JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta

Bakalářská práce

Brno 2012 Jana Plachetková

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra zpěvu Studijní obor zpěv

Giacomo Puccini:

Bakalářská práce

Autor práce: Jana Plachetková

Vedoucí práce: Mgr. MgA. Monika Holá, Ph.D. Oponent práce: PhDr. Alena Borková

Brno 2012

Bibliografický záznam

PLACHETKOVÁ, Jana : Suor Angelica [Giacomo Puccini: Sister Angelica]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra zpěvu, 2012 [39 s.]. Vedoucí bakalářské práce MgA. Monika Holá, Ph.D.

Anotace

Bakalářská práce „Giacomo Puccini: Suor Angelica“ pojednává o méně známé opeře Giacoma Pucciniho Suor Angelica, která je součástí jeho triptychu s názvem Il tritttco. Soustřeďuje se na všechny tři jednoaktové opery trilogie, kterými jsou , Suor Angelica a . Práce se zaměřuje především na operu Suor Angelica, její světové premiéry a inscenaci uvedenou na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v rámci projektu Studia Devítka. Přináší také interpretační pohled na celou operu uvedenou ve Studiu Devítka se zaměřením na hlavní roli Angeliky na základě vlastních poznatků a zkušeností z účinkování v této opeře. Dále se práce okrajově dotýká Pucciniho života a jeho operní tvorby.

Annotation

The bachelor´s thesis „Giacomo Puccini: Suor Angelica“ deals with a lesser known Giacoma Pucciniho Suor Angelica which is a part of the triptych titled Il tritttco. It concentrates on all three one-act of the trilogy - Il tabarro, Suor Angelica a Gianni Schicchi. The study focuses first of all on the opera Suor Angelica, its world premieres and the performance staged at the Janáček Academy of Music and Performing Arts in Brno within the project of the Studio Devítka. It also offers interpretation view of the whole opera shown in the Studio Devítka with orientation on the main part of Angelica based on own experience from performing in this opera. The thesis briefly describes Puccini´s life and his opera output.

Klíčová slova

Puccini, opera, , Il tabarro, Suor Angelica, Gianni Schicchi, postava Angeliky

Keywords

Puccini, opera, The triptych, The cloak, Sister Angelica, Gianni Schicchi, character of Angelica

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jsem uvedené informační zdroje.

V Brně, dne 4. května 2012 Jana Plachetková

Obsah

ÚVOD ……………………………………………………………………………... 5

1. GIACOMO PUCCINI ……………………………………………………… 6 1.1 Významný hudebnický rod ………………………………………… 6 1.2 Studium hudby ……………………………………………………… 7 1.3 Operní skladatel …………………………………………………….. 8

2. IL TRITTICO – SOUBOR TŘÍ JEDNOAKTOVEK …………………… 12 2.1 Il tabarro ……………………………………………………………. 15 2.2 Sour Angelica ……………………………………………………… 18 2.3 Gianni Schicchi ……………………………………………………. 20 2.4 3. ANALÝZA OPERY SUOR ANGELICA ……………………………….. 23 3.1 Obsah opery ………………………………………………………. 24 3.2 Stěžejní postavy díla ……………………………………………... 27 3.2.1 Angelica ……………………………………………………. 27 3.2.2 La Zia Principessa ………………………………………… 29 3.3 Inscenace opery Suor Angelica na JAMU ……………………... 30 3.3.1 Vlastní interpretační pohled ……………………………… 32

ZÁVĚR …………………………………………………………………………... 34

POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE …………………………………………... 35 SEZNAM PŘÍLOH ……………………………………………………………… 38 PŘÍLOHY ………………………………………………………………………... 39

Úvod

Když jsem v roce 2011 jako studentka druhého ročníku oboru zpěv na Janáčkově akademii múzických umění v Brně dostala příležitost ztvárnit roli sestry Angeliky ze stejnojmenné opery Giacoma Pucciniho v rámci projektu Studia Devítka, byla jsem nadšená. Pucciniho opery jsem znala dobře, ovšem o téhle méně známé jsem si musela najít několik informací. Zjistila jsem, že je součástí díla zvaného Il trittico, což je soubor tří krátkých jednoaktovek. První částí je dramatická opera Il tabarro (Plášť), střední částí je právě Suor Angelica (Sestra Angelika) s lyrickým podbarvením a závěr triptychu tvoří komická opera Gianni Schicchi.

V této práci se zaměřuji na popis a analýzu opery Suor Angelica z interpretačního pohledu. Také se zde věnuji stručnému připomenutí životních osudů a tvorby slavného a výjimečného italského operního skladatele Giacoma Pucciniho. Práci jsem rozdělila do tří kapitol s názvy „Giacomo Puccini“, kde se zaměřuji na jeho život a tvorbu, „Il trittico – soubor tří jednoaktovek“, zde podrobně popisuji opery Il tabarro, Suor Angelica a Gianni Schicchi a „Analýza opery Suor Angelica“, kde se podrobněji zabývám touto operou a rozebírám z interpretačního pohledu inscenaci uvedenou na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.

5

1. Giacomo Puccini

1.1 Významný hudebnický rod

Giacomo Antonio Domenico Michele Secondo Maria Puccini1 se narodil 22. prosince 1858 v severoitalském městě Lucca a zemřel dne 29. listopadu 1924 v Bruselu. Pocházel z hudebnického rodu, který byl po celé generace usazen v Lucce a jehož geniální hudební historie zasahovala až do počátku osmnáctého století. Mozartův a Haydnův součastník a přítel Giacomo Puccini, který žil v letech 1712 až 1781, byl skladatelem, výkonným hudebníkem a kapelníkem. Jeho syn a nástupce Antonio Puccini žijící v letech 1747 až 1832 napsal ve své době velice slavnou operu Osvobození Luccy. Dalším ze slavné hudebnické dynastie byl Pucciniho dědeček Domenico Puccini, žil v letech 1771 až 1815, který napsal několik klavírních koncertů a sonát. Giovanni Pacini2 napísal vo svojom nekrológu: „Potomkom a dedicom talentu Domenica Pucciniho bude nevšedné dieťa, ktoré preslávi povesť talianskej hudby a prinesie nové hudobné krásy celému svetu...“3 Obdivuhodné nadání podědil i jeho syn Michele Puccini, který žil v letech 1813 až 1864. Byl skladatelem, učitelem a varhaníkem v chrámu sv. Martina v Lucce. Studoval u Donizettiho. K jeho dílům patří např. dvě opery (bohužel se nedochovaly) a osmačtyřicetihlasý kánon zkomponovaný a uvedený k příležitosti návštěvy papeže Pia IX. v Lucce. Michele se oženil s Albinou Magi, která byla také z hudebnické rodiny a narodilo se jim sedm dětí (Ottilia, Tomaide, Iginia, Nittei, Giacomo, Ramelde a Michale). Jedním z nich byl Giacomo Puccini.

1 Jméno Giacomo Antonio Domenico Michele Secondo Maria dostal Puccini na počest svých muzikantských předků. 2 Giovanni Pacini (11.2.1796 - 6.12.1867) byl italský operní skladatel. Jeho současníky byli např. Rossini, Meyerbeer, Vaccai, Bellini, Donizetti. Napsal kolem sedmdesáti oper, např. Adelaide e Comingio, L’ultimo giorno di Pompei. V roce 1837 se stal kapelníkem v Lucce a ředitelem nového hudebního institutu, který založil, Istituto musicale Pacini (Paciniho hudební škola). 3 BÓKAY, János Puccini. Bratislava: Tatran, 1976, str. 11

6

1.2 Studium hudby

Otec jej učil hrát na varhany a prvním učitelem, který v Puccinim začal rozvíjet hudební vlohy byl jeho stýček Fortunato Magi. Začal ho vyučovat zpěv a Puccini, který měl pěkný alt, se stal v deseti letech zpěvákem v chrámovém sboru. Když se stal Magi ředitelem Paciniho hudební školy, vstoupil do institutu i Puccini a začal studovat hudbu. Zprvu byl žákem strýce Fortunata, ale potom přešel k profesorovi harmonie a skladby Carlu Amgelonimu, který byl původně žákem Pucciniho otce. Díky preciznímu studiu kontrapunktu, fugy a kánonu se stal Puccini ve čtrnácti letech varhaníkem a hrál v několika chrámech v Lucce. V letech 1875 až 1880 začíná psát své první kompozice. Jsou to převážně skladby pro varhany nebo chrámové sbory, např. Credo, Moteto ke cti sv. Pavla, Salve regina coeli. Komponoval také světské skladby, např. Preludio sinfonico pro orchestr z roku 1876, nebo kantátu I figli d´Italia bella (Synové krásné Itálie) z roku 1877. V Paciniho hudební škole absolvoval v roce 1880 skladbou Mše As dur pro sólové hlasy, sbor a orchestr.

Amgeloni, který sám velice miloval operu, měl na mladého Pucciniho zásadní vliv, neboť ho seznámil s Verdiho tvorbou. V roce 1876 ušel Puccini třicet kilometrů z Luccy do Pisy, aby tam mohl shlédnout provedení Verdiho Aidy. Na základě ohromného zážitku z této opery se rozhodl, že se chce stál operním skladatelem. Ve dvacetidvou letech Puccini nastupuje na milánskou konzervatoř, kde získal stipendium. Stal se žákem Amilcara Ponchielliho a Antonia Bazziniho. Bazzini byl vynikající houslista a nějakou dobu žil v Lipsku, kde se seznámil s německou hudbou a hlavně s Richardem Wagnerem. Své nadšení z této hudby předal i Puccinimu, který tíhl k polyfonii a k orchestru. Obdivoval ve Wagnerových operách nepřetržitý tok nástrojové hudby. Ponchielli zase seznámil Pucciniho s tvorbou francouzskou, s lyrismem Masseneta a Gounoda. Puccini dokončil úspěšně konzervatoř v Miláně v roce 1883 uvedením své absolventské skladby Capriccio sinfonico.

