Bakalářská Práce

Home , Mandate for Palestine

Vysoká škola CEVRO Institut

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Josef Neudeker

Praha 2015

Vysoká škola CEVRO Institut Katedra politologie a mezinárodních vztahů

Britsko-židovské vztahy v Mandátu pro Palestinu

Josef Neudeker

Studijní program: Politologie Studijní obor: Politologie a mezinárodní vztahy Vedoucí práce: Mgr. Jiří Kozák

Bakalářská práce

Praha 2015

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně, uvedl v ní všechny použité prameny a zdroje a v textu řádně vyznačil jejich použití.

V…………………dne……………………………….

Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Jiřímu Kozákovi, za vedení mé bakalářské práce. Dále bych také rád poděkoval rodině a přátelům za podporu.

Resumé

This thesis analyzes the development of Anglo-Jewish relations from the period just before the establishment of the British Mandate for Palestine, until the establishment of the independent state of Israel. It focuses particularly on immigration policy of Great Britain against the Jewish population, but I will mention also other important topics relating to the then British-Jewish (non-)cooperation.

Key words Anglo-Jewish relations, Aliyah, Jews, British Mandate for Palestine

Resumé

Tato bakalářská práce analyzuje vývoj britsko-židovských vztahů od období těsně před vznikem Britského mandátu pro Palestinu, až do vzniku samostatného státu Izrael. Zaměřuje se zejména na přistěhovaleckou politiku Velké Británie vůči židovskému obyvatelstvu. Dotkne se ale i dalších důležitých témat týkajících se tehdejší britsko-židovské (ne)spolupráce.

Klíčová slova Britsko-židovské vztahy, Alija, Židé, Britský mandát Palestina

Obsah: Úvod ...... 1 1. Britsko-židovské vztahy před vznikem Mandátu pro Palestinu, vznik sionismu a první židovské přistěhovalecké vlny na území Palestiny ...... 3 1.1. Počátky novodobých britsko-židovských vztahů ...... 3 1.1.1. London Commitee of Deputies of British Jews ...... 4 1.1.2. Anglo-Jewish Association ...... 5 1.2. Předchůdci sionismu ...... 5 1.2.1. Moses Hess (1812-1875) ...... 6 1.2.2. Leo Pinsker (1821-1891) ...... 7 1.3. První alija ...... 8 1.3.1. Chovevej Cijon ...... 9 1.3.2. Bilu ...... 11 1.4. Sionismus ...... 11 1.4.1. Theodor Herzl a jeho Židovský stát ...... 11 1.4.2. Světová sionistická organizace ...... 12 1.4.3. Britský pohled na vzestup politického sionismu ...... 13 1.5. Druhá alija (1904-1914) ...... 14 2. Balfourova deklarace a její vliv na židovské přistěhovalectví ...... 16 2.1. Britské zájmy na území Palestiny během první světové války ...... 16 2.1.1. Britsko-židovské vztahy v období první světové války ...... 17 2.1.2. Počátky britsko-arabské spolupráce na území Palestiny ...... 18 2.1.3. Sykes-Picotova dohoda ...... 19 2.1.4. Balfourova deklarace ...... 20 2.2. Okolnosti vzniku britského mandátu Palestina ...... 21 2.2.1. Počátek nepokojů pod britskou správou ...... 21 2.2.2. Churchillova Bílá listina ...... 22 2.2.3. Třetí alija (1919-1923) ...... 23 2.3. Čtvrtá alija (1924-1928) ...... 24 Násilné útoky na Židy v r. 1929 ...... 24

3. Eskalace britsko-židovských konfliktů během Arabského povstání v Palestině, druhé světové války a vzniku samostatného státu Izrael ...... 26 3.1. Pátá alija (1929-1939) ...... 26 Mladá Alija ...... 27 3.2. Britsko-židovské vztahy v letech 1929-1936 ...... 27 3.3. Britsko-židovské vztahy během Arabského povstání v letech 1936-1939 .. 28 3.3.1. Peelova komise ...... 29 3.3.2. Woodheadova komise z r. 1938 ...... 30 3.3.3. Bílá listina z r. 1939 ...... 31 3.3.4. Britsko-židovské vztahy během druhé světové války ...... 32 3.4. Alija Bet (1934-1948) ...... 33 3.5. Britsko-židovské vztahy v letech 1945-1948 ...... 34 3.5.1. Vzestup židovského extrémismu ...... 34 3.5.2. Palestinská záležitost na půdě OSN ...... 35 Závěr ...... 37 Seznam použité literatury ...... 40

Úvod V dnešní době bývá význam Velké Británie v současném arabsko-izraelském konfliktu často opomíjen. Přitom to byli právě Britové, kdo stál v pozadí zrodu tohoto zdánlivě nekončícího konfliktu. Cílem této práce je zaměřit se na počátky britsko-židovských vztahů a popsat jejich postupný vývoj až do vzniku samostatného státu Izrael. Budu se snažit analyzovat zájmy obou z(ne)přátelených stran a poté promítnout důsledky jejich jednání do budoucích vzájemných vztahů. Jádro této práce se bude týkat především britské přistěhovalecké politiky vůči Židům v Palestině, neboť právě ona se stala důvodem vzájemných sympatií i sporů. Svou práci jsem se rozhodl rozdělit do tří kapitol. Úvodní kapitola se zabývá vývojem britsko-židovských vztahů od poloviny 19. století až do první světové války. Je v ní nastíněno postupné pronikání Židů do britské politiky pomocí zakládání vlastních židovských organizací či výborů. Dále jsou v kapitole vysvětleny okolnosti vzniku sionistické ideologie a také britský pohled na pomalu vznikající sionistické hnutí. V této kapitole je také popsán průběh prvních dvou židovských přistěhovaleckých vln, kterým se říká alija. Druhá kapitola se zabývá především vlivem Balfourovy deklarace na tehdejší britsko-židovské vztahy. Snaží se charakterizovat židovskou euforii z britského příslibu podpory vybudování Židovské národní domoviny. Ta se mimo jiné projevovala dalšími přistěhovaleckými vlnami. Zároveň ale také popisuje první neshody a boje mezi Židy a Araby, na kterých měla Británie, i když možná ne úmyslně, svůj podíl. Závěrečná kapitola se zaměřuje na popis a analýzu britsko-židovských vztahů v období Arabského povstání, druhé světové války a let 1945-1948. Toto období bylo spojeno s rostoucími nepokoji, které probíhaly na celém území Palestiny a nakonec vedly k jejímu rozdělení. Jakým způsobem byly tyto nepokoje vedeny a hlavně z jakého důvodu? To je jedna z otázek, na které se ve své práci pokusím odpovědět.

Co se týče literatury ze které jsem čerpal, tak mě většinou u každé kapitoly či podkapitoly kterou jsem vypracovával zaujal jiný titul. Historická část z první kapitoly mé práce byla zajímavě sepsána v knize Paula Johnsona Dějiny židovského národa.1 Všechny sionistické myšlenky zase působivě shrnul v knize Zrození moderního sionismu2 politolog a historik Šlomo Avineri. Britským plánům na rozdělení Blízkého východu po první světové válce se v knize The Balfour Declaration: the origins of the Arab-Israeli conflict 3 věnoval britský historik Jonathan Schneer, zatímco vnitřním chodem mandátu se detailně zabývala izraelská novinářka Naomi Shepherd ve své knize Ploughing sand: British rule in Palestine, 1917-1948. 4 Z českých autorů bych pak jmenoval především Marka Čejku a jeho knihu Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu 5 nebo Miloše Pojara a jeho dílo Izrael.6 Výše uvedené tituly sice výborně shrnují danou problematiku. Každý se ale na britsko-židovské vztahy dívá trochu jinak. Tuto práci jsem se rozhodl vypracovat mimo jiné proto, abych vytvořil ucelenější pohled na vztahy mezi Brity a Židy.

1 JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Vyd. . 1, Praha : Rozmluvy : Panorama, 1995. [z angličtiny přeložili Věra a Jan Lamperovi] 591 s. 2 AVINERI, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Vyd. 1. Praha: Sefer, 2001. 250 s. 3 SCHNEER, Jonathan. The Balfour Declaration: the origins of the Arab-Israeli conflict. London: Bloomsbury, 2011. 432 s. 4 SHEPHERD, Naomi. Ploughing sand: British rule in Palestine, 1917-1948. New Brunswick: Rutgers University Press, 2000. 290 s. 5 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, 305 s. 6 POJAR, Miloš. Izrael. 2., aktualiz. vyd. Praha: Libri, 2009. 202 s.

1. Britsko-židovské vztahy před vznikem Mandátu pro Palestinu, vznik sionismu a první židovské přistěhovalecké vlny na území Palestiny

1.1.Počátky novodobých britsko-židovských vztahů Přestože byla Anglie zemí křesťanskou, od začátku novověku podporovala zájmy židovského lidu. Není tedy náhodou, že první myšlenky podporující vznik židovského státu v Palestině pocházely právě z Anglie. Důkazem toho může být např. článek z roku 1838 z anglického listu ministerstva zahraničí Globe, který se (zatím pouze v teoretické rovině) problematikou budoucího osídlování Palestiny Židy zabýval. Zájem anglické vlády ale vyplýval především z přání neutralizovat území Palestiny, které bylo ovládáno Osmanskou říší. V r. 1833 totiž vypuklo povstání inicializované egyptským místokrálem Muhammadem Alím7, kterému se podařilo značnou část Sýrie a Palestiny (ty tehdy tvořily politickou jednotu) dostat pod svůj vliv. Angličané se tak snažili využít dané situace a prosazovali na tomto území zřídit neutrální židovskou obec, která by se starala o zdevastovanou zem. Hlavním politickým důvodem bylo ale získání spojence na pro Brity důležitém území, jelikož přes území Palestiny vedly hlavní spojovací cesty do Indie.8 V roce 1840 vypuklo v Egyptě a v Palestině vzbouření proti Muhammadu Alímu, které bylo vyvoláno údajnou rituální vraždou křesťanského kněze Židem. Odpovědí na toto povstání byly následné protižidovské pogromy, při kterých bylo několik set Židů umučeno k smrti. Obzvlášť v Anglii vzbudily tyto události velký rozruch. Díky snaze židovského filantropa Sira Moseho Montefiora9 a jeho francouzského přítele Adolpha Cremieuxe byly tyto pogromy zastaveny a bylo tak

7 Muhammadem Alí (1762-1848) byl jmenován egyptským místokrálem v r. 1805. Později založil dynastii, která vládla na území Egypta až do r. 1952. 8 KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael: historický nástin. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1999 s. 24. 9 Moses Montefiore (1784-1885) byl v té době předsedou Board of Deputies of British Jews.

3 zabráněno jejich šíření do zbytku Osmanské říše. Tohoto výsledku bylo dosaženo i kvůli anglické vládě, která se v reakci na danou situaci rozhodla umístit v Sýrii své jednotky. Ty však byly později staženy ve prospěch posílení Osmanské říše a anglická podpora Židům na založení židovského státu tak byla na nějaký čas zapomenuta.10 Významnou roli v britsko-židovských vztazích v druhé polovině devatenáctého století sehrály britsko-židovské organizace a výbory. Jedním z nich byl London Committee of Deputies of British Jews, který mimochodem funguje dodnes, i když pod změněným názvem Board of Deputies of British Jews (kat. 2.1.1). Další neméně významnou institucí byla Anglo-Jewish Association založená v roce 1871 (kat. 2.1.2).

