ZÁPADO ČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI Pedagogická fakulta Katedra výtvarné kultury

Historie porcelánek v Čechách

(vznik, znárodn ění, stagnace, privatizace,…)

Bakalá řská práce

History of porcelain plants in the Czech Republic

(inception, nationalization, plateauing, privatisation…)

Bachelery thesis

Vedoucí bakalá řské práce MgA. , Mgr Stanislav Polá ček Autor bakalá řské práce Barbora Herzánová Studijní obor Vizuální kultura se zam ěř ením na vzd ělávání Forma studia prezen ční Bakalá řská práce dokon čena V Plzni, červen 2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Historie porcelánek v Čechách (vznik, znárodn ění, stagnace, privatizace…), vypracovala pod vedením MgA., Mgr. Stanislava Polá čka. samostatn ě, za použití v práci uvedených pramen ů a literatury. Dále prohlašuji, že tato bakalá řská práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Plzni dne ……………. Podpis:……………………………

Pod ěkování

Váženému MgA., Mgr. Stanislavu Polá čkovi, vedoucímu mé bakalá řské práce, s veškerou úctou d ěkuji nejen za cenné rady a p řipomínky, ale i za laskavost, trp ělivost a čas, které mi p ři psaní práce v ěnoval. Obrovský dík pat ří celé mojí rodin ě za podporu, kterou mi p ři psaní této bakalá řské práce poskytla. Dále d ěkuji ředitelce Mate řské školy Štolmí řská, paní Zuzan ě Králové, paní And ěle Perglové i ostatním kolegyním. Za jazykovou korekturu mé práce d ěkuji Mgr. Ivan ě Pr ůšové a Mgr. Lucii Králové. Anotace

Cílem této bakalá řské práce je pokusit se zmapovat historii porcelánové výroby na území České Republiky, s přihlédnutím ke všem zahrani čním i politicko - historickým vliv ům. Autorka si klade za cíl zachytit nejd ůležit ější momenty vzniku a vývoje porcelánové tradice na našem území, postihnout nejd ůležit ější vlivy a historické události, které se na formování tohoto pr ůmyslu podílely. Autorka se rozhodla popsat historii porcelánové výroby od po čátk ů na území Číny v dob ě p řed naším letopo čtem, kdy se porcelánová výroba do čkala nejv ětšího rozkv ětu. Popisuje spletitou cestu porcelánu z Asie do Evropy. Dále se zabývá vývoem výroby v nejv ětších a nejd ůležit ějších centrech porcelánové produkce a vlivy t ěchto továren na český porcelán, se zvláštním p řihlédnutím k vývoji produkce b ěhem sv ětových válek, v mezivále čném období a v období povále čném. Klí čová slova : porcelán, kaolín, arkanista, výroba, porcelánka, kamenina, měkký porcelán, tvrdý porcelán, glazura.

Abstract

The aim of this thesis is to try and chart the history of porcelain production in the Czech Republic, taking into account all international political and historical influences. The author aims to capture the important moments in the emergence and development of porcelain tradition in our country, to capture the most important influences and historical events that shaped this industry. The author decided to describe the history of porcelain production from its beginnings in China BC, when the porcelain manufacture has had its heyday. It describes the path of porcelain from Asia to Europe. And further, the development of the production in the largest and most important centers of porcelain production. It deals with the effects of these factories on Czech porcelain with special regard to the development of production during the world wars, the interwar period and the postwar period. Key Words : the porcelain, the kaolin,the porcelain producer, the production, the porcelain factory, the earthenware, the soft porcelain, the hard porcelain, the glaze. Obsah

1. Úvod...... 8 2. Použité metody ...... 11 3. Historie porcelánu ve sv ětě...... 11 3. 1. Čína...... 12 3. 2. Korea a Japonsko...... 15 4. Historie výroby porcelánu ve vybraných evropských zemích...... 17 4. 1. Itálie ...... 18 4. 2. Rakousko ...... 19 4. 3. Francie ...... 21 4. 4. Anglie...... 23 4. 5. Polsko...... 26 4. 6. Rusko ...... 27 4. 7. Německo ...... 31 5. Výroba porcelánu v Čechách...... 47 5. 1. Březová ...... 49 5. 2. Duchcovská porcelánka...... 59 5. 3. Dolní Chodov...... 64 5. 4. Doubí u Karlových Var ů...... 66 5. 5. Dubí u Teplic ...... 67 5. 6. Klášterec nad Oh ří ...... 68 5. 7. Kysibl...... 72 5. 8. Loket ...... 74 5. 8. Nová Role ...... 76 5. 9. Stará Role...... 77 5. 10. Praha ...... 78 5. 11. Slavkov ...... 81 6. Záv ěr ...... 84 Použitá literatura...... 88 Seznam použitých odborných výraz ů ...... 91 Seznam p říloh ...... 95 Sv ět ...... 95

6 Přílohy...... 97 Sv ět ...... 97 Čechy ...... 108

7 1. Úvod

Jako téma své práce jsem si zvolila mapování historie porcelánek v Čechách. To je velmi rozsáhlé a komplikované téma a proto autorka p ředesílá, že vytvo řená práce je jen stru čný náhled do oné etapy pr ůmyslových d ějin. Považuje ale za zcela nezbytné nejprve vysv ětlit co porcelán je a odkud pochází stejn ě tak jako jak se dostal tento druh pr ůmyslové výroby až na naše území. Porcelán je keramická hmota, která vzniká vypálením keramického hmoty tvo řené sm ěsí kaolínu a ost řiva. Tím je k řemen. Za pot řebí i živec, kterého se užívá jako taviva. Někdy bývá do porcelánové hmoty p řidáván také na prášek rozdrcený mramor nebo k řída. Kaolín, hlavní výrobní surovina, je zv ětralá živcová hornina. Je to surovina, která se vyzna čuje maximální pevností, tvrdostí, transparentností a b ělostí a pálí se p ři teplotách nad 1300 C. Reduk ční prost ředí, to znamená prost ředí s omezeným p řístupem vzduchu, zajistí jeho b ělost, a zabrání nežádoucímu zabarvení zp ůsobeného železitými ne čistotami. Používá se pro výrobu nádobí, sanitární keramiky, elektrických izolátor ů, dlaždic, ozdobných p ředm ětů, dentální keramiky i drobných dekora čních p ředm ětů, jako t řeba hra ček. Kolébkou této ušlechtilé hmoty se stala Čína, kde byl výrobní postup doveden k dokonalosti. Porcelán se tam vyvíjel po n ěkolik století a každá vládnoucí dynastie měla velký vliv na dobovou módu. Mezi nejslavn ější porcelánové výrobky z Číny pat ří dnes seladony, bílý porcelán, porcelán zdobený krakelováním a modrobílé vzory. Čín ě se da řilo žárliv ě st řežit výrobní tajemství až do 10. století. Historie výroby korejské keramiky sahá p řibližn ě do století šestého, ale až v desátém století se Korejc ům poda řilo vyrobit první protoporcelám. Skute čný bílý porcelán vznikl v Koreji již ve století dvanáctém. S nejv ětší pravd ěpodobností tajemství výroby uniklo z Číny a otev řelo tak cestu porcelánové výrob ě do celého sv ěta. Japonc ům se poda řilo porcelán vyrobit až v 17. století. Dosáhli však v tomto oboru takového mistrovství, že japonský porcelán bývá tém ěř k nerozeznání od porcelánu čínského. Evropané se s porcelánem setkali poprvé pravd ěpodobn ě v 13. století, kdy jej přivezl Marco Polo ze svých cest po Asii. V témže století nastal po celém sv ětě obrovský rozmach námo řního obchodu a mezinárodních obchodních vztah ů. To intenzivn ě p řisp ělo také k dovozu porcelánového zboží do Evropy. První pokusy

8 o nalezení tajemství porcelánové výroby v Evrop ě prob ěhly podle pramen ů v Itálii již v druhé polovin ě 16.století. Byl zde vyroben, za podpory známého rodu mecenáš ů um ění, první protoporcelán, též nazývaný Medici-porcelán. První opravdový porcelán ale objevili dva zam ěstnanci kurfi řta Augusta Silného, Walther von Tschirnhaus a Böttger. Na základ ě jejich objev ů vznikla porcelánka v Míšni. Dále již porcelánový rozmach nemohlo nic zadržet. Šlechta a vládci celé Evropy se p ředhán ěli a la čnili po vlastních porcelánových továrnách. Díky t ěmto zcela příznivým ekonomickým podmínkám se porcelánový pr ůmysl rozvíjel rychlostí blesku. Byla objevována stále nová ložiska kaolínu a Evropu zachvátil souboj o prvenství ve výrob ě porcelánu. Vlada ři zakládali či skupovali porcelánky, jiným továrnám soukromník ů bránili vyráb ět, aby jim nikdo nemohl konkurovat. N ěkteré zem ě zakazovaly dovoz porcelánového zboží z dalších států či vývoz surovin na výrobu porcelánové masy. Do Čech se porcelán dostal z Durynska, dnešního N ěmecka. Durynské porcelánky se od zbytku Evropy lišily v principu na n ěmž byly v ětšinou zakládány. Většinu porcelánek založili drobní podnikatelé s cílem vyd ělávat peníze ale nabídnout toto, dosud nedosažitelné zboží i oby čejným lidem. Zboží durynských porcelánek se tedy pov ětšinou zam ěř ovalo na st řední vrstvy obyvatelstva. Durynsko ovlivnilo české porcelánky nejen svými vzory a nápadem na drobné podnikání ale byli to práv ě durynští řemeslnící, kdo se stali prvními zam ěstnanci českých továren. V Čechách byly p římo ideální podmínky pro zakládání porcelánek. Nacházely se zde kvalitní suroviny pro výrobu porcelánu, nacházelo se tu také velké množství energetických zdroj ů pot řebných pro výrobu - uhlí, d řevo, voda. Zprvu se však nemohla výroba porcelánu pln ě rozvinout, a to díky císa řské manufaktu ře ve Vídni, která ud ělovala povolení tzv. privilegia. První porcelánka na českém území vznikla proto až roku 1789 v Hájích u Horního Slavkova. Továrna zaslala k posouzení zemského gubernia kávový servis a požádala o ud ělení privilegia k výrob ě porcelánu. To bylo ovšem zamítnuto a první porcelánka u nás tak zanikla vlastn ě d říve než za čala oficiáln ě vyráb ět porcelán. Další továrny podávaly žádosti a byla jim ud ělována privilegia nap říklad na výrobu kameniny nebo keramického zboží. Pod tímto názvem tedy továrny vyráb ěly porcelán až do p řelomu 18. a 19. století kdy sama vláda za čala podn ěcovat k výrob ě porcelánu a ud ělovat i privilegia na výrobu porcelánového zboží.

9 Česká porcelánová výroba má oproti v ětšin ě Evropy kratší historii, jelikož se zde s výrobou za čalo relativn ě pozd ě, ovšem ve velmi krátkém čase se naše porcelánky dokázaly vyrovnat i t ěm nejslavn ějším evropským porcelánkám. Dokazují to výsledky z mnoha sv ětových pr ůmyslových výstav a sout ěží, odkud si naše továrny odvážely i ta nejvyšší ocen ění.

10 2. Použité metody

V této kapitole jsou popsány jednotlivé výzkumné metody, které byly použity pro zpracování práce. Bylo použito zejména studium primárních i sekundárních pramen ů, dokument ů a literatury. P ři jejich zpracování p ředevším analýza a syntéza obsahu, dedukce, indukce a komparace text ů. „Pramen je chápán jako jakýkoli adekvátní, relevantní a hodnov ěrný (seriózní) zdroj informací o zkoumaném objektu. Prameny bývají rozlišovány na prameny primární (mají p římý vztah k rekonstruovaným událostem) a prameny sekundární (nejsou v přímém fyzickém vztahu k událostem, které jsou předm ětem studia, jde o ur čitý zp ůsob zprost ředkování, dopln ění, dokreslení). Dokument je v tomto pojetí pojímán jako stopa zanechaná lidskou bytostí na fyzickém objektu. M ůže se jednat o dokumenty oficiální (usnesení vlády, výnosy ministerstva apod.) nebo o dokumenty neoficiální (dokumenty škol, inspek ční zprávy atd.)“ (Horák, Chráska; 1989, s. 37). Tyto písemnosti jsou východiskem pro obsahovou analýzu textu. Podle Gavory (2010, s. 42) jde o analýzu a hodnocení obsahu písemného textu a srovnávání údaj ů o daném tématu v textech r ůzných autor ů. „Analýza a syntéza znamenají procesy faktického nebo myšlenkového rozkládání celku na části a procesy op ětného spojování v celek. V procesu reálného poznávání vystupují vždy spole čně.“ (Horák, Chráska; 1989, s. 35). Dalším ze zp ůsob ů zpracování odborné literatury je analytická indukce. Indukce a dedukce vystupují rovn ěž spole čně. „Indukce je chápána jako úsudek od díl čího k obecnému, ale také jako forma pohybu poznání od empirické úrovn ě k teoretické.“ (Horák, Chráska; 1989, s. 35) Dedukcí se rozumí záv ěr vyplývající z několika jiných tvrzení p ři využití zákon ů a pravidel logiky. Pro srovnávání zjišt ěných fakt ů je používána metoda komparace – srovnání, chápeme ji jako porovnávání zkoumaných fakt ů a jev ů tak, aby bylo možné je zobecnit.

3. Historie porcelánu ve sv ětě

Chceme-li se dozv ědět n ěco o historii vzniku a výroby porcelánu je zcela jist ě na míst ě za čít u samotných ko řen ů mapující postupy zpracování tohoto materiálu.

11 Ve snaze poznat tuto etapu d ějin užitého um ění se musíme vypravit do Číny. Je nesporným faktem, že práv ě Čína se stala kolébkou porcelánu.

3. 1. Čína

Po čátky výroby čínské keramiky lze vystopovat až do období neolitu (12000 - 2000 p ř.n.l.). Tato kultura se datuje do období 5000-3000 p ř.n.l. a je nazývána Jang Šao. Archeologické nálezy dokazují, že tato kultura nebyla sjednocenou jednolitou kulturou, ale že existuje řada variant a podob se zcela odlišnými charakteristickými prvky z r ůzných míst a r ůzných období. Tento náskok v řemeslném zpracování keramických materiál ů na území Číny byl pravd ěpodobn ě zp ůsoben skute čností, že Číňané dokázali ovládat ohe ň mnohem d říve než jiné národy. To bylo zcela rozhodující pro vývoj keramické výroby na jejím území. První nalezená keramika se vypalovala zhruba jen na 600°C. Byla nahn ědlá nebo šedá, bez dekoru nebo zdobena otisky provázk ů. Pozd ěji pod vlivem zdokonalování výrobních postup ů se keramika vypaluje na 900°C až 1000°C. Tato keramika je pravděpodobn ě využívána pro rituální účely. Postupy se nadále vyvíjely a propracovávaly. Z období neolitu jsou dále známé nálezy keramiky zdobené vrypem r ůzných motiv ů a spirálových variant dekor ů. Hrn čina m ěla v ětšinou šedou barvu, v menší mí ře i červenou, p řípadn ě byla s p řím ěsí písku. Objevy z neolitického období dokazují používání prvních primitivních hrn čířských kruh ů, pohán ěných rukou. Kultu ře pozdního neolitu dominuje červená, ten čí, lesklá keramika. Toto je nazýváno kulturou Lung-Šan (3000 – 2000 p ř.n.l.) a sm ěř uje k druh ům keramiky vyráb ěným za dynastie Šang (cca 1766- cca 1122 p ř.n.l.). Za vlády této dynastie se objevuje zcela nový typ keramiky. Je tvrdý, hutný, podobný naší kamenin ě. Glazury jsou zbarvené do žlutozelena nebo do zelenohn ěda. Toto zbarvení získávají díky p řítomnosti oxid ů železa a titanu v použitých materiálech. Tato nová keramika bývá ozna čována jako „primitivní seladon“ (jüon- š´ čching- cch´). Je to p ředch ůdce zelenkavých glazur (seladon ů), které jsou známé po celém sv ětě. Vedle vývoje keramiky od primitivních seladon ů až p římo k seladonové keramice se objevují i další výrobky (keramika s tla čeným vzorem, jemná šedá keramika, po výpalu zdobená barevnými pigmenty a další). Autorka se ale bude nadále v ěnovat především vývoji tvrdé kameniny („tzv. primitivní porcelán“ nebo také protoporcelán.)

12 Práv ě ten je glazován zelenou glazurou s hladkým povrchem a pozd ěji se stal „seladonem“. Seladon je ozna čení pro keramiku se zelenošedými, zelenomodrými či olivov ě zelenými glazurami. Tavivo t ěchto glazur mívá vápencový základ a bývá zne čišt ěné oxidem železa a titanu. Pálí se v reduk čním prost ředí. Název Seladon je odvozen od jména pasá čka Celadona z francouzské hry L´Astrée ze 17.století. Tento pasá ček vystupoval v šatech zelenošedé barvy. Na jihu Číny v provincii Ce-Tiang se vyráb ěla seladonová keramika s názvem Jüe (J’ue-jao). Název si získala podle dávného státu Jüe, který se na tomto území rozkládal. Jedná se o období pádu dynastie Chan (220 n.l.) a nástupu politického rozpadu, známého jako období šesti dynastií (220- 589 n.l.). Tato doba plná neklidu má pro vývoj keramiky velký význam. Historikové d ělí výrobu v tomto období do dvou skupin. Jedna pokra čuje ve výrob ě porézní keramiky bez glazur nebo jen s olovnatou glazurou. Ta druhá vytvá ří slinutou keramiku s vysokotavnou glazurou. Vývoj se dále dělí na skupiny charakteristické pro ur čitá území. Sm ěř uje ale pomalu a s jistotou ke zrodu „ pravého porcelánu“ . Výroba Jižních seladon ů pokra čuje i za vlády dynastie Tchang (618- 907 n.l.) Výrobky jsou dekorovány rytím či podglazurovým reliéfním motivem. Zboží má jemný slinutý st řep s hladkou, částe čně transparentní glazurou zelených až šedozelených či modrozelených odstín ů. Za vrcholné období této keramiky je považováno období P ěti dynastií (907- 960 n. l.). Výrobky z tohoto období jsou nazývány „ pi-se jao“ (zboží zakázané barvy) a je dodáváno výhradn ě vládnoucí rodin ě. Výroba t ěchto seladon ů zanikla po čátkem 12. století. Po pádu říše Severních Sung ů (1127 n.l.) byly zakládány další dílny soust řeďující se na výrobu jiných seladon ů. Tyto dílny produkovaly výrobky větších rozm ěrů, výrazn ějšího dekoru a lepší kvality. Udržely se v činnosti i za vlády dalších dynastií - Jüan a Ming. S nástupem dynastie Ming (1368 - 1644) upadá zájem o seladonové zelenkavé výrobky a na výsluní se dere modrobílý dekor, který se stává pro období vlády dynastie Ming charakteristickým. Po čátky tradice severních seladon ů se dají vysledovat do poloviny 6.století, do období Šesti dynastií. Tato tradice pokra čuje p řes dynastie Suej, Tchang, období vlády P ěti dynastií a vrchol za vlády dynastie Severních Sung ů. Výrobky mají šedý st řep s rytým tla čeným či řezaným dekorem, glazura je transparentní s olivov ě zelenými odstíny. Mezi nejznám ější zboží z kolekce severních seladon ů pat ří zboží zvané Žu. Vyráb ělo se v císa řských dílnách na p řelomu jedenáctého a dvanáctého století. Produkty

13 měly namodralou seladonovou glazuru. Dnes se dochovaly už jen jednotlivé kusy v Čín ě, USA, Anglii a Japonsku. ( Chládek, 2002) Další významný artikl z této kategorie je známý jako Kuan-Jao (oficiální dílny). Toto nádobí bylo též vyráb ěno pro císa řský dv ůr. Vyzna čuje se tmavým st řepem, tlustou sv ětle zelenou či krakelovanou glazurou. Je považováno za nejlepší severní seladony. Zboží, které dále stojí za zmínku je keramika vyráb ěná v provincii Che-nan. Byla to silnost ěnná keramika s opalizujícími živcovými glazurami, které stékaly v silných kapkách. Nejznám ější z nich byla levandulov ě modrá (francouzsky Blaire de Lune - svit m ěsíce), další známé byly paví modrá a šedomodrá s rudofialovými skvrnami. „ V neolitických Kulturách Jang- Šao v provincii Šang- Tung v severovýchodní Čín ě se nalézají první výrobky bílé m ěkké hrn činy. Jejich výroba pokra čuje i za dynastie Šang. Slinutá bílá keramika s glazurou se objevuje až za Severních dynastií (kolem roku 575) v provincii Che- nan a část nálezu se datuje do doby Východní Chan. Nacházejí se šálky, láhve, a jiné nádoby s bělavým slinutým st řepem, bíle zbarvenou glazurou a n ěkde se zelenými skvrnami. Tato keramika se dál vyvíjí p řes dynastii Suej až do dynastie Tchang. Za této dynastie se výrobky zdokonalují a v některých p řípadech dosahují slinutého tvrdého st řepu bílé barvy s transparencí a jasnou zvonivostí. Takové zboží se dá srovnávat s naším náhledem na porcelán.“(Chládek, 2007, s. 33) Hlavními centry výroby porcelánu jsou dílna Sing v Čchi- cchumu v provincii Che-pej a dílna Ting v Ťien- cchunu. Zboží z t ěchto dílen pat ří k nejproslulejšímu porcelánu Sungské dynastie. Nádoby byly hladké nebo dekorované rytím či řezaným dekorem. Pozd ěji je vzor vtla čován do formy. Porcelán jižního typu se vyzna čuje velmi transparentním bílým st řepem s namodralou glazurou a je považován za p ředch ůdce „m ěkkého porcelánu“. Výrobk ům tohoto typu se říká čching-paj (zelenobílá) nebo jing-čching (stínov ě zelená). Má rytý, tla čený nebo řezaný dekor. Hlavní centrum výroby leželo na b řehu Dlouhé řeky ve měst ě Ťing-te-cen. Pozice tohoto m ěsta byla velmi strategická nejen umíst ěním na řece, díky n ěmuž bylo možné zboží rozvážet na sever i na jih, ale i velkými ložisky surovin pot řebnými pro výrobu porcelánu. Jednalo se nap říklad o kaolín z oblasti Kaolingu.

14 Během vlády dynastie Jüang dosáhl vývoj porcelánu typu Jing-čching kvalit evropského m ěkkého porcelánu a dál se vyvíjel za dynastie Ming (1368 - 1644). Porcelán dynastie Ming ů se vyzna čuje zdobením modrou barvou podglazurou na bílém podkladu. Nejlepší zboží pochází z doby 1404 - 1435. V této dob ě se používal kobalt dovezený z Persie. Tento kobalt vydával sytou modrou barvu (tzv. mohamedánská modrá). Dekorace se zam ěř ují na lotosové kv ěty a další flóru. Vyvíjí se sm ěrem k jemné kresb ě sv ětle modrou barvou. Pozd ěji se objevují nové odstíny, jako je kobalt s nafialov ělou barvou. Dále jsou známé i nové dekory s robustními monumentálními vzory, p ředevším s taoistickou symbolikou. Ke konci 16.století se malba provádí št ětcem, výraznými konturami na plochy se sv ětlejším nánosem barvy. Známá je skupina výrobk ů zvaná „kraak“ (nazvaná podle holandských lodí, které dovážely porcelán do Evropy). Se zánikem dynastie Ming, nástupem politických nepokoj ů známých jako „p řechodné období“ a po nástupu další vládnoucí dynastie Čching (1644-1912) nastala konsolidace porcelánové výroby v Čín ě. Obnovují se dílny v Ťing-te-čenu a ke konci 17.století p řichází doba rozkv ětu výroby. V 18. století ovšem dochází ke stagnaci a tv ůrčí rozvoj upadá. Výroba se vrací k napodobování p ředchozích styl ů.. Proces vývoje od slinuté keramiky a porcelánu trval v Čín ě p řes 1500 let. Dalších 450 let se tento proces zdokonaloval, stejně jako jeho dekorace. P řes veškerou snahu Číny utajit tajemství výroby porcelánu, se v letech 1010 dostává tato technologie do Koreje, a odtud, v období tzv. „keramické války“ (1592-1598), do Japonska. (Wei, 2006)

3. 2. Korea a Japonsko

Čínská výroba keramiky a pozd ěji i porcelánu m ěla velký vliv na okolní zem ě - Koreu a Japonsko. Keramika i porcelán se do nich šířily prost řednictvím obchodu. Ší řily se ale i dále do Indie, Persie a do Egypta. Rozši řovali je i arabští obchodníci po celé Asii a severní Africe. Podle historik ů vývoz čínského porcelánu za čal sedminásobnou plavbou slavného čínského mo řeplavce Čeng-cha (1371- 1435), který objevil cestu Indickým oceánem. (Suchomel, Suchomelová, 1997) Jak již bylo zmi ňováno, všechny snahy Číny utajit proces výroby porcelánu selhaly kolem roku 1010, kdy se toto tajemství dostalo do Koreje. V Koreji sahá historie

15 výroby kameniny až do 6.století, protoporcelán se za čal vyráb ět okolo 10. století a bílý porcelán se poda řilo Korejc ům vyrobit ve 12. století. Rozkv ětu se ale tato technologie do čkala za vlády dynastie Wang ( Korjo ), tedy v letech 918-1400 n. l.. Hlavním centrem výroby se stalo hlavní m ěsto Kasong, toto m ěsto proslulo p ředevším výrobou tzv. Korjo - seladon ů. Tyto výrobky se vyzna čovaly velkým spektrem jasných barev nap říklad „Led ňáčkový seladon“ Korea dovedla své mistrovství do takové intenzity, že korejský seladon byl považován za dokonalejší než čínský, kterým se inspiroval. Tato doba se dále ve výrob ě porcelánu vyzna čuje využitím techniky inkrustace. K nejoblíben ějším motiv ům té doby v Koreji pat ří oblaka a je řábi, vodní ptactvo a vrby, pivo ňky, chryzantémy, tykve, granátová jablka apod. V dob ě Korjo (vlády dynastie Wang) m ěla Korea celkem osmnáct center na výrobu porcelánu. Po čátkem 18. století byla založena manufaktura Keumsa-niem. Ta se vypracovala k ohromným úsp ěch ům a stala se centrem korejské výroby porcelánu. V této dob ě se Korea stává kulturním mostem, prost ředníkem mezi Čínou a Japonskem. Po čátkem 17. století se v Japonsku za číná s výrobou porcelánu. Autorka považuje za d ůležité poznamenat, že čínský a japonský porcelán od sebe byly mnohdy k nerozeznání, pokud nebyly zna čeny datem výroby nebo ozna čením výrobce.

16 4. Historie výroby porcelánu ve vybraných evropských zemích

Podle legendy se Evropané poprvé s porcelánem setkali v roce 1295, kdy se do Benátek vrátil ze své cesty po světě mo řeplavec Marco Polo. Tradi ční legenda tvrdí, že malá bílá lahvi čka z bílého porcelánu, uchovávaná v pokladu chrámu Sv. Marka v Benátkách, je jedním z p ředm ětů, které tento mo řeplavec p řivezl z Číny, kde ve službách Kublaje Chána (v letech 1275- 1292) navštívil provincii Fukien. Marco Polo ve svých cestovních denících popisuje zvláštní materiál pro výrobu nádobí a sošek, který nazývá „Pourcelaine“, což v p řekladu znamená n ěco jako mo řská lastura nebo perle ť. V období st ředov ěku byl porcelán do Evropy dovážen jako vzácné zboží ve form ě dar ů pro královské dvory. Byl tolik cen ěn, že na pokyn panovník ů byl zasazován do zlata či st říbra, zdoben emailem a osazován drahými kameny či perlami. Dodnes se ve sbírkách mnoha muzeí nacházejí ukázky této práce s porcelánem. Za nejstarší a nejznám ější výtvor je považován džbán , jehož zdobená podoba se dochovala, již pouze na akvarelu od Giagniesse, v Bibliothéque Nationale v Pa říži. Jednalo se p ůvodn ě o vázu vysokou 28cm, z bílého porcelánu nejspíš z první poloviny 14.století. Zlatník vyvrtal do vázy z boku otvor a montáží ji p řetvo řil na džbán ve stylu gotiky. Ješt ě v 17. století se výtvor nacházel v majetku francouzských král ů a pak se ztratil. Byl považován za ztracený či zni čený až do roku 1882, kdy jej do sbírek dostalo muzeum v irském Dublinu. Džbán již byl bez drahocenné montáže a proto nebyl zprvu rozpoznán. Podobný osud jako výše zmi ňovaný p ředm ět m ělo mnoho dalších d ěl. Jen n ěkterá se dochovala i s výzdobou a v ětšina v ůbec. Porcelán se stal pro Evropany posedlostí. Byl ukazatelem mocenského postavení a majetku ale byl také považován za zázra čný. Evropané v ěř ili, že v nádobách z porcelánu nep řetrvá jed a že dr ť z porcelánových st řep ů je zázra čným všelékem. Všechny tyto aspekty jen zvyšovaly neutuchající potřebu Evropan ů poznat tajemství výroby porcelánu. ( Zhiyan, Cheng, 1996) Dále se autorka zabývá vývojem výroby porcelánu ve vybraných evropských zemích i popisem nejvýznamn ějších producent ů a jejich výrobk ů, které mimo jiné ovlivnily vzhled porcelánových produktů vznikajících na českém území.

17 4. 1. Itálie

Jedním z prvních výrobc ů evropského porcelánu byla Itálie. Zde v letech 1574 až 1887 n. l. vznikla ve Florencii první hmota, skute čně se podobající porcelánu, jaký byl znám z Číny. Jednalo se o takzvaný „Medici- porcelán“. Pro výrobu byla užívána bílá hlína z Vincenzy. Tato hlína ovšem obsahovala jen velmi malé množství kaolínu. Jako objevitel této hmoty bývá uvád ěn sám velkovévoda Florentský - Francesco Medici. S ním na odhalení tohoto tajemství pracoval žák Leonarda da Vinci, Bernard Buonateli. Do dnešní doby se zachovalo p řibližn ě 60 kus ů tohoto porcelánu. Medici porcelán byl zna čen t řemi druhy zna ček. V první polovin ě 18.století se objevuje první italská (t řetí evropská) porcelánka Vezzi, v Benátkách. V roce 1721 se do jejího čela a na post hlavního arkanisty staví nechvaln ě známý „potulný“ arkanista Christoph Conrad Hunger. Porcelánka produkovala porcelán vysoké úrovn ě, a to a ť už hovo říme o kvalit ě st řepu, tak i pokud jde o um ěleckou úrove ň. Ovšem pro neshody Hungera s majitelem Vezzim, Hunger odešel a vrátil se zp ět do Míšn ě. Zde vým ěnou za p říze ň saského krále prozradil tajemství benátského porcelánu, že totiž benátská porcelánka dovážela bílou hlínu výhradn ě z Aue (ze Saska). Král tedy okamžit ě zakázal vývoz kaolínu. Tak po pouhých sedmi letech své p ůsobnosti, roku 1728, manufaktura zanikla. Z pozd ějších továren je neopomenutelné zmínit Capo di Monte (1793 - 1759). Bývá považována za nejslavn ější italskou porcelánku. Založena byla na p řání Marie Amálie (saské princezny a manželky sicilského krále Karla IV.) Provoz továrny i veškeré její výdaje byly financovány králem a zárove ň továrna dodávala tém ěř výhradn ě pro královský dv ůr. Porcelánka v Capo di Monte se vyzna čovala jídelními servisy s bohatou plastickou výzdobou a pestrobarevnou malbou i plastickými výtvory pro dekorace st ěn porcelánových kabinet ů. Po roce 1759 byla výroba p řest ěhována do Špan ělska. (Chládek, 2007) Porcelánku Doccia nacházející se nedaleko Florencie založil roku 1737 italský šlechtic Carlo Ginori. Zam ěstnal v ní víde ňského arkanistu Anreitera von Zirnfeld a saské d ělníky. Z tohoto d ůvodu se v Doccii nejprve vyráb ěly servisy i ostatní výrobky výhradn ě podle vzoru Míšn ě. Pozd ěji byli p řizváni italští um ělci, aby se podíleli na nových návrzích a novém sm ěru, kterým se porcelánka vydala. V této dob ě jsou pro továrnu v Doccii charakteristické výrobky zvané „masso bastardo“. V druhé

18 polovin ě 18. století vyráb ěla továrna velké jídelní soubory, dekorované v ětšinou podglazurovou mod ří či zelenou. Velmi známé jsou z této doby figurky, serie postav z Comedia dell´Arte. V tomto období dosáhla manufaktura v Doccii nejv ětšího rozmachu. Pozd ěji skoupila i formy z porcelánky Capo di Monte a také se spojila s dílnou v Neapoli. To se stalo roku 1896 a od té chvíle užívá názvu a ozna čení, jako dílna Richardo - Ginori. Dnes je manufaktura zam ěř ena hlavn ě na výrobu um ěleckého porcelánu, figurek a podobn ě. Z mnoha významných továren v Itálii je ješt ě neopominutelná manufaktura na výrobu m ěkkého porcelánu v Neapoli, založená roku 1771 Ferdinandem IV. Vznikla jako náhrada za zrušenou porcelánku Capo di Monte. Továrna vyráb ěla velké stolní soupravy klasicistního typu s jemn ě malovanými antickými dekory.