7

1.3 Operní skladatel

Ještě v době studií na milánské konzevatoři v roce 1883 Puccini zkomponoval svou první operu Le villi (Víly). Vytvořil ji na základě vypsané soutěže o nejlepší jednoaktovku, kterou vyhlásil nakladatel Edoardo Sonzogna. Libreto napsal Ferdinando Fontana, kterého Puccinimu doporučil jeho učitel Ponchielli. Jednalo se o mytologický námět, kdy zhrzená milenka utancuje svého milého k smrti. Pucciniho prvotina neměla velké ohlasy a nezískala žádná ocenění. Ovšem o rok později byla stejná opera s malými úpravami a ve dvouaktovém znění uvedena s úspěchem. Díky tomu si ho všimnul hudební nakladatel Guilio Ricordi, nabídl mu spolupráci a hned si u něj objednal dlší operu.

Puccini objednanou operu nezačal komponovat okamžitě, neboť se musel vrátit zpět domů do Luccy, aby pohřbil maktu. Zamiloval se tam do vdané ženy Elviry Bonturiové Gemignaniové a utekl s ní. Narodil se jim nemanželský syn. Puccini byl s Elvirou oddán až po smrti jejího manžela v roce 1904. Přes všechny komplikující okolnosti Puccini dopsal roku 1889 operu Edgar. Opera bohužel nezaujala a zmatené libreto Ferdinanda Fontany neúspěch jen podpořilo. Ricordi i nadále věřil v Pucciniho výjimečné skladatelské nadání a objednal si u něj další operu. Puccini tak získal potřebné finanční prostředky a zařídil si sídlo v Torre del Lago. Byla to odlehlá vesnice na břehu moře, kde Puccini prožil svá skladatelská "plodná“ léta a zkomponoval tam skoro všechny své opery.

Třetí opera přinesla Puccinimu obrovský úspěch. Manon Lescaut měla premiéru v divadle Teatro regio v Turíně v roce 1893. Na psaní libreta se vystřídalo pět libretistů něž Puccini našel toho pravého. Byl to Luigi Illica, začínající literát, kdo nakonec sepsal libreto k Manon Lescaut na námět románu Abbé Prévosta. Puccini zde vytvořil určitý prototyp hrdinky, který využívá v mnoha svých dalších operách. Jedná se o hrdinku „ženu trpitelku“.

Následovala další slavná opera, La Bohème. Měla premiéru v Turíně roku 1896. Libreto k této čtyřaktové opeře napsali na základě námětu

8

Henriho Murgera a jeho Scènes de la vie de bohème (Povídky ze života bohémy) libretisté Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Puccini se s těmito dvěma pány spřátelil a spolupracoval s nimi i na dalších svých operách. Stali se triem, které nakladatel Ricordi žertem označoval za „svatou trojjedinost“.4 Puccini se velice soustředil na práci s libretem a dbal na detaily psychologicko – dramatické výstavby svých děl.

Tosca z roku 1900 měla premiéru v Římě. Libreto zpracoval Luigi Illica na základě divadelní hry La Tosca od Victoriena Sardou, kterou Puccini v roce 1889 viděl a byl fascinován dojemným příběhem hlavní hrdinky. Tento námět se velice líbil také Verdimu, ale byl již starý na komponování další opery, bylo mu sedmaosmdesát let. Toscu ve stejnou dobu jako Puccini začal skládat Roberto Franchetti, protože mě od Ricordiho práva na zhudebnění. Jakmile se Ricordi dozvěděl o Pucciniho záměru zkomponovat Toscu, odebral práva na zhubednění Franchettimu a dal je Puccinimu. Opera měla obrovský úspěch díky mistrovsky propracované Pucciniho hudbě.

Následuje další tragická opera o dvou dějstvích, Madam Betterrfly. Autoři libreta jsou opět Luigi Illica a Giuseppe Giacosa, kteří čerpali námět ze stejnojmenné hry Davida Belasca. Opera měla premiéru v roce 1904 v Miláně. Bylo to právě v době, kdy se Puccini po sedmnácti letech vztahu oženil se svou milenkou Elvirou. Místo „líbánek“ odjel hned po svatbě do Milána na zkoušky opery. Madam Butterfly se nesetkala zrovna s velkým úspěchem. Puccini si byl ovšem určitých svých chyb vědom, operu přepracoval a za čtyři měsíce se uvedla znovu v Brescii. Sklidila obrovské ovace a dnes zaujímá Madam Butterfly na seznamu nejhranějších děl v Americe první místo.

Pro Metropolitní operu v New Yorku Puccini zkomponoval tříaktovou operu La fanciulla del West (Děvče ze zlatého západu). Peremiéru měla v roce 1910 a hlavní roli ztvárnila česká pěvkyně Ema Destinová. Pucciniho přítel a libretista Giuseppe Giacosa zemřel, kakže libreto k opeře musel psát nový literát. Byli hned dva, Guelfo Cavinini a Carlo Zangarini. Námětem byla

4 BELLINGER, Brigitte; SCHENCK, Wolfgang; WINKING, Hans Opera. Velká encyklopedie. Praha: Mladá fronta, 1996, str. 327

9

hra Davida Belasca. Bohužel v té době zemřel i nakladatel Guilio Ricordi a na premiéru opery jel s Puccinim místo něj jeho syn Titto Ricordi. Ten však už Pucciniho tak moc nepodporoval.

Puccini zažíval krizi. Jeho věčně nespokojená žena Elvira ho neprávem obvinila, že má poměr s jejich služebnou. Konflikt skončil tragicky, služebná se otrávila a zemřela. Do toho se Puccinimu stala vážná autonehoda. Při havárii si rozdrtil nohu a do smrti pak musel chodit s hůlkou. Není divu, že se mu jeho další dílo moc nepodařilo a nesetkalo se s úspěchem. V roce 1917 měla premiéru opera La rondine (Vlaštovka). Puccini chtěl původně napsat operetu po vzoru Franze Lehára. Chtěl také použít příběh podle německé předlohy Lehárových libretistů Alfreda Maria Willnera a Heinze Reicherta. Nakonec od jejich operetního libreta upustil a nechal si příběh přepracovat na libreto operní od Giuseppa Adamiho.

Po fiasku opery La rondine to vypadalo, jako by Puccini již neměl opernímu světu co nabídnout. Opak byl ale pravdou. Následovala trilogie tří na sobě nezávislých a tematicky zcela odlišných jednoaktových oper s názvem Il trittico (podrobnosti o celém triptychu uvádím v samostatné kapitole nazvané „Il trittico – soubor tří jednoaktovek“).

Pro další operu si Puccini zvolil pohádkový námět podle hry Carla Gozziho o čínské princezně, která nechávala popravovat své nápadníky, protože neuhodli její hádanky. Libreto k tříaktové opeře Turandot napsali a Renato Simoni. Již v době, kdy začal Puccini komponovat tuto operu, měl zdravotní problémy. Dlouho se trápil bolestí v krku, až doktoři zjistili, že má rakovinu hrtanu. Usilovně se snažil své poslední dílo dokončit, ale nepodařilo se mu to. Umírá dne 29. listopadu 1924 v Bruselu, kde se ho po mnoha pokusech o vyléčení a operaci nepodařilo zachránit. Turandot dokomponoval jeho žák Franco Alfano podle Pucciniho původních návrhů. Na posmrtné premiéře 25. dubna 1926 ve Scale se po zpěvu mladé otrokyně Liu „Princezno teď slyš...“ zvolna snesla oppna a Toscanini, který

10

představení řídil, položil taktovku a obrátiv se do hlediště, pronesl k dojatému publiku: „Zde končí mistrovo dílo...“ 5

5 BURIAN, Karel V. Puccini a jeho doba. Praha: Panton, 1968, str. 100

11

2. Il trittico – soubor tří jednoaktovek

Il trittico je název pro Pucciniho triptych. Slovo triptych pochází z řeckého triptychos, což v překladu znamená trojitý. Triptych je tedy označení pro umělecké dílo, které se skládá ze tří částí. V tomto případě se jedná o soubor tří krátkých oper, kterými jsou tragický Il tabarro (Plášť), lyrická Suor Angelica (Sestra Angelika) a komický Gianni Schicchi.

Tyto opery se vyznačují tím, že mají jen jedno dějství a vyjevují nám události z poměrně krátkého časového úseku. Pucciniho záměrem bylo, aby se všechny tři jednoaktovky uváděly společně pod názvem Il trittico v pořadí Il tabarro s délkou cca 52 minut, Suor Angelica jako střední část s celkovou délkou cca 55 minut a na závěr Gianni Schicchi o délce cca 50 minut. Mohou se však provádět samostatně, neboť obsahy jednotlivých děl spolu nesouvisí a mají naprosto odlišné náměty. Opery spolu dokonce námětově kontrastují – ovšem právě to je ten důvod, proč by se všechny tři měly hrát pohromadě. Puccini totiž napsáním triptychu, který je rozdílný v dějovém prostředí, námětech i v charakterech postav, dosáhl dokonalého celku s mnohem větší rozmanitostí a pestrostí, než je možné docílit jen jedinou operou.

Puccini spolupracoval na své trilogii se dvěma libretisty. S Giuseppem Adamim6 a Giovacchinem Forzanem7. Když Puccini shlédl v roce 1912 v pařížském Theatre Marigny drama La Houppelande (franzouzsky Plášť) autora Didiera Golda, rozhodl se k jeho zhudebnění. Obrátil se s námětem na Adamiho a ten mu během několika dnů nabídl libreto, které se skladateli líbilo. Plášť byl dokončen v roce 1913, ale komponování triptychu se během První světové války přerušilo. O čtyři roky později obdržel Puccini od svého přítele Forzana libreto na vlastní námět k druhé části triptychu. Příběh o sestře Angelice se Puccinimu zamlouval, protože jeho vlastní sestra byla řeholnicí. Inspiraci pro libreto k poslední komické opeře trilogie našel Forzano

6 Giuseppe Adami (4.11.1887 – 12.10.1946) byl italský dramatik a libretista. Spolupracoval s Puccinim na operách La rondine, Il tabarro a Turandot. 7 Než se stal Ital Giovacchino Forzano (19.11.1884 – 18.10.1970) libretistou, byl lékařem, zpěvákem, operním režisérem. S Puccinim spolupracoval na operách Suor Angelica a Gianni Schicchi. Dále pracoval se skladateli jako např. , Ermanno Wolf-Ferrari, , .

