Práce Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze Biologie ve službách Svazek ?????????? zjevu Editoři: Tomáš Hermann & Karel Kleisner K teoreticko-biologickým myšlenkám Adolfa Portmanna

Karel Klesner (ed.)

Pavel Mervart 2008 Obsah

Tato kniha vznikla v rámci řešení Výzkumného záměru CTS, identifikační kód MSM0021620845. Slovo úvodem: „Po stezkách“ versus „Na scestí“ 7 (Karel Kleisner)

Adolf Portmann Nové obzory biologie 11 Biologie jako světová velmoc na poli techniky 27 Hodnocení zjevu organismů 41 Přežití a zjevnost 57 O fundamentální antropologii 67

Autorské články Adolf Portmann (1897 – 1982): život kořeny myšlenky Stanislav Komárek 81

Mezi formou a funkcí aneb po stopách knížete niternosti (K základům Portmannovy teoretické biologie) Karel Kleisner 111

Domus a podoba: poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace Marco Stella 139

O stylu živých bytostí (K novému uvedení starého problému) Sergej V. Čebanov 173

© Translation (Adolf Portmann), Marco Stella, 2008 Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých © Translation (Sergej V. Čebanov), Anton Markoš, 2008 (Scarabaeidae) Karel Chobot 209 ISBN 978-80-86818-64-1 Vydání této knihy oslavuje výročí 111 let od narození Adolfa Portmanna Slovo úvodem „Po stezkách“ versus „Na scestí“

Švýcarský zoolog a myslitel Adolf Portmann (1897-1982) ve své knize Nové cesty biologie (Neue Wege der Biologie, 1960) přirovnává roz- mach některých vědeckotechnických přístupů v biologii k budování cest nebo dokonce autostrád, na nichž se vpřed uhánějící výzkumné aktivity zaměřují na jediný cíl, a nejsou pak s to vnímat mnohost rozmanitých aspektů, které nám živé bytosti skýtají. Spolehlivost, bez­ pečnost, rychlost, snadná orientace, to je jen několik důvodů, proč se lidé raději drží cest. Přeneseně pak sledujeme cesty rozumu, ces- ty víry, čekáme, kam nás zavedou cesty osudu, snažíme se nesejít ze stezky ctnosti apod. A tak v intelektuálních krajinách někdy sledu- jeme cesty, kde projede i povoz voly tažený, jindy zas zabloudíme na zarostlé stezičky, kudy nechodí ani lesní zvířátka. V tomto smys- lu to máme vždy jednodušší, pokud se vydáváme na cestu, kterou již před námi někdo šel. V roce 2006 vyšel v rámci edice AMFIBIOS svazek věnovaný koncepci umweltu (žitého světa) barona Jakoba von Uexkülla. Tento svazek věnovaný teoreticko-biologickým myšlenkám Adolfa Port- manna na uexküllovský soubor navazuje hned v několika ohledech. O obou myslitelích toho v češtině bylo napsáno pomálu. Uexküll je postavou o generaci starší a myšlenkově Portmanna předchází. Uexküll, stejně jako Portmann, zdůrazňoval specifičnost smyslové- ho prožívání, které určuje ukotvení každé živé bytosti v jejím žitém světě (umwelt). Ve svém vztahu ke smyslům pozorovatele se podle Portmanna nejzevnější povrchovost organismů emancipuje od svých tělesných základů a vystupuje jako cosi zcela svébytného. Jedná se o skutečnost, která doslova vzniká v procesu umwelt-specifické

 Slovo úvodem Slovo úvodem interpretace. Existence těchto „smysly upoutávajících orgánů“, jak k jevové stránce a historii výzkumu domestikace se zabývá vlivem domes- o nich Portmann hovoří, staví biology před nelehký úkol, neboť si tikace na charakter vlastního jevu člověkem chovaných forem zví- žádá výklad nejen z pozice výzkumníka, ale i z hlediska významu řat. Do svébytného světa současné ruské intelektuality nás zavede těchto sémantických orgánů v umweltu nelidských adresátů. Což stať O stylu živých bytostí z pera petrohradského biologa a filosofa je úkol z principu ošemetný, nikoli však předem zavrženíhodný; lze Sergeje V. Čebanova, v níž autor poukazuje na souvislosti biologie dokonce říci, že některé směry výzkumu chování a signalizace ži- a uměnovědy. Pokud čtenář dosud nepozbyl sil, nakonec ho dorazí vých systémů se tomuto cíli často těsně přiblíží. Zatímco Uexküll rozsáhlá případová studie Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovi- klade důraz především na vztah mezi smyslovou vybaveností dané tých (Scarabaeidae), v níž se Karel Chobot zevrubně věnuje rozboru živé bytosti a jejím specifickým prožíváním okolí, Portmann spíše strukturálních aspektů a formálních transformací broučích rohů. upozorňuje na souvztažnost mezi niterným sebe-prožíváním a vněj- Závěrem nutno zdůraznit, že dvojznačný význam slova „zjev“ ším utvářením organismů. Tam, kde byl Uexküll více fyziologem, v titulu tohoto svazku není pokusem o provokaci. Vždyť Adolf tam je Portmann spíše morfologem. Portmann byl v rámci dvacátého století zjevem naprosto mimořád- Svazek zahrnuje pět esejů, které Adolf Portmann publikoval ným. V čem ona mimořádnost spočívá? Zřejmě v jeho schopnosti v rozpětí 50. až 70. let: Nové obzory biologie (1965), Biologie jako světová vidět hluboké věci i v povrchových strukturách. Snad také proto, že velmoc na poli techniky (1970), Hodnocení zjevu organismů (1959), Přežití skutečnosti, která se našim smyslům jeví bezprostředně, přisuzoval a zjevnost (1965), O fundamentální antropologii (1955). Nejedná se tedy stejnou, ne-li větší důležitost jako poznatkům, jež musíme dobý­ o novinky ze světa vědy, nýbrž o cennou výpověď biologa reflek­ vat za pomoci sofistikovaných instrumentů a metodických postupů. tujícího povahu a směřování dobové biologie. Nebudeme zde čte- A nakonec hlavně v tom, že se nezdráhal vyjet mimo zajeté cesty. náře poučovat, které aspekty biologického výzkumu se proměnily a jakým způsobem, a které naopak zůstávají stále aktuální. Naším Karel Kleisner úkolem zde není charakterizovat celé oborové pole, které se z jistého úhlu pohledu bude jevit změněné k nepoznání, zatímco z jiné per- spektivy se nám může zdát, že zásadní problémy rámcově přetrvávají. Spíše se čtenáři pokusíme představit myšlenkový svět Adolfa Port- manna a zároveň dále rozvést některé jeho typické tématické okruhy, které se týkají problematiky tvaru, zjevu živých bytostí a otázky po možnosti odhalování jejich niternosti. Portmannovy eseje jsou doplněny dalšími pěti příspěvky od sou­ časných českých, „italských“ a ruských autorů. Portmannův odbor- ný a osobní život v kontextu proměn dějinných událostí mapuje biografická stať Adolf Portmann (1897-1982): život kořeny myšlenky od Stanislava Komárka doplněná o apendix obsahující český překlad dvou dopisů Martina Heideggera adresovaných Adolfu Portman- novi. Některá typická témata Portmannovy biologie charakterizuje následující kapitola, Mezi formou a funkcí aneb po stopách knížete niternosti (Karel Kleisner), s poukazem na možnosti jejich dalšího rozvedení na hranici tradičního rozvrhu funkcionálně-formalistických inter- pretací organismu. Příspěvek Marca Stelly Domus a podoba: poznámky

 

Adolf Portmann Nové obzory biologie

Při bližším pohledu na oblasti zájmu dnešní biologie zjistíme, že za velkou část svých výsledků vděčí odvětvím, za jejichž rozvojem stojí chemický a fyzikální výzkum. Právě tyto oblasti výzkumu živého se v posledních desetiletích podílejí na nebývalém celosvětovém roz- voji a rozšiřování pole působnosti technicky zaměřených přírod- ních věd. Z důvodu jejich praktického dopadu bývá tato sféra vý­ zkumu živého považována za nejdůležitější a nejuznávanější. Vznikla biotechnika a stále se rozmáhá. Spolu s tímto typem výzkumu se tak na na poli průmyslu objevila nová velmoc. Tato oblast bádání dále poroste – a tomu, kdo uhranut její mo­ cí vidí jen tento aspekt věd o živém, je naprosto jasné, že přístup a myšlenkový svět, který všechny tyto pokroky umožnil, bude i nadá­ le určovat směr biologie. Z tohoto pohledu není cokoliv nového, co přinese budoucnost, ničím jiným než rozšířením a přímým důsled­ kem existence bezpečných a stabilních základů vystavěných na onom typu vědeckého myšlení, které ve vědě dominuje již od Descarta. A přesto tento obraz klame. Již po dlouhou dobu se s tímto na mohutných základech vystavěným druhem výzkumné práce a uva­ žování snaží pouštět do křížku jiný typ myšlení, jenž působí skryt ve stínu gigantických děl fyzikální a chemické techniky a pro který je proto mnohem těžší získat větší vliv a dopad. Jsme svědky vý­ znamného obratu v postojích k základnímu výzkumnému objektu biologie, totiž k organismu.

 Původně vyšlo jako Portmann, A. (1965). Neue Fronten der biologischen Arbeit. In: Schulz, G. (ed.) (1965). Transparente Welt. Festschrift zum 60. Geburtstag von Jean Gebser. Bern: Huber: 23-37. (pozn. překladatele)

13 Adolf Portmann Nové obzory biologie

Kdyby se mě snad někdo zeptal, který z obou zmíněných typů Za klíčový prvek zmíněného přístupu považuji pochopení toho, výzkumu živého takříkajíc dohlédne dále a má rozsáhlejší základní že živé bytosti vystupují ve světě jako subjekty, že do svého okolí projekt, ani na okamžik bych nezaváhal a řekl, že samozřejmě onen zasahují jako poměrně nezávislá, autonomní centra jednání a jako ve stínu skrytý. Mimořádné úspěchy první cesty biologie to nijak takové se s ním i vyrovnávají. To platí jak pro rostliny, tak pro zví- nepopírají a tuto svou tezi ještě jednou zdůrazňuji navzdory skuteč- řata. Je však třeba upozornit, že tento subjektivní charakter nelze nosti, že biotechnicky orientovaný, fyzikálně-chemický typ výzku- ztotožňovat s vědomím. Organismy mají „vztah ke světu“ – to však mu bude dále získávat na významu. nic nevypovídá o jejich „prožívání světa“. Pokud bych měl blížeji charakterizovat tento biologický směr, Uznání této subjektivní podstaty organismů má řadu důležitých který dle mého názoru představuje důležitou změnu ve způsobu důsledků, avšak může také zapříčinit jisté omyly. Musíme proto pře­ našeho nahlížení na přírodu, v prvé řadě bych jej označil jako kva- deslat, že záměrem tohoto nového biologického výzkumu rozhod- litativní výzkum živého. ně není např. antropomorfismus. Nejde o to, vkládat lidské formy Svůj základ má ve slavné morfologii počátku 19. věku. V osobě prožívání do jiných živých tvorů např. přisuzováním stále menších Johanna Müllera, který působil až do roku 1858, tato disciplína pře- a menších komponent našeho subjektivního prožívání tzv. nižším kročila omezení pouhého zkoumání tvarovosti (Gestaltiches) a vyvi- a ještě nižším tvorům. O co by nicméně jít mělo, je respektování nula se ve svébytný názor na živé, který našel svého pokračovatele niternosti jako zvláštního způsobu existence živého. Této zvláštnos- ve velkém baltickém biologovi Karlu Ernstu von Baerovi. Avšak ti a specifika živého si všímáme především na nás samých, a i když další vývoj biologických idejí, který ve druhé polovině 19. století vedl povedeme válečné tažení proti přisuzování lidských pocitů a proží- k úplné nadvládě jen jedné z nich, smetl toto prozíravé pojetí z trůnu vání jiným tvorům, nesmíme zapomínat, že všechny živé bytosti vládnoucího biologického směru a teprve v našem století získávají niternost stejně jako my nějakým (nutno dodat, že často záhadným) podobné přístupy opět svou dřívější hodnotu. způsobem mají. Pokud hovořím o kvalitativním výzkumu živého, tak jen proto, Organismy představují formy existence, které jsou schopny ně­ abych zdůraznil, že jeho cílem není získávání matematických for- jak členit zkušenost a zpracovávat ji i nezávisle na vědomých po­ mulí. To neznamená, že bych věnoval nedostatečnou pozornost chodech. Toto včlenění zkušenosti do molekulárních procesů, které metodě, kterou nám matematika nabízí – její formule však pro mne samy o sobě probíhají bez zkušenosti, činí z živé bytosti existenci, jsou jen pomocnými prostředky. jež stále mění sebe sama. Ústředním bodem této změny pohledu na živé, které má dle mé­ Na tomto místě by bylo účelné uvést několik málo příkladů, které ho názoru zásadní význam pro jakoukoliv komplexně pojatou bio- nám pomohou fenomén členění zkušenosti lépe pochopit. Rostliny logii, je pokus o nalezení nového pojetí organismu, jež překoná stejně jako jednobuněčné organismy i různé jiné bytosti, ať se již starou dichotomii těla a duše. Je třeba se vzdát rozdělení hmoty jedná o polypy či vyšší živočichy, lze přenést do podmínek, kde bu­ a prožívání, niternosti, které vzniklo již před 300 lety (pod vlivem de změněný rytmus dne a noci, tedy period světla a tmy. V labora- Descarta) odštěpením psychického aspektu skutečnosti. Vzniká no­ toři také lze různé pobřežní organismy vystavit uměle vyvolanému vý pohled na živé a jeho příchod je předzvěstí velkých, dalekosáh- nezvyklému střídání přílivu a odlivu. Může se jednat jak o orga- lých změn, které mohou nastat. nismy bez nervového systému, tak i o ty, které vyšší nervová centra Pokus překlenout neblahé rozdělení hmoty a ducha uvedl do mají. Ve všech případech organismy na nezvyklou situaci odpoví středu zájmu jeden z aspektů živého, na němž je právě toto polár- týmž způsobem. Organismus změnu rytmu ve střídání světla a tmy ní rozdělení nejproblematičtější. Biologie se začíná zabývat studiem či odlivu a přílivu nějakým nám neznámým způsobem zaregistruje. chování, které se zakládá jak na látkovém působení, tak na těžko Odpoví jako celek: svůj zažitý starý rytmus přizpůsobí novým časo- uchopitelném psychickém procesu. vým podmínkám. V tuto chvíli nás nemusí zajímat, jak daleko taková

14 15 Adolf Portmann Nové obzory biologie změna může zajít. Jde o to, že organismus je schopen na nezvyklou Kolik z oné rozčleněné zkušenosti u jednotlivých organismů mů­ změnu denní doby reagovat velmi přesně, musí tedy nějakým způ- že být vědomého, zůstává ve většině případů neřešitelným problé- sobem vnímat čas. Skutečnost, že vyšší organismy jsou schopny tyto mem. Za důležité však považuji, že při tomto způsobu práce se spor změny provádět rychleji, jelikož jim v tom pomáhá mozek, není mezi finálním a kauzálním způsobem výzkumu stává bezpředmět- v tuto chvíli příliš důležitá. Naopak klíčovým faktem je to, že takto ným. Procesy a vztahy zjištěné kauzálním výzkumem se v případě nakládat s časem a přenastavovat své vnitřní hodiny na nové pod- živého odehrávají v rámci uspořádaného celku, který se vlivem zku- mínky umějí všichni živí tvorové. Organismus nově získaný rytmus šenosti stále mění a jehož změna zároveň ovlivňuje každou budou- zachovává. Pokud jej experimentálně ještě jednou změníme, orga- cí zkušenost. Výzkumníci zabývající se subjektem by se proto v or­ nismus se novým podmínkám opět přizpůsobí. ganismu měli pokoušet nacházet zvláštní struktury, které nejsou Bylo by možné uvést celou řadu dalších příkladů, nicméně nyní zcela uzavřené, tj. ty, u kterých může docházet k přestavbě vlivem považuji za důležité ukázat právě a jen to nejpodstatnější. Organis- zkušenosti. Etologie nás zásobuje stále více důkazy o tom, že tato mus vnímá procesy ve svém okolí. Vnímání je smysluplně členěné otevřenost náleží k vlastnostem všeho živého, avšak v některých dle struktury, která umožňuje kontakt s okolím. Živý tvor se spolu případech je omezena na velmi úzké životní úseky. V jiných přípa- s novým prožitkem, byť i skromnou měrou, stává něčím jiným, než dech lze takových příležitostí k otevřenosti nalézt více. Důkazem byl předtím. To platí obzvláště pro ty formy života, které na rozdíl jsou vyšší organismy se svou značně rozvinutou schopností učení. od nás lidí nevládnou nápadnými typy vnímání, např. nemají oči, Přitom rozdíly u blízce příbuzných druhů mohou být obrovské: uši ani mozek. Avšak i rostlina je schopna při změně prostředí po­ někteří ptáci, již jsou schopni naučit se mluvit, mohou nová slova změnit svůj metabolismus tak, že např. začne kvést, či naopak náběh do svého nervového systému včleňovat po celý život, zatímco jiní ke kvetení zarazí a vrátí se zpět do vegetativní periody. I tento tvor zástupci téže třídy jsou např. schopni akustického učení pouze bě­ je při své relativní autonomii stále se měnícím subjektem. Musíme hem krátké senzitivní periody. se však vyhnout tomu, abychom při vyřčení slova „subjekt“ ihned Tyto nové poznatky vznikly během posledních desetiletí a zcela pomýšleli na nějaké vědomé „já“ se všemi jeho zvláštními atributy. boří starý pohled na věc. Proto bylo ještě před několika lety uzná- O vlastních procesech, které tyto vnitřní hodiny řídí, víme zatím váno poměrně hrubé rozdělení zvířecího a lidského prožívání, při- jen velmi málo. Široké rozšíření tohoto zacházení s časem u fo­ čemž člověk je dle této definice otevřený světu (weltoffen), zatímco rem se specializovanými nervovými orgány i bez nich nás nicméně zvíře je vázáno na svůj umwelt (umweltgebunden). Ani dnes by mnozí utvrzuje v přesvědčení, že se musí jednat o skutečně elementární nepopírali obecnou platnost tohoto rozdělení. Avšak pojmy lidské procesy v organizaci plazmatu. K tajemstvím živého patří bezespo- otevřenosti světu a zvířecí vázanosti na umwelt vyžadují mnohem ru i to, jakým způsobem je zacházení s časem zabudováno do mole- pečlivější charakteristiku. Otevřenost v členění a zpracování prožit- kulární struktury. Protože se v rámci biologických vysvětlení této ků nalezneme i u zvířete, a naopak u člověka nalezneme jistý podíl zvláštní vlastnosti organismů již předem vzdáváme jakýchkoliv vý­ vázanosti na umwelt! Naše otevřenost světu se ukazuje právě na roků o vědomí a omezujeme se pouze na objektivně uchopitelné tom, že jsme schopni svou podmíněnost umweltem odhalit a zau­ vlivy, můžeme s nimi kdykoliv nakládat jako s fyzikálně-chemic­ jmout vůči ní jistý odstup. Právě v této pozicionalitě (Pozitionalität ), kými skutečnostmi. Díky tomuto postupu se výpovědní možnosti jak již v roce 1928 zdůraznil Helmuth Plessner, tkví zásadní speci- biologie značně rozšířily. Cosi, co mnozí považovali za nepřístupné fikum lidského vztahu ke světu. vědeckému výzkumu, totiž chování subjektu, se tak stalo objektem přírodovědy a zároveň se tento směr vyhnul všem úskalím antropo-  Umwelt je žitým světem daného organismu; blíže viz Kliková, A., Kleis- morfismu. Etologie se během několika desetiletí stala pro mnohé ner, K. (eds.) (2006). Umwelt. Koncepce žitého světa Jakoba von Uexkülla. biology důležitým způsobem práce. AMFIBIOS sv. 4. Červený Kostelec: Pavel Mervart.

16 17 Adolf Portmann Nové obzory biologie

Teorie, o kterých zde hovořím, znova vracejí do hry představy tomuto názoru na život, na jeho rozmanitost, a mnohotvárnost o živém, které již byly vyřčeny před více než sto lety. Upomínají nás a zároveň uznání jednoty základních životních procesů se mi zdá na to, že řecké slovo psýché původně vyjadřovalo oproti dnešnímu být jednou z hlavních vlastností nové, budoucí biologie, která se pojetí spíše celkový charakter živé struktury. Uznání specifik a zvlášt­ pozvolna a zatím spíše nesměle hlásí o slovo. ností živého je v naší době velmi důležitým faktorem měnícího se V mnoha oblastech výzkumu, které dnes mají největší význam, pohledu na život. Studium subjektivity živého nás vede i k dalším se při hledání obecně platných zákonů zdá být jedinečnost čímsi úvahám. Tato metoda se pokouší nahlédnout zvláštnosti a jedineč- nežádoucím, zbytečným. Například genetika se snaží odhalovat nej­ nost dané konkrétní životní formy (oproti charakteristikám jiných obecnější vlivy genů, jakási pravidla „hry na dědičnost“, která platí tvorů). Usilujeme tak o něco, co se značně liší od metod většiny všude a za všech okolností. Tyto snahy však neustále narážejí na dnešních biologických oborů. Mnozí totiž za cíl biologického bádá- jedinečné kombinace v genotypu, charakteristické pro každý druh. ní považují pouze zjišťování obecně platných zákonů stojících za životní- Tím se genetika navzdory svému záměru odhalovat obecné zákony mi procesy. ocitla v oblasti, kde se projevuje svéráz rozličných životních forem. Náš požadavek naopak zní, že má být uznána a zkoumána odliš- Stejným směrem se ubírá evoluční biologie a spolu s ní i biolo- nost, která panuje mezi krabem a včelou či ptákem a savcem. Klade- gie vývojová, stejně jako paleontologie (výzkum vyhynulých forem), me si tedy velmi důležitý úkol, a je proto nezbytné, abychom se a to navzdory tomu, že tolik vědců usiluje o konečné odhalení alespoň na okamžik zabývali tím, v jak nebývale velké míře výzkum Obecného. V takových případech převládají otázky jako: Co je to obecně platných zákonitostí určoval biologickou rutinu i její pokrok mutace? Jaká jsou obecná pravidla evolučního procesu? Jak u zárod- během posledních desetiletí. Jen ten, kdo o tomto směru výzkumu ku dochází k řízení jeho vývoje či k vymezení jednotlivých embry- smýšlí v dobrém a uznává jeho velikost, může správně pochopit naši onálních partií? Ale i při takto kladených otázkách se o slovo hlásí výzvu ke změně a také význam a mohutnost cíle, o který usilujeme. to, co je při hledání obecně platného zastíráno: síla a moc jedineč- Biochemické a genetické výzkumy prokázaly výskyt moleku­ nosti, zvláštnost každé čeledi, rodu i druhu a u vyšších organismů lárních struktur (např. nukleových kyselin) u všech živých forem, také individua. a to i tam, kde se například nevyskytuje samostatné buněčné jádro. Podobně se to má i s fyziologií. Již jsme hovořili o tom, že rost- Podobně významný je i důkaz toho, že sexualita se u rostlin i živoči­ liny i živočichové jsou schopni nakládat s procesy v čase a tyto zku- chů zakládá na stejných procesech: na smíšení dvou genetických vý­ šenosti smysluplně začleňovat do vlastních životních rytmů. Také bav a na garanci stejného počtu přenesených dědičných vloh. Pokud jsme zmínili, že v tomto případě pátráme po velmi obecných mo­ chceme nahlédnout a pochopit obrovský význam obecných záko- lekulárních procesech, které toto zacházení s časem umožňují. Avšak nů, musíme připomenout také důkaz jednoty metabolických proce- všechny studie zároveň poukazují na skutečnost, že tyto velmi po­ sů, tedy korespondenci efektu enzymů na tvorbu a rozklad látek dobné základní procesy jsou do jednotlivých životních forem za­ v živočišném i rostlinném těle. členěny různými, často velmi odlišnými způsoby. Jednomu ptákovi Tyto a další důkazy různých shod se staly ústředním bodem bio- pomáhají při migraci jeho vnitřní hodiny, druhému zase na dale- logického výzkumu až do té míry, že vznikla „obecná biologie“. kých cestách pomáhá navigovat poloha slunce. Stala se nepostradatelnou také pro praxi, tedy pro biotechniku. Vli- Speciální biologie rostlin a živočichů nejsou jen záležitostmi mu­ vem velkolepé koherence této konstrukce však mnozí zapomínají, zeální systematiky, pouhého řazení a přehledu, za které je mnozí mají. že všechny tyto procesy vždy slouží pouze přežití samostatné, jedi- Tvoří součást jiného výzkumného směru, který považuji za důležitý nečné formy života. Právě tato jedinečnost, to, že se od sebe značně doplněk dnes převládajícího hledání Obecného. Pokud na okamžik liší velké skupiny i jednotlivé druhy v rámci těchto skupin, by mělo odhlédneme od korespondencí a shod ve tvaru, vývoji a funkci růz- být hlavním předmětem našeho způsobu bádání. Respekt vůči ných organismů, vyvstane před námi velká záhada. Mám na mysli

18 19 Adolf Portmann Nové obzory biologie jedinečnost živých forem a také pocit cizoty, která od sebe oddělu- venou a následně purpurovou, ale zcela jinou barvou, kterou nazý­ je jednotlivé typy vztahování se ke světu. váme včelí purpur. Ten naše prožívání jako barvu vůbec nevnímá. Pokud se zaměříme na jednu z velmi podstatných součástí růz- Musíme přistoupit na to, že ve světě včely máky nejsou červené a že ných vztahů ke světu, totiž na zrak, snad nám to pomůže poukázat řada květin je pokryta pro nás neviditelnými ultrafialovými orna­ na jisté kontrasty panující mezi jednotlivými formami živého. Mor- menty. Pokud k tomu ještě připočtu skutečnost, že včelí oko navíc fologie dokázala existenci více vyšších typů očí schopných zpro- umí vnímat i polarizované sluneční světlo (užívá jej k orientaci, je středkovávat obrazovou zkušenost. Morfologie také usiluje o nale- tedy pro ně denním chlebem), cizota tohoto světa se ještě prohloubí. zení vztahů, na jejichž základě by bylo možné převést jednotlivé Podívejme se pro změnu do světa jiného zvířete, například ne­ orgány na jednodušší formy. To pak napomáhá k pochopení jejich topýra, u kterého byl experimentálně prokázán speciální navigační možného vývoje v rámci evoluce. Avšak čím hlouběji nahlížíme do systém založený na vysílání ultrazvukových vln. Ten bezesporu vy­ podrobností fungování těchto zrakových orgánů, tím více se prohlu­ tváří velmi zvláštní způsob vnímání a žití v prostoru. Kvůli podob- bují i rozdíly v různých vztazích ke světu zprostředkovaných těmito nosti s našimi technologiemi tento systém nazýváme systémem so­ orgány. Fyziologická analýza zraku hmyzu nás přivádí do zcela cizí- narovým. Je možná dobré připomenout, že jedinečnost tohoto světa ho světa, ve kterém se liší nejen spektrum kvalitativně prožívaných jsme byli schopni nahlédnout až ve chvíli, kdy naše technika vypro- barev, takže např. ve světě včely se vůbec nevyskytuje červená barva, dukovala radar sloužící k navigaci letadel. Teprve tato obecná ana- avšak oproti našemu vidění se zde objevuje nám neznámá ultrafia- logie nám umožnila lépe pochopit chování netopýrů, aniž bychom lová. Výzkum hmyzu nás navíc přivádí do světa, kde se dokonce však cokoliv tušili o skutečném charakteru jejich prožívání. Na tom­ i vnímání tvarů zásadně liší od toho, které známe u obratlovců. to místě by možná bylo také účelné zmínit, že ptáci disponují dě­ Fyziologie přináší důkazy o tom, že vnímání tvarů a jejich zapama- dičnou prostorovou orientací na základě současného vnímání po­ továvání se u hmyzu z velké části zakládá na vjemu složitosti daného lohy slunce a průběhu času a že právě tato kombinace umožňuje ve tvaru. To může být poněkud v protikladu k tomu, jak si někdy před­ dne migrujícím ptákům podnikat daleké cesty. Řada mladých ptáků, stavujeme vidění jednodušších zvířat. Například bychom se mohli kteří táhnou bez rodičů, je tuto cestu schopna podniknout bez jaké­ domnívat, že nejjednodušší geometrické tvary jako kruh či trojú- koliv předchozí zkušenosti. V poslední době odborníci svorně uznali, helník by měly být vnímatelné a zapamatovatelné snáze než složité že tažní ptáci cestující v noci se orientují podle polohy hvězd na obrysy květů. Avšak pokud podnikneme soubor jistých experimentů, nočním nebi ve vztahu k aktuálnímu času a že právě tento orientač- začneme nejprve docházet k přesvědčení, že hmyz si snáze pamatuje ní systém jim umožňuje podnikat cesty ze severní na jižní polokouli tvary, které mají v jeho životě největší význam, tedy obrysy květů, a nazpět. V současné době probíhá debata ohledně vlivu vroze- jež pro hmyz znamenají zdroj nektaru. Toto rozpoznání by pak ných komponent umožňujících tuto orientaci. Naše představy o něm mělo být podmíněno nějakými dědičnými procesy, mělo by tedy být jsou zatím velmi nejasné. Nicméně skutečnost, že ptáci mají vroze- vrozené. Nakonec se však budeme muset vzdát i tohoto názoru nou schopnost vnímat čas a denní cykly a na jejím základě také zpra­ a přijmout myšlenku, že schopnost vnímat a hodnotit tvary závisí covávat různé vjemy z vnějšího světa, je již bezpečně prokázána. především na složitosti jejich kontur spíše než na dědičné afinitě Zatím stojíme na samém počátku skutečného rozlišování živých k nějakým konkrétním tvarům. Také bych rád připomněl, že zelená forem. Je nezbytné, abychom vedle dalekosáhlých shod ve struktu- vegetace odráží značné množství ultrafialového světla. To naše oko ře smyslových orgánů byli vždy schopni vidět i rozdíly ve zpracová- nevnímá, v prožívání včely však hraje důležitou roli, a přitom nemá ní těchto smyslových vjemů a pochopitelně také odchylky v chování, s naším prožitkem zelené barvy nic společného. Dojem cizoty ve jak se o to kdysi ve své knize Umwelt und Innenwelt der Tiere pokusil mně ještě roste, když si představím, že pro oko včely se barevné Jakob von Uexküll. Kdo ví, jak vypadá svět chobotnice, krakatice či spektrum (barevný kruh) od žluté k modré neuzavírá jako u nás čer­ sépie? Kdo může pochopit stav tažného ptáka, který, ačkoliv podle

20 21 Adolf Portmann Nové obzory biologie všeho celou svou bytostí patří do říše světla, se při určitém vyladění ty zjevu, které svým zbarvením plní varovnou funkci, či naopak zcela ponoří do světa noci a svou dlouhou cestu podniká v temno- mají zvíře skrýt před nepřáteli. Všechny tyto znaky jsou považová- tě? Co vůbec malému letci umožňuje tuto cestu uskutečnit, co se ny za důležité jen jako součást boje o sebezáchovu či za zachování v něm odehrává, když se u něj noční neklid projeví? druhu! K pochopení zvířecího prožívání světa prostřednictvím jeho od­ Tento postoj je třeba ještě blíže upřesnit. Povrch těla, který je pří­ vozování z našeho vlastního světa nejsme takřka vůbec připraveni stupný zraku (pokožka ve všech svých formách, barvách a vzorech), a ani vybaveni – často totiž zvířatům přiznáváme jen příslovečné byl doposud chápán jako hranice, jež na jedné straně chrání „vnit- „drobky od bohatého stolu“ možných vjemů a prožívání. řek“ před vnějším světem, a tím i zabezpečuje průběh látkové výmě­ Výzkum živého se především bude muset vyzbrojit novými po­ ny. Na straně druhé pak bývá povrch těla pojímán jako prvek, který stupy. Potřebovali jsme dosti dlouhou dobu na to, abychom vůbec prostřednictvím smyslových orgánů a celé palety dalších nástrojů začali vnímat podobnosti a shody různých typů živočichů – musíme zprostředkovává kontakt s vnějším světem, umožňuje živočichu bu­ se tedy také připravit na to, že bude třeba mnoho času i na pronik- dování jeho žitého světa (erlebte Umwelt ), a ručí tak za jeho přežití. nutí do různých jedinečných světů. Tedy pokud jsme vůbec schop- Povrch těla však hraje i další roli, které se věnuje jen malá, ni podobné zkušenosti nějak formulovat. Již dnes začíná být jasné, ba dokonce žádná pozornost. Mám na mysli nespočetné projevy že by mohl vzniknout experimentální směr výzkumu zaměřený na a struktury na povrchu živočichů, které neslouží přežití, nemají objektivní přístup k subjektivnímu. žádnou roli ani jako adaptace, ani jako druhově typický signál či Jakmile se zaměříme na výzkum jedinečnosti prožívání světa, rá­ ochranné zbarvení. Současný výzkum je často zasunul do nejtem- zem se ve středu našeho zájmu ocitne také celá řada skutečností, nějších odkladišť svých laboratoří – měly se stát pouhými znaky které doposud nejrozšířenější metoda usilující o jednotnou obecnou pro systematiky, tedy všehovšudy tím, podle čeho danou rostlinu či biologii buď zanedbávala, nebo zcela ignorovala. Předmětem bio- živočicha pojmenováváme. logie se totiž měl stát organický celek, celá forma života. Její tvar Ve skutečnosti jsou tyto zanedbávané části živých tvorů něčím a funkce nejsou zajímavé jen jako pouhé výrazy obecných zákonů, mnohem důležitějším, co však bohužel nemá žádný účel, žádnou ale také jako svébytný celek skládající se ze zjevu, chování, prožívání bezprostřední funkci pro přežití. Těmto znakům říkáme neadresné a se zvláštním vztahem ke světu. Tento přístup však bude možný, jevy (unadressierte Erscheinung). Protože nejsou určeny pro nějakého pouze pokud bude vybudován na objektivních základech. konkrétního příjemce, nepatří do skupiny námi upřednostňovaných Tím také vrhneme nové světlo na zjev organismů. Z vnějšku vlastností, jejichž smysl jsme schopni snáze zjistit, nemají ani žádný živých tvorů, který je přístupný smyslům, se současný výzkum za­ význam pro přežití. Boční „proudnicové“ linie ryb, vzory a bar- jímá jen o ty části, které bezprostředně slouží zachování a přežití vy maskování, nápadná varovná kresba u vos – to vše jsou snadno jedince či druhu. Jedná se především o adaptace na podmínky pro- pochopitelné školní příklady. Existuje však nespočet vzorů a povr- středí či o znaky, které mají význam pro reprodukci či vývin, vzá- chových orgánů, kterým se této cti prostě a jednoduše nedostane. jemné rozpoznávání pohlaví či pro rodičovskou péči o komponen- Zůstanou zanedbány, nebo dojde k jejich odsunutí do sféry esteti- ky, se kterou by se biologie podle obecného názoru vůbec neměla  Die Erscheinung, eigentliche Erscheinung. V jediném dalším českém překladu díla zahazovat. Adolfa Portmanna (Ke 100. výročí narozenin Adolfa Portmanna. Scientia Právě neadresné jevy si jako svůj výzkumný problém vytyčilo toto et Philosophia, sv. 7, 8 v roce 1997) se tento výraz překládá jako (vlastní) jev. nové pole výzkumu. Jsou totiž zvláštním projevem života, sebepre- Ne vždy však slovo jev (tj. v českém jazyce „fenomén“, ostatně i v jazyce německém nese zmíněné slovo tento význam) působí v textu přirozeně. zentací (Selbstdarstellung) organismů. Jazykem smyslů vyjadřují zvlášt- Proto navrhuji používat pro slovo Erscheinung překlad „zjev“ a u spojení nost a druhový charakter každé živé formy. Nejdůležitější oblastí eigentliche Erscheinung zachovat překlad „vlastní jev“. (pozn. překladatele) této demonstrace vlastních hodnot a zvláštností je svět zraku, říše

22 23 Adolf Portmann Nové obzory biologie světla. Světlo, nejdůležitější „médium“ zjevu, se pro biology a fyzi- tvůrčí lidé máme ještě jeden, mnohem podstatnější úkol. Ten spatřu­ ky stává opět důležitým výzkumným problémem. ji v naší schopnosti rozhodovat se v nepřehledném houští možnos- Až doposud se o tomto poli výzkumu, „životě a světle“, uvažova­ tí, volit to či ono navzdory všem šalbám skutečnosti, ve schopnosti lo především jako o součásti hry o přežití. V této souvislosti připo- zhodnotit, kde a kdy jde o volbu, jež zásadně ovlivní naší budouc- mínám význam světla při látkové výměně zelených rostlin. Jevení nost. Nesmíme budoucnost našeho vývoje, našeho ducha a životní se ve světle bylo studováno z hlediska užitečnosti. Náš nový obrat formy chápat jako nutný, pevně určený proces, který by měl odhalo­ vede ke studiu světla, světelného pole, jako významného prostoru vat nějaký dopředu zahleděný výzkum. Co nám přinese budoucnost, pro sebeprezentaci. nejen že nikdo neví, ale především nikdy vědět nebude. Proto je Zjišťujeme, že tvary a znaky, kterým byla doposud věnována nej­ nám dána schopnost hodnotit, velká svoboda volby spolu s nutnos­ větší pozornost, mají ve skutečnosti za příčinu mnohem původnější tí se pro něco rozhodnout, pokud si chceme zachovat nám vlastní fenomény, tedy že se jedná o přeměněné znaky sebeprezentace, aktivitu a kreativitu. které se zprvu vyskytly bez jakéhokoliv významu pro přežití druhu. Toto rozhodování a hodnocení se podílí i na mém podání bio- Byly tedy zcela bezúčelné – „bez účelu“ však neznamená totéž co logie dnešní doby. Hovořil jsem o možnostech, které se dnes zatím „beze smyslu“. Studium zjevu živočichů nám především u takzva- ještě krčí kdesi ve skrytu, avšak dle mého názoru mohou v budouc- ných „nižších forem“, tedy u polypů, žahavců, kroužkovců, ostno- nu hrát na poli biologie ústřední roli. Je třeba vzít na vědomí, že kožců a mnoha dalších, poskytuje důkazy o existenci znaků, které biologie znamená něco více než jen zprostředkovávání nových me­ ve velké hře o přežití nehrají žádnou roli, znaků neurčitých – tedy tod technickému pokroku, nových cest k uchvácení a využívání sil, „neadresných vlastností“. U mnoha z těchto znaků lze prokázat, že které stojí za životními procesy. Toto musíme zdůraznit právě a pře­ určité „role“ druhotně nabyly, získaly určitou selekční hodnotu. Tento devším dnes, neboť mnoho vzmáhajících se národů spatřuje v zá­ jejich význam je však až pozdní, odvozený. padní vědě (a tím i v západním výzkumu živého) pouhé nástroje Morfologie již dnes poskytuje důkazy o tom, že organismus vy­ moci, a proto usilují o jejich získání. nakládá značnou část své energie na tvorbu struktur sloužících Za jeden z hlavních úkolů naší doby považuji stále znovu upo- v prvé řadě k manifestaci sebe sama, k sebeprezentaci. Nikdo zde zorňovat na to, že v biologickém výzkumu jde i o něco jiného než samozřejmě nepopírá jejich funkce pro přežití. Avšak přehnaný dů­ o ovládnutí přírodních procesů a že mimo jiné usiluje také o získání raz, který současný výklad přírody klade na užitečnost a účely růz- celkového obrazu přírody a o lepší pochopení našeho postavení ve ných struktur, je v rámci nové morfologie do značné míry omezen. světě. Oblast biologie, o níž zde podávám stručnou zprávu, slouží Na závěr tohoto přehledu z oblasti výzkumu živého bych rád právě takovým cílům. Obraz života může být rozsáhlý, podrobný vyjádřil domněnku, že právě vzniká nová oblast biologického vý­ a především správný a trefný, jen pokud vezme v potaz i poznat- zkumu. V tomto svém pojednání jsem však ani jedenkrát nevyjádřil ky z výzkumné oblasti, o které jsem zde hovořil. pochyb o tom, že hlavní proud biologie zůstane nadále chemicky a fyzikálně orientován. Pokud jsem zde vyzdvihoval zvláštnosti této nové výzkumné oblasti a jejích jednotlivých sfér, stálo za tím vždy mé rozhodnutí, vlastní volba a přesvědčení. Výzkumník nemůže při psaní podobného přehledu sloužit jen jako pouhý nástroj, který ukazuje, co se v té které oblasti výzkumu právě děje. Nejsme přece žádné seismografy, jež zaznamenávají prá­ vě probíhající zemětřesení ve sféře ducha a lokalizují jeho zdroj. V jistém smyslu bychom měli být schopni i toho – avšak jako činní,

24 25

Biologie jako světová velmoc na poli techniky

1.

Ještě před čtyřiceti lety byste v žádném seznamu jmen nenašli pro- fesní označení biolog či zoolog, neboť tyto činnosti se prostě ne­ považovaly za zaměstnání. Dnes jsou všichni mí žáci přinejmenším biology či zoology, pokud ovšem nedosáhli nějakého vyššího titulu. Jde přitom o nenápadný příznak obrovské změny, ke které došlo během tohoto století. Snad oprávněně se po čtyřech desetiletích práce v biologii nejen ohlédnu zpět, ale pokusím se také o pohled do budoucnosti a trou­ fnu si zvážit a posoudit roli, jakou dnes biologie hraje. Biotechnika je prastará. Jednou z nejdůležitějších epoch v ději- nách lidstva byl bezesporu přechod lovců a sběračů k zemědělství a chovu dobytka. V té době také vyšlo najevo několik biotechnic- kých faktů, jako např. že kvasný proces je možno využít při přípravě pečiva nebo že produkty alkoholového kvašení se lze opít. Velmi brzy se také objevily biotechnické praktiky sloužící k antikoncep- ci či vypuzení plodu. Alexander von Humboldt ve svých cestopi- sech z pralesů Jižní Ameriky s údivem popisuje právě takové tech- niky, které používají různé takzvaně přírodní národy. Vyšlechtit z divoké vegetace užitkové rostliny a z divokých bestií domácí zvířata, která by měla pro přežití lidstva stále vyšší a vyšší hodnotu, bylo posláním, které trvalo tisíciletí – posláním a zároveň

 Původně vyšlo jako Portmann, A. (1970). Biologie als technische Welt- macht. Zürich: Arche. (pozn. překladatele)

27 Adolf Portmann Biologie jako světová velmoc na poli techniky výkonem lidí, kteří o „biologii“ nevěděli zhola nic. Ne náhodou su­ o kterém jsme si ještě před několika málo desetiletími přinejlepším roví šlechtitelé lidí z řad vědců poukazovali na to, že naši předkové mohli nechat zdát. Rozvoj nových teorií o podmínkách v oceánu vyšlechtili dojné krávy, aniž by měli sebemenší ponětí o genetice. v raném období vzniku a vývoje Země, kde, jak se domníváme, Námel se prakticky využíval mnohem dříve, než byl v našich můžeme hledat první předstupně života, vedl již v 50. letech k labo- laboratořích objeven ergotamin. Dříve než se objevily preparáty na ratorní přípravě organických látek, které by se daly považovat za bázi digitalinu a následně moraninu, využívali bylinkáři ke stejnému součásti nejjednodušších stadií života. Důležité kroky na této cestě účelu náprstník. Toto vše zmiňuji jen proto, aby nevznikl klamný se udály v roce 1953 v Chicagu. Přečteme-li si heslo „Prvoplození“ dojem, že biotechnika je čímsi novým. („Abiogeneze“) v Encyklopedii přírodní vědy z roku 1934, uvědo- Ve 20. letech nicméně vzplála revoluce, která souvisí s převrat- míme si, jakou vzdálenost jsme na této cestě až k chicagským experi­ nými vynálezy na poli fyzikální a chemické techniky ve století před- mentům ušli. Dnes stojíme před zcela reálnými možnostmi vytváře­ cházejícím. Dnes se z biofyziky a biochemie staly samostatné, vele­ ní živých strojů, napodobování pochodů látkové výměny či tvorby důležité a stále se rozvíjející obory. Třetí velmoc je na vzestupu! nových, syntetických látek včetně potravin. Velkým tématem dneš- Astronom Fred Hoyle údajně jednou řekl, že kdyby se narodil ka začíná být také umělá, kontrolovaná reprodukce, umělé oplod- dnes, určitě by se nechtěl v příštích dvaceti letech stát biologem. nění a vývin plodu mimo tělo matky. Usiluje se o přesun placentace Domníval se totiž, že do té doby se budou všichni biologové potu- z mateřského těla do inkubátoru, stanovení pohlaví plodu či o pře- telně plížit po tajných laboratořích za ostnatým drátem a provádět konání imunitní odpovědi, která až doposud znemožňovala trans- nějaké obzvláště temné a pochmurné experimenty. Chtěl tím vyjá- plantaci tkání z jednoho jedince do druhého. Zkoumá se i to, jak dřit obavy z rozvíjející se biologické válečné techniky. To však nic ovlivnit a změnit strukturu mozku či jak prodloužit lidský život. Na nemění na skutečnosti, že z našich mladých studentů biologických jedné straně se snažíme, aby se stále větší pravděpodobností bylo oborů se každý druhý touží stát molekulárním biologem bez ohle- možné dosáhnout hranice dožití, kterou nám dnes náš organismus du na to, zda se tento obor na jimi navštěvované škole vyučuje, či umožňuje, na straně druhé se někteří zabývají i tím, jak by bylo mož- nikoliv. né tuto hranici ještě posunout. Pátráme i po možnostech ovlivnění Věci jsou tedy již v pohybu a musíme se ptát, zda tento vývoj duše. Již jsme vyvinuli přípravky na ničení vegetace, s jejichž pomocí máme spíše podporovat, či se mu naopak v co možná největší míře lze sterilizovat celá rozsáhlá území. Vznikají biologické zbraně, které bránit. Historici nám připomínají, že již Petrarca ve 14. století protes­ do oblasti armády a vedení války vnášejí zcela nové problémy. toval proti užívání palných zbraní a jejich následkům. Jeho protest neměl, jak vidno, takřka žádný účinek a obávám se, že podobně bezzubé budou i naše protesty proti možnému zneužití biologie. US-Army musela přednedávnem vyplatit 376.000 dolarů odškod- ného farmářům v utažském Squaw Valley, protože nervovým ply- 2. nem VX pozabíjela na šest tisíc ovcí. Plyn se šířil údolím a shodou náhod se přelil terénem až do oblasti, kde se pásly ovce. Nejprve Předmětem našeho pojednání nicméně není útržkovitý přehled úspě­ nebyla veřejnost o této události vůbec informována. Dnes se však chů biologie a problémů z nich plynoucích. Při úvahách o současné před podobnými událostmi mají na pozoru miliony lidí. společenské situaci je však musíme brát v potaz. Na následujících Biologie nyní tak pokročila, že je navíc ve stále se zrychlují- řádcích bych se rád pokusil o antropologický pohled na tyto úkazy. cím tempu schopná rozpoznávat mnohé procesy jak v cytoplaz- Ten se ostatně během desítek let mého působení v zoologii ukázal mě, tak buněčném jádru, tedy v celé živé hmotě, a pracovat s nimi. být jednou z důležitých linií mé práce, neboť se zaměřuje na celkový Výzkum vzniku života z neživé hmoty se nyní nachází ve stadiu, obraz živého v našem žitém světě. Proto také potřebujeme novou

28 29 Adolf Portmann Biologie jako světová velmoc na poli techniky ekologii. Pokud vůbec chceme pojmout a uchopit bohatství forem, poli uděleny, uvědomíme si bouřlivý rozvoj odvětví, které se na svůj jež v současnosti ničíme a plýtváme, musíme mnohem lépe a hloubě­ triumf po celá desetiletí jen pozvolna připravovalo. ji pochopit vzájemné vztahy mezi živočichy, jejich vztahy k rostlinám V poněkud užší perspektivě jsem podobný dějinný zvrat mohl a stejně tak i k člověku. sledovat i já sám. Když jsem začínal v univerzitních funkcích, řada Dovolte mi uvést jeden aktuální příklad. Ještě před nedávnem mých studentů se podílela na vědeckém výzkumu drog, přičemž by si nikdo nepomyslel, že by se ve střední Evropě opět mohla roz­ byli vystavováni nejrůznějším psychotropním vlivům. V Basileji šířit vzteklina. Přesto k tomu došlo. Občas mě udivuje, jak ubohé jsem pak zažil i výzkumy jistých mexických hub, jakož i dramatická jsou naše znalosti o ekologických faktorech ovlivňujících rozšíření setkání s mexickými indiány, kteří informace o užívání toxinů z hub takových chorob. I přes nevídaný technologický pokrok se nelze poskytli. Tehdy jsem se dokonce postaral o to, aby byla s výsledky než podivovat, jak malým souborem faktických ekologických zna- těchto úžasných experimentů seznámena i veřejnost, neboť jsme lostí disponuje široká veřejnost. Například mezi potravní nabídkou kladli důraz na velkou důležitost této syntézy. a reprodukcí u ptáků a savců existují vztahy, které biologové teprve O několik let později jsme se ocitli ve zcela jiné situaci. Výrobu začínají blížeji poznávat. Podobné vztahy však existují i mezi ploš- látky LSD zastavila dokonce i firma, která tyto experimenty prová- ným ničením škůdců a větším rozšířením těch, kteří tyto zákroky děla. Mnozí se o účincích sloučeniny začali vyjadřovat s odporem. přežili! Během několika let se tedy objev s neoddiskutovatelně kladnou hod­ Již po léta křižuje Indický oceán na čtyřicet výzkumných lodí, notou pro výzkum stal obrovským sociálním problémem naší doby. které se snaží lidstvu otevřít přístup k poslednímu velkému zdroji Tato skutečnost by se mohla stát i jistým symbolem toho, co dnes obživy – totiž oceánu. Význam vědomostí získaných v hlubinách tvoří jednu z nejostřeji sledovaných oblastí veřejné diskuze. Drogy světového oceánu dnes jen stěží dokážeme nahlédnout. Otevírají se patří v našich technizovaných zemích k prvořadým sociálním pro- zcela nové možnosti pro obligátní drancování a vykořisťování, na blémům, neboť se pro mládež staly prostředkem v boji za nezávis- druhou stranu je zde šance k objevení zcela nových vědeckých sou- lost životního stylu. Diskuze dospělých vázne na mrtvém bodě vislostí. Obojí jistým způsobem patří k biotechnice. Dokonce i Švý­ a zůstává nadále nerozhodnutá: nicméně rozhodně by neměla být carsko má vlastní, poměrně velkou námořní flotilu a v Basileji lze založena na zjednodušených argumentech, které rozporuplné mož- nalézt i úřad pro mořeplavbu. Je s podivem, kolik švýcarských biolo­ nosti využití těchto látek (ovšem i všech dalších produktů biotech- gů pracuje na moři. V Evropě tak do důsledku vzato už není žádný niky) vidí pouze v černobílých barvách, a velmi se tak podobají po­ vnitrozemský stát v původním významu tohoto slovního spojení. hledům na svět, které kdysi tak snadno dokázaly rozdělit svět na Svou vědeckou kariéru jsem strávil u Rýna. V roce 1869 začal „dobro“ a „zlo“. Friedrich Miescher v laboratoři, kde nyní pracuji já sám, zkoumat Za problém považuji i to, že společnost není schopná držet krok nukleové kyseliny. V té době ještě nikdo neměl mikroskopické zna- s bouřlivým rozvojem vědy a přizpůsobovat se jejím výstupům. Zde losti o oplození. Slovo chromozom se objevilo poprvé až v roce 1888 nám jde především o to, jak jsme schopni se vypořádat s biologic- a teprve v roce 1919 vznikla po znovuobjevení mendelovských zá­ kými objevy a vynálezy, přičemž nehodnotím, zda je jejich vliv klad- konů dědičnosti a po prvních poznatcích v oblasti mutací převrat- ný či záporný. Již řadu let se například provádí umělé oplodnění, aniž ná chromozomální teorie dědičnosti. Objev nukleových kyselin v ro­ by sebeméně pokročilo řešení právních a čistě lidských problémů ce 1869 zůstal zcela osamoceným faktem. Teprve v průběhu druhé s tím souvisejících. Důsledkem toho je jaksi napjatá atmosféra. světové války a dále po roce 1950 došlo k průlomu a prolnutí vý­ V blízké době bude možné, aby se plod vyvíjel mimo tělo mat- zkumu struktury chromozomů a nukleové kyseliny coby součásti dě­ ky. Některé předpovědi hovoří o roce 2000, jiné o roce 2050, další dičného materiálu. Jestliže si připomeneme onu dlouhou řadu Nobe­ dokonce o roku 1985. Domnívám se, že naším úkolem v této situa­ lových cen, které byly během několika let výzkumníkům na tomto ci je předat veřejnosti jisté znalosti – tedy pokud se společnost jako

30 31 Adolf Portmann Biologie jako světová velmoc na poli techniky celek rozhodne vydat se touto cestou. Veřejnost by se měla dozvědět, Všude narážíme na zcela jednostranné přeceňování významu ner­ že pokusy s přemístěním zárodku z těla matky již započaly, stejně vového systému. Mnozí se například snaží zvyšovat inteligenční kvo­ tak výzkumy sloužící k ovládnutí fyziologie placenty. Pokusy přesu- cient, aniž by si dělali starosti s tím, že celý duševní život je vnitřní nout vývoj plodu mimo tělo matky se již dějí. O těchto možnostech jednotou, a že tedy není možné ani žádoucí podporovat jen některé se v rámci výzkumné komunity již hovoří a společnost si prostě jeho oblasti. Také otázka, zda a jak je možné pomocí drog ovládat nemůže dovolit číst o těchto věcech jako o pouhé science fiction, či je naladění (Stimmung), směřuje pouze k určitým záměrům a rozhodně dokonce zcela ignorovat. Vývoj je třeba hodnotit nejen z poněkud nebere v potaz harmonii celé lidské existence. zjednodušující perspektivy, že „technické vynálezy nám usnadňují Společnost zcela pokulhává v porozumění výzkumu, který se pro­ život“. Je nezbytné přezkoumat všechny následky, které takový vy­ gresivně řítí vpřed. Například se výrazně zvýšila pravděpodobnost, nález může mít v každodenním životě, stejně jako v prožívání a vů­ že se dožijeme přirozené věkové hranice určené pro naši životní for­ bec celém životě ženy. A to mluvíme pouze o jedné skupině mož- mu, nicméně snahy o zhodnocení sociálních vlivů tohoto okruhu ných následků. Mnozí nahlížejí na přesunutí vývoje plodu mimo problémů rozhodně nezesílily odpovídající měrou. Veřejnost se jen tělo jako na ulehčení ženskému údělu. Avšak celá škála mateřských pramálo zabývá případnými dopady prodlouženého stáří. V posled- citů či otázka hormonálních vztahů, které nadále spoluurčují život ku budou muset následující generace živit svou prací zvýšený podíl matky, hrají v těchto úvahách jen nepatrnou roli v porovnání s tech- starých lidí. nickými fantaziemi a úvahami o tom, čeho všeho bude biotechnika Celý problém je však ještě dramatičtější, usilujeme totiž o pro­ schopna docílit. lomení dosud platné absolutní věkové hranice dožití. Předpovědi Biologie se dále intenzivně zabývá studiem nervového systému hovoří o tom, že bude možné se dožít až 150 let. A to již vůbec a mimo jiné se pokouší i o zmnožování mozkových buněk. Srovná- nechci hovořit o předpovědích, které (předčasně) ze světa zcela ní příbuzných živočišných forem s různým množstvím mozkových odstraňují smrt, očekávají budoucí lidskou nesmrtelnost, ani o tom, buněk v nejvyšších mozkových centrech nám bezpochyby dovolu- že někteří se rozhodli přečkat hořká období lidských dějin ve stavu je učinit obecný závěr o jistém vlivu zvyšování množství neuronů hlubokého zamražení. Pokud by lidský život trval 150 let, žily by v evoluci živočichů. Všechny tyto mozky jsou však harmonickým vedle sebe generace 150, 120, 90, 60 a 30letých. Mezigenerační pro- produktem vzájemného působení různých jejich částí, ke kterému blémy, které tak zřetelně vidíme i dnes, by se ještě více vyostřily docházelo během dlouhotrvající evoluce. Nikdo dnes není schopen a jejich řešení by se zkomplikovalo. Kdo tedy usiluje o jedno, musí předpovědět, co se stane, když tyto buňky zmnožíme a zasáhneme přijmout i druhé a postavit se nově vzniklým potížím. To, co vypa- tak do rovnováhy celého orgánu. dá jako neškodná matematika o problémech stáří a stárnutí, ve sku- Totéž platí o možnosti urychlení vývinu mozku. Existují spor- tečnosti vznáší nepředstavitelně naléhavé otázky. né, v mnoha ohledech nevysvětlené experimenty, které vedly k zá­ Biologický pokrok se tedy řítí vpřed mnohem rychleji, než jsme věru, že pokud je matka v jistých fázích vývoje embrya vysta­ se mu schopni společensky přizpůsobovat. Zažíváme contergano- vena podtlaku, dojde u plodu k urychlení vývinu mozku. Nejsem vý skandál. Ač mohly být účinky a vlivy thalidomidu v některých s to vynášet nad experimenty profesora Heinze a spol. z Jižní Afri- ky nějaké soudy a nejsem si ani jist, zda si na to troufají kolegové  Contergan bylo v letech 1957-1961 široce rozšířené léčivo vyráběné ně­ z oboru. Na každý pád se o podobných věcech diskutuje a je třeba meckou firmou Grünenthal, aplikovalo se mj. jako prostředek proti nevol- počítat s výsledky, které budou svádět k dalším podobným výzku- nostem během těhotenství. Lék byl vzhledem k množství provedených po­ mům. Původně šlo o snahu přinést tělu matky v poslední fázi těho- kusů na zvířatech považován za výjimečně bezpečný. Přesto v roce 1961 odhalil hamburský lékař a genetik Widukind Lenz (1919-1995; syn geneti- tenství jisté odlehčení, avšak dnes již získaly tyto výzkumy zcela jiný ka Fritze Lenze, 1887-1976), že účinná látka thalidomid způsobuje výraz- význam. né vývojové anomálie u plodů – např. úplnou absenci horních či dolních

32 33 Adolf Portmann Biologie jako světová velmoc na poli techniky případech nejednoznačné, naštěstí se na ně přišlo včas. Mnoho ne­ nutí, které může zásadně ovlivnit naši budoucnost. Kam a na jakou chybělo a nerozpoznali bychom, co všechno je vlastně ve hře. Pře- instanci bychom se asi obrátili, kdyby se v nějaké lidské skupině sto stojíme před otázkami, na které se stále nedaří nalézt odpověď: výrazně změnil poměr pohlaví? Tyto a podobné otázky odkazují pomysleme jen, jak je například v západním Německu třeba bojo- k úvahám šlechtitelů člověka, např. jak uměle ovlivnit psychický vý­ vat za osud conterganových dětí, za osud, který se týká nás všech! voj lidí tak, aby dosáhli různé inteligenční úrovně. Takovéto experi­ V oblasti sexuality způsobily vnější zásahy do reprodukčního menty by umožnily realizaci sociálních utopií o „panském člověku“. cyklu již před delší dobou oddělení čistě osobní slasti od původní Nositel Nobelovy ceny Francis Crick v jedné diskuzi na podobné funkce zachování druhu. Řešení těchto problémů pomocí právních téma zcela oprávněně a správně řekl, že tyto výzkumy a realiza- norem či jistými čistě mezilidskými pravidly hry je zatím v nedo- ce utopií na nich postavených by znamenaly zkázu starých etických hlednu. norem Západu. Ovšem dodal také: “It is not easy to see what we put in Zvířecí složka lidské sexuality je zaměřena na zachování druhu their place.“ A to je další rozměr problému. a jeho rozmnožení – na cíl, který v raných fázích vývoje člověka Na straně jedné se zvyšuje rychlost výzkumu, na který vynaklá- můžeme považovat za skutečný a jediný cíl sexuálních pochodů. dáme stále více prostředků, na straně druhé ovšem jen pomalu roste Jedná se o prohnanou hru přírody, kde se lze na slastné splynutí schopnost právníků, sociálních a politických činitelů se těmito pro- pohlaví dívat jako na léčku, jak lásku popsal Upton Sinclair ve svém blémy vážně zabývat. Proto považuji za svůj úkol především vytvoře­ románu Love’s Pilgrimage. ní jistého základu pro další úvahy a rád bych také pronesl několik Dnes je třeba mít na paměti, že slast z těchto prožitků je ve vzrůs- slov k problematice postoje vůči živému, především pak k člověku. tající míře podmíněna právě odloučením od reprodukční funkce a že s ohledem na budoucnost světové populace bude místy nezbyt- né i dosažení relativní nezávislosti reprodukce na funkci zachování druhu, či naopak na slasti. Spolu s tím se na světlo dostávají složité společenské otázky, což by nám však nemělo bránit v rozpoznání 3. výzev a požadavků dnešní reality. To, že po staletí pravidla a příka- zy křesťanské morálky více či méně sledovaly původní cíle pohlav- Během své výzkumné činnosti jsem nikdy nezavítal do oblastí, které ního života (byť jistě nikoliv neproblematicky), je dnes již minulos- by byly ve vlastním smyslu slova biotechnické. Na druhou stranu tí. Otázky, které společnosti kladou životy dospívajících mladých se již několik desetiletí podílím na výzkumu zvláštností lidského lidí, prostě již není možné jednoduše vyřešit poukazem na kdysi porodu a raných fází lidského vývoje, což může výrazně prohloubit platnou morálku zdrženlivosti. naše vědomosti o zvláštnostech lidské ontogeneze. Pokusil jsem se Musíme brát v úvahu i další následky, které s sebou nesou naše objasnit komplexitu našeho stavu během porodu a dalšího vývoje. rozhodnutí o těchto jevech souvisejících s rozmnožováním. Mám Jistě není náhodou, že tyto poznatky našly odezvu přinejmenším na mysli možnost svobodné volby pohlaví potomků. Jde o rozhod- v kruzích těch nejzainteresovanějších, totiž dětských lékařů. V těle matky se vyvíjíme mnohem rychleji než naši nejbližší zví- končetin či jejich znetvoření. Počet podobně postižených dětí, které se kro­ řecí příbuzní, velcí lidoopi. Lidské novorozeně dosahuje ve vícemé- mě podobných vývojových postižení rodily fyzicky i psychicky zdravé, se ně totožné době vývoje téměř dvojnásobku váhy orangutana, šim- odhaduje až na 10.000. Aféra vyvolala nejen v Německu, ale i celosvětově panze či gorily v době porodu. Lze dokázat, že tento urychlený růst rozsáhlou diskusi o zodpovědnosti farmaceutických firem za dopad jejich souvisí se značnou velikostí mozku, která je patrná již v okamžiku výrobků na lidské zdraví. (pozn. překladatele)  Česky kniha vyšla ve dvou dílech jako „Pouť lásky“ (1931), Družstevní porodu. Rychlý vývin pokračuje až do konce 1. roku po narození. práce, Praha. (pozn. překladatele) Biologie v tomto ohledu nemůže nepoukázat na důležitost prvního

34 35 Adolf Portmann Biologie jako světová velmoc na poli techniky roku, který by u bytosti čistě zvířecí musel proběhnout v matčině Vzdálená vize beztřídní společnosti již delší dobu bledne. Bylo by těle. Dítě, které je brzy vsazené do prostředí svých bližních, získává však na čase nahlédnout i biologicky věrohodný důvod tohoto od­ klíčové rysy našeho druhu, naši formu existence teprve společen- cizení a připustit si, že tento proces patří k osudu člověka, jeho ským stykem: vzpřímený postoj, řeč a rozumový vztah ke světu za­ závažnost však vyplula na povrch teprve v počátcích nadvlády vědy ložený na porozumění (Einsichtige denkdende Beziehung). a techniky. Odcizení bezesporu přináší i nové prožitky a do světa První periodu našeho růstu před pubertou lze rozdělit na dvě vnáší mnoho nového, představuje však i ohrožení. Samotné slovo období, z nichž jedna, zpomalená, následuje po bouřlivém růstu odcizení přímo vyvolává představu cesty domů. Je načase pochopit, prvního roku. Ukazuje se, že toto zpomalení má svůj biologický vý­ že z prvotního světa jsme jednou provždy vyvrženi, což také zna- znam v přejímání velkého množství prvků tradice (kultury). Výzkum mená nutnost změn naší společenské struktury. antropoidů objevil v posledních desetiletích podobné fenomény i u ji­ Neklid dnešní mládeže lze v této souvislosti chápat i jako silné, ných vyšších primátů. Také jejich vývin lze charakterizovat prodlou­ byť často dosti neurčité tušení tohoto lidského údělu. Mladí hleda- žením dětství a intenzivním kontaktem s rodiči i ostatními členy jí oporu právě ve zvláštním světě svého životního období; doufají tlupy. Malý lidoop se mnohé učí již během raných sociálních kon- v nová řešení prostřednictvím úplného zničení panujících pořádků. taktů, avšak charakteristiky svého druhu v tomto období nezískává: Seberealizaci, uskutečnění sebe sama, nacházejí v životě v malých V době po porodu, kdy naše dítě podniká důležité kroky na cestě, skupinách. Časný nástup pohlavní a tělesné dospělosti ještě prodlu­ na jejímž konci se stane člověkem, zůstává lidoopí mládě antro­ žuje období mladického neklidu, navíc je toto prodloužení podpo- poidem, i pokud vyrůstá obklopeno lidským prostředím (Umwelt ). řeno i pozdním nástupem dospělosti sociální, což naši situaci roz- Dlouhé období lidského dětství bývá někdy považováno za znač­ hodně nijak neusnadňuje. nou nevýhodu naší přirozené konstituce a leckterý biotechnik by se jistě nejraději pokusil tuto periodu urychlit. Musíme však pochopit, že tato dlouhá léta jsou ze sociálního hlediska nezbytná. Během to­ hoto období pomalým cvičením a po malých krůčcích upevňujeme a vstřebáváme složitou kulturu skupiny, řeč, správné chování i cel- 4. kový obraz světa. Proto důrazně varuji před tím, abychom urychle- ní tohoto období chápali jako cosi pozitivního. Učit dvouapůl či Vrůstání do druhotného světa, který je ve stále větší míře ovládán tříleté děti číst nás rozhodně nespasí. vědeckým způsobem myšlení a jeho plody, znamená pro člověka Tato raná perioda vývoje předznamenává úplně jiné období i nutnost rozhodovat se. Taková rozhodnutí musí provádět zodpo­ a spolu s ním i jiný pohled na svět, který se u nás bouřlivě vyvíjí po vědná grémia odborníků. Otázka mj. zní, zda věříme v trvalou, ne­ pubertě. V prvním případě jde o primární svět, ve kterém vlád- měnnou normu lidské existence v její současné formě, či zda jsme nou snové prožitky a emoční život. Je ovládán smyslovou pravdou. přesvědčeni, že je nutné podstoupit biotechnické dobrodružství Do této skutečnosti bezprostředně otevřené smyslům jen pozvolna přeměny člověka a jeho formy existence. Právě toto rozhodnutí proniká rozumový vhled. Vznik sekundárního světa je součástí čas- osobně považuji za zcela klíčové. to zmiňovaného procesu odcizení původnímu přirozenému stavu. Sám zastávám stanovisko, že existuje norma, kterou je třeba za­ Tento proces je navzdory předpokladům některých sociálních dok- chovat. Vzhledem ke složitosti naší současné živé formy a vzhle- trín nezvratný, což věděl již Rousseau, zatímco Marx to vidět ne­ dem k tomu, že jsme zatím problém přeměny člověka prozkoumali chtěl a uchoval si naději a přesvědčení, že spirála pozdějšího spole- jen z malé části, musíme (tak se mi to alespoň jeví) naši současnou čenského vývoje na vyšších úrovních nás opět vrátí do stavu po­ podobu a formu zachovat ještě po velmi dlouhou dobu. Tento ná­ dobného tomu původnímu, přirozenému. zor nemá nic společného s křesťanským přesvědčením o posvát-

36 37 Adolf Portmann Biologie jako světová velmoc na poli techniky nosti a nedotknutelnosti lidské normy, vycházím pouze ze skrom- a neuchopitelné časové úseky, v nichž by ve variabilním lidském ného nahlédnutí do složitosti lidské existence. Rád bych upozornil rodu mohly proběhnout správně orientované selekční procesy. i na to, že například křesťanský vědec Teilhard de Chardin v nut- Můžeme si být jisti, že v dohledné době žádný z vědecky podlo­ nost přeměny člověka bezvýhradně věří. Jeho vize se snaží evoluci žených a obhajitelných projektů transformace člověka nebude mít živých forem prezentovat jako proces nejvyšší tvořivé moci usku- sebemenší naději na veřejné uznání a podporu. Říkám to bez ohle- tečněný prostřednictvím hmoty. Život v souhře s tímto procesem du na to, zda tyto projekty osobně považuji za dobré či špatné. Kdo je pak podle něj základem našeho náboženského přesvědčení. Ani sleduje potyčky kolem problému omezování růstu populace, kdo má Teilhard de Chardin nevidí jiná omezení lidské transformace než ta, před očima ponurou vizi budoucnosti, kdy se produkce lidí stane na něž během svého pokroku narazí věda. Ani on nevidí jiná ome- důležitým faktorem ve hře o moc, ten musí zůstat ohledně takto zení než ta, která vyplynou v průběhu vědeckého procesu. dalekosáhlých zásahů do lidského bytí (ke kterým patří i přeměna Když zde hovořím o lidské formě, kterou je třeba zachovat, jis- člověka) navždy skeptikem. tě mi někteří vyčtou, že mám záporný postoj k výzkumu nebo že Závěrem bych tedy řekl toto: Ruce pryč od životní formy, kterou mám hrůzu ze všeho nového a snažím se před tím utíkat. To však jsme sami nevytvořili. V lidské společnosti bude i nadále probíhat není pravda! Výzkum bude beztak postupovat stále dál. Jde však přirozená evoluce, avšak pomalu, zcela mimo rozsah našich pozoro­ o zvážení všech jeho společenských následků. Všichni se vlivem vacích schopností. Protože nám je dána možnost mnohem rychlejší pokroku vědění stáváme v určitých oblastech ve stále větší míře proměny, tím spíše ji musíme držet takříkajíc zkrátka. Taková moc pouhými nezletilci, a musíme se tak stále obracet na „odborníky“. je totiž kromě nás samotných schopna zničit i všechny ostatní úžasné Nemohu také neupozornit na problémy, které s sebou tato situace živé tvory, kteří zde s námi dnes pobývají. Může podkopat základní přináší, totiž především na krizi „odbornictví“. Grémia, která mají podmínky našeho života. Bude nás stát mnoho úsilí, abychom ale- politickou zodpovědnost, se musí čím dál častěji rozhodovat nede- spoň odvrátili přinejmenším ty nejnaléhavější katastrofy rýsující se mokraticky. na obzoru. Jak by biolog vůbec mohl důvěřovat zásahům, které mají Pokud se musí například nemocnice stavět tak, aby odpoví­ pozměnit člověka, či z nich dokonce pociťovat nadšení? daly nárokům budoucích transplantačních experimentů, a nakonec Budoucí biotechnika bude mít řadu ozdravných úkolů: pomůže se přesto ukáže, že místo ani materiál pro transplantace nevystačí, při zachování přírody kolem nás a také při odstraňování lidského nezbude než se rozhodnout, koho upřednostníme. Možná se budou utrpení. Tyto naléhavé úkoly rozhodně považuji za přednější než rozdávat pořadová čísla nebo každý novorozenec již po porodu do­ lehkomyslné plány na pře-šlechtění člověka. V tomto smyslu by stane určitý preferenční koeficient. Možná přitom budou rozhodovat mělo ještě jednou zaznít volání po lidské normě – po normě, která principy, které dnes neznáme a jež budou opět diskriminovat určité není křesťanským ani marxistickým člověkem, ba ani obrazem člo- skupiny lidí. Každopádně nás tyto skutečnosti nutí k rozhodnutím, věka, jaký vytváří indický či čínský způsob myšlení. kterým se žádná společnost nevyhne. Musíme přitom počítat i s tím, Vědecký výzkum se pokouší právě o uchopení takové normy že nutná rozhodnutí se vinou zaostalosti politických a sociálních člověka, jenž žije tady a teď na planetě Zemi. Podaří se vědě dospět struktur opozdí, či k nim vůbec nedojde, že my jako společnost k závazným závěrům, které každé příští biotechnice vymezí jasné včas nedorosteme pokrokům vědy a techniky. meze? Právě na tom závisí naše budoucnost. Můj postoj upřednostňující zachování naší formy a podoby je za­ ložen na skutečnosti, o které jsem se mnohokrát přesvědčil i během své vědecké práce týkající se problému evoluce: totiž že časové úseky nutné k přeměně organismů dalece přesahují rozměry, které je scho­ pen pojmout náš rozum. Tím spíše jsou pro nás nepředstavitelné

38 39

Hodnocení zjevu organismů

Biologie se postupně vyzbrojila metodickými postupy a vylepšeními, která jí přinesly biochemie, fyzikální chemie či vynález elektronového mikroskopu. Tato výstroj jí umožňuje podnikat smělé výpady do ob­ lasti neviditelna. a nový směr výzkumu živého se pohybuje mimo hranice světa našich smyslů. Biotechnika se mocně rozvíjí. Může nám otevřít cestu k ovládnutí živého, což dalece převyšuje možnos- ti pouhého šlechtitelství rostlin a živočichů. Tyto nepředstavitelně mocné nové síly dalece přesahují dokonce i možnosti a schopnosti medicíny chápané jako pouhá léčba nemocí a usilující o změny v du­ ševním a duchovním životě za pomoci různých látek. V rámci biologie dnes vzniká nová ultra-morfologie, jejíž cent- rum zájmu se nachází v hájemství makromolekul. Jejím cílem je vý­ zkum stavby a dynamiky cytoplazmy a dědičného materiálu v bu­ něčném jádře. Pozornost většiny biologů se ve velmi brzké době zaměří právě na objekty tohoto velikostního řádu, ve kterém je roz- manitost živočišných forem jen jakýmsi vodítkem či dokonce překáž­ kou v objevování obecných zákonů živého a technických vylepšení. Oblast viditelných znaků se tak čím dál tím více stává jen „kontro- lou“ či „testem“ pro oblast neviditelna, jemuž naopak přisuzujeme veliký význam. Ocitáme se ve zcela nové situaci: není přece totéž, když na jedné straně považuji červené břicho samce koljušky či kla­ délko hořavky za pouhé důkazy hladiny pohlavních hormonů, nebo zda je na straně druhé zkoumám jako znaky živoucí bytosti.

