I. 1) Tématem této práce je analýza materiálu z oblasti nonartificiální hudby, na pomezí popu a rocku a zároveň zkoumání působení vlivů z těchto oblastí na jednoho určitého interpreta, v tomto případě Billyho Joela. Ve středoevropském prostoru nebylo napsáno mnoho literatury, která by se mi mohla stát opěrným bodem, a proto jsem se zaměřil na literaturu britskou pojednávající o problému analýzy rockové hudby, na knihy Allana F. Moora ( Rock, the primary text ) a Richarda Middletona ( Understanding popular music ). Tyto se ale zabývají pouze rockovou hudbou, takže mi slouží spíše jako příklad cesty, kterou je možno se vydat. Při analýze Joelových alb z let 1971 až 1993 budu postupovat tedy samostatně, ovšem s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v těchto knihách, pokud budou použitelná pro Joelův styl . V českém prostředí se rockem a popem, jakož i jazzem, zabývá hlavně Ivan Poledňák, jež je společně s Ivanem Cafourkem autorem knihy Sondy do popu a rocku . Co se týče lexikografických prací, není jich v Česku poslední dobou mnoho. Relevantním textem z minulých let je jistě EJ - světová scéna. Pro základní vhled do problematiky rockové hudby lze použít i dvousvazkovou encyklopedii Františka Wicha Rock & Pop . Tato vychází z encyklopedie Josefa Vlčka Rock 2000 . V té jsem ale nalezl hodně faktografických chyb o Joelově životě, např. i tak zásadní jako je jiné datum a místo narození a některé roky vydání alb! Z tohoto důvodu jsem k ní později neuchyloval. Co se týče samotného Billyho Joela, nejrelevantnějším zdrojem mi byly jeho webové stránky www.billyjoel.com , na kterých jsem nalezl vše potřebné pro charakterizaci alb, obsazení kapely, citační údaje o albech, atd. Je to dostačující alternativa za knihu, kterou jsem plánoval použít, ale nepodařilo se mi ji obstarat – Bordowitz, Hank, Joel, Billy. The Life and Times of an Angry Young Man , New York: Watson – Guptill Publications, 2005.

2) , vlastním jménem William Martin Joel, americký písničkář mísící ve svém kompozičním stylu prvky rocku, popu, gospelu a jazzu, se narodil 9.5. 1949 v Bronxu, v New Yorku rodičům Howardu Joelovi, židovskému uprchlíkovi z Německa a Rosalindě Hyman, která pocházela z Anglie, taktéž z židovské rodiny, která byla ale nevěřící. Z toho plyne, že zásluhou především matky nebyl vychováván v tradičním americkém rodinném prostředí plném víry v Boha. Navštěvoval sice kostel, což se projevilo v textech jeho některých písní, ale v podstatě jen díky tomu, že měl věřící kamarády. O době svého narození podal svědectví v jedné ze svých písní s textem

1

„ I was born in 49, a Cold war kid in McCarthy time“. 1) Tato autobiografická snaha je pro něj typická, v mnoha písních naráží na vlastní prožitky, které jsou buď přímo otevřeně prezentovány, nebo skryty za bariérou metafor, jež musí mnohdy odkrýt až sám autor v komentáři ke svým písním. Jeho život je plný stěhování, různých zaměstnání a též manželských svazků. Všechny tyto skutečnosti jsou zapsány do písní. Záhy se stěhují do městečka Levittown na Long Islandu, kde prožívá své dětství a první roky dospělosti. Zde také začíná s hudební kariérou. Již ve čtrnácti letech hraje s kapelou Echoes (nastupuje 21. února 1964), od roku 1965 známou jako Lost Souls, od 1966 jako Memerald Loard. Hraje zde na varhany a zpívá a dokonce skládá jednodušší písně. Poté působil od roku 1967 ve skupině Hassles, 2) se kterou natáčí první dvě desky ( (1967) a Hour of the Wolf (1969) pro firmu United Artists. Z této kapely odešel spolu s bubeníkem Jonem Smallem kvůli neshodám s ostatními členy kvůli repertoáru a stylu, který Joel nazval „bubble gum rock“, a vytvořili heavy metalové duo Atilla. Vydali jedno album, které obsahovalo autorské Joelovy písně, ale úplně propadlo. Sám Joel ho nazval „psychedelic bullshit“. 3) Byl zde patrný vliv Jimmyho Hendrixe, kterého dodnes velmi uznává a váží si ho, nechal se slyšet že toto album přímo nenávidí a nerad na něj vzpomíná. K sólové dráze se dostává v roce 1971, kdy po problémech se smlouvou na svou první sólovou desku Cold Spring Harbour odjíždí na západní pobřeží USA, kde se stává barovým pianistou. Vystupuje pod jménem Bill Martin, což jsou jeho první dvě jména. Zde, v tomto okamžiku můžeme vidět zrod stylu Billyho Joela, protože zkušenosti nabyté pravidelným hraním bohatě zužitkuje v další kariéře. Jeho skromnost a snaha být nenápadný pramenila zřejmě z rodinných dispozic. Byla však narušena Philadelphským rádiem WMMR-FM, které začalo hrát záznam jeho živého vystoupení s písní Captain Jack . Její proslulost doslova donutila firmu Columbia Records aby Joela vystopovala a nabídla mu smlouvu na další album. Tím se stalo album Piano man z roku 1973, jenž se stalo doslova průlomovým v jeho kariéře. Na tomto albu, které budu analyzovat později, je asi nejvíce patrný posun ve stylu. Čím dál větší plochu zabírají vážnější balady s tématy nevydařené lásky, vzpomínání na ně a ______1) V písni Leningrad z alba Storm Front : 1989, Columbia, prod. Mick Jones, Billy Joel. 2) Složení Hassles: John Dizek (zpěv), Jonathan Small (bicí), Howie Blauvelt (baskytara), Richard McKenner (el. kytara), Billy Joel (keyboard) 3) Volně přeloženo znamená psychedelická hovadina, nesmysl. Citace ze serveru http://billyjoel.8k.com/billyjoel.htm .

2 vyrovnávání se s nimi, reminiscence z dětství (např. Billy The Kid , kde vzpomíná pomocí alegorie na dětství na Long Islandu), a poprvé se rodí píseň vymykající se Joelovým zaběhnutým kompozičním zvyklostem Ain´t no Crime, kde užívá typické složení gospelového bandu (bicí, piano, hammondovy varhany a vokální soubor a basovou linku vytvořenou syntetizátorem). Tímto albem byl jeho život poznamenán, musel se odloučit od své rodiny, což byla ta odvrácená strana slávy, které se mu bohatou měrou dostávalo. V roce 1971, tedy v roce startu své kariéry se oženil s Elizabeth Weber, manažerkou, jejich vztah končí v roce 1982 rozvodem. Dostává se do tíživé finanční situace, protože jeho bývalá žena ho připravila spolu s právníky o polovinu majetku. V této době byl tedy zcela závislý na své práci, pokusil se dokonce o sebevraždu, o které opět píše píseň You´re only a human, 4) v níž přemlouvá ostatní, kdo to chtějí zkusit ať to nedělají a doslova „si vyberou žití“. Z krize se dostane až po třech letech sňatkem se supermodelkou . S ní má jedinou dceru, Alexu Ray Joel, narozenou v prosinci roku 1986, jejíž druhé jméno je poctou Rayi Charlesovi, jeho velkému profesnímu i životnímu vzoru. S Christie se rozvedl v roce 1994. Poslední a dosud trvající svazek je s pětadvacetiletou absolventkou University of Miami Katy Lee (vzali se v roce 2004), která je jen o šest let starší než jeho dcera. Do dnešního dne je držitelem šesti cen Grammy, 5) osmnáctkrát byl na ni nominován (od roku 1975 do 2002) a z dalších ocenění můžeme vybrat vstup do Rock and rollové síně slávy v roce 1999, čestný doktorát hudby na Berkley College of Music v roce 1993 a na Univerzitě na Long Islandu v Southampton College v roce 2000. Na druhé straně v posledních letech propadl alkoholu, z čehož se opakovaně léčí a měl několik dopravních nehod, z nichž ovšem prý ani jedna nebyla alkoholem způsobena. To ale s jeho hudbou a uměním již nesouvisí a proto se tím nebudu dále zabývat.

4) You´re only a human, album Greatest Hits vol.I & II. disk 2, Columbia, 1985.

5) V roce 1978 ocenění nahrávka roku a píseň roku za skladbu Just the Way you are , 1979 album 52nd Street oceněno jako nejlepší album roku a zároveň jako nejlepší vokální počin roku v mužské kategorii v oblasti popu, v roce 1980 poslední jmenované ocenění i pro album Glass Houses a konečně v roce 1990 obdržel prestižní cenu Grammy Legend.

