Gioacchino Rossini (1792–1868) L’italiana in Algeri (Italka v Alžíru) Dramma giocoso o dvou dějstvích z roku 1813 Libreto Angelo Anelli Opera je nastudována v italském originále s českými titulky. Hudební nastudování a dirigent Jan Chalupecký Režisér Lev Pugliese Výtvarnice scény a kostýmů Sabine Lindner Sbormistr Jurij Galatenko Asistent dirigenta Jozef Katrák Asistentka režiséra Bohuslava Kráčmarová Hudební příprava Matej Arendárik Jana Hajková Ivana Hotárková Jozef Katrák Inspicientka Bohuslava Kráčmarová Text sleduje Hana Navrátilová České titulky Marie Kronbergerová Obsluha titulků Jarmila Šebková Osoby a obsazení: Mustafà, turecký bej v Alžíru Martin Gurbaľ / Bogdan Kurowski Elvira, jeho žena Zuzana Marková / Marianna Pillárová Zulma, Elvířina důvěrnice Šárka Hrbáčková / Erika Šporerová Haly, velitel korzárů Matěj Chadima / Ivo Michl Lindoro, zajatý Ital Ondrej Šaling / Martin Šrejma Isabella, Italka Zuzana Dunajčanová / Anna Nitrová Taddeo, Isabelin průvodce Martin Bárta / Michal Křístek Dále účinkuje orchestr opery NDM – koncertní mistr Vladimír Liberda – a sbor opery NDM. Inscenace byla realizována v koprodukci s Theater Vorpommern. 1 Technický šéf Stanislav Muntág Vedoucí umělecko-dekoračních dílen Barbora Macháčová Vedoucí výroby kostýmů Eva Janáková Jevištní mistři Jan Benek, Antonín Krajíček Mistr osvětlení Radko Orenič Mistr zvuku Bořivoj Wojnar Mistrová vlásenkárny Marta Celarková Mistrová garderoby Růžena Mauerová Mistrová rekvizit Alexandra Václavíková Scénické dekorace vyrobily umělecko-dekorační dílny NDM. Technolog – Martin Dušek, mistr čalounické dílny – Petr Missig, mistr malířsko-kašérské dílny – Jaroslav Macháč, mistr truhlářské dílny – Radomír Maschke, mistr zámečnické dílny – Milan Rous, mistr zbrojířsko-šperkařské dílny – Jaroslav Dovalil Scénické kostýmy a doplňky vyrobily krejčovny NDM. Mistrová dámské krejčovny – Drahomíra Gwuzdiochová, mistrová pánské krejčovny – Jiřina Richtrová, modistka-dekoratérka – Věra Siostrzonková 2 3 Obsah opery Děj se odehrává v paláci beje Mustafy v Alžíru. První dějství Beje Mustafu, vládce Alžíru a velkého harému, již omrzela jeho první žena Elvira. Chtěl by ji poslat spolu se svým otrokem, zajatým Italem Lindorem, do Evropy a místo ní by rád získal nějakou krásnou ital- skou ženu. U alžírských břehů právě ztroskotala italská loď a Mustafà posílá velitele korzárů Halyho, aby mu nějakou Italku přivedl. Haly při- vádí půvabnou Isabellu, kterou doprovází její neúnavný ctitel Taddeo. Isabella ale jeho city neopětuje, vydala se totiž do Alžíru hledat svého milence Lindora uneseného před časem piráty a prodaného do otroctví. Dívka ale nakonec Taddea prohlásí za svého strýce, aby ho uchránila před Mustafovou zlobou a následným zajetím. Mustafà je temperamentní Isabellou doslova okouzlen. Jeho zájem jí imponuje a rozhodne se ho lstivě využít k útěku i s ostatními italskými přáteli. Přichází Lindoro, který vzdoruje bejovu příkazu oženit se s Elvirou. Mustafà mu tedy nabízí možnost vrátit se na benátské bárce do Itá- lie, ale s podmínkou, že s sebou vezme také Elviru. Isabella v otrokovi poznává svého milovaného Lindora, prohlásí ho za svého otroka a na- řizuje, aby i s Elvirou zůstal v