 Původně vyšlo jako Portmann, A. (1959). Die Beurteilung der Erschei- nung im Organischen. Studium Generale 12: 234-241.

41 Adolf Portmann Hodnocení zjevu organismů

Tento vpád do oblasti neviditelna je podmíněn přesvědčením, Tyto vzory jsou na každý pád nevyhnutelnými projevy souvise­ že z nově nalezených struktur a procesů bude možné sestavit jícími s tělesnou stavbou a zprvu ani nemusí být účelné. A pro- odůvodněný a nezpochybnitelný obraz organismu. Výzkum tvaru tože i barvy v jistém smyslu vznikají jen jako vedlejší produkt a vzhledu organismů ve všech jejich formách a souvislostech v tom- činnosti žláz a strukturálních poměrů organismu, jsou kresby na to kontextu platí za v podstatě uzavřenou kapitolu, od které se nové povrchu těla, vzniklé společným působením vzorů a barev, jen generace výzkumníků mohou bez obav odvrátit a věnovat pozor- pouhým viditelným výrazem toho, že živé bytosti jsou velmi složitě ustrojeny a že rostou. Obzvláště skvrny a pruhy lze chá- nost nějaké produktivnější oblasti. Také tam, kde podnes stojí vidi- pat jednoduše jako „růstové vzory“. telné formy a jejich proměny v centru zájmu (tak je tomu např. u genetiky), se pozornost zaměřuje především na proměnlivost Skutečnost, že se toto vysvětlení drží v učebnicích biologie již existujících forem, na evoluční hodnotu nově vzniklých mutantů či takřka celé půlstoletí, se zakládá především na v tichosti přijíma- na jejich explanační hodnotu pro evoluční teorii. Hlavní pozornost ném nutném předpokladu této teorie. Jde o domněnku, že během se věnuje především takovým změnám, které je možné u daného vývinu plodu se barvy a vzory neřídí žádným speciálním řádem. Jen živého systému uměle vyvolat pomocí nových metod. V tichosti se dva příklady za všechny: však předpokládá (předstírá), že příčinou změn je tento systém sám. Hromadění dusíkatých metabolitů v kůži se mnozí snažili vysvět­ V rámci nejrozšířenější teorie pak platí, že daný systém vznikl na lovat jako pouhé ukládání odpadních látek. Zbarvení některých mo­ základě týchž procesů mutace a selekce, jaké může pozorovat gene- týlích křídel, bílé guaninové vzory pod pokožkou pavouků, stříbrná tik. Jednu z největších hádanek živého světa, totiž vztah organismu barva ryb – to vše měla být jen součást životně důležitého procesu a jeho okolí, který se označuje slovem „adaptace“, považují mnozí vylučování. Povrch těla je v tomto kontextu pouhým odkladištěm za vyřešenou: adaptace je zákonitým výsledkem mutace a selekce dále nevyužitelných produktů metabolismu – něčím na způsob zá­ působící po miliony let. sobní ledviny. Wigglesworth (1942) například píše o červeném kož- Konečný, neotřesitelný obraz organismu, do kterého již lze jen ním barvivu obzvláště dobře probádaných ploštic rodu Rhodnius: doplňovat a začleňovat další nové objevy, je podle mnohých již do­ končen. Domnívám se nicméně, že tento názor se nezakládá na Možná je i tato látka jen vedlejším produktem syntetických pro- pravdě. Níže se pokusíme tento omyl poodhalit, upozornit na ne­ cesů v buňkách a možná lze právě toto považovat za původ zbytnost vzniku nového pojetí organismu a konečně k tomuto po­ některých hmyzích pigmentů. Ve srovnání s metabolismem se jetí i v konkrétních aspektech přispět. jedná o podružnosti, jež biologický význam získávají až druhot- Aby byl příspěvek k novému pojetí organismu názorný, omezím ně. Zcela jistě se tomu tak má u pigmentů běláskovitých, které se v tomto pojednání pouze na zbarvení živočišných povrchů, jejichž tvoří kyselina močová a její komplexní deriváty, jež se ukládají výzkum se dnes vlivem pokroku v biochemii dostal do zcela nové v šupinkách křídel, místo aby byly vedeny z tukového tělesa do situace. Obvyklý důraz na nové biochemické objevy se zakládá pře- Malpigkiho trubice. devším na téměř nekriticky přijímaném předpokladu, že kožní pig- mentace slouží zejména procesům látkové výměny. Buďto se po­ Z tohoto pohledu získávají doprovodné jevy ve velké hře života, važuje za podstatný článek procesů, které mají selekční hodnotu jak zdůrazňuje i Wigglesworth, roli teprve oklikou přes selekční pro přežití, nebo za bezvýznamný vedlejší efekt jiných významných procesy, v rámci nichž oči živočichů vnímají barvy a vzory a pod- pochodů. Na tomto místě bych rád uvedl často citovanou formulaci porují, či naopak znesnadňují jejich zachování. Valentina Haeckera (nar. 1918), neboť skvěle vystihuje dobu, která Ještě jednou bych se rád vrátil k důvodům, které stojí za genezí dala vzniknout dnes převládajícímu pojetí organismu. Haecker píše: tohoto pohledu na živočišné barvy a vzory.

42 43 Adolf Portmann Hodnocení zjevu organismů

Velkou roli zde hraje především přesvědčení, že v organismu Dnes převládající názor tedy chápe vliv pigmentu na zjev (feno- jako relativně autonomním systému zaměřeném na přežití hrají do­ typ) druhu jako druhotný následek základních metabolických proce­ minantní roli funkce sebezáchovy a zachování druhu. Látková vý­ sů. Toto poněkud zúžené vysvětlení je v mnoha ohledech důsledkem měna tedy platí za nejvyšší znak, jemuž slouží vzrušivost, pohyb postoje, který považuje selekční hodnotu za nejdůležitější charakte- i další projevy. Toto uspořádání odpovídá tomu, co ve svém dnes ristiku daného znaku. Často se přitom zakládá na pouhém zastínění již klasickém pojednání z roku 1915 představil Wilhelm Roux, za­ všech ostatních možných vysvětlení látkovou výměnou. Obě varian­ kladatel moderní vývojové fyziologie. ty poškozují a znesnadňují hodnocení zjevu organismů stejně jako Význam, který se dnes z mnoha důvodů přikládá biochemickému jejich celkového obrazu. Tento proces je dnes navíc mocně podpo- výzkumu a který dozajista dále poroste, je mocnou posilou tohoto rován zdůrazňováním dynamiky životních procesů v neprospěch hodnotového uspořádání, které za nejvyšší znak živého považuje jejich statické části. Pokud některé perspektivy chápou „druhy“ jako látkovou výměnu. Často se o této hierarchii hodnot vůbec nedisku­ pouhé body na liniích evolučního rodokmenu, často pak zapomí- tuje, jen se mlčky přijímá. nají, že tyto body si s až neuvěřitelnou urputností po tisíciletí, ba po Výzkum tzv. pterinů, látek účastnících se utváření fenotypu orga­ miliony let, po nespočet generací zachovávají svůj mnohdy bohatě nismů, nám nabízí další příklad nekritického přijímání výše zmíně- členěný tvar. ného vysvětlovacího principu. Tyto látky, které byly již dříve nalezeny Pokud usilujeme o obsáhlejší představu o organismu, musíme se coby pigmenty v motýlích křídlech, byly v nebývalém množství va­ právě s ohledem na to, že se dnešní výzkum přiklání k neviditelné- riant objeveny i u celé řady dalších bezobratlých i obratlovců, např. mu světu, obrátit na viditelné jevy, tak jak se nám dávají v oblasti jako oční pigment octomilek a také jako součást kožního barviva přístupné naivním lidským smyslům. Hovořím o světě barev a tvarů, ryb a obojživelníků. Prvním úkolem je samozřejmě chemická analýza neboť ne náhodou pojem (z)jev (Erscheinung) vznikl právě v této těchto barviv, stanovení jejich případné role v životním procesu dané oblasti. Pokud tedy budeme dále hovořit o optické, zrakové oblasti, formy života pak úkolem druhým. Řešení prvního problému přísluší musíme k ní současně přiřadit i oblasti všech ostatních smyslů. Avšak biochemii, problém druhý však nezbytně vyžaduje začlenění zjiště- skutečnost, že světlo jako médium jevení se (zjevnosti) má zvláštní ných chemických skutečností do nějaké ucelenější představy o živém postavení, před nás klade řadu filosofických i biologických otázek. systému. Druhý problém nelze účinně vyřešit bez biologického pří- Pro úvod do našeho pojetí jevu jsem zvolil skupinu živočichů stupu. Představy, které v současnosti zcela převládají, jsou nicméně nacházejících se na samé hranici viditelnosti, pokud své oko náleži- charakteristické právě tím, že se při začleňování pterinů do celkového tě „nevyzbrojíme“ – mám na mysli hlenky. Jejich nepatrná těla se obrazu organismu abývají pouze jejich metabolicko-fyziologickou dříve často označovala jako Schleimpilze (tj. doslova „sliznaté hou- rolí. Hledání pravých životních funkcí látek v rámci metabolismu se by“, pozn. překl.) a považovaly se za rostliny. Proto se jejich repro- považuje za zcela nezbytnou a samozřejmou záležitost. Výzkum proto dukční orgány také nazývají plodničky. Přesto byly botanikem de vychází z toho, že takové role musí nést i pteriny. Proto např. dochá- Barym již v roce 1858 určeny jako živočichové a i dnes je tento zí ke zjištěním, že „respirace pokožky, případně tkání s obsahem názor do značné míry platný (Pavillard 1953). Představují důležitý pterinů, je v případě uvolnění fotolabilního pterinu u obojživelníků při objekt pro výzkum tzv. plazmodiální organizace, formy, která pod osvětlení dočasně zvýšena“ (J. Ziegler-Günder 1956). A protože lze podobný vliv dokázat i u pterinů v oku, spatřují někteří v tomto po­  Německé die Erscheinung etymologicky souvisí se slovesem svítit, zářit – chodu onu možnou „roli“ pterinů. Naše kritika tohoto vysvětlovacího scheinen, proto Portmann automaticky spojuje zjev s doménou optickou, principu se v žádném případě netýká důležitých biochemických ob­ tj. světelnou. (pozn. překl.)  Dnes jsou hlenky sensu lato označované jako Mycetozoa (dříve Myxomyco- jevů. Chceme pouze poukázat na značnou nevýhodu dnes tak běžné ta) řazeny do říše Amoebozoa, jež je pravděpodobně sesterskou skupinou fyziologické interpretace pojímající organismus příliš zjednodušeně. říše Opisthokonta, kam náleží i živočichové. (pozn. editora)

44 45 Adolf Portmann Hodnocení zjevu organismů světelným mikroskopem vypadá jako málo strukturovaná masa bu­ Spronagia tak musíme hodnotit dle jiných měřítek, než jaká byla něčné plazmy s mnoha jádry. Tato plazmodia žijí převážně uvnitř doposud běžná. Vznik druhově typického zbarvení sporangií nelze svých „pastvin“, tedy v hromadách tlejícího listí, v lesním humusu vykládat pouze jako vedlejší produkt látkové výměny, jako pouhý a v trouchnivějícím dřevě starých kmenů. Čas od času se tato masa bezúčelný proces, který si ani nezaslouží naši pozornost. Jakékoliv slizu objeví i na povrchu svého substrátu, aniž by přitom nabyla celistvější pojetí těchto organismů musí připustit a uznat funkci nějakého stálého tvaru. Těla hlenek jsou buď bezbarvá, nebo mo­ zbarvení v rámci druhově typických znaků rozmnožovacích orgá- hou mít nejrůznější barevné odstíny, přičemž se může stát i to, že nů. Těmto specificky utvářeným strukturám jedné z nejdůležitěj- plazmodia jednoho druhu jsou zbarvena rozdílně. Systematikové, ších životních fází hlenky jednoduše musíme přiznat určitou zvlášt- kteří mají obzvláště silně vyvinutý cit pro hodnotu znaků (Darwin ní hodnotu. Je třeba uznat smysl jejich zjevu, jejich barvy a tvaru. to nazval „systematickým taktem“), již dávno nehodnotí barvy plaz­ Tímto smyslem je reprezentace, sebeprezentace (Selbstdarstellung), o které modií jako druhové znaky. ještě bude řeč (blíže viz také Portmann 1948). Vybudování výraz- Obrázek se však zcela změní, pokud se hlenka začne rozmnožo- ných, druhově specifických struktur sloužících k reprodukci je tře- vat a vyvinou se u ní plodnice neboli sporangia. Zmiňuji zde pouze ba chápat jako životní proces zcela specifické hodnoty a ranku, za jednu variantu rozmnožování, kdy se sporangia na více různých nějž v rámci organismu (plazmy i plodu) ručí speciální procesy. místech plazmodia vztyčí do výšky. V této životní fázi se u hlenky Stejně jako při výzkumu vývoje oka či jater musíme mít neustá- vyvine řada přibližně milimetr dlouhých struktur, ve kterých se část le na paměti výsledek tohoto vývoje, totiž funkční oko či játra, musíme živé hmoty změní na centrální pilíř, další část na povrchovou blan- i u zjevu orgánů sloužících k reprodukci předpokládat, že za jejich ku a konečně vrstva mezi nimi na reprodukční buňky. Tyto „plod- vznikem stojí nějaké druhově specifické procesy. Ukazuje se, že růz­ nice“ se výrazně liší druh od druhu především zbarvením, které je né reakční řetězce v průběhu ontogeneze jsou uspořádány do jed- v některých případech spoluovlivněno i ukládáním vápníku v povr- noho systému a že jeden není pouhým vedlejším následkem druhé- chové vrstvě. Barvy a vzory těchto sporangií jsou systematiky (na ho, kterému může být přisuzována nějaká životně důležitá funkce rozdíl od barvy plazmodií) považovány za zásadní druhové charak- pro celkový aparát přežití. Každý má svou vlastní hodnotu, což pla­ teristiky: sporangiím tedy přisuzují větší hodnotu. tí i pro utváření struktur určených k sebeprezentaci, jevení. V tuto chvíli nás bude zajímat především výklad barev, který Mnohým je zatěžko přiznat těmto strukturám hodnotu, pokud pochopitelně jde ruku v ruce s výkladem tvaru. Směry biologické- není již předem znám jejich význam pro přežití. Nicméně rozpo- ho myšlení, které považují látkovou výměnu za nejvyšší životní funk- znávat tyto struktury se budeme muset naučit nejen tam, kde „zjev“ ci, před různými zbarveními sporangií hlenek jen bezradně krčí ra­ hraje roli ve velké hře o přežití, tj. tam, kde se jedná o pohlavně meny. Není vůbec náhodou, že i ty nejnovější práce označují jejich typické barvy, mimikry či varovné zbarvení, ale také na mnohem zbarvení ve vztahu k buněčným dějům za „akcidentální“, nicméně obecnější rovině. Jde totiž o jednu ze základních vlastností všeho za „esenciální“, pokud jde o rozlišení různých rodů a druhů. Jinde živého. se zase zdůrazňuje, že o zbarvení a zvláště o ukládání vápníku To, co bylo právě řečeno o „plodnicích“ Mycetozoí, však platí pro ve sporangiích se nedá říci nic určitého a že tyto chemické procesy obrovské množství dalších živočichů a jejich kreseb. Analýza živočiš- jsou jen čistě „pasivním“ doplňkem vývinu sporangií. Rozpačitost ných ornamentů se musí zakládat právě na takových, které se budou zastánců výše zmíněných teorií pak ještě vzroste, když se při dosta- jevit jako „opticky indiferentní“, to znamená na znacích, které svého tečném zvětšení ukáže, že tyto zvláště nápadné, barevné, leč mi­ nositele zprvu ani opticky nezdůrazňují, ani nemaskují, které však niaturní struktury nemohou být určeny zraku živočichů vyšších fo­ zároveň nesmíme chápat jako pouhé bezvýznamné vedlejší produk- rem, jak se to děje například u různých květů a plodů. Květy a plody ty metabolismu. Domnívám se, že tyto opticky indiferentní vzory však mají co do činění s přežitím těchto vyšších organismů. jsou dílem zvláštního systému faktorů, který slouží toliko „zjevu“.

46 47 Adolf Portmann Hodnocení zjevu organismů

Takových indiferentních ornamentů nacházíme v přírodě nepřeber­ ny zraku jiných živých tvorů. Indiferentní ornamenty jsou (jak již né množství a přitom právě jejich neslýchaná rozmanitost vůbec bylo řečeno) předpokladem pro selekční procesy dějící se prostřed- umožňuje fungování selekčního procesu. Přitom sama tato pestrost nictvím zraku schopného vnímat obrazce. Zrak stojí nejen za zacho­ nemůže být kvůli svému tvarovému charakteru na tomto stupni, váním nenápadných (kryptických), ale i nápadných (sémantických) totiž optické indiferenci, produktem přímé selekce „zrakem“. Mno- vzorů. Není sporu o tom, že v mnoha případech upřednostňuje host těchto indiferentních ornamentů má svou příčinu v samostat- selekce právě tyto typy kreseb, tj. může se podílet i na jejich přetvá- ně zkoumatelných vnitřních rozdílech plazmy, které se ostatně pro- ření. Avšak nelze pochybovat ani o tom, že mimo oblast vidoucího jevují i na rozdílech jednotlivých stavebních plánů. Ve shodě s naší a selektujícího vlivu smyslových orgánů existuje také oblast opticky původní domněnkou o vlastní svébytné hodnotě zjevu nespatřuje- indiferentních kreseb, jejichž samotnou existenci nelze vysvětlit žád­ me v této různorodosti jen pouhý náhodný produkt evoluce. Zjev ným známým vlivem optické selekce. Pro obecné pojetí zjevu mají patří k organismu stejně jako orgány látkové výměny, pohybu, nerv­ tyto indiferentní povrchové struktury zcela zásadní význam. Právě stvo, smyslové orgány či ústrojí sloužící k reprodukci. To, že na ony nám s největší pravděpodobností mohou něco říci o relativní neprůhledných částech povrchu vznikají druhově specifické barev- autonomii, či naopak závislosti vzniku těchto kreseb na jiných fak- né ornamenty a útvary, má v rámci ontogeneze zárodku význam torech. I když krycí či varovná zbarvení mohou být velice zajímavá, srovnatelný s vývinem jakéhokoliv jiného souboru znaků. nesmíme zapomínat, že ani jejich tvarové zvláštnosti nelze vysvětlit Pokusme se takové opticky indiferentní povrchové vzory pro- poukazem na jejich selekční hodnotu. Specifičnost jejich tvaru již zkoumat nejprve u jednodušších organismů. Pokud se blíže podí- vlastně podmiňuje průběh selekce. váme například na ploštěnky (Turbellaria) a pásnice (Nemertini), na­ V organismu jsou začleněny uspořádané řady procesů, které slou­ lezneme na jejich povrchu pigmentové kresby, které charakterizují ží k tvorbě orgánů sloužících „jevení se“. Již se začíná prosazovat jednotlivé druhy. Totéž platí také pro nižší korýše, jako jsou klano- zvláštní označení pro tyto znaky živého, totiž fenéry (Phaneren), a po­ nožci (Copepoda), stejně jako pro jednoduché terestrické členovce, zorujeme i vznik „fenérologie“. z nichž mnozí žijí pod kůrou, ve spadaném listí či v půdě, tedy zcela Objev takových struktur nutí biology definovat obecný pojem ve skrytu, a přesto u nich nalezneme takové charakteristické vzory (z)jevu. Přírodovědci a filosofové nazývají v nejširším slova smyslu a zbarvení. Stejně se tomu má i s povrchovými kresbami mořských (z)jevem vše, co lze i za pomoci technických prostředků zpřístupnit měkkýšů, především zadožábrých plžů (Opisthobranchia). Jejich ba­ smyslům pozorovatele, ať již fyzikálně-chemickou analýzou, pitvou revnost a nápadnost je totiž přímo fantaskní (Portmann 1957). či rozšířením smyslových orgánů pozorovacími přístroji. V tomto Všechny jejich ornamenty zachovávají přísný geometrický řád. smyslu lze celou přírodovědu považovat za „výzkum (z)jevů“ v ži- V žádném případě se nejedná o náhodně rozptýlený pigment a roz- vé i neživé přírodě. hodně by bylo velmi záslužné (ač se tím takřka nikdo nezabývá) Od těchto jevů v nejširším slova smyslu však musíme oddělit popsat a poodhalit zákonitosti jejich uspořádání. Již samotná jejich jistou část, jež je zvláštností organismů: totiž nám přístupnou část rozmanitost zcela vylučuje možnost, že by primární příčinou distri- živých tvorů, která se bezprostředně dává nějakému vnímajícímu buce povrchových vzorů mohly být obecné procesy, jako například smyslu, která bez jakéhokoliv úskoku a lsti lidského rozumu pro- růst pokožky či rozdělení určitých fyziologických funkcí v jejím rám­ mlouvá přímo ke smyslům. Tím se liší ode všech živých struktur, ci. Vzor se utváří dle zvláštních zákonitostí uspořádání a je součás- jež zůstávají před vnímajícími smysly vždy skryty a vyjdou na zjev- tí „specifičnosti“ dané živé bytosti (Gestalt). A právě to můžeme nost teprve namáhavou oklikou pomocí různých instrumentálních v nejširším slova smyslu označit za „sebeprezentaci“. zákroků. Nikdo jistě nebude popírat, že struktura protoplazmy, Z těchto kreseb musela vyjít evoluce složitějších ornamentů, jež kterou lze stanovit jen nepřímými metodami biochemie a biofyziky, nakonec vedla ke tvarům a kresbám, které již jsou bezesporu urče- patří do jiné oblasti skutečnosti než kresba na motýlím křídle. Roz-

48 49 Adolf Portmann Hodnocení zjevu organismů díl je však ještě mnohem hlubší. Lze dokázat, že „vnějšek“ organis- kreseb dokazuje vlastní genetickou hodnotu a relativní samostat- mů má jisté základní znaky, které „uvnitř“ nenalezneme a které ani nost systémů vloh, které slouží funkcím zjevu (Portmann 1956). nemohou být zařazeny do kategorie „adaptací na prostředí“. Mor- Selekcí „očima“, ať již příslušníků vlastního druhu, či nepřátel, fologie jasně ukazuje, že bezprostředně se jevící orgány živočicha lze sice vysvětlit zachování jedněch struktur, a naopak vymizení ji­ se řídí zcela jinými zákony souměrnosti, zbarvení a ornamentace ných, nikoliv však vznik útvarů, které příslušejí „vlastnímu jevu“. než orgány sebezáchovy, „provozu“ a „údržby“ skryté pod povr- Proto je tak důležité vzít v potaz mnohost a pestrost těchto struk- chem (Portmann 1948). tur i na nižších stupních živého a také v situacích, kdy selekce zra- Nyní se zmíním o zvláštních útvarech, které jsou bezprostředně kem nemůže hrát žádnou roli. Perspektiva usilující o nahlédnutí roz­ přístupné smyslům, tzv. „vlastních jevech“. Do jaké míry se liší od manitosti rostlinných a živočišných forem skutečně značně mění jevů „nevlastních“, nám může přiblížit stavba ptačího pera. Tento zažitý pohled na přírodu. Této změně se však nevyhneme, pokud pravděpodobně nejsložitější ze všech kožních útvarů byl doposud má být cílem našeho úsilí ucelenější pohled na živé. posuzován pouze z hlediska funkce pro přežití, zcela ve shodě s pře­ Na „opticky indiferentní“ struktury neklademe důraz jen proto, vládajícím pohledem na přírodu. V centru zájmu stojí létání a tepel- že dnes jejich protějšky mající nějakou vizuální roli stojí takřka vždy ná izolace a studium jemných struktur se po dlouhou dobu zabýva- v popředí zájmu. Je to také proto, že struktury „nepotřebné“ pro lo pouze aspekty souvisejícími s těmito funkcemi. Avšak již delší jednoduché přežití se k problému organického zjevu vztahují mno- dobu se pozornost výzkumníků stále více zaměřuje na jednotlivosti hem bezprostředněji než ony dobře probádané útvary, u kterých struktury pera, které velmi složitou cestou zapříčiňují jeho měňavé hraje klíčovou roli jejich hodnota pro přežití. Tím se vlastně stávají zbarvení či zelený a modrý lesk. V případě, že bychom výskyt nej- pouhým nástrojem jedné funkce spíše než něčím celistvým, jedno- různějších barevných látek v rohovinové struktuře pera popsali jako tou. Oči na křídlech babočky pavího oka jsou sémantickými vzory, pouhý důsledek náhodného ukládání pigmentů, museli bychom pokud vidíme svrchní stranu. Jejich spodní strana je naopak kryp- struktury per stojící za modrou a měňavou barvou zcela odsunout tická. Avšak skutečnost, že celý zjev tohoto motýla má jistou základ- z oblasti jevů, za jejichž vznikem mohla stát pouhá náhoda. Stojíme ní strukturu, která nemá nic společného s krypticko-sémantickou před skutečností, že pera jsou stejně tak podřízena funkcím jako funkcí a která je předpokladem každého ekologického pojetí, může je hospodaření s teplem či létání, jako funkci jevení se zraku dru- ukázat jen morfologická analýza a interpretace pohybující se mimo hých. Uspořádání této zrakové stránky zjevu vychází mimo jiné na­ rámec utilitarismu. Za důležitý úkol dnešní biologie považuji právě jevo na základě toho, že se barevné vzory omezují pouze na viditelné obnovení významu této pravé, primární morfologie. části per, zatímco části zakryté jinými pery mají neurčitou, neutrál- Zároveň však tento důraz kladený na „vlastní jevy“ právě u optic- ní barvu. Viditelný konec ptačího brku či viditelná polovina pera ky indiferentních tvarů představuje důležitý problém nejen pro biolo­ z kachního „zrcátka“ jsou zbarveny a tvarovány jinak než části gy, ale také pro filosofy: „Vlastní jevy“, které coby „vnější“ projevy skryté. Vysoká míra uspořádanosti této vizuální funkce se ukazuje rostliny či zvířete nelze klást do přímé souvislosti s žádným smys- právě na tom, že jednotlivá pera vytvářejí komplikovaný jednotný lovým orgánem, dokazují, že existuje „zjev o sobě“. Ten je nezbyt- vzor, na němž se vždy podílejí jen části per viditelných v dané části, ným předpokladem evoluce všech zvláštních vizuálních rolí a vedle zatímco překryté části per tento vzor nenesou. I u motýlích křídel toho představuje také základ pro jevení se v prostoru. Tím se oci- můžeme nalézt podobné nebývale komplikované útvary a obrazce: táme před zásadními epistemologickými problémy, které musíme dochází ke kombinované souhře jednotlivých struktur a vloh jim brát v potaz, pokud chceme o živém a jeho formách vypovědět příslušících, které svou složitostí mohou směle konkurovat neustále něco, co by alespoň přibližně odpovídalo velikosti této látky. Může­ citovanému příkladu souhry a vzájemného působení čočky a očního me je zde však pouze zběžně zmínit: prastarý problém barvy a tva- pohárku u obratlovců. Právě tato souhra různých vloh při utváření

50 51 Adolf Portmann Hodnocení zjevu organismů ru stále zůstává nevyřešen. Považuji za nutné jej kromě fyzikální těchto pochodů. Ve zmíněné práci hovoří také o nutnosti přijetí analýzy promýšlet také v rámci sféry kvalitativních kategorií. niternosti – také on používá toto slovo – jako základní charakteris- Pokusili jsme se tedy definovat „vlastní jevy“. Dnes převládající tiky živého. Tuto svou myšlenku však, zcela v duchu doby, opět pojetí organismu tento znak živého zpravidla buď zcela přehlíží, nechává ustoupit do pozadí. Skutečnost, že výzkum tohoto „Selbst“, nebo používá výklad, který bere v potaz pouze malý výsek z vlastní­ zdůrazňovaného Rouxem, přináší celou řadu problémů a nutně ho obsahu této složité problematiky. Tato deformace nejenže vede vyžaduje diskuzi mezi biology a psychology, však není důvodem se k hypotézám, jež zcela vylučují aplikaci pravé morfologie, ale navíc těmto otázkám vyhýbat. vnáší do fyziologie jednostrannost, která zabraňuje aplikaci výsled- Dráždivost, dříve často vyzdvihovaná jako jedna ze základních ků biochemických a genetických výzkumů přesně na daný výzkum­ vlastností živého, je ve výše zmíněném konceptu obsažena, nicmé- ný objekt. Například se nebere vážně, že jeden řetězec genetických ně formulace „vztahování se ke světu prostřednictvím niternos­ vlivů vede k produkci modré barvy, zároveň se tak děje sledem che­ ti“ klade mnohem větší důraz na spontánní aktivitu živého. Pojem mických reakcí a zároveň se jedná o fyzikálně-strukturní fenomén. dráždivosti totiž až příliš vyjadřuje pasivitu, pouhou receptivitu ži- Pokud toto nepochopíme, nebude nikdy možné dosáhnout uceleněj­ vých bytostí, což nám připadá nedostatečné. Niternost není vázána šího vhledu do ontogenetického potenciálu zárodku. Dokud budou na makroskopicky rozlišitelnou strukturu nervů, smyslových orgánů podobné procesy chápány jako pouhé vedlejší produkty životně dů­ a svalů. Je obecnou vlastností všeho živého. „Zacházení“ s gravitací, ležitých základních funkcí, bude cesta za pochopením jedinečnosti světlem, pohyb ku zdroji chemického podnětu či naopak od něj – organismů stále plná nepřekonatelných překážek. toho všeho je živá plazma schopna i na úrovních, kde ani za použi- Tuto situaci lze překonat pouze rozhodným příklonem k ucele- tí mikroskopu nenalézáme žádné nám známé orgány. nější představě organismu. Její základní rysy jsme zde již představi- Ve stejném smyslu a se stejným záměrem, totiž abychom zdů- li. Toto pojetí (odpovídající našemu chápání a výkladu zjevu) si za raznili samostatnost, autonomii všech forem života, stanovujeme nejvyšší projev života stanovilo vztahování se ke světu prostřednictvím vedle vztahování se ke světu svou niterností také druhou výlučnou niternosti (Weltbeziehung durch Innerlichkeit). Ještě jednou zdůrazňuji, vlastnost živého, která byla doposud zanedbávána, totiž sebeprezentaci že tuto niternost není možné ztotožňovat s vědomím. Jde o to, že živého. Pojmeme-li sebeprezentaci jako jeden ze základních rysů dědičně vybavená forma života zasahuje do svého okolí prostřed- živého, pochopíme, že do této oblasti spadají jak objevené, tak do­ nictvím autonomního chování, samostatné aktivity. Niternost se pro­ sud na objevení čekající role ve velké hře života. Role jsou však jevuje zvláštním způsobem, například v tom, jak rostlina zachází se pouze členy vyššího celku, který je sám o sobě mnohem rozsáhlejší světlem přesně tak, aby jí to přinášelo náležitý užitek, a to jak asimi- a má vlastnosti a funkce, jež překračují pouhou úroveň přežití. Jed- lací pomocí chlorofylu, tak i barevným zjevem svých květů. Význam ním z úkolů nové biologie by pak mělo dle mého názoru být právě této niternosti odhalil již zmíněný Wilhelm Roux, jeden z nejvý- upozorňování na transcendenci tohoto (z)jevu nad jakoukoliv zá­ znamnějších zakladatelů dnešní vývojové biologie, kterému lze jen chovnou funkci. stěží předhazovat obvinění z romantického vitalismu. Již v roce 1915 Nejdůležitějšími znaky živého jsou tedy vztahování se ke světu zcela jednoznačně a srozumitelně vyjádřil myšlenku, že všechny prostřednictvím niternosti a sebeprezentace svým zjevem. funkce tělesné výstavby, látkové výměny a regulace je třeba chápat Tomuto způsobu existence slouží všechny ostatní charakteristi- s příponou „Selbst “ („sebe-“), aby bylo možné vyjádřit jedinečnost ky živého, které většina biologů doposud stavěla do popředí. Sebe- záchova prostřednictvím látkové výměny a regulace, vývin ontoge-  Jde o ono „sebe“-obracení se do svého nitra, Selbst je v C. G. Jungově (1875-1961) modelu psýché do češtiny překládáno jako „bytostné já“, Port­ se Portmann odkazuje většinou na staršího Wilhelma Rouxe (1850-1924). mannova koncepce je v tomto ohledu s Jungovou soupodstatná, ačkoli (pozn. editora)

52 53 Adolf Portmann Hodnocení zjevu organismů nezí a regulací, zachování druhu rozmnožováním a dědičností stejně všechny tyto skutečnosti, nalézt cesty, které by umožnily výzkum jako přeměna druhu v průběhu evoluce – to vše jsou přece důvěr- těchto „fenérů“ – což je úkol, na kterém v současnosti pracujeme. ně známá velká témata obecné biologie. Pouze je zde zmiňuji a dále nerozvádím – jejich význam a důležitost považuji za obecně známý. Každá řádka o jejich významu pro teorii i praxi by tedy byla zbytečná. Avšak právě jejich význam pro praktické využití věd o životě, pro biotechniku, se spolupodílel na ustálení takového žebříčku hodnot, v jehož rámci nejsou vyšší znaky živého vůbec uznávány. Pro bio- techniku totiž mají jen malý, či spíše žádný význam. Řád znaků živého, který na první místo klade „vztahování se ke světu“ a „sebeprezentaci“, se snaží život uchopit právě tam, kde jej jako život poznáváme. Bere v potaz i niternost, na rozdíl od jiných, dříve zmíněných pojetí, která jeho nejrůznější vlastnosti groteskně Literatura: pokroutí a uzavřou do zcela nevhodného systému. Naše charakte- ristiky živého musejí vycházet z bohatství a plnosti nám přístupného Haecker, V. (1918). Entwicklungsgeschichtliche Eigenschaftsana- světa. Vpády na území neviditelna nám odhalují nejrůznější jednodu­ lyse (Phänogenetik). Jena: Gustav Fischer. ché bytosti, kterým budou, či naopak nebudou tyto charakteristiky Pavillard, J. (1963). Ordre des Mycétozoaires. In: Grassé P.-P.(ed.) přiřčeny až na základě dalších zkušeností. Avšak i když jsou naše (1963), Traité de Zoologie, kn. 1., sv. 2. Paris: Masson. vědomosti o oblastech na hranicích živého poněkud nejisté, biolog Portmann, A. (1948). Die Tiergestalt. Basel: Reinhardt (2. vydání musí mít stále na paměti, co všechno ještě fenomén života zahrnu- 1960). je. Jistě již nemá cenu dále zdůrazňovat, že výpovědi o vztahování – (1956). Tarnung im Tierreich. Berlin: Springer Verlag. se ke světu budou v různé míře zpochybňovány a skutečně budou – (1958). Farbenwunder aus dem Meer. Orion 3: 177-184. mít různou kvalitu v závislosti na tom, zda bude řeč o člověku, vyš­ Roux, W. (1915). Das Wesen des Lebens. In. Kultur der Gegenwart. ších či nižších živočiších či nakonec i rostlinách a těch úplně nejjed- Allgemeine Biologie. Leipzig: Teubner. nodušších formách života. Nicméně výpovědi o sebeprezentaci pat- Wigglesworth, V. B. (1942). The Principles of Insect Physiology. ří do oblasti vědecky uchopitelného v mnohem větší míře, z drtivé London: Methuen. části se totiž týkají toho, co je přístupné našim smyslům. Rozlišení Ziegler-Gründer, I. (1956). Pterine. Pigmente und Wirkstoffe im na adresné a neadresné jevy představuje první velký problém, se Tierreich. Biological Review 31: 313-348. kterým se bude muset výzkum sebeprezentace vypořádat. Tyto vý­ zkumy bezesporu zprostředkují nový, plodný kontakt mezi morfo- logií a fyziognomií (Ausdrucksforschung). Oba typy zjevu bude třeba hodnotit a porovnávat z hlediska jejich významu pro vědomé a nevědomé pochody niternosti organismů. Problematičnost rozdělení těchto dvou procesů v rámci niternosti by neměla bránit budoucímu biologickému zkoumání skryté sku- tečnosti postihnutelné slovy „nevědomí“ a „vědomí“. Dalším úko- lem biologie tedy bude objasnění toho, co nás nutí rozlišovat nead- resné zjevy od adresných. Cílem tohoto pojednání bylo zdůraznit

54 55

Přežití a zjevnost

Na širém moři žijí živočichové, kteří jsou tak dokonale průhlední, že si naše oči musejí jistou dobu zvykat, chceme-li je z lodi uzřít. Občas zahlédneme, jak se paprsky světla zlomí o nějakou hranu, jindy zase pohybující se řasinky na okamžik získají barvy duhy. Jinak se tyto žebernatky díky své průhlednosti dovedou našemu pohledu takřka skrýt. Při silném bočním světle jsou dnes fotografové schopni je při užití tmavého pozadí vyfotografovat, avšak potřebují k tomu skleněnou nádrž. Dokud bylo průhledné sklo pro mnohé nedosažitelně drahou cenností, a nikoliv jako dnes materiálem pro předměty denní potřeby, zůstávali průhlední mořští tvorové výzkumu takřka nepřístupní, i když tvoří koule o průměru délky prstu jako například rod Bolinopsis či téměř metr dlouhé svazky jako pásovnice Venušina (Cestum veneris). Jasnější představu jsme si o nich mohli udělat pouze pozorováním živých forem – a takový výzkum nelze provádět ani ve dřevěných neckách, ani v kameninovém či keramickém džbánku. Pokroky naše­ ho chápání totiž ve velké míře závisí právě na obdobných technic- kých vylepšeních. Od té doby, co se laboratorní sklo stalo ve vědě převládajícím materiálem, výzkum bezpočtu průhledných tvorů po­ výšil na jednu z nejlepších možností pro pozorování živého v akci. Průhlední tvorové (jací se vyskytují pouze ve vodě) kladou před biology řadu zajímavých otázek. Pokusíme se do této problematiky nahlédnout a při hledání správné cesty se dotkneme i důležitých

 Původně vyšlo jako Portmann, A. (1965). Erhaltung und Erscheinung als Aufgabe des Lebendigen. Naturwissenschaft und Medizin 2: 3-17.

57 Adolf Portmann Přežití a zjevnost obecných otázek biologie. Byla doba, a nutno dodat, že celkem ne­ tělo nabízí našemu zraku pohled na přísnou symetrii vnitřní organi­ dávno minulá, kdy se lidé pokoušeli průhlednost vysvětlovat jako zace: leží před námi zcela průhledný stavební plán jako celek. Právě adaptaci na život na otevřeném moři. Ve smyslu obecně přijímané- toto striktní dodržování tvaru a také symetrie barevných odstínů ho pojetí musela mít taková adaptace význam a funkci pro přežití, nás stále znovu uvádí v úžas. Výzkum těchto prapodivných tvorů je tedy hodnotu v boji o přežití. Pátrání po této funkci nabralo hned proto zdrojem velkého potěšení a radosti. několik různých směrů. Je smyslem tohoto zvláštního zjevu ochra- Symetrickou průhlednost lze nalézt jen u jednoduchých forem živo­ na před pronásledovateli? Prastarý sen o neviditelnosti se zdál být ta. Tím se ocitáme před problémem, jenž svým významem zdaleka naplněn. Avšak celá řada tvorů, o kterých zde hovoříme, není prů- přesahuje pouhou sféru průhledných mořských živočichů: stojíme hledná zcela. Jsou viditelní kvůli jemnému opaleskujícímu zákalu. před složitou otázkou diferenciace, míry tělesné organizace – tá­ Navíc mnoho z nich, především medúz, je obranyschopných až žeme se po původu nízkých a vysokých stupňů živého. do té míry, že některé ryby imunní vůči jejich žahavému jedu žijí Důležitým faktorem při vývoji živočichů je výstavba jejich smyslo­ v dosahu jejich chapadel a vyhledávají zde úkryt. S teorií průhled- vých orgánů, nervového systému a pohybového aparátu. Fungování nosti coby kamufláže tedy zjevně neprorazíme. těchto pokročilých struktur by ovšem nebylo možné bez „provoz- Další částí úvah o těchto formách života je vznášení. Čím více ních orgánů“, tj. bez nástrojů látkové výměny. Trávení, dýchání a vy­ vody organismus obsahuje, tím nezávislejší se stává na dnu, tím jed­ lučování vyžadují značné plochy uvnitř organismu – plochy, které nodušší je pro něj žít jako vznášející se či plovoucí forma života. živočišné tělo vytváří těmi nejrozličnějšími způsoby. Některé orga- Současně se živá hmota může v závislosti na rozložení tkání boha- nismy tento problém vyřešily pomocí zmnožení totožných struktur tých na vodu pro náš zrak zprůhlednit. U některých extrémních fo­ procesem blastogeneze. Vznikají tak útvary ne nepodobné rostlin- rem medúz může obsah vody v těle činit až 98% ! ným tkáním, které byly kvůli opakování členů stejného tvaru ozna- Ulehčení plavání a vznášení se ve vodě: to nám poskytuje první čeny jako kolonie, jak je známe u korálů či trubýšů (Siphonophora). vhled do zvláštnosti a charakteru některých tvorů žijících na širém Na vyšších stupních organizace se problém látkové výměny řeší s po­ moři. U salp (vzdálených příbuzných strunatců), některých druhů mocí symetrie embrya. Jeho vnější členění zachovává symetrii, avšak mořských plžů a tu a tam také u hlavonožců jsou vnitřní orgány uvnitř jsou všechny orgány, které zvětšují svou aktivní plochu různý­ (prostřední střevo a jeho žlázy, ledviny a pohlavní orgány) spojené do mi druhy zvrásnění a závitů, uloženy zcela nesymetricky. Využívají malého „balíčku“, zabalené do jediného klubka vnitřností, jež v jinak však daný prostor bezezbytku, asi jako když se do malého kufru průhledném těle vypadá jako barevný či stříbrný pytel. A znovu mů­ snažíme vměstnat mnoho různých nezbytných věcí. I stavba naše- žeme připomenout, že neobvykle vysoký obsah vody v některých ho těla se řídí těmito pravidly. Ve školních učebnicích bývá naše částech těla umožňuje vznášení. Hustota těžších vnitřností zajišťu- tělo označováno jako „bilaterálně symetrické“. To ale platí jen pro je při plavání stabilní polohu nerovnoměrným rozložením různě vnější tvar organismu, vnitřní symetrie se ztrácí již během raných těžkých orgánů uvnitř těla. Váha těla se tak soustředí do jednoho fází vývoje embrya. jediného místa hlavní tělní roviny. Vyšší stupně živého se vyznačují ještě jednou zvláštností: právě V těchto případech se však jedná o zcela jiné uložení orgánů, než u nich se mohou vyvíjet i barvy a vzory. Všechny pokusy o pochopení jaké nacházíme u zřejmě nejznámějších ze všech „skelných zvířat“. tohoto nepřeberného množství barev a tvarů, jakákoliv opovážlivá Medúzy mají totiž bez výjimky velmi jednoduchou tělní organizaci. snaha dát jim smysl, se musí nutně opírat o skutečnost, že na rozdíl od Struktury, v nichž dochází k látkové výměně, zachovávají původní, vnitřních orgánů jsou tyto struktury a tvary určeny pro vidoucí zrak. přísnou symetrii, která se zakládá již v zárodku. Tvorbou záhybu Přírodovědec však také musí mít na paměti, že pestře barevné a složi­ lze dosáhnout zvětšení vnitřní plochy, aby tito jednoduší tvorové tě tvarované povrchy nepatří v prvém plánu zraku nás lidí, a proto mohli dostát požadavkům stanoveným metabolismem. Průsvitné se musí snažit najít nejrůznější vztahy živočišných očí a vzorů.

58 59 Adolf Portmann Přežití a zjevnost

Oko a jeho nerozlučný protějšek – jak často tento vztah nachází­ Skutečnost, že právě nejdůležitější, totiž tvarové vlastnosti vzo- me v celé živé přírodě. Tu jsou oči hmyzu přímo nastaveny na bar- rů nelze vysvětlit selekcí, nám snad pomůže ilustrovat příklad. Vosí vu květů, tu na nás hledí zrakový orgán dravce pátrajícího po své zbarvení, ono nápadně žlutočerné, nalezneme u velmi rozdílných oběti, tu jsou zase oči vyhlížející sexuálního partnera. U jiných tvorů skupin hmyzu. Kromě blanokřídlých jde také o mouchy, brouky zase najdeme oči, které neomylně rozeznávají mláďata vlastního a motýly. Také víme, že různí nepřátelé hmyzu, kteří vosí jed nesná- druhu. Ve všech těchto vztazích výzkumník nalezne nejen oko, ale šejí (existují i tací, kterým nevadí!), se velmi rychle naučí těmto ne­ také struktury zjevu určené k tomu, aby byly viděny. Stejně jako exis- příjemným žlutočerným tvorům vyhýbat. Vosy tedy mají ze svého tují orgány, jejichž účelem je vidět, tyto struktury existují, aby byly nápadného zevnějšku nespornou výhodu. Odsud pak již není da­ viděny. Stejně jako různé struktury určené k přijímání a zpracování leko k předpokladu, že neškodní tvorové podobající se vosám z té- potravy přímo odpovídají určitému jejímu typu, jako vlastnosti po­ to podobnosti těží, jelikož jim pomáhá přežít – jejich zbarvení jim hybového aparátu korespondují s danými vlastnostmi půdy, vody či poskytuje ochranu. Tímto jevem se zabývala celá řada vědeckých vzduchu, tak i na oči čeká nespočet kombinací tvarů a barev, jejichž prací. Nás zde však nezajímá, zda a do jaké míry je tato ochrana pří- jediným smyslem je zapůsobit na zrakové orgány. Zapůsobit nutně pad od případu účinná – prostě předpokládáme, že taková ochrana neznamená vzbudit pozornost, tj. být vnímán jako něco zvláštního. existuje. Avšak i pro tento případ platí to, co bylo řečeno výše. Aby Zbarvení a vzorování mohou být také utvářena tak, aby bylo zvíře mohla selekce vůbec působit, musí vosí zbarvení již předem existo- přehlédnuto, tedy tak, aby oko oklamala. Ochranná zbarvení jsou vat jak u jedovatého hmyzu, tak u pouhých „uživatelů“ tohoto vzoru. svým způsobem stejně skvěle uzpůsobena ke skrývání, jako jsou sig­ Pouze tehdy se může stát prostředkem zastrašování, a tím nástro- nální barvy určeny ke zcela opačnému účelu. Ať jsou již výrazné, či jem přežití druhu. Selekční teorie jeho vznik nevysvětluje, ten je naopak naopak nenápadné, stále zde oko hraje roli, jejíž zásadní sílu – totiž podmínkou jejího fungování. Vznik vosího zbarvení představuje sám moc selekce, výběru – rozpoznala Darwinova nauka. Různá zbarve- o sobě problém, který zatím výzkum živého nevyřešil a který navíc ní povrchu hrají roli ve velké hře života – podílejí se na zachování s jeho současnou rolí nemá vlastně nic společného. rostlin a živočichů. Případů, kdy tomu tak prokazatelně je, lze do­ Pokud se jedna část dnešní biologie zcela právem zabývá tímto hledat takové množství, že se snad nenajde nikdo rozumný, kdo by problémem z hlediska selekce, bylo by také pro zachování rovnová- vůbec kdy mohl pochybovat. hy třeba, aby se jiný směr výzkumu ptal po vzniku těchto a jiných Lze však ony povrchové struktury, o které nám právě běží, vy­ útvarů, což nás přivádí zpět k otázkám průhledných a neprůhled- světlit tímto způsobem? Jsou skutečně výsledkem selekce, která pro­ ných tělních povrchů. bíhá mezi náhodně vzniklými variantami, jak předpokládá evoluční Již ve světě oněch bytostí průhledných jako sklo se výzkumník teorie? To považuji za otázku, kterou bude nutné se dále zabývat setká s fenoménem barvy, a to v nejrůznějších variantách. Průsvitná a ke které nás výzkum průhledných vodních tvorů přímo vybízí. střeva některých medúz mají sytě červené či hnědé odstíny, u jiných Aby bylo možné zapůsobit na zrak, musí zde již předem být zase mají symetricky uspořádané gonády žlutý či hnědý podtón. optický znak, byť třeba v té nejjednodušší formě. Již tato samozřej- Okraj klobouku medúz může mít i modrou či žlutou barvu. U sa­ most dokazuje, že barevné struktury a všechny ostatní podobné po­ sanek lze v okolí ústního otvoru a na chapadlech nalézt množství vrchové struktury původně nemohly být výsledkem selekce. Selekce živých vzorů přísně dodržujících danou symetrii. Žádný z těchto mohla nanejvýše z vícera variant upřednostnit jednu jedinou, a tak vzorů však nemá smysl pro vidoucí zrak – znalci mořského života upevnit určité vzory a tvary, nicméně problém jejich původu selekční zcela vylučují jakýkoliv selekční význam těchto barev. Totéž platí teorie neřeší. Existence vzoru (ornamentu) jako zvláštní formy za­ i pro další skupiny s jednodušší tělní organizací, například pro moř- tím není vysvětlena co do svého vzniku, i když některé ornamenty ské hvězdice či některé mořské ploštěnce, jejichž geometrické po­ později získaly „role“ v různých selekčních procesech. vrchové vzory jsou někdy obzvláště působivé.

60 61 Adolf Portmann Přežití a zjevnost

Já sám jsem se k této straně výkladu tvarových fenoménů při- tato zbarvení za varovná. V tomto ohledu jim přísluší jistá hodnota klonil po zkušenosti s jistou skupinou měkkýšů, takzvaných naho­ pro zachování druhu. Co však toto zjištění ve skutečnosti vysvětluje? žábrých plžů, na kterých lze v nebývalé míře ilustrovat zvláštní kon- Dokazuje, že formy s takto výrazným zbarvením mají šanci zůstat trast mezi vnitřní a vnější tělesnou architekturou. Uvedu k tomu jen naživu, protože zlý nepřítel má za sebou špatnou zkušenost a nau- jeden příklad, rod Glossodoris. Na dorzální straně zástupců tohoto čil se pestrým předmětům vyhýbat. Ochrannou funkci pak ovšem rodu plžů bez schránky nacházíme pravidelný liniový vzor, který nelze připsat žádnému určitému zbarvení – jde o kolektivní ochranu vroubí bázi tykadel a obklopuje žábry. Jak jiný obraz před námi vy­ všech pestrých tvorů žijících v lesích mořských řas a na širých plá- vstane, když opatrně oddělíme pokožku a pokusíme se zorientovat ních mořské trávy. v komplikovaných trávicích a rozmnožovacích orgánech! I u mno- Na mořských organismech i dalších nesčetných přírodních bytos­ hem jednodušších mořských pláštěnců nalezneme tentýž kontrast tech nás nejčastěji upoutá jejich druh od druhu se lišící zjev, zvláštní, v podobně výrazné formě. Jemná pokožka zad dodržuje specifické vždy druhově specifický řád ve fantastické rozmanitosti forem. Zjev zákony panující na povrchu organismů v podobě působivých, přes- neobjasníme ani tehdy, pokud jednou bude zcela známa chemická ně tvarovaných barevných vzorů. struktura barevných pigmentů, ani když nám bude jasné, jaký vliv Zvláštnosti vnějšího tvaru se nám snad podaří pochopit ještě má na krásu těchto skrytých zázraků z mořských hlubin dopadající lépe, pokud si povšimneme, že pravidelné vzory či geometrické tvary světlo. Jako neřešitelná hádanka před námi nadále zůstanou ležet na dorzální straně těchto plžů se vyskytují na části těla, která byla uspořádané tvary, které se vzhledem ke své zvláštnosti a jedineč- u původnějších druhů plžů zakryta pevnou neprůhlednou skořáp- nosti nedají vysvětlit z funkčního hlediska. Otázka, kterou klademe, kou a rozhodně nebyla symetrická. Vznik oblasti hřbetu s žábrami zůstává nezodpovězena: Co je to za síly, za dědičné faktory, které je dílem nějakého nového neznámého procesu. Kauzální řetězec vedou ke vzniku těchto tak přísně uspořádaných projevů, a jaký vedoucí k jeho vzniku jak v rámci ontogeneze, tak i fylogeneze této je jejich původ? skupiny nám zůstává zcela skryt. A dokud se to nezmění, musíme Často slýcháme vysvětlení, že vzory, nutné proto, aby vůbec moh- odmítnout veškerá vysvětlení, která neobjasňují zvláštnost tohoto la začít působit selekce, vznikly zcela náhodou. To však znamená fenoménu. Svou mysl si tak alespoň zachováme otevřenou vůči jen tolik, že jejich příčiny nemají nic společného s faktory, kterým otázkám, které teprve čekají na odpověď. již dnes začínáme pozvolna přicházet na kloub. Geometrickým or­ S ohledem na tento cíl by možná bylo příhodné blíže prozkou- namentům našich plžů musí nutně předcházet uspořádaný systém mat, co jsou ve skutečnosti vážně míněné vysvětlovací pokusy na­ dědičných faktorů, jež v každé generaci vytvářejí právě jen vzory šeho rozumu schopné odkrýt, a co již nikoliv. Selekční nauka tvrdí, druhově typické, a nikoliv náhodné. že druhy, které mají ochranné zbarvení, jsou před nepřáteli lépe Kdo se chce alespoň přiblížit pochopení zmíněných rozmani- chráněné než druhy pestře vybarvené. Protože však druhů spadají- tých ornamentů a tvarů, musí vyjít z ucelenějšího pojetí organismu, cích do druhé zmíněné skupiny je mezi našimi plži velmi mnoho, musí být puzen vyšším pojetím života. V tom se nám každý živočich naléhavě se nabízí otázka ohledně smyslu těchto barev. Oči těch- dává jako záhadný, složitý útvar s předlouhou historií, jako bytost, to plžů nevnímají žádné obrazce. Ani sebekrásněji zbarvený na­ která stojí ve světě coby prožívající subjekt, která má vnitřní život. hožábrý plž neuvidí nádheru svého pohlavního partnera – odhalit A i když je to pro výzkumníka jen těžko pochopitelné, představu- a nalézt jej může pouze prostřednictvím chemických signálů. Pestré je činné Selbst, a to třeba jen v tom skromném smyslu, že zasahuje barvy a nápadné tvary tak mohou mít co do činění pouze s nepřá- do okolního světa a se svým okolím navázala množství různých teli, kteří jsou schopni vnímat obrazce. A skutečně – zjišťujeme, že vztahů. Při takovém pohledu na živé si uvědomíme, že tomuto většinu ryb odpuzují a že se ryby velmi brzy naučí těmto pestrobarev­ zvláštnímu způsobu existence, tj. bytí subjektem, přísluší také zvlášt­ ným tvorům vyhýbat, rozhodně tedy není bezdůvodné považovat ní způsob zjevnosti, jevení se, tvaru i chování. Mám na mysli to,

62 63 Adolf Portmann Přežití a zjevnost co lze vnímat smysly, co jazykem vlastním smyslům vypovídá cosi Každému, kdo se ve svých výzkumech zabývá vyššími organis­ o zvláštnosti, jedinečnosti dané formy života. Jevení se je stejně my, je jistě jasné, že oko, ucho či končetina musí být založeny již jako prožívání jedním ze základních znaků živého, které se stupňu- v zárodku jistým strukturovaným, uspořádaným plánem vloh, plá- je podobným způsobem jako míra vztažnosti ke světu u daného nem, který zčásti lokalizujeme do buněčného jádra, do chromozomů. živého tvora. Skutečnost, že každý živý zjev disponuje všemi orgá- Plán však musí být jakýmsi doposud tajuplným způsobem z části ny a funkcemi nutnými pro přežití, výše řečenému nijak neprotiřečí. zanesen i v plazmatické struktuře vaječné buňky. Pokud zaměříme Jedno druhé nevylučuje, bylo by však pošetilé vysvětlovat orgány pozornost například na druhově typickou strukturu paroží, která přežití pouze jejich záchovnou funkcí, jestliže hrají nějakou roli ve se v každé generaci uskutečňuje znova (paroží jelena se liší od pa­ zjevu živočicha. roží srnce), na druh od druhu se lišící tvar rohů u antilop, na ptačí V přesvědčení, že zjev působící prostřednictvím smyslů má hod­ pera či motýlí křídla, brzy nahlédneme, že i pro tyto útvary platí notu jako jedna ze základních charakteristik živého, jsem se rozho- totéž. I zde musí být již v plazmě a zárodku založen a předdefino- dl tuto charakteristiku zdůraznit i jejím názvem. Pojmenoval jsem ji ván mnohaúrovňový řád, který slouží pouze k utváření zjevu, jímž se proto Selbst-darstellung, tj. prezentace vlastního „selbst“, sebe sama. jeden druh liší od druhého. Tedy „selbst “, „sebe-“, nikoliv „já“! V onom „selbst “, které zde stojí V tomto přehledu jsem záměrně vyšel především z typů živoči- oděno do hávu smyslovosti, lze nalézt celé tajemství nevědomého chů, s jejichž zjevem se pojí jen minimum vizuálních funkcí. Všechna života, které i u nás lidí zcela mimo naše „já“, naše vědomí, zapří­ ta průhledná stvoření moří a jezer, o kterých byla řeč, musí dostát čiňuje relativní jedinečnost a autonomii živého jednotlivce. Cesty mnoha požadavkům prostředí, aby mohla žít, tak jak žijí – musí k těmto skrytým silám nám ukazují psychologové. Také etologie nás například mít stejnou hustotu jako voda, být schopna regulovat sebe dnes opět učí přemýšlet o niternosti vyšších živočichů jako o čemsi sama. Avšak jejich celkový zjev nepromlouvá ani k jedincům vlast- velkém, též morfologie uvažuje o smyslově vnímatelných jevech vyš­ ního druhu, ani k nepřátelům. Nejde ani o vábení, ani o výstrahu, ších forem živého jako o něčem významném. ani o kamufláž, a přece je jejich celkový zjev tak specifický. Právě Hovořil jsem o hodnotě zjevu. Výklad zjevu vyžaduje jiný po­ tito tvorové se sebeprezentují v té nejčistší podobě. Zjev je dílem hled na věc než čistě účelový. Zjev pro nás již delší dobu není jen zcela zvláštní plazmatické struktury, je sám sobě účelem. pouhým zdrojem potěšení z krásy živočichů, ale také objektem vě­ Uzříme-li jednou celé panorama tohoto světa sebeprezentace, deckého zájmu. Vždyť i morfologická práce systematiků, tedy popis začne se nám mnohé vysvětlení hledající jen funkci a hodnotu pro druhů, staví z velké části právě na vnějších, často velmi výrazných přežití jevit jako pochybné a chatrné, jako pouhá jedna z možností znacích. Jak těžké by bylo rozpoznat od sebe izolované vnitřnosti uchopení „smyslu“. Do jaké míry se výpovědi o sebeprezentaci při- 50 různých druhů ryb korálového útesu, a naopak jak je jednodu- blíží metodické přesnosti vyžadované v některých typech vědecké ché rozpoznat od sebe navzájem jejich výrazné vzory a zapamatovat práce, ukáže teprve čas. Totéž platí i pro výpovědi o motivaci chování si je. Odborné zoologické práce dnes již takřka neobsahují obrazo- a o významu niternosti živočichů. vé přehledy rozmanitosti a bohatství živočišných forem. Tento svět Pokud však pro tento způsob práce zůstanou některé metody tvarů a forem dokonce v současné vědě hraje spíše podřadnou roli. exaktnosti nedostupné, jak je tomu například i u morfologické kom­ Ano, ztratil svou hodnotu vinou současného tlaku na zkoumání vše­ parace či systematizace živočichů, nesmí nás to odradit od zcela obecných zákonů. Lehkomyslně se hovoří o „pouhé systematické oprávněného přesvědčení, že souvislosti nahlédnutelné v těchto ob­ hodnotě“, o „toliko taxonomickém významu“ mnoha znaků zjevu, lastech výzkumu jsou specifickou součástí skutečnosti, a že tudíž nicméně mezi největší projevy živého patří i sebeprezentace. Až vyžadují specifickou výzkumnou metodu. příliš často není doceněna jen proto, že způsobům biologické práce, které dnes platí za nejdůležitější, je přístupná jen z malé části.

64 65

O fundamentální antropologii

1.

V hlavních sporech dneška, v diskuzích filosofů a teologů, jakož i v technické praxi či na politických kolbištích se setkáváme s ne­ smírnými rozpory v pojetí člověka. Ať již jsou zamlčeny, či vyslo- veny naplno, působí na naše konání a činy nejrůznější názory na člověka, z nichž mnohé si nárokují výlučnou platnost. Nikdo by neměl přehlížet dopad těchto „předobrazů“ člověka na současné světové dění. Nabízí se tedy otázka, zda by v dnešní době bylo možné vědec- kým přístupem vytvořit základy pro uchopení toho, co dělá člově- ka člověkem, základy pro pochopení lidskosti, humánnosti. Vznikl by tak fundament, s jehož pomocí by se daly stanovit podstatné rysy lidskosti, které by se vymykaly pouhému souboji a handrková- ní nejrůznějších domněnek o člověku. Mohly by nám pak také po­ moci lépe se orientovat v lidských záležitostech a spoluutvářet náš způsob života. Právě možnostem a omezením takových antropolo- gických fundamentů věnuji následující pojednání. Vědecká nauka tohoto druhu by nesměla být vázána na žádný ze soupeřících světonázorů, nesměla by být ani křesťanská, ani mar­ xistická, ani taoistická, a také nesmí být produktem žádného z mno- ha synkretických náboženských pokusů. Všem těmto postojům jsou společná konečná, jasně vymezená pojetí člověka, která zásadně

 Původně vyšlo jako Portmann, A. (1955). Um eine basale Anthropologie. In: Eisermann, G.(ed.)(1955). Wirtschaft und Kultursystem. Festschrift für Alexander Rüstow. Erlenbach-Zürich-Stuttgart: Rentsch: 286-300.