12

v první části Božské komedie nazvané Peklo autora Dante Alighieriho. V neuvěřitelně krátké době po dodání posledního libreta Puccini dokomponoval celé Il trittico. Premiéra byla v New Yorku v Metropolitní opeře dne 14. prosince 1918 a o měsíc později, 11. ledna 1919, v Římě (další informace o premiérách uvádím v následujících podkapitolách).

Puccini, šesťdesiatročný Puccini, nie je nervózny ako inokedy. Ukazuje obecenstvu svoje tri umelecké tváre. Tri rozdielne tváre. A všetky tri sú rovnako jeho. Všetky tri sú jeho neklamné, pravdivé portréty. Azda prvá, veristická, je najznámejšia: napospol si ho predsavujú takéhoto. Ale práve také pravé sú aj druhé dve: Puccini, ktorý sa hrabe v mystike a vidí zázrak, a Puccini, který s posmešnou grimasou hľadí na ľudskú podlosť a pachtenie. Umelcova tvár je rozmanitá. Iba tvár malomeštiakov s úzkym obzorom je vždy jedna a tá istá.8

V každé z jednotlivých oper je nastíněn určitý závažný morální problém. V Plášti se jedná o žárlivost a neschopnost vyrovnat se s nastálou situací jinak než drastickou vraždou, v Sestře Angelice jde o spáchání sebevraždy v důsledku tragického zjištění, ztráty naděje a náboženského přesvědčení a v posledním příběhu je vyzdvižen a zesměšněn problém chamtivosti a lakoty rodiny nad smrtelným lůžkem příbuzného. Pokud jsou všechny tři krátké opery prováděny společně, což bylo záměrem autora, může se obecenstvo dočkat velké záplavy emocí. Zprvu jsou diváci zaskočeni až zděšeni drastickým vyústěním Pláště a jakoby toho nebylo dost, jejich pocit rozrušenosti s náznakem smutku se díky tragickému osudu sestry Angeliky ještě prohlubuje. Citlivý divák se neubrání slzám a s nadšením netrpělivě očekává, co ještě může po těchto dvou dílech, kde se projevuje jistá drastika, přijít. Strnulost a napětí uvolní nečekaný komický příběh, kterým celý triptych vyvrcholí, publikum si může vydechnout a ze srdce se zasmát. Il trittico sestavené ze tří rozdílných protichůdných námětů s krásnou hudbou dokonale podbarvující dějové linie jednotlivých částí vyvolalo u italského publika velmi vstřícnou a bouřlivou (v dobrém slova

8 BÓKAY, János Puccini. Bratislava: Tatran, 1976, str. 381

13

smyslu) reakci. Puccini tak dokázal, že jeho tvůrčí období zdaleka nekončí, že má světu opery ještě mnoho, co nabídnou.9

Triptych měl v Itálii a hlavně v Římě obrovský úspěch. Rím mal rád Pucciniho, Puccini miloval Rím. Dôverovali si navzájom.10 Bohužel ve Spojených státech amerických, přesněji v New Yorku v Metropolitní opeře, se soubor tří krátkých oper nesetkal s takovým přijetím jako v Pucciniho rodné Itálii. Představení samozřejmě úspěch mělo, neboť Puccini byl už ve své době uznávaným operním skladatelem, který hrdě reprezentoval a spoluutvářel italskou operu, který právem zaujal další čestné místo v řadě velkých italských operních mistrů, kterými byli Gioacchino Rossini, , Gaetano Donizetti a . Americkému publiku připadal triptych příliš dlouhý a kamenem úrazu byla střední část, Sestra Angelika. Z velké části protestantskému obecenstvu se zdálo, že je námět nevhodný, opera až příliš plačtivá a postrádalo v ní mužského hrdinu. Nicméně další dvě jednoaktovky sklidily velký úspěch. Nejvíce se zalíbil Gianni Schicchi. Plášť veľký úspech – Angelika pekná – Gianni Schicchi obrovský.11

9 Po trilogii Il trittico následovala opera Turandot. 10 BÓKAY, János Puccini. Bratislava: Tatran, 1976, str. 381 11 BÓKAY, János Puccini. Bratislava: Tatran, 1976, str. 383

14

2.1 Il tabarro

V pořadí první jednoaktovkou Pucciniho triptychu je Il tabarro, v českém překladu Plášť. Tvůrcem originálního italského libreta k této tragické opeře je Giuseppe Adami. Premiéru měla spolu s ostatními dvěmi částmi triptychu 14. prosince 1918 v New Yorku v Metropolitní opeře pod názvem Il trittico. Byla provedena v anglickém jazyce, dirigoval Roberto Moranzoni a hlavní role si zahráli barytonista Luigi Montesanto12, sopranistka Claudia Muzio13 a tenorista Giulio Crimi14. Dne 11. ledna 1919, o měsíc později, se v římském divadle Teatro Costanzi uskutečnila italská premiéra celého triptychu v originálním jazyce. Dirigentem byl Gino Marinuzzi15 a hlavními protagonisty byli baryton Carlo Galeffi16, soprán Maria Labio17, tenor Edoardo di Giovanni18. V tehdejším Československu opera v rámci Il trittico poprvé zazněla v německém jazyce19 v Neues deutsches Theater v Praze dne 7. února 1921. Dirigentem byl Alexander von Zemlinsky20. V českém jazyce byla opera uvedena v Olomouci 25. listopadu 1932, nehrála se ale

12 Luigi Montesanto (23.11.1887 – 14.6.1954) byl italský baryton. K jeho repertoáru patřily opery jako např. Bohéma, Tristan a Isolda, , , Un ballo in maschera, Otello. 13 Claudia Muzio (7.2.1889 – 24.5.1939) byla italskou sopranistkou. Její nejvýznamnější role byly např. Verdiho hrdinky Desdemona v Otellovi, , Leonora v Trubadúrovi, Violetta v Traviatě a Leonora v Síle osudu a Pucciniho představitelky Manon, Tosca nebo Mimi v Bohémě. 14 Giulio Crimi (10.5.1885 – 29.10.1939) byl italským tenorem. Ztvárnil role jako např. Rodolfo (La bohème), Turiddu (), Canio (Pagliacci), Alfredo (La traviata), Don Alvaro (La forza del destino) , Edgardo (Lucia di Lammermoor). 15 Gino Marinuzzi (24.3.1882 – 17.8.1945) byl italský dirigent a skladatel. Sídlil v Palermu a tam také dirigoval premiéry Wagnerových oper Tristan a Isolda a Parsifal. V roce 1917 dirigoval Pucciniho La rondine (Vlaštovka). 16 Carlo Galeffi (4.6.1882 – 22.9.1961) byl italským barytonem. Jeho nejvýznamnější role byly např. Tell z Rossiniho Vilém Tella, Scarpia z Pucciniho Toscy, Tonio z Leoncavalova Pagliacci, Amfortas z Wagnerova Parsifala a Telramund z Wagnerova Lohengrina. 17 Maria Labio (14.2.1880 – 10.2.1953) byla italskou sopranistkou. Debutovala jako Mimi v Pucciniho Bohémě. Její další role byly např. Pucciniho Tosca, Bizetova , Straussova . 18 Edoardo di Giovanni, vlastním jménem Edward Patrick Johnson (22.8.1878 – 20.4.1959) byl tenor původem z Kanady. Ztvárnil v Pucciho triptychu roli Luigiho z Pláště i Rinuccia z opery Gianni Schicchi. Další role byly např. Wagnerův Parsifal, Gounodův Faust. 19 Německý překlad opery napsal Alfred Brüggemann (26.6.1873 – 27.9.1944) stejně jako u dalších dvou oper triptychu Suor Angelica a Gianni Schicchi. Byl německý překladatel, skladatel a hudební novinář. 20 Alexander von Zemlinsky (14.10.1871 – 15.3.1942) byl rakouským dirigentem, hudebním skladatelem a pedagogem. K jeho žákům patřil např. Arnold Schönberg. V letech 1911 - 1927 stál v čele Nového německého divadla (Neues deutsches Theater) v Praze. Od roku 1927 působil jako dirigent v Kroll Oper v Berlíně a občas hostoval v Praze jako dirigent České filharmonie. Uprchl před antisemitismem do Ameriky, kde také roku 1942 zemřel.

15

jako součást Il trittico, zazněla samostatně. Premiéru v originálním jazyce měla opera opět jako součást Pucciniho triptychu v Národním divadle v Praze 7. března 1996 pod režijním vedením Zdenka Kaloče, dirigoval Jan Štych.

Děj Pláště se odehrává v prostředí přístavu vlečných lodí v Paříži kolem roku 1900. Účinkující postavy jsou Michele21 (Michel), majitel vlečného člunu - baryton, Giorgetta (Georgetta), jeho žena - soprán, Luigi, vykladač zboží - tenor, Tinca (Treska), vykladač zboží - tenor, Talpa (Krtek), vykladač zboží - bas, Frugola (Fretka), jeho žena – mezzosoprán, Scaricatori (vykladači zboží), Un venditore di canzonette (písničkář), Midinettes (švadlena), Un suonatore d'organetto (flašinetář), Due amanti (dva milenci) - soprán a tenor.

