MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie
Studijní obor: Etnologie
Eva Románková
Výro ční oby čejový cyklus v život ě sou časné vesnice na jihu Valašska (na p říkladu obcí Francova Lhota a Valašská Senice)
Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Martina Pavlicová,CSc.
Brno 2008
Prohlašuji, že jsem svou magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatn ě s využitím pouze uvedených pramen ů a literatury.
Brno, duben 2008 Eva Románková
Děkuji PhDr. Martin ě Pavlicové, CSc., za neocenitelnou pomoc a rady, jimiž provázela tuto práci, a také všem pedagog ům, kte ří mne po dobu mého studia odborn ě připravovali. Dále d ěkuji Mgr. Danielu Drápalovi, PhD. za podn ětné rady a obyvatel ům Francovy Lhoty, Pul čína a Valašské Senice za vst řícnou spolupráci –jmenovit ě mé nejv ětší pod ěkování pat ří Josefu Řepovi, Pavlu Novosádovi, Josefu Šulákovi, manžel ům Aloisi a Ann ě Tkadlecovým, Josefu Piastkovi, Miluši Suchá čkové a Anastázii Žídkové. Mnohokrát d ěkuji také Kamile Kory čanské, Zde ňce Románkové a Karlu Románkovi. V neposlední řad ě d ěkuji za finan ční podporu p ři zpracování mnou zvoleného projektu Programu rektora na podporu tv ůrčí činnosti student ů.
Tuto práci v ěnuji památce Josefa Řepy. 1
OBSAH OBSAH...... 1 Úvod...... 2 1. Zhodnocení literatury a pramen ů, metody a techniky výzkumu ...... 5 2. Charakteristika obcí Valašská Senice a Francova Lhota ...... 9 2.1. Francova Lhota ...... 9 2.2. Pul čín ...... 12 2.3. Valašská Senice ...... 13 3. Historická a sociální východiska ...... 16 3.1. Kulturní a spolkový život v pr ůběhu 20. století...... 19 3.2. Sbory dobrovolných hasi čů ...... 25 3.2.1. Sbor dobrovolných hasi čů Francova Lhota ...... 25 3.2.2. Sbor dobrovolných hasi čů Pul čín ...... 26 3.2.3. Sbor dobrovolných hasi čů Valašská Senice ...... 27 3.3. Valašská nadace...... 28 3.4. Ob čanské sdružení Vesni čko má milovaná ...... 33 4. Oby čejová tradice v prom ěnách roku ...... 36 4.1. Masopust a doba postní (od T ří král ů do Velikonoc) ...... 36 4.2. Velikonoce...... 39 4.3. Stav ění máje...... 44 4.4. Kácení máje ...... 46 4.5. Floriánská pou ť...... 47 4.6. Svatodušní svátky ...... 48 4.7. Obecní pout ě...... 49 4.8. Jarmek na Pul činách ...... 52 4.9. Hody...... 54 4.10. Duši čky ...... 55 4.11. Advent, Vánoce a Nový rok ...... 55 5. Od starého oby čeje k novodobé tradici...... 64 5.1. Masopust...... 64 5.2. Mikulášská obch ůzka...... 80 5.3. Chléb náš vezdejší… ...... 91 5.4. Slet čarod ějek...... 94 6. Význam a reprezenta ční funkce lidové kultury v činnosti spolk ů...... 99 7. Význam tradi ční kultury pro život komunity ...... 105 Záv ěr ...... 116 Seznam zkratek...... 119 Seznam respondent ů ...... 120 Soupis literatury a pramen ů ...... 121 Soupis p říloh...... 129 Summary...... 136 Přílohy...... 137 2
ÚVOD Jaké místo mají tradice v život ě sou časného člov ěka? To je otázka, kterou se zabývám již delší dobu. Pro č se lidé pokoušejí obnovovat zvyky, které z nejr ůzn ějších důvod ů zanikly, i p řes všechny p řekážky, které dnešní moderní doba p řináší? Jsou „tradice“, jak je chápeme z pohledu venkova, přežitkem, nebo stále hrají v každodenním život ě jeho obyvatel svou nezastupitelnou roli? Řada zvyk ů vlivem historických událostí a zm ěn politických režim ů i životního stylu zanikla, vytvá řejí se však nová a nová sdružení v ěnující se jejich obnov ě. Zatímco d říve se odehrávaly ob řady a oby čeje výro čního cyklu spontánn ě, v pr ůběhu 20. století získaly jejich poz ůstatky organizovanou formu a za členily se do spolkového života. Fenomén prom ěny tradic je všeobecn ě rozší řený a známý, zajímalo m ě však, jak ve skute čnosti procesy obnovy a udržování zvyk ů probíhají. Abych je mohla prozkoumat do hloubky a d ůkladn ě pochopit jejich p říčiny a vývoj, vybrala jsem si dv ě vesnice na jihu Valašska – Valašskou Senici a Francovu Lhotu, kde jsem provád ěla intenzivní výzkum. Jedná se o obce s rozvinutým spolkovým životem, nicmén ě bez jakéhokoliv vlivu folklorního či jiného hnutí zabývajícího se lidovou kulturou. Vybrané lokality se nacházejí v regionu Hornolide čska, v němž každá z obcí má sv ůj osobitý kulturní život. D ůvod, pro č jsem se zam ěř ila na Francovu Lhotu i Valašskou Senici, není náhodný. Osud t ěchto lokalit se mnohokrát propletl a dodnes toho mají ob ě obce mnoho spole čného. Zvláštní pozornost je také pot řeba v ěnovat místní části Francovy Lhoty – Pul čínu. Tato osada si stále uchovává řadu prvk ů své d řív ější samostatnosti, což se projevuje p ředevším v kulturním život ě. Cílem diplomové práce bylo zachytit dnešní podobu výro čního oby čejového cyklu ve Francov ě Lhot ě a Valašské Senici a poznat sou časný význam zvykosloví v život ě komunity a jednotlivc ů, ale i posuny v chápání tradic a ob řad ů. Krom ě dokumentace zvykoslovných projev ů jsem se zam ěř ila na nositele samotné. Na základ ě výpov ědí pam ětník ů jsem porovnávala starší stav se sou časností a k ur čení faktor ů ovliv ňujících tyto prom ěny jsem využila také studia literatury a pramen ů. Ukázalo se, že mnohé, jinde již zapomenuté, tradice ve zkoumaných lokalitách stále žijí a zárove ň vznikají tradice zcela nové, navazující na staré fenomény, které samy o sob ě v dnešní dob ě již postrádají praktickou ú čelnost. N ěkteré novodobé zvykoslovné události dokonce nesouvisejí s žádným prvkem, který by z ůstal alespo ň ve vzpomínkách pam ětník ů z dob jejich mládí, a byly vytvo řeny v posledních letech na základ ě vn ějších 3 vliv ů. Krom ě celkového popsání sou časného výro čního oby čejového cyklu jsem se proto rozhodla zam ěř it na čty ři zvykoslovné projevy, které nejvíce upoutaly mou pozornost, jelikož se od sebe liší vznikem, funkcí i rolí ve spole čnosti a pat ří k pilí řů m spole čenského života Valašské Senice a Francovy Lhoty. Pat ří mezi n ě: masopust, mikulášská obch ůzka, projekt Chléb náš vezdejší a slet čarod ějek. V pr ůběhu terénní práce jsem zjistila, že dlouhodobý výzkum umož ňuje nahlédnout mnohem hloub ěji do spole čenského života komunity, než dovolují jednorázové výzkumy zam ěř ené na konkrétní zvyky a ob řady. Je možné jasn ě rozeznat nositele, mezi n ěž se řadí p ředevším sbory dobrovolných hasi čů , ob čanská sdružení a nadace, lépe poznat a odd ělit jednotlivé jevy v rámci obnovy a udržování tradic i vytvá ření tradic novodobých. Díky tomuto poznání lze p řekro čit hranice pouhého popisu výro čního oby čejového cyklu a nahlédnout do jádra existence tradic v život ě člov ěka. Jak bylo výše zmín ěno, hlavním pilí řem mé práce byl terénní výzkum, který jsem provád ěla ve dvou uvedených lokalitách po dobu jednoho roku od dubna 2007 do dubna 2008. Nepohybovala jsem se v t ěchto obcích poprvé, má terénní práce navazovala na výzkum masopustu z února roku 2004. Tehdy jsem poprvé poznala, jaký význam pro udržování lidových zvyk ů v jihovalašských vesnicích mají dobrovolné hasi čské sbory. Teprve v pr ůběhu dalších návšt ěv jsem za čala zjiš ťovat, že hasi či nejsou jedinými organizátory kulturního života, zvlášt ě ve Francov ě Lhot ě. Čím delší čas jsem v terénu trávila, tím více podn ětů ke zkoumání p řicházelo. Zdánliv ě malá lokalita se ukázala být velice bohatou na zvykoslovný materiál, jak z minulosti ve vzpomínkách pam ětník ů, tak ze sou časnosti. Brzy jsem zjistila, že rozsah magisterské práce neumožní postihnout problematiku nositel ů tradic a kulturního života v obou dvou lokalitách v celé její ší ři. Proto ve své práci toto téma alespo ň nastiňuji a v budoucnosti bych jej ráda dále rozvíjela. Ob řady a oby čeje ro čního cyklu nelze zkoumat vytržené ze souvislostí, je vždy nutné pohlédnout také do minulosti a hledat jejich ko řeny i sociální pozadí. Hlavním cílem nicmén ě nebylo sledovat historický vývoj zvykových prvk ů, ale jejich roli a místo v sou časném život ě nositel ů a venkovského spole čenství. Tato práce by nemohla vzniknout bez stipendia z Programu rektora na podporu tv ůrčí činnosti student ů, za n ějž pat ří Masarykov ě univerzit ě moje pod ěkování. Díky finan čním prost ředk ům, které mi stipendium poskytlo, jsem mohla uskute čnit intenzivní výzkum ve velmi širokém rozsahu. Mým dalším cílem je výsledky výzkumu po obhájení práce dále prezentovat, a p řisp ět tak k hlubšímu poznání místa lidových tradic 4 v sou časné spole čnosti v rámci etnologického bádání. Výsledky celé práce budou rovn ěž využity obcemi Francovou Lhotou a Valašskou Senicí k dokumentaci a další prezentaci.
5
1. ZHODNOCENÍ LITERATURY A PRAMEN Ů, METODY A TECHNIKY
VÝZKUMU Pro získání co nejpodrobn ějšího obrazu výro čních oby čej ů a jejich nositel ů ve zkoumané oblasti jsem zvolila n ěkolik metod. Vycházela jsem z bohaté regionální i odborné literatury, zejména z časopiseckých prací. Nejstarší zmínky o výro čních oby čejích na Valašsku z po čátku 19. století nalezneme v cestopisných črtách Karla Josefa Jurendeho (1780 –1842), v díle Josefa He řmana Agapita Gallaše (1756 –1840) či Aloise Maniaka (1804 –1843). V pr ůběhu 19. a první poloviny 20. století byla popisu výro čních oby čej ů celkov ě věnována velká pozornost. Pro Valašsko byl nejvýznamn ějším badatelem 19. století Matouš Václavek (1842 – 1908; Moravské Valašsko, 1894; Obrázky folkloristické z moravského Valašska ). Zmínky o zvykosloví na Morav ě nalézáme také ve sb ěratelském díle Františka Sušila (1804 – 1868) a Františka Bartoše (1837 –1906), a v díle regionálního historika ze Vsetína Josefa Válka (1871 –1937). První ucelený pohled na lidové zvyky p řinesl Beneš Metod Kulda (1820 –1903), který se zam ěř oval na oblast Rožnovska. Na Vizovicku bádal Eduard Peck (1857 –1931). Od po čátku 20. století se dozvídáme o v ěrských p ředstavách, magických praktikách a ob řadech nap ř. od Eduarda Domluvila (1846 –1921) nebo Josefa Čižmá ře (1868 –1956). Řadu autentických záznam ů z terénu lze nalézt v regionálním tisku. V dob ě p ředvále čné, mezivále čné i v období socialismu vycházela v regionálních periodikách Valašsko, Naše Valašsko, Záhorská kronika, Zahrada Moravy, Vlastiv ědné kapitoly z Valašskokloboucka, Pod řevnicko, D ědina pod Beskydem, Sborník musejní spole čnosti ve Valašském Mezi říčí či Dolina Urgatina celá řada článk ů odborného charakteru i p řepis ů vzpomínek pam ětník ů. Zaobíraly se jak životem na Valašsku obecn ě, tak konkrétními zvyky v konkrétních lokalitách. Mezi autory takovýchto přísp ěvk ů pat ří nap ř. Stanislav Vašut (1910 –1998), František P řikryl (1857 –1939), Josef Tvar ůžek (1878 – 1959), František Táborský (1858 – 1940), Josef Strnadel (1912 –1986), František Fojtík (1890 –1961), Libuše Sušilová (1908 –1986) či Josef Ország-Vranecký (1866 –1939). V odborných periodikách byla problematice r ůzných aspekt ů zvykosloví na Valašsku v ěnována pozornost p ředevším ve druhé polovin ě 20. století. Rozebírali ji 6 nap ř. Richard Je řábek (1931 –2006), Ludvík Kunz (1914 –2005), Alena Plessingerová (nar. 1928, studium oby čej ů v širší oblasti moravsko-slovenského pomezí) a Vlasta Fialová (1896 –1972). Oby čeje a ob řadní folklor Valašskokloboucka byly v padesátých a šedesátých letech 20. století zpracovány do kolektivní sbírky lidových písní a tanc ů (Lidové písn ě a tance z Valašskokloboucka , 1960), na níž se podíleli Karel Vetterl (1898 –1979), Zdenka Jelínková (1920 –2005), Old řich Sirovátka (1925 –1992) a Karel Fojtík (1918 – 1999). Šedesátá až osmdesátá léta 20. století pat řila v československém národopisu etnokartografické metod ě a postavení výro čního zvykosloví v tehdejší spole čnosti v četn ě ur čování jeho vývoje. Těmito tématy se v Národopisných aktualitách zabývali Andrej Sulitka (nar. 1945), Josef Jan čář (nar. 1931), Vladimír Scheufler (1922 –1995), Bohuslav Beneš (nar. 1927), Josef Beneš (1917–2005) či Václav Frolec (1934 –1992). Pro oblast jižního Valašska je naprosto nedocenitelným zdrojem informací dílo Josefa Tomeše vydané Ústavem lidového um ění ve Strážnici v rámci Národopisných aktualit ( Váno ční oby čeje na Valašsku , 1968; Masopustní, jarní a letní oby čeje na moravském Valašsku,1972). Etnogenezí Valašska a salašnickým hospoda řením, k němuž se vázal celý komplex zvykoslovných jev ů a v ěrských p ředstav se ve svém díle zabývá Jaroslav Štika (nar. 1931). Velmi cenné jsou p řísp ěvky a podrobná fotodokumentace z oblasti Hornolide čska po řízené vsetínskými badateli Ladislavem Buzkem (nar. 1927) a Evou Urbachovou (nar. 1924). Ze souhrnných publikací zabývajících se výro čními oby čeji vydaných od konce 19. století do sou časnosti je nutno jmenovat p ředevším Staro české výro ční oby čeje, pov ěry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky až po náš v ěk (1889) a Veselé chvíle v život ě lidu českého (1909 –1911), jejichž autorem byl Čen ěk Zíbrt. Antonín Václavík se v ěnoval ob řadní kultu ře v knize Výro ční oby čeje a lidové um ění vydané po jeho smrti v roce 1959. Nejnov ější publikací zachycující sou časnou podobu zvykosloví i jeho prom ěny v minulosti je kniha Lidové zvyky: výro ční oby čeje z Čech a Moravy (2004) Ji řiny Langhammerové. Prom ěnám tradice je dnes v ěnována velká pozornost v Národopisné revue a v Národopisném v ěstníku. Píší o nich nap ř. Miroslav Válka, Karel Pavlištík, Jana Pospíšilová, Markéta Mikysková, Blanka Petráková, Alexandra Navrátilová či Ilona Vojancová. Nejnov ější publikací k tématu nositel ů kulturních tradic a života ob řadu a oby čeje je kniha Martiny Pavlicové Lidová kultura a její historicko-spole čenské reflexe (2007) . 7
Vedle studia literatury jsem využila rovn ěž studia pramen ů. Jednalo se především o obecní kroniky Valašské Senice, Francovy Lhoty a Pul čína. Z Francovy Lhoty a Valašské Senice jsou první p řístupné kroniky datovány do roku 1945, nejstarší je kronika pul čínská psaná od roku 1923. Obecní kroniky bohužel neposkytují dostatek informací o zvykosloví, o lidové kultu ře se dozvídáme v ětšinou jen okrajov ě v podob ě stru čných oznámení bez širšího popisu. Řada údaj ů, ba i často zápisy celých rok ů zcela chybí. N ěkte ří kroniká ři, jmenovit ě Josef Václavík (Francova Lhota a Valašská Senice) a Marie Chromíková (Valašská Senice), se však přece jen ve svých textech v ěnovali zachycování lidových tradic a popisu jak živých oby čej ů, tak t ěch, které z ůstaly pouze v jejich vzpomínkách na mládí. Obecní kroniky jsou neocenitelným pramenem k poznání celkového ducha doby, ve které byly zápisy po řízeny. Zvlášt ě v období socialismu nás zásobují informacemi o svátcích a událostech navazujících na socialistickou ideologii, jež se postupem času natolik v členily do kulturního života obce, že je lidé p řijali za své a dnes si n ěkteré z nich dokonce p řejí obnovit (nap ř. vítání ob čánk ů ve Valašské Senici). Dalším velmi omezeným zdrojem poznání kulturního života obcí jsou školní kroniky. Bohužel pat ří do nezpracovaných fond ů, obsahují citlivé informace, nejsou ve řejné a proto jsou v ětšinou nep řístupné. Poda řilo se mi dostat do rukou pouze školní kroniky Valašské Senice do roku 1963 a Pul čína do roku 1939. Informací o lidové kultu ře obsahují poskrovnu, lze se v nich však dozv ědět dost o ochotnickém divadle a kulturních událostech, na kterých se podílely školní d ěti. Snažila jsem se získat také staré hasi čské kroniky, to se mi však bohužel nepoda řilo.
Hlavní d ůraz při studiu výro čních oby čej ů slavených v sou časnosti byl kladen na terénní výzkum. Abych hloub ěji poznala podstatu existence lidové kultury v sou časné spole čnosti, rozhodla jsem se v ěnovat terénní práci po dobu celého kalendá řního roku. Celkem jsem se zú častnila patnácti zvykoslovných akcí ve Valašské Senici, Francov ě Lhot ě a Pul čín ě. Do obou obcí jsem opakovan ě zajížd ěla také v dob ě mezi jednotlivými svátky a obraz dalších oby čej ů a ob řad ů jsem skládala z vypráv ění pam ětník ů. Práv ě rozhovory s pam ětníky a nositeli tradic tvo řily další velkou část terénní práce. Odehrávaly se v pr ůběhu samotných akcí, často venku na ulici jako nap ř. p ři masopustní obch ůzce, ale i v mezidobí, kdy jsem trávila celé dny rozhovory s respondenty a po řizovala jejich digitální záznam. Krom ě akcí vážících se k výro čním oby čej ům jsem se ú častnila nap ř. výro čních hasi čských sch ůzí, se zástupci Francovy Lhoty a Valašské 8
Senice jsem jela také do Brna na veletrh REGIOUNTOUR, kde se všechny obce mikroregionu Hornolide čska prezentovaly s mikulášskými oby čeji. Zachytit co nejkompletn ější podobu zvykoslovného roku ve dvou vesnicích zárove ň byl časov ě velmi náro čný úkol a nebylo by možné jej zrealizovat bez opakované pomoci ochotných obyvatel obou obcí. Dohromady jsem oslovila více než čty řicet respondent ů a s řadou dalších lidí jsem mluvila mimo nahrávané rozhovory. Všechna jejich jména ani nelze uvést. Nejv ětší podporu jsem nalezla u starosty obce a starosty Sboru dobrovolných hasi čů Valašské Senice, u n ěkolika lidí z kulturní komise, Valašské nadace a ze Sboru dobrovolných hasi čů Francovy Lhoty a u členek ob čanského sdružení Vesni čko má milovaná. Při výb ěru respondent ů jsem se zam ěř ovala na nositele tradic, kroniká ře a pam ětníky, k oslovení ostatních obyvatel obou obcí jsem zvolila jinou metodu. Vypracovala jsem dotazník, který obsahoval devatenáct otázek rozd ělených do t ří kategorií: ur čení nositel ů tradic a zhodnocení kulturního života obce, tradice a zvyky v život ě jednotlivce a existence tradice a zvyku v čase. Cílem tohoto pr ůzkumu bylo zjistit, jak hodnotí obyvatelé Francovy Lhoty a Valašské Senice kulturní d ění ve svých obcích, koho oni sami definují jako nositele, co považují za tradici a jak vnímají vývoj tradi čních oby čej ů a ob řad ů. Zám ěrn ě jsem rozší řila okruh otázek o kulturní d ění všeobecn ě, jelikož jsem si byla velmi dob ře v ědoma toho, že oby čeje a zvyky nejsou to jediné, co si lidé v této oblasti p ředstavují pod pojmem tradice a kultura . Dotazníky jsem v každé obci rozmístila jiným zp ůsobem. Ve Francov ě Lhot ě mi s distribucí pomohla místní u čitelka Miluše Suchá čková. Část dotazník ů vypl ňovali nejstarší žáci ve škole, zbytek odnesly d ěti dom ů rodi čů m, prarodi čům a sourozenc ům. Část dotazník ů jsem mezi respondenty rozmístila sama, a s distribucí zbylé části mi pomohli práv ě respondenti. Ve Valašské Senici všechny dotazníky po obci roznesl jeden z člen ů hasi čského sboru za pomoci obecního ú řadu. Celkem jsem do terénu rozmístila 280 dotazník ů (150 ve Francov ě Lhot ě a 130 ve Valašské Senici), zpátky se jich vrátilo 80, z toho 59 z Francovy Lhoty a 21 z Valašské Senice. Zvlášt ě vzorek z Francovy Lhoty je opravdu cenný, jelikož se do vypl ňování zapojili lidé všech v ěkových skupin od 14 do 88 let, všechny generace byly zastoupeny n ěkolika jednotlivci. Ve Valašské Senici vyplnila dotazník mnohem menší skupina respondent ů, výsledky proto mohou být více zkreslené. Nutno však podotknout, že se jedná o velmi malou obec, také kulturní d ění lze proto mnohem snadn ěji p řehlédnout a vyhodnotit. Výsledky tohoto pr ůzkumu prezentuji v poslední kapitole. 9
2. CHARAKTERISTIKA OBCÍ VALAŠSKÁ SENICE A FRANCOVA LHOTA Obce Valašská Senice a Francova Lhota spolu sousedí. Leží v jižní části bývalého vsetínského okresu, ve východní části Zlínského kraje. Jsou sou částí mikroregionu Hornolide čsko, jehož čtrnáct vesnic 1 tvo ří od roku 1995 dobrovolné Sdružení obcí Hornolide čska. Mezi priority tohoto sdružení pat ří rozvoj regionu a infrastruktury turistického ruchu. Ob ě vesnice mají spole čnou také část historie, jelikož jejich osudy byly v minulosti mnohokrát propojeny, od roku 1980 do roku 1990 byly dokonce slou čeny pod Francovu Lhotu. Tvo ří také jednu farnost a ve Francov ě Lhot ě mají spole čný kostel i h řbitov. Spole čná je také základní škola. Obce se rozkládají v údolí horního toku říčky Senice, p řibližn ě 16 km jihovýchodn ě od Vsetína pod h řebenem Javorník ů – hrani čního pásma odd ělujícího Moravu a Slovensko, v CHKO Beskydy. Ze severu jsou chrán ěny Šerklavským h řbetem s nejvyšším vrcholem Hradiskem (767 m n. m.), další nízký h řeben je ohrani čuje z jihu. Sou částí katastrálního území Francovy Lhoty je také v minulosti samostatná obec, dnes místní část, Pul čín.
2.1. Francova Lhota
Francova Lhota leží západn ě od Valašské Senice v nadmo řské výšce 487 m, nejvyšším vrcholem v okolí je Čub ův kopec (720m). Obec se skládá z místních částí Francova Lhota a Pul čín. K 31.12.2007 zde žilo 1604 obyvatel, z toho 91 v místní části Pul čín, 2 na celkové rozloze 2 288 ha. Z pramen ů se dozvídáme o starších názvech obce jako nap ř. Petrovská Lhota, Zbelova Lhota, Lhota Franczowa, Frantzl Lhotta atd. Obec se roz čle ňuje do mnoha částí: Dol ňansko, Hor ňansko, Dvo řisko, Ko čičina, Bechov, Jáma, Poschle, Rutov, Bílá Voda a Zábechov. Francova Lhota byla založena v období tzv. lhotního systému, jak napovídá její název, pravd ěpodobn ě na konci 13. nebo v první polovin ě 14. století, kdy vznikaly pohrani ční vesnice pro posílení ochrany hranice mezi Moravou a Uhrami proti nájezd ům Tatar ů, Turk ů a uherských Kumán ů.3 Známy jsou v jižní části Valašska ze třináctého století také koloniza ční snahy Bruna ze Schauenburku či Smila ze St řílek. Lidé však v tomto kraji žili již dlouho p řed tím a v dob ě založení obce byla celá oblast
1 Francova Lhota, Horní Lide č, La čnov, Leskovec, Lide čko, Lužná, Pozd ěchov, Prlov, Seninka, St řelná, Študlov, Valašská Polanka, Valašská Senice, Valašské P říkazy. 2 Francova Lhota. Vítejte na internetových stránkách obce Francova Lhota [online]. 2008 [cit. 2008-02- 21]. Dostupné z:
Brumovska, Vizovicka a Valašsko-Kloboucka již siln ě osídlena. Do konce 15. století spadala Francova Lhota pravd ěpodobn ě spolu s nov ě vzniklou osadou Valašskou Senicí, s Lide čkem, Horní Lid čí, Pul čínem a zaniklými obcemi Zubr ůvkou a Lomnou, tedy osadami lide čské farnosti, k feudálnímu statku spravovanému z hradu Pul čín. První písemné zmínky o Francov ě Lhot ě pocházejí ze 16. století, kdy byla sou částí brumovského panství. Jméno obce se od té doby n ěkolikrát zm ěnilo podle majitele na Petrovskou, Zbelovu, a kone čně Francovu podle Trystama France z Háje. V roce 1549 natrvalo splynula s brumovským panstvím. Podle pramen ů ve Lhot ě bývala tvrz a dv ě fojtství. 4 Od po čátku 16. století pohrani ční oblast opakovan ě sužovaly nájezdy Uhr ů, Turk ů a Tatar ů a ani tzv. valašská povstání se brumovskému panství nevyhnula. Až roku 1850 se Francova Lhota stala sou částí politického okresu Uherský Brod, mezi lety 1949 – 1960 spadala pod okres Valašské Klobouky, pak pod okres Vsetín a v sou časnosti je obec sou částí Zlínského kraje. V roce 1980 k ní byly přičlen ěny obce Pul čín a Valašská Senice, ta se však roku 1990 op ět osamostatnila. První školní budova byla ve Francov ě Lhot ě postavena v roce 1787 a chodily sem také d ěti z Valašské Senice. Nová budova vznikla v roce 1896, dvakrát byla rozší řena a dnes v ní sídlí základní škola sloužící jak Francov ě Lhot ě, tak Valašské Senici. Od roku 1784 je Francova Lhota samostatnou farností, p řed tím spadala pod Lide čko. Kostel sv. Št ěpána byl postaven v letech 1786 – 87, o rok pozd ěji byla přistavena i farní budova. Součástí římskokatolického farního obvodu Francova Lhota je i Valašská Senice. Osadníci, kte ří p řišli b ěhem st ředov ěké kolonizace na Valašsko, se živili převážn ě zem ědělstvím. Jelikož kamenitý horský terén s málo úrodnou p ůdou nedovoluje intenzivní obd ělávání, prvo řadým zdrojem obživy se stal chov dobytka. Celá oblast Valašska byla poznamenána st řetem dvou kultur – moravské (tedy české) a tzv. karpatské. Ob ě dv ě ovlivnily vývoj regionu. Rolnická tradice moravského etnika se projevila p ředevším v níže položených západních částech regionu, zatímco pro horské oblasti východu bylo výhodn ější osvojit si salašnický zp ůsob hospoda ření. 5 Obyvatelé obce se proto živili p řevážn ě paseká řským zem ědělstvím, p ěstováním základních plodin a chovem dobytka a ovcí. Pro Francovu Lhotu i Valašskou Senici bylo typické stav ění
4 Nekuda, V., (red.): Okres Vsetín. Rožnovsko, Valašskomezi říčsko, Vsetínsko . Brno – Valašské Mezi říčí–Vsetín, 2002, s. 703. 5 Štika, J.: Etnografický region Moravské Valašsko. Jeho vznik a vývoj . Ostrava: Profil, 1973.
11 roubených chalup do tzv. kulí – shluk ů, které byly pojmenovány podle nejstarších usedlík ů, nap ř. kula u Kobz ů, Čub ů, Hamlaz ů, či Trocht ů. Jelikož to byla obec chudá, obyvatelé Francovy Lhoty si p řilepšovali výrobou šindel ů, tkalcovstvím a prošíváním podešví na papu če, které vyráb ěli papu čáři ve Valašských Kloboukách. Práv ě do Valašských Klobouk putovala také v ětšina produkce ov čí vlny, protože již od 17. století byly centrem soukenictví a vlna se sem svážela z širokého okolí. Dalším zam ěstnáním zastoupeným ve Francov ě Lhot ě bylo hrn čířství, formanství, ale zejména mišká řství. Mišká ři, neboli zv ěroklesti či, m ěli nejvýnosn ější řemeslo a za prací cestovali dvakrát ro čně hlavn ě do ruské části Polska. Pr ůmysl se v oblasti za čal rozvíjet na p řelomu 19. a 20. století, hlavn ě ve Vsetín ě. Blízké Valašské Klobouky p říliš velký rozvoj v tomto sm ěru nezaznamenaly, řemeslné práce jednotlivc ů se pouze p řem ěň ovaly ve v ětší dílny. T ěžišt ěm výroby bylo nadále soukenictví. V obcích Sv. Sidonie a Sv. Št ěpán se nacházely sklá řské hut ě, v Brumov ě byl velkostatek a pivovar, v Horní Lid či a v Lide čku m ěly od poloviny 19. století své pobo čky továrny na nábytek Thonet a Kohn. P řes 330 lidí emigrovalo v letech 1860 – 1914 do zahrani čí, p řevážn ě do USA. Po druhé sv ětové válce mnoho rodin z Francovy Lhoty opustilo chudobná pole kolem říčky Senice a vydalo se za úrodn ější p ůdou na Znojemsko, aby za čali perspektivn ější život na opušt ěných usedlostech po odsunutých sudetských N ěmcích. Nejvíce Lhoťan ů se usadilo v Banticích, Prosim ěř icích a Litobrat řicích. 6 Větší pracovní p říležitosti se Lho ťan ům i Seni čan ům otev řely až po dostav ění železnice ze Vsetína do Bylnice. Ti, kte ří nem ěli št ěstí zde, se vydávali za prací do Ostravy či do Zlína. V období hospodá řské krize ve třicátých letech byla p řibližn ě čtvrtina populace Vsetínského okresu nezam ěstnaná, lidé proto vyhledávali sezónní práce na Hané či ve vinohradech na Slovensku. Absence lidí odcházejících za příležitostnou prací se ve 20. století odrážela také v organizaci kulturního života Francovy Lhoty a Valašské Senice. Zem ědělství bylo hlavním zdrojem obživy až do poloviny 20. století, kdy je z pop ředí vytla čil nejen rozvoj pr ůmyslu a s ním i zvyšování životní úrovn ě, ale p ředevším kolektivizace. V roce 1960 bylo založeno jednotné zem ědělské družstvo. V sou časné dob ě jsou hlavními zam ěstnavateli p římo ve Francov ě Lhot ě dv ě spole čnosti – masokombinát Carnex a firma Prodex, výrobna plastových výrobk ů a elektrických palník ů.
6 Václavík, J.: Francova Lhota v 2. polovin ě 19. a 1. polovin ě 20. století . S. l., s. d, s. 165. 12
Z Francovy Lhoty pocházel Št ěpán Trochta (1905 –1974), kardinál a biskup litom ěř ický. Mezi historické památky pat ří Kobzova lípa stará až 400 let a kamenný kříž z roku 1815.
