Carol Janice Cherryh – Biografie
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
Carol Janice Cherryh – biografie Vydáno dne 13. 11. 2005 První dáma science fiction, tak je někdy označována jedna z nejvýznamnějších spisovatelek žánru SF C. J. Cherryh. Prvního září 2004 oslavila již své dvaašedesáté narozeniny. Pojďme se podívat, jak se vyvíjela její spisovatelská dráha, co vlastně chce svým čtenářům říci, které nádherné kousky si můžete přečíst v češtině. Když Thiye vládl Hjemuru Cizinců houf jel krajem tím Tři byli tmaví, jeden byl zlatý Mrazivá běl šla s posledním Ve vlasech sníh, sám osud ji hnal, Proklet buď, kdo by jí věřil! Dnes mužů je málo jen a vlků víc Večer už v noc se šeří Mládí Carolyn se narodila 1. září 1942 v Saint Louis, stát Missouri. Přesto si vybudovala vztah k Baltimoru, ve kterém během války žili a pracovali její rodiče. Matka byla sekretářkou na úřadě pro rytectví a tisk. Brzy se však přestěhovali do St. Louis, kde se jim zanedlouho narodila Carolyn Janice Cherry. Válka skončila a rodiče se rozhodli, že obnoví přátelské styky s rodinou v Oklahomě. Tam také „sídžej“ vyrostla a navštěvovala povinnou školní docházku. V rozhovorech uvádí, že psát začala už v deseti letech a ve čtrnácti zažila první nepříjemný pocit odmítnutí její práce. Ráda také chodila do knihkupectví a dívala se zejména po fantastických románech. V té době si udělala průzkum o vydavatelích a prodávaných autorech, jejich stylu. Vzala jsem do rukou jeden z příběhů Fritze Leibera a podrobně ho prostudovala. (Brána vyhnanství, str. 412). První titul, bakaláře svobodných umění v oboru latina, získala na University of Oklahoma. Nástup na „skutečnou“ vysokou byl malým zázrakem, nebo? C. J. nevěřila, že by jí mohlo být uděleno stipendium, ale stalo se. Měla na výběr ze tří škol, kde se mohla zabývat klasickou filologii a získat titul mistra svobodných umění (u nás magisterské studium, podle nových směrnic je také dvouleté a navazuje na bakalářské studium). Ty tři města byla Baltimore, Buffalo a Stanford, ale mladá Cherryová se rozhodla pro Baltimore (Maryland). V roce 1965 úspěšně dokončila studia latiny a historie na John Hopkins Univerzity a stala se učitelkou. Carolyn si vzpomíná na příjezd do Baltimore. Jela se svou spolubydlící po městě, které bylo ucpáno kvůli koncertu nějakých Beatles. Nejživější vzpomínku pak má na jízdního policistu, který se pokoušel použít telefonní budku. Od roku 1965 přednášela latinu, řečtinu a antické dějiny. Praktickou archeologii, kterou studovala, nakonec nikdy neuplatnila v praxi. V této době napsala několik povídek. Zmínku o prvním vydaném dílku jsem našel už v roce 1968, kdy v ASF (Astounding) vyšla povídka „Čtenář myšlenek“. Spisovatelské začátky Ale přišel rok 1976, který znamenal zlom. Zaměstnananá jako učitelka měla dost práce, ale překonala se, potřebovala najít svého agenta. Její pokus o publikování prvního románu skončil nezdarem. Když totiž poslala své dílo jednomu vydavateli, ztratila měsíce tím, že čekala na odpověď, brzy však zjistala, že její román ztratili. Tak se přihodilo ještě dvakrát. „Je to ale starý zádrhel. Agenti se k vám hrnou, až když jste slavní, v době, kdy už vlastně žádného nepotřebujete. Ale když stojíte na samém začátku a skutečně ho potřebujete, žádný o vás nestojí. A tak jsem dále jen čekala a čekala. Pak mi ale došla trpělivost. Protože jsem si nechtěla nikoho znepřátelit, sedla jsem, napsala další knihu a poslala ji firmě Daw Books.