Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právo a právní věda

Katedra občanského práva

Diplomová práce

Fylogeneze pojmu věc a jeho vyústění v současném soukromém právu Michal Žák

2015/2016

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Fylogeneze pojmu věc a jeho vyústění v současném soukromém právu zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

V Brně dne

Michal Žák

-2-

Touto cestou bych chtěl poděkovat prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc. za vedení mé diplomové práce a to hlavně za rady při úvodních krocích. Dále bych chtěl poděkovat svým rodičům za podporu, které se mi dostávalo za dobu celého studia a Šárce Peinlové za cenné rady při závěrečném upravování.

-3-

Abstrakt

Vymezení pojmu věc v právním smyslu je důležité nejen pro občanské právo. Na jeho pojetí závisí, které věci se mohou stát předmětem vlastnického práva. Obecně se můžeme setkat se dvěma přístupy. Prvním z nich je úzké pojetí, které chápe věc pouze jako hmotnou část našeho světa a v našem právním prostředí byl zástupcem toho pojetí zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Druhé pojetí věci je naopak široké a tím můžeme rozumět, že za věci pokládá zákoník věci hmotné i nehmotné. Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník je příkladem širokého pojetí věci.

Cílem této diplomové práce je představit obě pojetí, nastínit historické pozadí z římského práva a vývoj v soukromoprávních kodexech na našem území od začátku 19. století v komparaci s kodexy okolních evropských zemí. Dále v práci popisuji změnu vybraných institutů, kterých se nejvíce dotýká změna mezi jednotlivými pojetími.

Klíčová slova: Věc, Věc v právním smyslu, pojem věci, úzké pojetí věci, široké pojetí věci

Abstract

Definition of „a thing“in the legal sense, it is important not only for Civil law. The concept defines which things may be subjects to proprietary rights. Generally, there are two approaches how we understand concept of „a thing“. First of them is narrow conception, which sees things as tangible objects of our universe. Example of this conception in Czech legal system was Civil Code, Act. No. 40/1964 Coll. Second approach is wide which means that this conception understands things both tangible and intangible objects. An example of wide approach is Civil Code, Act. No. 89/2012.

The main aim of this thesis is to introduce both concepts, to outline the historical background of Roman law and development of civil codes in our territory since the beginning of the 19th century in comparison with other European civil codes. This thesis describes changes of selected legal institutions the most affected by differences of both conceptions.

Key words: „A thing“, legal concept of the term „a thing“, the term „a thing“, narrow conception of „a thing“, wide conception of „a thing“

-4-

Seznam použitých zkratek

ABGB Allgemeines Bürgeliches Gesetzbuch, zákon č. 948/1811 Sb.z.s. Obecný zákoník občanský

OZ 1950 zákon č. 151/1950 Sb., občanský zákoník

OZ 1964 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

OZ 2012 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

BGB Bürgerliches Gezetzbuch z roku 1896 (německý občanský zákoník)

CC Code civil z roku 1804 (francouzský občanský zákoník)

CCR Civil Code of Russia z roku 1994 (ruský občanský zákoník)

Cc Codice Civile z roku 1907 (italský občanský zákoník)

BW Burgerlijk Wetboek z roku 1992 (nizozemský občanský zákoník)

LCC Lietuvos Respublikos civilinis kodeksas z roku 2000 (litevský občanský zákoník)

CCP Código Civil z roku 1966 (portugalský občanský zákoník)

CCE Spanish Civil Code z roku 1889 (španělský občanský zákoník)

RSFSR Ruská sovětská federativní socialistická republika

-5-

Obsah

Abstrakt ...... 4 Abstract ...... 4 Seznam použitých zkratek...... 5 1 Úvod ...... 8 2 Užší a širší pojetí věci ...... 10 2.1 Výhody a nevýhody jednotlivých pojetí ...... 11 2.2 Srovnání evropských soukromoprávních kodexů z pohledu definice věci ...... 11 3 Věc „res“ v pojetí římského práva ...... 13 3.1 Co je věc ...... 13 3.2 Res sacrae a res religiosae ...... 14 3.3 Res privata a res publicae ...... 14 3.4 Věci hmotné a nehmotné ...... 15 3.5 Věci movité a nemovité ...... 16 3.6 Věci zuživatelné a nezuživatelné ...... 16 3.7 Věci speciální a genericky určené ...... 17 3.8 Věci dělitelné a nedělitelné...... 18 3.9 Věci mancipační a nemancipační ...... 18 3.10 Recepce římského práva ...... 19 4 Vývoj vybraných právních úprav 19. století ...... 21 4.1 ABGB ...... 21 4.2 Rozdělení věci v ABGB ...... 23 4.2.1 Elektřina ...... 23 4.3 Ostatní dělení ...... 24 4.4 Vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 ...... 25 5 OZ 1950 ...... 26 5.1 Sovětské právo, které inspirovalo střední občanský zákoník ...... 26 5.2 Střední zákoník ...... 27 6 OZ 1964 ...... 29

-6-

6.1 Doplňující definice pojmu věc v zákoníku mezinárodního obchodu ...... 29 6.2 Pojmové znaky věci v OZ 1964 ...... 30 6.3 Dělení věcí ...... 31 6.4 Součást věci ...... 32 6.5 Příslušenství věci ...... 33 6.6 Negativní vymezení věci v OZ 1964 ...... 35 6.7 Vlastnické právo a věc ...... 37 7 OZ 2012 ...... 39 7.1 Pojmové znaky věci v OZ 2012 a ostatních současných tuzemských kodexech 40 7.2 Pojmové znaky věci v OZ 2012 ...... 42 7.3 Člověk není věcí ...... 43 7.4 Právní úprava zvířat ...... 44 7.5 Dělení věci ...... 46 7.6 Součást věci ...... 47 7.6.1 Vývoj stavby od samostatné věci k součásti pozemku ...... 48 7.6.2 Zvláštní režim staveb ...... 50 7.6.3 Právo stavby ...... 52 7.7 Zaknihované cenné papíry ...... 53 8 Závěr...... 56 Zdroje ...... 58

-7-

1 Úvod

Právo provází společnost a člověka již od pradávna. Na člověka má právní úprava vliv od narození po jeho smrt. V některých situacích právo zasahuje do sféry člověka ještě před jeho narozením a dokonce také po jeho smrti. Do této množiny můžeme zasadit občanské právo, které upravuje mezilidské a společenské vztahy, bez kterých by lidská společnost možná existovala, ale její struktury by byly nezřetelné a bezesporu chaotické. Velice silně je s těmito vazbami spojený i pojem věc, ať ho již právně definujeme, či nikoliv. Pro doplnění předcházejícího tvrzení je na místě objasnit, že existuje mnoho odvětví, která si pojem věc definují různě, k jinému účelu a s jiným významem. Existující technické a přírodní vědy pracují s pojmem věc rozdílněji než právní praxe. Rozdílné chápání věci lze pozorovat také ve společenských vztazích a samotné společnosti, kde lidově nabývá pojem věc i jiných významů, než tomu přiřazuje právní věda. Pro tuto diplomovou práci je rozhodující pojetí právní vědy a samotného práva.

Pro tuto diplomovou práci je prvořadý nový občanský zákoník z roku 20121, který se odchýlil od svého předchůdce2. Změna pojetí věci byla jedním z hlavních rozdílů, kterým prošlo občanské právo při rekodifikaci. Ve svém vývoji bylo pod pojem věc v různých dobách podřazeno rozdílné množství předmětů občanskoprávních vztahů. Obecně můžeme tyto doby zařadit pod dvě množiny a kritériem rozdělení bude chápání věci v její hmotné a nehmotné podstatě. První skupinu představuje úzké chápání věci jako hmotné části světa (res corporales). Široké pojetí naopak definuje věc jako hmotnou i nehmotnou část světa.

1 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 9. 2016]. 2 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 9. 2016].

-8-

Cílem této práce bude vymezit a poukázat na vývoj pojmu věc a nastínit, jaký postoj zaujímaly právní úpravy různých dob v historii a současnosti. Mou snahou bude vymezit vývoj od starověkého Říma, přes první občanskoprávní kodifikaci na našem území v podobě ABGB, snahu o změnu za první republiky, přes vývoj po konci 2. světové války a ovlivnění občanského práva komunistickou ideologií, až k dnešní právní úpravě, která se vrátila k nazírání věci zpět do 1. republiky. Zaměřím se dále na komparaci se soudobou právní úpravou ostatních právních řádů evropských zemí. Vzhledem k faktu, že naše dva nejnovější občanské zákoníky z let 1964 a 2012 se k pojmu věci staví velmi odlišně, zachytím rozdílnost těchto dvou zákoníků ve vztahu k pojmu věc a jeho nejblíže přilehlým institutům. Pojem věc a návaznost dalších institutů na tento pojem je velice obsáhlý. V této práci tak nelze obsáhnout všechny instituty. Zaměřím se tak na nejdůležitější koncepce, které prošly nejvýraznější změnou.

-9-

2 Užší a širší pojetí věci

Dříve než se pustím do historického exkurzu v římském právu, pokusím se nastínit obě pojetí věci, které budou podrobněji vysvětleny dále v diplomové práci. Jak již samotné označení jednotlivých pojetí naznačuje, jedná se o kvantitu předmětů, které můžeme zařadit pod pojem věc z právního hlediska. U úzkého pojetí obecně chápeme věc materialistickým pohledem jako hmotnou část našeho světa (res corporales), kterou můžeme vnímat některým z našich smyslů. V různých právních řádech jsou upraveny věci rozdílně a v současnosti nenalezneme dva právní řády, které by měly pojem věc upravenou totožně. Při zkoumání rozdílů jednotlivých pojetí vyvstane každému na mysli otázka, jak úzké pojetí řeší jednotlivá práva jako majetkové nároky. Například OZ 1950 upravoval věc a dále stanovil, že předmětem právního poměru může být i právo, pokud to jeho povaha připouští3. Jedná se stále o předmět občanskoprávních vztahů, vedle věci jejím předmětem budou i práva, ať už věcná práva nebo nároky ze smluv, které musí občanskoprávní kodexy rovněž upravovat, a proto je restriktivní kodexy upravují odděleně od pojmu věci. V současné době mezi zástupce úzkého pojetí věci řadíme německý BGB a polského kodexu KC a v minulosti byl patrný z OZ 1950 a 1964.

Naproti tomu široké pojetí rozlišuje věci na hmotné a nehmotné, takže největším rozdílem, který lze na první pohled spatřit, je zařazení nehmotných věcí pod pojem věc. Široký koncept subsumuje do své definice velkou část věcí, která byla dříve pouze předmětem občanskoprávních vztahů. U hmotných věcí se oba koncepty prolínají, a proto zde nenalezneme při porovnávání dvou kodexů ve stejném časovém úseku takový rozdíl, avšak pokud budeme brát historický kontext, tak i v této oblasti prošla definice hmotné věci zajímavým a dlouhým

3 MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Praha: Leges, 2014. s. 198 ISBN 978-80-7502- 003-1.

-10- vývojem, který odráží dobovou společnost a její potřeby. Širší pojetí nalezneme v rakouském ABGB, francouzském CC, nalezneme jej v římském právu, a nově také v OZ 2012.

2.1 Výhody a nevýhody jednotlivých pojetí

V právním světě současné i minulé doby najdeme odpůrce jedné i druhé koncepce a opravdu nelze na první pohled zjistit, který koncept je pro užívání přijatelnější. U široké koncepce se setkáme s problémem, že staví věci i práva do jedné roviny, a to například u všech věcných práv obecně nelze, proto lze nalézt v OZ 2012 ustanovení: „Ustanovení této hlavy použijí na věci hmotné a nehmotné, na práva však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného.“4 Příkladem v našem právním řádu je pohledávka, která je nehmotnou věcí, avšak nelze ji převést kupní smlouvou. Na tento případ se použije smlouva o postoupení pohledávky. U úzkého pojetí se setkáváme s těžkopádnější dispozicí a úpravou „nevěcí“, avšak to lépe rýsuje hranici mezi absolutními a relativními právy a jejich jistější úpravou. Obě koncepce se musí vypořádat s různými problémy, které vyvstávají v běžném využívání právních vztahů v každodenním společenském životě.

2.2 Srovnání evropských soukromoprávních kodexů z pohledu definice věci

Fakt, že se daný kodex opírá o úzké nebo široké pojetí pojmu věc, nemá vliv na právní nazírání na tento pojem. Ukázkové příklady nalezeme v dvou našich posledních soukromoprávních kodexech, kde v OZ 1964 legální definici nenalezneme a v OZ 2012 ano. Mezi současné zástupce kodexů, které neobsahují definici věci, zařadíme francouzský CC, někdejší zákoníky RSFSR z let 1922 a 1962 a samozřejmě i jejich nástupce ruský CCR. Naopak pozitivní definici věci můžeme

4 §979 zákona č. 89/2012 Sb.

-11- nalézt v rakouském ABGB, německém BGB, italském Cc, nizozemském BW, litevském LCC, českém OZ 2012 a mnohých dalších. Jak je vidět, různé právní řády se k pojmu věci staví rozdílně. Ať už se samotnou definicí, pak i různým pojetím pojmu věc.