3 3.1)

V této kapitole se budu zabývat vlivem Raye Charlese na Joleovo dílo, protože lze říci že Ray Charles (1930 – 2004), soulový a jazzový klavírista černé pleti, byl asi největším vzorem pro mladého Joela chystajícího se na sólovou dráhu. Jeho pěvecký a klavírní styl je dobře patrný v mnoha Joelových skladbách, a zajímavé je, že tento vzor si ponechal od svých sólových začátků, až po devadesátá léta, a vždy se k němu aspoň nepřímo vrací. Charles sám měl vzory v Natu „King“ Coleovi a Charlesi Brownovi, v začátcích byl spíše zdařilým epigonem těchto dvou legend až časem vytvořil svůj vlastní styl. Byl o 19 let starší než Joel, což je rozdíl téměř jedné generace. Joelův obdiv mu patřil také za to, že od sedmi let byl nevidomý (podle jedné teorie měl trachomu (onemocnění spojivek), podle jiné glaukom (zelený zákal)) a přesto se vzdělával dál v hudbě, hrál na klavír a saxofon. Existuje tu jedna zvláštnost - ať už má Joelovo album rockový charakter, nebo spíše bluesový a baladický, vždy se najde minimálně jedna skladba, jež je nesmazatelně spojena s Charlesovým rukopisem. Pokud se budeme chtít zeptat, co přesně tolik fascinovalo Joela na Charlesovi, bude velmi obtížné na to odpovědět. Spíš můžeme vycházet z toho, co má jejich styl společného, a pak z toho odvodit co si od něho převzal, s čím se ztotožnil. V prvé řadě je to lehkost, s jakou si oba umělci poradí s piánem. Netvoří žádné symfonické plochy, ale snaží se využít přirozeného potenciálu, který klavír nabízí, plnost zvuku a vertikální souzvuky jsou to, o co se oba víceméně opírají. A v sólových mezihrách se opět projevuje ona lehkost a spíše střídmější využití zvonivých tónů od dvoučárkované oktávy směrem nahoru. I když se Joel stylově časem přece jen vzdálil směrem k popu a rocku, a hrál i na kytaru a Charles na saxofon, v těchto aspektech klavírní techniky lze pořád nalézt ono pouto. Paradoxně spolu nespolupracovali na jednom projektu více než jednou. Tímto jediným příkladem jejich spolupráce je skladba na albu The Bridge z roku 1986, ve které si Joel a Charles poprvé a zatím i naposledy zazpívali duet. Je poněkud výjimečná. Zřejmě nejvíce v tom že Joel se nikdy nepřizpůsoboval svým vzorům, vždy tvořil výhradně autorsky a do všech skladeb vkládal své vlastní pocity a životní peripetie, a právě tato skladba zní jako vytržená z kontextu úplně jiné doby než je polovina 80. let, je to návrat k tradicím soulové a bluesové hudby, v níž zní typický Charlesův feeling. I ve vokálním projevu Billyho Joela, který se zde dostává do jiné roviny než kde jinde, je vidět úcta a snaha přizpůsobit se a „nevyčnívat“, aby dílo působilo celistvě a navodilo atmosféru nevídanou v Joelově tvůrčím přístupu. Co se týče nástrojového obsazení, převažuje klavír, podtržený

4 orchestrem smyčců a basovou linkou, čehož se Joel drží i v jiných ať dřívějších či pozdějších dílech. 3.2) Mimo Charlesova vlivu je v Joelově tvorbě patrný i vliv jiných autorů, a to již od prvních alb. Je to dáno vývojem nonartificiální hudby, který šel velmi rychlým tempem hlavně v době 70. a 80. let, o níž je tu hlavně řeč. Kromě čistého vlivu blues a soulu se lze v Joelově díle setkat i s vlivem rockové hudby, největším dílem jistě přispěli Rolling Stones, jejichž nezaměnitelný sound byl, je a zřejmě i bude inspirací také pro mnoho jiných interpretů. Skladba rockové kapely, tj. bicí, baskytara, tvrdě znějící a podkreslující rytmická elektrická kytara plus klávesy na podtržení melodie, popřípadě sólová kytara, to vše se vyskytuje v písních z konce 70. a začátku 80. let, hlavně na albech 52nd. Street , Glass Houses a částečně i na Nylon Curtain 6) . Největší a nejčistší vliv hudby z oblasti rocku a rock´n´rollu je cítit hlavně z alba Glass Houses , které bylo co do soundu přelomovým. První a druhá píseň, totiž You May Be Right a Sometimes A Fantasy , jsou písně kladoucí důraz na syrovost basu a podkreslující elektrické kytary repetující doprovodnou harmonickou strukturu v riffech. Toto je nevídaný projev v jeho předchozích dílech, která inklinovala spíše k art rocku nebo symfonickému pojetí (co se týče instrumentace). K těmto tvrdším aranžím se vrací ještě na albu Storm Front 7) , kde se opět opírá o riffy ale tyto jsou doplněny o melodické nástroje (klávesy, foukací harmonika) předcházející samotnou sloku v jakési předehře, na kterou navazuje již rytmicky jednotná hmota tvrdé rockové skladby, v níž tyto nástroje, v rocku ojedinělé, nechybí, dokonce se přidají klávesy se zvukem varhan 8) . To dělá také mnoho pro unikátnost Joelova skladebného stylu, o jehož zachycení mi jde především. Dalším postřehnutelným vlivem je inspirace z oblasti folku a country, k níž se ale Joel nikde otevřeně nehlásí. Neznám důvod, proč se tomu vyhnul, ale pokud probereme analyticky jeho skladby z alba Piano Man (zde jsou to skladby You´re My Home , The Ballad Of Billy The Kid, Stop In Nevada ), nemůžeme se vyhnout tomu abychom nenalezli spojitost s country. Akustická kytara, dobro, banjo, housle, foukací harmonika a lehké bicí s užitím „side claps“ po instrumentační stránce a také text opěvující ženu, přirovnávající ji k domovině ve všech ______6) 52nd Street : 1978, Columbia, prod. Phil Ramone ; Glass Houses : 1980, Columbia, prod. Phil Ramon ; Nylon Curtain : 1982, Columbia, prod. Phil Ramone. 7) Viz. pozn. č. 1 8) Týká se písně That´s Not Her Style , zajímavé je i použití percussion drums v písni We Didn´t Start The Fire v předehře.

5 koutech Ameriky, ze kterého je cítit silný patriotistický postoj k vlasti, jsou vodítky k určení tohoto stylu. Ostatní vlivy se objevují spíše náhodně, a je tedy otázkou zda jsou záměrné, či zda se jedná o podobnost čistě nahodilou. Na webové stránce wikipedia.org, 9) což je encyklopedie upravovaná a editovaná dobrovolníky a poté kontrolovaná odbornými poradci, jsem nalezl dokonce výčet všech stylů, které měly údajně ovlivnit dílo Billyho Joela – jsou to doo wop, Broadway, jazz, blues, punk, ska, gospel, pop a ruské lidové písně. Nevím podle čeho se řídil autor těchto stránek, ale už jen skutečnost, že zde není uveden podle mého názoru hlavní směr a proud Joelovy tvorby, a to rock, je přinejmenším zarážející. Prvky punku jsem neobjevil vůbec a ska jen v jedné písni 10) jako mezihru, ale spíše než jako ska bych to nazval pomalejším, pohodu navozujícím reggae. Zaměříme se ale na to, co skutečně můžeme pozorovat v díle Billyho Joela již od prvních sólových alb. V případě prvního alba Cold Spring Harbor je velmi nápadná funkce klavíru, který není čistě doprovodným nástrojem, ale stává se rovnocenným partnerem pro vokál. Ten je jemnější než v následujících písních, drží se v nižších dynamických pásmech, s občasným vyjetím do forte, hlavně v refrénu, a v zápětí se zase stejně nenápadně sníží do zaběhnutého projevu. Z Joelova pěveckého projevu je cítit, že svůj hlasový potenciál nevyužívá naplno, při exponovaných pasážích využije raději falsetu a hlavového rejstříku, jen výjimečně dá do vyšších poloh plný hlas. Sepětí s klavírem a jeho pozvednutí na rovnocenného partnera je srovnatelné se sólovou tvorbou Eltona Johna, i když Joel popírá to, že by se nechal ovlivnit Johnem. Není to však skutečná rivalita, spíše se jedná o rivalitu naoko, navenek. Jinak by stěží spolu měli společné koncerty a dokonce společnou píseň I Guess That´s Why They Call It The Blues. Harmonická skladba dřívějších písní zase v mnoha ohledech připomíná tvorbu Freddieho Mercuryho a Queen, nejvíce asi skladba You Can Make Me Free z výše jmenovaného alba Cold Spring Harbor . Joel, a to je zajímavé, se nedoprovází jen na klavír, klávesy a někdy na hammondovy varhany, ale i na kytaru. A právě tyto písně s kytarou jsou opět odlišné od stylu písní s klavírem. Rozmanitost harmonie zůstává, ale zjednodušuje se doprovod, a zpěv najednou připomíná Boba Dylana svou barvou a artikulací. Takových podobností by se dalo najít jistě více, jsou to však více než vědomé inspirace

9) Plná internetová adresa je http://en.wikipedia.org/wiki/Billy_Joel. 10) Mezihra mající svůj základ v karibském reggae je součástí písně Don´t Ask Me Why na albu Glass Houses (bližší údaje o albu viz pozn. č. 6).

6 spíše náhodné záležitosti, kterým se v sedmdesátých letech v USA dalo jen těžko ubránit, valily se z rádií, a tak chtě nechtě musely ovlivnit a také ovlivnily řadu autorů a interpretů populární a rockové hudby, Joela nevyjímaje. Jedná se zde o jakousi daň ze všeobecného boomu žánru rockové hudby, jenž musí nutně vést ke stereotypu, nebo k podobnosti stylotvorných ať už instrumentálních či hlasových prvků. Joel se tomuto taky nevyhnul, ale snažil se o individuální přístup o odlišení svého tvůrčího projevu od zaběhnutých konvencí triviálních harmonií a harmonických postupů. Drží se rytmu a rytmických figur, ale harmonická podstata jeho písní a vedení melodie jsou velmi odlišné, je vidět, že přistupuje ke každému albu s rozvahou a přemýšlivostí, což dokládají i roční až tříleté odstupy mezi jednotlivými vydanými alby. 4) Dalším druhem hudby, které se Joel věnoval, i když jen okrajově, je artificiální, klasická, či vážná hudba. I když rozsahem tvorby, jak jsem již naznačil, se nedá s populární hudbou v Joelově tvorbě srovnávat, stojí jistě za stručnější analýzu. Album klasických skladeb pro sólové piano se jmenuje Fantasies and Desilusions , vyšlo v roce 2001, nahráno bylo v témže roce v létě ve Vídni. Joelovy skladby interpretuje na klavír Richard Joo, Anglický rodák narozen Jihokorejským rodičům v Londýně, vystudoval Menuhin School v Londýně a Manhattan School of Music, kde dostal titul Master of Music. Hrává s London Philharmonic Orchestra i s Royal Philharmonic Orchestra. Interpretace je technicky na vysoké úrovni, je ale patrné, že je klasicky vzdělán v oblasti vážné hudby, protože dílo působí až mrazivě přesně a strojově bez sebemenších emocí. Joel chtěl, aby jeho skladby hrál hudebník s klasickým vzděláním, protože on je přece jen rock´n´rollový pianista. V deseti skladbách je slyšet rozmanitost stylů a údobí jimiž se nechal Joel inspirovat. Sahá od baroka, jmenovitě Johanna Sebastiana Bacha až po Rachmaninova a Debussyho. Rukopis těchto skladatelů je v tomto albu dosti patrný, takže se dá vlastně mluvit o jakési fascinaci skladateli starší hudby a jejich napodobování. Joelův přístup a přínos k tomuto albu spočíval tedy především v tom, že na motivy různých stylů klavírní kompozice vytvořil svůj osobní náhled na tuto problematiku. Bach je například nepřeslechnutelný ve skladbě Invention in C minor, op. 6. Připomíná Bachovy Tříhlasé invence pro klavír, Debussy je zase připomínán ve skladbě Reverie (Villa d´Este) , která se vyznačuje nestálým tempem a typickou impresionistickou melodikou. Můj názor je tedy takový že se nejedná o album skladeb, ve kterých by Joel chtěl ukázat svůj tvůrčí potenciál v oblasti vážné hudby, ale že se naopak spíše jedná o hold skladatelům vážné hudby bez ohledu na stylovou příslušnost, ale s ohledem na to, jak moc byli sympatičtí

7 Joelovi. Kritiky na toto album byly rozporuplné, jeden názor byl, že to je klasika prodchnutá bluesovým nádechem, a tedy něco nového. Druhý proud zastával názor že se jedná o pouhé opakování a těžení z romantické vážné hudby a tedy nic nového co by stálo za pozornost. Já se přikláním k názoru druhé skupiny. Joel má podle mě nepominutelnou pozici mezi skladateli populární hudby ovlivněné rockem a blues.

