1

JAK PIUS XII. ZACHRÁNIL ŽIDY V RUMUNSKU PROSTŘEDNICTVÍM NUNCIA ANDREY CASSULA.

Raffaele ALESSANDRINI.

2

Sedmého dubna 1944 velký rabín Rumunska, Alexandru Safran, napsal list mons. Andreovi Cassulovi, Apoštolskému nunciovi v podunajské zemi v létech 1936-1947, v němž mu vyjádřil svou „úctyplnou vděčnost“ za vše, co učinil papež Pius XII. a za jeho osobní nasazení jako papežského diplomata „ve prospěch židů Rumunska a Zádněstří“ během nacistického pronásledování. Jedna věta výslovně narážela na akci, k níž Apoštolský nuncius přikročil na podzim roku 1942: „V nejtěžších hodinách, které jsme my, židé Rumunska, prožívali“ - psal Safran - „byla ušlechtilá podpora Svatého stolce prostřednictvím Vaší vysoce postavené osoby rozhodující a spásná“. Pojem byl znovu Safranem silně zdůrazněn v rozhovoru pro noviny „Mântuirea“ 27. září 1944: „Kroky Jeho Excelence byly rozhodující v nejnebezpečnějších okamžicích našeho života. Když se již situace zdála být beznadějná, jeho prestižní zásah zamezil neštěstí, které se ohlašovalo. Přede dvěma roky, za oněch hrozných dní“ - pokračoval rabín Safran - ... „nás zachránil postoj Jeho Excelence, s její vysokou morální autoritou. S pomocí Boží se mu podařilo zastavit deportace. Nikdy nezapomenu na dramatický tón mých diskusí s Jeho Excelencí v oněch podzimních dnech“ - zdůrazňoval nakonec Safran. „Odvahu, odvahu“, byla slova, která mi říkal, když jsme se loučili“. Článek, který vyšel v novinách „Mântuirea“, byl samotným mons. Cassulem zaslán na Státní sekretariát k rukám monsignora Domenica Tardiniho, sekretáře pro Mimořádné církevní záležitosti (Affari Ecclesiastici Straordinari). Text byl provázen následující poznámkou: „Veřejná prohlášení, která učinil Safran, budou moci sloužit k doložení papežova otcovského zájmu ve vztahu k těm, kdo trpí bez rozlišení národnosti a vyznání“. Během zimy 1944 krom toho dal sám Pius XII. doručit částku 1.350.000 lei pro deportované židy v Zádněstří, částku, která byla 5. února 1944 poslána prostřednictvím generálního sekretáře rumunského ministerstva zahraničí Davidesca předsedovi Židovského ústředí. Toto gesto dávalo rumunské vládě najevo, že židé této země nejsou naprosto opuštěni, posilovalo jejich naděje a povzbuzovalo je, aby zápasili o přežití. Tyto a mnohé další zmínky jsou vyňaty z práce Alexandre Safran et la Shoah inachevée en Roumanie. Recueil de documents (1940-1944) (Bukurešť, Asefer, 2010), sepsané historikem Carolem Iancu z Université Paul Valéry v Montpellieru, ředitelem École des Hautes Etudes du Judaisme de France. 3

Kniha byla představena 13. října 2010 v Bukurešti při příležitosti slavnostního předání medaile „Dr. Alexandru Safran“: prestižního uznání ze strany Federace židovských obcí Rumunska. Mezi vyznamenanými z toho roku vystupuje do popředí medaile in memoriam, udělená Apoštolskému nunciovi Andreovi Cassulovi, která byla předána současnému nunciovi v Rumunsku, monsignoru Franciscovi-Javierovi Lozanovi. Medaile „Dr. Alexandru Safran“ tedy nese jméno neoddiskutovatelné osobnosti evropského židovského světa - velkého rabína Rumunska v létech 1940-1947 a pak velkého rabína Ženevy v létech 1948-1998. Jde o vyznamenání, které je udělováno osobám nebo institucím, které vynikly iniciativami a díly ve prospěch rumunských židů. Z citovaného díla, jak vidíme, vyvstává do popředí v celé své morální velikosti postava nuncia Andrey Cassula, který, jako ostatní diplomatičtí zástupci Svatého stolce v Evropě a jinde, během tragédie Druhé světové války a tváří v tvář antisemitským pronásledováním nacistů, dokázali ukázat pravou tvář Svatého stolce tím, že věrně prováděli direktivy Pia XII. Před třiadvaceti léty historik Ion Dumitriu-Snagov ve svém díle Rumunsko ve vatikánské diplomacii, 1939-1944 (La Romania nella diplomazia vaticana, 1939-1944, Řím, Pontificia Università Gregoriana, 1987) již zmínil některé události, které nyní šířeji připomíná Iancu, a zdůrazňoval, že „vatikánská diplomacie“ - a zde zmiňoval jak monsignora Cassula, tak monsignora Angela Rottu, Apoštolského nuncia v Budapešti - nenesla jen břemeno obrany rumunské populace proti vyhlazovací ofenzívě v severní Transylvánii, kterou nařídil Miklós Horthy. Jednala také mnohem širším způsobem jak s vládní, tak s masovou tichou spoluúčastí, aby chránila polské utečence a židovskou populaci z Rumunska a Maďarska a zajišťovala pozemní i námořní přepravu ... se získáním Antonescova militaristického režimu pro účinnou opozici vůči Hitlerovým rozkazům a vyřazení sítě SS, která dohlížela na vnitřní situaci v zemi“. Dumitriu-Snagov krom toho konstatoval, že „dobové panorama musí být doplněno tím, že se vezmou v potaz podmínky nepřímého ohrožení, jimiž byla Città del Vaticano obklopena ze strany fašistických úřadů a situace války v Itálii, bombardované Spojenci, abychom lépe pochopili možnosti příslušných spoluprací“. Citace a odkazy na monsignora Cassula jsou tedy v této studii Carola Iancu bezpočetné. Ale jak konstatuje sám monsignor Lozano, ještě dnes se neuvěřitelně směřuje k tomu, aby se opomíjelo nebo minimizovalo diplomatické dílo Svatého stolce ve prospěch 4

židů. Téměř nikdo, jak se například zdá, nezdůrazňuje okolnost, že noc předtím, než Ion Antonescu zrušil odjezd vlaku, plného rumunských židů, kteří měli být deportováni do Polska, se setkal s Apoštolským nunciem Cassulem. Tak monsignorovi Lozanovi, když se ujal slova, aby poděkoval Federaci židovských obcí Rumunska za prestižní uznání, udělené památce jeho předchůdce, mimo jiné záleželo na tom, aby řekl: „Tím, co si Svatý stolec přeje a oceňuje v případě Šóa - stejně jako v ostatních podobných případech - je aby byla vždy respektována pravda a aby byly dokumenty hodnoceny na základě toho, co obsahují“. Tím chtěl nuncius přirozeně narážet na očerňující a lživou kampaň - nezřídka zatíženou ideologickými předsudky, ne-li otevřenou zlou vůlí - která je po desetiletí vedena proti Piovi XII. a stále trvá, ohledně takzvaných „mlčení“ a domnělého antisemitismu papeže Pacelliho v létech Druhé světové války.

(Raffaele ALESSANDRINI, Attraverso l'opera del nunzio Andrea Cassulo. Come Pio XII salvò gli ebrei di Romania, v: „L´Osservatore Romano“, týdenní vydání z 5. listopadu 2010, vystaveno na internetové adrese: http://www.vatican.va/news_services/or/or_quo/cultura/2010/255q04a1.html, ©L'Osservatore Romano, překlad fjh; předkládané texty jsou nekomerčním interním studijním materiálem Slavatovské akademie při Městské knihovně v Nové Bystřici, zaměřeným k rozšíření obzorů účastníků jejích přednáškových programů, křesťanských pedagogů, studentů a zájemců o církevní dějiny. Autorská práva náleží autorům samým či svrchu uvedeným institucím, nakladatelstvím a redakcím).

další související články:

„La Civiltà Cattolica“ a nikdy nevydaná encyklika Pia XI. proti rasismu.

„HUMANI GENERIS UNITAS“ NEBYLA NIKDY SCHOVÁNA.

Giovanni SALE.

První srpnové číslo sešitů „La Civiltà Cattolica“ obsahuje článek o Humani generis unitas, nikdy nevydané encyklice Pia XI. o rasismu. Předkládáme z něj široké úryvky.

