Přírodovědecká fakulta MASARYKOVY UNIVERZITY BAKALÁŘSKÁ PRÁCE SOUČASNÝ STAV PROBLÉMU V LITERATUŘE Ingrid Továrková TERCIÉRNÍ SILICIFIKOVANÁ DŘEVA MORAVY Vedoucí práce: RNDr. Nela Doláková, CSc. Brno 2009
1. ÚVOD Předmětem bakalářské práce je studium terciérních silicifikovaných dřev Moravy. Cílem rešeršní části práce je sestavit přehled dosavadních nálezů silicifikovaných dřev (xylolitů) na Moravě a popsat zásady systematiky těchto fosilních dřev. 2. VÝVOJ POZNATKŮ O NÁLEZECH SILICIFIKOVANÝCH DŘEVECH NA MORAVĚ Podle Karáska (1997) existují první nálezové zprávy o silicifikovaných dřevech již v roce 1880 (studie F. Dvorského) a v roce 1919 (studie A. Rzehaka). Silicifikovaná dřeva se vyskytovala na lokalitách, kde byly hledány vltavíny. Vltavíny však budily větší zájem odborníků. Během celého století vznikla řada nepřehledných odborných studií. Problémem byl i značný časový odstup příslušných monografií. Rzehakova stručná sdělení o nálezu silicifikovaných dřev byla dlouhou dobu přehlížena, včetně paleogeografických závěrů, které Rzehak z těchto nálezů vyvozoval. V poválečném období se studiem lokalit xylolitů zabýval Kruťa (1966) a Burkart (1953). Knobloch (1963) podal ve svých studiích podrobný přehled neogénní flóry z oblasti jižní Moravy. Zaznamenává zde především nálezy rostlinných zbytků a olistění, jež jsou důležité z hlediska taxonomického určování xylolitů. Fosilními dřevy na území Československa se odborně zabývala Březinová (1970), popsala přehledně lokality a určené nálezy fosilních dřev. Nálezy prokřemenělých dřev na Znojemsku prezentoval Šmerda (1997). Tyto xylolity pocházejí z okolí obcí Dolenice, Kuchařovice, Suchohrdly u Znojma, Jiřice u Miroslavi a Oleksovice. Karásek (1997) ve svém studiu systematicky shrnul historii nálezů xylolitů a mechanismus silicifikace. Prokřemenělé dřevo z Vlasatic bylo popsáno Buriánkem (1997). Používání terciérních silicifikovaných dřev v pravěku je předmětem monografie Přichystala (v tisku).
3. PETRIFIKACE, SILICIFIKACE DŘEV Podle Březinové (1970) probíhá tzv. petrifikace (zkamenění) dvěma odlišnými způsoby: 1) karbonizací (zuhelnatěním) 2) permineralizací (intuskrustací) Permineralizace (intuskrustace) je proces, kdy pronikají anorganické látky do tkáně či pletiva. Tyto látky zde krystalizují na minerály, avšak nenahrazují původní organickou hmotu. Permineralizace zahrnuje tyto procesy: a) kalcifikaci , b) fosfatizaci, c) silicifikaci , d) pyritizaci , jež se od sebe liší minerálními látkami, které pronikají původní rostlinnou tkáň. Matysová (2006) uvádí tyto minerální látky: křemitá hmota (opál, rohovec, křemen a jeho odrůdy včetně chalcedonu); dále pak dolomit, vápenec, limonit, pyrit, sulfid (zvláště Cu), halit, zeolit, goethit, fosforečnan vápenatý, z fosfátů apatit, frankolit, laumonit, sapperit, sfalerit; smolinec a coffinit. Mechanizmus fosilizace dřev silicifikací je podle Karáska (1997) v podstatě stejný proces jako vznik opálových sraženin při chemickém zvětrávání alkalických hornin. Oxid křemičitý je ve vodě rozpustný pouze tehdy, je li voda obohacena o alkálie (např. hydroxid sodný, který se z horniny uvolní při chemickém zvětrávání sodnovápenatých živců). Nevznikne však pravý roztok srovnatelný třeba s mořskou vodou, nýbrž velmi labilní koloidní roztok, který se neutralizací po přidání kyseliny srazí v pevné sloučeniny (v daném případě v hydratovaný oxid křemičitý – opál a uhličitan sodný). Zdrojem příslušné kyseliny pro změnu skupenství koloidního roztoku je srážková voda, která vždy obsahuje rozpuštěný oxid uhličitý a je tedy velmi zředěnou kyselinou uhličitou. Uhličitan sodný je ve vodě rozpustný a je proto cirkulující podzemní