Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií

Ond řej Kulík

Bakalá řská práce

Otto Katz alias André Simone – šedá eminence komunistické internacionály

Vedoucí práce: Mgr. Jan Kašpar

Praha 2009

1

Pod ěkování Rád bych na tomto míst ě pod ěkoval vedoucímu mé práce Mgr. Janu Kašparovi za jeho trp ělivost.

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatn ě s použitím uvedené literatury a souhlasím s jejím eventuálním zve řejn ěním v tišt ěné nebo elektronické podob ě.

V Praze dne 26.1.2009 …………………….. podpis

2

Obsah

1a . Motto……………………………………………………………...... 4 1b. Úvod……………………………………………………………...... 5 1. Otto Katz ale i André Simone……………………………………...... 5 2. Prameny a literatura k životu a dílu Otty Katze – André Simona…...8 3. Mládí Otty Katze a jeho p řerod v socialistu………………………....10 4. První cesta Otty Katze do N ěmecka, sbírání nových zkušeností v socialisticko – komunistickém hnutí………………………………....12 5. Pražská epizoda – Otto Katz se p řipravuje na úlohu komunistického noviná ře……………………………………………………………....18 6. Druhá cesta do N ěmecka a vstup do komunistické strany…………..21 7. Nová práce v Moskv ě – výcvik na sov ětského agenta a struktura sov ětských tajných služeb…………………………………………....24 8. Návrat do jiného N ěmecka…………………………………………..31 9. Nové úkoly v „imperialistických“ zemích…………………………..33 10. Špan ělská ob čanská válka, mezinárodní brigády.……………….....36 11. Druhá sv ětová válka a p řejmenování na André Simone…………...41 12. Povále čný návrat do Evropy a zpátky v Československu……….....44 13. Poslední monstproces – ve vedení protistátního spikleneckého centra……………………………………………………………...... 46 14. Záv ěr…………………………………………………………….....53 15. Seznam p říloh...... 54

3 1 a. Motto:

Andre Simone - číslo 1415 Číslo fondu národního archivu 595; Andre Simone /Otto Katz/ - krátký životopis (sou část registru) Narodil se 27.kv ětna 1895 v Jistebnici, okres Tábor. Vychodil školu obecnou, část reálky v Praze, od 4. t řídy reálky Plzni. Rok exportí akademie ve Vídni, kde vstoupil do socialistické studentské organizace. V roce 1913 jako jednoro ční dobrovolník v Přemyslu, jako socialista vylou čen z důstojnické školy. Dne 24. prosince1914 ran ěn a po uzdravení desertoval. Od dubna 1915 žalá řován po dobu 7. m ěsíc ů ve vojenské v ěznici v Praze. Potom p řed vynesením rozsudku trestn ě poslán na frontu. V lednu 1919 jako vedoucí českého odd ělení v nakladatelství G. G. Vogel. Posseneck v Durynsku, které vydávalo žadu odborných časopis ů. Pro vedení stávky propušt ěn. Za p ůl roku návrat do Prahy, kde pracoval u fy. Meva, kovopr ůmysl, jako vedoucí koresponden čního odd ělení. Koncem roku 1921 odešel do Berlína jako svobodný noviná ř, vstoupil v r. 1922 do Komunistické strany Německa, pracoval v různých novinách. Roku 1927 ředitelem divadla Ervina Piscatora. V r. 1928 vedoucím komunistického nakladatelství Universum. Napsal knihu DEVÉT MUŽ Ů V LEDU /Expedice generála Nobile na severní pól/. V roce 1931 v Moskv ě nejd řív jako scenarista u spole čnosti Mežrabpomfilm, potom jako nám ěstek ředitele a několik m ěsíc ů jako ú řadující ředitel u téže spole čnosti. Pozd ěji jako korespondent dvou berlínských komunistických novin „Welt am Abend“, „Berlin am Morgen“. V té dob ě hlavním redaktorem kolektivní knihy PATNÁCT ŽELEZNÝCH ROK Ů /k 15. výro čí SSSR/. V březnu 1933 poslán kominternou do Pa říže, kde se stal sekretá řem komitétu pro pomoc ob ětem fašismu a sekretá řem „Protiprocesu“ pro ti lipskému procesu proti Dimitrovovi v Londýn ě. Autor knihy DIMITROV CONTRA GÖERING /Dimitrov contra Göeringovi/ /obhajoba Dimitrova, hlavním redaktorem HN ĚDÉ KNIHY PROTI NACISTIOCKÉMU TERRORU V NĚMECKU odhalující skute čné žhá ře Reichstagu /kniha byla široce distribuována ilegáln ě v Německu/, dále autor DRUHÉ HN ĚDÉ KNIHY, hlavní redaktor knihy HN ĚDÁ SÍ Ť /o páté kolon ě nacistické ve sv ětě/. V roce 1935 do Ameriky na organisování protinacistické práce, z které vyšla mezi jinými „Liga proti nacismu“ v Hollywoodu. V roce 1936 do Špan ělska, kde zažil Francovo povstání v Barcelon ě. Zmocnil se 40.000 dokument ů nacistické organisace ve Špan ělsku /pozd ěji knižn ě vydáno pod titulem SPIONE UND VERSCHWOERER IN SPANIEN – Špioni a spiklenci ve Špan ělsku/. Koncem roku 1936 zakladatelem a ředitelem „Agence Espagne“, oficiální tiskové kancelá ře republiky špan ělské v zahrani čí. V roce1937 vedoucím propagandy špan ělské republiky v Evrop ě, pracující p římo pod vedením ministerského předsedy Negrína. Zárove ň zahrani čním redaktorem francouzských novin „L´Ordre“. V dubnu 1939 na p řednáškové turné do Ameriky k získání finan čních prost ředk ů pro n ěmecké podzemní hnutí. Návrat do Evropy krátce p řed vypuknutím války, kde p ředal peníze do rukou s. Geerharta Eislera / řídí te ď rozhlas a televizi v NDR/ v Pa říži - Kolem 12 000 Dollar ů. Při vypuknutí války jako dobrovolník do čsl. armády ve Francii, odveden. Ur čen jako spolupracovník čsl. Informa ční kancelá ře, kde pracoval do konce roku 1939. V té dob ě zat čen, v ězn ěn v koncentra čním tábo ře, po intervenci ministra Georgese Mandela a ředitele L´Ordre vypov ězen a pod policejním dozorem dopraven na lo ď v Marseille. V kv ětnu 1940 zat čen v Americe /New York/, propušt ěn po složení kauce, potom zahájen deporta ční proces /vypov ězení ze zem ě/. Aby se vyhnul vypov ězení, odejel koncem r. 1940 za p řisp ění americké spisovatelské organizace do Mexika. Po dobu pobytu v Americe spolupracoval v komunistickém deníku „Daily Wolker“ a v komunistickém týdeníku „New Masses“, a napsal knihu J´ACCUSE. V Mexiku vstoupil do čsl.-mexické asociace, stal se členem výboru, prosadil vydávání m ěsí čníku „El Checoslovaco en Mexico“. Založil organizaci komunist ů ze slovanských zemí, jejímž byl p ředsedou. Napsal knihy MUŽI EVROPY a RUSKÁ BITVA. Hlavním redaktorem ČERNÉ KNIHY O NACISTICKÉM TERORU vydané pod záštitou pres. Beneše a mexického presidenta Avila Camacha. Psal t řikrát týdn ě o mezinárodní situaci v orgánu odborových organizací latinské Ameriky „El Popular“ a pod pseudonymem v komunistickém týdeníku „La voz de Mexico“. V roce 1946 návrat do ČSR. Spolupracovník, pak redaktor Rudého práva. 1946 poslán jako delegát na Mírovou konferenci v Pa říži. 1948 delegátem na Informa ční konferenci v Ženev ě. Poslán jako zpravodaj nebo pro konání přednášek do Pa říže, do Bruselu, do západního N ěmecka, do východního N ěmecka, do Polska, do Jugoslávie, do Bulharska. Též profesorem Vysoké školy politické. Pozd ěji redaktorem časopisu „Sv ět v obrazech“ a zahrani čním komentátorem v Československém rozhlasu.

(p řepis stru čného životopisu Otto Katze, který byl po řízen v roce 1981 pracovníky archivu KS Č p ři zakládání fondu osobní poz ůstalosti popraveného a rehabilitovaného Katze, viz P říloha č. 1, pozn. OK)

4

1 b. Úvod Otto Katz (též André Simone – viz dále) pat řil k té generaci komunist ů-zakladatel ů, kte ří o tom, že „když se kácí les, létají t řísky“ nikdy nepochybovali. Omyly, p řehmaty, lži a zlo činy si tato generace komunist ů legitimizovala skute čností, že jejich hlavním nep řítelem je (až na pragmatické výjimky – Pakt Molotov-Ribbentrop) celosv ětový fašismus a n ěmecký nacismus se svými krut ě antihumánními praktikami. Neuv ědomovali si, že tzv. Dobro nelze „páchat“ a že ve jménu své „pravdy“ byli mnohde antihumánn ější než jejich nep řítel. Většina zmínek o Otto Katzovi zcela samoz řejm ě p ředpokládá, že byl naverbovaným agentem GPU-NKVD. Je to možné, dokonce pravd ěpodobné, ale bez d ůkazu by nem ěl být soud a vše, co Katz provád ěl ve službách Kominterny, mohl docela dob ře vykonávat jako nekritický ideový nadšenec. Za jistý klad mé práce považuji fakt, že jsem jako jediný mluvil na toto téma krátce p řed její smrtí s Katzovou dobrou známou a v té dob ě poslední žijící a německy píšící židovskou spisovatelkou v Praze (z kischovské generace) Lenkou Reinerovou. Ona úzký vztah mezi Katzem a sov ětskou rozv ědkou (kontrarozv ědkou) nejen p řipouští, ale považuje ho pro tu dobu za vícemén ě samoz řejmý a logický. Cht ěl jsem Katz ův osud vložit do kontextu d ějin první poloviny 20. století. Jsem si pln ě v ědom, že renomovaní historici nevnímají Johnsonovy Dějiny 20. století jako p říliš relevantní pramen – považují ho spíše za výte čného popularizátora s tenden čním zanícením než za skute čného v ědce. Já ve své práci Johnsona jako autora kontextu používám bohat ě a bez výhrad, protože si myslím, že ty pasáže, které z něj doslova cituji, relevantní jsou, a navíc: dominantním tématem mé bakalá řské práce je Otto Katz (André Simone) ne Paul Johnson. Otto Katze jsem nesoudil ani neglorifikoval. Cht ěl jsem se jen skromn ě pokusit, aby alespo ň na chvíli vyšel z „úplného zapomn ění“ (viz poslední kapitola P řílohy č. 5, pozn. OK) .

1. Otto Katz ale také André Simone André Simone, vlastním jménem Otto Katz, byl jedním z nejschopn ějších propagandist ů Kominterny, člov ěkem a komunistickým soudruhem, který p ůsobil tém ěř po celém sv ětě. Jeho povolání noviná ře a také jeho snadný p řístup do žurnalistických i jiných salon ů, zp ůsobený tehdejší oblibou levicového hnutí, mu umožnily časté kontakty s politiky, ale také s významnými osobnostmi (herci, noviná ři, režiséry,význa čnými pr ůmyslníky i v ědci) z tém ěř celého sv ěta. Je proto až s podivem, že tento noviná ř a autor mnoha knih v několika jazycích, je v zemi, kde se narodil, tém ěř neznámou postavou.

5 André Simone se narodil na území Rakouska - Uherska koncem devatenáctého století stejn ě jako socialistické hnutí, jehož sou částí (podle archivu KS Č) se také brzo stal. Do škol chodil v Čechách, ale i ve Vídni, kde se se socialismem poprvé seznámil. Mimo ú časti na socialistických sch ůzích za číná také jeho literární činnost, která je zap říčin ěna jeho styky a snad i p řátelstvím se známým pražským spisovatelem Franzem Kafkou. 1 Protože navšt ěvoval také d ůstojnickou školu, byl do rakouské armády povolán hned na samém po čátku první sv ětové války. Válku p řežil, ale její pr ůběh a d ůsledky ho p řesv ědčily o tom, že nadešel čas na zm ěnu sou časného spole čenského řádu. Po válce se tak pln ě dává do služeb nové ideologie: v Berlín ě p ůsobil ve vydavatelském dom ě tzv. „rudého milionáře“ Münzenberga, poté v avantgardním divadle Erwina Piscatora, pak odjíždí, stejn ě jako mnoho jiných stejn ě postižených a poznamenaných, do mocenského centra sv ětového komunismu, do sov ětské Moskvy. Podle všech dostupných informací v Moskv ě získal znalosti pro své další p ůsobení po celém sv ětě, stejn ě jako pro své úkoly, které v letech do konce druhé sv ětové války plnil pro Komunistickou internacionálu (a GPU a NKVD) doslova po celém sv ětě.2 Jeho jméno je zmi ňováno snad pouze v souvislostech s jeho odsouzením spole čně s „protistátním spikleneckým centrem“ údajn ě vedeným Rudolfem Slánským, kdy byl popraven. V poslední dob ě je také stále čast ěji spojován se smrtí Jana Masaryka. Možná je jeho relativn ě malá popularita spojena s tím, že od svého ilegálního pobytu ve Francii používal spolu se svým jménem Otto Katz ješt ě jméno André Simone, což je dosti matoucí. Zvlášt ě, když hlavn ě po válce používal ob ě jména sou časn ě. Ve sv ětě používal hlavn ě jméno André Simone, v Československu tém ěř výhradn ě jméno Otto Katz. Jeho poprava z rukou vlastních „soudruh ů“ je jen poslední epizoda jeho bohatého a dosti dobrodružného života, a proto jsem se rozhodl, že se v této práci pokusím popsat, ale také pochopit tuto osobnost mezinárodního formátu, jež byla v předcházejících letech zám ěrn ě p řecházena, zatajována a bagatelizována českými historiky a badateli. Ani na mezinárodní scén ě však André Simone není znám tak, jak by to odpovídalo jeho širokému záb ěru. A č je André Simone vcelku cen ěn mezi radikální levicí ve Špan ělsku a je známý i mezi stalinisty ve Francii, lpí na n ěm cejch zrádce mezinárodní komunistického hnutí, trockisty, sionisty, úchylká ře a protikomunistického agenta rovnou t ří kapitalistických rozv ědek – Velké Británie, Francie a Spojených stát ů. I když v ětšina d ůkaz ů mluví proti, a je i dosti nepravd ěpodobné, že by n ěkdo pracoval pro dv ě či více agentur najednou, pro v ětšinu

1 Ond řej Neff, Výro čí vraždy Jana Masaryka, buletin KDU-ČSL, b řezen 2001 2 Milan Churá ň; Encyklopedie špionáže, Libri, str.320

6 levicov ě smýšlejících Francouz ů imperialisticko–kapitalistickým agentem byl. I česká strana byla o tom, že Simone je údajn ě kapitalistickým agentem informována nejprve z Francie. Na činnost André Simona jako „agenta Inteligence Service“ poprvé upozor ňuje André Marty, francouzský odbojá ř a komunista, který v tomto smyslu informuje na pa řížské konferenci Bed řicha Gemindera, českého N ěmce, jenž práv ě v srpnu 1946 p řibyl do úst ředního aparátu KS Č p římo z Moskvy. Po této první zpráv ě za čínají do centrály KS Č pomalu, ale jist ě docházet další podobná obvin ění a nad osudem André Simona se za čínají stahovat černá mra čna. Je t řeba upozornit, že po udava čských dopisech z italské a francouzské komunistické strany obdržel Ivo Milén, jeden ze šéf ů tehdejší bezpe čnosti „ze sov ětských pramen ů zprávu“ o francouzské zpravodajské síti v Československé republice a mezi ozna čenými francouzskými agenty figuruje i André Simone. Protože pro v ětšinu dnešních „honc ů agent ů“ je A. Simone nesporným spolupracovníkem sov ětských tajných služeb GPU/OGPU a pozd ěji NKVD 3, je více než pravd ěpodobné, že sov ětské tajné služby nem ěly na další spolupráci s André Simonem zájem. V celém komunistickém bloku nastávají p řípravy na monstrprocesy a pomalu jsou Moskvou vy čle ňováni jedinci, kte ří mnoho v ědí, a jejich další p ůsobení není proto pro další budoucnost žádoucí. Posledním úkolem t ěchto lidí (i André Simona) bylo sehrát potupnou roli u soudu a pak se nechat v zájmu ideologie popravit. Zprávy obvi ňující A. S. z dvojitého agentství tak m ůžeme považovat za již probíhající p řípravu na procesy, protože kdyby André Simone doopravdy byl dvojitý agent, k soudu by se pravd ěpodobn ě nikdy nedostal a čekal by ho stejný osud jako jiné „p řeb ěhlíky“ od sov ětských zvláštních služeb – poprava bez soudu. Já sám jsem se s jménem André Simona setkal až v polovin ě devadesátých let, kdy jsem jako pracovník Státního úst ředního archivu spolupracoval na archivaci jeho osobní poz ůstalosti, která spolu s dalšími osobními poz ůstalostmi komunistických pohlavár ů (Gottwald, Konrád Beer, Geminder etc.) byla do SÚA p řesunuta z Archivu Komunistické strany Československa. Do této doby jsem nem ěl žádnou p ředstavu, jak široká a „mezinárodní“ byla činnost André Simona a znal jsem ho „pouze“ jako redaktora Rudého práva a jednoho z odsouzených a popravených v procesu se Slánského „protistátním centrem“. Dodnes není zcela jisté, pro č byl André Simone za řazen do „protistátního spikleneckého centra“, zda pro sv ůj židovský p ůvod (nic jiného ho s ostatními obvin ěnými nespojovalo), jako reprezentant ur čité spole čenské t řídy (aby bylo vid ět, že špioni jsou ve všech vrstvách spole čnosti), nebo to byla „odm ěna“ za úkoly, které sv ědomit ě plnil v USA,

3 Karel Bartošek; Zpráva o putování v komunistických archivech; Paseka

7 Mexiku, Špan ělsku, Rusku, N ěmecku, Francii, Anglii, Švýcarsku a Československu od dvacátých let až do své smrti na pankráckém popravišti. Sou časn ě bych rád na p řípadu André Simona ukázal zr ůdnost celého v ěze ňského i soudního systému, jenž zavedl do praxe takové metody, které dosud v Evrop ě nebyly nikdy použity, a to ani zlo činným a sadistickým systémem nacistické říše. Dokonce i „veteráni“ nacistického vyšet řování a v ězni z koncentra čních tábor ů, jako t řeba Milada Horáková, byli šokování metodami, jež v Československu uvedli do praxe sov ětští poradci a jejich čeští a slovenští pomaha či. Tato práce doufám pom ůže k dopln ění údaj ů z životní cesty André Simona a ukáže nám p říb ěh tohoto neoby čejného člov ěka, který spojil celý sv ůj život s komunistickou myšlenkou a byl p řipraven p ři jejím prosazování použít všechny metody, což nakonec dokázal svým „p řiznáním“ i p ři onom obludném monstrprocesu se spikleneckým centrem, v kterém byl obžalován a poté i odsouzen k smrti na popravišti.

2. Prameny a literatura k životu a dílu Otty Katze – André Simona Vyhledání pramen ů a literatury k popsání života Otty Katze byl nejt ěžší úkol celé této práce. Literatura k danému období a i k mezinárodnímu p ůsobení Otty Katze je stále bohužel relativn ě chudá, zejména pokud jde o pom ěry v Československu. Vedle rozsáhlé, p řevážn ě edi ční činnosti Ústavu pro soudobé d ějiny Akademie v ěd České republiky jsou v politické sfé ře d ějin zajímavé p ředevším práce Karla Kaplana, Karla Bartoška a Pavla Kosatíka. Řada historik ů, kte ří publikovali práce o období, které popisuji, se v padesátých letech podílela na tvorb ě „nového spole čenského řádu“ ustaveném po Únoru 1948, a tak jejich práce vydané před rokem 1990 jsou dosti tenden ční a nelze se na n ě pln ě spolehnout. Všechny tyto složitosti výrazn ě ovliv ňují možnosti výzkumu života a ve řejné činnosti Otty Katze, nebo ť metoda orálních d ějin tu nalezne jen velmi okrajové uplatn ění. A čkoli nelze pam ětníky jako pramen zcela opomíjet, bude jim v této práci v ěnován pouze nevelký prostor, protože vzpomínky nemnoha pam ětník ů se mohou s realitou pon ěkud rozcházet. Částe čně pro dlouhé časové období, jež od smrti O. Katze ub ěhlo, a z části proto, že v ětšina dnes žijících pam ětník ů se na masových nezákonnostech v ČSR sama podílela. Rozhovor s pam ětnicí a Katzovou spolupracovnicí Lenkou Reinerovou mi nicmén ě poskytl takové informace, jaké se mi jinde nepoda řilo nalézt – proto je sou částí této práce nejen p řepsaný rozhovor ale také jeho originální audiovizuální verze (dnes o to cennější, že Lenka Reinerová p ět m ěsíc ů poté, co se mnou hovo řila, zem řela, viz P říloha č.2, pozn. OK).