Opera o jednom dějství představuje děsivé drama žárlivosti, které je zasazeno do drsného prostředí lodníků a vykladačů zboží na břehu pařížské řeky Seiny. V přístavišti kotví vlečný člun padesátiletého Michela a vykladači Luigi, Treska a Krtek z něj navečer vynášejí zboží. Po skončení práce jim Georgetta, Michelova pětadvacetiletá manželka, nalévá víno a tančí při hudbě flašinetu nejprve se starým Treskou, který svůj žal z ubohého života utápí v alkoholu a potom s pohledným dvacetiletým lodníkem Luigim, kterého miluje a v jehož přítomnosti zapomíná na drsný život na člunu. Když veselí utichne, Treska odchází se svou ženou Fretkou domů. Při loučení si Georgetta s Luigim domluví tajnou milostnou schůzku. Luigi se má večer nenápadně vkrást na Michelův člun, znamením mu má být zažehnutí zápalky. Žárlivý Michel tuší, že se mu manželka odcizuje a pokouší se jí připomenout krásné společně prožité chvíle, když ještě žilo jejich dítě, že ji vždy chránil svým pláštěm před nevlídností počasí i osudu. Snaží se získat její lásku zpět. Ona ho však nechce poslouchat a odejde do kabiny člunu. Rozzlobený Michel si u kormidla zapaluje dýmku. Luigi si myslí, že jde o smluvený signál, přichází na člun. Muži se spolu poperou a rozzuřený Michel nakonec v záchvatu žárlivosti Luigiho uškrtí. Mrtvolu ukryje pod svým

21 Na německých scénách se místo jména Micheleužívá Marcel.

16

pláštěm. V tom se objeví Georgetta, její manžel před ní rozevře plášť a zděšenou ženu srazí na zem k jejímu mrtvému milenci. Oba přikryje pláštěm.

Tato jednoaktovka je hudebně nesena v temném dramatickém ladění, které diváka pomalu připravuje na násilný drastický konec. Puccini zde použil veristické znaky, které spočívají především v kritice a realistickém vyobrazení dobových sociálních poměrů, v názornosti tvrdého života pařížských lodníků, kde se veškeré naděje na lepší život zdají být nereálnými. Dramatičnost osudů jednotlivých postav je spjata s prostředím chudoby.

Prostředí nabývá velmi realistické podoby – příchod večera, rozžíhají se světla – a skladatel si neodpustí naturalistickou podrobnost v dlouhém zahoukání lodní sirény. Slova Giorgetty a Michela, jsou tak prosaická, jak jen mohou být: hlasy se pohybují recitativně, citové emoce tlumočí orchestr. „Giorgetto, už nemáš mne ráda,“ stěžuje Michele. A Giorgetta, unavená jeho dotíráním znuděně odpovídá: „Já mám tě ráda... A teď půjdem spát...“ Hudba vytváří skutečně věrojatně její pocit znechucenosti manželem. Michele ji chce dojmout – a má tím být dojat i divák – když vzpomíná na jejich dítě: „Tu pod svůj plášť přitulil jsem obě, vaše těla jsem chránil...“ Hlasy obou stoupají – stále v širokém, volném tempu – nabývají na intensitě a na ostrosti. Pak působivá modulace z Des dur a B dur, rozháranost a bezmocná prosebnost Michelova, který se snaží svou ženu přinutit, aby neodcházela do kabiny. Ona však odejde a on změniv okamžitě výraz, zasyčí: „Ty děvko!“ Jako by chtěl Michela v jeho bezmocnosti rozjitřit, objeví se laškující milenecký pár. Přejde po nábřeží a Michele medituje: „Val se, temná řeko, val se dále...“ Výborná zvukomalba basových nástrojů doprovází ve čtyřiašedesátinkách jeho zpěv. Právě tím volným tokem hudby a zdrobňováním notových hodnot nabývá hudba na dramatické vzrušenosti, která kulminuje v jediném krátkém okamžiku, kdy se objeví Giorgetta.22

O Plášti můžeme hovořit jako o jediné Pucciniho veristické opeře.

22 BURIAN, Karel V.Puccini a jeho doba. Praha: Panton, 1968, str. 95

17

2.2 Suor Angelica

Lyricky laděná jednoaktová opera s českým překladem Sestra Angelika je prostřední částí Pucciniho triptychu. Originální italské libreto k ní poskytl Giovacchino Forzano. Premiéru měla jako součást triptychu s názvem Il trittico v New Yorku v Metropolitní opeře dne 14. prosince 1918. Byla provedena v anglickém jazyce. Dirigentem byl Roberto Moranzoni, roli hlavní představitelky Angeliky ztvárnila sopranistka Geraldine Farrar23 a jejím protikladem, zlou tetou, byla mezzosopranistka Flora Perini24. O měsíc později, 11. ledna 1919, byla opera provedena v Římě v Teatro Costanzi v původní italské verzi jako součást celé trilogie. Dirigentem byl Gino Marinuzzi25, hlavní roli ztvárnila Gilda dalla Rizza26. Dne 7. února 1921 měla opera premiéru ve verzi německé27 v Praze v Neues deutsches Theater (opět v rámci celého Il trittico), dirigoval Alexander von Zemlinsky28. V jazyce českém29 se opera poprvé hrála v Ústí nad Labem v Městském divadle dne 16. prosince 1994. Nebyla součástí triptychu, hrála se samostatně a dirigentem byl František Babický. Další uvedení této opery opět jako součást Pucciniho Il trittico v originálním jazyce bylo 7. března 1996 v Národním divadle v Praze. Dirigování se ujal Jan Štych, režíroval Zdeněk Kaloč, hlavní roli sestry Angeliky ztvárnila Eva Urbanová.

Opera je zasazena do prostředí kláštera v Itálii konce sedmnáctého století a hlavní postavy jsou Suor Angelica (sestra Angelika) – soprán, La Zia

23 Geraldine Farrar (28.2.1882 – 11.3.1967) byla sopranistka amerického původu. Debutovala v opeře Charlese Gounoda Faust jako Marguerite. Další role, kterými se proslavila byly např. Mignon ze stejnojmenné opery Ambroise Thomase, Manon autora Jules Masseneta, Juliette z Gounodovy opery Romeo et Juliette, Pucciniho a Tosca. 24 Flora Perini (1887 – 1975) byla italská mezzosopranistka. Její repertoár zahrnoval díla skladatelů italského bel canta, veristů i autorů ruské národní opery. K jejím rolím patřila např. Enrichetta z Belliniho opery , Amneris z Verdiho Aidy nebo Maddalena z Rigoletta, Lola z Mascagniho jednoaktovky Cavalleria rusticana, Larina z opery Eugen Oněgin od Čajkovského. 25 Viz pozn. č. 15 26 (12.10.1892 – 5.6.1975) byla italskou sopranistkou. Ztvárnila role jako např. Magda z Pucciniho La rondine (Vlaštovka) nebo Minnie z La fanciulla del West (Děvče ze západu). 27 Viz pozn. č. 19 28 Viz pozn. č. 20 29 Libreto do českého znění přeložil Miroslav Homolka.

18

Principessa (kněžna, Angeličina teta) – alt, La Badessa (abatyše) – mezzosoprán, La Suora Zelatrice (sestra dohlížitelka) – mezzosoprán, La Maestra delle novizie (vychovatelka novicek) – mezzosoprán, Suor Genovieffa (sestra Jenovéfa) – soprán, Suor Osmina (sestra Osmina) – soprán, Suor Dolcina (sestra Dolcina) – soprán, La Suora Infermiera (sestra pečovatelka) – mezzosoprán, Le Cercatrici (dvě almužnice) – soprány, Le Novizie (novicka) – soprán, Le Converse (klášterní služebnice) – soprány a mezzosoprány, coro di donne (ženský sbor), figlio (dítě) – němá role, La Vergine (Panna Marie) – němá role.

Tato jednoaktovka je zajímavá tím, že v ní hrají pouze ženské postavy (s výjimkou němé role malého chlapce v závěrečné scéně). Vystupuje zde dvanáct žen, z nichž každá má svou roli, ženský sbor a jedna žena v němé roli. I přesto, že se v díle nachází tak mnoho ženských hlasů, celkově šest sopránových rolí, pět mezzosopránových a jedna altová, dokázal Puccini mezi těmito hlasy stejných oborů zachovat charakterovou pestrost a odlišení podle individuálních povah hrdinek. Takže i přes uniformní prostředí je celek velmi barvitý.

S libretem, které napsal Giovacchino Forzano jako svou volnou fantazii, se Puccinimu pracovalo dobře, neboť měl k tomuto tématu blízko. Jeho sestra Ramelda byla totiž řeholnicí. Byl tedy s prostředím kláštera seznámen osobně a ve věcech, se kterými si nevěděl rady, mu jistě ochotně poradil starý přítel ctihodný otec Pietro Panichelli30. Dříve než byla opera Suor Angelica zveřejněna, celou ji Puccini přehrál své sestře a ostatním řeholnicím v klásteře na klavír31. Sestrám totiž nebylo dovoleno opouštět prostory kláštera a navštěvovat koncertní či divadelní představení.

Děj opery nás seznámí s osudem Angeliky, která byla na popud rodiny umístěna do kláštera, aby ze sebe smyla hřích a rodinu zbavila hanby za to, že porodila nemanželské dítě. Po několika letech za ní přijede teta a sdělí jí, že dítě zemřelo. Bolestí zasažená sestra Angelika spáchá sebevraždu (podrobnější obsah díla uvádím v samostatné podkapitole).

30 Pietro Panichelli je autorem knihy Il „pretino“ di Giacomo Puccini racconta. 31 Opera není dlouhá, trvá cca 55 minut.

19

2.3 Gianni Schicchi

Třetí a zároveň poslední částí Pucciniho Il trittico je komická jednoaktovka Gianni Schicchi. Libreto v italském jazyce napsal Giovacchino Forzano. Premiéru měla spolu s ostatními částmi trilogie pod názvem Il trittico v newyorské Metropolitní opeře dne 14. prosince 1918. Byla provedena v anglickém jazyce. Dirigentem byl Roberto Moranzoni a hlavní role ztvárnili baryton Giuseppe De Luca32, sopranistka Florence Easton33 a tenor Giulio Crimi34. Italská premiéra opery jako částí celého Il trittico se konala v Římě v Teatro Costanzi v původní italské verzi dne 11. ledna 1919. Dirigentem byl Gino Marinuzzi35 a hlavními protagonisty byli Carlo Galeffi36, Gilda dalla Rizza37 a Edoardo di Giovanni38. V Praze v Neues deutsches Theater byla opera uvedena v německém jazyce39, také jako součást triptychu, dne 7. února 1921. Dirigoval Alexander von Zemlinsky40. V českém jazyce41 poprvé zazněla opera v Národním divadle v Praze 13. ledna 1937. Byla provedena samostatně, dirigoval Milan Zuna. Další uvedení této opery už jako součást Pucciniho Il trittico v Národním divadle v Praze bylo 7. března 1996. Opera byla provedena v originálním italském jazyce. Dirigoval Jan Štych, režisérem byl Zdeněk Kaloč.

