UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
FILOZOFICKÁ FAKULTA
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2011 ANEŽKA JIRÁKOVÁ UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
FILOZOFICKÁ FAKULTA
ÚSTAV ETNOLOGIE
ANEŽKA JIRÁKOVÁ
SKANDINÁVSKÁ NIŽŠÍ MYTOLOGIE
(TRPASLÍK, OBR A ELF V PROMĚNÁCH)
FOLK RELIGION IN SCANDINAVIA
(DWARF, GIANT AND ELF IN CHANGES)
PRAHA, 2011 DOC. PHDR. BOHUSLAV ŠALANDA, CSC. PODĚKOVÁNÍ
Poděkování patří panu Doc. PhDr. Bohuslavu Šalandovi, CSc. za odborné rady poskytnuté při psaní práce, dále pak vyučujícím z Ústavu etnologie i z Ústavu skandinavistiky za veškeré poskytnuté informace a v neposlední řadě také mé rodině a blízkým za pomoc a podporu. PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 28. 4. 2011 Anežka Jiráková ABSTRAKT (ČESKÝ JAZYK)
Práce nazvaná Lidová víra ve Skandinávii s podtitulem Trpaslík, obr a elf v proměnách je zaměřena na vývoj tří bytostí skandinávské nižší mytologie – trpaslíka, obra a elfa. Úvodní, teoretičtější část textu je věnována rozboru mluveného a psaného slova a jeho aplikaci na staroseverskou mytologii. Další kapitola je zaměřena na popis nejstarších dochovaných pramenů germánské mytologie. Těžiště textu tvoří charakteristika vývoje a proměn trpaslíka, obra a elfa, a to od nejstarších dochovaných zmínek až po současnost. V průběhu celé práce je kladen důraz na etymologii slov. Součástí bádání byl kromě studia literatury také výzkum provedený mezi čtyřmi dánskými respondenty. Jeden z dotazníků je přiložen za textem, stejně jako obrazová část práce.
ABSTRAKT (ENGLISH)
The bachelor thesis called Folk Religion in Scandinavia with the subtitle Dwarf, Giant and Elf in Changes is focused on the development of three supernatural beings – dwarf, giant and elf. More theoretical first part is focused on the analysis of spoken and written word and its application on the scandinavian mythology. The main topic is the characterization of development and changes of dwarf, giant and elf from the earliest surviving references to the present. The emphasis on the etymology of words is seen throughout of this text. The thesis includes research conducted among four danish respondents. One of the questionnaries is included in the text, as well as the part with pictures. OBSAH
1. ÚVOD ...... 7
2. LITERATURA, STAV BÁDÁNÍ ...... 8
3. GERMÁNI A GERMÁNSKÁ MYTOLOGIE ...... 11
3. 1. GERMÁNSKÁ MYTOLOGIE – PRAMENY ...... 11 3. 1. 1. DOKLADY O DOBÁCH BEZ PÍSMA, TJ. NEJHLUBŠÍ KOŘENY SEVERSKÉ MYTOLOGIE ...... 11 3. 1. 2. PRVNÍ PÍSEMNÉ ZMÍNKY O SEVERSKÉ MYTOLOGII, TEXTOVOST ...... 16 3. 1. 3. NEJVÝZNAMNĚJŠÍ PRAMENY – TZV. EDDY ...... 19
4. LIDOVÁ VÍRA VE SKANDINÁVII ...... 23
4. 1. POJMY ...... 23 4. 2. TRPASLÍK, OBR A ELF V NEJSTARŠÍCH PŘEDSTAVÁCH ...... 24 4. 2. 1. TRPASLÍCI ...... 24 4. 2. 2. OBŘI ...... 34 4. 2. 3. ELFOVÉ ...... 37 4. 3. PROMĚNY TRPASLÍKA, OBRA A ELFA, DALŠÍ VÝVOJ ...... 39 4. 3. 1. TRPASLÍK VE STŘEDOVĚKÉ LITERATUŘE ...... 39 4. 3. 2. ELFOVÉ ...... 42 4. 3. 3. OHLASY ...... 43 4. 4. TRPASLÍK, OBR A ELF V POHÁDKÁCH ...... 45 4. 4. 1. DÁNSKÉ A NORSKÉ POHÁDKY ...... 45 4. 4. 2. ISLANDSKÉ, FAERSKÉ POHÁDKY ...... 49 4. 5. TROLL, TRPASLÍK A ELF V NEJNOVĚJŠÍ DOBĚ ...... 56 4. 5. 1. VÝZKUM ...... 57 4. 5. 2. TROLL / OBR ...... 60 4. 5. 3. ELFOVÉ, TRPASLÍCI ...... 63 4. 5. 4. SHRNUTÍ ...... 66
5. ZÁVĚR ...... 68
SEZNAM LITERATURY ...... 70
PŘÍLOHA 1 ...... 77
PŘÍLOHA 2 ...... 82 1. ÚVOD
Předkládaná bakalářská práce je zaměřena na původ, proměny a současný stav lidové víry ve Skandinávii. Toto téma se mi nabízelo v podstatě samo, a to zejména díky tomu, že poskytuje vhodný prostor k uplatnění obou studovaných oborů, tj. Etnologie a Dánských studií. Dánština ovšem v tomto případě nehraje zásadní roli, zpracované téma se týká celé Skandinávie, přesněji řečeno celé oblasti, která byla představami, jež mají svůj původ v severské mytologii, zasažena. Studovaný skandinávský jazyk mi tedy posloužil především jako vodítko při orientaci v seversko-jazyčných zdrojích. Nyní se pokusím objasnit, co svou bakalářskou prací sleduji: Mým prvním cílem je charakterizovat prameny, se kterými jsem při studiu skandinávské vyšší i nižší mytologie pracovala. Součástí této charakteristiky je také popis základních mytologických představ Germánů (především starých Skandinávců) a hlubší pojednání o vybraných jevech lidové víry. Dalším, dle mého názoru ambicióznějším cílem je postihnout teoretičtější a méně popisné aspekty lidové víry, tj. její oralitu a textovost. Jelikož rozsah bakalářské práce neumožňuje téma pojmout v jeho plné šíři, bude dle mého názoru lepší zaměřit se v rámci lidové víry pouze na tři vybrané jevy, konkrétně na postavu trpaslíka, obra a elfa. Proto jsem ke své práci zvolila podtitul Trpaslík, obr a elf v proměnách. Výběr právě těchto tří bytostí není náhodný. Jedná se totiž o hlavní stvoření, která se vyskytují jak v nejstarších pramenech germánské mytologie, tak ve sbírkách pohádek sesbíraných v převážné většině v 19. století. Zároveň se jedná o bytosti, jejichž odkaz je ve Skandinávii živý dodnes. Proces průběžného vývoje je na nich tedy nejvíce patrný a nejlépe popsatelný. Na závěr bych ráda okomentovala členění práce. V úvodním textu se pokouším jednak o zhodnocení literatury a internetových stránek, které se k tématu vztahují, jednak o stručnou charakteristiku dosavadního bádání v popisované oblasti. V další kapitole se zabývám teorií médií, a to pochopitelně nikoliv v plné šíři, pouze v rámci, který mi poskytuje zkoumané téma. Snažím se vybírat ty jevy, které lze aplikovat na germánskou mytologii, pokouším se nezabřednout do přílišných podrobností. Po teoretickém začátku následuje popisnější část sestávající z charakteristiky pramenů germánské mytologie a germánské mytologie jako celku. Vrcholem a zároveň nejdelším úsekem práce je text zaměřený na proměny bytostí trpaslíka, obra a elfa, a to od nejstarších dob po současnost. Na konci práce uvádím zmiňovaný dotazník, seznam literatury a přílohu.
7 2. LITERATURA, STAV BÁDÁNÍ
Práce je vystavěna především na literatuře. Při psaní jsem používala literaturu napsanou vedle češtiny, angličtiny a němčiny též v dánštině a islandštině. Nejvýznamnějším zdrojem byla ovšem literatura česká, a to nejen díky jazykové srozumitelnosti, ale i díky hluboké erudici českých nordistů. Významnou osobností české nordistiky je Doc. PhDr. Helena Kadečková, CSc., jež kromě důkladně komentovaného překladu Edd (Edda a Sága o Ynglinzích a Edda, kde upravila a okomentovala překlad významného nordisty Ladislava Hegera) sepsala i velkou část sekundární literatury, o kterou se ve svém textu opírám (např. Dějiny severských literatur aj.). Překvapilo mě, že v češtině vyšlo i relativně velké množství severských pohádek (např. Norské pohádky – výběr z díla Ch. Asbjörnsena a J. Moe, nebo Mrtvému nože netřeba. Islandské pověsti a pohádky v překladu nordistky Veroniky Dudkové). Všechny uvedené výbory pohádek jsou volným převyprávěním skandinávských látek, jedinou výjimku v tomto ohledu tvoří již zmiňovaná kniha Mrtvému nože netřeba. Islandské pověsti a pohádky, jejíž překladatelka usilovala o přesný překlad islandských pohádek včetně zachování jejich rozmanitých specifik a nikoliv o volné převyprávění. Velké množství skandinávských pohádek v originálních jazycích najdeme na internetu, jak je uvedeno níže. V českém překladu vyšla též kniha Clauda Lecouteuxe Trpaslíci a elfové ve středověku, jež se mi svým zaměřením „trefila do noty“, proto na ni velmi často odkazuji. Tato kniha je dle mého názoru velice detailní, zároveň ovšem čtivá a systematická v tom smyslu, že nezahlcuje čtenáře množstvím nepřehledných informací, ale tematicky je třídí. Profesor Claude Lecouteux patří bezesporu k nejvýznamnějším evropským medievalistům, germanistům a také folkloristům. Co se další literatury k nižší mytologii týká, mohu také uvést např. článek Josefa McGowana, Elves, Elf-shot and Epilepsy: OE ælfādl, ælfsiden, ælfsogeþa, bræccoþu, and bræcsēoc. Další relevantní sekundární literaturu (kromě časopiseckých článků) se mi k probíranému tématu nepodařilo vyhledat. O skandinávské mytologii byly sice napsány stovky svazků knih, z nichž většina v cizích jazycích, zejména angličtině. Zadáme-li svůj požadavek do internetového vyhledávače Google Books, budeme téměř zavaleni různými tituly, jež mají se skandinávskou mytologií cosi společného. Při bližším ohledání ovšem zjistíme, že se většinou jedná o literaturu populární nebo popularizující a nikoliv o relevantní vědecké studie. Poté, co jsem velké množství těchto titulů prošla (alespoň zběžně), nemohu se zbavit dojmu, že nejkvalitněji okomentovanou literaturu nacházíme právě v českých knihovnách. Rozhodně ovšem netvrdím, že to platí stoprocentně.
8 Zdaleka ne všechny cizojazyčné tituly jsou popularizující, příkladem za všechny může být dílo anglické antikvářky a akademičky Hildy Ellis Davidsonové (The Lost Beliefs of Northern Europe) nebo dalších autorů. Touto cestou chci jen upozornit na fakt, že při studiu severské mytologie si je třeba pečlivě vybírat. Kromě titulů pocházejících z pera českých nordistů je v České republice poměrně obtížné se dostat k literatuře věnované severské nižší mytologii. Na tomto místě je opět vhodné použit internet. Kromě již zmiňovaných Google Books lze použít stránky věnované přímo severským textům v originále (např. www.heimskringla.no, kde najdeme eddické a další staroseverské texty) a velmi praktickou pomůckou jsou také internetové databáze typu EBSCOhost nebo JSTOR, které jsem při hledání využívala. Co se týká problematiky orality a textovosti, velkou inspirací mi bylo dílo profesora angloamerické literatury a významného amerického literárního teoretika Waltera J. Onga (Technologizace slova) a také dílo kanadského filozofa, literárního kritika a zakladatele mediální teorie Marshalla McLuhana (např. Jak rozumět médiím). Jejich tvorba je z velké části přeložena do češtiny a dostupná je též v dalších jazycích. K problematice médií bylo napsáno velké množství knih i časopiseckých článků, jedná se o téma, které je stále velmi aktuální a diskutované. Pro svou práci jsem si ovšem vybírala pouze taková díla, jejichž ideje lze aplikovat na studium staroseverské mytologie. Středem, okolo něhož jsem se při studiu problematiky médií pohybovala, jsou pojmy jako oralita a textovost. Jak jsem již uvedla výše, literatura ovšem nebyla jediným zdrojem informací. Velkou měrou mi posloužil též internet, a to zejména jako zdroj severských pohádek v originále. Jedná se např. o islandské pohádky Jóna Árnasona na www.snerpa.is nebo další tituly stažitelné na Google Books, např. Carit Etlar, En Samling af Danske Folkeeventyr. Za zajímavé zpestření považuji také drobný terénní výzkum (přesněji řečeno průzkum) zaměřený na prověření sumy folklorních vědomostí některých Skandinávců. Tento výzkum sám o sobě ovšem žádné relevantní výsledky nepřináší, slouží spíše jako celkové oživení. Na dotazníky odkazuji v průběhu celého textu, jeden z nich je v dánštině i v češtině uveden v příloze.
Nyní pár slov k aktuálnímu stavu bádání. Lidová víra ve Skandinávii či skandinávská nižší mytologie je natolik specifickým oborem, že není možné jmenovat jedinou instituci, která by se zabývala výhradně touto problematikou. Pokud je výzkum v této oblasti prováděn, pak se vždy jedná o práci jednotlivců, a to jak nordistů, tak medievalistů, folkloristů či religionistů.
9 Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy existuje katedra skandinavistiky, v rámci níž se lze specializovat na staroseverské literární památky či staroseverské náboženství. V rámci katedry se zájem soustřeďuje především na staroseverskou tzv. vyšší mytologii, na mytologii nižší není kladen specifický důraz. Specializované přednášky o mytologii najdeme i na jiných katedrách této fakulty, vždy se ovšem jedná o přednášky týkající se jiné než skandinávské mytologie. Na Etnologickém ústavu Filozofické fakulty je pak vyučován předmět Světové mytologie, který se zabývá mytologickými systémy jako celkem. Na zmiňovaném ústavu se lze mytologie „dotknout“ i v jiných folkloristicky zaměřených předmětech.
10 3. GERMÁNI A GERMÁNSKÁ MYTOLOGIE
1 3. 1. GERMÁNSKÁ MYTOLOGIE – PRAMENY
„Uvažovat a přemýšlet o germánské mytologii znamená studovat mnoho rozdílných etnik. Měl takový Gót stejné zájmy a zaměstnání jako Angličan nebo Frís? Některá božstva jsou doložena jen v jednom regionu – Nehalennia v Porýní, Mars Thingsus za Lamanšským průlivem atd. – a v našich pramenech dochází k celé řadě překrývání a přesahů, které zatemňují cesty dalšího bádání. Zdá se, že nikdy nedospějeme k jistotám, rozumějme, k jistotám, jež se dají vyjádřit vzorečkem a + b. […] Tak vznikají mlhy, které každý pokus o výzkum promění v klopotné budování hypotéz.“ (Lecouteux, 1997, str. 90)
Uvedená slova o povaze studia mytologie leccos vypovídají. Do úvodu ke kapitole o germánské mytologii jsem je uvedla proto, abych jejich prostřednictvím upozornila na skutečnost, že nic z níže uvedeného nelze chápat jako zcela hotovou věc a ani to tak není zamýšleno. Mým cílem je téma jen osvětlit, nemíním jej cele zanalyzovat, popisovaná skutečnost v celé své plnosti je (a především byla) daleko složitější a barvitější. To ovšem neznamená, že nemá cenu se do tématu pouštět. Naopak. Nyní se pokusím danou problematiku uvést a alespoň v základních obrysech charakterizovat dostupné prameny.
2 3. 1. 1. DOKLADY O DOBÁCH BEZ PÍSMA, TJ. NEJHLUBŠÍ KOŘENY SEVERSKÉ MYTOLOGIE
Mluvené slovo popisuje Marshall McLuhan jako extenzi myšlení, důležitý prostředek výměny informací mezi lidmi. Mluvené slovo je výrazně akčnější než slovo psané, v řeči totiž reagujeme na každou situaci, ke které dochází, zatímco psaní poskytuje odstup od citů a emocionální vtaženosti. Pomocí mluveného slova je vyjadřováno lidské vědomí i nevědomí (psané slovo je naproti tomu vždy vědomé), jeho prostřednictvím dáváme najevo své nálady, city, potřeby, je to nejarchaičtější způsob dorozumívání. Mnoho z toho, co lze vyjádřit
1 Převážná část informací je čerpána z Encyklopedie mytologie germánských a severských národů Jitky Vlčkové 2 Adjektivum „předliterární“ a tedy i mnou užité spojení „doba bez písma“ prezentuje dle Onga „anachronickou úchylku sekundárního modelujícího systému, který vznikl později“, tj. písma, a není proto vhodné jej využívat. Oralita není o nic méně hodnotná než textovost. V nadpisu jsem toto (dle Onga) nevhodné spojení zanechala proto, že jsem jej před přečtením Technologizace slova používala bez jakéhokoliv ostychu a zjištění, že by to někomu mohlo činit potíže, mě překvapilo. Adjektivum primární značí úplnou absenci písma, na rozdíl od orality sekundární, což je mluvené slovo v době, kdy již písmo existuje. 11 mluvou, psané slovo nedokáže zachytit. Je třeba výrazného literárního umu, máme-li v textu vyjádřit pláč, zaječení, smích, nářek. Charakteristickou vlastností mluveného slova (z hlediska folkloristiky a studia mytologie také „kamenem úrazu“) je pomíjivost sdělovaného. Jednoduše řečeno, mluvené slovo samo o sobě (jakožto zvuk) zaniká ve chvíli, kdy bylo vysloveno. Sdělení, které mluvené slovo přineslo, může být transformováno dalším mluvčím, jeho akt promluvy je už ovšem zcela originální. Písmo jakožto médium nezaniká ihned po svém vzniku, ale trvá. Mluvené slovo může být „fixováno“ písmem (i to je však již nové a nikoli totožné s mluveným slovem, které se pokouší zachytit), hovoříme-li ovšem o době orality, tj. době bez písma, nepřipadá tato možnost v úvahu (snad jen v přechodové fázi mezi oralitou a textovostí). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že vše, oč nám jde, tj. myšlenky, představy a názory lidí žijících v dobách, kdy se náboženské a mytologické představy nezaznamenávaly písmem, jsou buď již ze samotné povahy mluveného slova nadobro ztraceny, nebo transformovány a uchovány v pramenech písemných (nebo je lze v menší míře „vyčíst“ z etymologie některých slov). Ještě jednou k mluvenému slovu „slovy“ (vlastně písmem) Waltera Onga: „Zvuk nelze žádným způsobem zastavit v pohybu a zmocnit se ho […] Pokud zastavím pohyb zvuku, nemám vůbec nic – žádný zvuk, pouze ticho. Veškeré vjemy probíhají v čase, ale tímto způsobem se žádná jiná smyslová oblast natolik důsledně nebrání zastavení děje či ustálení pohybu. Zrak může zaznamenávat pohyb, ale zaznamenává i nehybnost. Nehybnosti ve skutečnosti dává přednost, neboť když něco chceme důkladně prozkoumat zrakem, je pro nás lepší, když to stojí v naprostém klidu. V oblasti zvuku však žádná obdoba nehybného obrazu neexistuje. Oscilogram mlčí. Leží mimo svět zvuků.“ (Ong, 2006, str. 42). Mytologie (nejen ta germánská) vyrostla z podhoubí, ve kterém neexistovalo psané slovo, a v prostoru bez písma se dále vyvíjela. Je těžké určit, jak daleko ve svém vývoji dospěla, když se z „temnot“ začínají vynořovat první písemné doklady o ní. Ještě těžší je pak rekonstruovat, jak a kde mytologické představy vznikly a jak se vyvíjely. „O ryze ústní tradici či primární oralitě je obtížné učinit si jakoukoli přesnou a smysluplnou představu. Existence psaní má za následek to, že se ,slova´ zdánlivě podobají věcem, neboť o nich uvažujeme jako o viditelných značkách, které ukazují slova těm, kdo je dekódují. Taková ,slova´ vepsaná do textů a knih můžeme vidět, dokonce se jich i dotknout. Psaná slova jsou rezidua. Ústní tradice taková rezidua či usazeniny nemá. Pokud se často vyprávěný příběh, jenž se prezentuje pouze ústně, přestane v jisté době vyprávět, zůstává pouze v podobě potenciálu určitých lidí, kteří by ho vyprávět mohli.“ (Ong, 2006, str. 19). Pokud tento potenciál vymizí, nemáme nic, o co bychom se mohli opřít. Opět se tedy dostáváme k samé povaze mluveného slova.
12 Ongovy myšlenky o světě orality vydají nejméně na jednu knihu, proto se všemi jeho názory nebudu zaobírat v detailech. Chci jen podotknout, že v jeho textech nenajdeme snahu o rekonstrukci primární orality, spíše mnohá vodítka k tomu, abychom si představili, jak moc je pro nás tento svět nepředstavitelný. Už jenom skutečnost, že jsme se narodili do světa ovlivněného textovostí, jež v době našeho narození již prodělala dlouhý a komplikovaný vývoj, nás určitým způsobem determinuje. Přemýšlíme v jiných kontextech, mluvené slovo má pro nás jinou hodnotu. Jsme obklopeni psaným slovem a vůbec nás nenapadne, že by tomu mohlo být jinak. Primární oralita nám může připadat primitivní nebo o něco ochuzená a jsme-li konfrontováni se členy výhradně orálních kultur, „nerozumíme“ jim (slovům rozumíme, významům ne), protože myslíme v jiných kategoriích, jež jsou determinovány textovostí. A stejně je tomu naopak: členové orálních kultur „nerozumí“ nám. Naše otázky jim mohou připadat hloupé nebo zbytečné. Ong v Technologizaci slova uvádí velké množství případů. A stejně je tomu tak i při našich pokusech myšlení primární orality chápat. Ať chceme nebo ne, nikdy si ji nedovedeme představit v plnosti, protože zkrátka myslíme jinak. To se pochopitelně projeví i ve studiu (či analýzách, popisech, kategorizacích) mytologického myšlení, které je typické právě pro orální kultury. Při studiu mytologie aplikujeme takové metody, které jsou pro pochopení „nitra“ mýtů nepoužitelné: „Goody podrobně dokazuje, že antropologové, kteří uvádějí na popsaném nebo potištěném povrchu seznamy různých položek objevených v orálních mýtech (klany, oblasti země, druhy větru atd.), vlastně deformují mentální svět, v němž mýty žijí svým vlastním životem. Uspokojení, které mýty přinášejí, nemá v zásadě s tabulkovou ,koherencí´ nic společného.“ (Ong, 2006, str. 117) Ač se tato výše uvedená slova mohou jevit jako značně nihilistická, myslím si, že takové studium mýtů má svou cenu. Už jen to, že si uvědomujeme rozdílnost „našeho“ a „tehdejšího“ světa nás v našich úvahách posouvá o kousek dál. Orálním světem germánské mytologie by bylo možné se zabývat. Myslím si, že jisté snahy o rekonstrukci této podoby mytologie se již uskutečnily. Otázky „kde, jak, proč to vzniklo“ a „jak to fungovalo“, jsou ostatně přirozené a udivují a ustavičně dráždí každého, kdo se mytologií zabývá. Seriózní bádání s sebou přináší velmi komplikované úvahy vyžadující vysokou míru erudice a schopnost rozsáhlých komparativních metod. Moje teorie by naproti tomu byly pouhým fantazírováním. Dovolím si proto tyto „temné vody“ primární mytologické orality opustit a začít výkladem jevů, které jsou mi srozumitelnější. Nyní se již dostáváme k prvním zdrojům informací o víře starých Germánů. Tyto zdroje ještě asi nelze dost dobře nazývat „prameny“, neboť nejsou takové povahy, že by z nich bylo
13 lze čerpat informace ve větších dávkách. Skrze ně jsou představy Skandinávců pouze naznačovány. Nejstarším zdrojem informací jsou bezesporu archeologické nálezy. Některé z nich pocházejí právě z doby primární orality, tj. z doby, kdy Skandinávci ještě neznali runy. Takovým nálezem by mohl být např. Sluneční vůz objevený v bažině u dánského Trundholmu. Jedná se o 57 cm dlouhý vůz z doby bronzové, představující koně táhnoucího vůz se slunečním kotoučem potaženým zlatem. „Rovněž u Germánů patřilo slunce k prvotním přírodním objektům a jevům, které si lidé zbožštili, stejně jako např. měsíc, oheň či vodu. Podobnou situaci popisuje i Caesar v Zápiscích o válce galské, kde tato nebeská tělesa a živly uvádí dokonce jako jediná germánská božstva.“ (Vlčková, 2006, str. 206). Jedním z dalších potenciálních pramenů pro studium mytologie z archeologických pramenů mohou být drobné ornamenty zlatých a stříbrných brakteátů. Ty byly ve Skandinávii zhotovovány od 5. do 7. stol., tedy již v době, kdy Seveřané znali runy. Na těchto brakteátech již najdeme zpodobnění germánských bohů, jak je známe z pozdějších písemných pramenů (vyobrazeními na brakteátech se podrobně zabývá Hilda Elis Davidsonová ve své knize The Lost Beliefs of Northern Europe). Archeologickými nálezy by bylo možné zabývat se více, ale rozsah ani tematické zaměření práce to již nedovoluje. Vraťme se nyní k oralitě. „V orálních kulturách vznikají silné a krásné verbální projevy vysoké umělecké a lidské hodnoty, které přestávají být možné, jakmile se lidské psýchy zmocní psaní.“ (Ong, 2006, str. 23). Vyvstává však přirozená otázka, jak je jen možné si tyto projevy uchovat v paměti nebo je předat dále pouze za pomoci slov. Jestliže mytologické představy vznikly v době orality a dochovaly se až do doby, kdy byly zapsány, musely se nějakým způsobem fixovat. „Jakmile si lidé v jakékoli orální kultuře osvojí nějakou znalost, musí ji neustále opakovat, protože jinak by o ni přišli. Fixovaná schémata myšlení založená na formulích byla zásadně důležitá pro zachování moudrosti a pro efektivní administrativu.“ (Ong, 2006, str. 33). Walter Ong tento proces rozebírá v knize Technologizace slova poměrně podrobně. Nás by především zajímalo, jak byly mytologické látky při těchto procesech předávání transformovány, jak se vyvíjely a jakým vlivům podléhaly. To, co nám může v pochopení těchto procesů pomoci, je studium etymologie slov. „Uloží-li“ se totiž mluvené slovo do nějakého objektu, např. do kamene, kopce nebo názvu dne, pro které se pak toto slovo stane imanentní, aniž by se muselo psát a zapíše se třeba až tehdy, když lidé už nebudou rozumět jeho významu, stane se naše cesta za studiem mytologie předpísemných dob jasnější. Srovnávací lingvistika (na základě studia germánských a v širších souvislostech též indoevropských jazyků) osvětlila mnohé
14 etymologické souvislosti týkající se germánské mytologie. Ještě i v současné době najdeme v některých germánských jazycích běžně používaná slova, jejichž etymologie se k mytologii úzce váže (aniž by to třeba lidé, kteří tato slova běžně používají, věděli). Například názvy některých dnů jsou v germánských jazycích odvozeny od jmen germánských bohů: Název pro úterý je odvozen od boha Týa (severogerm. a germ. Tíw, Teiwaz, Tíwaz, Tiu, plurál tívar = bohové; řec. Zeus; lat. Jupiter), pro středu od Wotana (severogerm. Ódin; protoderm. Wódzanaz, Wátonos), pro čtvrtek od Tóra (obdoba něm. Donnar; staroangl. Thunor; germ. Thun(a)raz), pro pátek od bohyně jménem Frigg (germ., severogerm. = milenka, manželka; starogerm. Frija; staroangl. Frige; původně snad totožná s bohyní obdobného jména, Freyjou, germ., severogerm., ze starogerm. Fraujó, Herrin = paní), (Zdroje: Kadečková, 2004, str. 476, 485; Vlčková, 2006, str. 218, 226, 75). Také etymologie názvů ostatních dní v týdnu se týká mytologických představ (např. slunce), pro tu už zde ovšem není místo. Srovnání názvů jednotlivých dnů v šesti germánských jazycích je pro zajímavost uvedeno v tabulce níže. Výjimky, které porušují výše popsaná pravidla a které jsou následkem přirozeného vývoje slov, označuji kurzívou.