1.1.1.London Commitee of Deputies of British Jews11 Hlavním důvodem k založení tohoto výboru v r. 1770 byla snaha o prosazování zájmů britských Židů, jakožto náboženské komunity. Při vzniku také proběhla významná fúze všech předchozích židovských výborů, které do té doby působily jako samostatné jednotky. Šance na prosazení důležitých témat nebo ovlivňování britské politiky se tak po jeho zřízení zněkolikanásobila. Tyto zájmy pak neměly být vynucovány pouze na území Británie, ale také ve všech koloniích. Dohlíželo se tak zejména na přípravy právních předpisů týkajících se manželství, pracovněprávních vztahů a dalších předpisů, které by se mohly citlivě dotknout židovského stylu života a zabránit Židům v uplatňování svých náboženských zvyklostí.12 Důležitou osobností tohoto výboru se stal již výše zmíněný Moses Montefiore, který nejen že měl značné zásluhy při vyjednávání během Damašské aféry, ale také pomáhal zakládat podobné výbory napříč celou Evropou. Předsedou

10 KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael: historický nástin. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1999 s. 25. 11 překlad: Londýnský výbor zástupců britských Židů. 12 PICCIOTTO, James. Sketches of Anglo-Jewish History, Revised and Edited with a Prologue Notes and an Epilogue by Israel Finestein. London: The Soncino Press, 1956, s. 113-132.

4 tohoto výboru se poprvé stal v roce 1835. S několika přestávkami ho ale po většinu času vedl téměř až do své smrti.13

1.1.2.Anglo-Jewish Association14 Impulsem k založení této organizace byla ochrana Židů proti antisemitismu. Tato ochrana měla být prosazována politickým tlakem na britské zastupující orgány. Ochrana se pak neměla vztahovat jen na Židy na území Velké Británie a jejich kolonií, ale i na Židy v ostatních státech. Důležitou událostí v prosazování vytyčených cílů pak bylo vytvoření speciálního společného výboru Anglo-Jewish Association a Board of Deputies of British Jews nazvaného Conjoint Commitee. Tento výbor měl čtrnáct členů. Šest členů z každé skupiny, kteří zastupovali zájmy svých sdružení, dále pak víceprezidenta a prezidenta, jejichž příslušnost ke skupině se každý rok střídala. Prvním větším úspěchem této nově vzniklé instituce bylo lobbování u britských úředníků na Berlínském kongresu15 v roce 1878, kteří se po nátlaku Conjoint Commitee rozhodli veřejně hájit práva balkánských Židů v rusko- turecké válce. Přestože se nakonec celý kongres shodl na náboženské toleranci k věřícím minoritám, k efektivnímu dodržování lidských práv Židů na balkánském poloostrově až do roku 1914 nedocházelo. V letech následujících po berlínském kongresu, se naopak surovost vůči Židům ve východní Evropě zvýšila na takovou míru, až nakonec vedla k první velké imigrační vlně do Palestiny16(první alije se budu blíže věnovat v podkapitole 2.3).

1.2.Předchůdci sionismu Jelikož se v této práci bude často používat pojmem sionismus, nejprve je třeba ho definovat. Marek Čejka ve své knize Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu uvádí, že sionismus je židovský

13 tamtéž. 14 překlad: Britsko-židovská asociace. 15 Berlínský kongres byl svolán, aby vyřešil Velkou východní krizi z let 1877-1878. 16 SCHNEER, Jonathan. The Balfour Declaration: the origins of the Arab-Israeli conflict. London: Bloomsbury, 2011, s. 118-119.

5 nacionalismus, spojený s touhou po vlastním státu. Dle Marka Čejky sionismus můžeme také chápat jako odpověď na vzrůstající antisemitismus a ignoranci vůči židovským asimilačním snahám, nebo také jako promítnutí vzrůstajícího evropského nacionalismu do židovského prostředí.17 Přestože “otcem” novodobého sionismu se stal rakousko-uherský novinář Theodor Herzl se svým stěžejním dílem Židovský stát: pokus o moderní řešení židovské otázky,18 samotná myšlenka sionismu je mnohem starší. Mezi nejvýznamnější předchůdce sionismu patřili především Moses Hess a Leo Pinsker, jejichž teze jsou podrobněji popsány v podkapitolách 2.2.1 a 2.2.2.

1.2.1.Moses Hess (1812-1875) Moses Hess se narodil v ortodoxní židovské komunitě v Bonnu. Přestože jeho otec si přál, aby byl vychován v náboženské židovské tradici a připravoval ho na řízení rodinného podniku, samotného Hesse mnohem více přitahovala filosofie. Jako mladý muž se připojil ke skupině levicových hegeliánů, ve které se mimo něj angažovali např. i Ludwig Feuerbach, Arnold Ruge a Karel Marx. Spolu s Marxem, Engelsem a Lassallem ho také můžeme považovat za jednoho ze zakladatelů německé sociální demokracie.19 Hessův hlavní přínos na pomalu rozrůstajícím se poli sionismu tkví především v nové myšlence, ve které integroval dvě ideologické a politické síly, a sice socialismus a počátek židovského nacionalistického myšlení. Tato idea byla poprvé představena v jeho knize Řím a Jeruzalém: Poslední národní problém20, která poprvé vyšla v roce 1862. V této práci se Hess znovu identifikuje s Židy. Klíčovou myšlenkou knihy je koncepce judaismu jakožto národa, tím pádem pojetí židovského problému jako národního problému. Hess tedy jako jeden z prvních, nahlíží na Židy

17 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 21 18 HERZL, Theodor. Židovský stát: pokus o moderní řešení židovské otázky. Vyd. 1. Praha: Academia, 2009. 19 AVINERI, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Vyd. 1. Praha: Sefer, 2001.s. 43-53 20 HESS, Moses. Rom und Jerusalem: Die letzte Nationalitätenfrage. Tel Aviv: Hozaah Ivrith Co., 1935.

6 ve smyslu národně osvobozeneckých hnutí devatenáctého století. Staví se proti náboženské emancipaci, která dle něj pouze vyvolává napětí mezi Židy a moderní společností. Navrhuje tedy vlastní východisko a přichází s ideou založení židovského socialistického společenství v Palestině. Základy tohoto společenství by pak měly spočívat ve veřejném vlastnictví půdy a výrobních prostředků a organizace tohoto vlastnictví by vycházela z družstevních a kolektivních principů. Tyto Hessovi teze později důležitým způsobem formovaly ideologii budoucí sionistické labouristické strany.21

1.2.2.Leo Pinsker (1821-1891) V roce 1881 probíhali ve východní Evropě obří masakry Židů (více kapitola 2.3). Představitelé židovské inteligence hledali důvody neúspěchu židovské emancipace. Ta do té doby probíhala prostřednictvím vzdělání a integrace. Židovský doktor a intelektuál Leo Pinsker přišel s revoluční myšlenkou “emancipace sebe samého”. Tuto tezi poprvé představil ve své anonymně psané práci Sebeemancipace.22 Masakry a pogromy v roce 1881 byly podle něj důkazem, že Židé již nadále nemohou čekat na příchod Mesiáše nebo na sekularizovanou podobu vzájemné koexistence všech obyvatel jednotlivých států. Postavení Židů ve společnosti je podle něj poznamenáno anomálií, kterou představuje nedostatek suverenity. Uvědomuje si, že Židé mají mnoho mateřských zemí, nemají však žádnou svou vlast. Život v diaspoře postupem času způsobil vzniknutí rozdílů mezi Židy. Společné území, jazyk či zvyky, které jinak charakterizují národní život v této komunitě, chyběly.23 Dle Pinskera je třeba redefinovat výše zmíněné národní atributy ve vztahu k židovskému národu. Přestože Židům v tehdejší době chyběla vůdčí osobnost srovnatelná např. s Mojžíšem, Pinsker předpokládal vzniknutí Národního kongresu a vytvoření Národního direktoriátu, který by se sestával z mužů ze světa financí, vědy a politiky, státníků a publicistů. Toto budoucí národní vedení soustřeďující duchovní,

21 AVINERI, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Vyd. 1. Praha: Sefer, 2001.s. 43-53. 22 PINSKER, Leo. Autoemanzipation: Mahnruf an seine Stammesgenossen von einem russischen Juden. Brünn: [s.n.], 1903. 23 AVINERI, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Vyd. 1. Praha: Sefer, 2001.s. 78-87.

7 politické a hospodářské elity by pak mělo vytvořit budoucí základy židovského státu. Pinsker si uvědomoval, že emigrace by se netýkala nutně všech židovských obcí na celém světě. Byl si vědom toho, že západní židovstvo žijící v relativním bezpečí a svobodě by nejspíše zůstalo tam, kde je. Mluví-li ale o přistěhovalectví, je přesvědčen o tom, že by muselo jít o masovou záležitost týkající se několika milionů lidí. Jako hlavní tři teritoria, ze kterých by mohla přijít masová přistěhovalecká vlna, jmenoval Rusko, Rumunsko a Maroko. Touto prognózou tedy pozoruhodně odhadl budoucího složení obyvatelstva Izraele.24

1.3.První alija V roce 1881 proběhl v imperiálním Rusku úspěšný atentát na cara Alexandra II. Po jeho provedení se postavení Židů v Rusku prudce zhoršilo. Přestože nejprve projevovali obzvlášť agresivně svůj antisemitismus především slovanští nacionalisté, po smrti cara začal násílí proti Židům uplatňovat přímo stát. První velké pogromy propukly dne 29. dubna 1881. Ty byly organizovány tehdejším ministrem vnitra Ignatěvem, který byl zapřísáhlý slovanofil. Během jednoho roku se pogromy dokázaly rozšířit do více než sta ohnisek a v některých případech jejich vykonavatelem nebyl pouze stát, ale i obrovské davy lůzy. Hlavním záměrem režimu bylo podpořit svou kolísající popularitu útokem na bezbranný a snadný cíl. Tento uměle vyvolávaný tlak na židovské obyvatelstvo přinesl nevyhnutelný důsledek - útěk Židů z Ruska.25 Mezi lety 1881 a 1883 proběhlo 224 pogromů. Mimo zabíjení a mučení docházelo také k zabavování či ničení židovského majetku. Tyto činy měly za následek, že se více než 20 000 Židů ocitlo na ulici bez domova a dalších 100 000 přišlo o prostředky, díky kterým by si jinak byli schopni vydělávat na živobytí.26

24 tamtéž. 25 JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Vyd. . 1, Praha : Rozmluvy : Panorama, 1995. [z angličtiny přeložili Věra a Jan Lamperovi] s.348-351. 26 SICKER, Martin. Reshaping Palestine : From Muhammad Ali to the British Mandate, 1831-1922. Westport, CT, USA: Greenwood Press, 1999. s 39

První velká emigrační vlna nastala v letech 1881-1882. Židé odcházeli v průměrném počtu 50 000-60 000 ročně. Exodus se ale netýkal jen Ruska. V letech 1881-1894 odešlo 350 000 Židů z rakouské Haliče. Mnoho dalších emigrantů pocházelo z Rumunska, kde byli také vystaveni nevoli státu a veřejnosti.27 Miloš Pojar ve své knize Izrael z edice Stručná historie států uvádí, že přímo do Erecu (Země izraelské) prchlo během první Aliji zhruba 25 000 Židů. Většina z nich, pak byli stoupenci sionistických hnutí Chovevej Cion (kap. 2.3.1 ) a Bilu (kap. 2.3.2).28 Naopak Marek Čejka ve své knize Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu píše, že se mohlo jednat až o 35 000 osob. Dále je třeba podotknout, že valná většina Židů prchajících před pogromy z východní Evropy emigrovala do USA a nikoliv do Palestiny.29 Ačkoliv se první Alija týkala převážně emigrace Židů z východní Evropy, je třeba zmínit, že menší část přistěhovalců tvořili i Židé z Jemenu. Oficiální webové stránky izraelského Ministry of Aliyah and Immigrant Absorbtion30 uvádí, že se jednalo zhruba o 2500 Židů. Většina z nich se usadila kolem Jeruzaléma. Zde se ale setkali s nepřátelským zacházením jeruzalémského obyvatelstva. V důsledku tohoto jednání si jemenská židovská komunita vytvořila samostatné bytové jednotky oddělené od zbytku města, kde si vybudovali vlastní komunitní zázemí a také vlastní způsob financování své komunity. Na rozdíl od východoevropských Židů byla ale alija jemenských Židů spojena především s mesianistickými očekáváními.31

1.3.1.Chovevej Cijon32 Ke konci 70. let 19. století, tedy ještě několik let před vypuknutím pogromů za cara Alexandera III, se v židovských částech Ruského impéria začaly zakládat sionistické

27 JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Vyd. . 1, Praha : Rozmluvy : Panorama, 1995. [z angličtiny přeložili Věra a Jan Lamperovi] s.348-351. 28 POJAR, Miloš. Izrael. 2., aktualiz. vyd. Praha: Libri, 2009. s. 30. 29 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 26. 30 Překlad: Ministerstvo pro absorpci imigrantů Státu Izrael. 31 The First Aliyah (1882-1903), Ministry of Aliyah and Immigrant Absorbtion [cit. 1.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://www.moia.gov.il/ > 32 heb. “Milovníci Siónu”.