4. 2. Rakousko

Na první místo porcelánové výroby v Rakousku se řadí královská porcelánka ve Vídni. Jedná se o druhou továrnu založenou na území Evropy. M ěla se stát konkuren čním podnikem n ěmecké Míšn ě. Claudius Inocence du Paquier, vojenský dodavatel, jehož podnikání podporoval císa řský víde ňský dv ůr získal postupn ě z Míšn ě pro spolupráci arkanistu Samuela Stölzera a Christopha Conrada Hungera. T ěm se roku 1719 poda řilo vyrobit porcelán, díky p řísad ě saského kaolinu. „ Výrobky Paquierova období mají dvojí charakter. Zprvu je to prosté nádobí, solitéry, zdobené Hungerem kv ěty v reliéfním zlat ě. Mezi 1720 – 1725 vzniká drobn ější hladké nádobí zdobené barvami pod polevou, kombinovanými s pestrou muflovou malbou kv ětin v japonském nebo také „indiánském“ slohu. Od roku 1725 pak nastupují v ětší kusy, duté nádoby a mísy p řevážn ě zdobené motivy zví řat a rozvilinovými či páskovými a m řížkovými bordurami ve smíšené barv ě černé a zlaté.v ětšinou je malovali J. Helchis, J. P. Dannhofer a K. W. Anreiter.“(Poche, Hejdová, 1994, s. 20). Po odkoupení porcelánky císařským dvorem roku 1744, nabývají její výrobky postupn ě rokokového charakteru. Porcelán je ozna čován motivem víde ňského m ěstského znaku, myln ě ozna čovaným jako v čelí úl. Další významnou složkou víde ňského porcelánu byla plastika. Pod vedením Johanna Josepha Niedermeyera ( okolo roku 1760) je zam ěstnávána skupina modelér ů, kte ří své výrobky signují monogramy: Anton Payer (P), Dionysus Pollion (O), Johann U. Mohr (Q),

19 Johann Klammer (R) a podobn ě. Plastiky p řebírají nám ěty z p řírody, mytologie i víde ňského pouli čního života. Ve výrob ě nádobí se koncem 18. století stále více uplat ňuje klasicistní forma, ve které vznikají mnohé vzácné modely. Okolo roku 1820 bylo v porcelánce zam ěstnáno asi 800 pracovník ů z toho 105 malí řů porcelánu. „Od po čátku druhé t řetiny 19. století však víde ňská porcelánka, odkázaná na vzdálený dovoz kaolinu, podléhala v konkurenci s českými porcelánkami. P řes dobrou úrove ň pozdn ě klasicistních a druhorokokových tvar ů i výzdoby nádobí a produkce drobné plastiky, zastavila porcelánka svou činnost v roce 1864.“(Poche, Hejdová, 1994, s. 21) Její d ědictví p řevzala jedna z pozd ěji významných rakouských porcelánek, továrna v Augartenu, ve Vídni. „V roce 1922 byla ve Vídni - Augartenu založena nová továrna na porcelán, Wiener Porzellan fabrik Augarten A. G. , vyráb ějící drobné figurální porcelánové plastiky. Zvlášt ě známé a populární jsou její rozmanité postavi čky i figurky víde ňské „špan ělské školy“, p ředstavující jezdce oble čené do červených frá čků se zlatými epoletami, bílých kalhot a vysokých černých bot sedící na bílých koních a předvád ějících drezurní figury koní. Na soklíku bývá v ětšinou zlatý nápis, hlásající o kterou figuru špan ělské školy jde. Jako víde ňská továrna používá zna čku Vídně. Aby však nemohlo docházet k nějakým zám ěnám či podvod ům, p řidává k víde ňské zna čce bu ď p ůlkruhov ě kolem štítu p řipojený nápis AUGARTEN, nebo k víde ňské zna čce s korunou nápis WIEN, či pouze W. Zna čky jsou provedeny modrým tiskem pod glazurou.“ (Braunová, 1983, s.132)

20 4. 3. Francie

Ve Franci k rozvoji porcelánové výroby p řisp ěl především fakt, že politický systém merkantilismu nepodporoval dovoz, naopak usiloval o rozvoj domácího pr ůmyslu. Práv ě tato myšlenka na nezávislou Francii vytvá řela skv ělé zázemí pro rozvoj arkanistických dílen. Jedním z prvních keramik ů, kte ří požádali o privilegium na výrobu porcelánu, po vzoru Číny, se stal Luis Poterat, syn velmi uznávaného keramika z Ravenu. Luis Poterat privilegium získal, avšak tajemství čínského porcelánu neodhalil. Dokládá to těch n ěkolik málo dochovaných výrobk ů. Jedná se pouze o fritový či m ěkký porcelán, ve Francii nazývaný „Pâte tendre”. Po smrti Luise Poterata výroba porcelánu v Ravenu zaniká. Dalším úsp ěšným žadatelem o privilegium na výrobu porcelánu dle čínského vzoru byl Pierre Chicaneau. Stejn ě jako Potterat byl původn ě keramikem. Založil továrnu na výrobu porcelánu v Saint Cloud a vzorky, které p ředal k posouzení královskému dvoru Ludvíka XIV., byly p řijaty s nadšením. Chicaneau sice odmítal prozradit výrobní postup, ale dnešní rozbory ukazují, že se jednalo, stejn ě jako u Luise Poterrata o „Pâte tendre”, tedy o m ěkký porcelán. Po Chicaneauov ě smrti p řešel podnik do majetku jeho ženy a patronátu nad ním se ujal vévoda Orleánský, který jej prost řednictvím svého vlivu velmi prot ěžoval. Nejv ětšího rozkv ětu se proto továrna do čkala práv ě pod jeho p ůsobením, v letech 1720- 1740. Po tomto slavném období kvalita výroby klesala, až v roce 1766 byla manufaktura na výrobu porcelánu v Saint Cloud s kone čnou platností zrušena. ( Braunová, 1978) Většina výrobk ů této porcelánky není zna čkována. Se zna čením se za číná až po roce 1722 písmeny „St.C.“ nebo symbolem slunce, obojí vyvedené podglazurovou mod ří. Po roce 1722, kdy manufaktura zm ěnila majitele a jejím vlastníkem se stala rodina Trou, bylo do zna čky p řidáno písmeno „T“. Zna čení od té doby tedy bylo „St.C.T.“, též vyvedené podglazurovou mod ří. Stejn ě jako v Saint Cloud, vznikaly menší porcelánky po celém území Francie a koncem 18. století zanikly. Francouzský porcelán nem ěl p římý vliv na porcelánovou výrobu u nás a proto není nutné je podrobn ěji vyjmenovávat. Za zmínku však stojí ješt ě dv ě další továrny. První z nich je menší továrna, manufaktura v Chantilly.

21 V roce 1725 tedy Prince de Condé zakložil poblíž Paříže v m ěste čku Chantilly továrnu na výrobu m ěkkého porcelánu. Vedením výroby pov ěř il mistra Siccaire Cirou, který d říve pracoval v Saint Cloud. Byl zde vyráb ěn m ěkký porcelán ojedin ělé kvality, podle vlastních receptur. Pro výrobky z Chantilly je typická i cíni čitá poleva dodávající porcelánu matnou mlé čnou b ělost. Malí ři této dílny v ěrn ě kopírovali nebo mnohem čast ěji p řepracovávali nám ěty asijských dekor ů v evropském stylu. To bylo možné především díky rozsáhlým sbírkám asijského porcelánu, které vlastnil majitel a zakladatel manufaktury Prince de Condé. Porcelán Chantilly se velmi proslavil a stejn ě jako v 18.století i dnes je považován odborníky a sb ěrateli za jeden z nejkrásn ějších, co kdy byl vyroben. Zna čkou továrny se stala trubka, v pr ůběhu let se m ěnily její tvary i barevné provedení - červená, zlatá, černá, modrá. Někdy kolem roku 1800 však zaniká i tato úsp ěšná továrna. Na úsp ěchy Chantillské manufaktury navazuje v záp ětí porcelánka v Sevrés. Založili ji brat ři Robert a Julles Duboisovi za pomoci markýze Orry de Fulvy v roce 1738 ve Vincennes na okraji Pa říže. Zde se za čalo s výrobou porcelánu napodobujícího porcelán míše ňský. Vždy ť také první privilegium ud ělené této továrn ě se týká výhradn ě imitace saského porcelánu. Bylo to privilegium oprav ňující k výrob ě malovaných krajinek a postavi ček, malovaných a zlacených plastických kv ětů a sošek. Od roku 1745 za čala manufaktura ve Vincennes vyráb ět tzv. Fritový porcelán. Tahle zm ěna ve výrobním postupu otev řela dve ře novým tvar ům a barvám. Ve Vincennes sídlila továrna až do roku 1756. Jednou z nejd ůležit ějších postav, které ovlivnily tuto manufakturu byla králova milenka Markýza de Pompadur. Byla to práv ě její záliba v porcelánu, díky které se král Ludvík XV stal nejprve t řetinovým podílníkem a pak i v ětšinovým vlastníkem manufaktury. Roku 1756 byl podnik p řest ěhován do Sevrés, na p ůl cesty mezi Versailles a Bellevue - sídlem markýzy. Díky p řízni této ženy dosáhla továrna obrovského rozvoje. Byla to ona, kdo ovliv ňoval svým vkusem tvary i barvy výrobk ů, ona p řivedla do továrny řadu významných řemeslník ů, malí řů a designér ů. Mezi tyto um ělce pat ří nap říklad Jean- Jacqes Bachelier, Jean Claudie Duplessis, Francois Boucher nebo také Etienne- Maurice Falkonet. Po p řest ěhování továrny, ješt ě téhož roku, se poda řilo um ělci Jeanu Hellotovi vytvo řit nejslavn ější barvu Sevréské porcelánky tzv. „Rose Pompadur“. Tato barva

22 se stala tém ěř „vlajkovou lodí“ továrny a byla využívána na široké škále výrobk ů. Dále se Sevreská manufaktura proslavila porcelánovými květinami zvanými „Fleurisserie“. Ty se vyráb ěly v díln ě pod vedením paní Gravantové. ( Braunová, 1985) Do roku 1769 se v porcelánce vyráb ěl výlu čně m ěkký porcelán s nízkým obsahem kaolínu. Zlom nastal v roce 1768, kdy bylo v Saint- Yrieix u Limoges objeveno kaolínové ložisko. Díky tomuto revolu čnímu objevu mohla manufaktura za čít novou epochu své výroby, mohla za čít vyráb ět tvrdý porcelán. Dodnes se zachovalo pom ěrn ě velké množství výrobk ů „Manufakture Royale de Porcelaine“ ze Sevrés, ozna čované monogramem krále, dv ěma zk říženými L. Jsou sou částí sbírek v řad ě sv ětových muzeí. Nejv ětší zastoupení nalezneme v Musée National de Ceramique, p římo v Sévres. Porcelánka pod názvem „Manufakture nationale de Sévres“, tedy Národní manufaktura v Sévres, dnes stále vyrábí a je pod správou Ministerstva kultury, jakožto národní kulturní památka a muzeum výroby porcelánu, dle p ůvodních postup ů a s tradi čními vzory. Francouzských manufaktur bylo, stejn ě jako v celé Evrop ě, mnoho, ať už továren na výrobu fajáns, jehož výroba napomohla k vynálezu m ěkkého porcelánu (po objevení ložisek kaolínu u Limoges) i tvrdého porcelánu. Ty všechny však zastínila továrna v Sévres. K nám se zboží z Francie p říliš nedováželo, rozhodn ě ne tolik jako zboží z N ěmecka či Rakouska.

4. 4. Anglie

V Anglii v 16. a 17. století to s porcelánem bylo stejné jako v jiných evropských státech. Se stoupající poptávkou po asijském zboží stoupá i snaha o jeho nápodobu. Prvním, kdo v Anglii získal patent na výrobu transparentujícího hrn čířského zboží, všeobecn ě známého pod jménem porcelán nebo čínské či perské zboží, byl John Dwight. Vyráb ěl jej ve Fullhamu, ale nikdy se tajemné porcelánové receptu ře nep řiblížil. Vytvo řil však pozoruhodn ě transparentní a jemnou kameninu, velmi se porcelánu podobající. Anglie se od zbytku Evropy, stejn ě jako Durynsko lišila v principu, na n ěmž továrny na porcelán vznikaly. Ve v ětšin ě zemí Evropy vznikaly porcelánky pod patronátem vládce nebo jiného významného, zámožného šlechtice či m ěšťana.

23 Tento patronát jim zaru čoval jistá výsadní postavení, finan ční podporu a politické zastání. V Anglii i v Durynsku tomu bylo jinak. Výrobny tam byly zakládány na zcela novodobých komer čně - podnikatelských zám ěrech. Bylo to období podnikatelské revoluce, kdy se skoro každý poušt ěl do podnikání. V první řad ě stojí za zmínku manufaktura Thomase Freye v East Endu u Bow Bridge. Továrna byla založena roku 1747 a proslavila se nápadem vyráb ět tzv. kostní porcelán. Do m ěkkého porcelánu byl p řimíšen kostní popel, čímž se docílilo v ětší trvanlivosti a menší kazivosti p ři pálení. V této továrn ě se zprvu vyráb ělo zboží zcela pod vlivem Asie, nebo ť mecenáš této továrny, George Arnold, obchodník s porcelánem ze City, byl dálným východem zcela fascinován. Budova továrny byla postavena dle předlohy z Kantonu a zboží bylo z po čátku ozna čováno „Made at New Kanton“. Pozd ější drobná plastika byla oproti tomu zcela pod vlivem Míšn ě. Vyráb ěly se zde figurky dle Käendlerových p ředloh. P řesto však továrna vypracovala i své vlastní návrhy a vyráb ěla zcela originální plastiky. Velice populární byly figurky p ředstavující tehdejší slavné generály, herce a here čky. ( De Morandt, 1983) Po smrti Tomase Freye však kvalita výrobk ů za čala rapidn ě upadat a tak továrnu roku 1776 koupil W. Duesbury (majitel porcelánek v Derby a v Chelsea) a téhož roku provoz rozpustil. William Duesbury spolu s Johnem Heatem (obchodníkem z Derby) a André Planchéem založili kolem roku 1750 továrnu v Derby. Po krátkém čase se stal Deusbury jediným vlastníkem a koupí porcelánek v Bow a v Chelsea zajistil svému podniku na ur čitou dobu neporazitelnost. Tak jako ve v ětšin ě jiných továren, za čínali i v Derby napodobováním jiné slavn ější manufaktury. Zde napodobovali nejprve Míše ň. Výrobky se sice nepyšnily nejvyšší možnou kvalitou (nedostihovaly ani výrobky v Chelsea) ovšem byly vyráb ěny v tak masovém m ěř ítku a tolika možných variantách, že továrna měla zajišt ěno dominantní postavení na anglickém trhu. Po roce 1769 za čala továrna kopírovat i práci porcelánky v Sévres. V té dob ě byla manufaktura v Derby jedinou továrnou na území Anglie, která vyráb ěla i biskvitové figurky (kolem roku 1773) a pozd ěji (kolem p řelomu 18.a 19.století) i obrazy na porcelánu. Obvyklým motivem byly portréty, krajinky nebo zátiší. V pr ůběhu let se v porcelánce vyst řídalo ve vedení mnoho význa čných muž ů a každý si zm ěnil zna čku dle svého, v ětšinou do zna čky p řidávali i své jméno. Je tedy pon ěkud komplikovan ější rozpoznat, že všechny výrobky spadají pod jedinou manufakturu. P ůvodní zna čkou továrny bylo „D“. Od roku 1773, kdy továrnu navštívil

24 král Ji ří III., získala výsadu užívat znak královské koruny. Od toho roku je ve v ětšin ě variant zna čky královská koruna a písmeno „D“. Zna čky jsou nejprve provád ěny modrou podglazurou, pozd ěji červenou nebo purpurovou glazurou apod. Poslední továrnou do jejíž historie se zapsal Willian Duesbury se stala továrna v Chelsea (1745-1784). Neexistují žádné doklady o tom, kdy a jak továrna vznikla. První zmínky jsou z roku 1749. Prameny uvádí, že jejími řediteli byli belgi čtí st říbrotepci Charles Gouyn a Nicholas Spirmont a majitelem Sir Edward Fawkener. Než továrnu koupil Duesbury, m ěla ješt ě jednoho majitele. Pod vedením Duesburyho, vyráb ěly čtrnáct let ob ě továrny spole čně. V roce 1784 ji Duesbury definitivn ě zrušil. Vyráb ělo se samoz řejm ě nejžádan ější zboží - míše ňské figurky, míše ňské jídelní servisy (bu ď se voln ě napodobovaly, nebo přímo imitovaly). Stejn ě jako u továrny v Derby pozd ěji p řevládlo napodobování výrobk ů manufaktury v Sévres a stejn ě jako v Derby tu nechybí ani samostatná tvorba. Nejpopulárn ějším zbožím jsou drobné výrobky, v kontinentální Evrop ě ozna čované galantérie. Spadají sem flakonky, dózi čky na tabák a nap ř. bonboniéry. V Anglii byly ozna čované jako „Chelsea Toys“. Na rozdíl od továrny v Derby byly výrobky velmi vysoké kvality. ( Poche, Hejdová, 1994) K dalším významným výrobc ům porcelánu v Anglii ješt ě pat ří továrna Bristol (1748-1752), továrna Pinxton (1796-1813), Lowestoft (1757-1802), Worchester (1751- dodnes), Longton Hall (1749-1760) a mnoho dalších. Výjime čným okamžikem v porcelánové výrob ě se však stal rok 1753, kdy bylo v továrn ě v Battersea poprvé použito zcela unikátní anglické dekorování porcelánu (pozd ěji i keramiky), tzv. obtisk. Vzor, jehož negativ se p řesn ě vyryje do m ěděné desky, je pak pomocí emailové barvy a papíru p řenesen na ur čitou plochu porcelánu, který je potom vypálen. Touto technikou se uleh čilo a zrychlilo dekorování p ředevším levn ějšího porcelánového zboží. Nejv ětším podnikem zabývajícím se tímto druhem dekorace se stala tiskárna v Liverpoolu. Tato móda se p řesunula i do Evropy, ale na rozdíl od Anglie (kde se užívá dodnes) se tam tisk na porcelán neuchytil p říliš hojn ě. Na britských ostrovech bylo mnoho dalších zajímavých továren, n ěkteré fungují dodnes. Stále vyráb ějí m ěkký porcelán, kostní porcelán, nebo poté, co byl v manufaktu ře v Devonu objeven, tak i tvrdý porcelán.

25 4. 5. Polsko

V Polsku zapo čala výroba porcelánu až ke konci 18.století. Vzhledem k ostatní Evrop ě je to pom ěrn ě pozd ě. Pokusy o jeho výrobu se objevovaly již d říve, ovšem neúsp ěšné. Do objevení tajemství výroby porcelánu se do Polska dovážel z Rakouska a Pruska. Nejstarší továrnou na výrobu porcelánového zboží v Polsku se stala manufaktura v m ěste čku Korzec, založená roku 1784. Jejím prvním ředitelem byl Franciszek de Mezera. Ten p řišel do Korzce spolu se svým bratrem Michalem. V Polsku byli cizinci a není zcela jasné odkud sem p řišli. Jsou však pokládáni za zakladatele polského keramického pr ůmyslu. Podnik byl založen jako továrna na výrobu fajánse. P ři této práci však Frantiszek Mezera provád ěl všechny své pokusy s výrobou porcelánu. V roce 1790 se mu to kone čně poda řilo. V prvé řad ě za čala manufaktura vyráb ět jídelní servisy. Výrobky bu ď kopírovaly zahrani ční vzory nebo se tvo řilo p římo dle návrh ů Mezery. Nad ějný vzestup továrny ovšem p řerušila polsko-ruská válka, b ěhem níž nejen nebyl odbyt pro porcelán, ale došlo i k obsazení m ěsta Korzec. Mezera brzy po tom odešel do Tomaszowa Lubelskiego, a založil tam novou manufakturu. Ve vedení továrny v Korzci pokra čoval jeho bratr Michal. Nejhorší ranou pro továrnu však byl rozsáhlý požár roku 1796. Tehdy skoro celá vyho řela. Rekonstrukce továrny trvala t ři roky a továrna p ři ní byla rozší řena. V roce 1804 odešel z továrny i Michal a bylo nutné hledat nového ředitele. Prosby majitel ů se obrátily nejprve sm ěrem do Míšn ě a Vídn ě, ale tam nebyli úsp ěšní. Následn ě hledali ve Francii, kde našli Merauda a Petiona. Nebylo to dobré řešení, pod jejich vedením upadla jak manufaktura v Korzci, tak i v Horodnici. Po Meraudov ě odchodu vedl ob ě továrny Petion. „Výrobní sortiment korzecké porcelánky byl dosti r ůznorodý, od jídelních servis ů až po lékárnické nádoby. A práv ě tak r ůznorodá byla i jeho výzdoba. Nemá význam vypo čítávat, jaké zboží se vyráb ělo, ani jak bylo zdobeno, pon ěvadž se s těmito výrobky (práv ě tak jako s výrobky ostatních starých polských manufaktur) u nás v ůbec nesetkáváme. Zde u Korzce pro úplnost m ůžeme dodat, že zna čkou byl bu ď polsky, nebo rusky psaný nápis (p řípadn ě i vtla čený) „Korzec“, pak jakési oko v trojúhelníku. Pozd ěji se používalo obou zna ček zárove ň. Provedení, jak co do tvaru, tak i do barvy, se zna čně r ůzní.“ (Braunová, 1983, s.258)

26 Vedle historie nejstarší polské porcelánky je d ůležité zmapovat rozvoj i té nejv ětší, která pracuje od roku 1838 až do dnešních dní. Někdy na po čátku 19. století majitel panství v Ćmielów ě, Jacek Malachowski založil továrnu na výrobu fajánsového zboží. V roce 1838 se i zde však poda řilo odhalit tajemství výroby pravého porcelánu. Továrna vzkvétala, rozprodávala své zboží obchodník ům, kte ří je prodávali zase dál, a tak se zboží ćmielówské porcelánky dostávalo do všech kout ů zem ě i za její hranice. V roce 1863 však byla tém ěř celá zni čena rozsáhlým požárem, tak jako továrna v Korzci. Byla zrekonstruována a oproti předchozímu stavu velmi zmodernizována. Výroba se op ět rozeb ěhla ve velkém, podnik za čal znovu vzkvétat. Jeho rozkv ět pokra čoval do dalšího velkého požáru v roce 1904. Byl op ět rekonstruován a v letech 1909-1910 byla v Ćmielów ě postavena nejmodern ější tunelová pec, dlouhá 60 metr ů. První sv ětová válka sice zpomalila vývoj továrny, ale její provoz se udržel a i nadále se v práci pokra čovalo. B ěhem druhé sv ětové války se díky snaze mnoha lidí poda řilo továrnu i její provoz udržet. Všichni si byli vědomi jejího významu po ukon čení války, kdy bude nutno obnovit státní hospodá řství. Sortiment zboží, který nabízela továrna, tvo řily p ředevším všechny druhy stolního nádobí, od b ěžných až po reprezentativní, dále také figurky a drobné zboží. Porcelán byl malovaný a bohat ě zdobený, nap říklad výjevy z polské mytologie. Po druhé sv ětové válce se keramický i porcelánový pr ůmysl na území Polska do čkal ohromného rozkv ětu. Krom ě ćimelówské továrny - „Fabryka Porcelany i Wyrobow Ceramicznych w Ćimelówie, Spolka Akcijna“ vznikalo mnoho dalších menších podnik ů. Zna čka továrny se m ěnila a vyvíjela, aby se p řizp ůsobila požadavk ům módy a doby. Nejprve je zna čka tvo řena zkratkou „FPC“ (Fabryka Porcelany w Ćimelówie) a jejími r ůznými modifikacemi, pozd ěji v ětšinou tvo ří zna čku nápis Ćimelów, r ůzn ě zdobený a ov ěnčený. Jednou dokonce byly výrobky této továrny zna čeny v azbuce.

4. 6. Rusko

Literatura uvádí, že již po napoleonských válkách, tedy na po čátku 19.století, bylo v Rusku a na území bývalého Sov ětského svazu více než 40 v ětších i menších továren na výrobu porcelánového zboží.

27 Jako sou část velkých hospodá řských, politických i vzd ělávacích reforem, zavád ěných za vlády ruského cara Petra Velikého, za ú čelem zlepšení hospodá řské situace i celkové životní úrovn ě celého Ruska, byly zakládány nové pr ůmyslové podniky. Jedním z plánovaných byla i továrna na výrobu pravého porcelánu. Petr Veliký p ři svých cestách Evropou navštívil míše ňskou porcelánku a nemohl si nevšimnout, že podnik nejen p řináší zemi slávu, v ěhlas a jisté bohatství v novém odv ětví výroby, ale p ředevším, se tehdy již obrovská továrna postarala o pracovní příležitosti velkému množství lidí. Bylo tedy logické, že se panovník pokoušel n ěco obdobného vybudovat i ve své vlasti. Postupn ě povolával do Ruska odborníky z celé Evropy, arkanisty a keramiky, slibující objevení tajemné výroby porcelánu. Zárove ň jeho vyslanec v Čín ě zaplatil obrovské peníze za prozrazení výrobního postupu. Veškeré peníze i úsilí ovšem byly vynaloženy zbyte čně. Ruský car Petr Veliký se napln ění tohoto snu již nedožil. V jeho práci ovšem pokračovala jeho dcera carevna Alžb ěta Petrovna. Povolala do Ruska op ět r ůzné arkanisty a pracovníky významných továren a nešet řila prost ředky, aby dostali vše, co ke své práci pot řebovali. Jedním z povolaných byl i Ch. C. Hunger (již d říve zmi ňovaný „potulný“ arkanista, pracující v Míšni, v italské továrn ě v Benátkách a v n ěkolika dalších manufakturách). Hunger ovšem tajemství výroby neodhalil a po čty řech letech byl propušt ěn a dokonce vykázán z Ruska. Carevnou pov ěř ený Hunger ův pomocník (d ůlní inženýr) Dimitrij Vinogradov dostal za úkol sám pokra čovat v pokusech o výrobu porcelánu. Po n ěkolika letech se to Vinogradovovi skute čně poda řilo a vyrobil první ruský skute čný porcelán. Po čáte ční výrobky sice m ěly lehce namodralou barvu, ale velmi dob ře na nich ulpívala glazura a tvrdost se dokonce vyrovnala nejlepším porcelánkám. První produkce této továrny se zam ěř ovala v ětšinou pouze na jídelní soubory a čajové servisy, které bylo možné vyto čit na hrn čířském kruhu a vypálit v malé peci. S rostoucí poptávkou bylo nutné zvýšit produkci, zvětšit pec, zam ěstnat více modelér ů a jiných d ělník ů. Obzvlášt ě oblíbené byly tabat ěrky ve tvaru zalepených a zape čet ěných psaní ček s adresou. „Bohužel však Vinogradov již roku 1760, teprve čty řicetiletý, zem řel. Výroba porcelánu se však již nezastavila, díky šikovnému dělníku Vojnovovi, který s Vinogradovem od po čátku spolupracoval a výrobní proces ovládal. Navíc nabídl carevn ě své služby i míše ňský arkanista Johann Gottfriet Müller. U toho ovšem p řijetí neprob ěhlo již tak hladce jako u Hungera a jeho p ředch ůdc ů. Musel nejprve bezpe čně

28 prokázat, co umí, a teprve pak byl do služeb carské manufaktury p řijat.“ (Braunová, 1983, s.226) Skute čného rozkv ětu se porcelánová výroba na území Ruska do čkala až po roce 1762, kdy na ruský tr ůn usedla carevna Kate řina II. (1762-1796). Kate řina op ět povolala do císa řské manufaktury odborníky z celé Evropy. Arkanistu Regensburgera z Vídn ě, z Míšn ě modeléra Kafkovského, ze Sévreské manufaktury socha ře Rochetta, socha ře Falkoneta a mnoho dalších významných um ělc ů. Dále Kate řina z řídila p ři carské manufaktu ře také školu, která m ěla zajistit dostatek nových, mladých a schopných tv ůrc ů p římo z řad ruského obyvatelstva. V tomto období se továrna zam ěř ovala většinov ě na výrobu stolního nádobí a svými výrobky dokázala sm ěle konkurovat nejv ětším a nejvýznamn ějším evropským, soudobým továrnám Dalším významným mezníkem ve vývoji této manufaktury byla vláda car ů Pavla I. a Alexandra I. V období jejich vlády se výroba orientovala p ředevším na um ělecký sm ěr zvaný empír. Nejv ětší zájem byl o velké antikizující vázy, bohat ě zdobené zlatem a medailony s vyobrazeními r ůzných velkých bitev, slavných osobností a p ůvabných krajin. Dále byly velmi oblíbené servisy zdobené staro řeckými motivy. To ale nebyla veškerá produkce, vyráb ělo se stále i podle čínských vzor ů. Dále se stala velmi oblíbenou technika malby na porcelán, kdy se na porcelánové medailony, vázy, talí ře i jiné nádobí p řenášely nejslavn ější obrazy sv ětových galerií. Za vlády Alexandra III. Alexandrovi če (otce posledního ruského cara Mikuláše II.) úrove ň porcelánové výroby v Rusku klesla, stejn ě jako v celé Evrop ě. Nového rozkv ětu se do čkala až okolo roku 1917. To znamená po velké bolševické revoluci, vedené V. I. Leninem, p ři níž byl zavražd ěn car Mikuláš II. s celou jeho rodinou. Továrna byla zestátn ěna a p řejmenována na „Závod na výrobu porcelánu M. V. Lomonosova“. Nejv ětší porcelánka bývalého Sov ětského Svazu vyráb ěla rozli čné zboží, od prostého užitkového nádobí až po reprezentativní servisy, od jednoduchého zdobení až po náro čně provád ěnou ru ční malbu. Po rozpadu Sov ětského Svazu byl LFZ (Leningradski Faforovyi Závod) v roce 1993 privatizován a dále veden jako „ Porcelánky Lomonosov“. V té dob ě za čal velký mezinárodní obchod s ruským porcelánem. Byl exportován p ředevším do Spojených Stát ů Amerických a Japonska. Továrna n ěkolikrát zm ěnila majitele. V roce 2005 akcioná ři op ět odsouhlasili p řejmenování závodu na „Královská porcelánová manufaktura“.