II. 5) V názvu této kapitoly jsem zmínil, že se budu zabývat analýzou určujících písní z jednotlivých alb v rozmezí dvaadvaceti let tvorby Billyho Joela. Určující písní myslím takovou píseň či skladbu, která měla ve své době největší ohlas, získala interpretovi uznání a ceny a byla pro celé album jakoby vůdčím prvkem. Nebudu se však soustředit jen na tyto singly vydány většinou samostatně, ale i na písně, které zaujaly mne a myslím si, že stojí za připomenutí, neboť se staly i inspirací pro pozdější interprety. 5.1) První album v samostatné historii Billyho Joela jako sólového zpěváka je již zmiňované album Cold Spring Harbor , vydané v roce 1971 u firmy Family Productions s producentem Artie Rippem, který se podílel na albu i jako dirigent. Vyskytla se ale chyba a album bylo nahráno špatnou rychlostí, o něco větší než mělo být, takže Joelův hlas zněl moc vysoko a ostře. Snad díky tomu a také špatným finančním ujednáním nevydělalo toto album moc peněz ani producentovi, ani Joelovi samotnému. Ten na základě tohoto neúspěchu odjíždí do Los Angeles v Californii, kde se živí jako barový pianista pod jménem Bill Martin. Pověst tohle album získalo až v roce 1981, kdy byly písně She´s Got a Way a provedeny na živém koncertě, z něhož vzniklo album Live In The Attic , vydané v roce 1981. Celé album znovu vyšlo již opravené a remasterované v roce 1983 u firmy Columbia, po albu . Z tohoto alba se paradoxně díky omylu popsanému výše stala hitem jen píseň She´s Got a Way a to až v roce 1982 díky live albu Songs In The Attic , kdy obsadila 23. místo v Americké hitparádě. Je první na albu, jedná se o baladu doprovázenou klavírem bez ostatních nástrojů. Klavír se ozývá pravidelným ostinátem na každou dobu čtyřčtvrtečního taktu, přičemž se přízvuk podle textu a dynamiky přesouvá z první na druhou dobu v taktu. Charakteristické je zde vybočení z tóniny, opakující se v průběhu celé skladby, která začíná 6 6 7 v G dur, přes D , e, G 4 do C, pak přes D (v base stupnicovitý postup přes e, fis) zpět do G, toto schéma se dvakrát opakuje jako sloka a celé vyvrcholí refrénem skládajícím se ze

8 začátečního dominantního D dur, přes a moll do tónické G dur, z ní g moll a poté modulace 6 6 6 D , Fis ,h moll a z ní přes D 4 zpět do G v níž začíná další sloka. Tato poměrně jednoduchá ale působivá harmonie je umocněna vokálním projevem, který není nijak zbytečně excitovaný a afektovaný ale právě naopak je uklidňující, jediné rozčeření je v refrénu právě na oné modulaci do h moll, kde se z malé oktávy zvedne postupem fis, ais, fis1 až do jednočárkované a opět se zklidní v očekávání sloky. Rovněž dynamika není nijak grandiózně vybudována, až na forte v refrénu se nedostane z klidného mezzopiana. Tato balada podpořena textem o ženě, jež je ideálem, kterého se mu nakonec podaří dosáhnout, opěvuje její vlastnosti i úsměv. Inspiruje ho, když je v nouzi a bez níž vlastně nemůže žít, je zřejmě nejjednodušší a zároveň nejpůsobivější na celém albu. K tomu lze dodat, že celé album je až na výjimky vystavěno jako soubor písní s doprovodem klavíru, nebo s celou kapelou, ve které má však nejdůležitější pozici opět klavír. Nad celou bohatě harmonizovanou strukturou se tyčí zpěvní hlas Billyho Joela, který osciluje mezi tenorem a baritonem, mezi jemností a falzetovou technikou a mezi drsným rockovým soundem, který se znenadání objeví i v lyričtějších pasážích. Za samostatný rozbor stojí také píseň Everybody Loves You Now , zmiňovaná výše v souvislosti s živým koncertem. Na rozdíl od první jmenované písně se jedná o rockovou rychlejší skladbu s jednodušší harmonickou strukturou postavenou na hlavních stupních tónice, subdominantě a dominantě s drobnějšími odchylkami. Obsazení kapely je bicí, baskytara, klavír a zpěv. V celkovém dojmu ozvučení klavír se zpěvem dominují nad zbytkem kapely. Klavírní part je psán na ostinátní figuře, cirkulující kolem základních funkčních tónů akordu. Píseň trvá pod tři minuty, což je u tohoto interpreta nezvykle málo. Rovněž chybí refrén, opakuje se jen po každé sloce verš „Everybody loves you now“, s nejjednodušším možným harmonickým podkladem F, G, C. Paradoxní je, že na rozdíl od první písně této chybí hloubka a jedná se spíše o takzvanou „vypalovačku“. Ještě jedna píseň si zaslouží vlastní odstavec, a to Why Judy Why , protože jako jediná je doprovázená pouze kytarou a baskytarou a ve druhé části slabým dozvukem houslí, což je netypické. Rovněž se mění hlasové zabarvení, které zde připomíná více než cokoliv jiného barvu hlasu Boba Dylana. Textově jde opět o píseň o zhrzené lásce, o touze umřít, když je zpěvák opuštěn svou milovanou osobou a neví proč, co se stalo, což je patrné z názvu. Hlavní měrnou jednotkou v rytmu je osmina, takt je čtyřčtvrťový, důraz je na první osmině, při změně harmonie na první a na páté ( _------, _---_---). Sloka začíná v G, zpěv na tercii, pak přes D/Fis do e, h, C, h a klasické zakončení C, D, G. Pak následuje vybočení z tóniny a 6 7 návrat, přesně E, dis zm., D, Fis 4, H, D , G. Poté je další sloka a pak je refrén e, A, d, G. C,

9 F, B, D 6, E 7, D 7 a v G začíná další sloka. Barva Joelova hlasu je vypjatá, rozsah se pohybuje od d do g1 a i přes určitou excitovanost a snad chtěnou nejistotu je projev intonačně čistý. Dalším zajímavým momentem je použití Fender Rhodes piana v písni Turn Around . Tento zvukově zajímavý nástroj na bázi elektrického piána připomíná nejvíce zvonkohru (glockenspiel) a celestu, je zvonivý a pronikavý. Je užíván v rocku a jazzu poměrně hojně v posledních padesáti letech. 5.2) První album Billyho Joela je spíše baladické se soundem přibližujícím se k blues, ale hned v druhém je vidět změna zvuku, přiblížení k popu a rocku, zdrsnění díky užitým nástrojům. Jde o album Piano Man z roku 1973, první vydané u firmy Columbia, začínající jeho dlouhodobou spolupráci s touto nahrávací společností, které se stalo přelomovým, a to nejen z hlediska hudebního, ale i z hlediska Joelova osobního života. Po peripetiích s prvním albem se tímto, prvním z dlouhé řady vydaným u firmy Columbia, dostal do povědomí a stal se doslova hvězdou. Album je nazváno podle titulní písně Piano Man , jež je reminiscencí na léta strávená v Los Angeles na začátku sedmdesátých let, kde se Joel živil jako barový pianista. Dodnes je jednou z jeho nejúspěšnějších písní, ve své době, tedy v roce 1973 se umístila na 25. místě v hitparádě v USA, a v roce 1974 dokonce na 4. místě. Text vypráví příběh pianisty, který si povídá s lidmi v baru a otevírají se před ním jejich příběhy a všechny je spojuje to, že se sejdou na tomto místě a užívají si pianistovy hudby, která je ostrovem v jejich každodenních starostech. Po hudební stránce, a to platí pro celé album, se nástrojové obsazení rozrostlo o několik pro tento styl nezvyklých nástrojů, například dvě banja, akordeon, a také se rozšířil počet zpěváků vokálů, které se od této chvíle stanou nezaměnitelnou kulisou Joelova dalšího díla. Co se týče přímo této písně, dominuje v ní klavír, ten má svou hlavní úlohu v krátké expozici nebo předehře působící vyloženě bluesově, ale hned nástup rytmiky prozradí, že jde o smutný valčík, přičemž ale bluesově znějící tvrdě velké septakordy zůstávají slyšitelným doplňkem. Dalším dominujícím nástrojem je foukací harmonika, která dokresluje atmosféru baru a pod těmito instrumenty duní rytmika sestávající se z bicích a baskytary, která podkresluje a zvýrazňuje první dobu ve tříčtvrtečním taktu a tvrdí stupnicově tvořený walking bass. Další písní je Travellin´ Prayer , promítající v sobě několik vlivů. Na první poslech je zřejmý osmdesátiprocentní podíl country-překotné tempo, bicí s „metličkami“, banjo hrající opakující se figuru obalující bas, který je tvořen povětšinou tónikou a dominantou a nezaměnitelně znějící housle v mezihrách. Tento styl připomíná asi nejvíce Johnyho Cashe a z naší country Michala Tučného. Dále se objevuje piano dávající svými zvětšenými akordy někdy i se sekundovými rozestupy mezi