32 (25.12.1876 – 26.8.1950) byl italský baryton. Debutoval rolí Valentina z Gounodova Fausta. Vystupoval v divadlech po celém světě, v newyorské Metropolitní opeře, v italské La Scale, v londýnskémThe Royal Opera House. K nejvýznamnějším rolím patřily např. Sharpless z Pucciniho Madam Butterfly, Sancho Panza z opery Don Quichotte Jules Masseneta. 33 Florence Easton (25.10.1882 – 13.8.1955) byla anglickou dramatickou sopranistkou. Ve svém repertoáru měla role jako např. Gilda z Verdiho Rigoletta, Pucciniho Cio-Cio-San z Madam Butterfly nebo Toscu, Elektru nebo Marschallin z Růžového kavalíra Richarda Strausse, Santuzzu z Cavalleria Rusticana od Mascagniho. 34 Viz pozn. č. 14 35 Viz pozn. č. 15 36 Viz pozn. č. 16 37 Viz pozn. č. 26 38 Viz pozn. č. 18 39 Viz pozn. č. 19 40 Viz pozn. č. 20 41 Libreto do jazyka českého přeložil Karel Kügler (1.1.1885 – 4.11.1950). Byl překladatelem libret, režisérem, pedagogem a lyrickým tenorem. Působil v Národním divadle v Praze a v Ostravě. Vyučoval na konzervatoři v Teheránu. K jeho pěveckým rolím patřily např. Jeník (Prodaná nevěsta), Laca (Její pastorkyňa), Rudolf (Bohéma), Tamino (Kouzelná flétna), Lohengrin.

20

Děj opery se odehrává ve Florencii v roce 1299. Hlavními rolemi jsou Gianni Schicchi – baryton, Lauretta, jeho dcera – soprán, Spinelloccio, lékař – bas, Ser Amantio di Nicolao, notář – baryton, Pinellino, švec – bas, Guccio, barvíř – bas, příbuzní Buosa Donatiho: Zita, Buosova sestřenice – alt, Rinuccio, její synovec – tenor, Gherardo, Buosův synovec – tenor, Nella, jeho žena – soprán, Gherardino, jejich syn – soprán nebo dětský hlas, Betto di Signa, Buosův švagr – bas, Simone, Buosův bratranec – bas, Marco, jeho syn – baryton, La Ciesca, Marcova žena – mezzosoprán.

Tato komická opera je o chytrákovi, který přechytračil chytráky. Když zemřel starý velice bohatý Buoso Donati, sešla se u jeho smrtelného lůžka celá rodina v domnění, že jim odkázal veškeré své jmění. Začnou urputně prohledávat celý dům, div že nevyhodí Buosovo tělo z postele, aby našli závěť starého pána. S hrůzou ale zjistí, že ve svém testamentu odkázal bohatý Florenťan veškerý majetek klášteru, aby tak odčinil hříšný život. Jeden z Buosových příbuzných, Rinuccio, dostane nápad, jak peníze přece jen získat. Pod podmínkou, že mu jeho matka již nebude bránit ve sňatku s chudou Laurettou, kterou miluje, jim dává radu, aby si na pomoc přivolali vychytralého Gianni Schicchiho, Laurettina otce. Ješitní Florenťané zprvu nechtějí mít s chudým venkovanem nic společného, ale vidina bohatství je nakonec donutí změnit názor a oni souhlasí, že si od něj nechají poradit. Schicchi chce dopomoci své milované dceři ke sňatku s jejím vyvoleným Rinucciem a vymýšlí lest, jak pro ni získat peníze a zároveň „na oko“ pomoci majetkuchtivým rodinným příslušníkům zesnulého Buosa. Vysvětlí všem svůj plán, že se bude vydávat za starého Buosa, neboť veřejnost doposud neví, že již zemřel, a že s přivolaným notářem sepíše na smrtelné posteli novou závěť, ve které zanechá všechno jmění rodině. Nezapomene ovšem příbuzné předem varovat, že za takový podvod jim všem hrozí trest vyhnání ze země nebo useknutí pravé ruky. Když pak tichým hlasem diktuje notáři novou poslední vůli, pozůstalí se zděsí. Chytrák Schicchi jim sice odkazuje různé drobnosti, ale veškeré peníze, statky a dům nechává napsat na Gianni Schicchiho a jeho dceru (tedy sám na sebe). Rozzuření příbuzní se na něj nemůžou vrhnout a zarazit ho, protože se bojí trestu za spáchání podvodu. Nakonec všechny ze svého nově nabytého domu Schicchi vyhodí a Laurettě

21

a Rinucciovi dá požehnání ke svatbě. Chytrák Gianni Schicchi je spokojený, neboť dosáhl svého, zajistil štěstí své dceři a vytrestal a přechytračil chamtivé chytráky.

Poslední jednoaktovka Pucciniho triptychu je zajímavá tím, že je na rozdíl od předchozích dvou oper, které v sobě mají prvky dramatičnosti, komická a svým charakterem buffo-opery se může srovnávat s Rossiniho Lazebníkem sevillským, Donizettiho Donem Pasqualem a dokonce i s Verdiho Falstaffem. Puccini dokázal s neuvěřitelnou lehkostí vnést do hudby jiskrný vtip, humorně až satiricky vykreslit jednotlivé charaktery postav i různých situací, které místy podpořil rytmickým parlandovým stylem. Ovšem ani v této komedii Puccini nezapomíná na svou krásnou zpívanou lyriku a belcantově nesenou melodii, která je pro něj charakteristická. Je patrná především v nezapomenutelné árii Lauretty „“.

Gianni Schicchi je jedinou Pucciniho komickou operou.

Maestro se konečně ve své hudbě usmál.42

42 BURIAN, Karel V. Puccini a jeho doba. Praha: Panton, 1968, str. 99

22

3. Analýza opery Suor Angelica

Základní lyrický charakter díla je v souladu s námětem. Hudba je svěží a svou harmonií vyplývající z náboženských podnětů zcela podtrhuje poklidné a harmonické prostředí kláštera. Vstupní zvonový motiv a něžný nástup sboru v pianu zpívajícího modlitbu „Ave Maria, piena di grazia,...“ (Zdrávas Maria, plná milosti,...) nás uvede do pokojného prostředí jeptišek modlících se na bohoslužbě. Je zajímavé povšimnout si, že autor v částech, kde zaznívají modlitby, používá slova v italském jazyce a ne v původním latinském. Například hned v úvodní modlitbě zpívané dvojhlasně sborem jeptišek slyšíme italské „Ave Maria, piena di grazia, il Signore éteco, Tu sei benedetta fra le donne, benedetto il frutto del ventre tuo, Gesú“ místo latinského textu „Ave Maria, gratia plena, dominus tecum, benedicta tu in mulieribus, benedictus fructus ventris tui Jesu“.

Ve dvou úsecích této lyricky laděné opery Puccini rozvinul hudbu do šíře a tím dodal svému dílu potřebný dramatický ráz. Jedná se o velice emotivní rozhovor mezi Angelikou a její tetou, který vyvrcholí ve vážný konflikt, kdy se ji teta, zlá kněžna, snaží psychicky donutit, aby se vzdala dědictví. „Espiare! Espiare! Offrite la alla Vergine la mia giustizia!“ (Odčinit! Odčinit! Nabídněte Panně Marii mou spravedlnost!). Angelika se dědictví vzdává, ale nedokáže se zříci myšlenky na své dítě. „Non posso offrire di scordar...mio figlio! Mio figlio! Mio figlio, il figlio mio! Figlio mio! Lacreatura che mi fu, mi fu strappata!“ (Nemohu obětovat vzpomínku na svého syna! Mého syna! Bytost, jež mi byla vyrvána!). Druhým úsekem dramatického spádu opery je scéna Angeličiny sebevraždy a okamžik, kdy si uvědomí, že spáchala smrtelný hřích a usilovně touží po odpuštění. „Mi son data la morte, mi son data la morte! Io muoio, muoio in peccato mortale!“ (Spáchala jsem sebevraždu! Umírám ve smrtelném hříchu!).

23

3.1 Obsah opery

Děj se odehrává v klášteře v Itálii koncem sedmnáctého století.

Angelika je mladá žena vznešeného původu, která již sedm let žije v klášteře. Zapuzená svou rodinou si odpykává trest za těžký hřích, aby rodinu i samu sebe zbavila velké hanby. Porodila totiž nemanželské dítě, syna, což bylo v přísně náboženské společnosti nepřijatelné. Za dobu strávenou ve vyhnanství v klášteře našla opět víru v Boha, která ji dodávala sílu věřit, že se někdy shledá se svým synem. Během několika let se z ní stala znalkyně bylin a objevila kouzlo přírodního léčitelství.

Je krásný jarní podvečer se zapadajícím sluncem. Jeptišky jsou v klášterním kostele a zpívají modlitbu („Ave Maria, piena di grazia...“ - Zdrávas Maria milosrdná...). Dvě sestry se opozdily, protože se v zahradě před kostelem zaposlouchaly do švitoření ptáků. Angelika se také zpozdila, ale neváhá a hned jak zaslechne hudbu vycházející z kostela, začne se modlit už v zahradě, aby nezmeškala povinnou modlitbu. Po skončení podvečerní mše se sejdou sestry a novicky v zahradě kláštera, kde sestra dohlížitelka se sestrou vychovatelkou rozdávají tresty dvěma sestrám za pozdní příchod k modlitbě, sestře, která se během zpěvu na kúru rozesmála a sestře Osmině, která si přinesla do kostela rudou růži. Angeliku sestra dohlížitelka nepokárá, protože vidí, že ji její malé zpoždění mrzí. Když přísná dohlížitelka s vychovatelkou odejdou za abatyší do kláštera, ostatní sestry zůstanou v zahradě a obdivují krásné sluneční paprsky dopadající na zahradní fontánu. Vedou veselé rozhovory a sdělují si svá malá tajná přání. Sestra Jenovéfa kdysi bývala pastýřkou a moc by si přála pohladit malé jehňátko („Signore, ti ricresce se dico che desidero vederne uno piccino, poterlo cerezzare, toccar gli il muso fresco e sentielo belare?“ – Pane, mrzelo by Tě, kdybych Ti řekla, že si přeji vidět jehňátko, chci jej pohladit, dotknout se jeho vlhkého čumáčku a slyšet jej bečet?). Sestra Dolcina má zase mlsný jazýček a ráda by ochutnala nějakou dobrotu („Della frutta gustosa!“ – Chutné ovoce!). Posmutnělá Angelika se k jejich rozhovoru ale nepřidá,

24

má v hlavě jedinou myšlenku, myšlenku na své dítě, které vyrůstá bez matky, bez její lásky.