29 Za celou dobu své existence vyst řídala továrna mnoho zna ček, je proto pon ěkud složité její výrobky identifikovat. V ětšinou se ve znaku továrny vyskytovala carská koruna spolu s po čáte čním písmenem jména cara, který v té dob ě vládl. Dalším častým symbolem ve znaku byl symbol carského majestátu, dvouhlavý orel. Tyto zna čky byly provád ěny mod ře podglazurou. V období revoluce se užívalo dosavadní zna čky továrny, i když pon ěkud upravené, bu ď byl monogram s korunou velmi nez řetelný nebo byl znakem továrny dvouhlavý orel v p řerušovaném kruhu. Po komunistickém p řevratu se znakem továrny staly p řek řížený srp s kladivem. V 19. století vzniklo v Petrohrad ě ješt ě n ěkolik menších závod ů na výrobu porcelánového zboží, jako byla mimo jiné porcelánka Günter & Co, manufaktura Miklaševstenina nebo S. Matenina. Dalším významným centrem výroby porcelánu na území bývalého Sov ětského svazu se stala Moskva a její okolí. Již od poloviny 18. století vznikaly v okolí Moskvy větší i menší továrny na výrobu porcelánu. Nejvýznamnější z nich jsou pravd ěpodobn ě Manufaktura Fr. Gardnera a Manufaktura A. Popova. Manufaktura Fr. Gardnera byla druhou nejstarší ruskou porcelánkou. Její sídlo bylo ve Verbilkách u Moskvy. Založil ji v roce 1765 podnikatel britského p ůvodu Fr. Gardner. Vedoucím výroby se stal arkanista F. X. Hattenberger. Závod, od po čátku výroby úsp ěšný, se kvalitou svého zboží brzy vyrovnal i carské manufaktu ře. To potvrzuje fakt, že továrna brzy vy řizovala i objednávky od carevny Kate řiny II. „Podnik z ůstal až do roku 1891 v majetku rodiny zakladatele Gardnera, nakonec však p řece jen podlehl konkuren čnímu tlaku Kuzn ěcovova koncernu, který továrnu odkoupil. Kuzn ěcovova spole čnost jí vlastnila až do roku 1917, kdy p řešla, jako majetek lidu, do státní správy.“(Braunová, 1983, s.273) Továrna se proslavila p ředevším figurální tvorbou, drobnými plastikami postav. Dále se zde vyráb ělo stolní nádobí vysoké kvality a velmi značné um ělecké úrovn ě. Napodobovaly se zde vzory jiných sv ětových porcelánek, p ředevším Míše ňské. Zvláštností je, že kopie Míšn ě se dokonce zna čily zna čkou Míše ňské manufaktury (dv ěma zk říženými me či s hv ězdami). Běžné zna čky továrny byly provád ěny podglazurovou mod ří nebo vtla čeny. Pozd ěji je zboží zna čeno tiskem v r ůzných barvách. Zna čkou byl podpis majitele Gardnera a jeho modifikace v latince či v azbuce, nebo písmeno G (op ět v latince nebo v azbuce.)

30 „Manufaktura na výrobu porcelánu založená v roce 1806 Alexandrem Popovem v Garbunovu u Moskvy vyráb ěla jak figurky, tak i stolní nádobí skute čně výborné jakosti a vysoké um ělecké úrovn ě (hodn ě pod vlivem manufaktury Gardnerovy). Dobou jejího nejv ětšího rozkv ětu byla léta 1810-1830. V roce 1872 byla zrušena.“(Braunová, 1983, s.275) Zna čky byly provád ěny v ětšinou podglazurovou mod ří. Op ět (jako u Gardnerovy továrny) se jedná o jméno či iniciály zakladatele, propojená do monogramu. Další významnou osobností v historii ruské keramiky byl T. J. Kuzn ěcov. Roku 1832 založil vlastní malou porcelánku v Duljevo u Moskvy. Velice brzy se kuzn ěcovský porcelán proslavil pro svou výraznou, tém ěř vznešenou b ělost, často kombinovanou se zlacením. Malba byla provád ěna ru čně a znakem se stal dvouhlavý orel. V pr ůběhu 19. století založil Kuzn ěcov ješt ě celou řadu podnik ů a mnoho jich skoupil. Vyráb ěli levné, užitkové zboží denní pot řeby. Porcelánové imperium se rozr ůstalo a d ědilo z otce na syna. M. S. Kuzn ěcov přem ěnil podniky na akciovou spole čnost. Proti této konkurenci nemohla v ětšina menších podnik ů obstát. To m ělo za následek ješt ě v ětší r ůst akciové spole čnosti Kuzn ěcov. Území tehdejšího Sov ětského svazu bylo však tak rozlehlé, že Kuzn ěcovovu rozmachu p řesto unikly mnohdy i celé oblasti, kde se pak drobným podnik ům pom ěrn ě da řilo. Udržely se tak nap říklad závod Baránówka nebo Tomászów či mnohé další.

4. 7. Německo

Na území dnešního N ěmecka vzniklo v druhé polovin ě 18. století a pozd ěji tak velké množství továren na výrobu porcelánového zboží, že není v autor činých silách se v ěnovat v ětšímu množství t ěchto podnik ů a to i p řes nesporný vliv n ěmecké výroby na porcelánovou tradici na území dnešní České Republiky. Pro jasn ější p ředstavu expanze tohoto pr ůmyslového odv ětví od poloviny 18. století na území N ěmecka uvádí autorka statistický údaj p řevzatý z knihy A. Braunové (1985). V roce 1910 se na n ěmeckém území vyskytovalo celkem 392 továren na výrobu porcelánového zboží. Z toho 246 malých, 40 st ředn ě velkých závod ů a 106 velkých

31 manufaktur . Bohužel statistický zápis neuvádí podle jakých kritérií je tento popis hodnocen. Dále by se porcelánky v N ěmecku daly rozd ělit do dvou skupin podle zám ěru zakladatel ů. První z nich byly továrny zakládané na dvorech vyšších šlechtic ů a vládc ů, sloužící k prestižní reprezentaci a dosti často financované státem nebo bohatou šlechtou. Pro druhou skupinu jsou spole čnými znaky následující charakteristiky: byly to zprvu menší továrny zakládané se souhlasem a podporou drobné chudší šlechty, či n ěkolika spole čníky. Cílem t ěchto továren nebylo reprezentovat, ale p řinést zainteresovaným výd ělek. Takové továrny vznikaly zejména na území Durynska (odkud se tradice porcelánové výroby dostala až k nám do Čech), Bavorska a Saska. První hmotu podobající se porcelánu sice vyrobili v Itálii, ale první skute čný evropský porcelán stvo řil Ehrenfried Walther von Tchirnhaus v roce 1708. Po jeho smrti v jeho díle pokra čoval alchymista a spolupracovník Johan Friedrich Böttger (1682 - 1729). Tento objev se stal podn ětem pro založení první evropské továrny na výrobu porcelánu. Roku 1710 tedy za číná svou výrobu, dodnes nejslavn ější porcelánka, Staatliche Porzellan - Manufaktur Meissen Gmblt v Míšni. Tu vlastnil a podporoval kurfi řt August Silný. Ten byl porcelánem doslova posedlý a neváhal dokonce Böttgera v ěznit, aby tak uspíšil hledání správného postupu výroby porcelánové masy i glazur. Dále zam ěstnal i Walthera von Tschirnhaus, aby spolu s Böttgerem pracovali ješt ě usilovn ěji. Míše ňská porcelánka vyráb ěla porcelán vlastnostmi velmi podobný čínskému. Tento materiál vyžadoval výpal za velmi vysokých teplot (n ěco p řes 1400°C). Tím se dosahovalo pr ůsvitnosti, typické pro čínský porcelán. Dále tento postup vedl k extrémní odolnosti proti teplotním šok ům. Walther von Tschirnhaus se stal významnou osobností továrny. Tvrdil, že ovládá techniku ornamentálního čínského zdobení a zná tajemství výroby červené barvy. Za svého života se mu ale takové zboží vyrobit nepoda řilo, p ředal však sv ůj pracovní zapisík, ješt ě p řed smrtí Böttgerovi, a ten skute čně vytvo řil porcelán zdobený ornamentálními technikami a dokonce i červenou malbou. Míše ňská manufaktura má ve své historii řadu významných tv ůrc ů a řemeslník ů, k nim pat ří nap říklad J. G. Höroldt (1696 – 1775), který se proslavil p ředevším svými „chinoiseriemi“ , výzdobou „indiánskými kv ěty“ a vynálezem nových tzv. muflových barev. Dalším byl modelér J. J. Kaendler (1706 – 1775), kterého povolal do služby práv ě výše zmi ňovaný kurfi řt August II, aby pro n ěj vytvo řil tzv. porcelánový palác.

32 Bylo by možné pokra čovat a jmenovat mnoho dalších, významných osobností, které svým dílem ovlivnily sm ěr a vývoj míše ňské porcelánky. (Richard, 2009) Míše ňská továrna se od samého za čátku v ěnovala p řevážn ě produkci nádobí. První jídelní soupravy jsou datovány do roku 1720. Jednalo se o velmi prosté servisy. Jeho zdobení zavedl Kaendler. Vzory či formy pro toto období se zachovaly dodnes. Mezi nejznám ější servisy pat ří nap říklad: tzv. Labutí servis, Žlutý lev, Dugong, Dra čí servis, Létající pes a další. Servisy nesly název bu ď podle nevýznamn ějšího prvku dekoru nebo podle objednavatele. Repliky v ětšiny z nich je možné dodnes zakoupit. Tajemství výroby porcelánu nebylo možné udržet ukryté v míše ňské továrn ě příliš dlouho a tak s rozvojem mnoha dalších dílen či továren vyvstal problém, jak míše ňské zboží odlišit. Za zna čku byla nejprve vybrána písmena AR (Augustu Rex / Král August), pozd ěji pak K. P. M. (Königliche Porzellan- Manufaktur) a nakonec K.P.F. (Königliche Porzellan-Fabrik). Nakonec byla v roce 1720 zavedena zna čka dvou zk řížených me čů a ta se dekretem, vydaným roku 1731, stala zna čkou oficiální. S různými drobnými obm ěnami je užívána dodnes Královská manufaktura na výrobu porcelánu, pozd ěji Státní manufaktura na výrobu porcelánu byla založena roku 1763. P ředcházelo tomu objevení ložisek našedlého, ne zcela kvalitního kaolínu ve Slezsku a pozd ěji v okolí Halle. To se stalo v roce 1771. Tento kaolín je zcela typický svou bílou až namodralou barvou a výraznou tvrdostí. Tato soukromá manufaktura založená W. C. Wegelym, p ůvodn ě obchodníkem s textilem prošla bou řlivým vývojem v letech 1751 – 1763. V této dob ě se zde dvakrát zm ěnil majitel a díky podnikatelským neúsp ěch ům a finan ční tísni do které se dostává poslední majitel Gotzkowski se král Fridrich II. uvolil továrnu odkoupit a založit na jejím míst ě královskou manufakturu. Ta zprvu sloužila p ředevším k uspokojování pot řeb královského dvora, tím je mín ěno vybavení všech královských sídel a reprezenta čních budov. Dále byly díla této manufaktury používány jako dary pro různé státní návšt ěvy. Tato továrna se ve svém vývoji pon ěkud lišila od v ětšiny evropských porcelánek. Výrobu ovlivnila práv ě Míše ňská porcelánka, tak jako u mnoha dalších, v té dob ě vznikajících továren. Zásadním rozdílem je, že pod vlivem jiných porcelánek pracovala jen velmi krátkou dobu v za čátcích výroby a dále šla vlastní cestou. To bylo zp ůsobeno tím, že hned jak se stal král Friedrich II. vlastníkem továrny, povolal do Berlína zkušené modeléry a malí ře z Míšn ě. Ti jeho nabídku p řijali a již roku 1763 se brat ři Meyerové (Friedrich Elias Meyer aWilhelm Christian Meyer) jako modelé ři,

33 a Karl Böhme, Johann Borrmann a Karl J. Klipfel jako malí ři, stali pracovníky Berlínské továrny. Tito um ělci ale rychle upustili od vliv ů svého d řív ějšího p ůsobišt ě a vytvo řili nový, osobitý styl n ěmeckého královského porcelánu. Berlínská továrna tedy nepodléhala vliv ům dalších porcelánek, ale podléhala vliv ům módy. Sem spadají výrobky v různých um ěleckých stylech, charakteristické pro různá období, jakými byly rokoko, klasicismus, empír, biedermeier a další. Berlínský porcelán se vyzna čoval p ředevším osobitým stylem plastiky, velmi odlišným od toho míše ňského, a originálním dekorem nádobí, lustr ů, svícn ů a jiného užitného zboží. Autory tohoto stylu byli brat ři Meyerové, za jejichž p ůsobení dosahoval porcelán nevyšší kvality a t ěšil se velké proslulosti. ( Braunová, 1978) „Výtvarná úrove ň tvorby 19. a 20. století se už nikterak zvláš ť neliší od tvorby ostatních porcelánek, které se do poloviny minulého století snažily tvo řit samostatn ě (i když často po vzoru Sévres a Vídn ě), ale potom vícemén ě kopírovaly své vlastní staré modely a dekory.“ (Braunová, 1983, s.202) Základní tovární zna čkou bylo žezlo, jako symbol královské manufaktury. Podoba této zna čky se vyvíjela od zcela schématické čárky až po velké prokreslené žezlo často s p řidanými iniciály továrny KPM či s orlicí. Krom ě této hlavní zna čky používala továrna i pom ěrn ě velké množství zna ček jiných. Zna čky zdravotnické či vále čné, zna čky Friedricha Wilhelma IV. Nebo Wilhelma II. Hlavní zna čky byly provád ěny, stejn ě jako u v ětšiny továren té doby, podglazurovou mod ří, avšak další výše jmenované, bývaly zpravidla realizovány v barvách červených, zelených, hn ědých nebo dokonce černých. Téhož roku, kdy v Berlín ě vznikala Gotzowského porcelánka, koupil falcký kurfi řt Karl Theodor továrnu na výrobu porcelánu ve Frakenthalu. Zakladatelem byl štrasburský výrobce porcelánu Paul A. Hannong, kterého do Frakenthalu vyhnalo monopolní postavení porcelánky ve Vincennes, díky němuž nemohl své zboží prosadit. Hannong získal privilegium na výrobu porcelánu ve Falci a kurfi řt Theodor na důkaz své p řízn ě zakázal dovoz jiného porcelánu do celé Falce. Hannong neváhal a vyslal do Frakenthalu svého syna spolu se všemi um ělci, modeléry a vrchního arkanistu Josefa Ringlera z Vídn ě. Spolu s nimi poslal také formy, modely i všechny pot řebné suroviny. Za necelý rok se již rozjela výroba porcelánu. Hlínu dovážel z Pasovska (což se pom ěrn ě prodražilo). Za pomoci štrasburských model ů a celé řady vynikajících modelér ů, jakými byli nap říklad Wilhelm Lanz, Johann F. Lück či Konrád Linck se zde zrodila zcela unikátní

34 figurální porcelánová tradice. „Tématický program těchto plastik p ředstavovaly chinoiserie, mytologie, alegorie a p ředevším dobový žánr, namnoze modelovaný podle předloh francouzského malí ře Greuse. Typickými byly intimní galantní skupiny v loubí, které tu do roku 1775 vytvá řel Karl G. Lück, bratr Johan ův, a po n ěm Adam Bauer. Roku 1779 p řišel sem z Höchstu Johann P. Melchior, který na míst ě rokokové líbeznosti a hravosti zavedl klasickou um ěř enost. V té dob ě nastal úbytek v odbytu. Hromadilo se neprodané zboží, dlužilo se na mzdách pracovník ů. Frakenthálské nádobí, používající již od roku 1774 nové hlíny z Almey ve Falci m ělo stále decentní, i když pon ěkud standardní tvary a vyzna čovalo se dobrou malbou, na níž pracovaly malí ři jako Johann M. Heinrici, autor watteauovských scén a po n ěm Johann S. Arnholdt. Technika malby i zlacení se řídily Sévreskými vzory (od 1775 zde zavedena modrá „ bleu du roi “ a experimentováno vlastní černomodrou barvou) a často se vzhled nádobí zd ůraz ňoval plastickými kv ěty.“ (Poche, Hejdová, 1994, s. 24) Továrna tedy vyráb ěla nejr ůzn ější jídelní, kávové a čajové nádobí, dominantním výrobkem byla drobná plastika. Bohužel však politická situace ke konci 18. století neumožnila továrn ě se dále rozvíjet a dokonce spíše p řisp ěla k jejímu konci. V letech 1794 a 1795 totiž Frakenthal obsadila francouzská armáda. Továrna, spolu s dalšími podniky byla prohlášena za francouzský majetek. Byla tedy pronajata Petru van Recum a pod jeho vedením pomalu skomírala, až do doby, než ji van Recum opustil. Po té p řešla továrna zp ět pod majetek falckého kurfi řta. Van Recum však s sebou z továrny odnesl v ětšinu model ů i forem a Kurfi řtu Maxmiliánovi nezbylo nic jiného než továrnu zrušit. To se stalo dekretem vydaným 27.5.1800. ( Chládek, 2007) Höchst, m ěstská část Frankfurtu nad Mohanem, se stala domovem druhé nejstarší porcelánky na území N ěmecka. Tu založili dva frankfurtští obchodníci J. Ch. Göltzel a J. F. Clarus a s nimi bývalý modelér z Míšn ě A. Friedrich von Löwenfinck. V té dob ě vládl Höchstu Friedrich Karl von Ostheim, kurfi řt Mohu čský. Ten byl jejich plánu velmi naklon ěn a velkoryse jim ud ělil privilegium na celých padesát let. K n ěmu jim dovolil užívat jako zna čku hlavní symbol kurfi řtského mohu čského znaku - kolo. Velmi brzy po založení cca 5-10 let se dostala manufaktura (v té dob ě již pod vedením pouze Götzela) do výrazné finan ční tísn ě a roku 1765 se stala akciovou spole čností. Jejím hlavním akcioná řem se stal další kurfi řt Mohu čský, Emerich Josef baron z Breidbachu a z Bürresheimu. Ovšem ani to nepomohlo na dlouhou dobu a za jeho nástupce, kurfi řta Friedricha Karla Josefa barona z Erthalu, byla finan ční situace natolik tíživá, že necht ěl - li kurfi řt dopustit její jistý zánik, musel ji p řevzít

35 do vlastní správy. U činil tak roku 1778. To továrnu zachránilo na dalších p řibližn ě osmnáct let. Vále čné pom ěry ke konci 18 století však byly pro rozvoj domácího pr ůmyslu v N ěmecku velmi nep říznivé. To bohužel zasáhlo i v ětšinu porcelánek, i tu v Höchstu. Na konci 18 století, v roce 1796 musela být provoz zastaven a o dva roky pozd ěji byla definitivn ě zrušena. „Továrna na porcelán v Höchstu existovala pouhých padesát let (shodou okolností práv ě na tak dlouhou dobu zn ělo privilegium z roku 1746) a po celou dobu své existence vícemén ě zápasila s finan čními t ěžkostmi. P řesto však dosáhla pozoruhodných výsledk ů ve své práci. Její výrobky pat ří dnes mezi sb ěrateli k jedn ěm z nejhledan ějších a samoz řejm ě i nejdražších.“ (Braunová, 1983, s.213) První výroba porcelánu v této továrn ě se velmi podobala svou výzdobou i tvarem spíše fajánsovým výrobk ům, které továrna ve svých po čátcích vyráb ěla spolu s porcelánem. Postupn ě se ale dopracovala k prvot řídnímu zboží zdobenému velmi často jednobarevnými purpurovými malbami. Velkého v ěhlasu dosáhla také Höchtská plastika. Na tom m ěli nejv ětší zásluhu modelé ři L. Russinger aj. P. Melchior. Melchior vytvo řil pro zdejší výrobu p řes 300 model ů, které ztvár ňovaly motivy dětských her, ženské postavy, antická božstva, pastorální skupiny i portrétní reliéfy, které byly decentn ě a vkusn ě kolorované. Po zrušení porcelánky p řešly její modely do majetku továrny na kameninu v Dammu. Zakoupil je její majitel roku 1827. Jednalo se p ředevším o figurky. Ty pak nechal modelovat z kameniny. Továrna také kolem roku 1856 provád ěla n ěkolik pokus ů o výrobu porcelánu. Poda řilo se jim vytvo řit velmi tvrdý materiál podobný biskvitu, který následn ě užívali k výrob ě figurek dle höchtských model ů. Zajímavostí je, že z továrny v Dammu se höchtské modely dostaly ješt ě do továrny na výrobu kameniny v Mehlemu u Bonnu a odtud pak dále do továrny na porcelán Dressler, Kister et Co. V Pasov ě. ( Knápek, 2003) Jak již autorka výše zmi ňuje továrna v Höchstu užívala jako svou zna čku symbol kurfi řstského majestátu - kolo. Zna čky bývají vyryty nebo vtla čeny, ale nej čast ěji jsou provád ěny v r ůzných barvách na glazu ře. R ůzní se také tvar zna čky, ale liší se p ředevším po čtem loukotí. N ěkdy má kolo 4 až 11 loukotí, n ěkdy má náboj kola, někdy ne. Od roku 1765 se již ustálil zp ůsob realizace zna čky a to výhradn ě podglazurní mod ří, tak jako u v ětšiny evropských porcelánek té doby. Ustálil se, alespo ň pro v ětšinu p řípad ů i po čet loukotí a to na šest, bez kolového náboje. V té dob ě se také často objevuje tato zna čka ješt ě s p řidaným kurfi řtským kloboukem (korunou).

36 Někte ří odborníci se domnívají že práv ě takto byly ozna čovány výrobky, ur čené výhradn ě pro pot řebu kurfi řtského dvora v Mohu či. Továrna v Dammu zna čila výrobky podle höchtských model ů také höchtskou zna čkou, modrým kolem se 6 až 8 loukot ěmi a ob čas se vyskytuje p řidané písmeno „D“ (jako monogram manufaktury). Roku 1758 byla v n ěmeckém Württenbergu založena další velmi významná porcelánka, továrna na porcelán v Ludwigsburgu. Na jejím založení se podíleli dva um ělci, arkanista Josef Ringler, míše ňský malí ř Gottlieb F. Riedel a würtenberský vévoda Karel Eugen. Vévoda byl vášnivý obdivovatel a sb ěratel porcelánových figurek. Považoval za „nutný atribut lesku a d ůstojenství“ porcelánku vlastnit, jak se doslovn ě uvádí v dekretu o koupi továrny, vlastnit svou vlastní továrnu. Výroba byla zahájena pouhý rok po koupi továrny v roce 1759, za použití kaolínu dováženého z Passova. Tento kaolín nebyl p říliš kvalitní a jeho vypálený st řep měl často našedlou barvu glazura nebyla rovnom ěrná a často nazelenalá, vzhledem k tomu bylo nutné tyto technické nedostatky n ějak nahradit. To se továrn ě da řilo prost řednictvím mimo řádné um ělecké hodnoty, originalitou tvar ů, nám ětů a dekorací. Že to bylo úsp ěšné, dokazuje skute čnost, že firma m ěla sklady v mnoha velkých městech jakými byl nap říklad Frankfurt n. Mohanem, Kolín nad Rýnem, Sulz a další. „ V továrn ě byli zam ěstnáni skute čně výborní um ělci. Malí ři, jakými byli nap říklad malí ř kv ětin Friedrich Kirschner, malí ř pestrého dekoru a zví řat Johann Friedrich Steinkopf, malí ř pestrého dekoru J. P. Danhofer a další, zdobili jemnými malbami stolní nádobí, vázy i jiné p ředm ěty a kolorovali i četné plastiky, ve kterých bylo t ěžišt ě um ělecké hodnoty ludwigsburgské produkce porcelánu.“ (Braunová, 1983, s.217) Výroba v této porcelánce velmi podléhala vévodovým požadavk ům a nárok ům, což znamenalo, že se továrna zprvu zam ěř ovala p ředevším na výrobu porcelánových figurek. Vzorem pro n ě byly figurky Míšn ě a pozd ěji samoz řejmě jejich vlastní návrhy. Nám ětem jim byl balet či divadlo, které vévoda p ěstoval a obdivoval. Um ělci se tedy snažili vyjád řit sv ět kouzel a p ůvab ů, odehrávajících se na prknech divadla. Tím m ěli o inspiraci postaráno na dlouhou dobu, nebo ť divadlo bylo téměř nevy čerpatelným zdrojem nám ětů a um ělci na jeho téma vytvo řili mnoho figurek i skupin. Od roku 1798, kdy zem řel vévoda Karl Eugen a kdy odešla část um ělc ů do jiných továren, za čala um ělecká úrove ň a v ěhlas porcelánky v Ludwigsburgu

37 nezadržiteln ě klesat. Po n ěkolika neúsp ěšných pokusech s pronajmutím továrny byla porcelánka roku 1824 dekretem krále Wilhelma I. definitivn ě zrušena. Továrna od svého založení zna čila výrobky mod ře pod glazurou, jen velmi výjime čně červen ě na glazu ře. Za vlády Karla Eugena, tedy v letech 1758-1793, byla znakem továrny dv ě propletená „C“ s korunou i bez ní, písmeno zna čilo monogram krále. V letech 1793- 1795 reprezentovala továrnu zna čka „L“ s korunou, zna čící monogram krále Ludwiga. V pr ůběhu let 1806 až 1810 zna čkuje továrna písmeny „FR“ což znamená Friedrich Rex (král Friedrich). Od této doby se hojn ěji vyskytuje také zna čení zlatou barvou na glazu ře. V dalším období (1816- 1824) se objevuje zna čka „WR“ znamenající Wilhelm Rex (král Wilhelm). Během posledních let p ůsobení porcelánky, tedy v poslední čtvrtin ě 18.století a na po čátku století 19. se za čala objevovat i zcela nová zna čka. Jejím motivem byly jelení parohy z württenberského znaku. Roku 1947 byla založena továrna Otto Brandt Wanner, o dvacet let pozd ěji v roce 1967 byla její výroba p řesunuta do Ludwigsburgu. Od roku 1994 se továrna zam ěř uje nejen na výroby tradi čního zboží ale v ěnuje se i výrob ě designového zboží podle nejnov ějších módních trend ů. Továrna vyrábí jak své vlastní zboží, tak i zboží staré porcelánky. Pro své nové zboží používala jako tovární zna čku erbu bývalého královského dvora, korunovaný štít, se t řemi parohy ve znaku, pod nímž je do p ůlkruhu napsáno „Ludwigsburg“ a také zna čku, kterou továrna používala jako první, tedy dv ě propletená „C“ korunovaná královskou korunou. Ob ě zna čky provád ěné podglazurovou mod ří. Ovšem zna čku se dv ěmi „C“ používá továrna dodnes. Pro výrobky podle vzor ů staré porcelánky používá továrna zna čky z let, kdy vzory vznikly, pouze aby nemátla sb ěratele p řidává k těm novým zna čkám nápis „Ludwigsburg“. Továrna v Ludwigsburgu, dodnes funguje a je stále považována za symbol luxusu a p řepychu. Její výrobky se nedají porovnávat s výrobky pr ůmyslov ě vyráb ěnými v dnešních továrnách. Tato porcelánka dodnes zachovává p řesné výrobní postupy podle tradice. Vše je ru čně modelováno a upravováno, stejn ě jako je provád ěná ru ční malba a zlacení. Nejsou zde používány žádné šablony nebo grafické listy, každý jednotlivý kus je originálním a zcela jedine čným podpisem um ělce. (Chládek, 2007) Zatímco ve zbytku Evropy byly nov ě vznikající továrny na výrobu porcelánu zakládány ze subjektivní pot řeby nebo touhy panovníka nebo jako nezbytný atribut moci a spole čenského postavení vysoké šlechty či krále, což samoz řejm ě znamená,

38 že klientelou t ěchto továren byli zámožní m ěšťané, vyšší či nižší šlechta a královský dv ůr a že byly dotované majetnými „patrony“, kte ří továrn ě zpravidla poskytovali tém ěř neomezený úv ěr, dostala - li se do finan ční tísn ě. Továrny v Durynsku ovšem zakládali, stejn ě jako na mnohých místech v Anglii drobní podnikatelé, kte ří zpravidla nem ěli nikoho, kdo by jejich podnikání dotoval, a proto nemohli p řilákat do továren v ěhlasné um ělce, kte ří by vytvá řeli typické a originální modely či vzory malby. V Durynsku se porcelánky zam ěř ovaly na st řední a nižší vrstvy obyvatelstva a to p řesto, že by se mnohými výrobky, jak kvalitou, tak designem, vyrovnaly královským porcelánkám. Oslovily tak zcela novou skupinu zákazník ů, kte ří a č byli nemajetní, velmi rádi by si dop řáli luxusu vlastnit porcelán, jehož vynikající vlastnosti byly stále více doce ňovány. Práv ě toto, obchodu naklon ěné prost ředí a velké zdroje laciného d řeva na výtop pecí, velká ložiska kvalitního kaolínu, nenáro čná hnací síla vodních tok ů a p ředevším dostatek síly pracovní, vedly k rychlému a pom ěrn ě velkému rozmachu porcelánek na durynském území. Autorka pokládá za d ůležité, d říve než za čne mapovat historii porcelánové tradice v Durynsku, zmínit rodinu Greiner ů. S tímto velice rozv ětveným rodem sesetkáme i ve spisech týkajících se porcelánové historie na našem území. „Za hlavu rodu možno pokládat Gotthelfa Greinera, který byl hrn čířem, sklá řem, a - jak se zdá - získanými zkušenostmi a vlastními pokusy dosp ěl i bez pomoci arkanist ů ke správnému postupu výroby. V roce 1762 založil porcelánku v Limbachu, v roce 1764 spoluzakládal další podnik ve Wallendorfu. V roce 1782 koupil porcelánku v Grossbreitenbachu a v roce 1786v Ilmenau. Jeho p ět syn ů (Ernst, Johann Friedemann, Johann Georg Daniel, Johann Jakob Florentin a Johann Michael Gotthelf) získalo porcelánku v Kloster Vilensdorfu. Další Greinerové, Johann Georg Wilhelm a Johann Andrea působili nejprve jako malí ři porcelánu ve Volkstedtu a v roce 1780 koupili manufakturu na výrobu porcelánu v Ge ře. Johann Friedrich, Johann Georg a Christian Daniel založili nový podnik v Rauensteinu a Wilhelm Heinrich se stal v roce 1799 spolumajitelem manufaktury ve Volkstedtu. Greinerové se stali i spole čníky dalších továren nap říklad v Schaubergu a Oberkatzau. Vdova po Johannu Andreami, Luisa Greinerová zakoupila v roce 1800 pro své dv ě d ěti Moritze a Frederiku skomírající manufakturu ve Slavkov ě, pro kterou její zakladatel J. J. Paulus, nemohl v Čechách nalézt zájemce, a ť o pacht či o koupi.“ (Braunová, 1983, s.224)

39 „V roce 1762 se limbašskému hrn číři Gotthelfu Greinerovi poda řilo p řijít- zcela nezávisle a bez jakékoli cizí pomoci- na složení porcelánové masy, což vedlo samoz řejm ě k založení manufaktury na výrobu porcelánu. Pot řebná koncese byla sice G. Greinerovi vrchností, tj. vévodou z Meiningenu, ud ělena již v roce 1762, ale zdá se, že nebyla nijak zvláš ť výhodná, nebo ť teprve po ud ělení druhé vévodské koncese (1772) se Greinerova manufaktura za čala rychle rozvíjet. Když pak v roce 1792 Greiner předával podnik svým p ěti syn ům, byla to již výborn ě prosperující, kapitalisticky vedená továrna, z jejíž zisk ů bylo možno zakoupit podobné konkuren ční podniky, nebo se na nich spolupodílet (Ilmenau, Grossbreitenbach, Veilsdorf).“ (Braunová, 1983, s.233) V roce 1872 zm ěnil Viktor Dressel, což byl pravnuk Gotthelfa Greinera, podnik na akciovou spole čnost. S tím mu pomáhal spoluvlastník továrny R. Swein. Porcelánka se pak specializovala na výrobu porcelánových kloubových panenek a pozd ěji se z ní stala továrna na hra čky. Na za čátku druhé sv ětové války musel být provoz továrny zastaven a poslední pálení v ní prob ěhlo v roce 1939. Vále čnými událostmi byla továrna tém ěř zni čena a její provoz již nikdy nebyl obnoven. Továrna od za čátku vyráb ěla hlavn ě levn ější užitkové nádobí a zboží pro co nejširší okruh spot řebitel ů. Nádobí bylo nej čast ěji zdobené purpurovou barvou, malovanými krajinami nebo barevnými kv ěty. Ke konci 18.století se staly velmi populárními scénky postav s putty. Socha řská tvorba této továrny je velmi specifická svou jemnou vkusnou barevností a drobou socha řskou nedokonalostí, pro kterou je mezi odborníky považována za p ůvabnou. Je s podivem, že i p řes takto masovou, tém ěř až sériovou výrobu nádobí a figurek, jakou vidíme nejen v továrn ě v Limbachu ale i v továrnách jakými byla Gotha, Wallendorf a nap říklad Volkstedt, dovedla továrna vyrobit zboží, které se svou um ěleckou i řemeslnou kvalitou zcela vyrovnalo v ětším sv ětovým porcelánkám, jakými byly nap říklad Míše ň nebo Sévres. (Poche, Hejdová, 1994) Předm ěty imitující zboží Míšn ě nebo Sévres byl zna čeno speciálními zna čkami, ne náhodou, velmi podobnými zna čkám zmín ěných továren. Jinak zboží v Limbašské továrn ě se zna čilo nejprve zna čkou složenou z písmen „LB“ jako Limbach a po roce 1787 modifikacemi jetelového trojlístku. Tuto zna čku užívaly i p řidružené podniky jako nap říklad Grossbreitenbach. Zna čky byly provád ěny v ětšinou mod ře pod glazurou nebo někdy barevn ě, výjime čně zlat ě na glazu ře.