“ Její majitel Don Wollheim projevil zájem, přestože si udržoval určitý odstup. „Byl to však první člověk, který sám přiznal: Promiňte, ztratil se nám váš rukopis. Potěšeně jsem zjistila, že slušní lidé stále žijí. Vzdala jsem se spánku i jídla, a ačkoli jsem musela stále učit na plný úvazek, během dvou měsíců jsem napsala Brány Ivrelu. Don se ptal ještě po něčem dalším, a tak jsem napsala Lovce světů. Skončilo to koupí obou knih.“ (Brána vyhnanství, str. 414) Carolyn opustila kariéru učitelky a od roku 1977 se stala spisovatelkou na plný úvazek. Brány Ivrelu a sága o Morgain Prvotina Gate of Ivrel (1976, česky Brána Ivrelu/Amos 1993) ji přinesla první ocenění pro úspěšného nováčka, tedy Cenu Johna W. Campbella. U tohoto románu se na chvíli zastavíme, nebo? předznamenal charakter její budoucí tvorby. Byl to román a stavební kámen jednoho z jejích cyklů, základ jejího díla. Jedná se o úplně nový pohled na fantasy, tzv. science fantasy. Pro tento okamžik předám slovo Andre Nortonové: Od chvíle, kdy jsem dočetla Pána prstenů, mne však žádný příběh nenadchl tak jako Brána Ivrelu. Autorku neznám, talent takového druhu jí ale musím závidět. Naprosto přesvědčivého hrdinu postavila do magického cizícho světa, kterému kousek po kousku dávala zvyky, víru a dějiny tak dobře, že ten svět dnes skutečně kdesi existuje. … Tvrdohlavý Vanye, objev paní Cherryhové, je živý už od okamžiku, kdy vstupuje na scénu, kterou mu autorka připravila. Není to conanovský hrdina, jakému není rovno, nese však v sobě pevné zákony cti, jež ho drží na cestě, kterou sám nenávidí a které se děsí. (Brána Ivrelu, str. 7-8) Příběh založila na legendě vyprávějící o dávném národě Ghálů, kteří vytvořili časoprostorové brány a díky nim si podmanili nespočet světů. Byli to krutí a necitelní vládcové. V branách mohli cestovat, jak prostorem, tak i časem. Pravidlo znělo, aby cestovatel mířil v čase dopředu od své současnosti. Nejspíš nějaký člen podmaněné rasy provedl cestu do minulosti a celá říše Ghálů se rozpadla. Na scénu nastupují lidé, kteří se rozhodli pozavírat zbývající brány a zabránit tak dalšímu kolapsu dějin. Zde začíná příběh tajemné bělovlasé Morgainy a jejího ílíta Vanye. Román měl ohromný úspěch i u čtenářů a tak paní Cherryhová napsala další pokračování. V roce 1978 to byla Studna ?ihuanu (Well of Shiuan, česky Amos 1994) a o rok později Ohně Azerothu (Fires of Azeroth, 1979, česky Amos 1995). Otevřený konec se nejspíš čtenářům ani autorce příliš nezamlouval a tak v roce 1988 napsala čtvrté pokračování Brána vyhnanství (Exile´s Gate, česky Amos 1995). Vra?me se však do počátků její tvorby, do roku 1976. V tomto roce vznikl i druhý autorčin publikovaný román, jak jsme naznačili výše. Ve skutečnosti se jedná se o dvojici románů popisující vzdalenou budoucnost a zařazenou do série Hanan Rebellion, v Daw Books vyšly pod názvy Brothers of Earth a Hunter of Worlds. Jejich překladů do češtiny se hned tak nedočkáme, nebo? byly zastíněny slávou Brany Stárnoucí slunce Prvotní úspěch ovšem znamenal pouze zvýšenou chu? do psaní a už v roce 1978 vyšel první román z trilogie The Faded Sun (Stárnoucí slunce) nesoucí tajemný název Kesrith (1977 Daw Books, česky Kesrith/Winston&Smith 1993), následující romány Shon´Jir (1978, česky Shon´Jir/Winston&Smith 1993) a Kutath (1980, česky Kutath/Winston&Smith 1994). Tuto sérii umístila do daleké budoucnosti lidstva, kdy jsou lidé nuceni