paláci. Mustafà je z toho celý zmatený, nakonec ale Isabellinu přání vyhoví. Druhé dějství Mustafà je omámen láskou k Isabelle a jeho počínání budí posměch obyvatelů paláce. Aby se Isabelle zavděčil, dosazuje dokonce Taddea do vysoké funkce kajmakana. Taddeo si naivně myslí, že je to důkaz Isabelliny lásky, dosud totiž neví, že onen otrok je vlastně Isabellin mi- lenec Lindoro. Ten se mezitím s Isabellou domluví na útěku – prch- nou na lodi, která ho měla původně odvézt do Itálie spolu s Elvirou. Taddeo nemá z úřadu kajmakana vůbec radost, stále jen doufá, že ho Isabella bude milovat. I Mustafà je rozzlobený, že Isabella stále není jeho. Dívka si ale vymíní, že před vstupem do manželství musí být Mustafà přijat do řádu „Paroháčů“, což je prý v Itálii nejvyšší vyzna- menání pro muže. Mustafà souhlasí, zvlášť když tito muži mají po- vinnost jen jíst, pít a spát. Při následném obřadu přijetí do řádu „Paroháčů“ bej odříká přísahu a začne hostina, kterou Isabella vy- užije ke lsti – zatímco Mustafà hoduje, prchne spolu s Lindorem a ostatními zajatci z paláce. Když Mustafà zjistí, že si s ním Isabella jen pohrávala, je už pozdě. Uprchlíci jsou již na lodi na cestě do Itálie. Mustafovi tedy nezbývá nic jiného, než se pokorně vrátit k Elviře. 4 5 Gioacchino Rossini (29. 2. 1792 Pesaro – 13. 11. 1868 Passy u Paříže) Gioacchino Rossini patří mezi nejvýznamnější skladatele světových operních dějin. Hudbě se věnoval již od raného dětství díky láskypl- nému vlivu obou rodičů, kteří byli profesionálními hudebníky. Jeho matka byla operní pěvkyně, otec hráč na lesní roh. Malý Gioacchino již ve věku šesti let účinkoval v otcově vojenské kapele, kde hrál na triangl, a dokonce za to dostával malou gáži. Postupně se učil hře na violoncello a cembalo, nakonec ale zvítězil zpěv. Jako sopranista často zpíval v různých chrámech i na operních scénách. V roce 1804 se rodina přestěhovala do Boloně, což malému adeptovi zpěvu otev- řelo další možnosti uměleckého uplatnění. V roce 1807 začal studo- vat zpěv na proslulé Accademia Filarmonica di Bologna, rozsáhlé hudební vzdělání poté získal v letech 1807–1810 na tamějším Liceo musicale. Jako skladatel vstoupil do světa opery již ve svých osmnácti letech. V roce 1810 byla v benátském Teatro San Moise` s velkým úspěchem uvedena jeho jednoaktová fraška La cambiale di matrimonio (Man- želská směnka). Po ní následovala úspěšná uvedení jeho dalších operních prvotin – například L’inganno felice (Šťastný podvod, svě- tová premiéra v Benátkách v roce 1812), La scala di seta (Hedvábný žebřík, světová premiéra v Benátkách v roce 1812) nebo La pietra del paragone (Prubířský kámen). Posledním jmenovaným se Rossini v roce 1812 poprvé představil v milánském Teatro alla Scala. Od té doby stoupala jeho hvězda na operním nebi stále výše. Velký úspěch, především díky živelné hudební složce, zaznamenala jeho díla Tancredi (Tankred, světová premiéra v Benátkách v roce 1813) a především L’italiana in Algeri (Italka v Alžíru, světová premiéra v Benátkách rovněž v roce 1813). Rossini se záhy upsal slavnému italskému impresáriovi Domenicu Barbajovi, který pro něj získal uplatnění na nejlepších italských operních scénách. V opeře tehdy panoval kult pěveckých