40 Továrnu ve Walensdorfu založili spole čníci J. W. Hamanem, Johann Gottfried a Gotthelf Greiner v roce 1764. Až do roku 1833 z ůstala továrna v držení rodin zakladatel ů, ale v dalších letech se ve vedení továrny vyst řídalo pom ěrn ě mnoho majitel ů, z nichž ti poslední p řevedli továrnu na akciovou spole čnost. Továrna prosperovala až do vypuknutí první sv ětové války, kdy byla uzav řena. V letech 1919 až 1925 za čala op ět fungovat, jako um ělecké odd ělení podniku Porzellanfabrik Fraureuth AG. V roce 1952 ji zestátnili a p řidružili ke koncernu V.E.B. jako VEB Vereinigte Zierporzellanwerke Gichte, závod Wallendorf. „Když se továrna, jako všechny Durynské porcelánky, zam ěř ila na velkou produkci b ěžného užitkového nádobí (dob ře prodejného), ani zde nechyb ěly výrobky vyšších um ěleckých kvalit, vyráb ěné hlavn ě po vzoru Míšn ě a Nymphenburgu.“ (Braunová, 1983, s.242) Továrna vyráb ěla i figurky, velmi podobné t ěm limbašským, bohužel nebyly zna čkovány jinak, proto se velmi t ěžko odlišují. Továrna m ěla obrovský repertoár typ ů figur o čemž sv ědčí prodejní kniha vydaná v roce 1770, pojednávající o všech typech nap říklad personifikace m ěsíc ů, boh ů, ro čních období atd. Wallendorfská továrna se ovšem proslavila p ředevším hn ědými glazurami a temn ě modrými až černými fondy, v nichž byla vynechána pole pro barevné obrázky (tzv. rezervy). Továrna si, stejn ě jako mnoho jiných, zvolila zna čku, jež byla velmi snadno zam ěnitelná se zna čkou jiné známé továrny, v tomto p řípad ě Míšn ě. To vedlo k ustanovení zákazu vývozu wallendorfského zboží do Saska. To p řinutilo vedení továrny Wallendorf zna čku zm ěnit. Po celou dobu bylo zna čkou továrny písmeno „W“ ovšem po zm ěně již bylo napsáno jasn ě a čiteln ě a pozd ěji i dozdobeno královskou korunou. Pro český porcelán tkví význam wallendorfské porcelánky p ředevším v tom, že práv ě zde nakupoval zboží podomní obchodník Jakob Just, který p řivedl F. A. Habertitzela na myšlenku, založit si obdobnou továrnu. A práv ě ve Wallendorfu mu odborníci potvrdili, že hlína, kterou objevil, je skute čně kvalitní kaolín. (www.porcelainmakssandmore.com , 2004) Jak již bylo zmín ěno výše, Greinerové zasáhli do vývoje mnoha dalších porcelánek na území Durynska a částe čně i v Čechách. Mezi další porcelánky jejichž vývoj ovlivnili pat ří továrna v Alsbachu, Ilmenau, Rauensteinu, Kloster - Veilsdorfu, Grossbreitenbachu, Ge ře a dalších.

41

Na území Durynska vznikla v této dob ě celá řada menších i v ětších podnik ů. Byly to porcelánka v Alsbachu, Plaue (Plavno), Gräfenthalu, Katzhütte, Konitze, Lippelsdorfu, Mäbendorfu, Martinrode, Neustadtu, Reichenbachu, Roschützu, Sitzendorfu, Suhlu, Unterweissenbachu a mnoho dalších. Jako nejstarší výrobna porcelánu na území Durynska je ve všech, autorkou prostudovaných pramenech uvád ěna manufaktura v Gotht ě. Tato továrna byla založena místním ú ředníkem Wilhelmem von Rotberg. Tomu se poda řilo pro chod porcelánky získat nejen podporu vrchnosti ale i t ři vynikající um ělce a řemeslníky: malí ře a modeléra Ch. Schultze, malí ře krajin a figurek J. G. Gabela a malí ře modromalby J. A. Brehma. Tito t ři muži se dokonce pozd ěji, v roce 1782, stali nájemci továrny a pod jejich vedením továrna velmi úsp ěšn ě vzkvétala. V tomto období se zde vyráb ěly soupravy zvané Têté –à- têté, svícny, vázy, čajové a kávové servisy, podstavce na miniatury a hodinky ve stylu rokoka, klasicismu nebo empíru. Prameny uvád ějí, že továrna v Gotht ě vynikala p ředevším vysokou kvalitou porcelánové hmoty a bezchybnou glazurou. Když zakladatel porcelánky W. von Rothberg zem řel, stal se jejím novým majitelem princ August von Gotha. Díky n ěmu se k dosavadním nájemc ům p řidal ješt ě E. Henneberg. Ten jí také pozd ěji odkoupil z majetku prince Augusta, a celkem úsp ěšn ě řídil. Po jeho smrti z ůstala továrna i nadále v majetku rodiny a prosperovala až do roku 1883. Vyráb ěla p ředevším nádobí a servisy, proslula také takzvaným upomínkovým porcelánem, tj. nádobí se symbolickými kv ětinami a v ěnovacími nápisy. V roce 1883 tedy porcelánku odkoupila židovská rodina Simson ů ze Sluthu. Ti se v ěnovali zejména výrob ě stolního nádobí s cibulovým a kv ětinovým vzorem, jídelních servis ů a ozdobného porcelánu. N ěmecké zdroje uvádí, že v roce 1912 byla stará budova již p říliš malá a poptávka po výrobkách se nedala uspokojit, proto byla továrna p řest ěhována do nových prostor v témž m ěst ě. Firma v té dob ě m ěla p řes 200 zam ěstnanc ů a úsp ěšn ě pracovala až do roku 1934. Tehdy p řišla první vlna protižidovské politiky a m ěla za následek pokles prodeje. Činnost firmy byla mnoha výnosy omezena a majitel ům odebrána. V roce 1937 byla nacisty zlikvidována. Tato továrna b ěhem své historie nesla celkem čty ři názvy. Od roku 1757 do roku 1782 se jmenovala Porzellanfabrik von Rotberg, od roku 1782 do roku 1802 to byla Porzellanfabrik Schulz & Co., dále od roku 1804 do roku 1883 nesla jméno Porzellanfabrik Henneberg (& Co.) a do roku 1934 Porzellanfabrik Gebrüder Simson.

42 Jméno, které porcelánka používala poslední t ři roky, než úpln ě zanikla, se autorce nepoda řilo zjistit. P ředpokládá však, že se továrna stala říšským majetkem a od toho byl název odvozen. Zna čky továrny byly provád ěny p ředevším podglazurovou mod ří. V rozmezí let 1760 až 1787 zna čí továrna své výtvory písmenem „R“ (Rotberg) a později, vletech 1788 až 1805 „R-g“. Dalším znakem továrny byl název m ěsta „Gotha“ a to v letech 1805 až 1835, to je ale mnohdy zkracováno, pro v ětší pohodlí a nedostatek místa (zejména u menších výrobk ů) na pouhé „G“. „ Od roku 1835 zna čky p ředstavují kruh či ovál, v jehož st ředu stojí na trojitém pahorku slepice (Hanneberg = Slepi čí vrch) a kolem je bu ď nápis „Gotha“ , nebo „Porzellan- Manufaktur Gotha“. „V posledním období p ůsobení továrny zna čí porcelánka své výrobky bud zdobnou páskou s nápisem „GOTHA“ nebo ozdobným štítem s písmenem „S“ ve svém st ředu (Simson). Identifikace výrobk ů je však znesnadn ěna faktem, že v m ěst ě p ůsobily i jiné továrny na výrobu porcelánového zboží, které své zboží též signovaly písmenem „G“. První z nich je továrna založená roku 1857 Fritzem Pfefferem - Porzellan- und Fayencefabrik F. Pfeffer . Ten v továrn ě vyráb ěl porcelánové panenky. V roce 1900 za čal vyráb ět i zví řecí postavy. V roce 1921 mu bylo ud ěleno zvláštní privilegium na výrobu mincí nazývaných „Notgeld“. Tuto zvláštnost zap říčinila velmi vysoká míra inflace vedoucí k neschopnosti n ěmecké mincovny vyprodukovat dostatek mincí. Proto se pro místní ú ředníky vyráb ěli práv ě „ Notgeld“. Továrna v Gotht ě byla jedna z mála s tímto privilegiem. Vybrána byla pro svou porcelánovou sm ěs obsahující p ředevším křemen živec a kaolín, které zaru čují vysokou tvrdost. T ěmto mincím se říkalo „Křemenné mince“. V roce 1922, po smrti Fritze Pfeffera, vedl továrnu k dalšímu rozkv ětu jeho syn. Ve t řicátých letech 20. století m ěl podnik již 120 zam ěstnanc ů. To se ovšem b ěhem n ěkolika málo let zm ěnilo jelikož Max Pfeffer nedokázal vyhov ět m ěnící se poptávce. Podnik zkrachoval a pod novým jménem Porzellan- und Pfeffer Fayencefabrik I. jej vedla Maxova manželka Ilsa. Vyráb ěli zví řecí postavy a um ěleckou kameninu až do roku 1942. Další gothská továrna pat řila židovskému obchodníkovi Morgenrothovi a nesla název Porzellanfabrik Morgenroth & Co. Založena byla roku 1886 a svému zakladateli pat řila do roku 1912. V tom roce ji koupil A. Hacker. Ten podnikal i nadále pod stejným továrním jménem a vyráb ěl stejný sortiment jako zakladatel: miniaturní čajové soupravy pro panenky a d ěti a p ředevším spoustu r ůzných hra ček. Roku 1919 továrnu prodal Friedrichu Schwabovi a továrna byla p řejmenována na Porzelanfabrik Schwab &

43 Co. Pod vedením posledního majitele produkovala porcelánka luxusní p ředm ěty i mnoho druh ů nádobí a jídelních servis ů. Výrobky byly ur čené pro vývoz a byly zdobené ve stylu Míšn ě a jiných velkých porcelánek. Továrna ukon čila činnost především díky krachu na americké burze, a roku 1929 musela ukon čit provoz. Roku 1790 založil v Blankenhainu, u Výmaru, Christian Andrea Speck manufakturu na výrobu porcelánu. Spoluzakladatelem továrny se stal lékárník Johann Währlichen. Podnik za podpory výmarského dvora prosperoval, což lze usuzovat i zfaktu že již v roce 1797 vystavovala továrna své výrobky v Lipsku. V první polovin ě 19.století mel již podnik p řes 150 zam ěstnanc ů. Po smrti Wilhelma Specka (1830) vyst řídal podnik v ětší množství majitel ů, až se dostal pod správu rodiny Fasolt ů. Na konci 19. století se továrna spojuje se sudeton ěmeckou porcelánkou Duxer Porzellan - Manufaktur, A - G , kterou vlastnil český podnikatel Eduard Eichler (viz. kapitola Duchcov). V pozd ějších letech továrnu odkoupil hamburský obchodník Ernst Carstens. Ten ji vlastnil až do roku 1948, kdy byla totiž zestátn ěna a stala se sou částí státního podniku Feinkeramik Kahla. Nesla název: „VEB Porzellanwerk Weimar Porzellan Blankenhain“. V období, kdy továrnu vedl Wilhelm Speck se továrně da řilo a její výrobky se sm ěle vyrovnaly všem dalším durynským porcelánkám. Po jeho smrti za čala ovšem kvalita výroby nezadržiteln ě klesat a další majitelé se snažili o co nejv ětší zisk bez ohledu na kvalitu. Dalšího rozkv ětu se firma do čkala pod vedením Eduarda Eichlera. Ten se za čal více zam ěř ovat na to, jak nahradit b ěžné jednoduché produkty, vyráb ěné do té doby, n ěč ím neokoukaným a kvalitn ějším. A poda řilo se to. V období secese dosáhla továrna obrovského v ěhlasu díky modelérovi Aloisovi Hampelovi, a v roce 1904 získala prestižní cenu Grand Prix na sv ětové výstav ě v Saint Louis. Další ceny získala v roce 1906 - st říbrnou medaili na výstav ě v Milán ě a také zlatou medaili na výstav ě v Liberci. Když továrnu p řevzal hamburský obchodník Cartens, bylo zavedeno plošné zdobení kobaltem a na n ěm zlatý dekor. Toto zboží bylo ozna čované jako „Weimar Porzellan“. Toto zboží, s menšími obm ěnami, vyrábí továrna dodnes. Nejprve byly zna čky blankenhainské továrny malovány mod ře podglazurou apozd ěji již vždy tišt ěny. Nejprve znázor ňovaly písmeno „S“ nebo písmena „WS“ znamenající Wilhelm Speck. Další používanou zna čkou byl štít s nápisem „Weimar“ a to bu ď samotný nebo dopln ěný nápisem „Germany“ na spodním okraji, či ozdobený vav říny a královskou korunou. Dále se ke štítu p řidal nápis „Weimar porzellan made in Germany“ a ten se nakonec zm ěnil v nápis „Weimar porzellan made in Germany“.

44 Další úsp ěšnou zna čkou vyráb ěnou na území N ěmecka je Kahla porcelán. Tuto továrnu založil Christian Eckhardt v roce 1844 a od po čátku zam ěř oval její výrobní program na výrobu stolního a užitkového nádobí (tzv. hotelového porcelánu). Továrna sklízela takové úsp ěchy, že když byla p řevád ěna na akciovou spole čnost čítal její kapitál p řibližn ě milion marek. To byla tehdy obrovská částka a továrna byla považována za velmi úsp ěšnou. „Od p řelomu století se pak stala hlavním producentem tohoto zboží v N ěmecku a toto vedoucí místo si udržela i po znárodn ění v roce 1945, zvlášt ě po té, kdy veškerý její provoz byl kompletn ě zmodernizován a ješt ě rozší řen o další závody.“ (Braunová, 1983, s.246) V roce 1952 se stává sou částí gigantu V.E.B., což byly sdružené státní podniky. V té dob ě se její provoz zv ětšuje a více než 50% produkce jde na vývoz. Hotelový porcelán Kahla slavil úsp ěchy až do roku 1991, kdy privatiza ční spole čnost Treuhand prodává porcelánku a ta je o dva roky pozd ěji nucena vyhlásit bankrot. V roce 1994, je ale podnik znovu založen, spole čností Thüringen porzellan GmbH a v ětšinovým vlastníkem se stává Günther Raithel. Po ohromných investicích se povedlo vybudovat v Kahle ultra-moderní podnik s pevným ekonomickým zázemím a skv ělým jménem. Vyhrává mnoho prestižních tuzemských i zahrani čních cen a jeho zna čka je dodnes synonymem kvalitního porcelánu. Za posledních sedmnáct let získala továrna Kahla více než 70 ocen ění, po řádá pravidelné workshopy, ve řejné sout ěže a konference. Jejich prost řednictvím získává nové um ělce a návrhá ře. Továrna se také pyšní prestižní pe četí „ Porcelán pro všechny smysly“ informující, že porcelánové výrobky této továrny jsou vyráb ěny v souladu s p řísnými ekologickými normami. Tvrdý porcelán z p řírodních surovin je vyráb ěn v souladu s mezinárodními normami, aby se zajistila nep řítomnost škodlivých látek. Porcelánové výrobky Kahla byly zna čeny nejprve písmenem „K“ v kruhu, pozd ěji r ůznými modifikacemi koruny a nápisu „Kahla“ nebo štítu s nápisem „Kahla“. Zna čky byly v ětšinou provád ěny mod ře či čern ě pod glazurou. V dnešní dob ě má porcelánka Kahla ve znaku velmi zjednodušenou korunu s p ěti vrcholy a zcela jednoduchým patkovým písmem vyvedený nápis „Kahla“. Další porcelánkou, o které je zapot řebí se zmínit, je továrna v Lichte. Byla založena roku 1822, na míst ě malé hrn čířské dílny, Johanem Heinrichem. Ten ale v roce 1824 zem řel a odkázal továrnu svým dv ěma bratranc ům Henrymu a Williamovi Liebmanovým. William získal v roce 1830 i podíl svého bratra a stal se tak jediným

45 vlastníkem. Opakovan ě žádal o ud ělení privilegia pro výrobu nádobí, z jím vynalezené hmoty, podobné porcelánu, kterou nazval „Augustanea“. Jelikož však pro území Schwartzburg- Rudolstadt, kam Lichte spadá, m ěla v té dob ě výsadní privilegium porcelánka ve Volkstedtu, nebylo jeho žádostem až do roku 1832 vyhov ěno. Od roku 1843 p řešla továrna do majetku rodiny Heubach ů a stala se sou částí firmy „Gebrüder Heubach“. V roce 1904 byla firma p řevedena na akciovou spole čnost a po druhé sv ětové válce byla znárodn ěna a stala se sou částí koncernu V.E.B. V roce 1938 získal továrnu Otto Friedrich, princ z Ysenburgu a Büdingenu. V roce 1948 byl podnik vyvlastn ěn, ale od roku 1991 se vrátil op ět do majetku Ysenburg.Büdingen ů. Podnik se zam ěř oval od samého po čátku p ředevším na výrobu b ěžného stolního nádobí a hlavi ček porcelánových panenek. Pozd ěji výroba p řešla k luxusnímu a dekora čnímu zboží, mezi které pat ří nap říklad porcelánové lampy. lichetský porcelán podobn ě jako jiné durynské porcelánky získal řadu ocen ění. V dnešní dob ě se zde vyrábí zboží v následujících kategoriích: dekorativní nádoby a dárky, domácí pot řeby, porcelánové figurky a propaga ční porcelán, kam spadají reklamní p ředm ěty a dekora ční předm ěty s tématikou lovu, zahradni čení a zví řecí motivy. Továrna zna čila výrobky v ětšinou modrou barvou pod glazurou. Zna čky se v průběhu let výrazn ě lišily vlivem neustálých zm ěn ve vedení továrny.

46 5. Výroba porcelánu v Čechách

V Čechách se za čalo s pokusy o vyrobení porcelánové hmoty relativn ě pozd ě, až ke konci 18.století. A to i p řes to, že se již velmi dlouho v ědělo o ložiscích kvalitní kaolínové hmoty na Karlovarsku. Porcelán je ušlechtilý materiál. Je to sm ěs kaolínu, živce a k řemene, prožehnutá ohn ěm. Vnit řně i zevn ě čistá hmota, tvrdá a k řehká. Od po čátku byla materiálem aristokrat ů. V Evrop ě bylo složení porcelánu objeveno až na po čátku 18. století, i když první pokusy byly u čin ěny již v patnáctém a šestnáctém století. Práv ě proto byla jeho výroba privilegována. K výrob ě porcelánu a poloporcelánové kameniny byla v Čechách velmi p říznivá situace vzhledem k množství naleziš ť vhodného výrobního materiálu. Byl tu dostatek kvalitního kaolínu, k řemene, živce, uhlí, d řeva a ostatních surovin. Na pomezí 18. a 19. století byla objevena velmi bohatá ložiska kaolínu, z nichž nejv ětší se nacházejí na Karlovarsku. Objevení ložisek se stalo podn ětem k zakládání továren p ředevším v severozápadních Čechách, kde se nejv ětší ložiska nacházela, pozd ěji pak i na jihozápad ě a v Pošumaví. První pokusy o výrobu realizované šlechtou a soukromými osobami byly vykoupeny p ředevším ztrátami a neúsp ěchy. Stát zprvu nem ěl velkého zájmu na t ěchto domácích podnicích, jelikož nemohly konkurovat t ěm zahrani čním ani kvalitou hmoty ani um ěleckým provedením. Navíc víde ňská továrna měla výsadní privilegium takže vláda d ělala všem ostatním podnikatel ům problémy a sr ůzným od ůvodn ěním odmítala ud ělit privilegium komukoli jinému, aby se nemohl stát konkurencí pro státní manufakturu ve Vídni. Z toho d ůvodu n ěkte ří podnikatelé neohlašovali výrobu porcelánu ale pouze kameniny, i když hmota byla opravdový porcelán, ovšem úmysln ě znehodnocený p řím ěsemi. Když ale byla v roce 1784 neprosperující víde ňská porcelánka dána do dražby, prohlásil nástupce Marie Terezie císa ř Josef II, že nadále bude povolení k výrob ě porcelánu ud ělováno každému, kdo si o něj požádá, ovšem bez jakéhokoli privilegia. K dražb ě továrny se ovšem nedostavil jediný kupec ani zájemce o nájem a tak jakoby císa ř nic ne řekl, a „Privilegium privatum“ platilo nadále. Roku 1811 za čala vláda sama vybízet k zakládání drobných podnik ů a poskytovat privilegia kvalitním výrobc ům. Tím za čal na po čátku 19 století opravdový rozkv ět českých porcelánek. Důvodem toho byl zna čný p říliv levného zahrani čního

47 porcelánu, který v Čechách nastal koncem 18. století. Spolu s ním p řišly i zv ěsti oprosperit ě tamních porcelánek, jakými byly továrna v Ge ře, Gotht ě, Ilmenau a dalších.To zlákalo nejednoho podnikavce k pokusu z řídit si vlastní továrnu. První podnik založený u nás vznikl, jak již bylo výše zmín ěno, na popud podomního obchodníka s durynským porcelánem Jakoba Justa ze Slavkova, který pro tuto svou ideu získal v roce 1789 Františka Antonína Habertitzela, majitele dvora ve vesnici Rabensgrün (Háje) obce Slavkov. Tato porcelánka vznikla na družstevní bázi, kdy bylo 128 podílník ů, každý s podílem 20 zlatých. Duší a st ředobodem tohoto družstva se stal arkanista Jan Bohumil Sonntag, do té doby pracující v durynské porcelánce v Grossbreitenbachu. Modelérem se stal Christian Dröze a vedoucím malí řem Jan Jind řich Well. Roku 1793 se pokusil Sonntag získat privilegium na výrobu porcelánu a k ádosti poslal kávový servis, zdobený kobaltem, po vzoru durynských porcelánek. Žádost o ud ělení privilegia byla ovšem zamítnuta a tím skon čila první česká továrna na výrobu porcelánu, jelikož po nezdaru p ři získání privilegia se družstvo rozpadlo. Roku 1793 d ůlmistr Jan Ji ří Paulus, za pomoci Jana Pöschleho a arkanisty Jana Reumanna z další durynské porcelánky rovn ěž podali žádost na zemské gubernium oud ělení privilegia. Žádosti, stejn ě jako v p řípad ě první porcelánky, nebylo vyhov ěno. Ovšem dvorní rada ve Vídni usoudila, že se nejedná o porcelán, ale pouze o hrn čířskou práci z porcelánové hmoty a tak povolila výrobu hrnčířského zboží, pod podmínkou, že bude provád ěna na vlastní náklad. „Okolnost, že sou časn ě žádaly dva podniky ze severozápadních Čech o ud ělení privilegia na výrobu porcelánu, což provázely hotovými výrobky, m ěla závažný důsledek. Tyto výrobky sice v o čích odborné komise neusp ěly, avšak mohly být následovány výrobky hodnotn ějšími, odpovídajícími p řísn ějším výrobním a um ěleckým měř ítk ům porcelánové industrie. Tím vzniklo nebezpe čí, že by podniky žádající oprivilegia mohly vydávat cizí hodnotné zboží za své, a proto gubernium v roce 1793 na řídilo, aby výrobky t ěchto, eventuáln ě i dalších podobných manufaktur byly pod kontrolou opat řovány zna čkami.“ (Poche, Hejdová,1994, s.43) Tyto dv ě porcelánky samoz řejm ě nebyly jediné, které vznikly a které zažádaly oprivilegium. Po vydání vyhlášky českého zemského gubernia, ve které vláda sama vybízela k zakládání nových pr ůmyslových podnik ů vyrostlo mnoho nových továren. Údaj z roku 1863 uvádí až 30 továren na porcelán na našem území a v roce 1925

48 se uvádí již 70 továren na území Československa na výrobu porcelánu. Tento po čet se samoz řejm ě zvyšoval a to až do roku 1938. (Braunová, 1992)

5. 1. Březová

Továrna v Březové byla založena roku 1803 durynským obchodníkem Bed řichem Höckem sp řízn ěným s Greinery, vlastníky n ěkolika porcelánek v Durynsku o nichž se autorka zmi ňovala jíž d říve, a Gottlobem Listem. P ůvodn ě byla založena jako továrna na kameninu. Z řízení továrny financoval Höcke, který byl úsp ěšným finan čníkem z Buttstädtu, zatímco List za řizoval koupi pozemk ů a dohlížel na stavbu budov. Když List požádal zemské gubernium o ud ělení privilegia k výrob ě kameninové hmoty a povolení mu nebylo ud ěleno, z podniku vystoupil. Höckemu se ovšem povolení poda řilo získat a roku 1804 rozjel výrobu do jejíhož čela postavil, jako vedoucího podniku, Johanna Tennemanna. Továrna disponovala dv ěma malými pecemi, v nichž se pálilo první drobn ější zboží, jako nádobí a hlavi čky k dýmkám. Prvními zam ěstnanci továrny byli práv ě p řist ěhovalci z Durynska. Ti ovládali výrobní postupy a postupn ě zau čovali i české d ělníky. Továrn ě se ale nejspíš neda řilo tak, jak Höcke p ředpokládal a továrnu v roce 1806 pronajal. Novými nájemníky se stali Ferdinand Kranz (do té doby ú četní porcelánky) a Gottlob Winkel. Ani jim se ale neda řilo tak dob ře, jak p ředpokládali a po smrti Ferdinanda Kranze odešel i zadlužený Winkel. Höckemu nezbylo nic jiného než ustanovit do podniku správce a hledat dalšího nájemce nebo v lepším p řípad ě kupce. Tím se stal Jan Martin Fischer a jeho spole čník Christian Reichenbachen. Ti továrnu v roce 1810 koupili od Höckeho za 6000 zlatých. Noví majitelé si rozd ělili úkoly apustili se do práce. Fischer, jakožto zb ěhlý obchodník m ěl na starosti záležitosti obchodu a Reichenbach, díky svým znalostem v oborech fyziky a chemie, se ujal dohledu nad výrobou a provozem továrny. Továrna sice oficiální povolení k výrob ě porcelánové masy obdržela až v roce 1822, ale je zcela patrné, že pokusy o vyrobení kvalitní porcelánové hmoty tu probíhaly od samého za čátku. U prvních výrobk ů b řezovské porcelánky se setkáváme s tendencemi zcela shodnými s ostatními porcelánkami na našem území, vyráb ět zboží stejné, jako byly výrobky durynských porcelánek. To bylo zp ůsobeno p ředevším dv ěma faktory. Za prvé

49 většina zam ěstnanc ů továren pocházela z Durynska, kde se vyu čila a n ějakou dobu působila a za druhé k výrobk ům durynských porcelánek byl nejsnazší p řístup. Pronikání durynských vliv ů do české výroby se projevovalo p ředevším na tvarech a zp ůsobech výzdoby prvních výrobk ů. Jednalo se hlavn ě o pozdn ě barokní tvary nádobí a zdobení kobaltem. Objevují se ale i hladké tvary ve stylu empíru ur čené k malb ě. Toto zboží bylo považováno za luxusn ější, a z barev p řevažovaly p ředevším následující: cihlová červe ň, karmínová červe ň a zelená. St řep je v prvním období vývoje továrny mnohdy zašedlý či namodralý a tedy ne zcela kvalitní.V té dob ě zna čí továrna své výrobky podglazurní mod ří nebo červen ě či zlat ě na glazu ře. To se týká p ředevším období pod vedením Höckeho. Z pramen ů vyplývá, že noví majitelé získali továrnu ve zna čně poni čeném nebo spíše zanedbaném stavu. Bylo nutné, ihned po odkoupení a p řevedení všech práv a dokument ů na nové majitele, za čít s rekonstrukcí a modernizací objektu i výroby. Výroba v té dob ě probíhala ve t řech budovách. Hlavní budova (uprost řed) byla vybavena velkou kruhovou pecí a probíhala tu samotná modeláž a tvarování výrobk ů. V dvouposcho ďové budov ě vedle se vypalovaly barvy a pracovali zde malí ři na bravurní malí řské výzdob ě výrobk ů a ve t řetí budov ě probíhala p říprava porcelánové masy a míchání barev a glazur. Celkov ě bývá doba, kdy ve vedení stáli Fischer a Reichenbach, v mnoha pramenech uvád ěna jako „Zlatý v ěk továrny“. Všeobecn ě se cenila p ředevším vysoká úrove ň malby a nevšední kvalita st řepu, jeho pr ůsvitnost a čistota. Byl pokládán za nejjakostn ější porcelán té doby na našem území a byl p řirovnáván k porcelánu francouzskému. Suroviny užívané pro jeho p řípravu byly výhradn ě z českých zdroj ů snadno dostupných v okolí B řezové. Užíval se sedlecký kaolín a k řemen s živcem se t ěžily vnejbližší blízkosti továrny. S t ěmito surovinami a za výše zmi ňovaných továrních podmínek vyráb ěla porcelánka v B řezové bílý st řep se žlutavými skvrnkami. Březovský porcelán byl tedy obdivován pro svou kvalitu. Ani to však neznamenalo jistou budoucnost. Období napoleonských válek zna čně oslabilo ekonomiku a kupní sílu tém ěř v celé Evrop ě, snížila se i poptávka po zbyte čném luxusu, mezi který porcelán spadal. Hlavními kupci a odb ěrateli porcelánového zboží se staly obchody a prodejny v láze ňských m ěstech. Porcelánové láze ňské koflíky byly d říve dováženy z Vídn ě. Na po čátku devatenáctého století ovšem dv ě nejv ětší porcelánky, klášterecká a slavkovská, tém ěř ovládly trh s láze ňskými koflíky. Brzy se k nim ovšem