8 Základním zdrojem informací o Ottu Katzovi jsou p ředevším písemné prameny archivní povahy, p řípadn ě oficiální, p řevážn ě komunistická stanoviska k jeho činnosti pocházející z období procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s R. Slánským. Nejpodstatn ějším pramenem k osobnosti Otty Katze je jeho osobní fond uložený v Národním archivu v Praze. Jeho rozsah je však pouze šest karton ů, protože shromaž ďuje archiválie hlavn ě z let 1946 až 1952. Vedle nevelkého množství osobních dokument ů, zahrnujících i dokumenty k jeho pozd ější rehabilitaci, obsahuje soudní materiály, poznámky ze zasedání redak ční rady Sv ěta v obrazech, rukou psané poznámky k Únoru 1948, rukou psanou zprávu o smrti Jana Masaryka či životopisy politik ů (nap ř. Josef Plojhar) s údaji o jejich činnosti za války. Nachází se zde i Katzova osobní korespondence, která tu však rozhodn ě není dochována v úplnosti, chybí p ředevším dokumenty z období p řed druhou sv ětovou válkou. Cenným zdrojem informací je i Archiv bezpe čnostních složek MV v Praze, který archivuje dokumenty policejního ředitelství, jež se osobou Otty Katze zabývalo již před válkou, a také dokumenty související s procesem s R. Slánským. Dalším podstatným zdrojem informací jsou i rukopisy Otty Katze. Vzhledem k politické aktivit ě Otty Katze jsou neopominutelné i n ěkteré další fondy institucionální povahy. Vedle jeho osobního svazku jde především o materiály Úst ředního výboru Komunistické strany Československa, jehož fondy jsou uchovány v Národním archivu v Praze ve čtvrtém odd ělení. Ve fondech Sekretariát ÚV KS Č, Politický sekretariát ÚV KS Č apod. lze najít řadu zmínek o Ottu Katzovi v souvislosti s jeho činností v Rudém právu, v ak čních výborech či se schvalováním jeho zahrani čních cest. Neopominutelnou sou částí studia pramen ů bylo i Katzovo dílo, s nímž se bylo nutno vyrovnat ve veliké mí ře. Vedle prací vydaných doma i v zahrani čí jsem prostudoval i řadu jeho drobn ějších prací, vydávaných obvykle pod pseudonymem. Nezávislá historická reflexe období masových nezákonností v 50. letech i období boj ů Komunistické internacionály postupn ě nar ůstá. Vedle t ří historik ů, kte ří se daným obdobím již delší dobu zabývají (Bartošek, Kaplan, Churá ň) – lze najít i řadu díl čích studií a zejména je možno se seznámit s prvními pracemi nové generace mladých historik ů (Kosatík) na dané téma. Díky uvoln ění politické situace v 90. letech v bývalém SSSR byly odtajn ěny n ěkteré materiály ze sov ětských archivů, a francouzští, italští i n ěkte ří čeští historici s nimi pracují. Nebylo však odtajn ěno zdaleka vše, a tak na další p řevratné a nové informace, jež nám objasní n ěkteré naše nezodpov ězené otázky, si budeme muset po čkat..

9

3. Mládí Otty Katze a jeho p řerod v socialistu Podle osobních dokument ů, p ředaných do archivu Komunistické strany Československé manželkou André Simona Ilsou Katzovou, rozenou Klagemannovou (viz P říloha č. 4, pozn. OK) a taktéž i podle oficiálního komunistického životopisu, sou části archivního svazku, se Otto Katz narodil 27. kv ětna 1895 v Jistebnici (viz P říloha č. 5, pozn. OK) v okrese Tábor, v dom ě číslo 16. Po rodi čích, otci Edmundovi Katzovi i matce Františce, rozené Piskerové, byl židovské národnosti. Z duplikátu rodného listu vystaveného v Praze 23.12.1949 se mimo jmen sv ědk ů zápisu do Židovské matriky pro zemi Českou a Moravskoslezskou dozvíme i jméno pomocnice p ři porodu a dokonce i jméno toho, jenž provedl ob řízku 4 (viz P říloha č. 6, pozn. OK) . Ott ův otec Edmund Katz, p ůvodním jménem Katzennellenborgen, byl zámožným židovským továrníkem z Prahy. B ěhem hospodá řské krize však p řišel tém ěř o všechen majetek. V Jistebnici, kde m ěl Otto Katz podle domovského listu z 20. srpna 1935 právo domovské (viz P říloha č. 7, pozn. OK) , vychodil obecnou školu. Na reálku nastoupil v Praze, ale od čtvrté t řídy p řešel do reálky v Plzni. Po jejím dokon čení ho rodi če poslali do Vídn ě. Tam navšt ěvoval jeden rok exportní akademii. Už v Praze na reálce se u n ěj za čaly projevovat jeho literární ambice, ty dostávají mnohem konkrétnější podobu p ři jeho víde ňském pobytu. Zde v prost ředí tehdejší evropské literární i kulturní smetánky dosp ěl definitivn ě k rozhodnutí stát se spisovatelem. Dalším význa čným krokem podniknutým ve Vídni a ovliv ňujícím jeho další život byl vstup do studentské socialistické organizace. Tímto okamžikem totiž nerozlu čně spojil sv ůj další život s levicovým hnutím. Ješt ě p řed za čátkem první sv ětové války, po dalším krátkém období stráveném v Praze, se v roce 1913 p řihlásil do kurzu jednoro čních dobrovolník ů v P řemyslu. V pr ůběhu výcviku se však p řišlo na jeho členství ve studentské organizaci, a tak byl jako socialista z důstojnické školy vylou čen. Protože však m ěl čerstv ě dokon čený armádní výcvik, byl povolán do rakousko-uherské armády tém ěř okamžit ě po sarajevském atentátu na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku hrab ěnku Žofii Chotkovou. 25. července 1914 byla uzav řena rakousko-uherská říšská rada i zemské sn ěmy a byla vydána na řízení o státním a vojenském dozoru. Ješt ě tentýž den ve čer byla vyhlášena mobilizace poloviny rakousko-uherských armádních sbor ů (osmi ze šestnácti), do které byl samoz řejm ě za řazen i Otto Katz. Hlavním velitelem rakouské armády (tzv. AOK) byl Konrad von Hötzendorf, pod vedením tohoto nijak zvláš ť schopného

4 NA Praha; fond A. Simone; sv. 1

10 rakouského generála ztratila rakousko-uherská armáda b ěhem t ří týdn ů války t řetinu své bojové síly. Není proto p řekvapující, že již po n ěkolika m ěsících na hali čské front ě 24. prosince 1914, tedy na Št ědrý den váno ční, byl Otto Katz vážn ě ran ěn p ři bojové akci a lazaretním vlakem byl pak poslán na lé čení do zázemí. Hr ůzy války, odehrávající se ve sn ěhu a hlubokých lesích Hali če, s Ottou Katzem natolik pohnuly, že okamžit ě po svém uzdravení a úplném dolé čení svého zran ění neváhal a dezertoval. Pohyboval se hlavn ě po svých příbuzných, ale také po svých nových soudruzích ze socialistického hnutí. I když se okruh jeho socialistických p řátel po pobytu v armád ě dosti rozší řil, nedokázali ješt ě jeho noví přátelé zabránit tomu, aby byl v Praze zat čen a žalá řován. Ve vojenské v ěznici v Praze nebylo v roce 1915 Otto Katzovi zrovna nejlépe, a dokonce mu hrozila poprava za zb ěhnutí. Již 23. listopadu 1914 byl rozhodnutím vojenského velitelství v Moravské Ostrav ě popraven ú ředník S. Kratochvíl z Přerova, protože rozši řoval protirakouské letáky a rozhodnutím stejného soudu a z podobných d ůvod ů jako Otto Katz byl zast řelen 9. prosince krej čí E. Mat ějka a 23. prosince J. Kotek s Prost ějova. Tyto exemplární popravy byly výstrahou nar ůstajícím rusofilským náladám na ve řejnosti a po neúsp ěchu rakousko – uherských vojsk v Hali či se po čítalo i nadále s exemplárními popravami zb ěhnuvších voják ů. Po sedmi m ěsících ve vojenském žalá ři byl Otto Katz na konci listopadu 1915 z vězení propušt ěn. Ješt ě p ředtím, než byl nad ním vynesen rozsudek, byl znovu trestn ě poslán na frontu. Na vál čištích první sv ětové války pak bojoval až do 19.3.1918, 5 kdy byl podle dochovaných dokument ů z války propušt ěn dom ů. V Národním archivu ani v archivech ministerstva vnitra nejsou krom ě data vy řazení z rakousko-uherské armády žádné další poznámky. Pravd ěpodobn ě byl propušt ěn z armády pro špatný zdravotní stav, což není nijak zarážející, zvlášt ě když si uv ědomíme, že v rakousko-uherském vojsku p ůsobil od prvních dn ů sv ětové války. Oslavy jejího úplného konce 4. listopadu od t ří hodin odpoledne, kdy za čalo platit p řím ěř í uzav řené u Padovy v severní Itálii mezi státy Dohody a Rakouska-Uherska tak prožíval v nov ě zrozené Československé republice. Po propušt ění z armády vedly jeho první kroky dom ů do starého Rakouska-Uherska, b ěhem p ůl roku se však za čala situace, radikáln ě m ěnit. Český živel využil situaci a za čal usilovat o vlastní národní stát a o odtržení od Rakouska-Uherska. To se Čech ům po ur čitých peripetiích poda řilo a 28.10.1918 vyhlásili v Praze samostatnou Československou republiku.

5 Archiv bezpe čnostních složek MV-Praha

11

4. První cesta Otty Katze do N ěmecka a sbíraní nových zkušeností v socialisticko- komunistickém hnutí. Zrod československého státu a jeho konstituce byl zna čně složitý a citlivý proces vedoucí k ustavení nového státního útvaru, který musel dokázat svoji životaschopnost. Život republiky byl historicky podmín ěný a dá se říci nejistý od samého po čátku. Bezpe čnost a existence tohoto československého státu byly zna čně závislé mezinárodním vývoji a na mocenských vztazích v tehdejší Evrop ě. Brzy se tak za čal postupn ě hroutit základ versailleského mocenského systému. Nové Československo tak za čalo být tém ěř okamžit ě ohrožováno ze strany mocensky expanzivního N ěmecka a revizí zaujatého Ma ďarska. Hned z po čátku se ukázalo, že pro ČSR budou osudov ě d ůležité zejména ty momenty, které ve v ětší či menší mí ře budou spjaty s etnickou (národnostní) problematikou. V Československé republice se dříve vládnoucí a hlavn ě politicky privilegovaní N ěmci dostali náhle do role politické a sou časn ě národní menšiny. Dlouholeté česko-německé „stýkání a potýkání“ tak bylo rázem vy řešeno, a to mocenskou cestou. N ěme čtí ob čané nov ě vzniklého státu se snažili tuto situaci řešit, a tak spole čně s Československou republikou byla vyhlášena už 29. října ve Vídni samostatná provincie Deutschböhmen s centrem v Liberci. 30. října n ěme čtí poslanci z Moravy a Slezska vyhlásili založení severomoravské provincie Sudetenland s hlavním městem Opavou a zástupci N ěmc ů na jižní Morav ě vyhlásili provincii Deutschsüdmähren s centrem ve Znojm ě, sou časn ě s nimi vytvo řili N ěmci další rakouskou provincii Böhmerwaldgau s politickým centrem v Prachaticích. Otto Katz se tak po návratu dom ů záhy ocitl v krajn ě nep řehledné situaci. Jako Rakušan židovské národnosti necítil pot řebu se k novému státu n ějak více p řipoutávat. Pravd ěpodobn ě považoval, stejn ě jako osobnosti z jeho okolí, zm ěny odehrávající se ve stát ě za zmatky, které provázejí každou spole čnost po takových spole čenských a sociálních ot řesech, jako je sv ětová válka. Proto nás nijak nep řekvapí, že se po uzdravení a zesílení přesunul do N ěmecka, kde však situace jež, nastala po válce, byla podobn ě nep řehledná jako situace v ČSR. „N ěmecký stát v tomto období byla obrovská stv ůra s malým zakrnělým mozkem.“ 6 Bismarckovi nástupci vycházeli z jeho koncepce a naroubovali na pruský militaristický stát stát sociální, který poskytoval d ělník ům sociální pojišt ění a léka řskou pé či formou zákonného práva. N ěmecký stát vnutil d ělník ům s otcovskou starostlivostí alternativu povinného a všeobecného zabezpe čení, na rozdíl od liberálního západního pojetí - soukromého zaopat ření

6 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 123

12 na základ ě vysokých mezd a svobodných voleb. „N ěmecký stát se tak stal dozorcem a služkou zárove ň. Tento stín n ěmeckého státu se ty čil nad životy prostých lidí a vyžadoval závislost a poslušnost. Tyto p ředstavy poru čnického státu, jenž dozírá dobrotivým, ale bd ělým okem na blaho ob čan ů, n ěme čtí pr ůmyslníci nadšen ě a zcela otev řen ě schvalovali.“ 7 Tato v podstat ě platónská filosofie však byla korporatisticky realizována. Když se sociální demokraté roku 1918 dostali nakrátko k moci, neu činili zhola nic, aby této totalitní tendenci zabránili. Ješt ě ji naopak posílili, Výmarská republika tak svým ob čan ům neumožnila oprostit se od státního dohledu. Vále čná zkušenost rozpoutala po celém sv ětě sociální a politickou nespokojenost. Všeobecn ě se zdálo, že bolševická revoluce v Rusku bude znamenat po čátek širokého odporu d ělnické t řídy – proletariátu, proti již zavedeným režim ům. V ětšina socialist ů, stejn ě jako Otto Katz, se p řipravovala na rozhodující utkání mezi novým a starým spole čenským řádem. Nosnou a rozhodující silou t ěchto zm ěn měl být, tradi čně již od čas ů zakladatele socialistického hnutí Karla Marxe, mezinárodní proletariát – tovární d ělníci. Z globálního pohledu, kdy v ětšina sv ěta m ěla pouze zanedbatelná pr ůmyslová odv ětví, tak mohla centra nové revoluce vzniknout pouze v několika málo státech. V podstat ě jen Anglie, Francie a samoz řejm ě N ěmecko m ěly pro tuto roli dostate čně rozvinutý průmyslový potenciál. N ěmecko, které po prohrané válce bylo v nejhorší politické situaci ze všech t ěchto zemí, tak p řitahovalo o či všech tehdejších revolucioná řů a socialist ů (v četn ě Lenina). Proto nás jist ě nep řekvapí, že Otto Katz stejn ě jako jiní jemu podobní (brat ři Kreibichové) neváhali a p řesunuli se do centra revolu čně socialistického hnutí, do N ěmecka, aby p řiložili ruku k dílu – k vytvo ření nového spole čenského řádu. Z revolu čního hnutí m ěly na konci první sv ětové války obavy všechny evropské vlády, zvlášt ě poté, co v roce 1919 byla v Moskv ě založena Kominterna – Komunistická internacionála, aby koordinovala činnost r ůzných komunistických stran. Od roku 1918 docházelo ve v ětšin ě evropských zemí ke stávkám továrních d ělník ů, vzpourám voják ů a námo řník ů a k nepokoj ům a povstáním ve m ěstech. Některé z těchto demonstrací pak protestovaly i p římo proti ú časti dohodových mocností v ruské ob čanské válce, kde operovaly r ůzné vojenské kontingenty v četn ě Československých legií od samého po čátku ruské bolševické revoluce. P řesto i v takto revolu čně nalad ěné atmosfé ře, jež v celé Evrop ě panovala, se pokusy o komunistickou revoluci objevily pouze ve dvou zemích, N ěmecku a agrárním Ma ďarsku (s ur čujícím krátkodobým vlivem na Slovensko).

7 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 123

13 Když generál Erich von Ludendorff, vrchní velitel n ěmeckých ozbrojených sil odstoupil 27. října 1918 z funkce vrchního velitele, došlo o dva dny pozd ěji ke vzpou ře německého námo řnictva a po celém N ěmecku vypukly demonstrace. N ěmecká vláda nem ěla jinou možnost než p řijmout totální porážku. V posledních vále čných m ěsících N ěmecko ztratilo další p ůlmilion voják ů. Císa ř musel odstoupit a uprchl do Nizozemska. N ěmecko se stalo republikou a 11. listopadu 1918 v 11 hodin bylo vyhlášeno p řím ěř í. V tomto politickém zmatku, kdy se nová forma vlády teprve konsolidovala, založila skupina socialist ů, známá jako Spartakovci, pod vedením Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové Komunistickou stranu N ěmecka. „V roce 1918 nastoupili socialisté v Německu poprvé a také naposledy do vládních funkcí. Pro to, aby zm ěnili alespo ň základní rysy tohoto nebezpe čně autoritá řského státu, však neud ělali tak řka nic. V ůdcové n ěmecké sociáln ě demokratické strany byli oby čejní poctiví a pracovití lidé. Eber byl sedlá ř, Wels čalouník, Scheidemann saze č, Noske košíká ř a Severing byl záme čník. Vzd ělanci jimi pohrdali a levicová inteligence se jim posmívala pro jejich těžkopádnost a nedostatek politické fantazie.Na umírněné socialisty už p ůsobily odstrašujícím příkladem neblahé zkušenosti Leninova sociálního inženýrství, hospodá řský krach, ob čanská válka a masový teror. Protože nem ěli žádnou v ůli k moci, velice snadno se vzdali svých funkcí, jakmile se pravice politického st ředu vzpamatovala z po čáte čního šoku. Socialisti čtí předáci byly vyvedeni z rovnováhy hned v zim ě na p řelomu let 1918 a 1919. Extrémní levice následovala Leninova p říkladu a zvolila si místo parlamentarismu cestu ozbrojené a násilné revoluce. Protože nem ěli dostatek trp ělivosti pro politiku argument ů uchýlili se k politice síly.“ 8 S násilným p řevzetím moci levice všeobecn ě po čítala, částe čně proto, že vycházela z Leninových zkušeností v Rusku a také proto, že po dlouhých letech nejhorší dosavadní války se násilí stalo sou částí spole čnosti spolu s tím, jak klesla hodnota lidského života po bitvách, v kterých umíraly desítky tisíc lidí denn ě. Extremisté tak zkusili své št ěstí hned v listopadu 1918, kdy ve st řední Evrop ě nastala nejv ětší dosavadní p říležitost k revolu ční zm ěně. 4. listopadu 1918 n ěme čtí námo řníci a vojáci opanovali Kiel a za čali ustavovat d ělnické rady. Levicový socialista Kurt Eisner se o tři dny pozd ěji postavil do čela vzpoury mnichovské posádky a svrhl bavorskou vládu. V této situaci se mnoha levicov ě smýšlejícím lidem v celé Evrop ě zdálo, že nová revoluce a zm ěna sv ětového řádu je na spadnutí a že jejím centrem bude pr ůmyslové N ěmecko. Mnoho t ěchto lidí se proto vypravilo do N ěmecka, do samého centra d ění, aby p řiložili ruku k dílu a

8 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str.124

14 podpo řili tak dlouho o čekávané zm ěny. Nem ůžeme se proto divit, že tam zamí řil i mladý Otto Katz, který po propušt ění z armády ješt ě nem ěl žádné zam ěstnání a ani další závazky ke své rodin ě či k nov ě vznikajícímu státu. Ú čast na ozbrojeném revolu čním st řetu, jenž byl podle všech p ředpoklad ů na spadnutí a který se jist ě brzy rozší ří z Německa do celé Evropy, bral jako svoji povinnost. Probíhající události mu dávaly za pravdu, zvlášt ě poté co 6. ledna 1919 berlínští leninovci takzvaní spartakovci pod vedením Rosy Luxemburgové a jejího p řítele Karla Liebknechta, ovládli hlavní m ěsto – Berlín. Podobn ě revolu ční situace nastala i v Halle, v Hamburku, v Brémách, v Lipsku, v Brunšviku a v Durynsku, kam proto zamí řil i Otto Katz, aby se zapojil do revolu čního hnutí p římo na jeho nejexponovan ějších místech. „Ale sociální demokraté, kte ří po císa řov ě út ěku p řevzali v Německu moc, se nedopustili Kerenského chyby a neochota leninovc ů usilovat o moc parlamentní cestou, vycházející pravd ěpodobn ě z nezlomného p řesv ědčení o nadcházející proletá řské revoluci, jim byla vítanou zbraní. Vojenský odborník sociálních demokrat ů Gustav Noske se obrátil na armádu, aby mu dala k dispozici oddíly bývalých d ůstojník ů a podd ůstojník ů, protože se sociální demokraté báli použít normálních vojenských jednotek, které se mohly vzbou řit. Staré nejvyšší velení n ěmecké armády jim dalo k dispozici dobrovolný sbor demobilizovaných d ůstojník ů - Freikorps.“ 9 S t ěmito jednotkami, jež čítaly p řes dva tisíce muž ů vytáhl Noske proti v spartakovc ům v Berlín ě a brzo je porazil. Spartakovci byli n ěmecká marxistická skupina, která se konstituovala b ěhem první sv ětové války. Jejími nejvýznamn ějšími členy byli krom ě Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové, i Franz Mehring a Clara Zetkinová. Vznikla v roce1915 pod názvem skupina Internacionála, roku 1916 p řijala název skupina Spartakus, podle pseudonymu na svých protivále čných letácích. Rok nato se p řipojila k Nezávislé sociáln ě demokratické stran ě N ěmecka a od listopadu 1918 se pak podílela na tomto pokusu o revoluci v Německu. Spartak ův svaz p ředstavoval základ Komunistické strany N ěmecka, která vznikla v prosinci 1918. „T ři dny poté co Noske zvít ězil, zavraždili Rosu Luxemburgovou i jejího p řítele Karla Liebknechta bývalí d ůstojníci, kte ří je m ěli odvést do v ězení. Podobn ě byl 21. února zavražd ěn i Eisner. Jeho stoupenci dostali v bavorských volbách pouze t ři mandáty, i když navzdory tomu vyhlásili 7. dubna Komunistickou republiku rad, netrvala však ani m ěsíc a byla bez velkých potíží zlikvidována Noskovými oddíly. Podobn ě dopadly pokusy o komunistickou revoluci i v ostatních částech N ěmecka.“ 10

9 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 124 10 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 96