vodou odplaven do vodních toků. Na místě vzniku tak zůstanou jen sraženiny hydratovaného oxidu křemičitého, tedy opálu. Koloidní roztok, pokud ještě není sražen, je schopen impregnovat nasáklé dřevo a po sražení uvedeným mechanizmem opál věrně okopíruje strukturu původní organické hmoty a druhý produkt reakce (uhličitan sodný) je podzemní vodou odplaven. Světlou patinu nepřemístěných silicifikovaných dřev je nutno připsat právě zóně původního kontaktu oxidu křemičitého s uhličitanem sodným. V případě bez živcových alkalických hornin (např. serpentinitu) vzniká podobným mechanizmem jako průvodce opálu nerozpustný uhličitan hořečnatý, tedy magnezit. Z uvedeného je zřejmé, že fosilizace dřeva silicifikací je pomalý proces, který nastává
jen v alkalickém prostředí a za přístupu vzduchu, srážkové vody a podzemní vody s volným oběhem. V opačných geochemických poměrech, tj. v kyselém prostředí bez přístupu vzduchu, fosilizuje dřevo zuhelnatěním (karbonizací) (Karásek 1997). Později docházelo u silicifikovaných dřev k rekrystalizaci, z amorfního opálu na chalcedon až křemen. Tento proces však neprobíhal na jednotlivých kusech ani v rámci jednoho úlomku stejně rychle (Buriánek 1997). Podrobněji se mechanizmy silicifikace zabývala ve své práci Matysová (2006). Podle Karáska (1997) je silicifikované dřevo se zřetelnými letokruhy dokladem podnebí se sezónním počasím v době růstu stromů (dřeva ze Suchohrdel a Těšetic), tedy podnebí buď mírného s vyhraněným zimním obdobím nebo subtropického s vyhraněnou sezónou sucha. Naproti tomu hutná dřeva bez zjevných letokruhů svědčí spíše o vzniku za podmínek humidního tropického klimatu (Letošov). Tento fakt poukazuje na to, že všechna moravská silicifikovaná dřeva nevznikla současně. V průběhu celých čtvrtohor již nenastaly takové klimatické podmínky, které by umožnily fosilizaci dřev silicifikací. 4. POUŽÍVÁNÍ TERCIÉRNÍCH SILICIFIKOVANÝCH DŘEV V PRAVĚKU Možnostmi použití xylolitů v pravěku se zabýval ve své práci Přichystal (v tisku). Podle Karáska (1997) je pozoruhodná skutečnost absence silicifikovaných dřev v inventářích nástrojů člověka doby kamenné. Příklad využití v pravěku lze uvést z Brna – Starého Lískovce, kde M. Přichystal nalezl v roce 2006 při záchranném výzkumu 13,5 cm dlouhý kus terciérního silicifikovaného dřeva v objektu kultury s lineární keramikou. Protáhlý artefakt má velmi dobře zachovanou strukturu dřeva i se stopami po napadení hmyzími škůdci. Barva na čerstvém lomu je skvrnitě žlutohnědá až šedá, povrch je převážně pokryt bělavou patinou. Na jednom místě bylo v pravěku odštípnuto několik štěpin zřejmě jako zkušební test kvality suroviny (Přichystal, v tisku). Podle Přichystala (v tisku) je dalším příkladem nález sběratele D. Kolbingera v prostoru aurignacké stanice Pavlovice u Přerova, nacházející se na jz. okraj kry Maleníku. Nejedná se o člověkem opracovaný artefakt a je pojmenován jako ,,araukarit“, což v tomto případě není vhodný název, neboť tak jsou označována zkřemenělá dřeva nahosemenných stromovitých rostlin ( Cordaites ) karbonského
a permského stáří. Mezi eneolitickými artefakty na výšinné osadě lidu s badenskou kulturou u Hlinska, která leží v bezprostředním okolí lomu Podhůra, nebyla silicifikovaná dřeva jako surovina štípaných artefaktů zjištěna, rovněž nejsou uváděna ani z největší paleolitické stanice na kře Maleníku – Velké Kobylanky u Hranic (Přichystal, v tisku). 