10 tóny pocit jazzového rázu, a v mezihře zase nejvíce připomíná ragtimový Joplinův styl s trilky a zvonivými tóny v pravé ruce doprovázející „strojový“ bas v levé. První písní, ve které Joel použil prostředku sborového vokálu nejvíce připomínající gospelový sound je píseň Ain´t No Crime . Sbor, i když na první poslech zní jako minimálně desetihlavý je složen paradoxně ze čtyř lidí (jmenovitě Laura a Mark Creamerovi, Susan Steward a Billy Joel) a uměle vygradován a namixován do zvuku daleko velkolepějšího. V této písni kromě výše uvedené změny použil ještě syntetický bas. Nespoléhal se již jen na baskytaru, ale obohatil zvuk kapely o klávesy, jež měly udělat dojem hlubokého a mocného basu, sahajícího daleko za možnosti baskytary. Ta se v písni objevuje taky, ale tento umělý bas posiluje hlavně začátky refrénu a těžké doby. O klávesy se vůbec Joel v této písni opírá, má najednou tři klávesové nástroje. Jedním je klavír, který opět celou skladbu uvádí, druhým jsou klávesy mající zvuk hammondových varhan a třetí jsou klávesy se zmíněným syrovým basovým zvukem. I když za tuto píseň nebyl nikdy oceněn odborníky domnívám se, že si zaslouží pozornost hlavně díky inovativním změnám v instrumentaci vedoucím k celkovému posunutí feelingu do tehdy neobvyklé roviny populární hudby. O dvou následujících písních jsem se zmiňoval v kapitole o vlivech z oblasti country, ke kterým, jak jsem na stejném místě uvedl, se Joel nikdy otevřeně nehlásil. Poté co na tomto albu vydal píseň Travellin´ Prayer se k tomuto stylu vrátil opět zde, a to rovnou ve třech písních, totiž You´re My Home , The Ballad Of Billy The Kid a Stop In Nevada . V první jmenované písni se Joel nechal inspirovat country, ale ne takovým typem jako v Travellin´ Prayer . V této písni šlo spíše o umírněnější formu než o jižanský folk a hudbu hillbillies v prvním případě. Na první poslech je patrný pomalejší rytmus, který není tak zdůrazňován a bicí mají měkčí zvuk, i když nejsou používány metličky. Tato měkkost je vytvářena užitím zvonivých vysoko znějících činelů a side claps, tj. udeřením paličky naplocho na rám bubnu. Dále je zde úplně vypuštěno banjo a housle, dodávající Travellin´ Prayer onen jižanský zvuk. Akustická kytara přejímá základní funkci ve tvoření harmonie, i přes pozdější převahu elektrifikovaných nástrojů (baskytary, elektrické kytary a kláves) je po celou dobu písně jasně slyšitelná. Zatímco v tomto případě se jedná o píseň plynoucí bez větších zvratů, skladba The Ballad Of Billy The Kid je pravým opakem. Její začátek obstarají téměř neslyšné po sobě následující kvinty hrané smyčcem na violoncello a přecházející do vysokých tónů houslí. Potom se přidá rytmus znějící jako klapot koňských kopyt, bas hraný na klavír a housle hrající melodický nápad jsou vystřídány foukací harmonikou. Toto složení připomíná western. V jednom momentu se přidají elektrická kytara, bicí a dokonce tympány a utvoří působivý přechod do rychlejší pasáže, ve které se přidá i zpěvák. Přechod na refrén je ještě více

11 vygradován použitím žesťů a smyčců a stejné obsazení je i v mezihrách, kde se objevuje veliký kontrast mezi žesti a celou kapelou na jedné straně ve fortissimu, které je náhle utnuto a klavírem hrajícím echo v pianu na straně druhé. Nakonec v poslední sloce a následuje zklidnění. Zmíněná dynamika a použití takto neobvyklých nástrojů (přesněji řečeno jejich zvuku v popu) je vyžadováno zřejmě textem vyprávějícím legendu o chlapci, který už v útlém věku byl postrachem bank a divokého západu vůbec avšak na druhé straně neměl domov a na jídlo si musel vydělávat právě přepadáváním a loupením. Nakonec skončil i přes svou zdánlivou svobodu a neporazitelnost špatně, byl oběšen. Tato píseň je míněna jako óda na tuto postavu a z toho pramení ona pompéznost v mezihrách a v refrénu. Poslední jmenovaná píseň, Stop In Nevada , je dle mého názoru dost podobná písni předcházející svou instrumentací, lišící se jen v jisté okleštěnosti o žestě a tympány. Neobsahuje takové obrovské dynamické zvraty. Je celkově klidnější a více posunutá do soulové a bluesové roviny v místech sloky, kde je zpěvák doprovázen klavírem je slyšet užití zvětšených septakordů, dominantních akordů s přidanou sekundou a harmonických postupů typických pro blues (D/A, G 7+ , e 7, A 2s přidanou sekundou, D…). Toto zklidnění je vůči textu velmi paradoxní, ten totiž vypráví o muži, jejž opustila žena a on si láme hlavu proč, odjela do Californie a nechala malý lístek že se staví v Nevadě, a přitom se chovala se jako raketa na dni nezávislosti (přeloženo doslova z textu), což jistě vystihuje s přesností chování ženy v takových situacích. Tohle album bylo zřejmě nejvýraznějším počinem v celé Joelově kariéře, písně, které jsou obsaženy na Piano Man jsou po melodické i harmonické stránce dodnes inspirací. 5.3) Další album Streetlife Serenade vyšlo o rok později než Piano Man , tedy v roce 1974 opět u firmy Columbia. Nevydělalo tolik peněz ani nebylo tak populární jako to předešlé, ale opět bylo v něčem zlomové. Nebylo to v žádném objevu po hudební stránce, jako spíše v odvaze skladatele pustit se do otevřené války s médii a hudebními kritiky. Nelíbilo se mu, že píseň Piano Man musela být editována a zkrácena, aby ji bylo možno hrát v rádiích. Byla to soudobá praxe a mnohdy dodnes přetrvává. Jediná píseň z tohoto alba, která se chytila v hitparádě byla The Entertainer , skončila v hitparádě pop hitů na 35. místě v roce 1974. Je to velice zvláštní věc, že se tato píseň probojovala tak vysoko, když vlastně kritizuje celou mašinerii showbussinesu, zvláště pasáž „If you´re gonna have a hit, you gotta make it fit, so they cut it down to 3:05“, což přeloženo znamená „Když chceš mít hit, musíš to udělat tak, aby to sedělo a tak to zkrouhli na 3:05“. Je to narážka na krácení a přetváření písní do rozhlasu aby byly „srozumitelnější a více se líbily publiku“ a pochopitelně více vydělaly. Co

12 se týče konkrétně této písně je to její osud, kdy verze na albu má 3:48 a rádiová editovaná a hlavně zkrácená verze má již zmíněné 3:05. Co se týče harmonie a struktury tak tato skladba až na výjimky nevybočuje ze základního schématu /:T-S-T-D:/. Ani v instrumentaci se nic nezměnilo, zde se již ustaluje rockový band ve složení rytmika (bicí + baskytara), elektrická kytara, klávesy, pro Joela charakteristický klavír a poněkud nezvyklé, ale ne poprvé užité banjo. Zvláštnost tu přece jen je, je to zvuk tzv. Moog synthetiseru, kláves s modulovatelným zvukem, který se pne nad rytmikou ve zvláštní směsici držených tónů a glissand, mající charakteristický umělý zvuk. Kromě této písně stojí za pozornost i instrumentální skladba . Jak je již z názvu patrné, jedná se o pokus o moderní ragtime ve stylu Scotta Joplina. Výjimečná klavíristická technika Billyho Joela se zde projevila na maximum a celá tříminutová skladba je hrána bez sebemenší pauzy klavíru, a tento má neustálé ragtimově blyštivé, technicky náročné sólo, které v některých místech doplňuje opět charakteristický zvuk Moog synthetiseru svými glissy. Harmonicky zde není nic výjimečného, mimo mezičlánků s chromatickým sestupem se zde opakuje schéma /:C, B F, C – C B G (7) C :/ a na konci se objeví sekvence s mimotonálními dominantami pohybující se v celé škále tónin a nakonec zakotvující opět v začáteční C dur. Další instrumentální skladbou na tomto albu, což už se nikdy neopakuje, aby byly dvě na jednom albu, je Mexican Connection . Jde o skladbu zakončující se soundem blížícím se k soulu a blues, díky smutně působící harmonii (i když větší část je durová) dané do souvislosti s živými perkusemi navozujícími pocit Karibiku a exotiky. Představují se zde různé nástrojové skupiny v čele s klavírem. Melodicky není tato skladba příliš bohatá, lze rozeznat dvě témata, která se neustále opakují vždy v jiné nástrojové skupině. Sólo vezme vždy jeden nástroj, poprvé klavír, potom zmíněný Moog synthetiser, potom percusse a nakonec všechny melodické nástroje dohromady spojené zvukem smyčců, což dodává skladbě až symfonický nádech. V písni je cítit pro změnu rockový nádech díky převažující elektrické kytaře podkreslené baskytarou v unisonu a bicím. Pro Joelovo dosavadní dílo je takhle tvrdá skladba dosud ojedinělá, tomuto stylu se začíná věnovat až na začátku osmdesátých let. I jeho pěvecký projev se značně změnil, je drsnější, už nepoužívá falzetového rejstříku téměř vůbec, ale vše se snaží obsáhnout plným, místy chraplavým hlasem. Sám Joel o tomto albu řekl v Entertainment Weekly že je zajímavé co se týče hudebního materiálu ale textově že nic moc neříká. Dále prohlásil, že chtěl být v první 11 skladbě Streetlife Serenade Debussym, ale nefungovalo to, proto propadla ). ______11) Citace ze serveru: http://billyjoel.8k.com/billyjoel.htm