Nárys encykliky Humani generis unitas proti rasismu si objednal Pius XI. v červnu 1938 u amerického jezuity Johna La Farge, ale vzhledem k některým událostem, a především proto, že papež zemřel, nespatřila nikdy světlo světa. Publicistika velmi fantazírovala o tom, proč nedošlo k vydání tohoto textu: podle některých byl po smrti papeže dokonce ukraden z jeho psacího stolu a pak zničen. Legendy, 5 kterým seriozní historici nikdy nepřikládali váhu. Text encykliky byl zveřejněn roku 1995 Georgesem Passelecqem a Bernardem Sucheckym. Ústředním protagonistou této události je Otec La Farge, redaktor časopisu „America“ a zakladatel Catholic Interracial Council. Když se v květnu 1938 nalodil k cestě do Evropy ze studijních důvodů, jistě si nepředstavoval, že bude papežem osobně pověřen, aby napsal encykliku proti rasismu. „Byl jsem přijat Svatým Otcem“ - je napsáno v jeho vlastním životopise - „s velkou srdečností. Rychle jsem pochopil že chce diskutovat o otázkách, týkajících se nacismu, který byl v Itálii a v Německu na pořadu dne. Řekl mi, že nedělá nic jiného, než že myslí a znovu myslí na onen problém a že je přesvědčen, že se rasismus a nacionalismus směšují“. Papež mu krom toho řekl, že četl práci proti rasismu, nazvanou Interracial justice, a že ji shledal velmi zajímavou; dodal, že byla z toho „nejkompetentnějšího“, co kdy k věci četl. „To, co se mu na mé knize líbilo“ - komentoval jezuita - bylo to, že jsem pojednával o tématu z duchovního a morálního hlediska, a krom toho jsem se snažil porovnávat katolickou nauku jak s přirozeným zákonem, tak s konkrétní zkušeností, abych se snažil načrtnout nějaký praktický závěr“. K audienci docházelo ve velmi specifickém momentu vztahů mezi Svatým stolcem a fašistickou vládou: 14. července totiž byl vydán Manifest fašistických vědců o rase (Manifesto degli scienziati fascisti sulla razza), který si přál a který autorizoval Mussolini osobně. Tímto způsobem se fašismus stavěl do jedné řady s německým nacismem v rasových a eugenetických tématech, a posílil tak z ideologicko-politického hlediska soulad mezi dvěma největšími totalitními vládami. Manifest byl okamžitě papežem označen za formu odpadnutí od křesťanské víry: „Není to již jen“ - řekl skupině sester na Cenacolu z 15. července - „ta či ona mylná myšlenka; je to celý duch doktríny, který stojí proti Kristově víře“. Z deníků porad Civiltà Cattolica víme, že papež v oné době žádal od ředitele, aby se náš časopis zabýval takovými tématy a odsuzoval výslovným způsobem doktríny „přehnaného nacionalismu (nazionalismo esagerato)“, nové eugenetiky a rasistických teorií jako jsoucích v rozporu s přirozeným zákonem a s křesťanskou naukou. O několik má,o dní později došlo k setkání mezi Piem XI. a Otcem La Fargem, v jehož průběhu papež pověřil amerického jezuitu, aby sepsal encykliku k takovým velmi naléhavým tématům. V jednom důvěrném listu ze 3. července 1938, adresovaném Otci Josephu A. Murphymu, Otec La Farge popisoval audienci u papeže takto: „Došlo k tomu, že papež, poté co mi uložil /zachování/ tajemství, mi nařídil, abych napsal text encykliky, určené všeobecné Církvi, na téma, které v té chvíli považoval za nejožehavější. Řekl, že mne mu poslal Bůh právě ve chvíli, kdy 6 hledal někoho, komu by svěřil onen úkol… . Řekněte s velkou prostotou to, dodal, co byste řekl, kdybyste byl papežem…. Pak mi vyložil téma ve velkých liniích, metodu, kterou je třeba sledovat a principy, které je třeba zachovat“. Pak řekl, že sám napíše Otci generálovi, aby ho informoval. Otec Włodzimierz Ledóchowski, informovaný o delikátním poslání, svěřeném americkému jezuitovi, tak málo zvyklému na římské prostředí, ji komentoval lapidárním způsobem, a řekl znepokojen: „The Pope is mad“, tedy, překládá náš pramen, „Papež se trochu zbláznil“. V každém případě udělal všechno pro to, aby Otec La Farge mohl klidně pracovat a největší tajnosti. Kdyby se věc provalila, řekl, „všechny evropské vlády by do čtyřiadvaceti hodin vyslaly do Vatikánu spoustu osob, aby předložily svá hlediska“. Vyšel vstříc také jeho prosbě, že se chce odebrat do Paříže, aby mohl nerušeně pracovat. Z toho listu se také dozvídáme, že jmenoval dva „badatele“ jako spolupracovníky Otce La Farge: jedním byl německý Otec Gustav Gundlach, profesor morálky na Gregoriáně a nenáviděný pro své antinacistické ideje vládou Třetí říše; druhým byl francouzský Otec Gustave Desbuquois, který byl na pařížském předměstí Vanves ředitelem „Action populaire“. Přes dusivé horko pařížského léta jezuité jezuité pečlivě a rychle provedli „závažný úkol“, který jim byl svěřen. Na konci září již byl dokončen a připraven k odevzdání ve Vatikánu. … Otec La Farge, přestože mu Otec generál doporučil vyplout z Francie na zpáteční cestu do Spojených států a svěřil předání textu jiným, přece jen považoval za vhodnější vydat se osobně do Říma a předat mu práci brevi manu… víme, že na konci září již byl Otec La Farge v Římě a pobýval na generální kurii. Šestadvacátého září po večeři, společně s Otcem generálem a členy kurie, poslouchal v rádiu Hitlerovu frenetickou řeč z Paláce sportu (Sportpalast) v Berlíně. Z Říma Otec La Farge, jakmile splnil to, co bylo jeho úkolem, odejel do Paříže a pak do Boulogně, aby nalodil pro cestu do Spojených států: tak se stalo 1. října. Rodinné důvody (těžká nemoc bratra) ho vedly k tomu, aby se vrátil do vlasti co nejdříve a ponechal na Otci generálovi, aby text návrhu encykliky předal Piovi XI. … Zdá se být jasným, že návrh textu encykliky byl redigován nejen s ohledem na nejnovější studie (i z nekatolického prostředí) k delikátní otázce, ale také na poslední výroky učitelského úřadu ve věci odsouzení nacionalismu a rasismu, a stejně tak s pozorností ke konkrétnímu vývoji událostí, zvláště v Itálii: od prvních dnů září totiž fašistická vláda přijala v rasové otázce stále více diskriminující opatření, omezující svobodu, zaměřená zvláště k postižení židů, včetně těch, kteří měli italské občanství. Papež při různých příležitostech 7 hovořil o rasové otázce: 28. července se při generální audienci se zděšením ptal, „jak je možné že Itálie měla zapotřebí jít napodobovat Německo“ v rasové otázce. Tato řeč se velmi nelíbila Mussolinimu - žárlivému na vlastní originálnost v této věci a přesvědčenému, že z ideologického hlediska za nic nevděčí svým nacistickým přátelům - ale ani funkcionářům režimu. Papežova slova vedla k diplomatickému incidentu mezi Svatým Stolcem a fašistickým režimem, který byl smířen 16. srpna podpisem společného dokumentu, jímž se stát zavazoval, že bude v rasové otázce postupovat tak, aby neztížil situaci skupin cizinců, „ale jen s povinným uplatněním čestných diskriminačních kritérií“, zatímco Církev se zavazovala, že nebude pojednávat o této otázce ani v katolickém tisku, ani v kázáních nebo veřejných řečech. Když pak však od prvního týdne září začala být vydávána rasová opatření, namířená proti židům, byl Pius XI. nucen zasáhnout přímo. Sedmého září, tedy den poté, co byl vydán příkaz k vyhnání židů z veřejných škol, když hovořil se skupinou belgických poutníků, řekl že antisemitismus je neslučitelný s křesťanskou naukou. „Ne, pro křesťany není možné“, řek, „podílet se na antisemitismu. Přiznáváme komukoli právo se bránit, přijmout prostředky k tomu, aby se bránil proti všemu, co ohrožuje jeho oprávněné zájmy. Ale antisemitismus je nepřípustný. Duchovně jsme semity“. Tato řeč, jež v sobě obsahovala jak absolutně nové prvky jako výslovné odsouzení antisemitismu, tak prvky spojené s antijudaistickou tradicí (právo křesťanského státu bránit se proti úkladům židů), byla široce rozšířena ve francouzsky hovořících zemích; byla jistě promyšlena „pařížskými redaktory“ a oba převzaté prvky byly skutečně převzaty z textu návrhu encykliky. Návrh, sepsaný ve francouzštině, byl provázen dvěma dalšími dokumenty: krátkým listem, adresovaným jezuitským revizorům, a schématem, které ukazovalo obsah encykliky a kritéria, která byla sledována při její redakci. Průvodní list stanovoval některé body, které měly být zachovány v případě, že by se měl text nově uspořádat nebo přepracovat: na prvním místě se doporučovalo zasáhnout do první části v případě, že by se chtěl „zkrátit dokument“, i když taková práce musela být provedena takovým způsobem, aby nebylo porušeno komplexní rozčlenění jeho obsahu; dále se zdůrazňovalo ve formě upřesnění, že v první části jsou položeny základy, tedy teoretické principy druhé části, která byla považována za důležitější; na posledním místě se upřesňovalo: „V každém případě se prosí, aby nebyly měněny § 126-130 (o odlišnosti ras). I nejmenší detaily těchto paragrafů mají mimořádnou důležitost… Jsou, krom toho, přímější a přesnější odpovědí na přání Svatého Otce“. Ve druhém dokumentu byla uvedena kritéria náboženské, kulturní a pastorační 8 povahy, která inspirovala redaktory při stanovení obsahu encykliky. Některá z nich jsou uvedena také v listu, který Otec La Farge následně zašle papeži. Tento dokument nám pomáhá lépe pochopit v jakém teologicko-kulturním obzoru se pohybovali jeho redaktoři… Návrh textu encykliky, jak jsme řekli, byl zveřejněn jedním francouzským vydavatelem roku 1995; poté následovala další vydání v různých jazycích. Kopie uchovávaná v archivu našeho časopisu je sepsána ve francouzštině a je ve své podstatě podobná tomu, co již bylo publikováno… Jistě nejvýznamnější částí encykliky je část druhá, zvláště krátká kapitola, věnovaná židům a odsouzení antisemitismu: „Ti, kdo povznesli rasismus na tento usurpovaný podstavec, prokázali lidstvu špatnou službu. Protože neudělali nic proto, aby směřovali k jednotě, k níž míří a po níž touží lidstvo“, naopak, takové teorie nastolily nové bariéry mezi občany téhož státu neboť jsou považováni za rasově méněcenné. Taková teorie o rasové čistotě „končí tím, že je jedině bojem proti židům; bojem, který se neliší ani co do svých důvodů, ani co do metod - ne-li systematickou krutostí - od pronásledování, rozpoutávaných všude proti židům již od starověku“…. Přes takovou silnou obžalobu proti antisemitismu a legálnímu pronásledování evropských židů, existoval pro redaktory encykliky jistá takzvaná židovská otázka, která by měla být vyřešena s lidskostí a smyslem pro spravedlnost: „Židovská otázka ve své podstatě není otázkou rasy, ani národa, ani územní národnosti, ani občanského práva ve státě. Je to otázka náboženská a po příchodu Kristově otázka křesťanství“. V takovýchto slovech se znovu objevoval tradiční antijudaismus, nikoli z rasových, ale z náboženských důvodů, přítomný ve značné části dobové katolické kultury: ve skutečnosti, podle této teze - zastávané Otcem Gundlachem v Lexikon für Theologie und Kirche z roku 1930, a po léta hájené naším časopisem, zvláště Otcem Enricem Rosou - by modernímu státu náležel úkol vyřešit podle dílčím způsobem diskriminačních, ale nenásilných kritérií židovský problém, a to takovým způsobem, aby židům byla přiznána náležitá občanská práva, ale současně aby byla chráněna křesťanská komunita před vlivem judaismu a „neblahou touhou po moci (nefasta volontà di potenza)“ některých jeho vyznavačů. Z dokumentů, do kterých jsme nahlédli, vyplývá, že Otec generál nebyl při dlouhé revizi návrhu znění encykliky plně spokojen s prací, kterou tři jezuité odvedli. V listu, zaslaném Otci La Fargeovi 17. července, ho vyzýval, aby si vyhradil nezbytný čas k redakci textu a aby byl rozvážnější, také proto, že mu Otec asistent pro Spojené státy sdělil, že má v úmyslu vrátit se co nejdříve do vlasti: „Bude třeba dát všemu“ - psal Otec 9 generál - „požadovanou formu, což není tak jednoduché: experto crede!…konstrukce vět a celý dokument musejí odpovídat mentalitě toho, který ho podepíše“. Toto doporučení nelze podceňovat, máme-li pochopit rozpaky Otce Ledóchowského tváří v tvář spisu, který se mu jevil spíše jako článek nebo učená studie o sociální nauce Církve, než jako encyklika. Šestého října dal poslat kopii spisu Otci Rosovi – který se o takové problémy velmi zajímal v našem časopise – a provázel ji lístkem se vzkazem: „Posílám Vám kopii práce Otce La Farge s prosbou, abyste ji prošel a řekl mi, zda věříte, že ji v této podobě můžeme předložit Svatému Otci jako první schéma. Velmi o tom pochybuji! Budete-li příliš zaneprázdněn, prosím, abyste ji dal pod tajemstvím Otci rektorovi Rinaldimu“. Ani Otec Rosa spis příliš neocenil a ačkoli byl velmi nemocný, dal se hned do práce na přípravě nového schématu encykliky. Zhoršení nemoci, která ho brzy přivedla ke smrti, k níž došlo 26. listopadu 1938, mu znemožnilo dovést delikátní práci do konce. … Vzhledem k tomu, že Otec Rosa z důvodů své těžké nemoci nemohl pokračovat v záměru sestavit nové schéma encykliky, vstoupila práce do fáze útlumu. V jednom listu z počátku ledna dal americký asistent Otci La Fargeovi na vědomí, že „to, co Vám v této chvíli leží na srdci, je „pozastaveno“. Z dokumentů, uchovávaných v archivu našeho časopisu vyplývá, že byla encyklika, společně s dalším materiálem, zaslána do Vatikánu 21. ledna 1939. Na základě svědectví dobře informovaných osob se zdá, že papež sám požádal prostřednictvím monsignora Domenica Tardiniho generála jezuitů o zaslání návrhu textu encykliky. Tato skutečnost však není doložena. „Nejsvětější Otče“, psal Otec Ledóchowski Piovi XI. - „dovoluji si hned poslat Vaší Svatosti schéma Otce La Farge o nacionalismu a různé poznámky téhož Otce. Otci Rosovi a mně se zdá, že schéma, takové jaké je, neodpovídá tomu, co si Vaše Svatost přála. Otec Rosa začal koncipovat další schéma, ale neměl síly k takové práci. Vaše Svatost ví, že jsme Vám vždy k dispozici a že nás velmi těší, že můžeme Vaší Svatosti prokázat nějakou malou službu. Jestliže by si Vaše Svatost přála, aby se provedla podobná práce, bylo by možná dobře sledovat metodu, která se v jiných případech ukázala jako dobrá, to znamená: nejdříve připravit krátký nástin podle doporučení Vaší Svatosti, aby pak bylo možno sestavit poslední schéma“. V tomto listě jsou uvedeny důvody, které vedly ke zpoždění (asi třech měsíců) při odevzdání návrhu textu papežovy encykliky; jde o úvahy praktického řádu, zatímco se mlčí o úvahách intelektuálního, politického a morálního řádu. Podle větší části historiků - následujeme-li v tom křivá obvinění, která vyslovil Otec Gundlach - to měl být Otec 10

Ledochówski z důvodů ideologicko-politické povahy, kdo „sabotoval“ zveřejnění encykliky, otevřeně namířené proti totalitním režimům a proti rasismu, protože se obával že by nakonec způsobila trhlinu ve vztazích mezi Svatým stolcem a těmito vládami, ve skutečnosti již tak velmi napjatých, s novými incidenty také na úrovni právně-konkordátní, a tak by vlastně nahrávala ďábelské hře mezinárodního komunismu. Podle těchto vědců byl přesvědčen, že zatímco s totalitními režimy by bylo možné pro Církev sjednat jakýsi modus vivendi, s těmi komunistickými by to naopak bylo nemožné z důvodu materialistických teorií, které vyznávaly. Takzvaná rasová otázka a otázka antisemitismu, které tak ležely na srdci papeži, pro něj naopak byly druhořadými otázkami, v každém případě nikoli těmi nejvíce naléhavými z politického a morálního hlediska. Z našeho hlediska, i když to obsahuje některé prvky pravdy - nepochybujeme totiž o antikomunismu Otce Ledochówského a o jeho sympatii k autoritářským vládám - se nám toto tvrzení nezdá být dostatečně podloženo údaji dokumentů. Podle nás to byly především otázky, týkající se struktury encykliky a způsob, jakým byla pojednána některá témata, spíše než její obsah (ve specifických bodech), jež nepřesvědčily Otce generála a Otce Rosu, a vedly Otce Rosu k tomu, aby „koncipoval jiné schéma“. S vyhlášením rasových zákonů v Itálii další delikátní otázky dále vyhrotily srážku mezi fašistickým režimem a Svatým stolcem: některé normy, obsažené v těchto zákonech se totiž dotýkaly, či lépe „zraňovaly“ základní body katolické nauky ve věci rodiny a manželství. Na tato témata, stejně jako na jiná, se v náčrtku encykliky sotva naráželo. Krom toho, z hlediska obsahu, antirasistická nauka, vyložená ve spise Otce La Farge, ve své podstatě odpovídala linii, přijaté v poslední době naším časopisem v této věci: k tomu je třeba srovnat články o vztahu rasy a národa, psané v létě onoho roku Otcem Antoniem Messineem a Otcem Rosou. Nelze pochopit proč by Otec Rosa měl chtít protiřečit svému spolubratrovi nebo ho cenzurovat, jak se občas opakuje, v bodech, které naopak časopis sdílel. Důvody, které tohoto přispěvatele Civiltà Cattolica vedl k tomu, aby sestavil jiné schéma, považované za více odpovídající myšlenkám papeže, musely tedy být jiného druhu. Když návrh textu encykliky dorazil do Vatikánu, papež již byl těžce nemocen a do několika týdnů zemřel 10. února 1939. … Mýlí se však ten, kdo se domnívá, že za tím, že Humani generis unitas nebyla vydána, byly hanebné (inconfessabili) kuriální intriky, temná jezuitská spiknutí nebo věci takového druhu, směřující k umlčení papeže nebo kladení překážek jeho vůli. Uvedené dokumenty podle našeho soudu dokazují, že to byly spíše „procedurální“ než ideologické 11 důvody (které lze sdílet alespoň v podstatě, ale společné každé cestě vytváření dokumentů tohoto dosahu), které zpomalily přirozenou cestu záměru encykliky, zatímco nepřekonatelné překážky objektivní povahy (smrt Otce Rosy, nemoc a následná smrt papeže) zabránily tomu, aby takový významný dokument, jakmile by byl zdokonalen, spatřil světlo světa. Žel jistá historiografická produkce se více zajímá o legendu, která se vytvořila kolem „skryté“ nebo „odcizené“ encykliky, než o údaje dokumentů a jejich korektní interpretaci.