9 studijní kroužky. Těmto sdružením se začalo říkat Chovevej Cijon. Jejich hlavním rysem bylo přesvědčení, že izraelský lid nemůže být spasen, pokud si neustaví vlastní vládu nad Zemí izraelskou. Po vzoru ostatních národnostních hnutí v Evropě i tyto skupinky nabízely kurzy vlastních národních (židovských) dějin nebo třeba kurzy hebrejštiny, jelikož značná část židovského obyvatelstva již hebrejštinu neovládala. Vysoká rozdrobenost hnutí měla ale bohužel za následek, že neexistovalo žádné ústřední vedení. To znemožňovalo jakoukoliv organizaci.33 V roce 1884 se Leo Pinsker (kap. 2.2.2), šokován událostmi posledních pár let, chopil iniciativy a svolal národní konferenci rozličných společností Chevovej Cionu. Aby Židé oklamali ruské úřady, uspořádali konferenci v Katovicích, které v té době byly součástí německého Slezska. Tohoto významného setkání se zúčastnilo 34 delegátů a všichni se shodli ve věci financování židovského osídlování Palestiny, které záhy začali uskutečňovat. Pinsker se stal prezidentem Chevovej Cijonu a byl pověřen řízením vzrůstajícího proudu židovských uprchlíků do Palestiny. V 90. letech se pak hnutí rozrostlo i do západního světa.34 Pinsker se tedy zasloužil o sloučení četných skupin Chevovej Cion. V roce 1884 při příležitosti stého výročí narození Mosese Montefiora (kap. 2.1 a 2.1.1) se tak Pinskerovi podařilo založit zastřešující organizaci. Ta byla dokonce v r. 1890 přijata ruskou vládou pod názvem Společnost pro podporu židovských zemědělců v Palestině a Sýrii.35 V roce 1891 ale došlo k dalším pogromům v Rusku. Jeho západní hranice se plnily prchajícími židovskými davy. Na území Palestiny byl vlivem nových přistěhovaleckých vln zpřísněn zákon týkající se koupi půdy. Veškerá osadnická činnost tak byla ohrožena. Tyto události měly neblahý vliv na Pinskerovu psychiku a zdraví. Pinsker ještě téhož roku rezignoval na svou funkci a zemřel.36

33 SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999, s. 30. 34 tamtéž, s. 31. 35 KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael: historický nástin. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1999 s. 31. 36 tamtéž. s. 36.

1.3.2.Bilu V reakci na pogromy v Rusku byla v roce 1882 založena židovská organizace Bilu. Její převážnou část tvořili studenti, kteří se rozhodli ukončit svá studia a odjet do Palestiny pracovat jako farmáři. Hnáni socialistickými ideály tak začali usilovat o podporu židovské kolonizace Palestiny a to jak u britské, tak osmanské vlády (v tomto úsilí jim pomáhal britský židovský filantrop Laurence Oliphant). Ani u jedné vlády ale nakonec úspěšní nebyli. Přesto se ale čtrnáct uprchlíků rozhodlo do Svaté Země na vlastní náklady vyjet.37 Při příjezdu do Palestiny se setkali s obrovskou podporou ze strany Židů. Jejich potíže ale spočívali s minimem zkušeností s farmařením. V Rusku totiž Židé nemohli vlastnit žádnou půdu, a tak se se zemědělstvím poprvé setkali až na místě. S jejich problémy se jim snažili pomoci, dva palestinští Židé, kteří jim koupili pozemek, na kterém potom společně vytvořili farmu s názvem Rishon Le-Cijon. O pár měsíců později ale Biluisté začali trpět hladem. Velká část lidí musela skupinu opustit. Přestože tento projekt se nakonec nepovedl a skupina se rozpadla, organizace Bilu přišla s jedinečným nápadem uzavřených družstevních komunit. Ty pak měly pro budoucí přistěhovalecké židovské skupiny zásadní vliv a skupina Bilu se tedy stala jejich předobrazem.38

1.4.Sionismus 1.4.1.Theodor Herzl a jeho Židovský stát Ke konci devatenáctého století panovala na území Palestiny již docela značná židovská aktivita (kapitola 2.3). Mezi židovskou komunitou v západní Evropě toho ale bylo o jejich aktivitách známo pouze málo. Většina židovské inteligence žila v domnění, že Židé znovuosídlující Palestinu jsou pouze striktně nábožensky založení.

37 HALPERN, Ben, REINHARZ, Jehuda: Zionism and the Creation of a New Society. Cary, NC, USA: Oxford University Press, USA, 1998. s. 61-75. 38 tamtéž.

Jedním z nich byl i židovský novinář narozený v Maďarsku, Theodor Herzl. Ten žil od r. 1891 v Paříži, kde vykonával svou novinářskou činnost. V r. 1894 byl Herzl jedním z novinářů, kteří informovali o Dreyfusově aféře. Tento incident, při kterém byl židovský kapitán Dreyfus neprávem obviněn z vlastizrady ve vykonstruovaném procesu, ho naprosto šokoval. Překvapen sílícím antisemitismem v Evropě si začal uvědomovat, že pro Židy již není nadále v Evropě bezpečno. Při hledání řešení jak se dostat z této situace dospěl k závěru, že problémy Židů v Evropě by mohl vyřešit vznik samostatného státu s židovskou vládou. Aby mohl začít prosazovat své názory, založil hnutí, se kterým měl od začátku mnohem větší plány, než bylo dosavadní nepravidelné osídlování Palestiny malými skupinami farmářů. Jeho plánem byl okamžitý návrat všech Židů z diaspory do Palestiny a to v masovém měřítku. Jedině tak by, podle jeho názoru, měli Židé nárok na uznání vlastní nezávislosti světovými mocnostmi.39 Své myšlenky a vize Herzl zformuloval a sepsal ve své knize Židovský stát, která vyšla v únoru 1896. Samotná kniha je rozdělena na 4 hlavní kapitoly, ve kterých se Herzl zabývá obecnými záležitostmi (zde jsou nastíněny původy antisemitismu, pokusy o řešení krize či vybrání správného místa pro přesídlení), vznikem Židovské organizace (více kap. 2.4.2), přesunem rozdílných židovských skupin a formováním nové židovské společnosti na již osídleném území (záležitosti týkající se Ústavy, jazyka, vlajky nebo vojska).40

1.4.2.Světová sionistická organizace Jak již bylo řečeno v předchozí kapitole, aby mohl Herzl začít uskutečňovat své plány, rozhodl se založit organizaci, která by podporovala šíření jeho myšlenek a která by také spojila všechny ostatní sionistická hnutí pod jednu instituci. V roce 1896 tedy založil Světovou sionistickou organizaci. Cíle tohoto hnutí byly vytyčeny na Prvním sionistickém kongresu v Basileji v r. 1897 a definovány v prohlášení

39 GILBERT, Martin. Izrael: dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2002. s. 27-28. 40 HERZL, Theodor. Židovský stát: pokus o moderní řešení židovské otázky. Vyd. 1. Praha: Academia, 2009. s. 57-128.

12 známém jako Basilejský program. Hlavním cílem tohoto programu bylo získat Palestinu pro židovský lid všemi možnými legálními prostředky.41 K uskutečňování svých cílů bylo potřeba sehnat značné finanční prostředky. Právě díky této problematice sionisté později založili Židovský národní fond, který vykupoval půdu v Palestině, dále pak Zakládací fond, který se věnoval financování sionistických aktivit.42

1.4.3.Britský pohled na vzestup politického sionismu Přestože sionismus na přelomu 19. a 20. století získával stále větší podporu, ne všichni Židé se s touto myšlenkou ztotožňovali. Mezi některými Židy toto hnutí dokonce vyvolávalo antisionistické tendence. Příkladem tohoto jednání mohou být organizace Anglo-Jewish association (kap. 2.1.2) a Board of Deputies of British Jews (kap. 2.1.1). Ty dokonce shledávali Herzlovi názory jako zradu a provokaci k antisemitismu.43 V roce 1902 ustanovil britský Parlament komisi, která se měla zabývat přílivem tisíců židovských emigrantů prchajících před ruskými pogromy. Vlivný britský židovský novinář a sionista Leopold Greenberg při té příležitosti navrhl, aby se jednání této komise zúčastnil Herzl jakožto expert na problematiku židovské emigrace. Nabídl mu tak prostor k prezentaci svých myšlenek před britským parlamentem. Herzl se jednání skutečně zúčastnil. Poděkoval zástupcům britského parlamentu za přijetí uprchlíků. Současně ale zdůraznil, že problémy s židovskými přistěhovalci by se daly vyřešit nalezením vhodného území, které by mohlo být právně uznáno za židovské. Ještě před prezentací svých názorů se Herzl setkal s lordem Nathanielem Rothschildem, který byl členem komise a jehož podporu potřeboval získat. Herzl byl sice přesvědčen, že konečným cílem Židů by měla být Palestina, přesto byl ale ochotný vyjednávat o jakémkoliv dočasném řešení, které by dokázalo utrpení Židů ve východní Evropě ukončit. Rothschild využil svého vlivu a

41 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 22. 42 tamtéž. s. 28. 43 SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999, s.68.

13 zprostředkoval Herzlovi schůzku s Josephem Chamberlainem (otcem budoucího britského premiéra Nevilla Chamberlaina), britským tajemníkem pro kolonie. Chamberlaine ujistil Herzla o svém vřelém vztahu k Židům a navrhl mu, že je ochoten mu najít místo mezi britskými územími pod podmínkout, že toto území již nesmělo být osídleno bílými usedlíky. Herzl tedy přišel se dvěma alternativami. První alternativu měl představovat Kypr, druhou pak část Sinajského poloostrova zvaná al-Aríš, která nebyla integrální součástí Egypta. Chamberlaine sice odmítl Kypr, záměr s al-Aríš ale pokládal za uskutečnitelný. Na další den domluvil Herzlovi schůzku se zahraničním tajemníkem lordem Landsdownem, který vyjednal setkání přímo mezi sionisty a generálním správcem Egypta lordem Cromerem. Následná jednání mezi sionistickou misí a politickými představiteli Egypta byla ale neúspěšná. Hlavním argumentem Egyptské strany byla neuskutečnitelná možnost zavodnit oblast tak, aby zde mohli židé pěstovat plodiny. Později ovšem vyšlo najevo, že Cromerovi a ostatním egyptským vládním činitelům se jen nelíbila možnost vzniku židovské enklávy na jimi spravovaném území.44

1.5.Druhá alija (1904-1914) Bezprostředně na první aliju navázala alija druhá. Důvody k jejímu uskutečnění zůstávaly stejné, a sice pogromy v Rusku. Ty byly tentokrát ještě mnohem brutálnější než dříve. Během této přistěhovalecké vlny dorazilo na území Palestiny přes 40000 Židů. Někteří z nich založili v roce 1909 předměstí Jaffy, ze kterého se později stalo velkoměsto a hlavní administrativní centrum Izraele - Tel Aviv. Ve stejném roce založili noví osadníci první kibuc45 v Deganii. Během následujících pár let počet kibuců přesáhl 200. Jejich vznik je spojen hlavně se socialistickými ideály, které zakladatele kibuců spojovaly. 46 Na území Palestiny vznikali i další nové formy osídlování. Mezi ně patřil např. mošav ovdim. Zde mohli na rozdíl od kibucu lidé vlastnit majetek, půda byla ovšem

44 SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999, s.69-70. 45 Kibuc je kolektivní osada založená na principu společného vlastnictví. 46 JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Vyd. . 1, Praha : Rozmluvy : Panorama, 1995. [z angličtiny přeložili Věra a Jan Lamperovi] s.417.