2.2. Pul čín
Oficiální název osady je Francova Lhota, místní část Pul čín. Jedná se o nejvýše položenou obec bývalého vsetínského okresu, leží v nadmo řské výšce 680 m. V minulosti se její název objevoval ve tvarech Plucziny, Pulzciny, Pulcin, Pulczin, Pultschin, či Pul činy. Sou časný název se ustálil až kolem druhé sv ětové války. Na 710 ha zde žije pouhých 91 obyvatel, z toho velkou část tvo ří sta ří lidé. Řada rodák ů přem ěnila svá stavení v rekrea ční chalupy a do Pul čína se navracejí pouze o víkendech a dovolených. Obec byla založena pravd ěpodobn ě na konci 13. nebo na za čátku 14. století podél Pul čínského potoka, první písemná zmínka pochází z roku 1446. Jednalo se tehdy ovšem o zprávu o hradu Pul čín postaveném v lokalit ě zvané Zám čisko v Pul čínských skalách. Vesnice je zmi ňována až v roce 1503 jako sou část brumovského panství. Mezi lety 1518 a 1520 byla osada pustá, obnovila se až v polovin ě 16. století. V katastru obce Pul čín byla na konci st ředov ěku zaznamenána také osada Zubr ůvka, ta však zanikla již před rokem 1515. V roce 1849 se Pul čín stal sou částí Uherskohradiš ťského kraje, o rok pozd ěji Uherskobrodského okresu, mezi lety 1949 –1960 spadal do okresu Valašské Klobouky, poté do okresu Vsetín. Díky své odlehlé poloze v horách, mimo hlavní komunikace, byl Pul čín narozdíl od Francovy Lhoty a Valašské Senice ušet řen častých nájezd ů Uhr ů, Turk ů, Tatar ů, Kuruc ů a Kumán ů, vesnice byla vypálena jen dvakrát, v letech 1663 a 1707. Lidé se tehdy schovávali v Pul čínských skalách. Živobytí na Pul činách bylo těžké vzhledem k horskému terénu a málo úrodné p ůdě. Lidé se živili převážn ě paseká řským zem ědělstvím a řemesly, z této obce chodívalo v 19. století za prací do Polska a Ruska až 32 mišká řů .7 Obyvatelé Pul čína vyhledávali podobn ě jako Lho ťané sezónní práce na Hané a v okolí Bratislavy. Škola byla v Pul čín ě z řízena roku 1835, na za čátku 19. století náležela obec stále k farní škole v Lide čku. V roce 1878 byla d řev ěná škola nahrazena novou jednot řídní budovou, kde se d ěti u čily až do roku 1973, kdy byl Pul čín p řiškolen k Horní Lid či. Poslední u čitelkou zde byla paní Ludmila Vráželová – jedna z mých respondentek.
7 Blesík, J.: c. d., s. 232. 13
Obec je sou částí římskokatolické farnosti Lide čko. V roce 2008 bude znovu vysv ěcena kaple Sv. Ducha, jenž byla zrekonstruována a vybavena díky iniciativ ě obce Francova Lhota a ob čanského sdružení Vesni čko má milovaná. Byla postavena v roce 1931. Dnes se v kapli konají bohoslužby o každoro ční svatodušní pouti či p ři výro čích. Pul čín je zajímavý význa čnými skalními útvary a lesními spole čenstvy. P ět samostatných skalních celk ů bylo vyhlášeno Národní p řírodní rezervací Pul čín – Hradisko. Pul čínské skály a celá okolní p říroda jsou velkým lákadlem pro p ěší i cykloturisty a trampy. Po okolí jsou roztroušeny trampské chaty a indiánské totemy, také jediný hostinec v centru osady je vybaven ve westernovém stylu. Trampské hnutí 20. století zna čně ovlivnilo ráz této valašské vesni čky. Turismus je podporován činností informa čního centra, které sídlí v budov ě bývalé školy a mimo b ěžné aktivity po řádá v části budovy pravidelné výstavy.
2.3. Valašská Senice
Valašská Senice se rozkládá v nadmo řské výšce 540 –923 metr ů, nejvyšším bodem je vrchol Makyty (923 m), a protéká jí říčka Senice se svými sedmnácti drobnými p řítoky. Podle údaj ů z 1. ledna 2008 zde žije 477 obyvatel. Vým ěra obce činí 1600 ha, její nejzápadn ější výb ěžek zasahuje do katastrálního území Francovy Lhoty, do části zvané Ko čičina. Název obce se objevuje v pramenech od po čátku 16. století jako Seminka, Seninka, Srninka, Jesenice, Seniczy, Senicze, Senytz, Senitz, Senice, od roku 1924 se používá název Valašská Senice. Z řady místních názv ů lze vyjmenovat nap ř. Banoviska, Kondrk, Koša řiska, Kršle, Skali čí, Stod ůlčiska, Šanci, Františ ů vrch, Zápov ěď , Žárné, Kochav ču či Újezd. Obec byla jako sou část francovolhotského léna p řipojena k brumovskému panství a stejn ě jako Francova Lhota trp ěla vpády cizích národ ů. Převratným obdobím v historii moravských obyvatel byla t řicetiletá válka (1618–1648). Valašsko se stalo vyhledávanou destinací nekatolík ů prchajících p řed perzekucí a b ěhem války došlo celkem t řikrát ze strany evangelických Valach ů k povstání proti Habsburk ům. Boje třicetileté války však Vsetínsko a Valašsko-Kloboucko p římo nezasáhly, a č se jich stovky vsetínských Valach ů ú častnily jak na stran ě protestant ů, tak na stran ě katolík ů.8 Brumovské panství bylo v této dob ě již katolické a jeho obyvatelé m ěli z odbojných soukmenovc ů spíše strach. Mimo válku se senické obyvatelstvo muselo od 16. století
8 Tamtéž, s. 73. 14 vypo řádávat s nájezdy Turk ů a Tatar ů, ale území ohrožovali zejména uherští povstalci, díky neustálým spor ům o hranice. Na ochranu p řed nep řátelskými bandami překra čujícími hranici s Uhrami byla vytvo řena instituce portáš ů, kte ří pozd ěji fungovali také jako finan ční stráž a zabra ňovali pašování tabáku a soli z Uher. Portášský sbor byl rozpušt ěn v roce 1829. Valašská Senice byla obcí zem ědělskou, p řevážn ě paseká řskou. Centrální zástavba se táhne asi 10 km podél říčky Senice, po obou stranách se až do vzdálenosti 6 km od komunikace rozprostírají patery paseky i osamocené usedlosti. Krom ě rolnictví, chovu hov ězího dobytka a ovcí se lidé živili také výrobou šindel ů a pun čoch, tkalcovstvím, soukenictvím, prošíváním podešví na papu če, t ěžbou d řeva, výrobou svítidel a metel. Také Seni čané odcházeli za sezónní prací na Hanou a do Uher, zejména v dob ě žní či okopávání řepy, často z ůstávali v hanáckých cukrovarech až do zimy. Kolem roku 1900 odešlo v důsledku nedostatku obživy mnoho obyvatel do Severní Ameriky, zejména do Texasu. V roce 1892, když správce školy ve Valašské Senici Jakub Balhar založil školní kroniku, bylo v Senici 18 grunt ů, které se dále d ělily podle po čtu d ětí. 9 Kolektivizace zem ědělství probíhala ve Valašské Senici pomaleji než ve zbytku regionu. Do JZD ve Francov ě Lhot ě obec vstoupila teprve v roce 1973 po dvaceti letech marného p řemlouvání ze stran komunistických funkcioná řů . Zatímco ješt ě v padesátých letech byla drtivá v ětšina obyvatel existen čně závislá na zem ědělství, v sou časné dob ě je drobných zem ědělc ů v obci jen n ěkolik. Závislost obyvatel na zem ědělství klesla po roce 1945 zejména díky zavedení autobusové dopravy do Valašských Klobouk ů, Slavi čína, Vsetína, Brna a tehdejšího Gottwaldova, lidé tak mohli cestovat za výnosn ějším zam ěstnáním a životní úrove ň za čala stoupat. V roce 1850 se stala Valašská Senice sou částí okresu Uherský Brod a v letech 1949 –1960 pat řila pod okres Valašské Klobouky, od roku 1960 pod okres Vsetín a nyní spadá pod Zlínský kraj. Od roku 1787 –1884 byla obec p řiškolena k Francov ě Lhot ě, p řed tím chodívaly senické d ěti do školy do Lide čka. Mezi lety 1882 –1884 si Valašská Senice postavila vlastní d řev ěnou jednot řídní školu. Ta byla nahrazena v roce 1899 novou zd ěnou budovou, v roce 1914 rozší řenou na trojt řídku. Od roku 1976 senické d ěti op ět chodily do základní školy ve Francov ě Lhot ě, v bývalé školní budov ě ve Valašské Senici nyní sídlí mate řská školka. Do roku 1786 byla Valašská Senice
9 Valašská Senice. Historie a sou časnost . Valašská Senice, nedatováno, s. 7 –8. 15 přifa řena k Lide čku, ale tehdy se dostala pod správu římskokatolického farního obvodu Francova Lhota. V roce 1970 se na popud Lidové strany svépomocí za čala budovat kaple Sv. Cyrila a Metod ěje, a čkoliv oficiáln ě se m ělo jednat o ob řadní sí ň. Vysv ěcená byla o dva roky pozd ěji a datum obecní pout ě bylo stanoveno práv ě na svátek slovanských v ěrozv ěst ů (5. července). Pou ť se však do roku 1990 konala jen jednou, a to v roce 1972. Jinak kaple sloužila pouze k ojedinělým májovým pobožnostem či rozlou čení se zesnulými. Od roku 1990 se zde konají pravidelné bohoslužby, májové pobožnosti, oslavy pout ě a výro čí. To, že je Valašská Senice obcí hrani ční, se v život ě jejím i v život ě Francovy Lhoty projevuje nap ř. četnými česko-slovenskými s ňatky. 16
3. HISTORICKÁ A SOCIÁLNÍ VÝCHODISKA Vedle charakteristiky daných lokalit z místopisného a d ějinného hlediska je pot řeba rozvést také sociální pozadí vývoje lidové kultury v jihovalašských vesnicích nastín ěné v úvodní kapitole (viz 2). B ěhem 20. století prob ěhlo n ěkolik významných historických zm ěn, jež zm ěnily ráz venkovského života ve všech sm ěrech od zajiš ťování obživy až po kulturní d ění. Nejd ůležit ějšími mezníky, od nichž se další d ěje odvíjely, byla p ředevším první a druhá sv ětová válka, nástup socialismu v roce 1948 a pád socialistického režimu v roce 1989. Zm ěny sociálního klimatu, které se odehrály v pr ůběhu 20. století, m ěly obrovský vliv na ve řejný a spole čenský život. Údolí říčky Senice ani okolí Pul čínských skal nem ěly ekonomicky práv ě výhodnou pozici. Obyvatelé místních obcí se potýkali s těžkým životem a tvrdou d řinou na polích. V mezivále čném období m ělo zna čný ekonomický, sociální i kulturní význam pro celou oblast nap ř. otev ření Dráhy presidenta Masaryka ze Vsetína p řes Valašské Klobouky do Brumova-Bylnice v roce 1928. 10 Z hlediska tohoto výzkumu je však podstatná až doba od druhé sv ětové války a demografické zm ěny, jež p řinesla. Francovu Lhotu, Pul čín i Valašskou Senici válka siln ě zasáhla, stejn ě jako celou naši zemi. V této dob ě ve Valašské Senici sídlila posádka n ěmecké pohrani ční stráže, která zde m ěla svá kasárna. Nep řetržitá p řítomnost n ěmeckých voják ů výrazn ě p ůsobila na kulturní a spolkový život. V podstat ě všechny kulturní akce byly zakázány, n ěkolik spolk ů dokonce zaniklo. Jak již bylo zmín ěno, v roce 1945 z Francovy Lhoty a z Valašské Senice odcházeli lidé, aby se po odsunu sudetských N ěmc ů usadili na vysídlených územích v pohrani čí. Nejvíce jich odešlo do Bantic, Prosim ěř ic, Litobrat řic a Prá čů na Znojemsku, n ěkte ří se však vrátili. V této dob ě tedy došlo k prvnímu velkému odlivu obyvatel ze sledovaných jihovalašských vesnic, který ale neovlivnil demografický vývoj tak výrazn ě, jako pozd ější události. Lidé, kte ří odešli, přenesli své kulturní zvyklosti, v četn ě ná řečí, do jiného prost ředí. Asi nejtransparentn ějším příkladem je mikulášská obch ůzka. V dob ě kolem svátku sv. Mikuláše nezasv ěcený návšt ěvník i dnes zapochybuje, je-li skute čně v Banticích na Znojemsku, nebo zda se náhle ocitl ve Francov ě Lhot ě. Také obyvatel ům Pul čína bylo nabídnuto vyst ěhování do vyklizeného pohrani čí. Celkem bylo podáno 60 p řihlášek. 11 P ůvodn ě m ěli Pul číňané
10 MZA v Brn ě– SOkA Vsetín, AO Pul čín, Pam ětní kniha obce Pul čína . 1923 – 1939 . Rukopisná kronika, inv. č. 8, s. 52. 11 MZA v Brn ě–SOkA Vsetín, MNV Pul čín, Kronika obecní . 1940 –1967. Rukopisná kronika, inv. č. 8, s. 16. 17 odejít na Mikulovsko, do obce Novosedly. Pro práci ve vinohradech m ěli velmi dobré předpoklady díky zkušenosti se sezónní vinohradnickou prací na Slovensku. Tuto obec však našli již zabydlenou p řist ěhovalci z jiných kraj ů, odešli proto do Velkých Losin- Bukovic. Pul čín tak v roce 1946 zaznamenal tém ěř polovi ční úbytek obyvatel, odešlo celkem 135 lidí. V roce 1948 se n ěkte ří z nich vrátili zp ět. Další povále čná etapa za čala ke konci čty řicátých a na po čátku padesátých let. Do Valašské Senice a Francovy Lhoty byla vyslána socialistická brigáda za ú čelem získat drobné zem ědělce pro vstup do jednotného zem ědělského družstva. V první fázi nem ěla šanci na úsp ěch, rolnická tradice byla hluboko zako řen ěná a lidé nem ěli nejmenší zájem opoušt ět svá pole, která je po staletí živila. Doba se však neúprosn ě měnila, náklady na život rostly. A čkoliv jednotné zem ědělské družstvo zatím nevzniklo, další řada lidí opoušt ěla po roce 1950 své domovy a pole a vydávala se za prací do m ěst. Po čet obyvatel tak každoro čně klesal o desítky lidí, ve výsledku do devadesátých let 20. století opustily ob ě obce stovky obyvatel. Tento náhlý a výrazný posun byl zp ůsoben několika faktory. Jak bylo řečeno, již p řed rokem 1900 odcházeli lidé za sezónní zem ědělskou prácí na Hanou a na Slovensko, ale také do Prahy, Ostravy či Liberce –do oblastí pr ůmyslu. Nejvíce lidí, p řevážn ě muž ů, chodívalo na cukrovarské brigády do Hulína. V ětšina z nich se na žn ě a na zimu vracela dom ů, pro jejich rodiny to však znamenalo, že o chod hospodá řství se musely po velkou část roku postarat ženy a d ěti. Se zvyšujícími se životními náklady bylo čím dál t ěžší uživit se skrze malé p říjmy plynoucí z nevýnosného hospoda ření na neúrodné p ůdě. D ůsledkem toho se za čaly vylid ňovat nejd říve paseky. Z ůstávali hlavn ě sta ří lidé, mladí se vydávali za lepším životem do m ěst. Zem ědělská výroba rychle upadala a pole pustla. Opušt ěné chalupy skupovali lidé odjinud a za čali je využívat k rekreaci. I p řes t ěžkou práci a malé výnosy, které charakterizovaly drobné hospoda ření v tomto regionu, usp ěla socialistická brigáda ve Francov ě Lhot ě až v roce 1960, kdy bylo založeno jednotné zem ědělské družstvo se zam ěř ením na pastevní chov skotu. To se brzy stalo vzorem pro celou republiku a dodnes transformovaná zem ědělská spole čnost velmi dob ře prosperuje. Obyvatelé Valašské Senice se vstupu do družstva zaryt ě bránili až do roku 1973, kdy se p řidružili k JZD Francova Lhota. Byla to pro obec velká událost a zm ěna. Pro ob ě lokality znamenalo JZD v podstat ě postupné zlikvidování soukromého zem ědělství a dnes bychom zde, i po spole čenských zm ěnách v devadesátých letech, nalezli už jen nepatrnou hrstku drobných rolník ů. O d ůležitosti 18 vzniku JZD pro obyvatele Valašské Senice a Francovy Lhoty svědčí také fakt, že jej ve svém vypravování zmínila v ětšina respondent ů narozených p řed rokem 1950. Až ne čekan ě silné postavení si i za dob socialismu ve Francov ě Lhot ě, a zvlášt ě ve Valašské Senici, udržela církev. Na konci sedmdesátých let kronika Valašské Senice uvádí, že se tém ěř všechny svatby odehrávaly v kostele a dokonce i straníci bývali poh řbíváni s církevním ob řadem. 12 Rovn ěž to dokládají rozhovory s pam ětníky. Zvláštní zmínku si zaslouží Pul čín –do roku 1980 samostatná obec. V minulosti byla velmi špatn ě dostupná z hlavní komunikace. Nevedla sem pevná silnice a snad díky tomu si dodnes do velké míry zachovala ráz staré valašské d ědiny protkané roubenými chalupami rozesetými po svazích bez pravidelného uspo řádání. Zapo četí budování silnice vedoucí z Lide čka na Pul čín se obec do čkala teprve v roce 1931, ale byla dokon čena až o mnoho let pozd ěji. Díky své poloze byl Pul čín opomíjen nap ř. co se týká léka řské pé če, zásobování potravinami či výstavby. Ačkoliv dnes pat ří k Francov ě Lhot ě, Pul čín m ěl d říve blíž k Lide čku a dodnes je k této obci p řifa řen. Přírodní dominantou Pul čína jsou Pul čínské skály op ředené řadou pov ěstí. Již na za čátku 20. století pul čínská kronika zmi ňuje, že skály každoro čně navšt ěvovala řada turist ů, jejich p řítomnost se však nesetkávala u místních s velkým pochopením. S postupem času, jak se čilý ruch zintenziv ňoval, si Pul číňané víkend bez p řítomnosti turist ů už ani nedovedli p ředstavit. Lidé zejména ze Vsetína, Ostravy a tehdejšího Gottwaldova za čali skupovat staré opušt ěné domy a upravovali si je na rekrea ční chaty. Díky tomu sice obec nepustla, ale nezabránilo to jejímu stále markantn ějšímu vylid ňování. Jak uvádí obecní kronika, od 18. století do dvacátých let 20. století se po čet obyvatel pohyboval mezi 330 a 350. 13 K druhému povále čnému úbytku obyvatelstva docházelo od šedesátých let, kdy se lidé st ěhovali především do tehdejšího Gottwaldova, do Vsetína, Valašských Klobouk ů a Ostravy za prací. V roce 1969 žilo v Pul čín ě 248 obyvatel, v roce 1983 už jen 150. Od roku 1968 dodnes se v Pul čín ě po řádají sjezdy rodák ů. Již na za čátku sedmdesátých let se za čalo uvažovat o zrušení školy. Obyvatelé se už tehdy obávali, že se z Pul čína stane především rekrea ční st ředisko. Jejich p ředpoklady se vyplnily, v ětšinu sou časných trvalých obyvatel tvo ří sta ří lidé.
12 Obecní ú řad Valašská Senice, Kronika Valašské Senice . 1945 –1979. Rukopisná kronika, s. 187. 13 MZA v Brn ě–SOkA Vsetín, AO Pul čín, Pam ětní kniha obce Pul čína . 1923 –1939 . Rukopisná kronika, inv. č. 8., s. 4. 19
Ani p řes svou odlehlost nebyl Pul čín v padesátých a šedesátých letech 20. století ušet řen sociálních zm ěn. P řevratný byl zejména p řechod z drobného hospoda ření na družstevní zem ědělství. A čkoliv lidé p řijímali výhody i nevýhody nové doby, komunistický režim v obci narážel na tvrdý odpor. Životní úrove ň nicmén ě rostla, v zápisu z roku 1963 kroniká ř reflektuje situaci v minulosti, kdy se lidem nedostávalo prost ředk ů ani k napln ění základních životních pot řeb. Co se týká kultury a rozvoje obce, za socialistického režimu se místnímu národnímu výboru neda řilo rozvíjet ani jedno z nich. 14
3.1. Kulturní a spolkový život v pr ůběhu 20. století
Kulturní život v jihovalašských obcích se odvíjel v závislosti na nastín ěném politickém klimatu. Řada zvykoslovných jev ů byla p řerušena ob ěma sv ětovými válkami. Zatímco n ěkteré byly obnoveny, jiné navždy zanikly. Vzpomínky sou časných pam ětník ů, jak jsem je zaznamenala, většinou nesahají dál, než práv ě po druhou sv ětovou válku. Obraz staršího stavu podle jejich vypráv ění nelze zrekonstruovat. Ani obecní a školní kroniky nám v tom p říliš nepomohou, lidová kultura byla z řejm ě tak samoz řejmou sou částí lidského života, že u čitelé ani kroniká ři nem ěli pot řebu se o jejích projevech zmi ňovat a omezovali se pouze na krátké zprávy. Spíše než o tradi ční kultu ře se dozvíme o spolkovém život ě a kulturním d ění všeobecn ě. Nejstarší zápisy o spole čenském a kulturním život ě obce nalezneme v kronice Pul čína založené v roce 1923. Ke každoro čně popisovaným kulturním akcím pat ří oslava výro čí vzniku samostatného Československa 28. října, oslava narozenin T. G. Masaryka 7. března či výro čí upálení Mistra Jana Husa 6. července. Nap ř. v roce 1928 se v Pul čín ě konal lampionový pr ůvod vedený školní mládeží a hasi čským sborem a zakon čený pálením ohn ě na památku starého hájení zemských hranic, další den školní děti p ředvedly kulturní program. 15 Vlastenecké akce byly v povále čné dob ě velmi oblíbené. Další populární aktivitou byly výlety na přírodní prostranství zvané Svatoján. Zápisy z druhé sv ětové války a povále čné doby v kronikách často chybí, nebo se omezují p ředevším na historické události. Do roku 1948 bylo kulturní d ění zajiš ťováno převážn ě místními u čiteli a spolky. Ve všech t řech obcích fungovalo ochotnické divadlo, většinou pod SDH, hasi či ve Francov ě Lhot ě m ěli dokonce svoji dechovku, která
14 MZA v Brn ě–SOkA Vsetín, MNV Pul čín, Kronika obce Pul čina. 1967 –1975. Rukopisná kronika, inv. č. 9, s. 18. 15 MZA v Brn ě–SOkA Vsetín, AO Pul čín, Pam ětní kniha obce Pul čína . 1923 –1939 . Rukopisná kronika, inv. č. 8, s. 56. 20
účinkovala p ři zábavách, pr ůvodech a oslavách. Kronika Pul čína zmi ňuje od dvacátých let smy čcovou hudbu. Po válce za čal zájem o ochotnická p ředstavení pomalu upadat, v pr ůběhu sedmdesátých let i poslední ochotnické spolky zanikaly. Ve Francov ě Lhot ě přežila ochotnická p ředstavení nejdéle, populární byly zejména estrády, se kterými Lho ťané dokonce jezdili na zájezdy, nap ř. do Bantic. Návšt ěvu kus ů sehraných místními divadelními skupinami nakonec zcela nahradily pravidelné zájezdy do Divadla pracujících v Gottwaldov ě a kino, a čkoliv i to postupn ě ztrácelo na popularit ě úm ěrn ě tomu, jak rostl po čet televizor ů v domácnostech, což dokládá nejeden kroniká řský zápis. Z aktivních spolk ů p ředsocialistické éry m ůžeme jmenovat nap ř. Sdružení katolické omladiny, Jednotu republikánského dorostu, Svaz katolických žen a dívek, skautský oddíl a p ředevším sbory dobrovolných hasi čů . Zvlášt ě zajímavé z kulturního hlediska bylo Sdružení katolické omladiny ve Francov ě Lhot ě. Fungovalo mezi lety 1932 – 1942 mimo Československou stranu lidovou, a čkoliv mnoho člen ů Omladiny v dosp ělosti do strany vstoupilo. P ůvodní spolek existoval už ve dvacátých letech 20. století, jak o tom informuje farní kronika, neexistují však o n ěm žádné další záznamy. Činnost spolku m ěla náboženské jádro, ale sahala v podstat ě od kulturn ě-vzd ělávací práce až po r ůzné zájmové a odborné aktivity. Mezi jeho po činy pat řila p říprava primi ční mše P. Št ěpána Trochty v roce 1932, utvo ření p ěveckého sboru, uspo řádání mnoha divadelních p ředstavení či po řádání tane čních zábav. Dvakrát po sob ě Omladina nacvi čila valašské dožínky se starými zvyky zakon čené pr ůvodem s ko ňmi, ženci a dechovou hudbou. V roce 1934 se k této akci p řidali také Seni čtí s valašskou svatbou, La čnovjané se zvyky spojenými s kácením máje a mládež z Lide čka. Spolek zanikl b ěhem druhé sv ětové války, kdy byly tém ěř všechny spolkové aktivity zakázány. 16 Po válce se k řes ťanská mládež nadále sdružovala v odboru mládeže p ři místní organizaci Československé strany lidové. Jednota republikánského dorostu vznikla v roce 1933 jako protipól ke Katolické omladin ě p ři Republikánské stran ě zem ědělského a malorolnického lidu. Spolek rovn ěž nacvi čoval divadelní p ředstavení a po řádal tane ční zábavy, avšak na rozdíl od Omladiny nem ěl žádný náboženský podtext. Zanikl již po p ěti letech činnosti v roce 1938, aniž by se o něm dochovaly bližší doklady. Po nástupu socialismu v roce 1948 sledujeme totální zm ěnu v organizaci kulturního života. Spole čenské d ění za čalo být striktn ě organizováno „shora“ podle
16 Václavík, J.: c. d., s. 96 –103. 21 jednotných kulturních plán ů zajiš ťovaných místními národními výbory a kulturn ě- školskými komisemi. O stavu kultury ve Valašské Senici, Francov ě Lhot ě a Pul čín ě mezi léty 1945 a 2006 se dozvídáme od pam ětník ů i z obecní kroniky. Každý zdroj poskytuje odlišné informace, zejména v období mezi léty 1948 –1989. Zatímco od pam ětník ů lze získat pom ěrn ě p řesný obraz stavu lidové kultury, kroniky jsou psány v duchu tehdejší doby – lidové zvyky jsou zmi ňovány velmi okrajov ě, d ůraz je kladen především na činnost Národní fronty a dalších složek, které m ěly organizovat kulturní život socialistické vesnice. Hlavním organizátorem kulturního života v padesátých letech 20. století byla Osv ětová beseda p ři místním národním výboru spolu se školskou komisí, v šedesátých letech pak školská a kulturní komise, která p řipravovala jednotný plán kulturní práce na celý rok. Zapojeny byly všechny složky Národní fronty, n ěkteré byly více aktivní, jiné mén ě. Jako nejaktivn ější z nich bývá uvád ěn Československý svaz požární ochrany (ČSPO), nyn ější Sbor dobrovolných hasi čů (SDH). Dalšími složkami, které se podílely na kulturním život ě, byl Výbor žen, Československý svaz mládeže ( ČSM, od roku 1970 Socialistický svaz mládeže), Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou), Sokol, Československý červený k říž ( ČSČK), Svaz československo-sov ětského p řátelství (S ČSP), Lidová myslivecká spole čnost (LMS), Sdružení rodi čů a p řátel školy (SRPŠ) a Sbor pro ob čanské záležitosti (SPOZ). Kulturní aktivity byly rozd ěleny mezi tyto organizace, n ěkteré z nich, jako SDH, ČSOP, ČSČK, SRPŠ a Svazarm po řádaly tane ční zábavy a plesy, b ěhem roku jich bývalo v jedné obci až dvacet. Od sedmdesátých let tane čních veselic ubývalo, podle kroniká ře Josefa Václavíka proto, že zm ěna životního stylu p řinesla i do jihovalašských vesnic módní vlivy a tzv. popmusic. P říznivce tento hudební styl nalezl především mezi mladými, starší generaci zábavy už tolik nep řitahovaly. Situace se od té doby v podstat ě nezm ěnila, jelikož na tento trend si st ěžuje také dnešní st řední a starší generace. Zábavy vážící se k svátk ům b ěhem kalendá řního roku (pou ťová, velikono ční, mikulášská…) i po řádané samostatn ě se zvlášt ě v posledních letech staly do velké míry doménou mladých, neplatí to ovšem stoprocentn ě. Socialistická uniformita kulturního života se odrážela zejména v celostátních oslavách, na jejichž po řádání se podílely všechny složky Národní fronty. Jednalo se mimo jiné o oslavy Mezinárodního dne žen, Mezinárodního dne d ětí či akci D ěda Mráz spojenou s karnevalem, slavily se také nejr ůzn ější výro čí. Do programu bývaly v ětšinou zapojovány školní d ěti. Naopak karnevaly, hry a táboráky pro d ěti po řádali zejména 22
ČSM a Svazarm. Další kategorii spole čenských p říležitostí tvo řil Sbor pro ob čanské záležitosti. Ten zajiš ťoval besedy pro d ůchodce, blahop řání k jubileím a s ňatk ům a vítání d ětí do života. Na jeho činnost a na činnost kulturn ě-školské komise po revoluci navázala kulturní komise ve Francov ě Lhot ě. Celkové utlumení kulturního života obce zaznamenaly kolem krizového roku 1968, po roce 1970 se kultura op ět rozvinula. Mezi lety 1974 – 1981 fungoval p ři základní škole ve Francov ě Lhot ě Národopisný soubor Sk řivánek pod vedením Milana Švr činy. Tancovaly v něm také děti z Valašské Senice. D ětský soubor byl založen 18. listopadu 1974, skupina dosp ělých nacvi čovala od roku 1978. Nakonec p ůsobila v souboru stovka tane čník ů a muzikant ů rozd ělených do t ří v ěkových kategorií. Sk řivánek absolvoval až šedesát vystoupení ro čně a fungoval do smrti Milana Švr činy, kdy se i p řes snahu člen ů nadále jej udržet, definitivn ě rozpadl. Z kronik se dozvídáme také o lidových zvyklostech, které i za dob socialismu šly svou vlastní cestou. Poznámky tohoto charakteru se objevují ve v ětší mí ře až v sedmdesátých letech. V roce 1959 kroniká ř Valašské Senice zapsal: „Ob čané si z části udržují staré zvyky, což je velkým kladem. Obyvatelé pasek se scházejí k častým besedám a to zvlášt ě s místními šuma ři, kde si navzájem zp říjem ňují krásná ned ělní odpoledne.“ 17 Naopak v zápisu z roku 1978 je uvedeno, že hmotná úrove ň často přesahuje úrove ň kulturní a morální. D říve se lidé scházeli k besedám a bývali k sob ě srde čnější. 18 Také první rozsáhlejší popis zvykosloví v senické kronice pochází z roku 1978. 19 Množství informací v ostatních kronikách je srovnatelné. První zmínka o zvykosloví v kronice Pul čína je z roku 1952. 20
17 Obecní ú řad Valašská Senice, Kronika Val. Senice . 1945 –1979. Rukopisná kronika, s. 95. 18 Tamtéž, s. 246 –247. 19 Tamtéž, s. 220. „Ačkoliv lidé dnešní doby už tolik nežijí lidovými zvyky, jak tomu bývalo d říve, p řece jen se n ěkteré udržují. Jedním z nich jsou kon činy – masopustní dny. Naši požárníci už tradi čně v tyto dny uspo řádají maškarní pr ůvod s muzikou, ani letos na to nezapomn ěli. Pr ůvod maškar s hudbou ve složení dvou harmonik, bubnu a ozembuchu, navštívil všechny chalupy a požárníci pozvali ob čany na kon činovou zábavu, která byla uspo řádána v úterý p řed Popele ční st ředou 7. b řezna v kulturním za řízení MNV. P ři zábav ě byl tak, jako po jiná léta, provozován ob řad ‚pochování basy‘… O Velikono čním pond ělí se dodržuje mrska čka, aby d ěvčat ům a ženským [muži] ‚vyprášili sukn ě‘, d říve dostávali za mrska čku malovaná vají čka, nyní dostávají cukroví či peníze, malovaných vají ček už ubývá, dosp ělí dostanou slivovici. Oproti d řív ějšku je málo vid ět v rukou mrská čů tradi ční prout ěné ‚korbá če‘, pletené z vrbových prut ů, v ětšinou te ď nosí kus jalovce. Je to škoda, jednak, že hyne p ůvodní tradice….Požárníci udržují také další zvyk – stav ění máje v předve čer svátku pracujících – 1. máje. Také letos postavili p řed budovou MNV p ěkný vysoký máj. A poslední zvyk, který nikdo neorganizuje, a p řece vždy má dost účastník ů – jsou ‚Mikuláši‘. V prvých prosincových dnech shán ějí chlapci a mládenci staré kožuchy, zvonce a kravské „k řapále“ a ostatní pot řebné v ěci a p řed svátkem svatého Mikuláše (6.12.) vyrazí na dědinu celá parta čert ů, smrti ček, nosi čů , ‚nakoni‘ v čele se ‚svatým‘, aby vnesla rozruch nejen mezi d ěti, ale hlavn ě mezi d ěvčata, které mikuláši pomuchlají, za černí a n ěkdy i popíchají ježovinou. V dnešní dob ě 23
Obyvatelé siln ě katolicky založených jihovalašských obcí t ěžce nesli zrušení bohoslužeb o poutích. Lidé si zeza čátku mysleli, že bohoslužby zakazují místní komunisté, tento zákaz však platil ve všech vesnicích. Pout ě se ovšem konaly i p řes to, přijížd ěly zábavní parky s koloto či, houpa čkami a st řelnicí. Ve čer bývaly tane ční zábavy za ú časti nejen místních, ale také řady cizích lidí. Se zm ěnou politického režimu v roce 1989 se zcela zm ěnil i charakter kulturního života. Všechny povinn ě organizované akce byly zrušeny, stejn ě jako Národní fronta a další socialistické organizace. V důsledku toho došlo k útlumu kultury. Po řádání tane čních zábav se stalo spíše výjimkou, pojily se už pouze k akcím, jako byl nap ř. masopust či pou ť. Do spole čenského života obcí byl nadále zapojen sbor dobrovolných hasi čů , Český červený k říž, t ělovýchovná jednota a myslivecké sdružení. V kronikách se op ět za čaly objevovat záznamy o náboženském život ě farnosti – o prvním svatém přijímání či obnovené výuce náboženství ve školách. Nadále se po řádaly akce k Mezinárodnímu dni žen a Mezinárodnímu dni d ětí, nyní však již p ředevším formou školních besídek pro rodi če. Drahomíra Trchalíková, sou časná kroniká řka Francovy Lhoty a členka kulturní komise, a Marie Škarpová, u čitelka ZŠ Francova Lhota, zhodnotily zm ěny po roce 1989 tímto zp ůsobem: „Možná, že [zm ěna je] v tom, že práv ě do t ěch spolk ů nejsou lidi tak ochotní d ělat. Po tom roce [1989] mně p řipadá, že se tak lidi zm ěnili, že jsou takoví uzav řen ější. P řipadalo mně to d řív takové družn ější, bylo to možná aj tým, že byly ty akce nalajnované, a byly ješt ě aj brigády, a že se ti lidi dávali víc dohromady a te ďka už je to jenom na to, že to ud ělá ta složka. Třeba co vzniklo hodn ě, tak se obnovily po tom osmdesátém devátém, tak za čaly ve velkém plesy a už vidíte ty roky, jak to postupuje, už o to p řestává být zájem, že ty první roky snad ani vstupenky nešly koupit a že to postupn ě tak upadá. [Takže lidi m ěli pocit, že mají novou svobodu] . No všecko bylo pro ně te ďka jakési nové… D řív ty spolky lidí nem ěly tolik zábavy, te ď sedí doma u televize, u po číta če a nechce se jim ven. D řív tady toto nebylo, takže se družili a d ělali ty tradice. Byli rádi, že t řeba p řišli na ty fašanky a že ty fašanky navštívily každý barák. Mikoláši, to už bylo takové horší, ud ělali t řeba nepo řádek. Ti byli takoví divo čejší, ale ty fašanky
nejde u tohoto zvyku o stejný smysl jako kdysi, spíše jde o jakési ‚vy řád ění se‘ mužské mládeže. No a když se k tomu p řidruží sem tam n ějaká štamprle, tak se stává, že se mikuláši dostanou i do rozporu se zásadami ochrany ve řejného po řádku. Ale nutno říci, že letos tento zvyk prob ěhl pom ěrn ě klidn ě.“ 20 MZA v Brn ě–SOkA Vsetín, MNV Pul čín, Kronika obecní . 1940 –1967. Rukopisná kronika, inv. č. 8, s. 34. Kroniká ř si st ěžuje, že v tomto roce v obci nebyla uspo řádána svatodušní pou ť ani kácení máje, které se konává odpoledne po pouti, jelikož v ten den byla slavena veliká krajská pou ť v Ploštin ě. Kácení bylo nahrazeno výletem. V souvislosti se žn ěmi byla uspo řádána slavnost k jejich zahájení. 24 to, pak to bylo tak, že když ta hudba p řišla, tak oni šli do baráku a po kuchyni zatan čili s těma domácíma, tak te ď už to trošku je jinak, že, už jsou v ětšinou venku, už to rozd ělili na dva dny a ned ělá se to p řesn ě to úterý. Je to pochovávání jak to bývalo dřív…“ (Drahomíra Trchalíková, nar. 1957). „Já si myslím, že to aj upadlo, že část ur čit ě, že bylo takové období takového útlumu, ono to možná bylo aj jinde, že lidé nev ěděli, co a jak. Je t řeba fakt, že te ď od za čátku, co sa týkalo kostela, náboženského života, tak sa říkalo, tak sláva, d ěcka už sa dostanú do škol, že budú chodi ť do náboženství, protože sa móže ve řejn ě. P řesný opak pravdú, protože tady t řeba chodilo do náboženství devadesát procent děcek a te ď je t řeba takových dvacet procent d ěcek za tu jednu generaci, takže v tom smyslu n ějako to ť toto upadlo. Do jaké míry, to bylo otázkou… Nebo co sa týká, já nevím, tane čních zábav. Dřív byly tane ční zábavy hodn ě, chodívalo na n ě aj jako taková ta st řední generace, pak byl útlum, jenom diskotéky a te ď už za číná zase plesy a už ide i ta starší generace i ta st řední. To bylo p řed tymi patnácti roky ešt ě nemyslitelné po té revoluci t ěsn ě. To t řeba nebylo.“ (Marie Škarpová, nar. 1951) Výpov ěď dlouholetého hasi če Aloise Žídka (nar. 1946) ilustruje sou časný trend podobným zp ůsobem: „Po roce osmdesát dev ět ta kultura, já bych pov ěděl, že to upadlo… není to už jak to bylo v tej dob ě d říve, kdysi brigády sme chodívali. A te ď sme po řádávali brigády nebo aj kulturní, ale je problém v čil nekoho zehna ť. Te ď co obdivuju, aj na ty fašanky bylo problém zehnat lidi. Ale te ď poslední mysim t ři nebo štyry roky úpln ě žasnu, kolik lidí, až by tolik ani nemoselo by ť. Te ď bylo t řeba p řes třicet lidí. Nás bývalo t řeba takových šestnáct až osmnáct aj s muzigantama. Teď žasnu, kolik lidí, hlavn ě mladých. Aj ti mikuláši sou te ď dos ť. Držávalo sa to, ale také to upadalo už a te ď to taky hodn ě chodí. T ři králové to nechodívalo, to si pamatuju za t ři krále sme chodívali ešt ě jako d ěcka [v padesátých letech] a pak to bývalo ve škole, s tým byl problém s takovými v ěcami za totality, takže to odešlo. My sme dokonca chodívali jako d ěcka po koled ě na Št ěpána…“ V sou časné dob ě ve Francov ě Lhot ě funguje Sbor dobrovolných hasi čů , Valašská nadace, Tělovýchovná jednota Sokol, Myslivecké sdružení, Český červený kříž, V čela řský spolek pro Francovu Lhotu a Valašskou Senici a Spolek h řiba řů , významným činitelem na poli kultury je také kulturní komise obecního ú řadu. Ve Valašské Senici se organizací spolkového života zabývá Sbor dobrovolných hasi čů , Tělovýchovná jednota Ajax, Myslivecké sdružení a již zmín ěný Včela řský spolek. 25
V Pul čín ě fungují dva spolky – Sbor dobrovolných hasi čů a ob čanské sdružení Vesni čko má milovaná.