(Giovanni SALE, „La Civiltà Cattolica“ e l´enciclica mai pubblicata di Pio XI contro il razzismo. L´„Humani generis unitas“ non fu affatto nascosta, v: „L´Osservatore Romano“, roč. CXLVIII, č. 180 (44.920), sobota 2. srpna 2008, s. 5, přel. fjh; předkládané texty jsou nekomerčním interním studijním materiálem Slavatovské akademie při Městské knihovně v Nové Bystřici, zaměřeným k rozšíření obzorů účastníků jejích přednáškových programů, křesťanských pedagogů, studentů a zájemců o církevní dějiny. Autorská práva náleží autorům samým či svrchu uvedeným institucím, nakladatelstvím a redakcím).

V Římě proběhlo sympozium Pave the Way Foundation.

KDYŽ PACELLI JEDL KOŠER.

Marcello FILOTEO.

„Eugenio Pacelli jako dítě jedl košer společně se svým přítelem z dětství Guido Mendesem. Když se stal Piem XII. zachránil více židů, než kdokoli jiný v dějinách“. Ten, kdo byl popisován jistou historiografií jako antisemitský papež, se ve na základě důkazů faktů řadí mezi osobnosti, které se nejvíce nasadily, aby se postavily proti Šóa. V rozhovoru ve Vatikánském rádiu to prohlásil Gary Krupp, předseda Pave the Way Foundation, židovské organizace, která uskutečnila stovky rozhovorů s těmi, kdo přežili vyhlazování a přispěla k ověření toho, co vykonal papež Pacelli. Nadace pořádá v těchto dnech v Římě mezinárodní sympozium o postavě Pia XII. k padesátému výročí jeho úmrtí, za účasti rabína Davida Dalina, Ronalda J. Rychlaka, Petera Gumpela, Dennise MacManuse, Margherity Marchione, Williama Doina, Andrey Tornielliho, Eugene Fishera, s promítáním dalších svědectví na videu. Badatelé předkládají konkrétní údaje, aby vyčistili pole od neporozumění a nepodložených rekonstrukcí, které uvedly v život skutečnou černou legendu o papežství. 12

Rozhovory, prováděné Pave the Way Foundation, které jsou k dispozici na internetu (www.ptwf.org), shromažďují svědectví, která v jistých směrech otevírají neprobádané obzory. Krupp připomenul, že sami experti Yad Vashem - muzea, které uchovává v Jeruzalémě památku Šóa - přiznali zástupcům nadace, že neznají tyto skutečnosti a že nikdy neslyšeli o nacistickém plánu unést Pia XII. a obsadit Vatikán. Tézi zastává Dan Kurzmann, který líčí své setkání s Karlem Wolffem, generálem (pozn. překladatele, SS- Oberggruppenführer), který podle svých slov dostal od Hitlera příkaz unést a zabít papeže Pacelliho a násilně proniknout do vatikánských paláců. Obtíže při stanovení historické pravdy plynou především z tajnosti, kterou vyžadovala jistá rozhodnutí papeže. Pius XII. se rozhodl pro diskrétnost a rozvahu, aby se vyhnul tomu, že jeho zaujetí stanoviska mohlo vyvolat negativní dopady na židovskou komunitu. „Když se papež vyslovil společně s utrechtským arcibiskupem ve prospěch židů“ - připomíná Krupp - reakce nacistů jasně zdůraznila, že zásah Římské církve nezachrání ani jeden židovský život. Naopak, bylo znásobeno pronásledování a začalo zatýkání židů, kteří konvertovali ke katolicismu a byli až dosud ušetřeni“. Je to tedy komplexní historie, ke které se až příliš často přistupuje povrchně a s ideologickým předsudkem, který se Pave the Way Foundation snaží vysadit ze stěžejí tím, že zasazuje iniciativu do rámce širšího úsilí, mířícího k nalezení kulturního dotyku mezi náboženstvími, abychom se vyhnuli - vysvětlují vůdčí osoby nadace - extrémismům, politice a dílčím zájmům, které by otrávily svým jedem poselství dobré vůle, společné všem vírám.

(Marcello FILOTEO, A Roma un convegno della Pave the Way Foundation. Quando Pacelli mangiava kosher, v: „L´Osservatore Romano“, roč. CXLVIII, č. 217 (44.957), středa 17. září 2008, s. 5, překlad fjh; předkládané texty jsou nekomerčním interním studijním materiálem Slavatovské akademie při Městské knihovně v Nové Bystřici, zaměřeným k rozšíření obzorů účastníků jejích přednáškových programů, křesťanských pedagogů, studentů a zájemců o církevní dějiny. Autorská práva náleží autorům samým či svrchu uvedeným institucím, nakladatelstvím a redakcím).

Projev papeže k zástupcům Pave the Way Foundation.

S OTCOVSKÝM A ODVÁŽNÝM NASAZENÍM PIUS XII. ZABRÁNIL NEJHORŠÍMU A ZACHRÁNIL MNOHO ŽIDŮ.

Ctěný pane Kruppe, 13

ctěné dámy a pánové, Je pro mne opravdovou radostí setkat se s vámi na konci důležitého sympozia, uspořádaného Pave the Way Foundation, jehož se účastnili proslulí badatelé, aby se společně zamýšleli nad ušlechtilým dílem, které vykonal můj úctyhodný předchůdce, Služebník Boží Pius XII., během obtížného období minulého století, které se dotýká Druhé světové války. Každého z vás srdečně vítám. Zdravím zvláštním způsobem pana Garyho Kruppa, předsedu nadace, a jsem mu vděčný za vyjádření citů, které vyslovil jménem všech přítomných. Jsem mu krom toho vděčný za informace, které mi poskytnul o průběhu vašeho sympozia, na němž jste bez předsudků analyzovali události dějin s jedinou snahou nalézt pravdu. Můj pozdrav se obrací také k těm, kdo se k vám připojili při této návštěvě a rád využívám této příležitosti, abych zaslal svou srdečnou myšlenku také členům vašich rodin a osobám, které vám jsou drahé. Během těchto dnů se vaše pozornost obracela k postavě a neúnavné pastýřské a humanitární činnosti Pia XII., Pastor Angelicus (Andělského pastýře). Uplynulo půl století od jeho zbožného úmrtí, k němuž došlo zde, v Castel Gandolfo, v prvních hodinách 9. října 1958, po nemoci, která postupně vyčerpala jeho fyzické síly. Toto výročí představuje důležitou příležitost k prohloubení jeho poznání, abychom se zamýšleli nad jeho bohatou naukou a podrobně rozebírali co vykonal. Tolik se toho o něm napsalo a řeklo za těchto pět desetiletí a ne vždy byly postaveny do správného světla skutečné aspekty jeho mnohostranné pastorační činnosti. Cílem vašeho sympozia je právě vyplnit některé z těchto mezer tím, že provádíte pozorný a dokladovaný rozbor mnoha z jeho zásahů, zvláště těch ve prospěch židů, kteří byli v oněch létech pronásledováni všude v Evropě v úslužnosti vůči zločinnému záměru těch, kteří je chtěli odstranit z tváře země. Když přistupujeme bez ideologických předsudků k ušlechtilé postavě tohoto papeže, krom toho že jsme osloveni jeho vysokým lidským a duchovním profilem, získává si nás příkladností svého života a mimořádným bohatstvím své nauky. Oceňujeme lidskou moudrost a pastýřské tíhnutí, které ho vedly v jeho dlouhé službě a zvláštním způsobem při organizování pomoci židovskému lidu. Díky rozsáhlému dokumentárnímu materiálu, který jste shromáždili, obohacenému o mnohá a autoritativní svědectví, nabízí vaše sympozium veřejnému mínění možnost lépe a úplněji poznat to, co Pius XII. rozvinul a uskutečnil ve prospěch židů, pronásledovaných nacistickým a fašistickým režimem. Dozvídáme se tak, že nejenom nešetřil úsilím kde to jen bylo možné, aby zasáhnul přímo nebo prostřednictvím instrukcí, udělených jednotlivcům či 14 institucím katolické Církve v jejich prospěch. Při práci vašeho sympozia bylo také zdůrazněno nemálo zásahů, které provedl tajným a tichým způsobem, právě proto, když vzal v potaz konkrétní situace oné komplexní historické chvíle, že jedině takovým způsobem bylo možno se vyhnout horšímu a zachránit co největší možný počet židů. Toto jeho odvážné a statečné nasazení bylo krom toho uznáno a oceněno během a po konci hrozné světové války židovskými komunitami a osobnostmi,. Které neopomenuly projevit svou vděčnost za to, co pro ně papež vykonal. Postačí připomenout setkání Pia XII. z 29. listopadu 1945 s 80 delegáty vězňů z německých koncentračních táborů, kteří mu chtěli při zvláštní audienci, která jim byla udělena ve Vatikánu, osobně poděkovat za ušlechtilost, kterou k nim, jako pronásledovaným během hrozného období nacismu a fašizmu papež projevil. Ctěné dámy a pánové, děkuji vám za tuto vaši návštěvu a za badatelskou práci, kterou rozvíjíte. Díky Pave the Way Foundation za stálé úsilí, které rozvíjí ve prospěch vztahů a dialogu mezi různými náboženstvími, aby vydávala svědectví míru, lásce a smíření. Nakonec je mým živým přáním, aby tento rok, který nám připomíná 50. výročí úmrtí toho mého úctyhodného předchůdce, poskytl možnost k rozvinutí hlubšího studia různých aspektů jeho osoby a jeho aktivity, abychom společně došli k poznání historické pravdy a překonali tak každý zbývající předsudek. S těmito pocity vzývám nad vašimi osobami a nad prací vašeho sympozia Boží požehnání.

(La traduzione italiana del discorso del papa alla Pave the Way Foundation. Con paterna e coraggiosa dedizione Pio XII evitò il peggio e salvò numerosi ebrei, v: „L´Osservatore Romano“, roč. CXLVIII, č. 219 (44.959), pátek 19. září 2008, s. 8, přel. fjh; předkládané texty jsou nekomerčním interním studijním materiálem Slavatovské akademie při Městské knihovně v Nové Bystřici, zaměřeným k rozšíření obzorů účastníků jejích přednáškových programů, křesťanských pedagogů, studentů a zájemců o církevní dějiny. Autorská práva náleží autorům samým či svrchu uvedeným institucím, nakladatelstvím a redakcím).

Mimo účelové polemiky všechna velikost Eugenia Pacelliho, státního a sekretáře a římského papeže.

„HITLERŮV PAPEŽ?“. HISTORICKY NEUDRŽITELNÝ SOUD.

Tarcisio BERTONE Státní sekretář Svatého stolce

15

„Je konečně mnoho znamení, že se debata o postavě a díle Pia XII.- kontroverzní do té míry, že se stává skutečným historiografickým případem - již jistou dobu stává klidnější a vyrovnanější v uznání významu a velikosti jeho pontifikátu, mimo instrumentalizované polemiky, stále méně pochopitelné a zvláště, které mají s historií jen málo co do činění“. Těmito slovy zahájil kardinál státní sekretář ve čtvrtek 6. listopadu 2008 v Římě, na Papežské Gregoriánské univerzitě, sympozium „Dědictví učitelského úřadu Pia XII“, uspořádané při příležitosti padesátého výročí smrti Eugenia Pacelliho. Zveřejňujeme zde téměř v úplnosti kardinálův příspěvek.