14 obdělávána kolektivně. Větší míra svobody tak přivedla do mošavů lidi, kteří byli v kibucech nespokojeni.47 S rostoucím počtem židovských osad nastal problém, jak je ochránit před potencionálními ohrožovateli. Mladí Židé z druhé alije, kteří byli v minulosti členy ozbrojené domobrany proti pogromům, tak založili v roce 1909 svaz Hašomer.48 Členem této organizace byl i budoucí první premiér Izraele David Ben Gurion.49 Během druhé alije se počet Židů žijících v Palestině zvedl na 85000. Tvořil tak 1/9 celkového obyvatelstva. S touto přistěhovaleckou vlnou je také spojen přísun všech dosavadních ideologií spojených s Židy (sionisté, socialisté, ortodoxní a další... ).50

47 KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael: historický nástin. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1999 s. 82. 48 heb. hlídač. 49 JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Vyd. . 1, Praha : Rozmluvy : Panorama, 1995. [z angličtiny přeložili Věra a Jan Lamperovi] s.417. 50 SCHNEER, Jonathan. The Balfour Declaration: the origins of the Arab-Israeli conflict. London: Bloomsbury, 2011, s. 11-12.

2.Balfourova deklarace a její vliv na židovské přistěhovalectví

2.1.Britské zájmy na území Palestiny během první světové války Těsně před vypuknutím první světové války patřila většina území na Blízkém východě Osmanské říši. Majoritní část obyvatelstva ale nebyla turecká, nýbrž arabská. Britové zachovávali vůči představitelům turecké vlády standardní vztahy. Poměry na Blízkém východě jim vyhovovali, protože Osmanská říše nedopouštěla rozšíření vlivu Ruska a Francie do dané oblasti. Na začátku 20. stol. se ale začala turecká vláda stále více sbližovat s Německem. To v Britech logicky začalo vyvolávat značné znepokojení. 51 Dne 9. listopadu roku 1914 prohlásil britský premiér Herbert Asquith: “Turecké impérium právě spáchalo sebevraždu”.52 Tento výrok byla bezprostřední reakce na vstup Osmanské říše do války. Přes dřívější rozhodnutí neusilovat o další vliv na Blízkém východě se tedy britská vláda rozhodla, že je ochotna podílet se na budoucím rozpadu Osmanského impéria.53 Přestože ze začátku války se Británie snažila hájit své zájmy především v oblasti Suezského průplavu a nepočítala s možnou expanzí dál do Osmanské říše, nakonec bylo rozhodnuto, že je v zájmu Británie požadovat odškodnění za válku ve formě anektování dalšího území. 54 K bližší definici nových britských zájmů v oblasti Blízkého východu vytvořila Velká Británie v r. 1915 tzv. De Bunsenovu komisi. Ta měla zohlednit i

51 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 32. 52 citováno dle: Johnson, Paul. Dějiny židovského národa. Vyd. . 1, Praha : Rozmluvy : Panorama, 1995. [z angličtiny přeložili Věra a Jan Lamperovi] s.409. 53 Johnson, Paul. Dějiny židovského národa. Vyd. . 1, Praha : Rozmluvy : Panorama, 1995. [z angličtiny přeložili Věra a Jan Lamperovi] s.409. 54 SCHNEER, Jonathan. The Balfour Declaration: the origins of the Arab-Israeli conflict. London: Bloomsbury, 2011, s. 75-76.

16 zájmy francouzských spojenců. Z oblasti Palestiny Britové stáli především o přístavy Akko a Haifa.55

2.1.1.Britsko-židovské vztahy v období první světové války Pro Židy, a zejména pro ty kteří byli členy Sionistické organizace, nastala po vypuknutí první světové války nepříjemná situace. Židovský národ byl totiž rozdělen do obou znepřátelených válečných bloků. Vedení Světové sionistické organizace se tedy rozhodlo, že vyhlásí neutrální pozici.56 Situace Židů na území Palestiny byla rozdílná. Po vyhlášení války poslala Osmanská říše do svého palestinského teritoria vojenského velitele Džemala Pašu, kterému přidělila mimořádné pravomoci ve věcích jak vojenských, tak civilních. Jeho vláda nad Židy i Araby byla hrůzostrašná. Záměrem Paši byla totální likvidace nově vznikajícího židovského osídlení. Židé, kteří již získali občanství Osmanské říše, byli naverbování do její armády. Ti, kteří ho ještě nezískali, byli nuceni své nové domovy buď opustit, nebo se skrývat.57 Vzhledem ke vzniklé situaci začali židovští důstojníci Žabotinský a Trumpeldor naléhat na Angličany aby povolili vznik židovské armády, která by bojovala po boku Dohody. To bylo sice odmítnuto, Britové ale využili židovské dobrovolníky a dovolili jim vznik vlastního armádního sboru s názvem Cion Mulé Corps.58 Tento sbor, vytvořený v březnu 1915, se tak stal prvním z pěti židovských praporů působících v první světové válce.59 Kromě jiného šlo také o první židovskou vojenskou jednotku, která bojovala pod svým znakem a vlajkou od povstání Bar Kochby v letech 132-135 n.l.60 Postupem času začalo být jisté, že rozpad osmanské říše je nevyhnutelný. Této situace si byl vědom i Chaim Weizmann, který se stal po Herzlově smrti

55 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 32. 56KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael: historický nástin. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1999 s.65-66. 57 tamtéž s. 66-67. 58 Překlad: Sionský sbor mezkařů. 59 GILBERT, Martin. Izrael: dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2002. s. 47. 60 GILNER, Elias. War and Hope. A History of the Jewish Legion. New York; Herzl Press:1969. s.68.

17 nejvýznamnějším sionistou na Západě. Byl přesvědčen, že jeho životním posláním je za pomoci britského impéria přivést na svět židovskou národní domovinu. Ještě před válkou se tedy začal setkávat s osobnostmi, které v budoucnosti sehráli velmi důležitou roli při vzniku samostatného židovského státu. Šlo především o premiéra Lloyda George a ministra zahraničí Balfoura. Díky obratné diplomacii a značným přesvědčovacím schopnostem se Weizmann významným způsobem podílel na přípravných pracích, které vedly až k prohlášení známém jako Balfourova deklarace (kap. 3.1.4).61

2.1.2.Počátky britsko-arabské spolupráce na území Palestiny V boji proti osmanské říši se Britové nemohli spolehnout jen na podporu židovského obyvatelstva. Klíčovou úlohu během první světové války sehrálo především jejich spojenectví s Araby. V období války se mezi Araby probudili nacionalistické touhy po založení vlastního nezávislém státu.62 Ve snaze získat Araby na svou stranu se Britové rozhodli dát jim několik slibů. Tyto sliby byly obsaženy v korespondenci mezi britským vysokým komisařem Henry McMahonem a šarífem Husseinem z Mekky.63 Nejdůležitějšími sliby byly tyto body:64 1) Velká Británie je připravena uznat a podporovat nezávislost Arabů ve všech oblastech, které se nacházejí uvnitř hranic navržených šarífem z Mekky (tj. v prostoru, který nyní zahrnuje Arabský poloostrov, Irák, Sýrii, Libanon, Jordánsko a Palestinu). 2) Velká Británie se zavazuje, že bude chránit Svatá místa proti každé vnější agresi.

61 JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Vyd. . 1, Praha : Rozmluvy : Panorama, 1995. [z angličtiny přeložili Věra a Jan Lamperovi] s.410-415. 62 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 33. 63 CHAPMAN, Colin. Čí je země zaslíbená?: pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 2003.s.67. 64 citováno dle: tamtéž.

3) Když to okolnosti dovolí, Velká Británie bude nápomocna Arabům svou radou a pomůže jim při ustavování vlád, které by byly vhodné pro různé oblasti. Tento dopis, byl poslán McMahonem 24. října 1915.65 Zde je nutno podotknout, že tento příslib arabské samostatnosti byl dohodnut ještě před vznikem Sykes-Picotovy dohody (kap 3.1.3) a Balfourovi deklarace (3.1.4).

2.1.3.Sykes-Picotova dohoda66 Přestože Britové uzavřeli dohodu s Araby, byli připraveni dále hájit zájmy nejen své, ale i zájmy spojenecké Francie. Proto se rozhodli ji o svých plánech ale i o korespondeci s Husseinem informovat. Na základě celé řady jednání o společných cílech obou zemí v zimě 1915-1916 byla 16. května 1916 podepsána tajná dohoda, určující sféry vlivu signatářksých států na Blízkém východě v plánovaném poválečném uspořádání.67 Hlavními vyjednavateli této dohody byli ministři zahraničí zúčastněných zemí Sykes a Picot. Sever Blízkého východu zahrnující Libanon a horní Galileu měl být přímo spravován Francouzi. Oblast dnešní Sýrie měla být pod správou arabského státu, na který měla mít Francie vliv. O území Palestiny se předpokládalo, že bude kontolováno speciálním spojeneckým kondominiem.68 Z tohoto kondominia pak měly být vyloučeny enkávy kolem měst Akko a Haifa, které měli ovládat přímo Britové. Jih Blízkého východu pak měl připadnout arabskému státu, který by byl pod britskou správou. Území dnešního Iráku mělo pak být ovládáno Brity přímo.69 S výsledky těchto jednání a z nich vyplývajících skutečností byla srozuměna i další spojenecká země, a sice Rusko. V carském Rusku ale vypukla v listopadu 1917

65 MCMAHON,Henry a HUSSEIN,Sherif. Korespondence McMahon-Hussein [cit. 10.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://www.jewishvirtuallibrary.org >. 66 The Sykes-Picot Agreement: 1916 [cit. 11.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://avalon.law.yale.edu>. 67 SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999, s.105 68 Kondominuim je termín z mezinárodního práva, který označuje území pod společnou správou dvou a více států. 69 POJAR, Miloš. Izrael. 2., aktualiz. vyd. Praha: Libri, 2009. s. 34.