67 Adolf Portmann O fundamentální antropologii zasahují i do těch nejmenších jednotlivostí způsobu života. Jde tedy vztahů. Pokud si navíc povšimneme, že i projevy metabolismu je­ o antropologie definitivní, obsahují osobní a skupinová přesvědčení, dince, jako močení a kálení, získaly u vyšších živočichů sociální vý­ která velmi často zcela přesahují sféru vědecky uvěřitelného. Zákla- znam, například při vymezování teritoria, značkování určitých míst dem vědecké nauky o člověku by měla být služba. Význam takové ve společném životním prostoru či jako prostředek individuálních fundamentální antropologie a jejích omezení se pokusíme ukázat vztahů, umožní nám to pochopit, v jak velké míře je individuální na několika problémech. Naše nutně útržkovité poznámky k tak život vyšších živočichů ve skutečnosti sociální. Zpěv samců mnoha rozsáhlému a důležitému tématu se v prvé řadě budou zabývat mož­ ptačích druhů vymezujících si teritorium, ve kterém se „izolují“, je ným příspěvkem biologie, která se již tu a tam na rozsáhlém projek- ovšem prostředkem izolace právě jen kvůli akustickému kontaktu, tu vědecké antropologie podílí. Další důležité aspekty našeho před- jenž jednotlivým ptákům i při této separaci umožňuje prožívat soci- mětu nám objasňují psychologie a sociologie. Tato studie se také ální vazby a který je vlastně činí plnohodnotnými jedinci. Sociální bude věnovat významu příspěvků, kterými k této nauce o člověku separace v poslechové vzdálenosti – stejně jako celá řada dalších ve svých spisech přispěla i moje maličkost. biologických skutečností – poukazuje mj. na velký význam indivi- Význam antropologického vědomí, a především rozvahy v antro­ duální sféry, která může zdaleka přesahovat hranice vlastního těla pologických otázkách si lépe uvědomíme, když se dnes pokusíme a vůbec nemusí (ačkoliv také může) být pouhým vymezením a záru­ odpovědět na otázky týkající se smyslu sociálního života či hodnoty kou prostoru nutného k obživě. Biologie nám tedy velmi výmluvně jedince takovým způsobem, aby bylo možné na odpovědi stavět ukazuje význam a nutnost existence bohatě členěné individuální budoucí společenské uspořádání. Narážíme na pevně provázané sféry, avšak i klíčovou roli sociálního kontaktu. komplexy nejrůznějších domněnek, které přehnaně brání hodnotu Studium živočišných forem sociality nicméně neposkytuje recep­ jednotlivce a přitom téhož jednotlivce považují jen za nahraditelné- ty, podle kterých by bylo možno najít „biologicky odůvodněné“ ře­ ho člena společenských vztahů. Některé z těchto názorů se snaží šení jednotlivých sociálních problémů člověka. Etologie však názorně chovat jako věda, ve skutečnosti jde však o pouhé předsudky, které ukazuje, že všichni vyšší živočichové jsou velmi sociálně založeni, se skutečnou vědou mají jen málo společného. a nabádá k výzkumu speciálního případu lidské sociality a vloh, které Biologická komparace zvířecího a lidského společenského života za ní stojí. nicméně poukázala na celou řadu skutečností, jež mají zcela zásadní Tento výzkum ukazuje na zvláštní otevřenost vloh pro chování; význam a které se musí v naší fundamentální antropologii projevit. právě ona se jeví jako podstatná lidská charakteristika. To nezna- Biologické zkoumání v prvé řadě poukazuje na nadindividuální mená, že by tyto vlohy měly být „slabší“ než dědičné faktory, kte- nastavení živočicha, na strukturu, která přesahuje individuum. Ta ré strukturují život a chování ostatních živočichů. Nejsou slabší, se obzvláště silně manifestuje v pohlavním chování, jehož nápad- jen jinak uspořádané. U lidí nalézáme jak silný sklon k soužití, tak nost stoupá se složitostí organizace daného živočicha. Všechny vyš­ i hluboko zakořeněnou snahu chránit svou individuální sféru. Avšak ší organismy žijí sociálně, včetně druhů, které byly dříve považová- příchylnost k předmětům okolí je do značné míry otevřená, a to ny za solitérní. Nejrůznější způsoby, jakými tito zdánlivě samotářští i navzdory nepochybně existujícím dědičným vlohám k jistému vzta­ tvorové na dálku komunikují s jedinci vlastního druhu a podílejí se hování se ke světu. Je naopak spíše otázkou volby. Tato zvláštnost tak na nadindividuálním celku druhu, začínáme lépe poznávat tepr- našich vloh se v záležitostech sociality projevuje tím, že na jedné ve v posledních desetiletích. Vlohy jedince se mohou naplno proje- straně pociťujeme jistou potřebu žít sociálně a současně se jako vit jen prostřednictvím těchto vztahů s jedinci vlastního druhu. jedinci vymezujeme vůči svému okolí, na straně druhé však v lid- Mnohé ze znaků, které se dříve coby „taxonomické“ přenechávaly ských společnostech panuje značná svoboda v začleňování těchto systematikům k pouhému popisu, se ve skutečnosti ukazují jako nutných aspektů lidské sociality do aktuální reality dané lidské sku- optické, akustické či olfaktorické struktury ve službách sociálních piny. U vyšších živočichů naproti tomu není dědičnými vlohami

68 69 Adolf Portmann O fundamentální antropologii určena pouze síla tohoto nutkání, ale do značné míry i forma jeho 2. projevu. Kvůli otevřenosti vloh jsou každý jedinec a každá generace vždy Zvláštní strukturu antropologie, o kterou zde v tuto chvíli usiluje- znova postaveni před problém, jak nalézt sociální vztahy, které me, můžeme uchopit také bližším pohledem na jiný problém, totiž by spojily poměrně stálé přírodní danosti s jedinečnou historickou na otázky kolem začlenění produktů techniky do lidského života. situací. Mnohde se tato forma vztahů může zdát silně upevněná I v otázkách týkajících se techniky je třeba respektovat otevřenost tradicemi a vypadá to, že se jedinec již rodí do jasně uspořádaného lidského rozhodování. Proto musíme zavrhnout veškeré předpojaté sociálního světa. I zde však stále panuje možnost, že se vyskytne postoje, jež v technice vidí za jakýchkoliv okolností pokrok, či naopak výjimečný člověk, tedy že i takový sociální svět se může změnit vli­ temnou sílu mocností Zla, které má rozkladný, zničující dopad. vem výjimečných schopností významných jedinců. Obsah tradic je Vědecká antropologie nejprve musí náležitě vyzvednout a zdů- třeba v každé generaci znovu stvrzovat. raznit jedinečnost lidské techniky. Bude se zabývat vklíněním svě- Hledání a ochrana sociálních útvarů představuje pro člověka stá­ ta předmětů mezi lidskou skupinu a mimolidskou přírodu. Člověka lou duševní výzvu. Studium života zvířat nám poskytuje tisíc a jeden bude také porovnávat a odlišovat od obdobných výkonů u zvířat. důkaz o hodnotě regulace sociálních vztahů pomocí rituálů, jejichž Při tomto srovnání rozhodně nebude opomínat a snižovat význam forma je u vyšších organismů většinou dědičná. V případě člověka společných výtvorů u zvířat, naopak bude za účelem výzkumu lid- však nezbývá nic jiného, než takové rituály stále znova hledat, do­ skosti (tj. toho, co je specificky lidské) zkoumat jejich podobnosti držovat a upevňovat. s produkty naší civilizace a zároveň jejich vzájemné rozdíly. Tím Fundamentální antropologie se proto nikdy neopováží jednu také narážíme na zvláštnost a jedinečnost naší historické formy žití formu sociálního života vydávat za „správnou“ či biologicky opod- (která úzce souvisí s naší otevřeností světu). Nové vynálezy jsou statněnou a podloženou. Svůj fundamentální charakter si zachová v ní jednotlivci předávány dalším lidem, kteří je mohou přijímat a dá­ a projeví právě tím, že bude stavět do popředí význam otevřenosti le šířit. Díky tomu však má každý člověk, který vstupuje do naší našich vloh pro sociální vztahy. Tím bude také poukazovat na to, že společnosti, zcela novou výchozí pozici. Nahromaděné novinky také k velikým a trvalým úkolům člověka náleží právě hledání společen- zapříčiňují novou výchozí pozici i pro všechny následující generace. ského uspořádání, stejně jako vymezení individuální sféry. Celá řada Historická změna patří k našemu způsobu existence, je součástí naší antropologických snah nicméně ztroskotá na tom, že nějakou do­ přirozenosti, čímž se také liší živočišné „chování“ od lidské „práce“ bově podmíněnou formu (společnosti či individuální sféry) začne a každý z těchto vztahů ke světu má vlastní, zvláštní hodnotu. vydávat za jedinou možnou. Pomíjí tím zcela zásadní moment a zá­ Rorýsi, které můžeme v létě vidět ve městech, jak za letu loví hmyz, roveň věčný úděl lidství: totiž neustálé prozkoumávání a ohledávání již celá tisíciletí hnízdí na zdivu lidských staveb, aniž by se to jejich celé naší existence. života nějak dotklo. Rorýsům je zcela lhostejné, zda svá hnízda staví Fundamentální nauka o člověku bude moci fungovat, pouze po­ na řeckém chrámu, gotické katedrále, ve spárách moderních via- kud nebude jednu vybranou formu vydávat za nutnou a nevyhnu- duktů či na elektrárně. Avšak my vnímáme změnu lidských staveb, telnou. Naopak by měla usilovat o vyvolání pocitu stálého závazku na nichž si tito ptáci vždy naleznou místo k hnízdění, jako výraz a povinnosti plynoucí z nutnosti hledání takové formy. Podobné vý­ proměny celého způsobu lidské existence. chodisko nám poslouží mnohem lépe než kázání o tom, že pokud Biologie poukazuje i na další souvislost, která je důležitá pro po­ radikálně, bez jakéhokoliv slitování a po dostatečně dlouhou dobu chopení role techniky. Sociální funkce zvířat ve všech ohledech pře­ budeme potírat lidi příčící se nějaké utkvělé představě či jediné ideji, vyšují úroveň pouhé nutnosti pro přežití jedince či skupiny. Vznikají dostaví se nutně jakýsi přírodním zákonům přiměřený ideální stav. struktury a činnosti, které bývají nazývány „hypertelické“ či „bez funkce“, pokud bychom za cíl (telos) všeho živého považovali pouze

70 71 Adolf Portmann O fundamentální antropologii přežití a za funkci pouhé základní zachování životních pochodů. naráží v biologii na jisté překážky, které svou sílu a urputnost čerpa­ Výzkum živých bytostí ukazuje, že jedním z možných výrazů orgá- jí právě z čistě utilitaristického pojetí lidské techniky. Fatální bludný nů sloužících k sociální komunikaci je vždy také sebeprezentace da­ kruh, ve kterém se navzájem podporují mechanistický výklad ži- né formy života i jedince. Struktury a činnosti určené ke komunikaci vých tvorů a utilitaristický pohled na lidskou existenci, musí prolo- přesahují rámec nutnosti (ve smyslu přežití) a stávají se součástí jisté- mit společná snaha výzkumu živého a právě se rodící antropologie. ho typu prezentace, jejíž význam roste spolu s mírou složitosti or­ ganismu. Pokud prezentační funkci uznáme jako další z důležitých znaků živých tvorů, rozšíříme tím pojem funkce podobně, jako by jej rozšířil moderní architekt, který by začal lidská obydlí utvářet jinak než jako pouhé „stroje na bydlení“– totiž jako součást naší 3. existence. Prezentační funkci neslouží pouze hlas, gesta a celé vzezření člo­ Úkoly fundamentální nauky o člověku se ještě více objasní, pokud věka, ale také celá lidská technika. Již od prvopočátků je čímsi více blížeji nahlédneme do problematiky psychosomatické medicíny. než jen protiváhou lidských nedostatků a nedokonalostí, představuje Původ tohoto medicínského názoru a pojetí člověka je zřejmý víc než jen kompenzaci organických slabin našich těl. Neumožňu- již z dualistického označení „psycho-somatický“. Chápe sebe sama je nám jen nahrazovat chybějící tělesné orgány výdobytky ducha, jako součást tvrdého, byť často skrytého boje za překonání kartezi- vždy také usiluje o překonání orgánů, což lze oprávněně chápat jako ánského myšlení jako základu vědeckého výzkumu. Právě tento boj výrazný projev naší snahy po zdokonalení, vylepšení sebe sama. však brzdí skutečnost, že zmíněný medicínský směr již ve svém Tato snaha je nedílnou součástí lidské (sebe)prezentace. Význam názvu drží rozdělení duše (psyché) a těla (sóma), které se přitom snaží ptačího hnízda či pavoučí sítě nemůžeme plně docenit, pokud je vytlačit z pozice základů veškerých věd o živém. Obecně se o této budeme hodnotit pouze jako prostředky k péči o mláďata či lovu prapodivné situaci ví: Mitscherlich již v roce 1945 raději než o psy- kořisti. Stejně tak nám unikne význam technického výdobytku, po­ chosomatice hovoří o „antropoterapii“. Tím chtěl naznačit, že před­ kud na něj budeme pohlížet jen jako na nástroj k usnadnění života mětem oboru má být člověk jako tajemná jednota a že problémem či vylepšení hospodářské situace, a nikoliv jako na prostředek sebe­ není zkoumání souhlasného, či naopak protikladného působení dvou zdokonalení a prezentace. Například ten, kdo se snaží bojovat s hlu­ oddělených polarit, jejichž (umělé) rozdělení patří do předvědecké kem motorek, brzy zjistí, že ten příšerný kravál není pro jezdce nut- fáze vývoje myšlení. To, že prastará vymezení univerzitních fakult ným zlem, ale že se jedná o akustickou manifestaci, sebezdokonalení toto rozdělení stále posvěcují, nám úkol ani v nejmenším neulehčuje. jedince, značné rozšíření jeho individuální, či dokonce skupinové Slovy Gabriela Marcela, žijeme v paradoxní situaci, kdy nejsme sféry. Pokud tedy máme hodnotit význam techniky pro lidskou exis­ schopni se od své tělesnosti ani odpoutat, ani se s ní ztotožnit. Tím tenci, nesmíme na člověka nahlížet jako na „bytost nedostatku“, se dotýkáme tajemství našeho způsobu bytí, skryté skutečnosti, která si kompenzuje slabiny, ani prostřednictvím představy, že hos- která nám je vskutku tajuplným předmětem výzkumu. podářské vztahy jsou hlavním a nejdůležitějším hybným momentem Biologie dnes již má možnosti dovolující jí stanovit jisté základní celého sociálního života. K úkolům našeho základního výzkumu skutečnosti týkající se problémů psychosomatické terapie a koneč- pak tedy patří i chápání techniky jako prostředku lidské sebepre- ně i fundamentální nauky o člověku. Tímto přínosem biologie mám zentace (i prezentace celých lidských skupin), jen tak můžeme po­ na mysli především ústřední problém „niternosti“, skutečnosti, že chopit lidskou posedlost technikou a jejími produkty. Tento pohled živé bytosti představují centra své vlastní aktivity, centra, jejichž vliv má silnou oporu v novém pojetí organismu, které se začíná prosazo­ zasahuje i za hranice jejich těl a jejichž centrální charakter se spolu vat v posledních desetiletích. Nechceme ovšem tajit, že toto pojetí s jejich složitostí a diferencovaností manifestuje prožíváním světa.

72 73 Adolf Portmann O fundamentální antropologii

Toto prožívání lze jen obtížně uchopit, jakékoliv výpovědi o něm Evoluce člověka oblast prezentace a komunikace ještě rozšířila. jsou problematické, obzvláště v případě vyšších živočichů, přesto Je jasné, že niternost, vědomí a reflexivita u nás dosahují vysokého se však projevuje v mnoha výrazových prostředcích. O niternos- stupně, a to i pokud těžko přístupnou niternost zvířat záměrně nad­ ti samotné nelze pochybovat, nicméně stále panuje značná skep- hodnotíme. Musíme tedy počítat i s možností, že u nás (ve srovnání se ohledně výkladu jejích projevů. Takovým výkladem se s velkým s vyššími zvířaty) do služeb prezentace vstoupily ještě další orgány, úspěchem zabývá etologie, my se zde zmíníme o některých jejích které se za běžných okolností skrývají pod povrchem. Tuto funkci výsledcích, které mají co do činění s otázkami psychosomatiky. mohou přijímat orgány mající původně za úkol pouze odpovídat na Vzrůst složitosti organizace živočichů zprvu vede ke stále nápad­ vzruchy a ručit za určité vyladění organismu. Zda takové zmnože­ nějšímu rozlišení vnějšku a vnitřku. Ve stále větším rozsahu dochází ní možných odpovědí bude stále spadat pod jeden pojem „výraz“ ke skrývání vnitřní organizace sloužící k přežití, provozu „jevícího (Ausdruck), je víceméně věcí dohody. Velmi často se totiž může jed- se“ tvora. V souvislosti s tímto rozlišením se vztah organismů nat o procesy, které primárně nejsou určeny jinému sociálnímu part- k okolí prostřednictvím zjevu stává stále složitějším. Na důležitosti nerovi. Týkají se vnitřních pochodů, jako je například bušení srdce nabývá sociální život. Všichni vyšší živočichové – také ti „solitérní“ či pocit úzkosti, což patří mezi projevy niternosti a ovlivňuje chování. – jsou ve skutečnosti sociální. S rostoucím rankem se mění i jejich Naše vnitřní pochody odpovídají určitým sociálním dějům a může zjev. Těmto změnám bývá přisuzován jen malý význam, nicméně do nich být zahrnuto velké množství různých vědomých pohnutek. má klíčový význam v problematice projevu niternosti živočichů. Na základě experimentů a pozorování také víme, že podobně tomu Jednoduché formy mnohobuněčných živočichů jsou často zcela je i u zvířat. Pokud je například savec silně rozrušen či překvapen, průhledné a jejich vnitřní orgány se zbarvením podílejí na celko- může u něj dojít k dočasnému zastavení srdeční činnosti. Chovate- vém vzhledu organismu. Tato optická průhlednost ve stále větší míře lé jistě velmi dobře znají vliv velkého vzrušení na střeva a močový ustupuje neprůhlednému povrchu. Vzniká neprůhledný vnějšek, měchýř. Tyto projevy vnitřních pochodů přecházejí pozvolna do který skrývá složitou vnitřní strukturu. Vnějšek se stává projekční mnohem hůře zkoumatelé oblasti nevědomí. Právě o tuto oblast se plochou, „prostorem k jevení se“, slouží k sebeprezentaci a komu- intenzivně zajímá psychosomatická medicína. Celá řada našich or­ nikaci. Zásadně se liší od aparátu přežití. Spolu s rostoucí složitostí gánů, které se na primární „projekční ploše“, na původní prezen- organismu překračuje rozvoj těchto struktur v oblasti optické, olfak­ tační stránce organismu nijak nepodílejí, se tak rázem ocitá ve služ- torické i akustické stále více úroveň pouhého přežití. Této nové, bách sebeprezentace a sebezdokonalování. Pole prezentace, které demonstrativní funkci slouží i orgány, jejichž funkce bychom běžně se původně týkalo především vnějšku organismu, jemuž odpovídá přiřadili spíše do sféry přežití. Silným příkladem jsou například zuby neprůhledný povrch těla, se rozšiřuje směrem dovnitř. Fakt, že nám savců. Když vrčící pes vycení zuby, uvědomíme si jejich demonstra- tyto expanze mohou často připadat paradoxní, by nám však neměl tivní funkci. Útvary jako sloní kly, tesáky divokého prasete či dokon- zabránit v intenzivním výzkumu této oblasti. ce babirusy, „roh“ narvala či špičáky šavlozubého tygra nemůžeme Fundamentální antropologie zabývající se tímto rozšířeným po­ pochopit, pokud kromě jejich funkce pro přežití nebudeme brát lem výrazu nicméně nemůže nahradit roli psychoterapeuta, který v potaz i jejich funkci prezentační a komunikační. Tak paradoxní vždy musí pracovat s biograficky pojatou individualitou daného jed­ jev, jako uložení samčích pohlavních žláz savců ve viditelném šour- notlivce. Pomůže nám ovšem utvořit solidní biologický základ, který ku, dává smysl, pouze pokud budeme brát ohled i na zvláštní zá­ nám snad umožní pochopit zvláštnosti vnitřní části lidského vý­ konitosti zjevu živočichů. Již jsme zmínili, že u vyšších živočichů razu. Biologický výzkum tak napomáhá objektivnímu vyjasnění zá­ získávají procesy látkové výměny, jako například močení, určitou kladů nové „antropoterapie“. Biologie intenzivně pracuje na novém sociální funkci. To vše nám připomíná skutečnost, že rozvoj de­ pojetí organismu. Osobně se domnívám, že její výsledky v brzké monstrativních funkcí souvisí se vzrůstajícím rankem živočichů. době silně ovlivní obraz člověka.

74 75 Adolf Portmann O fundamentální antropologii

4. zglajchšaltování) mnoha forem lidského života, nicméně nemůže vy­ mazat historicky dané rozdíly mezi skupinami. Místo snění o jakém- Svůj fundamentální charakter musí naše nauka o člověku osvědčit si věku vyrovnání se mi zdá mnohem plodnější uvažovat o rozma- i ve vztahu k otázce nejobecnější, totiž k otázce po smyslu života. nitosti lidství jako o jistém typu bohatství, jako o mnohotvárnosti, Tato nejposlednější otázka má však jak pro jedince, tak pro skupinu která umožňuje, aby se ona nesporná, nicméně skrytá jednota lid- vždy charakter úkolu, nelze tedy očekávat, že by na ni od samotného stva a lidství vůbec projevila. Tato rozmanitost se také podílí na počátku existovala hotová odpověď. Zároveň ale z mnoha oblastí různých napětích a sporech doprovázejících snahy o utvoření ob­ lidského života víme, že nalezení smyslu života je úkolem, který mu­ sáhlejšího obrazu člověka. sí být splněn, aby byla lidská existence úspěšná. Na základě těchto Doby, kdy rozdělení přírodních a humanitních věd mohlo budit zkušeností také víme, že pouhé přežití je sice předpokladem, nikoliv klamné zdání o „čistotě“ a vzájemné nespojitosti těchto oborů, jsou však samotným smyslem života. To ostatně ve stále větší míře po­ již naštěstí pryč. Boj o postavení biologie, psychologie, sociologie, tvrzují i různá pozorování zvířat. Množství živočišných struktur etnologie a prehistorie a vzrůstající význam všech těchto disciplín a typů chování, které dnes většinou spadají pod kategorie „bez fun­ přímo vyžaduje vznik nového vědomí, které bude mj. velmi silně kce“, funkci ve skutečnosti postrádají jen potud, pokud tento pojem ovlivněno vědeckým výzkumem nevědomí v nejširším slova smyslu. vymezíme a definujeme pouze tím, co slouží přežití. Když se však Tyto spory by měly dospět k pokusu o jakési fundamentální shrnutí na různé činnosti organismů podíváme blížeji a vezmeme v potaz vědeckých výpovědí o člověku, o jednoduchou fundamentální an­ jejich rozmanitost, získají pro nás význam i typy chování, které pri- tropologii, jejíž místo dnes zabírá celá řada neuspořádaných, čas- márně neslouží přežití, ale jsou například výrazem určitého vyladě- to stěží uvědomovaných „latentních antropologií“, jak je nazval ní. Neplní tedy žádnou signalizační, zato však prezentační funkci. H. Kunz. Instituce ručící za získávání a šíření vědění (do této skupi­ O této sebeprezentaci již ostatně byla řeč dříve. ny patří i naše univerzity) se budou muset s požadavkem fundamen­ Z biologických výzkumů víme, že spolu se vzrůstající komplexi- tální nauky o člověku nějak vyrovnat. O kolik zajímavější a plodnější tou organismu roste hodnota individua stejnou měrou jako počet by byla diskuze biologů a teologů o původu a vzniku člověka, kdy- jeho možných sociálních rolí. Nicméně se také ukazuje, že vznik by fundamentální antropologie stanovila jisté základní skutečnosti. jedince v rámci živého je od samého počátku doprovázen i jeho Uvažme také, o kolik účinnější a smysluplnější by byly právnické přibližujícím se neodvratným zánikem, přežití individua tedy nemů­ a sociologické spory ohledně společnosti, státu a jedince, kdyby že být pravým smyslem existence. Do otázek po smyslu života by k předpokladům této diskuze již předem patřila znalost výsledků proto měla fundamentální antropologie začlenit i nadindividuální biologických výzkumů týkajících se role individuální sféry či význa- aspekt. Pro zdar lidské existence to má stejně velký význam jako bez­ mu sociálního života. Totéž platí i pro spory ohledně marxismu, pochyby zcela nezbytný výzkum hodnoty jedince. Tato fundamen- psychoanalýzy a psychosomatické medicíny. tální nauka o člověku však nebude moci poskytnout žádné návody Bylo by bláhové domnívat se, že tyto výzvy a úkoly překračující či hotové myšlenky. Zdrženlivost není výsledkem skepse či vyhýbá­ hranice dnešních tradičních fakult bude snadné splnit. Přesto je dobré ní se zodpovědnosti, vychází spíše z vědeckého charakteru této umět v pravou chvíli rozpoznat skryté proměny myšlení, ve kterých nauky, v níž má své nezbytné místo i to, že lidský život a v posledku lze v náznacích spatřit možné zítřky. život obecně je velmi tajemnou záležitostí. Za jednu z vůbec nejzhoubnějších iluzí považuji představu, že nutně spějeme k nějakému jednotnému pojetí světa, k jednomu svě­ tonázoru. Prohloubení vazeb mezi různými skupinami a celosvětové rozšíření západní techniky zřejmě způsobuje jisté vyrovnání (často

76 77

Autorské články Adolf Portmann (1897-1982): život, kořeny, myšlenky

Stanislav Komárek

Životopis V podivném měšťanském rezervátu Švýcarska se ve 20. století za­ chránily a mohly kontinuálně tvořit dvě osobnosti, osudově jaksi provázané – C. G. Jung a Adolf Portmann. Je pozoruhodné, že v osadě Klein-Hüningen, kdysi vesnici a dnes průmyslovém před- městí Basileje zhruba na způsob pražské Michle, trávil své dětství a mládí nejen Jung (1879-1896), ale narodil se zde i Portmann (sho- dou okolností 1897, a to 27. 5.). Čím byla tato osada, snad kdysi idylická, tak vhodná právě pro raný vývoj obou zmíněných myslite- lů, je dnes těžko odhadnout. Portmannovo dětství v Klein-Hünin- genu bylo dosti proletářské. Jeho rodiče, Karl Adolf (1864-1934) a Elisabeth rozená Rohr (1868-1932), pocházeli z městečka Lörrach, ležícího poblíž Basileje, ale už na německé straně. Portmann starší se vyučil grafikem, ale adekvátní práci nesehnal, takže po léta jezdil s tramvají a poté byl u basilejských dopravních podniků jakýmsi pod­ úředníkem, byl to údajně nadšený sociální demokrat. Portmann měl o tři roky mladšího bratra Johanna Rudolfa, o němž není nic dalšího známo – snad byl, v duchu obvyklé kompenzace v rámci rodin, šedě- -bezvýznamným pracujícím, snad zemřel v dětství. Nikdo z pamět­ níků o něm nevěděl a do kantonálních matrik jsem cestu nevážil. Portmannovo dětství bylo od samého počátku lemované krajně intenzivním zájmem o živou přírodu a přáním studovat biologii, což se mu po ukončení gymnázia zdařilo. Už jako gymnazista krásně kreslil, nakreslil si svou první „zoologickou knihu“ podle nejrůz- nějších knižních předloh a přivydělával si na studia jako ilustrátor

81 Stanislav Komárek Adolf Portmann (1892-1982): život, kořeny, myšlenky a grafik. V r. 1921 promoval, jeho diplomová práce pojednávala Portmann a Jung se v mládí sešli a zároveň minuli ještě jednou, o systematice, ekologii a etologii vážek basilejského okolí. Následu- jako asistenti u profesora zoologie a srovnávací anatomie Friedricha jících pět let (1921-25) strávil, zčásti i díky příspěvkům zámožného Zschokkeho ve starobylé univerzitní budově v ulici Rheinsprung sponzora, dalším studiem a prací na univerzitách v Berlíně, Paříži, na břehu Rýna. Jung, jehož nadchlo Zschokkeho evoluční myšlení Mnichově a Ženevě, a především na francouzských stanicích pro líčící, jak si živé organismy včetně člověka v sobě nesou stopy své mořskou biologii na atlantském i středomořském pobřeží. Tato doba fylogenetické minulosti, byl jeho „mladším asistentem“ od roku 1895 Portmanna neobyčejně ovlivnila, neboť se seznámil nejen s tzv. „ně­ zřejmě až do konce svého studia (1900), Portmann byl přímo jeho meckou“ biologií v dobách jejího největšího rozkvětu, ale zejména diplomantem, poté „prvním asistentem“ a posléze, jak vylíčeno, z vlastní zkušenosti poznal mořské organismy, pro něž se nadchl i nástupcem. Po létech těžko říci, co bylo vlastně na Zschokkem a jejichž studiem (zejména zadožábrých plžů a hlavonožců) strávil tak charismatického – jeho práce o fauně Alp, lososech, motolicích pak už většinu života (zejména na Helgolandu a ve francouzských a jiných rybích parazitech jsou řádné, leč nikoli mimořádné, k ob­ terénních stanicích – Roscoff, Villefranche-sur-Mer, Banyuls-sur- dobným žákům by si však mohl každý vysokoškolský kantor gratulo­ Mer). K dalším úběžníkům jeho odborného zájmu patřili zejména vat. Potřetí se oba pánové setkali a poprvé neminuli koncem války, ptáci a obratlovci vůbec (vydal i obsáhlou příručku jejich srovnávací Jung údajně léčil Portmannovu ženu Geneviève rozenou Devillers, anatomie) a kupodivu i člověk jako biologický jev (Portmann ovšem rodilou Pařížanku, kterou si Portmann přivezl jako živý suvenýr důkladně znal zoologii celou, takříkajíc od trepek po jeleny, což už z četných pobytů v mořské biologické stanici v Banyuls-sur-Mer na je dnes jevem zcela výjimečným, ale mezi válkami se od zoologa francouzském pobřeží. Původně byla ženou biologa André Migota, z profese něco podobného očekávalo). V roce 1925 se Portmann Portmannova dobrého přítele a spolupracovníka, s nímž Portmann vrací do Basileje, kde se záhy habilituje (1926) a v roce 1928 se stá- ve dvacátých letech společně publikoval několik prací. Můžeme-li vá zástupcem svého v té době už těžce nemocného učitele Friedri- věřit ústnímu podání, jejich přátelství neutrpělo ani poté, co se Ge­ cha Zschokkeho a de facto vedoucím celého zoologického ústavu neviève v roce 1931 provdala za Portmanna a přivezla s sebou do (de jure teprve r. 1933, kdy je také jmenován řádným profesorem, Basileje i dceru z prvního manželství (vlastní děti Portmann neměl). mimořádným byl jmenován 1931). Nikdy se nenaučila německy a svou praxi zubní lékařky už také nik­ Poté nastává Portmannovi dlouhá doba relativního klidu, nepře- dy neprovozovala – zčásti kvůli jazykové bariéře, později i pro po­ rušeného úplně ani vypuknutím války, kdy vede zoologický institut kračující duševní obtíže (basilejská němčina má mnoho francouz- univerzity, školí diplomanty a doktoranty, píše četné odborné i po­ ských výpůjček a fráze pozdravné, rozlučovací, projevy údivu atd. pulární publikace, pravidelně vystupuje v rozhlase a stává se ve Švý- jsou francouzské celé – všichni vzdělanější lidé ve městě tento jazyk carsku všeobecně známou osobností. Tato zdánlivá idyla, ukončená znají a Portmann sám prý mluvil zcela bez akcentu). Jung s Port- až Portmannovým penzionováním v r. 1968 a nechávající Portman- mannem v sobě záhy nalezli intelektuální zalíbení a počínaje rokem novi ochutnat i ze slastí a strastí akademického funkcionaření (dě- 1946 byl Portmann pravidelně zván na Eranos-Tagungen, známé kan filosoficko-přírodovědecké fakulty, rektor univerzity, činovník elitní intelektuální sedánky či konference, které za Jungovy patro- nejrůznějších nadací a učených společností). Jeho nástupcem se stal nace pořádala holandská mecenáška Olga Fröbe-Kapteyn v Casa W. Stingelin, čímž byla kontinuita směru na ústavu přerušena. Něk­ Eranos v Asconě na březích Lago Maggiore v jihošvýcarském kan- dy bývá Portmann prezentován jako aplikátor Jungových myšlenek tonu Tessin. Mezi honorací, kterou tvořili krom Junga např. Karl do oblasti biologických nauk, což je pravda jen zčásti – spíše se zde Kerényi, Mircea Eliade, Rudolf Otto, James Hilman, Gershom Scho­ jednalo o „konvergenci“, než o jednostranné kopírování Junga Port­ lem, Erich Neumann, Hugo Rahner, Helmut Plessner, Gerhardus mannem (oba ostatně kořenili ve stejném myšlenkovém substrátu van der Leeuw, Frederic Buytendijk, Henri Corbin (iranista), Hell- kontinentálního myšlení přelomu století a meziválečných let). muth Wilhelm (sinolog), Fritz Maier (orientalista), byl Portmann

82 83 Stanislav Komárek Adolf Portmann (1892-1982): život, kořeny, myšlenky jediným biologem a jeho příspěvky pravidelně zdobily známé Eranos- slyšel. Portmann byl i v práci kromobyčejně efektivní, psal se stej- -Jahrbücher, sborníky, které se z těchto sezení vydávaly. Vždy si pro nou pečlivostí příspěvky do předních časopisů i vlastivědných sbor- pobavení představuji, jak spolu o přestávkách Jung s Portmannem níků a jeho pozůstalost, uložená v basilejské knihovně ve více než rozprávěli svou švýcarskou mateřštinou a teprve ve styku s cizinci sto krabicích, budí podiv. Když jsem se prohrabával tímto obrov- přeskočili do němčiny, kterou se v mládí museli jako cizí jazyk prac- ským množstvím písemností, poznal jsem, jak je důležité papíry ta­ ně naučit. Portmann se coby „korunní princ“ už za Jungova života ké likvidovat – dnes, v době počítačů, je to ostatně snazší – stačí jen věnoval přípravě těchto setkání – řecké slovo eranos znamená hostinu, včas mazat. Portmann sám vyházel už za svého života většinu kore- kam každý účastník něco přinese – a po Jungově smrti vedení zcela spondence, i tak však pražské filosofy potěšilo, když jsem přivezl převzal, r. 1962 zemřela i O. Fröbe-Kapteyn. Až do roku 1978, kdy opisy dvou dosud neznámých Heideggerových dopisů Portmanno- už těžce nemocný svůj příspěvek přednesl jen s obtížemi, na všech vi, v nichž se jindy hyperkritický filosof rozplývá chválou nad kni- konferencích vystupoval a po jeho smrti 26. 6. 1982 řečená Eranos- hami Die Tiergestalt a (zřejmě) Biologische Fragmente zu einer Lehre vom -Gesellschaft, vedená holandským sinologem Rudolfem Ritsemou, Menschen. I materiály, týkající se společnosti Eranos, byly krajně zají- už jen skomírala, byť pokusy její zasedání obnovit trvají dosud. mavé. Poučné jsou i obsáhlé seznamy knih z Portmannovy knihov- Portmannův život byl mnohem chudší na pohnuté a pikantní mo­ ny, plné francouzských myslitelů, zvláště existencialistů, a básníků, menty nežli život Jungův – za války, kdy se čekala německá invaze doplněné krom německé biologie i o fenomenologii. Bylo vidět, a Basilej byla důkladně opevněná, sloužil Portmann dva roky jako že majitel měl dobrý vztah k výtvarnému umění a poezii, nikoli ale dělostřelecký důstojník – díky tomu byl trochu nahluchlý a na te­ například k hudbě. Jinak se ale dá říci, že vše, co měl Portmann za rénních exkurzích prý zpěv mnohých ptáků ani neslyšel. Po válce důležité, za svého života i publikoval a nějaký zázrak z pozůstalosti Portmann, naprosto nepodezřelý ze sympatií k nacistům, jezdil, zpo­ čekat nelze. Ostatně je právě proti Portmannovu duchu se v pozů- čátku doslova na americkém džípu, do Německa „kádrovat“ tam- stalostech přebírat a vydávat z nich rozmanité fragmenty a nedo- ní biology a další vzdělance při poválečném obnovování univerzit. dělky – to, co nejlépe vyjadřuje podstatu autora, zajisté vydal sám I takový Konrad Lorenz prý mu vděčil za to, že dostal alespoň v rám­ (pokud snad předčasně nezemřel či netrpěl pod cenzurou) a to, co ci Max-Planck-Gesellschaft šanci ještě jednou začít. Portmann se skryl, skryl z nějakého dobrého důvodu a vytahovat to na světlo se nikdy politicky ani nábožensky neangažoval, ale po sovětské invazi příčí dobrému vkusu podobně jako senzacechtivě-pokleslý žurna- do Maďarska r. 1956 prý se svými žáky uspořádal protestní pochod- lismus či vytahování střev. Pokud naše písemnosti nebudou nikoho ňový průvod. Žáci, sami už zestárlí, líčí Portmanna jako neobyčejně zajímat, je dobře ušetřit potomkům práci s jejich vyhazováním – charismatickou osobnost a vynikajícího přednašeče, jeho rozhlasové a pokud snad budou, je dobře je také vyhodit zavčasu. Po Portman- příspěvky byly po celém německy mluvícím prostoru velice popu- nově penzionování a zvláště po jeho smrti „pravověrní“ biologové lární. Měl jsem možnost slyšet jeho přednášky ze záznamu a sotva jeho žáky jako „filosofické tlachaly“ ze Zoologického institutu v Ba­ si lze představit něco rétoricky, jazykově i obsahově lepšího – lze sileji vypudili, když jsem tam před léty při sestavování jeho biografie na tom jen vidět a litovat, jak velmi kultura mluveného (i psaného) jednou volal, nevěděli mladší pracovníci, kdo to byl, a teprve jedna slova upadla. Málo se ovšem ví, že Portmann po dlouhá léta pravi- stará laborantka si vzpomněla. V městě samém je ale jako myslitel delně držel ve švýcarském rozhlase krátké novoroční půlnoční pro- dobře znám. jevy, jež v jiných státech přísluší prezidentu či premiérovi (vzpomene si někdo na jméno alespoň jediného švýcarského prezidenta? – dobře fungující stát si výrazných osobností a pevné ruky ani ne­ žádá). Portmannův projev z roku 1942, básnický a strhující, o tem- notě v člověku a jejím šíření je vůbec to nejpůsobivější, co jsem kdy

84 85 Stanislav Komárek Adolf Portmann (1892-1982): život, kořeny, myšlenky

Portmannovy myšlenkové kořeny přirozenosti člověka i živých bytostí byly mimořádně hluboké, bylo i zacházení s nimi dosti nebezpečné, asi jako pohazování lahví Portmann nebyl pochopitelně přes svou ojedinělost jevem náhle s myšlenkovým nitroglycerinem; zacházení s klíčovými potenciali- povstalým kdesi ve vakuu. Naopak, je posledním výrazným před- tami je ostatně obecně věc riziková a nezřídka v dějinách se jí radši stavitelem a v zásadě vyvrcholením tzv. „německé“ či kontinentální šlo z cesty). Protože myšlení jednoho kulturního druhu tvoří jeden školy v biologii. V létech zhruba 1780-1945 neexistuje biologie jako celek, nelze jednu jeho součást odhodit a druhou si ponechat a dě­ jeden nadnárodní proud, ale velmi výrazně se rozděluje minimálně dictví, pociťované jako neblahé, bylo opuštěno celé a nahrazeno ve tři větve, pěstované v různých jazycích – biologii francouzskou, biologickým myšlením anglosaským, které je jednodušší, přehled- anglosaskou a německou (myšlen je zde publikační jazyk, nikoli ma­ nější, méně nebezpečné a bohužel také uzavírající některé možností teřský – do „německé“ oblasti patřilo i Holandsko, Čechy, Pobaltí vhledu do živého světa vůbec. Proto paradoxně přežily zbytky „ně­ a St. Petersburg v Rusku). Je podivnou skutečností, že už sama struk- meckého“ myšlení v biologii právě v regionech, které necítily odpo- tura jazyka předznamenává, co a jak bude o věcech vlastně myšleno vědnost za rozpoutání války – ve Švýcarsku, Holandsku, Pobaltí či (dřívější perioda „latinská“ a pozdější „anglická“ opět tvořily biologii Čechách (pražská univerzita byla svou strukturou a historií typicky pouze jednu). Německé biologické myšlení se tradičně zajímalo o ži­ „německou“ univerzitou, a to i ve své větvi s českým vyučovacím vý organismus v jeho proměně (nejoblíbenějším tématem byla em­ jazykem, a svým duchem jí zůstává v zásadě podnes). Právě proto bryologie) a zdůrazňovalo vždy jeho celistvost, komplexnost a auto­ mohl Portmann ve Švýcarsku nerušeně přežít a svůj pohled na živý nomii. Někteří z Portmannových myšlenkových předchůdců (Süffert, svět dovést k myšlenkovému zakončení (je příznačné, že později už Henke, Švanvič) se zabývali studiem zvířecích kreseb, přičemž do­ na kdysi Portmannově stolici neseděl nikdo s ani vzdáleně podob- spěli k závěru, že jejich evoluce i ontogeneze mají svou vlastní dy­ ným zaměřením). namiku a vlastní „výtvarný kánon“, na selekčních tlacích zvnějšku Portmann zde navazuje na tradici německé „autonomistické“ bio­ téměř zcela nezávislé. Německá biologie byla myšlenkově velmi kom­ logie 19. století a první poloviny 20. století, která koření už v Goe- plexní a úzce propletená i s německým myšlením filosofickým (není thově přírodovědném díle a německé romantické přírodovědě první bez zajímavosti, že sebeprezentace jako jevu si povšiml už I. Kant poloviny 19. století. Za obzvláštní zmínku zde stojí J. F. Meckel – jeho termín Zweckmässigkeit znamená právě směřování k účelu je­ (1781–1833), který při sledování lidské ontogeneze dochází k závěru, vení se) a komplikovaný byl i jazyk, kterým se vyjadřovala. K. Henke že člověk prochází během svého vývoje stadii podobnými měkký- používá ve svých studiích o evoluci motýlích kreseb tolik speciál- šům, rybám, plazům atd. Tento náhled však neinterpretuje v tom ních výrazů, že je jakýmsi „Heideggerem německé biologie“ a i ro­ smyslu jako později Haeckel, tj. že ontogeneze je zkrácenou fyloge­ dilý mluvčí čte tyto neobyčejně zajímavé a myšlenkově bohaté prá- nezí, ale vidí v subhumánních živých organismech – stejně jako v lid­ ce s krajním vypětím. Německá biologie, která je stejně interesantní ských zrůdách – bytosti ustrnulé na nižších stadiích vývoje, tj. jakési a svébytná jako třeba věda helénistické Alexandrie, je dnes bezmála deficitní a redukované lidi. Německá biologie, obírající se s obzvlášt- stejně zasutá (k „požáru Alexandrijské knihovny“ sice zatím nedo- ní oblibou embryologií a ontogenezí vůbec, kulminuje pak kolem šlo, ale německé biologické spisy, dosud hojně zastoupené v knihov- přelomu století a po něm „autonomistickým“ náhledem na povahu nách středoevropských univerzit, se zvolna stávají nesrozumitelný- živých organismů a jejich sebetvoření během ontogeneze (zejména mi, dílem změnou komunikačního jazyka vědy, dílem změnou její- H. Driesch). ho myšlení jako celku). Po porážce a zahanbení na konci poslední války bylo najednou přes noc německé biologické myšlení opuštěno stejně jako skutečně problematické části německého myšlenkové- ho dědictví (vzhledem k tomu, že některé „německé“ vhledy do

86 87 Stanislav Komárek Adolf Portmann (1892-1982): život, kořeny, myšlenky

Portmannovy názory na živé bytosti včetně etologických charakteristik, které organismus skýtá (celá jeho tzv. eidetická variace). Přitom jsou brány v úvahu jen ty jeho aspekty, Čím se vlastně Portmann natolik lišil od ostatních, rovněž úspěš- které jsou na organismu vnímatelné bez jeho porušení, bez zásahu ných a věci znalých profesorů zoologie první poloviny dvacátého do jeho tělesné integrity. Tím Portmann v zásadě obrací kritérium století? Jakkoli by jeho akademický životopis nechal soudit na člově­ v dnešní biologii běžné: že skryté (ať už anatomickou ukrytostí či ka, jehož upadnutí v zapomnění nastává už v okamžiku penziono- mikroskopickou velikostí) struktury na živém organismu jsou dů­ vání a nejpozději snad ihned po smrti, nebylo tomu tak. Portmann ležitější a podstatnější než povrchy a vůbec vše evidentní a přímo byl jedním z nejoriginálnějších biologických myslitelů, které 20. sto- nazíratelné. Tento vlastní jev je potom zvnějšněním tzv. niternosti letí poznalo, byť měla jeho díla mnohem větší ohlas mezi filosofy (Innerlichkeit), souhrnu všech skrytých a přímému vnímání nepřístup­ (zejména filosofickými antropology), teoretiky umění a psychology ných aspektů živého organismu, nikoli nepodobný antickému pojmu než mezi biologickou veřejností samotnou (poválečná léta v biolo- psýché jakožto principu garantujícímu integritu, individualitu a život- gii, dominovaná i v Evropě po vítězství spojeneckých zbraní an­ ní pochody, pracujícímu na principu sebevýstavby (a v případě po­ glosaskými myšlenkovými proudy, zejména selekcionismem v rám- třeby i regenerace) a majícímu vzor i cíl v sobě samém. Do skrytých ci neodarwinovského paradigmatu, mohla mít stěží pro Portmanna aspektů živého organismu počítal Portmann nejen jeho genetické hlubší pochopení, neboť oba myšlenkové světy jsou zcela mimo- a fyziologické vlastnosti, ale i jeho vnitřní život, zejména pak jeho běžné). Zde stručně zrekapitulované Portmannovy názory na povahu vztahování se k vnějšímu světu (Weltbeziehung, Weltzuwendung). Vněj- a vzhled živých bytostí jsou obsaženy zejména v knihách zabýva­ ší tvářnost živého organismu je tudíž legitimním vyjádřením jeho jících se „exegezí“ vnějšího vzhledu živých organismů a jeho so­ přirozenosti a představuje velmi důležitý, ne-li vůbec nejdůležitější cioetologickými aspekty: Die Tiergestalt, Basel, Reinhardt, 1948, Das aspekt každého živého tvora – zde může být jeho přirozenost pří- Tier als soziales Wesen, Zürich, Rhein-Verlag, 1953, a konečně Neue mo nazírána, odčítána, je přístupna přímému eidetickému vnímání. Wege der Biologie, München, Piper, 1960, která jediná vyšla i v českém Pojem Innerlichkeit pochází už od slavného německého embryologa překladu. Živočišné kamufláže, mimetismus a aposematismus v živo­ W. Rouxe – patří sem vše vnějšímu pozorovateli nezřetelné až po čišné říši pojednává v knize Tarnung im Tierreich, Heidelberg, Springer, freudovsko-jungovské nevědomí (popř. i vědomí: ztotožnění niter- 1956 a vnější tvářnost mořských organismů, zejména plžů, v publi- nosti výhradně s vědomím Portmann ovšem odmítal). Pojmový pár kaci Meerestiere und ihre Geheimnisse, Basel, Reinhardt, 1958. Okrajově vlastní jev/niternost se sice do určité míry kryje s párem fenotyp/ se této problematiky dotýkají i jiné Portmannovy myslitelské a filo- genotyp, ale ne zcela – skryté aspekty fenotypu spadají už do oblasti sofické publikace, jako sborník esejů Biologie und Geist, (1. vyd. 1956), niternosti. Vlastní jevy liší Portmann dále na adresné (mají adresáta: 2. vyd. Göttingen, Burgdorf (ed. Nereide), 1998, dále kniha Auf- např. červená náprsenka samečků červenek je určena pro jejich bruch der Lebensforschung, Zürich, Rhein-Verlag, 1965, a konečně Port­ rivaly z řad vlastního druhu, květy vyšších rostlin jsou určeny opy- mannovo pozdní dílo An den Grenzen des Wissens, Wien-Düsseldorf, lovačům) a neadresné (nemají adresáta – lépe řečeno je obtížně Econ, 1974 zabývající se vztahem vědy, etiky a náboženství a po­ představitelné, že by nějakého měly – např. schránky mřížovců) – žadující a rozvrhující v této oblasti novou syntézu vykazující respekt v posledku je neadresnost stejně věcí víry, jako třeba přesvědčení, před kreativními silami živé přírody, včetně člověka samotného. že každá struktura živého organismu nějakým způsobem zvyšuje Portmann vychází z toho, že sebeprezentace (Selbstdarstellung) ži­ jeho fitness. Portmann vždy zdůrazňuje komunikační aspekty rafino­ vého organismu je stejně integrální součástí jeho bytí jako třeba roz­ vaně komponovaného vnějšího designu povrchů živých organismů množování a výměna látková. Tato sebeprezentace se děje expono- (bytosti „neurčené k nazírání“, embrya, hnízdní mláďata, vnitřní váním tzv. vlastního jevu (eigentliche Erscheinung), což je souhrn všech paraziti, jeskynní živočichové, podle toho i vypadají a jejich vlast- možných optických, akustických, olfaktorických a dalších vjemů, ní jev je chudý až žádný).

88 89 Stanislav Komárek Adolf Portmann (1892-1982): život, kořeny, myšlenky

Portmann se podrobně zabýval i otázkou tzv. ranku (Rang) živoči­ kovému kmeni, u bezobratlých plní podobnou úlohu míra splývání chů: intuitivní pojetí „vysokého“ a „nízkého“ v lidském pociťování původně oddělených ganglií. Čím je tento tzv. cefalizační index vyšší, světa, včetně světa živých bytostí, patří k základním ontologickým tím vyššího ranku je dotyčný živočich (člověk má cefalizační index kategoriím. Je však relativně obtížné jednoznačně vyjádřit, co spoju­ nejvyšší). S mírou cefalizace souvisí pak i míra diferenciace vnějšího je živočichy pociťované jako „vyšší“ oproti „nižším“ – není to jen designu a jeho polarizace v rámci té které živočišné skupiny (u člově­ větší komplexita jejich struktury, ale především jejich vztahování se ka, jehož vlastní jev je, jak se můžeme přesvědčit pohledem do zrca- ke světu, zejména pomocí smyslových orgánů, a jejich relativní au­ dla cestou z koupelny, mimořádně chudý, dochází k masivní pro- tonomie vůči prostředí, v němž žijí, vyjádřená např. pohyblivostí jekci kreativity mimo sebe, do světa jeho nejrůznějších artefaktů, byť oproti přisedlosti, teplokrevností oproti letargickému strnutí za chla­ i lidský vlastní jev bývá dolaďován s velikým důmyslem – tělové mal- du, samostatnou obživou oproti parazitismu atd. Naproti tomu rank by a líčidla, úprava vlasů a vousů, odívání, parfémy, naopak do jeho nesouvisí s „úspěšností“: velikostí areálu, počtem jedinců, odolnos- „rozšířeného sebevyjádření“ patří celá kulturní krajina, stavby atd.). tí atd., souvisí ale s komplikovaností duševních pochodů, smyslo- Portmannovy metody exegeze vnějšího vzhledu živých organis- vých vjemů a niternosti obecně (opice oproti potkanovi). Živé mů připomínají spíše některé metody uměnovědné či strukturalistic- bytosti vyššího ranku jsou tudíž z jistého hlediska fragilnější a zra- ké (strukturalismu se ale Portmann jen letmo dotýká a tento se také nitelnější, byť vnitřně komplikovanější a bohatší, jak už ostatně cen­ svým preparováním formální kostry z binárních protikladů ze zkou­ nější „statky“ svou povahou bývají. (Extrémně „portmannovské“ maných jsoucen hodí v čisté podobě k interpretaci vzhledu živých druhy zvířat, ti různí bažanti, pávi, rajky, jeleni, mandrilové, korálo- organismů jen málo). Naprosté oddělení lidského a přírodního svě- vé ryby, velcí motýli, brouci roháči či krasci, zadožábří plži atd., jsou ta v novověku a naprostá odlišnost metodiky i způsobu uvažování napnuty až k hranici svých fyzických možností, křehké a ohrozitel- společenských a přírodních věd pak znemožňují chápat kulturu né i malou změnou prostředí. Jakýmsi způsobem „směřují k smrti“, a její výtvory jako „pokračování přírody jinými prostředky“. Pokud jsou morbidní v obojím smyslu slova a jejich evoluční budoucnost bychom běžný směr úvah vedených v biologii aplikovali např. na je prakticky nulová – jsou to typické případy „slepých vývojových výklad kreseb na řecké amfoře, zněly by otázky dosti nezvykle: Bylo větví“. Čím je jejich sebevyjádření excesivnější, tím více se odchylují jejich účelem lákat konzumenty na víno v ní obsažené? Či naopak od původního tvarového archetypu ptáka, plže, brouka atd. Zastírá měly děsit a odpuzovat nevítané návštěvníky, aby obsah právoplat- se tak jejich původní povaha a budí dojem jakési chodící ornamen- nému majiteli nevypili? Nic neilustruje roztržku mezi humanitní tální ideje, něčeho umělého, často jakoby „na klíček“. Jako by se zde a přírodovědnou učeností lépe než právě toto, včetně obtížnosti přesunovaly z časnosti do bezčasí, do jakési nehybné, „parmeni- až nemožnosti mezi oběma kontexty smysluplně tlumočit. Otázky: dovské“ věčnosti, kde už není žádné příště, žádné budoucí šance. Co znamená vrána? či Co chtěl jelen vyjádřit svými parohy? jsou Toto směřování ke smrti a deformace původní přirozenosti jsou ostat­ v biologickém myšlení přítomné doby nelegitimní a pociťované jako ně patrné i u lidí posedlých nějakou ideou, pro niž pak umrtvují dětinské. Ne že by biologie vlastní hermeneutiku neměla, naopak. v ideologické posedlosti jiné či v mírnějších případech sebe sama Právě interpretace živočišných zbarvení a kreseb a rovněž fosilií je v příšeří laboratoří, klášterních cel a poustevnických slují. Není ostat­ záležitost ryze hermeneutická, až na to, že její exegeze vycházejí ně náhodou, že Portmann byl právě zoolog, rostliny by až na výjimky, ze zcela jiných premis než u humanitních disciplín. třeba orchidejí, pro jeho doktrínu nebyly optimálním vyjádřením – Každý myšlenkový systém se v posledku pozná až jaksi „po ovo- houby, tvarové a barevné kreace z mykochitinu a vody bez jakékoli ci“, a jakkoli je Portmannovo přesvědčení o klíčovém významu sebe­ výrazné vnitřní struktury, nafouknuté ideje „an sich“, už zase ano.) prezentace rovněž věcí přesvědčení, z něj bezprostředně rezultující Pokud lze rank nějak jakžtakž kvantifikovat, pak je to u vyšších ob­ výstup, že živý organismus a jeho habitus představují samy o sobě ratlovců váhový poměr vývojově mladších částí mozku vůči moz- hodnotu, je významnou výchozí pozicí, na níž se ochrana ohrožené

90 91 Stanislav Komárek Adolf Portmann (1892-1982): život, kořeny, myšlenky biodiverzity ukotvuje lépe než na „klasickém“ biologickém přesvěd­ své teze dovozuje – tzv. Oudemansův fenomén, jev vyskytující se čení o snaze genů – či dříve jedinců – o maximální sebepropagaci u všech živočichů s přetržitými povrchy (plazi, ptáci), kdy jsou na rozmnožováním – ti podlehnuvší měli prostě smůlu a dobře jim peří či šupinách nápadně zbarveny pouze části přístupné optickému tak. Sebeprezentaci chápe Portmann velmi široce – jen v naprosté nazírání – ostatní jsou zbarveny nenápadně, nejčastěji šedě (selekč- menšině připadů je či může být jejím adresátem člověk – v drti- ní původ takového jevu si skutečně těžko představit). Jev sám se vé většině jsou adresáty živé organismy mezi sebou. Ač Portmann v širším měřítku vyskytuje u celé řady organismů, kde je kresba jaksi nepopírá význam selekce v přírodě a funkční účelnost mnoha ty­ „nanesena“ napříč morfologickým danostem na zvíře a tvoří jeden pů vnějšího habitu živých organismů (kryptického, aposematického optický celek – třeba u motýlů či žab (Portmann pochopitelně ne­ atd.), nedomnívá se nikterak, že pouze z tohoto hlediska lze neu­ byl kreacionista a kritizoval i zjevně teistické koncepce Teilharda věřitelné tvarové a barevné bohatství a obrovskou rafinesu desig- de Chardin). Fascinující jsou i Portmannovy exkursy do světa prů- nování povrchů živých organismů vysvětlit. (Obě naznačené pozi- hledných organismů (některé ryby či pelagičtí plži), kde je obvyklé ce jsou v posledku věcí víry, neboť přesvědčit se o povaze evoluce bilaterální symetrie dosahováno tak, že asymetrický „chumel“ vnitř- krátkodobým experimentem nelze a vztahování se k účelovosti ností obaluje neprůhledná stříbřitá membrána (u většiny ostatních a „ne-účelovosti“ v přírodě je od dob přírodní teologie 17.-19. sto- druhů, kde je obvykle neprůhledná už pokožka, problémy s „mas- letí nevděčným a ožehavým tématem.) Pro lepší pochopení používá kováním“ vnitřních asymetrií nevyvstávají), či studie evoluce hadích Portmann Goethovy metafory o divadle. Není sice bez zajímavosti kreseb jeho nadané žačky Marianne von Harnackové. znát dobře jevištní techniku a technické finesy zákulisí, složení ba­ rev na jevištních prknech či textilní materiál opony a hereckých kos­ týmů, je však na první pohled jasné, že v divadle jde o něco jiného – podstatný je předváděný děj, hra, něco, co nelze redukovat na její pomůcky. Proto má Portmann za hlavní v živé přírodě právě toto Portmannova antropologie „drama světa“, způsob, jakým se živé organismy jeví – podstatné je pro něj to jevové, vnější, povrch (tím se liší od celé myslitelské tra- Ve filosofických a pedagogických kruzích je lépe než v kruzích bio- dice 19. století, která vždy vnější slupky jevů pokládala za to nepod- logických známa Portmannova antropologie chápající člověka jako statné, co pravou podstatu jen zakrývá – tak vnímá svět třeba dar- biologickou i kulturní bytost zároveň. V této souvislosti lze kromě winismus, ale i Freudova psychoanalýza či marxismus – to, o co jde, drobnějších prací uvést zejména knihy Die Biologie und das neue Men- nahlížejí jen školení specialisté – zasvěcenci, kteří se právě tím liší schenbild, Bast, Lang, 1942, Vom Ursprung des Menschen, Basel, Rein- od laika ulpívajícího na površích věcí a chápajícího je v zásadě tak, hardt, 1944, Biologische Fragmente zu einer Lehre vom Menschen, Basel, jak se jeví). Pronikání do zákulisí živého světa sice nemá Portmann Schwabe, 1944, Don Quijote und Sancho Pansa. Vom gegenwärtigen Stand samo o sobě za obscénní a zavrženíhodné, ale velmi nesouhlasí s re­ der Typenlehre, Basel, Reinhardt, 1958, Der Pfeil des Humanen. Über dukcí biologického výzkumu právě na toto výhradní studium mecha­ P. Teilhard de Chardin, Freiburg-München, K. Albers, 1960, Um das nismů. Právě proto Portmann propaguje přístup přicházet k bio­ Menschenbild. Biologische Beiträge zu einer Anthropologie, Stuttgart, Reclam, logickým jevům s co možná nejmenší předpojatostí (úplně bez ní 1966, Manipulation des Menschen als Schicksal und Bedrohung, Zürich, to samozřejmě nejde), nikoli důkladně zpracováni tou či onou dok- Arche, 1969, Entlässt die Natur den Menschen? Gesammelte Aufsätze zur trínou nasazující nám už předem optiku upravující, jak se svět „má Biologie und Anthropologie, München, Piper, 1970, Wir sind unterwegs. a smí jevit“, a představující v samém posledku projekci společenské Der Mensch in seiner Umwelt. Olten-Freiburg i.Br., Walter, 1971. Port- struktury a funkce do živé přírody. Pro zoologa i zainteresovaného mannovo myšlení o člověku ovlivnili po filosofické stránce zejména laika je fascinující sledovat jednotlivé příklady, kterými Portmann Helmut Plessner (Die Stufen des Organischen und der Mensch, 1928),

92 93 Stanislav Komárek Adolf Portmann (1892-1982): život, kořeny, myšlenky

Arnold Gehlen (Der Mensch. Seine Natur und seine Stellung in der Welt, Z hlediska srovnání s jinými savci je u člověka jedinečné i opětovné 1940), Max Scheler (Die Stellung des Menschen im Kosmos, 1928) a Karl zrychlení růstu v pubertě a pro savce této váhové kategorie neoby- Jaspers, jeho kolega na univerzitě, s nímž byl ve velmi přátelských čejně pomalý růst a dlouhý život, a to i ve srovnání s nejblíže pří- stycích a jehož četné dopisy obsahuje i Portmannův archiv (např. buznými antropoidními opicemi. Portmann rovněž vyzdvihuje ob­ knihou Psychologie der Weltanschauungen, 1919). Husserlovu fenome- dobí stáří jakožto periodu se smysluplným obsahem, podstatně se nologii zprostředkoval Portmannovi jeho přítel Silvasi (Portmann odlišující od pouhého tělesného a duševního chátrání jiných živo- byl neobyčejně sečtělý i ve filosofii francouzské, zejména obliboval čišných druhů v pokročilém věku. U člověka jako jediné živé bytos- Raymonda Ruyera a existencialisty). Z biologů Portmannovu an­ ti se objevuje poměrně dlouhá životní perioda (přes 1/3 života), tropologii nejvíce ovlivnili Jacob von Uexküll (Umwelt und Innenwelt která sice následuje za reprodukčním obdobím a je svou podstatou der Tiere, 1909), holandský anatom Louis Bolk (Das Problem der Men- involutivní, přesto představuje novou kvalitu a má svou smyslupl- schwerdung, 1926) a jeho krajan, biolog Frederik Buytendijk. nou funkci i v sociální struktuře, kde reprezentuje předávání tradi- Člověk je u Portmanna posuzován stejně jako ostatní živé orga- ce, paměť, zkušenost a odstup od bezprostředního zážitku: stará nismy, tj. jeho vnější tvářnost je výrazem jeho přirozenosti. Zvláště zvířata jsou na rozdíl od lidí vždy spíše troskami. důkladně se Portmann zabývá srovnáním ontogeneze člověka a an­ Právě sledování rané ontogeneze člověka, zvláště v jeho fetál- tropoidních opic, popřípadě i jiných savců. Podobně jako i jiní bio- ním stadiu, připadá Portmannovi pro výpovědi o biologickém as­ logové rozeznává Portmann u savců dvě strategie v individuální pektu lidské přirozenosti nejrelevantnější. Zvláště jej zaujalo napří- ontogenezi. U první skupiny zůstávají mláďata delší dobu v hnízdě klad esovité zahnutí páteře naznačené už v tomto období, pak opět (Nesthocker), jsou při narození relativně bezmocná, slepá, odkázaná mizející a objevující se až po osvojení si bipední chůze, která se pod- na péči rodičů, váha mozku se během vývoje do dospělosti zvětší le Portmanna děje napodobením. Portmann se velmi detailně zabý- více než pětkrát (hmyzožravci, hlodavci, šelmy atd.). U druhé skupi­ val známým případem zvlčilých dětí v Indii (Singhovu, 1944, knihu ny (Nestflüchter) jsou mláďata schopna rodiče velmi brzy následovat, opatřil obsáhlou předmluvou), u nichž skutečně nedošlo k vývoji rodí se dobře pohyblivá, vidoucí, osrstěná, váha mozku se během dvou typicky lidských znaků – řeči a vzpřímeného postoje – a citu- postnatálního období zvyšuje méně než pětkrát, mláďata představují je v této souvislosti i obdobné starší případy referované v Komen- tvarově víceméně zmenšené vydání dospělých (kopytníci, ploutvo- ského Velké didaktice. Embryonální či fetální přítomnost některých nožci, kytovci). V případě člověka (a v omezené míře i vyšších pri- charakteristik dospělého organismu byla v minulém století častým mátů) mluví Portmann o „sekundárním setrvávání v hnízdě“, kdy tématem diskusí v souvislosti s Darwinovou teorií (například vývoj se mláďata rodí bezmocná, ale s otevřenýma očima i ušima a znač- opěrných mozolů u velbloudích či pštrosích fétů). Pro Portmanna ně vyvinutou hmotou mozku, a jsou nošena matkou až do dosažení je lidský embryonální a fetální vývoj náčrtem vývoje k budoucímu parametrů mláďat druhé jmenované skupiny („Tragling“). U člověka lidství, přičemž k plnému rozvoji všech znaků je nutný vliv společ- mluví Portmann přímo o „fyziologickém či normalizovaném před- nosti a celého kulturněhistorického dědictví. Portmann velice pod­ časném porodu“. Dítě dosahuje stupně vývoje typu „Nestflüchter“ robně rozebírá ve shodě s Bolkem i analogičnost lidských (dospě- zhruba v roce života (stupeň vývoje identický s prvním naznače- lých) morfologických proporcí s proporcemi fétů či malých mláďat ným typem „Nesthocker“ prodělává lidský fétus už v uteru, kdy mezi antropoidních opic (analogie jde až třeba k patternu ochlupení shod­ 3.-5. měsícem dochází k srůstání očních víček). Jako by tedy fetál- nému s novorozenými mláďaty gibonů – celé tělo až na kštici vlasů ní vývoj člověka trval 20-22 měsíců, čemuž odpovídá i růstová křiv- holé). Člověk je z tohoto hlediska jakousi neotenickou formou pri- ka, která je v prvním roce prakticky identická s růstovou křivkou mátů rozmnožující se za současného přetrvávání juvenilních znaků jiných savců během fetální periody. Portmann zde u člověka mezi (i duševních – právě celoživotní zvědavost, hravost a schopnost uče­ 10.-22. měsícem hovoří o „sociálním uteru“, v němž se dítě vyvíjí. ní dosti podstatně zakládá lidství).

94 95 Stanislav Komárek Adolf Portmann (1892-1982): život, kořeny, myšlenky

Portmann, stejně jako valná většina ostatních autorů, pokládá přírodní, ale i kulturněhistorický aspekt; podstatnou složku své „při­ řeč za nejdůležitější typicky lidský znak. Zdůrazňuje v této souvis- rozenosti“ získává až během „humanizačního procesu“ v sociálním losti i některé anatomické zvláštnosti člověka, jež lze interpretovat prostředí. Jakkoli podíl tradice a sociálně předávaných dovedností jako adaptace k řečové vokalizaci. Jsou to zejména relativně široké není u vyšších zvířat zdaleka nulový, je tento aspekt u člověka zce- propojení nosní a ústní dutiny jakožto společného ozvučného pro- la neporovnatelně hypertrofován. Člověk je pro Portmanna úplně storu a uzavřená forma zubního oblouku, která se nemění ani na­ novou životní formou, pro niž hraje historický aspekt jejího bytí, hrazením mléčných zubů stálými (u antropoidních opic nevyrůstají v individuální i kolektivní formě, zcela rozhodující roli. Ve shodě stálé zuby na místě mléčných, ale tvoří nový oblouk vně původ- s antickými předlohami vnímá Portmann člověka jako bytost „ote- ní řady mléčných zubů). Schopnost řeči se stává v Portmannově vřenou světu“, zvíře jako vázané na své okružující světy, na svůj pojetí teprve svou aktualizací tím, co konstituuje lidství. Pro indivi- „Umwelt“. Člověk má velmi rozvolněnou formu vztahování se k svě­ duální zlidštění je získání řeči nejzásadnější událostí. Při učení se řeči tu a jeho jednotlivostem, zcela odlehlé či skryté věci mohou nabý- hrají důležitou roli vokalizační monology kojenců, jež ovšem mají vat významu, může jim být propůjčen. Stejně tak zdůrazňuje Port- svou výrazovou funkci omezenu na odrážení jejich nálad a vnitř­ mann lidskou svobodu a volnost, která je ve srovnání i s nejbližšími ních hnutí. Na osnově této vokalizace obsahující nejrůznější foné- antropoidními opicemi podstatně větší. my včetně těch, které dítě ve svém mateřském jazyce nebude nikdy V otázce původu člověka rozlišuje Portmann mezi obecnou teo­ potřebovat, ale které se namnoze vyskytují v nejrůznějších jiných rií evoluce a jejími teoriemi speciálními. Obecnou teorií evoluce mí­ jazycích, se poté její redukcí na základě slyšeného a aktivním napo- ní tezi o tom, že podobnost forem nejrůznějších živých organismů dobováním vytváří vlastní řeč. Jedná se zde o aktivní a velmi pracný je podmíněna jejich příbuzností, jejich descendencí ze společných proces tvůrčí povahy, jenž zpočátku nakládá s podněty ze strany ře­ předků. Proti takto formulované obecné teorii evoluce nemá Port- či dospělých velice volně. Teprve po prvním roce se jednotlivé slo- mann námitek a zdůrazňuje, že v této sukcesi podob živých orga- vo stává víceméně závazným a přestává zároveň být „celou větou“. nismů v čase lze vidět jediné plauzibilní vysvětlení jejich podobnos- Výrazy nálad i jednotlivá sdělení se zvolna vtlačují do šablony jedné tí. Právě skrze tuto po stránce příčin sice nevyjasněnou, ale přesto konkrétní řeči. Lidská řeč (včetně „řečí“ posunkových) se v Port- jistou existenci skrytého genetického pouta mezi organismy nabývá mannově pojetí liší od zvířecích zvuků především svým symbolic- celá historická dimenze zkoumání minulých životních forem smys- kým charakterem. Portmann odlišuje „spontánní“ výrazové prostřed­ lu. Speciální teorie evoluce, vysvětlující či domnívající se vysvětlo- ky, jako křik, podupávání, výhružná gesta, jakožto geneticky fixované vat konkrétní mechanismus historického vzniku nových forem, mají od „ovládaných“, tj. od vlastní řeči spočívající na zděděné schop- v Portmannově pojetí pouze charakter hypotéz. Portmann si byl nosti a společenské tradici. Na pomezí obou kategorií by se nalézal dobře vědom sociomorfního charakteru Darwinova učení, zejména například smích a pláč. Oba tyto pro lidskou komunikaci vysoce pak přenosu představ o konkurenci, „přežívání zdatnějších“ a boji důležité jevy tvoří prakticky lidské specifikum, jejich dokonalá ana- o přežití ze společenské roviny viktoriánské Anglie do živé přírody. loga u zvířat nenajdeme. Přírodní výběr jakožto praktický důsledek těchto tendencí je pak Ve shodě s mnoha dřívějšími autory zdůrazňuje Portmann i vý­ pro Darwina základním motorem evoluce a představa boje o přežití znam osvobození ruky pro manipulační činnosti, zapříčiněné a umož- se později v podobě sociálního darwinismu vrací na společenskou něné vzpřímeným postojem. Zdůrazňuje, že k osvobození ruky rovinu už „posvěcena“ přírodními vědami a má povahu přírodního dochází již v kojeneckém věku, kdy není využívána k přichycování zákona, o němž nemá význam diskutovat. Portmann jako blízký na srsti matky jako u ostatních primátů, ale má od samého počátku přítel Jungův ostatně dobře znal jeho učení o projekcích a jejich volnost k manipulačním cvičením a později ke hře. Člověk je v Port­ významech v duševním životě člověka i poznávacím procesu. Také mannově pojetí jediná bytost, která má ve velmi výrazné míře nejen zdůrazňuje význam obecného duchovního klimatu doby a „před-

96 97 Stanislav Komárek Adolf Portmann (1892-1982): život, kořeny, myšlenky sudků“, které formují přístup k tak delikátní věci, jako je zkoumání proces v živočišné říši ojedinělý. V obou přísluší zkoumání raných původu člověka přírodovědeckými prostředky, zvláště když lidské fází převážně biologickým disciplínám, pokud je však vnímán jen fosilie představovaly vždy nálezy sporadické a v podstatě raritní. jejich biologický aspekt, zůstávají nesrozumitelnými. Uspokojivé vy­ Darwinismus, neodarwinismus i dílo Pierra Teilharda de Chardin světlení dostávají oba procesy teprve tehdy, známe-li „dospělou“ Portmann řadí k speciálním teoriím evoluce. Teilhardovu koncep- formu, a to ontogeneticky i evolučně. Stejně jako v ontogenezi a ve ci kombinující a směšující stanoviska přírodovědecká i náboženská fylogenezi se vyvíjí současně přírodní i kulturní aspekt člověka. Portmann odmítá, stejně jako mechanistické koncepty neodarwi- Portmann si rovněž všímá analogií mezi procesem evoluce bio- nistické, ne snad proto, že by neměl vědu i náboženství za legitimní logické a evoluce kulturní; i v ní lze najít skutečnosti korespondu­ metody lidského poznání, ale pro Teilhardovo svévolné míšení dis- jící s pojmy jako „dědičnost“, „mutace“, „selekce“, „izolace“ atd. kurzů, kdy přechod od jedné platformy ke druhé není v podstatě Zatímco interpretace kulturněhistorického procesu předávání tra- rozeznatelný. dice z generace na generaci a jejího modifikování nikdy nepředstavo­ Portmann na rozdíl od řady svých současníků neodvozoval pů­ vala obzvláštní interpretační problém, problematika biologické evo­ vod člověka z bezprostřední blízkosti antropoidních opic, ale po­ luce byla vždy (pokud byla vůbec zohledňována) podstatně ožeha- kládal vývoj obou čeledí, Hominidae a Pongidae, za konvergentní vější. Týká se to zejména vysvětlení vlastního mechanismu evoluce, a mnohé znaky, například podobný typ ontogeneze či větší tělesná faktorů, které při ní hrají podstatnou roli. Tato větší obtížnost je velikost, které člověka s antropoidními opicemi spojují, za paralel- podle Portmanna snadno pochopitelná, neboť biologie je konfron- ně vzniklé. V jeho pojetí se obě skupiny oddělily v oligocénu, tj. asi tována s procesy, které probíhají bez lidského přičinění a zhusta před 15 až 30 miliony let. Zejména v době mezi oběma válkami stál i mimo oblast lidského vlivu. Tyto procesy musejí být nejdříve poj­ Portmann s tak vysokým časovým odhadem zcela osamocen a tepr- mově uchopeny, což už samo o sobě představuje interpretaci, po­ ve pozdější výzkumy ukázaly, že svými odhady byl minulé realitě případě dezinterpretaci (pro jistotu by dnes bylo lépe hovořit spíše možná blíže než valná většina jeho současníků. Společného předka o interpretacích více či méně destruktivních). Jinak je tomu u pro- Pongidů a Hominidů vidí Portmann jako nějakého dosud fosiliemi cesu historického; zde jsou nám činy, ideje a artefakty, s nimiž při- přesvědčivě nedoloženého malého primáta. Pochopitelně z toho vy­ cházíme do styku, přece jen mnohem bližší (byť by i pocházely ze plývá i primární původnost lidské sociability, jejíž kořeny se zřetel- vzdálených kultur) než mimolidská přírodní jsoucna. Biologickou ně táhnou do daleké minulosti. Už skrze biologickou argumentaci a kulturněhistorickou evoluci však Portmann pokládá přes všech- se tak jeví například Rousseauovy argumenty o „společenské smlou- ny paralely za dva v principu zcela odlišné historické procesy. Toto vě“ jakožto rozumovém a volním aktu a o solitérním životě „původ- striktní rozlišení bylo způsobeno a posilováno zejména dobovým ního divocha“ jako zcela nepřesvědčivé. Otázkou u člověka tedy kontextem – Portmann jako pamětník obou světových válek a je­ nezůstává vznik a důvody sociálního způsobu života, nýbrž spíše jich propojení biologické a politické argumentace, ať už ve vulgár- jeho původní forma. Tento problém není řešitelný ani bedlivým stu­ ně sociodarwinistických či rasových teoriích, viděl silně neblahý vliv diem zvyků a sociální struktury tzv. „přírodních národů“. Tyto so­ tohoto míšení diskurzů a krátkého propojení dobových biologických ciální struktury představují už dosti komplikované kulturní dědic- teorií s prakticko-politickými maximy. Historickou evoluci nelze tví, a nejsou tudíž shodné se societami zvířecími, jejichž kontinuita podle Portmanna chápat a vysvětlovat skrze evoluci biologickou už je zajišťována dědičností, ne (nebo jen v nepatrné míře) kulturní proto, že proces hominizace – vznik řeči a tradice – leží z dnešního tradicí. U člověka v zásadě neznáme žádný přirozený stav – všech- hlediska v minulosti a představuje tajemství sui generis. Tajemství před­ ny stupně jeho sociálního strukturování lze chápat pouze jako pří- stavuje z toho důvodu, že ve fosilních zbytcích, byť by byly jakkoli rodě odcizený a jí protipostavený svět, „opus contra naturam“. Stejně četné, nezanechal žádné relevantní stopy a cestou paleontologické- jako v individuální ontogenezi vidí Portmann i v lidské fylogenezi ho výzkumu není sobě adekvátním způsobem nahlédnutelný.