5. VÝSKYT SILICIFIKOVANÝCH DŘEV V RÁMCI ČR Podle Přichystala (v tisku) vznikala fosilní dřeva především během dvou období: koncem prvohor v permu a během starších třetihor, zejména v oligocénu. Silicifikovaná dřeva permokarbonského stáří jsou rozšířena zejména v podkrkonošské pánvi a ve vnitrosudetské pánvi; např. studie Březinové (1970) a Matysové (2006), podle Přichystala (v tisku) v oblasti pánví západních a středních Čech, okolí Plzně, v Železných horách a v oblasti boskovické brázdy na západní Moravě. Silicifikovaná dřeva terciérního stáří, jež jsou předmětem práce, se hojně vyskytují v jihočeských pánvích, v podkrušnohorských pánvích (Prakash et al. 1971), (Březinová et al. 1994), (Sakala, Teodoridis 2001), dále v terciérních sedimentech vyplňujících prohlubně na kře Maleníku a na pleistocénních štěrkopískových terasách jižní Moravy (Přichystal, v tisku). Méně časté výskyty jsou podle Šmerdy (1997) v mladších hlinitých kvartérních sedimentech, velmi často se s nimi setkáváme při hledání vltavínů. Vzhledem k nedostatku vhodných odkryvů se dřeva získávají přímým sběrem z povrchové vrstvy ornice. 6. PŘEHLED LOKALIT VÝSKYTU TERCIÉRNÍCH SILICIFIKOVANÝCH DŘEV NA MORAVĚ Prokřemenělá (silicifikovaná) dřeva se nacházejí 1) na původních ( primárních ) nalezištích nebo 2) na druhotných ( sekundárních ) nalezištích. Převážně se jedná o lokality sekundární, kam byly fragmenty terciérních dřev transportovány (obr. 1 a obr. 2).
Nálezy xylolitů se podle Přichystala (v tisku) vyskytují ve starotřetihorních flyšových sedimentech magurské skupiny – Bučník u Komně nebo ždánické jednotky – Letošov u Bučovic. Nacházejí se také v bazálních miocénních vrstvách (Ivančice, Padochov, Oslavany, Brno). Kruťa (1966) ve svém přehledu moravských nerostů uvádí nálezy z Boskovické brázdy – fosilní silicifikované dřevo z Boskovic z miocénních štěrkopísků, dále xylolit z okolí Jinačovic ze štěrkopísků o rozměrech 27,5 x 9 x 3 cm a o hmotnosti 1,24 kg. Jsou to dřeva sekundárně přemístěná, botanicky blíže neurčená, se zachovalou strukturou. Na těchto xylolitech není zjištěno, zda li jsou stáří terciérního či permokarbonského. Přichystal (v tisku) uvádí lokalitu, kru Maleník 2 (vrchovina v jz. části Podbeskydské pahorkatiny o rozloze asi 60 km ). Kusy dřev byly nalezeny i v okolí Oseku nad Bečvou (10,5 x 15 cm) a Hlinska u Lipníka, při skrývce na lomu Podhůra (6,9 kg, rozměry 26 x 21 cm). Podle Karáska (1997) se od níže uvedených sekundárních nalezišť odlišují lokality nepochybných mladotřetihorních štěrků a písků (např. Suchohrdly u Znojma, Těšetice), kde jsou nálezy xylolitů vázány na bazální spodnomiocénní vrstvy. Na rozdíl od dřev ze sekundárních nalezišť je pro ně příznačné, že jejich povrch je kryt bělavou patinou o tloušťce až 10 mm, která zdůrazňuje detaily dřevní struktury včetně různých defektů (např. působení hniloby, dřevokazných hub) (Karásek 1997). Na sekundární naleziště, podle Přichystala (v tisku), byla silicifikovaná dřeva transportována řekami ve čtvrtohorách z původních lokalit mladotřetihorních (z hornin východního okraje Českého masivu pleistocénní štěrkopískové terasy Svratky, Svitavy, Moravy, Dyje), okolí Modřic, pískovny v Bratčicích, Žabčicích, v okolí Pohořelic, v Břeclavi – Poštorné; jeden z prvních xylolitů byl zaznamenán také ve vltavínonosných štěrcích v okolí Třebíče. Dále se tato dřeva podle Burkarta (1953) nacházejí v okolí Syrovické terasy u Smolína – tato terasa patří k pískovnám v Bratčicích a Žabčicích, ve štěrcích z nivy Moravy v Uherském Hradišti a podle Buriánka (1997) na lokalitě ve Vlasaticích, (stáří günz). Ze sekundárních nalezišť uvádí Karásek (1997) mohelenskou vltavínovou lokalitu (,,Na boleniskách“, skryjský kamenolom); v okolí Ostrožské Nové Vsi. Šmerda (1997) popsal lokality na Znojemsku (nálezy z Dolenic, Kuchařovic, Jiřic u Miroslavi, Oleksovic, a z okolí zrušené obce Ječmeniště). Silicity, resp. silicifikovaná dřeva podle Karáska (1997) trpí nejméně při říčním transportu destrukcí, takže říční sedimenty se při procesech transportu i zvětrávání (v kyselém prostředí) o tyto hmoty