19 bolševická revoluce a Rusové se rozhodli tuto tajnou dohodu zveřejnit. Plány na budoucí uspořádání Blízkého východu tak byly zničeny. Samotné zveřejnění pobouřilo jak arabské, tak židovské obyvatelstvo Palestiny.70

2.1.4.Balfourova deklarace71 Přípravy týkající se Balfourovy deklarace, onoho nejspíše nejdůležitějšího dokumentu v novodobých židovských dějinách, si vyžádaly více než rok neustálých jednání mezi sionisty a britskou vládou. Velkou roli při vyjednávání sehrála jak účast židovských legií v první světové válce na straně Brtitánie, tak samotné přesvědčování představitele Sionistické organizace Chaima Weizmanna (kap. 3.1.1). Mezi další význačné sionisty domlouvající obsah deklarace patřili pak zejména Aaron Aaronsohn a Akiva Ettinger.72 Samotná Balfourova deklarace byla vydána ve formě dopisu ze dne 2. listopadu 1917 od britského ministra zahraničí A. J. Balfoura adresovaného lordu Rotchildovi, který byl v té době předsedou britské sionistické organizace. Co se textu deklarace týče tak je třeba zdůraznit, že vláda Jeho Veličenstva nepřislíbila Židům vybudování přímo židovského státu, ale pouze židovské národní domoviny. Vzniku národní domoviny mělo být dosaženo, aniž by byla porušena občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině. Vyhlášení Balfourovy deklarace mělo za následek ještě větší zpopularizování myšlenky sionismu po celém světě, především ale v tom židovském. Ačkoli v jistém směru bylo dosaženo malého vítězství, byl to právě Ben Gurion, který nepřestával své spolupracovníky přesvědčovat, že Británie sice dala svolení na zřízení židovské národní domoviny, hlavní část budoucího uskutečnění bude ale záviset především na tom, jakým způsobem se tohoto vybudování chopí židovský národ.73

70 SCHNEER, Jonathan. The Balfour Declaration: the origins of the Arab-Israeli conflict. London: Bloomsbury, 2011, s.84-86. 71 Balfour Declaration 1917, [cit. 11.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: . 72 GILBERT, Martin. Izrael: dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2002. s. 50. 73 tamtéž.

2.2.Okolnosti vzniku britského mandátu Palestina Cena, kterou zaplatila Velká Británie za osvobození Palestiny během první světové války, byla vysoká. Celkově bylo na území Blízkého východu zabito 12 640 britských vojáků. To byl také jeden z důvodů, proč se Angličané odmítali vzdát svého vlivu v daném regionu v následujích letech.74 Po rozpadu Osmanské říše byla oblast Palestiny řízena vojenským správcem britského maršála Allenbyho Arthurem Moneym a později Moneyovým nástupcem sirem Louisem Bolsem. V té době byla Palestina rozdělena na okresy, které byly každý jednotlivě řízeny britským vojenským guvernérem. Židé a Arabové v tomto typu uspořádání většinou sloužili jako úředníci na nížších správních funkcích.75 O dalším osudu Blízkého východu mělo být rozhodnuto na mezinárodní konferenci v Sam Remu v dubnu 1920. Zde bylo ustanoveno, že Velká Británie a Francie získá tzv. mandátní práva. Oblast Palestiny připadla pod britské poručenství. Později v r. 1921 z ní pak bylo vyčleněno Zajordánsko jako samostatný celek.76 V době ustanovení palestinského mandátu byla většina obyvatelstva stále tvořena Araby. Tato situace se však pomalu začínala měnit a to především v důsledku další emigrační vlny Židů. Ti přicházeli jak z důvodu vydání Balfourovi deklarace, tak ještě stále kvůli pogromům, které tentokrát vypukli na území Polska a Maďarska (kap. 3.3).

2.2.1.Počátek nepokojů pod britskou správou Během roku 1920 se vztahy mezi Židy a Araby začaly viditelně zhoršovat. Arabští útočníci započali sérii útoků na židovské osady, během kterých přišlo hned několik Židů o život. I přes začínající nepokoje mezi těmito národy, se Británie rozhodla zrušit vojenskou vládu nad Palestinou a zavést civilní zřízení vlády. Veškerá moc na území Palestiny byla předána do rukou tzv. vysokého komisaře pro Palestinu, kterým

74 SHEPHERD, Naomi. Ploughing sand: British rule in Palestine, 1917-1948. New Brunswick: Rutgers University Press, 2000. s. 20. 75 SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999, s.105. 76 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 40.

21 se 30.června 1920 stal Sir Herbert Samuel.77 Ten si již brzy po svém nástupu do funkce začal uvědomovat, že budoucí soužití mezi Židy a Araby může být problematické. Byl dokonce přesvědčen, že sionistické hnutí význam arabského faktoru silně podceňovalo. Tento názor se později ukázal jako oprávněný.78 Se zvyšujícím se počtem arabských útoků si Židé začali uvědomovat, že je třeba zřídit speciální obranou složku. K tomuto cíli tedy byla založena organizace Hagana.79 Ta fungovala ilegálně bez schválení britské správy. Zaměřovala se jak na výcvik členů, tak i na zajištění zbraní. Ty byly na území Palestiny pašovány a to převážně z Vídně. V listopadu roku 1921 proběhla další vlna arabských nepokojů. Ta měla za následek smrt čtyř Židů ve Starém městě v Jeruzalémě.80

2.2.2.Churchillova Bílá listina81 Britské úřady se na danou situaci snažily reagovat zpřísněním přistěhovaleckých podmínek pro Židy. Bylo zavedeno pravidlo, že na území Palestiny mohou emigrovat pouze ti Židé, kteří mají odpovídající příjem. Na toto nařízení Židé ve státech postihovaných pogromy začali reagovat prodejem svého veškerého majetku. Migrace tak dále pokračovala.82 Aby se předešlo dalším násilnostem, rozhodl se Herbert Samuel v květnu roku 1922 vrátit do Londýna a požadovat po vrcholných představitelích koloniálního úřadu konečnou interpretaci Balfourovy deklarace. Tomuto nároku bylo vyhověno a bylo navrženo prohlášení známé jako Churchillova bílá listina.83 Ta mimo výše zmíněné zvýšení finančních nároků na přistěhovalce omezila oblast plánované židovské národní domoviny pouze na území západně od řeky Jordán. Britské straně tato listina ukládala za povinnost zajistit židovskou národní domovinu. Zde byl tedy

77 POJAR, Miloš. Izrael. 2., aktualiz. vyd. Praha: Libri, 2009. s. 38. 78 CHAPMAN, Colin. Čí je země zaslíbená?: pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 2003. s. 65. 79 heb. obrana. 80 GILBERT, Martin. Izrael: dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2002. s. 63-65. 81 British White Paper of June 1922 [cit. 11.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://avalon.law.yale.edu >. 82 GILBERT, Martin. Izrael: dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2002. s. 64. 83 Tato listina občas bývá uváděna v českém překladu také jako Churchillova Bílá kniha.

22 zaznamenán jistý posun od Balfourovy deklarace, kde se mluvilo pouze o příznivém pohledu vlády Jeho veličenstva na její zřízení. Mezi Židy se tento dokument dočkal vlažného přijetí. Přesto s ním ale Sionistická organizace i přes smíšené pocity svých členů souhlasila. Jedním z důvodů tohoto souhlasu byla obava o ztrátu britské podpory v případě odmítnutí. Arabská delegace byla Bílou listinou pobouřena. Příčinou nesouhlasu bylo mimo jiné i nezmínění se o Arabech. V dokumentu se mluvilo pouze o ne-Židech.84

2.2.3.Třetí alija (1919-1923) O třetí alije se někdy mluví, jako o pokračování alije druhé, která byla jen přerušena první světovou válkou. Samotný proces přistěhovaleckých vln byl spuštěn především dalšími pogromy, které probíhali na území Ruska, Maďarska a Polska. Nejvíce Židů přišlo z Ruska a Polska, menší část pak z Litvy a Rumunska. Další Židé přicházeli na území Palestiny také z důvodu britského dobytí Palestiny a díky prohlášení, vyplývající z Balfourovy deklarace.85 Po konci první světové války vzniklo hned několik nových států ve střední Evropě, které byly založeny na principech národního státu. Tento fakt také zajisté posílil židovskou snahu o zřízení vlastního státu. Během této vlny začali Židé zakládat spoustu organizací, které měli zprostředkovávat jejich snahu o budování židovské domoviny. Jednou z nejdůležitějších byla organizace Histadrut86, což byla federace všech pracujících v zemi. Tento odborový svaz zajišťoval Židům práci, organizoval školství, staral se o industrializaci zemědělství či zajišťoval zásobování. Dále se také pokračovalo ve výstavbě nových kibuců a mošavů. Během této vlny dorazilo do Palestiny 35 000 Židů.87

84 SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999, s.131-133. 85 Aliyah and Absorption, Israel Ministry of Foreign Affairs [cit. 15.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://mfa.gov.il/ >. 86 heb. federace. 87 The Third Aliyah (1919-1923), Ministry of Aliyah and Immigrant Absorbtion [cit. 15.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://www.moia.gov.il/ >.

2.3.Čtvrtá alija (1924-1928) V roce 1924 vypukla v Polsku velká hospodářská krize. Ta postihla především židovské řemeslníky a obchodníky v důsledku přemrštěných daní. Mnoho z nich se tedy rozhodlo prodat veškerý svůj majetek a odjet do ekonomicky stabilnější Palestiny. Tím se tato alija poprvé více odlišila od předchozích. Její účastníci již nadále nebyli pouze sionisté, kteří byli do jisté míry ovlivněny socialismem, ale pouze Židé kteří se rozhodli na území Palestiny podnikat. Díky tomu si také vysloužili posměch či odstup od účastníků alijí předešlých. Jen během roku 1924 přišlo do Palestiny více než 35 000 lidí, což bylo do té doby nejvíc v historii. V roce 1926 ale vypukla hospodářská krize i na území mandátu, což mělo za následek návrat čtyřiceti procent lidí, kteří během čtvrté aliji přišli.88 Velký význam této aliji spočíval především v tom, že její předtavitelé se značnou mírou podíleli na rozvoji měst. To bylo způsobeno především tím, že poházeli z jiných společenských vrstev, než jejich předchůdci. Cílem těchto Židů již nebylo pracovat v kibucech nebo v jiných zemědělských osadách. Rozhodli se budovat ve městech průmysl. Zde ale narazili na neochotu britské správy, která měla v oblasti průmyslu v Palestině své vlastní zájmy, a tak se snažili rozvoj židovského průmyslu omezovat.89 Několik menších skupin Židů přišlo do Palestiny i z území Jemenu a Iráku. Celkově se během čtvrté aliji přemístilo do britského mándátu na 67 000 Židů.90

Násilné útoky na Židy v r. 1929 V roce 1929 se v Curychu sešel v pořadí již šestnáctý sionistický kongres. Na něm bylo rozhodnuto, že by Židovská agentura měla být rozšířena v co největším počtu států. Tento krok podnítil v Arabech strach, že to povede k dalšímu vykupování půdy Židy v Palestině. Již během čtvrté aliji přišla do britského mandátu značná část

88 KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael: historický nástin. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1999 s.84-85 89 tamtéž s.85. 90 The Fourth Aliyah (1924-1928), Ministry of Aliyah and Immigrant Absorbtion [cit. 15.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://www.moia.gov.il/ >.