primadon, které oslňovaly publikum svou vokální virtuozitou. Árie tak mnohdy sloužily jen jako prostor pro uplatnění pěvecké techniky a byly tak často proti vůli skla- datele deformovány. Rossini proti tomuto trendu začal bojovat tím, že do not jasně vepsal veškeré koloratury a ozdoby. Stalo se tak v roce 1815 v Neapoli v případě uvedení jeho díla Elisabetta, regina d’Inghilterra (Alžběta, královna anglická). O rok později měla v Římě premiéru jeho opera Il barbiere di Siviglia (Lazebník sevillský), která se stala dodnes nejčastěji uváděným a divácky nejoblíbenějším Rossiniho dílem. V roce 1822 se skladatel oženil se slavnou španěl- 6 7 skou koloraturní sopranistkou Isabellou Colbranovou (1785–1845), pro kterou napsal hlavní role ve svých operách určených pro neapol- ské jeviště – Armidu (Armida, 1817), Elcii (Mosè in Egitto, 1818), Zo- raidu (Ricciardo e Zoraide, 1818), Ermionu (Ermione, 1819), Elenu (La donna del lago, 1819), Annu (Maometto secondo, 1820) a Zel- miru (Zelmira, 1822). Novomanželé odcestovali v roce 1822 do Vídně, kde mladý skladatel zaznamenal se svými díly obrovský úspěch a setkal se také s řadou osobností hudebního života. Tehdy již hluchý Ludwig van Beethoven se seznámil s jeho partiturou La- zebníka sevillského a ocenil jeho kompozici opery buffa. Rossini ná- sledně odcestoval do Benátek, kde měla v Teatro La Fenice úspěšnou premiéru jeho dramatická opera Semiramide (Semiramis) v titulní roli s Isabellou Colbranovou. Skladatel sklízel vavříny také při své násled- né návštěvě Londýna a především Paříže, kde v letech 1825–1826 řídil proslulé Théâtre des Italiens a seznámil se s francouzským oper- ním stylem. Rossiniho popularita v Paříži byla tak velká, že mu dokonce sám Karel X. nabídl smlouvu na napsání pěti nových oper pro Paříž. Skla- dateli byla poté udělena nejen řada čestných titulů, ale získal také velkorysou státní penzi. Po úspěšné pařížské premiéře opery Guillaume Tell (Vilém Tell), která se stala prototypem romantické opery, Rossini komponování jevištních děl zanechal. Bylo mu třicet sedm let a měl za sebou třicet devět operních kompozic. Byl finančně zajištěnou, váženou osobností, užíval si společenského života a věnoval se svému koníčku – gastronomii. V roce 1836 se rozvedl s Isabellou Colbranovou a žil poté v Boloni, kde také uzavřel sňatek s Fran- couzkou Olympe Pélissierovou. Po turbulencích revolučního roku 1848 přesídlil do Florencie a poté v roce 1855 do Paříže. Ve svém venkovském sídle v Passy se od roku 1857 pomalu vracel ke kom- ponování. V této poslední životní etapě Rossiniho života vznikla na- příklad Petite messe solenelle a řada komorních skladeb, skladatel je ale označoval jen za „hříchy stáří“. V Passy se také v roce 1868 jeho životní pouť uzavřela – zemřel na následky srdečního záchvatu ve věku sedmdesáti šesti let. Byl pohřben na hřbitově Pe`re Lachaise v Paříži. V roce 1887 byly jeho ostatky na žádost italské vlády pře- vezeny do Itálie a uloženy v bazilice Svaté Trojice ve Florencii. Karikatura od H. Maillyho na titulní straně francouzského listu Le Hanneton z 4. července 1867 8 9 První manželka Gioacchina Rossiniho Isabella Colbran (1785–1845) Portrét Gioacchina Rossiniho od Francesca