98 99 Stanislav Komárek Adolf Portmann (1892-1982): život, kořeny, myšlenky

Panychida za německou biologii musí zbývat ještě něco poezie a slovní magie, aby věc neztratila sílu (tyto tendence jsou i v tradici starořecké, zejména platónské). Ti, Vždy jsem měl neobyčejně dobrý vztah k tradici německé, či lépe kdo tento myšlenkově-básnický svět nesdílejí, jsou vyňati z počtu řečeno kontinentální biologie a byl jsem rozmrzen jejím zánikem lidí v užším slova smyslu – jsou to jacísi odpudiví pololidé, nepro- a převrstvením mnohem plošší a myšlenkově chudší anglosaskou buzení lidé, lidé druhého řádu, podlidé. Status lidství v plném slova koncepcí. Bylo mi sice jasné, že takové biologické koncepce, z nichž smyslu vlastně přísluší jen mistrovi a jeho žákům a smysluplnou vyrostla řekněme Portmannova přírodní estetika či Lorenzova kla- reakcí jiných by bylo se k nim buď bezvýhradně přidat (pokud to sická etologie, byly jakýmsi způsobem nutně zakořeněny v němec- vůbec lze, rab je rabem jaksi bytostně), nebo je jako vyšší bytosti kém myšlení jako celku a po jeho selhání a diskreditaci poslední uctívat. Jedná se o jakousi velmi umnou, ale v něčem i zjevně na­ válkou postupně uschly jaksi „nutně“, nenapájeny už z původních bubřelou a průhlednou sebeadoraci, Jung by řekl psychickou inflaci zdrojů. Po vzoru věřících všech denominací jsem si však vždycky – Klímův egodeismus je toho velmi vtipnou, byť asi jen zčásti chtě- říkal, že základní koncepce byla správná a jen politováníhodné de­ nou karikaturou (podobné sebezbožnění, ač spíše na celonárodní formace a excesy ji překroutily a zničily. Bylo třeba cesty do malaj- úrovni s císařem v čele, má zcela nápadné paralely v Japonsku, kte- ských pralesů, abych si tam uvědomil, že chyba byla hlubší, že ev­ ré vedlo s Německem zcela paralelně vzestup a pád za obrovského ropský a německý vývoj spěl k oběma válkám a nacismu zákonitě vzepětí a vyprodukovalo i srovnatelný typ vzdělaného estetizující- a německé myšlení zaniklo po právu, byť Portmann či Hesse nejen ho oficíra s přesným kodexem chování). Takováto koncepce, kdy nikoho neplynovali, ale ani k tomu sebevzdáleněji nikoho neponou­ je „ten jiný“ ukrácen na lidství, přináší s sebou nutně boj, protože kali. Kulturní úpadek, potlačující, byť nezáměrně, špičky v umění je to jediná cesta, jak si zachovat stopy vlastní důstojnosti, nechce- i naukách, oplošťující jazyk a roztáčející jen potleskoměry a registry me-li mluvčímu začít rovnou líbat nohy. Boj vzniká i z druhé strany průměrnosti, je přece jen menším zlem, protože zajišťuje v zemi – vždy je nutno ty nehodné i v rámci dosavadní „špičky“ odhalovat pokoj, byť poněkud nahnilý, a nikoli neustálý svár (ten se, lépe ře­ a vylučovat (Aušvic byl něčeho podobného až poslední a všem do čeno, vyžije v „pěně dní“ a nemusí potrefovat větší hlubiny a být očí bijící instancí, proces sám však byl rozšířen všeobecně). I kdyby znovu „otcem všech věcí“). Z tohoto důvodu už mi nepřijde líto, Německo bylo válku vyhrálo, pokračoval by boj, řekněme mezi růz­ že jsem se se svými žáky za několik málo dekád přesunul do kate- nými frakcemi SS, nepochybně dál. Nejde totiž o to, udržet kus mo­ gorie podobající se studiím o klasickém Řecku: také se zabýváme již ci, jde o moc celou, planetární, nebo lépe řečeno kosmickou (Hitler mrtvým korpusem spisů v jazyce, kterému skoro nikdo nerozumí, řadukrát opakoval, že pro nacionální socialismus bude lépe, když který obsahuje sice mnoho zajímavých myšlenek, ale stává se nepo- zanikne, než aby zvítězil jen na omezeném území), jde o to, kdo chopitelným i v zemi, kde se tímto jazykem či jeho pozdějšími stadii bude vzorem, exemplárním jsoucnem, člověkem „an sich“ (je také dosud mluví. Píši-li zde „německé“ myšlení, je tím myšleno vlastně pozoruhodné, jak ti nemnozí, v nichž německé myšlení přežívá do­ celé myšlení kontinentální, byť zejména v oblastech, kde němčina dnes, jsou nedůtkliví, svárliví, sebestřední a v mezilidském styku byla alespoň publikačním či pro vzdělance vedoucím jazykem, roz- neschůdní, třeba oproti normovaným, neproblémovým a myšlenko­ manité paralely lze nalézt i v Rusku, Francii, ba i v některých prou- vě většinou nezajímavým neodarwinistům anglosaského typu, s ni­ dech myšlení britského. Sláva i pád německé filosofie i dalších škol, miž se dobře spolupracovat dá). Je zde, trochu podobně jako ve které měly vlastně charakter minoritních náboženství, byť se chá- staré Indii, neustále zapotřebí rozlišovat mezi vyšším a nižším a usi­ paly tu jako akademicko-filosofické, tu jako umělecké, tu jako psy- lovat o stále vyšší mety, v posledku i nadlidství. To vedlo místy chologické či všereformátorské, v zásadě spočívala v tom, že jejich k neuvěřitelnému vzepětí myšlenkovému i uměleckému, ale za cenu zakladatelé udělali ze své osobní mytologie obecně závaznou kosmo­ balancování na okraji propasti a napínání všeho, včetně jazyka, až logii: to se děje částečnou logizací, která ovšem nemůže být úplná, k prasknutí – některé z květů tohoto počínání jsou čarokrásné, ale

100 101 Stanislav Komárek Adolf Portmann (1892-1982): život, kořeny, myšlenky i čímsi choré. Po válce rozlišování mezi vyšším a nižším začalo ce­ proč Bůh či svět učinili ty, kdo se jí nelíbili. Od těch dob může konti­ losvětově rychle mizet – nejdřív v případě ras, ale pak i v umění nentální Evropa v zásadě duchovně přežívat jen z milosti Ameriky, a dnes jsou dávno zrušena i oddělení pro studium vyšších a nižších své podivné dcery za oceánem, a každý záchvěv někdejších myšle- rostlin či vyšších a nižších hub: znalci nižších hub se nepochybně nek, byť sebebenignější, se dá odmávnout jako „fašistoidní“ s odka- cítili ukráceni na důstojnosti. Hlavním zdrojem podobných distinkcí zem na holokaust. Uprostřed deštného pralesa, obklopen motýly, se celosvětově staly Tolkienovy spisy: je to zcela podobné, jen „po­ kteří ještě před nedávnem v Portmannově smyslu zvnějšňovali svou volené“ (je velmi pozoruhodné sledovat osudy „paraněmeckých“ niternost v krásných barevných ornamentech a teď musejí být pro- proudů v anglickém myšlení – bylo jich dost, pomysleme jen na duktem mutačních a selekčních mechanismů, jsem si uvědomil, že Houstona Chamberlaina, byť hlavní protiproud, vázaný na demo- Portmannovo učení nutně odumírá ve světě, kde jeho kořen uschl, kratickou tradici, který hierarchie nerozlišuje, se nakonec prosadil). a právem. V této souvislosti budiž znovu připomenut Portmannův pojem ran­ ku: v biologii první a jediný pokus nějak formalizovat pocit, že ně­ které živé bytosti jsou vnímány jako vyšší než jiné (Portmann ovšem nikdy neprosazoval, že by se plži měli utlumit ve prospěch orlů: ti by odumřelou trávu a listí jistě ve své podsluneční povýšenosti Portmann v Čechách odmítli odklízet). Poté, co rozlišování přestalo, máme sice exkre- menty v galeriích, zato mír a stabilitu. Exkluzivní svět německých Pokud je z ústního podání známo, na Portmannovo dílo u nás jako univerzit, kde se pár vyvolených obíralo nejcentrálnějšími otázkami první poukázal filosof a psycholog Jiří Němec, jedna z klíčových bytí v roli duchovních knížat nového věku (či si to alespoň myslelo), postav českého intelektuálního disentu šedesátých až osmdesátých je ten tam, ale svět, kde je cílem vysokoškolský diplom pro polovi- let a českého intelektuálního života této éry vůbec. Řečený muž nu populace, získej jak získej, není tak výbušný, jako byl ten někdej- neproslul ani tak nějakým rozsáhlým dílem, jako spíše neobyčejnou ší. Po válce až do osmdesátých let svět německého myšlení ještě sečtělostí a zcela nepředstavitelným přehledem po odborné litera- přežíval v těch, kteří se myšlenkově formovali před válkou, podob- tuře (ve Vídni, kde jsme spolu v osmdesátých letech v exilu vedli ně jako staré stromy v tzv. „pastevních lesích“ ještě stojí, mohutné místní odbočku české Společnosti pro vědy a umění, jsem měl a důstojné, ale nové semenáčky už stačil dobytek všechny vypást – možnost tento jeho aspekt, zahrnující i přesné citace stránek zpa- až zmizel docela, nikoli žit, ale už jen studován. Novověká Evropa, měti, často obdivovat). Jiří Němec se zasadil o to, že Zdeněk Neu- alespoň ta kontinentální, definitivně skončila v roce 1945 v tros- bauer a Václav Benda přeložili do češtiny knihu Neue Wege der Biologie, kách Berlína a je smutnou skutečností, že Hitler byl v mnoha smě- která „vyšla“ v několika málo strojopisných exemplářích, dnes vzác- rech její kvintesencí a neblahým, leč legitimním vyústěním. Šedesát né bibliofilii, pod názvem O nové horizonty v biologii jako svazek 73 let poté je možno si otevřeně říci, že Třetí říše nebyla ve své pod- v edici Expedice Olgy Havlové. Tento samizdat, který se mi roku statě „zneužitím“ nápadů řady německých myslitelů, ale mnohem 1980 dostal na jedinou noc do rukou, stačil spolu s jednou dvouho- spíše jejich realizací, byť extrémní. K jejímu poražení došlo prá- dinovou přednáškou Zdeňka Neubauera (snad na podzim 1979) vem, neboť každé živé bytí je sice v hloubi sebe sama nevývratně přesvědčeno o vlastní hodnotě, ale mělo by to říkat nanejvýš vel-  Krom toho pobývali u Portmanna v šedesátých letech na stáži i dva čeští mi přitlumeně: systemizovaná vypínavost a arogance tohoto typu si zoologové, kratší dobu Zdeněk Veselovský a delší Leo Sigmund, jako stu- přes všechny své mrazivé a udivující výkony „koleduje o přesdrž- denti teologie byli v roce 1947 rektorem Portmannem imatrikulováni Jan Milíč Lochman a Jan Heller (později u něj konali i zkoušku z antropologie) ku“, neboť se postavila na božský piedestal rozhodování – zapo- a J. M. Lochmanovi, v době Portmannovy smrti basilejskému rektorovi, mněla, že není instancí posledního soudu a že možná nenahlédá, připadla povinnost Portmanna pohřbít a mluvit nad jeho rakví.

102 103 Stanislav Komárek Adolf Portmann (1892-1982): život, kořeny, myšlenky zcela změnit moji životní trajektorii. Představa, že na Západě je pro­ není, je mrtev už zaživa, spojení s jinými, lidmi i geny, jsou čistě vozována i takováto biologie, kterou komunisté ve své všeobecné účelová k tomuto cíli. Tento zmodernizovaný odvar z Hobbese lze zhovadilosti zakazují, mi od té doby nedávala spát – netušil jsem už dnes neustále slyšet i na informačních „kanálech“ pro lid typu ovšem, že se jedná o fenomén téměř singulární, poslední okouzlu- „National Geographic“ – zatímco dříve bylo lidu povoleno sledovat jící květ mizející myšlenkové posloupnosti. Po revoluci roku 1989 ošemetnou ladnost lovícího geparda „an sich“, dnes k tomu dosta- se zdálo, že nově založená Katedra filosofie a dějin přírodních věd ne stále se v různých permutacích opakující výklad o válce genů na PřF UK Praha se stane centrem, z něhož se portmannovská bio­ s pronikavostí, jaké nedocílily ani propagandy totalitních myšlenek. logie rozšíří pokud ne celoplanetárně, tedy alespoň rozhodně stře- Ještě více je pro mne překvapením, že Portmannovo učení se neu- doevropsky. Jakkoli se dnes může podobný nápad zdát výstředním, jalo ani v ekologistických a ochranářských kruzích, pro něž by se tehdy se tak rozhodně nejevil: celoplanetární kolaps komunismu s je­ zdálo být svým zdůrazňováním „umělecké“ hodnoty a kompono­ ho nepředstavitelným nahromaděním moci a výzbroje dával materiál vanosti živých organismů mimořádně vhodným. Nakonec kupodi- k nejrozmanitějším očekáváním, z nichž ústup či zánik neodarwi- vu vždy argumentují dubiózním profitem z pralesa, nosorožce či nismu dawkinsovsko-wilsonovského typu byl z těch relativně stříz- řasy. Portmannovská biologie se neprosadila nepochybně také pro- livých a okrajových: když se podařilo zdolat medvěda, bohdá se po­ to, že je příliš málo manipulativní (není to vědění směřující k ovládá­ daří ulovit i sysla… V celkové atmosféře skonání věku a dobových ní, Herrschaftswissen), svým šetrným a celostním přístupem vybízející hesel o vítězství „pravdy a lásky nad lží a nenávistí“ se očekával spíše k nezasahování či kontemplaci (i environmentalistika a ochra- nový začátek jaksi ve všem a celoevropsky, možná i celosvětově. na přírody jsou dnes neobyčejně manipulativní, plné intervencí: „to Jakkoli portmannovská biologie budila v prvních letech neobyčejný pravé“ je třeba množit pandy velesofistikovanou asistovanou re­ zájem nejširších řad studentů a lokálně byla po řadu let rozšířenou produkcí s dělením zárodku v raných stadiích, nežli uvažovat o smys- a známou alternativou, byla postupně s napojováním společnosti lu jejich kontrastní kresby). Na osudu Portmannova učení jsem si na informačně-postindustriální západní civilizaci zatlačena do po­ s mimořádnou naléhavostí uvědomil, jak podoba společnosti fatál- zice okrajového a historizujícího proudu. Vzhledem k tomu, že ně­ ně determinuje podobu nauky o živém, která je v ní prováděna. To mecké filosofické a biologické myšlení vlastně již odumřelo, nemá s sebou přináší i specificky strukturovaný jazyk, v němž nelze vlast- se „portmannismus“ jak napojit na nějaký obecně přístupný myš- ně myslet ani jinak, podobně jako v Orwellově newspeaku se vlastně lenkový zdroj (o této problematice v předešlé kapitole). Také podle žádné diferencovanější kacířství smyslet nedalo. Je otázka, zda hek- logiky sociomorfního modelování v biologii lze téměř se strojovou tická a sebevyprazdňující, ale přece jen jaksi bezpečná, blahobytná jistotou očekávat, že chod přírody bude vysvětlován analogicky a relativně nenásilná forma společnosti nestojí jako přece jen men- k chodu společnosti: co je konstitutivní pro společnost, musí být ší zlo za takovouto přechodnou oběť – cena míru je vysoká, cena eo ipso konstitutivní i pro přírodu (při změně se pak v podstatě náhle života také: platí se za něj vlastně životem samým. O to důležitější hroutí jedno i druhé – struktura společnosti i její biologie). Podob- je, aby se, jako teplomilné druhy v glaciálním refugiu někde za vět- ně jako je cílem občana být informačně šířen vědeckými citacemi, rem, udržovaly ostrůvky jinakosti. Portmannovy myšlenky navzdo- obrazovkami a stránkami ilustrovaných časopisů a internetu, je zce- ry tomu, že se nestaly převažujícím paradigmatem celoplanetárně, la analogicky cílem genu šířit se v maximálním počtu kopií (duha ba ani lokálně, se v Čechách dočkaly řady znalců a pokračovatelů harmonie se pak opět klene nad světem, jak v přírodě, tak ve spo- z řad mladých vědců biologických i humanitních. Jmenujme je zde, lečnosti – motýlkové to dělají také tak, a tudíž jednáme správně – sestupnou řadou podle věku: Karel Stibral, Jiří Neustupa, Karel jaksi nám uchází, že jsme si z obrovské samoobsluhy jevů dramatu Kleisner, Marco Stella. „Otcové zakladatelé“, po smrti Jiřího Něm- světa vybrali právě to, co se nám hodilo, a ostatní zametli pod ko­ ce tedy Zdeněk Neubauer a autor této stati, mohou mít radost, berec). Kdo na tomto rejdění dostatečně neparticipuje, vlastně ani protože vědomosti uložené v lidech patří k nejživotaschopnějším:

104 105 Stanislav Komárek Adolf Portmann (1892-1982): život, kořeny, myšlenky na rozdíl od jiných médií je nelze vymazat jinak než podřezáním Stibral K. (2006): Darwin a estetika. Ke kontextu estetických názorů krků, a v ohrožení aktivně utíkají, či se skryjí. Charlese Darwina. Červený Kostelec, P. Mervart (zejména str. 130-140 v kap. Biologizující estetika, v témž svazku esej K. Kleis- nera: Biologické omalovánky aneb „Volte Portwina!“, str. 153-157).

Holandsky bylo vydáno slovníkové heslo: Komárek S., Verhoog H. (1994): Adolf Portmann. Kritisch Doporučená literatura Denkerlexikon 17: 1-15. Houten, Zaventem, nakl. Bohn, Stafleu, Van Loghum. Z prací o Portmannovi či na portmannovská témata v českém jazyce či od českých autorů lze jmenovat zejména tyto (drobnější články, Sekundární literatura o Portmannovi: kapitolky, zmínky a glosy jsou zde vynechány, u téhož díla je citováno Grene M. (1968): Approaches to a philosophical biology. New York, vždy jen poslední vydání): London, Basic Books. Illies J. (1976): Das Geheimnis des Lebendigen. Leben und Werk des Bio- Portmann A.: Nové cesty biologie (přel. V. Benda a Z. Neubauer). logen Adolf Portmann. München, Kinder (2. vyd.: Herder-Bücher Str. 51-161 (sv. 7), 6-111 (sv. 8) v: Ke 100. výročí narození Adolfa Nr. 873, Freiburg i. Br., 1981). Portmanna (1897-1982). Scientia et Philosophia 7, 8. Praha, Jůza Koechlin F. (2004): Don Quijote der Laboratorien. Basler Wochen- a Jůzová, 1997 (v témže dvojčísle: Komárek S.: Kapitoly o Port- Zeitung 10. 6. 2004. mannovi, 7: 4-37, Neubauer Z.: Esse obiectivum – esse intentionale. Kugler H. (1967): Philosophische Aspekte der Biologie Adolf Portmanns. Cestou k fenomenologické biologii, 8: 113-160). Basel, Academia. Neubauer Z. (1992): O houbách. Meditace lesní či autobiologická. Str. 110- Münch B., Fringeli V. (ed.) (1997): Adolf Portmann. Zum 100. Geburts­ 117 v: Laudatio Z. N., Sborník k padesátinám Zdeňka Neubauera tag. Uni Nova, Wissenschaftsmagazin d. Univ. Basel 79/80. (J. Dočkálková ed.), Praha, CTS. Stamm R. A., Fioroni P. (1983): Adolf Portmann: ein Rückblick auf Neubauer Z. (2002): Biomoc. Praha, Malvern (kap. Biologická estetika seine Forschungen. Verh.Naturf.Ges.Basel 94: 87-120. Adolfa Portmanna, str. 172-216, kap. Biomoc, str. 228-272). Wahlert G. v. (1972): Adolf Portmann. Vesuch einer Würdigung. Basel, Komárek S. (2004): Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy. Praha, Reinhardt. Dokořán (zejména kap. Povrch, skrytost, podobnost, příbuzenství, str. 9-17, Celostní kresby a Portmannova koncepce, str. 113-121, totéž str. 10-17, 99-106 v angl. vydání: Mimicry, aposematism and related phenomena, München, LINCOM, 2003). Komárek S. (2006): Adolf Portmann (1897-1982) – k stému výročí narození. Str. 77-82 v: Hlavou dolů. Eseje o přírodě a společnosti. Praha, Dokořán. Komárek S. (2008): Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací. Praha, Academia. Komárek S. (2008): Obraz člověka v díle některých význačných biologů 19. a 20. století (kap. Adolf Portmann) v: Komárek S.: Obraz člově- ka a přírody v zrcadle biologie. Praha, Academia, 2008 (v tisku).

106 107 Stanislav Komárek Adolf Portmann (1892-1982): život, kořeny, myšlenky

Apendix I. Dva dopisy Martina Heideggera Adolfu Portmannovi Freiburk v Breisgau 21. III. 1948

Bizarní shodou okolností se mi podařilo v roce 2002 najít v Port- Velevážený pane profesore Portmanne! mannově archivu v knihovně Basilejské univerzity dva dosud zřejmě nepublikované dopisy M. Heideggera Portmannovi (v téže složce Vaše kniha mne nesmírně potěšila. Prosím Vás o prominutí, že se nachází i Portmannova korespondence s K. Jaspersem, ostat- za ni děkuji s tak velkým zpožděním. To, že bádáte bezprostředně ně jeho univerzitním kolegou, její obsah je však zcela všední). Oba z otázek dnešní filosofické biologie – antropologie, namísto (jak Heideggerovy dopisy jsem na místě opsal (kopie nebylo z technic- se obvykle děje) nahodilého citování filosofické literatury, je pěkné kých příčin možno pořídit), dobře věda, že mým pražským přátelům a příkladné. udělají stejnou radost jako terénnímu biologovi dva dosud neznámí V těchto oblastech bádání jsem až příliš laik, než abych si mohl exotičtí nosatci ze Šalomounových ostrovů. Portmann se, byť okra- dovolit nějaký úsudek. Při bohatství moderních výsledků a obtíž- jově, o fenomenologii zcela jistě zajímal: Husserla mu zprostředko- nosti jejich exaktního zvládání je pro někoho v mém věku vylouče- val zejména jeho přítel Silvasi (Portmann byl neobyčejně sečtělý také no to ještě v nějaké míře sledovat. ve filosofii francouzské, zejména obliboval Raymonda Ruyera a exis­ Avšak Vámi zpracovávané problémy jsou dostatečně podnětné tencialisty). Překvapivý je i neobyčejně uznalý tón, s nímž mnohdy k tomu, aby nadchly mladší generaci. S nejlepšími přáními pro Vaši dosti kritický Heidegger hovoří o výsledcích Portmannových bádá- práci Vás zdravím. ní (názvy knih doplněny mnou, identifikace první z nich je vyso- ce pravděpodobná, druhé téměř jistá). Tímto bych chtěl poděkovat Váš oddaný basilejské univerzitní knihovně a zejména prof. Rogeru Alfredu M. Heidegger Stammovi, správci Portmannovy pozůstalosti, že mi umožnili práci v Portmannově archivu a tím i dali možnost stát se vehikulem to­ hoto neočekávaného nálezu. Stanislav Komárek II.

Freiburk v Breisgau 28. února 1948

Milý, vážený pane Portmanne.

Jsem nesmírně rád, že vlastním Vaši knihu a srdečně Vám za to děkuji. Čtu si v ní jen pomalu. Ten velký výzkumný výsledek většina nejprve přehlédne, jelikož nepozná, že všechny výsledky se sbíhají

 Zřejmě Biologische Fragmente zu einer Lehre vom Menschen. Basel, Schwabe, 1944.  Vyšlo v rámci: J. Novotný (ed.), Studie k prostorovosti 3, Ermat, Praha  Téměř jistě Die Tiergestalt. Studien über die Bedeutung der tierischen Ercheinung. 2007, str. 171-175. Basel, Reinhardt, 1948.

108 109 Stanislav Komárek ve způsobu vidění/nahlížení. Ten, kdo přináší takovéto výsledky, má většinou velmi svízelnou pozici. Nejprve se namítá, že měřeno obvyklými kauzálními metodami z toho nic nevychází. Poté, jakmi- le se to vidí, se vysloví mínění, že to je vlastně samozřejmé. Tím vším však prostupuje veliké úsilí nenadále a neomylně pracovat na jiném způsobu vidění, tzn. pracovat na budování proměněného vztahu ke světu, aniž bychom znali jeho skutečného stavitele. Avšak doposud dominantní chemismus organických funkcí čím více pro- niká do extrémů atomárního, tím více jde do vnějšího. Viditelné v nejširším smyslu je naproti tomu nitro, dokonce i nitro živoucího zvířete. Nesmíme nic prorokovat: avšak smíme předvídat, že jed- nou přijde doba, kdy to, co Vy dnes zahlížíte a zastáváte, se již ne­ bude muset prosazovat proti tvrdošíjnosti ostatních, kdy spíše člo- věk se uchýlí přímo k tomu, aby to mohl zakusit, že byl doposud dlouho na útěku před tím nejbližším, co se mu odpíralo jakožto jeho svět. Přeji Vám dobré prospívání Vaší poctivé práce a doufám, že brzy opět dojde k rozpravě. Se srdečným pozdravem

Váš Martin Heidegger.

 Věta má možný jiný výklad, který je opačný: „všechny výsledky splývají ve způsobu vidění/nahlížení“.

110 Mezi formou a funkcí aneb Po stopách knížete niternosti K základům Portmannovy teoretické biologie

Karel Kleisner

Adolf Portmann do biologického myšlení přinesl koncepci vlastní- ho jevu založenou na sebeprezentaci živých bytostí. Portmannův přístup dává sice možnost částečně se oprostit od tradičního funk­ cionálně technicistního výkladu v biologii, ale zároveň tento vý­ klad zcela nezavrhuje, jen mu nepřisuzuje obecně přijímaný primát. Interpretace vzniklé v terminologickém rámci Portmannovy kon- cepce vlastního jevu jsou s tradičními postoji v mnoha rovinách kompatibilní a někdy dokonce využívají znalosti získané technicist- ní metodou ke zvýšení vlastní výpovědní hodnoty. Celá koncepce je založena na protikladu mezi strukturami, jež ve svých formálních aspektech vykazují zvláštní vztah k možnostem smyslového vní­ mání, a mezi těmi, které do podobných vztahů nevstupují vůbec. Všechny jevy orientované na vnímající smysl nazývá vlastními jevy (eigentliche Erscheinungen) a vymezuje je tak vůči většině ostatních jevů, které označuje jako jevy nevlastní (uneigentliche Erscheinungen). Pro výklad vnějšího zjevu organismů je důležitá právě první zmiňovaná kategorie vlastních jevů. V rámci vlastních jevů potom rozlišuje dvě kategorie: vlastní jevy adresné a neadresné. Adresné jevy jsou určené smyslovým orgánům konkrétního příjemce jednoho nebo i více druhů. Zde nachází své oprávněné místo i tradiční funkcio- nální interpretace. Existují i vlastní jevy, které postrádají adresáta, tedy jevy neadresné (unadressierte Erscheinungen). Tyto neslouží žádné­ mu praktickému účelu, nehrají žádnou roli pro sebezáchovu jedin- ce nebo úspěšné přežívání populací. Navíc oblast neadresných vlast­ ních jevů zakládá u většiny organismů jejich typičnost a do jisté míry tak určuje i příslušnost k danému taxonu (Neubauer, 1997:

111 Karel Kleisner Mezi formou a funkcí aneb Po stopách knížete niternosti

125). Přesto však jsou neadresné vlastní jevy nepostradatelným otázkami ohledně pokusů např. na primátech. Povšimněme si, že atributem všeho živého a jejich samotná existence je nám důkazem, argumenty na ochranu pokročilejších placentálních savců často za­ že život nevysvětlíme pouze aplikací principu výhodnosti a funkce hrnují kritérium komplexity centrálního nervového systému, čímž v kontextu sebezáchovy. přeneseně odkazují na bohatost prožívaného světa takových bytostí. Míra diferenciace vlastního jevu úzce souvisí s intenzitou a kva- Rank je třeba chápat jako kategorii relace. Výroky ohledně vyššího/ litou vztahů zvířete se světem (Weltbeziehung, Portmann, 1969: 315). nižšího ranku platí pouze v rámci daných skupin a mezi těmito ne- Bohatost vztahů se světem Portmann znázornil pojmem ranku jsou převoditelné. Neexistuje žádné univerzální kritérium stanovení (Rang), přičemž míra takové bohatosti prožívání světa je formálně ranku; u různých skupin organismů může být posuzován podle jiných označována výškou ranku. Sebeprezentace niternosti organismů je kritérií. Přesto všechno je koncepce ranku nejen v souladu s tradič- pak jakýmsi vnějším odrazem jimi prožívaného světa (Erlebniswelt). ními zdroji naší zkušenosti a racionality, ale je zásadně implemento- Například u savců Portmann chápe zvyšování plnosti prožívaného vána i do struktury života jako takového, je produktem evoluce, světa ve spojitosti s přechodem od hmatově-čichové percepce k op­ ačkoli není často izomorfní s fylogenezí. ticky-akustické. Skutečnost však toto schéma nenaplňuje vždy. Savci vyvinuli formy, mezi nimiž někteří vsadili z větší části na čichové prožívání, jiní zase na akustické či optické. Netopýři zpravidla zra- kem příliš nevynikají, ale to jim na komplexitě jimi prožívaného světa mnoho neubírá. Rozhodně není možné říci, že optické bytos- Formální hodnota vlastního jevu ti v čele s člověkem stojí automaticky na vrcholu tohoto pořádku následovány bytostmi akustickými, pod nimiž se v temném úpatí Podle Portmanna nabývají orgány těl živočichů kromě funkcionál- ranku krčí mrzcí „čichavci“ a „hmatavci“ nebo ještě cosi horšího. ních aspektů ještě jim zvláštní formální hodnoty (Formwert), která je Rank je nutné posuzovat vždy v rámci nějakého zpravidla vyšší- určena mírou odvozenosti od nejpůvodnějšího ontogenetického ho taxonu, nebo, jak by řekli klasičtí morfologové, v rámci určité- uspořádání (Abstand von den ursprüglisten ontogenetischen Formzuständen) ho typu organismů. Pokud někdo nahlédne spojitost pojetí ranku toho či onoho orgánu. Hovoříme tedy o jakési „morfologické hod- s tradičním předevolučním rozvrhem přirozené škály všeho jsoucího notě“ (valenci) orgánu. „Srovnáním morfologické hodnoty různých (scala naturae), rozhodě se nebude zcela mýlit. Tato tradiční zkuše- orgánů určíme stupeň diferenciace druhu nebo jiné taxonomické nost uspořádanosti věcí od nejjednodušších a nejnižších po nejú- skupiny a tím i jeho postavení v přirozeném systémů organismů.“ strojnější a nejvyšší zakládala mnohé. Například Lamarckův model (Portmann, 1969: 20) Ačkoli jsou exponované vnější povrchy, tedy evoluce lze redukovat na dynamiku neustále se rodících zárodků jakési orgány vlastního jevu, často spoluutvářeny a dolaďovány vnitř­ dalších a dalších škál, které v čase rostou směrem k člověku. Dokon- ními orgány či orgánovými systémy, jejich svébytný charakter vyjde ce i evoluční přístup ke klasifikaci organismů, tzn. po-darwinov- najevo, srovnáme-li organizaci těchto povrchů se strukturací vnitř- skou inkluzivní divergentní nepravidelnou hierarchii, lze interpre- ku. Exponované povrchy totiž podléhají jim specifickým formál- tovat jako svéráznou kombinaci deklasované scaly naturae a principu ním pravidlům. logického dělení Porfyriova stromu obohaceného o prvek náhod- Jeden takový systém pravidel formuloval holandský biochromato­ ného (historicky podmíněného) nepravidelného větvení (Panchen, log L. Peterich na bázi terminologie chromatického kruhu. V Pete­ 1992: 16f). Ani v současnosti se často „vážení ranku“ z praktických richově podání se jedná o jakési biochromatologické zákony (bio- či humánních důvodů nevyhneme; většina lidí považuje členovce chromatological laws) mající charakter empirického zobecnění. Zákony za nižší obratlovců a toto se promítá i do neproblematického využi- se týkají vztahů mezi barvami samotnými a mezi barvami a formou. tí např. hmyzích modelů v laboratorní praxi ve srovnání s palčivými První zákon se zabývá vikariantním charakterem výskytu spektrálních

112 113 Karel Kleisner Mezi formou a funkcí aneb Po stopách knížete niternosti barev. Zákon říká, že v přírodě se bezprostředně vedle sebe nevy- tence těchto biochromatických pravidel (když ne biologická funkce)? skytují intenzivní teplé a studené spektrální barvy. Zjednodušeně se Znamená to, že představují cosi, co se ustanovilo ještě před vzni- dá říct, že teplé barvy se v živé přírodě nikdy nevyskytují hned ved- kem života, a živé bytosti jsou nuceny toto respektovat a v někte- le barev studených. Absolutní zelená je neutrální a může sousedit rých případech pak tato pravidla vhodně využít např. k signalizaci jak s barvami teplými, tak i studenými. Tento zákon se uplatňuje apod.? Jedná se o jakousi svébytnou formálně-chromatickou valen- i v absenci kombinací, jako je například modrozelená vedle žlutoze- ci exponovaných povrchů? lené nebo červenooranžová vedle červenofialové (Peterich, 1972). Druhou oblastí, kde se projevuje autonomní povaha exponova- Pokud spolu studené a teplé barvy přeci jen sousedí, je kontrast stu­ ných povrchů, jsou případy tzv. Oudemansova fenoménu (Oude­ dené a teplé snížen na minimum. V přírodě však nacházíme mnoho mans, 1903; viz také Komárek, 2000: 113), tedy typů ornamentury, výjimek, které tento „zákon“ nepotvrzují. Tyto výjimky, jak Pete- kdy vzor volně přechází z jedné části těla na jinou, přičemž tyto rich uvádí, jsou ovšem při bližším ohledání zpochybněny a posléze části mohou často být na sobě vývojově nezávislé již v raných fázích označeny za tzv. pseudo-výjimky (pseudo-exceptions). Peterich upozor­ ontogeneze. Nejedná se pouze o nejčastěji zastoupené kresby, ale ňuje, že v některých případech je nezbytné provést velmi detailní například i o rozmanité skulptury, reliéfy, granulace nebo zvrásnění rozbor údajných výjimek, aby se posléze ukázaly být pseudo-výjim- integumentu apod. Oudemansův fenomén se uplatňuje nejen tam, kami. Zákon neplatí do té míry, že by nutně diktoval přítomnost kde je potřeba zvýraznit celistvost kontur nějakého organismu, ale dvou teplých nebo studených barev vedle sebe. Barevná pole mo­ hraje důležitou úlohu i v projevech opačných, tedy tam, kde je po­ hou být navzájem oddělená větším či menším intervalem neutrální třeba optický obraz těla rozčlenit na spolu zdánlivě nesouvisející povahy. Případy, kdy dvě spektrální barvy (tj. dvojice studených nebo části. Vzorování potom volně přechází z jedné struktury na druhou, teplých) sousedí, jsou celkově mnohem vzácnějším jevem nežli pří- přičemž dochází k optickému porušování symetrie těla a rozpuště- pady, kdy spektrální barvy sousedí s půltóny (half-colours), např. ní jeho kontur na strukturovaném pozadí. Tento druhý jmenovaný okrovou, nebo s nebarvami (non-colours), tj. černou, bílou a rozma- případ náleží do širší kategorie kryptických zbarvení a konkrétně se nitými odstíny šedé (Peterich, 1972: 31). označuje jako somatolýza, disruptivní zbarvení či dazzle. Tyto prin- Další biochromatologické zákony či spíše zákonitosti se zabývají cipy se neomezují pouze na rámec živé přírody a velmi často nachá- vztahy mezi barvou, kontrastem a designem. Zásadním principem zejí svůj výraz i v oblasti lidských artefaktů. Nejzářnějším příkla- těchto zákonů je, že v přírodě nedochází k vytváření chromatických dem je vojenská kamufláž v období první světové války, kdy byla protikladů k převládajícím formám vzorování. Vzorování sestávají- řada vojenských plavidel nabarvena kontrastními plochami zpravid­ cí ze skvrn či linií se vyskytuje pouze v barevných půltónech nebo la černé a bílé, ale i jiných barev; konvoj takto zmalované flotily černé a bílé. Spektrální barvy polychromatický design nikdy nevy- potom působil dojmem plovoucí kubistické galerie. Účelem této tvářejí. kontrastní kamufláže bylo zmást posádku útočící ponorky. Torpé- Rozmanitost bichromatických zákonitostí nachází své konzistent- do, jinak za první světové války celkem nákladná záležitost, bylo ní vyjádření v principu optimální manifestace barev. Co Peterich nutno směrovat před příď plovoucí lodi. Pokud kapitán ponorky ve tímto principem myslí? Pouze to, že barva je světlo a světlo jako stresu zaměnil vlivem klamného dazzle vzorování směr pohybu pla- takové nejlépe vynikne vůči vlastnímu protikladu, temnotě. Spekt- vidla a místo před příď vyslal torpédo za záď, šance byla promar- rální barvy tak v ideálním případě nejlépe vyniknou na pozadí černé. něna (Behrens, 2002: 83f). Jen těžko budeme hledat případ, kdy je nějaká spektrální barva ex­ ponována uprostřed bílého pole. Důležité je, že Peterich považuje  Když prý Pablo Picasso uviděl abstraktně pomalovanou válečnou techni- tuto zákonitost optimální reprezentace za naprosto nezávislou na ku, dotčeně prohlásil, že je to přeci všechno jeho vynález (Behrens, 2002: jakémkoli našem konceptu funkcionality. Co je ovšem důvodem exis­ 69-71).

114 115 Karel Kleisner Mezi formou a funkcí aneb Po stopách knížete niternosti

Formální hodnota exponovaných povrchů tedy spočívá ve sku- a Procerus). Ačkoli si tito zástupci na svém povrchu neodnesli přímo tečnosti, že pravidla strukturace vnímaného vlastního jevu nelze černé perly, na krovkách mnoha z nich se přichytily jiné drahé pří- přímo odvodit z anatomie vnitřních struktur, které vlastní jev svým věsky, řetízky nebo zlatá zrnka. Tyto ornamenty odnepaměti lákají způsobem spoluvytvářejí, ani z ontogenetických prekurzorů a pro- pozornost dobrých přátel hmyzozpytu, dychtivých sběratelů, a do­ cesů, jež vlastní jev ve vývoji jedince předcházejí. Jistá formální konce i loupeživých vykradačů muzejních kolekcí. Téměř každý pravidla se zdají držet primát před funkční účelovostí. Jinak by se druh velkého rodu Carabus (sensu lato) vytváří geograficky dobře vy­ nemohlo stát, že se kubistické obrazy přesunuly na povrch váleč- mezitelné populace klasifikovatelné jako poddruhy, lišící se zbarve- ných plavidel, aby tak sloužily účelu, který bychom v galeriích jen ním, leskem, velikostí i skulpturou. Jejich zbarvení je velmi proměn­ těžko hledali. livé od černé a hnědé přes měďově červenou, fialovou, modrou, smaragdově nebo matně bronzově zelenou až po zlatozelenou, ně­ které formy mají navíc různě zbarvený lem krovek či okraj štítu. Nápadně lesklý vnější okraj krovek se vyskytuje u zástupců, kteří nenesou žádnou skulpturu nebo ji mají jen slabě vyvinutou (Port- Neadresné skulptury aneb živý poklad princezny Wu schinsky, 1892), platí to však jen s mnoha výjimkami. Také larvy podrodů Procerus a Coptolabrus jsou leskle modrofialově zbarvené, „Kdysi dávno žila v Číně princezna Wu. Byla krásná a bohatá. Měla zatímco larvy ostatních podrodů rodu Carabus jsou uniformně čer- velký zámek s mnoha služebníky, velkou zahradu a spoustu šperků. Byla né. Důvod této chromatické odlišnosti není znám. to ale mocná a zlá čarodějka. […] Její moc, síla i život byly zaklety ve Ze všech částí těla hmyzu je pravděpodobně nejpodstatnější hruď šňůře převzácných perel, od níž se nikdy neodloučila […] Hrůzou se pro­ (thorax), ta má u hmyzu obecně ze všech tělních tagmat největší budila a v polospánku sáhla do šperkovnice pro svou kouzelnou šňůru. Ta morfogenetický a potažmo i evoluční potenciál. Thorax nese křídla se ale zachytila za jiný šperk a jak s ní vyděšená princezna škubla, přetrh- a nohy zajišťující lokomoci, přičemž zadní (metathorakální) kříd- la se a perly se rozletěly na všechny strany. V tom zmizel zámek i zahrada, služebnictvo se změnilo v divou zvěř a rozuteklo se do lesů a z krásné prin­ la si často ponechávají funkci létadel, zatímco přední (mesothora- cezny zbyla jen hromádka popela. Ze všech krás zbyly jen šperky, které kální) křídla mohou být přeměněna v krovky, v typickém případě však oživly a rozběhly se po celé zemi. Na každém z nich se ale přichytilo jako u brouků (Coleoptera), kde pak tyto struktury představují vý­ několik černých perel z kouzelné šňůry.“ (Mareš & Lapáček, 1980: 53) znamnou ochranu proti mechanickému poškození abdomenu. Není tedy divu, že thorax má zásadní význam i pro tvorbu vlastního je­ V Marešově a Lapáčkově strhující knize Nejkrásnější brouci tropů vu hmyzích těl. Zaměříme-li se na četné zástupce skupin, jako jsou se dozvídáme, že ony šperky zdobené černými perlami jsou prý dál- brouci, ostnohřbetky nebo většina motýlů, téměř vše, co pozoruje- něvýchodní střevlíci rodu Coptolabrus. Jenže v princeznině pokladu me z dorzálního pohledu, jsou deriváty thorakálních struktur. byly i šperky, které se rozutekly, aniž by se na nich vůbec nějaká černá perla zachytila. Poklad se zřejmě proměnil v různé zástupce  velkého rodu Carabus (do něhož je někdy řazen i rod Coptolabrus lato (Deuve, 1994). Taxonomický statut jmen je převzat z práce Březiny (1994). Pro větší přehlednost je rodové jméno nahrazováno jmény jednotli­ vých podrodů. Celý název ve tvaru „rod-(podrod)-druhové epiteton“ je zde  Rod Carabus L. je v rámci čeledi Carabidae zařazen do tribu Carabini (Hůr- uváděn ve tvaru „podrod-druhové epiteton“. Například namísto trinomenu ka, 1996). Příslušníci rodu Carabus představují rozsáhlý rod obývající hol­ Carabus (Oreocarabus) hortensis byl použit binomen Oreocarabus hortensis. arktickou oblast a čítající přes 700 druhů s těžištěm rozšíření a druhové  Viz známý případ tzv. vídeňského fantóma, který proslul svou loupežnou bohatosti jednoznačně v palearktu. Pojetí rodu je zde pro jednoduchost výpravou do depozitáře entomologických sbírek Naturhistorisches Museum zachováno v tradičním slova smyslu, jakožto jediný velký rod, Carabus sensu ve Vídni, aby zde posbíral ztracené perly princezny Wu.

116 117 Karel Kleisner Mezi formou a funkcí aneb Po stopách knížete niternosti

Soustřeďme se však pouze na modifikace předních křídel dopro- vázené ztrátou žilnatiny a vznikem skulptury, která pak hraje roli výztuhy zpevňující krovku. U zástupců rodu Carabus tvoří mírně klenuté krovky největší celistvou plochu těla a představují tak ústřed- ní strukturu vlastního jevu. Ten je umocněn zejména přítomností skulptury, která zde vytváří ornament složený ze vzájemně symet- rických elementů. Jednotlivé elementy skulptury bývají v některých případech zbarveny jinak než plocha podkladu, přičemž se využívá efektu ideální reprezentace barev (viz Peterich, 1972). Podklad je v řadě případů tvořen metalicky zbarvenou plochou, která nechá- vá plasticky vyniknout jak černě vybarveným žebrům (Chrysocarabus auronitens), tak velkým leskle asfaltově černým zrnům (Coptolabrus pustulifer). Jindy je podkladová plocha černá a metalicky zbarvené jsou jamky, jako je tomu u Oreocarabus hortensis nebo Limnocarabus clathratus, kde mají jamky zlatou barvu. Princip ideální reprezentace barev se u řady zástupců uplatňuje i v metalickém zbarvení již zmí- něného marginálního lemu, který v konfrontaci s temně zbarvený- mi krovkami zvýrazňuje obrys těla (např. Megodotus violaceus). Co však tato reliéfní ornamentura krovek znamená? Nesou skulptury určitý význam v umweltu nějakého nelidského adresáta, nebo se jedná o pouhé artefakty pochodů, které se účastnily morfogeneze křídel- ní nervatury v dobách, kdy ještě křídlo nebylo krovkou? Sporé pokusy o objasnění funkční role skulptury krovek u ro­ du Carabus by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Pro poučení a pobavení uvedeme tři zajímavá, ač nepříliš přesvědčivá vysvětlení. Ruský entomolog Porčinskij interpretoval funkci skulptury na krov­ kách střevlíků rodu Carabus zcela svébytným způsobem (Porčinskij, Příklady skulpturovaných krovek střevlíků: Megondontus violaceus (a); Oreoca- 1892). Upozorňuje na rozdílnou situaci v morfologii krovek u něk- rabus hortensis (b); Hygrocarabus variolosus (c); Procerus scabrosus (d); Eucarabus terých druhů rodu Carabus, jejichž krovky nesou skulpturu, zatímco cumanus (e); Chrysocarabus auronitens (f); Hemicarabus nitens (g); Cytilocarabus krovky u rodů Anthia a Graphipterus mají méně výrazná podélná žeb­ cribratus (h); (b, d, e, g) podle Kleisnera, 2002; (a, c) podle Reittera, 1908; ra, nebo jsou hladké, zato však prostoupeny různou kresbou bílé (f, h) podle Dieze, 1896. barvy, která výrazně dominuje na černém pozadí. U některých dru- hů rodu Carabus je skulptura tvořena oválnými, mezi sebou odděle- nými vyvýšeninami rozličných velikostí řazenými do podélných řad jevuje jen podélně klenutými žebry. Téměř identická situace nastá- nebo bez zvláštního uspořádání, zatímco u jiných se skulptura pro- vá u rodu Anthia a Graphipterus, kde kresba sestává ze skvrn nebo z podélných pásů. Cosi podobného se nachází i u jiných brouků.  Rozumějme funkční role nebo funkce v kontextu vztahové oblasti sebezá- Velké druhy potemníků (Tenebrionidae) mají někdy skulpturu slože­ chovy organismu. nou z okrouhlých vyvýšenin, kdežto u jiných jsou přítomna podél-

118 119 Karel Kleisner Mezi formou a funkcí aneb Po stopách knížete niternosti ná klenutá žebra. U rodu Sternodes a Platypus (Tenebrionidae) se rov- zální straně abdomenu k jeho okraji a na krovkách se teď uplatňu- něž objevují bílé podélné pruhy na hladkých krovkách. Porčinskij jí jen jejich optická analoga. Situaci u těch zástupců rodu Carabus, z tohoto usuzuje jednak na vikarianci ve výskytu skulptury a kresby, kteří mají skulpturu tvořenou vmáčklými prohloubeninami, odů- přičemž se domnívá, že oba útvary jsou vyjádřením téhož, že mají vodňuje jejich způsobem života (zdržují se pod kameny), kvůli ně­ tentýž biologický význam a mohou se zastupovat. Jak bílé kresby, muž byly vypouklé útvary v tomto případě zaměněny za prohlou- tak i skulptury představují (podle Porčinského) vylučovanou ochran­ beniny, jejichž optický efekt je podobný, jako například u druhu nou kapalinu, a zvláště skulptury tento dojem ještě umocňují svou Cytilocarabus cribratus. plasticitou. Rozdíl je pouze v tom, že kapalina bílé barvy může být Dalším pokusem o funkční vysvětlení skulptury je anekdotický lépe znázorněna bílými skvrnami na tmavém pozadí, zatímco bez- popis miméze u druhu Hygrocarabus variolosus (Ješátko, 1938). Pod- barvá se účinněji prezentuje v reliéfní plastické formě. Pro případy, důstojník čs. armády a svého času i inspektor zvěře pražské zoo které do výše zmíněného schématu nezapadají, hledá jiné funkční Karel Ješátko skulpturu krovek interpretuje jako dokonalou napo- vysvětlení, například u Hygrocarabus nodulosus skulptura připomíná dobeninu číšek bukvic, které poté, co spadly do vody (tento druh hrudku zeminy a plní tak kryptickou úlohu. pronásleduje kořist až do vody), prosákly černým vodním kalem Porčinskij ve snaze dokázat, že skulptury na krovkách mají z hle­ a ztratily uhnitím jemné jehličky. Důvtipná kamufláž má střevlíka diska optického vnímání vlastnosti čiré kapaliny na homogenním chránit před eventuelními nepřáteli. podkladu, provádí svérázné „experimenty“. Názorně demonstruje, K těmto dvěma pokusům přidáme do třetice ještě jeden, neméně jak můžeme všechny skulptury rodu Carabus napodobit nanášením bizarní. Nejprve je však nutné vzít v úvahu následující fakta: vody za pomoci štětečku na hladké krovky. Naneseme-li například na hladké krovky střevlíka Megodontus violaceus drobné kapky vody 1. Zástupci rodu Carabus vycházejí na lov za soumraku a až na ve čtyřech řadách, dostaneme skulpturu druhu Oreocarabus hortensis, výjimky (např. heliofilní Hemicarabus nitens) mají především nanesením kapek větších rozměrů získáme skulpturu jiného druhu, noční aktivitu. Coptolabrus lafossei. Natřeme-li na hladké krovky zástupce Chrysocarabus 2. Vlastní jev (skulptura, zbarvení) je nejlépe patrný při pohledu splendens podélné pruhy čiré vody, výsledkem bude vzor skulptury shora, i samotná skulptura dosahuje největšího rozvoje na nej­ se třemi klenutými žebry jako u Chrysocarabus auronitens, Ch. lineatus vyvýšenější části krovek. To znamená, že valná a nejvýraz- nější část zbarvení i ornamentu je nad úrovní očí střevlíků. nebo Autocarabus auratus. Jako příklad uvádí obranné chování a skulp­ 3. Zástupci rodu Carabus mají rovněž, až na osamělá zjištění turu u velkých střevlíků rodu Procerus. V případě nebezpečí vystři- (Lomnicki, 1898), redukovaná křídla, krovky jsou ve švu srost­ kují zástupci tohoto podrodu velké množství poměrně průzračné lé, schopnost letu je tím znemožněna, což vylučuje že by agresivní ochranné kapaliny ze žlázek na bočních stranách abdomenu. jednotlií zástupci při letu mohli opticky vnímat habitus je­ Toto chování má podle Porčinského své paralelní vyjádření ve skulp­ dinců stejného druhu. tuře krovek těchto brouků. Skulpturu zde interpretuje jako napodo­ 4. Neexistují ani žádná pozorování prezentace ornamentu v rám­ bení kapek tekutiny, které se slévají mezi sebou, jako by byly vylu- ci epigamních interakcí a skulptura se u obou pohlaví neliší. čované z fiktivních podélných kanálků ležících blízko u sebe. Skulp- Skulptury tedy zřejmě nejsou výsledkem pohlavního výběru. turu podrodu Procerus můžeme údajně rovněž snadno namodelovat ukládáním malých kapek na plochu metalické barvy. Většina střev- Vezmeme-li v potaz plastický charakter skulptury a noční aktivi- líkovitých vylučuje ochrannou kapalinu z repugnatorických žláz tu jejích nositelů, nabízí se vhodný příklad možného adresáta toho- v anální oblasti. Lokalizaci repugnatorických žláz v oblasti análního to vlastního jevu, a tím i návrh jistého funkčního aspektu skulptury. pólu u rodu Carabus pokládá Porčinskij za sekundární. Představuje Střevlíci rodu Carabus se často stávají kořistí některých druhů neto- si, že se žlázy během evoluce přesunuly z původní oblasti na dor- pýrů i přesto, že jsou chráněni agresivním sekretem repugnatoric-

120 121 Karel Kleisner Mezi formou a funkcí aneb Po stopách knížete niternosti kých žláz. Některé druhy netopýrů by mohly díky echolokaci vní- netopýry. Na druhou stranu je evidentní, že pro členité prostředí mat plastické skulptury akusticky a analogicky k optickému vnímání typu listové hrabanky, kde se střevlíci rodu Carabus převážně pohy- by pak v mozku generovaný mentální obraz vyvolával určitou be­ bují, je detekce kořisti pomocí echolokace nevhodná. Přesto by však haviorální reakci na vnímaný objekt. Skulptura by tedy mohla mít bylo zajímavé sledovat, zda existují nějaké rozdíly v úspěšnosti pre- jistou antipredační úlohu. Její akustický obraz by odpovídal napří- dace druhů rodu Carabus s hladkými krovkami a druhů s krovkami klad optickému analogu krypse, aposematismu, somatolýzy apod. různě skulpturovanými. Pokud by tomu bylo skutečně tak, lze si představit existenci selekč- Vzhled skulptury u zástupců rodu Carabus dosahuje v rámci celé­ ního tlaku ze strany predátora (netopýra), jenž by vedl ke zdokona- ho rodu, ale i na úrovni druhů či poddruhů značné proměnlivosti. lení adaptivně-ochranné funkce, a tedy i ke změnám v morfologii Časté jsou případy, kdy morfologie skulptury typická pro zástup- skulptury. Akustická rozlišovací schopnost u řady netopýrů sahá za ce určitého druhu nerespektuje hranice svého taxonu a podobá velikostní hranici 1 mm. To by představovalo vyhovující rozlišení se jiným zástupcům druhů zcela nepříbuzných. Jindy se zase určité pro velikostní relace řady skulpturních elementů. Bylo zjištěno, že druhy podobají dílčím poddruhům jiných druhů. Skulpturní reliéfy některé druhy dokážou rozlišit i jemné rozdíly ve struktuře povrchu, tak vykazují jakýsi vnitřně konzistentní vztahový prostor formálních například děrovanou desku s 8 mm hlubokými vrty byli netopýři analogií. Jedná se o tvarovou rozmanitost vysoce geometrizovaného schopni rozpoznat od desky s vrty hlubokými 7-7,2 mm (Neuwei- systému skulpturních elementů, které bohatostí projevů očividně ler, 1993). Při použití objektů s nahodile strukturovaným povrchem překračují roli mechanické výztuhy krovky. I kdyby se však ukázalo, byla ovšem rozlišovací schopnost nižší. Skulptura ve většině pří­ že přítomnost skulptury přináší svým nositelům nějakou selekční padů sestává z geometricky pravidelně uspořádaných elementů, lze výhodu, nebylo by to v žádném případě plnohodnotné vysvětle- ji spíše přirovnat k povrchu nenáhodně strukturovanému, a tedy ní morfologické rozmanitosti skulptur a formálního řádu jejich or­ ze strany netopýrů lépe rozlišitelnému. Pouze hmyzožraví netopýři, namentálních obměn. kteří sbírají kořist z povrchu půdy, mohou být podezíráni ze schop- nosti vnímat strukturované útvary krovek zástupců rodu Carabus. Skulptura by v teoretické rovině, vzhledem k operačním možnos- tem netopýřího sonaru, mohla být vnímána při povrchu lovícími Sémantické orgány  Příkladem takových druhů mohou být Myotis myotis, Myotis blythii nebo Megaderma lyra, kteří často loví svou kořist ve značně členitém prostředí. Myšlenka pro nás nejzásadnější je celkem prostá. Adolf Portmann Jedinci druhu Megaderma lyra byli v rámci behaviorálních experimentů tréno­ ve svém díle opakovaně upozorňuje, že vnější neprůhledné expo- váni k echolokačnímu rozlišování cílových objektů s nepravidelnou textu- rou povrchu. Pokusní jedinci byli schopni rozlišit i drobné rozdíly (0,22 mm) nované povrchy živočichů nejsou jen pouhou bariérou, která ohra- v hloubkovém profilu textury cílových objektů (Schmidt, 1988). Druhy ničuje vnitřní tělesné struktury a metabolické pochody od vnějšího Myotis myotis a M. blythii využívají frekvenčně modulované (FM) echolokace milieu a plní tak úlohu jakési mechanické a fyziologické ochrany k orientaci v prostoru a k lovu kořisti ve vzduchu nebo na málo strukturo- oněch ústrojných organických vaků látkové přeměny, jimž alibistic- vaném, nečleněném povrchu. FM echolokace se zdá být nevhodná pro de­ tekci kořisti na bohatě členitém povrchu, neboť zvuky odražené od takto ky říkáme živé bytosti. Exponované povrchy živých bytostí totiž strukturovaného povrchu ruší akustický obraz kořisti. Tito netopýři se při představují zcela nový svébytný typ orgánu, jenž přinesl svým nositelům hledání kořisti na členitém povrchu spíše spoléhají na pasivní poslech zvuků nebývalý evoluční potenciál (Portmann, 1990: 25). Je možné, že před vydávaných kořistí. Echolokaci přitom nevyužívají vůbec, nebo vydávají vznikem zrakové percepce měla těla většiny organismů poloprůsvit­ jen výkřiky slabé intenzity, sloužící pravděpodobně k detekci bezprostřed- ního okolí a k zamezení kolize s překážkami nebo se zemí (Arlettaz et al., ný povrch, ne zcela nepodobný mléčně průsvitné „bílkovinné“ barvě 2001; Neuweiler, 2003; Russo et al., 2007). embryí nebo i neutrálně a nevýrazně zbarveným adultním stadiím

122 123 Karel Kleisner Mezi formou a funkcí aneb Po stopách knížete niternosti skrytě žijících organismů (např. různí troglobionti, pedobionti, pa­ -identifikace, sebe-stavba, sebe-regenerace apod.). Proto zasluhu- raziti apod.). Řada organismů naopak vyvinula téměř krystalické for­ je vlastní výkladový rámec umožňující přímé a bezprostřední ucho- my průhlednosti (viz průhledná žába druhu Hyalinobatrachium bergeri, pení této kategorie jevů, na rozdíl od snah převádět vlastní jev na viz Tab. 1; Castroviejo-Fisher et al., 2007); v těchto nemnohých pří- děje odehrávající se na jiné úrovni organizace, a tím ho „od-vysvět- padech mají ovšem vnitřní struktury tendenci zachovávat v rámci lovat“ jako cosi podružného. Portmann k těmto účelům zavedl in­ možností symetrické uspořádání. Je rovněž pravděpodobné, že roz- stituci vlastního jevu, a tím i možnost formálního zavedení jakési voj sofistikovaně strukturovaných neprůhledných povrchů a jejich sémantické morfologie, předmětem jejíhož zájmu jsou vlastní jevy ornamentury šel ruku v ruce s rozvojem zrakových možností orga­ optického charakteru (zjevy), jejich význam, struktura, evoluce a on­ nismů. Tímto však neříkáme, že například pigmentace a vzorování ne­ togenetický původ. Ačkoli se zde omezíme pouze na vizuální aspekt mohly před vznikem zrakové percepce existovat. Ba právě naopak, (proto morfologie), podobně lze v rámci nějaké obecnější séman- zcela určitě existovaly a snad i splňovaly výše zmíněné Peterichovy tické biologie tematizovat i jiné, olfaktorické nebo akustické jevy. formální zákonitosti. S rozvojem zraku se ovšem některé z těchto Portmannovy vlastní jevy chápeme jako exponované povrchy orga- neadresných jevů staly adresnými. Rovněž lze předpokládat, že ex­ nismů potenciálně přístupné smyslovému vnímání jiných organis- ponované povrchy vždy měly multimodální charakter a kromě role mů. Tyto nemusí nutně nést žádný konkrétní význam pro nějakého sebeprezentační plnily i jiné úlohy; např. pigmentace jako ochrana adresáta. Jejich svébytná existence vynikne při srovnání jejich vlast- před UV zářením apod. Mějme ovšem stále na paměti, že touto ností s vlastnostmi vnitřku nebo zakrytých partií organismu, které ochrannou funkcí vysvětlíme pouze existenci pigmentu, nikoli však za běžných okolností vůbec nevstupují do procesu vnímání. Vlastní specifické a složitě strukturované vzorování, které využívá pigmen- jevy, které jsou „významonosné“ v umweltu dané živé bytosti, ozna­ tu coby svého stavebního materiálu. Vznik možnosti vnímání těch- čujeme jako sémantické orgány. Sémantické orgány (= sémy, angl. to primordiálně strukturovaných povrchů byl přelomovou evoluční sg. seme; Kleisner & Markoš, 2005; Kleisner, 2008) jsou takové ex­ událostí, která vedla ke zvyšování komunikačního potenciálu mezi ponované povrchy, které jsou definovány významem, jenž je jim organismy a nakonec i k dosažení nové dimenze tvářnosti. ukládán v umweltu určitého interpreta. Sémantické orgány mají Portmannův pojmový rozvrh na adresné a neadresné vlastní je­ semi-autonomní charakter, tzn. že jejich významová celistvost není vy vyvolává dojem, že tyto jevy představují nějaké kategorie, které zcela určována ani jejich anatomickou, fyziologickou či genetic- tu byly již vždy nějak předem a mezi nimiž vede ostrá hranice. Zdá kou podmíněností, ani jednoznačným přiřazením významu v um­ se však, že adresnost je aspekt, kterého vlastní jev nabývá až v pro- weltu adresáta. Sémantický orgán je spíše jakousi hraniční entitou, cesu vnímání. Jakýkoli vlastní jev vzniká někde na hranici tělesnosti která vystupuje nejen díky znakové struktuře vnímatelných fyzic- exponovaného povrchu a specifického vnímání příjemce (interpre- kých základů ornamentu nositele, ale vždy i v interakci se struktu- ta) vjemu. Pokud vlastní jev pro příjemce nabývá nějakého určitého rou umweltu daného příjemce. Některé sémantické orgány mohou významu, potom je označován jako adresný. Avšak to, co posléze označíme adresným jevem, je často doslova spoluutvářeno, jakoby vypreparováváno, právě adresátem samotným. V uexküllovské per­  Biologický význam nemusí být nutně ostře specifikován, spíše se můžeme domnívat, že řada sémantických orgánů v umweltu daného adresáta vyvo- spektivě lze adresný vlastní jev nahlížet jako entitu, která vystupuje lává určitý stav naladění či tenzí, pro které se těžko hledají slova i v rám- na základě niternosti nositele v podobě tělesné struktury, jež se po­ ci umweltu lidského, jemuž pochopitelně rozumíme nejlépe. Takto působí sléze stává adresnou, a to nabytím významu v umweltu adresáta. například různé hlavové a faciální masky, viz vyobrazení samce mandrila Sebeprezentace organismů představuje interaktivní biologický jev rýholícího (Mandrillus sphinx) na přebalu. Jiným případem mohou být mar- ginální očka křídelní kresby některých okáčů a baboček, které ponesou vý­ vykazující semi-autonomní charakter vůči ostatním sebe-projevům znam spíše jakési abstraktní a iritující „okatosti“, pole, kam je odváděn organismu (sebe-regulace, sebe-reprodukce, sebe-udržování, sebe- útok agresora, nežli význam „oka“.

124 125 Karel Kleisner Mezi formou a funkcí aneb Po stopách knížete niternosti potenciálně nabývat i více významů, které pak mají alternující cha- rakter. Například dorzální kresba na křídlech babočky paví oko (Inachis io) je zároveň jak deimatická (výstražná), tak somatolytická (dazzle) a jednotlivé mody alternují v závislosti na kontextu, např. pozadí, pohyb/klid, stáří jedince apod. Zatímco babočka paví oko strukturálně inklinuje spíše k deimatické interpretaci významu, je babočka bílé C (Polygonia c-album) na opačném, tedy kryptickém pó­ lu téže sémantické poly-modality. Pestře zbarvená kořist často ne­ musí být vidět (díky dazzle), jakmile ji však predátor odhalí, doslova se „poleká“. Kořist může být behaviorálně zcela pasivní, stačí, že její kresba má tento bimodální charakter, oba mody jsou ovšem pří­ tomny naráz a kryptický význam kresby se může kdykoli změnit na aposematický. Jedná se o bimodalitu interpretace signálu, kterou ovšem strukturální rozvrh jevu musí umožňovat.