15 Tento levicový pu č však dohnal sociální demokraty k závažnému osudovému omylu. Tím, že sociáln ě demokrati čtí minist ři využívali k prosazování své politiky dobrovolný sbor demobilizovaných d ůstojník ů – Freikorps, „...uznali legitimitu tohoto hnutí, které se ší řilo na východ ě, kde něme čtí usedlíci bojovali proti Polák ům, a které bylo od po čátku siln ě protirepublikánské. Takovýchto organizací brzy existovalo víc než šedesát osm – n ěkdy si říkaly Bund nebo Orden se stále rostoucími spole čenskými a politickými ambicemi a se zálibou v pouli čních rva čkách. Jeden z nich, Bund Wehrwolf, bojoval proti Francouz ům a socialist ům v Porú ří. Jiný, Jungdeutscher Orden, m ěl už v roce 1925 130 000 člen ů. Z těchto ordner ů vedených Karlem Harrerem se pozvolna vyvinuli nacisté. Hitler z nich ud ělal masovou stranu, v níž SA - neboli hn ědé košile - z ůstaly p řipomínkou p ůvodních Freikorps. Nezda řené komunistické povstání, jež tém ěř nevyhnuteln ě vedlo k legalizaci jednotek Freikorps a k regeneraci pravice, vyústilo do dalšího vojenského pu če. Pokusil se o n ěj již v březnu 1920 Wolfgang Kapp, starý p řítel Tirpitzúv, s nímž v roce 1917 založil ,vlasteneckou stranu‘. Kappa podpo řila tém ěř polovina armády, ale pravicoví politikové a státní ú ředníci se k němu odmítli p řipojit, takže Kapp za čty ři dny nato uprchl do Švédska. Bohužel extrémní levice namísto toho, aby se postavila za nové republikánské instituce, dala op ět p řednost revolu čnímu násilí. Komunisté v Porú ří zorganizovali ‚rudou armádu‘ v po čtu 50 000 d ělník ů, za výmarského státu to bylo poprvé a také naposledy, kdy marxisté dokázali vytáhnout do boje s po četn ější ozbrojenou silou. Vedení n ěmecké armády poskytl tento vývoj nenadálou p říležitost, aby rehabilitovala svou pov ěst jako ochránce po řádku a zákon ů.“ 11 Do Porú ří vtáhla armáda v dubnu a po brutálních a barbarských surovostech, jichž se dopoušt ěly ob ě strany, opanovala území a porazila marxisty. Po této události bylo vedení armády p ředáno z rukou republikánského Walthera Reinhardta do rukou junkera generála Hanse von Seeckta, který prosazoval zni čení Versailleské smlouvy. Ten pak zbavil armádu všech republikán ů tím, že propustil pro porušení kázn ě podd ůstojníky a vojáky, kte ří nepodpo řili Kapp ův pu č. Armáda se tím vymkla kontrole výmarské vlády a p řešla do služeb opozice. „Soudci, kterým nebyla republika nikdy po chuti, se rozhodli p řejít k opozici stejn ě jako armáda. Str ůjci Kappova pu če nebyli v ůbec p ředvoláni k odpov ědnosti. Události jara 1920 nadto podstatn ě zvýšily tendenci soudc ů hodnotit politické násilí, které bylo v Německu na denním po řádku, podle r ůzných m ěř ítek. Tato tendence se projevovala už delší čas. Od ůvod ňovali to tím, že s násilnými činy za číná levice, takže násilné reakce pravice jsou

11 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 125

16 ospravedlnitelné a mají v jistém smyslu za ú čel chránit ve řejný po řádek. Zásluhou leninovského teroru byl tento názor v Německu hojn ě rozší řen, takže se nem ůžeme divit, že porota byla ve v ětšin ě p řípad ů stejného názoru jako soudci. Tento argument tak p římo podporoval pravi čácké hrdlo řezy z Freikorps a gangsterské ordnery. Na jeho základ ě se Německo zm ěnilo ze státu úzkostliv ě zachovávajícího zákony a právní řád, na spole čnost, v níž neoby čejnou m ěrou bujelo násilí. Statistiky z roku 1922 ukazují, že v předcházejících čty řech letech (1919 – 1922) došlo k 354 vraždám spáchaných pravicí a k 22 vraždám, které provedli p říslušníci levice.“ 12 Z vrah ů hlásících se k levici se dostali k soudu všichni a z toho jich deset bylo popraveno a ostatní dostali tresty v pr ůměrné hodnot ě patnáct let. U vražd připisovaných pravici bylo 326 p řípad ů zcela neobjasn ěno, padesát vrah ů se p řiznalo, ale přesto jich více než polovina byla osvobozena a propušt ěna, p řestože se p řiznali a čty řiadvacet z nich dostalo pr ůměrné tresty v délce čty ř m ěsíc ů. Pravice se zkrátka mohla dopoušt ět násilí prakticky bez obav p řed zákonným postihem. Porota i soudci žili v přesv ědčení, že jsou p římými ú častníky boje mezi n ěmeckou kulturou a cizí civilizací. Proto akceptovali násilí jako oprávn ěnou reakci na „kulturní provokace“. Mladý Otto Katz po opušt ění nov ě se ustavující Československé republiky v lednu 1919 ješt ě netuší, jakým sm ěrem se budou revolu ční nálady v Německu dále vyvíjet. Jako mladý socialista si jist ě p ředstavoval, že p řiloží ruku k dílu a jeho p řest ěhování do N ěmecka přisp ěje k vít ězství socialismu. Bylo mu dvacet t ři let a po vále čném utrpení, jež prod ělala celá Evropa, si představoval sv ůj další život jako sou část spravedlivého socialistickému systému, který odstraní utrpení širokých vrstev a zajistí spravedlivé a rovné chování všem lidem. Když se tedy za čaly Prahou ší řit zv ěsti o masových lidových povstáních a o zakládání Republik rad v německých m ěstech, dlouho neváhal. V pr ůběhu prvního m ěsíce roku 1919 opouští Československo a st ěhuje se ke svým vzdáleným p říbuzným do Durynska, jednoho z center socialistického hnutí tehdejšího N ěmecka. Díky p římluv ě svých p říbuzných nastoupil ihned do zam ěstnání, které mu v durynském Poessnecku p ředem zajistili. I když jako mnoho ostatních levicových aktivist ů považoval za hybnou sílu levicového revolu čního hnutí hlavn ě dělnický proletariát, ani na chvíli neuvažoval o tom, že by za čal pracovat v továrn ě, naopak byl odedávna p řesv ědčen o svém literárním nadání. Ve svých t řiadvaceti letech si však ješt ě netroufl na samostatnou literární činnost, do této fáze dosp ěje až p ři svém dalším p ůsobení v Německu. Proto, aby na čerpal další literární zkušenosti, jichž se chystal i nadále využívat, přijal zde v Durynsku práci v místním význa čném nakladatelství. Nakladatelství G.G. Vogel,

12 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 125 a 126

17 Poessneck v Durynsku, kde za čal mladý Otto Katz pracovat, vydávalo řadu odborných časopis ů a jeho nový pracovník byl ihned jmenován vedoucím českého odd ělení. Toto odd ělení odpovídalo za vydávání všech českých publikací od jejich p řekladu do českého jazyka p řes jejich vytišt ění a celkovou úpravu až po jejich následnou distribuci po sv ětě. Tak i přesto, že se na tomto pracovišti nijak zvláš ť nezdržel, sta čilo toto krátké období k tomu, aby získal jasn ější p ředstavu o svém dalším literárním p ůsobení a utvrdil se v přesv ědčení o správnosti zvolené cesty. Taktéž kontakty, jež si i za toto krátké období jako vedoucí českého odd ělení vytvo řil, mu pak zna čně pomohly p ři jeho pozd ějším p ůsobení v německém Berlín ě. Jelikož se do N ěmecka vypravil hlavn ě proto, aby podpo řil revolu ční hnutí, jist ě nás nep řekvapí, že se tém ěř okamžit ě zapojil do hnutí stávkového. B ěhem n ěkolika dní se dostal až do užšího stávkového vedení. To se ovšem mnoho nelíbilo jeho novému zam ěstnavateli, a tak byl pro vedení stávky na hodinu propušt ěn. Situace se však v pr ůběhu p ůl roku Katzova pobytu v Německu za čala radikáln ě m ěnit. Po porážkách Republik rad v Berlín ě, Dráž ďanech, Hamburku i Brémách a vít ězství jednotek Freikorpsu v německé ob čanské válce se nad ěje na novou velkou socialistickou revoluci a na vznik nového komunistického státu ozbrojenou cestou za čaly rozplývat. Stabilizace n ěmecké spole čnosti a její p říklon k pravicové politice, nazna čoval - k velikému zklamání socialist ů - že p řes p ůvodní zdání čas k nastolení nového spravedliv ějšího řádu ješt ě nenastal a k jeho prosazení bude ješt ě pot řeba několika let. Proto mladý Otto Katz následuje p říkladu dalších svých nen ěmeckých socialistických p řátel a N ěmecko na čas opouští. Je však p řipraven se vrátit hned, jak opadne vít ězné b ěsn ění pravicových boj ůvek a nastane znovu situace k prosazování revoluce v Německu.

5. Pražská epizoda – Otto Katz se p řipravuje na úlohu komunistického noviná ře. Vrací se nejrychlejší cestou do Prahy do svého bytu v Jungmanov ě ulici 32. na Královských Vinohradech, kde je p řihlášen k trvalému pobytu. Nastupuje jako nový vedoucí koresponden čního odd ělení u firmy Meva, jež podniká v kovopr ůmyslu. Mladý Otto Katz má dostatek času i materiál ů na studium revolu čních publikací, jež se po uvoln ění cenzury v novém Československu ší řily jako houby po dešti. Mimo Marxe, Engelse a Darwina se seznamuje i s pracemi Lenina, Trockého a Bucharina. Tyto radikáln ě revolu ční názory o revolu čním teroru a o úzké skupin ě profesionálních revolucioná řů podn ěcujících proletá ře ke kone čnému revolu čnímu vystoupení mladíka natolik zasáhly, že za čal uvažovat o odklonu od klasické sociální demokracie pro její malou revolu čnost a pro její demokraticko republikánské

18 ambice. A za čal se p řiklán ět k názor ům radikálních komunist ů a k jejich systému revolu čního teroru, diktatury proletariátu a ozbrojeného povstání, odhlížejícího od demokratických zásad. Na celém území Československé republiky probíhaly po návratu Otty Katze, obrovské spole čenské a politické zm ěny, do té doby zcela nep ředstavitelné. Samotné m ěsto Praha, nové hlavní m ěsto, se b ěhem jednoho roku rozrostlo ze 125 000 obyvatel na milionové velkom ěsto, a to pouze p řipojením t ěch m ěstských částí, jež dnes považujeme za tradi ční sou části Prahy. Karlín, Smíchov, Královské Vinohrady i další samostatné m ěstské celky záhy pochopily, že nový stát bude jist ě velice št ědrý a do svého nového hlavního m ěsta poukáže zna čné finan ční částky. Proto ješt ě v pr ůběhu roku 1918 požádaly o p řipojení k hlavnímu městu Praze Nerozši řovalo se však pouze území Prahy, ale i území Československého státu. Na mírovém jednání v Saint Germain–en–Laye byla 10. září 1919 podepsána mírová smlouva mezi mocnostmi Dohody a Rakouskem, podle níž se Podkarpatská Rus, území o velikosti 12 644 km čtvere čních, obývané 597 000 obyvateli, p řevážn ě Rusíny, stala územím ČSR. Situace v tomto novém stát ě nebyla ješt ě zdaleka stabilizovaná, orgány správy a další ú řady se teprve konstituovaly a nad celou Evropou stále visela hrozba proletá řské revoluce. Pod ochranou ma ďarské Rudé armády byla 16. června 1919 vyhlášena v Prešov ě Slovenská republika rad v čele s levicov ě orientovaným Čechem A. Janouškem. Šlo o pokus vytvo řit režim diktatury proletariátu podle sov ětského vzoru. Byly vytvo řeny revolu ční orgány: vláda komisa řů , ustaven revolu ční výkonný výbor a p řistoupilo se k znárod ňování. Pa řížská mírová konference stanovila už 13. června definitivní hranici mezi ČSR a Ma ďarskem a konflikt byl ukon čen odchodem ma ďarských vojsk z území Slovenska. Bez jejich podpory se Slovenská republika rad zhroutila již 7. července. Finan čně musela Československá republika vynaložit na její likvidaci jednu miliardu a 234 milion ů K č a tato válka stála životy 1018 československých voják ů. I v samotném Československu docházelo ke konflikt ům. 21. července 130 legioná řů 1. st řeleckého praporu v Železné Rud ě usoudilo, že „vlast je v nebezpe čí a je nejvyšší čas na rázný vlastenecký podnik“. Uv ěznili své d ůstojníky, vynutili si zvláštní vlak do Plzn ě a m ěli v úmyslu táhnout na Prahu. Když se vzpoura rozší řila i na posádku v Klatovech, byla zahájena jednání, která pozvoln ě vedla k úplnému uklidn ění situace. Tyto často lokální a omezené konflikty byly p ředzv ěstí mnohem v ětších a závažn ějších st řet ů, jež následovaly v dalších letech. V pr ůběhu roku 1919 se spole čnost v Československu teprve vyrovnávala s koncem sv ětové války, také ustavení nového státního útvaru vyžadovalo ur čitý čas a jeho

19 konstituování p ředstavovalo zna čně složitý a citlivý proces. Mnoho muž ů – voják ů bylo ješt ě v pr ůběhu roku 1919 v zajetí. Československé legie v Rusku, nejsiln ější ozbrojená složka Československé republiky, od 1. února 1919 p řejmenovaná na Československé vojsko na Rusi, byly ješt ě daleko v ruských stepích. Rozkaz k postupné evakuaci vydalo vedení legií 28.zá ří a první transport byl z Vladivostoku do ČSR vypraven až 15. ledna 1920, 67 730 osob bylo odvezeno v 40 lodních transportech. Nem ůžeme se tedy divit, že k prvním velkým konflikt ům ve spole čnosti za čalo docházet až v pr ůběhu roku 1920, kdy byly tyto objektivní problémy p řekonány. Otto Katz tak v pr ůběhu roku 1919 prožíval celkem klidné období vypln ěné studiem široce dostupné levicové literatury a prvními publika čními pokusy. S p říchodem roku 1920 se situace ČSR za čala stabilizovat a s příchodem demobilizovaných voják ů za čalo, i když trochu opožd ěně, docházet také ke zm ěnám na politické scén ě. Již v prosinci se sešla první samostatná konference levice v sociální demokracii, ta se stanovila jako „strana ve stran ě“ a vyhlásila program „socializace výroby, p řevzetí moci ve stát ě a z řízení diktatury proletariátu“. V pr ůběhu celého léta pak propukaly národnostní bou ře. V Jihlav ě propukly 23. června mezi místními N ěmci a Čechy. K celé sérii nepokoj ů došlo na podzim i v Teplicích , kde byl zni čen pomník Josefa II. Ke srážkám mezi vojskem a n ěmeckým obyvatelstvem došlo 15. listopadu také v Chebu a v dalších dnech v Děč ín ě a Podmoklech. Čeští herci v Praze zabrali jako odvetu n ěmecké Stavovské divadlo. Většina evropských národních stát ů již m ěla vlastní komunistickou stranu, v Československu se však situace pro její založení teprve vytvá řela. Už v zá ří 1920 musela Tusarova vláda podat demisi jako d ůsledek vnitrostranické krize probíhající v sociální demokracii. Ta se rozd ělila na levici a pravici. Levicová část uspo řádala ve Smetanov ě síni Obecního domu v Praze „vzdorosjezd“ Československé sociáln ě demokratické strany. Hlavní referát p řednesl B. Šmeral a z 527 delegát ů se dostavilo 338, nadpolovi ční v ětšina. Pravice Československé sociáln ě demokratické strany uspo řádala sv ůj sjezd dva m ěsíce na to, ale její pozice byla zna čně neut ěšená a silnou členskou základnu si udržela pouze na Ostravsku a v Plzni. Když četnictvo a policie vtrhly do Lidového domu v Praze, který p ředtím protiprávn ě obsadila levice, jež zde za čala tisknout Rudé právo, vyzval výkonný výbor sociální demokracie ke generální stávce. Generální stávku levice vyhlásila hned druhý den po obsazení Lidového domu policií, na týden od 10. do 17. prosince. Požadovala odstoupení úřednické vlády, kontrolu veškeré zem ědělské a pr ůmyslové výroby a také vytvá ření dělnických rad. V některých oblastech došlo k násilnému p řevzetí moci zradikalizovanými dělníky, k obsazení továren, statk ů, ú řad ů, nádraží a na Kladensku, Oslavansku, Hodonínsku a

20 Třebí čsku probíhalo i vytvá ření rudých gard. Protože vedení nebylo jednotné stávka se nestala všeobecnou a centra nepokoj ů z ůstala izolována. Generální stávku se poda řilo zlomit až díky nasazení vojska, vyhlášením stanného práva na Moravě a zat čením t ří tisíc jejích ú častník ů. I když bylo vedeni levice donuceno stávku odvolat již 15. prosince, vedl tento incident k otev řenému rozvratu uvnit ř sociální demokracie a bezprost ředn ě ovlivnil založení Komunistické strany Československa. V pr ůběhu nastávajícího roku 1921 pak došlo k řad ě stávek a sociálních st řet ů hlavn ě v hornictví, ale i v lu čebním, sklá řském, obuvnickém, textilním i stavebním pr ůmyslu, zp ůsobených hlavn ě povále čnou hospodá řskou krizí. Nap říklad v krompašských železárnách v únoru došlo díky podn ěcování komunistických agitátor ů k bou řím. Dav napadl továrnu, ubil dva pracovníky a zranil n ěkolik četník ů. Státní moc pak obnovila po řádek brutálními prost ředky. Četníci vypálili do davu protestujících dělník ů salvu z pušek a čty ři z nich zast řelili. V kv ětnu se z iniciativy levice sociální demokracie sešel v Praze ustavující sjezd Komunistické strany Československa. Na n ěm bylo přijato dvacet jedna podmínek ke vstupu do Komunistické internacionály. Komunistická strana Slovenska a Podkarpatské Rusi byla založena již 16. ledna a v březnu se také utvo řila německá komunistická sekce. Na žádost kongresu Kominterny byla 30. října až 2. listopadu v Praze ustavena jednotná celostátní KS Č, s kterou splynuly dosud samostatné organizace polských, n ěmeckých a židovských komunist ů. Ač v Praze i po celém ČSR probíhají mohutné spole čenské zm ěny, má Otto Katz koncem roku 1921 neodbytný pocit, že je stále jaksi na okraji d ění. Praha mu p řipadá provin čně omezená a myslí si, že mu její prost ředí brání pln ě rozvinout jeho dovednosti. Dosp ěl taktéž k názoru, že jeho publika ční dovednost je již na takové úrovni, že m ůže opustit zam ěstnání u firmy Meva a za čít se živit jako svobodný noviná ř. Pro č se však jako svobodný noviná ř živit v provin ční Praze, když novým centrem Evropy i evropské zábavy se po válce stal Berlín? 12. listopadu 1921 se tedy ve svých dvaceti šesti letech odhlašuje na policii ze svého nového bytu (bydlí zde teprve od 26. srpna) v Chebské ulici s tím, že jede do Berlína. Do nejv ětšího n ěmeckého m ěsta p řichází jako svobodný noviná ř a hned za číná pracovat v několika novinách.

6. Druhá cesta do N ěmecka a vstup do komunistické strany Čty řmilionový Berlín nebyl na rozdíl od Pa říže jediným st řediskem intelektuálního a um ěleckého potenciálu zem ě, byl však zcela samoz řejm ě na prvním míst ě. „Cenzura nového Německa, i když byla dost p řísná, m ěla pravd ěpodobn ě nejmén ě represivní charakter v celé Evrop ě. Filmy jako Modrý and ěl by se v Pa říži dávat nesm ěly. Programy berlínských no čních

21 podnik ů m ěly ze všech ostatních velkých m ěst nejmén ě zábran. Hry, romány, a dokonce i obrazy se zabývaly tématy jako homosexualita, sadomasochismus, transvestitismus a incest. Berlín jako st ředisko výstav moderního malí řství sout ěžil s Pa říží, a dokonce ji p ředstihoval. Galerie vedená Herwathem Waldenem a jeho ženou Elsou Laskerovou Schülerovou, jež také vydávala časopis Der Sturm, byla podnikav ější než výstavní sín ě v pa řížské um ělecké čtvrti. Vystavovala Légera, Campedoncka, Kurta Schwitterse, Kleea, Chagalla i t řeba Moholy – Nagye. Nový realismus, takzvaná Die Neue Sachlichkeit st řídající od za čátku roku 1923 odumírající expresionismus, p řitahoval více pozornosti než ostatní pa řížské sm ěry. Berlín byl též sv ětovou metropolí v příbuzných oblastech opery a filmu. M ěl nep řeberné množství režisér ů, manažer ů, dirigent ů a producent ů, jako byli autor Modrého and ěla Joseph von Sternberg, režisér futuristického filmu Metropolis Fritz Lang, Ernst Lubitsch, Bruno Walter, Leo Blech, Max Reinhardt, Leopold Jessner nebo Otto Klemperer. V kostýmovém návrhá řství, ve scénografii, ve vymýšlení sv ětelných efekt ů, v úrovni orchestrální hry a sborového zp ěvu i v pozornosti, již v ěnovali každému detailu, nem ěl Berlín soupe ře. Když byl v roce 1925 uveden v berlínské státní ope ře Vojcek, nová opera Albana Berga, nadaného skladatele Schönbergovy školy, dirigent Erich Kleiber trval na minimáln ě sto t řiceti divadelních zkouškách. V tomto prost ředí um ěleckého mistrovství, talent ů a odborné kvalifikace dokázali N ěmci zorganizovat filmový pr ůmysl sv ětové úrovn ě, který ve dvacátých letech produkoval více film ů než celý zbytek Evropy dohromady.“ 13 Jen v roce 1922 dokázali vytvo řit 646 celove černích film ů. Nejvíce však Berlín proslavila divadla a kabarety.„Ve dvacátých letech se tu dávalo nejvíce her na sv ětě, vesm ěs siln ě politicky zabarvených. Za čalo to už p řed válkou, kdy Německé divadlo vedl Max Reinhardt, ale po roce 1918 republikánství ovládlo jevišt ě úpln ě. Někteří dramatici byli angažovaní revolucioná ři jako Friedrich Wolf a Ernst Toller, kte ří psali pro proletá řské divadlo (budoucího zam ěstnavatele Otty Katze, pozn. OK) , Erwina Piscatora. Výpravu pro n ě d ělal v tomto p řípad ě George Grosz. Bertold Brecht, jehož hra Bubny v noci byla poprvé uvedena v Berlín ě roku 1922, kdy mu bylo dvacet čty ři let, psal politické alegorie. Imponovalo mu násilí komunismu a amerického gangsterství. Obdobn ě jako jeho přítele Arnolta Bronnena p řitahoval fašismus. Brecht si také údajn ě vymyslel uniformu, první stejnokroj levicových stran – koženou čepici, brýle s ocelovými obrou čkami a kožený kabát. Když byla roku 1928 nastudována jeho T řígrošová opera, kterou napsal se skladatelem Kurtem Weilem, do čkala se za jediný rok v Evrop ě 4000 repríz, což byl na operu nejv ětší úsp ěch všech dob. V ětšinu pozoruhodných berlínských her ale psali liberální intelektuálové,