Mladý Pacelli, narozený v Římě 2. března 1876 v rodině malé papežské šlechty a vysvěcený na kněze 2. dubna 1899, vstoupil do služeb Svatého stolce roku 1901, na konci pontifikátu Lva XIII., a zahájil tak brilantní dráhu, která ho dovede k vrcholům papežské diplomacie již před vypuknutím války. Vybrán roku 1904 kardinálem Pietrem Gasparrim za sekretáře komise pro redakci Kodexu kanonického práva, vstoupil následujícího roku do Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti (Congregazione degli Affari Ecclesiastici Straordinari), Piem X. byl jmenován roku 1911 jejím podsekretářem (sottosegretario), roku 1912 místosekretářem (segretario aggiunto) a sekretářem (segretario) roku 1914, právě v předvečer konfliktu. V těchto rolích rostoucí zodpovědnosti se mons. Pacelli zabýval zvláště přerušením diplomatických vztahů s Francií a pak byl protagonistou dvou obtížných misí během válečné katastrofy, v opakovaných, ale neužitečných pokusech o prostředkování, podstoupených Svatým stolcem, který již byl po více než čtyřicet let stále aktivnější - jak je to dobře doloženo a studováno - „na hranicích míru“. Roku 1917 byl mons. Pacelli jmenován papežským nunciem v bavorském Mnichově Benediktem XV., jenž se rozhodl udělit mu osobně 13. května v Sixtinské kapli biskupské svěcení. V této roli se jako jediný papežský zástupce na německém území setkal s císařem, aby sondoval reálné úmysly Německa. Setkání s Vilémem II. Bylo slavnostní, ale bez výsledku, a bylo hned popsáno papežským diplomatem v jasnozřivé zprávě státnímu sekretáři, kterým byl od roku 1914 Gasparri: „Uveden k císaři… jsem mu vysvětlil, v souladu s obdrženými instrukcemi, úzkostné znepokojení svatého Otce z prodloužení války, růstu nenávistí a nahromadění hmotné i morální zkázy, které představují sebevraždu civilní Evropy a vrací o mnoho staletí zpět cestu lidstva… Jeho Veličenstvo mi naslouchalo s uctivou a vážnou pozorností. Řeknu však se vší otevřeností, že se mi ve svém způsobu dlouhého upřeného pohledu na svého partnera v rozhovoru, ve svých gestech, ve svém hlase, jevil (nedokáži říci, zda je to jeho 16 povaha, či zda je to důsledek těchto třech dlouhých a znepokojujících let války) jako blouznivý (esaltato) a ne zcela normální. Odpověděl mi, že Německo nevyprovokovalo tuto válku, ale že bylo donuceno se bránit proti ničivým cílům Anglie, jejíž válečná moc (a v tomto bodě císař učinil silný úder pěstí do vzduchu) musela být rozdrcena“. O pět let později byla odlišná a méně věrohodná verze setkání, kterou již sesazený panovník vložil do svých pamětí, dementována Svatým stolcem. Katastrofální situaci země čelilo papežské zastoupení také tím, co bylo definováno jako „diplomacie pomoci“ (diplomazia dell´assistenza), jejímž protagonistou byl Pacelli v rámci mnohem širší humanitární aktivity, rozvinuté Svatým stolcem již od roku 1915 ve prospěch válečných zajatců. Mnichovský nuncius, svědek rozpadu, následujícího po válce - jemuž byla od roku 1920 svěřena také nunciatura v Berlíně, zatímco z konkláve z roku 1922 vyšel zvolen Pius XI. - viděl jasně nebezpečí nové situace, vyvolaná zhroucením vilémovského císařství, zodpovědnostmi vítězných mocností vůči Německu, zkouškami komunistické revoluce, riziky možného rusko-německého vojenského spojenectví proti západním zemím, růstem německého nacionalismu, přes protestantské kořeny přítomného i mezi katolíky, a šířením hitlerovského hnutí. Proto monsignor Pacelli podporoval Výmarskou republiku, spolupráci mezi katolickou stranou Zentrum a socialisty, státní jednotu země a nasadil se pro konkordátní smlouvy, které se mu zdařilo uzavřít s Bavorskem roku 1924 a s Pruskem roku 1929, a jednání byla zahájena i s Bádenskem a Říší. Negativní výsledek měla naopak nunciova jednání v Berlíně se sovětskými emisary, zaměřená k zajištění podmínek přežití katolické církve, zahájená roku 1924 a trvající více než tři roky. Šestnáctého prosince 1929 Pius XI. jmenoval kardinálem svého zástupce v Berlíně, který Pacelli opouštěl s projevy uznání jeho darů a jeho zásluh - „i ze strany nepřátelského tisku“, jak zdůrazňuje zpráva, zaslaná do Vatikánu z nunciatury. O několik málo týdnů později papež Ratti jmenoval nového kardinála svým státním sekretářem krátkým dokumentem, datovaným k 7. únoru 1930, zcela stylizovaným a napsaným vlastní rukou, který je vystaven na velmi zajímavé výstavě, připravené v Braccio di Carlo Magno na Svatopetrském náměstí Papežským výborem pro historické vědy (Pontificio Comitato di Scienze Storiche), aby byl připomenut Pacelli jako člověk a jeho pontifikát k padesátému výročí jeho úmrtí; je to výstava, kterou jsem měl před dvěma dny tu radost zahájit. Pro jeho zajímavost stojí za to citovat v úplnosti papežský dokument: „Pane kardinále, protože jsme museli vyhovět (což jsme učinili právě dnes, nikoli bez velké lítosti) naléhání 17 pana kardinála Pietra Gasparriho, abychom přijali jeho demisi z /úřadu/ našeho státního sekretáře, rozhodli jsme se coram Domino povolat a jmenovat, jak tímto svým vlastnoručním listem povoláváme a jmenuje, Vás, pane kardinále, k jistě ne snadnému a neméně namáhavému nástupnictví do tohoto vysokého a delikátního úřadu. K tomuto jmenování nás vedou a dávají nám v tom plnou a jistou důvěru především Váš duch zbožnosti a modlitby, který Vám nemůže nezajistit hojnost Božích pomocí, dále také kvality a dary, kterými Vás dobrý Bůh obohatil a kterými jste ve všech vysokých úkolech, které Vám až posud byly svěřeny - zvláště na dvou nunciaturách v Bavorsku a Německu - dokázal, že je umíte tak dobře užít ke slávě Božského Dárce a ve službě Církvi. Z celého srdce Vám žehnám“. Tak začínal poslední rozhodující úsek cesty Pacelliho před velmi krátkým konkláve, které ho o devět let později, 2. března 1939, právě v den jeho třiašedesátých narozenin, zvolilo, jako prvního Římana a prvního státního sekretáře po více než dvou staletích, aby se stal papežem. Období, během nějž byl kardinál prvním spolupracovníkem Pia XI., jehož studium bylo poprvé prohloubeno uznávaným badatelem, jakým je Otec Pierre Blet, kterého si zde přeji pozdravit, bylo jedním z nejobtížnějších a nejtragičtějších ve dvacátém století. Mezinárodní situace byla velmi těžká vzhledem ke světové ekonomické krizi a rostoucí totalitní vlně, která se zdála zaplavovat Evropu, zatímco - když byla konečně vyřešena „římská otázka“ smířením mezi Itálií a Svatým stolcem - Římská církev nabírala stále viditelněji onen mezinárodní nádech, vepsaný v jejím povolání, který právě pontifikáty Pia XI. A Pia XII. silně rozvinuly a zdůraznily a připravily tak léta II. Vatikánského koncilu a léta svých nástupců ve druhé polovině století. V tomto díle byla zásadní činnost státního sekretáře Pacelliho, jemuž pomáhali prvotřídní spolupracovníci. Mezi nimi nade všechny vynikala dvojice, tvořená osobnostmi, velmi odlišnými, ale navzájem se doplňujícími, Domenica Tardiniho a Giovanni Battisty Montiniho, kteří byli roku 1937 jmenováni, první sekretářem Mimořádných církevních záležitostí (Affari Ecclesiastici Straordinari) a druhý zástupcem (sostituto) státního sekretáře, a pak potvrzeni Pacellim, když byl zvolen papežem, a oba se nakonec stali na konci roku 1952 státními prosekretáři (pro-segretari). Do vedení Státního sekretariátu nastoupil s Pacellim mimořádně připravený muž Církve, který okamžitě zapůsobil velkým dojmem na diplomaty, akreditované u Svatého stolce. Takto si na něj vzpomínal o patnáct let později francouzský vyslanec ve Vatikánu, 18