Pondělí Úterý Středa Čtvrtek Pátek Angličtina Monday Tuesday Wednesday Thursday Friday Dánština Mandag Tirsdag Onsdag Torsdag Fredag Islandština Mánudagur Þriðjudagur3 Miðvikudagur Fimmtudagur4 Föstudagur5 Němčina Montag Dienstag Mittwoch6 Donnerstag Freitag Norština Mandag Tirsdag Onsdag Torsdag Fredag Švédština Måndag Tisdag Onsdag Torsdag Fredag
Sobota Neděle Angličtina Saturday Sunday Dánština Lørdag Søndag Islandština Laugardagur Sunnudagur Němčina Samstag Sonntag Norština Lørdag Søndag Švédština Lördag Söndag
Také etymologie některých místních názvů odkazuje k mytologii. Těmto jménům se v této kapitole nevěnuji, příklady uvádím v kapitole věnované bytostem nižší germánské mytologie. 3Þriðjudagur: v překladu „třetí den“. 4Fimmtudagur: v překladu „pátý den“ 5Föstudagur: v překladu „den půstu“ (angl. fasting day) 6Miðvikudagur , Mittwoch: V překladu „střed týdne“, nahrazeno z původního Wodanstag, Wotanův den, v 10. století 15 3. 1. 2. PRVNÍ PÍSEMNÉ ZMÍNKY O SEVERSKÉ MYTOLOGII, TEXTOVOST
Při studiu jazyka je dle Waltera Onga na psané slovo tradičně kladen větší důraz než na oralitu: „Kromě posledních desetiletí se studium jazyka zcela soustředilo na psané texty, a nikoli na oralitu z jednoho zcela zjevného důvodu. Tímto důvodem je samotný vztah mezi studiem a psaním. Veškeré myšlení, včetně myšlení v primárně orálních kulturách, je do jisté míry analytické – svůj materiál rozbíjí na různé komponenty. Abstraktně souvislé, třídící a výkladové zkoumání jevů nebo deklarovaných pravd však není bez psaní a čtení vůbec možné. Lidé v primárně orálních kulturách, kteří jsou nedotčeni psaním v jakékoli formě, se učí spoustu věcí a je jim vlastní obrovská moudrost, jíž dokážou využívat. Rozhodně však ,nestudují´.“ (Ong, 2006, str. 17). McLuhan ve své knize rozlišuje následující formy písma – fonetickou abecedu, v níž jsou sémanticky neutrální písmena použita tak, aby odpovídala sémanticky neutrálním zvukům, a další způsoby písma, znakové i slabičné, např. čínské písmo. Mezi těmito formami jsou dle něj diametrální rozdíly. Znakové formy psaní jsou archaičtější a v knize o nich McLuhan píše, že „neposkytovaly člověku žádný prostředek k náhlému přesunu magicky diskontinuitního a tradičního světa kmenového slova do chladného a uniformního vizuálního média“ (McLuhan, 1991, str. 87). Zjednodušeně můžeme říci, že fonetická abeceda zbavila znaky jejich sémantického obsahu a tak je vyprázdnila, odlidštila. Uvidíme-li napsané „A“, vyslovíme a představíme si pouze sémanticky neutrální [á], nic více, znak sám o sobě je prázdný, chladný, uniformní. Čínský znak v sobě naproti tomu nese jisté sdělení, sémantickou náplň, není to znak prázdný. Fonetická abeceda je dle McLuhana intenzifikací a extenzí vizuální funkce, úloha ostatních smyslů, sluchu, hmatu a chuti, se tedy snižuje: „K tomu nedochází v kulturách, jako je čínská. V nich se užívá nefonetického písma a to jim umožňuje podržet si v hlubinách zkušenosti bohatou zásobu inkluzivního vnímání, které je v civilizovaných kulturách fonetické abecedy erodováno. Znak je totiž inkluzivním útvarem. Tím se liší od fonetického písma, které je analytickou disociací smyslů a funkcí.“ (McLuhan, 1991, str. 88). Výsledkem fonetické literárnosti a tedy vizuální posloupnosti je lineární struktura racionálního života. Zatímco čínský znak má své samostatné bytí, svůj význam a svůj rozum, znaky ve fonetické abecedě závisí jeden na druhém a tedy na posloupnosti. Staletí fonetické literárnosti naučila člověka dávat přednost odvozovacímu řetězci jakožto kritériu logiky a rozumu. „V západní literární společnosti je stále možné a přijatelné tvrdit, že něco z něčeho „vyplývá“, jako by existovala nějaká příčina, která takovouto posloupnost vytváří. Byl to David Hume, kdo v osmnáctém století ukázal, že v žádné posloupnosti, ať již přirozené
16 nebo logické, neexistuje kauzalita. Posloupnost je aditivní, ne kauzální.“ (McLuhan, 1991, str. 88). Možná právě proto, že jsme navyklí kauzálnímu způsobu uvažování, se nám některé prvky mytologických systémů zdají být nelogické, a proto se je snažíme neustále nějak transformovat a vysvětlit logičtěji, jejich „nelogičnost“ nám nedá spát. Příkladem takového vnímání může být germánská představa celku světa s jeho axis mundi, jasanem Yggdrasilem. Snažíme-li se vytvořit přesvědčivý dvoj- nebo trojrozměrný model jasanu a všech dílčích světů, které se kolem něj a skrze sebe hromadí, nemůžeme nedojít k závěru, že to vše jaksi „nepasuje“ a „nesedí“, že je to nelogické. Člověk, který byl součástí těchto mytologických představ, se nad tím pravděpodobně nezamýšlel. Dalším zajímavým jevem jsou runy. Runové písmo vzniklo ve Skandinávii zhruba v 2. stol. n. l. Jedná se o znakové písmo, k němuž se vztahují podobné charakteristiky jako k písmu čínskému: každý znak nese svůj název a sémantický obsah. Např. znak ↑ odkazuje k bohu Tiwazovi (a také se nazývá Tiwaz) a tedy k právu a zákonu. Fonetickým přepisem tohoto znaku je písmeno „t“ (na runových kamenech ze 6. - 10. stol. jsou runy používány jakožto abeceda, každý znak je použit jako určité písmeno). Skutečnost, že Germáni měli a využívali znakové písmo plné dalších sémantických konotací, stojí jistě za pozornost. Na tomto místě ještě doplním krátkou úvahu Waltera Onga o vztahu orality a textovosti ve středověké literatuře, o procesu přeměny jednoho v druhé. Středověká literatura je totiž z hlediska studia germánské mytologie velice důležitá: „Pokud jde o vztah k oralitě, obzvláště zajímavá je středověká literatura, neboť na středověkou psýchu byl ze strany gramotnosti vyvíjen obrovský tlak, a to nikoli pouze kvůli biblickému textu, který měl v této kultuře ústřední postavení (staří Řekové a Římané žádné podobné posvátné texty neměli a jejich náboženství prakticky postrádala jakoukoli formální teologii), ale také proto, že ve středověkém univerzitním prostředí vznikala podivná směs orality (disputace) a textovosti (komentáře psaných děl) […] Většina středověkých autorů v celé Evropě pravděpodobně stále dodržovala klasický zvyk psát literární díla tak, aby se poté mohla číst nahlas […], což ovlivňovalo jejich styl, který byl vždycky rétorický, a rovněž povahu děje a charakterizace postav. Tento zvyk přetrvával ve výrazné míře ještě v období renesance.“ (Ong, 2006, str. 177).
První písemné zprávy o náboženských představách Germánů přináší Gaius Julius Caesar ve svých Zápiscích o válce galské (Commentarii de bello gallico), jedná se však jen o skrovné informace. Caesar píše: „Z bohů uznávají jen ty, které mohou spatřit a jejichž darů skutečně užívají, totiž Slunce, Měsíc a Vulkána (boha země). O ostatních ani neslyšeli.“
17 (Caesar, 2009, str. 168). Detailnější zápis náboženských představ Germánů pořídil až Publius Cornelius Tacitus (díla Annales a Germania). Ten kromě rozmanitých reálií zaznamenal též náboženské představy a jména bohů, jimž na základě shodných vlastností přiřazoval latinská jména7. Mimo to zaznamenal též některé věštebné praktiky. Nejdůležitějším zdrojem poznání germánské mytologie je středověká literatura severská8. Látky germánských předkřesťanských mýtů ve středověku pronikly do ság (Sága o Skjöldunzích, Sága o Ynglinzích, Sága o Völsunzích), hrdinských písní (cykly písní věnované Sigmundovi, Sigurdovi, Helgimu, pokladu Niflungů/Nibelungů) a také děl křesťanských severských autorů (monumentální kronika Saxa Grammatica Gesta Danorum). Také pro skaldskou9 poezii charakteristické básnické opisy – kenningy, heiti10– jsou plné narážek na severské bohy a mytické děje. Zmínky o germánské mytologii najdeme i v dílech některých kontinentálních autorů, např. v kronice Adama Brémského. Rovněž v Písni o Hildebrandovi nebo v anglosaském hrdinském eposu Beowulf se objevují pasáže s germánskou mytologickou tematikou. Hlavními prameny pro studium germánské mytologie (vyšší i nižší) ovšem zůstávají dvě severské Eddy – anonymní Písňová (Starší) Edda a Prozaická (Mladší) Edda Snorriho Sturlusona.
7 Např.: „Vypravují, že u nich byl také Herkules, a vskutku, když mají jíti do boje, opěvují ho jako prvního ze všech hrdinů.“ (Tacitus, 1945, str. 3). Dle Seznamu a výkladu důležitějších vlastních jmen a pojmů (v poznámkách k Eddě) Heleny Kadečkové by tento bůh mohl odpovídat severskému bohu Týovi (1. pád = Tý): „bůh války (srov. pl. tívar – bohové, řec. Zeus, lat. Jupiter) […]“, ale poznámce V. Pracha, překladatele Tacitovy Germanie, se pravděpodobně jedná o germánského boha Donara: „Mercurius jest germánský bůh Vodan, Herkula někteří vidí v germánském Donorovi a Mars jest totožný s bohem Ziu (norsky Tyr). Isis byla sotva uctívána v Germanii.“ (Tacitus, pozn. č. 8, 1945, str. 7) 8 Zde je záhodno zmínit dva často zmiňované termíny: mytologie germánská a mytologie severská (potažmo skandinávská). Je obtížné tyto termíny přesně vymezit. Těžištěm pro studium germánské mytologie obecně jsou totiž v první řadě prameny dochované ve Skandinávii. Těch se dochovalo nejvíce a jsou nejvydatnější (Vlčková, 2006, str. 16). Většinu toho, co tedy víme o mytologii germánské, má severské kořeny, ačkoliv látky v severských pramenech nemusí být jen čistě severského původu. Některé se vztahují k obecně germánské provenienci (Kadečková, 1989, str. 30). Otázkou tedy je, nazýváme-li severskou mytologií to, co je uvedeno v pramenech pocházejících ze Skandinávie, či to, co se v různých pramenech ke Skandinávii vztahuje (nebo obojí). Tento problém je dle mého názoru těžko řešitelný a ne až tolik podstatný, proto se jím v této chvíli nebudu zabývat. Chtěla jsem jen poukázat na skutečnost, že termíny mytologie germánská a mytologie severská se do značné míry prolínají a mají více méně totožný obsah. Ve své práci je tedy používám jako synonyma. 9 Skald byl dvorským básníkem v Norsku a na Islandu v 9. a 10. stol. (Kadečková, 2003, str. 47) 10 Jednodušší druh básnických výrazů se nazývá heiti (pojmenování) a je to jednoslovný substantivní poetismus (např: vlna = moře, Sleipni (Ódinův kůň) = kůň obecně atp.) Dalším druhem opisů je kenning, který je nejméně dvoučlenný (např. Lokiho syn = Fenri, zhoubce stromů = oheň). Nejdelší dochovaný kenning má sedm členů, kenningy tří či čtyřčlenné nejsou výjimkou. (Edda a Sága o Ynglinzích, 2004, str. 15 – 19) 18 11 3. 1. 3. NEJVÝZNAMNĚJŠÍ PRAMENY – TZV. EDDY
„Je však třeba mít na paměti, že severská mytologie není prosta vnějších vlivů. Její informace bývají popletené a často si dokonce protiřečí, neboť prošly dlouhým vývojem. Mytické prvky se objevují na osnově ustálených vyprávění a předem daných konstant z nejrůznějších oblastí: náboženství, předsudky, civilizace. Mytologie nám zprostředkuje Weltanschauung, jistý způsob vnímání světa, mentalitu, ale zároveň ji konzervuje, takže během staletí se její poselství rozchází se skutečností. Básně z Eddy tvoří syntézu minulosti, z níž se nám dochovaly i jiné stopy. Poznáváme je díky archeologických objevům a místním názvům. Tato minulost však nemusí být nutně v souladu se skutečností. To si musíme uvědomit, než vkročíme do spletitého houští germánské mytologie.“ (Lecouteux, 1997, str. 77).
Písňová (Starší) Edda12
V roce 1643 byl na Islandu objeven rukopis obsahující básně o bozích (básně mytologické) a bájných hrdinech (básně hrdinské). „Mytologické písně mají proti hrdinským velkou cenu také proto, že se u jiných Germánů vůbec nevyskytují, a nemáme ani doklady o tom, že u nich neexistovaly. Materiál z Eddy se proto stal pramenem zkoumání germánské mytologie jako takové i v komparativních studiích o mytologii obecně.“ (Edda, 2004, str. 13) Podle písma a jazyka rukopisu (podle paleografické a textové kritiky) se usuzuje, že pochází z konce 13. století13 . Komplikovanější otázkou ovšem je, v které době básně, jež jsou v rukopisu zahrnuty, vznikly v ústní podobě, a jak byly dále přetvářeny. Při jejich zkoumání se aplikují kritéria jazyková (zkoumání jazyka, stylu a metra), srovnávací (v básních se sporadicky objevují také reálie) a archeologická, studují se ohlasy křesťanství apod. Helena Kadečková v Dějinách severských literatur píše: „V poslední době se zájem soustřeďuje jednak na estetickou hodnotu básní, jednak na strukturální výzkumy typologické, které znovu
11 Eddy jsou významnými zdroji nejen pro studium tzv. vyšší mytologie, ale také pro studium tzv. lidové víry či nižší mytologie, která je pro nás v této chvíli důležitá. Proto se o těchto pramenech zmiňuji obšírněji. 12Předtím než se budu zabývat etymologií českou, ráda bych upozornila na článek Etymological Comments upon Certain Old Norse Proper Names in the Eddas Alberta Morey Sturtevanta. Protože se během své práce velice často odkazuji ke jménům, která jsou nějakým způsobem spjata s Eddou, považuji za vhodné upozornit zde na text, v němž se lze poměrně detailně o těchto jménech informovat. Rozsah práce neumožňuje se těmito jmény podrobně zabývat. 13„Některé písně byly s velkou pravděpodobností zapsány už ve 12. stol., ale nejstarším zápisem, o němž víme s jistotou, jsou citace ve Snorriho Eddě z dvacátých let 13. stol. Codex Regius byl napsán kolem roku 1270, ale podle různých nesrovnalostí v textu soudíme, že to byl opis předlohy (možná předloh dvou nebo více) nejméně o několik desetiletí starší. Jediným záchytným bodem je opět Snorriho Edda a jeho citace v ní.“ (Edda, 2004, str. 7) 19 otevřely dlouho dřímající otázku, do jaké míry by eddické písně lidovou slovesností a do jaké míry individuálním ústním nebo dokonce i psaným výtvorem.“ (Kadečková, 1989, str. 30). V současné době je zastáván názor, že dochované básně vznikaly, tradovaly se, byly doplňovány a upravovány v době od 9. do 12. – 13. stol., ačkoliv látky, které anonymní básníci zpracovávali, byly jistě mnohem staršího data a obecně germánské provenience, (Kadečková, 1989, str. 30)14 Každá z básní má své charakteristické rysy, proto nelze Eddu posuzovat jako jednotný celek co do stáří ani stylu. Mytologické básně pojednávají o pohanských bozích a zpracovávají staré mýty a báje, jež kolovaly po celém Severu15, což je podle Kadečkové doloženo mnohými výtvarnými projevy. „Srovnávací mytologie poukazuje na některé motivy, které mají paralely např. v indickém náboženství a mohly patřit k společnému indoevropskému dědictví. Všechny tyto domněnky je třeba pracně a různými metodami z eddických písní dobývat. Je třeba vzít také v úvahu, že ať byli severští křesťané jakkoli k pohanství tolerantní, dostalo se eddické básnictví na pergamen až dvě století po oficiální christianizaci a stykem s křesťanstvím muselo být tak či onak poznamenáno. Básnické zpracování mýtům na autentičnosti také nepřidalo.“ (Kadečková, 1989, str. 33). Zároveň je také důležité si uvědomit, že o náboženství, jehož byly mýty součástí, toho moc nevíme (Edda, 2004, str. 13). Eddické básně nejsou básněmi náboženskými, protože neobsahují žádné vzývání bohů či modlitby16. Mytologických básní najdeme v rukopisu celkem čtrnáct17. Dovídáme se v nich mnohé o bytostech nižší mytologie, skřítcích a obrech. Starší Edda je významným pramenem, ze kterého jsem během psaní čerpala.
Prozaická (Mladší) Edda
Předním pramenem ke studiu germánské (potažmo severské) mytologie je takzvaná Edda Snorriho Sturlusona18 (známá též jako Edda Mladší). Tohoto názvu zde bylo
14Na téže straně pak začíná rozsáhlý rozbor eddického verše. 15„Díky pozdnímu přijetí křesťanství, uskutečněnému navíc nestandardním způsobem, který na čas ještě toleroval soukromé uctívání pohanských bohů, žily v době, kdy si Islanďané osvojovali písmo, dosud v živé paměti pohanské písně, ale i události pohanské epochy.“ (Edda, 2004, str. 6) 16Vice o tom, jakou měli jednotliví bohové funkci a jak je Seveřané uctívali, se dovíme z islandských ság (Heger, Ladislav (ed.). Staroislandské ságy. Praha 1965) a z díla Snorriho Sturlusona (Edda a Sága o Ynglinzích). 17Jsou to: Vědmina věštba v překladu Heleny Kadečkové nebo Vědmina píseň ve starším překladu Ladislava Hegera) (Völuspá), Výroky Vysokého (Hávamál), Píseň o Vaftrúdnim (Vafþrúðnismál), Píseň o Grímnim (Grímnismál), Skírniho cesta (Skírnismál), Píseň o Hárbardovi (Hárbarðsljóð), Píseň o Hymim (Hymiskviða), Lokiho pře (Lokasenna), Píseň o Trymovi (Þrymskviða), Píseň o Alvísovi (Alvíssmál), Baldrovy sny (Baldrsdraumar), Píseň o Rígovi (Rígsþula), Píseň o Hyndle (Hyndluljóð), Píseň o Svipdagovi (Svipdagsmál) 18Snorri Sturluson (1178/1179 – 1241) je pravděpodobně jednou z nejvýznamnějších osobností islandských středověkých dějin. Kromě toho, že se aktivně účastnil politického dění a své mocenské ambice hnal strmě vzhůru, jak je uvedeno mimo jiné v knize Dějiny Islandu Heleny Kadečkové (Kadečková, Helena: Dějiny Islandu. Praha: Lidové noviny, 2003, např. strany 111-116 aj.), dokázal nemenší množství energie investovat do 20 pravděpodobně užito ve významu poetika a je očividné, že Snorri toto dílo skutečně psal se záměrem vytvořit příručku skaldské poetiky. Toto dílo je kromě svého ohromného přínosu v oblasti básnictví19 klíčovým zdrojem informací o severské mytologii. Přestože byl Snorri křesťanem20, dokázal velmi rafinovanou formou zachytit víru svých předků, která v této době ještě nebyla na Islandu neživá. V první části Eddy, Gylfiho oblouzení21, vypravuje Snorri o švédském králi Gylfovi, který je očarován Ásy a vše, co u nich vidí a slyší (v knize se jedná o celé penzum příběhů o bozích, jež se Gylfi dovídá prostřednictvím rozhovoru s bohem Ódinem, konkrétně s jeho třemi vtěleními, Nejvyšším, Vysokým a Třetím), je tedy jen pouhým mámením a bludy. Tímto opatrným krokem se Snorri vyhnul nařčení ze šíření pohanské víry22. Gylfiho oblouzení je pravděpodobně nejcennější částí Snorriho Eddy. Slovy Heleny Kadečkové: „Je to spolu s eddickými písněmi jediná dochovaná forma mýtu v germánských zemích. Všude jinde zůstaly jen stopy pohanského náboženství ve vlastních jménech, folklóru apod., eventuálně kusé zprávy klasických a středověkých autorů (Tacitus, Adam Brémský aj.). Zde máme systematicky zpracovánu celou severskou víru v Ásy, kompletní pohanskou kosmogonii až po zánik a obnovu světa, shrnuty představy o uspořádání světa a celého severského Olympu, charakterizovány jednotlivé bohy a bohyně a zachyceny desítky bájí. Gylfiho oblouzení je ovšem literární zpracování mýtů […] a názory na jeho hodnotu coby pramene severské mytologie se velmi různí.“ (Edda a Sága o Ynglinzích, 2004, str. 19) Nejčastějším pramenem pochybností je to, nakolik byl Snorri křesťanem a nakolik pohanem a jak moc se jeho postoj v Gylfiho oblouzení promítá. Stejně tak míra Snorriho vlastní literární invence je v Eddě těžko čitelná. Podle Kadečkové je v díle velkou měrou znát především autorova radost z fabulace, jež se projevila v tom, že se do Eddy dostaly ozvěny mýtů a celé báje, které daleko překročily cíl výkladů básnických opisů a tedy meze příručky skaldské poetiky, kterou měla Edda být. (Edda a Sága o Ynglinzích, 2004, str. 21). Snorri se také zdržel jakéhokoliv komentáře či pokusu o výklad mýtů, pohanské příběhy prezentoval s překvapivou morální indiferencí. Křesťanská morálka, základní protiklad dobra a zla, do literární činnosti, která dnes představuje stěžejní dílo islandské středověké literatury. Většinu informací o Snorriho životě známe ze Ságy o Islanďanech Snorriho synovce Sturly Tórdarsona. 19„Už jako taková má Edda jedinečné postavení ve středověké Evropě. Různé Artes poeticae složené ve 12. a 13. stol. v Anglii a Francii se týkaly primárně latinské poezie; výklady domácí poezie existovaly pouze v Irsku a není pravděpodobné, že je Snorri znal.“ (Edda a Sága o Ynglinzích, 2004, str. 12) 20Ntebo alespoň, jak píše Helena Kadečková v Prologu ke Snorriho Eddě „byl nepochybně přinejmenším poznamenán soudobou katolickou vzdělaností, včetně nápadu dát pohanské věrouce systém. Křesťanské představy musely – i kdyby jen mimoděk – proniknout do jeho podání mytologie.“ (Edda a Sága o Ynglinzích, 2004, str. 19) 21Rozsáhlá a detailní analýza tohoto díla je dostupná v Prologu knihy Edda a Sága o Ynglinzích. Zde o něm bude pojednáno jen ve zkratce. 22Toto je jen jedna z možných interpretací. Odpověď na otázku, proč Snorri postupoval právě takto (tj. proč mytologické látky podal pod rouškou oblouzení), je často diskutovaná. Stejně tak postoj, jaký Snorri k pohanství zaujímal, není zcela znám (více viz předmluva Heleny Kadečkové, Edda a Sága o Ynglinzích, 2004, str. 19-20) 21 jeho podání mýtů nepronikla ani v náznacích. „V Gylfiho oblouzení máme tedy co činit s velmi složitou a horizontálně i vertikálně mnohovrstevnou strukturou, se silně dobovým literárním přetvořením staroseverské mytologie v její poslední, islandské fázi a dnešní mytologové z ní musí původní mýty pracně a různými metodickými přístupy dobývat.“ (Edda a Sága o Ynglinzích, 2004, str. 22). Ačkoliv tedy z výše uvedeného vyplývá, že ve Snorriho Eddě nelze číst „čistou“ mytologii, budeme se i přes to tohoto významného pramene držet, neboť pokud to není ideální, tak alespoň ten nejlepší možný dostupný zdroj informací. Pro nás je to cenný pramen hlavně proto, že se zde objevují důležité informace o postavách nižší mytologie – skřítcích, elfech, obrech aj. Kapitolu o pramenech ke germánské mytologii se hodí uzavřít slovy: „Ačkoliv rekonstrukce genetických souvislostí germánského básnictví není možná, jedno je jisté: do eddických básní vyústila dlouhá tradice. Její počátek zmizel v šeru dávnověku a její další průběh po sobě zanechal jen velmi skromné stopy. Když se písně konečně začaly na Islandu zapisovat, hleděli na ně lidé už jen jako na vzácné památky po dávných předcích. Mytologické básně už nechápali jako mýty, tj. pravdivá vyprávění o uspořádání světa a o mocnostech, které ho řídí, a hrdinské písně už dávno ztratily kontakt se svým původním historickým jádrem. Islandské texty, tj. jejich nejstarší kopie, sepsané skoro tři sta let po christianizaci, jsou to jediné, co mají vědci k dispozici pro své dalekosáhlé výzkumy.“ (Edda, 2004, str. 11)
22 4. LIDOVÁ VÍRA VE SKANDINÁVII
Skandinávské náboženské a mytologické představy nelze striktně vydělovat z představ celogermánských. Ač je další text přednostně věnován lidové víře skandinávské, nelze opomíjet ani další germánské souvislosti. „Je to tak – jakmile se člověk začne zabývat bytostmi z takzvané malé nebo nižší mytologie, každá specializace ho znevýhodňuje. Nelze se spokojit s prostudováním minulosti jedné jediné civilizace, jediné země – což je mimochodem příliš častá chyba […]“ (Lecouteux, 1998, str. 17).