3.2. Sbory dobrovolných hasi čů
Sbory dobrovolných hasi čů jsou pro nás –pro etnology –zajímavé p ředevším z hlediska obnovy a udržování zvykoslovných prvk ů. V sou časné dob ě se jedná o hlavní nositele p ůvodních lidových tradic v jihovalašských vesnicích. Zde alespo ň stru čně nastíním historii a podmínky vzniku této organizace a její sou časnou činnost kulturní, i jinou, než na poli kultury. P řes veškeré slu čování a rozd ělování Francovy Lhoty, Valašské Senice a Pul čína v každé z těchto vesnic dodnes funguje samostatný hasi čský sbor. Náklady na činnost sboru jako nákup výstroje, výzbroje či pohonných hmot hradí obce, na vycházkové uniformy, zájezdy, ú čast v sout ěžích a ostatní aktivity si hasi či musejí vyd ělat sami. V ětšinou se tak d ěje práv ě prost řednictvím kulturních akcí, přičemž nejv ětší výt ěžek plyne z po řádání masopustu a pou ťových zábav.
3.2.1. Sbor dobrovolných hasi čů Francova Lhota
Jako první byl založen sbor dobrovolných hasi čů ve Francov ě Lhot ě. Podn ětem pro jeho vznik byly časté požáry, zvlášt ě starých d řev ěných staveb. Neorganizovanost zásah ů místních lidí a nedostatek technického vybavení velmi znesnad ňovaly, ba často i vylu čovaly opravdu efektivní boj s plameny. Povzbuzením pro založení organizace byl také vzor okolních vesnic, kde již hasi čské sbory existovaly. Sbor ve Francov ě Lhot ě byl založen 20. června 1921 a čítal 25 aktivních a dalších 20 p řispívajících člen ů. Písemné doklady o činnosti sboru máme až od roku 1929, kdy se o dokumentaci za čal starat řídící u čitel Jan Kadlec. Ten mimo jiné podotýká, že za čátky byly pro sbor t ěžké, jelikož se mu nedostávalo finan ční podpory, nicmén ě již od za čátku existence si na svou činnost hasi či dokázali sami vyd ělat. 21 Sbor zpo čátku nem ěl žádné vybavení a fungoval hlavn ě díky nadšení svých člen ů, výstroj a výzbroj se po řizovaly postupn ě z financí utržených p ři po řádání tane čních zábav a divadelních p ředstavení. To ostatn ě platí dodnes, získání finan čních prost ředk ů na fungování organizace je jednou z hlavních motivací po řádání kulturních akcí. SDH byl podporován také lhotskými rodáky ze zámo ří, kte ří pro n ěj uspo řádali mezi sebou sbírku. Časem se poda řilo obstarat pot řebnou techniku a dnes je SDH Francova Lhota velmi dob ře vybaven.
21 Václavík, J.: c. d., s. 78. 26
Ani druhá sv ětová válka nep řerušila činnost sboru, nedošlo však k žádným vnit řním zm ěnám, nekonaly se ani valné hromady. Situace se zm ěnila v padesátých letech, kdy se z dobrovolných hasi čských sbor ů staly místní jednoty Československého svazu požární ochrany. Výhodou této reformy bylo finan ční zabezpe čení a po řízení nové výstroje a výzbroje. Krom ě ochrany majetku spoluob čan ů p ři požárech, povodních či jiných živelných pohromách, se hasi čský sbor vždy v ěnoval kultu ře. Brzy po založení utvo řil vlastní dechovou hudbu pod vedením Františka Vajdíka, která nesm ěla chyb ět na žádné hasi čské, ve řejné ani církevní slavnosti v obci. D ůležité místo m ěli hasi či práv ě v církevním život ě obce. Dechovka hrávala p ři pr ůvodech o slavnosti Vzk říšení na Velikonoce a slavnosti Božího t ěla. Od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty drželi hasi či čestnou stráž u Božího hrobu v kostele. 22 Tuto zvyklost v roce 2008 obnovil pater Anton Kasan a hasi či z Francovy Lhoty a Valašské Senice se op ět na Bílou sobotu st řídali v čestné stráži. Dobrovolní hasi či také založili první ochotnické divadlo ve Francov ě Lhot ě, které pravideln ě nacvi čovalo, p ředstavení byla uvád ěna v hostinci U Reis ů, pozd ěji U Pavlík ů. Hasi čský sbor si po řídil jevišt ě a kulisy, které p ůjčoval i jiným spolk ům, jež ob čas hrávaly v obci divadlo. Z dalších kulturních akcí zajiš ťovaných hasi či je t řeba zmínit masopust s vod ěním medv ěda a pochováním basy, hasi čský ples, stav ění a kácení máje a n ěkolik tane čních zábav v pr ůběhu celého roku (fašanková, májová, pou ťová, aj.). Po čet člen ů SDH se v pr ůběhu historie měnil, od založení do roku 1950 se pohyboval mezi 20 –30, po roce 1950 se zvyšoval, v roce 1989 došlo op ět k mírnému snížení a dnes má hasi čský sbor ve Francov ě Lhot ě kolem 100 člen ů.
3.2.2. Sbor dobrovolných hasi čů Pul čín
V roce 2007 oslavil SDH Pul čín 80 let své činnosti. Byl založen v roce 1927, ačkoliv se o jeho možné existenci mluvilo již o rok dříve. 23 Samostatný hasi čský sbor byl pro tuto obec vzhledem k její odlehlé poloze nezbytný, jelikož byla ze všech okolních obcí velmi špatn ě dostupná a s cizí pomocí nebylo v případ ě živelných pohrom vůbec možno po čítat. V Pul čín ě do dvacátých let 20. století nebyla ani obecní studna, boj s plameny byl tedy často p ředem prohraný. A čkoliv zpo čátku se do sboru cht ěla
22 Tamtéž, s. 88. 23 MZA v Brn ě–SOkA Vsetín, AO Pul čín, Pam ětní kniha obce Pul čína. 1923 –1939 . Rukopisná kronika, inv. č. 8, s. 48 –49. 27 přihlásila pouze mládež, v kv ětnu roku 1927 se p řidalo také n ěkolik starších a v obci vážených ob čan ů. Po založení sboru byla zakoupena první dvoukolová st říka čka a výstroj. Obec v témže roce v ěnovala hasi čů m, školním d ětem a dalším p řípadným nov ě vzniklým spolk ům pozemek zvaný Svatoján, aby si zde zbudovali spole čné h řišt ě sloužící ke cvi čením a slavnostem. Jeho otev ření bylo spojeno s oslavou založení hasi čského sboru, na jehož fungování p řispívali místní ob čané finan čními dary. V roce 1929 se zapo čalo s výstavbou hasi čské zbrojnice se zvonicí. Členové sboru se ú častnili různých akcí v obci – oslav výro čí vzniku republiky 28. října, dožínek či svatodušní pout ě. Když se Francova Lhota, Valašská Senice a Pul čín v roce 1980 slou čily, došlo pouze k organiza čním zm ěnám, složky Národní fronty, tedy i hasi čský sbor pracovaly nadále samostatn ě. Dnes je ve sboru asi polovina hasi čů ve v ěku nad 50 let, nedávno se však poda řilo získat nové členy do 25 let. Ti se ú častní pohárových sout ěží a létají za mikuláše 24 , starší hasi či se spíše podílejí na organizaci kulturních akcí. Členové SDH ješt ě za socialismu stav ěli a káceli máj, dnes udržují mikulášskou tradici, zajiš ťují pou ťovou zábavu o svatodušní pouti a spolupracují s ob čanským sdružením Vesni čko má milovaná.
3.2.3. Sbor dobrovolných hasi čů Valašská Senice
Poprvé se o založení samostatného hasi čského sboru ve Valašské Senici za čalo uvažovat v roce 1925, kdy došlo k velikému požáru čty ř hospodá řství, p ři n ěmž se nepoda řilo zachránit ani jednu obytnou či hospodá řskou budovu. Tehdejší obecní zastupitelstvo však myšlence vlastního sboru nebylo naklon ěno, ke zm ěně došlo až o několik let pozd ěji. Dobrovolný hasi čský sbor byl ve Valašské Senici ustaven 1. 1. 1933. Během tohoto roku hasi či nakoupili výstroj pro 20 muž ů a čty řkolovou pojízdnou ru ční st říka čku, která byla slavnostn ě p řevzata a vyzkoušena v červenci 1933 za ú časti župních hasi čských činitel ů z Valašských Klobouk a hasi čských sbor ů z Francovy Lhoty, Pul čína, Horní Lid če a St řelné. V roce 1937 se zapo čalo se stavbou zbrojnice. Do roku 1945 m ěli za sebou seni čtí hasi či již řadu zásah ů p ři požárech obydlí, hospodá řských budov či lesa nejen ve Valašské Senici, ale i v okolních obcích. V padesátých letech bylo pot řeba obnovit hasící techniku, v roce 1977 bylo nap ř. zakoupeno vozidlo Avie, které slouží hasi čů m dodnes a bývá využíváno i p ři kulturních
24 Chodí na mikulášskou obch ůzku. 28 událostech, zejména p ři fašankách. V roce 1984 byla postavena sou časná hasi čská zbrojnice. SDH má nyní p řes 70 člen ů. Jelikož ve Valašské Senici neexistují žádné zvláštní kulturní spolky, SDH je hlavním organizátorem kulturního života v obci. Již tém ěř padesát let každoro čně organizuje masopustní obch ůzku s ve černí tane ční zábavou a pochováním basy, stav ění a kácení máje, tane ční zábavy o cyrilometod ějské pouti a kate řinských hodech a další. Dobrovolná práce místních hasi čů se však odráží ve všech oblastech života Valašské Senice. Podíleli se nap ř. na budování komunikací, most ů, koupališt ě, autobusové to čny a nocležny řidi čů či na stavb ě kaple, zapojili se i do rekonstrukce školy, budovy obecního ú řadu, prodejny Jednoty a fotbalového h řišt ě. D ůležitou částí činnosti SDH je cvi čení a ú čast na obvodových a pohárových sout ěžích, n ěkolik se jich po řádá také ve Valašské Senici. Od roku 1994 se senický sbor pravideln ě ú častní hasi čské pouti na Sv. Hostýn ě, zde také v roce 1998 nechal posv ětit vy řezávanou sochu sv. Floriána, patrona hasi čů , a o t ři roky pozd ěji také vlastní prapor. B ěhem 75 let existence sboru nedošlo ani jednou k jeho rozpadu, a čkoliv se za dobu jeho p ůsobení stala řada p řevratných historicko-politických událostí. V minulosti platilo a dodnes platí, že členství v dobrovolném hasi čském sboru je ctí, které je ne každý hoden. Od všech člen ů se o čekává spolehlivost, řádné pln ění povinností a d ůstojné vystupování na ve řejnosti. Josef Řepa, starosta SDH ve Valašské Senici, vždy zd ůraz ňuje, že se jedná o sbor „dobrovolných“ hasi čů . Není tedy možné, aby tito lidé za svou práci o čekávali finan ční nebo jinou materiální odm ěnu.
3.3. Valašská nadace
Valašská nadace Francova Lhota a Brumov je spole čnost, která existuje již více než patnáct let. Vznikla velmi brzy po tzv. Sametové revoluci, kdy se markantn ě zm ěnil život všech, nejen vesnických lidí, po stránce politické a materiální, ale také z hlediska duchovního a sociálního. Po dlouhém období tém ěř p řesn ě nalinkovaného kulturního života, jež nep řálo náboženství, a díky odstran ění velké části tradi čního zp ůsobu života vlivem socializace vesnice a kolektivizace, nastalo najednou jakési kulturní a duchovní vakuum. Lidé se radovali z nov ě nabyté svobody a čekali, že se rázem vše zm ění, budou moci op ět voln ě vyznávat svou víru a provozovat s tím spojené rituály, ú častnit se akcí, které byly za socialistického režimu potla čovány. Skute čnost však byla pon ěkud jiná, než se čekalo. Kulturní život najednou nebyl organizován „shora“, ur čenými orgány a jednotlivci, bylo na lidech samotných, jak se ujmou nové p říležitosti. 29
Valašská nadace vznikla práv ě v tomto klimatu. Tak, jako u jiných sdružení (v minulosti nap ř. sbor ů dobrovolných hasi čů ), i ve Valašské nadaci se projevilo, že každý dob ře zorganizovaný spolek je založen na ob ětavé práci jedinc ů; konkrétními jmény v případ ě nadace jsou p ředevším: Josef Kliš, Alois Tkadlec, Anna Tkadlecová, Marie Machá čová, Vlastimil Machá č a n ěkolik dalších.. Práv ě Josef Kliš a manželé Tkadlecovi byli mými respondenty b ěhem výzkumu činnosti a aktivit nadace. Jedná se zárove ň o její zakládající členy. V sou časné dob ě má nadace ve Francov ě Lhot ě a v Brumov ě dohromady asi t řicet člen ů. Její z řizovatel Josef Kliš (nar. 1952) nadaci podporuje do zna čné míry také finan čně a z jeho hlavy pochází řada nápad ů, které se mu s pomocí mnoha p řátel da ří v ětšinou úsp ěšn ě realizovat. P řichází s myšlenkami zcela novými, ale i s takovými, které vycházejí z kulturního odkazu p ředk ů. Aktivitu vždy podnítí, sežene k její realizaci prost ředky a ochotné spolupracovníky. Pokud se nápad ujme, stará se o jeho další vývoj tak dlouho, dokud ho lidé nep řijmou za sv ůj a dokud nezajistí jeho samostatné financování, či podporu obce. Poté se pouští do napl ňování dalších plán ů. Díky snaze Valašské nadace pozvednout kulturní život nejen ve Francov ě Lhot ě, ale všeobecn ě na Valašsku, se uskute čnila již řada projekt ů zam ěř ených p ředevším na děti a mládež. Pro výzkum zvykosloví je nejzajímav ější akce s názvem Chléb náš vezdejší , které bude v ěnována samostatná kapitola. Co se týká finan ční stránky fungování Valašské nadace, na po čátku dostala dotaci od státu, nicmén ě v nepatrné výši v porovnání s reálnými náklady na její fungování. Nadace by v tomto rozsahu v ůbec nemohla existovat bez obrovské finan ční podpory „zevnit ř“ od jednoho konkrétního člena. K tomu se p řidává částka z obecního rozpo čtu a další sponzorské dary. Dalším d ůležitým faktorem je také to, že všichni, kdo se podílejí na činnosti organizace, to d ělají zcela zadarmo. Jelikož je Valašská nadace vedle sboru dobrovolných hasi čů nejaktivn ější složkou podílející se na kulturním život ě obce, ráda bych nyní nahlédla hloub ěji do její činnosti. Organizace m ě zaujala mimo jiné svou ideologickou podstatou, kterou mi osv ětlil Josef Kliš. Jelikož vlivy ze západu po otev ření hranic nep řinášely pouze pozitivní hodnoty do života lidí, rozhodla se skupinka aktivních nadšenc ů, že pom ůže ud ělat n ěco pro vesnici, zejména pro mládež, na kterou byl a stále je vyvíjen tlak nejr ůzn ějších módních vln. Cílem je rozvíjet v dětech cit pro kulturní hodnoty všeobecn ě, zvlášt ě pak pro pochopení tradic regionu Valašska, aby získaly úctu k rodnému kraji. Zárove ň se Valašská nadace snaží vést d ěti k aktivit ě a činorodosti, dát 30 jim pocit, že n ěco dokáží, že a čkoliv pocházejí z vesnice, mají všechny p ředpoklady se uplatnit. 25 Za tímto ú čelem za čala nadace hned na po čátku spolupracovat s učiteli a duchovními. Josef Kliš k tomu řekl: „A my sme si i nechávali poradit. Bylo t řeba takové první setkání na fa ře v Brumov ě, kde byl kn ěz z řádu Marián ů a ten nám radíval, aby to m ělo takový ten duchovní náboj, tak vždycky v názvoch t ěch r ůzných sout ěží se objevovalo jako takové napojení na p ředstavitele t řeba tých fará řů , kte ří sou navíc na n ějaké úrovni. Věděli sme, že ta spole čnost má nějaké ty tradice…Cht ěli sme, když víme, že je tady ta víra dva tisíce rok ů a te ď, a za nás a ť to nepadne, že my ty ko řeny dovedem oprášit a zase sme pot řebovali radit od n ěkoho, kdo má jakúsi tu duchovní školu…a n ějaký cit, tak sme sa nechávali tak ovliv ňovat s týma vedoucíma, lidma mladýma.“ V roce 1999 vyšel nový zákon, jenž ustanovil, že nadací m ůže být pouze organizace s majetkem nejmén ě p ůl milionu korun. Zakoupením staré d řev ěné chalupy „U Hrn číře“ nadace tuto podmínku splnila. Chalupa se stala jejím neoficiálním sídlem. Spolupráce Francovy Lhoty a Brumova je asi nejvíce patrná p ři akci Hradní v ěž– šachový turnaj o pohár kn ěží Marián ů a v sout ěži schol 26 nazvané Hradní tóny . Ob ě události probíhají na hrad ě Brumov a jejich podtext zd ůraz ňuje p říslušnost k regionu a duchovním hodnotám, ob ě jsou zam ěř eny na mládež. Valašská nadace má hrad v symbolickém pronájmu, místo placení nájmu jej zvelebují. Šachový turnaj probíhá již p řibližn ě čtrnáct let. Hraje se na nádvo ří hradu na šachovnici o velikosti 10x10 metr ů s živými figurkami, které p ředstavují d ěti od ěné v oble čcích ze sukna inspirovaných valašským krojem. Cílem bylo, aby sout ěž dostala valašský nádech. Josef Kliš se p ři p říprav ě akcí neubrání ani recesi. Napsal dopis, ve kterém dokládal, že šachy vznikly na Valašsku. Z velkých kousk ů uhlí nechal vy řezat torza figurek, které vyfotografoval jako archeologický nález in situ v Brumov ě, a po řídil potvrzení pravosti z uhelných sklad ů, že se opravdu jedná o uhlí. Sout ěž schol s názvem Hradní tóny zase vznikla ze snahy o zviditeln ění d ětských sbor ů fungujících při kostelech jako reakce na módní trendy hardrocku a metalu: „Další potom, jak sme m ěli to sezení na fa ře, tak sme říkali, všady prost ě tvrdá hudba, metal. Ale jsou tu i ty schóli čky, které sdružují d ěti, které chodí do kostela. Když sme vid ěli ten vývoj, taký hektický, tak škoda t ěch tradic. Ty schóle a n ějaké ty zp ěvy
25 Viz p říloha A.II –Účel Valašské nadace. 26 Kostelních a chrámových sbor ů, ve kterých p ůsobí d ěti a mládež. 31 vždycky byly u těch kostel ů. A nejvíc na Valašsku. To je takové spontánní od těch mladých lidí…ty d ěcka, které zpívú… No aby nám kdysi n ěkdo zazpíval na poh řbu! A to je práv ě dodržování tých tradic.“ (Josef Kliš, nar. 1952) Hradních tón ů se již po čtrnáct let každoro čně ú častní až 220 d ětí, Hradní v ěž mívá stejn ě velkou ú čast. Akce jsou doprovázeny také dalším programem – divadlem, ukázkami lidové výroby či koncerty. Valašská nadace po řádá n ěkolik událostí vážících se p římo k výro čnímu cyklu. Jedná se o p řípravy na Velikonoce (malování vají ček apod. na chalup ě U Hrn číře), Chléb náš vezdejší , váno ční výstavu, Živý Betlém a oslavu Nového roku na rozhledn ě. K těmto událostem se vrátím v rámci popisu výro čních oby čej ů slavených v sou časnosti. Další výraznou akcí organizovanou nadací je sout ěž zvaná Valašská drakiáda . Také ona je dnes stálou a oblíbenou sou částí kulturního života obce a také ona má podle člen ů nadace jakýsi tradi ční podtext. Jeden z cíl ů akce je podpo řit u d ětí zájem o ru ční práce. Příprava drak ů skýtá p říležitost ke sblížení generací. Draky si d ěti totiž vyráb ějí samy a s výrobou jim pomáhají rodi če a prarodi če. Je to tedy p říležitost, aby si jindy velmi zam ěstnaní rodi če či babi čka s děde čkem našli čas a spole čně s dětmi jej strávili p ři výrob ě a v přírod ě. Valašská nadace také podporuje vesnická divadla přehlídkou, které se ú častní op ět hlavn ě školní d ěti. Dalo by se říct, že tato snaha navazuje na tradici ochotnických divadel, která byla do druhé sv ětové války na jižním Valašsku velmi siln ě zako řen ěná a ve Francov ě Lhot ě se udržela ješt ě řadu let po válce. Jako p ři všech akcích i při této funguje motiva ční aspekt. Členové nadace si velmi dob ře uv ědomují sílu ekonomiky v sou časném sv ětě, snaží se proto d ěti motivovat odm ěnami nejen za vít ězství v sout ěžích, ale i za samotnou ú čast na akcích, které pro n ě Valašská nadace po řádá. Nejedná se však vždy jen o materiální odm ěnu. Velmi zajímavou p říležitostí je pro d ěti nap ř. projekt Zaživa do nebe. Ten se konal poprvé p ředloni. Kn ěz, u čitelé a rodi če vyberou dohromady t ři d ěti, které „by mohly být ostatním p říkladem“. T řeba proto, že umí slušn ě pozdravit, že pravideln ě chodí s rodi či do kostela, nebo že jsou aktivní ve škole či v zájmových kroužcích, d ůvod ů m ůže být celá řada. T ěmto d ětem Valašská nadace zaplatí vyhlídkový let nad rodným krajem kardinála Trochty – Valašskem. Z podn ětu Josefa Kliše došlo p řed čty řmi roky také k založení kostelního sboru. Sbor byl však p řístupný nejen pro praktikující katolíky, ale i pro ty, co do kostela chodili málo. A čkoliv se ze za čátku zdálo, že takovéto spojení nem ůže fungovat, lidé zjistili, že každý m ůže dostat šanci, bez ohledu na víru nebo na nedostatky v jeho život ě. 32
Podstatou je ukázat, co v člov ěku je, jaké má schopnosti. Ne všechny snahy se však vždy setkají s úsp ěchem. Jednou z těch mén ě úsp ěšných bylo obnovení folklorního kroužku ve Francov ě Lhot ě a navázání na p ůsobení národopisného souboru Sk řivánek, který zanikl po smrti svého zakladatele Milana Švr činy. Valašská nadace se pokusila o znovuzaložení souboru. P řihlásilo se čty řicet d ětí, ušily se pro n ě kroje a sehnala se tane čnice, která d ěti u čila. Zapojovali se také lidé z nadace, nicmén ě zájem opadl a kroužek se nepoda řilo udržet. N ěkolikrát ve Francov ě Lhot ě vystupoval, ale velmi brzy zanikl. Podobný osud m ěla také malá skupinka d ětí, pro které byl zakoupen cimbál s cílem, aby byla vychována nová generace lidových muzikant ů. Z iniciativy člen ů Valašské nadace byly vydány dva svazky knihy o historii Francovy Lhoty. 27 K historii obce se váže také projekt, který Valašská nadace uspo řádala ve spolupráci se školami ve Francov ě Lhot ě a v Brumov ě. Nesl název Naša ot čina a spo číval v tom, že bylo vybráno dvacet d ětí, které se nau čily texty týkající se historie, p řírody a pam ětihodností jednotlivých částí jejich obce a poskytovaly pr ůvodcovské služby turist ům a rekreant ům i organizovaným zájezd ům. Většina akcí Valašské nadace má pomoct d ětem, aby si uv ědomily odkud pocházejí, kde jsou jejich ko řeny, a aby byly schopné dívat se do budoucnosti s vědomím, že mají všechny p ředpoklady k tomu, aby v život ě dosáhly, co si p řejí. Bylo by možné jmenovat zde ješt ě celou řadu dalších akcí a projekt ů Valašské nadace, je jich skute čně mnoho a řada z nich vychází p římo či nep římo z kulturního dědictví předešlých generací. Jejich spole čným jmenovatelem je touha vést d ěti a mládež správným sm ěrem, ukazovat jim pozitivní vzory a p řivést je k oby čejným v ěcem a hodnotám, na které se v dnešním moderním sv ětě často zapomíná. Na záv ěr n ěkolik slov Josefa Kliše: „Ale to chcu říct, že něco, když se p řijme, je to takové úžasné, to jde samo, jenom cht ět. Stávají se z toho tradice a t ěch p řípad ů je tolik moc, nep řeberné množství. Ale chce to zájem lidí, všecko, že, se nepoda ří. Protože tam jde o ten rozvoj. Člov ěk to nem ůže n ějak ovlivnit, spíš hledáme n ěco, co bychom mohli d ělat. Pot ěší to, že to má vliv na tu generaci a tam se výsledky ukazují te ď. Aspo ň já to vidím, sem to ne čekal. A věř ím, že i ten Chléb , co ud ělal, a to je to podstatné, že to p řijde samo. Když vidím tu stopu, že se pomohlo dobré v ěci. Ne n ějakým drogám nebo prost ě n ěč emu. Pomohli sme prakticky ani ne dobré v ěci, normální v ěci a št ěstí oby čejnému Valachovi vychovat ho
27 Blesík, J.: c. d. a Václavík, J.: c. d. 33 k normálu, ne k chamtivosti. Ve všeckých tych programech. To je o tých oby čejných věcech, dožit tady normáln ě a my chcem pokra čovat v tom, co tady bylo tych tisíc rok ů nebo kolik, a ť se to trošku opráší a neopi čiť se po tej Americe.“ Valašská nadace úzce spolupracuje s kulturní komisí obecního ú řadu Francova Lhota. Kulturní komise se podílí na programech Valašské nadace a naopak lidé z nadace se snaží vypomoci p ři akcích kulturní komise. Velmi dobrou spolupráci udržuje nadace také s ob čanským sdružením Vesni čko má milovaná v Pul čín ě. Ve sdružení p ůsobí p ředevším staré ženy, které samy nesta čí na veškerou organizaci svých aktivit. Nadace jim v tomto sm ěru vydatn ě pomáhá, o čemž jsem se sama p řesv ědčila vícemén ě na všech pul čínských akcích.