-12-

3 Věc „res“ v pojetí římského práva

3.1 Co je věc

Na výraz věc (latinsky „res“) můžeme nazírat z vícero úhlů pohledu. Pro samotné právo je zajisté důležitá definice pojmu věc z právního hlediska, ale pro společnost a přírodní vědy je důležité umět pojmenovat a definovat věc i z neprávního hlediska. Právní vývoj ve starověkém Římě byl různorodý a v době císařské i značně protikladný. V samotné právovědě starověkého Říma nedošlo ke komplexní definici pojmu věc, ale byly pojmenovány určité charakteristické prvky, které popsal Gaius ve svých 4 knihách. Věci a věcná práva popsal ve druhé knize a dále se věcí zabýval také Justinián v Digestu v knize prvé. Při recepci římského práva se vycházelo právě z Gaiových knih a Justiniánského Digestu.

Jeho zařazení vychází z návaznosti na prvky právních vztahů, které dělíme na subjekt, objekt a obsah, ostatně jako tomu je v současnosti. Úpravu pojmu věc můžeme v systematice kodexů nalézt v blízké souvislosti s úpravou osob, závazků a věcných práv.

Vymezení jednotlivých prvků a jejich vzájemných vztahů: „Co je subjektem práv, nemůže být za žádných okolností také objektem práv a naopak“5, nám rozlišuje, co věcí je a zůstane, a co se věcí stát nemůže. Co věcí může být, určuje právní řád. Postupem času se ovšem pohled může měnit, pokud je určitý tlak ze strany veřejnosti nebo nastane takový stav, který je nutno vyřešit změnou právních norem. V Římě proto bylo nejednoznačné, jaké postavení měl člověk, který byl zbaven svobody. Téma otroků – nesvobodných lidí bylo postupně upravováno. Právní učenci z definice otroka a jeho zařazení jako objektu práv postupně přecházeli k nazírání na postavení jako subjektu, který byl zbaven

5 KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Vyd. 2. dopl. a přeprac., v nakl. C.H.Beck vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 1995. Beckovy právnické učebnice. s. 82 ISBN 80-7179- 031-1.

-13- veškeré právní subjektivity6. V současnosti nalezneme ve většině soukromoprávních kodexů úpravu člověka jako subjektu práv a v mnoha případech také samostatné ustanovení, které upravuje člověka negativně od věci.

3.2 Res sacrae a res religiosae

Gaius ve své druhé knize rozděluje věci do dvou základních skupin. Na jedné straně jsou to ty, které nemohou být předmětem soukromých práv, a na druhé ty, které mohou. První skupinou jsou věci práva božského a druhou skupinou jsou věci práva lidského. Mezi božské věci Gaius řadí věci posvátné („res sacrae“) a věci zasvěcené („res religiosae“). Tato skupina je označována jako res extra commercium, tedy věci, které jsou vyloučeny z obchodu. Za věci posvátné můžeme jmenovat věci kultové, určené k náboženským a posvátným úkonům. Rozumíme tím například chrámy, svatyně, modlitebny nebo to mohly být stavby, které byly ze zvláštních důvodů prohlášeny taktéž za nedotknutelné. Tím byly městské hradby a vstupní brány do měst. Aby se věc mohla stát posvátnou, bylo potřeba zvláštního aktu, např. zákona. Za věc zasvěcenou považujeme pozemky, kde jsou pohřbeni lidé, a to bez ohledu na jejich postavení, zda se jedná o otroky, nebo o svobodné lidi.

3.3 Res privata a res publicae

Dalším dělením věci podle Gaia je rozdělení věci lidského práva na veřejné a soukromé. Toto dělení upravuje vlastnictví k takovým věcem. U soukromých věcí mohou vlastnit jednotlivci, u veřejných věcí logicky platí opak „má se totiž za to, že patří pospolitosti samé.“7 Do věcí veřejných (res publicae) můžeme zařadit ulice, náměstí, arény a v podstatě podobné věci, které v současné době

6 KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990. Učebnice (Panorama). s. 112 ISBN 8070381345. 7 GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova, 1981. s. 77.

-14- označujeme pojmem veřejný statek. Do res extra commercium musíme zařadit ještě liber homo, což je svobodný člověk a jeho části.

3.4 Věci hmotné a nehmotné

V Gaiových knihách i Justiniánských pandektech nalezneme rozdělení věci do kategorie, která je z hlediska této práce klíčová. V první knize, osmém titulu nalezneme v Justiniánských pandektech zmínku o věci, kde odkazuje na Gaia a další římské právníky. V osmém titulu nenalezneme nijak rozsáhlou úpravu, a proto tato práce více čerpá z Gaiovi druhé knihy.

Gaius dělí věci na hmotné a nehmotné a nazývá je věcmi tělesnými a netělesnými. „1. Corporeal things are things which by their nature are tangible, such as land, a slave, a garment, gold, silver and other things innumerable. 2. Incorporeal things are intangible; such are things consting in right, for example an inheritance, ususfructus, use,…“8 Kritériem tohoto dělení je tedy tangible (= skutečný, hmotný, hmatatelný), možnost vnímat danou věc smysly. V Římě platilo, že věc je hmotný objekt, který byl vyjádřitelný v penězích „By „Thing“ (res) the Romans understand any unit of economic value.“9 A proto mohlo být věcí vše, co bylo vyjádřitelné v penězích a mělo nějakou ekonomickou hodnotu.

V Justiniánských pandektech bylo také rozlišováno příslušenstvo, což je věc, která není samostatná a sdílí osud hlavní věci a hlavní věc i následuje, po jejím odnětí ztrácí hodnotu. „Jsouc ustanovena jako věc vedlejší a stále sloužiti účelům oné hlavní věci a sloužíc také skutečně účelům oněm.“10

V bodě 12. II. Gaiovy knihy se nachází klíčové dělení věcí jak pro římské právo, tak i pro právo, které z tohoto práva vycházelo a recipovalo

8 LEE, R. W. The elements of roman law: with a translation of the Institutes of Justinian. London: Sweet & Maxwell limited, 1944. s. 114. 9 Tamtéž s. 108. 10 ARNDTS, Karl Ludwig a Jiří SPÁČIL. Učební kniha pandekt: [I]. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010. Klasická právnická díla. s. 66 ISBN 978-80-7357-517-5.

-15- ho. „12. Kromě toho jsou některé věci tělesné a některé netělesné.“11 V tomto bodě se vymezuje oproti definici věci dosavadní, která počítala pouze s věcmi hmotnými a definuje i věci netělesné, tedy nehmotné. Do věcí nehmotných tedy vymezuje věci, jejichž podstatou je právo. Gaius mezi ně řadí například pozůstalost, ususfuktus nebo závazky, jak již bylo uvedeno výše.

3.5 Věci movité a nemovité

Definicí věci movité (latinsky „res mobiles“) vévodí pojem hybnosti beze změny podstaty věci12 a jejího znehodnocení. Opakem jsou věci nemovité, kterými pohnout nelze bez poškození nebo znehodnocení věci. Klasickým příkladem nemovitosti jsou pozemky, u kterých platí zásada přejatá v OZ 2012 „superficies solo cedit“, to znamená, že všechny movitosti, nacházející se na pozemku trvale spjaty s pozemkem, se stávají jeho součástí. Toto rozdělení je důležité hlavně pro převod vlastnictví, protože s nemovitými věcmi bývá často spojována větší majetková hodnota, a proto jejich převod byl zatížen vyšším formalismem, než tomu tak bylo u věci movitých. V římském právu byl s tímto spojen ještě jeden termín a tím byla mancipace, tedy slavnostní převod věci a rozdělení věci na mancipační a nemancipační13.

3.6 Věci zuživatelné a nezuživatelné

Rozdělení věci na zuživatelnou a nezuživatelnou provedeme podle kritéria opotřebení nebo využití věci s následkem konce její existence. Zuživatelnými věcmi budou věci, které při běžném používání spotřebujeme a znehodnotíme nebo zničíme jejich podstatu. Typickým příkladem bývá jakékoliv jídlo. O nezuživatelných věcích nemůžeme prohlásit opak. Každá věc sice podléhá

11 GAIUS, op. cit. s. 78. 12 KINCL. Římské právo. op. cit. s. 117. 13 GAIUS, op. cit. s. 78-79.

-16- destrukci a její používání vede k jejímu zničení, ale k tomuto kritériu se přihlíží jako na ničení pomalé, dlouhodobé, které nemá okamžitý účinek.

Diskutabilním předmětem bývají peníze s jejich zařazením do jedné ze dvou kategorií. Mám peníze a chci si za ně koupit nějaký předmět. Směním tedy peníze za předmět a v tu chvíli pro mě jako individuální osobu ztrácejí ony peníze podstatu. Jejich hodnota je pro mě zničena za protihodnotu koupeného předmětu. Samotné peníze ovšem existují dál a mají stejnou hodnotu jako před samotnou koupí, jen mají jiného majitele, který s nimi může opět disponovat a znovu je zužívat14.

3.7 Věci speciální a genericky určené

Tato kategorizace věci prošla proměnou terminologie v průběhu doby, kdy v současné době známe označení věci jako zastupitelné a nezastupitelné nebo věci druhové a individuální. Zde je kritériem jedinečnost. Pokud můžeme věc zaměnit za jinou, jež nemá žádné speciální vlastnosti a není jedinečná, bude považována za genericky určenou. Takou věcí může být například pytel písku. Genericky určené a speciální věci byly vždy spojovány s instituty výpůjčky a zápůjčky, kdy u výpůjčky byla věc v držbě jiného než vlastníka a po sjednané době mu musela být vrácena věc stejná, kdežto u zápůjčky byla povětšinou poskytnuta zuživatelná věc, a tedy nebylo možné vrátit totožnou věc, protože jednoduše již neexistovala. Vlastníkovi byla vrácena obdobná věc. Gaius tyto definuje jako věci, které měříme, vážíme, počítáme, a proto nám nezáleží na jejich individuální povaze, protože jejich hodnota nezávisí na individuální kvalitě, ale na kvantitativním množství15.

14 GAIUS, op. cit. s. 78-79. 15 Tamtéž s. 78-79.

-17-

3.8 Věci dělitelné a nedělitelné

Kritériem dělitelnosti je zachování její majetkové podstaty. U věcí dělitelných můžeme věc rozdělit na více částí a ani jedna z nově vytvořených částí neztratí proporcionálně ze své hodnoty oproti hodnotě, kterou měla jako celek. Mezi dělitelné věci patří peníze nebo pozemek. U věcí nedělitelných platí jejich hodnota za celek a jeho rozdělením nemusí nutně ztratit nově vzniklé části hodnotu, ale proporcionálně již nemají dohromady hodnotu věci jako celku. Mezi nedělitelné věci můžeme zařadit například knihu. Toto dělení v římském právu mělo důležitou roli při vypořádání a určení spoluvlastnictví a vytvoření podílů. Římské právo také znalo ideální (právnické) dělení, kdy každou věc můžeme vzhledem ke spoluvlastnictví rozdělit na ideální podíly, ať už se jedná o věc dělitelnou nebo nedělitelnou. Ovšem ideální podíl hlavně u věci nedělitelné nebude shodný s podílem reálným16.

3.9 Věci mancipační a nemancipační

Pro římské právo je důležité dělení na věci mancipační (res mancipi) a věci nemancipační (res necmancipi). Věci mancipační zahrnovaly „věci základního hospodářského významu pro zemědělskou usedlost staré římské rodiny“17, tedy vše, co rodina potřebovala pro hospodaření, a výčet těchto věcí byl taxativní. Mezi res mancipi patřily pozemky na italské půdě, otroci, domácí zvířata, která tahají nebo na hřbetě nosí náklady a pozemkové služebnosti. Za nemancipační věci se považovalo všechno ostatní. Toto dělení mělo význam pro převod vlastnictví, kdy u věcí mancipačních musela proběhnout tzv. mancipace. Převod musel proběhnout za účasti svědků, státního úředníka a muselo proběhnout veřejné prohlášení obou stran. Důvodem toho převodu byl nechtěný nebo

16GAIUS. op. cit. s. 78-79. 17KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Vyd. 2. dopl. a přeprac., v nakl. C.H.Beck vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 1995. Beckovy právnické učebnice. s. 88. ISBN 80-7179- 031-1.

-18- ukvapený prodej nebo nákup a také se jednalo o veřejný příslib, kterým se zvyšovala publicita. Ten měl za následek vyšší míru úspěšnosti dodržení závazku18.

Tato dělení provází pojem věc již od starověkého Říma až do současnosti, v každém kodexu se nachází podobné dělení, až na výjimku dělení mancipačního a nemancipačního, které se v této podobě používalo pouze ve starověkém Římě. Římské právo nedefinovalo pojem věc, ale vytvořilo mnoho poznávacích znaků, jak rozpoznat, zda se o věc v právním smyslu jedná, nebo nikoliv.