4. 1. POJMY
„Nižší mytologie“ je dle mého názoru ta část mytologie, která se netýká přímo bohyň a bohů, nýbrž všech ostatních bytostí, které do mytologických představ neodmyslitelně patří. „Lidová víra“ je pak podle mě ta část nižší mytologie, která přežívá v myšlenkách lidí i tehdy, když její prvky neodpovídají oficiálnímu věroučnému paradigmatu doby. V době nástupu křesťanství i v jeho plném rozpuku by se mohlo jednat o víru v některé jevy z nižší mytologie, tj. konkrétně ve Skandinávii by to mohla být víra v trolly, trpaslíky atd. V dánštině existuje termín, který je do češtiny doslovně překládán jako lidová víra, je to tzv. folketro. Lze se ovšem setkat s dalším podobným termínem, tj. overtro, doslovně „přes-víra“, „po-víra“, tedy volně řečeno něco, co je po víře. Nejlepší překlad do češtiny by byl asi pověra (jak vyplývá z některých uvedených odpovědí i z vysvětlení pojmu v dánském slovníku). Dánové, respondenti mého průzkumu, byli požádáni, aby se pokusili sami vysvětlit rozdíl. Jak vyplývá z uvedených výsledků, představy o pojmech rozhodně nejsou jednotné. Jisté ovšem je, že termín „folketro“ znamená pro většinu dotázaných Dánů něco, co se s „tradiční vírou/ vírou běžných lidí apod.“ nějakým způsobem pojí. Co se týče „overtro“, pro každého z nich je to něco trochu jiného (Dánský slovník www.ordnet.dk = v tabulce „O“, uvádí dokonce tři výklady). Jak jsem již uvedla, nejlepší překlad by byl patrně „pověra“. Výsledky jsou následující:
23 FOLKETRO OVERTRO Představa, často o něčem nadpřirozeném, 1. Víra v nadpřirozené síly nebo příčinné která byla tradičně rozšířena mezi vztahy O běžnými (obyčejnými) lidmi 2. Přesvědčení, které popírá etablovanou 23 (soudobou) vědu nebo náboženské učení 3. Přesvědčení, na kterém člověk stále trvá, ačkoliv je nesprávné Sdílená víra v tradiční společnosti. Víra v skřítky (nisser) a v to, že rozbitá Poznámka: nemyslím si, že tato víra zrcadla a černé kočky mohou přinést neštěstí. 1. v Dánsku dodnes existuje Lidé si často uvědomují, že to nemusí být pravda. Sdílená víra, často „overtro“ Přikládání příliš velkého významu příběhům 2. (historier), které popírají logiku Idea něčeho nadpřirozeného, starých Víra v něco nadpřirozeného 3. časů Je to situace, kdy si velká skupina lidí, Nevědecké, nelogické vysvětlení například populace, vysvětluje rozmanité rozmanitých událostí 4. fenomény způsobem, který není teoreticky doložitelný
Jak vyplývá z tabulky, dánští respondenti měli o lidové víře určitou představu, tu ovšem neupřesnili a nenapsali, čím (jakými bytostmi) se tato víra zabývá. Termíny „folketro“ a „overtro“ jsou pro ně pravděpodobně zastaralé a v běžném hovoru se nevyskytují24. Jediné, na co Dánové ve svých odpovědích narazili, byla bytost označovaná jako „nisse“, o níž bude řeč v kapitole nazvané Troll, trpaslík a elf v nejnovější době.
4. 2. TRPASLÍK, OBR A ELF V NEJSTARŠÍCH PŘEDSTAVÁCH
4. 2. 1. TRPASLÍCI
Na úvod každé kapitoly věnované některé ze severských bytostí uvádím text věnovaný etymologii germánských výrazů. V případě trpaslíka ovšem považuji za vhodné začít etymologií českých termínů. Rozbor germánských slov následuje v zápětí. Pokud se v české literatuře či v českých překladech hovoří o skandinávské nižší mytologii, zmiňují se obvykle dvě slova: trpaslík a skřítek. Český překlad knihy Clauda Lecouteuxa, která nese název Trpaslíci a elfové ve středověku (autorkou překladu je Barbora Chvojková) pracuje v souvislosti se severskými látkami se slovem „trpaslík“, zatímco v obou
23 Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z:
25Pěst je neurčitá délková jednotka. Existují dva základní výklady jejích hodnot: jedna pěst = 4 palce české = 98,56 milimetru; po roce 1765 pak jedna pěst = 4 palce vídeňské = 105,4 milimetru. Pěst (jednotka): Dostupné z:
Etymologie
Začněme trochou jazykovědy: Označení pro trpaslíka jsou následující: staroseversky dvergr, staroanglicky dweorg, starohornoněmecky twerg, středohornoněmecky twerc, latinsky pygmaeus, pumilius, nanus, středověkou němčinou zwerc (Spáčilová, Danal, 1995, str. 75; Lecouteux, 1997, str. 20, 72 – 73). Ve francouzské středověké tradici odpovídá německému trpaslíku, tj. zwerc, románský lutin, tj. šotek, rarášek. Nyní o některých z těchto výrazů podrobněji:
K latinským výrazům uvádí Claude Lecouteux toto: latinské označení trpaslíků, pygmaeus (méně často též pumilio, jež je rovněž odvozeno z pygmaioi, či nanus z řeckého nannos) vychází z pověsti o Pygmejích, která má svůj zdroj ve vyprávěních cestovatelů klasické antiky. Tato vyprávění byla později přikrášlena a přetvořena v legendu28, jež středověkým učencům poskytla řadu deskriptivních motivů (především co se tělesné výšky týče). Skutečnost, že o Pygmejích psali autoři jako Plinius Starší v Historii přírody či církevní otcové, ještě upevnila kredit trpaslíků ve středověké západní Evropě. Píší-li o nich takoví autoři, pak jistě existují. Ve 13. stol. již Pygmejové měli své stálé místo ve světě západoevropských pověstí. „Dostali se do geografií, encyklopedií, na mapy, stejně tak jako jiné nestvůrné národy – Acefalové (bezhlaví), Cynocefalové (paviáni – lidé s modrou tváří), Sciapodové a další [...] Středověcí učenci a teologové se nikdy nedohodli, zda se mají Pygmejové řadit mezi lidi nebo zvířata [...]. Jedno je téměř jisté: básníci a spisovatelé, kteří uvedli na scénu šeredné znetvořené trpaslíky, vycházeli ze skutečnosti.“ (Lexouteux, 1997, str. 22 – 24). Pověst o Pygmejích poskytla trpaslíkům několik charakteristik, které lze poměrně přesně vymezit: jejich vzrůst se tradičně pohybuje kolem tří pídí29, často mají ve své blízkosti trpasličí zvířata, na kterých jezdí (tato stvoření byla přizpůsobena naší fauně, stali se z nich koně, daňci, kamzíci a jeleni). „Dějinný vývoj, a především pokřesťanštění, byly ranou, z níž se trpaslíci nikdy nevzpamatovali.“ (Lecouteux, 1997, str. 15).
28Tj. legendu o bojích Pygmejů s jeřáby: Pygmejové vybírají ptačí hnízda a vejce bez milosti rozbíjejí, stavějí si chýše ze skořápek a peří těchto ptáků (podle Plinia Staršího). Legenda se dále dostává i do oblasti nadpřirozena – Pygmejové nemají nos atp. 29 Píď je historickou jednotkou délky a nepatří do soustavy Si. Píď je odvozena od rozměrů lidské ruky a může dosahovat různých velikostí, podle oblasti používání. Jedna píď obvykle odpovídá vzdálenosti 0,199 metru. (Jednotky.cz [online] 2002 – 2011, [citováno 2011-03-21] Dostupné z:
Německé slovo zwerc (stejně jako severské dvergr nebo staroanglické dveorg) označuje ve středověkých básnických, prozaických i duchovních dílech germánského původu nejen trpaslíka, ale i všechny ostatní příslušníky nižší mytologie (Lecouteux, 1997, str. 73). Je to slovo kolektivní a stvoření jím označovaná jsou různorodého původu. Přesto lze tyto stejně pojmenované bytosti rozlišit. Udivující je např. skutečnost, že se v německé středověké literatuře neustále opakují spojení jako „malý trpaslík, trpaslík drobné postavy“ (daz kleine twerc) a zdrobněliny (getwergelin). Tato spojení pravděpodobně naznačují, že samotné slovo zwerc v sobě nenese žádnou informaci o vzrůstu. Jaká je tedy etymologie tohoto slova? V knize Lexikon der Germanischen Mythologie Rudolfa Simka čteme: „Die Etymologie von Z. ist ungelöst: einerseits hat man auf norweg. dvergskost „Tierseuche“ und altind. drva – „Gebrechen“ hingewiesen, was auf eine idogerm. Wurzel dhuer – „schädigen“ zurückführen würde, andererseits auf altind. dhvaras „dämonisches Wesen“; auch die für dt. Traum, Trug anzusetzende indogerm. Wurzel dhreugh – wurde erwogen, in diesem Fall wäre „Trugbild“ die ursprüngliche Bedeutung.“ (Simek, 1984, str. 477). Existuje několik možných indoevropských kořenů slova zwerc: *dhuer, „klamat, škodit“ a *dheugh, které má stejný význam, ovšem ještě s přídechem lstivosti. Oba případy vycházejí ze staroangl. dveorg, které znamená „trpaslík“ a „křeč“, v souvislosti s pověrou, podle níž jsou trpaslíci původci nemocí a nevolností. Zaříkadla z doby do 10. stol. ale říkají totéž o elfech a čarodějnicích. Novější studie (dle Lecouteuxa) pak navrhují kořen *dhwergho-ne nebo drva, který se objevuje v kontextu tělesně postižených a mohl by proto směrovat k trpaslíkovi. Tyto výklady však vycházejí z mimoněmeckých germánských tvarů a podle autora jsou těžko dokazatelné. Zajímavá je např. etymologie Julia Pokorného. Ten staroseverské *dvergh vykládá jako dubletu od *dhreuwgh, „klamat“. Odráží tak tradiční blízkost indoíránských kořenů *dhraugh, „klamat“, a *dhwar, „křivit se, ohýbat“. „V indoevropské obraznosti se přímost ztotožňuje s pravdou a křivost se lží. Toto pojetí přežilo až do našich dnů ve spojeních jako ´rovný člověk´ nebo ´křivák´. Ve Védě a Avestě je ´přímá cesta´ synonymem ´cesty pravdy´.“ (Lecouteux, 1997, str. 74) Trpaslík je tedy původně „pokřivený“, jeho mravní přirozenost je
27 v souladu s tělesným vzezřením jedince. „Lidé ve středověku po dlouhou dobu zastávali tento názor: znetvořený či ošklivý člověk byl a priori pokládán za špatného a zlého.“ (Lecouteux, 1997, str. 74). Manfréd Mayrhofer připouští též souvislost výše uvedených kořenů se slovem dhvarati, „škodí, ubližuje“. Uvedené výklady jsou podporovány i samotnými středověkými texty. Zlomyslnost je ve středověké německé i severské literatuře základní charakterovou vlastností většiny trpaslíků. Jak tedy primárně rozlišit trpaslíka jako takového, zwerc / dveorgh / dverg, od dalších postav nesoucí toto jméno? Claude Lecouteux soudí, že trpaslík musí být záporná postava.
Zrození trpaslíků (severská mytologie)
Začneme od začátku, tj. stvořením světa. Toto se píše v eddické Písni o Vaftrúdnim: „Vaftrúdni: / Z Ymiho masa / je stvořena země / a z jeho kostí skály, / obloha z lebky / mrazivého obra / a z krve vlny vod.“30 (Edda, 2004, str. 78). Ymi je prapůvodní obr, z nějž bohové stvořili celý svět. Poté se bohové sešli a přemýšleli, jak budou v budování světa pokračovat. Zde se interpretace strof uvedená v českém překladu Eddy Heleny Kadečkové a v překladu, který měl k dispozici Claude Lecouteux (vyd. G. Neckel, Heidelberg, 1914), liší, a to poměrně podstatným způsobem. Lecouteux doslovně píše (podtržením jsou v textu vyznačena ona podstatná rozdílná místa):
„Poté se [bohové] shromáždili a rokovali: ´Aby se usnesli, / jaký lid / mají trpaslíci vytvořit / z Brimirovy krve / a Bláinových kostí.´ Bláin a Brimir jsou jiná jména pro Ymira. Dáme-li na to, co nám říká Jasnovidčino proroctví (Völuspá), trpaslíci již tehdy byli na světě. Ovšem pouze dva, a ti [z textu vyplývá, že trpaslíci] stvořili národ k obrazu svému : ´Byl tam Módsognir, / který se stal největším / ze všech trpaslíků, / a druhý byl Durinn. / Stvořili velmi mnoho / bytostí lidské podoby, / zemních trpaslíků, / jak ustanovil Durinn.´ Existoval tedy Módsognir a Durinn, ale kde se tu vzali, nevíme. Očarovaný Gylfi ukazuje, že nebyli sami: ´Bohové vzali Ymirovu lebku a stvořili z ní nebe, které umístili nad zem, na čtyřech rozích. Každý z nich podpíral jeden trpaslík. Ti se jmenovali Austri (Východ), Vestri (Západ), Nordri (Sever) a Sudri (Jih) ´[…] Na úsvitu světa tedy žili nejméně čtyři trpaslíci, možná dokonce šest, připočteme-li Durinna a Módsognira. Snorri jejich zrození vysvětluje následujícím způsobem: ´Trpaslíci se nejprve utvářeli v Ymirově těle a v něm ožili. V té době to byli červi, ale z rozhodnutí bohů nabyli rozumu a lidské podoby. Žijí v zemi a mezi kamením.´“
30 Svislými čarami (/) jsou naznačeny jednotlivé verše strof. Toto označení je použito kvůli úspoře místa a přehlednosti textu. 28 A nyní uvedu stejné strofy z překladu Heleny Kadečkové z roku 2004:
„Tu vládcové světa / na stolce zasedli, / přesvatí bohové, / a přemýšleli, / komu z nich svěří, / by skřítky stvořil, / z Brimiho krve, / z Bláinových kostí.“ (Edda, 2004, str. 27). V této strofě se tedy nepraví, že jsou již trpaslíci stvořeni a že bohové přemýšlejí, koho (doslovně jaký lid) mají tyto bytosti stvořit dále. V této strofě bohové „teprve“ přemýšlejí, komu mají stvoření trpaslíků (skřítků) svěřit. Na základě řečeného se můžeme domnívat, že trpaslíky stvoří některý z bohů: Vládcové světa, bohové… zasedli a přemýšleli, komu z nich (tj. z bohů) svěří… V této interpretaci jsou tedy trpaslíci pravděpodobně stvořeni bohy. A dále: „Nejmocnější byl / Mótsogni stvořen [není uvedeno kým] / ze všech skřítků; / Durin byl druhý. / Ti ze země stvořili / postavy mnohé, / podobné lidem, / jak Durin děl. (Edda, 2004, str. 28) V této strofě je již také, stejně jako v prvním případě, praveno, že Mótsogni a Durin stvořili mnohé postavy podobné lidem, ovšem nikde není zmínka, že jsou těmito postavami právě zemní trpaslíci. O trpaslíky se ovšem pravděpodobně skutečně jedná, jak ukazuje hned následující strofy: „Nýi a Nidi, / Norci a Sudri, / Austri a Vestri, / Altjóf, Dvalin, / Bifl, Báfur, / Bömbur, Nóri, / Ánn a Ánar, / Ái, Mjödvitni. // Veig a Gandálf, / Vindálf, Tráin, / Tekk a Torin, / Trór, Vit a Lit, / Nár a Regin, / Nýrad a Rádsvinn, / to je jmen skřítků správný výčet. // Fíli, Kíli, / Fundin, Náli, / Hefti, Víli, / Hanar, Svíur, / Frár, Hornbori, / Fræg a Lóni, / Aurvang, Jari, / Eikinskjaldi. // Čas je vyčíst / všechny skřítky / z družiny Dvalina / k dávnému Lofarovi, / ty, kteří spěchali / ze skalních sídel / na písečné pláně / Jöruvallské. // Byl to Draupni / a Dólgtrasi, / Hár, Haugspori, / Hlévang, Glói, / Skirfi, Virfi, / Skáfid, Ái, // Álf a Yngvi, / Eikinskjaldi, / Fjalar a Frosti, / Finn a Ginnar. / Proslulý bude, / pokud žít budou / na světě lidé, / Lofarův rod.“ (Edda, 2004, str. 28 – 29). Kdo je onen dvakrát zmiňovaný Lofar (k dávnému Lofarovi, Lofarův rod) se již nikde nepíše.
Ještě trochu jiný výklad čteme v Gylfiho oblouzení, i když Snorri se zde opět odkazuje na Vědminu věštbu: „Nakonec bozi zasedli na své stolce a zahájili své soudy a vzpomenuli toho, jak v prsti a hluboko v zemi počali žít skřítci jako červi v mase. Neboť skřítci vznikli ze všech tvorů nejdříve, nabyli života v těle Ymiho a byli tehdy červy. Ale z rozhodnutí bohů se jim dostalo lidského rozumu i lidské podoby, leč přesto žijí v zemi a ve skalách. Nejvyšší z nich byl Módsogni a druhý Durin. Toto se vypráví ve Vědmině věštbě: Tu světa vládci / k soudu zasedli, / přesvatí bozi / přísně rokovali, / kdo že to stvořil / skřítků čeleď / z krvavého moře, / z kostí Bláinových. // Stvořeni byli / skřítci v zemi / k podobě člověka, / jak Durin pravil. // A tato jména skřítků vědma vypočítává: Nýi a Nidi, / Nordri, Surdri, / Austri, Vestri,
29 / Altjóf, Dvalin, / Nár a Náin, / Níping, Dáin, / Bífur, Báfur, / Bömbur, Nóri, / Óri, Ónar, / Óin, Mjödvitni, / Vigg a Gandalf, / Vindalf, Torin, / Fíli, Kíli, / Fundin, Váli, / Tró, Tróin, / Tekk, Lit a Vitr, / Ný, Nýrad, / Rekk, Rádsvid. // Také toto jsou skřítci a bydlí v kamenech, kdežto ti první v zemi: Draupnil, Dolgtvari, / Hár, Hugstari, / Hledjolf, Glóin, / Dóri, Óri, / Dúf, Andvari, / Heptifili, / Hár, Svíar. // A tito přišli ze Svarinského vrchu do Aurvangů na Jarské pláni a z nich pochází Lofar. Jejich jména jsou: Skirfi, Virfi, / Skáfid, Ái, / Alf, Yngvi, / Eikinskjaldi, / Fjalar, Frosti, / Finn, Ginnar.“ (Sturluson, 2002, str. 52) Dlouhé seznamy jmen nás nutí se nad tímto tématem na chvíli pozastavit. Seznam jmen trpaslíků může být buď pozdější interpolace, nebo je to organická součást básně. Jména podzemních bytostí měla posílit vědminu schopnost nahlédnout do jiných světů. Některá jména jsou významově průhledná (odrážejí činnost, charakter, morfologii atd.), jiná nikoliv. „Mnohá z nich jsou bohužel doložena jen jednou a badatelé si často kladou otázku, zda si je skaldové – severští básníci – prostě nevymysleli ad hoc.“ (Lecouteux, 1997, str. 80). První skupina typů jmen dokládá záměny trpaslíků s elfy (např. Gandáfr = Elf s kouzelnou hůlkou), druhá odkazuje k tělesnému vzhledu či povaze (např. Nóri = Pokroucený), třetí k řemeslu či obratnosti (Náli = Hřebíkář), čtvrtá vypovídá o škodlivosti (např. Ginnarr = Podvodník), trpaslíci z páté skupiny vystupují jako kouzelníci (např. Galarr = Čaroděj), poslední vypovídá o spojení trpaslíků se záhrobím (např. Bláinn = Černý; Dáinn = Strnulý atp.). Výbornou a vyčerpávající studii týkající se etymologie jmen eddických trpaslíku sepsal Chester Nathan Gould. Ke každému trpasličímu jménu zde najdeme vlastní etymologický výklad. Článek nese název Dwarf-Names: A Study in Old Icelandic Religion.