3.4. Ob čanské sdružení Vesni čko má milovaná
Ob čanské sdružení Vesni čko má milovaná vzniklo jako organizace zam ěř ená na udržování lidových a kulturních tradic místní části Francovy Lhoty – Pul čína. Jak vyplývá z úvodních kapitol, tato osada byla vždy pon ěkud izolovaná od okolních obcí a život zde býval tvrdý, což se odrazilo nap ř. na demografické úrovni v hromadném vysidlování obyvatel. Zatímco místní rodáci odcházeli, svou cestu na Pul čín si našli trampové, turisté a chalupá ři. Dnes je tato vesni čka jedním z důležitých center turistického ruchu na jižním Valašsku. Velkou zásluhu na propagaci místa mezi ve řejností má informa ční centrum a pracovníci Českého svazu ochránc ů p řírody Valašské Mezi říčí pod vedením Milana Orálka. Díky ob čanskému sdružení mají turisté v každou ro ční dobu možnost poznat také část lokálních tradic, či zapojit se do tvorby kulturních jev ů zcela nových. Další významnou částí práce ob čanského sdružení je pé če o vzhled vesnice a okolí. Ob čanské sdružení Vesni čko má milovaná vzniklo 13. zá ří 1999 a má dev ět člen ů ve v ěku od 48 do 85 let. Pouze dva členové jsou místní, ostatní jsou rodáci nebo chalupá ři. V ětšina člen ů je v důchodovém v ěku. Hlavní hybnou silou, která se stará o plánování, propagaci i realizaci aktivit, je Anastázie Žídková (nar. 1934). V Pul čín ě se narodila a strávila tam část svého života, po válce odešla na čas s rodinou do Velkých Losin. Nyní žije v Ostrav ě a do Pul čína jezdí na chalupu. Další výraznou osobností sdružení je Ludmila Vráželová (nar. 1924) – dcera obecního kroniká ře Jana Vrážela. Ludmila Vráželová u čila na pul čínské základní škole až do jejího zrušení a mnoho let vedla obecní kroniku Pul čína. Jak vyplývá ze samotných stanov, ob čanské sdružení spolupracuje se všemi spolky v osad ě a také s obecním ú řadem ve Francov ě Lhot ě a 34 s Valašskou nadací. Hlavní články stanov říkají, že ú čelem sdružení je „obnovovat zvyky a tradice, které tu po staletí byly. Jde o jejich zachování a udržování. Dalším důležitým bodem […] stanov je udržovat, opravovat a budovat drobné stavby, které by […] vesni čku obohatily a zkrášlily. Třetím d ůležitým bodem je zlepšení života [ve] vesni čce jak po stránce kulturní, spole čenské nebo ekologické.“28 Šest st ěžejních pravidelných akcí ob čanského sdružení zahrnuje Velikonoce, Svatodušní pou ť, hody, oslavu svátku sv. Mikuláše, jarmek a slet čarod ějek. Ke každé akci se obvykle váže výstava v prostorách informa čního centra. Tu po řádá bu ď informa ční centrum ve spolupráci s ČSOP Valašské Mezi říčí, Valašským muzeem v přírod ě v Rožnov ě pod Radhošt ěm či jinou organizací, nebo samo sdružení. Například na Velikonoce členky p řipravují rozsáhlou výstavu vážící se k velikono čním tradicím valašského regionu. Exponáty zhotovují bu ď samy, nebo na jejich výrobu najímají lidové výrobce z okolí. Na velikono ční výstav ě lze spat řit malovaná vají čka zhotovená různými technikami, pomlázky, neboli korybá če, hrka če a klepadla používané klapotá ři od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty, velikono ční pe čivo a drobné dekora ční p ředm ěty. Část výrobk ů je prodejných, výt ěžek z nich pomáhá financovat aktivity sdružení. Na lidová řemesla je zam ěř en také jarmek, který se poprvé konal p ři p říležitosti sjezdu rodák ů k 580. výro čí první zmínky o Pul čín ě a zú častnilo se jej čty řicet p ět výrobc ů. Jednou ze st ěžejních aktivit je po řádání svatodušní pouti, která má v Pul čín ě velmi siln ě zako řen ěnou tradici. I když byly náboženské pout ě v dob ě socialismu zakázány a koloto če zajížd ěly do Pul čína jen nepravideln ě, lidé se i p řesto scházeli a v den připadající na pou ť uskute čnili alespo ň výlet. Ve čer po pouti hasi či kácívali obecní máj. Nyní svatodušní pou ť zajiš ťuje ob čanské sdružení, hasi či mají na starosti pou ťovou zábavu. Sdružení po řádá také posezení v prostorách bývalé školy o hodech, které zde připadají na t řetí ned ěli v říjnu. Na svátek sv. Mikuláše po řádá sdružení výstavu betlém ů a mikulášskou nadílku pro d ěti a seniory. Anastázie Žídková totiž tvrdí, že i sta ří lidé pot řebují lásku a nem ělo by se na n ě zapomínat. Betlémy bývají zhotovené z kamínk ů, slámy, šustí či perníku a členky sdružení je p ůjčují také na váno ční výstavu do Francovy Lhoty. P ři všech akcích ob čanského sdružení vydatn ě pomáhají členky a členové Valašské nadace. O prob ěhlých akcích informuje organizace formou tzv. ob časníku, který vychází dvakrát ro čně.
28 Vý ňatek ze stanov Ob čanského sdružení Vesni čko má milovaná prezentovaný v informa ční centru Pul čín p ři p říležitosti sletu čarod ějek. 35
Vedle pen ěz, které si sdružení vyd ělá prodejem výrobk ů či jinými aktivitami, dostává p řísp ěvek od obecního ú řadu a také dotaci od odboru kultury Zlínského kraje. Akce jsou propagovány pomocí plakát ů a upoutávek v regionálním tisku a televizi. Je vid ět, že o Pul čín ě a jeho znovu obnoveném kulturním život ě se ví, jelikož na připravované akce upozor ňuje i regionální rozhlas, aniž by jej po řadatelky samy oslovily. Tam, kde se organizátorky nedostanou osobn ě, rozesílají pozvánky a plakáty poštou. Díky dobré propagaci a propracované organizaci mívají pulčínské kulturní akce velkou návšt ěvnost. Čím více návšt ěvník ů p řijde, tím více pen ěz sdružení získá a dále investuje do zvelebování Pul čína či obnovování jeho d řív ějších dominant. Mezi významné po činy sdružení v tomto sm ěru pat ří nap ř. obnovení obecního sadu, zhotovení uvítací tabule p ři vjezdu do obce, stavba památníku pul čínským rodák ům a uspo řádání s ním spojeného srazu či financování stavby božích muk. Aktuálním projektem je obnova kaple Svatého Ducha. Tu sdružení podnítilo a dlouhodob ě se podílí na jejím financování. Sdružení poskytlo také n ěkolikatisícový dar na opravu kostelních varhan ve Francov ě Lhot ě. Další plány zahrnují úpravu studánek na úpatí Pulčínských skal a stavbu rozhledny. Turisté a obyvatelé Francovy Lhoty, kte ří často do Pul čína na akce ob čanského sdružení jezdívají, snahu roda ček oce ňují a podporují. U místních obyvatel se ob čas setkávají s nepochopením. Ačkoliv ob čanské sdružení Vesni čko má milovaná vedou seniorky, jedná se o organizaci velmi dynamickou, pohotov ě reagující na pot řeby vlastní pul čínské komunity, turist ů i návšt ěvník ů. Anastázie Žídková se ve svém v ěku stále vzd ělává, aby věděla, jak vést infocentrum, a aby dokázala získávat granty a komunikovat s médii a sp řízn ěnými organizacemi pomocí výpo četní techniky. Energie a nadšení, které roda čky do své činnosti vkládají, nez ůstávají bez odezvy. Vždy se k nim p řidají další lidé mimo sdružení, kte ří pomohou tam, kde síly starší generace již nesta čí. Naopak Anastázie Žídková, Ludmila Vráželová a další členky se aktivn ě podílejí na projektech Valašské nadace (nap ř. po řádání drakiády), ČSOP Valašské Mezi říčí (totemové dílny), Klubu českých turist ů (otevírání Pul čínských skal), SDH a dalších organizací p ůsobících v Pul čín ě.
36
4. OBY ČEJOVÁ TRADICE V PROM ĚNÁCH ROKU Další část práce vychází z terénních výzkum ů zam ěř ených na hlavní svátky výro čního oby čejového cyklu ve Valašské Senici, Francov ě Lhot ě a její místní části Pul čín ě, jak jsou dodržovány a slaveny dnes. Pro porovnání sou časného stavu oby čej ů a ob řad ů s minulostí jsem využila vzpomínky pam ětník ů a odbornou a regionální literaturu vydanou v 19. –21. století. Výzkumy byly provedeny v roce 2007 a 2008, pouze k masopustu jsem využila také materiál posbíraný v roce 2004.
4.1. Masopust a doba postní (od T ří král ů do Velikonoc)
Masopustem se otvírá nový kalendá řní rok. Je to období zábav a ples ů. Za číná svátkem T ří král ů a kon čí v úterý p řed Popele ční st ředou. I ve Valašské Senici a Francov ě Lhot ě je toto období jasn ě časov ě ohrani čeno, jelikož záv ěre čné dny masopustu, kterým se zde říká kon činy, fašank nebo fašanky , jsou spojeny s nejzako řen ěnější a nejoblíben ější obch ůzkou celého roku. V masopustním období si lidé d říve p řipomínali svátky r ůzných sv ětc ů, nap ř. sv. Doroty či sv. Háty, významným svátkem byly také Hromnice (2. února), kdy se v kostele sv ětívaly svíce hromni čky , jejichž sv ětlo m ělo ochra ňovat stavení zejména p řed bou ří či živelnou pohromou, rozsv ěcovaly se také u smrtelného lože či p ři št ědrove černí ve čeři. 29 Celé zimní období bývalo časem p říležitostí k setkávání, a ť už p ři sousedských besedách, draní pe ří nebo zabíja čkách. První obch ůzka po Novém roce se koná na svátek Tří král ů 6. ledna. Je to zlomový bod, jímž kon čí čas Vánoc a za číná masopust. Tento zvyk utkv ěl ve vzpomínkách mnoha pam ětník ů, dokonce z doby relativn ě nedávné. Ješt ě v zápisu z roku 1972 kroniká ř Francovy Lhoty píše, že po dvou letech op ět chodili t ři králové s černým vzadu a opentlenými holemi po ťukávali do taktu. Další zmínka pochází až z roku 1998, kdy ve Francov ě Lhot ě koledovali t ři králové ze St řelné. 30 V poslední dob ě se tento oby čej op ět stal vitální sou částí oby čejového cyklu, a čkoliv již v organizované podob ě a s odlišnou funkcí, než jakou plnil v minulosti. V dřív ějších dobách chodívali za t ři krále p řevle čení v ětšinou chudí chlapci. Bývala to pro n ě jedna z mála p říležitostí si vyd ělat. Na sob ě m ěli stylizovaný od ěv, jenž m ěl p řipomínat krále Kašpara, Melichara a Baltazara, kte ří podle biblického
29 Tomeš, J.: Masopustní, jarní a letní oby čeje na moravském Valašsku . Strážnice: Ústav lidového um ění, 1972, s. 15. 30 Obecní ú řad Francova Lhota, Pam ětní Kniha. Kronika obce Francova Lhota díl V. Rukopisná kronika. 37 příb ěhu následovali hv ězdu a šli se poklonit novorozenému Ježíšku. Chlapci si nesli také atributy t ěchto postav – betlémskou hv ězdu, k řídu, kadidlo a myrhu. Na tříkrálovou obch ůzku chodívali ješt ě ve druhé polovin ě 19. století na blízkém Valašskokloboucku také kostelní služebníci , bylo to jakési pokra čování váno ční koledy, kdy vybírali sv ůj plat za celoroční práci kolem kostela (viz 4.11). Obch ůzce předcházelo sv ěcení vody, k řídy a kadidla. S těmito posv ěcenými artefakty obcházeli kostelní služebníci jednotlivé domy, kde byli netrpěliv ě o čekáváni a domácí je vítali sváte čně ustrojeni a ve sváte ční nálad ě. Po nezbytné koled ě a vinších jeden z král ů napsal iniciály K+M+B a číslo roku na dve ře a všichni byli pozváni do sv ětnice a pohošt ěni. Vykoledovali si krom ě jídla a pití p ředevším obilí či peníze. Tento zvyk zanikl místním církevním usnesením, jenž ozna čilo t říkrálovou koledu za almužnu, a byl nahrazen váno ční nadílkou pro kostelní služebníky. Ta se však již neujala a brzy rovn ěž zanikla. 31 Pam ětník Josef Trochta (nar. 1939) z Francovy Lhoty vzpomn ěl, že jako malý školák za druhé sv ětové války chodíval na tříkrálovou obch ůzku s kamarády. V každém stavení, do kterého p řišli, zazpívali píse ň My t ři králové jdeme k vám a dostali koledu. Chlapci jako t ři králové Kašpar, Melichar a Baltazar byli od ěni do kostým ů, na hlav ě nosili papírové koruny, v rukou m ěli hole. Josef Trochta popisoval t říkrálovou obch ůzku z vále čné doby –z roku 1943 –svými slovy takto: „To chodilo za t ři krále, si pamatuju jako ogar… Tady byl vojenský barák a si pamatuju, sme tam byli zpíva ť na t ři krále a ten jeden voják nám vytrhl ty palice a ukázal nám, jak máme tlúc ť. Dali nám jakési peníze, to byly n ěmecké, to sú takové vzpomínky. To bylo v čtyrycátém t řetím roce.“ Alois Matůš narozený v roce 1920 popisoval v dotazníku: „Jako školák jsem také chodil. Jednou bylo moc škared ě. Chodili jsme až po vzdálených pasekách, ztratili jsme tašku i s vybranými pen ězi. Bylo tam pár drobných, ale tehdy to bylo moc. Už jsme ji nenašli. Byli jsme zklamaní, za námahu jsme nem ěli nic.“ Dnes již vypadá t říkrálová obch ůzka jinak. Organizuje ji farnost a je sou částí národní sbírky Katolické charity. Tato sbírka je v některých obcích Hornolide čska již zab ěhnutá, ve Francov ě Lhot ě se uskute čnila v roce 2008 podruhé, ve Valašské Senici poprvé. D říve Charita nechávala jen pokladni čku v obchod ě, tato forma sbírky však nebyla p říliš efektivní.
31 Horalík, F.: Jak chodívali kostelní služebníci za starších dob po t říkrálových koledách v obci Klobúkoch a okolních d ědinách . Vlastiv ědné kapitoly z Valašskokloboucka 3, 1966, s. 72. 38
Krom ě vnit řní podoby zvyku se zm ěnili i její nositelé. D říve chodívali za t ři krále p ředevším chlapci, v novodobé obch ůzce je pom ěr dívek a chlapc ů vyvážený. Navíc se zapojuje také mládež, studentky ( členky scholy), dosp ělí i senio ři. V roce 2008 se obch ůzká ři sešli v sobotu 5. ledna brzy ráno na fa ře, aby se spole čně p řipravili. M ěli doma vyrobené jednoduché kostýmy – bílé nebo barevné plášt ě a papírové koruny s nápisy K, M a B – po čáte čními písmeny jmen Kašpar, Melichar a Baltazar. N ěkteré skupinky si nesly velkou kometu z lepenky p řipevn ěnou na ty či, nabarvenou na žluto či obalenou st říbrným papírem. Dohromady se sešlo čtrnáct skupin po dvou až t řech členech všech v ěkových kategorií, malé d ěti navíc doprovázel n ěkdo z rodi čů . Každý obch ůzká ř dostal pr ůkazku a každá skupina m ěla pokladni čku na výb ěr dar ů. Po požehnání koledník ům v kostele se skupinky rozjely na svá stanovišt ě po Francov ě Lhot ě a Valašské Senici. Koledníci obcházeli všechny domy, n ěkteré skupinky pouze zazvonily a p ředstavily se, jiné zazpívaly n ěkolik slok písn ě My t ři králové jdeme k vám a na dve ře k řídou napsali K+M+B 2008 . Když koledníci navštívili všechny domy ve své lokalit ě, vrátili se na faru, kde vybrané peníze odevzdali zástupc ům farnosti a obce. Na svátek sv. Doroty 6. února chodívala na obch ůzku mládež. Za doroty bývali převle čení v ětšinou chlapci, ale mohla to být i d ěvčata. Josef Tomeš popisuje, že ve Francov ě Lhot ě byla jediná dívka – Dorota , od ěna v bílých šatech, na hlav ě m ěla papírovou korunku a věne ček. Dalšími dv ěma maskami byl kat a král. Kat m ěl na hlav ě červenou čepici s pérem, tvá ř m ěl pomazanou červenou hlinkou a v ruce držel me č. Ve stejném obsazení chodívala skupinka i ve Valašské Senici. 32 Ob řadníci zpívali píse ň Byla svatá Dorota, nábožného života . Tomeš datuje zánik zvyku do druhé sv ětové války, pam ětníci však popisují obch ůzku ješt ě n ěkolik let po válce. Josef Škarpa (nar. 1947), který chodíval na obch ůzku se svými sestrami, a Marie Škarpová (nar. 1951) popsali svátek sv. Doroty takto:
Josef Škarpa: „No t ři byli vždycky.“ Marie Škarpová: „Tři ano? Fakt? Dorota a kdo byl t řetí?“ Josef Škarpa: „Třé moseli chodit, t ři sme chodili. A kat.“ Marie Škarpová: „No a chodilo sa od chalupy k chalup ě.“
32 Tomeš, J.: Masopustní, jarní a letní…, c. d., s. 16. 39
Josef Škarpa: „Zpívalo sa a pýtalo sa, či sa može jí ť. ‚Chcete abychom vám zazpívali?‘ Pokud řekli ne, tak sa nešlo dál a pokud řekli ano, tak se jim zazpívalo, dostalo se za to dycky n ějaká pe ňáza.“ Marie Škarpová: „A chodilo sa opravdu na Dorotu v únoru. A chodila opravdu jedna cérka a dva oga ři?“ Josef Škarpa: „Já sem byl jako ogara a dv ě sestry sme chodívali.“ Marie Škarpová: „Jako sourozenci. A kdy to asi zaniklo, pamatuješ si?“ Josef Škarpa: „Než bylo družstvo, do šedesátého roku.“
Mladá generace již svátek svaté Doroty nezná, stejn ě jako již není ve zvyku připomínat si mimo církevní komunitu svátky jiných světc ů masopustního a předvelikono čního období. Opravdu živým zvykem této doby, u n ěhož se již p řed mnoha desítkami let ob řadní funkce zm ěnila v úlohu čist ě spole čenskou, je pouze masopust . Bude mu v ěnována samostatná kapitola.
4.2. Velikonoce
Velikonoce jsou v život ě jihovalašských vesnic vskutku první opravdovou oslavou jara. Vše se probouzí k novému životu, za čínají zem ědělské práce. Ve Valašské Senici se říkalo, že které žen ě se do Velikonoc na hospodá řství vylíhnou housátka, ta je dobrá hospody ňka. Jak je tomu v sou časné spole čnosti zvykem, Velikonoce probíhají jak na církevní úrovni se všemi ob řady v kostele a doma, tak v rovin ě spole čenské. Jelikož masopust má hluboko zako řen ěnou tradici ve Francov ě Lhot ě i ve Valašské Senici, je postní doba jasn ě časov ě ohrani čena. O p ůlnoci na Popele ční st ředu utichaly zábavy, valašská vesnice se za čala p řipravovat na nadcházející p ůst. Dnes se zábavy kon čí nad ránem v ned ěli p řed Popele ční st ředou, které se na Valašsku říká Škaredá . Předvelikono ční p ůst je i v dnešní dob ě ct ěn, m ěl by trvat až do Velikono ční ned ěle, tj. 40 dní. B ěhem této doby se dodržují n ěkteré staré zvyky, i když řada z nich je již zapomenuta. V roce 2007 jsem na Velikono ční pondělí navštívila Josefa Řepu (nar. 1941) z Valašské Senice a Josefa Piastka (nar. 1946) z Francovy Lhoty. Ti mi řekli, jak se Velikonoce slavívaly za dob jejich mládí a jak se slaví nyní. V katolických rodinách se b ěhem postní doby v pátek nejí maso, na Velký pátek se místy dodržuje dokonce ješt ě p řísn ější půst. Zatímco naši p ředkové dodržovali zákaz požívání jakéhokoliv masa v četn ě živo čišných tuk ů, Josef Řepa vypráv ěl, že za jeho 40 mládí doma nejedli maso pouze v pátek a ve st ředu a také od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty. Pro katolíky jsou Velikonoce především náboženským svátkem, pro všechny je pak st ěžejním bodem svátk ů Velikono ční pond ělí. Jelikož za číná jaro, Velikonoc ům předchází velký úklid s mytím oken a zdobením dom ů – hlavn ě interiér ů, v minulosti se domy dokonce bílily. Tyto zvyklosti jsou symbolicky spojeny s očistou a novým životem. Výzdoba je velice individuální, jak co do rozsahu, tak i do provedení. V ětšinou jsou domácnosti ozdobeny zelenými ratolestmi, ko čičkami, na nichž bývají pov ěšená vyfouknutá barevná vají čka. Hospodyn ě také p řipravují jídlo, pe čou velikono čního beránka, mazanec se často kupuje v obchod ě.
Smrtná ned ěle
Ve Francov ě Lhot ě se na Smrtnou ned ěli d říve vynášela figurína smrtky, dnes již tento zvyk v žádné podob ě neexistuje. Matouš Václavek o významu tohoto ob řadu napsal: „Jarní slavnosti v ůbec […] znamenaly druhdy povolné mizení zimy čili smr ť její a po čátek jara čili vzk říšení jeho […] Druhdy totiž všecka d ěvčata v dědin ě i v měst ě vynášela na smrtnou ned ěli hastroše, oble čeného v ženské roucho, za ves nebo za m ěsto se zp ěvy a s ňavše tam s něho roucho, házela ho do potoka nebo do Be čvy“. 33 Antonín Václavík dokládá, že v dřív ějších dobách vynášely Ma řenu vdané ženy. 34 Teprve pozd ěji se zvyk p řenesl na d ěti a postupem času se z něj stala d ětská hra. Za d ětství Josef Piastka chodíval vesnicí pr ůvod d ětí s figurínou Moreny. Na konci vesnice ji d ěti hodily do pot ůč ku. V dob ě p ůsobení d ětského folklorního souboru Sk řivánek d ěti nacvi čovaly pásmo vynášení smrtky a p ředvád ěly jej v kulturním dom ě.
Kv ětná ned ěle
Na Kv ětnou ned ěli se v kostele sv ětí jívové v ětvi čky – tzv. ko čičky. Doma si je lidé dávají za k řížek. Další rok se na Popele ční st ředu spálí a takto vzniklým popelem ud ěluje kn ěz popelec 35 . Ve Valašské Senici se dohromady svázalo tolik lískových prut ů, kolik m ělo hospodá řství polí. Vzalo se také hladké polínko a vše se spole čně doneslo
33 Václavek, M.: Některé zvyky, oby čeje a pov ěry výro ční na Moravském Valašsku, zvlášt ě na Vsacku . Sborník musejní spole čnosti ve Valašském Mezi říčí 1, 1884, s. 20. 34 Václavík, A.: Jarní obyčeje na Valašsku . In: Lidová kultura východní Moravy 1. Gottwaldov: Krajské nakladatelství, 1960, s.15. 35 Kn ěz d ělá popelem lidem k řížek na čelo, p ři čemž říká „Prach jsi a v prach se obrátíš“. 41 do kostela k posv ěcení. Doma lidé z posv ěceného d řeva vyrobili k řížky. V kv ětnu p řed svatodušními svátky byly tzv. k řížové, ve Valašské Senici se jim říkalo prosebné, dny, kdy se obcházela pole a lidé se modlili za dobrou úrodu, za ochranu proti krupobití a proti škod ě. Prosebná procesí se však objevovala mezi poli také již na den sv. Marka 25. dubna. D řev ěné k řížky spolu s proutky posv ěcené na Kv ětnou ned ěli lidé do tohoto data umístili na každé pole. Řada zdroj ů klade zapichování k řížk ů do polí již do Velikono čního týdne. Nap ř. Josef Strnadel ve svém beletristickém vypráv ění o valašském zvykoslovném roku popisuje, jak hospodá ř na Velikono ční ned ěli nabral do hrnku sv ěcené vody, vzal kocánky , tedy rozkvetlou jívu, a spolu s chlapci obcházeli a vykráp ěli pole a do roh ů zapichovali jívové v ětvi čky a d řev ěné k řížky. 36 Zvyk sv ěcení polí zanikl s nástupem kolektivizace, která rozložila drobné zem ědělství a tím zp ůsobila zánik velké části prvk ů lidového zvykosloví vážících se k zem ědělským pracím. Jelikož dnes již soukromé zem ědělství ve Valašské Senici a ve Francov ě Lhot ě tém ěř neexistuje, ob řady sm ěř ující k zajišt ění úrody a úsp ěšné sklizni definitivn ě ztratily význam. Jejich vznik byl totiž úzce navázán na zajiš ťování obživy, jak podotýkal také Antonín Václavík: „Nebyly to tehdy ob řady, které vyvolaly svátky, ale práce a zájem zem ědělce a pot řeby rodiny i pot řeby osobní. […] Teprve tehdy, kdy ztratily staré ob řady v dob ě pokro čilejšího hospoda ření domn ěle zabezpe čovací funkci, kdy se již necítil obsah původního ob řadu, zm ěnily se závazné ob řady v oby čeje. Ty byly ješt ě obecn ě zachovávány kolektivní setrva čností, ale ztrácely vždy více na nezbytnosti […] Z původního ob řadu dochovávala se často pouze jeho forma“. 37 Velikono ční ob řady jsou výrazným zástupcem této tendence, která prostupuje celým kalendá řním rokem od masopustu až do Vánoc.
Zelený čtvrtek
Na Zelený čtvrtek se ve Francov ě Lhot ě ani ve Valašské Senici nedodržují žádné zvláštní zvyky. D říve chodili chlapci rapa čovat, nyní od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty hrkají v kostele místo zvon ů pouze ministranti. V některých rodinách se na Zelený čtvrtek jí špenát, pam ětníci však nepotvrdili, že by se v dřív ějších dobách muselo jíst n ěco zeleného.
36 Strnadel, J.: Rok pod horami . Moravská Ostrava – Praha, 1945, s. 32. 37 Václavík, A.: Jarní oby čeje na Valašsku , c. d., s.12–13. 42
Velký pátek a Bílá sobota
Na Velký pátek se lidé chodí ráno umývat do potoka. Celý den se nesmí jíst maso a zásadn ě se nesmí hýbat se zemí. Tento zvyk se d ůsledn ě dodržuje, dokonce i v zem ědělském družstvu ve Francov ě Lhot ě, nebo ť se v ěř í, že kdo pohne se zemí, do roka zem ře. Lidé nepracují ani na zahrádce. Josef Řepa o Velkém pátku a ostatních Velikono čních dnech ve Valašské Senici vypráv ěl: „Na Zelený čtvrtek je mša, kdy jako p ři pozdvihování sa rozezvonijá zvony a do Bílej soboty, do Vzk říšení, sú potichu. To nezvoní ani umírá ček, nic. Ani dyby negdo zem řel, tak. A to d řív tam bývávaly ty řehta čky, ale to bylo veliké, že, to byly slyše ť. Te ď už to tam navrchu ve zvonici není. A to na Veliký pátek sa chodili, ludé sa chodijá modli ť a sa rozjímání takové, prost ě probírá se život. Gdo co chce, takové jak se říká, rozprava s Bohem, no. Ten zvyk [umývat se ráno v potoce] je u nás. No ráno idem, já mluvím za nás doma. Máme tu tady takový járek, tož do toho se chodíme umýva ť, do pot ůč ka. Tak v ětšinú ten ot čenášek sa člov ěk pomodlí. Sta ří ludé d řív jako do Velkého pátku sa nesm ěly plés ť ani ty tatary, nic, že by to bylo použito na bi čování Krista Pána. Takže sa mohly až na Bílú sobotu, až byl Kristus pochovaný, tak tehdy sa mohly za čať plést tatary. Dost to bývalo takové nábožensky podchycené. Na tu Bílú sobotu, to sa chodí do kostela tak r ůzn ě sa modlivá. A na Velký pátek, že um řel hospodá ř, Kristus je hospodá ř, že sa nesmí hýba ť. Aji sa to dodržuje. Aj v JZD, taky ned ělajú na poli, že, to sa dodržuje. Aji na Bílú sobotu ned ěláme až do Vzk říšení na poli. Večer je mša v osum hodin tady, a pak se rozezvu čijá zvony a kon čí p ůst prakticky.“ Na Bílou sobotu se sv ětíval ohe ň. Podle Antonína Václavíka se rozd ělával p ři východní stran ě kostela t řením suchého d řeva, nazýval se proto „živý“ nebo „nový“.38 Jediný z respondent ů, kdo si vzpomn ěl na tzv. jidášský ohe ň, byl Josef Václavík z Francovy Lhoty (nar. 1931): „Ráno na Bílú sobotu, sa říkalo, že se pálí Jidáš. Na Bílú sobotu na Velikonoce. A vím, že tady z té skupiny chalup ten d ědá ček Řepk ů, ten na to dbal rok co rok a já sem sa upln ě t ěšil na tu Bílú sobotu, jestli už d ědá ček podpálil Jidáša, v tom potoku tady za tými chalupami. To on už m ěl pro řezané stromky a všecko a ud ělal sa ohe ň a to prý sa pálil Jidáš. Nevím, jestli to ješt ě n ěkdo d ělával jindy, ale za mého života, dokud
38 Tamtéž, s. 22. Srov. Kunz, L.: Rolnický chov ovcí a koz . Rožnov pod Radhošt ěm: Valašské muzeum v přírod ě, 2005, s. 215 –216. 43
žil, sa pálil Jidáš […] D ědá ček um řel nekdy tak koncem nebo za čátkem sedmdesátých rok ů.“
Velikono ční ned ěle
Velikono ční ned ěle pat ří církevním oslavám, v kostele se konají dv ě slavnostní mše. Večer se v obou vesnicích po řádaly zábavy. Josef Řepa vypráv ěl, že o p ůlnoci chlapci vytáhli korbá če a za čala mrska čka: „Dřív bývávaly zábavy a o p ůlnoci, to byl kvikot na sále. Sa vytáhly tatary a už enem cérky…“ Zábavy se v dnešní dob ě o Velikonocích po řádají spíše nepravideln ě, jelikož bývají prod ěle čné. Organizaci mívají na starosti sportovci.
Velikono ční pond ělí
Obch ůzka na Velikono ční pond ělí je vyvrcholením celých Velikonoc. Muži všech generací na ni chodí s korbá čem neboli mrska čkou , v Pul čín ě se pomlázce říká korybá č. Velmi populární byl vždy také jalovec. Korbá č se plete ze t řinácti prut ů a vyrobit jej v dnešní dob ě dokáže málokdo. Staré korbá če se spalují. Během mé návšt ěvy u Josefa Piastka ve Francov ě Lhot ě na Velikono ční pond ělí se v dom ě vyst řídalo několik koledník ů, kte ří rovn ěž p řisp ěli k rozhovoru. Když p řijdou chlapci nebo muži do domu, nejprve se shán ějí po všech ženách a dívkách v domácnosti, aby je mohli vyplatit. Jediné říkadlo, jenž zazn ělo u Piastk ů bylo:
Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, tak vás zmlátím jak svi ňa.
Mrska čka je p říležitostí k setkání a posezení, pochopiteln ě jak jinak, než u skleni čky slivovice. Tou zde častují ženy muže, muži s sebou na obchůzku alkohol neberou. Když byli Josef Piastek a Josef Řepa mladí, vyráželo se na obch ůzku i ve čty ři hodiny ráno. Chodívalo se do ranní bohoslužby. Tehdy všichni koledníci vyrazili do kostela, po mši mrska čka pokra čovala. Dve ře se nezamykaly, chlapci se tedy bez problém ů dostali do dom ů a dívky kolikrát našli ješt ě rozespalé v posteli. Když se nebránily, „bylo to levn ější“, když se bránily, „bylo to dražší“. Takové byly i sestry 44
Josefa Řepy a nejednou z ůstalo jako památka na mrska čku v kuchyni rozbité sklo v kredenci. Jeho starší sestra se jen tak chytit nedala. Ženy na oplátku za vymrskání věnují malované vají čko nebo mašli, d ěti dnes dostávají nej čast ěji čokoládu a čokoládová vají čka. Podle mnoha respondent ů mladší chlapci v poslední dob ě p řijdou a čekají, co dostanou, často je ani nezajímá, jestli jsou v dom ě d ěvčata. Josef Piastek a koledníci vzpomínali na r ůzné p říhody, které se staly na Velikonoce. Mladí muži vyžadovali a dodnes vyžadují od d ěvčat a žen, aby jim uvázaly na korbá č mašli. D říve se dokonce uvazovaly vázanky. Když d ěvče mašli p řipravenou nem ělo, muselo improvizovat. Jednomu z koledník ů ust řihlo kousek záclony, jiný dostal smute ční stuhu s nápisem „Vzpomínáme“. A čkoliv n ěkte ří pam ětníci tvrdí, že na moravské stran ě hranice nebylo zvykem d ěvčata polévat vodou, nejedna skon čila ve van ě nebo v potoce, jednomu z respondent ů dokonce posta čila mícha čka s vodou na stavb ě k vykoupání kamarádky. N ěkterá d ěvčata byla výbojná, nap ř. u Jurá ňů ve Lhotách se říkávalo „Jurá ňovy cérky si musíte najprv chyti ť“. Když byla d ěvčata skute čně chycena, často se nevyhnula po řádnému výprasku. Rodi če dívek, za kterými přišli chlapci, reagovali na mrska čku r ůzn ě – n ěkde je dokonce podporovali a usnad ňovali jim chytání d ěvčat, místy se však mladíci nesetkávali s pochopením. Když Josef Piastek za mlada jezdíval s kamarády do Valašské Polanky, v jedné domácnosti se před nimi dívka zav řela do pokoje a necht ěla vyjít ven. Otec jí na to pohrozil, že když nevyjde, vysklí dve ře a ona sklo sama zaplatí. D ěvče se muselo vzdát. Svou roli o Velikonocích sehrává také alkohol, muži často kon čí obch ůzku v hospod ě.