13 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 116 a 115

22 jež byli známí spíše svou troufalostí, pesimismem, problemati čností a znepokojujícími otázkami, než skute čnou politickou činností.“ 14 Pat řili mezi n ě Ferenc Molnar, Ferdinand Bruckner, Walter Hasenclever, Arthur Schnitzler, Carl Sternheim nebo Georg Kaiser. Jak už bylo řečeno, po svém p říjezdu do Berlína za číná mladý Otto Katz pracovat jako svobodný noviná ř, a aby se uživil, p řispívá hned do n ěkolika novin a časopis ů. Dopisoval také nap říklad do dvou komunistických periodik „Welt am Abend“ a „Berlin am Morgen“. Berlínské prost ředí plné radikálních, jak levicových, tak pravicových postoj ů, ho brzy inspiruje. Rozvíjí nadále své levicové názory, jež ho p řivedou do Komunistické strany Německa - KPD. Zprvu se seznamuje z některými jejími členy a s její komunistickou politikou, ale už necelý rok po svém p říchodu do Berlína se stává jejím členem. V roce 1922 vstoupil do Komunistické strany N ěmecka a se vstupem do KPD se mu otevírá nový sv ět. Kontakty získané od nových levicových p řátel mu zajiš ťují nejen další publika ční a pracovní příležitosti, ale umožní mu i p řístup do spole čenských a um ěleckých salón ů sdružujících nejvýznamn ější osobnosti celého N ěmecka i tehdejší Evropy. Levicové hnutí bylo ve dvacátých letech v Berlín ě ješt ě zna čně populární a jeho p ředstavitelé se mezi sebou znali a vzájemn ě se podporovali. Jist ě nás tedy nep řekvapí, že po n ěkolika letech berlínského pobytu a po získání pot řebných kontakt ů za číná kariéra mladého revolucioná ře Otty Katze poznenáhlu stoupat vzh ůru. Podle vlastních vzpomínek se Otto Katz seznámil v pr ůběhu roku 1926 s ředitelem významného berlínského divadla Ervinem Piscatorem a necelý rok nato, v létě 1927, je již jmenován jeho ředitelem 15 . Ervin Piscator ješt ě tentýž s rok spojil Ottu Katze s Willim Münzenbergem, propagandistickým vedoucím n ěmeckých komunist ů, o kterém bude pozd ěji sám Otto Katz mluvit jako o trockistovi a protisov ětském štvá či a do jehož smrti bude pravd ěpodobn ě také zapleten 16 . Od chvíle, kdy pronikl do berlínské levicov ě orientované spole čnosti a hlavn ě od doby, kdy spojil své další kroky s Piscatorem a s Münzenbergem, stoupá kariéra Otty Katze prudce vzh ůru. Poté, co úsp ěšn ě řídil Piscatoriovo berlínské divadlo, p řichází nabídka, aby se ú častnil řízení Mezinárodní d ělnické pomoci, kde již také p ůsobil Willi Münzenberg spole čně s Ervinem Piscatorem. Mezinárodní dělnická pomoc byla založena 12.9.1921 v Berlín ě, její p ředsedkyní se stala Clara Zetkinová a členy úst ředního výboru této organizace byli Henry Barbusse, Theodor Dreiser, Maxim Gorkij, Martin Andersen – Nexö, Willi Münzenberg byl sekretá řem. Organizace

14 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 114 15 NA Praha; fond A. Simone; sv.1 16 Ond řej Neff, Výro čí vraždy Jana Masaryka, buletin KDU-ČSL, b řezen 2001

23 shromaž ďovala finan ční a materiální pomoc od levicov ě orientovaných organizací i jednotlivc ů. Tato akce „m ěla sloužit širokému poskytování pomoci pracujícím, pronásledovaným reakcí a kapitalistickými mocnostmi“. Sou částí této organizace bylo i komunistické nakladatelství Universum a jeho ředitelem se Otto Katz v roce 1928 stal. Okamžit ě využívá této ne čekané publika ční p říležitosti a vydává svou nov ě sepsanou knihu – Dev ět muž ů v ledu, která reagovala na celosv ětov ě známou a neúsp ěšnou expedici generála Nobileho k severnímu pólu. Jako ředitel nakladatelství Universum pokra čoval v propagandistické činnosti a utvo řil spole čně s Münzenbergem tým, který spolupracoval na článcích, prohlášeních a na ve řejných projevech Williho Münzenberga. Tak se z Otty Katze stala jakási „šedá eminence“, a tato role muže v pozadí mu pak vydržela až do jeho smrti v Praze a svým zp ůsobem až do dneška. Postupem v Německé levicové hierarchii získal dostatek prost ředk ů i ur čité postavení, a tak se mohl více v ěnovat i svému osobnímu životu. V Berlín ě se seznámil i se svou druhou manželkou (o jeho první žen ě nevíme nic, drobná a nepodložená zmínka se objevuje pouze v příloze č. 2, tedy v rozhovoru s Lenkou Reinerovou, pozn. OK) Ilsou Klagemanovou z Wilhemshöfenu, jež zde pracovala jako svobodná písa řka. Oba v sob ě našli zalíbení a po n ěkolika m ěsících se Ilsa k Ottovi nast ěhovala. V pr ůběhu n ěkolika spole čných m ěsíc ů se dohodli na spole čném s ňatku a vzali se.

7. Nová práce v Moskv ě - výcvik na sov ětského agenta a struktura sov ětských tajných služeb Berlín byl na p řelomu dvacátých a t řicátých let ješt ě stále centrem levice v celé západní Evrop ě. Od soudruh ů z Kominterny, kterých bylo v Berlín ě více než dost, dostal Otto Katz za čátkem roku 1931 pozvání k návšt ěvě Moskvy. Pozvání mu patrn ě p ředal jeho dlouholetý kolega a agent Komunistické internacionály Willi Münzenberg. Tato instituce, Komunistická internacionála, „byla založena v březnu 1919 v Moskv ě a na svém druhém sjezdu v lét ě 1920 vydala manifest, v němž se charakterizovala takto: ,Komunistická internacionála je mezinárodní stranou proletá řského povstání a diktatury.‘ Členské strany nebyly samostatnými politickými stranami, ale sekcemi KI. Jejich program m ěl být sestaven tak, aby mohli ‚všude vytvá řet s legální organizací tajný orgán, schopný v rozhodující chvíli splnit svou povinnost vůč i revoluci‘.“ 17 V roce 1921 byly na III. sjezdu KI p řijaty Teze o struktu ře, metod ě a činnosti, jež sekcím KI p řikazovaly vybudování tajných bojových organizací. Od po čátku tak byly

17 Milan Churá ň a kol., Encyklopedie špionáže, Libri, 2000, str. 180

24 komunistické strany vedeny k tomu, aby vedle ve řejné politické činnosti používaly také tajné konspirativní metody. I když komunistické iluze o nadcházející sv ětové sociální revoluci vzaly po roce 1920 za své, „komunistické strany se i nadále řídily Tezemi o taktice z roku 1921, že ,jakýkoli ekonomický a politický konflikt se za p říznivé shody m ůže zvrátit v ob čanskou válku‘, a tak se na ni neustále p řipravovaly. Školení, výb ěr a p říprava kádr ů na budoucí akce, to vše bylo organizováno v SSSR a řízeno tajnými službami Sov ětského svazu, zejména vojenskou zpravodajskou službou – GRU. Pracovníci aparátu komunistických stran byli používáni p ři akcích sov ětských tajných služeb a bázi pro nábor jejich nových spolupracovník ů tvo řily komunistické členské základny. Životopisy, které komunistické strany zasílaly kádrové sekci KI, sloužily také zpravodajským ú čelům podobn ě jako seznamy nep řátel komunismu, p řipravované práv ě tady. Postupn ě se stala KI organizací sloužící převážn ě zájm ům SSSR. Vnitrostranické boje v KSSS se promítaly i do ní a v jejím aparátu probíhaly krvavé čistky, hlavn ě v letech 1937 – 38, v období takzvané ježovštiny.“18 Vedoucí činitelé t řeba z Exekutivy Komunistické internacionály (EKI), jejímž členem byl i Klement Gottwald, tohle vše dob ře v ěděli. V ěděla o tom i velká skupina československých komunist ů, protože všichni prošli školeními v různých kursech a školách KI a v jejích odborových, družstevních, mládežnických a jiných odnožích. Ti po druhé sv ětové válce ovládli československý bezpe čnostní aparát a p řipravili jej na p řevzetí moci komunisty. V této dob ě již Komunistická internacionála neexistovala, byla z taktických důvod ů rozpušt ěna v roce 1943 a v ětšinu jejích úkol ů p řevzaly sov ětské tajné služby, nebo tajné služby vazalských stát ů SSSR. Otto Katz jako p řesv ědčený komunista neuvažoval ani minutu o tom, že by toto pozvání nep řijal. Soudruzi z Moskvy, kde vládl tvrdou rukou soudruh Stalin, již m ěli s nad ějným propagandistou své plány vycházející ze Stalinova rozhodnutí vyrovnat se s politickou opozicí nejen doma v SSSR, ale také v mezinárodních komunistických organizacích. Jejich ovládnutím hodlalo sov ětské vedení v čele se Stalinem ovliv ňovat evropské vlády spole čně s těmito organizacemi a p ůsobit na myšlení jejich člen ů tak, aby fanaticky podporovali komunistickou stranu, potažmo Sov ětský svaz. Sov ětští propagandisté také pot řebovali dostate čný po čet lidí, kte ří mají jistý spole čenský vliv i mimo okruh levice, aby mohli organizovat akce nep římo spojené s mezinárodní komunistickou revolucí. Otto Katz byl z jejich pohledu osobou naprosto ideální, protože jako noviná ř, Žid a kosmopolita s velkou znalostí cizích jazyk ů m ěl otev řený p řístup i do takových spole čností, do kterých jiným jeho levicovým známým byl p řístup odep řen. Dalším doporu čením pro n ěj byla i jeho

18 Milan Churá ň a kol., Encyklopedie špionáže, Libri, 2000, str. 180

25 absolutní oddanost komunistické myšlence a od návštěvy Moskvy i jeho absolutní v ěrnost vůdci sov ětských komunist ů Stalinovi. Takové lidi Moskva nyní nutn ě pot řebovala, a tak do ní proudili ze všech kout ů sv ěta. Ani Otto Katz proto dlouho neváhal a zanedlouho využil této nabídky. Opustil veškeré svoje závazky v Německu i v Berlín ě a vydal se tajn ě p řes Československo do sov ětského Ruska, p římo do Moskvy. Pro sv ůj pobyt v Moskv ě pot řeboval náležité krytí, aby po návratu ze Sov ětského svazu vzbudil jeho pobyt zde co nejmenší pozornost a aby jeho zdejší p řítomnost nevytvo řila nějaké bariéry nebo p řekážky pro jeho další ilegální činnost. Spole čně s manželkou byli ubytováni v luxusním moskevském hotelu, což byla v Sov ětském svazu norma pro ubytování všech význa čnějších zahrani čních soudruh ů. Hned v za čátku roku 1931 za číná Otto Katz pracovat jako scénárista u spole čnosti Mežrabpomfilm. 19 Svými nad řízenými je cen ěn jako odborník se zkušenostmi z německého i evropského filmu a pro svou oddanost myšlence komunismu. Nem ůžeme se proto divit, že je b ěhem velice krátkého času jmenován nám ěstkem ředitele u této spole čnosti a po n ěkolika dalších m ěsících se stává jejím úřadujícím ředitelem. Všechny tyto úsp ěchy však pravd ěpodobn ě organizovala sov ětská tajná služba Čeka (od roku 1922 byl její oficiální název GPU), jež ho v pr ůběhu jeho pobytu v Moskv ě získala ke spolupráci a u které prod ělal také pat řičný výcvik nutný k jeho další ilegální činnosti. Sov ětská tajná služba – Čeka však s Katzovou spoluprácí p římo po čítala, a tak je více než pravd ěpodobné, že za jeho pozváním do Moskvy stála práv ě ona. „Úplný název této neblaze proslulé instituce zn ěl Vserossijskaja čerzvy čajnaja komissija po borbe s kontrrarevolucijej i sabotažem, tedy Všeruská mimo řádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží. Vznikla v prosinci 1917 na návrh jejího budoucího velitele, F.E. Dzeržinského, syna drobného polského šlechtice narozeného v Litv ě a nelítostného revolucioná ře. Ten si vyžádal ‚vytvo ření orgánu, který si vy řídí revolu čním zp ůsobem, zaru čen ě bolševickým, své ú čty s kontrarevolucioná ři.‘ Dzeržinského heslo zn ělo: ‚Zachránit a udržet revoluci. Abychom zachránili revoluci, musíme zlikvidovat kontrarevolucioná ře.‘ V zá ří 1918 byl za tímto ú čelem dekretem vyhlášen ‚rudý teror‘ umož ňující zast řelení všech kontrarevolucioná řů , izolaci t řídních nep řátel a budování koncentra čních tábor ů. Ob čanská válka a revolu ční pom ěry umožnily nep ředstavitelný a masový teror. Fanatický revolucioná ř Dzeržinskij založil v pr ůběhu rudého teroru tradici tajných služeb v totalitních režimech komunistického typu. Jejich hlavním úkolem je represe proti vlastnímu obyvatelstvu a nejd ůležit ějšími prvky této tradice - teror a strach. Jelikož byla Čeka vytvo řena politickým rozhodnutím na návrh samotného Dzeržinského, nepodléhala zákonné kontrole, a nem ěla tedy

19 NA Praha; fond A Simone; sv. 5.

26 ani právní žádný právní základ. Zato m ěla (a to si podržely i její nástupnické organizace) v podstat ě neomezené exekutivní pravomoci policejní, vyšet řovací a dokonce i soudní. Vytvá řeny v ní byly útvary výzv ědné, operativní, boje proti kontrarevoluci, boje proti spekulaci a pro dopravu. P ři svém vzniku m ěla Čeka sto p říslušník ů. V červnu 1918 jich bylo již 1 200, koncem roku 40 000 a po čátkem roku 1921 280 000. Centrála se v březnu 1918 usídlila v Moskv ě v pov ěstné Ljublance, a postupn ě byly budovány místní orgány. V Čece brzy vznikly vojensky organizované sou části – zvláštní oddíly (odpov ědné za vojenskou bezpe čnost). V kv ětnu 1919 byly železni ční milice, zásobovací oddíly a pluky Čeky slou čeny do Vojska pro vnit řní ochranu republiky. To m ělo 200 000 p říslušník ů již v roce 1921. Dzeržinskij z řídil v dubnu 1919 jako ministr vnitra tábory nápravné práce pro osoby odsouzené a koncentra ční tábory pro osoby, které sem byly umis ťovány na základ ě rozhodnutí komunistické administrativy.“ 20 Tak se zrodily pov ěstné gulagy, tábory nucených prací, rozeseté po celém sov ětském Rusku. „Rudý teror“ pod taktovkou Čeky m ěl neomezené pole p ůsobnosti. Duchovní, inteligence, p říslušníci p ředrevolu čních armád a bezpe čnosti spolu s úředníky, členy buržoazních stran a sociáln ě cizími živly byli likvidováni nejd říve. Po nich p řišel na řadu také kontrarevolu ční lid – kozáci, ú častníci rolnických vzpour a d ělnických stávek. Oddíly petrohradské Čeky také potla čily v roce1921 nejproslulejší vzpouru námo řník ů v Kronštadtu. V červnu 1922 se pak konal ve řejný proces s 34 esery – členy strany sociálních revolucioná řů , souzených pro kontrarevolu ční činnost. To byl první, bohužel však ne poslední komunistický politický monstrproces, jehož ob ětí se pozd ěji stane i samotný Otto Katz. Ob ěti Čeky lze po čítat na statisíce, o čemž dostate čně jasn ě vypovídá Černá kniha komunismu. „Čeka se zam ěř ila také na vn ějšího nep řítele, a tak byl pro tyto ú čely vytvo řen Odbor kontrarozv ědky KRO – Kontrarozvednyj otd ěl. Cílem jeho zájmu byla ruská opozice, hlavn ě její v ůdci, zahrani ční socialistické strany, zahrani ční návšt ěvníci SSSR a také diplomatický sbor v Rusku. Vedle tohoto odboru p ůsobil v Čece také odbor zahrani ční rozv ědky INO – Inostrannyj otd ěl mající na starosti řízení rozv ědčík ů v klasickém pojetí. V pr ůběhu roku 1922 byla Čeka reorganizována a přejmenována na GPU. V čele této nov ě pojmenované organizace op ět stál železný Felix – F. E. Dzeržinskij a tradice Čeky byla tak silná, že p říslušníci této organizace a ostatní nástupci v SSSR a v tajných policiích evropských komunistických režim ů, si hrd ě říkali čekisté. Tím, že byla reorganizována, vznikla na zákonném podklad ě centrála GPU a její samostatné odnože v každé nov ě vzniklé sov ětské republice. Slou čením

20 Milan Churá ň a kol., Encyklopedie špionáže, Libri, 2000, str. 84 a 85

27 všech GPU – Gosudarstvennoje politi českoje upravlenije (Státní politická správa) v roce 1923 vznikla OGPU – Objedin ěnnoje GPU (Sjednocená SPS). Nová organizace podléhala pln ě vedení bolševické strany a m ěla i nadále mimo zpravodajských také vyšet řovací a exekutivní pravomoc. V pr ůběhu boj ů o nástupnictví po Leninovi, v letech 1924–27, se Dzeržinskij postavil po bok Stalina proti Trockému. Od té doby se tajné komunistické policie používají jako nástroj ve vnitrostranických čistkách. Od roku 1925 byl v čele OGPU V. R. Menžinskij a v prvních letech jeho vedení se OGPU podílela na likvidaci národních hnutí ve st řední Asii a Zakavkazsku, v letech 1926 až 1928 pracovala na likvidaci trockistické opozice, na boji proti buržoazním odborník ům a také byla zahájena druhá vlna represí proti církvím. V rámci kolektivizace zem ědělství v letech 1929 – 33 byli likvidováni kulaci a asi dva miliony rolník ů bylo ,staženo z ob ěhu‘ – popraveno, zat čeno a deportováno do tábor ů gulag ů, jež soustavn ě budovala OGPU od roku 1930. Represe proti kulak ům řídil Menžinského zástupce G. Jagoda.“ 21 V čase p říjezdu Otty Katze do Moskvy byly také zavedeny proslulé sov ětské vnit řní pasy a provedena pasportizace obyvatel žijících ve m ěstech. Jednou ze složek OGPO byla i INO, odbor zahrani ční rozv ědky, ten organizoval ze skupin ute čenc ů ze Sov ětského svazu, jež si cht ěli uchovat kontakt se svou starou vlastí. Sov ěti z nich vytvá řeli nátlakové skupiny, které hojn ě využívali k pronikání do struktur jejich hostitelských zemí. Ke krytí svých akcí používalo OGPU i mezinárodní organizace jako je Červený k říž a krycí exportní firmy s pobo čkami po celém sv ětě. Tyto firmy m ěly své filiálky jak v západní Evrop ě a v celé Americe, tak i v oblastech Mandžuska a na Blízkém Východ ě. Nejv ětší rezidenturou OGPU i GRU ve Spojených státech amerických byla práv ě jedna takováto exportní firma - Amtorg utvo řená slou čením menších exportních pobo ček. Po svém výcviku v Moskv ě se Otto Katz i jiní agenti OGPU ve spojení s Komunistickou Internacionálou – Kominternou snažili proniknout do Socialistické d ělnické strany USA a za čali vytvá řet kanály, jimiž byly, jak pozd ěji ješt ě uvidíme, bohat ě financovány komunistické organizace i Katzova propagandistická činnost. Další exportní a krycí firmy byly založeny v Berlín ě a ve Velké Británii. Firmu Wostwag, první exportní sov ětskou obchodní spole čnost tohoto druhu, pod patronací GRU řídili sov ětští agenti, p řičemž p říjmy firmy sloužily k budování a financování špionážních sítí. Ve Velké Británii byla založena spole čnost Arcos s mnoha pobo čkami v celém N ěmecku, ta ale vzbudila v roce 1927 podez ření u britské vojenské kontrarozv ědné služby – MI-5 (Military Intelligence Department 5 – Vojenská zpravodajská služba, odbor 5). Budova Arcosu byla obklí čena policií, otev řena násilím a d ůkladn ě prohledána. Policie zde

