Attraverso L'opera Del Nunzio Andrea Cassulo
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
1 JAK PIUS XII. ZACHRÁNIL ŽIDY V RUMUNSKU PROSTŘEDNICTVÍM NUNCIA ANDREY CASSULA. Raffaele ALESSANDRINI. 2 Sedmého dubna 1944 velký rabín Rumunska, Alexandru Safran, napsal list mons. Andreovi Cassulovi, Apoštolskému nunciovi v podunajské zemi v létech 1936-1947, v němž mu vyjádřil svou „úctyplnou vděčnost“ za vše, co učinil papež Pius XII. a za jeho osobní nasazení jako papežského diplomata „ve prospěch židů Rumunska a Zádněstří“ během nacistického pronásledování. Jedna věta výslovně narážela na akci, k níž Apoštolský nuncius přikročil na podzim roku 1942: „V nejtěžších hodinách, které jsme my, židé Rumunska, prožívali“ - psal Safran - „byla ušlechtilá podpora Svatého stolce prostřednictvím Vaší vysoce postavené osoby rozhodující a spásná“. Pojem byl znovu Safranem silně zdůrazněn v rozhovoru pro noviny „Mântuirea“ 27. září 1944: „Kroky Jeho Excelence byly rozhodující v nejnebezpečnějších okamžicích našeho života. Když se již situace zdála být beznadějná, jeho prestižní zásah zamezil neštěstí, které se ohlašovalo. Přede dvěma roky, za oněch hrozných dní“ - pokračoval rabín Safran - ... „nás zachránil postoj Jeho Excelence, s její vysokou morální autoritou. S pomocí Boží se mu podařilo zastavit deportace. Nikdy nezapomenu na dramatický tón mých diskusí s Jeho Excelencí v oněch podzimních dnech“ - zdůrazňoval nakonec Safran. „Odvahu, odvahu“, byla slova, která mi říkal, když jsme se loučili“. Článek, který vyšel v novinách „Mântuirea“, byl samotným mons. Cassulem zaslán na Státní sekretariát k rukám monsignora Domenica Tardiniho, sekretáře pro Mimořádné církevní záležitosti (Affari Ecclesiastici Straordinari). Text byl provázen následující poznámkou: „Veřejná prohlášení, která učinil Safran, budou moci sloužit k doložení papežova otcovského zájmu ve vztahu k těm, kdo trpí bez rozlišení národnosti a vyznání“. Během zimy 1944 krom toho dal sám Pius XII. doručit částku 1.350.000 lei pro deportované židy v Zádněstří, částku, která byla 5. února 1944 poslána prostřednictvím generálního sekretáře rumunského ministerstva zahraničí Davidesca předsedovi Židovského ústředí. Toto gesto dávalo rumunské vládě najevo, že židé této země nejsou naprosto opuštěni, posilovalo jejich naděje a povzbuzovalo je, aby zápasili o přežití. Tyto a mnohé další zmínky jsou vyňaty z práce Alexandre Safran et la Shoah inachevée en Roumanie. Recueil de documents (1940-1944) (Bukurešť, Asefer, 2010), sepsané historikem Carolem Iancu z Université Paul Valéry v Montpellieru, ředitelem École des Hautes Etudes du Judaisme de France. 3 Kniha byla představena 13. října 2010 v Bukurešti při příležitosti slavnostního předání medaile „Dr. Alexandru Safran“: prestižního uznání ze strany Federace židovských obcí Rumunska. Mezi vyznamenanými z toho roku vystupuje do popředí medaile in memoriam, udělená Apoštolskému nunciovi Andreovi Cassulovi, která byla předána současnému nunciovi v Rumunsku, monsignoru Franciscovi-Javierovi Lozanovi. Medaile „Dr. Alexandru Safran“ tedy nese jméno neoddiskutovatelné osobnosti evropského židovského světa - velkého rabína Rumunska v létech 1940-1947 a pak velkého rabína Ženevy v létech 1948-1998. Jde o vyznamenání, které je udělováno osobám nebo institucím, které vynikly iniciativami a díly ve prospěch rumunských židů. Z citovaného díla, jak vidíme, vyvstává do popředí v celé své morální velikosti postava nuncia Andrey Cassula, který, jako ostatní diplomatičtí zástupci Svatého stolce v Evropě a jinde, během tragédie Druhé světové války a tváří v tvář antisemitským pronásledováním nacistů, dokázali ukázat pravou tvář Svatého stolce tím, že věrně prováděli direktivy Pia XII. Před třiadvaceti léty historik Ion Dumitriu-Snagov ve svém díle Rumunsko ve vatikánské diplomacii, 1939-1944 (La Romania nella diplomazia vaticana, 1939-1944, Řím, Pontificia Università Gregoriana, 1987) již zmínil některé události, které nyní šířeji připomíná Iancu, a zdůrazňoval, že „vatikánská diplomacie“ - a zde zmiňoval jak monsignora Cassula, tak monsignora Angela Rottu, Apoštolského nuncia v Budapešti - nenesla jen břemeno obrany rumunské populace proti vyhlazovací ofenzívě v severní Transylvánii, kterou nařídil Miklós Horthy. Jednala také mnohem širším způsobem jak s vládní, tak s masovou tichou spoluúčastí, aby chránila polské utečence a židovskou populaci z Rumunska a Maďarska a zajišťovala pozemní i námořní přepravu ... se získáním Antonescova militaristického režimu pro účinnou opozici vůči Hitlerovým rozkazům a vyřazení sítě SS, která dohlížela na vnitřní situaci v zemi“. Dumitriu-Snagov krom toho konstatoval, že „dobové panorama musí být doplněno tím, že se vezmou v potaz podmínky nepřímého ohrožení, jimiž byla Città del Vaticano obklopena ze strany fašistických úřadů a situace války v