François-Charles Roux: „Byl dokonalým vyjednávačem, svědomitým, vytrvalým v úsilí dát převážit tomu podstatnému z náhledu Svatého stolce, ale současně smířlivým, spravedlivým, nestranným, skrupolózní věrnosti. Uměl nepodráždit když musel být neústupný nebo energický, vyslovit odmítnutí nebo si postěžovat. Stálý styk s ním dával v paměti vyvstat výroku jednoho francouzského diplomata a státníka, Choiseula: skutečná zdvořilost je pravda, řečená občas silně, ale vždy s půvabem“. Svatému stolci se hned naskytla příležitost posloužit si těmito kvalitami v temných létech, která připravila Druhou světovou válku. Není možné se zde pozastavovat u období, tak hutného na události a tak komplexního z historického hlediska , ale abychom ukázali aktivitu Svatého stolce, činnost papeže a dílo jeho státního sekretáře, postačí několik zmínek k připomenutí známých skutečností, ne vždy interpretovaných v jejich historických souvislostech a občas zkreslovaných. V Itálii, se přes smíření (Conciliazione) množily polemiky a napětí mezi Svatým stolcem a fašistickým režimem až do krize z roku 1931, kdy hlava vlády. Mussolini, vydala příkaz rozpustit spolky katolické mládeže. Pius XI. Reagoval energicky a vydal slavnou encykliku Nemáme zapotřebí (Non abbiamo bisogno), silně polemickou vůči vládnímu rozhodnutí, do té míry, že pro její rozšíření v zahraničí, v obavě že bude jejímu zveřejnění v zemi zabráněno, dostal monsignor Montini zvláštní poslání doručit inkognito její text na nunciatury v Mnichově a v Bernu: „pokoušeli se smrtelně zasáhnout“ - říkal papež na začátku v textu psaném v italštině - „to, co zde bylo a vždy bude nejdražší našemu srdci Otce a Pastýře duší“. Krize byla překonána, ale napětí se opakovaně vracelo v následujících létech, v zemi, v níž jediným skutečně svobodným hlasem tisku zůstaly papežovy noviny, jak později připomenul v Ústavodárném shromáždění laický představitel Pietro Calamandrei: „Protože v jisté chvíli, v létech největšího útlaku, jsme si povšimli, že jedinými novinami, v nichž by,o ještě možno nalézt nějaký tón svobody, naší svobody, svobody společné všem svobodným lidem, byl „L´Osservatore Romano“; protože jsme zakusili, že ten, kdo si kupoval „L´Osservatore Romano“, byl vystaven tomu, že bude zbit; protože se svobodný hlas nacházel v Acta diurna přítele Gonelly“. Téhož roku 1931 byla vydána další encyklika Nova impendet, o závažnosti ekonomické krize a rostoucích závodech ve zbrojení, která v říjnu následovala po dalším velkém sociálním dokumentu, připomínajícím onen Lvův, encyklice Quadragesimo anno, 19 která byla vydána v květnu. Těžká sociální situace se pak vrátila následujícího roku jako téma Caritate Christi, následované téhož roku 1932 Acerba animi o protikatolickém pronásledování v Mexiku, které přerušilo diplomatické vztahy se Svatým stolcem. Ale krize se rychle přibližovala i ve Španělsku, kde nově vyhlášená republika zahajovala tvrdě nepřátelskou politiku vůči Církvi opatřeními, která roku 1933 vyvolala důrazný protest Svatého stolce již od encykliky Dilectissima nobis kvůli „vážnému útoku nejen na náboženství a Církev, ale také na ony jisté principy občanských svobod, na nichž prohlašuje, že se zakládá nový španělský režim. Nechť se nevěří“ - pokračuje papežský dokument - „že by naše slovo bylo vnuknuto pocity nepřátelství k nové formě vlády nebo k jiným, čistě politickým změnám, k nimž nyní došlo ve Španělsku. Všem je totiž známo, že katolická Církev není nikterak svázána s nějakou formou vlády spíše, než s nějakou jinou, pokud zůstávají zachována práva Boha a křesťanského svědomí, nenachází obtíž dohodnout se s různými civilními institucemi, ať již jsou monarchické nebo republikánské, aristokratické nebo demokratické. Zjevným důkazem toho jsou, abychom nehovořili jen o současných událostech, početné konkordáty a dohody, uzavřené v těchto posledních létech, a diplomatické vztahy, navázané Svatým stolcem s různými státy, v nichž po poslední velké válce nastoupily na místo monarchických vlád vlády republikánské“. Jak krom toho opakoval státní sekretář Pacelli ve věci vztahu Církve k veřejné moci: „Zkušenost dvou tisíc let zabraňuje přehánění důležitosti otázek, spojených s formou státu, a struktur, které podmiňuje“. A na opětný důkaz umírněnosti a realismu římské Církve během tragédie, která do tří let propukla ve španělské občanské válce, stojí postoj Svatého stolce a samotného Pia XI., po mnoho měsíců nepříznivě hledících na povstalce, jež vedl generál Franco. Mezi konkordáty, podepsanými Svatým stolcem, vystupuje přirozeně do popředí onen s Říší, k němuž se došlo téhož roku 1933, ale v situaci zcela odlišné od té, kterou Pacelli opouštěl před třemi roky, vzhledem k růstu souhlasu s nacismem. Svatý stolec a většina německých biskupů - na rozdíl od mnoha katolíků a převážné většiny protestantů - si udržoval negativní postoj, i když počáteční opozice episkopátu musela počítat s nástupem Hitlera k moci a s konsensem vůči novému režimu. Abychom připomenuli jen jediný údaj, plných jedenáct tisíc katolických kněží (téměř polovina německého kléru) „byla nacistickým režimem postižena trestními opatřeními, politicky nebo nábožensky zdůvodněnými a často končila v koncentračním táboře. Mezi důsledky konkordátu zde bylo 20 odstranění katolické strany (Zentrum) z politické scény, ale vyhrotily se i rozpory mezi katolickou Církví a nacismem - přes rostoucí obavy z prosazení komunistického totalitarismu a přes tradiční katolický antijudaismus - se zavedením antisemitských zákonů a dispozic o povinné sterilizaci, proti nimž se rázně vyslovil, již roku 1934, zvláště münsterský biskup, Clemens von Galen. Opozice vůči nacismu se stala jasnou a roku 1936 v kolektivním listu episkopátu požádala papeže o encykliku. Pius XI. povolal do Říma tři německé kardinály (Adolfa Bertrama, Micheala von Faulhabera a Karl Josepha Schulteho) a dva biskupy nejvíce nepřátelské režimu, právě von Galena a Konrada von Preysing. S rozhodující pomocí kardinála Pacelliho a jeho oddaných německých spolupracovníků (monsignora Ludwiga Kaase a jezuitů Roberta Leibera a Augustina Bey) se tak došlo k Mit brennender Sorge, encyklice, která roku 1937 odsoudila rasistickou a pohanskou ideologii, která se již prosadila v německé Říši, a byla po několika málo dnech následována encyklikami proti ateistickému komunismu (Divini Redemptoris) a o krvavých pronásledováních laicistického svobodného zednářství proti mexickým katolíkům (Firmissimam constantiam). Vztah Pia XI. A jeho státního sekretáře je ještě třeba plně prozkoumat a to bude moci být vykonáno časem a postupným studiem vatikánských archivních fondů, které jsou pro pontifikát papeže Rattiho, a tedy až do počátku roku 1939, plně zpřístupněny již po více než dva roky, ale málo navštěvovány badateli. Je známa úcta, kterou měl papež vůči Pacellimu již od jeho jmenování kardinálem, příležitosti, při níž vyslovil evangelní větu (Jan 1, 26), později interpretovanou jako předpověď, medius vestrum stat quem vos non scitis (mezi vámi stojí ten, jehož neznáte). Tato úcta stále rostla a vedla Pia XI. k tomu, aby v bezprecedentní inovaci opakovaně vysílal svého státního sekretáře na mezinárodní mise. Tak roku 1934 kardinál Pacelli přeplul Atlantik - jak to již učinil před více než stoletím další budoucí papež, mladý Mastai Ferretti, na diplomatické misi, která ho vedla do Chile. Státní sekretář a papežský legát tak byl v Buenos Aires na mezinárodním eucharistickém kongresu a během dlouhé cesty pak navštívil Montevideo a Rio de Janeiro, pak Las Palmas de Gran Canaria a Barcelonu a vrátil se do Vatikánu na počátku roku 1935. O několik měsíců později byl kardinál v Lurdách, kde v homílii na závěr cesty postavil Kristovo vykoupení proti „praporu sociální revoluce“, „falešné koncepci světa a života“, „pověře o rase a krvi“: bylo to odsouzení „modloslužby rasy“, které se v těchto velmi 21 jasných termínech o dva roky později vrátilo na rty kardinála Pacelliho, nově vyslaného papežem do Francie, tentokrát aby vysvětil baziliku v Lisieux, a pak v Paříži, kde se setkal s představiteli vlády Lidové fronty. A roku 1938 další mezinárodní eucharistický kongres dovedl státního sekretáře do Maďarska, kde znovu potvrdil tradiční princip, že Církev nemá nic společného s rozhodováním o formách vlád a zvláště odsoudil závody ve zbrojení, „které se staly převažujícím úsilím lidstva dvacátého století“, a varoval, že by „ničivá zběsilost (furore distruttivo) nových konfliktů mohla překonat to, „co nejděsivějšího poznala minulost“. Možná nejdůležitější cestou Pacelliho však byla na podzim roku 1936 dlouhá soukromá návštěva Spojených států, kdy procestoval tisíce kilometrů, také v letadle, jak to ostatně učinil již v Německu, což je poslední svědectví jeho modernosti. A na cestě se kardinál setkal s osmdesáti biskupy a těmi nejdůležitějšími politickými představiteli, mezi nimi i s právě znovuzvoleným prezidentem Rooseveltem. Po návratu do Vatikánu ho papež nechal nalézt svůj portrét s vlastnoručním věnováním „Carissimo Cardinali suo Transatlantico Panamerico Eugenio Pacelli feliciter redeunti (Svému drahému transatlantickému a panamerickému kardinálovi Eugeniovi Pacellimu, šťastně se vrátivšímu)“. Jen o několik dní dříve Pius XI. překvapil monsignora Tardiniho, když chválil svého státního sekretáře, který byl ještě na cestě, a klidně uzavřel: „Bude to hezký papež (Sarà un bel Papa)“. Předpověď se naplnila za méně než tři roky, když se znovu přibližovala válka. Aby ji zažehnal, snažil se nový papež, který přijal jméno Pius XII., o poslední výzvu, sepsanou s pomocí Montiniho a proslovenou týden předtím, než jednotky Říše vstoupily do Polska: „Pro velkou lidskou rodinu znovu odbíjí těžká hodina; je to hodina hrozných rozhodnutí, jimiž se nemůže nezabývat naše srdce, jimiž se nemůže nezabývat naše duchovní autorita, které se nám dostává od Boha, abychom vedli duše po cestě spravedlnosti a míru… My, nevyzbrojení ničím jiným než slovem Pravdy a nade vším veřejným soupeřením a vášněmi, k vám promlouváme ve jménu Boha, od nějž bere své jméno každé otcovství na nebi a na zemi… Spravedlnost si razí cestu silou rozumu, nikoli cestou zbraní. A říše, které nejsou založeny na spravedlnosti, nejsou požehnány Bohem. Politika, která se osamostatnila od morálky, zrazuje samy ty, kdo ji takovou chtějí mít. Nebezpečí je bezprostřední, ale ještě je čas. S mírem není nic ztraceno. Všechno může být ztraceno s válkou. Kéž se lidé navrátí k vzájemnému porozumění. … Prosíme je pro krev Kristovu, jejíž silou, vítězící nad světem, 22 byla mírnost v životě a ve smrti. A když je prosíme, víme a cítíme, že jsou s Námi všichni přímého srdce; všichni ti, kdo mají hlad a žízeň po spravedlnosti - všichni ti, kdo již nyní trpí skrze zla života každou bolest. … A je s Námi duše této staré Evropy, která byla dílem víry a křesťanského génia. S námi je celé lidstvo, jež očekává spravedlnost, chléb, svobodu, nikoli železo, které zabíjí a ničí“. Papežova výzva byla marná, stejně jako byla marná obžaloba jeho první encykliky Summi pontificatus, vydané v prvním válečném podzimu, která odsuzovala „zapomínání na onen zákon lidské solidarity a lásky, který diktuje a ukládá jak společný původ a rovnost rozumové podstaty ve všech lidech, ať již náležejí ke kterémukoli národu, tak oběť vykoupení, přinesená Ježíšem Kristem“, a mocně hájila onu „jednotu lidského rodu“, která byla ústředním tématem a titulem poslední zamýšlené encykliky jeho předchůdce, proti němuž byl Pius XII. občas stavěn do protikladu, ale bez reálného důvodu. Nebyla zde tedy žádná „skrytá encyklika“, tak jako nebyl cenzurován kardinálem komořím Pacellim poslední projev Pia XI. k desetiletému výročí Smíření s Itálií, který dal o dvacet let později, roku 1959, Jan XXIII. vydat v „L´Osservatore Romano“. Odsouzení Summi pontificatus se pak zaměřilo proti „koncepci, která přisuzuje státu neomezenou autoritu“, definované v encyklice jako „zhoubný omyl“ jak pro „vnitřní život národů“, tak pro „vztahy mezi národy, protože rozbíjí jednotu nadnárodní společnosti, bere základ a hodnotu právu národů, otevírá cestu k porušování práv druhých a činí obtížnými dohodu a pokojné soužití“. Nakonec přišel velmi tvrdý poukaz na „hodinu temnot“, kdy „duch násilí a nesváru vylévá na lidstvo krvavý pohár bolestí beze jména“, s varováním, že „národy, stržené do tragického víru války, jsou možná ještě jen na „počátku bolestí“ (Mat 24, 8), ale již v tisících rodin vládnou smrt a zděšení, nářek a bědy. Krev nespočetných lidských bytostí, i nebojujících, vznáší srdcelomný nářek zvláště nad milovaným národem, jakým je Polsko, který pro svou věrnost Církvi, pro své zásluhy v obraně křesťanské civilizace, vepsané nesmazatelným písmem v letopisech dějin, má právo na lidskou a bratrskou sympatii světa“. A Pius XII. pokračoval: „Povinnost křesťanské lásky, sám základ Božího království, není prázdným slovem, ale živou skutečností. Otevírá se velmi široké pole křesťanské činné lásce ve všech jejích formách. Máme plnou důvěru, že si všichni Naši synové, zvláště ti, kteří nejsou zkoušeni pohromou války, vzpomenou, následujíce božského Samaritána, na všechny ty, kdo jsou obětmi války a mají právo na soucit a pomoc“. 23