Najednou přiběhne vyděšená sestra pečovatelka a prosí Angeliku, aby pomohla sestře, kterou při zalévání květin ošklivě pobodaly včely („Ah, calmatele, sorella, il dolor che la tormenta!“ – Ach, sestro, utište bolest, jenž ji souží!). Angelika okamžitě připraví lék z bylin a předá ho sestře pečovatelce. Ta s vděkem odchází podat léčivý lektvar pacientce. O chvíli později přijdou do kláštera s oslem a vozíkem dvě almužnice. Přivezli spoustu potřebných věcí, např. mouku, olej, pytlík čočky, vajíčka, lískové oříšky, hrozen rybízu. Svěřují se ostatním sestrám, že viděly před branami kláštera stát nádherný kočár.

Poklidný podvečer narušil příjezd bohatě vypadajícího kočáru. Abatyše, představená kláštera, oznamuje Angelice, že na návštěvu přijela její teta, bohatá kněžna. Odvede sestry do kláštera a Angeliku pošle do jejího pokoje, kde na ni už čeká teta kněžna. Jsou spolu o samotě v Angeličině cimře. Sebevědomá žena sděluje své neteři, že se její mladší sestra Anna Viola bude vdávat a zároveň ji přesvědčuje, aby se ve prospěch sestry a samozřejmě i jí samotné vzdala nároku na dědictví po svých již dávno zesnulých rodičích. Nezapomene jí připomenout, jak dlouho se starala o ni i o její majetek v těžkých dobách, když oba její rodiče zemřeli („Quando venť anni or sono vennero a morte, m´affidarono i figli e tutto patrimonio di famiglia.“ – Když před dvaceti lety zemřeli, nechali v mé péči děti a veškerý rodinný majetek.). Jakmile se Angelika zeptá, za koho že se její malá sestřička vdává, dojde mezi nimi ke konfliktu. Kněžna jí totiž odpoví, že si bere muže, kterému nevadí, že je čest jejich rodiny kvůli ní pořád poskvrněna. Znamená to tedy, že se kněžna i po sedmi letech na svou neteř neustále hněvá a pohrdá jí za její prohřešek. Angelika po tetě zklamaně vykřikne, jak může být tak krutá. Vždyť to přece ona ji uvrhla do kláštera a sebrala ji její dítě („Sorella di mia madre, voi siete inesorabile!“ – Jste sestrou mé matky, jak můžete být na mě tak krutá!). Kněžna je neoblomná a chce po Angelice podepsal plnou moc k disponování s jejím majetkem. A nezdráhá se jí ohavným způsobem připomenout, že jen díky ní a hříchu, který spáchala, se jí nepodařilo splnit slib, který dala své sestře, Angeličině matce,

25

jež byla na smrtelné posteli („Com´è penoso, com´è penoso udire i merti dolorare e piangere!“ – Jak bolestivé, jak bolestivé je slyšet nářek mrtvých!). Angelika nakonec odevzdaně souhlasí a podpisem úředního dokumentu se zříká dědictví po rodičích. Nikdy se však nechce vzdát vzpomínky na svého syna. Myslí na něj každý den již sedm let. Vyptává se tety, jak se mu daří, kdy ho uvidí, kdy mu bude moci říct, jak ho miluje. Kněžna na její otázky nereaguje a mlčí. Angelika nadále naléhá a horečně se vyptává na své dítě, o kterém už tak dlouhou dobu nemá žádné informace („Perchè tacete? Perchè? Perchè? Un altro istante di questo silenzio e vi dannate per ľeternità!“ – Proč mlčíte? Proč? Proč? Setrváte-li v tomto mlčení, budete zatracena na věky!). Teta chladně odpoví, že již před dvěmi lety dítě zemřelo na následky těžké choroby. Zděšená Angelika omdlí. Kněžna je odvedena abatyší pryč z pokoje.

Ponechána o samotě Angelika lamentuje nad ztrátou dítěte („Senza mamma, o bimbo, tu sei morto!“ – Bez matky jsi, děťátko, zemřelo!). V zoufalství a touze po shledání se svým zesnulým synem si připraví z bylinek jedovatý odvar a vypije jej v naději, že se po smrti setká s milovaným potomkem. Záhy si však uvědomí, co udělala. Spácháním sebevraždy se dopustila smrtelného hříchu („Ah, son dannata!“ – Ach, jsem prokleta!). Zoufale prosí Pannu Marii o odpuštění. Náhle se stane zázrak a dostává se jí znamení o nebeském odpuštění – vidí Madonu obklopenou anděly, která přináší v náručí její dítě. Angelika umírá s pocitem štěstí, neboť je osvobozena od svých hříchů a navěky se spojí se svým dítětem.

26

3.2 Stěžejní postavy díla

V opeře Suor Angelica vystupují pouze ženské postavy (s výjimkou němé role malého chlapce, který se zjeví v závěrečné scéně). Jsou to Suor Angelica (sestra Angelika) – soprán, La Zia Principessa (kněžna, Angeličina teta) – alt, La Badessa (abatyše) – mezzosoprán, La Suora Zelatrice (sestra dohlížitelka) – mezzosoprán, La Maestra delle novizie (vychovatelka novicek) – mezzosoprán, Suor Genovieffa (sestra Jenovéfa) – soprán, Suor Osmina (sestra Osmina) – soprán, Suor Dolcina (sestra Dolcina) – soprán, La Suora Infermiera (sestra pečovatelka) – mezzosoprán, Le Cercatrici (dvě almužnice) – soprány, Le Novizie (novicka) – soprán, Le Converse (klášterní služebnice) – soprány a mezzosoprány, coro di donne (ženský sbor), figlio (dítě) – němá role, La Vergine (Panna Marie) – němá role.

3.2.1 Angelica

Je to zhruba pětadvacetiletá žena pocházející z bohaté rodiny. Má o několik let mladší sestru jménem Anna Viola. O své rodiče přišla tragickou nehodou, jmenovali se Gualtiero a Clara. Když zemřeli, byly Angelika a její sestra ještě malé holčičky, tudíž se o ně starala teta kněžna, mladší sestra jejich matky.

Zažila zakázanou lásku, ze které se narodil chlapeček. V době nábožensky vzhlížející Itálie sedmnáctého století bylo narození nemanželského dítěte pro společnost nepřijatelné. Celá Angeličina rodina se tak dostala „do řečí“ a teta kněžna tu hanbu neunesla a uvrhla poskvrněnou Angeliku do kláštera. Tam se měla kát z hříchů a zároveň být ukryta před zraky veřejnosti.

Z psychologického hlediska je postava Angeliky velice složitá. V jejím nitru se odehrává souboj citů milenky, matky a kajícnice. Na začátku opery

27

se nám představí jako bezstarostná usměvavá žena, ovšem v průběhu děje si všímáme velkých změn v její psychice, které evokují nenadálé události. Z vyrovnané Angeliky jeptišky se v důsledku smutných vzpomínek, tragického zjištění a ztráty naděje stává Angelika zoufalá matka. Naděje, která držela hlavní hrdinku dlouhá léta v klášteře při životě, naděje, že se opět shledá se svým dítětem, které ji bylo násilím vyrváno z náruče, se v jediném okamžiku rozplyne a zděšená Angelika se po výkřiku citů nervově zhroutí a dostává se do agónie. Najednou jako by nevěděla, co je správné a co nikoli, zapomíná na lásku k Bohu, na své náboženské přesvědčení, ke kterému byla vedena a se kterým se sžila, a myslí jen na jediné, aby mohla být se svým dítětem, aby byla šťastná. Myslí na sebevraždu.

Během srdceryvné árie „Senza mamma, o bimbo, tu sei morto!“ (Bez matky jsi, děťátko, zemřelo!) nařáká zoufalá Angelika nad úmrtím svého děťátka a zároveň se smiřuje s myšlenkou na smrt, která ji jako jediná dokáže zbavit bolesti. Odevzdaná svému osudu se s úsměvem na tváři a zamlženým pohledem loučí se svými věcmi, se světem, se svým životem. Na malý okamžik zaváhá a pocítí strach z neznáma, ze smrti. Angelika totiž ví, že z náboženského hlediska je spáchání sebevraždy neodpustitelným hříchem, ale zvítězí v ní pocit zoufalství, beznaděje a touhy být se synem. Otráví se. V zápětí si uvědomí, co spáchala a pociťuje nenávist a zlobu k sobě samotné. Uvědomuje si, že bude zatracena a nesetká se se svým dítětem, neboť skončí v pekle. Po děsivém vystřízlivění z pokřivené vidiny štěstí se modlí k Panně Marii a zoufale ji prosí za odpuštění a žadoní o záchranu. Smířená s nevyhnutelnou smrtí se odevzdává do náruče Matky Boží a cítí se šťastná, má pocit zadostiučinění.

Děj Pucciniho opery Suor Angelica je velmi jednoduchý, ale přesto se postava Angeliky postupně dostává do čím dál větších emocionálních konfliktů (láska – radost – naděje – strach – nejistota – smutek – zklamání – nenávist – zoufalství). Tímto psychologickým prohlubováním skladatel docílil napětí a dal svému dílu dramatický akcent. Nejde zde o epiku činů, nýbrž o epiku citů.43

43 BURIAN, Karel V. Puccini a jeho doba. Praha: Panton, 1968, str. 96

28

Angelika je typickou postavou Pucciniho hrdinek „trpitelek“ stejně jako Madam Butterfly, Tosca nebo Manon Lescaut.