Velikost trpaslíků
Běh staletí vtiskl některým nadpřirozeným bytostem rysy, jež jim původně nepatřily. Trpaslíci se navíc těší vysokému stáří, proto u nich nutně (podobně jako u dalších stvoření z nižší mytologie) došlo k proměně jejich morfologie. K tomu, aby bylo možno tělesný vzrůst trpaslíků dobře prozkoumat, je potřeba zabývat se též obry. Ze tří hlavních jmen germánské mytologie označujících obry, tj. Thurs, Iötunn a Risi, by jen jedno mohlo poukazovat na jejich vzrůst31, což je přinejmenším pozoruhodné. Důležitější svědectví ovšem přinášejí severské mytologické texty:
31„Etymologie všech tří pojmenování je ovšem nejasná. Pokud jde o Thurse, badatelé váhají mezi jménem megalitického pre-indoevropského národa, slovesem znamenajícím ´hlučně se vrhat vpřed´a přídavným jménem, skrývajícím pojem tělesné síly. U Iötunnů se všichni shodují na příbuznosti se slovesem eta, ´jíst´; šlo patrně o lidožrouty. Risi by mohl znamenat ´démon žijící v horách´, nebo ´veliký jako hora´, to je však pouhá hypotéza.“ (Lecouteux, 1997, str. 75) 30 Trpaslíci a obři někdy mívají stejná jména (např. Fjalar – ve výčtu jmen trpaslíků ve Vědmině věštbě i ve Snorriho Eddě, viz např. Sturluson, 2002, str. 52, dále též jako příjmí obra Suttunga, Edda, 2004, str. 476). Existují rovněž trpaslíci, jejichž potomci jsou obři (obr Sökkmimir, syn trpaslíka Midvitnira) a naopak, trpaslíci mohou být potomky obrů (trpaslík Regin, syn obra Hreidmara). Dále existují obři, jejichž potomci jsou lidé (kovář Wieland a jeho otec, obr Vati), u severských bohů není výjimkou, že spí s obryněmi (Loki a Angrboda) nebo je pojímají za manželky (Frey a Gerd) atp. (Vlčková, 2006; Edda, 2004; Lecouteux, 1997). Co z toho vyplývá? „Tváří v tvář faktům musíme chtě nechtě připustit, že pojmy, jež překládáme jako ´trpaslík´ a ´obr´, označují rody, rasy bytostí přebývajících společně v téže mytologii a majících mezi sebou nejrůznější vztahy. Nežijí každý sám pro sebe, ve splendid isolation, míchají se jedni s druhými […] a také s lidmi. Aby toho mohli dosíci, mění svou velikost.“ (Lecouteux, 1997, str. 76). Jako demonstrativní případ uvádí Lecouteux úryvek ze Ságy o Hadingovi, kterou Saxo Grammaticus vložil do svého díla Gesta Danorum, tj. Činy Dánů, okolo roku 1200: „Obryně Harthgrepa Hadingovi oznámí: ´Kojila jsem tě svým mlékem, starala jsem se o tebe jako matka, musíš se teď se mnou spojit poutem Venušiným.“ Její chráněnec namítne, že tomu brání jejich rozdílný vzrůst. Dostane se mu následující odpovědi: ´Rozpínám své stažené údy, a když jsou napjaté, zase je stahují, a tak mám dvojí podobu ke dvěma účelům: ve své větší podobě zastrašuji odvážlivce; v té menší se mi dostává mužských objetí.´ “ (Lecouteux, 1997, str. 76). Někteří trpaslíci také ovládají zvláštní formu převtělování, totiž vzájemnou výměnu zjevu (gestaltentausch). Jak je vidět z výše uvedeného, velikost není průkazným hlediskem k identifikaci trpaslíků, a to „prostě proto, že se pohybujeme ve světě neurčitých hranic, kde významnou roli hraje převtělování“ (Lecouteux, 1997, str. 77)
Kameny, smrt
Trpaslíci jsou bytosti obývající podsvětí. Na slunci se proměňují v kámen, stejně jako duchové a strašidla. Žijí v kamenech nebo pod nimi, tedy v podzemní říši, k níž patří jeskyně i hrobky. Důkazem jsou místní jména (např. v Dánsku místa zvaná Trpasličí náhrobky, Dvaerghöj, nebo Trpasličí kámen, Dvergasteinn). „Víme, že hory bývaly v lidových pověrách za těch dávných časů pokládány za hájemství mrtvých. Kniha o osídlení Islandu, Sága o Snorri Godiovi a Sága o Pallovi Spáleném to bohatě dokládají. A co víc, dvě historizující pověsti nás učí, že vydat se s trpaslíkem do hor nebo pod kámen – či do kamene – je synonymem úmrtí.“ (Lecouteux, 1997, str. 82). V jistém údobí dějin byli trpaslíci považováni
31 za nebožtíky a hráli roli duchů či vyslanců smrti. S tím souvisí také skutečnost, že často figurovali jako strážci skrytých pokladů. Na novějších hrobech se vztyčovaly kameny, a snad právě pod nimi se lidé s trpaslíky setkávali. Pod jedním náhrobkem také často leželo více lidí, což koresponduje s texty, podle nichž žijí v podzemí velké trpasličí národy.
Řemeslo
Tvůrci nejvzácnějších nástrojů bohů jsou právě trpaslíci. Vytvořili např. Tórovo kladivo, Ódinův oštěp, Freyovu loď nebo Freyjin náhrdelník. Všechny tyto předměty mají zázračnou moc: Tórovo kladivo nikdy nemine cíl a vrací se zpět do ruky, Freyova loď se dá složit jako kapesník atp. Trpaslíci jsou též tvůrci medoviny, nápoje básníků. Předměty nevyrábí jen pro bohy, ale i pro lidi. Výrobky určené lidem ovšem zpravidla bývají nadány zlou mocí (pokud jim bylo od lidí nějak pomoženo, tehdy naopak darují předměty zázračné, téměř vždy zbraně).
Trpaslíci a bohové
S trpaslíky se pojí jedna velmi zajímavá skutečnost: ač v mytologii zaujímají velmi významné místo, nejsou spjati s žádným božstvem a nikde není ani zmínka o tom, že by na nějakém božstvu záviseli. To ovšem neznamená, že by s bohy neměli co dočinění, naopak. Vstupují s nimi do příbuzenských svazků, vyrábějí pro ně zázračné předměty atp. Svou činností a znalostí magie se trpaslíci podobají Vanům. S touto myšlenkou koresponduje řada skutečností: Vanové jsou božstva spjatá s hojností, mírem a bohatstvím, ale také s jistým druhem ne zcela čisté magie, tzv. sejðr. „Vcelku vzato, k ideji Vanů se váže celý soubor pojmů, v němž spolu nerozlučitelně souvisí voda, magie a smrt.“ (Lecouteux, 1997, str. 86, cituje slova Régise Boyera). „Trpaslíky si tedy můžeme představit – i když to nelze dokázat – jako funkční dvojníky Vanů. Bohové jako takoví si ponechávají, co jejich jest; trpaslíci ztělesňují všechno, co by boží obraz poskvrnilo, všechno „ošklivé“ a trestuhodné.“ (Lecouteux, 1997, str. 87) Jediným, kdo by mohl trpaslíkům posloužit za domnělého kmotra či patrona, je Loki, nejproblematičtější postava severského panteonu. Není to Ás ani Van, ačkoliv byl mezi Ásy zařazen, když uzavřel pobratimství s Ódinem. Mezi bohy přesto „nějakým způsobem“ nepatří, nezanechal po sobě žádné stopy v místních jménech ani v náboženství či kultu. Při ragnaroku bude navíc Loki nepřítelem bohů, navzájem se zabije s jedním z nich, s Heimdallem. Bude též
32 kormidlovat loď, která z podsvětí (Niflheimu, jehož paní je Lokiho dcera, bohyně Hel) přiveze armádu, jež dobude Ásgard: „Loď pluje z východu / s lidmi z Múspellu, / přes řvoucí moře, / Loki ji řídí. / Se strůjcem zla / jdou síly hrůzy, / s nimi se Býleifův / žene bratr.“ (Edda, 2004, str. 37). Také eddická báseň Lokiho pře vypovídá o zlosti a nepřátelských náladách, které bohové vůči Lokimu chovají. Bragi Lokimu vyhrožuje, že by mu utrhl jeho hanebnou hlavu (Loki ho totiž osočuje ze zbabělosti), Freya Lokimu říká, že má jazyk jedovatý jako zmije atp. (Edda, 2004, od str. 131) Celá báseň je naplněna stupňující se záští a zlostí, bohové a Loki si navzájem oplácejí mnohé jadrné nadávky a urážky. Claude Lecouteux jednoznačně zastává stanovisko, že Loki nemohl být bohem, třebaže mu básníci takový titul propůjčili. „Jakožto bytost bez víry a bez zákona, bez srdce a beze cti, lstivý a nemorální, Loki ztělesňuje zmatek a zlo, popohání svět k apokalypse. Vystupuje hned jako muž, hned jako klisna, sokol, moucha, losos, tuleň, čarodějnice, děvečka od krav – zkrátka ukázkový příklad převtělování. Je otcem příšer, jež mají působit chaos; díky své dceři Hel je ve styku s říší mrtvých.“ (Lecouteux, 1997, str. 87). Loki je synem obra a jeho povaha kolísá mezi trpaslíkem a obrem, protože mezi oběma rasami není velkých rozdílů, jak již bylo uvedeno výše. S trpaslíky jej konkrétně spojuje toto: Loki je nenapravitelný zloděj. Ukradl např. Tórovy kouzelné rukavice nebo Idunnina jablka, ovoce mládí. Loki je též řemeslník, vyrobil tzv. Zhoubnou větev, jež leží před Mříží mrtvol, tj. před branou do říše mrtvých. Loki má také co dělat s vodou, proměňuje se v tuleně a lososa, vynalezne rybářskou síť atd. Jeho vztahy s podsvětím jsou blízké. Velmi důležitá je také následující skutečnost: „Pavouk se švédsky řekne Loki (Locke / lock) a pavučina „Lokiho síť“ (Locksnät / locksnara) anebo „trpasličí síť“ (dvergsnät). Spojení trpaslík / pavouk je bezpochyby prastaré, protože nezůstává při jednom: bretonské slovo korr znamená pavouk i trpaslík. A o tytéž ekvivalenty se opírá i staroanglické zaklínadlo, skýtající nám tak fantastický vhled do světa mýtů a pověr. V tomto zaklínadle zvaném Proti trpaslíkovi (Wið dveorg) je trpaslík pojat jako neidentifikovatelná nemoc – snad křeče – a přichází „v podobě pavouka“. Z toho je zřejmé, že švédská složenina dvergsnät naprosto není dílem náhody, opírá se o dávné představy. Pouto mezi Lokim, trpaslíky a pavouky může být prosté: byl-li Loki chápán jako trpaslík, je takříkajíc normální, že pavučina nese jeho jméno, protože velmi připomíná rybářskou síť.“ (Lecouteux, 1997, str. 89). Autor knihy uvádí, že mají-li být trpaslíci spojeni s některým obyvatelem Ásgardu, Loki se pro tyto účely hodí nejlépe. Zároveň však tuto interpretaci nelze nijak demonstrovat, je založena jen na množství předpokladů. Texty, s nimiž pracujeme, jsou vyústěním dlouhého historického období, o němž nevíme takřka nic a můžeme si jen domýšlet. O Lokim se s jistotou dá říci asi toto: „Loki s určitostí pochází z lidových tradic a nejasnosti kolem jeho osoby jsou
33 bezpochyby důsledkem jeho marginální, hybridní povahy, je to postava na hranici dvou světů. Jeho neurčitost bývá vlastní bytostem z lidových pověr, výplodům ještě nedomestikované a nesystematizované „divoké mysli“. (Lecouteux, 1997, str. 90).
S německou tradicí souvisí též postava permoníka, jež má s trpaslíkem leccos společného. Slovo permon je odvozeno od německého Bergmann, tj. horník. Radomil Hradil v knize Skřítkové a víly uvádí: „Ve starší literatuře se tak můžeme setkat i s formou perkman, anebo také perkál či perkajst z německého Berggeist, tedy horský duch, duch hory.“ (Hradil, 2008, str. 26). Již ze samotného pojmenování vyplývá, že tato bytost obývala hory, což souvisí s tím, co bylo o některých trpaslících uvedeno výše. Existuje ještě větší množství označení trpaslíků, těmi se ale v této práci již podrobněji zabývat nebudu, protože většina z nich patří k představám slovanským. Jan Máchal v Bájesloví slovanském uvádí mezi dalšími např. šetka, diblíka nebo hospodáříčka.
4. 2. 2. OBŘI
Etymologie
V germánské mytologii existují tři hlavní jména označující obry, tj. Thurs, Iötunn a Risi. O jejich etymologii již bylo pojednáno. Jitka Vlčková uvádí toto: „Obři, též trollové (severogerm.) - bytosti, jejichž praotcem byl prvotní obr Ymi. Z něho samoplozením vznikla první generace mrazivých obrů, hrímtursů.“ (Vlčková, 2006, str. 163), u hrímtursů pak Vlčková uvádí jen odkaz na heslo „Obři“. A dále: „Jotnarové (severogerm. = veležrouti, jednotné číslo jotunn) – do češtiny se většinou překládá pomocí výrazů obři či trollové, zřídka též démoni.“ (Vlčková, 2006, str. 124). Čtyři používané pojmy: obři, trollové, hrímtursové a jotnarové, jsou často zaměňovány a smíchávány. Jaký je tedy mezi nimi rozdíl? Ve Vědmině věštbě čteme: „Vzpomínám obrů / z počátku věků, / […]“ (Edda, 2004, str. 25), originále takto: „Ek man jötna / ár of borna, / […]“ Přidržíme-li se překladu Heleny Kadečkové i interpretace Jitky Vlčkové, můžeme obry a „jotnary“ ztotožnit. Jötunheim by se pak dal doslovně přeložit jako domov obrů (event. jotnarů). Abychom se dostali dále k hrímtursům, musíme nejprve uvést několik úryvků z Gylfiho oblouzení:
Gangleri se otázal: Jak se stalo, že vznikl lidský rod a lidé se rozmnožili?
34 Vysoký pravil: Když ony řeky, které nazýváme Élivágy, dospěly tak daleko od svého pramene, že jedovatě mrazivá voda, jež v nich proudila, ztuhla jako struska tekoucí z ohně, vznikl led. A jak se led zastavil a netekl dál, pokryl se jinovatkou, a i vlhkost stoupající z jedovatiny mrzla v jíní a jíní se ukládalo vrstvu po vrstvě až k zejícímu jícnu hlubiny Ginnungagapu. Nato pravil Stejně vysoký: Ta část Ginnungagapu, která směřovala k severu, se vyplnila tíží a vahou ledu a námrazy, z nichž táhlo vlhko a studený van, kdežto jižní část projasňovaly jiskry a oharky vyletující z Múspellu. Nato pravil Třetí: Jako v Niflheimu vycházel chlad a všecka nehostinnost, tak bylo vše směrem k Múspellu horké a jasné, ba i v Ginnungagapu bylo teplo za bezvětří. A když se horký van setkal s jíním, to počalo tát a kapat a z kapek vody povstal silou sálajícího žáru život a vznikla bytost podobná člověku. Nazývala se Ymi, ale mraziví obři jí říkají Aurgelmi a od něho pocházejí jejich rody – hrímtursové […] Tu pravil Gangleri: Jak z něj vyrostla pokolení, či jak se stalo, že vznikli ještě další lidé? A domníváte se, že ten, o němž jsi nyní vyprávěl, je bůh? Vysoký odpovídá: Nikterak jej nepovažujeme za boha. Byl zlý a stejně tak všichni jeho potomci. Nazýváme je hrímtursové. Ale vypráví se, že když spal, potil se a tu mu pod levou paží vyrostli muž a žena a jedna jeho noha zplodila s druhou syna. Tak vznikla pokolení hrímtursů. Onoho starého hrímturse nazýváme Ymi. (Sturluson, 2002, str. 42 – 43)
Jak vyplývá z úryvku, též hrímtursové (v originále pl. hrímþursar, v přepisu hrímthursar, v čemž rozeznáváme druhý rod obrů, tak jak je vyjmenovává Lecouteux, tj. Thurs) jsou rodem obrů, který pochází od Ymiho. Tam, kde Helena Kadečková píše označení mraziví obři (v textu vyznačeno kurzívou), je v originále opět slovo hrímþursar32. Budeme-li se držet tohoto překladu, jsou hrímtursové speciálním typem obrů, tj. obry mrazivými (hríms znamená ve staré islandštině mráz, námraza). Jak podotýká Rudolf Simek, označení Thurs nese i jedna z run. (Simek, 1984, str. 412) Další pojem, kterým se budeme zabývat, je troll. V knize Lexikon der germanischen Mythologie čteme, že troll je jedno ze staroseverských označení pro obry (vedle jötunnů a thursů). Toto označení však bylo používáno vesměs pro obry nepřátelské a jeho negativní přídech nabyl v průběhu středověku na síle. Vrcholný středověk už chápal trolly výhradně jako zlovolné, nehezké a nevlídné bytosti. Jejich magické síly přivolávaly nemoc, smůlu a
32 Gylfaginning [online] 2010 [citováno 2011-02-07]. Dostupné z:
Obři zaujímají v severské mytologii velmi významné místo. Zrozením Ymiho jejich působení v mytologii zdaleka nekončí. Koza jménem Audhumla, jež krmila Ymiho ze svých struků, olizovala ojíněné kameny a vylízala z nich muže jménem Búri: „Byl krásného vzhledu, velký a silný. Zplodil syna, jenž se jmenoval Bor. Ten pojal za ženu Bestlu, dceru obra Böltorna, a měli spolu tři syny. Jeden se jmenoval Ódin, druhý Vili, třetí Vé. A já věřím, že tento Ódin a jeho bratři jsou vládci nebes a země. […] Synové Borovi zabili obra Ymiho. A když padl mrtev, vyteklo z jeho ran tolik krve, že v ní utopili všechen rod hrímtursů až na jednoho, jenž vyvázl se svou cháskou. Toho nazývají obři Bergelmi. Vstoupil se svou ženou do žlabu a v něm se zachránili. Z nich pocházejí nová pokolení hrímtursů. […] Odnesli Ymiho doprostřed Ginnungagapu a udělali z něj zemi – z krve udělali moře a jezera, z masa zem, z kostí skály. Balvany a kamení udělali ze zubů a stoliček a ze zlámaných kostí. […] Moře udělali z krve, která mu tekla z ran a volně se rozlévala, a sevřeli jím zemi. Obklopili ji mořem kolem dokola a všichni soudí, že je nelze přeplout. […] Vzali také jeho lebku a udělali z ní nebe a to postavili čtyřmi cípy na zemi a pod každý roh posadili skřítka. Ti se jmenují takto: Austri, Vestri, Nordri, Sudri (Východní, Západní, Severní, Jižní). Poté pochytali oharky a jiskry, které vyvrhovány z Múspellu létaly vzduchem, a zasadili je uprostřed Ginnungagapu vysoko i níže na nebe, aby osvětlovali nebesa a zemi. Všem ohnivým tělesům vykázali místo, některým na nebi, jiná volně létala pod nebem, ale i jim stanovili místo a vyznačili dráhu. […] Gangleri pravil: Veliké zvěsti to slyším. Věru nesmírné dílo to je a důmyslně provedené. Kterak byla uzpůsobena země? Vysoký odpovídá: Zvenčí je do kruhu a kolem ní se rozkládá hluboké moře. Kraje při pobřeží dali do obývání obřím rodům. Uvnitř země pak postavili kolem celého světa a na ochranu před obry val. K jeho stavbě použili řas obra Ymiho a hradiště nazvali Midgard. Vzali také jeho mozek a vyhodili ho do vzduchu a udělali z něj oblaka.“ (Sturluson, 2002, str. 43 – 45) Také další přírodní jevy jsou způsobeny obry, jako ukázku uvedeme tento: „Pak se Gangleri otázal: Odkud se bere vítr? Je tak silný, že rozbouří širá moře a rozdmýchá oheň. Ale přestože má takovou sílu, není jej vidět, je tedy prapodivně utvořený. A Vysoký odpovídá: O tom tě mohu dobře zpravit. Na severním okraji nebe sedí
36 obr, který se jmenuje Hræsvelg. Má podobu orla, a když vzlétne, povstane pod jeho křídly vítr.“ (Sturluson, 2002, str. 56)
4. 2. 3. ELFOVÉ
Elfové jsou bytosti ještě záhadnější a neuchopitelnější než trpaslíci. Podle Lecouteuxa jejich původ spadá do dávné vrstvy východních a severních civilizací. Popis elfů se nikde nevyskytuje a to, co dělali a čím se zabývali, se dovídáme jen z komparací různých textů. V mytologii elfové vystupují již jako stopy minulosti (z doby ještě před 1. a 2. stoletím). Již Tacitus se zmiňuje o uctívaných ženách zvaných Albruna (tento výraz se skládá z kořene alb-/elb- a slova run-, jež v germánských jazycích označovalo tajemství, kouzla atp.)
Etymologie
V německých textech se „elf“ (alp, elbe) vyskytuje až do 13. století velice zřídka, poté je systematicky používán jako synonymum „trpaslíka“ (zwerc) nebo „noční můry“ (mar). V Anglii se „elf“ (aelf, elf, mn. č. ylfe) používal až do počátku 11. století, pak prošel týmž vývojem jako v Německu – byl zaměňován s dalšími příslušníky nižší mytologie. Ve skandinávských zemích je elf (álfr, mn.č. álfar) téměř vždy prostě trpaslík (dvergr). Podle Lecouteuxa se zdá, že tato bytost brzy ztratila svou autonomní existenci, což dosvědčuje právě užití „elfa“ jako synonyma pro „trpaslíka“. Etymologii slova „elf“ zkoumal např. Jacob Grimm. Ten při zkoumání tvarů alf, aelf, alb/ alp, elbe intuitivně došel k závěru, že výraz je příbuzný latinskému albus, „bílý“ (a také „Alpám“, pohoří s běloskvoucí sněhovou čepicí, a konečně i Labi, Elbe, názvu čisté a průzračné řeky; Lecouteux, 1998, str. 92). Slovo pravděpodobně souvisí s indoevropským kořenem *albh-, třpytit se, bělat se. Lexém alp aj. je součástí velkého počtu křestních jmen (v Anglii např. Aelfwine, tj. Přítel elfů, v Německu Alpho atd.), což poukazuje na to, že elfové museli být bytostmi dobrými. Neexistuje ani jediný případ křestního jména odvozeného od zwerc / dvergr / dveorg. Není třeba připomínat, že jméno kdysi hrálo významnou úlohu, protože spojovalo svého majitele s kosmem a přisuzovalo mu určité vlastnosti. Není náhodou, že např. na Islandu přežívají jména se silným odkazem k bohům dodnes (např. Thorsteinn, Tórův kámen, Thórólf, Tórův vlk apod.) Alaric Hall ve své knize Elves in Anglo-Saxon England: matters of belief, health, gender and identity řadí mezi „elfí rod“ také valkyrje a norny neboli dísy (valkyrjar, nornar,
37 dísar). Ty jsou podle něj na rozdíl od elfů, tj. álvar, ženského pohlaví. Valkyrje figurují v Eddě jako ženy odvádějící padlé bojovníky z bitevního pole do síně hojnosti, tj. Valhally. Norny pak dlí u studny, kde spřádají osud. Ač by studium těchto bytostí bylo jistě zajímavé, v této práci se jimi podrobněji zabývat nebudu, neboť k tomu není dost prostoru. Zaměřím se raději na již zmíněné álfar.
Světlí elfové, elfové světla
Jeden ze staroseverských mytologických světů se nazývá Álfheimr, tj. Svět, domov elfů. Elfové, kteří jej obývali, byli nazýváni elfové světla (Liósálfar). K jejich morfologickým vlastnostem patřilo předně právě to, že vyzařovali jas. Také disponovali kouzelnou mocí (ve staroangličtině je z 10. stol. doložen výraz aelfsiden, doslova „elfí kouzla“, nejpádnějším svědectvím je však německé jméno mandragory, tj. Alraun, tedy „elfí tajemství“, později v podobě Albruna). Všechny operace týkající se této rostliny se odehrávaly v pátek, tedy v den zasvěcený Freyji. A Freya je sestrou Freye, vládce elfů. Jeden z elfů se např. jmenuje Yngvi, což je Freyovo přízvisko. Jisté dále je, že elfové byli uctíváni. Svátek Jól, pohanské Vánoce, se obrazně nazývá álfablót, „oběť elfům“. Tato oběť je skutečná, nejde o mytologickou smyšlenku (jak to dokládá svědectví skalda Sighvata Thordarsona nebo Sága o Kormakovi). S bělostí a jasem elfů souvisí též fakt, že nesnesou nečistotu. Ve skandinávských jazycích najdeme dva expresivní výrazy pro vykonávání potřeby – álfrek ganga a álfrek hava, tj. vyhánět elfa. Člověk se tedy o močení nesmí v žádném případě pokoušet tam, kde by se elfové mohli vyskytovat. Zajímavá je též souvislost elfů s nebožtíky. Jak napovídá spojení homo / humus, nebožtíci jsou úzce spjati s plodností půdy. „Do řady elfů, tedy malých božstev, strážných duchů, se mohou povznést ti zemřelí, kteří na tomto světě žili obzvlášť příkladně nebo vykonali mnoho dobra pro své současníky. Jde o tentýž postoj, který v lidovém křesťanství vedl k neoficiální kanonizaci těch, kdo byli takříkajíc nad-lidští“ (Lecouteux, 1998, str. 96). Ve skandinávských mytologických představách navíc mrtví nikdy nejsou doopravdy mrtví, ale pokračují v životě na onom světě, a to většinou takovým způsobem, jakým žili na zemi (udatní bojovníci i nadále bojují a hodují ve Valhale, zemřelí na nemoc putují do Helu atp.). Jedná se o jakési pravidlo „Dobrým byl, dobrým zůstane“. Tento myšlenkový postoj vysvětluje, proč se s osobami, který odešly na věčnost podezřelým způsobem, nakládalo tak obezřetně. Existuje několik důkazů o tom, že někteří mrtví byli s elfy skutečně ztotožněni.
38 Např. na náhrobku Gudrödova syna Olafa najdeme označení „elf z Geirstadu“, Halfdan Hvitbeinn byl označen za „elfa ve zbroji“ (Lecouteux, 1998, str. 97)
Elfové černí a temní
Snorri Sturluson zmiňuje v Gilfiho oblouzení dvě skupiny elfů: černé (svartálfar) a temné (døkkalfar). Černí elfové žijí v zemi a jsou totožní s trpaslíky. Původ šedých elfů může podle Lecouteuxe souviset s křesťanským pojetím zemřelých duší. Podle tohoto pojetí se duše dělí na tři skupiny, z nichž jedna skupina po smrti putuje do nebe, druhá do pekla, a ta, která nebyla ani příliš dobrá, ani příliš zlá, do očistce. Snorri mohl své pojetí elfů podle tohoto vzoru okopírovat. V úvahu připadá ještě jedna hypotéza, legenda o neutrálních andělech. Podle této legendy se andělé rozdělili, když se Lucifer vzbouřil proti Stvořiteli. „Ti, kteří šli s Luxferem, byli uvrženi do pekla a stali se z nich černí démoni; neutrální andělé byli vyhoštěni na zem; zplodili potomstvo, a právě z nich pocházejí víly, trpaslíci a duchové […] Povšimněme si však, že zmíněná trojice, víly-trpaslíci-duchové, se dá donekonečna obměňovat na základě příbuzenství tvorů z nižší mytologie. Pak by se elfové světla dostali na místo víl, temní elfové na místo duchů a černí elfové na místo trpaslíků.“ (Lecouteux, 1998, str. 98) Jestli Snorri tuto legendu znal, není ovšem jisté.