50 přidala i porcelánka v B řezové a trh s porcelánovými koflíky se pro ní stal významným a tém ěř jistým odbytišt ěm. Práv ě na porcelánových koflících, tém ěř nezm ěněného tvaru, m ůžeme názorn ě sledovat vývoj b řezovského porcelánového malí řství. M ění se nejenom samotná malba, získávání stále v ětšího mistrovství, ale i samotná témata. Nejprve se objevují mytologické a alegorické motivy, kv ětinové zdobení nebo p římo motiv kv ětin. Nej čast ějším tématem se stává veduta ( pohled na m ěsto). V literatu ře se v této dob ě hovo ří o následujících malí řích pracujících v porcelánce: Ludwig Gerlach, Melchior Sigmund Jakob, Johann Jakob Kable, Ferdinand Quasi, Friedrich Wilhelm Raimann, Otto Siege, Simon Gotfried Schmermer a Stefan Wabersich. Práv ě Wabersichova manželka byla vlastníkem první obchodní firmy s porcelánem. V pr ůběhu láze ňských sezon prodávala výrobky z B řezové a dalších továren na Karlovarsku. V roce 1816 zem řel J. M. Fischer a spolumajitelkou firmy se stala jeho manželka Sophie. Jen o osm let pozd ěji však p řenechává sv ůj podíl synovi Kristiánovi a ten se staví do čela výroby. Již v šestnácti letech využívá svých znalostí získaných p ři studiích přírodních v ěd a propojuje je se studiem technologie výroby porcelánové masy. Výsledkem jsou ohromné úsp ěchy na poli obchodním i reprezenta čním. Továrna v této dob ě získává velké uznání a sklízí mnoho úsp ěch ů na p řehlídkách um ělecko řemeslné tvorby. V pr ůběhu dvacátých let se v továrn ě událo mnoho významných zm ěn. Krom ě zm ěny jednoho z majitel ů k nim pat ří p řestavby, nová výstavba, snahy o zlepšení kvality jak st řep ů tak i barev a malby. To vše p ředznamenávala zahájení nejlepší a nejslavn ější éry v historii b řezovské porcelánky. Porcelán z tohoto období, trvajícího několik desetiletí, b ěhem nichž se továrna za řadila mezi naprostou špi čku ve výrob ě českého porcelánu, bývá ozna čován za chloubu české porcelánové tradice. Tématicky se porcelánové malby nadále drží vedut, mytologických a alegorických výjev ů a p řidává drobnomalby, jejichž p ředlohou se stala díla holandských malí řů . O uznání na sv ětové úrovni sv ědčí i fakt, že továrn ě bylo ud ěleno privilegium používat vlastní m ěditisk. To se stalo v roce 1829. Bylo to jediné privilegium svého druhu v Čechách a bylo ud ěleno na základ ě dobrozdání víde ňské léka řské fakulty (fakulta v n ěm prohlašuje, že ze zdravotního hlediska nemá k tomuto zp ůsobu zdobení žádné výhrady). Toto privilegium oprav ňovalo porcelánku užívat m ěditisku k výzdob ě

51 porcelánu po dobu p ěti let. První výrobky tohoto typu byly p ředstaveny na pr ůmyslové výstav ě v Praze v roce 1829, kde továrna obdržela ocen ění bronzovou medailí, stejn ě jako porcelánka v Lokti a ve Slavkov ě. Továrna se prezentovala na n ěkolika pražských výstavách. Na té první, v roce 1828, p ředstavila zdobené vázy a nádobí, koflíky malované drobnomalbou s tématikou krajinek a sv ětc ů. Na druhé výstav ě v roce 1829 p ředstavila krom ě nádobí zdobeného měditiskem také naprostou novinku, žlutou uranovou barvu a s ní zdobené nádobí, dále koflíky s mythologickou a p řírodní tématikou, medailony zdobené reliéfn ě. Na t řetí výstav ě reprezentovala továrnu tvorba charakteristická v ětší plasti čností, novými motivy a novým stylem malby, kterým bylo malování v jednom barevném odstínu na zlaceném pozadí a snaha o inovaci tvar ů vedoucí k vytvo ření velkého množství nových typ ů koflík ů a nádobí. V pr ůběhu let 1830 až 1845 došlo v porcelánce k dalším zm ěnám. Továrna prošla další modernizací výroby, zvýšila se produkce i po čty zam ěstnanc ů. Roku 1835 měla již továrna k dv ěma st ům stálých zam ěstnanc ům. Na po čátk ů let čty řicátých továrna modernizovala i proces vypalování a v polovin ě 40.let devatenáctého století již továrna disponovala čty řmi kruhovými pecemi a sedmi pecemi muflovými. V této dob ě již v továrn ě, na rozdíl od prvních let jejího fungování, p řevažují řemeslníci z okolí továrny. V továrn ě stále p řevládá jako dominantní prodejní prvek láze ňský koflík. Jeho podoba se m ění a vyvíjí a dochází stále v ětší rafinovanosti a propracovanosti. Ve třicátých a čty řicátých letech devatenáctého století dostává koflík novou podobu ouška, které je p řevýšené, má lehce rozší řenou podstavu, která bývá zdobená reliéfními kapkami. Pláš ť nádoby je zdoben malí řsky. Zde vyniká b řezovská – drobnomalba s kv ětinovými a krajinnými nám ěty. Také bývá zdoben m ěditiskem. Pro toto období vývoje porcelánky je dále významný fakt, že továrna spolupracovala i se sklá řskými dílnami, dodávala drobné reliéfy, jež byly zatavovány do skla a spolupracovala s rafinérskými dílnami, které zušlech ťovaly sklo pro pot řeby karlovarského suvenýru. Továrna samoz řejm ě nadále pracovala na výrob ě širokého spektra výrobk ů, jako snída ňových servis ů, sv ětel, váz, kalamá řů , koflík ů a mnoha dalších. Pat řičného docen ění této své snahy se do čkala na výstav ě ve Vídni roku 1839, odkud si odnesla zlatou medaili. „V roce 1846 odešel na odpo činek druhý ze zakladatel ů, Kryštof Reichenbach, a sv ůj podíl na továrn ě v hodnot ě 110 000 zl. prodal Kristiánu Fischerovi,

52 který se tak stal jediným majitelem porcelánky. Nebyl jím však dlouho, jen do roku 1853, kdy se jeho dcera provdala za Ludwiga von Mieg, jemuž pak Fischer p ředal celý podnik a sám se v ěnoval vedení nov ě získané továrny ve Cvikov ě ve Slezsku. Podnik byl však formáln ě nadále veden pod firmou Fischer & Mieg až do roku 1918, kdy se stal sou částí koncernu EPIAG.“ (Braunová, 1983, s.292) Na p řelomu let t řicátých a čty řicátých rozší řila porcelánka sv ůj výrobní sortiment o plastiku, biskvitové kolorované figurky zobrazovaly romantické, groteskni, exotické, zví řecí či karikaturní postavy, vytvá řené podle ilustrací v časopise „Fliegende Bläter“ (Létající listy) . Dále se objevují nám ěty dobové, jakými jsou figurky voják ů nebo revolucioná řů . Významn ě však p řevažují nám ěty podle míše ňských vzor ů, nap říklad Kändlerovy žánrové figurky (pastý ř a pastý řka, zahradník a zahradnice…). Vyskytuje se zde i plastika s tématikou církevní, ovšem to jen z řídka. Úsp ěch sklízí také užitkové výrobky zdobené plasticky, jako jsou dózy na tabák ve tvaru dam, svícny ve tvaru řemeslník ů, ženská ňadra vyráb ěná jako držadla na zvonky, hlavice vycházkových holí v nejr ůzn ějších tvarech a stolní zvonky v podob ě dam v krinolínách. Toto zboží bylo zpravidla polévané a malované. „V sériové produkci se jako jinde až do konce století využívaly tvary a výzdoba druhého rokoka v seschlé a vyšeptalé modelaci tvar ů a bezkrevné malb ě kv ětin a ornament ů. Také porcelánová plastika se p řetvá řela v tuctové zboží ur čené k povrchní výzdob ě m ěšťanského interiéru. Stále však trvalo nadále dokonalé složení porcelánového st řepu a kvalita polevy. Tím b řezovská porcelánka i v dob ě obecné mechanizace výroby a úpadku vkusu p řed čila ostatní porcelánky a získala vynikající uznání na sv ětové výstav ě ve Vídni v roce 1873.“ (Poche, Hejdová,1994, s.50) V té samé dob ě se v produkci plastiky op ět objevují prot ějškové dvojce figur, stejn ě jako u Kändlerových žánrových postavi ček jako jsou nap říklad „Lovec a lovkyn ě“ a další. V roce 1851 prob ěhla Sv ětová pr ůmyslová výstava v londýnském Hyde Parku, ve slavném K řiš ťálovém paláci. B řezovská porcelánka se zde p ředstavila kolekcí, ve které p ředvedla vázy nejr ůzn ějších tvar ů, talí řky, koflíky, plastiku i porcelánové kv ětiny. Výstava byla i cennou inspiraci shlédnuté exponáty jiných výrobc ů se staly zdrojem pro její další tvorbu. Jak již autorka zmi ňuje výše, v roce 1853 se stal novým majitelem a ředitelem podniku Ludvík Mieg. K jeho prvním po čin ům ve vedení továrny pat ří rozsáhlá přestavba a rekonstrukce výroby. V letech 1859 až 1869 provedl d ůkladnou rekonstrukci a rozší ření továrny a zmodernizoval výrobní technologii. D ůvodem byla

53 snaha rozvinout masovou výrobu, p ři níž hospodá řské d ůvody zatla čovaly do pozadí nároky na kvalitu a um ěleckou hodnotu výrobk ů. Toto tvrzení se všeobecn ě uvádí jako charakteristika české porcelánové výroby v období poslední čtvrtiny devatenáctého století. Samoz řejm ě se týká i porcelánky v B řezové, ale poleh čujícím faktem budiž skute čnost, že tyto snahy se netýkaly celé produkce. Porcelán v té dob ě čítal n ěkolik skupin, které bychom mohli rozd ělit podle kvality a ceny výrobk ů na levn ější, sériov ě vyráb ěný porcelán, dále na standardní sortiment velmi kvalitní úrovn ě a na luxusní zboží. K první kategorii sériov ě vyráb ěného porcelánu řadíme p ředevším zboží zdobené tiskem, hygienický porcelán - výlevky aj. a také hotelový bílý nebo nenápadn ě zdobený porcelán. Toto zboží bylo tvarov ě jednoduché a bu ď v ůbec nebo jen decentn ě a nenáro čně zdobené. Jeho výrobní nároky nebyly p říliš vysoké a proto se stal masov ě vyráb ěným, levným zbožím. Do druhé kategorie řadíme doposud vyráb ěný sortiment, zdobený podstatn ě náro čněji než zboží první kategorie. Pat ří sem jídelní soupravy a užitkový porcelán ozdobený reliéfním zlatem, jednodušší ru ční malbou a složit ějšími tisky. T řetí kategorii zastupují um ělecké p ředm ěty s ru ční malbou, zcela originální, často zna čené konkrétním autorem a drobné kolekce vyráb ěné na zakázku. Práv ě díky tomuto roz člen ění výroby si b řezovský porcelán na rozdíl od v ětšiny ostatních českých porcelánek zachoval prestiž dokonalého ru čně zdobeného porcelánu a zárove ň se přizp ůsobil tržním požadavk ům na užitkový porcelán denní pot řeby. Ve snaze o zachování tradice vynikající um ělecké úrovn ě své porcelánky, povolal Mieg v roce 1868 z Pa říže malí ře Augusta Carriera. Ten m ěl za úkol nejen vést malí řskou dílnu, ale i školit pro továrnu malí řský dorost. Ve snaze navázat kontakty ve Francii byla Carrierovi z řízena ješt ě dílna v Pa říži na Rue de la Plaix, kde m ěl trávit zimní m ěsíce a hledat nové inspirace a nové trendy ve výrobě francouzského porcelánu. Mezi jeho nejznám ější výroky pat ří talí ře malované podle motiv ů váno čních talí řů koda ňské porcelánky, malby scén dle Watteaua, Bouchera nebo Fragonarda. Maloval nám ěty pták ů a rostlin. Charakteristickým znakem pro jeho tvorbu je rozmanitost, jak v tématech, tak i ve stylech malby. N ěkteré jsou provedeny barevn ě, s vynikající řemeslnou úrovní, jiné jsou na ocelových deskách, jejichž tisk byl zelen ě či mod ře kolorován. Strategií vedení porcelánky byla i nadále ú čast na dalších a dalších sv ětových a jiných výstavách. Úsp ěchy na t ěchto výstavách vedly dokonce tak daleko že Ludwig Mieg byl vyznamenán rytí řským k řížem řádu Františka Josefa I., jeho bratranec Rudolf

54 Fischer (který se stal již d říve spolumajitelem továrny) získal zlatý k říž za zásluhy a nakonec vedoucí výroby Josef Korb obdržel st říbrný k říž za zásluhy. V šedesátých letech devatenáctého století se op ět objevují pot řeby a touhy po zm ěně stylu. Um ělci se obracejí v hledání inspirace na studium historických styl ů. Důvodem toho je velký nár ůst sb ěratelství a zájmu o n ěj. To vyvolalo ohromný nár ůst výroby náhražek a kopií. Zatímco v Evrop ě se rozmáhá nová porcelánová renesance, v Čechách se stále drží rokoková tradice. Zm ěna nastává až po roce 1873. Mezníkem v tom roce byla víde ňská výstava. Práv ě z ní pocházejí nové nám ěty a nové inspirace, které nadále ovlivnily vývoj vkusu a stylu porcelánové výroby na našem území. O p ět let pozd ěji byly na pa řížské výstav ě p ředstaveny nové kolekce montovaných váz. Na výzdob ě těchto váz se podílel Carrier a vysloužily si na výstav ě ocen ění zlatou medailí. Dále zde byly p ředstaveny stolní soupravy a vázy v japonském stylu. Prameny popisují a uvád ějí, že na t ěchto vázách již zcela zvít ězil novorenesan ční styl. Na po čátku dalšího desetiletí vyprodukovala továrna sérii figur, rovn ěž novorenesan čního stylu, které se zcela vymykají dosavadním vzor ům a typ ům b řezovské plastiky. Z pramen ů se dozvídáme, žep ůvod inspirace lze najít pravd ěpodobn ě v Carrierových kontaktech a vazbách na Pa říž a francouzskou porcelánovou tradici. V sedmdesátých letech devatenáctého století se objevuje zcela nová tendence onápodobu n ěmeckých džbán ů. Tyto džbány byly vyráb ěny z kameniny ,a porcelánka, ve snaze napodobit tento povrch, používala kobaltovou glazuru. Toto zboží se stalo velmi oblíbené ve Vídni a obchodník E. Wahliss je ve velkém objednává pro sv ůj obchodní d ům a ozdobené víde ňskou zna čkou s nápisem „Wahliss“ je prodává ve Vídni. Tento obchodník v B řezové objednává i další zboží, jako je nap říklad kopie koflík ů z období empíru, dózy vyráb ěné podle víde ňských vzor ů z po čátku století a velký sortiment plastik. Tím se Wahliss stal významnou osobností v obchodní strategii továrny. Stal se obchodníkem a objednavatelem zboží a tím i zárove ň obchodním zástupcem a producentem zboží b řezovské porcelánky ve Vídni. Další dv ě desetiletí se nesly v duchu další zm ěny styl ů a vliv ů. Renesance se stává nemoderní a do pop ředí se dostává inspirace barokem, japonismem a rokokem. Jak si lze povšimnout, uvedené vlivy se pon ěkud opakují, ovšem vždy se jedná o jiné tendence a snahy vzít si z daných inspirací nové myšlenky. V tomto období se v literatu ře uvádí jako hlavní snaha, snaha o porozum ění a pochopení japonských předloh, nejedná se již o snahu využít pouze ornament.

55 Jak je výše zmi ňováno, v šedesátých letech devatenáctého století vyráb ěla továrna nadbytek zboží, což vedlo ke krizi. To, ve spojení s burzovním krachem v roce 1873 na víde ňské burze, vedlo k velkým finan čním problém ům továrny. Fischerovi dědici m ěli sice jisté snahy o inovaci výroby a zlepšení úrovn ě zboží ale v kontextu srozd ělením majetku mezi v ětší po čet lidí, p řivedly všechny tyto události továrnu do konkursního řízení. Továrna byla v roce 1905 u majetkového soudu vydražena za 510 000 korun. Novým majitelem se stal Artur Maier. V následujících cca patnácti letech zm ěnila továrna n ěkolikrát majitele a ředitele, až se v roce 1918 stala sou částí akciové spole čnosti Epiag (do roku 1921 Oepiag) Koncern Epiag vlastnily dv ě banky, banka Internationale Handelsbank a Anglo- Austrian Bank ve Vídni. Pod tento koncern spadaly mimo B řezové ješt ě továrny v Lokti, Staré Roli, Doubí a porcelánka Dalovice. Důvodem založení koncernu byly finan ční potíže zmín ěných továren na výrobu porcelánu. Podíly v koncernu postupn ě převzala banka Bohemia a následn ě Anglo-československá banka. Pod jejím vedením spole čnost za čala prosperovat, banka nekompromisn ě zrušila nerentabilní provozy a prodala nepot řebný majetek. Koncern z ůstal pod stejným vedením a jménem i za protektorátu. V roce 1900 se konala v Pa říži další velká sv ětová výstava. Tady porcelánka zúro čila tvrdou práci na nových typech váz a servis ů, které byly vytvá řeny pod vlivem historismu a secese. Továrna zde získala n ěkolik medailí a čestných ocen ění, by ť její výrobky byly vystaveny mimo sout ěž. Výrobky zde vystavené excelují p ředevším malí řskou a glazurní výzdobou. Tématicky zam ěř enou nap říklad na lov, zví řecí tématiku a rostliny. Na za čátku nového století ovlivnila tvorbu továrny nová vlna secese, a to geometrické secese. Tento styl m ěl ko řeny v Anglii a p řes Víde ň se dostal i k nám. Tento styl se zabýval geometrickým zjednodušováním p řírodních prvk ů, což vedlo k st řídmé a decentní výzdob ě. V tomto období se porcelánka op ět vypracovává na špi čku porcelánové výroby na území Čech, znovu je cen ěna pe člivost výzdoby, kvalita st řepu i dokonalost tvar ů b řezovských výrobk ů. Továrna se zú čast ňuje nejr ůzn ějších výstav a sklízí všeobecný obdiv a mnohá ocen ění. Po čátkem druhého desetiletí se za čala továrna specializovat na figurky a ozdobné p ředm ěty. Je znám i seznam prvních desítek figur, ve kterém jsou zaznamenána i jména autor ů. Díky čemuž m ůžeme usuzovat, že práv ě v t ěchto letech za čalo období nejintenzivn ější spolupráce s výtvarníky z velmi širokého okolí. Tím se

56 velmi liší od ostatních soudobých porcelánek. Nej čast ěji se objevují náznaky spolupráce s profesory keramiky v Karlových Varech, s profesory keramické školy v Teplicích a snávrhá ři pracujícími pro firmu Rosenthal. Jedn ěmi z mnoha autor ů byli práv ě Wilhelm Gerstner a Fritz Eichman, u čitelé na keramické škole v Teplicích, kterou vedl modelér a zlatník Franz Lube. Jejich jména najdeme nap říklad v onom výše zmi ňovaném seznamu figur. Dále jsou ovšem jejich jména spojována s plastickou výzdobou vchodu do soudní budovy v Teplicích, kde rovn ěž roku 1895 restaurovali Morový sloup. V ětšinu jejich d ěl si m ůžeme prohlédnout v samostatné expozici v muzeu odborné keramické školy v Teplicích. V soupravách vyráb ěných v B řezové se jasn ě objevuje geometrická a florální secese i antické tvary. Pozd ěji se do místního tvarosloví jasn ě vkrádají náznaky kubismu a dekorativismu. Výtvarná dílna pod vedením Fietha a Hermanna se velmi úsp ěšn ě zam ěř ila na vývoj krystalických glazur. Spolu s továrnou v Nové Roli byly jedinými porcelánkami na našem území, kde se této techniky úsp ěšn ě užívalo. Inspirací byly bezpochyby továrny sv ětového formátu jako nap říklad Sèvreská porcelánka. A práv ě koncem 20. let dvacátého století se datuje spolupráce s návrhá ři firmy Rosenthal. Jedná se o návrhy plastik pták ů, figur, a zví řat. Jedná se, jak o plastiky samostatné, tak i o plastiky zdobící dózy. V t ěchto dílech je patrný vliv Art-Deco. Továrna navazovala kontakty i v cizin ě a mnoho zahrani čních um ělc ů i návrhá řů pro ni p říležitostn ě tvo řilo. Jednalo se nap říklad o francouzského um ělce Paula Poireta, mnichovského profesora Adalberta Niemeyera nebo t řeba Otto Prutschera a další. V těchto dílech se uplat ňovaly principy dekorativismu, funkcionalismu i kubismu a porcelánka s nimi op ět triumfovala na mnoha výstavách. Je ovšem nutné podotknout, že výše jmenovaní auto ři nejsou jedinými spolupracovníky továrny. Jedná se o zdokumentované a jednozna čně prokazatelné pracovníky. Dále je možné dohledat spolupracovníky z řad karlovarské Keramické školy. To je zejména Waldemar Fritsche, jehož plastiky vyráb ěly i porcelánky v Ostrov ě a Horním Slavkov ě a který také p ůsobil v bavorském Ansbachu a tvo řil i pro Rosenthal v Selbu. Dalším byl Adolf Hegenbath, který navrhoval vázy a dekory. Nemén ě významný je i Hugo Uher, který studoval u profesora Suchardy, na um ěleckých školách v Berlín ě a Rudolstadtu, a který je autorem jednoho z nejkrásn ějších Beethovenových pomník ů na sv ětě.

57 Ve t řicátých letech porcelánka i nadále spolupracuje s celou řadou tuzemských i zahrani čních um ělc ů. Jmenovat m ůžeme nap říklad Idu Sweltz-Lehman, narozenou ve Vídni roku 1883, nebo Otto Eckerta, ocen ěného titulem Národní um ělec. Během Druhé sv ětové války byla továrna v B řezové vystavena velkým obchodním problém ům. Tém ěř jediný odbyt m ěla v N ěmecké říši. Ve čty řicátých letech byla nucena zam ěstnávat francouzské zajatce, což znamenalo nekvalifikovaný personál. Ke konci války, kdy vešel v platnost zákaz vývozu zboží do celé západní Evropy, se jí vracely zp ět naložené vlaky a zboží se hromadilo v skladištích. Ta padla za oběť leteckému útoku na Karlovy Vary. Ve vále čném období došla tv ůrčí aktivita um ělc ů b řezovské porcelánky tém ěř naprostého útlumu. Porcelánka se nadále v ěnovala výrob ě podle p ředvále čných vzor ů, ovšem v ětšinovou část její produkce tvo řilo zboží nižší jakosti s nejlevn ějšími kv ětinovými obtisky. Po skon čení války se v roce 1945 dostala továrna pod státní správu a v dalším roce byl z řízen podnik jménem První česká továrna na porcelán, jejímž ředitelem se stal A. Jungwirth. V roce 1953 byla továrna za člen ěna do podniku Starorolský porcelán av roce 1958 se všechny podniky spojily do národního podniku Karlovarský porcelán. V tomto období byla v ětšina podnik ů závodu modernizována a ve snaze o efektivn ější a větší výrobu p řestavována. Továrna v B řezové však byla ponechána v p ůvodním stavu ve zám ěrem zachovat p ůvodní výrobní postupy a zavést zde tak výrobu luxusního zboží. V d ůsledku specializace jednotlivých továren v Národním podniku Karlovarský porcelán, p řevzal závod Lesov funkci výtvarného odd ělení. Práv ě zde vznikaly výtvarné návrhy, které šly následn ě do výroby. Pracovaly zde um ělci, jako Jaroslav Ježek, jeden ze zakladatel ů tzv. Bruselského stylu p řelomu padesátých a šedesátých let, Eva Rybáková nebo t řeba Ladislav Švarc. V letech 1946 až 1992 se ve vedení b řezovské porcelánky vyst řídalo dohromady dvanáct ředitel ů, mezi n ěž pat ří nap říklad A. Jungwirth, Jan Bartoš, Pavel Holý nebo Ji ří Chládek. V roce 1992 továrna vystoupila z Národního podniku Karlovarský porcelán, ale v jejím vedení setrval Ji ří Chládek. Továrna byla privatizována a majitelem se stala firma Artporcel. Podnik nadále nesl název Manufaktura Pirkenhammer. Nebylo však nalezeno dostate čné odbytišt ě pro zboží a tak zna čně zadlužený, byl prodán dalšímu majiteli. Tím se stala firma Moritz Zdenkauer. Ani tentokrát se ovšem nepoda řilo továrnu vyvést z krize a v roce 2002 byla znovu prodána.

58 Pod názvem Manufaktura Pirkenhammer I. S. Originál Porcelán Fabrik B řezová s. r. o. prošla rekonstrukcí a úsp ěšn ě zapo čala svou novou éru. V posledních letech se továrn ě da řilo získávat luxusní zakázky a jejich výtvarnou stránku m ěl na starosti výtvarník Roman Široký. Autorce se nepoda řilo nalézt p říliš informací z posledního desetiletí o fungování firmy, krom ě n ěkolika málo odkaz ů v obchodním rejst říku firem. Zde je uvedeno, že sou časným jednatelem je Alexey Narovlyanskiy, sídlem v Sankt- Peterburku a spole čníkem firma Ultrasun s. r. o. se sídlem v Praze 6.

5. 2. Duchcovská porcelánka

Po čátkem šedesátých let 19. století si pronajal Anton Gierschick jeden z dom ů v Duchov ě a zahájil zde výrobu podlahových dlaždic. Po jeho smrti v roce 1865 p řevzal jeho dílnu do nájmu Eduard Eichler, v té dob ě majitel dílny na keramické zboží v Šeltech. V roce 1868 již Eichler dílnu i s pozemky odkoupil a zapo čal zde se stavbou tovární budovy a obytného domu. Továrna vyráb ěla jak keramiku, tak i porcelán, jak užitkové výrobky, tak i dekora ční p ředm ěty, p ředevším drobné plastiky. Eichler osobn ě experimentoval s mnoha variantami kombinací keramických surovin. Jeho pokusy zaznamenaly úsp ěch především v 70.letech 19. století, kdy se mu poda řilo vytvo řit hmotu nazvanou podle barvy výpalu Terakota. P ředevším pozoruhodné vlastnosti této hmoty p ři modelaci plastik vynesly Eichlerovi st říbrnou medaili na Sv ětové výstav ě v Pa říži v roce 1878. V následujícím desetiletí triumfoval Eichler s novými barevnými glazurami, které nahradily, do té doby užívané, olejové barvy. Přesn ě prvního ledna roku 1887 Eduard Eichler zem řel. Podnik po n ěm p řevzala manželka Marie Amálie Eichlerová a za pomoci svého nejstaršího syna Antona Franze Eichlera se pustila do jeho vedení. V roce 1889 prodala manufakturu v Šeltech a v roce 1891 vdova prodala sv ůj podíl svému zeti Wilhelmu Hansovi. Noví majitelé zam ěstnali chemika Eduarda Kovacse, s jehož pomocí továrna zahájila výrobu luxusního porcelánového zboží. Vysoké nároky na kvalitu zboží si vyžádaly celkovou rekonstrukci a modernizaci provozu. To se duchcovské továrn ě poda řilo a výtvarn ě i řemesln ě se za řadila na p řední místo výrobc ů porcelánu v Čechách.

59 Tvorba se v tomto období orientovala p ředevším na osv ědčené modely z minulosti a p řevládající vlivy doznívajícího 19. století. Vyráb ěly se figurky romantických kavalír ů s dámami, exotických mou řenín ů, číňan ů či arab ů. V menším měř ítku už se však objevují i nové modely, čerpající z nov ě p řicházející secese. Secesní motivy se projevují jemnými, n ěžnými a emotivními p ředstavami, plnými nadp řirozených sil a bytostí p ředevším z říše flóry a pozd ěji z lineárních ageometrických dekor ů. Mnoho z t ěchto model ů vytvo řil modelér, zam ěstnaný v Duchcov ě více jak p ůl století, Alois Hampel. Práv ě jeho zásluhou lze toto období považovat za jedno z nejúsp ěšn ějších v historii továrny. Ovšem se stejnou nápaditostí a stejným mistrovstvím se da řilo modelovat i majolikové a fajánsové objekty. Výrobky tohoto typu jsou ve velké mí ře zdobeny ru čně tvarovanými bohatými plastickými nálepy kv ětin, plod ů, zví řat a mýtických bytostí. Tímto, v tehdejší dob ě netradi čním, zp ůsobem výzdoby se majolika fajáns duchcovské manufaktury za řadily mezi zcela unikátní a netradi ční výrobky, tém ěř solitéry. Na p řelomu století se továrna velmi úsp ěšn ě prezentovala na trhu a zaujala i na mnohých výstavách. Jednou z nich byla nap říklad Sv ětová výstava v St. Luis v roce 1904, kde získala cenu Grand Prix. Další významné ocen ění továrna získala na výstav ě v Milán ě, odkud si odvezla st říbrnou medaili a z výstavy v Liberci si dokonce duchcovská porcelánka odnesla nejvyšší ocen ění ve form ě zlaté medaile. V roce 1898 zaujaly úsp ěchy továrny n ěkolik finan čník ů a obchodník ů, kte ří se spojili a založili akciovou spole čnost. Nová spole čnost nesla název Duxer Porcellan- Manufaktur, A. G. se sídlem v Berlín ě. Nov ě vzniklá akciová spole čnost koupila porcelánku v durynském Blankenhaimu a zrušila továrnu v Šeltech. Na po čátku 20. století zam ěstnává továrna asi 500 zam ěstnanc ů, provoz má p ět kulatých velkých pecí a sedmnáct menších muflových pecí. Energie si zajiš ťuje vlastním parním provozem a vlastní malou elektrárnou. Vzorkové sklady této porcelánky se již na po čátku 20. století nacházejí ve v ětšin ě obchodn ě strategických měst, jako je Hamburg. Berlín, Amsterodam, Londýn, Bologna, Pa říž, Stockholm či Madrid. V ětšina vyráb ěného zboží je ur čena na export do zahrani čí. Celý výrobní plán byl postaven na myšlence dvou variant každého modelu. Levn ější varianta fajánsová a dražší varianta porcelánová. Byly vytišt ěny obsáhlé nabídkové katalogy a brožury. Každý výrobek m ěl dv ě čísla, vyšší číslo pat řilo levn ějšímu, fajánsovému zboží, a to nižší číslo p řipadlo na dražší výrobek z porcelánu. 13. listopadu 1897 byla

60 založena matri ční kniha model ů. Práv ě podle ní si m ůžeme ud ělat celkem jasnou představu o množství zde vyráb ěných model ů. První záznam má číslo 3901. V b řeznu roku 1906 najdeme model s číslem 10 000, v srpnu roku 1910 záznam s číslem 12 000 a kniha kon čí záznamem z roku 1940 a číslem modelu 15 822. Po roce 1940 se dále tvo řily nové řady výrobk ů. Z t ěchto údaj ů vyplývá, že rozmanitost model ů duchcovské továrny byla opravdu obrovská a invence jejích výtvarník ů tém ěř nem ěla meze. Díky prudkému nár ůstu celních sazeb pro vývoz do USA dochází okolo roku 1909 k výraznému poklesu zisk ů akciové spole čnosti. Továrna se tak ocitla ve finan ční tísni a byla nucena více se zam ěř it na lacin ější užitkový porcelán. Spole čnost sídlila na území N ěmecka, ovšem její produkce se nacházela naúzemí znep řáteleného Rakouska. Práv ě tento fakt a následný rozpad trhu pod vlivem První Sv ětové války vedly k zastavení výroby v Duchcov ě . Po Válce byl provoz obnoven a majitelé navázali op ět kontakty se svými tehdejšími odb ěrateli, p ředevším v zámo ří. Došlo k celkovému oživení trhu a hospodá řství. Zvýšil se zájem nejen o užitkové zboží, ale i o dekorativní p ředm ěty. Nebylo však žádoucí pokra čování v romantickém či secesním duchu p ředchozích let. Um ělci zaplnili trh výrobky ve stylu art deco. Um ělci zobrazovali b ěžné civilní nám ěty lidí p ři práci i oddechu a zví řecí motivy. Zm ěnou v tomto období je anonymita výrobk ů, v ětšina výrobk ů není podepsána žádným um ělcem a jen výjime čně se v matri ční knize objevují iniciály či šifry připomínající jména. To byl povále čný rozkv ět dvacátých let dvacátého století. Ten však netrval dlouho a ve t řicátých letech p řichází hospodá řská krize. S ní je spojen zánik obchodních možností na trzích v USA, Anglii, Itálii nebo t řeba Francii. To zasáhlo mnoho porcelánek i jiných pr ůmyslových odv ětví u nás. Duchcovská porcelánka samoz řejm ě nebyla výjimkou a akciová spole čnost se op ět dostala do finan ční tísn ě. Úsporná opat ření dotla čila firmu až k zavedení výroby kameniny a hn ědobílé varní keramiky. Z hlediska estetické stránky výroby se 30. léta stala obdobím útlumu. Nep řicházely žádné inovace model ů ani styl ů. Továrna si udržovala stálé modely, pouze jich vyráb ěla podstatn ě mén ě. Jedinou inovací je pom ěrn ě velké množství drobných figurek a dárkových p ředm ětů, které cenou odpovídají finan ční krizi. V kontextu s výrobou model ů z 30. -50. let bývá nej čast ěji zmi ňováno jméno modelérky Elly Storbach - Königové. K jejím neznám ějším výtvor ům pat ří figurky tan čících dívek, ženských akt ů či baculatých d ětí.