21 Milan Churá ň a kol., Encyklopedie špionáže, Libri, 2000, str. 135 a 136

28 zajistila kompromitující dokumenty a proto byli „obchodníci se špionáží“ vypov ězeni ze zem ě a londýnská vláda p řerušila s moskevským vedením diplomatické styky. SSSR také pot řebovala „tvrdou m ěnu“ – valuty k platbám na mezinárodních trzích. Získávala je pad ěláním amerických dolar ů a podle výpov ědí zb ěhlých agent ů - defektorů bylo v dob ě, kdy zde pobýval O.Katz (ve 30. letech) celkem vyrobeno víc než dev ět milion ů dolar ů pad ělk ů. V pr ůběhu fungování OGPU zb ěhly desítky zam ěstnanc ů na Západ i p řes to, že za defekci byly vyvraž ďovány celé rodiny a i p řesto, že ani pod ochranou politického azylu si defekto ři nemohli býti jisti životem, čehož jsme byli op ět sv ědky v nedávné minulost, kdy byl (zase v Londýn ě) zb ěhlý agent otráven radioaktivním césiem. „K rozpoutání nové vlny teroru od roku 1934 pot řeboval Stalin ve vedení bezpe čnostních služeb zcela jiného muže než byl salonní Menžinskij. Proto, aby mohl rozpoutat novou vlnu teroru, si vybral za nového ředitele G. Jagodu, muže zcela oddaného a ke všemu svolného. OGPU byla od roku 1934 reorganizována na nov ě vzniklou NKVD a Menžinskij zem řel - podobn ě jako Dzeržinskij - na ne čekanou srde ční p říhodu.“ 22 Další složka sov ětských tajných služeb, s kterou Otto Katz, úzce spolupracoval, je sov ětská a ruská vojenská zpravodajská služba – GRU (Gosudarstvennoje razvedyvajemoje upravlenije, Státní správa rozv ědky). „Roku 1920 ji založil sám L. Trockij hlavn ě jako nástroj k upev ňování sov ětské státní moci a v druhé řad ě také jako vojenskou rozv ědku. První šéf této zpravodajské služby Jan Berezin byl zast řelen v roce 1937 p ři Stalinových čistkách. GRU za čala používat obchodní činnost ke krytí vojenské a hospodá řské špionáže jako první ze všech sov ětských tajných služeb a již v za čátcích sov ětského státu vybudovala rozsáhlou sí ť lodních spole čností, jichž bylo tém ěř tolik, kolik m ěla k dispozici lodí. Jejich agenti a kurý ři pak na nich byli nepozorovan ě p řepravování po celém sv ětě.Ve všech d ůležitých p řístavech Evropy i Ameriky získávala GRU podporu u tamních agent ů a sympatizant ů se SSSR, kte ří se rekrutovali hlavn ě z širokých mas t ěžce pracujících p řístavních d ělník ů. Také díky tomu nebylo krytí jejích agent ů nijak obtížné. GRU byla pod neustálým dohledem GPU, potom NKVD a nakonec pod dohledem KGB, pouze ve vojenském námo řnictvu její zpravodajci neoperovali. Za Stalina byly ob ě složky zám ěrn ě mezi sebou rozeštvávány, což jim samoz řejm ě ob ěma dosti uškodilo. Dokládá to duplicita a n ěkdy dokonce triplicita jejich činnosti.“ 23 GRU si p řitom sama vyškolila řadu vynikajících agent ů jako byli Fuchs, Londsdale, Abel, Sorge a z řejm ě také Otto Katz. Na starosti m ěla školení a výcvik všech zahrani čních

22 Milan Churá ň a kol., Encyklopedie špionáže, Libri, 2000, str. 136 23 Milan Churá ň a kol., Encyklopedie špionáže, Libri, 2000, str. 137 a 138

29 terorist ů. Otto Katz se v Moskv ě zdržoval až do b řezna 1933 a krom ě práce ve filmovém pr ůmyslu a školením a instruktáži se i nadále v ěnoval literární činnosti. Pravideln ě psal do dvou svých oblíbených berlínských komunistických novin „Welt am Abend“ a „Berlin am Morgen“. V této dob ě byl také hlavním redaktorem kolektivní knihy – Patnáct železných rok ů - vydané k patnáctému výro čí založení SSSR. 24 „V t řicátých letech vstoupila Evropa do dvacetiletého období hr ůz a pustošení v němž se zhmotnil zr ůdný mravní relativismus. 21. prosince 1929 oslavil Stalin své padesátiny jako absolutní vládce despotického státu. Tou dobou získal Stalin také žáka obdivovatele i soupe ře v Adolfu Hitlerovi, který se rovn ěž chystal vládnout neomezen ě. Když roku 1924 Lenin zem řel, jeho despotický stát zd ědil Stalin jako generální tajemník strany. Zbývalo už jen odstranit eventuální soupe ře a mohl vládnout sám. Jako bývalý seminarista, revolucioná ř a bandita byl nap ůl vizioná ř a nap ůl byrokrat. Násilnostem ve velkém m ěř ítku se nau čil už v roce 1918, jako velitel severokavkazského vojenského okruhu, kde popravoval velké skupiny ‚buržoazních vojenských odborník ů‘, které podez říval z nedostatku ochoty zabíjet. Tím, že vedl stranický sekretariát, ovládl v podstat ě celý aparát strany a mohl dosazovat do úst ředního výboru svoje lidi. V politbyru mu však p řekážely čty ři významné osobnosti: Trockij, kterému podléhala armáda; Zinov ěv, jenž vedl leningradskou pobo čku strany; Kamen ěv, který řídil stranu v Moskv ě; a p řední teoretik revoluce Bucharin. Stalin je rozd ělil a přinutil, aby se vzájemn ě zni čili; a to, jak to ud ělal, p ředstavuje klasickou ukázku mocenské politiky.“ 25 Práv ě v dob ě p říjezdu Otty Katze do Moskvy požadoval Stalin likvidaci Rjutina, který nechal soukrom ě kolovat dvousetstránkový dokument kritizující Stalinovu diktaturu. Sergej Kirov, nový nástupce Zinov ěva v Leningrad ě, trval na tom, aby byl Rjutin ušet řen a izolován ve zvláštním v ězení pro stranické kádry. V lét ě 1934 Kirov ův vliv stále rostl a zdálo se, že s nejv ětší pravd ěpodobností vytla čí i Stalina. Jednozna čný úsp ěch, jež Hitler zaznamenal p ři takzvané Noci dlouhých nož ů (29. červen – 30. červen 1934) spojené s likvidací opozice velitelského sboru, p řivedl Stalina na myšlenku, aby jednou pro vždy skoncoval s opozicí ve stran ě, a to velmi d ůmyslným zp ůsobem. Dal Kirova zavraždit a zlo čin použil jako záminku k úderu proti ostatním nep řátel ům. „Kirov byl zast řelen za záhadných okolností 1. prosince 1934 v budov ě siln ě st řeženého Smolného paláce a nikdy se nevysv ětlilo, jak mohl vrah Leonid Nikolajev projít přes ozbrojené stráže. Stalin reagoval na zprávu o vražd ě velmi ost ře a ješt ě téže noci jel

24 NA; Praha; fond A. Simone ; sv. 1. 25 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 260 a 261

30 vlakem do Leningradu, kde zabral celé patro Smolného paláce a vedl osobn ě vyšet řování Borisova, vedoucího Kirovových osobních strážc ů, dal Stalin utlouct železnými sochory, Medv ěděv, ná čelník leningradské policie, byl poslán do koncentračního tábora a po t řech letech zavražd ěn, Nikolajev byl popraven 29. prosince po tajném p řelí čení. Bylo post říleno více než sto takzvaných bílých a 40 000 leningradských ob čan ů šlo do koncentra čních tábor ů. Čtrnáct dn ů po Kirovov ě vražd ě dal Stalin zatknout Zinov ěva a Kamen ěva.“ 26 Zahrani ční komunisté, kte ří hledali v Moskv ě azyl, byli také likvidováni, a to v hojném po čtu. Pat řil mezi n ě Béla Kun a v ětšina ma ďarských komunistických p ředák ů, skoro všichni hlavní p ředstavitelé jugoslávské strany krom ě Tita, známí bulharští komunisté Popov a Tan ěv, souzení v Lipsku s Dimitrovem (ten unikl čirou náhodou, nebo ť na Stalinových seznamech byl), všichni Korejci, mnoho Ind ů a Číňan ů a komunisti čtí v ůdci z Litvy, Lotyšska, Estonska, Besarábie, Iránu, Itálie, Finska, Rakouska, Francie, Rumunska, Holandska, Československa, Spojených stát ů a Brazílie. Zvlášt ě t ěžce byli postiženi N ěmci, kte ří do Sov ětského svazu uprchli p řed Hitlerem. Známe jména 842 takovýchto osob, jež byly zat čeny, v četn ě žen a d ětí komunistických funkcioná řů , nap říklad rodiny Karla Liebknechta. Po prostudování t ěchto informací musíme konstatovat, že Otto Katz opustil SSSR na poslední chvíli, kdyby si sv ůj pobyt v Moskv ě prodloužil ješt ě o n ěkolik m ěsíc ů, mohl být popraven už tenkrát.

8. Návrat do jiného N ěmecka Situace v Německu se za čala za pobytu Otty Katze v Moskv ě radikáln ě m ěnit a za čala být v mnoha ohledech podobná tehdejší situaci v SSSR. Totalita a její p řední tv ůrci Stalin a Hitler za čali zasahovat do všech oblastí ve řejného života. „V letech 1925–29, která byla nejlepším obdobím výmarské republiky, kdy N ěmecko prožívalo pr ůmyslovou konjunkturu blížící se p ředvále čné úrovni a neexistovaly ekonomické tlaky p ůsobící ve prosp ěch totalitních tendencí, vystupoval Hitler jako brilantní řečník, politický organizátor a v ůdce nezlomné v ůle. Stejn ě jako v Sovětském svazu se i jeho strana měla stát základnou pro řízení státu okamžit ě poté, co p řevezme moc. Když se v mezinárodním komunistickém hnutí prosadil stalinismus a strana Rosy Luxemburgové, dříve vysoce intelektuální, vyšla ze studoven do ulic, za čalo k násilí docházet čím dál čast ěji. Ve m ěstech i na vesnicích je napadaly Röehmovy hn ědé košile SA v brutálních pouli čních bitkách, z kterých t ěžily ob ě dv ě strany. Komunisté však násilí používali i v akcích proti

26 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 296 a 297

31 sociálním demokrat ům, protože je považovali za p říliš slabé, reformistické a neschopné čelit násilným útok ům pravice. Komunisté jim nadávali do sociálfašist ů a chovali se k nim jako ke skute čným nep řátel ům. Nacisté vystupovali jako obránci ,árijského řádu‘, který výmarská republika nebyla schopná ú činn ě hájit, a jako jediná síla držící na uzd ě ‚rudý teror‘ a poskytující prostým ob čan ům zdání míru a skute čné autority. Hitlerovi dopomohl k moci strach. Ve volbách roku 1928 klesl po čet nacistických poslanc ů ze čtrnácti na dvanáct a strana dostala jen 2.8 % hlas ů. P řesto pro Hitlera znamenaly tyto volby zásadní zvrat, zna čného zisku v nich doznala levice a hlavn ě komunisté, což vytvo řilo ovzduší strachu. Roku 1929 měli nacisté 120 000 člen ů, v lét ě 1930 již 300 000 a za čátkem roku 1932 tém ěř 800 000. I úderné oddíly SA (Sturmabteilung) se rozrostly na půl milionu muž ů na konci roku 1932. Dokonce i armáda doporu čila nacisty do vlády, protože se bála, že by nezvládla sou časn ě nacistické a komunistické polovojenské oddíly, zvlášt ě kdyby zaúto čili i Poláci.“ 27 Hitler byl ustanoven kanclé řem 30. ledna 1933, po dvou dnech odporn ě servilního handlování. V kabinetu byli z dvanácti ministr ů pouze t ři nacisté a Hitler m ěl být držen na uzd ě Blombergem a Hugenbergem. Jenže Hitler, Göring a Frick, t ři nacisti čtí minist ři, zastávali práv ě ty nejd ůležit ější funkce: kanclé řství s možností použít článek 48 ústavy, pruské ministerstvo vnitra a celostátní ministerstvo vnitra. Jedinou silou v zemi, která by si dovedla poradit s půl milionem hn ědých košil, byla krom ě armády pruská policie. Ta byla práv ě od ňata sociálním demokrat ům a p ředána Göringovi. Jakmile Hitler vkro čil do kanclé řství, za čal jednat stejn ě rychle jako Lenin v říjnu 1917. Okamžit ě p řesunul do berlínské vládní čtvrti 25 000 muž ů. Toho ve čera se konala masová p řehlídka s pochodn ěmi. Skoro šest hodin pochodovaly oddíly SA a SS Brandenburskou branou ke kanclé řství, zatímco Hitlerovy zvláštní policejní jednotky udržovaly po řádek v jásajícím davu. Rozd ělující aspekt za čal hned dalšího dne ráno, když Göring p řevzal pruskou státní mašinérii. Provedl radikální personální zm ěny hlavn ě ve vedoucích policejních funkcích a vydal řadu rozkaz ů pro urychlené rozší ření státní tajné policie – Gestapa (Geheime Staatspolizei). O čty ři dny pozd ěji Hitler využívající své pravomoci podle článku 48 vydal dekret „Na ochranu německého národa“, kterým p řenechával vlád ě naprostou volnost zakazovat ve řejná shromážd ění a zastavovat vydávání novin. 22. února založil Göring další pomocnou policii o 50 000 mužích. Göring ův úkol byl velmi usnadn ěn požárem říšského sn ěmu 28. února, který údajn ě založil slabomyslný Martinus van der Lubbe. K tomuto incidentu se ješt ě vrátíme, nebo ť Otto Katz byl jedním z hlavních organizátor ů takzvaného protiprocesu, jenž prob ěhl v Londýn ě. Novému režimu p řišel požár velice vhod. Téhož dne vydal Hitler zvláštní dekret

27 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 278 ,str. 280

32 z 28. února 1933 „Na ochranu lidu a státu“ dopln ěný ješt ě dalším výnosem „Proti zrad ě německého národa a vlastizrádným machinacím“. Ty tvo řily skute čný základ nacistické vlády, nebo ť dovolovaly policii obcházet soudy. Poté Hitler vydal zmoc ňovací zákon, který nechal 23. b řezna projednat a schválit v Říšském sn ěmu, tím se v podstat ě rušila ústava a byla odstran ěna legální vláda. Totáln ě zni čit n ěmeckou demokracii trvalo Hitlerovi mén ě než p ět měsíc ů, asi stejnou dobu jako Leninovi v Rusku. Hitler se mohl inspirovat vyzrálým sov ětským modelem, a tak mohl vybudovat hr ůznou mašinérii a teror policejního státu ješt ě rychleji než Lenin a netrvalo dlouho a byla v tak velkém rozsahu, jakého se poda řilo dosáhnout až Stalinovi.

9. Nové úkoly v „imperialistických“ zemích Po událostech, jež prob ěhly v Německu poté, co se Hitler v lednu stal říšským kanclé řem, nebylo myslitelné, že by se manželé Katzovi mohli beze strachu vrátit do svého p ředchozího bydlišt ě v Berlín ě. Situace v Sov ětském svazu za čínala být obdobná a i Otto Katz jist ě vypozoroval, že komunistické hnutí v SSSR se op ět chystá k pro čist ění svých vlastních řad před dalším rozhodujícím vystoupením. Proto jist ě oba manželé uvítali, když byl Otto poslán k pln ění svých úkol ů do pro komunisty relativn ě bezpe čné Francie, v mezinárodní spole čnosti multikulturní Pa říže, jejíž členové vždy tíhli k levici, si brzy Otto Katz za p řisp ění svých levicových p řátel našel vhodné kontakty. Do Pa říže ho z Moskvy poslala Kominterna, a tak se záhy stal sekretá řem Komitétu pro pomoc ob ětem fašismu. 28 Zatímco E. Piscator odjel po jejich návratu z Moskvy do Spojených stát ů, Otto Katz vytvo řil se svým starým soudruhem Willim Münzenbergem nejlepší propagandistické duo v celé západní Evrop ě. Mimo spolupráce však na Münzenberga Katz také dohlížel, protože Kominterna ho již delší dobu podez řívala ze snah o navázání kontakt ů s německými socialisty a jinými nep řátelskými skupinami n ěmecké emigrace. Požár Říšského sn ěmu, místa kde se scházel n ěmecký parlament, byl klí čovou událostí k ustavení nacistické moci v Německu. Požár vypukl v noci 27. února 1933 kolem deváté hodiny, policie rychle našla uvnit ř budovy polonahého M. van der Lubbeho, holandského komunistického agitátora, nezam ěstnaného zedníka nedávno p řicestovalého do N ěmecka. Brzy p řijeli osobn ě Adolf Hitler a Hermann Göring. Když vid ěli van der Lubbeho, Göring okamžit ě prohlásil, že požár je dílem komunist ů a dal zatknout jejich stranické v ůdce. Požár Reichstagu dovolil nacist ům urychlen ě zakázat Komunistickou stranu, p řičemž argumentovali tím, že požár Reichstagu m ěl sloužit jako signál k připravované komunistické revoluci.

28 NA Praha; fond A. Simone sv.1; a zápis o Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským

33 Nacisté cht ěli dokázat, že požár sn ěmu byl pod taktovkou Komunistické internacionály. Na za čátku b řezna 1933 byli zadrženi t ři muži, kte ří m ěli sehrát rozhodující úlohu b ěhem lipského soudu, známého „Procesu o požáru Říšského sn ěmu“. T ěmi t řemi zadrženými byli Bulha ři Georgij Dimitrov a pozd ěji v SSSR popravení Vasil Tan ěv a Blagoj Popov. Všichni tři byli odhaleni pruskou policií jako d ůležití agenti Kominterny. Pruská policie však netušila, že Dimitrov se podílel tak řka na všech akcích Kominterny v té dob ě. P ři procesu v Lipsku, konaném od 21. zá ří do 23. prosince, byl van der Lubbe shledán vinným a odsouzen k smrti. Nacisté se domnívali, že byl sou částí komunistického spiknutí, které m ělo zapálit sn ěm a chopit se moci, zatímco komunisté ho obvi ňovali, že byl sou částí spiknutí nacistického, které na n ě m ělo svést vinu. Van der Lubbe trval na tom, že jednal sám, že cht ěl a protestovat proti stavu n ěmecké pracující t řídy. Proces v Lipsku byl sledován širokou ve řejností, m ěl mnoho podobných znak ů s monstrprocesy v SSSR, byl p řenášen rozhlasem. Nacisté o čekávali, že soudní dv ůr shledá komunisty vinné ve všech ohledech a schválí tak perzekuce a teror vykonávaný proti všem opozi čním silám. Dimitrov se vzdal práva na soudem p řid ěleného obhájce a úsp ěšn ě se hájil sám. Poda řilo se mu prokázat nevinu jak svoji, tak i svých komunistických soudruh ů a byl v procesu úpln ě osvobozen. Navíc se mu poda řilo p ředložit důkaz, že do organizování požáru byli zapleteni vysocí funkcioná ři nacistické strany. Otto Katz byl jmenován sekretá řem „Protiprocesu“ akce, kterou zorganizovala skupina právník ů, demokrat ů a r ůzných antinacistických propagandist ů pod vedením n ěmeckých komunistických emigrant ů.29 P ředseda „Protiprocesu“ byl D. N. Pritt K.C., ale hlavním organizátorem v pozadí byl propagandistický šéf KPD Willi Münzenberg. „Protiproces“ byl po řádán v Londýn ě, trval celý týden a skon čil záv ěrem, že hlavní obžalovaní, bulharští komunisté, jsou neviní a opravdoví zakladatelé požáru se nalézají ve vedení elit NSDAP. Hlavním viníkem byl shledán Hermann Göring, p řičemž „Protiproces“ pracoval jako komise, kde byly p řezkoumány všechny možné scéná ře a pročteny všechny výpov ědi zú častn ěných. Tato londýnská akce byla pro propagandisty z Kominterny i pro n ěmecké komunisty nesmírn ě úsp ěšným reklamním po činem. Otto Katz s Münzenbergem doplnili tento triumf ješt ě tím, že pod Münzenbergovým jménem vydali ve sv ětě velice populární Hn ědou knihu proti nacistickému teroru v Německu, odhalující skute čné žhá ře Reichstagu. Tato kniha byla široce distribuována ilegáln ě po N ěmecku a obvi ňovala nacisty ze žhá řství Reichstagu a ze spiknutí, které m ělo zd ůvodnit a obhájit nacistický teror v Německu. Dnes je Hn ědá kniha považována badateli za zcela historicky bezcennou, zato za autora tohoto svazku je (jako u jiných prací W. Münzenberga) považován Čechoslovák Otto Katz. On sám udává, že na první

29 Rozhovor s Lenkou Reinerovou a NA fond A. Simone; sv. 5.

34 Hn ědé knize pracoval jen jako hlavní redaktor, ale poda řilo se mu z tohoto aktuálního tématu ješt ě vytáhnout materiály na knihu Dimitrov kontra Göring, obhajující Dimitrova. Po návratu do Pa říže se za čal hore čně v ěnovat publika ční činnosti, množství vydaných publikací mu umož ňovalo sch ůzky a kontakty s lidmi, kte ří požadovali jeho služby a rady jako odborníka na spole čensky zajímavá témata. Proto sám napíše a zanedlouho i vydává druhou hn ědou knihu a je hlavním redaktorem knihy Hn ědá sí ť - o nacistické páté kolon ě rozeseté po celém sv ětě. V Anglii na sebe Otto Katz upoutal nežádoucí pozornost. Podle dochovaných dokument ů československý konzulát v Londýn ě 29. června 1933 informuje Generální konzulát Československé republiky v Berlín ě, že „zdejší policie (New Scotland Yard) vyšet řuje osobní totožnost majitele cestovního pasu zn ějícího na jméno Otto Katz“. Bezpe čnostní orgány Velké Británie m ěly podez ření, že se jedná o jim známého „komunistického agenta Rudolfa, nebo také Josefa Katze, jehož pobyt je v Anglii nežádoucí“. Vyšet řováním se zjistilo, že Otto Katz si tento pas vyzvedl na zastupitelství v Curychu po svém návratu z Moskvy, jiné doklady nem ěl a zodpov ědné ú řady m ěly jisté podez ření již tenkrát. Pas byl neúplný a vyskytovaly se jak nesrovnalosti ve fotografii, tak v rubrice zvláštní znamení. Tady byla problémem nápadná jizva ve tvá ři. Prezidium policejního ředitelství v Praze a Z.O. – zpravodajské odd ělení se zpravodajskou úst řednou – bylo nuceno zahájit vlastní řízení. Na základ ě zpráv četnické stanice v Jistebnici a policejního ředitelství v Plzni byl „dle fotografie poznán a jest skute čně totožný s osobou, za kterou se vydává“. 30 Prozrazení a hlavn ě vyšet řování, které okolo osoby Otty Katze probíhalo od června 1933 do března 1935 (viz P říloha č. 8, pozn. OK) , není pro žádného tajného agenta asi moc p říjemné ani bezpe čné, a tak se nem ůžeme divit, že Katz s radostí p řivítal nabídku k cest ě do centra kapitalismu, do Hollywoodu v USA. Okolnost, že vyšet řování probíhalo v Londýn ě a zárove ň v Praze, zajisté zna čně napomohla tomu, aby se Otto Katz v Pa říži na cestu náležit ě p řipravil. Roku 1935 p řilet ěl Otto Katz, nyní již zkušený komunistický propagandista, letadlem do USA. 31 V takto velké zemi již byl, a tak se stejn ě jako v Moskv ě soust ředil na filmový pr ůmysl. Zamí řil p římo do jeho dnešního centra, do Hollywoodu, místa kde sídlila nejvýznamn ější filmová studia celé Ameriky. Zde za čal organizovat Ligu proti nacismu, která mu poskytovala dostate čné krytí pro jeho činnost nelegála. Agent nelegál „...je ozna čení pro pracovníka rozv ědky p ůsobícího v zájmové zemi bez oficiálního krytí, často jako obchodník, noviná ř, kulturní pracovní a podobn ě. Výhodou t ěchto agent ů je snadn ější pronikání na

30 Archiv bezpe čnostních složek MV; fond policejního ředitelství Praha 2; sv. 4995; K 1196/9 31 Rozhovor s Lenkou Reinerovou

35 zpravodajsky d ůležitá místa a vytvá ření agenturních sítí bez nebezpe čí kontroly kontrarozv ědných organizací provád ějících kontrolu nap říklad nad diplomaty...“ 32 Liga proti nacismu m ěla v Hollywoodu široký ohlas, hlavn ě díky podpo ře, jež jí poskytovaly významné osobnosti z filmového pr ůmyslu. Mnoho filmových tv ůrc ů v Evrop ě bylo židovského p ůvodu, a tak s nástupem Hitlera k moci hledali nové a bezpe čné uplatn ění, které jim Hollywood snadno poskytnul. Tito herci, režisé ři, producenti a další filmoví pracovníci masov ě protinacistické hnutí podporovali a snadno strhli na svou stranu i rodilé Ameri čany. To bylo přesně to, co Komunistická internacionála pot řebovala, Otto Katz si díky tomu mohl získat pot řebné kontakty, jistou agenturní sí ť. Všichni agenti Katzova typu se snažili získat kompromitující informace na osoby ve řejn ě činné a s jejich pomocí je donutit ke spolupráci. Katzovou specialitou byly erotické výst řednosti, takže v dob ě masové emigrace filmových profesí z Evropy do Hollywoodu m ěl jist ě materiál ů více než dost. V Evrop ě se pomalu schylovalo k druhé sv ětové válce a její p ředkolo se m ělo odehrát ve Špan ělsku. Kominterna hodlala využít tohoto konfliktu, aby se zbavila opozice, jež p řežila dosavadní čistky. Spojené státy se rázem dostaly na okraj mezinárodního d ění, a proto Otto Katz urychlen ě odcestoval zpátky do Evropy.