24 majetných Židů, kteří nakupovali ve velkém území, které přetvářeli na průmyslové oblasti (kap. 3.4). Rostoucí napětí se naplno projevovalo u Zdi nářků, kde byli židovské motlitby přerušovány častými arabskými útoky. Zprávy o násilí páchaném v Jeruzalémě se rychle rozšířili po celé zemi. Dne 25. srpna 1929 vtrhl arabský dav ve městě Hebron v reakci na údajně chystané odvetné útoky Židů do židovské školy a povraždil více než 60 Židů včetně mnoha žen a dětí. 91 Útoky arabských extrémistů na židovské občany se rozšířily po celé Palestině. Hagana (kap. 3.2.1), v té době fungující již 9 let, se snažila bránit co nejvíce židovských osad, ale omezoval ji nedostatek prostředků. Více než 4 000 Židů žijících na předměstí Jeruzaléma bylo donuceno opustit své domovy. Celkový počet židovských obětí po uklidnění nepokojů se zastavil na čísle 133. Arabové měli na své straně 87 obětí. Většina z nich byla zastřelena britskými vojenskými jednotkami a policií, které se snažili zastavit násilnosti.92

91 GILBERT, Martin. Izrael: dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2002. s.74. 92 tamtéž s.75.

3. Eskalace britsko-židovských konfliktů během Arabského povstání v Palestině, druhé světové války a vzniku samostatného státu Izrael

3.1. Pátá alija (1929-1939) Vzhledem k rostoucímu antisemitismu v západní Evropě začali přicházet do Palestiny další židovští uprchlíci. Tato přistěhovalecká vlna naprosto změnila dosavadní demografický charakter britského mandátu. Dosud byla největší část uprchlíků tvořena Židy převážně z východní Evropy. V této vlně ale přicházelo stále více Židů z Německa. Tato skutečnost se také projevila v kapitálovém přínosu dané skupiny. Zásluhy na hospodářském růstu Palestiny měl jak nový vysoký komisař Arthur Wauchop, který projevoval velký zájem o židovský obchod, tak masivní přísun nových přistěhovalců, jenž byl při srovnání s předešlými čtyřmi aliji několikanásobně větší. Tento fakt měl velký dopad na rozvoj židovských městských center. Tel Aviv a jeho předměstí dokázaly absorbovat obrovské počty nových přistěhovalců. Počet obyvatel Tel Avivu vzrostl z 46 000 na 135 000. Pomalu se tak začalo rodit první velkoměsto, ryze židovského charakteru.93 S nástupem Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 se neustále zvyšoval počet nově příchozích Židů do Palestiny. Jen mezi lety 1933-1936 jich přišlo více než 160 000. Tisíce dalších, kterým to nebylo dovoleno britskou správou, přišli do mandátu ilegálně. Začala tak tajně organizovaná alija známá jako Alija Bet (kap. 4.5). Významnou událostí byl příliv akademiků, vědců, doktorů či umělců z celého světa. Ti zakládali odborné instituce a pomáhali tak rozvoji celého regionu. Na konci této alije žilo na území Palestiny 475 000 Židů. Tvořili tak 40% z celkové populace.94

93 SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999, s.175-176. 94 The Fifth Aliyah (1929-1939), Ministry of Aliyah and Immigrant Absorbtion [cit. 16.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://www.moia.gov.il/ >.

Mladá Alija Spíše než o standardní přistěhovaleckou vlnu šlo o organizovaný přesun židovských dětí z nacistického Německa. V roce 1936 bylo židovským dětem zakázáno studovat na Německých školách. Židé byli stále více perzekuováni režimem. V reakci na tuto skutečnost začala společnost Alijat ha-no'ar95 připravovat přesuny dětí do relativně bezpečné Palestiny. Tam byly děti umísťovány převážně do kibuců či jiných družstevních farem, kde byly postupně vzdělávány a začleňovány do tamní židovské komunity. Během těchto přesunů se podařilo zachránit na 22 000 dětí. Organizace Alijat ha-no'ar byla později včleněna do sktruktur Židovské agentury a stala se tak její integrální součástí.96

3.2.Britsko-židovské vztahy v letech 1929-1936 Události, které se odehrály v roce 1929, značným způsobem znepokojily vedoucí představitele mandátu pro Palestinu (kap. 3.4.1). Britové si uvědomovaly vzrůstající nenávist Arabů vůči Židům. V reakci na tuto situaci se rozhodli zvyšujícímu se nátlaku čelit pomocí přítomnosti značné ozbrojené síly.97 Když se vyhrocená situace zklidnila, byla vytvořena vyšetřovací komise. Ta označila za hlavního viníka nepokojů jeruzalémského muftího98 Amín al-Husajního.99 Zároveň ale také kritizovala jak přistěhovaleckou politiku Židů, tak neustálé vykupování arabské půdy, které vyvolávalo obavy mezi arabským obyvatelstvem. Předložení těchto zjištění vládě Jeho Veličenstva ale bohužel nevedlo k žádným závěrům. Naopak byla vytvořena nová komise, vedená sirem Johnem Hope Simpsonem. Ta byla velice kritická k sionistům. Své poznatky vydala v tzv. Passfieldově100 bílé listině.101 Odpor

95 heb. Alija mládeže. 96 Jewish Agency for Israel [cit. 17.4.2015]. Dostupný na World Wide Web:< http://www.jewishvirtuallibrary.org/>. 97 GILBERT, Martin. Izrael: dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2002. s.74. 98 Muftí je islámský sunnitský duchodvní, který vykládá a šíří islámské právo šaría a fiqh. Jedná se o jednu z nejváženějších pozic v muslimském světě. 99 Amín al-Husajní byl mj. strýcem budoucího vůdce OOP Jásira Arafata. 100 Lord Passfield byl v té době ministrem kolonií. 101 The Passfield White Paper [cit. 18.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < www.jewishvirtuallibrary.org >.

27 k výsledkům této komise ale vyvolal značný nesouhlas i na půdě britského parlamentu. Passfieldova bílá listina dokonce způsobila vládní krizi, na jejímž konci byl tento dokument zavrhnut.102 Během třicátých let 20. století se na území Palestiny začala politická židovská reprezentace stále více názorově rozcházet. V labouristickém táboře se začaly rozvíjet dva naprosto odlišné myšlenkové proudy. První proud byl zastoupen stranou Ha-Šomer Ha´cair,103 jejíž stoupenci byli zastánci vzniku dvounárodního židovsko- arabského státu. Stranou druhou byla nově založená Mapai, jenž prosazovala vznik samostatného židovského státu.104 Mnohem radikálnější stanovisko zastával revizionistický sionistický tábor, v jehož čele stál veterán první světové války Vladimír Žabotinský (kap. 3.1.1). Ten byl pro okamžité nastěhování co nejvíce Židů v co nejkratším čase. Odmítal jakékoliv kompromisy s Araby. Předpokládal, že vysoký přísun obyvatel by mohl v budoucnosti zajistit Židům nejen území Palestiny, ale i území Zajordánska. K prosazení jeho cílů mělo sloužit politicko-vojenské hnutí Betar, připravující židovskou mládež na těžký život v Palestině. Během roku 1931 došlo k rozkolu uvnitř obranné organizace Hagana, a tak se zní vyčlenila nová skupina hájící ideologii revizionistického sionismu se jménem Irgun.105 V roce 1935 založil Žabotinský Novou sionistickou organizaci, která měla být protiváhou do té doby dominující Světové sionistické organizace.106

3.3.Britsko-židovské vztahy během Arabského povstání v letech 1936-1939 V polovině třicátých let 20. stol se britský vysoký komisař pro Palestinu Arthur Grenfell Wauchope pokusil sestavit legislativní radu, která by byla složena jak z

102 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 47- 48. 103 heb. Mladý strážce. 104 GILBERT, Martin. Izrael: dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2002. s.76 105 heb. Organizace. 106 POJAR, Miloš. Izrael. 2., aktualiz. vyd. Praha: Libri, 2009. s. 43.

Židů, tak z Arabů. To ale Arabové odmítli. Tyto události později zapříčinily výbuchy násilí v dubnu roku 1936. 107 Z počátku docházelo k projevům násilí pouze spontánně a neorganizovaně. Odpovědí britské správy na tyto události bylo vyhlášení zákazu nočního vycházení ve větších palestinských městech.108 To však arabské útoky nezastavilo. Jeruzalémský muftí Amín al-Husajní (kap. 4.2) začal otevřeně vyzývat k ozbrojenému boji proti sionistům. V roce 1936 tak vypukla série nepokojů, ze kterých se postupem času stala Arabská revoluce. Frakce a strany arabského původu, které spolu do té doby politicky soupeřily, se spojily do jednoho orgánu nazvaného Vysoká arabská liga. Prostřednictvím této ligy byla vyhlášena generální stávka všeho arabského pracujícího lidu. Bylo vyzýváno k útokům jak na Židy, tak na britské zastupující úřady.109 Vzhledem k nedostatku britských příslušníků policie byla v červnu 1936 s povolením britské správy zřízena speciální židovská policejní složka Notrim.110 Ta měla na starost bránit jak židovské osady, tak britské zastupující úřady. Později se pak z tohoto ustanovení stal pro Židy právní dokument, z něhož si odvozovali právo na zřízení a zlegalizování Hagany. Protahující se boje donutily Brity vyhlásit 29. září stanné právo. Naštěstí jej ale už nebyli nuceni použít.111 Nepokoje trvaly po dobu sedmi měsíců. Na jejich konci se podílel příchod 20 000 britských vojáků, ale i vyčerpání arabských zásob.112

3.3.1.Peelova komise113 Po zklidnění situace vyslali Britové do svého mandátu Královskou vyšetřovací komisi, které předsedal bývalý státní sekretář pro Indii lord Robert Peel. Komise po

107 tamtéž. s. 44. 108 SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999, s.179. 109 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 48. 110 heb. stráže. 111 BOWYER BELL, John. Terror Out of Zion. New Brunswick : Transaction Publishers, 1996. s.33 112 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 48. 113 Brtish Palestine Mandate: Text of the Peel Commission Report [cit. 18.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < www.jewishvirtuallibrary.org >.

29 sedmiměsíční práci vydala v červenci 1937 zprávu, ve které navrhovala snížení kvót týkajících se židovských imigrantů na 12 000 ročně. Nejdůležitějším rozhodnutím komise ale byl návrh, že by se území Palestiny mělo rozdělit na stát arabský a stát židovský. Tuto možnost Arabové odmítli, Židé jí i přes odmítavé reakce některých revizionistických sionistů přijali.114 V důsledku výsledků komise vypukly další nepokoje, organizované Araby. V září roku 1937 byl v Nazaretu zastřelen britský úředník, načež Britové zareagovali rozpuštěním všech arabských organizací. Zbavili funkcí muftího al-Husajního, který o něco později uprchl ze země. Ve strachu z ohrožení začali Židé s posilováním svých sebeobranných složek. Hagana začala chránit stále víc židovských osad, zejména pak ty které byly umístěny v okolí hranic předpokládaného nově vzniknutého státu.115 Nepokoje si jen během roku 1938 vyžádaly životy 1 700 Arabů, 292 Židů a 69 Britů. V reakci na tyto události nechali Britové pozatýkat a popravit co nejvíce lidí odpovědných za výtržnosti. V roce 1939 tak Arabské povstání dospělo do svého konce.116

3.3.2.Woodheadova komise z r. 1938117 Vzhledem k neschopnosti britské správy zastavit Arabské povstání bylo rozhodnuto, že musí být dosavadní vysoký komisař Wauchope nahrazen. Na jeho místo byl tedy povolán Sir Harold MacMichael. Nahrazen byl i ministr kolonií Ormsby-Gore. Místo něj byl jmenován ministrem Malcolm MacDonald, bývalý ministr pro dominie. Mezitím byla ustanovena nová tzv. Woodheadova118 komise. Ta měla opravit výsledky Peelovy komise tak, aby byli spokojeni jak Židé, tak Arabové. Zpráva tvrdila, že našla řešení v modifikaci rozdělení. Nově měly být státy sice národnostně

114 POJAR, Miloš. Izrael. 2., aktualiz. vyd. Praha: Libri, 2009. s. 44. 115 tamtéž. s. 45. 116 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 50. 117 Palestine Partition Commision report of 1938 [cit. 19.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < https://archive.org >. 118 Sir John Woodhead byl bývalý civilní úředník, sloužící v anglo-indické administrativě.