4. 3. PROMĚNY TRPASLÍKA, OBRA A ELFA, DALŠÍ VÝVOJ
4. 3. 1. TRPASLÍK VE STŘEDOVĚKÉ LITERATUŘE
Na úvod se sluší zmínit středověkou západní literaturu, ve které je trpaslík zmiňován. Před literaturou germánskou bude v krátkosti zmíněna i literatura románská a keltská, abychom germánského trpaslíka nevytrhovali z celoevropského kontextu.
Podle Lecouteuxe není trpaslík postavou románského světa. Pokud se v této literatuře vyskytuje, pak jen v podružných úlohách.33 Zvláštní místo je v rámci románské literatury vyčleněno tzv. bretaňské látce, tj. příběhům o rytířích Kulatého stolu34. V těchto textech jsou
33Jedinou výjimkou je trpaslík Oberon, kterému je v Lecouteuxově knize věnována rozsáhlá část textu. 34Do artušovských románů uvedl trpaslíky Chrétien de Troyes v letech 1170 – 1181, jeho předchůdci, např. Geoffroy z Monmouthu, se o nich nezmiňují (Lecouteux, 1997, str. 26) 39 trpaslíci zastoupeni poměrně hojně, ovšem nenajdeme zde žádné ustálené typy, vzhled i funkce trpaslíků se do značné míry liší. Podle autora o nich můžeme shrnout toto:
- informují hrdiny nebo jim radí, pomáhají jim, poskytují jim úkryt nebo přístřeší; - hrají roli služebníků – členů doprovodné družiny, poslů, vrátných, kuchařů; - chovají se jako rytíři, s nimiž by se dali zaměnit, kdyby nebyli tak malí; - chovají se nezdvořile, připadají na ně úlohy zrádců a proradníků. - s lidmi by se dali zaměnit také kvůli tomu, že u nich neshledáme přítomnost žádných mytických rysů (jedinou trpaslíkovou nadpřirozenou vlastností je jeho trpaslictví, jinak žádnou jinou kouzelnou mocí nedisponuje)
Zajímavý je také autorův postřeh týkající se důležitosti jednotlivých trpaslíků. Má-li některý trpaslík sehrát v ději významnou úlohu, ztrácí najednou své trpasličí charakteristiky a je „vyzdvižen“ po bok člověka. „Jinak řečeno, vystoupí-li nějaký trpaslík z anonymity a stane se celistvou, jedinečnou osobností, když přestane být pouhou součástí místního koloritu a překročí rámec rytířského dobrodružství, bývá racionalizován a ztrácí značnou část svého trpaslictví.“ (Lecouteux, 1997, str. 27)
Keltská středověká literatura: Ve vyprávění anonymního autora ze 13. nebo 14. stol. čteme o Iubdanovi, panovníkovi trpasličího národa leprechaunů (ve staroirštině luchorpán), tj. „malá těla“. O Iubdanovi se dovídáme toto: sám je černý, ač jeho poddaní mají bílou pleť, zřejmě věří v Boha, má zvučný hlas, je velice krásný a nikdy nelže, má nádhernou výzbroj a výstroj – štít zaručuje nezranitelnost a kopí dokáže čelit stovce nepřátel. Vlastní též vanu, která ztrojnásobuje délku života, kotlík, jenž proměňuje kamení ve výtečné pokrmy, buben, který sám od sebe hraje melodickou hudbu; dále jezdí na koni se zelenýma nohama. Podle Lecouteuxa vše v tomto popisu nějakým způsobem odkazuje k mýtu: „Zelená je neklamnou známkou příslušnosti k onomu světu, pojímanému tehdy jako říše mrtvých, stejně tak jako ke království víl. Iubdan žije na ostrově a ostrov je u Keltů jedna z nejběžnějších představ o světě Blažených. […] Bronzové střevíce připomínají podobné amulety, nalezené v hrobech a hrobkách; pojí se s nimi pověra, s níž se často setkáme i u germánských národů: na cestu na onen svět je zapotřebí páru pevných bot […] Kouzelný kotlík souvisí se třetí funkcí – plodností – pojímanou zde z hlediska výživy, a bývá výsadou božstev onoho světa. Vana – jakkoli je tento předmět ojedinělý – odkazuje na mýtus o studánce živé vody…“ (Lecouteux, 1997, str. 29) Leprechaunové mají také úzký vztah k vodě, ovládají schopnost kráčet po
40 vodopádech, hladinách jezer a moří, vlastní košili a kabát, chránící svého nositele před utonutím a smrtí ohněm, a štít a kopí, které odvracejí všechna zranění a zajišťují vítězství. V literatuře35 se objevují zmínky o tom, že obývají podvodní říši. Ojedinělým typem trpaslíka je trpaslík hudební. Shrneme-li to, co víme o trpaslících z keltských pramenů, získáme tento výčet:
- trpaslíci jsou krásní či oškliví, nepřátelští či úslužní, někdy též kradou a loupí; - obývají říše na ostrovech, v jezerech, pod mořem nebo také pod zemí; - žijí tam ve společenství a vládnou jim králové - pořádají slavnosti, hrají na hudební nástroje, jezdí na miniaturních koních, vlastní kouzelné předměty a bývají obdařeni nadpřirozenými schopnostmi - jak se zdá (dle Lecouteuxa), jsou to i vynikající řemeslníci
Tento obraz trpaslíka je však dle Lecouteuxa velmi literární, dá se v něm však vysledovat několik starobylých prvků. Pravděpodobně existovalo více trpasličích ras36, které byly ve spojení s oním světem.
V německé krásné literatuře je trpaslík poprvé zmiňován někdy v letech 1203 – 1250. Podle Lecouteuxa byl v mimoliterárních textech znám již dávno předtím. V knize, jež je považována za první středověký román a jež nese název Ruodlieb, se dozvídáme základní a podstatné informace: trpaslíci žijí v jeskyních, znají skrytá tajemství a dovedou předpovídat budoucnost, kromě toho také vyvolávají nedůvěru, takže někteří z nich nebudou zcela neškodní. V pozdějších textech se dočítáme, že trpaslíci ve svých horách obývají rozsáhlé podzemní paláce a že mají manželky a děti. Jejich společnost je hierarchicky uspořádána, tj. existuje trpasličí šlechta, v jejímž čele stojí král, u jeho dvora najdeme řemeslníky a sluhy atd. Trpaslíci spolu válčí o nová území, tj. nové hory, znají lásku a ctižádost, jejich odvěkými nepřáteli jsou obři a draci. Trpaslíci dále znají všechna tajemství přírody: moc vodních toků, kamenů, kovů a bylin. Vládnou kouzelnou mocí, umí se stát neviditelnými díky čarovnému pláštíku (Tarnkappe) či klobouku (Tarnhelm). Mohou se octnout na libovolném místě, mívají prsteny se zázračnými kameny, vlastní drahokamy, které když se položí pod jazyk, jejich majitel porozumí cizí řeči a dokáže s ní hovořit. Také jejich zábavy se podobají lidským – milují hudbu, zpěv tanec, dobrá jídla, medovinu a víno, klání a turnaje, dvorné rozprávění.
35Např. v díle velšského básníka Taliesina nebo v Camarthenově černé knize (dle Lecouteuxa) 36Autor se o nich v knize zmiňuje a uvádí etymologický výklad 41 Většinou jsou laskaví, zrádce a zloděje přivádí na scénu až artušovský román v souladu s tradicí románské literatury. Trpaslík předvídá budoucnost, což naznačuje souvislost s oním světem (dle Lecouteuxa). Trpaslík také může nabývat různých podob. Buď vypadá jako bělovlasý vousatý stařec, překrásné dítě nebo rytíř, což je podoba ve středověké literatuře nejrozšířenější. Trpaslík nevyhledává lidskou společnost, ale když mu některý hrdina ve chvíli nouze pomůže, bohatě se mu odmění.
Vše naznačuje tomu, že trpaslíci z románových epopejí existovali už dávno předtím, než dostali písemnou podobu a než si je básníci vypůjčili z živoucích tradic. S přechodem do literatury však tyto bytosti prodělaly hlubokou proměnu: „Nakládalo se s nimi podle dobových mravů, musela se přizpůsobit tehdejší módě, byla racionalizována a takříkajíc odosobněna. Trpaslíci si udrželi jen několik mytických rysů, opustili hájemství pověr, staly se z nich literární šablony, součást dekorace určené k uspokojení požadavků čtenářstva, které od 30. – 50. let 12. stol. stále více lačnilo po nadpřirozenu.“ (Lecouteux, 1997, str. 35).
4. 3. 2. ELFOVÉ
Na rozdíl od trpaslíků se elfové těšili jisté úctě. Byli spojeni s kultem předků a s rituály plodnosti. Během křesťanského působení však došlo k jejich degradaci na úroveň trpaslíků a démonů, což se projevuje ve slovní zásobě. Úpadek elfů se projevil nejprve v Anglii, kde bylo jejich jméno vyprázdněno o svůj obsah. Lecouteux říká, že již samotný fakt, že se ve staroangličtině vyskytuje taková spousta složenin na aelf-, je podezřelý a zřejmě dokazuje, že tento slovní základ ztratil jakoukoli specifičnost. S degradací elfů došlo i jejich diabolizaci. Není proto náhodou, že ve staroangličtině se noční můra řekne „elfí uřknutí“37. Otázkou zůstává, kdy se také vlastní jména, vytvořená z kořene elf / alp ještě v době před přijetím křesťanství, přestala vnímat jako posvátná. Odpověď je nejasná, lidé tato jména zřejmě nadále používali, aniž by si byli vědomi jejich významu. To, že byly bytosti nižší mytologie degradovány na úroveň bytostí démonických a škodlivých, s sebou přináší logický důsledek: staly se z nich původci rozličných nemocí a neduhů. Elfové jsou spjati s šílenstvím a padoucnicí. Jak píše Lecouteux, ve staroangličtině je např. blázen a epileptik prostě „elfický“ (Ylfig) a slabomyslný zase trpaslík (dveorg). Dozvuk tohoto přístupu najdeme ještě dnes v německém přídavném jméně überzwerch, „nepříjemný“, „nepřátelský“. Také termíny lidového léčitelství nám mohou leccos napovědět: kopřivka se
37Ačkoliv, jak píše Lecouteux, je to, čemu Germáni říkali mar, odlišného původu, ke splynutí významů došlo až v 10. století. 42 norsky řekne elveblest, islandsky álfarbrúnni, kolika dánsky alvskot, trudovitost německy Elffeuer, ovčí motolice německy Elbe. Dánština má zvláštní výraz pro chorobu způsobenou elfem, elleskudt, doslova „zasažený ranou elfa“. V Německu se bederní ústřel dodnes řekne „rána od čarodějnice“, Hexenschuss, kdysi se v takovém případě hovořilo o „ráně od elfa“ (Alpschuss). Josef McGowan ve svém článku Elves, Elf-shot, and Epilepsy: OE ælfādl, ælfsiden, ælfsogeþa, bræccoþu, and bræcsēoc uvádí mezi již zmíněnými nemocemi způsobenými elfy také epilepsii a další „běsnivé“ stavy. V 10. stol. bylo slovo „elf“ používáno velmi často, jak dokazují dvě staroanglické sbírky lékařských předpisů, Laeceboc a Lacnunga. O elfech a dalších bytostech nižší mytologie se nehovořilo pouze v souvislosti s nemocemi, ale i s rozmanitými úrazy. Jejich oblíbeným zvykem bylo střílet po lidech i po dobytku, podle severské lidové tradice se malým úlomkům kostí v mase zabitých zvířat říká „trpasličí“, „elfí“ nebo „trollova střela“, věřilo se, že jde o hroty šípů. Poškodit vás může už sám elfí nebo trpasličí dech a to tehdy, když vám bytost foukne do obličeje. Výjimkou není ani to, že po vás trpaslík nebo elf skočí, tluče vás nebo jinak posedne. „Situace se podivně převrátila naruby: z trpaslíků se stali dobří lidé, laskaví pomocníci, oddaní služebníci; tato povaha jim však není vlastní, původně náležela domácím duchům a elfům, než došlo k jejich diabolizaci. Přinejmenším od 13. století se trpaslíci proměnili v láry a penáty (domácí duchy), přivlastnili si funkce, které jim nepatří, a výsledkem této transformace, plodem tohoto pomalého vývoje, tohoto posunu je onen groteskní trpaslík, jak jej dnes vídáme za ploty zahrádek.“ (Lecouteux, str. 118-119)
4. 3. 3. OHLASY
Někteří příslušníci nižší mytologie přežili až do dnešních dob. Jedním z nich je například dus. V Bretani se této bytosti říká duz nebo tuz, teuz, zdrobněle tuzik. Dusové někdy bývají černí, chlupatí a poměrně zlí, ale jindy jsou prostí a mírní. Slovo vychází z indoevropského kořene *dheuos / dhus, stejně jako slovo bůh (theos, deus). V raném středověku se dus- objevuje v Anglii v podobě koncovky -tesse ve složenině haegtesse a jako -zussa v hagazussa. Tyto dva výrazy jsou ženského rodu a sloužily k výkladu slov „Erýnie, Eumenidy, Fúrie, Parky, věštkyně“ a „noční ženy“. V 8. století je výraz doložen v Nizozemí ve formě haghedisse, s významem „čarodějnice“. Dominikán Thomas z Cantimpré (1273) píše, že dusové jmou démoni, lucus, jimž starověcí pohané zasvěcovali posvátné háje. Ve staroangličtině se lucus řekně haeg a ve staré hornoněmčině hag. Haeg / hag se odvozují od kořene *kagh- / kagio, z něhož vzniklo také německé slovo Hein, označující „posvátný les“.
43 Nejprve byl bůžek lucus, dus strážným duchem, jak dokládá jeho etymologie. Hag je ekvivalent galského caium, „ohrada“. Slova se v 9. – 11. stol. používalo k překladu latinských jmen znamenajících „ohrada, plot, násep“, tj. „hranice pozemku“. Dusice živého plotu se posléze stala čarodějnicí – Hexe, neboť té se jinak také říká „ta, co obkročmo sedí na plotě“ (ve staré hornoněmčině zunreiterin, seversky túnriða), tj. na hranici pozemku, a vyčkává na vhodnou příležitost k padnutí dovnitř. Veškerá duchovní literatura chápe duse jako příbuzného faunů a lesních mužíků, panů a Chlupatců. Tak se dus stal trpaslíkem, neboť tehdy bylo toto označení používáno pro většinu těchto tvorů z nižší mytologie. Ve francouzském folkloru se setkáváme s velkým množstvím šotků. Šotci (jednotné číslo lutin) mají šprýmařskou, šibalskou povahu a podle libosti mění podobu. Francouzské lutiner znamená „škádlit, popichovat“. Gervais z Tilbury ve 12. století napsal, že se jedná o démony tajné a neznámé povahy, kteří sympatizují s prostými venkovany, účastní se jejich zábav a pomáhají jim doma. Většinou jsou k užitku a neškodí, ačkoliv občas si z člověka vystřelí. V jedné německé povídce ze 13. století zabývající se popisem šotků (zde nazývaných schretel) čteme, že je šotek ani ne tři pídě vysoký, nosí červenou čepičku a v noci se tulí u ohně, aby se ohřál. Čepička se postupem času stala jedním z hlavních trpasličích atributů. Upomíná pravděpodobně na duchy s kapucí, kteří byli v Evropě široce rozšířeni. Oděv zahalující téměř celou postavu je atributem postav pocházejících z podsvětí. Slovo šotek, lutin, pochází od Neptunus, jedná se tedy pravděpodobně o římský import, což dosvědčuje i skutečnost, že se nenachází v místních jménech. Není to ovšem import jako každý jiný, podle Lecouteuxe se bezpochyby shodoval s jedním či dvěma místními božstvy. Německý kobold se obvykle považuje za ekvivalent románského šotka. Poprvé se slovo kobold vyskytuje v anglických glosách v podobě cofgodas, překlad latinského penates. Samo o sobě znamená slovo „bůžek domu, pokoje“. V Německu se výraz objevuje zhruba ve 12. století ve formě kobold, utvořené od kobe, „místnost“ a walten, „vládnout, řídit“. V té době výraz označoval figurku vyřezanou ze dřeva nebo uhnětenou z vosku, tedy jakousi modlu. Kobold zcela splynul s trpaslíky a byl po něm pojmenován kobalt, neboť trpaslíci vládnou podzemí. Od 16. stol. se trpaslíkům v Německu říkalo „horníci“, v mn. č. Bergleute. Hlavním rysem některých postav, duchů, trpaslíků, šotků a strašidel, je, že vydávají výkřiky nebo jiné zvuky. Všichni tito jmenovaní jsou příbuzní s postavou jménem Schrat, tj. doslova „Křikloun“. Křikloun má trojí charakter. První souvisí se smrtí, Schrat je zde vnímán jako zlovolný, předčasně zesnulý nebožtík, oběť vraždy a neštěstí nebo nepokřtěné dítě, které se vůči pozůstalým chová jako noční můra. V Korutanech se říká Schrat červotočovi, kterému se přezdívá „kladívko smrti“, protože ten, kdo ho zaslechne, se brzy odebere na věčnost.
44 Druhý význam popisuje Schrata jako domácího ducha. Od 9. do 13. století je Schrat také považován za „fauna, ducha obtěžujícího ženy, příšeru, strašidlo, lesního muže“.
4. 4. TRPASLÍK, OBR A ELF V POHÁDKÁCH
4. 4. 1. DÁNSKÉ A NORSKÉ POHÁDKY
V úvodu sbírky Danish Fairy & Folk Tales s podtitulem A collection of Popular Stories and Fairy Tales, From the Danish of Svend Grundtvig, E.T. Kristensen, Ingvor Bondesen and L. Budde píše J. Christian Bay následující: „The fairy tales and popular stories gathered in this volume are „Danish“ anly insomuch as tehy have been collected among the population of Denmark, and are colored by the thinking and doing of the people of this country. It would be difficult, indeed, to apply the name of any nationality to any of the numerous popular stories gathered by a host of ardent and studious collectors in the different European countries. Very few of all these tales can be truthfully said to have originated in the native land of those into whose spiritual lige they have entered.“ (Bay, 1899, Preface). Jak je naznačeno v citovaném textu, určit přesně „zemi původu“ té které pohádky je záležitostí obtížnou a také poněkud zavádějící, neboť např. Norsko, jak jej známe dnes, vzniklo až v r. 1905 a předtím prodělávalo komplikovaný historický vývoj. Hovoří-li se o vzniku a původu pohádky, je lepší dle mého názoru jmenovat spíše Skandinávii (konkrétně Skandinávský poloostrov) jako jeden celek. Adjektivum „norský“ či „dánský“ odkazuje tedy spíše ke skutečnosti, kde a kým byla pohádka sebrána.
„Pánové Asbjörnsen a Moe začali se sbíráním norských pohádek o něco později než bratří Grimmové v Německu či Božena Němcová u nás […] Především je v nich [tj. v pohádkách] dědictví nejstarších severských pověstí (postava kozla, trollové, jáma s jedovatými hady, kočka sní měsíc a slunce), motivů řeckých bájí (klubíčko), pilného čtení bible a vyprávění námořníků a křižáků […]“ (Norské pohádky, 1994, str. 125) Uvedený text je součástí závěrečné poznámky překladatele českého výboru norských pohádek, sesbíraných v polovině 19. století Nory Peterem Christenem Asbjörnsenem a Jørgenem Moe. Překladatelem pohádek do češtiny a autorem poznámky je Jan Hendrych.
Peter Christen Asbjörnsen a Jørgen Moe vydali své Norské lidové pohádky (Norske folkeeventyr) postupně mezi lety 1842 a 1844, v roce 1845 pak vyšlo souborné dílo. Oba muži
45 spolu procestovali Norsko a sesbírali velké množství materiálu, jenž byl tradován v ústním podání v místních dialektech. Kromě fixace motivů se jim díky zprostředkování lokálních dialektů podařilo velkou měrou přispět k vývoji domácího jazyka a literatury (Slovník severských spisovatelů, 2004, str. 91). Snaha o sbírání norských pohádek nabývala postupně po vydání prvních svazků na síle. Celý dostupný výbor všech do té doby zaznamenaných pohádek pak vyšel mezi lety 1967 a 1981 ve dvanácti svazcích pod názvem Norsk Eventyrbibliotek. Ačkoliv je dnes celé penzum sesbíraného materiálu větší než to, které shromáždili Asbjörnsen a Moe, jejich odkaz zůstává nejsilnější, a to zejména proto, že byli prvními, kdo se o výbory norských pohádek přičinil. V dánštině je jejich kompletní dílo dostupné na následující internetové adrese :http://runeberg.org/folkeven/. Nyní se pokusme o jeho krátkou analýzu:
V norských pohádkách se velmi často setkáváme s postavou trolla (norsky troll, např. v názvu pohádek Askeladden som kappåt med trollet, tj. Boty, které zápasily s trollem38) nebo také trollky (podrobnější informace o specifických vlastnostech trollek podává článek The Mighty She-Trolls of Icelandic Saga and Folktale). Jak dokládá celá řada pohádek, trollové jsou bytosti veskrze negativní. V pohádce Tři princezny z Bílé země (De tre prinsesser i Hvitterland) najdeme tři princezny, které jsou zaklety trolly a to tak, že jsou celým tělem uvězněné v písku na pobřeží a nemohou se odtamtud dostat pryč, ven z písečné závěje jim kouká jenom hlava. Mládenec, který je má z trolího prokletí vysvobodit, musí k trollům nejprve proniknout, pak se od nich nechat zbičovat a nakonec je mečem probodnout. 39 To se mladíkovi podaří, i když má co dočinění nejprve s tříhlavým, později šestihlavým a nakonec devítihlavým trollem. V další pohádce nazvané Pomocník (Følgesvennen) je princezna zakleta do trolí kůže, ve dne žije s lidmi a chová se k nim nepřátelsky, v noci se pak pravidelně vrací k trollovi. Její vysvobození probíhá takto:
„Když večer [mladík] ulehl do postele, předstíral spánek. Princezna se na lůžku opřela o loket a chtěla se přesvědčit, jestli opravdu spí. Lechtala ho pod nosem, on však předstíral
38Originální názvy pohádek jsou uvedeny na norské Wikipedii pod heslem Norske Folkeeventyr 39Norské verze pohádek jsou na internetu obtížně nalezitelné, proto budu uvádět verze dánské, a to doslovné překlady norských originálů. Dánské verze jsou kompletně k přečtení na internetové adrese uvedené v bibl. údaji: Projekt Runeberg [online], 1996, [citováno 2011-03-12] Dostupné z:
V článku Marijane Osbornové Trolls in the Isefjord jsou popisovány dvě pohádky, které se vážou k dánskému zálivu Isefjord. Tématem první pohádky jsou mořští trollové (sea trolls), druhý příběh (story) pojednává o trollovi, který děsil lodě (troll that terrifies ships). Příběh o mořském trollovi je zaznamenán v kronice Saxa Grammatica Gesta Danorum. Zajímavé je, že místo, které podle Saxa trollové obývají, je shodné s místem, kde se podle Béowulfa nachází příšera Grendel: „Neverthelles, Saxo´s location of the story and of Frothi´s moud at Vaerbro suggests the existence of a long-established tradition of a pair of magical beings in the same area of Denmark where the Beowulf poet imagines Grendel and his mother attacking Heorot“. (Osborn, 2007, str. 50)
V norských pohádkách se můžeme setkat i s malými trolly (doslova småtroll), jak je tomu v pohádce Tři citrony (Tre sitroner). V českém překladu jsou tyto bytosti přeloženy slovem „trpaslíci“, i když se nejedná o překlad doslovný. Tyto bytosti se od velkých trollů neodlišují pouze vzrůstem, ale i způsobem chování. Objevují se ve chvíli, kdy mládenec najde na zemi píšťalku a zapíská na ni. Tehdy ho obklopí spousta těchto stvoření a ptají se, co jejich pán žádá41. Mládenec si přeje najít nejkrásnější princeznu a drobné bytosti mu ochotně ukážou cestu. Ochota pomoci se na první pohled odlišuje od toho, co bylo o trollech řečeno jinde.
