VYSOKÁ ŠKOLA CEVRO INSTITUT

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Vztah prezidenta a vlády v oblasti zahraniční politiky České republiky

Jakub Král

Praha 2014

VYSOKÁ ŠKOLA CEVRO INSTITUT

Katedra politologie a mezinárodních vztahů

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Vztah prezidenta a vlády v oblasti zahraniční politiky České republiky

Autor: Jakub Král Studijní program: Politologie Studijní obor: Politologie a mezinárodní vztahy Vedoucí práce: PhDr. Miloš Brunclík Ph.D.

Praha 2014

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci “Vztah prezidenta a vlády v oblasti zahraniční politiky ČR” zpracoval samostatně. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly řádně citovány a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

V Praze dne 25. dubna 2014

Jakub Král

Poděkování

Rád bych poděkoval vedoucímu své bakalářské práce PhDr. Miloši Brunclíkovi Ph.D. za cenné rady a věcné připomínky, které mi pomohly tuto práci zkompletovat.

Děkuji všem pedagogům Vysoké školy CEVRO Institut za cenné znalosti, které mi v průběhu studia předávali.

Můj dík patří rodině za důvěru, motivaci a přátelům (Mgr. Lucii Voborníkové) za podporu.

Obsah 1 Úvod ...... 9

2 Teoretická část ...... 11

2.1 Postavení výkonné moci v rámci systému ČR ...... 11 2.2 Postavení prezidenta v rámci systému ČR ...... 12 2.3 Pravomoci prezidenta republiky v oblasti zahraniční politiky ...... 17 2.4 Postavení vlády v ústavním systému ČR ...... 22 2.5 Vztah prezidenta k parlamentní většině ...... 26 3 Empirická část ...... 28

3.1 Prezident republiky Václav Havel ...... 28 3.1.1 Vlády Václava Klause ...... 29

3.1.2 Vláda Josefa Tošovského ...... 33

3.1.3 Vláda Miloše Zemana ...... 35

3.1.4 Vláda Vladimíra Špidly ...... 37

3.2 Prezident republiky Václav Klaus ...... 39 3.2.1 Vláda Vladimíra Špidly ...... 40

3.2.2 Vláda Stanislava Grosse ...... 42

3.2.3 Vláda Jiřího Paroubka ...... 44

3.2.4 Vláda Mirka Topolánka ...... 47

3.2.5 Vláda Jana Fischera ...... 49

3.2.6 Vláda Petra Nečase ...... 50

3.3 Prezident republiky Miloš Zeman ...... 53 3.3.1 Vláda Petra Nečase ...... 54

3.3.2 Vláda Jiřího Rusnoka ...... 57

3.3.3 Vláda Bohuslava Sobotky ...... 59

4 Závěr ...... 65

5 Seznam použitých zdrojů ...... 68

Resumé This bachelor thesis focuses on the role President of the and the government. The role is examined mainly in the area of the foreign policy and the interaction between these two institutions in this area. The work is divided into two parts. The theoretical part focuses generally on the position of the domestic functioning and their powers in the foreign policy. It deals with factors that strengthen or weaken the real position of the president (not only) in foreign policy. This part deals with issues such as the direct election of the head of state and the impacts this chase has on the president´s constitutional legitimacy.

The second (empirical) part analyses the intercommunity of first free president of the independent Czech Republic: Vaclav Havel, Vaclav Klaus and Milos Zeman with the government (Prime Minister and Minister of Foreign Affairs). The aim of this thesis is to determine whether these presidents and governments were able to find the consensus about foreign policy issues or whether there were disputes between these issues. This thesis is trying to interpret and determine causes of these issues.

7

Resumé

Tato bakalářská práce se soustředí na postavení prezidenta a vlády v oblasti zahraniční politiky České republiky a vzájemnou interakci obou institucí v této oblasti. Práce je rozdělena do dvou částí. Teoretická část je zaměřena obecně na postavení prezidenta České republiky a vlády České republiky v rámci vnitrostátního fungování a na jejich pravomoci v zahraniční politice. Zabývá se faktory, které reálné postavení prezidenta (nejen) v otázce zahraniční politiky posilují či oslabují. Tato část se například zabývá problematikou přímé volby hlavy státu a dopady této ústavní změny na prezidentovu legitimitu.

V empirické části se analyzuji koexistenci třech dosavadních prezidentů samostatného státu České republiky: Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana s jednotlivými vládami (premiéry a ministry zahraničních věcí). Cílem práce je zjistit, zda prezidenti a vlády byly schopny v zahraničněpolitických otázkách nalézt konsensus nebo mezi nimi docházelo ke sporům, jež se pokouším interpretovat a určit jejich příčiny.

8

1 Úvod

Zahraniční politika České republiky je poměrně komplikovanou oblastí. Proces tvorby zahraniční politiky vychází z ústavněprávního rámce, ale také z rámce praktické politiky, jímž se zabývá politologie. K tomu, aby zahraniční politika státu dosahovala žádoucí úrovně a konzistence, musí být jednotliví aktéři schopni nalézat konsensus, současně však dosahovat akceschopnosti.

Z hlediska ústavních aktérů vychází zahraniční politika z působení Prezidenta České republiky (dále jen „prezident“) a Vlády České republiky (dále jen „vlády“). Nezanedbatelnou roli v procesu tvorby zahraniční politiky hraje také Parlament ČR (dále jen „parlament“). Tato práce se bude zabývat působením obou klíčových aktérů výkonné moci. Jejich vzájemná interakce v rámci vnitřního systému se odráží na mezinárodní úroveň. V českém prostředí dochází mezi těmito dvěma aktéry ke konfliktům, a to mimo jiné v oblasti zahraniční politiky. Konflikty aktérů výkonné moci v otázce zahraniční politiky jsou dány různými faktory. Klíčovým východiskem je ústava, která definuje rámec jejich formálních kompetencí. Ústava je ovšem napsána velice obecně a jednotliví aktéři jí různě interpretují. Dalším důležitým faktorem je to, z jakého politického spektra pochází prezident a předseda vlády a jaké jsou jejich postoje v zahraničních otázkách. Tuto “hru” o dominantní pozici při formulování zahraniční politiky ČR nově ovlivňuje zákon č. 71/2012 Sb. v plném znění, který upravuje volbu prezidenta. Faktory, které ovlivňují vztah mezi nejsilnějšími složkami exekutivy, nebudeme řešit izolovaně, ale komplexně.

Cílem této práce je zmapovat nejdůležitější konflikty mezi vládou a prezidentem v oblasti zahraniční politiky, zjistit příčiny těchto konfliktů a analyzovat, jaký dopad má na tuto problematiku změna nepřímé volby prezidenta republiky (volby parlamentem) na volbu přímou (volbu lidem). Z toho vyplývají dvě výzkumné otázky této práce: Proč dochází v oblasti zahraniční politiky ke konfliktům mezi prezidentem a vládou? Jaký vliv měla přímá volba na vystupování prezidenta v zahraniční politice?

Jak již bylo naznačeno výše, mezi hlavní faktory, které nám pomohou osvětlit příčiny konfliktů, patří:1) poměrně obecně formulovaný text ústavy, který umožňuje její rozdílné interpretace jak ze strany prezidenta, tak ze strany vlády, 2) klíčové postoje prezidenta a vlády v oblasti zahraniční politiky a to, do jaké míry se tyto postoje odlišují

9

či shodují, 3) obecný vztah prezidenta a vlády z hlediska jejich stranické příslušnosti či příslušnosti k širšímu politickému táboru.

Tyto konflikty může umocňovat přímá volba prezidenta a je možné předpokládat, že vztah mezi prezidentem Zemanem a vládami ČR po roce 2013 budou v otázce (nejen) zahraniční politiky konfliktnější. Naopak, potenciál konfliktů může být omezován, jestliže se vláda a (přímo volený) prezident shodují v základních směrech české zahraniční politiky.

První část je zaměřena obecně na postavení prezidenta, vlády v rámci vnitřního systému České republiky a jejich vzájemného vztahu v oblasti zahraniční politiky. Ústavu ČR lze považovat za základní kámen teoretické části práce. Je nicméně důležité uvědomit si, že se text ústavy může odlišovat od historických zvyklostí a politické praxe. Ústavní realita a způsob výkonu ústavních kompetencí jasně ukazují, že je důležité zkoumat, jak jednotliví aktéři nakládají se svými pravomocemi.

Druhá část je zaměřena empiricky. Tato část se zaměřuje na analýzu vztahů prezidenta Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana s vládami ČR.

Tak jako v běžném životě i ve veřejné správě se potkávají různé osobnosti s různými názory. Někteří nedokážou ustoupit od svých požadavků, někteří lépe hledají společný konsenzus. Zde si ukážeme, jaké konkrétní vztahy existovaly mezi prezidenty a předsedy vlád v historii České republiky. Tato část se zabývá nejvýznamnějšími konflikty české exekutivy v oblasti zahraniční politiky. Přehled a analýza jednotlivých konfliktů není zcela jistě vyčerpávající, nicméně se domnívám, že pokrývá podstatnou část zkoumané problematiky.

10

2 Teoretická část

Cílem této kapitoly je identifikovat hlavní potenciální příčiny konfliktů mezi vládou a prezidentem. První část se zabývá výkonnou mocí obecně v systému ČR a především ústavním a faktickým postavením prezidenta a vlády v oblasti zahraniční politiky.

Druhá část přesune pozornost na otázky praktické politiky a vztahu prezidenta k parlamentní většině.

2.1 Postavení výkonné moci v rámci systému ČR

1. ledna 1993 vznikl rozdělením československé federace samostatný stát Česká republika. 1 Česká republika je parlamentní, demokratický právní stát s liberálním politickým režimem. Politický systém je zde založen na svobodné soutěži politických stran a hnutí. V parlamentních demokraciích je nositelem demokratické legitimity parlament, kterému je odpovědná vláda.2

Ústava České republiky (dále jen „ústava“) je založena na klasickém principu dělby moci. Jednotlivé moci jsou od sebe oddělené a vzájemně se kontrolují. Známe moc zákonodárnou, výkonnou a soudní.

Podstatná část vládnutí není a ani nemůže být ústavně zakotvena. V Ústavě jsou ukotvena určitá právní měřítka, ta však v případě vládnutí musejí být velmi obecná a jsou soudem nevynutitelná.3 Výkonná moc je postavena na principu duality prezidenta a vlády. Vláda rozhoduje ve sboru o všech věcech politické povahy - aniž by se snažila tyto věci blíže definovat. Jedná se o řídící činnost, a která řeší konkrétní problémy z hlediska státního zájmu, ne pouze problematiku určitého rezortu.4 Jedná se o politiku, která by se měla vymykat judikování. Vládní činnost je upravena velmi obecně a v podstatě právo toto rozhodování usměrňuje požadovaným směrem v souladu

1 VESELÝ, Zdeněk. Nástin dějin české zahraniční politiky. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2004, s. 88. 2 WINTR, Jan. Principy českého ústavního práva. 2. vyd., Ve Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 50. 3 HLOUŠEK, Vít a Vojtěch ŠIMÍČEK. Výkonná moc v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Editor Vít Hloušek, Vojtěch Šimíček. Brno: Masarykova univerzita Brno, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 12. 4 Tamtéž, s. 12.

11 s ústavním principem konsensu. Právo tedy stanovuje meze, ve kterých se má formování politik státu pohybovat (úsek finanční, rozpočtový, dotační, zahraniční, dopravní, bezpečnostní, zemědělský, surovinový). V rozhodování vlády jde často o průnik norem politických a právních.5

Mezi další subjekty výkonné moci patří ministerstva, správní úřady),6 jiné správní úřady (orgán, právnické osoby, jednotlivci), orgány územní samosprávy a státní zastupitelství.7

Pokud se podíváme na výkonnou moc z materiálního hlediska, patří mezi její úkoly výkon zákonů ve formálním smyslu včetně podzákonných aktů, usměrňování činnosti státního aparátu, konkretizace zákonů, zákonodárná a obecná politická iniciativa ve směru k parlamentu, formulování základů politiky v jednotlivých oblastech života státu (vnitřní politika státu), právo rozpustit parlament, právo suspenzivního veta, vyhlašování voleb, vedení zahraniční politiky reprezentace státu (diplomatické styky, mezinárodní smlouvy, velení ozbrojeným silám, vyznamenání) a ve vztahu k soudní moci má výkonná moc přirozeně kromě výkonu justiční správy možnost vyhlašovat amnestii a udělovat milost, jmenovat soudce a funkcionáře orgánů soudní moci, zprošťovat je funkce apod.8

2.2 Postavení prezidenta v rámci systému ČR

Hlava státu v parlamentní formě vlády hraje roli reprezentanta státu, garanta řádu a moderátora politických sporů.9

Česká republika má zvláštní typ prezidentského charismatu. Toto charisma je charakteristické tím, že prezident republiky sídlí na královském hradě, má vlastní standartu a vojenskou stráž, při slavnostních příležitostech je jeho příchod ohlašován fanfárou z “Libuše”, inspirovanou kněžnou Libuší, která je považována za zakladatelku

5 HLOUŠEK, Vít a Vojtěch ŠIMÍČEK. Výkonná moc v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Editor Vít Hloušek, Vojtěch Šimíček. Brno: Masarykova univerzita Brno, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 13. 6 Podle kompetenčního zákona 2/1969 Sb. v plném znění. 7 HLOUŠEK, Vít a Vojtěch ŠIMÍČEK. Výkonná moc v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Editor Vít Hloušek, Vojtěch Šimíček. Brno: Masarykova univerzita Brno, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 19. 8 Tamtéž, s. 21. 9 WINTR, Jan. Principy českého ústavního práva. 2. vyd., Ve Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 62.

12

Prahy. Podobizna prezidenta republiky zdobí školní třídy i úřední prostory. Občané České republiky u prezidenta hledají nápravu individuálních křivd, protože prezident republiky má právo udělovat milosti. Pokud je prezident republiky pozván do diskusního televizního pořadu, nemá zde oponenta, ale pouze zdvořilého moderátora.10

Vzhledem k roli prezidenta v parlamentní formě vlády by se měl chovat nadstranicky, neměl by se vkládat do jednotlivých konfliktů mezi politickými stranami. Měl by dělat politiku formou kulatých stolů, či osobních rozhovorů. 11 Ústava upravuje charakter prezidentových pravomocí konkrétně v čl. 54 - 66. Objevují se názory, že by prezident měl být orgánem sui generis, jeho postavení by mělo být ukotveno v samostatné moci.12

Prezident je v rámci své funkce poměrně samostatný, což souvisí mimo jiné také s tím, že hlava státu je z výkonu své funkce neodpovědná. Neodpovědnost je výsledkem historického vývoje evropských monarchií. Za činy panovníka byli podle zásady princeps legibus solutus odpovědní jeho ministři a později na ně přešla i faktická moc.13 Neodpovědnost prezidenta upravuje čl. 54 odst. 3 Ústavy, který říká, že prezident nenese vůči parlamentu, vládě ani soudním orgánům ústavní odpovědnost. Prezident může být stíhán pouze za velezradu nebo hrubé porušení Ústavy.14 Hlava státu stojí mimo politická hnutí, politické strany, parlament a ve vymezených pravomocech mimo vládu. Je občanem státu jako každý jiný, z čehož vyplývá, že tam, kde končí jeho výsada imunity, začíná jeho plná odpovědnost.15

Hlava státu je volena na 5 let a ujímá se úřadu složením slibu do rukou předsedy Senátu Parlament České republiky (dále jen „senát“) na společné schůzi obou komor. 16 Prezidentem může být zvolen občan, který má právo volit, dosáhl alespoň v den konání prvního kola voleb věku nejméně 40 let a je občanem České republiky. Prezident má

10 KYSELA, Jan. Česká republika mezi poloprezidentským a parlamentním režimem?. Praha: Politologická revue, 2006, s. 14. 11 Tamtéž, s. 15. 12 Tamtéž, s. 15. 13 WINTR, Jan. Principy českého ústavního práva. 2. vyd., Ve Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 62. 14 Ústava České republiky, čl. 65. 15 HENDRYCH, Dušan a . Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 1997, x, s. 83-84. 16 Tamtéž, s. 84.

13 možnost být zvolen maximálně dvě volební období po sobě.17 Nic však nebrání tomu, aby vyčkal uplynutí, uvolnění úřadu prezidenta republiky a ucházel se o získání tohoto úřadu znovu.18

Prezident je v současné době volen přímo. Změna způsobu volby je upravena ústavním zákonem č. 71/2012 Sb. v plném znění. Daný zákon mění původní volbu oběma komorami parlamentu (inspirováno německým Základním zákonem) na volbu přímou.19 Volba lidem je jeden z důležitých faktorů, který může měnit postavení prezidenta v českém politickém systému. V evropském prostředí je často prezident považován za voleného monarchu. Tato skutečnost je dána historií, konkrétně zvyklostmi z dob království. Při posuzování reálné pozice prezidenta nehraje roli pouze ústava, ale také konkrétní osoba zastávající tento úřad, postavení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen „poslanecká sněmovna“), senátu, vlády a Ústavního soudu České republiky (dále jen „ústavní soud“) k přímo volenému prezidentovi republiky. V případě, že se při vybočení z dosavadní praxe a zvyklostí proti prezidentovi neučiní patřičná opatření, může být jeho legitimita posunuta, a to i případě, že ústava zůstane zachována.20

Důležitou roli hraje také strukturovanost systému politických stran, velikost a stabilita parlamentních většin. Ústavní právníky zajímá především to, do jaké míry se změnilo právní postavení prezidenta republiky přijetím novely ústavy. Podle ústavního textu nedošlo k významné změně rámce prezidentova postavení, protože tato ústava mu nepřidala ani neubrala žádné pravomoci. Politology zase zajímá spíše skutečný výkon funkce.21

„Bez ohledu na to, že by ústavně prezidentovo postavení zůstalo nezměněné, fakticky by ona zvýšená legitimita posílila pravomoci prezidenta i vzhledem k určitým nejasnostem při výkladu ústavy. (...) Zatím - co v případě prezidentovy legitimity odvozené od

17 Ústava České republiky, čl. 57 odst. 2. 18 HENDRYCH, Dušan a Cyril SVOBODA. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 1997, x, s. 86-87. 19 WINTR, Jan. Principy českého ústavního práva. 2. vyd., Ve Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 63. 20 Tamtéž, s. 64. 21 KUDRNA, Jan, Marek ANTOŠ a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústavní postavení prezidenta republiky a způsob jeho volby. Univerzita Karlova Praha: Karolinum, 2012, s. 28.

14 parlamentu by interpretace ústavy spíše měla vyznívat v neprospěch prezidenta, v případě přímé volby naopak“.22

Postavení českého prezidenta v rámci systému je teoreticky posilováno přímou volbou, ale nedosahuje takového postavení jako v poloprezidentských režimech. 23 Nelze vyloučit, že český ústavní systém bude mít v budoucnu tendenci posouvat se k režimu francouzského typu. Toto je způsobeno především silnými autoritami ve funkci prezidenta a také určitou krizí parlamentního systému.24 Objevují se však i názory, že přímo volení prezidenti mohou být méně aktivističtí.25

Giovanni Sartori analyzuje poloprezidentský systém jako dvoumotorový, oproti parlamentnímu nebo prezidentskému systému, které jsou jednomotorové: Když přestane fungovat jeden motor, může zafungovat motor druhý, nebezpečím ale je, že budou oba motory pracovat proti sobě. Prezidenti v poloprezidentských režimech nejsou pouze symboly a reprezentanty státu, ale také se podílí na vytváření politiky.26

Fakticky však neexistuje jednoznačná hranice mezi parlamentním a poloprezidentským režimem. Poloprezidentský režim je parlamentní režim plus posílený prezident. 27 Většina českých politologů se i po zavedení přímé volby prezidenta shoduje na tom, že by se úloha neodpovědného prezidenta měla v parlamentním systému omezovat na reprezentační, garanční a moderační funkce. Prezident republiky by se měl v rámci výkonné moci omezovat spíše na jmenovací pravomoci. Neměl by tedy plně realizovat svou politickou vůli. Ústavní systém prezidentovi nepřiznává zvláštní pravomoci za zvláštních stavů, které můžeme vidět v poloprezidentských režimech, ale i v mnohých režimech parlamentních (Slovensko, Maďarsko).28 V České republice je však zvyklostí,

22 KUDRNA, Jan, Marek ANTOŠ a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústavní postavení prezidenta republiky a způsob jeho volby. Univerzita Karlova Praha: Karolinum, 2012, s. 28. 23 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 134-159. 24 WINTR, Jan. Principy českého ústavního práva. 2. vyd., Ve Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 65. 25 KUDRNA, Jan, Marek ANTOŠ a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústavní postavení prezidenta republiky a způsob jeho volby. Univerzita Karlova Praha: Karolinum, 2012, s. 28. 26 SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: Zkoumání struktur, podnětů avýsledků. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s. 140. 27 viz profesor Miroslav Novák. 28 KYSELA, Jan. Česká republika mezi poloprezidentským a parlamentním režimem?. Praha: Politologická revue, 2006, s. 17-25.

15

že se prezident republiky v rámci systému neomezuje pouze na ceremoniální roli. To souvisí především s temperamentem a osobností prezidentů ČR. Mezi další skutečnosti, které rozhodují o postavení (síle) hlavy státu patří institucionální okolí, slabý předseda vlády, fragmentovaná poslanecká sněmovna, existence a síla “proprezidentské” politické strany, důvěryhodnost před tváří veřejnosti. Naopak silný předseda vlády, který bude mít parlamentní většinu, může prezidenta politicky marginalizovat.29

Pravomoci prezidenta republiky můžeme rozdělit na samostatné, které prezident republiky vykonává bez spolupodpisu předsedy vlády (viz čl. 62), a pravomoci, které prezident vykonává se spolupodpisem předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády (kontrasignace), z čehož vyplývá, že za většinu rozhodnutí prezidenta nese odpovědnost vláda (viz čl. 63).

Obecně mezi pravomoci prezidenta, které se neobejdou bez spolupodpisu předsedy vlády (mimo pravomoci, které souvisí se zahraniční politikou) patří vyhlašování voleb do poslanecké sněmovny a senátu, jmenování a povyšování generálů, propůjčování a udělování vyznamenání, jmenování soudců a v neposlední řadě právo udělovat amnestii. Za všechny pravomoci v čl. 63 nese politickou odpovědnost vláda. V mimořádných případech může dojít i k trestní odpovědnosti člena vlády, který uděluje kontrasignaci. Politologové se shodují na tvrzení, že kontrasignace má spolurozhodující funkci. Vláda má právo z libovolných důvodů kontrasignaci odepřít. Takové důvody mohou být čistě politické.30 Země jako Finsko, Irsko, Rakousko posilují v této oblasti vlády a počítají s návrhem či doporučením vlády. 31 Naopak země jako Francie, Německo, Portugalsko, Řecko mají v ústavách volnější ustanovení, která právně posilují postavení prezidenta, který je však volen přímo.32

Výkon činností, které jsou uvedeny v čl. 62, je v některých případech podřízen souhlasu jiného orgánu. Při jmenování soudců ústavního soudu je prezident závislý na senátu. Při jmenování prezidenta a víceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu zase součinnost

29 KYSELA, Jan. Česká republika mezi poloprezidentským a parlamentním režimem?. Praha: Politologická revue, 2006, s. 25. 30 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 239. 31 KUDRNA, Jan, Marek ANTOŠ a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústavní postavení prezidenta republiky a způsob jeho volby. Univerzita Karlova Praha: Karolinum, 2012, s. 34. 32 Tamtéž, s. 35.

16 s poslaneckou sněmovnou. 33 Mezi další pravomoci týkající se této oblasti patří jmenování a odvolávání předsedy vlády a dalších členů vlády, svolávání zasedání poslanecké sněmovny, rozpouštění poslanecké sněmovny, odpouštění a zmírňování trestů uložených soudem, možnost vrácení parlamentu přijatý zákon, podepisování zákonů, jmenování členů bankovní rady České národní banky.

2.3 Pravomoci prezidenta republiky v oblasti zahraniční politiky

Prezident republiky je jeden z velice důležitých fenoménů v oblasti zahraniční politiky České republiky. V novodobé historii samostatné České republik dochází ke střetům mezi vládou a prezidentem v této oblasti. To je dáno mimo jiné tím, že prezidenti často interpretují ústavu dynamicky ve svůj prospěch.34

Pravomoci prezidenta republiky spojené se zahraniční politikou jsou upraveny v čl. 63, tudíž je nelze vykonávat bez souhlasu předsedy vlády.

Prezident republiky zastupuje stát navenek, ale je omezen kontrasignací ze strany vlády. V praxi je vláda orgán, který je vybaven příslušným administrativním a diplomatickým aparátem. Dosud oba ústavní orgány koordinovaly oblast zahraniční politiky tak, že prezident určitým způsobem vyvažoval politické preference vlády, ovšem vždy za jejího více či méně otevřeně vyjádřeného souhlasu.35 Koordinace zahraniční politiky České republiky probíhá mezi podřízeným aparátem ministerstva zahraničních věcí a Kanceláří prezidenta republiky (KPR), konkrétně zahraničního odboru, který připravuje podklady pro prezidentovi zahraniční vystoupení. Zahraniční odbor je mocná část prezidentovi kanceláře, která ovlivňuje jeho postoje a názory. Tato skutečnost dělá ze zahraničního odboru vlivného aktéra mezinárodní politiky na vnitrostátní úrovni.36 Ke komunikaci dochází především prostřednictvím neformálních kontaktů. Prezident má v oblasti zahraniční politiky omezené možnosti, což je mimo jiné dáno také tím, že

33 KYSELA, Jan. Česká republika mezi poloprezidentským a parlamentním režimem?. Praha: Politologická revue, 2006, s. 15-16. 34 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 31. 35 KUDRNA, Jan, Marek ANTOŠ a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústavní postavení prezidenta republiky a způsob jeho volby. Univerzita Karlova Praha: Karolinum, 2012, s. 46. 36 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 32.

17 rozpočet pro Kancelář prezidenta republiky musí schvalovat vláda. Vláda by však měla zajistit dostatečné finanční prostředky na reprezentaci státu.37

Zahraniční politika je velice komplexní agenda, kterou kromě neodkladných jednání vedených ministrem zahraničních věcí nemůže žádný aktér vykonávat podle svého individuálního uvážení. Zahraniční politika je úzce spojena s bezpečnostní politikou státu, proto je do celého systému zapojeno Ministerstvo obrany České republiky a další orgány. V oblasti zahraniční politiky může docházet k neshodám mezi koncepcemi prezidenta a vládními koncepcemi.38 Podle části politologů je pravděpodobné, že změna volby prezidenta se dotkne i oblasti zahraniční politiky. Po této změně může docházet k otevřenějším konfliktům, než za dob prezidenta voleného parlamentem. Celkový systém však musí být na otevřenější konflikty dostatečně připravený. 39 V České republice (nejen v oblasti zahraniční politiky) dochází k situaci, že prezident má odlišný postoj, než vláda, a oba aktéři nejsou schopni shody. Tato skutečnost vede k tomu, že naše zahraniční politika se stává špatně čitelnou pro naše zahraniční partnery.

Prezident také sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Sjednání smluv vychází mimo jiné ze zvyků mezinárodního práva. Podle tradic stát zastupuje vždy hlava státu přímo či skrze zástupce (premiéři, ministři zahraničí, velvyslanci).40

Podobně tento fakt formuluje i základní smlouva o Evropském hospodářském společenství, kde je uvedeno, že mezinárodní smlouva není uzavřena státem, ale hlavou státu.41

V současné praxi mezinárodní právo „netrvá na tom, aby pravomoc ratifikovat byla nezbytně přiznána hlavě státu. Volbu (…) ponechává vnitrostátnímu právu. Mezinárodní právo obdobně přenechává ústavám a vnitrostátnímu právu péči o stanovení míry autonomie, již ratifikující subjekt požívá ve vztahu k ostatním orgánům státu, které se (v předchozích fázích) na ratifikačním řízení podílejí. Tuto míru spoluurčují specifika

37 KUDRNA, Jan, Marek ANTOŠ a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústavní postavení prezidenta republiky a způsob jeho volby. Univerzita Karlova Praha: Karolinum, 2012, s. 46. 38 Tamtéž, s. 46. 39 Tamtéž, s. 47. 40 MALENOVSKÝ, Jiří. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 121-122. 41 HLOUŠEK, Vít a Vojtěch ŠIMÍČEK. Výkonná moc v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Editor Vít Hloušek, Vojtěch Šimíček. Brno: Masarykova univerzita Brno, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 70.

18 dalšího ústavního uspořádání, zejména, zda jde o republikánské zřízení či konstituční monarchii nebo jiný model, dále, zda ratifikující subjekt (…) čerpá legitimitu svého úřadu přímo z vůle lidu nebo z jiného zdroje (…) ale i ústavní tradice.”42 Z této části vyplývá, že danou kompetenci nelze opírat pouze o mezinárodní právo, ale výklad se opírá především o právo vnitrostátní. Prezident je tedy klíčovým aktérem ve sjednávání mezinárodní smlouvy. Svou roli v procesu rozhodování hraje také parlament, který dává v některých případech souhlas k ratifikaci. Vláda může proces zablokovat, nikoliv sjednat či ratifikovat smlouvu, kterou prezident neakceptuje. 43 Prezident může tuto pravomoc přenést na vládu, nebo s jejím souhlasem na jednotlivé členy vlády.44

V případě mezinárodních smluv je pravomoc nejčastěji přenášena na ministra zahraničí. Prezident republiky Václav Havel vydal rozhodnutí č. 144/1993 Sb., ze dne 28. dubna 1993, o sjednávání mezinárodních smluv, a přenesl na:

1) vládu sjednávání a schvalování mezinárodních smluv dvoustranných a mezinárodních smluv mnohostranných, které nevyžadují souhlas parlamentu, přístup k nim a jejich přijetí,

2) člena vlády pověřeného řízením příslušného ministerstva nebo jiného orgánu státní správy, sjednávání a schvalování mezinárodních smluv dvoustranných a mezinárodních smluv mnohostranných, které svým významem nepřesahují rámec působnosti ústředních orgánů státní správy, přístup k nim a jejich přijetí.45

Známe 3 druhy mezinárodních smluv:

a) prezidentské (vyžadují souhlas parlamentu a jsou čistě v prezidentské moci)

b) vládní (nevyžadují souhlas parlamentu a může je sjednávat vláda z iniciativy prezidenta)

42 MALENOVSKÝ, Jiří. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 122. 43 KUDRNA, Jan, Marek ANTOŠ a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústavní postavení prezidenta republiky a způsob jeho volby. Univerzita Karlova Praha: Karolinum, 2012, s. 38. 44 I samotný proces přenesení sjednávání mezinárodních smluv musí mít patřičnou kontrasignaci předsedy vlády či jím pověřeného člena vlády. 45 HENDRYCH, Dušan a Cyril SVOBODA. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 1997, x, s. 103.

19

c) rezortní, ministerské (nevyžadují souhlas parlamentu, jde o smlouvy týkající se pouze jednoho rezortu. Tuto smlouvu může schválit člen vlády).46

V České republice je zvyklostí, že se mezinárodní smlouvy připravují na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, či skrze jemu podřízené státní orgány. Diplomatický aparát v zahraničí může také sjednávat mezinárodní smlouvy, protože se jedná o ústřední orgán státní správy v dané oblasti. Tato tradice vychází z bývalé československé ústavní úpravy. Prezident republiky mj. nemá k dispozici dostatečný aparát k tak rozsáhlým krokům, i když by jeho vůli v zahraničí mohli realizovat vedoucí diplomatických zastoupení, které jmenuje a odvolává.47 Vztah mezi vládou a prezidentem by měl být kooperativní. Prezident republiky nemá pravomoc mezinárodní smlouvu sám sjednat, nemůže vypracovat jinou než obecnou delegaci, nesmí vypracovat zmocnění, které by obsahovalo instrukce směřující k obsahu smlouvy, ke způsobu jejího sjednávání apod. Pravomoc prezidenta musí zachovávat jednotnou zahraniční politiku, odpovědnost jejich tvůrců vůči parlamentu a vazbu na dělbu moci. Potom může prezident sám podepsat vládou schválenou mezinárodní smlouvu. Pokud je smlouva řádně sjednána, vláda na podpisu trvá, měl by prezident smlouvu loajálně podepsat nebo k podpisu zmocnit příslušného činitele.48

Pokud řešíme postavení prezidenta a vlády v této oblasti, je důležité zapamatovat si, že prezident republiky potřebuje k podepsání mezinárodní smlouvy kontrasignaci předsedy vlády. V opačném případě však vláda nemá právní nástroj prezidenta donutit podepsat mezinárodní smlouvu. 49 Prezident může odmítnout podpis s argumentem, že daná smlouva není ústavně v pořádku, protože byla sjednána vládou proti jeho vůli, aniž by na ni toto právo přenesl. V takovém případě jediná možnost jak může vláda postupovat je, že se obrátí na ústavní soud, aby tento spor vyřešil. Otázkou zůstává, zda má vláda

46 HLOUŠEK, Vít a Vojtěch ŠIMÍČEK. Výkonná moc v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Editor Vít Hloušek, Vojtěch Šimíček. Brno: Masarykova univerzita Brno, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 69. 47 Tamtéž, 70-71. 48 KUDRNA, Jan, Marek ANTOŠ a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústavní postavení prezidenta republiky a způsob jeho volby. Univerzita Karlova Praha: Karolinum, 2012, s. 48. 49 HLOUŠEK, Vít a Vojtěch ŠIMÍČEK. Výkonná moc v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Editor Vít Hloušek, Vojtěch Šimíček. Brno: Masarykova univerzita Brno, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 71. 20 legitimitu k vedení sporu s prezidentem a zda by ústavní soud mohl prezidenta republiky k podpisu přinutit.50

Hlava státu přijímá vedoucí zastupitelských misí.51 Obecně před přijetím zastupitelské mise musí přijímající stát udělit osobě, která zastupuje vysílající stát, tzv. agrément.52 Rozhodnutí, zda je daná osoba přijatelná je zcela na posouzení přijímajícího státu a v případě, že se přijímající stát rozhodne agrément neudělit, nemusí udávat důvod.53 Přijímání vedoucích diplomatických misí se řídí mezinárodním právem. Vysílání zástupců diplomatických misí se řídí právem vnitrostátním.54

Prezident pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí.55 Ústava zmiňuje pouze vedoucí zastupitelských misí, proto kromě velvyslanců a vyslanců mohou být vedoucími misí i jiní tituláři.56

Rozlišujeme vedoucí zastupitelských misí:

a) velvyslanci nebo nunciové pověření u hlav států a jiní šéfové diplomatických misí rovnocenné hodnosti,

b) vyslanci, ministři a internunciové pověření u hlav států,

c) chargé d´affaires, pověření u ministrů zahraničních věcí.57

Mezi ostatní tituláře patří např. generální konzulové, konzulové, vícekonzulové a konzulární jednatelé, jako vedoucí příslušných konzulárních úřadů.58 Přijímající stát

50 HLOUŠEK, Vít a Vojtěch ŠIMÍČEK. Výkonná moc v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Editor Vít Hloušek, Vojtěch Šimíček. Brno: Masarykova univerzita Brno, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 72. 51 Ústava České republiky, čl. 63 odst. d. 52 Souhlas přijímajícího státu s osobou velvyslance podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích z r. 1961. 53 Vídeňská úmluva o diplomatických stycích, Vídeň, 1961, čl. 4.

54 HENDRYCH, Dušan a Cyril SVOBODA. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 1997, x, s. 104. 55 Ústava České republik, čl. 63 odst. e. 56 HENDRYCH, Dušan a Cyril SVOBODA. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 1997, x, s. 104. 57 Vídeňská úmluva o diplomatických stycích, Vídeň, 1961, čl. 14. 58 Vienna Convention on Consular Relation. Vienna, 1963.

21 jim musí udělit tzv. exequatur.59 Tito tituláři jsou sice vedoucími zastupitelských misí, ale mají za úkol především chránit zájmy vysílajícího státu, jeho občany, fyzické a právnické osoby ve státu přijímajícím. Jejich činnost je nezávislá na existenci diplomatických styků. Vznik konzulárních styků neznamená automaticky vznik diplomatických styků. Vznik diplomatických styků však vždy znamená také vznik konzulárních styků.

Podle zvyků a tradic je velvyslanec vybírán většinou z profesionálních diplomatů personální radou Ministerstva zahraničních vztahů ČR. Ministr zahraničí velvyslance navrhuje vládě. Po schválení vládou je návrh předložen prezidentovi republiky. Prezident republiky schvaluje usnesení svým podpisem a postupuje je předsedovi vlády, či pověřenému ministru ke kontrasignaci. Poté Ministerstvo zahraničních věcí ČR žádá prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky v příslušné zemi úřady přijímajícího státu o udělení agrémentu. Pokud přijímající stát souhlasí, udělí budoucímu velvyslanci agrément. Po přijetí souhlasu úřad prezidenta ČR vypracuje listy, které pověřují velvyslance tzv. pověřovací listiny. Současně je formální listinou odvolán stávající velvyslanec v dané zemi a až v této chvíli je vhodné zveřejnit jméno nového velvyslance. Zveřejnění jména velvyslance dříve je považováno za diplomaticky neetické, protože by tento krok nediplomaticky omezil možnost tichého neudělení agrémentu. Přijímající stát to může považovat jako určitý tlak ze strany vysílajícího státu a mohlo by dojít k narušení standardních politických a ekonomických činnosti velvyslanectví, protože zveřejnění nového jména by mohlo vést k odkládání aktivit a rozhodnutí, protože by se hostitelská země mohla soustředit již na velvyslance nového. Velvyslanec se oficiálně ujímá svého úřadu při slavnostní audienci předávání pověřovacích listin hlavě přijímajícího státu.60

2.4 Postavení vlády v ústavním systému ČR

Základní formu vlády v ČR vymezuje ústava a další ústavní zákony. Za hlavní proměnné dotváření formy vlády v ČR můžeme označit složení obou komor parlamentu, jejich vzájemné kongruenci, respektive inkongruenci, formátu vlády

59 Souhlas přijímajícího státu s osobou konzula podle Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích z r. 1963. 60 Pražský hrad. Velvyslanci ČR v zahraničí [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/prezidenti-v-minulosti/vaclav-klaus/rozhodnuti- prezidenta/jmenovani-odvolani-rozhodnuti/velvyslanci-cr-v-zahranici.shtml.

22 opírající se o důvěru poslanecké sněmovny (většinová, menšinová, koaliční, jednostranická), vztah prezidenta k většině obou komor parlamentu a vládě, vztahu vlády a krajských zastupitelstev apod.61

Ústava provádí výčet jen v případě prezidenta republiky. Vládě svěřuje zbývající oblast výkonné moci, pokud ji ústava, ústavní zákon nebo zákon nesvěřil vysloveně prezidentu republiky nebo zákon ministerstvům, jiným správním úřadům, orgánům místní samosprávy, státnímu zastupitelství nebo jiným orgánům, organizacím veřejného práva a pověřeným právnickým a fyzickým osobám soukromého práva.62

V parlamentní formě vlády je vrcholným orgánem výkonné moci vláda. 63 Pojem “vrcholný orgán výkonné moci” popisuje postavení vlády v systému veřejné správy, vláda je nadřazena jednotlivým ministerstvům. Tento termín nevysvětluje vztah vlády a prezidenta republiky v rámci systému ČR.64

Vláda je orgán, který iniciuje a zajišťuje státní cíle jak uvnitř státu, tak navenek v mezinárodních vztazích a politicky odpovídá za činnost státní správy.65 Členové vlády jsou předseda, místopředsedové a ministři.66 Každý ministr zodpovídá za určitý rezort. V čele stojí předseda vlády (premiér), kterému se jednotliví šéfové rezortů zodpovídají. Zvláštní postavení účastníka jednání vlády má prezident republiky. Prezident republiky má právo vyžadovat od vlády a jejích členů zprávy a projednávat otázky, které patří do jejich působnosti.67

Podle "kompetenčního zákona" 68 vláda řídí, kontroluje a sjednocuje činnost ministerstev. Podle tohoto rozdělení pak příslušní ministři zkoumají tématiku v okruhu své působnosti, zpracovávají koncepce rozvoje svěřených oblastí a připravují podklady

61 HLOUŠEK, Vít a Vojtěch ŠIMÍČEK. Výkonná moc v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Editor Vít Hloušek, Vojtěch Šimíček. Brno: Masarykova univerzita Brno, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 20. 62 Tamtéž, s. 20. 63 Ústava České republiky, čl. 67 odst. 1. 64 HENDRYCH, Dušan a Cyril SVOBODA. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 1997, x, s. 112. 65 WINTR, Jan. Principy českého ústavního práva. 2. vyd., Ve Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 86. 66 Ústava České republiky, čl. 67 odst. 2. 67 Hendrych/Svoboda str. 112) HENDRYCH, Dušan a Cyril SVOBODA. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 1997, x, s. 113. 68 Zákon č. 2/1969 Sb. v platném znění.

23 pro státní rozpočet. Dané dokumenty následně předkládají k projednání vládě. Vláda musí dohlížet na soulad se závazky a úkoly plynoucími z mezinárodněpolitického jednání a členství České republiky v mezinárodních organizacích a integračních uskupeních.69

Vláda je kolegiální orgán, který rozhoduje ve sboru. Její předseda má samostatné ústavní postavení, které označujeme primus inter pares, tedy první mezi rovnými.70 K přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů.71 Princip hlasování vlády hraje velmi důležitou roli při formování konečné podoby usnesení vlády, do kterého se mohou promítnout názory dílčích resortů a jejich představitelů. Velkou roli v zahraniční politice hraje složení vlády, konkrétně to, zda je vláda koaliční a schopná politického konsenzu.72

Každý návrh prochází připomínkovým řízením. V připomínkovém řízení jednotlivé ministerské rezorty deklarují svoje stanovisko k návrhu nebo vznesou připomínku. Připomínkové řízení dává určitý prostor k diskuzi a kontrole. Z větší části se jedná o připomínky technického rázu.73

Vláda je chráněna ústavou před tím, aby ji poslanecká sněmovna dávala závazné a vynutitelné úkoly. Dolní komora kontroluje vládu tím, že stanovuje obecný zákonný rámec činnosti a může vládě jako celku vyslovit nedůvěru. K vyslovení nedůvěry vrcholnému orgánu výkonné moci je potřebný návrh padesáti poslanců a souhlas nadpoloviční většiny všech poslanců. Takové posílení vlády a premiéra působí pozitivně na stabilitu a akceschopnost politického systému, ale známe i efektivnější systémové nástroje viz konstruktivní vótum nedůvěry (SRN).74

Kompetence v rámci výkonné moci jsou koncipovány komplementárně: vše, co podle ústavních či běžných zákonů nepřísluší prezidentu republiky, přísluší vládě. Vláda si zároveň zachovává vliv na výkon prezidenta republiky prostřednictvím kontrasignace

69 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 43. 70 Tamtéž, s. 43. 71Ústava České republiky, čl. 76. 72 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 44. 73 Tamtéž, s. 44. 74 WINTR, Jan. Principy českého ústavního práva. 2. vyd., Ve Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 86.

24 jeho aktů či rozhodnutí.75 Tento článek vypočítává pravomoci, které se neobejdou bez spolupodpisu předsedy vlády pouze obecně, neboť do této kategorie spadne též jakákoliv pravomoc přiznaná prezidentu republiky běžným zákonem (jmenování vysokoškolských rektorů a profesorů nebo vyhlašování mobilizace). 76 Ani v oblasti kontrasignovaných pravomocí však není předseda vlády nadřazen prezidentovi, protože ho nemůže donutit k jednání, které je proti jeho vůli.77

Podrobnosti jednání, procedurální a organizační záležitosti spojené s rozhodováním vlády upravuje jednací řád vlády. Jednací řád vlády je důležitý především z ústavního hlediska. „Každá vláda přijímá svým usnesením jednací řád vlády podle vlastních potřeb. Rozdíly v jeho obsahu vyplývají i z některých aspektů politických, například zda jde o vládu koaliční, nebo vládu složenou z příslušníků jedné strany atd. Vláda je limitována pouze těmi pravidly, která jsou obsažena v ústavě, případně v jiných ústavních předpisech. Jednací řády se proto vyznačují značnou proměnlivostí".78 Vláda může zřizovat poradní orgány, které jsou kromě členů vlády složené z dalších odborníků. Dále vláda schvaluje statut poradního orgánu, popřípadě jej může rozpustit. V čele poradních orgánů většinou stojí člen vlády.79 Spory mezi resorty by měly být s pomocí poradních orgánů vyřešeny předtím, než budou předloženy vládě na jejím zasedání.

Úřad vlády je potřebný, protože zajišťuje administrativní zázemí vlády jako celku a také agendu premiéra. Z toho vyplývá, že vedoucí Úřadu vlády je významná postava, která se účastní každého jednání vlády.80

Vláda ČR realizuje svou moc právními akty vládnutí (nařízeními, vyhláškami, správními akty), nebo politickými akty vládnutí (zprávy, poselstvími, navazováním styků se zahraničím, vedením války, rozhovory mezi státy).

75 Ústava České republiky, čl. 63. 76 KYSELA, Jan. Česká republika mezi poloprezidentským a parlamentním režimem?. Praha: Politologická revue, 2006, s. 15-16. 77 HLOUŠEK, Vít a Vojtěch ŠIMÍČEK. Výkonná moc v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Editor Vít Hloušek, Vojtěch Šimíček. Brno: Masarykova univerzita Brno, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 73. 78 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 45. 79 Tamtéž, s. 45. 80 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 45.

25

2.5 Vztah prezidenta k parlamentní většině

V této kapitole se zaměříme na vztah hlavy státu a parlamentní většiny. Ústava dává obecný rámec prezidentových pravomocí. Reálnou sílu prezidentových pravomocí určují také další faktory. Mezi tyto faktory řadíme mj. stranický systém, z kterého vyplývá charakter parlamentní většiny a vztah prezidenta k této většině.

Duverger klade důraz jenom na dva faktory: soudržnost parlamentní většiny a situace prezidenta ve vztahu k této většině. Pokud v systému pozorujeme absenci parlamentní většiny, tak to posiluje prezidentovo postavení. Bez stabilní parlamentní většiny totiž nemohou existovat ani stabilní vlády. Vlády jsou v takovém případě slabé a efemérní. Prezident se v této situaci stává jakýmsi arbitrem a funguje diarchie, tedy dualismus prezidenta a parlamentu. Pokud existují stálé většiny, tak se praktické postavení prezidenta od role stanovené ústavou odlišuje. Tato situace nemusí vést k oslabení prezidentova postavení, ale může ho i posílit.

Podle Duvergera existuje pět možných variant existence většiny, její různé podoby a čtyři možnosti vztahu prezidenta k většině. Ze sedmnácti možných variant se hlava státu může dostat do pěti základních postavení:81

 Absolutní monarcha - tato možnost nastává v případě, že v zákonodárném sboru existuje monolitická (složená z jedné strany) většina a prezident je vůdcem této většiny. Prezident není absolutním monarchou v pravém slova smyslu, protože se pořád jedná o režim demokratický, ale plně využívá svých pravomocí. V oblasti pravomoci, které sdílí s premiérem, je také hlavní postavou, protože premiér je mu podřízen.82

 Omezený monarcha - prezident je omezeným monarchou, pokud je jeho strana dominantním členem vládnoucí koalice, ale nemá homogenní většinu v parlamentě. V takovém případě musí prezident brát ohled na ostatní koaliční partnery.

81 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 16. 82 Tamtéž, s. 17.

26

 Diarcha - pokud je prezident vůdce strany, která nemá ve většinové parlamentní koalici dominantní pozici, protože řídí jinou stranu, nebo protože ve většinové koalici nemá žádná strana dominující postavení.83

Prezident může být diarchou také pokud je v parlamentu absence většiny a hlava státu je stranicky neutrální. Prezident v takovém případě není nadřazen premiérovi, ale je mu rovnocenným partnerem, který se dostává do role arbitra a může rozsuzovat spory buď na celé politické scéně, nebo v rámci vyvážené koalice. 84 Pro hlavu státu je v dané situaci výhodné, že je na rozdíl od parlamentní většiny (vlády), kde panuje nestabilita, jediný a stabilní.85

 Člen většiny - prezident v takovém případě hraje roli symbolu. Je spojen určitou stranou, ale premiér je jeho stranicky nadřízený kolega. Prezidentovi je tak znemožněno hrát významnější roli.86

 Regulátor - pokud proti prezidentovi stojí většina, nebo pokud je k existující většině neutrální. V takovém případě je posílena pozice premiéra, který se může opřít o příznivě nakloněný parlament. Prezident nemůže vykonávat své pravomoci plně, využívá pouze pravomoci, které mu přisuzuje ústava.87

Pozice prezidenta klesá tím, když roste soudržnost většiny.88

V empirické části se zaměříme mj. na analýzu vztahů mezi konkrétními prezidenty a parlamentními většinami. Ke sporům mezi oběma složkami moci bude s největší pravděpodobností docházet tam, kde dochází k interakci („kohabitaci“). V situaci, kdy je prezident v postavení regulátora, vzniká větší prostor pro neshody. Naopak ke konfliktům by nemělo docházet, když je prezident v postavení absolutního či omezeného monarchy, diarchy nebo symbolu.

83 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 216. 84 Tamtéž, s. 17. 85 Tamtéž, s. 216. 86 Tamtéž, s. 17. 87 Tamtéž, s. 18. 88 NOVÁK, Miroslav. Systémy politických stran: úvod do jejich srovnávacího studia. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakl., 1997, s. 218.

27

3 Empirická část

V empirické části budeme zkoumat, zda vlády a prezidenti byli schopni nalézt společný konsensus, nebo mezi nimi docházelo ke sporům a jaké byly příčiny těchto sporů v otázce zahraniční politiky.

3.1 Prezident republiky Václav Havel

Václav Havel byl prvním prezidentem samostatného českého státu. Byl zvolen 26. ledna 1993 parlamentem. Po dobu svého prvního volebního období se věnoval především etablování samostatné České republiky na mezinárodním poli, zapojování České republiky do sjednocující se Evropy, bezpečnosti, česko-německým vztahům a lidsko- právním tématům ve světě.89

Mimo jiné byl dramatik, kritik komunistického režimu a posledním prezidentem Československa (1989 - 1992). Patřil mezi spoluzakladatele a jednoho z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charty 77. Po vypuknutí Sametové revoluce (listopad 1989) se stal jedním ze zakladatelů hnutí Občanské fórum. Směřoval zemi k parlamentní demokracii a k zapojení do politických struktur západní civilizace. Vyvedl Československo z Varšavské smlouvy (1. června 1991). Prezident Havel se také angažoval v otázce česko-německých vztahů, které byly poškozeny druhou světovou válkou a okolnostmi kolem ní. Za vrchol česko-německých vztahů je považován podpis česko-německé deklarace z roku 1997, ve které se obě strany omluvily za své činy a deklarovaly společné demokratické hodnoty.90

Podruhé byl Václav Havel zvolen parlamentem 20. ledna 1998. Během jeho úřadování byly pro ČR primární dva cíle. Integrace do EU a začlenění do transatlantických bezpečnostních struktur. 91 Česká republika se s Polskem a Maďarskem stala členem NATO (12. března 1999) a vstoupila do konečné fáze přijímajícího procesu EU, kam s konečnou platností vstoupila v roce 2004. Prezident Havel podporoval politiku

89 Václav Havel. 1993 – 2003 Prezident České republiky [online]. 1993 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.vaclavhavel-library.org/cs/vaclav-havel/zivotopis/1993-2003. 90 Deník Referendum. Václav Havel byl součástí odvěkého lidského snažení o lepší svět [online]. 2011 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://denikreferendum.cz/clanek/12129-vaclav-havel-byl-soucasti- odvekeho-lidskeho-snazeni-o-lepsi-svet. 91 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 46.

28

NATO, včetně bombardování Jugoslávie. Je spojován s frází „humanitární bombardování”. Podporoval také intervenci v Afghánistánu v roce 2001. Funkční období Václava Havla končí 2. února 2003.92

Během svého funkčního období byl prezident Václav Havel v interakci s vládami Václava Klause (ODS), úřednickým kabinetem Josefa Tošovského, vládou Miloše Zemana (ČSSD) a vládou Vladimíra Špidly (ČSSD). Za tuto dobu se na postu ministra zahraničí vystřídali čtyři osobnosti. Ve vládě Václava Klause byl ministrem zahraničí (ODS) a po jeho demisi krátce Jaroslav Šedivý (nestranný). V “úřednické vládě” Jaroslav Šedivý, za předsednictví Miloše Zemana (ČSSD) a ve vládě Vladimíra Špidly byl šéfem diplomacie Cyril Svoboda (KDU - ČSL). Prezident Václav Havel byl téměř po celou dobu v postavení regulátora (kromě kohabitace s kabinetem Josefa Tošovského). Během vlády Josefa Tošovského prezident působil (podle Duvergera) v roli diarchy či omezeného monarchy. Spory mezi vládou, která vychází z parlamentní většiny, můžeme očekávat v případech, kdy je prezident v roli regulátora.

3.1.1 Vlády Václava Klause

(2. července 1993 - 2. ledna 1998)

Ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 1992 zvítězila ODS a KDS, následoval levý blok (KSČM a SDL), ČSSD, SPR - RSČ, LSU a ODA. Po volbách v roce 1992 tvořily koalici strany: ODS, KDU - ČSL, ODA a KDS.

Prvním premiérem samostatného státu se stal předseda nejsilnější strany ODS Václav Klaus, předsedové malých stran ODA a KDU - ČSL se stali místopředsedy vlády. ODS, která představovala zhruba 63% koaličních křesel v parlamentu, obdržela ve vládě pouze 10 křesel z 19. Z toho můžeme vyvodit závěr, že všechny malé vládní strany (KDU - ČSL, ODA a KDS) byly ve vládě nadreprezentovány, ODS byla naopak podreprezentována. 93 KDS (Křesťansko-demokratická strana Václava Bendy) se do parlamentu dostala díky předvolební koalici s ODS. Členové této strany se pro

92 Václav Havel. 1993 – 2003 Prezident České republiky [online]. 1993 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.vaclavhavel-library.org/cs/vaclav-havel/zivotopis/1993-2003. 93 NOVÁK, Miroslav a Tomáš LEBEDA. Volební a stranické systémy: ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2004, s. 317.

29 zachování své existence snažili splynout s ODS.94 V konfliktech mezi ministry ODS a ministry malých stran (KDU-ČSL a ODA) poslanci za KDS hlasovali společně s ODS místo, aby hlasovali s malými stranami. Členové malých stran těžko snášeli, že jsou vždy ve vládních konfliktech přehlasováni a dohodli se na tom, že po volbách do poslanecké sněmovny v roce 1996 budou vyžadovat, aby měli dohromady alespoň polovinu ministerských křesel.95

Podle prof. Nováka byla vláda v letech 1992 - 1996 velice stabilní díky celé řadě činitelů. Efekt pětiprocentní klauzule zůstával tehdy ještě slabý, a proto procento ztracených hlasů velké, v důsledku toho byl většinový efekt rovněž vysoký.96

Prezident Havel měl během svého úřadování spory s vládou Václava Klause. Jedním z hlavních a dlouhodobých sporů byla středoevropská integrace zemí V4. Václav Klaus a celkově ODS podporovali spolupráci v rámci V4 na bilaterální úrovni. Vláda nahlížela pouze na politický a ekonomický rozměr spolupráce. Tento rozměr brala jako rozhodující faktor ke vstupu do ES a NATO. Vláda Václava Klause měla strach a nechtěla, aby byla ČR brzděna spoluprácí na úrovni V4. To však znamenalo útlum spolupráce V4, ne ukončení vztahů.97 Václav Klaus ve svém novoročním projevu v roce 1993 prohlásil: „V návaznosti na dosavadní zahraničně-politické úsilí české vlády budeme dále posilovat své vztahy k našim bezprostředním sousedům, k nimž kromě Německa, Rakouska a Polska počítáme i Maďarsko. A všechno to bude opřeno o základní trend naší zahraniční politiky, o politiku evropské integrace a o spolupráci s dalšími klíčovými zeměmi světa, především se Spojenými státy americkými.“98

Prezident Havel chápal Visegrádskou čtyřku jako platformu pro politickou spolupráci. Tento střet mezi vládou a prezidentem vedl k utlumení této středoevropské spolupráce a to až do doby, kdy se vlády chopil úřednický kabinet Josefa Tošovského resp. Miloše Zemana. Postupem času se podařilo transformovat vztahy mezi prezidentem a vládou

94 K tomuto splynutí nakonec došlo v březnu 1996 tj. několik měsíců před dalšími parlamentními volbami. 95 NOVÁK, Miroslav a Tomáš LEBEDA. Volební a stranické systémy: ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2004, s. 317. 96 Tamtéž, s. 318. 97 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 34. 98 KOTYK, Václav. Střední Evropa a evropský integrační proces. Česká republika v měnící se Evropě: Sborník statí. Praha: Středisko mezinárodních studií Jana Masaryka, 1993, s. 117.

30 do takové podoby, aby ostatní země viděly naši politiku ucelenou. Začala probíhat větší diskuze mezi Kanceláří prezidenta republiky a Ministerstvem zahraničních věcí ČR.99

Důvod této neshody vidím především v odlišných postojích vlády a prezidenta. Vláda v čele s Václavem Klausem preferovala dvoustranné jednání států V4 a kladla důraz na politický a ekonomický důraz. Prezident Havel chtěl tuto spolupráci směřovat jinam, proto došlo k útlumu vztahů.

Další spor mezi prezidentem Václavem Havlem a předsedou vlády Václavem Klausem vznikl v září 1993. Základem tohoto sporu byla návštěva britského spisovatele Salmana Rushdieho ve dnech 2. - 5. září v Praze. Václav Havel tuto osobnost pozval jako výraz podpory hodnot, spravedlnosti a práva.100

Premiér Václav Klaus nebyl o této návštěvě informován, protože byl v době, kdy byla Kanceláří prezidenta republiky podána zpráva Ministerstvu zahraničních věcí v Budapešti. Premiér se ohradil ve třech bodech: 1) neinformování jeho jako premiéra mu přišlo divné 2) doufal, že tuto návštěvu nebudou islámské země považovat za namířenou proti nim 3) předhazování o morálce a právu mu přišlo totálně falešné.101

Tento spor považuji za spor, kde byly klíčové postoje prezidenta a vlády v oblasti zahraniční politiky. V neshodě hrála svou roli také špatná komunikace mezi oběma aktéry.

Vítězem voleb v roce 1996 se stala ODS, druhé místo obsadila ČSSD a dále strany KSČM, KDU - ČSL, SPR - RSČ a ODA. Na základě volebních výsledků pověřil prezident Václav Havel 6. června 1996 předsedu nejsilnější strany Václava Klause jednáním o sestavení nové vlády. Koaliční smlouva byla podepsána 27. června.102 Tato vláda byla složena z ODS a dvou malých stran KDU - ČSL a ODA. Této koalici chybělo 0,5% k tomu, aby měla nejmenší možnou matematickou většinu v poslanecké

99 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 34. 100 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 312. 101 Tamtéž, s. 312. 102 NOVÁK, Miroslav a Tomáš LEBEDA. Volební a stranické systémy: ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2004, s. 327.

31 sněmovně. 11 z 16 členů bylo již v předchozí Klausově vládě. Strany KDU - ČSL a ODA mimo jiné dosáhly toho, že měly polovinu křesel (hlasů) ve vládě.103

Důležitou roli při těchto jednáních sehrál také prezident Václav Havel. Při hlasování o důvěře 25. července 1996 98 koaličních poslanců hlasovalo pro důvěru menšinové vládě Václava Klause a všichni poslanci za sociální demokracii opustili hlasovací sál, takže nehlasovali pro, ale jejich nepřítomnost umožnila, aby vláda získala důvěru. Došlo tedy k utvoření menšinové vlády.104 Paradoxně tato koalice získala větší procento voličských hlasů než v parlamentních volbách v roce 1992. Ztráta vládní většiny je přisuzována volebnímu systému.105 Obecně menšinové vlády máji obvykle za následek oslabení vládní moci a naopak posílení prezidenta a parlamentu.106

Problémem sociální demokracie bylo, že neměla v té době ještě vhodného partnera do koalice, KDU - ČSL dávala přednost ODS. Pro ČSSD bylo tedy nejvýhodnější menšinovou vládu “tolerovat”. Česká parlamentní scéna byla po volbách do poslanecké sněmovny fragmentovaná a značně polarizovaná mj. díky extrémním či izolovaným stranám (KSČM a SPR-RSČ), které mohly hrát poměrně důležitou roli v parlamentu. Ani ODS ani sociální demokracie s těmito stranami nemohly tvořit koalici, ale jejich křesla pak scházela při sestavování vládní koalice. 107 Další problém byl se stranou ODA. Malá pravicová strana útočila na ODS a nebála se využívat demagogii k tomu, aby ukázala, že je nepostradatelnou.108

Za vlády Václava Klause přispělo razantním zásahem do způsobu tvorby zahraniční politiky ČR rozhodnutí prezidenta České republiky Václava Havla č. 144/1993 z 28. dubna 1993. Tímto rozhodnutím přenesl právo podepisovat mezinárodní smlouvy nevyžadující souhlas parlamentu nebo spadající do působnosti ústředních orgánů státní správy. Prezident Havel si ponechal prostor toto rozhodnutí změnit a v daném případě mezinárodní smlouvu podepsat osobně. 109 Rozhodnutí prezidenta spustilo poměrně

103 NOVÁK, Miroslav a Tomáš LEBEDA. Volební a stranické systémy: ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2004, s. 327. 104 Tamtéž, s. 328. 105 Tamtéž, s. 319. 106 Tamtéž, s. 327. 107 Tamtéž, s. 320. 108 Tamtéž, s. 321. 109 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 45. 32

živou diskuzi v parlamentu. Parlament nyní dostal větší možnost kontrolovat zahraniční žpolitiku ČR. V případě, kdy mohl mezinárodní smlouvu podepisovat pouze prezident, který není ústavně ze své funkce nikomu odpovědný, neexistovala ani možnost vznést k němu interpelaci. Ke členovi vlády však tato možnost existuje.110

Změna, která byla spojena s blížící se platností Evropské asociační dohody (dále jen „Evropská dohoda“), proběhla v roce 1994. V době, kdy začala platit Evropská dohoda, měla probíhat jednání zástupců zemí EU, včetně zástupců nově přistoupených zemí. To bylo pro Českou republiku něco zcela nového. Jednání probíhala na úrovni úřednické, ministerské a úrovni hlav států. Česká republika musela tomuto mechanismu dát jasná funkční a administrativní pravidla.111

Nejasné financování ODS, údajné informace o jejím tajném kontu, neshody v rámci koalice, demise ministrů za ODA a KDU – ČSL vedly k demisi této vlády.112

Hlavní role ve vládní krizi připadla prezidentu Havlovi, který 17. prosince jmenoval nového předsedu vlády guvernéra ČNB Josefa Tošovského.113

3.1.2 Vláda Josefa Tošovského

(2. ledna 1998 - 22. července 1998)

Předseda vlády Josef Tošovský sestavil vládu s podporou KDU - ČSL, ODA a vznikající US. Tento kabinet prezident republiky jmenoval 2. ledna 1998. ČSSD a část poslanců z ODS byla proti nové vládě. Prezident však vystoupil 27. ledna 1998 v parlamentu s žádostí, aby poslanecká sněmovna úřednické vládě vyslovila důvěru a 29. ledna 1998 se tak opravdu stalo. Prezidentovi se i přes počáteční odpor části poslanců podařilo uplatnit svůj politický vliv.114 Vláda získala důvěru především díky

110 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 46. 111 Tamtéž, s. 47. 112 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 289. 113 Tamtéž, s. 290. 114 Tamtéž, s. 291. 33 sociální demokracii, která tento kabinet “tolerovala” s podmínkou, že již v červnu 1998 budou vypsány předčasné volby.115

Obecně úřednické vlády postrádají politické atributy. Na „vládu odborníků” je nahlíženo ze dvou úhlů pohledu. Ze strany odborníků, kteří se touto problematikou zabývají, jsou většinou kritizovány, protože narušují klasickou dělbu moci. U veřejnosti se těší popularity.

Na post úřednického ministra zahraničí usedl diplomat Jaroslav Šedivý. Jaroslav Šedivý byl jmenován ještě do vlády Václava Klause po demisi ministra Zielence v listopadu 1997. Václav Havel se na toto téma vyjádřil již ve svém projevu na Pražském hradě 8. listopadu 1997 slovy: „Jak víte, velmi jsem litoval toho, že českou vládu opustili pánové Zieleniec a Ruml. Litoval jsem toho nejen proto, že podle mého mínění vykonali úctyhodný kus práce ve svých resortech, ale především proto, že to jsou výrazně profilované a málo manipulovatelné politické osobnosti.(…) Jaroslava Šedivého dobře znám jako muže, který celý svůj život zasvětil zahraniční politice a je zkušeným diplomatem. Pevně věřím, že jeho nestranickost nebude jeho postavení ve vládě oslabovat, ale naopak posilovat.”116

Ministr zahraničí Jaroslav Šedivý věnoval mnohem větší pozornost multilaterálním vztahům, oslabil důraz na bilaterální vztahy. To se odrazilo i na vztazích v rámci V4. Koncem roku 1997 se český ministr zahraničních věci Jaroslav Šedivý sešel s ministry zahraničí Maďarska a Polska. Společně se dohodli na koordinaci zahraniční politiky a přetlumočili je NATO. Šéf diplomacie Jaroslav Šedivý stále zdůrazňoval pragmatičnost a také symbolickou hodnotu této spolupráce. V té době již bylo z V4 vyloučeno Slovensko, které mělo vnitropolitické problémy.117

Vláda premiéra Tošovského měla zájem na důslednější kontrole integračního procesu a celkově posílila zahraniční politiku tím, že uznala klíčové postavení Výboru vlády pro integraci ČR do NATO a také tím, že využila odbornosti Ministerstva zahraničních věcí

115 NOVÁK, Miroslav a Tomáš LEBEDA. Volební a stranické systémy: ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2004, s. 329. 116 HAVEL, Václav. Proslov prezidenta republiky Václava Havla ke jmenování ministrů. [online]. 1997 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.vaclavhavel-library.org/docs/archive/projevy-1989-2006/1997- 11-08.pdf. 117 VYKOUKAL, Jiří P. Visegrád: možnosti a meze středoevropské spolupráce. Praha: Dokořán, 2003, s. 146-147.

34

ČR při předávání materiálů k zahraničním cestám ministrů.118 Úřednický kabinet Josefa Tošovského se nedostal do závažnějšího konfliktu s prezidentem Havlem v oblasti zahraniční politiky ČR. Navíc v úřednických vládách bývá zvykem, že vláda řeší nejasnosti s prezidentem spíše neveřejně.

3.1.3 Vláda Miloše Zemana

(22. července 1998 - 15. července 2002)

Po předčasných volbách v červnu roku 1998 malé středové strany a strany pravice nejevily zájem utvořit koalici s pravicovou ODS a nová strana US odmítla vstoupit do koalice se sociální demokracií. ODS se proto rozhodla „tolerovat” menšinovou jednobarevnou vládu ČSSD a uzavřela v červenci 1998 se sociální demokracií tzv. opoziční smlouvu, která spočívala v podpoře menšinové sociálnědemokratické vlády v parlamentu při hlasování o jejich návrzích, neúčasti ODS při hlasování o důvěře vládě a dále pak nevyvolat ani nepodpořit vyjádření nedůvěry vládě. Díky této smlouvě mohla a také získala sociálnědemokratická vláda v čele s premiérem Zemanem důvěru. V parlamentu pro Zemanovu vládu hlasovali poslanci ČSSD, KSČM a poslanci ODS opustili hlasovací sál. Proti hlasovali poslanci KDU - ČSL a US. 119

Miloš Zeman vedl svou vládu v oblasti ekonomické diplomacie k podpoře volného trhu, podpoře proexportní politiky, nabízení investičních pobídek, daňových úlev a finančních kompenzací. 120 Vládě se jednalo především o příchod silných ekonomických partnerů do České republiky. Politika vlády Miloše Zemana si za období od roku 1997 do roku 2002 může připsat šestinásobně vyšší příliv přímých zahraničních investic.121

První vnitropolitický spor v rámci výkonné moci vznikl v roce 1998. Prezident republiky vyjádřil výhrady ke kandidátovi na post ministra zahraničí. Premiér Zeman na

118 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 51. 119 NOVÁK, Miroslav a Tomáš LEBEDA. Volební a stranické systémy: ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2004, s. 329. 120 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 56. 121 Tamtéž, s. 57.

35 jeho jmenování trval. Prezident si nemohl dovolit zablokování jmenování vlády a ustoupil.122

Dále menšinová jednobarevná vláda Miloše Zemana aktivně komunikovala s opozicí o zahraničně politických tématech. Bohužel tento mechanismus komunikace nedokázal překonat spory v rámci výkonné moci. Spor mezi prezidentem republiky Václavem Havlem a předsedou vlády Milošem Zemanem vznikl v dubnu 1999. Šlo o postoj České republiky vůči postupu NATO ve vztahu k Jugoslávii. Několik dní po vstupu České republiky do NATO nebyla vláda schopna zaujmout jasné stanovisko ke spojeneckému útoku v Kosovu. I ostatní země tento rozpor vně našeho systému pozorovaly. Někteří členové výkonného sboru byli nakloněni pomoci jednotkám NATO, jiní s tímto krokem nesouhlasili. Vláda nebyla schopna konsenzu. Tento postoj vlády byl kritizován prezidentem Václavem Havlem, který jako zastánce lidsko-právních vztahů a podporovatel NATO s útokem souhlasil. Prezident kritizoval nejednoznačné stanovisko vlády a tvrdil, že takový postoj vlády může NATO odradit od dalšího rozšiřování. Vláda odmítla prezidentův postoj, ale po následujících jednáních se shodla na pomoci jednotkám NATO. 123

Na Washingtonském summitu v dubnu 1999 prezident Václav Havel jako vedoucí delegace za účasti ministra zahraničí a obrany nabídl účast českých vojáků ve vojenské misi. S tímto krokem vláda nesouhlasila. V dané věci prezident Václav Havel upravil svůj proslov a připustil pouze účast na mírové misi na území Kosova. Vláda se rozhodla vyslat do Albánie pouze polní nemocnici. Ministr zahraničí Jan Kavan prohlásil, že vláda nevyšle vojáky do bojových akcí, pokud s takovou operací nebude souhlasit Jugoslávie. Václav Havel reagoval kritikou vlády, která zaujala odmítavý postoj k účasti českých vojenských sil v možné pozemní operaci NATO.124

Příčinu obou těchto sporů vidím v nedostatečné komunikaci, nejasném postoji vlády a v prezidentově vztahu k parlamentní většině. Prezident Havel byl v postavení regulátora, docházelo k větší interakci v rámci výkonné moci. Vláda Miloše Zemana neměla z počátku jasný postoj ke spojeneckému útoku v Kosovu. Prezident byl silným

122 KYSELA, Jan. Česká republika mezi poloprezidentským a parlamentním režimem?. Praha: Politologická revue, 2006, s. 23. 123 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 312. 124 Tamtéž, s. 313.

36 zastáncem NATO a celkového zapojení do západních struktur, proto v obou případech okamžitě reagoval a podporoval razantnější přístup spojenců.

3.1.4 Vláda Vladimíra Špidly

(15. července 2002 - 4. srpna 2004)

V roce 2002 vyhrála volby ČSSD, na druhém místě se umístila ODS a dále KSČM, volební koalice KDU-ČSL a US-DEU. Koalici utvořila ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, která měla v poslanecké sněmovně pouhých sto jedna hlasů. ČSSD byla v komparaci s Klausovými vládami mnohem přísnější na menší strany. Nespokojila se s původně dohodnutými 10 křesly z 16, ale vyžádala si ještě jedno navíc. Tato vláda byla zhruba proporčně reprezentována. Ministrem zahraničí se stal Cyril Svoboda (KDU - ČSL).125

Rozpor mezi prezidentem Václavem Havlem a premiérem Vladimírem Špidlou vznikl v lednu 2003 a týkal se otázky Iráku. Prezident Václav Havel se podepsal pod dokument, který podporoval americký nátlak na odzbrojení Iráku.126

Situaci komentoval prezidentům mluvčí Ladislav Špaček: „Dopis je v souladu s dlouhodobými pozicemi České republiky ve vztahu ke Spojeným státům. Pan prezident neměl problém ho podepsat," ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda prohlásil: „Pan prezident to podepsal v rámci své pravomoci jako prezident republiky. Je to jeho rozhodnutí."127 Vláda prezidentův krok označila za soukromou záležitost. Mimo jiné problematika Iráku rozdělila i Evropskou unii. S krokem prezidenta Václava Havla souhlasil známý zastánce atlantického proudu, náměstek ministra zahraničí Alexandr

125 NOVÁK, Miroslav a Tomáš LEBEDA. Volební a stranické systémy: ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2004, s. 334. 126 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 314. 127 IDNES. Špidla: Dopis USA je nadbytečný [online]. 2003 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/spidla-dopis-usa-je-nadbytecny-deb- /domaci.aspx?c=A030130_134137_domaci_has.

37

Vondra a tehdejší český velvyslanec v USA Martin Palouš. 128 Prezidentům mluvčí pronesl: „Dokument jsme získali prostřednictvím náměstka Alexandra Vondry.”129

V této neshodě nešlo o cíl, ale spíše o razantnost zakročení. Vláda se nepostavila ani k zastáncům razantnějšího zakročení podle návrhu prezidenta George Bushe, ani k mírnějšímu postupu, který zastávala Francie a Německo. Prezident Václav Havel podporoval transatlantické vztahy. Připojení podpisu pod „dopis osmi" nebyl protiústavní. Prezident Václav Havel byl nezávislý na vládě a hájil svůj názor i v případě, že s ním druhá složka exekutivy nesouhlasila.130 „Postoj zahraniční politiky je určen oficiálním rozhodováním, nikoli novinami a novinovými články, i když jsou podepsány významnými lidmi, a jsou to nepochybně důležité články a budou mít svůj vliv," uvedl premiér. „Pro nás je rozhodujícím dokumentem usnesení parlamentu," dodal předseda vlády Vladimír Špidla.131

Dopis podporoval Spojené státy v plánované akci, která měla odstranit Sadáma Husajna z funkce prezidenta a stabilizovat region. Důležité je připomenout, že podpis Václava Havla byl na dopise jediným prezidentským podpisem, ostatní státníci podepsání v dopise byli předsedové vlád. Náš premiér Vladimír Špidla nechtěl dopis podepsat. Z toho vyplývá, že vláda neměla k irácké problematice jasný postoj. Prezident v té chvíli dal Spojeným státům jasně najevo, že Česká republika patří mezi jejich evropské spojence.

Václav Havel byl (podle Duvergera) v postavení regulátora. Během vládní krize v letech 1997-1998 prezidentův vliv rostl. Po roce 1998 působil jako kritik „opoziční smlouvy“. Byl obhájce lidsko-právních rozměrů zahraniční politiky, iniciátorem spolupráce ve střední Evropě a zcela jistě byl jeden z hlavních iniciátorů české diplomacie.

128 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 314. 129 IDNES. Špidla: Dopis USA je nadbytečný [online]. 2003 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/spidla-dopis-usa-je-nadbytecny-deb- /domaci.aspx?c=A030130_134137_domaci_has. 130 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 314. 131 IDNES. Špidla: Dopis USA je nadbytečný [online]. 2003 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/spidla-dopis-usa-je-nadbytecny-deb- /domaci.aspx?c=A030130_134137_domaci_has.

38

3.2 Prezident republiky Václav Klaus

Václav Klaus byl druhý český prezident. Byl zvolen dvě volební období po sobě podobně jako prezident Václav Havel.

Před tím, než se Václav Klaus stal prezidentem ČR, působil jako předseda vlády, místopředseda vlády, federální ministr financí, bankovní úředník a prognostik. Krátce po roce 1989 se dostal do kontaktu s Václavem Havlem a vstoupil do Občanského fóra. Po vstupu do Občanského fóra se dostal do názorového střetu s Václavem Havlem. Střety mezi nimi pokračovaly po celou dobu jejich politické kariéry. Na konci roku 1990 se stal předsedou Občanského fóra. Po rozpadu Občanského fóra na dva politické subjekty: Občanské hnutí a Občanskou demokratickou stranu, byl zvolen předsedou ODS (duben 1991 ustavujícím kongresu v Olomouci) a tuto funkci vykonával až do prosince roku 2002.132

V červnu 1992 zvítězila ve volbách právě ODS a Václav Klaus byl jmenován předsedou vlády. Z této pozice se spolu se slovenským předsedou vlády Vladimírem Mečiarem významně podílel na rozdělení Československa a vzniku nového státu. Pod jeho vedením započala zásadní transformace centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní. Významnou částí tohoto přechodu byla tzv. kuponová privatizace. Na pozici předsedy vlády setrval až do listopadu 1997.133 Po předčasných volbách v roce 1998 se stal předsedou poslanecké sněmovny, kde setrval celé čtyřleté období.

Poprvé byl zvolen prezidentem republiky 28. února 2003 ve třetím kole parlamentní volby díky podpoře ODS, rozporům ve vládní koalici, rozštěpení ČSSD a podpoře části KSČM. Podruhé soupeřil především s Janem Švejnarem a ani jeden z kandidátů nebyl ve třech kolech zvolen. Václav Klaus byl nakonec zvolen 15. února 2008 ve třetím kole druhé volby. K vítězství mu pomohly hlasy tehdejších členů ČSSD Miloše Melčáka, Michala Pohanky a Evžena Snítilého.134

132 ODS. Historie Občanské demokratické strany [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.ods.cz/historie. 133 Václav Klaus. prof. Ing. Václav Klaus, CSc. - Životopisná data [online]. 2010 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.klaus.cz/clanky/2470. 134 ODS. Historie Občanské demokratické strany [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.ods.cz/historie.

39

Václav Klaus byl kritikem evropské integrace a fungování Evropské unie. Odmítal bruselský centralismus i politickou integraci. Tvrdil, že demokracie se dá kontrolovat pouze na úrovni národního státu. Byl odpůrcem vojenského zásahu NATO proti Jugoslávii vedeným prezidentem Slobodanem Milošovičem a proti uznání samostatnosti státu Kosovo. Svou funkci opustil 7. března 2013.135

V době, kdy Václav Klaus zastával funkci prezidenta, se na postu předsedy vlády vystřídali: Vladimír Špidla, , Jiří Paroubek (ČSSD), Mirek Topolánek (ODS), a Petr Nečas (ODS). Funkci ministra zahraničních věcí dlouhou dobu zastával Cyril Svoboda (KDU - ČSL), který plnil tuto funkci ve vládách Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. V první vládě Mirka Topolánka byl šéfem diplomacie (ODS). Ve druhé vládě Mirka Topolánka (nestranný). Ve vládě Jana Fischera zastával funkci ministra zahraničí (nestranný) a za vlády Petra Nečase Karel Schwarzenberg (TOP09).

3.2.1 Vláda Vladimíra Špidly

(15. července 2002 - 4. srpna 2004)

Prezident Václav Klaus a předseda vlády Vladimír Špidla se dostali do konfliktu v dubnu roku 2003. Václav Klaus patřil v době svého prezidentství mezi kritiky etapy evropské integrace. Sociálnědemokratické vlády byly naopak vůči EU optimistické. Prezident Václav Klaus podobně jako jeho předchůdce Václav Havel jednal v oblasti zahraniční politiky poměrně nezávisle na vládách. Spor se projevil při podpisu přístupové smlouvy k EU, který se uskutečnil 16. dubna v Aténách. Vláda prosazovala společnou zahraniční politiku EU či princip rotujícího předsednictví. Prezident republiky Václav Klaus se však vyjádřil skepticky k prohlubování integrace s argumentem, že Česká republika ztrácí část své suverenity.136

Premiér Vladimír Špidla samotný akt podpisu komentoval velice pozitivně: „Cítím se jako štafetový běžec, jenž dokončuje etapu. V momentě, kdy se blížím k závěru, děkuji

135 IDNES. Stydím se, řekl Klaus o uznání Kosova [online]. 2008 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/stydim-se-rekl-klaus-o-uznani-kosova-dvd- /domaci.aspx?c=A080523_203033_domaci_dp. 136 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 315.

40 všem předchůdcům za dobře předaný kolík. Zároveň ale vím, že cíl je pouze na zemi namalovaná čára, za níž začíná nový, budoucí závod.” 137 I když byl Václav Klaus k evropské integraci skeptický, nakonec smlouvu podepsal a přizpůsobil se vládnímu směřování. Během návštěvy Atén došlo také k symbolickému sporu mezi prezidentem a ministrem zahraničních věcí Cyrilem Svobodou, který měl původně podepisovat smlouvu. Prezident tuto neshodu komentoval slovy: „Pan ministr zahraničí byl jen trochu smutný, že to nebyl právě on, kdo v Aténách podepisoval smlouvu o přistoupení. O to šlo. Žádný jiný spor jsme dosud neměli”.138 Poté prezident republiky na tiskové konferenci uvedl, že by chtěl více využívat své ústavní pravomoci v zahraniční politice a zároveň iniciovat debatu o budoucnosti evropské integrace v České republice. Na tato slova reagoval předseda vlády. Vladimír Špidla, který prohlásil, že za zahraniční politiku České republiky je v první řadě odpovědná vláda a pokud s jejím směřováním prezident nesouhlasí, tak se jedná o jeho osobní názor.139

Prezident Václav Klaus a předseda vlády Vladimír Špidla se dostali do sporu také v květnu 2003. V souvislosti s blížícím se referendem o vstupu ČR do EU se prezident Václav Klaus sešel s několika ústavními činiteli v Lánech. Tato schůzka měla sjednotit pohledy na evropskou integraci představitelů vlády s prezidentem. K žádnému jasnému sjednocení názorů však nedošlo. Výsledkem bylo to, že se podobná setkání měla dále uskutečňovat a vláda slíbila, že bude danou problematiku projednávat s prezidentem.140

V červnu roku 2004 v souvislosti se špatným výsledkem ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu se představitelé ČSSD přikláněli k řešení, že by Vladimíra Špidlu měl nahradit Stanislav Gross. Někteří vyšší představitelé sociální demokracie

137 Novinky. Špidla a Klaus podepsali smlouvu o vstupu do EU [online]. 2003 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/zahranicni/6097-spidla-a-klaus-podepsali-smlouvu-o-vstupu-do- eu.html. 138 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 315. 139 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 61. 140 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 316.

41

(Petra Buzková, Zdeněk Škromach) se obávali, že se po demisi Vladimíra Špidly chopí moci prezident Václav Havel.141

Premiér Vladimír Špidla se rozhodl odstoupit z funkce předsedy vlády i z funkce předsedy strany. Prezident 1. července jeho demisi resp. demisi celé vlády přijal a pověřil ji dočasným vykonáváním funkcí, než jmenuje novou vládu.142

3.2.2 Vláda Stanislava Grosse

(4. srpna 2004 - 25. dubna 2005)

Dne 1. července 2004 prezident přijal demisi vlády Vladimíra Špidly a začal vyjednávat s předsedy stran Stanislavem Grossem (ČSSD), Mirkem Topolánkem (ODS) a Miroslavem Kalouskem (KDU - ČSL) o nové vládě. Prezident považoval za prioritu sestavení vlády, která se bude opírat o jasnou minimální matematickou většinu v poslanecké sněmovně. Prezident Václav Klaus po poradě s Mirkem Topolánkem (ODS) a Miroslavem Kalouskem (KDU - ČSL) pověřil Stanislava Grosse (ČSSD), aby zahájil jednání o vytvoření budoucí vlády. Prezident stanovil podmínku, že tato nová vláda by měla mít důvěru i bez hlasů KSČM a požadoval, aby vláda přišla s novým programem.143 Stanislavu Grossovi se skutečně podařilo splnit prezidentovi podmínky, proto byl 20. července jmenován předsedou vlády. Stanislav Gross sestavil novou vládu (ČSSD, US - DEU, KDU - ČSL), kterou prezident jmenoval 4. srpna a dne 24. srpna ji byla vyslovena důvěra. Tato vláda vznikla mimo jiné díky podpoře poslance Petra Kotta, který vládě poskytl tzv. bianko šek.144

Prezident tvrdil, že Gross není kompetentní v oblasti zahraniční politiky. Proto se premiér obklopil odbornými poradci, kteří ho doprovázeli na jednání vlády. Tento krok vyvolal kritiku ze strany opozice. Opozici se nelíbilo především to, že nedošlo ke změně jednacího řádu. Ke změně jednacího řádu však nemuselo dojít, protože o přítomnosti

141 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 291. 142 Tamtéž, s. 292. 143 Tamtéž, s. 292. 144 Tamtéž, s. 293.

42 osob na jednání vlády rozhoduje vždy předseda vlády.145 Tehdejší vedoucí úřadu vlády Aleš Šulce komentoval funkci poradců: „Úloha těchto superporadců je naprosto jasná, superporadci mají mít ke své ruce aparát, který jednak bude připravovat běžnou agendu pro pana premiéra, to znamená stanoviska k materiálům předkládaným do vlády, a dále přípravu na různé návštěvy, zahraniční cesty a podobně."146 Poradce předsedy vlády v oblasti zahraniční politiky byl diplomat Ivan Bušniak, který působil jako jeho důvěrník. Prezident Václav Klaus komentoval v České televizi premiérův pokus se „superporadci" jako krok zpět.147

Naopak se prezident Václav Klaus a předseda vlády Stanislav Gross shodli na postoji k NATO. Prezident a premiér se společně zúčastnili v únoru 2005 Bruselského summitu NATO. Václav Klaus po více než pětihodinové schůzce, které se mimo jiné účastnil také George Bush, prohlásil: „Různé rozmíšky v jednotlivostech v posledním období vůbec neznamenají narušení hlubšího základu transatlantických vztahů. To je jednoznačné poselství z dneška." Předseda vlády Gross dodal: „Severoatlantická aliance má před sebou budoucnost. Bude hrát i v budoucím světě klíčovou úlohu pro stabilitu v Evropě.” Podle informací premiéra se na jednáních probíraly operace v Afghánistánu, Iráku a Kosovu.148

Prezident chránil suverenitu ČR a varoval před prohlubováním evropské integrace. V dubnu 2005 byl za tyto výroky kritizován předsedou vlády Stanislavem Grossem, který naznačil, že prezident Václav Klaus si upravuje informace o evropské ústavní smlouvě a poté je poskytuje veřejnosti.149

Nejasné okolnosti kolem financování luxusního bytu premiéra Stanislava Grosse, který nedokázal věrohodně vysvětlit původ prostředků, které za tento byt v roce 1999 zaplatil a také podnikatelské aktivity jeho ženy Šárky vedly ke konci jeho vlády. 150 Tyto

145 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 58. 146 Tamtéž, s. 58. 147 Tamtéž, s. 60. 148 Hospodářské noviny. Klaus a Gross: Summit uhladil spory s USA [online]. 2005 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://hn.ihned.cz/c1-15693410-klaus-a-gross-summit-uhladil-spory-s-usa. 149 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 291. 150 Tamtéž, s. 293.

43 okolnosti vyvolaly ostrý spor uvnitř vládní koalice, který byl ukončen 25. dubna demisí vlády, kterou prezident Václav Klaus přijal. Prezident do této vládní krize velice důrazně zasahoval. Jednalo se o spor mezi prezidentem a premiérem, protože Václav Klaus odmítal přijmout demisi zpočátku tří a později sedmi ministrů. Nakonec ve sporu musel ustoupit premiér Stanislav Gross.151

3.2.3 Vláda Jiřího Paroubka

(25. dubna 2005 - 4. září 2006)

Po demisi vlády Stanislava Grosse byla sestavena nová vláda Jiřího Paroubka (ČSSD), na které se shodla ČSSD, KDU - ČSL a US - DEU. Tato vláda získala 15. března důvěru 101 poslanců (ČSSD, KDU - ČSL a US - DEU).152

Spory v zahraniční politice se nejvíce vyostřily právě s vládou Jiřího Paroubka, kterému se nelíbilo, že se Václav Klaus distancuje od vládního postoje a kritizuje EU. Spor dosáhl vrcholu v květnu 2005, kdy premiér Paroubek pohrozil, že pokud bude prezident vystupovat v rozporu s vládní politikou, bude snížen rozpočet prezidentské kanceláře a prohlásil:153 „Pokud prezident nebude vystupovat v rámci směrnic, které dostane od vlády, na některé zahraniční cesty prostě nebude jezdit… Za zahraniční politiku prostě odpovídá vláda a já očekávám, že to pan prezident při svých oficiálních cestách do zahraničí bude respektovat. Jiná věc je, když jede do zahraničí soukromě nebo když k evropské ústavě vystupuje doma."154

Prezident reagoval následně: „Jiří Paroubek se snaží vykolíkovat co největší kus hřiště pro sebe sama a v tom loktování, myslím, docela úspěšně boduje. Pokusil se něco takového udělat i vůči mně. Já jsem taky nechal loket pevně na stole.”155

151 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 296. 152 Tamtéž, 296. 153 KYSELA, Jan. Česká republika mezi poloprezidentským a parlamentním režimem?. Praha: Politologická revue, 2006, s. 19. 154 BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 62. 155 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 317.

44

Poté se oba představitelé exekutivy sešli, aby hovořili o kompetencích v zahraniční politice a pokusili se zkoordinovat zahraniční politiku. Prezident k formování zahraniční politiky řekl: „O tom, kdo je tvůrcem zahraniční politiky, není sporu. Prezident nemá žádné ministerstvo zahraničí. Prezident není vláda ani parlament. Zahraniční politika s velkým “Z” a s velkým “P”, je vytvářena konglomerátem všech těchto institucí (…) prezident je samozřejmě také součástí celé této hry a také se toho zúčastní.”156

Další spor v rámci exekutivy vznikl kvůli prohlášení vlády Jiřího Paroubka v srpnu roku 2005, ve kterém se vláda omluvila sudetským Němcům, kteří zůstávali za druhé světové války v Československu a bojovali proti nacismu. Prezident se proti tomuto ocenění německých antifašistů ohradil a označil vládní deklaraci za „koncepčně chybné, zbytečné a prázdné gesto, které ve svých důsledcích může poškodit Českou republiku a její zájmy.”157 Stínový ministr zahraničí a europoslanec Jan zahradil (ODS) na toto gesto reagoval také negativně: „Považuji to od pana Paroubka za mimořádně nezodpovědné. Tím vlastně bourá konsenzus, který na české politické scéně doposud existoval, tedy neotevírat záležitosti spojené se druhou světovou válkou, které byly definitivně uzavřeny česko-německou deklarací.”158

Prezident se domníval, že tuto otázku již s konečnou platností vyřešila česko-německá deklarace. 159 Premiér Jiří Paroubek byl přesvědčen, že prezident Václav Klaus nepochopil podstatu návrhu. V zápětí na to reagoval prezident: „Zaprvé tomu rozumím velmi dobře. Zadruhé jeho slova považuji za mimořádně drzá. Mám pocit, že už ztratil veškerý rozum.” 160 Premiér na prezidentovu reakci odpověděl podobně urážlivě.

156 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 317. 157 Tamtéž, s. 317. 158 Novinky. Paroubek chce ocenit německé antifašisty [online]. 2005 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/domaci/60499-paroubek-chce-ocenit-nemecke-antifasisty.html. 159 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 318. 160 Novinky. Klaus: Paroubek asi zcela přišel o rozum [online]. 2005 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/domaci/60774-klaus-paroubek-asi-zcela-prisel-o-rozum.html.

45

Prezident argumentoval tím, že bývalí premiéři za ČSSD (Špidla, Gross) s ním otázku omluvy sudetským Němcům konzultovali.161

K názorové výměně došlo před příjezdem (přelom března a dubna roku 2006) ruského prezidenta Vladimíra Putina. Premiér Jiří Paroubek považoval za nevhodné, že nebyl o programu návštěvy informován, a dále si stěžoval, že česko-ruské smlouvy budou podepisovány na Pražském hradě. Předseda vlády Jiří Paroubek chtěl, aby byly smlouvy podepsány ve Strakově akademii (sídlo vlády ČR). Premiér poslal 28. února dopis, kde vyjádřil svou nespokojenost a varoval prezidenta, že členové vlády Cyril Svoboda a Milan Urban by se nemuseli na Pražský hrad k podpisu česko-ruských smluv dostavit.162 Prezident Václav Klaus odmítnul požadavky premiéra. Spor komentoval také vedoucí Úřadu vlády Ivan Přikryl: „Václav Klaus by si měl uvědomit, že nemá v našem ústavním systému takové postavení jako ruský prezident ve své vlasti." Přišlo mu zarážející, že premiér o velkolepé návštěvě, jako je návštěva ruského prezidenta, nevěděl. Navíc se s prezidentem sám sešel a diskutovali o strategických tématech jako je obchod, investice a o dodávkách plynu do České republiky. Přípravy na tuto událost probíhaly s několika měsíčním předstihem. Premiér nemohl očekávat, že by se takto připravený program na poslední chvíli měnil. Podpisy smluv na Pražském hradě jsou symbolickou záležitostí, která vládě nebere její ústavní nadřazenost v zahraniční politice.

Prezident Putin přijel na pozvání Václava Klause, ale prezident byl pouze jeden z hostitelů této významné osobnosti. S ruským prezidentem jednali dále předsedové obou komor parlamentu i předseda vlády Jiří Paroubek.163

Příčiny sporů s levicovými vládami

Mezi premiérem Stanislavem Grossem a Václavem Klausem docházelo k neshodám především díky odlišnému směřování politiky EU. Každý pocházel z jiného politického tábora. ČSSD byla levicová a proevropská, Václav Klaus pravicový a nesouhlasil s intenzivním prohlubováním evropské integrace. Dále se prezident Václav Klaus vždy

161 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 318. 162Tamtéž, s. 318. 163Tamtéž, s. 319-320.

46 přikláněl na stranu ODS, kterou spoluzakládal, byl jejím členem, předsedou, čestným předsedou, bývala to strana „jednoho muže”. Nemůžeme ignorovat fakt, že, i když ze strany vystoupil, jeho názory se mnoho nezměnily.

Prezident Václav Klaus měl ve vnitropolitické krizi s premiérem Stanislavem Grossem rozhodující slovo především ze dvou důvodů: 1) v ČR bylo a je zvykem, že hlava státu se nespokojuje pouze se symbolickou funkcí, ale vyjadřuje se k různým otázkám 2) tato skutečnost byla podložena velice silným zázemím prezidenta v tehdejší opoziční ODS.

Podobně jako Vladimír Špidla a Stanislav Gross ani Jiří Paroubek se nedokázal s prezidentem republiky dohodnout na společném směru. Hlava státu za to byla Jiřím Paroubkem dosti kritizována, ale Václav Klaus neměl dobré vztahy ani s jednou ze sociálnědemokratických vlád. Rozhodující faktor v těchto střetech hrál také tzv. politický původ. Tam, kde premiér pochází z levého politického spektra a prezident z pravého, lze konflikty očekávat. K tomu navíc přispívala také nedostatečná komunikace osobností.

3.2.4 Vláda Mirka Topolánka

(4. září 2006 - 8. května 2009)

Situace po volbách do dolní komory parlamentu v červnu 2006 byla složitá. Vítězně skončila ODS, následovala ČSSD, KSČM a KDU - ČSL. 164 Předseda vlády Mirek Topolánek nastoupil do funkce začátkem měsíce září. Menšinová vláda ODS však nezískala 4. října důvěru v poslanecké sněmovně. Na funkci ministra zahraničí v první Topolánkově vládě byl jmenován Alexandr Vondra.165

Po senátních volbách, ve kterých zvítězila ODS, a po nesouhlasu ČSSD s duhovou koalicí, jmenoval Václav Klaus 7. listopadu znovu Mirka Topolánka. Premiér Mirek Topolánek sestavil koalici ODS s KDU - ČSL a SZ. Prezident republiky koncem roku odmítl jmenovat vládu navrženou Mirkem Topolánkem kvůli nedostatečné podpoře v poslanecké sněmovně a dále měl námitky k návrhu premiéra jmenovat Karla

164 Volby. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 02. 06. – 03. 06.2006 [online]. 2006 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.volby.cz/pls/ps2006/ps2?xjazyk=CZ.

165 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 315.

47

Schwarzenberga ministrem zahraničních věcí. Klaus se k nominaci (Mirka Topolánka) vyjádřil na Pražském hradě: „Myslím, že i z důvodu velmi křehkých vztahů s Rakouskem nemohu považovat za vhodné, aby šéfa diplomacie dělal Karel Schwarzenberg.“166 Prezidentovi vadilo také, že kandidát byl nominován Stranou zelených, která podle něj zastává často extrémní názor.167 Senátora Karla Schwarzenberga prezidentovo vyjádření zaskočilo a reagoval: "Nevím, jestli si pan prezident myslí, že by nám kvůli mně Rakousko vypovědělo válku nebo nám obsadilo Temelín… Nemám tušení, co tím myslel. A nevím, jestli se pan prezident nepřeřekl. Čtyřicet let jsem v Rakousku žil a mám tam dobré vztahy. Není mi to vůbec jasné. Doufám, že se to vysvětlí."168

Prezident nakonec ustoupil a vládu jmenoval. Vláda získala důvěru 19. ledna 2007 zejména díky poslancům ČSSD: Miloši Melčákovi a Michalu Pohankovi. Tito dva poslanci při hlasování o důvěře odešli ze sálu. I přes to byl prezident republiky k nové vládě skeptický: „Předpokládám, že takto vzniklá vláda je zahájením cesty k předčasným volbám. Získala důvěru, ale je to důvěra zvláštního typu.”169

Tato neshoda vznikla z osobních důvodů, protože Karel Schwarzenberg byl již v té době světově uznávanou osobností a měl mj. velmi dobré vztahy s Rakouským sousedem.

Ve středu 8. dubna 2009 oznámil předseda vlády a zároveň předseda ODS Mirek Topolánek spolu s předsedou ČSSD, že se oba pánové dohodli na způsobu ukončení vládní krize vzniklé vyjádřením nedůvěry vládě Mirka Topolánka dne 24. března. Prezidentu navrhli jmenovat do funkce předsedy vlády dosavadního předsedu Českého statistického úřadu Jana Fischera. Prezident republiky Václav Klaus byl s daným vyjádřením spokojený, protože odpovídalo jeho požadavkům.170

166 Aktuálně. Zelení trvají na nominaci Schwanzenberga [online]. 2006 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://zpravy.aktualne.cz/domaci/politika/zeleni-trvaji-na-nominaci-schwarzenberga/r~i:article:316150/. 167 IHNED. Klaus: Schwanzenberg by hájil zájmy ČR nedostatečně [online]. 2006 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1-20059750-klaus-schwarzenberg-by-hajil-zajmy-cr-nedostatecne. 168 Aktuálně. Zelení trvají na nominaci Schwarzenberga [online]. 2006 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://zpravy.aktualne.cz/domaci/politika/zeleni-trvaji-na-nominaci-schwarzenberga/r~i:article:316150/. 169 NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, s. 297-298. 170 Václav Klaus. Prezident jmenuje nového předsedu vlády ČR [online]. 2009 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.klaus.cz/clanky/1126.

48

Mirek Topolánek pocházel ze stejného politického spektra jako prezident. Mirek Topolánek zastával jeho bývalou funkci předsedy ODS a jeho názory byly straně velice blízké. Premiér pojímal evropskou integraci především liberálně ekonomicky. Především to, že oba měli pravicové smýšlení, hrálo roli v jejich vztahu. Nedocházelo k výraznějším sporům.

3.2.5 Vláda Jana Fischera

(8. května 2009 - 13. července 2010)

Předseda ODS Mirek Topolánek 5. dubna 2009 prozradil: „Na straně koalice by měla být ministerstva obrany, spravedlnosti, financí, životního prostředí, dopravy, školství, kultury a zdravotnictví. ČSSD bude garantovat a schvalovat nominace na resortech zahraniční věci, vnitro, průmysl a obchod, zemědělství, evropské záležitosti, práce a sociální věci a místní rozvoj.” Jiří Paroubek slova Mirka Topolánka potvrdil a dodal: „V té nové vládě nebude nikdo ze současných ministrů v demisi, i když zelení bojovali za pana Schwarzenberga. Bude to vláda nestranických odborníků, to je jasné." 171 Prezident se rozhodl jmenovat Jana Fischera do funkce předsedy vlády ve čtvrtek 9. dubna 2009 a zároveň ho pověřil sestavením nové vlády.172 Fischerova vláda nevyšla z voleb do poslanecké sněmovny, ale vznikla dohodou mezi představiteli ODS, ČSSD a SZ.

Úřednická vláda měla primárně dovést zemi k předčasným volbám, které se měly uskutečnit na podzim 2009. Dále měla udržovat ministerstva a další úřady v chodu a neměla realizovat žádná větší politická rozhodnutí. Ústavní soud však na konci října rozhodl o zrušení voleb a premiér měl vykonávat svou funkci až do řádných květnových voleb 2010. Na Fischerovu vládu tak byla přenesena zodpovědnost za sestavení rozpočtu. Rozpočet měl mít v tomto roce rekordní schodek a předseda vlády se před sněmovnou na konci září vyjádřil v tom smyslu, že pokud poslanci rozpočet nepřijmou, bude to brát jako signál, že vláda nemá důvěru.173

171 IHNED. Rodí se úřednická vláda Jana Fischera. Koalice a ČSSD vybírají ministry [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1-36623550-rodi-se-urednicka-vlada-jana-fischera- koalice-a-cssd-vybiraji-ministry. 172 Václav Klaus. Prezident jmenuje nového předsedu vlády ČR [online]. 2009 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.klaus.cz/clanky/1126. 173 Novinky. Jan Fischer [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://tema.novinky.cz/jan-fischer.

49

Fischerova vláda neměla větší spory s prezidentem Václavem Klausem.

3.2.6 Vláda Petra Nečase

(17. července 2010 - 10. července 2013)

V řádných volbách 28. a 29. května 2010 získaly nejvíce hlasů strany: ODS, TOP 09, KSČM a VV.174

Vláda pod vedením Petra Nečase složena z ODS s TOP 09 a Věcí veřejných (LIDEM) získala důvěru v poslanecké sněmovně 10. srpna 2010, ale kabinet neoficiálně fungoval již od 13. července.175

Měli bychom upozornit na skutečnost, že následně měla ČR dva státní tajemníky pro EU. Jednoho v Černínském paláci (MZV) a druhého ve Strakově akademii (vláda). Premiér do této funkce nakonec jmenoval tehdejšího šéfa evropské sekce Úřadu vlády ČR Vojtěcha Bellinga. Druhého tajemníka jmenoval ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a spadal pod Ministerstva zahraničních věcí ČR. Podle Schwarzenberga hlavní rozdíl spočíval v tom, že státní tajemník, který působil pod úřadem vlády, měl koordinovat evropskou politiky na domácí úrovni. Náměstek Jiří Schneider plnil funkci zástupce ministra zahraničních věcí v Bruselu či jinde v zahraničí. Premiér Nečas uvedl: „Ve zřízení funkce tajemníka, který by byl k dispozici ministru zahraničí, nevidím žádný problém, nesmí ale Schwarzenberga zastupovat na jednáních, která spadají do gesce ministerského předsedy nebo Úřadu vlády.” Tiskový mluvčí předsedy vlády dodal: „Koaliční smlouva jasně říká, že koordinátorem evropské politiky je předseda vlády a má k tomu k dispozici vlastní aparát. Nemůže tedy docházet ke křížení kompetencí.“

Náměstek Jiří Schneider vysvětlil, že ke křížení kompetencí by určitě nemělo docházet: „Snažíme se dosáhnout toho, že teď bude jasnější a silnější pozice pana Bellinga jako státního tajemníka při koordinaci resortů. Premiér má velmi malé praktické ústavní pravomoci a Evropská unie je velmi složitá záležitost, kde je potřeba spolupráce všech

174 Volby. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 28. 05. – 29.05.2010 [online]. 2010 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.volby.cz/pls/ps2010/ps2?xjazyk=CZ. 175 Aktuálně. Vláda Petra Nečase [online]. 2012 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.aktualne.cz/wiki/politika/vlada/r~i:wiki:703/.

50 resortů. Role ministerstva zahraničních věcí zůstává stejná – reprezentovat tyto pozice navenek.“176

Ministerstvo obrany je také důležitým resortem v oblasti zahraniční politiky. Toto ministerstvo hraje zásadní roli mj. při vysílání vojenských jednotek do zahraničí. Do sporu se dostal Petr Nečas s prezidentem Klausem po rezignaci ministra obrany Alexandra Vondry (ODS). Předseda vlády navrhl na místo ministra obrany Karolínu Peake (LIDEM). Prezident Václav Klaus nominaci kritizoval: „Nedokážu si představit,

že se paní Peake stane přes noc odbornicí na armádu a že vojáci, statní mužové přijmou 177 takovou dívenku v roli ministryně obrany.” Premiér se následně vymezil vůči prezidentovi a postavil se za Karolínu Peake. „Pokusím se osobním rozhovorem pana prezidenta přesvědčit o tom, že nejsem žádná křehotinka," komentovala situaci předsedkyně strany LIDEM Peake.178

Předseda vlády si prosadil své a Peake byla jmenována do funkce ministra obrany. Po devíti dnech ji však prezident Václav Klaus na návrh předsedy vlády odvolal. Premiér situaci komentoval jako „naprostou ztrátu důvěry.” Nečas dále vysvětlil, že „resort ministerstva obrany byl stabilizovaný resort s jasnou koncepcí, kvalitním personálním obsazením a byl zde za dva a půl roku odveden kvalitní kus práce. Bylo potřeba jedině v této práci pokračovat.“179

Spor o jmenování ministryně obrany vznikl z osobních důvodů Václava Klause. Prezident ustoupil svému “stranickému podřízenému” a jmenoval kandidátku, kterou navrhl předseda vlády. Později se však ukázalo, že prezident věděl, proč se vymezuje proti jmenování právě Peake.

Prezident Václav Klaus byl podobně jako Václav Havel v postavení regulátora. „Síla“ Václava Klause byla omezena za vlád ČSSD, ale vždy vystupoval nezávisle a vyjadřoval se (nejen) k zahraničně-politickým tématům. Prezidentovo postavení

176 EurActiv. Česká republika má dva státní tajemníky pro EU [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.euractiv.cz/cr-v-evropske-unii/clanek/cr-ma-dva-statni-tajemniky-pro-eu-009096. 177 Novinky. O jména členů vlády se hádali Klaus a Havel [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.novinky.cz/domaci/324172-o-jmena-clenu-vlady-se-hadali-klaus-i-havel.html. 178 IDNES. Státní vojáci dívenku Peake za ministryni obrany nejpřijmou, míní Klaus [online]. 2012 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http: http://zpravy.idnes.cz/klaus-o-karoline-peake-06k- /domaci.aspx?c=A121207_093811_domaci_zt. 179 IHNED. Nečasova koalice končí. Lidem oznámila odchod z vlády kvůli odvolání Peake [online]. 2012 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1-59009250-necas-chce-odvolat-peake-z-cela- obrany-navrhl-to-klausovi.

51 zesílilo při krizi vlády Stanislava Grosse. Pokud hovoříme o období, kdy v čele vlády stáli Mirek Topolánek a Petr Nečas, nemůžeme ignorovat skutečnost, že prezident měl k ODS blízko. Fakt, že byl prezident „stranický nadřízený“ premiérů (Topolánka, Nečase), nezabránil konfliktům vně výkonné moci.

52

3.3 Prezident republiky Miloš Zeman

Miloš Zeman je v pořadí třetí, první přímo (lidem) volený prezident České republiky. V červnu jako první z kandidátů získal v petici 50.000 podpisů potřebných pro kandidaturu na prezidenta České republiky a 8. března 2013 porazil ve druhém kole tehdejšího ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga.

Je ekonom, působil v Prognostickém ústavu ČSAV, stal se členem Občanského fóra a po jeho rozpadu kandidoval za Českou stranu sociálně demokratickou a byl zvolen poslancem Federálního shromáždění. Od roku 1993 do roku 2001 byl předsedou České strany sociálně demokratické. Působil také jako předseda poslanecké sněmovny parlamentu (1996 - 1998) a poté jako předseda sociálně demokratické menšinové vlády, která fungovala na základě tzv. opoziční smlouvy s ODS (22. července 1998 až 12. července 2002). Ostře kritizoval předsedy ČSSD Vladimíra Špidlu a jeho nástupce Stanislava Grosse. S Jiřím Paroubkem se jeho názory také rozcházely, proto v roce 2007 vystoupil z ČSSD.

V prosinci 2009 založil Stranu Práv Občanů (SPO) a v březnu 2010 byl zvolen jejím předsedou. Po neúspěšných volbách v květnu 2010 rezignoval na svou funkci předsedy této strany.180

Vztah Miloše Zemana k EU je kladný. Podporuje federalistickou Evropu, která by měla mít společnou zahraniční politiku a armádu. Podle jeho názoru by se měly konat pravidelné porady ministrů zahraničí EU, kde by se koordinovaly priority EU vůči třetím zemím.181 Zeman chce, aby si Evropa vybudovala vlastní armádu. Ve společné armádě vidí obranu před reinstalací ruské moci, obranu před rostoucím vlivem Číny a především před vlivem islámského fundamentalismu jako organizované nátlakové skupiny, která může také disponovat jadernými zbraněmi. Prezident také podporuje spolupráci v rámci V4.182

180 Pražský hrad. Životopis [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: https://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/soucasny-prezident-cr-milos-zeman/zivotopis.shtml. 181 Týden. Projev českého prezidenta Miloše Zemana v Evropském parlamentu [online]. 2014 [cit. 2014- 04-21]. Dostupné z:http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/projev-ceskeho-prezidenta-milose- zemana-v-evropskem-parlamentu_299498.html#.U0Y3-NwozR0. 182 Miloš Zeman. Prezident Zeman: Jak založit evropskou federaci a dostat do ní Rusko [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.zemanmilos.cz/cz/clanky/prezident-zeman--jak-zalozit- evropskou-federaci-a-dostat-do-ni-rusko-210742.htm.

53

Miloš Zeman koexistoval prozatím se třemi premiéry: Petrem Nečasem, Jiřím Rusnokem a Bohuslavem Sobotkou. V Nečasově vládě se stal ministrem zahraničních věcí Karel Schwarzenberg (TOP09), v „prezidentské” vládě Jiřího Rusnoka Jan Kohout (nestranný) a v kabinetě pod vedením Bohuslava Sobotky je šéfem rezortu zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD).

3.3.1 Vláda Petra Nečase

(17. července 2010 - 10. července 2013)

Prezident Miloš Zeman koexistoval s vládou Petra Nečase pouze několik měsíců, ale během této doby došlo ke sporům v oblasti exekutivy.

Těmto sporům předcházel fakt, že se ministr zahraničí zásadně postavil proti možnosti jmenování expremiéra a neúspěšného prezidentského kandidáta Jana Fischera na post velvyslance. Jan Fischer ve druhém kole přímé prezidentské volby podpořil Miloše Zemana. Ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg uvedl: „Jsem zásadně proti, aby posty ambasadorů byly využity jako odškodnění pro neúspěšné nebo zbytečné politiky.” Ministrův postoj podpořil také Petr Nečas: „Nemyslím si, že Česká republika je vůči každému z bývalých premiérů zavázána tím způsobem, že mají nějaké nároky po skončení svého úřadu. Zpráva, že bývalí premiéři automaticky nastupují do diplomacie, by byla zajímavá i pro mě osobně.” V té době si však šéf zahraničního rezortu uměl představit obsazení postu velvyslance v Moskvě bývalým europoslancem za KSČM, kosmonautem Vladimírem Remkem. Ministr zahraničních věcí uvažoval o Alexandru Vondrovi jako velvyslanci v Izraeli a spekuloval o možné výměně. Ministr zahraničních věcí uvedl:183 „Remek je rozumný člověk, zná a má zkušenosti z Ruska. Mohu si to představit, ale uvidíme, jestli se pan prezident uvolí a schválí velvyslance. Pak navrhnu také Remka.”184

Spor mezi prezidentem Milošem Zemanen a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem ohledně jmenování velvyslanců se vyostřil během měsíců března a dubna. Začal prezidentovou snahou poslat choť exprezidenta Livii Klausovou jako

183 ČT24. Schwarzenberg Fischera v diplomacii nechce, Remka připouští [online]. 2013 [cit. 2014-04- 21]. Dostupné z:http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/216826-schwarzenberg-fischera-v-diplomacii- nechce-remka-pripousti/. 184 ČT24. Spor o velvyslance: Hrad připravuje varianty řešení [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/222251-spor-o-velvyslance-hrad-pripravuje-varianty-reseni/. 54 vedoucí zastupitelského úřadu na Slovensko. Šéf diplomacie vyslání Livie Klausové odmítal slovy: „Paní Livia nikdy nesloužila na diplomatickém postu. Nestačí si myslet, že když uspořádám večeři, tak je moje práce velvyslance naplněna. Dneska je práce velvyslance velice speciální, musíte být na to vyškolen, a to paní Klausové chybí.” Následně na tento post navrhl nynějšího generálního sekretáře ministerstva zahraničí Jaromíra Plíška. Prezident republiky, který přestal udělovat pověřovací listiny, na tuto situaci reagoval slovy: „Já jsem, jak známo, odmítl tuto zprávu komentovat a vzal jsem na vědomí, že pan Schwarzenberg každý den vydává veřejná prohlášení.”185

Tento konflikt ohledně jmenování jednotlivých vedoucí zastupitelských úřadů se rozrostl na kompetenční spor týkající se procedury jmenování velvyslanců. Ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Hynek Kmoníček (jmenován prezidentem 28. března 2013) situaci komentoval: „Je to opravdu na prezidentovi a panu ministrovi, aby to, co jim připravíme, vyhovovalo natolik, aby ten gordický uzel rozetnuli.”186 Dále Hynek Kmoníček uvedl: „Prezident zvolený přímou volbou s počtem voličů značně přesahujícím voliče vládních politických stran je v takové váhové kategorii, že by se s ním mělo počítat. (…) Existuje ale celkem jednotný právní názor, že z ústavy prezident může jmenovat velvyslance pouze po kontrasignaci vládou. A kontrasignací je podpis premiéra, který ho může nebo také nemusí přenést na jiného člena vlády.” Z těchto slov vyplývá, že prezident Miloš Zeman vycházel z restriktivního výkladu ústavy a odvolával se na to, že velvyslance jmenuje prezident, který k tomu potřebuje kontrasignaci předsedy vlády, či jím pověřeného ministra, a proto chce mít v této oblasti větší slovo.187

V parlamentní demokracii má hlavní slovo vláda. Pravomoci prezidenta, které vyžadují spolupodpis premiéra, či jím pověřeného ministra mají být chápány jako formální. Podle historických zvyklostí na jmenování vedoucích zastupitelských misí dohlíží Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Jedná se však o pouhou ústavní zvyklost.

185 ČT24. Klausovou a Remka jedině výměnou za Vondru, připouští prý Schwarzenberg [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/221780-klausovou-a-remka- jedine-vymenou-za-vondru-pripousti-pry-schwarzenberg/. 186 České noviny. Kmoníček: Zeman a Schwarzenberg svůj spor o velvyslance vyřeší [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/kmonicek-zeman-a-schwarzenberg-svuj- spor-o-velvyslance-vyresi/931537. 187 ČT24. Schwarzenberg: “Nejde o paní Klausovou, jde o zásadu” [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/222828-schwarzenberg-nejde-o-pani-klausovou- jde-o-zasadu/.

55

V některých případech prezident využil toho, že ho při jmenování velvyslanců nelze obejít, a prosadil velvyslance, aniž by ho prezident schválil. K tomu však docházelo v zákulisí, diplomaticky, jak se v zahraniční politice sluší.

Prezident republiky naznačoval, že by byl schopen obejít ministra Karla Schwarzenberga a dohodnout se přímo s premiérem Petrem Nečasem. Předseda vlády Petr Nečas na toto nepřistoupil. Ústavně by tato „klička” byla v pořádku. Schwarzenberg však varoval, že by politicky kontrasignace znamenala konec vlády.188

Vláda Petra Nečase skončila předčasně na přelomu června a července 2013. Byla zadržena šéfka kabinetu Jana Nagyová, tři exposlanci ODS a lidé z vojenské rozvědky. Detektivové vypátrali zneužití vojenské rozvědky pro osobní sledování a také podezření z uplácení poslanců. Premiér podal demisi a koalice chtěla pokračovat s novým premiérem. Prezident Miloš Zeman tuto možnost odmítl.189

Konflikt prezidenta a šéfa diplomacie o jmenování konkrétních velvyslanců se za vlády Petra Nečase nevyřešil. Oba muži pocházejí z odlišného politického tábora. Karel Schwarzenberg je jasně pravicově smýšlejícím politikem se šlechtickými kořeny a světovým renomé. Miloš Zeman byl dlouhou dobu členem ČSSD a vždy byl spíše levicovým politikem, který zastával proevropskou a proalianční politiku. Můžeme se domnívat, že přímá volba prezidenta ovlivnila tento spor hned dvakrát: 1) Karel Schwarzenberg vzešel z 1. přímé volby v ČR jako poražený, 2) prezident Zeman cítil, že se těší velké oblíbenosti u veřejnosti, proto tam, kde může, tam zkouší, co ostatní aktéři „vydrží“. Ve sporu bylo rozhodující umístění na pravo-levé škále a možná neústupnost obou představitelů výkonné moci. Možná „tvrdohlavost“ však přerostla v kompetenční spor týkající se procedury jmenování velvyslanců, který odstartoval širokou diskuzi ze strany politiků, odborníků a novinářů.

188 Pehe. Dětinský spor o velvyslance [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.pehe.cz/Members/redaktor/detinsky-spor-o-velvyslance. 189 Aktuálně. Vláda Petra Nečase [online]. 2012 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.aktualne.cz/wiki/politika/vlada/r~i:wiki:703/.

56

3.3.2 Vláda Jiřího Rusnoka

(10. července 2013 - 29. ledna 2014)

Ekonom Jiří Rusnok pracoval na sestavení úřednické vlády od června 2013. Prezident republiky ho jmenoval do funkce předsedy vlády a pověřil sestavením nové vlády 25. června 2013 na Pražském hradě.190 Na jeho návrh byla vláda jmenována 10. července 2013 opět na Pražském hradě. Ministrem zahraničních věcí se stal bývalý diplomat ČR Jan Kohout. Prezident jmenoval úřednickou vládu proti vůli politických stran, to se projevilo 7. srpna 2013, když vláda nezískala důvěru v poslanecké sněmovně. Mimo jiné na zasedání poslanecké sněmovny hlava státu vystoupila s oznámením, že i když kabinet Jiřího Rusnoka nezíská důvěru, bude pravděpodobně vládnout delší dobu, protože prezident chce s druhým pokusem na složení vlády počkat na závěr vyšetřování Jany Nagyové a bývalého premiéra Nečase.191

Dne 13. srpna předal Jiří Rusnok demisi vlády do rukou prezidenta republiky a Miloš Zeman Jiřímu Rusnokovi poděkoval za jeho působení:192 „Vážený pane ministerský předsedo, dovolte mi, abych vám především velmi poděkoval za práci, kterou až dosud vykonala vaše vláda, a abych vás i vaši vládu pověřil výkonem odpovídajících funkcí až do doby ustanovení nové vlády, jak doufám vlády, která vzejde ze svobodných voleb."193

20. srpna 2013 prezident podepsal rozhodnutí o rozpuštění poslanecké sněmovny a vyhlásil termín voleb do poslanecké sněmovny na 25. a 26. října 2013. Toto rozhodnutí kontrasignoval předseda vlády v demisi Jiří Rusnok. 194 Prezident využil politické krize, aby jmenoval svoji vládu. Miloš Zeman se tímto krokem stal podstatným tvůrcem zahraniční politiky a symbolickým vyvěšením evropské vlajky na Pražském hradě ukázal, že hodlá být proevropský prezident.

190 Pražský hrad. Prezident republiky jmenoval předsedu vlády [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/7785.shtml. 191 Aktuálně. Vláda Jiřího Rusnoka [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.aktualne.cz/wiki/politika/vlada-jiriho-rusnoka/r~i:wiki:3819/. 192 Pražský hrad. Prezident republiky přijal demisi vlády [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/7842.shtml. 193 Reflex. Rychlý konec odborníků: Rusnok dnes na Hradě předal Zemanovi demisi [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.reflex.cz/clanek/zpravy/51445/rychly-konec-odborniku-rusnok- dnes-na-hrade-predal-zemanovi-demisi.html. 194 Pražský hrad. Prezident republiky podepsal rozpuštění Poslanecké sněmovny a rozhodl o termínu konání voleb [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove- zpravy/7860.shtml. 57

Jeden z prvních kroků ministra zahraničních věcí Jana Kohouta byla dohoda s ministrem průmyslu a obchodu Ciencialou o tom, komu bude podřízena ekonomická diplomacie. Ministr zahraničních věcí a ministr průmyslu a obchodu se domluvili na zásadách spolupráce při budování, provozování a řízení sítě zahraničních zastoupení, která spadají pod průmysl a obchod. Na zlepšování ekonomické diplomacie ČR se v dlouhodobém horizontu shodují všichni prezidenti a není tomu jinak ani u Miloše Zemana.195 Ministr zahraničních věci v rozhovoru 5. srpna hovořil o svých postojích, budoucích snahách a vizích v zahraniční politice ČR. Chtěl by posílit dynamiku ekonomické diplomacie a systematizovat strategické řízení tak, aby se dařilo sladit každodenní diplomacii s našimi dlouhodobými zájmy. Velice pozitivně přijímal fakt, že se prohlubuje evropská ekonomická a politická integrace a že zájmy USA a Evropy zůstávají provázány. Ministr Kohout byl toho názoru, že však nemáme čekat, že nám USA budou pomáhat řešit krize na našem kontinentu. Východisko viděl v posilování spolupráce v zahraniční a bezpečnostní politice v rámci EU (společné zahraniční mise, budování sil rychlé reakce).196

Změnou vlády se také vyřešil konflikt se jmenováním vedoucích zastupitelských úřadů, který charakterizoval vztah prezidenta Miloše Zemana a ministra zahraničních věcí ve vládě Petra Nečase. Nový ministr úřednické vlády Jan Kohout neměl žádné výhrady ke jmenování velvyslanců, proto po kontrasignaci vlády byly dne 5. listopadu 2013 prezidentem podepsány pověřovací listiny velvyslanců: Livie Klausové, rezidentní velvyslankyně České republiky ve Slovenské republice spolu s nerezidentními velvyslanci Petrem Kopřivou a Pavlem Mikešem.197 Další vlna jmenování nastupujících velvyslanců proběhla 13. listopadu 2013. V této vlně byl jmenován mimo jiné rezidentní velvyslanec v Ruské federaci Vladimír Remek.198

Prezident v pozdějším rozhovoru na otázku, zda Rusnokovu vládu považuje za svou (prezidentskou), odpověděl: „Víte, tady jsem přejal terminologii našich novinářů. Svým

195 Deník Referendum. Zahraniční politika podle hradních not [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://denikreferendum.cz/clanek/16054-zahranicni-politika-podle-hradnich-not. 196 IDNES. Češi potřebují silnou Evropu i pevný vztah s USA, říká šéf diplomacie [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-ministrem-zahranici-janem-kohoutem-fl4- /zpr_nato.aspx?c=A130805_084157_zpr_nato_inc. 197 Pražský hrad. Prezident republiky podepsal pověřovací listiny nastupujících velvyslanců [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/7941.shtml. 198 Pražský hrad. Prezident republiky podepsal pověřovací listiny nastupujících velvyslanců [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/7953.shtml.

58 způsobem to opravdu byla prezidentská vláda, ale ne proto, že byla jmenována prezidentem, protože každá vláda je jmenovaná prezidentem, v tomto smyslu byste i Sobotkovu vládu mohl pokládat za prezidentskou, ale protože to byla nepolitická vláda, zatímco Sobotkova vláda vzešla z výsledků svobodných voleb.”199

Předseda vlády Jiří Rusnok ani Jan Kohout se s prezidentem Milošem Zemanem nedostali do žádného konfliktu v oblasti zahraniční politiky ČR. Naopak se představitelé shodovali v otázkách, jako je posílení ekonomické diplomacie, prohlubováni integrace EU, spolupráce v NATO a spolupráce v rámci V4. Vláda Jiřího Rusnoka byla úřednická vláda, z toho vychází fakt, že pokud docházelo k neshodám v rámci exekutivy, nebyly ventilovány veřejnosti. Vláda skončila sestavením nové koaliční vlády po předčasných volbách koncem roku 2013.

3.3.3 Vláda Bohuslava Sobotky

(29. ledna 2014 - dosud)

Předčasné volby se uskutečnily 25. a 26. října 2013. Pětiprocentní hranici překonaly strany ČSSD, ANO 2011, KSČM, TOP 09, ODS, Úsvit a KDU - ČSL.200 Prezident republiky pověřil předsedu ČSSD Bohuslava Sobotku sestavením vlády s většinovou podporou 21. listopadu 2013 na zámku v Lánech. 201 25. listopadu 2013 se konala ustavující schůze nových poslanců a zástupci tří ze sedmi stran vyjednali vznik koaliční vlády ČSSD, ANO a KDU-ČSL pod vedením pověřené osoby. Prezident 17. ledna 2014 jmenoval Bohuslava Sobotku předsedou vlády České republiky.202 Tři dny poté od něj převzal seznam kandidátů na ministry a s konečnou platností jmenoval vládu (složenou z ANO 2011 s ČSSD a KDU - ČSL) 29. ledna 2014. Na post ministra zahraničních věcí

199 IDNES. Byla to má vláda, řekl Zeman o Rusnokově kabinetu. Kvůli zdraví cvičí [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-ctk-s-prezidentem-milosem-zemanem-feb- /domaci.aspx?c=A140228_101211_domaci_jw. 200 Volby. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 25.10. – 26.10.2013 [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.volby.cz/pls/ps2013/ps2?xjazyk=CZ. 201 Pražský hrad. Prezident republiky pověřil Bohuslava Sobotku sestavením vlády [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/7966.shtml. 202 Pražský hrad. Prezident republiky jmenoval předsedu vlády [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/8069.shtml. 59 usedl Lubomír Zaorálek.203 Vláda požádala o důvěru 28. února a získala ji, aniž by vyčerpala celý limit od jmenování (30 dní).204

Z programového prohlášení vlády vyplývá, že vláda bude usilovat o mezinárodní uspořádání, kde se problémy budou řešit multilaterálně, a které bude efektivní a stabilní. Dále chce rozvíjet intenzivní vztahy s mimoevropskými zeměmi, bude usilovat o aktivní členství v Evropské unii, NATO a o aktivní působení v OSN při odstraňování rizik ohrožujících mezinárodní mír. Členství v Evropské unii je klíčovým faktorem zahraničně politického uvažování ČR. Vláda také zdůrazňuje rozvoj vztahů v rámci V4. Podporuje lidská práva a humanitární pomoc. Vláda Bohuslava Sobotky chce pomocí Ministerstva zahraničních věcí ČR a Ministerstva průmyslu a obchodu ČR klást důraz na ekonomickou diplomacii.205

28. ledna 2014 (den před jmenováním nové vlády) si pozval prezident Miloš Zeman na Pražský Hrad budoucího ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka. Budoucí ministr zahraničních věcí se na schůzce s prezidentem shodl v politice týkající se problematiky EU a prozradil, že nejdříve probírali témata, na kterých se shodli, a poté následovaly okruhy, kde je těžší najít společný konsenzus: „Takže od těch věcí, kde jsme se víceméně shodli – to jsou problémy, které se týkají Evropy, EU, společné evropské měny, budoucnosti Evropy, jsme přešli k ekonomické diplomacii. Tam se ukázalo, že jsme schopni vést debatu produktivně. A pak jsme se dostali až k některým těm obtížnějším věcem, kde tušíme i z let, kdy jsme debatovali, že jsou spory největší.“ 206 Zaorálek se s hlavou státu neshodl v otázkách týkajících se Blízkého východu. Zeman je velký přítel Izraele a i v EU je ČR na straně nejbližších spojenců Izraele. Zaorálek se ke konfliktu mezi Izraelci a Palestinci vyjádřil: „Prezident ví, že chci prosazovat vyrovnanější politiku v oblasti Středního východu. Tak jsme si vyjasňovali, co to konkrétněji znamená.” Dále si pánové vyjasnili kritéria pro jednotlivé

203 Pražský hrad. Prezident republiky přijal předsedu vlády [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/8073.shtml. 204 IHNED. Vláda Bohuslava Sobotky dostala důvěru sněmovny. Po jedenácti hodinách řečnění [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1-61720360-vlada-bohuslava-sobotky- dostala-duveru-snemovny-po-jedenacti-hodinach-recneni. 205 Vláda. Programové prohlášení vlády ČR [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/dulezite-dokumenty/programove-prohlaseni-vlady-cr-115911/. 206 Novinky. Jako z Čechova, zhodnotil Zaorálek pohovor s prezidentem. Prošel i Dienstbier [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/domaci/325886-jako-z-cechova-zhodnotil- zaoralek-pohovor-s-prezidentem-prosel-i-dienstbier.html.

60 adepty na velvyslance, aby se neopakovala situace, kdy byla tato procedura blokována sporem prezidenta Miloše Zemana a šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga.207

K dalšímu pozitivnímu ohlasu ze strany kabinetu Bohuslava Sobotky došlo, když prezident Miloš Zeman vystoupil 26. února 2014 ve Štrasburku na slavnostním zasedání před Evropským parlamentem. Tento projev byl proevropský, kritizoval unijní byrokracii a slabou zahraniční politiku EU. Podpořil vznik společné armády a přijetí eura v ČR.

„Česká republika začíná mluvit vůči Evropské unii jedním hlasem," komentoval projev prezidenta Miloše Zemana premiér . Pod vystoupení prezidenta by se mohl podepsat. „Jsem rád, že prezident a nová česká vláda vyvádějí Českou republiku z ghetta, kam ji přivedly předchozí vlády," řekl první místopředseda ČSSD a jihomoravský hejtman Michal Hašek. 208 Během úřadování kabinetu Bohuslava Sobotky se prohloubila krize na Ukrajině. Ve chvíli, kdy nová ukrajinská vláda složená z opozičních vůdců zrušila jazykový zákon, který umožňoval menšinám využívat svou rodnou řeč (v únoru 2014), se na Krymu objevily silné separatistické tendence. Poté krymská vláda varovala, že v případě rozpadu Ukrajiny bude zvažovat připojení k Rusku.209 Tato situace vyvolala globální znepokojení a mimo jiné se dotýká vlády. Již 11. března hovořil Miloš Zeman s ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem na Pražském hradě. Hlavním předmětem diskuze byla právě situace na Ukrajině. 210 Premiér Sobotka obdržel symbolicky v den 75. výročí obsazení českých zemí nacistickým Německem (14. března) dopis od dvou exministrů, bývalého velvyslance v Rusku a senátora, ve kterém se píše: „Vojenská agrese, které se Rusko dopouští, narušuje dosavadní bezpečnostní jistotu celého evropského kontinentu. Je to nepochybné porušení mezinárodního práva." Dále pánové Dobrovský, Kocáb, Bursík a Štětina předložili pět požadavků: „Žádáme, aby vláda ČR na domácí půdě zajistila: 1. okamžité zastavení vydávání víz občanům Ruské federace, 2. zrušení možnosti

207 Lidovky. Zábrany padly. Zaorálek s Dienstbierem u prezidenta prošli [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.lidovky.cz/zabrany-padly-zaoralek-s-dienstbierem-u-prezidenta-prosli-pap- /zpravy-domov.aspx?c=A140128_182333_ln_domov_pef. 208 IDNES. Zeman ve Štrasburku zkritizoval evropskou byrokracii a velebil euro [online]. 2014 [cit. 2014- 04-21]. Dostupné z:http://zpravy.idnes.cz/zeman-ve-trasburku-bruselu-europarlament-fin- /zahranicni.aspx?c=A140226_102545_zahranicni_hro. 209 Novinky. Krym [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://tema.novinky.cz/krym. 210 Pražský hrad. Prezident republiky přijal ministra zahraničních věcí [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/8144.shtml.

61 obdržení dvojího občanství pro občany Ruské federace od 1. 1.2015, 3. zmrazení kont ruských občanů v ČR s cílem prověřit legálnost těchto vkladů, 4. zastavení vstupu ruského byznysu a kapitálu do ČR, 5. zrušení tendru na výstavbu nových jaderných reaktorů v Temelíně.” Předseda vlády by měl také na půdě Evropské rady prosazovat uplatnění politických a ekonomických sankcí proti Rusku, než ruská armáda opustí území Ukrajiny.

Premiér Bohuslav Sobotka a ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek na dopis reagovali ve smyslu, že by nebylo vhodné, kdyby ČR podnikala jednostranné kroky. Premiér Sobotka 15. března prohlásil: „Jednostrannou akci vůči Rusku bych pokládal za chybný krok. (…) Nemyslím si, že řešením jsou plošné hospodářské sankce.” 211

16. března 2014 proběhlo na Krymu referendum, ve kterém přes devadesát procent obyvatel hlasovalo pro připojení k Rusku. Vláda ČR se s prezidentem Milošem Zemanem shodla na tom, že referendum o nezávislosti na Ukrajině je v rozporu sukrajinskou ústavou. Předseda vlády ČR pronesl: „Česká republika neuznává výsledek tohoto referenda.” Předseda KDU - ČSL Pavel Bělobrádek souhlasil: „Je evidentní, že pokud mají občané rozhodnout o státoprávním uspořádání, o tom, jestli se oddělí část země, tak o tom musí rozhodnout obyvatelé celé dané republiky.” Vláda ČR podporuje ukrajinskou vládu v jejím úsilí o zajištění celistvosti státu a podpořila podpis politické části asociační dohody Ukrajiny k EU. Premiér se ke svému postoji vyjádřil: „Podpis této dohody je jasným signálem, že Evropa je připravena podporovat Ukrajinu jako nezávislý, suverénní stát.” Prezident Miloš Zeman se domnívá, že výsledek referenda svědčí o nespokojenosti tamního obyvatelstva se současným uspořádáním. Prezidentův mluvčí uvedl: „Reakcí na toto hlasování by mělo být posílení autonomie Krymu.”212

21. března Rusko dokončilo anexi krymského poloostrova, protože představuje bránu k Azovskému moři a umožňuje kontrolovat Černé moře. 213 Odtržení Krymu od Ukrajiny a jeho anexe Ruskem sjednotilo také vládní strany s opoziční ODS v ČR. Obě strany odmítají anexi Krymu Ruskem. Návrh Miroslavy Němcové podpořili v úterý 25.

211 IDNES. Nedávejte Rusům víza, zmrazte jim konta, píší exministři Sobotkovi [online]. 2014 [cit. 2014- 04-21]. Dostupné z:http: //zpravy.idnes.cz/nedavejte-rusum-viza-zmrazte-jim-konta-pisi-exministri- sobotkovi-10u-/domaci.aspx?c=A140315_140423_domaci_kop. 212 IDNES. Česko neuznává odtržení Krymu, chce s Ukrajinou jednat o vstupu do EU [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/cesko-neuznava-odtrzeni-krymu-zeman-pro-posileni- jeho-autonomie-ph7-/domaci.aspx?c=A140317_120510_domaci_kop. 213 Novinky. Krym [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://tema.novinky.cz/krym.

62 března předseda vlády Bohuslav Sobotka i ministr obrany Martin Stropnický. Ministr obrany citoval z usnesení, které předložili občanští demokraté: „Poslanecká sněmovna odmítá násilnou anexi části území Ukrajiny ze strany Ruské federace. Tento krok je porušením mezinárodního práva.” Premiér také ocenil, že toto usnesení podporuje kroky vlády mimo jiné v její snaze o společný postup v rámci EU a NATO.214 Prezident Miloš Zeman je s vládou, její většinou v parlamentu i opoziční ODS za jedno v tom, že Rusko využilo slabosti ukrajinské vlády, jazykového zákona, který zakázal třetině obyvatelstva používání mateřského jazyka a vítal by brzký podpis asociační dohody Ukrajiny s EU, který vidí jako jediný způsob, jak Ukrajina může být rovnoprávný partner s Ruskem.215 26. března se sešel šéf diplomacie ČR s novým velvyslancem v Moskvě Vladimírem Remkem a dal mu instrukce k situaci na Ukrajině. Ministr zahraničních věcí byl se setkáním s ruským vedoucím zastupitelského úřadu spokojený: „Vůbec jsem ani na chvíli nenabyl dojem, že by se pan Remek nějak zvlášť odchyloval nebo zpochybnil postoje, které v tuto chvíli Česká republika zastává. Jeho přístup je v této chvíli velmi racionální. V tom byl rozhovor docela hladký,“ a dodal: „Připadalo mi, že je to velice blízké postoji, který ve sněmovně sám prezentuji. Je to skutečně reprezentant českých zájmů.“216

26. března se prezident republiky znovu sešel s ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem na Pražském hradě. 217 Navzdory této situaci prezident republiky Miloš Zeman dále věří v postupný přerod Ruska v demokratickou společnost a v dlouhodobém horizontu dvaceti let si dokáže představit Rusko jako člena EU, a to i z ekonomických důvodů. Rusko podle něj totiž není diverzifikovaná ekonomika a většinu jeho vývozu tvoří energie. EU strádá energetickým deficitem. Rusko potřebuje

214 IDNES. Nebývalá věc. Vládní strany podpořily návrh ODS odmítající anexi Krymu [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/ano-i-cssd-podporily-navrh-ods-odsuzujici-anexi-krymu- ruskem-pt3-/domaci.aspx?c=A140325_125547_domaci_kop. 215 Miloš Zeman. Naším úkolem je posílit Ukrajinu, říká exkluzivně Zeman [online]. 2014 [cit. 2014-04- 21]. Dostupné z:http://www.zemanmilos.cz/cz/clanky/nasim-ukolem-je-posilit-ukrajinu-rika-exkluzivne- zeman-917286.htm. 216 Rozhlas. Je dobrým reprezentantem českých zájmů v Rusku, řekl o Remkovi Zaorálek [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/je-dobrym-reprezentantem- ceskych-zajmu-v-rusku-rekl-o-remkovi-zaoralek--1329988. 217 Pražský hrad. Prezident republiky přijal ministra zahraničních věcí [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: https://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/8165.shtml.

63 moderní technologie, aby svoji ekonomiku diverzifikovalo, část EU naopak potřebuje levnou a stabilní dodávku energie.218

Rozdílný postoj předsedy vlády a prezidenta Miloše Zemana můžeme pozorovat v otázce Ruska. Prezident Miloš Zeman sice varoval před okupací Krymu, ale dále se jevil poměrně prorusky. Tento fakt může podporovat obava o investice a exportní politiku ČR. Bohuslav Sobotka byl i navzdory kritice části ČSSD vystupuje poměrně protiruský. Rozpor prezidenta a premiéra ve vnímání Ruské federace se postupně vytrácí, protože Miloš Zeman od své politiky ustupuje. Mezi ministrem zahraničních věcí a prezidentem Milošem Zemanem dlouhodobě panují napjaté vztahy. Zaorálkovo jméno bývá spojováno se skupinou 27 zákonodárců, kteří v roce 2003 nepodpořili kandidáta na prezidentský úřad Miloše Zemana v době, kdy byl prezident ČR volen nepřímo. Na Pražský hrad byl následně zvolen Václav Klaus.

Obě hlavní složky exekutivy přistupují stejně k fiskálnímu paktu. Kabinet Bohuslava Sobotky nechce zvyšovat výdaje na obranu, protože primárně podporuje růst zaměstnanosti, dopravní infrastrukturu atd. Tato vláda chce spolu s NATO a EU diplomatickými prostředky vyřešit situaci na Ukrajině. Prezident republiky podporuje společnou armádu kvůli současné krizi na Ukrajině i kvůli zkušenosti s bosenskou krizí. Prezident Miloš Zeman tvrdí, že jednotná evropská armáda by byla paradoxně levnější. Prozatím se vláda s prezidentem republiky v oblasti zahraniční politiky shoduje. Jak se bude tento vztah vyvíjet dále, ukáže čas.

Ve dvacetileté historii České republiky prezidenti nikdy nebyli pouhými “pokladači věnců”. Naši dosavadní prezidenti aktivně zasahovali do tvorby politiky obecně, aktivně vystupovali na politické scéně a vyjadřovali se k daným tématům. Na tuto tradici navázal prezident Miloš Zeman. Jeho postavení posiluje skutečnost, že za sebou má lidovou podporu, je volen přímo. Prezident Zeman s vládou Petra Nečase koexistoval (podle Duvergera) na úrovni regulátora. Za úřednického kabinetu Jiřího Rusnoka jako omezený monarcha. V současné době je prezident v postavení regulátora.

218 Miloš Zeman. Prezident Zeman: Jak založit evropskou federaci a dostat do ní Rusko [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.zemanmilos.cz/cz/clanky/prezident-zeman--jak-zalozit- evropskou-federaci-a-dostat-do-ni-rusko-210742.htm.

64

4 Závěr

Tato bakalářská práce zkoumala postavení prezidenta a vlády v oblasti zahraniční politiky České republiky. Úkolem práce bylo zmapovat nejdůležitější konflikty mezi vládou a prezidentem, zjistit jaké příčiny vedou k těmto konfliktům. Dále jsem analyzoval, jaký dopad měla přímá volba prezidenta republiky na jeho vystupování v zahraniční politice. Jako příčiny těchto sporů jsem určil obecně formulovaný text ústavy, který umožňuje její rozdílné interpretace, klíčové postoje prezidenta a vlády oblasti zahraniční politiky a to, do jaké míry se tyto postoje odlišují či shodují, a mimo jiné také obecný vztah prezidenta a vlády z hlediska jejich stranické příslušnosti či příslušnosti k širšímu politickému táboru.

Zajímalo mě také, zda přímá volba povede k tomu, že prezident Miloš Zeman bude mít s vládami ČR konfliktnější vztahy, či se bude potenciál konfliktů omezovat.

Pro ověření pravdivosti potenciálních příčin jsem porovnával interakci vlád (Václava Klause, Josefa Tošovského, Miloše Zemana, Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse, Jiřího Paroubka, Mirka Topolánka, Jana Fischera, Petra Nečase, Jiřího Rusnoka a Bohuslava Sobotky), ministrů zahraničních věcí a prezidentů republiky (Václava Havla, Václava Klause, Miloše Zemana).

Procesu samotného zkoumání předcházela část, která se věnovala stručnému popisu politického systému ČR, principu dělby moci v ČR a především postavení výkonné moci v tomto systému. Zabýval jsem se prezidentem republiky, konkrétně jeho ústavním postavením, pravomocemi, které mu ústava dává v oblasti zahraniční politiky a vztahem prezidenta k parlamentní většině. Na druhé straně jsem charakterizoval ústavní postavení vlády. Jako základní kámen teoretické části práce jsem použil ústavu. Základní zákon nám však neříká, jak funguje politická praxe.

V empirické části jsem se zaměřil na analýzu konkrétních vztahů prezidentů s vládami. Z praktické části jsem zjistil to, že spory mezi prezidentem republiky Václavem Havlem a vládou Václava Klause vyplývaly mimo jiné z rozdílných postojů, názorů. Prezident republiky preferoval spíše lidsko-právní přístup k zahraniční politice a také sympatizoval s politikou, která se opírala o silnou občanskou společnost. Předseda vlády Václav Klaus jako spoluzakladatel ODS naopak důvěřoval politickým stranám. V jejich sporu ohledně návštěvy Salmana Rushdieho se projevily osobnostní rozdíly,

65 kterým nahrávala také nedostatečná komunikace. Spor mezi prezidentem Václavem Havlem a vládou Miloše Zemana v otázce postoje ČR ve vztahu k Jugoslávii byl způsoben mj. tím, že vláda nebyla schopna jednotného postoje, ale prezident svůj postoj a názor měl, a využil své osobnosti k jeho prosazení. Prezident Václav Havel vkládal velké naděje do spolupráce v rámci NATO. K podobné situaci došlo za vlády Vladimíra Špidly. Prezident podpisem „dopisu osmi“ jasně ukázal, že je stejně jako prezident USA George Bush zastáncem razantního zakročení proti Iráku.

Prezident Václav Klaus měl na rozdíl od vlád, s kterými koexistoval, negativní postoj k integraci ČR do EU. Prezident Václav Klaus kritizoval EU v celé pomaastrichtské éře. Ve vztahu prezidenta republiky Václava Klause a sociálnědemokratických vlád jsme kromě odlišných postojů a špatné komunikace v zahraniční politice mohli pozorovat další faktor. Byla to koexistence politických konkurentů. Mezi aktéry docházelo i k osobnostním sporům (především ve vztahu Jiřího Paroubka a Václava Klause), ale nemůžeme popírat fakt, že pravicová ODS a levicová ČSSD byly (a jsou) hlavními rivaly.

Mezi prezidentem Milošem Zemanem a vládou Petra Nečase došlo ke sporu, ve kterém se nám ukázaly všechny potenciální příčiny správné. Spor vznikl mezi hlavou státu a šéfem diplomacie Karlem Schwarzenbergem. Ministr zahraničních věcí neuznával jmenování Livie Klausové velvyslancem na Slovensku. Tento latentní konflikt přerostl v kompetenční spor procedury jmenování vedoucích zastupitelských misí. Faktory, které vedly k neshodě, spatřuji v odlišné interpretaci ústavy, různých postojích prezidenta a vlády v oblasti zahraniční politiky, ale také v tom, že oba představitelé, mezi kterými došlo ke sporu, pocházeli z odlišných politických táborů. Prezident Miloš Zeman disponuje legitimitou přímo voleného prezidenta, což posiluje jeho postavení. Trochu stranou stojí vlády Tošovského, Fischera a Rusnoka, protože to byly úřednické kabinety. Tyto vlády neměly konat žádná zásadní rozhodnutí a většinou se neshody mezi prezidentem a úřednickou vládou řešily konsenzem mimo mediální prostředí.

V praktické části jsem zjistil, že všichni tři dosavadní prezidenti České republiky byli velice silné osobnosti, které nikdy nezastávali pouze symbolickou roli. V oblasti zahraniční politiky je nositelem moci vláda, která má podporu v parlamentní většině. Vláda má potřebný politický a diplomatický aparát k tomu, aby směřovala, vykonávala a kontrolovala zahraniční politiku. Prezidenti ČR se však snaží do této oblasti také

66 zasahovat. Problém nacházíme v tom, že prezidenti v některých otázkách nereprezentují postoje vlády, ale prezentují své osobní postoje.

Za jedno z možných řešení této problematiky považuji přesnější ústavní úpravu, která by posilovala legitimitu vlády na úkor prezidenta, omezovala možnost odlišné interpretace a předcházela tomu, že prezident může komplikovat vládnutí svou nečinnosti. Prezident by teoreticky narušil systém, kdyby přestal sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy, jmenovat velvyslance, soudce a vyhlašovat volby. Situace v České republice se však vyvíjí opačným směrem. Máme zde nový prvek typický spíše pro poloprezidetské režimy v podobě přímé volby prezidenta. Přímá volba výrazně posiluje legitimitu prezidenta vůči vládě.

Ani změnou ústavy se nedá omezit síla osobnosti prezidenta či předsedy vlády. Prezident může mít náročné požadavky na osobnosti ministrů, velvyslanců, dále může vystupovat na veřejnosti a upozorňovat na nejasný postoj vlády či nešvary konkrétních představitelů vlády. Tento fakt posiluje to, že prezident ČR v současné době disponuje občanskou podporou. Vláda by měla vystupovat jednotně a mezi jednotlivými složkami moci (kromě moci soudní, která musí být oddělena) by měla probíhat neustálá diskuze nejen o otázkách zahraniční politiky ČR.

67

5 Seznam použitých zdrojů

Literatura

1) BELKO, Marián. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Editor Michal Kořan, Martin Hrabálek. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2007, 151 s. Studie (Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav), sv. č. 48. ISBN 978-802-1044-593.

2) HENDRYCH, Dušan a Cyril SVOBODA. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 1997, x, 242 s. Komentované zákony. ISBN 34-064- 1685-3.

3) HLOUŠEK, Vít a Vojtěch ŠIMÍČEK. Výkonná moc v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Editor Vít Hloušek, Vojtěch Šimíček. Brno: Masarykova univerzita Brno, Mezinárodní politologický ústav, 2004, 285 s. ISBN 80-210- 3611-7.

4) KUDRNA, Jan, Marek ANTOŠ a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústavní postavení prezidenta republiky a způsob jeho volby. Univerzita Karlova Praha: Karolinum, 2012. ISSN 0323-0619.

5) MALENOVSKÝ, Jiří. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 1210-6410.

6) NOVÁK, Miroslav. Systémy politických stran: úvod do jejich srovnávacího studia. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakl., 1997, 275 p. Studijní texty (Sociologické nakladatelství), sv. 11. ISBN 80-858-5022-2.

7) NOVÁK, Miroslav a Tomáš LEBEDA. Volební a stranické systémy: ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2004, 485 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 80-864-7388-0.

8) NOVÁK, Miroslav a Miloš BRUNCLÍK. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Editor Miroslav Novák, Miloš Brunclík. Praha: Dokořán, 2008, 399 s. Bod (Dokořán). ISBN 978-807-3631-796.

68

9) SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: Zkoumání struktur, podnětů avýsledků. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, 238 s. ISBN 80-858-5094-X.

10) ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Editor Vojtěch Šimíček. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2008, 236 s. Sborníky (Mezinárodní politologický ústav), Sv. č. 34. ISBN 978-802-1045-200.

11) Ústava České republiky: Listina základních práv a svobod ; Parlament,

ministerstva ; Ombudsman ; Antidiskriminační zákon : podle stavu k .. Ostrava: Sagit, 2014, sv. ÚZ. ISBN 978-80-7488-031-5.

12) VESELÝ, Zdeněk. Nástin dějin české zahraniční politiky. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2004, 77 s. Sešity ke studiu české zahraniční politiky, 1/2004. ISBN 80-245-0658-0.

13) VYKOUKAL, Jiří P. Visegrád: možnosti a meze středoevropské spolupráce. Praha: Dokořán, 2003, 405 p. ISBN 80-865-6934-9.

14) WINTR, Jan. Principy českého ústavního práva. 2. vyd., Ve Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, 259 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807- 3804-497.

15) ZBOŘIL, František. Československá a česká zahraniční politika: minulost a současnost. Vyd. 1. Praha: Leges, 2010, 434 s. Student (Leges). ISBN 978-808- 7212-387.

69

Elektronické zdroje a ostatní prameny

1) Aktuálně. Vláda Jiřího Rusnoka [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.aktualne.cz/wiki/politika/vlada-jiriho-rusnoka/r~i:wiki:3819/

2) Aktuálně. Vláda Petra Nečase [online]. 2012 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.aktualne.cz/wiki/politika/vlada/r~i:wiki:703/

3) Aktuálně. Zelení trvají na nominaci Schwarzenberga [online]. 2006 [cit. 2014- 04-21]. Dostupné z:http://zpravy.aktualne.cz/domaci/politika/zeleni-trvaji-na- nominaci-schwarzenberga/r~i:article:316150/

4) České noviny. Kmoníček: Zeman a Schwarzenberg svůj spor o velvyslance vyřeší [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/kmonicek-zeman-a-schwarzenberg-svuj- spor-o-velvyslance-vyresi/931537

5) ČT24. Klausovou a Remka jedině výměnou za Vondru, připouští prý Schwarzenberg [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/221780-klausovou-a-remka-jedine- vymenou-za-vondru-pripousti-pry-schwarzenberg/

6) ČT24. Schwarzenberg Fischera v diplomacii nechce, Remka připouští [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/216826-schwarzenberg-fischera-v- diplomacii-nechce-remka-pripousti/

7) ČT24. Schwarzenberg: “Nejde o paní Klausovou, jde o zásadu” [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/222828-schwarzenberg-nejde-o- pani-klausovou-jde-o-zasadu/

8) ČT24. Spor o velvyslance: Hrad připravuje varianty řešení [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/222251- spor-o-velvyslance-hrad-pripravuje-varianty-reseni/

9) ČT24. Zeman a Schwarzenberg řešili spor o velvyslance [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/223020- zeman-a-schwarzenberg-resili-spor-o-velvyslance/

70

10) Deník Referendum. Václav Havel byl součástí odvěkého lidského snažení o lepší svět [online]. 2011 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://denikreferendum.cz/clanek/12129-vaclav-havel-byl-soucasti-odvekeho- lidskeho-snazeni-o-lepsi-svet

11) Deník Referendum. Zahraniční politika podle hradních not [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://denikreferendum.cz/clanek/16054-zahranicni- politika-podle-hradnich-not

12) EurActiv. Česká republika má dva státní tajemníky pro EU [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.euractiv.cz/cr-v-evropske-unii/clanek/cr- ma-dva-statni-tajemniky-pro-eu-009096

13) HAVEL, Václav. Proslov prezidenta republiky Václava Havla ke jmenování ministrů. [online]. 1997 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.vaclavhavel- library.org/docs/archive/projevy-1989-2006/1997-11-08.pdf

14) Hospodářské noviny. Klaus a Gross: Summit uhladil spory s USA [online]. 2005 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://hn.ihned.cz/c1-15693410-klaus-a-gross- summit-uhladil-spory-s-usa

15) IDNES. Byla to má vláda, řekl Zeman o Rusnokově kabinetu. Kvůli zdraví cvičí [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-ctk-s-prezidentem-milosem-zemanem-feb- /domaci.aspx?c=A140228_101211_domaci_jw

16) IDNES. Česko neuznává odtržení Krymu, chce s Ukrajinou jednat o vstupu do EU [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/cesko- neuznava-odtrzeni-krymu-zeman-pro-posileni-jeho-autonomie-ph7- /domaci.aspx?c=A140317_120510_domaci_kop

17) IDNES. Češi potřebují silnou Evropu i pevný vztah s USA, říká šéf diplomacie [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-ministrem-zahranici-janem-kohoutem-fl4- /zpr_nato.aspx?c=A130805_084157_zpr_nato_inc

18) IDNES. Nebývalá věc. Vládní strany podpořily návrh ODS odmítající anexi Krymu [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/ano-

71

i-cssd-podporily-navrh-ods-odsuzujici-anexi-krymu-ruskem-pt3- /domaci.aspx?c=A140325_125547_domaci_kop

19) IDNES. Nedávejte Rusům víza, zmrazte jim konta, píší exministři Sobotkovi [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http: //zpravy.idnes.cz/nedavejte-rusum-viza-zmrazte-jim-konta-pisi- exministri-sobotkovi-10u-/domaci.aspx?c=A140315_140423_domaci_kop

20) IDNES. Státní vojáci dívenku Peake za ministryni obrany nejpřijmou, míní Klaus [online]. 2012 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http: http://zpravy.idnes.cz/klaus-o-karoline-peake-06k- /domaci.aspx?c=A121207_093811_domaci_zt

21) IDNES. Stydím se, řekl Klaus o uznání Kosova [online]. 2008 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/stydim-se-rekl-klaus-o-uznani-kosova-dvd- /domaci.aspx?c=A080523_203033_domaci_dp

22) IDNES. Špidla: Dopis USA je nadbytečný [online]. 2003 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/spidla-dopis-usa-je-nadbytecny-deb- /domaci.aspx?c=A030130_134137_domaci_has

23) IDNES. Zeman ve Štrasburku zkritizoval evropskou byrokracii a velebil euro [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://zpravy.idnes.cz/zeman- ve-trasburku-bruselu-europarlament-fin- /zahranicni.aspx?c=A140226_102545_zahranicni_hro

24) IHNED. Klaus: Schwarzenberg by hájil zájmy ČR nedostatečně [online]. 2006 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1-20059750-klaus- schwarzenberg-by-hajil-zajmy-cr-nedostatecne

25) IHNED. Nečasova koalice končí. Lidem oznámila odchod z vlády kvůli odvolání Peake [online]. 2012 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1- 59009250-necas-chce-odvolat-peake-z-cela-obrany-navrhl-to-klausovi

26) IHNED. Rodí se úřednická vláda Jana Fischera. Koalice a ČSSD vybírají ministry [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1- 36623550-rodi-se-urednicka-vlada-jana-fischera-koalice-a-cssd-vybiraji- ministry

72

27) IHNED. Vláda Bohuslava Sobotky dostala důvěru sněmovny. Po jedenácti hodinách řečnění [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1-61720360-vlada-bohuslava-sobotky-dostala-duveru- snemovny-po-jedenacti-hodinach-recneni

28) KOTYK, Václav. Střední Evropa a evropský integrační proces. Česká republika v měnící se Evropě: Sborník statí. Praha: Středisko mezinárodních studií Jana Masaryka, 1993.

29) KYSELA, Jan. Česká republika mezi poloprezidentským a parlamentním režimem?. Praha: Politologická revue, 2006, č. 1

30) Lidovky. Zábrany padly. Zaorálek s Dienstbierem u prezidenta prošli [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.lidovky.cz/zabrany-padly- zaoralek-s-dienstbierem-u-prezidenta-prosli-pap-/zpravy- domov.aspx?c=A140128_182333_ln_domov_pef

31) Miloš Zeman. Naším úkolem je posílit Ukrajinu, říká exkluzivně Zeman [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.zemanmilos.cz/cz/clanky/nasim- ukolem-je-posilit-ukrajinu-rika-exkluzivne-zeman-917286.htm

32) Miloš Zeman. Prezident Zeman: Jak založit evropskou federaci a dostat do ní Rusko [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.zemanmilos.cz/cz/clanky/prezident-zeman--jak-zalozit- evropskou-federaci-a-dostat-do-ni-rusko-210742.htm

33) Ministerstvo zahraničních věcí. Procedura jmenování velvyslance [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:https://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/organizacni_struktura/procedura_j menovani_velvyslance.html

34) Novinky. Jako z Čechova, zhodnotil Zaorálek pohovor s prezidentem. Prošel i Dienstbier [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/domaci/325886-jako-z-cechova-zhodnotil-zaoralek- pohovor-s-prezidentem-prosel-i-dienstbier.html

35) Novinky. Jan Fischer [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://tema.novinky.cz/jan-fischer

73

36) Novinky. Klaus: Paroubek asi zcela přišel o rozum [online]. 2005 [cit. 2014-04- 21]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/domaci/60774-klaus-paroubek-asi- zcela-prisel-o-rozum.html

37) Novinky. Krym [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://tema.novinky.cz/krym

38) Novinky. O jména členů vlády se hádali Klaus a Havel [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.novinky.cz/domaci/324172-o-jmena- clenu-vlady-se-hadali-klaus-i-havel.html

39) Novinky. Paroubek chce ocenit německé antifašisty [online]. 2005 [cit. 2014-04- 21]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/domaci/60499-paroubek-chce-ocenit- nemecke-antifasisty.html

40) Novinky. Špidla a Klaus podepsali smlouvu o vstupu do EU [online]. 2003 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/zahranicni/6097-spidla-a- klaus-podepsali-smlouvu-o-vstupu-do-eu.html

41) ODS. Historie Občanské demokratické strany [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.ods.cz/historie

42) Pehe. Dětinský spor o velvyslance [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.pehe.cz/Members/redaktor/detinsky-spor-o-velvyslance

43) Pražský hrad. Prezident republiky jmenoval členy nové vlády [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove- zpravy/8087.shtml

44) Pražský hrad. Prezident republiky jmenoval předsedu vlády [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove- zpravy/7785.shtml

45) Pražský hrad. Prezident republiky jmenoval předsedu vlády [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove- zpravy/8069.shtml

74

46) Pražský hrad. Prezident republiky podepsal pověřovací listiny nastupujících velvyslanců [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/7941.shtml

47) Pražský hrad. Prezident republiky podepsal pověřovací listiny nastupujících velvyslanců [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/7953.shtml

48) Pražský hrad. Prezident republiky podepsal rozpuštění Poslanecké sněmovny a rozhodl o termínu konání voleb [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/7860.shtml

49) Pražský hrad. Prezident republiky pověřil Bohuslava Sobotku sestavením vlády [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/pro- media/tiskove-zpravy/7966.shtml

50) Pražský hrad. Prezident republiky přijal demisi vlády [online]. 2013 [cit. 2014- 04-21]. Dostupné z:http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/7842.shtml

51) Pražský hrad. Prezident republiky přijal ministra zahraničních věcí [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove- zpravy/8144.shtml

52) Pražský hrad. Prezident republiky přijal ministra zahraničních věcí [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: https://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove- zpravy/8165.shtml

53) Pražský hrad. Prezident republiky přijal předsedu vlády [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove- zpravy/8073.shtml

54) Pražský hrad. Velvyslanci ČR v zahraničí [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/prezidenti-v-minulosti/vaclav- klaus/rozhodnuti-prezidenta/jmenovani-odvolani-rozhodnuti/velvyslanci-cr-v- zahranici.shtml

55) Pražský hrad. Životopis [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: https://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/soucasny-prezident-cr-milos- zeman/zivotopis.shtml

75

56) Reflex. Rychlý konec odborníků: Rusnok dnes na Hradě předal Zemanovi demisi [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.reflex.cz/clanek/zpravy/51445/rychly-konec-odborniku-rusnok- dnes-na-hrade-predal-zemanovi-demisi.html

57) Rozhlas. Je dobrým reprezentantem českých zájmů v Rusku, řekl o Remkovi Zaorálek [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/je-dobrym-reprezentantem- ceskych-zajmu-v-rusku-rekl-o-remkovi-zaoralek--1329988

58) Týden. Projev českého prezidenta Miloše Zemana v Evropském parlamentu [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/projev-ceskeho-prezidenta- milose-zemana-v-evropskem-parlamentu_299498.html#.U0Y3-NwozR0

59) Václav Havel. 1993 – 2003 Prezident České republiky [online]. 1993 [cit. 2014- 04-21]. Dostupné z: http://www.vaclavhavel-library.org/cs/vaclav- havel/zivotopis/1993-2003

60) Václav Klaus. Prezident jmenuje nového předsedu vlády ČR [online]. 2009 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z:http://www.klaus.cz/clanky/1126

61) Václav Klaus. prof. Ing. Václav Klaus, CSc. - Životopisná data [online]. 2010 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.klaus.cz/clanky/2470

62) Vídeňská úmluva o diplomatických stycích, Vídeň, 1961

63) Vienna Convention on Consular Relation. Vienna, 1963

64) Vláda. Programové prohlášení vlády ČR [online]. 2014 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/dulezite- dokumenty/programove-prohlaseni-vlady-cr-115911/

65) Volby. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 02.06. – 03.06.2006 [online]. 2006 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.volby.cz/pls/ps2006/ps2?xjazyk=CZ

76

66) Volby. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 28.05. – 29.05.2010 [online]. 2010 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.volby.cz/pls/ps2010/ps2?xjazyk=CZ

67) Volby. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 25.10. – 26.10.2013 [online]. 2013 [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.volby.cz/pls/ps2013/ps2?xjazyk=CZ

77