30 rozděleny, dohromady by však tvořily jakýsi společný hospodářský celek, který by je zbavoval suverenity ve všech aspektech ekonomické politiky. S tímto závěrem se nehodlala spokojit ani jedna strana. Židům se nelíbilo, že by v rámci celé západní oblasti získali sotva dvacetinu území, Arabové zase odmítali uznat jakýkoliv dokument, který by předpokládal uznání židovské suverenity.119

3.3.3.Bílá listina z r. 1939120 Britové si byli jisti, že je válka na spadnutí. Správně předpokládali, že do schylujícího konfliktu se nezapojí pouze pár států v Evropě, ale že se s největší pravděpodobností boje rozšíří i mimo ní. Tím, že Britové v posledních dvou dekádách víceméně podporovali sionisty, se jejich vztahy s arabským světem dost zhoršily. Ve snaze napravit tuto skutečnost se Britové rozhodli k politickému manévru, který by dokázal jejich neutralitu či dokonce loajalitu vůči Arabům. Británie si tak chtěla zavázat Araby, aby se v případném konfliktu nepostavili proti ní.121 Výše zmíněným manévrem se stalo prohlášení známé jako Bílá listina ze 17. května roku 1939. Tento dokument ignoroval předešlá rozhodnutí plynoucí z Peelovy (kap. 4.3.1) i Woodheadovy komise (kap. 4.3.2). Myšlenka rozdělení státu byla zavržena. Židovský stát měl v budoucnosti vzniknout pouze za předpokladu, že to nebude proti vůli arabské většiny. Britové se tak odklonili od svých předešlých závazků zdůrazněných jak v Balfourově deklaraci (kap. 3.1.4), tak v Churchillově Bílé listině (kap. 3.2.2). Největší ránou pro sionisty bylo ale především zavedení ještě přísnějších kvót pro nový přísun Židů. V následujících pěti letech byl povolen přísun pouze pro 75 000 Židů. Toto rozhodnutí se později, v kontextu utrpení židovského národa během následujících let a hledání jejich nového domova, ukázalo

119 SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999, s. 194-195. 120 British White Paper of 1939 [cit. 19.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://avalon.law.yale.edu >. 121 PATEK, Artur. Jews on route to Palestine 1934-1944: sketches from the history of Aliyah Bet - clandestine Jewish immigration. 1st ed. Kraków: Jagiellonian University Press, 2012. s. 35.

31 jako katastrofální. Nově zavedená pravidla v Bílé knize nicméně trvala až do založení samostatného státu Izrael.122

3.3.4.Britsko-židovské vztahy během druhé světové války I přes vydání Bílé knihy, se Židovská agentura rozhodla Británii podpořit ve válce. Po odchodu Chamberlaina z funkce premiéra Velké Británie, se tak naskytla další možnost jednání mezi britským kabinetem a sionisty. Bylo totiž všeobecně známo, že nově zvolený předseda vlády Churchill byl prosionisticky orientovaný. Židé se tedy rozhodli přestavit své zemědělství i průmysl pro účely války. Během jednoho roku se počet továren zvýšil o čtyři sta. Vyráběly se především protitankové granáty, součástky zbraní či tankové motory. V roce 1943 bylo 63 % všech Židů v Palestině zaměstnáno v povoláních spojených s válečným průmyslem.123 Hlavní motivací židovského obyvatelstva bojovat proti nacistickému režimu nebyla jen touha po pomstě, ale také potřeba ukázat Britům, že stojí na jejich straně. Židé předpokládali, že by jejich nasazení mohlo být zohledněno v poválečném vypořádání. Vznikla myšlenka založit vlastní židovskou legii, která by mohla fungovat na stejných principech jako během první světové války (kap. 3.1.1). Tento návrh, podaný pouhý měsíc po vypuknutí války, byl ale britskou stranou zavržen. 124 Když se situace v Evropě následkem Hitlerova blitzkriegu obrátila proti Spojencům, Británie přehodnotila svůj přístup a zřízení židovských legií povolila. Na počátku války se tak přihlásilo 136 000 Židů do armády. Přes tisíc jich vstoupilo do RAF. Později byla vytvořena brigádní skupina Chajil, která byla nasazena do bojů v Egyptě a v Itálii.125 Vzhledem k vysokému nasazení Židů během bojů, Britové uvolnili svou politiku vůči Haganě. Její vyšší důstojníci byli dokonce vyzýváni ke spolupráci s Brity při monitorování důležitých strategických mostů či tunelů v okolních státech

122 PATEK, Artur. Jews on route to Palestine 1934-1944: sketches from the history of Aliyah Bet - clandestine Jewish immigration. 1st ed. Kraków: Jagiellonian University Press, 2012. s. 36. 123 SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999, s.202. 124 tamtéž. s.202-203. 125 POJAR, Miloš. Izrael. 2., aktualiz. vyd. Praha: Libri, 2009. s. 48.

Palestiny, kam už začínaly pronikat nacistická vojska. V roce 1941 Hagana zřídila elitní údernou jednotku Palmach. Ta měla sloužit k obraně Palestiny během před nacisty. Specializovala se také ale na obranu židovských osad před arabskými útoky.126 Samostatnou kapitolu britsko-židovských vztahů během druhé světové války tvoří vznik židovských ozbrojených skupin, které se postavily na odpor proti Britům. Část Židů byla znechucena britskou přistěhovaleckou politikou, a tak se uchýlila k napadání a teroristickým útokům. Za tyto útoky byla v období let odpovědná především ilegální sionistická ozbrojená jednotka Lechi. Ta vznikla v roce 1940, když se, jakožto radikální křídlo, odtrhla od Irgunu (kap. 4.2). Během druhé světové války se Irgun, narozdíl od Lechi, zavázal neútočit na britské vojenské cíle. Tento slib byl ale v roce 1944 porušen.127

3.4.Alija Bet (1934-1948) Během druhé světové války se palestinští sionisté snažili zaměřit své úsilí na přesun Židů, kteří trpěli perzekucemi způsobenými nacistickým režimem. Přestože část z nově příchozích dokázala splnit kvóty zadané Bílou listinou a dostat se tak do britského mandátu legálně, mnohem více jich muselo dorazit ilegálně. Alija, která probíhala “za zády” britských úředníků byla nazývána Alija Bet. Židé se snažili propašovat z Evropy jak po souši, tak pomocí lodí přes moře. Vzhledem k probíhající válce se ale tyto přesuny často staly bojem o holý život. Mnoho Židů bylo během cesty do Palestiny odhaleno. Ti, kteří byli odhaleni přímo v Palestině byli nemilosrdně posíláni zpět. Britská správa si totiž stála za dodržováním Bílé listiny a nepřipouštěla jakékoliv změny.128 V letech 1944-1948 se většina Židů poznamenaná hrůzami druhé světové války chtěla dostat co nejrychleji pryč z Evropy. V tom jim pomáhali židovští

126 SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999, s.203. 127 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 57-59. 128 Aliyah and Absorption, Israel Ministry of Foreign Affairs [cit. 15.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://mfa.gov.il/ >.

33 velvyslanci, partyzánská hnutí či hnutí sionistické mládeže, kteří byli sdruženi v organizaci Beriha, která jejich činnost koordinovala. Společně tak dokázali zachránit téměř 200 000 Židů, ze kterých se většina přesunula na území Palestiny.129

3.5.Britsko-židovské vztahy v letech 1945-1948 Během druhé světové války byli Židé několikrát ujišťováni Churchillvou vládou, že po válce přijde nový způsob vyrovnání spojený s rozdělením Palestiny. V tom měla být zohledněna židovská pomoc, které se Angličanům v období války dostalo. Po válce se ale nestalo nic. Konzervativci v Británii prohráli volby a k moci se dostali Labouristé. Do nich vkládali Židé velké naděje. Byli to právě oni, kdo jakožto opozice Jeho Veličenstva odmítali snížení přistěhovaleckých kvót do Palestiny. Před válkou dokonce prosazovali, že by se Palestina měla stát pouze židovským státem a Arabové by měli být vystěhováni do států okolních. Labouristé si však brzy uvědomili, že při prosazování této politiky by ztratili veškerý vliv na Blízkém východě. Arabský svět by se totiž s tímto aktem nikdy nesmířil.130 Přestože americká vláda vyvíjela značný nátlak na Británii aby ustoupila ze své dosavadní restriktivní politiky vůči Židům, labouristé úpravu kvót odmítali. V reakci na tuto skutečnost se vedení Židovské agentury koncem roku 1945 rozhodlo, že Irgun a Lechi zahájí pod vedením Hagany proti britským zařízením na území Palestiny vojenské operace. Ty se ale bohužel neobešly bez smrti nevinných civilistů.131

3.5.1.Vzestup židovského extrémismu V noci 17. června 1946 zahájily jednotky Hagany svůj nejvíce opovážlivý útok. Rozhodly se vyhodit do povětří celkem jedenáct mostů, které spojovaly Palestinu s okolními státy. To do té doby spíše zdrženlivé Brity vyprovokovalo k odvetné razii, při které se snažili identifikovat vůdce skupiny. Přestože spoustu lidí bylo

129 tamtéž. 130 KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael: historický nástin. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1999 s.103. 131 POJAR, Miloš. Izrael. 2., aktualiz. vyd. Praha: Libri, 2009. s.50.

34 pozatýkáno, samotné vedení Hagany nebylo dopadeno. Britům se také nepodařilo odhalit úkryty zbraní. Židovská agentura si později uvědomila, že pokračujícími útoky na Brity zbytečně riskuje. Rozhodla se tak, že své budoucí aktivity bude soustředit především na ilegální přistěhovalectví (kap. 4.5) 132 Jiný názor ale zastávala ozbrojená skupina Lechi. Ta měla jen během let 1946-1948 na svědomí více než 100 sabotáží a vražd. Od roku 1944 se také stále více do útoků na britské jednotky začal zapojovat Irgun.133 Dne 22. července 1946 vyhodil Irgun do povětří část hotelu King David v Jeruzalémě. Celkem bylo zabito 91 lidí. Mezi obětmi bylo mnoho nevinných lidí a to jak Židů, tak Arabů a Britů. Tento zločin vyvolal šok nejen v Palestinské společnosti, ale po celém světě. Židovská agentura i Hagana se od atentátu distancovaly. Vznikl tak spor mezi Haganou a Irgunem, který pak trval až do roku 1948. 134 Výše zmíněná událost znamenala naprostý konec jakékoliv britsko-židovské spolupráce. Británie, neschopna řešit vzniklý stav, se únoru roku 1947 rozhodla obrátit na OSN a požádat ji pomoc s řešením této bezvýchodné situace.135

3.5.2.Palestinská záležitost na půdě OSN K záležitosti týkající se Palestiny se Valné shromáždění sešlo 28. dubna 1947. Zde bylo rozhodnuto, že bude sestaven speciální neutrální výbor. Dne 13. května 1947 byl tedy založen tzv. Zvláštní výbor Spojených národů pro Palestinu - UNSCOP. Ten se sestával ze zástupců Austrálie, Československa, Guatemaly, Indie, Íránu, Jugoslávie, Nizozemska, Peru, Švédska a Uruguaye.136 Po pěti týdnech v Palestině členové komise vypracovali zprávu, ve které vyzvali k ukončení britského mandátu. Neshodli se však, jaký typ státu by měl

132 SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999, s.231. 133 tamtéž. 134 GILBERT, Martin. Izrael: dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2002. s.76. 135 KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael: historický nástin. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad,1999 s. 109. 136 SACHAR, Howard Morley. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999,s.241.

