoury se oproti té treblinské neú častnili v ězni ze sektoru smrti. Ob ě vzpoury však m ěly v zásad ě shodný motiv, kterým byla všeobecná obava v ězňů o jejich další osud. Vzhledem k vývoji událostí se v ězni v Treblince i v Sobiboru obávali, že se blíží chvíle jejich likvidace, že p řestanou být pot řební, čímž zanikne d ůvod k jejich existenci. 56 V Treblince byli klí čovými zpravodaji a prognostiky v existen ční otázce Totenjudi z Totenlageru, kte ří nejlépe v ěděli, že jakmile skon čí s kremací mrtvol z jihozápadních hrob ů, nebude pro n ě práce a zlikvidují je. 57 Podle n ěkterých zdroj ů došlo v roce 1943 k programovému snížení potravinových p říd ělů v ězňů m, což je m ělo odradit od p řípadného vzdoru. 58 Dalším zp ůsobem, kterým se N ěmci snažili odradit v ězn ě od vytvá ření organizace, jež by mohla vést k masovému odporu, byla podle článku „Trebli ńska fabrika śmierci“ denní likvidace 20–30 z nich a nahrazování ztráty nov ě p říchozími. 59 Taktéž siln ě zap ůsobily zprávy o rozsáhlých n ěmeckých ústupech na frontách, které vyvrcholily červencovou zprávou o invazi Spojenc ů v Itálii. V ězni se, nikoli bezd ůvodn ě, obávali skute čnosti, že se N ěmci budou chtít co nejrychleji zbavit sv ědk ů svých zlo čin ů.60 To byly obecné, v daném období naléhavé okolnosti, jež v ězn ě nenechaly v klidu a nutily je zvažovat možnosti své záchrany. Ta samoz řejm ě mohla p řijít pouze prost řednictvím extrémního a bezprecedentního aktu vzdoru, nebo ť v ězni si na základ ě d řív ějších út ěků, úsp ěšných či neúsp ěšných, stále čast ěji uv ědomovali, že každý další individuální pokus o út ěk vystavuje zbylé v ězn ě zna čnému riziku. To se ukázalo jak v případ ě Treblinky, tak v případ ě Sobiboru. Arad použil v souvislosti s út ěky p ředcházejícími masové vzpou ře v Treblince ozna čení „tiché útěky“, které se týkaly jednotlivc ů či malých skupin a ostatním v ězňů m bylo stále z řejm ější, že takto dále nemohou pokra čovat.

56 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 279, 308. 57 RAJGRODZKI, Jerzy. Jedena ście miesi ęcy w obozie zagłady w Treblince, Biuletyn Żydowskieho Instytutu Historycznego , no. 25, leden – duben 1958, Warszawa, s. 114. 58 TREGENZA, Michael. Christian Wirth. Inspekteuer der SS-Sonderkommandos „Aktion Reinhard“ , s. 13 – 14. 59 Archiwum Żydowskiego Instytutu Historycznego w Warszawie. Obozy. 209/39b. Trebli ńska fabrika śmierci. Polský p řeklad a p řepis článku publikovaného v „Stalinskij udar“ dne 25. 8. 1944, s. 4. 60 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 286.

20 MEMO 2016/2

Bezpe čnostní opat ření byla čím dál tím sofistikovan ější a represálie s tresty uvalované na v ězn ě za út ěky 61 jim nenabízely jinou možnost než kolektivní út ěk. Kurt Franz z Treblinky nechal po út ěku sedmi muž ů z pracovního komanda dolního tábora (Lager I) svolat mimo řádný apel, na n ěmž shromážd ěným v ězňů m oznámil, že pokud se budou út ěky opakovat, a zvlášt ě pak, budou-li úsp ěšné, nechá zast řelit deset v ězňů za každého uprchlíka. 62