Jak jsem již předestřel a mnoho dalších v minulosti konstatovalo, drtivá většina soukromoprávních kodexů, které byly vytvořeny na území Evropy, vychází právě z římského práva. Je východiskem i pramenem poznání pro mnoho kodifikátorů a rozdělení věci do subkategorií proto v obdobné podobě nalezneme v mnoha současných kodexech jen s malými rozdíly, které byly potřeba ke změně z důvodu vývoje materiálních pramenů soukromého práva.

Pojem věc je nutné chápat z širokého hlediska, protože se jedná o obrovskou množinu, která obsahuje mnoho podmnožin, ať už se jedná věci mrtvé a živé, pohybující se a nepohyblivé, sloužící k potřebě lidí nebo věci bez užitečnosti. Právě kritérium užitečnosti v římské právu neexistovalo a tento zásadní určovací prvek se začíná objevovat až v na počátku 19. století. Proto mohlo být věcí, která nebyla vyloučena z obchodních vztahů, téměř cokoliv. Rozdělení věcí do různých kategorií mělo svůj význam například pro právní jednání či deliktní odpovědnost.

3.10 Recepce římského práva

Po rozpadu a zániku římské říše trvalo dlouhou dobu, než bylo soukromé právo kodifikováno. Na území dnešních státu probíhal vývoj práva jako takového

18 GAIUS, op. cit. s. 78-79.

-19- velmi rozdílně a různé právní školy vycházely z různých římských právníků a kodexů. Při mém bádání jsem nenarazil na text, který by zmiňoval vývoj nebo ucelení právního pojmu věc jinak, než bylo určeno ve starověkém Římě do doby prvních moderních soukromoprávních kodexů.

Vývoj jednotlivých právních škol ovlivnil tyto soukromoprávní kodexy a například pandektisti19 (německá právní škola 2. pol. 19. století), kteří vycházeli z Justiniánských digest. Pandektisti vytvořili nový systém občanského práva včetně jeho obecné části, stáli za vznikem BGB z roku 1896, které vycházelo z úzké koncepce věci a je tak jedním z jeho zástupců.

19 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). s. 43 ISBN 978-80-7380-334-6.

-20-

4 Vývoj vybraných právních úprav 19. století

Vznik civilních kodexů na evropském a americkém území z konce 18. století v případě francouzského CC a ze začátku 19. století v případě Rakouska- Uherska20, včetně českých zemí a Spojených států se nesl ve znamení tvorby právních států, základních lidských práv a všeobecného rozvoje společností. Vývoj společnosti byl nezadržitelný a vývoj právních řádů na toto musel reagovat vytvořením celistvých kodexů, které budou upravovat soukromoprávní vztahy mezi občany navzájem21.

4.1 ABGB

Dne 1. června 1811 byl schválen ABGB22, který byl platný na území habsburské monarchie a účinný od 1. ledna 1812. Pojem věc byl klíčovým pojmem v nově tvořeném zákoníku, protože jeho definice a aplikace nezávisela pouze na soukromoprávních předpisech, ale také zasahovala do práva trestního, správního a finančního. Právní věda v té době pohlížela na věc jako na právní skutečnost, která zpravidla spadá do podmíněné skutkové podstaty23 a na člověka jako část podmiňující skutkové podstaty. To znamená, že na osoby a věci musíme pohlížet z hlediska určité normy, která tento pojem formuje. Definice věci se nachází v dílu druhém v části majetkových práv, upravuje věc jako: „Všechno, co od osoby je rozdílné a slouží k užívání lidí, sluje věc v právním smyslu.“24

20 ABGB byl přijat pouze v zemích spravovaných Rakouskem. 21 Srov. §1 zákona č. 946/1811 Sb.z.s. Obecný občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 9. 2016]: „Souhrn zákonů, jimiž se určují soukromá práva a povinnosti obyvatelů státu mezi sebou, tvoří občanské právo.“ 22 Český překlad kodexu je „Obecný zákoník občanský“. 23 SEDLÁČEK, Jaromír, SPÁČIL, Jiří (ed.). Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. Klasická právnická díla (Wolters Kluwer ČR). s. 201. ISBN 978-80-7357-758-2. 24 § 285 zákonu č. 946/1811.

-21-

V této definici lze nalézt pojmové znaky. Prvním z nich je oddělení lidské osobnosti od objektu majetkových práv. Nemá tedy sloužit jako prostředek jinému člověku, ale odkazuje na entelechii lidské osobnosti, což navazuje na velmi nedávno zrušené nevolnictví. Nejedná se pouze o člověka jako živou vnímající bytost, ale také o jeho fyziologické tělo a jeho části, které nelze považovat za věci.25 Druhý pojmový znak navazuje na Immanuela Kanta, který se zabýval vnější a vnitřní stránkou osobnosti. Vnitřní stránka osobnosti byla utvářena morálkou. Immanuel z tohoto faktu dovozoval, že vnější stránka lidské osobnosti, kterou nazýval legalitou, je utvářena právním řádem společnosti26.

Věc je tedy podstatnou součástí jmění, na kterou působí právní řád. Ovšem za věc v právním smyslu můžeme považovat i předmět, který nemá majetkovou hodnotu, ale máme s ním spojeny emoce, zážitky nebo životní události. Proto v množině věcí v současné době může být v podstatě cokoliv a bude záležet na subjektivním vztahu konkrétního jedince k danému předmětu. Až na základě tohoto zjištění můžeme posoudit, že se jedná o věc, která například z objektivního hlediska věcí nebude, protože nesplňuje ostatní kritéria. Oním znakem je uživatelnost. Posledním znakem je samostatná existence věci, která vykazuje, že není součásti věci jiné27.

25 Od ABGB není v žádném právní úpravě na našem území považován za objekt občanskoprávních vztahů, a proto specifické postavení člověka popíšu v kapitole o OZ 2012, kde již je rozpracována i judikatura na toto téma. 26 SEDLÁČEK. J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 201 a násl. 27 ROUČEK, František a Jaromír SEDLÁČEK (eds.). Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. Komentáře velkých zákonů československých, sv. 1. s. 8 ISBN 80-85963-60-4.

-22-

4.2 Rozdělení věci v ABGB

Základem pro dělení věcí, jaké známe dnes, byla Gaiova druhá kniha. ABGB v § 291 převzal toto dělení a explicitním dělením byly věci hmotné a nehmotné, movité a nemovité, zuživatelné a nezuživatelné a cenitelné a necenitelné.

Do věcí hmotných normotvůrci ABGB zařadili i kusy přírody, které jsou podrobitelné lidské moci a je zde ekonomický aspekt obchodních vztahů. To samozřejmě vytváří další kritérium věci v právním smyslu a tím je jeho ovladatelnost. Stejně jako v současné době procházela společnost technologickým vývojem. Díky stálosti a rigidnosti právního řádu bylo často obtížné posoudit, co věcí v právním smyslu je, a co už není, popřípadě co je hmotnou, a co nehmotnou věcí.

4.2.1 Elektřina

Během své existence se právní úprava ABGB musela zabývat mnoha technologickými pokroky. Jako nejlepší příklad za všechny technologické inovace bych uvedl pochopení elektrického proudu a jeho následné využití pro společnost. V současné době nám nedělá problém porozumět této přírodní síle a z přírodních věd nyní víme, že elektřina se nemůže přenášet bez hmotného substrátu (vodiče), takže se z hlediska přírodních věd pokládá za nehmotnou.

Právní věda s elektrickou energií spojovala majetkovou hodnotu28, což znamenalo její podřazení pod pojem věci. V počátku ovšem vyvstal problém, a to zda elektřinu zařadit pod hmotné nebo nehmotné věci. Právní věda na toto pohlíží z pohledu obchodu, a ne z pohledu fyzikální teorie. Problém pro elektřinu byla její individualizace, a tedy jestli ji dokážeme oddělit od svého hmotného

28 SEDLÁČEK, Vlastnické právo. op. cit. s. 209.

-23- substrátu (vodiče) a disponovat s ní29. Dlouhým vývojem se došlo ke stavu, který určoval elektřinu jako hmotnou věc30. Byla zde použita analogie k vodě, která sama o sobě věcí v právním smyslu není, ovšem po odčerpání do nádoby se věcí stává. Je věcí hmotnou. Taktéž můžeme disponovat s elektrickou energií, pokud ji chceme převést do jiné sítě a zde ji můžeme držet.

Obdobně byly upraveny i ostatní přírodní síly, které člověk postupem času zkrotil a dokázal ovládnout ve svůj prospěch. Jako ukázku lze uvést například vodní, tepelnou a magnetickou energii.

4.3 Ostatní dělení

ABGB používá zásadu superficies solo cedit: „Vše, co je na pozemku zřízeno s úmyslem, aby to zde zůstalo trvale, jest součástí nemovité věci.“31 Tento princip naruší následující právní úprava z důvodu rozlišení více druhů vlastnictví.

U součásti věci ABGB rozlišuje věc hlavní a vedlejší, kdy u hlavní hovoříme o podstatné části, bez které by věc nebyla tou samou věcí a tvoří její podstatu (například strop bytu nebo stránky knihy), a jako vedlejší věc můžeme brát součást, bez které by věc byla stále onou věcí, avšak považovali bychom ji za defektní (například tapety v bytu nebo obal knížky). Stejně jako v následujících právních úpravách je součást věci právně spjatá s osudem věci hlavní, o samotné součásti věci pojednám v následujících kapitolách diplomové práce.

Stav, ke kterému se navrátil OZ 2012, můžeme spatřovat v posuzování práv jako hmotných věcí v § 298, pokud nejsou spojena s držbou nemovité věci nebo nejsou zemským zřízením prohlášena za nemovitou věc.

29 Zda splňuje kritérium samostatnosti a lze o ní mluvit jako o samostatné věci nebo pouze o součásti. 30 ROUČEK. op. cit. s. 25. 31 § 297 zákona č. 946/1811.

-24-

Novou kategorií dělení, kterou vykonstruoval ABGB, jsou věci cenitelné a necenitelné32. Určujícím je hodnota majetková33, která slouží k zachování lidského života. Základním dělením jest, zda může být věci určena cena srovnáním s jinými věcmi nalézající se v obchodě34. Pod věci necenitelné poté zařadíme například důkazní listiny, které nelze srovnat s jinou věcí a zjistit tak její cenu. V opačném případě u věcí cenitelných lze zjistit cenu jednoduše podle sumy peněz, podle které je oceněna.

4.4 Vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937

Po vzniku Československa byly recipovány právní předpisy, které platily na území Rakouska-Uherska. To se v našem případě týkalo i ABGB a v případě Slovenska a Podkarpatské Rusi se recepce týkala obyčejového práva uherského. Vzniknuvší dualismus byl problémem pro právní jednotnost, který se pokusila vláda sjednotit vládním návrhem občanského zákoníku z roku 1937. Ten vznikl po mnohaletém vývoji inspirovaným přirozenoprávní teorií. Nicméně se tento návrh zákonem nestal a nebyl na našem území účinný. Jeho úprava a definice věci vycházela z ABGB: „vše, co je rozdílné od člověka a slouží k potřebě lidí.“ Dá se říct, že tuto definici převzal i OZ 2012. Tento návrh kladl důraz na majetkovou povahu věci, tedy na její užitečnost, jak již bylo známo z ABGB.

32 § 303 zákona č. 946/1881. 33 Věci mohou mít více hodnot od estetických, etických nebo hospodářských. 34 ROUČEK. op. cit. s. 59.

-25-

5 OZ 1950

5.1 Sovětské právo, které inspirovalo střední občanský zákoník

Podle sovětského práva měly věci určité fyzické vlastnosti a určitý ekonomický význam35. Tento fakt potvrzuje jedno z kritérií, ze kterých vycházely OZ 1950 a OZ 1964, jímž byla užitečnost věci. Vzhledem k dvojímu vlastnictví, ze kterého vychází občanský zákoník RSFSR36 z roku 1922, záviselo rozdělení věcí také na tom, jaké právní vztahy k nim mohly vzniknout. Podle čl. 21 a 53 občanského zákoníku RSFSR z roku 1992 byla půda ve výhradním vlastnictví státu a proto nemohla být zcizena, ale pouze dána do užívání. Toto dvojí dělení vlastnictví také vedlo k hlavnímu dělení věcí v sovětském občanském právu. Věci se dělily na výrobní stroje a prostředky, které mohly být vlastněny pouze státem, kolchozy, družstevní nebo společenské organizace, a na předměty spotřební, které mohly být vlastněny také občany. Z toho pravidla ovšem existovaly výjimky, pokud rolník chtěl vlastnit kus půdy nebo výrobní předměty, bylo mu tak umožněno, ale pouze za předpokladu, že na těchto věcech bude provádět osobní práci a nebude vykořisťovat práci cizí. Toto rozdělení věcí je upraveno v čl. 20 RSFSR, kde jsou upraveny věci vyňaté z občanskoprávního styku.

Díky tomuto rozdělení můžeme vytvořit několik kategorií věcí. Jsou jimi věci, které mohou být pouze ve vlastnictví státu, jako jsou například komunální zařízení, dále jsou to předměty, které mohou být jak ve vlastnictví státu, tak ve vlastnictví družstevních, kolchozních a jiných společenských organizacích, jako byly například podniky, budovy a jiná pomocná zařízení. Další skupina věcí mohla

35 GENKIN, D. M. (ed.). Sovětské občanské právo. Přeložil Pavel PAUL. Praha: Orbis, 1953. Učebnice (Orbis). s. 210. 36 Sovětské právo obecně a občanský zákoník RSFSR z roku 1922 konkrétně rozděloval na družstevně kolchozní socialistické vlastnické právo a osobní vlastnické právo.