Evoluce a homosemióze

Evoluci sémantických orgánů, jako jsou například oční skvrny, mno­ zí vykládají způsobem, který se vůbec nezabývá tím, jak se nějaké koncentrické struktury vůbec mohly stát předmětem selekce ze stra­ ny vnímajícího predátora. Tedy jinými slovy, jak oční skvrny nabyly Nahoře: babočka bílé C (Polygonia C-album); dole: babočka paví oko (Inachis významu očí. Jsou dvě krajní možnosti. (1) Buď tyto oční skvrny již io); orig. L. Čermáková. od počátku imitovaly oči tak věrně, že je téměř kterýkoli živočich s adekvátně vyvinutým zrakem neproblematicky zaměnil za pra- vé oči obratlovců. (2) Nebo na počátku existovaly jen jakési hrubé V přírodě ovšem nacházíme kontinuum očních skvrn různého útvary s náznaky strukturní podobnosti, jako naznačená kruhovi- provedení, původu a stupně dokonalosti, od koncentrických barev- tost a koncentricita, které již postačovaly k tomu, aby v umweltu ných útvarů s imitací zornice a prostorovým stínováním až po jaká- některých potenciálních příjemců tyto struktury získaly význam oka. si jednoduchá kolečka či náznaky spirálně stočených linií, které ani První případ klade důraz na apriorní existenci objektivně struktu- nenaplňují definici tzv. „očních skvrn“, tj. kruhových, koncentric- rální podobnosti, která vlastně zamezuje, aby takové útvary byly po­ kých, kontrastních útvarů. Ani první, ani druhá alternativa tedy zřej- važovány za cokoli jiného než za oči. Druhá alternativa zase klade mě neodpovídají pozorované skutečnosti. Pravda se nachází někde důraz na aktivní úlohu subjektivní (umwelt-specifické) interpretace, v průsečíku obou možností. Konkrétně to znamená, že v evolu- v průběhu níž se dostává významu oka i útvarům, které jsou na ci sémantických orgánů se oba zmíněné případy uplatňují v různé pokraji jakékoli představy kruhovitosti či koncentricity (potažmo míře, a to případ od případu. Pokud byl koncentrický vzor někde i okatosti). jinde využíván (např. pattern exprese genu Distal-less na počátku

126 127 Karel Kleisner Mezi formou a funkcí aneb Po stopách knížete niternosti ontogeneze končetinového pupene), zvyšuje se tím šance založení jakýkoli podíl, zcela bez ní se neobejdeme v žádném ze zmiňova- nějaké nové struktury podobného rámcového rozvrhu (nikoli však ných případů. celkové 3D architektury) i jinde na těle daného typu organismu. Jednou z důležitých charakteristik sémantických orgánů je pou- Tohoto se využívá právě při tvorbě některých očních skvrn na kříd­ há skutečnost jejich častého napodobování. Část těla, která sama lech baboček a okáčů. Oční skvrna, která takto vzniká, je tedy kon­ o sobě funguje coby sémantický orgán, se s větší pravděpodobnos- centrická již ze své organizační podstaty a protože už sama o sobě tí stane předmětem nápodoby. Ačkoli materiální reprezentace ná­ imituje představu „okatosti“. Signifikace (označování) v umweltu podoby může být naprosto jiná než u originálu, význam se nemění. adresáta nemusela při formování tohoto ornamentu během evolu- Právě význam dělá sémantický orgán sémantickým orgánem. Imitace ce hrát právě zásadní roli, neboť nebylo nutné takové útvary dále hlavy, očí a exponovaných povrchů nebezpečných či jinak chráně­ selektovat k větší dokonalosti (tj. kruhovitosti a koncentricitě). Jiným ných živočichů viz různé falešné hlavy, falešné oči a vosí zbarvení případem však jsou oční skvrny, které vznikly s přeměnou lineár- abdomenu. Dislokace nápodoby a originálu při současném zachová- ních systémů symetrie. Již naznačená spiralizace těchto linií mohla ní významu je důvodem, proč se s těmito jevy v přírodě setkáváme. být nastoupením cesty k vytvoření komplexních očních skvrn v pří- Podíváme-li se pozorně na tropického ostruháčka Hypolycaena liara, padě, že takovéto primitivní kruhové útvary občas nabyly významu očí v umweltu nějakého predátora. Úloha signifikace je v takových- to případech pro výslednou podobu oční skvrny naprosto zásadní, oční skvrna je jakýmsi odrazem implicitní reprezentace oka v niter- nosti selektujícího. Existují i přístupy, které kladou důraz spíše na moment překvapení nežli na podobnost mezi pravým a falešným okem. Podle neofobické teorie mohou oční skvrny výstražně působit díky výrazné barevné kombinaci nebo díky neobvyklému umístění (Stevens, 2005). S opa- kujícím se počtem interakcí si predátor na falešné oči zvykne, strach z „nového“ se vytratí a účinnost výstražného signálu se postupně snižuje. Teorie neofobie nevysvětluje jednu podstatnou vlastnost očních skvrn, a to proč se vlastně útvary označované coby oční skvrny očím vůbec podobají. Z tohoto hlediska existenci falešných očí a očních skvrn nevysvětluje o nic lépe než existenci jakékoli jiné nápadné kresby. Lze si pochopitelně představit, že některé barev- né fleky a pruhy původně sloužily neofobické funkci a až v průběhu evoluce získaly význam očí. Podobně jako struktury, které evolučně předcházely křídlům hmyzu, sloužily původně k dýchání a posléze nabyly funkce létadel (exaptace). V tom případě ale příčiny selek- ce působící na danou strukturu před exaptační událostí nemají Ostruháček Hypolycaena liara (Lycaenidae; Kongo). Oční skvrny ve spojitos- nic společného s příčinami selekce po tomto významovém obratu. ti s luxuriantními ostruhami vyvolávají dojem falešné hlavy na opačném Hypotéza neofobie tedy z principu nevysvětluje vznik komplexních, konci než je umístěna hlava pravá. (skica K. Kleisner, podle fotografie viz cirkulárních a koncentrických, očních skvrn. Ať už má signifikace Smart, P. 1987. Kosmos-Enzyklopädie der Schmetterlinge. Franckh’sche v umweltu zvířecího interpreta na formování očních skvrn v evoluci Verlagshandlung, Stuttgart.)

128 129 Karel Kleisner Mezi formou a funkcí aneb Po stopách knížete niternosti naši pozornost ihned upoutá kaudální pól těla zdobený extravagant- důsledek fyziologicko-vývojových procesů, které vznikly z rozma- ně dlouhými ostruhami s očními skvrnami při jejich základu. Tato nitých příčin. Často uváděným důvodem je adaptace na zvýšenou struktura zřejmě nese význam jakési „hlavy“ s hypertrofovanými tělesnou teplotu některých savců. Důvodem je zajištění nižší teploty, „tykadly“ na bázi „očí“. Případný predátor bude pravděpodobně která je buď potřebná k řádnému vývoji spermií, nebo má na ro­ takovou strukturu interpretovat coby skutečnou hlavu a právě tam zumnou míru omezovat mutační rychlost. Jiná teorie pokládá šou- povede svůj bleskový útok. Není podstatné, jestli bude tato hlava rek za adaptaci na klusání a skákání, neboť u takto se pohybujících v umweltu lidského výzkumníka klasifikována jako pouhá analogie savců by varlata údajně byla uvnitř břišní dutiny ohrožována defor- hlavy. Pro evoluci sémantických povrchů je důležité, že nějaká struk- mačními tlaky okolních struktur (přehled dalších teorií viz Werdelin tura, ať už pravá hlava, nebo její nápodoba, nese význam hlavy & Nilsonne, 1999). Portmann však celou situaci obrací a trend se­ v umweltu zvířecího interpreta. Sémantické orgány, které nesou stejný stupu varlat spolu se všemi ontogenetickými a fyziologickými adap- význam v umweltu určitého organismu nebo skupiny organismů, tacemi naopak považuje za důsledek přeměn análního pólu zvířete za označujeme jako homosémiotické, a to bez ohledu na jejich ontogene­ účelem signalizace. Werdelin s Nilsonnovou ovšem argumentují, že zi, funkci a fylogenetickou distribuci (Kleisner, 2008). Tak jako nás Portmannova signální hypotéza nevysvětluje evoluci šourku, neboť princip homologie vybízí k srovnávání struktur z hlediska jejich evo­ tato struktura nenabývá sémantické role u žádné z bazálních skupin luční identity nebo princip analogie z hlediska funkce, má být princip fylogenetického stromu savců. Šourek se tedy vyvinul za účelem homosemióze nápomocen srovnávání sémantických orgánů z hle- nějaké jiné funkce a sémantickou úlohu získal druhotně. Celkově to diska jejich významu. Evoluce sémantických orgánů tedy předpo- ovšem není s Pormannovou teorií vůbec zlé, neboť, jak tvrdí sami kládá (1) existenci vnitřních morfogenetických faktorů účastnících se autoři této studie, signální hypotéza může vysvětlovat, proč se scrotum na vytváření povrchově exponovaných strukturálních vzorů, kterým zachovalo u některých skupin, například u primátů (Werdelin & se posléze (2) dostává významu v rámci umweltu daného příjemce- Nilsonne, 1999: 69). Podle tohoto scénáře se tedy jedná o případ -adresáta (signifikace). exaptace: scrotum bylo původně přirozeným výběrem selektováno k jistému účelu, odlišnému od druhotně získané sémantické role. Jde tedy o jakési evoluční přeznačení struktury, která byla předtím selektována pro jinou úlohu, nebo o nabytí nového významu struk- turou, jež předtím žádnou konkrétní roli neplnila. Nápadné orna- Somatická čili sémantická polarizace mentální uspořádání a zvýraznění sexuálního pólu najdeme přede- vším u řady kopytníků, šelem či opic (Portmann, 1965: 318). Avšak Formální hodnoty vlastního jevu mohou nabývat i orgány, které všechny tyto projevy je nutné chápat ještě v širším měřítku. Výrazná původně setrvávaly ve skrytosti. Portmannův oblíbený příklad před­ tvarová strukturace kaudálního pólu nápadně koreluje s vysokou stavuje trend přemisťování gonád podél podélné osy zvířete smě- nervovou integrací a ornamentální strukturací opačného kraniální- rem ke kaudálnímu pólu těla obratlovců (Portmann, 1969: 318; ho pólu; viz všelijaké rohy, parohy, hřívy a v neposlední řadě i vznik 1960a: 109, 1960b: 203; 1997: 143). Trend u některých, z hlediska a rozvoj obličejové mimiky. K somatické vyhraněnosti opačných ranku vyšších forem placentálních savců vrcholí sestupem varlat do pólů těla dochází v evoluci paralelně a tento proces bezprostředně šourku, gonády tak u samců zcela opouštějí břišní dutinu. Z hledis- souvisí s nárůstem sémantické úlohy těchto tělesných antipodů. ka fylogeneze savců se ovšem přítomnost šourku (scrotum) jeví jako znak dosti původní a za jistý trend lze považovat spíše paralel- ní redukci nebo ztrátu tohoto orgánu u různých skupin placentálů (eutheria). Sestup varlat a evoluce šourku jsou často pokládány za

130 131 Karel Kleisner Mezi formou a funkcí aneb Po stopách knížete niternosti

Hlava jako interaktivní maska hledu např. u šelem a primátů. Důležitý je opět svébytný charakter těchto sémantických orgánů; například významové pole výrazu obli­ Hlava prvních obratlovců připomínala spíše tvrdou, kostěnými des­ čeje nelze mechanicky vysvětlit jako kombinaci nervů, svalů, kostí, cév kami opancéřovanou helmu bez možnosti jakýchkoli dynamických nebo z nějakých ještě elementárnějších rovin. Obličej se svým výra- výrazových prostředků. Během evoluce hlava doznala značných pro­ zovým repertoárem se jakožto sémantický orgán „do-vytváří“ až dí­ měn, ať už se jedná o přestavbu lebky a splynutí jejích dříve oddě- ky umwelt-specifickému vnímání adresáta. Právě oči a jejich imitace lených částí (někdy označovaných jako dermatokranium, neurokra- mají nemalý sémantický význam už jen v tom, že od jejich velikosti nium a splanchnokranium), nebo o vývoj složité muskulatury, která přímo odvozujeme celkovou velikost zvířete. Ve známé pohádce se díky novým konstelacím lebeční architektury ve velké míře pře- Hanse Christiana Andersena Křesadlo najdeme popis tří psů, jejichž sunula na vnější povrch lebky, čímž se otevřel prostor pro rozvoj obludnost autor emotivně vykresluje skrze odkaz na velikost jejich mimiky. Ze sémantického hlediska je hlava obratlovců maskou, která očí: „Hu! Tam seděl pes s očima jako dva čajové koflíky a díval se na něj […] u různých skupin nabývá více či méně pokročilých výrazových pro- Ech! Tam seděl pes s očima jako dva mlýnské kameny. ‚Jen tak se na mne středků (viz Tab. 2 a 3 jako příklady rozvinuté hlavové masky u ptá­ nekoukej,‘ zvolal voják, ‚mohly by tě z toho bolet oči!‘ […]Potom šel do třetí ků). Určité formy vyšších obratlovců, zejména pak někteří savci komory. – Ne, tohle bylo opravdu škaredé! Pes, který v ní seděl, měl oči jako a ptáci, dospěly zcela nezávisle k markantnímu rozvoji faciální ob­ dvě kulaté věže a otáčely se mu v hlavě dokola.“ (Andersen, 1963: 12) lasti, např. sovy a šelmy. Andersen však nemá na mysli pouhý vztah velikosti očí a psího těla, Hlavová část těla nabývá ovšem nejvyššího rozvoje sémantické ale i autonomii výstražného principu očí jako takových. Každý ze role u savců. V evoluci vlastního jevu hlavové partie sehrálo zásadní psů totiž sedí na truhle plné peněz, kterou hlídá, a případného na­ roli několik typů struktur. Jsou to zejména různé kostěné výrůstky rušitele odrazuje již pouhý pohled psích „veleočí“. Proto falešné a deriváty epidermis a jejich kombinace (rohy a parohy), ovšem nej­ oči nabývají v celé řadě případů nadměrných rozměrů, které si zpra­ důmyslnější změny se týkají oblasti faciální. Rozvoj této oblasti úzce vidla co do výrazu a velikosti nikdy nezadají s pravýma očima napo- souvisí s vývojem mimiky a vznikem obličeje jako takového. Právě dobitele. Například řada hmyzů, ať už larev, nebo dospělců, využívá obličej je sémantickým orgánem par excellence, neboť je dotvářen řa­ nepoměru velikosti svého těla vůči falešným očím a nebohé ver- dou nezávislých morfologicko-anatomických elementů rozmanité- tebrátní predátory pak „straší“ nadměrnými atrapami jim vlastních ho vývojového původu. V procesu formace faciální části jakožto „obratlovčích“ očí. sémantického orgánu těla savců sehrály zásadní evoluční roli jed- nak diverzifikace dentice, a posléze i rozvoj mimických svalů. Pří- klady excesivního vývoje částí dentice v podobě sloních, mrožích, narvalích či prasečích klů nás upozorňují, že zuby nebyly pouze pro­ středkem a důvodem potravní radiace savců, ale podstatně se podí- Závěr lely i na sémantické a smyslové stránce evolučního dění. Rozvoj mimiky a k ní nezbytné muskulatury u některých odvozených sku- Obecně je v biologii výklad zjevu živých bytostí orientován převážně pin placentálních savců potom dovolil ještě rafinovanější zakompo- na hledání funkčního významu a výhod, kterých se živému orga­ nování zubního motivu do obličejové části s možností cenění zubů nismu dostává na základě určitých morfologicko-behaviorálních u šelem či úsměvu u člověka. A nejen zubů, v rámci obličeje našly charakteristik. Letmým pohledem na článkované tělo hmyzu téměř svůj specifický výraz i oči, zejména pak díky možnosti přímého po­ ihned poznáme, k jaké funkci jsou jednotlivé segmenty modifiko- vány. Budeme-li dále pozorovat utváření přívěsků jednoho segmen­  Sphincter colli superficialis, Platysma, Sphincter colli profundus. tu, například končetin, celkem rychle a snadno odhadneme, zda se

132 133 Karel Kleisner Mezi formou a funkcí aneb Po stopách knížete niternosti jedná o přívěsky kráčivé, plovací či hrabavé. Potíže nastanou tepr- poznatků získaných rozmanitými metodickými přístupy. A v nepo- ve při snaze o výklad celkového vzhledu, tedy o interpretaci vzá- slední řadě jde i o jakousi péči, aby tento těžce nabytý obraz neustrnul jemné provázanosti specifického utváření těla se zbarvením a jinými pod vládou jednoho výsostného principu, a byl tak neustále otevřený optickými atributy živého. Častým řešením je odhalení celkového nevyhnutelnému přetváření. Toto si Portmann dobře uvědomoval, funkčního aspektu, který svému nositeli přináší nějaké výhody, čímž a proto nikdy nepovažoval výklad skrze svou koncepci sebeprezenta- daný zjev získá na vědecké relevanci. Pokud eventuelní funkce není ce vlastního jevu za jediné vysvětlení biologické skutečnosti. Naopak zřejmá, tedy pokud se jedná, jak by řekl Portmann, o jev neadresný, technicistního výkladu, nástrojové metaforiky a adaptacionistických nastávají obvykle pokusy o přiřazení nějakého adresáta, a tedy o „zá­ interpretací ve svých textech umně užíval, jednak coby pozadí, na chranu“ tohoto jevu jeho zařazením v rámci vztahové oblasti sebe- němž lépe vynikla existence vlastního jevu, a jednak jako nutných záchovy a sebereprodukce. Pokud se ani toto nezdaří, pak je takový prostředků k dotváření plnohodnotného obrazu zkoumané skuteč- jev označen za dílo nějaké blíže nespecifikované evoluční koinci- nosti. Dnes stejně jako dříve je pro valnou většinu biologů tolik dence, evolučního omezení (constraints) nebo neznámého selekční- samozřejmé přesvědčení, že jediná hodnota, o kterou v živé příro- ho tlaku působícího v minulosti. Pokud ani to ne, pozbude takový dě jde, je hodnota reprodukční. Správný výklad se má odvíjet pou- jev relevance a pro vědu takřka přestane existovat. ze od tohoto hodnotového rámce, a v důsledku tak může být jen Jsou tímto naše teoretické možnosti vyčerpány? Čím je vlast- jeden. Tento monopol nám neumožňuje otevření jiné a nezávislé ně teorie v biologii? Potkáváme mnohé, pro které biologická teorie dimenze poznání života. Adolf Portmann tuto dimenzi otevřel, jen znamená synonymum všeho, co nějak souvisí s evoluční biologií, aby se po jeho smrti ihned počala uzavírat ruku v ruce s tím, jak matematikou, informatikou, filosofií, metodologií, logikou, dále pak jeho odkaz upadal v nemilost a zapomnění. s jakoukoli naukou, před niž přidáme adjektivum „kognitivní“, a na­ konec tam spadá i vše, co se neděje z důvodu praktické aplikace. Takovéto, jakkoli hojně zastávané vymezení je pochopitelně povrch- ní, zavádějící a ve svém důsledku spíše upozorňuje na nepotřebnost a nesmyslnost nazývání podobné heterogenní směsi vlastním obo- Reference rem: teoretickou biologií. Nemnozí míní, že by v posledku mělo jít o snahu racionálními prostředky formulovat to, čemu biologové ří­ Arlettaz, R.; Jones, G. & Racey, P. A. (2001). Effect of acoustic kají život, nebo aspoň o hledání způsobů, jak ve vzájemných sou- clutter on prey detection by bats. Nature, 414: 742-744. vislostech věrně vykládat jeho projevy. Nejde tedy o program, který Behrens, R. R. (2002). False colors: art, design and modern by měl sloužit jedné ústřední metodě, a nejde ani o kvantifikaci camouflage. Bobolinks books, Dysart Iowa. nebo bezrozpornou kategorizaci všeho poznávaného. Naopak jde Březina, B. (1994). The check-list of the genus Carabus (Coeloptera: především o reflexi uplatňovaných metod, vážení vhodnosti uplat- Carabidae). Klapalekiana, 30: 1-164. nění té či oné metody při výkladu toho či onoho aspektu živého. Castroviejo-Fisher, S.; De la Riva, I.; Vilà, C. (2007). Transparent Jde o uplatnění plurality způsobů nahlížení, o nutnost rozlišování frogs show potential of natural world. Nature, 449: 972. mezi jednotlivými způsoby a nakonec i o umění volby toho či onoho Deuve, T. (1994). Une classification du genre Carabus. Bibl. Ent., přístupu při výkladu různých jevů. Teprve pak může přijít na řadu Vol. 5 Sciences Nat. ed., Venette. metoda, kvantifikace a následné výpočetní operace, nebo naopak Hůrka, K. (1996). Carabidae České a Slovenské republiky. kategorizace kvalit a jejich komparace na základě nějakých předem Kabourek, Zlín. stanovených kritérií. Spíše než o marné hledání definice života jde Ješátko, K. (1938). Případ mimikry u Carabus variolosus. Čas. čs. spol. o vytváření celkového obrazu živého na základě všech dostupných ent., 35: 85-91.

134 135 Karel Kleisner Mezi formou a funkcí aneb Po stopách knížete niternosti

Kleisner, K. (2008). Homosemiosis, mimicry, and superficial Portmann, A. (1969). Einführung in die vergleichende similarity: notes on the conceptualization of independent Morphologie der Wirbeltiere. Schwabe & Co, Basel. emergence of similarity in biology. Theory Biosci., Portmann, A. (1990). Essays in philosophical zoology by Adolf 127: 15-21. Portmann. The living form and seeing eye. Lewiston, Edwin Kleisner, K. & Markoš, M. (2005). Semetic rings: towards the Mellen. new concept of mimetic resemblances. Theory Biosci., Portmann, A. (1997). Nové cesty biologie I. & II. Scientia et 123: 209-222. Philosophia 7-8. Jůza & Jůzová. Praha. Komárek, S. (1997). Kapitoly o Portmannovi. in: Portmann, Russo, D; Jones, G. & Arlettaz, R. (2007). Echolocation and A. (1997). Nové cesty biologie I., Scientia et Philosophia 7, passive listening by foraging mouse-eared bats Myotis myotis Jůza & Jůzová, Praha, pp. 5-37. and M. blythii. J. Exp. Biol., 210: 166-176. Komárek, S. (2000). Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy: Schmidt, S. (1988). Perception of target depth by echolocation mimetismus v přírodě a vývoj jeho poznání. Vesmír, Praha. in Megaderma lyra. Nature, 331: 617-619. Lomnicki, J. (1898). Flügelrudimente bei den Caraben. Zool. Stevens, M. (2005). The role of eyespots as anti-predator Anzeiger, 560: 352-355. mechanisms, principally demonstrated in the Lepidoptera. Mareš, J. & Lapáček, V. (1980). Nejkrásnější brouci tropů. Biol. Rev., 80: 573-588. Academia, Praha. Werdelin, L. & Nilsonne, A. (1999). The evolution of the scrotum Neubauer, Z. (1997). Esse obiectivum – esse intentionale. Cestou and testicular descent in mammals: a phylogenetic view. k fenomenologické biologii. In: Portmann, A. (1997). Nové J. theor. Biol., 196: 61-72. cesty biologie II., Scientia et Philosophia 8. Jůza & Jůzová. Praha. pp. 113-160. Neuweiler, G. (1993). Biologie der Fledermäuse. Thieme, Stutgart. Neuweiler, G. (2003). Evolutionary aspects of bat echolocation. J. Comp. Physiol., 189: 245-256. Oudemans, J. T. (1903). Étude sur la position du repos chez les Lépidoptères. Verh. Kon. Akad. Wetensch. Amsterdam, II. Sect. 10: 112-202. Panchen, A. L. (1992). Classification, evolution and the nature of biology. Cambridge Univ. Press, Cambridge. Peterich, L. (1972). Biological chromatology. The laws of color and design in nature. Acta Biotheor., 21: 24-46. Porčinskij, J. (1892). Predosteregajuščaja okraska i glazčatija pjatna, ich proischoždenije i istočinky. Lepidopterorum Rossiae Biologia. 3: 268-283. Portmann, A. (1960a). Neue Wege der Biologie. Piper, München. Portmann, A. (1960b). Die Tiergestalt. Studien über die Bedeutung der tierischen Ercheinung. Friedrich Reinhardt, Basel.

136 137

Domus a podoba: Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace Marco Stella

Domestikace a její podoby

Zdomácnění (domestikace od lat. domus, dům, domov) zvířat a rost- lin patří (či lépe řečeno, je považována) k jednomu z největších lid- ských počinů na cestě k civilizaci, snad vedle objevu, užití a výroby nástrojů a ohně. Ovládnutí zvířat a rostlin chápala celá řada mysli- telů jako zcela klíčový krok v kulturním vývoji člověka, tím spíše, že k domestikaci různých druhů došlo v historii mnohokrát nezávis- le na sobě v budoucích civilizačních centrech. Proti tomu lze stěží něco namítat, nicméně skutečně je tento proces do té míry jedno- stranný, jak bývá vykládán? Nebo byl jednostranný v jiném smyslu, než jsme se domnívali? Zdomácnění rostlin a živočichů (zde se budeme věnovat spíše druhým zmíněným, a to především savcům), jejich využití a také sžití s člověkem stálo ve středu zájmu biologů již od dob Buffo­ nových. Ten vyjádřil mimo jiné domněnku, že domestikace zvířat představuje vedle existence různých lidských plemen jednu z nej- zřejmějších manifestací degenerace (v Buffonově podání a době ve smyslu „odchýlení od původního vzoru“). Ta podle něj může před- stavovat princip, na jehož základě může jeden druh přecházet v dru- hý. V tomto světle je pak možné nahlížet i na Darwinovu teorii přírodního výběru (do značné míry inspirovanou teorií a praxí vý­

 Právě proces domestikace živočichů, který Buffon do značné míry ztotožnil s degenerací, jej přivedl k jeho „protoevoluční“ degeneracionistické teorii původu druhů (blíže viz např. Mayr, 1984: 262-286).

139 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace běru umělého). Tento historicky velmi zajímavý pohled na proces tleman viktoriánské éry domníval nést zodpovědnost za civilizování/ domestikace jako častý (a účelný) model procesu evoluce zde však domestikaci co největšího počtu divochů/divokých bestií („břeme­ opustíme. Nás bude zajímat právě „podoba“ tohoto procesu a také no bílého muže“) a jeho velký bratranec považoval za jedno z hlav- podoba těch, kterých se týká, tzn. domestikantů a jejich „pánů“ ních kritérií cílenou, umělou metodickou selekci, šlechtění vedoucí (i když rozlišení mezi „pánem“ a „kmánem“ není až zase tak trivi- ke vzniku různých separátních, ostře oddělených ras (dalšími krité- ální, jak by se mohlo zdát). Totiž jedním z nejvíce fascinujících fak- rii byla změna prostředí a také reprodukce oproti divokému stavu). tů na domestikaci jako jevu je existence paralelismů – shodně či Doba chápala civilizaci/domestikaci, které jsou navíc produktem velmi podobně vyhlížejících projevů domestikace, které nalezneme lidského rozumu, jako cosi apriorně dobrého a nutného – pro ně­ i u velmi vzdálených taxonů. Této zarážející podobnosti, která jako by jaké rousseauovské nálady zde rozhodně nebylo místo. Dnes, v do­ svedla nejrůznější zvířata k „jednotnému designu“, si povšimli i oba bě, kdy panuje deziluze nad produkty a důsledky civilizace a obecný výše zmínění velikáni biologie (Darwin, 1859: 11 a dále; k Buffono- pocit ztráty kontroly, naopak do popředí vystupují mimorozumové vým postřehům viz např. Glacken, 1960). Není také bez zajímavosti či mimolidské faktory, jako nevědomá selekce, přírodní selekce v kul­ zmínit, že celá řada biologů věnujících se člověku (kromě výše zmíně­ turních podmínkách (Zohary, Tschernow, Kloska Horowitz, 1998) ného dua stálic biologického nebe zmiňme např. J. F. Blumenbacha, či odpadnutí „přírodní“ selekce (viz Price, 2002: 63 a dále), je také J. C. Pricharda či F. Galtona) do této skupiny domestikantů řadila na relativizována bezvýhradní prospěšnost domestikace a neolitické re­ základě vnější podoby i lidské pokolení. To, že lidé v mnoha ohledech, voluce pro člověka obecně (viz Diamond, 1997, 1992). Je skutečně morfologických, fyziologických, behaviorálních a dalších, připomí- pozoruhodné, že rozvoj ustálených, záměrně šlechtěných, často nají domácí zvířata, věděla biologie a antropologie již dávno a dnes se k tomuto pohledu na člověka opět zčásti vrací (namátkou Wrang- ham, 2002; Leach, 2003, 2007; Suttler, Ostrander 2004; Ostrander,  „Zdá se, že všechna divoká zvířata měla šanci být domestikována, že ta, která splnila výše zmíněné podmínky, byla domestikována již dávno, avšak Wayne, 2005; Hawks at al., 2007; Cassidy, Mulin, 2007 a další). Této také že velká část z nich, která nesplnila třeba jen jednu z nich, je odsouze- myšlence, totiž že člověk do této skupiny (která se táhne napříč ta­ na k věčné divokosti, dokud jejich rasa bude přežívat. Jak civilizace po­ xony) spadá, však ostře protiřečí idea jiná, mnohem usedlejší, uvěři- stupuje, jsou [tito tvorové] odsouzeni k zániku a vymazání z tváře Země telnější a lépe zažitá. Jde o (utkvělou) představu prométheovského, coby neužiteční požírači kulturních plodin. Domnívám se, že drobné roz- díly v přirozených dispozicích lidských ras mohou u některých z nich vést přírodním, božským silám vzdorujícího „prvního zemědělce“, který ke zcela stejnému osudu, zatímco jiné rasy se mu bezesporu vyhnou.“ se sám, na základě svého rozumu, rozhodl zvířata a rostliny takří- (Galton, 1907: 194). kajíc vyrvat z lůna přírody, podmanit a přizpůsobit je bezezbytku  Ve skutečnosti se tento způsob chovu a reprodukce domácích zvířat, kon- svým potřebám. Člověk by dle tohoto pojetí domestikace mohl sám krétně koní, v Anglii praktikoval až od poloviny 18. století (Clutton-Brock, 1998: 186) a rozhodně nelze tvrdit, že by předtím Anglie neměla domesti- sebe domestikovat jen stěží – pokud je domestikace aktem rozumu kanty. „Eugenická“ selekce tvoří z pohledu dnešních výzkumů pouze jed- a její nejpodstatnější součástí je vědomá selekce, kdo tedy domesti- nu z fází domestikace a Darwinova doba kladla důraz právě na tu, která jí koval divoké, nekulturní, nezdomácnělé předky člověka? Tato před­ byla společensky nejbližší – totiž lpění na rodokmenu. Stejně tak dnes, kdy se stava domestikace zvířat coby jejich podrobení lidským potřebám kulturně-společenské fenomény zdají žít svůj vlastní život, se radikálně změnily i teorie o raných fázích domestikace, kterým je jednak přisuzována panovala i v dobách Darwinových (co se týče „domestikace člově- stále větší a větší důležitost co do rozsahu a významu změn, které domes- ka“, byly Darwinovy názory skutečně velmi nedůsledné a liší se tikanti za relativně krátkou dobu prodělali, jednak také klesá důraz kladený třeba i v rámci jedné knihy, viz Stella, 2008). Především během po­ na lidské rozumové schopnosti, vypočítavost a „fištrón“. Domestikace za­ sledních dvou desetiletí byla tato koncepce podrobena kritice a rozu­ číná být chápána jako ekologická událost, jako oboustranně prospěšný pro­ ces (Budiansky, 1992), ne jako pouhý výraz nadvlády koruny tvorstva nad movým, vědomým zásahům člověka do tohoto procesu je přičítána jejími „poddanými“ – kulturně-nábožensko-společenské kořeny tohoto stále menší a menší role. Ještě Francis Galton se jako správný gen- pohledu na domácí zvířata snad není třeba blíže rozebírat.

140 141 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace excesivních zvířecích ras souvisí vždy s vysokým rozvojem lidských směr, kam by se úvahy ohledně domestikace a souvisejících feno- kultur. Pokud nějaká vysoce rozvinutá civilizace upadne, rozplynou ménů mohly v rámci biologie zaměřené na zjev ubírat. Není mi se i tyto „umělé“ rasy. známo, že by se domácím zvířatům a fenoménu domestikace vůbec Níže také poukážu na to, že právě člověk, především anatomicky někdy věnoval jinak než jen okrajově. Například v knize Tiergestalt moderní Homo sapiens a v ještě větší míře raní neolitici a jejich násle- („Zvířecí podoba“, 1960: 33) se o nich vyjadřuje dokonce jako o ja­ dovníci, podle všeho nestojí nad těmito vlivy, je jejich součástí a zá­ kýchsi výjimkách či poruchách obecných pravidel zjevu: „To, že u di­ roveň je jimi poznamenán. Výzkum domestikace nám tak může cosi vokých příbuzných našich domácích zvířat se skvrnitost nevyskytuje, zajímavého povědět nejen o domestikovaných zvířatech, ale zejmé- nás zcela jasně vede k tomu, že život mimo dosah člověka zahrnu- na o nás samých. To platí především pro v živočišné říši netypický je také nám doposud neznámé vlivy (…). [Zbarvení] domácích zvířat lidský zjev, který se skutečně jeví nést různé typy a stupně znaků (…) proto nepředstavuje důležitý zdroj informací pro pochopení domestikace (viz níže). kreseb a barev živočichů.“ Domestikaci však všichni nehodnotili kladně ani v minulosti. I ce­ Adolf Portmann se tedy na rozdíl od svého současníka Konrada lá řada biologů, počínaje již citovaným Buffonem (ostatně Buffono­ Lorenze, jinak myšlenkově velmi blízkého (ostatně Portmann pova­ vými úvahami o domestikaci byl silně ovlivněn již zmíněný Rous- žoval za podstatnou součást jím postulované „nové biologie“ právě seau) a Blumendachem, podle kterého mají domácí zvířata „pokažené lorenzovskou „Verhaltensforschung“, etologii), domácími zvířaty tak- nitro“, považuje domácí zvířata za nepřirozená monstra. Podobný řka vůbec nezabýval. Vysvětlení, proč tomu tak bylo, možná para- postoj můžeme nalézt také u Alfreda Russella Wallace a mnoha doxně podává jedna z teorií samotného Portmanna. Jeho teorie ran­ dalších. Domácí zvířata se ke zkoumání přírody a přirozenosti hodí ku (viz také předchozí příspěvek Karla Kleisnera v tomto svazku) asi stejně jako civilizací stižený gentleman. Domácí zvířata se do­ popisuje vztah mezi cefalizačním indexem (váhovým poměrem vý­ stávají do role pouhého lidského, rozumem vytvořeného artefak- vojově mladých částí mozku ku mozkovému kmeni, přičemž u jed- tu (i vědec a jeho myšlení je sám sobě artefaktem, pokud na sobě notlivých skupin organismů se zohledňují různé části mozku) a ur­ pracuje) stojícího kdesi na úrovni keramického nočníku, smlouvy čité otevřenosti světu, relativní samostatnosti organismu, složitosti o pronájmu či vojenské čepice. Podobným předsudkem trpěl prav- jeho vnímání, prožívání, chceme-li niternosti. Organismy, které takto děpodobně i sám Portmann a v tomto ohledu bych chtěl naznačit jeví vysokou míru „interiorizace“, máme sklon považovat za ušlech- tilé, „vyšší”, obecně hodnotnější a hodnější našeho zájmu (Portmann, 1997: 122 a dále; Komárek, 2000: 111). Za jeden z nejdramatič­  „Je povinností přírodovědce rozlišovat fakta závislá pouze na instinktu od tějších projevů domestikace přitom platí právě relativní i absolutní těch, jež pramení z výchovy; ujistit se, co jim je vlastní a co vypůjčené; zmenšení mozku, resp. koncového mozku a senzorických oblastí, oddělit umělost od přírody; a nikdy nezaměňovat zvíře s otrokem a hova- do zatížené břemenem s božím stvořením.“ (Buffon, 1785, Ueber domesti- zierte Thiere: 123, podobně na mnoha dalších místech)  „Mnohé z druhů ujařmených člověkem, s visícími ocasy a ušima, vykazují  Také se kriticky vyjadřoval k teorii lidské autodomestikace (Portmann, otroctvím pokažené nitro. U mnohých se změní tělesná stavba, skupinový 1969). Zastával z dnešního pohledu poněkud zvláštní pozici, že lidská for- život i plození. Tak např. u prasete se vyvíjí vrstva podkožního tuku (Fett- ma vzhledem ke své nevyhraněnosti musela v evoluci předcházet formu haut), kterou divočák nemá, (…) u domácího prasete se již tak řídká srst všech ostatních primátů, dle Portmanna odvozených. A jelikož i domácí divočáka ještě více vytrácí. U těchto domácích zvířat dochází mnohem čas­ zvířata považuje za velmi odvozená, jejich evoluce se ubírá vlastně opač- těji k neúspěšným porodům v porovnání s jejich původním divokým kme- ným směrem než u člověka, a o lidské domestikaci tak nemůže být ani řeč. nem.“ (Blumenbach, 1798: 79-80) Také udává argument zmíněný již výše, totiž že domestikace je aktem  Jak ukázal ve svých pracích rakouský etolog a výzkumník kultury Otto rozumu, a že tudíž není, kdo by člověka domestikoval. Blíže k Portmanno- Koenig (1914-1992), i kulturní artefakty lze zkoumat za pomoci biologic- vým názorům na člověka (vedle překladů uvedených v tomto svazku) také kých metod, a to se zajímavými výsledky. Portmann (2005).

142 143 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace při zachování velikosti mozkového kmene (Herre, Röhrs, 1973; Černá kočka, bílý kocour Hemmer, 1983; Price, 2002). Rank domácích zvířat je tak nižší než u jejich divokých protějšků (skutečně, naprosté většině lidí bude Jak poznamenávají Herre a Röhrs (1973: 117 a jinde), je skutečně připadat ušlechtilejší divoký kanec než göttingenské prasátko, vlk než pozoruhodné, že zvířata s tak odlišnými původy, vyšlechtěná za tak mexický naháč atp.). Portmann tedy tomuto „efektu ranku“, pravdě­ odlišnými účely v tak rozdílných geografických i kulturních pod- podobně podlehl a zaměřoval se především na zvířata „ušlechtilá“. mínkách nesou celou řadu podobných znaků – výrazně podobná Také Konrad Lorenz na mnoha místech (Lorenz, 1943, 1959, 1997 je jejich variabilita především v tělních pokryvech a dalších viditel- a jinde) poznamenává, že domácí zvířata vnímáme jako „nedůstoj- ných strukturách (rohy atp.). Ačkoliv z dnešního studia domácích né“, vulgarizované tvory, neboť jsou méně autonomní, méně kom- zvířat již takřka vymizely úvahy o nějakém pevně stanovitelném plikovaná a takřka vždy nesou celou řadu morfologických a behavi- a ve všech případech se objevujícím „domestikačním syndromu“ orálních znaků, které na nás působí dojmem směšnosti či mírného (viz např. Hamer, 1984) u rostlin i u živočichů, přesto lze stanovit znechucení – podle Lorenze jsou dokonce objektem odbourávající několik skupin vlastností, které jsou výlučně či z drtivé části k nale- evoluce či „sacculinizace“. Z hlediska estetického a „etického“ stojí zení pouze u domestikantů (vyžaduje to však, abychom je chápali níže než nedomestikanti. Na rozdíl od Portmanna se však Lorenz jako víceméně soudržnou skupinu) a často také u člověka, nicméně studiu niternosti i zjevu domácích zvířat věnoval dosti podrobně na rozdíl od většiny domácích zvířat nám zde chybí možnost srovná­ a došel také k závěru, který je zajímavý jak z hlediska etologie do­ ní s divokou formou – Blumenbacha již v roce 1806 napadla a držela mestikantů, tak člověka – za esteticky a „eticky“ pokleslé považuje- myšlenka, že člověk, tento pán (především domestikovaného) tvor­ me na domestikantech právě ty rysy, které jsou u člověka samotného stva, je ve skutečnosti „nejvíce domestikován“ (Blumenbach, 1806: analogicky obecně vnímány jako ošklivé (v případě morfologie) či 43). Člověkem je totiž právě proto, že se vždy rodí do lůna kultury nemravné (v případě chování). Některé příklady obecných morfolo­ a nemá divokou formu, kterou by bylo možno nazvat člověkem. gických projevů domestikace zmíníme níže. Za obecně „nemrav- Abychom stanovili, co máme domestikací na mysli, použijeme né“ projevy u člověka a jejich analoga u domácích zvířat považoval spíše obecnější definici zahrnující i tvory, kteří za domestikanty ne­ Lorenz především ochotu mít sexuální styk takřka kdykoliv a s ja­ bývají označováni příliš často, i když jimi ve skutečnosti jsou (před- kýmkoliv partnerem, sklony k přežírání a následnému tloustnutí, stava domácího zvířete je totiž často spojena se zvířaty hospodář- ochabnutí mateřského, resp. rodičovského pudu, snížení lokomo- skými) – např. laboratorní hlodavce, různé po delší dobu chované torické aktivity, nejrůznější patologie chování atd. (poněkud překva­ domácí miláčky atd. a konečně i člověka. Tato definice, zdá se, sle­ pí, že antiklerikál Lorenz se v domácích zvířatech jal vidět ztělesnění duje obecný trend zobecňování pojmu a upozaďování vědomých, nemalé části smrtelných hříchů). rozumových lidských zásahů do tohoto procesu především v jeho Domácí zvířata však nesdílí svou podobu s člověkem jen ve raných fázích (výjimku tvoří experimentální domestikace řady živoči­ zmíněných „ošklivostech“. Domácí zvířata nesou často člověkem chů). Zní: Domestikace je evoluční proces zahrnující genetickou a ontogenetic- evidentně vyšlechtěné vlastnosti, které usnadňují jejich chov a mno­ kou adaptaci organismů na podmínky kultury. Domestikované organismy toto žení, přičemž o cíleném šlechtění takových vlastností u člověka ne­ prostředí zároveň udržují a napomáhají jeho rozšiřování. Druhou větou může být ani řeč (to, že některé z těchto vlastností poměrně věrně jsou tak vyjmuti komensálové a paraziti, kteří sice v podmínkách kopírují mnohé lidské civilizační neduhy, je věc jiná). Člověka s těmi­ kultury mohou žít, ale nijak se nepodílejí na jejím udržování či šíře- to tvory spojuje také celá řada dalších znaků, které již takové vášně ní. Tautologicky by bylo možné domestikaci definovat jako proces nebudí a lze je nazvat normálními, často dokonce „lidskými“. vedoucí u organismů ke vzniku „domestikovaného“ či „domácího fenotypu“ („domestic phenotype“ blíže viz např. Price, 1999). Ten za­  Zde ve smyslu zvyku, tj. včetně zvyků zvířecích. hrnuje alespoň některé ze znaků typických pro domestikanty – au­

144 145 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace torovi není známo, že by se podobný antropologický výzkum byl někdy prováděl, ale lze se domnívat, že zástupci jakéhokoliv etnika, které s domácími zvířaty má co do činění, by byli schopni právě na základě určitých znaků fenotypu odlišit divoké zvíře od domácího i v případě, že dané zvíře nikdy v životě neviděli (jedná se nicméně o spekulaci). Pokusme se nyní stručně popsat alespoň základní rysy domestikovaných zvířat, jimiž se liší od svých divokých protějšků a jež jsou pro ně v té či oné míře, vždy v závislosti na biologických možnostech daného druhu, společné. Nechť si čtenář také po­ všimne jistých podobností mezi níže popsanou variabilitou člověka a domácích zvířat. Ostatně již od dob Blumenbacha, který mj. prová­ děl i srovnávací studie lidských a prasečích plemen (1798), se pro popis jejich variant používal totožný termín – rasa. Předně je nutné zmínit, že znaky, které zde uvádíme, jsou pouze ty nejnápadnější – proces domestikace nicméně postihuje každou část těla až na úro- veň těch nejjemnějších struktur. Na první pohled je nejnápadněj- ším rysem velká variabilita ve zbarvení. Organismy nabývají barev a vzorů, které se u nich v divokém stavu nikdy nevyskytují (viz obr. Obr. 1-4 Příklad paralelismu u domestikantů – typické skvrnité zbarvení. 1-4). Takřka u všech domácích zvířat (a dodejme, že i u člověka) (podle Nachtsheim a Stengela, 1977). existují formy černé, bílé (či plavé) a také ryšavé. Velmi často se vyskytují i formy strakaté a skvrnité – tato zbarvení jsou navíc často asymetrická, což je rys, který se u divokých živočichů takřka nikdy nevyskytuje. Portmann (1960: 31-32) udává pouze několik výjimek z tohoto pravidla, totiž tuleně obecného, některé druhy ozubených kytovců a afrického psa hyenovitého. Obecně se vyskytujícím zbar- vením u domácích zvířat jsou černé skvrny na bílém podkladě, často umístěné na pólech zvířete, či naopak uprostřed. Stejně variabilní jako barva je i rozmístění a hustota osrstění a tvar vlasového vlákna – vyskytují se formy s extrémně hustou a jemnou srstí (angorský králík či ovce), či naopak formy zcela lysé (mexický naháč, kočka sfinx, nejrůznější prasečí plemena), u domestikantů nacházíme jak extrémně dlouhé, tak kudrnaté chlupy, „drátovitou“ srst atp. Fakt, že variabilita lidských tělesných pokryvů věrně kopíruje tu u domes­ tikantů, podrobně zkoumal již na začátku minulého století antropo­ log Hans Friedenthal (1870-1943) (Friedenthal, 1908-1910). S kůží souvisí i ukládání tuku. Domácí zvířata mají z mnoha důvodů znač- ný sklon k tloustnutí – tuk se jim přitom ukládá nejen pod kůží, ale i ve svalovině (u divokých zvířat se tuk ukládá především kolem

146 147 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace orgánů), často se utvářejí i jinak neobvyklá ložiska tuku, jako napří- 1969). Takřka u všech domácích savců také nalezneme povislé uši, klad na ocase (některá plemena ovcí). Řada starších antropologů jak si ostatně povšiml již Darwin (1859: 11)(viz obr. 5-8). interpretovala stetopygii u některých etnik (Khoisanové a další) jako Tím se dostáváme k nejnápadnější části domácích zvířat (a zvířat odpovídající jev u člověka. obecně), totiž k hlavě, resp. lebce. Typickým znakem, který nachá- Dalším podobně nápadným znakem je velká variabilita ve veli- zíme u raných i u pozdních domestikantů, je krácení a rozšíření ob­ kosti těla, přičemž v raných stadiích domestikace dochází téměř bez ličejové části lebky, které lze shrnout pod krásný německý termín výjimky ke zmenšení. Podobný trend, doprovázený ještě zhoršením Vermopsung („zmopslovatění“). V menší míře provází všechny do­ zdravotního stavu a zvýšeným výskytem vývojových vad, lze vysle- dovat i u raných neolitiků v porovnání s jejich lovecko-sběračskými předky a sousedy; diskutováno v Leach, 2003; Cohen, Armelagos, 1984). Následně však většina domestikovaných forem svou velikos­ tí divokou formu přesáhne. Toto zmenšení a následné zvětšení je částečně jednak důsledkem nepříznivých podmínek v prvotních sta­ diích domestikace, jednak selekce ze strany lidí – menší „konzervy“ se totiž snáze transportují a když je „otevřete“, zkonzumujete je naráz a nezkazí se. Se změnou konzervačních technik a využití do­ mestikantů naopak stoupla poptávka po větších plemenech (spolu s nimi pak pozvolna rostli i jejich lidští páni). Normální změny ve velikosti jsou doprovázeny také změnami patologickými, tj. výsky- tem „trpaslíků“ a „obrů“, u nichž v důsledku alometrie často dochá- zí k nejrůznějším poruchám, které by jim v přírodních podmínkách zcela znemožnily existenci. Alometrickými změnami je při změně velikosti, normální či patologické, stižena většina orgánů a struktur včetně mozku či žláz s vnitřní sekrecí ovlivňujících chování, což ukazuje na velmi jemné vyladění poměrů a rychlosti růstu u divo- kých forem. Dochází ke změnám počtu obratlů, především na ocase (kde lze nalézt i jiné změny, jako např. zatočení u psů, prasat a některých ko­ ček), takřka vždy se mění tvar hrudního koše, zkracují se končetiny. Obecně lze říci, že kostra domácích zvířat se skládá z širších kostí, než mají jejich divoké formy, tyto jsou však mnohem „ledabyleji“ pospojovány a bývají křehčí (Herre, Röhrs, 1973: 96). Mění se pro- porce organismu (zčásti v důsledku alometrie, zčásti celkové desta- bilizace rychlosti růstu jednotlivých částí těla a orgánů, viz Belyajev,

 Tyto dva typy ukládání tuku, kolem orgánů a pod kůží, odpovídají lidským Obr. 5-8 Příklad paralelismu u domestikantů – povislé uši. (podle Nacht­ typům tloustnutí „jablko“ a „hruška“. heima a Stengela, 1977). →

148 149 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace

Obr. 9-10 Příklad extrémního zkrácení obličejové části lebky – Lebka pra­ sete plemene Middlewhite a hovězího dobytku plemene Niatu. (podle Clutton-Brockové, 1999).

mestikanty, u extrémních forem, jako jsou zmíněný mops či boxer, některá plemena koček, prasat (např. plemene Middlewhite) či ho­ vězího dobytka (extrémním případem je jihoamerický skot Niatu), je toto zkrácení doprovázeno jakoby vytočením nahoru, přičemž často dochází ke vzniku zákusu, protože spodní čelist výše nastíně- ný trend urputně ignoruje (viz např. Herre, 1980; Clutton-Brock 1999: 31-32)(viz obr. 9-10). Výsledná lebka s relativně větší mozko- vou částí a malou částí obličejovou jednak může připomínat lebky mláďat (již zmíněný mops či palácový psík), jednak (v porovnání s lidoopy a různými zástupci rodu Homo, např. neandrtálce) také lebku anatomicky moderního člověka (problému neotenie u domá- cích zvířat a člověka viz níže). Antropomorfní znaky některých spo­ lečenských plemen domestikantů, za nimiž stojí často právě tyto změny lebky, jsou obecně známy a mnoho nám to napoví i o jejich pozici ve společnosti, kdy pro mnohé de facto suplují roli „nestár- noucích miminek“10. Dochází k abnormalitám v růstu zubů, také k jejich zmenšení a redukci počtu (stále klesající počet lidí s rostou- cími „osmičkami“!) a celkové redukci žvýkacího aparátu, která má zpětně vliv na tvar celé lebky (v přirozených podmínkách by tyto

10 Preference juvenilních znaků je z etologického hlediska více než jasná a jak je vidět, funguje napříč druhy. O roli juvenilních znaků pro proces domes- tikace viz níže.

150 151 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace změny mohly vést až k úhynu; stejně tak růstové abnormality lid- a souputníků – ať již domestikantů, či jiných doprovodných druhů ských zubů byly donedávna častou příčinou úmrtí). Snad nejpřekva­ (to, že hlodavci šíří infekční nemoci, zde jistě nemá smysl rozvádět). pivější, byť nejstabilnější změnou pod vlivem domestikace, kterou Nejbližším příbuzným viru spalniček je dobytčí mor, „hovězího“ dokonce archeozoologové používají jako kritérium při posuzování, původu jsou zřejmě i tuberkulóza a neštovice, pejskům či prasát- zda daný nález patří domestikantovi, či nikoliv (viz Leach, 2003), kům zase vděčíme za černý kašel – viz Williams, Ness (1991); pro představuje výrazné zmenšení mozku (resp. mozkovny), a to nejen přehled novější literatury Diamond (1997). absolutní, ale i relativní. Čísla jsou skutečně vysoká: u psů dochází Takto by bylo možné pokračovat ještě velmi dlouho – kromě k redukci velikosti mozku v průměru až o 30%, u prasat o 34%, změněné epidemiologie a následných nutných změn v imunitním sys­ u koní o 19%, u ovcí o 24% (Herre, 1980). Touto redukcí je postižen tému domestikace modifikuje i zažívací trakt, takřka celý metabo­ především koncový mozek a senzorické oblasti – jak již v názvu své lismus, endokrinní soustavu, oběhovou soustavu, zkrátka na domes­ knihy vyjádřil po „uexküllovsku“ Helmut Hemmer (1983, anglicky tikovaných zvířatech není ani kousek nepozměněn. Zde již nehod­ 1990), lze domestikaci popsat jako „Verarmung der Merkwelt“, ochu- láme dále pokračovat v popisu vnějších, morfologických příznaků zení světa vnímání.11 Stejně se o domestikaci a jejím vlivu na vnímá- domestikace. Odkazujeme na standardní monografie Clutton-Bro­ ní a kognici již dříve vyjádřil také Konrad Lorenz (1997). Poměrně ckové (1999), Zeunera (1963), Herreho a Röhrse (1973 či nové zajímavá a v zásadě kontraintuitivní je též informace, že i holocenní vydání 1990) či Masona (ed.)(1984). Homo sapiens prodělal značnou redukci velikosti mozku, konkrét- ně o 10-15% (Wrangham, 2002; Henneberg, 1988, 1993). O tomto poklesu absolutní velikosti mozku mnozí uvažují jako o nutném důsledku celkového zmenšování postavy během pozdního pleisto- cénu a holocénu (Henneberg, 1998; Ruff et al., 1997) a o to, zda Zkažené nitro? došlo i k relativnímu zmenšení mozku, se stále vedou spory, zčás- ti dané různými metodami jednotlivých výzkumníků. Podle Hen- Obraťme se nyní jakoby dovnitř domestikanta – pokusme se po­ neberga (1993) bylo navíc toto zmenšení lebky (resp. mozku) do­ psat behaviorální a kognitivní znaky, jimiž se liší od svého divoké- provázeno i brachycefalizací. Připomínáme, že zmenšení postavy, ho příbuzného a jež jej naopak sbližují s ostatními domestikanty brachycefalizace a absolutní i relativní zmenšení mozku patří také (často včetně člověka). Ty považujeme v kontextu tohoto příspěv- k domestikačním projevům a v případě zvířat i lidí za nimi s největ- ku za mnohem důležitější. Ostatně podoba a zjev organismů jsou ší pravděpodobností stojí stejné kauzální příčiny (Leach, 2003) – podle Portmanna projevem jejich nitra, niternosti – a do této sféry mezi nimi výrazné zhoršení výživy, celkově méně příznivé podmínky, dle našeho mínění spadá jak chování (resp. jeho motivace a pravi- dříve nastupující pohlavní zralost, častější těhotenství, celkově větší delnosti, kterým podléhá), tak kognice. Ty samozřejmě nelze ostře množství potomstva (a tím i více starostí a méně potravy) a také oddělovat od fyziologie, humorální a neurologické stránky organis- dříve neznámá, epidemická onemocnění (pokud byl sedentismus mu a jsou nutnou součástí, následkem, a jak ukážeme níže, také a zemědělství plodem rozumu, a nikoliv nezbytnosti, naši předko- příčinou mnoha výše naznačených změn v důsledku domestikace. vé se skutečně velmi přepočítali – jediný důvod, proč raní země­ Již jsme zmínili, že celá řada výzkumníků domestikace (počína- dělci vytlačili lovce a sběrače, byl ten, že jich prostě bylo více, byť je zřejmě Buffonem, od kterého mimochodem své příkré hodnoce- ve špatném zdravotním stavu). Mnohé ze zmíněných chorob navíc ní domestikace/civilizace přejal i Rousseau) takříkajíc vyčítala do­ původně pocházejí od našich nově nabytých zvířecích kamarádů mácím zvířatům jejich „pokažené nitro“. Jinak řečeno, domnělé „poklesky“ v chování, tedy tupost, nesamostatnost a obecná dege- 11 Viz také Kliková, Kleisner (eds.) (2006). nerovanost značně ovlivňovaly úvahy o domácích zvířatech. Často

152 153 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace se skutečně může zdát, že domácí zvířata zcela, či ze značné části vání po sociální strukturu až po výběr a příjem potravy představují ztratila své původní, „přirozené“ vzorce chování. O tom, že domá- nutné podmínky, stejně tak jako projevy domestikace. Ze všech dru­ cí zvířata ztratila své původní instinkty jejich neužíváním, píše již hů, které by se zdálo možné domestikovat, se jich v kulturním pro- Darwin (1868). Také již zmíněný Hemmer (1983) prohlašuje, že do­ středí uchytilo překvapivě málo – k tomu, aby živočich mohl být mácí zvířata prodělala určitou „regresivní evoluci“, která způsobila, přijat do kulturního prostředí, musí takřka vždy (výjimkami vyčnívá že jejich žitý svět či svět vnímání se zmenšil, a jejich chování je tak především kočka) splnit několik podmínek, z nichž zmiňme zejmé- mnohem méně citlivé na změny prostředí – řečeno bez obalu, jsou na dominanční hierarchii v rámci společenské organizace (oproti tupá a degenerovaná. Podobně již dříve Lorenz (1939, 1940, 1943, teritorialitě), s tím související přítomnost samců ve skupině a malý 1959) přesvědčivě upozornil na to, že účelné celky chování se vli- domovský okrsek a dále vysokou snášenlivost různých typů pro- vem domestikace rozpadají a selhávají (odsud také ony smrtelné středí a jejich změn. Co se týče potravy, rozhodně by potenciální hříchy zmíněné výše) nejen u domácích zvířat, ale i u přecivilizo­ domestikant neměl mít nějaké zvláštní nároky, mělo by se jednat vaného, degenerovaného člověka. Jaksi již mnohem méně se bere o generalistu, v ideálním případě o všežravce. Zcela rozhodující je v úvahu to, že domácí zvířata v přírodě nežijí a že právě tato ztráta také jeho reakce na člověka a jeho schopnosti habituace na různé v přírodě účelných celků chování může být adaptací na podmínky podněty kulturního prostředí. Zkrocení (nezaměňovat s domesti- kultury, ať již adaptací zděděnou, či získanou během ontogeneze kací) takového zvířete by mělo být snadné (napomáhá tomu např. (Spurway, 1955; Boice, 1980; Price, 2002: 161-162). Vysoká plasti- i snadný umělý odchov mláďat, příp. imprinting na člověka u ptáků), cita chování domestikantů byla již zmíněna – jde zřejmě o jistý trade- měl by být lehce ovladatelný a vyžadovat v jistých ohledech lidskou -off za vyprecizované, avšak rigidní vrozené vzorce chování. Změny péči. Brilantní mysl Francise Galtona, dnes bohužel nechvalně zná- v chování domácích zvířat jsou v naprosté většině případů spíše mého především svou koncepcí eugeniky, se o podmínkách a „pre­ kvantitativního, nikoliv kvalitativního charakteru – málokterý pro- rekvizitách“ domestikace vyjádřila následovně (dodejme, že na dneš­ jev „divokého“ chování vymizí zcela a jen velmi malá část chování ní poměry místy politicky nekorektně, což však Galtonovy výroky domestikantů je skutečně zcela nová (pokud vůbec nějaké, vyjma nečiní nijak méně inspirativními): chování patologického). Co se mění, je četnost a apetence k dané- mu chování (tím se dají vysvětlit všechny Lorenzovy „smrtelné hří- Nevidím důvod, proč by první domestikace jakéhokoliv zvířete, chy domestikace“), může také dojít k jeho přeorientování na jiný cíl. vyjma slona, měla vyžadovat vysoký stupeň civilizovanosti mezi Fakt, že domácí zvířata mají v přírodě vesměs horší schopnost pře­ lidmi, kteří ji provádějí. Nejsem ochoten uvěřit tomu, že šlo o pře­ žití a reprodukční úspěch než jejich divoké protějšky, snad dosta- dem promyšlený záměrný akt následovaný četnými dalšími po­ tečně vyvažuje to, že divoká zvířata mají stejný problém v podmín- kusy, jež nakonec poskytly člověku pohodlí. Také nemohu věřit kách kultury (viz značná obtíž s rozmnožováním zvířat v ZOO, tomu, že by šlo o úspěch jednotlivce, který by pak sám sebe Hediger, 1942). mohl nazvat dobrodincem své rasy: naopak, v průběhu věků se Povšimněme si také – neopájíme se právě my, lidé, svou výji- udály myriády polovědomých pokusů, pak, postupnými kroky, mečnou nezávislostí na vrozeném chování, tím, že všemu potřeb- pomalu, po mnoha neúspěšných pokusech […] došlo k usta­ vení některých z našich domácích plemen. Stručně zde zmíním, nému se musíme učit v průběhu ontogeneze? Není právě plasticita co se zdá být podmínkami k tomu, aby se z divokého zvířete stal chování a také jakási snížená vnímavost ke svému okolí (obzvláště domestikant:1– musí být vitální 2– musí mít vrozenou příchyl- nutná např. v městských podmínkách, tupost, chceme-li) čímsi… nost k člověku 3– musí mít sklony k pohodlnosti 4– musí být „lidským“, či alespoň důvěrně známým? pro divochy nějak užitečné 5– musí se dobře množit 6– musí Vraťme se však k faktům o některých aspektech chování spojují­ být snadné o ně pečovat.“ (Galton, 1907: 193; své úvahy o do­ cích domácí zvířata. Právě behaviorální aspekty, od sexuálního cho- mestikaci rozvedl samostatně – Galton, 1865)

154 155 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace

Tyto typy chování jsou postupující domestikací u zvířat dále pro­ behaviorálních, morfologických i anatomických charakteristik v obou hlubovány a rozvíjeny, takže například takřka u všech domestikantů případech. Vyjádřeno po „portmannovsku“, mezi niterností a zje- došlo k roztažení období říje na celý rok (páří se tedy nejen s „kde- vem organismu panuje velmi úzký vztah, přičemž se mohou vzá- kým“, ale také „kdykoliv“). Je zřejmé, že většina těchto vlastností jemně ovlivňovat. Nelze změnit niternost, aniž by to mělo dopad je podmíněna jedním nadřazeným faktorem, kterým je vysoká vý­ na zjev. vojová plasticita domestikantů (Price, 1999). Těchto znaků chování (které můžeme shrnout jako schopnost snadno se přizpůsobovat podmínkám stanoveným kulturou a člověkem) by nebylo možné dosáhnout, pokud by chování těchto zvířat bylo příliš strukturova- né, a tudíž málo variabilní – s tím se nicméně setkáváme u napros- Liška Bystrouška? Experimentální domestikace té většiny druhů, především však u dospělých organismů. Jak se a její překvapivé výsledky zdá, v procesu domestikace mohla sehrát jistou roli neotenie, tedy zachování jistých mláděcích znaků do dospělosti (o klíčovém teore- Skutečnost, že v domestikaci hraje prim především buffonovské tickém významu neotenizační a fetalizační teorie viz Herre, Röhrs, „pokažené nitro“, mírněji řečeno, že v domestikaci, v jejích raných, 1973; Coppinger, Smith, 1983). Při pohledu na výše popsané cha- nejdůležitějších fázích jsou nejpodstatnější změny právě ty kognitiv­ rakteristiky se tato hypotéza zdá skutečně smysluplná. Mláďata jsou ně-behaviorální, snad ze všeho nejvíce vynikne na fascinujícím pří- také obecně učenlivější, a tudíž i přizpůsobivější než dospělci. Toto kladu experimentální domestikace stříbrných lišek (Vulpes vulpes). zachování juvenilních znaků do dospělosti by se totiž dalo uplatnit Pokus již v 50. letech 20. století započal sovětský genetik Dimitrij i na různé morfologické znaky, například zmíněné zkrácení obli- K. Bělajev (Дмитрий Константинович Беляев, 1917-1983) a pod čejové části, povislé uši a celou řadou dalších. Navíc – celá řada vedením Ludmily Trutové běží dodnes. Genetice nepříliš přející antropologů, především Bolk (1926), přinesla důkazy o tom, že člo- klima 50. let v SSSR Bělajeva odválo až do novosibirského Ústavu věk sám představuje neotenní formu – opět jak na behaviorální, tak cytologie (později cytologie a genetiky AV SSSR). Zde se začal za­ morfologické rovině, jak již bylo naznačeno výše, z dalších znaků, bývat vcelku praktickým problémem – totiž tím, jak selektovat lišky ve kterých člověk připomíná plod či mládě lidoopa, zmiňme roz- určené k chovu na kožešinových farmách, aby a) netrpěly stresem místění osrstění/vlasů, stavbu ruky a nohy, polohu foramen magnum, z podmínek zajetí a přítomnosti člověka, b) aby se usnadnila mani- poměr velikosti mozkové a obličejové části lebky atd. Blíže viz např. pulace s těmito zvířaty, c) aby se dosáhlo zvýšení reprodukce těchto Starck, 1962, kompletní přehled případných neotenních znaků lid- užitkových zvířat. Bylo tedy třeba docílit toho, aby lišky byly krot- ského těla poskytuje Gould (1977: především 352-397). Hranice me­ ké – což je ostatně požadavek na víceméně každé v zajetí žijící zví- zi domestikačními projevy a projevy fetalizace (neotenie) rozhodně ře, které přichází do kontaktu s lidmi. Jelikož Bělajevovi bylo zřej- není ostrá. V mnoha ohledech lze hledat jisté souvislosti, bezpochyby mé, že strach z člověka je podobně jako určitá úniková vzdálenost je však nelze ztotožňovat. Ne všechny znaky domestikace u zvířat ovlivněn geneticky, jal se lišky selektovat. Lišky byly v každé gene- se dají vysvětlit fetalizací (například dramatické změny v barvě těl- raci ve třech měsících života rozděleny do čtyř skupin podle reakce ního pokryvu a celá řada dalších, viz Hilzheimer 1926-27, kde je celý na člověka (zvířata nebyla nijak trénována a kontakt s člověkem byl problém detailně rozebrán), bezesporu však mohla sehrát svou roli velmi omezený). Ošetřovatel si (z pochopitelných důvodů) navlé- jako speciální případ heterochronie (ta bezpochyby svou roli ve vý­ kl tlustou koženou rukavici a uchopil do ruky kus potravy. Takřka voji domestikantů má). Fetalizační-neotenizační teorie, ať již s ohle- všechny lišky, které původně Bělajev a jeho skupina získali z kožeši- dem na člověka, či domácí zvířata, poukazuje na jeden důležitý fakt, nové farmy v Estonsku (již tedy prošly několika reprodukčními cykly který je nutné ještě jednou zdůraznit, totiž na úzkou provázanost „nevědomé selekce“ v podmínkách zajetí), žraly přímo z ruky, ovšem

156 157 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace zvířata zařazená do třídy III se vyhýbala přímému kontaktu s člově- kem, jevila značné známky strachu či agresivity. Třída II na sebe sice sahat nechala, byla však takříkajíc emočně indiferentní. Konečně třída I jevila i jisté známky nadšení a zvířata v elitní třídě IE dokonce aktivně vyhledávala kontakt s člověkem. Dále rozmnožovány pro experimentální účely byly jen lišky třídy I a také „elita“ IE. Selekce na krotkost, neagresitivu či dokonce přívětivost vůči člověku začala brzy nést plody – a také řadu „plodů“ zcela neoče- kávaných, vedlejších produktů, které jsou ovšem dle zažitých defi- nic domestikace považovány za lidský výtvor. Behaviorální a také fenotypické projevy, které se u lišek v průběhu generací selekce na krotkost vyskytly, jsou vskutku pozoruhodné, až zarážející: během několika generací se u části lišek objevila typická černobílá polari- zovaná „domestikantí“ kresba, nejprve na hlavě, v dalších genera- cích i na zbytku těla. Jejich uši povisly, typicky se také změnily pro- porce jejich lebky, objevily se lišky s předkusem a zákusem, zkrátil se i jejich čenich, došlo ke zmenšení mozku (v řádu procent až de­ sítek procent). U řady z nich se zkrátil, zatočil a vztyčil ocas (podob- ně jako to vidíme u různých plemen psů a dalších domácích zvířat) (viz obr. 11-12). Za jeden z vrcholů těchto fascinujících experimentů lze považovat to, že u jistého procenta lišek (nutno dodat, že tyto do­ mestikační projevy se neobjevují u všech chovaných lišek, a o to mé­ ně najednou) došlo i ke změně vokalizace, která začala nápadně při­ pomínat psí štěkot. Typické „psí“ kňučení vyluzovaly některé lišky Obr. 11-12 Bělajevovy domestikované lišky s výraznými změnami zjevu při kontaktu s člověkem již od samotného počátku experimentu. i chování (podle Pennisiové, 2006 a Spadyové, Ostranderové, 2007). U některých lišek také došlo k roztažení říje na celý rok, byly schop- né mít i více než obvyklý jeden vrh mláďat ročně (Belyaev, 1969, 1979; Trut, 1999 a další). Druhým, snad ještě vyšším vrcholem bylo, když se ukázalo, že tato selekce na krotkost přinesla coby vedlej- ší produkt také schopnost rozumět lidským gestům, jakou známe u psů Bělajev (paralelně s Konradem Lorenzem, který za primární změ­ (Hare et al., 2005). Schopnost lišek vnímat a rozumět lidským ges- ny vlivem domestikace považoval též ty behaviorálně-kognitivní) tům byla zcela srovnatelná se psy, ovšem jak se ukázalo, v podob- přišel s poměrně unikátní teorií a důkazy o tom, že domestikace ných testech zcela selhávají naši nejbližší příbuzní, šimpanzi (Hare, (alespoň ve svých počátcích) není důsledkem vědomé selekce ur­ Tomasello, 2004), stejně jako nedomestikované lišky a nedomesti- čitých morfologických kvantitativních znaků (jako je velikost těla kovaní psi, tedy vlci. Navíc poměrně výrazné úspěchy ve čtení lid- apod.), ale selekce na určité chování a na určitý typ kognice – na chování ských gest měla i domestikovaná liščata naivní. I vlci byli schopni krotké, na vřelý postoj ke člověku. Jak dokázali Bělajev a jeho pokra- se do jisté míry naučit těmito testy procházet, trvalo to však vel- čovatelé během svého padesátiletého experimentu, jsou morfolo- mi dlouho. Naivní liščata šla hned napoprvé „na jistotu“. gické a fyziologické projevy spojované s domestikací v zásadě ne­

158 159 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace zamýšlenými produkty selekce na neagresivitu a krotkost12. Bělajev pes, nejstarší domestikant, si mohl dveře do kultury svým chová- také naznačil, že změny v hladině neurotransmiterů a hormonů ním postupně otevřít sám. stojících za „krotkostí“ jsou ovládány geny, které stojí velmi vysoko Avšak vraťme se ještě na skok k liškám rozumějícím lidským v hierarchii genomu. Právě geny a jim podřízené mechanismy stojí­ gestům (jsou tedy schopné podobně jako psi s lidmi kooperovat) cí za chováním se nacházejí za normálních podmínek ve velmi jemné a našim nejbližším příbuzným šimpanzům, kteří, jak se zdá, lidská rovnováze, kterou může selekce v extrémních podmínkách (a do gesta navádějící je k tomu či onomu úkonu nechápou či chápat těch patří i kulturní, „domestic“ prostředí) velmi snadno narušit. I malá nechtějí. Jak se ukazuje, kromě lišek a psů podobně dobře lidským změna těchto genů může spustit celou kaskádu dalších změn ve vý­ gestům rozumějí např. i domestikované kozy (a pravděpodobně voji organismu (řada z genů stojících za chováním může být regu- i další domácí zvířata), u kterých bychom to na rozdíl od nejlepšího lačních). Tyto geny ovládající celou řadu vlastností pak mohou stát přítele člověka nečekali (Kaminski et al, 2005). Je tedy velmi prav- i za udivujícími paralelismy mezi domácími zvířaty, protože regu- děpodobné, že „porozumění člověku“, vyšší ochota komunikovat lační mechanismy sekrece hormonů a neurotransmiterů jsou u sav- a kooperovat, je dalším vedlejším produktem domestikace, resp. se­ ců i dalších taxonů dosti podobné. Vysvětlovalo by to, proč různá lekce na vnitroskupinovou neagresivitu, jak ukázali Hare a Toma- zvířata domestikovaná různými lidmi v různých dobách na různých sello (2005) a Hare (2007). Pozoruhodné je, že v testech sociální místech přesto jeví tak udivující podobnosti. Primární jsou tedy změ­ kognice z obou druhů šimpanzů pohořel pouze P. troglodytes, mno- ny v chování – ty pak jako vedlejší produkt následují změny morfo- hem méně agresivní a ke kooperaci ochotnější P. paniscus poměr- logické a fyziologické (Belyaev, 1979). ně obstál. Bonobo navíc nese celou řadu jakoby neotenních rysů – Tato představa obrací naruby celou řadu dosavadních úvah o po­ vedle silně redukované agresivity také mnohem menší selektivitu čátcích domestikace. Za těchto okolností si totiž lze alespoň u něk- v sociálních a sexuálních vazbách, hovoří se také o různých rysech terých zvířat představit scénář rané domestikace, kde člověk hrál lebky a chomáči bílých chlupů nad zadkem, který se u P. troglodytes jen pasivní roli – např. někteří vlci mohli takříkajíc domestikovat vyskytuje pouze u mláďat. Otázka tedy nezní, proč lidem rozumějí sebe sama tím, že ti nejméně bojácní a zároveň nejméně agresivní domácí zvířata a trpasličí šimpanzi (odpověď souvisí s jejich sní­ vůči člověku (agresivní jedinci si naopak koledovali o ránu sekero- ženou agresivitou, a tím i vyšší ochotou kooperovat) – ale proč to mlatem do hlavy a stažení z kůže) mohli značně profitovat napří- umíme my, lidé. Je evidentní, že podmínkou úspěchu našeho druhu klad z přiživování se na smetištích poblíž sídlišť našich značně plý­ byla a je úzká kooperace a také s tím související (alespoň v porovná­ tvavých pozdně- a mladopaleolitických předků. Jelikož se sám se­ ní se šimpanzi) relativně nízká vnitroskupinová neletální agresivi- lektoval na neagresivitu a „vřelost“ vůči člověku, velká část dalších ta13 (Wrangham et al., 2006). Na cestě od našeho posledního společ­ domestikačních změn mohla proběhnout víceméně bez lidských zá­ ného předka se šimpanzem jsme tedy zřejmě ztratili značnou část sahů. Romantická představa lovce nesoucího domů kňučící vlče, své agresivity a získali ochotu kooperovat – jak mezi sebou, tak kterého se mu zželelo, se možná vůbec nemusela stát. Právě vlk/ později i s některými jinými živočichy, jak ukazuje celá historie pro- cesu domestikace. Lidská evoluce a také evoluce hlavního lidské- ho nástroje k přežívání v takřka jakýchkoliv podmínkách, totiž kultu­ 12 Zdá se, že za touto krotkostí stojí prodlužená „socializační perioda“ u do­ mestikovaných lišek (a také u psů a zřejmě také dalších domácích zvířat), během které mají příležitost přilnout k člověku (Trut, 1999). Ostatně 13 Počet násilných úmrtí ve skupinách lidí a šimpanzů je srovnatelný, nicmé- i u člověka, je-li tato perioda promarněna, vede to k nezvratným změnám ně lze to svést na fakt, že zatímco šimpanzi nemají zbraně a zabít někoho v ontogenezi psychiky a chování – touto problematikou se zabýval i sám je tedy výrazně složitější, lidé jsou naopak v tomto ohledu velmi dobře Portmann a západnímu světu představil také případ „vlčích dětí z Midna- vybaveni a poměr investované energie a efektu je zde mnohem nižší než u pore“ (Singh, 1968). šimpanzích „vražd“.