10. Špan ělská ob čanská válka, mezinárodní brigády. Do Špan ělska, do barcelonského p řístavu p řiplul Otto Katz jen n ěkolik dn ů p řed tím, co Franko rozpoutal svoje povstání. Pravd ěpodobn ě zde získal Katz informace, jež vedly k zadržení části archivu nacistické organizace. Zmocnil se asi 40 000 dokument ů. Vydal je knižn ě pod titulem „Spione und Verschwoerer in Spanien – Špioni a spiklenci ve Špan ělsku“. Rychle se zapojil do republikánského hnutí odporu proti Frankov ě pu či. Koncem roku 1936 založil „Agence Espagne“, oficiální tiskovou kancelá ř Špan ělské republiky v zahrani čí. „Špan ělská ospalá diktatura Prima de Rivery skon čila díky umírn ěnosti socialist ů bez krveprolití v roce 1930 a následujícího roku p řešla monarchie plynule v republiku. Franco se obával, že bude-li armáda rozd ělena, nic nezabrání extrémní levici v převzetí moci, což povede ke všem hr ůzám Leninova Ruska a zejména k stalinské násilné kolektivizaci rolník ů. Už v roce 1934 byla levice první, kdo p řešel k otev řenému násilí. To vyvolalo vlnu strachu v hlavním demokratickém pravicovém seskupení Confederación Espa ňola de Derechas Autónomas (CEDA) vedeném Gilem Roblesem. Nejpovážliv ějším rysem celého vývoje byl rychle rostoucí vliv komunist ů. Ve volbách získali jen sedmnáct poslanc ů, mezi nimi Dolores

32 Milan Churá ň a kol., Encyklopedie špionáže, Libri, 2000, str. 25

36 Ibarruriovou, a tak 5. dubna zorganizovali pu č. Díky úsilí obratného agenta Kominterny Vittoria Codovilla a zrad ě socialistického mládežnického p ředáka Santiaga Carrilla se socialistická a komunistická mládež slou čila, což znamenalo, že komunisté pohltili 40 000 radikál ů. Za deset dn ů byl vyhlášen program Lidové fronty, který nebral ohled na výsledky voleb a politickou nejednotnost zem ě. Rozhodujícím faktorem byla neschopnost Lidové fronty ukáznit vlastní radikály a utvo řit stabilní vládu. Výtržnosti mládežník ů Lidové fronty ve m ěstech, anarchisty organizované vyvlast ňování statk ů a protivládní stávky v továrnách vyvolávaly odpor k levici u st ředních a řemeslnických vrstev a u armády a policie. Militantní levice, pouli ční mládežnické gangy, anarchisté a nedávno založená revolu ční marxistická strana Partido obrero de unificación marxista (POUM) v násilnostech vedly a nov ě vznikající fašistické boj ůvky na n ě reagovaly s nadšením. Z mládežnických gang ů Lidové fronty se nesporn ě rekrutovali sadisti čtí vrazi, kte ří se pozd ěji za ob čanské války dopoušt ěli nejhorších zv ěrstev. V kv ětnu za čali anarchisté a stávkující členové revolu ční marxistické strany obsazovat továrny, zabíraly velké statky a rozd ělovali p ůdu. Civilní garda nesm ěla opustit kasárna a v ětšina armády byla na nucené dovolené. Nová republikánská policie, úderné oddíly, se k výtržnostem p řipojovaly nebo jen p řihlížely, jak se pálí úroda. Ob čanská válka vypukla 17. července 1936 a Robles, aby se nemusel zú častnit pu če, utekl do Francie. Rebelující generálové rychle opanovali jih a západ. Nepoda řilo se jim však obsadit Madrid, a vláda kontrolovala v ětšinu severní a východní části zem ě až do roku 1938. Na obou stranách této d ělící čáry se každá strana dopoušt ěla v ůč i svým protivník ům obrovských krutostí. Vzorem pro levici byl Lenin a levicové tlupy vrah ů byly známy jako Čeka. Jen v Madridu byly takových tlup desítky. Nejhorší vedl komunistický mládežnický funkcioná ř García Attadel. Žil v paláci obklopen hojnou ko řistí. S tou se pokusil uprchnout do Jižní Ameriky, ale byl zardoušen ve v ězení v Seville.“ 33 Mnoho t ěchto vrah ů se uplatnilo u tajné policejní organizace zavedené sov ěty v Barcelon ě, jejíž sou částí byl i Otto Katz. Tzv. Národní svatyn ě ve Valladolidu uvádí, že levice zavraždila 54 594 civilist ů. Nacionalisté zabíjeli za frontou v podobném rozsahu, ale vraždy provád ěly i armádní jednotky. Nejznám ější ob ětí nacionalist ů byl básník García Lorca, v prvních šesti m ěsících války zabili nacionalisté šest generál ů, jednoho admirála a všechny poslance Lidové fronty, které zajali – celkem asi 50 000 osob. Vražd ění na obou stranách tedy bylo zhruba stejné a mělo totalitní charakter, tresty se vym ěř ovaly na základ ě t řídní p říslušnosti, stavu a povolání, nikoliv podle osobního provin ění.

33 Paul Johnson – D ějiny 20. století; str. 321, str. 322, str. 320

37 „Když Franco dorazil 19. července 1936 z Kanárských ostrov ů do Tetuánu, poslal do Říma pro tucet bombardér ů a t ři dny na to požádal N ěmce o vojenská dopravní letadla.“ 34 To byl zásadní obrat. Severní a jižní armáda se spojily 11. srpna a následující m ěsíc byl Franco jmenován hlavou státu a generalissimem „s veškerou pravomocí“. Doufal, že se republikánská morálka zhroutí a že se mu poda ří obsadit Madrid. Avšak dodávky francouzských a ruských letadel umožnily republikánům ovládnout frontové linie ze vzduchu a sov ětské tanky, jež se objevily v Madridu, vylou čily kapitulaci m ěsta. Tak zabránila zahrani ční pomoc ob ěma stranám v rychlém rozhodnutí. N ěmci m ěli na front ě sou časn ě nanejvýš 10 000 muž ů v četn ě 5 000 člen ů legie Kondor, jež za čátkem roku 1937 vyrovnala republikánskou vzdušnou p řevahu. Italská pomoc byla mnohem v ětší 40 000 až 50 000 muž ů po celou dobu války. Nacionalist ům také pomáhalo n ěkolik tisíc Portugalc ů, 600 Ir ů pod velením generála O’ Duffyho a samoz řejm ě ješt ě 75 000 Marokánc ů, za řazených jako dobrovolníci. Rusové dodali obrovskou spoustu vojenského za řízení všeho druhu a také poslali 1 000 pilot ů a asi 2 000 jiných specialist ů, ale žádné velké jednotky. Považovali Špan ělsko hlavn ě za p říležitost pro mezinárodní propagandu a v ěnovali se organizování mezinárodních brigád. Na stran ě republikán ů bojovalo celkem asi 40 000 cizinc ů, 35 tisíc z nich bylo členy Interbrigád. Nikdy jich však nebylo víc než 18 000 sou časn ě. Nejv ětší kontingent interbrigadist ů, asi 10 000, dodala Francie, pak N ěmecko a Rakousko s Polskem dalších 5 000. Velké kontingenty zde také byly z Itálie, Anglie, Spojených stát ů, Jugoslávie, Československa, Skandinávie, Kanady, Ma ďarska a menší po čet z asi čty řiceti dalších zemí. Franco získal v podstat ě všechny dodávky zbraní ze zahrani čí na úv ěr. Tím si zajistil, že jak N ěmecko, tak Itálie, jejichž pohledávky byly p řes 200 milion ů dolar ů, m ěly silný zájem na tom, aby válku vyhrál Franco a mohl pak splatit dluhy. Republikáni naopak spravovali svoje finance neoby čejn ě pošetile. Za čali s jednou z nejv ětších sv ětových rezerv zlata a Stalinovi vydali víc než dv ě t řetiny. Za zbran ě dostal 500 milion ů dolar ů ve zlat ě plus dalších 100 milion ů získaných vývozem, ale Stalin nakonec tvrdil že mu republikáni dluží 50 milion ů dolar ů. „Z hlediska republiky bylo ješt ě katastrofáln ější, že Stalin trval na politických podmínkách za to, že zbran ě dodává. Když za čala válka a pot řeba zbraní se stala velice naléhavou, vliv špan ělské Komunistické strany dramaticky stoupnul. Ta byla p římo řízena ze sov ětského velvyslanectví a pracovníky NKVD a OGPU pod vedením Alexandra Orlova, který žil ve strachu z Ježova a zástupc ů Kominterny, jako byl Otto Katz nebo Francouz André Marty. Caballero, který se stal v zá ří 1936 ministerským p ředsedou, se stalinskému vedení

34 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 323

38 bránil, a tak byl na sch ůzi komunistických funkcioná řů sesazen. Caballer ův nástupce Juan Negrín byl vybrán v listopadu 1936 Stalinovým agentem Arthurem Staševským. Místo nakupování zbraní jezdil v rychlém sportovním aut ě do Francie za ženskými. Jeho žravost byla legendární, za jediný ve čer se dokázal t řikrát nave čeřet. A tak pod pláštíkem Negrínovy úslužné nev ědomosti p řevzali nad republikánským Špan ělskem vládu komunisté, to jest Stalinova tajná policie. Nová ob čanská válka vypukla uvnit ř samotné levice na ja ře 1937 v Barcelon ě, mezi komunisty na jedné a revolu ční marxistickou stranou POUM a anarchisty na stran ě druhé. Bezprost řední záminkou jako u hlavní ob čanské války byla politická vražda předního komunisty Roldána Cortady, toho 25. dubna zast řelila bu ď anarchistická kontrolní hlídka, nebo agent Kominterny Ernö Gerö. Ob ě strany m ěly soukromé armády, tajné policie a tlupy vrah ů. V kv ětnu došlo k bou řím a rozsáhlý konfrontacím, do kterých se vložilo námo řnictvo a 4 000 p říslušník ů úderných gard. Caballerovo odmítnutí rozpustit milice POUM poskytlo bezprost řední záminku k jeho sesazení. Jakmile byl p ředsedou vlády ustanoven Negrín, komunisté zabrali ministerstvo vnitra a všechna d ůležitá policejní stanovišt ě a pustili se do vyrovnávání ú čtů. K čistce došlo ve stejnou dobu, kdy Stalin decimoval vlastní stranu v Rusku. Madridská policie ovládaná komunistickou stranou donutila dva zajaté falangisty, aby p řipravili smyšlený plán madridského povstání. Na zadní stran ě plánu byl pad ělaný dopis p ředsedy POUM Andrése Nina Francovi. Pad ělané dokumenty usv ědčující POUM z fašistické zrady byly uložena do kufru jakoby zapomenutého v Geron ě a „objeveného“ policií. Orlov dal 14. června jako ná čelník špan ělské NKVD zatknout všechny p ředáky POUM, pravd ěpodobn ě na Stalin ův rozkaz. Zadržení byli převezeni p římo do pe čliv ě p řipravených výslechových st ředisek a mu číren. Avšak Stalinovy plány o špan ělském monstrprocesu vzaly za své, protože Nin by rad ěji um řel p ři mu čení než by se p řiznal, a tak ho musel Orlov zabít v parku El Pardo. B ěhem zbývajících m ěsíc ů roku 1937 a ješt ě v roce 1938 bylo popraveno a umu čeno v komunistických žalá řích tisíce člen ů POUM a dalších člen ů levice. Pat řila mezi n ě i řada nepohodlných cizinc ů, bývalý tajemník Trockého Erwin Wolff, rakouský socialista Kurt Landau, anglický noviná ř Bob Smilie a bývalý lektor na universit ě v Baltimore José Robles. Mezi t ěmi, kterým se poda řilo uprchnout, byl George Orwell či budoucí kanclé ř NSR Willi Brandt. Velkým nešt ěstím bylo, že k ob čanské válce ve Špan ělsku došlo v dob ě, kdy vrcholila Stalinova vláda. Mnoho barcelonských vražd se špan ělskou politikou v ůbec nesouviselo, spíš byly ohlasem událostí v Moskv ě a v Leningrad ě. Tak Robles byl popraven, pon ěvadž jako tlumo čník sov ětské vojenské mise ve Špan ělsku generála J. A. Berzina v ěděl p říliš mnoho o jeho likvidaci v rámci Stalinovy armádní čistky. V letech 1937-8 dal Stalin povraždit své p řední agenty na

39 celém sv ětě. Jak v Rusku, tak i v zahrani čí došlo na všechny, kdo mu pomáhali ovládnout špan ělskou levici. V únoru 1938 byl ve své pa řížské kancelá ři p řinucen se otrávit vedoucí zahrani čního odd ělení NKVD. Z těch, kdo organizovali dodávky zbraní, byl Evgen Konovalek zabit v kv ětnu v Rotterdamu, Rudolf Clement byl nalezen v Seině s uřezanou hlavou a Waltera Krivitského, šéfa sov ětské vojenské rozv ědky, hledali t ři roky Stalinovi zabijáci, až ho dopadli ve Washingtonu. Krom ě generála Berzina dal Stalin zavraždit i M. Kolcova, špan ělského dopisovatele Pravdy, či Antonova Ovsejenka, generálního konzula v Barcelon ě, odvolaného do Moskvy s tím, že se stane ministrem spravedlnosti.“ 35 Naskýtá se otázka, jak to, že zlo činy páchané proti levici v Barcelon ě nevyvolaly na celém sv ětě vlnu odporu proti stalinismu. Byla to vlastn ě náhoda. 26. dubna 1937, den po Cortadov ě zavražd ění, čty řicet t ři letadel legie Kondor bombardovalo baskické m ěsto Guernica. Zahynulo asi 1 000 lidí a bylo zni čeno 70% budov. Pro propagandu Kominterny, nejlepší na sv ětě, to byla aféra k nezaplacení a také z ní ud ělala nejslavn ější událost celé války. Guernica pomohla posunout zna čnou část západního ve řejného mín ění v četn ě časopis ů Time a Newsweek na stranu republikán ů. To, jak Guernica posloužila k odvrácení pozornosti od likvidace revolu ční marxistické strany POUM, dokládá virtuozitu kominternské propagandy vyráb ěné dv ěma nejtalentovan ějšími profesionálními mystifikátory Ottou Katzem a Willi Münzenbergem. Otto Katz byl od roku 1937 vedoucím propagandy špan ělské republiky v Evrop ě, pracoval p římo pod vedením ministerského p ředsedy Negrína. Zárove ň byl i zahrani čním redaktorem francouzských novin L´Ordre. 36 Po celou dobu špan ělské války stalinismus podporovalo nejen dokonalé zpracovávání ve řejného mín ění, ale i naivita a úplatnost západních intelektuál ů. „Když se Orwell po svém út ěku ze Špan ělska snažil zve řejnit hanebnou aféru s POUM pod názvem ,Na č to tajit‘, šéfredaktor to odmítl, protože by to prý narušilo západní podporu republikánské v ěci.“ 37 Aby si udrželi p říze ň intelektuál ů, Otto Katz s Willi Münzenbergem po řádali za peníze Kominterny konference s placenými výlohami. V roce 1937 to byla nap říklad Mezinárodní mírová akce v Bruselu, nebo madridský sjezd spisovatel ů po řádaný téhož roku. Jejich další činnost spo čívala ve vytvá ření agenturních sítí a kontakt ů využitelných v nadcházejícím konfliktu. Jedním z Katzových významných kontakt ů byl Georges Mandel, francouzský ministr kolonií, s kterým byl Katz v těsném kontaktu až do roku 1939. Sov ěti

35 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 328, 329, 330 36 NA Praha; fond A. Simone; sv. 1. 37 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 330

40 věděli, že Mandel má ve francouzské vojenské zpravodajské služb ě a ve vnit řní bezpe čnosti sob ě oddané lidi, a snažili se toho pomocí Otty Katze využít. 38 „Po zni čení revolu ční marxistické strany POUM za čala republikánská morálka trvale upadat. Franco rozd ělil republikánské Špan ělsko na dv ě části, pak už to byla otázka času. Na podzim roku 1938 už m ěl Stalin války dost, vyždímal z ní poslední zbytky propagandy, skon čil své čistky a uvažoval už o nových transakcích. Bu ď se západními demokraciemi, nebo s Hitlerem. Už m ěl všechno republikánské zlato. Zastavil tedy veškerou pomoc a Franco mohl zahájit svou poslední katalánskou ofenzívu. Barcelona padla 28. ledna 1939 a Madrid 28. b řezna. V den, kdy se vzdal Madrid, vypov ěděl Hitler smlouvu s Polskem a jen t řináct dní předtím, 15. b řezna obsadil celé Československo. Bylo z řejmé, že válka v Evrop ě je nevyhnutelná.“ 39

11. Druhá sv ětová válka a p řejmenování na André Simone . Po zhroucení Špan ělské republiky za čala být v Evrop ě p ůda pro Ottu Katze p řeci jen moc horká. Po obsazení Československa n ěmeckou armádou se mu jako známému komunistovi uzav řela cesta dom ů, a do samotného N ěmecka se nemohl vrátit n ěkolik let. Velice rád proto využil p říležitosti a v dubnu 1939 odjel na p řednáškové turné do Ameriky. P ři své cest ě po Spojených státech se op ět snažil verbovat agenty pro sov ětské tajné služby, jako d ůmyslné krytí pro tuto činnost mu sloužily p řednášky po amerických m ěstech, na kterých získával finan ční prost ředky pro n ěmecké podzemní hnutí. Za n ěkolik m ěsíc ů se mu poda řilo shromáždit p řes 12 000 dolar ů,40 ty v Pa říži p ředal Gerhartu Eislerovi, který po válce řídil rozhlas a televizi v NDR. Jak jsem se již d říve zmínil, jednou z činností Otty Katze bylo verbování – získávání tajných spolupracovník ů. Je to proces od typování osoby p řes prov ěř ování a zjiš ťování možných motiv ů spolupráce vrcholící vlastní „verbovkou“. Typování provád ěl Otto Katz mezi osobami, které m ěly vhodné postavení, p řístup k zájmovým osobám a do zájmových objekt ů. Sov ětské tajné služby v ěnovaly získávání agent ů zna čnou pozornost. Otto Katz používal v procesu získávání metodu p řesv ědčovací a metodu donucovací, v které hrálo hlavní roli použití kompromitujících skute čností. Forma získávání agent ů byla jednorázová, kdy byla spolupráce nabídnuta na první sch ůzce, a postupná, spo čívající v postupném p řipoutání agenta. P ři tomto verbování vystupoval Otto Katz jako pracovník zpravodajské služby a udržoval osobní styk s vytypovanou osobou.