relativně obohacují. O značné odolnosti dřev svědčí skutečnost, že jsou v říčních štěrcích jen málokdy opracovány do tvaru valounů a na jejich říční transport lze usuzovat jen ze zaoblení původně ostrých hran. Kruťa (1966) v přehledu moravských minerálů popsal tyto lokality xylolitů: Boskovice, Brno – Brněnské Ivanovice, Brno – Slatina, Dolenice, Hodonín u Břeclavi, Ivaň u Pohořelic, Jinačovice, Jiřice u Miroslavi, Kokory, Krumvíř, Lednice, Luhačovice, Medlov u Pohořelic, Měnín, Mikulov, Modřice, Moravské Bránice, Moravské Knínice, Napajedla, Nová Ves u Pohořelic, Ostrava, Ostrožské Předměstí, Otrokovice, Podivín, Popice u Hustopečí, Pouzdřany, Pravlov, Rebešovice, Rohatec, Stará Bělá, Staré Město, Strachotín, Strážnice, Suchohrdly, Šaratice, Troubsko, Unkovice, Vranovice, Žabčice. Jedná se převážně o sekundárně přemístěná dřeva, která nejsou botanicky určena. Lokality Ostrava a Stará Bělá (jjz. od Ostravy) již neuvádím v mapce (obr. 1), vzhledem k technickým problémům, jedná se o říčně – ledovcové usazeniny ve štěrkopískovně; z miocénních, pleistocénních a holocenních sedimentů. Březinová (1970) ve svém přehledu nálezů fosilních dřev na území Československa uvádí lokality z Jihlavska, ze Slezska, z karpatské předhlubně a z vídeňské pánve (např. z hnědouhelných slojí u Hodonína, Čejče, Poštorné, Dubňan, Ratíškovic). Jedná se o dřeva prouhelněná, která vznikala v lagunárních či jezerních pralesních rašeliništích. Tyto nálezy nejsou náplní předložené práce, ale jsou zde významné z hlediska systematického určování silicifikovaných dřev na Moravě. Je zřejmé, že existuje daleko větší množství lokalit, než tento stručný přehled, který zaznamenává současná literatura. Pozoruhodné jsou nálezy z muzejních sbírek či výukové exempláře na geologických ústavech. Silicifikovaná dřeva se také objevují ve sbírkách soukromých sběratelů. Současným problémem studia xylolitů je nevelký zájem odborníků, nepřehlednost a nedostatek vhodných monografií.
Obr. 1: Přehled výskytu terciérních silicifikovaných dřev na Moravě výřez z turistické mapy (www.mapy.cz). Vysvětlivky – viz. obr. 2.
1 Ječmeniště 32 Osek nad Bečvou Ostrava a Stará Bělá 2 Strachotice 33 Pavlovice u Přerova 3 Suchohrdly 34 Hlinsko u Lipníka 4 Kuchařovice 35 kra Maleník 5 Těšetice 36 Letošov u Bučovic 6 Oleksovice 37 Šaratice 7 Dolenice 38 Vranovice 8 Jiřice u Mir. 39 Žabčice 9 Vlasatice 40 Unkovice 10 Nová Ves 41 Pohořelice 11 Ivaň 42 Smolín 12 Pouzdřany 43 Medlov 13 Popice 44 Pravlov 14 Strachotín 45 Bratčice 15 Mikulov 46 Měnín 16 Lednice 47 Rebešovice 17 Břeclav Poštorná 48 Modřice 18 Podivín 49 Brno Slatina 19 Hodonín Pánov 50 Brno, ul. Burešova 20 Rohatec 51 Brno Starý Lískovec 21 Strážnice 52 Troubsko 22 Ostrožské Předměstí 53 Brněnské Ivanovice 23 Ostrožská Nová Ves 54 Jinačovice ? 24 Staré Město 55 Moravské Knínice 25 Uherské Hradiště 56 Boskovice ? 26 Napajedla 57 Moravské Bránice 27 Otrokovice 58 Ivančice 28 Luhačovice 59 Padochov 29 Komňa lom Bučník 60 Oslavany 30 Krumvíř 61 Mohelno Skryjský lom 31 Kokory 62 Třebíč Obr. 2: Vysvětlivky: popis jednotlivých lokalit (viz. obr. 1) Pozn.: Lokality Ostrava a Stará Bělá nejsou v mapě vzhledem k technickým potížím zakresleny. Lokality č. 54 Jinačovice a č. 56 Boskovice (červeně zakroužkované s otazníky) se zřejmě přiřazují, vzhledem ke geologické pozici nalezišť, do permokarbonu boskovické brázdy. Silicifikované fragmenty dřev nejsou botanicky určeny. Není rovněž zjištěno jakého jsou stáří, zda permokarbonského, či terciérního.