3.2.2 La Zia Principessa

La Zia Principessa neboli kněžna je Angeličina teta. Je mladší sestrou její zemřelé matky. Vychovávala Angeliku a její mladší sestru Annu Violu, neboť dala slib své sestře na smrtelné posteli, že se o děti postará a řádně je vychová. Zároveň na ni přešla i správa velkého majetku po zesnulých Angeličiných rodičích. Kněžna je zhruba čtyřicetiletá bezdětná a svobodná žena. Je ztělesnění konvencí a zachraňuje pověst celé rodiny tím, že Angeliku zavře do kláštera a odtrhne ji od jejího nemanželského dítěte. Toho chlapce potom sama vychovává (chlapec zemře ve věku pěti let v důsledku vážné choroby).

Kněžna k Angelice cítí odpor. Totiž na základě toho, že Angelika spáchala hřích, bylo tetě znemožněno splnit slib, který dala své umírající sestře. Cítí se kvůli Angelice provinile, má pocit, že svůj úkol nesplnila, že zklamala. Vnímá to jako své osobní selhání. Proto chce ulevit svému svědomí tím, že Angeliku uvrhne do kláštera, aby pokáním smyla hříchy ze sebe i z ní.

Po sedmi letech přijede za Angelikou do kláštera, aby potvrdila určité majetkové změny. Nezapomene ji ovšem opět vytknout její hřích. Kněžna je tím spouštěcím mechanismem událostí, které promění Angeliku poklidnou jeptišku ve zdrcenou matku na pokraji šílenství, neboť ji s kamennou tváří oznámí smrt jejího dítěte.

La Zia Principessa je jedinou zápornou postavou opery Suor Angelica.

29

3.3 Inscenace opery Suor Angelica na JAMU

Suor Angelika byla uvedena jako projekt Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Hrála se na akademické půdě Studia Devítka ve dnech 20., 23., 24., 25. května 2011 a 19. června 2011 byla představena v Rajhradě v klášteře jako součást projektu nazvaného Opera v klášteře. Byla provedena v původním italském jazyce a režíroval ji student operní režie na JAMU44 David Kříž. Z důvodu nevelkého prostoru na Devítce se nemohla opera hrát za doprovodu orchestru. Významnou roli instrumentalisty zde sehrál odb. as. MgA. Tomáš Krejčí, který zároveň dohlížel na hudební nastudování celého díla a který svým brilantním doprovodem na klavír dodal opeře profesionální výraz. Ve školním představení opery Suor Angelica účinkovaly studentky JAMU oboru zpěv.

Z důvodu velkého počtu rolí a malého množství zpěvaček se některé role spojily, např. Abatyše a Vychovatelka novicek se sloučily v roli Abatyše. Jiné role se zase zdvojily, např. role sestry Osminy a Dolciny, role dvou almužnic a klášterních služebnic. Jedna zpěvačka v rámci jednoho představení zpívala dvě role, což umožňovala jednotnost kostýmů řadových sester. V inscenaci režiséra Zdeňka Kaloče, který režíroval operu Suor Angelica spolu s ostatními částmi Pucciniho triptychu jako českou premiéru v originálním jazyce v Národním divadle v Praze roku 1996, se role nespojovali, každá postava měla svou představitelku. Režisér Kaloč, na rozdíl od Davida Kříže, bohatě využíval v představení náboženské symboly (kříže, spjaté ruce při modlení, bible, atd.). Dokonce v závěrečné scéně využil zázraku zjevení Panny Marie s Angeličiným dítětem po boku, který je uveden v originálním libretu. David Kříž celou svou inscenaci oprostil od sakrálních motivů a pojal celý příběh v civilní rovině (ne v náboženské) bez teatrálního přehrávání a přehnaných pěveckých grimas. V poslední scéně se Angelika nesetká se svým mrtvým synem na astrální úrovni, ale umírá v bolestech na otravu jedem. Nechal zcela na divákovi, jaký nad Angelikou vynese rozsudek.

44 JAMU je zkratka pro Janáčkovu akademii múzických umění v Brně.

30

V opeře vystupuje mnoho ženských postav a všechny, kromě tety kněžny, jsou jeptišky. Je tedy důležité jejich kostýmy malinko odlišit, aby diváci i zpěvačky samotné neztráceli orientaci v tom, o koho se jedná, aby jim všechny postavy nesplývaly v jednu. Kostýmy jednotlivých postav byly rozlišené barevně. Abatyše měla šedě zbarvené roucho s černým přehozem, kostým sestry dohlížitelky byl laděn dohněda, novicka měla šat bledě modrý. Ostatní řadové sestry, včetně Angeliky, měly kostýmy stejné, šedý šat. Rozlišovaly se jen podle barvy provázku, který měla každá sestra uvázaný kolem pasu. Jediná Angelika během představení změnila kostým. Převlékla se do dlouhé bílé noční košile.

Umístění scény bylo velice nápadité. Využilo se obráceného prostoru Studia Devítka. Děj se odehrával v místě hlediště a publikum sedělo na vyvýšeném jevišti. Záměrem této obrácené scény bylo psychologicky zapůsobit na diváka, který se může cítit jako soudce, jenž pozoruje celý příběh se shora. Na scéně bylo jen několik kusů nábytku (sekretář s dózičkami na bylinky, stůl, postel) a přesto byl pohyb na jevišti pro zpěvačky náročný, protože herecké akce byly ovlivněny malým počtem světelných kruhů v prostoru. Zajímavým kusem nábytku byly „máry“. Byl to jakýsi stůl překrytý bílou plachtou, která sahala až po zem. Měl kolečka a fungoval na lidský pohon. Byla pod ním ukryta zpěvačka, která během Angeličiny smutné árie o smrti jejího dítěte odvážela „máry“ s panenkou zakrytou plátnem (symbolika mrtvého dítěte). Divák ve výsledku viděl „máry“, které se samy od sebe daly do pohybu a odjely ze scény.

Naší snahou bylo vykreslit v příběhu Angeliky vývoj hlavní hrdinky – od usměvavé řadové jeptišky v úvodu opery, přes normální ženu vzdorující své tetičce, až po zdrcenou blouznivou Angeliku na pokraji šílenství.45

Davidovi se jeho inscenací dokonale podařilo emocionálně ovlivnit diváky. Několik minut před začátkem opery jim navodil klidnou klášterní pohodovou atmosféru – zpěvačky již oblečené do kostýmů jeptišek se pohybovaly po škole a konverzovali nebo zpívali v italštině. V první části opery pak posunul tuto pokojnou atmosféru do úsměvné roviny. Jednalo se o

45 Citace Davida Kříže.

31

scénu, kdy sestra Jenovéfa vypráví příběh o své minulosti pastýřky a kolem ní se shromáždí ostatní sestry, které si z ní dělají legraci, hrají si na její ovečky vymáhající si pohlazení a bečí. Dalším humorným momentem je scéna, kdy sestry s nadšením pojídají hroznové víno. V průběhu opery potom děj zlomil a vedl jej k tragédii – konfliktní rozhovor Angeliky s její zlou tetou a nevyhnutelná sebevražda zoufalstvím zlomené ženy.

Školní provedení opery Suor Angelica bylo prvním scénickým nastudováním této části Pucciniho Il trittico v Brně.

3.3.1 Vlastní interpretační pohled

V Pucciniho opeře Suor Angelica jsem ztvárnila roli hlavní hrdinky sestry Angeliky.

Velice jsem se na studium této opery těšila. Původně jsem si myslela, že nejnáročnější pro mne bude nastudovat celé dílo v italském originále a vše správně technicky zazpívat. Mýlila jsem se. Během přípravy na představení jsem musela čelit několika překážkám, které by mi v případě jejich neodstranění znemožnily podat kvalitní a soustředěný pěvecký a herecký výkon. Poctivě jsem si musela nastudovat český překlad celé opery, abych prostřednictvím svých hereckých akcí mohla zachovat významový obsah zpívaného textu. S italským jazykem jsem se musela vypořádat taky proto, aby mé reakce na určitý herecký podnět proběhly ve správném okamžiku a ne frázi před sdělením obsahu textu. Musela jsem upravit dynamiku svého těla a vyrušit některé nechtěné pózy během zpívání náročnějšího partu, abych na diváka nepůsobila příliš teatrálním dojmem, neboť režisérova koncepce se zaměřovala spíše na civilnější herectví.

Když jsem důsledně porozuměla italskému textu, pochopila jsem, která část nastudování opery bude pro mne nejnáročnější. Jednalo se o pochopení role samotné, o to vžít se do situace Angeliky, která byla násilně

32

odtržena od svého dítěte, uvržena do kláštera, musela čelit své bezcitné tetě, uvědomila si, že její smysl život skončil poté, co se dozvěděla, že její děťátko zemřelo. Pochopila jsem, že má Suor Angelica dramatický a velice drastický podtext.

Musela jsem se moc soustředit, abych se dokázala do role „niterně položit“ a přitom se nechala záplavou smutných pocitů ovlivnit natolik, aby to negativně poznamenalo můj herecký a především pěvecký výkon. Každodenní „sebevraždění se“ a nacvičování psychického zhroucení a srdcervoucího naříkání kvůli smrti dítěte během aranžovacích zkoušek mě emotivně vyčerpávalo. Ale jen při té představě, že to na publikum snad zapůsobí také tak hluboce jako na mne, jsem se vždy vzchopila a má práce byla o to více svědomitější. Uvědomila jsem si však, že musím zpívat a nepoddat se emocím, což bylo zprvu náročné. Ovšem díky mé soustředěné práci a nekončící trpělivosti režiséra se mi to podařilo.

Práce na tomto projektu byla pro mne velice přínosná a velice si vážím toho, že veškerá příprava na představení proběhla v poklidné a přátelské atmosféře. Všechny zpěvačky se do příprav hrnuly s nadšením a pomáhaly si navzájem.