38 NA Praha; fond A. Simone; sv. 1; a zápis Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským 39 Paul Johnson – D ějiny 20. století, str. 332, 333 40 NA Praha; fond A. Simone; sv. 6; a rozhovor s Lenkou Reinerovou

41 Operativci tajných služeb vystupovali jako její p říslušníci, ale pod krycím jménem, které pak soustavn ě používali. Proto je Otto Katz zhruba od této doby znám i jako André Simone. Vlastní „verbovka“ prob ěhla na sch ůzce, na níž kandidát spolupráci p řislíbil. To často bylo stvrzeno podpisem, ale nebylo to nutností, d ůležitá byla ochota spolupracovat. Získávací sch ůzku bylo možno zcela vynechat, protože d ůležité byly informace a jejich kvalita. Do Evropy byl Otto Katz povolán t ěsn ě p řed vypuknutím druhé sv ětové války. Vrátil se do Pa říže a po vypuknutí války se p řihlásil jako dobrovolník do čsl. armády ve Francii. K odvodu se dostavil na konzulát Československé republiky 11. 10. 1939 a byl odveden bez vady. Z jeho odvodního lístku 924. se ješt ě dozvíme, že mu byl poskytnut odklad do 20.12. 1939 pro cestu do Belgie. 41 Otto Katz byl ur čen jako spolupracovník Československé informa ční kancelá ře, kde pracoval až do konce roku 1939. Soustavn ě s toto činností však dále pracoval na svých úkolech. Koncem roku 1939 navštívil francouzského ministra kolonií Mandela v jeho pracovn ě a snažil se získat informace o vztazích k SSSR a mezinárodnímu dělnickému hnutí. Mandel po čítal s nevyhnutelností druhé sv ětové války a s pádem Daladiera, cht ěl využít situace k jmenování ministrem vnitra, a proto pot řeboval od Katze v ědět, jaký postoj k celé v ěci zaujímá Sov ětský svaz, potažmo sám Stalin. Po svém návratu do Pa říže za čal Katz rozvíjet svou zpravodajskou činnost, p ři které za čal zhusta využívat svoje nové jméno André Simone. V listopadu, krátce po zahájení spolupráce s informa ční kancelá ří v Pa říži, kterou řídil Hubert Ripka, ho Mandel požádal, aby zjistil, zda si Beneš a Ripka p řejí dohodu s Daladierem. Pak s ním byl ve spojení až do svého dalšího odjezdu do USA. Podle svého sv ědectví se také v říjnu 1939 zavázal v hotelu Georges V. agentu Paulovi Willertovi ke spolupráci s britským Interlligence Service. 42 Všechny tyto akce byly pravd ěpodobn ě sou částí široké zpravodajské hry, což jsou „speciální zpravodajské operace, p ři které je protivník provokován k jednání prospívajícímu zpravodajské služb ě, v jejíž režii se hra provádí. Častým prvkem takové zpravodajské hry je „podstava“, již v tomto p řípad ě sehrál práv ě Otto Katz. Je to agent nabízející se ur čité nep řátelské zpravodajské služb ě podle pokyn ů jeho vlastní tajné služby. Cílem této zpravodajské hry bylo p ředevším zjistit, které cizí služby na nabídku zareagují, jaké jsou jejich hlavní zájmy, jakých prost ředk ů spojení s agenty používají, kde mají konspira ční byty, jakých šifer a kód ů používají a podobn ě. Kdyby zpravodajská služba Katzovu ‚postavu‘, odhalila mohl jejím prost řednictvím dodávat protivníkovi vhodné dezinformace. Cílem t ěchto zpravodajských her bylo také dodávání dezinformací d ůležitého významu nep říteli. Takovou úsp ěšnou zpravodajskou hru uskute čnila

41 Archiv bezpe čnostních složek MV 42 NA Praha; zápis Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským

42 nacistická rozv ědka když československé rozv ědce dodala falešné informace o zrad ě maršála Tucha čevského. Prezident Beneš je pak p ředal Stalinovi a d ůsledkem toho bylo zdecimování velitelského sboru Rudé armády“ 43 Nikoho tedy nep řekvapí, že Otto Katz – André Simone byl na konci roku 1939 zat čen a v ězn ěn ve francouzském koncentra čním tábo ře. Z vězení byl propušt ěn až po intervenci ministra Georgese Mandela a ředitele časopisu L´Ordre. Byl ovšem okamžit ě vypov ězen z Francie a pod policejním dozorem dopraven na lo ď v Marseille. P řed svým zat čením byl podle n ěkterých historik ů zapleten do osvobození a následné vraždy – sebevraždy nejbližšího spolupracovníka Willi Münzenberga. Ten byl internován v jižní Francii, odtamtud byl osvobozen, ale n ěkolik hodin po svém vysvobození byl nalezen ob ěšený v lese poblíž švýcarských hranic. Z Marseille Otto Katz odplul do USA, v kv ětnu 1940 však byl v New Yorku zat čen a propušt ěn byl až po složení kauce. Po složení kauce s ním byl okamžitě zahájen deporta ční proces. Aby se vyhnul vypov ězení do Evropy, odjel koncem roku 1940 za p řisp ění americké spisovatelské organizace do Mexika. Po celou dobu svého pobytu v Americe spolupracoval s komunistickým deníkem Daily Worker a v komunistickém týdeníku New masses. V americkém prost ředí také napsal svojí nejznám ější a historicky nejoce ňovan ější knihu J´ACCUSE! – žaluji!. 44 Ta vyšla nejprve anglicky v New Yorku, v roce 1946 ve Francii a odhalovala francouzskou mnichovanskou politiku. V Mexiku vstoupil do československo-mexické asociace a byl brzo jmenován do jejího výboru. Jako člen výboru spoluprosadil vydávání m ěsí čníku El Checoslovaco en Mexico. 45 Založil zde také organizaci komunist ů ze slovanských zemí, jejíž byl p ředsedou. V Mexiku daleko od Starého sv ěta a také díky probíhající sv ětové válce m ěl Otto Katz zanedbatelný po čet zpravodajských úkol ů. Kv ůli válce byly všechny zpravodajské akce, které s válkou p římo nesouvisely, odsunuty na druhou kolej. Tato situace umožnila Katzovi, aby se věnoval p řevážn ě své vlastní činnosti, a proto za čal s masivní publika ční činností. V Mexiku napsal knihu Muži Evropy a ruská bitva. Byl hlavním redaktorem Černé knihy o nacistickém teroru, která byla vydána pod záštitou presidenta Beneše a mexického presidenta Avila Camacha. Od roku 1941 řídil časopis Tribuna Israelica. T řikrát týdn ě psal o mezinárodní situaci do orgánu odborových organizací Latinské Ameriky El Popular a pod pseudonymem přispíval do komunistického týdeníku La voz de Mexico. V Mexiko City žila po četná

43 Milan Churá ň a kol., Encyklopedie špionáže, Libri, 2000, str. 407 44 NA Praha; fond A. Simone; sv.1. 45 Rozhovor s Lenkou Reinerovou

43 německá komunita a tak zde André Simone – Otto Katz udržoval kontakty s E. E. Kischem, Theodorem Balkem, či jeho ženou spisovatelkou Lenkou Reinerovou. Té byli dokonce spole čně s Kischem za sv ědky na její svatb ě. Manželé Katzovi p řijeli do Mexika spole čně s manželi Kischovými. 46 By ť mexická činnost André Simona byla vázána na n ěmecké antifašistické publikum, za svého pobytu v Mexiku vystupoval jako československý ob čan. Všichni tito intelektuálové se snažili o zprost ředkování obrazu sv ětového konfliktu jak pro Čechy, Slováky a N ěmce, tak pro Mexi čany – Latinoameri čany. Po skon čení války usilovali emigranti o návrat do Evropy. André Simone odjíždí se svou ženou a manželi Kischovými v polovin ě února 1946 za spontánního zájmu mexických p řátel. Po krátkých pobytech v New Yorku, Londýn ě a Frankfurtu nad Mohanem je Praha op ět uvítala 21. b řezna 1946.

12. Povále čný návrat do Evropy a zpátky v Československu . V únoru 1946 se Otto Katz s rodinou rozhodl pro návrat do Evropy. Jeho další cesta vedla do jeho rodišt ě v Československu, kde jeho sta ří soudruzi z Kominterny p řipravovali státní převrat. Na své cest ě z Mexika se ješt ě zastavil v New Yorku, kde se setkal s Davidem Schönbrunem. Schönbrun mu tehdy údajn ě zatelefonoval do hotelu, řekl mu , že četl jeho knihu a že by se s ním rád setkal. K sch ůzce došlo v restauraci a Schönbrun mu údajn ě řekl, že je pov ěř en americkou tajnou službou k další spolupráci. Po Katzov ě návratu do ČSR mu soudruzi z KS Č, pravd ěpodobn ě R. Slánský, ihned zajistili odpovídající zam ěstnání v Rudém právu. Za čal zde pracovat jako externí spolupracovník, ale brzy se stal redaktorem. Z titulu této své funkce pak byl ješt ě v roce 1946 vyslán jako delegát na Mírovou konferenci do Pa říže. V roce 1948 byl také poslán jako delegát na Informa ční konferenci v Ženev ě. Dále byl často vysílán do zahrani čí jako zpravodaj nebo jako ú častník p řednášek. V mezinárodním prost ředí se cítil dob ře a mohl dostate čně využívat kontakt ů, jež si svou dosavadní činností vytvo řil. Podnikl tak mnoho služebních cest do Pa říže, do Bruselu, do východního a západního N ěmecka, do Polska, Jugoslávie či Bulharska. V Praze byl profesorem Vysoké politické školy a p řed svým zat čením v roce 1952 se stal redaktorem časopisu Sv ět v obrazech a komentátorem Československého rozhlasu. Spolupracoval také s Úst ředním ak čním výborem Národním fronty, kde prov ěř oval členy nekomunistických stran. 47 (viz P řílohy č. 9 a 10, pozn. OK) Jedna z posledních zpravodajských akcí Otty Katze byla pravd ěpodobn ě spojena se smrtí Jana Masaryka, ministra zahrani čí a syna prvního presidenta ČSR. Českoslovenští

46 Rozhovor Lenkou Reinerovou 47 NA Praha; fond A. Simone; sv.5.

44 komunisté provedli sv ůj pu č v pr ůběhu února 1948 a dosáhli v něm svého cíle – monopolu moci, a to v rozporu s demokratickou ústavou. Nastolili totalitní systém za podpory zna čné části ob čan ů, které získali svými sliby a programem. Poté, co komunisté pozvolna od konce války p řevzali kontrolu nad klí čovými státními složkami, jako byla bezpe čnost (viz P říloha č. 11, pozn. OK) či armáda, rozhodli se p řejít k otev řené akci. Vláda jednala o situaci v Bezpe čnosti, 13. února národn ě socialisti čtí minist ři upozornili na chystané p řemíst ění obvodních velitel ů SNB v Praze ve prosp ěch komunist ů (viz P říloha č. 12, pozn. OK) . Ministru Noskovi bylo uloženo zastavit realizaci rozkazu zemského velitele SNB o přemis ťování. Poté minist ři t ří nekomunistických stran podmínili ú čast na jednání vlády spln ěním tohoto usnesení. 20. února se sešla mimo řádná sch ůze vlády, na níž m ěl ministr Nosek podat zprávu k usnesení z 13. února. Minist ři t ří nekomunistických stran, národn ě socialistické, lidové a slovenské Demokratické strany se jednání nezú častnili a celkem 12 ministr ů z 26 podalo demisi. Tak vypukla vládní krize. Ve velkých m ěstech se z podn ětu komunist ů konala masová shromážd ění. Gottwald m ěl projev v rozhlase, ve kterém oznámil komunistické řešení vládní krize a vyzval k ustavení ak čních výbor ů Národní fronty. Ak ční výbory za čaly nekompromisn ě provád ět o čistu ve řejného života, rozpoutaly vlnu represálií. V Obecním dom ě v Praze byl ve čer 23. února utvo řen p řípravný výbor k ustavení Úst ředního ak čního výboru Národní fronty. Na pokyn ÚV KS Č se za čaly ve velkých m ěstech vytvá řet Lidové milice. 24. února prob ěhla generální stávka, ú častnilo se jí 2,5 milionu ob čan ů. 25. února v jedenáct hodin K. Gottwald, V. Nosek a A. Zápotocký p ředložili prezidentu Benešovi návrh na novou vládu (viz P říloha č. 13, pozn. OK) . Na prezidentovo rozhodnutí čekalo na 250 tisíc ú častník ů manifestace v Praze na Starom ěstském nám ěstí. V 16.30 hodin prezident Gottwald ův návrh nové vlády podepsal. Ve 25 členném kabinet ě obsadili komunisté 13 křesel, t ři minist ři byli bezpartijní a ostatní byli p říslušníky nekomunistických stran, zcela však závislí na komunistech a bezvýhradn ě jich poslušní. Ve čer prošel Prahou mohutný pr ůvod Lidových milicí a byl ustaven Úst řední ak ční výbor Národní fronty. Již 27. února úst řední ak ční výbor Národní fronty vyzval ve řejnost, aby provedla “d ůkladnou o čistu od reakce“. O čista se týkala hlavn ě st ředních a nižších článk ů státního a hospodá řského aparátu, oblasti kultury, školství a dalších oblastí ve řejného života. Do konce b řezna bylo zbaveno funkcí okolo 30 tisíc osob, z toho 12 tisíc státních a ve řejných zam ěstnanc ů. Klement Gottwald, nový premiér ČSR, p ředložil 10. b řezna Ústavodárnému národnímu shromážd ění programové prohlášení „nové vlády národní fronty“. Tentýž ve čer skon čil i život ministra zahrani čí Jana Masaryka po pádu z okna Černínského paláce v Praze. Ú řední verze tehdy hovo řila o sebevražd ě. Pozd ější vyšet řování z let 1968 a 2004 smrt popisují jako vraždu,

45 pachatel je podle záv ěrů vyšet řovatel ů stále neznámý. Na míst ě činu v Černínském paláci bylo p řítomno n ěkolik agent ů NKVD. Z toho n ěkte ří historici vyvozují, že šlo o vraždu provedenou agenty sov ětské tajné služby, za aktivní spolupráce Gottwaldova vedení KS Č. Většina p římých sv ědk ů této události také zem řela nep řirozenou cestou. Když po odvolání dr. Berkovce p řípad p řevzala StB, vykázal ministra Nosek všechny z ložnice a ke dve řím postavil strážného kterému na řídil, aby dovnit ř nikoho nevpoušt ěl, podle sv ědectví Dr. Teplého. Krátce na to se do bytu dostavil neznámý muž v civilu a vydal se k ložnici, kde mu strážný zastoupil cestu. Neznámý řekl strážci rusky: „neblázn ěte, nechte m ě projít“. Ten ale odmítl, na čež Nosek s Clementisem strážnému na řídili, aby muže pustili dovnit ř. Asi po p ůl hodin ě neznámý vyšel ven a nesl nabitou aktovku. V roce1955 vydal člen britské tajné služby E. H. Cooridge zprávu ve které tohoto „neznámého“ muže identifikoval, šlo o agenta NKVD Otto Katze – André Simona. 48 André Simone p řitom jen n ěkolik dní před touto událostí – 29. února ud ělal s Masarykem klí čový rozhovor pro francouzský list L´Ordre, kde Masaryk vysv ětlil svoje setrvání ve vlád ě proslulou v ětou: „Já jsem vždycky šel s lidem a p ůjdu s ním i dnes“. 49 Netrvalo dlouho a údajn ě z okruhu StB vyšla fáma, že Masaryka zavraždili za pomoci StB členové sov ětské NKVD. Podle této teorie zabijáky vedl major NKVD Augustin Schramm a akci z venku zajiš ťovala skupina nadporu číka T ůmy. V poz ůstalosti po Otto Katzovi se nachází i rukou psané poznámky, které si ud ělal Katz po ohledání místa činu, kde skute čně byl. Jeho poznámky však jen popisují chování osob přímo v Černínském paláci a stav Masarykovy pracovny po Katzov ě p říchodu (viz P říloha č 13, pozn. OK) . Žádné další důležité či neznámé informace jsem však v jeho poznámkách nenašel, takže Katzova role v této události je stále zahalena v mlze lží a dezinformací. Mnoho historik ů nazna čuje, že práv ě tato akce byla d ůvodem, pro který byl Otto Katz za řazen do spikleneckého centra odsouzeného s Rudolfem Slánským.

13. Poslední monstrproces – ve vedení protistátního spikleneckého centra Rozpad protihitlerovské koalice velmocí v polovin ě roku 1947 znamenal zárove ň dlouhodobou p řítomnost USA v evropské politice. P ředstava Moskvy, že bude v Evrop ě jedinou velmocí, což by jí umožnilo rozší řit své pozice za dosavadní sféru vlivu, vzala za své. Od této chvíle po čítala s možností t řetí sv ětové války a po čala se na ni p řipravovat. Od roku 1951 pak kalkulovala s rozší řením socialismu na celou kontinentální Evropu a s obsazením dalších zemí armádami sov ětského bloku. Z hlediska chystaného vojenského tažení se jí jevilo

48 J.V. Jakoubek; K výro čí smrti Jana Masaryka; CS magazin, 2007 49 P. Kosatík; M. Kolá ř; Jan Masaryk pravdivý p říb ěh; MF 1998

46 Československo jako nejslabší článek, protože ve vedoucích funkcích v armád ě, bezpe čnosti, státním a stranickém aparátu sed ěli lidé, kterým Moskva nev ěř ila nebo kterých se pot řebovala jako d řív ějších p říliš informovaných spolupracovník ů zbavit. Mezi n ě pat řili Šváb, Reicin, Simone, Závodský nebo Pla čka. Z dnešního pohledu vyvstává otázka, zda likvidace jedné skupiny spolupracovník ů sov ětských tajných služeb a jejich nahrazení jinými nemělo p ůvod v ve zm ěnách v moskevské centrále bezpe čnosti. K uvedeným motiv ům se b ěhem roku 1950 přiřadil další, antisemitismus. P řibližn ě v dob ě pražských monstrproces ů se v SSSR znovu zvedla silná vlna protižidovských nálad. Boj proti sionismu vrcholil na po čátku padesátých let. Od jara 1947 nastal obrat sov ětské politiky na St ředním východ ě, konkrétn ě v palestinské záležitosti. V této souvislosti pro Moskvu vzrostla d ůležitost strategické polohy blízkovýchodní oblasti, která se mohla snadno zm ěnit v nástupišt ě proti naftovým polím na Kavkazu, Moskva se také snažila o oslabení britské pozice v této oblasti. Dosavadní sov ětská snaha se tu uchytit narážela na p řítomnost Velké Británie. Její pozice v Palestin ě po válce zeslábla a Palestina se stala nejslabším článkem jejího vlivu. Britská vláda v důsledku rostoucích nepokoj ů požádala v dubnu 1947 o zakon čení svého mandátu ud ěleného jí pro toto území. Odstoupení Velké Británie z těchto pozic vytvo řilo mocenské vakuum, Sov ěti ho cht ěli využít a sami proniknout do této oblasti. Československo uznalo stát Izrael mezi prvními již 20. 5. 1948 a koncem července p řijal president Gottwald prvního izraelského vyslance Ehuda Überalla. Jestliže Moskva politicky podporovala sionistické hnutí, kalkulovala s tím, že si v samostatném stát ě Izraele zajistí p řevažující vliv. Tyto plány jí však nevyšly. Levicové proudy v Izraeli ve volbách nezvít ězily. Vít ězn ě z nich naopak vyšly síly, které se orientovaly na spolupráci s USA. Už na podzim 1948 se Moskva snažila protrhnout v Sýrii izolaci, do které se v arabském sv ětě dostala. Sou časn ě se v SSSR za čala rozvíjet kampa ň proti sionismu, která p řerostla v antisemitismus. Tažení proti sionismu, které bylo odrazem zm ěn sov ětské politiky v ůč i Izraeli a její snahy protrhnout izolaci v arabském sv ětě, vyvrcholilo v monstrprocesu s protistátním centrem v Československu, jehož ob ětí se stal i Otto Katz. Z československých politických kruh ů se na výrob ě procesu a na politických vraždách nejvíc podílel p ředseda KS Č a prezident republiky Klement Gottwald. Svým spolupracovník ům říkal, že sov ětští bezpe čnostní pracovníci mají zprávy, které oni neznají a také zprávy z Komunistické internacionály, takže je p řesv ědčen o naprosté správnosti obvin ění. V ěděl, že výrobu procesu stojí sov ětští poradci a jejich prost řednictvím zájem Moskvy. Necht ěl odporovat, aby se v honu na čarod ějnice sám nestal ob ětí. Jakmile p řevzal

47 vůdčí roli v tomto mechanismu, musel se pod řídit regulím jeho chodu. Pat řila k nim i pot řeba ukázat spiklence v nejhorších barvách. Nevynést tresty smrti nebo ud ělit milost za této situace by podlomilo d ůvěryhodnost monstrprocesu, v Moskv ě by to považovali za ochranu spiklenc ů a na Gottwalda by padlo podez ření. Gottwald m ěl strach a jeho obavy zvyšovalo i pov ědomí o tom, že i o n ěho Moskva projevila zájem. Zvlášt ě poté, co ve svém byt ě odhalil odposlouchávací za řízení, o n ěmž se domníval, že kon čí v sov ětské centrále. U ostatních člen ů politického vedení KS Č p ůsobily tytéž motivy jako u Gottwalda a navíc jejich mocenské spory se Slánským. Nejvýznamn ější pracovník tehdejší justice, Josef Urválek, vypovídal 16. 8. 1956 p řed rehabilita ční komisí UV KS Č, že vyšet řování řídili sov ětští poradci, ve kterých vid ěl zkušené kádry sov ětské bezpe čnosti, které československým justi čním orgán ům p ředávají své zkušenosti. Dále ho p řesv ědčovaly „zejména znalecké posudky“. Podle své sv ědecké výpov ědi v ěř il Urválek v pravdivost obvin ění a navíc plnil stranický úkol. Na podzim 1948 za čaly probíhat procesy politického zam ěř ení. Politické procesy se rychle stávaly b ěžn ě používaným nástrojem a sou částí politiky komunistické moci, zdomácn ěly jako jeden ze zp ůsob ů řešení spor ů vyvolaných komunistickým režimem. Z ůstala jim funkce nejvyššího stupn ě perzekuce odp ůrc ů režimu. M ěly zastrašovat a vytvá řet ve spole čnosti atmosféru strachu. Jejich úkolem bylo i politicky „vychovávat masy“. Funkcioná ři bezpe čnosti vystupovali v roli hlavních ochránc ů komunistické moci. Masová nezákonnost v letech 1948 – 53 m ěla dv ě etapy. První sloužila k zajišt ění únorového mocenského zvratu a k ustavení diktatury. Druhá etapa za čínala dovršením ztráty ob čanských a politických práv a svobod. Krom ě celospole čenského ú činku byla nezákonnost namí řena proti skupinám a vrstvám ob čan ů jako, byli t řeba skauti. N ěkteré náboženské organizace (Armáda spásy, řeckokatolická církev, řády) byly zakázány či jinak likvidovány včetn ě jejich p ředstavitel ů. Nezákonnost, kterou moc zám ěrn ě zam ěř ila proti st ředním vrstvám, se podílela na hluboké zm ěně sociální struktury spole čnosti. Po církevních organizacích p řišli na řadu p ředstavitelé soukromé m ěstské výroby a po nich byly masové nezákonnosti uplatn ěny i p ři kolektivizaci zem ědělství. Politické procesy byly vrcholným bodem masové nezákonnosti a v letech 1948 – 53 se staly b ěžným prost ředkem oficiální politiky (viz P říloha č. 14, pozn. OK) . Politickou koncepcí prvních politických proces ů bylo dovršení Února 1948. Dokon čovaly se procesy, které komunisté neúsp ěšn ě p řipravovali už před Únorem, a dále procesy, které m ěly odhalovat „p řípravu kontrarevolu čního pu če“ organizovaného funkcioná ři nekomunistických stran. Po vyrovnání se s Únorem 1948 se procesy zam ěř ily na poúnorovou emigraci a proti exilu. Nejv ětším z nich byl proces s údajnými vrahy majora NKVD A. Schrama zapleteného (stejn ě jako Otto Katz) do smrti