13 5.4) Po dvouleté pauze se Joel opět ozval s albem Turnstiles , což v překladu znamená vrátka nebo turniket. Bylo vydáno v roce 1976 opět u firmy Columbia, tentokrát to však byl Joel, kdo si vybíral muzikanty. Dříve byli přidělováni přímo Columbií. Vybral si opět muzikanty, kteří s ním již mnoho let před tím spolupracovali, bubeníka Liberty de Vitta, baskytaristu Douga Stegmeyera a tenorsaxofonistu Richieho Canattu. Název alba má zřejmě symbolizovat zadní vrátka. Těch použil, když se vrátil ze svého dlouhodobého pobytu v Los Angeles v Californii zpět do New Yorku. New York mu posloužil jako inspirace hned ke třem písním: Summer, Highland Falls , New York State Of Mine a Miami 2017 (Seen the Lights Go out on Broadway) . V první písni se neustále opakuje klavírní figura obalující akordy, jejichž základní tón je dán baskytarou. Vše ještě doplňují bicí, které se přidají až po první sloce. To je v podstatě veškeré obsazení kapely v této písni – klasická jazzová sestava. Tento pohled se však změní, když se v první mezihře objeví klarinet a saxofon v rozestupu lidového dvojhlasu, v terciích. Toto sólo však není na nijak vysoké invenční úrovni, v podstatě kopíruje melodii. Následující píseň je naprosto odlišná. Snad poprvé se zde vrací ke kořenům newyorského jazzu a blues, a vzdáleně tato skladba připomíná zde již mnohokrát zmiňovaného Raye Charlese, dokonce i Joel se dokáže svou barvou hlasu přizpůsobit tomuto citově závažnějšímu stylu, projev oproti jiným skladbám jaksi zvážní. Poslední kadence není nepodobná klasickým jazzovým kompozicím. Celá skladba začíná malou předehrou, navozením atmosféry, o kterou se postará Joelův jazzový klavír, mající v této písni neobvyklou emocionální sílu. Po tomto úvodu se přidá baskytara s klasickým jazzovým walking bassem. Do toho se ještě přidá zvuk smyčců a vše umocní sólo na saxofon s velikou improvizační schopností a silou vcítit se do celkové nálady skladby. Co se týče harmonické stránky, užívá formy blues s často se střídajícími mimotonálními dominantami a měnícím se jádrem těchto dominant. Opravdu je tato píseň hodná svého názvu, který znamená „New York, stav mé mysli“. Miami 2017 je odlehčená, objevuje se více durových akordů a jejich hustota a počet střídání nejsou tak vysoké. A hlavně se mění sestava kapely na rockovou, tj. rytmika, elektrická kytara s charakteristickými rockovými riffy, všudypřítomný klavír dodávající tomuto rockovému soundu více emocionálního náboje a smyčce v pozadí. Na rozdíl od hudby je text až apokalyptický vyprávějící o zkáze New Yorku, která v roce 2000 opravdu náhodou přišla, avšak tuto vizi Joel napsal 24 let před tím, a je ještě katastrofičtější, popisuje hoření kostelů a potopení celého Manhattanu. Tohle album je silně ovlivněno návratem do New Yorku, radostí z toho ale také steskem po Californii, ve které žil Joel asi čtyři roky.

14 5.5) Vpravdě zlomový byl pro Joela rok 1977, kdy po neshodách s nahrávací společností Columbia, která trvala na tom, že musí vydat více než jedno album ročně, což bylo pro něj nepředstavitelné, vydal album The Stranger . Byl to absolutní obrat v jeho dosavadní kariéře. Ne, že by se předchozí alba neprodávala, nebo nebyla oblíbená, ale tohle překonalo všechna očekávání Joela i firmy Columbia. Před nástupem Michaela Jacksona a jeho alba Thriller to bylo nejprodávanější album společnosti Columbia. Předehnalo i Simona a Garfunkela a jejich Bridge Over Troubled Water. Je však zvláštní že v našich zeměpisných šířkách nejsou hity z tohoto alba příliš známé, i přesto, že je na začátku 80. let nazpívala Helena Vondráčková a naproti tomu Simon a Garfunkel mají nezastupitelné místo v českém povědomí. Největšími hity se v Americe staly v roce 1978 písně Just The Way You Are (3. místo v hitparádě), Movin´ Out (Anthony´s song) (17. místo), (24. místo), She´s Always A Woman (17. místo). Čtyři z deseti písní se vešly do první třicítky, což se Joelovi nikdy před tím ani potom nepovedlo. Celé album dostalo diamantovou desku za 10 000 000 prodaných nosičů v Americe, což je nepominutelný úspěch. První písní na albu je Movin´ Out . Stala se základem pro muzikál Movin´ Out , jenž je složený z písní Billyho Joela, a byl prováděn od roku 2002 (premiéra 14.10. v Richard Rodgers Theatre) do roku 2005, do prosince se odehrálo 1307 repríz. Zvláštní na této písni je její zvuk a celková arrange, zní jakoby uměle, zřejmě to byl záměr. Bicí, až na činely znějí jaksi zakaleně, největším překvapením je staccato v kytaře a klávesách na každou osminovou notu. Skladba začíná v mollové tónině, přes modulace se dostane do dur, ale každý začátek sloky je zase znovu v moll. Melodii vlastně vytváří jen hlas a basová linka která jej podporuje a objevují se v ní odpovědi a protikladné figury proti těm v hlase. Na závěr se opět přihlásí klavír a do zvuku odjíždějícího auta hraje pozměněnou melodii ze sloky, celou v dur. Soundem tato píseň patří až do osmdesátých let, zdá se jako by předběhla svou dobu. Textově jde o píseň, ve které autor vyjádřil nechuť ke kariéře, k růstu jen tak pro nic za nic, nechuť k nesmyslné honbě za penězi. Verš „If that´s movin´up, then I´m movin´ out!“ je nejlépe vystihující onu nespokojenost mladého člověka se světem řízeným penězi. Přeloženo znamená: „Jestli tohle (myšleno šplhat se pořád nahoru a mít víc a víc peněz) je zvedat se, polepšit si, potom odcházím!“. Titulní píseň alba, The Stranger , je složena ze dvou protikladných poloh. První je předehra, jemná klavírní náladová fantazie, doplněná basem a bicími a posléze pískáním velice nápadité melodie. Po ukončení prvního dílu následuje po úderu činelu rychlá popová skladba podobná té předchozí svým zvukem a instrumentací. Jen zde nenásleduje žádná změna, pravidelně se

15 střídá sloka a refrén, až po fadeout, po kterém se objeví opět melodie z předehry ve stejném obsazení. Ve sloce se důsledně opakují základní funkce T – D, jen refrén poněkud vybočí z tohoto stereotypu. Byla to píseň oblíbená na diskotékách pro svůj jasný a pevně daný rytmus ve střední části. Text je o cizinci, který žije nepoznaný v každém z nás a čas od času se objeví a v nějaké situaci jakoby za nás reaguje. Just The Way You Are je vlastně dárkem k narozeninám jeho první ženy Elizabeth Webber. U nás je známá hlavně díky filmu Shrek, kde zaznělo její téma. Je v rytmu bossanovy, což doporučil Phil Ramone, producent alba, a její temperament je umocněn španělskou kytarou a použitím různých percusse a chrastítek, maraccas. Harmonicky velmi bohatá píseň dodržující stavební prvky blues, patnáctináctitaktovou formu (místo klasické dvanáctitaktové), ovšem se změněným rytmem a častým vybočováním a modulacemi. Sólo altového saxofonu se dá nazvat zlatým hřebem písně. Hraje ho jazzový saxofonista Phil Woods, zvaný New Bird po Charliem Birdu Parkerovi (vzal si dokonce vdovu po Charliem Parkerovi – Chan Parkerovou), který nahradil Joelova „dvorního“ saxofonistu na albu The Stranger i mimo něj, Richieho Cannatu. Byla to Joelova iniciativa, protože mu nevyhovoval v této písni jeho interpretační styl, a chtěl právě tuto píseň dovézt k dokonalosti, když měla být pro jeho ženu. Písní, která se nedostala do hitparád, ale svědčí o Joelově skladatelském potenciálu je Scenes From An Italian Restaurant . Bezmála osmiminutová skladba téměř symfonického charakteru s několika tématy nemá v Joelově díle obdoby. Píseň je vzpomínkou na Italskou restauraci v New Yorku, kde Joel hrával za mlada jako barový pianista. Začíná baladickou částí hranou klavírem s výraznou melodií ve zpěvu, ten je klidný vyrovnaný bez větších skoků. Přidají se smyčce a saxofon a zazní netematické intermezzo, to přejde skokem do rychlejší části, kde po sloce začne reminiscence na neworleánský jazz s klarinetem a žesti v pochodovém tempu s tubou v base a trumpetou a klarinetem coby sólovými nástroji doplňujícími se v rozverné mezihře. Po tomto následuje klavírní mezihra založena na opakování basových tónů a střídání oktáv a píseň směřuje do třetí „věty“, kde se obsazení opět dostane na bicí, basu a klavír, a působí dojmem klasického bigbítu, je zde popisován všední život běžné americké dvojice. Tahle část vyvrcholí rock´n´rollovým intermezzem se saxofonovým sólem a opět se navrací do bigbítové polohy, proběhne ještě jedna sloka a zvolna se schyluje k přechodu na reprízu prvního tématu ale v rozšířené instrumentaci se smyčci, žesti a podpořeno rockovou kapelou v pozadí. Další píseň na albu je Vienna . Je v ní zajímavá instrumentace s použitím akordeonu jako sólového nástroje vedle klavíru. Velice pomalé tempo, použití smyčců a propracovaná doplňující se instrumentace s použitím polyfonických postupů dotváří společně s textem uklidňující baladu o tom, že není kam spěchat, v textu je to vystiženo slovy: „Where´s the fire