Motivace Jakkoli byly dlouhodobé p řípravy na hromadný út ěk z tábora v ězňů m blízké, v obou případech se stal bodem zlomu signál, který byl do zako řen ěných struktur v ěze ňského života importován zven čí. Treblinský případ tak zásadn ě ovlivnila událost z jara 1943, kdy ve varšavském ghettu, hlavní zásobárn ě treblinského tábora, jehož raison d’être představovalo, alespo ň v prvních týdnech, práv ě toto ghetto, propuklo n ěkolikatýdenní povstání, jež se stalo symbolem židovského vzdoru proti nacistické okupaci a jím zažehnutá jiskra brzy p řesko čila i do tábora, který se m ěl stát kone čnou stanicí jeho obyvatel. Na za čátku kv ětna 1943 se v Treblince objevili první vyhnanci ze vzbou řeného ghetta. Mnozí byli posláni rovnou do plynových komor, a čkoli se našli tací, kterými táborový personál hodlal doplnit po četní stavy snížené vlivem tyfové epidemie. N ěkolik set muž ů i žen tak bylo vybráno na práci v dolním i horním tábo ře (Lager I a Lager II), 63 čímž zapo čalo ovliv ňování v ěze ňského mín ění. Povstání ve varšavském ghettu tak jasn ě anticipovalo srpnovou treblinskou vzpouru a poskytlo jí novou revolu ční krev, pramenící z boj ů v ghettu. Obyvatelé varšavského ghetta si brzy po zapo četí fungování Treblinky uv ědomili, jaký je skute čný ú čel tohoto tábora a kde kon čí transporty vypravované z Umschlagplatzu. 64 Když pak byli n ěkte ří z bojovník ů odesláni, zdánliv ě poko řen ě, do Treblinky, nakazili tamní veteránské v ězn ě, jejichž bojový duch pozvolna slábl vlivem dennodenn ě

61 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 279 – 280. 62 SERENY, Gitta. Into That Darkness. New York: Vintage Books, 1983, s. 196. 63 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 284. 64 Umschlagplatz bylo shromaždišt ě Žid ů z Varšavského ghetta, kte ří zde nastupovali na transport do tábora smrti.

21 MEMO 2016/2

prožívaných hr ůz, novým zápalem vzdoru. Tentokrát se události ve varšavském ghettu staly d ůvodem k realizaci vzpoury, stejn ě jako se krátce p ředtím stala hrozba Treblinky d ůvodem k rozpoutání povstání v ghettu. Události z obou míst tak na sebe měly možná mnohem v ětší vliv, než by se mohlo zdát. Je nepochybné, že od varšavského povstání vedla p římá linie k treblinské vzpou ře, jejímiž ideology se stali práv ě Židé s osobními zkušenostmi z boj ů v ghettu. 65 Podobnou roli, jakou sehráli povstalci z varšavského ghetta v Treblince, m ěli v Sobiboru sov ětští židovští vále ční zajatci, kte ří sem byli dopraveni z Minsku v rámci jednoho ze zá řijových transport ů. P říjezd vále čných zajatc ů do tábora, Aradovými slovy vyjád řeno: „Soudržené skupiny s bojovými zkušenostmi nesoucí slávu sov ětské armády, pozvedl morálku sobiborských v ězňů .“ 66 Malá skupinka voják ů byla vybrána na práci p ředevším v nov ě budovaném čtvrtém sobiborském tábo ře, jenž byl sou částí SS-Sonderkommanda Sobibor, a brzy se zorientovali v situaci, ve které se ocitli. Ačkoli mnozí z nich plánovali út ěk z nacistického zajetí na vlastní p ěst, nakonec se rozhodli pro organizovaný odpor a spolupráci se stávajícími v ězni p ředevším polského a holandského p ůvodu. Kombinace vojenských zkušeností, které s sebou p řivezli sov ětští vále ční zajatci, se znalostmi táborových oby čej ů a táborové topografie, jimiž disponovali stávající v ězni, vyústila ve spole čný akt odporu a hromadný út ěk, ze kterého však byli naprosto vylou čeni v ězni sobiborského sektoru smrti. 67

65 Arad však podotkl, že zprávy o povstání ve varšavském ghettu m ěly na v ězn ě ambivalentní ú činek. Některým z nich pozvedly morálku a upevnily jejich v ůli ke vzpou ře, avšak jiní se cítili skleslí z popis ů potla čení povstání a p ředevším z lhostejnosti okolního sv ěta. ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 285. 66 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 315. 67 Posledním podn ětem, který vedl ke vzpou ře, byla skute čnost, že v jednom z transport ů ze zá ří 1943 přijela skupina židovských vále čných zajatc ů, bývalých voják ů Rudé armády, mezi nimiž byl Saša Pe čerskij, který mohl p řisp ět svými vojenskými zkušenostmi. MILDT, Dick W. de, RÜTER, C. F. (ed.). Justiz und NS-Verbrechen, Sammlung deutscher Strafurteile wegen nationalsozialistischer Tötungsverbrechen, Band XXV , s. 109. Thomas Blatt, který Pe čerského poprvé potkal v tábo ře, jej v roce 1979 navštívil v SSSR. Části rozhovoru, který s ním tehdy Blatt ud ělal, jsou otišt ěny v: BLATT, Thomas (Toivi). Sobibór: Zapomniane powstanie , s. 181 – 189. Takto Blatt popsal autorovi své dojmy z návšt ěvy Sašova bytu: „Jakmile jsem p řijel do Rostova, abych se s ním setkal, tak především mi byla zima, ztratila se mi zavazadla a já mrznul. Byla zima, mínus dvacet stup ňů , a kone čně p řijíždí auto, aby mne odvezlo do jeho, Sašova ubytování. V rohu viselo na š ňů rce zrcátko a poli čka na holení. To bylo celé jeho bydlení. Na druhé stran ě chodby bydlela doktorka. Byli chudí, velmi chudí. Inu, řekl jsem Sašovi, že se mi ztratila zavazadla, a tak jsem bez ni čeho. Saša mi p ůjčil teplé podvlíka čky, na kterých byly samé záplaty. Velmi chud ě si žil.“ Rozhovor Michala