V první encyklice papeže Pacelliho tak byly předem vykresleny nejen hrůzy války, ale také gigantické dílo charitativní činnosti, které katolická Církev rozvinula během let konfliktu vůči všem, bez jakéhokoli rozlišení. Na důkaz toho je zde mimo jiné tři a půl milionu dokumentů Ufficio Informazioni Vaticano pro válečné zajatce, zřízené z vůle Pia XII. hned po začátku války, fond vatikánských archivů, sahající až k roku 1947 a úplně zpřístupněný, ale přesto téměř nevyužívaný. Zdá se totiž, že stačí otevřít archiv, jehož zpřístupnění se velmi hlasitě požadovalo, aby byly jeho dokumenty opomíjeny: evidentně je pro mnohé historie důležitá jedině když může být užívána jako zbraň. Jak by se mělo vědět, archivy Svatého stolce jsou v úplnosti otevřeny až do počátku roku 1939, zatímco pro období války a Šóa byl jejich obsah v tom nejpodstatnějším zveřejněn předem ve dvanácti svazcích Actes et documents du Saint-Siège realtifs à la seconde guerre mondiale, vydávaných z vůle Pavla VI. od roku 1965. Tento rozsáhlý soubor dokumentů - který se připojuje k onomu bezpočetnému z jiných národních a soukromých archivů, k nespočetným svědectvím a historické rekonstrukci období - potvrzuje, že polemika o takzvaném mlčení Pia XII., obžalovávaného z necitelnosti nebo dokonce z tichého souhlasu tváří v tvář Šóa, je účelová, jak k tomu ostatně poukazují její počátky, zakořeněné v sovětské propagandě již za války, propagandě, která se pak přelila do oné komunistické v létech studené války a nakonec byla znovu uvedena v život jejími napodobovateli. Pacelli se jako diplomat Benedikta XV. nasazoval, aby dal již roku 1915 odsoudit antisemitské násilí, které propuklo v Polsku, zatímco ve třicátých létech, jako státní sekretář Pia XI., nechal ukončit rádiovou protižidovskou propagandu jednoho amerického katolického kněze, Charlese Coughlina. Díky své německé zkušenosti pak kardinál velmi dobře znal nacismus a jeho šílenou ideologii a vícekrát mezi léty 1937 a 1939 varoval Američany a Brity před nebezpečím, představovaným Třetí říší. Je zde však více: mezi podzimem 1939 a jarem 1940 papež podpořil, v bezprecedentním rozhodnutí, pokus, brzy opuštěný, některých německých vojenských kruhů, které byly v kontaktu s Brity, svrhnout hitlerovský režim. A po německém útoku na Sovětský svaz se Pius XII. odmítnul postavit na stranu toho, co bylo představováno jako křížová výprava proti komunismu a postavit na tuto stranu také katolickou Církev, ba dokonce se nasadil pro překonání odporu mnoha amerických katolíků 24 proti spojenectví se Sovětským svazem, i když soud papeže a jeho nejužších spolupracovníků o komunismu zůstával vždy radikálně negativní. Představování Pia XII. jako lhostejného tváří v tvář osudu obětí nacismu - Poláků a zvláště židů - a dokonce jako „Hitlerova papeže“, je krom toho, že je urážlivé, na prvním místě z historického hlediska neudržitelné, stejně tak jako je bez historického základu obraz papeže jako jakési pobočky Američanů a „kaplana Západu“, šířený a vždy zastávaný Sověty a a jejich místními stoupenci v evropských demokraciích za studené války. Tváří v tvář hrůzám války a toho, co bude následně definováno jako Šóa, nezůstal papež Pacelli ani neutrální, ani lhostejný, a to, co dostávalo a podnes dostává nálepku mlčení, bylo naopak vědomým a protrpěným rozhodnutím, založeným na velmi jasném a náboženském morálním úsudku. Uznávalo to a uznává tolik hlasů, i mimo katolický svět. Například již roku 1940 Albert Einstein píše v novinách „Time“: „Jedině církev se odvážila postavit Hitlerově kampani za potlačení pravdy. Dříve mne církev nijak zvlášť nezajímala, ale nyní pociťuji velkou náklonnost a obdiv, protože jedině církev měla odvahu a stálou sílu stát na straně intelektuální pravdy a morální svobody“. Dominikán Yves Congar, pozdější kardinál, uvádí ve svém koncilním deníku důvěrná sdělení jednoho dobového svědka, spolubratra Rosaire Gagnebeta. Po masakru ve Fosse Ardeatine se tázal „s úzkostí“ sebe sama zda ho odsoudit: „Ale všechny kláštery, všechny řeholní domy v Římě, byly plné těch, kdo se do nich utekli: komunistů, židů, demokratů a antifašistů, někdejších generálů, atd. Pius XII. dočasně zrušil klausuru. Kdyby byl Pius XII. veřejně a slavnostně protestoval, došlo by k prohlídkám v těchto domech a bylo by to katastrofické“1. Tak se papež rozhodnul pro diplomatický protest. Pak, tváří v tvář hrozbě deportace, sdělil arcibiskupovi z Palerma, kardinálu Luigimu Lavitranovi, že by v takovém případě přejal „moci na jeho místě“ a německému vyslanci řekl bez váhání: bude zatčen „monsignor Pacelli, ale ne papež!“. Dílo podpory, určené Piem XII. pro pronásledované - mezi nimi mnoha židům v Římě, v Itálii a v různých dalších zemích - bylo nezměrné a je stále více dokumentováno, také ze strany autoritativních historiků a intelektuálů, kteří jistě nejsou oficiálními obhájci

1 Poznámka překladatele: tak tomu bylo i paulánském konventu San Francesco ai Monti v samém středu Říma, nedaleko císařských fór. Náš někdejší generální postulátor a generální vikář řádu, P. Alfredo Bellantonio, mi vyprávěl, že tehdy byl třípatrový konvent plný až po střechu židovských uprchlíků, kteří byli vydáváni za kandidáty řeholního života nebo bratry laiky, a naši Otcové se třásli hrůzou co by se stalo, kdyby do něj vnikly německé hlídky. Je ostatně známo že římský rabín našel útočiště přímo na území Vatikánského státu; fjh. 25 papežství, jako Ernesto Galli della Loggia, Arrigo Levi a Piero Melograni. Skutečnosti a dokumenty se pomalu vynořují z této minulosti, která nepomíjí. Tyto dokumenty vydávají spravedlivý počet tomu, co papež Pacelli a jeho Církev vykonali tváří v tvář kriminálnímu pronásledování židů a měly by uložit přepsat nespočetné historické knihy a odkázat do zapomenutí pomlouvačnou legendu jakéhosi pronacistického papeže. Zrozena v létech světové války tato legenda vyvrcholila roku 1963 divadelním představením dramatu Der Stellvertreter Rolfa Hochhutha a byla znovu uvedena na scénu roku 2002 filmem Amen Constantina Costa-Gavrase. Že jde o řízenou kampaň, odhalil v Itálii Giovanni Spadolini již roku 1965, když tento historik hovořil o „systematických útocích komunistického světa, které neopomíjely nalézat jakousi komplicitu či jakousi blahovůli i v srdcích katolíků - nebo přinejmenším u jistých nikoli neznámých katolíků dokonce i v Itálii“. Potvrdil to o čtyřicet let později celý dossier, z nějž vyplývá, že hlavy Třetí říše považovaly papeže Pacelliho za nepřítele: posud nevydané nacistické dokumenty, které skončili v rukou velitelů tajných služeb komunistického Německa a které přirozeně zůstaly skryty až do šetření deníku „la Repubblica“, novin, které jistě nelze definovat jako propacelliovské. Tečku za historiografickým případem, představovaným debatou o Piovi XII., učinil při příležitosti padesátého výročí jeho úmrtí dlouhý a důležitý rozhovor, který „L´Osservatore Romano“ přinesl s Paolem Mielim, historikem, který řídí „Corriere della Sera“. Je to velmi významný text, v němž mimo jiné Mieli prohlásil, že je přesvědčen, že historici papeže Pacelliho ospravedlní; „ta část židovské krve, jež koluje v mých žilách“ - dodal - „mne vede k tomu, že dávám přednost papeži, který pomáhá mým souvěrcům přežít, spíše než někomu, kdo koná jen demonstrativní gesto“. A stojí zato si znovu přečíst závěrečný soud o Piovi XII.: „Možná to byl nejdůležitější papež dvacátého století. Byl jistě mučen pochybnostmi. V otázce mlčení, jak jsem řekl, si sám kladl otázky. Ale právě toto mi dává představu o jeho velikosti. Mimo jiné na mne velmi zapůsobila jedna skutečnost. Jakmile skončila válka, byl by se Pius XII., kdyby byl býval měl špatné svědomí, chlubil dílem záchrany židů. On to naopak nikdy neučinil. Nikdy neřekl jediné slovo. Mohl tak učinit. Mohl to nechat napsat, nechat to říci. Neudělal to. To je pro mne důkaz jakou hloubku má jeho osobnost. Nebyl to papež, který by cítil potřebu se hájit. Pokud jde o soud o Piovi XII., musím říci, že mi zůstalo v srdci, co napsal roku 1964 Robert Kempner, židovský soudce německého původu, číslo dvě veřejné žaloby na Norimberském procesu: „Jakékoli propagandistické vyjádření Církve proti Hitlerově vládě by bylo nejen předem uváženou sebevraždou, ale bylo by urychlilo 26 vyvraždění většího počtu židů a kněží“. Uzavírám: po dvacet let byly soudy o Piovi XII. jednomyslně sdíleny. Podle mne, tedy, v ofenzívě proti němu účty stále neodpovídají všemu tomu, co se tvrdilo. A kdokoli se ho chystá studovat s intelektuální čestností, musí vycházet právě z toho. Že účty stále neodpovídají všemu tomu, co se tvrdilo“. Pavel VI., Jan Pavel II., Benedikt XVI. Shodně hájili z historického hlediska památku Pia XII., jeho činnost za Druhé světové války a tváří v tvář děsivé tragédii Šóa. K tomu je třeba přidat poctu, kterou papežové vzdali památce šesti milionů obětí Šóa a nepochybnou vůli přikročit na cestě pokoje ke smíření a náboženskému dialogu s judaismem, jak Pavel VI. učinil v době II. Vatikánského koncilu a během svého pontifikátu, jak to Jan Pavel II. Stále a vytrvale kázal a jako to při tolika příležitostech Benedikt XVI. Opakoval, zvláště tohoto roku na cestách do Spojených států, Austrálie a zvláště do Francie. Jak je známo, probíhá kanonizační kauza papeže Pacelliho, náboženská událost, která vyžaduje, aby byla všemi respektována a jež ve své specifičnosti náleží do výlučné kompetence Svatého stolce. Když Pavel VI. oznámil roku 1965 na koncilu zahájení kauz Pia XII. a Jana XXIII., vysvětlil jejich důvody: „Vyjde se tak vstříc přání, které jak v případě jednoho, tak druhého, vyjádřily nespočetné hlasy; bude tak pro dějiny zajištěno bohatství jejich duchovního dědictví; vyhneme se tomu, aby nějaký jiný důvod, než jen kult skutečné svatosti a tedy sláva Boha a povznesení Jeho Církve, znovu předložil jejich autentické a drahé postavy naší úctě a úctě budoucích staletí“. Když Benedikt XVI. Slavil ve svatém Petru mši svatou na památku Pia XII., vyzval k modlitbě „aby šťastně pokračovala kauza blahořečení“. Je to výzva, kterou rád přijímám a k níž se připojuji, když připomínám a oslavuji římského papeže, jenž byl velikým a k jehož poznání toto sympozium jistě velmi přispěje.

(Tarcisio BERTONE, Al di là delle polemiche strumentali tutta la grandezza di Eugenio Pacelli segretario di Stato e Romano Pontefice. „Papa di Hitler?“. Un giudizio storicamente insostenibile, v: „L´Osservatore romano“, roč. CXLVIII, č. 260 (45.000), pátek 7. listopadu 2008, s. 4-5, přel. fjh; předkládané texty jsou nekomerčním interním studijním materiálem Slavatovské akademie při Městské knihovně v Nové Bystřici, zaměřeným k rozšíření obzorů účastníků jejích přednáškových programů, křesťanských pedagogů, studentů a zájemců o církevní dějiny. Autorská práva náleží autorům samým či svrchu uvedeným institucím, nakladatelstvím a redakcím).

27

Proroctví a dědictví jednoho dramatického a těžkého pontifikátu.

KDO BYL SKUTEČNĚ PAPEŽ PACELLI.

Antonio RICCARDI.

„Jsem politický papež a proto záhadný (Sono un papa politico e perciò enigmatico)“ - říká Pius XII. Pier Paolovi Passolinimu. A dodává: „O lásce vím jen, jak říká autorita, že tu je (Della carità so solo, come dice l´autorità, che c´è)“. Necitlivý k bolestem lidí, přísný a politický. Tento obraz převažuje již po čtyřicet let v nemalé části historiografie a publicistiky. Ale kdo byl Pius XII.? Historik naráží na dvě otázky: na otázku po postavě papeže Pacelliho, ale také na onu po záhadě černé legendy o něm. Tato poslední otázka se hluboce dotýká dnešního způsobu jak se pojímají soudobé dějiny. Kým byl? Byl to papež velké popularity. Nemálo tehdejších mladých katolíků si vzpomíná, jak se po jeho smrti roku 1958 zdálo nemožným, aby byl papež jiný než Eugenio Pacelli. Končil jeden velký pontifikát. Arturo Carlo Jemolo, katolický liberální historik, uzavírá: „V oněch devatenácti létech pontifikátu skutečně vtěloval katolickou Církev“. Byl považován za tak velikého papeže, že se pocítila potřeba představit si přechodný pontifikát. Sám Jan XXIII. Je při svých prvních krocích ještě pod dojmem Pia XII. a vyznává: „Když kolem sebe slyším hovořit o papeži… například: je třeba říci papeži, je třeba tohle projednat s papežem, a tak dále, myslím ještě a stále na svatého Otce Pia XII.“. Pius XII. byl považován za velkého papeže. Byl prvním papežem sdělovacích prostředků a jeho obraz vstoupil na maličkou obrazovku v evropských a severoamerických domech. Jeho obličej se stal známým, stejně jako jeho slovo, pronášené v mnoha jazycích. Poté, co začala být postava papeže s devatenáctým stoletím známá věřícím, ne již jen vzdálené a ctěné jméno, došlo k dalšímu zvratu s Piem XII.: papež se stal veřejným leaderem, přítomným ve sdělovacích prostředcích. Vytvářel se kolem něj konsens, s výjimkou komunistického světa. Židovská svědectví v době jeho smrti - která jsou často připomínána - ukazující popularitu i mimo katolicismus. Jedině „L´Humanité“, francouzský komunistický deník, mluvil o mlčení o Šóa. Ale komunistický tisk Východu a Západu se vždy strefoval do papeže jako spolupracovníka nacismu a fašizmu. 28