-26- být vlastněna státem, organizacemi i občany a jednalo se například o hospodářské výrobky a poslední kategorií jsou věci, které byly upraveny zvláštním předpisem, nemohly být v osobním vlastnictví a jednalo se například o trhaviny, vojenskou výstroj apod.

Dále sovětské právo rozeznávalo věci dělitelné a nedělitelné, individuálně určené a druhové a také na hlavní věci a příslušenství.

5.2 Střední zákoník

Občanský zákoník, který byl nazýván střední, protože nahrazoval ABGB a sám byl nahrazen nedlouho poté OZ 1964, byl silně inspirován sovětským občanským zákoníkem z roku 1922 a principy soukromého sovětského práva37. Na území Slovenska se jednalo o první kodifikaci soukromého práva. Po únoru 1948 bylo potřeba změnit občanské právo celkově, protože neodpovídalo představě a ideám komunismu a socialismu. Výňatek týkající se úpravy pojmu věc v důvodové zprávě obecné části OZ 1950 nenalezneme, ale i přesto si neodpustím citaci, která znázorňuje tehdejší posun v uvažování a kolektivního smýšlení, a proto i radikální změnu v soukromém právu: „Nejvýraznější se snaha buržoasie maskovat třídní obsah práva jeví v právu vlastnickém, které jako základ práva občanského předurčuje všechny ostatní občanskoprávní instituty. Buržoasní právní nauka zná jediný typ vlastnictví, kapitalistické soukromé vlastnictví, které líčí jako absolutně platné, věčné a neměnné.“38 Opovrhování kapitalismem a buržoazní vrstvou vedl i k transformaci pojmu věc jako předmětu občanskoprávních vztahů. Ze zvláštní části důvodové zprávy OZ 1950 k § 23 vyplývá, že podnětem, proč bylo opuštěno od širšího pojetí věci, byla nesrozumitelnost pojmu věc a také by jeho definice byla odporující lidovému

37 PARMA, Miloš. Občanský zákoník. 2. opr. a dopl. vyd. Praha: Orbis, 1951. Knižnice ministerstva spravedlnosti s. 43. 38 Tamtéž s. 21.

-27- chápání39. Věcí nejen v právním smyslu tedy nemohla být práva, protože nejsou hmotnou součástí našeho světa, a proto musela být upravena zvlášť od věcí.

Věc je v OZ 1950 upravena v obecné části v hlavě druhé §§ 23 a násl. Z názvu hlavy druhé tvůrci rozdělili předmět občanskoprávních vztahů na věci a práva, tedy na hmotnou a nehmotnou část našeho světa, která se mohla stát předmětem občanskoprávních vztahů. Tohoto rozdělení se držel i následující občanskoprávní kodex OZ 1964, který rozšířil kategorie předmětů.

Ač zde nenalezneme definici, která by jasně vymezovala co je věcí, tak jsou zde v § 23 naznačeny pojmové znaky, podle kterých měla být věc charakterizována. Jednalo se o ovladatelné hmotné předměty a přírodní síly, které musely sloužit k potřebě lidí40.

Téměř obdobnou úpravu přinesla úprava součásti věci, kdy je zde v druhé polovině věty § 24 uvedeno: “aniž by s tím věc anebo její oddělitelná část poškodila nebo podstatně znehodnotila.” Z této formulace se následně v OZ 1964 stalo pouze: “aniž by se tím věc znehodnotila.”

U práv, jako předmětu občanskoprávních vztahů v OZ 1950, můžeme hovořit o samostatném předmětu, avšak z § 28 vyplývá, že předmětem bude právo, pokud to jeho poměry a povaha dopouští. To znamená, že předmětem koupě nebude pouze samotná věc, ale také i právo k ní.

39 PARMA. op. cit. s. 220. 40 Tamtéž s. 67.

-28-

6 OZ 1964

Občanský zákoník z roku 1964 schválený Národním shromážděním dne 26. února 1964, který nabyl účinnosti 1. dubna téhož roku, upravoval hmotnou část občanského práva až do přijetí NOZ 2012. Právní teorie znala dvojí předmět občanskoprávních práv a povinností. Byl jím předmět přímý a nepřímý. Přímým předmětem bylo chování subjektů práva a jejich práva a povinnosti. Nepřímým předmětem byl objekt vztahů, do nějž byla zařazena i věc. Tehdejší tvůrci se rozhodli navázat na OZ 1950 a setrvat u konceptu užší definice pojmu věc. OZ 1964 nahlížel na věc čistě materialisticky a věcí tak mohla být pouze hmotná součástí vnějšího světa.

OZ 1964 upravoval věc v části první – obecná ustanovení v hlavě desáté, v § 118 dělil předměty občanskoprávních vztahů na věci, na práva, pokud to jejich povaha připouštěla, na jiné majetkové hodnoty a jako posledním předmětem občanskoprávních vztahů mohly být též byty a nebytové prostory.

6.1 Doplňující definice pojmu věc v zákoníku mezinárodního obchodu

Navazujíc na OZ 1950 v zákoníku tedy chyběla přesná definice, co věcí je: „Definici věci občanský zákoník neobsahuje, neboť věc je přírodní fakt, který nepřísluší právu definovat.“41 Legální definici věci obsahoval zákoník mezinárodního obchodu: „Předmětem právního vztahu mohou být věci, práva nebo jiné hospodářské hodnoty; věcmi jsou hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly, které slouží k potřebám lidí.“42 Tento zákon zrušil obchodní zákoník č. 513/1991 a do té doby byla tato definice využívána právní vědou a sloužila jako pomocná berle pro interpretaci pojmu věc v soudobém občanském právu. V této

41 KRATOCHVÍL, Zdeněk. Nové občanské právo. Praha: Orbis, 1965. Praktické příručky s. 186. 42 § 13 zákona č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 9. 2016].

-29- definici nalezneme kritérium vlastnosti hmotného předmětu, který v Evropě lze nalézt v německém BGB nebo polském KC, a také kritérium užitečnosti známý z rakouského ABGB. Nepřímým předmětem jsou tedy především věci, kterými rozumíme hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly, ze kterých jsou vymezeny výjimky. Při posuzování, zda je nějaký předmět věcí, či nikoli, musíme posoudit konkrétně každý předmět zvlášť s poukazem na okolnosti a povahu předmětu43.

6.2 Pojmové znaky věci v OZ 1964

Materialistické pojetí odráželo vliv německé a sovětské právní nauky, a proto věcí mohlo být pouze to, co je hmotné, co je uchopitelné a měřitelné. Jedním z pomocných kritérií pro určení věcí byla jejich faktická ovladatelnost, která byla ovšem chápána jako objektivní, tedy z hlediska samotné ovladatelnosti se za věc počítal i předmět nebo přírodní síla, která v konkrétním okamžiku nebyla ovladatelná, ale objektivně ji byl člověk schopný ovládnout a disponovat s ní.

Dalším kritériem pro vymezení pojmu věc byla užitečnost věci. Jedná se o problematickou vlastnost, protože ze subjektivního pohledu může být pro někoho jistá věc neužitečná, ale pro dalšího se jedná o věc, která má nesmírnou hodnotu44. Příkladem mohou být ruiny středověkého stavení, které jsou pro většinu lidí nepoužitelné a neužitečné, ale pro archeology a historiky se jedná o zdroj poznání kultury, architektury a způsobu tehdejšího života. Dalšími kritérii je celistvost, samostatnost a také nesmí být vyloučena z právního obchodu.

Po dobu účinnosti OZ 1964 se společnost vyvíjela různými směry a ne vždy dokázal celý kodex reagovat na změny. Předmětem převodu vlastnictví mohla

43 ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník: komentář. Praha: SEVT, 1991. Komentované zákony (Frances). s. 637 ISBN 80-7049-025-X. 44 FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. s. 157 ISBN 978-80-7380-228-8.

-30- být pouze věc způsobilá být předmětem občanskoprávních vztahů, to znamená, že musí být samostatná z právního hlediska a nesmí být vyloučena z obchodu jinými právními předpisy, jako tomu bylo například u vojenské výzbroje nebo jedů. Postupem času tedy vznikal rozpor, kdy ve zvláštních předpisech byly upraveny předměty, které nesplňovaly kritéria věci v obecném hledisku, ale jejich dispozice s nimi vyznačovala obchodovatelnost.

6.3 Dělení věcí

Výslovné dělení věcí znal OZ 1964 pouze na movité a nemovité v § 119. V témže §, odstavci 2 pozitivně vymezuje nemovité věci jako “pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem” a vše ostatní, co lze podle kritérií zařadit mezi věci a nelze na ně aplikovat toto ustanovení, je věcí movitou. Důvodem použití základního dělení věcí v OZ 1964 právě na movité a nemovité jsou různé formy dispozic v závislosti na kategorii věci a právní úkony, které byly s touto formou spojeny, aby mohla být uznána platnost těch úkonů45. U převodu nemovitých věcí zákoník vyžadoval písemnou formu46, zatímco u movitých věcí se písemná forma vyžadovala výjimečně. Není to ovšem jediné dělení, které nalezneme v OZ 1964. Další rozdělení nejsou upravena výslovně, ale vyplývají z textu zákona a výkladových pravidel. Pro závazkové vztahy je důležité dělení na genericky určené věci a věci individuálně určené, mezi které můžeme zařadit umělecká díla, zvířata zvláštní obliby nebo nemovitosti, které budou vždy individuálně určené. Zuživatelné a nezuživatelné věci, kdy kritériem dělení je možnost spotřebování nebo opotřebování věci a využití její podstaty47. Další rozdělení na dělitelné a nedělitelně věci podle kritéria možnosti rozdělení věci na samostatné věci, aniž

45 ŠVESTKA. op. cit. s. 146. 46 § 46 odst. 1 zákona č. 40/1964. 47 Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2009. Velké komentáře. s. 637 ISBN 978-80-7400-108-6.

-31- by se změnila jejich podstata. Jsou to věci, které mohly být děleny reálně nebo právně, podle možnosti jejich ideálního rozdělení.

6.4 Součást věci

V běžném životě narazíme na mnoho předmětů, které bychom ihned zařadili pod kategorii věcí, ale nelze tak učinit. Z hlediska povahy věci a jeho faktického vnímání budeme brát součást věci jako samostatnou věc, ale z právního hlediska se o samostatnou věc nejedná, protože sama o sobě nebude splňovat kritérium samostatnosti a celistvosti. Proto bude muset být posuzována jako součást nějaké další věci a dohromady budou tvořit celek, který splňuje kritéria pro to, být věcí. Pro posuzování součásti věci budeme brát v potaz, jestli se oddělením věci hlavní věc znehodnotí (v případě vytržení listu z knihy), anebo ji pouze ubere na hodnotě ve výši hodnoty oddělené věci (odejmutím jablka ze stromu). Z pohledu občanského práva bude součást věci pouze v prvém případě a v druhé situaci již bude samostatnou věcí. V řízení, kdy rozhodoval Nejvyšší soud48, šlo o převod vlastnictví z roku 1971 k pozemku a domu, na kterém se dále nacházela sýpka, jež byla k tomuto domu připojena. Sporným se stal převod sýpky, která podle jedné ze stran měla být v jejím vlastnictví, protože nebyla ve smlouvě identifikována. Nejvyšší soud poté prohlásil, že součást věci přechází na nabyvatele a není zde ani významné, zda si nabyvatel uvědomil, že jde o součást věci a tato vedlejší věc následuje osud věci hlavní. Součást věci logicky není samostatnou věcí v právním smyslu, což potvrdil i rozsudek Nejvyššího Soudu z roku 199949. Žalovaný prodal žalobci nemovitost

48 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 27. 9. 2016]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/BE2 C05B93A22FB9BC1257A4E00openDocument&Highlight=0. 49Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 27. 9. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/8795E5CDCE4B6B81C1257A4E00679D 83?openDocument&Highlight=0.

-32- a během stěhování z nemovitosti si s sebou vzal rohovou skříň, knihovnu, kompletní skříňku a botník. Vše si žalovaný odnesl, protože to považoval i přes prodej nemovitosti za svůj majetek. Nejvyšší soud konstatoval, že podle § 120 odst. 1 OZ 1964 je součástí věci vše, co k ní náleží podle její povahy a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Tyto věci byly součástí nemovitosti, protože jejich odstraněním byla hlavní věc znehodnocena a vyžadovala dodatečných úprav stěn, které byly nutné pro navrácení stavu bytu do původního estetického stavu. V tomto případě se jednalo o odstranění fyzické, protože například rohovou skříň žalovaný vytrhal z dřevěných obkladů místnosti a tím esteticky znehodnotil dřevěné obklady, které zde byly původně. K dalším věcem se Nejvyšší soud vyjádřil, že sounáležitost věcí se posuzuje podle povahy věci hlavní, a jestliže je taková věc s přihlédnutím k obecným zvyklostem a zkušenostem chápána jako věc, k níž jako součást neodmyslitelně tyto věci patří, poté se na takovou věc hledí jako na její součást.