22 MEMO 2016/2

V Treblince byla v tomto ohledu situace s vězni tamního sektoru smrti z objektivních p říčin odlišná. P ředevším si byly ob ě táborové části bližší, dokonce spolu bezprost ředn ě sousedily. Tím byl usnadn ěn p řípadný kontakt a komunika ční tok mezi v ězni obou táborových částí, který navíc oživoval i v ěze ňský prost ředník, řemeslník Jankiel Wiernik. 68 Sobibor žádnou obdobu Wiernika nem ěl, což se zna čně odrazilo na vylou čení v ězňů z Lageru III z účasti na vzpou ře. Je také d ůvodné se domnívat, že v dob ě sobiborské vzpoury byl tamní v ěze ňský kontingent v důsledku komplexní čistky zna čně oslaben, ne-li fakticky zlikvidován. Jestliže se zdejší v ězni pokoušeli b ěhem historie fungování sobiborského tábora utéci, činili tak zcela nezávisle na zbytku tábora, stejn ě jako tomu bylo v dřív ějším období v treblinském Totenlageru. Nicmén ě snaha o organizovanou provázanost všech sobiborských sou částí pro naplánování „generální“ vzpoury byla v tamních podmínkách prakticky předem odsouzena k nezdaru. Arad podotkl, že plán sobiborské vzpoury nebral v úvahu v ězn ě z Lageru III, p řičemž tam stále byli ti, kte ří čistili plynové komory a spalovali mrtvoly z transport ů, které ješt ě sporadicky p řijížd ěly. Podle n ěj p řijel poslední takový transport 11. října, tedy pouhé t ři dny p řed propuknutím vzpoury. Přesto nebyl po čet v ězeňského kontingentu Lageru III ostatním v ězňů m znám. Má se za to, že se jednalo o n ěkolik desítek v ězňů , p řičemž odhady jdou do maxima sto padesáti osob. 69 V období p ředcházejícímu finalizaci p říprav treblinské vzpoury se navíc vyskytl další faktor, který zna čně upevnil pouta mezi v ězni obou táborových částí. Vlivný československý Žid Želo Bloch, jenž byl d ůstojníkem československé armády a který si získal řadu kontakt ů b ěhem svého pobytu v dolním tábo ře, kde se mimo jiné stal jednou z klí čových osobností komitétu plánujícího vzpouru, s sebou odnesl řadu cenných informací do v ěze ňských struktur Totenlageru, kam byl poslán za trest v přípravném období plánu na hromadný út ěk. Tím mohl zasít „revolu ční“ myšlenky i do tohoto sektoru a vhodn ě tak propojit skupiny v ězňů z obou táborových částí na základ ě podrobných a konkrétních informací, by ť je nutné uv ědomit si, že vzhledem k

CHOCHOLATÉHO (doktorand Západo české univerzity v Plzni) s Thomasem Blattem (bývalý v ěze ň Sobiboru), dne 17. 4. 2008 v Sobiboru. Rozhovor v autorov ě archivu. 68 WIERNIK, Jankiel. Rok w Treblince . Warszawa: Rada ochrony pami ęci walk i m ęcze ństwa, 2003, s. 33. 69 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 326.