48 Jany Masaryka. Úsilí komunist ů o ovládnutí armády bylo podm ětem první vlny politických proces ů s vojáky (1948-1950) a výstavba velké armády podnítila druhou vlnu (1950-52). K nejvýznamn ějším z těchto proces ů pat řil soud s generálem Píkou v lednu 1949, který skon čil jeho popravou. Úsilí moci o ovládnutí katolické církve provázela celá řada proces ů s duchovními i laiky. Státní bezpe čnost v ěnovala po Únoru 1948 stálou pozornost bývalým funkcioná řů m nekomunistických stran. Nejv ětším procesem tohoto druhu v povále čné ČSR byl proces „s vedením záškodnického spiknutí“, s M. Horákovou a spol. Soud za čal 31. kv ětna a po devíti dnech vynesl rozsudek: čty ři tresty smrti, čty ři doživotí a pro p ět odsouzených na 15-20 let v ězení. 50 V letech 1951-54 prob ěhlo i n ěkolik politických proces ů s vysokými komunistickými funkcioná ři. Sov ětské zájmy v těchto procesech prosazovali sov ětští poradci, kte ří se na jejich výrob ě zvláš ť podíleli, zejména na hlavním monstrprocesu s tzv. protistátním spikleneckém centrem v čele s generálním tajemníkem R. Slánským. Když po vykonstruovaných politických procesech v Maďarsku a Polsku Stalin žádal, aby i v Československu byli odhaleni „nep řátelé uvnit ř strany“, k prvním prominentním člen ům strany pat řili Otto Šling a Marie Švermová. Nelidským mu čením byli dohnáni k nepravdivým výpov ědím. Vše s vědomím a za ú časti pozd ějších obžalovaných. Frank ješt ě na svobod ě vypovídal proti Slánskému, pak byl p řinucen mu čením k p řiznáním. Pozvolna se vykonstruovala „šk ůdcovská sí ť“ s Ottou Šlingem v čele. Ten byl pro Stalina málo d ůležitý, a tak se uvažovalo o Clementisovi. Když však Stalin považoval i ministra zahrani čí za p říliš malou rybu na v ůdce protistátního spiknutí, zm ěnil se sm ěr vyšet řování, výslech ům byl dán nový sm ěr a z nich vyplynulo, že v čele šk ůdcovské a špionážní sít ě stojí sám generální tajemník strany Rudolf Stránský. Klement Gottwald, jehož byl po mnoho let osobním přítelem, však dal p řednost zachování vlastní mocenské pozice p řed jeho životem. Bez zaváhání podepsal rozsudek nad Slánským a deseti dalšími. Rajk ův proces v Ma ďarsku za čal 16. zá ří 1949. Gottwald a Slánský si uv ědomili, že se nejen v Ma ďarsku a v Polsku, ale i v Moskv ě čeká, co ud ělají v Československu. Již 3. října bylo Státní bezpe čnosti p řikázáno trvale sledovat V. Novotného a A. Simona, jejich telefon a korespondenci. V té dob ě již lidé za čali poci ťovat d ůsledky hospodá řských t ěžkostí a mnoho lidí snadno podlehlo klamu, že tyto nešvary jsou výsledkem zám ěrné činnosti „nep řátelské bandy“. Proto v československých monstrprocesech akcentovalo vedení komunistické strany ekonomické nep řátelské aktivity tak siln ě. Vedoucí politikové byli po zasedání ÚV KS Č v únoru 1951 spokojeni. Kone čně m ěli spiknutí, které se vyrovnalo, Rajkovu a sami z něho vyšli se zdravou k ůží. Úst řední postavou spiknutí se m ěl stát sám generální tajemník Rudolf

50 K.Kaplan; Nejv ětší politický Proces; Ústav pro soudobé d ějiny AV ČR Praha; 1995

49 Slánský a v politickém sm ěru dominoval sionismus. O Slánského projevovali v Moskv ě zájem již delší dobu. První krok k legalizaci vyšetřování na Slánského byl u čin ěn. London, který byl již ve vazb ě, 14. července napsal „Po p ětim ěsí čním ml čení jsem se rozhodl k doznání…Vedoucím trockistického spiknutí v ČSR je generální tajemník ÚV KS Č Rudolf Slánský, jeho pravou rukou je Geminder, Švermová, Frank a Rais“ (další London viz P říloha č. 15, pozn. OK) . Přímé výslechy na Slánského byly sice nep římo povoleny, ale nic nenasv ědčovalo tomu, že z nich vzejde podn ět k jeho zat čení. Slibn ější v tomto sm ěru byl zp ůsob odvolání Slánského z funkce generálního tajemníka strany. Jednal o n ěm úst řední výbor KS Č 6. zá ří 1951 a rozhodl zrušit funkci generálního tajemníka a schválil Slánského jako místop ředsedu vlády (viz P říloha č. 16, pozn. OK) . Výslechy na Slánského sice probíhaly bez p řekážek, ale ani jeden neobsahoval „d ůkaz“, který by mohl být d ůvodem k zat čení. Záchrana p řišla v podob ě dopisu Velkému meta ři. Ráno 9. listopadu 1951 p řekro čil R. Neve čeřal hranici z Německa do ČSR. Byl agentem vojenské kontrarozv ědky a p řivezl t ři dopisy, z nichž jeden m ěl p ředat Velkému meta ři. Okamžit ě po té, co se dopis dostal do rukou Státní bezpe čnosti se sešli její d ůstojníci s poradci a ur čili, komu dopis pat ří. Ú častníci porady usoudili, že tím „Velkým meta řem“ je Slánský. Nazít ří 10.listopadu p ředali kopii dopisu Stalinovi, ten neprodlen ě poslal ke Gottwaldovi speciálního posla s návrhem na Slánského zat čení. Rudolf Slánský byl zat čen ve své vile kolem jedné rodiny ranní po svém návratu z ve čírku u Zápotockých, a hned poté byl s roubíkem v ústech odvezen do ruzy ňské v ěznice. Zat čením hlavy spiknutí za čala druhá etapa výroby monstrprocesu. Šlo o to p řipravit politicky efektivní soudní p řelí čení, vybrat správn ě skupinu obžalovaných a p řipravit ji na proces. K nejnaléhav ějším úkol ům pat řilo vynutit na Slánském doznání k ot řesným zlo čin ům. Slánského cesta k doznání nebyla snadná, p ůl roku naráželi vyšet řovatelé na jeho odpor. Ekonomická nep řátelská aktivita spjatá se Slánského vyzv ěda čskou činností musela být ovšem dokázána a podložena n ějakými d ůkazy proti konkrétním osobám. Zat čen byl nám ěstek ministra zahrani čního obchodu R. Margolius (12.1. 1952), nám ěstek ministra financí Otto Fischl, Josef Frank tajemník ÚV KS Č (23.5. 1952). 31.1.1952 se ocitl ve v ězení Gottwald ův ekonomický poradce Ludvík Frejka a jako poslední ob ěť pro p řipravovaný proces byl 19.6. 1952 zat čen také André Simone – Otto Katz. Výslechy komunistických funkcioná řů , z nichž bylo ustaveno centrum spiknutí, se rozjely na plno. Vyšet řování probíhalo podle regulí a praxe tehdy již b ěžn ě zavedené. Vyšet řovatelé používali fyzického násilí a psychického nátlaku (viz P říloha č. 17, pozn. OK) , také uplat ňovali apel na stranickou uv ědom ělost. Poté, co byl Katz zat čen a p řevezení do Ruzy ňského v ězení, pomáhali s výrobou jeho procesu

50 sov ětští poradci Licha čev a Makarov. 51 Prost řednictvím vyšet řovatel ů vynucovali p řiznání a sami se často zú čast ňovali výslech ů. P ři vyšet řování Otty Katze uplatnili mnohé sov ětské zkušenosti. K nejd ůležit ějším novotám pat řily otázkové protokoly. Druhou novotou byly nep řetržité výslechy. Ty m ěly Ottu Katze rychle vysílit a p řivést ho k tzv. bodu zlomu (unavená Katzova tvá ř na policejní fotografii, viz P říloha č. 18, pozn. OK) . Nep řetržité výslechy podlamovaly u Otty Katze schopnost úsudku a vylu čovaly promýšlení odpov ědí. Otázkové protokoly umož ňovaly, aby po nep řetržitém výslechu psychicky vy čerpaný člov ěk přijal v protokolu formulace, v nichž se sám nazývá nep řítelem či agentem imperialismu. Třetí novinkou zavedenou sov ětskými poradci bylo svérázné obstarávání d ůkaz ů. Vyšet řovatel dostával vyšet řovaného bez d ůkaz ů, s čistým listem, a musel si d ůkazy obstarat sám. K tomu sloužily p ředevším výslechy a konfrontace. P řed svou popravou psal Simone Gottwaldovi: „Když jsem byl zat čen, byl jsem ohromen, protože mn ě bylo hned řečeno, že jsem členem Slánského spiknutí a špión. Doufal jsem, že se mi poda ří dokázat svou nevinu. Této nad ěje jsem se však vzdal v prvních t řech dnech na základ ě toho, co mi bylo řečeno vyšet řujícím referentem a jeho nad řízeným štábním kapitánem. Referent mi řekl, že jsem vylou čen ze strany, že mé zat čení znamená, že strana m ě již odsoudila, že nemám právo podávat d ůkazy, že když se nep řiznám, že mne budou st řídav ě s kolegou vyslýchat celo noc, a když se zhroutím, budu umyt ledovou vodou, vyhrožovali mi temnicí a bitím. Také na mne strašn ě p ůsobila výhr ůžka, že bude zat čena moje žena, když se nep řiznám. P řes to vše jsem zůstal p ři pravd ě a hájil svou nevinu. B ěhem prvních 14 dní jsem však poznal, že to je marné, že referent nebere na v ědomí, co mu říkám, a obrací všechno, i mé uznané práce proti mn ě. K tomu je nutno dodat, že štábní kapitán mi řekl, že jestli ti dva referenti, kte ří vedou p řípad, nedocílí mého doznání, p řijdou jiní. Rozhodl jsem se proto p řiznat co si referent p řeje“. 52 Sov ětští poradci, vyšet řovatelé i prokuráto ři v ěděli, že žádné protistátní centrum neexistuje. Jeho konstrukci však považovali za d ůležitý p ředpoklad velkého procesu. Neexistující centrum konstruovali jako rozsáhlou organizaci s odnožemi. Každá oblast či odnož mocensky důležité činnosti pot řebovala ve vedení centra svého zástupce, p řičemž se musela zajistit převaha osob židovského p ůvodu. Výb ěr se dále řídil podle toho, jak kdo vypovídal, jaká byla u n ěho záruka, že vystoupí dob ře u soudu a jak blízko má k hlavnímu obvin ěnému – R. Slánskému. Koncem 10. listopadu skon čily všechny p řípravy procesu, které zajiš ťovala Bezpe čnost. Poslední slovo náleželo politickým institucím. Koncem října roku 1952 hovo řil o

51 K. Kaplan; Zpráva o zavražd ění generálního tajemníka;(MF 1992) 52 NA Praha; fond K. Gottwald; Poslední dopisy popravených

51 chystaném procesu Stalin s Gottwaldem, Zápotockým a Širokým p ři jejich ú časti na XIX. sjezdu KSSS. Státní prokurátor Josef Urválek žaloval Slánského, Gemindera, Frejku, Franka, Clementise, Reicina, Londona, Löbla, Hajd ů, Margolia, Fischla, Šlinga a s nimi Simona – Ottu Katze z trestných čin ů velezrady vyzv ěda čství, sabotáže a vojenské zrady. Obžalovací spis m ěl čty řicet stránek a Slánský a jeho spole čníci byli prezentováni jako zrádci komunistické strany a agenti západních zpravodajských centrál. Byli obvin ěni z toho, že cht ěli Československo vytrhnout ze sov ětského tábora a vrátit ke kapitalismu. Za tímto účelem vytvo řili druhé centrum moci, p řipravovali spiknutí, rozestavovali své lidi do vedoucích funkcí, sabotovali politiku socialistické výstavby a spojenectví se SSSR a chystali odstran ění Klementa Gottwalda. Zvlášt ě vynikala antisemitská stránka politické koncepce, ze čtrnácti obžalovaných bylo jedenáct židovského p ůvodu. 20.-27. listopadu p řed senátem Státního soudu v Praze prob ěhl podle p ředem p řipraveného scéná ře proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s R. Slánským, bývalým generálním tajemníkem ÚV KS Č. Proces m ěl velkou publicitu v rozhlase i v denním tisku, na 10 500 rezolucí ze závod ů, úřad ů a z jiných pracoviš ť žádalo nejp řísn ější tresty. Rozsudky, ve kterých figurovala v různých obm ěnách obvin ění z velezrady, vyzv ěda čství, sabotáže a zrady, byly podle plánu vyneseny takto: 11 trest ů smrti (R. Slánský, B. Geminder, L. Frejka, J. Frank, V. Clementis, B. Reicin, K. Šváb, R. Margolius, O. Fischl, O. Šling a také A. Simone) a 3 doživotní v ězení (E. Löbl, A. London, V. Hajd ů). Proces probíhal p řesn ě podle scéná ře. Prokuráto ři a soudci kladli p ředepsané otázky, obžalovaní a sv ědkové od říkávali nau čené odpov ědi. Sedmý den soudního p řelí čení pronesli prokurátor, obhájci i obžalovaní svá záv ěre čná slova a nakonec přistoupili obžalovaní. Mluvili krátce, jen od říkali vyšet řovateli p řipravený a nau čený text. Přiznali všechny zlo činy a vyslovovali se k navrhovanému trestu. Nikdo se nehájil a neprotestoval A. Simone řekl jen: „Proto prosím soud o trest nejp řísn ější“. 53 O rozsudku se vůbec nediskutovalo protože „jedenáct špagát ů“ navrhl sám Gottwald. 27. listopadu, vynesl předseda soudu rozsudek, p řesn ě podle sm ěrnic, které mu telefonicky oznámil Gottwald. Obhájci dostali za úkol p řim ět své klienty, aby se neodvolávali, protože to bude p řízniv ě posuzováno p ři projednávání žádosti o milost. Nikdo se neodvolal. Jedenáct jich žádalo prezidenta republiky o milost. 2. prosince oznámili všem jedenácti Gottwaldovo rozhodnutí, že rozsudek bude vykonán druhý den ráno. Následovalo poslední setkání s rodinami. A. Simone – Otto Katz napsal podobn ě jako ostatní odsouzení poslední dopisy rodin ě (viz Příloha č. 19, pozn. OK) a Gottwaldovi. Dne 3. prosince 1952 od t ří do šesti ráno byl André

53 NA Praha; Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským; Praha 1953

52 Simone – Otto Katz a deset dalších spolu odsouzených popraven ob ěšením na nádvo ří v ěznice Státního soudu v Praze (viz P říloha č. 20, pozn. OK) . Popel popravených nasypali pracovníci Státní bezpe čnosti do papírových pytl ů a rozházeli ho po poli nedaleko Prahy. Politickou te čku za procesem ud ělala oficiáln ě celostátní konference KS Č 16.-18. prosince 1952. Gottwald zde hovo řil o velikém vít ězství socialismu a vyvozoval politická pou čení z odhalení a odsouzení spiklenc ů.

14. Záv ěr Jak jsem v Úvodu nazna čil, bylo mým cílem zviditelnit již „neznámého“ a zaníceného bolševika - typického aktéra první poloviny 20. století na levé stran ě barikády. Pracoval jsem s dostupnými prameny a s těmi, které jsem jako archivá ř vyhledal v Národním archivu ČR (a které jsou ostatn ě dostupné taky). Jaksi mimo hlavní proud mé práce jsem hledal d ůkazy o jeho skute čném agentství ve prosp ěch sov ětské rozv ědky. Myslím, že první úkol jsem v rámci své dovednosti splnil. Druhý „úkol“ je v plné mí ře nesplnitelný do chvíle, než se zcela otev řou archivy sov ětských tajných služeb. A to se, soudím, nestane. Otto Katz za dobu svého p ůsobení v mezinárodním komunistickém hnutí prod ělal tolik politických proces ů a čistek, že je s podivem, že mezi spiklence nebyl za řazen již d říve. Jen o vlásek unikl čistkám ve t řicátých letech v SSSR a znovu byl pak v ohrožení p ři své činnosti v Německu a za ob čanské války ve Špan ělsku. Znal zp ůsoby sov ětských tajných služeb, a tak si z řejm ě ned ělal o svém osudu po zat čení žádné iluze. Snažil se však všemi zp ůsoby ušet řit svoji rodinu. Jeho manželku Ilsu Katzovou po procesu poslali za trest do Bruntálu na Morav ě, kde pracovala jako údržbá řka stroj ů. Když se politická situace v šedesátých letech za čala uklid ňovat, vrátila se do Prahy, kde bydlela až do své smrti na sídlišti Malešice. Otto Katz – André Simone byl rehabilitován až v roce 1963 (viz P říloha č. 21, pozn. OK).

53

Obrazová p říloha: 1. Krátký životopis - sou část archivního fondu 2. Rozhovor s Lenkou Reinerovou 3. Listy č. 1-2006 4. Inventá ř p ůvodu dokument ů 5. Záhadný jistebnický rodák - Jiho české týdeníky - Magazín týdeník ů Táborsko; Milevské noviny Písecké post řehy 33/2008 strana 3 6. Rodný list 7. Domovský list 8. Policejní záznamy 9. Životopis J. Plojhara 10. Ukázka typických životopis ů – únor 1948 11. Varování Jana Masaryka p řed teroristy 12. Doklad o reorganizaci SNB 13. Zpráva o Masarykovi a únoru 14. Svobodná Evropa - V ězení 15. Výpisky z knihy A. Londona - Doznání 16. Svobodná Evropa - Slánský 17. Svobodná Evropa - Soudy 18. Foto Otto Katze 19. Dopis na rozlou čenou 20. Úmrtní list 21. Útržky z rehabilita ční zprávy

54

Hlavní informa ční prameny: Archiv bezpe čnostních složek MV ČR Studijní ústav Ministerstva vnitra 319-27-34/162,297; Národní Archiv Praha 42/K-15/8; 1-1/154; Vojenský historický archiv Praha 24-13-13/245 Rozhovor s pam ětnicí a spolupracovnicí Lenkou Reinerovou z 14. 2. 2008 v Praze

Použitá literatura: Bartošek Karel; Zpráva o putování v komunistických archivech; Paseka; 2000 Churá ň Milan a kolektiv; Encyklopedie špionáže;Libri; 2000 Jakoubek James V.; K výro čí smrti Jany Masaryka; CS-club; 2007 Johnson Paul; D ějiny 20. století; Rozmluvy; 1991 Kaplan Karel; Zpráva o zavražd ění generálního tajemníka; Mf. 1992 Kaplan K; Nejv ětší politický proces; Ústav pro soudobé d ějiny AV ČR; 1995 Kosatík Pavel, Kolá ř Michal; Jan Masaryk pravdivý p říb ěh; Mf. 1998 Neff Ond řej; Výro čí vraždy Jana Masaryka; buletin KDU – ČSL; 2001 London Artur; Doznání; Československý spisovatel, 1990

Pomocná literatura: Bartošek Karel; Češi nemocní d ějinami; Paseka; 2003 Budínský Libor; Deset president ů; Knižní klub;2003 Čapka František; D ějiny zemí Koruny české v datech; Libri; 1999 Dorazil Otakar; Sv ětové d ějiny v kostce; Jeva; 1993 Geiss Imanuel; D ějiny sv ěta v souvislostech; Ivo Železný; 2002 Hotmar Josef; Když ml čí kastan ěty; Naše vojsko; 1986 Kaplan Karel; P ět kapitol o únoru; Dopln ěk; 1997 Kaplan Karel; Nekrvavá revoluce; Mf. 1993 Kaplan Karel; Československo v letech 1945-1948 díl 1-3; SPN; 1991 Kaplan Karel, Kosatík Pavel; Gotwaldovi muži;Paseka; 2004

55 Kárník Zden ěk; České zem ě v éře první republiky (1918-1938); Libri; 2003 Kolektiv autor ů; Osudové osmi čky; NLN; 1999 Kolektiv autor ů; D ějiny zemí Koruny české; Paseka; 1992 Liehm A.J.; Rozhovor; Československý spisovatel; 1965 Midlleton Haydn Heater Derek; Atlas moderních sv ětových d ějin; Odeon; 1999 Nechvátal Martin; Založení KS Č ve službách kominterny; Havran; 2002 Pe čenka M. Lu ňák P. a kolektiv; Encyklopedie moderní historie; Libri; 1999 Regan Geoffrey; Kniha vojenských omyl ů; Knižní klub; 2004 Utitz Bed řich; Neuzav řená kapitola, Politické procesy padesátých let; Lidové nakladatelství ;1990 Vaculík Pavel; Komunistická perzekuce šlechty; Baset; 2004

56