61 Toto období finan čních potíží bylo dovršeno vypuknutím 2. sv ětové války. Díky tomu se vývoz musel omezit pouze na sp řátelené zem ě. Spole čnost sídlící v Berlín ě tedy obchodovala pouze se zem ěmi spojenými s N ěmeckou říší. V tématech je patrné ideové p řehodnocení nám ětů. Firma vyvzorovala portrétní plastiky a reliéfy v ůdčích osobností té doby, a spole čně s tím se zabývala výrobou užitkového porcelánu a keramiky. ( Poche, Hejdová, 1994) Po druhé sv ětové válce byla v ětšina zam ěstnanc ů n ěmecké národnosti odsunuta zp ět do N ěmecka. Jejich pracovní místa byla zapln ěna novými osídlenci území Sudet. Velkou roli sehrála také výchova vlastních u čňů na Státní keramické škole v Teplicích. Továrna byla roku 1945 p řevzata do národní správy a ke znárodn ění došlo v roce 1948. Továrna tak p řešla pod koncern Spojené keramické závody n. p. v Teplicích, které zast řešoval národní podnik Karlovarský porcelán. Obnova výroby po 2. Sv ětové válce byla velmi náro čná. Bylo nutné zredukovat stavy zam ěstnanc ů. Z p ůvodních dvou set jich z ůstalo p řibližn ě dvacet. Nové odborníky firma získala z Vysoké školy um ělecko- pr ůmyslové v Praze a keramické školy v Teplicích. Výroba v té dob ě navazovala na dobu krizí a v ěnovala se p ředevším výrob ě keramiky, kameniny a v menší mí ře sakrálním upomínkovým p ředm ětům z porcelánu. To ale mladým výtvarník ům nesta čilo a velmi brzy obohatili sortiment továrny o vlastní tvorbu z porcelánu. Z dobové matri ční knihy se do čítáme jména n ěkterých dobových um ělc ů. Pat ří sem nap říklad Vojí řová, Veselý, Lahoda, Rábel, Bradá ček a další. Novou matri ční knihu vedla porcelánka velmi ned ůsledn ě, čísla model ů jsou nep řesná, opakující se a p řekrývající se s p ůvodními p ředvále čnými či vále čnými modely. V této dob ě upadla p ůvodní firemní zna čka v nemilost, pravd ěpodobně pro její německý p ůvod. Z t ěchto dvou d ůvod ů je ur čování a za řazování výrobk ů z povále čného velmi obtížné. Nový sm ěr, jímž se porcelánka vydala, byl formován za spolupráce s pražským Úst ředím bytové a od ěvní kultury, v jejíž rad ě zasedali p řední českoslovenští um ělci. Tyto snahy o inovaci vyvrcholily v duchcovské porcelánce p řípravou figurální plastiky na Sv ětovou výstavu v Bruselu EXPO ´58. St ěžejními úkoly ÚBOK (výše zmín ěné Úst ředí bytové a od ěvní kultury) byly studie na r ůzná témata, jako optimální skladba sortimentu bytového nábytku, řešení kuchy ňského pracovišt ě, bydlení a za řizování mladých apod. Jednalo se vesm ěs o tzv. státní úkoly s názvy INOPOR (inovace v porcelánu), INOKER (inovace v keramice), INOVER (inovace ve skle). Práv ě INOPOR se stal p ředm ětem smlouvy mezi ÚBOKem

62 a Karlovarským porcelánem, uzav řené v roce 1972. Cílem byla malosériová výroba po četn ě limitovaných, vysoce kvalitních d ěl , ur čených sb ěratel ům a bohatším klient ům. Pod záštitou tohoto projektu byly realizovány t ři ro ční kolekce. Mezi jejich autory pat řili nap říklad Vladimír David, který vystudoval pražský UMPRUM, byl asistentem v ateliéru keramiky a porcelánu u prof. Otto Eckerta a který se proslavil p ředevším porcelánovými figurkami sportovc ů a žen. Dalším významným um ělce pracujícím pro ÚBOK byl práv ě profesor Otto Eckert, který výrazn ě ovlivnil povále čnou keramickou i porcelánovou tvorbu, a dále pak Václav Šerák, u jehož tvorby dominuje moment pohybu a princip kruhových výse čí. Jak autorka výše uvádí, projekt skon čil na třech ro čnících a nadále již s porcelánkami spolupracovali všichni um ělci individuáln ě. Od po čátku padesátých let tedy duchcovská manufaktura op ět získává ztracenou pozici na domácích i zahrani čních trzích. Rozmanitost a pestrost vyráb ěného zboží zaru čovala uspokojení i toho nejnáro čnějšího zákazníka. V osmdesátých letech se rozmáhá nová dekora ční technika zvaná Pastel. Jedná se zde o druh dekorace provád ěný podglazurovými a vtavnými barvami v četn ě solí. Výrobky jsou neglazované avšak slinuté. Biskvitové figurky tak získávají zcela nevšedn ě k řehký a sametový vzhled. V prvním období se technikou pastelu zdobily figurální motivy lidské i zví řecí, pozd ěji však i ozdobný užitkový porcelán, hodiny adrobný sb ěratelský porcelán. Z tohoto období nacházíme v matri čních knihách jména mnoha autor ů podílejících se na tvorb ě sortimentu porcelánky. Pat ří mezi n ě Ji ří Laštovi čka, absolvent ateliéru keramiky a porcelánu Otto Eckerta a bývalý pracovník ÚBOKu a vývojového závodu v Lesov ě, dále nap říklad František Rábel, který proslul jako vynikající portrétista a autor mnohých bust a pam ětních desek. Mezi dalšími jmény nalezneme Dalibora Worma, absolventa UMPRUM, který se dnes zabývá volnou socha řskou tvorbou a designem porcelánu, jenž realizuje pod zna čkou „Design Volné ruky“. Pat ří sem i Arnold Bart ůněk a Ji ří St ředa. Jejich porcelánové Pražské Jezulátko se vyrábí od roku 1992, Vladimír David, autor Marilyn Monroe a mnoho dalších vynikajících výtvarník ů. V roce 1992 byla duchcovská porcelánka p řejmenována a její nové jméno bylo „Porcelánová manufaktura Royal Dux Bohemia a. s. a stala se znovu akciovou spole čností. Tou byla až do roku 1997, kdy se v rámci kapitálového propojení stala sou částí skupiny továren pod názvem „ Český Porcelán“.

63 V roce 2009 pod vlivem usnesení řádných valných hromad Porcelánové manufaktury Royal Dux Bohemia a. s. a Českého Porcelánu a. s. byl realizován projekt rozd ělení spole čnosti Royal Dux Bohemia a. s. a Český Porcelán a. s., v d ůsledku čehož spole čnost Royal Dux Bohemia a. s. zanikla a vznikl závod Royal Dux akciové spole čnosti Český porcelán a. s.. Tento závod dnes sídlí v Duchcov ě Sadová 1414. Má prodejny v Praze, Plzni, Liberci, Teplicích, Dubí a Duchcov ě. (Braunová, 1978)

5. 3. Dolní Chodov

Roku 1811 vznikla v Dolním Chodov ě porcelánka, když tu bylo objeveno ložisko kvalitního kaolinu. Ke vzniku v ětšiny továren vedl podnikatelský zám ěr a pak teprve se hledaly surovinné zdroje. To se v p řípad ě dolnochodské továrny nestalo, zde byl zcela náhodn ě objeven kaolín a František Neosel, majitel uhelných dol ů, zde založil porcelánku. V literatu ře se dozvídáme, že zboží pravd ěpodobn ě nebylo nijak kvalitní, jelikož továrna p říliš neprosperovala. Tento fakt není možné ov ěř it, protože zatím není znám žádný dochovaný výrobek Meislovy továrny. V roce 1830 si továrnu pronajal F. Weis, vrchní malí ř kysibelské porcelánky. Ani jemu se však obchody nepoda řilo rozhýbat a nájemní smlouvu v roce 1834 vypov ěděl. Meiselovi se poda řilo celou továrnu, to znamená záme ček i s p řilehlými budovami, prodat dalšímu majiteli uhelných dol ů Janu Dietlovi. Jan Dietel do vedení továrny p řibral ješt ě dva spole čníky. Prvním byl vrchní malí ř slavkovské porcelánky Jan Hünttner a druhým se stal Hünttner ův p řítel, lékárník, Jan Schreyer. V roce 1835 dostala továrny oficiální zemské povolení a pod názvem Hünttner et Co za čala s výrobou. Oba Dietlovi pomocníci však továrnu po n ějakém čase opustili. Z té doby, podobn ě jako z dob p ředchozích nejsou dochované nebo identifikované výrobky. První evidované výrobky, s jistotou p řipisované dolnochodské porcelánce jsou datovány až po roce 1835. Výrobky p ředstavují p ředevším kávové a čajové soupravy, koflíky zvonovitého tvaru a jiné nádobí, vše zdobené výjevy z vesnického života. V roce 1840 továrna op ět zm ěnila majitele. Stal se jím saský léka ř Greitner. V té dob ě se objevuje nádobí zdobené kv ěty, Výzdoba byla provád ěna plasticky, pravd ěpodobn ě po vzoru porcelánky v Lokti. Dále se za čínají objevovat

64 biskvitové busty, stejn ě jako v pražské porcelánce. Greitner však poho řel stejn ě jako předchozí majitelé a v roce 1845 podnik prodal pražskému textilnímu továrníkovi Mosesi Porgesovi z Portheimu. Ten ji pravd ěpodobn ě zakoupil pro své dva syny. Byl dobrým podnikatelem a továrnu renovoval, dal postavit nové budovy. Nadále se v továrn ě angažovali jeho synové Ignác a Gustav Portheimovi. Ti se rozhodli za čít rovnou s výrobou porcelánu, protože o kameninu již na trhu nebyl p říliš velký zájem. Od toho okamžiku se za číná psát úsp ěšná historie továrny. Pod správou Portheim ů se v Dolním Chodov ě rozmáhá p ředevším drobná figurální plastika. Továrna zam ěstnávala velmi schopné modeléry, kte ří vytvá řeli dózy ve form ě plastického ovoce, inspirované pravd ěpodobn ě holi čskou fajánsí a kameninou. Plastika byla aplikována i na jiný užitný porcelán. Skv ělým p říkladem toho jsou nap říklad kalamá ře ve form ě ženských postav nebo i volná plastika. Ta byla modelována podle vzor ů z Fliegende Blätter. Jenalo se o žánrové figury, d ětské postavy či nap říklad postavy voják ů. Porcelánka nadále vyráb ěla i kávové servisy, sady nádobí, vázy, i láze ňské koflíky. Porcelánka se v této dob ě zna čně proslavila také figurami slavných víde ňských komik ů Eisela a Beisela. Někdy na p řelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Potheimové rozhodli továrnu prodat. Novým majitelem se stal velký konkurent Chodovské porcelánky, firma Haas & Cžjžek ze Slavkova. Touto obchodní transakcí se z porcelánky v Dolním Chodov ě stalo jakési odlou čené pracovišt ě slavkovské porcelánky. Po slou čení porcelánek je jejich vývoj tém ěř totožný, porcelánka prosperovala, o čemž sv ědčí významné obchodní zakázky ze zahrani čí nap říklad z Ameriky. Zm ěna nastala až v roce 1994, kdy byla porcelánka zprivatizována a za člen ěna, spolu s dalšími porcelánkami do podniku Karlovarský porcelán. V akciové spole čnosti Karlovarský porcelán se dolnochodská porcelánka proslavila zejména dekorativními i užitnými p ředm ěty, stolní soubory r ůžového porcelánu, barveného p římo ve hmot ě a glazovaného pr ůhlednou glazurou a dozdobeného zlatem či platinou. (Braunová, 1992) V roce 2009 získala porcelánku spole čnost EPIAG – LOFIDA, porcelán s. r. o., která nadále pokra čuje ve výrob ě r ůžového porcelánu. Jelikož nelze prokázat, že by se dochovaly výrobky z doby Meiselova vedení továrny, nelze nejen ur čit jaký porcelán a jaké zboží vyráb ěla továrna té dob ě, ale nelze ani identifikovat používanou zna čku. Nejstarší zna čkou továrny však nejspíš bude vtla čené či vyryté slovo „Chodau“ či „Kodau“.

65 První doložené výrobky jsou z roku 1835 a v té době objevuje ješt ě jeden typ zna čky a to písmena „DH“ pravd ěpodobn ě znamenající Dietl- Hünttner. Pozd ěji sezna čka zm ěnila spolu s majitelem a odkazovala na rodinu Portheim ů. Byl to nápis „von Portheim“ nebo „V.P .“ a další variantou bylo „P&S”. Od roku 1872, kdy se chodovská porcelánka stala sou částí slavkovského podniku, p řevzala i část jejího zna čení. Tím se staly dva strome čky s písmeny “H&C” dopln ěné nápisem “Chodau” či písmenem “CH”. Tato zna čka továrn ě z ůstala I po za člěnění do Národního podniku Karlovarský porcelain, n. p.

5. 4. Doubí u Karlových Var ů

Tuto porcelánku založil pražský m ěšťan Jan Möhling, d řív ější spolumajitel porcelánky ve Slavkov ě, v roce 1849. Ze Slavkova Möhling odešel pro neshody sdruhým spolumajitelem Augustem Haasem. V továrn ě v Dubí pak Möhling pracoval i jako modelér a mohl tak lépe realizovat svou vlastní tv ůrčí činnost. V roce 1960 jí však prodal A. C. Angerovi. Ten byl jejím majitelem až do roku 1901, kdy p řešla do vlastnictví firmy Ludwig Engel und Sohn. V roce 1922, tedy po První sv ětové válce přešla továrna do koncernu EPIAG a. s., což byla akciová spole čnost pro porcelánový pr ůmysl v mezivále čné ČSR se sídlem v Karlových Varech, založena v roce 1918. Vlastnila zejména továrny na porcelán v Dalovicích, Lokti, B řezové, Staré Roli a Dubí. V Dubí byl vyráb ěn vysoce jakostní porcelán, který ovšem byl po stránce um ělecké zcela pr ůměrný. Dubská továrna vyráb ěla b ěžné soupravy nádobí, tvo řené v tehdy oblíbeném stylu druhého rokoka. Vzor býval kv ětinový a zna čně schematický. Dále továrna vyráb ěla dózy ve tvaru dam v krinolínách, ovoce či kv ětin nebo figurální plastiku (v ětšinou žánrové nám ěty). Modely vytvá řel bu ď sám Möhling nebo byly inspirované míše ňskými. Zvláštností dubské výroby bylo používání techniky listru. Listr je organokovová slou čenina, která se na povrch nanáší malováním, st říkáním či namá čením. Díky této technologii se dosahuje m ěň avého povrchu daného výrobku. Zna čky dubské továrny byly nejprve vtla čovány zespodu do dna výrobku a od roku 1922 (kdy se továrna stala sou částí koncernu EPIAG) byly tišt ěny. Ve znaku m ěla továrna r ůzné varianty nebo zkratky slova „Aich“, což znamenalo Dubí. Po vstupu do spole čnosti EPIAG byla ve zna čce slova „Epiag“ a „Aich“. (Braunová, 1985)

66 5. 5. Dubí u Teplic

Továrna byla založena v roce 1864, kdy dubský pr ůmyslník Anton Tschinkel koupil od Floriana Waltera stavbu čp. 55 a na jejím míst ě vystav ěl manufakturu na výrobu majoliky. Po deseti letech zde zavedl i výrobu porcelánu. Přesto, že Tschinkel byl jeden z nejbohatších pr ůmyslník ů v okolí, neustál finan ční krizi 80 let a 5. ledna 1885 se továrna dostala do konkurzu. Porcelánku odkoupila n ěmecká firma O. C. Teuchert z Míšn ě. Tato firma zavedla v továrn ě, kterou nazvala Filliale Eichwald der Meissner Ofen – und Porzellanfabrik Specialität: Meissner Zwiebel muster in allen Variationen, výrobu zboží nejr ůzn ějších druh ů. Byl to čist ě užitkový porcelán jako jsou obklada čky, dále stolní nádobí i luxusní dekora ční p ředm ěty. Velmi oblíbeným se stal takzvaný cibulový vzor. O tomto původn ě čínském vzoru se autorka zmi ňuje již d říve v souvislosti s míše ňskou továrnou. Tam byl vzor zaveden n ěkdy okolo roku 1740 a protože se v devatenáctém století mnoho porcelánek vracelo ke svým původním model ům a vzor ům, oživila Míše ň cibulový vzor. Ten se stal natolik oblíbeným, že na pokrytí poptávky nesta čila míše ňská továrna reagovat a prodala proto licenci na dekor firm ě O. C. Teuchert. Tímto zp ůsobem se tedy originální vzor Zweibelmuster dostal do výrobního programu porcelánky v Dubí u Teplic. Po 11 letech pro celní potíže (Dubí spadalo pod Rakousko Uhersko, tedy Víde ň) došlo k prodeji továrny pr ůmyslníku p. Bernardu Blochovi, který ji provozoval pod jménem Eichwelder Porzellan – und Ofen – Fabrik Bloch & Co. Böhmen až do roku 1938. Potom, v roce 1942 se dostala pod správu Říše a Blochovi byla v podstat ě odebrána. Dále továrna fungovala pod názvem Porzellan Fabrik Dr. Widera Eichwald. V roce 1945 přešla pod správu českého státu, a do znárodn ění v roce 1948 ji vedl odborník Josef Šimek. Od tohoto období až do roku 1991 byla porcelánka národním podnikem a postupn ě se členila jako závod pod r ůzná seskupení, jako Spojené keramické závody Teplice, Duchcovský porcelán národní podnik a od roku 1958 pak pod koncern Karlovarský porcelán. Po privatizaci v roce 1991 se porcelánka osamostatnila a nadále p ůsobila pod názvem Český porcelán akciová spole čnost Dubí. Smlouvou sepsanou v roce 2009 sepak spojila s Porcelánovou manufakturou Royal Dux v Duchov ě. Tímto vznikl závod na výrobu figurálního a ozdobného porcelánu Českého porcelánu v Dubí. Český porcelán zakoupil a kompletn ě zrekonstruoval ve své blízkosti bývalou keramickou továrnu firmy Riedel a vybudoval v ní realiza ční ateliér pro studenty Fakulty um ění

67 a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyn ě. S touto fakultou pak akciová spole čnost navázala velmi úzkou spolupráci. V dnešní dob ě spole čnost Český porcelán zam ěstnává 270 až 300 odborných zam ěstnanc ů, v ětšinou vyu čených ve vlastním u čilišti. Má i 5 vlastních prodejen. Velice prosp ěšná je i spolupráce s Domem porcelánu v Praze.

5. 6. Klášterec nad Oh ří

Tato továrna je jednou z nejstarších porcelánek na našem území. Byla založena roku 1793, bývalým vrchním lesmistrem a ředitelem Thunovského panství, Janem Mikolášem Weberem. „Hrab ě František Josef Thun se s Weberem seznámil v roce 1782 při své návšt ěvě v Alsasku, a pon ěvadž velmi záhy poznal jeho vysoké morální kvality, nabídl mu místo vrchního lesmistra na svém panství v Čechách, v Klášterci. Weber Hunovu nabídku p řijal, nastoupil v Klášterci (1784) a hned se pustil do práce. Zavedl na panství p ěstování brambor a červeného jetele, ovocná řství, dbal o to, aby povznesl pastevectví a stal se zakladatelem racionálního lesního hospodá řství. Ani v penzi se činorodý Weber nezastavil, z ůstal i nadále hospodá řským rádcem hrab ěte Thuna, a pon ěvadž již nem ěl tolik ú ředních povinností, v ěnoval se r ůznému podnikání.“ (Braunová, 1983, s.321) Weber povolal na pomoc nové porcelánce durynského to číře porcelánu a údajného odborníka na p řípravu glazur Johanna Nikolause Fetzera a arkanistu Johanna Wollratha z Breitenbachu, kte ří pravd ěpodobn ě d říve pracovali v porcelánce v Ilmenau. Porcelánce se zprvu p říliš neda řilo, d ůvodem k tomu byla nízká um ělecká i řemeslná úrove ň výrobk ů. Porcelánka užívala kaolínovou hlínu náhodn ě objevenou v blízkosti Černic. Neúsp ěchy továrny trvaly dokud hrab ě Thun nedal k dispozici prostory a další hmotné možnosti, jako nap říklad možnost t ěžby d řeva pro výh řev pecí. Hrab ě poskytl klášterecké porcelánce nap říklad grottu v zámecké zahrad ě. První pokusy dopadly katastrofáln ě, v ětšinou se porcelán spekl dohromady nebo byl našedlý a nevalné kvality. Z toho Weber usoudil že pec, zbudovaná v zámecké jeskyni je zcela nevyhovující. Zbudoval tedy novou výrobu i pec severn ě od zámku. Povolal dalšího odborníka na výrobu porcelánu, arkanistu Johanna Sonntaga. S jeho pomocí v nové továrn ě kone čně vyrobili porcelánové zboží pom ěrn ě slušné kvality. To se poda řilo roku 1794 a téhož roku Weber požádal zemské gubernium a povolení

68 k výrob ě kameniny. Povolení mu bylo 22. 11. 1794 skute čně ud ěleno a továrna mohla za čít se skute čným provozem. Továrn ě se ale ani nadále neda řilo. Jak vyplývá z dobových pramen ů, Weber údajn ě vyplácel p říliš vysoké mzdy a za zboží spíše nižší kvality požadoval p říliš vysoké ceny. Výrobky z Klášterce zprvu postrádaly um ělecké invence a zcela vycházely z podoby zboží importovaného z Durynska. To znamená, že pokud nasadil na klášterecké zboží vysoké ceny, muselo být tém ěř neprodejné, protože durynský porcelán se k nám dovážel za relativn ě nízké ceny a byl pom ěrn ě snadno dostupný. Roku 1797 už Weberovi nezbylo nic jiného než továrnu pronajmout. Novým nájemcem se stal 7. 7. 1797 Christian Nonne z Durynska, bývalý nájemce porcelánek ve Volkstedtu a Ilmenau. Ten, za pomoci svého spole čníka Karla Rösche a n ěkolika dělník ů, které si p řivedli s sebou z Durynska, zreorganizoval celý provoz a zrenovoval továrnu. Požadovaný výsledek se velmi brzy dostavil. Továrna za čala vyráb ět bílé zboží velmi dobré kvality a s kvalitní glazurou. Zboží bylo prodáváno, stejn ě jako v Durynsku, za menší ceny, mén ě majetným vrstvám obyvatelstva a tím si porcelánka zajistila pravidelný pom ěrn ě vysoký odbyt. Po Weberov ě smrti v roce 1801 p řevzal továrnu nový majitel panství Josef Matyáš Thun a ten po vypršení šesti let Nonnemu smlouvu již neprodloužil a rozhodl se továrnu vést sám. To se stalo v roce 1803. O dva roky pozd ěji hrab ě Thun továrnu op ět pronajal a to jejímu vedoucímu provozu Rafaelu Habertitzelovi. Pod vedením Habertitzela byla továrna zmodernizována a rozší řen provoz. Byla zbo řena Loretánská kaple a staré d řev ěné tovární budovy na jejichž míst ě byla vystavěna p řízemní tovární budova. V roce 1820 p řevzal zp ět továrnu hrab ě Thun. Habertitzela si ponechal jako ředitele provozu. V této funkci setrval až do roku 1830, kdy z klášterecké továrny definitivn ě odešel. V období jeho vedení továrna jen vzkvétala, navazovala významné obchodní kontakty a zv ětšovala vývoz i tovární prostory. Pod vedením Habertizela se zm ěnilo i um ělecké zam ěř ení výrobk ů, inspiroval se přitom víde ňskými vzory a obohatil tak kláštereckou malbu o motivy krajin, flóry a fauny, mythologických i historických figur. K významným malí řů m továrny v Klášterci pat řili nap říklad J. Voigt a E. Gruber. Stejn ě jako mnoho dalších továren, vyráb ěla ta klášterecká porcelán a vydávala jej za kameninu. To trvalo až do roku 1822, kdy továrna kone čně získala povolení k výrob ě porcelánu. Porcelánka se nadále inspirovala víde ňskými i durynskými předlohami ale objevuje se zde i inspirace porcelánem ze Sevrés.

69 Od roku 1830 se ve vedení továrny vyst řídala celá řada významných ředitel ů. Rod Thun ů si porcelánku ponechal až do roku 1945 a nikdy ji nepronajal. Velkého rozkv ětu se porcelánka do čkala v polovin ě čtvrtého desetiletí 19. století, když se stal ředitelem Jan Hillardt. Ten op ět zmodernizoval a rozší řil výrobu, aby továrna byla schopna vyhov ět rostoucí poptávce. „ O jejím tehdejším stavu nás informuje ceník obsahující i vyobrazení výrobk ů, které se d ělily na čty ři t řídy. V první tříd ě bylo vyobrazeno stolní nádobí b ěžné, kávové a čajové p říbory modelované podle 63 r ůzných zp ůsob ů. Zajímavé jsou p ředm ěty uvedené v druhé a t řetí t říd ě. Mimo normální zboží se zde jmenují konvice antické, míšeňské, berlínské a francouzské. Ve čtvrté t říd ě pak nás zajímají umyvadla, pivní džbány, svícny, stojany na hodiny, ciferníky, hmoždí ře, flakony modelované jako figury, rámy na obrazy, krucifixy , kropenky a vázy s uchy ve tvaru labutí.“ (Poche, Hejdová, 1994, s. 47) Po roce 1835 zavedla továrna nový zp ůsob výzdoby, byl jím m ěditisk. Trvalo ješt ě osm let než získala povolení užívat tuto techniku výzdoby na polev ě. Když toho konečně v roce 1843 dosáhla, poda řilo se touto mechanizací výrazn ě zefektivnit výrobu a snížit tak prodejní ceny výrobk ů. V roce 1848 nastoupil na Hillardtovo místo nový ředitel. Stal se jím rodák z Českobrodska Karel Venier. Do p řevzetí funkce ředitele porcelánky býval pokladníkem Thunského panství. Práv ě ve svém p ředchozím zam ěstnání získal pot řebné informace a znalosti o stavu porcelánky a jejích slabinách. Díky tomu po nástupu do své funkce se postaral o další zlepšení výrobních postup ů, zlepšení porcelánové hmoty, inovaci tvar ů a modern ější výzdobu. Již v první dekád ě svého působení zvedl po čty zam ěstnanc ů na necelé dv ě stovky. Z řídil sklady zboží v Praze a ve Vídni. Hlavním cílem Veniera však bylo modernizovat zp ůsob vypalování. Pln ě se v tomto ohledu spoléhal na vypalování generátorovým plynem. Tento zp ůsob výpalu byl však velmi nákladný a již po prvních pokusech se od n ěj upustilo. Díky tomuto a několika dalším neúsp ěch ům p ři pokusech o modernizaci, roku 1872 Venier z vedení továrny odstoupil. V této dob ě porcelánka tvo řila nadále dle víde ňských p ředloh, které byly ve stylu druhého rokoka. Sou časn ě továrna vytvá řela nádobí ur čené pro reprezentaci na různých tuzemských i zahrani čních výstavách. Kde se její výrobky setkávaly s menšími či v ětšími úsp ěchy. Pod Venierovým vedením se v klášterecké porcelánce dále významn ě rozvíjela také figurální plastika. Klášterecká plastika se zabývala jak

70 nám ěty alegorickými a mythologickými, tak i nám ěty z d ějin či b ěžného života. Velmi oblíbenými byly figurky r ůzných národností či kv ětinové figury a zví řecí tématika. Venier ův odchod z klášterecké továrny m ěl za následek sestup výtvarné úrovn ě výrobk ů. Produkce byla zm ěř ena p ředevším na kvantitu a nikoli na kvalitu, což vedlo k celkovému snížení um ělecké úrovn ě. Nový ředitel Jan Hertan snížil mzdy, propustil většinu kvalifikovaných um ělc ů a na jejich místo najal neškolené u čně, které mohl zam ěstnávat za nižší mzdu. Hertan sice zp ůsobil pokles kvality zboží, ale na stran ě druhé byl dobrým obchodníkem a poda řilo se mu obnovit zahrani ční sklady ve Vídni a vybudovat další, v různých významných m ěstech po celém sv ětě. V té dob ě byly klasická malba a měditisk nahrazeny technikou obtisku a tím výrobní náklady ješt ě klesly. Za první sv ětové války porcelánka pro nedostatek výrobních materiál ů musela zna čně omezit a tém ěř zastavit provoz. Po čet pálení porcelánu klesl z 222 za rok (v roce 1914) na 15 (v roce 1918). V pr ůběhu války tedy úrove ň výrobk ů továrny zna čně klesla. Předvále čné úrovn ě výroby znovu dosáhla až roku 1921. Hospodá řská krize 30. let znovu zp ůsobila zna čný pokles výroby a následné propoušt ění zam ěstnanc ů. D ělníci porcelánky v té dob ě tvo řili podstatné procento nezam ěstnaných ve m ěst ě. Za druhé sv ětové války po odchodu mladších d ělník ů na frontu bylo asi 40 % pracovník ů nahrazeno staršími, aby se udržela produktivita. Hned po válce byla dekretem prezidenta Eduarda Beneše z konce října roku 1945 továrna znárodn ěna. Po odsunu n ěmeckých obyvatel se však dostala do dalších potíží, musela se potýkat s velkým nedostatkem pracovník ů. Jejich po čet se poda řilo znovu navýšit až koncem 40. let a pohyboval se od té doby kolem 300 osob. 1. ledna 1946 se porcelánka stala sou částí koncernu "Karlovarský porcelán". Hlavním krokem k modernizaci staré výroby se po válce stala výstavba tunelových pecí po roce 1955, které umožnily zvýšit produktivitu výroby a zrychlit výrobní postup. Výroba za osm let stoupla z 35 tun zboží na 405,5 tuny a za dalších osm let o dalších cca 400 tun. Vzrostl rovn ěž vývoz zboží až do 34 zemí sv ěta, mezi nimi doUSA, Itálie, Francie, Rakouska, Jugoslávie, Nigerie, Venezuely, na Nový Zéland a do mnoha dalších. Provoz ve staré porcelánce zanikl roku 1967 a výroba byla p řenesena do nových objekt ů. Rozsáhlý areál p ůvodní porcelánky byl kompletn ě zbourán až v roce 2002. V sou časné době vyrábí závod Klášterec cca 4500 tun porcelánu, což představuje cca 12 milion ů kus ů a zam ěstnává p řibližn ě 600 pracovník ů. Závod je

71 vybaven moderním vybavením. P říkladem toho je nový typ tavné pece, umož ňující výpal dekor ů do teploty 1250°C. Závod Klášterec vyrábí 8 kompletních tvar ů užitkového porcelánu a na každý tvar je p řipravena celá kolekce dekor ů. V roce 2009 vznikla z klášterecké porcelánky spole čnost Thun 1794 a. s. a zakoupila majetek a ochranné známky bývalého Karlovarského porcelánu a. s. Odkoupil také továrnu ve Staré Roli, Nové Roli a závod Concordia Lesov. Dnes všechny tyto továrny vyráb ějí své zboží pod zna čkou závodu Thun 1794 a. s. Továrna od za čátku zna čila své zboží písmenem „K“ a nad ním se nacházelo paroží. Pozd ěji na po čátku devatenáctého století se zna čkou továrny staly r ůzné varianty propojení písmen „TK“, což patrn ě znamenalo Thun Klášterec. Zna čky byly provád ěny různobarevn ě podglazurou, v ětšinou mod ře nebo červen ě, čern ě či zlat ě na glazu ře. Od roku 1830 byla značka vtla čována bu ď samostatn ě nebo s posledním troj číslím letopo čtu. V letech 1895 až 1945 byly zna čky tišt ěné chromoxidovou zelení pod glazurou. Zna čkou v té dob ě byla samoz řejm ě písmena „TK“ a nad nimi královská koruna. Dále pak od roku 1945 až do sou časnosti požívá porcelánka tém ěř nezm ěněnou zna čku slovo „Thun“ na nímž je letopo čet založení 1794 a nad letopo čtem koruna. (Chládek, Nová, 1991)

5. 7. Kysibl

Továrna v obci Kysibl, která byla od roku 1949 pojmenovaná Stružná, byla založena roku 1803. Porcelánku založil Christian Nonne z Durynska, který už m ěl v nájmu, jak již autorka zmi ňuje výše, t ři další porcelánky, a to ve Volkstedtu od roku 1767, v Ilmenau od roku 1792 a v Klášterci od roku 1797. Protože mu v Klášterci hrab ě Thun již neprodloužil nájemní smlouvu najal si v roce 1802 od hrab ěte J. J. Stibara dv ůr a rozlehlou klenutou budovu starých stájí v Kysiblu a z řídil v nich porcelánou továrnu. V lednu 1803 požádal zemské gubernium o povolení vyráb ět kameninu a v srpnu 1803 povolení dostal. Pozd ěji Nonne budovu a pozemek továrny od Stibara odkoupil. Továrna ale na rozdíl od Nonneho n ěmeckých závod ů neprosperovala, a proto ji v roce 1810 prodal novému majiteli panství J. A. Hladíkovi. Ten ale o porcelánovou výrobu příliš nedbal a proto ji také zlepšit nedokázal a v roce 1815 je továrna odstavena mimo provoz. Roku 1816 pronajal továrnu Josefu Schmelowskému a Benediktovi Knautemu.