23 MEMO 2016/2

okolnostem nebyly tyto informace nijak zvláš ť precizované. V porovnání se situací v Sobiboru však nabízela zdejší situace diametráln ě rozdílná východiska pro za člen ění celého tábora do p řipravované akce. Arad se domnívá, že kdyby si bývali byli v ězni z Lageru III v ědomi podmínek, které panovaly v tábo ře odpoledne 14. října b ěhem vzpoury, v dob ě, kdy už byla v ětšina n ěmeckého personálu zlikvidována, m ěli by slušnou šanci na út ěk. 70 Z hlediska bojových prost ředk ů, jež sehrály v obou vzpourách významnou roli, to byly p ředevším uko řist ěné pušky, které se poda řilo v omezeném po čtu získat jak treblinským v ězňů m, tak jejich sobiborským prot ějšk ům. V Treblince však byly použity i granáty, 71 takže výbuchy provázející akt út ěku se staly jedním ze specifických ukazatel ů, odlišujících treblinskou vzpouru od sobiborské, stejn ě jako ší řící se ohe ň, který vznikl v důsledku zapálené ho řlaviny, kterou byly post říkány některé táborové baráky. V Treblince byl taktéž vyhozen do pov ětří benzínový tank, který následn ě explodoval a do vzduchu se vznesl sloup ohn ě a dýmu. V Sobiboru vězni používali seker a speciáln ě upravených b řit ů, kterými p řed zahájením vlastního út ěku systematicky a promyšlen ě likvidovali členy táborového personálu. 72 Byla to fáze p ředcházející vlastnímu út ěku, jenž m ěl být proveden formou organizovaného odchodu. 73 V zásad ě je možné dojít k záv ěru, že treblinská vzpoura se soust ředila na co možná nejvyšší zp ůsobení škod na táborovém za řízení (p řesto se nepoda řilo zlikvidovat to nejd ůležit ější, a sice plynové komory 74 ), zatímco v Sobiboru byl kladen důraz na likvidaci personálu. Přestože treblinská vzpoura p ředcházela té sobiborské, nepou čil se tamní táborový management z této situace a nezesílil bezpe čnostní opat ření, aby p ředešel podobnému vyúst ění událostí v typologicky stejném Sobiboru. Na druhou stranu Sobibor disponoval oproti Treblince sofistikovan ějším zabezpe čením, které

70 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 371. 71 GLAZAR, Richard. Treblinka, slovo jak z dětské říkanky , s. 236. 72 Podle n ěkterých zdroj ů figuroval podobný plán i v jedné z alternativ provedení treblinské vzpoury. Tento plán spo číval v likvidaci táborového personálu v táborových dílnách. ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 292. P řesn ě tak to bylo realizováno v Sobiboru. 73 PECZERSKI, Aleksander. Szturm w nie śmiertelno ść : Wspomnienia , s. 99. 74 Archiwum Żydowskiego Instytutu Historycznego w Warszawie. Obozy. 209/36b. Fotokopie článku Samuela Rajzmana Комбинат смерти в Треблинке , část 2., s. 8.

24 MEMO 2016/2

představovalo minové pole za oplocením tábora. 75 Motivem k zaminování sobiborského táborového okolí byla pro velitelství série út ěků, stejn ě jako prevence proti partyzánským útok ům. 76 Vlastní realizací plánu byla pov ěř ena skupina voják ů Wehrmachtu, nad nimiž m ěl supervizi Gustaw Wagner. Došlo k obklopení tábora prstencem min a k dodate čnému vykopání vodního p říkopu u v ěze ňských ubikací v sobiborském prvním tábo ře. K vyvrcholení zavád ění t ěchto zost řených bezpe čnostních opat ření došlo v červenci 1943. 77 V Treblince byl na podobné pozici pouze pás tzv. vn ějšího oplocení, který v pozd ějším období fungování tábora představovala linie tvo řená protitankovými p řekážkami, tzv. špan ělskými jezdci. Ob ě dodate čná zajišt ění zp ůsobila b ěhem vzpour v řadách uprchlík ů zna čné ztráty. Informace, že se treblinští v ězni vzbou řili za čátkem srpna, se s nejv ětší pravd ěpodobností nedostala k vězňů m Sobiboru, a tak lze tamní říjnové události přisuzovat reakci na interní problémy, které mimo jiné souvisely s červencovými plány na p řem ěnu táborové profilace z vyhlazovacího tábora na tábor koncentra ční s těžišt ěm činnosti ve skladování a reparaci uko řist ěné sov ětské výzbroje. 78 Jasným signálem k nadcházejícím zm ěnám, které by ve svém d ůsledku pro v ězn ě znamenaly přinejmenším čistky v řadách stávajících komand, ne-li jejich úplné nahrazení v souladu s politikou likvidace sv ědk ů vyhlazování, bylo položení základního kamene a následná expanze tzv. čtvrtého tábora, jenž m ěl být centrem nové táborové činnosti. K dozrání rozhodnutí vzbou řit se v Sobiboru taktéž značně p řisp ěla zkušenost s likvidací beł żeckého zbytkového komanda v tomto tábo ře na p řelomu kv ětna a