Co se stalo za méně než deset let? Jak se populární papež stal zavrženíhodnou postavou, která po sobě zanechávala tíživé dědictví? Revizionistický proces s Piem XII. má, jak je známo, svůj katalyzátor ve hře Náměstek Rolfa Hochhutha, zveřejněné roku 1963, v linii politického divadla Erwina Piscatora. Matka Pascalina napovídá, že část dokumentů pochází od německého pronacistického preláta, monsignora Aloise Hudala, odstraněného Piem XII. Další myslí na dokumenty, dodané nějakým duchovním, který nebyl věrný Svatému stolci. Představení Náměstka na Broadwayi na počátku roku 1964 otevřelo diskusi ve Spojených státech. Ale téměř většina židovských organizací, zvláště Anti-Defamation League a American Jewish Commitee byla na jiné vlně: vzhlížely s prioritním zájmem k velké změně, kterou právě zaváděl II. Vatikánský koncil do vztahů se židy. Dokonce jeden expert Anti-Defamation League připravil brožuru na obranu papeže pro National Catholic Welfare Committee. Americké turné Náměstka bylo zrušeno. Během několika let však židovské mínění doznalo signifikativních změn. Ovzduší se mělo vyvíjet také v americkém veřejném mínění s procesem s Adolfem Eichmannem (1960) a se Šestidenní válkou (1967). Kultura oběti, dnes tak významná ve Spojených státech a jinde, nebyla milována ve světě Johna Wayna a Garyho Coopera. Se šedesátými léty se mnoho změnilo: menšiny, oběti získávají svůj význam vůči většinám či tradičním institucím. Proces revize Pia XII. utrpěl dopadem antiautoritářského hnutí roku 1968: která instituce vtělovala tradiční autoritu lépe než papežství a papež, jenž ji vtěloval svrchovaně? Revize zasahuje svět katolíků. Roku 1964, ve chvíli svého vydání v Itálii nakladatelstvím Feltrinelli, byl Náměstek uveden předmluvou známého katolického badatele, Carla Bo: Pius XII. je „papež, který se přizpůsobuje společnosti, jež si již dlouhou dobu zvykla nebrat v potaz pravdy Evangelia“. Mlčení Pia XII. odhaluje Církev v plném „přizpůsobení“ světu: „Zvolit cestu nejmenšího zla odpovídá v podstatě duchu přizpůsobení“. Bo takto představuje postoj papeže po Náměstkovi: „Církev není hlavním obžalovaným, zasedla jen mezi ostatní na stejnou lavici“. Papež, který se přizpůsobuje. A přece v létech po koncilu část debaty o Církvi míří k nutnosti vyplnit svůj hiát vůči světu tím, že se přizpůsobí realitě. Již francouzský spisovatel François Mauriac napsal v padesátých létech: „Mlčení papeže a hierarchie nebylo ničím jiným, než odpornou povinností; šlo o to vyhnout se horším neštěstím. To neubírá, aby zločin takové šíře dopadnul v nemalé části na všechny svědky, 29 kteří mlčeli,ať již byly důvody jejich mlčení jakékoli“. Na druhé straně byl Mauriac citlivý na pařížského arcibiskupa, kardinála Emmanuela Célestina Suharda, velkou postavu, ale blízkou Pétainovi. Po válce modernista Ernesto Buonaiuti - který znal mladého Eugenia Pacelliho, předtím než se odloučil od Církve - psal o selhání Pia XII. tváří v tvář velkým otázkám současnosti: obrana neměnnosti, svlažované smyslem pro římskost, a užívání diplomatického nástroje byly jejími hlavními složkami. V této linii postupoval o dvacet let později také Carlo Falconi, jenž byl předtím, než opustil Církev, blízký monsignorovi Giovanni Battistovi Montinimu. Již před Náměstkem tedy existovali rozvrstvené kritické smýšlení o papeži Pacellim jako realistovi a muži mimo svou dobu. Ale od poloviny sedmdesátých let se stalo, abychom tak řekli, masovým smýšlením. Směs koncilu a osmašedesátého, duch doby, úzkostlivý o nové a neinstitucionální, nalezly v Piovi XII. antiproroka, realistu přizpůsobení. Jeho dědictví se stávalo tíživým pro katolíky, hledající nové. Obnova koncilu, „prorocký“ pontifikát Jana XXIII., očekávání nového vztahu s dobou, podnítily v průběhu několika málo let skluz postavy Pia XII. z populárního papeže k symbolu minulosti: poslední papež konstantinovské éry, svrchovaný a politický, jehož dědictví je třeba zlikvidovat. Působí zde „duch osmašedesátého“, nejen se svým antiinstitucionálním nábojem, ale s utopickým smyslem nového a nových časů. Nevyslovila snad katolická Církev, nejstarší instituce Západu, s II. Vatikánským koncilem svou vůli vyjít ze starého? Bylo třeba se zřeknout dědictví papeže-krále. Nebyla snad modernizace Pavla VI. ve vatikánském prostředí jako struktury, dvůr a vybavení prováděna ve smyslu demise z královské moci? Jistě, formy autority Pia XII. byly poněkud anachronické v době republik a severských monarchií. Papež, narozený roku 1876, téměř vrstevník Stalina, narozeného roku 1879, Churchilla, narozeného roku 1874, náležel k jisté kultuře autority, charakterizované jistým „césarstvím“ veřejných osob, abychom tak řekli s Georgem Mossem. Šedesátá léta toužila po odlišném ovzduší: Kennedy, Chruščev a papež Jan XXIII. představovali vůli vyjít ze světa politiky, typického pro léta války a studené války? Pius XII. se stal téměř anachronickým. Papež koncilu a budoucnosti nesměl být jako Pius XII.! Pavel VI., jenž rovněž obnovil úctu k Piovi XII., ho stále hájil. Byl to Pavel VI., kdo roku 1964 rozhodnul o vydání vatikánských dokumentů ke Druhé světové válce pouhá dvě desetiletí po ukončení konfliktu. Šlo o velmi inovační rozhodnutí pro časy vatikánských archivů. Takové rozhodnutí ukazuje jak je přístup k dokumentům rozhodující pro psaní dějin 30

Církve právě v jejich kontroverzních bodech. Dokumenty z ostatních archivů, jako archivů diplomatů, akreditovaných ve Vatikánu, svou podstatou nevedou k plné rekonstrukci motivací a komplexnosti jednání vatikánských zodpovědných osob. A přesto se větší část této historie píše na základě sekundárních pramenů, protože historie Církve je součástí širší debaty současné historiografie. Obrana Pia XII. nebyla sdílena částí katolického světa, zatímco jeho postava se stala symbolem předkoncilního papeže, posledního papeže-krále, papeže tradicionalistů. Mezitím se rozvíjela kritická historiografie. Giovanni Miccoli, autor početných a významných děl v tomto smyslu, byl možná jejím nejdůležitějším autorem: hovoří o „anachroničnosti“ Pia XII., uzavřeného v nadčasovosti. Konstatuje, že Pius XII. a jeho Církev, zablokovaní ve své institucionální a církevní strnulosti, bez smyslu pro dějiny, posedlí představou komunismu, nevnímali hrůznou realitu vyhlazení židů a nacismu. Část katolických spisků o papeži Pacellim byla charakterizována obranným tónem, výrazem úžasu nad skutečností, že by tak populární papež mohl být předmětem obžalob tohoto druhu. Byl jsem vždy přesvědčen, že je postava Pia XII. jedním z hlavních historickým míst Církve dvacátého století. V této perspektivě jsem roku 1983 uspořádal na univerzitě v Bari sympozium o postavě Pia XII., které otevíral referát badatele velkých kritických schopností, Francesca Traniella, jenž vyjádřil naše úsilí ve svém názvu: „Pius XII. od mýtu k dějinám“. Byla zde totiž „nová nenapadnutelná a neoddiskutovatelná pravda“ o Piovi XII., jak prohlašuje Sergio Romano, spíše v řádu mýtu než dějin. Při této příležitosti jsem zdůrazňoval jak byla řada aspektů tohoto pontifikátu nosnými prvky koncilního a pokoncilního období, zatímco novátorští biskupové II. Vatikánského koncilu byli z větší části jmenováni Pacellim. Proto jsem si dovolil hovořit o „vládě a proroctví“ v pontifikátu Pia XII. neboť existuje, jistým způsobem, jisté pacelliovské proroctví, překvapující u člověka, považovaného až do volby za umírněného a vyrovnaného moudrého muže. Lidé, problémy, tradiční kontinuita, činili z let Pia XII. rozhodující historické místo pro pochopení následující doby. Žel „soudobá“ historiografická debata (dibattito storiografico contemporaneista) se často pohybuje v neznalosti argumentace a spisů. Je to debata, jež v různosti interpretací, nebere občas v potaz nové poznatky, také proto - jak poznamenávají vydavatelé - že otázky kolem Pia XII. činí knihy prodejnými a probouzejí emoce, i přesto že uplynulo tolik let. A tak se plyne na vlnách mezi historiografií a publicistikou. Prostřednictvím příběhů, které nejsou historiografií, se dochází k paradoxu Johna Cornwella: 31

„Byl to ideální papež pro nevýslovná Hitlerův plán. Byla to Hitlerova šachová figurka. Byl to Hitlerův papež“. Nebo tvrzení Daniela Jonaha Goldhagena, pro nějž je Církev, jako dědic tohoto papeže, vyzývána k hmotnému, politickému a duchovnímu odškodnění. Ve skutečnosti je dědictví Pia XII. dědictvím obtížné historie. Jeho léta jsou obdobím, v němž se Církev, ve velké osamělosti, poměřuje s děsivými výzvami jako nacismus a komunismus, který po roce 1945 provádí dílo zničení křesťanství na evropském Východě, srovnatelné jedině s ničením, které provedly islámské vpády v dějinách Církve. Komunistická otázka, protože papež Pacelli upozorňuje prezidenta Roosevelta na riziko přítomnosti Moskvy v Evropě a odmítá americkou interpretaci komunistické změny ve věci svobody, což je významná shoda s náhledem Karola Wojtyły. Na druhé straně Pius XII., jak je známo, nedovoluje, aby severoameričtí katolíci stáli v cestě Rooseveltově politice na podporu sovětského válečného úsilí proti Německu. Proč papež, který mlčel vůči nacistům, exkomunikoval komunisty roku 1949? Je třeba připomenout, že historie se Sověty je dlouhá a zaznamenává také fázi, v níž se Svatý stolec pokoušel dohodnout s Moskvou. Pacelli roku 1925 jednal se sovětským komisařem Georgijem Vasiljevičem Čičerinem v Berlíně a mohl napsat kardinálu Pietru Gasparrimu nepesimistické zdání o rozhovoru: „Sovětská vláda, nyní poprvé a výjimečně ve prospěch katolické Církve, říká ze vpustí na své území hierarchii, podřízenou Svatému stolci, na nějž rovněž hledí jako na zahraniční mocnost“. Jednání se zhroutila a situace katolíků v Rusku je zoufalá. Pius XII. vidí v poválečném období jak chtějí komunistické moci „nacionalizovat“ katolické církve tím, že přeruší jejich vztah s Římem a zasáhnou biskupy, věrné papeži, aby nad nimi vykonávaly plnou kontrolu. V tomto ovzduší, zvláště s výhledem k Východu, se rodí exkomunikace, jako zoufalé gesto obžaloby, morální mez každého vztahu s komunistickými systémy, téměř jako ochranný štít. Antikomunismus Pia XII., nepohodlný v době jednání s komunistickými mocemi, nabývá znovu své hodnoty po roce 1989. Osobnost Pia XII. je komplexní, ale jeho doba je trýznivá. Hovořili jsme již o nacismu, o komunizmu a jeho panství v Evropě a v Asii, ale bylo by také třeba zmínit počínající konzumismus se sekularizací, konec kolonialismu, změny zavedené demokracií, rozvojem věd. Giovanni Spadolini pronikavě konstatuje roku 1973: Pius XII. „není osobností, vhodnou pro terribles semplificateurs (hrozné zjednodušovatele) naší doby; všechno je dobré, všechno je zlé, všechno pravicové, všechno levicové, všechno světla, všechno temnoty“. Otec 32