6.5 Příslušenství věci

Na rozdíl od součásti věci, která zpravidla bývá spojena s věcí fyzicky, příslušenství je spojeno s věcí hlavní právně a samostatně lze hovořit o věci, avšak bude sloužit věci hlavní z funkčního hlediska. Ohledně rozlišení součásti věci a její příslušenství konstatoval Nejvyšší soud50, že pokud vstoupí objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty a není pro to potřeba existence celku vyššího řádu, jedná se o samostatný objekt, a může se tedy jednat o příslušenství, které obvykle náleží věci hlavní, ale může existovat i bez něj. OZ 1964 rozeznává trojí druh příslušenství a tím je příslušenství věci, bytu a pohledávky. Důležitým poznávacím znamením příslušenství věci je fakt,

50Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 26. 9. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/CDCC9FC14CB7ECF8C1257A4E0066D1 76?openDocument&Highlight=0.

-33-

že se jedná o samostatnou věc, která ale náleží k věci hlavní, mají stejného vlastníka a je trvale užívána s věcí hlavní51.

Příslušenství můžeme charakterizovat jako dvě věci, které mají obě povahu samostatné věci. Dispozice s příslušenstvím věci není závislé na věci hlavní, a proto vlastník může zcizit, darovat nebo jinak disponovat s touto věcí dle libosti. Ovšem zde platí výjimka při převodu, má se za to, že součástí převodu je i příslušenství věci hlavní a pouze strany si mohou určit, co není předmětem převodu52. V praxi to tedy znamená, že například v případě prodeje automobilu, pokud si strany neupraví, co je přesně předmětem převodu, přejde vlastnické právo na nabyvatele u všech věcí, které slouží při provozování automobilu, jako je lékárnička, náhradní pneumatika, voda do ostřikovačů nebo osvěžovač vzduchu. Pokud některou z těchto věcí prodejce chtěl, měl ji buď vyjmout z automobilu ještě před uvažovaným prodejem a kupujícímu prezentovat automobil bez tohoto příslušenství anebo si smluvně určit, která věc nebude předmětem převodu.

Fyzická propojenost jako jedno z kritérií je v OZ 1964 problematické a je namístě se zaměřit hlouběji na jednotlivá ustanovení, abychom zjistili, jak takový právní režim funguje a jaké věci můžeme brát jako součást a jaké jako příslušenství. Například klíč k zámku je příslušenství, ale ne onoho zámku ale domu, ve kterém je zámek nainstalován. Klíč je příslušenstvím samotného domu z důvodu toho, že zámek je součástí dveří a dveře jsou součástí domu. Proto nejprve musíme zkoumat, ke které věci je věc příslušenstvím.

51 ŠVESTKA. op. cit. s. 148. 52 Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 7. 1985, sp. zn. 4 Cz 25/85. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 9. 2016].

-34-

Jedním z nepřímých předmětů občanskoprávních vztahů jsou bytové a nebytové prostory, které blíže upravoval zákon o vlastnictví bytů53, a také je na rozdíl od občanského zákoníku i definoval a podle § 3 odst. 254 se na byty a nebytové prostory pohlíželo jako na věc nemovitou. V judikátu Nejvyššího soudu55 si soud kladl otázku, zda příslušenstvím bytu může být i vedlejší místnost, kterou nelze považovat za obytnou, ale jinak je určena k tomu, aby byla užívána spolu s bytem. V tomto případě byl posuzován právní režim garáže jako místa, které slouží ke garážování motorových vozidel. Vzhledem k tomu, že tuto místnost nelze využívat k potřebám bydlení, nejedná se o příslušenství bytu, ale o samostatnou věc podle jiných právních předpisů56.

6.6 Negativní vymezení věci v OZ 1964

Za věc v právním smyslu nemůžeme pokládat lidské tělo ani jeho části. Člověk je subjektem občanskoprávních vztahů a nemůže se stát jeho objektem. Tato právní úprava je částečně zakotvena v § 11 OZ 1964, který obsahuje generální klauzuli chráněných zájmů, jež má každá osobnost. Mezi nimi najdeme mnoho dílčích osobnostních práv, mimo jiné právo k vlastnímu tělu a jeho částem, tedy jak lidské tělo tak ani jeho části se nemohou stát věcí v právním smyslu a jsou vyloučeny z obchodování. Ač se ovšem nejedná o věci v právním smyslu, jsou části lidského těla používány ve zdravotnictví, kde se v průběhu transplantací a různých operací, s orgány a částmi lidského těla muselo

53 Zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 9. 2016]. 54 §3 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů: „Právní vztahy k jednotkám se řídí, pokud tento zákon nestanoví jinak, ustanoveními občanského zákoníku a dalších právních předpisů, které se týkají nemovitostí.“ 55 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2340/99. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 20. 9. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/20234D560B3C64ACC1257A4E006571 4E?openDocument&Highlight=0. 56 Režim garáže bude upravovat zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.

-35- disponovat. Transplantace a transfúze nutily zákonodárce k speciální úpravě, která toto bude regulovat57.

Je zde mnoho předmětů, které bychom označili za věc, avšak z právního pohledu se o věci jednat nemůže, protože nesplňují jednu z podmínek. Deficit ovladatelnosti jistě splňují veškerá vesmírná tělesa, která člověk svou vůli nemůže ovlivnit ani je nikdy ovládat. V dnešní době kdy lze zauvažovat, že by se vyvinula určitá technologie, která by nám umožnila ovládat vesmírné těleso, i tak nebudeme moci disponovat s námi ovládnutým předmětem, protože Kosmickou smlouvou z roku 1967 je v čl. II58 výslovně zakázáno jakékoliv přisvojování.

Druhou kategorií předmětů, které nespadají do definice věcí, jsou předměty nesplňující podmínku užitečnosti. Zajímavým příkladem může být odpad, protože se jedná o předmět, který někdo využil ke svému účelu, a pokud ho zužitkoval, stává se z něj bezcenný, prázdný obal (např. použitá tempera nebo obal od jídla). Tím se z tohoto předmětu stává pro člověka neužitečná věc. Zde narážíme na problém rozdílnosti veřejné a soukromoprávní úpravy. Občanské zákoníky z let 1964 i 2012 berou odpad jako neužitečný předmět. Kdežto veřejnoprávní úprava počítá s odpadem jako movitou věcí a upravuje její nakládání: „Odpadem je každá movitá věc, které se osoba zbavuje, má úmysl nebo povinnost se jí zbavit.“59 Využitím již věc splnila svůj účel a nesplňuje kritérium užitečnosti, ale podle legální definice odpadu v zákoně o odpadech je tento předmět opět věcí. Zde již ovšem nemůžeme brát užitečnost jako

57 ELIÁŠ, Karel. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. Praha: Linde, 2008. Zákony - komentáře. s. 467 ISBN 978-80-7201-687-7. 58 Rezoluce Valného shromáždění Organizace spojených národů ze dne 19. prosince 1966, kdy byla přijata Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles. 59 § 3 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 9. 2016].

-36- pojmový znak věci ve smyslu zákona o odpadech, který také nemá vliv na obecnou úpravu v občanském zákoníku, k němuž má vztah speciality.

6.7 Vlastnické právo a věc

Vlastnické právo je základním věcným právem60 a v ustanovení § 123 OZ 1964 stojí: „Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.“ Zde je důležité vymezit, jaký předmět může být předmětem vlastnictví, protože z užšího pojetí vyplývá, že na jedné straně zde máme hmotné věci, a na druhé jsou upravena práva obecně. Konkrétně v tomto zákoníku jsou i jiné majetkové hodnoty a právní úprava bytových a nebytových prostor.

Komentované zákoníky hovoří o vlastnickém právu k věci61 jako takové a ostatní předměty občanskoprávních vztahů v souvislosti s předmětem vlastnictví nezmiňují. Logicky z toho vyplývá, že práva a jiné majetkové hodnoty nemohou být předmětem vlastnictví. Tedy v případě práv a jiných majetkových hodnot se bude jednat o součást majetku osoby.

V usnesení uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 50/200862 Nejvyšší soud dovodil, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným lze za jistých okolností vydržet. Z tohoto rozhodnutí jasně plyne, že z hlediska právní praxe je užitečnější širší koncept věci a tedy zařazení obchodního podílu pod věc, přičemž může nastat i možnost vydržení. I přesto je zde rozdíl mezi věcí ve vlastnictví a právu nebo jiné majetkové hodnotě v majetku nějaké osoby, ač to neplatí u všech případů. Věci jsou obecně volně

60 BIČOVSKÝ, Jaroslav. Nové znění občanského zákoníku. Praha: Linde, 1991. s. 95. 61 ŠVESTKA. op. cit. s. 95. 62 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4234/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 27. 9. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/AD36E71B6D9375C0C1257A4E0068E4 DF?openDocument&Highlight=0.

-37- obchodovatelné, pokud zvláštní předpis nestanoví něco jiného. Práva, jako jsou například pohledávky, nemohou být převedeny kupní smlouvou, ale pouze postoupením pohledávky, to znamená, že je jiná osoba nabude do svého majetku. Zároveň jsou také některá práva součástí věci, to znamená, že nejsou samostatně oddělitelná. Obdobně je tomu u jiných majetkových hodnot jako další kategorii předmětu občanskoprávních vztahů. Stručné vymezení vlastnického práva a jeho předmětu je důležité ve vztahu k rozdílům širšího pojetí věci.

-38-

7 OZ 2012

Z důvodové zprávy k OZ 2012: „Návrh právní úpravy vychází, shodně s věcným záměrem občanského zákoníku, koncepčně z předválečného vládního návrhu československého občanského zákoníku z r. 1937 s přihlédnutím k některým novějším zahraničním úpravám.“63 V důvodové zprávě se dále zmiňuje odklon od sovětského a německého právního nazírání a opuštění od materialistického a pozitivistického hlediska. Po r. 1989, připojení k mezinárodním smlouvám a vytvoření samostatné Ústavy vznikla potřeba obměnit současný občanský zákoník za novější kodifikaci, která bude konformní s materiálními prameny soukromého práva. Vývoj probíhal celá 90. léta 20. století a první desetiletí 21. století. Harmonizace s nadnárodními úpravami byla více než žádoucí a současný stav plně konvenuje s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému právo vlastnit majetek.

Nová úprava tak měla vymýtit problém, který jsem popsal v předešlé kapitole. Pro současný stav platí, že si lze přivlastnit jakoukoliv věc, pokud tomu neodporuje speciální úprava. Tvůrci OZ 2012 se museli vypořádat s otázkami, které před ně historický vývoj položil. Zda má být věc v zákoně definována, jak samotný pojem uchopit a kam má být v systematice zákoníku zařazena. Rozhodli se vrátit k širší definici a vymezit věc v právním smyslu pozitivně64. Karel Eliáš považoval existenci definice za důležitou: „obecná legální definice věci, a to definice normativní (nikoli indikativní) je v kodexu potřebná vzhledem k významu pojmu věci pro právo a potřebě usnadnit interpretaci, a tím i aplikaci práva.“65

63 MELZER, op. cit. 195. 64 HORÁLEK, Vladimír, Karel SCHELLE a Jaromír TAUCHEN. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. 2. dopl. vyd. Praha: Linde, 2014. s. 405 ISBN 978-80-7201-948-9. 65 DVOŘÁK, Jan a Milan KINDL. Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám. Praha: ASPI, 2005. s. 70 ISBN 80-7357-133-1.

-39-

Při její tvorbě bral v potaz skutečnost, že samotná definice může být nepružná a neodolná ve vztahu k společenskému vývoji, a proto v OZ 2012 byla zvolena dostatečně široká definice. Nutno dodat, že právní definice nevypovídá o reálném světě, protože je nominální, a tudíž při zkoumání toho, co právní řád pokládá za samostatnou věc, bude mnohdy odlišná i ve společenském chápání. Ovšem musíme brát v potaz rozdílnou dobu, kdy je tato definice přijímána, jiné společenské vazby a potřeby společnosti. Díky navrácení nehmotných předmětů mezi věci bude mít za následek znovu použití judikatury, která vycházela z ABGB. Příkladem může být rozsudek, že práva a pohledávky jsou věcmi ve smyslu zákona, protože jsou to majetkové hodnoty dlužníkova vlastnictví, na které může být vedena exekuce66.

V systematice občanského zákoníku najdeme věc v první obecné části v hlavě IV v §§ 489 a násl. a OZ 2012 se zařadil tak ke kodexům, které upravují věc v obecné části jako je německý BGB, ruský CCR nebo polský KC. Naproti tomu existují soukromoprávní kodexy, které upravují věc v ustanoveních o věcných nebo majetkových právech jako nizozemský BW, francouzský CC nebo italský Cc.