160 161 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace ry, není myslitelná bez úzké spolupráce jedinců, v ideálním případě šem pojetí podobu, která se v jistém smyslu přenáší na všechny tvory obou pohlaví. Tímto aspektem, kooperací, musela být silně ovliv- žijící v podmínkách kultury a aktivně se na nich podílející. něna celá lidská sociální a kognitivní evoluce (Herrmann et al., 2007). Výše jsme uvedli i řadu možných souvislostí mezi neotenizací Tím se obloukem dostáváme zpět k domácím zvířatům, která, a domestikací. Lidské juvenilní charakteristiky, kterým dominuje prá­ jak jsme popsali níže, prodělala podobný vývoj, totiž snížení agre- vě schopnost rychlého a snadného přizpůsobení se prostředí, dlou- sivity, a získala tak lepší schopnosti v oblasti sociální kognice (stejně hodobá schopnost učení, mnohostranné „výchovy“ a jistá otevře- tak bonobové). Ovšem také jsme uvedli, že toto snižování agresivity nost světu, na jedné straně bezesporu akcelerovaly vznik a vývoj vůči člověku pravděpodobně spouští celou kaskádu toho, co jsme kultury, na straně druhé kultura jako prostředí své tvůrce a nositele doposud nazývali domestikačními projevy či změnami v důsledku s těmito vlastnostmi zvýhodňovala. Člověk je bytostí adaptovanou domestikace. Upozornili jsme na to, že domácí zvířata, šimpanzi právě na kulturní podmínky. bonobo a lidé nesou celou řadu pedomorfních znaků a také že u člo­ Evoluční antropolog Richard Wrangham (2002) nově v návaz- věka a jeho domestikantů nacházíme nesčetně podob a paralelismů nosti na výše zmíněné výzkumy souvislostí rozvoje sociální kognice jak na úrovni morfologie, tak chování, a konečně i kognice. a kooperativního chování a možného paralelismu ve vývoji těchto vlastností u člověka a domácích zvířat poznamenal, že bychom mož­ ná měli znovu akceptovat myšlenku, že člověk představuje domesti- kovanou formu (myšlenka to není nijak nová, jak jsme ukázali14):

Koho chleba jíš…musíš s nimi výti „Domnívám se, že je na čase začít si pohrávat s myšlenkou, že lidé během posledních třiceti, čtyřiceti či padesáti tisíc let do­ Při porovnání člověka s oběma druhy šimpanzů a člověka s do­ mestikují sami sebe. Pokud následujeme vzorec patrný u psů mácími zvířaty musíme dojít k názoru, že kultura jako prostředí, na a bonobů, přibližujeme se formě se stále juvenilnějším chová- které je nutné se adaptovat, je skutečně mocná. S našimi nejbližšími ním. Fascinující na tom je zejména představa, že tento trend se ubírá stále rychle kupředu. Například velikost zubů, která je pod příbuznými nás spojují nesporné znaky nadčeledi Hominoidea. Mož- silnou genetickou kontrolou a jen málo na ni působí vlivy pro- ná že v míře nižší, než domácí zvířata s jejich divokými protějšky středí, se velmi rychle zmenšuje. Domnívám se, že máme důka- či zástupci jejich čeledí, což je dáno tím, že jsme jediným druhem zy pro to, že se nacházíme někde uprostřed evoluční události, člověka, který v současnosti žije, a při srovnání s žijícími velkými kdy dochází ke zmenšování zubů, čelistí, mozku, a má také smysl lidoopy, především s šimpanzi, musíme počítat s obrovskou časo- se domnívat, že pokračujeme v domestikaci a krocení sebe sama. vou vzdáleností (výzkumy udávají rozmezí před 5,5 až 9 miliony let). Tento trend pravděpodobně začal, když jsme se usadili ve stá- Značnou část znaků, kterými se lišíme od ostatních lidoopů, lze lých vesnicích, před dvaceti či třiceti tisíci lety či ještě dříve. Lidé přisoudit lidské neotenii. Bonobo, který coby samostatný druh exis­ s antisociálními sklony jsou značně omezeni, co se týče repro- tuje zřejmě ne více než jeden milion let (Fischer et al., 2004), sice dukce. Jsou popravováni, vězněni či trestáni tak, že jim je zne- také jeví jisté neotenní projevy, ale nepřekrývají se s těmi lidskými možněna reprodukce. Jde o stejný proces selekce proti excesivně (ukazuje to však, že naši příbuzní mají také schopnost jisté míry agresivním jedincům v komunitě jako během domestikace […].“ pedomorfózy). Nicméně nemalá část znaků, kterými se naopak od našich primátích příbuzných odlišujeme, nás spojuje s tvory, se kte- Dnes převážně platí, že vnější, povrchové podobnosti, analo- rými sdílíme prostředí, jež vzniklo naším prostřednictvím, kulturu. gie v morfologii či chování, nemají pro biologa žádnou, či dokonce Tyto znaky, z nichž většina se týká našich povrchů a celkového těles­ ného zjevu (značnou část jsme jich zmínili výše), představují v na­ 14 Blíže viz Stella (2006).

162 163 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace mají negativní hodnotu – mohou jej totiž zmýlit při odhalování sku­ za kulturním prostředím, ale také o nás samých? Není význam domu tečných fylogenetických vztahů mezi organismy. Níže zmíněné při- (ostatně odsud původ „domestikace“ – stát se členem domácnosti) rovnání v mnoha ohledech pokulhává, ale přesto jej zde zmíníme. ve vývoji člověka poněkud upozaděn jeho (bezesporu značným) pri­ Fyzikální vlastnosti vody vytvarovaly těla ichtyosaura, delfína, žra- mátím dědictvím? loka a koneckonců i „tělo“ torpéda do podobného, velmi podobné- Z předchozích řádků snad vyplynulo, že podoba může být orga­ ho tvaru – tato jsoucna jsou si podobná, protože se utvářela stej- nismům vtiskávána prostředím – tvaruje je dle svých pravidel. V případě ným prostředím. To nám říká něco o vlastnostech tohoto prostředí života v kulturních podmínkách krom tohoto vlivu působí ještě je­ samotného. Ichtyosaurus, delfín a žralok stojí z hlediska systemati- den – totiž aktivní selekce ze strany člověka, která je v případě řady ky dosti daleko od sebe, přesto sdílejí mnoho společných znaků domácích zvířat takřka totožná s tzv. amikální selekcí postulovanou (nejsou tím myšleny plesiomorfie). Stejně tak perská kočka, angor- entomologem a jezuitou Erichem Wasmannem (1859-1931) u mra- ská koza, chrt a kachna pižmovka a koneckonců i člověk také sdíle- venčích hostů (1925). Tato „selekce na kamarády“ zjednodušeně jí celou řadu znaků, které nenesl jejich společný předek, ani jejich řečeno upřednostňuje tvory nesoucí znaky samotných „selektá­ jednotliví předci divocí. Tuto společnou podobu jim dalo určité pro­ torů“15 – dochází tak k přenosu podoby z jednoho tvora na druhé- středí, stejně jako v případě proudnicovitých tvorů zmíněných výše. ho, čímž je původní podoba ještě posílena a tím pravděpodobnější Pokud by paleontolog kdesi vykopal neznámé stvoření, které by sdí­ je, že ji budou přejímat i další. Totéž, domnívám se, může platit lelo znaky s těmito tvory a přitom se vyznačovalo zcela neznámou i v případě člověka a jeho domestikantů. Například „usměvavé tvá- anatomií, znalost zmíněných zvířat by mu stejně na základě analo- ře“ některých psů nebo „roztomilá“ společenská plemena nejrůz- gie umožnila cosi o novém nálezu vypovědět – minimálně to, že se nějších druhů s všemožnými excesivními Kindchenschemen jsou toho jednalo o mořského dravce atd., atp. Opět – prostředí mu vtisklo důkazem. Stále však platí, že člověk sice může selektovat, nicméně jakoby jednotnou podobu. Zároveň nám podobný princip analogie možnosti, které se nabízejí, jsou produktem sil, jež stojí mimo lid- umožňuje cosi říci o tom, jak zhruba probíhala domestikace u jed- skou kontrolu. Amikální selekce tak může vysvětlit jisté nuance po­ notlivých zvířat (jde o totéž, jako když předpokládáme, že předci dob lidí a domácích zvířat, ne však podobu samu. delfína a ichtyosaura se tak dlouho cachtali ve vodě, až v ní zůsta- Vnější podoba nás může, avšak nemusí zmást. Vzdát se jedné li nadobro), neboť stejně jako je proudnicový tvar našeho tria (kvar- z nejbytostnějších vlastností našeho vnímání, totiž vnímání podob teta) dán určitými pravidly, která musí dodržovat, nejinak tomu je (Gestaltwahrnehmung), by bylo jednak ochuzující, jednak principiel- i u domácích zvířat (a člověka). O vlastnostech vody toho víme dí­ ně nemožné. Jak na příkladu interpretace chování živočichů uvedl ky myriádám fyzikálních a chemických experimentů mnoho. Nao- ve své řeči při udílení Nobelovy ceny Konrad Lorenz, v posledku pak o prostředí kultury a jeho pravidlech, biologických a sociálních se veškeré lidské vnímání přírodních fenoménů zakládá na analo­ (pokud tedy z nějakých důvodů čtenář cítí potřebu tohoto rozděle- giích – rozpoznávání podob (Lorenz, 1973). ní), toho víme pramálo. Člověk je dle celé řady definic tvorem kultur- Jak jsme ukázali na příkladu domestikantů, v jistém smyslu do­ ním – stejně tak ovšem hovoříme o kulturních plodinách a domácích, chází k přenosu podoby prvního domestikanta – člověka – na ji­ hospodářských či šlechtěných zvířatech. O obecných rysech domes- né tvory. Zatímco o původu a vzniku domestikantů toho víme stá- tikace toho víme již celkem dost a také víme, že člověk jich nese le více, o některých aspektech vývoje člověka, byť by tyto aspekty celou řadu (a celou řadu nikoliv). Nad výpověďmi o původu, pod- mohly s domestikací úzce souviset, stále panují spory a nejasnosti. statě a přirozenosti panuje dosti velké tabu (mnozí za nimi hned Nicméně snad nám určitý princip analogie umožní nahlédnout i do hledají a najdou nějaké politikum či jinou nepěknost). Ovšem ptá- me se: nemůže nám právě studium podoby, analogií zjevu domes- 15 Teorie amikální selekce byla ve své době chápána jako konkurenční idea tikovaných živočichů a člověka říci něco nejen o silách, které stojí k selekci přírodní darwinisticko-haeckelovského ražení – viz Lustig (2002).

164 165 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace této komplikované éry vývoje našeho druhu. Také jsme ukázali, že Blumenbach, J. F. (1789). Über Menschenracen und Schweineracen. tyto změny, pozorovatelné jak na domácích zvířatech, tak z části na Lichtenbergs Mag., 6: 1-23. člověku, takříkajíc z nitra vyrážejí na povrch, nikoliv naopak. Člo- Blumenbach, J. F. (1798). Über die natürlichen Verschiedenheiten věku zde tanou na mysl staré fyziognomické teorie Portmannova im Menschengeschlechte. Breitkopf und Härtel, Leipzig. krajana Johanna Caspara Lavatera (1741-1801), mj. učitele samot- Blumenbach, J. F. (1806). Beyträge zur Naturgeschichte. Heinrich ného Goetha, o korespondenci vnějšího habitu s nitrem, podstatou Dieterich, Göttingen. daného tvora, a o podobách těchto „niter“ u lidí a různých druhů Boice, R. (1980). Domestication and degeneracy. In: zvířat. Zde lze vidět jistou souvislost s novějšími pracemi Adolfa Denney, M. R. (ed.): Comparative Psychology: an Evolutionary Portmanna – ostatně i sám Portmann se fyziognomií a typologií Analysis of Animal Behavior. John Wiley, New York, pp. 84-99. poměrně důsledně zabýval (viz Portmann, 1958). V rámci jeho bio- Bolk, L. (1926). Das Problem der Menschwerdung. Gustav Fischer, logie zjevu by domestikační změny (a my dodáváme, že i některé Jena. vlastnosti člověka) byly jistě chápány jako výraz niternosti domesti- Budiansky, S. (1992). The Covenant of the Wild: Why Animals kanta, bytosti pevně svázané s kulturou, tedy pokud by Portmann Chose Domestication. William Morrow, New York. nepodlehl rozšířené představě o „pokaženém nitru“ těchto tvorů, Budiansky, S. (1994). A special relationship: the coevolution of kteří mají zřejmě s člověkem společného více, než si připouštěl. human beings and domestic animals. J. Am. Vet. Med. Soc., Z textu snad vyplývá, že většina projevů domestikace by měla být 204: 365-368. neadresným jevem, protože neslouží žádnému jinému účelu než Buffon, G. L. (1785). Herrn Buffons Allgemeine Naturgeschichte, „manifestaci“ vlastní příslušnosti k dané skupině, v tomto případě vol. 7. Joseph Georg Trassler, Troppau. k široké „rodině“ zdomácnělých tvorů. Výroky starších biologů a an­ Cassidy, R., Mulin, M. (eds.)(2007). Where the Wild things are tropologů o lidské domestikaci, z nichž některé jsme zde zmínili, na now. Domestication reconsidered. Berg Publisher, Oxford, dlouhou dobu upadly v nemilost, zapomnění, či se jim prostě ne­ New York. dostávalo dostatečné pozornosti. Ačkoliv byli v tomto ohledu od­ Clutton-Brock, J. (1998). The role of artifical selection in kázáni toliko na své vlastní smysly a především vnímání podob, tedy evolutionary thougth. In: Anreiter, P., Bartosiewicz, L., Jerem, postup z dnešního pohledu takřka nepřijatelný, stejně tuto neba- E., Meid, W.(eds.): Man and animal world: Studies in nální skutečnost odhalili. archeozoology, archeology, anthropology and paleolinguistics in memoriam Sándor Bökönyi. Archeolingua Foundation, Tento příspěvek vznikl za podpory GAUK Budapest, pp.185-189. v rámci projektu č. 113607/2007. Clutton-Brock, J. (1999). A Natural History of Domesticated Animals. Cambridge University Press, Cambridge. Cohen, M. N., Armelagos, G. (eds.)(1984). Paleopathology at the origins of agriculture. Academic Press, Orgando. Coppinger, R., Smith, C. K. (1983). The domestication of evolution. Reference Environ Conserv, 10: 283–292. Darwin, Ch. (1859). On the Origin of Species. John Murray, London. Belyaev, D. (1969). Domestication of Animals. Science J. (U.K.), Darwin, Ch. (1968). Variation of Animals and Plants under 5: 47-52. Domestication. John Murray, London. Belyaev, D. (1979). Destabilizing selection as a factor in Diamond, J. (1997). Guns, germs, and steel: the fates of human domestication. J. Hered., 70: 301-308. societies. W.W. Norton & Co., New York. česky (2000): Osudy

166 167 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace

lidských společností. Střelné zbraně, choroboplodné zárodky Hemmer, H. (1983). Domestikation: Verarmung der Merkwelt. a ocel v historii. Columbus, Praha. Viehweg, Braunschweig. Anglicky (1990). Domestication: The Diamond, J. (1992). The Third Chimpanzee. The evolution and decline of environmental appreciation. Cambridge University future of the human animal. Harper Collins, New York. česky Press, Cambridge. (2004): Třetí šimpanz. Vzestup a pád lidského rodu. Paseka, Henneberg, M. (1988). Decrease of human skull size in the Praha/Litomyšl. Holocene. Hum. Biol., 60: 395-405. Diamond, J. (2002). Evolution, consequences and Future of plant Henneberg, M. (1998). Evolution of human brain: Is bigger better? and animal domestication. Nature, 418: 700-707. Clin. Exp. Pharmacol. Physiol., 25: 745-749. Fischer, A. et al. (2004). Evidence for a Complex Demographic Henneberg, M., Steyn, M. (1993). Trends in cranial capacity and History of Chimpanzees. Mol. Biol. Evol., 21: 799-808. cranial index in Subsaharan Africa during the Holocene. Am. Friedenthal, H. (1908-10). Beiträge zur Naturgeschichte des J. Hum. Biol., 5: 473-479. Menschen (5.sv.). Gustav Fischer, Jena. Hermann, E., Call, J., Hernàndez-Lloreda, M. V., Hare, B., Galton, F. (1865). The First Steps towards the Domestication of Tomasello, M. (2007). Humans Have Evolved Specialized Skills Animals. Trans. Ethnol. Soc. Lond., 3: 122-138. of Social Cognition: The Cultural Intelligence Hypothesis. Galton, F. (1907). Inquiries into Human Faculty and Development. Science, 317: 1360 – 1366. J.M.Dent & Co., London. Herre, W. (1980). Grundfragen zoologischer Domestikations­ Glacken, C. J. (1960). Count Buffon on Cultural Changes of the forschung. Nova Acta Leopoldina, 52: 1-16. Physical Environment. Ann. Assoc. Am. Geogr., 50: 1-21. Herre, W., Röhrs, M. (1973). Haustiere – Zoologisch gesehen. Gould, S. J. (1977). Ontogeny and Phylogeny. Belknap Press of Gustav Fischer Verlag, Jena. Harvard University Press, Cambridge. Hilzheimer, M. (1926-1927). Historisches und kritisches zu Bolks Hammer, K. (1984). Das Domestikationssyndrom. Kulturpflanze, Problem der Menschwerdung. Anatomischer Anzeiger, 62: 32: 11-34. 110-121. Hare, B. (2007). From nonhuman to human mind: what changed Kaminski, J., Riedel, J., Call, J., Tomasello, M. (2005). Domestic and why. Curr. Dir. Psychol. Sci., 16: 60-64. goats, Capra hircus, follow gaze direction and use social cues in Hare, B., Plyusnina, I., Iganacio, N., Wrangham, R., Trut, L. (2005). an object choice task. Anim. Nebav., 69: 11-18. Social cognitive evolution in captive foxes is a correlated Komárek, S. (2000). Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací. by-product of experimental domestication. Curr. Biol., Vesmír, Praha. 16: 226-230. Leach, H. M. (2003). Human domestication reconsidered. Curr. Hare, B., Tomasello, M. (2004). Chimpanzees are more skillful in Anthropol., 44: 349-368. competitive than in cooperative cognitive tasks. Anim. Nebav., Leach, H. M. (2007). Selection and the Unforseen Consequences 68: 571-581. of Domestication. In: Cassidy, Mulin (eds.). Where the Wild Hare, B., Tomasello, M. (2005). The emotional reactivity hypothesis things are now. Domestication reconsidered. Berg Publisher, and cognitive evolution. Trends. Cogn. Sci., 10: 464-465. Oxford, New York. pp. 71-99. Hawks, J., Wang, E. T., Cochran, G. M., Harpending, H. C., Lorenz, K. Z. (1940). Durch Domestikation verursachte Störun- Moyzis, R. K. (2007). Recent acceleration of human adaptive gen arteigenen Verhaltens. Z. angel. Psychol. Charakterk., 59: evolution. PNAS, 104: 20753–20758. 2-81. Hediger, H. (1942). Wildtiere In Gefangenschaft: Ein Grundriss Lorenz, K. Z. (1943). Angeborene Formen möglicher Erfahrung. der Tiergartenbiologie. Schwabe, Basel. Z Tierpsychol, 5: 235-409.

168 169 Marco Stella Domus a podoba... Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace

Lorenz, K. Z. (1959). Psychologie und Stammesgeschichte. In: Price, E. O. (2002). Animal Domestication and Behavior. CABI Heberer, G. (ed.): Evolution der Organismen. Gustav Fischer Publishing, New York. Verlag, Stuttgart, pp. 131-172 a další vydání. Ruff, C.B., Trinkaus, E., Holliday, T. W. (1997). Body mass and Lorenz, K. Z. (1973). Analogy as a Source of Knowledge. Nobel encephalisation in Pleistocene Homo. Nature, 387: 173-176. Lecture, 12.12.1973. Singh, J. A. L. (1964). Die „Wolfskinder“ von Midnapore. Před- Lorenz, K. Z. (1997). Odumírání lidskosti. Mladá Fronta, Praha. mluva A. Portmann, Quelle & Meyer, Heidelberg. Lorenz, K. Z. (1939). Über Ausfallerscheinungen im Instinktver- Spady, T., Ostrander, E. (2007). Canid genomics: Mapping genes halten von Huastieren und ihre sozialpsychologische Bedeu- for behavior in the silver fox. Genome Res., 17: 259-263. tung.in: Klemm, O. (ed.): Charakter und Erziehung. Bericht Spurway, H. (1955). The causes of domestication: an attempt to üner den XV. Kongress der Deutschen Gesellschaft für Psy- integrate some ideas of Konrad Lorenz with evolution theory. chologie. Teubner, Leipzig: 139-147. J. Genet., 53: 325-362. Lustig, A. J. (2002). Erich Wasmann, Ernst Haeckel, and the Starck, D. (1962). Die Evolution des Säugetier-Gehirns. Steiner, Limits of Science. Theory Biosci., 121: 252-259. Wiesbaden. Mason, I. L. (ed.) (1984). Evolution of domesticated animals. Stella, M. (2006). Teorie autodomestikace v německé antropologii Longman, London/New York. a biologii do roku 1945. Kontext, důsledky, zastánci. Diplomová Mayr, E. (1984): Die Entwicklung der biologischen Gendakenwelt. práce, FHS UK v Praze, Katedra obecné antropologie. Vielfalt, Evolution und Vererbung. Springer- Verlag, Berlin/ Stella, M. (2007). Darwin, Nietzsche, Haeckel. Biosociální úvahy Heidelberg/New York. nad civilizací, degenerací a domestikací v Anglii a Německu Melis, A., Hare, B., Tomasello, M. (2006). Engineering chimpanzee 1871-1919. Kuděj, 9: 80-100. cooperation: social tolerance constrains cooperation. Anim. Suttler, N. B., Ostrander, E. A. (2004). Dog Star Rising. The Canin Nebav., 72: 275-286. Genetic System. Nature Rev., 5: 900-910. Nachtsheim, H., Stengel, H.(1977). Vom Wildtier zum Haustier. Wasmann, E. (1925). Die Ameisenmimikry. Ein exakter Beitrag Paul Parey Verlag, Berlin/Hamburg. zum Mimikryproblem und Theorie der Anpassung. Bornträger, Ostrander, E. A., Wayne, R. K. (2005). The Canine Genome. Berlin. Genome Res., 15: 1706-1716. Williams, G., Ness, R. (1991). The Dawn of Darwinian Medicine. Penissi, E. (2006). Social Animals Prove Their Skarte. Science, Q. Rev. Biol., 66: 1-62. 312: 1734-1738. Wrangham, R. W. (2002). The evolution of cooking. Interview Portmann, A. (1958). Don Quichote und Sancho Pansa. Vom with Richard Wrangham. EDGE –The Third Culture. gegenwärtigen Stand der Typenlehre. Reinhard Verlag, Basel. www.edge.org/3rd_culture/archive.html Portmann, A. (1960). Tiergestalt. Verlag Friedrich Reinhardt, Basel. Wrangham, R. W., Wilson, M. L., Miller, M. N. (2006). Comparative Portmann, A. (1969). Biologische Fragmente zu einer Lehre vom rates of violence in chimpanzees and humans. Primates, Menschen. Schwabe Verlag, Stuttgart. 47: 14-26. Portmann, A. (1997). Nové cesty biologie. Scientia et Philosophia Zeuner, F. E. (1963). A History of domesticated Animals. 7, Jůza & Jůzová, Praha. Dowden, Hutchinson and Ross, London. Portmann, A. (2005). Člověk a jeho původ (redakčně zkrácená Zohary, D., Tchernov, E., Kolska Horowitz, L. (1998). The role of a upravená verze). Revue PROSTOR, 66: 169-174. unconscious selection in the domestication of sheep and Price, E. O. (1999). Behavioral development in animals undergoing goats. J. Zool., 245: 129-135. domestication. Appl. Anim. Nebav. Sci., 65: 245-271.

170 171

O stylu živých bytostí K novému uvedení starého problému

Sergej V. Čebanov

Světlé památce paní E. A. Ravděľ – dcery A. A. Ljubiščeva a správkyně jeho archivu Podobně jako v minulosti, i v dnešní době se poměrně často mluví o kráse přírody a o estetické svébytnosti živého. Nezřídka jsou po­ dobná tvrzení neskrývanými metaforami, jindy se jim připisuje i hlub­ ší ontologický smysl a někdy se představy o kráse kladou do samot- ných základů názorů o živých bytostech. V současnosti jsou v oběhu všechny tyto postoje k estetické přirozenosti živého, i když některé se projevují zjevně, zatímco jiné jsou složitě zprostředkovány. To vše poskytuje komplikovaný a bohatý materiál k pochopení podstaty krásného jak v obecné estetice, tak i ve speciálních disciplínách (vě­ dy o umění, lingvistika, biologie, geografie apod.). Kromě tradičně „humanitní“ problematiky se na obecném po­ zadí humanitního vědění (viz např. Šrejděr, 1978) v současné době

 O stile organizmov. Strukturnaja i prikladnaja lingvistika 6, 38-71, 2004; ISSN 0202-2400. Dostupné též z internetového časopisu Hermeneutics in Russia 2 (4), 1998, http://university.tversu.ru/ Transkripce autorova jména v anglicky psaných pracích je Chebanov. K překladu názvu článku: ruské organizm překládám v kontextu probírané problematiky většinou raději jako „živá bytost“, „živé“ nebo „živý tvor“. Nutno také poznamenat, že ne vždy je v textu jasné, kdy se mluví o stylu, kterým disponují živé bytosti, a kdy o stylu v biologii, tj. kdy o stylu pře- mýšlejí biologové. V takových případech dávám přednost první alternativě. Zdá se, že ruská (sovětská) škola biologické estetiky se vyvíjela zcela izolo- vaně od evropských trendů. Soudím tak z toho, že ani v této stati, ani v ci­ tované monografii Ljubarského (1996) není jediná zmínka o Portmannovi, Suchantkem, Callaisovi a dalších autorech, kteří problematiku ve 20. stole- tí rozvíjeli na Západě. Jako poslední z klasiků je vzpomenut Wallace (pozn. překladatele).

173 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí opět vynořuje z polozapomnění myšlenka, která stojí v základech Kategorie stylu v bioestetice A. A. Ljubiščeva některých směrů lidského myšlení. Myšlenka, že k nejdůležitějším stránkám stavby světa patří jeho stránky estetické a na nich lze za­ Před A. A. Ljubiščevem se kategorií stylu v biologii zabýval A. R. Wal­ ložit samostatnou třídu kritérií pravdy. Taková kritéria se občas lace. O lokálních stylech psal také Semjonov-Ťanšanský (1919), pro­ bezdůvodně spojují s kritériem elegance teorie a poukazují k neem- blém stylu však u těchto autorů nehrál samostatnou roli. Jinak se pirickým kritériím pravdy (Mamčur, 1975). k této roli postavil Ljubiščev. Problém stylu (zejména stylu živých Na druhé straně má užití estetických kritérií při objasňování pří- bytostí) jej vzrušoval od dvacátých let 20. století až do smrti, ovšem rodních, povětšině biologických jevů význam heuristický. V dnešní žádnou dokončenou práci o této otázce nezanechal, i když se styl době se může stát obzvlášť důležitou alternativou hodnocení tako- připomíná v mnoha jeho článcích (např. 1977). Abychom si ujasnili, vých problémů, kterým se zatím nedostává dostatečného vysvětlení: co se pod stylem má rozumět, uveďme některé jeho představy. třeba masové vymírání či současné objevení se taxonů (například Vezměme si stavbu abdominálních cerků a nepárového výběžku organismů s kostrou na úsvitu kambria), neutrální evoluce, „móda“ u jepic. Cerky a výběžek jsou po vývojové stránce naprosto rozdílné­ v mutacích apod. ho původu, avšak jsou stejné stavby, protože při jejich formování byl Argumenty tohoto typu hned vyvolají námitku, že zavedení este­ použit společný styl. Podobně „je stylovou stavba cerebrálních a po­ tických kritérií je zmnožením věcí nad rámec nutnosti, a pak je třeba lypodiálních štětů u mnohoštětinatců, obzvlášť u čeledi Sillidae“. buď používat Occamovu břitvu, nebo se dát cestou vědomého rizi- Ještě jiný příklad: „Morfologické znaky mohou být, podobně jako ka v podobě zbytečného komplikování teorie. Takové riziko vzal na barva, jakoby rozmazané nebo mohou záviset od jedné vlastnosti sebe A. A. Ljubiščev, když tvrdil, že estetické založení organismu charakteristické pro celou rostlinu. Například u některých forem je samostatnou hybnou silou, kterou lze srovnávat s adaptivitou. kavylu (Stipa capilata) jsou listy i neporušené růstové vrcholky za­ V souvislosti s tím vyvstal úkol vybudování zvláštní disciplíny – bio­ končeny chlupatým štětečkem – jakoby drobnou chlupatou osinou estetiky, u níž je jedním z nejdůležitějších přístupů kategorie stylu. plodu.“ Při probírání stylu organismů narážíme na čtyři klíčové otázky: Ljubiščev se domníval, že představy o stylu jsou „jedním z pro- 1. Co mají na mysli sami výzkumníci, když o stylu organismů mlu- středků k objevování cest ke skutečné morfologii, tj. disciplíně, ví? 2. Jak lze jejich chápání stylu skloubit s tradičním pojetím? 3. Jak která nebude pseudomorfologií, nevolnicí fyziologie“. Stylové roz- se promění sama kategorie stylu, když do ní zahrneme biologický růzňování, které povstává v důsledku estetických zákonitostí, může materiál? 4. K osvojení kterých jevů se dá v biologii použít katego- dle jeho mínění sloužit k objasnění předpřipravenosti (preadapta- rie stylu? Rozboru uvedených otázek se věnuje tato stať. ce), a to nejen v přírodě (viz použití Eiffelovky jako televizního vy­ sílače). Některé zvláštnosti stavby organismu se pak stanou srozu- mitelnými z pohledu jednoty stylu. Na základě zkoumání rozvoje stylu Ljubiščev ukazuje, že styl se neobjevuje najednou ve všech svých projevech, nýbrž zpočátku jen

 Zde i níže pocházejí citáty v uvozovkách, uvedené bez udání zdroje, z ar­ chivních materiálů A. A. Ljubiščeva.  V závislosti od přístupu ke studiu formy rozlišoval tři druhy morfologie:  Viz místo krásy u pythagorejských a platónských autorů (Losev, 1963 ad.) fyziologickou (forma je uvažována prizmatem funkce), teleologickou (for- a jejich středověkých následovníků. O roli kategorie krásy ve formovaní ma z hlediska svého účelu, přizpůsobení) a skutečnou (istinnaja; forma jako představ o kosmu viz Averincev, 1977, 84-104. Viz též Ljubiščev, 1977b. taková, řídící se vlastními zákony nevyvoditelnými ze zákonů přizpůsobení  Podrobněji viz stať Linnikova v Šornikov (1984). apod.): istinnyj lze překládat jako skutečný i jako pravdivý. (pozn. překladatele)

174 175 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí v jistých detailech. V souvislosti s tím možno mluvit o prorockých stylu nelze rozumět na jediný způsob (viz níže část Rozmanitost typech, ve kterých styl ještě nenabyl plného vyjádření. Tak jsou pro­ stylů živého). Ljubiščev zamítá názor o nesmyslnosti používání ka­ rockým typem pro hmyz solifugy, jež s ním mají shodné členění těla, tegorie stylu u organismů, založený na argumentu, že počet výraz- tři páry kráčivých končetin, Malpighiho žlázy a rozvětvené vzduš- ných případů je neveliký. Ukazuje, že „každý nový jev se obvykle nice, přičemž „v pozadí této shody není ani genetická příbuznost, zpočátku zdá být málo významným (například elektřina hrála zpo- ani užitečnost těchto struktur“. čátku roli jakési kuriozity, než se stala vše prostupující substancí)“. V Ljubiščevově pojetí styl zahrnuje snad všechny opakující se znaky ve stavbě živé bytosti; také o něm mluví pokaždé, když se v různorodých částech celku opakují nějaké obecné charakteristiky (společný princip zbarvení různých částí těla, shoda znaků organis- mů obývajících jistou oblast apod.). Znamená to, že takové chápání je poněkud široké a přítomnost stylu vlastně znamená přítomnost celku – různé části celku se navzájem podobají (viz symetrie u mo­ delů automobilů – Čebanov, 1984). Do podobné šíře probíral styl i Semjonov, když se domníval, že „charakteristické rysy v každé fau­ ně, spočívající v opakování známých morfologických zvláštností, lze nazvat stylem v přírodě“ (Semjonov, 1900: 630). Styl tedy zahrnuje nejrůznější jevy, z nichž některé jsou v sou- časné době ve středu pozornosti biologů. Vnější podobnost solifug a hmyzu se považuje za projev paralelismu a společné rysy ve stavbě různých částí kavylu je možno propojit se zvláštnostmi v činnosti meristémů apod. Samotný problém přítomnosti stylu organismů se Solifuga rodu Galeodes a rybenka domácí (Lepsima saccharina); (orig. L. Čer- proto může ukázat nepodloženým. V souvislosti s tím bude vhod- máková) né přiblížit si samotný pojem stylu v humanitních vědách, kde za­ pustil hluboké kořeny.

Jako příklady stylu uvádí Ljubiščev nejrůznější případy shody ve vzhledu organismů. Styl tak spatřuje ve shodě tykadel a antenul ko­ rýšů, v jednotě uspořádání vzdušnic u různých skupin pavoukovců, přičemž se toto uspořádání téměř vždy odlišuje od hmyzího. Avšak Chápání stylu v humanitních vědách obzvlášť mnoho případů, kde se dá mluvit o stylu, spatřuje Ljubiš- čev v zákonitostech zbarvení. Jako stylovou jednotu, tj. nezávisle na A. N. Sokolov začíná svou knihu o teorii stylu připomínkou, že jejich selektivním významu, pojímá také projevy mimetismu a pseu­ „slovo styl nepatří k těm vědeckým termínům, které by byly mono- domimetismu. Při zkoumání stylu organismů Ljubiščev upozorňuje, polem jediné vědy. Termín užívají plným právem přinejmenším čtyři že toto pojetí má, podobně jako v umění, vícero stránek, a proto vědecké disciplíny: jazykověda, literární věda, vědy o umění a este- tika“ (Sokolov, 1968: 3).  Připomíná to učení francouzského paleontologa P. P. Grassého (1973). Ve vědách o umění se stylem rozumí celek prostředků umělec- (pozn. překladatele) kého výrazu, obrazů, metod, které charakterizují umělecký výtvor

176 177 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí

či celek výtvorů. Lze mluvit o stylu umělce jako takovém nebo stylu Nacházíme styl v živé přírodě? jednotlivých period jeho tvorby, o stylu směru, národním a historic- kém stylu a také o geografickém stylu charakterizujícím jisté terito- Právě tyto tři body mohou vyvolat výhrady proti snahám o zavedení rium. Výběr stylu se rozhoduje následováním té či oné umělecké kategorie stylu do biologie. Je proto třeba prozkoumat, co jim od­ metody či svázaností s historickými okolnostmi. Přitom se styl mů­ povídá v případě organismů. Stavba živých bytostí i jejich funkce že uchovat i při změně obsahu. Proto má umělec při tvorbě díla jsou výrazem smyslu, bytnosti živého. To platí jak o životě jako cel­ svobodu výběru (Nědošivin a spol., 1976). ku (jakožto taxonu nejvyššího postavení), tak o kterémkoli určitém V lingvistice se pod stylem rozumí způsob užití jazyka v jisté taxonu. typické situaci. V jazyce můžeme rozlišovat funkční styly ošetřující Avšak struktura a funkce jsou dva různé způsoby vyjádření této různé stránky života (vědecký, úřední, literární atd. – Gvozděv, 1965). bytnosti, což určuje mnohost funkcí morfologických výtvorů a mož­ O stylu se mluví tehdy, existuje-li možnost výběru výrazových pro- nost jejich záměny, a zabezpečuje tak existenci několika různých způ­ středků (Stěpanov, 1976). Přitom každý styl vychází z různých his- sobů výrazu. Zachování rodu tak může být zajištěno plozením vel- torických zdrojů. kého počtu potomstva, nebo rozvinutou péčí o ně; druhý způsob Jinak se pracuje se stylem v objektivní a subjektivní stylistice. vyžaduje rozvoj vysoce organizovaného nervového systému a s jeho Takové dělení vede k tomu, že v literární vědě je styl chápán jednou činností je zase spojena přítomnost stylů v chování. v lingvistickém, jindy zase v uměleckovědním smyslu (Vinogradov, U organismů není vždy snadné rozlišit smysl a výraz, což se stá­ 1961: 8; Sokolov, 1968). vá i v umění (například smysl výtvarného díla jakožto obrazového Styl je tedy momentem estetična v různých funkcích kultury; vyjádření lidských emocí). Proto v takových případech můžeme mlu­ vystupuje jako celostnost (podoba), jako něco, co je pro věc charak- vit o přítomnosti vizuálně vnímané jednoty různých vlastností. teristické, co se dá uchopit intuitivně nehledě na to, co je neodděli- Při hledání odpovědi na otázku po tvůrci nutno vést v patrnosti, telnou charakteristikou věci, jako to, co „se dá uchopit a rozpoznat že objektivní a subjektivní stylistika zaujímají k problému různý pří- v námi bezprostředně zakoušené umělecké realitě, v samotné for- stup. Objektivní stylistika si takovou otázku neklade vůbec – proto mě díla. Forma se přitom samozřejmě nechápe jako smutně prosla- z této pozice lze hodnotit i biologické objekty (viz chápání literár- vený soubor uměleckých prostředků a postupů, nýbrž jako princip ního stylu, např. u Tomaševského, jako čistě slovesné, literární tká- soudržnosti celku“ (Kožinov, 1974: 4). ně díla, jako ekvivalentu zastaralého výrazu „sloh“ – Kožinov, 1974: Při tomto uchopení stylu jsou důležité tři momenty: (1) smysl 4). V subjektivní stylistice a ve vědách o umění je styl spojen s auto- a výraz jsou dvě různé věci a neexistuje mezi nimi jednoznačná vazba rem, tvůrcem. Právě z tohoto důvodu ještě J. Winckelmann (1975) (tj. sémiotická podstata stylu); (2) přítomnost umělce, tvůrce, v jehož upozorňoval, že kategorii stylu možno vztahovat pouze k výsled- roli vystupuje člověk; (3) styl k vyjádření toho či onoho obsahu je kům lidské činnosti. vybírán tvůrcem či skupinou. Podobné rozlišování předpokládá splnění dvou podmínek: (1) je známé, jak daná věc vznikla, a (2) věc vykazuje znaky, které dovolují

 Taxony jsou zde chápány jako objektivně existující, nikoli jako heuristická  Na nutnosti rozpoznat „obsahovou formu“ se ukazuje potřeba heuristic- pomůcka. (pozn. překladatele) kého rozlišování předmětné analýzy formy. Proto je pro rozvedení před-  K této Winckelmannově představě patří i rozlišování estetického, které se stav o skutečné morfologii heurističtější rozlišování formy a materie. V tom- vztahuje na celou přírodu, a uměleckého, spojeného s estetickou činností to případě se zdůrazňují například aktivní stránky formy a ty její vlastnosti, člověka. Přitom se však v estetice styl pojednává jako kategorie umělecká které jí dovolují obsáhnout smysl (být „pastí na smysl“; Čebanov, 1984). a odtud se pak vyslovují soudy o použitelnosti kategorie stylu v živé přírodě.

178 179 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí určit ji jako výtvor.10 Jen tak lze rozhodnout, zda věc byla vytvořena daný element uskutečňuje v přírodě, ovšem mění se četnost výsky- člověkem, nebo přírodou. V případě organismů se u obou podmí- tu jeho projevů. Proto často nelze rozlišit přirozené a umělé, člově- nek setkáme s obtížemi. kem vytvořené formy organismů, což platí především pro zahrad­ Na jedné straně můžeme estetickou hodnotu přičítat jak zdivo- nictví a sadařství nebo pro chov holubů, psů apod. Chceme tím říct, čelým, tak i původním formám organismů. Tak například saikei, že mnohdy nelze zodpovědět otázku, zda existoval člověk-tvůrce, japonské umění miniaturních zahrad (Kawamoto, 1967), dokáže a tedy ani nelze zodpovědět – v rámci subjektivní stylistiky – otázku vypěstovat nízké a velmi staré stromy bizarních forem. Podobné po přítomnosti či nepřítomnosti stylu (to však nevylučuje položit formy nalezl Sukačev (1912) v horách u horní hranice lesa. Parale- tuto otázku v objektivní stylistice).13 lismus tohoto druhu poukazuje na Vavilovův zákon homologických Kromě toho trvat na tom, že tvůrcem může být jen člověk, je řad a na představy o refrénech (Meyen, 1973, 1977; Čebanov, 1984, výrazem krajního antropocentrismu. Vždyť v evoluční biologii po­ 1988). Z těchto důvodů mohou stejnou estetickou odezvu vyvolat kládáme za vhodné mluvit o tvůrčí roli výběru, a to v doslovném jak antropogenní, tak přírodní formy organismů; jejich původ se pak smyslu, nemluvě o častém metaforickém užití představ o tvorbě objasňuje složitými analytickými metodami. V případě zdivočelých a tvůrci nebo o tom, že tvůrčí schopnosti člověka jsou odrazem forem je od jistého okamžiku sporné samo rozlišování zdivočelého podobných schopností u jeho stvořitele. Ukazuje se tak, že otázka od divokého. po přítomnosti člověka jako tvůrce by neměla být rozhodující při Druhá komplikace souvisí s rozlišováním forem vložených buď posuzování nějakého jevu jakožto projevu stylu. S rozšířeným ná­ do živého, nebo do neživé materie. Člověkem sestrojené formy im­ zorem, že u živých bytostí nemůže být řeč o nějaké svobodě výběru plementované do neživé hmoty mohou mít geometrické vlastnosti (tedy ani výběru stylu), také nelze souhlasit. a strukturu, které se značně liší od přírodních (umělecké brouše- Různorodost živého se především realizuje bez vynucování. Na ní dá krystalům tvary velmi odlišné od přírodních11 a pevné látky to budou zastánci čistě humanitního chápání stylu namítat, že tato mohou nabýt tvarů, které jim v přírodě nejsou vlastní – například nevynucenost je jen zdánlivá: to, co se vnějšímu pozorovateli zdá kterákoli strojová součástka12). Řídké případy podobnosti přírodních být nahodilým, se nevyhnutelně ukáže být zákonitým, jakmile přísluš­ (biogenních) útvarů s antropogenními jsou vnímány jako něco vý­ ný jev blíže probádáme. V souvislosti s tím je namístě připomenout jimečného (nejčastěji jde o tvary skal či hor). představu o ontogenetické nahodilosti, v pozadí níž stojí svobodný Antropogenní formy živého jsou v principu stejné jako přírodní generátor náhod (Nalimo, 1974: 1978). Jiná stránka nahodilosti sou­ a rozdíly se týkají jen neobyčejných kombinací přírodních výrazů visí s chápáním náhody jako míry složitosti. Není však jasné, proč nebo poněkud vyšší četnosti některého z nich. Ve všech těchto pří- se v souvislosti s biologickými objekty používají pojmy jako slo­ padech zůstává proměnlivost formy v mezích refrénu, kterým se žitost, nejednoznačnost, stochastičnost či neurčitost,14 zatímco při

10 Orig. rukotvornosť, ale od „díla (lidských) rukou“ se budeme těžko překlá- pět k jiným bytostem, proto překládám neutrálním „výtvor“. (pozn. pře- kladatele) 13 V poslední době geneticky manipulované organismy, například zeleně svě- 11 Živé bytosti sice krystaly neobrušují (snad s výjimkou skloviny a raduly), télkující králíci či prasata, přece jen dodávají těmto pokusům další rozměr. zato však dovedou regulovat růst monokrystalů a dosahovat vysoce pro- (pozn. překladatele) pracovaných, často filigránských tvarů. Připomínáme křemičité schránky 14 Odhalení vztahu svobody a náhody s přihlédnutím k algoritmické teorii rozsivek, uhličitanové schránky řas, také kosti nebo už vzpomenutou sklo- pravděpodobnosti je zcela zásadní, objeví-li se otázka po změření stylistic- vinu. (pozn. překladatele) kých charakteristik, poněvadž při tom se vynořuje celý okruh problémů 12 Příklad není volen příliš dobře – většina strojových součástek není zhoto- týkajících se zpracování měření (Martyněnko, 1988). Říkáme to proto, že vena z přírodních materiálů. Lepším příkladem by byla třeba kamenná se­ Ljubiščev se pokládal za probabilistu a podobný přístup je zcela v souladu kera a další nástroje „přírodních národů“. (pozn. překladatele) s jeho orientací.

180 181 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí analýze výběru stylu člověkem se tyto pojmy jeví nepostačujícími loženy na izomorfních mechanismech – rozpoznávání invariant a mluvíme o svobodě. (Čebanov, 1999). Mohli bychom uvést řadu dalších příkladů, že jistá svoboda vý­ Máme tedy alespoň částečné důkazy o průsečíku probíhajících běru existuje také u biologických objektů,15 a současně také o tom, procesů, jejichž výsledky jsou shodné; rozdíly mezi nimi vidí zastán- že svoboda člověka zase až tak bezbřehá není: obvykle se totiž ci humanitního přístupu ke studiu stylu na úrovni mechanismů. Jde nebere v úvahu determinovanost stylu žánrem či smyslem; nehledí o zvláštní stránku mnohem obecnějšího východiska, podle kterého se na vtištění, na nároky profesionálního prostředí atd. To vše značně je člověk součástí přírody a všechny procesy, jež se ho týkají, mají ohraničuje svobodu výběru. V této souvislosti je pozoruhodná jed- svůj základ v jistých přírodních jevech. na věc: Když se mluví o nejdokonalejších uměleckých dílech, zdů- Závěrem lze konstatovat, že otázka po přítomnosti stylu u orga- razňuje se, že na nich nelze změnit téměř nic, že nedovolují špetku nismů je do velké míry spojena s výchozí orientací badatele. Řešení volnosti, a to se týká i volby stylu. otázky předpokládá, že badatel na jedné straně provede složitou Uznává se tedy, že v ideálním případě už samo dílo předepisuje a ne vždy uspokojivou historickou rekonstrukci studovaných jevů styl. Člověk je svoboden v tom smyslu, že může zvolit styl vhodný a jejich užití, na straně druhé si však udrží patřičný odstup nutný nebo nevhodný. Nemůže být žádná řeč o volbě stylu ohledně kon- k jejich studiu. V souvislosti s tím vším se zdá být vhodné vymezit krétní věci – nelze ji přece vytvořit několikrát, vždy jinak. Svoboda styl logicky (tedy ne historicky) tím, že jej uchopíme morfologicky. volby se tedy netýká samotného stylu, nýbrž ovlivňování díla sty- To nám umožní srovnat kategorii stylu v estetice a styl organismů lem. Tato okolnost je zásadní ze dvou hledisek: podle Ljubiščeva. Za prvé, ukazuje se, že k tomu, aby se nějaký projev dal označit za styl, jsou nutnými podmínkami ani ne tak člověk-tvůrce a svoboda volby, jako jistý psychický mechanismus formování stylové vyme- Styl a archetyp zenosti dané věci. Tak se těžiště objasňování podstaty stylu přenáší z něho samotného na proces jeho formování. Otázka po možnos- Obecná stavba třídy jedinců se označuje jako archetyp (Meyen ti označit nějaký projev za styl se pak klade v závislosti na tom, zda a Šrejděr, 1976), na kterém lze rozlišit merony (stavební jednotky) přijmeme takovou „genetickou“ definici. uchopené ve formě znaků. Z nich pak můžeme vybrat ty podstat- Za druhé, sama definice neukazuje na přítomnost nepřekonatel- né, jejichž ztrátou by jedinec přestal patřit k dané třídě. Třeba když né propasti mezi stylem jakožto výsledkem tvůrčího lidského výběru rovnostranný trojúhelník zbavíme rovnosti stran, dostaneme trojú- a formováním stylu u živých bytostí. Jak činnost mozku (Pribram, helník různostranný. 1971), který se podílí na umělecké tvorbě, tak i velká skupina fyziolo­ Podstatné znaky jsou doprovázeny neoddělitelnými znaky vlastní- gických procesů (rozpoznávání a funkce imunitního systému, ner­ mi a nevlastními (přesné dělení viz Čelpanov, 1994). Tyto znaky jsou vová spojení, oplození, genetické systémy – Ratněr, 1975) jsou za­ odrazem nutně přítomných, charakteristických meronů archetypu a odvozují se pravděpodobnostně z podstatných znaků nebo znaků s nimi spojených. Kromě toho se jedinec vyznačuje i nevlastními, 15 Zde i na jiných místech stojí opravdu biologičeskich ob’jektov tam, kde bych oddělitelnými znaky, které jsou nezávislé na podstatných meronech sám dával raději „živých bytostí“. Biologové přece obvykle dbají o to, aby a odpovídají meronům, jež k archetypu přistupují jen volně. Soubor u „biologických objektů“, tj. předmětů jejich zkoumání, byla svoboda pro- takových znaků navrhujeme nazývat periferií charakteristiky (Čeba- jevu naopak omezena na nejnižší možnou míru. Pokud tedy konstatujeme, nov, 1977). S použitím zavedeného dělení možno tvrdit následující: že „jistá svoboda projevu“ je i tam, pak by se to dalo brát i jako výraz rezignace experimentátora. Berme toto výrazivo jako projev stylu autora. Jedince různého založení můžeme s uplatněním vhledu spojo- (pozn. překladatele) vat (nebo souhrn jejich příznaků rozlišovat) na základě celkových

182 183 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí zvláštností. Při bližší analýze se ukazuje, že (1) tyto zvláštnosti se ment na křídle motýla), nebo se odlišují v samé své podstatě (napří- vážou na znaky patřící k periferii; (2) významy znaků (a také jejich klad pro pskovské ikony jsou charakteristické syrové tóny a hrubé soubor) se mohou do značné míry měnit při zachování sledovaných rysy tváří). celkových charakteristik. Ty se proto popisují invariantami nikoli Složitější je to s otázkou jednoty jedinců tvořících taxon. Vzniká metrickými, nýbrž sémantickými (Čebanov, 1984; Jakobson, 1995), zde problém rozlišení znaků závazných pro archetyp, které se nějak což však nevylučuje možnost rozlišení konstantních znaků potřeb- budou vztahovat ke stylu. Hranice je v těchto případech dost podmí- ných k jejich popisu.16 (3) Nehledě na to, že významy znaků se ne­ něná a stanovuje se v kontextu jiných archetypů. Když budeme vychá­ přetržitě mění, uvedené celkové charakteristiky tvoří diskrétní řady. zet z této představy o stylu, nemůžeme souhlasit s názorem Ljubišče­ (4) Konečně, v různých jedincích daného taxonu (nebo v různých va, že typ žilkování, kořenového systému nebo cévních svazků jsou podtaxonech) mohou být tyto celkové charakteristiky vyjádřeny do rysy stylu, rozlišující jednoděložné a dvouděložné rostliny. Buď jsou to různého stupně tak, že v některých jedincích ani nejsou k rozeznání. podstatné znaky tříd, nebo znaky těsně s takovými znaky související. Ty budeme nazývat styly. Stylová jednota tedy může odhalovat stránky shodnosti, které ne­ Styl je tedy (1) spojen s tím, co se při popisu váže na periferii; jsou bezprostředně svázány s podstatou předmětu. Proto podle stylu (2) je sémanticky invariantní; (3) je vnímán jako celek, i když jej lze můžeme cosi říct o daném objektu i v případě, že nevíme, co vlastně popsat skrze soubor znaků; (4) je rozpoznatelný od jiných stylů; představuje (o rakovině toho víme hodně, přesto nevíme to hlavní (5) u různých jedinců (či jejich souborů) je vyjádřen do různé míry – co to je). a v detailech může i degenerovat. Shodnost stylů může být také základem odlišení taxonů s jinými Rozveďme si teď důsledky, které z tohoto dělení plynou. Pře­ archetypy, což znamená, že styl odhaluje další možnosti pro třídění devším odvoditelnost a vydělitelnost se určují pravděpodobnostně, studovaného materiálu. Archetyp si proto můžeme představovat jako a proto jsou hranice mezi oddělitelnými a neoddělitelnými znaky privilegovaný styl. Jakkoli však lze každému předmětu přiřadit neko­ neostré. Může tak existovat několik úrovní chápání stylu, z nichž nečný počet charakteristik, lidé jedné kultury, a tím spíše lidé mlu­ jedna může obsáhnout snad celý archetyp, ostatní však jen jeho fa­ vící jedním jazykem, vidí svět shodným způsobem; třeba při zahléd- kultativní merony. V teorii umění jsme svědky podobné situace: styl nutí činky nikoho ze sportovců nenapadne tvrdit, že jde o předmět může být spojován se způsobem vyjadřování, nebo také jen s ideo- na zatloukání hřebíků nebo že je to model π-orbitalů, i když ji beze- vým obsahem (Sokolov, 1968: 46). sporu lze použít i pro tyto účely. V souvislosti s tím dlužno uvést, že styl ovlivňují různé faktory do V souvislosti s tím je zajímavé připomenout představy Copea různé míry. Sokolov (1968, 126-127) uvádí tuto hierarchii stylových (Cope, 1886) o tom, že v geologickém záznamu se nové typy v celé faktorů: předmětně-ideový obsah, obrazy, umělecká metoda, forma své různosti objevují proto, že evoluce druhů a rodů probíhá nezá- rodová a žánrová, forma kompoziční a vnější. Pokud lze všechny visle: soubor i vzájemný vztah druhů v rodě se zachovává, avšak rod tyto faktory odvodit pravděpodobnostně ze smyslu, pak pravděpo- sám se transformuje v jiný. Jestliže rozdíly mezi druhy ztotožníme dobnost, že dospějeme k závěru, se zmenšuje s tím, jak postupuje- s rozdíly stylů patřících k rodu jistého archetypu, pak by v daném me uvedeným výčtem; předmětně-ideový obsah určuje styl v nej­ případě šlo o uchování stylové různorodosti při současné změně menší míře a dovoluje největší svobodu jeho výběru. archetypu rodu. Styl se snadněji uchopuje tehdy, jsou-li jeho složky početné a růz­ Jiným typem vzájemného vztahu archetypu a stylu je přechod norodé – buď vykazují variace na nějaké společné téma (jako orna- prvků stylu do archetypu. S podobnými procesy souvisí už vzpo- menuté prorocké styly (Ljubiščev) a Jelenkinovy (1929) představy 16 Viz potíže rozlišování takových invariant u popisu běžných nádob (šálek, o tom, že znaky nových taxonů se objevují v předstihu formou in­ sklenice, láhev) – což je rozpracováno v práci Burtina (viz Labov, 1983). dividuální proměnlivosti. V tomto případě se v individuálním stylu

184 185 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí přihlašuje to, co nakonec vyspěje v samostatný archetyp. Podobně si styl definovali jako takový souhrn vlastností periferie, který je vní­ je tomu také u záležitostí lidských. Například v archaickém Řecku mán esteticky. Přesto bychom tím uměle zúžili chápání stylu, pro- se pokládalo shromažďování knih za podivínství vyzývající ke vtip- tože kupříkladu funkční styly jazyka jsou do jisté míry podbarveny kování. „Sókratés u Xenofana dráždí mladíka Eutydéma, který si také esteticky. Jistě by bylo ucelenějším pojednáním stylu, kdybychom pořídil knihovnu: ptá se mladého snaživce, zda se nechce rovnou zaměřili pozornost na celky a jejich vnímání, a jedním z druhů ta­ stát lékařem, architektem, geometrem či rapsódem.“ 17 (Averincev, kového vnímání by bylo i estetické. 1977: 194) Druhou zvláštností zvoleného zpracování stylu je, že je zcela Přechod stylu v samotný obsah, kdy je styl obtěžkán nejen este- založeno na obecné morfologii, a je tedy kategorií obecně morfo- ticky, ale i smyslem, je znám z umění. Například styl staré křesťan- logickou (máme-li brát v úvahu i formu stavební, formu fyziologic- ské Rusi se stal základním prvkem obsahu v tvorbě slavjanofilů kých procesů a formy chování – Čebanov, 1984). a novinářský styl zase Kafkova Procesu. Morfologický přístup k chápání stylu nám dovolí posoudit otáz- Zajímavý je styl složitého chování, jaké pozorujeme u hmyzu, hla­ ku, co je zdrojem stylu. V této souvislosti nutno zdůraznit, že vonožců, ptáků a savců a které vrcholí u člověka, takže lze mluvit styl se projevuje na jedincích, kteří představují realizaci jisté formy. o psychicko-kulturních archetypech (Jung, 1995). Podstata chování Přitom ale při uskutečňování formy v materiálu není živá bytost člověka je tedy natolik důležitá, že k pochopení člověka nutno zavést projevem toliko jediné formy, nýbrž projev jedné z forem značně ještě další, zcela jiný archetyp. Přitom samotná umělecká tvorba, jejímž převládá nad formami ostatními. Taková nejvýrazněji vyjevená for- výsledkem je styl děl, je v podstatě jen zvláštním stylem chování. ma je formou archetypální, ostatní jsou „doplňkové“ či „recesivní“ Poslední příklad je důležitý ještě z jiné stránky: Zvláštnosti cho- a podílejí se na zrodu stylů. vání se mohou stát faktorem pohlavního výběru, a tím je tudíž Ilustrujme to následujícím, dostatečně obecným příkladem. For- umožněn výběr podle stylu chování. Za faktor pohlavního výběru ma se projevuje na určitém materiálu; přitom se předpokládá, že se považují i zvláštnosti zbarvení, přičemž v tomto případě není materiál sám nijak uspořádán není. Ovšem materiál má také svou vyloučena ani role rozličností stylů. formu, takže při ztělesňování dochází k vzájemnému ovlivňování Z řečeného lze přepokládat, že vyšší živočichové vnímají stylové forem, což se nějak projeví na jedinci (Russo a Čebanov, 1985). rozdíly mezi jedinci. Otázka si však vyžaduje složité empirické vý­ Výsledkem je, že na jedinci je zjevná jeho forma archetypální, ale zkumy a dlouhodobá pozorování. Ještě složitější je hodnocení po­ také „náznaky“ jiných forem, které mu přidávají stylistický kolorit. dobných problémů u nižších organismů (viz v této souvislosti vý­ Protože „stylogenní“ formy nejsou rozvinuty v plné míře, nedaří se sledky výzkumu italských zoosemiotiků, zejm. Rossi-Landiho). Proto styl zahlédnout: musíme jej rekonstruovat z fragmentů, z „názna- v této práci zkoumáme pouze otázku přítomnosti stylu u organis- ků“ formy, které se na jedinci ukazují. mů, ale už ne to, jaký má styl význam v samotném jejich životě, ani Podobně jako forma materiálu, také autorský způsob je zvláštní jestli ony samy vnímají či nevnímají styl ostatních. Zkoumáme tedy formou, která se přidává k dílu, ať jsou jeho zápletka a obsah jaké- zejména estetično, které rámec umění přesahuje; nebudeme u orga- koli, a vystupuje v nich jako autorský styl.18 Přesně tak i forma tech- nismů hledat analogie umění. niky a materiálu nechává svůj otisk na výrobku a přispívá k formu- Probíráme-li názory na kategorii stylu, je na místě několik po­ laci stylů (např. pastelové tóny). Zvláštními formami dávajícími známek ohledně zpracování látky. Především se vyhýbáme zavedení vznik novým stylům jsou i estetické kánony velkých stylů, různých vlastního momentu estetična. Snadno by se dal zavést, kdybychom kultur apod.

17 Pro srozumitelnost, nutno připomenout, že řečtí intelektuálové hleděli zvy­ 18 Srovnej s představou G. Buffona, kterou vyslovil u příležitosti svého zvo- soka na podobná „řemesla“ vykonávaná kvůli obživě. (pozn. překladatele) lení do Akademie: „Styl – to je člověk.“

186 187 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí

U organismů ekologických se styl projevuje tehdy, když je lze po­ nocení“. Proto v dalším kroku analýzy hledáme vědecké, analytické zorovat jako projevení formy taxonu i prostředí;19 v případě geogra­ metody popisu stylu a možnosti jeho rozpoznávání pomocí proce- fického stylu se projevu archetypu účastní také forma daného místa dur normativních. To je úkol velice pracný a dlouhodobý. Ve filo- apod. Podle stejného rozvrhu lze interpretovat také situace, kdy styl logii se těmito problémy zabývá stylometrie (Martyněnko, 1988), chybí. Za prvé, dobře určená forma může chybět na úrovni jedinců, biologie však podobným aparátem nedisponuje vůbec a dá se mlu- tak jako se individuální forma autora ještě neprojevuje v juveniliích. vit pouze o plánech na jeho vytvoření. Za druhé, realizace formy v jedincích se uskutečňuje jako proti- Zavedené morfologické pojímání stylu dovoluje odhalovat styl pól „zbavenosti“, privace (sterésis, Aristoteles, Fysika I,7).20 Ta ne­ ve všech projevech přírody a lidské činnosti, pokud tyto projevy jenže „maže“ projevy jiných, potenciálně „stylogenních“ forem, ale disponují formou. Kategorie stylu se stává v tomto případě univer- dokonce deformuje uskutečňování formy archetypální (Čebanov, zální. Přesto se budou typy, bohatství a různorodost stylů u růz- 1984; Šrejděr, 1982). Dokonce i v oblasti umění se zdaleka ne všech- ných jsoucen lišit. Hraničním případem budou elementární části­ na díla honosí čistým stylem. Spíše se dá mluvit o tom, že čistý styl ce, které, jak se předpokládá, nemají skrytých parametrů a všechny je velkou raritou, a tak se díla s dobře vyjádřeným osobitým stylem jejich vlastnosti jsou archetypální; není žádné periferie a o stylu hodnotí vysoko, jako originální umělecké cennosti. Právě taková díla nemůže být řeči. Čím je však bohatší soubor znaků u sledovaných se snažíme zachovat pro potomstvo. objektů, čím mnohostrannější je jejich proměnlivost, tím bohatší se Je proto přirozené, že také v případě živých bytostí jsme schop- stává periferie a o to různorodější mohou být styly. Proto jsou styly ni vysloveně uvést jen malý počet přesvědčivých příkladů stylu dobře patrné u minerálů, krajin nebo živých bytostí. Vzhledem (tj. není důvod očekávat příliš mnoho jasných příkladů – viz výše k tomu, že představy o stylu jsou původně spjaty s lidskou činností rozdílný názor Ljubiščeva). Za prvé, chceme se věnovat všem ži- a člověk sám je živou bytostí, rozpoznané styly u živých tvorů bu­ vým tvorům (úkolem vědy je výzkum v celé šíři, na rozdíl od zacho- dou bližší tradičním projevům uměleckým (antropomorfním) než, vání uměleckého odkazu). Za druhé, biostylistické výzkumy jsou řekněme, stylu toku kapalin. Ještě bližší tradičnímu pojetí budou teprve v počátečním stadiu a náš zrak není ještě nikterak vytříben styly chování. k rozpoznání všech výskytů stylu.21 V souvislosti se stylem nutno soustředit pozornost ještě na jed- Z výše uvedeného je pochopitelné, proč se styl dá rozpoznat nu okolnost. Podobně jako v umění, i námi probírané styly (třeba především cestou vhledu; například uchopení skutečnosti cestou v živé přírodě) se liší snadností, s jakou je rozpoznáváme. Snadno emocí může dát nejrychlejší a plnou představu o dané věci.22 Přesto rozpoznáme veliké styly ve výtvarném umění, zatímco poznat růz- podobné vnímání nevládne pro všechny platnými prostředky ově- nost stylů autorů představujících jeden společný směr už vyžaduje ření „pravdivosti“ vnímaného: když se mluví o rozpoznání stylu více bystrosti. Avšak stylistická analýza se stává potřebnou právě a závěrech z toho plynoucích, zůstává prostor pro „subjektivní hod­ v případech takových těžce uchopitelných stylů. Veliké styly se totiž dají popsat také charakteristikami nestylistickými, jako zápletka, obsah apod.; sama stylistická analýza vede pak už jen k triviálním 19 Srovnej analýzu formy u rostoucích krystalů – Russo a Čebanov (1985). výsledkům. Vznikne-li však potřeba řešení složitějších úkolů, analý- 20 Máme-li na zřeteli rozvrh biostylistiky u Ljubiščeva, je třeba zmínit jeho odměřený vztah k Aristotelovi – tíhnul spíše k pythagorejsko-platónské za stylu vede k výsledkům zajímavějším. tradici (viz např. Šrejděr, 1982). Náš výklad je opodstatněný také v případech, kdy jde o netradiční 21 Situace je složitá především proto, že styly živých bytostí mohou být i zcela objekty stylistické analýzy. Tak například mechy a kvetoucí rostliny neobyčejné a nemusí zrovna vyhovovat lidskému vkusu, což zajisté ztěžu- vykazují nepochybné stylistické rozdíly, přesto je můžeme rozlišit i na je jejich rozpoznání. 22 V souvislosti s tím jsou v biologii důležité nejen racionální, ale také emoč- základě archetypálních znaků. Když však přijde na určování druhů, ní, činné přístupy (Čebanov, 1988). příklon k archetypálním znakům už způsobuje značné potíže. Často

188 189 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí se určuje snadněji na základě sotva znatelných a špatně popsatel- Mnohost stylů u živých bytostí ných znaků, které specialista pozná na první pohled; tyto znaky jsou vnímány v kontextu celku, tj. na základě stylu. Tak jako se dá celek členit podle různých úhlů pohledu, přičemž se Z řečeného plyne, že pokud jde o rozpoznávání stylů, je třeba se ukážou vždy jiné jeho stránky, můžeme také hodnotit různé druhy obrátit k posouzení experty (Polányi, 1998). Stylistická analýza je ve stylů. Když budeme mluvit o stylové rozrůzněnosti života, můžeme vysoké míře založena na expertíze, což však nevylučuje ani použití poukazovat na analogie se styly v teorii umění. Nepochybně jsou přesných metod. takové analogie značně konvenční a jejich význam je v tom, aby- Výklad je opodstatněný nejen v případě organismů, ale také třeba chom aspoň nějakým způsobem nastínili směry stylistické různoro- při určování minerálů. Například A. E. Fersman mluví o tom, jak dosti živého. Podmíněnost analogií je různá: historické a geografické „obrovský význam má přihlédnutí k řadě stopových příměsí, k de­ styly uměleckých děl a organismů se nepochybně svou podstatou tailům stavby a formy a hlavně k celému tomu komplexu morfologic­ shodují více než třeba národní a ekologické. Sama možnost spatřit kých zvláštností, kterým se v posledních letech, v době vlády teorie paralelismus u jevů, které nelze převést na společného jmenovatele, nad přesnými fakty, nevěnovala dostatečná pozornost, popisovaly je o to zásadnější. Můžeme uvažovat následující typy stylů: se ledabyle, a dokonce zůstávaly bez povšimnutí“ (podle Šafranov- 1. Autorský styl neboli styl archetypu taxonu. Jestliže budeme skij, 1968: 9). Na základě takových drobných a nesnadno sdělitel- uvažovat každého jedince jako ztělesnění archetypu taxonu, pak au­ ných zvláštností byl sám Fersman schopen neuvěřitelně přesných torskému stylu bude odpovídat to, co (a) je charakteristické pro určení. Jistěže v tomto případě nelze mluvit o stylu jakýchsi mine- všechny podtaxony a (b) není neoddělitelnou částí archetypu. V sou­ rálních jedinců, jde však o cosi velice příbuzného. vislosti s odhalováním autorského stylu je důležité, že čím více děl Můžeme tedy tvrdit, že kategorie stylu nabývá nejvyšších heu­ daného autora budeme mít k dispozici, tím jednodušší bude ho ristických hodnot tehdy, když jde o rozpoznání netriviálních stylis- charakterizovat: těžko mluvit o stylu člověka, který napsal všeho- tických projevů, kterého jsou schopni pouze kvalifikovanější speci- všudy jediné čtyřverší. Styl se zachytí snadněji, působí-li autor v růz- alisté, experti. Docházíme tak k závěru, že takto pojatá kategorie ných oblastech umění (jmenujme například M. K. Čiurlionise nebo stylu je souvztažná s chápáním stylu v teorii umění, estetice a lin- A. C. Gribojedova23). Také znalost životních osudů autora přispívá k gvistice. Samozřejmě bychom teď mohli říct, že za těchto okolností pochopení jeho stylu: může vést k poznání formy ztělesněné v díle. nemá další užívání pojmu styl přílišný smysl. Ta se odhaluje jako autorský styl, který pak snadněji odhalíme.24 Přesto, jak ukazujeme, předkládané pojetí stylu nepřispívá ke zvět­ Rozpoznání stylu tohoto typu je v případě živých bytostí nejobtížněj- šování chaosu v přístupu ke stylům, naopak různé existující verze ší, a to kvůli složitosti vedení hranice mezi podstatnými a stylovými propojuje. To platí zejména v souvislosti s Ljubiščevovými předsta- znaky. Je možné, že právě k němu se vztahují následující Ljubišče- vami o estetice; Ljubiščev předpokládal, že na jedné straně existuje vovy příklady: izomorfie přírodních a uměleckých kánonů, na straně druhé jsou „U motýlů má kresba křídla často vztah ke kresbě a zbarvení tyto kánony specifické a nelze je svést na společného jmenovatele bříška, zejména (viz Tab. 4): (podrobněji viz Linnik ve sborníku Šornikov, 1978). Konečně můžeme konstatovat, že navržený morfologický (struk­ turní) přístup ke stylu se ukázal plodným a byl použit například v pra­ cích o strukturní stylistice textu (Martyněnko, 1987; Martyněnko 23 M. K. Čiurlionis (1875-1911), litevský malíř a skladatel – zakladatel litev- a Čebanov 1987, 1988, 1996). Kromě toho lze při tomto pojetí mlu­ ské národní hudby; A. S. Gribojedov (1795-1829) je u nás znám jako spi- sovatel, ale maloval také akvarely a skládal hudbu. (pozn. překladatele) vit o stylu i v té sféře estetična, která je už za hranicemi uměleckého 24 Takto lze dokázat, že i racionální znalosti pomáhají při formování vhledu projevu. a výsledkem je porozumění dílu.