obchodovat se starou rasou Regulů, dlouhověkých mimozemš?anů s dokonalou eidelickou pamětí. Tito potencionální obchodní partneři lidí si velice váží svých dlouhých životů, proto v dávných dobách najali na válčení již vymírající rasu tajůplných bojovníků Mri. Zápletka spočívá v plánech Regulů na vyvraždění zbytků tohoto národa. První román byl dokonce v roce 1979 nominován na Huga 79 a Nebulu 78. Všechny tři díly pak na cenu časopisu Locus. Série drasticky vybočila z tehdejší americké produkce 70. let, zvláště dopodrobna propracovaným světem politických a ekonomických intrik. Carolyn za sebou má neuvěřitelný raketový nástup do povědomí čtenářské obce. Je držitelkou Ceny J. W. Campbella, má za sebou nominaci na Huga za román, a dokonce jednoho Huga 79 za svou druhou publikovanou povídku Cassandra (1978, slovensky Fantázia 12/1999). První je v análech uváděna The Dark King (1977), zmínku o „Čtenáři myšlenek“ jsem našel pouze v dodatku knihy Studna ?ihuanu, jehož autorem byl Hynek Filip. Jedním z vysvětlení je, že povídka jí vyšla pod občanským jménem Cherry. Pseudonym Cherryh si totiž vymyslela sama: „Cherry je jméno ve Spojených státech zcela mimořádné. Měla jsem strach, že kdybych začala psát romantické příběhy, vydavatelé budou v mém jménu nějakým způsobem chybovat. Právě proto, že je tak neobvyklé. Někdo by to vyřešil tak, že by pátral po starších rodinných jménech. Já jsem volila tu nejjednodušší cestu, přes změnu výslovnosti. Proto jsem se rozhodla přidat ke konci „H“. Jak už jsem řekla, bylo to pro mě nejjednodušší.“ (Brána vyhnanství, str. 412) Svět Unie a Aliance Největší počin, do kterého se C. J. pustila, je zajisté svět Unie a Aliance. Jedná se o alternativní historii lidstva, které postupně ovládlo blízký vesmír a rozdělilo se na dvě rozdílné frakce, jež spolu nejprve soupeří a pak společně v míru zkoumají. Tento vesmír se táhne skrze celou tvorbu autorky a dělí se na mnoho dílčích sérií (vždy? do něho spadá na 30 románů), některé romány jsou provázány velmi volně. V plodném období začátku 80. let Carolyn Janice napsala několik úvodních románů ke každé z jednotlivých sérií. Pojďme se na ně blíže podívat, podle chronologie světa Unie-Aliance. The Company Wars Na počátku všeho byly „Těžké časy“, které spadají do série The Company Wars (Války společností). Základ tvoří romány Heavy Time (1991) a Hellburner (1992), které popisují blízkou budoucnost lidstva, jež začíná těžit nerostné suroviny v pásu asteroidů. Společně pak vyšly v knize Devil to the Belt (2000). Základním kamen série, který vznikl už v roce 1981, se stal román Downbelow Station. Tento román popisuje život na vesmírné stanici Pell, v časech, kdy zuří válka mezi Zemí a jejími odlehlými koloniemi. V tomto románu vzniká obchodní společenství „Vesmírných podnikatelů“ zvané Aliance. Román měl takový úspěch, že v roce 1982 obdržel i cenu Hugo! V roce 1993 nám jej připravilo v českém vydání nakladatelství Winston&Smith pod názvem Stanice Pell. The Era of Rapproachement Následuje další cyklus The Era of Rapproachement (Éra obnoveného přátelství), ve kterém je nejdůležitějším románem Cyteen (1988, Hugo 89). Oceněný román vyšel v roce 1988, v roce 1989 pak vyšel v nezměněné podobě rozdělen na tři části (Cyteen: The Betrayal, The rebirth, The Vindication); český čtenář má k dispozici prozatím první z nich, kterou pod názvem Cyteen 1: Zrada (Cyteen: The Betrayal) vydalo nakladatelství Triton v roce 2003.