7.1 Pojmové znaky věci v OZ 2012 a ostatních současných tuzemských kodexech

Sám Karel Eliáš naznačil, že se inspiroval rakousko-uherským zákoníkem a soukromoprávními kodexy v ostatních zemích Evropy. Ze všech kritérií, která lze v těchto kodexech nalézt, si zvolil za určující pro věc následující hledisko pro posuzování: rozlišení objektu a subjektu práva, ovladatelnost, samostatnost a užitečnost.67 Pro vyjasnění lze uvést, se kterými kritérii se lze setkat u soukromoprávních kodexů v evropských zemích. V každém z kodexů lze

66 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 1927, sp. zn. Zm 87/27. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 9. 2016]. 67 DVOŘÁK. op. cit. s. 71.

-40- spatřovat různé kombinace kritérií a jiný důraz na ústřední znak pojmu věc. Můžeme nalézt pojmový znak způsobilost být objektem práv, který najdeme v italském Cc v článku 810. V portugalském CCP v čl. 202 nalezneme pojmový znak věci způsobilost být objektem právních vztahů. Pojmovým znakem španělského CCE je způsobilost k přivlastnění, ve kterém dále najdeme i pojmový znak obchodovatelnosti. Pro rakouský ABGB platí odlišnost od osoby a užitečnost, oboje obsažené v čl. 285. Nizozemský BW klade v článku 3:2 důraz na ovladatelnost věci. A postupně se dostáváme k zástupcům užšího pojetí věci. Pro tyto kodexy je hlavním charakteristickým znakem vlastnost hmotného předmětu. Takto je úprava obsažená v německém BGB, polském KC a litevském CK, který charakterizuje věc dále jako vlastnost hmotného předmětu získaného z přírody či vyrobeného68.

Sovětská a německá právní úprava ovlivnila vývoj občanskoprávních předpisů na našem území v 2. polovině 20. století. Naopak současná právní úprava se vrátila zpět k úpravám, které jí předcházely. „Problematika věci v právním smyslu je s mírnou nadsázkou „vlajkovou lodí“ nové kodifikace“69, jelikož se tomuto tématu věnuje mnoho odborníků ve své publikační činnosti. Svůj původ má tento koncept, jak popisuji výše, v římském právu a mnoho současných soukromoprávních kodexů evropských zemí se tímto konceptem inspirovalo a státy je tak přejaly s určitými odchylkami do svých právních řádů. V OZ 1964 jsme nalezli úpravu věcí jako pouze hmotných předmětů občanskoprávních vztahů, a tedy dle materialistického pojetí nehmotné věci nemohly být předmětem vlastnictví. Tento koncept však prolomily některé soukromoprávní úpravy, jako například zákon o ochranných známkách nebo zákon o průmyslovém vlastnictví, které společně s dalšími předpisy vyvracely

68 Dvořák. op. cit. s. 69. 69 HORÁK, Ondřej a Petr DOSTALÍK. Věc v právním smyslu v novém občanském zákoníku z právněhistorické perspektivy. Časopis pro právní vědu a praxi. [Online]. 2013, č. 1, s. 14-21. [cit. 13. 10. 2016]. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/5787.

-41- právní úpravu OZ 1964 a její materialistické pojetí. Je zde opuštěna terminologická diverze vlastnictví předmětu a předmětu v majetku osoby, protože podle K. Eliáše mezi těmito termíny není obsahový rozdíl70.

7.2 Pojmové znaky věci v OZ 2012

Tvůrci NOZ 2012 vycházeli z pojetí, kdy věc jako taková je přírodní fakt a nelze jej reálně definovat. Proto vznikla definice nominální71, která není odrazem skutečnosti, ale jedná se o definici, která má nejvíce přiblížit právní režim ke skutečnému stavu. Kritéria vymezení věci jsou v NOZ 2012 rozlišitelnost subjektu a objektu práva, ovladatelnost, užitečnost a samostatnost. Obdobně jako u ABGB je prvním kritériem rozdílnost od lidí, což bude popsáno níže. Dalším z kritérií je užitečnost a ovladatelnost, které jsem již popsal v podkapitole věnující se OZ 1964. Rozšířením pojmu věci nebude znamenat, že majetková práva nebudou převáděna jako hmotné věci kupní smlouvou, na ty pamatuje relativní část zákoníku ve smluvních typech. Kritérium užitečnosti nelze vztáhnout obecně na všechny věci. Již u OZ 1964 jsem zmínil, že na odpady se pojem užitečnosti nedá vztáhnout a to samé platí i o hromadných věcech. Užitečnost jednotlivých věcí může být menší, minimální nebo žádná, ale ve větším množství nebo v komplexním celku se jedná o užitečnou věc. Hovoříme o věcech hromadných nebo párových72.

70 ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012. s. 438 ISBN 978-80-7208-922-2. 71 Tamtéž s. 224. 72 KINDL, Milan a Aleš ROZEHNAL. Nový občanský zákoník: problémy a úskalí. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014. Pro praxi. s. 121 ISBN 978-80-7380-516-6.

-42-

7.3 Člověk není věcí

Člověk není věcí, již podle zmíněného pojmového znaku „vše, co je rozdílné od osoby“. Nejvyšší soud konstatoval73, že mrtvé lidské tělo není věcí v právním smyslu ve vztahu k přemisťování ostatků zemřelého. Dokud lze zemřelého identifikovat, je chráněn osobnostními právy a nelze na něj vztahovat závazkové vztahy. Toto ovšem platí pro člověka jako lidskou bytost, ale jeho části již ovšem mohou podléhat různým režimům. OZ 2012 upravuje nakládání s částmi lidského těla v § 111 a již zde nahrazuje striktní doktrínu z OZ 1964, kde musely speciální předpisy upravovat nakládání s různými lidskými částmi k lékařským a vědeckým potřebám, pokud k tomu dala osoba souhlas.

Speciální předpisy stanoví podmínky pro nakládání s lidskými částmi pro účely lékařské, transplantační, transfuzní a obdobné, protože nelze uvažovat o nakládání s objekty majetkových práv, jak tomu je u věcí74. § 112 OZ 2012 dokonce obsahuje speciální úpravu: „Člověk může přenechat část svého těla jinému jen za podmínek stanovených jiným právním předpisem. To neplatí, jedná- li se o vlasy nebo podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují; ty lze přenechat jinému i za odměnu a hledí se na ně jako na věc movitou.“75 OZ 2012 zde vytváří právní konstrukci movité věci ve vztahu k těmto částem lidského těla76, kdy lze s touto věcí obchodovat. Typickým příkladem budou vlasy, moč, sperma nebo mateřské mléko, naopak krev jistě nebude brána jako movitá věc, protože ji nelze z těla dostat bezbolestně.

73 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2773/2004. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/EF91EA61A7B27610C1257A4E0068770 4?openDocument&Highlight=0. 74 DVOŘÁK, op. cit. s. 66. 75 Srov. s obecnou úpravou § 489 OZ 2012: „Věc v právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.“ 76 KINDL, op. cit. s. 117.

-43-

7.4 Právní úprava zvířat

V právní úpravě zvířat jako živého tvora nadaného smysly je jedna z velkých změn od předcházející úpravy. Podle současné úpravy musíme brát zřetel u zvířat na jejich schopnost vnímat smysly, ale současně je musíme odlišovat od člověka, který je taktéž nadaný smysly, k tomu ale navíc disponuje rozumem. Proto v § 494 NOZ 2012 vylučuje zvíře z právní definice věci, ale zároveň na zvíře aplikuje ustanovení o věci do míry, která neodporuje jeho povaze jako živého tvora. K takové úpravě vedly materiální právní prameny v období 80. a 90. let 20. století, kdy se společnost začala formovat proti nakládání se zvířaty jako s věcí a to vedlo k „dereifikaci zvířat“. V evropských státech k nutným aktualizacím jejich soukromoprávních kodexů. Německá novela BGB v článku 90a z roku 1990 a rakouská novela v článku 285a zcela shodně upravuje, že zvíře není věcí a zvířata jsou chráněna zvláštními předpisy. Taktéž můžeme poukázat na novelu v ruském CCR. Proto se do našeho OZ 2012 dostal § 494, který právní úpravu živého zvířete obsahuje.

Pro posuzování zvířat je důležitá nejednotnost jednotlivých právních úprav, které se snaží zvíře definovat. Podle veřejnoprávní úpravy týkající se ochrany zvířat je: „zvířetem každý živý obratlovec, kromě člověka, nikoliv však plod nebo embryo.“77 Tuto definici dále NOZ 2012 rozšiřuje o všechna zvířata, která jsou nadána smysly. Například tedy mezi pojem zvíře dle NOZ 2012 patří hmyz, který prokazatelně disponuje smysly, ale úprava o ochraně zvířat jej mezi zvířata nezařazuje.

Pro potřeby veřejnoprávních předpisů je potřeba rozlišovat zvířata domácí a divoká. Z důvodové zprávy OZ 2012 je intencí tvůrců, že zvěř se pokládá za divokou, pokud není celý jeho druh domestikován a tedy je pokládán

77 § 3 písm. a) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 10. 2016].

-44- za domácí. Neplatí tak u zvířat, které jsou individuálně chována v zajetí a je na ně pohlíženo jako na divoká zvířata. Na mysli máme například sokoly, jeleny nebo zajíce. Pro posouzení z hlediska právní úpravy musíme na zvířata nahlížet jako na celý druh, ne pouze na konkrétní případy, abychom je dokázali zařadit mezi divoká a domácí. Toto dělení ovlivňuje mnoho dalších předpisů a jejich vztah k samotným zvířatům, jejich usmrcování, přechod vlastnictví, samotného vlastnictví nebo nakládání se zvířaty.

Dle rozsudku Nejvyššího soudu78 při ošetření zvířete v ambulantní péči se nevztahuje pro veterinárního lékaře objektivní odpovědnost za škodu na věci převzaté za účelem splnění závazku, protože by to vyvolávalo nárok poškozeného navrátit věc (v tomto případě zvíře) do původního stavu, což je ovšem u živého tvora velmi problematické a málokdy proveditelné. Tento případ lze aplikovat jak na předchozí, tak i na stávající stav, přestože OZ 1964 neupravoval zvíře jako zvláštní předmět občanskoprávních vztahů. Nejvyšší soud vyvodil, že zvíře nelze považovat v každém okamžiku za movitou věc, ale pokud tomu jeho povaha neodporovala, poté se na ně použijí ustanovení o věci. V souvislosti s OZ 2012 lze tento judikát i nadále používat k interpretaci práva, protože z § 494 OZ 2012 vyčteme, že ustanovení o zvířatech se vztahuje pouze na živé tvory. Pro mrtvou zvěř toto již neplatí a v tomto případě dopadají na ně ustanovení o věci. Logicky lze dovodit, že po smrti je zvíře stále zvířetem, ale z jeho těla se stává věc v právním smyslu. Důvodem je odpadnutí účelu ochrany zvířete v případech nakládání s ním a jeho další dispozicí. Oddělené části zvířat neodporují § 489 a mohou tak být samostatnými věcmi.

78 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4693/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 27. 9. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/5C53F40B8F4A1572C1257A4E006ABA AA?openDocument&Highlight=0.

-45-

7.5 Dělení věci

Rozdílem od předchozí úpravy věci je její jednotné vymezení a dělení, které nemusíme vyvozovat z konkrétních ustanovení. Tvůrci OZ 2012 použili párové pojmy, které jsou si navzájem protikladné. Definoval pouze jeden z pojmů a na druhý pojem použil výkladový argument a contrario (důkaz opaku). Co se nedalo zařadit pod definovaný pojem, spadalo pod jeho protiklad. Pokud by zákonodárce definoval oba protikladné pojmy, mohla by vzniknout právní mezera, kam by se dala zařadit věc neodpovídající definici ani jedné z nich. Podobně jako u římského práva je i zde velmi podobné dělení věcí, které je přímo upraveno v zákoně na hmotné a nehmotné, movité a nemovité, zuživatelné (spotřebitelné) a nezuživatelné, zastupitelné a nezastupitelné, které známe jako individuálně a genericky určené věci79.

Nově definovanou kategorií je věc hromadná (universitas rerum), obchodní závod, pobočka a obchodní tajemství. V případě věci hromadné jde o větší počet věcí, minimálně však stačí dvě, které se považují za celek. Ačkoliv je označena jako věc, nelze ji za věc považovat, ale zákoník ji jako věc definuje. Obdobně je tomu i u zaknihovaného cenného papíru. Jednotlivé části hromadné věci se dají rozdělit bez znehodnocení věci, a proto nelze hovořit o součásti věci. Také by se dalo spekulovat, zda hromadná věc spíše nespadá pod pojem dělitelných věcí. Proto se nad pojem hromadná věc musíme zamyslet jako nad právní fikcí, ač z textu ustanovení § 501 OZ 2012 tuto konstrukci nevyčteme. Hromadná věc je jen fiktivní věcí80, která sestává z jiných věcí v právním smyslu. V případě, že odejmeme jednu věc z věci hromadné, bude existovat jako samostatná věc v právním smyslu, což u dělitelné věci nelze. Problém nastane i při vymezení vztahu jednotlivých věcí k věci hromadné, protože se může jednat o komplexní

79 Definice jednotlivých dělení je obdobná a proto odkazuji na dělení, které jsem popsal v kapitole 3. 80 KINDL, op. cit. s. 133.