Hrát roli Angeliky a vůbec účinkovat v opeře Giacoma Pucciniho pro mne bylo nezapomenutelné, fascinující a velice poučné. Díky příležitosti vystupovat v představení, které se uvádí na velkých divadelních scénách po celém světě, jsem získala mnoho důležitých a potřebných zkušeností, které využiji se své budoucí kariéře operní pěvkyně.

Díky brilantnímu klavírnímu doprovodu odb. as. MgA. Tomáše Krejčího, preciznosti a nápaditosti režiséra Davida Kříže a kvalitním pěveckým výkonům všech zúčastněných zpěvaček a jejich alternací měla inscenace Pucciniho opery Suor Angelica uvedená ve Studiu Devítka na akademické půdě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně obrovský úspěch.

33

Závěr

Svou prací jsem se pokusila operním divákům, studentům a všem zájemcům o operní tvorbu přelomu devatenáctého a dvacátého století trochu přiblížit méně známou operu Giacoma Pucciniho, která se sice hraje na velkých divadelních scénách po celém světě, ale zdaleka ne v takových časových intervalech jako jiné jeho opery, např. Bohéma, Madam Butterfly, Tosca nebo Turandot. Jedná se o jednoaktovou lyrickou operu Suor Angelica, která je prostřední částí triptychu s názvem Il trittico.

Il trittico je soubor tří na sobě nezávislých oper s odlišnými náměty a hudebně-dramatickým zabarvením. Ovšem pro docílení správného hudebního a emocionálního efektu se podle záměru samotného autora mají hrát společně v rámci jednoho představení. Jsou to opery Il tabarro (Plášť), Suor Angelica (Sestra Angelika) a Gianni Schicchi. V povědomí zainteresovaných lidí je zcela jistě zakotven poslední díl triptychu Gianni Schicchi, který si nejen pro svou komičnost právem získal publikum po celém světě. Slavná árie Lauretty „O mio babbino caro“ z této jednoaktovky je nedílnou součástí repertoárů mnoha významných zpěvaček. Suor Angelika je sice ve stínu komického Gianni Schicchiho a drastického Pláště, ale svou nádhernou melodikou laděnou do lyrické polohy a sborovou i instrumentální harmonií dokáže v divákovi zanechat nezapomenutelný pocit z krásného prožitku.

V květnu 2011 byla opera Suor Angelica uvedena na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v rámci projektu Studia Devítka. Jako představitelka hlavní role sestry Angeliky mohu říci, že jsem touto operou byla zcela fascinována a během představení jsem se nechala zcela pohltit tragickým příběhem hrdinky. Stěžejní árii Angeliky „Senza mamma, o bimbo, tu sei morto!“ si pro její krásnou a zároveň snadno zapamatovatelnou melodii a hluboce emotivní text zařadím do svého repertoáru. Práce na tomto projektu Studia Devítka v rámci JAMU byla pro mne velice přínosná, poučná a hlavně nezapomenutelná.

34

Použité informační zdroje

Literatura

BELLINGER, Brigitte; SCHENCK, Wolfgang; WINKING, Hans Opera. Velká encyklopedie. Praha: Mladá fronta, 1996

BÓKAY, János Puccini. Bratislava: Tatran, 1976

BURIAN, Karel V. Puccini a jeho doba. Praha: Panton, 1968

HOPKINSON, Cecil Bibliography of the works of Giacomo Puccini 1858 – 1924. New York: Broude brothers limited, 1968

HOSTOMSKÁ, Anna Opera. Průvodce operní tvorbou. Praha: NS Svoboda, 1999

KRIŠKA, Branislav Giacomo Puccini. Praha – Bratislava: Supraphon, 1970

LUNDAY, Elizabeth Tajné životy slavných. Philadelphia: Quirk Books, 2011

SADIE, Stanley The New Grove Dictionary of Opera. New York: Grove’s Dictionaries of Music, 1997

SCHNIERER, Miloš Umění žít hudbou. Brno: Tribun EU s.r.o., 2009

ZÖCHLING, Dieter Die Oper. Schwerte: Harenberg, 1981

ZÖCHLING, Dieter Kronika opery. Praha: Fortuna, 1999

Notový materiál

PUCCINI, Giacomo Suor Angelica. Opera completa per canto e pianoforte. Milano: Ricordi, 2006

Hudební nahrávka

PUCCINI, Giacomo Il tabarro: opera lirica in un atto. London : Decca, 1990 PUCCINI, Giacomo Suor Angelica: opera lirica in un atto. London : Decca, 1990

35

PUCCINI, Giacomo Gianni Schicchi: opera buffa in un atto. London : Decca, 1990

Divadelní program

PUCCINI, Giacomo Das Triptychon. Praha: The National Theatre in Prague, 1996

PUCCINI, Giacomo Suor Angelica. Brno: Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, 2011

Osobnost

Zdeněk Kaloč

David Kříž

Internetové stránky www.books.google.cz www.operas.org http://www.slovnikceskeliteratury.cz www.opera.stanford.edu/Puccini/SuorAngelica/libretto_ie.html www.opera.stanford.edu/Puccini/IlTabarro/libretto.html www.collectionscanada.gc.ca www.operaplus.cz/glosa-il-tabarro-a-gianni-schicchi-ve-volksoper www.cestipevci.wz.cz/pevci/kugler.htm www.en.wikipedia.org/wiki/Suor_Angelica www.en.wikipedia.org/wiki/Il_trittico www.en.wikipedia.org/wiki/Il_tabarro www.en.wikipedia.org/wiki/Geraldine_Farrar www.en.wikipedia.org/wiki/Flora_Perini www.en.wikipedia.org/wiki/Claudia_Muzio www.en.wikipedia.org/wiki/Maria_Labio

36

www.en.wikipedia.org/wiki/Carlo_Galeffi www.en.wikipedia.org/wiki/Gino_Marinuzzi www.en.wikipedia.org/wiki/Edward_Johnson_(tenor) www.cs.wikipedia.org/wiki/Alexander_von_Zemlinsky www.de.wikipedia.org/wiki/Alfred_Brüggemann www.it.wikipedia.org/wiki/Luigi_Montesanto www.it.wikipedia.org/wiki/Giulio_Crimi www.cs.wikipedia.org/wiki/Giuseppe_Adami www.en.wikipedia.org/wiki/Giovacchino_Forzano www.en.wikipedia.org/wiki/Gianni_Schicchi www.en.wikipedia.org/wiki/Giuseppe_De_Luca www.en.wikipedia.org/wiki/Florence_Easton www.en.wikipedia.org/wiki/Gilda_dalla_Rizza

37

Seznam příloh

Příloha č. 1: Scéna z premiérového uvedení opery Suor Angelica v Metropolitní opeře 14. prosince 1918

Příloha č. 2: Fotografie z premiérového představení opery Suor Angelica v Metropolitní opeře 14. prosince 1918

Příloha č. 3: Ženské představitelky hlavních rolí z Il trittico v americké premiéře 14. prosince 1918

Příloha č. 4: Ženské představitelky hlavních rolí z Il trittico v italské premiéře 11. ledna 1919

Příloha č. 5: Představitelé hlavních mužských rolí z Il trittico v americké a italské premiéře

Příloha č. 6: Originální návrhy kostýmů pro hlavní role opery Il tabarro na premiéru v Metropolitní opeře roku 1918

Příloha č. 7: Návrh Giacoma Pucciniho na scénu Il tabarro

Příloha č. 8: Plakát k představení opery Sour Angelica v rámci projetku Studia Devítka na JAMU v roce 2011

Příloha č. 9: „Senza mamma, o bimbo, tu sei morto!“ – árie sestry Angeliky

38

Přílohy

39

Příloha č. 1: Scéna z premiérového uvedení opery Suor Angelica v Metropolitní opeře 14. prosince 1918

Fotografie scény z prvního představení opery Suor Angelica v Metropolitní opeře dne 14. prosince 1918. Autorem scény byl Pietro Stroppa.

Příloha č. 2: Fotografie z premiérového představení opery Suor Angelica v Metropolitní opeře 14. prosince 1918

Geraldine Farrar, představitelka hlavní role sestry Angeliky.

Závěrečná scéna s Geraldine Farrar.

Konfliktní rozhovor Angeliky a tety kněžny (Flora Perini).

Příloha č. 3: Ženské představitelky hlavních rolí z Il trittico v americké premiéře 14. prosince 1918

Geraldine Farra (Suor Angelica). Florence Easton (Lauretta z opery Gianni Schicchi).

Flora Perini (La Zia Principessa Claudia Muzio (Giorgetta z opery Suor Angelica). z opery Il tabarro).

Příloha č. 4: Ženské představitelky hlavních rolí z Il trittico v italské premiéře 11. ledna 1919

Maria Labio (Giorgetta

z opery Il tabarro).

Gilda dalla Rizza (Suor Angelica,

Lauretta z opery Gianni Schicchi).

Příloha č. 5: Představitelé hlavních mužských rolí z Il trittico v americké a italské premiéře

Giulio Crimi Giuseppe De Luca

(Luigu z Il tabarro, (Gianni Schicchi). Rinuccio z Gianni Schicchi).

Luigi Montesanto

(Michele z Il tabarro).

Edoardo di Giovanni Carlo Galeffi

(Luigi z Il tabarro, (Michele z Il tabarro, Rinuccio z Gianni Schicchi). Gianni Schichci).

Příloha č. 6: Originální návrhy kostýmů pro hlavní role opery Il tabarro na premiéru v Metropolitní opeře roku 1918

Postava Michela.

Postav Giorgetty.

Postava Luigiho.

Příloha č. 7: Návrh Giacoma Pucciniho na scénu Il tabarro

Vlastní Pucciniho návrh na scénu opery Il tabarro s rukopisnými poznámkami.

Příloha č. 8: Plakát k představení opery Sour Angelica v rámci projetku Studia Devítky na JAMU v roce 2011

Plakát vytvořil Jakub Kříž.

Příloha č.9: „Senza mamma, o bimbo, tu sei morto!“ – árie sestry Angeliky