35 vzniknout. Většina komise v poměru 8:3 požadovala rozdělení na židovský a arabský stát. Indie, Írán a Jugoslávie preferovali vznik společné federace.137 Mezitím Britové oznámili, že mají v plánu se z území Palestiny stáhnout a předat mandát OSN. Dne 29. listopadu 1947 Valné shromáždění odhlasovalo rezoluci č. 181 a rozhodlo tak o rozdělení Palestiny na dva státy: židovský a arabský. Arabové jakékoliv uznání židovského státu odmítli. Židé naopak začali pomalu přebírat správu od Britů na územích, která jim byla přidělena rezolucí. Dne 14. května 1948 Ben Gurion přečetl Deklaraci izraelské nezávislosti a vyhlásil tak založení nového židovského státu. Následující den vyhlásily všechny okolní státy Izraeli válku. Začala tak izraelská válka o nezávislost. Tentokrát se ale již obešla bez britské přítomnosti. 138

137 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005. s. 67 138 tamtéž. s. 68-78.

Závěr

V úvodu této práce jsem se rozhodl vymezit si tři období, ve kterých budu britsko- židovské vztahy zkoumat a analyzovat. První etapa, kterou jsem si vybral se zabývala spoluprácí mezi Brity a Židy od poloviny 19. století do první světové války. Na základě výzkumu bylo zjištěno, že přestože je možné, že novodobá myšlenka o zřízení židovského státu pochází právě z Anglie, tato skutečnost neměla na budoucí osídlování Palestiny Židy žádný vliv. Britští Židé se spíše soustředili na získání většího vlivu v britském parlamentu prostřednictvím zakládání židovských parlamentních výborů, než na vybudování vlastního státu. V daném období se tedy dají v britském prostředí sledovat spíše pokusy o asimilaci Židů, než židovské národní obrození. Opačný jev lze ve stejném časovém úseku sledovat ve východní Evropě. Tam se ke konci 19. století myšlenka návratů Židů do Palestiny začala opravdu uskutečňovat. Je však nutno podotknout, že hlavním důvodem Židů k opouštění svých východoevropských domovů byl neustále se zvyšující se počet pogromů. Židé tak neprchali pouze na území Palestiny, ale do jakékoliv země, kde nebyli perzekuováni. Opravdový průlom ve smyslu zpopularizování myšlenky sionismu přišel až s osobou Theodora Herzla. Tomu se během jeho krátkého života podařilo sejít se s nejvyššími představiteli tehdejších velmocí a informovat je o záměrech nově vzniklé Světové sionistické organizace. Ačkoli mu například britský tajemník pro kolonie Joseph Chamberlaine byl nakloněn, společně se jim zřízení samostatného židovského státu nepodařilo dosáhnout. Další období, které jsem se rozhodl sledovat začíná vstupem Británie do první světové války a končí rokem 1929. Britové se v listopadu roku 1914 rozhodli, že se chtějí podílet na rozporcování Osmanské říše. Pro uskutečnění svých plánů ale potřebovali spojence. Ty našli jak na straně Arabů, tak na straně Židů. Arabům byla prostřednictvím dopisů mezi britským vysokým komisařem McMahonem a šarífem Husseinem z Mekky přislíbena podpora nezávislosti. Židům byla zase vydáním Balfourovy deklarace vyjádřena podpora k vybudování Židovské národní domoviny.

Postupně se tedy Britové oběma národům zavázali sliby, které si ale navzájem odporovaly (zde ovšem záleží na interpretaci; existují názory, že Balfourova deklarace a McMahonova korespondence s Husseinem si neodporují). Po konci první světové války připadla správa Palestiny pod britský mandát. Židovská migrace do země se neustále zvyšovala. Židé vykupovali arabskou půdu a ekonomicky se během pár let dostali daleko před Araby. To začalo vyvolávat znepokojení v Arabské většině. V roce 1921 tak vypukly první protižidovské nepokoje. Britská správa se situaci snažila zmírnit vydáním tzv. Churchillovy bílé listiny. V té se poprvé proti židovskému obyvatelstvu zavedli kvóty. Ty se prozatím netýkaly přímo počtu příchozích Židů, ale pouze majetku, kterým se při vstupu do mandátu museli prokázat. Listina i přes zavedení kvót Židy ujišťovala, že Británie počítá se svým závazkem, který slíbila při vydání Balfourovy deklarace. Po třetí a čtvrté přistěhovalecké vlně nastaly v roce 1929 další nepokoje. Tyto události vyvrcholili 25. srpna vraždou více než 60 lidí včetně dětí a žen ve svatém město Hebron. Britové se snažili Židy bránit, masakr však odvrátit nedokázali. Poslední období britsko-židovských vztahů, které jsem se pokusil analyzovat začíná rokem 1929 a končí vyhlášením izraelské samostatnosti v roce 1948. V tomto období došlo mezi Židy a Brity k prudkému zhoršení vztahů. V roce 1936 vypuklo Arabské povstání. To bylo jednak způsobeno neustále se zvyšujícím počtem nově příchozích Židů, ale i radikalizací Arabů. Ve snaze zklidnit situaci v regionu ustanovila Británie tzv. Peelovu komisi. Ta došla k závěru, že se musí snížit židovská migrace do země na pouhých 12 000 lidí. Také poprvé přišla s návrhem na rozdělení Palestiny na dva státy a to stát arabský a židovský. Arabové ale tento způsob vypořádání odmítli. Byla tedy povolána nová Woodheadova komise, která ale pouze výsledky předchozí komise poopravila. S tímto návrhem nesouhlasil ani jeden tábor. Britové si v roce 1939 byli jistí, že je válka na spadnutí. Nemohli si dovolit ztratit podporu Arabů, a tak snad ve snaze zavděčit se arabské většině v Palestině vydali 17. května prohlášení známé jako Bílá listina. Tato listina naprosto ignorovala rozhodnutí předešlých dvou komisí a rozhodla se, že budoucí stát na území Palestiny vznikne pouze za souhlasu Arabů. Odklonila se tak od Balfourovy deklarace i

Churchillovy listiny. Největší chybou bylo ale omezení přílivu židovského obyvatelstva. V následujících letech jich mohlo vstoupit do země pouze 75 000. To bylo vzhledem k následnému utrpení milionů Židů v Evropě katastrofální rozhodnutí. Během druhé světové války se vztahy mezi Brity a Židy zklidnili. Potřeba spolupráce se během války ukázala jako rozumné řešení. Z Palestiny se tak téměř přes noc stala vojenská průmyslová oblast. Většina Židovských obyvatel byla zaměstnána ve vojenském průmyslu. Na 163 000 se jich pak dobrovolně přihlásilo do armády. Mezitím se do Palestiny přesouvala ilegální přistěhovalecká vlna uprchlíků známá jako Alija Bet. Většinu uprchlíků měla na starosti vojenská obraná skupina Hagana. Po konci druhé světové války se vztahy mezi Židy a Brity vyostřily ještě více než před válkou. Vůči britské správě se začal uplatňovat židovský terorismus páchaný především jednotkami Irgun a Lechi. Jen jednotka Lechi měla na svědomí během let 1946-1948 více než 100 sabotáží a vražd. Británie, neschopna řešit vzniklý stav se v únoru roku 1947 rozhodla obrátit na OSN a požádat ji o pomoc s řešením této bezvýchodné situace. Byl tedy ustanoven tzv. Zvláštní výbor Spojených národů pro Palestinu. Ten v poměru 8:3 rozhodl, že by Palestina měla být rozdělena na židovský a arabský stát. Mezitím Britové oznámili, že mají v plánu se z území Palestiny stáhnout. Dne 29. listopadu 1947 Valné shromáždění odhlasovalo rezoluci č. 181 a rozhodlo tak o rozdělení Palestiny na dva státy: židovský a arabský. Dne 14. května 1948 Ben Gurion přečetl Deklaraci izraelské nezávislosti a vyhlásil tak založení nového židovského státu.

Seznam použité literatury

Literatura: AVINERI, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Překlad Jana Fraňková. Vyd. 1. Praha: Sefer, 2001. 250 s. Judaika; sv. 9. ISBN 80-85924-28-5.

ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005. 305 s. ISBN 80-903333-9-7.

GILBERT, Martin. Izrael: dějiny. Překlad Josef Orel. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2002. 668 s., [32] s. obr. příl. ISBN 80-7257-740-9.

GILNER, Elias. War and Hope. A History of the Jewish Legion. New York; Herzl Press:1969 OCLC 431968.

HERZL, Theodor. Židovský stát: pokus o moderní řešení židovské otázky. Vyd. 1. Praha: Academia, 2009. 139 s. Europa; sv. 17. ISBN 978-80-200-1712-3.

CHAPMAN, Colin. Čí je země zaslíbená?: pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 2003. 332 s. Ypsilon; sv. 6. ISBN 80- 7207-507-1.

JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Překlad Věra Lamperová a Jan Lamper. Vyd. 1. Praha: Rozmluvy, 1995. 591 s. ISBN 80-85336-31-6.

KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael: historický nástin. Překlad Marek Zikmund. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1999. 242 s. Moderní dějiny; sv. 1. ISBN 80- 7021-265-9.

POJAR, Miloš. Izrael. 2., aktualiz. vyd. Praha: Libri, 2009. 202 s. Stručná historie států; sv. č. 60. ISBN 978-80-7277-435-7.

SICER, Martin. Reshaping Palestine : From Muhammad Ali to the British Mandate, 1831-1922. Westport, CT, USA: Greenwood Press, 1999. ISBN 978-02-759-6639-3

PATEK, Artur. Jews on route to Palestine 1934-1944: sketches from the history of Aliyah Bet - clandestine Jewish immigration. 1st ed. Kraków: Jagiellonian University Press, 2012. 220 s. Jagiellonian studies in history, v. 1. ISBN 978-83-233-3390-6.

SHEPHERD, Naomi. Ploughing sand: British rule in Palestine, 1917-1948. New Brunswick: Rutgers University Press, 2000. x, 290 s. ISBN 0-8135-2765-1.

SCHNEER, Jonathan. The Balfour Declaration: the origins of the Arab-Israeli conflict. London: Bloomsbury, 2011. xxix, 432 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-1-4088- 0970-9.

Internetové zdroje: Aliyah and Absorption, Israel Ministry of Foreign Affairs [cit. 15.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://mfa.gov.il/ >.

Balfour Declaration 1917, [cit. 11.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: .

Brtish Palestine Mandate: Text of the Peel Commission Report [cit. 18.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < www.jewishvirtuallibrary.org >.

British White Paper of June 1922 [cit. 11.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://avalon.law.yale.edu >.

British White Paper of 1939 [cit. 19.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://avalon.law.yale.edu >.

Jewish Agency for Israel [cit. 17.4.2015]. Dostupný na World Wide Web:< http://www.jewishvirtuallibrary.org/>.

Palestine Partition Commision report of 1938 [cit. 19.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < https://archive.org >.

The First Aliyah (1882-1903), Ministry of Aliyah and Immigrant Absorbtion [cit. 1.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://www.moia.gov.il/ >.

The Third Aliyah (1919-1923), Ministry of Aliyah and Immigrant Absorbtion [cit. 15.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://www.moia.gov.il/ >.

The Fourth Aliyah (1924-1928), Ministry of Aliyah and Immigrant Absorbtion [cit. 15.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://www.moia.gov.il/ >.

The Fifth Aliyah (1929-1939), Ministry of Aliyah and Immigrant Absorbtion [cit. 16.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://www.moia.gov.il/ >.

The Passfield White Paper [cit. 18.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < www.jewishvirtuallibrary.org >.

The Sykes-Picot Agreement: 1916 [cit. 11.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://avalon.law.yale.edu >.

MCMAHON,Henry a HUSSEIN,Sherif. Korespondence McMahon-Hussein [cit. 10.4.2015]. Dostupný na World Wide Web: < http://www.jewishvirtuallibrary.org >.