4.3. Stav ění máje
Zvyk stav ět máj na jižním Valašsku dodnes pat ří k důležitým bod ům oby čejové tradice, pomalu však za číná být na ústupu. Zatímco ve Valašské Senici stále pat ří k pevným pilí řů m zvykoslovného cyklu a je dokonce zdrojem jakési hrdosti, jelikož se dodnes staví ru čně, jako za starých čas ů, ve Francov ě Lhot ě máj v roce 2007 již nestál. Prameny a literatura uvád ějí, že májky se primárn ě stav ěly v předve čer 1. máje svobodným d ěvčat ům na vdávání. Uprost řed vesnice či u hospody pak mohl stát máj spole čný, májky však zdobily i rozcestí, prostranství u kříž ů, kapli ček a zvonic. 39 Jak vyplynulo z rozhovoru n ěkolika pam ětník ů, v období po druhé sv ětové válce mládenci stav ěli máj svobodným d ěvčat ům jen výjime čně. Máje si stav ěli mládenci žijící spole čně ve shluku usedlostí, v takzvané kule. Každá kula měla sv ůj máj a d ěvčata jej
39 Strnadel, J.: Rok pod horami , c. d., s. 46. 45 mládenc ům údajn ě ze závisti stínala. Obecní májku si všichni pamatují i z předvále čného období. Její stav ění a kácení m ěli i tehdy na starost dobrovolní hasi či. Ob čas se stalo, že n ěkdo p řišel „kradnú ť mája“, tedy tajn ě jej setnout. Kv ůli tomu jej Seni čané dokonce omotávali ostnatým drátem či do n ěj tloukli h řebíky. Po úrazu, který se p řihodil ve Francov ě Lhot ě, se vzájemné stínání cizích máj ů už nepraktikuje. Z tohoto hlediska je Senický máj v sou časnosti v bezpe čí i proto, že ze dvou stran stojí domy a ze t řetí jsou dráty vysokého nap ětí. Setnout máj tak, aby spadl přesn ě tam, kam má, je um ění. P řed obecním ú řadem však nestával vždy, ob čané si st ěžovali, že ohrožuje jejich domy. V obecní kronice Francovy Lhoty lze nalézt p říhodu o tom, jak se Seni čtí v roce 1964 pokusili ukrást máj Lho ťan ům. Jejich tém ěř úsp ěšný pokus byl nakonec zma řen. Byli p řistižení a dali se na út ěk. Poté, co pronásledovatelé vyst řelili do vzduchu z pušky, se jeden ze „zlod ějů“ zastavil a byl dopaden. Májka byla op ět upevn ěna a na konci kv ětna pokácena se vší slávou. 40 Obecní májka se v sou časnosti ve Valašské Senici staví o víkendu kolem 1. kv ětna p řed obecním ú řadem. Smrk, ze kterého se májka d ělá, obstarává Josef Veteška několik dní p ředem, samotnou organizaci mají na starosti hasi či. Ti si májku sami loupou a p řipravují. Dříve se spole čné stav ění odehrávalo se scénkami a ve černí zábavou, v posledních letech je však jeho podoba skromn ější, nebo ť organizovat zábavu se kv ůli malé ú časti nevyplatí. V dob ě mého výzkumu v roce 2007 se muži shromáždili 27. dubna zhruba kolem p ůl šesté ve čer před obecním ú řadem, aby ru čně p řipravili jámu a vzp ěry k upevn ění máje. K ůly, které se umis ťují kolem jámy kv ůli zajišt ění stability máje, z ůstanou na svém míst ě po kácení celý rok a vytáhnou se až v den dalšího stav ění. Před sedmou hodinou se sešlo n ěkolik žen s dětmi, aby máj nazdobily. K ozdobení se používají mašle – svazky pestrobarevných proužk ů krepového papíru, dol ů menší, nahoru v ětší. Pod vrškem se kmen obmotá siln ějšími pruhy – bílým, modrým a červeným, na vršek se p řipevní státní vlajka. D říve se na májku v ěšela láhev slivovice, 41 ta se však p ři stínání vždy rozbila. Dnes p řipev ňují hasi či na kmen figurínu zlod ěje v životní velikosti lezoucího nahoru pro vlajku. Místo kapely pouští starosta obce dechovku z reproduktor ů. Celá akce se neobejde bez neustálého nalévání slivovice
40 MZA v Brn ě–SOkA Vsetín, MNV Francova Lhota, Pam ětní Kniha obce Francovy Lhoty, II. díl . 1948 –1965. Rukopisná kronika, inv. č. 44, s. 211. 41 Srov. Václavek, M.: Obrázky folkloristické z moravského Valašska. X. Stav ění máj ů. Časopis vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 11, 1894, s. 57 –58. Vršek májky se ozdobil barevnými mašlemi, často i šátky, na vrcholu vlála červená vlajka a pod ní byly zav ěšeny dv ě až čty ři láhve s ko řalkou. 46 všem zú častn ěným. Vyvrcholením ve čera je vzty čení májky pomocí kolébadel a vzp ěr. Za dob socialismu se dokonce dvakrát stav ěla je řábem. Když byl máj postaven, všichni se shromáždili kolem d řev ěné autobusové zastávky, kde byla naražena be čka piva. Asi za hodinu se hasi či za čali postupn ě rozcházet. Máj p řed obecním ú řadem není v obci jediný. V ned ěli po hrubé mši se májka postaví i p řed kostelem ve Francov ě Lhot ě a objeví se také p řed n ěkolika rodinnými domy. Dnes se staví pro radost d ětem a stav ění je bráno jako spole čenská zábava spojená s opékáním nebo grilováním na zahrad ě, p ři níž se setkají sousedé či rodina. Během kv ětna probíhají v kapli sv. Cyrila a Metod ěje májové pobožnosti. Neú častní se jich kn ěz, místní ženy si je organizují samy.
4.4. Kácení máje
Kácení máje ve Valašské Senici probíhá za v ětší ú časti p řihlížejících než jeho stav ění, ale ani p řesto se již nevyplatí organizovat p ři této p říležitosti tane ční zábavu. V roce 2007 byla ú čast o to slabší, že v rodinách, kde si sami na za čátku kv ětna stav ěli máj, jej káceli ve stejný den jako obecní, v jedné rodin ě se dokonce zárove ň slavil den dětí. Kácení p řed obecním ú řadem se účastnily i maškary, které sehrávaly scénky. Ačkoliv v minulosti bývaly program i návšt ěvnost bohatší, kácení máje stále pat ří mezi hasi či k nejoblíben ějším kulturním akcím roku. Hasi či a ostatní obyvatelé obce se sešli p řed obecním ú řadem 2. června, op ět v podve čer. P řišly také maškary. Někdy se dokonce zap řahá vozík za kozy, p ředloni měli hasi či p ři kácení ozdobený žeb řiňák tažený kon ěm, se kterým se dojelo od obecního ú řadu k májce. Hlavní postavou scének spojených s kácením býval d říve hajný nebo dřevorubec , který se pod májí dohadoval s ostatními maskami, co kdo dá za její setnutí, ciga ňa maskám p řinášela sva činu. V roce 2007 se p ři kácení objevily t ři masky – klaun , vodník a věze ň. Nesm ěl chyb ět ani heligonká ř, který obstarával živou hudbu. Celou dobu se zpívaly oblíbené populární písn ě jako Co jste hasi či…; Ka č, ka č, ka č ka čena…; Všude bylo ticho, jako v kostele…; a Slivovice, rum a borovice…, maškary tan čily kolem májky . Májku stínaly masky s pomocí n ěkolika dalších muž ů. Nejd říve si na to vzaly dětskou um ělohmotnou hra čku ve tvaru morové pily, až na druhý pokus použily opravdovou pilu a hák a máj setnuly. Jakmile máj spadnul na zem, všichni ú častníci se snažili jako první získat vlajku. Když se z májky sundal i panák p ředstavující zlod ěje, 47 lidé se odebrali zp ět k obecnímu ú řadu, kde následovala venkovní zábava s ob čerstvením a opékáním.
4.5. Floriánská pou ť
Pou ť ke sv. Floriánovi 6. kv ětna byla první z několika poutí, jež prob ěhly ve Francov ě Lhot ě a Valašské Senici b ěhem roku 2007. Jedná se o hasi čskou pou ť, po řádají ji sbory dobrovolných hasi čů okrsku Hornolide čsko a jsou to p ředevším hasi či a jejich p říbuzní, kdo se pout ě ú častní. Pro hasi če je to vysoce prestižní záležitost, která se odehrává ve slavnostní atmosfé ře a v uniformách. V tomto svém nádechu ob řadnosti odráží samotnou podstatu lidové zbožnosti, jak ji popisuje Ji řina Langhammerová: „Pou ť je cesta. V náboženském smyslu cesta pokání, uctívání, proseb a díkuvzdání. […] Je to jistá ob ěť , dar Bohu.“ 42 Každý rok pou ť po řádá jiný sbor v rámci okrsku, v roce 2007 to byla Francova Lhota. Na oslavu se sjeli zástupci všech devíti hornolide čských hasi čských sbor ů, šest z nich si do pr ůvodu p řivezlo i své zástavy (prapory). Pr ůvod se za čal formovat v sobotu 6. kv ětna o p ůl desáté dopoledne na prostranství p řed hospodou U Pavlík ů, která stojí nedaleko od kostela. Po se řazení se hasi či vydali v trojstupech se zástavami a za doprovodu dechovky do kostela, kde byla odsloužena slavnostní mše za ochranu p řed ohn ěm, za zesnulé členy hasi čských sbor ů a za žijící hasi če, aby se farníci po smrti dostali do nebe a ne do pekelného ohn ě. Celá mše byla zam ěř ena k patron ům hasi čů – sv. Floriánovi, sv. Vav řinci a sv. Agát ě. Po skon čení mše se pr ůvod vydal k hasi čské zbrojnici, na jejímž pr ůč elí je umíst ěna socha sv. Floriána. Zde se hasi čské sbory se řadily a zazn ěla tradi ční sou část floriánské pouti –svatováclavský chorál v podání dechové hudby. Slavnost byla ukon čena ob ědem v kulturním dom ě s proslovy významných osob z hornolide čských sbor ů i Sdružení hasi čů Čech, Moravy a Slezska, následovala volná zábava. Na rozdíl od obecních poutí ve Valašské Senici a ve Francov ě Lhot ě je floriánská pou ť záležitostí především hasi čskou. Pr ůvodu i mše se ú častní hasi či, oficiáln ě pozvaní hosté – významné osobnosti jako starosta obce, ředitel školy apod., a někte ří místní v ěř ící, pro ostatní obyvatelstvo má v ětší váhu práv ě pou ť obecní. Je to snad i díky tomu, že floriánská pou ť probíhá pokaždé v jiné obci, lidé ji tedy nepovažují za svou, nýbrž za čist ě hasi čskou tradici.
42 Langhammerová, J.: Lidové zvyky. Výro ční oby čeje z Čech a Moravy . Praha: Lidové noviny, 2004, s. 175. 48
4.6. Svatodušní svátky
Z ob řad ů svatodušních svátk ů neboli letnic se ve Francov ě Lhot ě a ve Valašské Senici nezachovaly tém ěř žádné. Nejd ůležit ější ob řady se na Valašsku v minulosti vázaly k prvnímu výhonu dobytka na pastvu. Pul čínské ženy, když poprvé vyhán ěly krávy na pastvu, jim opentlily rohy, aby dob ře dojily, a obkoulely je va řeným vejcem, aby dob ře rostla tráva a aby se krávy netoulaly.43 O svatodušní sobot ě a ned ěli mládež na Valašsku práskala bi či, tzv. tatary. Jednalo se z řejm ě o magickou praktiku spojenou práv ě s výhonem dobytka. Až pozd ěji se jí dostalo k řes ťanského podtextu památky na seslání Ducha Svatého. Ve Valašské Senici se dodnes na svátek Svatého Ducha připev ňují nad dve ře lipové ratolesti k připomenutí toho, že Duch Svatý sestoupil na pohany. 44 V Pul čín ě lidé upev ňovali lipovou v ěti čku na domy, aby si na ni Duch Svatý v podob ě bílé holubice mohl sednout. Podle Matouše Václavka se lipové v ětvi čky zastrkovaly ve sv ětnici za obrazy, p řipev ňovaly se zvenku na stavení či do stájí, aby byl dům chrán ěn p řed vším nep říznivým. 45 Nejd ůležit ější oslavou svatodušních svátk ů je slavnost Božího T ěla. P řed tím, než komunistický režim všechny podobné k řesťanské oslavy zakázal, chodívali se lidé v procesí modlit ke čty řem venkovním oltá řů m. Kn ěz chodil pod baldachýnem a malá děvčátka p řed n ěj sypala na cestu kv ětiny. Cesta i oltá ře byly lemovány b řízami, z nichž si hospodyn ě ulamovaly v ětvi čky a umis ťovaly je do polí a do chlév ů, aby chránily úrodu proti šk ůdc ům. Na slavnost lidé nosívali sv ůj nejlepší od ěv, často si dokonce po řizovali nové oble čení. V roce 2007 byla tradice božít ělových pr ůvod ů ve Francov ě Lhot ě op ět obnovena a k účasti byli p řizváni také dobrovolní hasi či z Francovy Lhoty a Valašské Senice. Ti ostatn ě v minulých letech jezdívali se svými zástavami do pr ůvod ů na oslavy Božího T ěla do Lide čka a do Študlova. Ve Francov ě Lhot ě probíhala slavnost následujícím zp ůsobem: pr ůvod vedli uniformovaní hasi či s hasi čskými a obecními prapory, za nimi šel fará ř a ministranti nesoucí svíce a korouhve, procesí uzavíral zbytek hasi čů a farníci. B ěhem mše drželi hasi či v kostele čestnou stráž. Po bohoslužb ě procesí obcházelo čty ři venkovní oltá ře, které byly vytvo řeny v blízkosti kostela. Každý sm ěř oval do jedné ze čty ř sv ětových stran. Po skon čení slavnosti bylo pro hasi če a všechny pozvané hosty v kulturním dom ě p řipraveno pohošt ění.
43 Anastázie Žídková, nar. 1934. 44 Josef Řepa, nar. 1941. 45 Václavek, M.: Některé zvyky, oby čeje a pov ěry , c. d., s. 22. Srov. Tomeš, J.: Masopustní, jarní a letní... , c. d., s. 89. 49
4.7. Obecní pout ě
Floriánská pou ť p ředznamenala období letních poutí. Valašská Senice, Francova Lhota i Pul čín mají svou vlastní pou ť. Každá z nich dýchá trochu jinou atmosférou. Pout ě se drží podle data svátku patrona, kterému je zasvěcen místní kostel nebo kaple. Ve Valašské Senici jsou to svatí Cyril a Metod ěj, ve Francov ě Lhot ě sv. Št ěpán – král uherský, pul čínská kaple je zasv ěcená Svatému Duchu. V místních poutích lze spat řit jen odlesky okázalých poutí konaných na známých poutních místech. Pou ť probíhá ve dvou rovinách – v církevní a sv ětské. Pro v ětšinu obyvatel valašských obcí se ob ě překrývají, ale část lidí pou ť dnes považuje p ředevším za sv ětskou zábavu.
4.7.1. Svatodušní pou ť v Pul čín ě
Ačkoliv Pul čín spadá pod Francovu Lhotu, má tato osada vlastní kapli a slaví vlastní pou ť na svátek sv. Ducha. Ve svatodušní ned ěli se nekoná mše ve lhotském kostele, pouze na Pul čín ě. 27. kv ětna 2007 se slavnostní bohoslužby venku p řed vyzdobenou kaplí zú častnilo na 400 lidí ze širokého okolí, p řijeli poutníci z celé farnosti Lide čko a Francova Lhota a dokonce i z okolních m ěst – ze Vsetína a z Valašských Klobouk ů. Mnohé rodiny využily pul čínskou pou ť jako cíl ned ělního p ěšího či cyklistického výletu. Samotné pouti p ředcházela v sobotu ve čer pou ťová zábava na zahrad ě v prostoru mezi informa čním centrem a kaplí. I na tu se sjeli lidé z okolí. Jak mi řekl jeden poutník – místních obyvatel by totiž vzhledem k jejich celkovému po čtu p řišlo asi jen dvacet. Na pou ťovou mši se sešli lidé všech v ěkových kategorií, od malých d ětí až po osmdesátileté seniory – v ětšinou místní. Mši sloužil kn ěz lide čské a lhotské farnosti P. Anton Kasan spolu s kaplanem Janem Blešou. Celou slavnost doprovázela krojovaná dechová hudba a schola z Francovy Lhoty. Pou ť organizuje farnost ve spolupráci s ob čanským sdružením Vesni čko má milovaná, jedinou zábavu v roce má na starosti Sbor dobrovolných hasi čů Pul čín. Hasi či se také starají o výzdobu kaple. Na pou ť byli pozváni stánka ři s tradi čním pou ťovým zbožím, sami od sebe však p řijeli i nepozvaní obchodníci s textilem.
4.7.2. Pou ť ke sv. Št ěpánu Uherskému ve Francov ě Lhot ě
Kostel ve Francov ě Lhot ě je zasv ěcen sv. Št ěpánu králi uherskému. Jeho svátek se slaví 15. srpna, ovšem pou ť ve Francov ě Lhot ě probíhá vždy první ned ěli v zá ří. 50
Neslaví se ve velkém s pr ůvody apod., nýbrž pouze v kostele. D říve sloužíval pou ťovou mši vždy jiný než místní fará ř, dnes se již tento zvyk nedodržuje. Slavnostní pouťová bohoslužba se odehrála v ned ěli 2. zá ří o p ůl jedenácté dopoledne ve zcela zapln ěném kostele. Mši hudebn ě doprovázela dechovka, zpívala místní schola a sbor. V roce 2007 se ve Francov ě Lhot ě oslavovalo také 220 let existence kostela sv. Št ěpána, a a č mše byla sloužena k tomuto sv ětci, samotné oslavy výro čí byly naplánovány až na další týden. Podle jedné respondentky chodí do kostela o pouti více lidí než normáln ě, jelikož přijížd ějí p řespolní hosté. Mimo církevní slavnost je pou ť rodinnou záležitostí. Je zvykem napéct spoustu cukroví a nava řit hodn ě jídla, pozvou se p říbuzní a známí, kte ří se sjížd ějí v podstat ě z celé republiky, často až na t ři dny. Lho ťané zase jezdí na pou ť k příbuzným do okolních vesnic i na Slovensko, jelikož česko-slovenské s ňatky jsou zde běžnou záležitostí. Není výjimkou, že se o pouti sejde i patnáct až dvacet lidí. Pravideln ě přijížd ějí také příbuzní z Bantic, bez jejich ú časti si Lho ťané pouť ani nedovedou představit. Do tradi čního pou ťového jídelní čku patří bramborový salát a řízky, frgály , čili valašské vdolky, které ovšem neumí napéct každá žena, a samoz řejm ě nechybí slivovice. Vdolečky a cukroví pe čou, podle Miluše Suchá čkové (nar. 1960), ve velkém hlavn ě starší ženy, mladší pracující generace nape če alespo ň zákusky, jelikož na velké přípravy není prostor. Na v ětší úklid a umytí oken si však čas v ětšina hospodyn ěk p řece jen najde. Pou ť je pro Lho ťany tedy spole čenskou událostí, kdy prob ěhnou setkání, na něž v běhu všedních dní není dostatek prostoru. Slavnostní ob ěd s tradi ční pe čenou husou p řipadá spíše než na pou ť na hody, které jsou za čátkem listopadu, ale slaví se pouze doma, nikoliv v obci. Velmi populární sou částí oslav je samoz řejmě pou ťová zábava. Ta probíhá nejen organizovan ě v kulturním dom ě, ale zárove ň ve všech hostinských za řízeních ve vesnici. Oficiální zábavu po řádají dobrovolní hasi či. V ětšinu veselících se návšt ěvník ů tvo ří mládež. Mezi desátou a dvanáctou hodinou ve čer se do kulturního domu p řesunují také ti, kdo to té doby sed ěli a popíjeli v restauracích. Podle manžel ů Suchá čkových chodí na zábavu skute čně hlavn ě mladí a kulturní d ům je až kone čnou zastávkou, která následuje po návšt ěvě jiných za řízení. Často již p řicházejí zna čně posiln ěni alkoholem, což se také odráží v charakteru zábavy, ob čas dojde i k výtržnostem. Letos na pouti hrály dv ě kapely sou časnou hudbu. Jedna z nich, „Vyho ď blinkr“, byla místní. Existenci vlastní kapely považují Lho ťané za velmi d ůležitou pro kulturní život obce. D říve hrávala Lhocanka a Kostlivci, nyní se snaží prosadit toto nové seskupení. Jeden z jeho člen ů 51
Roman Suchá ček (nar. 1989) zhodnotil, jaké místo si skupina snaží vydobýt: „Doufáme, že ta kapela se dostane na úrove ň, aby se v ědělo, že i v té Francové Lhot ě je n ějaká ta kultura, aby ta kapela tady byla, protože v Horní Lid či je kapela, v Lužné je kapela, v Lide čku je kapela. Ve Francové Lhot ě byli Kostlivci za minulého režimu a potom nebylo dlouho nic, takže doufáme, že trošku se dostaneme na tu úrove ň, abychom t řeba na t ěch zábavách hráli […] Aby ty lidi to p řilákalo na ty zábavy, aby tam chodili. Ti lidi už ví, že my jsme t řeba domácí, že na nás p říjdou i ti, co nás neznají, řeknou si prost ě z Francovky, tak Francovka, pudem na tu zábavu a pudem tam t řeba kv ůli t ěm lidem, podpo řit tu kapelu. Nehrajem jako hlavní kapela, ale t řeba jako p ředkapela ješt ě p řed zábavou. Protože ti lidi jdou t řeba p řed zábavou do hospody, tam se trošku napijou, a potom jdou teprve na tu zábavu, aby nebyli v hospodě, aby na té zábav ě bylo živo. D řív za starých čas ů byla t řeba zábava od osmi a už tam byl plný sál a od t ěch osmi už se hrálo a te ď to je tak, že ti lidi do t ěch jedenácti sedí v hospod ě, tam se opijou, pak jdou na zábavu opití. To je o ni čem – pár napitých lidí. My to chcem trošku dostat do t ěch starých kolejí, aby ti lidi chodili na tu zábavu, když je tam ta vlastní kapela z té d ědiny, aby chodili a aby se hrálo už od za čátku.“ Starší generace si d říve chodívala na pou ťovou zábavu zatancovat, dnes se jdou rad ěji v ned ěli podívat na zboží ve stáncích, či vezmou d ěti a vnou čata na koloto č. Stánky a atrakce jsou koncentrovány u hlavní cesty a na prostranství p řed obchodem a penzionem Ran č u Zvonu. Pou ť doprovázejí koloto če, st řelnice, stánky s nejr ůzn ějším zbožím po čínaje prodejci cukrové vaty, perníkových srdcí a tureckého medu až po vietnamské prodejce textilu a hra ček. V ned ěli dopoledne byl p řed kostelem umíst ěn také stánek s devocionáliemi 46 . Podle Josefa Piastka mívala pou ť v minulosti jiný charakter. D říve zábavu zajiš ťovali komedianti, své zboží a služby nabízeli dráteníci, papu čáři či výrobci va řeček, dnes se zde setkáme p ředevším s vietnamskými prodejci. Navíc mladí lidé ve velké mí ře požívají alkohol a výsledkem jsou p řevrácené popelnice, poni čené ploty, vysazené branky a jiné výtržnosti.
4.7.3. Cyrilometod ějská pou ť ve Valašské Senici
Ve Valašské Senici stojí jen malá kapli čka zasv ěcená sv. Cyrilu a Metod ějovi, pou ťové oslavy jsou však nejhonosn ější akcí roku. Protože svým datem p řipadají na
46 Náboženské p ředm ěty jako jsou svaté obrázky, r ůžence, atd. 52 státní svátek 5. července, vyjde-li toto datum nap ř. na čtvrtek, slaví se pou ť i čty ři dny. 47 Op ět se zde prolíná rovina náboženská, rodinná a společenská. Po řádání pout ě zajiš ťuje SDH a TJ Ajax – každá složka si vezme na starost organizaci jednoho až dvou pou ťových dn ů. V devadesátých letech 20. století, kdy se pou ť teprve za čle ňovala do pravidelného cyklu obecních oslav, byla po řádána Lidovou stranou. V den hlavní slavnosti probíhá v kapli mše. Poutníci se sejdou u obecního ú řadu a pr ůvodem vedeným hasi či a doprovázeným dechovkou a mažoretkami se vydají ke kapli. Po slavnostní bohoslužb ě se oslava p řemis ťuje zp ět k obecnímu ú řadu, kde je p řipraveno posezení. Zde na poutníky čeká ob čerstvení, dechovka a p řípadn ě ješt ě další kapela vyhrává celé odpoledne až do ve čera, kdy se koná pou ťová zábava. Za p ěkného po časí probíhá venku na tane čním kole, pokud prší, p řesune se do obecního domu. První ve čer po řádá zábavu SDH a druhý TJ Ajax nebo naopak, záleží na domluv ě mezi složkami. Děti se pochopiteln ě t ěší také na stánky, jež lemují cestu procházející středem obce, a na atrakce, které bývají umíst ěny na h řišti.
4.8. Jarmek na Pul činách
Pul čínský jarmek je novodobým po činem, z něhož členky ob čanského sdružení Vesni čko má milovaná pod vedením Anastázie Žídkové cht ějí ud ělat novou tradici. Tento nápad vznikl p řed dv ěma lety díky písni Na Pul činách jarmek byl. Anastázii Žídkové se nepoda řilo vypátrat, zda na Pul čín ě skute čně jarmek býval, ale rozhodla se jej i p řesto „obnovit“ podle známé písn ě. V úvodu rukopisu kroniká ře Jana Vrážela, se píše, že vesnice, které pat řily k hrad ům, musely plnit dodávky. I Pul čín tedy sloužil jako dodávací místo a jarmarky se zde skute čně po řádaly. 48 Poprvé se jarmek konal v roce 2006 při p říležitosti výro čí 580 let od první písemné zmínky o osad ě Pul čín. Jako hosté se jej zú častnili senio ři z Nedašova v krojích, kte ří p ředvád ěli výrobu šindel ů a lou čí, p ředení, kramplování ov čí vlny a další staré řemeslné techniky. V rámci oslav byla v budov ě bývalé školy uspo řádána výstava vytvo řená z dochovaných artefakt ů materiální kultury shromážd ěných z celé obce. Téma výstavky bylo „jak žili naši p ředkové p řed sto a více lety“ a objevily se v ní nástroje a užitkové v ěci denní pot řeby jako postel s pe řinami, obrázky, hrnec, váza, papu če, hodiny, kolovrat, atd. Jelikož se celá akce i s jarmakem vyda řila, ob čanské sdružení se rozhodlo ji pravideln ě opakovat. Protože je členek na organizaci takové
47 V roce 2006 se cyrilometod ějská pou ť slavila dokonce od 1. do 5. července. 48 Vrážel, J.: Jak se žilo na Valašsku. Osudy valašské vesni čky Pul čína . Pul čín, 1977. 53 události málo – pouze čty ři nebo p ět, požádaly o pomoc Valašskou nadaci z Francovy Lhoty, která jim ochotně pomáhá jak s přípravou a samotnou realizací, tak s prezentací řemesel a prodejem výrobk ů. Co se týká financování akce, ob čanské sdružení využívá vlastních zdroj ů a přísp ěvku od obce Francova Lhota. Od prodejc ů nepožadují žádný nájem za stánky, naopak jim vždy p řipraví pohošt ění. Stejn ě jako na ostatní akce, i na jarmek nape čou členky ob čanského sdružení vdolky a srdí čka z perníku s nápisem „Pozdrav z Pul čin“, a vyrobí r ůzné drobné p ředm ěty, nap ř. panenky z kuku řičného šustí nebo jiných p řírodnin, pytlí čky s bylinkami či zví řátka z odrátovaných kamínk ů, které následn ě prodávají a z tržby financují své aktivity. Jarmek je pojat v tradi čním duchu, jsou pozváni i lidoví řemeslníci. Kontakty na ně získává Anastázie Žídková na jarmarcích v jiných městech – nap ř. ve Valašském muzeu v přírod ě v Rožnov ě pod Radhošt ěm nebo na Mikulášském jarmeku ve Valašských Kloboukách. Řemeslníci pocházejí hlavn ě z okolních vesnic: z Lužné, Valašské Polanky, Brumova, Horní Lid če a Francovy Lhoty, p řijížd ějí však také z větší dálky, nap ř. z Kel če. V roce 2007 se jarmek konal 4. srpna, navštívilo ho na 500 lidí a aktivn ě se jej zú častnilo kolem 35 výrobc ů. P ředvád ěli výrobu krajek, papu čí a keramiky, řezbá řství, tkaní koberc ů, pali čkování, pletení rukavic na form ě, výrobu váno čních oplatek, pracovního ná řadí a valašek (obušk ů), objevily se však i mén ě tradi ční výrobky – polštá řky a pytlí čky s bylinkami, domácí likéry, v čela řský kroužek z Francovy Lhoty nabízel med a medové pe čivo, se svými drátovanými výrobky se zú častnil také d ětský domov Smolina. Roda čky z Pul čína vedle obvyklých perní čků a drobností prodávaly také pou ťová št ěstí čka, kterým se na Valašsku říká ko čka v měše . Zpest řením jarmaku byla „Galerie v přírod ě – gdyž sa umíš díva ť“. Jednalo se o výstavku umíst ěnou v tráv ě na zahrad ě za budovou bývalé školy znázor ňující zví řátka a nadp řirozené bytosti objevující se ve valašských pohádkách vyrobené z přírodnin – ze dřeva, mechu, travin, kamen ů a bobulí. Mimo areál staré školy stály stánky s klasickým sou časným pou ťovým zbožím – um ělohmotnými hra čkami, srdci z perníku, balónky a oble čením. Tito prodejci však nebyli pozvaní a p řijeli svévoln ě, jelikož se o akci dozv ěděli z propaga čních materiál ů. Nikdo je neposlal pry č, nebylo jim však dovoleno postavit si stánky v areálu školní zahrady, museli z ůstat mimo, ve vedlejší ulici.
54
4.9. Hody
Po ukon čení polních prací, kdy měla každá rodina zásobu potravin na zimu, se konaly ve všech obcích na Valašsku hody. D říve se slavívaly mnohem okázaleji, než jak je tomu dnes. Vázalo se k nim také ob řadní stínání zví řat –berana, ká čera, kozla nebo kohouta. 49 Instituce stárk ů na Valašsku neexistovala. Základním rysem hod ů, jenž se v podstat ě jako jediný dochoval až do dnešní doby, byla hostina, na níž se zvali p říbuzní zdaleka i zblízka. Do tradi čního hodového jídelní čku pochopiteln ě dodnes pat ří dob ře vykrmená husa nebo ka čena, zelí a knedlík. Jelikož v každé vesnici hody p řipadaly na svátek jiného patrona, rodiny si mohly návšt ěvy oplácet. O zm ěnu tohoto systému se pokusil císa ř Josef II. a v roce 1787 zavedl hody císa řské. Vycházely na svátek sv. Havla (t řetí ned ěli v říjnu) a m ěly být spole čné pro celou zem. Tato reforma však nenalezla mezi lidem ohlas a často se místo jedn ěch císa řských hod ů konaly dvoje – císa řské i místní. Hody v Pul čín ě bývají slaveny t řetí týden v říjnu, hodové posezení pro místní ob čany dnes po řádají členky ob čanského sdružení Vesni čko má milovaná. Ve Valašské Senici mají hody na sv. Kate řinu, tedy o víkendu kolem 25. listopadu. Ve Francově Lhot ě se hody p říliš neslaví vzhledem k nevhodnému datu, jak ukazuje výpov ěď místní učitelky Marie Škarpové, která se sem p řivdala: „[…] tým pádem ve Lhotách aj zanikly hody. Ve Lhotách by m ěly být hody první ned ělu v listopadu, podle d řív ější tradice. Když sem sem ješt ě já p řišla jako v sedmdesátém čtvrtém roce, tak manželova mamka, ta sa ešt ě snažila ty hody dodržova ť. Jenže já sem vid ěla, že je to takové neslané nemastné, a že ty hody prost ě tady nejsú žádné hody. V kostele nikdo nic, protože to bylo na duši čky, tak sa šli modli ť na h řbitov místo hod ů a doma také. Tady málokdo n ějak hody dodržuje, to Seni čané víc. Seni čané majú na sv. Kate řinu. Oni mívají tu zábavu. No oni majú hodovú muziku a to majú dycky, ale tady už to úpln ě zaniklo. Oni to odsuzovali, že majú sa modli ť v kostele, a ne hodova ť n ěkde v hospod ě.“ Jedinou ze t ří obcí, kde se hody skute čně slaví, je Valašská Senice. Krom ě roviny rodinné probíhají také na úrovni spole čenské. Dobrovolní hasi či po řádají pravideln ě o nejbližším víkendu kolem svátku sv. Kate řiny hodovou zábavu v obecním dom ě. V roce 2007 se zábava nekonala z důvodu rekonstrukce vnit řních prostor budovy obecního ú řadu, kde se nalézá také spole čenský sál.