-46- hromadnou věc, která bude obsahovat věci hmotné, nehmotné, movité a nemovitě, jako je tomu například u obchodního závodu. Při následné dispozici v případě prodeje můžeme věc hromadnou převést jedním závazkem, ač například u přechodu vlastnictví zákoník vyžaduje u různých předmětů různé režimy81. Z judikátu Nejvyššího soudu82 vyplývá, že sklad je jedinou hromadnou věcí, i přestože se jedná o souhrn více věcí. Nejvyšší soud zkoumal definici skladu ve vztahu k zástavnímu právu a jeho použitelnosti na jednotlivých obchodovatelných položkách skladu. Z odůvodnění vyplývá, že sklad je fiktivní konstrukce věci, kde není určeno, co je, a co není v jeho množině, a proto se zpeněžení skladu jako zástavy týká těch věcí, kterou se nachází ve skladu v době zpeněžení. Na tomto případu můžeme vidět, že hromadná věc může existovat nehledě na faktu, jakými věcmi momentálně disponuje.

Mezi hromadné věci můžeme zařadit obchodní závod, obsahující soubor jmění, který podnikatel vytvořil a slouží z jeho vůle k provozování jeho činnosti. Pobočkou rozumíme samostatnou část závodu a obchodní tajemství je nehmotnou věcí a tvoří konkurenčně významné skutečnosti související s obchodním závodem.

7.6 Součást věci

Z textu ustanovení: „Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.“83 Lze vydedukovat, že součást věci nedoznala tolika změn oproti OZ 1964, avšak v kontextu s navazujícími ustanoveními zjišťujeme, že tomu je jinak.

81 MELZER, op. cit. s. 281. 82 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3757/2009. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/DFD9110EA7CA7913C1257A4E006AAD AD?openDocument&Highlight=0. 83 § 505 zákona č. 89/2012.

-47-

Aby se jednalo o součást věci, musí být kumulativně splněna tři kritéria84. První kritérium má spíše subjektivní rovinu a je jím sounáležitost, kterou určíme podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci a sounáležitost těchto věcí posuzujeme podle věci, kterou považujeme za podstatnější a je charakterizována jako věc hlavní. Druhé kritérium je více objektivní, protože tyto věci musí být neoddělitelně spojeny, a to znamená, že v případě oddělení, které zákon nijak nespecifikuje, se věc znehodnotí85. V judikátu86 Nejvyšší soud byla potvrzena zavedená rozhodovací praxe z minulosti, a to, že součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní. V tomto případě se jednalo o instalační sady v automobilu žalobce, který před prodejem takového automobilu tuto sadu vyjmul. Žalovaný byl toho názoru, že instalační sada se stala součástí automobilu, protože její kabely byly připojeny ke konstrukci a k palubní desce automobilu. Nejvyšší soud tento názor potvrdil a dodal, že díky vynětí instalační sady se zhoršil vzhled palubní desky, a ač svou povahou měla instalační sada sloužit k vybavení automobilu, tvořila její součást dle § 120 odst. 1 OZ 1964. Závěrem k tomuto judikátu lze dodat, že je plně použitelný i na ustanovení OZ 2012.

7.6.1 Vývoj stavby od samostatné věci k součásti pozemku

Jednou z podstatných změn, které OZ 2012 přinesl, bylo bezesporu plné zavedení zásady „superficies solo cedit“ na nemovité věci, která je jednou z nejpřirozenějších zásad. „Na stav přirozený netřeba si zvykat; ten tu prostě

84 ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). s. 1190 ISBN 978-80-7478-369-2. 85 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 10. 10. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/326970249C3F4673C1257A4E006603C 7?openDocument&Highlight=0. 86 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/DCA6FDD547091505C1257A4E006508 01?openDocument&Highlight=0.

-48- je, jen my ho doposud nepřirozeně (vnuceně) nerespektujeme.“87 Tvůrce se snažil tímto nejen přiblížit ostatním evropským zemím, které tuto zásadu ctí ve svých soukromoprávních kodexech (Německo, Rakousko aj.), ale také docílit větší právní jistoty v případě dispozic s nemovitou věcí. Podle úpravy OZ 1964 mohl být vlastník stavby rozdílný od pozemku, na kterém stavba stála. To i v dnešní době vyvolává sporné situace, které se přechodnými ustanoveními snaží OZ 2012 vymýtit a podpořit splynutí vlastníků staveb a pozemků88. Tento stav byl docílen § 120 odst. 2 OZ 1964, avšak platilo to pouze pro takové stavby jako například: „výsledku stavební činnosti, jak ií chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních včetně vlastnického práva. Stavba jako věc v právním smyslu je přitom věcí nemovitou nebo movitou“89 Tímto rozsudkem Nejvyšší soud vymezil dvě kritéria, kdy se jedná o stavbu jako samostatnou věc. Jedním z kritérií je, že se musí jednat o stavbu dle stavebního zákona90 a druhá podmínka je, že musí jít o věc ve smyslu občanskoprávních vztahů. Musíme brát v potaz obě kritéria, protože stavební zákoník bere pojem „stavba“ dynamicky91. OZ 1964 bere stavbu jako statický pojem, proto stavba podle stavebního zákoníku může být samostatnou věcí nebo může být také součástí jiné stavby, popřípadě součástí pozemku, kdežto podle OZ 1964 nikoli. Valnou část těchto judikátů již nebudeme moci použít k interpretaci nejasných pojmu, pokud je budeme zkoumat v souvislosti s § 506 OZ 2012. „Součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení s výjimkou staveb dočasných, včetně toho,

87 PEJCHAL Aleš, O úctě k svobodným občanům, cak.cz [online]. Cak. Cz [cit. 7. 10. 2016]. Dostupné z: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=6628. 88 S výjimkou práva stavby. 89 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 30. 9. 2016]. 90 Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 9. 2016]. 91 Jako činnost vedoucí k vyhotovení díla.

-49- co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech.“ Toto ustanovení je snahou tvůrců OZ 2012 k napravení narušených vztahů pozemkového vlastnictví. Nová úprava ovšem nespadá na všechny nemovité věci automaticky a jsou zde výjimky, které se snaží zákonodárce vyřešit v přechodných ustanoveních §§ 3054 a násl. OZ 2012. Úprava například obsahuje situaci, kdy v okamžiku nabytí účinnosti všechny stavby a pozemky měly stejného vlastníka, v tomto případě se stavba stala automaticky součástí pozemku, a tedy jednou nemovitou věcí. V jiné situaci, kdy jsou vlastníci rozdílní nebo nemovitou věc vlastní více spoluvlastníků, se stavba nestává součástí pozemku a zákoník jim přiznává předkupní právo92. Aby došlo k akcesi, musí být totožný vlastník pozemku a stavby, popřípadě musí být identické spoluvlastnické podíly na pozemku a stavby. Pokud je toto splněno, předmětem vlastnictví je nadále pouze pozemek a stavba je jeho součástí. Nově též stavby, které mají jiného vlastníka než stavebníka a budou postaveny již za účinnosti OZ 2012 na základě smlouvy nebo věcného břemena vzniklého před 1. 1. 2014, budou součástí cizího pozemku93.

7.6.2 Zvláštní režim staveb

Stavby se podle nové právní úpravy stanou součástí pozemku, jinak tomu ovšem bude u inženýrských sítí, které podle § 509 OZ 2012 nebudou součástí pozemku a součástí pozemku nebudou ani stavby či technická zařízení, která s nimi provozně souvisí. Tento fakt ovšem potvrzuje stav, který zde panoval před účinnosti OZ 2012, jak jsme se mohli informovat v judikátu Nejvyššího soudu94, kanalizace a vodovodní přípojky nejsou součástí pozemku.

Součástí pozemku je nově i veškeré rostlinstvo vzešlé na takovém pozemku. Na první pohled se nejedná o změnu. Pouze jde p potvrzení judikatury

92 ŠVESTKA, op. cit. s. 1190. 93 Tamtéž s. 1991. 94 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2653/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 10. 2016].

-50- soudů ohledně součásti věci v souvislosti s trvalým porostem. Nově již nebude nutné posuzovat, které rostliny jsou trvalým porostem, protože podle důvodové zprávy k OZ 201295, která taktéž uvádí, že OZ 2012 vychází ze zásady superficies solo cedit. To ve zkratce znamená, že veškeré rostlinstvo vzrostlé na pozemku je jeho součástí, a ne pouze trvalé porosty, jako tomu bylo za účinnosti OZ 1964.

Pro posouzení věci z hlediska, zda je samostatnou věcí, nebo se jedná o součást věci, musíme posuzovat stav podle její zachovalé funkčnosti.96 Pokud budeme tedy posuzovat prostory, které se nachází pod cizím pozemkem a jsou například v havarijním stavu, nebude se jednat o samostatnou věc v právním smyslu, ale bude se jednat o součást pozemku nad ním. Naopak, pokud bude splňovat užitnou hodnotu, bude pod cizím pozemkem a bude splňovat kritérium samostatného účelového určení97, poté se bude jednat o samostatnou věc v právním smyslu.

Podle ustanovení § 506 OZ 2012 dovozujeme, že součástí pozemku je i prostor pod povrchem. Pokud srovnáme toto ustanovení soukromého práva s ustanovením § 10 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.98, o ochraně přírody a krajiny, zjistíme, že jeskyně tento zákon definuje jako podzemní prostory. Logicky lze považovat jeskyně za součást pozemku, pod kterým se nacházejí. Tento právní stav byl aktuální před účinností zákona o ochraně přírody a krajiny. Speciální úprava současného znění téhož zákona vylučuje jeskyně jako součást pozemku: „Jeskyně nejsou součástí pozemku a nejsou předmětem vlastnictví.“99 Obdobně

95 ELIÁŠ, Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. s. 236 96 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 10. 10. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/0C431DA9EA1A9995C1257A4E006864 94?openDocument&Highlight=0. 97 § 498 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. 98 „Jeskyně jsou podzemní prostory vzniklé působením přírodních sil, včetně jejich výplní a přírodních jevů v nich.“ 99 § 61 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 9. 2016].

-51- lze uvažovat o vodních tocích podle vodního zákona100. Zákon uvádí, že povrchové ani podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví, součástí ani příslušenstvím pozemku.

Jedná se o speciální veřejnoprávní úpravu, která má před obecnou úpravou OZ 2012 přednost. Příkladem judikatury, která v souvislosti v OZ 2012 nemůže být použita, je rozhodnutí Nejvyššího soudu101, ve kterém stanovil, že pěstební materiál v lesní školce není trvalým porostem a tím pádem ani není součástí pozemku a stromky jsou samostatnými movitými věcmi. Pokud aplikujeme § 507 OZ 2012, zjistíme, že i pěstební stromky budou součástí pozemku, protože se jedná o veškeré rostlinstvo vzniklé na pozemku.

7.6.3 Právo stavby

Institut občanského práva, který jako mnoho jiných zmizel z československého právního řádu na začátku 50. let 20. století po přijetí středního občanského zákoníku, znovu zavedl OZ 2012 do právního řádu. Jedná se o právo osoby, která není vlastníkem pozemku, postavit stavbu na tomto pozemku. Výhody můžeme hledat na obou stranách. V případě vlastníka pozemku můžeme očekávat pravidelný finanční výnos za právo stavby na jeho pozemku, který bude inkasovat za umožnění stavebníkovu postavit stavbu na jeho pozemku a omezit tak své vlastnické právo k pozemku v souvislosti s jeho budoucí stavbou. Na straně stavebníka můžeme očekávat větší ekonomické možnosti s ohledem na fakt, že pozemek nemusí kupovat, ale pouze bude platit částku, kterou bychom mohli přirovnat k nájemnému. Abychom pochopili pozitivní smysl pro vlastníka pozemku, musíme pochopit, na koho tento institut

100 Zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 9. 2016]. 101 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 73/2004. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 5. 10. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/D7833758FCB93237C1257A4E0065CFF E?openDocument&Highlight=0.

-52- zaměřen. Například obce jsou často vlastníky mnoha pozemků ve svém katastrálním území. Místo možného prodeje, který by jim zajistil jednorázový příjem do rozpočtu, se může jednat o dlouhodobý nižší příjem se zachováním dispozic s pozemkem do budoucna102.

Toto právo se stává nehmotnou, nemovitou věcí, která je spjata s pozemkem, ke kterému náleží. Důležitými rysy tohoto práva je, že má charakter věcného práva, je dočasné, avšak jedná se řádově o desítky let. Dispozice s tímto právem nejsou omezené a po uplynutí doby, na které toto právo bylo sjednáno, se stavba stane součástí pozemku, tedy vlastníkem bude vlastník pozemku.

Právní řády ostatních evropských zemí tento institut znají. V Rakousku přímo navazují na ABGB. Roku 1912 zde byl přijat zákon 86/1912 ř. z., Baurechtsgesetz, kterým bylo toto právo zavedeno. Recepcí právních předpisů platících před vznikem první Československé republiky bylo toto právo zavedeno i do našeho právního řádu. V Rakousku byl nezměněn až do novely v roce 1990, která upravila právo stavby pro četnější užívání103.