7. ZÁSADY SYSTEMATIKY FOSILNÍCH DŘEV Studiem fosilních dřev se zbývá peloxylotomie. Existují tři základní řezy dřevem (obr. 3), pomocí kterých lze určit neznámý vzorek xylolitu. Ne vždy je však vzorek tak dobře zachován, aby u něj mohly být zhotoveny všechny tři řezy (Kvaček Z. et al. 2004). 1) příčný řez (transverzální) , označuje se „ P“, je to řez rovinou kolmou na osu kmene, 2) radiální řez (poloměrový, středový) , označuje se „ R“, řez v rovině rovnoběžné k ose kmene, který prochází středem kmene (dření), 3) tangenciální řez (tečnový, fládrový) , označuje se „ T“, řez vedený v rovině rovnoběžné s osou kmene, který neprochází středem kmene (dření) (Požgaj, Chovanec et al. 1993), (http://wood.mendelu.cz). Fosilní dřeva určujeme podobným způsobem jako recentní dřeva; popisujeme je na základě makroskopické stavby a mikroskopické stavby. Znaky makroskopické struktury fosilních dřev nejsou někdy příliš dobře pozorovatelné. Výrazně se odlišují 1) dřeva jehličnatých stromů a 2) dřeva listnatých stromů . Dřeva listnatých stromů se dále člení na dřeva s kruhovitě pórovitou stavbou, dřeva s polokruhovitě pórovitou stavbou a dřeva s roztroušeně pórovitou stavbou. U prvního makroskopického znaku; stavby letokruhů odlišujeme světlejší část, tzv. jarní časné dřevo a tmavší část, tzv. letní – pozdní dřevo. Letokruhy vznikají přerušením tloušťkového růstu stromu během vegetačního klidu dřevin chladného a mírného klimatu. Z makroskopických znaků se určují jmenovitě tyto další důležité znaky: dřeňové paprsky, cévy, pryskyřičné kanálky, dřeňové skvrny, suky, povrchové a vzhledové vlastnosti, mechanické a fyzikální vlastnosti (http://wood.mendelu.cz), různé defekty , např. působení dřevokazných hub, hniloby, stopy po napadení hmyzími škůdci apod.
Mikroskopická struktura je velmi důležitá k určování fosilních dřev. Na mikroskopických preparátech se zkoumá soubor anatomických elementů , které tvoří dřevo (xylém). Rozlišují se dvě hlavní skupiny základních anatomických elementů: 1) dřeva jehličnatých stromů 2) dřeva listnatých stromů
1) příčný řez (P) 2) radiální řez (R) 3) tangenciální řez (T)
Obr. 3: Základní řezy dřevem – upraveno (http://wood.mendelu.cz). Dřeva listnatých stromů se stejně jako u makroskopické stavby rozčleňují na tři skupiny, (obr. 4) a to na a) dřeva s kruhovitě pórovitou stavbou b) dřeva s polokruhovitě pórovitou stavbou c) dřeva s roztroušeně pórovitou stavbou Určování dřev spočívá v tom, zda li jsou, či nejsou přítomny určité soubory anatomických elementů charakteristických pro danou dřevinu.