49 Tomeš, J.: Masopustní, jarní a letní…, c. d., s. 112. 55
4.10. Duši čky
Josef Tomeš píše, že podzimní slavnost Památky zesnulých – lidov ě řečeno duši ček, nem ěla v lidové tradici p říliš velký význam. 50 Pe člivost, která p řípravy na tento svátek provází, nás však p řesv ědčuje spíše o opaku. Vzpomínka na zesnulé blízké je naprosto neodmyslitelnou sou částí podzimního období. Ve Valašské Senici a ve Francov ě Lhot ě probíhá obdobn ě jako kdekoliv jinde na území naší zem ě. Ob ě vesnice mají spole čný kostel, tudíž i h řbitov je jen jeden. Nejmén ě týden p ředem se uklízejí a umývají hroby, objednávají se v ěnce a kv ětiny a zejména ženy p řipravují hroby k uct ění památky blízkých a k rodinné návšt ěvě h řbitova. V ětšina hrob ů je vyzdobena již v ned ěli p řed duši čkami a spole čná rodinná návšt ěva h řbitova probíhá rovn ěž v tento den nebo p římo v den Památky zesnulých. Rozsvícené sví čky však m ůžeme na h řbitov ě vid ět každý den „duši čkového“ týdne. Podle slov obyvatel Valašské Senice po 2. listopadu, na n ějž svátek p řipadá, již zdobit hroby nebo rozžíhat svíce rodiny nechodívají, nastává p říprava na advent a první ned ěli po duši čkách již vyrážejí na obch ůzku nejmladší skupiny mikuláš ů. Lhotský hřbitov jsem navštívila 28. října, tedy v ned ěli p řed Památkou zesnulých. V ětšina hrob ů již byla krásn ě vyzdobena kv ětiná či s pestrobarevnými chryzantémami neboli všesvatníky , lesními v ěnci, v ěnci a v ěne čky z um ělých kv ětin a živými i um ělými kyticemi. Tém ěř nikdo hroby již nezdobil, lidé pouze zapalovali sví čky. Návšt ěva h řbitova je také p říležitostí k setkání a k rozhovor ům. Často p řijížd ějí na h řbitov p říbuzní, kte ří bydlí mimo Francovu Lhotu a Valašskou Senici. V pátek v šest hodin ve čer probíhá v kostele mše za zesnulé a následuje spole čný pr ůvod věř ících na h řbitov, kde probíhá požehnání. V této chvíli dochází k pr ůniku soukromého a kolektivního sv ěta – a č každý jedinec jde na h řbitov s osobní vzpomínkou či modlitbou navštívit hroby svých blízkých, pobožnost na h řbitov ě prožívají lidé jako komunita.
4.11. Advent, Vánoce a Nový rok
Hodové zábavy se uzavírají v posledním listopadovém týdnu. V dob ě kolem svátku sv. Ond řeje nastává advent, doba p ůstu a p řípravy na nejd ůležit ější svátky roku – Vánoce. V minulosti se toto období díky svým pravidl ům a zákaz ům podobalo dob ě postní p řed Velikonocemi. Nesm ěly se po řádat žádné zábavy ani strojit svatby, lidé
50 Tamtéž, s. 106. 56 nejedli maso a každý den chodili do kostela na ranní mše – roráty. S nástupem socialismu se vše zm ěnilo a p ůst se p řestal striktn ě dodržovat – s výjimkou Št ědrého dne. Zábavy v dob ě adventu jsou omezeny, ale jejich zákaz již dnešní mladá generace nedodržuje, nebo o n ěm dokonce ani neví. Zdá se, že zakon čení každoro ční mikulášské obch ůzky ve Francov ě Lhot ě by se narozdíl od minulosti bez mikulášské zábavy ani neobešlo. Ve Valašské Senici mikulášská zábava nebývá. Adventní doba je dnes spojena s výzdobou domácností, p řípadn ě ve řejných budov a prostranství. Podle Marie Chromíkové (nar. 1947) z Valašské Senice se v posledních šesti až osmi letech rozší řila zvlášt ě výroba adventních v ěnc ů. P řisp ěly k tomu zejména návodné po řady v televizi. Již n ěkolik týdn ů p řed Vánocemi se ve vesnicích stejn ě jako ve m ěstech m ůžeme setkat se sv ětelnými dekoracemi s váno čními motivy. Ve farnosti Francova Lhota byly v roce 2006 obnoveny ranní bohoslužby – roráty. Marie Chromíková si vzpomíná, že jako malá chodívala na roráty s maminkou. Ráno se doma brzy nasnídaly a šly do kostela. V padesátých letech 20. století byly tyto ranní mše zrušeny, obnovil je až sou časný kn ěz. Konají se v dob ě adventu vždy v pond ělí a jsou ur čeny zejména školním d ětem. Mše za číná v kostele ve Francov ě Lhot ě v šest hodin ráno a scházejí se na ní d ěti z Francovy Lhoty i z Valašské Senice. Místo voskových sloupk ů si svítí lampi čkami. Po skon čení bohoslužby dostanou d ěti na fa ře snídani a jdou odtud p římo do školy. V adventní dob ě si lidé p řipomínají řadu sv ětc ů. V minulosti se k jejich svátku pojilo velké množství pov ěre čných p ředstav a magických praktik. Do dnešní doby se z nich zachovala jen rezidua, mnohé však p řežívají alespo ň v pov ědomí lidí. Prvním adventním sv ětcem uctívaným 30. listopadu je sv. Ond řej . Tento den byl zvlášt ě bohatý na magické praktiky, které m ěly mládenc ům a d ěvčat ům odhalit budoucnost. Žádné z nich se nedochovaly. Jana Mikulínová ve své práci popisuje p říklad zaniklého zp ůsobu v ěšt ění ve Francov ě Lhot ě následovn ě: „Na svátek sv. Ond řeje se scházela svobodná d ěvčata. Každá pevn ě sto čila sv ůj šátek a všechny je pak daly do jedné slam ěnky. Jedna dívka se s ní pak to čila a od říkávala: ‚Milý svatý Ond řeju, prosím tebe potaju, aby sa mn ě ve snu zjevil ten, který je mn ě za muža usúzen‘. Dívka, jejíž šátek vypadl ze slam ěnky, se m ěla do roka vdát. Jestliže se šátek rozvinul, znamenalo to, že 57 se jeho majitelka stane ‚závitkou‘.“ 51 Svobodná dívka si rovn ěž m ěla dát ve čer pod polštá ř sedm líste čků se jmény chlapc ů, kte ří se jí líbili. Ten, jehož jméno si ráno vytáhla, jí m ěl být svatým Ond řejem p řisouzen. Na svátek sv. Barbory 4. prosince dodnes ženy a d ěvčata trhají t řeš ňové či viš ňové v ětvi čky, kterým se říká barborky . D říve se v ěř ilo, že vykvete-li barborka do Vánoc, d ěvče se do roka vdá. Dnešní d ěvčata to považují za pov ěru a krom ě barborek dům zdobí také zlatým dešt ěm a jinými ratolestmi. Nejo čekávan ějším svátkem je sv. Mikuláš , který se ve Valašské Senici, ve Francov ě Lhot ě i v Pul čín ě slaví nikoli 5. prosince, jak je tomu jinde v Čechách a na Morav ě, ale v nejbližší pátek a sobotu p řed tímto svátkem. Mikulášským obch ůzkám bude v ěnována samostatná kapitola. Podle Josefa Tomeše na Vsacku a Vizovicku v předve čer svátku Neposkvrn ěného po četí Panny Marie 8. prosince obcházela vesnici mati čka nebo též mati čka mikolášská a nad ělovala d ětem dárky. 52 Ve Francov ě Lhot ě ani ve Valašské Senici si na tento zvyk pam ětníci nevzpomínají. 13. prosinec je dnem sv. Lucie . Podle tradice platil v tento den zákaz p ředení. Po vesnici chodily bíle zahalené osoby – lucky a dohlížely na dodržování zákazu. Zárove ň vymetaly všechny kouty, či lí čily st ěny a dve ře. 53 Ve Francov ě Lhot ě a Valašské Senici vymetaly prach a zalí čily vápnem okna tam, kde hospodyn ě nem ěla řádn ě uklizeno. Podle Seni čan ů m ěly lucky také údajn ě holit muže, aby nechodili zarostlí. V poslední dob ě za čaly po mnoha letech lucky op ět obcházet n ěkteré jihovalašské vesnice a husí peroutkou ometat dve ře. Za lucky se ve Valašské Senici p řevlékají dv ě nebo t ři starší školní d ěvčata, za obch ůzku dostávají ve staveních v ětšinou drobný pen ěžní obnos. Novou pravidelnou kulturní záležitostí je adventní koncert, jenž se každoro čně po řádá v kostele ve Francov ě Lhot ě. Valašská nadace ve spolupráci s kulturní komisí obecního ú řadu Francova Lhota po řádá v sobotu p řed Št ědrým dnem váno ční výstavu spojenou s Živým Betlémem . Výstavu pomáhá spoluorganizovat ČSOP Kosenka z Valašských Klobouk ů, která zajiš ťuje spolupráci s lidovými řemeslníky, p řípadn ě s folklorními skupinami jako je Valašské sdružení Dúbrava rovn ěž z Valašských Klobouk. Výstavy se aktivn ě ú častní
51 Mikulínová, J.: Život a dílo u čitele Josefa Merlí čka . Olomouc 2001. Diplomová práce na Pedagogické fakult ě Univerzity Palackého v Olomouci na kated ře u čitelství 1. stupn ě ZŠ. Vedoucí práce Doc. PhDr. Drahomíra Holoušová, CSc., s. 33 –34. 52 Tomeš, J.: Váno ční oby čeje na Valašsku . Národopisné aktuality 5, 1968, s. 166 –167. 53 Tamtéž, s. 168. 58 místní obyvatelé všech v ěkových kategorií od malých d ětí až po seniory. Zapojit se a přinést své výrobky m ůže kdokoliv. Výstav ě v roce 2007 vévodily betlémy vyrobené ze všech možných materiál ů – ze slámy, ze d řeva, z papíru, z ov čí vlny, perníkové či pali čkované. D ěti vyráb ěly hlavn ě barevné dekorace a ozdoby na strome ček, základní škola ve Francov ě Lhot ě poskytla n ěkolik nást ěnek výtvarných prací d ětí prvního stupn ě. Ženy p řipravily r ůzné dekora ční vazby a svícny, bylo možné se setkat s řadou řemeslník ů, kte ří svá řemesla p ředvád ěli p římo na míst ě, a ť už se jednalo o keramiku, řezbá řství, pali čkování, pletení ošatek a košík ů, zdobení perní čků či výrobu sví ček z vosku. K dostání byly i váno ční oplatky, které ve Francov ě Lhot ě stále neodmysliteln ě pa ří ke št ědrove černí ve čeři. Podle organizátor ů se váno ční výstava s výjimkou lo ňského roku pravideln ě po řádá už deset nebo dvanáct let. Když se s touto akcí za čínalo, bylo snadné sehnat velké množství řemeslník ů. Dnes je to o hodn ě náro čnější, což byl jeden z několika d ůvod ů, pro č se akce p řesunula z velkého kulturního domu do menšího prostoru fary. Na váno ční výstavu v podve čer navazuje Živý Betlém. Živé Betlémy jsou v dnešní dob ě čím dál populárn ější. Dá se říct, že voln ě navazují na váno ční, pastý řské nebo také betlémské hry, které byly na Valašsku až do za čátku 20. století pevnou a důležitou sou částí váno čních svátk ů. Jejich výsadní postavení práv ě v tomto regionu bylo podle Old řicha Sirovátky upevn ěno nap ř. tím, že se Valaši ztotož ňovali s pastý ři betlémskými a odvozovali od nich sv ůj p ůvod. Sirovátka se rovn ěž domnívá, že ší ření těchto her p římo souviselo s pastý řským životem. 54 Josef Strnadel zase poukazuje na sociální momenty obsažené v textech váno čních her. V osudu malého Ježíška se zra čil vlastní osud Valach ů – život v bíd ě, život oby čejného člov ěka. 55 Také Živý Betlém je programem Valašské nadace. D říve váno ční hru o narození Ježíška nacvi čovali ve Francov ě Lhot ě dosp ělí, letos poprvé tento úkol p řešel na místní scholu, která vznikla teprve p řed rokem, po p říchodu nového kn ěze. Tento novodobý zvyk se tak úžeji navázal na církev. Scholu tvo ří mládež od 13 do 29 let, v ětšin ě člen ů je kolem 15 let. Texty ke h ře p řevzali od starších, hra byla zkrácena – nezpívalo se tolik koled. P ůvodn ě Živý Betlém probíhal venku na prostranství p řed kulturním domem, byly do n ěj za řazeny i živé ovce a osel. Vystupovaly také d ěti z mate řské školky s nacvi čenými koledami. V tomto roce prob ěhl poprvé v kostele.
54 Sirovátka, O.: Pastý řské kolední hry na Valašsku (K jejich p ůvodu a rozší ření) . Naše Valašsko 14, 1951, s. 112. 55 Strnadel, J.: Zp ěvy betlémské v novém sv ětle . Dolina Urgatina 3, 1949, s. 67 –69. 59
P řípravy na Vánoce za čínají mnoho dní dop ředu a zahrnují p ředevším velký úklid, pe čení a výzdobu. Ta je dnes mnohem bohatší, než d řív. Pam ětníci vzpomínají, že d řív jako ozdoba posta čila posv ěcená jedlová snítka, která se dala ke k říži. Dnes se zdobí i záclony, vyráb ějí se složité v ěnce, nazdobeny bývají také zahrady a fasády dom ů. Do váno čních dekorací čím dál více pronikají západní vlivy a na nejednom dom ě můžeme spat řit lezoucí postavi čku Santa Clause. Ten zdobí také interiéry domácností. Ozdobám na strome čku často dominuje červená barva. Domy, okna a stromky v zahradách zá ří barevnými blikajícími sv ětýlky. Úst řední výzdobou býval v minulosti betlém. Ve v ětšin ě rodin m ěli betlém dřev ěný nebo papírový, často domácí výroby a velmi rozm ěrný. Dnes jsou doma vyráb ěné betlémy nahrazovány kupovanými. Váno ční stromky ozdobené jablí čky, ořechy, sušenými trnkami, sladkostmi a řet ězy ze slámy a pestrých papír ů se na jižním Valašsku rozší řily až ve 20. století. Podle starých zápis ů se tato novinka zpo čátku nesetkávala s pochopením a byla ozna čována za n ěmecký vliv, který do valašských domácností nepat ří. Pr ůběh Štědrého dne , jak si jej pamatuje z dětství a jak probíhá dnes, mi popsala Marie Chromíková z Valašské Senice takto: „Ráno, jak maminka, sme vstanúli. Už byl nat ěšený každý, chovalo se doma zví řectvo. Takže v tom první hled ěli rodi če, že p řilepšili neco, ale ne jak te ď sa dává, já nevím, jabka dali a takové v ěci, ne jak te ď p řikrmova ť. D řív bylo p řilepšení, ovoce sa dávalo. [P ůst] dodržujú aj malé d ěti. Čekajú na prasátko. To už jim aj vykládám, jak sem chodila, čekala a vždycky sem nic nevid ěla, byla sem z toho neš ťastná. Říkali mn ě, ‚tak ur čit ě si neco zedla‘, pak sem p řemýšlela, pravím‚ já sem asi ten jeden rohlí ček zedla‘. Tak proto sem to nevid ěla. Ale v ěř ilo sa a v ěř í aj v čil. Tak do tých p ěti rokú v ěř íja děcka na Ježíška hodn ě. Co poslúchám, vodím do školky ty malé vnuky a oni si vykládajú, jak Ježíšek p řijde. Jak on strojí strome ček. [... ] Na ob ěd sme mívali pohan čenú kašu. Tady na Valašsku sa to hodn ě d ělávalo. Nebo krupicu, když byly malé děcka, dosp ělí nejedli nic a v ětší d ěcka taky nic, ty sa postily, ale když byly malé d ěcka, tak m ěly krupicu nebo tu pohan čenú kašu s medem, a pak sa už odpoled ňa, d ěcka šly ven. Vyhnali jich rodi če, aby šli na sá ňkování. Mívali sme také brusle, p řišrubovaly sa na boty a na tom potoku sme jezdívali. A oni už chystali strome ček, aby to nevid ěly děcka, a no pak maminka za čala va řit. Maminka pekla [váno čku]. Te ď nepe ču, te ď pe ču kapra. Takovú mám tu mísu, tak d ělám toho kapra, to sa d ěcka t ěšíja, že máme kap říka pe čeného, jako bábovku, ale jiná č váno čku maminka pekávala. A na ve čeřu 60 bývalo, sme mívali oplatky, tam byly takové oplatky s medem, to byl p řipravený krásný st ůl, suché ovoce. Strome ček se d ělával ze suchého, sušené jabka, sušené hrušky, pomeran če – tenkrát to byla vzácnost, d řív to nebývalo a ty jabka aj čerstvé, aj to bývalo. A hodn ě sa péklo, t řeba m ůj tatínek pekl zví řátka takové z těsta, a to sa dávalo pod to. Já sem si na to až te ď vzpomn ěla. Z takového t ěsta a to bylo r ůžové, upéklo sa to a to sme mívali aj zav ěšené na tom. Doma sa d ělávala čokoláda na strome ček, to možná aj vaši rodi če ur čitě pamatujú. Strome ček sa ozdobil, daly sa pod n ěho dáre čky, ty dáre čky bývaly praktické – jedna hra čka, víc nic a ostatní papu če, šál, to co člov ěk jako pot řeboval. Rukavice. A te ď na ve čeřu tady je, aspo ň co vím, v té d ědin ě každý m ěl hřibovú polévku.56 To bylo první jídlo a druhé jídlo bylo bu ď obalované filé nebo kapr. Kapr je te ď aj po řád. Salát bramborový. A to bývalo od d ěcka, co si pamatuju. A potom st ůl musel by ť upln ě plný – jablí čka, o řechy, hrozinky. To co bylo všecko doma. A cukrové samoz řejm ě, že, sa péklo už týde ň dop ředu, rohlí čky a takové, jak dneska sa dělá. To všeco bylo. […] A potom jasné, že bylo bu ď víno, kdo co m ěl. Zh řívanica sa dělávala, neco na p řípitek, domácí vína byly. Pak to cukrové, ovoce. Sví čky byly na stromku, na žabky, a takové ty a byly normální, žádné elektrické sví čky a bylo to takové zajímavé, krásné, von ělo to. A potom sa zpívaly koledy p ři strome čku, protože televiza nebyla ani nic takové, takže sa zpívalo, p řed každú ve čeřú sme sa pomodlili, to první, a teprv sa za člo jes ť a to už sa nemohl nikdo do čka ť. A už tatínek nebo negdo z rodiny zazvonil zvone čkem a d ěcka let ěly ke strome čku a čekaly, co Ježíšek donesl. No a pak sme sa, to je jasné, bu ď hráli s tyma nebo knížky sme dostávali pod strome čkem, a pak už sa čekalo, nesm ěli sme usnú ť, pak sme si oblékli všecko nové, co sme dostali a šlo sa na p ůlno ční. Ta byla krásná. To šlo lidí –celá d ědina. To dneska není jako. A m ěli sme tady zvony ve Francové Lhot ě, které hrály koledy. To bylo krásné! Mrzlo normálně, praskalo, každá papu če, babi čky m ěly vl ňáky takové na sob ě, to bylo taková jako deka se st řapcama, p řikryté. No a plný kostel. No krásné to bylo! Druhý de ň sa ráno hned šlo do kostela zas. Až další den, ten den sa nechodilo v ůbec nigde, až na Št ěpána, se říkalo ‚na Št ěpána není pána‘, tak tenkrát chodili, chlapi oby čejn ě p římo z kostela šli do hospody, p řišli bu ď ve čer nebo p řed ve čerem nebo na ob ěd a šli znovu. Návšt ěvy, kmochá čci, kmot řenky chodili, navšt ěvovali sa. Protože ten sv. Št ěpán, to sa pekla husa oby čejn ě. Taký sváte ční ob ěd, všecko bylo sváte ční. D ěcka malé hned na Št ěpána, hned dopoled ňa po všeckých súsedoch, ale enom najbližší súsedy, sme chodívali a zpívali
56 H řibová polévka se podle Josefa Trochty (nar. 1939) na Št ědrý den jedla i ve Francov ě Lhot ě. 61 sme u dve ří a to sme vždycky dostali bu ď čokoládové cukrovinky nebo n ěco. Peníze nevím, d řív sa nedávaly peníze. Te ď v poslední dob ě nechodí na koledu v ůbec nigdo. Na Št ěpánské bývaly zábavy, ano to bývalo plné. Tam bývalo mladých. Já si myslím, že v podstat ě to zostalo tak, jak to bývalo. Akorát toho jídla je podstatn ě víc, že, te ď sú ananasé, kokosy. To my sme nev ěděli, co to je. [Na Št ědrý den] to sme taky [rozkrajovali jablí čko] , ano, rozkrajovalo sa. Pro št ěstí. To ješt ě šupinky sa dávaly pod talí řek, šupinky z teho kapra, když byly anebo penízky pod to. Šupinky z kapra až pozd ějš, až já sem m ěla d ěcka, sme za čli a jina č penízky. Sví čky ve vod ě sme m ěli, ale olovo, to sme my ned ělávali, ale d ělávali to jako lidi. D ělávali, že léli do toho, co sa jim tam objevilo. Negdo. To jenom od slyšení vím. [Cérky házaly papu čú] . No to sme ze srandy d ělávaly. Jestli to n ěkdo d ělá, nevím o tom. No to už te ď není.“ Co se týká dalších zvyk ů pojících se k Št ědrému dni, Josef Trochta z Francovy Lhoty uvedl, že když na Št ědrý den p řišel do domu jako první návšt ěvník chlapec, m ěl se narodit na hospodá řství bý ček, bylo-li to d ěvče, narodila se kravi čka. Doklad ů o této pov ěre čné p ředstav ě existuje v literatu ře celá řada, psal o n ěm nap ř. Josef Čižmá ř: „Dosud všímají si také, kdo vkro čí první do domu. […] Mladý člov ěk p řináší radost, starý starost po celý rok. Vkro čí-li první do domu mladý chasník, budou mít v tom dom ě chlape čky a bý čky. Vkro čí-li mladá ženská, budou ‚cére čky a teli čky‘“. 57 Vedle výše uvedených zp ůsob ů v ěšt ění zmínil Josef Trochta také, že svobodné dívky t řásly plotem či jabloní, aby podle št ěkání psa zjistily, do kterého sm ěru se vdají.
Na Boží narození 25. prosince z ůstává rodina pohromad ě, nechodí se na návšt ěvy. K těm je ur čený svátek sv. Št ěpána 26. prosince. D říve chodívaly po koled ě děti, z dosp ělých pouze varhaník, hroba ř a kostelník. D ěti si mohly vykoledovat i peníze, dosp ělí dostávali výslužku, často ve form ě obilí. Také se po řádala sbírka na faru, vybírala se nap ř. sláma či seno. Ve Francov ě Lhot ě bývala ve čer v hospod ě U Pavlík ů nebo U Reis ů tane ční zábava. Oslavy Silvestra a Nového roku probíhají ve Francov ě Lhot ě a ve Valašské Senici obdobn ě, jako ve m ěstech. Lidé se navšt ěvují, scházejí se p říbuzní i p řátelé, o půlnoci se poušt ějí rakety a petardy. V ětší roli než v minulosti dnes p ři oslavách sehrává alkohol. D říve sta čila láhev vína a prskavky. Josef Trochta popisoval:
57 Čižmá ř, J.: Št ědrý ve čer ve Vizovicích . Pod řevnicko 1, 1939, s. 23. 62
„To já vám řeknu, jak to bylo d řív. Já si pamatuju jako malý ogara, bylo to po válce, žilo sa skromn ěji. Protože to máte tak. Dneska dyž postavíte koryta slivovice a zejdú sa nejací t řé, co to nemožú, tak za p ůl hodiny sú s tým hotoví. Víte jak je to. Ale já si pamatuju –dyž p řišli aji ta rodina, to není jako dneskaj. Tak normáln ě sa dal čaj, dv ě štamprle slivovice nebo t ři a ty buchty a posed ělo sa. No a dneska, já vím, t řeba tady do kostela chodí St řel ňané. Na p ůlno ční, no chodí p řes vrch, ze St řelného. Mamka byla ze St řelného, babi čka jako, tak sa dycky posedí až do rána. Posed ělo sa, povykládalo, ale nejd řív sa hodovalo. [Dneska] sa dycky posedí a púš ťajú sa rakety a tak dále. Jenomže kolem toho je. Tady to bývá ve Lhotách, to bylo celé údolí osvícené. Hodn ě jako to bývá. Já, dyž byli malí oga ři, hore z balkónu sme jenom prskavky dali a víno a do pohárku sodovky.“ Příznivci Valašské nadace slavívají Silvestra a Nový rok na rozhledn ě na Čubov ě kopci nad Francovou Lhotou. Podle po časí se jich scházívá deset až sedmdesát. Každý si s sebou vezme jídlo a pití, u rozhledny se rozd ělá veliký ohe ň. O p ůlnoci lidé zazpívají národní hymnu a p řivítají tak p říchod nového roku. I d říve ve 20. století se mládež na Silvestra chodívala bavit. Zábavy však trvaly pouze do p ůlnoci, v tu dobu museli být všichni v kostele na p ůlno ční mši. Marii Chromíkovou, když byla malá, maminka p řed p ůlnocí posílala ven, aby vid ěla, jak se starý rok bije s novým a ten mladý vždycky starý p řem ůže a za čne nový rok. Na Nový rok se vcelku donedávna chodíval „rozkrajovat kolá č“. Kroniká řka Valašské Senice píše o tomto zvyku jako o zaniklém až v roce 2000. Mladíci vyrazili s muzikou za svobodnými d ěvčaty na vdávání. Ty mívaly upe čený kolá č či vdolek, v poslední dob ě to byl dort, který chlapci rozkrojili. Nosívali s sebou i ko řalku a častovali hospodá ře s hospodyní. Také oni na oplátku od d ěvčete dostali po skleni čce. Josef Řepa uvedl, že rozkrajování mohla d ěvčata chlapc ům na druhý den vrátit, to se ale nedodržovalo. „To chodívali oga ři na Nový rok. V každém, kde byla cérka svobodná nebo víc cérek, to je jedno, tak kolá č. To byl dort, za m ňa sa pékly dorty a to už sme čekali. Oni šli s hudbú, s muzikú, s harmonikú, starosta šel s nima a tých ogar ů a m ěli taký n ůž–za mňa taký me č nosili. To byla sranda! Jenomže oni tam dostanú štamprlu, tam dostanú štamprlu, takže to už bylo to. A to sa na čínalo, sed ělo a tu cérku, vždycky: ‚tak ty půjdeš z domu, ty máš kolá č, tak p ůjdeš z domu‘, že sa jako vdá, že p ůjde z domu a 63 na čínalo sa ten dort. Vypilo sa a šli dál zas. P ěkné to bývalo. To bývalo na Nový rok.“ (Marie Chromíková, nar. 1947) Vlastiv ědné p řísp ěvky z Valašska uvád ějí jiné souvislosti rozkrojování kolá čů , ze kterých donedávna dodržovaný zvyk pravd ěpodobn ě vzešel. 58 Na svátek Sv. Št ěpána kon čili čeledíni službu, d ěve čky odcházely od hospodá ře na Nový rok. Každému čeledínovi i d ěve čce hospodyn ě upekla kolá č, který dostali jako sou část výslužky. Kolá če si odnesli dom ů, či k příbuzným, nem ěli-li rodi če, a zde byly rozkrojeny. František Fojtík říká ve svém popisu št ěpánské koledy v Brumov ě p řevzatém z brumovské školní kroniky (1848 –1900) toto: „Na Š čepána kon čila pacholkom služba. Chodili dom s kolá čem. Bývala to oby čejná calta. Kolá č si doma dali na čat; na čínala ím ho ženská, pov ěčč in ě slobodná. Nedy sa p ři tom zešlo v ěc chase a bylo veselo, kór, dyš byla harmunyga“. 59
58 Viz nap ř. Matouš Václavek nebo František Fojtík. 59 Havlí ček, B., Fojtík, F.: Učitelská koleda v Brumov ě. Št ěpánská koleda v Brumov ě. Vlastivědné kapitoly 2, 1960, s. 28. 64
5. OD STARÉHO OBY ČEJE K NOVODOBÉ TRADICI V této kapitole se zam ěř ím na čty ři oby čejové jevy, které podle mého názoru postaveny vedle sebe nejlépe vystihují sou časný stav lidové kultury na jižním Valašsku. Každý z nich je jedine čný, každý vznikl za jiných okolností a udržuje jej jiná skupina nositel ů. Spole čnou mají jednu v ěc – pat ří k pevným základ ům oby čejového roku ve Francov ě Lhot ě, Valašské Senici a Pul čín ě. Zatímco masopust a mikulášská obch ůzka jsou zvyky p ředk řes ťanského p ůvodu, jejich ko řeny jsou tedy staré více než tisíc let, akce Chléb náš vezdejší a slet čarod ějek se za členily do výro čního cyklu teprve nedávno.
5.1. Masopust
Masopust je na jižním Valašsku ozna čován názvem fašank či fašanky . Spolu s mikulášskou obch ůzkou zaujímá mezi sou časnými výro čními oby čeji slavenými v obci výsadní postavení. Jedná se o nejživ ější zvyk s nejv ětší životaschopností, jehož existence není zatím ve Francov ě Lhot ě ani ve Valašské Senici ohrožena. V Pul čín ě se fašanky neslaví, ani prameny tento zvyk nezmi ňují. Masopustní tradice se od své předvále čné podoby zm ěnila zejména z hlediska funkce, ale i jednotlivých projev ů, nap ř. hudebních a tane čních. V přístupných pramenech je těžko dohledatelné, jakým zp ůsobem se tento zvyk udržoval ve Valašské Senici a ve Francov ě Lhot ě p řed druhou sv ětovou válkou, musíme proto spoléhat spíše na literaturu. V kolektivní pam ěti se tyto informace nezachovaly, od pam ětník ů se o fašancích stejn ě jako nap ř. o stav ění a kácení máje dozvídáme, že je „vždycky udržovali hasi či“. Jejich d řív ější podobu však nedokáží popsat. Rovn ěž kronika Francovy Lhoty uvádí pouze tolik, že fašanky organizuje již od svého založení ve dvacátých letech 20. století SDH.60 Pam ětníci ve Valašské Senici vůbec nebyli schopni p ředvále čnou podobu masopustu identifikovat:
Josef Kurtin: „My sme vále ční narození, takže co bylo p řed válkú, to nevíme. Ve válku to nebylo. A p řed válkú také asi ne, protože hasi čský sbor za čal v roce třicátém t řetím? Takže do války to je kúsek.“ Eva Románková: „Ale mohli to d ělat normální lidi, chasa…“ Josef Kurtin: „No, tak to asi t ěžko.“ Eva Románková: „Nevykládali vám rodi če?“ Josef Kurtin: „Ne, ne.“
60 Obecní ú řad Francova Lhota, Pam ětní Kniha. Kronika obce Francova Lhota díl V. , s. 107.
65
Podobn ě jako řada dalších folklorních a zvykoslovných jev ů byla i masopustní tradice na jižním Valašsku p řerušena druhou sv ětovou válkou a nástup socializace k její obnov ě ani novému rozvoji nijak nenapomohl, bylo tomu spíše naopak. V napjaté politické situaci nebylo žádného podn ětu ani nálady k obnovování starých tradic. Zm ěna p řišla až ke konci padesátých a po čátkem šedesátých let 20. století, kdy pr ůvody za čaly ke sklonku zimy op ět napl ňovat vesnice bujarým masopustním veselím. Na po čátku t řetího tisíciletí p řebírá fašank svou celkovou podobu z doby povále čné a jeho funkce je dnes naprosto odlišná od té p ůvodní, p ředevším zajiš ťující úrodu. Primární význam dnešního masopustu je zejména sociální. P řidává se k němu také role materiální, tj. získání finan čních prost ředk ů pro fungování dobrovolných hasi čských sbor ů. Pro tuto organizaci je to jeden z mála omezených zdroj ů p říjm ů.61
Valašská Senice
Novodobý masopust neboli fašank má ve Valašské Senici padesátiletou tradici. Jedná se o zvyk hluboce zako řen ěný, a čkoliv jeho kontinuita byla p řerušena válkou a v období socializace vesnice, v padesátých letech, lidé nem ěli k jeho obnovení chu ť. Fašank organizuje místní SDH, který se stará rovn ěž o písemnou, fotografickou a video dokumentaci. D říve vyrážel fašankový pr ůvod na obch ůzku v úterý p řed Popele ční neboli Škaredou st ředou. Vzhledem k tomu, že v ětšina ú častník ů musí odjížd ět za prací mimo obec a v pr ůvodu se objevuje také řada student ů, fašank se nyní po řádá o víkendu, p řičemž samotný pr ůvod za číná v sobotu a jeho „dozvuky“ často trvají až do ned ěle. Všichni obyvatelé obce se na masopustní veselí nesmírn ě t ěší a organizáto ři se tímto snaží lidem vyjít vst říc. Masopustem ve Valašské Senici není chápáno jen pár dní, kdy probíhá pr ůvod. A čkoliv se od za čátku období, tj. od svátku T ří král ů, žádné zvláštní zvyky nedodržují, to, že masopust už za čal, ve všeobecném pov ědomí je. V celém regionu se po řádají plesy a zábavy. V minulosti byl masopust také oblíbenou dobou ke strojení svateb. Ve Valašské Senici uzav ře s ňatek jen n ěkolik pár ů ro čně a výb ěr data se dnes již neváže na ur čitá období v roce, jak tomu bývalo v minulosti. Vzhledem k tomu, že Valašská Senice je obcí siln ě katolickou, podle slov starosty Pavla Novosáda (nar. 1963) se po skon čení masopustu v dob ě p ředvelikono ční dodržuje p ůst.