40 Dánská verze: „Da de var kommet i brudesengen om kvelden, lot gutten som om han la seg til å sove. Kongsdatteren reiste seg opp på albuen og så på ham om han sov, og kilte ham under nesen. Gutten sov like godt. Så lugget hun ham i håret og i skjegget. Men han sov som en stokk, trodde hun. Så dro hun fram en stor slakterkniv under hodeputen og ville hakke hodet av ham. Men gutten fór opp, slo kniven av hånden på henne og grep henne i håret. Så pisket han henne med risene, og slet dem opp på henne til det ikke var en pinne igjen. Da det var gjort, kastet han henne i mysekaret, og da fikk han se hva hun var for et dyr; hun var svart som en ravn over hele kroppen, men da han hadde skrubbet henne i myse, og skurt henne med surmelk, og skyllet henne opp i søtmelk, var trollhammen gått av henne, og hun var så blid og vakker at hun aldri hadde vært så vakker før.“( Projekt Runeberg [online], 1996, [citováno 2011-03-12] Dostupné z: < http://runeberg.org/folkeven/050.html>) 41„Men da yrte det fram med småtroll, og de spurte i munnen på hverandre: Hva har min herre å befale, hva har min herre å befale?“ (Projekt Runeberg [online], 1996, [citováno 2011-03-12] Dostupné z:
42Originální norskou verzi jsem na internetu nenašla, dánská verze tento obrat potvrzuje: „Den andre dagen spurte trollet - for et troll var det, det var greitt åskjønne - om han kunne få kjerringa til å stelle for seg noen dager […]“ (Projekt Runeberg [online], 1996, [citováno 2011-03-12] Dostupné z:
48 s jedním ze tří označení pro obry, tj. jötunn. Toto označení může mít se slovem jutul etymologickou souvislost.
4. 4. 2. ISLANDSKÉ, FAERSKÉ POHÁDKY
„Pověsti a pohádky z Islandu vyprávějí o nadpřirozených bytostech, elfech, trolech, přízracích a strašidlech., ale také o čarodějích, kouzlech, zvířatech, rostlinách a kamenech. Většina těchto příběhů je úzce spjata s přírodou.“ (Mrtvému nože netřeba, 2008, str. 7) Těmito slovy uvádí překladatelka Ilona Gottwaldová sbírku islandských pohádek a pověstí, vydanou v Praze v roce 2008. Jedná se o první a zároveň jediný výbor islandských pohádek u nás. První systematické pokusy o sběr pohádek proběhly na Islandu v polovině 19. století. Výraznou měrou se o to zasloužili dva Islanďané, Jón Árnason a reverend Magnús Grímsson. Ti rozeslali po celém ostrově dopisy s žádostí o zapisování lidových pověstí. Jón Árnason navíc uveřejnil v časopise Íslendingur výzvu, ve které vysvětloval, proč je sběr místních pověstí a pohádek tak důležitý a proč by se mu měli lidé věnovat. Roku 1852 vychází v Kodani jejich první sebraná sbírka. O několik let později se na Island za účelem sbírání pohádek vypravil německý národopisec Konrád Mauer, jehož sbírka islandských pohádek vyšla v němčině v Mnichově roku 1958. Sbírka byla následně přeložena Jónem Árnasonem do islandštiny. V roce 1864 vyšly dva souhrnné svazky pohádek, nazvané Islandské pověsti a pohádky Jóna Árnasona, které dodnes vytvářejí základ celého penza islandských pohádek a pověstí. V následujících desetiletích pak aktivita spojená se sběrem pohádek a pověstí i nadále rostla a ve 20. století se dokonce rozšířila o pohádky tradované Islanďany v Kanadě. Co se faerského materiálu týče, čerpala jsem z jediného dostupného zdroje, článku Anthonyho Jacksona Faroese Folk-Tales. V tomto článku jsou uvedeny tři hlavní útvary, ze kterých je možno čerpat: balady (kvæði), ságy (sagnir) a pohádkové příběhy (aevintýr). Ve všech těchto útvarech figurují obři (risar) a trollové (trøls).
Islandské pohádky a pověsti43 jsou podobně jako norské pohádky plné trollů. Na internetovém portálu www.snerpa.is/net44 najdeme široké (i když pravděpodobně ne úplně kompletní45) penzum těchto pověstí, a to pod heslem Þjóðsögur (doslova „lidové příběhy“) a
43O pověstech hovoříme tehdy, když je látka vázána ke konkrétnímu místu nebo se vztahuje k nějaké konkrétní události. V islandských sbírkách je tomu na rozdíl od norských velmi často, proto překladatelka hovoří jak o pohádkách, tak o pověstech. 44Na této webové stránce najdeme kromě islandských pohádek a pověstí také eddické nebo skaldské básně. Dle mého názoru se jedná o velmi bohatý zdroj informací pro toho, kdo se o severskou tematiku zajímá. Vše se vyskytuje v islandštině. 45Některé pohádky z výboru Mrtvému nože netřeba se na této adrese v islandském originále nevyskytují 49 nadpisem Tröll, tj. trollové (mn.č.). Zajímavé je, že hovoří-li se o bytosti ženského pohlaví (tj. „trollka“), používá se v originále kromě pojmu tröllkona (tj. doslova „trolí žena“) také označení skessa (jež je v českém vydání přeloženo rovněž jako „trollka“). Ilona Gottwaldová překládá v některých případech slovo tröll nikoliv jako „trollové“, ale jako „obři“ (příkladem může být text nazvaný Trunt, Trunt a obři z hor, isl. Trunt, trunt og tröllin í fjöllunum). Tento způsob překládání může být důsledkem tendence, jež je patrná jak v pohádkách norských, tak islandských, a jež směřuje k tomu, že jsou rozdíly (zejména rozdíly týkající se zjevu a chování) mezi obry a trolly smazávány. Zmíněná tendence se projevuje rovněž na uvedených internetových stránkách. Pod sjednocujícím nadpisem (tj. Tröll) zde najdeme jak příběhy o trollech, tak příběhy o obrech, tj. þursar. Z toho vyplývá, že Islanďané podobně jako Norové chápou obé tyto bytosti v podobných dimenzích (nebo alespoň ti Islanďané, kteří příběhy klasifikovali). Vzájemný vztah mezi obry a trolly je popsán v článku Faroese Folk-Tales: „Although giants are mentioned in the sagas thein existence is only a mode of explaining the presence of large blocks of stone that stand by themselves in certain localities. Giants are thought to have Brown these blocks at each other hen fighting and they have lain there to this day. It was believed that these giants belonged to a now extinct race of men-like creatures who were very strong, ferocious, yet, at other times, were somewhat lazy and good-natured – like Nature herself. The distinction between giants and trolls is not clear cut in fairy-stories and the terms are often used synonymously. Nevertheless, the giants become more civilized and less wild in fairy-stories for they now fight with iron bars instead of stone blocks, they possess magic objels, but being ether stupid do not use them, and are an easy prey for clever man. Trolls are very simile to giants though a little less human, and they tend to avoid daylight, but whereas giants are regarded as historici, trolls are believed to be still living among men. The Faroese stories tako a very matter-of-act view of trolls and giants and do not overendow them with magic or witchcraft, as is shown by the story of the mother who sent her daughter as a servant to a neighbouring giant in order for her to learn housekeeping.“ (Jackson, str. 57) Máme-li nyní stručně shrnout základní charakteristiky trollů (potažmo obrů), můžeme tvrdit toto: základním rysem trollů a trollek je (kromě jejich velikosti a nevábného vzhledu46) to, že škodí. V pověsti Trolka z Mjóafjörðu (Skessan í Mjóafirði) čteme o trollce, jež měla ve zvyku vábit k sobě do rokle pomocí čar a kouzel pastory. Dělala to takto: když stál pastor na kazatelně, přišla zvenčí ke kostelu a jednu ruku přitiskla na okno poblíž kazatelny. Pastor pak
46V pohádce Biskup Brynjólfur se praví, že má obryně „obrovskou ruku“ a že je „strašná“ (Mrtvému nože netřeba, 2008, str. 253), v pohádce Svěcení útesů čteme, že mají trolové „chlupaté šedivé pracky“ (str. 247), botu trolky z pohádky Trolka z Mjóafjörðu používali lidé na odpadky (str. 249) atp. 50 pocítil veliké nutkání běžet k rokli za trollkou. To také pokaždé všichni udělali a od té doby je pak už nikdo nikdy neviděl47. Tímhle způsobem mizel jeden pastor za druhým, až se z toho stal vážný problém, který musel být vyřešen lstí. O strachu z trollů svědčí ještě další texty. V krátké pohádce s názvem Pastýřka (Smalastúlka) a nejen v ní najdeme svědectví o tom, že trollové pojídají lidi nebo se o to alespoň snaží. Pro zajímavost uvedu pohádku celou:
„Na západě v dalském kraji se jednou vydala jedna dívka do kostela k přijímání. Když se vrátila z kostela, hnala hned ovce na pastvu, ani se nenajedla. Cestou procházela mezi skalami a najednou slyší: „Ragnhildo z Rudých skal!“ a z druhé skály se ozve: „Co se děje, obryně z Trojskalí?“ „Běží nám tu masíčko, šup sem s ní, šup sem s ní.“ Z prvních skal se ozvalo: „Vem to čert, nech ji bejt, má kolem pusy mour.“ Víc děvče neslyšelo a šlo si po svém.“48 (Mrtvému nože netřeba, 2008, str. 253 – 254).
Kromě lidí jedí trollové ještě hodně často ryby, které si mohou buď sami ulovit, nebo ukrást lidem (jak je tomu např. v pohádce Kámen Obryně, Skessusteinn). Obyvatelé ostrova se mohou dostat do kontaktu s obry nebo trolly nejenom kvůli stravě, ale i kvůli jiným důvodům. Obryně jménem Kráka si, podobně jako další jí podobné, unesla muže, protože chtěla, aby se jí stal jejím partnerem. V pohádce Jak Kráka přišla o milence (originální islandský název se mi nepodařilo vyhledat) se praví, že většina takto unesených mužů dala přednost útěku nebo sebevraždě (Mrtvému nože netřeba, 2008, str. 258). Podobně jako Katla vábila muže ještě například obryně z pohádky Trunt, Trunt a obři z hor (Trunt, trunt og tröllin í fjöllunum). Ačkoliv jsou trollové v drtivé většině pohádek a pověstí bytostmi negativními, nemusí tomu tak být bez výjimky vždy. V pohádce Jón a obryně (Jón bóndason og skessan á fjöllunum) se setkáváme se situací, kdy trollka mladému rybáři Jónovi dokonce pomůže. Nebyla to ovšem pomoc spontánní, jednalo se o dík za to, že Jón jednoho dne nakrmil rybou její děti v jeskyni, kde náhodou přenocoval. Trollka mu za to zajistila bohatý úlovek a později
47 „Hún kom að kirkjunni þá byrjuð var messugjörð og lét öllum illum látum kringum kirkjuna með óhljóðum og harki. Við þetta ærðust prestar og æddu út í greipar henni.“ (BJARNASON, Saemundur et kol. Netútgáfan [online] 1999 [citováno 2011-01-09]. Dostupné z: < http://www.snerpa.is/net/thjod/skess-mj.htm>) 48 „Það bar til vestur í Dalasýslu, að smalastúlka ein fór til kirkju og var til altaris. Þegar hún kom frá kirkjunni, fór hún undir eins að smala og gaf sér ekki tíma til að borða áður. Hún gekk með klettum nokkrum. Þá heyrir hún, að sagt er í klettunum: "Ragnhildur í Rauðhömrum!" Þá var svarað í öðrum klettum: "Hvað viltu, þursinn í Þríhömrum?" Þá segir hann: "Hér hleypur steik um stíga; tökum hana, tökum hana." Þá er svarað í hinum klettunum: "Svei henni, láttu hana fara; hún er kolug um kjaftinn." Stúlkan fór sinn veg og heyrði ekki meira af samtali hjúa þessara.“ (BJARNASON, Saemundur et kol. Netútgáfan [online] 1999 [citováno 2011-01-09]. Dostupné z: < http:// www.snerpa.is/net/thjod/smala.htm >) 51 po své smrti mu odkázala i spoustu zlata. Jón si tedy až do konce svých dnů žil šťastně, spokojeně a v blahobytu. Neméně zajímavou pohádkou je Vznik ostrova Drangey (Upptök Drangeyjar), ve které se vypráví o specifické skupině trollů, o tzv. nočních trollech (nátttröll). Dva takoví trollové, dědek a babice, se jedné noci vydají se svou krávou za býkem, aby zabřezla. Putují spolu po skalnatých svazích, když tu přijde úsvit a oba trollové se promění v kusy skal, neboť „úsvit znamená pro noční troly jistou smrt“49 (Mrtvému nože netřeba, 2008, str. 268) Jejich kráva se potom přemění v ostrov Drangey. Úsvit ovšem není jediným momentem, kdy mohou být trollové proměněni v kámen. V pohádce Kámen Obryně (Skessusteinn) obryně zkamení ve chvíli, když zaslechla vyzvánění kostelních zvonů. V pohádce Trolka ze Svaté hůrky (originální název jsem nenalezla) ostatně čteme: „Trolové totiž křesťanstvím a kostely pohrdají.“ (Mrtvému nože netřeba, 2008, str. 198) a v pohádce Babice z Vatndalsfjallu (islandské znění mi není známo) se praví: „Nadpřirozené bytosti, které kdysi žily v islandských horách a sklalách, snášely velmi těžce šíření křesťanství, a stavbu kostelů ještě hůř. Vypráví se, že když v Þingeyru postavili kostel, nočnímu trolovi, jenž měl příbytek na hoře Vatnsdalsfjall, stavba kostela pořádně hnula žlučí a bral ji jako urážku.“ (Mrtvému nože netřeba, 2008, str., 270) Troll (ve skutečnosti trollka) se pak rozhodne za výstavbu kostela pomstít. Svou holi vrhne do údolí a doufá, že kostel zničí. V tu chvíli se ale rozbřeskne a ona se promění v kamenný sloup.
Přinejmenším stejně tak frenkventovanými bytostmi jako trollové jsou v islandských pohádkách a pověstech elfové (álfar). Často se také setkáme s označením skrytci (dle islandského označení hundufólk neboli „skrytí lidé“) a z většiny pramenů vyplývá, že jde o jeden a ten samý jev. Na výše zmíněné internetové adrese najdeme oba názvy pod stejným nadpisem, tj. Álfar og hundufólk (Elfové a skrytí lidé).
O původu elfů se dočítáme v několika pohádkách, které se vůči sobě liší v několika detailech. Jedna z nich (O původu elfů I) zní takto: „Kdysi dávno přišel Bůh všemohoucí k Adamovi a Evě. Radostně ho přivítali a provedli po domě. Všechno mu ukázali, i děti, a Bohu se zdálo, že vypadají slibně. I zeptal se Evy, zda mu ukázala všechny děti. Eva přisvědčila. Ve skutečnosti však nestihla několik dětí umýt, a
49 „En með því það er bráður bani nátttrölla, ef þau dagar uppi, varð þeim dagsbirtan að fjörlesti, svo þau urðu sitt að hvorum steindranga, og eru það nú drangar þeir, sem standa annar fyrir utan Drangey.“ (BJARNASON, Saemundur et kol. Netútgáfan [online] 1999 [citováno 2011-01-09]. Dostupné z:
Elfové mají nehmotná těla, ale to jim nebrání uzavírat s lidmi pevnější svazky. Lidé ovšem velmi často trpí tím, že s elfy nemohou počít potomky ani se s nimi „těšit“, jak je uvedeno např. v pohádce Zpověď čaroděje Leifa (originální název se mi nepodařilo vyhledat). Pokud lidé (většinou mladé dívky) pomohou elfkám při porodu, ty se jim většinou bohatě odmění. V pohádce nazvané Jak rodí elfky je vylíčeno toto: „Jen co se [dítě] narodilo, objevil se otec, podal dívce lahvičku s tekutinou a požádal ji, aby dítěti protřela oči, ale svých očí ať se ani nedotkne. Dívka protřela dítěti oči, a když byla hotova, promnula si prstem jedno oko, a tím okem náhle spatřila na druhém konci světnice spoustu lidí. Muž si vzal lahvičku nazpátek
50 „Það var eitt sinn að guð kallaði til Evu aldamóður og sagði henni á ákveðnum degi og tíma að sýna sér öll börn sín á tilteknum stað og láta þau vera kembd og þvegin og svo vel búin sem föng væri á. Eva gerði sem henni var boðið, en af því börnin voru mörg nennti hún ekki að hafa fyrir að búa þau öll svo vel sem skyldi. Tók hún þá nokkur frá af hvoru kyni er henni þóktu ósélegust og fal þau í helli einum og bjó svo um dyrnar að þau kæmist ekki á braut þaðan, en öll hin lét hún koma fram fyri auglit drottins á tilteknum stað og tíma. En er guð kom að sjá yfir börn hennar þá spyr hann Evu hvert hún hafi ekki fleiri börn, en hún neitti því. Þá mælti guð til hennar: "Það sem þú nú hefur viljað hylja og dylja fyri guði þínum, það veri héðan í frá hulið og dulið fyri þér og bónda þínum og öllum niðum ykkar nema þeim einum er ég vil það veita, og engar nytjar né skemmtun skuluð þið af þeim hafa héðan af." (BJARNASON, Saemundur et kol. Netútgáfan [online] 1999 [citováno 2011-01-09]. Dostupné z: < http://www.snerpa.is/net/thjod/tilordn.htm >)
53 a odnesl ji pryč.“ (Mrtvému nože netřeba, 2008, str. 16). Později byla dívka schopná rozpoznávat mezi obyčejnými lidmi skrytce. Jednou se prozradila, a to když pozdravila otce elfího dítěte, kterému pomohla na svět. Ten si jen olízl prst, přetřel jí oko a od té doby dívka už nikdy žádné elfy neviděla. V pohádce Žena ze Skúmstaðů nabude žena schopnosti vidět elfy tehdy, když si oko protře kamínkem určeným pro oči dítěte. Tuto schopnost posléze ztratí, když jí elf do oka foukne. Elfové lidem často pomáhají, a to většinou ve snu. Tímto způsobem pomohla elfka v pohádce Zatoulané ovce muži, kterému se ztratilo celé stádo ovcí. Ve snu mu pověděla, kde se ztracené ovce toulají. Názvy pohádek Elfka léči ve snu nebo Elfka léčitelka hovoří sami za sebe. Elfové přicházejí k lidem ve snu a uzdravují je tak, že k nim promluví, dotknou se jich nebo je popřípadě namažou léčivou mastí. V případě poslední jmenované pohádky se setkáváme s tím, že lidé vnímají pomoc od elfů jako něco přirozeného, jako dar od Boha. Víra v nadpřirozené bytosti je tak s vírou křesťanskou zcela v harmonii. Matka, které elfka vyléčila dítě, v pohádce praví: „Už je mi to jasné. Ta žena musela být má sousedka elfka, kterou Bůh seslal, aby mé holčičce pomohla od bolesti.“ (Mrtvému nože netřeba, 2008, str. 39). Elfové lidem pomáhají i jinak, například když nechají své býky křížit s lidskými kravami (Elfové a býk) Elfové bydlí většinou v kamenech nebo v tzv. elfích pahorcích (Elverhoj). Pokud lidé s těmito obydlími nějak pohnou nebo je jinak znehodnotí, nepovede se jim dobře a většinou onemocní (Požár na Staðarfellu). V lepším případě jsou elfy vyzváni, aby situaci napravili. Pokud tak učiní, nic se jim nestane. S elfy je spojena velká skupina pohádek o vyměněných dětech. V pohádce Elfí šálení se praví toto: „Elfové si prý velice rádi odvádějí lidské děti. Buď je vymění, když jsou ještě v kolébce, nebo je k sobě na něco nalákají, něco jim slíbí nebo je jinak ošálí, když už umějí chodit a pohybují se venku samy. Proto si lidé dávají pozor, aby nenechali právě narozené dítě o samotě, aniž by je předtím, než je uloží do kolébky, shora i zdola nepokřižovali. To jedině chrání děti před záměnou […] Dítě, které elfové nastrčí místo ukradeného, je často vzteklé a protivné, a to proto, že elfové mezi sebou vyberou vyžilé a nemohoucí starce a stařeny, a ty pak nastrčí do kolébky: říká se jim vrtkavci. A protože jsou ti staří ubožáci bezzubí, vrtkavec nikdy nemá zuby. Z toho důvodu také není možné vyměnit dítě, kterému už první zuby vyrazily. Nikdy jsem neslyšel, že by za záměnou či šálením dětí stáli elfové, vždycky elfky.“ (Mrtvému nože netřeba, 2008, str. 44) Takovému podvrženému dítěti může být třeba i sedmdesát let (Sedmdesátileté dítě). V pohádce Podvržené dítě čteme o dítěti, které se v postýlce protahuje a zvětšuje tak, že se čelistmi zakousne do střešního trámu. Když žena,
54 která je v té místnosti, zakřičí hrůzou, dítě se ihned smrskne, protože si myslelo, že je v místnosti samo. V pohádce se dále praví: „S natahováním vrtkavců se to má tak: aby se vešli do kolébky místo původního dítěte a vypadali jako novorozenci, musejí je elfky nejprve uhníst a smačkat. A přestože vrtkavci vypadají stejně velcí jako obyčejné děti, potřebují se čas od času protáhnout, protože svou přirozenost úplně zapřít nemohou. Pouštějí se do toho ve chvílích, kdy si myslí, že v jejich blízkosti nikdo není a nikdo je nevidí.“ (Mrtvému nože netřeba, 2008, str. 45). Podvržené děti také často nezvykle mnoho křičí a vřeští, je vzpurný a náladový. Jedinou pomocí proti vrtkavci a metodou, jak získat zpět své ukradené dítě, je vrtkavce pořádně bít, než si pro něj jeho původní majitel přijde.
Zajímavou odbočkou jsou anglické a skotské lidové balady (folktales) vzniklé mezi lety 1500 – 1800. V těchto lidových baladách jsou elfové (elves) zobrazováni jako maličké bytosti, jež se mohou stát neviditelnými a jež mohou škodit lidem. Dle mého názoru je velmi těžké tyto bytosti s určitostí jednotně klasifikovat jako elfy (ač etymologicky do této skupiny jistě patří), a to proto, že v rámci celé skupiny se objevují samostatní „jedinci“ se svými typickými vlastnostmi, např. Hobgoblin, skotský Brownie či dixies, bytosti patřící do keltské mytologie a geograficky spadající do oblasti dnešního Cornwallu a Devonu. Všechny výše uvedené bychom snad mohli zařadit také mezi víly (fairies) či obecně řečeno různě se projevující přírodní síly. Anglická a skotská tradice těchto bytostí lidové víry je velmi obsáhlá a rozmanitá. Tuto odbočku jsem provedla proto, abych na rozmanitost upozornila.
Dalším zajímavým výborem pohádek přeložených do češtiny jsou Pohádky severní noci, vyprávěné Milošem Malým. To, že se jedná o pohádky převyprávěné, je doslovně uvedeno na titulní straně. Výbor obsahuje jak pohádky norské, dánské, švédské, islandské, tak také finské. Jedná se o pohádky, ve kterých se objevují princové, princezny, králové a královny. S trolly se zde na několika místech setkáme také, elfové se v nich již neobjevují vůbec. V dánské pohádce Vajíčko nebo kůň je troll sousedem sedláka a dokonce jeho přítelem, se kterým sedlák popíjí pivo a vsází se. V norské pohádce Tři kozlíci je troll vylíčen jako velká a hrozná bytost, která je však nakonec podupána kozlíkovými kopyty a vhozena z mostu do řeky. To, že troll takto skončí, evokuje jeho slabost a trochu také hloupost. Jakožto hloupý je troll prezentován již v samém úvodním slovu výboru: „I tady [v pohádkách] se leckdy zasmějeme hloupému trollovi – severskému obru, nebo vesnickému mládenci, který tak pracně vyřizoval ve mlýně, co mu matka nakázala – a který se dost podobá našemu hloupému Honzovi […]“ V norské pohádce Kočka a troll z Modré hory je tříhlavý troll
55 nachytán kočkou, která ho nepustí do jeho příbytku a troll se ve slunečních paprscích promění v kámen. V dánské pohádce Trollovo pivo čteme: „Lidé, jejichž cesta vedla přes to návrší, slýchávali v hloubce pod sebou temné údery. „Hora praská“ říkali a raději přidali do kroku; člověk nikdy neví. Netušili, že uvnitř kopce žijí malí pracovití mužíčkové, skalní trollové s lucerničkami, a celé dny tam lámou kámen.“ (Pohádky severní noci, 1982, str. 151) Tito trollové slaví svatbu, a když jim dojde pivo, přijdou s prosíkem za sedlákem. Ten jim pivo poskytne a později za to bude odměněn.