16 what´s the hurry about / you better cool it off before you burn it out“, což přeloženo znamená „Co se děje kde je oheň, nač ten spěch / radši vychladni a zklidni se, než vyhoříš úplně.“ Píseň je inspirována skutečností, že ve Vídni žije Joelův otec a on se za ním jednou vypravil a Vídeň ho natolik okouzlila, že se rozhodl zaznamenat to do písně. Také si ale uvědomoval fakt, že se nedá vše stihnout za jednu návštěvu, ani prohlídka celého města, a odtud se vzala hlavní věta refrénu „Vienna waits for you“(Vídeň na Tebe čeká). Další píseň, která byla velice provokativní, a ve své době dokonce zakázána je Only The Good Die Young . Popisuje jak se chlapec snaží o dívku z dobré katolické rodiny a chce ji nějak přemluvit k předmanželskému sexu a snaží se jí rozmluvit její víru, aby byla uvolněnější. Je to situace, do které se dostal sám Joel na střední škole. Původně tato píseň měla reggae rytmus, ale bubeník Liberty de Vito nesouhlasil, tak byla předělána do rock´n´rollové podoby. Poslední písní na albu je Everybody Has A Dream . Je to soulem a gospelem ovlivněná balada ve tříčtvrtečním rytmu, ale paradoxně bez zjevné „valčíkovitosti“. Instrumentace je snad nejbohatší ze všech písní na albu. Použity byly i varhany a ty společně s klavírem, smyčci a rytmikou dodaly písni punc jedinečnosti, který ještě umocňuje použitý sbor. Píseň končí fadeoutem a po ní následuje jako dohra začáteční lyrický díl z písně The Stranger doplněný v instrumentaci o smyčce a melodie je nejen pískána, ale postupně vystřídána i v klavíru a smyčcích. Žádné z dalších alb už nebylo tak úspěšné jako The Stranger . Tak velký počet hitů na jednom albu se už nikdy neopakoval a i když byla následující alba úspěšná, prosadily se vždy maximálně dvě písně. 5.6) 52nd Street , vyšlé roku 1978 opět u firmy Columbia bylo první album, které se dostalo na vrchol hitparádových žebříčků a bylo oceněno cenou Grammy v roce 1979. Bylo také první, které při svém znovuvydání v roce 1982 vyšlo na CD. Podílelo se na něm 23 muzikantů, což byl dosud největší počet. Píseň Big Shot se umístila na 19. místě v žebříčku amerických pop hitů v roce 1979. Je první na albu a začíná kytarovým úvodem a nejvíce zaujme rytmus, pohybuje se po většinu plochy jen na přízvucích na každou dobu v taktu a proti němu jde zpěv a melodické nástroje. Vliv rocku je naprosto zřejmý, jde o tvrdší skladbu využívající drsnost elektrických kytar, zjemněných ale užitím ostatních nástrojů, jako například saxofonů. Díky bohaté instrumentaci se ztratí poněkud jednotvárná harmonická struktura. Sloky a refrén jsou střídány sóly střídavě kytarovými a saxofonovými. Zvláště saxofony jsou inovovány tím, že jsou zdvojeny ve dvojhlas.

17 Honesty je píseň opěvující čest a hlavně upozorňující na to, že se tato vlastnost vytrácí ze světa, byla třetí na výše jmenovaném žebříčku v roce 1979. Zde je pozoruhodná vokální stránka interpretace, Joel využívá svůj hlas naplno, nemaskuje svou sílu jen falsetem, ale dostává se do vypjatých poloh, kde jeho jindy čistý hlas dostává chraplavý nádech a umocňuje tak emocionalitu skladby, která je melodicky líbivá, v pomalejším tempu a možná je trochu ke škodě, že je bez meziher a sól a snad i proto zní poněkud jednotvárně. Velkou popularitu získala na konci sedmdesátých let v USA píseň My Life. Nebylo to kvůli tomuto albu, ale kvůli seriálu sitcomů Bosom Buddies, kde tuto píseň zpíval jiný zpěvák a vešla tak ve známost. Snad k oné popularitě přispěla lehce zapamatovatelná melodie a jednoduchá harmonie a čirý, nekomplikovaný popový rytmus. Velice čitelná je i podobnost se skupinou Abba, například ve využití vokálů a tleskání, která byla v této době velmi populární. Téměř jako symfonický rock zní další skladba, . Joelův hlas se dostává opět do nové polohy, je hlubší, na pozici barytonu a je zdvojený v terciích. Mohutnost a bohatost znění písně je způsobena především užitím smyčců, tentokrát pravých, negenerovaných přes klávesy (byť velmi kvalitní) a také žesťových nástrojů. Za samostatnou zmínku stojí také vynikající trumpetové sólo ve skladbě Zanzibar , popisující tento ostrov, hrané Freddiem Hubbartem. 5.7) I za další album, vydané s dvouletou pomlkou dostal Joel Grammy, tentokrát v kategorii nejlepší mužský pěvecký rockový výkon, v roce 1980. Album se jmenuje Glass Houses. Odlišuje se od dosavadní tvorby v několika věcech. Za prvé je to výrazné zdrsnění Joelova projevu jak vokálního tak skladatelského. Nebojí se zde zajít až do hard rockové úrovně a zdá se, aspoň pro tento moment, že opustil dráhu spíše klidnějšího, propracovaného a líbivého rocku. Také počet muzikantů se od posledního alba výrazně zmenšil, z 23 na 6. Na tomto albu Joel ukazuje, že lze spojit i tvrdší hudbu s jeho nezaměnitelným stylem. V písni You May Be Right , jež je úvodní písní se omezil na rockový band, který, obohacený saxofonem, hraje spíše než hard rock tvrdší rock´n´roll s harmonickým schématem T-D-VI-S- D-T s mírným vybočením v refrénu. Hned v následující písni jde ještě dál, Sometimes A Fantasy je ještě více orientována k rocku, užívajíc kytarové riffy v rychlém sledu, které příliš neznějí jako spíš utvrzují rytmus. Podobně zní i píseň It´s Still Rock And Roll To Me , používá podobné kytarové techniky a jak název napovídá, jedná se o rock´n´roll i když ne z hlediska harmonie, ta je velice vzdálená od klasického rock´n´rollového schématu T-S-D-(S)-T. Tím, že používá celou řadu dalších stupňů tóniny a žádný z nástrojů vlastně nehraje citlivý tón, podle kterého lze poznat tónorod, působí celá píseň jaksi obojetně. Až v refrénu a

18 saxofonovém sóle se naplno rozezní rock´n´rollový jasně durový feeling celé skladby a zakončí se tónickým septakordem, což je neklamné znamení rock´n´rollu. Z úplně jiného konce hudebního spektra se nechal Joel inspirovat v další skladbě Don´t Ask Me Why . Použití akustické kytary s nylonovými strunami a percussí prozrazuje příslušnost k latinskoamerické tradici. A mezihra, kde se změní rytmus ze samby na bossanovu a přidají se zvonivě znějící klávesy, tleskání, maraccas a různé exotické bicí nástroje, je čistým odrazem Karibiku. V dalších skladbách se již drží standardu zavedeného v prvních dvou písních, tedy ostrého rockového znění, ovšem s přidanými nepříliš v rocku obvyklými nástroji. 5.8) Album The Nylon Curtain z roku 1982 vydané u CBS bylo jedním z prvních alb, která byla nahrána digitálně. Předcházelo mu live album Songs In The Attic , soustředící v sobě největší hity předchozí kariéry. A také mu předcházela nehoda Joela na jeho motocyklu Harley Davidson, jichž je veliký fanda, z které se dlouho dostával, protože si zlomil ruku v zápěstí, což může být pro klavíristu osudné co se týče jeho kariéry. Díky včasnému zásahu lékařů to však nezanechalo trvalé následky. Navíc se v roce 1982 rozvedl se svou druhou ženou, která ho společně se svými právníky připravila o téměř polovinu jeho majetku. V této situaci napsal závažné album, řešící různé sociální a společenské problémy. V první písni Allentown se například zamýšlí nad otázkou nezaměstnaných dělníků v ocelárnách v Pensylvanii. I po hudební stránce je to stereotypní muzika připomínající nikdy nekončící dřinu. I s efekty páry a strojů je to působivá skladba. Ještě závažnější je píseň s myšlenkou na vojáky ve Vietnamu. Je unikátní svým začátkem. Téměř minutu je slyšet jen zvuk vrtulníku a pak začíná pomalá a na Joela velice vážná a smutná plocha písně s nesmírně skromnou instrumentací. Pak po dlouhé a depresivní části přijde jakási hymna vzdávající hold všem obětem války, se sborem a mohutným zvukem elektrických kytar pro navození slavnostní a zároveň mrazivé atmosféry. Po tomto mezistupni přijde zase zklidnění a návrat do zádumčivé plochy a konec patří opět efektům, tentokrát asi minutu jsou slyšet jen zvuky džungle. Další vážnou písní, i když tentokrát ne z hlediska textu ale z hlediska hudby. Opět zde Joel používá živý orchestr a dává prostor violoncellu, akordeonu, klarinetu a saxofonu. Píseň se jmenuje příznačně Where´s The Orchestra (přel.: „Kde je orchestr“). Je to klavírem a akordeonem podložená píseň s postupně vystupujícími nástroji se stoupající dynamikou. Nakonec se všechny nástroje spojí do jedné plochy připomínající Andrewa Lloyda Webera