72 Novým nájemc ům se poda řilo zlepšit kvalitu st řepu i malby a rozší řit výrobu. Josef Schmelovský v roce 1828 zem řel a Benedikt Knaute vedl továrnu sám. V roce 1833 požádal zemské gubernium o povolení k výrob ě porcelánu a téhož roku jej skute čně obdržel. Velkou zásluhu na tom m ěl vedoucí výroby František Lehnert, který se roku 1835 stal Knauteho spole čníkem. Továrna tehdy m ěla 55 zam ěstnanc ů a vyvážela jakostní luxusní porcelán do Ruska, Polska, Turecka a dalších zemí. Toto období, v letech 1816 až 1835, bývá považováno za období nejvyšší kvality a úrovn ě kysibelského porcelánu v ůbec. Durynské barokní p ředlohy st řídá inspirace víde ňskou figurální malbou. Nejvýznamn ějším kysibelským malí řem tohoto období byl pravd ěpodobn ě Josef Müller. Ten do kysibelské továrny p řišel ze Slavkova. Maloval výjevy z karlovarských krajin, tzv. veduty, romantické výjevy s námo řníky a podle víde ňských předloh mědiryty s nám ěty antických božstev. Dále se objevují motivy lovu, podobizny i obrazy svatých. Sou časn ě se výrazn ě obohatila rozmanitost tvar ů. Roku 1840 se jediným vedoucím porcelánky stal Lenhart. Tomu se poda řilo zlepšit postup výroby a výsledkem byl porcelán čist ě bílé barvy, vysoké jakosti a skv ělé polevy. Díky tomu byl kysibelský porcelán žádán nejen doma v Čechách, ale iv zahrani čí. Vyvážen byl do Polska, Ruska, Turecka a dalších zemí. Zavedená porcelánka se zalíbila novému majiteli panství, Vilému z Neuberka. Ten získal panství s ňatkem s Hladíkovou dcerou a v roce 1846 (stejn ě jako tomu bylo u Nonneho a porcelánky v Klášterci) neobnovil Lehnertovi nájemní smlouvu. Vilém z Neuberka dostal zemské povolení až v únoru 1847. V té dob ě m ěla továrna 77 zam ěstnanc ů, z toho 74 d ělník ů. Vybavením byl jeden mlýn na hmotu, sedm pěchova ček, lis na m ěditisk a kamenotisk a samoz řejm ě pec k výpalu. V roce 1850 zřídila továrna prodejní sklad v Karlových Varech. Továrna v té dob ě vyráb ěla stolní nádobí p řevážně luxusního charakteru, láze ňské koflíky, hra čky, vázy na kv ětiny a spoustu drobn ějšího figurálního zboží. Roku 1844 se továrn ě poda řilo získat povolení na užívání technologie m ěditisku a litografie. Stejn ě jako u v ětšiny jiných porcelánek, vedlo zavedení m ěditisku k zredukování po čtu malí řů a ke snížení um ělecké úrovn ě výrobk ů. Koncem 19. století tvo řila továrna užitkové nádobí, dostupné širokým vrstvám obyvatelstva, což p ředstavovalo p řevážnou část výroby. V roce 1902 koupil továrnu Jan Schuldes, který ji vlastnil až do znárodn ění v roce 1945. V období válek továrna omezila provoz a tém ěř nevyráb ěla, ostatn ě jako většina českých porcelánek, které výrobní krizi p řečkaly. V roce 1958 byla porcelánka

73 za člen ěna do koncernu Karlovarský porcelán. Po čátkem 90. letech v pr ůběhu privatizace získala porcelánku akciová spole čnost Epiag-DAFA, která vznikla roku 1991 a zanikla roku 2005. V roce 1997 byla výroba zastavena. Stroje, formy, hotové i rozpracované výrobky byly rozprodány. Pozd ěji koupil areál bývalé továrny podnikatel Jaroslav Doležal. Nezískal však další financování a budovy byly v roce 2009 částe čně zbourány, menší m ěrou p řestav ěny a areál pravd ěpodobn ě poslouží jako stavební pozemek. Porcelánka zna čila, od zahájení své výroby, zboží písmenem „G“ r ůzn ě protnutým kopím či šípem. Zna čky byly provád ěn mod ře pod glazurou či červen ě a zelen ě na glazu ře. Tato zna čka se zachovala až do roku 1840 kdy továrna jako svou zna čku používala nápis „ GIESHUEBL“,což znamená n ěmecky Kysibl. Po za člen ění do závod ů Karlovarský porcelán a pozd ěji Epiag-DAFA užívala porcelánka zna čky těchto závod ů. ( Chládek, 2000)

5. 8. Loket

Po takzvaném Víde ňském míru, uzav řeném 14. 10. 1809 ztratilo Rakousko některá území tím, že je podstoupilo Bavorsku. Tím p řišla Víde ňská porcelánka o svá ložiska kvalitního kaolinu v Pasov ě a v Engelhardzellu. A práv ě to bylo d ůvodem cesty významného mineraloga profesora Mohse. Mohs byl pověř en prozkoumáním mineralogických pom ěrů na území Dolního i Horního Rakouska, Čech a Moravy. Jeho cesta byla úsp ěšná. Mohs nalezl na našem území, p ředevším v žateckém kraji, velká ložiska kvalitního kaolinu. Zpráva profesora Mohse o t ěchto ložiskách m ěla za následek založení továrny v Lokti. Jako jediná továrna u nás tedy byla založena p římo z popudu rakouské vlády a s nadšeným souhlasem víde ňské porcelánky. Víde ňská porcelánka si totiž práv ě pro tuto p říležitost vychovala a vyškolila své dva zam ěstnance a umožnila jejich matce odkoupit pozemky v okolí Lokte. Tak se zakladateli loketské porcelánky staly brat ři Haidingerové. Oba podnikli mnoho studijních cest do r ůzných evropských porcelánek a m ěli tak pro sv ůj úkol dostate čnou pr ůpravu. Založení porcelánky je datováno do roku 1815, když již na pozemcích stála pec a menší tovární budovy. Firma se oficiáln ě jmenovala Víde ňská továrna na porcelán v Lokti, což bylo pro porcelánku zna čnou výhodou. V období nedostatku odbytiš ť m ěla sv ůj odbyt zajišt ěný. Roku 1818 bylo továrn ě ud ěleno zemským guberniem privilegium a výroba tak byla zcela

74 legalizována. Haildengerové povolali to číře a modeléry z N ěmecka a z Prahy. Brzy se dostavil výsledek, továrna produkovala zboží vynikající jakosti, které dovážela doVídn ě k malb ě. O pár let pozd ěji si ale porcelánka v Lokti zajiš ťovala sama imalí řskou výzdobu. Impulzem k tomu bylo najmutí malí řů Antonína Schöpflina, Ferdinanda Quasta a Františka Jäckela. Po roce 1823 pracovalo v továrn ě již p řes 200 lidí. Porcelánová hmota a poleva v loketské továrn ě brzy dosáhla takové kvality že p řed čila i víde ňské polevy. O nadpr ůměrn ě vysoké jakosti loketského porcelánu sv ědčí i úsp ěchy na mnohých tuzemských i zahrani čních výstavách, odkud si loketská továrna mnohdy odnášela inejvyšší ocen ění. „Figurální plastika ve výrobním programu loketské porcelánky p řichází ojedin ěle již v roce 1829. Avšak teprve kolem roku 1835 se továrna pouští do hromadn ější výroby figurek, p ředevším d ětských postavi ček, pták ů a náboženských motiv ů, mezi nimiž dominují postavy Krista a apoštol ů, kopírované podle Kändlerových p ředloh míše ňských. Tato závislost na cizím porcelánu nep římo dokumentuje i po čátek poklesu úrovn ě, na n ěmž m ěly vinu i neshody mezi Haidingery. To vedlo k tomu, že Rudolf se roku 1839 na čas vzdal vedení podniku. Výrazem poklesu je i chladné až odmítavé stanovisko, které k loketskému porcelánu zaujala porota pr ůmyslové výstavy v Berlín ě roku 1844. V této nep říznivé situaci se snažila porcelánka čelit výrobou p ůvodní plastiky, mezi níž vzbuzují pozornost kv ětinové figurky odvozené z ilustrací populárního francouzského díla „ Les fleures animées“ . Kopie víde ňských a míše ňských figurek byly však provád ěny dále.“ (Poche, Hejdová, 1994, s. 52) Stejn ě jako u v ětšiny výše zmi ňovaných porcelánek nastal i v té loketské všedesátých letech úpadek um ělecké úrovn ě produkce. Vliv na tom samoz řejm ě m ěl důraz kladený na velké množství mén ě kvalitního lacin ějšího a rentabiln ějšího zboží. Vlivem t ěchto požadavk ů vyráb ěla porcelánka hladké uniformní tvary nádobí, zdobené jednoduchým, v ětšinou schematickým dekorem. Práv ě v takové situaci se nachází porcelánová výroba v Lokti. Po smrti bratr ů Haidinger ů rodina továrnu prodává dv ěma podnikatel ům- Springerovi a Oppenheimerovi. Těm se poda řilo úrove ň loketské porcelánky op ět pozvednout a to díky obnov ě klasických tvar ů, d říve používaných porcelánkou a japonských um ělc ů které noví majitelé zam ěstnali a kte ří zde zavedli styly zdobení inspirované orientální porcelánovou malbou. To sklidilo ohromný úsp ěch nejen u tuzemských odb ěratel ů,

75 alesamoz řejm ě i v zahrani čí. Spolu s excelentní kvalitou st řepu a výbornými um ěleckými výkony domácích loketských malí řů to továrn ě zajistilo stálé zákazníky z mnoha zemí a velké finan ční zisky. V druhém desetiletí dvacátého století se firma za členila do koncernu Epiag. A od roku 1945 fungovala jakou sou část koncernu Karlovarský porcelán, pod jehož zna čkou také 31. 7. 2006 továrna zanikla. Zna čkou továrny byla zna čka m ěsta Lokte, což byla obrn ěná paže t římající me č. Na konci devatenáctého století se jako zna čka za číná objevovat nápis „Haidinger“ a na imitacích míše ňského zboží jsou propletená písmena „AR“. Pode vedením Springera se továrn ě op ět navrátila do znaku obrn ěná paže s me čem, tentokrát však ve štítu nad nímž je koruna. Po za člen ění do spole čnosti epiag se ke stavájícím variacím p řipojuje nápis „Epiag“ n ěkdy doprovázený nápisy „GERMANY“ nebo „MADE IN CZCHOSLOVAKIA“. A jako sou část závod ů Karlovarský Porcelán užívala zna čku koncernu.

5. 8. Nová Role

Porcelánka v Nové Roli byla založena, jako sou část podniku Keramické závody a. s. Bohemian, v roce 1921. Vyráb ěly se zde jídelní a nápojové servisy, hotelový porcelán a dekora ční zboží luxusn ější kategorie. V roce 1945 byla porcelánka znárodn ěna. T řináct let poté, v roce 1958 byla za člen ěna do koncernu Karlovarský Porcelán. Tento podnik byl nazván Nová role I. Následn ě však vznikl další závod, o mnoho v ětší, nazvaný Nová Role II. Ten byl ve všech sm ěrech moderní a produkoval luxusní porcelánové zboží, kávové a jídelní servisy vysoké jakosti ur čené na export. V té dob ě byla dokonce ponechána zna čka Bohemia porcelánu a to lev uvnit ř písmene „B“ a nad ním nápis „BOHEMIA“. V roce 2009 byl závod zakoupen spole čností Thun 1794 a.s. a došlo k významné zm ěně výrobní nápln ě. Nová Role se stala sídlem celé spole čnosti a v jejím areálu jsou umíst ěny i provoz a výroba sítotisku. Thun 1794 a.s. zakoupila i práva k ochranným známkám a ve své výrob ě navazuje na více jak dv ěst ěletou tradici výroby porcelánu. V závod ě se nacházejí moderními technologická za řízení - isostatické lisy, tlakové lití, glazovací komplex, rychlovýpalná pec, komorová pec, vtavná dekora ční pec. Závod nyní používá ochrannou známku Thun 1794 a Thun Hotel & Restaurant. (Řeho řík, 1962)

76 5. 9. Stará Role

Továrna ve Staré Roli byla založena v říjnu roku 1810, kdy se tehdejší ředitel porcelánky v Dalovicích Benedikt Hasslechter rozhodl opustit místo ředitele a založit si svou vlastní malou továrnu na výrobu kameniny. Koupil pozemky na levém břehu Rolavy a na nich postavil mlýn na masu, dv ě budovy a jednu kulatou pec. V této manufaktu ře pak vyráb ěl r ůzné druhy hladkého i malovaného zboží. Ale i p řes své bohaté zkušenosti nedokázal továrnu dovést k takové prosperit ě v jakou doufal. Pronajal tedy továrni čku Ond řeji Schwengsbierovi na t ři roky. Po n ěm, v roce 1824, získal továrnu pražský obchodník Augustin Nowotný, který ji p řemístil na pravý b řeh Rolavy. Výrobu rozší řil tak, že brzy zam ěstnával 100 zam ěstnanc ů a výrobky prodával prost řednictvím sklad ů v Praze, Vídni a Pešti. Hasslechter se mezitím p řesunul do Prahy, odkud odešel na n ějaký čas pracovat do Vídn ě a dokonce se stal spoluzakladatelem záh řebské továrny na kameninu. Zem řel v Záh řebu v roce 1835 ve v ěku 57 let. Nowotný stejn ě jako jeho p ředch ůdce vyráb ěl levn ější zboží, ovšem na rozdíl od Hasslechtera se více zam ěř oval na jeho kvalitu než-li na kvantitu. Snažil se hledat nové inspirace a nové nám ěty. Jedn ěmi takovými novými p ředlohami se staly p ředlohy pražského malí ře a rytce Ji řího Döblera. V ětšinou se jednalo o voln ě uspo řádané kv ětiny, či svázané kytice umis ťované do st ředu talí řů . Továrna vyráb ěla rozli čné a pestrobarevné zboží. Mezi její sortiment pat řily vázy, kalamá ře, kv ětiná če, hra čky, drobné plastiky a mnoho dalšího. Všechny továrny na kameninu u nás byly výrazn ě poškozeny rozsáhlým dovozem laciné anglické kameniny a zákazem vývozu do Saska, Pruska a dalších zemí. Nowotný podal petici k císa ři, požadující zavedení zákazu dovozu laciného anglického zboží. V ěděl, že to bude beznad ějné a protože dovedl včas odhadnout, že prosperita podniku nespo čívá v kamenin ě, podal v roce 1838 žádost k zemskému guberniu o ud ělení povolení k výrob ě porcelánu. Jeho žádosti bylo vyhov ěno a v roce 1836 za čala starorolská továrna s výrobou porcelánu. Dokonce v roce 1842 koupil, a do továrny nainstaloval vlastní lis na m ěditisk. Továrn ě se da řilo úsp ěšn ě vycházet vst říc tém ěř všem módním požadavk ům, ať už se jednalo o čínské nám ěty, romantické krajiny nebo drobnou plastiku. Plastika vyráb ěná ve starorolské továrn ě není nijak výjme čná, jedná se spíše o sériovou výrobu

77 figurek. Velké oblib ě se t ěšily p ředevším figurky mající i užitný význam, jako jsou nap říklad vázi čky ve form ě postav. Továrna se spíše zam ěř ovala na komer čně výhodné zboží, šlo – li, ale o reprezentaci, dokázala na výstavy poslat zboží velmi vysoké jakosti, které sklízelo většinou úsp ěchy. Sv ůj dnešní význam a rozsah získala porcelánka zásluhou Emanuela Nowotného, který továrnu dále rozši řoval. V roce 1870 továrna zam ěstnávala 800 zam ěstnanc ů. V majetku rodiny Novotných z ůstala továrna až do roku 1884 kdy jí v období krize odkoupil v aukci bankovní d ům Moritze Zdekauera z Prahy. Tomu se poda řilo obnovit obchodní svazky porcelánky se zahrani čními partnery a zboží se za čalo dodávat do Severní a Jižní Ameriky, na holandský trh a do holandských kolonií. V roce 1909 p řevzal továrnu n ěmecký porcelánový koncern C. M. Hutschenreuter. Ten moud ře využil toho, že výrobní zna čka s iniciálami „MZ“ již byla na trhu dob ře známá a zavedená, a tak i v následujících letech byla tato kontinuita zachována. Tato zna čka, orlice s korunkou a iniciálami MZ, je využívána dodnes. Od roku 1922 až do roku 1945 byla starorolská porcelánka akciovou spole čností. Po skon čení druhé sv ětové války roku 1945 byla porcelánka znárodn ěna. Poté prošla mnoha reorganizacemi, až byla v roce 1958 za člen ěna do národního koncernu Karlovarský porcelán. V listopadu 1992 došlo k privatizaci porcelánky a vznikla tak dnešní akciová spole čnost Starorolský porcelán Moritz Zdekauer, a. s. P ředsedou p ředstavenstva a zárove ň ředitelem spole čnosti se stal Ing. Anton Salva. V sou časnosti se spole čnost zam ěř uje na výrobu užitkového porcelánu pro domácnost, porcelánu pro hotelové a restaura ční provozy a výrobu ozdobného porcelánu. Pro zákazníky se zájmem o exkluzivní tvary porcelánu má spole čnost k dispozici p ět tvar ů porcelánu ozdobného. (Chládek, 2000)

5. 10. Praha

Pražská porcelánka byla založena roku 1791 jako továrna na jemnou kameninu. Jejími zakladateli se stali čty ři pražští m ěšťané a to Emanuel Hýbel, Karel Kunerla, Václav Kunerla a Josef Ignác Lange. D ůvodem byl, stejn ě jako všude jinde, podnikatelský zám ěr, jehož napln ění dokonale umož ňovala nastalá situace, kdy bylo

78 záležitostí módy a spole čenského postavení mít domácnost vybavenou porcelánem nebo alespo ň jemnou kameninou, porcelán napodobující. Zárove ň se za čal, spíše v léka řských kruzích, objevovat nesouhlas s užíváním, do té doby zcela b ěžného, nádobí cínového. P říhodný se zdál i fakt, že jemné kameninové zboží se u nás tém ěř nevyráb ělo a drtivá v ětšina ho byla dovážena z Anglie či N ěmecka. Továrna byla nakonec z řízena v dom ě „U slepého zemana“, který se nacházel na rohu ulic Na Florenci a Blátivá (dnes p řejmenována na Havlí čkova ulice). Provoz byl zahájen mezi roky 1793 až 1794. Firma vyráb ěla své velmi cen ěné nádobí a výjime čně i plastiku až do druhé poloviny t řicátých let devatenáctého století. Továrna sm ěla užívat titulu „c. k.“ tedy privilegovaná továrna a sm ěla užívat ve znaku císa řského orla a zřizovat prodejní sklady po celé zemi. Výroba kameniny však bohužel musela ustoupit výrobě porcelánu, o který spot řebitelé jevili čím dál tím v ětší zájem. V roce 1835 si pronajal továrnu Karel Ludvík Kriegel a ten továrnu p řebudoval v porcelánku. Jeho spole čníkem se stal Karel Volf. Ti spustili výrobu porcelánu, který však zdaleka nedosahoval takových kvalit jako nap říklad porcelánka ve Vídni. V roce 1839 vystavil své zboží Kriegl na II. Pr ůmyslové výstav ě ve Vídni. Byl si v ědom, že ve výrob ě stolního nádobí a servis ů se nem ůže rovnat jiným porcelánkám, a proto zde p ředstavil figurální plastiku, svícny, hodiny, kalamá ře a další užitkový porcelán. Kávové a jídelní servisy vyráb ěné v první pražské porcelánce byly jednoduchého zvonovitého tvaru, v ětšinou zdobené vedutami pražských zákoutí či výhled ů nebo portréty. V roce 1841, kdy m ělo dojít k obnovení nájemní smlouvy ji Kriegel neobnovil a místo toho odkoupil tovární za řízení a továrnu p řest ěhoval do nových prostor. Jeho novým spole čníkem se stal obchodník Emanuel Hofmann a spolu založili firmu K. Kriegel & Co. Kriegel si byl v ědom, že chce-li s prodejem porcelánového zboží usp ět je nutné zlepšit jak technickou kvalitu výrobku tak i jeho um ělecké zpracování. Místo malby za čala továrna používat, tehdy velmi populární m ěditisk. Část zboží byla zdobena i nadále malbou a to v ětšinou kv ětinami zcela pod vlivem rokoka. Na čajových a kávových servisech se intenzivn ě uplat ňuje plastická výzdoba nej čast ěji ve form ě kv ětin, zví řat a figur. Kriegelovi se poda řilo v roce 1845 získat pro pražskou porcelánku mladého modeléra Arnošta Poppa, který se vyu čil u v ěhlasného mnichovského socha ře Ludwiga Schwanthalera. Ten pro pražskou porcelánku vytvo řil nespo čet figur, od zcela užitkové

79 figurální plastiky ur čené nap říklad jako svícny, kalamá ře nebo vázy, p řes portrétní poprsí či busty mnoha významných osobností tehdejší doby až k opravdu um ělecké tvorb ě. Pouze n ěkteré z Poppových výtvor ů jsou ale zna čkovány, bývá to nej čast ěji písmeno „P“ nebo písmena „Pp“ vtla čené vedle tovární zna čky. V ětšina jich je ovšem neozna čena a jejich autorství se mu tedy p řipisuje dle rukopisu a dobových pramen ů. Samoz řejm ě A. Popp nebyl jediný modelér zam ěstnaný v továrn ě, byla jich celé řada ale on je jeden z mála o u n ějž známe jméno a m ůžeme mu tudíž p řipisovat i jím podepsaná díla. Další z modelér ů nap říklad signoval své výrobky zna čkou „M“. „Po roce 1825, kdy se porcelánka stala majetkem akciové spole čnosti, vznikly celé řady plastik žánrových, herc ů a kv ětinových figur, v nichž použil Popp volným zp ůsobem Grandvillových ilustrací publikace T. Delorda „Les Fleures Animées“. Přicházejí i figurky populárních víde ňslých herc ů Nestroye, Treamanna a Scholze, dále historizující figury v kostýmech, v jakých byli oble čeni významní šlechtici ve známém pražském Carousselu ve Valdšt ějnské jízdárn ě roku 1854, a figurky revokující svými typy a nám ěty n ěkdejší rokoko 18.století.“ (Poche, Hejdová, 1994, s. 56) Popp byl zam ěstnaný v továrn ě až do roku 1857, ovšem i po jeho odchodu zde vznikalo velké množství porcelánových sošek velmi dobré úrovn ě, navazujících nap říklad na tématiku dobových slavných oper. „Tvary i výzdoba stolního nádobí, jídelních, kávových a čajových soubor ů jsou zpravidla pod vlivem doznívajícího empíru, který je brzy vyst řídán p ředb řeznovým biedermeierem s n ěžnou výzdobou, až nakonec, po polovin ě století, podlehly pompéznosti druhého baroka a rokoka, tedy vlivu doby, která si cenila náhražek, kdy zlacená sádra napodobovala bronz, kdy plátno a papír nahradily k ůži na vazb ě knih, když šperk dutou objemností p ředstíral voluminéznost zlatého obsahu a titul zakrýval vnit řní prázdnotu“, jak výstižn ě charakterizuje toto období Dr. Antonín Novotný ve své monografii o pražském porcelánu.“ (Braunová, 1985, s. 364) Porcelánce se však ke konci devatenáctého století p říliš neda řilo a podnik p řestal být ziskový, v roce 1894 se tedy akciová spole čnost rozhodla porcelánku zcela zlikvidovat. To ovšem prozatím nebyl zánik pražské porcelánové výroby. V roce 1896 totiž zahájila porcelánovou výrobu v Radlicích firma Augusta Kiowského, pod zna čkou Kiowsky a Trinsk. Tato firma se pokoušela navázat na výrobní program zaniklé pražské porcelánky ale bohužel neúsp ěšn ě. Na p řelomu prvního a druhého desetiletí dvacátého století zanikla i tato porcelánka, její pozemky a tovární objekty byly vydraženy a rozprodány.

80 Na po čátku své existence, tedy v dob ě, kdy se továrna ješt ě zam ěř ovala na výrobu kameniny, zna čila své výrobky nej čast ěji červen ě namalovaným písmenem „P“ na glazu ře. To bylo brzy vym ěněno a továrna za čala své výrobky zna čit nápisy „PRAG“, „PRAGER“, „Hýbel in Prag“ aj. V dob ě, kdy byl nájemcem továrny Kriegel zna čila továrna své první porcelánové zboží p ět nápisy „PRAG“ a „PRAGER“ a pozd ěji ve spole čenství s Wolfem písmeny „K & W“ dopln ěné nápisem „PRAG“. Ve chvíli kdy se stal Kriegel majitelem a založil firmu Krigel & Co. Za čala továrny zna čit písmeny „K & C“ n ěkdy dopln ěné písmenem „P“ nebo nápisem „PRAG“. Jak již autorka d říve uvádí vedle t ěchto zna ček se na n ěkterých výrobcích nachází i písmena „P“, „Pp“, „EPopp“ či jiné variace iniciál a jména modeléra Poppa. Když se nakonec porcelánka zm ěnila v akciovou spole čnost požívalo se k zna čení nápisu „Prag Smichow“. ( Poche, Hejdová, 1994)

5. 11. Slavkov

Počátek porcelánky v Horním Slavkov ě se datuje k roku 1792. Vznikla z popudu d ůlmistra císa řských dol ů na st říbro a cín Johanna Georga Pauluse. Jak autorka již d říve zmi ňuje komer ční rada ve Vídni továrn ě neud ělila povolení vyráb ět porcelán, ale usoudila, že se jedná spíše o hrn čířské výrobky a povolila továrn ě vyráb ět hrn čířské zboží pod podmínkou, že bude vyráb ěno na vlastní náklad. Výrobky z prvních let slavkovské porcelánky skute čně nebyly z p říliš kvalitní porcelánové hmoty, ta byla našedlá či nahn ědlá a šupinatá. Zdobená byla oválnými kyticemi, ne zcela umn ě vyvedenými. To nemohlo konkurovat zboží dováženému z Durynska. A tak byl Paulu nucen továrnu roku 1800 prodat. Koupila jí již n ěkolikrát zmi ňovaná vdova po vedoucím porcelánky v Ge ře, pocházející ze slavného Durynského rodu Greiner ů, Luisa Greinerová. Ta zakoupila továrnu pro své dv ě d ěti Moritze a Frederiku. Ale ani zkušenosti z Durynska vdov ě Greinerové p říliš nepomohly. Jediné co se jí poda řilo byla částe čná modernizace továrních pecí. Její zboží, v ětšinou se jednalo o kávové a čajové servisy, u nás p říliš velké odbytišt ě nenalezly a byly vyváženy p ředevším do Polska. Její podnikání tedy nebylo také p říliš úsp ěšné. Obrat nastal až s příchodem jejího zet ě, slavkovského chirurga Johanna Georga Lipperta (1803), který si přizval za spole čníka d ůlmistra Wenzela Haase. T ěm se poda řilo dosáhnout vysoké jakosti porcelánové hmoty

81 a optimalizovat proces pálení, jehož výsledkem byla čistá, hladká a bílá porcelánová hmota. Sou časn ě se jim poda řilo do výroby zavést i moderní tvary výrobk ů, což továrn ě zajistilo mnohem v ětší odbyt zboží. S podporou hrab ěte Kolowrata zažádali u zemského gubernia o povolení na výrobu porcelánu, které jim bylo roku 1812 skute čně ud ěleno. V té dob ě zam ěstnává porcelánka dvacet d ělníků, modelér ů a malí řů . Továrna disponovala dv ěma dvoupatrovými budovami a čty řmi pecemi. Kaolín továrna dovážela z nedalekého nalezišt ě v Novém Sedle. Továrna se nadále velmi slibn ě rozvíjela. Přetahovala do svých služeb zkušené modeléry a malí ře z jiných továren, vychovávala si vlastní u čně, kupovala zahrani ční zboží jako nové vzory a zakládala nové prodejní pobo čky, nap říklad ve Vídni. V této úsp ěšné dob ě se továrna také zú čast ňuje mnoha zahrani čních výstav a prezentací. Za své výrobky získává množství ocen ění. Po smrti Wenzela Haase se stal spole čníkem jeho syn August Haas. V r. 1836 bylo jm ění porcelánky odhadováno na 200.000 zlatých, zam ěstnávala 250 osob. Po smrti G. Lipperta (1843) zd ědili jeho podíl dcera Emilie a ze ť Johann Möhling. Ten sv ůj podíl odprodal Haasovi za 140.000 zlatých. Agust Haas se tak stal jediným majitelem porcelánky. V r. 1857 zam ěstnal A. Haas svého synovce Johanna Baptistu Čžjžka z Vídn ě. Po smrti A. Haase se stává jeho nástupcem syn Georg Haas se spole čníkem B. Čžjžkem. Přikoupili porcelánku Portheiman v Chodov ě a zam ěstnávají na tisíc d ělník ů. V roce 1908 v den jubilejního 60. výro čí vlády císa ře Franze Josefa I. byl ob ěma majitel ům ud ělen šlechtický titul Georg Baron Haas von Hassenfeld a J.B. Čžjžek Adler von Smidaich. Georg Haas zem řel v roce 1914 a jeho podíl p řešel na manželku Olgu. Podíl J.B. Čžjžka p řešel roku 1923 na jeho syna Felixe žijícího ve Vídni. V letech 1924-1929 dosahovala výroba až 200 tun porcelánu m ěsí čně. V roce 1930 vznikla akciová spole čnost Haas a Čžjžek s kapitálem 15 milion ů korun. V letech 1931 – 1935 však došlo ke ztrát ě odbytiš ť a úpadku firmy. Nastala hospodá řská krize. Mírné zlepšení situace nastalo p řed II. sv ětovou válkou. V roce 1937 byl závod postižen požárem. V roce 1941 byla akciová spole čnost pod řízena komanditní spole čnosti. G. Haas s dv ěma t řetinami podílu a Roman Čžjžek s jednou t řetinou. Spole čnost zam ěstnávala 390 zam ěstnanc ů. V roce 1942 zem řela Olga Haasová a její syn Georg Haas ml. spáchal na Bítov ě v kv ětnu 1945 sebevraždu. 24. října 1945 byla továrna Benešovými dekrety znárodn ěna. Od 1.7.1988 se stal závod v Horním Slavkov ě sou částí státního podniku Karlovarský porcelán. ( Hejdová, Mergl, 2002)