4. 5. TROLL, TRPASLÍK A ELF V NEJNOVĚJŠÍ DOBĚ
Poté, co jsem pojednala o severských pohádkách, považuji za vhodné se detailněji zaměřit na současné vnímání skandinávské nižší mytologie. Zvolila jsem k tomu dvojí metodu: informace jsem čerpala jednak z internetu, jednak od Dánů samotných. Co se internetu týká, nevyhledávala jsem pouze na stránkách vytvořených Skandinávci ve skandinávském jazyce, ale i na stránkách, které jsou severské mytologii věnovány, ač jsou psány v jiném než severském jazyce a jejich autory jsou ne-Skandinávci. Podle mého názoru je v současné době těžké určit, jaký vnitřní vztah pojí Skandinávce k jejich mytologii a nakolik je tento vztah ovlivněn ekonomickými aspekty. Otázky, které jsem si v této souvislosti kladla a na které jsem se pokoušela najít odpověď, zní např. takto: Co odpoví Skandinávec, když se ho zeptám, co nebo kdo je to troll (potažmo trpaslík nebo elf)? Věří na něj? Vypráví si o něm v pohádkách? Věří na něj děti? Je to důležitá součást historie/mytologie? Je to typicky severské? Jsou postavičky trollů prodávané jako suvenýry pro turisty důležitou reklamou? Proč? Je ta reklama špatná nebo dobrá? Zajímá se o trolly hlouběji? Má k nim dotazovaný nějaký vztah, je mu to jedno? Odpovědi k těmto otázkám není jednoduché vyhledávat na internetu, proto jsem sestavila krátký dotazník, který jsem předložila několika Dánům a jehož cílem bylo na některé z těchto otázek odpovědět. Jsem si dobře vědoma jeho neprůkaznosti vyplývající z nízkého počtu respondentů, z faktu, že se jednalo pouze o Dány, a z dalších skutečností. O tom se ovšem více rozepisuji v samostatné kapitole věnované výzkumu. Hovořím-li o „živé mytologii“, mám na mysli ta rezidua nižší mytologie, která současní lidé přirozeně znají a která jsou jim srozumitelná i bez předchozího studia. Jsem si vědoma toho, že se v moderní době již dost dobře nehodí mluvit o mytologii, natož o „živé mytologii“, neboť ony konkrétní jevy, o kterých uvádím, že je lidé běžně znají, již nejsou součástí přetrvávajících mytologických představ, ale jsou jaksi vytrženy z mytologického
56 kontextu a přeměněny v autonomní entity. Přesto mě nenapadá žádný jiný příhodný výraz pro to, co chci vyjádřit. Apeluji tedy na to, aby bylo spojení „živá mytologie“ vnímáno výhradně jako metafora, přičemž slovo „živá“ vyjadřuje přetrvávající přítomnost jevů v myslích běžného člověka a „mytologie“ představuje původní kontext, ze kterého se tyto jevy zrodily. Abych byla konkrétnější: jedná o ty bytosti, které se dodnes objevují v animovaných pohádkách, v dětských knížkách, stolních nebo počítačových hrách. Jsou to všichni ti trpaslíci, skřítci, víly, elfové, obři a další. Lidé je důvěrně znají, aniž by si třeba byli vědomi toho, že se jedná o mytologické bytosti nebo dokonce bytosti vzešlé z germánské mytologie. Proto tedy „živá mytologie“. Další poznámka se týká Wikipedie (mnohojazyčné internetové encyklopedie dobrovolně spoluvytvářené širokou veřejností): Wikipedie je pro mě velkým přínosem paradoxně právě díky tomu, pro co bývá odsuzována: na její tvorbě se podílí řada lidí. Můžeme na ní vyhledat obraz konkrétního jevu tak, jak jej vnímá široká veřejnost, a to ještě ke všemu obraz touto veřejností regulovaný, tj. nikoli extrémní, tedy v podstatě objektivní. Každý jedinec si může trpaslíka představovat trochu jinak, Wikipedie ovšem poskytuje jakýsi obecně sdílený standard. Proto nepovažuji za nikterak nevhodné jej využívat jako zajímavý zdroj informací o tom, jak se na bytosti nižší mytologie dívá „dnešní průměrný člověk“.
4. 5. 1. VÝZKUM
To, co mě na tématu „Lidová víra ve Skandinávii“ zajímalo, se netýkalo jen výkladů v etymologických slovnících a dalších písemných pramenech, ale také toho, jak jednotliví mladí Skandinávci (okolo 30 let) svou mytologii znají, jaký pro ně má význam a jak moc je dodnes živoucí (tj. existují-li nějaké nezvyklé slavnosti, tradice apod.) Jsem si vědoma toho, že toto téma nelze zpracovat v plnosti. Brání tomu jazyková bariéra, malý počet dotazovaných atp. Ostatně všechny pokusy zanalyzovat myšlenkové vlastnictví, které člověk nevědomky vstřebává s tím, jak vyrůstá, do jaké kultury se začleňuje a jaké folklorní prostředí se mu stává vlastním, není úplně jednoduché. V tom, jak Skandinávec některé pojmy z nižší mytologie sám vnímá a jak je prezentuje, může být značný rozdíl (například troll jakožto mytologická bytost, jíž je možno na základě písemných pramenů určitým způsobem charakterizovat, i když ne zcela v plnosti, jak bylo řečeno výše, a „troll“51 jakožto lákadlo pro turisty).
51 Uvozovky jsem na tomto místě zvolila proto, že se jedná o konstrukci jakési „nové“ bytosti, jež v základních charakteristikách a jménu čerpá z mytologických tradic, ale která svůj mytologický předobraz značně upravuje a zkresluje. Ač mají tyto dvě odlišné bytosti stejná jména, jejich povaha se liší. „Trol“ jakožto lákadlo pro turisty je lidmi vědomě vytvořený konstrukt, který svůj mytologický vzor parafrázuje, proto uvozovky. 57 Dále je třeba počítat s tím, že ani rozhovor se Skandinávcem, při němž se po něm bude chtít, aby některé pojmy blíže osvětlil, nebude zcela vypovídající, protože dotazovaný ve své odpovědi nepostihne to, jakou měrou na něj jeho kulturní prostředí i se všemi svými mytologickými prvky působilo a jak jeho názor formovalo (např. čtení pohádek v dětství, vztah k přírodním úkazům, pověry, vlastní četba mytologických pramenů apod.). Přesto je tato možnost jedinou možnou cestou, jak alespoň s přibližnou přesností zjistit, jak Skandinávci o některých postavách z nižší mytologie smýšlejí.
Můj dotazník měl zcela jednoduchou podobu. Nechtěla jsem, aby dotazujícím zabral příliš mnoho času a aby neměli pocit, že jejich odpovědi musí být příliš vyčerpávající. Šlo mi především o to zjistit, jak moc jsou Skandinávci s pojmy z nižší mytologie seznámeni a jak je vysvětlují. Některých jedinců jsem se ptala osobně, jiným byl dotazník zaslán elektronickou formou. Mým záměrem nebylo získat nějaké statistické informace, chtěla jsem především ukojit svou zvědavost a alespoň v hrubých obrysech poznat základní vztah mezi Seveřany a jejich mytologií.
Dotazník byl vyhotoven v dánštině a vypadal takto:
Det skal være godt, hvis du skrive bare en eller to sætninger til hvert ord (du kan også skrive ingenting, hvis du ikke vil eller ikke vide). folketro, overtro, folkevisdom, folkeminder, folklore folkesang, sang, folkevise, vise, kvad, rimord, ballade, folkefable, historie, eventyr, fortælling, mundheld, sav skikkelser , (overnaturlige) vesener, fe, alf, elver, nisse, tusse, vette, trold, troldmand, dværg, kæmpe, jætte, spøgelse, genfærd, heks, mosekone, havfolk, draug, nøkk, huldra
Jeg vil også gerne vide, hvor og hvor ofte kan man læse eller høre om denne skikkelser (og hvis ”skikkelse” er et godt ord) og hvis der er nogle andre navne af dem i dansk. Er det almindeligt at læse forskellige historier til børn? Er der nogle traditioner forbundne med denne skikkelser?
Úkolem bylo napsat ke každému z pojmů několik vět, které se k němu mohou jakkoli vázat (na základě volné asociace, faktické souvislosti apod.). Nebylo třeba doplňovat vše, pokud dotazovaný nechtěl nebo nevěděl. Závěrem jsem ještě položila tyto otázky: Kde a jak
58 často může člověk o zmiňovaných bytostech číst nebo slyšet, zda mají ještě nějaká ekvivalentní jména, zda je běžné číst dětem pohádky s touto tematikou, jaké další tradice a zvyky jsou k těmto postavám vázány. Výsledky budou uváděny v průběhu dalšího textu (jeden kompletní dotazník je přiložen za textem). Obecně lze konstatovat toto: Byla jsem překvapena, jak málo jsou Dánové se svou nižší mytologií obeznámeni. Jedna z dotazovaných dívek, s níž jsem vedla rozhovor (studentka žurnalistiky, 22 let), např. neznala pojem Edda (snad znala jiné označení, např. Codex regius52, ale v tu chvíli jsem byla natolik překvapena, že jsem se jí na to zapomněla zeptat; na vině je možná také nesprávná výslovnost, v tuto chvíli to nejsem schopna posoudit). Když jsem se jí později ptala, jestli náhodou neví, které další mytologické bytosti mají kromě oněch uvedených v dotazníku severský původ, odpověděla, že by to mohly být také sirény. To, že těmto tématům nevěnují velkou pozornost, bylo mimochodem explicitně (a také s trochou trpkosti, jak se mi zdá) uvedeno i jedním dotazovaným (student francouzštiny a italštiny, 30 let). Ten píše: „Myslím si (na základě vlastních zkušeností se studiem francouzštiny a italštiny), že my, mladí Dánové, známe jen velmi málo výrazů – názvů a jmen – ve srovnání s našimi severskými sousedy, např. co se týče názvů zvířat, rostlin a podobně. Tento názor vychází z mých vlastních zkušeností s překladovými kurzy, které jsem absolvoval v Dánsku a v Itálii. Tato odlišnost je možná způsobena tím, že nejsme natolik vázáni k přírodě – a v případě lidové víry by to mohlo být stejné. Myslím si, že si vážíme svých tradic a lidových vyprávění méně než ostatní Skandinávci. Sám na sobě jsem tak vlastně zjistil, že ve skutečnosti znám jen velmi málo slov z předloženého seznamu. Nejsem si jistý, o čem má bakalářská práce pojednávat, ale jsem přesvědčen, že ve srovnání s ostatními Seveřany si budou Dánové své lidové víry vědomi nejméně.“ (volně přeloženo53) Samozřejmě není žádoucí celou situaci generalizovat na základě několika dotázaných jedinců, určitou představu nám však jejich odpovědi dávají. Tolik tedy k výzkumu, nyní již k samotné lidové víře.
52 Jiný název pro Eddu. V roce 1643 věnoval islandský biskup Brynjólfur Sveinsson rukopis dánskému králi, odtud toto jméno. V roce 1971 byl rukopis vrácen zpět na Island. 53 Originální text: „Jeg synes i forbindelse med mine egne studier (italiensk/fransk) at have oplevet, at vi unge danskere kender ret få ord og betegnelser sammenlignet med vores nordiske naboer fx i forbindelse med dyre og plantenavne og lignende. det har jeg oplevet i forbindelse med oversættelseskurser i danmark og italien. Dette kunne måske skyldes, at vi generelt ikke er så nært knyttet til naturen - det samme vil jeg tro gælder et emne som folketro - jeg tror, vi vægter vores traditioner og folkefortællinger mindre, og som konsekvens heraf oplevede jeg selv, at jeg rent faktsik ikke kendte mange af ordene. Jeg ved ikke, hvad hendes undersøgelser går ud på, men jeg er sikker på, at ved sammenligning mellem de nordiske lande vil danskerne være mindst bevidste om deres folketro.“ 59 4. 5. 2. TROLL / OBR
Severská slova pro obra (jötunn, risi) se v souvislosti s „živou severskou mytologií“ dnes téměř vůbec nepoužívají, hovoří se téměř výhradně o trollovi (troll). To ovšem neznamená, že by tato slova nebyla známá, naopak: známa jsou, ale nejsou používána pro ta stvoření, se kterými se setkáváme v „živé mytologii“. Slova jötunn a risi jsou sice využívána jako synonyma k trollovi (a to zejména tehdy, hovoří-li se o trollově původu, což samo o sobě evokuje jistou archaičnost výrazů), nikdy tomu ovšem není naopak. Troll je ze všech tří zkoumaných bytosti v severském kontextu „nejaktuálnější“, proto jej uvádím na prvním místě. Ze všech tří bytostí nižší mytologie, o kterých tato práce pojednává, je troll nejvíce typizovaný. Žije v horách, slídí kolem cest a většinou požírá lidi. Troll je jednoduchý a hloupý, rád škodí lidem. Na internetu najdeme velké množství různorodých vyobrazení trollů, od velkých a děsivých po menší a přihlouplé bytosti. Kreativita nezná v tomto ohledu mezí. Troll je také hojně využíván jakožto postava různorodých počítačových či stolních her, objevuje se i v knižním žánru fantasy a sci-fi. Seveřané sami (a to především Norové) živí představy o trollech tím, že podél cest vztyčují značky upozorňující na jejich přítomnost. Trollové jsou na těchto značkách vyobrazeni jakožto obtloustlé shrbené bytosti s bradavicí na nose. Z trolla se dnes stal jakýsi prodejní artikl či suvenýr, který si turisté vozí domů ze svých norských cest. Osobně jsem jeden takový norský obchod se suvenýri navštívila. Troll zde byl jedním z nejzobrazovanějších motivů, bylo možné jej koupit snad ve všech možných provedeních, od obrázků na skle či na tričku až po gumu na tužku, plyšáka či drobnou plastovou postavičku. Otázkou zůstává, zda Norové (či Seveřané obecně) trolla vnímají opravdu jako jakousi hloupou pohádkovou bytost, či zda jsou si jeho mytologické minulosti vědomi a jeho reklamní „punc“ vnímají s nadhledem. Co si pod pojmem „troll“ či „obr“ představují Dánové, alespoň trochu naznačuje již zmiňovaný drobný průzkum. Respondentů jsem se ptala na čtyři slova, která nějakým způsobem odkazují k obrovi či trollovi. Jsou to: trold, troldmand, kæmpe a jætte. U prvních dvou slov je etymologická souvislost jasná, slovo jmenované jako poslední odkazuje ke staroseverskému jötunn a slovo kæmpe znamená v dánštině „obrovský“ nebo taky „obr“. Kæmpe ovšem nemá se staroseverskou mytologií pravděpodobně nic společného, vypovídá pouze o velikosti a používá se v první řadě právě k vyjádření něčí „obrovitosti“. Dánský slovník uvádí definici týkající se nadpřirozených bytostí až jako druhou.
60 trold troldmand 1. nadpřirozené stvoření, které je podle dánské lidové víry nebezpečné a nepřátelsky naladěné vůči lidem; toto stvoření přebývá v 1. člověk, o kterém se míní, že umí lese nebo v horách a lidé si ho čarovat – například v kmenovém představují jako velkou, silnou a společenství a v pohádkovém O54 ošklivou člověku podobnou bytost vyprávění s dlouhým ocasem a velkýma, 2. přenesený význam: člověk, který je chlupatýma ušima na něco talentovaný 2. živá, roztomilá bytost – většinou o dětech 3. ustálené spojení: vyskočil jako troll z krabičky (o vznětlivé reakci) velká vlasatá obluda se soplem u nosu; žije 1. v lese, není zrovna moc chytrá, proto se dá ”en magiker” – čaroděj snadno obelhat velké ošklivé zlé stvoření, které žije v lese 2. člověk s magickými schopnostmi a v horách; člověk je nemůže vidět 3. nebezpečné, velké a ošklivé stvoření osoba, která umí využívat magii nadpřirozené člověku se podobající stvoření, které se od člověka liší např. nadpřirozené člověku se podobající 4. lačností (lakotou), nízkou inteligencí a tím, stvoření, které se od člověka liší pouze že nesnese sluneční svit, který často silou svých magických schopností symbolizuje dobro
kæmpe jætte 1. velmi vysoká nebo silná postava, především muž (z toho vyplývá 1. člen rodu velkých, člověku člověk, zvíře, instituce nebo podobných, démonických stvoření, fenomén velké velikosti nebo O55 která byla v nordické mytologii významu) nepřáteli bohů 2. velké, nadpřirozené člověku podobné stvoření, většinou mužského pohlaví obrovské stvoření s malým (doslova ”skoro 1. obr (=en kæmpe) v nordické víře žádným”) srdcem nepřítel Ásů (bohů) v nordické mytologii; 2. varianta trolla připomíná trolla 3. osoba, která je velmi velká (vysoká) nordičtí nepřátelé bohů 4. nadpřirozené člověku se podobající Nejsem si jistý významem slova: spojení stvoření, které se od člověka liší např. kæmpe a mare. Osoba slabá fyzicky i velikostí, nízkou inteligencí a duševně.
54Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z: < http://ordnet.dk/ddo/ordbog? query=trold&search=S%C3%B8g>, < http://ordnet.dk/ddo/ordbog?query=troldmand&search=S%C3%B8g>
55 Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z: < http://ordnet.dk/ddo/ordbog?query=k %C3%A6mpe&search=S%C3%B8g>,
Zajímavá je následující skutečnost: Dánové jsou schopni trolla popsat celkem jednotně. Většinou uvádějí jeho velikost, ošklivost, místy také zlovolnost, sílu a hloupost. Nikdo z nich ovšem neuvádí nic o trollově původu. Na základě slovníkového hesla, které uvádí druhotný význam slova trold, tj. roztomilé stvoření, zejména dítě, můžeme soudit, že se představa trolla výrazně proměnila. Také suvenýry prodávané v norských obchodech připomínají více než hrozivé monstrum drobnou, přihlouplou a směšnou postavičku. Ustálené spojení som (en) trold af en æske, tj. doslova „jako troll z krabičky“, se využívá v souvislosti s rychlou rozrušenou reakcí. Českému mluvčímu na mysli automaticky vytane spojení „Vyskočil jako čertík z krabičky“. Domnívám se, že tato podobnost není náhodná. Při používání obou uvedených spojení existuje jistě podobnost v záměru promluvy. Troll má v tomto případě jistě více společného s „čertíkem“ než s hrozivou bytostí žeroucí lidi. Ani jeden z dotazovaných u trolla neuvedl, odkud tato bytost pochází a s čím by mohla být spojována. Pro všechny troll zkrátka existuje jako něco, co je pevnou součástí skandinávských představ o lidové víře. U slova jætte je tomu jinak. Tři ze čtyř dotazovaných uvedli tento pojem do konkrétní souvislosti se skandinávskou vírou. Ačkoli jætte není tak oblíbený a rozšířený v reklamě, filmu nebo obecném povědomí, lidé jsou si více vědomi jeho mytologického původu. Neobvyklým zjištěním pro mě bylo vysvětlení slova troldmand. Původně jsem měla za to, že se jedná o člověka, který má co dočinění s trolly nebo o nějaký zvláštní typ trolla, jak vyplývá ze slova samotného: trold = troll, mand = člověk / muž. Všichni čtyři dotazovaní ale uvedli, že se jedná o člověka, který umí čarovat nebo který provozuje magii. Tato tvrzení podpořil i dánský slovník, v němž je dokonce uvedeno, že se jedná o člověka, který se objevuje v kmenových společenstvích nebo pohádkových vyprávěních. Dánsko-anglický slovník Ordbogen.dk překládá tento pojem jako sorcerer, magician nebo wizard. Překvapilo mě, že výraz troldmand nemá s trollem dnes už nic společného.
4. 5. 3. ELFOVÉ, TRPASLÍCI
Elfové (álfar) jsou v dnešním kontextu nejvíce známi jako součást filmového i knižního žánru fantasy. Různorodé proměny a variety elfů by si v tomto ohledu zasloužily vlastní práci nebo přinejmenším studii. Nejznámějším využitím elfa v moderní literatuře (alespoň jak se
62 osobně domnívám) byly knihy J. R. R. Tolkiena Silmarillion a Pán prstenů. V Silmarillionu rozděluje Tolkien elfy na světlé, tmavé a černé. Knižní i filmová verze zasadila tuto bytost do úplně nového kontextu. Dánů jsem se dotazovala na dva základní pojmy: alf a elve. Obě dvě slova jsou součástí dánského slovníku. Alf je čísla jednotného, elver množného.
alf elver nadpřirozené stvoření v přírodě, často zachycené v pohádkách a na obrázcích nadpřirozená bytost, která podle dánské O56 jako malá, přátelská osůbka s křídly; ve lidové víry žije v lesích a bažinách a která skandinávském náboženství původně nižší chytá lidi a ubližuje jim božstvo bytosti dánské lidové víry, které žijí v lese maskulinum k fe, tj. víle; moc se to 1. a lákají ubohé mladé muže ke svému tanci nepoužívá a písni, aby jim ublížily legendická bytost, která bydlí v horách, 2. mužská fe chytá lidi a ubližuje jim 3. drobná osoba s křídly fantasy bytosti, které žijí v lese nadpřirozená člověku se podobající to slovo znám jen z amerického televizního stvoření, která se od člověka odlišují např. 4. seriálu, kde byl alf mimozemšťanem duchovní čistotou a jedinečností, harmonií požírajícím kočky s přírodou, vysokou inteligencí
Uvedené odpovědi mě překvapily. Z dotazníků vyplynulo, že mezi slovy alf a elve existují značné rozdíly. Zatímco význam slova alf si respondenti více méně spojovali s postavami víl (dva dotazovaní uvedli, že se jedná o mužský protějšek víly, tj. dánsky fe, anglicky fairy) nebo si pod ním předtavili drobnou létající bytost (vyzáží odpovídající již zmiňovaným pixies) a v jednom případě nemělo toto slovo s mytologií společného zhola nic, elfové, tj. elver, vypadali v myslích některých Dánů trochu jinak. Představa, že by byli malí a okřídlení, se v dotazníku neobjevuje vůbec, naopak se můžeme dočíst, že jsou „člověku podobní“. Co se původu týče, odpověď jednoho z dotazovaných a heslo dánského slovníku obsahují přímý odkaz na lidovou víru, ostatní spojují elfy s legendami či s fantasy. V odpovědích se velmi často vyskytoval názor, že elfové žijí v lese či jinde v přírodě, jinak byly názory na elfy nejednotné. Někdo tvrdí, že jsou elfové zlí a ubližují lidem, jiný píše, že se vyznačují vysokou inteligencí a harmonií s přírodou. Představa o podobě a vlastnostech elfů tedy není tak jednotná, jak tomu bylo u trollů.
56 Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z: < http://ordnet.dk/ddo/ordbog? query=alf&search=S%C3%B8g>, < http://ordnet.dk/ddo/ordbog?select=elver,b&query=elver> 63 Zajímavou lokalitou, kterou zde v souvislosti s elfy nemůžeme nezmínit, je bezesporu Island. Zájem o elfy zde byl dokonce institucionalizován: V Reykjavíku existuje tzv. Álfaskólinn, česky Elfí škola. Jejím cílem je vzdělávat zájemce v oblasti islandského folkloru, vydávat periodika zaměřená na problematiku elfů a provozovat výzkumy s elfy spojené. Od roku 1991 navštívilo tuto školu 9000 studentů, převážně cizinců. Ředitel školy, Magnús Skarphéðinsson, tvrdí, že na Islandu existují tzv. skrytí lidé a k tomu dalších 13 druhů elfů. Prvně jsem se tedy setkala s tím, že by álfar a huldufólk někdo rozlišoval, natož aby v řadách elfů spatřovat další kategorie. Ředitel situaci komentuje takto: „Huldufólk are just the same size and look exactly like human beings, the only difference is that they are invisible to most of us. Elves, on the other hand, aren’t entirely human, they’re humanoid, starting at around eight centimetres [can’t imagine they would stand still to be measured by a ruler]. There are thirteen types of elves, but only one huldufólk.“ V rozhovoru pro deník The Reykjavík Grapevine, z něhož pochází výše uvedená ukázka, uvedl Skarphéðinsson také něco málo k původu elfů: „Huldufólk and álfar undoubtedly arose from the same need. The Norse settlers had the álfar, the Irish slaves had the hill fairies or the Good People. Over time, they became two different beings, but really they are two different sets of folklore that mean the same thing.“ 57 Rozhovor je poměrně dlouhý a obsahuje více aluzí na probírané téma, všechny je tady ovšem uvádět nebudu. Více informací lze získat také ve videu Amazing Iceland: In search of Elves58. Ve zkratce řečeno, Elfí škola je institucí, jež svým netradičním zaměřením vzbudila nemalý rozruch i za hranicemi Islandu. Lze o ní číst v novinách nebo na internetu, možné je také shlédnout některá internetová videa, kromě výše uvedeného např. video od National Geographic59. Zájem o elfy zde narostl do takových rozměrů, že je jen těžké říct, jak se k tomu staví Islanďané samotní. Když jsem se o Elfí škole poprvé dozvěděla, moc se mi nechtělo věřit, že by se jednalo o instituci, jež je vybudována na upřímném zájmu o folklor a snahu ho přiblížit co nejširšímu publiku. Více jsem v celém případu spatřovala pokus o vytvoření lákadla pro senzacechtivé jedince, obzvláště turisty, kteří v Islandu spatřují jakousi tajemnou, mystickou zemi, kde je všechno jinak než na kontinentě. Zajímavé ale je, že Elfí školou to zdaleka nekončí. S elfy se na Islandu setkáme též na jiných místech. Není výjimečné, že je kvůli nim odkloněna silnice, že se chodníky a další komunikace pečlivě staví tak, aby nenarušily elfí domov. Příkladem může být islandské městečko Kópavogur, kde je chodník důsledně veden kolem elfího obydlí, Álfasten (obrázek viz příloha). A takových
57 The Reykjavík Grapevine [online], [citováno 2010-04-01]. Dostupné z:
60 Youtube [online], [citováno 2010-04-01]. Dostupné z:
4. 5. 4. SHRNUTÍ
Výzkum nebyl natolik rozsáhlý a podrobný, aby přinesl takové výsledky, na nichž by se daly vystavět obecně platné pravdy. Svůj malý význam ale měl. Přinejmenším ukázal (a to i na základě komentářů, které respondenti ke svým odpovědím připojili), že lidová víra není v Dánsku o nic víc živá než v České republice. Trpaslík i elf žijí v povědomí lidí svým vlastním způsobem, který je bezesporu poznamenaný jak knižní, tak filmovou nebo herní
61 Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z: < http://ordnet.dk/ddo/ordbog?query=dv %C3%A6rg&search=S%C3%B8g>, < http://ordnet.dk/ddo/ordbog?query=nisse&search=S%C3%B8g> 66 produkcí. Jedinou výjimkou je troll. Zatímco v České Republice se s ním nesetkáme tak často, na evropském severu se stal „symbolem“ Skandinávie a oblíbeným turistickým artiklem. Zjednodušeně lze říci, že každá ze tří bytostí, o nichž tato práce pojednává, plní v dnešním světě odlišnou úlohu a je nahlížena mnoha různými způsoby. A ještě daleko více způsoby je zobrazována. Abych alespoň trochu osvětlila onu rozmanitost, která je provází, uvedla jsem za text přílohu s obrázky. Průzkum nejnovějšího stavu vnímání lidové víry by si jistě zasloužil svou vlastní studii. Podle mého mínění se totiž jedná o velmi zajímavou kapitolu transformace mytologických látek a jejich zasazení do zcela nových kontextů. Mytologický prostor již není prostorem, ve kterém by lidé přímo žili a který by jim byl vlastní, a tudíž by nepociťovali potřebu se k němu vztahovat, nýbrž prostorem, jenž je reflektován zvnějšku a jenž je určitým způsobem zvenčí nazírán. Výjimku zde tvoří specifická situace na Islandu, kde se setkáme s tvrzeními, že víra v elfy není součástí nějakého „sekundárního fantasijního světa“, nýbrž skutečností, ve které (alespoň někteří) lidé žijí, tedy živou lidovou vírou. Bude-li to v budoucnosti možné, k Islandu se v této souvislosti ráda vrátím.