75 BLATT, Tomasz. Z popiolów Sobiboru . Włodawa: Muzeum Pojezierza Ł ęczy ńsko-Włodawskiego, xxx, s. 186. 76 Podle Franciszka Z ąbeckého, výprav čího treblinské stanice, byli do p ůvodních plán ů na v ěze ňské povstání v Treblince zainteresováni i p ředstavitelé Armji Krajowej. M ěli mimo jiné zajistit dodání otrávených potravin táborovému personálu. Z ĄBECKI, Franciszek. Wspomnienia dawne i nowe . Warszawa: Instytut Wydawniczy Pax 1977, s. 79 – 80. 77 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 275. 78 Reichsführer SS na řídil dokumentem z 5. 7. 1943 RF/Bn 1674/43 v prvním bod ě souboru opat ření: Přebudovat tranzitní tábor (v orig. Durchgangslager) Sobibor v lublinském obvodu na koncentra ční tábor, který by se zabýval uko řist ěnou municí. MILDT, Dick W. de, RÜTER, C. F. (ed.). Justiz und NS-Verbrechen, Sammlung deutscher Strafurteile wegen nationalsozialistischer Tötungsverbrechen, Band XXV , s. 99 – 100. Michał Maranda vidí ve snaze p řem ěnit Sobibor na koncentra ční tábor možnou p říčinu toho, pro č zde jako v jediném ze t ří tábor ů Operace Reinhard/t vzniklo tzv. Strafkommando, trestní rota charakteristická pro struktury koncentra čních tábor ů. MARANDA, Michał. Nazistowskie obozy zagłady. Opis i próba analizy zjawiska , s. 49, 117.

25 MEMO 2016/2

června 1943. 79 Nyní bylo jasné, že podobný osud čeká i všechny sobiborské v ězn ě. Podle všeho m ěl jeden z německých dozorc ů v pozdním lét ě 1943 p řed svou pracovní skupinou dokonce prohlásit, že se tábor Sobibor blíží svému konci. 80

Líd ři Každá z obou vzpour, jakkoli se nakonec zvrhla v chaotický úprk, m ěla své klí čové osobnosti, lídry, kte ří se na jejím plánovaní podíleli nejvíce, anebo se jejich jména často objevovala v souvislosti s plány na hromadný út ěk v memoárové literatu ře bývalých sv ědk ů. V případ ě Treblinky sehrál d ůležitou úlohu inženýr Marceli Galewski, dvojnásobný Lagerälteste Treblinky, který krátce po p řekro čení hranice tábora spáchal sebevraždu spolknutím jedu. 81 Další d ůležitou osobností s armádním výcvikem, která sehrála p ři plánování vzpoury p řinejmenším psychologickou podporu, byl Želomír Bloch ze slovenského Prešova. Na sobiborské stran ě bývá přičítán klí čový podíl na vzpou ře vojákovi Rudé armády, sov ětskému Židovi z Rostova na Donu, Alexanderu Aronovi či Pe čerskému, který p řijel do tábora transportem z Minsku v zá ří 1943 spole čně s dalšími židovskými sov ětskými vále čnými zajatci, kte ří m ěli na sobiborské vzpou ře taktéž lví podíl. V některé literatu ře bývá tak řka na stejnou úrove ň, jakou sehrál Pe čerskij p ři plánování vzpoury na „sov ětské“ stran ě, kladen syn polského rabína Leon Feldhendler. Toho lze na základ ě n ěkterých pramen ů interpretovat jako muže č. 2 sobiborské vzpoury. Podle nov ějších zjištění je však pravd ěpodobn ější, že p řestože byl Feldhendler v tábo ře známou postavou a nepochybn ě vedl p římo s Pe čerským n ěkolik rozhovor ů, nebyl natolik významným činitelem a prost ředníkem mezi sov ětskou a polsko-holandskou skupinou sobiborských v ězňů , jak by se mohlo na první pohled zdát. 82

79 MILDT, Dick W. de, RÜTER, C. F. (ed.). Justiz und NS-Verbrechen, Sammlung deutscher Strafurteile wegen nationalsozialistischer Tötungsverbrechen, Band XXV , s. 108 – 109. KUWAŁEK, Robert. Das Vernichtungslager Beł żec , s. 228. ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 308. 80 MILDT, Dick W. de, RÜTER, C. F. (ed.). Justiz und NS-Verbrechen, Sammlung deutscher Strafurteile wegen nationalsozialistischer Tötungsverbrechen, Band XXV , s. 109. Osud beł żeckých vězňů byl impulzem ke vzpou ře v Sobiboru. MARANDA, Michał. Nazistowskie obozy zagłady. Opis i próba analizy zjawiska , s. 122. 81 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 307. 82 Rozhovor Michala CHOCHOLATÉHO (doktorand Západo české univerzity v Plzni) s Thomasem Blattem (bývalý v ěze ň Sobiboru), dne 12. a 13. 11. 2010 v Lublinu. Rozhovor v autorov ě archivu.