19 v jeho tklivých a pomalých muzikálových melodiích. S klidným vyrovnaným hlasovým projevem Joel dokonale zapadá do instrumenty daného stylového prostředí. 5.9) Devátým studiovým albem v Joelově kariéře je album s názvem An Innocent Man z roku 1983 vydané u Firmy Columbia pod stejným producentem jako předchozí alba, Philem Ramonem. Je to vzpomínka na hudbu z období jeho dětství a mládí, tj. hudba 50. a začátku 60.let. Tím tohle album vybočuje ze zavedené cesty rockovějších songů. Chtěl připomenout a obnovit zvuk typického středního proudu a popu, který slýchával jako mladý, zvláště skupiny Little Anthony & the Imperials a Frankie Valli & the Four Seasons. Toto album mělo veliký úspěch na hudební stanici MTV, hlavně píseň po níž je pojmenované album, tedy An Innocent Man a píseň , v jejímž videoklipu si zahrála i Joelova druhá žena, již zmiňovaná Christie Brinkley, v té době populární supermodelka. Z tohoto alba se v žebříčcích v amerických hitparádách chytilo několik písní, již zmíněná An Innocent Man (hitparáda Billboard Hot 100 – 10. místo), (Pop singles – 1. místo), (Billboard Hot 100 – 14. místo), Uptown Girl (Pop singles – 3. místo). Nyní bych se blíže zastavil u písně An Innocent Man . Naprosto vybočuje z rámce ostatních písní. Dominuje hluboký bas v latinskoamerickém rytmu v synkopickém rytmu zřejmě inspirovaný písní Spanish Harlem od Bena E. Kinga, podobný typ harmonického stylu má i skupina Drifters. Sloka je naprosto v pianu, jen s baskytarou a klavírem a bicími s vysokým zvonivým činelem nebo trianglem. V refrénu se přidají smyčce hrané skupinou String Fever a dynamika která zůstává v nejnižších hodnotách najednou o tři stupně vyskočí. Hlasově se Joel pohybuje ve vyšších polohách s převažujícím falsetem, přecházejícím v refrénu bez jediného zlomu plynule do plného hlasu, jehož razance až zaráží. Písně Tell Her About It a Uptown Girl mají zcela stejný charakter. Jedná se o líbivé popové melodie s doprovodem většího počtu vokalistů, slovy devíti, a s využitím celé dechové sekce big bandu, tzn. barytonového, tenorového a altového saxofonu, dvou trumpet a trombónu. která svými řvavými výkřiky na synkopu dává tušit, že písně mají kořeny v kabaretním nebo muzikálovém prostředí. Obří obsazení kapely připomíná práci Phila Spectora, i zvuk dosažený tímto počtem lidí je podobně působivý, i když díky modernějším nahrávacím technologiím kvalitnější, než fenomén „Wall of sound“. Tyto písně měly na MTV a v různých show veliký úspěch, svou nenáročností byly velice přístupné nejširšímu publiku. Úplným unikátem v Joelově tvorbě je píseň The Longest Time. Nikdy před ní ani po ní se Joel nepustil do stylu a capella. Pravdou je, že není úplně čistě bez nástrojů jen s vokálními prvky, nejhlubší bas nahrazuje basová kytara, která ale velice jemně podkresluje celý sbor. Sbor není

20 ten nejlepší termín, protože všech 14 hlasových stop nahrál Joel sám a nakonec je namixoval dohromady. Stejnou metodu používá i Bobby McFerrin, jazzový vokalista. Veselá píseň je doprovázena ještě luskáním na každou druhou dobu a navozuje tak pocit gospelového charakteru. Mnoho acapellových sdružení a skupin tuto ojedinělou skladbu přejalo, např. nejslavnější z nich Rockapella, Flying Pickets. Velmi svérázné je převedení této písně do punku skupinou Yellow Card. Další písní, která na tomto výjimečném albu stojí za pozornost je This Night . Je psána v šestiosminovém taktu s bluesovou kytarou a klávesami použitými jako rytmického nástroje společně s bicími. Objevuje se opět devítičlenný sbor vokalistů, zpívající sborovou pasáž v refrénu, nad kterou svým čistým až chlapeckým falzetovým hlasem vystupuje Billy Joel. Nepominutelné jsou v této skladbě smyčce již zmíněné skupiny String Fever, které v refrénu hrají pasáž z Beethovenovy sonáty č. 8 c moll op.13, z druhé věty, „Adagio Cantabile“. Zde můžeme vidět první inspiraci vážnou hudbou v populárním díle Billyho Joela, kterou o 17 let předstihl své album vážné hudby. Z těchto jmenovaných zásadních písní si lze udělat obrázek o tom, že tohle album je opravdu výjimečné co se týče instrumentační a stylové otázky, a také otázky vlivů působících právě na toto album. Nemělo, a do roku 1993 nebude mít u Joela obdoby. Následovala tříletá pauza ve studiovém nahrávání, během níž Joel vydal své první video z koncertu na Long Islandu s názvem Live From Long Island v roce 1984 a o rok pozdději vydal Greatest Hits vol. I. a II. , dvojalbum obsahující nejúspěšnější z jeho dosavadních písní plus dvě nové You´re Only A Human , pramenící z jeho krize a sledující jeho pokus o sebevraždu, naštěstí se šťastným koncem, a The Night Is Still Young . 5.10) Konečně, v roce 1986 vydává album The Bridge , u Columbie a s producentem Philem Ramonem. Ač mělo tohle album několik hitů, nemělo velký úspěch u fanoušků, ani u Joela samotného. Nejúspěšnější písní byla This Is The Time , která obsadila 3. místo mezi nejprodávanějšími singly. Joel sám řekl, že toto album pojmenoval jako The Bridge tedy „most“, až ve dvou třetinách práce, že sám nevěděl proč. Snad proto, že je tam řada spojení s minulostí, se Stevem Winwoodem hrajícím na hammondovy varhany, s Rayem Charlesem, velkým idolem k němuž se nyní mohl přiblížit a zazpívat si duet. I mezi písněmi samotnými je spojení, i když se nejedná o konceptuálně pojaté album, písně mezi sebou mají vztah 12) .

12) Volně přeloženo ze serveru http://billyjoel.8k.com/.

21 Jak jsem již předeslal v začátečních kapitolách, je tohle album ve znamení duetu s Rayem Charlesem Baby Grand . V této písni je asi nejpozoruhodnějším momentem nalezení společné interpretační řeči mezi Charlesem a Joelem. Jejich styly jsou přece jen odlišné. Není to duet v pravém slova smyslu, nezpívají nikdy současně, možná tohle můžeme považovat za moment největší úcty, nebo se to dá chápat jako dávání prostoru pro vyjádření každé osobnosti zvlášť. Možná pro posluchače je to škoda, že není slyšet Joela a Charlese dohromady, jejich hlasové polohy se vzájemně doplňují. Tohle album obsahuje ještě jeden duet, jmenovitě se Cyndi Lauper. Code Of Silence není opět duetem v onom pravém slova smyslu. Narozdíl od Baby Grand , kde jsou role obou interpretů vyrovnány, zde jmenovaná zpěvačka slouží spíše jako doplnění Joelovy barvy, jako vokalistka. Nemá žádnou samostatnou plochu. Je cítit, že se nejedná o Joelův klasický styl uznávající melodické vedení hlasů a líbivé až sladké harmonie. Důraz je zde kladen hlavně na bicí a agresivní projev obou zpěváků dává písni úplně nový náboj. Hlavně Lauper se pohybuje v exponovaných polohách a svými výkřiky doplňuje sólové nástroje o nové barvy. Co se týče ostatních písní, za zmínku stojí skladba , rocková píseň ve středním tempu s výraznou barvou elektrické rytmické kytary a bicích. Nejsou zde žádné nástroje navíc, jde o syrovou rockovou věc. Harmonické schéma je /:Es, c, Es, c, g, B, Es:/pro sloku a pro refrén je As, Es/g, f, As, B, Es a následuje sloka. Text je opět o hledání pravdy, tentokrát v lásce. Tématem připomíná píseň Honesty na 52nd street . The Bridge je poslední album přes takzvaným Ruským obdobím, kdy Joel vystupoval v Moskvě a Leningradu v roce 1987, jako jeden z prvních Amerických zpěváků populární hudby se vydal do východního bloku. Vedla ho k tomu touha poznat Rusko na vlastní kůži, velice se zajímal o jeho dějiny. Oba tyto koncerty byly natočeny a ještě v témž roce vyšly na albu KOНЦЕРТ . 5.11) Opět po tříleté pauze od posledního studiového alba vydává Joel nové, nesoucí název Storm Front , vydané u Columbie ale s producentem Mickem Jonesem, místo Phila Ramona. Obsahuje hit We Didn´t Start The Fire , jehož text je velice náročný, je až na malý úsek refrénu pořád nový a nový, vyjmenovává a hodnotí historické události, které se staly za Joelova života. Rychlá rocková a pompézně znějící skladba s až hymnickým refrénem se stala nejhranější Joelovou písní. Opět si vystačí s rockovým bandem a klávesami podpořenými různými efekty. Sloka je složena z rychlé recitace téměř na jednom tónu podložena pulsací basu a bicích ve stejnoměrných riffech.

22 Na refrén se přidá vokalistická složka a klávesy. Poměr plochy sloky a refrénu je v tomto případě asi 80:20. Zřejmě nejtvrdší Joelovou písní je That´s Not Her Style , jež si skutečně nezadá s rockovými „nářezy“ různých hard rockových skupin. I přes drsnost kytarových barev a tvrdost basové linky si pořád drží melodičnost. Nejvíce zarážející je přítomnost foukací harmoniky, která konkuruje melodické sólové elektrické kytaře a kláves se zvukem varhan, jaké můžeme slyšet například v albech skupiny Judas Priest ze začátku 90. let. Na úplně jiném zvukovém základu je postavena balada Leningrad navazující na předchozí koncerty. Líčí smutný život v bývalém Sovětském svazu za studené války, již sám zažil. Vypráví o poměrech ve východních bloku o napětí mezi Východem a Západem. Vznikla ze setkání Joela s Rusem Viktorem, klaunem, který na vystoupení rozesmál jeho dceru. Tahle píseň je poděkováním a zároveň reminiscencí na studenou válku, v té době končící. Leningrad začíná klavírní předehrou, která s nástupem bicích a basy mizí a znovu se objevuje až na konci skladby jako mohutná óda podpořená celou kapelou a orchestrem smyčců. Sloka je hudebně již méně bombastická, ale méně výrazný hudební podklad se díky velmi působivému textu do písně hodí, že neruší průběh výpovědi a nesnižuje vypovídací hodnotu. S tímto albem udělal Joel své největší koncertní turné. Navštívil 16 zemí světa a uskutečnil 174 koncertů. Tolik toho bylo také proto, že chtěl nějak znovuzískat majetek, který ztratil díky svému špatnému manažerovi, švagrovi své druhé ženy Franku Weberovi a již dříve v 70. letech díky producentovi Artiemu Rippovi. Plně tedy využil příležitosti jež se mu naskytla. 5.12) Posledním původním studiovým albem Billyho Joela s novými písněmi je River Of Dreams z roku 1993, vydané Columbií. Je pozoruhodné, že Christie Brinkley, Joelova druhá žena, namalovala booklet k CD. Vzápětí, na jaře 1993, se ale rozvedli. Zřejmě nejpůsobivější skladbou na tomto albu je Lullabye . Jde o ukolébavku napsanou pro jeho dceru z klavírní skladby, kterou měl Joel v záloze. Píseň má dojemný text ukolébavky, ale hlubší o myšlenku smrti, která není zlá a naopak jde o převtělení do srdce nějaké milované osoby, v tomto případě dcery. Realita byla ale v té době jiná. Jak jsem již naznačil výše, Joel se rozváděl a chtěl dceři dát aspoň naději, že s ní zůstane aspoň on. Pokud se promítnou do poslechu tyto mimohudební skutečnosti, vyzní skladba ještě působivěji. Jemný klavír podkreslující stejně jemný zpěv, na konci vše podpořeno lyrickým violoncellem dodává této písni neopakovatelnou atmosféru. I ostatní písně jsou více vážné než tomu bylo ve většině případů doposud. Píseň jmenující se stejně jako celé album, River Of Dreams , patří u nás mezi nejznámější Joelovy skladby. Jako