Raimondo Spiazzi, který ho znal, o něm hovoří jako o mnohostranné osobě: citlivá náboženská povaha, věrný strážce tradice, schopný vcítit se do vzdálených světů, „ve svém živlu v práci na obnově lepšího lidstva, zvláště jako učitel“, ale stižený omezenou „vroucí spontánností pohybu a působivostí v praktické akci“. Přistupovat z historického úhlu pohledu k jeho pontifikátu je však rozhodující pro pochopení osudu Církve ve dvacátém století. Dědictví papeže Pacelliho je totiž značné: jeho léta měla rozhodující vliv, také proto že kádry Církve v následujících desetiletích byly vybrány a orientovány tímto papežem. V Církvi se řídící skupina rozvíjí se silným smyslem kontinuity, způsobem dosti vzdáleným spoil system politické společnosti. Lidé Pia XII. vytvořili koncilní a pokoncilní období. Jako první Giovanni Battista Montini, blízký spolupracovník Pia XII. Ohledně epizody přeložení budoucího Pavla VI. do Milána roku 1954 jsem došel k přesvědčení, že neznamenala osobní rozchod mezi papežem a jeho spolupracovníkem, ale spíše jeho osobní obohacení pastýřskou zkušeností v Miláně ve chvíli, kdy tam probíhalo období obtíží s kurií. Postačilo by pomyslet na to, jak Montini hájil památku Pia XII. ve věci válečných rozhodnutí, do nichž byl přímo zapojen - byl reaktorem poselství o válce z roku 1939 - společně s monsignorem Domenicem Tardinim a kardinálem Luigim Maglionem. ¨ Dědictví Pia XII. je značné. Nepřekvapuje, že se toho nachází tolik z jeho magisteria v koncilních dokumentech a debatách, takže se stal tím nejcitovanějším autorem. Nepřipomínají ho Sacrosanctum Concilium o liturgii - ale cituje jen učitelský úřad až do Tridentu -, dekret o řeholním životě, bez poznámek; dekret o ekumenismu, který cituje jen dva Otce, koncily a Písmo; dekrety o nekřesťanských náboženstvích a o sociálních komunikacích. Na druhé straně jsou Mystici Corporis a Mediator Dei velmi užívány v Lumen gentium; Divino afflante spiritu se objevuje v Dei verbum nebo misijní encykliky v dekretu o misiích. Nejde o citace, abychom tak řekli, ve smyslu kontinuity magisteria, ale o převzetí podstaty problematiky a perspektiv v logice naplnění a rozvoje. Krom toho je mnoho citací z Pia XII. v magisteriu Jana XXIII., zvláště v prvních dvou létech, zatímco lze doložit asi jednadvacet až šestatřicet citací v následujících třech létech. Signifikativně zůstává Pius XII. velmi citovaným papežem i za Pavla VI., do té míry, že jeho přítomnost překonává roku 1973, patnáct let po jeho smrti, vzpomínku na Jana XXIII. Stálé odkazy na nauku Pia XII. ze strany koncilu a jeho dvou nástupců se mohou jevit jako samozřejmé. Je zde ale kontinuita politicko- diplomatické metody Svatého stolce. A přesto se nad nimi již od šedesátých let vznášel 33 přízrak takzvaných mlčení. Otázka mlčení se totiž postupně stala morální kategorií, uplatňovanou na každém poli. Důležitou kapitolou vatikánské politiky Pavla VI. je vztah s vládami evropského Východu. Jeho velkou starostí je život katolíků v oněch režimech: hledá tedy kontakty s vládami, aby zajistil minimum možnosti života. Není to politika, která by starého substituta Pia XII. naplňovala nadšením, spíše - jak to definuje státní sekretář Jean- Marie Villot - modus non moriendi (způsob jak nezemřít). A přesto tato politika vyžaduje změnu veřejného postoje ke komunismu. Vystupuje do popředí z mlčení II. Vatikánského koncilu o něm či ze zmírnění tónu papežových prohlášení. To, co je některými katolickými sektory interpretováno jako vůle k dialogu s marxismem, je ve skutečnost pro montiniovskou kurii akt hořkého realismu. To se děje v létech obžalob sovětské moci ze strany Alexandra Solženicyna. Jde o nová mlčení? Pronásledování křesťanů není holokaust, ale velmi vážné masové násilí, které postihuje věřící v Sovětském svazu, v Evropě a v Asii. Realismus nadále ukládá nutnost modulovat veřejná prohlášení i po Piovi XII. Jsou to rozhodnutí, přijatá ve spolupráci monsignorem Agostinem Casarolim, který se formoval ve škole kardinála Tardiniho, diplomatické osobnosti nikoli bázlivé, ale realistické. Krom toho se tak stalo během První světové války s Benediktem XV., jenž zasáhnul ve věci masakru Arménů v Osmanské říši různými kroky a dokumenty, adresovanými tureckému sultánovi, ale hluboce hájil nestrannost, vyhrazenou Svatému stolci mezi válčícími stranami. Teprve roku 1978, s nástupem Jana Pavla II., začíná papež, i když pokračuje v politice kontaktu s komunistickými vládami, hovořit silnými tóny o „lidských právech“. Za hranicemi kontinuit a diskontinuit představuje pontifikát Pia XII. tkáň naukového a pastorálního prohloubení, která spojuje Církev první poloviny dvacátého století s Církví jeho druhé poloviny. Pius XII., jenž prožil své kněžské mládí za modernistické krize a jenž nastoupil jako podsekretář Mimořádných církevních záležitostí (Affari Ecclesiastici straordinari) po hlavě antimodernistické skupiny, monsignoru Umbertovi Benignim, je přirozeně mužem tradice a obrany nauky. Přesto si povšimne, že v zemích staré křesťanské tradice existuje krize a vzdalování od Církve: hovoří o tom také ve vztahu ke svému milovanému křesťanskému Římu, definovanému v jedné jeho řeči jako misijní území v některých svých částech. Malá epizoda ilustruje trýznivou citlivost papeže Pacelliho, strážce tradice, hledajícího nový kontakt s lidmi. Svěřuje se svým nejbližším spolupracovníkům, že nespal několik dní 34 před schválením reformy eucharistického půstu. Liturgické reformy se rozvíjí ve smyslu obnovy starého, jako v případě Svatého týdne, ale také úprav, které by liturgii učinily přístupnější věřícím, jako je tomu s večerní mší, omezením eucharistické půstu a dílčím zavedením národních jazyků v Číně, kde je od roku 1949 možno sloužit celou mši v čínštině, s výjimkou kánonu. Přizpůsobení Církve? Je to to, co Bo vytýká Piovi XII. vůči válce. Ale přizpůsobení, které rozvinul Pius XII., slouží opětnému rozvoji poslání Církve. Je to přizpůsobení, které Pius XII. žádá po řeholnících, kteří doznávají ve dvacátém století velkého rozvoje ve starých řádech a v nových kongregacích: nejvyšším bodem jsou právě léta papeže Pacelliho. Papež přikračuje k reformě řeholníků, jak v opětném objevení charismatu zakladatele, tak v silnější spolupráci s misiemi. Rodí se ale také nové formy řeholního života jako Opus Dei, schválené v Madridu roku 1941 a v Římě roku 1946, a sekulární instituty. Povšimněme si také rychlé cesty, kterou prošly Malé sestry a Malí bratří Ježíšovi. Oslovuje nás snadný přístup k papeži, který měla zakladatelka, Malá sestra Magdaléna od Ježíše. Ve skutečnosti - je to třeba výslovně říci - je doložen jistý přístup k papeži nejen pro katolické davy, ale také pro jednotlivé osoby: jeden piemontský sedmnáctiletý mladík, nejistý svým povoláním, měl překvapivou možnost hovořit o tom s papežem, který mu poradil, aby vstoupil k jezuitům. Pius XII. obrací Církev k opětnému rozvoji misií, také proto, že se zdá, že podle některých příznaků vytušil jejich krizi. Pro papeže Pacelliho se Církev měla stát misijní: výrazem toho je nejvyšší a nejvíce navštívená manifestace pontifikátu, Svatý rok 1950, proklamovaný velký návrat. Od poválečného období jsou výzvy k mobilizaci naléhavé. Riccardo Lombardi, jezuita, který rozvíjí od roku 1952 hnutí za lepší svět - tak vlivné v Latinské Americe - je papežův missus dominicus, jak ho definoval Montini. Pius XII., jen váhal zda provést strukturální reformu nebo provést změny, jejichž potřebu však cítil, pověřil jezuitu aby zmobilizoval katolíky v pro něj nezbytné perspektivě. Misie byla prioritní. Povolil dělnické kněze ve Francii a pak tuto zkušenost roku 1954 uzavřel, když se mu zdálo, že by se zpochybňovalo katolické kněžství, ale reorganizoval jejich přítomnost prelaturou Francouzské misie. Smělé kroky apoštolátu v perspektivě nového misijního úsilí Církve jsou povoleny a doporučeny, pokud se vyhnou „falešným míněním, která ohrožují katolickou nauku“, tak se vyjadřuje roku 1960 v encyklice Humani generis. Rámec nového nástupu Církve je třeba doplnit zmínkou o misiích, kde papež Pacelli, jako dědic linie pozornosti ke kulturám 35

Benedikta XV. a Pia XI., připravuje dopad na období nezávislostí, jehož přiblížení cítí. Požaduje však - dvěma misijními encyklikami - nové úsilí celého katolického světa, který přivedl k široké mobilizaci v tomto smyslu. Během jeho pontifikátu se zdvojnásobil počet kněží v misiích - na více než 18.000 kněží - zatímco počet afrických kněží se v krátké době zvýšil ze 300 na 1.800. Svěcení o něco málo více než třicetiletého monsignora Bernardina Gantina roku 1957 v kapli Propagandy Fide, které vykonali kardinál děkan Eugène Tisserant, prefekt Propagandy Fide, a kardinál Celso Costantini, budovatel misijní strategie prvního poválečného období, je symbolickou událostí toho, jak se misijní dědictví Benedikta XV. a Pia XI., tím že prochází přes Pia XII., stává realitou Církve koncilu a pokoncilního období. Církev Pia XII. se cítí být hnutím ve světě, jak v evropských společnostech, tak v takzvaných nových světech. Musí se stát přítomným všemi způsoby, protože pro Pia XII. je kořenem moderního zla nepřítomnost zakořenění Boha a nauky Církve. Církev Pia XII. a papež diplomat velmi omezují očekávání od diplomacie a států, i když vedou konkordátní politiku; ve skutečnosti papež důvěřuje především v národy a vyhledává kontakt s lidmi, jak poznamenává jeden svědek života Pia XII. Církev je po světové válce přesvědčena že musí předložit cestu křesťanské civilizace. Církev je pro papeže Pacelliho nikoli impériem, ale „vychovatelkou lidí a národů“: „S takto formovanými lidmi“ - říká v programové řeči pro konsistoř z roku 1946 - Církev připravuje lidské společnosti základ, na němž bude moci s jistotou spočinout“. Církev není svázána s civilizací minulosti, ani s jedinou civilizací, není „netečná v tajemství svých chrámů (inerte nel segreto dei suoi templi)“, ale kráčí vpřed, vedena „ducem života (spirito vitale)“ - říká Pius XII. - „ve stálém přizpůsobení (di continuo adattamento)“. Pius XII., s nejrozsáhlejším magisteriem ze svých předchůdců, diskutuje o všem, i o vzdálených tématech, a činí tak proto, aby ukázal, že nic není cizího Církvi a aby ji vedl k životu uprostřed nových soudobých realit. Rozsáhlá kapitola o životě, těle, zdraví, léčení, omezení utrpení - kde byly nové postoje - je příkladem tohoto papežova přístupu. Je to tolik pobídek, požadavků změny, problémů. Papež na sebe bere tolik problematiky, hledání nových cest, zodpovědnosti za to aby dal podnět a nabývá nejen podoby učitele, ale i proroka. Činí tak s námahou muže, kterého kardinál Tisserant poněkud tvrdě považoval za „nerozhodného, váhajícího“. Pro Tardiniho byl naopak delikátní a křehký. Otec Yves Congar, který byl postižen omezeními teologické kontroly z let Pia XII., píše pronikavě: „Velký papež 36

Pius XII. nebyl jistě proti každé změně, chtěl si ale nad ní zachovat úzkou kontrolu a iniciativu“. To, že na sebe papež přímo bral tolik úkolů, počínaje řízením Státního sekretariátu bez sekretáře, přes kontakt s lidmi, až k nauce a proroctví, činilo jeho službu namáhavou, občas dramatickou. Dramatický smysl vzrůstá s vnímáním obtíží a krizí s komunistickým pronásledováním, sekularizací, „novými věcmi“ současného světa. Papež, toužící po přizpůsobení a změně, ale znepokojený dosahem změn, osobně načrtává linii a zmnožuje iniciativy a zásahy. Chce odpovědět na otevřené problémy. Mnohé z nich vynášejí na povrch vota biskupů, připravujících II. Vatikánský koncil. Ve skutečnosti bylo vnímání stavu Církve ze strany Pia XII. dramatické především v jeho posledních létech, poznamenaných nemocí. Válka byla velmi obtížným obdobím, ale dlouhé poválečné období bylo charakteristické posud nevídanou komplexností. Jeho lidské a naukové dědictví bylo dědictvím papeže, který se poměřil s komplexností v tradici katolické Církve, ale byl veden dychtivou touhou oslovit svět. Lidský příběh Eugenia Pacelliho je bohatý a signifikativní, emblematický pro obtíže a zdroje Církve jeho doby. Když roku 1954 hovořil o Řehoři VII., připomenul „zdánlivé zhroucení celého jeho díla“, ale pak - dodal - „se ukázal jako skutečný vítěz zápasu o svobodu Církve“. Dědictví papeže Pacelliho, možná stejně jako dědictví jeho vzdáleného středověkého předchůdce, byť tak odlišné, lze postihnout s časem a studiem.

(Antonio RICCARDI, Profezia e eredità di un pontificato drammatico e difficile. Chi fu veramente Papa Pacelli?, v: „L´Osservatore Romano“, roč. CXLVIII, č. 268 (45.008), neděle 16. listopadu 2008, s. 4, přel. fjh; předkládané texty jsou nekomerčním interním studijním materiálem Slavatovské akademie při Městské knihovně v Nové Bystřici, zaměřeným k rozšíření obzorů účastníků jejích přednáškových programů, křesťanských pedagogů, studentů a zájemců o církevní dějiny. Autorská práva náleží autorům samým či svrchu uvedeným institucím, nakladatelstvím a redakcím). .