190 191 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí

(a) U lišaje šeříkového (Sphinx liagustri) se na zadních křídlech ských i litevských, zatímco jinde ve světě převládá tmavší barva vlasů nacházejí tři široké černé pruhy na růžovém pozadí, přibliž- (Poljan, 1978).25 ně kolmé na podélnou osu těla. Pruhy na křídlech jsou pro- Ljubiščev uvádí tyto příklady geografických stylů: pojeny stejnými pruhy (také na růžovém pozadí) na třech (a) Značná část cejlonských motýlů je modrých, přičemž barvy po sobě jdoucích abdominálních segmentech; se dosahuje jak pigmentováním, tak interferencí světla na ne­ (b) lišaj svízelový (Celerio galii) má na předním a zadním okraji pigmentovaných šupinách. zadního křídla rovněž dva černé pruhy; oba jsou také propo- (b) Živorodí rejnoci rodů Trigon a Pleuroplatea z Indického oceá- jeny odpovídajícími pruhy na abdomenu, přičemž je zajíma- nu – klky placenty prorůstají až do žaludku a trávicí soustavy vé, že ostatní příčné pruhy abdomenu nejsou černé, nýbrž zárodku. Druhy těchto rodů z jiných míst planety tento znak olivové barvy; nemají. (c) konečně u lišaje vrbkového (Pergesa elpenor) je na zadním kříd­ Ljubiščevovy představy genia loci – objevení shodných charak- le toliko jediný černý pruh (zabírá téměř polovinu křídla, teristik části možného polymorfismu v jedné oblasti – možno for- uvnitř se rozšiřuje) a na bříšku právě v tom místě, kde ústí mulovat s pomocí Meyenovy myšlenky refrénu. U nějakého soubo- oba pruhy, je velká černá skvrna, přitom více černi na bříšku ru druhů bude styl vystupovat jako jeden a tentýž součet součástí nenajdeme.“ – několika refrénů nepodstatných příznaků. Vztah geografického 2. Styl dynamiky uměleckého díla je ve vztahu se stylovou di­ a ekologického stylu možno spatřit na vikariantních druzích26 – ferenciací populace: například siluety (habity) samčího a samičího geografický styl se liší, ekologický zůstává.27 topolu, pohlavní dimorfismus vůbec, jarní a podzimní generace 5. Historický styl charakterizuje etapy života na Zemi: každá oplý­ hmyzu, stromy v lese a na jeho okraji (zejména v horách na svrchní vá svým stylem (epocha kapraďorostů a plazů, krytosemenných hranici lesa). rostlin a savců). Ze vzhledu organismu lze pociťovat jeho evoluční 3. Národnímu stylu v kultuře bude odpovídat ekologický styl věk – očividné je to u aralie, latimerie nebo haterie. Poslední okol- v živé přírodě. Dobře známy jsou příklady vzhledu pouštních rost- nost je podstatná pro biostratigrafii – typické je například členění lin (sukulentů i sklerofytů), vodních a bahenních rostlin, rostlin tun- prekambria podle fosilií akritarch (Acritarcha). V tomto případě jsou dry nebo obecně půd chudých na dusík. sice specialisté schopni stanovit věk usazenin, avšak nejsou už schop- 4. Podobně jako gotika patří k západní Evropě a jomonská kera- ni srozumitelně vysvětlit, jaké znaky materiálu je k závěrům dovedly. mika k břehům Japonska (bez jakéhokoli vztahu k příčinám takové- ho přiřazení), tak jsou vačnatci charakterističtí pro Austrálii; na podzim tam také nikdy nečervená listí. Jiný příklad: v jižních oblas- tech jsou ptáci pestřejší. A jak poznamenává Ljubiščev: „Amerika 25 Podobně položená otázka má význam například při rozpracovávání pro- způsobuje, že se tam objevují hadi korálovci, a její lesy vyvolávají gramů turistického ruchu. Typologie estetických zdrojů krajin slouží k uko­ u zvířat vznik chápavých ocasů“ (to ale také lesy australské). jení potřeb různých skupin turistů (viz Kaganskij a Rodoměn, 1995). Zvlášt- Vidíme, že lze odhalit mnohé příklady stylu. L. S. Berg ve své ním požadavkem je organizace tras pro lidi s fyzickým handicapem (slepých, hluchých apod.). Proto je třeba vybírat krajiny se stylistickými zvláštnost- Nomogenezi věnoval otázce celou kapitolu nazvanou Geografická mi, které mohou být oceněny odpovídajícími kategoriemi turistů (styly krajina jako tvůrce organických forem (Berg 1977: 238-256). Geo- barev, zvuků apod.). grafickou distribucí barev se zabýval Semjonov-Ťanšanský (1921) 26 Vikariantní jsou příbuzné druhy z různých oblastí – např. sob a karibu. a všiml si, že typické tóny nejsou vlastní pouze krajině, nýbrž i li­ (pozn. překladatele) 27 Geografický a ekologický styl přitahují pozornost biologů snad nejčastěji. dem: například není na světě místa s četnějším výskytem blondýn Prakticky každá oblast poskytne výzkumníkovi materiál k přemýšlení o tom- než na březích Baltu, a to u plemen finských, slovanských, germán- to úkazu.

192 193 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí

31 Udržování různosti stylů ných genů a změnou fenotypu (Labas a Chlebovič, 1976). Hmyz například vychází na souš a vytváří si styly tomu odpovídající, což Různé stránky stylových rozdílů jsou těsně provázány. Budeme-li však některým skupinám (např. vážky) nebrání vrátit se zpět do například styl vačnatců brát za styl taxonů, bude tento styl současně vody, aby z ní opět vyšly. Podobné situace najdeme také u vyšších i důležitou stránkou stylu Austrálie, a o tomto stylu lze zase mluvit rostlin. i jako o historickém. Situaci porozumíme, když budeme uvažo- Nutno připomenout, že soulad účelu a estetické dokonalosti se vat vznik a vývoj rozrůzňování stylů. V souvislosti s tím je namístě pokládá za vrcholný výkon architektury, užitého umění; podobně povšimnout si podmínky udržení stylových rozdílů, které můžeme jako se ladnost koně vnímá v kontextu jeho schopnosti běžet.32 roztřídit takto: Ljubiščev pokládal takový soulad utilitárního a estetického za nor- 1. Materiální podmíněnost. Styl se určuje podle druhu použité- mu a předpokládal, že antiestetická účelnost je charakteristická pouze ho materiálu a použité techniky28 (akvarel či olej v malířství, kámen pro člověka. Je též pravděpodobné, že pouze s člověkem je spojené či dřevo v architektuře apod.). Ve sféře živého tomu odpovídají ty estetično neúčelné (například původně – a podle záměru A. D. Za­ struktury, které zajišťují udržování stylových zvláštností, například charova – chyběla v nejvyšším patře petrohradské Admirality okna; dědičnost a regulace. Proto se třeba u prokaryota a eukaryota vylo­ jiným příkladem jsou dekorativní nádoby). ženě liší co do stylu. V prvním případě hraje značnou roli prostředí, 3. Role tradice. Tradice se vyznačují dědičností, přejímáním, a to ve druhém je více autonomie.29‘ 30 Rozlišujeme stylovou diferencia­ jak v umění, tak u živých bytostí. Takové přejímání se zajišťuje růz- ci nepohlavních a sexuálních organismů. U pohlavního výběru se nými mechanismy, avšak v obou případech se ve výsledku vždy dokonce i přívrženci nahodilého povstávání materiálu k selekci při objevují chyby, drobné odchylky od normy. Znatelné odchylky jsou studiu organismů uchylují k estetickým principům. Ve všech vyjme- buď ihned zcela odmítnuty, nebo se jim dostane značného rozšíře- novaných případech existují rozdíly v průběhu evoluce, která pak ní (móda). určuje výskyt toho kterého stylu. V některých případech se může odhalit vazba tradičních kánonů 2. Funkční význam. Objevení nového stylu je v tomto přípa- na systémové principy uspořádání.33 V architektuře i ve výtvarném dě určeno nutností plnit funkci výrazu pro nový duchovní obsah umění se tak pocit harmonie dostavuje, když se dodrží „zlatý řez“, (Nědošivin, 1976: 516), načež se na tuto vazbu na styl zapomene kterému se podřizují i proporce lidského těla (viz např. Šmelev, (Lichačev, 1958). Podobný zrod nového stylu se v živé přírodě na­ 1982). V biologii může být podobným případem propojení kladu bídne například tehdy, když se živé bytosti poprvé dostanou do no­ listů s Fibonacciho posloupností. Ljubiščev poznamenává, že způ- vého prostředí – příkladem může být doba předpokládaného vý­ sob buněčného dělení probíhajícího v rostlinném meristému není stupu psilofytů a obojživelníků na souš. Jestliže druhotně probíhá třeba pokládat za příčinu této zákonitosti – lze například prohlásit, návrat do původního prostředí, nabízí se spíše výběr ekologického že dělení se odehrává tak, aby se tato zákonitost splnila. stylu založeného už v archetypu, což se projeví aktivací nepoužíva-

31 Jaké geny se budou aktivovat a k jakým fenotypům to povede (a též analý- 28 Někdy se v teorii umění (na rozdíl třeba od archeologie) nedoceňuje podíl za podobných mechanismů), je obzvlášť zajímavé z hlediska otázky, zda zvláštností použité techniky na dosaženém estetickém efektu a stylové růz­ organismy disponují svobodou výběru. norodosti. 32 Viz Aristotelovy představy o tom, že v živé přírodě se krása snoubí s do­ 29 Srv. princip autonomizace ontogeneze I. I. Šmaľgauzena (1946). konalostí, nutno ale říct, že krása se nevyčerpává přítomností stylu – ten 30 Současné výzkumy mikrobiálních kolonií a povlaků odhalují vysokou míru nemůžeme klasifikovat na lineární škále „lépe – hůře“. svébytnosti u prokaryotních organismů, která je, přesně v intencích tohoto 33 O různých kánonech různých kultur a jejich analytický popis viz např. článku, stylově odlišná od eukaryot. (pozn. překladatele) Jarmolenko (1982).

194 195 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí

4. Styl jako faktor celistvosti. V některých situacích může styl kladem pro formování samostatných druhů. Jako analogický příklad nabýt osobitého funkčního náboje – má zachovávat celistvost sys- může sloužit formování jazyků hindí a urdu ze dvou stylů khari boli. tému. Tak jako národnostní menšina si může v jistých případech, ať E. Sepir říká, že „jazyková podmíněnost stylu ukazuje cestu ke se stane cokoli, udržet svůj ráz (styl), také u živočichů může stylová stylistickému rozvoji, který nejlépe vyhovuje přirozeným vlastnos- odlišnost vystupovat jako jeden z faktorů zaručujících reprodukční tem příslušného jazyka“ (Sepir, 1934: 177). Jestliže z toho vyjdeme, izolaci, protože každý si volí pouze partnera shodného stylu. Jed- je zajímavé, že existuje i optimální ekologický styl daného taxonu. nota stylu se udržuje i v podmínkách silného selekčního tlaku a úsilí U ptáků je tento optimální styl spojen s létáním ve vzduchu, i když o záchranu kultury pak vede k přetlačování stylů. Vezmeme-li v úva­ existují také tučňáci, kteří podobně jako rejnoci „létají“ ve vodě, hu tuto skutečnost i to, že formování člověka probíhalo ve svrch- a jiní nelétají vůbec, například pštrosi. ním kenozoiku, můžeme objasnit některé případy, kdy jsou živým Podobně jako se autorský styl může stát stylem celého hnutí, tak bytostem přisuzovány nadpřirozené síly – nesou prostě s sebou pe­ i styl jedince, který se objeví jako důsledek mutací, se může upevnit čeť jiné doby: například mnohohlaví draci (Ivanov a Toporov, 1977), v klonu či populaci. V tomto případě může proběhnout rychlejší kapraď (Zolotnickij, 1913) nebo houby (Toporov, 1979). Styl živé a širší rozšíření stylu, srovnatelné s tím, co postihuje kulturu ve for- bytosti je v takových případech vnímán jako prvek lidské kultury. mě módy nebo ideologie. Tento jev určuje i to, že vnější vzhled některých bytostí – a tomu V kultuře se nový styl objevuje svobodně a nepředvídatelně a po odpovídající styl – se stává hluboko vnořenou součástí lidské kultury, jistou dobu bude věcí jen několika vyznavačů. Od jisté chvíle se ba někdy dokonce formuje její „tvář“ (viz roli zoomorfních orna- však začnou vytvářet sociální mechanismy, které budou nový styl mentů nebo zobrazení posvátných zvířat a rostlin atd.). Etnogra- upevňovat (například veřejné mínění), a objeví se fenomén módy. fům je tato skutečnost dobře známa; pro nás představuje argument Podobně je tomu i v živé přírodě. Shodou náhod se objevují mutace, ve prospěch existence stylů u živých bytostí. které se mohou šířit i nepohlavně, například přes mikroorganismy Na druhou stranu jsou i případy, kdy stylistické ideály jisté kul- (zejména viry). S „epidemií“ svého druhu jsme zřejmě konfronto- tury či určité její rysy jako by se na živých bytostech odrážely. Lju- váni u tak zřetelně vyjádřeného stylu, jaký představují divarikátní biščev například pokládal chameleony za projev egyptského stylu. keře Nového Zélandu35 (Went, 1971). Podle jejich specifického vzhle­ V souvislosti s tím je důležitá praktická otázka ohledně identifika- du (prodloužená internodia, větvení pod velkým úhlem, charakte- ce stylizovaných vyobrazení živých bytostí. Je jasné, že identifikace ristický tvar listů) lze v botanické zahradě ihned určit zemi jejich je snadnější v případech, kdy se styl zobrazování, jak jej diktuje pří- původu, nikoli však příslušnost v systému. Went uvádí ještě asi de­ slušná kultura, příliš neliší od stylu samotného druhu.34 set podobných příkladů. Někteří autoři přisuzují podobnému způ- Aby se v kultuře mohlo projevit více stylů, je nutné, aby (a) v ob­ sobu předávání a pozměňování genetické informace vůdčí roli v evo­ lasti referencí existoval mezi styly nevelký překryv, tj. aby žádný luci (Ševeljev, 1977). z nich nebyl všeobjímajícím, a (b) aby celá skupina používala něko- Tak se rychlé převládnutí některého stylu může projevit jako mó­ lik stylů. Příkladem splnění prvního požadavku jsou v oblasti živé da. Ljubiščeva zajímaly jak projevy módy u živých bytostí, tak jejich přírody rozdíly ve stylu různých pohlaví, které se přesto nemohou paralely v sociálním životě. Jednou ze stránek módy, která poutá stát znaky taxonomickými, protože obě pohlaví se navzájem potře- zvláštní pozornost, je její cykličnost. V současné době se tyto vhle- bují (a tím je splněna druhá podmínka). Druhá podmínka se názorně dy potvrzují například při zkoumání módy u mutací (Golubovskij, uplatňuje při změně stylu v ontogenezi. V případě střídání jarních 1985), ve sféře výzkumu oblékání nevědomky potvrdila Ljubiščevův a podzimních generací lišících se stylem se tyto styly mohou stát zá­ 35 Divarikátní keře jsou ty, které se větví pod tupým úhlem – typické pro 34 Viz například tibetskou medicínu mendzi khang nebo středověké bestiáře. Nový Zéland. (pozn. překladatele)

196 197 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí program Kozlova (1982). Stojí za zmínku, že jedním z nástrojů od­ Z hlediska matematiky existuje několik „dobrých“ křivek (para- halování cyklických pravidel je popis celé řady alternativních konfi- bola, exponenciela, sinusoida apod.). Jednou ze základních vlast- gurací oblečení (Kozlova a spol., 1981), tj. v podstatě tvoření refrénů ností těchto analytických funkcí je, že jejich průběh lze zjišťovat v pojetí Meyenově. s libovolnou přesností. Jestliže se většina forem organismů vskutku Některé projevy živých bytostí se mohou podle Ljubiščeva hodno­ řídí podle takových křivek, odhalují se velké možnosti rekonstrukce tit jako dekadentní. Tak lze hodnotit například výskyt výstředních obrysu celku z jeho části (srovnej symetrie u automobilů). Takový forem u mandelinek (Chrysomelidae). Dekadence není jednoduše přístup také podle Ljubiščeva poskytne možnost dělení (nikoli re­ anarchií v proměnlivosti, nýbrž narušením strohých forem klasic­ dukcionistického) krásy objektu na elementární složky: krása dubo- kého stylu. Ljubiščev připouštěl i existenci skutečné dekadence vého listu se dá rozdělit mezi krásu paraboly a sinusoidy, a ty už v případě, kdy normy úplně mizí. Dekadentním vývojem lze vy­ můžeme studovat nezávisle, s přihlédnutím k faktorům ekologic- světlit vymírání některých živočichů, např. šavlozubých nebo irské- kým, věku apod. ho daňka.

Program biostylistiky Styl a přesné metody jeho zkoumání Probrali jsme některé stránky využití kategorie stylu v biologii a na­ Ljubiščev se domníval, že pochopení stylu je rámcem pro skuteč- hlížíme, že naše představy o stylu se v něčem shodují s tradičními, né zavedení matematiky do biologie. Základem mu byla představa v něčem se od nich liší. Lze se dokonce ptát, zda je vůbec vhodné o neoddělitelnosti estetična a matematična: „Linie, které svým vněj- kvalifikovat probírané projevy živého jako projevy stylu. V takovém ším vzhledem odpovídají čarám matematickým, nalézáme i tam, kde případě se přesto bude vnucovat potřeba zavést nějakou analogii tra­ zjevně nemůže být řeč o tom, že by se jejich tvůrce řídil matematic- diční kategorie stylu, která by podobné jevy ve sféře estetična, mimo kými znalostmi; do této kategorie patří především výstupy umělec- oblast umění, popisovala. Musíme se ptát, co je styl v kontextu ké tvorby, například vázy (zejména etruské, jejichž forma často jiných celostních projevů, jež rozpoznáváme vhledem; co vlastně suverénně ztělesňuje elipsu či jiné křivky). Domnívám se, že se to má stylistický charakter. Je třeba též posoudit plodnost využití zave- dá vysvětlit tak, že matematické linie vládnou vyšší ladností obry­ dených představ o stylu v jiných oblastech (mineralogie, znalectví sů, a proto v nejvyšší míře uspokojují naše představy o kráse. Jinak drahých kamenů, geografie, meteorologie apod.). řečeno, za nejhezčí se pokládají věci vykazující co nejplynulejší Představy o stylu se obzvlášť naléhavě vnucují v souvislosti se změny36. ‚Cibule‘ ruských kostelů nám připadají hezké jen tehdy, živými bytostmi. Můžeme zde mluvit o širokém okruhu problémů když jejich obrysy odpovídají napětí mezi poddajností křivky a do­ spojených s rolí stylu organismů při formování různých kultur, při statečně velkou hmotou (cibule na chrámu Krista Spasitele jsou vzniku mytologie (viz např. Zolotnickij, 1913; Toporov, 1979), umě­ po této stránce ošklivé).“ 37 leckých kánonů apod., tedy v oblastech, kterými se zabývá etnobio- logie, biohistorie, metabletika atd. (Jacobs, 1980; Verdoorn, 1944). Věnujeme se teď místu biostylistiky v kontextu vlastního biolo- 36 Viz též Šmelev (1982), Jarmolenko (1982). gického výzkumu. V biologii lze rozpoznat tyto směry, kde by se 37 Takto Ljubiščev uvádí do diskuse o stylu čistě hodnotové kategorie, čímž do ní vnáší prvek antropocentrismu – viz též výše o vztahu uměleckého kategorie stylu mohla stát nosnou: a estetického.

198 199 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí

1. Styl jako prostředek rychlé diagnostiky (viz Ljubarskij, 1992). Změna hodnot se dotýká i zcela konkrétních otázek. Užití stylu Podle stylu lze rozpoznat taxonomickou příslušnost, geografický pů­ jako heuristického prostředku a jeho použití pro účely identifikace vod nebo ekologické předurčení organismů, řešit úkoly fytoindikace nutí obrátit pozornost ke znakům, které se obvykle neberou na (určit polohu ložisek či vodních zdrojů podle charakteristik vegeta- zřetel. Jde svým způsobem o znaky orientační, které systematikové ce). Silnou stránkou tohoto přístupu je jeho rychlost a snadnost pro sice příležitostně používají, avšak obecně se odsouvají stranou, pro- příslušného znalce, slabou složitost závěrů a potíže se zaškolením tože nejsou součástí základů systému a nepoužívají se diagnosticky jiných osob. Aby se takové výsledky staly vědeckými, vyžadují další (z taxonomického hlediska jsou nevýznamné a nemají hodnotu; ověření pomocí obecně akceptovatelných metod. Čebanov, 1977). Unikají proto pozornosti, což vede k deformaci Jednou z vážných potíží, na kterou podobná práce naráží, je to, pochopení znaků v jejich celku. Stylistický přístup se musí soustře- že tradice nejsou systematicky podchyceny a totéž platí pro způsoby dit právě na tuto nedostatečně známou třídu znaků. popisu stylistických zvláštností organismů. Přitom to vše existuje a používá se – viz například hantýrku systematiků –, avšak bere se 4. Styl jako pedagogický prostředek dovoluje oživit výuku a též jako cosi nedůležitého. Legalizovat tuto stránku práce by dovolilo dovoluje dopracovat se k ostřejšímu vidění věci.39 otevřené zavedení představ o stylu do běžného povědomí. To však vyžaduje nejprve sesbírat prostředky popisu stylu a používaná slo- 5. Stylový přístup jako cesta k pochopení estetických zdrojů ži- va a výrazy s cílem jejich další systematizace a povolené kodifikace. vého. Jde o obecný axiologický úkol, konkrétně pak v kontextu pro­ Na základě toho bude možno vytvořit pro specialisty všeobecně blémů globální ekologie, optimálního využívání přírody, a obzvlášť závaznou formu prezentace výsledků.38 v oblasti cestovního ruchu.

2. Styl jako heuristický prostředek. Na základě stylistické shody Na rozdíl od třech prvních směrů, kde obrat ke stylu představo- (či různorodosti) lze netriviálně ztotožňovat (rozlišovat). Výsledkem val první etapu výzkumu, načež následovala rutinní badatelská práce, mohou být různé hypotézy, například o homologii či nehomologii čtvrtý a pátý směr si na všech stupních realizace zachovávají příklon struktur nebo o udržování jednoty (či různosti) stylu jako faktoru ke stylu jako předmětu holistického, esteticky laděného počinu. v ontogenezi a diferenciaci apod. Lze také zaostřit pozornost na Mluvíme-li o nastíněném programu, nutno upozornit na jeho jisté jevy a požadovat jejich vysvětlení (viz divarikátní keře). Jako předběžný charakter a na to, že je biologům poměrně cizí. Je totiž v předchozím případě má i zde odkaz na styl místo v první etapě vzdálen trendům současné biologie, která se orientuje na analytické výzkumu. V této souvislosti je nutno se ptát, jak mohou být styly či přístrojové metody a řešení technologických úkolů. Navíc znatel- vnímány samotnými organismy a jak se styly určují v chování. né výsledky se na této cestě mohou dostavit pouze po uskutečnění velkého množství mravenčí práce. To vše může vyvolávat u biologů 3. Analýza stylů jako prostředek formování hodnotové orienta- i jiných specialistů pochybnosti o smysluplnosti podobného hledání. ce biologa. Soustředění pozornosti na styl a jevové stránky živé by­ Současně je očividná i aktuálnost probíraných problémů pro čistě tosti vnáší do biologie estetické hodnoty, což rozšiřuje záběr vní- humanitní vědy; neměla by se proto ignorovat v době, kdy hrozí mání objektu a současně je apelem na osobnost (a nejen profesní zánik lidských hodnot. návyky) samotného biologa – to je dnes důležité v souvislosti s nut- ností humanizovat kulturu. 39 Pokus Lovjagina o učebnici biologie v obrazech staví hodně na možnosti 38 V této souvislosti je zajímavé používání mapy stylů (Fehling, 1980). Tako- práce se stylem – viz učebnice Lovjagin a spol., 2002 a také řada pracov- vé mapy jsou samy o sobě pozoruhodnými formami prezentace dat. ních sešitů vydaných nakladatelstvím Okoem.

200 201 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí

Skončíme slovy A. A. Ljubiščeva ze závěru rozvrhu k nedokon- Golubovskij (Голубовский), M. D. (1985). Организация генома čené práci o stylu: „Nikoli teorie,40 nikoli předpověď, nýbrž takzvané и формы наследственной изменчивости эукариотов. Успехи předběžné tušení ohromného komplexu faktů, dosažení určitého современной биологии, 100. Вып. 3. № 6. naladění, které nám otevře oči, způsobí, že nové překvapující fakty Grassé, P.-P. (1973). L’évolution du vivant. Matériaux pour une odporující běžným představám přijmeme ne s nedůvěrou či před- nouvelle theorie transformiste. Albin Michel. Paris. pojatostí, nýbrž s porozuměním.“41 Gvozděv (Гвоздев), А. N. (1965). Очерки по стилистике русско­ (Přeložil Anton Markoš) го языка. Мocквa. Chebanov viz Čebanov Ivanov (Иванов), V. V. & Toporov (Топоров) V. N. (1977). Структурно-типологический подход к семантической интер­ претации произведений изобразительного искусства в диа­ хроническом аспекте. Труды по знаковым системам. Taртy, Reference Вып. 8. Jacobs, M. (1980). Revolutions in Plant Descriptions. Miscellaneous Averincev (Аверинцев), S. S. (1977). Поэтика ранневизантийской papers. № 19. литературы. Мocквa. Jakobson, R. (1995). Poezie gramatiky a gramatika poezie. In: Berg (Берг), L. S. (1977). Труды по теории эволюции. Мocквa. Poetická funkce. H+H, Jinočany. Cope, E. B. (1886). The Primary Factors of Organic Evolution. Jarmolenko (Ярмоленко), А. D. (1982). Систематизация инва- Chicago. риантных методов архитектурной гармонии (СИМАрГ-2). Čebanov (Чебанов), S. V. (1977). Теория классификации Пространственные конструкции в гражданском строитель- и методика классифицирования. Научно-техническая ин- стве. Лeнингpaд. формация. Мocквa. Сер. 2. № 10. Jelenkin (Еленкин), А. А. (1919). О некоторых теоретических Čebanov (Чебанов), S. V. (1984). Представление о форме в ес- следствиях комбинативного принципа в системе лишай- тествознании и основания общей морфологии. In: ников. Известия Главного ботанического сада СССР. 1929. Оrgaanilise vormi teooria. Tartu. Т. 28. Вып. 5-6. Čebanov (Чебанов), S. V. (1989). Концепция рефрена. In: Jung, C. G. (1995). Psychologische Typen. Gesammelte Werke Палеофлористика и стратиграфия фанерозоя. Мocквa. Bd. 6, Clausen & Bosse, Leck. Čebanov (Чебанов), S. V. (1988). Theoretical biology in Kaganskij (Каганский), V. L. & Rodoman (Родоман), B. B. (1995). biocentrism. In: Lectures in Theoretical Biology. Tallinn. Ландшафт и культура. In: Наука о культуре. Итоги и перс- Čebanov (Чебанов), S. V. (1999). Biohermeneutics and пективы. Мocквa. Вып. 3. Hermeneutics of Biology. Semiotica, 127: 215-226. Kawamoto T. (1967). Saikei: Living Landscapes in Miniature. Tokyo. Čelpanov (Челпанов), G. I. (1994). Учебник логики. Мocквa. Kozlova (Козлова), Т. V. (1982). Художественное проектирова- Fehlig, U. (1980). Kostüm Kund. Leipzig. ние костюма. Мocквa. Kozlova (Козлова), Т. V.; Stěpuče (Степуче), R. А.; Rytvinskaja (Рытвинская), L. B. Petuškova (Петушкова) G. I. (1981). Основы теории проектирования костюма. Мocквa 1981. 40 Stojí za pozornost, že Ljubiščev si stejně jako Fersman nemyslí, že teorie je vůdčím principem při výzkumu podobných jevů. Kožinov (Кожинов), V. V. (1974). Введение. Смена литератур- 41 O porozumění ve vědě viz Meyen, 1977. ных стилей. Мocквa.

202 203 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí

Labas (Лабас), J. А. & Chlebovič (Хлебович) V. V. (1976). Фено- Meyen (Mейен), S. V. (1977). Олигомеризация и полимериза- типическое окно генома и прогрессивная эволюция. In: ция в эволюции древнейших растений. In: Значение про- Соленостные адаптации водных организмов. Лeнингpaд. цессов полимеризации и олигомеризации в эволюции. Labov (Лабов), U. (1983). Структура денотативных значений. Лeнингpaд. Новое в лингвистике. Мocквa. Вып. 14. Meyen (Mейен), S. V., Šrejděr (Шрейдер), J. А. (1976). Методо- Lichačev (Лихачев), D. S. (1958). Человек в литературе Древней логические аспекты теории классификации. Вопросы фи- Руси. Мocквa. лософии. № 12. Ljubarskij (Любарский), G. J. (1992). Биостилистика и проблема Nalimov (Налимов), V. V. (1974). Вероятностная модель языка. классификации жизненных форм. Журнал общей биоло- Мocквa. (anglicky: In the Labyrinths of Language: гии. Т. 53, № 5. A Mathematician’s Journey. ISI Press, Philadelphia 1981). Ljubarskij (Любарский), G. J. (1996). Архетип, стиль и ранг Nalimov (Налимов), V. V. (1978). Непрерывность против диск- в биологической систематике. Мocквa. ретности в языке и мышлении. Тбилиси. Ljubiščev (Любищев), А. А. (1977a). Редукционизм и развитие Nědošivin (Недошивин), G. A.; Černych (Черных), А. М.; морфологии и систематики. Журнал общей биологии. Čudakova (Чудакова), М. О.; Kantor (Кантор), А. М. (1976). Т. 38. № 2. Стиль. БСЭ. Мocквa. Т. 24 Кн. 1. Ljubiščev (Любищев), А. А. (1977b). Понятие системности Polanyi, M. (1974). Personal Knowledge: Towards a Post-Critical и организменности. Труды по знаковым системам. Тарту, Philosophy. University of Chicago Press. ТГУ, Вып. 9. Poljan (Полян), P. М. (1978). География и вдохновляющие Losev (Лосев), А. F. (1963-1988). История античной эстетики. ресурсы природы. Природа. № 3. Т. 1, Мocквa 1963; Т. 2, 1969; Т. 3, 1974; Т. 4, 1975; Т. 5, 1979; Pribram, K. H. (1971), Languages of the brain: experimental Т. 6, 1980; Т. 7, 1988. paradoxes and principles in neurophysiology. Prentice-Hall. Lovjagin (Ловягин), S. N.; Vachrušev (Вахрушев), А. А.; Rautian Englewood Cliffs, NJ. (Раутиан), А. S. (2002). О тех, кто растет, но не бегает. Ratněr (Ратнер), В. А. (1975). Молекулярно-генетические сис- Мocквa. темы управления. Новосибирск. Mamčur (Мамчур), E. А. (1975). Проблема выбора теории. Russo (Руссо), G. V. & Čebanov (Чебанов), S. V. (1985). Основ- Мocквa. ные понятия кристалломорфологии в системе кристаллог- Martyněnko (Мартыненко), G. J. (1988). Основы стилеметрии. рафических и морфологических дисциплин. In: Физика Лeнингpaд. кристаллизации. Калинин. Martyněnko (Мартыненко), G. J. & Čebanov (Чебанов), S. V. (1987). Semjonov (Семенов), А. N. (1900). Об одном новом роде водолю­ Текст как объект и предмет стилеметрии. Квантитативные бов в связи с вопросом о морфологическом (морфомати- аспекты системной организации текста. Тбилиси. ческом) параллелизме. Труды Рус. энтом. об-ва в СПб. Т. 34. Martyněnko (Мартыненко), G. J. & Čebanov (Чебанов), Semjonov-Ťanšanský (Семенов-Тянь-Шанский), V. P. (1919). S. V. (1988). Классификационные задачи стилеметрии. Acta Свободная природа как великий живой музей, требующий et commentationes universitatis tartuensis No. 827. Tartu. неотложных мер ограждения. Природа. Martyněnko (Мартыненко), G. J. & Čebanov (Чебанов), S. V. (1996). Semjonov-Ťanšanský (Семенов-Тянь-Шанский), V. P. (1921) Стилеметрия. Прикладное языкознание. Учебник. СПб. География и метеорология. Природа. № 10-12. Meyen (Mейен), S. V. (1973). Plant Morphology in its Sepir (Сепир), E. (1934). Язык. Введение в изучение речи. Nomothetical Aspects. Botanical Review, Vol. 39. Лeнингpaд.

204 205 Sergej V. Čebanov O stylu živých bytostí

Sokolov (Соколов), А. N. (1968). Теория стиля. Мocквa. Zolotnickij (Золотницкий), N. F. (1913). Цветы в легендах Stěpanov (Степанов), J. S. (1976). Стиль языка. БСЭ. Мocквa. и преданиях. СПб. Т. 24 Кн.1. Sukačev (Сукачев), V. N. (1912). Растительность верхней части бассейна р. Тунгира Олекминского окр. Якутской обл. In: Труды Амурской экспедиции. Т. 16. Šafranovskij (Шафрановский), I. I. (1968). Лекции по кристал- ломорфологии. Мocквa. Ševeljev (Шевелев), А. S. (1977). Предполагаемая роль вирусов в морфогенезе высших растений. Природа. № 4. Šmaľgauzen (Шмальгаузен), I. I. (1946). Факторы эволюции. Мocквa. Šmelev (Шмелев), I. P. (1982). Феномен структурной гармонии. In: Пространственные конструкции в гражданском строи- тельстве. Лeнингpaд. Šornikov (Шорников), B. S. (1984). О некоторых проблемах эволюции и математической биологии (по материалам обсуждения в МОИП). In: Системность и эволюция. Мocквa. Šrejděr (Шрейдер), J. А. (1978). Гуманитаризация знания и ин- формационная среда ученого. Вестник АН СССР. № 9. Šrejděr (Шрейдер), J. А. (1982). Работы по истории и методо- логии науки. In: Александр Александрович Любищев. Лeнингpaд. Toporov (Топоров), V. N. (1979). Семантика мифологических представлений о грибах. In: Balcanica: Лингвистические исследования. М. Verdoorn, F. (1944). On the Aim and Methods of Biological History and Biography with Some Notes for Collaborates of Index Botanicorum. Chronica botanica. Vol. 8. № 4. Vinogradov (Виноградов), V. V. (1961). Проблема авторства и теория стиля. М. Went, F. W. (1971). Parallel Evolution. Taxon, 20: 2-3. Winckelmann, J. J. (1975). Gedanken über die Nachahmung der griechischen Werke in der Malerei und Bildhauerkunst. Porto Alegre, Movimento. Zachvatkin, (Захваткин) А. А. (1978). Зимняя школа по теоре- тической биологии. Биологические науки 9.

206 207

Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae) Karel Chobot

Optické jevení povrchové struktury a tvarovost v živočišné říši je u Adolfa Portmanna spojena ústředním pojmem sebevyjádření vlast­ ního jevu. Jedním z problematických okruhů je pak existence z funkč- ního hlediska „excesivních struktur“, „luxusních znaků“, popř. hy­ pertélie nápadné především u hmyzu, na základě jejichž znalosti došlo k vytvoření těchto pojmů. Jedny z nejpozoruhodnějších tvarových jevů, které lze za takové znaky označit, je možno nalézt u nadčeledi Scarabaeoidea, listoro- hých brouků. U dospělých brouků řady skupin této nadčeledi, a to velikostně nadprůměrných i zcela malých, je povrch těla opatřen velmi bohatou škálou tvarů impresivních výrůstků, výčnělků, trnů, rohů, hrbolů, prohlubní či jam na hlavách, štítech; časté jsou také zvětšené mandibuly či extrémně prodloužené přední či zadní nohy. Ty namnoze dosahují zcela fantastických tvarů a je poměrně snad- né je na první pohled označit za excesivní struktury vzpírající se funkčnímu výkladu. Pokus o nastínění základních strukturních typů, určitých strukturálních motivů a tendencí, které jdou často i napříč systematickými jednotkami, ve výsledku tedy snaha o poskytnutí

 Za excesivní lze také označit velmi rozličné struktury u obratlovců (útvary na lebkách Ceratopsidů, pera rajek, vějíře pávů, letky argusů, paroží jele­ novitých, kly chobotnatců, kly babirus a mnoho dalších) i u bezobratlých (Rensch, 1947). Vedle toho však asi nejvyšší míru excesivity představují bizarní výběžky pronota obou pohlaví velikostně nevýrazných Membracidů (Komárek, 2000a, b).

209 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae) prostředku k omezení a vyjasnění směru dalších úvah, je cílem před­ tální ideu. Dochází tak ke vzniku forem „vzpírajících se funkčnímu kládaného (částečně ilustrovaného) textu. pojetí“ (kterých je ostatně dle Portmanna „nekonečný počet“). Lze nahlédnout, že excesivní struktury Scarabaeidů, namnoze Na druhou stranu je však evidentní, že se jedná o ucelený a ná­ velmi rozmanitých tvarů, jsou prakticky postradatelné pro vlastní padný jev zasluhující samostatného názvu, jak ostatně svědčí i ce­ přežití organismu (jejich absence u samic, rozdílný rozvoj mezi dru­ lá řada prací tomuto jevu věnovaných. O nápadnosti jevu u hmyzu hy s obdobnou bionomií). V tom je možno vidět paralelu k odlišné, svědčí například i výklad německého biologa Karla Möbia (1908) přesto však příbuzné problematice křídelních kreseb motýlů. Kresby o estetice hmyzu. Druhy vybavené nápadnými výrůstky, rohy či nad­ jsou však pouze dvourozměrné a představují jen epifenomén hlavní měrně zvětšenými končetinami přitahují pozornost (tedy základní struktury, tj. křídla (Komárek, 1997, 2000b), což jim dává možnost prvek estetického působení živočichů v Möbiově smyslu), ovšem autonomního vývoje a vyjádření. Problematika motýlích kreseb je zároveň ji tříští, tedy odchylují od vnímání celku, který dle Möbia ovšem na rozdíl od luxusních struktur listorohých mnohem pro- působí esteticky nejpříznivěji. Möbiova estetická koncepce tak vlast­ pracovanější – jak po stránce studií zaobírajících se funkčními aspek- ně odpovídá goetheánské biologii s důrazem na celek organismu, ty, tak i studií sledujících aspekty strukturální (jako např. snahy o kon­ na což ostatně Portmann reaguje obdobně – hodnocením jevů jako strukce archetypů) (blíže Komárek, 1997, 2000b); oběma pohledům odchylek od archetypu. je v případě excesivních struktur listorohých brouků větší pozor- Vyčlenění množiny vnějších morfologických znaků chápaných nost věnována až zcela recentně. jako excesivní struktury je založeno již na práci entomologa Karla Brunnera von Wattenwyl (1873), který zavedl Portmannem zmiňo- vaný termín hypertelie. Ta je definována jako soubor jevů, kdy je překročena „nutnost“, tedy účelnost. Samotný pojem „excesivní struktury“ je poněkud šířeji založen. Excesivní struktury Excesivní struktury (Exzessivbildungen, v anglofonním prostředí exaggerated structures) jsou podle Rensche (1947) struktury vyznaču- Je dlužno předestřít hned na počátku, že pojem excesivní struktura jící se pozitivní (někdy též negativní) růstovou alometrií vzhledem je v zásadě mimo duch portmannovské biologie. Portmann sám se k celkové velikosti těla. Dělí je na struktury luxusní (Luxusbildungen) s takto (ze strany biologů zastávajících pohled darwinovské účel- – bez zřejmé nebo vynaloženému materiálu adekvátní funkce – a na nosti) nazvanými jevy vyrovnává s jednoduchou elegancí. Tyto je­ „přehnané specializace“ (Überspezialisierungen), jejichž funkce je od­ vy jsou mu příkladem „akcentované sebeprezentace“, tedy jevem, halitelná. Luxusní znaky tedy na rozdíl od nich nesplňují darwinovské kdy se organismus odchyluje od archetypu důrazem na ornamen- form follows function. Je zřejmé, že zařazení dané excesivní struktury

 Prostor k výkladu samozřejmě ponechává i Portmann (1997 II: 61-62): Při  Jako nejpřístupnější dvourozměrná prezentace poměrně komplikovaných perspektivě, jaká nyní převládá, zdají se organismy být především nositeli prospěšných struktur je zvolena perokresba provedená dle sbírkových exemplářů. Na životních funkcí. Cokoli nezapadá do této představy, bude náhodným, vedlejším výsled- kresbách je vždy hlava a štít v dorzálním pohledu, nejsou zobrazeny krov- kem; jestliže se něco dostatečně vnucuje, pak to může být dokonce označeno jako jakýsi ky (a tedy celkový habitus exemplářů), protože nenesou znaky, které jsou luxusní výtvor. Odborný termín hypertelie, označující útvary „přehnané vzhledem k cíli“, v práci sledovány – tedy excesivní ve stejném smyslu jako struktury na míní přece, aniž by to bylo výslovně řečeno, že cílem, o jehož přehnání zde jde, je právě hlavě a štítu. Pro vlastní cíl této práce – srovnání vzhledu ve skupinách zachování. Zůstává při tom otevřeno, jak budeme takovou přehnanost hodnotit. s důrazem na tyto struktury, a nikoli na systematiku, je zvolena jednotná  Je pozoruhodné, že mezi sběratelsky nejatraktivnější skupiny brouků patří velikost (šířka báze štítu). V kresbách jsou rovněž pomíjeny drobné povr- často ty, u nichž Möbius popisuje ztížení dojmu celku (např. roháči, noso- chové skulptury – tečkování, chagrinování, zrnění, naopak zaznačeny jsou rožíci, tesaříci) – zda jde o překonaný pocit prvotního odporu či příklon hranice tomentů a výraznější skulptury jako vrásnění, mřežování. k excesivním „hříčkám přírody“, je otevřenou otázkou.

210 211 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae) do jedné z podskupin závisí na znalostech bionomie daných druhů Funkcionální aspekty rohů brouků listorohých – a jak je vidno na příkladu Scarabaeidů, silně závisí na převládají- cím názoru autora či doby. Mnohost tvarů a velikostí mnoha druhů živočichů a rozmanitost Krieg (1937) v luxusních strukturách (Organismen luxurieren v je­ jejich struktur vnucovala a dodnes vnucuje otázky po jejich původu ho pojetí) vidí struktury, jejichž rozvojem živé organismy překračují a funkci. Tyto otázky po funkčnosti, účelu jsou velmi staré, v biologii stupeň „účelnosti“ (zweckmäßiger Ausbildungsgrad, tedy podobně jako však napevno dané až s dílem Charlese Darwina. Brunner), ale nedosahují stupně „škodlivosti“ (schädlicher Ausbildungs­ Je tomu tak i v případě brouků listorohých a jejich excesivních grad) – což je poměrně logickým důsledkem uplatňování přírodního struktur. První popisy starých autorů, jako například u Moufeta či výběru. Prostor vymezený těmito dvěma hranicemi pak skýtá jistou Aldrovandiho, pouze vyjmenovávají a poměrně neužasle popisují možnost uplatnění strukturalistických idejí. Na rozdíl od Rensche vzhled a původ domácích i exotických zástupců. Tito však mohou Krieg nevidí v pozadí luxuriace alometrii, ale odreagování přebytků díky bizarnosti svého vzhledu nabývat silných symbolických význa- potravní bilance (Abreagieren von Überschüssen in der Ernährungsbilanz). mů. Od Darwinova vystoupení přibylo do biologie mnoho pokusů Podobně Frankenberg (1937) vidí excesivní struktury (exzessive o vyrovnání s funkcionálními aspekty excesivních struktur. Bildungen) jako podmnožinu dystelie (Unzweckmäßigkeit, neúčelnos- Sám Darwin byl sběratelem brouků a při cestě lodí Beagle se ti). Tu dále dělí na antitelie (škodlivé), atelie (bez jakéhokoli účelu) osobně blíže seznámil i s druhy exotickými, včetně dvou druhů klí­ a paratelie (s vedlejším účelem – Umweg-Zweck). Jako hlavní příčinu čových pro jeho úvahy o excesivních strukturách u nadčeledi Scara­ excesivit vidí ortogenezi – vývojový tlak (v eimerovském smyslu, baeoidea – chilským roháčem Chiasognathus granti (v populární ang- opět tedy jistý strukturalistický prvek). losaské literatuře dodnes Darwin’s beetle) a orientálním nosorožíkem Velmi často jsou luxusní struktury typické pro jedno pohlaví – Chalcosoma atlas. O obou se zmiňuje i ve svém díle Descent of Man většinou samce (i zde však varírují od úplné absence až po výrazný (1871). Osobní setkání s druhem prvním ho přesvědčilo o neefek- rozvoj), a jako takové představují nejvýraznější příklady sekundár- tivnosti užití jeho kusadel jako zbraní. Tato neefektivnost je v rozpo­ ních pohlavních znaků a pohlavního dimorfismu. Zde se naskýtá ru s evropskou zkušeností s roháčem Lucanus cervus a jeho impresiv- možnost jejich vysvětlení ve srovnání se samičí péčí o potomstvo ními souboji. Druhý druh považoval za jeden z nejfantastičtějších – tedy jako samčí reakci na přebytky v potravní bilanci (Krieg, 1937) organismů živého světa a vedl ho k myšlence, že výjimečná velikost nebo goetheánský „kompenzační princip“ (Kompensationsprinzip) ve a zcela odlišné tvary výrůstků nutně předpokládají službu nějakému stejném smyslu (například Suchantke, 1994). Stav u samic a mláďat účelu. Jejich proměnlivost však dle něj značí, že tento účel není zce­ (někdy i u slabě vyvinutých samců) je chápán jako původnější, stav la určité povahy. u samců silně vyvinutých pak jako odvozenější, specificky rozvinutý Již Darwin vyjmenovává nejčastější vysvětlení tohoto účelu a sna­ (Krieg, 1937); možno tedy považovat za volnější, přístupnější k ak­ ží se je vyvrátit. Výrůstky jsou poměrně často považovány za pra- centovanému sebevyjádření. Lze vzpomenout snadnou determina- covní nástroje – proti tomu však mluví absence jakýchkoli stop po ci samců a poměrně obtížnou determinaci samic u některých druhů obrusu. Jejich funkce jako obranného prostředku proti útokům ne­ brouků, což pozoruhodně koreluje s Portmannovou představou se­ přátel je zpochybněna častou absencí ostrých výčnělků. Naprosto beprezentace organismu. Akcentovaná sebeprezentace u samců tak většinový názor o výrůstcích sloužících jako zbraně ve vzájemných logicky posiluje odlišnosti, tedy činí druh/jedince snadněji determi- soubojích vyvrací Darwin s odvoláním na Batese tvrzením, že ty­ novatelný/zařaditelný. to souboje u vrubounovitých (na rozdíl od roháčů) nebyly dosud pozorovány. Teoreticky pak dále uvažuje, že pohlavní výběr pomo- cí soubojů by vedl k nadměrnému zvětšování tělesných rozměrů a velkým rozdílům ve velikosti obou pohlaví (tzv. „zákon souboje“).

212 213 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae)

To Darwin opět s odvoláním na Batese zamítá u většiny druhů (mi­ o pracovní nástroje se nejedná ani v teoreticky vhodných případech, mo roháče, které vidí jako příklad platnosti tohoto pravidla, mar­ jak svědčí pozorování jedinců s odstraněnými výrůstky. O zbraně kantní rozdíly u nosorožíků rodů Dynastes a Megasoma pak považuje se údajně též nejedná, Fabre nezná souboje mezi „lejnožrouty“. Zce- za tímto pravidlem nevysvětlitelné, neboť u nich souboje nezná). la ve shodě s Darwinem je Fabreovi přítomnost rohů ozdobou. Jako řešení otázky účelu těchto struktur pak závěrem navrhuje jejich Již záhy po vydání se však Darwinovy názory o původu těchto posouzení jako okrasy (ornaments) samců, sloužící k upoutání pozor- struktur setkaly také s mnoha oponenty. Reichenau (1881) stojí na nosti samic, a tedy prostředků pohlavního výběru v tomto směru. počátku delší řady tvrzení, že Darwinův názor o výběru samce sami­ Tuto Darwinovu teorii u vrubounovitých brouků přejímá i známý cí je nesprávný. Podle něj (a i podle dnešních názorů) samice patří francouzský entomolog a popularizátor (do jisté míry i zakladatel samci, který ji první najde, a samice si v tomto směru nikterak nevy- hmyzí etologie) Jean Fabre (1915) a doplňuje ji o několik vlastních bírá (tzv. marriage by capture). V této práci je naznačen i další proti­ argumentů pramenících z jeho etologických pokusů a pozorování – argument (rozpracovanější v pozdějších pracích). Eventuální výběr samce podle těchto ornamentů totiž předpokládá poměrně dobře  V pozoruhodném Klapálkově překladu Fabreových popisů doslova (Fabre, vyvinutý zrak, ten je však u listorohých brouků (stejně jako u mno- 1915: 157-159): Trusožravci, tito mírumilovníci, libují si povšechně ve válečné zbroji; ha dalších druhů hmyzu) vyvinut poměrně slabě, k orientaci slouží milují podivnou zbroj, halapartnu, oštěp, hák, palaš. Upomeňme se v rychlosti na roh především čich (při vyhledávání potravních zdrojů) a hmat (v tem- výkalníka španělského. Nosorožec v džunglích indických nemá takového rohu na nose. notě často složitých chodeb) (Arrow, 1951). Silný na kořeně, zahrocený na konci, zahnutý do oblouku dotýká se, když se hlava zvedne, šikmo uťatého kýlu na štítě. Řekli byste, že je to harpuna, určená rozpárati Wallace ve svém díle Darwinism (1889) rovněž odmítl Darwinovu nějakou obludu. Vzpomeňme si na Minotaura, který se staví, jako by chtěl nepřítele teorii pohlavního výběru a na základě svých znalostí ptačí etologie napíchnouti svazkem svých tří kopí na potkání; na výkalníka poloměsíčného opatřeného měl ornamenty samců za známky zdatnosti (most ornamented coincide rohem na čele, ozbrojeného pikou na každém rameně a s měsíčitými výkrojky na štítě, with the fittest) v rámci výběru přírodního. Pro příklad výrůstků samců které přivádějí na mysl křivý tesák uzenářův. Lejnožrouti mají zbrojnici velmi rozmanitou. Tento (O. taurus) osvojuje si srpovi- brouků pak později (1895) předpokládá jejich ochrannou (efficient té rohy býkovy, onen (O. vacca) dává přednost široké a krátké destičce, jejíž hrot má za protection) funkci. pouzdro výkrojek ve štítě; jiný (O. furcatus) šermuje trojzubem, čtvrtý (O. nuchicornis) Dalším názorem, celkově paralelním k Darwinovu pojetí účel- má dýku křidélkovitě na kořeně rozšířenou; či spíše (O. coenobita) palaš kyrysníkův. nosti, je pak Hingstonovo pojetí (1933) excesivních výrůstků (u něj Méně ozbrojení staví si na čelo příčný hřeben či pás růžků. K čemu jest tato rozmanitá zbroj. Máme v ní viděti nástroje, motyky, nosatce, extravagant far beyond physical needs) brouků (a také například i jelenů) vidle, lopaty, páky, jichž by brouk užil při svých výkopech. Nikterak. Jedinými nástroji jakožto prostředků k vytváření hrozby (intimidating instruments). práce jest štítek čelní a nohy, zvláště přední. Nikdy jsem nepřistihl žádného trusožrav- Originálně se pokouší o původu těchto struktur teoretizovat práce ce používajícího některé části své zbroje k vyhlubování doupěte nebo k promíchávání Cunninghama (1900). Ten považuje výrůstky (outgrowths, excrescense) potravin. Ostatně nejčastěji již sám směr těch částí příčil by se tomu používati jich jako nástrojů. Jak byste mohli žádati, aby výkalník španělský k nějakému výkopu, prová- děnému vpředu, používal svého nosatce směřujícího na zad? Mocný roh nečelí překážce, aniž by nám bylo možno domysleti se vzdálených pohnutek. Beran, býk, kozel, kam- na kterou doráží; on obrací k ní hřbet. zík, jelen, sob, a jiní ozbrojují se rohy a parohy, jichž užívají v zápasech lásky nebo pro Trojzub Minotaurův přes to, že má polohu vhodnou, zůstává stejně nepoužit. Zbaven ochranu ohroženého stáda. Lejnožrouti neznají těchto půtek. Mezi nimi není žádné byv této výzbroje ranami mých nůžek, neztrácí brouk ničeho na svých schopnostech hádky a je-li nebezpečí, spokojují se stavěti se mrtvými, stáhnuvše nohy pod břicho. zákopnických; sestupuje pod zem stejně snadno jako jeho druh nezkomolený. A důvod Jejich zbroj jest pouhou okrasou, ozdobou mužského parádnictví. Nejpůvabnějším ještě přesvědčivější: matky, kterým jest stále znova chápati se práce hnízdění, matky, dostane se palmy dle zákona soutěže o život. Shledáváme-li podivnými tyto meče na pracovnice po výtce, jsou zbaveny těchto rohů, nebo mají jen slabé jejich zakrsliny. Ony nose, oni soudí jinak a nejdobrodružnějším dostává se přednosti. Nejmenší hrboulek zjednodušují svou zbroj, ony ji zcela odvrhují, poněvadž jest při práci více překážkou vynikl-li náhodou, jest přírůstkem krásy, který může rozhodnouti volbu mezi nápad- než pomocí. níky. Nejlépe okrášlení učiní dojem na matky, zplodí potomky a přenesou na své potom­ Máme v tom viděti prostředky obrany? Rovněž nikoli. Přežvykavci, hlavní živite- stvo růžek, bradavku, příčiny to jejich vítězství. Tak se vytvořila postupně, tak byla lé jedlíků lejna, mají sklon rovněž míti zbroj čelní. Obdobnost náklonnosti jest patrna, přenášena, vždy se zdokonalujíc výzdoba, které se entomolog dnes obdivuje.

214 215 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae) za výsledek lokální mechanické stimulace (these excrescenses are as truly voláním na Beebeova (1944) pozorování, kdy samice prakticky vždy the result… of mechanical or other irritation). Výrůstky podle něj slouží uniká v průběhu souboje a vítěz po jeho skončení nezískává žád- jako zbraně a jako takové se vyvinuly díky používání v boji, což má nou výhodu. za důkaz dědičnosti získaných znaků. Tato práce však mimo jiné Zcela neplatná je však podle Arrowa Darwinova představa o funk- poprvé upozorňuje na problematiku variability těchto znaků uvnitř ci výrůstků jako ornamentů lákajících samice. Mimo již výše uvede- druhů a snaží se ji i primárně vysvětlit. Všímá si rovněž výskytu ný protiargument slabého zraku, který podrobněji rozebírá, uvádí dvou často diskrétních velikostních forem u některých druhů. rovněž jako hlavní „marriage by capture“. Svůj názor dále podpírá na­ Nejdůkladnější a doposud jediné monografické zpracování té­ příklad skutečností, že u primitivní čeledi Passalidae nesou (drob- matu rohů a výrůstků brouků představuje kniha Horned beetles jed- né) rohy na hlavě obě pohlaví, a jejich potlačení u samic ostatních noho z největších znalců systematiky Scarabaeidů, britského ento- druhů tedy nutně souvisí s jejich odstraněním coby překážek pro mologa Gilberta Arrowa (1951). Ten mj. podává základní přehled vykonávání úkolů mnohem důležitějších pro přežití. Samice větši- druhů vyznačujících se excesivními znaky. Arrow se ve své práci na nou vykonávají mnohem složitější úlohy než samci, kteří se na po­ základě vlastních i publikovaných studií o etologii a ekologii těchto dobných úkolech podílejí jen někdy. Evidentně však rozvoj rohů druhů vyrovnává s různými pohledy na funkcionální význam vý­ souvisí s faktem samčí spolupráce – samci, kteří spolupracují, často růstků a rohů. Tak například nikterak jednoznačně nezavrhuje ná­ nedosahují v rozvoji excesivních struktur maximálních hranic, jsou zor, že některé výrůstky slouží jako pracovní nástroje. Prohlásil to podle Arrowa limitováni průměrem svých chodeb a jejich výrůstky za možné pouze v některých specifických případech, např. u rodu většinou nepřesahují nejširší průměr těla. Onthophagus, kdy rohy samců směřují vzad a zapadají do prohlubně Naproti tomu Arrow nastoluje další otázky spjaté s vývojem na štítě, čímž vytvářejí pevně spojenou větší plochu pro export ma­ excesivních struktur. Otázkou je, zda je původní stav bez rohů, či teriálu z chodeb (často u druhů s lamelovitým rohem na temeni), s rohy. Podle Arrowa je původní stav s rohy a jako důkaz uvádí podobně pak u druhů rodu Copris výskyt přední sklopené části štítu jednak čeleď Passalidae, jejíž některé druhy mají na hlavě krátký, ohraničené lištou. V těchto případech však Arrow předpokládá vět- vpřed mířící roh, a rod Pachypus (primitivní (pod)čeleď Pachypodi- ší či menší redukci teoretické původní formy rohů. nae), který má neozbrojenou hlavu a na štítě jamku za apikálním Stejně tak zcela nezavrhuje Wallaceovu teorii protektivity výrůst- růžkem. Rovněž cituje teorii Lameerea (1904), který uvažuje hy­ ků, která však podle něj platí pouze u omezeného spektra druhů, potetického předka nadčeledi Scarabaeoidea, jenž by měl hloubit kde jsou poměrně ostrými krátkými výčnělky opatřeni jedinci obou chodby v pletivech mesozoických cykasů. Jeho štít měl být pro ten- pohlaví, jako příklad uvádí australský druh Onthophagus ferox. U ostat­ to účel opatřen třemi výrůstky na okrajích vyhloubeniny na štítě ních druhů proti této teorii jasně hovoří absence těchto výrůstků a čtvrtý výrůstek měl nést na hlavě. Z tohoto stavu pak Lameere u samic. Samcům proti tomu postačuje poměrně krátké období ži­ odvozoval všechny typy excesivních struktur v nadčeledi, včetně vota, drastické snížení jejich počtu predátory nemá nikterak závažné mandibul roháčů. Tuto teorii nemá však za platnou s odvoláním na důsledky. skutečnost, že materiál pro rohy je velmi rozmanitý a rohy rostou S nejčastějším názorem – tedy užitím rohů jako zbraní – Arrow na mnoha jiných částech těla. rovněž polemizuje. Výskyt soubojů má za naprosto zřejmý a přes- Arrow rovněž představuje zajímavý fakt u mnoha druhů, a to tože nezná souboje u mnoha druhů, Fabreovo tvrzení o jejich ne­ výskyt kompenzačního růstu (compensation growth). Jmenuje příklad existenci má za příliš odvážné. Jako argument proti rohům s účelem rodu Megasoma, u jehož druhů nedochází k rozvoji stejně dlouhých zbraní uvádí absenci důkazů o větší nebezpečnosti soubojů druhů rohů na štítě a hlavě, jako další příklad uvádí (stejně jako už Darwin s excesivními znaky oproti soubojům druhů bez nich. Rovněž po­ v r. 1871) výskyt výrůstků na spodní straně stehen u druhů dnešní- hlavní výběr ve smyslu „vítěz souboje se rozmnožuje“ zamítá s od­ ho rodu Chironitis, které mají hlavu a štít prostý rohů.

216 217 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae)

Jako výsledek svých úvah a pozorování shrnuje Arrow svůj názor se objevují i mnohá další pozorování u ostatních druhů. Prvním na funkční význam rohů u brouků. Podle něj není nutné předpoklá- je popis soubojů chrobáka Typhoeus typhoeus (Palmer, 1978), a mno- dat žádný určitý účel a funkci a tím vysvětlovat existenci jakéhoko- hé další následovaly (shrnutí Emlen & Nijhout, 2000). Popisy se ob­ li výrůstku. Ty, které později nějaký účel získaly a byly pozměněny jevují i v literatuře populární, zcela mimo vědeckou obec [například pro lepší výkon určité funkce, nijak neosvětlují jejich prvotní vznik, i v českém entomologickém cestopisu Mareš & Lapáček (1980) lze a ještě méně vysvětlují mimořádný stupeň jejich vývoje u mnoha nalézt pravděpodobně poprvé publikovaný popis souboje zlatohláv­ dalších forem (což je v pozoruhodné shodě s Portmannem). Arrow ků Goliathus goliathus, japonská populární práce Yasuda & Okajima nesnižuje význam přírodního výběru, ale uvažuje rohy jako útvary, (1990) pak publikuje fotografie souboje nosorožíků Chalcosoma atlas, které přírodním výběrem prakticky nejsou zasaženy. v současnosti jsou v souvislosti s „boomem“ chovu exotických brou- Po vydání Arrowovy práce přestaly po delší čas prakticky vychá- ků známy souboje u velkého počtu druhů nosorožíků a zlatohlávků]. zet práce k tomuto tématu. K opětovné renesanci tohoto tématu Ve svých pracích Eberhard nastoluje i další otázky – naprostou přispěly práce amerického entomologa Williama Eberharda (1980, rozdílnost tvarů rohů, často u příbuzných druhů (tuto považuje pro­ 1982). Eberhard zavrhl Arrowův názor o bezfunkčnosti rohů (tedy zatím za nezodpověditelnou), a podobnou otázku výskytu druhů se opět se navrátil k darwinistickému výkladu) a za správné označil dvěma diskrétními skupinami samců s rozdílně vyvinutými sekun- vysvětlení rohů jako prostředků boje – tedy zbraní (weapons). Toto dárními pohlavními znaky (tedy excesivními strukturami ve smyslu tvrzení založil na svých vlastních pozorováních Scarabaeidů. Na této práce) – ♂♂- maior a ♂♂-minor. Tento problém prakticky ře­ Darwinovu námitku o absenci stop takových bojů a případné ne­ ší (1982) u nosorožíka Podischnus agenor. Po měření velkého počtu efektivnosti rohů jako zbraní nachází odpověď ve svých pozorová- exemplářů konstatuje pro tento druh sigmoidální závislost délky ro­ ních různých technik soubojů – za časté považuje odstranění sou- hů na velikosti těla – tedy existenci dvou víceméně diskrétních sku- peře podebráním a poté snadnější odhození (pry an opponent away from pin samců velkých a malých s praktickou absencí intermediálních the substrate) a nadzdvihnutí soupeře a jeho shození (lift an opponent forem. Na základě svých pozorování pak dále uzavírá, že tyto dvě off the substrate and drop it to the ground). Jako původnější se mu jeví formy samců se nevyskytují ve stejném časovém období a rovněž první způsob, který podle něj rovněž nezanechává stopy na rozích. se odlišují etologicky. Pro chování malých samců zavádí termín sa­ Příkladem mu je nosorožík Golofa porteri, jehož rohy jsou pro klasický telitní chování (satellite behavior) a toto chování specifikuje jako ne­ (tedy druhý) způsob souboje poměrně nevhodné (Eberhard, 1978). agresivní (nonaggressive mode of behavior): „proklouznou za zády vel- Je zajímavé, že víceméně současně s jeho pracemi s popisy soubo- kých samců a kopulují se samicemi“ (…sneaking past larger males to jů u druhů, u nichž je starší autoři neznali (nosorožíci Podischnus agenor, mate with the females those males are defending). Jako podmínku udržení Golofa porteri, Ageopsis nigricollis) (Eberhard, 1978, 1980, 1982, 1987), dimorfismu samců uvádí zaprvé spojitost mezi geny pro velikost rohů, těla a biorytmy (emergence time and dispersal tendency) a za druhé  …it is not necessary to assume any definite use in order to account for the existence of absenci vlivu environmentálních faktorů (zvláště larvální výživy) na any particular outgrowth. That some have acquired uses and become adapted for their velikost imaga. better performance need not be doubted but such acquired uses do not account for their Tyto práce odstartovaly „vlnu“ partikulárních řešení pro další dru­ first appearence and still less for the extravagant development shown by many of them. (Arrow, 1951: 23) hy v pracích mnoha, především amerických autorů (zejména Doug-  …has inherited organs of which he has no real need and whether they are efficient or las Emlen a Armin Moczek) až do současnosti. Jejich pozornost se not is unimportant. Ability to locate female and ardour to pursue her are the qualities zaměřuje zvláště na druh rodu Onthophagus, zprvu hlavně na druhy needed for the survival of the race and others with no bearing upon that supreme object Onthophagus taurus a O. acuminatus, a na popis alternativních taktik are not affected by the Natural Selection…absence of the restraining and moulding influence of Natural Selection will be a contributory cause of acquisition of fantastic chování samců (Emlen 1996, 1997, Moczek & Emlen, 2000, podob- forms. (Arrow, 1951: 144) ně i Hunt & Simmons, 1998).