26 MEMO 2016/2

Zhodnocení Arad je toho názoru, že sobiborský plán, na rozdíl od treblinského, nepožadoval převzetí kontroly nad táborem a jeho zni čení, 83 byl mén ě ambiciózní, se skromn ějšími cíli, p řičemž samotné uskute čnění vzpoury zde bylo z vojenského hlediska provedeno profesionáln ěji. 84 Ob ě vzpoury, jakožto projevy židovského vzdoru proti nacistické zv ůli, bourajícímu tezi o tom, že se Židé nechali vést na smrt jako ovce na porážku, aniž by se proti svým tyran ům vzep řeli, se staly vd ěč ným tématem mnoha literárních či filmových zpracování. V šedesátých letech se objevila kniha francouzského spisovatele Jeana-Françoise Steinera, jejímž leitmotivem je práv ě treblinská vzpoura. Kniha se pro formu svého zpracování stala velice kontroverzní a podle kritik ů se blíží spíše fikci, nežli literatu ře faktu. P řesto m ěl spisovatel k dispozici konzultanta na slovo vzatého, o čitého sv ědka Treblinky Elijahu Rosenberga, který jej však po vydání knihy na řknul z překrouceného vyobrazení p řístupu v ězňů k jejich situaci, která v knize vyznívala, jako by kolaborovali s nacisty. 85 Kritický postoj ke Steinerovu um ěleckému dílu m ěl také další bývalý v ěze ň Treblinky Richard Glazar, který zaslal Steinerovi obsáhlý a v ěcný dopis konfrontující jím popsané události s realitou, jak si ji pamatoval Glazar. 86 Sobiborská vzpoura se pak objevila v beletristickém románu Geralda Greena Holocaust, který byl zfilmován do proslulého stejnojmenného seriálu. 87 Dalšího filmového zpracování se toto téma do čkalo ve filmu „Út ěk ze Sobiboru“, 88 který se mimo jiné opírá o knihu amerického spisovatele Richarda

83 Ačkoli se nepoda řilo zni čit treblinské plynové komory, Stangl se domníval, že všechno za řízení bylo b ěhem vzpoury spáleno. SERENY, Gitta. Into That Darkness , s. 248. 84 ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard , s. 372. 85 Rozhovor Michala CHOCHOLATÉHO (doktorand Západo české univerzity v Plzni) s Netou B. (vnu čka bývalého v ězn ě treblinského Totenlageru Elijahu Rosenberga), dne 12. 1. 2013 v Jeruzalém ě. Rozhovor v autorov ě archivu. 86 Yad Vashem Archive. E/72-1-4, E/1152. Glazar ův dopis Yad Vashemu, 29. 6. 1968 a Glazar ův dopis J. F. Steinerovi „Treblinka as seen and as described in writing“. 87 Thomas Blatt, p řeživší Sobiboru, ukázal v roce 1957 sv ůj autobiografický rukopis jednomu známému osv ětimskému v ězni, jenž zareagoval: „Máte neoby čejn ě bujnou fantazii. Dote ď jsem neslyšel nic o Sobiboru, a už v ůbec ne o povstání v tomto tábo ře.“ Teprve v roce 1978 se pod vlivem televizního seriálu „Holocaust” za čaly ukazovat práce na toto téma. BLATT, Tomasz, Z popiolów Sobiboru , s. 22. 88 , 1987 (TV film).

27 MEMO 2016/2

Rashkeho a memoáry bývalých sobiborských v ězňů Thomase Blatta a Szlomo Szmajznera. Na autorovu otázku položenou Richardu Rashkemu, zda se nechal k sepsání své knihy Escape from Sobibor inspirovat Steinerovou Treblinkou , odpov ěděl: „Povstání v Treblince se na mém rozhodnutí psát o Sobiboru nijak neodrazilo. Steinerovu knihu jsem si p řečetl dlouho potom, co jsem podepsal smlouvu o napsání Sobiboru. Jakmile jsem si p řečetl Steinerovu knihu, došel jsem k záv ěru, že sobiborský p říb ěh byl lepší 89 než ten treblinský, a jestliže ne, p ředstavoval kousek historie, jež nesmí být zapomenuta.“ 90

Použité zdroje / References Literatura ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor. Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard. Praha: BB/art, 2006. ISBN 80-7341-700-6. BEM, Marek. Sobibór. Niemiecki o środek zagłady 1942–1943 . Włodawa: Muzeum Pojezierza Ł ęczy ńsko-Włodawskiego, 2011. ISBN 978-83-61393-24-5. BIALOWITZ. Philip. Bunt w Sobiborze: Opowie ść o przetrwaniu w Polsce okupowanej przez Niemców . Warszawa: Nasza Ksi ęgarnia, 2008. ISBN 978- 83-10-11582-9. BLATT, Thomas (Toivi). Sobibór: Zapomniane powstanie . Włodawa: Muzeum Pojezierza Ł ęczyńsko-Włodawskiego, x. ISBN 83-912511-3-6. BLATT, Tomasz. Z popiolów Sobiboru . Włodawa: Muzeum Pojezierza Ł ęczy ńsko- Włodawskiego, xxx. ISBN 9788361393009. BURBA, Manfred. Ein NS-Vernichtungslager im Rahmen der „Aktion Reinhard“. Göttigen: x, 2000.