Itálii, bombardované Spojenci, abychom lépe pochopili možnosti příslušných spoluprací“. Citace a odkazy na monsignora Cassula jsou tedy v této studii Carola Iancu bezpočetné. Ale jak konstatuje sám monsignor Lozano, ještě dnes se neuvěřitelně směřuje k tomu, aby se opomíjelo nebo minimizovalo diplomatické dílo Svatého stolce ve prospěch 4 židů. Téměř nikdo, jak se například zdá, nezdůrazňuje okolnost, že noc předtím, než Ion Antonescu zrušil odjezd vlaku, plného rumunských židů, kteří měli být deportováni do Polska, se setkal s Apoštolským nunciem Cassulem. Tak monsignorovi Lozanovi, když se ujal slova, aby poděkoval Federaci židovských obcí Rumunska za prestižní uznání, udělené památce jeho předchůdce, mimo jiné záleželo na tom, aby řekl: „Tím, co si Svatý stolec přeje a oceňuje v případě Šóa - stejně jako v ostatních podobných případech - je aby byla vždy respektována pravda a aby byly dokumenty hodnoceny na základě toho, co obsahují“. Tím chtěl nuncius přirozeně narážet na očerňující a lživou kampaň - nezřídka zatíženou ideologickými předsudky, ne-li otevřenou zlou vůlí - která je po desetiletí vedena proti Piovi XII. a stále trvá, ohledně takzvaných „mlčení“ a domnělého antisemitismu papeže Pacelliho v létech Druhé světové války. (Raffaele ALESSANDRINI, Attraverso l'opera del nunzio Andrea Cassulo. Come Pio XII salvò gli ebrei di Romania, v: „L´Osservatore Romano“, týdenní vydání z 5. listopadu 2010, vystaveno na internetové adrese: http://www.vatican.va/news_services/or/or_quo/cultura/2010/255q04a1.html, ©L'Osservatore Romano, překlad fjh; předkládané texty jsou nekomerčním interním studijním materiálem Slavatovské akademie při Městské knihovně v Nové Bystřici, zaměřeným k rozšíření obzorů účastníků jejích přednáškových programů, křesťanských pedagogů, studentů a zájemců o církevní dějiny. Autorská práva náleží autorům samým či svrchu uvedeným institucím, nakladatelstvím a redakcím). další související články: „La Civiltà Cattolica“ a nikdy nevydaná encyklika Pia XI. proti rasismu. „HUMANI GENERIS UNITAS“ NEBYLA NIKDY SCHOVÁNA. Giovanni SALE. První srpnové číslo sešitů „La Civiltà Cattolica“ obsahuje článek o Humani generis unitas, nikdy nevydané encyklice Pia XI. o rasismu. Předkládáme z něj široké úryvky. Nárys encykliky Humani generis unitas proti rasismu si objednal Pius XI. v červnu 1938 u amerického jezuity Johna La Farge, ale vzhledem k některým událostem, a především proto, že papež zemřel, nespatřila nikdy světlo světa. Publicistika velmi fantazírovala o tom, proč nedošlo k vydání tohoto textu: podle některých byl po smrti papeže dokonce ukraden z jeho psacího stolu a pak zničen. Legendy, 5 kterým seriozní historici nikdy nepřikládali váhu. Text encykliky byl zveřejněn roku 1995 Georgesem Passelecqem a Bernardem Sucheckym. Ústředním protagonistou této události je Otec La Farge, redaktor časopisu „America“ a zakladatel Catholic Interracial Council. Když se v květnu 1938 nalodil k cestě do Evropy ze studijních důvodů, jistě si nepředstavoval, že bude papežem osobně pověřen, aby napsal encykliku proti rasismu. „Byl jsem přijat Svatým Otcem“ - je napsáno v jeho vlastním životopise - „s velkou srdečností. Rychle jsem pochopil že chce diskutovat o otázkách, týkajících se nacismu, který byl v Itálii a v Německu na pořadu dne. Řekl mi, že nedělá nic jiného, než že myslí a znovu myslí na onen problém a že je přesvědčen, že se rasismus a nacionalismus směšují“. Papež mu krom toho řekl, že četl práci proti rasismu, nazvanou Interracial justice, a že ji shledal velmi zajímavou; dodal, že byla z toho „nejkompetentnějšího“, co kdy k věci četl. „To, co se mu na mé knize líbilo“ - komentoval jezuita - bylo to, že jsem pojednával o tématu z duchovního a morálního hlediska, a krom toho jsem se snažil porovnávat katolickou nauku jak s přirozeným zákonem, tak s konkrétní zkušeností, abych se snažil načrtnout nějaký praktický závěr“. K audienci docházelo ve velmi specifickém momentu vztahů mezi Svatým stolcem a fašistickou vládou: 14. července totiž byl vydán Manifest fašistických vědců o rase (Manifesto degli scienziati fascisti sulla razza), který si přál a který autorizoval Mussolini osobně. Tímto způsobem se fašismus stavěl do jedné řady s německým nacismem v rasových a eugenetických tématech, a posílil tak z ideologicko-politického hlediska soulad mezi dvěma největšími totalitními vládami. Manifest byl okamžitě papežem označen za formu odpadnutí od křesťanské víry: „Není to již jen“ - řekl skupině sester na Cenacolu z 15. července - „ta či ona mylná myšlenka; je to celý duch doktríny, který stojí proti Kristově víře“. Z deníků porad Civiltà Cattolica víme, že papež v oné době žádal od ředitele, aby se náš časopis zabýval takovými tématy a odsuzoval výslovným způsobem doktríny „přehnaného nacionalismu (nazionalismo esagerato)“, nové eugenetiky a rasistických teorií jako