218 219 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae)

D. Emlen ve své práci (1994) podává výsledky (kterými se čás- dou plynule proměnlivých velikostí samců.10 Rovněž zde zavrhli po­ tečně přiklání k teorii rohů jako ornamentů a indikátorů samčí kvali­ hled na tyto „statické alometrie“ (tedy alometrie u mnoha individuí ty), jimiž prokazuje primární vliv environmentálních faktorů (hlav- jednoho druhu) jako na „constraints“ – evoluční omezení. Navrhu- ně výživy larev) na délku rohů u O. acuminatus. Samotná podoba jí pohled na excesivní struktury jako na zvláštní typ reakční normy závislosti mezi délkou rohů a velikostí těla je v jednotlivých popu- (reaction norm) – ve smyslu jednoho genotypu odpovídajícího mnoha lacích závislá na vnějších podmínkách (1997b). Podobně u O. taurus fenotypům v závislosti na variaci podmínek prostředí. Komponenty dospěl k názoru (Moczek & Emlen, 1999), že velikost rohů a těla mechanismu jejich vývoje mají za dědičné, a tedy schopné evoluce. nejsou primárně určeny rodičovskou morfologií (tedy jejich dědi- Na tomto vývoji se mj. podílejí i hormony, které mohou naprogra- vost je nízká). movat osud vyvíjejících se tkání. Typ reakční normy poté určuje Zcela nový rozměr přinesla spolupráce D. Emlena a fyziologa typy morfologií při určité velikosti těla, a tak zároveň i podobu jejich hmyzu H. Nijhouta. Ve své první společné práci (1998) publikova- vzájemné závislosti, tudíž odvozeně i etologické znaky. li zajímavý příklad kompetice mezi jednotlivými částmi těla hmyzu. Nejnovější doba především díky americkým výzkumům přináší V zásadě jde o uznávaný a významný návrat goethovského „kom- celou řadu poznatků, které osvětlují další dílčí aspekty výskytu ro­ penzačního principu“ zpět do biologie. Pro Onthophagus taurus byla hů. Rohatí brouci (a to především stále rod Onthophagus) jsou zkou- zjištěna nepřímá úměrnost v závislosti velikosti rohů a očí, které máni na úrovni molekulárně taxonomické a fylogenetické, vývojo- jsou u tohoto druhu v jejich blízkosti. U dalších druhů pak byly vě fyziologické, morfologické i etologické [pro přehled především popsány i jiné příklady podobného typu s kompeticí mezi křídly shrnující články Emlen (2005), Emlen et al. (2007), Moczek (2005), a rohy na štítě či tykadly a rohy na okrajích klypeu, tedy zcela nepo- Moczek et al. (2006)], a z rohatých brouků se tak stává jeden z nej- stradatelnými orgány smyslovými či pohybovými (Emlen, 2001). Na zajímavějších evolučních modelů. Z pohledu tendencí k excesivitě základě těchto zjištění pak byly teoreticky určovány směry vývoje u listorohých jsou velmi zajímavé studie vývojové. O „trendu k ex­ rohů (excesivních struktur) na základě etologie a ekologie. Míra cesivitě“ totiž svědčí také výskyt kukel s rohy, které poté absentují těchto „costs“ je pak považována za významnou pro případné udr­ u dospělců. Tento jev „dočasného rohu na štítě“ zaznamenal již žení dané morfologie, jež je do značné míry nezávislá na taxono- Fabre (1915) u O. taurus a O. furcatus. Moderní práce zjistily výskyt mické/fylogenetické blízkosti. dočasných rohů i u dalších skupin, popř. u mutantů ze skupin, které Emlen a Nijhout (2000) poté shrnují doposud známá fakta o zá­ jinak rohy nemají. Na základě toho je pak pravděpodobné, že poten­ vislosti délky výrůstků na velikosti těla. Ta je dnes známa u mno- ciál k rohům je možné najít téměř ve všech skupinách listorohých ha druhů. Může být buď diskontinuální a sigmoidální (v obou pří- (což však platí přibližně a pouze na úrovni podčeledí). Teoretický padech se dvěma více či méně diskrétními velikostními skupinami předek listorohých zřejmě již disponoval mechanismy k tvorbě i po­ samců s odlišnými strategiemi chování), nebo přibližně lineární s řa­ tlačení rohů a uplatňování kombinace obou mechanismů nejspíš

 K podobnému závěru ostatně dospěl již Minck (1917) u rodů Oryctes 10 V entomologické literatuře se standardně rozlišují samci podle rozdílné- a Phanaeus, podobně i Stebnicka (1973) – uvádí „duży wpływ“ vnějších pod- ho rozvoje struktur, rozlišují se tedy často samci velcí a malí (♂♂-maior mínek na velikost výrůstků u tribu Onthophagini, Mackauer (1957) si nao- a ♂♂-minor). Někdy dochází u zvláště malých samců k takové redukci těch- pak není jist poměrem vlivu hormonů a vnějších faktorů. to znaků, že jsou velmi podobní samicím, a označováni pak jako gyneko-  Například noční druhy (tedy s potřebou větší plochy očí) ztrácely rohy idní formy. U druhů, které vykazují lineární závislost (ve smyslu Emlena v zadní části hlavy, které u nich byly nahrazeny rohy v jiných částech hlavy. a Nijhouta) se pak rozlišují tři základní formy: brachycerní, mesocerní Podobně druhy otevřených biotopů s potřebou dlouhého letu, a tedy i lep­ a telocerní – krátkorohé, středněrohé a dlouhorohé, adekvátně pak u rohá- šího čichu, tudíž tykadel (Emlen et al., 2005). čů (Lucanidae) – priodontní, brachydontní, mesodontní a teleodontní.

220 221 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae) stojí za celou variabilitou rohů. Shrnutí a návrh rozlišení omezené- 1905), pozornost lidstva poutají snad nejdéle ze všech druhů hmy- ho počtu strukturálních motivů je podáno níže. zu – vruboun posvátný (Scarabaeus sacer) a příbuzné druhy tohoto rodu byly ve starém Egyptě považovány za jedno z vtělení sluneč- ního boha Re (resp. Hora) (Hanski & Camberfort, 1991). Čeleď vrubounovití, Scarabaeidae, zahrnuje cca 27 800 druhů Listorozí brouci (Scarabaeoidea) a vrubounovití v asi 600 rodech velmi rozmanitých morfologií. Dosahují délky od (Scarabaeidae) 2 do 180 mm, mají rozmanité tvary a barvy, bez nebo i s kovovými lesky. Tykadla jsou 10-členná s koncovým pohyblivým vějířkem, oči Nadčeleď Scarabaeoidea (Lamellicornia, listorozí brouci) je vysoce částečně rozdělené canthem. Klypeus a štít jsou s rohy či hrbolky, diferencovaná, monofyletická (Crowson, 1980) nadčeleď podřádu nebo bez nich. Krovky jsou konvexní či vypuklé, někdy rýhované. Polyphaga v řádu brouci (Coleoptera), poměrně ostře oddělená od Scarabaeidae zahrnují řadu ekonomicky významných druhů (rostlin­ ostatních skupin. Je na rody i druhy relativně bohatá – okolo 30 700 ní škůdci, opylovači a v neposlední řadě recyklátoři trusu) (Ratcliffe druhů (Jameson & Ratcliffe, 2001). Zahrnuje druhy velmi rozmani- & Jameson, 2001). tých morfologií a velikostí (viz např. tabule v Heyne & Taschenberg, Systematické členění nadčeledi podléhalo mnoha změnám a změ­ 1908). Jejich základní charakteristikou je 3-7 členný, hřebínkovitý či ny v systematickém pojetí se objevují i zcela recentně (pro historický lamelovitý konečný vějířek tykadla. Mají dobře vyvinuté oči, ocel- přehled od Linného rodu Scarabaeus – odpovídajícího zhruba dneš- li chybějí. Hlava je typická srůstem klypeu a čela, štít je často mohut- ní nadčeledi – po práce z poslední doby, včetně fylogenetických ně vyvinut. Na hlavě a štítu jsou u mnoha druhů bohatě utvářené systémů zohledňujících řadu znaků – Kohlmann & Morón, 2003). lišty, výrůstky a rohy (excesivní struktury – ve smyslu této práce). Jedním z nejkomplexnějších fylogenetických systémů je Scholtzův Štítek je většinou dobře viditelný, krovky zpravidla kryjí celý zadeček a Chownův (1995), rozdělující nadčeleď na celkem 14 čeledí. 13 z nich kromě pygidia. Přední nohy jsou víceméně hrabavé, na vnější stra- je poměrně malých, mezi nimi jsou především skupiny vnímané ja­ ně obvykle se zubatými holeněmi, s jednou pohyblivou ostruhou, ko vývojově starší (a i staršími systémy oddělované jako samostatné střední a zadní nohy jsou kráčivé, jejich holeně většinou se dvě- čeledi, ze známějších roháči Lucanidae, chrobáci Geotrupidae, Bol- ma ostruhami. Rovněž nohy u některých skupin vykazují tendence boceratidae, hlodáči Trogidae, Glaresidae, Passalidae, Glaphyridae, k excesivitě. Zadní blanitá křídla mají redukovanou žilnatinu. Osmý Hybosoridae, Ochodaeidae). Tyto čeledi tvoří takzvanou mesozoi­ tergit zadečku tvoří pravé pygidium. Mají čtyři Malpighiho trubice ckou skupinu (nejstarší fosilie příslušníků nadčeledi jsou druhohorní a obvykle soustředěný nervový systém. Larvy jsou typické ponravy a vesměs náleží této skupině). Druhou skupinu, kenozoickou, pak s dobře vyvinutými tykadly a nohama, bez urogomf. představuje 12 podčeledí čeledi Scarabaeidae, vrubounovití (mezi Scarabaeoidea se živí rozličnými typy trusu a širokým spektrem známějšími hnojníci Aphodiinae, vrubouni Scarabaeinae, chrous- živočišných i rostlinných látek, počínaje detritem, přes houby a pleti- ti Melolonthinae, nosorožíci Dynastinae, zlatohlávci Cetoniinae či va vyšších rostlin až po několik příkladů predace hmyzu. Několik nerovnodrápníci Rutelinae). Diverzifikace této druhé skupiny sou­ druhů je myrmeko- a termitofilních. Zahrnují druhy s aktivitou diur­ visí s rozvojem krytosemenných a savců na přelomu druhohor a tře­ nální i nokturnální. Etologie Scarabaeoidea zahrnuje typy od soli- tihor, což poskytlo vrubounovitým nové zdroje a možnosti potravy térně žijících přes různé komplikované formy péče o potomstvo až a rozšířilo jejich ekologické možnosti o koprofagii, melitofilii či an­ po subsociální chování (Balthasar, 1956, 1963; Jameson & Ratcliffe, tofilii. I v rámci čeledi lze rozlišovat mezi „starými“ a „moderními“ 2001). Vyskytují se ve všech zoogeografických oblastech. skupinami, jak rozdělují druhy korpofágních podčeledí (podle eko- Scarabaeoidea patří mezi sběratelsky a esteticky nejatraktivnější logických hledisek a na základě jejich zeměpisného rozšíření) napří- skupiny hmyzu (často právě díky excesivním strukturám, Möbius, klad Hanski & Cambefort (1991).

222 223 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae)

U obou skupin nadčeledi je možno nalézt vysoký počet druhů, strádají. Je však pravděpodobné, že náznaky, popř. základní tenden­ jejichž morfologie, a to především u samců, se vyznačuje výše vy­ ce, které lze v rozvinuté formě vidět jinde, jsou patrné již v nápad- mezenými excesivními znaky. Výskyt excesivních struktur je však ně vykrajovaném předním okraji klypeu. Takovým je přední okraj omezen jen na některé čeledi a několik podčeledí největší čeledi Sca­ klypeu samotných vrubounů rodu Scarabaeus L., tendence k excesi- rabaeidae. Excesivní, popř. hypertelické jsou dvě základní skupiny vitě je ještě patrnější v hlubokých výkrojích afrických příslušníků znaků. Jednak jsou to příklady zvětšených končetin – nejnápadněji tribu Canthonini, které jsou pak blízké například útvarům někte- excesivně zvětšené mandibuly samců roháčů, Lucanidae. U podče- rých druhů jihoafrického rodu Frankenbergerius Balth., kde jsou jinde ledi Euchirinae jsou to excesivně prodloužené přední nohy samců, jen krátké růžky předního okraje klypeu velmi (excesivně) prodlou­ opatřené trny, analogicky u některých zástupců Hopliinae či Ruteli- žené a prohnuté. nae prodloužené, zesílené a často pozměněné nohy zadní. Druhou Druhy této skupiny dosahují rozmanitých velikostí – od velmi skupinou jsou výrůstky na hlavě a štítu, popř. pouze na jedné části. malých až po velké – a jsou významné nejrozvinutější péčí o potom- Takové lze nalézt například u roháčů podčeledi Sinodendrinae, ale stvo v celém řádu brouků, Coleoptera. Samci druhů této podčeledi i Passalidae (výrůstky na hlavě), Geotrupidae a Bolboceratidae, v men­ mají na klypeu často různé liché či párovité rohy a výrůstky, u samic ší míře Rutelinae, Pleocomidae, Orphninae či Pachypodinae, pře­ jsou často jen příčné lišty nebo rudimentární růžky. Na štítě jsou devším a nejčastěji pak u druhů podčeledí Scarabaeinae, Dynasti- excesivní struktury (rohy, lišty a prohlubeniny) u samců silně vyvi- nae a Cetoniinae. nuty, samice je opět většinou postrádají. Pokud jsou u samců tyto Ze všech fylogenetických systémů lze vysledovat rozmanitou znaky jen slabě vyvinuty, označují se jako ♂♂-minor, silně vyvinutí vzdálenost skupin, u kterých se pravidelně vyskytují excesivní struk­ pak jako ♂♂-maior. Dělí se na sedm tribů, největší počet rodů a dru­ tury, přesto lze vyvodit určité společné strukturální motivy jdoucí hů má etiopská oblast (Hanski & Cambefort, 1991). napříč hranicemi mezi těmito systematickými jednotkami. Je tedy možné prohlásit, že tyto motivy jsou do jisté míry společné. Výskyt Tribus Pinotini excesivních struktur tak nepředstavuje charakteristiku celé (nad)če­ Tribus Pinotini je nejpočetněji zastoupen v neotropickém regionu, ledi, spíše lze říci, že druhům těchto několika (pod)čeledí je vlastní kde se rovněž vyskytují rody se samci s vyvinutými výrůstky na ští- tendence k excesivitě. tě a hlavě. To se týká hlavně rodu Dichotomius Hpe. (=Pinotus Er.), V následujících kapitolách je podán pokus o určitý přehled a cha­ jehož samci mají na hlavě dlouhý, vzad zahnutý roh. Přední část rakterizaci těchto motivů u podčeledí Scarabaeinae, Cetoniinae a Dy­ štítu je kolmo skloněná, horní okraj této plochy je vykrojen, až tvo- nastinae, tedy u nejpočetnějších skupin nadčeledi, opatřených exce- ří dva krátké rohy, po stranách štítu je ostrý, vzhůru do strany smě- sivními výrůstky – rohy, především na hlavě a štítu. řující roh oddělený od střední části hlubokým jamkovitým vtiskem, vzácnější variantou je méně příkré sklopení přední části štítu, bez ostrých rohů, pouze se slabými hrboly, roh na hlavě může být více posunut vzad (až na temeno), plochý, lamelovitý, špičatý a zahnutý vpřed. Rohy brouků podčeledi Scarabaeinae Tribus Coprini Mezi příslušníky podčeledi Scarabaeinae vykazují častou přítomnost Tento tribus má 6 rodů, u některých z nich (i přes výraznou velikost, excesivních struktur na hlavě a štítě především druhy skupiny tribů např. Synapsis Bat.) jsou štít i hlava víceméně jednoduché. Velikostně mnohdy vyčleňovaných jako samostatná podčeleď Coprinae (vý­ největší druhy laparostiktních Scarabaeidů zahrnuje rod Heliocopris kalníci), naopak skupiny Scarabaeinae s. str. takové znaky často po­ Hpe. U něj jsou též masivně rozvinuty excesivní struktury. Nejčastě-

224 225 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae) ji nese na hlavě dva poměrně dlouhé a silné rohy na okrajích klypeu neozbrojená, někdy s rohem, na štítě často dlouhé a štíhlé rohy růz­ (klypeus je pak často mezi nimi silně vyhlouben), ty jsou často do­ ného postavení a počtu. U rodu Liatongus Reitt. je na hlavě jeden provázeny ještě nižšími růžky na čele. Další rohy nese štít, nejčastě- štíhlý, dlouhý roh, někdy na konci rozdělený, na štítě pak různá ji jeden široký, zašpičatělý nebo i rozeklaný, vpřed namířený roh, sestava růžků, rohů, prohlubní a lišt. provázený ještě dalšími výrůstky v předních rozích. U rodu Catharsius Hpe. je na čele obvykle ostrý roh, štít často s vtlakem až skloně- Tribus Onthophagini nou plochou v přední polovině, vzadu ohraničený přímou nebo za­ Zástupci tohoto tribu jsou převážně malých velikostí, zahrnují však hnutou lištou vytaženou někdy po stranách v krátký roh. U druhu početně největší rod podčeledi – Onthophagus Latr., jehož druhy jsou Catharsius peleus Ol. z podrodu Metacatharsius Paul., jehož druhy vět- nápadné svým sexuálním dimorfismem (luxusními strukturami ve šinou postrádají luxusní struktury, je na temeni hlavy plochý lame- smyslu této práce). lovitý roh, vpřed zahnutý, štít je prostý (Balthasar, 1964). Největší Rod Onthophagus Latr. má 1947 druhů na celém světě (Hanski rod tribu – Copris Geoffr. – se dělí na 3 podrody, z nichž výrazněj- & Cambefort, 1991). V tomto obrovském rodě jsou zastoupeny ší rozvoj struktur na hlavě a štítě mají některé druhy podrodu Copris druhy, které luxusní znaky nemají, i druhy s naprosto fantaskní- s. str. Na hlavě je poměrně dlouhý špičatý roh. Přední polovina ští­ mi útvary na hlavách a štítech. V nejnovějších pracích Emlena tu je skloněná a vzadu ohraničená víceméně přímou lištou (typ Copris a Moczeka (shrnutí Emlen et al., 2005 a Moczek et al., 2006) je hispanus L.), nebo tato lišta může tvořit uprostřed samostatnou, mělce věnována pozornost rohům právě tohoto rodu, včetně snah o zá­ či hluboce vykrojenou střední část, od níž jsou hlubokými jamkovi- kladní klasifikaci rohů, rod Onthophagus se však především svou tými vtisky odděleny silné, ostré či tupé rohy, v něž je vytažena její početností takové snaze poměrně úspěšně brání. Na tomto místě postranní část (typ Copris lunaris L.). je uveden jen nejstručnější (a tedy samozřejmě neúplný) přehled u palearktických a orientálních druhů. Nejjednodušší vzhled hlavy Tribus Onitini u samic je klypeus s dvěma a u samců bez excesivních struktur Tento tribus má v palearktickém a orientálním regionu tři rody. U ro­ s jednou lištou, jež je často změněna v roh či rohy různých tvarů. dů Onitis F. a Chironitis Lansb. jsou štít a hlava prosté, nejvýše s vel­ Jedním z častých případů je plochá lamela, směřující obloukem mi slabými hrbolky a vtlaky, u některých afrických zástupců je však vzhůru a vpřed, na konci zašpičatělá či krátce rozštěpená. Roh na zadní lišta na hlavě silně zvětšena (téměř do tvaru připomínajícího hlavě může být též dlouhý a štíhlý nebo též kratší, přímý, na konci štíty Ceratopsidů). U samců rodu Chironitis Lansb. jsou však pozoru­ rozdělený do dvou nebo tří větví. Často je lišta na okrajích zakončena hodnými rohy a výrůstky rozmanitých tvarů opatřeny přední hrany různě silnými, ostrými a někdy až velmi dlouhými dvěma zahnutými předních stehen. Rohy na hlavě a štítě mají mediteránní druhy rodu či přímými rohy. Rohy můžou být i tři. Někdy je klypeus vytažen na Bubas Muls. Na hlavě mají dva rohy po stranách klypeu, silný roh svém předním okraji do rozličných výrůstků, v mnoha případech je směřuje vpřed z přední poloviny štítu. štít neozbrojen, případně s mělkými vtisky proti rohům na hlavě. Naproti tomu u řady druhů je štít opatřen hrboly nebo různě dlou- Tribus Oniticellini hými a různě směřujícími lichými či párovitými rohy. V hojném Z rodů tohoto tribu mají prostý štít a neozbrojenou hlavu početné počtu druhů je štít vpředu vytažen v jeden tupý, víceméně dlouhý rody Euoniticellus Janss., Oniticellus Serv. a Tiniocellus Pér. Jejich druhy výčnělek [podle Zunina & Halfftera (1988) častá situace u americ- nesou na hlavě maximálně nízké lišty. Jediný druh rodu Paroniticellus kých druhů podrodu Onthophagus s. str.], časté jsou i dva vzad směřu- Balth. má v zadní polovině štítu silné vyhloubení. U dvou rodů jsou jící křídlovité rohy nebo čtyři krátké rohy v přední části štítu. Mimo luxusní struktury velmi výrazné navzdory relativně malé velikosti tě­ rohy můžou být na štítě nejrůznější projmutí, vyhloubení a jamky. la (nejčastěji 10 mm). U rodu Drepanocerus Kby. je hlava nejčastěji

226 227 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae)

U menšího, blízkého rodu Caccobius Thoms. je možno spatřit po­ stran. Druhy rodu Coprophanaeus Ols., podrodu Megaphanaeus Ols., dobné struktury v mnohem užším spektru. Asi nejvýraznější je svý- jsou výjimečné v rámci celé nadčeledi, neboť excesivní struktury mi luxusními strukturami vedle rodu Serrophorus Balth., kde jsou na jsou v obdobném rozsahu vyvinuty u samců i u samic12. Na hlavě hlavě dva krátké rohy a na štítě velký hrbol vytažený do dvou sil- mají dlouhý, štíhlý roh, obloukem směřující vzad. Na štítě je roz- ných, vpřed namířených rohů, rod Proagoderus Lansb. U tohoto ro­ sáhlý hluboký vtlak ohraničený vzadu krátkou lištou. U ostatních du jsou na hlavě dva dlouhé, vzad namířené štíhlé rohy, na štítě pak podrodů rodu je rozvoj znaků vesměs slabší, rohy hlavy jsou kratší, různě uspořádané rohy a prohlubně. Do tohoto rodu je řazen také struktury štítu jednodušší (samice pak často tyto znaky postrádají). druh, jejž je možno považovat za vrubounovitého s relativně nej- U těchto druhů se objevují i postranní mělké jámy vedle lišt na štítě. delšími rohy – africký druh Proagoderus rangifer Kl. U tohoto druhu Podobný roh na hlavě mají druhy rodu Oxysternon Cast., na štítě mají jsou i ramenní hrboly krovek vytaženy do krátkých růžků, tedy ex­ v zadní části dva dlouhé, vpřed směřující rohy, přední část štítu sklo­ cesivní tendence zasahuje i tuto jinak nedotčenou oblast těla. Hlava penou a mělce vyhloubenou. Další typ sestavy u tohoto rodu pak rodu Anoctus Sharp je neozbrojená, na štítě se u některých druhů obsahuje velmi krátký roh na hlavě a zároveň zcela podivuhodné, objevují struktury obdobné situaci u Copris lunaris. U rodu Phalops vpřed namířené dva tenké rohy na štítě. Er. je štít jednoduchý a na temeni hlavy je lamela zužující se ke špici, nejčastěji rozštěpená, buď do tvaru „psacího pera“, nebo do Návrh vystižení společných strukturálních motivů dvou širokých, krátkých rohů. V podčeledi Scarabaeinae (Coprinae) lze vysledovat společné motivy a tendence v tvaru a struktuře excesivních znaků, jejich variabilita je Tribus Phanaeini zde však asi největší, a proto poměrně těžko zachytitelná. I v rámci Tento tribus je rozšířen pouze v neotropické a v nearktické oblasti. jednotlivých (často velmi početných) rodů je možno vidět mnoho Jeho druhy jsou velmi nápadné rozvojem luxusních struktur na hla- variabilních sestav výrůstků. U rodu Onthophagus se poměrně čas- vě a štítě11. Dva rody tribu jsou bez excesivních struktur, u rodů to za účelem snadnější determinace vytvářejí skupiny druhů – někdy Dendropaemon Perty a Diabroctis Gistel jsou jen dva kratší rohy na na základě tvaru výrůstků (Yablokov-Khnzorjan, 1967). Nejdále jde hlavě. U nejpočetnějšího rodu Phanaeus M’L. je sestava jednotlivých Kabakov (1990), který pro část rodu Onthophagus (podrody Palaeon- prvků velmi variabilní. Řada jeho druhů má hlavu a štít prostou, jiné thophagus Zunino a Altonthophagus Kabakov) sestavil schéma struk- mají na hlavě dlouhý roh a na štítě rohy, výrůstky a jamky v rozmani­ turálních transformací rohu na temeni hlavy. tých, často velmi komplikovaných kombinacích a tvarech. Postran­ Schematické grafické vystižení podává obr. 1. U této podčeledi ní jámy vytvářejí situaci zcela obdobnou u Copris lunaris, některé druhy je poměrně nápadný výskyt jednoho dlouhého rohu na hlavě a štítu, mají na štítě sklopenou plochu vytaženou vzad do dvou křídlovi­ vpředu vyhloubeného až sklopeného, za tímto útvarem pak ohra­ tých výběžků, které vlastně představují modifikovanou strukturu ničeného lištou, buď rovnou (Copris hispanus), nebo členěnou na dvou rohů vycházejících ze štítové lišty, výběžky jsou pak silné a té­ střední část oddělenou jamkami od postranních rohů (Copris lunaris). měř do tvaru kolmých desek utvářené u druhu Phanaeues demon Lap. Tato tendence má zřejmé paralely mimo tribus Coprini i u Pinotini, Obdobná situace je i u druhů rodu Sulcophanaeus Ols., kde jsou Phanaeini a Onthophagini. Tuto podobu štítu lze mít za blízkou například u druhu S. faunus F. rohy na štítě posunuty až úplně do stavu u rodu Oryctes (Dynastinae). Dalším motivem jsou dva rohy na hlavě, provázené vpřed trčícím 11 Monografie tribu (Arnaud, 2002) jednotlivé struktury (které jsou často nej­ výrůstkem na štítě. Zajímavý je rovněž výskyt plochého, lamelovi- spolehlivějším determinačním znakem) charakterizuje: štítová lišta (carine thoracique), silněji pak hřbet (lame thoracique) vytvářející přední prohlubeň (declivité), po stranách je mnohdy provázený postranními jámami (fosses laté- 12 Přesná bionomie těchto částečně nekrofágních druhů není přesněji zná- rales), na hlavě pak hlavová lišta (lame cephalique) opatřená často rohy. má, funkcionální vysvětlení tohoto stavu tak není k dispozici.

228 229 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae) tého rohu, na konci jednoduchého či rozštěpeného, na temeni hla- klypeus je hluboce vykrojen, nejsou však přítomny případy akcen- vy, objevujícího se i mimo rod Onthophagus, kde je nejčastější. tovaného, excesivního tvaru. Mezi rozmanitými strukturami rodů Liatongus a Onthophagus je mož­ Subtribus Goliathina má 4 rody. Rod Goliathus Lamarck má mo­ no nalézt mnohé paralely struktur Dynastinů. Stranou stojí struktury hutný klypeální výběžek na konci rozdvojen a tupě zakončen, na rodu Drepanocerus s neozbrojenou hlavou a dlouhými rohy na štítě. bázi s laterálními vzpřímenými krátkými výrůstky, frontální výběžky chybí, stejně jako u ostatních rodů subtribu. Rod Argyrophegges Kr. má klypeální výběžek na konci jen rozšířen, Fornasinius Bert. ho má prodloužen, u některých druhů se dvěma páry laterálních výčnělků, Hegemus Thoms. kratší, rozvětvený v přímém úhlu. Rohy brouků podčeledi Cetoniinae Subtribus Mecynorrhinina má 29 rodů, z nich samci 3 rodů (Asthenorrhina Westw., Asthenorella Westw. a Priscorrhina Krikken) ne­ Podčeleď Cetoniinae (zlatohlávkovití) zahrnuje především středně mají rohy a výrůstky. velké, řidčeji pak velké a malé druhy. Mezi Cetoniiny patří i nejtěžší Rod Mecynorrhina Hpe. má klypeální výběžek dlouhý, nerozvět- brouci vůbec – zlatohlávci rodu Goliathus. Jsou většinou nápadní vený, se dvěma laterálními trny na bázi. Chelorrhina Burm. má výrůs- kovově lesklým zbarvením mnoha odstínů, u některých druhů více- tek na konci krátce rozdvojen, na bázi se dvěma laterálními, vpřed méně složitými kresbami rozmanitých vzorů a barev. U samců tro- mířícími obloukovitými trny. Klypeus rodu Compsocephalus White je pických druhů jsou na čele a klypeu, který je poměrně velký a zakrý- na konci vytažen ve dva rohy směřující vpřed, u rodu Stephanocrates vá čelisti, vzácněji na štítě rohy a výrůstky od jednoduchých až po Kbe. je mohutný klypeální výběžek na konci vějířovitý až rozdvoje- komplikované. Systém a nomenklatura jsou převzaty z prací Rataje ný, frontální výběžek rovněž silný, krátký a vidličnatě rozdvojený. (1996a, 1996b, 1997, 1998). Rod Dicronorrhina Hpe. má konec klypeálního výběžku ve tvaru T, Zlatohlávci (Cetoniinae) se dělí do deseti tribů. Z nich se pří- na své bázi s několika páry krátkých, laterálních trnů. Takto vzniklá slušníci tribů Cetoniini, Schizorrhinini, Diplognathini a Cremasto- plocha je pak různě členěná a vyhloubená. chilini nevyznačují přítomností luxusních struktur. Samci druhů tri­ Klypeální výrůstek rodu Ranzania Bert. je velký a široký, zakon- bů Goliathini, Ischnoscelini, Phaedimini, Heterorrhinini, Gymneti- čený rovně, nebo 3 trny. Frontální výrůstky jsou dva, v blízkosti očí, ni a Coptomiini naopak tyto znaky mají13, a to především na hlavě, zahnuté obloukem vpřed. U rodu Cheirolasia Westw. je klypeální vý­ přítomnost excesivních struktur na štítě je spíše výjimečná. běžek na konci slabě rozšířen, po stranách s jedním párem malých trnů. Frontální výběžky jsou dlouhé, směřující šikmo vpřed. Samci Tribus Goliathini rodu Brachymitra Kbe. mají klypeální výběžek na konci slabě rozšířený Tento tribus, zahrnující největší zlatohlávky etiopského regionu, se a krátký, frontální výběžek velmi malý. Klypeus u rodu Neptunides dělí na sedm subtribů. U většiny druhů jsou excesivní struktury pří­ Thoms. je zakončen širokým výrůstkem se třemi trny, s plochou tomny, chybí u subtribu Tmesorrhinina, u subtribu Gnathocerina rovněž členěnou, stejně jako u rodu Taurrhina Burm., který má na­ je situace analogická k výrazným výkrojům klypeu u Scarabaeinů, víc frontální vpřed mířící výrůstek. U rodu Eutelesmus Waterh. jsou místo trnů krátké laloky, u rodu Chordodera Burm. doplněné jedním 13 Rataj pro výrůstky na hlavě používá (místy však poněkud zmatečně) dva frontálním, vpřed směřujícím výrůstkem. Rody Smicorrhina Westw., termíny: klypeální výběžek – pro výběžek klypeu směřující frontálně (proces- Dicelachilus Waterh., Deadycorrhina Bates a Gnorimimelus Kr. mají po­ sus clypealis) – a frontální (bazální) výběžek (processus frontalis), který v počtu dobný tvar krátkého klypeálního výběžku – na konci rozšířený, až jednoho až dvou vyrůstá z čela (tedy ze zdánlivé báze hlavy) v blízkosti očí. Těchto termínů používám v tomto stručném přehledu tvarů luxusních krátce rozvětvený, při bázi po stranách se dvěma trny. Jediný druh struktur zlatohlávků. rodu Amaurodes Westw. má mohutný široký plochý klypeální výběžek,

230 231 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae) na konci vidličnatě rozvětvený, s postranními trny, a v blízkosti očí dva někdy až monstrózních rozměrů. Kromě nich se právě u tohoto frontální výběžky, které směřují vpřed do středu. Podobnou struk- tribu objevují výrůstky i na štítě. Rody Hemiphaedimus Miks. a Rhina- turu má i hlava rodu Coelorrhina Burm. s frontálními výčnělky více cosmus Kr. tyto útvary postrádají. Rody Prigenia Mohnike a Dicranoce- sblíženými. Klypeální výrůstek rodu Megalorrhina Westw. je dlouhý, phalus Burm. mají klypeus vpředu vytažen do dvou rovnoběžných válcovitý, na konci výrazně rozdělený do dlouhé ostré vidlice, na bázi rohů, od krátkých, přímých, silných až po dlouhé, gracilní, lyrovitě s malými laterálními trny, jež jsou u rodů Eudicella White a Cera- zahnuté a na konci uťaté či dvouzubé. U rodů Cephalocosmus Kr. torrhina Westw. (s podobným klypeálním výrůstkem) delší a ostřejší. a Hemicephalocosmus Miks. je krátký klypeální výrůstek, obdobný si­ Subtribus Stephanorrhinina má 14 rodů, z nichž většina (Aphe­ tuaci u Goliathini, na konci rozšířen a při bázi s dvěma laterální- lorrhina Westw., Inhambane Pér., Ptychodesthes Kr., Plaesiorrhina Burm., mi trny. U rodu Euprigenia Miks. je mohutný klypeální výrůstek bez Dyspilophora Kr., Racelona Thoms., Taeniesthes Kr., Smaragdesthes Kr., laterálních trnů, na čele je výrůstek tvaru T. U rodu Mycteristes Cast. Spelaiorrhina Lansb. a Pedinorrhina Kr.) nenese luxusní znaky. U rodů je klypeální výrůstek delší a mohutnější, na konci rozvětvený, api­ Genyodonta Burm. a Chondrorrhina Kr. je přítomen frontální výběžek kální okraj štítu tohoto rodu je vytažený v ostrý roh, v přední polo- směřující vpřed, klypeální výběžek chybí. Melinesthes Kr. má klypeus vině štítu je krátký, směrem k hlavě zahnutý roh. Ten je u rodu vytažen do dvou víceméně dlouhých růžků, čelo nese jen hrbolek, Phaedimus Waterh. širší, mohutnější, na konci rozdělený, tvar výrůstků u rodu Stephanorrhina Burm. jsou klypeální rohy kratší a na čele je na hlavě je obdobný. U rodu Theodosia Thoms. je klypeální výrůstek krátký, na konci do tvaru T rozšířený výrůstek. vytažen v dlouhý, štíhlý roh, na konci špičatý či krátce rozdvojený, Druhy subtribu Ischnestomina mají výrazné klypeální výrůst- laterální trny na jeho bázi stojí blíže při sobě. Proti rohu na hlavě ky podobné situaci u Goliathina, frontální výběžky chybí. U rodu směřuje dlouhý, obdobný roh s širokou bází z terče štítu, poměr Ischnestoma G.&P. je výrůstek na konci rozdělen, či zakulacen a ne­ jejich délek je u druhů rodu různý. rozdělen, s laterálními plochými výběžky, u Hypselogenia Burm. je na konci dvou- až třízubý, s krátkými laterálními trny na bázi. Tribus Heterorrhinini Většina druhů subtribu Xiphoscelidina nemá výrazné výrůstky Z tribu Heterorrhinini se luxusními znaky vyznačují pouze rody na hlavě. Z 10 rodů je jen u rodů Meridioclita Krikk. a Trichocepha- Dicheros G.&P., Cyphonocephalus Westw., Narycius Dupont, Trigonophorus la Mos. na čele uprostřed malý hrbolek. U rodů Heteroclita Burm., Hpe. a jediný druh rodu Heterorrhina Westw. U rodů Dicheros G.&P. Xiphoscelides Burm. a Rhinocoeta Burm. je pak tento hrbolek na api­ a Narycius Dupont směřují z klypeu vpřed dva rovné, dlouhé, štíhlé, kálním okraji štítu, za ním je mělká jamka. až často místy zesílené rohy, jiné výrůstky chybí. Tyto rohy jsou u rodu Cyphonocephalus Westw. lyrovitě prohnuty. U rodů Heterorrhina Tribus Ischnoscelini Westw. a Trigonophorus Hpe. je situace podobná tribu Goliathini. Mají Tento tribus má dva rody vyskytující se v Mexiku. Kdysi byli, díky dlouhý nebo krátký klypeální výběžek na konci rozdělený nebo vě­ podobnému vzhledu klypeálního výrůstku, považováni za subtribus jířovitě rozšířený, s ostrými či oblými laterálními výrůstky. Na čele tribu Goliathini (tzv. Goliathini Nového Světa). U rodu Ischnoscelis je pak jeden výrůstek různého zakončení. Burm. je klypeální výrůstek krátký, široký, na konci se dvěma zuby, u rodu Neoscelis Schoch je delší, na konci rozvětvený, se dvěma late- Tribus Coptomiini rálními výrůstky. Z tohoto madagaskarského tribu je pouze rod Bothrorrhina Burm. významný excesivními znaky na hlavě. Jejich tvar odpovídá situa- Tribus Phaedimini ci u Goliathini. Široký, plochý klypeální výběžek je zakončen třemi Tribus Phaedimini zahrnuje 10 rodů, které se považují za nejprimi- trny, z nichž střední je uťatý, na jeho bázi jsou dva laterální krátké tivnější zlatohlávky (Rataj, 1999). Na hlavách mají nápadné výrůstky trny. Z čela vyrůstá jeden vpřed směřující zašpičatělý výrůstek.

232 233 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae)

Tribus Gymnetini zbrojené hlavy, provázené na apikálním okraji štítu hrbolkem a Rody tohoto tribu, typického štítkem zakrytým výběžkem štítu, vět­ jamkou. Tato situace, stejně jako motiv u rodu Theodosia, má své šinou rohy nemají, častý je hluboký výkroj klypeu. Výjimkou jsou paralely u podčeledi Dynastinae, kde jsou však mnohem častější. rody Allorrhina Burm. a Cotinis Burm., které na hlavě rohy mají, a to s dlouhým, úzkým frontálním výběžkem. Klypeální výrůstek je na konci slabě rozšířený, laterální rohy jsou výrazné. U rodu Argyripa Thoms. je struktura odlišná od všech uvedených, laterální okraje klypeu, který je prost výrůstků, jsou vyzdviženy, někdy Rohy brouků podčeledi Dynastinae v blízkosti očí vytaženy v krátký zub. V přední polovině štítu se nad hlavu zvedá krátký, mohutný, vpřed směřující val. Podčeleď Dynastinae (nosorožíkovití) se u samců vyznačuje asi nej­ výraznějším rozvojem excesivních struktur, jež představují nejnápad­ Návrh vystižení společných strukturálních motivů nější rozvoj pohlavního dimorfismu v rámci celé nadčeledi Scara- Schematické grafické vystižení podává obr. 2. Naprosto převažujícím baeoidea. Rohy, výrůstky, lišty a jamky na hlavě a štítu jsou u samic motivem excesivních struktur u zlatohlávků je více či méně dlouhý silně redukované, nebo častěji úplně chybí. Samice pak mají často klypeální výrůstek, který je na konci nejčastěji rozšířený (pouze naprosto odlišný habitus. Barevně jsou nosorožíci většinou nená- u rodu Mecynorrhina jednoduchý a zašpičatělý) do tvaru T až vidlič- padní – černí, černohnědí nebo hnědí. Nosorožíci zahrnují největ- natě rozdvojený, často velmi hluboce. Tento výrůstek je pak na své ší druhy nadčeledi Scarabaeoidea, které zároveň patří k největším bázi pravidelně opatřený laterálními trny různé délky a tvaru. Trny broukům vůbec (Dynastes hercules – až 190 mm, D. neptunus, Megasoma mohou být až stejně dlouhé jako výrůstek klypeální a tvořit spolu elephas, M. actaeon, M. mars). Jsou rozšířeni ve všech zoogeografic- s ním jeden široký, plochý výrůstek zakončený třemi trny. Jeho plo- kých oblastech a zahrnují 87 rodů v osmi tribech (Endrödi, 1985). cha může být vyhloubená, rovná i různě členěná. Samotný klypeální Níže je podán stručný přehled luxusních struktur u jednotlivých výběžek je často vyvinutý spolu s výběžky frontálními, které mo­ rodů nosorožíků. Soupis rodů, systém a nomenklatura jsou převzaty hou být jeden (ostrý, oblý, rozšířený, rozdvojený, někdy tvaru T), z monografie Endrödiho (1985). Z této práce jsou pro tyto struktu­ nebo dva, s přechodnou situací u rodu Coelorrhina. Vzácněji chybí ry převzaty i termíny hrbolek (tubercle), roh (horn), knoflík (knob), vy­ klypeální výběžek a je přítomen pouze výběžek frontální. hloubení (excavation, hollow), vtlak (impression, depression), výduť (cavity), Dalším motivem je přítomnost dvou vpřed namířených, poměrně jamka (pit), svažitá část (declivous part). dlouhých rohů na klypeu, rovnoběžných, pokud delších, pak často Z osmi tribů nemají luxusní struktury na hlavě a štítě druhy tri- zahnutých i s postranními krátkými výběžky. Ty jsou pouze v přípa- bů Cyclocephalini a Hexodontini. U zbylých šesti tribů se tyto dě rodu Stephanorrhina doplněny výběžkem frontálním. vyskytují. U tribu Phaedimini se lze setkat na přední polovině štítu s výrůst- ky, které jsou v případě rodů Phaedimus a Mycteristes poměrně krátké Tribus Oryctoderini a doplňují útvary na hlavě, jež odpovídají prvnímu motivu. U rodu Excesivní znaky chybí u 7 z 10 rodů tohoto tribu rozšířeného v aus- Theodosia je pak roh na štítě velmi dlouhý, štíhlý a na konci víceméně tralské oblasti. U jednoho druhu rodu Chalcasthenes Arr. je klypeus jednoduchý, stejně jako výrůstek (roh) na klypeu, který má laterální opatřen dlouhým výrůstkem směřujícím vpřed, na konci rozšíře- výrůstky své báze takřka redukované. ným, se dvěma laterálními zuby. U rodu Oryctoderinus Endr. je na U rodu Argyripa je struktura hlavy a štítu odlišná od všech ostat- štítě na apikálním okraji hrbolek, za ním jamka, na čele je hrbolek. ních Cetoniinů – je přítomen pouze krátký silný výběžek na štítě. Rod Hatamus Sharp má na přední polovině štítu velký zdvižený knof- U tří rodů subtribu Xiphoscelidina se pak vyskytuje motiv neo­ lík, klypeus na apexu vytažen do tupého zdviženého rohu.

234 235 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae)

Tribus Agaocephalini eomorphus Burm. U dalších rodů je čelo opatřeno víceméně dlou- Z 11 rodů tohoto neotropického tribu nemají rohy na hlavě rody hým rohem. Štít je pak buď prostý (Metanastes Arr.), s hrbolem ve Democrates Burm. a Colacus Oh. U rodu Antodon Bréme je klypeus středu (Phylliocephala Blackburn), se sklopenou ploškou v přední polo­ vytažen do širokého, vpřed mířícího rohu, na konci rozšířeného vině (Clysterius Endr.), nebo víceméně hluboce vyhlouben (Oryctomor­ a trojzubého. Samci rodu Gnathogolofa Arr. mají na čele krátký roh, phus Guér., Novapus Sharp, Phyllognathus Eschsch.). Toto vyhloubení na štítě krátký vtlak. U rodu Mitracephala Thoms. je na hlavě i štítě může být v okrajích ohraničeno několika zuby až rohy různého tvaru krátký, silný roh. Hlava rodu Agaocephala Serv. je opatřena dvěma – některé druhy rodu Phyllognathus Eschsch., rody Xynedria Black­ vpřed mířícími rohy, rovnými až zahnutými s postranními zuby, burn, Lonchotus Burm., Dipelicus Hpe. Často je vyhloubení na štítu přední polovina štítu je vytažena do ostrého špičatého knoflíku až v zadní části zakončeno zdviženým knoflíkem, většinou zakonče- krátkého rohu. Podobně u rodu Aegopsis Burm., kde je roh štítu ným jedním, dvěma či třemi hrbolky (Thronistes Burm., Papuana Arr., delší a na konci zakulacený. U rodu Brachysiderus Waterh. je na hlavě Eucopidocaulus Prell, Marronus Coq., Dasygnathus M’L.). Ten je u rodu výrůstek podobný rozvětvenému klypeálnímu výrůstku zlatohlávků Diloboderus Rche. vytažen až do dlouhého, vpřed namířeného, silné- tribu Goliathini s laterálními trny tvořenými výběžky canthu. Roh ho, na konci rozděleného rohu. U rodu Pycnoschema Thoms. je štít na hlavě rodu Horridocalia Endr. je dlouhý a na konci vidličnatě roz­ ozbrojen různě – od pouhé sklopené plošky po vyhloubení s hrbo- dělený, knoflík na štítě široký a vysoký. U rodu Lycomedes Bréme je lem, který je u některých druhů vytažen v štíhlý, na konci mělce na hlavě podobný, dlouhý roh, proti němu na štítě knoflík až dlou- rozdělený roh, stejně dlouhý jako roh na čele a stejně jako tento hý tupý roh, na hlavě samců rodu Spodistes Burm. je dlouhý, vpřed vpřed namířený. namířený roh, podobný, delší je i na štítě. U rodů Pucaya Oh. a Temnorrhynchus Hpe. jsou na čele dva rohy, v prvním případě dále od sebe. Štít je vyhloubený, u některých druhů Tribus Pentodontini s okraji vyhloubení vytaženými do hrbolů až krátkých silných rohů. V tomto největším tribu nosorožíků, rozšířeném ve všech zoogeo- grafických oblastech, jsou zastoupeny druhy bez luxusních znaků Tribus Oryctini (celkem 34 rodů) i druhy s jejich maximálním rozvojem. Struktury na hlavě a štítě druhů tohoto celosvětově rozšířeného Nejčastější sestavou je u tohoto tribu neozbrojená hlava (případ­ tribu jsou velmi variabilní. Pouze u čtyř rodů nejsou luxusní struk- ně s jedním až dvěma slabými hrbolky) a štít s hrbolkem na apikál- tury vyvinuty. Neozbrojená hlava (maximálně se slabým hrbolkem) ním okraji, za ním pak jamka, Endrödi užívá termín „apical tubercle a štít se třemi rohy, jedním na apikálním a dvěma na laterálních and pit“. Je typická pro 26 rodů tribu (ze známějších např. Ligyrus okrajích vyhloubení v přední části štítu (tyto rohy někdy nestejně, Burm., Neodon Carne či Trissodon Burm. a Orsilochus Burm.). někdy velmi dlouhé), jsou typické pro rody Strategus Hpe. a Licno- Tuto strukturu mají i druhy rodu Bothynus Hpe., je však u někte- strategus Prell. rých druhů na laterálních okrajích jamky (vtlačení) doplněna dvěma U ostatních rodů tribu je na čele víceméně dlouhý, obloukem poměrně dlouhými, na konci i rozvětvenými rohy. Podobně u rodu nahoru a vzad směřující roh. Na štítě je nejčastěji vyhloubenina Cavonus Sharp, kde jsou rohy kratší a apikální hrbolek je delší. U ro­ až výduť (rody Anomacaulus Frm., Macrocyphonistes Oh. a Blabephorus dů Pseudocavonus Blackburn, Cryptoryctes Carne a Pseudoryctes Sharp je Frm.). Za ní je často zdvižený, krátký nebo dlouhý, rozmanitě tva- pronotální jamka hluboká, na okrajích opatřená rohy rozmanitých rovaný knoflík, výběžek, někdy až roh, různě zakončený, nejčastěji tvarů, apikální hrbolek je vytažen v různě zakončený roh. U rodu směřující vpřed a na konci jednoduchý nebo rozdělený, případně Nephrodopus Sharp jsou na apikálním okraji štítu 3 krátké růžky. s několika hrbolky (Oryctes Ill., Dinoryctes Felsche, Clyster Arr., Dicho- Další podobnou strukturou je chybějící hrbolek před jamkou na dontus Burm., Trichogomphus Burm., Xyloryctes Hpe., Megaceras Hpe., štítě, přítomný naopak na čele – u rodů Eremobothynus Oh. a Homo- Megaceropsis Dechambr. a Heterogomphus Burm.).

236 237 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae)

Někdy je rozvoj rohů na štítě velmi výrazný a mizí pak vyhlou- Tribus Phileurini bení. U rodů Enema Hpe. a Podischnus Burm. je roh jeden, na konci Tribus rozšířený ve všech zoogeografických oblastech obsahuje dru­ rozvětvený. U rodů Scapanes Burm. a Coelosis Hpe. jsou dva poměrně hy poměrně stereotypního vzhledu, s luxusními strukturami nepří- dlouhé rohy. liš rozvinutými. Na čele je jeden nebo dva hrbolky, na štítě je za Podobnou situaci lze nalézt u samců druhů s rohem na hlavě apikálním hrbolkem jamka pokračující směrem vzad poměrně hlu- na konci rozděleným do dvou větví. U rodu Cyphonistes Burm. je na bokou rýhou. U některých rodů chybí rýha, někdy chybí jamka nebo štítě krátký, na konci rovněž rozdělený roh. U rodů Xenodorus Bré- jsou hrbolky na hlavě vytažené do krátkých rohů. Takto utvářena je me a Ceratoryctoderus Arr. je prohlubeň na štítě po stranách opatřena hlava a štít zástupců 28 rodů tribu, typicky například Eophileurus Arr., dvěma širokými, vpřed namířenými rohy. Paraphileurus Endr. a Hemiphileurus Kbe. Rod Haploryctoderus Prell má roh na hlavě na konci rozdělen do Největší druhy tribu z rodů Phileurus Latr. a Homophileurus Kbe. tří větví. Štít má uprostřed vyhloubeninu, na zadním okraji se dvě- mají typickou strukturu na štítě a na hlavě tři krátké, zašpičatělé, ma krátkými rohy. vpřed mířící rohy. Dva dlouhé rohy na hlavě mají rody Trioplus Burm. a Microphileurus Kbe., u rodu Amblyodus Westw. jsou delší a oblouko- Tribus Dynastini vitě zahnuté vzad. Místo jamky a apikálního hrbolku má rod Cerato- Tento tribus zahrnuje největší nosorožíky s nejnápadnějšími luxus- phileurus Oh. na štítě krátký a silný (na hlavě delší a štíhlý) roh. ními strukturami. Těžiště výskytu je v tropech celého světa. Rod Pachyoryctes Arr. nese na hlavě a štítě strukturu obdobnou některým Návrh vystižení společných strukturálních motivů druhům rodu Oryctes Ill., rod Haploscapanes Arr. prakticky totožnou I přes vysokou rozmanitost struktury hlavy a štítu nosorožíků je s rodem Scapanes Burm. možné utřídit je do základních skupin sdružujících rody s podob- U největších nosorožíků rodu Dynastes Kby. a rodů Augosoma nými útvary (obr. 3). Tyto skupiny jdou napříč triby a lze vysledo- Burm., Xylotrupes Hpe. a Allomyrina Arr. je na hlavě velmi dlouhý, vat, že k paralelnímu rozvoji určitých typů dochází současně v ně­ štíhlý, vpřed namířený roh a podobný, delší na štítě. Ten má někdy kolika z nich. po stranách dva kratší postranní růžky. Roh na hlavě i na štítě může Od habitu zcela prostého rohů a výčnělků je odvoditelný stav být na konci krátce rozvětven, u rodu Allomyrina Arr. je roh na hla- neozbrojené hlavy a apikálního hrbolku a jamky na štítě – často vě rozvětven dvojnásobně. Podobnou strukturu mají i druhy rodu zastoupený u tribu Pentodontini, částečně modifikovaný u Phileu- Golofa Hpe., kde jsou u několika druhů oba rohy velmi tenké, dlou- rini. Mimoto je též vyvinut u rodu Oryctoderinus. Variantou tohoto hé a směřující vzhůru, u některých jsou rohy naopak krátké a na stavu je absence hrbolku na štítě a naopak jeho přítomnost na čele. štítě je často jen hrbolek. Od prvního motivu je možno odvodit strukturu u rodu Bothynus, Sestava jednoho dlouhého rohu na hlavě a dvou dlouhých rohů s vytažením okrajů jamky do dvou rohů, a podobně u rodu Strategus na štítě, všech směřujících vpřed, je typická pro rod Chalcosoma Hpe. s třemi víceméně stejně dlouhými rohy na obvodu jamky. a jeden druh rodu Eupatorus Burm. (E. beccarii Gestr.). U tohoto Dalším motivem je dlouhý roh na hlavě, na štítě jamka (vyhlou- rodu je však nejčastěji štít ozbrojen nejvyšším počtem rohů mezi bení), za ní knoflík, zakončený většinou hrbolky. Tento knoflík mů­ Scarabaeidy – čtyřmi, dvěma na disku a dvěma za předními úhly. že být poté vytažen v jednoduchý nebo rozvětvený roh. S prodlu­ Rod Megasoma Kby. má roh na hlavě dlouhý, namířený vpřed, na žováním rohů mizí jamka a lze mluvit o štítu s jedním nebo dvěma konci rozvětvený, na bázi někdy s vzhůru namířeným růžkem, rohy rohy. Od stavu se dvěma dlouhými rohy na štítě lze odvodit i fan- na štítě kratší, nejčastěji dva v předních úhlech, někdy doplněné tastické tvary rohů u tribu Dynastini. Zmnožením rohů na štítě do třetím na disku. počtu čtyř získáme strukturu u rodu Eupatorus a do počtu tří stav u rodu Megasoma. Extrémním prodloužením jednoho rohu na štítě

238 239 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae) i rohu na hlavě lze odvodit vzhled typický pro rod Dynastes, jehož vytvářet až vícečetné rohy –, popř. bez vykrojení a vytahován do analogie lze nalézt i mezi druhy ostatních tribů (Pycnoschema, Spodistes). rohu jednoho. Dalším zdrojem rohů a výrůstků jsou lišty na hlavě, Dva rody tribu Agaocephalini mají na hlavě vyvinuty dva ro­ které podobně jako přední okraj mohou být modifikovány do mnoha hy doprovázené jedním hrbolem až rohem na štítě. Tato situace výrůstků a rohů od jednoduchých po mnohočetné. Na štítě je pak má analogie v tribu Pentodontini. U dvou rodů tribu Phileurini jsou základním prvkem jáma v přední části štítu a její okraje, které mo­ na hlavě rohy tři. hou být v různých místech vytahovány do lišt (ty opět poskytují Zcela mimo motivy typické pro nosorožíky stojí struktury analo­ možnost tvorby rohů). Častá je jednoduchá varianta drobného růžku gické útvarům zlatohlávků goliášů (Goliathini) u rodů Chalcasthenes před poměrně mělkou okrouhlou jamkou. Dalším častým motivem a Brachysiderus. je i roh na hlavě a jamka na štítě s rozmanitě vykrajovanými a vytaho­ vanými okraji. Zde je možné předpokládat vztahy mezi navzájem kompatibilními (doplňujícími se) částmi těla. Varianta co do kompa­ tibility na první pohled zcela opačná, avšak přesto pravděpodobně do značné míry odvoditelná od předchozí, je pak sestava rohu na Shrnutí štítě (s možným vysvětlením coby extrémně vytažený zadní okraj štítové jamky) a rohu na hlavě (extrémně zejména u Dynastini či Velkou variabilitu rohů u vrubounovitých je pravděpodobně mož- Phaedimini). Rozsáhlým spektrem motivů disponují druhy velkého né shrnout do základních strukturální motivů – o což se pokouší rodu Onthophagus, kde je možné najít extrémy téměř všech možných i tato práce. Podobné strukturální motivy je možné identifikovat směrů. i ve skupinách stojících mimo záběr této práce. Mezi nerovnodráp- Variabilita typů tvarových možností těchto struktur je tedy, jak níky, Rutelinae, je výskyt rohů velmi výjimečný. U rodu Fruhstorferia se pokouší ukázat tato práce, omezena a společné strukturální moti­ Kbe. je přední okraj klypeu opatřen výraznými, vpřed namířenými, vy jdou často napříč hranicemi systematických jednotek. Přítomnost obloukovitými tenkými rohy [což je obdobné situaci u rodu Fran- stejných a podobných motivů mezi systematicky (a pravděpodobně kenbergerius Balth. (Scarabaeinae)]. U dalšího rodu Ceroplophana Gest- i fylogeneticky) vzdálenými skupinami svědčí o tom, že tendence ro je pak situace podobná výrůstkům u goliášů, přední okraj klypeu k excesivitě, tedy k vytváření excesivních výrůstků, rohů, je v rámci je vytažen do dlouhého, na konci rozdvojeného rohu. Varianta (nad)čeledi obecná. Mezi těmito strukturálními motivy je pak mož- komplikovaného výrůstku předního okraje klypeu (Goliathini, Bra­ no uvažovat i o případných trajektoriích, a to jak intuitivních (jako chysideros) je pak přítomna také u druhů čeledi Pleocomidae. Struk- například v případě rodu Onthophagus vytváří Kabakov, 1990) či za turální typy blízké hlavovému rohu a štítové jámě (časté u nosoroží- pomocí softwaru (Emlen, 2006). Jejich výpovědní hodnota je však ků), na okrajích opatřené rohy je pak možné najít u Sinodendrinae diskutabilní, nejde ostatně o odraz fylogeneze. Vznik a vytváření a Bolboceratidae. Rohy na štítě, které je možné najít u některých rohů jsou ve fylogenetickém stromu na druhové a rodové úrovni rodů chrobáků (Typhaeus Leach, Enoplotrupes Luc.), je možné odvo- u vrubounovitých „roztroušeny“. Blízké druhy jsou vybaveny zcela dit od rohů okraje štítové jámy, která je sama zmenšena (podobně odlišnými strukturami, podobné lze naopak najít u druhů vzdále- jako u nosorožíků rodu Bothynus). Rohy na hlavě a štítě u chrobáků ných. I moderní práce uvažují o nezávislém vzniku rohů v mnoha Ceratophyus Fisch. pak lze považovat za analogické rohům nosoroží- fylogenetických liniích (Emlen, 2005). ků tribu Dynastini. Právě tato „roztroušenost“ svědčí o tom, že tyto druhy nejsou Je zřejmé, že k vytváření rohů poskytuje možnost několik mor- zřejmě vnějšími okolnostmi pasivně tvarovány, ale nejspíš naplňují fologických struktur, na hlavě je to především přední okraj klypeu jisté strukturní možnosti, funkčními aspekty jsou poté jen případně (a to včetně „canthu“), který může být vykrajován – postupně tak omezeny. Toto tvrzení je pak možno chápat v intencích struktura-

240 241 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae) listické biologie.14 Takovému výkladu je blízké i pojetí portmannov- ské (čemuž je blízek již Arrow, 1951), vysvětlující účel rohů jako akcentovanou sebeprezentaci, kdy jsou funkcionální aspekty (a tedy například i jejich etologické konsekvence) pouze druhotné a reagu- jí až na samotný tvar. Excesivita broučích rohů je tak pouze (kla­ sifikačně užitečným) antropocentrickým konstruktem posuzujícím druhy omezeně, z funkcionálního hlediska.

Obr. 1 Schéma strukturních motivů excesivních struktur Scarabaeinae (Coprinae). 14 Tedy uvažujíce teorii existence určitých univerzálních zákonitostí formují- cích vnější vzhled organismů, jak předpokládá např. „manifest“ struktura- listické biologie (Sermonti, 1987). Vazba excesivních struktur listorohých na strukturalistický výklad není zcela avantgardní myšlenkou, jak ostatně svědčí úvodní úvahy (Moczek, 2005) odkazující na nové „strukturalistic- ké“ práce jako na možný zdroj výkladu.

242 243 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae)

Obr. 2 Schéma strukturních motivů excesivních struktur Cetoniinae.

244 245 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae)

Obr. 3 Schéma strukturních motivů excesivních struktur Dynastinae.

246 247 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae)

Reference Emlen, D. J. (1994). Environmental control of horn length dimorphism in the beetle Onthophagus acuminatus (Coleoptera: Arnaud, P. (2002). Les Coléoptères du Monde, Vol. 28: Phanaeini. Scarabaeidae). Proc. R. Soc. Lond. Ser. B., 256: 131-136. Hillside Books, Canterbury. Emlen, D. J. (1996). Artificial selection on horn legth-body size Arrow, G. J. (1951). Horned Beetles. A Study of the Fantastic in allometry in the horned beetle Onthophagus acuminatus the Nature. Junk, The Hague. (Coleoptera: Scarabaeidae). Evolution, 50: 1219-1230. Balthasar, V. (1956). Brouci listorozí. Lamellicornia. Díl I. Lucanidae Emlen, D. J. (1997a). Alternative reproductive tactics and male- – roháčovití. Scarabaeidae – vrubounovití. Pleurosticti. Fauna dimorphism in the horned beetle Onthophagus acuminatus ČSR. Sv. 8. Nakl. ČSAV, Praha. (Coleoptera: Scarabaeidae). Behav. Ecol. Sociobiol., 41: 335-341. Balthasar, V. (1963a). Monographie der Scarabaeidae und Aphodi­ Emlen, D. J. (1997b). Diet alters male horn allometry in the beetle idae der palearktischen und orientalischen Region. Coleoptera: Onthophagus acuminatus (Coleoptera: Scarabaeidae). Proc. Lamellicornia. Bd. 1. Verlag der Tschechoslowak. Akad. Wiss., R. Soc. Lond. Ser. B., 264: 567-74. Praha. Emlen, D. J. (2001). Costs and the Diversification of Exaggerated Balthasar, V. (1963b). Monographie der Scarabaeidae und Aphodi­ Animal Structures. Science, 291: 1534-36. idae der palearktischen und orientalischen Region. Coleoptera: Emlen D. J. & Nijhout H. F. (2000). The Development and Lamellicornia. Bd. 2. Verlag der Tschechoslowak. Akad. Wiss., Evolution of Exaggerated Morphologies in Insects. Annu. Praha. Rev. Entomol., 45: 661-708. Balthasar, V. (1964). Monographie der Untergattung Metacatharsius Emlen, D. J., Marangelo, J., Ball, B. & Cunningham, C. W. (2005). Paul. (Gattung Catharsius Hope) (Coleoptera). Ent. Abhandl., Diversity in the Weapons of Sexual Selection: Horn Evolution 31: 1-48. in the Beetle Genus Onthophagus (Coleoptera: Scarabaeidae). Beebe, W. (1944). The function of secondary sexual characters in Evolution, 59: 1060-1084. two species of Dynastidae (Coleoptera). Zoologica, 29: 53-58. Emlen, D. J., Lavine, L. C. & Campen, B.-E. (2007). On the origin Brunner von Wattenwyl, K. (1873). Ueber die Hypertelie in der and evolutionary diversification of beetle horns. PNAS, 104: Natur. Wien. 8661-8668. Crowson, R. A. (1981). The Biology of the Coleoptera. Academic Endrődi, S. (1985). The Dynastinae of the World. Akademiai Kiadó, Press, London. Budapest. Cunningham, J. T. (1900). Sexual Dimorphism in the Animal Fabre, J. H. (1915) Zápisky ze života hmyzu (Výzkum pudů a zvyk- Kingdom. London. lostí hmyzu) II. O životě vrubounů a chrobáků. Přel. Prof. F. Kla­ Darwin, C. (1871). The Descent of Man, and Selection in Relation pálek. Nákl. autorovým, Praha. (originální vydání Fabre, J. H. to Sex. Murray, London. (rok neuveden) Souvenirs entomologiques. Delagrave, Paris) Eberhard, W. G. (1978). Fighting behavior of male Golofa porteri Frankenberg, G. von (1937). Unzweckmäßigkeit im Organismen­ beetles (Scarabaeidae: Dynastinae). Psyche, 83: 292-98. reich. Natur und Volk, 67: 521-534. Eberhard, W. G. (1980). Horned beetles. Sci. Am., 242: 124-131. Hanski, I. & Cambefort, Y. (1991). Dung Beetle Ecology. Princeton Eberhard, W. G. (1982). Beetle horn dimorphism: making the best University Press, Princeton, New Jersey. of a bad lot. Am. Nat., 119: 420-426. Heyne, A. & Taschenberg, O. (1908). Die exotischen Käfer in Eberhard, W. G. (1987). Use of horns in fights by the dimorphic Wort und Bild. J. F. Schreiber, Eßlingen & München. males of Ageopsis nigricollis (Coleoptera, Scarabaeidae, Hingston, R. W. G. (1933). The Meaning of Animal Colour and Dynastinae). J. Kans. Entomol. Soc., 60: 504-509. Adornment. Arnolt, London.

248 249 Karel Chobot Excesivní struktury (rohy) brouků vrubounovitých (Scarabaeidae)

Hunt, J. & Simmons, L. W. (1998). Patterns of parental provisioning Aphodiinae, Termitotroginae, Aulaocneminae, Scarabaeinae covary with male morphology in a horned beetle (Onthophagus and Coprinae (Coleptera: Scarabaeoidea: Scarabaeidae). taurus) (Coleoptera: Scarabaeidae). Behav. Ecol. Socibiol., (http://www.coleoptera.org/p735.htm) 42: 447-51. Minck, P. (1917). Beitrag zur Kenntnis der Dynastiden (Coleoptera). Jablokov-Chnzorjan S. N. (1967). [Яблоков-Хнзорян С. Н.]. На- Arch. f. Naturg. Abt. A., 2: 37-67. секомые жесткокрылые-пластинчатоусые. Фауна Möbius, K. (1905). Die Formen und Farben der Insekten ästhe- Армянской ССР. Изд. А. Н. Армянской ССР. Ереван. tisch betrachtet. Sitzungsber. königl. preuss. Akad. Wiss., Jameson, M. L. (2001). Scarabaeidae. Subfamily Rutelinae. Shining 5: 159-166. Leaf Chafers. (http://www.museum.unl.edu/research/ Möbius, K. (1908). Ästhetik der Tierwelt. Jena. Fischer. entomology/Guide/Rutelinae/RutelinaeO.htm) Moczek, A. P. & Elen, D. J. (1999). Proximate determination of Jameson, M. L. & Ratcliffe, B. C. (2001). Superfamily Scarabaeoidea. male horn dimorphism in the beetle Onthophagus taurus Scarabaeoid beetles. (http://www-museum.unl.edu/research/ (Coleoptera: Scarabaeidae). J. Evol. Biol., 12: 27-37. entomology/guide/Scarabaeoidea.htm) Moczek, A. P. & Elmen, D. J. (2000). Male horn dimorphism in the Kabakov, O. N. (1990). [Кабаков О. Н.]. Новые подрод и виды scarab beetle Onthophagus taurus: do alternative reproductive рода Onthophagus Latr. (Coleoptera, Scarabaeidae) из сред­ tactics favour alternative phenotypes? Animal Behaviour, 59: ней и центральной Азии. Труды Зоол. Инст. АН СССР. 459-66. 211: 28-39. Moczek, A. P. (2005). The Evolution and Development of Kohlmann, B. & Morón, M. A. (2003). Análisis histórico de la Novel Traits, or How Beetles Got Their Horns. BioScience, clasificación de los Coleoptera Scarabaeoidea o Lamellicornia. 55: 937-951. Acta Zoológica Mexicana, 90: 175-280. Moczek, A. P., Cruickshank, T. E. & Shelby, A. (2006). When Komárek, S. (1997). Vznik, vývoj a eko-etologické aspekty křídel- Ontogeny Reveals what Phylogeny Hides: Gain and Loss of ních kreseb u motýlů. pp. 101-136. In: Komárek, S. Dějiny bio- Horns During Development and Evolution of Horned logického myšlení. Ed. Medusa 7. Vesmír. Praha. Beetles. Evolution, 60: 2329-2341. Komárek, S. (2000a). Příroda a kultura. Svět jevů a svět intrepretací. Nijhout, H. F. & Emlen, D. J. (1998). Competition among body Ed. Medusa 12. Vesmír. Praha. parts in the development and evolution of insect morphology. Komárek, S. (2000b). Mimikry, aposematismus a příbuzné PNAS, 95: 3685-3689. jevy. Mimetismus v přírodě a vývoj jeho poznání. Vesmír. Palmer, T. J. (1978). A horned beetle which fights. Nature., 274: Praha. 583-584. Krieg, H. (1936). Luxusbildungen bei Tieren. Zool. Jahrb. Syst., Portmann, A. (1960). Neue Wege der Biologie. Piper, München. 69: 303-318. (český překlad: Portmann, A. 1997. Nové cesty biologie. Scientia Lameere, A. (1904). L’Evolution des ornaments sexuels. Bull. Ac. & Philosophia 7, 8: 49-161, 3-112). Belgique., 1904:1327-1364. Rataj, K. (1996a). Zlatohlávkovití 1. díl. Tribus Goliathini. Subtribus Mareš, J. & Lapáček, V. (1980). Nejkrásnější brouci tropů. Academia. Goliathina. Vlastním nákladem. Šumperk. Praha. Rataj, K. (1996b). Zlatohlávkovití 2. díl. Tribus Goliathini. Subtribus Mackauer, M. (1957). Sexualdimorphisches Merkmal der Ontho- Mecynorrhinina (1. část). Vlastním nákladem. Šumperk. phagini. Zool. Anz., 159: 306-311. Rataj, K. (1997). Zlatohlávkovití 3. díl. Tribus Goliathini. Subtribus Mathison, B. A., Hardy, M., Bezdek, A. & Schoolmeesters, P. (2001). Mecynorrhinina (dokončení). Subtrius Stephanorrhinina.Vlast- A Worldwide Checklist of the Tribes and Genera of Aegialinae, ním nákladem. Šumperk.

250 251 Karel Chobot

Rataj, K. (1998). Zlatohlávkovití 4. díl. Tribus Goliathini (dokonče­ ní). Tribus Ischnoscelini. Tribus Phaedimini. Vlastním nákladem. Šumperk. Ratcliffe, B. C. (2001). Summary of PEET Scarab research. (http://www.museum.unl.edu/research/entomology/ summary.htm). Ratcliffe, B. C. & Jameson, M. L. (2001). Scarabaeidae. Scarab beetle family. (http://www.-museum.unl.edu/research/entomology/ guide/Scarabaeidae.htm) Reichenau, W. von (1881). Ueber der Ursprung der secundären männlichen Geschlechtscharaktere, insbesondere bei den Blatthornkäfern. Kosmos, 10: 172-94. Rensch, B. (1947). Neuere Probleme der Abstammungslehre. Enke. Stuttgart. Sermonti, G. (1987). Structure biology at Osaka. Riv. Biol. – B. Forum, 80: 159-160. Scholtz, C. H. & Chown, S. L. (1995). The evolution of habitat use and diet in the Scarabaeoidea: a phylogenetic approach. Pp. 355-374. In: Pakaluk, J. & Slipinski, S. A. (eds.). Biology, Phylogeny and Classification of Coleoptera. Muzeum i Instytut Zoologii PAN, Warszawa. Stebnicka, Z. (1973). Taksonomia a teratologiczne i mechaniczne deformacje osobnicze u Scarabaeidae laparosticti. Przeglad zool., 17: 32-35. Suchantke, A. (1994). Metamorphosen im Insektenreich. Freies Geistesleben. Stuttgart. Yasuda, Y. & Okajima, S. (1990). Käfer der Welt. Verlag Erna Bauer, Keltern-Weiler. Wallace, A. R. (1889). Darwinism. An exposition of the theory of Natural Selection with some of its applications. MacMillan, London. Wallace, A. R. (1895). Natural Selection and Tropical Nature. Essays on Descriptive and Theoretical Biology. MacMillan, London.

252 Práce Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze Svazek::::::::::

Karel Klesner (ed.) Biologie ve službách zjevu K teoreticko-biologickým myšlenkám Adolfa Portmanna

Ve spolupráci s Katedrou filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze vydalo nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 60, 549 41 Červený Kostelec, v roce 2008. Editoři řady Tomáš Hermann, Karel Kleisner, editor svazku Karel Kleisner. Překlad statí Adolfa Portmanna Marco Stella, překlad stati Sergeje V. Chebanova Anton Markoš, jazyková redakce Tereza Horáková, obálku zpracoval Jan Blažíček. Na obálce použit obraz Lucie Čermákové Mandril rýholící (Mandrillus sphinx)

Tisk: PBtisk, s. r. o. Příbram Distribuce: Kosmas, s. r. o.

www.pavelmervart.cz www.kosmas.cz

ISBN 80-86818-64-1 ISSN 1801-5093