67 5. ZÁVĚR
Předkládaná bakalářská práce je zaměřena na pojetí lidové víry, a to jak z historické, tak ze současné perspektivy. Mým záměrem bylo popsat vývoj tří bytostí lidové víry – trpaslíka, obra a elfa – od nejstarších dob po současnost. Jelikož se jedná o velmi rozsáhlé téma, pojala jsem svou práci spíše jako úvod do problematiky. Významným zdrojem informací pro mě byla literatura v různých jazycích, velkou měrou mi posloužil také internet a zajímavou součást práce tvoří výpovědi rodilých Dánů. Všechny použité zdroje uvádím v samém závěru textu. Kromě rozsáhlejšího pojednání o pramenech severské mytologie, bez jejichž znalosti není možné ve studiu severské mytologie pokračovat, je kladen důraz také na vztah mezi oralitou a textovostí. Na tuto kapitolu jsem se zaměřila zejména proto, že severská mytologie vyrostla z dob orality a v této době byla také dlouhou dobu přetvářena, než se dostala do hájemství textovosti, tj. než byla zapsána. Období mluveného slova je ve vývoji jakékoli mytologie, nejenom té skandinávské, klíčovou periodou, kterou je třeba se alespoň náznakem zabývat. Byla bych ráda, kdyby práce měla jistý přínos zejména v oblasti týkající se nejnovějšího pojetí lidové víry. Island je z celé Skandinávie jediným místem, kde je lidová víra skutečně stále živá (alespoň dle některých Islanďanů). Ostatní Skandinávie na tom s přístupem ke své vlastní mytologii není tak dobře, jak by se mohlo na první pohled zdát. Skandinávci se ke svým mytologickým tradicím nevztahují nijak výrazně, jak mi bylo potvrzeno jedním z dotazovaných Dánů, který dokonce tvrdil, že Dánové mají ze všech Skandinávců o severské mytologii nejmenší vědomosti. Z tak malého množství dotazníků není možné vyvozovat obecnější skutečnosti, přesto si ale troufám tvrdit, že i tato malá sonda mi leccos osvětlila. Historické hledisko ovšem není možné při studiu nižší mytologie a lidové víry opomíjet. Myslím si, že srovnání různých přístupů k mytologickým bytostem v různých dobách dokáže dobře osvětlit, jak se postupem času funkce a důležitost těchto bytostí vyvíjí. Jeden hodně zjednodušený příklad: elf byl nejprve bytostí světlou a dobrou, jak je možné vyčíst z etymologie slova (elbe = jasný, světlý, bílý), v průběhu působení křesťanství a v průběhu dalšího vývoje se z něj stala bytost výrazně negativní spojovaná s nemocemi (elfí uřknutí a podobně) a v dnešní době se pod vlivem rozmanitých literárních a filmových žánrů opět vrací ke své původní funkci a figuruje jako bytost pozitivní. Tento příklad je výrazně zjednodušený, ale myslím si, že dobře ilustruje proměnu lidského myšlení. Velice zajímavé pro mě bylo
68 především studium etymologie, která je dle mého názoru klíčem k pochopení velmi komplikovaných souvislostí mytologických představ.
69 SEZNAM LITERATURY
Použitá literatura, literatura k tématu
BAY, J. Christian. Danish Fairy & Folk Tales (podtitul A collection of Popular Stories and Fairy Tales, From the Danish of Svend Grundtvig, E.T. Kristensen, Ingvor Bondesen and L. Budde). London and New York: Harper & Brothers Publishers, 1899. Béowulf. Praha: Torst, 2003. CAESAR, Gaius Julius. Zápisky o válce galské. Praha: Naše vojsko, 2009. CAMPBELL, Josef. Proměny mýtu v čase. Praha: Portál, 2000. DAVIDSON, Hilda Ellis. The Lost Beliefs of Northern Europe. London: Routledge, 1993. Edda. Praha: Argo, 2004. Edda. Praha: SNKLU, 1962. ETLAR, Carit. En Samling af Danske Folkeeventyr. København, 1848. GOFF, Jacques, Le. Kultura středověké Evropy. Praha: Odeon, 1971. HARTLOVÁ, Dagmar a kol. Slovník severských spisovatelů. Praha: Libri, 2004. HEGER, Ladislav (ed.). Staroislandské ságy. Praha: SNKLU, 1965. HRADIL, Radomil. Skřítkové a víly. Hranice: FABULA, 2008. KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny severských literatur I – středověk. Praha: Skriptum FF UK, 1989. KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny Islandu. Praha: Lidové noviny, 2003. LECOUTEUX, Claude. Trpaslíci a elfové ve středověku. Praha: VOLVOX GLOBATOR, 1998. Lucidarius. Haderslev, 1801. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc: VOTOBIA, 1995. MALÝ, Miloš. Pohádky severní noci. Skandinávské pohádky. Praha: Albatros, 1982. Mrtvému nože netřeba. Islandské pověsti a pohádky. Praha: Argo, 2008. Norské pohádky (Výbor z díla Christiana Asbjörnsena a Jörgena Moe). Praha: Kentaur / Polygrafia, a. s., 1994. McLUHAN, Marshall. Člověk, média a elektronická kultura. Brno: Jota, 2000. McLUHAN, Marshall. Jak rozumět médiím. Praha: Odeon, 1991. MOUNTFORT, Paul Rys. Nordické runy. Praha: Tenno, 2005. ONG, Walter. Technologizace slova. Praha: Karolinum, 2006.
70 RADIN, Paul. Trickster. Mýtus o Šibalovi. Indiánský mýtus v kontextu světových mytologií. Praha: Dobra, 2005. REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2001. SIMEK, Rudolf. Lexikon der germanischen Mythologie. Stuttgart: Kröner, 1984. SPÁČILOVÁ, Libuše, WOLFOVÁ, Marie. Germánská mytologie. Olomouc: Danal, 1995. STURLUSON, Snorri. Edda a Sága o Ynglinzích. Praha: Argo, 2002. TACITUS, Publius Cornelius. Germania. Praha: Springer, 1945. TEKLA, Dömötör (kolektiv pod vedením Kulcsára Zsuzsy). Světové mytologie. Praha: Orbis, 1972. VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie mytologie germánských a severských národů. Praha: Libri, 2006. VONDRÁČEK, Vladimír. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Praha: Kolumbus, 1993.
Knihy dostupné online na Google Books (výběr)
ACKER, Paul – LARRINGTON, Carolyne, The poetic Edda: essays on Old Norse mythology. New York, 2002. Omezená verze dostupná z: http://books.google.com/books? id=j4bufbA_UpQC&printsec=frontcover&dq=The+poetic+Edda: +essays+on+Old+Norse+mythology&hl=cs&ei=ERR9TdCwONKq8QPz6aW7Cw&sa =X&oi=book_result&ct=result&resnum=1&ved=0CCwQ6AEwAA#v=onepage&q&f =false
HALL, Alaric. Elves in Anglo-Saxon England: matters of belief, health, gender and identity. Woodbridge: 2007. Částečně dostupné z: http://books.google.com/books? id=G1V2N0GAkHQC&printsec=frontcover&dq=Elves+in+Anglo- Saxon+England&hl=cs&ei=PBV9TfnYPIL14garwLT5BQ&sa=X&oi=book_result&c t=result&resnum=1&ved=0CCkQ6AEwAA#v=onepage&q&f=false
PIGOTT, Renville. A manual of Scandinavian mythology. London: William Pickering, 1839. Dostupné z:
71 http://books.google.com/books?id=Zh2vBefcXRQC&dq=A%20manual%20of %20Scandinavian%20mythology&hl=cs&pg=PR7#v=onepage&q&f=false
RASK, Rasmus. Snorra-Edda: ásamt skáldu og þarmeð fylgjandi ritgjörðum. Stockhólmi, 1818. Dostupné z: http://books.google.com/books? id=EyAwAAAAYAAJ&printsec=frontcover&dq=Snorra-Edda:+%C3%A1samt+sk %C3%A1ldu+og+%C3%BEarme%C3%B0+fylgjandi+ritgj%C3%B6r %C3%B0um&hl=cs&ei=jRN9TfS_LYzKswa22pDUBw&sa=X&oi=book_result&ct= result&resnum=1&ved=0CCsQ6AEwAA#v=onepage&q&f=false
Články
BRINELL, Karin - SHOW, C. W. von, Imprisoned by the Mountain Trolls (Bergtagen). In: Folklore, Vol. 46, No. 2 (Jun., 1935), pp. 162-168. Dostupné z Jstor: http://www.jstor.org/stable/pdfplus/1257653.pdf?acceptTC=true
CRAIGIE, W. A. The Oldest Icelandic Folk-lore. In: Folklore, Vol. 4, No. 2, Jun., 1893, pp. 219-232. Dostupné z Jstor:
FLOM, George T. Spirits, Black Elves, Fairies and Giants in the Folklore of Aurland in Sogn, Norway. In: The Journal of American Folklore, Vol. 62, No. 243 (Jan. - Mar., 1949), pp. 26-33. Dostupné z Jstor:
GOULD, Chester Nathan. Dwarf-Names: A Study in Old Icelandic Religion. In: PMLA, Vol. 44, No. 4, Dec., 1929, pp. 939-967. Dostupné z Jstor:
JACKSON, Anthony. Faroese Folk-Tales. In: Folklore, Vol. 87, No. 1, 1976, pp. 50-59. Dostupné z Jstor:
72 McGOWAN, Joseph. Elves, Elf-shot and Epilepsy: OE ælfādl, ælfsiden, ælfsogeþa, bræccoþu, and bræcsēoc. In: Studia Neophilologica 81, 2009, pp. 116 – 120. Dostupné z EBSCOhost:
OSBORN, Marijane. Trolls in the Isefjord. In: ANQ, Summer 2007, Vol. 20, No. 3. Dostupné z EBSCOhost:
PUHVEL, Martin. The Mighty She-Trolls of Icelandic Saga and Folktale. In: Folklore, Vol. 98, No. 2 (1987), pp. 175-179. Dostupné z Jstor:
SCHÜTTE, Gudmund. Danish Paganism. In: Folklore, Vol. 35, No. 4 (Dec. 31, 1924), pp. 360-371. Dostupné z Jstor:
STURTEVANT, Albert Morey. Etymological Comments upon Certain Old Norse Proper Names in the Eddas. In: PMLA, Vol. 67, No. 7 (Dec., 1952), pp. 1145-1162. Dostupné z Jstor:
Internet
BJARNASON, Saemundur et kol. Netútgáfan [online], 1999, [citováno 2011-01-09]. Dostupné z: < http://www.snerpa.is/net/thjod/skess-mj.htm>)
73 BJARNASON, Saemundur et kol. Netútgáfan [online], 1999, [citováno 2011-01-09]. Dostupné z: < http:// www.snerpa.is/net/thjod/smala.htm >)
BJARNASON, Saemundur et kol. Netútgáfan [online], 1999, [citováno 2011-01-09]. Dostupné z:
BJARNASON, Saemundur et kol. Netútgáfan [online], 1999, [citováno 2011-01-09]. Dostupné z: < http://www.snerpa.is/net/thjod/tilordn.htm >
Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z: < http://ordnet.dk/ddo/ordbog?query=folketro>
Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z:
Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z:
Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z:
Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z: < http://ordnet.dk/ddo/ordbog?query=trold&search=S%C3%B8g>
Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z: < http://ordnet.dk/ddo/ordbog?query=troldmand&search=S%C3%B8g>
Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z: < http://ordnet.dk/ddo/ordbog?query=alf&search=S%C3%B8g>
Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z: < http://ordnet.dk/ddo/ordbog?select=elver,b&query=elver>
74 Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z:
Den Danske Ordbog [online], [citováno 2010-12-27]. Dostupné z:
Gylfaginning [online], 2010, [citováno 2011-02-07].
Dostupné z:
Jednotky.cz [online], 2002 – 2011, [citováno 2011-03-21]. Dostupné z:
Pěst (jednotka) [online], 2008, [citováno 2011-03-08]. Dostupné z:
Projekt Runeberg [online], 1996, [citováno 2011-03-12]. Dostupné z:
Projekt Runeberg [online], 1996, [citováno 2011-03-12]. Dostupné z:
Projekt Runeberg [online], 1996, [citováno 2011-03-12]. Dostupné z:
Schrat [online], 2010, [citováno 2011-03-08]. Dostupné z:
Trnož, trpaslík. Naše řeč [online]. Naše řeč 9, ročník 7/1923, [citováno 2011-03-08]. Dostupné z:
75 Seznam respondentů
Helene, žena, cca 30 let Kasper, muž, student, 30 let Randi Marie Sneskov, žena, dánská lektorka, cca 28 let Sissel, žena, cca 30 let
ústní rozhovor se Solveig Willum, studenta žurnalistiky, 22 let
76 PŘÍLOHA 1
Jeden z dotazníků od Dánky jménem Helene
Nejprve uvádím text v originále, posléze volně přeložený do češtiny (kurzívou jsou označeny moje vlastní poznámky a komentáře).
Fra Helene:
Dette er MIN forståelse af begreberne - det er ikke sikkert, at de svarer til den i Nudansk Ordbog (:
• folketro – en fælles religion i et traditionelt samfund, jeg vil ikke mene, folketroen findes i DK i dag • overtro – en tro på nisser og på, at knuste spejle og sorte katte kan bringe uheld. Ofte med en bevidsthed om, at det nok ikke er rigtigt folkevisdom – det ord ville jeg aldrig bruge • folkeminder – et lands fælles minder og fortid. Fx om krigen. Eller et romantisk billede at DK i gamle dage • folklore – lidt ligesom folkeminder, men også landets traditioner folkesang – sange der handler om noget, vi alle (eller en stor gruppe) har tilfælles • sang – en sang • folkevise – vise fra middelalderen med ukendt forfatter, som er overført mundtligt fra generation til generation. Ofte om overnaturlige fænomener og overtro, som fx elverfolket • vise – en ældre sang og en pudsigt hverdagsfænomen • kvad – et digt fra middelalderen • rimord – to ord, der rimer (har slutstavelser tilfælles) • ballade – uro (ofte ’fis’ i positiv forstand) • folkefable – det ord ville jeg aldrig bruge • historie – en fortælling (eller studiet af fortiden)
77 • eventyr – en fortælling, der følger eventyrgenrens regler med en bestemt indledning og afslutning og brug af fx magiske tal (3, 7, 9), hekse og trolde, prinser og prinsesser etc • fortælling – en mundtlig beretning (som godt kan være gengivet på skrift) • mundheld = en talemåde • sav – et værktøj til at dele træstykker i to skikkelser – personer / figurer (ofte kan man ikke se dem helt tydeligt) • (overnaturlige) væsener – figurer med overnaturlige træk som fx magiske evner. Talende dyr, flyvende heste etc • fe – et positivt overnaturligt væsen med evnen til at udøve magi – hun giver ofte 3 ønsker til hovedpersonen • alf – mask. af en fe. Bruges ikke så ofte • elver – den danske folketros / overtros naturvæsener, som bor i skovene og drager de stakkels unge mænd til sig med deres dans og sang for at gøre dem ondt • nisse – o 1. Ifølge dansk folketro er det en lille sur og tvær fyr, der boede på høloftet på landet og beskyttede huset, med mindre han ikke fik sin grød, så lavede han narrestreger og ulykker o 2. Ifølge moderne dansk tradition er han en lille venlig fyr i rød nissehue, som kommer frem ved juletid og spreder juleglæde • tusse - ? • vette - ? • trold – en stort, behåret uhyre med lange negle og tykt snot løbende ud af næsen, som lever i skoven. Han er ikke særligt klog og er derfor nem at narre • troldmand – en magiker • dværg – I eventyrgenren er han en lille ’nisse’, man kan møde i skoven. Han er gnaven, men hjælper dig alligevel ofte med sin magi • kæmpe – et kæmpe stort væsen med næsten ingen hjerne • jætte – en kæmpe i den nordiske tro • spøgelse – en ånd, der går igen. I eventyr er den ofte ondt • genfærd – en ånd, der går igen • heks – en gammel, grim kone, men lang næse og vorter, der udøver magi vha. mærkelige supper, hun brygger
78 • mosekone. Ifølge dansk overtro en gammel kone, der stor i skoven ved moserne og brygger sin heksesuppe – det er hende, der laver tågen • havfolk – ifølge dansk folketro en slags elverfolk under vandet • draug - ? • nøkk - ? • huldra - ?
Danske børn elsker eventyr og får dem læst højt derhjemme, i børnehaven og i skolen. I folkeskolen arbejder de også med genrerne eventyr og folkeviser. Pigerne drømmer om at være prinsesser, mens drengene helst vil være prinser, der slås med dragerne og dræber troldene. Især HC. Andersens og Brødrene Grimms eventyr er kendt og elsket af alle danskere.
Od Helene:
Toto je MOJE chápání uvedených pojmů – není jisté, jestli tyto pojmy odpovídají těm uvedených v Nudansk Ordbog (dánském slovníku) (:
• folketro – sdílená víra v tradiční společnosti, poznámka: nemyslím si, že tato víra v Dánsku dodnes existuje (pozn. • overtro – víra v skřítky (nisser) a v to, že rozbitá zrcadla a černé kočky mohou přinést neštěstí. Lidé si často uvědomují, že to nemusí být pravda (do češtiny nejlépe přeloženo jako „pověra“) • folkeminder – společná historie a společné vzpomínky země, např. na válku; nebo romantický obrázek Dánska za starých časů • folklore – trochu jako výše uvedené, ale patří k tomu také tradice • folkesang – píseň, která pojednává o něčem, co máme všichni (nebo určitá skupina) společného • sang – píseň • folkevise – píseň ze středověku, autor neznámý, píseň byla předávána ústně z generace na generaci; často je o nadpřirozených fenoménech a lidové víře, např. o elfech (do češtiny se překládá jako balada)
79 • vise – starší píseň a vtipný fenomén každodennosti (doslova en pudsigt hverdagsfænomen) • kvad – báseň ze středověku • rimord – dvě slova, která se rýmují (mají podobné koncové slabiky) • ballade – neklid (i v pozitivním významu) – poznámka: Dánové nemají slovo „balada“: jako české slovo „balada“ se překládá jejich „folkevise“ (doslova lidová píseň) x dánské „ballade“ je tzv. falešný přítel – slovo, které zní podobně jako slovo české, ale znamená něco úplně jiného, v tomto případě české „neklid, rozruch“ • folkefable – toto slovo bych nikdy nepoužila • historie – vyprávění (nebo studium historie), pozn.: historie dánsky fortid • eventyr – vyprávění, které sleduje pravidla pohádkového žánru s určeným začátkem a koncem a s použitím např. magických čísel (3, 7, 9), s čarodějnicemi a trolly, princi a princeznami atd. • fortælling – ústní zpráva (tvrzení), která může být zaznamenána v psané podobě (poznámka: do češtiny se toto slovo překládá jako „vyprávění“) • mundheld = mluvený způsob • sav – nástroj, který rozděluje dřevo na dvě poloviny (tj. pila) / lidé, postavy, které nemůžeme vidět zřetelně • (overnaturlige) væsener – postavy s nadpřirozenými (např. magickými) vlastnostmi; mluvící zvířata, létající koně atd. • fe – pozitivní nadpřirozená bytost, která umí provozovat magii, většinou plní tři přání • alf – mužská fe, nepoužívá se to tak často • elver – legendická bytost, která bydlí v horách, chytá lidi a ubližuje jim • nisse – o podle dánské lidové víry je to malý naštvaný a mrzutý chlapík, který bydlel v seníku a ochraňoval dům, ale když nedostal svou kaši, střílel si z lidí nebo přinášel neštěstí o podle moderní dánské tradice je to přátelský chlapík v červené čepičce; tento chlapík se objevuje ve vánočním čase a roznáší vánoční dárky • tusse - ? • vette - ? • trold – velká vlasatá obluda se soplem u nosu; žije v lese, není zrovna moc chytrá, proto se dá snadno obelhat
80 • troldmand – čaroděj • dværg – v pohádkovém žánru je to malý ”nisse”, kterého může člověk potkat v lese; je nabručený, ale přesto často pomůže svou magií • kæmpe – obrovské stvoření s malým (doslova ”skoro žádným”) srdcem • jætte – obr (=en kæmpe) v nordické víře • spøgelse – duch, který se vrací; v pohádce je většinou • genfærd – duch, který se vrací • heks – stará, ošklivá ženština, s dlouhým nosem a bradavicí, čaruje např. za pomoci podivné polévky, kterou vaří • mosekone – podle dánské lidové víry (pověry) je to stará žena, která bydlí v lese u bažin a vaří svou polévku – je to ona, kdo dělá mlhu • havfolk – podle dánské lidové víry typ elfů žijících pod vodou • draug - ? • nøkk - ? • huldra - ?
Dánské děti milují pohádky a čtou je nahlas doma, v mateřské školce i škole. Na folkeskole pracují i s žánry pohádky a lidové balady. Dívky sní o tom, stát se princeznami, zatímco chlapci by nejraději byli princi, kteří bojují s draky a zabíjejí trolly. Především pohádky Hanse Christiana Andersena a bratrů Grimmů jsou známy a milovány všemi Dány.
81 PŘÍLOHA 2
Značka varující před trolly v norském Trollstigenu (= doslova „Trollí stezka“, cesta tvořená 11 serpentinami v údolí Isterdalen)62
Trollové v podání švédského malíře Johna Bauera (1882 – 1918)63
62 Troll [online], 2006, [citováno 2011-04-01] Dostupné z: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor: %D7%96%D7%94%D7%99%D7%A8%D7%95%D7%AA_%D7%98%D7%A8%D7%95%D7%9C %D7%99%D7%9D_%D7%91%D7%93%D7%A8%D7%9A.JPG> 63 Troll [online], 2006, [citováno 2011-04-01] Dostupné z: < http://en.wikipedia.org/wiki/File:John_Bauer_1915.jpg> 82 Mořský troll norského malíře Theodora Kittelsena (1857 – 1914)64
Troll z počítačové hry World of Warcraft65¨
64 Theodor Kittelsen [online], 2011, [citováno 2011-04-01] Dostupné z: < http://kittelsen.efenstor.net/displayimage.php?album=2&pid=473#top_display_media > 65 Best Game Wallpapers [online], 2011, [citováno 2011-04-01] Dostupné z: < http://bestgamewallpapers.com/world-of-warcraft/troll >
83 Troll v provedení americké umělkyně Kim Graham66
Trpaslíci ve vydání Poetické Eddy z roku 1895 (autor Lorenz Frølich)67
66 Kim Graham Studios [online], 2011, [citováno 2011-04-01] Dostupné z: < http://kimgrahamstudios.com/troll- 15.html> 67 Dwarf [online], 2011, [citováno 2011-04-01] Dostupné z: < http://en.wikipedia.org/wiki/File:Two_V %C3%B6lusp%C3%A1_Dwarves_by_Fr%C3%B8lich.jpg> 84 Trpaslíci Johna Bauera (1909)68
Trpaslíci z filmu Pán prstenů69
68 Dwarf [online], 2011, [citováno 2011-04-01] Dostupné z: < http://da.wikipedia.org/wiki/Fil:Men_hur_kommer_man_in_i_berget,_fr%C3%A5gade_tomtepojken.jpg> 69 Lord of the Rings Trilogy [online], 2011, [citováno 2011-04-01] Dostupné z: < http://www.fantasyplanet.cz/gfx/pictures_clanky/lotr_gal_velky_2001_12_7_14_52_12.jpg> 85 Elfové na louce – obraz Nilse Blomma70
Islandské město Kópavogur a tzv. Alfasten – Elfí kameny: cesta kolem nich uhýbá, protože zde dle místní lidové víry žijí elfové71
70 Álfur [online], 2011, [citováno 2011-04-01] Dostupné z:
72 Álfur [online], 2011, [citováno 2011-04-01] Dostupné z: