MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV

Blanka Čechová

POLSKO-HABSBURSKÉ VZTAHY V DOBĚ FERDINANDA III. A VLADISLAVA IV. Dynastická diplomacie a třeboňská zástavní drţba

DISERTAĈNÍ PRÁCE

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Mgr. Tomáš Knoz, Ph.D.

BRNO 2012

OBSAH I. Úvod ...... 2 II. Literatura a tištěné prameny ...... 3 II. 1. Staré tisky ...... 8 II. 2. Edice ...... 9 III. Prameny ...... 10 IV. Vladislav IV.Vasa a politická šachovnice Evropy ...... 15 IV. 1. Dědictví středoevropských trůnů...... 15 IV. 1. 1. Habsburská podunajská monarchie v 16. století a Polsko...... 15 IV. 1. 2. Cesta k bendínsko-bytomské smlouvě ...... 17 IV. 1. 3. Slezská otázka...... 20 IV. 1. 4. Nový polský král Vladislav IV...... 23 V. Svět diplomacie...... 33 V. 1. Diplomacie a zahraniční politika v čase třicetileté války ...... 33 V. 1. 1. Diplomat v 17. století ...... 33 V. 1. 2. „Minuit praesentia famam“ ...... 36 V. 1. 3. Ius foederis ...... 37 V. 1. 4. Terminologie ...... 39 V. 2. „Polak i czudzozemecz.“ Polská diplomacie v první polovině 17. století...... 41 V. 3. Diplomatický aparát rakouských Habsburků a „polské mise“ ...... 59 V. 4. Polský vyslanec míří k císařskému dvoru ...... 63 V. 5. Zkušenost východu. Cizí vyslanec na území polského státu ...... 65 VI. Zahraniční politika a manželské lože. Sňatková politika v pokusné laboratoři evropské diplomacie ...... 72 VI. 1. Partie pro Vladislava IV...... 72 VI. 2. Věno Cecílie Renaty Habsburské ...... 77 VI. 2. 1. Jednání o ruku Cecílie Renaty Habsburské a příslib Opolska-Ratibořska 77 VI. 2. 2. Nástup Ferdinanda III. a předčasná kapitulace polské diplomacie ...... 85 VII. Svatební ceremonie...... 90 VII. 1. Demonstrace spojenectví i rozpačitý podnik...... 90 VII. 1. 1. Vídeňská jednání ...... 90 VII. 1. 2. Doprovod a výbava ...... 94 VII. 1. 3. Vídeňský sňatek per procuram ...... 97 VII. 1. 4. Cesta arcivévodkyně do Polska a varšavské svatební ceremonie ...... 99 VII. 1. 5. „Velké dějiny“ zasahují jihočeskou Třeboň. Převzetí zástavy...... 102 VIII. Dotýkání kultur. Rakouští Habsburkové a polští Vasovci...... 104 VIII. 1. Cecílie Renata v životní roli královny polské ...... 104 VIII. 2. Pobyt Vladislava IV. a Cecílie Renaty ve Vídni. Mikulovské jednání s císařem ...... 106 VIII. 3. Úmrtí Cecílie Renaty a osudy spojenectví s Habsburky...... 113 IX. Dědictví Vladislava Zikmunda Vasy a idea vasovské rodové državy ve Slezsku. ... 116 IX. 1. Vleklá jednání o transfer zástavní smlouvy na Opolsko-Ratibořsko ...... 116 IX. 2. Opolsko-Ratibořsko v rukou polského krále ...... 125 IX. 3. Ekonomická situace zastavených statků v Opolsku-Ratibořsku ...... 132 IX. 4. Nečekaný zvrat. Smrt Zikmunda Kazimíra Vasy...... 133 X. Zástava ...... 135 X. 1. Právní podoby zástavy v minulosti ...... 135 X. 2. Šance na budoucí alodizaci ...... 139 X. 3. Právo zástavní versus lenní – dvě cesty se stejným cílem ...... 141 X. 4. „Conditiones pignori et hypotheca Dominii Wittingau“ ...... 145

X. 4. 1. Vojenská ochrana ...... 145 X. 4. 2. Nejasnosti kolem třeboňské zástavy ...... 148 XI. Mikrosvět zastaveného panství...... 151 XI. 1. Realita ve vleku „slavné minulosti“...... 151 XI. 1. 1. Geneze správní jednotky, hospodářské struktury a válečná realita ...... 151 XI. 2. Kariéry úředníků...... 159 XI. 2. 1. Prestiž úřadu a nové funkce spojené se zástavou...... 159 XI. 2. 2. Gubernátor Jan z Eckersdorfu ...... 164 XI. 2. 3. Gegenhandler Lorenc Perger z Rozenwertu ...... 181 XI. 2. 4. Purkrabí a věrný katolík Vít Dekara z Rozenetu ...... 186 XI. 2. 5. Důchodní písař Pavel Zachariáš Mecer ...... 191 XI. 3. Správa panství ve spleti sociálních vazeb...... 194 XI. 3. 1. Dělba lokální správní a ekonomické moci a vzájemná komunikace ...... 194 XI. 4. Rekonstrukce pokročilé hospodářské struktury předbělohorského panství. .. 200 XI. 4. 1. Reálný stav hospodářství a manipulace s čísly. Transfer peněz...... 200 XII. Závěr ...... 212 Seznam zkratek ...... 219 Prameny a literatura ...... 221 Archivní prameny ...... 221 Vydané prameny ...... 230 Edice ...... 230 Staré tisky ...... 231 Literatura ...... 232 Příloha 1 ...... 251 Příloha 2 ...... 256 Příloha 3 ...... 259

PROHLÁŃENÍ: Prohlańuji, ņe jsem disertaĉní práci vypracovala samostatně, za pouņití uvedených pramenů a literatury.

......

PODĚKOVÁNÍ: Mé poděkování patří rodiĉům za vńestrannou podporu a manņelovi za nehynoucí trpělivost.

I. ÚVOD

Sňatková aliance mezi polským a titulárním ńvédským králem Vladislavem IV. Vasou a sestrou císaře Ferdinanda III. arcivévodkyní Cecílií Renatou Habsburskou v roce 1637, spojená se zástavou jihoĉeského panství Třeboň 1638-1645, vyústila v transakci, o níņ je daleko větńí povědomí – zástavu slezských kníņectví Opolska a Ratibořska v letech 1645-1666. Z dneńního pohledu se moņná sedmiletý majetkoprávní vztah mezi polským králem a císařem Ferdinandem III. v podobě zástavy od Varńavy téměř osm set kilometrů vzdálené Třeboně, nejcennějńí ĉásti roņmberského dědictví a ńvamberského konfiskátu, můņe zdát zcela marginálním. Byl to ostatně ojedinělý výsledek letitých politických jednání o spojenectví obou suverénů, jejich rodů a zemí, jimņ vládli, navíc stejně pomíjivý jako uzavřené sedmileté manņelství. Podstatný zde vńak není výsledek, ale celkové okolnosti transakce v epońe, o jejíņ vymezení se ve středoevropském prostoru postarala třicetiletá válka. Jestliņe vńak pro země pod vládou rakouské větve habsburského rodu byly historickými mezníky váleĉná léta 1618 aņ 1648, období přerodu spoleĉnosti, jemuņ „váleĉná fúrie― připravila prostředí nestandardní a proměnlivé, pak země Polské koruny zaņívaly období relativního klidu, v němņ byl ĉas na zrání hluboké sociální, politické a v neposlední řadě i ekonomické krize, která vyrazila na povrch v plné síle teprve roku 1648. Nejen válĉící velmoci, ale celá Evropa se nacházely v procesu budování evropského politického systému, který pochopitelně nevznikl ze dne na den při mírových jednáních v Münsteru a Osnabrücku. To při pompézních výstupech i běņných jednáních diplomatických zástupců na evropských dvorech se vytvářely mechanismy, stojící za vznikem mezinárodního práva a standardizovaného diplomatického systému, a dva partneři i soupeři, Polsko- litevská unie a habsburská monarchie, v tomto ohledu rozhodně nestáli stranou. Linie vztahů polské Rzeczypospolité s podunajskou habsburskou monarchií, potaņmo Říńí, je v tomto systému samozřejmě jen jednou z mnoha, kterou lze v rozehrané politické partii sledovat.

Období přetváření mocenského systému v Evropě s sebou přináńí více ĉi méně podstatné změny, které se mohou promítat do nejrůznějńích oblastí ņivota spoleĉnosti. Do vztahů panovnických dvorů obou zemí se v konkrétních případech obou zástav zvláńtním způsobem promítla absence mezinárodního práva i celá nepřehledná situace právních systémů se zemskou působností; v případě ĉeských zemí navíc v období, kdy zemské právo procházelo panovníkem vynucenými reformami. Druhou rovinou vedle

-1- mezinárodních vztahů je tedy pohled právněhistorický, který v pobělohorské éře nepatří právě k důkladně probádaným. Na jedné straně zde proti sobě stojí dva suverénní panovníci, kteří si právně nemohou podléhat, na straně druhé, jak naznaĉují dílĉí studie z pomezí historie a dějin práva, jsou tyto dvě majetkové transakce ve sledovaném období jen jedním z mnoha pokusů vyuņít skulin mezi právními zvyklostmi sousedních zemí. Léta rozsáhlých majetkových přesunů nabídla prostor k experimentům s novým výkladem starých práv k nemovitým statkům. V zemích Koruny ĉeské se objevily snahy o „alternativní pracování― s reintrodukcí lenního systému z prostoru Říńe, v ĉemņ vynikl zejména Albrecht z Valdńtejna, i s institutem zástavy a jeho formami. Otázkou zůstává, do jaké míry a v jaké podobě byla zástava úĉinným prostředkem pro přesun pravomocí vlastníka směrem k doĉasnému drņiteli nemovitosti. Ņe si těchto moņností byli vědomi souĉasníci není pochyb. Byl-li si toho vědom i polský král, kdyņ ńlo o výkon práv jeho rodu v rámci zastavených území náleņejících právně pod vrchní vládu ĉeského krále, pak problematika institutu zástavy přesahuje právněhistorické pojetí a nabývá rozměru politického.

Stále by bylo moņné udrņet celé téma v rovině tzv. velkých dějin a skuteĉnost, ņe za zastaveným majetkem je více ĉi méně fungující hospodářský a sociální organismus, dokladovat údaji z komorních akt a diplomatické korespondence. Po této stránce je ovńem celá koncepce práce postiņena předchozím výzkumem vedeným „odspodu― a nezbývá neņ doufat, ņe i třetí úhel pohledu bude ku prospěchu celku. Na to, do jaké míry zasáhla třicetiletá válka spoleĉenské a specifické hospodářské struktury třeboňského panství, jsem se pokusila hledat odpověď jiņ v bakalářské a diplomové práci.1 Zaměření na zvláńtnost postavení zastaveného panství v rámci správních struktur Ĉeského království i ńirńí pramenný výzkum vńak pomáhá rozkrýt dalńí zajímavé aspekty. Na jedné straně se v kontrastu k formálnímu přístupu diplomatických pramenů a právních dokumentů nabízí otázka prezentace polské „vzdálené vrchnosti― a s ní spojená protekce dominia před váleĉnými ńkodami, proměna roņmberské rezidence na pouhé sídlo hospodářské správy a vůbec výklad a uvedení litery zástavní smlouvy do praxe kaņdodenních správních záleņitostí panství. S tím souvisí role vrchních

1 KOCIÁNOVÁ, Blanka. Panství Třeboň a třicetiletá válka. Bakalářská práce na HÚ FF MU, Brno 2002; TÁŅ. Panství Třeboň v období polské zástavy (1638-1645). Diplomová práce na HÚ FF MU, Brno 2003. Tento výzkum byl do znaĉné míry vyvolaný snahou potlaĉit „kolektivní amnézii― (viz BURKE, Peter. Variety kulturních dějin. Brno 2006, s. 63-66.), která postihla období mezi vymřením Roņmberků a příchodem Schwarzenbergů do regionu dnes oznaĉovaného jako Třeboňsko, ovńem do znaĉné míry kopírující územní rozsah tehdejńího panství Třeboň. V dostupné regionální literatuře má toto období obvykle podobu pomlĉky mezi výńe zmíněnými érami vlády obou rodů.

- 2 - úředníků ve správě panství Třeboň, jejichņ kariéry se bez výjimky zdají být tímto polským intermezzem výrazně ovlivněny. Na straně druhé měla zástava, jakkoliv byla diktována politickou potřebou, také ono ĉistě ekonomické pozadí. V císařově finanĉní situaci bylo nadmíru ņádoucí, aby panství splátky náleņitě odvádělo. Bylo tedy panství jako hospodářská jednotka schopné splátkami pokrýt dohodnutou roĉní výńi sumy nebo nastoupily kompenzace z jiných zdrojů? Tvrzení o neschopnosti splácet dohodnuté úroky se stala polským argumentem pro zdlouhavá diplomatická jednání o transfer zástavy, ale skuteĉný stav věcí můņe s diplomatické rétorikou porovnat pouze pohled do hospodářských úĉtů. Jiņ Leszczyński2 zběņnou analýzou hospodářských moņností majetku, který byl předmětem zástavy Opolska-Ratibořska, a dalńích příjmů plynoucích z kníņecího titulu zástavnímu drņiteli, vyslovil domněnku, ņe přenesení zástavy bylo z ekonomického hlediska jednoznaĉně ke ńkodě královské pokladny. Neměl vńak moņnost srovnání. Přitom panství Třeboň bylo jedním z největńích v zemi a díky hospodářským reformám z konce 16. století s vyspělou úrovní ekonomiky tamního vrchnostenského velkostatku, která by za normální situace moņnosti komorních statků zastavených Vladislavovi IV. v Opolsku-Ratibořsku výrazně převyńovala. Ve skuteĉnosti vńak reálnou ekonomickou situaci Třeboně ovlivňovalo váleĉné dění a příjmy ze zástavy Opolska-Ratibořska neplynuly pouze z komorních statků, ale dalńích platů náleņejících zástavnímu drņiteli z kníņecího titulu. Reálný výnos je jednou z odpovědí na otázku, nakolik byla v celé transakci politická stránka upřednostněna před tou ekonomickou.

II. LITERATURA A TIŠTĚNÉ PRAMENY

Téma polsko-rakouských vztahů má své místo v odborné historické literatuře Polska i Rakouska. V devadesátých letech 20. století se v Rakousku stalo nosným pro sérii sborníků, jejichņ spoleĉným jmenovatelem je osobnost Waltera Leitsche, a které se velkou měrou věnují i období 17. století.3 K dějinám vztahů polských a rakouských zemí ve sledovaném období přispěla i ĉeská historická produkce, mapující nepominutelné

2 LESZCZYŃSKI, Józef. Władysław IV. a Śląsk w latach 1644-1648. Wrocław 1969.

3LEITSCH, Walter - WAWRYKOWA, Maria (edd). Polen – Österreich. Aus der Geschichte einer Nachbarschaft. Warsawa 1988; LEITSCH, Walter – TRAWKOWSKI, Stanislaw (edd.). Polen und Österreich im 16. Jahrhundert. Wien 1997; LEITSCH, Walter – TRAWKOWSKI, Stanislaw (edd.). Polen und Österreich im 17. Jahrhundert. Wien 1999; AUGUSTYNOWICZ, Christoph (ed.). Rußland, Polen und Österreich in der Frühen Neuzeit: Festschrift für Walter Leitsch zum 75. Geburtstag. (Wiener Archiv für Geschichte des Slawentums und Osteuropas;19), Wien 2003; V souvislosti s touto tématikou je třeba upozornit na katalog austriak a dokumentů s tématikou polsko-rakouských vztahů v polských archivech: KRAJEWSKA, Hana (ed.). Polen-Österreich vom 16. bis zum 20. Jahrhundert. Ein Dokumentenführer. Warszawa 1995.

- 3 - vztahy ĉeských zemí se severním sousedem v nichņ vyniká rozsáhlé dílo Josefa Macůrka, vystavěné na sledování okamņiků sblíņení v rámci ĉesko-polských vztahů, jako projevu slovanské vzájemnosti.4 Ani v případě těchto dvou historiků se problematika nevztahuje pouze na kontakty na úrovni politických elit, ale na setkávání vńeho druhu – při cestách za studiem a obchodem, stejně jako kulturní kontakty prostřednictvím dobové krásné literatury, cestopisů, novin ĉi letáků. Řada ĉeských a polských autorů se k tématu dopracovala prostřednictvím komeniologických studií a ńiroké problematiky dějin Slezska, jehoņ jednotlivá kníņectví se v 17. století pro svou strategickou polohu mezi nově vznikajícími mocenskými centry ocitla nejen v centru zájmu sousedních zemí, ale evropských mocností vůbec.5 Důleņitou platformou bádání polských a ĉeských historiků se stal Slezský sborník vydávaný od roku 1878 Maticí opavskou a Ślaski kwartalnik historyczny, do roku 1957 nazývaný Sobótka, vycházející péĉí spoleĉnosti Wrocławskie Towarzystwo Miłośników Historii od roku 1946 do souĉasnosti. Prostřednictvím tohoto periodika a jeho autorů M. Ńmerdy, J. Leszczyńského, W. Czaplińského a mnoha dalńích, spatřila v druhé polovině 20. století světlo světa řada studií dotýkajících se vztahů Rzeczypospolité a habsburské monarchie.6 Podobně od roku 1978 vychází péĉí Jagellonské univerzity v Krakově a ve spolupráci s vídeňskou

4 MACŮREK, Josef. Dozvuky polského bezkráloví z roku 1587. Příspěvek k osvětlení snah rodu habsburského o získání koruny polské v letech 1588-1594. Praha 1929; TÝŅ. Zápas Polska a Habsburků o přístup k Černému moři na sklonku 16. stol. Philosophica Universitatis Carolinae Pragensis. Sbírka pojednání a rozprav. Praha 1931; TÝŅ. České povstání r. 1618-1620 a Polsko. Otisk z ĈMM. roĉník 61 (1937), Praha 1937, s. 7-14 et s. 22-48; TÝŅ. Dějepisectví evropského východu. Praha 1946; TÝŅ. Čechové a Poláci v druhé polovině XVI. století (1573-1589). Tři kapitoly z dějin česko-polské politické vzájemnosti. Praha 1948; TÝŅ. Dějiny polského národa. Praha 1948; TÝŅ. Dějiny Slezska do poloviny 18. století (1350 – 1764) v polských thesích. In: K otázkám dějin Slezska. Ostrava 1956; TÝŅ. Čeńi a Poláci v minulosti. díl 1, Praha 1964; TÝŅ. Historia Polski a česko-polské vztahy v minulosti (glosa). Slezský sborník, roĉ. 55 (15), 1957, s. 115-126. 5 Bibliografia Historii Polskiej (Institut Historii Polskiej Akademii Nauk [online], dostupné z: http://www.bibliografia.ipn.gov.pl/ základní rozcestník [online] dostupné z: http://www.bibliografia.com.pl/bazy.html a bibliografický portál Herderova institutu [online], dostupné z: http://www.litdok.de/cgi-bin/litdok.;LEPSZY, Kazimierz. Prace historyków polskich nad dziejami Czechosłowacji i stosunków polsko-czeskich. Referat zbiorowy wygłoszony na posiedzeniu Komisji historycznej polsko- czechosłowackiej w Pradze w październiku 1959 r., Sobótka, roĉ. 16, 1961, ĉ. 1, s. 13-21; ŃIMEĈEK, Zdeněk. Zprávy o Polsku a východní Evropě a úloha Vratislavi v českém zpravodajství 16.-17. století. Slezský sborník 70, 1972, s. 285-298. PÁNEK, Jaroslav. Čeńi a Poláci v tisíciletých dějinách (Proměny modelu sousedství a souņití). Ĉeský Těńín 2002; GMITEREK, Henryk - IWAŃCZAK, Wojciech (edd.). Polacy w Czechach. Czesi w Polsce. X-XVIII. wiek. Lublin 2004; GMITEREK, Henryk - IWAŃCZAK, Wojciech (edd.). Polaków i Czechów wizerunek wzajemny (X-VII. w). Wrocław 2004; FEJTOVÁ, Olga. Praha - Vratislav, vzájemné vztahy v období raného novověku. ĈĈH, roĉ. 106, 2008, ĉ. 1, s. 54-79; IWAŃCZAK, Wojciech. Obraz Čechů v polské medievistice. ĈMM, roĉ. 129, 2010, s. 3-18.

6 ŃMERDA, . Opolskie i kozielskie majątky kameralne w latach 1666 – 1727. Sobótka, roĉ. 13, 1958, ĉ. 4, s. 529-577; TÝŅ. (recenze) Józef Leszczyński. Władysław IV. a Śląsk w latach 1644-1648. Wrocław 1969, Slezský sborník 1970, s. 95-97; LESZCZYŃSKI, Józef. Francizsek Magni w służbie Władysława IV. Sobótka, roĉ. 23, 1968, ĉ. 1, s. 25 – 38; TÝŅ. Władysław IV. a Śląsk,; MATWIJOWSKI, Krystyn. Józef Leszczyński jako uczony i nauczyciel. Wrocław 1993.

- 4 - univerzitou příleņitostná Studia austro-polonica, orientovaná vńak spíńe na období po roce 1772.7

Fenoménem mezi polskými historiky byl zmíněný Władysław Czapliński (1905-1981), který svému jmenovci na polském trůnu, jeho době a zahraniĉněpolitické situaci Koruny polské v období jeho vlády věnoval několik desítek studií.8 I v souĉasnosti má období vlády vasovských králů své historiky: Henryka Wisnera,9 převáņně na období vlády Zikmunda III. specializovaného Wojciecha Tygielského10 nebo Urszułu Augustyniak, jejíņ zájem o období vlády Vladislava IV. vyplývá z dlouhodobého studia fenoménu litevského magnátského rodu Radziwiłłů.11

7 Studia Austro-Polonica. (Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellonskiego. Prace Historyczne) 1-5, Krakow 1978-1997.

8 KOŁODZIEJ, Robert. Bibliografia prac Władysława Czaplińskiego. In: Matwijowski, Krystyn (ed.) Czasy nowożytne. Wspomnienia o śp. prof. Władysławie Eugeniuszu Czaplińskim. Wrocław 2006 (Prace Historyczne / Instytut Historyczny Uniwersytetu Wrocławskiego; 39), s. 53-90.

9 WISNER, Henryk. Die Adelsrepublik und der Dreissigjährigen Krieg. In: Duchard, Heinz (Hrsg.). Der Westfälische Friede. Diplomatie-politische Zäsur – kulturelles Umfeld - Rezepzionsgeschichte. München 1998, s. 405-412; WISNER, Henryk. Rzeczpospolita Wazów. Czasy Zygmunta III i Władysława IV. Warszawa 2002; Bibliografia prac Henryka Wisnera In: Kriegseisen, Wojciech et al. (edd.). Litwa w epoce Wazów. Warszawa 2006, s. 9-29.

10 TYGIELSKI, Wojciech. Politics of Patronage in Renaissance . Chancellor Jan Zamoyski, his supporters and the political map of Poland, 1572-1605. Warszawa 1990; TÝŅ. (edd.). Acta Nuntiaturae Polonae, T. XVIII/1: Franciscus Simonetta (1606-1612), Romae 1990; TÝŅ. Giacomo Fantuzzi, Diariusz podróży po Europie (1652), z rękopisu przełożył, wstępem i przypisami opatrzył Wojciech Tygielski, IW PAX, Warszawa 1990; TÝŅ. Z Rzymu do Rzeczypospolitej. Studia z dziejów nuncjatury apostolskiej w Polsce, XVI-XVII w. Wydawnictwa Fundacji „Historia pro Futuro―, Warszawa 1992; TÝŅ. Rzeczpospolita – Europa, XVI-XVIII wiek. Próba konfrontacji, pod red. Michała Kopczyńskiego i Wojciecha Tygielskiego. Wydawnictwo Optima JG, Warszawa 1999; TÝŅ. Dyplomacja – informacja – propaganda. Podróż Luigiego Bevilacqua, posła toskańskiego na dwory europejskie w 1609 r. Warszawa 2000; TÝŅ. Włosi w Polsce XVI-XVII wieku. Utracona szansa na modernizację. Warszawa 2005.

11 AUGUSTYNIAK, Urszula. Wazowie i „królowie rodacy―. Studium władzy królewskiej w Rzeczypospolitej XVII wieku. Warszawa 1999; TÁŅ. Europejskie wzorce kultury dworskiej w realiach Rzeczypospolitej I połowy XVII wieku - propozycje badawcze. In: Pelc, J. - Mrowcewicz, K. - Prejs, M. Barok w Polsce i Europie Srodkowo- Wschodniej. Drogi przemian i osmozy kultur. Warszawa 2000, s. 195-224; TÁŅ. Non de fide sed de securitate pacis. Wiara i polityka w pogladach ewangelików w Rzeczypospolitej w latach 1631-1632. Odrodzenie i Reformacja w Polsce. t. 44 (2000), s. 71-10; TÁŅ. Dwór i klientela Krzysztofa Radziwiłła (1584-1640). Mechanizmy funkcjonowania patronatu. Warszawa 2001, s. 565; TÁŅ. O Radziwiłła Sierotke spór mniemany. Odrodzenie i Reformacja w Polsce. 2001, s. 223-226; TÁŅ. Specyfika patronatu magnackiego w Wielkim Ksiestwie Litewskim w XVII w. Problemy badawcze, KH, t. 110 (2002) z. 1, s. 97-110; TÁŅ. Stosunek ewangelików reformowanych (kalwinistów) do innych wyznan w swietle akt synodów Jednoty Litewskiej z lat 1611-1686. In: Dygo, M. – Gawlas, S. – Grala, H. (red.). Stosunki miedzywyznaniowe w Europie Srodkowej i Wschodniej w XIV-XVII wieku. Warszawa 2002, s. 81-94; ; TÁŅ. Dwór a kraj w publicystce politycznej w czasach Wazów. In: Skowron, R. (red.). Dwór a kraj. Miedzy centrum a peryferiami władzy. Materiały konferencji naukowej zorganizowanej przez Zamek Królewski na Wawelu, Instytut Historii Uniwersytetu Jagiellonskiego, Instytut Historii Akademii Pedagogicznej w Krakowie w dniach 2-5 kwietnia 2001, Kraków 2003, s. 255-273; TÁŅ. W służbie hetmana i Rzeczypospolitej. Klientela wojskowa Krzysztofa Radziwiłła (1585-1640., Warszawa 2004, s. 398; TÁŅ. Polska i łacinska terminologia ustrojowa w publicystyce politycznej epoki Wazów. (w:) Axer, J. – Tomaszuk, K. – Janicki M. (red.). Łacina jako jezyk elit. Warszawa 2004, s. 33-72;

- 5 - Vedle syntéz o dějinách Polska v 17. století12 nańly v polské historiografické produkci své místo studie k zahraniĉněpolitickým vztahům i dějiny diplomacie na historických územích Polské koruny. Encyklopedii polské diplomacie představuje dvousvazkové dílo Rajnolda Przezdzieckého Diplomatie et protocole à la cour de Pologne, vydané v letech 1934- 1937 v Paříņi.13 Mezi dalńími se problematice věnoval A. Przyboś a R. Żelewski, kteří v roce 1959 vydali studii Dyplomaci w dawnych czasach.14 Na významným poĉin pod Wójcikovou redakcí v roce 1966 v podobě sborníku Polska służba dyplomatyczna XVI -XVIII wieku15 navázala monumentální, nedávno ńestým svazkem doplněná Historia dyplomacji polskiej,16 v níņ se obdobím králů Zikmunda III. a Vladislav IV. zabývá H. Wisner.17

Dějiny habsburské monarchie v raném novověku jsou zastoupené celou řadou titulů.18 Moņná ne zcela je badatel uspokojen v otázkách zahraniĉní politiky a mezinárodních vztahů podunajské monarchie, protoņe ty nelze redukovat jen na dějiny váleĉných střetů v tradiĉním pojetí politických dějin. Diplomacie jako taková byla soustavnou ĉinností a váleĉné konflikty byly pouze jedním z řeńení, která nabízela. Problémem není ani tak nedostatek zájmu o dané období, jako (snad s výjimkou tématu vestfálského mírového kongresu) přílińná atomizace výsledků bádání v dlouhé řadě drobných ĉlánků a dílĉích studií.19 Výsledkem mnohaletého výzkumu rakouských Habsburků je celá řada

12 TOPOLSKI, Jerzy (red.) Dzieje Polski. Warszawa 1975; TÝŅ. Polska v czasach nowożytnych. Od środkowoeuropejskiej potęgi do utraty neipodległości /1501-1795/. Poznań 1994; TAZBIR, Janusz (ed.). Zarys historii Polski. Warszawa 1979; DAVIES, Norman. God‘s Playground. Volume 1, Oxford 1981. GRODZISKI, Stanisław – WYROZUMSKI, Jerzy – ZGÓRNIAK, Marian (red.). Wielka histora Polski. I-X. Warszawa 1999- 2001; ĉesky: BOBRZYŃSKI, Michał. Přehled dějin polských. Praha [1897]; MELICHAR, Václav (red.) Dějiny Polska. Praha 1975; DAVIES, Norman. Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy. Praha 2003; ŘEZNÍK, Miloń. Polsko (stručná historie států). Praha 2002; TÝŅ. Dějiny Polska v datech. Praha 2010; KOSMAN, Marceli. Dějiny Polska. Praha 2011.

13 PRZEZDZIECKI, Rajnold. Diplomatie et protocole à la cour de Pologne. I.-II., Paris 1934-1937.

14 PRZYBOŚ, Adam – ŻELEWSKI, Roman. Dyplomaci v dawnych czasach. Kraków 1959.

15 WÓJCIK, Zbigniew (red.). Polska służba dyplomatyczna XVI-XVIII wieku. Warszawa 1966. 16 Historia dyplomacji polskiej, sv. 1-6, pol. XV. w.-1989, Warszawa 1980-2010.

17 WISNER, Henryk. Dyplomacja polska v latach 1572-1648. In: WÓJCIK, Zbigniew (red.). Historia dyplomacji polskiej. Tom II (1572-1795). Warszawa 1982, s. 5-161.

18 KANN, Robert A. A History of the Habsbourg Empire 1526-1918. Berkeley - Los Angeles - London 1974; EVANS, Robert John Weston. The Making of the Habsburg Monarchy, 1550-1700. An Interpretation. Oxford 1979. ĉesky: Vznik habsburské monarchie 1550-1700. Praha 2003; BÉRÉNGER, Jean. A History of the Habsbourg Empire 1273 - 1700. London – New York 1994; WINKELBAUER, Thomas. Österreichische Geschichte. 1522-1699, Ständefreiheit und Fürstenmacht: Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im Konfessionellen Zeitalter. Wien 2003.

19 VEHSE, Eduard. Geschichte der österreichischen Hofs und Adels und der österreichischen Diplomatie. Teil 4, Hamburg 1852; MÜLLER, Klaus. Das kaiserliche Gesandschaftwesen im Jahrhundert nach dem Vestfälischen Frieden (1648-1740). Bonn 1976.

- 6 - uznávaných titulů i pro období 17. století, ať jiņ se zabývaly politickými dějinami, ĉi atraktivním tématem habsburského dvora.20 Donedávna se vńak pozornost poněkud jednostranně upírala na období vlády Ferdinanda II. a Leopolda I. Potomci císaře Ferdinanda II., kteří se stali aktéry následujících stránek, tedy císař Ferdinand III. a polská královna a rakouská arcivévodkyně Cecílie Renata, vńak přemrńtěným zájmem historiků právě netrpí. Před vydáním knihy Lothara Höbelta21 k ĉtyřsetletému výroĉí narození Ferdinanda III. v roce 2008, zůstával Ferdinand III. jediným raně novověkým císařem, jehoņ osudy nezlákaly historiky ke zpracování kvalitní moderní monografie.22 Zbývá jen litovat, ņe stále nevyńla druhá, shodně od roku 2008 inzerovaná monografie z pera Marka Hengerera Kaiser Ferdinand III. (1608-1657). Vom Krieg zum Frieden.

Daleko těņńí úkol má před sebou badatel v případě Cecílie Renaty. Rakouská arcivévodkyně ņila z hlediska „velkých dějin― zcela nenápadně plných 26 let v tradiĉní roli zboņného a tichého ņenského vzoru, a ve stínu svých muņských příbuzných. Kromě kusých zmínek o její roli při některé z ceremoniálních příleņitostech a seznamu ĉlenů jejího miniaturního dvora, se jako věkem nejbliņńí sourozenec stala předmětem zájmu autorky biografie arcivévody Leopolda Viléma při pátrání po rodinném prostředí jeho dětství.23 Nevýraznou historickou roli vńak polská historiografie přisoudila Cecílii Renatě i v roli polské královny. Ať jiņ k tomuto soudu polské historiky v minulosti vedly jakékoliv kulturní ĉi politické důvody, mnoho nových poznatků o ņivotě polské královny nepřinesli. Její ņivot se opět odehrává na pozadí velkých politických dějin.24 Nepoměrně lépe je na tom výzkum dvora Ferdinanda III. jako unikátního sociálního prostoru, jemuņ se věnoval ve své tiskem vydané disertaĉní práci právě výńe zmíněný Hengerer.25

20 MECENSEFFY, Grete. Habsburger im 17. Jahrhundert. Die Beziehungen der Höfe von Wien und Madrid während des Dreissigjährigen Krieges. Archiv für österreichische Gechichte 19, 1955; BÉRÉNGER, Jean. Á propos d‘un ouvrage récent: Les finances de l‘Autriche a l‘époque baroque (1650-1740). Histoire, économie et societé 3 (1984), s. 221-245; SPIELMAN, John Philip. The City & The Crown: Vienna and the Imperial Court, 1600-1740. West Lafayette 1993.

21 HÖBELT, Lothar. Ferdinand III. Friedenskaiser wider Willen. Graz 2008.

22 Viz bibliografie k osobě Ferdinanda III.: REPGEN, Konrad, Ferdinand III. 1637-1657. In: Schindling, Anton - Ziegler, Walter (edd.). Die Kaiser der Neuzeit: 1519-1918. Heiliges Römisches Reich, Österreich, Deutschland. München 1990, s. 480-482.

23 SCHREIBER, Renate. „Ein Galeria nach meinem Humor― Erzherzog Leopold Wilhelm. Milano - Wien 2004. 24 Je to opět předevńím Wladysław Czapliński, kdo se v rámci svých prací o Vladislavu IV. věnuje také Cecílii Renatě Habsburské. CZAPLIŃSKI, Władysław. Cecylia Renata (1611-1644), królowa polska. In: PSB 3, Kraków 1937, s. 213-214; HAMMANOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Ņivotopisná encyklopedie. Praha 1996, s. 79; FALNIOWSKA-GRADOWSKA, Alicja. Wjazd, koronacja, wesele najjaśniejszej królowej Jej Mości Cecylii Renaty w Warszawie roku 1637. Warszawa 1991.

25 HENGERER, Mark. Kaiserhof und Adel in der Mitte des 17. Jahrhunderts. Eine Kommunikationsgeschichte der Macht in der Vormoderne. Konstanz 2004.

- 7 - V souĉasné době jsou také k dispozici dílĉí výsledky podrobného výzkumu vídeňského císařského dvora, vedeného Institutem für Geschichte na vídeňské univerzitě.26

II. 1. Staré tisky

Práce digitalizaĉních center knihoven a mnoha vědeckých pracovińť postoupily za několik posledních let natolik kupředu, ņe je moņné udělat si dobrou představu o dochovaných dobových tiscích se vztahem ke sledovaným událostem. Nejsou to jen dobře známé mnohasvazkové kroniky jako Theatrum Europaeum27 nebo Khevenhüllerovy Annales Ferdinandei,28 ale také práce dvorního historiografa Vladislava IV., Everharda Wassenberga29 Gestorum Vladislai IV.30

Zajímavým souborem jsou také drobné tisky a letáky vydané u příleņitosti sňatku arcivévodkyně Cecílie Renaty s Vladislavem IV.31 Zvláńtní zmínku si v této souvislosti

26 Výsledky jsou [online] dostupné [12.11.2011] z: http://www.univie.ac.at/Geschichte/wienerhof/ 27 Theatrum Europaeum. Bd. 3 (1633-1638), Frankfurt am Main, 1670; Bd. 4. (1639-1642), Frankfurt am Main 1692; Bd. 5 (1643-1647), Frankfurt am Main 1651. [online] dostupné z: http://www.bibliothek.uni- augsburg.de/dda/urn/urn_uba000200-uba000399/uba000236-uba000256/

28 KHEVENHÜLLER, Franz Christoph. Annales Ferdinandei, Oder Warhaffte Beschreibung/ Kaysers Ferdinandi deß Andern Miltester Gedächtnuß Geburt/ Aufferziehung/ und bißhero zu Krieg und Friedenszeitten/ volbrachten Thatten/ geführter Krieg und volzognen hochwichtigen Geschäfften, Wienn - Regensburg, za ņivota autora vyńlo v devítidílném vydání (od 2. dílu pod názvem Annalium Ferdinandeorum) ve 40 kusech a pouze do roku 1622. Vydání v koneĉném dvanáctidílném celku se doĉkalo aņ v letech 1721-1726 v Lipsku. Supplementem Annales Ferdinandei je Kontrfet Kupfferstich, aņ s lipským vydáním otińtěné biografické dílo s medailonky a mědirytinovými portréty - v prvním díle vládnoucích „velkých muņů―, v druhém pak císařských tajných radů, vysokých úředníků a vojevůdců. Více viz pozn 398. 29 Everhard Wassenberg (1610-po 1667), původem z Clève, vystudoval lovaňskou univerzitu a díky vydání Florus Germanicus se uchytil jako sekretář, knihovník a historiograf arcivévody Leopolda Viléma Habsburského, na polský dvůr se zřejmě dostal s Cecílií Renatou. BALIŃSKI, Michał. Więzienie we Francyi Jana Kazimierza polskiego i szwedzkiego królewica, przez Ewerarda Wassenberga opisane. Petersburg 1858, s. XI – XVII; k polským záleņitostem jeńtě Wassenbergův tisk: Serenissimi Johannis Casimiri, Poloniarum Sueciaeque Principis, Carcer Gallicus. Gedani 1644 [Wassenberg, Eberhard]. 30 Gestorum Wladislai IV., Poloniae et Sueciae Regis, pars I. principem panegyrice repraesentans, pars II Regem panegyrice repraesentans, authore Everardo Wassenbergio S. R. M. Historiographo. Gedani typis Hunefeld An. 1643 et secunda 4to. Wassenberg sepsal osudy Vladislava IV. od mládí aņ po rok 1640, přiĉemņ zjevně ĉerpal z prací Pace, Kobierzického ad. Oba díly jsou rozdělené na tři knihy, první díl je ukonĉen Vladislavovou cestou po Evropě, druhý díl obsahuje podrobný popis okolností sňatku s Cecílií Renatou a konĉí narozením jejího syna Zikmunda Kazimíra v roce 1640. Johannis Casimiri Carcer Gallicus, je vlastně třetím dílem tohoto Vladislavova panegyrika. BALIŃSKI, M. Więzienie we Francyi Jana Kazimierza s. XII – XV. 31 Kurtze Relation und Beschreibung deren ding/ so sich bey deß Durchleuchtigisten/ Großmächtigisten Fürsten und Herrn/ Herrn Vladislai Quarti Zu Pollen und Schweden Königs/ [et]c. Und Der Durchleuchtigisten/ Großmächtigisten Fürstin und Frawen/ Frawen Caeciliae Renatae, Zu Pollen und Schweden Königin/ [et]c. Ertzhertzogin zu Oesterreich/ [et]c. Als beeder Hochzeitlichen Personen Königlichen Ehrentag verloffen. Straubing 1637. [online] dostupné [11.12.2011] z: http://www.gbv.de/vd/vd17/12:653316T ; Ill.mi Exccll.mi ac Reu.mi Dni. D. Joannis A Lipie Lipski Episcopi Culmensis Et Pomezaniae, Serenissimi Ac Potentissimi Vladislai IV. Poloniae et Suetie Regis. Ad ... Ferdinandum III. Romanorum Imperatorem semper Augustum, Magni Oratoris & Legati. Oratio Altera, Habitae in Aula Caesaris, Coram Serenissima Regina Caecilia Renata. Die 3. Augusti : Ill.mo .... Domino, D. Joanni Venzyk, Archiepiscopi ... / A Dominico Roncallio, S. R. M. Poloniae & Suetiae Secretario. Viennae 1637 [Lipski, Jan]

- 8 - zaslouņí oslavná německá báseň Jana Jakuba Schülpliho, přísluńníka dvora tyrolské arcivévodkyně Klaudie, popisující cestu z Insbrucku do Vídně, svatební ceremonie i následnou cestu do Polska.32 Do skupiny starých tisků je jiņ také moņné přiřadit letitou edici dokumentů vztahujících se zásadním způsobem k dějinám polského národa editora M. Dogiela, který obsahuje plné texty smluv s habsburským domem a svatebních smluv habsburských nevěst.33

II. 2. Edice

Kromě známých a vyuņívaných edic dokumentů pro ĉeské země v období třicetileté války34a pro správní dějiny centrálních úřadů habsburské monarchie,35 existuje jeńtě, výjimeĉná svou bohatostí, skupina edic z polského prostředí. Tzv. dyaryusze - deníky různých ĉasových úseků ĉi deníky cestovní psané autorem bezprostředně nebo tzv. pamętniki – vzpomínky ĉi paměti uzavírající ņivot jsou nejen velmi cenným zdrojem informací, ale také zvláńtní kapitolou ediĉně vydaných pramenů typickou pro polského prostředí.36

V prvním případě se neocenitelným pramenem stal deník Stefana Pace o studijní cestě Vladislava Zikmunda Vasy po evropských dvorech v letech 1624-162537 a Jakuba Sobieského týkající se pobytu polského královského dvora v Baden a Vídni v roce

[online] dostupné [11.12.2011] z: http://www.gbv.de/vd/vd17/32:639501D ; Felicitati Augustae Honorique Nuptiar Serenissimor. Principum Vladislai IV. Pol. Suec.que Regis Et Caeciliae Renatae Archiducis Austriae / D.D. Mart. Opitius Maiest. Eor. Devotiss. Gedani [1637] [Opitz, Martin] [online] dostupné [12.12.2011] z: http://www.gbv.de/vd/vd17/32:628675C 32 Kurze Eigentliche vnd Wahrhaffte Beschreibung, Was sich verloffen 1637. Jahr bey abholung der durchlauchtigsten Grossmächtigsten Fürstin und Frawen Ceaciliae Renatae zu Polen vnd Schweden Königin etc. Ertzherzogin zu Österreich etc. So wol allhie zu Wien als auch in wehrender Reiss nacher Warschaw zugetragen. Wien 1638 [Schülpli, Hans Jakob] [online] dostupné [5.1.2012] z: http://daten.digitale-sammlungen.de/~db/bsb00006423/images/

33 DOGIEL, Matheus (ed.). Codex diplomaticus regni Poloniae et Magni Ducatus Lithuaniae. Tomus 1, Vilnae 1758.

34 LÍVA, Václav. Prameny k dějinám třicetileté války. Regesta fondu Militare archivu MV ČSR v Praze. 8 sv., Praha 1938-1957; Documenta Bohemica Bellum Tricennale illustratia. s. 1-7, Praha 1971-1981.

35 FELLNER, Thomas - KRETSCHMAYER, Heinrich. Die Österreichische Zentralverwaltung. I. Abtheilung von Maximilian I. bis zur Vereinigung der österreichischen und bühmischen Hofkanzlei (1749). Bd. 1, 2, Wien 1907.

36 CZERMAK, Wiktor. Kilka słów o pamiętnikach polskich XVII wieku. Kraków 1901, s. 2-35, 252.

37 PLEBAŃSKI, Józef Kazimierz (ed.). PAC, Stefan: Obraz dworów europejskich na początku XVII wieku przedstawiony w Dzienniku podróży królewicza Władysława, syna Zygmunta III, do Niemiec, Austryi, Belgii, Szwajcaryi i Włoch w roku 1624-1625. Wrocław 1854; PRZYBOŚ, Adam (ed.) Jan Hagenaw, Stefan Pac, Albrycht Stanisław Radziwiłł: Podróż królewicza Władysława Wazy do krajów Europy Zachodniej w latach 1624-1625 w świetle ówczesnych relacji. Kraków 1977.

- 9 - 1638.38 Cesty pro novou polskou královnu do Vídně se v roce 1637 úĉastnil dalńí autor deníku - Stanislav Oświęcim, bohuņel jeho deníkové záznamy jsou dochované aņ od roku 1643.39 Úĉastníkem cesty do Vídně roku 1637 byl také královský sekretář a autor Historie Władysława królewicza Stanislav Kobierzicki.40 V druhé skupině bezpochyby přední místo náleņí historickému spisování muņe, který byl v blízkosti Vladislava IV. jiņ od mládí, pozdějńího velkého litevského kancléře Albrechta Stanislava Radziwiłła (1595-1656). Jeho Memoriale rerum gestarum in Polonia zahrnují celé období vlády Vladislava IV. a konĉí roku 1653.41 Z Vladislavova nejbliņńího okolí vzeńly také paměti Subsidium reminiscentiae jednoho z lékařů Vladislava IV., doktora filozofie a medicíny Matěje Vorbek-Lettowa (1593-1662)42 a Kronika sekretáře Zikmunda III., později biskupa a historika Pavla Piaseckého (1579-1649).43

III. PRAMENY

Díky zvláńtní akci, související zřejmě s přípravami sňatku mezi polským králem Michalem Wiśniowieckým a arcivévodkyní Eleonorou Marií v roce 1669, kterou podnikl sekretář tajné rady Abele z Lilienbergu,44 disponuje habsburský rodinný archiv ve vídeňském Haus-, Hof- und Staatsarchivu, oddělení Familienakten, nejlépe dochovanou dokumentací k průběhu vyjednávání o ruku arcivévodkyně Cecílie Renaty i následné realizaci sňatku a dohod mezi rakouskými Habsburky a Vladislavem IV. v roce

38 RACZYŃSKI, Edward (ed.). Dwie podróże Jakóba Sobieskiego, ojca króla Jana III., odbyte po krajach europejskich w latach 1607-13 - i 1638. Poznań 1833.

39 CZERMAK, Wiktor (ed.). Dyaryusz 1643-1651 / Stanisław Oświęcim. SRP 19, Kraków 1907.

40 Stanisław Kobierzycki (1600-1665) viz BYLIŃSKI, Janusz - KACZOROWSKI, Włodzimierz – KRAJEWSKI, Marek (edd.). Kobierzycki, Stanisław. Historia Władysława, królewicza polskiego i szwedzkiego. Wrocław 2005, s. 421-437; Historia Vladislai Poloniae Et Sueciae Principis : eius Natales et Infantiam, Electionem in Magnum Moscoviae Ducem, Bella Moscovitica, Turcica, caeterasque res gestas continens, usque ad excessum. Sigismundi III Poloniae Sueciaeque Regis/ Auctore Stanislao A Kobierzycko Kobierzicki, Castellano Gedanensi & Dantisci 1655 [Kobierzycki, Stanisław]

41 RACZYŃSKI, Edward (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła Kanclerza W. Litewskiego. Tomus 1, 2, Poznań 1839.

42 VORBEK - LETTOW, Maciej. Skarbnica pamieci. Pamietnik lekarza krola Wladyslawa IV. Opr. E. Galos i F. Mincer. Wroclaw 1968; VORBEK - LETTOW, Maciej. Skarbnica pamięci. Pamietnik lekarza króla Władysława IV Wazy. Ossolineum 2006.

43 BARTOSZEWICZ, Julian - CHRZĄSZCZEWSKI, Antoni (edd.). Kronika Pawła Piaseckiego biskupa przemyślskiego. Polski przekład wedle dawnego rękopismu, poprzedzony studyjum krytyczném nad życiem i pismami autora. Kraków 1870; Více viz pozn. 345. 44 Chistoph Abele z Lilienbergu a Häckingu (1628-1685), skuteĉný tajný rada a od roku 1679 direktor a 1861 prezident dvorské komory; 1665 obdrņel říńský rytířský titul a predikát, 1679 baronát, 1684 hraběcí titul. KNESCHKE, Ernst Heinrich. Die Wappen der deutschen freiherrlichen und adeligen Familien: in genauer, vollständiger und allgemein verständlicher Beschreibung. Bd. 1, Leipzig 1855, s. 2n; SCHMUTZ, Carl. Historisch- topographisches Lexicon von Steyermark. Teil 1, Gratz 1822, s. 1n.

- 10 - 1637 a 1638.45 Abele nechal registrátorem z rakouské dvorské kanceláře vyzvednout jednak akta k organizaci svatby a jednak fragmenty dokumentů z jednání o podmínkách svatební smlouvy, původně uloņené v kanceláři ńtýrské. K výslednému konvolutu (v převáņné větńině opisů) zpracoval rejstřík o 99 poloņkách a zapůjĉené dokumenty nechal vrátit rakouské kanceláři.46 Sloņka obsahuje korespondenci přísluńníků habsburského rodu, stejně jako dvorských úřadů s panovníkem a stavovskými orgány. Souĉástí je několik memoriálů o průběhu vyjednávání a stanoviska tajné rady k otázkám moņných územních převodů. Z hlediska diplomatické a protokolární praxe byly důleņité i popisy pořadí a uspořádání ĉlenů dvora a cizích zmocněnců při jednotlivých ceremoniích. Akta nekonĉí odjezdem budoucí polské královny s doprovodem do Polska, ale reflektují i dalńí jednání, na podzim ve Varńavě a následně na jaře roku 1638 v souvislosti s vyjednáváním o finanĉním zajińtění nové polské královny na polském valném sněmu. Řadu doplnění přinesly písemnosti fondu Ältere Zeremonial Akten, dokumentující vytváření organizace dvora a dvorského ceremoniálu47 a sbírka diplomatické korespondence a dokumentů vztahujících se k habsburským vztahům s Polskem z provenience rakouské dvorské kanceláře, říńské kanceláře a ĉásteĉně i rodinných archivů uloņená ve fondu Staatenabteilungen, oddělení Ausserdeutche Staaten.48

Mozaiku významným způsobem doplnily dalńí dokumenty dnes uloņené v Národním archivu Praha ve fondech Česká dvorská kancelář (ĈDK) a České oddělení dvorské komory (ĈDKM). Na to, ņe se ve fondu ĈDK ocitla akta týkající se zástavy Opolska-Ratibořska z let 1645-1648, upozornil v roce 1956 Josef Macůrek v práci Dějiny Slezska a hojně z nich ĉerpal ve své studii o vztahu Vladislava IV. k Slezsku polský historik Leszczyński.49 Fond skuteĉně obsahuje zcela zásadní dokumenty k této záleņitosti –

45 Vídeňský Allgemeines Verwaltungsarchiv - Finanz- und Hofkammerarchiv, spadající také organizaĉně po Österreichisches Staatsarchiv byl bohuņel v době mého pobytu ve Vídni uzavřený. 46 Österreichisches Staatsarchiv, Haus-, Hof- und Staatsarchiv, Hausarchiv, Familienakten, (dále OeStA/HHStA, HA, FAkt.), kart. 28, „Original-Skizze dno. Häcking, den 20. November 1669, der denckwürdigkeiten der hochzeit zwischen dem könig Vladislaus IV. von Pohlen und der Erzherzogin Cäcilia Renata, Schwester Ferdinands III. des romischen kaisers von Christoph Abele nebst. 99 theils; Original-theils conceptsacta matrimonialia und pacta dotalia v. J. 1637 u. 1638 welche der geheime Hoffraths-Secretär, Christoph Abele von und zu Lilienberg, laut eingehängdigen Recipisse, dd Wien, den 19. October 1669, zum Verfassung obenbesagter Skizze, vom Registrator Kager der österreichischen Hofkanzlei ausgehoben und fast alle wieder, laut original –Recipisse dd 17. October 1671 des Registrators Klug zurückgegeben hat.― 47 Österreichisches Staatsarchiv, Haus-, Hof- und Staatsarchiv, Ältere Zeremonial Akten (dále OeStA/HHStA, ÄZA). 48 OeStA/HHSt, Staatenabteilungen (dále StAbt.), Ausserdeutsche Staaten, Polen, Polen I.

49 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk..; MACŮREK, J. Dějiny Slezska do poloviny 18. století.

- 11 - skupinu listin dokumentujících převedení právních nároků z třeboňského panství na slezská kníņectví, originály korespondence Vladislava IV., diplomatů obou stran a relace a memoriály císařských komisařů. Ve fondu ĈDKM, oddělení IV. ĉeská panství naopak překvapila existence konvolutu z provenience správy panství Třeboň z let 1625- 1648, kterou zĉásti tvoří vizitaĉní zprávy a zĉásti zcela podruņné hospodářské úĉty z let 1625-1626. Materiál zřejmě zůstal v komorních spisech po některé z vizitací panství ve 20. letech 17. století, případně byl zaslán dvorské komoře ke kontrole. Druhá ĉást tohoto materiálu byla shromáņděna za úĉelem objasnění některých sporných otázek v období obnovování třeboňského a borovanského kláńtera v roce 1631.50

Období téměř ĉtyřiceti let habsburské drņby Třeboně dokumentují v první řadě písemnosti tamní vrchnostenské správy, dnes souĉást fondů Státního oblastního archivu v Třeboni. Protoņe po rodu Habsburků roli vrchnosti na dalńích téměř dvě stě osmdesát let převzali Schwarzenbergové, ocitla se podstatná ĉást těchto akt ve fondech tzv. schwarzenberského archivu, uspořádaného v první ĉtvrtině 19. století osmi třídním schwarzenberským pořádacím systémem, podle návrhu archivářů Battisty a Forcha.51 Nejedná se pouze o fond Velkostatek Třeboň, ale i fondy ústřední správy schwarzenberských panství uloņené dnes na oddělení SOA Třeboň v Ĉeském Krumlově (nástupce někdejńího Schwarzenberského ústředního archivu přestěhovaného v roce 1892 z Vídně), kam se akta dostala jako priora dalńích písemností vzniklých jiņ v období schwarzenberské správy. Z tohoto pohledu jsou zajímavé fondy Schwarzenberská ústřední kancelář Hluboká nad Vltavou nebo Rodinný archiv Schwarzenbergů Hluboká nad Vltavou (primogenitura).52

Velkostatek Třeboň patří mezi fondy uspořádané osmi třídním schwarzenberským pořádacím systémem.53 S ohledem na jeho dalńí vyuņívání korespondovalo rozdělení starého i nového oddělení (od roku 1785) na archiv pro z tehdejńího pohledu nejdůleņitějńí archiválie a registraturu s oddělením IA a IB pro „závaņnějńí― a „méně závaņné― dokumenty. Tzv. kniņní registratura, odlińená signaturami v ĉervené barvě, uchovává podstatnou ĉást dochovaného úĉetního materiálu. Osmi třídní systém tématicky třídí materiál od 1A alfa (akvizice majetku) aņ po 8F beta (záleņitosti cizích rodů – tedy rodů nemajících nic spoleĉného se Schwarzenbergy) v kaņdém oddělení.

50 NA PRAHA, ĈDKM IV., kart. 297.

51 HADAĈ, Václav a kol. Státní archiv v Třeboni. Průvodce po archivních fondech. sv. 3. Praha 1959, s. 109-115.

52 HADAĈ, Václav a kol. Státní archiv v Třeboni. Průvodce po archivních fondech. sv. 2, Praha 1958, s. 165n.

53 HADAĈ, V.. Státní archiv v Třeboni (3), s. 109-115.

- 12 - Orientaci ve fondu pak zajińťuje řada rejstříků a repertářů jednotlivých oddělení. Tento uměle vzniklý systém vńak vedl k rozptýlení úzce souvisejících dokumentů do fasciklů různých skupin. Pouĉený badatel, který vede v patrnosti původní úĉel vzniku fondu, tak z tohoto systému můņe stejnou mírou těņit jako zcela „ztratit nit― a kvůli získání několika informací podstoupit ĉasově nároĉný průzkum s nejistým výsledkem, protoņe materiál k jedné záleņitosti je zpravidla moņné nalézt na více místech ve fondu. Vzhledem k rozsahu tohoto fondu tvoří písemnosti z let 1618-1660 skuteĉný zlomek, ztrácející se v moři aktového materiálu vzniklého po převzetí panství Schwarzenbergy v roce 1661. Výjimkou tedy není, ņe v jednom fasciklu aktového materiálu, jehoņ ĉasový rozsah má poĉátek jeńtě v roņmberské době a zabírá několik desetiletí období vlády Schwarzenbergů, je pouze několik listů z období habsburské drņby. I z toho důvodu mají velkou cenu nejen poměrně zachovalé řady úĉetního materiálu v kniņní registratuře, ale také dobové dílĉí inventární seznamy a unikátní soupis dokumentů a úřední korespondence se vztahem k třeboňskému panství, uloņených od roku 1638 dvorskou komorou v archivu v Praze.

Soupis má podobu krátkých regestů k víceméně chronologicky řazeným dokumentům a podle záhlaví byl pořízen aņ po smrti císaře Ferdinanda III. Jeho první ĉást obsahuje korespondenci Ferdinanda III. (jeńtě jako uherského a ĉeského krále) s třeboňskými úředníky v letech 1625-1636, dalńí pak, oznaĉená jako fascikl No. 3, se týká přímo třeboňského panství, jeho ocenění, přináleņejících dolnorakouských lén, a obsahuje také dokumenty vzniklé při předávání panství polské královské rodině, vńe z let 1626-1638. Jeden exemplář tohoto soupisu se vyskytuje ve fondu Vs Třeboň, sign. IA 7R 8, druhý pak ve výńe zmíněném fondu ĈDKM IV., kartonu 297 v Národním archivu Praha. Poslední stopou při pátrání po osudu dokumentů se zdála být poznámka Jana Adolfa ze Schwarzenbergu na zadní straně opisu uloņeného v komorních spisech, datovaná 19. prosincem 1665, ņe výńe zmíněné písemnosti převzal.54 Z poloņek seznamu, řazených po letech a v daném roce proĉíslovaných, byly některé podle poznámky deest nezvěstné jiņ v době pořizování soupisu po smrti císaře Ferdinanda III. Kromě několika listů

54 NA PRAHA, ĈDKM IV., kart. 297. Soupis korespondence v hospodářských záleņitostech adresované Ferdinandovi III. třeboňskými úředníky v letech 1625–1636 a fasciklu N. 3 k záleņitostem třeboňského panství z let 1626–1638, poznámka J. A. ze Schwarzenbergu na zadní straně: „Das alle obspecifierte wittingawische acta (ausser deren so mit dem Wörtlein deest bemerket sein) sambt einem fascicul darinnen lauter concept und antwort so von IKMt an die beambte zue Wittingau ab Ao. 1625 biss ad Ao. 1634 inclusive abgang sein, zu handen meiner Canzlei gelüffert worden, und ich künftig da es die Notturft erforderte, auf begern die N[ieder] ö[strreichische] Hoffkanzlei wiederumben völlig oder zum theil extradirt wolle, solches bezeugt mein aigne handt underschrifft sub dato den 19. Decembris 1665. Joh[ann] Schwarzenberg.―

- 13 - nalezených ve Vs Třeboň bylo daleko více kusů nalezeno ve výńe zmíněných fondech schwarzenberské ústřední správy na oddělení SOA Třeboň v Ĉeském Krumlově v RA Schwarzenbergů – oddělení Uskuteĉněné a neuskuteĉněné koupě a Schwarzenberská ústřední kancelář Hluboká nad Vltavou – staré oddělení, Třeboň. Je pravděpodobné, ņe se do těchto fondů mohly dostat jeńtě za existence vídeňské schwarzenberské kanceláře a ĉást písemností vńak byla z třeboňských fondů do ústředních schwarzenberských fondů vytříděna aņ za druhé světové války. Tehdy se jádro třeboňského archivu ocitlo turbulentissimo tempore v ĉeskokrumlovském archivu a některé písemnosti nebyly vráceny na své původní místo.55 Zajímavé je, ņe ĉást inkriminované korespondence byla nalezena i mezi „třeboňskými akty― v ĈDKM IV., ĉemuņ by odpovídala poznámka o předání vńech sepsaných písemností v roce 1638 vídeňskou dvorskou komorou archivu v Praze. Schwarzenbergovi se tedy zřejmě do rukou nedostaly v úplnosti ani ty poloņky seznamu, které neměly poznámku deest.56

55 Mnohé prameny, které ke studiu období 1611-1660 v dějinách Třeboně vyuņil třeboňský archivář Teodor Wagner, dnes jiņ v Třeboni uloņeny nejsou. SOAT, VsT, (Nový archiv od roku 1785), sign. IC 6W gama No. 6, WAGNER, Theodor. Wittingau vom Jahre 1611 bis 1661, ein Beitrag zur Herrschaft - und Stadtgeschichte, 1857, rkps.

56 SOAT, VsT, sign. IA 7R 8, Soupis korespondence v hospodářských záleņitostech adresované Ferdinandovi III. třeboňskými úředníky v letech 1625-1636 a fasciklu N. 3 k záleņitostem třeboňského panství z let 1626-1638. Původně zamýńlená edice tohoto soupisu v rámci mé práci si zřejmě zaslouņí samostatné zpracování, které by mělo zejména doplnit kusé informace o dění na Třeboňsku mezi léty 1625 a 1635.

- 14 -

IV. VLADISLAV IV.VASA A POLITICKÁ ŠACHOVNICE EVROPY

IV. 1. Dědictví středoevropských trůnů.

IV. 1. 1. Habsburská podunajská monarchie v 16. století a Polsko.

Připojením královských Uher a zemí Koruny ĉeské v roce 1526 skonĉila jedna z fází formování habsburské podunajské monarchie a upevňování jejích územních i mocenských pozic v rámci středoevropského prostoru. Polské království se v tom okamņiku stalo jejím, minimálně co do délky spoleĉné hranice, nejvýznamnějńím severním sousedem. Ferdinandovi I. Habsburskému vńak záhy vyvstaly váņné potíņe nejen v Říńi, ale také v podobě konfliktu s Osmanskou říńí - nevyņádaném dědictví uherské koruny. Pozornost Polska vázal neustálý zápas o vliv v Baltském moři a nepřehledná situace na hranici s Osmanskou říńí. To vńe způsobilo, ņe v následujících letech nebyly diplomatické vztahy obou států a jejich vládnoucích rodů právě prvořadou záleņitostí. Teprve konsolidace vnitřních poměrů podunajské monarchie v polovině 16. století přinesla zájem o obnovení vazeb habsburské a jagellonské dynastie, jehoņ symbolem se staly sňatky dvou dcer Ferdinanda I. Alņběty (1543) a po ní Kateřiny (1553) s polským králem Zikmundem II. Augustem. Obě sestry se připojily k spoleĉnosti celkem osmi Habsburkoven, které se v letech 1454 aņ 1795 staly polskými královnami.57 Zikmund II. sám byl vnukem první polské královny z habsburského rodu, sestry ĉeského krále Ladislava Pohrobka, Alņběty Habsburské provdané roku 1454 za Kazimíra IV. Jagellonského.

Dynastický sňatek jako jedna z nejstarńích forem diplomatické práce mohl být těņko vnímán jinak neņ jako věc veřejná, avńak jeho kvalita úzce souvisela s úrovní prostého souņití jeho aktérů. Pro hodnocení úrovně diplomatických vztahů mezi dvěma rody úhlem sňatkové politiky je tedy podstatné, ņe Poláky oblíbená královna Alņběta Habsburská nazývaná v Polsku podobně jako její tchýně matkou králů Jagellonců, protoņe ĉtyři synové pocházející z jejího osmatřicetiletého manņelství s Kazimírem IV. se stali

57 V závorce jsou uvedena léta, kdy tyto rakouské arcivévodkyně uņívaly titul královna polská: Alņběta (1452-1492), Alņběta (1554-1545), Kateřina (1553-1572), Anna (1592-1598), Konstancie (1605-1631), Cecílie Renata (1637-1644), Eleonora (1670-1673), Marie Josefa (1734-1757). Davies komentuje, ņe polský panovnický dům měl mezi léty 1548-1795 ne méně neņ devět příleņitostí obstarat sedmi z jedenácti králů Rzeczypospolité péĉi manņelky z Habsburkova rodu. DAVIES, N. God‘s Playground, s. 398. Přes vysoký poĉet uzavřených svazků, jsou tyto příbuzenské vazby Habsburků v obecnějńím kontextu ĉasto zcela pomíjeny. Srov. VOCELKA, Karl – HELLER, Lynne. Soukromý svět Habsburků. Ņivot a vńední dny jednoho rodu. Praha 2011, s. 112-117.

- 15 - králi, nasadila budoucím polským královnám z habsburského rodu laťku aņ příliń vysoko.58 Opodstatněnost hledání souvislosti mezi rodovým původem královen a kurzem zahraniĉní politiky v období jejich vlády viděli v Polsku ostatně jiņ jejich souĉasníci.59

Ani jedno z manņelství dcer Ferdinanda I. Habsburského s posledním Jagelloncem Zikmundem II. nelze oznaĉit za ńťastné ani politicky úspěńné – Zikmundovy pokusy o anulování sňatku s Kateřinou dobrým vztahům mezi panovnickými domy neprospěly a jejich bezdětné manņelství znamenalo vymření rodu v muņské linii.60

Po marných pokusech dosadit v období opakovaného interregna na polský trůn Habsburka se podařilo celkem ĉtyřikrát za sebou spojit osud polského krále s Habsburkovnou a jejím prostřednictvím hledat způsob, jak zahladit neshody vyvolané předchozími ozbrojenými střety o trůn a navázat aktivní spolupráci. Krátké, a snad nejen proto harmonické manņelství Zikmunda III. s dcerou Karla II. Ńtýrského, arcivévodkyní Annou, posílilo ty mocenské skupiny, které v ņivotaschopnost spolupráce s Habsburky uvěřily. Matka budoucího krále Vladislava IV. si u dvora vytvořila dobrou pozici porozuměním s královským manņelem, proņívajícím těņké období politických bojů o ńvédský trůn. Po její smrti v roce 1598 Zikmund III. skuteĉně truchlil a jeho ozbrojený výstup proti Ńvédsku bývá dokonce dáván do souvislosti s touto privátní tragédií. Proto nebylo velkým překvapením, kdyņ na území Rzeczypospolité roku 1605 s ĉtyřsethlavým doprovodem dorazila Konstancie, mladńí sestra zemřelé Anny.61 Tato

58 KOSMAN, M. Dějiny Polska, s. 79. HAMMANOVÁ, B. Habsburkové, s. 49-50. 59 „[...] Austriacki bowiem dom wydał na świat Polsce odważnych Władysławów, kochających ojczyznę Kazimierzów, szczęśliwych Zygmutów.― RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 333n. 60 Alņběta (1526-1545) se po sňatku se Zikmundem II. Augustem v roce 1543 na polském dvoře ocitla uprostřed sporů mezi stoupenci a odpůrci prohabsburské politiky, přiĉemņ jejím nejsilnějńím protivníkem byla Zikmundova matka, královna Bona z italského rodu Sforza. Alņběta trpěla epilepsií, coņ k ní u Zikmunda II. vyvolalo fyzický odpor a stalo se překáņkou manņelskému souņití a nepochybně přispělo k její předĉasné smrti ve Vilniusu v pouhých 19 letech. HAMMANOVÁ, B. Habsburkové, s. 51. Kateřina (1533- 1572) si Zikmunda II. Augusta roku 1553 brala jiņ jako vdova po mantovském vévodovi Frantińkovi III. a na rozdíl od své starńí sestry si u dvora dokázala vytvořil odpovídající postavení, i v jejím případě se vńak překáņkou vztahu s manņelem stala opět neńťastná epilepsie a po roce 1559 pak králova snaha dosáhnout rozvodu odůvodněného Kateřininou neplodností. Roku 1566 polská královna odjela definitivně ze země a doņila v Linci, aniņ by Zikmund II. kdy rozvodu dosáhl. HAMMANOVÁ, B. Habsburkové, s. 225. 61 OeStA/HHStA, HA, FAkt, kart. 26, 1605, „Verzeichnuß der fürstl. und andern personen, welche mit der königl. praut nach Poll(e)n verraißet sein― uvádí 378 dvořanů, kteří se měli na doprovodu budoucí polské královny podílet; Ze Ńtýrského Hradce vedla cesta průvodu přes Roņmberk, Kaplici do Třeboně. Zatímco předvoj na 250 koních, který dorazil 7 listopadu 1605, byl pro nepřítomnost vladaře ponechán před hradbami, o den později se Petr Vok z Roņmberka vrátil z Dobré Vody a mohl tedy přivítat arcivévodkyni Konstancii s matkou a sourozenci Maxmiliánem Arnońtem a Marií Kristinou, provdanou za Zikmunda Báthoryho a poveĉeřet s nimi. V jejich doprovodu se jako dvořan nacházel Roņmberkův synovec Jan Zrinský

- 16 - Habsburkovna byla Zikmundovi III., podobně jako její starńí sestra, oporou plných 27 let. Na trůn svých tet, Anny a Konstancie, usedla na podzim roku 1637 Cecílie Renata Habsburská po boku voleného polského krále Vladislava IV. S jediným útoĉińtěm pro sebe a své budoucí potomky na dobrach trzebońskich62 - na jihoĉeském panství Třeboň, se měla stát tou, která země Polské koruny zatáhne do třicetileté války.

IV. 1. 2. Cesta k bendínsko-bytomské smlouvě

Smrt bezdětného Zikmunda II. v roce 1572 znamenala pro „jedno tělo dvou sousedních států― - Rzeczpospolitou63 dlouhé období rozhodování, zda potřebuje novou domácí panovnickou dynastii. Intenzita vzájemných politických kontaktů s habsburskou monarchií v malém prostoru střední Evropy kolísala v souvislosti s tím, jak oba státy zapřádaly svého souseda do svých ambiciózních politických projektů. Habsburská monarchie vyĉerpala mnoho sil v prostoru Sedmihradska a Moldávie, kde se její zájmy střetávaly s Osmanskou říńí i zeměmi Polské koruny, jejichņ pozornost vńak vņdy znovu odváděly „severní války― a záleņitosti východní hranice. K vztahům obou zemí moņná paradoxně přispěly vzájemné dobré vztahy polské a ĉeské stavovské obce, protoņe mohly stejně tak dobře vynést na polský trůn nejvyńńího purkrabí ĉeského Viléma z Roņmberka, jako pod tlakem papeņské kurie (obávající se vzájemného oslabování katolických států v ĉase turecké hrozby) zprostředkovat smír Habsburků s novým polským králem Zikmundem III. v podobě tzv. bendínsko-bytomské smlouvy.64 Úspěńná jednání o svobodu neúspěńného pretendenta polského trůnu arcivévody Maxmiliána Habsburského mezi velkým korunním kancléřem a hejtmanem Janem Zamoyským a ze Serynu, který byl předtím hostitelem na Roņmberku. Druhého dne pokraĉovali na Jindřichův Hradec a dále na Ledeĉ nad Sázavou, přes Hradec Králové a Náchod do Kladska. OeStA/HHStA, StAbt, Polen I 1, kart. 84, (1527-1699), fol. 281-284, Popis cesty arcikněņny Konstancie ze Ńtýrského Hradce do Polska od 29. října 1605 do 22. listopadu 1605 „Verzeichnuss der frueemall und Nachleger Von Gräz bis In Polen―; PÁNEK, Jaroslav (ed.). Václav Březan: Ņivoty posledních Roņmberků. Praha 1985, s. 577; BŮŅEK, Václav - JAKUBEC, Ondřej - KRÁL, Pavel. Jan Zrinský ze Serynu. Ņivotní příběh synovce posledních Roņmberků. Praha 2009, s. 39; Srov. LEITSCH, Walter. Geschichten vom polnischen Könighof aus der Zeit um 1600. Wien 1999, s. 84-95.

62 CZAPLIŃSKI, Władysław. Władysław IV. i jego czasy. Warszawa 1972, s. 210.

63 KOSMAN, M. Dějiny Polska, s. 114. 64 Smlouvě, která která předznamenala ukonĉením sporu o nástupnictví na polském trůnu se dostalo pozornosti i ze strany ĉeských historiků, zvláńtě pak Josefa MACŮRKA, který v ní hledal pokraĉování staletí přetvávajících nadstandardních vztahů mezi obyvateli Ĉeského a Polského království. I kdyņ Macůrek poněkud příliń zdůrazňuje spolupráci ĉeského a polského „národa―, který staví do přirozené opozice proti Habsburkům, faktograficky přesný výklad o průběhu jednání potvrzuje zásadní roli ĉeských stavů i jejich pohnutky k uzavření míru. MACŮREK, Josef. Dozvuky polského bezkráloví, s. 1-32; TÝŅ. Čechové a Poláci v druhé polovině XVI. století, s. 168-199; TÝŅ. Čeńi a Poláci v minulosti I. Praha 1964, s. 229nn. Edice smluv polsko-habsburských smluv z roku 1589 viz DOGIEL, M (ed.). Codex diplomaticus regni Poloniae et Magni Ducatus Lithuaniae, s. 231-261.

- 17 - nemocemi trápeným, stárnoucím Vilémem z Roņmberka65 na jaře roku 1589, umoņnila dlouhodobě normalizovat diplomatické vztahy.66 Jak Rzeczypospolité, tak habsburskému soustátí, pozastavila neefektivní odĉerpávání financí i energie k řeńení vlastních vnitřních problémů.67 Přestoņe smlouva bendínsko-bytomská byla smlouvou mezi zeměmi Koruny ĉeské zastoupenými ĉeským králem Rudolfem II. a Polskem – a nejednalo se tedy o rodovou smlouvu, jsou dobré vztahy obou dynastií jedním z bodů dohody.

Habsburský rod, který v dlouhém konfliktu o nástupnictví po Jagelloncích a trojím období interregna v letech 1572-1589 bezpochyby zvolil znaĉně agresivní postup, nesl svůj díl viny na rozpolcenosti polské spoleĉnosti v otázce prospěńnosti nadstandardních vztahů s podunajskou monarchií. Jeńtě v letech 1590-1591 byla budoucnost vzájemných vztahů nejistá.68 Úspěch prohabsburské strany v Polsku se po ustálení pozice Zikmunda III. Vasy a koneĉném smíru stran neomezil jen na roku 1592 uzavřený manņelský svazek Zikmunda III. s Annou Habsburskou, matkou budoucího polského krále Vladislava IV. Dle dobových svědectví totiņ přinesl harmonický manņelský svazek Vasy s Habsburkovnou skuteĉné sblíņení polského dvora s habsburským a významné posílení výńe zmíněných zájmových skupin.69 Těch několik let Annina ņivota na polském dvoře uběhlo ve znamení politických tahanic o práva Zikmunda Vasy, jako roku 1594 korunovaného ńvédského krále. Po Annině smrti roku 1598 zabředla Polská koruna v letech 1600 aņ 1605 do váleĉného konfliktu se Ńvédskem, který Zikmund III. v obraně svých nároků na ńvédskou korunu rozpoutal. Teprve vojenský nezdar celé akce navrátil Zikmunda opět původnímu kurzu. Dynastická politika ńtýrských Habsburků viděla ve spřízněném rodu Vasa nezanedbatelnou, ale poměrně komplikovanou

65 K Vilémovi z Roņmberka a jeho diplomatickým aktivitám při jednání o polský trůn Viz: WIERZBOWSKI, Teodor. Dvě kandidatury na pol'skij prestol Vil'gel'ma iz Rozenberga i Ercgercoga Ferdinanda, 1574-1575. Varńava 1889; SLACH, Miroslav. Kandidatura Viléma z Roņmberka na polský trůn v l. 1573-1575. JSH 33 (1964), ĉ. 3-4, s. 130-148. 66 Přetrvávající hodnocení pochází z Macůrkových prací (viz výńe), tématu se věnoval třeboňský archivář: SALABA, Josef. Třetí legace Viléma z Roņmberka do Polska r. 1589. ĈĈM, roĉ. 51, 1927, s. 35-49; a podrobnějńí na praktickou a organizaĉní stránku zaměřená studie: HONC, Jaroslav. Cestovní účet diplomatické mise Viléma z Roņmberka do Polska r. 1588/89 a budget ńlechtické domácnosti a dvora. AT 1973, s. 44-83;

67 DAVIES, N. God‘s Playground, s. 434n. KANN, R. A. A History of the Habsbourg Empire 1526-1918. s. 41. EVANS, R. J. W. Vznik habsburské monarchie 1550-1700, s. 489n.

68 MACŮREK, Josef. Diplomatické poslání Jana Duckera v Polsku roku 1591. Příspěvek k dějinám snah rodu habsburského o nabytí koruny polské koncem 16. století. Zvl. otisk VKĈSN I., roĉ. 1929, Praha 1930. 69 Anna dokonale vyuņila svých schopností k upevnění politických pozic manņela a zároveň dokázala udrņet dobré rodinné vztahy mezi habsburským a vasovským dvorem. Macůrek vidí jako hlavní důvod, proĉ Zikmund III. zvolil podruhé Habsburkovnu, jeho snahu o spojenectví pro případ dalńích konfliktů krále s vlastními poddanými. MACŮREK, J. České povstání, s. 4n.

- 18 - a nevypoĉitatelnou oporu svých ambicí. Uzavření manņelského svazku s Konstancií, Anninou o 15 let mladńí sestrou, vńak vedlo i k uklidnění atmosféry na polském dvoře.

Při líĉení osobnosti krále Zikmunda III. Vasy polskými historiky je ĉasto vyzdvihován jeho obdiv k absolutismu jako ideální formě vlády a celoņivotní usilování o revindikaci ztraceného ńvédského trůnu, který upřednostňoval před trůnem polským.70 Po celou dobu vlády hledal prostor a spojence k prosazování těchto záměrů, ideální partner pro panovníka jehoņ rodové zájmy se diametrálně lińí od přání těch z jejichņ mandátu vládne, se vńak nalézal těņko. Aĉkoliv Zikmund III. pocházel z tradiĉně protestantské rodiny, inklinoval na polském trůnu ke katolické dvorské straně, jíņ byla habsburská politika nejblíņe. Jakmile ńlechta zjistila, ņe se habsburská diplomacie prostřednictvím této skupiny snaņí zasahovat do vnitřních záleņitostí Polského království, nelenila klást spolupráci nejrůznějńí překáņky bez ohledu na skuteĉné potřeby státu. Zikmundovy tendence k oņivování politických vazeb s Habsburky i dalńí kroky jeho samostatné politiky popouzely polskou ńlechtu po celou dobu jeho vlády. Vztahy Zikmunda III. a později Vladislava IV. s Habsburky sice v Polsku populární nebyly, kritici této politické orientace se vńak nedokázali spojit v jednotnému odporu.71

I proto bylo moņné, aby 23. ĉervna roku 1613 dońlo mezi Habsburky a polskými Vasovci k podpisu nové, nutno říci ņe tajné, tzv. bratislavsko-varńavské smlouvy. Smlouva mezi polskými a ĉeskými stavy z roku 1589 dostala tak postupem ĉasu zcela jiný rozměr. V nové dohodě mezi císařem Matyáńem a polským králem Zikmundem III. stály na prvním místě zájmy obou rodů, vĉetně ĉasto zmiňované klauzule o vzájemné pomoci proti rebelujícím poddaným, která byla zřejmě dostateĉným důvodem, aby smlouva nebyla prezentována veřejně.72 Dohoda se navíc neměla vztahovat jen na země

70 DAVIES, N. God‘s Playground, s. 436n. WÓJCIK, Zbigniew. Międzynarodowe położenie Rzeczypospolitej. In: Tazbir, Januzs (red.). Polska XVII wieku. Państwo, społeczeństwo, kultura. Warszawa 1974, s. 19n.; MACŮREK, J. České povstání, s. 4-14; ŘEZNÍK, Miloń. Mezinárodní postavení polsko-litevského státu Vladislava IV. HO, roĉ. 6, 1995, ĉ. 3, s. 351-355.

71 Výběrově pohled z polské strany: CZAPLIŃSKI, Władysław. O Polsce siedemnastowiecznej : problemy i sprawy. Warszawa 1966, s. 160n.; WÓJCIK, Z. (red.). Polska służba dyplomatyczna XVI-XVIII wieku. Warszawa 1966; CZUBIŃSKI, Antoni - TOPOLSKI, Jerzy. Historia Polski. Wrocław 1988, s. 178-186; za ĉeské historiky MACŮREK, J. Čeńi a Poláci v minulosti. díl 1, s. 19 passim, popř. generalizující pohled: EVANS, R. J. W. Vznik habsburské monarchie, s. 489n. 72 Podobné klauzule ovńem nebyly niĉím novým: uņ v roce 1548 po smrti svého otce Zikmunda I. Starého uzavřel Zikmund II. August v oĉekávání potíņí při nástupu na trůn se svým tchánem Ferdinandem I. Habsburským pakt o vzájemné pomoci proti poddaným. Viz KOSMAN, M. Dějiny Polska, s.105.

- 19 - pod svrchovaností dvou zmíněných suverénů, ale i na území, která oba v budoucnosti získají.73

Habsbursko-vasovské vztahy nijak zásadně nenaruńilo ani povstání ĉeských stavů, protoņe vnitropolitická situace Vasům ve vhodný okamņik zkomplikovala moņnost dodrņet podmínky spojenecké smlouvy. Nevýrazná podpora zájmů habsburských spojenců ze strany polských Vasovců předznamenala dalńí vývoj této spolupráce, diktovaný právě specifickou situací, v níņ se nacházeli na polském trůnu.74

IV. 1. 3. Slezská otázka.

Politické vyhnanství Zikmundova rodu ze Ńvédska, zpeĉetěné roku 1635 stuhmsdorfským mírem75 způsobilo jeho potomkům existenĉní obtíņe v podobě absence vlastních dědiĉných drņav, o něņ by se mohla opírat jak politická, tak ekonomická soběstaĉnost rodu. Dědiĉné statky polských Vasů ve Ńvédsku byly v důsledku neúspěńného boje o tamní trůn v rámci rodiny ztraceny a získat nové znamenalo postupovat cestou promyńlené sňatkové politiky nebo expanze na cizí území.76 Volební monarchie, jakou bylo Polsko, poskytovala sice panovníkovi k zajińtění korunní statky, neměla vńak z principu zájem na solidním postavení jeho rodu. Po celá desetiletí tak Vasům nebylo umoņněno hendikep svého rodu na území Polsko–litevské unie kompenzovat.77 Z toho důvodu Zikmund III., stejně jako později jeho syn a nástupce Vladislav IV. podrobili

73 MACŮREK, J. České povstání, s. 7-14, 22-48; TÝŅ. Čeńi a Poláci, díl 1, s. 283. HEJL, Frantińek. Od česko- polské státní smlouvy k habsburko-vasovskému dynastickému paktu (1589-1613). SPFFBU 1959, C6, str. 47. Ve vzniklém dokumentu byla smluvena vzájemná pomoc nejen proti zahraniĉním odpůrcům, ale i proti odbojným poddaným. Byla to tedy zároveň dohoda mezi dvěma vládnoucími rody vzniklá z obavy před dalńím růstem stavovské moci v obou zemích a doklad Zikmundových sympatií k absolutistickým metodám Habsburků. Edice smlouvy z roku 1613 a souvisejících dokumentů DOGIEL, M. (ed.). Codex diplomaticus regni Poloniae (I.), s. 294-300.

74 MACŮREK, J. České povstání, s. 133-141. SZELĄGOWSKI, Adam. Śląsk i Polska, s. 49-59. WĄS, Gabriela. Śląsk we wladaniu Habsburgów. In: Czapliński, Marek (red.) Historia Śląska, AUW 2364, Wróclaw 2002, s. 160-166. 75 Stuhmsdorf (Sztumska Wieś) v Pomoří, 18 km jiņně od Malborku. Mírová smlouva mezi polskou a ńvédskou stranou byla podepsána 12. září 1635 na 26 let, prodlouņila příměří uzavřené mezi oběma zeměmi 26. září 1629 v nedalekém Altmarku (Starym Targu).

76 ANDERSSON, Ingvar. Schwedische Geschichte. München 1950, s. 195-210. ROBERTS, Michael. Gustavus Adolphus: A History of Sweden. London-New York-Toronto 1658, s. 564-567. 77 Prakticky pouze královna Konstancie přispěla k vytvoření jakési základny na polskou korunu nevázaných statků, kdyņ zakoupila roku 1624 za 600 tisíc złp statek Żywiec v krakovském vévodství, který po ní zdědil Jan Kazimír s bratry a sestrou Annou Kateřinou Konstancií. BRZOZOWSKI, Artur. Podstawy finansowe działaności politycznej u społecznej krółowej Ludwiki Marii Gonzagi. In: Łopatecki, Karol – Walczak, Wojciech (edd.). Nad spoleczeństwem staropolskim: Kultura – instytucje - gospodarka w XVI-XVIII. stuleciu. sv. 1, Białystok 2007, s. 350-1.

- 20 - důkladnému zkoumání veńkeré moņnosti nabytí dědiĉných statků, a to v první řadě za polskými hranicemi. V neklidném období poĉátku třicetileté války se taková moņnost zdála mnohem reálnějńí. První území, která se takto nabízela, byla samozřejmě slezská kníņectví - formálně samostatná avńak lenním právem náleņející pod svrchovanou vládu Habsburků coby ĉeských králů. O Slezsko mohl mít ale zájem i polský stát.

Snaha o získání vlastních rodových drņav v hospodářsky i vojensky strategickém prostoru byla polskými historiky jako tzv. slezská otázka jednostranně interpretována jako pokus o znovunabytí a navrácení Slezska k zemím Polské koruny.78 Jiņ Macůrek upozorňoval, ņe na přelomu 16. a 17. století je v polské politické literatuře mnoho dokladů o rozńířené domněnce, ņe Slezsko kdysi bylo souĉástí Polské koruny, a proto jeho obyvatelé touņí po tom, znovu k polskému státu náleņet - „vrátit se do mateřského lůna―.79 Přestoņe není moņné se vyhnout jistému zjednoduńení, tato tvrzení se objevovala spíńe v prostředí stoupenců politiky polského panovníka, protoņe jakékoliv upevnění pozic Polska v prostoru Slezska by bylo úspěchem krále, nepokrytě obdivujícího absolutistický způsob vlády. Ten byl polské ńlechtě nejen krajně nemilý, ale paradoxně mohl v tomto prostoru poslouņit více zájmům králových staronových spojenců Habsburků neņ ńlechtické republice.80 I polská magnaterie si navíc velmi dobře uvědomovala nejistou situaci polského státu neustále balancujícího na hranici váleĉného stavu s Moskvou, Ńvédskem a Osmanskou říńí. K vykládání slezsko – polských vztahů v období vlády Vasů, jako historii revindikace Slezska, měli tendenci mnozí starńí polńtí historikové. Spolu s jejich neméně tradiĉním „nadrņováním― polské ńlechtě proti „cizímu― panovníkovi vznikl poněkud zkreslený obraz o záměrech a snahách zúĉastněných stran.81 Poslední závěry historiků vyjadřujících se k otázce „revindikace―

78 POLIŃENSKÝ, Josef. Slezsko a válka třicetiletá. In: Kudělka, Milan (usp.). Ĉesko-polský sborník vědeckých prací I. Praha 1955, s. 311-334; CZAPLIŃSKI, Władysław. Szlachta, możnowładztwo i oficijalna polityka polska wobec Śląska pod koniec XVI i w pierwszej połowie XVII wieku. In: Maleczyńska, Eva (ed). Szkice z dziejów Śląska I. Warszawa 1955, s. 267-285; CZAPLIŃSKI. Władysław. Polska wobec początków wojny trzydziestoletniej 1618-1620. Sobótka, roĉ. 15, 1960, nr. 4, s. 449-477; ŃINDELÁŘ, Bedřich. Slezská otázka na mírovém kongresu vestfálském 1643-1648. SPFFBU C 8, 1961, s. 266-295; EVANS. R. J. W. Vznik habsburské monarchie, s. 339- 346.

79 MACŮREK, J. České povstání, s. 53n.

80 CZAPLIŃSKI. W. Polska wobec początków wojny trzydziestoletniej, s. 449-477., zvl. strany 458n.

81 Kritika z ĉeských řad je zejména z pera J. Macůrka a M. Ńmerdy: MACŮREK, J. České povstání, s. 53n. ŃMERDA. Milan. (recenze) Józef Leszczyński. Władysław IV. a Śląsk w latach 1644-1648. Wrocław 1969, Slezský sborník 1970, s. 95nn. W. Czapliński upozorňuje hlavně na práce KONOPCZYŃSKI, Wl. Dzieje Polski novoņytnej, t. 1., 1506-1648, Warszawa – Kraków 1936, s. 253n. a PIWARSKI, Kazimierz. Historia Ślaska w zarysie. Katowice – Wroclaw, 1947, s. 200 a úvod k druhé ĉásti prvního dílu Historia Polski vyd. Akademií polských nauk, s. 75. Jak upozorňuje W. Czapliński, ani Josef Macůrek ve své práci České

- 21 - Slezska jsou ovńem aņ pozoruhodně kategorické: „Vasovci nevyuņili moņnost získat tento kdysi piastovský úděl, neboť stále nahlíņeli na evropské otázky prizmatem své snahy o návrat na ńvédský trůn.―82 Záleņitost slezských kníņectví se stala oblíbeným tématem diplomatických jednání nejen mezi císařem a Rzecpospolitou, ale také u dvora francouzského krále ĉi braniborského kurfiřta.83

Působení Zikmunda III. v oblasti slezských kníņectví, ať jiņ tedy různě vykládané, lze vysledovat jiņ před ĉeským stavovským povstáním.84 Jako vyslanec krále Zikmunda III. k protestantům zde v listopadu roku 1616 působil i Maximilián Przerębski, jehoņ diplomatická kariéra vyvrcholila o dvacet let později při jednání s císařem Ferdinandem II. o sňatku polského krále s rakouskou arcivévodkyní.85 Podobně jel Przerębski jeńtě v období po bitvě na Bílé Hoře k slezským stavům prostředkovat poņadavek Ferdinanda II., aby se nepřipojovali k protihabsburskému povstání.86 A do třetice je třeba zmínit pobyt Vladislava Zikmunda ve slezské Nise u svého strýce vratislavského biskupa Karla Habsburského v době ĉeského povstání.87

Slezské stavy se dle oĉekávání přihlásily ke konfederaci a vratislavský biskup se uchýlil pod ochranu polského krále do Varńavy. Na polském dvoře se Karel ve snaze oslabit stavovské povstalce ve Slezsku dovolával patronátu polského krále nad vratislavským biskupstvím, za coņ pro změnu oĉekával statky vzbouřených slezských stavů, i kdyņ stále pod svrchovanou vládou Ferdinanda II. Skuteĉným výsledkem této diplomatické zápletky bylo jmenování jedenáctiletého polského prince Karla Ferdinanda koadjutorem vratislavského biskupa.88 Jde o jeden z výraznějńích okamņiků historie polsko-

povstání.. z roku 1937, ani historik Szelągowski, ņádný větńí zájem o Slezsko ze strany polského krále nepozorovali. Viz CZAPLIŃSKI. W. Polska wobec początków wojny trzydziestoletniej, s. 449-477.

82 KOSMAN, M. Dějiny Polska, s. 150.

83 BEIN, Werner. Schlesien in der habsbursgischen Politik. Ein Beitrag zur Entstehung der Dualismus im Alten Reich. Quellen und Darstellungen zur schlesischen Geschichte 26. Sigmaringen 1994, s. 110n.

84 SZELĄGOWSKI, A. Śląsk i Polska, s. 1-10.

85 Tamtéņ, s. 40. 86 Tamtéņ, s. 190n.

87 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 7; MACŮREK, J. České povstání, s. 49. CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 56; V roce 1619 ve Varńavě při příleņitosti křtu princezny Anny Kateřiny Konstancie pobýval Adolf Michael hrabě Althan vyslanec arcivévody Leopolda V. Tyrolského. Měl poņadovat diplomatickou podporu v bouřících se Ĉechách, povolení verbovat na území Polské koruny a dokonce poņadovat vojenskou podporu. WISNER, Henryk. Die Adelsrepublik und der Dreissigjährigen Krieg. In: Duchard, Heinz (Hrsg.). Der Westfälische Friede. Diplomatie-politische Zäsur – kulturelles Umfeld - Rezepzionsgeschichte. München 1998, s. 406; WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 33.

88 ŅÁĈEK, Rudolf. Slezsko. Praha 2005, s. 92. Dalńí vyjednávání o vratislavském biskupovi proběhla za úĉasti Przerębského v roce 1625, kdy působil jako hlavní vyjednavaĉ polského krále Zikmunda u císařského dvora v záleņitosti volby polského prince Karla Ferdinanda vratislavským biskupem. Viz

- 22 - habsburských vztahů, kdy s vstřícným krokem vůĉi polské straně, tedy podporou kandidatury Karla Ferdinanda souhlasil jak vratislavský biskup tak císař Ferdinand II. Byl to také jeden z mála vńeobecně uznávaných zisků polské strany.89 Zajímavá diplomatická zápletka, kdy se ve sporu o kompetence vratislavská kapitula postavila polskému i habsburskému bezprecedentnímu vměńování, ale podlehla systematickému politickému tlaku a ve „svobodné― volbě zvolila polského prince, se stala tématem monografií W. Czaplińského a G. Ćwiczka.90 Při misi polského diplomata Przerębského na jejímņ konci byl biskupský stolec pro Vasovce, opět ve Vídni vyplynula na povrch obava před polskou usurpací Slezska, jak o tom svědĉí ve Ńvédsku nalezená relace Przerębského.91 I v dalńích letech jiņ z pohledu císařových rádců polské záleņitosti a Slezsko vņdy souvisely. Obavy ze zasahování do svrchovaných práv Habsburků ve slezských kníņectvích vedly znovu a znovu tajnou radu a ostatní poradní orgány Ferdinanda II. k opatrnosti vůĉi poņadavkům vznáńeným z Varńavy. V době nejistoty z pováleĉného uspořádání Evropy zmítané třicetiletou válkou se otázka Slezska, nebo dokonce revindikace ńvédského trůnu, stala vděĉným nástrojem politiky stran třetích – také proto jí opakovaně v diplomatických kampaních uņili francouzńtí vyslanci, a to i v souvislosti s oběma sňatky Vladislava IV.92

IV. 1. 4. Nový polský král Vladislav IV.

Nejstarńí syn Zikmunda III. a Anny Habsburské, Vladislav Zikmund (1595-1648) definitivně dospěl v průběhu svého moskevského dobrodruņství za carskou korunou, kterým si vyslouņil pověst schopného vojevůdce.93 Neúspěch moskevského taņení

MAŤA, Petr. Nové prameny k českým dějinám ve ńvédských knihovnách a archivech. SAP 2001, roĉ. 51, ĉ. 1, s. 275- 297. 89 Svou roli ovńem hrálo také to, ņe Karlu Ferdinandovi se naskýtala nová kariéra v podobě jmenování portugalským místokrálem. Biskup Karel vńak koncem roku 1624 v Madridu zemřel, a kapitula odmítla polské vměńování do vnitřních věcí církve.

90 CZAPLIŃSKI, Władysław. Elekcja ostatniego polskiego biskupa wrocławskiego w roku 1625. Rozcnik Zakładu Narodowego imienia Ossolińskich 3, 1948, s. 251-289; ĆWICZEK, Ginter. Królewicz Karol Ferdinand Wasa jako biskup wrocławski. In: Studia z historii kościoła w Polsce, 2, Warszawa 1973, s. 7-279. 91 Relace popisuje vídeňská jednání z období 25.-29. března 1625, Uloņená v Riksarchivet ve Stockholmu, ve sbírce Extranea, XVI. Tyskland, fasc. 193. Viz MAŤA, P. Nové prameny k českým dějinám, s. 287n. „Aderant nonulli, ut postea intellexi boni viri, qui C(aesarae) M(aiesta)ti hunc metum iniciebant, si Princeps Polonus potietur episcopatus gradu, metuendum est, ne Silesiae Ducatus ad Regnum Poloniae avellatur. Haec de re nemo mecum curam egit. Sed si quis obieccisset, facile obiectioni reponsum fuisset.― 92 K vývoji rekatolizaĉních snah v kontextu drņby slezských kníņectví v průběhu třicetileté války. WINKELBAUER, T. Österreichische Geschichte. 1522-1699, Ständefreiheit und Fürstenmacht,(II.), s. 66.

93 KOBIERZYCKI, S. Historia Vladislai Poloniae Principis.

- 23 - obrátil pozornost k jiným moņnostem vyuņití osoby polského prince, avńak třicetiletý princ si v roce 1624 prosadil dlouhou poznávací cestu po Evropě. Jeho vńestranné vzdělání jistě nebylo zanedbáno a minimálně jeho znalosti jazyků a zájem o přírodní vědy byly nadstandardní, ovńem, stejně jako záliba v umění a hudbě mohly být stěņí uspokojeny ve vojenských táborech. Opoņděná kavalírská cesta - téměř rok trvající putování po evropských dvorech pod pseudonymem Snopkowski94 - měla na Vladislava zcela zásadní vliv. Dychtivý a ochotný vstřebávat vńe nové, navíc nepostrádající osobní kouzlo spojené s výmluvností, upoutal pozornost spřízněných rodů i panovnických dvorů, které navńtívil.95 Vladislav se během této cesty v ĉervnu 1624 představil i u vídeňského dvora kam, jak mohl tuńit, se bude později ĉasto obracet o podporu s odvoláním na příbuzenské vztahy.96 Jeho incognito cesta přetvořila obraz mladého váleĉníka v poněkud exotických krajích na kultivovaného muņe v nejlepńích letech. Polský princ vyvolal zájem předních evropských dvorů a jejich politických rádců a stal se dalńí figurkou na ńachovnici rozehrané partie třicetileté války.

Takové náznaky se objevily prakticky jiņ v polovině dvacátých let, kdy ńpanělńtí diplomaté pracovali na projektu ovládnutí Baltu, tzv. severním maritimním plánu. Mezi kandidáty na vůdce této kampaně měl být s titulem el capitano general i Vladislav Zikmund. Císařův synovec bez reálné politické moci mohl vyhovovat vńem stranám a navíc se v záleņitosti osobně angaņoval. Polský princ byl sice v Polsku oblíbený, ale svým poněkud méně populárním otcem izolovaný od politického dění, coņ byl také nepochybně jeden z důvodů, proĉ se mohl vydat na studijní cestu po Evropě. V roce 1625 byl ovńem zpět v Polsku a jeho postavení nevykazovalo ņádnou změnu. Nesouhlas

94 Pseudonym parafrázoval rodový erb Vasů, zlatý snop obilí v dvakrát pokosem děleném ńtítě ĉervené, bílé a modré barvy.WISNER Henryk. Władysław IV. Waza. Warszawa 1995, s. 43.

95 PLEBAŃSKI, J. K. (ed.). PAC, Stefan: Obraz dworów europejskich; PRZYBOŚ, A. (ed.) Podróż królewicza Władysława Wazy., 96 Podle líĉení Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic v dopise své ņeně Polyxeně datovaném po 20. ĉervnu 1624 se při této zastávce ve Vídni Vladislav nejen osobně setkal s budoucími ńvagry arcivévody Ferdinandem Arnońtem a Leopoldem Vilémem, ale poveĉeřel i se svou budoucí ņenou Cecílií Renatou, neboť u slavnostní veĉeře byly přítomni vńichni potomci císaře Ferdinanda II. Viz MAREK, Pavel. Svědectví o ztrátě starého světa: Manņelská korespondence Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a Polyxeny Lobkovické z Pernńtejna. (Prameny k ĉeským dějinám 16.-18. století.), Ĉeské Budějovice 2005, s. 296nn; Podle deníku Stefana Pace zůstal Vladislav ve Vídni od 21. do 30. ĉervna 1624, na jeho poĉest byl zinscenován balet v maskách, jehoņ se úĉastnila císařovna i obě arcivévodkyně, opera, několikadenní hony a ohňostroj. Na zpáteĉní cestě zůstal se svým doprovodem ve Vídni od 4. aņ do 18. dubna 1625, program spoĉíval v loveckých výpravách a ukonĉen byl slavnostní hostinou: „było do dwuchset różnych potraw u tego stołu, gdzie cesarz z źoną, z królewiczem, z synami i z córkami siedział. Te potrawy wszystkie największą sztuką, tak źie nicz wyborniejszego w tym rodzaju być nie moźe.― PLEBAŃSKI, J. K. (ed.). PAC, Stefan: Obraz dworów europejskich, s. 21-25, 165nn.

- 24 - Zikmunda III. se zataņením syna do těchto vojenských operací Vladislavovy naděje na smysluplné uplatnění jeho osobních schopností opakovaně zklamal.97

Smrt Zikmunda III. v dubnu 1632 zastihla Vladislava Zikmunda ĉásteĉně nepřipraveného, coņ bývá vykládáno právě záměrnou politickou izolací, do níņ ho otec stavěl. Za nejisté situace před královskou volbou, stáli vedle Vladislava dalńí ĉtyři nevlastní bratři: Jan Kazimír (1609-1672), krakovský a varmínský biskup, od roku 1633 téņ kardinál Jan Albert (1612-1634), vratislavský biskup Karel Ferdinand (1613-1655) Alexandr Karel (1614-1634) a sestra Anna Kateřina Konstancie (1619-1651), z nichņ pouze Jan Albert a Karel Ferdinand byli zajińtěni ve svých církevních úřadech. Ostatní, kteří zůstávali téměř bez vlastních příjmů a bez rodových statků, se v první řadě obrátili na rodinu své matky. Budoucnost byla v tu chvíli v udrņení polského trůnu nebo získání vlastních rodových drņav s pomocí lépe zajińtěných příbuzných.98 To bylo úkolem tzv. Heniciovy mise k císaři Ferdinandovi II. ve jménu vńech Zikmundových potomků, o níņ se s překvapením polńtí historikové dozvěděli aņ ve 20. století.99 Ferdinand II. nereálný poņadavek na zaopatření vńech polských Vasů vzhledem k situaci habsburské monarchie odmítl a doporuĉil Vladislavovi soustředit se na vlastní královskou volbu a své územní nároky prosazovat prostřednictví mírových jednání s nepřáteli. Takový poņadavek ze strany ńvédských Vasů v nejistém období interregna byl moņná přemrńtěný, ale pochopitelný a pro politické jednání budoucího krále Vladislava IV. typický. Jeho politická rozhodnutí se jak souĉasníkům, tak pozdějńím ņivotopiscům musela zdát v mnoha směrech neĉitelná a nejednoznaĉná, a tak je ĉasto vysvětlovali individuálními rysy Vladislavovy povahy.100 Prostor pro debatu o tom, zda podobné diplomatické výstřelky, které se za doby jeho vlády objevily, byly důsledkem královy poněkud roztěkané, temperamentní povahy a vysokého mínění o své vlastní osobě, nebo příĉina

97 Poslední pokus nabídnout polskému princi uplatnění v císařské armádě uĉinil císařský vyslanec Arnoldin jeńtě na jaře roku 1632. LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 8n. Viz téņ kapitola V. 5. Zkuńenost východu. Cizí vyslanec na území polského státu.

98 CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 297-305, finance polského krále.

99 Tamtéņ, s. 95nn; TÝŅ. Dyplomacia polska 1605-1648. In: Wójcik, Z. (red.). Polska służba dyplomatyczna XVI-XVIII wieku. Warszawa 1966, s. 208. Zřejmě pro případ císařova vítězství v evropském konfliktu Vladislav Vasa předpokládal, ņe poraņený ńvédský král bude souhlasit s nástupnictvím polských Vasovců na ńvédský trůn, polská koruna by tak mohla připadnout mladńímu bratrovi Janu Kazimírovi. Neņ by se Vladislav stal ńvédským králem, spokojil by se s Würtenberskem, Finskem a Inflanty – tedy ĉástí dneńního Estonska a Lotyńska. Bratru Janu Albertovi měl císař zajistit olomoucké biskupství, Karlu Ferdinandovi biskupství Kamieniec v Pomoří a Alexandrovi Branibory a Pomoří zkonfiskované Jiřímu Vilémovi Saskému za spojenectví se Ńvédy.

100 O povaze a literárním obrazu Vladislava IV viz CZERMAK, Wiktor. Plany wojny tureckiej Władysława IV. Kraków 1895, s. 12-17.

- 25 - tkvěla v nedostateĉné informovanosti a celkově ńpatném hodnocení stávající politické situace, je nadále otevřený.101

Jako nápaditého, ale v evropské politice nedostateĉně zorientovaného politika, který svou netrpělivostí a neschopností drņet se svého záměru ĉasto ztrácel zisky, které měl téměř jisté, hodnotí krále historik W. Czapliński.102 Vladislav IV. nastupoval na trůn v sedmatřicátém roce ņivota a aĉkoliv mnoha panovníkům, kteří se ujali vlády v tomto věku byla přesto dána dlouhá vláda, on takové ńtěstí neměl. Zdravotní obtíņe, na kterých se zřejmě do znaĉné míry podepsal dosavadní ņivotní styl, v průběhu let na polském trůnu gradovaly natolik, ņe opakovaně bránily výkonu státnických povinností. Zhorńující se zdravotní stav a z toho pramenící nejistota, stejně tak jako obyĉejné fyzické utrpení, které Vladislava IV. muselo v posledních letech ņivota provázet, jsou nezanedbatelnými faktory, které při hodnocení jeho politických kroků nelze pominout.

Přes vyskytující se dobová klińé v hodnocení polského panovníka nelze upřít autentiĉnost jednomu z „ nejlepńích svědectví, jaké se o jeho době zachovaly,―103 obńírné relaci papeņského nuncia Viscontiho z 15. ĉervence 1636.104 V souladu s dobovým vyobrazením Visconti jedenaĉtyřicetiletého krále popisuje jako statného muņe, ovńem také rychle přibývajícího na váze. Z charakterových vlastností vyzdvihnul Vladislavův ņivý temperament stejně jako dar výmluvnosti a to, co bychom zřejmě nazvali smyslem pro humor. V dobrém rozmaru byl nadmíru ńtědrým a svým oblíbencům pak nedokázal nic odmítnout. Zároveň vńak byl v jednání těņko ĉitelným taktikem, dobře odhadujícím lidské povahy.

101 CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 381, hodnocení povahy krále na základě dobových pramenů. 102 Tamtéņ, s. 117-122.

103 CZERMAK, Wiktor. Plany wojny tureckiej, s.12.

104 RYKACZEWSKI, Erazm. Relacye nuncyuszów apostolskich i innych osób o Polsce od roku 1549 do 1690. Tomus II, Berlin - Poznań 1864, s. 187-267, relace H. Viscontiho datovaná ve Varńavě 15. ĉervence 1636; Honorio Visconti larisský arcibiskup, papeņským nunciem v Rzeczypospolité v letech 1630-1636. Visconti, strávil v Polsku ńest velmi důleņitých let od interregna po smrti Zikmunda III., kdy tlumoĉil podporu papeņe Vladislavovi, přes první roky v kterých král hledal koncepci vlastní politiky. Přestoņe se Visconti ņivě postavil proti moņnosti králova sňatku s protestantkou, Vladislav IV. neváhal pro Viscontiho poņadovat kardinálský klobouk. Urban VIII. se vńak právě nacházel v neshodě se ńpanělským králem a kardinálský titul tak Viscontiho minul. Nový nuncius Filonardi se ocitl uprostřed diplomatické roztrņky, kdy Vladislav IV. odmítal akceptovat nového nuncia, dokud nebude vyřeńena záleņitost s kardinálským titulem pro Viscontiho. PRZEDZIECKI, Renand. Diplomatie et protocole a la court de Pologne. Tome Premier. Paris 1934, s. 45n.

- 26 - Visconti potvrdil, ņe se Vladislav IV. v poĉátcích vlády sám zabýval důleņitou agendou a proĉítal dokumenty. Stykem s uĉenými osobami i ĉetbou získal bystrý úsudek a přitom ovládal němĉinu, polńtinu, latinu a italńtinu tak, ņe: „kterýmkoliv z těchto jazyků dokáņe ņertovat. Tento král se smyslem pro humor je schopen jednat jak s domácími tak cizinci a nemá ve zvyku uráņet se pro nevinné ņerty v situaci, kdy u jiných panovníků jedno nevhodné slůvko překazí diplomatické jednání. Sami Poláci říkají, ņe mají krále moudřejńího, neņ je jim třeba a on sám jim obĉas dává najevo, ņe upřednostňuje svůj vlastní rozum nad radami ńlechty. Naříkají také, ņe král raději slibuje, neņ slibů dodrņuje, ale je fakt, ņe nejen král, ale vńichni Poláci oplývají sliby více neņ jejich dodrņováním. Slovem nadaný a vlastní přiĉinlivostí vzdělaný se Vladislav jiným králům rovná i je převyńuje.― 105

Ve výĉtu záporných charakterových vlastností je u papeņského nuncia pochopitelně na prvním místě Vladislavova zdrņenlivost v náboņenských projevech, kterou vńak Visconti povaņoval za politickou strategii.106 Od prvních ojedinělých projevů zaĉalo ńpatné zdraví polského krále postupem ĉasu zasahovat do ņivota dvora i vysoké politiky. Jiņ v roce 1636 měl král ve zvyku vstávat aņ po poledni a to dokonce i v poli při vojenském taņení, při atacích nemoci nevstával vůbec, drņel se stranou dvorského ņivota a v posledních letech ņivota byl nucen se politického ņivota úĉastnit i s přenosným lůņkem.107

Kratochvíle v ņivotě krále hrály nemalou roli, přiĉemņ na prvním místě byl bezpochyby lov, jemuņ se věnoval v mládí váńnivě, s postupující otylostí stále méně, přesto zůstal stálou záminkou k úniku dvorskému ņivotu. Naproti tomu vřelý vztah k hudbě i roli, kterou Vladislav IV. hrál v ńíření italské opery do zaalpských zemí108 Visconti shrnuje jednou větou: „Hudbymilovný král nezpívá dobře jako jeho otec, ale upřednostňuje kvalitní zpěváky před okázalým mnoņstvím.―109

105 RYKACZEWSKI, E. Relacye nuncyuszów apostolskich, s.189nn a 192. 106 Poláci sami královu neochotu úĉastnit se veřejného náboņenského ņivota vysvětlovali dávnou příhodou o tom, ņe se královy zdravotní obtíņe se poprvé projevily v den kdy, jeńtě za vlády Zikmunda III., náhle omdlel při mńi v gdaňském kostele. 107 Králův zhorńující se zdravotní stav jej s postupujícími roky stále ĉastěji nutil řeńit politické záleņitosti na lůņku, ze kterého nevstal někdy celé týdny, takņe byl nakonec i s lůņkem přenáńen na zasedání sněmu. Na cesty se vydával v nosítkách a do vyńńích pater musel být vynáńen; RYKACZEWSKI, E. Relacye nuncyuszów apostolskich, s. 191-196.

108 ŻÓRAWSKA - WITKOWSKA, Alina. Dramma per musica at the Court od Ladislaus IV. Vasa (1627-1648). In: Bucciarelli, Melania - Dubowy, Norbert - Strohm, Reinhard (edd.). Italian Opera in . Volume 1: Institutions and Ceremonies. Berlin 2006, s. 21-51.

109 RYKACZEWSKI, E. Relacye nuncyuszów apostolskich, s. 191-196.

- 27 - Krále také charakterizovala náklonnost k jeho rodině, zvláńtě pak nevlastní sestře Anně Kateřině Konstancii,110 která ņila na polském dvoře aņ do sňatku s Filipem Vilémem Neuburským, synem falckraběte rýnského, v roce 1642.111 Anna se také logicky stala blízkou spoleĉnicí polské královny Cecílie Renaty, protoņe byla jedinou ņenou na varńavském dvoře, která se jí mohla rovnat urozeností. Daleko komplikovanějńí vztah vázal polského krále k nevlastnímu bratrovi a budoucímu polskému králi Janu II. Kazimírovi.112 Jeho bezpochyby sloņitá, dobrodruņná a neustále hledající povaha, mohla stěņí doma v Polsku nalézt trvalé porozumění. Jako ńestadvacetiletý se v roce 1635 dal do císařských vojenských sluņeb, o dva roky později ve Vídni zdatně zastal roli králova zástupce při svatebních ceremoniích, ovńem kdyņ podpořen dalńími nabídkami ńpanělské strany vyrazil na neńťastnou cestu ke ńpanělskému dvoru, ocitl se ve francouzském zajetí.113 Skandál provázející 21 měsíĉní věznění prince ve Francii

110 Anna Kateřina Konstancie (1619-1651) byla jedinou ņenou ve hře Vladislavovy sňatkové politiky, a proto se v průběhu let diskutovalo několik variant jejího ņivotního údělu. Roku 1635 francouzský vyslanec d‗Avaux nabízel Anně Kateřině sňatek s bratrem francouzského krále. ŚLIWIŃSKI, Artur. Król Władyslaw IV. Warszawa [1925], s. 117. Od pobytu Klaudie Medicejské v Polsku na podzim roku 1637 pak byla projednávána varianta sňatku Anny Kateřiny s Klaudiiným desetiletým synem Karlem Ferdinandem, za nějņ vládla jako regentka. Viz RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 359. Jednání o sňatku se ale stále protahovala a roku 1641 definitivně ustala nejen kvůli citlivé otázce věna ale zřejmě i osobním výhradám arcivévodyně Klaudie Viz OeStA/HHStA, HA, FAkt, kart. 28, Innsbruck 9. duben 1641, Verwittweten Erzh. Claudia an Ferd. III. daß es auch Ihr Wille sei, die Ehe der Erzh. Ferdinand Carl mit der Princessin Anna Catharina Constantia, Schwester der Prinzen Casimir von Pol. und Schweden, weil zu viel von Seite Pohlens prätendirt wird und die Gemüthsneigung der Princessin Anna Katharina Constantia gegen Erzherzog Ferdinand mir schwach ist, nicht wirklich ins Werb zu setzen ist. 111 Při nákladných svatebních oslavách po příjezdu Cecílie Renaty do Polska si Vladislav IV. půjĉil i od své sestry 27 980 dukátů. Viz CZAPLIŃSKI, W. Polska a Prusy i Brandenburgia za Władysława IV. Wrocław 1947, s. 191; Smlouvou ze 4. dubna 1642 své sestře Vladislav IV. ke sňatku s Filipem Vilémem urĉil nemalé věno 81 666 dukátů. Ĉásteĉně ńlo o podíl na dědictví po polské královně Boně a ńvédské královně Kateřině Jagellonské tzv. neapolských ĉástkách, 66 tisíc tolarů tvořil podíl na panství Żywiec v krakovském vévodství po matce Konstancii. Dalńí ĉástka ve výńi 11 tisíc tolarů byla poukázána na zastaveném třeboňském panství a 8 tisíc dukátů, které Vladislavovi IV. dluņil bruńvický vévoda Jiřík. Anna navíc obdrņela velice bohatou výbavu. KWIATKOWSKI, Kajetan. Dzieje narodu polskiego za panowania Władysława IV. krola polskiego i szweckiego. Warszawa 1823, s. 282n. Ņivotopis Anny Kateřiny viz SIARCZYŃSKI, Francziszek. Obraz wieku panowania Zygmunta III. króla polskiego i szwedzkiego, czyli boraz stanu, narodu i wieku. Tomus I, Poznań 1858, s. 394-5. 112 Jan Kazimír Vasa (1609-1672), vládl v letech 1648-1668, 1668 abdikoval. Svou vládu potvrdil i sňatkem s vdovou po Vladislavovi IV. královnou Ludvikou Marií.

113 KRAJEWSKI, Michal Dymitr. Dzieje panowania Jana Kazimierza od roku 1656 do jego abdykacyi w roku 1668. Warszawa 1846; PLEBAŃSKI, Józef Kazimierz. Jan Kazimierz Waza; Marja Ludwika Gonzaga: dwa obrazy historyczne. Warszawa 1862; WASILEWSKI, Tadeusz. Jan Kazimierz. Warszawa 1985; WÓJCIK, Zbigniew. Jan Kazimierz Waza. Wroclaw 1997; K zajetí Jana Kazimíra viz zkrácená, do polńtiny přeloņená práce o zajetí Jana Kazimíra ve Francii: Serenissimi Johannis Casimiri, Poloniarum Sueciaeque Principis, Carcer Gallicus. Gedani 1644 [Wassenberg, Eberhard] viz NIEMCZEWICZ, Julian Ursyn. Zbiór pamiętników historycznych o dawnej Polszce z rękopisów, tudziez dzieł w róźnych językach o Polszce wydanych, oraz z listami oryginalnemy królów i znakomitych ludzi w kraju naszym. Tomus 3, Lipsko 1839, s. 169-214; BALIŃSKI, M. Więzienie we Francyi Jana Kazimierza, s. XI – XVII; O moņných intencích kardinála Richelieua vydat Jana Kazimíra ńvédské straně nebo s ním jednat o budoucím spojenectví při vědomí neuspokojivého zdravotního stavu Vladislava IV.

- 28 - připravil Vladislavovi IV. výraznou újmu v oĉích evropské diplomacie a nepochybně podkopal autoritu Polska. Následně v roce 1643 Jan Kazimír odcestoval z Polska do Říma, kde „ku wielkemu zmartwienie króla― vstoupil do jezuitského řádu.114 Duchovnímu řádu se vńak Jan Kazimír zcela neoddal. Nikdy nesloņil řádové sliby a zdvořile odmítl i kardinálský klobouk, aby se mohl v roce 1648 ucházet o uprázdněný polský trůn.

Přesto se Polsko v ĉase volby nového krále na přelomu let 1632 a 1633 nacházelo v poměrně dobrém politickém postavení, neohroņováno bezprostředně ņádným z tradiĉních nepřátel. Se Ńvédskem sice vztahy upravoval pouze smír platný do roku 1635, s Moskvou jen do roku 1633. Ńvédsko bylo vázáno válkou s Říńí, avńak bezkráloví v Polsku mohl vyuņít jak car Michal, tak kupříkladu Osmanská říńe. Naopak přemíra vlastních starostí, potřeba budoucího spojenectví i vyřeńení problému s polskými synovci byly argumenty, které vedly císaře Ferdinanda II. k jednoznaĉné podpoře poklidné a nezpochybnitelné volby Vladislava Kazimíra polský králem.115

Není nutné zabíhat k otázce volby Vladislava Zikmunda polským králem, skuteĉností vńak je, ņe i k císařově úlevě královská volba proběhla nad oĉekávání hladce.116 Na ĉestných místech se v korunovaĉním průvodu ocitli dva nejdůleņitějńí zahraniĉní diplomaté. Zatímco pravá strana zůstala vyhrazena papeņskému nunciovi Viscontimu, po králově levici kráĉel císařský vyslanec Julius Neuhard z Mörsburgu.117

Výměna panovníka se stala příleņitostí, při níņ v Polsku nemohli chybět zástupci ņádné z velmocí, které s Polskem kalkulovaly ve svých politických plánech. Také ze Ńpanělska za úĉelem vyjádření úĉasti i pozorování vývoje situace dorazilo v doprovodu sto osmi ńlechticů do Krakova 27. února 1633 zvláńtní poselstvo hraběte Sirvely, jehoņ se také úĉastnil provinciál ńpanělských kapucínů, diplomat a zpovědník pozdějńí císařovny

viz ŚLIWIŃSKI, Artur. Król Władyslaw IV. Warszawa [1925], s. 138-143; RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 396n.

114 ŚLIWIŃSKI, A. Król Władyslaw IV., s. 143.

115 Viz např. MACŮREK, J. Dějiny polského národa, s. 158-167; ŘEZNÍK, M. Mezinárodní postavení polsko- litevského státu, s. 351-355; CZUBIŃSKI, A. - TOPOLSKI, J. Historia Polski. s. 178-186; CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 94.

116 KOSMAN, M. Dějiny Polska,s. 148. 117 K Viscontiho působení v Polsku viz pozn. ĉ. 104; K preeminenĉnímu sporu mezi nunciem a habsburským vyslancem viz PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (II.), s. 124nn.

- 29 - Marie Anny Ńpanělské Diego di Quiroga,118 pobývající na vídeňském dvoře. Ńpanělé s sebou přivezli kardinálský klobouk pro Jana Alberta Vasu.119

Ńpanělská diplomacie představovala pro habsburskou zahraniĉní politiku důleņitý vzor a nezřídka se stávalo, ņe císařńtí rádci a diplomaté se dostávali spíńe do vleku aktivní ńpanělské strany. Ukázalo se to velmi dobře v polovině dvacátých letech 17. století, kdy Ńpanělsko zcela zjevně stálo za sbliņovacími tendencemi císaře Ferdinanda II. s polským králem Zikmundem III. Mohlo by se jevit, ņe uņ jen pro obrovskou vzdálenost, kdy interval spojení Ńpanělska s Polskem byl tři aņ ĉtyři týdny, iniciativa toho druhu ztrácela smysl.120 Evropa vńak byla definitivně propojena spletí ekonomických a politických vazeb. Ńpanělskému králi a předevńím jeho ministrovi Gasparovi de Guzmán, hraběti Olivaresovi, ńlo v první řadě o to, vńemi prostředky zabránit nizozemským provinciím v monopolizaci námořního obchodu a za tím úĉelem chtěli vyuņít probíhajícího středoevropského konfliktu. Chtěl protlaĉit svou vlastní obchodní spoleĉnost na Balt a za pomoci vojenské síly rakouských Habsburků a jejich spojenců uņívat tamní přístavy. K tomu vńak Ńpanělsko potřebovalo vyvázat svého potencionálně nejvýhodnějńího spojence Dánsko z konfliktu s císařem, zatlaĉit Ńvédy ze severního Německa zpět přes moře a neznepřátelit si těmito aktivitami na Baltu Rzeczpospolitou, braniborského kurfiřta nebo hanzovní města.121 K prosazení těchto záměrů slouņily ńpanělské peníze a intenzivní diplomatická aktivita.

Jean de la Croy hrabě Solre, ńpanělský vyslanec, jinak Nizozemec, byl roku 1626 do Varńavy vyslán, aby pro úĉely projektu na vytvoření baltské flotily podléhající Ńpanělsku v Polsku najímal lodi a jejich posádky. V roce slavných vítězství Valdńtejna u Desavy (25.dubna) a Tillyho u Lutteru (27. srpna) se Solre při jednáních s polským králem Zikmundem III. a jeho synem Vladislavem pokusil zlákat Zikmunda III. k podpoře ńpanělského záměru na obchodní ovládnutí baltských přístavů nabídkou svěřit velení císařských jednotek princi Vladislavovi. Zikmund III., který nechtěl projevit přílińnou horlivost, naproti tomu navrhoval, ņe by Rzeczpospolita s pomocí spojenců vyhnala ńvédské posádky z pruských přístavů, případně zabrala přístavy v Pomořanech a následně je předala ńpanělské správě. S takovou variantou se Solre vrátil v listopadu

118 HÖBELT, L. Ferdinand III., s. 60, 258.

119 PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (II.), s. 234; RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 146-147.

120 SZELĄGOWSKI, Adam. Rozkład Rzesy i Polska za panowania Władysława IV. Kraków 1907, s. 30.

121 NESSOW, Hans Christoph. Hansastädte. Berlin 1935, s. 11-61, 68-76.

- 30 - 1626 do Madridu.122 Dalńí podrobnosti projednával ńpanělský vyslanec s Franciscem Moncadou hrabětem Aytonou ve Vídni, kde se Aytona setkal s velkým polským korunním marńálkem Mikuláńem Wolským.123 Právě Aytona měl ve Vídni zdůrazňovat nutnost co největńího sblíņení Rzeczypospolité s Říńí.124 Před svým odjezdem na sever poĉátkem ĉervna 1627 jednal s Aytonou ve Vídni dalńí ńpanělský zmocněnec, obchodník a původem Nizozemec, baron Charles de Bonniéres baron d‘Auchy.125 D'Auchy přijel s instrukcemi, ņe zhruba třicet lodí potřebných pro střet se Ńvédskem a Nizozemci nebude vyĉleněno ze ńpanělské flotily, ale pronajato od hanzovních měst.126 S ním do Polska z Nizozemí dorazil druhý vyslanec Gabriel de la Roy.127 Oba vyslanci měli o lodích opatrně jednat s hanzovními městy. V říjnu 1627 odmítl tuto variantu Ńvédy blokovaný Gdaňsk a d'Auchy proto zamířil do Varńavy, Roy mezitím jednal s Lübeckem a Hamburkem. Zatímco d'Auchy jednal v Gdaňsku, Ferdinand II. pověřil jednáním s hanzou hraběte Jiřího Ludvíka ze Schwarzenbergu a říńského radu Johanna Wenzela.128 Snaha vńech diplomatů vńak vycházela téměř naprázdno. Váhající Zikmund III. dal k dispozici několik lodí, ale víceméně se prostřednictvím ńpanělských vyslanců pouze snaņil získat významnějńí pomoc císařského pozemního vojska proti Ńvédsku a hanzovní města nebyla nadńena ńpanělskou přítomností ani vidinou války, která by mohla ohrozit jejich dosavadní prosperitu.129 Tzv. severní maritimní plán Ńpanělska vńak doplatil i na finanĉní potíņe ńpanělské strany.130 Po selhání podpory

122 WANNER, Michal. Albrecht z Valdńtejna a severní maritimní plán. ĈĈH, roĉ. 106, ĉ. 3, Praha 2008, s. 536- 561; SZELĄGOWSKI, A. Rozkład Rzesy i Polska, s. 5-10.

123 WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 35n. 124 Francisco de Moncada, hrabě de Osuma, markýz Aytona psal v srpnu 1626 Filipovi IV. z Vídně: císař je ochoten vyjít vstříc ńpanělskému plánu na zajińtění některého severoněmeckého přístavu. Poněvadņ postoj Mnichova není příznivý, je nutné vyjednávat s braniborským kurfiřtem Jiřím Vilémem nebo polským krále Zikmundem III. FORBELSKÝ, Josef. Ńpanělé, Říńe a Čechy v 16. a 17. století. Praha 2006, s. 431n. 125 Charles de Bonniéres baron d‘Auchy, jednal v Rzeczypospolité v zájmu Ńpanělska také v roce 1639 a 1645. DAVIES, N. God‘s Playground, s. 398; SZELĄGOWSKI, A. Rozkład Rzesy i Polska, s. 5-10. 126 D'Auchy byl ve Vídni varován, ņe nizozemské generální stavy se snaņí Gustava Adolfa přimět k míru s Polskem a některé měńťanské a aristokratické kruhy obchodující v Polsku s obilím tomu byly, na rozdíl od prince Vladislava, příznivě nakloněny. WANNER, M. Albrecht z Valdńtejna, s. 541-545; FORBELSKÝ, J. Ńpanělé, Říńe a Čechy, s. 434n.

127 Gabriel de Roy, madridský obchodník a rodák z Artois. WANNER, M. Albrecht z Valdńtejna, s. 541; FORBELSKÝ, J. Ńpanělé, Říńe a Čechy, s. 435nn.

128 WANNER, M. Albrecht z Valdńtejna, s. 546nn. 129 Tamtéņ, s. 549. 130 Na poĉátku roku 1627 bankrot ńpanělské státní kasy a posléze protahovaná jednání s hanzou i polským králem donutily ńpanělskou státní radu doufat více ve schopnost Albrechta z Valdńtejna ovládnout baltský prostor. Avńak ten se o Balt dělit nechtěl a Ńpanělé neměli chuť svěřit jeho vedení svou flotilu. Poté, co hanzovní sněm v srpnu roku 1628 zdvořile odmítl podílet se na předloņeném plánu, zůstalo hmatatelným

- 31 - ze strany hanzy na podzim roku 1628 bylo poslední ranou projektu podepsání polsko- ńvédského příměří v Altmarku v září roku 1629. K úĉinnému zavedení spolupráce polských Vasů s rakouskými Habsburky prostřednictvím ńpanělské diplomacie ve dvacátých letech nedońlo a nadějí na oņivení tohoto spojení dávalo pouze moņné poruńení příměří Polska se Ńvédskem.131

Rzeczpospolita zůstala pro ńpanělské diplomaty klínem, který by bylo za ideální konstelace moņno vrazit mezi politické odpůrce, byla prostředkem k blokování příliń silného Ńvédska a Zikmund III. a po něm Vladislav IV. jednou z výhodně postavených figurek, kterými bylo moņno obratně manévrovat, aniņ by to stálo víc neņ velkorysé přísliby. Jak výstiņně shrnují ńpanělńtí vyslanci hrabě Jean de la Croy hrabě Solre132 a abbé Vasquez133 v dopise adresovaném císaři v dubnu roku 1636: podpora císařova synovce Vladislava IV. v záměru znovuzískání ńvédské koruny zapůsobí dobře na rozptýlení pozornosti spoleĉného nepřítele. Kdyņ odláká Ńvédy k obraně své vlasti, císař se bude moci lépe vyrovnat s oslabením své strany a ve velkých vítězstvích přinést Říńi mír.134 Podobnou pozici, jakou měli diplomaté francouzńtí a angliĉtí díky prostředkování altmarského smíru a později i stuhmsdorfské mírové smlouvy, si ńpanělńtí diplomaté získat nedokázali. Byla to bezpochyby chyba, protoņe pacifikace severu byla ke ńkodě Habsburkům ńpanělským i rakouským.135

výsledkem pouze postavení několika lodí pod velením Gabriela de la Roye v Lübecku. WANNER, M. Albrecht z Valdńtejna, s. 545n.

131 WANNER, M. Albrecht z Valdńtejna, s. 553-561; Vývoj v Polsku po podepsání smíru v Altmarku si vyņádal v roce 1632 návrat barona d‘Auchyho do Varńavy, neņ ten se vńak mohl prezentoval, Zikmund III. zemřel. PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (II.), s. 232-233. 132 Jean de Croy, comte de Solre (†1640) jeho předek Phillipe Croy-Solre (†1612) se ve sluņbách ńpanělského krále úĉastnil řady diplomatických misí, mimo jiné jeho poslední cesta vedla do Vídně k císaři Matyáńovi roku 1611, údajně pobýval i u polského krále Zikmunda, mylně ovńem oznaĉovaného jako Vladislav IV. POUTRAIN, Joseph Alexis. Histoire de la ville et cité de Tournai, capitales de Nerviens et premiere siége de Monache Françoise. Tome 2, Haye 1750, s. 686n. PRUVOST, Alexandre. Histoire de Segneur der Tourcoing. Tourcoing 1863, s. 208n. 133 Diplomat Vasques (Vasquez, Vasque) se v roce 1639 podílel na podepsání mírové dohody Francie se Savojskem 14. dubna 1639. Mémoires de Louis de Nogaret, Cardinal de La Valette, général des Armées du Roi en Allemagne, en Lorraine, en Flandre et en Italie. Anées 1638-1639, Tom Seconde, Paris 1771, s. 297.

134 SZELĄGOWSKI, A. Rozkład Rzesy i Polska, s. 80; Jde zřejmě o tento dopis. OeStA/HHStA, HA, FAkt, kart. 106, Vídeň, 9. dubna 1636. An Ferdinand II. Schreiben des nach abgestatteten Gluckwürckte zur Entbindung des Königin von Ungarn, nach Polen reisende spanischen Gesandten an Kaiser Ferdinand II seine vorhabende Verhandlung mit der König von Polen. 135 Ńpanělský král nemálo podporoval své rakouské příbuzné, zvláńtě po Valdńtejnově smrti, kdy obě strany uzavřely dohodu, ņe se Rakousko za ńpanělské peníze pokusí o prolomení, zveřejnění této dohody vńak málem vedlo k selhání mírových jednání se Saskem. V roce 1636 vydali ńpanělńtí vyslanci ve Vídni více jak 1 milion 100 tisíc zl. rýnských. Později, po roce 1641 se spolupráce omezila na jednoduchý model: císař potřebuje peníze, Ńpanělsko vojenské síly, přiĉemņ Ńpanělsko dlouhodobě nadhodnocovalo moņnosti císaře. Ten vńak nechtěl ńpanělské naděje zrazovat, protoņe trvale potřeboval peněņní hotovost. Celkem jen v letech 1632-1642 získal rakouský císař od Ńpanělska 6,5 milionu zl. rýnských. V letech 1632–

- 32 -

V. SVĚT DIPLOMACIE.

V. 1. Diplomacie a zahraniční politika v čase třicetileté války

V. 1. 1. Diplomat v 17. století

„Ambassador in an honest man sent to lie abroad for the good of his country.―

Sir Henry Wotton

Diplomacie je pojem, který je dnes tak samozřejmý, ņe ani nepřemýńlíme, zda je jeho pouņití oprávněné. Popravdě vńak ani souĉasná ĉeńtina nenabízí mnoho synonym, která by mohla historika z této terminologické pasti vyvést. Velvyslanec, vyslanec ani rezident totiņ v 17. století neměl nejmenńí tuńení ņe je diplomatem.136 V 17. století se termín diplomat/diplomacie nevyskytoval v ņádném slovníku ani diplomatických příruĉkách.137

Uņití termínu diplomacie138 buď ve smyslu metody umoņňující zplnomocněným osobám opírajícím se o urĉitý soubor norem formovat (jednáním) vztahy mezi státy, případně jeho uņití pro skupinu jedinců tuto ĉinnost provozující, souvisí s písemnostmi nezbytnými pro výkon jejich ĉinnosti; diploma, slovo řeckého původu, oznaĉovalo původně dokument o dvou listech.139 Ojedinělé doklady výskytu pojmu v tom významu, jak dnes diplomatické ĉinnosti rozumíme, pochází ze 13. století a význam je odvozen

1634 ńlo v převáņné míře o finanĉní dotace císaři, v letech 1635–1637 bylo nejvíce podporováno verbování do ńpanělských jednotek v Říńi, později opět převáņily subsidie císaři a od roku 1641 je patrný trend podporovat spíńe přemisťování jiņ existujících císařských jednotek pro potřeby Ńpanělska. Údaje jsou vńak poněkud zkreslené v letech 1638-1642, kdy chybí zprávy o nákladech na verbování Ńpanělska v Říńi. ERNST, Hildegard. Spanische Subsidien für den Kaiser 1632–1642. In: Repgen, Konrad (red.). Krieg und Politik 1618–1648. Schriften des Historischen Kollegs Kolloqium 8, München 1988, s. 299-302; TÁŅ (ed.). Madrid und Wien 1632-1637, Politik und Finanzen in den Beziehungen zursehen und Philipp IV. und Ferdinand III. Schriftenreihe der Vereinigung zur Erforschung der Neueren Geschichte 18, Münster 1991, s. 114-117; 188-191; 282-283; 292-295.

136 CONSTANTINOU, Costas M. On the Way to Diplomacy. Minneapolis 1996, s. 77-82.

137 KRIEGER, Joel a kol. Oxfordský slovník světové politiky. Praha 20073, s. 133; Srov. DROSTE, Heiko. Im Dienst der Krone. Schwedische Diplomaten im 17. Jahrhundert. Kiel 2002, s. 80.

138 KREJĈÍ, Oskar. Mezinárodní politika. Praha 20073, s. 335. 139 V klasické řeĉtině „diploun― zdvojit, „diploo― na dvojito, z toho „diploma― dvojlist. Dneńní výraz „diplomatia― v řeĉtině je nového původu, pro vyslání poslů uņívala klasická řeĉtina pojem „presbeia― (odtud „preasbeis― být letitý, starý, a „presbutairoi― - kněņství, být knězem) nebo „angelein―; „theoria― bylo vyslání prosebníků, vyslanců v náboņenském kontextu. CONSTANTINOU, Costas, M. On the Way to Diplomacy, s. 76; Diploma si význam veřejného dokumentu zachovala ve starém Římě. Ve středověku diploma převzala podobu listinného privilegia slavnostnějńí formy, vydávaného zprvu papeņskou kanceláří. ŃEBÁNEK, Jindřich - FIALA, Zdeněk - Hledíková, Zdeňka. Česká diplomatika do roku 1848. Praha 1984, s. 40-46.

- 33 - z kontextu.140 Tak jako se v 17. století v důsledku praktické potřeby rozvíjel obor, který prozatím neměl jméno, ze stejného důvodu se konstituovala jako obor také diplomatika – nauka o listinách.141 Ńedesát let poté (1787), co se objevila Dumontova kolekce Corps Universel de Diplomatique, v Anglii Edmund Burke přeloņil pojem corps diplomatique jako diplomat body a v kontextu je vztáhl ze sloņky dokumentů na osoby jimi se zabývající, tedy na jedince vykonávající diplomatickou ĉinnost; podobně uvaņoval i Thomas Paine.142 Roku 1796 Burke pouņil pojem diplomacy, kdyņ chtěl vyjádřit kontrast mezi politikou veřejnou (policy) a politikou tajnou (diplomacy).143 Někteří autoři naproti tomu uvádí, ņe k uņití termínu corps diplomatique ve významu osob vykonávajících diplomatické úkoly dońlo jiņ v polovině 18. století a to ve Vídni, případně ņe dámou, která pojmu pouņila poprvé byla císařovna Marie Terezie.144 V kaņdém případě pojem svého plného významu nabyl teprve s koncem 18. století.

Dějiny diplomacie145 se v minulosti institucionalizovaly na pomezí dějin politických a mezinárodního práva,146 i jako souĉást praktické příruĉky diplomatovy. Prodělaly svou

140 WRIGHT, Thomas (edd.) Alexandr Neckam De Naturis Rerum Libri duo. With the Poem of the same Author De Laudibus Divinae Sapientiae. London 1863, s. 486/V 28: ―...sed cum luminibus sese subduxerit hostis, utile jam censet esse diploma/duploma sibi― (Tváří v tvář nepříteli, myslí ņe chytrost/ lstivost/ hledání východiska mu bude k uņitku.) CONSTANTINOU, Costas M. On the Way to Diplomacy,s. 78. 141 Roku 1681 vyńla slavná studie J. Mabillona De Re Diplomatica Libri Sex, roku 1695 Codex Iuris Gentium Diplomaticus G. Leibnitze. Posun významu slova nastal v okamņiku, kdy se soubor listin - codex diplomaticus - ve francouzské jazykové oblasti oznaĉil jako corps diplomatique. Název věhlasné sbírky dokumentů Jeana Dumonta, vydané v Amsterodamu roku 1724, jejichņ spoleĉným jmenovatelem byly mezinárodní vztahy, Corps Universel Diplomatique ou Recueil des Traites de Paix, d‘Alliances and c. faits Europe depuis Charlemagne jusqu‘a present v 16 svazcích, stejně jako francouzská studie Nouveau traité de diplomatique, dvojice Toustain-Tassin z let 1750-1765 potvrdila ztotoņnění latinského diplomaticus s francouzským diplomatique. Uņ Dumontův název svědĉí o tom, ņe výraz oznaĉující formu dokumentu zachycujícího mezistátní vztahy, zaĉal odkazovat na jeho obsah a získal tak nový ņivot;

142 „Russian ministre applied, in the name of the whole diplomatic body.― BURKE, Edmund. History of Europe. In: The Annual Register or a View of the History, Politics, and Literature, For the Year 1787. London 1789, s. 39.

143 SATOW, Ernest. A Guide to Diplomatic Practice. Vol. 1., London-New York-Bombay-Calcutta 1917, s. 2n.

144 HILL, David Jayne. A History of Diplomacy in the International Developement of Europe. Vol. 1, 19141, s. 310. SATOW, E. A Guide to Diplomatic Practice (I.), s. 2n.

145 Obecně: HILL, D. J. A History of Diplomacy in the International Developement of Europe. 3. volumes, London 1905-19141; BARSTON, R. P. Modern Diplomacy. New York 19972; BUZAN, Barry - LITTLE, Richard. International Systems in World History. New York 2000; BERRIDGE, G. R. - KEENS-SOPER, M. – OTTE, T. G. Diplomatic Theory from Machiavelli to Kissinger. Basingstoke/New York 2001; MOWAT, R. B. A History of European Diplomacy, 1451-1789. London 1928; MATTINGLY, Garrett. Renaissance Diplomacy. New York 2010 (cover copy from 1955); TÝŅ. First Resident Embassies: Mediaeval Italian Origins of Modern Diplomacy. Speculum 12 (1937), No. 4, s. 423-439; MARTIN, Laurence W. Diplomacy in Modern European History. New York 1966; FRIGO, Daniela (edd.). Politics and diplomacy in early modern : the structure of Diplomatic Practice, 1450–1800. Cambridge 2000; SARKISSION, A. O. (ed.). Studies in Diplomatic History and Historiography. London 1961; CONSTANTINOU, Costas M. On the Way to Diplomacy. Minneapolis 1996; ĉesky: CHVOSTOV, Vladimir Michailoviĉ a kol. Dějiny diplomacie. Praha 1961; KISSINGER, Henry. Umění diplomacie. Praha 1996 (1999); VESELÝ, Karel. Dějiny diplomacie. Praha 2008.

- 34 - velkou diskusi v reņii francouzské a německé historiografie, na jejímņ poĉátku bylo zavrņení politických dějin,147 aby se opět staly předmětem nových zkoumání jako dějiny diplomatické praxe i kaņdodenní reality, jazyků a komunikaĉních metod, střetávání „cizího― s „domácím―, státovědné teorie a teoretického základu provázejícího toto řemeslo od poĉátku. Mohou být povaņovány za souĉást dějin zahraniĉních vztahů, nikoli vńak za jejich synonymum. Dějiny diplomacie mají svá problematická místa, mezi něņ patří i periodizace a terminologie. Zatímco za mezník vzniku novodobé profesionální diplomacie je povaņován vídeňský mírový kongres v roce 1815, existence organizované diplomacie se přiznává jiņ období vestfálského mírového kongresu v roce 1648. Při vědomí přirozené nekoncepĉnosti diplomatické práce před ustavením mezinárodních diplomatických standardů a obtíņné rekonstrukce kaņdého individualizovaného jednání, je zřejmé, ņe v období před těmito ĉasovými předěly se nelze obejít bez politických dějin. Diplomacie není vńak jen výkonem moci v rukou elit spoleĉnosti, ale nesmírně zajímavým procesem utváření sociálních vztahů, modelů jednání, stejně jako procesů rozhodování a motivací.148

Ovńem ĉinnost, kterou dnes diplomacií rozumíme, je stará jako lidstvo samo, a poprvé zaznamenána jiņ u prvních městských států ve starověku.149 V politicky atomizovaném světě středověké Evropy hrála hlavní roli diplomacie papeņská. Katolická církev, jako důleņitý politicko-mocenský faktor, dala prostřednictvím své diplomacie oboru latinskou terminologii, základy praxe i legislativní platformu zastupující neexistující mezinárodní právo. Dochovanou sumu znalostí a zkuńeností antiky zprostředkovala díky svým nezbytným kontaktům s Byzancí. Hlavní impuls raně novověkému období naproti tomu dala italská renesanční diplomacie uplatněná v ņivém a konkurenĉním prostředí italských městských států, která stála u zrodu institutu stálých diplomatických zastoupení.150

146 K dějinám mezinárodního práva: KEENS-SOPER M. – SCHWEIZER, K. Armées et diplomatie dans l‘Europe du XVIIe siècle: actes du colloque. Paris 1992; ASBACH, Olaf – SCHRÖDER, Peter (edd.). War, the State and International Law in Seventeenth-Century Europe. Farnham (Surrey) 1988; BÉLY, Lucien. Les Relations internationales en Europe (17-18. siècles). Paris 1992.

ĉesky: KREJĈÍ, O. Mezinárodní politika.; KRSKOVÁ, Alexandra. Stát a právo v evropském myńlení. Praha 2005.

147 Kritika např. viz JUCKER, Michael. Gesandte, Schreiber, Akten. Politische Komunikation auf eidgenossischen Tagsatzungen im Spätmittelater. Zürich 2003, S. 80n.

148 KRANER, Justus. Bayer und Savoyen im spanischen Erbfolgekrieg: Überlegung zu einem neuen Konzept frühneuzetlicher Diplomatiegeschichte in Europa. Leipzig 2008, S. 11n. Zde také přehledný výklad o vývoji oboru Diplomatiegeschichte nejen v rámci Německa, ale i v souvislosti s působením ńkoly Annales.

149 CHVOSTOV, V. M. Dějiny diplomacie. s. 109n.

150 MATTINGLY, G. First Resident Embassies, s. 423-439; CHVOSTOV, V. M. Dějiny diplomacie. s. 168-176; Tradici rezidentských míst a jejih vyńńího stupně – stálého zastoupení má na svědomí papeņská diplomacie, která si po pádu Západořímské říńe v Konstantinopoli vydrņovala stálé rezidentury,

- 35 - Ve století ńestnáctém i dalńí evropské státy akceptovaly diplomacii jako prostředek obecného blaha. Teoretické úvahy N. Machiavelliho nebo F. Guiccardiniho, jejichņ raggione di stato posvěcuje i amorální praktiky diplomatovy práce, se dále rozvinuly v politické praxi i teoretické rovině ve státnickém díle kardinála Richelieua. Ńpanělsko, Anglie, Nizozemsko a také Francie, jako prostředí pro aplikaci raison d‘etat v praxi, následovaly k hernímu stolu o právo diktovat politická pravidla v Evropě zkuńené italské praktiky. V druhé vlně přistoupila habsburská středoevropská monarchie a nově se vzmáhající státy severu: Ńvédsko, Dánsko, Polsko a nakonec Prusko, aby následně jen s rozpaky přijímaly tak exotické hráĉe, jakými bylo Rusko a Osmanská říńe. Stále nové státy se tlaĉily na místo dříve vyhrazené diplomacii Svatého stolce, avńak univerzální roli arbitra mezinárodních vztahů, kterou katolická církev ztratila reformaĉním hnutím, ņádný z nich hrát nemohl. Potřeba vybudovat nové právní prostředí, které by vyplnilo vzniklé vakuum donutila raně novověké diplomaty, aby hledali nové cesty k uplatnění zásad pravidel souņití jednotlivých států. Prostor tím získali právníci, filozofové a v neposlední řadě praktici v ĉele s Hugem Grotiem (1583-1645), kteří definovali principy přirozeného práva pocházejícího ne od boha, ale z morálních zásad diktovaných rozumem a slouņícího k ochraně spoleĉenského souņití. Zásady, které dodnes přeņívají i v mezinárodním právu v podobě racionálního přirozeného práva.151

V. 1. 2. „Minuit praesentia famam―

Diplomatický obor velkou měrou formovaly písemné soubory poznatků z diplomatické praxe: Bernard de Rosier sepsal první takový manuál Krátké pojednání o vyslancích (Ambaxiator brevilogus) jiņ roku 1436.152 Praktiky na slovo vzatými byli také diplomaté Benátské republiky, jejichņ systém a pravidla diplomatické sluņby vycházející ve středověku z byzantských zkuńeností a praxe obchodní a finanĉní velmoci neměl od 13. století obdoby.153 Na jejich základech stavěli nejen italńtí renesanĉní praktici i apokrisiarie, aby snáze udrņovala kontakt s byzantským císařem. Rozkvět rezidentní diplomacie nastal v renesanĉní Itálii a byli to milánńtí diplomaté, kteří jako první peĉovali o sloņitý systém rezidentur po Evropě. VESELÝ, Zdeněk. Dějiny diplomacie. s. 55, 69n; CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 95nn. TÝŅ. Dyplomacia polska 1605-1648. s. 221-225.

151 KRSKOVÁ, A. Stát a právo, s. 245-269.

152 VESELÝ, K. Dějiny diplomacie. s. 62n.

153 MATTINGLY, G. First Resident Embassies,s. 423-439; CHVOSTOV, V. M. Dějiny diplomacie. s. 170-176; VESELÝ, K. Dějiny diplomacie. s. 71n. Benátńtí diplomaté znali písemné instrukce, zasílání diplomatických hláńení, dokladování vynaloņených finanĉních prostředků, ńifry i tajné agenty, pro změnu nesměli v cizích zemích usilovat o hodnosti a tituly. Republika Svatého Marka také do diplomatických sluņeb nepřijímala řádové bratry.

- 36 - teoretici diplomatického řemesla 13.-15. století: D. Alighieri, F. Petrarca, F. Guiccardini a N. Machiavelli,154 ale i ńpanělský právník Gonsalvo de Villadiego.155 Francouzským přispěvatelem k formující se sumě praktických znalostí byl diplomat Philippe de Commines, autor pamětí,156 který se do dějin diplomacie zapsal jako strůjce osobního setkání francouzského krále Ludvíka XI. s anglickým Eduardem IV. v roce 1474,157 a které má mimochodem zajímavou paralelu v podobě setkání císaře Ferdinanda III. s Vladislavem IV. v Mikulově v roce 1638.158 Protoņe setkávání suverénů dvou zemí na spoleĉných politických jednáních s sebou přináńelo vysoké náklady, bezpeĉnostní riziko i nesĉetné ceremoniální komplikace, zůstalo v raném novověku zcela výjimeĉným jevem. Je zde vńak jeńtě jedno nepominutelné riziko, podobné tomu, provázejícímu politické sňatky. Jsou to obyĉejné lidské sympatie i antipatie, nevypoĉitatelný faktor, jenņ mohl mít fatální dopad; Minuit praesentia famam - pokud aureolu panovníka nahradila nedokonalá realita smrtelníka, byť představitele mocného státu, mohl nesoulad s realitou vyvolat více nedorozumění, neņ celé stohy diplomatické korespondence.159

V. 1. 3. Ius foederis

V druhé polovině 16. století prudce vzrostl poĉet prací zabývajících se jak teoretickými, tak praktickými podmínkami diplomatovy práce. Jestliņe vńak výńe zmíněný Villadiego v 15. století jeńtě předpokládal, ņe právo vysílat a přijímat posly - ius mittendi et excipiendi legatos - má prakticky kaņdý, dalńí teoretikové diplomacie Tasso, Pasquale, Grotius nebo Wicquefort160 toto právo zaĉali chápat jako privilegium suverénního vládce.161 Tento

154 Viz pozn. ĉ. 161.

155 GUNDISSALVUS. De legato (Řím 1485). 156 Comminovy paměti Cronique et ystoire faicte et composee par feu messire Philippe de Commynes byly publikovány v Paříņi roku 1524, vydání z roku 1552 Les mémoires de messire Phillipe de Commines je v souĉasnosti [online] dostupné [15.4.2011] z: http//:gallica.bnb.fr/

157 VESELÝ, K. Dějiny diplomacie. s. 73. 158 Viz kapitola VIII. 2. Pobyt Vladislava IV. a Cecílie Renaty ve Vídni. Mikulovské jednání s císařem. 159 „Skuteĉnost/realita ubliņuje (budované) pověsti.― 160 Abraham van Wicquefort (1606-1682) původem Holanďan proņil větńí ĉást ņivota ve Francii, kde působil jako jakýsi externí diplomatický zástupce pro více zemí. Mimo jiné také jako polský rezident ve Francii a v Nizozemských provinciích za Jana II. Kazimíra. Mémoires touchant les ambassadeurs et les ministres publics. Cologne 1672; L'Ambassadeur et ses fonctions. 1680; (anglicky) The ambassador and his functions. London 1716 [Wicquefort, Abraham de]

161 DOLET, Etienne. De officio legatorum (Lyon 1541); BRAUN, Conrad. De legationibus libri quinque (1548); TORQUANTO, Tasso. Il Messagiero (Benátky 1582); GENTILI, Alberico. De legationibus (1585); MAGGI. De legato (Hannover 1596); PASCHALIUS [Pasquale, Carl]. Legatus (Rouen 1598); HOTMAN, Jean. De chargé et dignité de l‘Ambassadeur (Paris 1604); GROTIUS Hugo. Mare Liberum (Leyden 1602); TÝŅ. De Jure Praedae

- 37 - trend měl vńak své výjimky, v první řadě v případě svobodných měst – v polském prostředí po léta působila diplomacie města Gdaňsk – a v Říńi, kde dlouhodobě selhávala snaha habsburského rodu o unifikaci vlády. Tento neúspěch potvrdil vestfálský mír, který přiznal ius foederis – právo uzavírat příměří, vńem teritoriálním vládcům. Podobné náznaky samostatné diplomatické ĉinnosti vlivných magnátů se v 2. polovině 17. století vyskytly i v Polsku.162 Převáņná větńina diplomatické ĉinnosti přesto zůstává v kompetenci suverénních vládců a jejich rádců a jako taková je předmětem dalńích stránek.

Jedinec reprezentující nezávislý stát a jeho představitele v cizí zemi na sebe soustředil pozornost a pocty náleņející zastupovanému státu. Kaņdodenní diplomatův výstup v představení plném symbolizovaných, psaných i nepsaných pravidel a rituálů, v němņ zastupoval svého panovníka, působil na diváka zasvěceného do skrytých významů jeho gest i na laické pozorovatele. Proto se odpovídající vystupování stalo nesmírně důleņitou formou diplomatovy práce. Role diplomata, který „vyjíņdí lhát pro dobro své země― vyvolala nepřiměřený důraz na vnějńí projevy diplomatovy přítomnosti, a tím nutnost ritualizované úĉasti na kaņdodenním ceremoniálním divadlu po celou dobu jeho mise. Vznik systému nejrůznějńích pravidel a norem chování nabral záhy celou řadu symbolických významů, jejichņ interpretace napomáhala hostitelské zemi vytvářet si úsudek o „skuteĉném― vztahu obou stran jednání, a poruńení tohoto systému rituálů se pak snadno stávalo dalńí politickou zbraní.163 Nejběņnějńím důkazem opodstatněnosti této premisy byly, v elitní spoleĉnosti i jinak běņné preeminenĉní spory, projevující se mezi diplomatickými zástupci jednotlivých zemí v jednom působińti. Typickou příleņitostí byly svatby,164 křtiny, korunovace,165 pohřby, hostiny166 a dalńí ceremonie, ale

(1604); TÝŅ. De iure belli ac pacis libri tres (Amsterodam 1625); GRACIAN, Baltasar. Oraculo manual (1647); NAUDÉ, Gabriel. Considérations politiques ser les coups d‘État (1639); [MAZARIN, Jules]. Breviarium politicorum secundum rubricas Mazarinicas. Cologne 1684; MAZARIN, Jules - DUPONT, Florence - MACCHIA, Giovanni (red.) Cardinal Mazarin: Bréviaire des politiciens. Langres 1984. ĉesky: Breviář politiků. Praha 2002. RICHELIEU, Jean Armand: Mémoires.; TÝŅ. Testament politique (pozdějńí kompiláty). Reliquiae Wottoniana or a Collection of Lives, Letters, Poems with character of Sundry Personages: And others Incomparable Pieces of Language and Art. Also Additional Letters to several Persons, not before Printed. By the Curious Pencil of the Ever Memorable Sir Henry Wotton, late Provost of Eaton College. London 16723 [Wotton, Henry]

162 WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 258-260. 163 Vyslanec vedoucí moskevské poselstvo 4. března 1635 na jednání do Varńavy, Lev Michajloviĉ, se pokusil uvítací skupinu polských hodnostářů na koních zmást svým náznakem vystoupení ze saní, ĉímņ je chtěl donutit, aby první sesedli; kdyņ se „lest― nezdařila, usiloval alespoň o to, aby s nimi mohl jednat ze saní. Ti jeho taktiku prohlédli a nakonec přesvědĉili moskevské, ņe sami musí vsednout na koně, aby byla jejich vyjednávací pozice stejná. RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 236. 164 Zvláńtě zasedací pořádek na svatební hostině, který mohl ke stolu přívést méně obvyklé diplomatické partnery, je důleņitou souĉástí pamětních spisů o průběhu ceremonie. Na vídeňské svatební hostině

- 38 - také vícestranná diplomatická jednání kongresového typu.167 O závaņnosti tohoto druhu sporů svědĉí to, ņe v mnoha případech bylo jediným východiskem vylouĉení jedné ĉi obou stran z úĉasti na dění.

V. 1. 4. Terminologie

O neexistenci ustáleného oznaĉení osob provozujících „diplomatické řemeslo― svědĉí jiņ ve středověku znaĉně rozbujelá terminologie.168 Ve středověkých písemných pramenech se objevuje legatus, creator, nuncius, ablegatus, commisarius, procurator, mandatorius, agentus ĉi ambaxator. Vymezení jednotlivých pojmů, definování kompetencí a náplně ĉinnosti takto oznaĉovaných osob ve stanoveném ĉase a prostředí, proměna významu a náplně pojmu v ĉase je proto důleņitou souĉástí dějin diplomacie i vděĉným tématem mnoha monografií.169 V raném novověku se objevují dalńí oznaĉení resident, ambassadeur, envoyé, agent, comissarius/Komissar, Secretär, Konzul, Faktor, Korrespondent.170

Cecílie Renaty a Vladislava IV. zastoupeného Janem Kazimírem, nezasedl papeņský nuncius ani ńpanělský vyslanec, jimņ nebylo moņné zajistit jejich postavení odpovídající místa u slavnostní tabule bez toho, aby utrpěla ĉest polského krále odsunutím jeho vyslanců. Na polském dvoře byl kupříkladu zachycen spor o precedenci francouzského vyslance hraběte Brégy s benátským kolegou u příleņitosti svatby Vladislava IV. s Ludvikou Marií Gonzaga de Nevers. Na rakouském dvoře obtíņe vyvstávaly při méně obvyklých diplomatických kontaktech s východem – Polsko-litevskou unií, Moskvou a Osmanskou říńí. V případě vztahů polsko-rakouských se do úzkých dostala organizace návńtěvy polského krále v roce 1638 ve Vídni, kdy jako vzor mohlo slouņit pouze setkání císaře Maxmiliána I. se Zikmundem I. Starým v rámci tzv. vídeňského sjezdu roku 1515. Viz kapitola VIII. 2. Pobyt Vladislava IV. a Cecílie Renaty ve Vídni. Mikulovské jednání s císařem. 165 Například ostentativní úĉast císařského vyslance a dalńích zástupců na korunovaĉní slavnosti Vladislava IV. v roce 1633 byla interpretována jako důkaz náklonnosti polského krále říńské politice. Viz kapitola IV. 1. 4. Nový polský král Vladislav IV.a V. 5. Zkuńenost východu. Cizí vyslanec na území polského státu. 166 Hostina při příleņitosti holdování kuronského vévody Fridricha Kettlera 20. ĉervence 1633 ve Vilniusu přivedla do nepříjemné situace polského nuncia H. Viscontiho. Pozdním příchodem přińel o místo po pravici krále, které zasedl kuronský vévoda, protoņe po levici jiņ seděl Jan Kazimír. Poté co marně ņádal krále, aby ne z ohledu na úřad nuncia, ale na váņnost Svatého Otce svolil k výměně místa s kuronským veévodou, jemuņ nuncius v ņádném připadě nesměl dát ve svém postavení přednost, byl Visconti nucen hostinu opustit. RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 169-170. 167 Viz preeminenĉní spory mezi anglickým vyslancem Roem a francouzským vyslancem baronem Charnacé během jednání o příměří Rzeczypospolité se Ńvédskem v letech 1625-1629. Viz str. 74-79. 168 Moderní diplomatická terminologie a legislativa si stěņí rozumí s pojmy předcházejících období. Problém rozumění jednotlivým pojmům s výkonem diplomacie je dán v první řadě jejich proměnou v ĉase. Na druhou stranu badatel naráņí na problém, který souvisí se synchronním sledováním významu pojmů a pro diplomacii typickým stýkáním mnoha jazyků a jejich odlińných systémů. Tím je myńlena předevńím omezená přenosnost pojmů z jednoho jazyka do druhého. Přehledné shrnutí problematiky sémantických systémů ECO, Umberto. Einführung in die Semiotik. Paderborn 1972, s. 85-101. Tzv. diachronní lingvistický přístup viz KOMÁREK, Miroslav. Studie z diachronní lingvistiky. Olomouc 2006.

169 K oznaĉení a náplni diplomatů: QUELLER, Donald E. The office of ambassador in the Middle Ages. Princeton 1967; KYER, Clifford Ian. 'Legatus' and 'nuntius' as used to denote Papal Envoys: 1245-1378. Mediaeval Studies 40 (1978), s. 473-477; MATTINGLY, G. Renaissance Diplomacy.; CARTER, Charles Howard. The Ambassadors of Early Modern Europe: Patterns of Diplomatic Represantation in the Early Seventeenth Century In: Carter C. H. (ed.) From Renaissance to Counter-Reformation. Essays in Honor of Garret Mattingly, New York 1965; U nás např diskuze nad pojmy nuncius a legatus v prostředí papeņské kurie. KALOUS, Antonín.

- 39 - V období před koncem třicetileté války nelze hovořit o ustálených hodnostních kategoriích diplomatických zástupců států, a to ani v případě Francie. Kdyņ Callière poĉátkem 18. století uveřejnil stupnici organizace francouzské diplomacie: 1. mimořádný velvyslanec ambassadeur extraordinaire, 2. velvyslanec ambassadeur ordinaire; 3. mimořádný posel envoyé extraordinaire 4. rezident resident 5. agent agent, konstatoval spolu s dalńími, ņe jediné rozdělení, které lze pouņít s obecnějńí platností, jsou dvě základní kategorie – diplomat vyńńí a niņńí úrovně.171

Rozńířením vyńńího stupně pověření se pro tzv. velvyslance v 17. století vņilo oznaĉení ambasciatore/ambassadeur, pro nějņ neexistuje výstiņnějńí definice, neņ ta ĉasto citovaná sira Henryho Wottona, anglického diplomata poĉátku 17. století, který původní latinské motto „Legatus est vir bonus peregre missus ad mentiendum rei publicae causa.― v ņertu vyloņil jako dvojsmysl, tedy „Ambassador is an honest man sent to lie abroad for the good of his country.―172 Tak se v jednom citátu ztotoņňuje latinský výraz legatus s pojmem ambassador.173 Obecné oznaĉení legatus je obvykle uņíváno v jiné konotaci, a to ve spojení s papeņskou diplomacií.174 Jinak je vńak latinské legatus ĉi orator poměrně spolehlivé

Plenitudo potestatis in partibus? Papeņńtí legáti a nunciové ve střední Evropě na konci středověku (1450-1526). Brno 2010.

170 DROSTE, H. Im Dienst der Krone, s. 80.

171 De la manière de negocier avec les souveraines. Amsterdam 1716 [Callières, François de.] viz MURRAY, Eustace C. G. Embassies and Foriegn Courts. A History of Diplomacy. New York 1855. s. 30. WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 262. 172 Henry Wotton (1568-1639) byl dlouholetým velvyslancem anglického krále v Benátkách. V roce 1612 vydal Wottonův kolega ze studií Kańpar Schoppe (Scioppius) ve Frankfurtu vydal polemickou knihu Ecclesiasticus v níņ se mimo jiné zaobíral mottem, které Wotton podle svých vlastních slov v roce 1604 zapsal do památníku svého přítele Christophera Fleckamora: „An Ambassador in an honest man sent to lye abroad for the Commonwealt.― Aféra, rozpoutaná zveřejněním této ironické poznámky, na několik let zarazila Wottonovu diplomatickou kariéru. Viz SMITH, Logan Pearsal. The life and letters of Sir Henry Wotton. Oxford (1907), s. 49, 126; Reliquiae Wottoniana, London 16723, A Letter to Marcus Velserus 12. prosince 1612, nesign. 173 Nejstarńí kořeny slova ambassade byly nalezeny ve 12. století v okcitánském ambaissa (vzkaz); v italńtině ambasciata (diplomatická mise, poselství) je doloņeno od 13. století, coņ koresponduje se středověkým latinským výrazem ambactia, ambascia (sluņba) v Burgundském zákoníku, v Sálském zákoníku pak ve spojení in ambascia regis; Keltové měli výraz ambactos (ten, který je provázen) u Ceasara v De Bello Gallico 6,15,2 v latinizované podobě ambactus); v gótńtině slovo andbahti (funkce, sluņba) a je odvozeno od andbahts (sluņebník). MERCERON, Jacques. Le message et sa fiction. La communication par messages dans la littérature française des XIIe et XIIIe siècles. Modern Philology Volume 128, Berkeley 1998, s. 304n.

174 V průběhu staletí dońlo prakticky k záměně váņnosti a významu obou základních oznaĉení pro diplomaty Svatého stolce. Nuncius případně procurator byl zpoĉátku tím, kdo na místo listu sděluje vůli papeņe, tedy běņným poslem. Proměna úřadu nuncia ve stálé zastoupení Svatého stolce - rezidenta u konkrétního dvora ńla ruku v ruce s vývojem praxe „světské― diplomacie, které dala největńí impuls rozvíjející se zahraniĉní politika severoitalských městských států. Termín legatus, ve středověkém diplomatickém sboru papeņe oznaĉoval osobu oprávněnou za papeņe jednat a rozhodovat, od 15. století pak „cestující― diplomaty narozdíl od nunciů, kteří své pověření realizovali jako rezidenti a v tomto smyslu se rozńířil i na osoby jednající tímto způsobem z pověření světského panovníka. Na konci středověku legatus de latere (s kardinálským titulem), legatus missus (obvykle arcibiskupové a biskupové) a legatus natus

- 40 - oznaĉení vyslance prvního stupně. Císařská diplomacie oznaĉovala tuto úroveň německým (Gross)Botschafter případně Gesandte, mimo oficiální dokumenty se objevoval termín ambasador nejĉastěji v italské podobě ambasciatore. Polské prostředí znalo oznaĉení poseł wielky nebo większy.175

Pro niņńí úroveň vyslanců, zmocněnců ĉi komisařů převládalo latinské ablegatus/prolegatus, v prostředí císařského dvora německý termín Abgesandte, ĉemuņ odpovídal francouzský envoyé.176 Dalńí ĉasto se vyskytující tituly agent, resident, commisarius, jsou buď srovnatelné s druhým hodnostním stupněm nebo mohou vyjadřovat jeńtě niņńí úroveň diplomata.177

V. 2. „Polak i czudzozemecz.“ Polská diplomacie v první polovině 17. století.

Známá série politických ústupků, kterých se dopustili volení polńtí králové v průběhu 16. století, jim vzala moc rozhodovat o základních směrech politiky státu. Polský král ve střetu se ńlechtou krok za krokem ztrácel po staletí budované mocenské postavení a jeho oslabováním rostl poĉet autorit, které si osobovaly právo jednat v zájmu země.178 Uņ artykuły henrykovskie - jindřichovské ĉlánky179 zaruĉily, ņe výměna poselstev stejně jako vypovězení války a jednání o míru se musí dít s vědomím senátu a valný sněm nesmí přitom být krácen na svých právech.180 Ekonomická i mocenská závislost krále pak vedla k tomu, ņe jakékoliv politické kroky byly buď rozpaĉitým výsledkem kompromisů

(ustálený pro významné církevní metropolity, např. i praņského arcibiskupa, postupně ovńem bez jakékoliv reálné náplně). Vývoj směřoval k tomu, ņe zatímco legát působil ve svěřené oblasti jako zástupce kurie, nuncius získával pověření k urĉitému jednání s konkrétním panovníkem. KYER, C. I. 'Legatus' and 'nuntius' s. 473-477; QUELLER, Donald E. The office of ambassador in the Middle Ages. Princeton 1967, s. 3-10; MATTINGLY, G. Renaissance Diplomacy, s. 64-72; URFUS, Valentin. Historické základy novodobého práva soukromého. Praha 2001, s. 93-97; Shrnutí diskuze nabízí KALOUS, Antonín. Plenitudo potestatis in partibus, s. 20-45. Zde také odkazy na dalńí základní literaturu. VESELÝ, K. Dějiny diplomacie. s. 60n.

175 WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 262-264; MÜLLER, K. Das kaiserliche Gesandschaftwesen, s. 108. 176 Tamtéņ. 177 Francouzský ambassadeur v Polsku D‘Avaugourt, pobývající převáņně ve svobodném Gdaňsku, měl moņnost pocítit nepřízeň polského dvora, kdyņ byl ve Francii roku 1638 zadrņen Jan Kazimír Vasa a dońlo k váņné diplomatické roztrņce mezi Polskem a Francií. Vladislav IV. dal francouzskému vyslanci najevo svou nelibost tím, ņe jej nadále tituloval pouze jako agent francouzského krále s odůvodněním, ņe nemá ņádné konkrétní poslání, jaké charakterizuje nositele oznaĉení ambassadeur. WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 145.

178 K rozsáhlé problematice politického systému raněnovověkého Polska viz ŘEZNÍK, Miloń. Některé problémy fungování polsko-litevského sejmu v 1. polovině 17. století. (Čas jako právní skutečnost v polsko-litevské sněmovní praxi). Slovanský přehled, roĉ. 83, 1997, ĉ. 2, s. 129-139; Nejnověji KVĚTINA, Jan. Ńlechtická demokracie. Parlamentarismus v polsko-litevském státě v 16. a 17. století. Ĉervený Kostelec 2011.

179 Překlad termínu KOSMAN, M. Dějiny Polska, s. 120.

180 WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 115.

- 41 - mezi ním a domácí ńlechtou nebo tajným obcházením stanovených pravidel dělby moci.181 Ať jiņ měl panovník zpoĉátku jakékoliv velkolepé plány, záhy zjińťoval, ņe Polsko reprezentované domácí ńlechtou s vlastní hlubokou zkuńeností plynoucí z neustálých konfliktů s Ruskem, Osmanskou říńí a severními sousedy, se bude vyhýbat vábení moņných spojenců a zataņení do politických poĉinů s nejistým výsledkem. Takové tříńtění zájmů a názorů ĉinilo situaci vńestranně nepřehlednou a mohlo budit dojem, ņe se ņivé a funkĉní diplomatické kontakty omezovaly pouze na linii dynastických vztahů. Ve skuteĉnosti spíńe pestrý a z pohledu cizího pozorovatele do znaĉné míry nepochopitelný vnitropolitický ņivot Rzeczypospolité vyústil v situaci, kdy se politika polského valného sněmu182 a zemských hodnostářů orientovala v politické mapě Evropy odlińnými směry, neņ ve vlastní osobité linii budovaná politika Vladislava IV. Tak král polský a titulární král ńvédský ztrácel kontrolu nad směřováním státu, na jehoņ trůnu seděl.

Polská diplomacie v období králů Zikmunda III. a Vladislava IV. vstupovala do nové éry, kterou CZAPLIŃSKI vymezuje rokem smrti velkého kancléře Jana Zamoyského (1605) a oznaĉuje ji za dobu velkých vyslanců – magnátů a intrad, slavnostních vjezdů, které veńly do legend a staly se nedosaņitelným vzorem jejich nástupců, ale také za dobu velkých kancléřů a schopných politiků typu Jiřího Ossolińského, Vavřince Gembického, Stanislava Żółkiewského ĉi Jakuba Zadzika.183 Přes pozlátko spektakulárních vystoupení diplomacie polských králů z rodu Vasa vńak úroveň tohoto základního prostředku

181 Poĉátky tohoto vývoje jsou jeńtě v období opakovaného interregna konce 16. století, typickým příkladem pak jsou jindřichovské ĉlánky, ale omezování panovníka se týkalo i jeho samostatné zahraniĉní politiky a z toho pohledu je důleņité, ņe konstituce z roku 1576 přidělila sněmu právo rozhodovat o manņelských záleņitostech krále. O dalńí významné pravomoci panovníka připravil vnitřní politický vývoj v Polsku – roku 1613 ztratil král právo vyhláńení války, od roku 1640 nesměl opustit zemi bez souhlasu sněmu a od roku 1646 verbovat bez svolení sněmu více jak 1200 ņoldnéřů. Viz OLSZEWSKI, Henryk. Ustrój polityczny Rzeczypospolitej. In: Tazbir, Januzs (red.). Polska XVII wieku. Państwo, społeczeństwo, kultura. Warszawa 1974, s. 66n. K neúspěchu krále na sněmu 1640 viz téņ. CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. I jego czasy, s. 273-279. 182 Valný sněm se zformoval roku 1493, skládal se ze sněmovny (zástupců ńlechtické obce volených na lokálních sněmících) a senátu (jehoņ základ tvořila původní královská rada). Viz KOSMAN, M. Dějiny Polska, s. 91. 183 Nádhery takových průvodů zachytili poĉetní umělci a ilustrátoři. Za vlády Vladislava IV. to byl zejména Ossolińského vjezd do Říma v roce 1633, pak cesta Kryńtofa Gosiewského, vyslaného v roce 1639 do Francie vyjednávat o propuńtění prince Jana Kazimíra, zajatého v květnu 1638. Gosiewski jel při slavnostním vjezdu 2. února 1640 ve voze, který Francouzi ocenili na 8 lisíc a ńaty dvořanů na 12 tisíc livrů. Podobně Kryńtof Opaliński, kdyņ s varmijským biskupem Václavem Leszczyńským projíņděl v ĉele poselstva přijíņdějícího pro budoucí polskou královnu na konci října 1646 Paříņí obsypaný drahými kameny a jeho kůň „měl zlaté podkovy z nichņ jedna úmyslně na ulici upadla―. CZAPLIŃSKI, W. Dyplomacja polska 1605-1648, s. 203-256. BALIŃSKI, M. Więzienie we Francyi Jana Kazimierza s. 34, o průvodu 1640 s. 164-165. BARTOSZEWICZ, J. - CHRZĄSZCZEWSKI, A. (edd.). Kronika Pawła Piaseckiego biskupa przemyślskiego, s. 430-431; DAVIES, N. God‘s Playground, s. 394.

- 42 - zahraniĉní politiky zaostávala za obdobím posledních Jagellonců i prvních volených králů Jindřicha z Valois a Ńtěpána Báthoryho.

Existence tří pilířů moci v Rzeczypospolité: krále, senátu a sněmu, dává tuńit, ņe ani záleņitosti vztahů s cizinou nemohly být doménou pouze jednoho z nich. V záleņitostech zahraniĉních vztahů se vńak angaņoval také velký korunní kancléř polský (kanclerz wielki koronny), podkancléř (podkanclerz) a celá královská kancelář, správci peĉeti (pieczętarzi) – ale také velcí korunní hejtmani, jejichņ kompetence nebyly zdaleka jen vojenského charakteru. Tyto vysoké zemské úřady měly pochopitelně své ekvivalenty na Litvě, která byla do jisté míry tvůrcem samostatné linie diplomatických aktivit.

Rozhodující slovo v otázkách zahraniĉní politiky náleņelo formálně valnému sněmu a pokud byl svolán, hrál tento part beze zbytku - přijímal poselstva a vydával instrukce pro vyslance. V ĉase mezi sjezdy byl vńak daleko pruņnějńí institucí senát - senatus concilium – královská rada, zvláńtě pak výbor senátorů, kteří se stále pohybovali v blízkosti krále. Od 16. století byl v ĉasech interregna senát orgánem zahraniĉní politiky, své místo vńak nalezl i vedle krále a byl obvykle jeho prvním kritikem. V delikátních otázkách vnějńí politiky byl senát místem velmi emotivních projevů jak ze strany krále, tak jednotlivých senátorů. Senátoři přitom v zastoupení nepřítomného krále podnikali poměrně samostatné kroky, popřípadě jednali se subjekty, které byly nepřiměřenými partnery pro královský majestát.184 Takovými vyslanci disponovaly baltské přístavy Gdaňsk185 i Riga, vysílali je kozáci i ruńtí bojaři, jednání s Rzeczpospolitou vedli ĉeńtí stavové – a zvláńtní postavení měly země jako Moldávie, která se souhlasem Vysoké Porty vykonávala samostatnou diplomacii a dokonce jí prostředkovala jednání s Polskem nebo Prusko, které Rzeczpospolitou v některých případech zastupovalo v Anglii a Francii.186

Jiņ za posledního Jagellonce Zikmunda II. Augusta spadaly záleņitosti zahraniĉní politiky primárně do kompetence podkancléře, přiĉemņ velký kancléř se zabýval v první řadě záleņitostmi vnitropolitickými. Reforma kanceláře po francouzském vzoru za krátké

184 Usnesení varńavského sněmu z roku 1593 „O posłach cudzoziemskich― řeńilo jak přijímat turecké, moskevské a tatarské vyslance v případě nepřítomnosti polského krále - o takovém poslovi musel vědět hnězdenský arcibiskup a podskarbí – přítomní senátoři pak mohli nejen otevřít vyslancovo pověření i dalńí listy a vyslechnout ho, ale měli právo dát i odpověď(!). Vyslanci ostatních zemí nesměli do země vstoupit a museli vyĉkat návratu panovníka. GRZYBOWSKI, Stanislaw. Organizacja służby dyplomatycznej 1573-1605. In: Wójcik, Z. (red.). Polska służba dyplomatyczna XVI-XVIII wieku. Warszawa 1966, s. 171-173. 185 Svobodné město Gdaňsk s právem samostatné politiky, nejen vysílalo vlastní vyslance, ale poskytovalo k velké nelibosti krále zázemí francouzskému i anglickému rezidentovi.

186 GRZYBOWSKI, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 171-173.

- 43 - vlády Jindřicha z Valois vńak stanovila pravidlo vzájemné kontroly pro podkancléře a velkého kancléře - v praxi to znamenalo, ņe oba kancléři museli být obeznámeni s oběma sférami politiky. Rozhodující vliv na roli velkého kancléře mělo působení Jana Zamoyského. S jeho nástupem do úřadu se plně projevila jeho schopnost ĉíst pravý stav věcí, takņe do postů podkancléřů se dostaly jen osoby pro něj přijatelné, které nepřekáņely jeho zálibě v zahraniĉní politice a vůbec v manévrování celým politickým prostředím.187 Aĉkoliv Zamoyského nástupci disponovali navíc sítí rezidentů – niņńích stálých diplomatických zástupců ve východních zemích, jeho postavení i schopnosti vedly k rozńíření pravomocí kancléře nad dosavadní zvyklosti, a také k přisvojení si řady diplomatických úkolů, k nimņ byl přes odpor valného sněmu i senátu opakovaně zplnomocněn svým králem. Tak například po bitvě pod Cecorou to byl Jan Zamoyski, kdo jménem Rzeczypospolité uzavíral příměří – důvodem mohl být obdobný model, jaký uņívala diplomacie Osmanské říńe - tedy ņe smlouvu v zastoupení podepisoval zmocněný hodnostář. Král sice tak jako tak spolu se sultánem smlouvu nakonec stvrzoval, na druhou stranu to zakládalo precedens do budoucna.188 Právě do období vlády Zikmunda III. je třeba klást poĉátek zvláńtního rozdvojení zájmů a tím i diplomacie státu a panovníka, daného politickým rozchodem mladého polského krále s velkým kancléřem Zamoyským. Předpokladem dobrého fungování diplomatického aparátu je vńak jednotný postup reprezentace státu v zahraniĉí, coņ v případě polské ńlechtické republiky nepřipadalo v úvahu. Oficiální stanovisko prosazované v konkrétních případech po shodě senátu a sněmu, bylo tak ĉasto dosti odlińné od postoje velkého kancléře, a mohlo být dokonce v příkrém rozporu s dynastickou linií politiky polského domu Vasa.

Velcí kancléři krále Vladislava IV. byli jeho pravou rukou a vedli diplomatické mise, ale nedosahovali jiņ politické samostatnosti Zamoyského. První z nich, chelmiňský biskup Jakub Zadzik189 setrval ve funkci v letech 1628-1635, a tím se ocitl mezi aktéry mírových

187 Zamoyski, který byl ņákem doby Zikmunda Augusta a kariérní vzestup a post velkého korunního hejtmana mu umoņnil král Ńtěpán Báthory, získal postavení, jaké ņádný z jeho předchůdců neměl. Zamoyski drņel hejtmanskou bulavu i kancléřskou velkou peĉeť.

188 GRZYBOWSKI, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 145-201. 189 Jakub Zadzik (1582-1642) studoval v Krakově, Perugii a Římě, po návratu z Říma v roce 1608 se ocitl ve sluņbách korunního podkancléře Vavřince Gębického, úĉastnil se moskevského taņení a od roku 1613 působil jako královský sekretář. 1624 obdrņel úřad chelmiňského biskupa (1624-1635) (chelmiňský biskup měl významné postavení ve správě Královských Prus, kde v případě jeho nepřítomnosti zastupoval jinak tamnímu generálnímu sněmíku přesedajícího varmijského biskupa kníņete.) V letech 1628-1635 byl velkým korunním kancléřem (kanclerz wielky koronny). Figuroval tak při královské volbě roku 1632, 1634 podepsal mír v Polanówce, úĉastnil se mírových jednání se Ńvédy a to aņ do roku 1635, kdy se vzdal úřadu velkého kancléře, aby se mohl ujmout postu krakovského biskupa. V souvislosti s osobností Zadzika je

- 44 - jednání v Altmarku i Stuhmsdorfu. Po krátkém působení Tomáńe Zamoyského190 a Petra Gembického191 nastoupil roku 1642 Jiří Ossoliński,192 jehoņ kariéra vedla přes úřad správce královské pokladny (podskarbi nadworny koronny), zodpovědného mimo jiné za financování reprezentace krále při zahraniĉních jednáních.193 Dalńím významným ĉlánkem diplomacie Polské koruny byl úřad velkého korunního sekretáře (sekretarz wielki koronny) - pro Litevské velkokníņectví pak litevského sekretáře - protoņe ten byl pověřen zastupováním kancléře.

V královské kanceláři se poĉet a druh sekretářů, králem jmenovaných a skládajících do jeho rukou přísahu, pouze odhaduje. Kromě scribentes – sekretářů, kteří vykonávali ĉinnost přirovnatelnou k funkci notářů, se v kanceláři vyskytovali non scribentes, jimņ byla přidělována řada úkolů s kancelářskou prací přímo nesouvisejících, jako péĉe o ĉleny cizích poselstev, úĉast v nejrůznějńích komisích a ceremoniální reprezentace Koruny. Soupis sekretářů z roku 1601 zahrnuje ĉtyřicet jmen – v ostatních případech se v seznamech zřejmě objevuje jen ĉást sekretářů, to vńak také svědĉí o skuteĉnosti, ņe u dvora pobývala vņdy jen ĉást úředníků. Reálný poĉet sekretářů pohybujících se v jednom okamņiku v blízkosti krále Grzybowski odhaduje na 6 aņ 12 osob.194 na místě připomenout dochované uspořádání a malířskou výzdobu biskupského paláce Kiełce, která je dodnes nejen dokladem Zadzikova vkusu a rozhledu, ale také jasnou prezentací biskupovy politické role v rozhodujících politických okamņicích své epochy. DROBISZ, Janusz. Jakub Zadzik, Opole 2000; DROBISZ, Janusz. Biskup i książę. Jakub Zadzik i Krysztof II Radziwiłł w elicie władzy pierwszych Wazów. In: Dubas, Ewa - Urwanowicz, Jerzy (red.). Patron i dwór. Magnateria Rzeczypospolitej w XVI - XVIII wieku. Warszawa 2006, s. 349-357. 190 Tomáń Zamoyski (1594-1638), syn velkého kancléře Jana Zamoyského, byl od roku 1628 korunním podkancléřem, to vńak jiņ měl za sebou pestrou diplomatickou kariéru, kterou mu umoņnila rozsáhlá jazyková výbava: kromě latiny i řeĉtina, tureĉtina a arabńtina. ZINS, Henryk. Studia z dziejów Renesancu. Warszawa 1979, s. 64, 86.

191 CZAPLIŃSKI, Władysław - WYCZAWSKI, Hieronim. Gembicki Piotr, h. Nałęcz (1585-1657), biskup krakowski. In: PSB VII, Kraków 1948-1958, s. 397. 192 Jiří Ossoliński (1595-1650) byl katolického vyznání, studoval na jezuitském gymnáziu ve Ńtýrském Hradci, dále jeden rok v Lovani, a poté podnikl cestu po západní Evropě. Roku 1617 se vrátil do Polska, kde se brzy ocitl po boku prince Vladislava Zikmunda, svého vrstevníka, s nímņ absolvoval moskevské taņení. Projevil se jako obratný a zvláńtě výřeĉný politik, diplomatické ostruhy získal při misi do Anglie roku 1621 a respekt si vydobyl i v domácí politice o ĉemņ svědĉí i to, ņe byl dvakrát sněmovním marńálkem. Sjednával mír se Ńvédy v Altmarku 1629, roku 1632 obdrņel první vysoký dvorský úřad správce královské pokladny a za podporu Vladislava IV. při královské volbě obdrņel bydhońťské starostenstvo (starostwo Bydgoszcz). Slavná jízda Ossolińského do Říma roku 1633 zjednala pozornost Rzeczypospolité v celé střední Evropě a Ossolińskému vynesla říńský kníņecí titul. Po diplomatické cestě na říńský sněm v Řezně roku 1636 byl jmenován sandoměřským vévodou. Nejvyńńího uznání se Ossolińskému dostalo aņ roku 1643, kdy se stal velkým kancléřem. V ĉase interregna po smrti Vladislava IV. prakticky zastával úřad interrexe za polského primase, osmdesátiletého hnězdenského arcibiskupa Matěje Łubieńského. Ossolińského největńím ņivotopiscem zůstává: KUBALA, Ludwik. Jerzy Ossoliński, Tomus I., II.. Lwów 18831; KUBALA, Ludwik. Jerzy Ossoliński, Tomus I., II.. Warszawa 19242. 193 Podskarbi nadvorny koronny spravoval pouze královské finance, poskarbi wielki koronny měl na starost státní pokladnu.

194 GRZYBOWSKI, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 158n.

- 45 - Komplikací jiņ tak nepřehledné situace bylo zavedení institutu sněmovních komisařů, jenņ měl poĉátek v ĉasech moskevského taņení prince Vladislava Zikmunda. Ti byli obvykle jmenovaní z řad vysoké ńlechty, měli zlepńit systém kontroly panovnické moci tím, ņe asistovali při diplomatických jednáních v reņii královských sekretářů ĉi pro konkrétní úĉel zmocněných osob a v některých případech jednání sami vedli. To navozovalo i situace, kdy se král výsledek jednání dozvěděl aņ ze zprávy komisařů. Není divu, ņe zahraniĉní diplomaté ĉasto tápali v kompetencích nejrůznějńích sekretářů a dalńích úředníků.195

Skupinu jedinců vyuņívaných k diplomatickým úkolům na konci 16. století tvořila podle dochovaných údajů ze tří ĉtvrtin ńlechta, z toho z 65% drobná a niņńí. Jejich cesty do těchto sluņeb vedly obvykle přes dvůr panovníka, nejĉastěji přes královskou kancelář, která se za posledních Jagellonců stala doslova „diplomatickou akademií― vychovávající celé pokolení úředníků schopných plnit úkoly za hranicemi země.196 Zbytek tvořili duchovní, dříve ĉi později obvykle drņitelé některého biskupského úřadu. Patřilo také k dobrému tónu, aby vedoucí ĉlen poselstva byl senátorem – ĉlenem královské rady. Neurození jedinci se v poselstvech prakticky nevyskytovali, protoņe vyslání posla niņńího sociálního statutu mohlo být chápáno jako sníņení a uráņka hostitelské země. Přísluńníci měńťanstva se v 17. století uplatnili pouze v případě, ņe ovládali orientální jazyky - tureĉtinu, perńtinu apod. I zde se pochopitelně rozlińovalo, zda se jedná o spoleĉenskou misi – tlumoĉení blahopřání, projevů soustrasti ĉi formální zastupování svého panovníka – nebo o misi nejvyńńí důleņitosti, kde se předpokládala sloņitá jednání, která si vyņadovala zkuńeného diplomata a obratného řeĉníka. V druhé polovině 17. století vyvíjela polská ńlechtická spoleĉnost na krále nátlak, aby se diplomatických úkolů ujímaly pouze osoby odpovídajícího původu a majetku - bene natus et possesionatus - schopné pokrýt ze svého, třeba doĉasně, náklady s misí spojené.197

Latina byla jazykem, který kromě polńtiny v polské diplomacii zcela převládal, obzvláńtě pak v písemném styku. I kdyņ to není pravidlem, komunikovalo se latinsky i se zeměmi východními: Osmanskou říńí, Moskvou, Persií - avńak s tou výjimkou, ņe odpověď přicházela turecky nebo rusky.198 Diplomatické vztahy s Moskvou měla v podstatě

195 CZAPLIŃSKI, Władysław. Dyplomacja polska 1605–1648, s. 231-232.

196 Nejnověji CHORĄŻYCZEWSKI, Waldemar – KRAWCZUK, Wojciech (red.) Polska kancelaria królewska. Między władzą a społeczeństwem. Część czwarta. Warszawa 2011.

197 WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 275. 198 Tamtéņ, s. 148-150.

- 46 - na starost kancelář Litevského velkokníņectví. Vzhledem k tomu, ņe úředním jazykem Litvy byl jeden z běloruských dialektů, neĉinilo kanceláři potíņ komunikovat s Moskvou rusky. Oficiální dokumenty z Osmanské říńe ĉasto přicházely v tureĉtině s latinským překladem, vzácností vńak není ani uņití latiny nebo dokonce italńtiny. Za připomínku také stojí uņití ĉeńtiny v případě jednání Poláků s ĉeskými stavy199 nebo maďarńtina Ńtěpána Báthoryho při jednání s valańskými vyslanci, aĉkoliv král jinak plynně hovořil latinsky. Dalńí uņívanou alternativou byla italńtina. Italsky probíhala nejen korespondence s italskými státy, ale od druhé poloviny 17. se objevovala i v diplomatickém styku s Anglií nebo Nizozemím.200

Italńtina patřila neodmyslitelně k diplomatické korespondenci Vladislava IV. s jeho sekretáři a agenty v zahraniĉí, coņ bylo dáno jak převaņující národností těchto osob, tak také královou oblibou a dobrou znalostí italńtiny. To vńak nemělo nic spoleĉného s jazykem oficiální korespondence Vladislava IV., kde nadále převaņovala latina, aĉkoliv samozřejmě ovládal a v soukromí uņíval němĉinu. Latina v kombinaci s italńtinou teprve nastupovaly svůj souboj s francouzńtinou, která je ke konci 17. století zaĉala vytěsňovat, aby nakonec italńtině odejmula funkci diplomatického jazyka a latině ponechala místo jazyka právních obratů.201

S jazyky úzce souvisí také otázka ńifrování korespondence. O citlivých záleņitostech byla Rzeczpospolita schopná komunikovat s Římem ńifrovaně, ovńem prostřednictvím papeņského nuncia.202 Jistě alespoň ńifrování osobních jmen, které bylo rozńířené i v soukromé korespondenci, nańlo své vyuņití. Dokladem znalosti ńifrování mimo královskou kancelář můņe být dochovaná diplomatická korespondence Viléma z Roņmberka při jeho jednání s polskými pány o kandidatuře na polský trůn.203

Polská poselstva byla v zásadě krátkodobá a pokud trval pobyt vyslanců delńí dobu, pak obvykle kvůli zájmům panovníka, neņ v záleņitostech Rzeczypospolité. Jediné stálé

199 Například předvolební agitaĉní řeĉ císařského vyslance Viléma z Roņmberka byla v roce 1572 pronesená ĉesky. SOAT, Historica Třeboň, sign. 4834/4.

200 WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 283nn.

201 SATOW, E. A Guide to Diplomatic Practice (I.), s. 58-59; OSTROWER, Alexander. Language, Law, and Diplomacy: A Study of Linguistic Diversity in Official International Relations and International Law. vol. 1., Pennsylvania 1965, s. 145n.; BURKE, Peter. Jazyky a společenství v raně novověké Evropě. Praha 2011, s. 41nn, 77nn. 202 Na otázku papeņe Řehoře XIII. v roce 1584 v rámci jednání o protiturecké lize, zda polńtí zpravodajové znají a uņívají ńifrování, odpověděl polský vyslanec, ņe to není nutné, protoņe nedělají nic, za co by se měli stydět. WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 151n;

203 SOAT, Historica Třeboň, sign. 4834/6.

- 47 - zastoupení přetrvávalo v Římě, dalńí pokusy – například o zřízení stálého zastoupení v Benátkách za krále Ńtěpána Báthoryho v roce 1582, ani později za Zikmunda III. nedońly naplnění spíńe pro neochotu ze strany Polské koruny.204 Neexistence stálých zastoupení pochopitelně sváděla k vyuņívání sluņeb jiných diplomatických sborů – například i v období po útěku Jindřicha z Valois vyuņívala polská diplomacie výpomoci francouzských kolegů při plnění úkolů v Istambulu, za Báthoryho pak vyuņívala zkuńeností sedmihradských vyslanců.205 Rezident206 – výdobytek diplomatické praxe italských městských států - dle Wicquefortovy definice: zmocněná osoba, obvykle místního původu ve sluņbách cizí velmoci, pobývající trvale v místě zvláńtního zájmu, jakých vyuņívala Francie, Anglie, habsburská monarchie nebo Ńpanělsko, se v polských sluņbách nejdříve uplatnil v Římě. Roku 1632 v souvislosti s misí Ossolińského v Římě oznaĉují jako polského rezidenta v Římě Orsiho francouzské zdroje i polský nuncius Visconti o ĉtyři roky později.207 Dle polských historiků je vńak prvním doloņeným rezidentem ĉi prolegátem Benátĉan Francesco Bibboni208 působící ve Vídni, o němņ se poprvé zmiňuje Ossolińského deník cesty na říńský sněm v Řezně z roku 1636.209 Celý problém opět tkví v nejednotném oznaĉení diplomaticky pověřených osob, které navíc komplikuje uņití více jazyků v referenĉních pramenech. Ani v druhé polovině 17. století není dostateĉně patrné, kdy se jednalo o rezidenta ve sluņbách krále – tedy spíńe královského agenta a kdy jeho pověření pocházelo od Rzeczypospolité. Ĉasté vyuņívání sluņeb nejrůznějńích cizinců i finanĉní nákladnost vedla ke vzrůstajícímu odporu polské ńlechty k tomuto institutu, takņe místo toho, aby váņnost úřadu polského rezidenta byla v cizině náleņitě podpořena a poĉet rezidentských míst zvýńen, jak poņadoval Jan II. Kazimír v roce 1661, nelze hovořit ani o jeho řádném zavedení. Na východě se polský rezident objevoval například v Istambulu, ovńem jako rezident Rzeczypospolité, respektive velkého korunního hejtmana, měl výrazně vyńńí pravomoci neņ rezidenti typu

204 GRZYBOWSKI, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 174, zde i dalńí literatura k tématu. 205 Tamtéņ, s. 174n.

206 MATTINGLY, G. Renaissance Diplomacy, s. 12, 64; Týņ. First Resident Embassies, s. 423-439.

207 Opat hrabě Orso/Orsi byl zároveň diplomatem toskánského vévody. FORBELSKÝ, J. Ńpanělé, Říńe a Čechy, s. 460; KUBALA, L. Jerzy Ossoliński (I.). 19242, s. 397 cituje Gazette de France, 28. Nov. 1632; RYKACZEWSKI, E. Relacye nuncyuszów apostolskich (II.), s. 203n. 208 Viz pozn. 241.

209 Ossolińský vystupoval jako mimořádný vyslanec polského krále. HIRSCHBERG, Aleksander (ed). Ossoliński, Jerzy. Dyaryusz legacyi Jerzego Ossolińskiego posła polskiego na sejm Rzeszy niemieckiej w Ratyzbonie w r. 1636. Lwow: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 187, s. 16.

- 48 - agenta vyuņívaní v západoevropských zemích, kde se polskými rezidenty stávali i takoví profesionálové typu Wicqueforta, kteří zvládali zastupovat i několik zemí zároveň.210

Rzeczpospolita sice uņívala pro oznaĉení svých diplomatických zástupců obdobných termínů jako například Francie, avńak polský politický systém, kdy měl vlastní diplomatické zástupce král, senát, sněm i korunní hejtman, vytvořil náleņitě pestrou a osobitou strukturu. Původní dvoustupňové rozlińování mezi vyslanci velkými ĉi větńími (poseł wielki/większi) a vyslanci menńími, vycházelo z potřeby misí do východních zemí, kde se odlińovali velcí a menńí vyslanci a prostí poslové (goňci), coņ bylo dáno potřebou sjednotit terminologii, aby protistrana zvolila diplomata přiměřeného sociálního statutu a ani jedna strana nebyla sníņena na cti nevhodně zvoleným partnerem.211 Nejreprezentativnějńích velkých vyslanců se ve vztahu k západoevropským zemím uņívalo velmi zřídka – jedinci vyvolení pro takový úkol zastávali přední zemské a dvorské úřady a jejich doprovod musel mít polským zvyklostem odpovídající formu. Poĉetné, nákladně vyzdobené doprovody vńak stály astronomické sumy a mnohdy tato forma reprezentace ani nebyla ņádoucí, například při jednání o příměří, podpisu mírových smluv. Pak se obvykle volila forma vyslanců oznaĉovaných sice také jako velkých, ale vysílaných pouze se sekretářem, případně druhým vyslancem. Tento sekretář poselstva vńak nesmí být zaměňován s královskými sekretáři (secretarius regis Poloniae), kteří v některých případech také figurovali při zahraniĉních misích. Král mohl mít svého vyslance, obvykle s titulem ablegatus, který vńak nedisponoval plnou mocí, pouze pověřením a ĉasto pocházel z řad královských sekretářů. Kromě toho bylo moņné se setkat s rezidenty (královskými i Rzeczypospolité), nejrůznějńími komisaři a rezidenty s pověřením od hejtmanů polského a litevského, jejichņ vliv byl závislý na konkrétním pověření. Vyslance, posly a komisaře doplňovali právníci, tlumoĉníci a kurýři.212

Pověření diplomata ke konkrétnímu úkolu se nelińilo od praxe jiných zemí. Instrukci s pověřením obvykle tvořily dvě ĉásti – z nichņ tajná byla urĉena pro případ soukromé audience.213 Plenipotentia - pověřovací list a creditiv - doporuĉení měla ustálenou formu.214

210 WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 270n.

211 O tom HLOUŃKOVÁ, Kateřina. Rusko-italské diplomatické a obchodní vztahy v druhé polovině 17. století. Disertaĉní práce HÚ FF MU. Brno 2007, s. 153-170, zejm. s. 159, 165-170.

212 WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 263-270. 213 Formu a obsah instrukcí lze vnímat jako ukazatel úrovně pověřených diplomatů i celého systému. Výskyt stále podrobnějńích instrukcí vysvětlujících věci, například stran spoleĉenského chování, které by měly být samozřejmé, svědĉí to o jistém úpadku. Právě tento trend se objevuje za vlády Zikmunda III.

- 49 - Za vlády Zikmunda III. vznikly první obecněji platné instrukce pro výkon diplomatické sluņby. Z nich za zmínku stojí, v duchu podobných příruĉek objevujících se nejprve na jih od Alp, a brzy jiņ i v Nizozemí, Anglii, Francii i německých zemích, praktický a právněteoretický spisek De legato et legatione liber Kryńtofa Warszewického z roku 1595.215

Výrazným faktorem ovlivňujícím sloņení poselstva byla cílová země, přiĉemņ obecnou platnost si podrņelo – ĉím dále na východ, tím více je kladem důraz na vnějńí reprezentaci. Protoņe v ruském prostředí, podobně jako v Osmanské říńi, nebylo dost dobře moņné urĉit hodnostní stupeň vyslance, úroveň poselstva se hodnotila z hlediska výpravnosti, poĉtu osob a nákladnosti přivezených darů.216 Na západě tato kritéria oņívala pouze v případě v případě poselstev nejvyńńího významu – například při cestě Jindřicha z Valois do Rzeczypospolité. Jinak do Francie, Anglie, italských států, Říma a německých zemí putovali pokud moņno jiņ zkuńení vyslanci - kompetentní i ve srovnání s jejich protějńky. Celkově byla poselstva do těchto zemí menńí – jádro sestávalo ze dvou diplomatů stejné úrovně a sekretáře, který pokud byl absolventem studia práv, mohl zastávat i funkci právníka, popřípadě překladatele.217 Naprostá větńina osob, které vedly významná poselstva, tak uĉinila pouze jednou. Výjimkou je Jiří Ossoliński, který vedl tři důleņitá poselstva: roku 1621 do Anglie, 1633 do Říma a 1636 do Řezna na říńský sněm.

Dalńím znakem doby se nestala ani tak kvalitnějńí a systematiĉtějńí příprava diplomatů, jako spíńe ńiroké uņití sluņeb cizinců, zvláńtě pak Italů, jichņ rád vyuņíval Vladislav IV. Domníval se, ņe kromě nesporně lepńí jazykové vybavenosti, zaruĉí jejich spoleĉenský a kulturní rozhled odpovídající úroveň panovníkovy reprezentace za hranicemi. Výkon

GRZYBOWSKI se domnívá, ņe to nebyla ani tak prohabsburská politika, která přivedla Zikmunda III. do války s Vysokou Portou, ale spíńe neschopnost jeho muņů vysílaných s diplomatickým pověřením do Istambulu. GRZYBOWSKI, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 178-180.

214 CZAPLIŃSKI, W. Dyplomacia polska 1605–1648, s. 204-256; GRZYBOWSKI, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 185-6. 215 Potřeba podobné literatury byla náhle zřejmá, protoņe systematická příprava budoucích diplomatů, která probíhala například v rámci královské kanceláře jeńtě za Zikmunda Augusta, králi Ńtěpánovi nepřipadla důleņitá, takņe kdyņ dońlo ke generaĉní výměně, zkuńenosti náhle neměl kdo předat. GRZYBOWSKI, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 145-201. Vyńlo také roku 1646 v Gdaňsku. Krakovský kanovník Krzysztof Warszewicki (1543-1603) studoval v Lipsku, Boloni a Wittenbergu jako stoupenec volby Jindřicha z Valois patřil k protihabsburské straně a podílel se na několika diplomatických misích. 216 Jiņ Ńtěpán Báthory proti takovým nákladným výpravám zasahoval a zasadil se také o to, aby jednotlivým vyslancům byla podle druhu mise přidělena vņdy stejná suma peněz a teprve úspěńné splnění úkolu bylo dále odměňováno. Pokud chtěl tedy vyslanec vystupovat s větńí nádherou, pak na svůj náklad. Za takových podmínek nelze podobné úřady povaņovat za výnosné místo a skuteĉně tomu tak nebylo. Hotovost byla vzácná, takņe přislíbené ĉástky byly obvykle pracně vymáhány - někdy i po celá desetiletí. GRZYBOWSKI, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 186-7, 192. 217 Tamtéņ, s. 180-182.

- 50 - těchto diplomatických úkolů zůstával pro řadu výńe zmíněných osob pouze příleņitostnou funkcí. Kariéry osob oznaĉovaných dobovými prameny za „cizince―, byť třeba jiņ usedlých v Rzeczypospolité, byly domácím politikům solí v oĉích. Krále obviňovali z „...otoczenie się na dworze swoim wielością, cudzoziemców, a mianowicie Włochów, których rad i posług z ubliżeniem Polakom często zwykł był używać, iakiemi byli Hrabia Magni, Tiepoli Poseł przemięszkiwaiący Wenecki, Kanonicy i Sekretarze Fantoni i Roncaglio, tudzież; insi sekretarze i dworzanie Scatoni, Forbes, Ursi, Puccitelli, Buchalino, Bausidius218 i tym podobni.―219 Tradiĉní ņárlivost na „nezvané a ńpatné― rádce v okolí hlavy státu měla racionální základ, protoņe cizinci s absencí příbuzenských a klientských vazeb na domácí prostředí byli hůře kontrolovatelní. Jak bylo zvykem i v diplomatických sborech jiných zemí, tito „cizinci― necítili potřebu uĉit se polsky a komunikovali v univerzálnějńí latině a italńtině.220 Czapliński v této souvislosti uvádí, ņe osob takto zaangaņovaných za vlády Vladislava IV. je známo 140(!) a zhruba 10% zůstává neidentifikováno.221 Někteří z nich se u polského dvora vyskytovali v roli královských sekretářů, v zahraniĉí pak v roli rezidenta ĉi dokonce vyslance. Ze schopných sekretářů se vńak mohli stát podkancléři ĉi dokonce kancléři, a proto vliv těchto osob na politické dění nemohl být zanedbatelný. Mezi nimi převaņovali duchovní, zvláńtě ĉlenové různých řádů, a v druhé řadě to byli nejrůznějńí vojenské osoby. Řadu záleņitostí také prostředkovali peregrinis hominibus, poutníci a dalńí osoby, jejichņ obņivou a údělem bylo cestování.222

Komunikace s Říńí a středoevropskou habsburskou monarchií měla své specifikum v moņnosti uplatnění těch zájemců o diplomatické pověření, jejichņ rodným jazykem byla němĉina. Tak na svých jazykových schopnostech zaloņili kariéru bratři Kańpar,223

218 Volfgang Baudissin původem z Luņice, slouņil v armádě Gabriela Betlehena, v armádě dánské i ńvédské, ve sluņbách Vladislava IV. se uplatnil při jednáních s Dány. CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 293.

219 KWIATKOWSKI, K. Dzieje narodu polskiego, s. 413. 220 Například ve ńvédských sluņbách se v průběhu 17. století vyskytlo plných 44% diplomatů cizího původu, z nichņ řada se ńvédsky nikdy nenauĉila, a pokud musela uņít ńvédńtiny, vyuņívala sluņeb ńvédských písařů a sekretářů. DROSTE, H. Im Dienst der Krone,s. 90. 221 To je obrovské ĉíslo, pro srovnání Droste v případě Ńvédska dokládá v průběhu celého století existenci 115 diplomatů. Rozhodujícím je v tomto případě definovat, koho je jeńtě moņné za „diplomata― povaņovat. DROSTE, H. Im Dienst der Krone,s. 90.

222 CZAPLIŃSKI, Władysław. Na dworze króla Wadysława IV. Wrócław 1959, s. 316. 223 Kańpar Dönhoff (1588-1645) roku 1627 tartský (dorpatský) a roku 1634 sieradzský vojvoda, 1637 obdrņel od císaře Ferdinanda III. říńský kníņecí titul, 1639 se stal hofmistrem královnina dvora (marszałek dworu królowej). SIARCZYŃSKI, F. Obraz wieku panowania Zygmunta III., s. 97n.

- 51 - Ernst224 a Gerard225 i dalńí ĉlenové rodiny Dönhoffů původem z německé jazykové oblasti Livonska, kteří byli právě pro znalost němĉiny vysíláni do habsburských zemí a Říńe. Také Maxmilián Przerębski, jakýsi předchůdce Dönhoffů, byl opakovaně s diplomatickým pověřením u vídeňského habsburského dvora a ve slezských kníņectvích i z toho důvodu, ņe ovládal němĉinu.226 Znalost němĉiny po studiích v německých zemích a Itálii napomohla kariéře pozdějńího hnězdenského arcibiskupa Jana Lipského.227 Lipski působil v úřadu sekretáře královny Konstancie a v roce 1637 se úĉastnil cesty do Vídně pro budoucí polskou královnu Cecílii Renatu a byla to právě ona, kdo se pro Lipského zasazoval o hnězdenské arcibiskupství. Jakmile byli tito diplomaté zároveň drņiteli některého ze zemských ĉi dvorských úřadů, nemá smysl vyvozovat, který z nich byl vysloveně královým exponentem, protoņe ņádný z nich neņil v sociálním vakuu a jeho osobní intence nelze odvozovat z pověřovacích dokumentů.

Z cizinců, nejĉastěji duchovních a vojenských důstojníků ve sluņbách polského krále, kteří měli ve sledovaném období rozhodující vliv na vývoj vztahů s habsburskou monarchií, je třeba na prvním místě připomenout bratry kapucína Valeriána a hraběte Frantińka Magnise ze Stráņnice, kteří si velmi rychle získali důvěru krále a byli jím potom vyuņíváni k diplomatickým misím. V jejich případě lze naopak téměř s jistotou potvrdit to, co není moņné kategoricky prohlásit o diplomatech domácího původu. Magnisové

224 Ernst Magnus Dönhoff (1581-1642) pernavský vojvoda, úĉastnil se taņení Vladislava Zikmnuda do Moskvy SIARCZYŃSKI, F. Obraz wieku panowania Zygmunta III; s. 98. 225 Gerard Dönhoff (1598-1648), pomořský vojvoda, vojenskou kariéru ve ńvédsko-polské válce nahradil kariérou politickou a diplomatickou, coby vyslanec Vladislava IV. působil v Kodani, byl povaņován za odborníka na záleņitosti námořního obchodu, takņe s Ossolińským spolupracoval na projektu námořní celní reformy, 1642 byl jmenován kastelánem gdaňským, roku 1645 jel jako vyslanec v ĉele poselstva do Paříņe pro novou polskou královnu, jíņ poté dělal hofmistra, jednal i s Mazarinem o protitureckém taņení; NIESEICKI, Kasper. Herbarz Polski. Tomus 3, Lipsko 1839, s. 383n; CACCAMO, Domenico (ed.). Il carteggio di Giovanni Tiepolo ambasciatore veneto in Polonia, 1645-1647. Milano 1984, S. 125, 590. 226 Maxmilián Przerębski (kol. 1577-1639), v letech 1600-1612 starosta (Piotrów), marńálkem valného sněmu roku 1613, jiņ v roce 1616 působil v zájmech Zikmunda III. ve Slezsku. Od roku 1619 byl hofmistrem královnina dvora (marszałek dworu królowej), v roce 1620 získal sieradzské kastelánství a o tři roky později se stal korunním referendářem (referendarz koronny). V záleņitosti volby polského prince Karla Ferdinanda vratislavským biskupem v roce 1625 působil jako hlavní vyjednavaĉ polského krále Zikmunda u císařského dvora. Pověření k jednání s Habsburky mu vyneslo titul łęczyckého vojvody a opětovně úřad královnina hofmistra. BYLIŃSKI, J. Przerębski Maksymilian, (heslo) Polski Słownik Biograficzny, t. 28, 1984, s. 758-762; MAŤA, P. Nové prameny k českým dějinám, s. 275-297. PLEBAŃSKI, J. K. (ed.). PAC, Stefan: Obraz dworów europejskich, s. 165. 227 Jan Lipski (1589-1641), v péĉi svého strýce hnězdenského kanovníka měl moņnost studovat teologii a práva v německých zemích a Itálii, to, ņe hovořil německy mu brzy zajistilo místo sekretáře Konstancie Habsburské. V roce 1633 se úĉastnil Ossolińského cesty do Říma. V letech 1635-1639 biskup chełmiňský se v roce 1637 zhostil poselstva pro Cecílii Renatu Habsburskou, coņ jeho rodu vyneslo říńský hraběcí titul, a poté po smrti Jana Wężyka na jaře 1638 z iniciativy královny nominaci arcibiskupem hnězdenským, k jeho prekonizaci dońlo aņ v prosinci 1638, úřadu se ofciálně ujal aņ v létě roku 1639.

- 52 - byli typickými představiteli králových „cizinců―, protoņe jejich kariéra v Polsku stála i padala s osobou krále Vladislava IV.

Maxmilián Magnis, který přijal v kapucínském řádu jméno Valerián,228 výřeĉný kazatel, uĉenec, originální filozof a v neposlední řadě také obratný diplomat, přińel s polským prostředím do styku jiņ před rokem 1617, kdy jednal s králem Zikmundem III. o zaloņení rytířského řádu Neposkvrněného poĉetí, jehoņ úkolem měla být ochrana hranice před Tatary, a také o moņnosti uvedení kapucínského řádu do zemí polsko- litevského soustátí.229

228 Maxmilián Magnis (o. Valerián) (1586-1660), syn dědiĉného císařského pońtmistra Konstantina Magnise, se narodil v Miláně, vyrostl vńak v Praze, kde roku 1602 vstoupil do kapucínského řádu. Jeho otec Konstantin a strýc Karel působili svého ĉasu v diplomatických sluņbách Habsburků. Konstantin působil nějakou dobu v Polsku, Karel v Sedmihradsku, Moldavsku a Valańsku. Ve 23 letech Valerián odeńel do Vídně, kde svým kázáním jako nadaný řeĉník upoutal pozornost dvora. Poĉátkem dvacátých let působil Valerián na několika diplomatických misích v říńských záleņitostech. V roce 1623 byl za císařova přispění přeloņen do Prahy a jmenován ĉeským provinciálem kapucínského řádu, kde se ocitl v pozici starńího a zkuńenějńího a nesporně vlivného rádce teprve ńestadvacetiletého praņského arcibiskupa Arnońta z Harrachu, ĉímņ si v církevních kruzích zajistil řadu nepřátel. Stavěl se totiņ proti tzv. jezuitské variantě rekatolizace s důrazem na ráznost postupu a úzkou spolupráci s císařem a stál i v pozadí sporu s jezuity o praņskou univerzitu, který se vlekl aņ do roku 1654. Roku 1626 sloņil Valerián funkci provinciála, vzdal se řeholního ņivota a v dalńích letech působil jako apońtolský misionář pro Kongregaci na podporu víry, vykonával nejrůznějńí diplomatické úkoly pro císaře, polského krále a dalńí. Ve třicátých letech zaĉal s podporou mecenáńů publikovat své práce z oborů filozofie, teologie ale i fyziky, jejichņ poĉet se vyńplhal na několik desítek. Po smrti svého dobrodince Vladislava IV. se vrátil do podunajské monarchie. Protoņe své teologické a filozofické polemiky s jezuity ani přes zákaz kurie nikdy nezanechal, zemřel roku 1660 v Salzburku, na cestě do Říma, kam měl být dopraven, aby se zpovídal ze svého přestupku proti tomuto zákazu. Valerianus Magni Mediolanensis Ordinis Fratrum Minorum Capuccinorum Provinciae Boemo-Austriacae Provincialis et Missionarii Apostolica Vita et Gesta, a Patre Nicolao Lucensi, ejusdem Ordinis Concionatoris collecta et Patre Ludovico de Salice, ejusdem Ordinis Sacerdoto, aucta, et locupletata (1661-1662) In: Annales PP. capuccinorum provinciae Bohemo-Moraviae. Tomus 4, fol. 330-426. K jeho mnohovrstevnaté osobnosti se badatelé neustále vrací. Převáņně kapucínovou filozofií se zabýval SOUSEDÍK, Stanislav. Valerián Magni. Kapitoly z kulturních dějin Čech 17. století. Praha 1983; Jeho působení v oblasti teologie CYGAN, Jerzy. Valerianus Magni (1586-1661), "Vita prima", operum recensio et bibliographia. Roma 1989. TÝŅ. Theologische Themen im Dialog von Johann Amos Comenius und Valerianus Magni. / Teologická témata v dialogu Jana Amose Komenského a Valeriána Magniho. /Comenius als Theologe, 1998, s. 184-203; s ohledem na jeho celospoleĉenský vliv WINKELBAUER, Thomas. Fürst und Fürstendiener. Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer Aristokrat des konfessionellen Zeitalters. Wien: (Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung : Ergänzungsband; 34.), Oldenbourg 1999. s. 494n; LOUTHAN, Howard. Mediating Confessions in Central Europe: The Ecumenical Activity of Valerian Magni, 1586–1661. The Journal of Ecclesiastical History (2004), Cambridge University Press, s. 681-699. Shrnutí podstaty sporu o koneĉnou podobu rekatolizace i nastínění role Valeriána Magnise v této kauze nabídl CATALANO, Alessandro. Zápas o svědomí, Kardinál Arnońt Vojtěch z Harrachu (1598-1667) a protireformace v Čechách. Praha 2008, s. 94-158; doplnění informací přináńí také studie o jeho bratrovi Frantińku Magnisovi: BALCÁREK, Pavel. Frantińek Magnis a Morava na sklonku třicetileté války. Studie Muzea Kroměříņska 1982, Kroměříņ 1983, s. 4-28; BALCÁREK, Pavel. Ve víru třicetileté války. Politikové, kondotiéři, rebelové a mučedníci v zemích Koruny české. Ĉeské Budějovice 2011, s. 367-397; 229 Řád Neposkvrněného Poĉetí zaloņili vévoda Karel Gonzaga de Nevers, bratři Pertignani, hrabě Althan podporovaný kapucíny a otec Josef Tremblay – „ńedá eminence― kardinála Richelieua. Aĉkoliv k oficiálnímu zaloņení dońlo aņ roku 1618 v Olomouci, Valerián získal v Polsku podporu, takņe polská odnoņ vznikla dříve neņ byl řád oficiálně zaloņen. SOUSEDÍK, S. Valerián Magni, s. 30; CYGAN, J. Valerianus Magni; TARGOSZ-KRETOWA, Karolina. Magni Maksymilian (Walerian). In: PSP, t. XIX, Kraków 1974, s. 137-140.

- 53 - S budoucím polským králem Vladislavem IV. se otec Valerián setkal aņ během jeho poznávací cesty po Evropě v letech 1624-1625. Ńíře kapucínových znalostí a zájmů konvenovala Vladislavovu zájmu o politické, kulturní i vojenské záleņitosti vńeho druhu, a tak není divu, ņe setkání vzbudilo oboustranné sympatie a bylo poĉátkem dlouholetých úzkých vztahů.230 Valerián poté řadu let prostřednictvím svých vazeb na Polsko více ĉi méně ovlivňoval jeho vztahy s habsburskou monarchií. V době smrti Zikmunda III. byl v Polsku přítomen na jednání o právním postavení pravoslavných o tzv. Articuli pacificationis, takņe měl přehled o politickém dění a mohl svými informacemi zajistit formální podporu císaře a ĉásteĉně i papeņské kurie ve prospěch prince Vladislava před královskou volbou.231

S polským králem vńak otce Valeriána sbliņoval i zájem o vědu. Jeńtě v době své poznávací cesty po Itálii se Vladislav, nadńený novými vědeckými poznatky stejně jako uměním, setkal s Galileo Galileim.232 Církevní proces s ním konĉil v ĉervnu 1633, ale na jeho obranu vystoupila v dalńích letech řada evropských osobností a mezi nimi, s velkou pravděpodobností na popud Valeriána, i polský král Vladislav IV.233

230 SOUSEDÍK, S. Valerián Magni, s. 52 231 Valerián byl ĉlenem poradního orgánu, který měl rozhodnout, zda má král podepsat tzv. Articuli pacificationis, jeņ by uzákonily postavení pravoslavných v království. Takové ĉlánky ovńem pońkozovaly postavení polských uniatů, kteří se cítili odstrĉeni. Přesto měl král v úmyslu artikuly podepsat a získat spojence z řad pravoslavných. Bez ohledu na to, jaký dopad toto rozhodnutí mělo, i v tomto případě byl Magnis Vladislavovým spojencem. On a Petr Mohila, budoucí kyjevský metropolita, ĉlánky podpořili, a to staĉilo k tomu, aby Vladislav IV. podepsal. Problematickou smlouvu měl Magnis za úkol hájit v Římě, kam zavítal v doprovodu kníņete Ossolińského na jeho slavné misi k svatému otci. Ĉlánky smlouvy vńak byly ratifikovány dříve, neņ do Polska dońly zprávy o ńpatném vývoji jednání. V Římě vńak nebyl ņádný zájem na takto postavené dohodě. SOUSEDÍK, S. Valerián Magni, s. 53-54. 232 Poĉátkem prosince 1624 psal Janovan Bartolomeo Imperiali Galileovi, ņe polský princ pobývající tou dobou v Janově: „e intelligente di cose di matematica― a v lednu 1625 pak Galileo psal Cesare Marsiliovi o přípravách na přijetí polského hosta ve Florencii. Vladislav pobýval ve Florencii u dvora své tety Marie Magdaleny Habsburské od 26. ledna do 20. února 1625, avńak o tom, ņe by zde setkal s Galileem není v denících jeho průvodců zmínky PRZYBOŚ, A. (ed.) Podróż królewicza Władysława Wazy; PLEBAŃSKI, J. K. (ed.). PAC, Stefan: Obraz dworów europejskich. Přesto existuje list florentského právníka Maria Giuducciho z 8. února 1625 kde Galileovi píńe: „mi rallegro di intendere che la V.S. sia cosi spesso e cosi ben visto dal Serenissimo principe di Polonia―. TARGOSZ, Karolina. Polski wątek w życiu i Sprawie Galileusza. „Galileo Galilei e il mondo polacco‖ Bronisława Bilińskiego (1969) z uzupełnieniami, „Zagadnienia Filozoficzne w Nauce‖ XXXII, 2003 s.45-90. 233 Vladislav IV. se pokusil mezi léty 1636-1638 vyvolat politické otevření procesu, proti němu stály vńak rozpory s Římem i neochota toskánského vévody. FINNOCHIARO, Maurice A. Retrying Galileo 1633-1992. Berkeley 2005, s. 55n. Vazbu na Polsko měl Galileo díky hudebně nadané rodové větvi působící ve sluņbách polské a pruské ńlechty. TARGOSZ, Karolina. Polski wątek w życiu i Sprawie Galileusza. „Galileo Galilei e il mondo polacco‖ Bronisława Bilińskiego (1969) z uzupełnieniami, „Zagadnienia Filozoficzne w Nauce‖ XXXII, 2003 s. 45-90; Nejnověji se o spletité situaci kolem procesu s Galileem a podílu Valeriána Magnise zmiňuje CATALANO, A. Zápas o svědomí, s. 53-55; Galileův heliocentrismus byl populární i v Ĉechách, a to díky Rodrigu Arriagovi a jeho dílu Cursus Philosophicus. Galileův nadńený stoupenec italský architekt pevnostních systémů Giovanni Battista Pieroni, působící od roku 1622 v Ĉechách, se pokouńel, jak uvádí ve své korespondenci Galileovi [G. Galilei. Le opere, XV., Firenze 1907, s. 393.], získat kardinála Ditrichńteina, aby umoņnil vydání Galileiho Discorzi et dimonstrazioni matematice, ale kardinál zemřel dříve,

- 54 - Za Valeriánova pobytu na polském dvoře ve ĉtyřicátých letech se král ņivě zajímal o fyzikální pokusy s optikou a tlakem.

Aktivity otce Valeriána v Polsku byly jednou z příĉin nedůvěry, kterou k němu Řím choval. Magnis ovlivňoval v Polsku nejen krále, ale také uĉenou diskusi o budoucí podobě katolické církve a jejím budoucím souņití s ostatními církvemi, kde se se svými názory stále ĉastěji ocital mimo hlavní proud a tábor jeho odpůrců se rozrůstal. Příńtího roku papeņ odmítl ņádost krále Vladislava IV. o kapucínovo jmenování kardinálem. Přesto bylo zřejmé, ņe otec Valerián má pro mimořádný vliv na polského krále svou politickou cenu. Dokonce takovou, ņe jej do svých plánů na jednání se synovcem na polském trůnu musel roku 1635 zahrnout i císař Ferdinand II.234

Kdyņ s novou polskou královnou přińla ke dvoru jako její první hofmistryně Jana Frantińka Prisca hraběnka Magnisová, rozená Pergová z Pergu, manņelka Valeriánova o deset let mladńího bratra Frantińka, nebylo na této skuteĉnosti vůbec nic náhodného.235 Frantińek Magnis zvolil kariéru vojenskou a o tom, ņe si vybral dobře, svědĉila série uznání i hmotného ocenění, jichņ se mu ve váleĉných letech 1617 – 1634 v císařské armádě dostalo. Roku 1622 byl novopeĉený plukovník spolu se svými bratry Rudolfem a Filipem povýńen do stavu svobodných pánů.236 Sluņba v císařské armádě jej provedla váleĉnými poli Evropy a přivedla i k prvním diplomatickým zkuńenostem. Na jaře roku 1634, po vraņdě Albrechta z Valdńtejna, se Frantińek Magnis kvůli vojenským záleņitostem vyskytoval ve Slezsku, kde zřejmě prostřednictvím bratra

neņ k tomu mohlo dojít a tak spis tak nakonec vyńel v Leydenu roku 1638. SOUSEDÍK, S. Valerián Magni, s. 56; EVANS, R. J. W. Vznik habsburské monarchie 1550-1700,s. 374n. 234 Sám Vladislav jej v dopise z 9. října 1634 ńpanělskému vyslanci na císařském dvoře Oňatovi oznaĉil za svého důvěrníka. BALCÁREK, Pavel. Frantińek Magnis a Morava, s. 11, odkazuje na dopis uloņený v MZA Brno, RA Magnisové, kart. 5, inv. ĉ. 83.

235 BALCÁREK, P. Frantińek Magnis a Morava, s. 4-28; TEJĈEK, Michal. Kapucíni v Brně v 17.-18. století. In: Brno v minulosti a dnes 18, 2005, s. 145-200; KUBALA, L. Jerzy Ossoliński (I.). 19242, s. 193. 236 Fratinńek Magnis (1598-1652) se roku 1626 stal dvorským váleĉným radou, roku 1631 pak skuteĉným dvorským váleĉným radou; roku 1628 byl císařem jmenován jedním přísedících moravského zemského soudu. O rok později koupil na místo několika drobných moravských statků moravské panství Stráņnici za 200 tisíc zl. rýnských. V letech 1640-1641 byl moravským zemským hejtmanem spolu s Janem hrabětem Rotálem a Kryńtofem Pavlem hrabětem z Lichtenńtejna. BALCÁREK, Pavel. Frantińek Magnis a Morava, s. 6-10; BALCÁREK, P. Ve víru třicetileté války, s. 371nn; VÁLKA, Josef. Dějiny Moravy. Díl 2. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 245; K jeho osobě Kubala poznamenává, ņe narozdíl od svého bratra Valeriána byl výrazně světskou osobou, uĉenlivý, povahou reformátor, coņ dráņdilo mnohé polské dvořany a úředníky. Sám ņertoval o tom, ņe má předpovězenu královskou korunu, pokud získá kníņecí titul. K tomu doufal v pomoc bratra, aņ se stane papeņem a Vladislava IV., který by porazil Turky a na získaných územích by se jistě nańlo místo i pro loajálního hraběte. Oblibu u polského krále charakterizuje i to, ņe v období, kdy se ocitl v nemilosti u císaře, ve Varńavě obýval zámecké apartmá králova bratra Jana Kazimíra. KUBALA, L. Jerzy Ossoliński (I.). 19242, s. 192n.

- 55 - navázal kontakt s polským králem.237 Vladislava IV., který se zajímal o vojenské řemeslo a i z toho důvodu udrņoval předtím spojení s Karlem Bonaventurou Buquoyem238 nebo Valdńtejnem, zaujal i nepochybně spoleĉensky obratný Magnis. Na podzim 1634 polský král Frantińka Magnise poprvé angaņoval do svých sluņeb pro jednání s císařem. 21. listopadu 1635 byl Magnis spolu se svými bratry povýńen do stavu říńských hrabat a jeho povýńení bylo slavnostně vyhláńeno na říńském sněmu v Řezně příńtího roku.239 Právě v Řezně se protnuly cesty vńech hlavních aktérů tehdejńích diplomatických vztahů mezi Rakouskem a zeměmi Polské koruny a podzim 1635 se také jeví jako okamņik maximálního souznění obou stran.

Dalńím cizincem spojujícím Vídeň s nově etablovanou královskou rezidencí ve Varńavě240 byl jiņ výńe zmíněný vídeňský rezident baron Frantińek Bibboni.241 Patří do nepoĉetné skupiny diplomatů, kteří měli zajistit zázemí a ĉerstvé zdroje informací z místa eminentního zájmu. Ve Vídni působící minimálně od roku 1635,242 byl jistě neocenitelným průvodcem a koordinátorem vyslanců dojednávajících u tamního dvora v roce 1636 a 1637 podmínky sňatku s arcivévodkyní. Na podzim roku 1638 napomáhal

237 DBBTI, sv. 5, Praha 1977, s. 266. CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 292n.

238 SOAT, RA Buquoyů, inv. ĉ. 730, kart. 111, 6. března 1621 Varńava, Vladislav Zikmund, princ polský a ńvédský a velkokníņe moskevský, ņádá Karla Buquoye o radu ohledně války s Turky a Tatary a prosí o pomoc.

239 BALCÁREK, Pavel. Frantińek Magnis a Morava, s. 11. BALCÁREK, P. Ve víru třicetileté války, s. 376.

240 LEITSCH, Walter. Wann und warum verlor Krakau die Funkzion einer königlichen Residenzstadt? In: Leitsch, Walter – Trawkowski, Stanislaw (edd.). Polen und Österreich im 17. Jahrhundert. Wien 1999, s. 232-260. 241 Francesco Bibboni (†1664) svou kariéru spojil s Vladislavem IV., letité působení ve funkci vídeňského rezidenta polského krále, zavrńil jako jako mimořádný polský vyslanec (extraordinari ambaxator) v Madridu v roce 1647. Jeho dcera byla v září 1645 přijata ke dvoru nové polské královny Lusiy Marie jako dvorní dáma. PRZEZDZIECKI, R. Ambasciatori veneti in Polonia. Nuova Antologia 65, No. 1399 (1.7.1930), Roma 1930, s. 94; KELLER, Katrin - CATALANO, Alessandro (Hg.). Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Aldabert von Harrach (1598-1667). Wien-Kölln-Weimar 2010. s. 145, 158, 169; E. Wassenberg jeho jméno uvádí v podobě baron Franciscus Bibbonius: Carcer Gallicus. s. 119. VEHSE, E. Geschichte der österreichischen Hofs und Adels (IV.), s. 150; uvádí jméno polského rezidenta na vídeňském dvoře jako Giboni, coņ pochází ze Status particularis regiminis, S. C. Majestatis Ferdinandi II. [Leyden] 1637. s.113 a zřejmě vzniklo chybným ĉtením podkladů, převzato bylo i do rekonstrukce vídeňského dvora prováděné vídeňskou univerzitou (Institut für Geschichte Universität Wien) [online] dostupné z: http://www.univie.ac.at/Geschichte/wienerhof/ v soupise ĉlenů dvora Ferdinanda II. z roku 1637 „Giboni (Prolegat des polnischen Königs)―. OeStA/HHStA StAbt Polen I 1, kart. 60, 1636, fol. 5-8, Varńava 6. březen 1637 Vladislav IV. Ferdinandovi III., dva pověřovací listy pro rezidenta Bibboniho adresované císaři; na podzim roku 1638 se podílel na diplomatických akcích na podporu propuńtění polského prince Jana Kazimíra z francouzského zajetí misí do Benátek, Milána a Janova. V Janově se setkal s vyslanci Rzeczypospolité, kteří tam pobývali ze stejného důvodu. NIEMCZEWICZ, J. U. Zbiór pamiętników (III.), s. 194n.

242 HIRSCHBERG, A. Dyaryusz legacyi Jerzego Ossolińskiego, s. II; Překlad do polńtiny: OSSOLIŃSKI, J. M. Mowy Jerzeho Ossolińskiego, s. 33-43.

- 56 - při organizaci návńtěvy polské královské rodiny ve Vídni a Baden, odkud vńak před jejich odjezdem sám odcestoval s dalńím diplomatickým pověřením do Itálie.243

Dalńím „Italem― a navíc duchovním, jenņ se ocitl mezi Vídní a Varńavou, byl královský sekretář, varmijský kanovník a původem Benátĉan, Domenico Roncalli.244 Jeho jméno se v souvislosti s polským prostředím objevuje ve dvacátých letech, kdy byl sekretářem polského nuncia Giambattisty Lancellottiho,245 po jeho odjezdu 1627 obdrņel podobné místo u krále Zikmunda III.246 V roce 1633 při příleņitosti Ossolińského římské mise k papeņi Urbanovi VIII. v dokumentech figuroval jako protonotarius apostolicus, byl tedy ve ĉtvrté z obvyklých pěti úrovní kariérního ņebříĉku papeņského diplomatického sboru.247 Na podzim roku 1634, kdy král zvaņoval bliņńí spolupráci s Francií, odjíņděl Domenico Roncalli do Paříņe jako královský vyslanec. Hlavním úkolem legáta bylo tlumoĉit Vladislavovo přání stát se s podporou Francie „nezávislým― zprostředkovatelem míru mezi zeměmi zataņenými do třicetileté války.248 O tři roky později byl jiņ v tiscích vydaných u příleņitosti sňatku s arcivévodkyní Cecílií Renatou titulován jako královský sekretář.249 Ve druhé polovině třicátých let byl ústřední

243 NIEMCZEWICZ, J. U. Zbiór pamiętników (III.), s. 194-195. 244 Jméno polského zmocněnce je v polské literatuře uņíváno ve formě Roncaglio nebo italské podobě bliņńí Roncalli a této formy jeho jména se přidrņím; v latinských dokumentech byla pouņívána verze Roncallius. Jeho jméno se vyskytuje také v podobě Dominique Roncaille, coņ zřejmě vychází z francouzských pramenů, mapujících jeho diplomatickou ĉinnost ve Francii. PRZEZDZIECKI, R. Ambasciatori veneti, s. 94.; Tento diplomat a kanovník varmijského biskupství, snad italského původu, působil ve třicátých a ĉtyřicátých letech 17. století jako rezident polského krále u francouzského a ńvédského královského dvora. WALISZEWSKI, Kazimierz. Polsko-francuskie stosunky w XVII. wieku. 1644-1667. Opowiadania i żródła historycznez zbiórów archiwalnych francuzskich. Kraków 1889, s. 102, Roncalliho pamětní rukopis v Knihovně Ossolińských pod ĉ. 2975; CZAPLIŃSKI, Władysław. O Polsce siedemnastowiecznej, s. 248n, popř. TÝŅ. Władysław IV. i jego czasy, s. 22-25. V pověřovacích dokumentech z roku 1637 je titulován jako královský sekretář. SOAT-ĈK, RA Swarzenbergů Hluboká, oddělení Uskuteĉněné a neuskuteĉněné koupě, Třeboň, sign. A 1A alfa 78, kart. 48, 2. října 1637 Varńava. 245 Giambattista Lancellotti (1615-1655) biskupem v italské Nole, v letech 1622-1626 byl papeņským nunciem v Polsku. RYKACZEWSKI, E. Relacye nuncyuszów apostolskich (II.), s. 156; WIERZBOWSKI, Teodor. Synopsis legatorum a latere, legatorum natorum, nuntiorum ordinariorum et extraordinariorum...in Polonia terrisque adiacentibus 1073-1794. Romae 1880, s. 27.

246 KAUZ, Ralph - ROTA, Giorgio - NIEDERKORN, Jan Paul (Hg.). Diplomatisches Zeremoniell in Europa und im Mittleren Osten in der Frühen Neuzeit. Wien 2009, s. 99.

247 RICCARDI, Luca. An Outline of Vatican Diplomacy in the Early Modern Age. In: FRIGO, Daniela (edd.). Politics and diplomacy in early modern Italy: the structure of Diplomatic Practice, 1450–1800. Cambridge 2000, s. 103 (95-108); Illustrissimi et excellentissimi Domini D. Georgii Ossolinii [...] Oratio, habita ab eodem [...] in Aula Regia Vaticana sexta Decembris 1633 : cum Serenissimi ac Potentissimi Vladislai Quarti, Regis Poloniae et Sueciae, Electi Magni Moschorum Ducis nomine, SS. D. N. Urbano VIII Pontif. Max. obedientiam praestaret. Romae 1633. Překlad do polńtiny: OSSOLIŃSKI, J. M. Mowy Jerzeho Ossolińskiego,s. 13-25.

248 CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 348.

249 LIPSKI, Jan. Ill.mi Exccll.mi ac Reu.mi Dni. D. Joannis A Lipie Lipski Episcopi Culmensis Et Pomezaniae, Serenissimi Ac Potentissimi Vladislai IV. Poloniae et Suetie Regis. Ad ... Ferdinandum III. Romanorum Imperatorem semper Augustum, Magni Oratoris & Legati. Oratio Altera, Habitae in Aula Caesaris, Coram Serenissima Regina

- 57 - postavou spojující Varńavu se zastaveným jihoĉeským panstvím Třeboň a nejvýńe postaveným zmocněncem Polské koruny, který toto panství navńtívil. Aĉkoliv ho dalńí diplomatické úkoly zavedly například k ńvédskému královskému dvoru,250 v souvislosti s ochladnutím vasovsko-habsburských vztahů zamířil Roncalli ve ĉtyřicátých letech opět k dvoru francouzskému, kde roku 1643 dosáhl ustálení svého postu na pozici rezidenta polského krále, k ĉemuņ mu měla dopomoci osobní známost s Mazarinem.251 Roncalli sám sebe prezentoval jako ústřední postavu profrancouzsky orientované polské diplomacie, která měla rozhodující vliv na příklon Vladislava IV. k francouzské straně v polovině 40. let, alespoň tolik vyplývá z Roncalliho pamětního spisku uloņeného v knihovně Ossolińských. 252

Také jeden z Vladislavových osobních lékařů Hieronimo Caccia, jehoņ otec stejného jména byl původem z Bergama, v Polsku zbohatl výrobou zbroje a zbraní,253 patřil k neoblíbené skupině cizinců obklopujících Vladislava IV., a to jeńtě za ņivota krále Zikmunda III.254 Patřil ke královým důvěrníkům a podle vńeho byl vyuņíván pro obchodní vazby své rodiny. Jeho jméno totiņ figurovalo při finanĉních transakcích s výnosem zastavené Třeboně, tedy splátkami úroků za dluņná věna polských královen.255

Ve 40. letech 17. století se u polského dvora s generaĉní obměnou zaĉaly objevovat nové tváře - a dalńí Italové. Lodovico Fantoni, královský sekretář a varmijský kanovník, nesl zásadní podíl na vyjednávání podmínek přenesení zástavní smlouvy z panství Třeboň na kníņectví Opolsko-Ratibořsko v letech 1645-1646256 Giovanni Battista

Caecilia Renata. Die 3. Augusti : Ill.mo .... Domino, D. Joanni Venzyk, Archiepiscopi ... / A Dominico Roncallio, S. R. M. Poloniae & Suetiae Secretario. Viennae 1637.

250 CZAPLIŃSKI, W. O Polsce siedemnastowiecznej, s. 248n, popř. CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy, s. 22-25.

251 WALISZEWSKI, K. Polsko-francuskie stosunky, s. 69, 84n. 252 Tamtéņ, s. 102, Waliszewski upozorňuje na Roncalliho rukopis uloņený v Knihovně Ossolińských pod ĉ. 2975.

253 SIARCZYŃSKI, F. Obraz wieku panowania Zygmunta III., s. 59.

254 V polských pramenech se jméno vyskytuje v podobě Hieronymus Cazzio. CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 60n. 255 Viz příloha 2.

256 NA PRAHA, ĈDK, sign. VE2, kart. 833, fol. 3r, Linec, Putzova relace z 7. ledna 1646: „S. Ludovico Fantoni Cannonicus della Catedrale di Varmia[...]―; OeStA/HHStA, StAbt, Polen I, kart. 86, „Actenstücke zum Geschichte den polnischen Verhältnisse für dem Gebrauch des spanischen Hofes. Mit einem spanischen Verzeichniss.― 30. května 1645, fol. 25.

- 58 - Tiepolo, byl sice vyslancem Benátek, podílel se vńak na králových plánech války s Turky 1645-1646, a to v daleko ńirńí míře neņ bylo nutné ve sluņbě Benátské republice.257

V. 3. Diplomatický aparát rakouských Habsburků a „polské mise“

Politický a správní aparát Říńe a dědiĉných habsburských zemí byl konstituován a udrņován jiným způsobem, neņ unie Polského království a Litevského velkokníņectví v ĉele s voleným králem. Rakouńtí Habsburkové byli v první řadě straně tvůrci zahraniĉní politiky Římskoněmecké říńe, jejíņ nitky se sbíhaly v říńské dvorské kanceláři (Reichshofkanzlei) v ĉele s říńským vicekancléřem (Reichsvicekanzler).258 Říńská dvorská kancelář spravovala záleņitosti vnějńí politiky; pod dozorem přísluńného referendáře vyřizovala řadu záleņitostí Francie, Anglie, Nizozemí, Ńvédska, Dánska a italských států, vĉetně zemí východních: Polska, Moskvy a Osmanské říńe. Pokud se záleņitost dotýkala panovnického domu a jejich domén, tedy vnějńí politiky habsburských dědiĉných zemí, kompetence přebíraly centrální habsburské úřady, tedy zdaleka ne pouze rakouská dvorská kancelář (Hofkanzlei).259

Rakouská dvorská kancelář měla oddělení dolnorakouské, hornorakouské a expedici pro vnitřní rakouské země Ńtýrsko, Korutany a Kraňsko, jimņ předsedal přísluńný sekretář. Rakouský kancléř byl od poĉátku velmi vlivnou osobou, ĉinnou zároveň v tajné radě, kde zodpovídal za oběh dokumentů. Pod sebou měl maximálně pět referendářů, z nichņ sluņebně nejstarńí měl mít na starosti záleņitosti habsburského domu. V záleņitostech zahraniĉní politiky oddělení vnitřních rakouských zemí (Innenösterreich), zajińťovalo diplomatické spojení se Ńpanělskem a Benátskou republikou, hornorakouské oddělení se Ńvýcarským spříseņenstvím a rakouskými vyslanci v Řezně. Okruhy zájmu vńak zasahovaly i dalńí území, jako tomu bylo například při mírových jednáních v Münsteru, nebo s Polskem v případě dynastických vztahů vládnoucích rodů, ĉímņ se záleņitosti dalńích zemí ocitaly v dvorské kanceláři u jejích sekretářů. Při zjevné tendenci

257 CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 293; Giovanni Battista Tiepolo (1585-1647) K jeho osobě a ĉinnosti v polské misi: CACCAMO, D. Il carteggio di Giovanni Tiepolo, 258 Středověký systém, kdy arcibiskup mohuĉský spravoval kancelář pro oblast německou, arcibiskup kolínský kancelář italskou a trevírský burgundskou, se v raném novověku neudrņel. Formální titul arcikancléře (Erzkancler) zůstal roku 1559 zachován mohuĉskému arcibiskupovi, avńak skuteĉným vedením kanceláře byl pověřen říńský vicekancléř. ŃEBÁNEK, J. - FIALA, Z. - Hledíková, Z. Česká diplomatika, s. 46-57. FELLNER, T. - KRETSCHMAYER, H. Die Österreichische Zentralverwaltung (I/ Bd. 1), s. 143n.

259 MATSCH, Erwin. Der auswärtige Dienst von Österreich (-Ungarn) 1720–1920. Wien-Köln-Gratz 1986, s. 36; BUCHMANN, Bertrand Michel. Hof – Regierung – Stadtverwaltung. Wien als Sitz der österreichischen Zentralverwaltung von den Anfängen bis zum Untergang der Monarchie. Wien – München 2002, s. 44n.

- 59 - shromaņďovat starńí akta se registratura rakouské dvorské kanceláře informaĉní hodnotou té říńské vyrovnávala. Navíc například po smrti říńského vicekancléře Ferdinanda Zikmunda Kurze ze Senftenau v roce 1659260 byla rakouské dvorské kanceláři předána veńkerá starńí diplomatická korespondence, aĉkoliv agenda nadále zůstala kanceláři říńské.261

Vídeňskou ĉeskou dvorskou kancelář nelze sice poĉítat k centrálním úřadům habsburského soustátí, její vliv byl vńak nezanedbatelný a vydáním Obnoveného zřízení zemského jeńtě vzrostl, protoņe se stala nejvyńńí soudní instancí pro země Koruny ĉeské a konkurovala tak praņské místodrņitelské kanceláři. Pro představu o jejím podílu na záleņitostech zahraniĉní politiky je podstatné to, ņe ĉeská dvorská kancelář spravovala ve dvou z pěti referátů záleņitosti Slezska a její představený, nejvyńńí ĉeský kancléř, byl zároveň ĉlenem tajné rady.262

Tajná rada (Geheime Rat)263 zaloņená v roce 1527, jíņ předsedal nejvyńńí hofmistr a nad oběhem dokumentů dohlíņel (od roku 1620) rakouský kancléř, měla na řízení zahraniĉních záleņitostí významný podíl uņ z toho důvodu, ņe zasedala prakticky denně. K jednotlivým záleņitostem postaĉovala obvykle tříĉlenná skupina radů, zásadní

260 Ferdinand Zikmund Kurz ze Senftenau byl říńským vicekancléřem a tím spolutvůrcem zahraniĉní politiky v letech 1637-1659, patřil k velmi vlivným osobám císařského dvora, kde představoval tzv. bavorskou kliku u dvora viz HÖBELT, L. Ferdinand III., s. 118; „D. Kurtzen von Senftenau. Illustrissimo Domino Ferdinando Sigismundo Kurtzem von Senftenau Baroni, Domino Dominorum Horn, Garsz, Kotzen et Moldt etc. Sacrae Caesarae Maiestatis ut Dominae Reginae Hungariae et Bohemiae Majestatis respective Consilisarius Imperio- Aulaicus et Secretarius atque Cubicularius.― Viz Status particularis regiminis, S. C. Majestatis Ferdinandi II. [Leyden] 1637, fol. 152. 261 O této nedůslednosti dnes svědĉí i struktura fondů Haus-, Hof- und Staatsarchivu ve Vídni Österreichische Geheime Staatsregistratur a Staatenabtheilungen, vztahujících se k dějinám diplomacie 17. století a stojících mimo fond Reichskazlei, jako jeden z fondů tzv. Reichsarchivu do roku 1806. Dokumenty rakouské dvorské kanceláře (zvláńtě oddělení pro vnitřní rakouské země) a říńské kanceláře ze sledovaného období jsou v obou fondech, nebo spíńe sbírkách, zastoupeny různou měrou; MATSCH, E. Der auswärtige Dienst, s. 38-40; autor se odvolává na retrospektivní zprávu z 21. května 1749 rady rakouské dvorské kanceláře Jana Kryńtofa Bartensteina (1690-1767) BRAUBACH, Max. Bartenstein, Johann Christoph Freiherr von― Neue Deutsche Biographie 1 (1953), s. 599 [online] dostupné [13.10.2011] z: http://www.deutsche- biographie.de/pnd118657372.html

262 PAZDEROVÁ, Alena a kol. Státní ústřední archiv v Praze. Průvodce po archivních fondech a sbírkách. Díl I, sv. 1, Praha 2000, s. 83, s. 124n; MATSCH, E. Der auswärtige Dienst, s. 45, tvrdí, ņe nelze důvěřovat Bartensteinovu tvrzení, ņe ĉeská dvorská kancelář jednala v 17. století v záleņitostech dotýkající se Slezska a tím potaņmo Polsko-litevské unie jako sousední země a odvolává se na studie Lothara GROßE o soupeření říńské dvorské kanceláře s rakouskou dvorskou kanceláří a rakouské správní dějiny.: FELLNER, T. - KRETSCHMAYER, H. Die Österreichische Zentralverwaltung. (I./ Bd. 1.), s. 199-217. 263 „Item es soll aus den öbristen ämptern und reten etlich wenig person von kgl. Mt. fürgenommen werden, die sollen sondern bevelh haben, teglich, hoch, schwer und gehaim sachen geverlichkeiten zu bewegen und für zu komen, dazu is, wie mit frembden potentate zu praktizieren sei, wie frembden practiken fürkommen mag werden...―, instrukce Ferdinanda I. z roku 1527 viz MATSCH, E. Der auswärtige Dienst, s. 31; JANÁK, Jan - HLEDÍKOVÁ, Zdeňka - DOBEŃ, Jan. Dějiny správy v českých zemích. Od počátku státu po současnost. 2. přepracované vydání. Praha 2005, s. 109n.

- 60 - stanoviska věcí zahraniĉní politiky byla záleņitostí celé rady.264 V roce 1628 prodělala reformu, která měla za následek navýńení poĉtu radů, ale také zavedla přidělování jednotlivých záleņitostí uņńímu okruhu komisařů do jednotlivých konferencí, a tím specializaci na urĉitou problematiku – tedy i na záleņitosti vnějńí politiky a vztahů s jednotlivými státy.265 Ĉlenství v tajné radě bylo nespornou výhodou, a jedním z důvodů, proĉ rakouská dvorská kancelář tak snadno přejímala kompetence říńské kanceláře. Říńský vicekancléř totiņ narozdíl od rakouského kancléře ĉlenem tajné rady nebyl.

Protoņe záleņitosti války jsou zároveň problematikou zahraniĉní politiky, patří mezi kompetentní orgány od roku 1556 zasedající dvorská váleĉná rada (Hofkriegsrat), poradní orgán pro vojenské záleņitosti, který neměl v Říńi obdoby.266 Vznikla v době tureckého nebezpeĉí a zde moņná tkví jeden z důvodů, proĉ se také zaobírala záleņitostmi Vysoké Porty a Moskvy.267 Konkrétně v souvislosti s vazbami na Polsko nelze na závěr pominout úřady spravující finanĉní záleņitosti dvora a předevńím komorních statků v dědiĉných habsburských zemích - dvorskou komoru ve Vídni (Hofkammer),268 zvláńtě pak její ĉeské oddělení, do jehoņ kompetence historicky spadaly záleņitosti slezských kníņectví, domény ĉeského krále coby vrchního slezského kníņete.269

V případě císařské diplomacie se velmi hluboce zaņil systém odlińování prvního ĉi hlavního vyslance, kterého lze obecně porovnávat s vyslancem vyńńího stupně a vyslance druhé popřípadě i třetí úrovně, na kterého byly kladeny zcela jiné profesní, sociální

264 Viz komise jmenovaná pro jednání s polským poselstvem 1637, viz kapitola VII. 1. 1. Vídeňská jednání.

265 MATSCH, E. Der auswärtige Dienst, s. 31; MÜLLER, K. Das kaiserliche Gesandschaftwesen, s. 22. 266 Dokonce i vrchní velení říńských jednotek bylo svěřováno dvorskému váleĉnému radovi s titulem Oberbefehlshaber a v 18. století přeńlo vůbec vrchní velení na rakouskou dvorskou váleĉnou radu. Poradní orgán sestával zpoĉátku z pěti radů, z nichņ jeden byl zároveň prezidentem rady. Za Ferdinanda III. vzrostl poĉet radů na sedm a v roce 1650 byl kromě prezidenta zřízen jeńtě viceprezidentský úřad. MATSCH, E. Der auswärtige Dienst, s. 45; STAUDENMAYER, Johannes. Diplomatische Beziehungen zwischen den österreichischen Habsburgen und der Hohe Pforte. Hauptseminararbeit Universität Wien 2001, s. 6; HENGERER, M. Kaiserhof und Adel, s. 67-70. 267 O tom, do jaké míry byly doménou váleĉné rady záleņitosti těchto dvou států, proběhla mezi historiky diskuse, minimálně fascikly týkají se Osmanské říńe z produkce dvorské váleĉné rady se vńak dochovaly. Roku 1753 mělo být 104 přisluńných fasciklů předáno rakouské Státní kanceláři (Staatskanzlei); u těch, které se týkaly Moskvy, bylo poznamenáno, ņe se o nich nic neví. MATSCH, E. Der auswärtige Dienst, s. 45. 268 Skupině tří aņ pěti komorních radů od roku 1568 předsedal komorní prezident (Hofkammerpräsident). V dalńích letech se poĉet radů ustálil na sedmi, poĉítaje v to i prezidenta a jeho zástupce víceprezidenta (Hofkammervicepräsident/Hofkammerdirektor – titul se podle Hengerera uņíval v závislosti na stavu urozenosti nositele úřadu). Po roce 1647 zaĉal poĉet radů opět stoupat. Komorní radové byli ĉastými příjemci diplomatických pověření, mimo jiné Klemens Radolt a Mathias Arnoldin. HENGERER, M. Kaiserhof und Adel, s. 64-67. 269 Ĉeské oddělení dvorské komory ve Vídni dohlíņelo na komorní záleņitosti vńech zemí Koruny ĉeské, tedy nejen ĉeské komory v Praze, ale také od roku 1558 samostatné komory slezské. PAZDEROVÁ, A. Státní ústřední archiv v Praze (I./ 2), Praha 2000, s. 13-20.

- 61 - i finanĉní nároky. Dalńím prostředkem stratifikace hodnostních stupňů bylo rozlińování diplomatů řádných ordinarius/ordinaire a mimořádných extraordinarius/extraordinaire. V původním smyslu řádný vyslanec byl vykonavatelem dlouhodobého zastoupení, mimořádný pak přijíņděl s neodkladnou záleņitostí, a z toho důvodu jednal přednostně. Tím oznaĉení mimořádný záhy získalo punc nadřazenosti a svědĉilo o významu diplomata. V koneĉném důsledku vńak bylo oznaĉení extraordinaire - zvláńtě francouzskou diplomacií, devalvováno na běņnou souĉást titulu.

Primárním předpokladem prvního vyslance byla jeho urozenost ruku v ruce s předpokladem dostát svými finanĉními moņnostmi vysokým nárokům tohoto úřadu. Jeho zkuńenosti a osobní kvality byly přes mnohé kritiky tohoto stavu zcela druhořadou záleņitostí. Tato skupina aristokracie byla, slovy kardinála Harracha, „ochotna si dopřát nerentabilní nákladnou funkci i horentní sumy ve výdajových poloņkách―.270 Své diplomatické úkoly nakonec ĉasto chápala pouze jako jednu z etap celoņivotního usilování o dvorské úřady ĉi přízeň panovníka.271 Funkce císařského zástupce v záleņitostech zahraniĉní politiky ve formě postu vyslance nebo ĉlenství v poselstvu ĉi komisi mohla být vńak nejen prostředkem úspěńné kariéry, ale také způsobem zdvořilého odstranění takto pověřené osoby z blízkosti vídeňského dvora nebo záminkou k nenápadnému vytracení ode dvora.272

Vyslanec druhého ĉi třetího stupně, ĉasto oznaĉovaný jako internuntius nebo comissar, nahrazoval nedostatky svého sociálního statutu i finanĉních moņností praktickými schopnostmi. Ńlechtický původ byl víceméně samozřejmostí, i neurození schopní úředníci dosahovali nobilitace, ovńem dalńím jednotícím rysem bylo kupříkladu právní vzdělání, které se stávalo pro výkon některých úřadů nezbytným. Dalńím znakem je letité zastávání míst radů při centrálních správních úřadech, poradních orgánech nebo soudech. Tento stav císařské diplomacie petrifikoval a přetrvával hluboko do 18. století. Bránil tak přirozenému vzniku profesionalizovaného diplomatického sboru.

270 Viz kardinál Harrach a jeho vyjádření k moņné úĉasti na poselství do Polska: CATALANO, A. Zápas o svědomí, s. 482, pozn. 52.

271 KUBEŃ, Jiří. Trnitá cesta Leopolda I. za říńskou korunou (1657—1658). Volby a korunovace ve Svaté říńi římské v raném novověku. Ĉeské Budějovice 2009, s. 139nn.

272 HENGERER, M. Kaiserhof und Adel, s. 179, zvl. pozn. 684, 184.

- 62 - V. 4. Polský vyslanec míří k císařskému dvoru

Vyslance po příjezdu k císařskému dvoru ĉekala v první řadě praktická otázka ubytování. Konkrétně v případě Vídně bylo stále těņńí získat ubytování uvnitř hradeb. Dvůr nejen přitahoval, ale také dával obņivu rostoucímu poĉtu lidí, jejichņ ubytování musela nadále staĉit malá plocha hradbami sevřeného jádra. Nutné ubytování dvořanů organizoval Hofquartiermeisteramt, přiĉemņ se opíral o síť domů s ubytovací povinností. Pokud přísluńníci dvora vlastnili ve městě dům, úřad se o jejich ubytování dále nestaral, osvobození takových domů od povinnosti kvartýr poskytovat bylo ovńem třeba si vydobýt. V období pobytu císaře pak poĉet doĉasných obyvatel Vídně narůstal geometrickou řadou nejen o dvořany a úředníky přicestovavńí s císařem, ale také právě třeba o zahraniĉní poselstva. Ubytování těchto mimořádných nocleņníků musely zajistit hostince, přístřeńí pro koně i koĉáry se pak hledala na předměstí a při venkovských rezidencích.273 Obrovskou výhodou Poláků byla proto moņnost vyuņít sluņeb polského rezidenta Bibboniho, který nepochybně velmi dobře věděl, na koho se v těchto otázkách obrátit, a měl cenné informace i jako ĉlen císařského dvora. Nezbytné bylo podat i dalńí informace o pohybu u dvora, průběhu audience, precedenĉních pravidlech a upozornit na důleņité hodnostáře.274

Mise byla obvykle zahájena audiencí slouņící k předání vyslancových dokumentů: doporuĉující listy a zplnomocnění k jednání vystavených polským králem, senátem, valným sněmem nebo také vńemi najednou.275 O tom, v které z reprezentaĉních místností Hofburgu se bude audience konat, rozhodovala, jako prostředek vyjádření sociální diferenciace uvnitř dvora, jasně stanovená pravidla pro přístup jednotlivých osob. Reprezentaĉní prostor otevíral prostorný sál Ritterstube, před tzv. (Geheime) Ratstube, poradní místností tajné rady, kde se audience odehrávaly, byly jeńtě dva předpokoje – první neboli vnějńí antekamera a druhá, vnitřní antekamera.276 Doprovod z přísluńné antekamery do audienĉní místnosti zajińťoval nejvyńńí komorník. Audienci uděloval císař pod baldachýnem obklopeným nezbytnou stráņí, a po pravé ruce se svými ministry.277

273 CSENDES, Peter. Wien – Probleme der kaiserlichen Residenzstadt im 17. Jahrhundert. In: Polen und Österreich im 17. Jahrhundert, s. 223nn; SPIELMAN, J. P. The City & The Crown, s. 75-100. HENGERER, M. Kaiserhof und Adel, s. 93-98, 149.

274 HENGERER, M. Kaiserhof und Adel, s. 196n.

275 WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 277-279.

276 HENGERER, M. Kaiserhof und Adel, s. 215-231.

277 KAUZ, R - ROTA, G - NIEDERKORN, J. Diplomatisches Zeremoniell, s. 67.

- 63 - U dvora se vyskytovaly přinejmenńím ĉtyři typy oznaĉení diplomatických zástupců cizích zemí: (preasentibus) orator, prolegatus (exteris), legatus a agens. Ĉelní postavení mezi nimi vņdy zaujímal papeņský nuncius (nuntius apostolicum),278 který měl u dvora precedenci před vńemi přítomnými kníņaty.279 Následován byl řádným ńpanělským velvyslancem (orator ordinarius regis Hispanum), jímņ byl sice roku 1636 Sancho de Monry é Zuňiga, jeho úřad vńak vykonával hrabě Iňigo Velez de Guevara hrabě Oňate, oznaĉovaný za mimořádného (extraordinarius).280 Velvyslancem (orator) u dvora v minulosti disponovala Benátská republika,281 francouzský král,282 Toskánské velkovévodství, ńpanělské Nizozemí a savojský vévoda,283 avńak roku 1636 uņívali pouze vyslance nebo sekretáře, jakým disponoval anglický král (prolegatus). Kurfiřti a kníņata říńská ĉásteĉně uņívali prolegates a ĉásteĉně agentes. 284

Také otázky precedence jednotlivých zástupců suverénních vládců vyvstávaly velmi ĉasto. Kupříkladu řazení vyslanců předevńím při veřejném příjezdu vyvolávalo takové problémy a diskuse, ņe se později stal běņným incognito příjezd do Vídně.285 Ke stejnému řeńení se ve Vídni přistoupilo i v roce 1638 při příjezdu polského dvora, kdy incognito příjezd v noĉních hodinách uńetřil vídeňský dvůr problematického ceremoniálu a postonávajícího polského panovníka nároĉného oficiálního vjezdu do města.286 Audience v takovém případě neprobíhala v Ratstube ani dalńích oficiálních reprezentaĉní prostorách, ale například v apartmá císařovny nebo na galerii.287

Přeprava a doprovod diplomata, jemuņ byla udělena audience, byla v reņii hostitele. Dokládá to mimo jiné epizoda z pobytu Jiřího Ossolińského ve Ńtýrském Hradci v roce 1636. K audienci u císaře mu byl odepřen doprovod a doprava koĉárem

278. Status particularis, fol. 88-92. 279 Tamtéņ. 280 Poradcem Oňateho byl zpovědník císařovny Marie Anny frantińkán Chirova, Ńpaněl Novara (D. Novara Hispanus) a sekretář Bodin. Tamtéņ, fol. 89. 281 Benátská repulika měla svého zástupce (orator), vńak kvůli sporu mezi hrabětem Oňatem a benátským vyslancem Pietrem Grittim před třinácti lety, uņivala pouze vyslance (prolegatus). Tamtéņ. 282 Kvůli konfliktu se Ńpanělskem u dvora o přijetí usiloval pouze francouzský vyslanec (prolegatus). Tamtéņ. 283 Velkovévodství toskánské disponovalo před třemi léty ordinariem, který uņival titulu orator podobně jako orator Bruxellensis, roku 1637 mělo pouze sekretáře ve Vídni. Tamtéņ. 284 Tamtéņ, fol. 102.

285 KAUZ, R - ROTA, G - NIEDERKORN, J. Diplomatisches Zeremoniell, s. 87. 286 Viz str. 111.

287 KAUZ, R - ROTA, G - NIEDERKORN, J. Diplomatisches Zeremoniell, s. 70.

- 64 - s odůvodněním, ņe se Ferdinand II. v tomto městě nenachází ve svých dědiĉných zemích. Diplomat zareagoval poznámkou, ņe ani císařských vyslancům se tím pádem nedostane náleņitých poct na polském území, ale pouze ve Stockholmu, sídelním městě dědiĉného království Vladislava IV. Získal tak nejen odpovídající doprovod, ale i ubytování v lepńím hostinci.288

Co se týĉe darů a konání nejrůznějńích hostin a slavností k uctění vlivných osob v hostitelské zemi, tuto otázku řeńily jiņ polské instrukce. Obecně při skromnosti větńiny cest polských diplomatů do západní Evropy platilo, ņe nemají organizovat ņádné nákladné hostiny a slavnosti nebo rozdávat dary, jak tomu bylo při misích do východních zemí - Osmanské říńe nebo Moskvy. Dary byly jedním z nezbytných atributů velkého vyslance na východě, v západních zemích tou výjimkou potvrzující pravidlo byly zvláńtě reprezentativní úkoly, jako například doprovod budoucího panovníka, kde dary hrály svou nezastupitelnou úlohu. Takové festivity se vńak děly jiņ podle daleko sloņitějńího klíĉe neņ standardní mise diplomatů niņńího stupně.289

Jazykem diplomatů byla na habsburském dvoře latina, němĉina, italńtina a ńpanělńtina. Kupříkladu k projednávání jednotlivých záleņitostí při audienci v antekamerách, a také jako jazyk memoriálů a suplik, stanovuje Status particularis němĉinu a italńtinu; latina připadala v úvahu v případě, ņe jí řeĉník byl schopen uņít lépe neņ prvních dvou jazyků. Ńpanělńtina byla přijatelná pouze v případě ńpanělských vyslanců.290

V. 5. Zkušenost východu. Cizí vyslanec na území polského státu

S ĉím se naopak setkal oficiální císařský vyslanec při své první cestě na území Koruny polské? Kromě misí, které měly hluboký ceremoniální význam, jako předání habsburské nevěsty polskému králi, císařská poselstva neohromovala poĉetností doprovodu jako poselstva východních zemí. Odpadlo tak organizování ubytování, přípřeņe a stravování předem. Obvykle pak staĉilo, aby sekretář poselstva záleņitost zaopatření projednal přímo s představiteli místní správy na trase.291 Zpravidla byli vypravováni vyslanci dva, z nichņ ten první měl v ideálním případě s Polskem předchozí zkuńenosti, druhý se pak

288 WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 146. 289 Tamtéņ, s. 147.

290 Status particularis, fol. 51-55; K tomu HENGERER, M. Kaiserhof und Adel, s. 176. kolem roku 1700 byla jiņ jazykem vídeňského dvora francouzńtina. 291 Představitelé místní správy, města, královńtí úředníci atd. měli formální povinnost pokytnout cizím poselstvům přiměřenou pomoc. WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 286.

- 65 - snáze a rychleji seznamoval s nezvyklým prostředím.292 Zatímco polské diplomaty k jednání s císařem nominovala znalost němĉiny, císařńtí vyslanci v naprosté větńině případů polsky neuměli. Jazyková bariéra mohla být jednou z překáņek nejen při pohybu v Rzeczypospolité a zjińťování aktuálního stavu věcí, ale i při orientaci ve spleti polského státního aparátu. Kde se právě nachází královský dvůr, zda je moņné oĉekávat přijetí u krále ĉi senátorů, které osoby je vhodné zkontaktovat a k ĉemu mohou být uņiteĉné – kaņdý vyslanec takto dříve ĉi později narazil na sloņitou strukturu polských úřadů. Záludnost tohoto úkolu vyřeńili diplomaté po svém a vozili přiměřené mnoņství pověřujících a doporuĉujících listů bez vyplněné titulatury, kterou promptně doplnili podle aktuálních informací. Pro ubytování ve Varńavě měli vyslanci své oblíbené ĉtvrti, kde pobývali jejich krajané, popřípadě jim byly zajińtěny městské domy, ve kterých se zdrņovali po dobu svých jednání a přijímali protistranu k jednání. Ostatní města nabízela tradiĉní hostince, coņ bylo jiņ tehdy povaņováno za velmi nákladný způsob ubytování.293 Doprovod k audienci zajińťovala polská strana vysláním koĉáru, k němuņ vyslanec získal jako průvodce dva senátory a jízdní oddíl, přiĉemņ z koneĉné podoby doprovodu bylo moņné usuzovat na míru přízně polského krále.294

Obrovskou komplikaci představoval zákaz dlouhodobého pobytu pro cizí poselstva. Za touto překáņkou stál valný sněm, který se cítil oprávněný vědět o kaņdém poselstvu majícím v úmyslu překroĉit hranice země. Vńechna tato omezení bránila obvyklému styku diplomatů s místním prostředím a navazování vlastních kontaktů v místě působnosti. Izolace cizích vyslanců omezovala jejich informovanost.295 S neochotou polské zemské vlády strpět na polském území dlouhodobý pobyt poselstev se zástupci cizích států vyrovnávali zajińtěním agentů - osob nespojovaných s oficiální misí, ale znalých místního prostředí. V případě zastoupení císaře, Braniborska, Francie ĉi Anglie se přesto prosadilo oficiální zastoupení agentem/rezidentem, jeho „úřad― byl vńak úzce

292 Francouzského vyslance Avaugourta na polském dvoře, jinak silně ovlivněném italskou módou, roku 1640 ńokovalo, kdyņ se na dvorním plese objevil dvacetiletý braniborský kurfiřt Fridrich Vilém v tradiĉním polském oděvu „v klopatém kabátě a s botami zablácenými aņ ke kolenům.― PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (I.), s. 313-319. 293 Rzeczpospolita ĉásteĉně hradila náklady spojené s pobytem cizích poselstev na svém území, tak jak to bylo zvykem i v ostatních evropských zemích s nimiņ měla obĉasné diplomatické styky; příkladem můņe být rok 1582, kdy na území Polské koruny pobývalo měsíc a půl na 500 ĉlenů moskevského poselstva s 550 koňmi, jejichņ denní náklad byl 130 aņ 180 złp. GRZYBOWSKI, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 193-4, 198.

294 LILEYKO, Jerzy. Życie codzienne w Warszawie za Wazów. Warszawa 1984, s. 53n; GRZYBOWSKI, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 193-4, 198.

295LEITSCH, Walter. Polen und Österreich bis zu den Teilungen., s. 12-40.

- 66 - svázán s jedním konkrétním představitelem.296 Výjimeĉným zjevem mezi stálými zastupci v polsko-litevském soustátí v 17. století zůstal rezident braniborského kurfiřta Jan Hoverbeck. Poprvé se tento původem Polák v Rzeczypospolité s diplomatickým posláním ocitl při korunovaci Vladislava IV., kdy doprovázel kurfiřtova zástupce, hraběte Jana Adolfa ze Schwarzenbergu. Na stuhmsdorfská jednání, kam byl vyslán i kurfiřtův bratranec Zikmund z Hohenzollern,297 doprovázel braniborského zmocněnce Knesebecka a roku 1636 byl jmenován braniborským rezidentem v Rzeczypospolité. Fenomenální byla jeho jazyková výbava, neboť ovládal i řeĉtinu, hebrejńtinu, chaldejńtinu a syrńtinu.298 Hoverbeck zemřel v „aktivní sluņbě― roku 1682 a není bez souvislosti, ņe následujícího roku přijal valný sněm usnesení o zákazu stálého diplomatického zastoupení cizích zemí v Polsku.299

Jedinou oficiální výjimku ze zákazu měl papeņský nuncius, a tak dlouhodobým stálým zastoupením v Polsko-litevské unii disponoval pouze papeņský stolec. Podrobné zprávy nunciů pobývajících u polského dvora se pro svou informaĉní cenu jiņ v předminulém století staly předmětem zájmu polské historické obce.300 Nunciatur v období vlády Vladislava IV. se postupně zhostil larisský biskup Honorius Visconti (1632-1636), jehoņ bystré analýze mezinárodní i vnitropolitické situaci Vladislav IV. v roce 1636 bude jeńtě dán prostor, a aviňonský biskup Mario Fillonardi (1636-1643). Fillonardi přińel z Vídně z postu mimořádného nuncia301 v době roztrņky Vladislava IV. s papeņem Urbanem VIII. kvůli kardinálskému titulu pro nuncia Viscontiho a prekonizaci polským králem jmenovaných církevních hodnostářů. Vinou těchto sporů zůstal v trvalé nepřízni polského krále a v roce 1646 byl nahrazen posledním nunciem Vladislavovy vlády Jeanem de Torres (1646-1652).302

296 Livonský ńlechtic ve sluņbách Maxmiliána Habsburského Jan Ducker, jednal na území Polska v roce 1591, ve prospěch Habsburkova nároku na trůn proti Maxmiliánovu bratrovi Arnońtovi, se vydával za zahraniĉního stavitele, drņel se stranou prostředí, kde se shromaņďovalo více lidí, kde by ho mohli poznat, jednal a schůzky svolával pouze prostřednictvím svých spojenců. MACŮREK, J. Diplomatické poslání Jana Duckera, s. 10.

297 PRZEZDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (I.), s. 113. 298 Hoverbeck byl protestantským uprchlíkem z Polska. Tamtéņ, s. 314.

299 WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 270n.

300 FABISZ, Pawel Władysław. Wiadomość o legatach i nunczyuszach apostolskich w dawnej Polsce 1075-1863. Ostrów 1864; RYKACZEWSKI, E. Relacye nuncyuszów apostolskich (II.). 301 Status particularis, fol. 102.

302 PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (I.), s. 45n. Jean de Torres byl v dobrých vztazích s královnou Ludvikou Marií, s Vladislavem IV. na tom vńak nebyl lépe neņ jeho předchůdce Fillonardi, protoņe král

- 67 - Cesty císařských diplomatů do Polského království zůstaly po uzavření bendínsko- bytomské smlouvy otázkou okamņitých a konkrétních potřeb. Obvykle ji tvořila menńí skupinka osob vedená jedním aņ dvěma diplomaty, pocházejícími nejĉastěji z prostředí centrálních správních úřadů s titulem tajného, komorního nebo říńského rady. V době vlády Vladislava IV. větńina císařských diplomatů zachycených prameny absolvovala polskou misi opakovaně, případně slouņila „obousměrně―, ale rozhodně se na tuto zemi nijak nespecializovala.

Posledním císařským vyslancem, který zastihl starého krále byl říńský dvorní rada Mathias Arnoldin z Klarsteinu a Brodce,303 který přijel do Varńavy 7. března 1632, o dva dny později měl soukromou audienci u krále a 22. března 1632 slyńení v senátě, kde referoval o situaci v Říńi a neúspěńně ņádal o podporu císaře v jeho boji proti nepřátelům katolické víry.304 Zabýval se také jiņ v roce 1631 navrhovanou eventualitou, ņe by v ĉele v Polsku naverbovaných vojsk stanul Vladislav Zikmund.305

Na podzim roku 1632 vńak Arnoldin306 zůstal v pozici druhého vyslance (Gesandte), protoņe prvním muņem císařské diplomacie v průběhu volebního sjezdu byl císařský komorník a tajný rada Jules Neuhard z Mörsburgu.307 Mörsburg měl 23. října 1632 příleņitost promluvit, podobně jako o den předtím mimořádný nuncius Visconti,

mu vyĉítal slabou podporu projektu jeho protitureckého taņení. Kdyņ Torres jemně vytkl Vladislavovi IV., ņe nepodpořil jeho jmenování titulárním biskupem adrianopolským (kterým se pyńnil jeho předchůdce nuncius v Polsko-litevské unii Cosimo de Torres, v letech 1621-1624), král mu odpověděl, ņe kdyby náleņitě podporoval jeho záleņitosti u Svatého Otce, mohli uņ být v turecké Adrianopoli (Edirne) oba. FABISZ, P. W. Wiadomość o legatach i nunczyuszach, s. 253. 303 Matthias Arnoldin z Klarsteinu a Brodce, inkolát 1627, do rytířského stavu povýńen 21. ĉervna 1636. PILAT, Kaspar. Materialien zur diplomatischen Genealogie des Adels der Österreichischen Monarchie. Bd. 1., Praha 1812, s. I; Podobně jako rakouský kancléř Prickelmayer byl doktorem práv, dvorským komorním radou a roku 1637 je uváděn jako císařský rada a první sekretář ―(primus secretarius secretum). D. Arnoldino de Clarstein. Nobilissimo ac strenuo Domino Matiae Arnoldino ultra Gieser, Anteschitz, Schlavatin, Ruschnaw et Knetzheimb. Sacrae Ceaserae Majestatis et Consiliis Imperio Aulicis et Secretiorum Seceretarion.― Viz Status particularis, fol. 105 a 155. Edice viz FELLNER, T. - KRETSCHMAYER, H. Die Österreichische Zentralverwaltung. (I./ Bd. 2.), s. 216-228.

304 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 3-4.

305 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 8-9.

306 CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 122n. 307 ―D. Comiti de Mörsburg. Illustrissimo etc. Iulio Neyhardten Comiti de Mörsburg, Baroni de Beffort, Domino de Arnfels, Eybuswaldt et Aichgarten. Sacrae Ceasarae Maiestatis a Secretioribus Consiliis at Cubiculis ac Praefecti Provincialis in Ducatu Styriae Vicem gerenti.― Viz Status particularis, fol. 95, 101, 147; PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (II.), s. 124; Radziwiłł u záznamu o jeho příjezdu 22. října 1632 poznamenal, ņe se s ním spolu s Vladislavem IV. poznali na zpáteĉní cestě z Vladislavovy kavalírské cesty z Itálie, kdyņ byl pro ně poslán napřed do Wiener Neustadtu jako průvodce. RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 62; PLEBAŃSKI, J. K. (ed.). PAC, Stefan: Obraz dworów europejskich, s. 164-167.

- 68 - na volebním poli a podpořit volbu Vladislava IV.308 Úĉastnil se téņ korunovaĉní slavnosti.309 Na korunovaĉní obřad 6. února 1633 dorazil s gratulací jeńtě internuncius, císařský komorní rada Klemens Radolt,310 jehoņ samostatným úkolem bylo v návaznosti na proběhlou korunovaci získat potvrzení spojeneckých smluv (Pactum foederis) uzavřených v roce 1589 a 1613 mezi habsburskými panovníky a Zikmundem III. Z Radoltových audiencí je patrné, ņe králi Vladislavovi IV. byl zpoĉátku obsah smluv relativně lhostejný a povaņoval se pouze za dědice právních ujednání svého otce. Rada senátorů byla vńak mnohem opatrnějńí a důkladně předem probírala moņné komplikace spojené s akceptováním textu smlouvy původní.311 Ratifikace je datována 12. února 1633.312

Přes zjevnou nechuť polské správy vůĉi institutu rezidenta se v letech 1635-1648 ve Varńavě krátkodobě objevil císařský rezident v té podobě přechodného zastoupení, jakou císař uņíval v průběhu třicetileté války v Hamburku, Brémách, Paříņi a Londýně. Byl jím rada ĉeského apelaĉního soudu Alexandr Greiffenklau z Vollrathsu,313 který se v Rzeczypospolité objevil po stuhmsdorfském míru a ve Varńavě zůstal i v letech 1638- 1643. Zde se nabízí souvislost nejen s mírovými dohodami, jejichņ uzavírání obecně přilákalo pozornost evropských velmocí a jejich diplomatů, ale také s úmrtím dvorní dámy Urńuly Mayerové v roce 1635, jejíņ pravidelná korespondence s císařem Ferdinandem II. byla zřejmě do té doby dostateĉným zdrojem informací o dění na polském dvoře. Greiffenklau v roce 1643 odcestoval do Istambulu, kde nahradil tamního císařského rezidenta (od roku 1641) Jana Rudolfa Schmidta

308 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 62-64.

309 PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (II.), s. 126. 310 Klemens Radolt byl dlouhá léta komorním radou. Roku 1656 byl jmenován víceprezidentem dvorské komory s titulem Hofkammerdirektor. HENGERER, M. Kaiserhof und Adel, s. 65; D. Radolto. Nobilissimo ac Strenuo Domino Clementi Radolto, Sac. Caes. Majestati a Consiliis Camera Aulicis. Viz Status particularis, fol. 158.

311 NA PRAHA, AĈK, sign. Schublade G No. 20, 4. dubna 1633, dvorský komorní rada Klement Rudolf [Klemens Radolt] podává Ferdinandovi II. zprávu o svém jednání s novým polským králem Vladislavem IV. ve Varńavě. [online] na Monasteriu, dostupné z: http://www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ- NA/ACK/2388/charter

312 DOGIEL, M (ed.). Codex diplomaticus, Tomus 1, s. 300-306, Foedus inter Ferdinandus II. etc. et Vladislaus IV. ad priora pacta et feadera inter reges ac Regnum Poloniae inita renovatur et confirmatur. Datum Civitate Cracoviensi et Viennensi 12 mensis Februarii 1633. 313 Alexander Greiffenklau z Vollrathsu pocházel ze starého rodu říńských ministrálů byl ĉeským radou nad apelacemi a slezským komorním radou. HURTER, Friedrich von. Französische Feindseligkeiten gegen das Haus Österreich zur Zeit Ferdinand‘s des Zweitens. Wien 1859, s. 92; HAMMER, Joseph von. Geschichte des Osmanischen Reiches, grossentheils aus bisher unbenützten Handschriften und Archiven. Bd. 9., Pest 1833, S. 312, 668; WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 144; Instrukce Alexandra Greiffenklau pro jednání s Vladislavem IV. z roku 1642, OeStA/HHStA, StAbt Polen I, kart. 60, (1636-1644), 1642, fol. 38-51.

- 69 - ze Schwarzenhornu314 a rezidentský post v Polsku zaujal aņ do roku 1648 Hubert Walderode z Eckhausen.315

Říńský dvorní rada Arnoldin znovu navńtívil Polsko a jednal s králem na jaře 1635. Císaři zřejmě interpretoval i něco z představ potomků krále Zikmunda III. o tom, co by jim měl nabídnout.316 Následovala úspěńná mise otce Valeriána s projektem dynastického sňatku. Skromný doprovod budoucí polské královny v roce 1637 zastal raabský biskup Jiří Drańković317 a císařský komorník, tajný rada a marńálek dvora tyrolské vévodkyně Klaudie Hieronymo Monteccucoli.318 Třetí císařský komisař, svobodný pán Vít Künigl působil v Montecuccoliho sluņbách.319 Monteccucoli přijal o rok později roli vyslance Klaudie Tyrolské a v prosinci 1638 přijel s jejím uherským kancléřem do Varńavy projednávat alternativu sňatku desetiletého Klaudiina syna a dědice titulu Ferdinanda Karla s princeznou Annou Kateřinou.320

O moņnosti převést dva tisíce ukrajinských kozáků pod císařské velení na východní linii proti Francii jednal v dubnu 1639 v Polsku císařský vyslanec Florenťan Allemani. S poņadavkem neuspěl, protoņe u dvora panovala obava, ņe by to mohlo ohrozit vyjednávání o propuńtění prince Jana Kazimíra z francouzského zajetí.321

Dlouhodobějńí působení v Rzeczypospolité vykazuje pobyt hraběte Jiřího Ludvíka ze Starhenbergu, který přicestoval jako císařský zástupce na svatební oslavy Anny

314 HAMMER, Josepf von. Geschichte des Osmanischen Reiches, Bd. 5, Pest 1829, s. 348; Jan Rudolf Schmidt ze Schwarzenhornu, 1629-1642 1641-1643 byl rezidentem (internunciem) císaře u Vysoké Porty. Predikát „ze Schwarzenhornu― obdrņel roku 1647. 1649 vedl jeńtě velké poselstvo k Vysoké Portě a v letech 1652- 1663 spravoval oddělení „orientálních― záleņitostí dvorské váleĉné rady. KAUZ, R - ROTA, G - NIEDERKORN, J. Diplomatisches Zeremoniell, s. 320.

315 Hubert Walderode z Eckhausen (†1665); WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 144.

316 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 251; PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (II.), s. 127. 317 György Draskovich Trakostyáni, biskupem v Raabu (Györu) byl v letech 1635-1650, za jeho působení na biskupském stolci dońlo k raně barokní přestavbě rábské katedrály, kterou provedl italský stavitel Giovanni Battista Rava. VOIT, Pál - GOTTSCHLING, Franz. Der Barock in Ungarn. Budapest 1971, s. 25. 318 Status particularis, fol. 94; Strýc Raimunda Montecuccoliho, od roku 1633 majitel rakouského panství Hohenegg a choť Barbory roz. Concini, zemřel 1644, kdyņ předtím uĉinil univerzálním dědicem Raimunda Montecuccoliho. Viz SCHWEICKHARDT, Friedrich von. Darstellung des Erzherzogthums Oesterreich unter der Enns. Bd. 8. Wien 1837, s. 26; Císařský komorník a tajný rada byl díky italńtině, nejméně od roku 1636, v úzkém kontaktu s Klaudií Medicejskou, coņ byl také důvod, proĉ se úĉastnil jako jeden z komisařů doprovodu Cecílie Renaty do Polska. Pro Klaudii podnikl v zimě roku 1638 k polskému králi jeńtě jednu cestu a to ve věci sňatku jejího syna s polskou princeznou Annou. WEISS, Sabine. Claudia de‘ Medici. Eine italienische Princessin als Landesfürstin von Tirol. Innsbruck 2004, s. 163, 184.

319 WEISS, S. Claudia de‘ Medici, s. 105, 137.

320 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 389. 321 Tamtéņ, s. 401.

- 70 - Kateřiny Konstancie a Filipa Viléma Neuburského na podzim 1641, setrval vńak aņ do roku 1643.322 Po smrti Cecílie Renaty na jaře 1644 se na polském dvoře prezentoval hrabě z Bubna323 vypravený s kondolencí od rakouského dvora, a také Maxmilián z Ditrichńtejna,324 o němņ se polńtí historikové domnívají, ņe byl vyslancem ńpanělským, protoņe přijel oznámit úmrtí královny Isabely Ńpanělské.325 Od Ditrichńtejna se v tu chvíli oĉekávalo, ņe bude proponovat nový sňatek s Habsburkovnou, svých snah se vńak vzdal prakticky ihned poté, co Vladislav IV. oznámil záměr uzavřít nový sňatek s francouzskou princeznou.326 Do Rzeczypospolité se tak pak vrátil ńpanělský vyslanec d‘Auchy.327

Dalńí císařńtí vyslanci se ve Varńavě ocitli v souvislosti s jednáním o převod zástavy z třeboňského panství na opolsko-ratibořské kníņectví - Jan Putz z Adlerthurmu,328 pověřený v dubnu 1645 spolu s rezidentem ve Varńavě Hubertem Walderode a poslední císařský vyslanec na dvoře Vladislava IV. Ferdinand Caretto di Grana329se prezentoval v lednu 1647.

322 OeStA/HHStA StAbt Polen I 1, kart. 60, (1643), fol. 80-89, Relace o dění v Polsku Jiřího Ludvíka Starhemberga z 11. dubna 1643.

323 PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (II.), s. 124-135. 324 Maxmilián kníņe z Ditrichńtejna (1596-1655), 1637 moravský zemský hejtman, hofmistr císařovny (1621-1637), nejvyńńí homistr (1650-1655). FELLNER, T. - KRETSCHMAYER, H. Die Österreichische Zentralverwaltung. (I./ Bd. 1.), s. 276; OeStA, HHStA, Staatenabtheilungen (StAbt) Polen I 61 Polonica, 1644-1646, sign. 32b, konvolut 2, fol. 46-53, 8. dubna 1645, relace vyslance na polský dvůr Maxmiliána z Ditrichńtejna.

325 WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 144. 326 OeStA/HHStA, StAbt, Polen I, (1644-1646), kart. 61, sign. 32b, konvolut 2, fol. 46-53, 8. dubna 1645, relace vyslance na polský dvůr Maxmiliána z Ditrichńtejna.

327 SZELĄGOWSKI, A. Rozkład Rzesy i Polska, s. 5-10.

328 Rada ĉeské komory a regent kladského hrabství. Viz LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 21. 329 Ferdinand Caretto di Grana (1617-1651) tajný rada, císařský vyslanec v Polsku a Ńpanělsku, roku 1651 získal řád zlatého rouna. Syn známějńího italského ńlechtice Francesca Caretto di Grana důstojníka Albrechta z Valdńtejna, jehoņ Valdńtejn propustil z armády pro nepřiměřené drancování dobytého území. Tento incident přivedl Francesca k podílu na Valdńtejnově pádu i na následné odměně. JANÁĈEK, Josef. Valdńtejn a jeho doba. Praha 1978, s. 458 a 528.

- 71 - VI. ZAHRANIČNÍ POLITIKA A MANŢELSKÉ LOŢE. SŇATKOVÁ POLITIKA V POKUSNÉ LABORATOŘI EVROPSKÉ DIPLOMACIE

VI. 1. Partie pro Vladislava IV.

První váņné politické námluvy nového krále Vladislava IV. a habsburského domu lze dát do souvislosti s vńudypřítomnou otázkou zajińtění legálního potomstva téměř ĉtyřicetiletého krále. Otázka vhodné partie pro Vladislava Zikmunda měla svou historii. Zřejmě nejzazńí Vladislavovy pokusy o změnu stavu spadají do doby, kdy jeńtě jako princ pobýval v Neapoli. Připomíná to papeņský nuncius Visconti ve své relaci.330 Objektem jeho váņného zájmu měla být vévodkyně Anna z neapolského rodu Carafa, velmi bohatá dědiĉka avńak dle názoru Zikmunda III. nedostateĉně urozená. Vladislav spřádal plány do té míry, ņe zamýńlel vyměnit Annino věno za dědictví po polské královně Boně Sforze tzv. neapolské ĉástky (sumy neapolitaňskie).331 Nenarazil vńak s tímto plánem jen v Polsku – také ńpanělský král měl s urozenou dědiĉkou jiné plány. Po roce 1632 se změnily zájmy i vyhlídky nového krále a o Anně Carafa se uņ se hovořilo jen jako o moņné manņelce pro Vladislavova bratra Alexandra a po jeho smrti Jana Kazimíra.332 Stejnou epizodou zůstala předběņná jednání o sňatku s arcivévodkyní Marií Annou, starńí sestrou Cecílie Renaty. Úvahy o této alternativě vznikly také v době Vladislavovy kavalírské cesty, v době jeho pobytu ve Vídni v roce 1624. Z plánu seńlo ze stejných důvodů jako v předchozím případě, polský král ani magnáti se nechtěli nechat prostřednictvím neuváņeného sňatku zatáhnout do císařových konfliktů.333 O tom, ņe se jiņ tehdy mohlo uvaņovat o jejich sňatku, se údajně objevuje zmínka v korespondenci Polyxeny z Lobkovic s jejím manņelem Zdeňkem Vojtěchem v edici Pavla Marka.334 Kromě toho vyvstala varianta v podobě volby některé z urozených

330 PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (I.), s. 45n. 331 V roce 1556 relizovanou půjĉku 430 tisíc dukátů polské královny Bony Sforzy králi Filipovi II. marně na ńpanělských Habsburcích vymáhal nejen Bonin syn polský král Zikmund II., ale neuspěli ani jeho nástupci. Rzeczpospolita se nikdy splacení celé ĉástky nikdy nedoĉkala a sumy neapolitańskie pronikly do polńtiny jako pojem oznaĉující nedobytné peníze.

332 RYKACZEWSKI, E. Relacye nuncyuszów apostolskich (II.), s. 203n. Manņelem Anny se stal neapolský místokrál Filip Ramiro Guzmán medinský vévoda, který pro svou ņenu v Neapoli vystavěl slavný Palazzo Donn‘Anna. 333 Status Status particularis, fol. 60-61.

334 MAREK, P. Svědectví o ztrátě starého světa, s. 296-298. „Ansi entraron con el Emp[erad]or el p[rincip]e de Polonia, sus dos hermanos, en la caroça, los archiduques. Le dan la mano. Es un Principe muy jentil, buena p[re]sentia cortes. Dissen que irra a Bauiera y Flandes, incognitocon un Emb[jad]or del Rey de Polonia, duque de Radiuil. [...] A la comida anoche sento a la cabeçera el Amo y la Ama, a man[o] derecha el Principe, a la man[o] issquierda de la Emperatriss, despues del p[ríncip]e de Polonia el archiduque Ferd[nand]o y Leopoldillo, despues del Carlos archiduque, las dos archiduquesas.― V Markově překladu:

- 72 - poddaných Polské koruny – zcela konkrétně byla při tom zvaņována Alņběta Wiśniowiecká, které král toho ĉasu prokazoval náklonnost a příbuzenstvo se mohlo právem těńit na výhody plynoucí z takového vývoje.335

U ņádného z evropských dvorů vńak nezůstala bez povńimnutí dalńí nesmírně zajímavá kauza, a to vyjednávání o sňatku s Alņbětou, dcerou Fridricha Falckého a neteří anglického krále Karla I. za prostředkování anglického dvora. Motivací polského krále byla bezpochyby naděje na podporu ze strany Alņbětiných mocných příbuzných v záleņitosti ńvédského trůnu, moņné sympatie pro protestantku ve Ńvédsku i zcela prostá skuteĉnost, ņe vidina sňatku se sedmnáctiletou vzdělanou dívkou, o jejímņ intelektu se ńířili vzdělaní muņi Evropy, se králi prostě zalíbila. V letech 1633-1634 se touto záleņitostí zabývala dvě poselstva do Anglie - oficiální podkomořího Jana Zawadzkého336 a tajné Alexandra Przypkowského, a jednáno bylo prostřednictvím anglického rezidenta v Gdaňsku Francise Gordona.337 Král Karel I. v případě úspěńného jednání polskému králi s lehkostí sliboval podporu nároku na ńvédský trůn. 338

Pobyt anglických vyslanců obvykle daleko úņeji souvisel se záleņitostmi obchodu neņ politickými kauzami, které hýbaly středoevropským prostorem. V centru anglického zájmu bylo pobřeņí Baltu, a proto si Anglie drņela anglického rezidenta v Gdaňsku. V letech 1626 – 1637 to byl Skot Francis Gordon,339 který ze své pozice oznaĉované

„Poté císař, jeho dva bratři a polský princ nastoupili do koĉáru. Dají mu její ruku. Je to velice milý princ s dobrými dvorskými způsoby. Říká se, ņe jede do Bavor a Flander. Cestuje inkognito spolu s vyslancem polského krále, vévodou Radziwillem. [...] Vĉera na veĉeři se do ĉela stolu posadil panovník. Panovnice usedla po jeho pravici. Princ se nacházel po císařovnině levé ruce. Za polským princem následovali arcivévodové Ferdinand a Leopoldík. Dalńí místa zaujmuli arcivévoda Karel a obě arcivévodkyně .―

335 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 279-285. 336 Podkomoří Zawadzki nesl zodpovědnost za misi vypravenou z Polska v roce 1633 do Spojených nizozemských provincií a Anglie, jejímņ hlavním úkolem bylo utvrzení spojenectví a dohoda o manņelství s Alņbětou Falckou. NIEMCZEWICZ, J. U. Zbiór pamiętników (III.), s. 96-133.

337 SZELĄGOWSKI, A. Rozkład Rzesy i Polska, s. 71. 338 Jan Zawadzki vycestoval v lednu 1633 jednat s anglickým králem Karlem I. o polském poņadavku konverze Alņběty Falcké. Druhé poselstvo Zawadzského do Anglie mělo mimo jiné v této záleņitosti poņadovat zásah po anglické královně, ta se vńak odmítla ve věci angaņovat. 16. května 1636 zaslal matce své postřehy kolem celého dění Karel Ludvík Falcký, pobývající na anglickém dvoře: „Concerning the Polish business I know not what to believe of it, for the K[ing] of P[oland] had engaged himself so far in it, both to the K[ing] my uncle and to your M[ajesty] that it were an affront to you both and a shame to himself, if he now leaves it, for in all his letters to the K[ing] he still shews a great desire to the match, and he needs not The States of Poland's consent to do it; but it seemeth he seeketh all means to do it with their good will and for that wishes she may be of their religion.― GODFREY, Elisabeth. A Sister of Prince Rupert. Elisabeth Princess Palatine and Abess of Herford. London - New York, s. 70-73.

339 WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 145; FEDOROWICZ J. K., England's Baltic Trade in the Early Seventeenth Century: A study in Anglo-Polish Commercial Diplomacy. Cambridge 1980, s. 19; PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et

- 73 - jako agent rezident primárně jednal v obchodních záleņitostech své země, a teprve v případě absence jiného anglického vyslance vyjíņděl jednat na půdu Rzeczypospolité.

Anglický vyslanec Thomas Roe340 přicestoval do Polska v ĉase jednání o altmarském příměří. Dobrou představu o polských záleņitostech si zřejmě vytvořil při své předchozí misi v Istambulu prostřednictvím spolupráce s polským vyslancem Zbarazským, kdyņ se angaņoval při dojednávání míru mezi Vysokou Portou a Polsko-litevskou unií. V letech 1633-1636 kontakty Rzeczypospolité s Anglií nabyly na intenzitě, zájem na tom měla Anglie a to předevńím obchodní. Ostrovní království totiņ na Baltu předevńím potřebovalo mír, volné obchodní cesty a konec obstrukcí ze stran států válĉících v tomto prostoru proti sobě. Z toho důvodu se po Altmarku snaņila působit v roli prostředníka, zvláńtě poté co zjistila, ņe dalńí vyjednávaĉi o mír rozhodně nestojí a na obchodní záleņitosti se příliń neohlíņejí. Vladislavův sňatkový projekt mohl přinést odpovídající rehabilitaci rodu designovaného falckého kurfiřta, blízce spřízněného se Stuartovci, a Anglii výhodné obchodní podmínky, stejně jako ņádanou roztrņku mezi Poláky a habsburskou stranou. Anglická strana měla naopak málo co ztratit. Polský král zase viděl moņnost získat anglické a dánské vojenské i námořní odborníky, jejichņ prostřednictvím chtěl modernizovat polskou armádu a vybudovat na Baltu polskou váleĉnou flotilu. V roce 1634 byl zvláńtním vyslancem Anglie v Polsku dalńí Skot George Douglas.341 Anglie se domnívala, ņe spojenectví s Polskem pojińtěné sňatkovou aliancí by pomohlo vyřeńit patovou situaci, do níņ se dostala při vyjednávání s pruským kurfiřtem.342

Plán sňatku s protestantkou měl svůj poĉátek v období po královské volbě a těņko říci, kdo z tehdejńích králových rádců mohl podnítit takovou úvahu.343 Podobné polotajné projekty Vladislava IV. způsobovaly v Rzeczypospolité v řadách domácí polské ńlechty protocole (II.), s. 375-389. Po návratu do Anglie byl Gordon obviněn ze zrady. MURDOCH, Steve. Network North. Scottisch Kin, Commercial and Covert Associations in Nothern Europe 1603-1746. Leyden 2006, s. 271. 340 Thomas Roe (kol. 1580-1644) první diplomatické pověření obdrņel v roce 1614 a sice misi k indickému Velkému Mugálovi, kde měl podpořit zájmy Východoindické spoleĉnosti. V letech 1621-1628 pobýval jako anglický vyslanec u Vysoké Porty, odkud zamířil do Polska. MACLEAN, John (ed.). Letters from George Lord Carew to Sir Thomas Roe, Ambassador to the Court of the Great Mogul 1615-1617. London 1860, s. IX-X; SEREDYKA, JAN. Sir Tomasz Roe o polityce wyznaniowej Zygmunta III. Odbitka z Sprawozdania OTPN, Ser. A, 1981, nr 18, s. 41-44; FEDOROWICZ J. K., England's Baltic Trade, s. 188-207.

341 BURGESS, Glenn (ed.). The New British History. Founding a Modern State 1603-1715. London 1999, s. 46; George Douglas byl dobře obeznámen se situací ve válĉící Evropě, působil i ve sluņbách ńvédského krále Gustava Adolfa, a ńvédské straně při stuhmsdorfských jednáních jistě nepřispělo, ņe král Douglasovi zůstal dluņen pět tisíc tolarů. FEDOROWICZ J. K., England's Baltic Trade, s. 227-232.

342 Téměř naprosté přeruńení diplomatických vztahů způsobila teprve anglická revoluce. FEDOROWICZ J. K., England's Baltic Trade, s. 219.

343 CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 175.

- 74 - nevoli. Jiņ v březnu 1634 se nuncius Visconti zmiňuje o polském poņadavku na papeņe o dispens v případě nekatolické kandidátky polského trůnu – bez dispense ji polńtí páni za královnu nepřijmou, přiĉemņ souhlas senátu byl od dob krále Ńtěpána Báthoryho nutný. První Przypkowského mise směřující ve věci Alņběty do Anglie byla vńak dobře utajená – nevěděl o ní ani velký korunní kancléř Zadzik, který musel Vladislavovi IV. rozhořĉeně připomínat jeho povinnost informovat o kaņdém vyslanci senát.344 V říjnu 1634 kolegium kardinálů odmítlo dispens udělit. Tuto skuteĉnost si vńak král zřejmě ponechal pro sebe. Nicméně kdyņ Vladislav IV. 19. března 1635, ĉtrnáct dní po příjezdu Douglase do Varńavy, představil záměr oņenit se s Alņbětou Falckou přítomným senátorům, 19 senátorů z 33 bylo pro, zřejmě při vidině anglické vojenské a námořní pomoci; v radě vńak chyběl primas Jan Wężyk. Z Anglie se zároveň s optimistickými závěry své druhé mise vrátil Alexandr Przypkowski. Kdyņ se vńak o pět dní později závěry této rady dostaly na veřejnost, ti, kteří se vyjádřili pro, byli obviněni z nadrņování protestantům. Rozporuplnou situaci mezi senátory dobře charakterizoval postoj katolického biskupa a kronikáře Pavla Piaseckého, který se vyslovil pro králův sňatek s kalvínkou, jen aby zabránil dynastickému spojení polských Vasů s Habsburky, v jejichņ absolutistickém způsobu vlády, uplatňovaném v té době v ĉeských zemích, viděl zkázu polského národa.345 Na krachu jednání měl nakonec podíl i vyslanec Douglas, který snad sám příliń skeptický k moņnému spojenectví nebyl schopen bez podpory anglické vlády polskému králi nabídnout tolik, kolik oĉekával, ĉímņ proti sobě Vladislava IV. osobně popudil a jeho mise skonĉila neúspěńně. O zbytek se pak postarala katolická biskupská klika u dvora, která svůj souhlas s volbou Alņběty Falcké podmiňovala její konverzí.346 Pro Vladislava IV. v osobně neńťastném období, poznamenaném smrtí dvou bratrů a

344 FEDOROWICZ J. K., England's Baltic Trade, s. 225.

345 LEITSCH, Walter. Paweł Piasecki und Sigismundus III. In: Buszko, Józef – Leitsch, Walter. Studia Austro- Polonica 5. (Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellonskiego. Prace Historyczne 121), Kraków 1996, s. 98- 100, 108; Pavel Piasecki (1579-1649) po studiích v Římě, Olomouci, Praze a Vídni se stal sekretářem Zikmunda III., roku 1628 byl jmenován bikupem kameneckým (Kamieniec Podolski), 1640-1644 biskup chełmský (Chełm), 1644 -1649 biskup přemyńlský (Przemyśl) Tamtéņ, s. 97; Jeho politické názory dobře vyplývají z kroniky, kterou po sobě zanechal: Chronica gestorum in Europa singularium a Paulo Piasecki episcopo Praemisliensi accurate et fideliter conscripta. Ad utilitatem publicam divulgata et typis expressa. Cracoviae 1645; SZELĄGOWSKI, A. Paweł Piasecki, historyk polski XVII. wieku. Studium nad kroniką i żytiem autora. In: Przewodnik naukowy a literacki 26, 1898, s. 724-733, 827-838, 951-964, 1064-1075, 1172-1208, 1299- 1316; CZAPLIŃSKI, W. Piasecki Paweł. PSB 25, 1980, s. 787-790.

346 FEDOROWICZ J. K., England's Baltic Trade, s. 227-232; RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 245-250; SZELĄGOWSKI, A. Rozkład Rzesy i Polska, s. 96-100. KUBALA, L. Jerzy Ossoliński (I.). 18831, s. 118n.

- 75 - oblíbené vychovatelky a dvorní dámy Urńuly Mayerové347 diskuse nabrala příliń osobní rozměr, na který podle deníkových záznamů litevského kancléře A. S. Radziwiłła reagoval podráņděně aņ dokonce plaĉtivě.348

Anglický diplomat Roe stihl jeńtě v dubnu předestřít svému králi projekt velké koalice s Polskem namířené proti Ńvédsku, avńak poņadavek konverze, s kterým v ĉervnu vystoupil Jan Zawadzki, a Alņbětino oĉekávané odmítnutí celou kauzu uzavřelo.349 Poslední zbytky atraktivity tomuto spojení vzalo ńvédsko-polské příměří uzavřené na 26 let ve Stuhmsdorfu 12. září 1635.350 V celé kauze vńak nelze pominout významnou roli polsko-anglických obchodních vztahů daných zájmem Anglie opanovat baltský obchodní prostor.351 Urovnat falckou aférou rozĉeřené diplomatické vody odjelo z Polska do Anglie, Dánska a Nizozemí v roce 1637 jeńtě jedno poselstvo Ondřeje Reje z Nagłowicz. Politický výsledek Rejova poselstva byl velmi diskutabilní. Pokud měl vyslanec prezentovat cosi jako zdvořilou omluvu za předchozí události, pak se mu to v nejmenńím nezdařilo a Karel I. se s ním odmítl setkat.352 Poselstvo je zajímavé i tím, ņe

347 Bývalá dvorní dáma polské královny Anny, která podepisovala korespondenci jako Urszula Maierin, je na stránkách popularizaĉních historických prací stavěna téměř do role favoritky krále Zikmunda, ovńem jako hofmistryně královnina dvora (ochmistrzynie) mohla získat patřiĉný vliv daleko prozaiĉtějńí cestou. Zajímavějńí neņ tyto spekulace je významné místo, které Urńule věnoval ve své relaci nuncius Visconti. Podle nuncia přińla do Polska se svou paní Annou Habsburskou a byla prostého původu. Postupem ĉasu si získala velkou lásku celé rodiny a ta jí zůstala zachována v ĉase králova ovdovění i po příchodu nové královny Konstancie Habsburské. Urńula měla zcela výluĉné postavení nejen v rámci rodiny, kde zodpovídala za výchovu královských dětí, ale měla i podíl na veřejném ņivotě, kdyņ při hostinách i v koĉárech seděla s královskou rodinou, zasahovala do veńkerého dění u dvora a dokonce spravovala královské klenoty a poklady. I papeņský nuncius věděl, ņe jejího postavení u dvora a prostředkování vyuņíval císař Ferdinand II. Tato ņena, která měla vynikat výbornou pamětí, pracovitostí a důsledností, neztratila svou výluĉnou pozici ani na dvoře Vladislava IV., aĉkoliv se jiņ neúĉastnila veřejných záleņitostí. Vladislav IV. s ní udrņoval pravidelnou vlastnoruĉní týdenní korespondenci a několik měsíců před smrtí ji nechal vymalovat sedící uprostřed vńech královských dětí. Zemřela ve více neņ ńedesáti letech, kdyņ předtím své dobrodince uĉinila jedinými dědici. Její tělo bylo vystavené a pohřbené s poctami, jakých se doĉkaly pouze královny. SIARCZYŃSKI, F. Obraz wieku panowania Zygmunta III., s. 312. RYKACZEWSKI, E. Relacye nuncyuszów apostolskich (II.), s. 218n; WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 144; KUBALA, L. Jerzy Ossoliński (I.). 18831, s. 65nn.

348 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 273-279.

349 CZAPLIŃSKI, W. Na dvorze, s. 334nn. TÝŅ. Władysław IV. i jego czasy, s. 207nn. SZELĄGOWSKI, A. Rozkład Rzesy i Polska, s. 74n.

350 CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 183.

351 FEDOROWICZ J. K., England's Baltic Trade, s. 1-49.

352 BARTOSZEWICZ, J. - CHRZĄSZCZEWSKI, A. Kronika Pawła Piaseckiego, s. 415; Ondřej Rej z Nagłowicz (1584-1641) starosta libuski byl vnukem polského literáta Mikuláńe Reje z Nagłowicz (1505-1569); jeho podobu podle Odloņilíka zachoval známý Rembrandtův obraz Polský ńlechtic, pořízený právě při Rejově zmíněné diplomatické misi. ODLOZILIK, Otakar. Rembrand‘s Polish Nobleman. New York 1963. BOROVIĈKA, Michael. Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada. Cestovatelství. Praha-Litomyńl 2010, s. 171-3. FEDOROWICZ J. K., England's Baltic Trade, s. 242-3.

- 76 - se jej jako průvodce úĉastnil ĉeský exulant Jan Laetus – Veselský, který navíc o cestě zanechal latinský cestopis.353

VI. 2. Věno Cecílie Renaty Habsburské

VI. 2. 1. Jednání o ruku Cecílie Renaty Habsburské a příslib Opolska-Ratibořska

Události se daly do pohybu během léta 1635. Konĉící příměří Polska se Ńvédskem vybízelo k aktivitě císařské i ńpanělské diplomaty a nemohlo nechat klidnou ani diplomacii francouzskou. Právě francouzská diplomacie, v intencích průkopnických instrukcí prvního ministra Francie kardinála Richelieua, vytvořila hlavní protiváhu diplomacii habsburské. Styky s Francií prosazovala jiņ královna Bona Sforza, ale Zikmund I. se k takovým pokusům stavěl rezervovaně.354 Epizodickou zůstala také zkuńenost s francouzskou diplomacií před a během krátké vlády polského krále Jindřicha I. z Valois. Jiņ v tom období si Francie uvědomovala nevýhody konfliktu Rzeczypospolité se Ńvédskem, který blokoval rozvoj obchodu na Baltu. Jakmile vńak i ve Francie upřednostnila válku, zaĉala v mnoha směrech uvaņovat podobně jako Ńpanělsko - polská ńlechtická republika jí slouņila k vázání pozornosti Ńvédska, přiĉemņ horeĉnatě přemýńlela, co by mohla polskému státu a jeho králi nabídnout.355 Protihodnotou francouzńtí diplomaté nabízeli mediaci sporů se ńvédským králem a podporu polských nároků ve Ńvédsku a případně v jiņ zmíněném Slezsku. Narozdíl od habsburské strany nabízeli také finanĉní subvence. Pro Francii bylo důleņité, ņe Rzeczpospolita měla spoleĉné hranice s Osmanskou říńí a hrozbu představovala v okamņiku, kdy by významným způsobem podpořila Vladislavovy habsburské příbuzné.

V prostředí polského dvora tak po krátkém přetlaĉování s anglickými vyslanci v průběhu mírových jednání Polska se Ńvédskem mezi léty 1629 a 1635 zaĉala volnému vnitropolitickému uskupení jakési „prohabsburské― strany vznikat konkurence v podobě strany „profrancouzské―. Ta cítila buď sympatie s francouzskými nabídkami podpory územních nároků Rzeczypospolité v případě poráņky císaře a finanĉními moņnostmi

353 Peregrinatio suscepta anno reparate salutis MDCXXXVII a ne Andrea de Naglovicze... descripta a Joane Laeto, meo tum ephoro, partim Grinciczii in Anglia, partim Lugduni Batavorum, Rkp. Biblioteky Uniwersytecke w Warszawie, sign. Lat Q XVII, 159.

354 KOSMAN, M. Dějiny Polska, s.79. HAMMANOVÁ, B. Habsburkové, s. 100.

355 SERWAŃSKI, Maciej. Francja wobec Polski w dobie wojny trzydziestoletniej. 1618-1648. Uniwersytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu, Poznaň 1986.

- 77 - francouzského království narozdíl od císařova „obchodování s dluhy―, nebo měla potřebu vymezit se proti stoupencům habsburských zájmů. Působení francouzských diplomatů ve sloņitém politickém klimatu mohlo působit neobratně, přesto vńak Vladislav IV. v prvních letech vlády popřál Francii sluchu natolik, ņe se zaĉal zaobírat oběma alternativami.

Francie měla své diplomaty v Polsku jiņ v období před otevřeným vstupem do třicetileté války. Opakované vyuņití stejných vyslanců by se mohlo jevit jako jistá „specializace na východ―, mnozí z nich ale za své kariéry působili na daleko exotiĉtějńích postech. V letech 1625-1629 byl francouzským envoyé voják a příleņitostný diplomat Hercule Girard baron Charnacé.356 Jiņ v roce 1626 se stal prostředníkem jednání polského krále se ńvédským. Bylo to období, kdy se naplno projevila rivalita a preemineĉní spory mezi ním a vyslancem Thomasem Roe. Charnacého misi a tím první pokus Francie o roli mediátora na severu Evropy vńak neukonĉily neshody vyslanců, ale vpád ńvédského krále Gustava Adolfa do polského Pomoří. Příleņitost Charnacému ovńem o tři roky později dala jednání o příměří v Altmarku, kde se velkou měrou podílel na koneĉné podobě smlouvy o příměří.357

Diplomaté touņící zabránit uzavření mírové smlouvy Rzeczypospolité se Ńvédskem stíhali v létě 1635 krále Vladislava IV. na cestě přes Gdaňsk, Východní Prusy na Litvu. Francouzský vyslanec Claude de Mesmes hrabě d‘Avaux,358 který se roku 1635 objevil

356 Hercule Girard baron Charnacé (1588-1637), se v roce 1626 zhostil prostřednictví při jednání polského krále se ńvédským a vědom si úskalí otázek přednosti jednoho suveréna před druhým usoudil, ņe se bude drņet Richelieuovy rady: „Ńvédský král je slavnějńí, polský král naopak vzneńenějńí,― upřednostnil krále polského a okázale minul ńvédský vojenský tábor. Jenņe korunnímu hejtmanovi Stanisławovi Konieczpolskému se jeho mise zdála málo okázalá a usoudil, ņe není hodna audience u panovníka. Charnacého doprovod měl přitom osm osob, coņ bylo u jeho statutu vyslance envoyé přiměřené. Dalńí nepřekonatelné rozpory pak vznikly, kdyņ Francouz vynechal v titulatuře polského krále jeho ńvédský královský titul. Hejtman vńak trefil, kdyņ je nazval vyslanci francouzských obchodníků a nikoliv krále – vystihl francouzské zájmy na Baltu. Marná jednání Charnacé ukonĉil tím, ņe své poselstvo odvedl do ńvédského tábora, kde se mu dostalo okamņité audience i náleņitých poct. Obratem byl Charnacé přijatelný i polské straně a dońlo i k audienci u krále, při níņ promluvil latinsky a italsky, zatímco s Gustavem Adolfem hovořil francouzsky. PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (II.), s. 110-115; Stanisław Konieczpolski (1592-1646) slavný polský vojevůdce, v letech 1630-1637 velký korunní hejtman (hetman wielky koronny), tedy po králi vrchní velitel vojska. Viz např. PODHORODECZKI, Leszek. Stanisław Konieczpolski (1592-1646). Warszawa 1978.

357 CICHOCKI, Marjan. Mediacja Francji w rozejmie altmarskim. Rozprawy — Polska Akademia Umiejętności. Wydział Historyczno–Filozoficzny, seria 2, Bd. 42, Kraków 1928, s. 185; DAVIES, N. God‘s Playground, s. 399; SERWAŃSKI, M. Francja wobec Polski, s. 50. 358 D‘Avaux (1595-1650) v předchozích misích působil převáņně v italském prostoru, roku 1631 se jako francouzský vyslanec úĉastnil mírových jednání s císařem a ńvédským zmocněncem Salviem, s polským prostředím se v oficiální roli setkal poprvé právě roku 1635, kdy se úĉastnil za francouzskou stranu spolu se svým sekretářem Charlesem Ogierem stuhmsdorfských jednání. V Polsku působil v letech 1637-1643. PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (I.), s. 110-114; CZERWENKA, Bernhard Franz. Die Khevenhüller. Geschichte des Geschlechtes mit besondere Berücksichtigung des XVII. Jahrhunderts. Wien 1867, s. 509; TISCHER,

- 78 - při králově letním pobytu v Toruni měl kromě veřejné audience, na níņ přednesl formální stíņnost na polské ņoldnéře plenící francouzské území za císařské zlato, moņnost s Vladislavem IV. více jak dvě hodiny soukromě rozmlouvat.359 Přijíņděl s úkolem dojednat mír Rzeczypospolité se Ńvédskem – tentokrát ve Stuhmsdorfu, aby byl polský král postaven před výhody, které mu spojenectví s Francií mohlo přinést. Při mírových jednáních ovńem opět ĉelil chytré diplomacii anglického vyslance Roea, který na tomto poli obhajoval zejména obchodní zájmy své vlasti. Mírová dohoda se Ńvédy byla přes snahu Francie uzavřena 15. září 1635 a d‘Avaux pokraĉoval dále podle instrukcí pro případ takového vývoje. Získal dalńí příleņitost k jednání s králem, na nějņ hodlal zapůsobit poņadavkem, aby se ujal role jakéhosi mediátora, který by se uplatnil při mírových jednáních mezi Francií a Habsburky. Co jistě Vladislavovi znělo velmi lákavě byla nabízená subsidie ve výńi dvou miliónů livrů nebo jiná forma podpory nároků na území Slezska, v instrukci vyslance formulované jako restituce Slezska, to vńe podmíněné ochotou angaņovat se ve spojenectví s Francií. Diskuse se týkala i citlivého tématu královských námluv s Alņbětou Falckou, kde se d‘Avaux snaņil povzbudit Vladislavův zájem prezentací vhodných partnerek z prostředí francouzského dvora mezi nimiņ vyzdvihl kvality třiadvacetileté Marie z rodu mantovských vévodů Gonzaga de Nevers, adoptivní dcery francouzské královny Anny.360

Cestu jak přesvědĉit Vladislava IV. aby příměří neprodluņoval a přivedl Polsko-litevskou unii do tábora Habsburků, hledala také císařská diplomacie. Co mohl Ferdinand II. v tísnivé situaci, kdy sám potřeboval finance i vojsko, nabídnout? Ideální volbou v málo nadějné situaci se ukázalo vyslání kapucína Valeriána Magnise, jehoņ předchozí zkuńenosti s polským prostředím i pověstná výmluvnost slibovaly naději na úspěch. Magnis byl tedy na jaře roku 1635 narychlo vyslán do Varńavy, aby s Vladislavem IV. jednal v delikátní záleņitosti dynastického sňatku s rakouskou arcivévodkyní Cecílií Renatou. Politické okolnosti celé záleņitosti postavily Valeriána do role obránce katolické církve na půdě Rzeczypospolité, protoņe protikandidátkou Cecílii Renatě byla protestantka Alņběta. Dvě ņeny v tom okmaņiku představovaly dvě cesty, kterými se polský král mohl vydat. S katolickou Habsburkovnou připustit otevřený konflikt

Anuschka. Claude de Mesmes, comte d‘Avaux (1595-1650): The Perfect Ambassador of the Early 17th Century. In: International Negotiations 13 (2008), s. 197-209; LESTRINGANT, Frank. Claude de Mesmes, comte d‘Avaux et la diplomatie de l‘esprit. In: Bély, Lucien – Richefort, Isabelle (Hg.). L‘Europe des traités de Westphalie. Esprit de la diplomatie et diplomatie d l‘esprit. Paris 2000, s. 439-455.

359 FEDOROWICZ J. K., England's Baltic Trade, s. 191-195; PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (I.), s. 116- 118.

360 PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (I.), s. 124-126.

- 79 - se Ńvédskem a trůn si nárokovat silou, se sestřenicí anglického krále dosáhnout trůnu v protestantském Ńvédsku dohodou.

Cestující královský dvůr Valeriánovi unikl ve Varńavě a minul se s ním i v Gdaňsku.361 Teprve se zpoņděním několika týdnů dostihl krále Vladislava IV. na podzim 1635 na Litvě. Předeńel vyslance ńpanělské a k volbě habsburského spojenectví přesvědĉil polského panovníka prostřednictvím legendárních intimních rozhovorů, jejichņ literární zpracování zaznamenané v latinském ņivotopisu362 je spíńe neņ historickou skuteĉností básnickou licencí v ideologických intencích vznikajícího panegyrika. 363

K novému otevření kauzy protestantské nevěsty v Polsku dońlo 29. listopadu 1635. Jednání se táhla několik dní a Vladislav IV. pobouřený vývojem situace senátorům vyhroņoval, ņe půjde „per extrema―. O dva dny později přińel list od Clauda de Salles barona Rorté,364 francouzského rezidenta v Hamburku, opět s poņadavkem verbovat z polského území do francouzské armády, neoficiálně se také zaĉalo mluvit o třiadvacetileté mantovské kněņně. Její portrét spolu s portrétem Mademoiselle de Bourbon365 obstaral nástupce hraběte d‘Avaux, hrabě Charles du Bois de Bretagne d‗Avaugourd366 a do Varńavy jej přivezl rezident Rorté, který zastoupil d‗Avaugourda vázaného jednáním ve Ńvédsku.367

361 Svobodné a kulturní město Gdaňsk plné rozliĉných náboņenských skupin se stalo dějińtěm Valeriánovy filozofické disputace s kalvinistou Bartolomějem Nigrinem, původem ze Slezska. Pětidenní veřejná disputace proběhla v domě hraběte Dönhoffa poĉátkem roku 1636 a uzavřena byla kapucínovým triumfem. Podobnou disputaci podstoupil později s Valeriánem také Komenský. SOUSEDÍK, S. Valerián Magni, s. 60nn.

362 Valerianus Magni Mediolanensis, Tomus 4, fol. 330-426; SOUSEDÍK, S. Valerián Magni, s. 63. 363 OeStA/HHStA, StAbt Polen I, kart. 60, (1636-1644), 1636, fol 1-2, 4. ledna 1636, Zawadzki informuje o Magnisových jednáních: „[…] Haec dum aguntur supervenit Pater Magni Capuccinus ille insignis, qui secretiora negotia inter Caesarem et Regiam Ma[iesta]tem nostram tractat retulitq[ue] optimam spem esse ad obtinendum consensum a Ceasarea Ma[ies]t[atem] et Rege[m] Hispaniarum ad dictum matrimonium […].― 364 Claude de Salles, baron de Rorté (1595-po 1648) byl jako francouzský rezident přítomen na mírových jednáních v Münsteru a Osnabrücku. TISCHER, Anuschka. Französische Diplomatie und Diplomaten auf dem Westfaälischen Friedenskongress: Aussenpolitik unter Richelieu und Mazarin. Münster 1999, s. 159; Radziwiłł uvádí zkomoleninu jeho jména v podobě „de Rose―. Viz PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (I.), s. 127-129. 365 Mademoiselle tedy dcera Monsieura Gastona Orleánského, bratra Ludvíka XIII., Anna Marie Louise d‘Orléans, vévodkyně Monpensier byla roku 1635 sotva osmiletá, nemohla připadat v úvahu u krále v letech, který nutně potřeboval dědice. Za vlády Ludvíka XIV. patřila La Grande Mademoiselle k nejlepńím „partiím― v Evropě. 366 Zpoĉátku byl sice v hierarchii francouzských diplomatů aņ za Charlesem Ogierem, pro jeho onemocnění vńak záhy zastal řadu samostatných úkolů. Avaugourd se do Polska vrátil jeńtě roku 1641 a v této souvislosti není jistě bez zajímavosti, ņe poslední dva diplomaté nepouņili jiņ jako dorozumívacího jazyku latiny kombinované s italńtinou, které polský král dobře rozuměl, ale v rozporu s protokolem úvodní slovo vedli francouzsky a teprve jednotlivé body přeĉetli v latině. PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (I.), s. 127nn; FEDOROWICZ J. K., England's Baltic Trade, s. 191-195. Ogierův popis cesty do Polska roku 1635 v polském překladu viz NIEMCZEWICZ, J. U. Zbiór pamiętników (III.), s. 134-168; V moderní

- 80 - Ńpanělského vyslance hraběte Solreho cestou do Polska zdrņela zastávka v Neapoli, kde se jeńtě v říjnu 1635 pokouńel uzavřít dohodu s místokrálem hrabětem Monterey ve věci tzv. neapolských ĉástek. Teprve v dubnu 1636 dorazil v doprovodu opata Vasqueze do Vídně, kde ho vńak zdrņela nejen jednání s císařem, ale také zdravotní indispozice.

Situaci na polském dvoře v ĉervenci 1636 bystře zhodnotil a rozebral papeņský nuncius Honorius Visconti. Král měl pouze jeden skuteĉný cíl, kterému podřídil i záleņitost sňatku a tím zůstalo znovuzískání ńvédské koruny. Přitom překáņkou královým plánům bylo jeho vlastní problematické postavení v rámci politického systému Polského království a jeho vlastní poddaní, kteří si nepřáli krále s velkými plány. Obavy před vtaņením do nové války a ohroņením vzácných svobod polské ńlechty vedly k tomu, ņe Vladislav IV. zůstal odkázán na zahraniĉní pomoc, do které vloņil velké naděje. Podle Viscontiho se král připravil o jejich případnou podporu tím, ņe své polské pány od podobných jednání drņel stranou.368 V otázce ńvédského trůnu chyboval jiņ Zikmund III., kdyņ se poté, co ve Ńvédsku ztratil trůn, málo staral o podporu svých tamních stoupenců a jak ńvédský král Karel IX., tak Gustav Adolf II. vydali katu kohokoliv podezřelého z podpory designovaného Zikmunda. A kdyņ se jejich vláda v zemi stabilizovala, neměl Vladislav ve Ńvédsku tak silnou skupinu stoupenců, aby byla schopná zajistit mu trůn. Vyznání krále v tomto případě nehrálo velkou roli, protoņe jak papeņský nuncius zdůraznil, u heretiků hraje víra pouze roli prostředku k dosaņení politických cílů(!). Ńvédsko se jiņ přestalo zmítat ve vlastní krvavé válce a stalo se sebevědomou a neohroņenou mocností ověnĉenou mnoha vítězstvími, pro níņ by bylo pohanou, kdyby měla na trůně přísluńníka jednou sesazeného, a tím váņně uraņeného rodu. Ani smrt královny Kristiny, ostatně jiņ podle Viscontiho dvakrát faleńně ohláńená, ani pád strany kancléře Oxenstjerny, by králi stojícímu na ńvédských hranicích se zbraní v ruce nezajistily trůn. Ńvédsko vńak má loďstvo, armádu uspořádanou po novém způsobu a spojence, kteří je podpoří, ať uņ v zájmu vyznání ĉi jiném. Král Vladislav IV. aĉ ĉlověk uváņlivý se přes překáņky, které mu stojí v cestě, neostýchal touņit po ńvédské koruně, protoņe vysoce postavení lidé neztrácí nikdy naději a poĉítají s dary, které jim přinese osud. Přitom je zřejmé, ņe smrt krále Gustava jej cíli nepřiblíņila, naopak sám byl edici: JĘDRKIEWICZ, Edwin – CZAPLIŃSKI, Władysław (edd.). Karola Ogiera Dziennik podróżi do Polski: 1635-1636. 2. sv., Gdańsk 1950. 367 De Rorté přijel na jaře 1637 do Varńavy skuteĉně pozdě ve věci sňatku, měl vńak i jiná poslání, přesto byl králem ujińťován, ņe jeho rozhodnutí ve věci manņelství není předzvěstí spojenectví s Habsburky, a naznaĉil ochotu jednat nadále i s francouzským králem. PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (I.), s. 128- 129. 368 Tamtéņ, s. 196-199.

- 81 - toho mínění, ņe se ocitl jeńtě dále od svého cíle neņ předtím. Oba králové by byli moņná spíńe dosáhli dohody dříve, neņ se pustili do nejistého váleĉného dobrodruņství – Vladislav IV. mohl upevnit své do budoucna nejisté postavení polského krále zajińtěním dědiĉných statků polské větvi panovnického domu Vasa v Evropě a Gustav Adolf II. by se zbavil nepřítele v bezprostřední blízkosti hranice.369

Takto se Visconti domnívá, ņe se úspěch králových záměrů bude odvíjet od síly spojence, s nímņ se rozhodne prosazovat své plány v polském prostředí. Proto hledá přízeň u krále anglického a dánského. Anglický Karel I. je nejsilnějńí na moři a Stuartovci měli vņdy s rodem Vasa dobré vztahy i Anglie spolu s Francií prostředkovala příměří v Altmarku a i teď se anglická strana podílí na koneĉném míru mezi těmito dvěma zeměmi. Avńak jiņ po sesazení Zikmunda ze ńvédského trůnu bylo Zikmundovo poselstvo s ņádostí o pomoc králem Jakubem I. odmítnuto s tím, ņe nemá zájem angaņovat se v rodovém sporu. Král Vladislav IV. sám vysoko hodnotí dobré vztahy s nejstarńím z králů – s dánským Kristiánem IV.370 Jeho ochotu ke spolupráci s polským králem by vńak mohla vyvolat pouze chuť způsobit nějaké obtíņe svým neoblíbeným sousedům na hranicích. 371

Do Polska přijel Solre neĉekán, ve Varńavě krále nezastihl, a tak za ním s 24 koĉáry a dvěma sty ĉleny urozeného doprovodu pokraĉoval do Vilniusu, kam dorazil 6. srpna 1636 právě před zaĉátkem slavností translace těla sv. Kazimíra, patrona Litvy, do nové kaple budované Zikmundem III. a Vladislavem IV. Dne 11. srpna měl Solre moņnost mluvit s králem při audienci soukromé, veřejná audience se konala teprve 13. srpna 1636.372 Hrabě úspěńně navázal na diplomatickou práci otce Valeriána.373 Polským Vasům přivezl návrh na úhradu 100 aņ 150 tisíc skudů z tzv. neapolských ĉástek.374 Vladislavově sestře Anně Kateřině Konstancii měl nabídnout sňatek se ńpanělským

369 Tamtéņ, s. 187-267. 370 Kristián IV. (1577-1648) téměř ńedesátiletý král vládl jiņ 48 let od roku 1588.

371 RYKACZEWSKI, E. Relacye nuncyuszów apostolskich (II.), s. 187-267, relace nuncia Viscontiho datovaná ve Varńavě 15. ĉervence 1636. 372 V domnění, ņe odpověď poselstvu se chystá dát král, ustoupil litevský kancléř Radziwiłł ze svého práva, za krále vńak k velké nespokojenosti litevské ńlechty promluvil korunní podkancléř. RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 322; Przezdziecki uvádí datum prezentace poselstva 19. srpna 1636 PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (II.), s. 235;

373 SOUSEDÍK, S. Valerián Magni, s. 63. 374 Pokud nebylo moņné ověřit vzájemný kurz uváděných měn přímo v relevantním prameni, je v převodu pouņít ke 30. letům 17. století uváděný poměr: 1 dukát (180 krejcarů) = 2 tolary říńské = 3 zlaté rýnské (gulden) = 5 aņ 6 zlatých polských = 2 kopy grońů míńeňských 40 krejcarů; SZELĄGOWSKI, A. Rozkład Rzesy i Polska, s. 79; FALNIOWSKA-GRADOWSKA, Alicja. Wjazd, koronacja, wesele najjaśniejszej królowej Jej Mości Cecylii Renaty w Warszawie roku 1637. Warszawa 1991, s. 66; LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 210.

- 82 - infantem, jednomu z Vladislavových nevlastních bratrů arcibiskupský stolec v Toledu a projednat zintenzivnění obchodních styků obou zemí.375 Po odjezdu Solreho dalńí jednání pokraĉovala pod vedením abbého Vasqueze, který měl vlastní pověření otevřít otázku protitureckého taņení a nakonec prostředkoval dohodu mezi Vídní a Varńavou v polovině března 1637.376

Mezitím se jiņ příleņitost jednat o konkrétních podobách sblíņení obou rodů naskytla také Jiřímu Ossolińskému během audience u Ferdinanda II. v Linci 18. ĉervence 1636 za úĉelem dohody o podmínkách podpory císařské volby uherského a ĉeského krále Ferdinanda III. na řezenském sjezdu.377 Avńak císařova neochota zavazovat se ke konkrétním bodům dohody zavedla Ossolińského do slepé uliĉky – doĉkal se pouze rozpaĉitých odkladů této záleņitosti na volební sjezd do Řezna. Kdyņ vńak ani řezenské vystoupení Ossolińského, tlumoĉícího podporu svého krále Habsburkům, nepřineslo více neņ ústní sliby, zdálo se, ņe Ossolińského mise skonĉí neúspěchem. V okamņiku patové situace do níņ se Ossoliński dostal při jednání s císařem, se v Řezně 27. října 1636 objevil Valerián Magnis. Dochované písemné pověření kapucína Vladislavem IV. svědĉí o tom, ņe král Magnise stavěl na roveň magnátovi Ossolińskému.378

O dva dny později přednesl Magnis císaři v Řezně výsledek svých jednání. Sdělil ochotu krále k sňatku s arcivévodkyní Cecílií Renatou a také předloņil vlastnoruĉní předběņné podmínky vzájemné smlouvy.379 Z těchto předběņných podmínek vycházely vńechny

375 Podporou bratrance, jeho královského veliĉenstva a císařova synovce by bylo moņné rozptýlit pozornost spoleĉného nepřítele. Polský král váņe Ńvédy k obraně své vlasti a mohl byl takto císaři zajistit sníņení poĉtu nepřátel, velká vítězství a koneĉnou pacifikaci Říńe. Prostředek takového posílení císaře vidí katolické veliĉenstvo v upevnění přátelství a spojenectví polského krále sňatkem s princeznou, odpovídající mu urozeností. Tak by byl lépe zajińtěn i pro ńpanělské království uņiteĉný obchod a jiná vzájemná výpomoc obou království Polska a Ńpanělska. Příměří, které král uzavřel se Ńvédskem, bylo sice hlavní příĉinou vyslancovy mise, pokraĉování mise v polské záleņitosti má smysl a je třeba dát na srozumněnou. Zameńkání se událo kvůli snaze o představení lepńích podmínek ze strany katolického majestátu, coņ se v Neapoli podařilo. Nyní je třeba se zaměřit na to, co přijde, to ovńem při tolika záměrech polského krále obklopeného tolika úředníky bude vyņadovat srozumnění celého vzneńeného domu...― OeStA/HHStA, HA, FAkt, kart. 106, Vídeň, 9. dubna 1636. An Ferdinand II. Schreiben des nach abgestatteten Gluckwürckte zur Entbindung des Königin von Ungarn, nach Polen reisende spanischen Gesandten an Kaiser Ferdinand II seine vorhabende Verhandlung mit der König von Polen, (ńpaň.); SZELĄGOWSKI, A. Rozkład Rzesy i Polska, s. 80; PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (I.), s. 234. 376 Vladislav IV. viděl podle Viscontiho relace svou roli dosti podobně jako ńpanělská strana - s finanĉní podporou Ńpanělska by Polsko mohlo způsobit Ńvédsku obtíņe vojenského charakteru a napomoci tak překonání spoleĉného nepřítele. O tom svědĉí i skuteĉnost, ņe se Solreho poselstvo u habsburského dvora míjelo s vyslancem Arnoldinem, jehoņ úkolem bylo tlumoĉit představy Vladislava IV., jakou formu podpory by měl císař svým polským bratrancům poskytnout. RYKACZEWSKI, E. Relacye nuncyuszów apostolskich (II.), s. 201n; SZELĄGOWSKI, A. Rozkład Rzesy i Polska, s. 71-79, 81n.

377 KUBALA, L. Jerzy Ossoliński (I.). 19242, s. 125nn.

378 CZAPLIŃSKI, W. Dyplomacia polska 1605–1648, s. 248.

379 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 333.

- 83 - dalńí Vladislavovy poņadavky, které vznáńel v průběhu následujících jednání. Poņadoval formální podporu svých nároků na ńvédský trůn, úhradu dluņných věn polských královen Anny a Konstancie a 100 tisíc zl. rýnských věna pro Cecílii Renatu.380 Protoņe podle habsburských rodových řádů spoleĉní potomci polského krále a rakouské arcivévodkyně neměli nástupnické právo v habsburském rodu381 a nemohli se nadít ani jistoty v podobě dědiĉného trůnu, oĉekával polský král, ņe jim bude postoupeno kníņectví Opolsko-Ratibořsko „ĉi nějaké jiné kníņectví― do dědiĉné drņby. Naopak rakouským Habsburkům mohl nabídnout přesně to, co nejvíce potřebovali - dalńí finanĉní půjĉky, souhlas s verbováním na území polského království i moņnost přiblíņit se opět jagellonskému dědictví.382

Nezávazná podoba koneĉné smlouvy byla vńak jeńtě obecnějńí. Smlouva předpokládala uņńí styky mezi oběma rody, král sliboval nevstupovat do ņádných paktů proti Habsburkům. V případě vymření polské vasovské linie měla dědiĉná práva teoreticky přejít na habsburský dům. Habsburkové se zavazovali podpořit nárok rodu Vasa na ńvédský trůn, eventuálně na dalńí vágně definovaná území, získaná kupříkladu v případné válce na Turcích – tedy nikoli na území habsburské monarchie. Ĉleny vasovského rodu sliboval císař vńemoņně podporovat formou „pensionibus, matrimoniis et dignitatibus ecclesiasticis.―383 Tyto prozatímní podmínky smlouvy podepsané císařem i Ferdinandem III. přivezl do Varńavy Valeriánův bratr Frantińek Magnis, majitel moravského panství Stráņnice, pro nějņ tato příleņitost znamenala poĉátek závratné i problematické kariéry „sluhy dvou pánů.―384 Nový rodinný pakt, jehoņ podmínky vycházely s předchozích Magnisových podkladů, nese datum 16. března 1637, chybí vńak jeho oboustranná ratifikace.385

Královská rada ve Varńavě 13. února 1637, po návratu Zawadzského z Francie, přijala s úlevou, ņe král na Alņbětě Falcké netrvá. Zawadzský přivezl portrét Marie Gonzaga de Nevers a zdálo se, ņe králi se mladá chráněnkyně francouzského dvora zamlouvá.

380 KAPRAS, Jan. Právní dějiny zemí Koruny české III. díl 2, Praha 1920, s. 91. 381 Tamtéņ, s. 91.

382 KUBALA, L. Jerzy Ossoliński (I.). 19242, s. 141n.

383 CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 211.

384 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 333. K Frantińku Magnisovi více viz kapitola V. 2. „Polak i czudzozemecz.― Polská diplomacie v první polovině 17. století. a IX. 2. Opolsko-Ratibořsko v rukou polského krále.

385 CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 210n; To by vysvětlovalo, proĉ se jednání mezi Vasy a Habsburky o zástavu Opolska-Ratibořska se opírala pouze o dynastickou smlouvu z roku 1613.

- 84 - Strana protihabsbursky zaměřená se sňatku krále s rakouskou arcivévodkyní obávala a poukazovala na: „straszliwe przykłady Węgier i Czech, najwolnieszych, najswobodniejszych niegdyś królestw i innych znakomitych prowincyj przez podobne Austryjakom powinowactwa w dziedziczną zagarnionych.―386 Ovńem podle prohabsbursky smýńlejícího Radziwiłła se větńina senátorů vyslovila pro habsburskou kandidátku; o francouzské alternativě se vůbec nezmiňuje. Zdá se, ņe triumfovala Magnisova politika a tradiĉní představa o Habsburkovnách, matkách slavných polských králů, nad vágními přísliby francouzského krále.387 Dne 15. února, kdy ve Vídni zemřel Ferdinand II., byly ve Varńavě představeny podmínky smlouvy a o den později celá záleņitost svěřena dohledu chelmiňského biskupa Jana Lipského.388 Dne 7. března do Vídně vyrazilo poselstvo v ĉele s Maxmiliánem Przerębským.389

VI. 2. 2. Nástup Ferdinanda III. a předĉasná kapitulace polské diplomacie

Choulostivá otázka spojenectví s polskými Vasovci leņela před novým císařem na zváņenou. Poņadavky, které Ferdinandův „bonus frater et cognatus― 390Vladislav IV. kladl, byly jiņ tak dost problematické, mohly jeńtě narůstat úměrně tomu, v jak nezáviděníhodné situaci se Ferdinand III. v souvislosti se zahraniĉněpolitickým vývojem ocital.391 Ať jiņ ńlo novému panovníkovi o prověření politických rozhodnutí jeho otce nebo jeho pozornost odvedly naléhavějńí problémy v Říńi, dalńí kroky muselo uĉinit aņ nové polské poselstvo, připravované v březnu k odjezdu do Vídně.

Mandát k jednání o delikátních záleņitostech získal ostřílený diplomat Maxmilián Przerębski. Dalńím „hráĉem― v politickém dění habsburského dvora zůstal polský rezident na vídeňském dvoře Ital Frantińek baron Bibboni. Úkolem Przerębského mise bylo vyuņít příleņitosti kondolence k úmrtí císaře Ferdinanda II. k znovuotevření otázky

386 BARTOSZEWICZ, J. - CHRZĄSZCZEWSKI, A. Kronika Pawła Piaseckiego s. 414.

387 KUBALA, L. Jerzy Ossoliński (I.). 18831, s. 144nn; RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 333n.

388 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 335.

389 Tamtéņ, s. 336-338. 390 Takto se Vladislav IV. namísto obligátního Vladislaus Rex,vlastnoruĉně podepisoval v korespondenci adresované císaři Ferdinandovi III. NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 832, fol. 252, 15. března 1648, Vladislav IV. Ferdinandovi III. a fol. 265, 17. dubna 1648, Vladislav IV. Ferdinandovi III.

391 WINKELBAUER, T. Österreichische Geschichte. 1522-1699, Ständefreiheit und Fürstenmacht (I.), s. 183-191. K systému hrazení horentních váleĉných výdajů viz tamtéņ, s. 486n.

- 85 - spojenectví zajińtěného dynastickým sňatkem.392 Przerębski byl tedy 7. března 1637 králem vyslán do Vídně, aby dohodl podrobnosti rodové smlouvy i podmínek sňatku a zavrńil tak úspěńná jednání.393

29. března 1637 jiņ byl ve Vídni u dvora přítomen také Ossoliński.394 Přednesení polských poņadavků ve věci svatební smlouvy je datováno 11. dubnem 1637.395 Jednotlivé body smlouvy vycházely ĉásteĉně z předchozích jednání s Ferdinandem II., jak ale vyplývá ze závěrů tajných radů, jejichņ vyjádření si císař vyņádal, ne vńe bylo moņné akceptovat stejně lehce jako před půl rokem. Nevoli také vzbudily Vladislavovy územní nároky, které zcela nepokrytě směřovaly do Slezska, konkrétně na kníņectví Těńínsko a Opolsko-Ratibořsko.

Pro hladký průběh vídeňských jednání byla stanovena komise ve sloņení: nejvyńńí hofmistr hrabě Maxmilián z Trautmannsdorfu,396 rakouský kancléř Matias Prickelmayer,397 nejvyńńí hofmistr dvora císařovny Marie Anny hrabě Frantińek Kryńtof Khevenhüller398 a vídeňský biskup Anton Wolfradt.399 Ĉlenové komise se 12. dubna vyjádřili proti postoupení některého ze slezských kníņectví, přiĉemņ uvedli celou řadu

392 OeStA/HHStA, StAbt Polen I, kart. 60, (1636-1644), 1636, fol. 9-10 15. března 1637 Varńava, Vladislav IV. prostřednictvím svého vyslance „legatum nostrum― Przerębského, kondoluje císařovně vdově Eleonoře k úmrtí Ferdinanda II., ke gratulaci novému císaři Ferdinandovi III. připojuje doporuĉení výńe zmíněného vyslance a také F. Bibboniho „residentum nostrum―, originál s peĉetí pod papírovým krytem.

393 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 338. Jeho kreditiv je vńak datován 15. března 1637. 394 OeStA/HHStA, ÄZA, kart. 2, sign. 2/31: „Den ersten zutrütt in die andere Antecamera hat erlangt herr Graff Ossolintzkhy zu Wienn den 29. martii 1637.― 395 OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, 11. dubna 1637, Oratio legatorum polonorum pro matrimonio archiducissa Caecilia Renata. 396 Status particularis, fol. 143. 397 Dr. Matias Prickelmeier (Prickhelmayer) († 1656) od roku 1647 svobodný pán von Goldegg, doktor práv prostého původu, zastával významný úřad rakouského kancléře v letech 1637-1656. WINKELBAUER, T. Österreichische Geschichte. 1522-1699, Ständefreiheit und Fürstenmacht (I.), s. 388, 396; „D. Prüggelmayer. Nobili Domino Domino Iohanni Prüggelmayer, utriusque Iuris Doctori, Sac. Caesarae Majestati a Consiliis Imperio Aulicis.― Viz Status particularis, fol. 156. 398 Hrabě Frantińek Kryńtof Khevenhüller (1588-1650), po svém návratu z kavalírské cesty v letech 1609/1610 konvertoval od luteránství ke katolictví, v letech 1617-1630/31 byl podobně jako jeho strýc Jan císařským vyslancem na ńpanělském dvoře, poté hofmistrem dvora ńpanělské infantky, uherské a ĉeské královny a později císařovny Marie Anny. Od svého návratu ze Ńpanělska se systematicky věnoval historickému spisování. WINKELBAUER, T. Österreichische Geschichte. 1522-1699, Ständefreiheit und Fürstenmacht (I.), s. 257-259; Status particularis, fol. 145. 399 Tajný rada, prezident dvorské komory a vídeňský biskup Anton Wolfradt (1582-1639) je podobně zajímavou postavou jako Matias Prickelmayer. Syn ńevce, jehoņ církevní vzdělání, organizaĉní schopnosti a smysl pro finanĉní záleņitosti nechaly zazářit nejen v rámci kapucínského řádu, ale posléze i ve funkci prezidenta dvorské komory. Wolfradt následně získal říńský kníņecí titul a biskupský úřad ve Vídni. NÁDUDVAR, Árpád Győry. Wolfradt, Anton. In: ADB. Bd. 55. Leipzig 1910, s. 389–396. WINKELBAUER, T. Österreichische Geschichte. 1522-1699, Ständefreiheit und Fürstenmacht (II.), s. 126; Status particularis, fol. 94; HÖBELT, L. Ferdinand III., s. 118.

- 86 - následujících důvodů. Polský král se zatím ukázal jako velmi přelétavý, jak dokládá pokus oņenit se se souhlasem anglického krále s falckou dědiĉkou nebo s mantovskou kněņnou podporovaný králem Francie. Tak jako tak z těchto dvou moņných svazků nekyne králi ani v případě vnuĉky anglického krále, ani od mantovské kněņny, jejíņ kníņectví Nevers a Rethel mají své zákonné dědice, ņádný pozemkový majetek. Poņadavky na postoupení kníņectví jsou tedy pochopitelné. Vzhledem k velkým finanĉním potřebám habsburského domu, a také povinnostem vyplývajícím z rodové smlouvy s Vasovci, by mohla být výhodná případná půjĉka na takové kníņectví, a to i v případě, ņe by nedońlo k jejímu splacení. Poté, co se „turbulentissimo tempore― vrátilo do habsburské správy opolsko-ratibořské kníņectví, postoupené ovńem Gabrielu Bethlénovi roku 1622 za celé Sedmihradsko,400 a ani Valdńtejnovo vévodství Frýdlant nemělo dlouhého trvání, má Ferdinand III. jako císař a ĉeský král opět vńechna práva k těmto krajům. K manņelskému svazku mezi Habsburky a polským vládnoucím rodem dońlo jiņ nejméně pětkrát, ale pouze jednou vyvstal podobný poņadavek.401 To, co sliboval zemřelý císař, se vńak snadno mohlo stát pravidlem.

Prickelmayerova zpráva obsahuje podrobnějńí rozbor a historii celé kauzy.402 Připomněl, ņe Zikmund III. poskytl kdysi Ferdinandovi II. půjĉku ve výńi 100 tisíc zl. rýnských, za coņ Ferdinand II. synům krále přislíbil poskytnout „aliquem principatum―. To vńe bylo v uplynulých dvou letech slibováno také otcem Valeriánem. V době, kdy měl císař dluh vyrovnat, ĉinila dluņná suma 400 tisíc zl. rýnských spolu s 200 tisíci scudů dluhu ńpanělského krále, coņ uĉinilo spolu s ĉástkou za dluņná věna předchozích polských královen z habsburského rodu 1 600 tisíc złp. Polský král mohl prostřednictvím jiných svatebních smluv přijít k daleko vyńńím ziskům; anglický král za sňatek s neteří přislíbil navrácení ńvédského trůnu403 a francouzský král nabídl sto dobře vyzbrojených lodí a

400 Tím jsou myńleny podmínky separátního míru uzavřeného mezi Ferdinandem II. a sedmihradským vévodou Gabrielem Bethlenem 6. ledna 1622 v Mikulově. POLIŃENSKÝ, Josef. Slezsko a válka třicetiletá. s. 334; WINKELBAUER, T. Österreichische Geschichte. 1522-1699, Ständefreiheit und Fürstenmacht (I.), s. 149-150. 401 „und ist dies in dem Haus Osterreich nunmehr das fünfte matrimonium, welchen an Polen beshieht, dabei aber ainmahln ainige status praetendiert, weniger nit gegeben werden.― OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, 12. duben 1637, Vídeň, závěry porady vídeňského biskupa, hraběte Khevenhüllera, Trautmannsdorfa a kancléře Prickelmayera v domě hraběte Trautmannsdorfa. 402 OeStA/HHStA, HA, FAkt, kart. 28, [12. dubna 1637, Vídeň], No. 6., „Memoriale quibus de causis a S[acrea] C[aesarae] M[aiestatis] desierat Ser[renissimus] Rex Poloniae principatum aliquem.― 403 „Serenissimus Rex Poloniae potuisset per alia Matrimonia habuisse maxima Emolumenta Rex enim Anglia persuadendo matrimonium S. R. Mti. cum Sororina sua tum per Literas tum per Legatum suum pollicebatur S. R. Mti. Regni Suetici recuparationem.― Tamtéņ.

- 87 - mnohé dalńí, pokud Vladislav IV. pojme za manņelku mantovskou vévodkyni.404 Je důkazem králových úmyslů, ņe přes nabídnuté sumy upřednostnil vlastní příbuzné, aĉ mu to mnozí rozmlouvali. Král Vladislav IV. si kvůli volebnímu systému v Království polském není jistý budoucím nástupnictvím svých potomků, a proto bude s manņelstvím svolný pouze v případě, ņe mu bude přislíbeno nějaké kníņectví pro arcivévodkyni a její budoucí syny, kteří vńichni králi polskými zvoleni být nemohou. Arcivévodkyně, dcera a sestra císařů, by neměla mít horńí podmínky, neņ aktéři předchozích případů - Bethlen, Valdńtejn a kurfiřt saský, i kdyņ v habsburské rodině nebylo zvykem udělovat arcivévodkyním lénem kníņectví a i předchozím nejméně pěti královnám polským z tohoto rodu se dostalo pouze peněņního věna. Císař by mohl být dvojnásob ohleduplný a lépe svou sestru zajistit některým lénem ĉi kníņectvím za podmínek, které si sám urĉí. Polský král přitom poukazuje na to, ņe i vzneńený habsburský dům právě prostřednictvím sňatků přińel k ĉetným teritoriím a své území tak znaĉně zvětńil a navrhuje, aby v případě uskuteĉnění tohoto sňatku bylo opolsko- ratibořské nebo nějaké jiné kníņectví uděleno budoucím potomkům, kteří z něho vzejdou.

Téhoņ dne, hodinu před polednem, navńtívili císařńtí komisaři svůj polský protějńek, aby si vyjasnili svá stanoviska. Polská strana nedokázala objasnit, proĉ by měl Vladislav IV. mít nárok na jakési dalńí území, krom opakované připomínky starých dluhů habsburského domu vůĉi domu Vasa a dohody dojednané se zemřelým císařem Ferdinandem II. prostřednictvím otce Valeriána. Císařńtí komisaři ovńem připustili, ņe můņe dojít k úvahám o svatebním daru ve formě zajińtění případné „in casum aliquem mortu― vdovy s dětmi nějakým statkem, kde by mohla rezidovat.405

O týden poději byly vystaveny patřiĉné ņádosti o papeņskou dispens a do konce dubna se finanĉní stránkou předpokládaných svatebních oslav zabývala dvorská komora.406 Jiņ

404 „Offerebatus in hanc finem centum naves bene armatas et alia plura Rex Vero Gallia suadenda Matrimonium cum Ducissa Mantuana.― Tamtéņ. 405 OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, 12. dubna 1637, [Vídeň], No. 7: relace cís. komisařů, jak se s vyslancem Przerębským porovnali v otázce „einem begehrten status oder principatus.― 406 Tamtéņ, 30. dubna 1637, [Vídeň], Johann Marienbaum, hoffzahlmeister, informuje, ņe při předchozím sňatku arcivévodkyně Marie Anny s Maxmiliánem Bavorským sloņily moravské stavy 200 tisíc zl. rýnských, stavy ńtýrské, korutanské a kraňské dohromady 9 tisíc zl. rýnských, císařovna (Eleonora) věnovala 4 tisíce zl. rýnských a ņidovstvo 2 tisíce zl. rýnských.

- 88 - 27. dubna putovala informace o tom, ņe se arcivévodkyně Cecílie Renata přislíbila polskému králi, ke dvorům do Mnichova a Kolína nad Rýnem.407

V průběhu května byla záleņitost projednána prostřednictvím dvorské komory, coņ předevńím znamenalo shromáņdit podklady pro financování svatebního obřadu, průběh svatebních oslav a vyřeńit problém ubytování oĉekávaného poĉetného doprovodu.408 K doprovodu budoucí polské královny se nabídla Klaudie Tyrolská.409 Poĉátkem ĉervna Przerębský dojednal praktické podrobnosti s císařovými zmocněnci nejvyńńím hofmistrem Trautmannsdorfem a hrabětem z Meggau.410

23. ĉervna 1637 potvrdil Ferdinand III. tajným radům do Vídně, ņe s polským králem dońlo k dohodě. Při té příleņitosti upozornil tajné rady, ņe bude třeba dobře zváņit náklady na ubytování, hostiny a doprovod do Polska tak, aby si to pokladna vůbec mohla dovolit.411

Tajná jednání o vhodných osobách k reprezentaci polského krále proběhla v ĉase konání valného sněmu 12. ĉervna a k dohodě dońlo jak v osobě Jana Kazimíra pro zastoupení královského ņenicha, tak v osobách jednotlivých komisařů, jimņ byly 26. ĉervna vystaveny pověřovací dokumenty.412 30. ĉervna Vladislav IV. císaři odeslal oficiální pozvání na svatební a korunovaĉní slavnost do Varńavy, jejíņ termín byl stanoven na 6. září 1637. Souĉástí formálního pozvání bylo i vyjádření k záleņitosti s Alņbětou Falckou. Král vzhledem k tomu, ņe se dcera Fridricha Falckého rozhodla zůstat věrná odkazu

407 Tamtéņ, 27. dubna 1637, [Vídeň], handbrief Ferdinanda III. bavorskému kurfiřtovi a tentýņ tyrolské arcivévodkyni Klaudii Medicejské: „meiner [...] schwester [...], eine eheliche Werbung gebürender maße ablegen laßen, und Ich nun darauf sein, daß [...] nach vorgehaben müssen bedachstenen rath, mein wort und zuesag gegeben.― 408 Tamtéņ, 9. května 1637, dvorská komora informuje, jaký průběh měly dřívějńí svatební oslavy ve Vídni; 21. května 1637, Maxmilián Bavorský gratuluje k uzavření svatebních smluv. 409 Tamtéņ, 12. května 1637 a 2. ĉervna 1637 Klaudie Tyrolská nabízí, ņe doprovodí Cecílii Renatu do Polska; 5. ĉervna 1637, Klaudie za úĉelem doprovodu Cecílie Renaty přijede koncem ĉervence do Vídně, v tomtéņ smyslu jeńtě dopis ze 16. ĉervna 1637. 410 Tamtéņ, 8. ĉervna 1637, Ferdinand III. Maxmiliánovi Przerębskému, ņe záleņitosti doprovodu arcivévodkyně do Polska s ním projednají hrabě Maxmilián z Trautmansdorfu a hrabě Leonhard Helfried z Meggau; Tamtéņ, koncept Cecílie Renaty Przezrębskému ve věci jejího doprovodu. 411 Tamtéņ, 23. ĉervna 1637, Praha, Ferdinand III. tajným radům: „unseres gegebenes kaiserliches wort auch sichere zusag, albereit so weit kommen, dass darauf gedachter könig von Polen etc. die eheleiche verläubniss mit besagter unsere geliebten schwester der Erzherzogin etc. wurcklich wort zu setzen entschlossen sein.― 412 Tamtéņ, 26. ĉervna 1637, Varńava, plná moc Vladislava IV. pro Jana Kazimíra „credentiales ad sponsalia de praesenti coram sacerdote contrahenda pro serrenissimo Vladislao IV.―; Tamtéņ, 26. ĉervna 1637, Varńava, „Credentiales [...] pro oratoribus suis ad contra matrimonio.―; Tamtéņ, 25. ĉervna 1637, Powyszynek, pověření Vladislava IV. pro Georga von Plattenberg; tento ńlechtic se úĉastnil také o rok později vídeňského pobytu polského královského páru; RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 345.

- 89 - svého otce, odmítl dalńí jednání o sňatku s ní.413 Jan Kazimír v doprovodu komisařů Dönhoffa a Lipského se na cestu do Vídně vydal 1. ĉervence.414

VII. SVATEBNÍ CEREMONIE.

VII. 1. Demonstrace spojenectví i rozpačitý podnik.

VII. 1. 1. Vídeňská jednání

Návrh zástavní smlouvy na třeboňské panství v podobě, které byla později ratifikována, je datován 10. ĉervencem 1637.415 Je to sice poprvé, kdy se v pramenech dává do spojitosti třeboňské panství a jednání o věno budoucí polské královny, ovńem jiņ v ĉervnu 1637 inkriminované panství navńtívil císařský komisař v pozoruhodné spoleĉnosti johanitů a kutnohorských havířů.416

Přípravy před příjezdem polského poselstva ve Vídni vrcholily. Jan Kazimír, o nějņ se ve funkci komisaře měl starat Jáchym Slavata, měl ubytování připravené v zámeĉku Neuburg.417 Pouze samotní vyslanci svěření do péĉe císařského komorníka Kryńtofa Teuffela měli být z prostorových důvodů ubytováni ve městě.418 Poĉetnému doprovodu musel pro ubytování a ustájení koní staĉit blízký Enzersdorf a Korneuburg.419

413 OeStA/HHStA, StAbt Polen I, kart. 60, (1636-1644), 1637, fol. 46-49, 30. ĉervna 1637, Varńava, Vladislav IV. Ferdinandovi III.

414 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 346. 415 OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, 10. 7. 1637, Vídeň, „Conditiones pignori et hypotheca Dominii Wittignaw―. 416 Nanejvýń pozoruhodné hledání pokladů na zámku podnikli horníci z Kutné Hory a Bystřice povolaní jako pomoc několika johanitům, pobývajícím na zámku. V ĉervnu v zámku ubytovali „pana pana Henrycha Rustesa, jakoņto J.M. císařského komisaře, jsouce sem na Třeboň od J. M. císaře k vyhledání některých věcí v zámku zdejńím vyslán.― V září dvakrát z Krumlova přijeli dva johanité a jeden perkmistr z Bystřice a „nějakých skrytých věcí zde na zámku hledali― Od poloviny listopadu opakovaně přijíņděli horníci z Kutné Hory a Bystřice a s „pány Patres Johanity nějakých skrytých věcí…s virgulemi hledali.― SOAT, Vs TB, sign. IA 6R 1 (ĉervená), Důchodní úĉet panství Třeboň za rok 1637; Později byl na třeboňském zámku uĉiněn pouze jediný významnějńí nález z období stavovského povstání, a to v roce 1924. 417 SOAT-JH, RA Slavatů z Chlumu a Końumberka, kn. ĉ. 18, koncept listu Viléma Slavaty, Adamovi z Valdńtejna 1. srpna 1637, fol. 839; Kurze Eigentliche vnd Wahrhaffte Beschreibung, Was sich verloffen 1637. Jahr bey abholung der durchlauchtigsten Grossmächtigsten Fürstin und Frawen Ceaciliae Renatae zu Polen vnd Schweden Königin etc. Ertzherzogin zu Österreich etc. So wol allhie zu Wien als auch in wehrender Reiss nacher Warschaw zugetragen. Wien 1638 [Schülpli, Hans Jakob], nefol. v digitalizované podobě jako ĉíslo snímku 18 [online] dostupné z: http://daten.digitale- sammlungen.de/~db/bsb00006423/images/index.html?id=00006423&fip=193.174.98.30&no=&seite=1 8 418 OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, No. 29, 11. ĉervence 1637, handbrief Ferdinanda III. Gundakerovi z Lichtenńtejna ohledně ubytování ve vídeňském domě „am Alten Bauer Markt―. Dle Winkelbauera ńlo o větńí Gundakerův dům na Bauernmarkt 6, Brandstätten 4 a Kramergasse 1. Viz WINKELBAUER, T.

- 90 - Králem pověření vyslanci chełmiňský biskup Jan Lipski a sieradzský palatin Kańpar Dönhoff s doprovodem dosáhli Vídně 26. ĉervence 1637.420 Ve skupině doprovázející vyslance Rzeczypospolité byl také mladý Stanislaw Oświęcim, dvořan a pozdějńí autor pamětí. Protoņe v následujících letech strávil dlouhé měsíce na cestách s Alexandrem Konieczpolským, v roce 1637 sedmnáctiletým synem velkého polského korunního hejtmana Stanislava, lze dovodit, ņe ve Vídni se ocitl v doprovodu Konieczpolských.421

O dva dny později, 28. ĉervence 1637 se v deset hodin dopoledne konala audience u Ferdinanda III., na níņ vyslanci předali své pověřující listiny, vystavené 26. ĉervna ve Varńavě. Císař zároveň představil komisi zodpovědnou za hladký průběh veńkerých jednání, sloņenou z vídeňského biskupa, Maxmiliána z Trautmannsdorfu a Mathiase Prickelmayera.422 Aĉkoliv toho dne je datována dohoda, která se podle textu svatební smlouvy měla stát základem verze koneĉné,423 jeńtě příńtího dne 29. ĉervence, se stanovení komisaři setkali se svými protějńky v Polákům vyhrazeném apartmá, aby projednali podrobnosti dohodnuté zástavy a smluvních formulací.

Téhoņ dne veĉer také Jan Kazimír „slavně sem přijeti ráĉil, jeńtě mnohem slavněji, neņ páni poslové, víceji vozův, víceji Cavaglierův, větńí Quardyi jízdných i pěńí s sebou měl. JM

Fürst und Fürstendiener, s. 411; Schulpliho popis ovńem uvádí, ņe bydleli v domě patřícím Eggenberkům. Kurze Eigentliche, nefol. [online] dostupné z: http://daten.digitale- sammlungen.de/~db/bsb00006423/images/index.html?id=00006423&fip=193.174.98.30&no=&seite=1 8 419 OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, No. 35, 16. ĉervence 1637, patent o ubytování polského doprovodu. K řeńení otázky ubytovacích prostor uvnitř Vídně za nejvyńńího dvorního marńálka Starhemberka viz SPIELMANN J. P. The City and The Crown, s. 75-100. 420 OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, No. 53, fol. 1, „Diarium sive Prothocollum der jetzt regierende Khö. Mt. in Polln und Erhz. Ceacilia Renata fuorgegangenen Heurath tractatus―; autorem je zřejmě rakouský vicekancléř Matias Prickelmayer; „O wjeździe poslów naszych do Wiednia nic pewnego nie miałem, krom publicznéj pogłoski, źe z wielką apparencyą i splendorem wjeźdźali.― [A. S. Radziwill 14. srpna 1637]. RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 348; Dochovaný soupis uvádí 41 osob, které přijely s Kańparem Dönhoffem z nichņ jmenovitě jsou uvedeni Alexander Koniecpolski (capitaneus pereslavensis), Stanislav, Zikmund a Jan Koniecpolski, Ondřej Koniecpolski, Kryńtof Dönhoff, vilenský probońt a sluņebník Královské milosti Domenico Roncalli (Vielneu Sacr. Reg. Mtisíc ex sua ex servetavit) a Ńtěpán Zamoyski meĉník sieradzkého palatina Kańpara Dönhoffa (ensifer palatinus Sieradz.) OeStA/HHStA, ÄZA, kart. 108; BARTOSZEWICZ, J. - CHRZĄSZCZEWSKI, A. Kronika Pawła Piaseckiego, s. 145; Gestorum Vladislai IV., II/3., s. 218-232. 421 Deníkové záznamy Oświęcima se před rokem 1643 bohuņel nedochovaly a on sám o svém ņivotě před rokem 1643 mnoho neprozrazuje, v ĉase po návratu z cest v roce 1643 byl hofmistrem dvora velkého korunního hejtmana Konieczpolského. Na svou úĉast v poselstvu vzpomíná v souvislosti s cestou do Itálie v roce 1650, kdy se cestou do Vídně ubytovali, podobně jako v roce 1637, ve Wolkersdorfu. V roce 1650 byl projíņdějící poselstvo ubytováno „U tří korun―, kde se také setkalo s jiným, domů se navracejícím. Na přelomu let 1645 a 1646 se úĉastnil se také poselstva jedoucího pro mantovskou princeznu Marii do Paříņe. Po smrti velkého hejtmana v roce 1646 se mu rýsovala moņnost stát se hofmistrem dvora malého prince Zikmunda Kazimíra, ten vńak v roce 1647 zemřel. CZERMAK, W. (ed.). Dyaryusz, s. XVI, XLIV-XLV, XLIX, 235-236. 422 OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, No. 48, 28. ĉervence 1637, plná moc pro císařské komisaře.

423 DOGIEL, M. (ed.). Codex diplomaticus regni Poloniae (I-1), s. 307.

- 91 - arcikníņe proti JM vyjel aņ k Táboru, neņ nejeli skrze město, neņ skrze zámeckou bránu upřímo do zámku, JM Cís. ráĉil proti Princovi vyjíti aņ do půl Ritterstuben, potom s JMtí Cís. veĉeřel.―424

Jednání pokraĉovalo 31. ĉervence novou audiencí u Ferdinanda III. Teprve po tomto vyjasnění postojů obou stran proběhla poslední diskuze o vhodnosti zástavy Třeboně. V rozkladu této otázky jsou jasně dané antecedence, které polskému králi svěřené území musí mít: nesmí být v blízkosti hranic Koruny polské, nesmí mít takový právní status, který by mohl Polsku nabídnout záminku k vznáńení jakýchkoliv nároků a zároveň, aby se některé tamní sídlo mohlo stát rezidencí.425 Nevíme, kdo navrhl panství Třeboň – vyhovovalo vńak ve vńech poņadavcích. Ferdinand III. je obdrņel od otce roku 1625, byla tam vyhláńená rezidence posledních Roņmberků – co na tom, ņe vyloupená a zanedbaná. Polské straně trvalo půl roku, neņ zjistila skuteĉný stav tohoto daru.426

Teprve při druhé audienci 4. srpna 1637 císař potvrdil, ņe zastaveným panstvím má být jiņ dříve navrhovaná Třeboň, ale opět byla připomenuta moņnost výměny za jiné území.427 Svatební smlouva - Pacta matrimonialia - mezi polským králem Valdislavem IV. a královnou Cecílií Renatou, císařovou sestrou, nese datum 9. srpna 1637. Ferdinand III. se v ní jako sponsor své sestry zavázal vyplatit věno ve výńi 100 tisíc zl. rýnských.428 Otázka titulování arcivévodkyně polskou královnou se ukázala být jedním z případů nedorozumění mezi jednajícími stranami. Polská strana se kategoricky stavěla proti tomu, aby se Cecílie Renata takto titulovala před vlastní korunovací. Předchozí rakouské arcivévodkyně, které se staly polskými královnami, skuteĉně nebyly ve svatebních

424 SOAT-JH, RA Slavatů z Chlumu a Końumberka, kn. ĉ. 18, koncept listu Viléma Slavaty, Adamovi z Valdńtejna 1. srpna 1637, fol. 839. 425 „...status die etwa den konigreich Pollen nicht zunehend auch in ainen solchen land gelegen, wo kein fürstenstand und darauf Pollen ganz kein praetension zustellen, die doch gleichwoll auch also beschaffen, damits auch allen fal ein residenz sein khündte.― OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, fol. 6-7, Abele: „Constans de negatio Principatus aliorumque Dominiorum.―; K tomu Piasecki: „wypuścił królowi i królowej dochody roczne z dóbr wittyngawskich, w owém nieszczęśliwém rzeczy czeskich zamieszaniu od Rozenberga szlachcica czeskiego na skarb austryjacki zabranych i Wiedniowi przyległych; pobliższych bowiem granicom polskim bał się mu wypuszczać, aby ich krajom Rzeczypospolitéj nie przywłaszczył.― BARTOSZEWICZ, Julian - CHRZĄSZCZEWSKI, Antoni (edd.). Kronika Pawła Piaseckiego, s. 416. 426 Viz kapitola VII. 1. 5. „Velké dějiny― zasahují jihoĉeskou Třeboň. Převzetí zástavy. 427 OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, fol. 6-7, Abele: „Constans de negatio Principatus aliorumque Dominiorum―.

428 DOGIEL, M. (ed.). Codex diplomaticus regni Poloniae (I.), s. 307-310. 9. augusti 1637, Vienna, Pacta matrimonialia inter Vladislaum IV. Poloniae et Suecciae Regem ac Serenissimam Principem Caeciliam Renatam, Ferdinandi III. sororem, cuius sponsor Frater costutiens Dotem centum millium florenorum Rhensium.

- 92 - smlouvách a oficiálních dokumentech titulovány regina, ale pouze serenissima domina.429 U dvora se její budoucí titul vńak jiņ běņně uņíval. Svědĉí o tom zápis o narození císařova syna Filipa Augusta ze dne 16. ĉervence 1637, kde je jako kmotra v křestní matrice uvedena Cecílie Renata, královna polská.430 Kdyņ si vyslanci na takovou praxi stěņovali, dostali odpověď, ņe s uņíváním budoucího titulu vyslovil souhlas jiņ vyslanec Przerębski: „A tito páni poslové polńtí novou inventi nalezli, ņe v jejich království ten obyĉej jest, ņádnou nevěstu za královnu svou nejmenovati, neņ dotud, dokud prve nejni oddaná, proĉeņ dokud se to nestane, nemíní J. Mt. arcikněņnu431 za svou královnu jmenovati ani titul Euer Majestät aneb Vańe Milosti královská J. Mti. dávati, dokladujíc, ņe jest předeńlej J. Mti. krále polského pan posel [Przerębski] před svým odsud odjezdem toho neshledával, aby takovej titul J. Mti. dán byl, ņe jest jemu o tom poruĉeno nebylo, a ņe jest to sám o své újmě uĉinil. Oni ņe chtějí nejprve, v příĉině smluv svatebních na místo postaviti, kdyņ se to stane, ņe tehdáņ chtějí, aby oddavky se zde staly, vyhledávati a J. Mt. arcikněņnu, jakoņto jiņ jich královnu odsud do Polska provázeti―.432 Jeho příliń samostatné chování v té věci odsoudil i Radziwiłł ve svém deníku: „Nad mandat bowiem królewski wszystko sobie kasztelan pozwałając, przed przybyciem poslów wsystko był zakończyl i postarał się Cecilią Renatę za krółowę promulgować, lubo król był przykazał, aby bez jakiego księstwa lub innych dóbr dostatecznych w posagu konkluzya nie stanęla.―433 Poněkud zvláńtní úzus titulovat arcivévodkyni polskou královnou nejen před korunovací, ale jeńtě před samotným sňatkem s polským králem se prosadil do diplomatických zvyklostí mezi oběma státy a v budoucnu byl uņíván.434

429 Svatební smlouvy Anny Habsburské z 17. dubna 1590 a Konstancie Habsburské z 23. října 1605. DOGIEL, M. (ed.). Codex diplomaticus regni Poloniae (I.), No. 84, s. 271-275 a No. 95, s. 287-291; Konstancie Habsburská byla v průběhu své cesty do Polska oznaĉována v dokumentech jako „königliche braut.― Viz OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 26, 1605, „Verzeichnuss.....― 430 OeStA/HHStA, ÄZA, kart. 2., 2/17, Hofburgpfare (Auszug aus dem Tauchbuch 1633 8/IX-1701 23/X, Extractus ex Libro Babtizatorum Parochiae Caesareo Aulicae, fol. 1. 431 Pro zpřehlednění citovaných pasáņí pouņívám zkratky J. Mt. cís. [Jeho Milost císařská], J. Mt. král. [Její/Jeho Milost královská] a V. hr. Mt. [Vańe hraběcí Milost]. 432 SOAT-JH, RA Slavatů z Chlumu a Końumberka, kn. ĉ. 18, konceptář listů Viléma Slavaty, fol. 839.

433 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 348. 434 Viz např svatební smlouva Eleonory Habsburské z 24. prosince 1669, sňatek se přitom konal 27. února 1670, korunovace aņ 19. října 1670. DOGIEL, M. (ed.). Codex diplomaticus regni Poloniae (I.), N. 60, s. 329- 331.

- 93 - VII. 1. 2. Doprovod a výbava

Aĉkoliv celkové výdaje rakouského habsburského dvora ve třicátých letech 17. století neznáme, lze s ohledem na údaje z padesátých let předpokládat, ņe znaĉně přesahovaly ĉástku 1 milion zl. rýnských roĉně.435 Po dvaceti letech váleĉných výdajů nesměly být svatební slavnosti arcivévodkyně, byť to byla sestra císaře, přespříliń nákladné. Kaņdý úĉastník navíc, kaņdý průtah pobytu svatebních hostí se dramaticky podepisoval na koneĉném úĉtu a přitom v sázce byla reputace hostitele. Na sňatek v panovnické rodině, zvláńtě na náklady spojené s příjezdem svatebních hostů a péĉi o ně, přispívaly pochopitelně stavy habsburských dědiĉných zemí. Kdyņ se v létě roku 1635 vdávala Cecíliina sestra Anna Marie za bavorského kurfiřta Viléma V., jen na hostinu, dary a jiné pozornosti vĉetně nákladů na ustájení koní, vynaloņila dvorská komora 68 754 zl. rýnských 50 kr.436

Vzhledem k tomu, ņe vńak právě roku 1637 probíhala sloņitá jednání mezi stavy, panovníkem a dvorskou komorou o celkové podobě správy financí vybíraných stavy, je záleņitost úhrady nákladů této jediné akce z dochované korespondence nejasná.437 Přitom ĉeský kancléř Slavata odhadoval, ņe císaře pobyt vńech svatebních hostí denně přińel na 3 tisíce zl. rýnských.438

K tomu se vyjádřila dvorská komora jiņ koncem dubna, kdyņ záleņitost s polskými námluvami spěla k dohodě: „was für unterschiedliche sehr große und ganz [...] extraordinari Ausgaben, alswegen costenfreihaltung des mit eheisten alhier erwartenden

435 Pro roky 1636-1654 nejsou spolehlivé údaje o výdajích rakouského státu, ale za Ferdinanda III. se na dvůr, vyslance, dary a centrální úřady vydalo 1,7 milionu zlatých; 1672 se roĉní náklady pouze na dvůr vyńplhaly na 1,2 milionů zlatých. WINKELBAUER, T. Österreichische Geschichte. 1522-1699, Ständefreiheit und Fürstenmacht (I.), s. 479, 481; Od roku 1655 je propoĉítal J. BÉRÉNGER. Á propos d‘un ouvrage récent: Les finances de l‘Autriche a l‘époque baroque (1650-1740). s. 228. 436 OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, 30. dubna 1637, Johann Marienbaum (Hofzahlmeister) o tom, kolik stála svatba za jeho předchůdce svob. pána Ulricha z Hornbergu, kdyņ se vdávala arcivévodkyně Marie Anna za bavorského kurfiřta. Celkem se na nákladech prokazatelně podílely ńtýrské, korutanské a kraňské stavy, moravské stavy 2 tisíci zl. rýnských, císařovna Eleonora darovala 4 tisíce zl. rýnských a ņidovská obec 2 tisíce zl. rýnských.

437 HENGERER, Mark. Die Hofbewilligungen der niederösterreichischen Stände im zweiten Drittel des 17. Jahrhunderts. Zur Frage der Leistungsfähigkeit des Absolutismusbegriffs aus der Perspektive der Hofforsschung zur Habsburgermonarchie. In: MAŤA, Petr – WINKELBAUER, Thomas (hgg). Die Habsburgermonarchie 1620 bis 1740: Leistungen und Grenzen des Absolutismusparadigmas. Stutgart 2006, s. 161-166. OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, No. 36, 16. ĉervence 1637; No. 47, 28. ĉervence 1637, No. 34, 14. ĉervence 1637. Jen od hornorakouských a dolnorakouských stavů mělo být vybráno 36 tisíc zl. rýnských.

Moravské stavy povolily tzv. donativ - dar na výbavu Cecílie Renaty ve výńi 20 000 zl. rýnských. REZEK, Antonín. Děje Čech a Moravy za Ferdinanda III. aņ do konce třicetileté války (1637-1648). Praha 1890, s. 36. 438 „...neb kaņdej den J[eho] M[ilost] Cís[ařská] přes 3 000 zl. rýnských vydání vésti dáti ráĉí.― SOAT-JH, RA Slavatů z Chlumu a Końumberka, kn. ĉ. 18, konceptář V. Slavaty, fol. 840.

- 94 - Prinzen Casimiri aus Polen Ausstafierung Ihrer. Durchl. Erzg. Caecilia Renata unserer gned. Frauen, dann Abfertigung eines khäyserliches gesandten nach Constantinopel Underhaltung der dorthero erworffenden Potschaft und darzu bedürfdiger stattlicher Praesenten, Item underschiedlicher Orten als in Polen, Nederland, England, Venedig, Rom haltendes Residenten desgleichen der gesandten Hochnottleidendes hungarischen Granitz und hiesiger Weinerischen Stadtquardi. Provisionen und Bezahlung und in anderweeg ihre Hoffcamer anietzo Zugleich und untertanisten auf der halß magen thue.―439 Bylo tedy bezpodmíneĉně nutné zachovat výdajovou poloņku ve velmi střízlivé rovině.

S výdaji na svatební ceremonie velmi úzce souvisela také volba doprovodu arcivévodkyně. Jiņ v prosinci 1636, kdyņ poprvé vyvstala moņnost realizace sňatku a nutnost stanovení ĉlenů doprovodu Habsburkovny do Polska, byl mezi osobami, které se této pocty mohly nadít zmiňován i praņský arcibiskup Arnońt Vojtěch z Harrachu, který se vńak vyjádřil: „Já se dozajista necítím v stavu, abych mohl vyhodit 20 tisíc a zadluņit se, jestliņe jsem při kaņdé příleņitosti svého postupu a zlepńování příjmů jak u císaře, tak u Ńpanělů opomíjen.―440

Úĉast na takové cestě byla jistě pro řadu dvořanů atraktivní formou, jak získat zkuńenosti s pohybem v prostředí poněkud jiné kultury, avńak představovala také nákladný podnik, v němņ návratnost investic byla diskutabilní. Na druhou stranu bylo třeba s arcivévodkyní vyslat zkuńené a obratné diplomaty, aby neutrpěla reprezentace císařského majestátu. Na jedné misce vah se pak ocitala prestiņ takového úkolu, na misce druhé vńak předpokládaný nemalý obnos, který na takový podnik padne ze soukromé pokladny vybraného reprezentanta dvora. K diplomatickým jednáním s Polskem se také nabízela moņnost vyslat kvůli snazńí komunikaci dvořany znalé ĉeského jazyka. To vńe bral Ferdinand III. v úvahu, samozřejmě spolu s nutností váņit maximální výkonnost sestavy s ohledem na proklamovaný „úsporný reņim― vynucený císařovou finanĉní situací. Mnoņství osob bylo tedy z úsporných důvodů skuteĉně regulováno.441 Na cestu bylo připravováno ĉtrnáct vozů, coņ jistě neslouņilo k přepravě

439 OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, 24. dubna 1637, dvorská komora Ferdinandovi III.

440 CATALANO, A. Zápas o svědomí, s. 482, pozn. 52. 441 OeStA/HHStA, ÄZA, kart. 108, soupis kavalírů na cestu do Polska. OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, Nro. 85, 20. října 1637 Vídeň, relace Drańkoviće, Montecucculiho a Künigla o průběhu jednání a podmínkách zástavní smlouvy. Edice textu FALNIOWSKA-GRADOWSKA, A. Wjazd, koronacja, s. 47-59.

- 95 - podobně poĉetného doprovodu, jako měla Cecíliina teta Konstancie v roce 1605.442 Ten, kdo se k tomu měl nejmenńí moņnost vyjádřit, byla patrně sama budoucí polská královna Cecílie Renata.

Otázka dámského doprovodu byla naproti tomu poměrně jasná. Klaudie Tyrolská,443 třiatřicetiletá Italka, vdova po Leopoldu V. Tyrolském, spoleĉensky obratná ņena, vykonávající od smrti manņela regentskou vládu, byla jistě způsobilá k tomu, aby vhodně zastala roli „gardedámy― Cecílie Renaty. Svou roli zde zřejmě sehrál blízký vztah Klaudie, přinejmenńím k Ferdinandovi III., ale lze předpokládat, ņe i k jeho sestře Cecílii Renatě.444 Z dvorních dam, které měly vytvořit jádro polského královnina dvora, hovoří prameny o Zuzaně Alņbětě von Pranck445 a přísluńnici jejího arcivévodského dvora, uvedené ve Status particularis Urńule Marii z Eggu.446

Kdyņ celá akce nabyla o několik měsíců později konkrétních rozměrů, psal Vilém Slavata nejvyńńímu purkrabí Adamovi z Valdńtejna: „Strany osoby, která by s JMtí královnou aņ na pomezí Polské provázeti měla, raĉte si tím jisti bejti, ņe sem na VMti nezapomněl neņ v Praze, kdyņ jsem s JMtí císařskou zmínku o tom měl, tehdy JMt císařská ráĉil praviti, ņe neráĉí chtíti s JMtí královnou ņádného poslat, ņe dosti na tom bude, ņe JMt arcikněņna z Tyrolu s svým dvorem s JMtí pojede. Po příjezdu JMti císařské sem, JMt královna ráĉila to při JMti císařské vyhledávati, aby JMt od JMti císařské jistá osoba přidána byla, která by JMt aņ na pomezí Polské provázela, tak aby ĉasu i potřeby mohla od něho Asistenti mít, jako i také aby jiná osoba, jako za Stolmistra JMti na touņ cestu dána byla. Tehdy strany první osoby, byly tři osoby předneńený, VMti (věděje, ņe ráĉíte rád k sobě to přijíti, a ņe ta vzáctnost pro nańí vlast dobře se trefí, byvńe pan Vilém z Roņemberka [jako nejvyńńí purkrabí] v vzáctnejch Commisis, nejednou do království Polského vyslán), kníņe z Tytrichńtejna a pan Don Baltasar byli JMtí císařskou předneńeni, kníņe z Lichtenńtejna byvńe tehdáņ zde v Vídni, k tomu jest ubrán,

442 OeStA/HHStA, HA, FAkt, kart. 26, 1605, záleņitosti sňatku arcivévodkyně Konstancie se Zikmundem III.

443 WEISS, S. Claudia de‘ Medici, 444 Osobní dopisy císaři Ferdinandovi III. Klaudie podepisovala formulí „Gehorsamiste und getreuriste muemb bis in todt― viz OeStA/HHStA, FAkt., kart. 28, Nro. 39, 17. ĉervence 1637; Tamtéņ, 9. dubna 1641 Innsbruck.

445 KELLER, Katrin. Das Frauenzimmer. Zur integrativen Wirkung des Wiener Hofes am Beispiel der Hofstaaten von Kaiserinnen und Erzherzoginnen zwischen 1611 und 1657. In: MAŤA, Petr – WIKELBAUER, Thomas (hgg). Die Habsburgermonarchie 1620 bis 1740: Leistungen und Grenzen des Absolutismusparadigmas. Stutgart 2006, (s. 131- 158) s. 145. 446 Viz pozn. ĉ. 533.

- 96 - a JMt rád to k sobě přijal, a tak neráĉíte míti příĉinu sobě stěņovati, jako by v té příĉině na VMt zapomenuto bejti mělo.―447

Odpovídající reprezentaci císař v koneĉném důsledku vyřeńil skuteĉně ńalamounsky, kdyņ do ĉela doprovodu po boku raabského biskupa Jiřího Drańkoviće a Klaudie postavil císařského komorníka a tajného radu Hieronyma Monteccucoliho, kterého moņná sama poņadovala, protoņe jeho sluņeb vyuņívala jiņ dříve. K ruce si Montecuccoli vzal svobodného pána Víta von Künigl.448 Neńlo tedy o přemrńtěně reprezentativní sloņení doprovodu budoucí polské královny, spíńe je patrný důraz na efektivitu sloņení a prospěńnost jednotlivých osob. Biskup Drańković z významého rodu chorvatských bánů a jmenovec svého známějńího příbuzného, kardinála z období tridentského koncilu, byl jistě rodem i úřadem na odpovídající úrovni k přijetí svěřeného úkolu, svou roli zde vńak mohla hrát stejná výhoda, jako v případě ĉesky hovořících vyslanců typu Viléma z Roņmberka – znalost příbuzného slovanského jazyka.

VII. 1. 3. Vídeňský sňatek per procuram

Auff heute Nachmittag geschahe der Anfang/

Ind‗ Augurstiner Kirch uber den langen gang/

Fast alle die zu Wienn /Fürsten/ Graffen/ und Herren/

Wurden geladen ein/ der Königin zu Ehren/

Vil Damae, so dann auch Frawen und Frawelein

Bei disem grossen Fest fleissig sich stellen ein.449

Klaudie Tyrolská po několika odkladech potvrdila svůj příjezd na 3. nebo 4. srpna, a tak i jí jistě vyhovoval proklamovaný odklad termínu.450 Poklidný svatební obřad proběhl v Hofburgu 9. srpna 1637. O ńesté hodině veĉer se polský doprovod shromáņdil v 2. antekameře, kde se setkal s Janem Kazimírem. Provázeli jej do dalńího pokoje, 1. antekamery, kde ĉekala Cecílie Renata s arcivévodkyní Klaudií. Odtud vyńli spoleĉně

447 SOAT-JH, RA Slavatů z Chlumu a Końumberka, kn. ĉ. 18, konceptář listů Viléma Slavaty, fol. 839-840.

448 WEISS, S. Claudia de‘ Medici, s. 105, 137; OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, Nro. 85, 20. října 1637 Vídeň, relace Drańkoviće, Montecucculiho a Künigla o průběhu jednání a podmínkách zástavní smlouvy. Edice textu FALNIOWSKA-GRADOWSKA, A. Wjazd, koronacja, s. 47-59. 449 Kurze Eigentliche, nefol.; [online] dostupné z: http://daten.digitale- sammlungen.de/bsb00006423/image_21 450 OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, dopisy Klaudie z 12. a 17. ĉervence 1637, No. 32 a 39.

- 97 - přes galerii do kostela sv. Augustina, kam vstoupila nejprve přítomná hrabata a kníņata, mezi nimiņ byl braniborský kurfiřt Jiří Vilém a saský kurfiřt Jan Jiří, následováni polskými vyslanci, Janem Kazimírem a nakonec císařem Ferdinandem III. Arcivévoda Leopold Vilém doprovodil nevěstu, za níņ kráĉela tyrolská arcivévodkyně Klaudie a dvorní dámy. Raabský biskup Jiří Drańković spojil ruce Cecílie Renaty s Janem Kazimírem a po slavnostním Te Deum laudamus doprovodil císař svatební průvod přes pokoje císařovny zotavující se po porodu.451

In den Ritterstuben whar alles zugericht/

Die Taffel und Credenz darin die mahlzeit gschicht/

Köstlich in Silber stuck die Königin sich zieret/

Erzherzog Leopold sie zu der Taffel führet/

Es war Prinz Casimir lustig und hoch erfrewt/

Der Königin fast gleich in Silberstuck gekleidt.452

Slavnostní hostina byla uspořádána v Ritterstube.453 Zasedací pořádek hlavní tabule se zachoval v nákresu.454 Po pravé ruce Ferdinanda III., sedícího v ĉele úzké tabule, zasedl Jan Kazimír, po levé pak jeden ze tří krájeĉů a Cecílie Renata. Její stranu doplnila arcivévodkyně Klaudie a Leopold Vilém, na konci pak opět jeden z krájeĉů. Naproti nim usedl chełmiňský biskup Lipski a sieradzký palatin Dönhoff. Papeņský nuncius a ńpanělský velvyslanec se kvůli dalńímu neřeńitelnému preeminenĉnímu problému hostiny nezúĉastnili.455 Nuncius by musel nárokovat místo nejĉestnějńí, zatímco ńpanělský

451 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 348n.

452 Kurze Eigentliche, nefol.; [online] dostupné z: http://daten.digitale- sammlungen.de/bsb00006423/image_23

453 FALNIOWSKA-GRADOWSKA, A. Wjazd, koronacja, s. 12. 454 OeStA/HHStA, ÄZA, kart. 108.

455 PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (I.), s. 132-4.

- 98 - vyslanec by se ocitl před polskými vyslanci.456 „Bankiet był bardzo skromny, tak dalece, że w naszem królestwie alboby skępstwu, albo ubóstwu przypisali.―457

Svatební smlouva uzavřená v den vídeňského sňatku získala doplnění v podobě poņadované aprobace, které se zabývaly dohodou o kompenzaci vysokého dluhu císaře vůĉi domu Vasa. Touto smlouvou za předpokladu ņe bude ratifikována a doplněna přísluńnými reversy, získala Cecílie Renata a vńichni potomci Zikmunda III. právo uņívání třeboňského panství formou zástavy.458

VII. 1. 4. Cesta arcivévodkyně do Polska a varńavské svatební ceremonie459

Průvod s polskou královnou se 12. srpna vydal na cestu do Varńavy. Aņ na polské hranice měli výpravu provázet císařńtí komisaři kníņe Maxmilián z Ditrichńtejna a tajný rada Georg Achaz hrabě z Losensteinu.460 13. srpna byli nákladně uvítání a ubytováni na lichtenńtejnském zámku ve Wilfersdorfu, ĉímņ se kníņe do budoucna jako hostitel velmi dobře zapsal.461 Aņ na zemskou hranici do Mikulova doprovázeli Cecílii Renatu bratři Ferdinand III. i Leopold Vilém. Mikulov se stal místem dalńího ubytování. Následující den vítala polský konvoj slavnostně vyzdobená brněnská městská brána a salvy z děl. Dalńí dni vedla cesta přes Moravu a Slezsko s noclehy ve Vyńkově, Olomouci, Lipníku nad Beĉvou, Novém Jiĉíně a Ostravě a Frýdku.462 Dvacátý třetí

456 Viz Status particularis, fol. 92; Podobnou situaci řeńil například i vyslanec Kazimír Radziwiłł pobývající na videňském dvoře na přelomu let 1679 a 1680, otázku, co má dělat v připadě, ņe se bude muset někde vyskytnout zároveň se ńpanělským vyslancem, polský král Jan III. odepsal: ―Ratione konkurencyjej z posłem hiszpańskim to şie Nam zda medium najlepsze, aby şie tam nie znajdovać, kdzie on będzie.― WISNER, H. Dyplomacja polska, s. 281.

457 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 349.

458 DOGIEL, M. (ed.). Codex diplomaticus regni Poloniae (I.), N. 50, s. 310-312, 10.augusti 1637, Viennae, Ferdinandi III. Imp. Pactorum eorumde Approbacio.

459 Srov. svatební ceremonie předchozích dvou polských královen, Anny a Konstancie viz LEITSCH, W. Geschichten vom polnischen Könighof, s. 83-95; Srovnání se nabízí i v případě „polské― cesty arcivévodkyně Eleonory Marie jako nevěsty polskému králi Michalovi Wiśniowieckému roku 1670 viz PAVLÍĈKOVÁ, Radmila. „Polská― cesta roku 1670. Město Olomouc a biskup Karel z Liechtesteinu-Castelcorna jako hostitelé císařského dvora. AUPO, Historica 29, 2000, s. 97-105.

460 FALNIOWSKA-GRADOWSKA, A. Wjazd, koronacja, s. 49, 61. 461 V dopise otci Kańparovi o tom referoval Jakub Hannibal z Hohenemsu, vrchní ńtolmistr arcivévodkyně Klaudie Tyrolské, který se úĉastnil cesty do Varńavy. WINKELBAUER, T. Fürst und Fürstendiener, s. 379; Schülpli se k pobytu ve Wilferdorfu vyjádřil zcela pregnantně: „Die Bursch alss in gemein, sauffen sich voller Wein/ Es hat alles genug/ was nur im Schloss thet sein. Vil Gutscher Wurffen umb/ thetten auffhebens machen/ Ich selbst lag in dem Korb/ müst doch meins schaden lachen.― Kurze Eigentliche, nefol. [online] dostupné z: http://daten.digitale-sammlungen.de/bsb00006423/image_26 462 U města Strumień se k Cecílii Renatě připojil její hofmistr Przerębski s poĉetným doprovodem. Viz OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, No. 85, „Der Kei[serliche] H. H. Commissarien außfürliche Relation, welche

- 99 - srpen strávila Cecílie Renata s doprovodem v Pszczyně v oĉekávání slavnostního přivítání při vstupu na polské území463 a o 4 dny později byla slavnostně uvítána v Krakově.464 K prvnímu neoficiálnímu setkání královských manņelů dońlo 6. září na biskupském hradě v Iłżi, vzdáleném téměř sto ĉtyřicet kilometrů od Varńavy. Král po setkání s arcivévodkyní vyjel jeńtě toho veĉera nazpět do Varńavy.465 Vladislav sice měl moņnost jiņ se při své kavalírské cestě s Cecílií Renatou setkat při slavnostní hostině, ale třináct let je jistě dlouhá doba. Takto vńak svým neobřadným příjezdem zajistil Cecílii Renatě horké chvilky, kdyņ ho mezi polskými magnáty nepoznala a situaci musela zachránit arcivévodkyně Klaudie.466

Dne 10. září Vladislav IV. v doprovodu sestry Anny Kateřiny Konstancie jiņ oficiálně přivítal Cecílii Renatu v Ujazdówie; o den později je následovala delegace litevské ńlechty s ĉetným doprovodem. Litevcům v zastoupení budoucí královny promluvil její nový hofmistr Maximilian Przerębski, arcivévodkyně Klaudie odpovídala sama italsky. Poĉetná skupina Litevců provázela druhý den Cecílii Renatu při slavnostním vjezdu do Varńavy. Jak poznamenává Albrycht Radziwiłł, poĉetní převaha přítomných litevských pánů nad polskými měla litevské ńlechtě kompenzovat neúĉast na delegaci do Vídně a na vítání královny na zemské hranici.467 Do města vjíņděl král na bílém koni následován Janem Kazimírem, královna s arcivévodkyní Klaudií, princeznou Annou Kateřinou Konstancií a vratislavským biskupem Karlem Ferdinandem Vasou v koĉáře taņeném osmi bílými koňmi. Cestu ozdobily triumfální brány s oslavnými sentencemi doplněné o hudebníky, pěchota střílela ĉestné salvy. O ńesté hodině veĉer oddal hnězdenský arcibiskup Jan Wężyk468 královský pár v katedrále sv. Jana Křtitele.469

die Königl. Braut nach Polen beglaitet. Gefertigt: 20. Octob. 1637:, [relace císařských komisařů Draśkoviĉe, Montecucculiho a Künigliho z 20. října 1637], edice FALNIOWSKA-GRADOWSKA, A. Wjazd, koronacja, s. 47-69. 463 Gestorum Vladislai IV., II/3., s. 232n. 464 A. S. Radziwiłł intervenoval u krále v tom smyslu, aby při vítání královny i při královnině dvoře měla své místo také litevská ńlechta a nejen polská. RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 349; Kurze Eigentliche, nefol.; [online] dostupné z: http://daten.digitale- sammlungen.de/~db/bsb00006423/images/index.html?id=00006423&fip=193.174.98.30&no=&seite=3 9

465 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 350; CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 341.

466 BARTOSZEWICZ, J. - CHRZĄSZCZEWSKI, A. (edd.). Kronika Pawła Piaseckiego biskupa przemyślskiego, s. 314.

467 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 351.

468 BARTOSZEWICZ, Julian - DZWONKOWSKI, Adam. Arcybiskupi gnieźnieńscy, Prymasi Rzeczypospolitej i warszawscy i prymasi Królestwa Polskiego. Wizerunki z Galeryi łowickiéj, objaśnione tekstem historycznym. Heslo Jan Wężyk. Warszawa [1858-1865], neĉíslováno.

- 100 - Korunovace druhého dne se nesla v duchu opětovných preeminenĉních sporů, zvláńtě dánského a braniborského vyslance o to, kdo vezme větńí podíl na ceremoniálním divadlu. O ĉtvrté hodině královský průvod opustil katedrálu a po ĉerveném koberci dońel aņ do zámku. Zasedací pořádek u ĉtyř stolů byl nakonec upraven tak, ņe uprostřed hlavního stolu zasedl Vladislav IV., po pravici měl Jana Kazimíra a sedmihradského vyslance, po levici královnu s Klaudií Tyrolskou, princeznou Annou Kateřinou a vratislavským biskupem Karlem Ferdinandem. U stolu senátorského zasedli také sluņebníci polské královny a princezny, u třetího stolu dvorní dámy a u ĉtvrtého pak královńtí ministři.470 Zbývající svatební oslavy byly předevńím velkou prezentací italské kultury, která se úspěńně zabydlela ve zdech nově vzkvétajícího rezidenĉního města – Varńavy.471

K rozřeńení musela také dospět finanĉní stránka a definitivní podoba svatební smlouvy. Jeńtě před obřadem korunovace, dne 13. září, měli vyslanci koneĉně moņnost předloņit své kreditivy. Během audience museli vysvětlit polské straně podstatu renunciaĉních dokumentů a obhájit je jako nezbytnou souĉást svatebních smluv. Jako doklad jejich historické tradice vyslancům poslouņily svatební smlouvy Anny a Konstancie Habsburských. Aĉkoliv nakonec získali příslib jejich vystavení, museli se vyslanci dle svých slov denně připomínat, takņe koneĉně 17. září obdrņeli kýņený dokument, který antedatovali 13. září, před datum konzumace manņelství. Jiņ 14. září král listinou stvrdil královnin dar a podíl na tzv. neapolských ĉástkách.472 Pro diplomaty v ĉele s biskupem Drańkovićem nastal okamņik naplnění jejich mise. Dne 21. září získali habsburńtí vyslanci delńí audienci, kde jim byly předneseny královy výtky vůĉi proklamovanému třeboňskému panství. Vývojem jednání dotĉený panovník upozorňoval, ņe informace o stavu panství a tamních poměrech jsou nedostateĉné a doloņený roĉní důchod můņe být naprosto nereálný a znovu zdůraznil, ņe by upřednostnil výplatu v hotovosti.

469 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 352; průběhem varńavské korunovace se podrobně zabývá anonymní leták: Kurtze Relation und Beschreibung deren ding/ so sich bey deß Durchleuchtigisten/ Großmächtigisten Fürsten und Herrn/ Herrn Vladislai Quarti Zu Pollen und Schweden Königs/ [et]c. Und Der Durchleuchtigisten/ Großmächtigisten Fürstin und Frawen/ Frawen Caeciliae Renatae, Zu Pollen und Schweden Königin/ [et]c. Ertzhertzogin zu Oesterreich/ [et]c. Als beeder Hochzeitlichen Personen Königlichen Ehrentag verloffen. Straubing 1637. [online] dostupné z: http://www.gbv.de/vd/vd17/12:653316T 470 Tamtéņ, s. 354 nn. 471 Dne 23. září se na královninu poĉest konala výpravná italská hra o Sv. Cecílii, proběhla také divadelní představení, ohňostroje a hry s divokými zvířaty. RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 359. K pozoruhodné prezentaci italské opery viz ŻÓRAWSKA - WITKOWSKA, A. Dramma per musica, s. 33n.

472 Rzeczpospolita stvrdila hmotné zajińtění své královny aņ na jaře příńtího roku. DOGIEL, M. (ed.). Codex diplomaticus regni Poloniae (I.), No. 51, s. 313-316, 30. dubna 1638, Varńava.

- 101 - S ohledem na císařovy finanĉní moņnosti zcela nereálný poņadavek vyslanci kontrovali tím, ņe Ferdinand III. se ve smlouvě pochopitelně zavazuje uhradit rozdíly mezi stanoveným a skuteĉným důchodem z panství. Pokud by za souĉasných poměrů třeboňskému panství vznikly náklady s kontribucemi a ubytováním vojska, nepůjdou na vrub zástavnímu drņiteli.473 V pondělí 26. října Vladislav IV. po poradách s dalńími pány podmínky přijal, ale navíc poņadoval, aby mu příjmy z třeboňských statků za rok 1637, které by jiņ jen těņko získával, byly vyplaceny slezskou komorou. Vyslanci rádi slíbili tlumoĉit tento poņadavek Ferdinandovi III. Poté, co obdrņeli potřebné dokumenty, se 26. září spolu s arcivévodkyní Klaudií474 vydali na zpáteĉní cestu. Do Vídně odváņeli renunciaci nástupnických práv potomků královského páru po habsburské rodové linii, podepsanou svatební smlouvu a reversy k třeboňskému panství.475

VII. 1. 5. „Velké dějiny― zasahují jihoĉeskou Třeboň. Převzetí zástavy.

Proces převodu panství Třeboň pod zástavní drņbu dokumentuje celá řada dochovaných písemností, s ohledem na spoluúĉast centrálních úřadů jsou pak tyto prameny rozptýleny nejen v řadě fondů, ale i několika archivech.

Přestoņe oficiálně probíhala jeńtě v říjnu vyjednávání ohledně zástavy jiných území, byl k převzetí třeboňského panství jiņ 2. října 1637 zplnomocněn královský sekretář Domenico Roncalli.476 Instrukci a jednotlivé reskripty nařizující postup při předání

473 OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, No. 85, relace císařských komisařů Draśkoviĉe, Montecucculiho a Künigliho z 20. října 1637, fol. 26-27. 474 Dne 22. září se proto konala královská rada, na níņ Vladislav IV. oznámil záměr provdat svou sestru za desetiletého syna Klaudie Tyrolské, coņ mu přítomní senátoři víceméně rozmlouvali. O ĉtyři dny později arcivévodkyně s doprovodem odjela, aniņ by mezi Tyrolskem a Polskem vznikly jakékoliv nové závazky. RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 359. OeStA/HHStA, FAkt., kart. 28, záleņitosti sňatku polské princezny s arcivévodou Karlem Ferdinandem Tyrolským, Innsbruck 9. dubna 1641, „Verwittweten Erzh. Claudia an Ferd. III. daß es auch Ihr Wille sei, die Ehe der Erzh. Ferdinand Carl mit der Princessin Anna Catharina Constattia, Schwester der Prinzen Casimir von Pol. und Schweden, weil zu viel von Seite Pohlens prätendirt wird und die Gemüthsneigung der Princessin Anna Katharina Constantia gegen Erzherzog Ferdinand mir schwach ist, nicht wirklich ins Werb zu setzen ist." 475 OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, No. 85, relace císařských komisařů Draśkoviĉe, Montecucculiho a Künigliho z 20. října 1637. fol. 28-29.

476 SOAT-ĈK, RA Swarzenbergů Hluboká, oddělení Uskuteĉněné a neuskuteĉněné koupě, Třeboň, sign. A 1A alfa 78, kart. 48, 2. října 1637 Varńava, pět orig. zplnomocnění od královny Cecílie Renaty, Vladislava IV., jeho sestry Anny Kateřiny Konstancie a bratrů Jana Kazimíra a vratislavského biskupa Karla Ferdinanda pro Domenica Roncalliho k převzetí panství Třeboň. Opis kreditivu (doporuĉujícího listu) Roncalliho císaři je pro změnu uloņen v NA Praha, ĈDK, kart. 825, 3. října 1637 Varńava [chybně datován do roku 1665]

- 102 - podepsal Ferdinand III. v Preńpurku aņ 1. prosince 1637.477 Pověření komorní radové Lukáń Kořenský z Tereńova, Klemens Radolt a Jindřich Michal Hýzrle z Chodů měli podle instrukcí seznámit vńechny úĉastníky s podmínkami uzavřené smlouvy a zajistit předání. V zásadě měli dohlédnout na to, aby byly do pořádku uvedeny nesrovnalosti s existujícími zásobami v naturáliích, které bylo třeba odprodat a zapoĉítat k předávanému, vyjasnit záleņitost starých dluhů poddaných, které v ņádném případě neměly zatíņit zástavního drņitele, projít s polským zástupcem a třeboňskými úředníky veńkerý majetek a zkontrolovat stav císaři zachované knihovny, zbrojnice a archivu, jenņ měl být za příznivého poĉasí převezen do Prahy a svěřen ĉeské komoře. O vyhrazení knihovny, archivu a zbrojnice císaři se konkrétně hovoří v instrukci vůbec poprvé. V neposlední řadě bylo jejich úkolem přijmout přísahu nového gegenhandlera a pouĉit ho o povinnostech a podrobnostech finanĉních stránek zástavy.478

Gegenhandlera, dosavadního purkrabího Pergera z Rozenwertu, podobným způsobem instruoval samostatný císařský reskript.479 Jeho jmenování bylo zdůvodněno potřebou dohledu nad uváņlivým hospodařením tak, aby bylo moņné odvést z třeboňského panství roĉně celý pětiprocentní úrok z 500 tisíc zl. rýnských, tedy 25 tisíc zl. rýnských roĉně. Gegenhandlerovy ĉtvrtletní přehledy příjmů a výdajů měly doplnit běņné výtahy z celoroĉních úĉtů zasílané ke kontrole dvorské komoře.480 Trojici instrukcí doplnil list, jímņ Ferdinand III. oznamuje své rozhodnutí o zástavě třeboňského panství hejtmanu Janovi z Eckersdorfovi.481

Soupis hospodářského inventáře, zámeckého mobiliáře a zbrojnice byl proveden správou panství jiņ 20 – 21. listopadu 1637, ale s ostatním se ĉekalo na příjezd polského zmocněnce a komorních komisařů. 11. prosince přijeli Hýzrle, Radolt a Kořenský do Třeboně a druhého dne spolu s Roncallim prověřili hotovost v pokladně a

477 SOAT-ĈK, RA Swarzenbergů Hluboká, oddělení Uskuteĉněné a neuskuteĉněné koupě, Třeboň, sign. A 1A alfa 78, kart. 48, 1. prosince 1637 Preńpurk, instrukce Ferdinanda III. pro dvorské komorní rady Hýzrleho, Kořenského z Tereńova a Radolta; opis se také nachází v NA Praha, ĈDK, sign. V E 2, kart. 825.

478 SOAT-ĈK, RA Swarzenbergů Hluboká, oddělení Uskuteĉněné a neuskuteĉněné koupě, Třeboň, sign. A 1A alfa 78, kart. 48, 1. prosince 1637 Preńpurk, instrukce Ferdinanda III. pro dvorské komorní rady Hýzrleho, Kořenského z Tereńova a Radolta.

479 SOAT-ĈK, RA Schwarzenbergů Hluboká, oddělení Uskuteĉněné a neuskuteĉněné koupě, Třeboň, sign. A 1A alfa 78, kart. 48, 1. prosince 1637 Preńpurk, jmenování Lorence Pergera z Rozenwertu císařským gegenhadlerem pro třeboňské panství. 480 „[...] so uns mit Pflicht und Raittung verbundten adiugiert und hierzu deme Person vorgenomben werden solle[...],― Tamtéņ.

481 SOAT, Vs Tb, sign. IA 1A alfa 1b, list Ferdinanda III. z 1. prosince 1637 hejtmanu Eckersdorfovi.

- 103 - pivovarské zásoby. 16. prosince pokraĉovali prohlídkou zámeckého areálu a kontrolou inventářů.482 Jeńtě téhoņ dne proběhlo formální předání panství prostřednictvím odevzdáním klíĉů, urbářů a inventářů za úĉasti úředníků a zástupců městské správy, od nichņ zmocněnec přijal přísahy.483 Jediný, kdo se aktu předání neúĉastnil byl ten, jehoņ osobu události posledních dnů zřejmě vynesly nejvýń – gegenhandler Perger. Přes důleņitou roli, kterou měl v ceremoniálu sehrát, se komisařům vymluvil na zdravotní indispozice.484 Z instrukce zaznívá také poznámka, ņe knihovna a archiv jsou v takovém nepořádku, ņe bude trvat tři i více měsíců, neņ bude vńe uspořádáno a na svém místě.485

VIII. DOTÝKÁNÍ KULTUR. RAKOUŠTÍ HABSBURKOVÉ A POLŠTÍ VASOVCI.

VIII. 1. Cecílie Renata v ţivotní roli královny polské

Mladńí z obou dcer Ferdinanda II. a Marie Anny Bavorské, narozená 16. ĉervence 1611 ve Ńtýrském Hradci, proņila v kruhu své rodiny na rakouském dvoře dlouhých dvacet ńest let. Ze ĉtyř sourozenců, kteří se doņili dospělosti, si byla bezpochyby blízká jak se starńí sestrou Annou Marií, provdanou roku 1635 za bavorského kurfiřta, tak s mladńím bratrem Leopoldem Vilémem. V emocionálně laděných dopisech, dochovaných z let 1627-1628 mladńího bratra titulovala, s ohledem na jemu přisouzenou církevní kariéru, „main auserwählts Pfafl― – „můj vyvolený páteříĉku―.486 Hammanová dodává, ņe aĉ byla

482 „[...]Der andern punct die aufrichtung dess inventarii belangend, is solches wie sub numeris1-7 zu sehen, nicht allein beschehen, sondern auch zu mehrer der sachensicherheit von dem plenipotentiario selbsten mit eigener hand gefertiget, unnd entgegen Ihme die paria von unsern handen unterschrieben zugestellt worden.― SOAT-ĈK, RA Schwarzenbergů Hluboká, oddělení Uskuteĉněné a neuskuteĉněné koupě, Třeboň, sign. A 1A alfa 78, kart. 48, 16. prosince 1637, Třeboň, relace o průběhu předání třeboňského panství komorních radů Hýzrleho, Kořenského a Radolta. 483 SOAT-ĈK, RA Schwarzenbergů Hluboká, oddělení Uskuteĉněné a neuskuteĉněné koupě, Třeboň, sign. A 1A alfa 78, kart. 48, 16. prosince 1637, Třeboň, relace o průběhu předání panství Třeboň komorních radů Hýzrleho a Kořenského a Radolta. 484 „[...] dieses actus der übergab, mit allerseit guten benügen abgangen, auch alle officier ausser Purggravens, od[er] aniezo Kaÿserlichen Gegenschreiber in Ihren Verwaltungen von ihme plenipotentario bestättigt worden.[...] Betrefend der Gegenschreiber haben wir selbigen E. K. M. allergnedigste intention mit zustellung oberwehntes deroselben Kaÿserlichen bevelchs, aussfürlich entdecket. Der hat sich zwar von solchen dienst anfänglich auf vielfeltige weiss, bevorab seiner leibsindisposition halber entschuldigen wöllen, doch endlich laut seines anbringen F. dahin erkläret, das wo Ihme ein Schreiber zuhalten passiert, und wegen rast vier sachen mehrer sorg und mühewaltung seine besoldung, darunter aber auch der Schreiber verstandten, auf 638 R[heingulden] erhöhet wurde, beÿ solche dienststell gehorsambist wolte gebrauchen lassen.― Tamtéņ. 485 „ein solches consum chaos ist, dass ein Person gar wol dreÿ oder mehrer monath damit zuzubringen bis selbige gebührenden ordnung, gericht und beschrieben w[chybí text] könnte.― Tamtéņ.

486 SCHREIBER, Renate. „Ein Galeria nach meinem Humor―, s. 14.

- 104 - vychovávána v přísně katolickém duchu, vyznaĉovala se radostí ze ņivota a inteligencí.487 Hovořila pouze německy, rozuměla vńak italsky.488 O Cecíliině fyzické podobě je moņné udělat si představu na základě několika dochovaných portrétů, stejně tak jako z dobového zpravodajství, které ji ve věku osmnácti let charakterizovalo jako ―dobře rostlou― mladou ņenu světlejńího odstínu vlasů i pleti, neņ měla její sestra Marie Anna, a celkově více podobnou na matku.489

Není pochyb o tom, ņe si tato mladá ņena brzy uvědomila svůj ņivotní úkol přispívat vńestranně k podpoře rodových zájmů. Od dětství se její budoucnost stala několikrát předmětem politických úvah Ferdinanda II., který o své dceři uvaņoval jako o partnerce pro ńpanělského infanta.490 Podobně jako její sourozenci měla arcivévodkyně uvnitř císařovnina dvora vlastní malý dvůr, jenņ v roce 1636 zahrnoval hofmistra s hofmistryní a ĉtyři dvorní dámy.491

Výsledkem byla ņena vědomá si nároků kladených na ni jejím postavením, která se drņela vůle zemřelého otce a vzala si muņe o ńestnáct let starńího, o jehoņ zdraví a sympatiích neměla ņádných zpráv.492 Přísná výchova v dětství stála i za „ńpanělskou pýchou―, jak poĉáteĉní odtaņité a povýńené chování arcivévodkyně vůĉi Polákům pojmenoval Jakub Sobieski.493 Vzorce chování, které si osvojila na vídeňském dvoře, jí byly v uvolněnějńí atmosféře dvora polského spíńe ke ńkodě. Jakmile polská královna přivykla polským zvyklostem, vynikly etiketou nezatíņené projevy její osobnosti jako schopnost ĉistého nadńení pro hudbu a divadlo, ale i citová zranitelnost, hluboká

487 HAMMANOVÁ, B. Habsburkové, s. 79. 488 „Vernacula sive Germanica tantummodo loquitur lingua; licet italicam intelligat, ea tamen non utitur.― Viz Status particularis, fol. 61n. 489 „The Emperor's daughters, whose carnage followed, are large, well grown, seventeen—eighteen years old, white skin and white hair, after the German fashion. The eldest, Anna Maria, is somewhat browner than the younger, Cecilia Renata." RAUMER, Frederick von. History of the Sixteenth and Seventeeth Centuries Illustrated by Original Documents. Translated from the German i Two Volumes. London 1835, Vol. 2, s. 56. Popis příjezdu rakouského habsburského dvora na sjezd do Řezna 19. ĉervna roku 1630. 490 Status particularis, fol. 61n. 491 Hofmistrem byl svobodný pán Urban z Pötingu, hofmistryně Margarita svobodná paní z Herbersteinu, dvorní dámy Urńula Maria sv. paní z Eggu, Apollonia z Goimbu, Anna Frantińka kněņna z Goiis a Rosina sv. paní z Eggenberku. Status particularis, fol. 166-168.

492 CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 340.

493 RACZYŃSKI, E. (ed.). Dwie podróże Jakóba Sobieskiego, s. 203.

- 105 - zboņnost a aņ fatalistický postoj k jejím chorobám a zdravotním komplikacím spojeným s těhotenstvími.494

Energie, s jakou se mladá královna zpoĉátku pustila do organizování svého dvora, vńak také znepokojila královy oblíbence, zvláńtě pak Adama Kazanovského, který z pochopitelných důvodu viděl v královnině vlivu ohroņení svého vlastního výsostného postavení na Vladislavově dvoře.495 Královnino slovo mělo váhu i v politických záleņitostech její nové země. Jeńtě v roce 1638 bylo její postavení natolik dobré, ņe jak informoval braniborský vyslanec Hoverbeck – Cecílie Renata sama přijala moskevské poselstvo a král ji zapojoval do politických jednání – kupříkladu s gdaňskými vyslanci. V tomto období měla spojence v osobě podkancléře kníņete Ossolińského a svůj vliv dokázala uplatnit i ve věci prosazení chełmiňského biskupa Jana Lipského na post hnězdenského arcibiskupa na jaře 1638.496 Hofmistrem královnina dvora (marzsałek krółowej) byl ustanoven dalńí zaslouņilý diplomat Maximilián Przerębski, kaplanem jezuita Marek.497 Teprve sněm roku 1638 stanovil královnin důchod.498

VIII. 2. Pobyt Vladislava IV. a Cecílie Renaty ve Vídni. Mikulovské jednání s císařem

Deník Jakuba Sobieského o cestě polského dvora do dolnorakouského lázeňského města Baden za úĉelem léĉby králových ĉetných neduhů byl jiņ vícekrát vydán499 a mnohé pasáņe tohoto textu byly různým způsobem interpretovány.500 Zajímavý

494 V ĉervnu 1639 královna Radziwiłłovi svěřila své údajné setkání s duchem, který jí stiskl ruku, kdyņ byla na chvíli sama – kancléř sám usuzoval spíńe na pokus bývalé královské metresy Jadwigy vystřelit si z pověrĉivé královny. RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 408.

495 CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 344.

496 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 378; CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 350.

497 CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 345. 498 Z Litevského velkokníņectví polské královně náleņelo 100 tisíc złp pojińtěných na korunním zboņí a litevských starostenstvech, dále pak příjmy z obchodu se solí ve výńi 10 tsíc złp. Dalńích 500 tisíc złp jí mělo připadnout na základě rozhodnutí Vladislava IV. – ńlo o procento neapolských ĉástek, 430 tisíc dukátů dědictví polské královny Bony Sforzy. RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 375. Smlouva mezi Vladislavem IV. a Cecílií Renatou z 30. dubna 1638 v plném znění viz DOGIEL, M. (ed.). Codex diplomaticus regni Poloniae (I.), s. 313-317; CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 345.

499 Kromě původní Raczyńského edice je zde moderní edice: DŁUGOSZ, Józef (ed.). Jakub Sobieski: Peregrynacja po Europie (1607-1613) ; Droga do Baden (1638). Wrocław 19911, Warszawa 20052.

500 SEREDYKA, Jan. Habsburgowie w Pamiętniku Albrychta Stanisława Radziwiłła. In: Mikulec, Jiří - Polívka, Miloslav (red.) Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k ńedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka. (Práce historického ústavu AV ĈR, Series C - Miscelanea, Vol. 18/2), Praha 2007, sv. 2, s. 507-514.

- 106 - pramen, který zachycuje polskou královskou rodinu v nezvyklé situaci, nabízí moņnost sledovat různé aspekty střetávání odlińných kultur a norem chování, spoleĉenský ņivot vídeňského dvora a volené formy reprezentace ĉi zcela vzácné pohledy do privátnějńích sfér obou panovnických rodin.501 Pro polskou královnu Cecílii Renatu znamenala tato cesta jeden z přelomových okamņiků v ņivotě.

Mohl to být dosavadní neúspěch polských vyslanců, který králi přinesl na mysl osobní úĉast na cestě do Rakouska. Doufal zřejmě za pouņití kouzla osobnosti i komunikaĉních schopností získat větńí podporu manņelĉiny rodiny pro své dalekosáhlé politické plány. Králův záměr opustit zemi pochopitelně nezískal doma velkou podporu. Zazněla opodstatněná varování, ņe neproběhla prekonizace Jana Lipského - králem nominovaného hnězdenského arcibiskupa, jehoņ nezastupitelná role polského primase v době nepřítomnosti krále v zemi a interrexe by v případě moņného interregna mohla být zpochybněna. Po zprávách o dalńím z kozáckých povstání přińly koncem ĉervence 1638 daleko horńí zprávy o zajetí prince Jana Kazimíra ve Francii.502

Příprava pobytu v Rakousku se stala skvělou příleņitostí pro rezidenta Bibboniho. Na cestu se královský pár s Vladislavovou sestrou princeznou Annou Kateřinou Konstancií a 1300 ĉlenným doprovodem vydal 16. srpna 1638.503

Od vstupu do Slezska nesl po několik týdnů náklady na koně i ĉást výņivy této malé armády císař, coņ, jak poznamenal Sobieski, musely být v ĉase války pro císaře citelné náklady.504 Po několikadenní zastávce v Nise průvod 22. srpna vyrazil na 122 km dlouhou cestu do Olomouce, přes Bruntál a Ńtramberk. Cesta byla tak ńpatná, ņe panstvo muselo vysedat z vozů a jet na koních, coņ někteří dvořané a zvláńtě pak princezna Anna, nepřivyklá jízdě na koni, těņce nesli.505 Druhý den byla cesta jeńtě horńí, takņe do Ńtramberku výprava dorazila aņ v noci, předtím vńak byl král na moravských

501 Pobyt obou panovníků v Mikulově by také mohl být skvělou příleņitostí pro srovnání s podobnou návńtěvou císaře Leopolda I. a Markéty Terezy Ńpanělské v Mikulově roku 1672 na pozvání Ferdinanda z Ditrichńtejna. Viz SMÍŃEK, Rostislav. Leopold I., Markéta Tereza Ńpanělská a Ferdinand z Ditrichńtejna. Návńtěva císařské rodiny v Mikulově roku 1672 jako prostředek symbolické komunikace. In: Bůņek, Václav - Dibelka, Jaroslav (edd.). Ĉlověk a sociální skupina ve spoleĉnoati raného novověku (OH 12). Ĉeské Budějovice 2007, s. 65-111. Autor studie vńak zřejmě o mikulovském pobytu Ferdinanda III. a Vladislava IV. Vasy neměl tuńení.

502 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 378n.

503 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 381; CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 351; RACZYŃSKI, E. (ed.). Dwie podróże Jakóba Sobieskiego, s. 213. 504 Tamtéņ, s. 215. 505 Tamtéņ, s. 217.

- 107 - hranicích uvítán kníņetem Maxmiliánem z Ditrichńtejna506 a moravským zemským hejtmanem Juliem hrabětem ze Salmu.507 Nepohodlné ubytování na ńtramberském hradě, kam nakonec musel být kvůli mnoņství schodů a chodeb odnesen v křesle, krále příliń nenadchlo, a také obě dámy musely mnohokrát odpoĉívat, neņ dosáhly svých pokojů.508

Po dvou noclezích 24. a 25. srpna v Olomouci, byli 26. srpna ubytováni v pohodlném arcibiskupském zámku ve Vyńkově. Den nato přijeli do Brna „miasta między przedniejszemi morawskiemi, gdzie się więc morawskiej szlachty sądy odprawują, jakoby to u nas trybunał,― kde nocovali v Ditrichńtejnském paláci.509 Vladislav IV. - pokud zdraví dovolovalo - vyuņíval jakékoliv příleņitosti zabavit se lovem, navńtívil za tím úĉelem biskupský zámeĉek Otmuchów u Nisy s daňĉí oborou a lovil také v okolí Mikulova. Podle Sobieského tak spoleĉenské povinnosti jaksi více leņely na Habsburkovně neņ na králi, avńak litevský kancléř Radziwiłł při sledování průběhu cesty takový obraz nenabízí.510

Hostitelem polské výpravy byl jiņ cestou do Brna Maxmilián z Ditrichńtejna, na jehoņ mikulovském zámku 28. - 29. srpna král ulehl po záchvatu koliky. Královna s polskou princeznou navńtívily kostel sv. Anny, jehoņ podobu s italským Loretem vysoce ocenil i Sobieski, zatímco jiná skupinka polské ńlechty pro změnu nalezla rozptýlení ve vyjíņďce do Valtic, kde s údivem shlédli přepychové vybavení zámku, letohrádky a zahrady.

Po výjezdu z Mikulova 30. srpna 1638 ĉekal polského panovníka na zemské hranici rakouský marńálek Jan Frantińek Trautson a nejvyńńí rakouský sudí Preiner, kteří průvod doprovodili do Wolkersdorfu.511 Protoņe vstup do sídelního města s sebou nesl řadu formálních ceremoniálních úskalí, které neusnadnila ani císařova nepřítomnost, stal se nový atak nemoci u krále záminkou pro přímou cestu polské výpravy do Baden, aniņ by bylo nutné podstoupit nároĉný oficiální vjezd do Vídně. Situaci vńak zkomplikoval svým příjezdem arcivévoda Leopold Vilém, jehoņ výmluvné prosby nebylo moņné bez uráņky

506 Sobieski zaměnil kníņete Ditrichńtejna s kníņetem Lichtenńtejnem, správněji uvádí Radziwiłł, ovńem jméno přepisuje jako „Ditterstein―. Tamtéņ, s. 217; TÝŅ (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła, s. 382. 507 Radziwiłł jméno uvádí jako „hr. ze Sulzu―. Tamtéņ, s. 382; Julius hrabě Salm, moravský zemský hejtman (1637-1640) VÁLKA, Josef. Dějiny Moravy. Díl 2. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 245.

508 RACZYŃSKI, E. (ed.). Dwie podróże Jakóba Sobieskiego, s. 218. 509 Tamtéņ, s. 219. 510 Tamtéņ, s. 382n. 511 Tamtéņ, s. 200nn.

- 108 - odmítnout. Dońlo vńak ke shodě v utajeném noĉním příjezdu do města. Polský král tak podle Radziwiłłových deníkových zápisků do Vídně vstoupil 1. září mezi jednou a druhou hodinou ranní. Ráno se s Vladislavem IV. přińli pozdravit mladí arcivévodové. Poté král přijal pozvání císařovny vdovy Eleonory na Laxemburg, lovecký zámeĉek jiņně od Vídně, odkud král po veĉeři pokraĉoval s doprovodem do Baden.512

Pobyt Vladislava IV. s doprovodem v Baden zpestřovaný návńtěvami u arcivévody Leopolda v Neustadtu, císařovny Marie Anny i císařovny vdovy Eleonory, připravil spoleĉnosti řadu rozptýlení, ale také nedorozumění a nepochopení, které přináńel střet odlińných kultur a spoleĉenských norem. Nejoĉividnějńím rozdílem ve spoleĉenských zvycích bylo chování panovníka vůĉi svým poddaným. Ĉasto opakované klińé diplomatických zpráv hovoří o póze mramorové sochy,513 jak se charakterizovalo důstojné avńak lehce povýńené chování vycházející ze ńpanělského stylu výchovy. Zatímco tedy císařovna, pokud byla urozeným doprovodem zdravena „i jakby iego niewidziała―, polský král naopak i klobouk smekal, a pokud polská ńlechta z doprovodu vcházela do místnosti ĉi ji opouńtěla, král s královnou, ―się z krzeseł podnosili kłaniając się nam..,― psal Sobieski, a domníval se, ņe ńlechta u vídeňského dvora jim takovou ĉest záviděla. Spíńe vńak lze předpokládat, ņe to bylo vnímáno jako pochybení krále. Stejně tak královna Cecílie Renata vzbudila rozruch, kdyņ poņadovala, aby polské dámy nemusely stát, pokud ona bude sedět.514 Svědĉí to mimo jiné i o tom, do jak odlińného prostředí přińla o rok dříve rakouská arcivévodkyně.

Jeńtě nápadnějńí byl jistě rozpor mezi rakouskými a polskými ńlechtici, jejichņ pojetí cti bylo velmi podobné, ale prostředky, které si vybírali k jejímu hájení, zcela odlińné. Sobieski připomíná epizodu, jak se ńlechtici vídeňského dvora během loveckých zábav pro polské ńlechtice v Baden bavili. Vyvolenou oběť z řad úĉastníků lovu, která se právě nevyznamenala, povalili na ulovenou zvěřinu a vyplatili ji plochou stranou meĉe. Princezna Anna Konstancie navrhovala, aby tak potrestali polského dvořana Plattenberga, ten vńak prohlásil, ņe se jako svobodný inflantský ńlechtic raději nechá zabít neņ zbít, neboť u nich doma takových ņertů neznají.515

512 Tamtéņ, s. 384n.

513 BURKE, P. Variety kulturních dějin. Brno 2006, s. 79.

514 RACZYŃSKI, E. (ed.). Dwie podróże Jakóba Sobieskiego, s. 203; CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 355. 515 „Zwyczaj jest tam albo raczej pewny żart co sobie czynią, że więc za najmniejszy błąd w myśliwstwie, któryr czasem wmówią w kogo, zwykli położyć tego na zwierzynie lub na jeleniu, lub na wieprzu, za łaską mówiąc, w zadek płażą gołym kordelasem. Obalali sobie byli iednego Austryaka szlachcica, który blisko Baden mieszkał, człowiek poczciwy, i bili go; kiedym pytał kto jest, odpowiedziano, że to jest pewny

- 109 - Zcela váņné byly pro změnu zprávy, které krále zastihly stran bratra Jana Kazimíra, zadrņovaného ve Francii pro podezření ze ńpionáņe. Teodor Dönhoff přijel do Baden vylíĉit podmínky, v jakých byl polský princ drņen v době jeho odjezdu z Francie. Vladislav IV. proto s novými informacemi odeslal vídeňského rezidenta Bibboniho do Benátek, neboť to byla benátská loď, na které se Jan Kazimír plavil.516

Devátého října se královský pár navrátil zpět do Vídně. Spoleĉenské zábavy sestávající z hostin, lovu ĉerné zvěře, vysoké, ptáků a rybolovu, střídal balet s úĉastí mladých arcivévodů nebo intimnějńí setkání ĉlenů úzké rodiny.517 Z rozliĉných variant dvorské zábavy sklidila největńí úspěch střelecká soutěņ - „kaiserliche Schüssen― - pořádaná 11. října 1638 císařovnou Marií Annou.518 Lesku soutěņe ve střelbě na terĉ, přesunuté pro nepříznivé poĉasí z Favority do Ritterstuben v Hofburgu, dodala jak úĉast vládnoucí císařovny Marie Anny i císařovny vdovy Eleonory, polské královny i princezny Anny Kateřiny, jejich dvorních dam a manņelek polských magnátů, tak atraktivní ceny z císařské klenotnice. Svým střeleckým uměním se blýskla císařovna Marie Anna, která střílela i za soupeřky, které se samy nevzchopily k výstřelu.519

szlachcic, któremu cesarz winien kilkakroć stotysięcy złotych; rozśiuialcm się srodze i rzekłem: u nas inaczej szanują tych, cośmy im winni; jakoż ton nieborak szlachcic znacznie się nas wstydził. Chciała była królewna jejmć wyprawić też i na pana Plattemberga, żeby go było bito, ale szlachetnie dosyt stanął, powiadając, że pierwej się dam zabić aniżeli bić, bom ja jest wolny inflandzki szlachcic, mościa królewno, kędy takich żartów nie znają; i takci dano inii pokój...―.RACZYŃSKI, E. (ed.). Dwie podróże Jakóba Sobieskiego, s. 205-206. Historku zmiňuje jako jednu z těch pro Poláky lichotivých i CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 356. Georg von Plattenberg působil u vídeňského dvora jiņ v roce 1637, OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, 25. ĉervna 1637 Powszynek, kreditiv Vladislava IV. pro Georga von Plattenberg. (Georg von Plettenberg byl císařským vyslancem na mírových jednáních v Osnabrücku a císařským rezidentem v Hamburku v letech 1650-1653. GARSTEIN, Oskar. Rome and the Counter-Reformation in Scandinavia. The Age of Gustavus Adolphus and Queen Christina of Sveden 1622-1656. Vol. 3, Leiden – New York 1992, s. 688-689; MÜLLER, K. Das kaiserliche Gesandschaftwesen, s. 70.

516 NIEMCZEWICZ, J. U. Zbiór pamiętników (III.), s. 169-214.

517 Viz např. DUINDAM, Jeroen. Vienna and Versailles. The Court of Europe‘s Dynastic Rivals 1550-1780. Cambridge 2003, s. 131-134, 142-148. 518 „Den 11. hat Ihr[e] M[ajes]t[ät]: die Kaiserin Maria, die Kaiserin Leonora königl[iche]. und fürstl[iche] persohnen auch die senatores, Ihre Gamählin, der kaiserin Leonora Frauen Zimmer und etliche frauen aus der Statt so Damas bei Hof gewäsen, zu mahlzeit und zu einen Pistoln schiessen in der Favorita eingeladen, weiln aber so kalt und windigs Regenwätter eingefallen, seien Ihr[e] Maÿ[es]t[ät] in dero palast verblieben, und dass schiessen in der kaiserlich Rittenstuben die mit der kaiserin gestuekten Reposteros aussgeschlagen gewesen, gehalten.― OeStA/HHStA, ÄZA, kart. 2, 2/36, fol. 8v. 519 OeStA/HHStA, ÄZA, kart. 2, 2/34, ―Den 11ten Octobris haben neben IKMt den regierenden Khaiserin unnd anwesender Königin aus Pollen nachvolgendte Damas und aus Frawenzimmer dem Kaiserliche Schüessen beigewohnt: Allerhöchstgedacht IMt die Regierende Kaiserin, IMt die khönigin aus Pollen. Ihr durchl. Princesin auss Polen. Die Pollnische obriste hofmeisterin. Die Pollnische obriste Camererin. Die Pollnische hoffmarschalkhin. Frewle Ekherin. Ursula. Frewle Viestepöckhin Rosina. Frewle Strozin wie der khönigin Lucretia- Frewle von Eggenberg Rosina. Frewle Stibichin. Ein pollnische frewle Herportina. Frewle Guldesterin. Frewle Eistrreichin Jacoba. Pollnische Frewlei. IMt der khaiserin Eleonora Damas [chybí seznam] IMt Khaiserin Maria Damas: [chybí seznam] Gewinneter [chybí seznam]; Ritter[chybí seznam]: Ihr. durch[läuchtige]. Princesin auss Pollen. Gester khramz. Frewelin Gäffgin [...] IMt die regierende khaiserin hat dass böste für die obriste camerrerin auss Pollen gewonnen.―

- 110 - O tom, zda měla polská strana zájem na setkání s Ferdinandem III., by bylo moņné za pouņití dostupných polských deníkových záznamů pochybovat, ovńem skuteĉnost byla zřejmě daleko sloņitějńí, tak jako byla komplikovaná osobnost samotného krále i jeho momentální postavení. Situaci jeńtě ztěņovali samotní Poláci, kteří se cítili kompetentní hodnotit, co je a co není pro jejich panovníka spoleĉensky přijatelné, jak se později naplno projevilo při setkání s císařem v Mikulově. Diskuse o tom, v kterém místě by bylo vhodné se případně s císařem sejít, a to pouze formou jakoby náhodného setkání na zpáteĉní cestě, aby nevznikl dojem, ņe polský panovník jede k císaři, dokládají dobře zvláńtní atmosféru setkání těchto dvou kulturních světů. Pro císařský majestát bylo například nepřijatelné poskytnout polskému králi při spoleĉném oficiálním setkání ĉestné místo po pravici; jaký div, ņe rakouńtí komisaři jen nesnadno takové podmínky před polskou stranou obhajovali.

K setkání původně zvolené Znojmo bylo dle Sobieského nepřijatelné, protoņe neleņelo na přímé trase do Polska a mohl tak vzniknout dojem, ņe král vyhledává setkání s císařem a mění kvůli suverénovi jiné země směr své trasy. Brno, připadající v úvahu kvůli ubytovací kapacitě, bylo zavrņeno kvůli ńířícím se zvěstem o moru, takņe se koneĉným místem setkání stal ditrichńtejnský Mikulov. Radziwiłł naopak uvádí, ņe poņadavek setkat se s Vladislavem IV. v Mikulově císař vznesl jiņ 14. října prostřednictvím Leopolda Viléma.520

Avńak tím nebyly dořeńeny vńechny záleņitosti etikety, neboť polńtí páni dostali od svého krále za úkol dojednat otázku přednosti obou panovníků a přenechání ĉestnějńího místa po pravici. Při nároĉných jednáních s arcivévodou Leopoldem Vilémem a císařovými dvořany, měla být hlavním argumentem historická paměť o setkání císaře Maxmiliána I., ĉeského krále Vladislava Jagellonského a polského krále Zikmunda I. Starého při uzavírání dynastických dohod ve Vídni roku 1515. Poláci se snaņili argumentovat dobovým vyobrazením i svými poznatky, druhá strana vńak přece jen doloņila přesnějńí informace. Podle kompromisní dohody měl tedy král mít přednost při uvítání v koĉáře, tak jako host má přednost před hostitelem, v dalńím vńak, „na wschody i w pokoju i u stołu― měl vńak ĉestnějńí post náleņet Ferdinandovi III.,

RACZYŃSKI, E. (ed.). Dwie podróże Jakóba Sobieskiego, s. 208nn. TÝŅ, Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 386. 520 Tamtéņ, s. 387.

- 111 - neboť se oba stanou hosty kníņete z Ditrichńtejna. Císaře vńak přesto mezitím v Praze ńpanělský vyslanec upozorňoval, aby takovým způsobem císařský majestát nesniņoval.521

Výjezd z Vídně byl připraven na 17. října, polská královna se sama a dojemně louĉila s rodinou a navńtívila císařské děti. Dary na rozlouĉenou byly nákladné a Sobieski si neodpustil poznámku, ņe polńtí hosté obdrņeli méně, neņ polský královský pár na dary vynaloņil.522 Dalńí den královská rodina strávila ve Wolkersdorfu, Mistelbachu a nakonec 20. října v dalńím reprezentativním sídle Lichtenńtejnů ve Valticích, kam o dva dny později dorazil císařský marńálek s oznámením o císařově příjezdu do Mikulova.

Za nevlídného deńtivého dne oĉekával Ferdinand III. v doprovodu Leopolda Viléma svého polského bratrance ĉtvrt míle od Mikulova. Na dohled se panovnické koĉáry zastavily a korunované hlavy doprovázené příbuznými se setkaly mezi nimi. Přivítání, z nějņ Sobieski a ostatní přítomní slyńeli pouze úryvky, proběhlo v italńtině. Nato vstoupili oba do císařského koĉáru, kde si Ferdinand III. pospíńil, aby krále posadil po levé ruce. Naproti usedla polská královna a princezna Anna. Císařský podkoní Valdńtejn pozval do svého koĉáru litevského kancléře kníņete Radziwiłła a vídeňský biskup Wolfradt sieradzského kastelána Dönhoffa.523 Celkově tolerantní atmosféru setkání obou dvorů váņně pońramotil výstřelek, kterého se dopustil polský dvorní marńálek z rivality se sieradzským kastelánem Döhoffem. Příĉinou mělo být obcházení jeho úřadu během vídeňského pobytu, kdy Dönhoff zajińťoval některým „cizincům― – cizím jazykem hovořícím osobám - audienci u panovníka. Mohutnými vzájemnými přípitky oslabení hodnostáři si své oboustranné stíņnosti sdělili v nejméně vhodnou dobu přímo před zraky císaře i královské rodiny. Cecílie Renata se v úleku, ņe se do sebe oba hodnostáři skuteĉně pustí, vrhla do koĉáru, kde ji zachytil aņ hrabě Mansfeld.524 Při veřejné veĉeři zasedl první polský král a teprve po něm císař. Doprovod krále zasedl s císařovými dvořany dotĉen tím, ņe pozvání nepřednesl císařský marńálek, ale: „inszy jakiś podlejszéj kondycyi człowiek.― Ceremoniální přeĉin marńálka byl druhého dne napraven, leĉ krále po obědě přepadl dalńí atak nemoci, ĉímņ byla větńina spoleĉného programu obou panovníků ukonĉena.

521 RACZYŃSKI, E. (ed.). Dwie podróże Jakóba Sobieskiego, s. 213-215. 522 Tamtéņ, s. 217.

523 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 387; RACZYŃSKI, E. (ed.). Dwie podróże Jakóba Sobieskiego, s. 220.

524 Tamtéņ, s. 22n; RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 387.

- 112 - Teprve dalńího dne dopoledne se Ferdinand III. koneĉně setkal se svým bratrancem. O průběhu hodinového jednání mezi ĉtyřma oĉima nebylo souĉasníkům mnoho známo - těņko soudit, zda královo rozladění, o němņ se zmiňuje zejména Sobieski, způsobilo pouze jednání s Ferdinandem III. ĉi fyzické utrpení nemocného těla.525 Král si zřejmě definitivně ujasnil, ņe císař nemyslí na ńvédský trůn pro svého ńvagra, není ochoten se angaņovat v záleņitosti Jana Kazimíra drņeného ve Francii a díky tomuto neńťastnému incidentu můņe po Polsku těņko poņadovat prostředkování mírových jednání.526

Veĉerní přejezd do Ņidlochovic Vladislav pro velké bolesti absolvoval v nosítkách.527 Rozĉarování krále ze setkání s bratrancem neuniklo ani jeho souĉasníkům. Jak si zapsal Albrecht Radziwiłł: Minuit praesentia famam – vykonstruovaná a zřejmě přehnaná představa krále o osobnosti rakouského císaře se osobním setkáním zbortila.528

VIII. 3. Úmrtí Cecílie Renaty a osudy spojenectví s Habsburky.

Po cestě do Baden a mikulovských událostech se pozice královny na polském dvoře zaĉala měnit k horńímu. Fiasko osobního setkání Vladislava IV. s Ferdinandem III. vyvolalo u krále hlubokou deziluzi a promítlo se i do vztahu ke královně, jako prvnímu vyslanci politiky rakouského domu. Veńkeré váńně ukrývané po větńinu ĉasu manņelství, vyrazily na povrch a pronikly do prostoru politické komunikace v okamņiku smrti královnina hofmistra Przerębského 17. února 1639.529 Smrt ńedesátiletého hofmistra, zkuńeného a uváņlivého politika, který měl bezpochyby podíl na dobrém uvedení královny v rámci dvora, dala Cecílii Renatě poznat, ņe její schopnost ovlivňovat krále i politické frakce u dvora je daleko menńí, neņ se domnívala. Její osobní ņivot zůstal ve vleku bojů mocenských skupin v rámci polského dvora. Kańpara Dönhoffa, který se uņ před smrtí starého hofmistra o jeho post ucházel v naději, ņe tak získá dobrý dvorský úřad v blízkosti krále, Cecílie Renata dobře znala od jeho působení v poselstvu do Vídně. Byl pro ni nepřijatelný minimálně z toho důvodu, ņe na dvoře patřil ke Kazanovského frankci.530 Pod vlivem podkancléře Jiřího Ossolińského královna

525 CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 358. 526 Tamtéņ, s. 357.

527 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 388. 528 Tamtéņ, s. 389n.

529 CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 362; CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 285n. 530 Velký litevský kancléř Albrecht Radziwiłł královninu nelibost vysvětloval osobní averzí, která se jen prohloubila poté, co se královně a jejímu doprovodu dostalo, dle jejího soudu, nevhodného nakládání

- 113 - poņadovala, aby se hofmistrem stal velký litevský kancléř Albrecht Radziwiłł, který se vńak z této pocty hleděl vymluvit.531 Roztrņku doprovázenou veřejnými citovými výlevy, které jistě nejdou dohromady s představou odtaņité, povýńené Habsburkovny, Cecílie Renata prohrála na celé ĉáře.532 Hofmistrem se stal Kazanovského pretendent Dönhoff a Vladislav IV. se navíc postaral o vykázání královniny oblíbené dvorní dámy Urńuly Marie z Eggu.533 V období této první roztrņky se královna na polském dvoře zřejmě zcela dobře necítila a mohla trpět pocitem osobního selhání. Na celé situaci nesl bezpochyby velký díl viny i král Vladislav, který se nijak neomezoval v dosavadním způsobu ņivota, pokud ten jeho neomezovaly zdravotní potíņe – nadále se obklopoval svými oblíbenci a spoleĉný ĉas s královnou trávil obvykle na loveckých výpravách. Kromě spoleĉné záliby v lovu měli oba také kladný vztah k hudbě a divadlu. V roce 1640 se Cecílie Renata zmínila v dopise Ferdinandovi III., jak se bavila anglickými komedianty: „Sie freue sich, dass es allen gute gehe, ihrem dicken Bauch gege es auch gut. Man habe englische Komödianten hie am Hof. Aber keiner sei besser, als der Pickelhering. Man müsse viel über ihn lachen.―534

V okamņicích ataků nemoci zanechával král po týdny Cecílii Renatu ve spoleĉnosti dvorních dam a své nevlastní sestry Anny Kateřiny, která jí byla jedinou spoleĉnicí s podobným sociálním statutem. Ani královna se vńak netěńila úplnému zdraví, protoņe jeńtě v ĉase dlouhých svatebních oslav 17. října 1637 ulehla na více jak měsíc a podle Radziwiłła se dokonce nacházela v ohroņení ņivota.535

na svatbě Döhoffovy dcery s vévodou Leszczyńským. RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 393-395. 531 Tamtéņ. 532 Tamtéņ, s. 420. 533 V polské literatuře je třeba ji ztotoņnit s ‚pannou Ekkerin.― O jejímņ zapuzení ode dvora v roce 1639 se rozepisuje CZAPLIŃSKI. W. Na dvorze ..s. 341; TÝŅ. Władysław IV. i jego czasy. s. 286; Zajímavé ovńem je, ņe tato dvorní dáma se v roce 1641 objevila mezi osobami vyplácenými z úroků zástavy Třeboně. Urńula měla po odchodu od polského královského dvora (za věrné sluņby) obdrņet 20 tisíc zl. rýnských a tato suma jí byla splácena z třeboňských důchodů. V roce 1642 se vdala za Jana z Montrochier v úĉtech od roku 1643 figuruje jako Urńula Mariana nejvyńńí Monteschiern. Montrochierovi koupili od Frantińka hr. Magnise statek Velké Němĉice, na jehoņ úhradu nechala Urńula připsat zbytek nevyplacených paněz z Třeboně právě Magnisovi. Viz SOAT, VsT, sign. IB 6G gama 4, 18. srpna 1644, Vladislav IV. správě panství Třeboň; Z dam náleņejících k polskému dvoru Cecílie Renaty uvádí literatura: Eckerin [Urńula Maria z Eggu], Rozinu Eckenberg [Rosina z Eggenbergu], Lucii Marii Strozzi, Amalii Herberstein, Eisenreich, Stübichen – a Polky: Tyzenhauz, Pieczowskou, Parsniewskou a Annu Opackou. CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 345; Status particularis, fol. 166-168. 534 OeStA/HHStA, Familienkorrespondenz A, kart. 10, Konvolut an Ferdinand III., Varńava 1640, 18. září (!), cit. SCHREIBER, R. „Ein Galeria nach meinem Humor―, s. 21.

535 RACZYŃSKI, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 363.

- 114 - Narození syna Zikmunda Kazimíra 4. dubna 1640 sblíņilo královský pár, ovńem královnu po porodu a dalńích jiņ dříve se projevujících zdravotních komplikacích, zaĉaly přepadat melancholické nálady. Hovořila o předtuńe vlastní smrti a trpěla pocitem osamění. Některé své stoupence, mezi nimi i Albrechta Radziwiłła ztratila vlastním přiĉiněním,536 dalńí řízením vyńńí moci, jako v případě primase polského Jan Lipského, který zemřel na jaře roku 1640. Na podzim roku 1641 dvůr definitivně opustila královnina ńvagrová Anna Kateřina, kdyņ se provdala za Filipa Viléma, kníņete neuburského. V lednu 1642 Cecílie Renata předĉasně porodila mrtvou dceru a její obavy z následků dalńích těhotenství ji dokonce vedly k váņným hovorům s kníņetem Ossolińským o zajińtění syna po její smrti.537 Předtucha královny se potvrdila při dalńím těhotenství, které po dvoudenním martyriu 23. dubna 1644 ukonĉil porod dalńího mrtvého dítěte; královna sama zemřela 24. dubna 1644 v 9 hodin ráno. 538 Pohřeb bez úĉasti krále se konal 20. ĉervna v krakovské katedrále.539

I kdyņ vzájemné kontakty obou panovníků zůstaly na mrtvém bodě a zemřelá královna velkou politickou mocí nedisponovala, přesto kolem sebe soustředila stoupence dobrých vztahů s vídeňským dvorem.540 Cecílie Renata zemřela v okamņiku, kdy i Vladislavova politika potřebovala, aby ņila. Královou nadějí se stalo napadení Dánska ńvédskými vojsky, ovńem k jeho velkému zklamání si ńvédńtí vojenńtí velitelé dali dobrý pozor, aby se ani nepřiblíņili k polským hranicím a nedali tak sebemenńí záminku k rozpoutání konfliktu s Rzeczypospolitou.541 Král byl roztrpĉen nejen vývojem dánské záleņitosti, ale i císařovým odmítnutím Vladislavem nabízené role prostředníka po krátké válce mezi císařem a Rákoczim koncem roku 1644.542

536 Radziwilla měla urazit kvůli pouhým „ĉtyřem tisícům złp―, kdyņ na něm ņádala navýńení důchodů z Tucholi. CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 286.

537 CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 371-381. 538 „IMt. [Cecílie Renata] in 5 tagen Ihrer krankheit sonderlich den 22. und 23. diess grosse schmertzen aussgestanden, gestern zur nacht einer toden leibs frucht entbinden worden, gott der allmechtige wieder bessere, darauf geshepffe hoffnung dieselbe heudt frue umb 9 Uhr zu sich geforderet und sie in denselben seeliglich entschlaffen.― OeStA/HHStA, StAbt, Polen I, kart. 61, 1644-1646, relace Huberta Walderode z 24. března 1644; CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 381n. 539 Pohřební řeĉ: Lechia sive Fatalis vitae praesentis periodus. Serenissimae ac Potentiss. Olim D. Caeciliae Renatae Poloniae & Sueciae &c. Reginae. Sereniss. ac Victoriosiss. Vladislai IV. Dei Gratia Polonorum & Suecor. Regis [Tit.], Dulcissimae Coniugis. In Argumentum singularis Doloris. Cum a Politico, tum a literario statu, ob immaturam & intempestivam Serenissimae ac Clementissimae Reginae, & Domine Faventissimae, mortis cum vita, in Anno 1644. Die 24. April. commutationem concepti.Cracoviae 1644 [Lipnicki, Andrzej]

540 CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 343. 541 Tamtéņ, s. 342. 542 Tamtéņ, s. 348.

- 115 -

IX. DĚDICTVÍ VLADISLAVA ZIKMUNDA VASY A IDEA VASOVSKÉ RODOVÉ DRŢAVY VE SLEZSKU.

IX. 1. Vleklá jednání o transfer zástavní smlouvy na Opolsko-Ratibořsko

Následující události jiņ své dějepisce nańly, přesto vidění událostí z jiného úhlu pohledu přineslo také dosti odlińné závěry.543 Opolsku-Ratibořsku byla navíc věnována zvláńtní pozornost, protoņe se stalo útoĉińtěm polského dvora v době Potopu.544

Velmi brzy po březnové smrti polské královny se ve Vídni souĉasně s poselstvem ve věci protitureckého taņení objevil královský sekretář Lodovico Fantoni a přednesl císaři Vladislavovy poņadavky na vyřeńení situace kolem zástavní drņby třeboňského panství.545 Třeboň, volená s ohledem na zemřelou polskou královnu546 – dosaņitelná snadno z Vídně, ale vzdálená od polských hranic, měla být nahrazena podle představ polského krále a nikoli dle diktátu císaře. Obecné stíņnosti na ńpatné odvody z panství byly přitom hojně vyuņívanou záminkou.

Fantoni přijel do Vídně s poņadavkem, aby císař jako ĉeský král na místě zastaveného panství Třeboň udělil slezská kníņectví Opolsko-Ratibořsko a Těńínsko Vladislavovi IV. v léno. Ferdinand III. by si tak mohl zajistit ochranu dotyĉných území před řáděním ńvédského vojska, kterému ve vstupu na území polského krále bránila uzavřená mírová smlouva. Podle mínění polského krále bylo třeboňské panství sice v porovnání s poņadovaným územím malé, ale nebylo zniĉené a dobře obhospodařováno(!), na rozdíl od Ńvédy napadaného slezského území. Vladislav IV. dokonce varoval, ņe by to mohl být polský stát, kdo zaĉne uplatňovat nárok na slezské území. Pak by jistě bylo lépe podpořit v nárocích polskou královskou rodinu a snad by se i valný sněm dal pohnout k vydání reversu, zřeknutí se práv k Slezsku.547

543 DZĘGIEŁ, Władysław. Utrata księstw opolskiego i raciborkiego przez Ludowikę Marię w r. 1666. Kraków 1936, zde bohuņel vypustil řadu pramenů, na coņ poukázal i Czapliński; CZAPLIŃSKI, W. Szlachta, możnowładztwo i oficijalna polityka polska wobec Śląska pod koniec XVI i w pierwszej połowie XVII wieku. (Szkice z dziejów Śląska, t. 1.) Warszawa 1955, s. 267-285; ŃMERDA, M. Opolskie i kozielskie majątky kameralne, s. 529-577. LESZCZYŃSKI, J. Francizsek Magni w służbie Władysława IV., s. 25-38.

544 CZAPLIŃSKI, W. Emigracja polska na Śląsku w latach 1655-1660. Sobótka 10, 1955, ĉ. 4, s. 556-610;

545 CZERMAK, W. Plany wojny tureckiej, s. 106. 546 V zástavní smlouvě na třeboňské panství se zdůrazňuje moņnost vyuņití panství pro Cecílii Renatu v případě ovdovění. Viz příloha 1.

547 NA PRAHA, ĈDK, sign. VE2, kart. 833, fol. 220n.

- 116 - Přes protichůdná tvrzení polského krále peníze z třeboňského důchodu putovaly relativně pravidelně a i pro případ nenadálých událostí stále ve smlouvě existovala povinnost císaře chybějící peníze doplnit z prostředků slezské komory.548 Skuteĉnost, ņe budoucnost jediného ņijícího potomka zemřelé královny a císařova synovce ĉtyřletého Zikmunda Kazimíra jako voleného krále byla velmi nejistá by byla argumentem v okamņiku, kdy by se král snaņil vyjednávání vést jménem svého nezletilého syna. Král tak ovńem zpoĉátku neuĉinil, a to na straně císaře zavdalo příĉinu k podezření, ņe se spíńe jedná o pokus naruńit právní postavení Slezska v rámci zemí Koruny ĉeské a zamíchat tak s poměry politických sil ve Slezsku. Silným argumentem byla v tomto případě probíhající válka: území se svrchovaností polského krále si Ńvédové nedovolí napadnout, na druhou stranu pro císaře bylo podstatné, jak zareagují slezské stavy na poņadavek platby stále stejných kontribucí a váleĉných nákladů ze zmenńeného území.

Tajná rada, jíņ byla záleņitost předloņena, v císaři adresovaném elaborátu549 zhodnotila jak právní stav, který by souhlas s královými poņadavky nastolil, tak moņné politické dopady. Vracet Slezsko panovníkovi země, od které před třemi sty lety odpadlo, a která se stále nesmířila se ztrátou svých práv, není podle mínění tajných radů jistě moudré ani prozíravé. Jiņ nyní Poláci nesmí drņet ve Slezsku úřady ani statky a totéņ platí pro Slezany na území Polského království, takņe by mohlo dojít k dalńímu naruńení vztahů na hranici. Nemluvě o tom, ņe slezským Piastovcům bylo upřeno právo na polský trůn. Král navíc nepoņaduje slezská území pro syna, ale zcela nepokrytě pro sebe, a to vńe by u polské ńlechty vzbudilo spíńe odpor. Rozklad situace velmi dobře vystihuje základní postoje habsburské diplomacie k otázce Slezska. Nelze dopustit posouvání hranic zemí Koruny ĉeské, a proto trvalá forma drņby slezských kníņectví nepřipadla v úvahu. Váņné obavy budila uņ předchozí zástava, takņe o udělení v léno právem ĉeského krále nemohla být ani řeĉ. Zcela mimo diskusi bylo opět, stejně jako v roce 1637, postaveno Těńínsko. Nejen pro strategickou polohu mezi Polským královstvím, Slezskem, Moravou a Uhrami, ale byla zde podstatná komplikace, ņe stále ņila poslední Piastovna, kněņna Alņběta Lukrécie, manņelka Gundakera z Lichtenńtejna, které soudní spor vedený v záleņitosti právního postavení Těńínska po roce 1625 přiřkl právo doņivotního uņívání kníņectví. Navíc byly těńínské výnosy zatíņeny dalńími

548 Tamtéņ. Viz příloha 1.

549 NA PRAHA, ĈDK, sign. VE2, kart. 833, fol. 166, 170-182.

- 117 - pohledávkami.550 Na druhou stranu Opolsko-Ratibořsko bylo oceněno na více jak 1 milion dukátů a jen do roku 1634 odvedlo na váleĉných dávkách 9 miliónů zl. rýnských.551 Vydat ho, by mělo za souĉasné situace smysl pouze v případě, ņe by se král Vladislav IV. rozhodl vstoupit do války po boku císaře. Jako celkově nejschůdnějńí se jevilo řeńení prodat se souhlasem ĉeských stavů třeboňské panství za hotové peníze a těmi pak vyplatit zbývající ĉást dluhu polskému králi. Hotové peníze se vńak staly kamenem úrazu tohoto řeńení.552 Na druhou stranu si císař nemohl dovolit ani politickou roztrņku s polským králem, natoņ riskovat váleĉný konflikt s Rzeczypospolitou.

Na konci srpna 1644 bylo Fantonimu odloņení Vladislavových poņadavků sděleno ĉeským kancléřem Vilémem Slavatou a říńským vicekancléřem Ferdinandem Zikmundem Kurzem ze Senftenau.553 Ten postoupil dalńí jednání ve Vídni rezidentovi Bibbonimu, předtím vńak poņadoval po Slavatovi, aby o vńem byly zpraveny ĉeské a slezské stavy.554 O reakci polského krále informoval císařský rezident u polského dvora Hubert Walderode z Eckhausen555 a svou odpověď císaři zaslal i sám Vladislav IV. Ferdinand III. vńak pobýval v Linci, kam za ním vyjádření polské strany prostřednictvím Bibboniho dorazilo aņ koncem prosince 1644.556 Polský král rozhořĉeně komentoval průtahy, ale zároveň vyjádřil naději, ņe pokud císař svolá opolsko-ratibořské stavy, bude to králi ku prospěchu, i kdyņ jinak povaņuje odvolávání se na stavy za pokus o politickou kliĉku, protoņe v minulosti císař jejich názor na změnu lenního pána neņádal.557 Vladislavovu nespokojenost plně pocítil císařův vyslanec Maxmilián z Ditrichńtejna.558

550 24 tisíc zlatých rýnských roĉního příjmu z kníņectví získali za půjĉku sumy 500 tisíc zl. rýnských císaři Lichtenńtejnové a dalńích 50 tisíc tolarů plynulo roĉně rodině poslední piastovské kněņny. Teprve po její smrti roku 1653 bylo Těńínsko prohláńeno za odumřelé léno. LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 18; ŃMERDA, Milan. Kněņna Alņběta Lukrécie a reformace na Těńínsku (1625-1653). Těńínsko 2004, ĉ. 4, s. 1-9.

551 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 18. 552 Nemoņnost prodat za hotové peníze se potvrdila o rok později, kdy bylo třeboňské panství nabízeno k prodeji, ale i přes sníņení jeho kupní ceny a rozdělení na ĉtyři ĉásti se nenańel kupec. Viz KOCIÁNOVÁ, Blanka. Okolnosti zástavy panství Třeboň, s. 40-60.

553 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 20, 30n.

554 NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 833, fol. 165-166, názor tajné kanceláře, Vídeň, 28. srpna 1644. 555 OeStA/HHStA, StAbt, Polen I, kart. 61, (1644-1646), fasc. 32/b, konv. I, 1644.

556 NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 833, fol. 192, Vladislav IV. Ferdinandovi III., Varńava, 29. listopadu 1644. 557 V případě Opolska-Ratibořska měl Vladislav IV. na mysli případ brixenského biskupa arcikníņete Karla Habsburského z roku 1615, nebo Gábora Betlehena z roku 1622, ovńem stejnou paralelu nabízí i případ

- 118 - Impulsem k znovuotevření odloņené debaty byla těņká poráņka císařské armády v bitvě u Jankova 6. března 1645. V dubnu obdrņela dvojice Jan Putz z Adlerthurmu559 a Hubert Walderode z Eckhausen své instrukce,560 jak diskrétně vyjednat podmínky, za nichņ by císař mohl Opolsko-Ratibořsko postoupit. Císař skuteĉně ustupoval, protoņe v případě Vladislavovy neoblomnosti měli vyslanci udělení v léno namísto zástavy přislíbit, a to takovým způsobem jako obě Luņice saskému kurfiřtov,i a pokud přistoupí navíc na několik bodů dohody, bude moņné léno udělit jako dědiĉné.561 Kromě toho, ņe se potomci Zikmunda III. zřeknou veńkerých nároků na důchody z třeboňského panství, polský král měl být z drņby Opolska-Ratibořska vylouĉen – kníņectví bylo v první řadě urĉeno princi Zikmundovi Kazimírovi, popřípadě dalńím ĉlenům rodiny, pokud se nestanou polskými králi. Ĉeskému králi a jeho nástupcům musí zůstat v kníņectví zachováno svrchované právo ius supremum directum a s ním spojené příjmy z hraniĉních cel, pivního tácu a solního regálu, právo zpětného výkupu kníņectví a potvrzení kaņdé změny drņitele léna. Vladislav se měl zavázat, ņe zachová práva a privilegia kníņectví a právo na apelaci k praņskému apelaĉnímu soudu, nebude nařizovat nové platy a dávky, bez svolení ĉeského krále nebude opevňovat, nebude bránit plavbě dřeva po Odře a nepovolá na území kníņectví polské vojsko. Tak jak navrhoval sám Vladislav IV., Rzeczpospolita se měla prostřednictvím reversu zříci veńkerých nároků na Opolsko-Ratibořsko a stejně tak měla být z dědictví vylouĉena ńvédská rodová větev Vasů. Do plnoletosti měl Cecíliina syna Zikmunda Kazimíra zastoupit král Vladislav. Pokud by byl Zikmund Kazimír zvolen polským králem, kníņectví měl postoupit nejbliņńímu příbuznému.

Podstatným bodem dohody byly ale nemalé císařovy finanĉní nároky. Vladislav IV. měl totiņ navíc převzít dluhy opolských a kozelských komorních statků, do měsíce od převzetí vyplatit 100 tisíc dukátů a do ńesti týdnů zverbovat a vyzbrojit 6 tisíc muņů, z poloviny jízdu a z poloviny pěchotu, kterou bude po dobu jednoho roku nákladem dalńích 100 tisíc dukátů platit. Pokud by se vyslancům zdálo, ņe král nebude schopen

Třeboně, o které také ĉeské stavy v roce 1637 nerozhodovaly. LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 23. 558 OeStA/HHStA, StAbt, Polen I 61 Polonica, 1644-1646, sign. 32b, konvolut 2, fol. 46-53, 8. dubna 1645, relace vyslance na polský dvůr Maxmiliána z Ditrichńtejna.

559 Viz LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 21.

560 NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 833, fol. 20-27. 561 Ve skuteĉnosti byly podmínky drņby Horní a Dolní Luņice pro saského kurfiřta nesrovnatelně výhodnějńí, neņ se kdy podařilo dojednat v případě Opolska-Ratibořska. Viz kapitola X. 3. Právo zástavní versus lenní – dvě cesty se stejným cílem.

- 119 - splnit finanĉní podmínky dohody, měla být jednání bez dalńího ukonĉena a ponechána na dalńím rozhodnutí císaře Ferdinanda III. Prioritou se stala vojenská síla.

Putz přijel do Varńavy 24. dubna 1645. O ĉtyři dny později se konala audience, na níņ Vladislav IV. projevil výhrady k nápadu s postavením vojska, neboť měl své vlastní plány na válku s Turky. Poukazoval na neochotu polských Němců vstoupit do vojska Habsburků a nutný souhlas valného sněmu s vojenskou pomocí císaři. Nakonec souhlasil pouze s moņností, podle polského výkladu v souladu se smlouvou z roku 1613, verbovat na území Polska pro císařské vojsko. Den poté 30. dubna, se Putz odmítl návrh kancléře Jiřího Ossolińského a sekretáře Fantoniho, ņe by místo ĉasově nároĉného verbování vojska vyplatili potřebnou sumu stím, ņe císař potřebuje vojsko. Na to připomněl příslib vzájemné pomoci, ukotvený v bratislavsko-varńavské smlouvě z roku 1613. Diskuse toho druhu mu musela být příjemnějńí neņ přiznání, kolik vlastně ĉiní objem důchodu dosaņitelného z Opolska-Ratibořska. Putz, který provedl revizi hospodaření opolského a kozelského komorního statku562 musel tuńit, ņe aņ se polská strana dobere skuteĉné sumy, celá transakce se jí bude jevit jako daleko méně výhodná.

Formulace zástavní smlouvy na Opolsko-Ratibořsko z 30. dubna 1645 obsahuje souhlas krále s celkovou zástavní sumou 1 100 tisíc zl. rýnských. 500 tisíc zl. doposud zajińtěných zástavou třeboňského panství, měl doplnit půjĉkou 100 tisíc dukátů, tedy 300 tisíc zl. rýnských, splatných do konce května 1645 a druhých 100 tisíc dukátů na zverbování vojska ve dvou splátkách do poĉátku srpna 1645.563 Kancléř Ossoliński mimo to souhlasil s úhradou vńech kontribucí opolsko-ratibořského kníņectví dluņných císařské pokladně.564

Mezitím zřejmě vypluly na povrch jasnějńí údaje o moņných příjmech z takové zástavy, protoņe 4. května polská strana představila zcela odlińný návrh smlouvy. V ní měla být ukotvena padesátiletá lhůta na výkup a co víc - král poņadoval práva a svobody náleņející titulu slezského kníņete - a navíc i ty ratibořské komorní statky odprodané císařem

562 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 21.

563― Viz NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 833, Sua SCMtas. dabita Sacrae Poloniae et Suetiae Regiae Mtisíc filio Ser(enissi)mo Principi Sigismundo Casimiro nepoti SCMtisíc charissimo, ducatus Oppoliensem et Ratiboriensem his condictionibus in hypotheca et usum fructum ut 1. transferatur summa M/500 flor. rhens. in Dominio Wittingau sive Trebonensi hypothecata super hos Ducatus; 2. ut SRMtas intra unius mensis terminum SCMtisíc in paratis numeret m/200 Ducatorum sive aureorum hungaricalium; 3. ut in eodem termino unius mensis ex praesenti die numerando bono militum nimirum 3000 equituum Polonae et 3000 peditum germanae nationis bene armatorum subministrentur iisq. stipendia usq. ad finem huius 1645 anni solutant. Novie Miasto 30. Aprilis 1645, bez foliace.

564 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 33n.

- 120 - císařskému komorníkovi Jiřímu hraběti z Oppersdorfu.565 Navíc ņádal i smluvní klauzuli, která by zajistila práva vńem osobám, které nově přijdou do opolsko-ratibořského kníņectví během vlády rodu Vasa a jejichņ práva budou trvat i po jejím případném ukonĉení. A podobně jako u zástavy Třeboně - pokud roĉní příjem z kníņectví neobsáhne sumu dosahující 5% úroků, musí být zajińtěn jiným způsobem. Nato císařńtí diplomaté pohrozili odjezdem.566 Ve dnech 5. a 6. května přesto proběhla dalńí jednání s králem Vladislavem i ĉtveřicí královských úředníků, kde král předvedl neschopnost postupovat jednotně se svými vyjednavaĉi. Kdyņ 6. května ráno císařńtí vyslanci neĉekaně navńtívili Vladislava IV., během krátké audience jim sdělil, ņe na úlevách z váleĉných dávek kníņectví císaři netrvá, těņko jiņ odpoledne mohli královńtí úředníci prosadit opak.567 Příńtího dne odjel král do Młocka a císařńtí diplomaté jej následovali. Následující dny daly vzniknout finální podobě smlouvy, takņe 10. května Vladislav IV. informoval Ferdinanda III. o ukonĉení jednání.568 Koneĉná smlouva zastavila v padesátileté lhůtě Opolsko-Ratibořsko vĉetně opolských a kozelských komorních statků za celkovou sumu 1 100 tisíc zl. rýnských, tedy 500 tisíc zl. rýnských za věna polských královen a 600 tisíc zl. rýnských (200 tisíc dukátů) půjĉených na hotovosti. Příjemce zástavního práva, Zikmunda Kazimíra, měl zastoupit král Vladislav IV. V platnosti zůstala podmínka inkompatibility s titulem krále polského a ńvédského. Zástavnímu drņiteli smlouva ukládala povinnost skládat slib věrnosti ĉeskému králi a vrchnímu slezskému kníņeti jako drņiteli ius supremum directum a zakazovala dosazovat úředníky, opevňovat, vydrņovat vojsko, ukládat nová mýta a cla a zasahovat do platných privilegií a práv kníņectví.569 Leszczyński se domnívá, ņe to byla pro polského krále smlouva veskrze nevýhodná. I kdyby půjĉil císaři zmíněných 600 tisíc zl. rýnských a poņadoval roĉně pouze 6% z půjĉené sumy, s příjmy z třeboňského panství ve výńi 25 tisíc zl. rýnských by byl roĉní příjem 61 tisíc zl. rýnských. Výnos z opolského a kozelského komorního statku byl vńak sotva 14 tisíc zl. rýnských roĉně, zatímco pouhé

565 Status particularis, fol. 100.

566 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 35.

567 Původní návrh smlouvy odpovídal přesně představám císařských diplomatů. NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 833, fol. 281nn, Nové Miasto, 6. května 1645, návrh zástavní smlouvy od královských sekretářů Jan Grottkowského a Ludvíka Fantoniho.

568 NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 833, fol. 338 koncept smlouvy kancléře Ossolińského z 9. května 1645; Tamtéņ, fol. 227, Młocko, 10. května 1645, Vladislav IV. císaři; Tamtéņ, fol. 253-270, Młocko, 15. května 1645, relace Jana Putze z Adlerhturmu a Huberta Walderode z Eckhausen.

569 NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 833, fol. 290-297, Młocko, 10. května 1645 uzavřená smlouva.

- 121 - příjmy z regálií ponechaných císaři ĉinily okolo 28 tisíc zl. rýnských roĉně.570 Vyslanci v závěreĉné relaci pro změnu upozorňovali hlavně na Vladislavovu neochotu zajistit slibovaný revers Rzeczypospolité na Opolsko-Ratibořsko a ņádali o zaslání předloh reversů pouņitých při zastavování třeboňského panství.

Hejtman Opolska-Ratibořska a prezident slezské komory, hrabě Melichar Ferdinand Gańín, dostal poĉátkem ĉervna 1645 za úkol svolat sněm, komora ĉeská a slezská byly informovány o chystané transakci a komoře slezské bylo uloņeno připravit veńkeré úřední knihy opolského a kozelského komorního statku, aby mohly být předloņeny na chystaném sněmu.571 Oficiálního oznámení se doĉkaly také opolské a ratibořské stavy.572 Ke sněmovním jednáním císař nominoval a instruoval Ottu Abrahama Dohna, purkrabího komorních statků Opolska a Kozelska, a Michala Wellyho ze Sallhausen, úředníka slezské komory. Dle instrukce měli komisaři stavům kníņectví záleņitost vysvětloval jako řeńení zoufalé ekonomické situace třeboňského panství zniĉeného nepřítelem.573 Průzkum situace na panství Třeboň tuto skuteĉnost popírá, oznaĉit panství jako zniĉené byla jen úĉelová nadsázka. Ve ĉtyřicátých letech ņádné zvláńtní ztráty ani ńkody neutrpělo a jak důchodní úĉty třeboňského panství, tak údaje komory, které měl k dipozici Leszczyński, potvrzují, ņe úhrada splátek probíhala poměrně

570 Císařńtí diplomaté samozřejmě předpokládali výhledové zlepńení hospodářské situace. LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 42. 571 Následující dokumenty jsou souĉástí akt týkajících se zástavy Opolska-Ratibořska v NA Praha fondu ĈDK, sign. V E 2, kart. ĉ. 833, 6. ĉervna 1645, Vídeň: císař Ferdinand III. císařskému hejtmanovi Opolska-Ratibořska Melicharu Ferdinandovi Gańínovi, fol. 218; císař Michalovi Welly ze Sallhausen, úředníkovi slezské komory a jmenovanému komisaři pro převod kníņectví, fol. 219; císař Janu Putzovi z Adlerthurmu, fol. 220; císař purkrabímu komorních panství Opolska a Kozelska Ottovi Abrahamovi Dohnovi, fol. 221; císař slezskému Vrchnímu úřadu, fol. 222; císař slezské komoře, fol. 226; instrukce Janu Putzovi z Adlerthurmu a císařskému rezidentovi Walderode z Eckhausen, fol. 231-236;

572 NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 833, fol. 217, 6. ĉervna 1645, Vídeň, Kreditiv urĉený opolským a ratibořským stavům k nadcházejícímu směnu. 573 „Wegen zweierlei heüratgüter, so ihrer müttern und unsere muhmen wgl. frauen Anna und Constantia königinen zu Pohlen und Schweden beider christmildigtste gedächtnüss noch hiebestellig verblieben, m/400 R[heingulden] uns den wiederumb andere m/100 R[heingulden] die so wir den wegl. unsere freündlich liebsgeweste schwester, der durchleuchtigste fuerstin, frawen Cecilia Renata königin zu Pohlen und Schweden hochsel. gedachtnüss zu einem heüratsgut ausgesetzt, hochgedachtes königs L. schuldig sein. Und wievol mir diese gesambte summa der m/500 R[heingulden] unter gewissen pacten und conditionen nach laut eines noch sub dato Wien den 10. Juli dess 1637 Jahres auf unseren königl[ichen] herrschaft Wittingau in unseren erbkönigreich Böhemb gelegen ahssecuren und versichern lassen, nachdem der könig sich in iezt gedachten erbkönigreich Böhemb so starck gezogen und ermelte herrschaft dardurch sehr an manschaft und den würtschaften sehr ruinirt worden, auch wegen abführung der von obbesagten summa verfallenen jehrlichen interesse allerhandt difficulteten und beschwerlichkeiten fürgefallen [...]― NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 833, fol. 215-216, 223-224, 6. ĉervna 1646 Vídeň, Instruction für die Commisarien so dem König in Pohlen die Fürstenthümber Oppeln und Ratibor abtretten sollen, salvo superioritatis et prioritatis iure.

- 122 - pravidelně.574 Komisaři měli také upozornit na zachování svrchovaných práv v rukou Ferdinanda III. a jeho nástupců jako vrchních slezských kníņat a zároveň vńech povinností, které pro polského prince vyplývaly z postavení slezského kníņete.575

Dnem stanoveným k ratifikaci smlouvy ve Varńavě byl 20. ĉerven 1645, místo toho se vńak stal jen prvním dnem dalńího kola jednání. Příĉinou byl nedostatek prostředků na smluvenou sumu v polské královské pokladně.576 Teprve po týdnu hry o ĉas král udělil audienci Putzovi a Walderodemu, na níņ je vńak odkázal na své sekretáře Grottkowského577 a Fantoniho a po zbývající ĉervnové dny si císařské vyslance spolu se svými sekretáři přehazoval, aniņ by padlo rozhodující slovo, kdy bude odeslána první ĉást slíbené půjĉky, splatná dle smlouvy do konce května.578 Odeslání 150 tisíc dukátů do Vratislavi bylo ale 4. ĉervence podmíněno ochranou konvoje na cestě Slezskem na císařské náklady. O pět dnů později se dvojice císařských vyslanců seńla s trojicí králových úředníků Filipem Huttinim,579 Grottkowským a Fantonim nad prohláńením krále, ņe není ochoten skládat přísahu věrnosti iuramentum fidelitatis vrchnímu slezskému kníņeti, tedy císaři, a ņe dostateĉné jsou reversy, které za tím úĉelem král vydá. Jednání pokraĉovalo debatou o právech slezských kníņat, v níņ se za pomoci opisů přísluńných dokumentů habsburským vyslancům podařilo polské straně prokázat nesprávnou interpretaci.580 V závěru královńtí úředníci kontrovali obviněním, ņe komorní panství urĉená k převodu zaĉala být doslova pleněna ņivelným kácením lesů, lovením rybníků a

574 Leszczyński tvrdil nejen to, ņe platby z panství plynuly relativně pravidelně, ale i to, ņe panství Třeboň bylo Ńvédy kvůli polskému králi uńetřeno. Přes toto odváņné tvrzení nepodává ņádné odkazy na prameny. Viz LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 42.

575 NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 833, fol. 215-216, 223-224, 6. ĉervna 1646 Vídeň, Instruction für die Commisarien so dem König ih Pohlen die Fürstenthümber Oppeln und Ratibor abtretten sollen, salvo superioritatis et prioritatis iure. 576 Finaĉním hospodařením krále Vladislava IV. se zabýval v rámci své monografie o Vladislavovi IV. Czapliński, který měl k dispozici alespoň zlomky dochovaných pramenů úĉetní povahy pro královské finance. Přestoņe Czaplińského střízlivý odhad králových příjmů stanovil roĉní příjem Vladislava IV. na 1 310 000 złp., křivka králova zadluņení zaĉala stoupat jiņ po nákladném sňatku s rakouskou arcivévodkyní a rostla závratnou rychlostí, takņe roku 1642 dosáhly dluhy ĉástky 4,5 milionu złp. Roku 1643 sněm odsouhlasil úhradu králových dluhů ve výńi 3 miliony złp z příjmu komínové daně (podymne), ale zároveň přijal usnesení, ņe polský stát nebude nadále zodpovídat za královské finance. CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 297-305.

577 Jan Grottkowski, královský sekretář, jediný rodilý Polák úĉastnící se jednání o zástavě. NA PRAHA, ĈDK, sign. VE2, kart. 833, fol. 3r, Linec, Putzova relace z 7. ledna 1646.

578 Viz LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 50-61.

579 Filip Huttini, původem Francouz, doktor obojího práva, notář a písař královského soudu. NA PRAHA, ĈDK, sign. VE2, kart. 833, fol. 3r, Linec, Putzova relace z 7. ledna 1646. 580 Král poukazoval na případ lehnicko-břeņských kníņat a kníņete Gundakera z Lichtenńtejna drņícího prostřednictvím manņelky Těńínsko, jimņ vńem náleņí právo disponovat vlastními vojenskými zálohami, solní daň mají pro sebe a náleņí jim i právo apelace. Teprve po předloņení sbírky slezských privilegií, se císařńtí vyslanci obhájili, ņe tomu tak není. LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 52-53.

- 123 - odváņením hospodářského vybavení, coņ smíření obou stran neprospělo. Oproti vńem oĉekáváním dońlo 30. ĉervence k ratifikaci smlouvy z 10. května 1645 z Młocka a stejné datum nesou i vystavené reversy a dalńí dokumenty, jimiņ se vńichni ĉlenové polské vasovské linie zříkají vńech práv k třeboňskému panství v Ĉeském království.581

Vńechny sliby vyplacení dohodnutého obnosu byly plané. Termín předávacího sněmíku v Opolsku-Ratibořsku byl po 6. ĉervenci 1645 změněn jeńtě třikrát, neņ byl definitivně stanoven na 24. října 1645, protoņe na území slezských kníņectví mezitím pronikla ńvédská vojska vedená generálem Wrangelem. Na takový vývoj Ferdinand III. zareagoval návrhem, ņe si do splacení celé sumy ponechá příjmy z obou komorních panství. Na sněmíku v Opolí se 27. října ukázalo, ņe zaplaceno bylo doposud 431 tisíc złp, tedy 45 tisíc dukátů.582 Bylo tedy dosaņeno dohody, ņe pokud bude v dalńích dnech doplacena suma na 50 tisíc dukátů, císař si do doplacení sumy na 150 tisíc dukátů ponechá komorní statek Kozelsko a celková suma bude definitivně splacena do 6. ledna 1646. Dluņná ĉástka z Třeboně ve výńi 30 tisíc zl. rýnských měla být z této sumy odeĉtena, a tak nadobro vyřízena.583

Předání kníņectví proběhlo mezi 29. říjnem a 4. listopadem 1645. Přísahy věrnosti byly sestaveny ve formulaci, na které se obě strany dohodly. O den později po mńi přísahaly stavy kníņectví v ĉele s vrchním hejtmanem hrabětem Gańínem na ĉtené císařovo prohláńení a následovala přísaha stavů novému zástavnímu drņiteli zastoupenému královskými komisaři. Vladislav IV. se jako zástupce svého syna stal zástavním drņitelem opolsko-ratibořského kníņectví. Polská ńlechta téměř nezasahovala do jednání s císařem, obavy z jeho poĉínání ale panovaly. Králova snaha opatřit si sídlo mimo území polského

581 Tyto listiny jsou dnes uloņeny ve fondu Ĉeská dvorská komora v Národní archivu Praha: NA PRAHA, ĈDK, sign. VE2, inv. ĉ. 213, 1645, ĉervenec 30, Varńava; Vladislav IV., polský a ńvédský král vydává plnou moc pro své vyslance k jednání se zástupci císaře Ferdinanda III. o přenesení zástavního práva z panství třeboňského na kníņectví opolské a ratibořské a opolské a kozelské komorní panství. Tamtéņ, inv. ĉ. 214; 30. ĉervence 1645, Varńava, Vladislav IV., polský a ńvédský král se vzdává zástavního práva na panství třeboňské. Tamtéņ, inv. ĉ. 215, 30. ĉervence 1645, Varńava, Vladislav IV., polský a ńvédský král ruńí vńechny smlouvy a úpisy na 500 tisíc zlatých rýnských pojińtěných na třeboňském panství. Tamtéņ, inv. ĉ. 216, 1645, 30. ĉervence 1645, Varńava, Vladislav IV., polský a ńvédský král vydává revers na opolské a ratibořské kníņectví, které drņí právem zástavním. Tamtéņ, inv. ĉ. 217, 30. ĉervence 1645, Varńava, Vladislav IV., polský a ńvédský král, jako zástavní drņitel opolského a ratibořského kníņectví skládá slib věrnosti ĉeskému králi jakoņto vrchnímu kníņeti slezskému; Cese – zřeknutí se nároku k pohledávkám na třeboňském panství vratislavského biskupa Karla Ferdinanda Vasy je přílohou „K― rozsáhlé Putzovy relace z 28. listopadu 1645 a je vloņena do komorního spisu týkajícího se zástavy Opolska-Ratibořska. NA PRAHA, ĈDK, kt. 833, 15. ĉervence 1645.

582 ŃMERDA, M. Opolskie i kozielskie majątky kameralne, s. 536, uvádí, ņe jeńtě v roce 1645 měl přitom Vladislav IV. postoupit Kozelsko bratrovi, vratislavskému biskupovi Karlu Ferdinandovi, za půjĉku 200 tisíc złp. Proti tomu je zásadně: LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 189, pozn. 89.

583 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 75.

- 124 - státu mohla Rzeczpospolitou stát hodně. Předevńím zataņení do války. Podobné úvahy táhly hlavou i císařským tajným radům a na vídeňském dvoře se s obavami hovořilo o moņném poņadavku ńlechtické republiky na navrácení celého Slezska, nebo alespoň odevzdání zástavy polské koruně.584

IX. 2. Opolsko-Ratibořsko v rukou polského krále

Jakmile se Vladislav stal v zastoupení svého syna kníņetem Opolska-Ratibořska, zaĉal ihned pracovat na svém záměru rozvolnit co nejvíce vazby mezi zastaveným územím a vrchním slezským kníņetem, přestoņe nadále dluņil větńí ĉást půjĉky, za kterou zástavu obdrņel. Jiņ v lednu 1646 měl rezident Bibboni ve Vídni tlumoĉit královu nabídku, aby císař z kníņectví odvolal císařské jednotky, které by polský král na své náklady nahradil vlastními ozbrojenci. Za takovou výpomoc Vladislav IV. poņadoval odpuńtění fiskálních dluhů kníņectví, které se ve smlouvě zavázal uhradit.

Také dalńí Vladislavovy kroky na poli mezinárodní politiky dělaly vrásky císařově tajné radě: sňatek s francouzskou pretendentkou Marií Gonzaga de Nevers naznaĉil jasně, kam se stáĉí korouhviĉka. Polský král opět naslouchal francouzským diplomatům.585 Na jaře roku 1644 přijel do Polska v roli vyslance mladý Nicolas de Flésselles, hrabě Brégy, jeho příleņitostí měla být gratulace k narození královského potomka, ovńem kdyņ polská královna ve Vilniusu 24. března zemřela, mohl předstoupit pouze s kondolencí. Neĉekaná změna situace z něj vńak uĉinila hlavního aktéra jednání o osobě nové polské královny. Nejen, ņe získal poĉáteĉní výhodu, kdyņ předběhl s nabídkou vyslance habsburské strany Maxmiliána Ditrichńtejna, ale podařilo se mu vzbudit zájem Vladislava IV. rozladěného odmrńtěním nabídky, kterou uĉinil ńvédské královně Kristině, a stále ochotného se bavit o změně politického kurzu. Brégyho mise tak dalece předĉila vńechna oĉekávání. V květnu 1645 Brégy získal králův souhlas s Mazarinovou francouzskou „kandidátkou― Marií Gonzaga de Nevers, stvrzený polskými stavy 17. ĉervence 1645.586 V následujícím roce se Brégy stal oporou Mazarinovy chytré politiky na východě, avńak ani samotný Mazarin nestaĉil na proměnlivou situaci, kterou kolem

584 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 79. Autor nicméně neuvádí, kde zmíněné informace o vídeňském dvoře získal. Navíc si v této partii knihy poněkud protiřeĉí, neboť v závěru práce konstatuje, ņe polská ńlechta na královy snahy o získání slezských kníņectví ņádným zvláńtním způsobem nereagovala. 585 Nicolas Léonor hrabě Brégy de Flésselles zastupoval Francii v Polsku od jara roku 1644. Aĉkoliv se měl na zimu vracet do Francie, zůstal do roku 1645 a dojednal druhý královský sňatek. LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 84; CZERMAK, W. Plany wojny tureckiej, s. 356.

586 PRZEDZIECKI, R. Diplomatie et protocole (I.), s. 130; CZERMAK, W. Plany do wojny tureckiej, s. 359.

- 125 - sebe vytvářel král Vladislav. V roce 1646 byla jeho vńestranná politická jednání tak spletitá, ņe se historici nemohou shodnout, zda to byla mnohostranná hra a důkaz jeho diplomatické geniality, nebo ńlo o naprostý zmatek a nekoncepĉní postup krále, který cítil letitou bezvýslednost svých spojenectví. Ani Brégy, který jiņ Vladislavovy výkyvy znal, si netroufal vynáńet zásadnějńí soudy.

Styky s Francií byly po roce 1645 výhodnějńí, protoņe ta dokázala zabránit ńvédským diplomatům, aby si v Osnabrücku nárokovali anexi slezských kníņectví.587 Jiņ 15. října 1641, tedy jeńtě dříve neņ byla zahájena mírová jednání, měl poņadavek na anexi Slezska ve své instrukci kancléř Axel Oxenstierna.588 20. listopadu 1645 se tento poņadavek objevil ve ńvédské instrukci pro nadcházející mírová jednání, ovńem na Slezsko si ĉinil nárok i braniborský kurfiřt, kdyņ neuspěl v nárocích na Pomořany.589 Vznikl tak prostředek nátlaku na Polsko a Braniborsko. Polský král celé září aņ listopad 1646 proti těmto poņadavkům marně protestoval.590 Přestoņe to byla právě Francie, kdo v Osnabrücku úspěńně odporoval ńvédským poņadavkům na Slezsko, Brégy nedokázal Vladislava IV. přimět ani k podpisu spojenecké smlouvy, ani k uzavření koneĉného míru se Ńvédskem, byť s ním král udrņoval korektní vztahy.

Tříńtění pozornosti na příliń mnoho cílů sabotovalo v těch měsících Vladislavův velký sen o spoleĉném taņení velké koalice států proti Osmanské říńi, proti které touņil spojit střední Evropu. Zároveň zde byly obavy před ńvédskými územními nároky v Pomoří, předkládanými na vestfálských mírových jednáních, kde byli neoficiálními královskými vyslanci do srpna roku 1646 Domenico Roncalli a Maciej Krokow a reálná byla i hrozba v podobě přítomnosti ńvédských vojsk ve Slezsku.591 Pro zachování „terry felix― bylo tedy třeba dospět se Ńvédy k dohodě, která ovńem byla těņko moņná, pokud se na území Opolska-Ratibořska potulovaly císařské jednotky. Generál Königsmarck na podzim 1645 slíbil nepoņadovat po Opolsku-Ratibořsku nic, pokud totéņ uĉiní i císař.592 Pro polského krále vyvstal dalńí důvod k pokusům získat pro kníņectví v rámci Koruny ĉeské výluĉné postavení. Vladislav IV. se nerozpakoval obrátit se na vrchního velitele

587 FUKALA, R. Slezsko, s. 200-211. 588 Tamtéņ, s. 206.

589 RUPPERT, Karsten. Die kaiserliche Politik auf Westfälischen Friedenskongress (1643–1648). Münster 1979, s. 214-227.

590 BALCÁREK, Pavel. Frantińek Magnis a Morava, s. 24.

591 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 85.

592 NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 832, fol. 268-270, 283-285, 3. listopadu 1645 Opole, relace císařských komisařů.

- 126 - císařských armád arcikníņete Leopolda Viléma, aby stáhl císařské jednotky přidělené do Opolska-Ratibořska, a pouņil i stále ĉastějńí pohrůņku ńvédskou intervencí v celé věci. Ten podobné poņadavky odmítl a kontroval připomínkou nedoplacené ĉásti půjĉky, která zoufale chyběla v armádním rozpoĉtu.593 Vladislavovu nelibost pocítil císařský rezident Walderode. Z jediné audience, jíņ se Walderode domohl, vyplynulo, ņe se králi stále nezamlouvala daňová zátěņ zastavených kníņectví.594

Dne 13. ledna 1646 adresoval Vladislav IV. císaři ņádost, aby v Polsku povolil pobyt hraběti Frantińku Magnisovi, nad nímņ se v habsburských zemích vznáńelo obvinění ze zrady. Magnis totiņ na základě smlouvy na prodej stráņnického panství Vladislavovi IV. z října 1644595 vyjednal ochranu a uznání neutrality od sedmihradských a ńvédských vojsk, které prońly jiņní Moravou. Kdyņ nakonec s povolením císaře na poĉátku února 1646 přijel do Krakova, jmenoval ho Vladislav polským místodrņícím v Opolsku- Ratibořsku. Císař opakovaně protestoval proti formě Magnisova působení v polských sluņbách a zakazoval mu korespondenci s habsburskými nepřáteli, neboť ten právě vyjednával se ńvédským generálem Torstenssonem o ochranu Opolska-Ratibořska.596 Protoņe Vídeň neměla přesné informace o tom, co vńe zaměstnává polského krále, obavu, ņe Rzeczpospolita uvaņuje o spojenectví s Francií a ņe si vybere císaře za nepřítele, podpořil hrabě Frantińek Magnis, kdyņ v polovině srpna 1646 přijel k vídeňskému dvoru. Nikoli vńak jako oficiální vyslanec, ale přesto se souhlasem polského senátu a s pověřením velkého kancléře Ossolińského. Císaři měl nabídnout sumu 50 tisíc zl. rýnských, pokud bude Opolsko-Ratibořsko zbaveno vńech vojenských dávek a kvartýrů, budou mu odpuńtěny staré daňové nedoplatky a příjmy z pivního akcízu a solné daně připadnou drņiteli zástavy. Druhým poņadavkem byla vojenská pomoc pro případ války s Osmanskou říńí. Reakce císaře byla pochopitelně odmítavá v otázce války s Turky. Bernard Ignác z Martinic a říńský vicekancléř Kurz varovali, ņe se král pokouńí Opolsko-Ratibořsko odtrhnout od Slezska, o ĉemņ svědĉí královy poņadavky uvolnění kníņectví z vojenských poviností. Magnisovy výhruņky byly

593 NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 832, 5. března 1646 Varńava, Vladislav IV. Leopoldu Vilémovi, jeho odpověď je tamtéņ datovaná 21. dubna 1646 Staffeltein. O této korespondenci ovńem podrobně referuje LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 80-82. 594 OeStA/HHStA, StAbt, Polen I, kart. 61, (1644-1646), konvolut 3, 27. května 1646, Varńava, relace Huberta Walderode císaři. 595 Kupní smlouva mezi Vladislavem IV. a hrabětem Frantińkem Magnisem na jihomoravskou Stráņnici ve výńi 270 tisíc říńských tolarů, v níņ král Vladislav IV. prohlásil Stráņnici za administrátorství a hrabství polského krále je datována 20. října 1644. BALCÁREK, P. Frantińek Magnis a Morava, s. 15, 149n.

596 LESZCZYŃSKI, Józef. Franciszek Magni w sluņbie Władysława IV. Sobótka, roĉ. 23, 1968, ĉ. 1, s. 25-27.

- 127 - nakonec vyhodnoceny jako bezpředmětné a Magnis sám oznaĉen za „nebezpeĉného ĉlověka―.597 Přesto císař 4. září 1646 s Magnisovým jmenování polským gubernátorem (místodrņícím) v Opolsku-Ratibořsku souhlasil.598

Po předĉasném návratu Magnise do Polska v září dal Vladislav IV. najevo své velké rozĉarování, ale protoņe jeho hlavním zájmem bylo prosadit před polskou ńlechtou záleņitost války s Osmanskou říńí, císařovo odmítnutí nevyvolalo ņádnou odvetu. Váleĉné plány polského krále v říjnu 1646 tvrdě narazily na odpor polské ńlechty, ale Vladislav IV. se odmítl vzdát. Frantińek Magnis tak putoval jako vyslanec do Benátek a k papeņskému dvoru. Na zpáteĉní cestě se opět setkal s císařem, který pobýval v Bratislavě, ale viditelných výsledků v jednání s Ferdinandem III. dosáhl aņ Vladislavův dalńí vyslanec, královský sekretář Jan Andrzej Morsztyn,599 který byl koncem listopadu 1646 vyslán králem do Bratislavy, aniņ by se ĉekalo na výsledek Magnisova jednání, protoņe tlak Ńvédů na vyjasnění situace kolem Opolska-Ratibořska byl stále větńí.600 Morstyn byl pro císařský dvůr mnohem důvěryhodnějńí neņ Frantińek Magnis a jeho informace o politickém zákulisí na polském dvoře, zvláńtě pak o rostoucím vlivu profrancouzské strany, nebyly brány na lehkou váhu. Protoņe vńak mladý vyslanec neměl dle názoru tajných radů dostateĉné pověření k uzavírání smluv,601 měl být vyslán do Varńavy k dalńím jednáním Ferdinand Caretto di Grana. Vyslanec do Varńavy přijel 24. ledna 1647 a ve dnech 28. a 29. ledna se konala slyńení u krále.602 Caretto králi předestřel pouze nabídku finanĉní podpory v podobě stálé renty nebo ĉásti pivní a solní dávky ze zastaveného kníņectví a znovu přednesl poņadavek na uhrazení zbývající ĉásti z půjĉky císaři. Vladislav IV. nerad slyńel tuto připomínku a jak bylo jeho zvykem,

597 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 91nn. 598 Ve své funkci gubernátora v zastaveném Opolsku-Ratibořsku i v diplomatických sluņbách polského panovníka mohl hrabě předpokládat, ņe případné konflikty mezi zájmy Habsburka a Vladislava IV. se svezou právě po něm. Tak byl na podzim roku 1647 opět zbaven své moravské funkce zemského podkomořího pro příliń oĉividné dobré vztahy a jednání se Ńvédy kvůli kontribuci ze zastavených kníņectví a liknavému prosazování zájmů císařových. Bohuņel jeho hlavní ochránce Vladislav IV. zemřel a Frantińek hrabě Magnis se musel u císaře uhájit sám. Stráņnického hraběte to mělo stát řadu citlivých politických informací z prostředí polského královského dvora. BALCÁREK, P. Frantińek Magnis a Morava, s. 23nn; BALCÁREK, P. Ve víru třicetileté války, s. 391.

599 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 95nn.

600 NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 832, 7. listopadu 1646, Varńava, Vladislav IV. Ferdinandovi III. o vyslání Adrzeje Morsdinského (Morsztyna).

601 NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 832, 14. a 17. prosince 1646, Preńpurk, dvorská kancelář Ferdinandovi III. 602 Průběh jednání Ferdinanda Caretta je zcela podrobně popsán v závěreĉné relaci sepsané v Bratislavě v březnu 1647 a následující odstavce vycházejí právě z ní. NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 832, 20. března 1647 Preńpurk, relace Ferdinanda Caretta císaři fol. 359-376.

- 128 - opustil poté Varńavu a jednání s vyslancem přenechal kancléři Ossolińskému. Opět záměrně prodluņoval Carettovu misi, aby vyslance přivedl v netrpělivosti k osvětlení vńech instrukcí, které obdrņel.

Skuteĉné vyjednávání zaĉalo aņ při prvním setkání s Ossolińským 2. února 1647. Teprve před královským kancléřem vyloņil vyslanec na stůl dalńí kartu a přiznal ochotu císaře souhlasit s odchodem císařských jednotek z Opolska-Ratibořska, pokud bude královským reversem zajińtěna moņnost volného průchodu císařských vojsk, kdykoliv by toho bylo potřeba. Zikmundu Kazimírovi císař přislíbil roĉní důchod 8 tisíc zl. rýnských splatných slezskou komorou do jeho usednutí na polský trůn výměnou za Vladislavem poņadovaný podíl na pivním a solním akcízu, kteréņto dávky patřily mezi regálie a práva k nim měla dle smlouvy z Młocka zůstat zachována císaři jako vrchnímu slezskému kníņeti. Za stále nesplacené nedoplatky z třeboňského panství nabízel Ferdinand III. vńechny nedoplatky na daních z celého Opolska-Ratibořska i tamních komorních panství do roku 1645. To vńe za doplacení půjĉky, jejíņ výńi mezitím zjińťoval správce pokladu polského prince Mikuláń Filip von Rauthen.603 Královi úředníci měli za úkol získat od Caretta propozice sepsané „na papíře―, vyslanec se vńak obával, ņe by se jeho tajná jednání velice rychle donesla Ńvédům „mit welchen unafhörliche correspondenzen hin und wider schickungen vorgehen―, takņe sice vńe vypracoval, ale nepodepsal, aby mohl v případě potřeby celou záleņitost popřít.604

Dalńí audience u Vladislava IV. proběhla 11. února. Král měl na Caretta mnoho velmi zajímavých poņadavků. V první řadě ņádal, aby výńe váleĉných dávek císařské armádě zůstala tajná, aby stejnou sumu nepoņadovali Ńvédové. Tyto peníze, odsouhlasené opolsko-ratibořskými stavy, by byly vybírány přes královskou pokladnu, která by je poté sama jednou roĉně převáděla do císařské pokladny. S tím císařský vyslanec pochopitelně nemohl souhlasit. Teprve po příjezdu Rauthena 13. února se koneĉně obě strany dozvěděly, ņe do splacení celkové sumy na niņ byla vázána zástava Opolska-Ratibořska, chybí 139 273 zl. rýnských 40 kr. Z této sumy měly 4 tisíce zl. rýnských připadnout jako

603 NA PRAHA, ĈDK, NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 832, 20. března 1647 Preńpurk, relace Ferdinanda Caretta císaři fol. 360; „Philip von Rauthen, ein geborner Schwed, des königl. Printzen Schatzmeister [...] königl. Secretarius.― 604 „Dahero habe ich es [...] in deütschen sprach, ohne unterschrift oder verfänklichen stilo, also bald selbigen nachmittag alss den dritten Febr[uar] eingereicht.― NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 832, 20. března 1647 Preńpurk, relace Ferdinanda Caretta císaři fol. 365.

- 129 - odměna rezidentovi Hubertovi Walderode605 a ze sumy mělo být odeĉteno 6387 zl. rýnských 43 kr. na Zikmundu Kazimírovi přislíbený důchod z opolského a kozelského komorního statku v předběņné výńi 8 tisíc zl rýnských.606 Vyplacení bylo dohodnuto ve třech splátkách po 25 tisících říńských tolarů jeńtě v průběhu téhoņ roku. Smlouva podepsaná ve Varńavě 18. února 1647 doplňovala a zpřesňovala podmínky młocké smlouvy. Největńím úspěchem bylo odsunutí císařských jednotek z Opolska-Ratibořska, neboť tak bylo prakticky dosaņeno neutrality území. Po první splátce 25 tisíc říń. tol. měly císařské jednotky opustit kníņectví. Při dodrņení posledních splátek zástavní sumy se tato smlouva měla stát definitivní teĉkou za zástavou třeboňského panství. Nedoplatek z třeboňského panství, jehoņ výńi Caretto, jak přiznal, nezjistil, měl být uhrazen tak, ņe císař poskytne králi právo na dluņné daně z Opolska-Ratibořska, nájmy a platy z tamních komorních statků do roku 1645. Králem poņadované regálie zůstaly v císařově pravomoci a tedy v péĉi slezské komory.607

Na podzim 1646 vyslal král Domenica Roncalliho do Paříņe s ujińtěním o své ochotě uzavřít se Ńvédy věĉný mír a netrvat jiņ na svém nároku na ńvédskou korunu. Na jaře 1647 představil francouzským diplomatům svou představu o ceně ńvédské koruny. Chtěl pro svého syna některé z území mezi Livonskem a ruskými hranicemi a to do dědiĉné drņby.608 Mezitím vńak Ńvédové v bezprostřední blízkosti opolsko-ratibořských hranic stále hrozili vypovědět dvouměsíĉní ochranu kníņectví slíbenou generálem Torstenssonem. V polovině listopadu 1646 se o placení kontribuce z kníņectví u stavů přihlásil generál Wittenberg, ale byl jeńtě královským komisařem na probíhajícím sněmíku v Opolí Filipem Rauthenem přesvědĉen k odkladu. V lednu 1647 pak král vypravil k Wittenbergovi svého sekretáře Martina Neumanna, ale Ńvédům jiņ docházela trpělivost a 23. února ńvédské jednotky vstoupily od jihu na území Opolska-Ratibořska a vymohly si vńe potřebné k vyņivení vojska. Zprávy o vpádů Ńvédů do kníņectví vyvolaly u krále nebývalý výbuch hněvu, který zaznamenal císařský rezident Walderode

605 Leszczyński si vyloņil, ņe se jedná o dary od císaře pro královy úředníky. LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 109, Caretto v relaci ale píńe: „Die anderte post der donatien hatt kein difficultet zumahlen E. K. M. ihro bei dem Königl[ichen] pohlnischen hoff anwesenden residenten Huberten Walderode vermög Kaiserl[ichen] schreiben de dato Linz den 18ten April 1646 allergnädigist anbefohlen.― NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 832, 20. března 1647 Preńpurk, relace Ferdinanda Caretta císaři fol. 877r.

606 NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 832, 20. března 1647 Preńpurk, relace Ferdinanda Caretta císaři fol. 377r.

607 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 111-113. 608 Tamtéņ, s. 113-114.

- 130 - i francouzský vyslanec Brégy.609 Nato byl 10. března k Wittenbergovi vypraven opět sekretář Neumann. Generálovi vezl jeńtě ĉerstvou a doposud tajnou smlouvu z Varńavy. Wittenbergův zástupce, generál Müller 29. března 1647 v Ratiboři odstoupil od svých poņadavků na kontribuci z kníņectví během jednání poté, co byl seznámen se zněním varńavské smlouvy. Trval ale ze strategických důvodů na obsazení ratibořského zámku a města. O několik dnů později byla Ratiboř s okolím obsazena a chování ńvédských jednotek mělo daleko do generálových slibů. Ńvédové opustili Ratiboř teprve po 19. květnu 1647. Důvodem byl nátlak francouzské diplomacie a slib opolských stavů, ņe ńvédská armáda dostane stejnou finanĉní podporu, jako sněm odsouhlasil císaři.610

K rychlému odsunu císařských jednotek z kníņectví podněcovaly patřiĉně zdramatizované zprávy o excesech. Proto se Vladislav IV. obrátil na stavy a předestřel jim situaci tak, ņe za cenu 25 tisíc tolarů je moņné zbavit se vojenské zátěņe nadobro. Stavy obou kníņectví pro tento úĉel 25. března 1647 odsouhlasily 50 tisíc tolarů, ovńem splatných aņ po odchodu císařských vojsk. Nakonec to byl Frantińek Magnis, kdo pomohl vyřeńit patovou situaci. Opolsko-ratibořské stavy v květnu schválily vyplacení 25 tisíc tolarů předem a na to si vzaly 21 tisíc tolarů jako půjĉku od Magnise(!). Jejich obdrņení potvrdila slezská komora 13. května 1647. Zbývající 4 tisíce tolarů měly být odeslány do Varńavy v hotovosti. V druhé polovině ĉervna 1647 císařské jednotky opustily Opolsko-Ratibořsko a jejich místo zaujaly královské jednotky. V srpnu byly do rukou krále předány i komorní statky, a to přesto, ņe nakonec nedorazila ĉástka 4 tisíc tolarů splatných v hotovosti, takņe Michal Welly ze Sallhausenu chtěl předání komorních statků zastavit. Císař vńak dalńí průtahy nepovolil. Vladislav IV. se tak po více jak dvou letech naplno ujal svých práv, aĉkoliv přiznával dluh vůĉi Ferdinandovi III. ve výńi 130 tisíc zl. rýnských.611

609 Tamtéņ, s. 115. 610 Tamtéņ, s. 115-118; Theatrum Europaeum, sv. 5, s. 1286n.

611 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 124, 186.

- 131 - IX. 3. Ekonomická situace zastavených statků v Opolsku-Ratibořsku

Finanĉní podmínky drņby Opolska-Ratibořska nebyly zdaleka tak atraktivní, jak by se mohlo zdát. Jeńtě Gábor Betlehen, jemuņ bylo kníņectví Ferdinandem II, uděleno dědiĉným lénem, mohl poĉítat s 300 tisíci zl. rýnských roĉního důchodu.612 Panství Ratiboř vńak jiņ od roku 1642 náleņelo Jiřímu z Oppersdorfu.

Vladislavovi IV. připadly jen ty příjmy z titulu slezského kníņete, který tvořily soudní a fiskální peněņní pokuty, příjmy z výkonu patronátního práva a udílení lén; o celkové výńi nejsou doklady ani pro období habsburské správy, nicméně Putz příjmy z regálií ocenil aņ na 28 tisíc zl. rýnských roĉně.613 Příjmy z drņby obou komorních statků byly totiņ skuteĉně zanedbatelné. Samotný opolský komorní statek sestával z 39 vsí, přiĉemņ na jinak převáņně lesní půdě hospodařilo 10 folwarků.614 Kozelský statek v úrodné níņině při ústí řek Kłodnice a Straduně do Odry měl 10 vsí a 6 folwarků, dalńí příjmy vńak plynuly z obchodu po řece. Struktura jejich příjmů nevykazovala nijak rozvinutý způsob výroby. Celých 30% příjmů pocházelo z poddanských dávek, mýt a pokut, teprve pak následovaly dvory a pivovary, přiĉemņ ostatní příjmy tvořily zanedbatelný podíl.615 Z obou statků do císařské pokladny mělo před zastavením polským Vasům roĉně plynout 13 420 zl. rýnských.616 Dalńí příjmy náleņely zástavnímu drņiteli z města Ratiboře, ovńem bez oppersdorfského panství Ratiboř - roĉně 3 646 zl. rýnských.617 Těchto necelých 50 tisíc zl. rýnských roĉně mělo být doplněno roĉním důchodem od císaře v koneĉné výńi 14 tisíc zl. rýnských urĉených Zikmundu Kazimírovi, a stavy odsouhlaseného donativu Vladislavovi IV. ve výńi 25 tisíc zl. rýnských.618 Ovńem jen

612 LESZCZYŃSKI, Józef. Rządy Bethlena Gabora na Górnym Śląsku (1620–1624), Sobótka, roĉ. 14, 1959, ĉ. 3, s. 343.

613 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 186.

614 K pojmu folwark více viz MATĚJEK, Frantińek. Feudální velkostatek a poddaný na Moravě s přihlédnutím k přilehlému území Slezska a Polska. Studie o přeměnách na feudálním velkostatku v druhé polovině 15. a v první polovině 16. století. Praha 1959, s. 363-366. 615 Údaje jsou pro kozelský statek, z let 1633-1635: přes 30% příjmu z poddanských platů, teprve za nimi je s příjmy dvorové hospodářství a pivovar. Zpětné výdaje do hospodářství na platy, údrņbu staveb, nákup surovin tvořily aņ 67%. K tomu je třeba poznamenat, ņe statek ņil daleko více z obchodu neņ ze zemědělské produkce. ŃMERDA, M. Opolskie i kozielskie majątky kameralne, s. 537-543.

616 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 186.

617 NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 832, fol. 366, 4. srpna 1645, přehled příjmů z města Ratiboře.

618 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 189n.

- 132 - nedoplatky daní, jako závazky, které císař postoupil Vladislavovi spolu s kníņectvím, byly vyĉísleny na 52 279 zl. rýnských.619

Finaĉní pozadí zástavy staví polského krále a jeho roli při jednání do poněkud jiného světla. Kompenzace ze strany císaře obrovské půjĉce skuteĉně neodpovídaly, a to ani v situaci, kdy Vladislav IV. císaři celou půjĉku nikdy neposkytl. Na polské obstrukce jednání lze pohlíņet dvěma různými pohledy. Měly buď získat přístup k dalńím příjmům z kníņectví, zachovaných smlouvou císaři jako vrchnímu slezskému kníņeti, anebo při vědomí dlouhodobé nedobytnosti zapůjĉené sumy, získat ze situace maximum prostoru k rozvolnění vazeb opolsko-ratibořského kníņectví k zemím Koruny ĉeské po vzoru výńe zmíněné Luņice.

IX. 4. Nečekaný zvrat. Smrt Zikmunda Kazimíra Vasy.

Dne 9. srpna 1647 králův jediný syn Zikmund Kazimír náhle zemřel.620 Jedním okamņikem se sloņitě konstruované plány zbortily jako domeĉek z karet. Zhroutila se podstata Vladislavových úvah o zajińtění jeho potomka, ať uņ ńlo o získání slezských kníņectví ĉi jiných území, podporu ze strany habsburských příbuzných i nabídky Francie a spolu s podlomeným zdravím nastoupila i osobní rezignace.621

Frantińek Magnis mezitím ve Vídni pokraĉoval v uvolňování svazků kníņectví s císařskými úředníky. Přesvědĉil císaře o přenechání řádných daní z Opolska-Ratibořska za pevnou sumu 50 tisíc zl. rýnských vyplácenou jednou roĉně prostřednictvím krále.622 Zároveň vńak v říjnu 1647 opět jednal se Ńvédy a dohodou, ņe jiņ nebudou poņadovat dalńí platby popudil císaře a pońtval proti sobě i francouzského vyslance Brégyho.623 Také Vladislava probralo z letargie ohroņení kníņectví Ńvédy. Zbavení Opolska- Ratibořska zbývající daňové zátěņe a hlavně dávek na vojsko výměnou za pevný roĉní poplatek bylo vńak podmíněno doplacením dluņné ĉástky do zástavní sumy a tento

619 NA PRAHA, ĈDK, sign. V E 2, kart. 832, fol. 521, 18. srpna 1647, Opolí, Michal Welly prezidetovi slezské komory. 620 Zikmund Kazimír (1640-1647) sedmiletý, jinak zdravý chlapec, zemřel zcela neĉekaně, příĉinou bylo nejspíń infekĉní průjmové onemocnění. Pohřbu v Krakově se Vladislav IV. ani nikdo jiný z rodu neúĉastnil. Organizace byla svěřena Adamovi Kazanovskému a úĉastnila se jej pouze ĉást dvora a zástupci opolsko-ratibořských stavů. CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 418nn.

621 CZERMAK, W. Plany wojny tureckiej, s. 359-383.

622 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 136. 623 Tamtéņ, s. 138.

- 133 - závazek Vladislav IV. nikdy nesplnil.624 Dluh zůstal do konce Vladislavova ņivota neuhrazen, a teprve po volbě Jana Kazimíra polským králem roku 1652 jej zaplatil dalńí zástavní drņitel kníņectví vratislavský biskup Karel Ferdinand.625

Vladislav IV. svého syna nepřeņil ani o rok. Zemřel během odpoĉinkového a loveckého pobytu v litevském Merkinė (polsky Mereczu), městeĉku na staré cestě z Varńavy do Vilniusu, kam po sňatku s Cecílií Renatou provdal svou neutajenou milenku Jadvigu Łuszkowskou.626 Vývoj událostí zdravotnímu stavu polského panovníka sice neprospěl, avńak příĉinou úmrtí krále v noci z 19. na 20. května 1648 bylo podle lékaře Vorbeka- Lettowa vyĉerpání z honu, který absolvoval několik dní předtím.627

Jak bylo uvedeno výńe, opolsko-ratibořským kníņetem se z důvodu volby a korunovace Jana Kazimíra Vasy polským králem stal vratislavský biskup Karel Ferdinand Vasa. Po jeho smrti v roce 1655 se navzdory platným dohodám s Habsburky vlády v kníņectví ujal polský král Jan II. Kazimír, a teprve roku 1659 polská královna Ludvika Marie, která kníņectví spravovala aņ do jeho zpětného vyplacení Leopoldem I. v roce 1665.628

624 Zde se v únoru 1648 angaņoval i Frantińek Magnis, kdyņ se pokusil nabídnout císaři, ņe dluņnou ĉástku zaplatí ze svého výměnou za příjmy z komorních statků Opole a Kozelska z let 1645 – 1647 a roĉní penzi 25 tisíc zl. rýnských splatných z důchodů, které císaři z kníņectví zůstaly. Návrh byl ale odmítnut s tím, ņe větńinu ĉástky chtěl splatit postoupením dluņních úpisů a v hotovosti nabídl pouze 50 tisíc zl. rýnských. Pak Frantińek Magnis jistě překvapil, kdyņ nabídl panství Stráņnici v ceně 250 tisíc zl. rýnských. Kdyby vńak byl tento návrh přijat, mohl se zároveň zbavit statků na Moravě, a tím i nepříjemností spojených s poddaností císaři.

625 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 142; Epilogem Vladislavova úsilí zůstává skuteĉnost, ņe na základě nesplacené půjĉky ve výńi 600 tisíc zlp. se zástavního práva k Opolsku-Ratibořsku domohla královna Ludvika Marie. Nová polská královna půjĉila svému manņelovi 660 tisíc zlp. na 7% úrok (46200 zlp.), zárukou byly klenoty, které získala do uņívání a zdrojem splátek měla být cla z baltských přístavů a příjmy z Opolska-Ratibořska, valný sněm vńak odmítl jak splácení z celních přijmů tak uznat tento královský dluh za veřejný. Situaci vyřeńil císař svým souhlasem s převodem zástavy zmíněného slezského kníņectví na Ludviku Marii. BRZOZOWSKI, A. Podstawy finansowe ... Ludwiki Marii Gonzagi. s. 349-351. 626 Jadwiga, ņena měńťanského původu, byl provdána za dvořana Wypyského, jemuņ král udělil litevské starostwo Merkinė (Merecz), kam poté nadále zajíņděl a v okolí pořádal hony. CZAPLIŃSKI, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 283n.

627 CZAPLIŃSKI, W. Na dworze, s. 422-425.

628 STIBOR, Jiří. Regesta českých listin a listů z kníņectví Opolsko-ratibořského (1303) 1457-1731 (Výsledky bohemikálního výzkumu v AP Wrocław z let 1990-1994). SAP, roĉ. 47, 1997, ĉ. 2, s. 297n, 359-367.

- 134 - X. ZÁSTAVA

X. 1. Právní podoby zástavy v minulosti

Foedus in antiquum conservat pignus amicum - Ein Pfand bewahrt die Freundschaft. 629

Půjĉka (darlehen, credit) je druhem dluhu630 vznikajícího zapůjĉením nadbyteĉného kapitálu. Odpor církve proti braní úroků (fenus) z půjĉek, opírající se předevńím o Pátou knihu Mojņíńovu (kap. 15 a 23), Lukáńovo evangelium (6:35) a uĉení Tomáńe Akvinského, nezabránil jejich koneĉnému prosazení, stanovením jejich maximální výńe vńak vyńńí úrok klasifikovalo jako lichvu (usura). V Ĉechách roku 1484 stanovenou desetiprocentní hranici úroků sníņilo na 6% sněmovní usnesení roku 1543 a tuto výńi převzalo i Obnovené zřízení zemské. Naproti tomu říńský reces z roku 1654 stanovil rozmezí 5-8%, v Polsku byly od 17. století pro ńlechtu a duchovenstvo stanoveny úroky na 3,5% a 5%, v Uhrách roku 1647 na 6%.631

Právní terminologie v minulosti uņívala pro ruĉení majetkem tři základní termíny: fiducia (Treuhand), je nejstarńí formou zástavy, kdy se záruka v případě, ņe nedojde k vyplacení zástavy v termínu ocitá ve vlastnictví věřitele; pignus (Pfand), zajińťovací zástavní právo,632 zástava se ocitá v drņbě, tedy faktické moci drņitele,633 v tomto případě věřitele, obvykle se jedná o movitou věc; naproti tomu hypotheka,634 je termín upřednostňovaný v případě, ņe předmět zástavy byl majetek nemovitý a pod zástavu byl pouze zapsán, nejedná se vńak o věc vydrņenou. Není divu, ņe dva poslední pojmy se v minulosti v praxi ĉasto zaměňovaly.635

Pojem pignus je moņné vykládat třemi způsoby: je synonymem zastavené věci (Pfandsache), oznaĉuje ze zástavy plynoucí a věřiteli přináleņející právo - zástavní právo

629 SINGER, Samuel. Thesaurus proverbiorum medii aevi: Lexikon der Sprichwörter des romanisch-germanischen Mittelalters. Bd. 1, Berlin -New York 1995, s. 82. 630 Ĉeský jazyk podobně jako latina, odlińuje s pojmem dluh (debitum) spojené výrazy dluņník (debitor) a věřitel (creditor). V němĉině vńak Schuld znamená povinnost dluh splatit i nárok na splacení, věřitel i dluņník jsou oznaĉováni Schuldner. Tato záměna se objevuje i v latinských pramenech aņ do 16. století takņe i věřitel se oznaĉuje jako debitor.

631 Malý, Karel - SIVÁK, Florian. Dějiny státu a práva v Československu do r. 1918. Praha 1988, s. 208-209; SATURNÍK, Teodor. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Praha 1945, s. 135; K problematice s ohledem na ĉeské prostředí URFUS, Valentin. Právo, úvěr a lichva v minulosti. Brno 1975.

632 MALÝ, K - SIVÁK, F. Dějiny státu a práva, s. 233.

633 KNOLL, Ladislav – SCHELLE, Karel – VOJÁĈEK, Ladislav. České právní dějiny. Praha 2008, s. 158.

634 HENDRYCH, Duńan a kol. Právnický slovník. Praha 20093, s. 271; KNOLL, L. – SCHELLE, K. – VOJÁĈEK, L. České právní dějiny, s. 169.

635 COIGN, Helmut. Europäische Privatrecht. Bd. 1, Ältere Gemeines Recht, (1500 bis 1800), München 1985, s. 319-389.

- 135 - (Pfandrecht), stejně jako je pojmenováním na zastavené věci váznoucí povinnosti (Pfandforderung) – tedy věcného zajińtění obligaĉního nároku k movité i nemovité věci, kterým věřitel nabývá právo k uspokojení své pohledávky, nebyla-li vĉas a řádně zaplacena.636 Zástava jako taková musí mít hodnotu trvalou a vyńńí neņ dluh, který pojińťuje, avńak k ocenění zástavy dochází cenou souĉasnou, nikoli bývalou, která věřiteli nepomáhá, nebo budoucí, která je nejasná (ungewiss). Pokud se hodnota zástavy ńpatným zacházením během drņby mírně změní, nemá věřitel ņádnou pomoc. Přihlíņet se tedy musí k obecné ceně, v jaké by se dala dotyĉná věc pořídit.637

Pro období raného novověku uvádí Winkelbauer638 tři moņné podoby zástavy: 1. s drņbou (traditionspfand), nejstarńí formu zástavy, kdy je tato věřiteli do splacení k dispozici; 2. bez drņby (vertragspfand), tedy hypotéku vázanou na urĉitou věc movitou i nemovitou; 3. generální (generalhypothek) – převládající teprve v průběhu 18. století, která uņ nebyla vázána na konkrétní finanĉní zdroj, ale kupříkladu obecně na státní příjem a v podstatě byla zvláńtní formou zástavy bez drņby. V porovnání se závěry ĉeských právních historiků639 a Maura,640 který vycházel z prostředí ĉeských komorních panství od 17. století, jsou toto skuteĉně základní formy zástavy, které se vyskytovaly souĉasně. Recepcí římského práva, zemských zřízení a zákoníků, vńak vznikla v podunajské habsburské monarchii v 17. století komplikovaná právní situace, kterou naznaĉuje i nejednotnost vyskytující se terminologie, ņe totiņ docházelo ke kombinování různých forem zástavy.641 Povinnost zapisovat zástavní práva (zemských statků) do desk zemských se objevila v Deklaratoriích a novelách Ferdinanda III. z roku 1640 a tato zásada byla postupně převzata s institucí desk zemských i v dalńích zemích podunajské monarchie.642

636 ZEDLER, Johann Heinrich: Grosses Universal Lexicon Aller Wissenschafften und Kuenste, welche bißhero durch menschlichen Verstand und Witz erfunden worden. Leipzig–Halle, 1732–1750, reprint Graz 1993-1999, Bd. XXVII., s. 640-641; KADLECOVÁ, Marta – SCHELLE, Karel – VESELÁ, Renata – VLĈEK, Eduard. Dějiny českého soukromého práva. Plzeň 2007, s. 79.

637 ZEDLER, J. H. Grosses Universal Lexicon, Bd. XXVII., s. 640n.

638 WINKELBAUER, T. Österreichische Geschichte. 1522-1699, Ständefreiheit und Fürstenmacht (I.), s. 516.

639 KAPRAS, J. Právní dějiny (III./ 2); VANĚĈEK, Václav. Dějiny státu a práva v Československu. Praha 1964; MALÝ, K - SIVÁK, F. Dějiny státu a práva.

640 MAUR, Eduard. Český komorní velkostatek a trh v druhé polovině 17. století. HS 24, 1975, s. 53-114. 641 Studie k problematice vývoje práva na území zemí Koruny ĉeské v pobělohorském období jsou stále vzácné. Situaci poněkud zlepńují příleņitostné sborníky. K tomu MALÝ, Karel – ŃOUŃA, Jiří – KUĈEROVÁ, Klára. Deklaratoria a Novely Obnoveného zřízení zemského. In: Vývoj ĉeské ústavnosti v letech 1618-1918, Praha 2002, s. 803n; COIGN, H. Europäische Privatrecht., s.117n.

642 SATURNÍK, T. Přehled dějin soukromého práva, s. 97.

- 136 - Zástava s drņbou643 (antichretická,644 uņívací, uņitková, úroĉná, Altersatzung) je formou zástavní smlouvy, kdy ĉistý výnos uņívané zástavy je úrokem z jistiny – taková zástava je ukonĉena zpětným výkupem, tedy splacením dluņné sumy s veńkerými úroky.645 Jejím předobrazem byla zástava vlastnická, známá z franského práva, která byla realizována tak, ņe vlastnická práva předmětu zástavy přeńla na věřitele s podmíneĉnou investiturou. Ochranou dluņníka tak byla pouze moņnost rezolutivní výminky – vlastnické právo zanikalo v okamņiku splacení dluhu nebo – v mírnějńí podobě – vlastníkem sice zůstal do lhůty splatnosti dluņník, ale v případě jejího nedodrņení veńla v platnost suspenzivní výjimka – dluņník byl povinen převést předmět zástavy na věřitele. Tento způsob zástavy se příliń nelińil od fiducie v právu římském (Treuhand).646 Takto vńak vlastnické právo zůstává zachováno dluņníkovi, věřiteli náleņí právo zástavní drņby a právo k uņitkům (uzufructus, Satzungsgewere). V klasické podobě zástavu s drņbou charakterizovalo uspokojení věřitele dohodou např. roĉní výńe pravidelně pobíraných uņitků z drņeného majetku, zástavu pak mělo ukonĉit splacení celé pohledávky. Pokud byla pevně stanovena lhůta, po kterou půjdou uņitky ve prospěch zástavního drņitele, ńlo o formu umořovací (Totsatzung, v polských pramenech ad extenuationem, v ĉeských per amortisationem); po uplynutí měl být věřitel uspokojen. Ujednání ve smlouvě ońetřující uspokojení nároku věřitele v případě nevyrovnání dluhu mohla mít podobu zástavy propadné (v polských pramenech sub lapsu, in vim perditionis), kdy drņitel zástavy nabyl vlastnická práva k předmětu zástavy, jejíņ hodnota byla vyńńí neņ pohledávka věřitele, nebo zástavy prodejné, kdy mohla být, obvykle v souĉinnosti s úřadem, zástava odprodána, a pokud byl výtěņek prodeje niņńí a nebyla sjednána jiná ustanovení, ńkodu nesl věřitel.647

Z toho je jasné, ņe nestanovením ĉasového limitu splacení mohla, přes ve smlouvě uņívané ochranné prostředky, dluņníkovi vznikat buď hmotná ńkoda způsobená ńpatnou správou věřitele a kolísáním reálné hodnoty předmětu zástavy, nebo byl dluņník krácen na svých právech vrchnostenských a patronátních. Pokud byla lhůta splacení dohodnuta a po jejím uplynutí byla jednoznaĉně prokázána neschopnost věřitele dostát svým

643 Malý tento typ oznaĉuje jako zástavu zápisnou. MALÝ, K - SIVÁK, F. Dějiny státu a práva, s. 212. 644 antichresis - slovo řeckého původu, oznaĉuje tu formu zástavní snlouvy, při níņ věřitel uņívá předmět zástavy ve svůj prospěch a hradí si tak úroky z dluņné ĉástky, uņíváno téņ v podobě ius antichresis. ZEDLER, J. H. Grosses Universal Lexicon, Bd. 2, s. 281-286.

645 KNOLL, L. – SCHELLE, K. – VOJÁĈEK, L. České právní dějiny, s. 169. 646 Z fiducie se potom vyvinulo ruĉní zástavní právo (pignus), kde věřitel jiņ není vlastníkem, ale má pouze detenci, ale je chráněn drņebními interdikty. SATURNÍK, T. Přehled dějin soukromého práva, s. 93n.

647 Tamtéņ, s. 94n.; COIGN, H. Europäische Privatrecht., s. 323nn.

- 137 - povinnostem, mohlo to vyústit v alodizaci zastaveného majetku (lhostejno zda pouhým převodem vlastnického práva na věřitele nebo odprodejem na třetí osobu), ať jiņ se smířeným souhlasem dluņníka nebo jako výsledek soustředěného úsilí věřitele. Právní akt zástavy byl pochopitelně pod kontrolou zemských desk a podobně jako v dalńích sférách působení majetkového práva, dějinná období vyznaĉující se urĉitou formou právní nejistoty nebo slabostí zemského práva vedla ke zneuņívání tohoto institutu.

Naproti tomu zástava bez drņby (zápisná, exekuĉní, venditio temporalia, Jüngeresatzung), vyskytující se od 13. století v prostředí německých měst a o století později i v právu ĉeském, měla podobu ĉasově omezeného smluvního vztahu, kdy pravidelné splátky měly být stanoveny tak, aby celková suma i s úroky byla splacena ke stanovenému termínu.648 Tím byla v případě dodrņení podmínek předem známa koneĉná suma i termín uvolnění konkrétního majetku ze zástavy.649 Zápisná forma zástavy byla daleko elegantnějńí, a lze říci, ņe i bezpeĉnějńí formou zástavy neņ uņívací. Dluņník neztrácel vlastnická práva a směl na jednu nemovitost zavést vícero zástavních práv, věřitel se pro změnu nemusel zaobírat detaily správy propůjĉených statků, nevznikaly spory kvůli výkladu vrchnostenských a patronátních práv nebo výběru daní,650 a tak se uvolňoval vztah mezi předmětem zástavy a věřitelem. Zápis do veřejných knih – zemských desk, městských knih nebo knih soudních hájil právo věřitele, neboť v případě jeho neuspokojení nemusel vyvolat spor, ale úřad sám zprostředkoval vyrovnání stran formou propadné nebo prodejné zástavy. Ani v tomto případě neruĉil dluņník jiným majetkem neņ zástavou, neuhrazený dluh pak nebyl dluhem zástavním, ale prostým.651

Maur v této souvislosti připomíná situaci ĉeských komorních panství, která byla aņ do poĉátku 18. století standardně dávána do zástavy s drņbou a nehospodárnost této formy zaĉala být řeńena aņ v kontextu obrovského státního dluhu. Náprava po roce 1700 spoĉívala v zavedení zápisných zástav, zpřísnění dohledu nad finanĉními toky vĉetně zavedení kompossesorů, sledování výńe roĉního výnosu ze zástavy a v případě, ņe

648 Tamtéņ, s. 95-97.

649 MAUR, Euard. Český komorní velkostatek v 17. století. Příspěvek k otázce „druhého nevolnictví― v českých zemích. AUC PH Monographia 49, 1975, Praha 1976, s. 63. 650 Např. k problematice správy statků zastavených Roņmberkům i Roņmberky. Zajímavá je v prvním případě kauza Roņmberkům zastaveného královského hradu a panství Zvíkova (1431-1473), kde se zástavní drņitelé museli porovnat s existencí tamějńího manského systému. V druhém připadě Ńimůnek poukazuje na ignorování zástavních práv pánů z Wallsee na hrad Roņmberk a Vítkův Kámen při uzavírání příměří roņmberské strany s táborskou ve 20. letech 15. století. ŃIMŮNEK, Robert. Správní systém ńlechtického dominia v pozdně středověkých Čechách. Roņmberská doména 1418-1472. Práce HÚ AV ĈR : Řada A - Monographia sv. 20, Praha 2005, s. 82-86 a 291n.

651 SATURNÍK, T. Přehled dějin soukromého práva, s. 95-97.

- 138 - výnos výrazně převyńoval běņný 6% úrok, pak v tlaku na dodateĉné zvýńení zástavní sumy formou aukce.652

Generální hypotéka – ruĉení celým majetkem a nikoli pouze konkrétním předmětem zástavy se objevila v německých zemích koncem 12. století, v ĉeském prostředí je tato forma známa od 2. poloviny 14. století z desk dvorských. Přestoņe existovala po celá staletí, nakonec se od této formy ustoupilo a v habsburských zemích byla generální hypotéka výslovně zruńena dvorským dekretem v roce 1782. Princip generální hypotéky nepřipouńtěl ani patent o zemských deskách z 12. března 1794, který z hlediska věcného práva povaņoval za přiměřené, aby byla výslovně urĉena věc, na níņ zástavní právo vázne, coņ je dnes standardní zásada.653 Zbývá dodat, ņe zástava s drņbou přeņívala vedle zástavy bez drņby (zápisné) jeńtě v 18. století a byla v habsburských zemích běņnou. V Uhrách, kde zápisná zástava zůstala cizorodým prvkem, který původní uherské právo neznalo, převaņovala zástava s drņbou jeńtě v 19. století.654

X. 2. Šance na budoucí alodizaci

Tradice a obliba zástavy s drņbou souvisela s moņností alodizace takto drņených statků. V ĉeském prostředí se problematikou správy zástavních statků zabývaly jen některé dílĉí studie, z nichņ se řada zaobírá 15. stoletím, kdy nejen ņe tato forma drņby byla jeńtě hojně rozńířena, ale v němņ lze také vyuņít narůstajícího mnoņství pramenů normativního i úĉetního charakteru. I v této době proběhly pokusy o dezinterpretaci zástavních smluv a příklady nedostateĉné péĉe o zastavený majetek, objevila se ale také praxe, která se sama nabízela, totiņ napojit správní systém zboņí zastaveného s alodními a zkomplikovat tak budoucí osamostatnění doĉasné drņby.655

S rostoucími nároky panovnického dvora se předmětem zástavních smluv, a tím pádem i objektem výńe zmíněných praktik, stávaly komorní statky. To byl případ majetku ĉeského krále, stejně jako o století později rakouských Habsburků, kteří převáděním

652 MAUR, E. Český komorní velkostatek, s. 65. SOUĈEK, J. Zástava král. komorních statků Zbiroha, Točníka a Králového dvora kníņeti Janu z Lichtenńtejnu 1710. ĈMKĈ, roĉ. 85, 1911, s. 277-278.

653 HENDRYCH, D. Právnický slovník, s. 1374n; SATURNÍK, T. Přehled dějin soukromého práva, s. 96. 654 Tamtéņ. 655 Ńimůnek připomíná existenci dvojkolejné správy v případě postoupení, nikoli vńak zástavou, roņmberského Choustníka (1468-1476) a Soběslavi (1468-1471) dohodou z roku 1468 Zdeňkovi Konopińťskému ze Ńternberka. Paralelní působení roņmberských a ńternberských úředníků vysvětluje skuteĉností, ņe Ńternberkům byly vydány pouze hrady a město a nikoliv celé panství. ŃIMŮNEK, R. Správní systém, s. 82n.

- 139 - korunního majetku viditelně podpořili vznik soukromých latifundií. V Dolních Rakousech byla v letech 1575 – 1625 rozprodána větńina majetku komory. Korunní panství v Horních Rakousech se v podstatě – s výjimkou Solné komory – rozplynula do roku 1650.656

Sledujeme-li zástavy zbývajících komorních statků v 17. století, nenajdeme nic, co by svědĉilo o tom, ņe by byly zřizovány s teoretickým zdůvodněním jejich ekonomických předností. Naopak komorní radové i panovník si uvědomovali ńkodlivost zástav s ohledem na bezohledný a kořistný způsob hospodaření. Kladný vztah k nim panoval jen za zvláńtní politické situace bezprostředně po Bílé hoře a dalńí uzavírání zástavních smluv vyvolala nutnost uspokojit naléhání císařových věřitelů, jejichņ pohledávky odkládáním splátek záhy dosahovaly astronomické výńe. Zákaz zřizování dalńích zástav komorních statků vznikl roku 1668 a následován byl instrukcí z roku 1692 nařizující zastavená panství vyplatit.657

Ochranu statků musela formálně zajistit zástavní smlouva. Principiálně se dala oĉekávat vymezení práv, která měla zůstat zachována vlastníkovi: bez vědomí a souhlasu vlastníka nesmělo dojít k ņádné nové výstavbě nebo „nadlepńování― stávajících objektů v ceně nad stanovenou hranici, opevňování míst (zvyńování hradeb), vydrņování vojska, ukládání nových mýt a cel a zasahování do platných privilegií a práv, osoby dosazené do správy měly vyhovovat oběma stranám.

Obě zástavní smlouvy mezi Habsburky a Vasy jsou výjimeĉné potřebou ochránit svrchovaná práva ĉeského krále a zaruĉit na území zástavy zachování zemského práva.658 V první řadě byla její platnost pochopitelně podmíněna sloņením přísluńných reversů a přísahy věrnosti (iuramentum fidelitatis), v případě zástavy Třeboně do rukou ĉeského krále, při zástavě slezského kníņectví vrchnímu slezskému kníņeti. Úĉel tohoto opatření je zcela pochopitelný, ale v situaci kdy smluvními stranami byli dva suveréni, se mohlo jednat o nanejvýń citlivou záleņitost. Podmínka inkompatibility s titulem krále polského a ńvédského je zcela jasně formulována teprve ve smlouvě z roku 1645, drņbu třeboňského panství připisuje výslovně polské králově a předpokládá splacení do konce jejího ņivota. Alternativu opaĉnou sice připouńtí, ale neurĉuje, kdo přesně by měl být

656 EVANS, R. J. W. Vznik habsburské monarchie 1550-1700, s. 199.

657 MAUR, E. Český komorní velkostatek, s. 62n. 658 „Sluņebníci pak a jinńí ouředníci a poddaní na tom panství, nechť se jináĉ nedomnívají, neņ ņe téņ nejjasnějńí královně Cecílie Renatě tím způsobem, jako jinńí sluņebníci, ouředníci a poddaní v Království ĉeském, jinńím pánům, manům a stavům Jeji Milosti, věrností a poddaností povinni a zavázani jsou, vedle zřízení a ustanovení království― viz příloha 1.

- 140 - dalńím drņitelem v pořadí. 659 Svrchované právo ius supremum directum třeboňská smlouva oznaĉuje jako vladařství a pojímá do něj právo na veńkeré regálie, výběr daní náleņejících ĉeskému králi a odvolání k ĉeskému apelaĉnímu soudu: „Obzvláńtně pak, aby správu nařizovati a ji drņeti mohl, kdyby toho potřeba ukazovala, vńak beze ńkody toho panství a uņitků ztenĉení; také to, co se víry v království zachování posledního dotejĉe, přes to, i odvolávání k Apelaci, potahování statkův do fiscu, poklady, doly, které by na nově vynalezeny byly, práva silnic, platů ukládání, obzvláńtně vinných a pivních, a jinńích daní ustanovení v obecních potřebách Království [ĉeského], jakoņ i jinńí větńí královské vzneńenosti, nebo regalie a praeminenci.―660 Stejným způsobem byly původně nastaveny i podmínky zástavní smlouvy na Opolsko-Ratibořsko.661

X. 3. Právo zástavní versus lenní – dvě cesty se stejným cílem

S ohledem na podmínky zcizování statků náleņejících k Ĉeskému království v ĉlánku A XX. OZZ bylo jistě zajímavé sledovat, jak bylo naloņeno se situací, kdy měl suverén jiné země sloņit přísahu dědiĉné poddanosti: „A pokudņ bychom My aneb budaucí král a dědic království, cizozemci v zemi statek pozemský kaupiti, aneb jiným způsobem na se převésti milostivě povoliti, a tak jej za jednoho spoluobyvatele království tohoto přijíti ráĉili: tehdy takový jeńtě před ujetím dotĉeného statku, netoliko přísahu dědiĉné poddanosti, vedlé svrchu poloņené formy A II. Nám vykonati, ale při tom také revers a zapsání pod peĉetí svau na to, ņe se vedlé nynějńích i budaucích Nańich královských nařízení, práv a zřízení zemských chovati a proti nim ņádným cizím právem zastírati nechce, ke dskám Nańím královským zemským sloņiti bude povinen.―662 Zástavní

659 „ist darzue die herrschaft Wittingaw in königreich Böheimb vorgeschlagen, dergestalt daß selbige dem könig solte inscribiert werden, sie aber die königin dieselbst zugemuessen, und zu pohsedirn auch ihre leut doch allerzeit mit des konigs im Behaimb vorwissen darauf zu stölten haben, daß auch der könig in Pollen, die andern seine herrn gebrueder und schwestern von diesen praetensionibus ginzlich abledige, salua tamen omni superioritate contributionibus, wein und piergelter, allis comunibus regioneribus und das dan bei ohne dass königs in Böheimb vorwissen, und verwilligung kein absonderliches geben oder verbesserungen angefangenen werden, der offnung und guarnison auch dem könig Behaimb allerzeit freistehe.― OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 28, fol. 6-7, Abele: „Constans de negatio Principatus aliorumque Dominiorum―. 660 Tamtéņ. 661 „Dabei werden austruckentlich vorbehalten, die der IKM und dero Succesoren als Königen in Böhmen, und oberst. herzogen in Schlesien zustehende Jura und Regalia als, in sonderheit das Jus Superioritatis, die Contributiones zu friedens und kriegs zeiten, Grl. und Particular zöll, bier Aufschlagen, Salzregal, newe Mauthen aufzurichten, die alte zu staigern [...].― SOAT, VsT (Archiv do roku 1784), inv. ĉ. 350, kart. ĉ. 1, sign. IA 1A alfa No. 1e, opis z desk zemských, viz příloha 3.

662 JIREĈEK, Hermenegild (ed.). Obnovené právo a Zřízení zemské dědičného království Českého = Verneuerte Landes-Ordnung des Erb-Königreichs Böhmen 1627. Praha - Vídeň 1888, str. 29n, ĉlánek A XX; V Obnoveném

- 141 - smlouva takovou podmínku obejít nemohla a situaci nevyřeńil ani převod na jiného ĉlena polské panovnické rodiny.

V kauze zástavy ĉeského panství a slezského kníņectví se také původně objevil návrh pojednat celou záleņitost převodu jako zavedení lenního vztahu mezi polským králem a Ferdinandem III. jako ĉeským králem. Pro právní ukotvení vztahu dvou rovnocenných a rovnorodých jedinců, aniņ by dońlo k újmě na cti, byl vhodný pouze vztah lenní.663 Tento model byl známý nejen z říńského prostředí a slezských kníņectví, kde byl císař coby ĉeský král lenním pánem a vrchním kníņetem, ale také z polského prostředí, kde lenní přísahy zůstávaly důleņitou ceremonií. Lenní vztah jako právní závazek věrnosti a vńestranné pomoci za doņivotní i dědiĉné propůjĉení půdy ĉi jiného majetku lenním pánem - seniorem vazalovi zatěņoval povinnostmi obě strany. Jejich převáņná ĉást byla vńak na straně vazala, protoņe ten předevńím měl ze smlouvy prospěch.664 Léno (Lehen, manství, v polských pramenech obvykle latinsky jako feudum, ius feodale) znamenalo pro vazala věcné právo k udělenému statku, narozdíl od statku svobodného zpupného, k němuņ nabyvatel získal právo vlastnické. Středověký lenní systém kodifikovaný ve 13. století v severní Itálii665 a v ĉeských zemích zdomácnělý s nástupem Lucemburků vedle druņinových a výsluhových systémů, nezůstal typicky středověkou institucí. Naopak projevil znaĉnou ņivotaschopnost důrazem na osobní vztah lenního pána a vazala, který neznamenal nutně jen vztah nadřazenosti a podřízenosti. Z toho důvodu nabízelo lenní právo prostor pro komunikaci dvou suverénních666 vládců, tolik potřebný v době, kdy ius inter gentium - mezinárodní právo667 bylo jeńtě v plenkách. Dříve neņ Grotius stanovil zřízení zemském moravském se jedná o ĉlánek XI. SOA TŘEBOŇ, Rukopisy Třeboň, sign. B 12, Der Röm. Kais. auch zu Hungarn und Böheimb etc. Kön. Mait. Ferdinandi IIdi. Vernaÿerte Lands Ordnung deroselben Erb Margrafthumbs Mähren, 1628, fol. 29-31.

663 KNOLL, L. – SCHELLE, K. – VOJÁĈEK, L. České právní dějiny, s. 141. 664 Lenní smlouva reflektuje to, ņe vazal se přijetím léna podrobuje pravomoci seniora, jeho status svobodné osoby je sice zachován, politické oprávnění vazala přechází vńak zĉásti na seniora. Důleņitou souĉástí právního aktu bylo homagium - přísaha věrnosti na níņ navazovala investitura – uvedení v drņbu léna. Protoņe lenní vztah kladl takový důraz na osobní vztah, při změně jednoho ze subjektů se následovalo tzv. renovatio feodi, které mělo v případě výměny vazala podobu relevia - obnovy lenní smlouvy spojené obvykle s finanĉními povinnostmi ze strany vazala. KADLECOVÁ, M. – SCHELLE, K. – VESELÁ, R. – VLĈEK, E. Dějiny českého soukromého práva, s. 71.

665 Tamtéņ, s. 71-75; KADLECOVÁ, Marta – SCHELLE, Karel – VLĈEK, Eduard. K otázce lenního vztahu k Římské říńi v českých dějinách. SAP 29, Praha 1979, s. 56-116. 666 Teorii státní suverenity popsal Jean Bodin: suverén se podobá kormidelníkovi, který je povinen dovést svůj koráb k cíli a ĉiní tak sám, aniņ by se ohlíņel na hlasy cestujících. Suverén tedy rozhoduje o svých vlastních záleņitostech závazně a s koneĉnou platností. MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláńtě k právu českému. Brno 19935, s. 20. 667 Mezinárodní právo veřejné jako soubor právních norem upravujících chování států a jejich vztahy v rámci mezinárodního spoleĉenství. HENDRYCH, D. Právnický slovník, s. 423n. MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné, s. 32.

- 142 - své principy přirozeného práva, nadřazeného a nepodléhajícího lidské vůli, a dříve neņ vestfálský mír poloņil základ systému mezinárodních kongresů, bylo právo lenní vedle práva kanonického s autoritou katolické církve a práva námořního668 jedním z prostředků, jak stanovit pravidla jednání v právním vakuu mezi jednotlivými suverény.669

V případě zástavy Třeboně a Opolska-Ratibořska obě strany tuto otázku vyřeńily podmínkou, ņe drņitelem zástavních práv nesmí být polský panovník sám, ale některý ĉlen jeho rodiny. Ovńem pokud by se obě strany shodly na vyrovnání závazků převodem majetku ve výńi pohledávky a nikoliv zástavním závazkem, dotaņeno do důsledku, lenní vztah skýtal v situaci, kdy bylo třeba uvést do náleņitých mezí právní vztah dvou suverénů, aniņ byla jedna strana sníņena, více výhod neņ postavení věřitele a dluņníka. V případě zástavy s drņbou byl vņdy výkon práv jedné strany omezován výkonem práv té druhé. V teoretické rovině je moņno dodat, ņe v případě, kdy byla koneĉným cílem alodifikace, byla i v případě léna ńance na její realizaci. Snahy o alodifikaci lén, tedy převod lenního práva ke statku na právo vlastnické, a tím zruńení lenního svazku, se v habsburské monarchii v 16. a 17. století objevovaly. Zatímco vńak v Prusku byl lenní systém zruńen z podnětu zákonodárce jiņ v roce 1717, teprve od roku 1788 měla být rozhodnutím Josefa II. v budoucnu na korunu spadlá léna prodávána jako svobodné statky. Avńak císař Frantińek I. pro změnu alodifikaci lén roku 1817 zakázal, takņe lenní systém v habsburské monarchii zanikl prakticky aņ povinnou alodifikací za náhradu podle zákona ze 17. prosince 1862.670

Spoleĉná vláda Habsburků v Říńi a ĉeských zemích nabízela zajímavou alternativu kombinace obojího - totiņ vyuņít nejasností, které do právního systému zemí Koruny ĉeské přináńelo zavádění nových, dříve neznámých forem práva římského a starńích říńských právních zvyklostí, a existence lenního systému říńského a lén ĉeských králů.

Nejznámějńím příkladem je postup Jiřího z Poděbrad při vytváření vlastní rodové základny v Kladsku. Poděbrad, který nejprve v roce 1454 odkoupil zástavní práva ke Kladsku, Frankenńtejnsku a Minstrbersku od Viléma Kruńiny ze Lichtenburka, se po svém zvolení králem stal nejen drņitelem zástavních práv k těmto statkům, ale i vrchním lenním pánem. Takņe nic nebránilo tomu, aby se z Kladska stalo první a

668 MANNING, William O. Commentaries On the Law of Nations. London 1839, s. 11-16.

669 MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné, s. 87nn.

670 KAPRAS, J. Právní dějiny (III./ 2), s. 71; SATURNÍK, T. Přehled dějin soukromého práva, s. 78-83.

- 143 - jediné hrabství v ĉeských korunních zemích. Ustavením hrabství v roce 1462 vzniklo jádro rodové drņavy pro novou dynastii, které mohlo být roku 1465 spolu s minstrberským kníņectvím uděleno v léno Jiřího synům.671

Třicetiletá válka umoņnila nejen zásadní změny ve struktuře pozemkové drņby, ale také řadu právních experimentů, které měly rozvolnit po staletí budovaný vztah některých drņav k ĉeským korunním zemím a prosadit jejich větńí autonomii a zvýńit prestiņ.672 Experimentátorem s emancipaĉní taktikou - pokusy o vytvoření zvláńtního postavení územních celků státoprávně spojených se zeměmi Ĉeské koruny, byl také Albrecht z Valdńtejna v případě vévodství Frýdlant, jehoņ ņivotaschopnost ovńem nemohla být prověřena ĉasem.673 Valdńtejnův na první pohled nepochopitelný poņadavek, aby mu Ferdinand II. jednotlivé zemskodeskové statky udělil v léno, coņ bylo v předchozím období vnímáno jako horńí forma drņby neņ svobodné vlastnictví,674 vedl k jejich převedení do desek dvorských, a tím k vydělení z řady ostatních svobodných statků. „Zdánlivým znehodnocením svého vlastnického práva připravoval půdu pro budoucí státoprávní osamostatnění svých drņav. Jedině díky převedení na královské léno, mohly být vymazány ze zemských desek.― Cíle dosáhl, kdyņ bylo poĉátkem roku 1627 Frýdlantsko povýńeno na vévodství, a na základě dalńích privilegií získalo právo na vynětí ze zemské jurisdikce a zavedení vlastního právního řádu.675

Inspirací pro tento krok mohly být vedlejńí země Koruny ĉeské, pro jejichņ drņitele znamenal lenní vztah poměrně vysokou míru samostatnosti. Zde se nabízí příklad odstoupení Horní a Dolní Luņice Sasku v roce 1636 náhradou za saskou váleĉnou

671 KAPRAS, Jan. Právní dějiny, ĉást I., Praha 1913, s. 311. FELCMAN, Ondřej. Postavení Kladska v České koruně a česko – slezské divergence ve vrcholném a pozdním středověku. in: Bobková, Lenka (ed.). Korunní země v dějinách ĉeského státu I. Seńity Ústavu ĉeských dějin řada A, sv. 2, Praha 2003, s. 254-257. TICHÝ, Josef. Kladsko v českých dějinách. In: Tichý, Josef - Vojtíńek, Václav - Nohejlová - Prátová, Emanuela. Kladsko v historii ĉeského státu. Praha 1947, s. 22-28. 672 Samostatnou kapitolou jsou ovńem případy, kdy se změna právního postavení stala spíńe záleņitostí prestiņe. Za takový případ lze povaņovat povýńení eggenberského panství Ĉeský Krumlov na vévodství v roce 1628. Podobným způsobem byla také roku 1633 povýńena panství Moravský Krumlov a Uherský Ostroh Gudakera z Lichtenńtejna na kníņectví Lichtenńtejn. Ĉeský Krumlov vńak nebyl běņným svobodným statkem, ale od poĉátku 17. století komorním panstvím, jehoņ novým drņitelem se stal přední úředník a rádce Ferdinanda II. Jan Oldřich z Eggenberku. Viz KRÁL, Pavel : Český Krumlov za habsburské komorní správy. (Kaņdodenní ņivot v českokrumlovské zámecké rezidenci mezi léty 1602 aņ 1622). OH 5, 1996, s. 399-421. ZÁLOHA, Jiří. Ke vzniku někdejńího českokrumlovského vévodství. JSH, roĉ. 40 (1971), ĉ. 3, s. 153-156.

673 JANÁĈEK, J. Valdńtejn, s. 284-289. STARÝ, Marek. Frýdlantské vévodství a jeho státoprávní postavení v rámci České koruny. In: Malý, Karel – Soukup, Ladislav. Vývoj ĉeské ústavnosti v letech 1618-1918. Praha 2006, s. 135-157.

674 MAŤA, Petr. Svět české aristokracie. Praha 2004. s. 120.

675 STARÝ, M. Frýdlantské vévodství, s. 147

- 144 - pomoc.676 Ĉeský král sice zůstal formálně vrchním lenním pánem a v případě vymření vńech tří wettinských linií na něj mělo odumřelé léno spadnout, ovńem protoņe saské kurfiřty nezavázal lenními povinnostmi, (zachovala se pouze formalita udělení Luņic v léno vņdy novému kurfiřtovi), přeńla na saské kurfiřty bez omezení vńechna práva předtím náleņející ĉeským králům, získali markrabské tituly i jurisdikĉní nezávislost. Tak dosáhli praktického odtrņení Luņice od ostatních zemí Koruny ĉeské.677

X. 4. „Conditiones pignori et hypotheca Dominii Wittingau“

X. 4. 1. Vojenská ochrana

Zvláńtní právní postavení pozemkového majetku mohlo také zajistit velmi praktickou ochranu před váleĉnými ńkodami. Zde se nabízí BALCÁRKEM podrobně představený příklad fingovaného prodeje jihomoravského panství Stráņnice, kde prodávajícím byl Frantińek hrabě Magnis a kupujícím polský král Vladislav IV.678 Kamenem úrazu se stala skuteĉnost, ņe Magnis předem transakci neprojednal ani s císařem, ani s moravskou zemskou vládou. Prodej „cizozemci― nemohl být totiņ podle ĉlánku X. Obnoveného zřízení zemského moravského679 bez vědomí panovníka jako moravského markraběte proveden legální cestou a takový majetek i peníze za něj strņené měly bez náhrady

676 Poté co byly obě Luņice předány Janu Jiřímu Saskému roku 1623 dokumentem zvaným Immisionesrecess jako zástava za váleĉné výdaje, roku 1635 po separátním Praņském míru následoval tzv. Nebenrecess, jehoņ prostřednictvím byly obě Luņice odstoupeny jako dědiĉné léno, a to se vńemi právy a povinnostmi vĉetně cel a regálií, které doposud vlastnili ĉeńtí králové jako luņická markrabata. Císaři Ferdinandovi II. tak zůstal jen titul markraběte a znak. Toto datum se také obecně povaņuje za moment oddělení obou Luņic od zemí Koruny ĉeské. BOBKOVÁ, Lenka, ZDICHYNEC, Jan. Kodifikace zemského práva pro Horní Luņici v 16. aņ 18. století. In: Malý, Karel - Soukup, Ladislav. Vývoj ĉeské ústavnosti v letech 1618-1918. Praha 2006, s. 112-133.

677 BOBKOVÁ, Lenka – BŘEZINA, Luděk – ZDICHYNEC, Jan. Horní a Dolní Luņice. Stručná historie států. Praha 2008, s. 152-158. 678 Frantińek Magnis se na tomto kroku odhodlal po poradě s bratrem Valeriánem, kdyņ ten při svém pobytu na polském dvoře v říjnu 1644 při audienci sedmihradského kníņete Rákoczyho zjistil, jaké nebezpeĉí jiņní Moravě hrozí v podobě vpádu sedmihradsko-uherských vojsk Jiřího Rákóczyho a Ńvédů. BALCÁREK, P. Frantińek Magnis a Morava, s. 15; BALCÁREK, P. Ve víru třicetileté války, s. 380n. 679 „O statcích v pokutě odňatých a o glejtích., odst. 19: ...ņe by některý cizinec v tomto margrabství moravském statek koupiti anebo ten jistau smlauvu a porovnání ujíti chtěl, nemá k tomu jemu jiņ více bez nańeho neb budaucích dědicův Nańich, králův ĉeských a margrabat moravských, milostivého povolení povolováno býti. Pakli by někdo přes tento nález Náń bez consensu a povolení které hrady, tvrze, města, dědiny anebo jiné vńeliké zboņí cizozemci, jakého by ten koliv stavu, řádu, anebo povolání byl, prodal, směnil, zastavil aneb jakýmkoliv jiným způsobem upustil a skuteĉně postoupil: tehdy má netoliko takový jiņ postoupený pozemský statek, ale i peníze za něj dané aneb v zemi ujińtěné i jiné vńecko, coņ by proti tomu směněno anebo dáno bylo, ztratiti a zámek ten neb zboņí na margrabě plným právem připadnouti.― MOZZ: JIREĈEK, Hermenegild (ed.). Verneuerte Landes-Ordnung des Erb-Markgrafthums Mähren = Obnovené zřízení zemské dědičného markhrabství moravského. Brno 1890, str. 25-27, ĉlánek X., odst. 19; SOAT, Rukopisy Třeboň, sign. B 12, Der Röm. Kais. auch zu Hungarn und Böheimb etc. Kön. Mait. Ferdinandi IIdi. Vernaÿerte Lands Ordnung deroselben Erb Margrafthumbs Mähren, 1628, fol. 29-31.

- 145 - propadnout.680 Přesto byla Stráņnice v císařem neschválené kupní smlouvě z října 1644681 prohláńena za hrabství a administrátorství polského krále. Na jaře roku 1645, kdyņ Ńvédové po císařem prohrané bitvě u Jankova skuteĉně dorazili k Brnu, vyslal Frantińek Magnis dokumenty o této transakci s ņádostí o ochranu ke ńvédskému generálovi Torstenssonovi a uspěl. Dne 24. dubna 1645 se Frantińek Magnis na základě kupní smlouvy na Stráņnici prohlásil za pouhého administrátora krále polského.682 Podobně jiņ předtím ve prospěch Stráņnice vystupoval Vladislav IV., kdyņ jednak informoval Torstenssona o koupi Stráņnice a jednak poņadoval její ochranu u velitelů polských vojsk. Hrabě, který na stráņnickém zámku hostil celé velení císařových nepřátel, platil a ņivil jejich vojsko, stál náhle kromě nepříjemnosti, ņe při prodeji Stráņnice poruńil přinejmenńím onen X. ĉlánek MOZZ, před váņnou hrozbu, ņe bude obviněn ze zrádných úmyslů.683 Skuteĉně kuriózní vyvrcholení celé kauzy by vńak nastalo, kdyby císař přijal Magnisovu poslední nabídku ohledně Stráņnice z léta 1647. Poté, co zimu 1646/1647 strávil s diplomatickým pověřením v Itálii, ve snaze získat hotové peníze a zbavit se moravských statků i poddanství císaři, nabídl hrabě s vědomím polského krále Ferdinandovi III. svou (!) Stráņnici za 250 tisíc zl. rýnských, dalńí statky u Brna a dluņní úpisy v ceně více jak 100 tisíc zl. rýnských, aby jimi mohla být uhrazena ĉást zástavní půjĉky na Opolsko-Ratibořsko, a to vńe za právo pobírat po nějakou dobu ze Stráņnice

680 „Poněvadņ byl národ ĉeský majetníkem země ĉeské, nesměl ņádný cizozemec nabýti svobodných statků zemských v Ĉechách, leĉ by byl přijat do země za obyvatele s rovnými právy a povinnosti s jinými obyvateli, k ĉemuņ bylo potřeba svolení krále i sněmu zemského. Obnoveným zřízením zemským změněn jest tento starodávný základní zákon v ten způsob, ņe král potáhl na sebe samého moc udělování práva obyvatelského.― Viz TOMEK, V. V. Sněmy české, s. 3; ĈOZZ, ĉlánek A XX „Pakli by kdo, bez zvláńtního královského k tomu povolení, v království tomto nějakou pevnost, hrad nebo zámek, město, ves, aneb jiný pozemský statek, některému cizozemci, jakého by ten koli důstojenství, stavu, řádu a povolání byl, prodal, směnil, sfrejmarĉil, zastavil aneb jiným jakýmkoliv způsobem, jakņby to jmenováno býti mohlo, odcizil a jemu skuteĉně postoupil: tehdy netoliko ten postoupený pozemský statek, nýbrņ i to, co zaň dáno a zaplaceno, buď v zemi na penězích pojińtěno jest, aneb co koli jiného proti tomu dáno, směněno, aneb také na to půjĉeno bylo, na krále Jeho Milost v pokutě připadnouti má.― JIREĈEK, H. Obnovené právo a Zřízení zemské dědičného království Českého, s. 29-30; 681 Frantińkův bratr Valerián měl podle pozdějńí obhajoby inkriminovanou smlouvu císaři vysvětlit a v případě císařova nesouhlasu s transakcí ji zniĉit. Kdyņ byl císařovnou a prezidentem dvorské váleĉné rady v Linci od audience podobné náplně odrazován, zanechal věc otevřenou, smlouvu nezniĉil a navíc ji odvezl s sebou do Říma. BALCÁREK, P. Frantińek Magnis a Morava, s. 15; BALCÁREK, P. Ve víru třicetileté války, s. 380n. 682 SOA Třeboň, pracovińtě Jindřichův Hradec, Historica Jindřichův Hradec, kart. ĉ. 18, inv. ĉ. 637, nedat.: Frantińek Magni, hrabě ve Stráņnici dostav od ńvédského generála polního marńálka Linharta Torstenssona povolení k cestám ve sluņbách polského krále se zavazuje, ņe nebude mít ņádnou tajnou korespondenci ke ńkodě ńvédského království a jejích spojenců, ņe na svém panství nebude mít ņádné cizí poddané a bude platit Ńvédům kontribuci, souĉ. opis, pap., něm.; LESZCZYŃSKI, J. Franciszek Magni w sluņbie, s. 25-27. 683 Ve své funkci polského gubernátora v zastaveném Opolsku-Ratibořsku (císařem potvrzen 4. září 1646) i v diplomatických sluņbách polského panovníka mohl hrabě předpokládat, ņe se případné konflikty mezi oběma panovníky svezou právě po něm. BALCÁREK, P. Frantińek Magnis a Morava, s. 17-27.

- 146 - nejen důchody, ale i výnos z kontribuce a cla.684 Jeho návrh vńak nejen přijat nebyl, ale navíc byl Magnis znovu obviněn z neloajality k císaři, jiņ podruhé zbaven úřadu moravského podkomořího a po smrti svého velkého přímluvce Vladislava IV. se musel u císařského dvora opětovně dovolat odpuńtění.685 Stráņnické panství, tak péĉí o císařskou armádu víceméně nepostiņené a zároveň Ńvédy respektované neutrální území, se v posledních letech třicetileté války stalo přísloveĉnou „terrou felix―.

Z hlediska ochrany panství v zuřícím váleĉném konfliktu mohla být Třeboň dalńí terrou felix, respektovanou podobně jako „polská― Stráņnice Ńvédy a zároveň ve vlastním zájmu chráněnou císařem před finanĉní zátěņí v podobě v zemi přítomného vojska. Z textu přísluńné zástavní smlouvy nevyplývá dodrņení předem dohodnuté podmínky, ņe váleĉné výdaje panství půjdou na vrub císaři. Smlouva pouze předpokládá dorovnání roĉních úroků na dohodnutou výńi v případě, ņe by příjem z panství nestaĉil. Jinými slovy, pokud by tedy administrátor panství byl okolnostmi přinucen dát celý výnos hospodaření na chleba pro vojsko, měl tak uĉinit a teprve pak se dotazovat, jakým způsobem budou toho roku úroky uhrazeny; v tom ohledu se jevilo jako rozumné vyjmout zastavené panství z reņimu kvartýrů a povinnosti placení kontribuce. Aĉkoliv k tomu nakonec dońlo, realita na panství byla sloņitějńí. Situace, kdy by jiņní Ĉechy obsadilo ńvédské vojsko nenastala, takņe výjimka nevýjimka, velení a zásobovací komisaři císařských jednotek v kraji si brali, co potřebovali. Problém se na třeboňském panství stal obzvláńtě palĉivým v letech 1642-1643 a, jak je vidět z výnosu panství i z korespondence mezi Varńavou, Vídní a Třeboní, intervence měly mizivý efekt.686

V případě zástavy Třeboně nebyl polskou stranou nijak zdůrazňován poņadavek na vlastní ochranu panství polskou vojenskou posádkou. Přítomnost polského vojska na panství nedoloņily ņádné evidenĉní ani úĉetní prameny, a tak jedinou zmínkou zůstává záznam o morové ráně v roce 1640, která podle třeboňské kláńterní kroniky

684 BALCÁREK, P. Ve víru třicetileté války, s. 393. 685 Stráņnického hraběte to zřejmě stálo řadu citlivých politických informací z prostředí polského královského dvora. BALCÁREK, P. Frantińek Magnis a Morava, s. 23nn.

686 LÍVA, Václav. Prameny k dějinám třicetileté války. Regesta fondu Militare archivu MV ĈSR v Praze. Díl. VII. 1643-1645, Praha 1956, s. 39; V důchodních úĉtech je náznak, ņe polský král, kdyņ se dozvěděl o ohroņení Třeboně ńvédským vojskem, vyslal na panství v květnu 1645 jakéhosi královského trubaĉe Zachariáńe Wesendorfa, který měl jednat s nejmenovaným ńvédským generálem, více o tom ale důkazy nejsou. Viz SOA Třeboň, Velkostatek Třeboň, sign. 1A 6R 1 ĉervená, Důchodní úĉet panství Třeboň za rok 1645. Naopak Leszczyński tvrdil nejen to, ņe platby z panství plynuly relativně pravidelně, ale i to, ņe panství Třeboň bylo Ńvédy kvůli polskému králi uńetřeno. Toto odváņné tvrzení není podloņeno ņádnými odkazy na prameny. Viz LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 42.

- 147 - zdecimovala polskou vojenskou posádku o síle osmi(!) praporů.687 Na druhou stranu mohla být situace Třeboně pouĉením a jednou z pohnutek Vladislava IV. k tomu, aby v Opolsku-Ratibořsku v zastoupení svého syna trval na striktní neutralitě, staņení císařských vojsk a moņnosti vydrņovat si polskou posádku.688 Přitom se odvolával na právo disponovat vlastními vojenskými zálohami, které měli údajně ve smlouvách zajińtěno Lichtenńtejnové v případě Těńínska a také kníņata lehnicko-břeņská.689 Mimo text zástavní smlouvy dosáhl svého, ovńem za podmínky vystavení reversu zajińťujícího v případě potřeby volný průchod císařských vojsk a platby stanovených dávek císařské armádě, jejichņ výńi se neměli dozvědět Ńvédové.

X. 4. 2. Nejasnosti kolem třeboňské zástavy

Prakticky od konfiskace panství Třeboň Ńvamberkům roku 1621 s sebou nejasné právní postavení třeboňského panství neslo různá nedorozumění. Předtím, neņ na něj byla vloņena zástavní drņba, sice bylo vlastnictvím ĉeského krále Ferdinanda III., ale předevńím náleņelo k Ĉeskému království a rozhodování o něm stále přísluńelo stavovské obci. Obnovené zřízení zemské ve věci správy záleņitostí tradiĉních ĉeských komorních statků stanovilo, ņe jiņ realizované zástavy nebo prodeje budou sněmu oznámeny a s jeho souhlasem vloņeny do sněmovních artikulů.690 Asistence stavů a souhlas sněmu při změně statutu zemských statků byly stále nezbytné, přesto byla tato procedura obcházena způsobem, jakým OZZ řeńilo ochranu práv zástavních drņitelů z váleĉných let, a v některých případech dońlo v druhé polovině 17. století i k opomenutí sněmovního svolení.691 Pokud by ĉeské stavy o zástavě jednaly, pak by to mohlo být znamením, ņe Třeboň byla poĉítána mezi ĉeská komorní panství, jenņe k jednání o zástavě Třeboně roku 1637 Ferdinand III. ĉeské stavy vůbec nepřizval,

687 VAĈKÁŘ, Josef. Řeholní kanonie sv. Augustina v Třeboni a některé památnosti tohoto starobylého města. Praha 1867, s. 124. 688 Jiņ v lednu 1646 Vladislav IV. navrhoval, ņe pokud císař z kníņectví stáhne císařské jednotky, král je na své náklady nahradil vlastními ozbrojenci. Viz kapitola IX. 2. Opolsko-Ratibořsko v rukou polského krále.

689 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 52-53.

690 Stalo se tak poprvé v roce 1628 v případě potvrzení zástavy Mělníka z roku 1623 Vilému Slavatovi. TOMEK, Václav Vladivoj. Sněmy české dle Obnoveného zřízení zemského Ferdinanda II. Praha 1868, s. 61-62. 691 Tamtéņ.

- 148 - zatímco při jednání o zástavě Opolska-Ratibořska roku 1645 se na nutnou asistenci stavů odvolával a pouņíval ji jako zdrņovací taktiku.692

Nejasnosti z období zástavy dokládá sneńení prosincového praņského sněmu roku 1638, kde je třeboňské panství uvedeno mimo stávající skupiny plátců berně: „Předně aby z panství Jeho Milosti Císařské, téņ Její Milosti Císařové, jakoņto Králové Ĉeské, praelatův, pánův, rytířstva, královských měst, osob duchovních i světských, pojímajíce v to i panství třeboňské [...] z kaņdého poddaného na gruntu effective osedlého [...] zvláńtního měńce dáti povinna byla dva zlatý třicet krejcarův.―693 O dva roky později psal rada při buchalterii praņského hradu Samuel Ledenický, třeboňskému gegenhandlerovi Pergerovi: „Pokudņ mi Pánbůh zdraví propůjĉiti ráĉí, se přiĉiním zatím poslednějńí poĉty, pokudņ na hotově jsou, také se sem odeslati moci budou, aby pořádně přijaty a vyřízeny býti mohly. Vńak přitom pan(u) netajím, poněvadņ panství třeboňské obzvláńtně J. M. Cís. náleņí, a poĉtové jeho bez obmeńkávání povinnosti J. Mti. Cís. privátně se řídí, ņe za práci jejich náleņitý recompens z téhoņ panství důchodův naň dáti povinen bude.―694

Díky tvrdému vyjednávání panovníka s ĉeskými stavy ale také vyńlo najevo, ņe kdyņ císař Ferdinand III. usiloval roku 1649 o to, aby stavové svolili k prodeji komorních panství Benátky a Lysá nad Labem, jako protiváhu třeboňské panství přiĉlenil k ĉeským komorním statkům. Zároveň je vńak dal do doņivotního uņívání a opět cum jure antechreseos arcivévodovi Leopoldu Vilémovi.695 Roku 1658 bylo vńak panství na arcivévodu převedeno v rámci jeho vyrovnání s nastupujícím císařem Leopoldem I.; ten s ním v následujících letech disponoval zcela volně a v závěru svého ņivota je bez

692 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 23.

693 SOAT, Historica Třeboň, sign. 6302e, „Artikulové na sněmu obecném, kterýņ drņán byl na hradě praņském léta 1638 [...] 16. dne měsíce prosince a zavřen 31. dne téhoņ měsíce―; Přestoņe berni měl schvalovat sněm, Ferdinand III. svolával od roku 1638 narychlo sjezdy, protoņe „pro nynějńí rychlou potřebu, sněm tak spěńně rozepsán býti nemohl.― a na sněmu si pak vynutil povolení podobných sjezdů „kdyby nenadálá potřeba toho nastala―. Sjezdy pak byly v letech 1640-42, 1644 2x, 1646, 1652 atd. Od 1634 aņ do 1642 trvaly sjezdy 30 dní, jen 1644 trval jen 2 dny, za Leopolda se směny protáhly i na 4 měsíce a 15 dní, pak vńak jiņ bývaly jednodenní. TOMEK, V. V. Sněmy české, s. 12-17, 101-102.

694 SOAT, VsT, sign. IA 6R 1, Ledenický Pergerovi 19. listopad 1642.

695 SOAT, VsT (Archiv do roku 1784), list. ĉ. 195, sign. IA 1A alfa No. 1g, 21. února 1648, Brusel, Ferdinand III. postupuje panství Třeboň arcivévodovi Leopoldu Vilémovi k doņivotnímu uņívání; Stavové nakonec dali souhlas k zástavě v roce 1676 na korunu spadlých kníņectví Lehnického, Břeņského a Oleńnického kníņeti ze Schwarzenbergu za 484 tisíc zl. rýnských i v roce 1689, kdyņ zastavoval kníņectví Lehnické, Břeņské a Olawské hraběti Heřmanovi Ĉernínovi. Také kdyņ Ferdinand II. postupoval saskému kurfiřtovi obojí Luņici v léno od Ĉeské koruny, hned na sněmu 1636 to bylo schváleno. TOMEK, V. V. Sněmy české, s. 61-62;

- 149 - asistence ĉeských stavů ĉi komory postoupil Janu Adolfovi ze Schwarzenbergu, takņe k realizaci slibů císaře Ferdinanda III. oĉividně nedońlo.696

696 „Untern 4. Martii (1658) gemelten jahrs, würden Ihrer hochfürstl. durchl. Erzherzog Leopold Wilhelmben zu Österreich die jenigen m/260 R. capitell, welche als ein Pfandschilling auf der herrschaft Wittingau gehaftet durch überlassung gemelten herrschaft abgestatett. Id est 260 000 R.― viz OeStA/HHStA, HA, FAkt., kart. 16, „Extrakt aus der kaiserl. hofbuchhalterei außzugbücher was nemblich ietzige regierende Kais. Mt. Leopoldo pp von Anno 1657 bis 1674 inclusive, von alte anerwachsene hoffschulden an capitall und interesse bezahlt lassen―, fol 88.

- 150 - XI. MIKROSVĚT ZASTAVENÉHO PANSTVÍ.

XI. 1. Realita ve vleku „slavné minulosti“.

XI. 1. 1. Geneze správní jednotky, hospodářské struktury a váleĉná realita

Třeboňské panství,697 od 12. století náleņející postupně rodu Vítkovců, dolnorakouskému cisterciáckému kláńteru Zwettl, pánům z Landńtejna a koneĉně Roņmberkům (1366 – 1611), bylo vņdy samostatnou správní jednotkou k níņ byly postupně připojovány dalńí lokality ĉi původně samostatné správní jednotky. Roku 1374 zahrnovalo panství kromě města Třeboň jen 13 vsí, jeho rozloha se vńak po husitských válkách úspěńným poĉínáním roņmberských drņitelů dále zvětńovala. Do stále kompaktnějńího území zůstal ovńem zásadním způsobem zaklíněný třeboňský kláńterní statek – vlastnictví augustiniánské řeholní kanonie v Třeboni zaloņené Roņmberky roku 1367. Statky kláńtera přitom leņely převáņně v těsné blízkosti Třeboně. V roce 1493 panství Třeboň zahrnovalo 43 lokalit, o necelých třicet let později jiņ 57698 a v roce 1551, kdy se vlády ujímal Vilém z Roņmberka, mělo jiņ 1337 osedlých (třeboňský kláńterní statek měl 261 osedlých)699 Poslední velkou změnou v územním rozsahu panství bylo zajisté připojení třeboňského a borovanského kláńterního statku po zruńení obou kanonií v letech 1564 – 1566. Ze spíńe malého se panství rozrostlo natolik, ņe před prodejem největńího roņmberského panství Ĉeský Krumlov Rudolfovi II. v roce 1601, bylo po Nových Hradech třetím největńím. Roku 1616, kdy jiņ třeboňské panství patřilo Ńvamberkům, se bez Soběslavi, která měla v jeho rámci znaĉnou míru autonomie, neboť k němu připadla aņ roku 1596 po odprodeji větńí ĉásti panství Choustník, a borovanského statku s městeĉkem a 11 vesnicemi,700 uvádí kromě tří měst

697 K územnímu a správnímu vývoji třeboňského panství: TRUHLÁŘ, Josef (ed.). Urbář zboņí roņmberského z roku 1379. Praha 1880; PELIKÁN, Josef (ed). Urbární rejstřík třeboňského panství z r. 1555. ĈSPS 57, 1949, s. 238-241; HADAĈ, V. Státní archiv v Třeboni (2), Praha 1958, s. 7nn, 43nn; svazek 3, Praha 1959, s. 109-112; CIRONISOVÁ, Eva. Správa třeboňského panství za Roņmberků (1366–1611). JSH 53, 1984, s. 1-9; ŃIMŮNEK, R. Správní systém; nejnověji KOCIÁNOVÁ, Zdenka. Velkostatek Třeboň. Archiv do roku 1784. 1323–1784 (1886). Dílĉí inventář. Třeboň 2005. s. 1-9, kapitola Dějiny původce fondu.

698 ŃIMŮNEK, Robert. Unikátní dokumentace: Panství Třeboň 1420-1520. HG, ĉ. 32, 2003, s. 195-337.

699 Rozsahu kláńterního statku se věnují: KREJĈÍK, Adolf, Ludvík (ed.). Urbář z roku 1378 a účty kláńtera třeboňského z let 1367-1407. Praha 1949; SALABA, Josef. K dějinám někdejńího augustiniánského kláńtera v Třeboni. ĈMKĈ 73, 1889, s. 271-285, 422-435 a naposledy KADLEC, Jaroslav. Kláńter augustiniánských kanovníků v Třeboni. Praha 2004. 700 K borovanskému kláńternímu statku jen tolik, ņe augustiniánský kláńter v Borovanech byl zaloņen Petrem z Lindy roku 1455, po jeho smrti svěřen pod patronát Roņmberkům, drņbu sekularizovaného majetku Roņmberky po zruńení kláńtera potvrdil císař Rudolf II. roku 1600 viz SOAT, VsT (Archiv do roku 1784), inv. ĉ. 362, kart. 1, sign. IA 1A alfa No. 7c, ověřený výpis z desk zemských. Dalńí literatura: PEXA, Herbert. Borovany v letech 1600-1663. JSH 15, Praha 1986, s. 113-121. ŃEDA, Oldřich. Borovany a okolí v předbělohorském období a v době českého stavovského povstání. In: Borovany. Vlastivědný sborník k osmistému výroĉí prvé

- 151 - (Třeboně, Lomnice nad Luņnicí a Veselí nad Luņnicí) a tří městeĉek (Ledenic, Dolního Bukovska a Mezimostí) 66 vesnic s 1591 osedlými.701 Území ve směru západo – východním přibliņně kopírovalo hranice protáhlého geologického útvaru tzv. třeboňské pánve, na severu zasahovalo do úrodnějńí obilné oblasti v blízkosti Dolního Bukovska, na jihu se pak dotýkalo zemské hranice. Na severu hraniĉilo s drobnými statky Bzí, Ņimutice a Zálńí, dále na východ se statky Hamr a Val, panstvím Kardańova Řeĉice, Jindřichův Hradec a Chlumeckem náleņejícím k panství Nová Bystřice. Zemská hranice oddělovala třeboňské panství od fürstenberského panství Weitra (Vitoraz). Dále na jihu hraniĉilo s panstvím Nové Hrady, na západě s ĉeskobudějovickými městskými statky a koneĉně s panstvím Hluboká nad Vltavou.

Toto rozlehlé a rentabilní panství neleņelo sice v centru ostatních roņmberských panství – ze sousedních panství patřily pánům z Růņe pouze Nové Hrady, ale díky úspěńnému zavedení rybníkářství se po ĉeskokrumlovském panství úĉetně jevilo jako druhé nejvýnosnějńí. Poté, co poslední Roņmberk Petr Vok odprodal roku 1601 Ĉeský Krumlov císaři Rudolfovi II., stala se jeho hlavním sídlem Třeboň. Bohaté panství předního velmoņe země s reprezentativním rezidenĉním městem, kde v kulturní rovině vnějńí měńťanský ņivotní prostor povznesla stavební ĉinnost po posledním velkém poņáru v 60. letech 16. století, tomu vnitřnímu pak dodalo na pestrosti spoleĉenství jednotlivců i rodin svázaných sluņbou se ńlechtickým rodem. Městské prostředí prostoupilo do sídla vrchnosti a cosi jako závan velkého světa proklouzlo do městských podloubí.702 Aĉkoliv rezidencí a centrem panství bylo město Třeboň, podobná „atmosféra― působením elity vrchnostenských úředníků a měńťanů zasáhla i dalńí městské lokality.

V krátkém období ńvamberské vrchnosti se Třeboň o rezidenĉní funkci dělila s dalńími sídly. Dvůr a okruh sluņebníků se sice podstatně zmenńil, a po roce 1615 jeńtě více rozmělnil mezi okruh „starého pána― Jana Jiřího ze Ńvamberka, který doņil na Orlíku a

zprávy o obci. Borovany 1986, s. 65-100. TÝŅ. Matěj Kozka z Rynárce a sekularizace borovanské augustiniánské řeholní kanonie v ńedesátých letech 16. století. JSH 37, 1968, s. 87-97, 133-143, 225-238. Kromě městeĉka Borovan borovanskému kláńteru náleņely vsi Hluboká s dvorem, Trocnov a Nesměň a ĉásti vsí Hodonice, Třebeĉ, Dvorec, Jílovice, Ĉeřejov, Rankov, Víska a Vlachnovice.

701 SOAT, VsT (Archiv do roku 1784), kn. ĉ. 82, sign. IA 6G beta No. 3i, urbář panství Třeboň [po r. 1598.]. 702 Na pozoruhodný kontrast ĉasu největńího kulturního rozkvětu a nejhlubńího úpadku upozornil a literárně jej vyuņil jiņ PÁNEK, Jaroslav. Poslední Roņmberkové: Velmoņi české renesance. Praha 1989, s. 16-20.

- 152 - „mladého pána― Petra ze Ńvamberka, jehoņ rodina zůstala na Třeboni.703 Zůstala vńak jen symbolicky, o skuteĉném pobytu ve ĉtyřech letech, které byly Petrovi v roli třeboňské vrchnosti vyměřeny, téměř nemůņe být řeĉ. Větńinu ĉasu strávil na cestách a pobytem v Praze, kam jej následovala i rodina. V ĉase stavovského povstání na panství vrchnost chyběla a nechráněné panství aņ na opevněnou Třeboň zaplavila císařská vojska. Kdyņ se město v únoru 1622 vzdalo, byla jiņ váleĉná kořist z ĉásti rozdělena. Z největńích ńvamberských panství získal jiņ roku 1620 Nové Hrady, Libějovice a Roņmberk císařský generál Karel Bonaventura Buquoy. I zbývající majetek v září 1620 zemřelého rebela propadl konfiskaci – nároku byla zbavena Petrova manņelka Anna Maxmiliána a svého nároku se nedovolal ani Petrův mladńí bratr Adam, který se pro nepřítomnost v zemi povstání neúĉastnil.704 Ani v případě této konfiskace atraktivní pozemkový majetek v rukou císaře dlouho nezůstal.705 Orlík a Zvíkov koupil Jan Oldřich z Eggenbergu jiņ roku 1623, a tak pouze Třeboň se statkem Borovany byla jako císařův majetek706 dána do správy prezidentovi ĉeské komory Vilému Slavatovi, jako „sousedovi nebliņńímu―, o němņ autor Třeboňských pamětí soudí, ņe: „mohl toho panství za svou věrnost dosáhnouti, kdyby toliko byl chtěl.―707 Otázkou zůstává, zda Slavata skuteĉně stál a usiloval o to, Třeboň získat, i kdyņ mohl předpokládat z mnoha dalńích případů, ņe konfiskát bude dán k dispozici jako odměna za „věrné sluņby―. Můņeme se

703 Krátkým obdobím ńvamberské vlády nad třeboňským panstvím se zabýval pouze: KUBEŃ, Jiří. Ńvamberský dvůr v Třeboni v letech 1611/1612-1620. In: Bůņek, Václav – Král, Pavel (edd.) Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku. OH 7, Ĉeské Budějovice 1999, s. 441-468. Bohuņel vycházel téměř pouze z materiálů fondu SOAT, CR, ze Ńvamberka a ke ńkodě studie nevyuņil dostateĉně moņnost ĉerpat z fondu Velkostatek Třeboň, aĉkoliv se logicky nabízela. Tamtéņ také dalńí literatura. Jinak k Ńvamberkům nejnověji popularizaĉní dílko JÁNSKÝ, Jiří. Páni ze Ńvamberka - pětisetletá sága rodu s erbem labutě. Domaņlice 2006.

704 K celému procesu se ńvamberskými dědici BÍLEK, Tomáń, Václav. Dějiny konfiskací po roce 1618. díl. 1, Praha 1882, s. 646-664.

705 KNOZ, Tomáń. Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty. Brno 2006, s. 764. 706 Po vzdání města Třeboně 23. února 1622 převzal velení a tím doĉasnou správu panství Don Baltazar de Marradas prostřednictví Dona Martina Huerty, jehoņ vystřídal Zdeněk Libńtejnský z Kolovrat. Oba pánové si na zámku poĉínali jako na dobytém území, takņe z cenností zůstala na svém místě pouze bibliotéka. Viz KOCIÁNOVÁ, B. Panství Třeboň v období polské zástavy, s. 28-31; TÁŅ. Panství Třeboň a třicetiletá válka, s. 15-17. Vychází zvl. z SOAT, VsT, sign. IA 6W gama No. 23, s. 14n., opis zpráv o třeboňském zámku za povstání z vizitaĉních zpráv Petra Kańpara Světeckého z r. 1751; dále PETŘÍK, Jan. Třeboňsko po českém povstání, zvláńtní otisk JSH, roĉ. 1931, ĉ. 3.-4, s. 5n. POSPÍŃIL, Josef. Třeboňsko za povstání českého. SHK, roĉ. 14 a 15, Praha 1914, s. 79n.

707 KOLÁR, Jaroslav (ed.). Mezi kronikářstvím a zábavnou prózou (Třeboňské paměti Vavřince Benedikta Mecera), Strahovská knihovna, ĉ. 4, 1969, s. 111-151.

- 153 - pouze domnívat, proĉ s Třeboní nebylo naloņeno jako s dalńími ĉástmi konfiskovaného ńvamberského dominia.708

Panství Třeboň bylo vńak po útrapách váleĉných nájezdů a obléhání třeboňské pevnosti „zplundrované― více, neņ si komorní úředníci dovedli představit. Relace purkrabího Dekary uvádí, ņe v roce 1622 bylo na panství pouhých 82 osedlých.709 O tři roky později napoĉítala vizitaĉní komise v 6 městech (bez Soběslavi) a 68 vsích z původních 1519 osedlých pouze 277, a stejně tak zdevastované byly i veńkeré hospodářské provozy, na základě sumárních roĉních a pololetních úĉtů povaņované za skuteĉný pramen vysokých výnosů před stavovským povstáním.710

Neujasněné postavení tohoto rozsáhlého majetku trvalo aņ do roku 1625, kdy panství Třeboň obdrņel od svého otce Ferdinanda II. arcivévoda Ferdinand Arnońt. Podobně jako Třeboň, ovńem lenním právem, získal také některá kníņectví ve Slezsku.711 Právnímu statutu třeboňského panství se v tomto případě spíńe blíņí situace hrabství Kladsko, dalńí arcivévodské drņby, kterou Ferdinand Arnońt získal roku 1624. Kladsko, které nebylo samostatnou zemí Koruny ĉeské, nemělo být v budoucnu zastavováno, ale mělo vņdy slouņit k zaopatření některého ĉlena habsburskému rodu.712 Poté, co se Ferdinand III. stal císařem, bylo Kladsko postoupeno dalńímu Habsburkovi a takový vývoj lze docela dobře předpokládat i v případě Třeboně. Pokud by v roce 1637 nepřeváņil zahraniĉněpolitický zájem v „polské záleņitosti―, nový císař by

708 SOkA JH, AM Třeboň, kn. ĉ. 1, Liber memorabilium unaque matricula civium Trebonensium, pamětní kniha města Třeboně, fol. 16r, 11. ledna 1623, pamětní zápis o převzetí panství Třeboň Vilémem Slavatou.

709 SOAT, VsT, sign. IA 6W gama 5, relace purkrabího Dekary z roku 1629. 710 SOAT-ĈK, SÚK, st. odd.-Třeboň, sign. A 6W gama 2a, relace Jiřího Bradského z Labouně a Votíka Kořenského z Tereńova o inspekci na panství Třeboň z března 1625, srovnání jimi sebraných údajů a jejich porovnání s urbářem z období datovaném po r. 1606 je spíńe přibliņné. Nabízí se otázka nakolik přesně mohli cizí komisaři získat spolehlivé údaje o té které vesnici a jakým způsobem se dobrali ke koneĉným ĉíslům.

711 NA PRAHA, AĈK, evid. ĉ. 2372, Vídeň, 3. dubna 1625, arcivévoda Ferdinand Arnońt zmocňuje Kryńtofa Simona z Thunu, aby se na jeho místě ujal Opolska, Ratibořska a Hlohovska, [online] dostupné z: http://www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ-NA/ACK/2372/charter; evid. ĉ. 2375, Vídeň, 8. ĉervna 1626, Instrukce k převzetí Javorska a Svídnicka pro Kryńtofa Simona z Thunu v zastoupení uherského krále Ferdinanda III. [online] dostupné z: http://www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ- NA/ACK/2375/charter 712 Kladsko, jehoņ hrabětem byl od roku 1569 ĉeský král, neuniklo po stavovském povstání zájmu Habsburků, v letech 1623-1624 je drņel vratislavský biskup Karel, pak jeho synovec Ferdinand III. v letech 1626-1637 jako „mladńí― král a podobným způsobem také Ferdinand IV. v letech 1649-1653. FELCMAN, Ondřej. Divergentní tendence v postavení a vývoji Kladska – kraje a hrabství v 13.-18. století. In: Borák, Meĉislav (ed.). Slezsko v dějinách ĉeského státu. Opava 1998, s. 170nn. TÝŅ. Postavení Kladska v České koruně, s. 254-265. FELCMAN, Ondřej – HLADKÝ, Ladislav – ŃŮLA, Jaroslav. Právní postavení Kladska v českém státě do roku 1742. (K ústavně právnímu, politickoprávnímu a církevně správnímu vývoji Kladska), 2. ĉást, KS 3, s. 9-36.

- 154 - pravděpodobně panství postoupil některému ze svých příbuzných, nejspíńe bratrovi Leopoldu Vilémovi, který tak jako tak později panství obdrņel.

Třeboň tedy jako osamocený habsburský ostrůvek zůstala vklíněná mezi slavatovské, buquoyské a eggenberské statky a Marradasovu Hlubokou, daleko od středoĉeské enklávy komorních statků i od statků ve Slezsku, avńak v přijatelné vzdálenosti od Vídně i Lince. Na panství zůstala zhruba pětina původního poĉtu poddaných, z nichņ spíńe městské obyvatelstvo mohlo oĉekávat a vyuņít některé z forem vrchnostenské ochrany. Přes formálně vyhlańované úlevy pro panství a zákazy pobytu císařského vojska na jeho území byla skuteĉná ochrana prostoru panství, zvláńtě při absenci větńích vojenských záloh, iluzí a nemohla zajistit klid potřebný venkovu k hospodaření a městu k obchodování. Bez vojenské obrany válka stále vńemi způsoby pronikala do ņivota císařových poddaných a stávala se vńudypřítomnou. Ochrana salvakvardií byla moņná sotva u vrchnostenských dvorů. Venkovské obyvatelstvo se se situací vyrovnávalo po svém a vedeno sebezáchovným pudem, zbíhalo ze statku, jakmile se zdálo, ņe jinde bude lepńí ņivobytí. Jejich navracení niĉemu nepomáhalo, pokusy s osidlováním poddanými z Kladska také neměly ņádaný efekt.713 Přesto se na panství nańli cizopanńtí poddaní, zběhlí například z drobných okolních statků, kde se projevila prostá neschopnost vrchnosti uhájit a ochránit své poddané a ustát náklady při průtazích vojsk, kteří viděli v rozsáhlosti tohoto panství a majestátu ĉeského krále urĉitou ņivotní jistotu.714

Dlouhodobé dějinné procesy, jako je prohlubování hospodářské krize ĉi ochlazování klimatu, jsou oĉima souĉasníků ĉasto nepostřehnutelné a mohou dlouho zůstat nezpozorovány, zuření váleĉné bestie, která udělala za blahobytnými ĉasy výraznou ĉáru, vńak na vlastní kůņi pocítili neomylně vńichni. Při představě, jak asi po několikaletém volném pohybu vojsk po kraji musel vypadat venkov, je jasné, ņe tím prostředím, které uchovalo obraz předváleĉných ĉasů klidu a prosperity, se stalo město. Ve městě přeņily některé původní rodiny a v nich přeņívala ústní tradice. Bez písemného zachycení by

713SOAT, VsT, sign. IA 6W gama 5, relace purkrabího Dekary z r. 1629; O této záleņitosti uskuteĉněné zřejmě ve spolupráci s kladskými komorními statky: SOAT, VsT, sign. IA 7R 8, Soupis korespondence v hospodářských záleņitostech adresované Ferdinandovi III. třeboňskými úředníky v letech 1625-1636 a fasciklu N. 3 k záleņitostem třeboňského panství z let 1626-1638. „Nro. 4. In simili de eodem [administrator Adam Putschar] wegen der Underthanen so von Glaz auf Wittingau geshikt werden sollen. Item wegen des Wildtspraits dasselbst. 29. Juli 1625.―

714 Řada případů zběhlých poddaných z období habsburské drņby je uloņena SOAT, VsT, sign. IB 5AU 63, v ņádostech o navrácení zběhlých poddaných, pobývajích bez povolení na císařském panství, se vyskytuje i méně obvyklý případ, ņe třeboňský poddaný svedl jiné cizopanské, aby se usadili na třeboňském panství a za pomoci kompliců je ukrýval.

- 155 - z ní vńak nezbylo nic. Příběhy literární památky „Třeboňské paměti―, vzniklé jako připomínka „lepńích― ĉasů, tradované v ústní podobě jeńtě na konci 18. století715 a zachycené v písemné podobě třeboňských měńťanem Vavřincem Benediktem Mecerem, jsou svým charakterem na hony vzdálené „seriózní― historické práci Václava Březana, ale přesto svým způsobem unikátní, vymykající se dobovému průměru.716 Příběhy se staly podkladem pro literární obraz Petra Voka z Roņmberka jako lehkomyslného záletníka, postavě borovanského kláńterního správce Matěje Kozky z Rynárce vtiskly enńpíglovský humor a roņmberské sídelní město zalidnily řadou plastických postav. Nejsou jen ústní tradicí, jejich autor sám měl moņnost poznat minulost prostřednictvím archivních pramenů ze zámeckého archivu a nebyl v tomto poĉínání zdaleka sám. Vņdyť celé 17. století bylo na panství ve znamení návratů hluboko do minulosti - obnovování starých práv i hledání pouĉení v hospodářských oblastech - staĉí jen připomenout letité spory o práva a majetek mezi správou panství a po 65 letech roku 1631 obnoveným augustiniánským kláńterem.717 To, ņe kláńter obdrņel původní nadání, nerespektující téměř sedmdesátiletý vývoj majetkových vztahů, „aktivovalo― paměť řady obyvatel. Fascikly týkající se sporů kláńtera obsahují řadu pamětnických výpovědí o době posledních Roņmberků.718 Minulost byla tedy oņivována víc neņ dostateĉně. Pasáņe Třeboňských pamětí týkající se vývoje po smrti posledního Roņmberka jsou o poznání struĉnějńí a v hodnocení mírnějńí, přestoņe je to doba autorova produktivního ņivota. Naopak silné rozĉarování ĉteme mezi řádky v hodnocení poměrů prvních let působení nové schwarzenberské vrchnosti. Chování vrchnostenských úředníků v době habsburské správy není oĉima měńťana hodnoceno zdaleka tak příkře, jako nová úřednická garnitura, přivedená do správy panství v 60. letech 17. století jednak s novou vrchností a jednak přirozenou obměnou generace.719 Hodnocení vrchnosti tedy jednoduńe nesouviselo jen s její kaņdodenní přítomností na panství.

715 Moderní edici a literárněhistorický rozbor provedl KOLÁR, J. Mezi kronikářstvím, s. 111-151. Zde také veńkerá starńí literatura k tématu.

716 Srov. PLETZER, Karel. Českobudějovická analistika v období třicetileté války. JSH roĉ. 28 (1959), ĉ. 4, s. 113- 120.

717 KADLEC, J. Kláńter, s. 173-191.

718 Srov. SOAT, VsT, sign. IA 3K beta 3 a 4. 719 „Roku 1673 za nejvyńńího hejtmana nařízen Eliáń Mayerhofer z Tyrol. Ten by byl rád vńecky privilegia zruńil, sousedy z Třeboně vyhnal a sedlákův nasázel. Naváděl vrchnost aby Třeboňskejm na ņádný jejich stíņnosti nedávala, ņe on je dobře skrotí. [...] Lidí svobodných, pod ńuc městský náleņejících, se zmocňuje, je ńatlavou a hladem nutí, ņe musí se panství poddati; dělá se sám soudcem i rychtářem, jeho miláĉkové ve vńem jemu pochlebují a ņenský niĉemný, na poctivého muņe nepatřící, klevety mu donáńejí [...]― KOLÁR, J. Mezi kronikářstvím, s. 142n.

- 156 - Třeboňńtí poddaní jistě nebyli jediní, kteří přestávali vídat svou vrchnost, stále více aristokratů trávilo na svých panstvích jen vybrané ĉásti roku.720 Svou habsburskou vrchnost mohli poddaní za ĉtyřicet let drņby Třeboně vidět v bývalém rezidenĉním městě pouze jednou – v posledních květnových dnech roku 1635 pobyl ve městě uherský a ĉeský král Ferdinand III. Je aņ s podivem, jak malý ohlas tato událost měla. Nebýt několika dokumentů z královské kanceláře datovaných v těchto dnech v Třeboni, téměř jako by se to nikdy nestalo.721 Jediný doloņený pobyt Ferdinanda III. do jisté míry souvisel s královským hřebĉínem, přestěhovaným do Třeboně o rok dříve z pardubického panství před postupujícím nepřítelem.722

O dva roky později bylo panství zastaveno, a tím Třeboň neĉekaně získala „druhou vrchnost―. Období polské zástavy pro třeboňské panství vzhledem k nejistému postavení polského královského rodu ve své zemi, vyńńímu věku a neuspokojivému zdravotnímu stavu polského krále nemuselo zůstat pouhou epizodou. Po smrti svého otce císař Ferdinand III. tak jako tak zamýńlel výńe zmíněné statky urĉit za zdroj příjmů některému ĉlenu rodiny nebo jejich prodejem poněkud srazit hrozivě vysoké dluhy. Volba jihoĉeského panství by svým umístěním odpovídala spíńe záměru existenĉně zajistit rakouskou arcivévodkyni neņ polskou královnu. Pro polského krále coby věřitele bylo zastavení panství v jiņních Ĉechách zlomyslností, hatící jeho plány na snadné získání dědiĉného panství v blízkosti Polska. Zástava Třeboně, přestoņe pojińťovala habsburský dluh u rodiny Vasů, byla tedy připravena tak, aby maximálně vyhovovala nové polské královně. Pokud by Cecílie Renata přeņila svého manņela bezdětná (a nestala by se manņelkou nově zvoleného krále, jako v případě Vladislavova nástupce na polském trůnu Jana Kazimíra a královny vdovy Ludviky Marie), panství Třeboň jí mohlo poskytnout přiměřené útoĉińtě a vlastní finanĉní zdroj. Pokud by královna měla nějaké potomky, kteří by se doņili dospělosti a nezískali polskou korunu, zřejmě by v třeboňském panství byli odńkodněni za nemoņnost nárokovat si habsburské dědictví – osudy aktérů se vńak ubíraly jinými cestami.

720 Na tento trend upozornil MAŤA, Petr. Soumrak venkovských rezidencí. „Urbanizace― české aristokracie mezi stavovstvím a absolutismem. In: BŮŅEK, Václav – KRÁL, Pavel. Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku (OH 7), Ĉeské Budějovice 1999, s. 139-162.

721 SOAT, Historica Třeboň, sign. 6302c/2, 29. května 1635, Třeboň, Ferdinand III. Maxmiliánovi z Trautmansdorfu. 722 Tamtéņ; Dalńí korespondence mezi králem a ĉes. místodrņiteli a komorou datovaná v Třeboni viz LÍVA, V. Prameny IV., s. 368nn.

- 157 - Vazba mezi zástavní paní a jihoĉeským panstvím nabývala víceméně formálních podob, jejichņ skuteĉnou funkĉnost lze jen těņko ověřit, protoņe ve fondu Vs Třeboň, ani centrálních fondech komorní správy nebyly nalezeny originály královniny korespondence urĉené správě třeboňského panství, aĉkoli z úĉetních dokladů je jasné, ņe existovala. Svědĉí o tom řada poloņek v důchodních úĉtech: „Na vlastní obzvláńtní Její Milosti Královské milostivé poruĉení a dekret…―723 Je moņné, ņe byla později odeslána jako příloha úĉtů k revizi komorním úředníkům, ĉi se dostala do Vídně a byla přeřazena k rodinným písemnostem. Jedinou ukázkou, jaké formální náleņitosti měly tyto královniny listy, je opis missivu krále Vladislava IV. se srpna 1644 nařizující uhradit z důchodů panství v následujících ĉtyřech letech dluh Frantińkovi Magnisovi hraběti ze Stráņnice ve výńi 20 tisíc zl. rýnských.724

Jak sami úředníci měli moņnost vnímat existenci dvou vrchností, tedy císaře a polské královny, se odráņí v řadě formálních záleņitostí. Jako příklad můņe slouņit diskuse o titulaturu vrchnosti panství Třeboň ve sporu o Borkovická a Maņická blata se statkem Zálńí, kde je vidět, ņe ani souĉasníkům nebyla situace zcela jasná. Gubernátor musel v odpovědi na půhon uvádět na pravou míru správné titulování obou drņitelů. Zatímco tedy císař Ferdinand III. byl „pán dědiĉný panství tohoto―, polská královna je „panství toho ĉasu drņitelkyně―.725

Podobně musela být tato věc opatřena v případě přísah jednotlivých úředníků. Forma přísahy byla upravena tak, aby úředník přísahal polské královně (nikoli polskému králi), protoņe zástavní smlouva stanovovala, ņe úředníci jsou jmenováni zástavním drņitelem. K tomuto ĉlánku smlouvy si vńak polská královna s ohledem na předpokládanou nepřítomnost na panství vymínila, ņe mají být jmenováni takoví úředníci, aby vyhovovali i „dědiĉnému drņiteli― Ferdinandovi III.726 Purkrabí, důchodní, obroĉní písaři, fińmistr

723 SOAT, VsT, sign. IA 6R 1 (ĉervená), Důchodní úĉet panství Třeboň za rok 1644. 724 Tamtéņ, sign. IB 6G gama 4, Krakov 18. srpna 1644. 725 Tamtéņ, sign. IA IP 11, spor o blata se statkem Zálńí zvl. korespondence v zál. půhonu z 8. dubna 1644. 726 „Nejjasnějńí také královna, manņelka nańe a sestra J. M. nejmilejńí, to sobě strany dosazování jiņ jmenovaných ouředníkův a sluņebníkův, v nepřítomnosti své obzvláńtě vymínila, aby takoví volení a dosazovaní byli, kteří by nejjasnějńímu kníņeti Ferdinandu třetímu k nemilosti a obtěņování nebyli.― Tamtéņ, (Archiv do roku 1784), kn. ĉ. 95, Smlouva druhá aneb ujińtění, které učinil král polský nejjasnějńí kníņe pan Vladislav o panství Třeboňské [...] léta Páně 1637, viz příloha ĉ. 1.

- 158 - i bańtýři přísahali tak „při Pánu Bohu vńemohoucímu, Blahoslavený Panně Mariji i vńem vedle ní svatým a Její Milosti královně Polský a Ńvédský[...].―727

Svá vrchnostenská práva uplatnila královna nejvýrazněji v záleņitostech patronátu, kde ĉást výnosu třeboňského panství byla pouņita k financování oprav kostelů farností působících na území panství.728 Poslední demonstrace vazeb poutajících jihoĉeské panství s polskou královnu v roli vrchností, nesouvisela jiņ příliń s jejím pozemským působením. Po její smrti byly z rozhodnutí krále Vladislava IV. za její duńi slouņeny mńe po celém panství. Nemalé finanĉní příspěvky získala pro blaho její duńe církev a pamatováno bylo i na chudé.729

XI. 2. Kariéry úředníků.

XI. 2. 1. Prestiņ úřadu a nové funkce spojené se zástavou.

Ņivot a kariéra raně novověkého byrokrata se mezi historiky staly oblíbeným tématem. I do ĉeského prostředí, které tradiĉně pracovalo s úředníkem v rámci dějin správy a hospodářských dějin, pokraĉovalo výzkumem norem limitujících úředníkův ņivot,730 proniká postupně jako inspirace ze zahraniĉí řada nových metod výzkumu, vycházejících z prostředí sociologie a antropologie.731 S uspokojením lze konstatovat, ņe své

727 SOAT, VsT, sign. IB 7B 1, přísahy a instrukce úředníků, např. přísaha bańtýře na Nový řece u splavu z 15. března 1644.

728 VACEK, Frantińek. Poměry církevní v jiņních Čechách za války 30leté. Rezkův sborník historický, sv. IV. (1886), s. 144-147. 729 „Na vlastní JMti Král. poruĉení a dekret. Za sluņby Boņí pánům duchovním na celém panství, ņákovstvu od zvonění za duńi slavné a dobré paměti Její Milosti královny, Paní Paní tohoto panství nejmilostivějńí, jako také k chudejm záduńím na témņ panství darovaných, aby Pán Bůh ráĉil JMt Král. do Slávy Věĉné přijíti dle téhoņ decretu a obzvláńtní specifikací 30 July odevzdáno 200 zl. r[ýnských].― SOAT, VsT, sign. IB 6R 25, makulář týdenní cedule od 23. do 30. ĉervence 1644.

730 Vedle jiņ klasických prací: ĈERNÝ, Václav. Hospodářské instrukce. Přehled zemědělských dějin v době patrimoniálního velkostatku v XV.-XIX. st. Praha 1930; KALOUSEK, Josef (ed.). Řády selské a instrukce hospodářské. Archiv ĉeský, díl 22 aņ 24, Praha 1905-1908 a Archiv ĉeský 25, Praha 1910. jsou zde studie, které se zamýńlí nad skuteĉným smyslem a oĉekávaným efektem vydávání podobných řádů a instrukcí a to jak v případě vrchnostenského úředníka, tak i poddaného. KNOZ, Tomáń. Poddaný v právních normativních pramenech předbělohorské Moravy. ĈMM, 1992, s. 31-48; KOLDINSKÁ, Marie. Norma nebo ideál? Obraz vrchností a poddaných ve světle vrchnostenských instrukcí 16. a počátku 17. století. In: Historik zapomenutých dějin. Sborník příspěvků věnovaných prof. dr. Eduardu Maurovi. Praha 2003, s. 189-197. 731 Hledání nových podnětů a přístupů prostřednictví spolupráce příbuzných oborů je v kurzu jiņ druhé desetiletí, nicméně ĉastějńí práce s teoretickými modely vzdaluje historika ńanci uvést do souladu teorii s reálně existujícími prameny. MEDICK, Hans. Entlegene Geschichte? Sozialgechischte und Mikro-Historie im Blickfeld der Kulturantropologie. In: Alltagskultur, Subjektivität und Geschichte. Zur Theorie und Praxis der Alltagsgeschichte. Münster 1994, s. 94-109. Mezi metodami historiků raněnovověkých dějin se tak vedle mikrohistorie objevují: sociologické teorie jako teorie jednání viz BOURDIEU, Pierre. Teorie jednání. Praha 1998; systémová teorie Talcota Parsonse a Niklase Luhmana, kterou se pokusil uplatnit ve své práci o vídeňském habsburském dvoře HENGERER, M. Kaiserhof und Adel; (ĉesky) LUHMAN, Niklas. Sociální systémy.

- 159 - pokraĉovatele nańly i zprofanované hospodářské dějiny, které zdaleka neřekly poslední slovo.732 Nové podněty přivedly ĉást badatelů ke kladení nových otázek, a tím i k novému ĉtení jiņ pouņitých pramenů a jejich opětovnému vyuņití. I tak ovńem zůstává neprozkoumáno obrovské mnoņství archivního materiálu, který svou povahou neumoņňuje relativně rychlé „statistické― výstupy. Je to v první řadě kvantum patrimoniálních písemností, které po roce 1700 narůstá do těņko zvladatelných objemů. Zejména z toho důvodu se těņińtě výzkumu drņí na hranici přelomu 16. a 17. století a dále jde cestou sond a případových studií, tedy rekonstrukce úředních kariér jednotlivců, ve snaze hledat obecnějńí rysy zaznamenaných faktů.733 Jiným způsobem se pokouńí vypořádat s problémem nańeho rozumění významu pojmů v kaņdodenním ņivotě ĉlověka před několika staletími lingvistika a zajímavé výsledky přináńí prosopografická metoda,734 kde moņná překvapivě ze záplavy údajů výrazně ĉní role konkrétní osobnosti, individualizovaného komplexu biologických, duńevních a sociálních stránek jedince, jako hlavního faktoru motivace v kaņdé jednotlivé kariéře.735

Sledování ņivotních strategií vrchnostenských úředníků můņe dodat na plastiĉnosti prostoru a ĉasu, který měl doposud charakter pomlĉky mezi slavnou dobou roņmberskou a dokonale uspořádanou dobou schwarzenberské drņby, kdyņ jakákoliv typologie, kterou vytvoříme v případě pokusu zjednoduńit ņivotní osudy ņivých aktérů

Nárys obecné teorie. Brno 2006; Eliasova teorie sociálních procesů: ELIAS, Norbert. O procesu civilizace I.,II., Praha 2007. nebo teorie strukturace Antonyho Giddense pouņitá například v práci LÖFFLER, Ursula. Herrschaft als soziale Praxis zwischen Dorf un Obrigkeit. In: Meumann, Marcus – Pröve, Ralf. (Hgg.) Herrrschaft in der Frühen Neuzeit. Herrschaft und soziale Systeme in de Frühen Neuzeit 2, Münster 2004, s. 97-120; vedle toho např. úvahy Michela Fucaulta a jeho FOUCAULT, Michel. Dohlíņet a trestat. Kniha o zrodu vězení. Praha 2000; dalńí proud studií se veze na tzv. disciplinaĉní teorii formulované před ĉtyřiceti lety Oestreichem: OESTREICH, Gerhard. Strukturprobleme des europäischen Absolutismus. In: Týņ. Geist und Gestalt des frühmodernen Staates. Ausgewählte Aufsätze. Berlin 1969, s. 179-197; s nimiņ polemizuje v prostoru praxe skuteĉných pramenů: např. SCHEUTZ, Martin. Alltag und Kriminalität Disciplinierungsversuche im steierisch-österreichischen Grenzgebiet im 18. Jahrhundert. Wien – München 2001; MATLAS, Pavel. Modernizační disciplinační teorie a historická kriminologie. ĈMM 128/2009, ĉ. 2, s. 381-412; TÝŅ. Shovívavá vrchnost a neukáznění poddaní? Hranice trestní disciplinace na panství Hluboká nad Vltavou. Praha 2011. 732 Spolu se shrnutím dosavadního bádání a přehledem literatury přináńí přehled problémů spojených s rychlými závěry o hospodaření vrchnostenského velkostatku na základě závěreĉných sumárních úĉtů STEJSKAL, Aleń. Finance posledních Roņmberků. In: Roņmberkové. Rod ĉeských velmoņů a jeho cesta dějinami, Ĉeské Budějovice 2011, s. 174-177.

733 Z poslední doby MATLAS, P. Shovívavá vrchnost, i kdyņ zadání práce nelze upřít důkladnou metodickou přípravu, trpí nedostateĉným zvládnutím dochované registratury velkostatku, na níņ právě měla autorova teorie být demonstrována, a výpomoc prostřednictvím existujících studií badatelských předchůdců je pro tak ńiroké téma urĉitě nedostateĉná.

734 STEJSKAL, Aleń. Prosopografická analýza roņmberského a ńvamberského úřednictva (1550-1616). Model a jeho fungování. SAP 54, 2004, s. 323-458. TÝŅ. Sbliņování makro- a mikrohistorických přístupů ve výzkumu vrchnostenské byrokracie počátku raného novověku? In: Ĉechurová, Jana – Ńtaif, Jiří (edd.). K novověkým sociálním dějinám Ĉeských zemí. VI. Sociální dějiny dnes. Praha 2004, s. 88-103.

735 ĈECHURA, Jaroslav. „...člověk není dřevo― (Studujme tradiční kulturu raného novověku) In: Ĉechurová, Jana – Ńtaif, Jiří (edd.). K novověkým dějinám ĉeských zemí VI. Sociální dějiny dnes. Praha 2004, s. 77-87.

- 160 - do podoby tabulky ĉi grafického znázornění kariéry, bude vņdy tak pochybná, jak je pochybná nańe snaha přiblíņit se myńlení ĉlověka, z jehoņ dlouhého ņivota se zachovalo pár listů, v lepńím případě pár fasciklů dokumentů. Jejich ņivotní dráhu vńak můņeme sledovat v naději, ņe se alespoň na chvíli přes bariéru topoi a nauĉených literárních obratů úřední korespondence dotkneme toho, po ĉem touņili, co chtěli a o co usilovali.

Mezi kariérami úředníků tvořících organismus vrchnostenské správy v éře habsburské drņby Třeboně 1623-1660, za podmínek, kdy nedostateĉný dohled a kontrolu „vzdálenou― vrchností musely kompenzovat vyńńí pravomoci a zodpovědnost, se od poĉátku rýsují dva základní typy, mezi nimiņ v tomto období jeńtě zůstává nepřekroĉitelná hranice, daná v první řadě mírou dosavadní úspěńnosti aktéra ĉi jeho předků ve strategii zvolené pro zabezpeĉení úspěchu rodu. Zjednoduńeně to znamená, ņe představitele těchto dvou skupin vzdaloval jiņ spoleĉenský původ, který zhorńoval druhé skupině „startovní pozici― pro prosazování svých ņivotních plánů a cílů. Ve schématu správy panství nebyla v tomto období potvrzena výjimka, ņe by reprezentant druhé skupiny obsadil nejvyńńí pozici v lokální správě, i kdyņ pokusy o průlom jistě byly.

Úředníky dosazené „shora―, jejichņ jediným moņným působińtěm byl vedoucí post, spojovalo to, ņe se nejrůznějńím způsobem ocitli v sociální síti habsburského dvora, konkrétně v blízkosti obou mladých arcivévodů Ferdinanda a Leopolda. Spoleĉenské vazby do vyńńích sfér spoleĉnosti, ńíře zkuńeností byly jejich výhodami, absence vazeb na lokální mocenské struktury v novém působińti naopak hendikepem.736 Kromě případu prvního administrátora třeboňského panství, bývalého hofmistra páņat na arcivévodském dvoře magistra Adama Putschara, jehoņ sociálnímu statutu nemohlo doĉasné odlouĉení od prostředí dvora způsobit újmu, pro ostatní adepty úřadu znamenal odchod na venkovské panství rozvolnění dosud vytvořených vazeb.737 Volba tohoto údělu tak pro ně znamenala rezignaci na kariéru u dvora a svědĉila o tom, ņe jejich motivací bylo lepńí existenĉní zajińtění. Řada jedinců s podobnou motivací jiņ byla odhalena Eduardem Maurem mezi komorními úředníky. Hejtmanské ĉi správcovské

736 Hejtmani (administrátoři, gubernátoři) v období habsburské drņby: Karel Velvarský (březen 1622- 1623); Havel Vlk Telecký (1623-1625) – byl hejtmanem za administrace panství Vilémem Slavatou z Chlumu a Końumberka; Adam Putschar (Butschar) (1625-1626) duchovní, jmenovaný gubernátorem/administrátorem a hejtmanem (jeńtě pouhým) arcivévodou Ferdinandem Arnońtem provizorně; Urban Jakub z Rulandu (1626-6.duben 1628); Adrian z Eckerdorfu (ĉerven 1628-květen 1629); Jan z Eckerdorfu (září 1629-1660).

737 SOAT, VsT (Nový archiv od roku 1785), sign. IC 6W gama No. 6, rukopis WAGNER, T. Wittingau, fol. 108v-109r.

- 161 - posty mohly být dobrou výsluhou, a to i pro osoby, které v předchozím působení nijak hospodářskými kvalitami nevynikaly, a také je třeba se na tuto volbu dívat i z druhé strany - totiņ, ņe nemajetný přísluńník stavu niņńí ńlechty, jejichņ řady se v důsledku dlouhotrvající války stále rozrůstaly, byl nucen hledat takovou formu obņivy, která by korespondovala s jeho sociálním statutem.738

Motivaci hmotnými okolnostmi lze předpokládat u prvního, v roce 1626 na Putscharovo doporuĉení instalovaného hejtmana, bývalého rytmistra a vídeňského měńťana Urbana Jakuba z Rulandu. Měl vńechny předpoklady vytvořit si na Třeboni dobré zázemí, ale náhlé úmrtí zhatilo jeho ņivotní plány a tím moņnost sledovat jejich postupnou realizaci.739 Také oba Rulandovi nástupci, bratři Adrian a Jan z Eckersdorfu, byli napojeni na arcivévodský dvůr, a to prostřednictvím nejvyńńího hofmistra arcivévodů Ferdinanda a Leopolda Viléma, Kryńtofa Simona svobodného pána z Thunu, jehoņ osoba spojuje správní záleņitosti statků, které arcivévoda a poté ĉeský král Ferdinand III. obdrņel do smrti Ferdinanda II.740 Zároveň si ale prostřednictvím svých kladských statků vytvořili vazbu na kladskou komorní správu, kdy je třeba připomenout, ņe kladské hrabství a třeboňské panství mělo mezi léty 1625-1637 stejného drņitele. V těchto sférách se vyskytovali přesto, ņe Adrian prokazatelně patřil k osobám potrestaným v Kladsku v roce 1627 v konfiskaĉním procesu. Vzhledem k nepatrnému majetku v Kladsku mohl samostatný sluņební post se zajińtěným pravidelným příjmem konvenovat jejich představě o spoleĉenském uplatnění.

Druhou skupinu tvořili místní, jejichņ rodové kořeny spoĉívaly dostateĉně pevně ve známém prostoru bývalého roņmberského dominia, hledali oporu v spletité síti

738 Maur zmiňuje podobné případy, kdy někteří jedinci úřad získali „za zásluhy―. Mezi nimi výslovně jmenuje třeba Jiřího Mařana Bohdaneckého z Hodkova jmenovaného hejtmanem komorních panství Brandýs nad Labem a Přerov. MAUR, E. Český komorní velkostatek, s. 65. Srov. HRDLIĈKA, Josef. Autobiografie Jana Nikodéma Mařana Bohdaneckého z Hodkova. řada Monographia historica, sv. 3, Ĉeské Budějovice 2003, s. 112nn. 739 „okolo leta 1628 zdeť byl hejtmanem pan Urban von Ruland, byl bezpochyby cizizemec z Vídně ode dvora sem resolvírovanej, poněvadņ toho ĉasu jiņ panství třeboňský v rukouch královských bylo. V arch. Třeb. se spatřuje jakej titul dával leta 1627: Urozenému a stateĉnému rytíři Urbanovi Jakubovi z Rulandu hejtmanu a gubernatoru zámku a panství JKrál. Mti Třeboňského.― SOAT, Rukopisy Třeboň, sign. A22/1, SVĚTECKÝ, Petr Kaspar: Historische Nachrichten, s. 539n. Náhlé úmrtí Urbana Jakuba ostatně překvapilo i jeho souĉasníky – vysvětleno vńak bylo po třeboňském způsobu: mohlo za to „nezdravé povětří― - prostředí třeboňských moĉálů. Tento obrat pouņil Vavřinec Benedikt Mecer v Třeboňských pamětech a to nejen u Putschara, ale i v případě úmrtí hejtmana Gattermayera roku 1664. KOLÁR, J. Mezi kronikářstvím, s. 141n. 740 Jan z Eckersdorfu sám píńe: „Nach dehme, dem hochwürdigen Hochwohlgebornen Herren Herren Christoff Sÿmon freiherrn von Thun, Obristen Hoffmeister etc. ich eine geraume Zeit hero mit diensten verbunden gewesen, unnd noch bin.― SOAT, oddělení Ĉeský Krumlov, Schwarzenberská ústřední kancelář, staré oddělení – Třeboň, sign. B 7B 4c; SOAT, Vs Tb (Nový archiv), sign. IC 6W gama No. 6, rukopis WAGNER, T. Wittingau, fol. 134v.

- 162 - příbuzenských a sousedských vazeb poddanského města, přiĉemņ se ve zcela nové situaci snaņili uplatnit své dosavadní ņivotní zkuńenosti i profesní úspěchy.

Tito jedinci byli téměř beze zbytku také třeboňńtí měńťané, jejichņ rodiny v předchozí generaci zaloņily svou existenci na vrchnostenské sluņbě, kdy k tomu ņivot v rezidenĉním městě dával jasnou příleņitost. Jejich vlastní vzdělání, spoleĉenské postavení i ņivotní zkuńenosti hluboce ovlivnila doba před „ohavnou rebélií―. Ĉásti z nich poskytla vzdělání a praxi jeńtě roņmberská vrchnost, těm narozeným kolem roku 1600 za ńkolu ņivota poslouņila doba ńvamberská. Tito lidé znali prostředí i minulou praxi správy dominia, mohli se spolehnout na rodinné vazby, i kdyņ obvykle jen do městského prostředí. Vrcholem spoleĉenského vzestupu se jim přitom stal rytířský stav a drņba svobodného statku. Celkově samozřejmě nelze na vzorku zhruba dvaceti osob v rozmezí necelých ĉtyřiceti let ĉinit nějaké obecnějńí závěry, pozoruhodná je ovńem opět podoba s praxí na ĉeských komorních statcích, jak ji vypozoroval Maur v dokumentech ĉeské komory.741

Biografické ĉrty ĉtyř představitelů vrchnostenské správy z období polské zástavy nejsou faktograficky vyĉerpávající, mají spíńe poskytnout pohled na rozmanité aspekty sluņby a budování kariér v jednom identickém prostředí. Z pěti zvolených úředníků zlákal prozatím svým zajímavým osudem k případové studii třeboňský poddaný Vavřinec Vrchota, později důsledně nazývaný Lorenc Perger z Rozenwertu,742 a samostatnou studii mají také Adrian a Jan z Eckersdorfu.743 Jelikoņ informace bylo moņné získat převáņně pouze z pramenů úřední povahy, předmětem sledování se mohlo stát jen několik faktorů charakterizujících kaņdého jedince, jako je rodinné prostředí, majetkové zázemí a veřejné projevy náboņenského vyznání a průběh úřední kariéry.744 Pouze při ńťastné náhodě lze sledovat dalńí stránky osobnosti úředníka prostřednictvím právních pramenů, soukromé, ĉi spíńe úřední korespondence v soukromých

741 MAUR, E. Český komorní velkostatek, s. 65n.

742 DUDÁĈEK, Karel. Jak se z Vavřince Vrchoty stal ńlechtic Lorenc Perger z Rozenwertu. AT 2006, s. 61-75.

743 ĈECHOVÁ, Blanka. Páni z Eckersdorfu. Ņivot a kariéra dvou generací kladského rodu v jiņních Čechách 17. století. AT 2011, s. 211-233. 744 Jedním z nedosteĉně prozkoumaných a velmi zajímavých jevů, které se týkají i rodinných, ale zejména dalńích sociálních vztahů, je otázka výběru kmotrů úředníkových dětí, popřípadě jeho kmotrovská role v rámci místní spoleĉnosti. Při pohledu do třeboňských matrik lze skuteĉně nalézt zajímavé kmotrovské vztahy mezi úředníky navzájem i při kontaktu s městským prostředím. K výzkumu v této oblasti: GRULICH, Josef. Populační vývoj a ņivotní cyklus venkovského obyvatelstva na jihu Čech v 16. aņ 18. století. Monographia historica 10. Ĉeské Budějovice 2008, s. 185-186.

- 163 - záleņitostech, a pramenů jeńtě privátnějńí povahy, jako jsou kalendářové poznámky, rodinná korespondence a nejrůznějńí paměti.745

XI. 2. 2. Gubernátor Jan z Eckersdorfu

Poĉátkem dubna roku 1628 zemřel náhle v Třeboni v pořadí ĉtvrtý hejtman ĉtyřicetiletého období habsburské správy Třeboně, Urban Jakub z Rulandu746, ‖pán rozńafný a dobrý hospodář, který tu na Třeboni umřel, neboť mu povětří dobře slouņiti nechtělo.‖747 13. dubna prosila vdova po hejtmanovi komorní úředníky o přehlédnutí úĉtů i hospodářství a třeboňský purkrabí Vít Dekara z Rozenetu téhoņ dne informoval o pořízení soupisu pozůstalosti.748

Zvěst o hejtmanově skonu vybudila celou řadu zájemců o uprázdněný post. Osoby, jejichņ ņádosti o úřad hejtmana se dochovaly, spojuje hned několik věcí. Pochopitelně byly minimálně erbovními měńťany, měly předchozí zkuńenosti s výkonem nejrůznějńích úřadů a minimálně některé z jejich sídel leņelo v Bechyňském kraji. Emanuel Fritschko z Fürstenmühlu,749 Jiří Ĉábelický ze Soutic,750 Servác Hurdome z Hohse751 ani Jan Hock

745 O definici skuteĉně osobního charakteru zkoumaných pramenů se ovńem také v odborných kruzích vede diskuze: SCHULZE, Winfried. Ego-Dokumente. Annäherungen an den Menschen in der Geschichte? Vorüberlegungen für die Tagung ‚Ego-Dokumente‘. In: TÝŅ. (Hg.), Ego-Dokumente. Annäherung an den Menschen in der Geschichte (Selbstzeugnisse der Neuzeit; 2), Berlin 1996, s. 11-30. Diskusi přehledně shrnuje: RUTZ, Andreas. Ego-Dokument oder Ich-Konstruktion? Selbstzeugnisse als Quellen zur Erforschung des frühneuzeitlichen Menschen. In: Zeitenblicke 1 (2002), Nr. 2 [online] dostupné [20.12.2002] z: http://www.zeitenblicke.historicum.net/2002/02/rutz/index.html. 746 SOAT, VsT, sign. IA 7R 8, Soupis korespondence zaslané Ferdinandovi III. třeboňskými úředníky v letech 1625–1636 a fasciklu N. 3 k záleņitostem třeboňského panství z let 1626–1638.

747 KOLÁR, J. Mezi kronikářstvím, s. 143. 748 „No. 6. Anna Maria Ruelandin gewesten haubtmans zu Wittingaw hinderlaßene wittib, bittet seine hinderstellige raittung aufnemben die würtschafft besichtigen zulaßen. 13. aprilis [1628]. [...] No. 20. Der Wittigawische Burgraff bittet die Haubtmanschaft einem ander anzuvertrawen. 2o. Berichtet dass alle mobilia nach ableibung des Urban Jacob von Ruelandt fleißig aufgezeichnet worden. 13. aprilis [1628] (deest).― SOAT, VsT, sign. IA 7R 8. 749 Emanuel Fritschko z Fürstenmühlu, ĉeskobudějovický měńťan; sám o sobě v ņádosti uvedl, ņe byl od roku 1605 císařským komorníkem a od roku 1624 úředníkem ĉeskobudějovického solního úřadu. oku 1629 byl solní úřad pronajat Fratińku Chiesovi a Antoniu Binaggovi v jejichņ sluņbách Fritschko zůstal; roku 1637 zakoupil statek Doubravici u Ĉeských Budějovic. KUBÁK, Jaroslav. Českobudějovické solní spory v XVI. a XVII. století. JSH roĉ. 32 (1963), ĉ. 1–2, s. 15; KOVÁŘ, Daniel. Z minulosti zámečku v Doubravici na Českobudějovicku. JSH roĉ. 77-78 (2008-9), s. 5-59; SOAT-ĈK, SÚK - st. odd. Třeboň, sign. B 7B 4c, jeho ņádost z 11. ĉervna 1628. 750 Jiří Ĉábelický ze Soutic argumentoval svou dlouholetou sluņbou rakouskému domu a ústrky, které utrpěl v ĉasech povstání. SOAT-ĈK, SÚK – st. odd. Tb., sign. B 7B 4c, 28. května 1628. 751 Vodňanský měńťan Servác Hurdome z Hohse jako doporuĉení uvedl svou sluņbu u hraběte Marradase. Tamtéņ, 24. ĉervna 1628.

- 164 - z Hockenau a Zweibrückenu752 se vńak úřadu nedoĉkali. Podobně jako u Putschara se o novém hejtmanovi nerozhodovalo jinak neņ prostřednictvím peĉlivě budované spleti známostí v prostředí dvora uherského a ĉeského krále. O dva měsíce později Ferdinand III., od smrti vratislavského biskupa Karla II. Habsburského v roce 1624 kladský hrabě jmenoval na základě vyņádané reference kladského zemského hejtmana do funkce třeboňského hejtmana Adriana z Eckersdorfu,753 přísluńníka drobné ńlechty usedlé v Kladsku, kandidáta naprosto neprovázaného s jihoĉeským prostředím, narozdíl od Putschara vńak hovořícího ĉesky.

Adrian z Eckersdorfu pocházel z větve rodu sídlící na drobných kladských statcích Labitsch a Poditau, ĉesky Laveĉ a Podětov.754 Jména ĉlenů tohoto rodu se ocitla na seznamu osob potrestaných v Kladsku konfiskacemi roku 1627.755 Tolik je moņné zjistit ze základní literatury.756 Vyznání Adriana z Eckersdorfu skuteĉně hrálo svou roli a

752 Jan Hock z Hockenau a Zweibrückenu, bratr Teobalda, básníka a německého sekretáře Petra Voka z Roņmberka, roku 1619 na Hradĉanech, po stavovském povstání ņil v Jindřichově Hradci. LÍVA, Václav. Seznamy praņských novoměńťanů za léta 1618-1653. Ĉasopis Rodopisné spoleĉnosti ĉsl. v Praze, 7-8, 1935-6, s. 156; TEPLÝ, Frantińek. Dějiny města Jindřichova Hradce. díl I, sv. 3, Jindřichův Hradec 1935, s. 108 a 296; Hockův dopis dnes uloņen SOAT, VsT, sign. IB 7B 12.

753 ĈECHOVÁ, B. Páni z Eckersdorfu. s. 211-233: Eckersdorfové, doloņení v 15. a 16. století v Kladsku a Dolním Slezsku, měli ve znaku bílou ĉi stříbrnou ostrev pońikem v modrém poli, na způsob kříņe prostřelenou ĉerveným ńípem. SEDLÁĈEK, August. Českomoravská heraldika II. Část zvláńtní. Praha 1925, s. 403. Predikát z Eckersdorfu je odvozen od původního kladského sídla, polsky zvaného Bożków, ĉesky pak Jakartovice, později daleko známějńího jako rezidence hrabat Magnisů, kteří zde v 18. století vystavěli reprezentativní sídlo. Předek rodu Václav z Eckersdorfu byl povýńen roku 1464, z jeho potomků je znám Fabián z Eckersdorfu, který si roku 1527 vzal Prisku roz. ze Stillfriedu a Adrian (†1527), později manņel Prisĉiny ovdovělé nevlastní matky Markéty roz. z Niemitz. Jejich syn Jindřich starńí byl otcem Jindřicha mladńího. ZEDLER, J. H. Grosses Universal Lexicon, Bd. VIII., s. 153, téņ [online] dostupné z: http://www.zedler-lexikon.de/index.html; Stejný predikát uņíval jeńtě spřízněný rod Hannewaldů/Hannibalů z Eckersdorfu, usedlý ve vratislavském kníņectví a v Ĉechách, z něhoņ na přelomu 16. a 17. století vzeńlo několik vlivných úředníků. (Ottovy) Ĉechy, díl III., Praha II., [1900], s. 28. KNESCHKE, Ernst Heinrich. Neues allgemeines deutsches Adels-lexicon: Im Vereine mit mehreren Historikern. Bd. III., Leipzig 1861, s. 24n; 754 Německé toponymum Labitsch Neissenfels, ĉesky Laveĉ ĉi Hlavatce, v souĉasnosti Ławica v Kladsku: RYANTOVÁ, Marie. Berní rula. Svazek 34, Kladsko. Praha 2007, s. 63 a 214; Poditau ĉi Neissgrund, ĉesky Podětín, v souĉasnosti Podtynie v Kladsku: Tamtéņ, s. 64 a 216. 755 Tři ĉleny rodu v období před příchodem Eckersdorfů do jiņních Ĉech zachycuje Kladský konfiskaĉní protokol z roku 1627: „Wentzel von Eckersdorf zu Glatz, Adrian zur Erkersdorf [Eckersdorf] zur Bodikaw [mělo být zřejmě Boditaw], Heinrich von Eckersdorf zue Labitsch.― KNOZ, T. Pobělohorské konfiskace, s. 804-807. 756 Adrian z Eckersdorfu (1584-1641), syn Jindřicha mladńího z Eckersdorfu, seděním na Ławici je tím, kdo přivedl rod do jiņních Ĉech. Základní literatura uvádí, ņe z jeho sňatku s Annou z Reichenbachu zůstala jediná dcera Marie Anna narozená 12. listopadu 1614, která se po otcově smrti provdala za Ditricha z Ullersdorfu, s nímņ na Ławici a Podtyní sídlila. ZEDLER, J. H. Grosses Universal Lexicon, Bd. VIII., s. 153; Adrian zemřel roku 1641, bezdětná Marie Anna z Ullersdorfu pak roku 1698. Adrianem tak měla roku 1641 vyhynout muņská ĉást této rodové větve v Kladsku. Přesto existoval jeńtě Adrianův bratr Jan, který zůstal v jiņních Ĉechách, ĉímņ se ztratilo spojení s rodokmenu kladské větve. Příbuznost Jana s ostatními Eckersdorfy je objevem aņ díky pramenům z třeboňských patrimoniální písemností a v genealogické literatuře Jan uváděn není – vymření muņské linie rodu se tak posouvá aņ za roku 1695, kdy mizí poslední zprávy o synovi Jana, Václavu Albrechtovi. O příbuzenském vztahu mezi Jindřichem a

- 165 - figuruje i v doporuĉení kladského zemského hejtmana. Adrian je charakterizován jako konvertita, stojící věrně při katolickém náboņenství. Víru s ním ovńem nesdílela manņelka setrvávající v „kacířském bludu―. Ĉtyřiaĉtyřicetiletý muņ s pověstí schopného hospodáře757 se na poĉátku ĉervna 1628 objevil v Třeboni. Sám, bez rodiny, která zůstala v Kladsku na drobném statku zatíņeném pokutou a ĉítajícím sotva pár poddaných, zcela neznalý místních poměrů, a tím odkázaný na své zkuńenějńí podřízené úředníky důchodního Pergera a purkrabí Dekaru.758 Z dochované série králi adresovaných zpráv je zřejmé, ņe se Adrian z Eckersdorfu rychle zorientoval v nové situaci.759 Navíc se hodlal projevit jako iniciativní úředník, a tak s vervou zaĉal řeńit dvůr a vinice v dolnorakouském Pulkau patřící k třeboňskému panství, obstarání ĉeského kněze a varhaníka, problém nedostatku koní a organizaci přepravy ovcí a hovězího dobytka z kladských komorních statků na Třeboň.760

Poĉátkem roku 1629 zajel nový hejtman do Kladska na svůj statek.761 Starosti se správou vzdáleného statku nebo pětitýdenní nemoc, která Eckersdorfa v Třeboni na jaře postihla, mu zřejmě daly pocítit neúnosnost kombinace nároĉné sluņby s povinností k rodině a přivedly Adriana z Eckersdorfu 1. května 1629 k odeslání rezignace na funkci třeboňského hejtmana. O ĉtrnáct dní později byla předběņně přijata s tím, aby v rámci svých moņností s pomocí purkrabího nebo důchodního setrval v úřadu, dokud nebude

Václavem z Eckersdorfu nelze zatím říci nic bliņńího. Dalńí rodová větev ņila v kníņectví Vratislavském, z jejichņ rodu pocházel Hannivald Eckersdorf, významný slezský úředník na přelomu 16. a 17 století. ZEDLER, J. H. Grosses Universal Lexicon, Bd. VIII., s. 153, [online] dostupné z: http://www.zedler- lexikon.de/index.html. KNESCHKE, E. H. Neues allgemeines deutsches Adels-lexicon, s. 24n. 757 „...seine des Eckhersdorfs persohn, leben und wandel, wie nit weniger erfahrenheit in der wirtschaft betriff, bin ich von erzlichen hiesigen landes inwohners berichtet, auch in andere vorfallenheit selbst empfunden, dass er in seinen aufgetragen verrichtungen ziemblicher massen bescheiden, sein leben und eÿfer zue der catholischen lehre, seithero er selbige angenomben, vleisig gewendet, auch verhoffentlich die embsigkeit hiefüro ferner beÿ ihme zuvermercken sein würdet, bevorauss weÿln durch diese bevorstehende condition er von seinem eheweibe, welche in dem ketzerischen irrthum ganz hartneckich biss dato verbleibet...― SOAT-ĈK, SÚK – st. odd. Tb., sign. B 7B 4c, Kladsko, 31. května 1628. „No. 17. der glazische landthaubtman berichtet, das er den Adrian von Ekersdorff sufficientem zu der wittingawischen haubtmannschaft erachte. Ultimo mai [1628]‖ SOAT, VsT, sign. IA 7R 8. 758 Adrian jeńtě roku 1629 ņádal o odpuńtění pokuty stanovené na jeden tisíc říńských tolarů: „No. 7, Der wittingawische haubtman bittet um intercesion an Röm[ischen] Kaÿ[er] wegen nachlassung der 1000 R[ein]th][ale]r die er zu Glatz erlegen solte. 16. juni [1629]. [...] No. 15. Wittingauischer haubtman uberschiket seine jahrsraittungen, bittet beigebens wegen der 1000 Th[a]l[e]r, die er zu glatzischen conficationscommision shuldig, bestermaßen befolichen zuhalten und einen nachlaß zu verleich. 17. augusti [1629]― SOAT, VsT, sign. IA 7R 8. 759 No. 21. Adrian von Eckerdorff angehender Haubtman zu Wittingaw bittet sein Deputat zuwermehren. 7. Augusti (1629). Tamtéņ. Orig. dopisu SOAT-ĈK, SÚK, Třeboň, sign. B 7B 4c. 760. No. 7. Adrian von Eckerstorff Wittingawisher Haubtman berichtet. 1o. Wegen des Hoff und Weingarten Pulkha. 2o. Wegen Abschaffung des Böh. Priesters so P. Merle aufgenomben. 3o. Wegen bestellung des Organisten und Verbesserung des Besoldung.4o. Wegen des Gelt und Roß mangeln 5o. Damit von Glaz, Schaf und Rindtvieh möchte nach Wittingau getriben werden. 16. Aug. (1628). SOAT, Vs Tb, sign. IA 7R 8. 761 SOAT-ĈK, SÚK – st. odd. Tb., sign. B 7B 4c, Třeboň, 7. srpna 1628; Tamtéņ, sign. A 7R 2; 8. prosince 1628; SOAT, VsT, sign. IB 5AP 31; 16. února 1629.

- 166 - vybrán nový hejtman. Ņádost o místo hejtmana na třeboňském panství 9. ĉervence 1629 odeslal také Eckersdorfův mladńí bratr Jan z Eckersdorfu.762 Pokud zde byl při tak malém rodovém majetku jeńtě dalńí bratr, jsou pohnutky k tomuto kroku zcela pochopitelné.763 Jan, dosud ve sluņbách hofmistra Ferdinanda III., Kryńtofa Ńimona z Thunu, ņádal o moņnost převzít po svém churavém bratrovi hejtmanský úřad s prostým odůvodněním, ņe se povaņuje za dostateĉně kvalifikovaného.764 Thun se jako dobrý patron postaral, aby mohl Jana z Eckersdorfu osobně prezentovat, a tak kandidát vzápětí uspěl. „Placet Regi persona[m] ubi reccomendata. In aud[ienti]a Vien 20. Juli 1629. Scripsit S. Thun mp.‖765

Na konci září 1629 byl Adrian zprońtěn funkce.766 Opuńtění úřadu mělo ovńem pro Adriana dohru v podobě sporu, který se rozhořel mezi ním a purkrabím Vítem Dekarou z Rozenetu „..poněvadņ jeden víc neņ druhej bral.―767 Tito dva nejvyńńí představitelé správy panství se vzájemně obvinili ze zneuņití úřadu k vlastnímu obohacení. Spor projednávala komise komorních úředníků za přítomnosti bývalého hejtmana v Třeboni jeńtě na konci ledna 1630 a výsledkem byl odchod Víta Dekary z purkrabského úřadu, který jeńtě v lednu opustil.768

762 „No. 4. Ein bericht ab eodem das er shon 5. wochen krankhlige, keinen medicum noch labnussen haben könne, und derowegen die abgeforderte bericht und gutachten nicht möge herausbefördern. 4. aprilis [1629]. No. 6. Der wittingawischen haubtman resigniert der haubtmanschaft. 1. mai, No. 12: Johann von Eckersdorf bittet ihme die haubtmannschaft zu Wittingau anzuvertrawen, seitenmalen sein bruder Adrianus leibschwachtheit halber lenger nit kan vorstehen. 9. Juli [1629]― SOAT, VsT, sign. IA 7R 8. Originál dopisu SOAT-ĈK, SÚK – st. odd. Tb., sign. B 7B 4c. 763 Podle berní ruly měl statek jediného zetě a dědice Eckersdorfů, Ditricha z Ullersdorfu Ławica (Labisch) 8 sedláků, 10 chalupníků a 2 poustky, a Podtynie (Poditaw) 6 sedláků a 4 zahradníky. RYANTOVÁ, M. Berní rula, s. 63n; 764 „[...] Weil aber mein leiblicher bruder Adrian von Eckherstorf, seinen dienst auf ihrer Königl. Maÿt. herrschaft Wittingaw in der Cron Böhaimb wegen stether leibesschwacheit resignieren muss, unnd ich dieselbe zuverwandten mich genuegsten qualificiret befinde.― SOAT-ĈK, SÚK – st. odd. Tb., sign. B 7B 4c. 765 SOAT-ĈK, SÚK – st. odd. Tb., sign. B 7B 4c. 766 „No. 19. Wittingawer haubtman [...] 4o. Bedankt er sich das er der haubtmannschaft erlaßen worden und bittet umb anderwertige beförderung. 29. septembris [1629].― SOAT, VsT, sign. IA 7R 8.

767 Cit. KOLÁR, J. Mezi kronikářstvím, s. 142; Spor mezi Dekarou a Eckersdorfem byl i kvůli zprávě o stavu hospodářství, kterou v roce 1629 Dekara zpracoval, její opis SOAT, VsT, sign. IA 6W gama 5. „No. 9 Schreiben von [...] Adrian von Eckersdorf wegen des Veit Decara eingereichten bericht darinnen er ihme die verbesserung der würtschaft allein atribuiren will. 24. juni [1629].― Tamtéņ, sign. IA 7R 8; Viz téņ SOkA JH, AM Třeboň, inv. ĉ. 715, kart. 24, 21. srpna 1642, výpověď Jana z Eckersdorfu a Lorence Pergera z Rozenwertu o pastýřské louce a jiných věcech uņívaných bezprávně Vítem Dekarou. 768 „Vydání na pány komisaře od J.M.K. zřízený k přeslyńení a porovnání nedorozumění mezi urozeným a stateĉným rytířem p. Adrianem Ekerstorfem z Hlawacze a p. Vítem Dekarou vzeńlého, kteří po dvakráte nejprv do 3. a podruhé do 4. dne na Třeboni byli, dáno z obroĉnice ņita na chléb 3 str. [...] Vydání na 2 koně urozeného a stateĉného rytíře p. Adriana z Ekhrstorff a Hlaváĉe od 21. dne měsíce januari aņ do 13. februari tj. za 24 dny….― SOAT, VsT, sign. IB 6R 30, Týdenní cedule obroĉního úřadu panství Třeboň; „No. 1. Wittingawer haubtman [...] 2o. Das seiner Bruder Adrian der zwischen ihme und dem Veit Decara angeordneten

- 167 - Nový hejtman byl bezpochyby zajímavou osobou. O jeho osudech před stavovským povstáním nańtěstí zanechal svědectví Bohuslav Balbín, kterého s Eckersdorfem spojoval okruh osob podporujících jindřichohradeckou jezuitskou kolej, a později se s ním setkával při svém bádání v Třeboni. Ve svém díle Bohemia Sacra zaznamenal Eckersdorfovo vyprávění o popravě skotského jezuitského muĉedníka Johna Ogilvie roku 1615, jíņ byl oĉitým svědkem v Glasgow během své kavalírské cesty. Do Skotska přitom ĉeský bratr Eckersdorf přicestoval z Ņenevy a popravy se jako kratochvilné atrakce úĉastnil na pozvání nejmenovaného protestantského hostitele.769 I to, ņe Jan nebyl o dvanáct let později mezi osobami potrestanými roku 1627 konfiskaĉní komisí v Kladsku, svědĉí o jeho nepřítomnosti v zemi v době rebélie. Snad se jiņ pohyboval ve sluņbách Kryńtofa Ńimona z Thunu, hofmistra arcivévodů Ferdinanda a Leopolda Viléma, jak se zmínil ve své ņádosti o místo. Při zohlednění těchto známých faktů i toho, ņe mladí ńlechtici podstupovali kavalírskou cestu kolem dvacátého roku, musel být Jan nejméně o deset let mladńí neņ jeho bratr Adrian.770

Adept hejtmanského postu na třeboňském panství se tak rýsuje jako zhruba třicetiletý771 vzdělaný protestant, který těsně před zaĉátkem váleĉného běsnění viděl kus Evropy. Dochovaná úřední korespondence svědĉí o bystrém úsudku, racionalitě a praktickém zaloņení. Jeho ĉeńtina je plnokrevná, bohatá, bezpochyby uměl ĉesky stejně dobře jako německy.

Svobodný hejtman nemusel sloņitě řeńit zaopatření rodiny. Váņnou překáņkou výkonu jeho funkce vńak bylo náboņenské vyznání a to, ņe nově instalovaný třeboňský hejtman přestoupil na katolickou víru prostřednictvím jindřichohradeckých jezuitů teprve v roce 1631, lze snad vykládat jako zcela nestandardní výjimku.772 Jiņ při své instalaci skládal

commision beiwohnen wolle [...] 28. jauari [1630].― Tamtéņ, sign. IA 7R 8. O Dekarovi více v samostatné kapitole XI. 2. 4. Purkrabí a věrný katolík Vít Dekara z Rozenetu

769 KOPECKÝ, Milan. Edmund Campion a John Ogilvie. SCetH, roĉ. 26, 1996; ĉ.55-56, s. 67. Balbín, který v letech 1656-1660 vyuĉoval na jindřichohradecké jezuitské koleji, získal povolení ke studiu v třeboňském archivu; podle jeho vlastních vzpomínek se Jan z Eckersdorfu staral o Balbínovo ubytování i rozptýlení. NAVRÁTIL, Frantińek. Staré pověsti třeboňské. Třeboň 1935.

770 Srov. BOROVIĈKA, Michael. Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada. Cestovatelství. Praha-Litomyńl 2010, 138-198.

771 V Soupise poddaných podle víry Bechyňského kraje uvedl věk 50 let. KOKOŃKOVÁ, Zdeňka – SEDLÁĈKOVÁ, Helena - ZAHRADNÍKOVÁ Magda (edd.), Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Bechyňsko, sv. 2, Státní ústřední archiv, Praha 1997, s. 539.

772 SOAT-JH, VsJH, kn. ĉ. 84, Historia collegii Novodomensis Societatis Iesu 1592-1752, fol 88r. TEPLÝ, F. Dějiny, díl II., sv. 2, s. 247; NAVRÁTIL, F. Staré pověsti třeboňské, s. 20.

- 168 - úřednickou přísahu, kdyņ předepsaná formule obsahuje přísahu na Svatou Trojici, Pannu Marii a vńechny svaté.773

Předpokladem pro úspěńný výkon tak vńestranného úřadu byly znalosti z oboru hospodářství, právních zvyklostí, ale také vysoká míra obratnosti ve spoleĉenském styku, ať uņ s komorními, krajskými, zemskými a dvorskými úředníky, vojenskými veliteli, místní drobnou ńlechtou, měńťany i prostými poddanými.774 Schopnosti úředníka prověřila sama situace v zemi, kam se po saském vpádu vrátila válka hrozící znovu zpřetrhat snahy o stabilizaci poměrů.775 Hlavnímu úkolu - zachování kladného výsledku hospodaření - obĉas úspěńně kladl překáņky i ten, kdo měl na výnosu panství největńí zájem - ĉeský a uherský král Ferdinand III. Roku 1631 na naléhání opata augustiniánského kláńtera v Klosterneuburku, bez předchozího vyńetření situace na místě, obnovil jako drņitel patronátních práv augustiniánské kláńtery v Třeboni a Borovanech, zruńené Vilémem z Roņmberka roku 1566. Uĉinil tak s původním rozsahem nadání bez ohledu na to, jak velkou hospodářskou reformou za uplynulých sedmdesát let scelené třeboňské panství prońlo. Kromě toho, ņe tak váņným způsobem naruńil po ĉeském povstání jen s obtíņemi obnovovanou hospodářskou strukturu, zavdal příĉinu k úmorným sporům mezi kláńterem, správou a později i vlastníkem panství, které se táhly aņ do poĉátku 18. století.776 Mezi rybníky, které měly být vráceny kláńteru byly zvláńtě ty menńí, které měly v rozháraných váleĉných poměrech hned dvojí cenu – narozdíl od velkých rybníků Roņmberka nebo Světa byly větńinou opravené, protoņe to ńlo zvládnout i s menńím poĉtem lidí, a hlavně to byly z velké ĉásti násadové rybníky. Jejich ztráta minimálně prodraņila chov, pokud vůbec bylo moņné za stávající situace někde dobrý plůdek obstarat. Oba sotva obnovené hospodářské dvory Nový Dvůr a Dvorce v sousedství Třeboně, které se mohly v případě potřeby stát zásobárnou

773 SOAT, VsT, sign. IB 7B I/16, koncept přísahy písaře důchodního s vloņenou pasáņí pro purkrabího a rybního písaře, nedat. zřejmě kol. roku 1644. 774 SOAT, VsT, sign. IB 7B 12, 3. září 1630, Jan z Eckersdorfu Lorenci Pergerovi o jmenování regenta královských panství, který s ním 15. září přijede. PETŘÍK, J. Třeboňsko po českém povstání, s. 13n. Autor uvádí relaci Ondřeje z Miscina z 16. listopadu 1630, kterou vńak necituje. Z ní vysvítá, ņe Jan z Eckersdorfu dostával roĉně platu na penězích 200 zl. rýnských. Místo stravy 400 zl. rýnských roĉně, 15 věder piva, 2 dņbery kaprů a 2 kopy ńtik. Nad rámec sluņebního nároku přibral jeńtě dalńí 4 vědra piva, 10 strychů ņita, 1 strych pńenice, 2 strychy jeĉmene, 1 strych hrachu, 1 kopu ńtik, 4 dņbery kaprů a 156 měřic ovsa. Vizitátor mu nařídil, aby tento neoprávněný deputát zaplatil. 775 „No. 1. Wittingauer haubtmans under datis 30. novembris und 25. decembris 1633 berichtet, wassmassen ein obrister selbige herrschaft zum winterquartier begehren solle die Piccolominishe reitter von dorf zu dorf über haussen. Den 21. decembris zweÿ regiment Croaten bei der nacht in Wesselÿ eingefallen und angefang zu plindern, massen sie auch sogar dem kai[ser]l[ichen] vorwerck nit vershont; Die vishversilberung verhindert und alle einkomen und gelegt werden. 5. januari [1634].― SOAT, VsT, sign. IA 7R 8.

776 KADLEC, J. Kláńter, s. 173-201.

- 169 - pevnosti Třeboň, připadly kláńteru rovněņ. K tomu oņilo několik vleklých sousedských sporů, jako spor s hraběnkou Buquoyovou o práva k svobodníkům na bývalých roņmberských panstvích,777 letitá rozepře s městem Ĉeské Budějovice o právo dovozu soli,778 a také otázka práv k svobodníkům a lénům extra curtem v rakouských zemích, která byla spojena s bývalým roņmberským dominiem.779

K řadě závaņných starostí vńak vzápětí přibylo obnovení vojenských akcí v jiņních Ĉechách v roce 1632, jejichņ hrozba se pak jiņ téměř kaņdoroĉně opakovala.780 Sloņitá situace, ve které se Eckersdorf díky neurovnaným poměrům na panství a neustálému váleĉnému rozruchu v kraji od poĉátku nacházel, prověřila jeho organizaĉní schopnosti a relativně přímoĉará vazba na drņitele panství, ĉeského krále, měla vńak příznivý efekt na upevnění hejtmanovy spoleĉenské pozice i prestiņe jeho úřadu a nepochybně také na jeho vnímání sebe sama a svého místa ve strukturách lokální moci.781

První sňatek Jana z Eckersdorfu, o jehoņ uzavření hovoří jihoĉeské prameny, byl zřejmě výsledkem dosavadních rodinných kontaktů v Kladsku: 15. ĉervna 1631 se na Ławici v Kladsku konala svatba Jan z Eckersdorfu s Annou, z kladského rodu Reichenbachů, dcerou Jiřího z Reichenbachu a na Kuntzendorfu.782 Zakoupením domu v Lomnici

777 KOCIÁNOVÁ, Zdenka. Anabáze archiválií z Třeboně do Nových Hradů a zpět. AT 2002, s. 152-177.

778 KUBÁK, J. Českobudějovické solní spory, s. 7-31.

779 K sporům s hraběnkou Buquoyovou o svobodníky viz KOCIÁNOVÁ, Z. Anabáze, s. 152-177. 780 „30. května 1632, Nové Hrady, Hejtman novohradského panství Josef Schreiner ĉeskému místodrņitelství: Pozítří dorazí 500 muņů Tiefenbachova pluku do Nových Hradů. Koneĉně oznamuje voj. komisař Bechyňského kraje Mikuláń st. Bechyně z Laņan, ņe sem přijede jeńtě dalńí voj. lid z Dol. Rakouska, Bechyně chce po pisateli z Třeboně (Eckersdorf) aby se ujal oddílů, které přijdou za jeho nepřítomnosti, a doprovodil jej. Pisatel se omlouvá, ņe tak nemůņe uĉinit, nemůņe se vzdálit z panství, které spravuje a netroufá si převzít lid, který je tak nevázaný. (konc. něm.).― LÍVA, V. Prameny IV., s. 292; No. 1. Wittingauer Haubtmans under datis 30. 9bris. und 25. Xbris 1633 berichtet, waßmaßen ein Obrister selbige Herrschaft zum Winterquartier begehren solle die Piccolominishe Reitter von Dorff zu Dorff überl Haußen den 21 Xbris. zwei Regiment Croaten bei der Nacht in Wesseli eingefallen und angefang zu plindern, maßen sie auch sogar dem Kaiserlichen Vorwerck nit vershont. Die Vish Versilberung verhindert und alle Einkomen in gelegt werden. 5. Januari (1634). SOAT, VsT, sign. IA 7R 8, Soupis korespondence 1638. 781 O podobných světlejńích stránkách sluņby v rozvrácené době viz tiskem vydaná disertace sepsaná pod vedením Antona Schindlinga: KLEINEHAGENBROCK, Frank. Die Grafschaft Hohenlohe in Dreissigjährigen Krieg. Eine erfahrungsgeschichtliche Untersuchung zur Herrschaft und Untertanen. Veröffentlichungen der Komission für geschichtliche Landeskunde in Baden-Würtenberg, Reihe B, Forschungen 153, Stuttgart 2003, s. 139-228. 782SOkA TA, AM Soběslav, inv. ĉ. 1055, kart. 38, Sousedský styk Soběslavských s osobami stavu panského, rytířkého i městského. Jan z Eckersdorfu zve soběslavské sousedy na svou svatbu s Annou z Reichenbachu dcerou neboņ. Jiříka z Reichenbachu a na Kunzendorfu, svatba bude 15. ĉervna 1631 na Hlaváĉi. „Georg von Reichenbach der ältere auf Kunczendorf― viz KNOZ. T. Pobělohorské konfiskace, s. 805.

- 170 - nad Luņnicí získal vlastní majetek v jiņních Ĉechách.783 Ale teprve kdyņ roku 1635 koupil od Vrchotických z Loutkova válkou zpustońený statek Pluhův Ņďár, dal Eckersdorf jasně najevo, ņe nevnímá hejtmanský post jako přechodnou záleņitost.784 V roce 1636 se podruhé oņenil s Kateřinou Polyxenou,785 dcerou Jana mladńího Vratislava z Mitrovic na Dráchově, Vodici a Oblajovicích. Přiņenění do starého ĉeského rytířského rodu zajistilo Janovi z Eckersdorfu kromě dědictví malého statku Oblajovice, ņádoucí pozvednutí rodové prestiņe, jak výslovně dokládá jmenování do stavu svobodných pánů v roce 1653.786

Do existujících struktur lokální moci bylo nejsnazńí proniknout právě prostřednictvím dobře upředené sítě rodinných vztahů. Prostřednictvím Kateřiny Polyxeny se Jan z Eckersdorfu stal ńvagrem Albrechta Kapouna ze Svojkova. Barbora Albertina Kapounová sice roku 1641 v Třeboni zemřela,787 Kapoun se vńak za dva roky na to podruhé oņenil s Evou Polyxenou, dcerou Jana Adama Ĉernína z Chudenic a „staré Ĉeńky a prosté ņeny― Zuzany Ĉernínové rozené Homutové z Harasova, ĉímņ příbuzenské vazby Eckersdorfů dosáhly okruhu ĉernínské rodiny. Zuzana Ĉernínová Evě Polyxeně roku 1650 dala statek Oblajovice, který předtím zakoupila od Eckersdorfů.788

783 SOkA JH, AM Třeboň, inv. ĉ. 743, kart. 18, sign. IA 5 AS No. 34, 1632, Město Lomnice nad Luņnicí prodává tzv. Dańkovský dům (původně roņmberského úředníka Bartoloměje Dańka (†1607)) gubernátorovi třeboňského panství Janovi z Eckersdorfu a jeho manņelce Anně z Reichenbachu za 500 kop gr. míńeňských.

784 SEDLÁĈEK, August. Hrady, zámky a tvrze království českého. díl IV, Praha 1855, s. 336; MATÁSEK, Ladislav. Vladycký a rytířský rod Vrchotických z Loutkova a dneńní jeho potomstvo. Praha 1939, str. 7; „13. prosince 1633, Václav z Rozova, děkan vyńehradský, píńe Eckersdorfovi: Urozený a stateĉný rytíři, pane a příteli mě zvláńtě milý. [...] Vedle toho jsa zpraven, ņe Pluhový Ņďár i s přísluńenstvím od urozených a stateĉných rytířův pánův Vrchotických koupiti chtíti ráĉíte, i oznamuji Vańí Milosti, ņe z dotĉeného Pluhovýho Ņďáru mně a kapitole vyńehradské kaņdoroĉně komorní na týmņ Pluhovém Ņďáře pojińtěný plat 24 kop gr. míńeňských vycházeti má a vepsán jest do desk zemských do kvaternu trhovýho vejpisův léta 1542.― SOAT, Rukopisy Třeboň, sign. A22/1, s. 544. 785 Dle kvitance z 16. ĉervna 1636 obdrņel Jan z Eckersdorfu od krále Ferdinanda III. 60 zl. rýnských jako dar ke svatbě. SOAT, VsT, sign. IA 6R 1, Důchodní úĉet panství Třeboň za rok 1636. 786 „in dero nacherworbenen und auf ihne ererbten an schlesischen alt adelichen standt sich bisshero lobenwurdig und unnehmblich verhalten, auch durch verehelichung sich mit vorgenehmben alten ritterlichen geschlächter unsers erbkönigraichs Böhaimb befreund und vormacht gemacht― NA Praha, ĈDK, kart. 427, 22. ĉervna 1653, Řezno, koncept nobilitace Jana z Eckersdorfu do stavu svobodných pánů (baronát). 787 Barbora Albertina Kapounová ze Svojkova rozená Vratislavová z Mitrovic zemřela ve věku 20 let a byla pohřbena 22. ledna 1643 v děkanském kostele sv. Jiljí v Třeboni. MAREŃ, Frantińek - SEDLÁĈEK, Jan. Soupis památek historických a uměleckých v Království českém. Politický okres třeboňský, Praha 1900, s. 68. 788 Světeckého vývody o příbuzenství Jana Adama Ĉernína z Chudenic s Eckersdorfem na základě dopisu uloņeného v SOAT, VsT, sign. IB 5AU 63 viz Tamtéņ, Rukopisy Třeboň, sign. A22/1, s. 543; K Oblajovicím více SEDLÁĈEK, A. Hrady, díl IV, s. 331.

- 171 - Eckersdorf se tak po větńinu svého profesního i soukromého ņivota v rámci jiņních Ĉech pravidelně stýkal předevńím s přísluńníky niņńí ńlechty - pohyboval se v sociálních kruzích o úroveň výńe neņ ostatní vrchnostenńtí úředníci. Jeho okruh přátel a známých se formoval z přísluńníků rodů Kořenských z Tereńova, Bechyňů z Laņan, Ĉábelických ze Soutic, Karlů ze Svárova a svým způsobem i Vratislavů z Mitrovic vázaných nejen sousedskými vztahy, ale také prostřednictvím úřadů, neboť přísluńníci těchto rodů působili jako vojenńtí komisaři, krajńtí hejtmani a úředníci komory a zemské samosprávy.

O budoucím úspěchu rodu rozhodoval i poĉet a pohlaví potomků; v případě Eckersdorfů se vńak dospělosti doņil pouze jediný syn Václav Albrecht, k jehoņ úspěńné ņivotní dráze se otec snaņil přispět vńemi svými silami.789 Datum a místo jeho narození je neznámé, ale jeho matkou byla Kateřina Polyxena roz. Vratislavová, o ĉemņ svědĉí zemskodeskový zápis z roku 1648 o převodu statku Oblajovice na syna Václava Albrechta z Eckersdorfu.790 O dalńích dvou matrikou doloņených Kateřininých dětech Janu Hannibalu dceři Alņbětě Zuzaně nejsou pozdějńí zprávy.791 Jiné potomky nelze vylouĉit, protoņe díky seznamu osob, které si půjĉovaly knihy z roņmberské knihovny víme, ņe v roce 1639 působil na třeboňském zámku Václav Karel ze Svárova jako „preceptor mladých pánů―.792

Kateřina Polyxena zemřela na konci léta roku 1644.793 Vdovcem Eckerdorf zůstal aņ do jara roku 1647, kdy se oņenil s Annou Barborou, kterou se podařilo ztotoņnit s vdovou po Kryńtofovi Karlovi ze Svárova zemřelém roku 1645, matkou tří dětí, a také kmotrou Janovy a Kateřininy dcery Alņběty Zuzany.794 Tato ņena z neznámých důvodů

789 ĈECHOVÁ, B. Páni z Eckersdorfu, s. 223-230.

790 SEDLÁĈEK, A. Hrady, díl IV, s. 331. Zápis o narození Václava Albrechta se nalézt nepodařilo. 791 Jan Hannibal se narodil 4. března 1637, kmotry byli děd Jan st. Vratislav z Mitrovic na Vodici a Mariana manņelka Lukáńe Kořenského z Oujezdce. Alņběta Zuzana se narodila 6. dubna 1638. Jejími kmotry byli Lukáń Kořenský z Tereńova a Anna Svárová z Hamru, která se o několik let později stala Eckerdorfovou třetí ņenou. SOAT, SMJK, FÚ Třeboň, kn. ĉ. 1, matrika narozených 1630-1659.

792 DUDÁĈEK, Karel. Vznik a vývoj roņmberské knihovny od jejího počátku do poloviny 17. století (Příspěvek k dějinám světských knihoven na území nańeho státu v 16. a 17. století). Diplomová práce na Katedře PVH a archivního studia FF UK Praha, Praha 1985, s. 52.

793 Kateřina z Eckerdorfu zemřela před 13. zářím 1644. Viz SOAT, VsT, sign. IA 6R 70, Pivní rejstřík panství Třeboň 1644 zaznamenává sud piva k pohřbu paní gubernátorové. 794 Tři děti měla Anna Kateřina Barbora s Václavem Albrechtem Karlem ze Svárova: Kromě Kateřiny Barbory jeńtě Kryńtofa Hynka, který se roku 1651 jako plnoletý ujal rodinných statků, statek Hamr prodal roku 1652 matce za 24 tisíc zl. rýnských. Zemřel v Těnovicích u Plzně roku 1666. Druhý syn Václav studoval v letech 1648-1649 na jezuitské koleji v Jindřichově Hradci a po roce 1652 vstoupil k jezuitům. SOAT-JH, Vs JH, kn. ĉ. 85, Katalog osob jezuitského gymnázia v Jindřichově Hradci 1595-1693, fol. 130r, 133r, „Wenceslaus de Swarowa Trebonensis eques bohemus.― TEPLÝ, F. Dějiny, díl. II, sv. 2, s. 349.

- 172 - uváděla Karlová ze Svárova jako své rodné příjmení, ĉímņ dokonale zmátla badatele zabývající se rodokmenem Karlů ze Svárova, usazených na tvrzi Hamr u Valu. Její skuteĉný rodový původ zůstal neznámý.795 Celou věc se podařilo objasnit teprve na základě dochovaných poddanských propouńtěcích listů mezi paní Annou a jejím manņelem třeboňským hejtmanem796 a díky sporu, který tato ņena vedla po smrti Jana z Eckersdorfu se svým nevlastním synem Václavem Albrechtem z Eckersdorfu o tzv. Mecerodovský dům v Lomnici nad Luņnicí.797 Pochyb není také díky zápisu o Annině pohřbu 27. dubna 1681 v kostele sv. Mikuláńe v Ĉeských Budějovicích798 a zachované prodejní smlouvě – po Anně Barboře dědila její dcera Kateřina Barbora Loubská z Lub, rozená Karlová ze Svárova, a vnuĉka Barbora Frantińka.799

Anna Barbora během manņelství se stejně starým Eckersdorfem800 vystupovala dosti samostatně. V gubernátorově domácnosti vychovala nejmladńí dceru Kateřinu Barboru a spravovala vlastní statek Hamr, který koupila v roce 1652 od syna Kryńtofa Hynka Karla ze Svárova rok poté, co se ujal zděděných statků.801 V roce 1661 Hamr prodala své dceři Kateřině Barboře manņelce Petra Loubského z Lub.802 Paní gubernátorka pobývala střídavě na třeboňském zámku, kde měla své vlastní apartmá,803 v lomnickém

795 Dosavadní poznatky o rodinných záleņitostech shrnul ÚLOVEC, Jiří. Tvrz v Hamru – Ostrově. TA, ĉ. 9, 1999, s. 197nn. 796 SOAT, VsT, sign. IB 5AU 31d, 12. února 1656, Ostrov Hamr, Anna Eckersdorfová rozená ze Svárova propouńtí Barboru, dceru jejího poddaného a rychtáře Nikodéma Kolozubýho z Valu, za poddanou gubernátorovi Janovi z Eckersdorfu „manņelu nejmilejńímu― na třeboňské panství. 797 SOAT, VsT, sign. IB 5AS 11i. 798: „Frau Frau Caterina Barbara Loubskin wegen verstorbenen g.digen frawen mutter Barbara von Ekerstorf zu alhierigen pfarrkirchen S. Nicolai zum opfer verehret 11 R[heingulden] 4 kr.― SOAT, SMJK, FÚ Ĉeské Budějovice, kn. ĉ. 95, Kostelní rejstřík příjmů za místo a pohřební průvod 1670-1715, fol. 62v, 27. dubna 1681. Anna Kateřina pouņívala před i po sňatku s Janem z Eckersdorfu peĉeť se znakem Karlů ze Svárova - sviní hlavou - téměř shodnou s peĉetí prvního manņela Václava Albrechta Karla ze Svárova, ovńem menńího rozměru. 799 Viz pozn. 830.

800KOKOŃKOVÁ, Z. - SEDLÁĈKOVÁ, H - ZAHRADNÍKOVÁ M. Soupis poddaných podle víry, s. 539. 801 SOAT-JH, RA Slavatů, inv. ĉ. 131, kart. 26, 1647 Anna Eckersdorfová, roz. ze Svárova ņádá o přenechání poddaného Vavřince ze vsi Hatína na její statek Hamr u Valu 802 Kateřina Barbora prodala statek Hamr roku 1667 Václavu Markovi von Gerarde na Seeberku. Úlovec, J. Tvrz v Hamru, s. 195; „V kostele hamerským na Vostrově Hamru [...]v presbytoriu před velkým oltářem nachází se kamen hrobovej a na něm erby v mramoru vytesaný [...] v jednom na pravý straně jest jakás svinská hlava jako zumrova, a v druhým na levej straně vorel dvouhlavý rozkřídlený, pod ním pole zlatý. Ten na pravej straně mám za to ņe jest pánův Loubských, s tou hlavou pak pánův ze Svárova. Na tom hrobovým kameni jest nápis tento: Tuto odpoĉívají v pánu usnulé děti Antonius Bernardus a Rozalia, první léta 1663, 28. dne měsíce listopadu, druhá léta 1666 dne 6. měsíce srpna, pohřbené děti urozeného pana Petra Loubského z Lub a urozené paní Kateřiny rozené Karlové ze Svárova.― SOAT, Rukopisy Třeboň, sign. A22/4, s. 385. 803 SOAT, VsT, sign. IA 6H alfa 1, popis třeboňského zámku z roku 1659.

- 173 - Mecerodovském domě, nebo na Ņimuticích a Pluhově Ņďáru, tvrzích patřících manņelovi. Byla ĉlenkou laického Arcibratrstva sv. Frantińka při frantińkánském konventu v Jindřichově Hradci.804

Období ņivota druhé ņeny Kateřiny se téměř kryje s obdobím, kdy Jan z Eckersdorfu prokazoval své kvality řízením záleņitostí panství Třeboň jako polské zástavy. Tak roku 1637 Eckersdorf od císaře získal svobodný statek v blízkosti Lomnice zvaný Bańta ĉi Ńaloun.805 Ńaloun byl pouze hospodářským dvorem, moņnost ubytování při pobytu v Třeboni měl Eckersdorf v podobě „sluņebních― pokojů na vnějńím nádvoří třeboňského zámku, jako rodové sídlo vńak zveleboval tvrz v Pluhově Ņďáru zakoupenou v roce 1635, přestavěnou jiņ za předchozích majitelů Vrchotických z Loutkova.806 Statek při tvrzi tvořilo několik vesnic a hospodářský dvůr, vyloupený a vypálený v létě 1646.807 U drobné ńlechty, vlastnící podobně malý statek, by ńlo o katastrofu ohroņující samotnou její existenci, třeboňský gubernátor vńak pohromu ustál, svou roli v tom jistě sehrála moņnost pomoci soukromému hospodářství prostřednictvím ekonomických struktur svěřeného panství, stejně jako pro případné věřitele důleņitý spoleĉenský kredit pana gubernátora.808

Koupí statku Ņimutice 2. května 1648 od Václava Ĉábelického ze Soutic za 22,5 tisíce kop gr. míńeňských se pan gubernátor stal prakticky svým vlastním sousedem se vńemi výhodami i nevýhodami, které to přináńelo.809 Kromě panství Třeboň hraniĉily ņimutické

804 „Neznámý frantińkán snad působící v Hradci pro ně zpracoval manuálník neboli příruĉku s předpisy a modlitbami arcibratrstva Hora Zlatá Serafická, aneb: Naučení spolu bratrův a sester Arci Bratrstva S[vatéh]o Otce Frantińka. Kniha o 96 listech obsahuje zejména modlitby a pravidla pro odpustky a na jejím vydání v jezuitské tiskárně v Praze roku 1646 se podílely Anna Marie z Vencelíku, rozená Chobořská z Vostiĉku [Vencelíková z Vrchovińť na Vĉelnici a Dívĉích Kopách, rozená Chobotská z Ostředku] a Anna Karlová ze Svárova, nepochybně ĉlenky arcibratrstva, jímņ je kniha od hradeckých frantińkánů dedikována.― BAJGER, Matyáń Franciszek. Česká frantińkánská kniņní kultura. Knihovny minoritů, frantińkánů a kapucínů v průběhu staletí. Rigorózní práce obhájená na Katedře ĉeské literatury, literární vědy a dějin umění Filozofické Fakulty Ostravské Univerzity, Ostrava 2007, s. 341. 805 SOAT, VsT (Archiv do roku 1784), list. ĉ. 194, sign. IA 1A alfa No. 17a, Vídeň, 7. listopadu 1637, císař Ferdinand III. daruje Janovi z Eckersdorfu stateĉek Bańta (Ńaloun) poblíņ Lomnice nad Luņnicí do dědiĉného drņení. 806Sedláĉek, A. Hrady, díl XV. s. 195; K bydlení úředníků na zámku SOAT, VsT, sign. IA 6H alfa 1, Popis třeboňského zámku z roku 1659.

807 „...panu gubernátorovi Třeboňskýmu [nepřítel] ve Ņďáře [Pluhovém] celý dvůr vypálil.― KALISTA, Zdeněk (ed.). Korespondence Zuzany Černínové z Harasova s jejím synem Humprechtem Janem Černínem z Chudenic. Praha 1941, dopis z 28. ĉervence 1646, s. 109. 808 Neńlo jen o zápůjĉky obilí, ale neustále chybějící pracovní sílu, coņ vedlo k vyuņívání sirotků panství k sluņbě na hejtmanových vlastních statcích Pluhově Ņďáru, dvoře Ńaloun i později zakoupeném statku Ņimutice. SOAT, VsT, sign. IA 5AU No. 1 (ĉerná), soupisy sirotků z let 1656-1659. 809 K pustým Ņimuticím s dvorem a pivovarem patřil jeńtě dvůr Ńtipoklasy, pustý dvůr Sobětice a tři dalńí pusté vsi Hartmanice, Krakovĉice a Korákov. SOAT, VsT (Archiv do roku 1784), inv. ĉ. 387, kart., 2,

- 174 - pozemky se statkem Zálńí Václava Vratislava z Mitrovic, příbuzným, s nímņ vedl jiņ letitý spor z pozice administrátora třeboňského panství. Sousedský spor, který se záhy zvrhl ve spor o ĉest a váņnost svěřeného úřadu. Vrchnostenský úředník, zvláńtě pak ńlechtic, musel v první řadě v zájmu zachování autority své i úřadu který zastával, hájit za kaņdé okolnosti vlastní ĉest a dobrou pověst. Nebezpeĉí sníņení cti, a tím respektu, který dotyĉný poņíval ve spoleĉnosti, vedlo v mnoha případech aņ k unáhlenému zavedení sporu o ĉest.

Příĉnou celého sporu byla svévolná interpretace práva honitby na pozemcích sousedního třeboňského panství drņitelem statku Zálńí a Dírné Václavem ml. Vratislavem z Mitrovic.810 Nejen ņe pořádal lovecké výpravy na cizopanskou půdu, ale jeńtě ńkodil na osetých polích. Eckersdorf nařídil primasovi Veselí nad Luņnicí, aby aņ tudy Vratislav pojede, jej jménem hejtmana upozornil na to, ņe pońkozuje práva svých sousedů. Primas tak uĉinil 27. dubna 1635 a rozezlený Václav Vratislav reagoval váņnými uráņkami pronesenými na veselském náměstí na adresu Eckersdorfa v přítomnosti řady ctihodných měńťanů: „Já sem lepńí neņ hejtman třeboňský, je-li poctivý, nechť ke mně přijede na pár pistol, nebudu-li mocti tu ho zastřeliti, aby bylo před králem, ņe ho zastřelím a kde na něho přijdu. Mám tu moc ńtváti po gruntech královských, hejtmana se nic nebojím, aby mě v tom zabrániti měl. Poněvadņ předkové moji uņívali, já také chci toho uņívati. Císař ani král ani ņádný z oficírův není mi tak dobrý, abych pro něho měl lháti. Hejtman třeboňský není tak dobrý jako já, jest sluņebník a chlap a já sem kavalír.―811

Takto doslovně formulovaný „nářek cti― bylo moņné jako těņkou uráņku stíhat jiņ podle ĉeského zemského zřízení z roku 1549.812 Václav Vratislav byl sice horká hlava, ale

sign. IA 1A alfa No. 24a, 1648 koupě statku Ņimutice Janem z Eckersdorfu od Václava Ĉábelického ze Soutic, do DZ vloņeno 29. března 1650. Kupní cena nebyla Janem z Eckersdorfu nikdy zcela zaplacena. Dluh vyrovnal aņ syn Václav Albrecht roku 1664, kdyņ vdově po Ĉábelickém Zuzaně Kristině roz. Voraĉické z Paběnic ĉást doplatil v hotovosti a převzal její dluh 10 tisíc kop gr. míń. u Salomeny Alņběty Vitanovské roz. Chanovské z Dlouhé Vsi a na Obořińti.

810 Dírnou zdědil po Kryńtofu Vratislavovi z Mitrovic (†1645) viz SEDLÁĈEK, A. Hrady. díl VI., s. 121. 811 SOAT, VsT, sign. IA 1P 11, záleņitosti sporu se statkem Zálńí o borkovická a maņická blata. 812 „Václave Vratislave svobodný pane z Mitrovic a Zálńí z příĉiny té, jakoņ jste léta přítomného 1635 27. dne aprilis přijevńi na voze do města [...]. Veselí nad Luņnicí a na rynku zastavivńi se beze vńí ode mne vám k tomu dané příĉiny a nepřítomnosti mé, ale u přítomnosti dobrých poctivých lidí, z těch veńlých, v uńi třem dobrým poctivým lidem promluvili slova tato:[viz text] Kterýmiņto slovy, totiņ těmi: Já sem lepńí neņ hejtman třeboňský, jest chlap a sluņebník, ĉemuņ já odpírám a ņe ņádná pravda není pravím, mě jste na mé poctivosti vņdycky dobře zachované velice těņce neřknuli a zhanobili.― SOAT, VsT, sign. IA 1P 11; E 31. „Item jestliņe by kdo nařekl druhého chlapstvem a řekl mu „chlape― Viz JIREĈEK, Josef - JIREĈEK, Hermenegild (edd.). Zřízení zemská království českého XVI. věku. Díl 1, Praha 1882, s. 211, Práva a zřízení zemská 1549; „Nářek chlapstvem― byl zvláńtností ĉeského zemského práva viz JANIŃOVÁ, Jana.

- 175 - v reakci na Eckersdorfem vznesený půhon „hledal vńelijaký prostředky, psal mi také sám, a prosil abych od práva upustil, coņkolivěk mluvil, ņe to z veliký fúrie uĉinil, při tom nejpěknějńí slova přiloņil.―813 Změnu názoru vysvětlil Vratislav bezprostředně Václavu Ĉábelickému ze Soutic: „poněvadņ sice bez toho váņný souņení a trampot máme, přál bych, aby ta věc mohla bejti accomodirována, obzvláńtě poněvadņ já, co sem tu v Třeboni bydleti poĉal, poznavńi ho [Eckersdorfa] upřímného, tolikéņ upřímnost k němu sem přiloņil.―814 Obě strany smířil nakonec zásah Janova tchána Jana mladńího Vratislava a dalńích vratislavských příbuzných.815

O několik let později vńak byli gubernátor a drņitel Zálńí opět v sobě. Tentokrát kvůli letitému sporu o právo uņívání pastvin a lesů na tzv. blatech u vsí Maņic a Borkovic, které jejich obyvatelé, ĉásteĉně poddaní panství Třeboň a ĉásteĉně vratislavského statku Zálńí, obdrņeli od Voka a Petra z Roņmberka v průběhu 15. století za stanovený roĉní plat.816 Dohodnutou sumu vńak nikdo neplatil a gubernátor proto zpochybnil jejich práva k těmto pozemkům. Poddaní statku Zálńí vńak dále maņická a borkovická blata uņívali a o zastání se obrátili na svou vrchnost Václava Vratislava z Mitrovic.

V prosinci 1643 třeboňńtí poddaní zabavili Vratislavovu poddanému taņného vola od vozu, na němņ odváņel dřevo z třeboňských lesů. Vratislav si stěņoval místodrņícím i komoře a přidal obvinění z neoprávněného lovu na vratislavských statcích. Eckersdorf kontroval 9. dubna 1644 zápovědí třeboňských gruntů poddaným statku Zálńí.817 Asi ĉyřicet třeboňských poddaných s muńketami, ruĉnicemi a halapartnami pak 27. ĉervna 1644 zabavila v Maņicích dalńí taņné voly a odehnala je do Třeboně. Kauzou se

Ńlechtické spory o čest na raně novověké Moravě. (Prameny dějin morvských 14). Brno 2007, s. 180-184; Obrana proti nářku cti zůstala zachována i v OZĈ (ĉlánek V I. - V XIV.). Viz JIREĈEK, H. Obnovené právo a Zřízení zemské dědičného království Českého, s. 554-560, O nářku cti a hanění.

813 SOAT, VsT, sign. IA 1P 11, 12. ledna 1655, Třeboň, Eckersdorf advokátovi Rovenskému, rekapitulace dosavadního průběhu sporu. 814 Tamtéņ, 3. ĉervence 1639, Zálńí, Václav Vratislav z Mitrovic Václavovi Ĉábelickému ze Soutic jako prostředníkovi sporných stran. 815 Zatímco Jan ml. Vratislav z Mitrovic patřil mezi potomky Ńtěpána Vratislava z Mitrovic (†1601 Drachkov), takņe jeho bratrem byl známějńí Václav zv. Tureĉek, Václav ml. (1651 hraběcí stav, †1660) byl vnukem Ńtěpánova bratra Jiřího ml. (†1603 Zálńí). 816 SOAT, VsT, sign. IA 1P 11, 13. ĉervence 1644, Třeboň, koncept odpovědi Jana z Eckersdorfu Vratislavovi; sloņitý spor přivedl správu třeboňského panství do archivu, kde byly vyhledány patřiĉné roņmberské listiny. SOAT, VsT (Archiv do roku 1784), inv. ĉ. 854, kart. 22, sign. IA 6G delta No. 2, soubor opisů listin potvrzujících emfyteutický prodej blat poddaným ze vsí Kleĉaty, Maņice a Zálńí (1382- 1495), Tamtéņ, inv. ĉ. 855, kart. 22, sign. IA 6G delta No. 2a, Prodej jiter poddaným v Borkovicích (1433- 1491). 817 SOAT, Vs Tb, sign. IA 1P 11, 9. dubna 1644, Třeboň; Zapovězení gruntů platilo na vńechny pozemky vyhlańující strany kromě svobodných cest a stezek podle ĉl. Q. XXX. OZĈ. JIREĈEK, H. Obnovené právo a Zřízení zemské dědičného království Českého, s. 470.

- 176 - několikrát zabývali krajńtí hejtmani i komorní prokurátor, avńak k dohodě strany nedospěly.

K dalńí eskalaci konfliktu dońlo aņ roku 1653, kdyņ uņ byl Eckersdorf Vratislavovým sousedem na Ņimuticích. Tehdy byl třeboňskými poddanými z borkovických luk odehnán pasoucí se dobytek patřící jak Vratislavovi, tak jeho poddaným, a vrchnostenský úředník na Zálńí jej odmítl vyplatit. Dobytek tak zůstal „zajatý― a gubernátor přes Vratislavovy pokusy o dohodu neústupný.

V prosinci téhoņ roku pak lidé hraběte Vratislava pronikli aņ na ņimutickou tvrz a hrabě sám hejtmanovi vyhroņoval zbitím: „Toliko ņe vlastních regalií Jeho Arcikníņecí Milosti hájím a vůli provozovati bráním, nařknut, ano i vzkazováním skrze posla, ņe mě bastonýrovati dá, a co největńího, na mě na můj statek Ņimotice sám sedmej mimo pěńí se zbraní přijel, mě proti vńemu obyĉeji téņ proti přísným patentům a těņký zápovědi Jeho Milosti císařské na plac vyvolati dal, z ĉehoņ se evidentissime znáti a rozuměti můņe, ņe se kvaltovně na mě nutká [...] ani na milostivé poruĉení Vańí Excellence a Milosti před pány hejtmany kraje tohoto Bechyňského k odpovídání se dostaviti nechce, nýbrņ jeńtě tak hrdě a pyńně sem i tam o osobě mé, ņe mě kyjem traktýrovati bude, se pochloubá.― 818 Korespondence provázející spor vykresluje Václava Vratislava jako svéráznou postavu, jehoņ neomalené způsoby byly v kraji známé.819 Pan hrabě předeńel gubernátora v odchodu z tohoto světa o pouhé tři roky, ani jeden se vńak vyřeńení sporů panství Třeboň se statkem Zálńí nedoĉkal.

Hůře neņ ze strany místní ńlechty se udrņoval respekt „vojenského lidu―, s nímņ v ĉase války nutně přicházel do kontaktu. Jestliņe jednání s veliteli vojenských jednotek na svěřeném území byla ĉasto nepříjemná a konfliktní, pak krotit řadové vojáky, kteří si

818 SOAT, Vs Tb, sign. IA 1P 11. K tomu SOAT, Vs Tb, sign. IB 5BP 25, 1654 výpovědi svědků soběslavských měńťanů. 819 „...co se pana hraběte Vratislava dírenského dotýĉe [...] na onen ĉas, kdyņ jsem v Dírný farářem zůstával, i J. Eminenti pana pana kardinála z Harrachu nenáleņitým slovem jmenovati i jeho, kdyņ skrze neváņné lidé farář naĉeradský o ņivobytí své přińel, hundtzsfutem [...] nazvati se neostejchal. [...]Přichází mě i to k dobré svědomité paměti, ņe jednoho ĉasu maje týņ pan hrabě nějakou rozepři s hejtmanem panství hořovského strany nějakého lesa, netoliko dotknutého hejtmana, ale i J[eho] V[ysoce] H[raběcí] Excellenti pana pana Bernarta z Martinic, nejvyńńího purkrabího království tohoto Ĉeského, v přítomnosti mé tupiti a bláznem nazývati směl. [...] Jako i my majíce od milostivé vrchnosti nańí velebné consistori přísné poruĉení, abychom lid nám svěřený dle jmen, sídel, zdaliņ katoliĉtí, neb nekatoliĉtí sou, pořádně podle dobrého svědomí na papír uvedouc přednesli, odpověděl, ņe to nic jiného není, neņ ńelmovské ńpanělské vymýńlení, to pěkně nám nańeho pana oficiála Caramuele a jiné Ńpaněly pochválil.― SOAT, VsT, sign. IA 1P 11, 22. října 1652, Ņimutice, ņimutický farář Michal Wagner Janovi z Eckersdorfu.

- 177 - z civilních autorit mnoho nedělali, byla i záleņitost nebezpeĉná.820 Takovou situaci osobně Jan z Eckersdorfu pocítil, kdyņ byl roku 1644 přepaden vojáky na cestě do Prahy a on i jeho průvodci přińli nańtěstí jen o ńaty.821 Ņe cesty nebyly bezpeĉné se přesvědĉili i řadoví úředníci.822

22. ĉervna 1653, dvacet tři let po nástupu na post hejtmana třeboňského panství a v ńestém roce zástavní drņby arcivévody Leopolda Viléma, se Jan z Eckersdorfu doĉkal ocenění svých sluņeb v podobě povýńení do stavu svobodných pánů.823 V ĉase nobilitace muselo Janovi být přes ńedesát let, není tedy divu, ņe výkon sluņebních povinností zaĉaly

820 „30. května. 1632, Nové Hrady, Hejtman novohradského panství Josef Schreiner ĉeskému místodrņitelství: Pozítří dorazí 500 muņů Tiefenbachova pluku do Nových Hradů. Koneĉně oznamuje voj. komisař Bechyňského kraje Mikuláń st. Bechyně z Laņan, ņe sem přijede jeńtě dalńí voj. lid z Dol. Rakouska, Bechyně chce po pisateli z Třeboně [Eckersdorf] aby se ujal oddílů, které přijdou za jeho nepřítomnosti, a doprovodil jej. Pisatel se omlouvá, ņe tak nemůņe uĉinit, nemůņe se vzdálit z panství, které spravuje, a netroufá si převzít lid, který je tak nevázaný. (konc. něm.)― LÍVA, V. Prameny VI., s. 292; „1642, 17. září., Třeboň, Jan z Eckersdorfu ĉeskému místodrņitelství. Kompanii rytmistra Friese, leņící v Soběslavi, byl před několika dodán rozkaz místodrņitelství k odchodu. Rytmistra jenņ odcestoval, zastupuje ve velení lajtnant, ten neuposlechl, nýbrņ vynutil jeńtě na soběslavských 35 říń. tol. a chce na nich servicie. Hejtman mu dopsal, aby svého poĉínání zanechal, a vydal se na pochod, vńak jeho list hodil s potupnými nadávkami na zemi prohlásiv, ņe pro něho můņe být směrodatným pouze rozkaz arcikn. Leopolda Viléma nebo hr. Colloreda. Vrch. komisař [Voraĉický] vypravil do Soběslavi dva komisaře, aby kompanii odvedli, avńak nic to nepomohlo. Soběslavńtí vynaloņili jedině na lajtnanta přes 900 zl. a velmi rádi by se ho jiņ zbavili, neboť mimo jiné jim dal zkopati 7 rybníků a zmocnil se ryb. Pisatel ņádá, aby míst. lajtnanta přinutili k odchodu a k satisfakci za uráņky, které mu uĉinil.― LÍVA, V. Prameny VI., s. 364.

821 Srov. MĄCZAK, Antoni – PHILLIPS, Ursula. Travel in Early Modern Europe. Cambridge 1995, s 158-187, kapitola o nebezpeĉí na cestách. Případ přepadení viz KOCIÁNOVÁ, B. Okolnosti zástavy panství Třeboň, s. 52.

822 SOAT, VsT, sign. IB 6R 21, Týdenní cedule důchodního úřadu panství Třeboň 1634, v létě 1642 „písař vární s sládkem tého [třeboňského] pivovaru, s sládkem k koupení chmele pro pivovar do Ledce vypraven, mimo naději přijelo na ně 7 rejtarův a předně jim zbraně pobrali a potom sládka ńacujíce, u něho peněz hotových 115 zlatých rýnských nańli a vzali. Aĉkolivěk písař nemálo na zlatě při sobě měl, ty jsou nevyhledali.― Komisaři polského krále následně uznali, ņe „nemoņná věc jest písaři s sládkem z toho odpovídati― a ztráta byla poloņena za výdaj. 823 Polepńený ĉtvrcený rodový znak nesl v 1. a 4. poli původní bílou ostrev poloņenou pońikem v modrém poli a prostřelenou ńípem, zbývající pole doplnily figury ņlutých ĉi zlatých dvouocasých lvů v ĉerném poli. Hlavním argumentem nobilitace byla příkladná péĉe o svěřené habsburské panství Třeboň za podmínek ztíņených válkou: „Unss und unseren hochlöblichsten Erzhauss Österreich bei denen lang continuirten kriegsgefährlichkeiten ungesteheten vleisses mit handen segnung aller leibs und lebensgefahr auch seines zeitlich vermögens bei unseren herrschafft Wittingau auf vielfältiges weiss und weege in die 23 Jahr treue und ersprieszliche dienste gelaistet und dahero umb solcher seiner und empfingsten dienste von dem feinde an seinen Guettern mit plundrung und einascherung derselben wircklichen schaden erlitten und aussgestanden. Inmassen er dann solche seine gehorsambist und ersprieszliche dienste nötstättiges bei obermelter unserer herrschaft Wittenigau zu unseren g.d.gst. wie auch zu gedachtes unsers freundlich geliebten bruders (Leopold Wilhelm zu Österreich).― NA Praha, ĈDK, kart. 427, Řezno 22. ĉervna 1653, koncept nobilitace Jana z Eckersdorfu do stavu svobodných pánů (baronát); Sedláĉek, A. Českomoravská..., s. 403, Sedláĉek panství třeboňské omylem zaměnil za přerovské; K argumentům provázejícím ņádost o nobilitaci MÁDLOVÁ, Claire. Sebedefinice nové úřednické ńlechty na příkladě rodiny Hartigů – návrat k nobilitačním listinám. In: Bůņek, Václav – Král, Pavel (edd.). Spoleĉnost zemí habsburské monarchie a její obraz v pramenech (1526-1740) OH 11, Ĉeské Budějovice 2006, s. 311-317. 303-317.

- 178 - omezovat obĉasné zdravotní potíņe a nemoci.824 Nakonec ve své sluņbě setrval aņ do postoupení panství Janu Adolfovi ze Schwarzenbergu koncem roku 1660. Mohl tak předat řadu cenných zkuńeností novému třeboňskému hejtmanovi Eliáńi Gattermayerovi z Gatterburku.825 Spolu s Gattermayerem a Zachariáńem Krestlem z Qualtenberka se také úĉastnil komise, která převzala od marradasovských úředníků do schwarzenberské správy panství Hluboká nad Vltavou.826

Poté, co Jan z Eckersdorfu opustil svůj úřad, odprodal v dubnu 1661 hraběti ze Schwarzenbergu statek Bańtu,827 jehoņ poloha uprostřed třeboňského panství byla po opuńtění úřadu veskrze nevýhodná. Ņimutickou tvrz podle vńeho uņíval předevńím syn Václav Albrecht a Jan si oblíbil Pluhův Ņďár, kde zemřel po delńí nemoci828 o necelé dva roky později 22. února 1663 a pohřben byl dle svého přání v kostele jen několik metrů od tvrze.829

Ihned po smrti Jana z Eckersdorfu dońlo ke sporu mezi dědici vdovou Annou Barborou z Eckersdorfu a jejím nevlastním synem. Větńinový dědic Václav Albrecht, zřejmě pod tlakem věřitelů, zpochybnil jediný majetek, který si po druhém muņi Anna Barbora nárokovala - dům v Lomnici nad Luņnicí spolu s hospodářstvím v nemalé ceně 1 tisíc zl. rýnských.830 Aņ do roku 1673 vedla Anna Barbora z Eckersdorfu spor o práva k tomuto

824 SOAT, VsT, sign. IA 1P 11, Třeboň, 5. ledna 1656, Eckersdorf Leopoldu Vilémovi, ņe je nemocný, prosí o strpení 4-5 dnů; 7. ledna 1656, úředníci královské kanceláře Janovi z Eckersdorfu, aby se dostavil k objasnění některých věcí, psali mu uņ 30. prosince 1655, ale nic se neděje. 825 Tamtéņ, sign. IA 6W gama 1, 18. ledna 1661, autograf Jana z Eckersdorfu Janu Adolfovi ze Schwarzenbergu, ņe vizitace panství se chýlí ke konci a ņe „předá i to, co se za léta sluņby dozvěděl o zvláńtnostech hospodaření na rybnících.―

826 SEDLÁĈEK, A. Hrady, díl VII., s. 148. 827 SOAT, VsT (Archiv do roku 1784), inv. ĉ. 374, kart. 1, sign. IA 1A alfa No. 17b, 11. dubna 1661, Jan z Eckersdorfu prodává svobodný statek Bańtu (Ńaloun) ve svém původním vyměření spolu s lukami zv. Vrbný u Veselí nad Luņnicí za 1200 kop gr. míńeňských Janu Adolfovi ze Schwarzenbergu. 828 SOAT, VsT, sign. IB 5 AU 62a, 2. února 1663, Jan z Eckersdorfu hejtmanovi z Gatterburku, mimo jiné píńe, ņe k němu veĉer pońtou přijel doktor z Ĉeského Krumlova, protoņe je pro nemoc ve zbědovaném stavu. 829 SOAT-JH, CR-JH, kart. 11, z Eckersdorfu, sign. 258/1a, 22. února 1663, Václav z Eckersdorfu Humprechtovi Ĉernínovi z Chudenic, oznamuje, ņe jeho otec Jan zemřel. SOAT, CR II. (registratura), z Eckersdorfu, kart. 32, 7. března 1663, Pluhův Ņďár, Václav z Eckersdorfu zve vrchního hejtmana třeboňského panství Eliáńe Gattermayera z Gatterburku, na Pluhův Ņďár, na exekvie za zemřelého otce. 830 V celé věci figuroval jako fiktivní kupec Pavel Frantińek z Oderlíku, hejtman hlubockého panství, nástupce Ondřeje Jindřicha Loubského z Lub v této funkci (zeťem Anny Barbory Eckerdorfové byl Petr Loubský z Lub), jehoņ roku 1664 ve funkci vystřídal pro změnu výńe zmíněný Eliáń Gattermayer z Gatterburku. SOAT, VsT, sign. IB 5AS 11i; SEDLÁĈEK, A. Hrady. díl VII., s. 148; SOAT, VsT, sign. IB 5AS 11i, 30. dubna 1681, Kateřina Barbora Loubská z Lub roz. Karlová ze Svárova na Dobré Vodě a Chlumu a Barbora Frantińka, sleĉna Karlová ze Svárova (resp. paní mateř a dcera) dle smlouvy a přátelského narovnání ze dne 16. dubna 1681 paní Anny Barbory Eckherstorfové rozené Karlové ze Svárova universátní dědiĉky, prodávají tzv. Mecerodovský dům v Lomnici majetek kdysi Jana

- 179 - domu, přiĉemņ lomnická městská rada byla zcela bezradná v situaci, kdy o dům podléhající městskému právu vedly spor dvě urozené osoby. Zásahem vrchního hejtmana třeboňského panství bylo nakonec vńe vyřeńeno ve prospěch Anny Barbory.831

Za zmínku také stojí zvláńtní postavení gubernátora v souvislosti s patronátními záleņitostmi. Tento obrácený ĉeský bratr se svědomitě věnoval kostelům na třeboňském panství a pokouńel se je uvést do pořádku, alespoň po hmotné stránce. Přitom uņíval titulu kolátor přísluńející pouze vlastnímu drņiteli a vykonavateli patronátních práv a nikoli jeho zástupci.832 Zvláńtní péĉi měl v tomto smyslu o kostel sv. Barbory v lesích. Opravy kostela sv. Barbory, jenņ měl pro třeboňské vrchnostenské úředníky zcela zvláńtní přitaņlivost, se po ĉeském povstání jako první ujal Eckersdorfův předchůdce hejtman Ruland.833

Kromě péĉe o kostely svěřené mu úřadem, se Jan z Eckersdorfu podílel na vzniku jednoho z jihoĉeských barokních poutních míst – kostela Narození Panny Marie v Pluhově Ņďáru. Jeho roli je třeba připomenout uņ z toho důvodu, ņe podle nejnovějńí literatury o poutní tradici tohoto místa mnoho nevíme.834 O záměru Jana z Eckersdorfu

z Eckerstorfu a dále Anny Barbory Eckerstorfové roz. Karlové ze Svárova Filipovi Jakubovi Gottliebovi z Mukenberku. Dům se vńemi polnostmi, pastvinami, pustými spálenińti, dobytkem, drůbeņí a osmi dospělými poddanými za 1000 zl. rýnských a 10 zl. rýnských schliesabgeldu neb klíĉného. 831 SOAT, VsT, sign. IB 5 AS 11i, 7. dubna 1667, Ĉeské Budějovice, Anna Barbora Eckersdorfová městské radě v Lomnici nad Luņnicí: „Nepochybuji, ņe se pamatují, ņe přední koupi jsem jim přednesla a jistě laciněji neņ panu z Odrlíka pustiti chtěla. Kdyņ pak na tom, co oni za něj dávali a na jaký způsob termíny platiti chtěli přestati jsem nemohla, sami se [...] k tomu znali, ņe prostředků nemají, ani odkad by platili nevědí, a tak jsem jiného kupce k té prodaji pustiti mohla. Za druhé dokládají, ņe pro zápověď pana Ekerstorfa aņ posavád zápisu na ten dům nemajíc, ņe bez ohledu a poněvadņ vńechen řád a práva městské osobně privilegii a mnohem snad laciněji neņ obci nepořádně snad i kupujícího do téhoņ domu vńí vědomosti jejich uvésti jsem dala. Vědomo jest, ņe pan Ekerstorf mnoho na mě zvítězil, k tomu páni peníze knihám městským ode mě přijali jakoņ i quitovali. Na tom já dosti pro sebe mám, ņe pak osobě privilírované osobně jsem prodala, nevidělo mně se za radu a povolení pánů ņádati, komu mám prodati, poněvadņ od měńťanův jsem jej téņ nekupovala, abych pak laciněji ho panu z Odrlíku neņ jim prodati měla. Nikdá to se nevynajde, a tak darebně mě páni zaneprázdnění ĉinějí a příliń neuctivě strany tý nepořádnosti psáti se opovaņují. Naĉeņ bych odpověď dáti mohla, ale nyní to pomíjím.―

832 PUMPR, Pavel. Beneficia, záduńí a patronát v barokních Čechách na příkladu panství Třeboň na přelomu 17. a 18. století. Disertaĉní práce HÚ FF MU. Brno 2008, s. 73n. 833 Poniĉený kostelík sv. Barbory v lesích mezi sv. Máří Magdalenou a Brannou dal opravit roku 1626 hejtman Urban Jakub z Rulandu. Správu kostela a pokladny vykonával po dlouhá léta důchodní písař a později gegenhandler Lorenc Perger, po jeho odchodu na Brandlín v roce 1650 pak tuto funkci s malou ochotou přijal opět důchodní písař Pavel Mecer. SOAT, VsT, sign. IA 3K alfa 40i.

834 ĈERNÝ, Jiří. Poutní místa Soběslavska a Třeboňska s přilehlou částí Dolních Rakous: milostné obrazy, sochy a místa zvláńtní zboņnosti. Ĉeské Budějovice 2009, s. 118. NOVÁK, Josef. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku 19. stol. v polit. okresu Jindřicho-Hradeckém. Praha 1901, s. 379; Kostelík původního zasvěcení Oĉińťování Panny Marie, postavený roku 1542 Vilémem Vojslavským z Vojslavic, získal významnou podporu ze strany rodu Vrchotických z Loutkova, Eckersdorfových předchůdců. Na ņďárském statku jiņ od zaloņení kostela leņela povinnost platu vyńehradské kapitule ve výńi 12 kop gr. ĉeských a od roku 1622 nadace Markéty Vrchotické roz. z Hrádku ve výńi jeden tisíc kop gr. míńeňských. Jan z Eckersdorfu v novém nadání kostelíka připojil k původní nadaci úroky ĉinící za patnáct let 960 kop

- 180 - vybudovat dostavbou kostela důstojnou rodinnou hrobku a místo prezentace rodu svědĉí obsah kupní smlouvy na statek Pluhův Ņďár Václava Albrechta na statek s Janem Jáchymem Slavatou z roku 1688, kde je jasně stanoveno přání fundátora: „Kaņdoroĉně odbývané dva průvody, jeden v neděli po slavnosti Nanebevstoupení Panny Marie, druhý na den úmrtí zakladatele této fundace (Jana svob. pána z Eckersdorfu) [tj. 22. 2.] mají se takto slavně díti: sousedící ĉtyři faráři řeĉický, deńtenský, lodhéřovský a dírenský k těmto průvodům pokaņdé pozváni býti mají a na den úmrtní zakladatele má mezi sluņbami boņími nad hrobem jeho dvou neb tříliberní bílá vosková svíce hořeti, taktéņ kaņdou třetí neděli a ve svátek, pak na Duńiĉky má v ņďárském kostele mńe sv. slouņena býti. [...]―835

XI. 2. 3. Gegenhandler Lorenc Perger z Rozenwertu 836

Prvním známým předkem Vavřince Vrchoty byl jeho děd, třeboňský poddaný Ondřej Vrchota. Hospodářství na lánovém statku ve vsi Břilicích po něm převzal po roce 1591 syn Matěj, zatímco jeho bratr Vít, otec Vavřince Vrchoty se na poĉátku 17. století vyskytoval v Třeboníně na ĉeskokrumlovském panství. Kolem roku 1610 se vńak usadil na jednotě Herda nedaleko kostelíka sv. Barbory v lesích. Na ĉtvrtlánovou usedlost získal Vít Vrchota – Herda zápis aņ roku 1613 a k jeho povinnostem patřilo starat se o vĉely a přes léto pást vrchnostenský jalový dobytek. V té době měl vńak jiņ Vavřinec absolvovaná studia „v Němcích―, financovaná v letech 1610 – 1612 Petrem Vokem z Roņmberka, zatímco Vavřincův bratr Jakub zvolil církevní dráhu a vstoupil do cisterciáckého kláńtera Plasy, kde se roku 1640 stal opatem.837 Vavřinec, narozený gr. míńeňských a „...40 kop gr. míńeňských dodadouce, aby v jedné sumě 2000 kop gr. míńeňských uĉinilo.― Z úroků těchto dvou tisíc chtěl financovat dostavbu kostela. SOAT-JH, RA Slavatů z Chlumu a Końumberka, inv. ĉ. 300, kart. 102, 1688 koupě Pluhova Ņďáru; SOAT, CS I. (listiny), inv. ĉ. 536, kart. 72, sign. Pluhův Ņďár II 313 A1, [po 1638], Jan z Eckersdorfu gubernátor třeboňského panství a drņitel statku Pluhova Ņďáru, zakládá spolu s manņelkou nadání k placení farářů, kteří budou urĉené svátky konat bohosluņby ve filiálním kostele v Pluhově Ņďáru. Dále potvrzuje nadání zaloņené Markétou Vrchotickou roz. z Hrádku. 835 „Z vycházejícího ouroku má nedostavený díl kostela Ņďárského u hlavního oltáře poznenáhla úplně sklenut a pak jiņ z větńího dílu hotová zeď okolo hřbitova ĉasem svým dostavená býti.― SOAT-JH, RA Slavatů z Chlumu a Końumberka, inv. ĉ. 300, kart. 102, 1688 koupě Pluhova Ņďáru.

836 Podrobně se Pergerovým kariérním vzestupem zabýval DUDÁĈEK, Karel. Jak se z Vavřince Vrchoty stal ńlechtic, s. 61-75. 837 3. dubna 1644, Plasy, opat plaského kláńtera Karel Jakub Perger informuje svého bratra Vavřince Pergera z Rosenvertu o poráņce Königsmarcka a jeho ústupu do Halberstadtu. SOAT, Historica Třeboň, sign. 6306; 11. dubna 1644, Plasy, opat plaského kláńtera Karel Jakub Perger informuje svého bratra Vavřince Pergera z Rosenwertu, Tamtéņ, sign. 6308; 1645, 28. října, Plzeň, Jan de la Croon posílá plaskému opatu Jakubu Pergerovi zprávy o váleĉných událostech v Nizozemí na Rýně a v Říńi, Tamtéņ, sign. 6310.

- 181 - kolem roku 1600 přijal sluņbu u Ńvamberků, zpoĉátku jako mládenec, později písař při buchalterii a kuchyni. Po kapitulaci Třeboně v roce 1622 zůstal na dosaņené funkci důchodního písaře a v ní byl ponechán i novým vrchním správcem Vilémem Slavatou. Narozdíl od svého bratra nebyl Vavřinec katolíkem a jeńtě roku 1625 prosil královského místokancléře Fenka ze Steinhofenu při vizitaci panství, aby směl zůstat při staré víře.838 O rok později se zaĉal za podpory hejtmana Rulanda opravovat poņárem pońkozený kostel sv. Barbory v lesích s poustevnou a Lorenc Perger se jiņ jako katolík stal jeho správcem. Svůj podíl na tom mohla mít i skuteĉnost, ņe Pergerova rodná usedlost stála jen několik set metrů vedle tohoto kostela.839

Protoņe kromě Havla Vlka Teleckého, roku 1623 nového hejtmana panství, byl úředníkem na panství jiņ jen purkrabí Vít Dekara z Rozenetu, Vrchota vykonával zpoĉátku také funkci rybního, obroĉního i pivovarského písaře. Vzhledem ke stavu rybníků, dvorů i obou pivovarů, byl důchodní písař v centru dění a spolu s hejtmanem a purkrabím patřil mezi osoby, které si nejvíce mohly nárokovat uznání a ocenění za rekonstrukci vrchnostenského hospodářství, za něņ si zásluhy později pokouńel přivlastnit výluĉně purkrabí Vít Dekara. Zatímco vńak Dekarova hvězda v roce 1629 bledla, z Vavřince Vrchoty se mezitím stal Lorenc Perger a 5. března 1629 byl povýńen do vladyckého stavu s přídomkem odkazujícím na Roņmberky – z Rozenwertu.840 Pokud je moņné věřit Sedláĉkovu údaji, Pergerův sňatek s chudou dámou urozené krve Kateřinou, rozenou Kábovou z Rybňan, byl uzavřen těsně před nobilitací.841 Kateřina, dcera rytíře Jiřího Káby z Rybňan, který strávil nebezpeĉnou dobu stavovského povstání v Třeboni a po něm přińel o svůj statek Cuknńtejn, porodila ĉtyři děti, z nichņ jen jedna dcera se doņila dospělosti.842 Jejich kmotrem byl ve třech případech hejtman Jan

838 SOAT-ĈK, SÚK, st. odd.- Třeboň, sign. IA 6W gama 2a, koncept zprávy Wolfganga Fenka ze Steinhofenu z května roku 1625; PETŘÍK, J. Třeboňsko po českém povstání, s. 88-123.

839 KOLÁŘOVÁ, Eva - ŃIMŮNEK, Robert. Poustevna při kapli sv. Barbory u Branné a poustevnictví na Třeboňsku. (1400-1600). AT 2011, s. 23-35. 840 Argumentem pro povýńení byla předevńím „věrná― sluņba panovníkovi a to i v ĉase „rebelie― a taktéņ „poctivý― původ: NA PRAHA, ĈDK, sign. IV D 1, kart. 472, 5. března 1629, koncept udělení vladyckého titulu Lorenci Pergerovi z Rozenwertu; SEDLÁĈEK, A. Českomoravská heraldika, díl II, s. 565. Ńtít modrý v němņ z spodku napříĉ bílá větev o třech sucích, z níņ zelená ratolístka o dvou lístcích a na ní papouńek rozdílných barev, v nose drņe prsten zlatý turkusem ozdobený, kolĉí helm, přikryvadla modrá bílá, koruna s klenótem týņ papouńek na ratolísce sedící; Jeńtě v říjnu 1630 neměl vńak zhotovené peĉetidlo, takņe k peĉetění vyuņíval Víta Dekaru z Rozenwertu. SOAT, VsT, sign. IA 1A alfa 1b, 8. října 1630, opis potvrzení Lorence Pergera o úhradě starého ńvamberského dluhu Jiřímu Kořenskému z Tereńova.

841 SEDLÁĈEK, A. Hrady, zámky a tvrze III., s. 254, k sňatku mělo dojít 20. února 1629.

842 SOAT, SMJK, FÚ Třeboň, kn. ĉ. 1, Anna Zuzana byla pokřtěna 27. ĉervence 1631, kmotři Jan z Eckersdorfu a Lukáń Kořenský z Tereńova; Jan Vilém 31. srpna 1633, kmotr Jan z Eckersdorfu a Dorota 9. března 1635, kmotr třeboňský měńťan Vít Vońtírálek a 24. dubna 1637, Ludmila Magdalena,

- 182 - z Eckersdorfu a v jednom případě přední třeboňský měńťan. Kateřina zemřela na mor, který v Třeboni trval od 30. ĉervna do 27. října 1640.843 Morová rána vńak nepostihla jen smrtí manņelky: „[...] před panem nemohu tajiti ņe jest Pán Bůh vńemohoucí mně milou manņelku, podobně i paní ńvagrovou mou a paní sestru její milou v ĉasu té rány boņí morové kde ten ĉas trvající z tohoto světa skrze smrt ĉasnou povolati a mě nemalým zármutkem navńtíviti ráĉil, přiĉemņ jsem i jinńích těņkostí zakusiti musil, ņe se pak tak Pánu Bohu líbilo, povinen sem vůlí svou s vůlí jeho boņskou srovnati. Nyní pak chvála Pánu Bohu zase jiņ lepńí povětří zde jsouce mírného způsobu a zdraví poņívám. Pán Bůh raĉ nás z obojí strany ode vńelijakého neńtěstí podobného i jiného zachovati a ochrániti.844

Na konci 20. let se poměry relativně stabilizovaly a na panství pronikla úsporná opatření, uplatněná v první řadě na ĉeských komorních statcích. Rokem 1628 skonĉilo třeboňským úředníkům definitivně období, kdy vedli svou reņii na útraty panství. Po vzoru komorních panství bylo zruńeno spoleĉné stravování a nahrazeno tzv. kostgeltem a o dva roky později byl zruńen oblíbený způsob přivýdělku – prodej ryb v reņii úředníků, na němņ utrņili nemalé ĉástky.845 V této souvislosti nemálo vynikl právě Perger, který měl uņ jako rybní písař přehled o výnosném obchodování s rybami. Na něj se obraceli obchodníci s ņádostí o přidělení ryb z výlovů a zvláńtě v případě, ņe dluņili jiņ za dříve odebrané ryby, mohla být jeho přímluva za dalńí odběr otázkou přeņití.846 Perger si tímto způsobem jistě vydobyl nemalou váņnost i spoleĉenské kontakty. Ve svém oboru se orientoval velmi dobře, a i proto byl jistě neocenitelným poradcem nově instalovaných hejtmanů.847 kmotr Jan z Eckersdorfu. 7. dubna 1644 pozdravoval vńak Pergerův kmotřenec Václav z Ńneberka ze Soběslavi jeho manņelku a jen jednu dcerku. SOAT, VsT, sign. IB 6T 3.

843 SOAT, VsT (Nový archiv), sign. IC 6W gama No. 6, WAGNER, T. Wittingau, fol. 159v-161r.

844SOAT, VsT, sign. IA 6R 1 (ĉerná), 19. ledna 1641, Samuel Johann Lednický, rada při buchhalterii hradu Praņské Lorenci Pergerovi; Na paměť manņelky, za své rodiĉe a dalńí příbuzné zaloņil v roce 1641 Perger meńní nadaci, daroval třeboňskému kláńteru 300 zl. rýnských, z nichņ měl úrok jít na záduńní mńe. A stejně tak na paměť své první ņeny nechal vztyĉil v roce 1649 na hrázi rybníka Svět boņí muka: Tamtéņ, IA 3K alfa 38h, meńní nadace Lorence Pergera z Rozenwertu; ZELENKOVÁ, Zdeňka. Epigrafické památky města Třeboně In: 600 let města Třeboně, Třeboň 1976, s. 134. 845 1625 koupil Vrchota s purkrabím Vítem Dekarou z výlovů na dalńí prodej 144 dņberů kaprů po 4 kopách gr. míń. za dņber, sám pak v roce 1628 108 dņberů. V roce 1629 navnadil snadným výdělkem nového hejtmana, aby spoleĉně koupili 194 dņberů a 10 1/2 kop ńtik, dohromady za 839 kop grońů míńeňských. SOAT, VsT, IA 6R 63, důchodenské rejstříky panství Třeboň (1616-1694)

846 SOAT, VsT, sign. IB 6T 2 a 3.

847 SOAT, VsT, sign. IB 6T 2, 20. května 1631 psal Perger hejtmanovi Janovi z Eckersdorfu, ņe dohodl se známými odběr rybího plůdku, „z jejich spoleĉného― v rybníce Dorotka u Bońilce; Eckersdorf má jen nařídit fińmistrovi, aby rybník slovil, a ten vńe zařídí: „věděti budú, jak jej [plůdek] prodati a k nańemu uņitku přivésti..―

- 183 - Roku 1633 se Perger, po odchodu Dekarova nástupce na purkrabském místě Karla Hrdliĉky Velvarského, stal druhým nejvyńńím úředníkem na panství.848 „Rońáda― ve sloņení správy zasáhla i post obroĉního písaře, kde Jana Rutharda Mirotického nahradil Eliáń Hupfauf, bývalý kuchyňský písař, a důchodním písařem se místo Pergera stal Pavel Mecer, který byl jiņ sedmým rokem u Pergera ve sluņbě jako pomocník a písař. Perger dokázal vytěņit i z krátkého pobytu krále Ferdinanda III. na třeboňském zámku v květnu 1635, kdy se mu podařilo pro svůj, od roku 1628 rozńiřovaný, nejméně 5/4 lánový statek v Přesece, získat osvobození od stálých platů a robot.849 Prestiņ úřadu byla tedy podpořena hmotným stimulem.

O váņném přístupu Pergera k vlastní cti vypovídá spor, který Lorenc Perger vedl s třeboňským měńťanem Jakubem Ńillerem kvůli noĉnímu výstupu u zamĉené zámecké brány. Jádro sporu leņelo v Pergerově názoru, ņe s ním třeboňský soused nejednal dosti uctivě, kdyņ před mu dalńími ctihodnými osobami poloņil uráņlivou otázku, jestli má kde spát.850

Vrcholem v úřednické kariéře bylo 1. prosince 1637 jmenování gegenhandlerem neboli kontrolorem třeboňského panství za úĉelem ochrany zájmů panovníka po dobu trvání zástavy třeboňského panství polské královně, arcivévodkyni Cecílii Renátě.851 V této době byl oznaĉován také jako hejtman nebo podhejtman panství – kdyņ se pro Jana z Eckersdorfu téměř bez výjimky ujal titul gubernátor. Měl nejen dohlíņet na úĉetní

848 Dostával 86 zl. rýnských a 100 zl. rýnských kostgeldu, rybní a pivní deputát. Tamtéņ, sign. IA 6R 1, Důchodní úĉty panství Třeboň. 849 Tamtéņ, sign. IA 6G beta No. 14, iĉ. 192, 22. května 1635, Třeboň, Ferdinand III. osvobozuje dvůr v Přesece patřící obroĉnímu písaři Pergerovi na věĉné ĉasy od platů a robot, daruje pustý pozemek u Roņmberka, který téņ osvobozuje od platů. Více o Pergerově majetku. DUDÁĈEK, K. Jak se z Vavřince Vrchoty stal ńlechtic, s. 69nn. 850 „byvńi v domě a příbytku slovutného pana Lorence Řezníka, měńtěnína a spoluradního města JKMti Třeboně, vńak z příĉiny některé potřeby mé. Kdeņto s týmņ panem hospodářem při posedění promlouvajíce, nedlouho sem se připozděním pozdrņel. Anobrņ vidouc, ņe se den nachyluje, a noc přibliņuje, zase do kvartýru mého v zámku Jeho Milosti Královské vykázaného, okolo hodiny 9. poloviĉního orloje sem se obrátil, svou cestou aņ k vratům zámeckým pokojův přińel, a hledńi se vartu městskou, jakņ i pana Jakuba Vojtěcha Ńillera, nynějńího městského rychtáře městského loznýho sem města Třeboně při něm sluņebníka jeho právního nedaleko biblioteky státi sem spatřil. Kterémuņto panu rychtáři dobrou noc od Pána B. vinńoval. Mezitím na vrátného, aby mi otevřel, sem tloukl.― Jenņe měńťan se podle Pergerova názoru posměńně optal, zdali má kde spát. Ovńem: „takovými nenáleņitými slovy a řeĉí vńeteĉných (ex afectu cordis) ore aperto, vysoce ńkodlivě netoliko urazil nýbrņ i nařekl...,― SOAT, VsT, sign. IA 5AP 2. 851 Tamtéņ, sign. IB 7B 13.

- 184 - hospodaření a transfer peněz na umořování úroků, ale také se aktivně úĉastnil správy panství.852

Novou manņelkou Lorence Pergera se krátce po 8. únoru 1644853 stala Eva Sibyla Sluzská z Chlumu.854 Po úmrtí polské královny Cecílie Renáty v roce 1644 a formálním převodu zástavní sumy na kníņectví opolsko-ratibořské o rok později, převzal panství opět císař Ferdinand III., ale Lorenci Pergerovi uņ jeho titulatura kontrolora třeboňského panství zůstala. Dva roky před smrtí byl 24. ledna 1650 na svou ņádost povýńen do stavu rytířského, hlavním argumentem nobilitace byla letitá a stále trvající sluņba ve funkci důchodního písaře a gegenhandlera.855 Obdrņel i nový erb, který lépe upomínal na Roņmberky pouņitím erbovní figury medvěda a ĉervené růņe,856a o dva dny později, 26. ledna 1650, zakoupil za 6 tisíc zl. rýnských zemskodeskový statek Brandlín.857

Zemřel mezi 11. únorem 1652, kdy sepsal závěť, a 15. březnem téhoņ roku, kdy vdova Eva Pergerová rozená Sluzská z Chlumu tuto závěť vloņila do zemských desk a stala se poruĉnicí dvou nezletilých synů Jana Jiřího858 a Václava Leopolda a dvou dcer.859

852 Zajińťoval průchody a ubytování vojsk na panství, jednal s krajskými hejtmany, dopravoval peníze drņitelům panství, zúĉastňoval se přijímání záduńních poĉtů a řízení sirotků, vymáhání dluņných peněz za ryby, vyúĉtování kontribuĉních peněz a vizitací dvorů, ovĉínů, rybníků a hranic panství. V roce 1647 také dopravil na příkaz Ferdinanda III. po Vltavě do Prahy roņmberskou knihovnu.

853 SOAT, Vs Tb, sign. IA 6R 71, Pivní rejstříky panství Třeboň, 2. února 1644 byl vydán k svatebnímu veselí pana gegenhandlera 1 jelen, 3. února 1 svině a 8. února 3 věrtelové sudy piva.

854 KOKOŃKOVÁ, Z. – SEDLÁĈKOVÁ, H. – ZAHRADNÍKOVÁ, M. Soupis poddaných podle víry, s. 29 a 637. Její otec byl Jiří Sluzský z Chlumu, přísluńník starého rytířského rodu nepatřil mezi zámoņné, a protoņe neměl vlastní sídlo, ņil s Pergerovými. DUDÁĈEK, K. Jak se z Vavřince Vrchoty stal ńlechtic, s. 69nn. 855 „[...] a majíce o tom hodnověrnou zprávu, kterak týņ Lorenc Perger jsouce z rodu dobrého a poctivého po rodiĉích a předcích svých, měńtěnín z Třeboně pońlý, v stavu svém se vņdycky poctivě a poĉestně choval, a dostavńe se na onen ĉas předně za důchodního písaře potomně na gegenhandlera na panství Nańe třeboňské, túņ sluņbu po drahně léta pořád k obzvláńtní své pochvale, netoliko věrně a pilně vykonávati hleděl, nýbrņ posavád, v ĉem tak dále k milostivému zalíbení a sluņbám Nańim prospěńen býti můņe, to vńe s ochotností ĉiní a aņ dále do své smrti v té volné posluńnosti setrvati pokorně se zamlúvá [...]― NA PRAHA, ĈDK, sign. IV D 1, kart. 472, 24. ledna 1650, koncept povýńení do rytířského stavu a inkolát v Ĉechách pro Lorence Pergera = Vrchotu z Rozenwertu. 856 „Ńtít bílý na tříhranné skále zelené po pravé straně rozkvetlá růņe ĉervené a zlaté barvy, po levé straně medvěd své přirozené barvy, od kyĉle vzhůru k pravé straně vynikaje, maje jazyk ĉervený vyplazený a předními tlapami větviĉku té růņe drņe, otev. helm s kor. a přikryvadly bílými ĉervenými, nad korunou tříhranná skála, křidla od spodku rozdělená barvami ĉervenou, bílou, ņlutou a mezi nimi růņe z té skály vyrostlá.― DUDÁĈEK, K. Jak se z Vavřince Vrchoty stal ńlechtic, s. 69nn.

857 SEDLÁĈEK, A. Hrady, zámky a tvrze IV., s. 94. Statek byl koupen ĉásteĉně na dluh, neboť jeńtě poĉátkem roku 1653 upomínala Pergerova vdova Eva Sibyla znovu provdaná Hozlaurová město Třeboň o splacení zapůjĉených peněz, které potřebuje k doplacení brandlínského statku. SOkA, AM Třeboň, inv. ĉ. 774; Sibylini synové zůstali na Brandlíně, mladńí Václav Leopold pak 28. května 1677 Brandlín prodal Janu Jiřímu Dohalskému z Dohalic, který jej o rok později za 8 tisíc zl. rýnských prodal Václavu Albrechtovi z Eckersdorfu. SOkA JH, Brandlínská obecní kronika. 858 Jan Jiří studoval v roce 1657 na jezuitském gymnáziu v Jindřichově Hradci. Václav Leopold jej zřejmě v letech 1657-1658 napodobil. Teplý, Dějiny Hradce Jindřichova, II/2, s. 340.

- 185 - Ludmila Magdalena, poslední z Pergerových dětí s první ņenou Kateřinou se jiņ krátce po smrti otce v září 1652 provdala za Divińe Zikmunda Pirknera z Březí, syna třeboňského purkrabího Matyáńe Pirknera.860 Pergerovým příbuzným byla také Adam Václav Valha, syn jeho sestřenice Mariany a zvíkovského rychtáře Pavla Valhy, který slouņil Janovi z Eckersdorfu v závěru ņivota na Pluhovém Ņďáře jako komorník. 861

XI. 2. 4. Purkrabí a věrný katolík Vít Dekara z Rozenetu

Vít Dekara z Rozenetu862 patří urĉitě k zajímavým osobám, které se v období habsburské drņby třeboňského panství vyskytly v jeho správě. Pocházel z poddanské rodiny, která svůj spoleĉenský vzestup zaĉala realizovat prostřednictvím sluņby Roņmberkům, ale spoleĉenský posun do řad erbovních měńťanů přinesla Dekarům aņ doba ńvamberská.

Vít byl zřejmě nejmladńí ze tří bratrů, o kterých je známo, ņe se uplatnili jeńtě v roņmberské sluņbě.863 První konkrétnějńí informace o Vítovi je v dopise ĉeskokrumlovského purkrabí Jana Nigrina z Ńvarcperku lomnickým měńťanům roku

859 SEDLÁĈEK, August. Hrady, zámky IV, s. 94; SOAT, VsT, sign. IA 6R 71, Pivní rejstříky panství Třeboň - poslední dodávka deputátního piva pro pana gegenhandlera z 10. února 1652. V době sestavování berní ruly byla jiņ znovu provdána za Hozlaura z Hozlau. Ņila jeńtě v roce 1674, kdy měla u města Soběslavi zápůjĉku 600 zl. rýnských. Tamtéņ, sign. IA 5AS 2, soběslavské městské úĉty; Z tohoto Pergerova druhého manņelství pocházeli synové Jan Jiří 1646 a Václav Leopold pokřtěn 28. září 1648 a dcery Alņběta pokřtěna 5. ĉervna 1650 a Maxmiliána 1652, SOAT, SMJK, FÚ Třeboň, kn. ĉ. 1; KOKOŃKOVÁ, Z. – SEDLÁĈKOVÁ, H. – ZAHRADNÍKOVÁ, M. (ed.). Soupis, s. 29.

860 SOAT, VsT, sign. IA 6R 71, Pivní rejstříky panství Třeboň, 2 věrtelové sudy piva k svatebnímu veselí byly vydány 9. září 1652. Tamtéņ, (Archiv do roku 1784), kart. 7, inv. ĉ. 501, sign. IA 1P No. 24, 30. srpna 1655, narovnání mezi Evou Sibylou Hozlauerovou a Dionisiem Zikmundem z Březí o dědictví po Pergerovi z Rozenwertu, Pirkner, vdovec převezme dvůr v Přesece pro syna zemřelé Ludmily Magdaleny s loukou v Třeboni, druhé straně slibuje postoupit 300 zl. rýnských z peněz, které mu dluņí Jan z Eckersdorfu. Diviń byl v té době třeboňským kontribuĉním písařem, později byl v letech 1664-1665 krátce třeboňským hejtmanem a zemřel v roce 1685 v Lovosicích jako vrchní hejtman ĉeských panství markraběte bádenského. Tamtéņ, sign. IB 5AE 39, pozůstalost po Divińi Pirknerovi. 861 Studoval s podporou Lorence Pergera, později slouņil ve schwarzenberských sluņbách jako správce ve Vodňanech a zemřel 1679 jako obroĉní písař na panství Hluboká. Tento Adam pak dále podporoval své synovce Valentina a Ondřeje, z nichņ první se stal nakonec třeboňským důchodním písařem a druhý purkrabím v Postoloprtech. Adamův prasynovec Ondřej Valha byl písařem na panství Vlĉice a nakonec pojezdným v Třeboni a Hamru. Více DUDÁĈEK, K. Jak se z Vavřince Vrchoty stal ńlechtic, s. 74n. 862 Objevuje se i dalńí forma Dekarova jména a to„de Cara― coņ zřejmě znělo mnohem lépe neņ „Decara―. 863 Vítův bratr Jan, dvořan posledního Roņmberka, zaujal Václava Březana svým smutným skonem. Zeńílel během cesty do Uher za nákupem vín pro roņmberský dvůr a zemřel 3. prosince 1609 v Třeboni, kam ho jeho bratr Vít převezl, přiĉemņ Březan poznamenává, ņe jeho cesta byla dílem intrik u roņmberského dvora. PÁNEK, J. (ed.) Václav Březan: Ņivoty posledních Roņmberků. s. 609. Druhým z bratrů byl Matěj Dekara, který se stal regentem ńvamberských panství a Ńvamberkové mu navíc dluņili nemalé peníze, roku 1613 ĉinila ta suma 15 200 kop grońů míńeňských. KUBEŃ, J. Ńvamberský dvůr, s. 457; Dalńí bratr ĉi bratranec, Maxmilián Dekara ve 40. letech obchodoval s třeboňskými rybami, dopravoval je po Vltavě do Prahy. SOAT, VsT, sign. IA 6T 3, Maxmilián Dekara Lorenci Pergerovi, 26. ĉervna 1644 Praha.

- 186 - 1605, který na jejich výslovný dotaz odpovídá, ņe tento poddaný Petra Voka přińel na přímluvu z Prahy do ĉeskokrumlovské kanceláře Jeho Císařské Milosti a pracuje jako mládenec při truhelním písaři Jakubovi Nigrinovi.864 19. května 1609 se Vít, tou dobou městský písař v Lomnici nad Luņnicí, v Třeboni oņenil s Klárou Mirotickou, vdovou po třeboňském erbovním měńťanovi Janu Mirotickém z Maleńova.865

7. února 1614 byl Matěj Dekara spolu se svým bratrem Vítem Dekarou a strýci Albrechtem a Maxmiliánem, také měńťany, v Ĉeských Budějovicích povýńeni do vladyckého stavu s přídomkem z Rozenetu.866 Před stavovským povstání byl jiņ Vít Dekara z Rozenetu váņeným měńťanem. Vítovy osobní proņitky období stavovského povstání, které strávil v Třeboni obsazené stavovskou posádkou v rok a půl trvajícím obleņení, musely být bez ohledu na pozdějńí úĉelové líĉení dosti silné, protoņe se dostal do pozice předáka katolické skupiny měńťanů a jako poměrně zámoņný zkusil od vojenské posádky své. Líĉení sepsané Tobiáńem Mikuláńem Foukalem, písařem a správcem jezuitské koleje v Římově, který byl tehdy v Třeboni v uĉení u malíře Tomáńe Třebochovského, o jeho útrapách způsobených střetem s velením stavovské posádky, ale hlavně chabou odvahou ostatních měńťanů vzniklo sice jako obhajoba Dekarovy cti, přesto je to zajímavý pramen o vztazích mezi třeboňskými sousedy.867

864 SOAT, VsT, sign. IB 7B 13.

865 PETŘÍK, J. Třeboňsko po českém povstání, s. 12; PÁNEK, J. (ed.). Václav Březan: Ņivoty posledních Roņmberků, s. 594. 866 Obdrņel znak odvozený od znaku Roņmberků: ņlutým pruhem rozdělený ńtít, v jehoņ horním poli bylo půl medvěda drņícího ĉervenou růņi a ve spodním poli ĉervené a bílé pruhy proti sobě poloņené na způsob krokvic. SEDLÁĈEK, A. Českomoravská heraldika. Část zvláńtní. Praha 1925, s. 392. 867 „[Dekara] souce od narození svého a od rodiĉů katolických pońlý a splozený, takovou víru, ņe jesti v tom zavřití přede vńemi zjevně, stále věcí i skutkem beze vńí vrtkavosti prokazoval, proti domu Rakouskému nebo témuņ náboņenství jako jiní sousedé nebo vojáci hanebně neb posměńně na rathauzu nemluvil[...] vedle své najvyńńí moņnosti jednomu kaņdému i z nebezpeĉenství hrdla svého v tom odpíral, skrze coņ nemalé, ale velmi veliké protivenství od spolusousedův jakoņto katolický ĉlověk a od nevyńńího Sydona i jiných vojákův, keréhoņ toliko za ńelmu a zrádce papeņskou a jezovitskou býti pokládali. [...] Jednoho ĉasu po zavedení varty v noci na něho a dům jeho útok uĉinili, tak ho hrozně posekali, ņe od takového mordování na místě o sobě sám nevěda, smrtedlně přes 22 neděle leņel a jiņ za umrlého nejednou byl vyhlańován. Item léta 1621 z nemoci povstavńe, dne vigilia svatého Ondřeje byvńi purkmistrem, ņe jesti na soldáty peněz zakládat, nýbrņ aby se radńi plundrovati dopustili, radil [...] od sousedův prozrazen, s velikým posměchem a hanbou od nejvyńńího Sydona ven z rady vyvrņen a prutem vymrskán a naposledy k profousovi do vězení dán, v kterémņto celý téměř advent [...] drņán a trápen. [...] na němņ mocně a bezděĉně nějakou sumu peněz pokuty vymocti a vynutiti pretendýrovali a chtěli, ale on v tom ve vńem protivenství a s podivením nejveselejńím se býti prokazujíc, dnem i nocí motlitby své i písně svaté Pánu Bohu horlivě vylévajíc, peníze ani halíře, strachu ņádnýho se nebojíc, (jako i mu oběńením hrozili) dáti jim nechtěl a nedal.― SOAT, Historica Třeboň, sign. 6290, 18. února 1630, Veleńín. Tobiáń Mikuláń Foukal písař a správce jezuitské koleje v Římově v rozepři postaveným zřízeným pánům komisařům.

- 187 - Výpověď o Dekarově chování za povstání svědĉí o jisté svéráznosti jeho charakteru, avńak spoleĉenská prestiņ tohoto sveřepého katolíka přestálými útrapami vzrostla.868 Pověst o bezmála muĉednickém utrpení pro víru ve městě obsazeném stavovskou posádkou Dekarovi získala důvěru ustanoveného správce panství Viléma Slavaty, takņe byl jako znalý místních poměrů jmenován roku 1623 purkrabím a zůstal jím aņ do ledna 1630, kdy funkci opustil za pro něj nepříjemných okolností – novopeĉeným hejtmanem Adrianem z Eckersdorfu byl v létě 1628 obviněn, ņe svého úřadu uņíval pro osobní obohacení, coņ vyústilo do vzájemného sporu. Upozornění na takové skuteĉnosti je zajímavé o to více, ņe jak ukázal Maur869 na komorních statcích, různé zneuņívání pravomocí při správě dominia pro vlastní obohacení bylo zcela běņné a pokud nepřesáhlo jistou mez, úředníci se při této ĉinnosti obvykle vzájemně kryli.

Prvotní příĉinou sporu mohlo být, jak se domnívá Petřík, ńetření ńpatných výnosů panství, po nich následovalo obvinění Víta Dekary ze zneuņití pravomocí purkrabího, v němņ Eckersdorfa podpořil i třeboňský duchovní minorita Jakub Merell, nikoli vńak ostatní vrchnostenńtí úředníci.870 Obvinění, která padla na adresu Dekary, ņe si přivlastnil pustý lánový dvůr s krĉmou po Ńimonovi Lomnickém z Budĉe v Ńevětíně,871 a ņe vyuņívá poddanských robot pro svůj vlastní uņitek, byla snadno vyvratitelná, ale není důvod pochybovat, ņe nějaké finanĉní úniky skuteĉně úspěńně provedl. Zajímavé je, ņe z let 1628-1630 je ve velkostatkové registratuře dochováno velmi malé mnoņství úĉetního materiálu.872 Dekarovou obrannou strategií, bylo logicky vyzdviņení zásluh

868 Dekara byl v době obleņení konńelem a po kapitulaci města patřil k pětici radních, kteří vyjednávali s veliteli císařského vojska. Kromě primase, purkmistra a písaře tuto skupinu tvořil bývalý ńvamberský úředník Daniel Praitenperger, protoņe dobře vládl němĉinou, a Dekara. ANTL, Theodor. Staré písemnosti města Třeboně. (Popsání starých písemností uloņených v archivu města Třeboně). Třeboň 1901, s. 46-53.

869 MAUR, E. Český komorní velkostatek, s. 65n. 870 Jakub Merell přińel do Třeboně roku 1623 na pozvání doĉasného správce panství Viléma Slavaty, náleņel k okruhu arcikníņecího dvora a zřejmě měl dohlédnout na klidný průběh rekatolizace na panství. Jeho podrobné dopisy dochované ĉásteĉně ve fondu Velkostatek Třeboň a ĉásteĉně v NA Praha ve fondu Ĉeské oddělení dvorské komory, Ĉeská panství IV, kart. 297 jsou jedním z mála pramenů pro období dvacátých let 17. století. Jedinou nevýhodou bylo, ņe Merell neuměl ĉesky, coņ se zdůrazňuje v ņádostech o ĉeského kněze, který by byl místním věřícím bliņńí. SOAT-ĈK, SÚK, st. odd.-Třeboň, sign. IA 6W gama 2a, koncept zprávy Wolfganga Fenka ze Steinhofenu z května 1625. 871 Dekara se ujal gruntu po dohodě s Ńimonovým dědicem Antonínem z Budĉe za 300 kop gr. míń., aĉkoliv ńacuňk nařízený roku 1630 hejtmanem panství byl na 500 kop gr. míń., později jej postoupil své sestře Magdaleně provdané Piĉkové, a kdyņ ta po smrti manņela nebyla schopná hospodařit, ujal jej zpět a daroval roku 1649 své manņelce Alņbětě Rozině. 29. dubna 1658 prodala Alņběta znovu provdaná Velinská ze Vńelis grunt Mikuláńi Davidovi, rychtáři ze Svinů u Veselí nad Luņnicí. Bańtýř, Josef. Historie farní osady. Příspěvek k dějinám obcí a gruntů: Mazelov, Neplachov, Drahotěńice, Ńevětín a Vitín. Třeboň 1998, s. 200-204.

872 Tento výklad Jana Petříka vychází z pramenů, které necituje, a které se nepodařilo nalézt. PETŘÍK, J. Třeboňsko po českém povstání, s. 9-14. Nicméně není důvod o Dekarově svévolném obohacování

- 188 - na rekonstrukci hospodářských struktur svěřeného panství.873 Díky dochované písemné zprávě purkrabího Dekary o stavu panství, koncipované do formy obhajoby, máme jedineĉný doklad o postupu, jakým bylo povstáním zniĉené hospodářství restaurováno.874 Zde hrálo vńe pro něj, neboť první slavatovský hejtman Havel Vlk, odeńel v roce 1625, doĉasný správce Adam Putschar opustil panství po instalaci nového hejtmana Urbana Jakuba z Rulandu na jaře 1626 a nový hejtman zemřel neoĉekávaně na jaře roku 1628. Nikdo z nich tedy nemohl bezprostředně podat svědectví. Po náhlé smrti hejtmana se purkrabí Dekara stal nejmocnějńím muņem na panství a jeho korespondence z toho období svědĉí o velkém nasazení a vysoké míře samostatné iniciativy. Pokud se Dekara hleděl dobře osvědĉit a doufal ve funkci hejtmana, není divu, ņe si nastupující hejtman Adrian z Eckersdorfu se snaņivým purkrabím do oka nepadl.875

Adrian z Eckersdorfu odeńel z funkce ze zdravotních důvodů na jaře 1629, purkrabí Dekara v lednu 1630. Projednání jejich sporu vńak proběhlo prostřednictvím komise na Třeboni, kam z Kladska přijel i bývalý hejtman, aņ v únoru 1630. Potřebám královských komisařů, nařízených k rozsouzení obou sporných stran na třeboňském zámku, měla zřejmě slouņit i zpráva písaře římovské koleje o Dekarově strádání pro katolickou víru v době stavovského povstání v obleņené Třeboni.876 Bohuņel k této záleņitosti jiné prameny neņ Foukalovo svědectví nejsou, avńak vzhledem k jeho dobrozdání o chování Víta Dekary během obleņení Třeboně pro úĉely komisionelního ńetření, ńlo ve sporu nakonec spíńe o ĉest neņ o hospodářské úniky. Těņko říci, zda pochybovat. Znal úřední i úĉetní praxi, s níņ měl letité zkuńenosti, byl jediným úředníkem, který ve správě zůstal delńí dobu a zvláńtě za Slavatovy administrace se od jeho úředníků dosazených do Třeboně jistě mnohé přiuĉil. Vrchní dohled hejtmanů neznalých hospodářské struktury panství tomu jen nahrával. 873 Popis Dekarových zásluh o třeboňské hospodářství po převzetí funkce roku 1623 je jedním z mála pramenů zachycujících situaci těsně po potlaĉení stavovského povstání a je proto velmi ĉasto citován. SOAT,VsT, sign. IA 6W gama 5, relace o zprávě purkrabího Víta Dekary ze 4. srpna 1629. 874 Na tuto subjektivně koncipovanou zprávu vńak Adrian z Eckersdorfu pochopitelně reagoval: „No. 9 Schreiben vom Wittingawischen haubtman Adrian von Eckherdorff wegen des Veit Decara eingereichten Bericht darinnen er ihme die Verbesserung der Würtschaft allein attribuiren will. 2o. Bericht er darinnen das den gefangenen Türkhen niemand will aus der Tauff höben. 3o. Ubersendet er einen Extract seiner Raittungen und des in der Cahsa verhandenen Gelts, neben Erwartung eines Befelchs wo soliches hinzulegen seie. 4o. Casum eines Diebstahls eines Witting. Baurens. 24. Juni (1629). No. 13. Aussag pro contra Adrian von Eckersdorf und Veit Decara beede Witting. beamte. 25. Octobris 1630. NB. die originalia seint denen Budweiser umb Gutachten zuegeshikt worden. No. 4. Acta, Unwürtschaft und Untrew halber, zwishen dem gewösten Wittingawishen Haubtman und Burggrafen von Eckerstorff und Decara. 23. Juli 1631. Tamtéņ, sign. IA 7R 8, Soupis korespondence 1638. 875 Tamtéņ. 876 „Vydání na pány komisaře od J.M.K. zřízený k přeslyńení a porovnání nedorozumění mezi urozeným a stateĉným rytířem p. Adrianem Ekerstorfem z Hlawacze a p. Vítem Dekarou vzeńlého, kteří po dvakráte nejprv do 3. a podruhé do 4. dne na Třeboni byli dáno z obroĉnice ņita na chléb 3 str. [...]Vydání na 2 koně urozeného a stateĉného rytíře p. Adriana z Ekhrstorff a Hlaváĉe od 21. dne měsíce Januari aņ do 13. februari tj. za 24 dny.― SOAT, VsT, sign. IB 6R 30, Týdenní cedule obroĉního úřadu panství Třeboň.

- 189 - sporem utrpěla Dekarova dobrá pověst. Je sice pravda, ņe v Třeboňských pamětech namísto výĉtu jeho zásluh o rekonstrukci hospodářské struktury, zůstala pouze informace, ņe s hejtmanem Adrianem z Eckersdorfu: „měl soud [...], ņe jeden bral víc neņ druhej―, 877 ale na druhou stranu jiņ o rok později figuroval ve funkci správce majetku obnoveného třeboňského kláńtera.878 Roku 1642 se Dekarovo jméno ocitlo mezi donátory na jenom ze tří zvonů darovaných třeboňskému kláńternímu kostelu.879

O jeho sociálním statutu v měńťanském prostředí po roce 1630 svědĉí nejstarńí třeboňská matrika narozených,880 nezbývá neņ litovat, ņe není moņné uĉinit srovnání s obdobím jeho působení ve správě panství. Roku 1638 zemřela Dekarova první manņelka Klára. Kńaftovala ve prospěch provdaných dcer svých dětí z prvního manņelství s Janem Mirotickým, Kláry Ziglerové, Zuzany Hupaufové a Anny Marie Freyové. Proti takové závěti podal Vít Dekara nářek, neboť jak se vyjádřil, za třicet let spoleĉného ņivota mu mnoho neodkázala aĉkoliv on mezitím poctivě pracoval „vzdělávaje můj stávek svou prací...―881 Znovu se oņenil a se svou ņenou Alņbětou měl ĉtyři dcery, které se doņily dospělosti,882 dle dvou nalezených zápisů o křtu, byl kmotrem dětí „druhý muņ― správy panství a Dekarův bývalý dlouholetý „kolega― Lorenc Perger z Rozenwertu spoleĉně s některou z manņelek dalńích úředníků. Sám Dekara byl v letech 1630 – 1652 nejméně ĉtrnáctkrát kmotrem dětí třeboňských měńťanů, nikdy vńak dětí vrchnostenských úředníků.883 Po roce 1652 se Dekara jiņ mezi kmotry

877 Kauza zřejmě pokraĉovala, viz. SOkA JH, AM Třeboň, inv. ĉ. 715, kart. 24, 21. srpen 1642, výpověď Jana z Eckersdorfu a Lorence Pergera o pastýřské louce a jiných věcech uņívaných bezprávně Vítem Dekarou; KOLÁR, J. Mezi kronikářstvím, s. 142. 878 SOkA JH, AM Třeboň, inv. ĉ. 689, kart. 24, 9. ĉervence 1638, třeboňńtí ņádají Víta Dekaru, správce kláńterního statku, o finanĉní pomoc při stavbě vyhořelé radnice. 879 Zvon, který měl nápis „Anno Domini haec Campana fusa est in honorem S. A egidii sub Reverendiss. Dno Praeside Bernardo Praeposito Claustroneoburgensi, Administratore Adm. Rdo Dno Matthaeo Bernardi, Vito Decara Burgravio.― se roztavil při poņáru města v roce 1781. KADLEC, J. Kláńter, s. 223n a 240.

880 SOAT, SMJK, FÚ Třeboň, kn. ĉ. 1. 881 SOkA JH, AM Třeboň, kart. 24, dědické řízení po Vítu Dekarovi 1657-1664. 882 Kateřina Anna provdaná za třeboňského měńťana Adama Stroslehnera, Veronika (v roce 1660 nacházející se v Praze), Klára a Dorotka. Tamtéņ, AM Třeboň, kart. 24, dědické řízení po Vítu Dekarovi 1657-1664. 883 15. prosince 1642 byla pokřtěna dcera Víta Dekary a jeho ņeny Alņběty Kateřina Anna, kmotr Lorenc Perger a Anna Pirknerová, manņelka purkrabího; [neĉitelné] 1648 byla pokřtěna dcera Víta Dekary a jeho ņeny Alņběty zv. Dekarky Veronika, kmotr Lorenc Perger a Anna gubernátorka s Annou purkrábkou. SOAT, SMJK, FÚ Třeboň, kn. ĉ. 1.

- 190 - neobjevuje, zemřel vńak někdy mezi rokem 1654, kdy jej uvádí berní rula, a rokem 1658, kdy jiņ byla jeho manņelka znovu provdána.884

XI. 2. 5. Důchodní písař Pavel Zachariáń Mecer

Pavel Zachariáń Mecer pocházel z třeboňské měńťanské rodiny.885 Byl vńak zřejmě nějakou dobu na cestách, protoņe ve své ņádosti o propuńtění uvádí, ņe do sluņby u důchodního písaře Vavřince Vrchoty přińel 20. ĉervna 1626 „auss der frembden― ve věku okolo osmnácti let.886 Roku 1633, byl Vrchota, tou dobou jiņ Lorenc Perger z Rozenwertu, povýńen na purkrabího a Pavel Mecer převzal funkci nejen důchodního písaře, ale i pivního a sirotĉího.887 Podle jeho vlastního názoru na něj funkce kladla vysoké poņadavky a jeho plat tomu neodpovídal. Vykonávat úřad v době, kdy se staré urbáře a pozemkové knihy nedaly pouņít, protoņe zpustlých byla aņ třetina gruntů, povaņoval za velmi obtíņné. Kaņdoroĉně musela být zřizovaná nová kniha pro evidenci navrácených a zběhlých poddaných a teprve roku 1637 byl sepsán nový urbář. Musel se také nauĉit mnoho nových věcí, a jak sám přiznává, nikdy se dobře nenauĉil „deutschreiberei―.888

Ńestadvacetiletá sluņba vńak Pavlu Mecerovi nepřinesla jen frustraci z přicházejících novot, znamenala pro něj i majetkové polepńení, i kdyņ zdaleka ne takové, jako

884 Alņběta se po Dekarově smrti roku 1658 znovu provdala za Tomáńe Frantińka Velinského ze bVńelis, zemřela před roku 1664. Poruĉníkem dekarovských sirotků byl Pavel Mecer. Tamtéņ; Roku 1654 měl Vít Dekara na městském hospodářství a dvoře v Břilicích 142 strychů polí, 4 koně, 8 volů, 17 krav, 9 jalovic, 17 ovcí, a 10 prasat. SOAT, VsT (Archiv do roku 1784), kn. ĉ. 15, sign. IA 4R No. 2a, Revizitace berní ruly panství Třeboň z r. 1679. 885 Pavel měl v Třeboni bratra Jana a vystudovaného, o ńest let starńího bratra Vavřince Benedikta, který je hlavně znám jako autor Třeboňských pamětí, byl ale také nějakou dobu zaměstnán pracemi v zámeckém archivu a jako třeboňský měńťan působil dlouhá léta ve funkci primase. SOkA JH, AM Třeboň, inv. ĉ. 591, kart. 23, 6. května 1610, Hans Mecer dává za vyuĉenou v truhlářství svému synu Janovi; Jan ņil také v Třeboni, vyskytuje se i ve funkci radního ANTL, T. Staré písemnosti, s. 78n. 886 Následující informace o svém ņivotě vypsal Mecer sám ve své ņádosti o zprońtění funkce důchodního písaře. SOAT, VsT, sign. IB 7B 13, [14. prosince 1652], důchodní Pavel Mecer kancléři arcikníņete Leopolda Viléma, Janu Kaltschmidtovi z Pleckenburku a Dřevohostic. Údaj o věku vychází ze svědectví ve sporu s kláńterem ohledně domů u kněņské zahrady z roku 1669, Pavel Mecer je uváděn jako 61 letý, jeho bratr Vavřinec Benedikt 67 letý. SOkA JH, AM Třeboň, inv. ĉ. 866, kart. 26.

887 SOAT, VsT, sign. IB 6R 21, Týdenní cedule důchodního úřadu panství Třeboň, 1634 Erste Wochenzettel des Paul Meczer nach Abtrettung des Lorenz Perger. 888 Roku 1649 vznesl na arcikníņecího kancléře Kaltschmidta dotaz zda by za vedení týdenních cedulí v době výlovu, coņ mu dá mnoho práce navíc, mohl dostávat stejnou zvláńtní odměnu jako předchozí důchodní písař Perger, tedy 18 zl. rýnských, dņber kaprů a 30 ńtik, starost mu ale také ĉinilo, jak má vést týdenní cedule v době výlovů, které celé vņdy trvají přes dva měsíce, aby bylo vńe správně evidováno. SOAT, VsT, sign. IB 7B 13, 1649, důchodní Pavel Mecer kancléři arcikníņete Leopolda Viléma, Janu Kaltschmidtovi z Pleckenburku a Dřevohostic.

- 191 - v případě nejvyńńích úředníků. Kromě městského domu dokázal na své vrchnosti získat i vlastní pozemky ve východní ĉásti pustého rybníka Hradeĉek na jihovýchodě Třeboně.889

Nedaleko, při silnici k rakouské hranici nechal roku 1646 vystavět kapli sv. Petra a Pavla.890 V dubnu 1653 se ujal Pavel Mecer z nařízení Jana z Eckersdorfu správcovství kostelíka sv. Barbory v lesích mezi Třeboni a Majdalenou, kterouņto funkci do té doby vykonával Lorenc Perger.891 Avńak dohled na kostel leņící o samotě dobrých osm kilometrů od Třeboně uprostřed baņinatých lesů nebyl vůbec vděĉnou funkcí. Ani Pavel Mecer tedy nebyl nadńen, ale „z nařízení zdejńí vrchnosti, jsouce tehdáņ důchodním písařem, se jí ujíti musel a nemaje vědomosti o niĉemņ.―892 Mecerova ĉestná sluņba navíc plně zaměstnávala i jeho manņelku a bez ohledu na výhody zajińtěných přímluv světice Barbory, znamenala i finanĉní náklad.893 Svatá Barbora se vńak přece jen dokázala svému sluņebníku odvděĉit, o ĉemņ sám vydal svědectví: „Před ńtyrma lety jel sem [...] v pondělí svatoduńní z brány Svinenské, podbranný nezastrĉil mostu, a kdyņ klisny na most veńly, most s nimi ńel vzhůru, nejsouce ņádného aby pomáhal, klysata zaufaly a most přece nahoru ńel, aņ nejprve valach a potom i klisna do té jámy, jak váha od mostu jde, upadly. Jak sou drņení zbavený a postraňk nemohu věděti, valach se v kříņi srazil, ņe

889 Pavel Mecer dostal porostlinu v prostoru rybníku Hradeĉek, kde později odkoupil ĉást pozemků na nichņ byl vystavěn dvůr. SOkA JH, AM Třeboň, listina inv. ĉ. 45, Vídeň, 10. února 1639, císař Ferdinand III. daruje Mecerovi pustou porostlinu u spuńtěného rybníka Hradeĉek, a inv. ĉ. 46, Třeboň, 20. září 1639, Jan z Eckersdorfu gubernátor a Lorenc Perger, kontrolor třeboňského panství, předávají Mecerovi výńe zmíněný císařský reskript a urĉují hranice porostliny; Tamtéņ, inv. ĉ. 683, kart. 24, 10. srpna 1637, odprodej panských jiter na kopci za rybníkem Hradeĉkem Pavlu Mecerovi. SOAT, VsT (Archiv do roku 1784), inv. ĉ. 396, kart. 2, sign. IA 1A alfa No. 36, (prostý opis 1639) o postoupení porostliny u pustého rybníka Hradeĉku Pavlu Mecerovi.

890 MAREŃ, F. – SEDLÁĈEK, J. Soupis památek, Politický okres Třeboňský, s. 102. 891 „Já. Jan, svobodnej pan z Ekerstorfu, na Ņďáře Pluhovém a Ņimuticích, Jeho Milosti Římského císaře Rada a Jeho Arcikníņetcí Milosti panství třeboňského Gubernator, Ano i na místě Jeho Arcikníņetcí Milosti Chrámu Páně Svaté Panny Barbory, Collator, známo ĉiním tímto listem vůbec přede vńemi a zvláńtě tu, kdeņ náleņí, ņe jsem ráĉil slovutného pana Pavla Metzera ten ĉas panství tohoto písaře důchodního a měńtěnína města Třeboně, aby práci poboņnou chrámu Boņího Svaté Panny Barbory ke cti a chvále Boņí vykonával, jak týņ chrám Boņí, tak i vńecky věci v chrámu Boņím i při něm zůstávající v opatrování měl, na vńecko pořádnej inventář způsobil a sepsal. A kdo by na rozńíření týhoņ chrámu Boņího, pro ĉest a chválu Boņí z lásky a zboņnosti křesťanské chtěl dle moņnosti na stavění co darovati a nápomocen bejti, to aby k sobě přijímal, s radou a poruĉením mým náklad vedl a z takového příjmu peněz vydání roĉní poĉet (ano i o dobytku u koho co zůstává správu) ĉinil. Kdeņto pan Pavel Mecer takovou poboņnou práci pro poņehnání Boņí a odplatu, Blahoslavenou téņ pro ĉest a slávu svaté Panny Barbory k sobě přijal [...].― SOAT, VsT, sign. IA 3K alfa 40i, Jan z Eckersdorfu 14. dubna 1653.

892 SOAT, VsT, sign. IA 3K alfa 40i, [konec 50. let 17. století] bývalý důchodní písař Pavel Mecer se zříká správcovství kostelíka sv. Barbory v lesích. 893 „Potom aņ do tohoto roku kaņdoroĉně na mým koĉárku s mojím potahem, k slavnostem a v nový neděle přes dvanáctekráte kaņdej rok tam jezdil. Moje manņelka pro hosti jak při hlavních poutích i v nový neděle v kuchyni pracovala, z kostela jak meńní i oltářní ńaty bílý a ubrusy prala, a v těch letech nemálo mejdla (práce nepoĉítajíc) spotřebovala.― Tamtéņ.

- 192 - potom na nic nebyl, a klisna se velmi sesmykla a kdyby ochrany Boņí nebylo a Svaté Panny Barbory, byl bych tehdáņ okamņení v ńkodu přes 50 zl. rýnských přińel, o jiných neńtěstích příhodných v těch letech, jak s osobou mou a mé manņelky, které sme v těch letech pocítili, mlĉeti neb vím, ņe by ani odĉiněno nebylo.―894

Také u důchodního písaře se lze setkat s případem sporu o ĉest, v tomto případě je vńak jiņ třeba doplnit, ņe aņ deset let poté, co opustil vrchnostenskou sluņbu. Zajímavé je v tomto případě, ņe uráņku mu způsobil nový vrchnostenský důchodní písař Matyáń Teichl tím, ņe o něm ńpatně hovořil v jeho nepřítomnosti, zato vńak ve spoleĉnosti mistrů pekařského cechu při tzv. mistrovské svaĉině. Je pravděpodobné, ņe se Teichl se ńířil o nedostateĉných schopnostech nebo některých chybách, kterých se Mecer dopustil jeńtě ve funkci důchodního písaře. Mecer v tomto případě vystupoval spíńe coby uraņený měńťan neņ úředník, nicméně se obrátil se ņádostí o zastání na vrchního hejtmana schwarzenberských panství Eliáńe Gattermayera z Gatterburku, jako svého patrona a zástupce vrchnosti. Poņadoval při tom prońetření celé záleņitosti a výslech svědků, o tom, jestli měla záleņitost nějakou dohru, vńak prameny mlĉí.895 Mecer byl vńak zcela jistě váņený měńťan a soused, protoņe byl velmi ņádaným kmotrem. Poĉty jeho kmotřenců z třeboňské farnosti lze poĉítat na ĉtyři desítky.896

Řídké informace o Pavlově rodině opět pomáhá osvětlit nejstarńí třeboňská matrika. Se svou ņenou Ņofií měli v rozmezí let 1632-1651 nejméně ńest dětí, kdy vzhledem k opakování křestního jména i Mecerově zmínce o neńtěstích, která postihla jeho rodinu, se ne vńechny doņily dospělosti. Zajímavé jsou vńak opět osoby kmotrů dětí důchodního písaře. U chlapců figuruje ve vńech případech jako kmotr hejtman Jan z Eckersdorfu, který jinak v třeboňské farnosti za kmotra chodil zřídka897 a větńina jeho kmotřenců byla urozeného rodu. 898 Pavel Mecer je jako kmotr uváděn naposledy 11. ĉervna 1659, roku

894 Tamtéņ.

895 SOAT, VsT, sign. IB 7B 22b, 8. února 1663, bývalý důchodní písař Pavel Mecer vrchnímu hejtmanovi schwarzenberských panství Eliáńi Gattermayerovi z Gatterburku. 896 Pavel Mecer sám byl v tom samém ĉasovém údobí v Třeboni kmotrem 33 dětí třeboňských měńťanů, nikdy vńak dítěte vrchnostenského úředníka. SOAT, SMJK, FÚ Třeboň, kn. ĉ. 1. 897 V rozmezí let 1632 – 1651 byl Jan z Eckersdorfu v Třeboni za kmotra pouze třináctkrát, přiĉemņ 3 z těchto dětí byly důchodního Pavla Mecera. Tamtéņ. 898 Maxmilián pokřtěn 16. října 1634, matka Ņofie, kmotři Jan z Eckersdorfu a Kateřina Pergerová; Ludmila pokřtěna 30. srpna 1636, kmotra Ludmila Mirotická; Ludmila pokřtěna 31. srpna 1638; Matěj pokřtěn 11. února 1646,kmotři Jan z Eckersdorfu a Ludmila Mirotická; Urńula pokřtěna 13. října 1648, kmotr -, kmotra Zuzana Kantorka; Václav pokřtěn 10. května 1651, kmotr Jan z Eckersdorfu. Tamtéņ.

- 193 - 1672 se připomíná jako poruĉník sirotků Víta Dekary.899 Zemřel se znaĉnými dluhy před rokem 1682.900 Dluh u města Třeboně ve výńi 254 zl. rýnských doplnilo rovných 100 zl. rýnských, které si vypůjĉil z peněz kostela sv. Barbory, jehoņ byl správcem. Podle rozhodnutí městské rady z 23. února 1684 měla dluhy postupně splatit Mecerova vdova, ta naopak ņádala správu panství o vyplacení 100 zl. rýnských slíbených a nevyplacených jejímu manņelovi za sepsání urbáře třeboňského panství.901

XI. 3. Správa panství ve spleti sociálních vazeb.

XI. 3. 1. Dělba lokální správní a ekonomické moci a vzájemná komunikace

Za zvláńtní situace trvalé nepřítomnosti vrchnosti na panství a léta trvajícího váleĉného stavu měl denní program vrchnostenské byrokracie jistě daleko rozmanitějńí náplň, neņ nabízely běņné vrchnostenské instrukce. Nestandardní situace akcelerovala proces, v kterém se úředník podílel na kontrole nad udrņováním veřejného pořádku, povoleného vyznání nebo výběru daní a kontribuce.902 Zastupoval církevní, krajskou i zemskou správu, přiĉemņ neustále komunikoval na více úrovních. Zvláńtě hejtman neměl jiņ náplní své funkce téměř nic spoleĉného s původním hejtmanem roņmberské doby. Titul hejtmana třeboňského panství doloņený poprvé roku 1426 v sobě nesl nejen správní funkci politickou i soudní, ale do jisté míry i hospodářskou, coņ bylo navíc podpořeno obĉasným sluĉováním funkce purkrabího a hejtmana v jedné osobě. S ohledem na dobu prvního výskytu funkce je navíc logické, ņe hejtman byl také vojenským velitelem.903 Do roku 1561, kdy byla pro Jakuba Krĉína z Jelĉan úĉelově zřízena funkce regenta roņmberských panství, byl hejtmanům jednotlivých panství

899 SOkA JH, AM Třeboň, inv. ĉ. 876, kart. 26, 13. ledna 1672 smlouva o koupi Mirotického dvora v Břilicích městem Třeboní od Tomáńe Frantińka Velinského ze Vńelis. Regest ANTL, T. Staré písemnosti, s. 94. 900 Podle údajů revizitace berní ruly z roku 1679 měl Mecer 40 strychů polí, 4 voly, 12 krav, 15 jalovic, 103 ovcí a 15 prasat. SOAT, VsT (Archiv do roku 1784), kn. ĉ. 15, sign. IA 4R No. 2a, Revizitace berní ruly panství Třeboň z r. 1679.

901 TŘÍSKA, Karel. Hospodářství města Třeboně do poloviny 19. století. In: 600 let města Třeboně – Příspěvky k dějinám Třeboně 2, Třeboň 1975, s. 35n. 902 Jen v roce 1637 byl pro potřeby panství vykonáno 230 nejrůznějńích pochůzek za úplatu. Téměř stovka z nich byla podniknuta v rámci panství, 61 cest bylo vykonáno kvůli spojení s pońtou v Jindřichově Hradci, 40 dalńích na jiné pońtovní stanice. Bylo přijato 6 královských dekretů a dvanáctkrát posel směřoval ke krajským hejtmanům. Výsledný poĉet se týká pouze jednoho ĉasto vyuņívaného způsobu spojení, nezahrnuje soukromé posly ani příleņitostnou sluņbu nejrůznějńích cestujících: kupců, úředníků nebo duchovních. SOAT, VsT, sign. IA 6R 1 (ĉervená), Důchodní úĉet panství Třeboň za rok 1637, vydání na posly.

903 BARBOROVÁ, Eva. Funkce hejtmanů (úředníků) na roņmberských panstvích. JSH roĉ. 38 (1969), ĉ. 4, s. 198.

- 194 - formálně nadřazen hejtman ĉeskokrumlovský. Přestoņe ne vņdy byl jejich post obsazen, přetrval institut hejtmanů ńvamberské období a v období, kdy byla Třeboň císařským konfiskátem, se ukazovalo, ņe hejtman nemůņe převzít pouze úlohu hospodářského správce, ale bude reprezentantem nepřítomné vrchnosti, coņ na něj kromě hospodářských znalostí kladlo zvýńené nároky i stran samostatného rozhodování. Neobvyklá situace se odráņela v neustálené titulatuře a nejvyńńího úředníka oznaĉovaly pojmy hejtman (Hauptman) - administrátor - gubernátor.904 Přitom pojem gubernátor nebyl v původně roņmberském prostředí nesrozumitelný - uņívalo se ho jako latinizovaného synonyma pro ĉeský titul vladař (domu roņmberského) - domus Rosenbergicae gubernator.905 První doklady uņití tohoto titulu jsou v korespondenci z roku 1625, kdy je takto oznaĉován Urban Jakub z Rulandu, jako nejvyńńí úředník na panství.906 Uņívání pojmu gubernátor pro oznaĉení funkce Jana z Eckersdorfu na třeboňském panství se stalo naprostou rutinou, a to do té míry, ņe pokud se v pramenech objevuje zmínka o panu Gubernátorovi, nebylo pochyb, o kom je řeĉ. Aĉkoliv se poĉátkem třicátých let oznaĉení gubernátor vztahovalo spíńe k vojenské funkci hejtmana, jako velitele pevnosti Třeboň,907 v úředním styku u Jana z Eckersdorfu titulatura gubernátorem převáņila s koncem roku 1637, kdy se panství Třeboň dostalo do zástavní drņby polské větvi ńvédského královského rodu Vasa. Důvodů bylo zřejmě více: nová úroveň postavení - nebyl jiņ pouhým hejtmanem, nepodléhal regentovi komorních panství, ale přímo uņivateli zástavního práva. Tato forma titulu byla pro polskou stranu srozumitelnějńí - polské prostředí vnímalo hejtmanský titul jako vojenský.908 Důchodní písař Perger důsledně oznaĉovaný po dobu trvání polské zástavy, kdy měl zodpovědnost za finanĉní stránku a plnění podmínek zástavní smlouvy,

904 PETŘÍK, J. Třeboňsko po českém povstání.

905 Viz např. SOAT, CR II. (registratura), z Roņmberka 27/6, návrh latinského epitafu posledního vladaře Petra Voka z Roņmberka.

906 SOAT, VsT, sign. IB 6T 2, 1625 Vavřinec Vrchota Václavu Karlovi ze Svárova. 907 „Urozenému a stateĉnému rytíři panu Janovi Ekerstorfovi z Hlaváĉe a na Hlaváĉích zámku a pevnosti města Třeboně gubernátoru a téhoņ celého panství plnomocně nařízenému hejtmanu― SOAT, VsT, sign. IA 3K alfa 40 i, 27. března 1633, Lomnice nad Luņnicí, Pavel Velinský ze Vńelis, lomnický měststký písař, J. Eckersdorfovi. 908 „Jan svobodnej pan z Ekerstorfu na Ņďáře Pluhovém a Ņimuticích Jeho Milosti římského císaře rada a Jeho Arcikníņecí Milosti panství třeboňského gubernator.― SOAT, VsT, sign. IA 3K alfa 40 i, 1653.

- 195 - neobvyklým titulem gegenhandler, byl pro odlińení později titulován jako podhejtman ĉi hejtman, a převzal i ĉást hejtmanových pravomocí.909

Markantní je rozdíl v záleņitostech vymykajících se běņné hospodářské agendě správy panství, jako jsou jednání ĉi dokonce spory se sousedními vrchnostmi, záleņitosti patronátu, kdy gubernátor uņíval dokonce titulu kolátor jinak přísluńejícího pouze vrchnosti,910 nebo zásahy do prostředí poddanských měst při renovaci městských rad a dohledu nad městským hospodařením. Mnohé pracovní úkoly úředníkovi přinesl přetrvávající váleĉný konflikt, jenņ svým dlouhodobým dopadem na kaņdodenní ņivot obyvatel do té doby neměl obdoby.

Popis třeboňského zámku z roku 1659911 symbolizuje postavení, jakého se habsburská administrace dobrala v průběhu ĉtyřiceti let: vnitřní zámek, obklopující vnitřní nádvoří, jehoņ souĉástí byly hlavní reprezentaĉní prostory předchozích majitelů zůstával opuńtěný, udrņovaný jen nutnými opravami pro případ, ņe se v Třeboni zastaví urozený host – císařský komisař, důstojník ĉi důchodní – po zbytek ĉasu „zakletý― zámek ĉekající na své skuteĉné obyvatele. Gubernátor i purkrabí, důchodní a ostatní písaři, sídlili v zámku vnějńím – v několika křídlech, jejichņ souĉástí byly i hospodářské provozy a stáje. Vnějńí zámek slouņil tedy za „ubytovnu― úředníkům, kteří nevlastnili dům ve městě, a jeho brány jej také symbolicky oddělovaly od okolního měńťanského prostoru. Styk s poddanskými městy byla jednou z mála rovin pravidelné komunikace, v které správa panství uplatňovala mocenskou převahu.

Nejen vyĉlenění zámeckého areálu a jeho obyvatel mimo prostor města symbolizovalo spoleĉenský ńev existující mezi prostředím městské a úřednické elity v dimenzi panství. Nárůst správních pravomocí, a tím váņnosti svěřené funkce, se odráņel i v podobě kaņdodenní komunikace úředníků se světem „za branou―.912 Krásným příkladem se stal okamņik, kdy po ĉas moru trvajícího v Třeboni na podzim roku 1640, úředníci opustili město, zámecký areál byl uzavřen a hlídán muńketýry. Z bezpeĉí svého statku

909 DUDÁĈEK, K. Jak se z Vavřince Vrchoty stal ńlechtic, s. 68. Pojmem gegenhandler nebo také gegenschreiber, latinsky contrascriptor, býval od středověku oznaĉován kontrolor urĉený k dohledu na nejrůznějńími finanĉními záleņitostmi. Viz např. REZEK, A. Děje Čech a Moravy (1637-1648), s. 281.

910 PUMPR, P. Beneficia, záduńí a patronát, s. 73nn.

911 SOAT, VsT, sign. IA 6H alfa 1, popis zámku z roku 1659. 912 Hejtman panství a roņmberský kancléř figurovali v tzv. renovaĉní komisi pro obnovení městských rad na panství jiņ na konci 16. století, od 1604 přibyl jeńtě hlavní úĉetní a roņmberský purkrabí. Po konfiskaci panství se tato funkce zástupců vrchnosti koncentrovala do rukou hejtmana stále ĉastěji oznaĉovaného jako gubernátor. ŘEŘICHOVÁ, Sylva. Vliv vrchnosti na právní a správní proměny města Lomnice nad Luņnicí před regulací magistrátu a po ní. (18.-polovina 19. století). AT 1982, s. 63.

- 196 - v Pluhovém Ņďáře vedl gubernátor s třeboňskou městskou radou korespondenci v záleņitosti kontribuce, z níņ přímo prosakuje úředníkovo mínění o městské elitě, které nemá daleko k „otcovské shovívavosti―, oĉekávané spíńe od vrchnosti samé.913 Jeńtě shovívavějńím způsobem je pochopitelně nazíráno na zoufale se nedostávající venkovské poddané, u nichņ kaņdý tvrdńí postup vedl ke svévolnému zbíhání z panství.914

Komunikace na stejné spoleĉenské úrovni vznikala nejĉastěji při jednání s úředníky jiných panství, stejně urozenými jedinci, a v neposlední řadě také s některými přísluńníky spletité sítě příbuzenských a klientských vztahů, jejíņ předmětem mohly být stejně tak soukromé, jako zcela „sluņební― záleņitosti.915 Ve vńech dalńích úrovních, poĉínaje krajskou správou, jeņ v průběhu třicetileté války nabyla znaĉně na významu kvůli povinnosti dbát na pořádek a bezpeĉnost, coņ pro změnu úzce souviselo se zaopatřením vojska přítomného v kraji. Některé z funkcí vojenských komisařů, proviantmistrů i krajských hejtmanů v případě potřeby opět zastupoval vrchnostenský úředník. Svou roli v tom hrála i vazba Třeboně na ostatní komorní panství v zemi, která mezi sebou spolupracovala zvláńtě v tom smyslu, ņe statky na bezpeĉnějńím území fungovaly jako

913 „Slovutní páni a přátelé moji zvláńtě milí, zdraví i jiného vńeho dobrého přeji od pána Boha věrně rád. Dochází mne zpráva, ņe aņ posavád někteří mudráĉkové z prostředku vańeho, mezi nimiņ Lorenc řezník svou voslovou hlavou a svejma voslovejma uńima jeden první bejti má, tu kvitanci, co tak z celého panství na artilerii Jeho Milosti císařské vydáno a vynaloņeno jest od vás zvidimírovanou nemají, coņ mně v pravdě s nemalým podivením přichází, ņe se ti někteří voslové to, ĉeho v Hradci a jinde ve vńech okolních městech uņíti mohou, uĉiniti zpěĉují. Zdaliņ co nesluńného, co by proti spravedlnosti a povinnosti vańí ĉelilo, ņádám, nýbrņ před vás předkládám kvitanci zpeĉetěnou a podepsanou v originále a tu toliko, jakņ samo v sobě jest slovo od slova zní, zvidimírovanou k dobrému celého panství jmíti chci. Bych byl doma v Třeboni, ukázal bych tomu mudrákovi s jeho kamarády místo, v kterým by se nauĉil netoliko samou sekerou v krámích krobiánsky maso sekati, nýbrņ také s jinými, rozumnějńími, přednějńími a starńími sebe se zdáním jejich co proti povinnosti jeho není, oproti právu a spravedlnosti neĉelí, snáńeti. Proĉeņ vám schválně toto psaní ĉiním a v tom případě porouĉím, ņe takovej vidimus vejń opatřené kvitance ihned zhotoviti dáte a mně k rukám neprodleně odeńlete. Pakli se v tom vņdy někteří z těch voslův zpěĉovati a k tomu přijíti dáti chtíti nebudou, nepomíjejte mně to skrze psaní v známost uvésti a ty mudráky zejména jmenovat, nápodobně z jaké příĉiny se oni tomu na odpor stavějí a proti tomu ĉelí, v známost uvésti. Rád se podívám, jestli tím jich mudráctvím a voslovým darebným stěņováním co obmeńkáno a celému panství z toho nějaká ńkoda následovati bude, kterak ti mudráci z toho odpovídati budou. Milost Boņí s námi býti raĉ. [...] Datum na Pluhovém Ņďáře 28. septembris 1640.― ANTL, Theodor. Staré písemnosti, s. 82n. SOkA JH, AM Třeboň, kart. 24, 28. září 1640 gubernátor Eckersdorf třeboňským měńťanům. 914 „1641, 14. března. Třeboň. Tomáń Goll ĉes. místodrņ., Rád by vyhověl rozkazu generálvachtmistra Bruaye a přikroĉil tu k opevňovacím pracím, avńak z třeboňského panství není moņno dostat jediného dělníka, aĉ se zdejńí velitel snaņil donutit k tomu poddané vysíláním dragounů a muńketýrů. Rozprchli se totiņ pro ustaviĉné durchcuky oddílů, jimiņ panství vzalo znaĉné ńkody. Pisatel proto prosí o rozkaz pro hejtmany Bechyňského kraje, aby sem denně vysílali jistý poĉet dělníků a for. (or., něm).― LÍVA, V. Prameny VI., s. 165. 915 Pokusem odkrýt některá vlákna těchto sloņitých sítí je kapitola o kariérách úředníků období habsburské správy v Třeboni: Jana z Eckersdorfu, Lorence Pergera, Víta Dekary a Pavla Mecera.

- 197 - zázemí pro ty exponovanějńí. Organizovaly se nejrůznějńí přesuny toho nejcennějńího – dobytka a obilí.916

Na osobě gubernátora, který teprve příchodem do funkce na panství musel pro dobrý výkon sluņby a získání odpovídajícího spoleĉenského uznání zaĉít vytvářet novou vlastní síť soukromých i prostřednictvím úřadu navázaných vztahů, lze sledovat, jak se toto „zapojování― uskuteĉňovalo. V soukromé sféře ńlo zejména o dobré vztahy s co nejvzdálenějńím příbuzenstvem, které mohlo být kdykoliv uņiteĉné nejen přímluvou, ale i pouhou radou ĉi informací. Ze sociálních vztahů vzniklých prostřednictvím sluņby byly velmi důleņité ty s komorními úředníky, nezbytnými pro zdárný průběh na správu panství dopadajících kontrolních procedur, ale také ĉasto vyuņívaných rádců v záleņitostech finanĉních i právních a velmi uņiteĉných zdrojů dalńích partnerů pro vzájemné sluņby. Jejich náklonnost byla ve váleĉné době uspokojována nejen obvyklými dary jako zvěřinou ĉi rybami, ale také lokálně „nedostatkovým zboņím― například papírem(!), nezbytným pro ĉinnost kanceláře.917

Dalńí skupinu tvořili krajńtí hejtmané, k jejichņ povinnosti dohlíņet ve svěřeném kraji na pořádek a bezpeĉnost přirozeně přibyla péĉe o vojsko zaopatřované prostřednictvím krajů, a také vojenńtí komisaři urĉení k doprovázení vojska (někdy totoņní s osobou krajského hejtmana), jejichņ existenci si vynutila potřeba koordinovat pohyb vojenských jednotek po kraji, jejich ubytování a zásobování a minimalizovat tak nepokoje a násilí vyvolávané ńpatnou kázní. Na nich do znaĉné míry záleņel vývoj bezpeĉnostní situace na panství, a také oni byli cenným zdrojem informací. Protoņe funkci krajských

916 Po zkuńenostech se ńvédskou armádou v třicátých letech, kdy bylo ve velkém zniĉeno obilí, které vojsko nemohlo upotřebit, nařídil císař vytvářet zásoby obilí v opevněných sídlech. I organizace výkupu a přepravy tohoto obilí připadla zĉásti třeboňskému gubernátorovi: „1642 5. března, Praha. Místodrņ. hejtmanu Eckersdorfovi. Pověřují ho nakoupením ovsa pro armádu ke kterémuņto úĉelu mu nejvyńńí berníci vyplatí na kvitanci 10000 zl. Připojené dopisy odevzdá primasovi Ĉes. Budějovic Ĉes. Budějovic Janu Cometovi, král. rychtáři v Písku Jiřímu Vilémovi Hrdliĉkovi (Velvarskému) a měńťanovi v Týně nad Vltavou Ondřejovi Bonańickému, kteří mu budou při dopravě nápomocni. Oves nakoupí za nejvýhodnějńích podmínek v sousedství, zvláńtě od úředníků kn. Eggenberka v Ĉes. Krumlově, Vimperku a Orlíku, hr. Buquoyové na Nových Hradech Roņmberku a Libějicích, u hejtmanů polního marńála Colloreda a hr. Marradasa ve Strakonicích resp. na Hluboké (konc., něm.).― LÍVA, V. Prameny VI., s. 254; 1642. 8. dubna. Praha. Míst. gubernátorovi v Třeboni Janovi z Eckersdorfu. Vyslovují mu uznání za horlivost, jakou osvědĉil při získávání ovsa pro cís. armádu a vybízejí ho aby v akci pokraĉoval. Co jeńtě opatří, nechť dá hned dopravit k profiant. správci do Týna Ondřejovi Ouponěńickému, jenņ zařídí dalńí dopravu do Prahy. Tamtéņ. s. 269. 917 „Jsouce zde nyní veliký nedostatek papíru, sluņebně pána ņádám pokudņ tam blíņe Třeboně z Třebeĉka nebo z Hradce něco dobrého dostat se můņe, ņe mi ho pan při příleņitosti asi ĉtyry rysy, polovici předního a druhou polovici prostějńího odeslati a zase napsati neztíņí s poděkováním rád zaplatím a pánu se toho příjemně odslouņiti chci.― SOAT, VsTb, sign. IA 6R 1, 11. dubna 1643, Praha, Samuel Johann Ledenický, J. Mti. Cís. rada při buchhalterii hradu praņského gegenhandlerovi Lorenci Pergerovi.

- 198 - hejtmanů zastávaly osoby v kraji usedlé, figurovali v sociální síti zároveň jako sousedé a přátelé.918

Relativně těņko postiņitelné byly naopak vztahy s církevními představiteli, působícími v rámci regionu. Protoņe farní síť trpěla stálou nouzí o faráře, byla nedostateĉně zajińtěná i po finanĉní stránce, řeńení základních nedostatků v duchovní péĉi o poddané byla ĉasto na pořadu dne, ale moņnosti najít řeńení na lokální úrovni byly mizivé. Spolupráce tedy probíhala spíńe formou jakési improvizace. Ve třicátých letech jiņ není zprávy o nekatolících mezi poddanými panství a několik případů výskytu nekatolíků na panství se týkalo spíńe zběhlých cizopanských poddaných ĉi poddaných sousedních drobných statků. Naopak jistá nevraņivost zůstala hluboce zakořeněna ve vztahu správy panství k řeholníkům z obnovených kláńterů. Vina byla zřejmě na obou stranách. Zatímco vrchnostenńtí úředníci se zvláńtě neochotně podřizovali příkazům k urychlenému vydání kláńterní knihovny a archivních dokumentů, deponovaných v zámeckém archivu, a jen neradi trpěli doĉasný pobyt řeholníků v areálu zámku namísto neobyvatelných kláńterních budov, kláńter se pro změnu v pozdějńích letech obratně vyhýbal placení kontribuce od svých poddaných a dalńím povinnostem, o něņ se měl s císařským panstvím dělit.

918 RIEGER, Bohuslav. Zřízení krajské v Čechách. Část I., Historický vývoj do r. 1740. Praha 1894, s. 217-366; MACEK, Jaroslav – ŅÁĈEK, Václav. Krajská správa v českých zemích a její archivní fondy [1605-1868]. Praha 1958.

- 199 - XI. 4. Rekonstrukce pokročilé hospodářské struktury předbělohorského panství.

XI. 4. 1. Reálný stav hospodářství a manipulace s ĉísly. Transfer peněz.

V roce 1645 vyvstala alternativa prodat panství Třeboň, vyvázané ze zástavy polskému rodu Vasa, a získanými prostředky splatit ĉást narůstajícího dluhu. Taxa sestavená se záměrem rozdělit panství na ĉtyři samostatné jednotky a v případě neprodejnosti celého komplexu ho rozprodat po ĉástech vycházela z ceny 476 402 zl. rýn. Potencionálním zájemcům se prodej po ĉástech nezdál pravděpodobný a celková cena, s ohledem na poslední vývoj dlouhé války přemrńtěná.919 Tzv. contrataxa, která korigovala velkorysé ocenění třeboňského panství, ocenila panství na pouhých 282 313 zl. rýn.920

Pokusit se rozebrat skuteĉný hospodářský stav toho zdroje příjmů, o který v celé zástavní transakci ńlo, je věc problematická. Pramenů hospodářské povahy bývá ve velkostatkových fondech dochováno velké mnoņství, ovńem svým charakterem se tradiĉně vzpírají pokusům historiků o předloņení jednoznaĉných ĉísel. Způsob vedení úĉetnictví znesnadňuje moņnost zařadit přesně jednotlivé poloņky. Za náklad nejsou poloņeny pouze investice do jednotlivých hospodářských odvětví, ale i nejrůznějńí výdaje vyplývající z patronátního práva ĉi nákladů na hospitalitu. Zjistit různorodé uņitky nepeněņního charakteru existující jaksi mimo úĉetnictví je věc prakticky nemoņná, stejně jako výsledná suma na roĉním nebo pololetním závěreĉném úĉtu nemá nic spoleĉného se skuteĉnou hotovostí v pokladně. O ĉistém roĉním výnosu bude tedy hovořeno v případě, ņe se jedná o rozdíl celkové sumy hrubého roĉního výnosu panství a sumy vńech nákladů investovaných do jednotlivých hospodářských odvětví – přiĉemņ do těchto nákladů jsou poĉítány také platy úředníků a kostgeld. Pokud vezmeme v potaz fakt, ņe větńina dochovaných důchodních úĉtů jsou makuláře a nikoliv koneĉná verze urĉená pro kontrolu, a ņe vzhledem k nepravidelnostem v rubrikách nelze vņdy zcela přesně zařadit tu kterou poloņku, výsledná suma výnosu panství bude vņdy jen hrubě orientaĉní. Pouze splátky úroků ze zástavy odvedené zástavnímu drņiteli, jsou výnosem hospodaření, který spolehlivě opustil pokladnu správy panství.921

919 „jiņ se někteří páni, mezi nimi Jeho Excellence pan hrabě z Colloredi ohlásili, a takovou taxu ņádají; domnívají se někteří, ņe to panství stěņí k rozdělení přijde, coņ se vńak jeńtě dokonale neví― SOAT-JH, Topografická sbírka Jindřichův Hradec, fasc. 89 - Třeboň, 7. září 1646, zpráva komorního úředníka Jana Jiřího Busa Lorenci Pergerovi z Rosenwertu o sestavení odhadu na panství Třeboň.

920 SOAT-JH, Topografická sbírka Jindřichův Hradec, fasc. 89 - Třeboň, „Contra taxa― třeboňského panství z roku 1646.

921 Viz opět STEJSKAL, A. Finance, s. 174-176.

- 200 - Úředníci ĉeské komory tedy nebyli posledními, kdo si nad úĉty odvedenými ke kontrole hospodaření lámali hlavu. Kromě zmatků s poloņkami, které neměly s jeho ekonomickým chodem nic spoleĉného, a moņné nekompetentnosti úředníka, je stále také potřeba poĉítat s různě úspěńnými pokusy o upravování úĉetnictví. Ani kontrola skuteĉného stavu s úĉty při vizitacích přímo na panství nemohla postihnout vńechny přehmaty v kaņdodenním „úřadování― místních: „Pan Dekara se mnou divně zachází, píńe [...], ņe na poĉtech svých restýruji přes vosemdesáte zlatých. Pravda jest, kdybych sobě jednu věc dvakrát za příjem poloņil, jako on chce, ņe bych zůstal.―922

Na poĉátku 17. století byl roĉní hrubý příjem třeboňské panství v průměru 58 tisíc kop grońů míńeňských, při výdajích zhruba 37%, byl rozdíl přibliņně 36 500 kop grońů míń., ńlo tedy o nejvýnosnějńí panství v Ĉechách před třicetiletou válkou vůbec,923 přiĉemņ 95% veńkerých příjmů pocházelo z vrchnostenských hospodářských provozů a pouze 5% připadalo na původní tzv. stálé platy. Tato ĉísla jsou výsledkem hospodářského rozmachu panství v rozmezí let 1550 – 1614, kdy díky rozvoji rybníkářství a v 60. letech navazujícímu rozmachu pivovarnictví dońlo k ńestinásobnému nárůstu ĉistého roĉního výnosu.924 Největńími zdroji příjmů byly pivovary s nejvyńńím hrubým příjmem, ovńem při rentabilitě pouze 50%, a u rybníkářství které mělo bezkonkurenĉní poměr mezi náklady a výnosem, okolo 90%. Takový údaj ovńem nebere v úvahu obrovskou prvotní investici do staveb potřebných k zajińtění provozu ani budoucí nezbytné opravy větńího rozsahu, třeba po povodních. Podíl pivovarů na hrubém průměrném příjmu panství Třeboň v letech 1607 – 1614 ĉinil 44%, oproti 32%, které připadaly na ostatní příjmy důchodu (ty zajińťovaly stálé platy, dvory, ovĉíny, pily, mlýny, valcha atd.); teprve třetí v pořadí zůstalo rybníkářství s 22% podílem.925 Veńkeré tyto příznivé hospodářské výsledky byly ovńem podmíněny stabilitou hospodářského prostředí, jejímņ garantem byla vrchnost. Ĉeským stavovským povstáním tato stabilita pochopitelně vzala za své.

Obecné postupy, jak dosáhnout lepńí efektivity hospodaření byly zřejmě v povědomí jedinců, kteří se byť na krátkou dobu dostali do kontaktu s chodem vrchnostenské

922 SOAT, VsT, sign. IB 6W gama 5, 1632 Klosterneuburk, dopis Eliáńe Hupaufa Lorenci Pergerovi.

923 ĈECHURA, Jaroslav. Třeboň za posledních Roņmberků. Hlavní zdroje příjmů a výnos panství. JSH 63, 1994, s. 170 opravuje starńí údaj o zhruba 34 500 kopách grońů míńeňských uvedený v práci MÍKA, Alois. Osud slavného domu. Rozkvět a pád roņmberského dominia. Ĉeské Budějovice 1970, s. 175 a 180.

924 ĈECHURA, J. Třeboň za posledních, s. 170. 925 Údaje jsou výsledkem práce s hodnotami uvedenými v ĉlánku J. Ĉechury, tak aby byly srovnatelné s údaji dostupnými pro období třicetileté války. Tamtéņ, str. 168-170.

- 201 - ekonomiky.926 I přechodný správce třeboňského panství Putschar věděl, ņe i kdyņ panství Hluboká je tak zniĉené, ņe má cenu sotva 200 tisíc zl. rýnských, je moņné je do tří let pozvednout jen z příjmů za ryby.927 Kdyņ komorní komisaři Kolidius z Dubraviĉan a Daniel Ńkréta roku 1615 podávali návrh, jak nejlépe zhodnotit moņnosti, které dával předbělohorský velkostatek, navrhovali zakládat ovĉíny a zvýńit produkci pivovarů, obnovit rybníky a ve vhodných prostředích rybniĉní soustavy i rozńířit, vykoupit poddanské mlýny a zřídit nové vodní cesty kvůli dopravě dřeva.928

Je samozřejmě otázkou jak těmto ideálním postupům bránily ĉi pomáhaly váleĉné události. Na větńině komorních panství totiņ znamenala první fáze války – podle Maura do roku 1630, nevelké ńkody a v některých případech i krátkodobou konjunkturu.929 Tento model pro třeboňské panství neplatí, protoņe pevnost Třeboň byla po stavovském povstání téměř rok a půl v obleņení, coņ samozřejmě znamenalo kromě hospodářské devastace i výraznou depopulaci, takņe situaci, která jinde nastala aņ v období ńvédských vpádů, museli první dosazení úředníci řeńit jiņ ve dvacátých letech.

V rozmezí let 1637-1646 se hrubý roĉní výnos panství pohyboval mezi 45 aņ 26 tisíci zl. rýnských, přiĉemņ kolísání výńe příjmu nejvíce ovlivňovaly příjmy z rybníkářství, které v průměru tvořily téměř 49% veńkerých příjmů.930 Za rybníkářstvím následoval stabilní příjem z pivovarů s téměř 32% podílem – primát z předchozího období ztratily pivovary nejen růstem ceny surovin, ale hlavně nedostatkem spotřebitelů. Kromě chovu ovcí, který participoval několika procenty, byly ostatní zdroje samy o sobě nepatrné. Ńlo o zisky z odprodeje dobytka, sena, dřeva, obĉas obilí a ovoce a příjmy za výkrm prasat při mlýnech. Pouze kolem 5% přináńely stálé platy. Celkově lze tyto příjmy zahrnout pod jednu poloņku důchodu, která tvořila 19% veńkerých příjmů.

926 Velmi podnětnou je poznámka Stejskala, ņe za předpokladu, ņe v těsně předbělohorském období přibliņně kaņdý druhý aņ třetí opustil vrchnostenskou sluņbu do dvou let a polovina úředníků pak neslouņila déle neņ pět let, po dvou třech desetiletích takové praxe se po dominiu pohybovaly desítky osob v různé míře obeznámených se zásadami hospodářské politiky vrchnosti. STEJSKAL, A. Sbliņování makro- a mikrohistorických přístupů, s. 96, autor odkazuje na svou prosopografickou analýzu roņmberského a ńvamberského úřednictva od poloviny 16. století do roku 1616, TÝŅ. Prosopografická analýza, s. 416. 927 A. (deest) Verwalter der Herrschaft Wittingau berichtet, die Beschaffenheit der Herrschaft Frauenburg, daß solche gleichwoln als ganz ruinirt m/200 R[heingulden] werth seie, und selbige auß denen Einkomben der Teich allein einer 3 jahren wiederumb erhebet werden könne. 1. Martii (1626). SOAT, VsT, sign. IA 7R 8, Soupis archiválií 1638.

928 MAUR, E. Český komorní velkostatek, s. 57. 929 Tamtéņ, s. 24. 930 Srov. MAUR, E. Zemědělská výroba na pobělohorském komorním statku v Čechách, In: Prameny a studie, ĉ. 33, Praha 1990, s. 76-85.

- 202 - Do hospodářství plynulo zhruba 30% veńkerých peněz poloņených za výdaj.931 Poměr nákladů na jednotlivá odvětví ustálen nebyl, ale o finanĉně nejnároĉnějńí odvětví pravidelně soupeřilo pivovarnictví a dvorové hospodářství, v úĉtech vńak bohuņel nelze oddělit výlohy na celkové udrņování dvorů od nákladů na chov ovcí. Zatímco pivovary jsou vńak nákladné svým provozem – závislé zcela na ceně surovin, vysoké výdaje u dvorů, i kdyņ obecně vyńńí kvůli mnoņství lidské práce, kterou je při dvorech třeba zaplatit, svědĉí spíńe o stavebních nákladech při rozńiřování a obnovování těchto provozů. Zvláńtností je poměr výnosu a nákladu u rybníkářství, kde se ukazuje, ņe při velkém podílu na koneĉném výnosu panství není ve stanovených letech průměrný náklad na rybníkářství vyńńí neņ 6% vńech příjmů z rybníků. To můņe působit dojmem nesmírné efektivity rybníkářství, ovńem výdaje na skuteĉně velké rekonstrukce rybniĉních staveb v úĉtech zástavního období nenalezneme. Přitom náklad na opravu rybníka Roņmberku, o které správa s majiteli diskutovala od dvacátých let 17. století aņ do její realizace roku 1683(!), byla před polovinou 17. století odhadována na 39 tisíc zl. rýnských a to je více neņ panství roĉně vyneslo na hrubo.932 I přes úpadek v hospodaření a nerovnoměrné rozdělení rybniĉní sítě mezi panství a kláńterní statek, které zapříĉinilo nedostatek násadových rybníků, se tedy ukazuje jako daleko nejefektivnějńí obor podnikání. Úĉetní doklady období zástavy vysvětlují tuto skuteĉnost tím, ņe nouze o lidské síly přińla obvykle dříve, neņ nedostatek finanĉních prostředků.

I kdyņ je třeboňské panství v období drņby Habsburky oznaĉováno za komorní, mezi ĉeská komorní panství poĉítáno nebylo.933 Důsledkem tohoto stavu po stránce hospodářské je to, ņe o jeho fungování se staral kaņdý a zároveň nikdo. Přestoņe úĉetní kontroly prováděli „radové nad poĉty― úĉtárny ĉeské komory s odvoláním, ņe panství Třeboň „obzvláńtně Jeho Milosti císařské náleņí, a poĉtové jeho privátně se řídí...,―934 dostávali také za tuto nadstandardní sluņbu poměrně sluńnou odměnu.935

931 V nákladech na hospodářský provoz jsou vzhledem k neexistenci dvora při správním centru panství zaneseny i platy a stravné úředníků, i kdyņ tato poloņka můņe být opět sporná.

932 SOAT, VsT, sign. IA 6T 1. 933 Toto konstatování vychází z praxe, jak bylo na panství dohlíņeno a prováděna vrchní správa, ale i MAUR ve výĉtu ĉeských komorních panství Třeboň vůbec nezmínil, aĉkoliv byla v drņení Habsburků mnohem déle, neņ jím ke komorním statkům poĉítané panství Ĉeský Krumlov, jehoņ osud je vlastně dosti podobný Třeboni. Ĉeský Krumlov, jehoņ koupě od Petra Voka z Roņmberka byla roku 1601 „diktována osobním zájmem Rudolfa II.―, byl coby komorní panství ztracen jiņ roku 1622, kdy jej obdrņel Jan Oldřich z Eggenberku. MAUR, E. Český komorní velkostatek, s. 17. 934 „Vńak přitom panu netajím, poněvadņ panství třeboňské obzvláńtně Jeho Milosti císařské náleņí, a poĉtové jeho bez obmeńkávání povinnosti Jeho Milosti císařské privátně se řídí, ņe za práci jejich náleņitý recompens z téhoņ panství důchodův naň dáti povinen bude.― SOAT, VsT, sign. IA 6R 1 ĉerná, Praha 16.

- 203 - Ve správě musel nastoupit model obvyklý u komorních panství, jejichņ správa, jak dokázal Maur936 nevynikala zvláńtním smyslem pro efektivitu hospodaření ani péĉí o poddané a nadále pokulhávala za velkostatky spravovanými soukromými drņiteli. Třeboň vńak před povstáním patřila mezi nejvýnosnějńí panství v zemi – staĉila tedy maliĉkost - rekonstruovat původní hospodářskou strukturu a zajistit odpovídající podmínky pro ekonomický rozvoj.

V hospodářské struktuře panství se tedy v období po ĉeském stavovském povstání nepřistoupilo k ņádným změnám, ale ńlo pouze o rekonstrukci předváleĉného stavu. Lví podíl na této rekonstrukci mělo pivovarnictví, přestoņe nezůstalo nejvýnosnějńím odvětvím. Slovy purkrabího z konce 20. let se vńak pivovary staly prostředkem obnovy vńech ostatních hospodářských provozů.937 Ze tří pivovarů na panství byl jeden ztracen oddělením kláńterního statku v roce 1631, nicméně dva zbývající v Třeboni a Lomnici nad Luņnicí měly tak zajímavé výnosy, ņe jejich zásobování obilím bylo prioritou i v situaci, kdy se sýpka pováņlivě vyprázdnila.938

Bez ohledu na vysoké nároky, na organizaci lidské práce a přepravu materiálu, rybníky od 30. let 17. století získávaly zpět svůj primát odvětví, které přináńelo nejvíce finanĉních prostředků na hotovosti. Ne nadarmo se pro zhodnocení celoroĉní práce prodejem ryb po výlovu v korespondenci objevuje poetické Fischversilberung. Výsledky chovu kapra po roce 1620 byly zpoĉátku velmi ńpatné, ale odpovídající stupni devastace rybniĉní soustavy.939 Roku 1625 bylo nasazeno jen necelých 28% z více jak stovky rybníků a to jeńtě těch menńích. Rybníkářství bylo na odbornost nejnároĉnějńím typem podnikání, nicméně třífázový chov kapra byl zachován. Způsob chovu mohl být udrņován nejen díky předání zkuńeností, ale také cíleným studiem z dochovaných pramenů v zámeckém archivu, kterého se dalo pro tyto úĉely bohatě vyuņít. Jan

leden 1641, Samuel Johann Ledenický, císařský rada při úĉtárně ĉeské komory purkrabímu Lorenci Pergerovi. 935 Roku 1642 dostal Samuel Ledenický za kontrolu úĉtů třeboňského panství 100 kop grońů míńeňských. Tamtéņ, 19. listopadu 1642.

936 MAUR, E. Český komorní velkostatek, s. 51-65.

937 SOAT, VsT, sign. IA 6W gama 5, relace purkrabího Dekary z r. 1629. 938 Tamtéņ, sign. IA 7R 8, soupis archiválií 1638, zpráva hejtmana 8. prosince 1632. 939 Jestliņe byl poĉátkem 17. století roĉní výsledek výlovu průměrně 3000 dņberů, pak rok 1625 přinesl 1102 dņberů, rok 1626 jen 769 dņberů, ale například rok 1644 uņ opět 2493 dņberů. Od třicátých let rostl opět poĉet prodejních ryb. ŃUSTA, Josef. Pět století rybničního hospodářství v Třeboni, Příspěvek k dějinám chovu ryb se zvláńtním zřetelem na přítomnost. Třeboň 1995 reedice pův. vydání Ńtětín 1898, s. 58. Velikost dņberu zůstala po staletí nezměněna, přiĉemņ na jeden mohlo připadnout 40 aņ 60 kaprů a jen ve velmi vzácných případech o něco více.

- 204 - z Eckersdorfu zhotovil řadu pamětních zápisů týkajících se starńích poznatků o péĉi o rybníky, nároĉnosti na lidskou práci a finance a své zkuńenosti i to, co se dozvěděl o zvláńtnostech hospodaření na rybnících, předal i svým nástupcům ve schwarzenberské správě.940

Také rybníkářství způsobilo řadu komplikací oddělení kláńterního statku v roce 1631. Řada kláńteru navrácených rybníků totiņ byla mělkých, násadových, coņ způsobilo nedostatek potěru i násady a její dováņení odjinud znamenalo růst nákladů, a také velké ztráty při převozu. Proto také navrhl Eckersdorf přikoupit za 4,5 tisíce zl. rýnských statek Vztuhy kvůli řadě vhodných mělkých rybníků.941 Opravy největńího Roņmberka, ale také Světa, Spolského, Hradeĉku nebo Krĉínu mohly být realizovány jen formou udrņovacích prací. V případě Světa hejtman váņně uvaņoval na jaře roku 1632 o jeho definitivním zruńení a z důvodu obrany Třeboně také o roznesení tělesa hráze.942 Nakonec byl Svět opravován v 50. letech,943 Roņmberk vńak aņ za schwarzenberské správy - moņná i proto vznikl mýtus o tom, ņe teprve Schwarzenbergové obnovili třeboňské rybníkářství. S rybniĉní soustavou úzce souvisela údrņba vodních kanálů: Zlaté stoky Ńtěpánka Netolického a Krĉínovy Nové řeky, na nichņ byla práce stejně jako při rybnících vykonávána prostřednictvím robot. Realizace ĉińtění Zlaté stoky – nároĉné práce v nesnadném terénu je ukazatelem, jak na tom panství bylo s poĉtem robotujících poddaných.

Vńechny tři dvory v blízkosti Třeboně - Dvorce, Nový Dvůr a Vrchy - byly jeńtě roku 1625 vypálené a pusté. Ńvamberk nedaleko Ńevětína, kde byl i ovĉín, a Lhota nedopadly lépe.944 Kromě Nového dvora, který připadl třeboňskému kláńteru, byly dvory zvolna opravovány za příjmy z pivovaru a rozńiřovány o ovĉíny. Velké obtíņe vznikaly jak s obstarávání hovězího dobytka tak ovcí. V této souvislosti máme informaci o přepravě ńvýcarského(!) dobytka na konci 20. let z Kladska.945 Podobně se prostřednictvím

940SOAT, VsT, sign. IA 6 W gama 1, 18. ledna 1661, Jan z Eckersdorfu Janu Adolfovi ze Schwarzenbergu. 941 Tamtéņ, sign. IA 7R 8, soupis archiválií 1638, zpráva hejtmana z 19. listopadu 1633. 942 Tamtéņ, zpráva hejtmana z 11. února 1632.

943 SOAT, VsT (Archiv do roku 1784), inv. ĉ. 833, kart. 21, sign. IA 6B epsilon No. 1, 1660, Jan z Eckersdorfu potvrzuje, ņe výĉep piva v domku pod hrází rybníka Svět byl zřízen doĉasně pouze pro potřebu dělníků opravujících hráz.

944 SOAT-ĈK, SÚK - st. odd.-Třeboň, sign. A 6W gama 2a, relace Bradského z Labouně a Kořenského z Tereńova o inspekci na panství Třeboň z března 1625; vńechny tři dvory měly dříve kaņdý kolem sta kusů hovězího dobytka. 945 „No. 11. Andrea von Misniz, Regenten, [...] wegen Mangl der Underthanen und Viehs, [...].Transferierung des Glaz. schweizer Viehs. [...].16. Novembris [1630].― SOAT, VsT, sign. IA 7R 8, Soupis korespondence 1638.

- 205 - obchodu se solí na panství dopravil taņný dobytek a vozy pro daleké fůry ze slovenské Levice. Tyto akce větńinou prostředkovala ĉeská komora, ale na podnět z vídeňské dvorské komory nebo přímo ĉeského krále Ferdinanda III., který se po své korunovaci chopil velmi iniciativně komorních záleņitostí.946 Komorním panstvím bylo vypomáháno jak prostřednictvím těch méně postiņených, tak také zcela nesystematicky například z proviantu jednotlivých krajů. Typickým příkladem byl královský hřebĉín v Kladrubech na pardubickém panství, který byl tak nesmírně nákladný, ņe jej svými výnosy dotovala dalńí komorní panství.947 Jenņe roku 1634 byl hřebĉín z bezpeĉnostních důvodů přemístěn na třeboňské panství a neúměrné náklady se přenesly na panství a Bechyňský kraj.948 Při nedostatku pastvy hrozila vysoká spotřeba obilí, poĉetný odborný personál hřebĉína odĉerpával nemalé finanĉní ĉástky a nepříjemná jistě byla i přílińná pozornost jakou na sebe panství přítomností hřebĉína strhávalo. Hejtman Eckersdorf pochopitelně napínal vńechny síly, aby se nepříjemnosti s hřebĉínem co nejdříve zbavil. Na jaře 1635 před návńtěvou krále v Třeboni poņadoval pro hřebĉín předem slibovanou salvakvardii, protoņe nemůņe zajistit jeho bezpeĉnost přes léto, dostal sice 1343 strychů ovsa na rok, ale nakonec ne z proviantu Prácheňského kraje, jak byl nařízeno, ale z ovsa pro královské dvorní stáje. V létě pak varoval, ņe pro nedostatek pastvy bude chybět obilí.949 V září 1635 se kladrubský hřebĉín vrátil na pardubické panství.950

Ze dvorů existujících před stavovským povstáním byly nakonec obnoveny a roku 1637 v provozu 4 dvory: Vrchy s ovĉínem, Ńvamberský s ovĉínem, Lhota s ovĉínem a obilnářské Ortvínovice.951

946 MAUR, E. Český komorní velkostatek, s. 53; SOAT, VsT, sign. IB 6R 21, Týdenní cedule důchodního úřadu panství Třeboň 1634, „Vydání peněz na JKM jičínský a kladrubský hlavní koně a celý stádo.―; SOAT, VsT, sign. IB 7D 7e, soupis dluņných platů úředníkům, sluņebníkům i pacholkům královského hřebĉína od ĉervence 1634 do února 1635 ve výńi 2840 zlatých rýnských.

947 MAUR, E. Český komorní velkostatek, s. 67. 948 SOkA JH, AM Třeboň, kart. 24, Ebenhausen, 18. září 1634, reskript krále Ferdinanda III. hejtmanovi třeboňského panství v záleņitosti přemístění královského hřebĉína. 949 „No. 15. Witting. Haubtman bittet den Gestüett wird nacher Parduwitz sambt dem Gestüettmaister zuverschaffen, weilen es aus Mangel der Waidtschaden in Traidt thuet. 26. Juni [1635].― SOAT, VsT, sign. IA 7R 8, Soupis korespondence 1638.

950 SOAT, VsT, sign. IB 6R 21, Týdenní cedule důchodního úřadu panství Třeboň 1635, vydání peněz poddaným i královským pacholkům za řezání slámy, seĉení trávy a také hlídání klisen s hříbaty v Soběslavi a Veselí nad Luņnicí a dalńí práce, za celý rok od září 1634 do září 1635...1877 zlatých rýnských 951 Statek Ortvínovice byl přikoupen podobně jako Vztuhy roku 1633, hlavním důvodem byla ztráta kvalitní půdy pro obilnou produkci, po oddělení kláńterního statku.

- 206 - S obilím úzce souvisela síť vrchnostenských mlýnů, roku 1625 byly z devíti mlýnů zĉásti schopny provozu jen dva.952 Po roce 1631, kdy hejtman velmi nerad vydal velkým nákladem opravený Opatovický mlýn augustiniánům, zaĉal být níņe po toku Zlaté stoky přímo u hradeb Třeboně stavěn nový tzv. Příkopský mlýn. Třeboňskému panství dále zůstaly mlýny Záblatský, Horusický, Vidovský, Luņnický, Veselský a Vonńovský s jedinou pilou, obnovenou roku 1631.

Lesů bylo na panství poměrně mnoho, vyuņití dřeva ale velmi problematické, protoņe opět kladlo vysoké nároky na organizaci dopravy. Navíc jediná vonńovská pila byla při neustálé poptávce po stavebním dříví a prknech stěņí schopná pokrýt vlastní potřebu. Mnohem lépe bylo vyuņito bohatství zvěře v těņko dostupných lesích. Na panství se v tomto období pochopitelně nepořádaly hony jako kratochvilné zábavy, ale ulovená zvěřina byla ceněným artiklem - byla dostateĉně reprezentativní, aby mohla slouņit za dar jako projev pozornosti, a tak spolu s rybami patřila k oblíbeným darům a nejvíce ceněným produktům hospodářské ĉinnosti. Dlouho tedy nebyly překáņkou nepřiměřeně vysoké náklady na lesníky a myslivce a jeńtě vyńńí sumy vydané za dopravu tohoto sortimentu ke dvoru. Celkově lze tedy říci, ņe jedinou slabinou hospodářské struktury bylo nedostateĉné vyuņití dřevního bohatství rozsáhlých lesních komplexů, které dońlo uznání aņ v následující době, coņ vńak úzce souviselo s přílińnou orientací na vnitřní trh v rámci panství.

Přes zdánlivou nepřítomnost lidského elementu v strohých ĉíslech výnosu panství, jsou to stále poddaní, kteří přináńejí proměnnou do výpoĉtu zisků a ztrát. Urbář třeboňského panství z roku 1636953 představuje panství jiņ ve zmenńeném rozsahu – v 48 bez Třeboně uvedených lokalitách bylo 488 gruntů osazených, ale 247, tedy 34% bylo pustých nebo spálených. Z uvedených 488 osazených gruntů bylo přes 53% (259) nově osazených. Ve větńině případů tito nově osedlí přińli aņ po roce 1631. Jeńtě berní rula roku 1654 uvádí 313 pustých gruntů a domů oproti 1067 obydleným, její revizitace z roku 1679, která navíc uvádí město Soběslav, pak 1342 usedlostí a 17% (283) poustek,

952 Před rokem 1618 pracoval Záblatský mlýn na 7 mlýnských kol, Veselský na 10 kolech a navíc měl valchu. Horusický mlýn mlel na 6 kolech, Luņnický na 5 kolech, Suchdolský na 8 kolech a vidovský na 4 kolech. V případě prvních ĉtyř mlýnů, byl mlynář placen ńestnáctým dílem, z ostatních původně poddanských naopak mlynář platil pevný roĉní plat. Roku 1625 byly pusté mlýny: Opatovický, Luņnický, Horusický, Vidovský, Vonńovský, melou pouze Veselský a Záblatský na 1 kolo. SOAT-ĈK, SÚK, st. odd. – Třeboň, sign. IA 6W gama 2a, relace Bradského z Labouně a Kořenského z Tereńova o inspekci na panství Třeboň z března 1625.

953 SOAT, VsT, sign. IA 6 G beta No. 3 l, urbář panství Třeboň z roku 1636, získané údaje byly zpracovány v tabulkové příloze: KOCIÁNOVÁ, B. Panství Třeboň a třicetiletá válka, s. 40nn.

- 207 - z nichņ vńak 61 zpustlo jeńtě v období mezi léty 1654 – 1679.954 Jak vidno z berní ruly, vestfálský mír tedy nebyl ņádným mezníkem v procesu pováleĉné obnovy a obtíņné ņivotní podmínky přetrvávaly jeńtě několik desetiletí po ukonĉení váleĉného konfliktu.

Pokud bylo moņno zjistit, v období, kdy třeboňské panství spravoval arcivévoda, později král Ferdinand III., dońlo k několika zřejmým pokusům uchránit panství od zátěņe vojska. V ĉervnu 1626 od Preinerových muņů,955 v ĉervnu 1632 se o podobném poņadavku zmiňuje vojenský komisař Jozue Kořenský z Tereńova.956 Jenņe skuteĉnost byla taková, ņe v místě průtahu vojska neexistovala ņádná vyńńí autorita, neņ vojsko samo. O rok později píńe Samuel Veselský o pěti kompaniích u Veselí nad Luņnicí Janovi z Eckersdorfu: „Co jsem slyńel z úst pana nejvyńńího lejtenanta citýruji. Pokudņ se jeho soldátům jejich portiones dávati nebudou, tehdy, ņe nedbá nic, byť byl královskej i císařskej statek, tehdy, ņe on dá sám, kde bude co bráti.―957 Teprve roku 1635 bylo třeboňské panství spolu s ostatními ĉeskými komorními statky, ale i mnoha dalńími oficiálně osvobozeno od povinnosti přijímat vojsko ke kvartýru.958 Velký poĉet osvobozených statků vńak svědĉil o tom, ņe podobné výjimky nemohly být v platnosti dlouho.

Zastavení panství přineslo tomuto území zvláńtní postavení, ale roli jistě sehrálo to, ņe pońkozenou v případě finanĉních ztrát v důsledku nákladů na armádu bude císařova sestra, a ņe by podobné finanĉní nepříjemnosti mohly vnést nesoulad do vztahů s polským králem. Poĉátkem léta 1639 byl na třeboňské panství vloņen regiment Zikmunda Myslíka, protoņe vńak poĉátkem roku byla důchodní pokladna tradiĉně poloprázdná, informoval 10. ĉervence gubernátor Eckersdorf, ņe na vyņivení vojáků muselo být zapůjĉeno od zástavní drņitelky panství polské královny 5 tisíc zl. rýnských,

954 KUBÍKOVÁ, Anna. Panství Třeboň ve světle berní ruly a její revizitace. JSH 55, 1986, s. 144-160. 955 „27. ĉervna 1626, Praha, Lichtenńtejn Ferdinandovi II. Preinerův regiment i jízdní kompanie jsou podle císařova rozkazu připraveny vytrhnout kaņdé hodiny ke Kaplici, Ĉes. Budějovicům a do okolních krajin. Vrchnímu komisaři bylo poruĉeno, aby třeboňské panství uńetřil kvartýrování vojáků. Kdyby vńak přece nabylo lze se tomu vyhnout, nařídil pisatel, aby se to stalo beze ńkod a nepořádků.― LÍVA, V. Prameny IV., s. 104.

956 SOAT, VsT, sign. IB 4K gama 98a, 10. ĉervna 1632, Jozue Kořenský z Tereńova, vojenský komisař, důchodnímu písaři Pergerovi z Rozenwertu a obroĉnímu písaři Janovi Rutardovi Mirotickému, pánům přátelům svým zvláńť milým, Od Hořic jde vojsko, musí se s nimi domluvit, kde budou loņírovat, jestli Perger a Mirotický přijdou do ĈB, rád se s nimi uvidí. „Já bych jistě rád panství Jeho Milosti Královské uńetřil a jinudy vedl, ale sami souditi můņete, ņe vám při shledání vám ordinanci mě danou ukáņi. S tím pán Bůh s námi.― 957 Tamtéņ, Veselí nad Luņnicí, 12. února 1633. Samuel Veselský z Veselí Janovi z Eckersdorfu.

958 30. března 1635. Seznam statků, které král osvobodil od kvartýrování vojska. LÍVA, V. Prameny IV., s. 368.

- 208 - protoņe měsíc jejich pobytu bude stát 10 220 zl. rýnských a poddaní nejsou schopní nic platit. Jiņ o pět dnů později si ĉeńtí místodrņící z nařízení císaře mohli lámat hlavu, kam Myslíka přeloņí.959

V této situaci se také jistě nabízí otázka, zda se na panství mohli vyskytovali také vojáci ve sluņbách polského krále – zda král mohl svými prostředky vypomoci s ochranou polské zástavy. V první řadě je třeba říci, ņe v dochovaných aktech k zástavní smlouvě o této záleņitosti není zmínky, ovńem bylo by s podivem, kdyby tato záleņitost nepřińla do diskuse. Kdyņ totiņ polský král jednal o zástavě Opolska-Ratibořska, trval na „osobní― gardě v Opolí a houņevnatě se snaņil prosadit nahrazení císařského vojska v kníņectví svým vlastním. Pro případ zastavené Třeboně zůstává jediným dokladem existence posádky tvořené Poláky poněkud paradoxně záznam o jejím praktickém vymření za morové epidemie na podzim roku 1640.960

Iniciativa ve věci vojenské ochrany panství nebyla zřejmě na straně císaře, ale do záleņitosti ochrany se vloņila polská královna. Není jasné, kdy poprvé intervenovala ve prospěch Třeboně, ani zda tak od poĉátku ĉinila u svého bratra. V roce 1642 zůstalo vojsko na panství i přes zimu.961 Odtáhlo teprve 19. ledna, avńak jiņ poĉátkem února přińlo nové a na třeboňském zámku se ubytoval hrabě Melichar z Hatzfeldu se vńemi zavazadly a tudíņ s celým velením.962 Ovńem polské královně jiņ v prosinci dońla trpělivost a přestoņe, jak psala 26. prosince, nechtěla císaře obtěņovat, důrazně ņádala okamņité staņení vojáků z panství, na kterém je zapsáno její věno. Z důvodu toho, ņe její

959 1639, 15. ĉervence, Vídeň, Ferdinand III., ĉeským místodrņícím: „3. t. m. jim uloņil podati dobré zdání o přeloņení Myslíkova pluku z třeboňského panství. Poněvadņ odtamtud stále docházejí stíņnosti, ať si s návrhem pospíńí; Příl.: 10. ĉervence Třeboň. Výtah z listu hejtmana třeboňského panství Eckersdorfa. Myslíkův regiment poĉal vybírati poņitky dnem 12. VI., a bylo mu zatím vyplaceno 1800 zl. Hejtman si musil vypůjĉit od zástavní drņitelky panství polské královny (Cecílie Renáty) 5000 zl. poněvadņ z poddaných nemůņe nic získat. Upozorňuje, ņe vydrņování pluku bude stát 10 220 zl. 28 kr. měsíĉně, a ņe z okolí na něj nikdo nepřispívá.― LÍVA, V. Prameny V., s. 306. 960 „Třeboň měla tehdáņ posádkou vojsko polské as 8 práporů silné, anto v ĉase tom panství třeboňské královně polské Cecílii Renatě přináleņelo. Kdyņ i mezi vojskem mor vypukl, vystěhovali se vojáci na předměstí. Z vńeho vojska vńak nezůstal ani jeden, celá polská posádka tu vymřela.― VAĈKÁŘ, J. Řeholní kanonie sv. Augustina v Třeboni, s. 124. 961 1642, 2. srpna. Vídeň. Ferdinand III. ces. míst. „Poddaní třeboňského panství ņalují, ņe jim jsou ukládána nadměrná a neúnosná vojenská břemena. Místodrņitelství proto zakroĉí u kraj. hejt. aby panství polehĉili, a uloņí jim, aby příńtě dbali vņdy zásady spravedlivého rozdělování povinností. (orig., něm) Příl. S. d. vńechna města, městeĉka a vsi třeboňského panství císaři. Aĉ panství odvedlo jako ostatní obyvatelé pro Piccolominiho opěńalé jezdce vńechny předepsané kontribuce, hejtmani a vrch. komisař Bechyňského kraje sem vloņili kompanii rytmistra Friese, která tu musí být bez sebemenńího přispění odjinud vychovávána. Nadto sem generál Bruay loņíroval 350 opěńalých jezdců, kteří tu jsou jiņ třetí den. Ke vńemu přijíņdějí jeńtě jízdné oddíly, jeņ poddané bezohledně ńacují (orig., něm.) ― LÍVA, V. Prameny VI., s. 339.

962 PETŘÍK, J. Třeboňsko po českém povstání, s. 18, pochopil zmínku obroĉního písaře o Hatzfeldových podřízených a zavazadlech, jako nadávku na „tu pakáņ Hatzfeldovskou―.

- 209 - předchozí intervence byly bezvýsledné, ņádá, aby císař drņel nad tímto panstvím svou ochrannou ruku.963 Teprve po této sérii intervencí bylo dosaņeno staņení jednotek – hrabě Hatzfeld opustil panství aņ po dlouhých 22 týdnech.964 Tím skonĉilo období jednoho z nejhorńích zatíņení vojskem, nutno vńak poznamenat, ņe daleko horńí zátěņ muselo panství snáńet v letech 1648 a 1649, a to přes přímluvy zástavního drņitele Leopolda Viléma.965 Tím větńí zátěņ pak nesly pochopitelně okolní panství, statky a města. Ty „nevděĉný a nám na krku leņící trapiĉe v kvartýřích― nechtěl ņivit nikdo.966

Krátké období ņivota polské královny nedalo více příleņitostí k posouzení úĉinnosti této formy ochrany před váleĉnými ńkodami. Po její smrti na jaře roku 1644, o ĉemņ poddané zpravil Vladislav IV., dońlo v září 1644 za přítomnosti polských a císařských komisařů v Třeboni k formálnímu převzetí práv nezletilého Zikmunda Kazimíra, jehoņ vláda nad panstvím trvala pouhých osm měsíců.967 Doloņeným pokusem o ochranu panství před ńvédskými vojsky je případ, který velmi připomíná Magnisovo jednání ve tomtéņ období ve Stráņnici. Polský král poté, co se na jaře jiņními Ĉechami přesouvala ńvédská armáda a vzápětí porazila císařské u Jankova, v květnu 1645 na třeboňské panství vyslal jako královského trubaĉe Zachariáńe Wesendorfa, který následně jednal s nejmenovaným ńvédským generálem.968

S ohledem na výdaje, na kterých se v důsledku museli podílet i zástavní drņitelé – tedy loņírování vojska, i kdyņ se ho správa panství vńí mocí snaņila vystříhat, nebylo moņné

963 14. února 1643, Vídeň, Ferdinand III. ĉes. místodrņícím: „Nechť uĉiní opatření, aby vojenský lid z královského panství třeboňského a vńech k němu přináleņejících míst byl ihned odveden a ubytován jinde; zůstanou jen Hatzfeldova zavazadla s personálem (orig. něm.).; Příl. 26. prosince 1642, Varńava. Polská královna Cecílie Renata Ferdinandovi III. „Aby drņel ochranou ruku nad třeboňským panstvím, na kterém jest zapsáno její věno a nedopouńtěl, aby bylo zatěņováno nesnesitelnými břemeny. Nerada obtěņuje, ale předeńlé písemné intervence neměly příznivého výsledku. (opis., něm); Příl. b. d. Města, městeĉka a vesnice Ferdinandovi III. vypoĉítávají náklady od minulého roku aņ ńest pluků (kompanií), ņádají aby byli koneĉně uńetřeni; Příl. 31. ledna 1643 Třeboň, Jan z Eckersdorfu prezidentovi dvorské komory. Prosí o přímluvu u císaře, v sousedství jsou panství, kde vůbec vojáci nejsou, např. v Jindřichově Hradci. Polská královna mohla mít minulého roku příjem z panství na 23 tisíc zl. bylo vńak docíleno sotva 15-16 tisíc zl., kdyņ poddaní museli tolik vynaloņiti na vojáky; Příl. 1. února 1643 Třeboň, Jan z Eckersdorfu (komu). Teprve 19. ledna se panství zbavilo vojska, generálwachtmistr Don Camillo Gonzaga chce pro pěchotu u Soběslavi a Veselí proviant za 22 dní. Za takových okolností hrozí panství zkáza a pisatel prosí snaņně o ochranu. Toho ĉasu je v důchodu 500 zl., bude-li je muset vydat na vojáky, bude se mu z toho polské královně těņce odpovídat. (op., něm.); Příl. 12. února 1643 Dvorská komora ĉes. dvor. kanceláři, aby uĉinila opatření nařízená v císařově listu ve prospěch třeboňského panství.― LÍVA, V. Prameny VII., s. 39.

964 PETŘÍK, J. Třeboňsko po českém povstání, s. 18. 965 Tamtéņ, s. 20nn.

966 SOAT, VsT, sign. IB 6T 2, Maxmilián Dekara, měńťan a obchodník s rybami královskému gegenhandlerovi Lorenci Pergerovi z Rozenwertu 8. dubna 1644 na adresu vojska ve městě Soběslavi.

967 SOAT, VsT, sign. IA 6R 1, Důchodní úĉet panství Třeboň za rok 1644. 968 Tamtéņ, Důchodní úĉet panství Třeboň za rok 1645.

- 210 - vyplatit „vexlem― 969 kaņdoroĉně polské královské rodině dohodnuté úroky.970 Při splácení úroků na hlavní sumu je důchodními úĉty třeboňského panství za roky 1638 – 1645 doloņen odvod ve výńi 128 519 zl. rýnských.971 Na sumu sedmkrát 25 tisíc zl. rýnských za léta 1638-1644 zbývalo tedy doplatit plných 46 481 zl. rýnských.972 O tom, ņe by suma byla doplácena z prostředků slezské komory se nepodařilo nalézt sebemenńí doklad a v aktech králových diplomatů se bohuņel údaje o koneĉné výńi této sumy rozchází. Podle Leszczyńského nedoplatek do přenesení zástavy na Opolsko-Ratibořsko vyrovnán nebyl, ale měl být uhrazen tak, ņe císař poskytne králi právo na dluņné daně z Opolska-Ratibořska, nájmy a platy z tamních komorních statků do roku 1645.973

969 Směnka (vexl, wechsel, cambium) výplata ve vzdáleném místě prostřednictvím obchodních přátel ĉi spoleĉníků. Směnky vydané (tratty, litarrae tractae) obsahovaly příkaz k vyplacení narozdíl od starńího typu směnek vlastních, které obsahovaly notářskou formuli s bankéřovým prohláńením o způsobu proplacení směnky. SATURNÍK, T. Přehled dějin soukromého práva, s. 141. 970 Transfer peněz byl za třeboňskými úředníky realizován přes Vídeň. Některé ĉástky skuteĉně osobně dopravili do Vídně, ovńem vedle tohoto vysoce rizikového způsobu se rychle prosadilo prostředkování jindřichohradeckého kupce Matese Traumillnera a některých dalńích. Obnos přejímal Hieronimo Caccia a polský rezident ve Vídni Fancisco Bibboni, který za své sluņby příjímal ĉást odváděných peněz. Viz příloha 2. 971 Viz příloha ĉ. 2. 972 Údaje nepochází z ĉistopisů, ale převáņně makulářů úĉtů. Suma, kterou později Vladislav IV. poņadoval doplatit se pohybovala v rozmezí 50 tisíc zl. rýnských (polský poņadavek) - 30 tisíc zl. rýnských (údaj ĉeské dvorské kanceláře). LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 75; Ovńem za předpokladu, ņe královně nebyla vyplácena ńpanělským králem přislíbená roĉní suma 12 tisíc zl. rýnských, o ĉemņ se nepodařilo nic zjistit; Pokud ano, pak mělo být odvedeno 20 tisíc zl. rýnských roĉně a zbývalo by doplatit 11 481 tisíc zl. rýnských: „a povinna z kaņdého sta, pět, kdeņto aby kaņdoroĉně pět a dvacet tisíc uĉinilo, z věna totiņ ustanoveného a z sumy jiņ dotĉené, kdyby vńak napřed jmenovaný roĉní plat nenásledoval, který jestli zaplacen bude, toliko dvacet tisíc kaņdoroĉně.― Viz příloha 1.

973 LESZCZYŃSKI, J. Władysław IV. a Śląsk, s. 111-113.

- 211 - XII. ZÁVĚR

Tradice vztahů panovnické dynastie rodu Vasa v Polsku a habsburského dvora vycházela z předchozího vývoje. Sousedské vztahy jagellonských králů s Habsburky, podpořené sňatkovými aliancemi v průběhu 16. století, byly v jeho poslední ĉtvrtině pońkozeny letitým sporem o nástupnická práva k polskému trůnu. Výchozími body obnovení korektních vztahů se za vlády Zikmunda III. Vasy, právoplatného dědice ńvédského trůnu, v Polsku staly dvě spojenecké smlouvy z roku 1589 a 1613, podpořené dvěma novými manņelskými svazky polského krále s Habsburkovnami. Specifické postavení voleného krále v Polsko-litevské unii vedlo k tomu, ņe obrat ve vztazích Habsburků s polským králem neznamenal stejný vývoj ve vztazích s polskou ńlechtickou republikou. Jedním z výrazných okamņiků, kdy se po uzavření smlouvy roku 1613 zájmy obou zemí a jejich panovníků setkaly, bylo období po ĉeském stavovském povstání a předmětem zájmu bylo Slezsko, na něņ si Rzeczpospolita ĉinila historický nárok. Polská rodová větev dynastie Vasa na druhou stranu ve Slezsku viděla moņnou ńanci na získání náhrady poté, co ztratila naději na uplatnění nároku na ńvédský trůn a tamní rodové. statky. O spojenectví s Polskem od poĉátku třicetileté války usilovaly diplomatickými prostředky mnohé dalńí země. Na jeho území operovali legáti francouzského, anglického i ńpanělského krále ve snaze ovlivnit dění v centru svých obchodní zájmů - na Baltu. V naději, ņe to podpoří ochotu Rzeczypospolité angaņovat se na jiných bojińtích a místech zájmu, se prosadili při prostředkování mírových dohod se zeměmi, s nimiņ Polsko vedlo letité války na východě. Mezi uzavřením příměří se Ńvédskem v Altmarku roku 1629 a Stuhmsdorfu roku 1635, kde hrál hlavní part francouzský vyslanec, dońlo k výměně Vasy na polském trůnu. Vladislav IV. Vasa, zvolený na trůn roku 1632, měl mnohé osobní kvality, bohaté vojenské zkuńenosti z válek s Moskvou i z pobytu v Evropě. Podporu synovci Ferdinanda II. na volebním sněmu veřejně projevili i císařńtí diplomaté vyslaní za tím úĉelem do Polska. Svou budoucí politickou orientaci Vladislav IV. od samého poĉátku spojil s akutní otázkou legitimního potomstva a tedy s dynastickým sňatkem.

Váleĉné události první poloviny 17. století v Evropě akcelerovaly řadu celospoleĉenských změn a měly významný podíl na přetvoření dosavadního mocenského systému. Sledované vztahy Polsko-litevské unie a jejího panovníka Vladislava IV. Vasy s císařským dvorem spadají do období pozvolného formování moderní diplomacie. Tvoří se terminologie oboru a principy její práce. Proces, který zaĉal v antice, prońel svým vývojem během středověku, kdy na vrcholu stála diplomacie

- 212 - papeņského stolce, a postupné přebírání vedoucí role naznaĉuje od 15. století rozvoj stálých diplomatických zastoupení - rezidentur italských městských států. Zkuńenosti rezidentů, legátů a vyslanců, pomáhaly vytvářet obor, který své jméno získal aņ ve století 18., hlavní zásady byly vńak zřejmé jiņ o sto let dříve, kdy se také zaĉala rodit budoucí podoba mezinárodního práva. Ani diplomacie Polsko-litevské unie, ani císařńtí diplomaté nepatřili v první polovině 17. století takříkajíc k elitě oboru. Tato pozice zůstávala vyhrazena zástupcům italských států, následovaných francouzskými, nizozemskými a anglickými kolegy. Diplomatická korespondence a formální dokumenty před polovinou 17. století uņívají velmi pestrou terminologii pro oznaĉené pověřené osoby, která má jeńtě málo spoleĉného s ustálenou ńkálou diplomatických stupňů známých z Francie 18. století. Jediné obecně platné rozdělení bylo na diplomaty prvního a druhého stupně. Jako diplomaté prvního stupně působili obvykle přísluńníci přední aristokracie. Ńlo předevńím o příleņitostné úkoly při potřebě nákladné ceremoniální reprezentace a zastoupení panovníka při formálních příleņitostech, které bylo moņné sladit s dalńími povinnostmi plynoucími z jejich postavení. Daleko různorodějńí byla skupina tzv. diplomatů druhého stupně, jimņ cestu do první skupiny uzavírala sociální bariéra i finanĉní zázemí. Zároveň se jim kariéra diplomata stávala zdrojem příjmů, takņe nebyli primárně vázáni starostí o správu svých rodových statků jako zdrojů příjmů a mohli tedy pověření vykonávat dlouhodobě. Přesto je ve sledovaném období kladen jen malý důraz na systematickou přípravu a formování základní sumy znalostí tam, kde se nejpravděpodobněji zauĉovali tzv. druhořadí vyslanci: v královské kanceláři v případě Polska a v ústředních správních úřadech Říńe a dědiĉných habsburských zemí: říńské kanceláři, rakouské dvorské kanceláři a dvorské komoře v případě diplomacie císařské. Mnozí diplomaté 17. století měli za sebou kariéru vojenskou nebo se příleņitostně rekrutovali z řad duchovenstva.

Hendikepem císařských vyslanců směřujících do Polska byla znaĉná izolovanost, kterou ĉásteĉně způsobovala převaņující neznalost polńtiny mezi ĉleny poselstev, ale předevńím ĉasová omezenost pobytů vńech cizích poselstev na polském území s výjimkou papeņské nunciatury. Přesto se za vlády Vladislava IV. podařilo udrņet ve Varńavě císařského rezidenta. Orientace ve správním systému země - v jednotlivých úřadech, ve způsobu dělby politické moci mezi panovníka, senát a valný sněm, nebyla pro diplomata ze „západních zemí― snadná. Podobně v případě polského vyslance bylo ĉasto nesnadné urĉit zastupuje-li panovníka, senát ĉi sněm; své vyslance mohl mít i velký korunní a velký litevský hejtman. Specifikem polského krále byla moņnost jednat jako hlava státu i

- 213 - jako soukromá osoba, v případě Vladislava IV. byly úkoly soukromého charakteru ĉasto pověřováni cizinci, mezi nimiņ ve vztahu k císaři figurují předevńím dvě jména: Valerián a Frantińek Magnisové.

Právě aktivity prvního z nich, kapucína, filozofa a diplomata, otce Valeriána stály za ochotou Vladislava IV. jednat o sňatku s rakouskou arcivévodkyní Cecílií Renatou a případném spojenectví s císařem. Tato varianta, jíņ Valerián přidal na atraktivnosti příslibem zisku některého kníņectví na území Slezska, se nakonec prosadila proti jiným v Rzeczypospolité těņko přijatelným královým záměrů. Mezi ně patřil dozajista plán spojit při vidině anglické podpory k opětovnému získání ńvédského trůnu svůj osud s kalvínkou Alņbětou Falckou. Rýsovala se ale také francouzská alternativa v osobě Marie Gonzaga de Nevers.

Jednání dotaņená do finální podoby aņ za vlády císaře Ferdinanda III. od poĉátku trpěla přílińnou svévolí ze strany zástupců obou stran. Výsledkem bylo zklamání z opatrného postupu císařské politiky, kdyņ se předmětem dohody nestalo ņádné slezské kníņectví, ale jihoĉeské panství Třeboň, navíc drņené rodem Vasa pouze formou zástavy. Dynastický sňatek, který měl být páteří spojenectví, se přes narození dědice ukázal jako nedostateĉně pevné pouto. Z takového vývoje lze těņko vinit polskou královnu, kterou sice výchova připravila k reprezentativní ņivotní roli, ztěņí jí vńak mohla bez náleņité podpory ze strany partnera pomoci v orientaci ve sloņité struktuře polské spoleĉnosti a prostředí varńavského dvora a tím méně ve vnitro- a zahraniĉněpolitické situaci ńlechtické republiky. Pro vztahy obou moņných politických partnerů byl naprosto rozhodující pobyt polského krále s královnou Cecílií Renatou ve Vídni na konci léta roku 1638. Dlouhodobý pobyt měl být poĉátkem vzájemného bliņńího poznání a budoucího uņńího spojenectví, zároveň vńak císařskému dvoru umoņnil bliņńí seznámení s reprezentativním vzorkem elity polské spoleĉnosti, ať uņ v kladném ĉi záporném smyslu. Vyústil v ne právě úspěńné setkání obou suverénů na ditrichńtejnském mikulovském zámku. Překáņkou uzavření vzájemné dohody se nestávala pouhá kulturní odlińnost, diplomatické vztahy s Moskvou nebo Osmanskou říńí jsou toho jasným důkazem, ale hlubńí poznání organismu polského královského dvora mohlo vyvolat pochybnosti o skuteĉné rozhodovací moci panovníka.

- 214 - Z hlediska moņných plánů polského krále se získaným slezským kníņectvím, mu jihoĉeská Třeboň zcela zjevně nekonvenovala. Lze dávat za vinu polským diplomatickým zástupcům, ņe se nepostavili rozhodněji proti podobném návrhu a dopustili, ņe v celé záleņitosti nedońlo k jednomyslné a jednoznaĉné dohodě před naplněním manņelství. Pak Vladislav IV. sice mohl protestovat kvůli nesnadnému dohledu a výběru smluvených ĉástek z takto vzdáleného panství, ztěņí vńak mohl přiznat, ņe se mu nehodí do projektu pojińtění budoucnosti vlastní dynastie. Několikeré pokusy přimět císaře prostřednictvím dalńích finanĉních nabídek k rozńíření práv zástavního drņitele, případně uvedení zástavního drņitele (nikoliv polského krále) do výhodnějńího lenního vztahu k císaři, přitom záměr Vladislava IV. potvrzují. Ferdinand III. ani jeho rádci neměli o intencích polského krále ņádné iluze. To, co vńak nutilo habsburské vyjednavaĉe k ústupkům z vyjednaných podmínek, byla ńpatná finanĉní situace a i z ní pramenící nedobrá pozice v probíhajících konfliktech třicetileté války. Pokud císař nedokázal získat Rzeczpospolitou prostřednictvím Vladislava IV. na svou stranu, potřeboval minimálně zabránil tomu, aby ji polský král nezatáhl do spojenectví s Francií nebo dokonce Ńvédskem. Po zhodnocení Vladislavových reálných ńancí na revindikaci ńvédského trůnu, totiņ Ńvédsko nebylo tak jednoznaĉným nepřítelem, jako v letech jeho nástupu na polský trůn. Podíl na příklonu k francouzské straně v závěru Vladislavova ņivota neměly vńak pouze spory s císařem. Svou roli hrála letitá intenzivní ĉinnost francouzských diplomatů na území Polsko-litevské unie, kteří po ústupu anglické konkurence opanovali území. Jejich jednání, řízená z Paříņe fenomenálními státníky kardinálem Richelieu a Mazarinem, charakterizovala připravenost na vńechny alternativy, které by mohly nastat, a v té jim diplomatiĉtí zástupci císaře jednoduńe nestaĉili. Nebyla to ani tak chyba konkrétních osob, ale neexistence funkĉního aparátu – absence „profesních― diplomatů a příliń mnoho poradních orgánů císaře, které zasahovaly do rozhodovacího procesu.

Výsledná podoba kaņdé smlouvy, tedy i té zástavní, je předmětem dohody obou smluvních stran. Texty obou zástavních smluv se v zásadních bodech nelińí - řeńily ochranu svrchovaných práv vlastníka cestou vylouĉení polského panovníka z nástupnictví, působnost zemského práva na zastaveném území, jasně specifikovaly, která vrchnostenská práva náleņí které straně. Přesto se praxe na zastavených statcích lińila. V případě třeboňské zástavy zůstala Cecílii Renatě zachována její role zástavní vrchnosti. Jejím jménem byla řeńena otázka, komu a jakým způsobem mají být vypláceny přísluńné úroky, a jmenovitě uvedení příjemci těchto ĉástek náleņeli k okruhu

- 215 - osob jejího dvora, případně z nich byl vyplácen polský rezident na vídeňském dvoře Bibboni. Ona také prostřednictvím svého bratra císaře Ferdinanda III. intervenovala v záleņitostech ochrany a správy panství Třeboň a osoby dosazené do správy panství zůstávaly v souladu s přáním císaře. Navíc, jak dokládá sonda do kariér těchto úředníků a správních záleņitostí panství, byli jím k věrné sluņbě motivováni prostřednictvím darů, privilegií a nobilitací. Jakmile se po smrti Cecílie Renaty ve jménu nezletilého syna práv k Třeboni nakrátko ujal Vladislav IV., zaĉal záleņitosti panství řeńit po svém. Při ohroņení jiņních Ĉech Ńvédy vyslal svého vlastního prostředníka. Ve stejném duchu v následujících letech pokraĉoval v Opolsku-Ratibořsku, kde se jeho praktiky vystupující zjevně proti textu zástavní smlouvy setkávaly se stálými projevy nesouhlasu, zaznívajícím od císařových komisařů i císařského rezidenta na varńavském dvoře. Největńí svévoli projevoval polský král v otázkách vojenské ochrany zastaveného území. V důsledku se po deseti letech vyjednávání o spojenectví s Habsburky prakticky dohodl se ńvédskou stranou na vzájemné symbióze a jejím prostřednictvím tlaĉil císaře k tolerování jeho přestupků vůĉi zástavní smlouvě na Opolsko-Ratibořsko, případně k úpravě podmínek drņby kníņectví ve svůj prospěch.

Rozborem funkcí zástavního práva k nemovitostem v soudobých právních systémech lze dovodit, ņe ńlo o jednu z moņných forem nabytí plnoprávné drņby, která byla přijatelná i pro právní subjekty rovnoprávného postavení, podobně jako v případě práva lenního. V této souvislosti je třeba zdůraznit, ņe to předpokládá formu zástavy uņívací, oznaĉované také jako zástava s drņbou ĉi antichretická. Jen ta umoņňovala přímé zásahy a ovlivňování ve prospěch zástavního drņitele, a také z toho důvodu se od ní v průběhu 17. století zaĉalo ustupovat ve prospěch bezpeĉnějńí zástavy zápisné, zajińťující vlastníkovi náleņitý dohled.

Pohledem na situaci zastaveného panství Třeboň je moņné konstatovat, ņe aĉkoli formální práva vrchnosti byla zástavním drņitelům potvrzena uzavřenou smlouvou, k jejich uplatňování dońlo jen v několika případech. Veńkeré komunikaĉní propojení drņitelů se ocitalo pod neustálou kontrolou ze strany vlastníka a jeho úřadů. Roli v tom, zdá se, sehrála jak ĉásteĉná nedůvěra a opatrnost v právně komplikovaném postavení polské královny jako vrchnosti na území ĉeského království, tak existence a funkĉnost dosavadních napojení zastaveného panství na struktury komorní správy. Kontakt polské panovnice a dalńích ĉlenů rodu se správou panství se odehrával prostřednictvím korespondence, reskriptů a instrukcí o způsobu naloņení s kaņdoroĉními splátkami. Veńkerá dalńí řízení se odehrávala prostřednictvím zmíněné dvorské komory případně

- 216 - ĉeské zemské vlády a jejích orgánů. Transfer peněz „skrze vexl― byl realizován opět přes Vídeň, a to předevńím prostřednictvím jindřichohradeckého kupce Matese Traumillnera, Hieronima Caccii a jiņ zmíněného rezidenta Bibboniho, který byl zároveň příjemcem ĉásti odváděných peněz. Tři tisíce zl. rýnských roĉně, vyplácených Bibbonimu, byly nepochybně pravidelným platem za sluņby na vídeňském dvoře.

Panství, které se před stavovským povstání pyńnilo jednou z nejpokroĉilejńích hospodářských struktur v zemi, dokázalo prostřednictvím relativně schopné správy úĉinně rekonstruovat hlavní ekonomické zdroje – tedy rybníkářství a pivovarnictví, její snahy vńak dlouhodobě negativně ovlivnily zásahy ze strany dědiĉného drņitele. Nejváņnějńím z nich bylo obnovení původního nadání pro augustiniánské kláńtery v Třeboni a Borovanech zruńené v roce 1566, coņ znamenalo návrat před hospodářskou reformu zrealizovanou roņmberským regentem Jakubem Krĉínem z Jelĉan od 70. letech 16. století po zaĉlenění bývalých kláńterních statků do hospodářské struktury třeboňského panství.

Se zásahy do hospodářských struktur panství souvisí i předeslané vyuņití ochranné role zástavního drņitele, které vńak v případě císařské armády víceméně selhalo. Aĉkoliv několika intervencemi za zprońtění povinnosti ņivit císařskou armádu získalo panství Třeboň mocného přímluvce, vzhledem k stavu sousedních statků a mnoņství suplik v podobných záleņitostech, jejichņ přímluvci byli také vlivné osoby, byl výsledný efekt nepatrný. Naopak úĉinnou ochranu bylo moņné předpokládat v případě ńvédské armády, která vńak blízkosti Třeboně dosáhla pouze na jaře 1645, ale i v tomto případě existuje doklad o vyslání osoby pověřené polským králem k jednání se ńvédským velením. Ņe měl dotyĉný vyjednavaĉ Ńvédům objasnit právní stav třeboňského panství jako majetku polského krále, je nasnadě. Dalńím prostorem, kde se zástavní drņitelé mohli uplatnit, byl patronát. Z jejich rozhodnutí plynula ĉást finanĉních prostředků na opravy kostelů na panství.

Představitelé vrchnostenské moci na panství dovedně těņili ze zvláńtní situace dané váleĉným stavem v zemi ve spojení s vyńńí mírou kompetencí i z neobvyklého právního postavení dominia. Odpovědnost centrálním úřadům úředníkům poskytovala moņnost zapojení se do ńirńí sítě oboustranně výhodných vztahů zemských i dvorských úředníků, na druhou stranu se vńak také nezříkali moņností, které jim nabízela přináleņitost k lokálním a regionálním mocenským strukturám. To, co který úředník upřednostnil, bylo jiņ věcí jeho individuální osobnosti, pro vńechny vńak spoluúĉast na správě znamenala v rámci moņností daných jejich původem vzrůst spoleĉenského postavení i

- 217 - vylepńení hmotné stránky jejich existence vyńńí měrou neņ bylo obvyklé. Ņe k uplatnění získaných výhod v rámci dalńích generací těchto byrokratů nedońlo, bylo ve větńině případů dáno jiņ vyńńí mocí - neexistencí vhodných dědiců, jimņ by nabytá pozice byla ku prospěchu. Pouze v případě gubernátorova syna Václava Albrechta z Eckersdorfu můņeme hovořit o pokusu jít cestou svého otce, ovńem ve sluņbách aristokratických. Zde se ukazuje, ņe kariéra jeho otce, bez ohledu na zjevné osobní schopnosti, byla mnohem více produktem své doby neņ cokoli jiného a synovi se v době stabilizace spoleĉenských struktur 60.-80. let 17. století podobná ņivotní ńance prostě nenaskytla.974

Zastavené panství Třeboň bylo sice ekonomicky způsobilé dostát podmínkám stanoveným smlouvou, skuteĉný výsledek vńak ovlivnily probíhající váleĉné operace. Ferdinand III. zjevně nedodrņel dohodu stran dorovnání úroků z jiných zdrojů, přestoņe chybějící peníze z třeboňského panství zjevně konĉily u císařské armády rozloņené v jiņních Ĉechách. Na místě 175 tisíc zl. rýnských úroků z dluņné ĉástky, správa panství uhradila pouze 128 519 zl. rýnských. Vladislav IV. na takto bídnou bilanci reagoval zápůjĉkou dalńích 600 tisíc zl. rýnských výměnou za titul a předem nejasné příjmy opolsko-ratibořského kníņete pro sebe coby zástupce svého nedospělého syna a výnos ze dvou tamních drobných komorních statků, coņ prozrazuje mnohé o jeho záměrech. Pokud by polský panovník skuteĉně hleděl na finanĉní stránku transakcí s císařem, nikdy by na zástavu Opolska-Ratibořska za takto nastavených podmínek nemohl přistoupit. Titul ani komorní statky zjevně nemohly pokrýt 5% roĉní úrok ve výńi 66 tisíc zl. rýnských. Skuteĉným cílem bylo dosaņení plnoprávné drņby kníņectví a vysoká půjĉka její cenou. Historie je ĉasto dokladem marnosti pozemského lidského snaņení a je tomu tak i v případě polského krále Vladislava IV., který v roce 1647, necelý rok před koncem své ņivotní pouti ztratil jediného syna a dědice. Pokraĉování rodu se nedoĉkala ani sestra Anna Kateřina ani Jan II. Kazimír, nástupce Vladislava IV. a poslední Vasa na polském trůnu. Zastavené Opolsko-Ratibořsko se stalo skuteĉným útoĉińtěm polského dvora v ĉase ńvédského vpádu do země, ale nic víc. Zástava byla po dvaceti letech řádně vyplacena císařem Leopoldem I. a polský král o dva roky abdikoval a uzavřel tak definitivně necelé století období ńvédského rodu Vasa na polském trůnu.

974 Viz ĈECHOVÁ, Blanka. Páni z Eckersdorfu. s. 211-233.

- 218 - SEZNAM ZKRATEK

AĈ Archiv ĉeský ADB Allgemeine Deutsche Biographie AT Archivum Trebonense OeStA Österreichisches Staatsarchiv AUC PH Acta Universitatis Carolinae Philosophica et Historica AUPO Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Facultas philosophica Historica AUW Acta Universitatis Wratislaviensis BMD Brno v minulosti a dnes ĈĈH Ĉeský ĉasopis historický ĈMM Ĉasopis Matice moravské ĈMKĈ Ĉasopis Muzea Království ĉeského ĈNM Ĉasopis Národního muzea ĈOZZ Obnovené zřízení Království ĉeského ĈSPS Ĉasopis Spoleĉnosti přátel staroņitností DBBTI Documenta bohemica bellum tricennale illustrantia FHB Folia historica bohemica HHStA Haus-Hof und Staatsarchiv Wien HG Historická geografie HO Historický obzor HS Historický sborník JSH Jihoĉeský sborník historický KH Kwartalnik Historyczny KS Kladský sborník MIÖG Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung MOZZ Obnovené zřízení Markrabství moravského OH Opera historica OSN Ottův slovník nauĉný OTPN Opolskie Towarzystwo Przyjaciół Nauk PSB Polski Słownik Biograficzny SAP Sborník archivních prací SCetH Studia Comeniana et historica SHK Sborník historického krouņku Sobótka Śląski kwartalnik historyczny Sobótka SPFFBU Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity SRP Scriptores rerum Polonicarum TA Táborský archiv VKSN Věstník Královské ĉeské spleĉnosti nauk VVM Vlastivědný věstník moravský WTN Wrocławskie Towarzystwo Naukowe

AĈK Archiv Ĉeské koruny AM Archiv města ÄZA Ältere Zeremonial Akten CR Cizí rody Třeboň CR-JH Cizí rody Jindřichův Hradec CS Cizí statky Třeboň

- 219 - ĈDK Ĉeská dvorská kancelář ĈDKM Ĉeské oddělení dvorské komory ve Vídni FAakt. Familienakten FÚ Farní úřad HA Hausarchiv HÚ AV ĈR Historický ústav Akademie věd Ĉeské republiky HÚ FF MU Historický ústav Masarykovy univerzity NA PRAHA Národní archiv Praha RA Rodinný archiv SMJK Sbírka matrik Jihoĉeského kraje SOAT Státní oblastní archiv v Třeboni SOAT-ĈK Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení Ĉeský Krumlov SOAT-JH Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení Jindřichův Hradec SOkA JH Státní okresní archiv Jindřichův Hradec SOkA T Státní okresní archiv Tábor StAbt Staatenabteilungen SÚK Schwarzenberská ústřední kancelář Hluboká VsT Velkostatek Třeboň VsJH Velkostatek Jindřichův Hradec VÚ Vrchní úřad

Bd. Band ĉ. ĉíslo fasc. fascikl fol. folio gr. míń. groń míńeňský inv. inventární kart. karton kn. kniha list. listina n. následující nn. dvě následující rkps. rukopis roĉ. roĉník sign. signatura sv. svazek Tom. Tomus złp zlatý polský zl. rýn. zlatý rýnský

- 220 - PRAMENY A LITERATURA

Archivní prameny

Österreichisches Staatsarchiv Wien, Haus-, Hof- und Staatsarchiv

Ältere Zeremonial Akten kart. 2, 16, 108

Staatenabteilungen, Ausserdeutsche Staaten, Polen, Polen I, Polonica kart. 60, (1636-1644), korespondence polského panovníka a polských rakouských vyslanců a rezidentů, pověřovací dokumenty, instrukce kart. 61, (1644-1646), sign. 32/b, konvolut 1-3, korespondence polského panovníka a polských rakouských vyslanců a rezidentů, pověřovací dokumenty, instrukce kart. 84, (1527-1699), vztahy obou dvorů, slavnosti, sňatky kart. 86, (1634-1674), 1645 „Actenstücke zum Geschichte den polnischen Verhältnisse für dem Gebrauch des spanischen Hofes. Mit einem spanischen Verzeichniss.―

Habsburgisch-lothringischen Hausarchive, Hausarchiv, Familienakten kart. 26, 1605, záleņitosti sňatku arcivévodkyně Konstancie se Zikmundem III. kart. 28, (1637-1669) záleņitosti sňatku arcivévodkyně Cecílie Renaty a Vladislava IV. a polské záleņitosti vńeobecně kart. 106, Vídeň, 9.4.1636. An Ferdinand II. Schreiben des nach abgestatteten Gluckwürckte zur Entbindung des Königin von Ungarn, nach Polen reisende spanischen Gesandten an Kaiser Ferdinand II seine vorhabende Verhandlung mit der König von Polen, (ńpaň.);

Hofarchiv, Familienkorrespondenz A kart. 10, Konvolut an Ferdinand III., Varńava 1640, 18. září

Národní archiv Praha Archiv ĉeské koruny evid. ĉ. 2372, Vídeň, 3. dubna 1625, arcivévoda Ferdinand Arnońt zmocňuje Kryńtofa Simona z Thunu, aby se na jeho místě ujal Opolska, Ratibořska a Hlohovska. [online] na Monasterium, dostupné z: http://www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ- NA/ACK/2372/charter

- 221 - evid. ĉ. 2375, Vídeň, 8. ĉervna 1626, Instrukce k převzetí Javorska a Svídnicka pro Kryńtofa Simona z Thunu v zastoupení uherského krále Ferdinanda III. [online] na Monasterium, dostupné z: http://www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ-NA/ACK/2375/charter evid. ĉ. 2388, sign. Schublade G No. 20, 4. dubna 1633, dvorský komorní rada Klement Rudolf [Klemens Radolt] podává Ferdinandovi II. zprávu o svém jednání s novým polským králem Vladislavem IV. ve Varńavě. [online] na Monasterium, dostupné z: http://www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ-NA/ACK/2388/charter

Česká dvorská kancelář Listiny: inv. ĉ. 213, 1645, ĉervenec 30, Varńava; Vladislav IV., polský a ńvédský král vydává plnou moc pro své vyslance k jednání o se zástupci císaře Ferdinanda III. o přenesení zástavního práva z panství třeboňského na Opolské a Ratibořské kníņectví a opolské a kozelské komorní panství. inv. ĉ. 214, 30. ĉervence 1645, Varńava, Vladislav IV., polský a ńvédský král se vzdává zástavního práva na panství třeboňské. inv. ĉ. 215, 30. ĉervence 1645, Varńava, Vladislav IV., polský a ńvédský král ruńí vńechny smlouvy a úpisy na 500 tisíc zlatých rýnských pojińtěných na třeboňském panství. inv. ĉ. 216, 30. ĉervence 1645, Varńava, Vladislav IV., polský a ńvédský král vydává revers na opolské a ratibořské kníņectví, které drņí právem zástavním. inv. ĉ. 217, 30. ĉervence 1645, Varńava, Vladislav IV., polský a ńvédský král, jako zástavní drņitel opolského a ratibořského kníņectví skládá slib věrnosti ĉeskému králi jakoņto vrchnímu kníņeti slezskému.

Spisy: kart. 427, sign. VI D 1, Nobilitaĉní a ńlechtické záleņitosti kart. 472, sign. VI D 1, Nobilitaĉní a ńlechtické záleņitosti kart, 825, sign. VE 2 Komorní panství a statky kart. 832, sign. VE 2 Komorní panství a statky kart. 833, sign. VE 2 Komorní panství a statky

České oddělení dvorské komory, oddělení IV. - Česká panství kart. 297, záleņitosti panství Třeboň kart. 203, roņmberská panství, konfiskace

- 222 - Státní oblastní archiv v Třeboni Historica Třeboň sign. 4834/4, inv. ĉ. 5777, 1572, Vilém z Roņmberka přednáńí polským stavům svou agitaĉní řeĉ za zvolení rakouského arcikníņete Arnońta polským králem. Soudobý opis, pap., 16 stran, ĉesky. Přiloņen druhý ĉeský opis (14 stran) a 2 opisy latinské (16 a 12 listů). sign. 4834/36, inv. ĉ. 5811, 1574-1576, Tajná korespondence o kandidaturách rakouského domu, sedmihradského kníņete Ńtěpána Báthoryho a Viléma z Roņmberka na polský trůn, uprázdněný po uprchnutí krále Jindřicha. Orig. (31) a soudobé opisy (4), celkem 35 kusů, lat., polsky, ĉesky. sign. 6290, inv. ĉ. 7906, 1630, únor 18. Veleńín. Písař a správce jesuitské koleje v Ĉeském Krumlově vydává svědectví o situaci v městě Třeboni v době obléhání císařským vojskem v roce 1621. Orig. pap., 19x32 cm; ĉes., 1 přit. peĉeť na rubu. Přiloņen opis. sign. 6302c/2, inv. ĉ. 7958, 1635, květen 29. Třeboň. Císař Ferdinand II. děkuje Maxmiliánu Trauttmansdorfovi za jeho úsilí o uzavře ní míru a oĉekává jeho dalńí zprávy v Ĉeských Budějovicích, kam brzy odjede. Orig.pap., 21x32 cm; něm., 1 přit. peĉeť na rubu. sign. 6302e, inv. ĉ. 7960, 1638, prosinec 31. Praha. Usnesení zemského sněmu v Praze, zahájeného 16.prosince a uzavřeného 31.prosince 1638. Tisk, pap., 15 listů, ĉes. sign. 6306, inv. ĉ. 7981, 1644, duben 3. Plasy. Opat plaského kláńtera [Karel Jakub Perger] informuje svého bratra Vavřince Pergera z Rosenwertu o poráņce Königsmarcka a jeho ústupu do Halberstadtu. Orig.pap., 20x33 cm; ĉes., 1 přit. peĉeť na rubu (pońkoz.). sign. 6308, inv. ĉ. 7983, 1644, duben 17. Plasy. Karel Jakub Perger sděluje svému bratru Vavřinci Pergerovi z Rosenwertu, ņe Königsmarck chtěl táhnout z Lipska do Ĉech s 5000 lidmi, avńak pak se zaĉal opevňo vat v Lipsku, ņe od Plzně odtáhlo vojsko k Chebu, a ņe se několik uherských pánů sjednotilo s Rákoczym. Orig. pap., 20x33 cm; ĉes., 1 přit. peĉeť na rubu. sign. 6310, inv. ĉ. 7986, 1645, říjen 28. Plzeň. 6310 Jan de la Croon posílá plaskému opatovi Jakubu Pergerovi z Rosenwertu zprávy o váleĉných událostech v Nizozemí, na Rýně a v Říńi. Orig. pap., 19x32 cm; něm., 1 přit. peĉeť na rubu (pońkoz.).

Rukopisy Třeboň sign. B 12, Der Röm. Kais. auch zu Hungarn und Böheimb etc. Kön. Mait. Ferdinandi IIdi. Vernaÿerte Lands Ordnung deroselben Erb Margrafthumbs Mähren, 1628 sign. A22/1 a A22/4, SVĚTECKÝ, Petr Kaspar. Historische Nachrichten 1, 4

Cizí rody Třeboň Cizí rody II – registratura z Roņmberka 27/6, návrh latinského epitafu posledního vladaře Petra Voka z Roņmberka z Eckersdorfu, 7. března 1663, Pluhův Ņďár, Václav z Eckersdorfu zve vrchního hejtmana třeboňského panství Eliáńe Gattermayera z Gatterburku na Pluhův Ņďár na exekvie za zemřelého otce

- 223 -

Cizí statky Třeboň Cizí Statky I – listiny inv. ĉ. 536, sign. Pluhův Ņďár II 313 A1, kart. 72, [po 1638], Jan Eckersdorfu, drņitel statku Pluhova Ņďáru, zakládá spolu s manņelkou nadaci ve filiálním kostele v Pluhově Ņďáru

Velkostatek Třeboň

Starý archiv (do roku 1784) list. ĉ. 192, sign. IA 6G beta No. 14, 22. května 1635, Třeboň, Ferdinand III. osvobozuje dvůr v Přesece patřící obroĉnímu písaři Pergerovi na věĉné ĉasy od platů a robot, daruje mu pustý pozemek u rybníka Roņmberka, který téņ osvobozuje od platů. list. ĉ. 194, sign. IA 1A alfa No. 17a, 7. listopadu 1637, císař Ferdinand III. daruje Janovi z Eckersdorfu stateĉek Bańta (Ńaloun) poblíņ Lomnice nad Luņnicí do dědiĉného drņení. list. ĉ. 195, sign. IA 1A alfa No. 1g, 21. února 1648, Brusel, Ferdinand III. postupuje panství Třeboň arcivévodovi Leopoldu Vilémovi k doņivotnímu uņívání. kn. ĉ. 15, sign. IA 4R No. 2a, revizitace berní ruly pro panství Třeboň z roku 1679 kn. ĉ. 82, sign. IA 6G beta No. 3i, urbář panství Třeboň [po r. 1598] kn. ĉ. 84, sign. IA 6 G beta No. 3 l, urbář panství Třeboň z roku 1636 kn. ĉ. 95, IA 6W gama No. 1, kopiář privilegií a dalńích písemností týkajících se práv města Třeboně z let 1565-1638, [1638] inv. ĉ. 350, kart. 1, sign. IA 1A alfa No. 1e, ukonĉení zástavy třeboňského panství Vladislavovi IV. císařem Ferdinandem III., převedením zástavní sumy 500 tisíc zl. rýnských na kníņectví Opolské a Ratibořské, opis z DZ inv. ĉ. 362, kart. 1, sign. IA 1A alfa No. 7c, 1600, císař Rudolf II. postupuje kláńter v Borovanech se vńemi statky do dědiĉného drņení Petra Voka z Roņmberka, ověřený výpis z DZ. inv. ĉ. 374, kart. 1, sign. IA 1A alfa No. 17b, 11. dubna 1661, Jan z Eckersdorfu prodává svobodný statek Bańtu (Ńaloun) ve svém původním vyměření spolu s lukami zv. Vrbný u Veselí nad Luņnicí za 1200 kop gr. míńeňských Janu Adolfovi ze Schwarzenbergu. inv. ĉ. 387, kart. 2, sign. IA 1A alfa No. 24a, 1648 koupě statku Ņimutice Janem z Eckersdorfu na Hlaváĉi, Pluhově Ņďáru a Oblajovicích od Václava Ĉábelického ze Soutic, ověřený opis z DZ, vloņeno 29. března 1650 inv. ĉ. 396, kart. 2, sign. IA 1A alfa No. 36, 1639, prostý opis o postoupení porostliny u pustého rybníka Hradeĉku Pavlu Mecerovi inv. ĉ. 501, kart. 7, sign. IA 1P No. 24, 30. srpna 1655, narovnání mezi Evou Sibylou Hozlauerovou a Dionisiem Zikmundem z Březí o dědictví po Pergerovi z Rozenwertu inv. ĉ. 833, kart. 21, sign. IA 6B epsilon No. 1, 1660, Jan z Eckersdorfu potvrzuje, ņe výĉep piva v domku pod hrází rybníka Svět byl zřízen doĉasně pouze pro potřebu dělníků opravujících hráz. inv. ĉ. 854, kart. 22, sign. IA 6G delta No. 2, soubor opisů listin potvrzujících emfyteutický prodej blat poddaným ze vsí Kleĉaty, Maņice a Zálńí (1382-1495)

- 224 - inv. ĉ. 855, kart. 22, sign. IA 6G delta No. 2a, prodej jiter poddaným v Borkovicích (1433- 1491) Starý kniņní archiv sign. IA 5AS 2 (ĉervená), Obecní úĉty města Soběslavi (1593-1784) sign. 1A 6R 1 (ĉervená), Důchodní úĉty panství Třeboň (1522-1784)

Stará regitratura sign. IA 1A alfa 1, Koupě, směny a zástavy nemovitostí k panství Třeboň vńeobecně (1341- 1770) sign. IA 1P 11, Spor se statkem Zálńí o blata u Borkovic, Zálńí a Maņic (1635-1660) sign. IA 3K alfa 40 i, Kaple sv. Barbory v lesích u vsi Branné: stavby, paramenta, poutní slavnosti, ņelezné krávy, kostelníci (1397-1784) sign. IA 3K beta 3, Kláńter řeholních kanovníků sv. Augustina v Třeboni: obnovení konventů v Třeboni a Borovanech, restituce někdejńího kláńterního majetku (1632-1634) sign. IA 3K beta 4, Kláńter řeholních kanovníků sv. Augustina v Třeboni: obnovení konventů v Třeboni a Borovanech, restituce někdejńího kláńterního majetku (1635-1658) sign. IA 5AP 2, Spory obce města Veselí nad Luņnicí a tamních měńťanů, projednávané před místním vrchnostenským soudem třeboňským (1672-1784) sign. IA 6H alfa 1, Popisy vrchnostenských objektů (1601-1784) sign. IA 6R 1, 11, Vńeobecná korespondence týkající se vrchnostenského úĉetnictví (1472- 1679) sign. IA 6R 63, Důchodenské rejstříky panství Třeboň (1616-1694) sign. IA 6R 70, Pivní rejstříky panství Třeboň (1634-1643) sign. IA 6R 71 Pivní rejstříky panství Třeboň (1644-1672) sign. IA 6T 1, Zřizování rybníků na panství Třeboň (1418-1727) sign. IA 6T 3, Popisy rybníků na panství Třeboň (1420-1784) sign. IA 6W gama 1, Historické a statistické popisy panství (1550-1750) sign. IA 6W gama 5, Hospodářské vizitace, konference a relace (1566-1673) sign. IA 7R 8, Starńí makulární repertáře a ostatní pomůcky archivní vńeobecně (1598-1785) sign. IB 4K gama 98, Války (1624-1738) sign. IB 5AE 39, Pozůstalosti po drņitelích svobodných dvorů na panství Třeboň (1681- 1764) sign. IB 5AP 31; Spory poddaných panství Třeboň s cizími ńlechtici, zeměpanskými úředníky a ņidy (1542-1784) sign. IB 5AS 11i, Městeĉko Lomnice nad Luņnicí, soupisy měńťanů, majetkové postupy, stavby, dluhy (1490-1780)

- 225 - sign. IB 5AU 31d, Vzájemné propouńtění poddaných mezi panstvím Třeboň a cizími dominii; se statkem Hamr sign. IB 5AU 62a, Vzájemné propouńtění poddaných mezi panstvím Třeboň a statky Bzí, Borovany, Zborov a Ņimutice (1501-1781) sign. IB 5AU 63, zběhnutí poddaných z panství a jejich přivedení nazpět (1450-1700) sign. IB 6G gama 4, Objednávky peněz, poukazy k výplatě ( 1458-1750) sign. IB 6R 21, Týdenní cedule důchodního úřadu panství Třeboň (1616-1635) sign. IB 6R 23, Týdenní cedule důchodního úřadu panství Třeboň (1639-1641) sign. IB 6R 25, Týdenní cedule důchodního úřadu panství Třeboň (1636-1638) sign. IB 6R 30, Týdenní cedule obroĉního úřadu panství Třeboň (1616-1633) sign. IB 6T 2, Koupě a prodej ryb, ceny, dluhy za ryby, rybní právo kupců (1450-1636) sign. IB 6T 3, Koupě a prodej ryb, ceny, dluhy za ryby, rybní právo kupců (1640-1679) sign. IB 7B 1, Nařízení stran úřednického personálu, sluņební přísahy a instrukce (1547- 1656) sign. IB 7B 12, Vyńńí kategorie úřednictva panství (regenti, inspektoři, vrchní hejtmané, dvorní a jiní radové), jejich sluņební záleņitosti (1593-1783) sign. IB 7B 13, Ostatní úřednický personál na panství (1467-1689) sign. IB 7B 22b, Privátní záleņitosti úředníků velkostatku (sňatky, cesty, dluhy, neshody) (1451-1783) sign. IB 7D 7e, Komorníci, kominíci, výběrĉí mýta, personál hřebĉinců, hodináři (1554- 1783)

Stará kniņní registratura sign. IB 5AU No. 1 (ĉerná), soupisy sirotků z let 1656-1659.

Nový archiv (od 1785) sign. IC 6W gama No. 6, WAGNER, Teodor. Wittingau vom Jahre 1611 bis 1661, ein Beitrag zur Herrschaft - und Stadtgeschichte, 1857, rkps.

Rodinný archiv Buquoyů inv. ĉ. 730, kart. 111, 6. března 1621, Varńava, Vladislav Zikmund Vasa, Karlu Bonaventurovi Buquoyovi

Sbírka matrik Jihočeského kraje Farní úřad Ĉeské Budějovice kn. ĉ. 95, matrika zemřelých s kostelním restříkem (1670-1715)

- 226 -

Farní úřad Třeboň kn. ĉ. 1, Matrika narozených (1630-1659)

Státní oblastní archiv Třeboň, oddělení Český Krumlov

Rodinný archiv Schwarzenbergů Hluboká, oddělení Uskutečněné a neuskutečněné koupě, Třeboň sign. A 1A alfa 78, kart. 48

Schwarzenberská ústř. kancelář Hluboká, staré oddělení - Třeboň (Wittingau) sign. A 6W gama 2a sign. A 7R 2 sign. B 7B 4c

Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení Jindřichův Hradec

Cizí rody Jindřichův Hradec kart. 11, z Eckersdorfu, sign. 258/1a, 22. února 1663, Václav z Eckersdorfu Humprechtovi Ĉernínovi z Chudenic, oznamuje, ņe jeho otec Jan zemřel.

Historica Jidřichův Hradec inv. ĉ. 637, kart. ĉ. 18, nedat.: Frantińek Magni, hrabě ve Stráņnici dostav od ńvédského generála polního marńálka Linharta Torstenssona povolení k cestám ve sluņbách polského krále se zavazuje, ņe nebude mít ņádnou tajnou korespondenci ke ńkodě ńvédského království a jejich spojenců, ņe na svém panství nebude mít ņádné cizí poddané a bude platit Ńvédům kontribuci, souĉ. opis, pap., něm.;

Rodinný archiv Slavatů z Chlumu a Košumberka kn. ĉ. 18, Konceptář listů Viléma Slavaty z Chlumu a Końumberka inv. ĉ. 131, kart. 26 inv. ĉ. 300, kart. 102

Topografická sbírka Jindřichův Hradec

- 227 - fasc. 89 (Třeboň)

Velkostatek Jindřichův Hradec kn. ĉ. 85, Katalog osob jezuitského gymnázia v Jindřichově Hradci (1595-1693)

Státní obastní archiv v Třeboni, Státní okresní archiv Jindřichův Hradec

Archiv města Třeboně listina inv. ĉ. 45, Vídeň, 10. února 1639, Císař Ferdinand III. daruje Mecerovi pustou porostlinu u spuńtěného rybníka Hradeĉek. listina inv. ĉ. 46, Třeboň, 20. září 1639, Jan z Eckersdorfu, gubernátor, a Lorenc Perger, kontrolor třeboňského panství, předávají Mecerovi výńe zmíněný císařský reskript a urĉují hranice porostliny. kn. ĉ. 1, Liber memorabilium unaque matricula civium Trebonensium, pamětní kniha města Třeboně, 1620-1883 inv. ĉ. 591, kart. 23, 6. května 1610, Hans Mecer dává za vyuĉenou v truhlářství svému synu Janovi. inv. ĉ. 674, kart. 24, Ebenhausen, 18. září 1634, reskript krále Ferdinanda III. hejtmanovi třeboňského panství v záleņitosti přemístění královského hřebĉína. inv. ĉ. 683, kart. 24, 10. srpna 1637, odprodej panských jiter na kopci za rybníkem Hradeĉkem Pavlu Mecerovi inv. ĉ. 689, kart. 24, 9. ĉervence 1638, Třeboňńtí ņádají Víta Dekaru, správce kláńterního statku, o finanĉní pomoc při stavbě vyhořelé radnice. inv. ĉ. 715, kart. 24, 21. 8. 1642, výpověď Jana z Eckersdorfu a Lorence Pergera z Rozenwertu o pastýřské louce a jiných věcech uņívaných bezprávně Vítem Dekarou inv. ĉ. 743, kart. 18, sign. IA 5 AS No. 34, 1632, Město Lomnice nad Luņnicí prodává tzv. Dańkovský dům gubernátorovi třeboňského panství Janovi z Eckersdorfu a jeho manņelce Anně z Reichenbachu za 500 kop gr. míńeňských. inv. ĉ. 774, 1653, Eva Sybila Hozlaurová z Hozlau upomíná město Třeboň o dluņnou sumu, kterou potřebuje ke splacení statku Brandlín. inv. ĉ. 866, kart. 26, svědectví ve sporu s kláńterem ohledně domů u kněņské zahrady z roku 1669 inv. ĉ. 876, kart. 26, 13. leden 1672, smlouva o koupi Mirotického dvora v Břilicích městem Třeboní od Tomáńe Frantińka Velinského ze Vńelis

Státní obastní archiv v Třeboni, Státní okresní archiv Tábor

- 228 - Archiv města Soběslavi inv. ĉ. 1055, kart. 38, Sousedský styk Soběslavských s osobami stavu panského, rytířského i městského (1547-1637)

- 229 - Vydané prameny

Edice BARTOSZEWICZ, Julian, CHRZĄSZCZEWSKI, Antoni (edd.). Kronika Pawła Piaseckiego biskupa przemyślskiego. Polski przekład wedle dawnego rękopismu, poprzedzony studyjum krytycznem nad życiem i pismami autora. Kraków 1870. BYLIŃSKI, Janusz - KACZOROWSKI, Włodzimierz – KRAJEWSKI, Marek (edd.). Kobierzycki, Stanisła.: Historia Władysława, królewicza polskiego i szwedzkiego. Wrocław 2005. CZAPLIŃSKI, Władysław (ed.). Pasek, Jan Chryzostom: Pamiętniki. Zakład Narodowy im. Ossolińskich, Wrocław 1979. CZERMAK, Wiktor (ed.). Dyaryusz 1643-1651 / Stanisław Oświęcim. (Scriptores rerum polonicarum, Tomus 19.), Kraków 1907. DŁUGOSZ, Józef (ed.). Jakub Sobieski: Peregrynacja po Europie (1607-1613) ; Droga do Baden (1638). Wrocław 19911, Warszawa 20052. DOGIEL, Matheus (ed.). Codex diplomaticus regni Poloniae et Magni Ducatus Lithuaniae, Tomus 1, Vilnae 1758. HIRSCHBERG, Aleksander (ed). Ossoliński, Jerzy. Dyaryusz legacyi Jerzego Ossolińskiego posła polskiego na sejm Rzeszy niemieckiej w Ratyzbonie w r. 1636. Lwow 1877. JĘDRKIEWICZ, Edwin – CZAPLIŃSKI, Władysław (edd.). Karola Ogiera Dziennik podróżi do Polski: 1635-1636. 2. sv., Gdańsk 1950. JIREĈEK, Hermenegild (ed.). Obnovené právo a Zřízení zemské dědičného království Českého = Verneuerte Landes-Ordnung des Erb-Königreichs Böhmen 1627. Praha - Vídeň 1888. JIREĈEK, Hermenegild (ed.). Verneuerte Landes-Ordnung des Erb-Markgrafthums Mähren = Obnovené zřízení zemské dědičného markhrabství moravského. Brno 1890. JIREĈEK, Josef - JIREĈEK, Hermenegild (edd.). Zřízení zemská království českého XVI. věku. Díl 1, Praha 1882. KALISTA, Zdeněk (ed.). Korespondence Zuzany Černínové z Harasova s jejím synem Humprechtem Janem Černínem z Chudenic. Praha 1941, dopis z 28. 7. 1646. KELLER, Katrin - CATALANO, Alessandro (Hg.). Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Aldabert von Harrach (1598-1667). Wien-Kölln-Weimar 2010. KOKOŃKOVÁ, Zdeňka – SEDLÁĈKOVÁ, Helena - ZAHRADNÍKOVÁ Magda (edd.), Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Bechyňsko, sv. 2, Státní ústřední archiv, Praha 1997. KOLÁR, Jaroslav (ed.). Mezi kronikářstvím a zábavnou prózou (Třeboňské paměti Vavřince Benedikta Mecera). In: Strahovská knihovna, ĉ. 4, 1969, s. 111-151. KREJĈÍK, Adolf, Ludvík (ed.). Urbář z roku 1378 a účty kláńtera třeboňského z let 1367-1407. Praha 1949. LÍVA, Václav. Seznamy praņských novoměńťanů za léta 1618-1653. Ĉasopis Rodopisné spoleĉnosti ĉsl. v Praze, 7-8, 1935-6. LÍVA, Václav. Prameny k dějinám třicetileté války. Regesta fondu Militare archivu MV ĈSR v Praze. 8 dílů. Praha 1938-1957. MACLEAN, John (ed.). Letters from George Lord Carew to Sir Thomas Roe, Ambassador to the Court of the Great Mogul 1615-1617. London 1860.

- 230 - NIEMCZEWICZ, Julian Ursyn. Zbiór pamiętników historycznych o dawnej Polszce z rękopisów, tudziez dzieł w róźnych językach o Polszce wydanych, oraz z listami oryginalnemy królów i znakomitych ludzi w kraju naszym. Tomus 3, Lipsko 1839. OSSOLIŃSKI, Jozef Maximilian (ed.). Mowy Jerzeho Ossolińskiego Kanclerza Wielkiego Koronnego, Warszawa 1784. PELIKÁN, Josef (ed). Urbární rejstřík třeboňského panství z r. 1555. ĈSPS 57, 1949, s. 238-241. PILAT, Kaspar. Materialien zur diplomatischen Genealogie des Adels der Österreichischen Monarchie. Bd. 1, Praha 1812. PLEBAŃSKI, Józef Kazimierz (ed.). PAC, Stefan: Obraz dworów europejskich na początku XVII wieku przedstawiony w Dzienniku podróży królewicza Władysława, syna Zygmunta III, do Niemiec, Austryi, Belgii, Szwajcaryi i Włoch w roku 1624-1625. Wrocław 1854. PRZYBOŚ, Adam (ed.) Jan Hagenaw, Stefan Pac, Albrycht Stanisław Radziwiłł: Podróż królewicza Władysława Wazy do krajów Europy Zachodniej w latach 1624-1625 w świetle ówczesnych relacji. Kraków 1977. RACZYŃSKI, E. (ed.). Dwie podróże Jakóba Sobieskiego, ojca króla Jana III., odbyte po krajach europejskich w latach 1607—13- i 1638. Poznań 1833. RACZYŃSKI, Edward (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła Kanclerza W. Litewskiego. 2 sv., Poznań 1839. RYKACZEWSKI, Erazm. Relacye nuncyuszów apostolskich i innych osób o Polsce od roku 1549 do 1690. Tomus II. Berlin - Poznań 1864. TRUHLÁŘ, Josef (ed.). Urbář zboņí roņmberského z roku 1379. Praha 1880. TYGIELSKI, Wojciech (edd.). Acta Nuntiaturae Polonae, T. XVIII/1: Franciscus Simonetta (1606- 1612), Romae 1990. TOEGEL, Miroslav (red.) Documenta Bohemica Bellum Tricennale illustratia. s. 5, Praha 1977.

Staré tisky Felicitati Augustae Honorique Nuptiar Serenissimor. Principum Vladislai IV. Pol. Suec.que Regis Et Caeciliae Renatae Archiducis Austriae / D.D. Mart. Opitius Maiest. Eor. Devotiss.Gedani [1637] [Opitz, Martin] Gestorum Wladislai IV., Poloniae et Sueciae Regis, pars I. principem panegyrice repraesentans, pars II Regem panegyrice repraesentans, authore Everardo Wassenbergio S. R. M. Historiographo. Gedani typis Hunefeld An. 1643 et secunda 4to. [Wassenberg, Eberhard] Historia Vladislai Poloniae Et Sueciae Principis : eius Natales et Infantiam, Electionem in Magnum Moscoviae Ducem, Bella Moscovitica, Turcica, caeterasque res gestas continens, usque ad excessum. Sigismundi III Poloniae Sueciaeque Regis/ Auctore Stanislao A Kobierzycko Kobierzicki, Castellano Gedanensi &c. Dantisci 1655 [Kobierzycki, Stanisław ] Chronica gestorum in Europa singularium a Paulo Piasecki episcopo Praemisliensi accurate et fideliter conscripta. Ad utilitatem publicam divulgata et typis expressa. Cracoviae 1645 [Piasecki, Paweł] Ill.mi Exccll.mi ac Reu.mi Dni. D. Joannis A Lipie Lipski Episcopi Culmensis Et Pomezaniae, Serenissimi Ac Potentissimi Vladislai IV. Poloniae et Suetie Regis. Ad ... Ferdinandum III. Romanorum Imperatorem semper Augustum, Magni Oratoris & Legati. Oratio Altera, Habitae in Aula Caesaris, Coram Serenissima Regina Caecilia Renata. Die 3. Augusti : Ill.mo .... Domino, D. Joanni Venzyk, Archiepiscopi ... / A Dominico Roncallio, S. R. M. Poloniae & Suetiae Secretario. Viennae 1637 [Lipski, Jan]

- 231 - Illustrissimi et excellentissimi Domini D. Georgii Ossolinii [...] Oratio, habita ab eodem [...] in Aula Regia Vaticana sexta Decembris 1633 : cum Serenissimi ac Potentissimi Vladislai Quarti, Regis Poloniae et Sueciae, Electi Magni Moschorum Ducis nomine, SS. D. N. Urbano VIII Pontif. Max. obedientiam praestaret. Romae 1633 [Ossoliński, Jerzy]. Kurtze Relation und Beschreibung deren ding/ so sich bey deß Durchleuchtigisten/ Großmächtigisten Fürsten und Herrn/ Herrn Vladislai Quarti Zu Pollen und Schweden Königs/ [et]c. Und Der Durchleuchtigisten/ Großmächtigisten Fürstin und Frawen/ Frawen Caeciliae Renatae, Zu Pollen und Schweden Königin/ [et]c. Ertzhertzogin zu Oesterreich/ [et]c. Als beeder Hochzeitlichen Personen Königlichen Ehrentag verloffen. Straubing 1637. Kurze Eigentliche vnd Wahrhaffte Beschreibung, Was sich verloffen 1637. Jahr bey abholung der durchlauchtigsten Grossmächtigsten Fürstin und Frawen Ceaciliae Renatae zu Polen vnd Schweden Königin etc. Ertzherzogin zu Österreich etc. So wol allhie zu Wien als auch in wehrender Reiss nacher Warschaw zugetragen. Wien 1638 [Schülpli, Hans Jakob] L'Ambassadeur et ses fonctions. 1680 [Wicquefort, Abraham de] Lechia sive Fatalis vitae praesentis periodus. Serenissimae ac Potentiss. Olim D. Caeciliae Renatae Poloniae & Sueciae &c. Reginae. Sereniss. ac Victoriosiss. Vladislai IV. Dei Gratia Polonorum & Suecor. Regis [Tit.], Dulcissimae Coniugis. In Argumentum singularis Doloris. Cum a Politico, tum a literario statu, ob immaturam & intempestivam Serenissimae ac Clementissimae Reginae, & Domine Faventissimae, mortis cum vita, in Anno 1644. Die 24. April. commutationem concepti.Cracoviae 1644 [Lipnicki, Andrzej] Mémoires de Louis de Nogaret, Cardinal de La Valette, général des Armées du Roi en Allemagne, en Lorraine, en Flandre et en Italie. Anées 1638-1639, Tom Seconde, Paris 1771. Mémoires touchant les ambassadeurs et les ministres publics. Cologne 1672 [Wicquefort, Abraham de] POUTRAIN, Joseph Alexis. Histoire de la ville et cité de Tournai, capitales de Nerviens et premiere siége de Monache Françoise. Tome 2, Haye 1750. Reliquiae Wottoniana or a Collection of Lives, Letters, Poems with character of Sundry Personages: And others Incomparable Pieces of Language and Art. Also Additional Letters to several Persons, not before Printed. By the Curious Pencil of the Ever Memorable Sir Henry Wotton, late Provost of Eaton College. London 16723 [Wotton, Henry] Serenissimi Johannis Casimiri, Poloniarum Sueciaeque Principis, Carcer Gallicus. Gedani 1644 [Wassenberg, Eberhard] Status particularis regiminis, S. C. Majestatis Ferdinandi II. [Leyden] 1637. Theatrum Europaeum, Bd. 3 (1633-1638), Frankfurt am Main 1670. Theatrum Europaeum, Bd. 4. (1639-1642), Frankfurt am Main 1692. Theatrum Europaeum, Bd. 5 (1643-1647), Frankfurt am Main 1651.

Literatura

Bibliografia Historii Polskiej (Institut Historii Polskiej Akademii Nauk) [online] dostupné z: http://www.bibliografia.ipn.gov.pl/ Bibliografia prac Henryka Wisnera In: KRIEGSEISEN, Wojciech et al. (edd.). Litwa w epoce Wazów. Warszawa 2006, s. 9-29.

- 232 - bibliografie: základní rozcestník [online], dostupné z: http://www.bibliografia.com.pl/bazy.html bibliografický portál Herderova institutu [online], dostupné z: http://www.litdok.de/cgi- bin/litdok. Cronique et ystoire faicte et composee par feu messire Philippe de Commynes, Paris 1524. Historia dyplomacji polskiej, sv. 1-6, pol. XV. w.-1989, Warszawa 1980-2010. (Ottovy) Ĉechy, díl III., Praha II., [1900]. ANDERSSON, Ingvar. Schwedische Geschichte. München 1950. ANTL, Theodor. Staré písemnosti města Třeboně. (Popsání starých písemností uloņených v archivu města Třeboně). Třeboň 1901. ASBACH, Olaf – SCHRÖDER, Peter (edd.). War, the State and International Law in Seventeenth-Century Europe. Farnham (Surrey) 1988. AUGUSTYNIAK, Urszula. Wazowie i „królowie rodacy―. Studium władzy królewskiej w Rzeczypospolitej XVII wieku. Warszawa 1999. AUGUSTYNIAK, Urszula. Dwór i klientela Krzysztofa Radziwiłła (1584-1640). Mechanizmy funkcjonowania patronatu. Warszawa 2001. AUGUSTYNIAK, Urszula. Europejskie wzorce kultury dworskiej w realiach Rzeczypospolitej I połowy XVII wieku - propozycje badawcze. In: Pelc, J. - Mrowcewicz, K. - Prejs, M. Barok w Polsce i Europie Srodkowo-Wschodniej. Drogi przemian i osmozy kultur. Warszawa 2000, s. 195-224. AUGUSTYNIAK, Urszula. Non de fide sed de securitate pacis. Wiara i polityka w pogladach ewangelików w Rzeczypospolitej w latach 1631-1632. Odrodzenie i Reformacja w Polsce. t. 44 (2000), s. 71-10. AUGUSTYNIAK, Urszula. O Radziwiłła Sierotke spór mniemany, Odrodzenie i Reformacja w Polsce. 2001, s. 223-226. AUGUSTYNIAK, Urszula. Specyfika patronatu magnackiego w Wielkim Ksiestwie Litewskim w XVII w. Problemy badawcze, Kwartalnik Historyczny, t. 110 (2002) z. 1, s. 97-110. AUGUSTYNIAK, Urszula. Dwór a kraj w publicystce politycznej w czasach Wazów. In: SKOWRON, R. (red.). Dwór a kraj. Miedzy centrum a peryferiami władzy. Materiały konferencji naukowej zorganizowanej przez Zamek Królewski na Wawelu, Instytut Historii Uniwersytetu Jagiellonskiego, Instytut Historii Akademii Pedagogicznej w Krakowie w dniach 2-5 kwietnia 2001, Kraków 2003, s. 255-273. AUGUSTYNIAK, Urszula. Polska i łacinska terminologia ustrojowa w publicystyce politycznej epoki Wazów. (w:) Axer, J. – Tomaszuk, K. – Janicki M. (red.). Łacina jako jezyk elit. Warszawa 2004, s. 33-72. AUGUSTYNIAK, Urszula. W służbie hetmana i Rzeczypospolitej. Klientela wojskowa Krzysztofa Radziwiłła (1585-1640), 2004. AUGUSTYNOWICZ, Christoph (ed.). Rußland, Polen und Österreich in der Frühen Neuzeit: Festschrift für Walter Leitsch zum 75. Geburtstag. (Wiener Archiv für Geschichte des Slawentums und Osteuropas; 19 ), Wien 2003. BAJGER, Matyáń Franciszek. Česká frantińkánská kniņní kultura. Knihovny minoritů, frantińkánů a kapucínů v průběhu staletí. Rigorózní práce obhájená na Katedře ĉeské literatury, literární vědy a dějin umění Filozofické Fakulty Ostravské Univerzity, Ostrava 2007.

- 233 - BALCÁREK, Pavel. Frantińek Magnis a Morava na sklonku třicetileté války. (separát) Studie Muzea Kroměříņska 1982, Kroměříņ 1983, s. 4-28. BALCÁREK, Pavel. O zrádných praktikách hraběte ze Stráņnice. Malovaný kraj. Národopisný a vlastivědný ĉasopis Slovácka (Břeclav), 34, 1998, ĉ. 5, s. 10-11. BALCÁREK, Pavel. Ve víru třicetileté války. Politikové, kondotiéři, rebelové a mučedníci v zemích Koruny české. Ĉeské Budějovice 2011. BALIŃSKI, Michał. Więzienie we Francyi Jana Kazimierza polskiego i szwedzkiego królewica, przez Ewerarda Wassenberga opisane. Petersburg 1858. BARBOROVÁ, Eva. Funkce hejtmanů (úředníků) na roņmberských panstvích. JSH, roĉ. 38 (1969), ĉ. 4, s. 198-207. BARCIAK, Antoni - IWAŃCZAK, Wojciech. Piśmiennictwo Czech i Polski w średniowieczu i we wczesnej epoce nowożytnej. Katowice 2006. BARSTON, R. P. Modern Diplomacy. New York 19972. BARTOSZEWICZ, Julian - DZWONKOWSKI, Adam. Arcybiskupi gnieźnieńscy, Prymasi Rzeczypospolitej i warszawscy i prymasi Królestwa Polskiego. Wizerunki z Galeryi łowickiéj, objaśnione tekstem historycznym. Heslo Jan Wężyk, Warszawa [1858-1865], neĉíslováno. BEIN, Werner. Schlesien in der habsbursgischen Politik. Ein Beitrag zur Entstehung der Dualismus im Alten Reich. Quellen und Darstellungen zur schlesischen Geschichte 26. Sigmaringen 1994, s. 110n. BÉLY, Lucien. Les Relations internationales en Europe (17-18. siècles). Paris 1992. BÉRÉNGER, Jean. Á propos d‘un ouvrage récent: Les finances de l‘Autriche a l‘époque baroque (1650-1740). Histoire, économie et societé 3 (1984), s. 221-245. BÉRÉNGER, Jean. A History of the Habsbourg Empire 1273 - 1700. London – New York 1994. BERRIDGE, G. R. - KEENS-SOPER, M. – OTTE, T. G. Diplomatic Theory from Machiavelli to Kissinger. Basingstoke/New York 2001. BÍLEK, Tomáń, Václav. Dějiny konfiskací po roce 1618. díl. 1, Praha 1882, s. 646-664. BOBKOVÁ, Lenka – BŘEZINA, Luděk – ZDICHYNEC, Jan. Horní a Dolní Luņice. Stručná historie států. Praha 2008. BOBKOVÁ, Lenka - ZDICHYNEC, Jan. Kodifikace zemského práva pro Horní Luņici v 16. aņ 18. století. In: Malý, Karel - Soukup, Ladislav. Vývoj ĉeské ústavnosti v letech 1618-1918. Praha 2006, s. 112-133. BOBRZYŃSKI, Michał. Přehled dějin polských. Praha [1897]. BOROVIĈKA, Michael. Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada. Cestovatelství. Praha-Litomyńl 2010. BOURDIEU, Pierre. Teorie jednání. Praha 1998. BRAUBACH, Max. Bartenstein, Johann Christoph Freiherr von― In: Neue Deutsche Biographie 1, Berlin 1953, s. 599-600. BRZOZOWSKI, Artur. Podstawy finansowe działaności politycznej u społecznej krółowej Ludwiki Marii Gonzagi. In: Łopatecki, Karol – Walczak, Wojciech (edd.). Nad spoleczeństwem staropolskim: Kultura – instytucje - gospodarka w XVI – XVIII. stuleciu. sv. 1, Białystok 2007, s. 339-355.

- 234 - BUCHMANN, Bertrand Michel. Hof – Regierung – Stadtverwaltung. Wien als Sitz der österreichischen Zentralverwaltung von den Anfängen bis zum Untergang der Monarchie. Wien – München 2002. BURGESS, Glenn (ed.). The New British History. Founding a Modern State 1603-1715. London 1999. BURKE, Edmund. History of Europe. In: The Annual Register or a View of the History, Politics, and Literature, For the Year 1787. London 1789. BURKE, Peter. Variety kulturních dějin. Brno 2006. BURKE, Peter. Jazyky a společenství v raně novověké Evropě. Praha 2011. BUZAN, Barry- LITTLE, Richard. International Systems in World History. New York 2000. BŮŅEK, Václav - JAKUBEC, Ondřej - KRÁL, Pavel. Jan Zrinský ze Serynu. Ņivotní příběh synovce posledních Roņmberků. Praha 2009. BYLIŃSKI, Józef. Przerębski Maksymilian, (heslo) Polski Słownik Biograficzny, t. 28, 1984. CACCAMO, Domenico (ed.). Il carteggio di Giovanni Tiepolo ambasciatore veneto in Polonia, 1645-1647. Milano 1984. CARTER, Charles Howard. The Ambassadors of Early Modern Europe: Patterns of Diplomatic Represantation in the Early Seventeenth Century In: CARTER C. H. (ed.) From Renaissance to Counter-Reformation. Essays in Honor of Garret Mattingly, New York 1965. CATALANO, Alessandro. Zápas o svědomí, Kardinál Arnońt Vojtěch z Harrachu (1598-1667) a protireformace v Čechách. Praha 2008. CICHOCKI, Marjan. Mediacja Francji w rozejmie altmarskim. Rozprawy — Polska Akademia Umiejętności. Wydział Historyczno–Filozoficzny (PAU RWHF), seria 2, Bd. 42, Kraków 1928. CIRONISOVÁ, Eva. Správa třeboňského panství za Roņmberků (1366–1611). JSH 53, 1984, s. 1-9. COIGN, Helmut. Europäische Privatrecht. Bd. 1, Ältere Gemeines Recht, (1500 bis 1800), München 1985, s. 319-389. CONSTANTINOU, Costas M. On the Way to Diplomacy. Minneapolis 1996. CSENDES, Peter. Wien – Probleme der kaiserlichen Residenzstadt im 17. Jahrhundert. In: Leitsch, Walter – Trawkowski, Stanislaw (edd.). Polen und Österreich im 17. Jahrhundert. Wien 1999, s. 216-231. ĆWICZEK, Ginter. Królewicz Karol Ferdinand Wasa jako biskup wrocławski. Studia z historii kościoła w Polsce, 2, Warszawa 1973. CYGAN, Jerzy. Theologische Themen im Dialog von Johann Amos Comenius und Valerianus Magni. / Teologická témata v dialogu Jana Amose Komenského a Valeriána Magniho. /Comenius als Theologe, 1998, s. 184-203. CYGAN, Jerzy. Valerianus Magni (1586-1661), "Vita prima", operum recensio et bibliographia, Roma 1989. CZAPLIŃSKI, Marek. Historia Śląska. AUW 2364, Wrocław 2002. CZAPLIŃSKI, Władysław. Polska a Bałtyk w latach 1632-1648. Prace WTN Seria A, Wróclaw 1952. CZAPLIŃSKI, Władysław. Władysław IV. wobec wojny 30-letniej : (1637-1645). P.A.U., (Rozprawy Wydziału historyczno-filozoficznego P.A.U ; Seria II. T. XLV. Og. zb. 70. Nr. 3) Kraków 1937.

- 235 - CZAPLIŃSKI, Władysław. Cecylia Renata (1611-1644), królowa polska. In: PSB 3, Kraków 1937, s. 213-214. CZAPLIŃSKI, Władysław. Polska a Prusy i Brandenburgia za Władysława IV. Wrocław 1947. CZAPLIŃSKI, Władysław. Elekcja ostatniego polskiego biskupa wrocławskiego w roku 1625. Rozcnik Zakładu Narodowego imienia Ossolińskich. 3, Kraków 1948, s. 251-289. CZAPLIŃSKI, Władysław - WYCZAWSKI, Hieronim. Gembicki Piotr, h. Nałęcz (1585-1657), biskup krakowski. PSB VII, Kraków 1948-1958, s. 397. CZAPLIŃSKI, Władysław. Szlachta, możnowładztwo i oficijalna polityka polska wobec Śląska pod koniec XVI i w pierwszej połowie XVII wieku. In: Maleczyńska, Eva (ed). Szkice z dziejów Śląska, t. 1., Warszawa 1955, s. 267-285. CZAPLIŃSKI, Władysław. Emigracja polska na Śląsku w latach 1655-1660. Sobótka 10, 1955, ĉ. 4, s. 556-610. CZAPLIŃSKI, Władysław. Dawne czasy : Opowiadania i szkice historyczne z XVII w. Wrocław 1957. CZAPLIŃSKI, Władysław. na dworze króla Władysława IV. Warszawa 1959. CZAPLIŃSKI. Władysław. Polska wobec początków wojny trzydziestoletniej 1618-1620. Sobótka, roĉ. 15, 1960, nr. 4, s. 449-477. CZAPLIŃSKI, Władysław. O Polsce siedemnastowiecznej: problemy i sprawy. Warszawa 1966. CZAPLIŃSKI. Władysław. Dyplomacja polska 1605 – 1648. In: Wócik, Zbigniew (red.). Polska służba dyplomatyczna XVI –XVIII. wieku. Warszawa 1966, s. 203-356. CZAPLIŃSKI, Władysław. Władysław IV. i jego czasy. Warszawa 1972. CZAPLIŃSKI, Władysław - DŁUGOSZ, Józef. Życie codzienne magnaterii polskiej w XVII wieku. Państwowy Instytut Wydawniczy (Seria Życie codzienne), Warszawa 1976. CZAPLIŃSKI, Władysław. Piasecki Paweł. PSB 25, 1980, s. 787-790. CZERMAK, Wiktor. Kilka słów o pamietnikach polskich XVII wieku. Studia Historyczne, Kraków 1901. CZERMAK, Wiktor. Plany wojny tureckiej Władysława IV. Kraków 1895. CZERWENKA, Bernhard Franz. Die Khevenhüller. Geschichte des Geschlechtes mit besondere Berücksichtigung des XVII. Jahrhunderts. Wien 1867. CZUBIŃSKI, Antoni, TOPOLSKI, Jerzy. Historia Polski. Wrocław 1988. ĈECHOVÁ, Blanka. Páni z Eckersdorfu. Ņivot a kariéra dvou generací kladského rodu v jiņních Čechách 17. století. AT 2011, s. 211-233. ĈECHURA, Jaroslav. „...člověk není dřevo― (Studujme tradiční kulturu raného novověku) In: ĈECHUROVÁ, Jana – ŃTAIF, Jiří (edd.). K novověkým dějinám ĉeských zemí VI. Sociální dějiny dnes. Praha 2004, s. 77-87. ĈECHURA, Jaroslav. Třeboň za posledních Roņmberků. Hlavní zdroje příjmů a výnos panství. JSH 63, 1994, s. 162-174. ĈERNÝ, Jiří. Poutní místa Soběslavska a Třeboňska s přilehlou částí Dolních Rakous: milostné obrazy, sochy a místa zvláńtní zboņnosti. Ĉeské Budějovice 2009. ĈERNÝ, Václav. Hospodářské instrukce. Přehled zemědělských dějin v době patrimoniálního velkostatku v XV.-XIX. st. Praha 1930. DAVIES, Norman. God‘s Playground. Volume 1, Oxford 1981.

- 236 - DAVIES, Norman. Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy. Praha 2003. DROBISZ, Janusz. Biskup i książę. Jakub Zadzik i Krysztof II Radziwiłł w elicie władzy pierwszych Wazów. In: Dubas, Ewa - Urwanowicz, Jerzy (red.). Patron i dwór. Magnateria Rzeczypospolitej w XVI - XVIII wieku. Warszawa 2006, s. 349-357. DROBISZ, Janusz. Jakub Zadzik. Opole 2000. DROSTE, Heiko. Im Dienst der Krone. Schwedische Diplomaten im 17. Jahrhundert. Kiel 2002. DUDÁĈEK, Karel. Jak se z Vavřince Vrchoty stal ńlechtic Lorenc Perger z Rozenwertu. AT 2006, s. 61- 75. DUDÁĈEK, Karel. Vznik a vývoj roņmberské knihovny od jejího počátku do poloviny 17. století (Příspěvek k dějinám světských knihoven na území nańeho státu v 16. a 17. století). Diplomová práce na Katedře PVH a archivního studia FF UK Praha, Praha 1985. DUINDAM, Jeroen. Vienna and Versailles. The Court of Europe‘s Dynastic Rivals 1550-1780. Cambridge 2003. DZĘGIEŁ, Władysław. Utrata księstw opolskiego i raciborkiego przez Ludowikę Marię w r. 1666. Kraków 1936. EBERSBERG, Julius. Haus-, Hof- und Staatsgeschichte auf vergangenen Tagen. Bd. 3, Prag 1869. ECO, Umberto. Einführung in die Semiotik. Paderborn 1972. ELIAS, Norbert. O procesu civilizace I., II., Praha 2007. ERNST, Hildegard. Spanische Subsidien für den Kaiser 1632–1642. In: Repgen, Konrad (red.). Krieg und Politik 1618–1648. Schriften des Historischen Kollegs Kolloqium 8, München 1988, s. 299-302. ERNST, Hildegard (ed.). Madrid und Wien 1632-1637, Politik und Finanzen in den Beziehungen zursehen und Philipp IV. und Ferdinand III. Schriftenreihe der Vereinigung zur Erforschung der Neueren Geschichte 18, Münster 1991, s. 114-117; 188-191; 282-283; 292-295. EVANS, Robert John Weston. Vznik habsburské monarchie 1550-1700. Praha 2003. FABISZ, Pawel Władysław. Wiadomość o legatach i nunczyuszach apostolskich w dawnej Polsce 1075- 1863. Ostrów 1864. FALNIOWSKA-GRADOWSKA, Alicja. Wjazd, koronacja, wesele najjaśniejszej królowej Jej Mości Cecylii Renaty w Warszawie roku 1637. Warszawa 1991. FEDOROWICZ J. K., England's Baltic trade in the early seventeenth century: A study in Anglo-Polish commercial diplomacy. Cambridge 1980. FEJTOVÁ, Olga. Praha - Vratislav, vzájemné vztahy v období ranného novověku. ĈĈH 106, 2008, ĉ. 1, s. 54-79. FELCMAN, Ondřej – HLADKÝ, Ladislav – ŃŮLA, Jaroslav. Právní postavení Kladska v českém státě do roku 1742. (K ústavně právnímu, politickoprávnímu a církevně správnímu vývoji Kladska). In: Kladský sborník 3, 2. ĉást, s. 9-36. FELCMAN, Ondřej. Divergentní tendence v postavení a vývoji Kladska – kraje a hrabství v 13.-18. století. In: Borák, Meĉislav (ed.). Slezsko v dějinách ĉeského státu. Opava 1998, s. 170-174. FELCMAN, Ondřej. Postavení Kladska v České koruně a česko – slezské divergence ve vrcholném a pozdním středověku. In: Bobková, Lenka (ed.). Korunní země v dějinách ĉeského státu I., Seńity Ústavu ĉeských dějin řada A, sv. 2, Praha 2003, s. 254-265.

- 237 - FELLNER, Thomas - KRETSCHMAYER, Heinrich. Die Österreichische Zentralverwaltung. I. Abtheilung von Maximilian I. bis zur Vereinigung der österreichischen und böhmischen Hofkanzlei (1749). Band 1, 2, Wien 1907. FINNOCHIARO, Maurice A. Retrying Galileo 1633-1992. Berkeley 2005. FORBELSKÝ, Josef. Ńpanělé, Říńe a Čechy v 16. a 17. století. Praha 2006. FOUCAULT, Michel. Dohlíņet a trestat. Kniha o zrodu vězení. Praha 2000. FRIGO, Daniela (edd.). Politics and Diplomacy in Early Modern Italy: the Structure of Diplomatic Practice, 1450–1800. Cambridge 2000. FUKALA, Radek. Slezsko. Neznámá země Koruny české. Ĉeské Budějovice 2007. GARSTEIN, Oskar. Rome and the Counter-Reformation in Scandinavia. The Age of Gustavus Adolphus and Queen Christina of Sveden 1622-1656. Vol. 3, Leiden – New York 1992. GMITEREK, Henryk - IWAŃCZAK, Wojciech (edd.). Polacy w Czechach. Czesi w Polsce. X-XVIII. wiek. Lublin 2004. GMITEREK, Henryk - IWAŃCZAK, Wojciech (edd.). Polaków i Czechów wizerunek wzajemny (X-VII. w). Wrocław 2004. GODFREY, Elisabeth. A Sister of Prince Rupert. Elisabeth Princess Palatine and Abess of Herford. London - New York. GRODZISKI, Stanisław – WYROZUMSKI, Jerzy – ZGÓRNIAK, Marian (red.). Wielka Historia Polski. I-X., Warszawa 1999-2001. GRULICH, Josef. Populační vývoj a ņivotní cyklus venkovského obyvatelstva na jihu Čech v 16. aņ 18. století. Monographia historica 10. Ĉeské Budějovice 2008. GRZYBOWSKI, Stanislaw. Organizacja służby dyplomatycznej 1573-1605. In: Wójcik, Z. (red.). Polska służba dyplomatyczna XVI-XVIII wieku. Warszawa 1966, s. 145-201. HADAĈ, Václav a kol. Státní archiv v Třeboni. Průvodce po archivních fondech. svazek 2, Praha 1958. HADAĈ, Václav a kol. Státní archiv v Třeboni. Průvodce po archivních fondech. svazek 3. Praha 1959. HAMMANOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Ņivotopisná encyklopedie. Praha 1996. HAMMER, Josepf von. Geschichte des Osmanischen Reiches, grossen Theils aus bisher unbenützten Handschriften und Archiven (1623-1656). Band 5, Pest 1829. HAMMER, Joseph von. Geschichte des Osmanischen Reiches, grossentheils aus bisher unbenützten Handschriften und Archiven. Band 9, Pest 1833. HEJL, Frantińek. Od česko-polské státní smlouvy k habsburko-vasovskému dynastickému paktu (1589- 1613). In: SPFFBU, 1959, C6, s. 39-53. HENDRYCH, Duńan a kol. Právnický slovník. Praha 20093. HENGERER, Mark. Die Hofbewilligungen der niederösterreichischen Stände im zweiten Drittel des 17. Jahrhunderts. Zur Frage der Leistungsfähigkeit des Absolutismusbegriffs aus der Perspektive der Hofforsschung zur Habsburgermonarchie. In: Maťa, Petr – Winkelbauer, Thomas (hgg). Die Habsburgermonarchie 1620 bis 1740: Leistungen und Grenzen des Absolutismusparadigmas. Stutgart 2006, s.159-179. HENGERER, Mark. Kaiserhof und Adel in der Mitte des 17. Jahrhunderts. Eine Kommunikationsgeschichte der Macht in der Vormoderne. Konstanz 2004. HILL, David Jayne. A History of Diplomacy in the International Developement of Europe. 3. volumes Vol. 1, London 1905-19141.

- 238 - HLOUŃKOVÁ, Kateřina. Rusko-italské diplomatické a obchodní vztahy v druhé polovině 17. století. Disertaĉní práce HÚ FF MU. Brno 2007. HÖBELT, Lothar. Ferdinand III. Friedenskaiser wider Willen. Graz 2008. HONC, Jaroslav. Cestovní účet diplomatické mise Viléma z Roņmberka do Polska r. 1588/89 a budget ńlechtické domácnosti a dvora. AT 1973, s. 44-83. HRDLIĈKA, Josef. Autobiografie Jana Nikodéma Mařana Bohdaneckého z Hodkova. řada Monographia historica, sv. 3, Ĉeské Budějovice 2003. HURTER, Friedrich von. Französische Feindseligkeiten gegen das Haus Österreich zur Zeit Ferdinand‘s des Zweitens. Wien 1859. CHORĄŻYCZEWSKI, Waldemar – KRAWCZUK, Wojciech (red.) Polska kancelaria królewska. Między władzą a społeczeństwem. Część czwarta. Warszawa 2011. CHVOSTOV, Vladimir Michailoviĉ a kol. Dějiny diplomacie. Praha 1961. IWAŃCZAK, Wojciech. Obraz Čechů v polské medievistice. ĈMM, roĉ. 129, 2010, s. 3-18. JANÁĈEK, Josef. Valdńtejn a jeho doba. Praha 1978. JANÁK, Jan - HLEDÍKOVÁ, Zdeňka - DOBEŃ, Jan. Dějiny správy v českých zemích. Od počátku státu po současnost. 2. přepracované vydání. Praha 2005. JANIŃOVÁ, Jana. Ńlechtické spory o čest na raně novověké Moravě. (Prameny dějin morvských 14). Brno 2007. JÁNSKÝ, Jiří. Páni ze Ńvamberka - pětisetletá sága rodu s erbem labutě. Domaņlice 2006. JUCKER, Michael. Gesandte, Schreiber, Akten. Politische Komunikation auf eidgenossischen Tagsatzungen im Spätmittelater. Zürich 2003. KADLEC, Jaroslav. Kláńter augustiniánských kanovníků v Třeboni. Praha 2004. KADLECOVÁ, Marta – SCHELLE, Karel – VLĈEK, Eduard. K otázce lenního vztahu k Římské říńi v českých dějinách. SAP 29, Praha 1979, s. 56-116. KADLECOVÁ, Marta – SCHELLE, Karel – VESELÁ, Renata – VLĈEK, Eduard. Dějiny českého soukromého práva. Plzeň 2007. KALOUS, Antonín. Plenitudo potestatis in partibus? Papeņńtí legáti a nunciové ve střední Evropě na konci středověku (1450-1526). Brno 2010. KALOUSEK, Josef (ed.). Řády selské a instrukce hospodářské. AĈ 22 aņ 24, Praha 1905-1908, AĈ 25, Praha 1910. KANN, Robert A. A History of the Habsbourg Empire 1526-1918. Berkeley - Los Angeles - London 1974. KAPRAS, Jan. Právní dějiny zemí Koruny české II., ĉást 1., Praha 1913. KAPRAS, Jan. Právní dějiny zemí Koruny české III., část. 2 Doba pobělohorská, Praha 1920. KAUZ, Ralph - ROTA, Giorgio - NIEDERKORN, Jan Paul (Hg.). Diplomatisches Zeremoniell in Europa und im Mittleren Osten in der Frühen Neuzeit. Wien 2009. KEENS-SOPER M. – SCHWEIZER, K. Armées et diplomatie dans l‘Europe du XVIIe siècle: actes du colloque. Paris 1992. KELLER, Katrin. Das Frauenzimmer. Zur integrativen Wirkung des Wiener Hofes am Beispiel der Hofstaaten von Kaiserinnen und Erzherzoginnen zwischen 1611 und 1657. In: Maťa, Petr –

- 239 - Wikelbauer, Thomas (hgg). Die Habsburgermonarchie 1620 bis 1740: Leistungen und Grenzen des Absolutismusparadigmas. Stutgart 2006, s. 131-158. KISSINGER, Henry. Umění diplomacie. Od Richelieua po pád Berlínské zdi. Praha 1999. KLEINEHAGENBROCK, Frank. Die Grafschaft Hohenlohe in Dreissigjährigen Krieg. Eine erfahrungsgeschichtliche Untersuchung zur Herrschaft und Untertanen. Veröffentlichungen der Komission für geschichtliche Landeskunde in Baden-Würtenberg, Reihe B, Forschungen 153, Stuttgart 2003, s. 139-228. KNESCHKE, Ernst Heinrich. Neues allgemeines deutsches Adels-lexicon: Im Vereine mit mehreren Historikern. Band III., Leipzig 1861. KNESCHKE, Ernst Heinrich. Die Wappen der deutschen freiherrlichen und adeligen Familien: in genauer, vollständiger und allgemein verständlicher Beschreibung. Bd. 1, Leipzig 1855. KNOLL, Ladislav – SCHELLE, Karel – VOJÁĈEK, Ladislav. České právní dějiny. Praha 2008. KNOZ, Tomáń. Poddaný v právních normativních pramenech předbělohorské Moravy. ĈMM, 1992, s. 31- 48. KNOZ, Tomáń. Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty. Brno 2006. KOCIÁNOVÁ, Blanka. Panství Třeboň a třicetiletá válka. Bakalářská práce na HÚ FF MU, Brno 2002. KOCIÁNOVÁ, Blanka. Panství Třeboň v období polské zástavy (1638-1645). Diplomová práce na HÚ FF MU, Brno 2003. KOCIÁNOVÁ, Blanka. Okolnosti zástavy panství Třeboň polské královské rodině v letech 1637-1645 „..neb Jeho Milost císařská k velikým potřebám velice peněz potřebuje―. AT 2006, s. 40-60. KOCIÁNOVÁ, Zdenka. Anabáze archiválií z Třeboně do Nových Hradů a zpět. AT 2002, s. 152-177. KOCIÁNOVÁ, Zdenka. Velkostatek Třeboň. Archiv do roku 1784. 1323–1784 (1886). Dílĉí inventář. Třeboň 2005. s. 1-9, kapitola Dějiny původce fondu. KOLÁŘOVÁ, Eva - ŃIMŮNEK, Robert. Poustevna při kapli sv. Barbory u Branné a poustevnictví na Třeboňsku. (1400-1600). AT 2011, s. 23-35. KOLDINSKÁ, Marie. Norma nebo ideál? Obraz vrchností a poddaných ve světle vrchnostenských instrukcí 16. a počátku 17. století. In: Historik zapomenutých dějin. Sborník příspěvků věnovaných prof. dr. Eduardu Maurovi. Praha 2003, s. 189-197. KOŁODZIEJ, Robert. Bibliografia prac Władysława Czaplińskiego. In: Matwijowski, Krystyn (ed.) Czasy nowożytne. Wspomnienia o śp. prof. Władysławie Eugeniuszu Czaplińskim. (Prace Historyczne / Instytut Historyczny Uniwersytetu Wrocławskiego; 39), Wrocław 2006, s. 53-90. KOMÁREK, Miroslav. Studie z diachronní lingvistiky. Olomouc; 2006. KONOPCZYŃSKI, Wl. Dzieje Polski novozytnej, t. 1., 1506-1648, Warszawa – Kraków 1936. KOPECKÝ, Milan. Edmund Campion a John Ogilvie. Studia Comeniana et historica, roĉ. 26 (1996), ĉ. 55-56, s. 63-69. KOSMAN, Marceli. Dějiny Polska. Praha 2011. KOVÁŘ, Daniel. Z minulosti zámečku v Doubravici na Českobudějovicku. JSH roĉ. 77-78 (2008-9), s. 5- 59.

- 240 - KRAJEWSKA, Hana (ed.). Polen-Österreich vom 16. bis zum 20. Jahrhundert. Ein Dokumentenführer. Warszawa 1995. KRAJEWSKI, Michal Dymitr. Dzieje panowania Jana Kazimierza od roku 1656 do jego abdykacyi w roku 1668. Warszawa 1846. KRÁL, Pavel. Český Krumlov za habsburské komorní správy. (Kaņdodenní ņivot v českokrumlovské zámecké rezidenci mezi léty 1602 aņ 1622). Opera historica 5, 1996, s. 399-421. KRANER, Justus. Bayer und Savoyen im spanischen Erbfolgekrieg: Überlegung zu einem neuen Konzept frühneuzetlicher Diplomatiegeschichte in Europa. Leipzig 2008. KREJĈÍ, Oskar. Mezinárodní politika. Praha 20073. KRIEGER, Joel a kol. Oxfordský slovník světové politiky. Praha 20073. KRSKOVÁ, Alexandra. Stát a právo v evropském myńlení. Praha 2005. KUBÁK, Jaroslav. Českobudějovické solní spory v XVI. a XVII. století. JSH roĉ. 32 (1963), ĉ. 1–2, s. 15. KUBALA, Ludwik. Jerzy Ossoliński, 2 sv., Lwów 18831, Warszawa 19242. KUBEŃ, Jiří. Ńvamberský dvůr v Třeboni v letech 1611/1612-1620. In: Bůņek, Václav – Král, Pavel (edd.) Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku. (OH 7), Ĉeské Budějovice 1999, s. 441-468. KUBEŃ, Jiří. Trnitá cesta Leopolda I. za říńskou korunou (1657—1658). Volby a korunovace ve Svaté říńi římské v raném novověku. Ĉeské Budějovice 2009. KUBÍKOVÁ, Anna. Panství Třeboň ve světle berní ruly a její revizitace. JSH 55, 1986, s. 144-160. KVĚTINA, Jan. Ńlechtická demokracie. Parlamentarismus v polsko-litevském státě v 16. a 17. století. Ĉervený Kostelec 2011. KWIATKOWSKI, Kajetan. Dzieje narodu polskiego za panowania Władysława IV. krola polskiego i szweckiego. Warszawa 1823. KYER, Clifford Ian. 'Legatus' and 'nuntius' as used to denote Papal Envoys: 1245-1378. Mediaeval Studies 40 (1978), s. 473-477. LEITSCH, Walter - WAWRYKOWA, Maria (edd). Polen – Österreich. Aus der Geschichte einer Nachbarschaft. Warsawa 1988. LEITSCH, Walter. Polen und Österreich bis zu den Teilungen. In: Leitsch, Walter - Wawrykowa, Maria (edd). Polen – Österreich. Aus der Geschichte einer Nachbarschaft. Warsawa 1988, s. 12-40. LEITSCH, Walter. Paweł Piasecki und Sigismundus III. In: Buszko, Józef – Leitsch, Walter. Studia Austro-Polonica 5. (Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellonskiego. Prace Historyczne 121), Kraków 1996, s. 97-107. LEITSCH, Walter. Polen und Österreich bis zu den Teilungen. In: Leitsch, Walter – Trawkowski, Stanislaw (edd.). Polen und Österreich im 16. Jahrhundert. Wien 1997. LEITSCH, Walter – TRAWKOWSKI, Stanislaw (edd.). Polen und Österreich im 16. Jahrhundert. Wien 1997. LEITSCH, Walter. Geschichten vom polnischen Könighof aus der Zeit um 1600. Wien 1999. LEITSCH, Walter – TRAWKOWSKI, Stanislaw (edd.). Polen und Österreich im 17. Jahrhundert. Wien 1999.

- 241 - LEITSCH, Walter. Wann und warum verlor Krakau die Funkzion einer königlichen Residenzstadt? In: Leitsch, Walter – Trawkowski, Stanislaw (edd.). Polen und Österreich im 17. Jahrhundert. Wien 1999, s. 232-260. LEPSZY, Kazimierz. Prace historyków polskich nad dziejami Czechosłowacji i stosunków polsko-czeskich. Referat zbiorowy wygłoszony na posiedzeniu Komisji historycznej polsko- czechosłowackiej w Pradze w październiku 1959 r., Ślaski kwartalnik historyczny Sobótka 1961, roĉ. 16, ĉ. 1, s. 13-21. LESZCZYŃSKI, Józef. Rządy Bethlena Gabora na Górnym Śląsku (1620–1624). Sobótka, roĉ. 14, 1959, ĉ. 3, s. 305-351. LESZCZYŃSKI, Józef. Franciszek Magni w sluņbie Władysława IV. Sobótka, roĉ. 23, 1968, ĉ. 1, s. 25-38. LESCZYŃSKI, Józef. Władysław IV. a Śląsk w latach 1644-1648. Wrocław 1969. LESTRINGANT, Frank. Claude de Mesmes, comte d‘Avaux et la diplomatie de l‘esprit. In: Bély, Lucien – Richefort, Isabelle (Hg.). L‘Europe des traités de Westphalie. Esprit de la diplomatie et diplomatie d l‘esprit. Paris 2000, s. 439-455. LILEYKO, Jerzy. Życie codzienne w Warszawie za Wazów. Warszawa 1984. LÖFFLER, Ursula. Herrschaft als soziale Praxis zwischen Dorf un Obrigkeit. In: Meumann, Marcus – Pröve, Ralf. (Hgg.) Herrrschaft in der Frühen Neuzeit. Herrschaft und soziale Systeme in de Frühen Neuzeit 2, Münster 2004, s. 97-120. LOUTHAN, Howard. Mediating Confessions in Central Europe: The Ecumenical Activity of Valerian Magni, 1586–1661. The Journal of Ecclesiastical History (2004), Cambridge University Press, s. 681-699. LUHMAN, Niklas. Sociální systémy. Nárys obecné teorie. Brno 2006. MACEK, Jaroslav – ŅÁĈEK, Václav. Krajská správa v českých zemích a její archivní fondy [1605-1868]. Praha 1958. MACŮREK, Josef. Dozvuky polského bezkráloví z roku 1587. Příspěvek k osvětlení snah rodu habsburského o získání koruny polské v letech 1588-1594. Praha 1929. MACŮREK, Josef. Diplomatické poslání Jana Duckera v Polsku roku 1591. Příspěvek k dějinám snah rodu habsburského o nabytí koruny polské koncem 16. století. Zvl. otisk VKĈSN I., roĉ. 1929, Praha 1930. MACŮREK, Josef. Zápas Polska a Habsburků o přístup k Černému moři na sklonku 16. stol. Philosophica Universitatis Carolinae Pragensis. Sbírka pojednání a rozprav. Praha 1931. MACŮREK, Josef. České povstání r. 1618-1620 a Polsko. Otisk z ĈMM, roĉník 61 (1937), Praha 1937, s. 7-14 et s. 22-48. MACŮREK, Josef. Dějepisectví evropského východu. Praha 1946. MACŮREK, Josef. Čechové a Poláci v druhé polovině XVI. století (1573-1589). Tři kapitoly z dějin česko- polské politické vzájemnosti. Praha 1948. MACŮREK, Josef. Dějiny polského národa. Praha 1948. MACŮREK, Josef. Dějiny Slezska do poloviny 18. století (1350-1764) v polských thesích. In: K otázkám dějin Slezska. Ostrava 1956. MACŮREK, Josef. Historia Polski a česko-polské vztahy v minulosti (glosa). Slezský sborník, roĉ. 55 (15), 1957, s. 115-126.

- 242 - MACŮREK, Josef. Čeńi a Poláci v minulosti. díl 1, Praha 1964. MĄCZAK, Antoni – PHILLIPS, Ursula. Travel in Early Modern Europe. Cambridge 1995. MÁDLOVÁ, Claire. Sebedefinice nové úřednické ńlechty na příkladě rodiny Hartigů – návrat k nobilitačním listinám. In: Bůņek, Václav – Král, Pavel (edd.). Spoleĉnost zemí habsburské monarchie a její obraz v pramenech (1526-1740). (OH 11), Ĉeské Budějovice 2006, s. 303-317. MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláńtě k právu českému. Brno 19935. MALÝ, Karel - SIVÁK, Florian. Dějiny státu a práva v Československu do r. 1918. Praha 1988. MALÝ, Karel – ŃOUŃA, Jiří – KUĈEROVÁ, Klára. Deklaratoria a Novely Obnoveného zřízení zemského. In: Vývoj ĉeské ústavnosti v letech 1618-1918, Praha 2002, s. 793-873. MANNING, William O. Commentaries On the Law of Nations. London 1839. MAREK, Pavel. Svědectví o ztrátě starého světa: Manņelská korespondence Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a Polyxeny Lobkovické z Pernńtejna. (Prameny k ĉeským dějinám 16.-18. století.), Ĉeské Budějovice 2005. MAREŃ, Frantińek – SEDLÁĈEK, Jan. Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku XIX. století. X. díl, Politický okres Třeboňský, Praha 1900. MARTIN, Laurence W. Diplomacy in Modern European History. New York 1966. MAŤA, Petr. Nové prameny k českým dějinám ve ńvédských knihovnách a archivech. SAP 51, 2001, ĉ. 1, s. 275-297. MAŤA, Petr. Soumrak venkovských rezidencí. „Urbanizace― české aristokracie mezi stavovstvím a absolutismem. In: BŮŅEK, Václav – KRÁL, Pavel. Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku. (OH 7), Ĉeské Budějovice 1999, s. 139-162. MAŤA, Petr. Svět české aristokracie. Praha 2004. MATÁSEK, Ladislav. Vladycký a rytířský rod Vrchotických z Loutkova a dneńní jeho potomstvo. Praha 1939. MATĚJEK, Frantińek. Feudální velkostatek a poddaný na Moravě s přihlédnutím k přilehlému území Slezska a Polska. Studie o přeměnách na feudálním velkostatku v druhé polovině 15. a v první polovině 16. století. Praha 1959. MATLAS, Pavel. Modernizační disciplinační teorie a historická kriminologie. ĈMM 128/2009, ĉ. 2, s. 381-412. MATLAS, Pavel. Shovívavá vrchnost a neukáznění poddaní? Hranice trestní disciplinace na panství Hluboká nad Vltavou. Praha 2011. MATSCH, Erwin. Der auswärtige Dienst von Österreich (-Ungarn) 1720–1920. Wien-Köln-Gratz 1986. MATTINGLY, Garrett. First Resident Embassies: Mediaeval Italian Origins of Modern Diplomacy. Speculum 12 (1937), No. 4, s. 423-439. MATTINGLY, Garrett. Renaissance Diplomacy. New York 2010 [cover copy 1955]. MATWIJOWSKI, Krystyn. Józef Leszczyński jako uczony i nauczyciel. Wrocław 1993. MAUR, Eduard. Poddaní točnického panství v druhé polovině 17. století. Příspěvek k vyuņití katastrů, soupisů obyvatelstva a pozemkových knih pro studium hospodářského a sociálního postavení venkovského lidu, SAP 14, 1964, ĉ. 1, s. 57-87.

- 243 - MAUR, Eduard. K utuņení feudálních vztahů na komorních statcích v době pobělohorské. In: Fiala, Zdeněk – Nový, Rostislav (usp.). Z ĉeských dějin. Sborník prací in memoriam prof. dr. Václava Husy. Praha 1966, s. 151-169. MAUR, Eduard. Populační vývoj českých komorních panství po válce třicetileté. AUC PH 3/ 1972, ĉ. 3, s. 9-80. MAUR, Eduard. Český komorní velkostatek a trh v druhé polovině 17. století. HS 24, 1975, s. 53-114. MAUR, Eduard. Český komorní velkostatek v 17. století. Příspěvek k otázce „druhého nevolnictví― v českých zemích. AUC PH Monographia 49, 1975, Praha 1976. MAUR, Eduard: Zemědělská výroba na pobělohorském komorním statku v Čechách, In: Prameny a studie, ĉ. 33, Praha 1990, s. 3-130. MAUR, Eduard. K postavení poddaných na komorních panstvích po válce třicetileté. AUC PH 5, 1996, str. 143-153. MAUR, Eduard. Ńlechtic a jeho sluha v barokní Praze. Několik poznámek na okraj pomíjené problematiky. In: Jíńová, Kateřina (usp.). V komnatách paláců v ulicích měst. Sborník Václavu Ledvinkovi k 60. narozeninám. Praha 2007, s. 259-271. MECENSEFFY, Grete. Habsburger im 17. Jahrhundert. Die Beziehungen der Höfe von Wien und Madrid während des Dreissigjährigen Krieges. Archiv für österreichische Gechichte 19, 1955. MEDICK, Hans. Entlegene Geschichte? Sozialgechischte und Mikro-Historie im Blickfeld der Kulturantropologie. In: Alltagskultur, Subjektivität und Geschichte. Zur Theorie und Praxis der Alltagsgeschichte. Münster 1994, s. 94-109. MELICHAR, Václav (red.) Dějiny Polska. Praha 1975. MERCERON, Jacques. Le message et sa fiction. La communication par messages dans la littérature française des XIIe et XIIIe siècles. Modern Philology Volume 128, Berkeley 1998. MÍKA, Alois. Osud slavného domu. Rozkvět a pád roņmberského dominia. Ĉeské Budějovice 1970. MOWAT, R. B. A History of European Diplomacy, 1451-1789. London 1928. MÜLLER, Klaus. Das kaiserliche Gesandschaftwesen im Jahrhundert nach dem Vestfälischen Frieden (1648- 1740). Bonn 1976. MURDOCH, Steve. Network North. Scottisch Kin, Commercial and Covert Associations in Nothern Europe 1603-1746. Leyden 2006. MURRAY, Eustace C. G. Embassies and Foriegn Courts. A History of Diplomacy. New York 1855. NÁDUDVAR, Árpád Győry. Wolfradt, Anton. ADB Bd. 55, Leipzig 1910, s. 389–396. NAVRÁTIL, Frantińek. Staré pověsti třeboňské. Třeboň 1935. NESSOW, Hans Christoph. Hansastädte. Berlin 1935. NIESEICKI, Kasper. Herbarz Polski. Tomus 3, Lipsko 1839. NOVÁK, Josef. Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku 19. stol. v polit. okresu Jindřicho-Hradeckém. Praha 1901. ODLOZILIK, Otakar. Rembrand‘s Polish Nobleman. New York 1963. OESTREICH, Gerhard. Strukturprobleme des europäischen Absolutismus In: Týņ. Geist und Gestalt des frühmodernen Staates. Ausgewählte Aufsätze. Berlin 1969, s. 179-197. OLSZEWSKI, Henryk. Ustrój polityczny Rzeczypospolitej. In: TAZBIR, Januzs (red.). Polska XVII wieku. Państwo, społeczeństwo, kultura. Warszawa 1974, s. 60-96.

- 244 - OSTROWER, Alexander. Language, Law, and Diplomacy: A Study of Linguistic Diversity in Official International Relations and International Law. vol. 1., Pennsylvania 1965. PAC, Stefan. Obraz dworów europejskich na początku XVII. wieku przedstawiony w dzienniku podróźy królewicza Władysława. Wrocław 1854. PÁNEK, Jaroslav (ed.). Václav Březan: Ņivoty posledních Roņmberků. Praha 1985. PÁNEK, Jaroslav. Poslední Roņmberkové: Velmoņi české renesance. Praha 1989. PÁNEK, Jaroslav. Čeńi a Poláci v tisíciletých dějinách (Proměny modelu sousedství a souņití). Ĉeský Těńín 2002. PAVLÍĈKOVÁ, Radmila. „Polská― cesta roku 1670. Město Olomouc a biskup Karel z Liechtesteinu- Castelcorna jako hostitelé císařského dvora. AUPO, Historica 29, 2000, s. 97-105. PAZDEROVÁ, Alena a kol. Státní ústřední archiv v Praze. Průvodce po archivních fondech a sbírkách. Díl I, 2 sv., Praha 2000. PETŘÍK, Jan. Třeboňsko po českém povstání, zvláńtní otisk JSH, roĉ. 1931, ĉ. 3.-4. PEXA, Herbert. Borovany v letech 1600-1663. JSH 15, Praha 1986, s. 113-121. PIWARSKI, Kazimierz. Historia Ślaska w zarysie. Katowice – Wroclaw 1947. PLEBANSKI, Józef Kazimierz. Jan Kazimierz Waza; Marja Ludwika Gonzaga: dwa obrazy historyczne. Warszawa 1862. PLETZER, Karel. Českobudějovická analistika v období třicetileté války. JSH 28 (1959), ĉ. 4, s. 113-120. PODHORODECZKI, Leszek. Stanisław Konieczpolski (1592-1646). Warszawa 1978. POLIŃENSKÝ, Josef. Slezsko a válka třicetiletá. In: Kudělka, Milan (usp.) Ĉesko-polský sborník vědeckých prací I. Praha 1955, s. 311-334. POSPÍŃIL, Josef. Třeboňsko za povstání českého. SHK, roĉ. 14 a 15, Praha 1914. PRUVOST, Alexandre. Histoire de Segneur der Tourcoing. Tourcoing 1863. PRZEZDZIECKI, Renaud. Ambasciatori veneti in Polonia. Nuova Antologia 65, No. 1399 (1.7.1930), Roma 1930, s. 93-108. PRZEZDZIECKI, Renaud (Rajnold). Diplomatie et protocole à la cour de Pologne. 2 sv, Paris 1934-1937. PRZYBOŚ, Adam – ŻELEWSKI, Roman. Dyplomaci v dawnych czasach. Kraków 1959. PUMPR, Pavel. Beneficia, záduńí a patronát v barokních Čechách na příkladu panství Třeboň na přelomu 17. a 18. století. Disertaĉní práce HÚ FF MU. Brno 2008. QUELLER, Donald E. The office of ambassador in the Middle Ages. Princeton 1967. RAUMER, Frederick von. History of the Sixteenth and Seventeeth Centuries Illustrated by Original Documents. Translated from the German i Two Volumes. Vol. 2, London 1835. REPGEN, Konrad, Ferdinand III. 1637-1657. In: Schindling, Anton - Ziegler, Walter (edd.). Die Kaiser der Neuzeit: 1519-1918. Heiliges Römisches Reich, Österreich, Deutschland. München 1990, s. 480-482. REZEK, Antonín. Děje Čech a Moravy za Ferdinanda III. aņ do konce třicetileté války (1637-1648). Praha 1890. RICCARDI, Luca. An outline of Vatican Diplomacy in the early modern age. In: Frigo, Daniela (edd.). Politics and diplomacy in early modern Italy: the structure of Diplomatic Practice, 1450– 1800. Cambridge 2000, s. 95-108.

- 245 - RIEGER, Bohuslav. Zřízení krajské v Čechách. Část I., Historický vývoj do r. 1740. Praha 1894, s. 217- 366. ROBERTS, Michael. Gustavus Adolphus: A History of Sweden. London-New York-Toronto 1958. RUPPERT, Karsten. Die kaiserliche Politik auf Westfälischen Friedenskongress (1643–1648). Münster 1979. RUTZ, Andreas. Ego-Dokument oder Ich-Konstruktion? Selbstzeugnisse als Quellen zur Erforschung des frühneuzeitlichen Menschen. In: Zeitenblicke 1 (2002), Nr. 2 [20.12.2002], [online], dostupné z: http://www.zeitenblicke.historicum.net/2002/02/rutz/index.html. RYANTOVÁ, Marie. Berní rula. Svazek 34, Kladsko. Praha 2007. ŘEŘICHOVÁ, Sylva. Vliv vrchnosti na právní a správní proměny města Lomnice nad Luņnicí před regulací magistrátu a po ní. (18.-polovina 19. století). AT 1982, s. 61-81. ŘEZNÍK, Miloń. Mezinárodní postavení polsko-litevského státu Vladislava IV. Historický Obzor, roĉ. 6, 1995, ĉ. 3, s. 351-355. ŘEZNÍK, Miloń. Některé problémy fungování polsko-litevského sejmu v 1. polovině 17. století. (Čas jako právní skutečnost v polsko-litevské sněmovní praxi). Slovanský přehled, roĉ. 83, 1997, ĉ. 2, s. 129-139. ŘEZNÍK, Miloń. Polsko (struĉná historie států). Praha 2002. ŘEZNÍK, Miloń. Dějiny Polska v datech. Praha 2010. SALABA, Josef. K dějinám někdejńího augustiniánského kláńtera v Třeboni. ĈMKĈ 73, 1889, s. 271-285, 422-435. SALABA, Josef. Třetí legace Viléma z Roņmberka do Polska r. 1589. ĈĈM, roĉ. 51, 1927, s. 35-49. SARKISSION, A. O. (ed.). Studies in Diplomatic History and Historiography. London 1961. SATOW, Ernest. A Guide to Diplomatic Practice. Vol. 1., London-New York-Bombay-Calcutta 1917. SATURNÍK, Teodor. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Praha 1945. SEDLÁĈEK, August. Českomoravská heraldika. Část zvláńtní. Praha 1925. SEDLÁĈEK, August. Hrady, zámky a tvrze království českého, díl III. Budějovsko, Praha 1884. SEDLÁĈEK, August. Hrady, zámky a tvrze království českého, díl IV. Vysoĉina, Praha 1885. SEDLÁĈEK, August. Hrady, zámky a tvrze království českého. díl VI. Podbrdsko, Praha 1889. SEDLÁĈEK, August. Hrady, zámky a tvrze království českého. díl VII. Písecko, Praha 1890. SEDLÁĈEK, August. Hrady, zámky a tvrze království českého. díl XV. Kouřimsko, Vltavsko, Jihozápadní Boleslavsko, Praha 1927. SEREDYKA, Jan. Habsburgowie w Pamiętniku Albrychta Stanisława Radziwiłła. In: Mikulec, Jiří - Polívka, Miloslav (red.) Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k ńedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka. (Práce historického ústavu AV ĈR, Series C - Miscelanea, Vol. 18/2), sv. 2, Praha 2007, s. 507-514. SEREDYKA, JAN. Sir Tomasz Roe o polityce wyznaniowej Zygmunta III. Odbitka z Sprawozdania OTPN, 1981, Ser. A, n. 18, s. 41-44. SERWAŃSKI, Maciej. Francja wobec Polski w dobie wojny trzydziestoletniej. 1618-1648. Poznań 1986. SCHEUTZ, Martin. Alltag und Kriminalität Disciplinierungsversuche im steierisch-österreichischen Grenzgebiet im 18. Jahrhundert. Wien – München 2001.

- 246 - SCHMUTZ, Carl. Historisch-topographisches Lexicon von Steyermark. Teil 1, Gratz 1822. SCHREIBER, Renate. „Ein Galeria nach meinem Humor― Erzherzog Leopold Wilhelm. Milano - Wien 2004. SCHULZE, Winfried. Ego-Dokumente. Annäherungen an den Menschen in der Geschichte? Vorüberlegungen für die Tagung ‚Ego-Dokumente‘. In: TÝŅ. (Hg.), Ego-Dokumente. Annäherung an den Menschen in der Geschichte (Selbstzeugnisse der Neuzeit; 2), Berlin 1996, s. 11-30. SCHWEICKHARDT, Friedrich von. Darstellung des Erzherzogthums Oesterreich unter der Enns. Band 8. Wien 1837. SIARCZYŃSKI, Francziszek. Obraz wieku panowania Zygmunta III. króla polskiego i szwedzkiego, czyli boraz stanu, narodu i wieku I, Poznań 1858. SINGER, Samuel. Thesaurus proverbiorum medii aevi: Lexikon der Sprichwörter des romanisch-germanischen Mittelalters. Bd. 1, Berlin -New York 1995. SLACH, Miroslav. Kandidatura Viléma z Roņmberka na polský trůn v l. 1573-1575. JSH 33 (1964), ĉ. 3-4, s. 130-148. ŚLIWIŃSKI, Artur. Król Władyslaw IV. Warszawa [1925]. SMÍŃEK, Rostislav. Leopold I., Markéta Tereza Ńpanělská a Ferdinand z Ditrichńtejna. Návńtěva císařské rodiny v Mikulově roku 1672 jako prostředek symbolické komunikace. In: BŮŅEK, Václav - DIBELKA, Jaroslav (edd.). Ĉlověk a sociální skupina ve spoleĉnoati raného novověku. (OH 12). Ĉeské Budějovice 2007, s. 65-111. SMITH, Logan Pearsal. The life and letters of Sir Henry Wotton. Oxford (1907). SOUSEDÍK, Stanislav. Valerián Magni. Kapitoly z kulturních dějin Čech 17. století. Praha 1983. SPIELMAN, John Philip. The City & The Crown: Vienna and the Imperial Court, 1600-1740. West Lafayette 1993. STARÝ, Marek. Frýdlantské vévodství a jeho státoprávní postavení v rámci České koruny. In: Malý, Karel – Soukup, Ladislav. Vývoj ĉeské ústavnosti v letech 1618-1918. Praha 2006, s. 135-157. STAUDENMAYER, Johannes. Diplomatische Beziehungen zwischen den österreichischen Habsburgen und der Hohe Pforte. Hauptseminararbeit Universität Wien 2001. STEJSKAL, Aleń. Finance posledních Roņmberků. In: Roņmberkové. Rod ĉeských velmoņů a jeho cesta dějinami, Ĉeské Budějovice 2011, s. 174-177. STEJSKAL, Aleń. Prosopografická analýza roņmberského a ńvamberského úřednictva (1550-1616). Model a jeho fungování. SAP 54, 2004, s. 323-458. STEJSKAL, Aleń. Sbliņování makro- a mikrohistorických přístupů ve výzkumu vrchnostenské byrokracie počátku raného novověku? In: Ĉechurová, Jana – Ńtaif, Jiří (edd.). K novověkým sociálním dějinám Ĉeských zemí. VI. Sociální dějiny dnes. Praha 2004, s. 88-103. STIBOR, Jiří. Regesta českých listin a listů z kníņectví Opolsko-ratibořského (1303) 1457-1731 (Výsledky bohemikálního výzkumu v AP Wrocław z let 1990-1994). SAP, roĉ. 47, 1997, ĉ. 2, s. 293-447. SZELĄGOWSKI, Adam. Rozkład Rzesy i Polska za panowania Władysława IV. Kraków 1907. SZELĄGOWSKI, Adam. Śląsk i Polska wobec powstania czeskiego. 1904 Lwów. SZELĄGOWSKI, A. Paweł Piasecki, historyk polski XVII. wieku. Studium nad kroniką i żytiem autora. In: Przewodnik naukowy a literacki 26, 1898, s. 724-733, 827-838, 951-964, 1064-1075, 1172-1208, 1299-1316.

- 247 - ŃEBÁNEK, Jindřich - FIALA, Zdeněk - Hledíková, Zdeňka. Česká diplomatika do roku 1848. Praha 1984. ŃEDA, Oldřich. Borovany a okolí v předbělohorském období a v době českého stavovského povstání. In: Borovany. Vlastivědný sborník k osmistému výroĉí prvé zprávy o obci. Borovany 1986, s. 65-100. ŃEDA, Oldřich. Matěj Kozka z Rynárce a sekularizace borovanské augustiniánské řeholní kanonie v ńedesátých letech 16. století. JSH 37, 1968, s. 87-97, 133-143, 225-238. ŃIMEĈEK, Zdeněk. Zprávy o Polsku a východní Evropě a úloha Vratislavi v českém zpravodajství 16.-17. století. Slezský sborník 70, 1972, s. 285-298. ŃIMŮNEK, Robert. Unikátní dokumentace: Panství Třeboň 1420-1520. HG, ĉ. 32, 2003, s. 195-337. ŃIMŮNEK, Robert. Správní systém ńlechtického dominia v pozdně středověkých Čechách. Roņmberská doména 1418-1472. Práce HÚ AV ĈR : Řada A - Monographia sv. 20, Praha 2005. ŃINDELÁŘ, Bedřich. Slezská otázka na mírovém kongresu vestfálském 1643-1648. SPFFBU C 8, 1961, s. 266-295. ŃMERDA, Milan. (recenze) Józef Leszczyński. Władysław IV. a Śląsk w latach 1644-1648. Wrocław 1969, Slezský sborník 1970, s. 95-97. ŃMERDA, Milan. Kněņna Alņběta Lukrécie a reformace na Těńínsku (1625-1653). In: Těńínsko 2004, ĉ. 4, s. 1-9. ŃMERDA, Milan. Opolskie i kozielskie majątky kameralne w latach 1666–1727. Sobótka, roĉ. 13, 1958, ĉ. 4, s. 529-577. ŃŤOVÍĈEK, Ivan (a kol.). Zásady pro vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Připrava vědeckých edic dokumentů ze 16. - 20. století pro potřeby historiografie. Praha 2002. TARGOSZ-KRETOWA, Karolina. Magni Maksymilian (Walerian). PSB 19, Kraków 1974, s. 137-140. TARGOSZ, Karolina. Polski wątek w życiu i Sprawie Galileusza. „Galileo Galilei e il mondo polacco‖ Bronisława Bilińskiego (1969) z uzupełnieniami, „Zagadnienia Filozoficzne w Nauce‖ XXXII, 2003 s. 45-90. TAZBIR, Janusz (ed.). Zarys historii Polski. Warszawa 1979. TEJĈEK, Michal. Kapucíni v Brně v 17.-18. století. In: BMD 18, 2005, s. 145-200. TEPLÝ, Frantińek. Dějiny města Jindřichova Hradce. díl I, sv. 3, Jindřichův Hradec 1935. TEPLÝ, Frantińek. Dějiny města Jindřichova Hradce. díl. II, sv. 2, Jindřichův Hradec 1932. TICHÝ, Josef. Kladsko v českých dějinách. In: Tichý, Josef - Vojtíńek, Václav - Nohejlová - Prátová, Emanuela (usp.). Kladsko v historii ĉeského státu. Praha 1947, s. 22-28. TISCHER, Anuschka. Französische Diplomatie und Diplomaten auf dem Westfaälischen Friedenskongress: Aussenpolitik unter Richelieu und Mazarin. Münster 1999. TISCHER, Anuschka. Claude de Mesmes, comte d‘Avaux (1595-1650): The Perfect Ambassador of the Early 17th Century. In: International Negotiations 13 (2008), s. 197-209. TOMEK, Václav Vladivoj. Sněmy české dle Obnoveného zřízení zemského Ferdinanda II. Praha 1868. TOPOLSKI, Jerzy (red.) Dzieje Polski. Warszawa 1975. TOPOLSKI, Jerzy. Polska v czasach nowożytnych. Od środkowoeuropejskiej potęgi do utraty neipodległości /1501-1795/. Poznań 1994.

- 248 - TŘÍSKA, Karel. Hospodářství města Třeboně do poloviny 19. století. In: 600 let města Třeboně – Příspěvky k dějinám Třeboně 2, Třeboň 1975, s. 28-46. TYGIELSKI, Wojciech. Giacomo Fantuzzi, Diariusz podróży po Europie (1652), z rękopisu przełożył, wstępem i przypisami opatrzył Wojciech Tygielski, IW PAX, Warszawa 1990. TYGIELSKI, Wojciech. Politics of Patronage in Renaissance Poland. Chancellor Jan Zamoyski, his supporters and the political map of Poland, 1572-1605. Warszawa 1990. TYGIELSKI, Wojciech. Z Rzymu do Rzeczypospolitej. Studia z dziejów nuncjatury apostolskiej w Polsce, XVI-XVII w. Wydawnictwa Fundacji „Historia pro Futuro―, Warszawa 1992. TYGIELSKI, Wojciech. Rzeczpospolita – Europa, XVI-XVIII wiek. Próba konfrontacji, pod red. Michała Kopczyńskiego i Wojciecha Tygielskiego. Wydawnictwo Optima JG, Warszawa 1999. TYGIELSKI, Wojciech. Dyplomacja – informacja – propaganda. Podróż Luigiego Bevilacqua, posła toskańskiego na dwory europejskie w 1609 r. Warszawa 2000. TYGIELSKI, Wojciech. Włosi w Polsce XVI-XVII wieku. Utracona szansa na modernizację. Warszawa 2005. ÚLOVEC, Jiří. Tvrz v Hamru – Ostrově. TA, ĉ. 9, 1999, s. 197nn. URFUS, Valentin. Právo, úvěr a lichva v minulosti. Brno 1975. URFUS, Valentin. Historické základy novodobého práva soukromého. Praha 2001. VACEK, Frantińek. Poměry církevní v jiņních Čechách za války 30leté. Rezkův sborník historický, sv. IV. (1886), s. 144-147. VAĈKÁŘ, Josef. Řeholní kanonie sv. Augustina v Třeboni a některé památnosti tohoto starobylého města. Praha 1867. VÁLKA, Josef. Dějiny Moravy. Díl 2. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995. VANĚĈEK, Václav. Dějiny státu a práva v Československu. Praha 1964. VEHSE, Eduard. Geschichte der österreichischen Hofs und Adels und der österreichischen Diplomatie. Teil 4, Hamburg 1852. VESELÝ, Karel. Dějiny diplomacie. Praha 2008. VOCELKA, Karl – HELLER, Lynne. Soukromý svět Habsburků. Ņivot a vńední dny jednoho rodu. Praha 2011. VOIT, Pál - GOTTSCHLING, Franz. Der Barock in Ungarn. Budapest 1971. WALISZEWSKI, Kazimierz. Polsko-francuskie stosunky w XVII. wieku. 1644-1667. Opowiadania i żródła historycznez zbiórów archiwalnych francuzskich. Kraków 1889. WANNER, Michal. Albrecht z Valdńtejna a severní maritimní plán. ĈĈH, roĉ. 106, ĉ. 3, Praha 2008, s. 536-561. WASILEWSKI, Tadeusz. Jan Kazimierz. Warszawa 1985. WEISS, Sabine. Claudia de‘ Medici. Eine italienische Princessin als Landesfürstin von Tirol. Innsbruck 2004. WIERZBOWSKI, Teodor. Synopsis legatorum a latere, legatorum natorum, nuntiorum ordinariorum et extraordinariorum...in Polonia terrisque adiacentibus 1073-1794. Romae 1880. WIERZBOWSKI, Teodor. Dvě kandidatury na pol'skij prestol Vil'gel'ma iz Rozenberga i Ercgercoga Ferdinanda, 1574-1575. Varńava 1889.

- 249 - WINKELBAUER, Thomas. Fürst und Fürstendiener. Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer Aristokrat des konfessionellen Zeitalters. (MIÖG Ergänzungsband 34), Wien 1999. WINKELBAUER, Thomas. Österreichische Geschichte. 1522-1699, Ständefreiheit und Fürstenmacht: Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im Konfessionellen Zeitalter. I, II, Wien 2003. WISNER, Henryk. Dyplomacja polska v latach 1572-1648. In: WÓJCIK, Zbigniew (red.). Historia dyplomacji polskiej. Tom II (1572-1795). Warszawa 1982, s. 5-161. WISNER, Henryk. Die Adelsrepublik und der Dreissigjährigen Krieg. In: DUCHARD, Heinz (Hrsg.). Der Westfälische Friede. Diplomatie-politische Zäsur – kulturelles Umfeld - Rezepzionsgeschichte. München 1998, s. 405-412. WISNER, Henryk. Rzeczpospolita Wazów. Czasy Zygmunta III i Władysława IV. Warszawa 2002. WÓJCIK, Zbigniew (red.). Polska służba dyplomatyczna XVI-XVIII wieku. Warszawa 1966. WÓJCIK, Zbigniew. Międzynarodowe położenie Rzeczypospolitej. In: TAZBIR, Januzs (red.). Polska XVII wieku. Państwo, społeczeństwo, kultura. Warszawa 1974, s. 13-59. WÓJCIK, Zbigniew. Jan Kazimierz Waza. Wroclaw 1997. WRIGHT, Thomas (edd.) Alexandr Neckam De Naturis Rerum Libri duo. With the Poem of the same Author De Laudibus Divinae Sapientiae. London 1863. ZÁLOHA, Jiří. Ke vzniku někdejńího českokrumlovského vévodství. JSH 40 (1971), ĉ. 3, s. 153-156. ZEDLER, Johann Heinrich. Grosses Universal Lexicon Aller Wissenschafften und Kuenste, welche bißhero durch menschlichen Verstand und Witz erfunden worden. Leipzig–Halle, 1732–1750, reprint Graz 1993-1999. ZELENKOVÁ, Zdeňka. Epigrafické památky města Třeboně. In: 600 let města Třeboně, Třeboň 1976, s. 134. ZINS, Henryk. Studia z dziejów Renesancu. Warszawa 1979. ŻÓRAWSKA - WITKOWSKA, Alina. Dramma per musica at the Court od Ladislaus IV. Vasa (1627- 1648) in: BUCCIARELLI, Melania - DUBOWY, Norbert - STROHM, Reinhard (edd.). Italian Opera in Central Europe. Volume 1: Institutions and Ceremonies. Berlin 2006. s. 21-51. ŅÁĈEK, Rudolf. Slezsko. Praha 2005.

- 250 - PŘÍLOHA 1

Zástavní smlouva na třeboňské panství mezi Ferdinandem III. a Vladislavem IV. z 26. září 1637.

SOAT, VsT, kn. ĉ. 95, sign. IA 6W gama No. 1, fol. 167-191.975

{167} Vysoce urozený Sezima, svaté římské říńe hrabě z Vrtby, na Vrchotových Janovicích a Křeńicích, JMC976 rada, komorník a dvoru JMti hofmistr ve Království ĉeském, a Jan Humprecht Raĉín z Raĉína na Hlubońi a Bukové, JMC rada a hejtman Menńího Města praņského, přiznali se před úředníky praņskými menńími desk zemských, ņe jsou svým jménem na místě JMC tento níņe, ve dsky zemské vidimus, jakoņto od JMC obzvláńtní relací ke dskám zemským uĉiněnou k té věci zřízení relatores tak, jakņ táņ relací v kvaternu relací novým pomoranĉovém léta 1638 v pondělí po {168} svatých Třech králích, to jest 11. Januarii pod literou L 10 plněji svědĉí, do desk zemských vloņiti a vepsati dali.

{169} My Vladislav ĉtvrtý, z boņí milosti král polský, veliký kníņe litvanské, ruské, pruské, moskevské, samokotské, linonské, smolenské, ĉernihonské, téņ ńvédský, gottský a srbský dědiĉný král, jakoņ Cecílie Renata, uherská a ĉeská kněņna, arcikněņna rakouská, kněņna burgundská, ńtýrská, karintská, karniolská, würtenberská, hraběnka v Tyrolu, známo ĉiníme a vysvědĉujeme, téņ i dědicové i budoucí nańi, oznamujíce tímto listem vńem, kterým by to věděti náleņelo, ņe jest nejjasnějńí a nejvyvýńenějńí kníņe pan Ferdinand třetí, z boņí milosti volený římský císař, vņdy rozmnoņitel říńe, a německý, uherský, ĉeský, dalmatský, chorvatský, slovanský král, arcikníņe rakouské, kníņe burgundské, ńtýrské, karintské, karniolské, würtenberské, hrabě tyrolské, jakoņto slavné paměti nejjasnějńího a nejvyvýńenějńího pana Ferdinanda druhého, voleného {170} římského císaře a německého, uherského, ĉeského krále, arcikníņete rakouského, pana otce JMC nejstarńí syn, celého statku dědic, ujec, skrze své jisté komisaře z jedné a skrze dvojíctihodného v Kristu pánu otce Jana Lipského, biskupa kulmenského a pomesanského, a skrze slavného Kańpara Donhoffa, palatina hradĉenského a laiscenta

975 „V kvaternu památném pátém, léta 1638. Ve ĉtvrtek po ochtábu svatých Tří králův, to jest 14. Januarii.― Opis z desk zemských. 976 Transkripce textu byla provedena podle zásad pro vydávání novověkých historických pramenů viz ŃŤOVÍĈEK, Ivan (a kol.). Zásady pro vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Příprava vědeckých edic dokumentů ze 16. - 20. století pro potřeby historiografie. Praha 2002, s. 53-57; V textu pouņité zkratky: JMC = Jeho Milost císařská, JMt = Jeho Milost.

- 251 - boleslavského, radonskonského hejtmana, řeĉníky nańe strany druhé, smlúvami a vejminkami, v které sme dne 9. srpna veńli jménem nejjasnějńí kněņny, paní Cecílie Renaty, polské a ńvédské královny, veliké kněņny litvanské, uherské a ĉeské kněņny, arcikněņny rakouské, manņelky nańí a sestry své nejmilejńí za věno sto tisíc zlatých rejnských, ńedesát krejcarů dobrý a běņný mince německé za kaņdý zlatý poĉítajíce, nám ustanovil. A přesto jak nám, tak také nejjasnějńím bratřem nańím a sestře, za dvoje věno, za ńťastné paměti někdy nejjasnějńí matky nańí, polské a ńvédské královny, Annu a Konstancii, tety JMti, aņ posavad nezaplacené, jinńích sto tisíc zlatých téņ ceny, k tomu i jinńích tři sta tisíc zlatých, téņ ceny, také které před některým lítem {172} jiņ jmenovanému JMC nejmilejńímu zapůjĉena jsou, pozůstává, takņe od nańich jiņ dotĉených řeĉníkův s velikou pilností a z mnohých důleņitých příĉin horlivě nejednou jednáno jest, aby ten dluh a předpověděný závazek kníņectvím neb panstvím, neb jinńím nějakým statkem spokojen byl, a tím také aby větńí věno za nejjasnějńí sestru jeho nařízeno bylo. Naproti tomu pak takové a tak těņké, strany nejjasnějńího kníņete Ferdinanda třetího, voleného římského císaře, příĉiny se stavěly, pro které té prosbě bez veliké a patrné budoucích JMti, téņ slavného domu rakouského ńkody a újmy milostivě tomu povoliti nemohl. Proĉeņ to, které nynějńího ĉasu sebou způsob přináńí zadosti ĉiněný, dobrotivě prokázati a náklonnost svou, kterou k své nejmilejńí sestře a nejjasnějńí královně a k celému nejjasnějńímu domu královskému sigismundskému má, podtvrditi chtíc s jistým svým vědomím a dobře s rozváņlivým oumyslem v tom se otevříti a připověděti ráĉil.

Obzvláńtně na tu věc spis {174} uĉiníc, ņe nejjasnějńí a nejmilejńí sestře své, královně Cecílii Renatě do jejího ņivubytí od nejjasnějńího krále ńpanělského katolického, ujce, ńvagra a bratra svého nejmilejńího, platu dvanácte tisíc zlatých rejnských kaņdoroĉně, který placen v Vídni beze vńech odkladův a outrat vysázen bejti má v roce od datum tohoto, jak nejvíc JMt moņné bude, objedná a coņ jestli neobdrņí, připověděti a v tom zavázati se ráĉil, ņe to věno sto tisícův zlatých v jednom roce příńtím bez prodlení, dalńího odkladu, skuteĉně vysázeti ráĉí, ale aby jak předpověděný sumy, tak také toto věno, netoliko nám samým, ale i nejjasnějńí a nejmilejńí sestře jeho potvrzeno a přítomný sneńení obzvláńtním ujińtěním upevněno bylo.

Město a celé panství třeboňské, v Království ĉeském leņící, se vńím právem i právy ochraňovaný, pokudņ by k tomu které přináleņely, s zámky, vesnicemi, dvory, poddanými, s sluņebnostmi, s jměním, platy, s důchody, s uņitky, se vńím, coņ jse schází, s lesy, s pastvami, s háji, s vrchy, s dolinami, {176} s myslivostmi, s vodami, řekami,

- 252 - s potoky, s lovením ryb, s mlejny, i s jejich místmi a se vńí zemí, vornou i nevornou, téņ se vńím tím, coņ uņitek přináńí, a v celosti, coņkoliv jest a jakýmkoliv jménem to jmenováno bejti můņe, téņ s jinými s vńemi právy a obyĉeji, mimo ty toliko, které se vespod vynímají, nám Vladislavovi ĉtvrtému, polskému a ńvédskému králi a nejjasnějńím bratřím nańim, a sestře, za předpověděnou ĉtyři sta tisíc zlatých rejnských sumu a za ustavené věno, totiņ sto tisíc zlatých rejnských, jak dlouho to skuteĉně zaplaceno nebude, v zástavě a v základu zanechal.

A nám, téņ nejjasnějńím bratřím nańim a sestře dobrotivě vykázal a zavázal takovým totiņto právem a vejminkami, jak následuje, totiņ aby dotĉené město a panství třeboňské a vńecko jeho právo a případnosti s plným uņitkem jmenované nejjasnějńí Cecílie Renatě, manņelce nańí a sestře JMti nejmilejńí, hned od tohoto ĉasu aņ do jejího ņivobytí, ņádným způsobem vyňato zase bejti nemohouc, jí k drņení {178} postoupeno bylo, tak kdyby příhoda nějaká k tomu vedla, aby ona na témņ místě vedle své libosti osobně bydleti aneb sama neb skrze správce své říditi, spravovati, uņitky úplně bráti mohla a povinna byla, z kaņdého sta pět, totiņto aby kaņdoroĉně pět a dvacet tisíc uĉinilo, z věna totiņ ustanoveného a z sumy jiņ dotĉené. Kdyby vńak napřed jmenovaný roĉní plat nenásledoval, který jestli zaplacen bude, toliko dvaceti tisíc kaņdoroĉně, tak aby pokudņ by toto panství jmenovaný roĉní plat neb pro příĉinu nepřátelův nebo vojákův, aneb z příĉiny nenadále příhody zkaņené souc, vynésti nemohlo, odjinud zadosti uĉiniti a vńecken nedostatek zastoupiti JMC povinna byla.

Po smrti pak nejjasnějńí královny Cecílie Renaty, nejjasnějńí a nejvyvýńenějńí kníņe, pan Ferdinand třetí a jinńí králové ĉeńtí, praví dědicové budoucí JMti, aby moc měli zaplatiti ty ĉasto předpověděné sumy, {181} toho se ujíti a vyplatiti, vńak tak, abychom, jak dlouho té sumy skuteĉně a zcela zaplacené nebudou, my a nańi téņ nejjasnějńí královny budoucí téhoņ statku v uņívání býti a jej týmņ způsobem a právem drņeti a míti mohli tak dlouho, dokud nám a jiným zcela zadosti uĉiněno a zaplaceno nebude. Sluņebníci pak a jinńí ouředníci a poddaní na tom panství, nechť se jináĉ nedomnívají, neņ ņe téņ nejjasnějńí královně Cecílie Renatě tím způsobem, jako jinńí sluņebníci, ouředníci a poddaní v Království ĉeském jinńím pánům, manům a stavům JMti věrností a poddaností povinni a zavázáni jsou vedle zřízení a ustanovení království.

Vńak bez umenńení týchņ měńťanův a poddaných na jejich osoby se vztahujících práv, obdarování, svobod, milostí, jakoņ i náleņitých obyĉejův, které od JMti a od předkův jeho, králův ĉeských aņ posavád spravedlivě obdrņeli.

- 253 - {183} Nejjasnějńí také královna, manņelka nańe a sestra JMti nejmilejńí, to sobě strany dosazování jiņ jmenovaných ouředníkův a sluņebníkův v nepřítomnosti své obzvláńtně umínila, aby takoví voleni a dosazováni byli, kteří by nejjasnějńímu kníņeti Ferdinandu třetímu k nemilosti a k obtíņení nepatřili.

Potom i to nechť ujińtěno je, aby ņádné nové tamņ vyzdviņeno stavení nebylo, aneb takové nalepńení, které by sto zlatých sumu přebíhalo, za které ĉasu platu některá příĉina odpovídati a ten by zdrņeti chtěla, obzvláńtně bez nejjasnějńího kníņete Ferdinanda třetího a JMti budoucích vědomí a zalíbení.

Zanechal pak a vymínil nejjasnějńí kníņe pan Ferdinand třetí sobě, dědicům a budoucím svým, králům ĉeským, vladařství, obzvláńtně pak, aby správu nařizovati a ji drņeti mohl, kdyby toho {184} potřeba ukazovala, vńak beze ńkody toho panství a uņitků ztenĉení, také i to, co se víry a království zachování posledního dotejĉe, přes to i odvolávání k apelaci, potahování statkův do fiscu, poklady, doly, které by vnově vynalezeny byly, práva silnic, platů ukládání, obzvláńtně vinných a pivních a jinńích daní ustanovení v obecných potřebách království, jakoņ i jinńí větńí královské vzneńenosti nebo regaliae a praeminencí.

My pak Vladislav, polský a ńvédský král, patříce po přijití takového ujińtění a základu, jak by nejjasnějńím bratřem nańim a sestře, na díly nedotĉené sumě ĉtyry sta tisíc zlatých jim náleņejících, kaņdému z nich zadosti se uĉinilo, zase ujistili sme a zavázali se v tom nejjasnějńímu kníņeti Ferdinandovi třetímu, dědicům a budoucím {186} jeho, a skrze jmenovaný řeĉníky to na sebe vzali, ņe ņádné umenńení ani ztenĉení státi se nemá, coņ i my sami i nejjasnějńí královna, manņelka nańe nejmilejńí, obzvláńtními na to listy, ņe vńechněm svrchu jmenovaným věcem, je vděĉně přijímajíc, své místo dáti chceme a jedno kaņdé, co se nás a nejjasnějńí královny, manņelky nańí, dotejĉe, zachovati sme připověděli.

Proĉeņ my Vladislav ĉtvrtý, z boņí milosti král, a Cecílie Renata, královna polská a ńvédská etc., svrchu psaným věcem své místo dáti a podíly z ĉasto jiņ jmenovaných sum, nejjasnějńím bratřím nańím, a sestře, Jejich Jasnostem, zcela a beze vńeho umenńení vypraviti a vńech ńkod do konce nejjasnějńího kníņete, pana Ferdinanda třetího a JMti dědice a budoucí jeho zbaviti, a vńeckno, téņ jedno kaņdé v tomto a v jiným obzvláńtním spisu obsaņené stálé zachovati chceme, jakoņ nyní i s tímto, jak nejlépe býti můņe, ujińťujem a připovídáme. A to JMti bratrské a dobrotivé prokázání a lásku proti nám, téņ nejjasnějńí královně a celému domu královskému {188} sigismundské linie, vděĉně a

- 254 - rádi přijímáme. K tomu svolujeme a potvrzujeme, s tím vńak vysvětlením, kterémuņ jiņ páni komisaři JMC na místě JMti přistoupili, aby co jse v svrchu psaným listu ujińťuje, o doplnění dvacíti anebo dvacíti pěti tisíc zlatých z téhoņ panství povinovati, kdyby zmenńený takový plat byl nějakou příhodou, to téņ se rozumělo a na to vztahovalo, kdyby to zmenńení takového platu se stalo pro ukládání jinńích berní a daní vojenských, tak aby to zmenńení a nedostatek odtud následující, odjinud JMC doplniti povinna byla.

Naposledy, aby jak nám, tak nejjasnějńímu kníņeti Ferdinandu třetímu a JMti dědicům a vńechněm jinńím interesse majícím, tím lépěji a jistěji ujińtěno bylo takové odevření a přípověď věna a vykázání základu, téņ závazek s JMti obzvláńtním spisem obsaņený a nańe, {191} téņ nejjasnějńí královny, tímto listem vysvětlené a připověděné ujińtění a svolení ke vńemu, coņ nahoře dotĉeno jest, aby do desk zemských Království ĉeského poloņeno bylo, JMC vedle své přípovědi zaporuĉiti ráĉí.

Na potvrzeni toho a patrnějńí svědomí tento náń list vlastní rukou sme podepsali a peĉeťmi nańima stvrditi zaporuĉili.

Datum z Varńavy 26. dne září, léta Páně 1637, království nańeho polského pátého a ńvédského ńestého.

Vladislav, král Cecílie, královna

Srovnává se s originálním, kterej JMC jménem nejjasnějńího krále a královny polské přednesen jest a do desk rakouských vloņen. Dne 9. listopadu léta 1637 (v) Vídni v Rakousích, v kanceláři císařské rakouské dvořské srovnán jest, coņ vysvědĉuji touto mou vlastní rukou já, níņe psaný téņ JMC registrátor dvorský

Jiří Loker

Zdeněk Jeņovský z Lub, místopísař v Království ĉeském

- 255 - PŘÍLOHA 2

Přehled splátek splátky úroků ze zástavní sumy, výdajů na „hlavní sumu― v letech 1637- 1645 podle důchodních úĉtů třeboňského panství ve zlatých rýnských, zaokrouhleno na celé zlaté.977

1638 splacení dluhu Lorenci Pergerovi978 810 zl. Urban z Pöttingu979 5 000 zl. Francesco Bibboni980 roĉní provize 3 000 zl. odvod prostřednictvím Hieronima Caccii981 11 189 zl. celkem 20 000 zl.

1639 odvod prostřednictvím Hieronima Caccii 982 5 000 zl. Urban z Pöttingu983 2 335 zl. celkem 7335 zl.

1640984 Urban z Pöttingu985 2 000 zl. odvod prostřednictvím Hieronima Caccii 10 000 zl.

977 Nejedná se o edici pramene, ale shrnutí podstatných údajů formou přehledu. Vypracováno na základě celkoroĉních důchodních úĉtů, v roce 1640 doplněných údaji z týdenních cedulí. SOAT, VsT, sign. IA 6R 1 (ĉervená), Důchodní úĉty panství Třeboň 1637-1639, 1641-1645; Tamtéņ, sign. IB 6R 23 (ĉerná), Týdenní cedule panství Třeboň 1640. 978 Při pobytu královského komisaře D. Roncalliho v Třeboni předchozího roku, nově ustanovený gegenhadler Lorenc Perger kompenzoval nesrovnalosti v obilních zásobách dle sestaveného inventáře ze svých prostředků vyplacenou ĉástkou 810 zl. rýnských. 979 Bývalém hoffmistrovi dvora arcivévodkyně Cecílie Renaty ve Vídni. 980 Rezident polského krále ve Vídni; „datýrování v Paden [Baden] 2. Octobris.― 981 K osobě Hieronima Caccii viz s. 59. 982 1604 zl. rýnských měl uhradit Lorenc Perger, 500 zl. rýnských vzal třeboňský měńťan Jakub Ńiller z posudného a zbytek doplacen z důchodu, konkrétně peněz urĉených na zakoupení ņita z obilnice v Ĉ. Budějovicích a ovsa skoupeného na panství pro potřeby cís. dvora. 983 „na deputýrovaných 12 000 zl. rýnských.―

984 Podle týdenních cedulí SOAT, VsT, sign. IB 6R 23, důchodní úĉet se nedochoval. Pozn.: v Třeboni byla od 25. srpna do 29. září morová epidemie. 985 „Na deputýrované gnadengeld 12000 zl. rýnských―; kupci Matyáńi Traumillnerovi splaceno panstvím aņ z rybních peněz.

- 256 - odvod prostřednictvím Hieronima Caccii 5 397 zl. Urban z Pöttingu 2 664 zl. Francesco Bibboni roĉní provize 3 000 zl. celkem vyplaceno 23 061 zl.

1641 rest za rok 1640, odvod prostřednictvím Hieronima Caccii 6 000 zl. Francesco Bibboni 2 000 zl. rest za rok 1640, odvod prostřednictvím Hieronima Caccii 2 000 zl. odvod prostřednictvím Hieronima Caccii 8 500 zl. Francesco Bibboni 2 000 zl. Urńula Mariana sv. paní z Eggu 986 prostřednictvím kupce M. Traumillnera 3 000 zl celkem 23 500 zl.

1642

H. Cacciovi prostřednictvím kupce M. Traumillnera 2 500 zl. H. Cacciovi prostřednictvím kupce M. Traumillnera 6 000 zl. celkem 8 500 zl.

1643 rest za rok 1642 H. Cacciovi prostřednictvím kupce M. Traumillnera 3 000 zl. rest za rok 1642 dtto 4 000 zl. rest za rok 1642 dtto 2 000 zl. rest za rok 1642 dtto 3 000 zl. rest za rok 1642 dtto 2 000 zl. Urńula Mariana987 3 000 zl. celkem 17 000 zl.

986 „Freili Ekherin―; poloņka se vztahuje na bývalou dvorní dámu Cecílie Renaty na habsburském i polském dvoře Urńulu Marii z Eggu provdanou Montrochierovou. Viz pozn. ĉ. 533. 987 „Urńule Marianě nejvyńńí Monteschiern―

- 257 - 1644 rest za rok 1643 H. Cacciovi prostřednictvím kupce M. Traumillnera 3 000 zl. F. Bibbonimu za rok 1643 prostřednicvím H. Caccii 2 000 zl. rest za rok 1643 H. Cacciovi prostřednictvím kupce M. Traumillnera 3 100 zl. Na sluņby boņí za Cecílii Renatu a na chudé 200 zl. rest za rok 1643 H. Cacciovi prostřednictvím kupce M. Traumillnera 3 000 zl. H. Cacciovi prostřednictvím kupce M. Traumillnera 3 000 zl. za odebrané victualie ke král. dvoru 312 zl H. Cacciovi prostřednictvím kupce M. Traumillnera 500 zl. Urńula Mariana988 3 000 zl. celkem 18 112 zl.

1645

Urńula Mariana 750 zl. Zacharyáń Wesendorf989 112 zl. H. Cacciovi prostřednictvím Traumillnera990 2 000 zl. H. Cacciovi prostřednictvím kupce Ludvíka Prellnera991 4 400 zl. prostřednictvím kupce Bartoloměje Werdamona992 2 748 zl. F. Bibbonimu protřednictvím Traumillnera rest za rok 1644 1 000 zl. celkem 11 011 zl.993

Celkem na hlavní sumu podle důchodních úĉtů třeboňského panství odvedeno za roky 1638-1645 128 519 zl. rýnských.

988 „paní nejvyńńí Monteschierce― 989 „Zacharesovi Wesendorfovi trubaĉi polnímu JM královské, kterýņ odsud do leņení ńvédského ke generálu jel― 990 „při jarmarce Cáhlovským― 991 „přes Ludvíka Prellnera kupce lineckého― 992 „přes Bartoloměje Werdamona praņského kupce― 993 Vychází při dopoĉítání krejcarů.

- 258 - PŘÍLOHA 3

Zástavní smlouva na Opolsko-Ratibořsko mezi Ferdinandem III. a Vladislavem IV. z 30. května 1645. VsT, sign. IA 1A alfa No. 1e, opis z desk zemských.994

{1}Den 30. Maÿ anno 1645 haben IKM995 Ferdinandus Tertius und IM Vladislaus der Vierte dises Nahmens könig in Pohln, den durch beederseits Abgeordnete (als kaiserl. Seithen, herrn Johann Putz von Adlersthurm böhmisher Cammerrath und oberregent der graffschaft Glatz, und herr Hubert Walderod KM Rath und kaÿs. Resident am Pohlnischen hoff; An königl. Seithen aber Ludovicus Fantoni canonicus und herr Johannes Grotkowskÿ) verglichenen, und durch einem Notarium zu endt benennt auf Papier gebrachten Contract, mit hand underschrifften und fürgetruckten kaÿl. und königl. Insiglen confirmirt und bestättiget, welcher Vergleich folgenden Inhalts ware.

Als Erstlichen verhÿpotheciren in Nahmen IKM dero zu Solchen werck abgeordnet- und gevollmächtigte beede herzogthumber Oppeln und Rattiborn, mit allen ihren zugehorungen, Jurisdictionen, freiheiten, Privilegien, {2} Recht und gerechtigkeiten, mit Sehsion, und Stimmen bei der fürsten und Ständt gwl. und Particular zusahmmenkauffts, nichts davon aussgenommen, gleich als andere herzogen und fürsten in Schlesien genüessen. Zugleich auch mit allen Stätten, Vösstungen, Schlösser, Castellen, Märckten, höffen, gebewen, Tabernen, Wiesen, Äckern, Underthannen, Vieh, Waiden, Teüchten, Waldtungen, Geiaiden, etc. und allen was von rechts: oder gewonheit wegen zu besagten fürstenthumbern gehörig, und hievor IKM zu genüessen gehabt, mit und zugleich auch den Cammer güettern Oppeln und Cosel, und allen deren zugehörungen, gantz und gar nichts darvon ausgenommen (ausser was nachgehents vermelt soll werden) und dises alles verhÿpotheciren ermelte gevöllmächtigte.

Erstlich vmb eine S[umma] gelts von m/500 R. So IKM wegen denen Pöhlnischen königinen Anna und Constancia auch Ceacilia Renata als heÿrathgüetter {3} und anderen gethanen gewisen darlehn, dem König in Pohln schuldig, und darumb die Statt und

994 Text byl transkribován podle zásad pro přepis německého textu před rokem 1750. ŃŤOVÍĈEK, I. Zásady pro vydávání novověkých historických pramenů, s. 61n. 995 Velká písmena v textu jsou ponechána dle předlohy. Pouņité zkratky: IKM = Ihre kaiserliche Maÿestätt, IM = Ihro Maÿestett, IKönMt = Ihre Königliche Maÿestet, Rthl = Rhein Thaller, Drchl. = Durchlaucht, S = Summa, gndl. = gnediglich, grl. = general, würcl. = wirklich, königl. = königlich, m/100 = 100 000, D. = domini, pohln. = polnisch, Ill. = illustrissimus; závorky kulaté ( ) jsou původní souĉástí textu, hranaté závorky [ ] jsou pouņity k rozepsání zkratek, sloņené závorky {} informují o původním stránkování.

- 259 - herrschaft Wittingau verpfendtgewest. Also und dergestalt, dass gegen ieziger verhÿpothecirung Opplen und Rattiborn erstben sagte herrschaft Wittingau wiederumb gantz frei gemacht, und der König in Pohln oder dessen Succesoren dabeÿ weiter nichts zusuechen haben, und destwegen genuesamber Revers neben allen den darzugehörigen briefflichen verkundten, und schrifften zurück geben werden solln.

Fürs Ander, solln IKönMt schuldig sein m/200 Duggatn oder m/600 R[heingulden] dessen halben theil zu endt negstkombender Monats Maÿ, die andere helfft aber den folgenden Monat Junÿ durch des 1645 Jahrs an ainem gelegen und beeden teils beliebt ort, gegen genuegsamben Quittung ausszuzehlen. Und wird auch beederseits bedingt, dise Verpfendtung mit allen Ihren anhangenden Personal: {4} und real beschwerden, und oneribus, sowohl denen fürstentumber selbst, als auch deren Cammer güetter anhängig.

Item dass Sie von dieser Hÿpothec von 50 Jahren, von Zeit der würcklichen Pohsession anzureiten, nit eximirt, oder entlediget können werde. Wann auch IKönMt in Pohln, oder dero herr Sohn oder Succesoren dass Cammer güett Rattiborn von herr Georgen von Opperstorf, ohne entgelt IKönMt sich lösen werden (welches allerhöchst gndl. IKönMt nit verhindern solle) so wirdt auch freÿ stehen, zu fürfallender noth dieselbe füstentumber andern zu verhÿpotheciren, doch mit vohergehender Verwilligung IKM.

Nach veflossenen 50. Jahr aber, können und mögen mehr aller höchsternent IKM oder dero Succesores besagte zweÿ herzogtümber (doch mit vorhergehenden Aufkündtnug ein gantzes Jahr zuvor) nach ihren belieben wiederumben an sich lösen, wann nun auch IKönMt oder deren {5} Succesoren obbesagte m/500 R[heingulden] und die m/200 Duggaten, oder so viel in Reichsthlr. (wie in der quittung destwegen aufzusezen Specificiert sein wirdt) ausgezehlet worden sein. Zu dem und ferrers versprechen die gevollmächtigte, dass bis Ihro Drchl. Sigimundus Casimirus zu Vogtbaren Jahren kombt, IKönMt in Pohln beede herzogtumber Opplen und Rattibor besizen, und admnistriren werde, wann Er aber die Vogtbarkeit erraicht, wirdt Er in seinen aigenen Nahmen die Administration ubernemmen. Wann auch erst hochged. Casimirus mit Todt abgehen sollte, soll Ihme der negste Erb vom königl. gebliett hierin succediren, wan Er aber selbst Pohlnischer könig werden solte, soll alsdan, wie ob besagt, die Administration auf den negsten von königl. gebliett defolnirt werden. Wann anderst nit diese herzogtumber mit kaÿs. consens einen anderen frembden verpfendt werden. Es sollen auch IKönMt schuldig sein, sich sowohl für {6} sich also dero herrn Sohn, zu reversiren, dass dise Pfandschaft dem Königreich Böhaimb nichts praeiudicieren, noch dass königreich Pohln auf einige weise noch weg über besagte herzogtumber Ihm ein Recht oder Spruch

- 260 - zuschreiben möge, dergleichen revers soll auch kaüffig mehr hochged. Prinz Sigmund Casimier und dessen Succesores auszulifern verbundten sein. Dabei werden austruckentlich vorbehalten, die der IKM und dero Succesoren als Königen in Böhmen, und oberst. herzogen in Schlesien zustehende Jura und Regalia als, in sonderheit das Jus Superioritatis, die Contributiones zu friedens und kriegs zeiten, Grl. und Particular zöll, bier Aufschlagen, Salzregal, newe Mauthen aufzurichten, die alte zu staigern, und d.gleichen etc.

Ferrers ist von beeden theillen abgeredt und versichert worden, dass IKönMt in Pohln sowohl von sich also dero herrn Sohn genuegsambe Caution geben, dass sie alle Grl. und Special Contributionen, quartier, durchzüg, und alle andere kriegs be- {7} schwernussen, gleich an dern herzoge und Ständte in Schlesien, ohne iezige widredt mittragen sollen. Es soll auch wedder d. König sein Sohn, noch ihre Succehsores nit hindrung thuen, dass was Standts auch einer seÿn, sowohl in ganz Schlesien, als in beeden disen fürstenthumber Oppeln und Rattiborn, Er seine beschwernuss beÿ IKönMt oder dem Oberambt klagen und anbrigen dürfe. Keine newe Werck oder fortificationes sollen Sie nit aufrichten, oder die alte in einen newen oder andern formb bringen ohne consens des Kaisers, als Königs in Böhaim und oberst. hertzogs in Schlesien, weniger ohne solche Einwilligung kriegs Völker (ausser der bedörftigen laibsguardi) einführen, oder dort schreiben lassen, des Lands und mehr ermelter zweÿen fürstentumber, iezig, oder kaüffig Saczung und ordtnungen in all und ieder halten, die Catholische religion handt haben. In besagte fürstentumbern soll allezeit sein ein Catholischer {8} haubtman gueten geschlechts, dem kaiser angenemb, und der diese fürstentumber Statuta, ordtnungen, rechts, und Privilegien und allen und ieder Ihre imunniteten und exeptionen erhalten. In herabflösung dess holzes auf der Oder keine newerung einführen. Weeg und brücken oder gerigere Zöhl, welche einen fürsten dieser fürstetumber zustehen, solle nit erhöcht, oder newe gemacht werden, ohne IKM vorwissen und Consens. In gränicz strittigkeiten, sowohl nit Pohln, als mit anderen benachbarten fürstentumbern soll zu ein, und anders teils nachteil nichts vorgenommen, sondern alles in seinem stand gelassen werden. Über dass soll IKönMt oder zu seiner zeit der Prinz Sigismundtus Casimierus und Nachkomben sich in allen, dieser fürstentumber halber, gegen IKönMt als getreuen Pfandten, Inhabe zu haben gebührt, verhalten. Ist auch beederseits letzlichen austrucklich fürge {8}

{9} -sehn worden, dass wann die letzte Summa der m/100 duggaten erlegt wirdt, eine genuegsambe quittung alles gelts, wie es empfang worden, gegeben, und an seiten des königs in Pohln sowohl der übergebenen fürstentumber alss anderer zu gegenwertigen

- 261 - Contract gehörigen Sachen halber, verreversiert, auch nach von IKM abgeordneten Commihsarien Ihrer königl. Pohlnischen übergeben zugehörigen Schriften, die würckl. pohsehsion mit vorgehenter gebreuchigen solenniteten übergeben Und dises alles in die böhm. Landtafl oder dem ober Ambt Schlesien einverliebt werden.

Geschehen zu Moczko den 20. Maÿ anno 1645, durch Phillippum Huttinum filius D. Claudii Clericum IM königl. Pohln. Secretarium als requirirt nottarium. In beÿsam der herr gezeugen, als Ill. D. Samuele de Magna Rÿllsko Rÿlski Ante Camerario, et generoso Dno. Nicolao Philippo a. Rautten Serenih.mi Principis Dno. Sigismundi Casimiri Schazmeister.

- 262 -