61 První výzkum masopustu jsem provád ěla ve Francov ě Lhot ě a ve Valašské Senici v roce 2004. V roce 2008 prob ěhl návratný výzkum, jenž potvrdil p ředchozí zjišt ění.
66
Tento jev je však individuální a projevuje se p ředevším na obecní úrovni – nepo řádají se žádné zábavy. První novodobý masopust se ve Valašské Senici konal v roce 1964. Tehdy tvo řily pr ůvod jen t ři masky –ciga ňa, kůň a strýc s čaganem , zap ůjčené z p ůjčovny. Akce probíhala bez muziky. Byla ovšem vyhlášena místním rozhlasem a v mnoha domech čekalo na malý pr ůvod pohošt ění v podob ě sva řeného vína, čaje či zabíja čky. Příští rok se p řidaly další masky, dokonce i jeden muzikant –harmoniká ř. Pam ětníci této akce –Josef Řepa (nar. 1941), Josef Kurtin (nar. 1940) a Josef Tkadlec (nar. 1938) osv ětlovali pozadí vzniku novodobé fašankové obch ůzky:
Josef Řepa : „Hne ď po válce to nebylo, že. To za čalo jako fašanky, tak to bylo v šedesátém čtvrtém cosi? To chodili t řé.“ Josef Tkadlec: „To za čali ti. Ten beseda. Víš, jak to bylo tady? Ti muzikanti.“ Josef Kurtin: „To bylo v osumašedesátem až. To fašanky chodily spíš.“ Josef Řepa: „Fašanky, to já sem chodil za mojú [do Vysokého Pole], že, a p řišel sem am na rande a švagr povidá po ď na sva ďbu. Tak idem na sva ďbu a co budu d ěla ť na sva ďbě? ‚No po ď, bude sranda‘. Tož bude sranda. No a tak zme šli no a už se tam oblékali chlapci a ze m ňa ud ělali druži čku. P ěkn ě závoj a dyž zme p řišli do chalupy, co to je za druži čku? Gdo to je? Já sem za p ůllitra, že sa odmaskuju. Stejn ě ňa nepoznali. Nevím, jednadvacet nebo dvaadvacet p ůllitr ů zme vybrali za odmaskování. Protože tam v tej d ědin ě pálenica byla, že, slivovice tam bylo dos ť. A potom zme už, na druhý rok už chodila An ča Najzerová, já a ešt ě gdosi. T řé. Vím, že zme t řé, [vyhlásili nám to] v rozhlasi. Já sem m ěl masku ko ňa a An ča byla za ciga ňu, Najzerová, a to sem ešt ě nebyl hasi čem vtedy. To nebylo jako pod složkú hasi čú, prost ě fašanky, no. Potem už se to, už sa vypoš čávaly ty masky.“ Josef Tkadlec: „To sa do [Nového] Ji čína jezdilo.“ Josef Kurtin: „No, sa jezdilo pro masky do Ji čína sa poš čávaly masky, aby tady bylo hodn ě tých masek, protože zájem o to stoupal, hlavn ě u t ěch mladších. Já sem taky chodil párkrát, aji sestra chodila. No tak sa dycky zehnal nejaký bubeník a harmoniká ř, aby to bylo z hudbú, tak sa chodilo po té dědin ě a to bylo p ěkné. No tak lidi moc si na to zvykli a už na to čekali a ‚jakože ste k nám nep řišli? No. A tam idete a nás ste vynechali.‘ No a tak
67
si na to lidi zvykli, že to […] a zatím sa to dodržuje furt. No a je to dobré. Akorát že tých mladých, tých je –ti lidé to držijá, tož ti to držijá, ti idú trochu, že. Ti sta ří, tak ti sta ří už nebudú chodi ť. Už nemožú.“ Josef Tkadlec: „Mladí už tak nemajú taký zájem.“ Josef Řepa: „No tak p řed týma t řema rokama byl v ětší zájem jak vloni.“ Josef Kurtin: „Tak tak. Ale byli, mezi n ě idú aji ti, co t řeba u hasi ča nejsú.“ Josef Řepa: „No, do fašanek chodí dostatek, ale nehasi čů .“
Základem sou časného fašankového pr ůvodu jsou masky ženicha a nevěsty, medv ěda , jeho vodi če (tím m ůže být jakákoliv maska, v ětšinou se každoro čně obm ěň uje). Maska medv ěda je vyrobená z tmav ě hn ědé kožešiny, vodi čem byla p ři prvním výzkumu mladá žena v obleku policisty , která zárove ň vedla věze ňkyni „za prostituci“, místy ji vyst řídal vodník , podruhé medv ěda vedl mladý muž v masce mnicha. Ženicha oby čejn ě znázor ňuje žena a nev ěstu muž, p řičemž ženich je zpravidla menšího vzr ůstu. V roce 2004 i 2008 byli ob ěma interprety muži. Josef Psota zastával úlohu nev ěsty v roce 2004 již po dvanácté. Dá se říct, že i v ětšina ostatních masek byla do jisté míry tradi ční. Objevil se Turek, cigánka (mladý muž) , mnich, černokn ěžník, pirát . Z dalších masek to byli dva zdravotníci a klauni, sultán, Sn ěhurka, šmoulové, Marfuška a Ivánek. Později (asi v polovin ě cesty) se k pr ůvodu p řidaly další –cigánka, čarod ějnice a prostitutka v d ůchodu . V roce 2008 bylo složení masek podobné, jelikož většina z nich je uložena u hasi čů a lidé si je na fašanky p ůjčují. P řece jen se však objevily i masky nové: ko čka, beruška, muchom ůrka, Gejša a policista –muž. Také protagonisté obvyklých masek se zm ěnili. Inspirace i zdroje ke zhotovování masek jsou skute čně r ůznorodé. Nám ěty pocházejí zejména z lidové slovesnosti, ale jsou také výsledkem p ředstavivosti a fantazie. Často jsou zobrazovány bájné či pohádkové bytosti, zvlášt ě ty, které se váží k valašskému prost ředí. Objevují se však také postavy z ruských pohádek a bajek, kostlivci a nestv ůry. V tomto pr ůvod ě pohádkové bytosti zastupovala žena v p řevleku černokn ěžníka , vodník a Sn ěhurka . Marfuška s Ivánkem reprezentovali ruské prost ředí. Masky si ú častníci pr ůvodu bu ď zhotovují sami, nebo jim je šije místní švadlena Eva Kašparová, nadále se o n ě stará, pere je a spravuje Eva Surovcová. P ři zhotovování masek každý pracuje podle své fantazie. V ětšinou se používají čty ři až p ět let. Materiály se rovn ěž r ůzní, bývají to zbytky starého oble čení nebo bytového textilu, co kdo doma
68 najde. Nap ř. Marfuška si sv ůj od ěv vyrobila z bývalých t ěhotenských šat ů, žena převle čená za Ivánka jednoduše použila starý ubrus. Sn ěhurka m ěla ušitou sukni a k ní se už zkrátka vymyslel zbytek. Často jsou autory masek rodi če mladších obch ůzká řů , jak tomu bylo t řeba u šmoul ů.
Některé masky mají v pr ůvodu zažité funkce. Medv ěd má za úkol zastrašovat a zajiš ťovat veselí. Celkov ě vystupuje jako humorná postava. Ženich a nev ěsta , kte ří chodí po celou dobu spolu, zastávají jednozna čně v ůdčí úlohu, jak v pr ůvodu, tak p ři ob řadu pochování basy. Práv ě jejich úkolem je jako první vejít do domu, p řivítat se jménem celého pr ůvodu s domácími a pozvat je na svou „svatbu“ a na ve černí zábavu s pochováním basy. Jedna z verzí p řivítání p ři p říchodu do domu, které pronáší nev ěsta zní: „Tak milý mláden če, my t ě pozýváme na naši svadební a krásnou noc, ne v noci, ale ve čer, kdy budem se brát oficieln ě p řed pochováváním basy. A taky, když se to poda ří, pon ěvadž ráno se stejnak pohádáme a budem čekat na další fašanky.“ Přesn ě ur čené úkoly mají i cigánka a hudebníci. Cigánka vybírá vají čka a alkohol, které pr ůvod dostane od lidí. Je evidentní, že tato funkce masky je dlouho zažitá, jelikož ji lidé sami vyhledávají. Dalšími dv ěma členy pr ůvodu jsou tzv. výb ěrčí, kte ří vstupují do domu po nev ěst ě a ženichovi a prodávají lístky na zábavu. Jsou to členové SDH od ění v sou časných hasi čských uniformách. Účast v pr ůvodu není ni čím podmín ěná, v ětšinou se p řidá jednoduše ten, kdo má chu ť. Podle slov ú častník ů je to ale v ětšinou již ustálená skupina lidí. N ěkte ří absolvují fašank každoro čně již po dvacet let, pro jiné to bylo teprve pon ěkolikáté. K senickému pr ůvodu se p řidávají také hosté odjinud. V ěkové rozmezí je široké –přibližn ě mezi 15 a 45 lety, nejvíce ú častník ů bylo do v ěku 25 let. V roce 2008 bylo nejstaršímu ú častníkovi Josefu Řepovi v masce Gejši 67 let. V pr ůvodu se ovšem st řetávají také celé generace rodin. Jsou to nejen sourozenci a manželé, ale také rodi če s d ětmi, i když již zna čně odrostlými. N ěkdy jde do pr ůvodu skute čně celá rodina, její d ům se proto p ři obch ůzce vynechává. Zajímavé jsou také osudy jednotlivých obchůzká řů . Nap ř. Vlastimil B ělaška, jenž každoro čně vyráží do fašankového pr ůvodu v masce Turka, se sice narodil ve Valašské Senici, žil zde ovšem jen do svých 13 let. Pak se s rodinou odst ěhovali do Francovy Lhoty. Dnes žije v Kovalovicích u Kojetína, každý rok však p řijíždí do
69
Valašské Senice na fašank a hraje v pr ůvodu na heligonku. Tuto funkci zd ědil po svém otci a jak říká – „má to asi nadosmrti“. A čkoliv ve Valašské Senici již nebydlí, platí zde za uznávaného muzikanta, lidé jej považují za „svého“ a hasi či jej p řizývají na r ůzné akce, v četn ě výro ční valné hromady.
Pr ůvod se za číná formovat na obecním ú řad ě, který slouží zárove ň jako kulturní za řízení. Tady se lidé oblékají a maskují. Kolem deváté hodiny ráno jsou p řipraveni vyrazit, p řítomen je i starosta obce, Pavel Novosád. Od obecního ú řadu je odváží hasi čská avie s rozsvícenými majá čky. Obch ůzka za číná v části obce Francova Lhota zvané Ko čičina. Od obecního ú řadu je to p ěšky daleko a katastrální území Valašské Senice sem zasahuje pouze dv ěma domy. Přesto pr ůvodu stojí zato tam zajet. Tady fašankové veselí za číná a p řed fašanká ři je více než 7 km dlouhý úsek, který musí během obch ůzky projít. V obci je 189 popisných čísel a dalších 40 chalupá řských domk ů (ty se také navšt ěvují, jsou-li obyvatelé p řítomni). V této obci je pravidlem, že se obejdou všechny domy do posledního. K Valašské Senici pat ří také čty ři paseky a rekrea ční st ředisko na horním konci. I tam pr ůvod někdy zavítá. Obyvatelé pasek jsou vesm ěs starší lidé a na fašanká ře se t ěší a řádn ě se na jejich návšt ěvu p řipravují. Pr ůvod postupuje z dolního konce (Dol ňansko) na horní konec (Hor ňansko). V n ěkterých domech už p říchod koledník ů o čekávají s otev řenými dve řmi, jinde musí nev ěsta se ženichem zazvonit. Vždy však jdou jako první a jako první mluví s hospodá řem. Za nimi se p řed d ům nebo do domu p řižene zbytek pr ůvodu, oby čejn ě s písní. N ěkteré maškary za čnou tan čit –bu ď spolu, nebo s obyvateli domu, kdo s kým bude tancovat a co, není nijak ur čeno. Obyvatelé domu obch ůzká ře pohostí, koupí si od výb ěrčího lístek na ve čer a pr ůvod pokra čuje rychlým tempem dál, nebo ť jej do ve čera čeká ješt ě dlouhá cesta. D říve chodívaly maškary vždy až do kuchyn ě, dnes už je to mén ě obvyklé. Obyvatelé domu je často necht ějí pustit dovnit ř ze strachu o sv ůj majetek, zvlášt ě podlahu, a tak se koledování odbývá p řed domem. Pokud se fašanká ři dostanou i do dom ů chalupá řů , setkávají se v ětšinou s p řekvapenými reakcemi. Majitelé chalup jsou z velkých m ěst jako je Ostrava a masopust by v ůbec neznali nebýt pobyt ů ve Valašské Senici. Pr ůvod dojde na konec obce po deváté hodin ě ve černí. Poslední zastávkou a vyvrcholením obch ůzky je chalupa u Dor ňák ů. Zde na pr ůvod tradi čně čekají krom ě pití a obvyklé masopustní stravy také bramboráky. Zatímco v roce 2004 jsem obch ůzku ukon čila s francovolhotskou skupinou, letos jsem šla se Senickými k Dor ňák ům.
70
Maškary tady pobyly nejdéle. D ům byl plný d ětí i dosp ělých, kte ří se ihned zapojili do fašankového veselí, zpívalo se i tan čilo, d ěti si zkoušely paruky a jiné sou části masek. Na obecní ú řad, kde se koná zábava, dorazí pr ůvod v hasi čské avii mezi p ůl desátou a desátou hodinou, vejde do sálu a n ěkolikrát jej s hudbou a zp ěvem obejde dokola. Maškary pak za čnou spolu s diváky tancovat, dokud není čas p řipravit se na pochování basy.
Hudba a tanec jsou nedílnou sou částí celé masopustní obch ůzky. U obou však již dávno p řešla funkce zajišt ění úrody na čist ě sociální a zábavnou. Hudbu oby čejn ě zajiš ťuje dva až šest hudebník ů: dv ě harmoniky, klarinet, saxofon, buben a ozembuch. V letech 2004 a 2008 se zú častnili pouze dva muzikanti. Tato malá kapela sestávala z heligonky, na kterou hrál Vlastimil B ělaška, a z ozembuchu. Z repertoáru se úpln ě vytratily tradi ční masopustní písn ě a byly nahrazeny písn ěmi spole čenskými, více českými než moravskými. Byly to nap ř.: Co jste, hasi či, co jste d ělali (zn ěla nej čast ěji) , Ta slepi čka kropenatá, Cigánko, ty krásná, Myslive ček vyšel z lesa, Už troub ějí, V Hodonín ě za vojá čka, Háj, háj, zelený háj Ešt ě sem se ze zelenej neposral. Nejvýrazn ějšími zp ěva čkami, i podle slov místních, jsou dv ě ženy pocházející ze Slovenska, které se do Valašské Senice p řivdaly. Tanec se p řirozen ě váže k hudb ě, proto p řevažuje polka a val čík. Nezaznamenala jsem žádný jiný tanec spojený a ť už s masopustem, nebo s regionem.
Při své pouti po jednotlivých chalupách dostávají fašanká ři všemožné „podaru ňky“. Nej čast ěji jsou to vají čka, slivovice, špek, klobásy, uzené maso, chlebí čky, kolá če a koblihy, na pasekách, kde žijí p řevážn ě starší lidé, jsou pro pr ůvod p řichystány podlesníky a místy je možné výjime čně narazit i na boží milosti. Ob čas se koledník ům poda ří získat také finan ční prost ředky, které pak putují do pokladny hasi čského sboru. Rovn ěž lístky na zábavu si lidé ob čas koupí, aniž by tam plánovali jít. D ůležité je finan čně podpo řit hasi če.
71
To, co se nesní na míst ě, je svezeno na obecní ú řad. Zde se p ři ve černí zábav ě připraví vaje čina s chlebem a rozdá se zú častn ěným. Zbytek se využije až za týden, kdy probíhá jakási hodnotící akce fašank ů. Týden po fašanku, v sobotu, se hasi či sejdou spole čně v sále ješt ě jednou. Za ú časti hudby, ale už jen v úzkém kruhu. Donesou to, co vykoledovali, p řichystají vaje činu se špekem, dají si slivovici, ud ělají si jednoduše samostatné dokon čení fašanku.
Fašanková veselice je, jak říká starosta obce, asi jedinou událostí v roce, kdy se sál úpln ě naplní nejen místními diváky, ale i lidmi z okolních vesnic. Celkov ě se jich sejde 150 – 200. Hudební zábavu oby čejn ě zajiš ťuje duo s klávesami, p řípadn ě i kytarou, které hraje populární písn ě (Duo Gaspary, 1+1, aj.). Jelikož má ve svém repertoáru všechny možné žánry, dokáže uspokojit jak mladé, tak i starší. Lidé se k fašankové zábav ě scházejí v obecním dom ě od osmi hodin. Masky přijížd ějí do sálu v deset hodin a dvakrát jej obcházejí s oblíbenou písní Co jste, hasi či, co jste d ělali , potom tan čí dohromady s diváky. Pochování basy za číná asi za hodinu. Pr ůvod nese na nosítkách basu a op ět obchází kolem sálu. Pak ji položí doprost řed, všichni si kolem ní kleknou, nebo sednou a ob řad za číná. Provází jím kn ěz s kostelníkem. Masky ob řadn ě plá čí a na říkají, zpívají podle domluveného scéná ře. Nejvíce truchlí ženich s nev ěstou , kte ří se i zde ujímají v ůdčí úlohy. Kn ěz za číná ob řad výkropem, který doprovází slovy: Dominosvobiskus, sakramentus, hrozn ě pijus, tam, kde p řídus, všade sa nachlaš čus. Pak zp ěvn ě žádá Pánaboha, aby base odpustil veškerá její provin ění, kterých se dopustila b ěhem ro čního hudebního období. Na náp ěv písn ě Z ahu čaly hory všichni zpívají a na říkají nad tím, že je basa opouští. Následuje dlouhý kn ězův monolog, který oslovuje truchlící a slibuje, že po šesti týdnech basa zase oživne a jmenuje ostatní nástroje, které bude op ět doprovázet. Vyzývá zú častn ěné, aby proto neplakali. Dále všichni povstanou a modlí se „Litanie z písma hospodského“. Od ko řalky –neodhán ěj nás pane. Nad ožralýma –smiluj se pane. Od kázání manželek –chra ň nás pane. K hezkým ženám –pomoz nám pane. Že nic dobrého neprovedem –víš sám pane.
72
Atd. Ceremonie je uzav řena náp ěvem písn ě Hřbitove, h řbitove s textem: 1) Spadl jsem neš ťastn ě ze sklepa na p ůdu, něco mi říkalo, že už tu nebudu. [:Švagrová plakala, švagr se tuze smál, když mne pan fachmajstr do truhly zatloukal:]. 2) Do truhly mne dali bez ná řku, bez k řiku, palec mám p řibitý, nos plný h řebík ů. [:P říze ň mne okradla, to byste ne řekli, do rakve mn ě dali pár starých fuseklí:]. 3) Druhý den v hrob ě nem ůžu klidn ě spát, žena šla na rande a dcera tancovat. [:Babi čka vedle mne spustila velký k řik, drž hubu, potvoro, však už jsi nebožtík:]. 4) Lidi čky, lidi čky z bohatší rodiny, vemte si do hrobu dv ě kila koniny. [: Červi se nažerou, vy spíte v pokoji, to živý nev ěř í, co mrtvý vystojí:]. Tímto ob řad kon čí. Kn ěz děkuje všem p řítomným za p říze ň a podporu a se všemi se lou čí.
Francova Lhota
Masopustní tradice byla ve Francov ě Lhot ě obnovena na p řelomu padesátých a šedesátých let podle p říkladu obce Lužná. P ůvodn ě se obch ůzka konala v pond ělí a v úterý a za čínala na dolním konci vesnice. Až v posledních patnácti letech se masopust přesunul na víkend, což je výhodn ější pro pracující. Francova Lhota je mnohem rozlehlejší než Valašská Senice a obejít ji celou v jednom dni bývalo velice náro čné. Nyní se proto chodí v pátek i v sobotu a na paseky se v ětšinou ani nezachází. Masopust i tady plní p ředevším funkci spole čenské zábavy a ohlašuje p říchod p ředvelikono ční doby. Není vnímán v žádných širších souvislostech. Podle jedné respondentky narozené v roce 1944, i v dob ě, kdy ona chodila na obch ůzku, šlo hlavn ě o zábavu doprovázenou velikým zp ěvem.
73
Ve Francov ě Lhot ě p řevažuje tradi ční složení masek. Nesmí chyb ět medv ěd a jeho vodi č (blíže nespecifikovaná maska) a nev ěsta s ženichem . V tomto p řípad ě bývá nev ěstou vysoký muž a ženichem naopak žena menšího vzr ůstu. Na rozdíl od Valašské Senice nemají p řesn ě definovaný úkol p ři obch ůzce. V roce 2004 byla v pr ůvodu také maska škola čky , kterou ženich s nev ěstou ozna čovali za své dít ě. Dále šel v pr ůvodu řezník , zdravotníci, cigán a n ěkolik cigánek, ježibaba a Červená Karkulka . Z mén ě obvyklých masek se pr ůvodu ú častnili věštkyn ě, Dracula, pirát a Madame Pompadour . Důležitou úlohu zastávali dva dělost řelci , kte ří s sebou celou cestu táhli d ělo. Když přišel pr ůvod do další části vsi na místo, kde bylo pohromad ě více dom ů, vyst řelili z děla, aby upozornili na sv ůj p říchod. Tradi ční maskou je postava masopusta se šavlí, který p řipomíná poh řebená ře. S touto postavou se však interpret nijak neztotožňoval a ani její význam mu nebyl jasný. Funkcí masopusta je obejít každý d ům a oznamovat lidem, že za číná masopustní čas. Poh řebená ř a jeho role už z pr ůvodu vymizela. Mnoho masek m ělo s sebou pochopiteln ě i své rekvizity, které jim dodávaly na přesv ědčivosti. Ježibaba, ov ěšená spoustou nejr ůzn ějších had ů, pavouk ů a jiných drobných zví řat, jezdila na košt ěti s řídítky a s poznávací zna čkou FAŠANKY 2004, věštkyn ě si sebou nesla svou v ěšteckou kouli, řezník m ěl spoustu nezbytného ná činí a cigán m ěl housle. Některé masky se b ěhem let obm ěň ují, jiné z ůstávají stejné. Základ vždy tvo ří muzikanti a nev ěsta s ženichem , oby čejn ě chodívá také kominík , Křemílek a Vochom ůrka (ti tentokrát v pr ůvodu chyb ěli) a další. D říve se masky p ůjčovaly z divadla v Novém Ji čín ě nebo v Uherském Hradišti, to však bylo velmi nákladné. Někte ří ú častníci si proto p řipravují masky sami z domácích zdroj ů, o jiné se stará paní Libuše Mat ůšová (ú častnila se pr ůvodu jako výb ěrčí), v ětšinou však jde o kolektivní práci. Nové masky se také každoro čně p řikupují ve firm ě Lipta ve Vsetín ě. Masopustní masky se nepoužívají pouze na fašanky, jak mi řekl Roman Sucháček, využití nalézají i během roku: „Letos sme m ěli t řeba n ěkolik masek svojich, n ěkolik masek sme dokoupili. Aby bylo t ěch masek, aby ta obec v ěděla, že tady to žije, neumírá, že to nejsou po řád dokola jedny a ty samé masky. Masky byly kupované z obchodu –některé, a n ěkteré t řeba ty z lo ňska si opravíme sami. Jsou v hasi čárn ě… a když je n ějaký maškarní ples t řeba nebo n ěco, tak lidi m ůžou p řijít a p ůjčit si tu masku. Za to je odpov ědný jeden člov ěk, který si to eviduje, kdo si tu masku p ůjčí nebo nep ůjčí. Aby se v ědělo, kdo tu masku má,
74 aby se to neztrácelo nebo tak. Je to obecní majetek vlastn ě, hasi či jsou pod obcí a když si člov ěk p ůjčí masku, tak si ji p ůjčí vlastn ě od obce a pak to vrátí. “ V roce 2008 se n ěkteré masky s obm ěnami opakovaly, jiné p řibyly. Byl to nap ř. Mexi čan Pedro Sanchez , Sherlock Holmes , jeptiška , kovboj či loupežník . Z pr ůvodu zmizel Masopust , jelikož maska se v předchozím roce zni čila. Také lí čení je velmi d ůležitou sou částí p říprav. Jak sami ú častníci říkají, bez maskérky, by se průvod snad ani nemohl konat. Lí čení jim neslouží pouze pro okrasu, velmi rádi se o n ěj d ělí s pocestnými či členy navšt ěvovaných domácností, o jejichž tvá ře otírají své tvá ře, a tak je na první pohled poznat, koho už fašankový pr ůvod potkal. Pozoruhodnou skupinou masek v pr ůvodu byli v roce 2004 cigáni . Byli čty ři a jejich chování odráželo aktuální sociální situaci Rom ů, zejména emigraci, která byla práv ě v tomto období v souvislosti s Romy ožehavým tématem. Jeden muž v masce cigánky nosil šátek, do n ěhož vybíral peníze „na Canadu“. Barvit ě p ři tom svou plánovanou emigraci do Toronta popisoval. Posléze ovšem podotkl, že Romy si tu cht ějí obyvatelé o čividn ě udržet, protože moc pen ěz nedávají. To, co si i p řesto odnesl, věnoval hasi čů m se slovy: „Chcu si kúpit dývídý, ale dám to na cisternu.“ Cigánky se dnes chovají jinak než d řív. V šedesátých letech 20. století, když přišly do domu, tak spíž z ůstala prázdná, bralo se všechno, hlavn ě vají čka. V roce 2008 chodily s pr ůvodem dv ě cigánky – matka (Ond řej Filák) s dcerou. Matka byla t ěhotná a měla s sebou také ko čárek s „dít ětem“. Když p řišla k domu, bušila na dve ře a dožadovala se aliment ů. Po vzoru svých p ředch ůdky ň ve všech domácnostech kradla jakékoliv jídlo, co našla, vozila jej v ko čárku a cestou se o n ěj d ělila s ostatními maskami.
Pr ůvod se p řipravuje a maskuje v hasi čské zbrojnici a postupuje od dolního konce vesnice na horní. V jednotlivých usedlostech jej už o čekávají. Stejn ě jako ve Valašské Senici je i tady fašank velkou událostí, která alespo ň na chvíli naruší všednost dn ů. Proto si fašanká ři dávají záležet na tom, aby ani jedno stavení na trase nevynechali. Cestou se zpívá a tan čí. Jakmile pr ůvod dojde na nové stanovišt ě, zazní rána z děla a masky se rozejdou po jednotlivých domech. V ětšinou chodí po dvou až p ěti spolu s jedním výb ěrčím. Výb ěrčí jsou od ění v hasi čských stejnokrojích a prodávají lístky na ve černí zábavu. Také zde si n ěkte ří lidé lístky koupí, i když se na zábavu nechystají. Cht ějí tak podpo řit aktivity hasi čského sboru.
75
Pr ůvod navšt ěvuje také hostinská za řízení v obci. V pátek je to hospoda U Reis ů a Ran č u zvonu. Jakmile se v sobotu pr ůvod dostane k hospod ě U Pavlík ů, čeká fašanká ře krom ě nezbytného koledování odpo činek a pozdní ob ěd. Velmi brzy však op ět vstanou od stol ů a pokra čují, nebo ť do ve čera ješt ě musejí vyšlapat na nejvýše položený konec vesnice, kterému se říká Pod Bechovem. O tom, že se fašank t ěší ve Francov ě Lhot ě velké oblib ě, sv ědčí nemalý zájem d ětí. Ty se postupn ě, jak pr ůvod postupuje kolem jejich dom ů, p řidávají a často s ním jdou i n ěkolik kilometr ů od svého domova až k poslednímu stavení ve vesnici Pod Bechovem – k domu Jana Bartoníka. Pr ůvod vrcholí, vždy se tady zdrží nejdéle. Všichni se na tuto část obch ůzky obzvláš ť těší a považují ji celkov ě za nejlepší. Koledníci dostanou spoustu jídla i pití, v prostorné kuchyni panuje živá zábava a je tu možno zaslechnout nejeden p říb ěh. Jakmile sejdou zp ět do údolí, čeká obch ůzká ře n ěkolik posledních dom ů a poté už jen p řípravy na pochování basy.
I v tomto pr ůvodu je v ěková skladba rozmanitá – od st ředoškolák ů až po důchodce. Nejv ětší část, v četn ě organiza ční složky, však tvo ří mladí lidé. Masopust je iniciován místními hasi či a také velká část pr ůvodu je složená práv ě z nich. Podle slov Aloise Žídka d říve chodívalo „za fašanky“ mnohem mén ě žen, v roce 1964 dokonce nešla žádná a do ženských masek se museli oblékat muži. Na za čátku šedesátých let byly nejvýrazn ějšími ženskými nositelkami sta řenky. Masky si vyráb ěly ze starých jupek a sukní po svých babi čkách, a když p řestaly chodit, následoval útlum, dokud nenastoupila nová generace dívek a mladých žen. O tom, že lhotský masopust je známý široko daleko, vypovídá skute čnost, že se do pr ůvodu p řidávají masky z úpln ě cizích vesnic, n ěkdy i zna čně vzdálených. Nap ř. muž v masce cigánky jezdí na fašank z Valašských Klobouk. Další cigánka , tentokrát žena –Renata Malinová, p řijela ze Zub ří. Ze Lhoty nepochází, narodila se v Jablunkov ě. Má tu jen p řátele a v roce 2004 se vydala na masopust v masce poprvé. O fašanku ve Francov ě Lhot ě kolují r ůzné pr ůpovídky. Podle n ěkterých je to ta „nejkrásn ější tradice, co tu je” . A taky se říká: „Víte, jaký je rozdíl mezi fašankem a smr ťú? Žádný! Dyž to p říde, tož ideš“ . Podle jednoho z obch ůzká řů je to, čeho si účastníci obzvlášt ě váží, pospolitost a p řátelství, které pr ůvod všude provázejí. Jiní to komentovali slovy: „Aspo ň se tu n ěco d ěje”.