7.7 Zaknihované cenné papíry

Cenný papír ve své podstatě splňuje podmínky pro to být věcí v právním smyslu podle OZ 1964, protože „pokud jde o listinný cenný papír, bylo vždy nesporné, že je movitou věcí.“104 Rozdílnost od osoby je patrná a kritérium potřebnosti je zde obsaženo díky inkorporaci práv a povinnosti, která jsou trvale spojena s listinným substrátem.

Složitosti nabývá ovšem zaknihovaný cenný papír před účinností OZ 2012, který již nemá hmotnou podstatu, ale je s tímto cenným papírem spojeno právo,

102 ZIMA, Petr. Právo stavby. V Praze: C.H. Beck, 2015. Právní praxe. s. 2 ISBN 978-80-7400-566-4. 103 Tamtéž s. 8. 104 JEHLIČKA, Oldřich, Jiří ŠVESTKA a Marta ŠKÁROVÁ. Občanský zákoník: komentář. 6. vyd. Praha: C.H. Beck, 2001. Beckova edice Komentované zákony. s. 420 ISBN 80-7179-339-6.

-53- které je uloženo a vede se o něm evidence. Z právní věty judikátu vrchního soudu v Praze105 jasně vyplývá, že žádný subjekt se nemůže stát vlastníkem zaknihovaných cenných papírů, tedy, že zaknihovaný cenný papír není věcí ve smyslu OZ 1964, a proto k němu nelze nabýt vlastnické právo. Jedná se pouze o právo jako předmět občanskoprávního vztahu. V 90. letech se v odborné literatuře začaly množit názory, že cenný papír může být hmotnou movitou věci zvláštního charakteru, který slouží k zajišťování obchodu s cennými papíry na kapitálovém trhu. Tento nedostatek odstranila až novela zákona o cenných papírech106 č. 519/1992 Sb., provedená zákonem č. 362/2000 Sb. Podle této novely se na cenné papíry vztahují ustanovení o movitých věcech, z toho plyne, že do movitých věcí se tak automaticky začaly zařazovat i zaknihované cenné papíry.

Tato změna měla velký význam z pohledu převodu, protože vlastníkovi se umožnilo disponovat se zaknihovaným cenným papírem jako s věcí, a tudíž nabyl možnost tradičních institutů prodeje, zástavy, tradice atp., kdežto před novelou šla změna v subjektu právního vztahu pouze o formou cese.

Ve staré úpravě chyběla výslovná definice zaknihovaného cenného papíru, což napravili tvůrci v OZ 2012 v § 525. Vymezili, co zaknihovaným cenným papírem může být, způsob převodu a také použití obecné úpravy o cenných papírech, pokud tomu povaha zaknihovaného cenného papíru neodporuje v odstavci 2. Z důvodové zprávy autorů OZ 2012 vyplývá, že zaknihovaný cenný papír nebude cenným papírem, ale pouze jeho náhražkou, protože mu chybí jeden ze základních pojmových znaků, kterým je listina107.

105 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1988, sp. zn. 5 Cmo 423/97. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 6. 10. 2016]. 106 Zákon č. 519/1992. 107 Listina jako hmotná podstata.

-54-

Především kvůli rozšíření právní definice věci se tvůrci nemuseli zaobírat zaknihovaným cenným papírem jako zvláštní formou věci, a proto postačilo vymezení zaknihovaného cenného papíru, se kterým budou moct pracovat zvláštní předpisy. Autoři komentáře vidí jako promarněnou příležitost normotvůrce upravit lépe tuto oblast, kdy se domnívají, že nejde o nahrazení listiny u cenného papíru, ale vznikají „kreací spočívající v zápisu emise zaknihovaných cenných papírů do evidence.“108 Význam zaknihovaných cenných papírů tedy zůstává stejný, v rychlém obchodování a snadné dispozici na elektronizovaných regulovaných trzích, avšak dispozice s ním se již automaticky řídí podle úpravy o nehmotných věcech.

108 MAREK, Radan. Cenné papíry v novém občanském zákoníku: komentář. Praha: C.H. Beck, 2013. Beckovy komentáře. s. 54 ISBN 978-80-7400-466-7.

-55-

8 Závěr

Cílem mé diplomové práce bylo nastínit a objasnit právní vývoj pojmu věc a nazírání na tento pojem v současném soukromém právu. V prvé řadě jsem se zaměřil na objasnění dvou základních hledisek na pojem věc v minulosti i současnosti. Těmito pohledy jsou širší a užší koncepce. Rozdílem těchto koncepcí je subsumpce nehmotných předmětů pod pojem věc u širšího pohledu, kdežto užší definuje jako věci pouze věci hmotné (res corporales). Tyto dva koncepty se objevují v evropských soukromoprávních kodexech od počátku 19. století, plynule navazujících na římské právní učence. Nelze s jistotou tvrdit, že některý z výše zmíněných koncepcí je lepší nebo lépe použitelný. Vždy záleží na navazujících definicích a také na soudní praxi, jak s těmito pojmy pracuje a jak si je interpretuje ve vztahu k dalším institucím.

Další zaměření diplomové práce vedlo k objasnění historického pozadí pro vnímání věci v právním smyslu, jaký přikládáme pojmu věci dnes. Toto nazírání položil již Gaius ve starověkém Římě ve své druhé ze čtyř knih. Jeho dělení věcí rozeznáváme v soukromoprávních kodexech dodnes s výjimkou rozdělení věcí na mancipační a nemancipační a to čistě z důvodu nepoužitelnosti tohoto institutu.

Pro současnost je velmi důležitý vývoj soukromoprávních kodexů na počátku 19. století. Tyto kodexy částečně vycházely z římského práva, obyčejových norem a také z materiálních pramenů práva, jako byly například potřeby soudobé společnosti. Na naše území byl roku 1811 přijat obecný zákoník občanský, který působil v obměněné a recipované formě bezmála 150 let a na území Rakouska je účinný dodnes znám pod zkratkou ABGB.

Kladl jsem si za cíl vymezit oba koncepty a poukázat na jejich rozlišnosti. Z tohoto důvodu jsem použil porovnání a poukázání rozdílů mezi občanskými zákoníky z let 1950 a hlavně 1964 oproti stávající úpravě v podobně OZ 2012.

-56-

Nový zákoník přináší mnoho institutů, které český právní řád neužíval přes 50 let. Mnohé z nich se dotýkají i pojmu věci a samotná existence definice tohoto pojmu je obrovským rozdílem oproti OZ 1964, který pozitivní definici věci ani neobsahoval. Pro rozlišení drobných rozdílů, které přináší nová úprava oproti té staré, je potřeba porovnávat soudní judikaturu se současným stavem a zkoumat, zda se dá tato judikatura použít. V komparaci obou posledních občanských zákoníku jsem definoval, jaké postavení má člověk a části lidského těla, rozlišil rozdíly obou zákoníků mezi součástí věci a jejím příslušenstvím. Vymezil jsem i postavení zvířat a vývoj zaknihovaných cenných papírů, které po všeobecném společenském nátlaku zaznamenaly specifickou právní úpravu.

-57-

Zdroje

Monografie:

 BEZOUŠKA, Petr. Soudní judikatura ve světle nového občanského zákoníku: komentovaný rejstřík judikatury a její použití po rekodifikaci. Praha: Wolters Kluwer, 2016. ISBN 978-80-7552-090-6.

 BUBELOVÁ, Kamila. Res - věci v římském právu: sborník příspěvků z 10. konference právních romanistů ČR a SR konané ve dnech 14.-16.3.2008 v Olomouci. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. ISBN 978-80-244- 2151-3.

 DVOŘÁK, Jan a Milan KINDL. Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám. Praha: ASPI, 2005. ISBN 80-7357-133-1.

 ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012. ISBN 978-80-7208-922-2.

 ELIÁŠ, Karel. Občanský zákoník: velký akademický komentář : úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. Zákony - komentáře. ISBN 978-80-7201-687-7.

 FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-228-8.

 FIALA, Josef. Občanský zákoník: poznámkové vydání s judikaturou a literaturou : (včetně věcného rejstříku). 12. aktualizované a doplněné vydání podle právního stavu k 1.9.2006. Praha: Linde, 2006. ISBN 80-7201-602-4.

 GENKIN, D. M. (ed.). Sovětské občanské právo. Přeložil Pavel PAUL. Praha: Orbis, 1953. Učebnice (Orbis).

-58-

 HOLUB, Milan. Občanský zákoník: komentář. Praha: Linde, 2002. Zákony s poznámkami (Linde). ISBN 80-7201-328-9.

 HORÁLEK, Vladimír, Karel SCHELLE a Jaromír TAUCHEN. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. 2. dopl. vyd. Praha: Linde, 2014. ISBN 978-80-7201- 948-9.

 KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990. Učebnice (Panorama). ISBN 8070381345.

 KINDL, Milan a Aleš ROZEHNAL. Nový občanský zákoník: problémy a úskalí. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014. Pro praxi. ISBN 978-80- 7380-516-6.

 KŘIVÁČKOVÁ, Jana, Klára HAMUĽÁKOVÁ a Tomáš TINTĚRA. K pojetí člověka a věci v novém soukromém právu. V Praze: C.H. Beck, 2015. Beckova edice právní instituty. ISBN 978-80-7400-294-6.

 LEE, R. Theelementsofromanlaw: with a translationoftheInstitutesofJustinian. London: Sweet& Maxwell limited, 1944. s.

 MAREK, Radan. Cenné papíry v novém občanském zákoníku: komentář. Praha: C.H. Beck, 2013. Beckovy komentáře. ISBN 978-80-7400-466-7.

 MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Praha: Leges, 2014. ISBN 978- 80-7502-003-1.

 Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2009. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-108-6.

 Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-369-2.

 ROUČEK, František a Jaromír SEDLÁČEK (eds.). Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v

-59-

Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. Komentáře velkých zákonů československých, sv. 1. ISBN 80-85963-60-4.

 SEDLÁČEK, Jaromír, SPÁČIL, Jiří (ed.). Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. Klasická právnická díla (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80- 7357-758-2.

 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6.

 ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník: komentář. Praha: SEVT, 1991. Komentované zákony (Frances). ISBN 80-7049-025-X.

 Věci v právním smyslu. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. Judikatura k rekodifikaci. ISBN 978-80-7478-040-0.

 VRCHA, Pavel. Civilní judikatura: výběr aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky: judikáty týkající se občanského soudního řádu a občanského zákoníku. 2. vyd. Praha: Linde, 2005. ISBN 80-7201-542-7.

 ZIMA, Petr. Právo stavby. V Praze: C.H. Beck, 2015. Právní praxe. ISBN 978-80- 7400-566-4.

Právní předpisy:

 Zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 9. 2016].

 Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 9. 2016].

 Zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 9. 2016].

-60-

 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 27. 9. 2016].

 Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 9. 2016].

 Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 9. 2016].

 Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 10. 2016].

 Zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 9. 2016].

 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 16. 9. 2016].

 Zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 9. 2016].

 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 9. 2016].

 Zákon č. 946/1811 Sb.z.s., Obecný zákoník občanský. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 9. 2016].

Internetové zdroje:

 PEJCHAL Aleš, O úctě k svobodným občanům, cak.cz [online]. Cak. Cz [cit. 7. 10. 2016]. Dostupné z: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=6628.

-61-

Judikatura:

 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 1927, sp. zn. Zm 87/27. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 9. 2016].

 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1988, sp. zn. 5 Cmo 423/97. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 6. 10. 2016].

 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 27. 9. 2016]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/BE2 C05B93A22FB9BC1257A4E00openDocument&Highlight=0.

 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 10. 10. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/0C431DA9EA1A9995C 1257A4E00686494?openDocument&Highlight=0.

 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2773/2004. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/EF91EA61A7B27610C 1257A4E00687704?openDocument&Highlight=0.

 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4693/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 27. 9. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/5C53F40B8F4A1572C 1257A4E006ABAAA?openDocument&Highlight=0.

 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 27. 9. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/8795E5CDCE4B6B81C 1257A4E00679D83?openDocument&Highlight=0.

-62-

 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3757/2009. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/DFD9110EA7CA7913C 1257A4E006AADAD?openDocument&Highlight=0.

 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 10. 10. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/326970249C3F4673C 1257A4E006603C7?openDocument&Highlight=0.

 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4234/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 27. 9. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/AD36E71B6D9375C0C 1257A4E0068E4DF?openDocument&Highlight=0.

 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 73/2004. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 5. 10. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/D7833758FCB93237C 1257A4E0065CFFE?openDocument&Highlight=0.

 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2340/99. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 20. 9. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/20234D560B3C64ACC 1257A4E0065714E?openDocument&Highlight=0.

 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 26. 9. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/CDCC9FC14CB7ECF8C 1257A4E0066D176?openDocument&Highlight=0.

 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud [cit. 6. 10. 2016]. Dostupné z:

-63-

http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/DCA6FDD547091505C 1257A4E00650801?openDocument&Highlight=0.

 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 30. 9. 2016].

 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2653/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 10. 2016].

 Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze 4. 7. 1985, sp. zn. 4 Cz 25/85. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 9. 2016].

-64-