89 O sobiborské revolt ě se v některé literatu ře hovo ří jako o „velkém povstání“ v Sobiboru. BEM, Marek. Sobibór. Niemiecki o środek zagłady 1942–1943 , s. 435. 90 E-mailová korespondence mezi Michalem CHOCHOLATÝM (doktorand Západo české univerzity v Plzni) a Richardem Rashkem (autorem knihy Escape from Sobibor ), dne 16. 7. 2009. Rozhovor v autorov ě archivu.

28 MEMO 2016/2

GLAZAR, Richard. Treblinka, slovo jak z dětské říkanky . Praha: G plus G, s.r.o., 2007. ISBN 978-80-86103-96-9. GUŁCZY ŃSKI, Janusz. Obóz śmierci w Chełmnie nad Nerem . Konin: Muzeum Okr ęgowe w Koninie, 1991. CHROSTOWSKI, Witold. Extermination Camp Treblinka . London: Vallentine Mitchell, 2004. ISBN 0-85303-457-5. KLEE, Ernst. „Euthanasie“ im Dritten Reich: Die „Vernichtung lebensunwerten Lebens“. Frankfurt am Main: Fischer Verlag GmbH, 2014. ISBN 978-3-596- 18674-7. KOPÓWKA, Edward (ed.). Treblinka. Historia i pami ęć . Siedlce: Muzeum Regionalne w Siedlcach, 2015. ISBN 978-83-88761-51-5. KRAUS, Ota, KULKA, Erich. Noc a Mlha . Praha: Naše vojsko – SPB, 1958. KUWAŁEK, Robert. Das Vernichtungslager Beł żec. Berlin: Metropol, 2014. ISBN 978-3-86331-192-6. KUWAŁEK, Robert. Obóz zagłady w Beł żcu . Lublin, Beł żec: Pa ństwowe Muzeum na Majdanku, 2005. ISBN 83-916500-5-7. MARANDA, Michał. Nazistowskie obozy zagłady. Opis i próba analizy zjawiska , Warszawa 2001. Diplomová práce. Uniwersytet Warszawski. Wydział Stosowanych Nauk Społecznych i Resocjalizacji. Instytut Stosowanych Nauk Społecznych. Vedoucí práce: prof. Aldona Jawłowska, dr. Małgorzata Melchior. PAWLICKA-NOWAK, Łucja (ed.). Mówi ą świadkowie Chełmna . Konin, Łód ź: Rada ochrony pami ęci walk i m ęcze ństwa w Warszawie, Muzeum okr ęgowe w Koninie, Oficyna bibliofilów Łód ź, 2004. ISBN 83-87522-69-4. PECZERSKI, Aleksander. Szturm w nie śmiertelno ść : Wspomnienia . Warszawa: Żydowski Instytut Historyczny im. Emanuela Ringelbluma, 2013. ISBN 978- 83-61850-22-9. POPRZECZNY, Joseph. Hitler ův kat na Východ ě. Praha: Academia, 2009. ISBN 978- 80-200-1768-0.

29 MEMO 2016/2

RAJCHMAN, Chiel. Út ěk z Treblinky . Český T ěšín: Víkend, 2010. ISBN 978-80- 7222-707-5. REDER, Rudolf. Beł żec . Kraków: Fundacja Judaica, Pa ństwowe Muzeum Oświ ęcim- Brzezinka, 1999. ISBN 83-907715-3-5. SERENY, Gitta. Into That Darkness. New York: Vintage Books, 1983. ISBN 0-394- 71035-5. SCHELVIS, Jules. Sobibor. A History of a Nazi Death Camp . Oxford, New York: Berg, 2007. ISBN 978-1-84520-419-8. SMITH, Mark S.. Út ěk z továrny na smrt . Český T ěšín: Víkend, 2011. ISBN 978-80- 7222-794-5. STRUCK, Manfred. Chelmno/Kulmhof: Ein vergessener Ort des Holocaust? . Bonn, Berlin: Gegen Vergessen – Für Demokratie eV, 2001. ISBN 9783860779330. TREGENZA, Michael. Christian Wirth. Inspekteuer der SS-Sonderkommandos „Aktion Reinhard“. (P ůvodní strojopisný rukopis v anglickém jazyce, publikovaný v polštin ě in: Zeszyty Majdanka , vol. 15, Lublin 1993, s. 7 – 58). WEBB, Chris. Belzec. The Death Camp Laboratory , England: A H.E.A.R.T. & Holocaust Historical Society Publication, 2011. ISBN 978-0-9556544-3-5. WIERNIK, Jankiel. Rok w Treblince . Warszawa: Rada ochrony pami ęci walk i męcze ństwa, 2003. ISBN:83-89474-X. ZĄBECKI, Franciszek. Wspomnienia dawne i nowe . Warszawa: Instytut Wydawniczy Pax 1977.