23 nikdy předtím v jeho písních zde nalezneme biblické příměry, otázky smrti, překročení řeky života na druhý břeh. Hudebně je také do značné míry odlišná. Sbor se zde dostává do dialogu se sólovým zpěvákem a kapelou. Působí dojmem baptistického kostelního orchestru a je složena z bicích, baskytary a kláves. Ty se zdají nejdůležitější, mají jakousi slyšitelnou nadvládu a to nejen dynamicky ale hlavně interpretačně jsou na vysoké úrovni. I v čase sloky nebo refrénu je slyšet jejich neustále běžící melodie, která se dokonale rozvine v mezihře. Skladba končí postupným velmi pomalým fade outem kde je ponechán největší prostor sboru, který se rázem dostává nad kapelu. Poslední písní, které si myslím že je dobré se více věnovat je Two Thousand Years. Je ve tříčtvrtečním taktu. Má podobnou baladickou náladu jako Everybody Has A Dream z alba The Stranger . Používá zde opět klavír jako hlavní nástroj, podpořený celou rytmikou a sólovými klávesami. Bicí znějí mnohdy jako laditelné tympány. Od druhé části se přidávají varhany zdůrazňující až náboženský charakter písně, ve které se naplno ukazuje vyzrálá Joelova nejen skladatelská osobnost. Vytvoření paralely mezi láskou, nesmrtelnou a věčnou, a mezi dvěma tisíci lety historie vzešlé ze světa andělů a proroků a přes války směřující až k usmíření a zavládnutí klidu pomocí poezie a vědy, na jejichž vrcholu stojí právě tento pár je dle mého názoru ojedinělým počinem. Tohle album jen dokazuje dovršení vývoje, kterým Billy Joel prošel za 22 let své sólové kariéry, kterou jsem zde sledoval.

6) Všechny analýzy, o které jsem se zde snažil, byly pojednány tak, aby bylo možné zachytit vývoj Joelovy skladatelské osobnosti, utváření jeho postupů při zpracovávání inspirační látky a také změnu v jeho orientaci na hudební trendy, které byly v době vzniku alba aktuální. Je nutno říci, že i přes veškeré změny, které v jeho hudbě lze vycítit, zůstal jako spojující prvek v Joelově díle cit pro melodičnost, jež se stala základním pilířem v jeho díle. Ať byla píseň pojata jakkoliv vážně (např. Two Thousand Years z posledního alba), či naopak jako satirický výsměch (zde mám na mysli The Entertainer z alba Streetlife Serenade ), zachoval si Joel určitou úroveň řemeslného zpracování písně, kterou ctil a pod níž nikdy neklesl, ač byl mnohdy nucen okolnostmi vpravdě mimohudebního charakteru, jako např. snahou nahrávací společnosti Columbia o zmnožení počtu nahraných alb za rok a rozvody, které zapříčinily mnohé problémy psychologického rázu, apod. Další věcí, na kterou jsem se snažil upozornit byl vývoj instrumentace. Ta doznala značných změn za oněch sledovaných 22 let. Od střídmého propojení zpěvu s doprovodem

24 klavíru, přes bluesové a orchestrální vlny vlivu až po typicky rockové seskupení, které ale stále nebylo konečným bodem. Z tohoto se postupem času dostal opět ke kombinování mnoha žánrů a mísení nástrojů k sobě zdánlivě nepatřících. To je jeden z důvodů, proč je analýza jeho díla velice náročná, nelze jej totiž s jistotou zařadit jen k jednomu proudu. Stojí na rozhraní několika stylů, od blues, soulu až po již zmíněný rock a populární melodie a navíc okrajově zasahuje do vážné hudby, i když jen jako zapálený obdivovatel romantismu a Johanna Sebastiana Bacha, jak mi vyplynulo z bližšího pohledu na jeho album Fantasies And Desilusions . Právě toto prolínání všech směrů a samozřejmost s jakou se to děje, je asi největším přínosem, kterým přispěla skladatelská osobnost Billyho Joela do světa populární hudby. Jinou stránkou, zůstávající konstantní, je harmonie. Ta je již od prvního alba košatá, používající modulačních postupů, častého vybočení z tóniny a mimotonálních funkcí. To vše se objevuje mimo jiné i v mezihrách a předělech mezi slokou a refrénem, což dává Joelovu dílu punc originality která se stala jeho vizitkou. S výjimkou několika jednodušších rockových rychlých písní, ctících tradice žánru nelze mluvit o stereotypu v harmonické struktuře. Pomineme-li poslední jmenované album a muzikál Movin´ Out složený ze starších písní, můžeme konstatovat, že se jeho tvůrčí činnost prozatím uzavřela v roce 1993, kdy vydal album River Of Dreams , které obsahovalo nové písně. Pravdou ale zůstává, že 47 let věku není překážkou pro další tvůrčí činnost tohoto bezesporu ojedinělého zjevu na americké scéně populární hudby.

25 7) The idea of this thesis was to draw the personality and music of Billy Joel, one of the best known American . The goal I wanted to achieve was to show the influences, that are perceptible in his songs. As a material to work with I´ve taken the complete discography of studio recordings published between 1971 and 1993. In the first chapter I sketched out the situation of writing about the analysis of this type of music in the Czech Republic. Because this field is not very well covered in our country I was forced to take foreign literature solving this problem. In the second chapter is the short review of Joel´s life and some facts, that are crutial for his songwriting carrier, e.g. problems with his second wife Christie Brinkley, who took with her a half of his assets after divorce and so on. In the third chapter I´ve specified the influences that had taken effect in his song, either it was Ray Charles, the main person in Joel´s musical carrier, whose style and musical feeling was very important for Joel, or groups and singers like Rolling Stones or soul singer Ben E. King and styles that influenced him, such as rock, country and western, gospel, jazz etc. Other question I tried to solve was the influence that touched his album of classical piano music Fantasies And Desilusions released in 2001. By the listening to it and studying sources I came to the opinion, that pieces released on this album were tributes to composers, that Joel likes a lot like Beethoven, Rachmaninov and of course Bach. The longest part of my theses was analytical. I tried to discover the progress in Joel´s music by analysing the hits from albums from years 1971 to 1993. I´ve analysed them from the point of view of harmony, instrumentation and vocal performance. I tried to find there some changes in style. I also payed attention to lyrics whether they were influenced by his life and what was the inspiration. Most of them were inspired by his own life and experience. The conclusion is, that Joel has made some changes in his composing style, but the values that are typical for his songwriting are held in all his work.

26 Přehled užité literatury, pramenů a informačních zdrojů: a) Literatura • Matzner, Antonín, Poledňák, Ivan, Wasserberger, Igor. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby : Část jmenná, světová scéna A - K . 1. vyd. Praha: Supraphon, 1986. • Middleton, Richard. Studying popular music . 1. vyd. Philadelphia: Open University Press, 1990. • Moore, Allan, F. Rock: The Primary Text : Developing the musicology of rock . 1. vyd. Buckingham: Open University Press, 1993. • Poledňák, Ivan, Cafourek, Ivan. Sondy do popu a rocku . 1. vyd. Praha, 1992. • Vlček, Josef. Rock 2000: A-K. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1982. • Wich, František. Rock&Pop: Encyklopedie I. A-L. 1. vyd. Praha: Volvox Globator, 1999. • Wich, František. Rock&Pop: Encyklopedie II. M-Z. 1. vyd. Praha: Volvox Globator, 1999. b) Informační zdroje na webu: • Základní zdroj: www.billyjoel.com - oficiální webové stránky [cit. naposledy 20.4.2006] • http://en.wikipedia.org/wiki/Billy_Joel [cit. naposledy 20.4. 2006] • Joelova rozšířená biografie: URL: http://billyjoel.8k.com/billyjoel.htm [cit. naposledy 20.4. 2006] • URL: http://www.billyjoel.com/frameset_lyrics.html [cit. naposledy 23. 4. 2006] • Billy Joel Fan Site: http://www.bjoel.com [cit. naposledy 20. 4. 2006] c) Zvukové nosiče:

• Diskografie Billyho Joela z let 1971- 1993 ve formátu *.mp3. Vytvořeno 25. 2. 2006 . • Judas Priest: Painkiller . Sony Music, 1990. • Various artists: Soul Classics Greatest Hits vol. I . Flute International, 1996. • Výběr hudby stylu a capella ve formátu *mp.3. Vytvořeno 23. 6. 2005.

27

Přílohy: Obsahuje texty všech Joelových písní, které se vyskytly v této práci. Převzato častečně z z www.billyjoel.com a z http://billyjoel.8k.com . Obsah textové části přílohy: Písně z alba Cold Spring Harbor – str. 1 – 4 Písně z alba Piano Man – str. 4 – 8 Písně z alba Streetlife Serenade – str. 8 – 11 Písně z alba Turnstiles – str. 11 – 12 Písně z alba The Stranger – str. 13 – 19 Písně z alba 52nd Street – str. 19 – 21 Písně z alba Glass Houses – str. 21 – 25 Písně z alba The Nylon Curtain – str. 25 – 27 Písně z alba An Innocent Man – str. 27 – 33 Písně z alba The Bridge – str. 33 – 37 Písně z alba Storm Front – str. 37 – 40 Písně z alba River Of Dreams – str. 40 - 42

Přiloženo je i CD s diskografií ve formátu *mp.3

28