82 V roce 1992, u p říležitosti dvouset let od svého založení, byla porcelánka prohlášena národní kulturní památkou. V roce 2010 byl její provoz ale zastaven a továrna byla uzav řena. V pr ůběhu své existence se porcelánka za řadila mezi továrny vyráb ějící nejkvalitn ější porcelánové zboží. Vyst řídalo se v ní velké množství úsp ěšných a nadaných modelér ů, malí řů a dalších odborník ů na porcelánovou výzdobu. Tovární zna čka se v pr ůběhu let mnohokrát zm ěnila a krom ě úplných po čátk ů, kdy porcelánka zna čila své zboží písmenem „S“ zna čka tém ěř vždy charakterizovala své soudobé majitele. Jednalo se tedy o iniciály majitel ů či p římo jejich celá jména, různ ě vyvedená v ozdobných štítech či „kartuších“. Zm ěna nastává kolem roku 1945, kdy se do znaku vrací zp ět písmeno „S“ ozdobené dv ěma jehli čnany. To je v dob ě, kdy je továrna, stejn ě jako ostatní na našem území, za člen ěna pod koncern Karlovarský Porcelán. (Novotná, 2002)

83 6. Záv ěr Vývoj českého porcelánového zboží, vid ěn v kontextu s vývojem této technologie v celém sv ětě, zaujímá jen nepatrný časový úsek. Záv ěr 20. století se na našem území nesl ve znamení oslav dvou stých výro čí od založení mnoha porcelánek. Což ve srovnání s porcelánovou tradicí nap říklad v Čín ě, kde se její ko řeny sahají až na po čátky našeho letopo čtu, je opravdu zanedbatelný časový údaj. Navzdory tomu na našem území vznikla výrazná porcelánová tradice, jejíž kvality jsou i z globálního hlediska nezanedbatelné. Po čátek porcelánové výroby p římo navázal na velký rozmach tohoto pr ůmyslového odv ětví nejen v Evrop ě ale i po celém sv ětě. Ten byl zap říčin ěn únikem přísn ě st řeženého tajemství výrobního postupu, po dlouhá léta udržovaného pouze v Čín ě. Nejv ětší vliv na porcelánovou tvorbu na našem území ovšem m ěly durynské porcelánky, již svým výrobní programem zaměř ené na odbyt pro širokou ve řejnost. A byli to práv ě durynští arkanisté, modelé ři i malí ři, kte ří byli prvními zakladateli či zam ěstnanci porcelánek v Čechách. Dalším faktorem, významn ě ovliv ňujícím vznik a vývoj porcelánové výroby v českých zemí bylo nerostné bohatství. Byla to práv ě ložiska kvalitního kaolinu,první objevené v Javorné a další pak p ředevším na území karlovarska, dostupnost rozlehlých les ů (pot řebných pro výh řev pecí) a nakonec dostatek vodních tok ů, pot řebných jako energetický zdroj. První porcelánky v Čechách však vznikaly v podstat ě nelegáln ě, skryté pod názvy „továrny na výrobu kameniny“ , jelikož v na konci 18. a za čátku 19. století spadala česká území pod správu Habsburské monarchie, a tudíž nesm ěla vniknout žádná továrna, jež by mohla konkurovat královské porcelánce ve Vídni. S postupem času za čalo zemské gubernium, se souhlasem komer ční rady ve Vídni, pon ěkud zdráhav ě ud ělovat první privilegia na výrobu porcelánové hmoty na našem území. To se stalo zlomovým okamžikem a od roku 1811 (po prodeji královské porcelánky) za čalo zemské gubernium samo vybízet k zakládání nových porcelánových továren. Tento vývoj, zahájený pokusy v Hájích, probíhal v n ěkolika etapách. V první etap ě v letech 1792 až 1815 vznikalo na českém území osm továren na výrobu porcelánu, továrny byly postupn ě vybudovány v Horním Slavkov ě, Klášterci, B řezové, Stružné, Dalovicích, Chodové, Staré Roli a Lokti.

84 Za další etapu lze ozna čit období do roku 1850 kdy vzniklo celkem jedenáct porcelánek. Tato etapa byla zahájena vybudováním menší továrny v Budov ě na území Karlovarska v roce 1825. Ve čty řicátých letech devatenáctého století byly založeny další t ři známé porcelánky a to v roce 1846 v Lubenci a Rybá řích, v roce 1849 v Doubí. Ve vývojové etap ě do roku 1850 byly založeny též první porcelánky na severu Čech i v dalších oblastech české zem ě. Byly to postupn ě továrny na výrobu porcelánu a kameniny ve Všerubech, porcelánky v P říchovicích u Tanvaldu, v Hegevaldu u Frýdlantu. Druhá polovina 19. stol. století a za čátek století dvacátého byly ve znamení výrazného r ůstu porcelánového pr ůmyslu. V té dob ě pórovina (d říve nazývaná jako kamenina) byla rychle nahrazena výrobky porcelánovými. Na území Čech bylo od roku 1850 do vzniku Československé republiky založeno celkem 53 porcelánek, pat ří sem Boží čany, Bžezová, Budov, Byst řice u Teplic, Dalovice, Desná, Dolní Chodov, Doubí u Karlových Var ů, Dubí u Teplic, Duchcov, Dvory u Karlových Var ů, Hegewald, Hejnice u Liberce, Hlubany, Horní Grund u Podmokel, Hory u Lokte, Jakubov, Jeleny u Lubence, Klášterec nad Oh ří, Klen čí, Kop řivnice, Kysibl, Lesov u Karlových Var ů, Loket, Louny, Lou čky, Lubenec, Merklín, Most, Nová Role, Olomou čany, Ostrov u Karlových Var ů, Podbo řany, Praha, Rybá ře u Karlových Var ů, Slavkov, Stará Role, Stružná, Trnovany, Žaclé ř a nap říklad Ždanov. Některé z továren se postupem času za čaly sdružovat do v ětších firemních celk ů jako bylo sdružení porcelánek Epiag, Thun, nebo například Karlovarský porcelán, n. p. Jak autorka zmínila již d říve, nejv ětšího rozmachu se porcelánová výroba do čkala na území karlovarska. S tamním územím je výroba spjata již od konce 18. století. Na zdejším území postupem času vznikaly celé desítky manufaktur v nichž se zam ěstnanci více či mén ě úsp ěšn ě pokoušeli vyráb ět porcelán. Místní úsp ěšná výroba byla z velké části podmín ěna p říznivými podmínkami ve form ě nerostného bohatství a potom také čilým cestovním ruchem v okolí láze ňského m ěsta. Ten zajištoval nejprve přímí odbyt v obch ůdcích v Karlových Varech a další m ěstech a pozd ěji díky n ěmu bylo navázáno množství tuzemských i zahrani čních obchodních kontakt ů. Na konci 18. a po čátku 19. století procházela celá Evropa, a stejn ě tak i Čechy, složitou prom ěnou spole čenského uspo řádání. Jednalo se o zm ěnu z feudáln ě stavovské spole čnosti, která byla zcela elitá řská, na novou ob čanskou spole čnost, jež si vytkla za cíl co nevíce snížit rozdíly vytvo řené p ředešlým uspo řádáním. V té dob ě se Evropa za čala vzpamatovávat z období zmatku do n ěhož ji uvrhly nap říklad Napoleonské války

85 a další mocenské boje, zmítající celý kontinent. Byly vyty čovány nové hranice stát ů a na našem území došlo k uvoln ění nevolnického stavu, což vedlo k prudkému r ůstu pr ůmyslu a intenzivnímu rozši řování m ěst. Zárove ň byla objevena práv ě, výše v textu již n ěkolikrát zmi ňovaná, ložiska nerostných surovin což m ělo za následek prudkou expanzi pr ůmyslu. Nejv ětšího rozmachu se od čty řicátých let devatenáctého století na území Čech do čkal práv ě pr ůmysl porcelánový. Z vý čtu a stru čného shrnutí historie alespo ň n ěkterých, autorkou uvedených továren na porcelán je z řejmé, že se rychlý vývoj pr ůmyslu v 19. století projevil také na stoupajícím po čtu zakládaných továren. Úrove ň výroby p řitom získala charakter spíše výroby hromadné, v němž p řevažovala d ůležitost kvantity nad kvalitou, tím pádem kvalitativn ě neporovnatelné s d řív ějšími výsledky. Vývoj byl patrný i v technologických postupech výroby porcelánu. Pro pohon v přípravnách hmot i u hrn čířských kruh ů se za čaly používat parní stroje a hn ědé uhlí nahradilo doposud používané d říví k vytáp ění pecí. V roce 1860 byl v Klášterci nad Oh ří proveden pokus vytáp ět pece pro výpal porcelánu plynem, který se ovšem ukázal zna čně nerentabilní a bylo od n ěj upušt ěno. Kolem roku 1890 bylo zavedeno lití dutých výrobk ů, což vedle zrychlení vytvá řecího procesu znamenalo i zvýšení jakosti výrobk ů. Na p řelomu 19. a 20. století byly budovány modern ější typy komorových pecí, kde se místo p římého plamene využívalo plamene zvratného a byly zprovozn ěny i první tunelové pece. V p řípravn ě hmot se zavád ěly nové stroje od drti čů p řes kolové mlýny, velké mlecí bubny a magnety až k sít ům. Podstatný vliv na to m ěl rozmach technického pokroku nap říklad v užití elektromotor ů v pr ůmyslu. V dekora čních technikách došlo k zásadním zm ěnám, zejména pokud jde o náhradu ru ční malby obtisky (v roce 1892) jednalo se p ředevším o m ěditisk, jehož zdravotní nezávadnost musela být potvrzena léka řskou fakultou. To m ělo za následek výrazné urychlení dekora čního procesu, ale stejn ě jako u lití forem to vedlo ke snížení originality a kvality um ělecké hodnoty výrobk ů. Vedlo to ovšem ke snížení výrobních náklad ů a tím i ke snížení výsledné ceny výrobku, čímž se porcelánové výrobky staly op ět dostupn ější širší ve řejnosti. Předrevolu ční výrobní programy českých porcelánek obsahovaly dva druhy porcelánu jednalo se o porcelán špi čkové kvality, jehož design vytvá řeli p řední čeští výtvarní um ělci, jež byl exportován i do zahrani čí a kterým se jednotlivé továrny prezentovali na sv ětových výstavách a porcelán historický, vycházející z dobových předloh a reprezentující hodnotnou tradici českého porcelánu. Druhým typem byl

86 spot řební porcelán ur čený široké ve řejnosti na b ěžné užití. Kde kvalita nebyla tak vysoká, ale rozhodujícím kritériem byla nízká cena. Pro tyto výrobky byla také vytvo řena exportní sí ť nejen do Evropy ale i do Asie a Afriky. Po revoluci díky privatizaci a díky zm ěně majitel ů v ětšina t ěchto zahrani čních trh ů zanikla. Nový management firem vyráb ějících porcelán se v sou časné dob ě potýká s konkurencí která mezery na trhu zapl ňuje laciným a mén ě kvalitním zbožím. Jedná se většinou a laciné imitace z asijských zemí. Výrobní cena českého porcelánu je v porovnání se sou časnými cenami v EU skoro srovnatelná a tak tedy záleží na kvalit ě a líbivosti výrobku. V sou časné dob ě je v provozu v ětšina výše jmenovaných evropských podnik ů. Některé vyráb ějí vedle moderního porcelánu i tradi ční, luxusn ě zdobené modely. Jejich zboží se t ěší velké oblib ě laické i odborné ve řejnosti. Stále však nejv ětšími sv ětovými producenty porcelánu z ůstávají Japonsko a Čína (cca 80% celosv ětové výroby). Dalšími významnými producenty porcelánu jsou N ěmecko, Itálie, Polsko. Francie, Česká republika a nap říklad Anglie. Mezi významné mimoevropské producenty se řadí nap říklad USA. Ve své práci se autorka pokusila popsat a charakterizovat vývoj porcelánové výroby na našem území, s přihlédnutím ke sv ětové tradici výroby porcelánu. Autorka si je v ědoma, že její práci nelze charakterizovat jinak než jako stru čné shrnutí daného tématu, ale rozsah této práce bohužel neumož ňuje více se danému tématu v ěnovat.

87 Použitá literatura

1. AUGUSTA, J.M. Rukov ěť sb ěratelova . Praha: L. Bradá če, 1927. ISBN 1273 2. BRAUNOVÁ, Alena.Kouzlo keramiky a porcelánu. Praha: nakladatelství ROH, 1978. ISBN 24-101-78 3. BRAUNOVÁ, Alena.Kouzlo keramiky a porcelánu. Praha: nakladatelství ROH, 1985. ISBN 24-015-85 4. BRAUNOVÁ, Dagmar. Porcelánová tradice: vydáno k 200. výro čí založení první porcelánky v Čechách. Karlovy Vary: Haas & Czjezek, 1992. ISBN 15527 5. ČESKÝ PORCELÁN A. S. Royal Dux Duchcov [online]. 2009 [cit. 2012-06- 24]. Dostupné z: http://www.royaldux.cz 6. DE MORANDT, Henry (p řeložili VÁ ŇA, Zden ěk, REICHERTOVÁ, Kv ěta a Jana SEIFERTOVÁ). Dějiny užitého um ění. Praha: Odeon, 1983. ISBN 12-43-8 7. GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2010. ISBN 978- 80-7315-185-0. 8. HEJDOVÁ, Dagmar a Jan MERGL. Klášterecký porcelán, 1794- 1994. Praha: Um ělecko pr ůmyslové muzeum v Praze, 1994. ISBN 80-7101-026-x. 9. HEJDOVÁ, Dagmar a Jan MERGL. Slavkovský porcelán. Sokolov: Okresní muzeum Sokolov, 2002. ISBN 80-86630-005. 10. histoire, dates-clé. SITE OFFICIEL DE SÈVRES - CITÉ DE LA CÉRAMIQUE. Sévres: cite de la céramique [online]. Etablissement public du Ministère de la culture et de la communication. Sévres: Site officiel de Sèvres - Cité de la céramique, [2006] [cit. 2012-02-15]. Dostupné z: http://www.sevresciteceramique.fr/site.php?type=P&id=2&PHPSESSID=5e27660630b abc0709f9f63dfd5989c5 11. HOLZEROVÁ, Michaela. Pražský porcelán: katalog výstavy. Praha: Muzeum hlavního m ěsta Prahy, 1999. ISBN 80-85394-23-5. 12. HORÁK, F,; CHRÁSKA, M. Úvod do metodologie pedagogického výzkumu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989. ISBN 17-304-89. 13. CHLÁDEK, Ji ří a Ilona NOVÁ. Porcelán kolem nás. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1991. ISBN 80-03-00540-x. 14. CHLÁDEK, Ji ří. Klasika porcelánu: Čína, Evropa. Karlovy Vary: Mirror, 2007, ISBN 978-80-139-9872-6. 15. CHLÁDEK, Ji ří. Porcelán. 1. vyd. Plze ň: Nava, 2000. ISBN 80-7211-078-0.

88 16. CHRISTIE'S 2012. Christie´s: Fine Art Auction and private Sales for Comtenporary,Modern, Old Masters paintings, jewelry, watches, wine, furniture & more [online]. 2006, 2012 [cit. 2012-06-24]. Dostupné z: http://www.christies.com/ 17. JANÍKOVÁ, M. Výzkum výuky: tématické oblasti, výzkumné p řístupy a metody. Brno: Paido, 2009. ISBN 978-80-7315-180-5. 18. KNÁPEK, Zden ěk. Rukov ěť sb ěratele porcelánu. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2003, ISBN 80-7346-007-6 19. MACH, Daniel a Kamila ANTOŠOVÁ. 130 let výroby porcelánu v Žaclé ři. Krkonoše, Jizerské hory: měsí čník o p řírod ě a lidech. 2008, ro č. 41, č. 10, s. 20- 21. ISSN 0323-0694. DOI: IaC20804/2008. Dostupné z: http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=10160&Itemi d=30 20. Manufacture nationale de Sèvres. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2012-06-15]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Manufacture_nationale_de_S%C3%A8vres 21. MARSHALL S., Christopher. Http://www.porcelainmarksandmore.com/ [online]. Dortmund, N ěmecko, 2004, 1. 2. 2012 [cit. 2012-03-12]. Dostupné z: http://www.porcelainmarksandmore.com/ 22. METROPOLITNÍ MUZEUM UM ĚNÍ. Heilbrun Timeline of Art History [online]. 2000 [cit. 2012-06-24]. Dostupné z: http://www.metmuseum.org 23. MU KLÁŠTEREC NA OH ŘÍ. Historie porcelánu: Klášterec nad Oh ří [online]. 2007 [cit. 2012-06-24]. Dostupné z: http://www.muklasterec.cz/cs_ob_mesto_porcelan.php 24. NOVOTNÁ, Jarmila. 210. výro čí založení porcelánky v Horním Slavkov ě. Ceramics art: časopis pro keramiku a um ění. 2002, ro č. 1, č. 4, s. 40-43. ISSN 1213-7464. DOI: IaC25176/2002 25. POCHE, Emanuel a Dagmar HEJDOVÁ. Porcelán. 1. vyd. Praha: Kentaur, 1994, ISBN 80-85285-48-7 26. POCHE, Emanuel. Starý český porcelán: odborné uspo řádání výstavy E. Poche. Praha: Um ělecko pr ůmyslové muzeum v Praze, 1954. KC18721 27. Porcelán [online]. 2005, 6.10.2005 [cit. 2012-06-24]. Dostupné z: http://www.antik-sy.com/porcelan.php 28. PRAGUE ART & DESIGN SRO. Prague Art & Design: Galerie v Praze [online]. Praha, 2008 [cit. 2012-06-24]. Dostupné z: http://www.prague-art.cz

89 29. RAVIK,Slavomír. Starožitnosti: slohy, sbírky, aukce, sb ěratelé. Praha: Svoboda, 1994. ISBN 80-205-0251-3. 30. REBELOVÁ, Alexandra. Zámecký porcelán. Karviná: Oddělení správy Zámku Fryštát OŠK Magistrátu m ěsta Karviné, 2010. ISBN 978-80-254-773-9. 31. RICHARD, Šubrt. Míše ňský porcelán: Böttger, Höroldt, Kändler, 1710- 2000, vybraní modelá ři, zna čky. Praha: Gallery, 2009. ISBN 978-80-86990 32. SCARPARI, Mauritzio (p řeložil ŠANCA, Ond řej, z angli. orig. P řložila KOPECKÁ, Anna). Starov ěká Čína: čínská civilizace od po čátk ů k dynastii Thang. Česlice: Rebo Production, 2000. ISBN 80-7234-154-5 33. SCHMIED, Richard. Historie a sou časnost Jizerské porcelánky. Keramika a sklo: časopis pro design a um ění. 2007, ro č. 7, č. 2, s. 50. ISSN IaC22180 2001. DOI: IaC22180/2007. 34. SUCHOMEL, Filip a Marcela SUCHOMELOVÁ. Mistrovská díla japonského porcelánu: Národní Galerie v Praze, Šternberský palác, 10. října 1997- 11. ledna 1998. Praha: Národní Galerie hlavního m ěsta Prany, 1997. ISBN 80-7035-145-4 35. THUN A.S. 1794. Thun [online]. 2010, 2012-06-06 07:18:00 [cit. 2012-05-2]. Dostupné z: http://www.thun.cz/ 36. WEI, Ji. (transl. YU, Silvia, CHEN, Julian and Christopher MALONE). The art of Chinese ceramics. San Francisco: Long River, 2006. ISBN 1-59265-047-3 37. WIKIPEDIA®. Medici porcelain [online]. 25.12. 2011 [cit. 2012-06-24]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Medici_porcelain 38. ZHIYAN, Li and Wen CHENG (transl. by CAINEI, Ouyang). Chinesepottery and porcelain. Beijing: 1996. ISBN 7-119-00752-1

90

Seznam použitých odborných výraz ů

1. arkanum - V souvisloati s porcelánem se rozumí porcelánová hmota, jejíž výroba byla dlouho obest řená tajemstvím.

2. arkanista - (z lat. arcanum ) Je ten, kdo zná n ějaké tajemství v ůbec, pak chemik nebo chemicky vzd ělaný ú ředník v továrnách na porcelán , ten kdo zná tajemstvý výroby porcelánu a d říve jím byl obchodník s tajemnými látkami. 3. art-deco - Je dekorativní styl, který se rozší řil p ředevším v Evrop ě a v USA ve 20. a 30. letech dvacátého století v pr ůmyslu a um ěleckém řemesle. Nese rysy mnoha um ěleckých sm ěrů, p ředevším kubismu, futurismu a secese.

4. biskvit- Je dvakrát vypálený velmi tvrdý porcelán bez glazury.

5. bruselský styl - Jedná se o vžitý výraz pro výtvarný styl architektury a užitého um ění z období 50 až 70 let dvacátého století . Název je odvozen od obrovského úsp ěchu zaznamenaného československou výtvarnou scénou p ři ú časti na výstav ě EXPO 58 v Bruselu. Obecn ě je také nazýván jako m ěkký modernismus. Jedná se o návrat k autentické tvorb ě po desetiletí socialistického realismu. Vyzna čuje se orientací na nové materiály a technologie, orientace na sklo, ocel a plast, spolupráce výtvarník ů a architekt ů, typickými rysy jsou- inovace, barevnost, geometrické h říčky. D ůležitými díly jsou krom ě plastik J. Ježka i Tramvaj Tatra T od Františka Kardause nebo elektrická lokomotiva řady 230 designéra Otakara Diblíka.

6. dekorace obtiskem - Jedná se o dekorování porcelánu pomocí desti ček kam je vyryt negativ dekoru, desti čka je nat řena barvou a prost řednictvím obtisku je dekor p řenesen na porcelán.

7. fajáns - Druh hrn čířských výrobk ů nažloutlé nebo na červenalé barvy, které jsou pokryty bílou nepr ůhlednou glazurou. Jsou považovány za jemnou keramiku, i když vzhledem p řipomínají porcelán.

91

8. Fliegende Bläter - Létající jisty – humoristický, bohat ě ilustrovaný týdeník vydávaný v Mnichov ě v letech 1845 až 1944 vydavatelem Braun & Schneider. 9. fritový porcelán - Je název pro m ěkký porcelán, užívá se hlavn ě v Anglii.

10. glazura - Je tenký sklovitý povlak, který se snadn ěji taví, jsou pr ůhledné nebo nepr ůhledné. Výrobek je nejprve vypálen bez glazury na tzv. p řežeh, po vychladnutí je namo čen do glazury nebo je na n ěj glazurou malováno. Po té je výrobek znovu pálen v peci.

11. grotta - Je člov ěkem vytvo řená jeskyn ě nebo výklenek, budovaný obvykle v renesan čních a barokních zahradách nebo v p řízemních prostorách zámk ů, často zdobená krápníkovou omítkou, vsazenými lasturami, plastikami a podobn ě.

12. hrn čina - Keramická hmota charakteristická svou režnou barvou, drsným povrchem a jednoduchostí. K malování se používala hlin ěná nádobka napln ěná barvou(tzv. kuka čka). Funkce hrn činy byla p řevážn ě užitková. Byly to ploché talí ře, mísy, formy na pe čivo, džbány, hrnce. Nejv ětší st řediska výroby na našem území byly jiho české, západo české a jihomoravské dílny (Valašské Mezi říčí, Vřesice).

13. chinoiserie – Jsou krajinky a kv ětiny malované na porcelán v 17. a 18. století, kdy v Evrop ě zavládla móda á la Čína.

14. indiánské kv ěty – Jsou druhem chinoiserie, jsou to kv ěty fantastických barev a tvar ů.

15. inkrustace - Je vrstva materiálu zakrývající ur čitý povrch. Tato vrstva bývá deskovitého charakteru a na svém povrchu je zdobena drahými kameny nebo malbou. Inkrustací jsou nap říklad n ěkteré druhy intarzie.

16. kaolín – Je bílá, velmi plastická hlína, která je nezbytným prvkem k výrob ě porcelánu.

92 17. kraak – Je nizozemská trojst ěžní lo ď.

18. krakelování – Jedná se o techniku výzdoby p ři které se dosahuje starobylého a popraskaného vzhledu.

19. led ňáčkový seladon – Je zelenkavý porcelán jehož zelená barva se podobá zbarvení led ňáčka.

20. majolika - Historický termín kdysi užívaný pro keramické výrobky pocházející z ostrova Mallorca, jež byly p ůvodn ě pokryty cínovým smaltovým povrchem. Dnes se termínu „majolika“ užívá p ři rozlišení keramiky smaltované a zdobené shora smaltem, od nesmaltované nebo zalité tenkou vrstvou skla.

21. masso bastardo – porcelánová zboží vyráb ěné v porcelánce v Doccii, jednalo se o silnost ěnný porcelán.

22. měkký porcelán – Je vyroben ze sm ěsi neobsahující kaolín, podobá se více sklu než porcelánu. Pálí se na nízké teploty, což umož ňuje zdobení ve velmi pestré škále barev.

23. muflové barvy – Jsou barvy užívané ke zdobení skla a keramiky p řipalováním v muflových pecích za nižších teplot (do 800 °C) na již vypálenou glazuru.

24. pastorální skupiny – Jedná se o figurální plastiku, jejímž nám ětem jsou skupinky pastevc ů.

25. porézní keramika – Je keramická hmota u níž je úmysln ě tvo řena zvýšená poréznost.

26. portrétní reliéf – Jedná se o reliéfní (poloplastické) ztvárn ění portrétu.

27. putti – Jsou nahé baculaté d ěti, je to obdoba baculatých andělí čků. Tento motiv vznikl v italské renesanci.

93 28. seladon – Je starý čínský porcelán s olivov ě zelenou, kalnou polevou. Název ale vznilk v Evrop ě, nikoli v Čín ě, podle oble čení pasá čka Celadona, který byl oble čen v zelené, z tehdy populární hry „Comedia del´Arte“. Číňané tento porcelán nazývají „Lung – ts´üan yao“.

29. solitéry - Název je odvozen z francouzštiny, osam ělá osoba, zví ře, rostlina nebo předm ět, který obvykle není sou částí spole čenství stejných typ ů. Solitérní aktivity jsou ty, které nevyžadují (nebo dokonce zamezují) p řítomnost druhých, jako je ch ůze, poslech hudby, va ření nebo malování. V porcelánu se jedná o drobné samostatné plastiky. 30. st řep – Jde o p řežehnutý neglazovaný, tedy tém ěř surový, výrobek z keramiky, kameni nebo t řeba porcelánu.

31. Têté – á – Têté – Pochází z francoužštiny a znamená “Tvá ří v tvá ř” jedná se o porcelán zam ěř ený na soukromí a osobní rozhovory či sch ůzky, byl koncipován pro dv ě osoby, jednalo se o servisy nap říklad na kávu, čaj či čokoládu.

32. tvrdá kamenina – Jedná se o druh kameniny do níž je jako tavivo přidáván živec, který se taví p řibližn ě na 1300 stup ňů Celsia.

94 Seznam p říloh

Sv ět

Obr. č. 1 - Augarten, figurální plastika, „Špan ělská škola“, cca Obr. č. 2 - Bow, inspirace míše ňskou porcelánkou, okolo 1754 Obr. č. 3 - Capo di Monte, m ěkký porcelán, cca 1750 Obr. č. 4 - Čínská krakelovaná keramika Obr. č. 5 - Čínský modro bílý porcelán Obr. č. 6 - Doccia, tvrdý porcelán, cca 1745 Obr. č. 7 - Chantilly, paté- tendré, cca 1735 - 1740 Obr. č. 8 - Korzec, cca 1820 Obr. č. 9 - Královská porcelánová manufaktura v Berlín ě, cca 1891 - 1915 Obr. č. 10 - Kuzn ěcovský porcelán, číslo modelu 229, cca 1892 – 1917 Obr. č. 11 - Limbach, cca 1780 Obr. č. 12 - Ludwigsburg, cca 1760 - 1765 Obr. č. 13 - Manufaktura Fr. Gardnera, cca 1770 - 1780 Obr. č. 14 - Medici porcelán, cca 1575- 1587 Obr. č. 15 - Míše ňská továrna, tvrdý porcelán, cca 1713 - 1715 Obr. č. 16 - Saint Cloud, paté- tendré, cca 1695 – 1710 Obr. č. 17 - Seladonová keramika, dynastie Čching Obr. č. 18 - Sévres, tvrdý porcelán, 1837 Obr. č. 19 - Vezzi porcelán, cca 1720 - 1727 Obr. č. 20 - Víde ňská porcelánka, období du Pâquierovo, cca 1730 Obr. č. 21 - Vinogradov porcelán, vyrobený pro Alžb ětu Petrovnu, cca 1760

Čechy

Obr. č. 1 - Březová, cca 1850 Obr. č. 2 - Březová, kalamá ř, cca 1850 Obr. č. 3 - Dolní Chodov, druhá polovina 20. století Obr. č. 4 - Doubí u Karlových Var ů, období Rakouska – Uherska (1867 – 1918) Obr. č. 5 - Dubí u Teplic, cca 19. století

95 Obr. č. 6 - Dubí u Teplic, po roce 1945 Obr. č. 7 - Praha, cca 1794 – 1800 Obr. č. 8 - Royal Dux Duchcov, Český porcelán a. s. , Jaroslav Ježek Obr. č. 9 - Royal Dux Duchcov, Elly Strobach-Königová, D ěvčátko na lyžích Obr. č. 10 - Stará Role, cca 1918 – 1945 Obr. č. 11 - Stará role, cca 1922 – 1945

96

Přílohy

Sv ět

Obr. č. 1

Obr. č. 2

97

Obr. č. 3

Obr. č. 4

98

Obr. č. 5

Obr. č. 6

99

Obr. č. 7

Obr. č. 8

100

Obr. č. 9

Obr. č. 10

101

Obr. č. 11

Obr. č. 12

102

Obr. č. 13

Obr. č. 14

103

Obr. č. 15

Obr. č. 16

104

Obr. č. 17

Obr. č. 18

105

Obr. č. 19

Obr. č. 20

106

Obr. č. 21

107

Čechy

Obr. č. 1

Obr. č. 2

108

Obr. č. 3

Obr. č. 4

109

Obr. č. 5

Obr. č. 6

110

Obr. č. 7

Obr. č. 8

111

Obr. č. 9

Obr. č. 10

112

Obr. č. 11

113