Edice MILDT, Dick W. de, RÜTER, C. F. (ed.). Justiz und NS-Verbrechen, Sammlung deutscher Strafurteile wegen nationalsozialistischer Tötungsverbrechen, Band XXV . Amsterdam, München: EX POST FACTO Productions, Amsterdam University Press, K. G. Saur Verlag, 2001.

30 MEMO 2016/2

MILDT, Dick W. de, RÜTER, C. F. (ed.). Justiz und NS-Verbrechen, Sammlung deutscher Strafurteile wegen nationalsozialistischer Tötungsverbrechen, Band XXII. Amsterdam: EX POST FACTO Productions, 2011. Časopisy RAJGRODZKI, Jerzy. Jedena ście miesi ęcy w obozie zagłady w Treblince, Biuletyn Żydowskieho Instytutu Historycznego , no. 25, leden – duben 1958, Warszawa, s. 101 – 118. Archivy Archiwum Żydowskiego Instytutu Historycznego w Warszawie. Obozy. 209/39b. Trebli ńska fabrika śmierci. Polský p řeklad a p řepis článku publikovaného v „Stalinskij udar“ dne 25. 8. 1944. Archiwum Żydowskiego Instytutu Historycznego w Warszawie. Obozy. 209/36b. Fotokopie článku Samuela Rajzmana Комбинат смерти в Треблинке , část 2. Archiwum Żydowskiego Instytutu Historycznego w Warszawie. Zbiór relacji Żydów Ocalałych z Zagłady. 301/5483. Výpov ěď Jerzego Ragrodzkého ze dne 23. 4. 1957, Warszawa. Archiwum Żydowskiego Instytutu Historycznego w Warszawie. Zbiór relacji Żydów Ocalałych z Zagłady. 301/688. Výpov ěď Arona Czechowicze ze dne 16. 8. 1945, Łód ź. The Ghetto Fighters‘ House Archives. 4494. Kopie výpov ědi E. Rosenberga „Das Todeslager Treblinka“ ze dne 24. 12. 1947, Wien. Yad Vashem Archive. E/72-1-4, E/1152. Glazar ův dopis Yad Vashemu, 29. 6. 1968 a Glazar ův dopis J. F. Steinerovi „Treblinka as seen and as described in writing“.

Rozhovory E-mailová korespondence mezi Michalem CHOCHOLATÝM a Richardem Rashkem (autorem knihy Escape from Sobibor), dne 16. 7. 2009. Rozhovor v autorov ě archivu.

31 MEMO 2016/2

Rozhovor Michala CHOCHOLATÉHO (doktorand Západo české univerzity v Plzni) s Robertem Kuwałkem a Michaelem Tregenzou (historici), dne 13. 11. 2010 v Lublinu. Rozhovor v autorov ě archivu. Rozhovor Michala CHOCHOLATÉHO s Robertem Kuwałkem (historik), dne 13. 11. 2010 v Lublinu. Rozhovor v autorov ě archivu. Rozhovor Michala CHOCHOLATÉHO s Pinchasem Epsteinem (bývalý v ěze ň treblinského Totenlageru), dne 2. 3. 2008 v Petach Tikv ě. Rozhovor v autorov ě archivu. Rozhovor Michala CHOCHOLATÉHO s Thomasem Blattem (bývalý v ěze ň Sobiboru), dne 17. 4. 2008 v Sobiboru. Rozhovor v autorov ě archivu. Rozhovor Michala CHOCHOLATÉHO s Thomasem Blattem (bývalý v ěze ň Sobiboru), dne 12. a 13. 11. 2010 v Lublinu. Rozhovor v autorov ě archivu. Rozhovor Michala CHOCHOLATÉHO s Netou B. (vnu čka bývalého v ězn ě treblinského Totenlageru Elijahu Rosenberga), dne 12. 1. 2013 v Jeruzalém ě. Rozhovor v autorov ě archivu.

O autorovi Mgr. Michal Chocholatý (*1981) – doktorand Katedry historických v ěd FF Západo české univerzity v Plzni, výzkum v oblasti fungování tábor ů smrti Sobibor a Treblinka. e-mail: [email protected]

32