1) Dřeva jehličnatých stromů (Gymnospermae) Anatomické elementy dřev jehličnatých stromů jsou podle Balabána (1955) tracheidy a parenchymatické buňky . Tracheidy jsou odumřelé buňky, které tvoří 90 95 % hmoty jehličnatých dřevin. Dělí se na horizontální (ležaté, orientované kolmo na osu kmene) a vertikální (jarní a letní, orientovány rovnoběžně k podélné ose kmene). Funkce vertikálních tracheid je vodivá (jarní tracheidy) a mechanická (letní tracheidy). Jarní tracheidy tvoří jarní dřevo; jsou to tenkostěnné, na koncích zaoblené a kratší buňky. Letní tracheidy vytvářejí letní dřevo; jsou to spíše tlustostěnné, zašpičatělé a užší buňky. Na stěnách tracheid bývají u některých dřev spirální ztluštěniny (důležité pro zvýšení pevnosti tracheid) např. tis (Taxus ), douglaska ( Pseudotsuga ) a také dvůrkaté ztenčeniny , neboli dvojtečky sloužící k zajištění komunikace mezi buňkami, pozn. párové dvojtečky se vyskytují u modřínu (Larix ). Horizontální (ležaté) tracheidy mají vodivou funkci a mohou mít buněčnou stěnu hladkou nebo zubatě ztloustlou – výskyt u borovice lesní ( Pinus sylvestris ). Horizontální tracheidy jsou součástí dřeňových paprsků s pryskyřičnými kanálky, (http://wood.mendelu.cz). Parenchymatické buňky jsou živé buňky hranolovitého tvaru s jednoduchými ztenčeninami, tzv. tečkami. Jejich funkce je zásobní a pomocná vodivá. Vytvářejí dřeňové paprsky, podélný dřevní parenchym či pryskyřičné kanálky (Kvaček Z. et al. 2004). Dřeňové paprsky jsou soubory parenchymatických buněk, které jsou kolmé k ose kmene. Pro většinu jehličnatých dřevin je charakteristická přítomnost jednovrstevných dřeňových paprsků, s výjimkou paprsků, kterými prochází pryskyřičné kanálky, jež bývají vícevrstevné. Typickými ztenčeninami jsou tečky . Dřeňové paprsky se dělí na dva typy; na homocelulární (stejnobuněčné), které jsou tvořeny pouze parenchymatickými buňkami a nemají pryskyřičné kanálky a na heterocelulární (různobuněčné), skládající se z parenchymatických buněk a ležatých tracheid; obsahují pryskyřičné kanálky. Podélný (axiální) dřevní parenchym je rovnoběžný s podélnou osou kmene, vyskytuje se sporadicky, u mnoha dřev zcela chybí. Pryskyřičné kanálky jsou charakteristické pro dřeva jehličnatých stromů; ale ne pro všechna, chybí u jedle ( Abies ), tisu ( Taxus ) a jalovce ( Juniperus ). Pryskyřičné kanálky mají vrstvu epitelových buněk vylučujících pryskyřici. Pryskyřičné kanálky jsou rozlišovány na horizontální a vertikální, důležitá charakteristika pro určování je tloušťka a počet epitelových buněk. Podle počtu a tloušťky buněk se dělí pryskyřičné kanálky na
typ borovice (4 5 tenkostěnných epitelových buněk) a typ smrk (6 12 tlustostěnných epitelových buněk). Významným rozlišujícím elementem je také typ teček v křížovém poli . Křížové pole je místo na radiálním řezu, kde je v kontaktu buněčná stěna vertikálních tracheid s buněčnou stěnou parenchymatických buněk dřeňového paprsku. Prvním typem je tzv. oknový typ , jedná se o jednu či dvě velké ztenčeniny, charakteristické pro borovici (Pinus ). Druhým typem je tzv. piceoidní typ , vyskytuje se u smrku ( Picea ), modřínu (Larix ) a douglasky ( Pseudotsuga ). Další typ je taxodioidní typ , např. jedle ( Abies ) a cupressoidní typ např. tis ( Taxus ) a jalovec ( Juniperus ), (http://wood.mendelu.cz). Na tangenciálním řezu můžeme pozorovat také výšku a šířku dřeňového paprsku , počet buněk na výšku např. pro tis je zhruba 3 buňky a u jedle 20 25 buněk. 2) Dřeva listnatých stromů (Angiospermae) Anatomické elementy dřev listnatých stromů jsou podle Balabána (1955) cévy, parenchymatické buňky, (libriformní vlákna a tracheidy – nejsou důležité pro určování těchto dřev). Cévy se skládají podle Černohorského (1957) z cévních článků, jsou to vodivé axiálně orientované elementy, z hlediska příčného rozměru se dělí na makrocévy, které mají průměr větší než 0,1 mm a na mikrocévy , o průměru menším než 0,1 mm. Cévní články jsou uloženy nad sebou, vlní se a někdy nemusí být ve výbrusu vidět po celé délce. Cévy mají příčné přehrádky, které jsou podle Černohorského (1957) úplně nebo částečně perforovány (rozpuštěny či rozrušeny vlivem diferenciace buněk). Perforace je tudíž jednoduchá, žebříčkovitá, nebo obě společně, či síťovitá. Cévy mají též spirální ztluštěniny a dvůrkaté ztenčeniny (dvojtečky) . V cévách se někdy vyskytují thyly , jsou vychlípeniny parenchymatických buněk, které prorůstají do buněčných cév přes ztenčeniny a cévu ucpávají, čímž jí škodí např. u trnovníku ( Robinia ). Parenchymatické buňky jsou stejně jako u jehličnatých stromů živé buňky s funkcí zásobní a pomocnou vodivou. Parenchymatické buňky vytváří opět dřeňové paprsky a podélný dřevní parenchym . Dřeňové paprsky jsou kolmé na podélnou osu kmene a jeví se na tangenciálním řezu jako typická vřetena. K určování jsou velmi důležité, neboť počet buněk (jejich vrstevnatost v nejširším místě) charakterizuje určitou dřevinu. Dřeňové paprsky se opět dělí na dva typy; na homogenní a na heterogenní. V tomto případě se jedná o tvar parenchymatických buněk. Homogenního typu jsou parenchymatické buňky stejného
tvaru a heterogenní typ je z morfologického hlediska složen z minimálně dvou tvarů parenchymatických buněk např. stojaté, čtvercové,.. Podélný (axiální) dřevní parenchym je rovnoběžný s podélnou osou kmene, jsou to oválné buňky s buněčným obsahem, na příčném řezu rozlišujeme, zda li axiální parenchym obklopuje vodivé elementy (cévy) či nikoliv. Podle tohoto vztahu se axiální parenchym rozčleňuje do skupin: 1) apotracheální (mimo cévu), 2) paratracheální (obklopuje cévu) či 3) svazkový axiální parenchym . Dále se tyto skupiny dělí na několik podskupin např. rozptýlený, křídlovitý, vazicentrický atd. Libriformní vlákna tvoří hlavní podíl dřevní hmoty (50 60 %), jsou to protáhlé zašpičatělé buňky, s funkcí mechanickou a nejsou jako diagnostický element důležité. Tracheidy se velmi těžko odlišují od libriformních vláken, mají stejnou funkci; dělí se na vazicentrické, cévovité a vláknité. Nemají zásadní význam při identifikaci dřevin (http://wood.mendelu.cz). Rozdělení dřev z hlediska uspořádání cév (obr. 4): a) dřeva s kruhovitě pórovitou stavbou Pro dřeva s kruhovitě pórovitou stavbou je charakteristický současný výskyt makrocév v jarním dřevě a mikrocév v letním dřevě. Dobře pozorovatelný na mikroskopickém vzorku je výrazně velký rozdíl v rozměrech makrocév a mikrocév. Typ perforace v cévách je jednoduchý. Hojně se vyskytují spirální ztluštěniny a thyly. Důležitým elementem je vrstevnatost a typ dřeňového paprsku. Na makroskopickém vzorku se makrocévy (makropóry) jeví na příčném řezu jako tzv. „vpichy“ otvůrky a na radiálním a tangenciálním řezu jako drážky nebo svislé rýhy. Z recentních dřev mají kruhovitě pórovitou stavbu: kaštanovník ( Castanea ), jasan ( Fraxinus ), trnovník akát ( Robinia ), jilm ( Ulmus ), morušovník ( Morus ), pajasan (Ailanthus ), dub ( Quercus ) (http://wood.mendelu.cz). b) dřeva s polokruhovitě pórovitou stavbou Dřeva s polokruhovitě pórovitou stavbou dělíme na dvě skupiny. První je tzv. skupina „ořešák“ (Juglans ), u které se vyskytují pouze makrocévy. Druhá skupina je tvořena jen mikrocévami, v jarním dřevě je jejich četnost poměrně větší než v letním dřevě. Typ perforace je opět jako u dřev kruhovitě pórovitých jednoduchý. Do této skupiny se řadí následující dřeviny: třešeň ( Cerasus ), švestka ( Prunus ), jabloň ( Malus ) a jeřáb ( Sorbus ) (http://wood.mendelu.cz).
c) dřeva s roztroušeně pórovitou stavbou Skupina dřev s roztroušeně pórovitou stavbou je tvořena pouze mikrocévami, které jsou roztroušeny rovnoměrně po celém letokruhu a pouhým okem nejsou viditelné. Mikrocévy se vyskytují buď ve shlucích (skupinkách do 4 nebo 4 a více), často orientovaných radiálně, anebo jsou cévy pouze jednotlivě. Perforace cév bývají jednoduché (typické pro většinu dřev), žebříčkovité výhradně u olše ( Alnus ) a břízy (Betula ) nebo současně oba typy – u buku ( Fagus ) a platanu ( Platanus ). Na podélných řezech u jírovce ( Aesculus ), habru ( Carpinus ), lípy ( Tilia ) a javoru ( Acer ) se vyskytují ztluštěniny buněčných stěn cév. Dřeva se dělí také podle vrstevnatosti dřeňových paprsků, podle typu dřeňových paprsků (homogenní, heterogenní) a zda li jsou dřeňové paprsky pravé či nepravé (sdružené). Do skupiny dřev s roztroušeně pórovitou stavbou se zahrnují tyto dřeviny: platan (Platanus ), olše ( Alnus ), buk ( Fagus ), habr ( Carpinus ), lípa ( Tilia ), javor ( Acer ), bříza (Betula ), topol ( Populus ), hrušeň ( Pyrus ), vrba ( Salix ) a jírovec ( Aesculus ) (http://wood.mendelu.cz). Obr. 4: Uspořádání jarních a letních cév na příčném řezu – upraveno (Požgaj, Chovanec et al. 1993). 1, 2, 3 – kruhovitě pórovité dřeviny; 4 polokruhovitě pórovité dřeviny; 5 – roztroušeně pórovité dřeviny.
8. POUŽITÁ LITERATURA Balabán K. (1955): Nauka o dřevě: Anatomie dřeva; 1. část. — Státní zemědělské nakladatelství. Praha. Březinová D. (1970): Přehled dosavadních nálezů fosilních dřev na území Československa zpracovaných na základě literárních pramenů. — MS. UK, 80 – 87 , Praha. Březinová D. – Holý F. – Kužvartová A. & Kvaček Z. (1994): A silicified stem of Podocarpoxylon helmstedtianum Gottwald, 1966 from the Paleogene site Kučlín (NW Bohemia). — Journal of the Czech Geological Society., 39, 221 – 234 . Praha. Buriánek D. (1997): Prokřemenělá dřeva z Vlasatic. — Minerál., 3, 189 . Brno. Burkart E. (1953): Moravské nerosty a jejich literatura. – Mährens Minerale und ihre Literatur. — Nakl. ČSAV. Praha. Černohorský Z. (1957): Základy rostlinné morfologie. — SPN. Praha. Karásek J. (1997): Poznámky k nalezištím a genezi moravských silicifikovaných dřev. — Minerál., 3, 186 –188 . Brno. Kruťa T. (1966): Moravské nerosty a jejich literatura 1940 – 1965. — Moravské museum. Brno. Kvaček Z. Dvořák Z. Mach K. & Sakala J. (2004): Třetihorní rostliny severočeské hnědouhelné pánve. — Granit, s r.o., 30 – 33 . Praha. Matysová P. (2006): Permokarbonská silicifikovaná dřeva z vnitrosudetské a podkrkonošské pánve: Systematika a instrumentální analýza. — MS. Diplomová práce. Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Praha. Požgaj A. Chovanec D. Kurjatko S. & Babiak M. (1993): Štruktúra a vlastnosti dreva. — Príroda. Bratislava. Prakash U. – Březinová D. & Bůžek Č. (1971): Fossil woods from the Doupovské hory and České středohoří Mountains in North Bohemia. — Paleontographica B, 133, 103 – 128 . Stuttgart.
Přichystal A. (v tisku): Kamenné suroviny v pravěku východní části střední Evropy / Lithic raw materials in prehistoric times of eastern cental Europe. — Academia Praha., 161 – 165 . Praha. Sakala J. & Teodoridis V. (2001): Fossil wood and foliage of Castanea (Fagaceae) from the Upper Oligocene of northern Bohemia. — Věstník Českého geologického ústavu., 76, 1, 23 – 27 . Praha. Šmerda J. (1997): Nálezy prokřemenělých dřev na Znojemsku. — Minerál., 3, 184 – 185 . Brno. http://wood.mendelu.cz (10/2008)