76
O čem také ob čas padla řeč, byl tzv. fašankový d ůchod. Toho obch ůzká ř dosáhne za 30 let služby. Je to v podstat ě prestižní záležitost. Jeden z mladších účastník ů řekl, že s pr ůvodem jde pátým rokem, do d ůchodu mu tedy zbývá 25 let, a v roce 2004 si kv ůli tomu vzal i „opuš ťák“ na vojn ě. Zajistit muzikanty do fašankového pr ůvodu v dnešní dob ě není jednoduché. V roce 2004 se obch ůzky ú častnili t ři. Hráli na „basu“ (žes ťový nástroj), akordeon a buben. Akordeonista p řijel z Lužné. Nejdéle s pr ůvodem chodil basista, celých 27 let. Za t ři roky by m ěl tedy nárok na fašankový d ůchod . O čty ři roky pozd ěji bylo hudebník ů p ět. P řibyl další buben a heligonka. Narozdíl od Valašské Senice tvo ří repertoár francovolhotských fašanká řů zejména obecné lidové písn ě moravské a valašské. Z těch p řevažují písn ě z oblasti jižního Valašska. Objevily se nap ř. tyto: Na Pul činách jarmek byl, Ej vrší, vrší, A já su synek z Polanky, Čerešni čky, čerešni čky, čerešn ě, Roste drobná jatelinka, Slivovice, rum a borovice, pohonný materiál. Z fašankových písní n ěkolikrát zazn ěly jen Fašanky, fašanky. Jedna respondentka narozená b ěhem druhé sv ětové války uvedla, že za jejího mládí se fašankové písni čky zpívávaly, ale už tehdy p řevažovala dechovka. V roce 2008 jsem zaznamenala, že píse ň Fašanky, fašanky některé masky zpívaly p ři p říchodu do každého stavení. Zn ěla takto: Fašanky, fašanky, aj pod obušky, My všecko bereme, aj plané hrušky. Tutej nám nedali, tutej nám dajú, Komára zabili, slaniny majú. Masopustní tance se netan čily tehdy a netan čí se ani te ď. V ětšinou je možné vid ět polku a val čík a podle pam ětník ů byl v dob ě jejich mládí populární také swing: „Skákávalo sa o dušu.“
Nej čast ěji si fašanká ři ve Francov ě Lhot ě vykoledují koblihy, špek, slaninu, salám, sýr, chlebí čky, buchty, boží milosti a samoz řejm ě nem ůže chyb ět alkohol. Dříve
77 se slivovice dostávalo mnohem mén ě, protože lidé nem ěli možnost tolik pálit. V domech se tedy pil r ůzný jiný alkohol (zelená apod.). Fašank se ve Francov ě Lhot ě hodnotí asi m ěsíc po samotné akci. Říká se tomu „dopíjání po fašankách“. Ú častníci p řinesou všechno, co vykoledovali, v ětšinou je to alkohol a peníze. Všechny peníze, jak vykoledované, tak utržené p ři fašankové zábav ě, putují k hasi čů m. Využívá se jich zejména pro d ětské programy, které hasi či organizují. Masopust vyd ělá vždy ze všech akcí nejvíc. Celkov ě p řevažuje mezi obyvateli názor, že hasi če je nutné podporovat, protože je jich v obci pot řeba, což dokládá výrok mladého hasi če Romana Suchá čka (nar. 1989): „Máme tu fašanky, které taky chodí po celé d ědin ě, p římo p ři tom vlastním chození se vybírá vstupné, kdo chce tak si koupí zrovna lístky na zábavu, na míst ě jsou o něco dražší. A to je prost ě tradice, kdy chodí masky po d ědin ě, od domu k domu, každému, který žije trošku tou tradicí, tak máme nachystané n ěkde kalíška, n ěkde máme nějaké ob čerstvení, chlebí čky, jednohubky a tak. Takže bere se tady ta tradice, žije to tady ve Francové Lhot ě, jsme za to rádi, že tady to žije, že to neumírá, že jak v okolních obcích chodí fašanky podél d ědinu a nic nemají. U nás projdem tu d ědinu, máme tady ty lidi, kte ří nám to ob čerstvení poskytnou, zaplatí za vstupenky, i když tam nejdou, tak nám ty peníze t řeba dají, protože nikdy nevíte kdy hasi če budete pot řebovat. U nás na fašanky chodí samí hasi či, nikdy nevíte jestli bude ho řet u vás. “ Dokud chodíval fašankový pr ůvod v pond ělí a v úterý, muzika byla po oba dva ve čery. V pond ělí se konala zábava v centru obce v hospod ě U Reis ů, v úterý na horním konci v hospod ě U Pavlík ů. Zábava skon čila pochováním basy o p ůlnoci z úterka na Popele ční st ředu. To byl konec masopustního veselí a nastaly p řípravy na Velikonoce. Dříve se p řed pochováním basy také d ělávala „sva ďba“, od té se již upustilo. Rekvie neboli texty k pochovávání basy jsou, zdá se, ve Francov ě Lhot ě p římo proslavené a podle hlavních protagonist ů pochovávání je p řevzali i v jiných vesnicích. Autorem p ůvodního textu, který se v pr ůběhu doby dopl ňoval a obm ěň oval, je Josef Václavík. D říve se muzika i pochování basy konalo v hospod ě U Pavlík ů, dnes probíhá v kulturním dom ě. I zde se zpívala píse ň Hřbitove, h řbitove, zahrádko zelená, ale v jiném zn ění. Ve Francov ě Lhot ě za číná pochování basy o p ůlnoci. N ěkte ří ú častníci se převlékají do jiných kostým ů. Zde je popis ob řadu z roku 2004. V čele pr ůvodu jde harmoniká ř s bubeníkem, za nimi se nese basa, tedy žes ťový nástroj, na který se hrálo v
78 pr ůběhu pr ůvodu. Za nimi nesou namaskovaní „poz ůstalí“ čty ři svícny se sví čkami, následuje d ělo a ostatní ú častníci pr ůvodu. Když se pr ůvod zastaví, basista se pokouší na basu hrát, ale ta jen vzdychá, masky o ni dostávají strach a za čínají na říkat. Basista svou milovanou basu pokládá na máry, všichni si klekají kolem ní a dva hasi či ve stejnokrojích stojí vedle na čestné stráži. Ná řek se naplno rozezní na fará řů v pokyn: „Všeci be čať, v čil!” K base p řicházejí zdravotníci , prohlížejí ji, sestra jí píchne injekci a doktor dává um ělé dýchání. Když uznají, že už jí není pomoci, cigánka s pirátem za čnou kopat hrob za mohutného ná řku truchlících doprovázeného výk řiky: „Cos nám to ud ělala, baso!” Nyní fará ř s kostelníkem ohlašují rekvie a vyzývají všechny p řítomné, aby v pr ůběhu nich nepili a nekou řili. Kostelník oslovuje všechny p řítomné i zem řelou „tetu basu“, vyjad řuje lítost nad tím, že ne čekan ě, a č tragikomicky odešla a vzpomíná na události, p ři kterých ješt ě nedávno zajiš ťovala zábavu. Vy čítá jí, že po sob ě zanechala jen dluhy po hospodách, které za ni te ď musí zaplatit masky a hasi či. Jako p říčinu smrti uvádí, podle léka řské zprávy, podchlazení a p řemíru trnkových kapek. Kostelník předává slovo panu protektorovi , tedy fará ři. Ten zpívá rekvie. Milá baso, víme, jaký t ěžký úkol’s m ěla a jak byl tv ůj život pestrý a divoký, když v plné kráse a síle’s byla. A v čil tu ležíš […] , nedá sa nic d ěla ť. Ale vzpomínku ti zachováme a dneska ťa tady, kmotro baso, spole čně pochováme. (zvonec, pokra čují kostelník a fará ř st řídav ě, zp ěvn ě) Olores dolores, nau čá ťa v pekle móres, smutná chvíle pro nás nastala, když nám basa hráti p řestala, cos to, milá baso, ud ělala, žes tak brzo dodýchala, byla to paráda a te ď už’s, baso, dohrála. Dále proslov pokra čuje ve stejném duchu, fará ř s kostelníkem truchlí nad ztrátou basy, vytýkají jí, že pila za svého života málo alkoholu, jinak by to ur čit ě p řežila a na říkají, že base už není pomoci. A te ď sa všeci odeberte, zasej k base b ěžte kle čať. Nemyslete si, že je konec, takže všeci musíte be čať.
79
Následují prosby k base: Prosíme ťa, baso milá, abys nás od pohrom uchránila. Ochraňuj nás baso: od zlej ženy, od nedostatku pen ěz, od nedostatku slivovice –šak už si ju doma sami pálíme, od nedostatku dobrých hospod. Prosíme, aby sme sa kone čně svobody v manželství do čkali. Dop řej nám to bas –dobrej slivovice, ale ne samohonky. Dop řej nám to baso –aby na Carnexu dobrá uzenina se d ělala. Aby žena dob ře va řila –a m ěla z čeho a m ěla na koho. Aby na rukách nás nosila. (rána z d ěla) Aby ráj na zemi nám p řipravil –ne o čistec ani peklo. atd. 62 (beze zp ěvu) Lú číme sa s tebú v tejto smutnej dob ě, aby sme ťa dlúho nenechali spá ť v hrob ě, ale znovu namastili tvoje klapky, k životu ťa znovu zbudí slivovice kapky. Basista sa nafúkne, radost a smích znovu vypukne. (zp ěv) Kam s ňú bácnem? Tam, kde s ňú bude chvílu amen. Čím o či zalejem? Slivovicú, nebo rumem. (beze zp ěvu) Lú číme sa p ěkn ě s každým z vás a v ěř íme, že p říští rok v nálad ě sa tu zase zejdeme. (zvonec) Za zvuku poh řební melodie pr ůvod obchází sál. Vp ředu jde muzika, za ní nesou hasi či basu na márách. Pr ůvod ukon čují fará ř s kostelníkem . Ob řad skon čil, za číná zábava.
62 Text není úplný, jedná se pouze o ukázku.
80
Při návratném výzkumu v roce 2008 jsem zaznamenala pozm ěněný text rekvií, došlo také k momentu, kdy dlouholetý interpret faráře p ředával funkci ob řadníka mladému obch ůzká ři Ondrovi Filákovi. Ten sice už nebydlí ve Francov ě Lhot ě, nicmén ě se stále velmi aktivn ě zapojuje do kulturního života obce, zvlášt ě do organizace fašank ů. Zárove ň je hlavním organizátorem mikulášské obch ůzky.
5.2. Mikulášská obch ůzka
Mikulášské obch ůzky pat ří ve Valašské Senici, Francov ě Lhot ě i Pul čín ě jednozna čně k jednomu z vrchol ů zvykoslovného cyklu. Jsou netrp ěliv ě o čekávanou událostí, na kterou hlavn ě d ěti a mládež dlouho vzpomínají. Dokladem toho je fakt, že obch ůzka se nap ř. ve Francov ě Lhot ě neomezuje pouze na jediný den, kterým na v ětšin ě míst v naší zemi bývá 5. prosinec. První skupina koledník ů vyráží již nejbližší víkend po duši čkách, do svátku sv. Mikuláše se tak vyst řídá až p ět skupin vzestupn ě podle věku. Obch ůzku za čínají prv ňáčci a druhá čci ze základní školy, další týden chodí t řetí, čtvrtá a pátá t řída a tak dále, až po studenty u čň ovských škol. Vše vrcholí o víkendu před sv. Mikulášem regulérní obch ůzkou „t ěch opravdových mikuláš ů“, 63 tedy nejstarší mládeže a dosp ělých. Podle slov místních obyvatel si i d ěti cht ějí užít létání , jak je obch ůzka všeobecn ě nazývána.
Mikulášské obch ůzky jsou p ředk řes ťanského p ůvodu a vázaly se k zimnímu slunovratu, k řes ťanský ráz získaly až ve st ředov ěku, kdy se ve 12. století po Evrop ě rozší řil kult sv. Mikuláše. Do českých zemí se dostal v pr ůběhu 13. a 14. století b ěhem německé kolonizace. 64 Podoba obch ůzky, jak ji známe dnes, je však pom ěrn ě mladá. 65 Pro mikulášské masky jsou charakteristické magické prvky a prvky kultu zem řelých. Také Josef Václavík, dlouholetý kroniká ř a historik Francovy Lhoty, se domnívá, že za mikulášskou tradicí nestojí pouze kult sv. Mikuláše, ale hlavn ě p ředk řes ťanský zvyk. Podle jeho názoru a vysv ětlení se k magickým funkcím mikulášské obch ůzky p řidává ješt ě ekonomická a sociální funkce, s čímž nelze nesouhlasit. V měsíci prosinci bývá brzy tma a a č je doba adventu, lidé vždy cítili pot řebu vyplnit si toto temné období zábavou. I dnes je mikulášská obch ůzka jednou z mála spole čenských p říležitostí
63 Slovem mikuláš se ve Francov ě Lhot ě i ve Valašské Senici ozna čují všechny masky mikulášského pr ůvodu. 64 Brou ček, S., Je řábek, R., et. al.: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska . Svazek 2. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 559. 65 Buzek, L.: Kulturn ě-politické pozadí mikulášských obch ůzek na Moravském Valašsku . In: Moravsko- slovenské vztahy v lidové kultu ře. Ostrava: Profil, 1974, s. 155.
81 v období mezi duši čkami a Vánoci. O ekonomickém významu obch ůzky se zmíním pozd ěji. Mikulášská obch ůzka se uskute čň uje ve všech vesnicích Hornolide čska, masky v každé z nich však mají své specifické odlišnosti. 66 Nejvýrazn ější a nejvíce zastoupenou maskou je čert. Ve st ředov ěkém křes ťanském pojetí byl čert symbolem překonávaného pohanství. Maska, jak ji známe dnes, vznikla prolnutím starých pohanských p ředstav, k řes ťanského u čení a místní tradice. Maska čerta má zoomorfní charakter a skládá se z naruby obráceného ov čího kožichu r ůzných odstín ů a plechových zvonc ů ( křapál ů či štambrlák ů), na hlav ě má čert kuklu, tzv. larvu , rovn ěž z kožešiny, s otvory pro o či a červeným soukenným jazykem. Sou částí larvy bývá také plst ěný klobouk s beraními, kravskými nebo kozími rohy, z něhož visí veliký chomá č dlouhých pruh ů pestrobarevného krepového papíru. Čerti jsou vyzbrojeni metlami, dřev ěnými vidlemi nebo sochory, na jejichž koncích mívají řet ěz, do kterého svazují ženy a d ěvčata a „odnášejí je do pekla“. D říve nosívali čerti na holích nebo na od ěvu přišitou ježovinu – k ůži z ježka, kterou píchali d ěvčata, a která je starobylým vegeta čním a zdraví upev ňujícím prvkem. V některých vesnicích se ježovina stále používá, ve Valašské Senici a ve Francov ě Lhot ě už nikoli. Čerti na sob ě mívali také sukn ě z hrachoviny nebo z pov řísel upletených z oklepinové 67 žitné slámy. Sláma je symbolem hojnosti a plodnosti a stala se znakem zimního mlácení obilí. Pul čínští čerti mívají dodnes nohy odspodu ke kolen ům obto čené pov řísly. Když p řijdou do chalupy, schváln ě slámu ot řepávají, aby po nich v dom ě z ůstala památka. Plodnostní význam slámy s tímto úkonem v pov ědomí obch ůzká řů již nesouvisí. Ve Francov ě Lhot ě ani ve Valašské Senici se slam ěné sukn ě už nenosí, mladí obch ůzká ři si je neum ějí vyrobit. Variací čerta byl Lucifer . Míval jen ocas, ne sukni, naruby obrácené kalhoty a nosíval s sebou vidle. Ve vzhledu a chování masky čerta se také odrážejí staré p ředk řes ťanské představy. Na prvek kultu zem řelých poukazuje maskování do kožešin. Mru čení a lomození zvonc ů m ělo magicky p ůsobit k odhán ění zlých sil. Dnes p ředevším dodává čert ům na strašidelnosti. Čerti p ři obch ůzce nemluví, pouze vydávají zvuky a to, že d ěti i dosp ělé odnesou do pekla, musejí nazna čovat praktickými pokusy. Mikulášský pr ůvod je všude provázen zv ědavými d ětmi, které čerty dráždí a provokují k divokým
66 Viz p říloha XXV.a (obrázek z brn ěnského veletrhu REGIONTOUR, kde se prezentovali zástupci v mikulášských maskách ze všech hornolide čských obcí) 67 Mlátily se pouze klásky, stébla z ůstala nedot čená.
82 honi čkám. Masky čert ů tropí r ůzné nezbednosti. Jejich nositelé pod nimi m ění své chování – ztotož ňují se s nimi, stávají se čerty. V dřív ějších dobách zvlášt ě starší ženy dohlížely na to, aby každý čert m ěl pod kožichem r ůženec, to aby jej ďábel skute čně neovládl. Maska sv. Mikuláše, jemuž se říká jednoduše Svatý , mívá klasickou podobu – vlasy a vousy vyrobené z vaty, často p řipevn ěné na škrabošce, aby rovn ěž identita tohoto nositele z ůstala utajena. Na sob ě má sv. Mikuláš biskupský pláš ť, mitru s křížem a berlu, nezbytnou rekvizitou je košík, ve kterém nosí bonbony, o říšky a kasi čku na vykoledované peníze. Smrtka , Smrti čka nebo také Krti čka je od ěna v bílých kalhotách a bílém hábitu s velkým černým k řížem na zádech, také m ůže mít na trupu vyzna čená černá žebra. Na hlav ě má škrabošku s otvory pro o či a ústa, které jsou ohrani čené černou barvou, p řípadn ě s jednoduchými ornamenty. Dopl ňkem masky je d řev ěná bílá kosa a bílé d řívko, kterým na kosu ťuká. Poslední maskou je k ůň nebo také nakoni . Nese n ěkteré atributy čertovské masky, ale liší se barevností – kuklu na hlav ě jako jediný nemá ze sv ětlé, ale naopak z černé kožešiny, místo kožichu má na sob ě modrou bl ůzu a p řes kalhoty nataženou červenou sukni. Červená je barva, která náleží výhradn ě této masce. Obléct se do této masky a nosit ji není jednoduchá záležitost, pod sukní je upevn ěna kovová obru č s dřev ěnou hlavou koníka a zvonky. V ruce nosívá koník dřev ěnou šavli. Na otázku, jestli s mikulášským pr ůvodem m ůže chodit také and ěl, se mi dostalo odpov ědi: „Tady sa s and ělama nelíce, to pouze v Praze “. V minulosti chodívala s pr ůvodem ješt ě jedna maska – tzv. nosi č. Ten vypadal jako Lucifer, nosíval bi č a pytel, do kterého vybíral „pro koní čka ovéska“. Ludmila Vráželová z Pul čína uvedla: „Moselo sa da ť, aj gdyby sa u súsedú moselo vypoš čať“. Krom ě ovsa dostávali koledníci i je čmen či jiné zrno, vše se potom zpen ěžilo. Z vykoledované slaniny a vajec se ve čer ud ělala vaje čina. Jelikož ve vesnici dnes existuje minimum drobných zem ědělc ů, maska nosi če z pr ůvodu vymizela. Spolu s ní můžeme pozorovat ztrátu jednoho z význam ů mikulášské obch ůzky, který dnes stojí v pozadí celé divoké akce, v minulosti však pat řil ke st ěžejním funkcím – p říležitost ke zlepšení finan ční situace p řed Vánocemi – svátky, které m ěly být v zimním období nejhojn ějšími. Podíváme-li se na složení dnešních mikulášských průvod ů a porovnáme-li t ři obch ůzky, jichž jsem se zú častnila, se stavem, jaký zaznamenal v sedmdesátých letech 20. století Ladislav Buzek, dojdeme k zjišt ění, že skladba pr ůvodu se prom ěnila a ztratila d řív ější pevný řád v návaznosti na ztrátu funk čnosti n ěkterých masek. Jak již
83 bylo zmín ěno, z pr ůvodu zmizela maska nosi če, jelikož zanikla jeho úloha. Buzek dále specifikuje, že pr ůvod základních p ěti masek – Svatého, čerta, koníka, nosi če a smrti – mohl být rozhojn ěn o více čert ů, nikoliv však o dalšího koníka či o další smrt. Zvlášt ě zd ůraz ňuje ojedin ělost dvou posledních masek konkrétn ě ve Francov ě Lhot ě a ve Valašské Senici. Tyto masky byly považovány mezi lidmi za nejd ůležit ější a nejzávažn ější. 68 Toto pravidlo již neplatí, ve všech t řech pr ůvodech se objevily smrtky dv ě až čty ři, Lho ťané dokonce chodili se dv ěma koníky. Josef Václavík vzpomíná na mikulášské pr ůvody následovn ě. Mikulášské obch ůzky si pamatuje od roku 1945 a o jejich p ředvále čné podob ě slyšel od své maminky narozené v roce 1895. Tradice byla p řerušena ve t řetím roce druhé sv ětové války, jelikož Francova Lhota a Valašská Senice leží v těsné blízkosti státní hranice, kterou hlídali n ěme čtí vojáci. Pr ůvody tehdy narušovaly autobusovou dopravu a hrozilo nebezpe čí, že se v maskách mohou skrývat partyzáni. Zápis v kronice Francovy Lhoty z roku 1960 uvádí: „Několik dn ů p řed Mikulášem (6. prosince) chodili op ět ‚Mikuláši‘. Tento zvyk se udržoval ve Lhot ě odnepam ěti a nezapomene se na n ěj žádného roku, protože poskytuje výrostk ům možnost v přestrojení za čerty provád ět r ůzné šaškárny a kolikrát lumpárny. V dřív ějších dobách vybírali Mikuláši po chalupách oves, který pak v hospod ě prodali a výt ěžek tam také propili. V dnešní dob ě tohoto zvyku používají jen k plašení d ěvčat a dětí, oves už nesbírají. Není to nijak chvályhodný zvyk, oby čejn ě skon čí n ějakou nep říjemností. Ale snad práv ě proto je to jeden zvyk, na který se dosud nezapomnělo“.69 Do stejného období datoval Josef Trochta (nar. 1939) přechodnou krizi mikulášské tradice ve Francov ě Lhot ě: „To máte tak. Potom byl už ten pr ůmysl hodn ě, já si pamatuju t řeba já sem p řišel z vojny v padesátém devátém, no tak tehdá to bylo aji ty zvyky na vym ření! To bylo všecko v učení, že, a hnalo sa do u čení a tak dále. To bylo aji ti mikuláši to velice málo. Ale zas sa to obnovilo, ne že by to zaniklo, ale bylo to jako tak na úpadku, protože oni ty mladé tla čili po řád do u čení a do sv ěta. Tady v tých dědinách to bylo, jak sa říká, vybílené. Nebylo tých mladých. A potom sa to zas jako, potem už za čalo zas.“
68 Buzek, L.: Kulturn ě-politické pozadí… , c. d., s. 155. 69 MZA v Brn ě–SOkA Vsetín, Pam ětní Kniha obce Francovy Lhoty, II. díl. 1948 –1965. Rukopisná kronika, inv. č. 44, s. 110.
84
Mikulášská obch ůzka, jak ji známe z města a jak ji popisuje nap ř. Ji řina Langhammerová, 70 probíhá 5. prosince, ale v mnohem menší mí ře, než jak je tomu zvykem v obcích bez tradice létání mikuláš ů. Po vesnici chodívají skupinky i s and ělem k rodinám, které si návšt ěvu sv. Mikuláše p ředem domluví. Rodi če jim v tom p řípad ě předem tajn ě p ředají dárky pro své d ěti. Takových rodin je však minimum. Tyto dva rozdílné druhy mikulášské obch ůzky spolu nesouvisejí, jak dokládá vypráv ění Anny Tkadlecové (nar. 1951): „Kdysi nám donesl svatý Mikuláš, to bylo p řed tým, to sme m ěli domluvené, teti čka Kubinová nám d ělala svatého, p řišla, naša maminka jí dala dycky jako ty nejaké ty dáre čky, jo, ona nám to naložila na st ůl, nad ělila, na to p řilet ěli ti čerti, my sme hned schovaní pod postelama, za postelama, všude v ložnici a až sme, potom ti čerti utekli, tak sme sa vrátili a všecky cukrové nám zebrali. Takže sme nem ěli nic. “ Spíše než „osobn ě“ nad ěluje sv. Mikuláš ve Francov ě Lhotě dáre čky do pun čochy. Theodor Merlí ček, u čitel ve Francov ě Lhot ě, v roce 1960 napsal: „Ve čer p řed svatým Mikulášem si d ěti nastav ěly za okna čepice, klobouky nebo pun čochy a čekaly, že jim Mikuláš za okno n ěco nad ělí, až budou spát. Zatím chudinka babi čka m ěla už vše p řichystané, a když d ěti spaly tvrdým spánkem, tu nastala práce pro babi čku – Mikuláše. Ráno sotva se d ěti probudily, b ěžely k oknu a tam s nadšením obdivovaly št ědrost Mikuláše a každý si vzal svoji nadílku – perníkového Mikuláše a sušené ovoce, pe čivo, pop ř. pun čochy, papu če nebo čepice“. 71 Jako ob řadní mikulášské pe čivo se ve Francov ě Lhot ě, bohužel čím dál mén ě, pe čou čerti z kynutého t ěsta.
Francova Lhota
17. listopadu 2007 jsem se zú častnila obch ůzky t řetí nejstarší skupiny mikuláš ů ve Francov ě Lhot ě–žák ů osmé a deváté t řídy. Vedle sv. Mikuláše bylo ve skupin ě šest čert ů, čty ři smrti čky a k ůň . Chlapci uvedli, že skupina není nijak konkrétn ě organizovaná, není to ani žádná ustálená skupina nebo parta, na obch ůzku jde, kdo chce. Na otázku pro č vlastn ě do pr ůvodu chodí, chlapci odpov ěděli: „abysme dodržali tradici “ a také „abychom si vyd ělali “. Příprava na obch ůzku není jednoduchá, jelikož si
70 Langhammerová, J.: c. d., s. 248 –259. 71 Merlí ček, T.: Jeden ze sedmnácti . Rukopis. 1. svazek. Újezd u Brna, 1960. Uloženo v osobním archivu PhDr. J. Merlí čkové.
85 všichni své masky vyráb ějí sami, pouze zvonce, p řípadn ě další t ěžko vyrobitelné sou částky, se ve vesnici p ůjčují nebo d ědí. Mikulášské obch ůzky trvají dva dny, protože je obec rozlehlá. Za číná se vždy ve st ředu obce. První den mikuláši projdou jeden konec vesnice, druhý den se vydají na druhý konec, opa čně než p ři fašankách. Školáci vyrážejí na obch ůzku v pátek ihned, jak skon čí vyu čování, tedy kolem jedné hodiny odpoledne. V sobotu se chodívá bu ď dopoledne, nebo po ob ědě. Žáci osmé a deváté t řídy letos vyrazili na první obch ůzku v pátek po vyu čování a skon čili kolem sedmé hodiny ve čer, v sobotu se sešli, aby se spole čně p řevlékli, o p ůl jedné odpoledne. Že mikuláši brzy vyrazí na obch ůzku se lehce pozná, nebo ť ve st ředu obce se touto dobou již za čínají srocovat zv ědavé d ěti. Pro ně jsou mikulášské dny velkým dobrodružstvím. Neustále dotírají na čerty a snaží se k nim p řiblížit, protože v ědí, že masky si to nenechají líbit a za čnou je honit. Mezi přihlížejícími a aktéry probíhá jakási hra, která je generacemi daná. Sami chlapci na otázku „pro č d ěti honí“ se smíchem odpov ěděli: „Protože otravujou “. Ale ihned dodali: „Protože je to tradice “. Mikulášský pr ůvod procházel vesnicí od domu k domu, všude se zastavil a sv ůj příchod oznámil hlasitými zvuky. Každá z masek m ěla n ějaký zvukový prost ředek k tomu, aby na sebe skupina upozornila. Sv. Mikuláš zvonil na zvone ček zav ěšený na berle, smrtky klepaly ocelkou o kosu a čerti poskakovali, aby rozezn ěli zvonce připevn ěné na t ěle. Trasa obch ůzky je zhruba ur čená p ředem, v pr ůběhu se ovšem up řes ňuje kudy a kam se p řesn ě p ůjde. Sv. Mikuláš zvoní u dve ří, často se však otev ření nedo čká. B ěhem hodiny, kterou jsem s pr ůvodem strávila, pouze v malé části domácností otev řeli. Jestliže se tak stalo, sv. Mikuláš řekl „Pozdrav Pánb ů“ a hospodá ři či hospodyni podal n ěkolik bonbon ů. Na oplátku dostal drobný pen ěžní obnos, v ětšinou dvacetikorunu, a pr ůvod ihned bez zbyte čného zdržování pokra čoval dál. V některých rodinách už na chlapce čekali a m ěli peníze p řipravené, jeden starý muž jim je dokonce podával z okna, aby nemusel jít otvírat. B ěhem dvou dn ů si chlapci vyd ělají asi 3000 K č, které si mezi sebe rozd ělí, část utratí spole čně. To, že mnoho lidí není ochotných koledník ům otevírat, vidí chlapci v tom, že jim není p říjemné, když každý týden p řijde skupinka d ětí, které cht ějí peníze. Obyvatelé Francovy Lhoty zase tvrdí, že je milé, když p řijdou koledovat malé d ěti, starší kluci, hlavn ě u čni, však cestou pijí alkohol a d ělají výtržnosti. S ni čím takovým jsem se však práv ě u této skupiny čtrnácti – a patnáctiletých chlapc ů nesetkala.
86
Obch ůzka „opravdových mikuláš ů“, se d říve konala 5. prosince, dnes je přesunuta na nejbližší pátek a sobotu p řed svátkem sv. Mikuláše kv ůli zam ěstnání. Mikulášská parta má v sou časnosti dva hlavní organizátory, kte ří dávají dohromady masky i obch ůzká ře – Ondru Filáka a Josefa Košuta. Členové SDH mi řekli, že mikulášskou obch ůzku organizuje TJ Sokol, ve skute čnosti však sportovci poskytují hlavn ě šatny – tedy zázemí pro p řípravu, za mikuláše však chodí jak oni, tak členové SDH. M ůže se p řidat prakticky kdokoliv, v ětšinou se jedná o partu kamarád ů. Stanislav Filák (nar. 1981), který v tomto roce chodil v masce čerta, uvedl, že v dřív ějších dobách výjime čně chodívaly za mikuláše i konkrétní ucelené skupiny, t řeba traktoristé nebo stavební d ělníci ze zem ědělského družstva. Pozd ěji také bývalo podmínkou, že obch ůzká ři museli mít p řes dvacet let, nejmladší z nich byli tedy na vojn ě. Zatímco v sou časné dob ě chodí p ředevším mládenci, 72 v padesátých až devadesátých letech chodívalo hodn ě ženatých muž ů. Šedesátiletí a sedmdesátiletí pam ětníci vzpomínají, že d říve chodívalo n ěkolik mikulášských skupin – Hor ňané, Dol ňané a Bechovjané. Uprost řed vesnice se setkali a kolikrát se i poprali. Pr ůvod se konal vždy 5. prosince a ú častnili se jej muži r ůzného věku, od voják ů až po padesátníky. N ěkte ří obch ůzká ři se každoro čně účastnili mikulášského pr ůvodu i po desítky let. Svatý rozdával d ětem hašlerky, karamelky či cukrkandl, často mu maminky nebo babi čky podstr čily drobné dárky pro své potomky. Hlavní mikulášskou nadílku však d ěti našly po ránu doma v pun čoše za oknem – jablíčka, čerty a mikuláše upe čené z pšeni čného t ěsta, k řížaly a o říšky. Ačkoliv fará ři nebývali nadšenými p říznivci mikulášské obch ůzky, pr ůvod chodíval i na faru a pan fará ř dostal od mikuláš ů jako dárek soukenné papu če. Mikuláši byli tolerováni, ale farní kronika se o nich nezmi ňovala. 73 Stanislav Filák chodí v masce čerta od 6. t řídy a podle jeho slov je sou časná skupina již delší dobu ustálená, ob čas se n ěkdo p řidá, nebo naopak ubude. Obch ůzká ři se scházejí p ředem, aby p řipravili masky – pospravovali je a nast říhali si mašle z barevného krepového papíru, které se p řipev ňují shora na larvu mezi rohy. Mašle znázor ňují barvu pekelného ohn ě. Masky, které používají, jsou staré 20 – 25 let, vyráb ěli je tehdejší obch ůzká ři, ob čas se ušije nová. Je to však záležitost velice nákladná, jelikož na jednu masku čerta je pot řeba až osmi ov čích k ůží. Masky bývají
72 Podle Josefa Václavíka tomu tak bylo i v minulosti. 73 Josef Václavík jakožto bývalý obecní kroniká ř uvedl, že zápisy ve farní kronice za posledních 100 let neobsahují ani jedinou zmínku o mikulášské obch ůzce.
87 uložené všechny pohromad ě ve stodole nebo na p ůdě u n ěkterého z obch ůzká řů . Po použití je nutné je vždy d ůkladn ě vysušit, aby nezatuchly či nezplesniv ěly, je tedy t řeba se o masky neustále starat. Pokud je pot řeba, starší mikuláši p ůjčují své masky školák ům a u čňů m na jejich obch ůzky. Mikulášská tradice se již delší dobu neomezuje pouze na obch ůzku dom ů, část maskované skupiny se schází v šatnách na h řišti již v pátek ráno, aby si rozebrala masky a ze všeho nejd říve navštívila mate řskou školku ve Valašské Senici. O hodinu pozd ěji mí ří do spole čné základní školy ve Francov ě Lhot ě. Podle ředitele školy Karla Suchá čka (nar. 1953) je vyu čování v celém mikulášském týdnu a p ředevším pak v pátek narušené, jelikož d ěti se t ěší na mikuláše a nesoust ředí se na u čivo. Žáci druhého stupn ě byli na výlet ě v Informa čním centru Pul čín, vedení školy dokonce uvažuje, že v tento den za čne po řádat besídky. Dřív mikuláši z ůstávali pod okny a strašili d ěti zvenku, aby nenad ělali ve škole nepo řádek ze špinavých bot, v poslední dob ě však chodí n ěkolik masek i do t říd. Svatého Mikuláše v minulém roce doprovodili dva čerti a smrtka. Navšt ěvovali t řídy prvního stupn ě, čerti strašili d ěti, svatý je ut ěšoval, aby se nebály, a rozdával čokoládové figurky, které pro d ěti nakoupilo sdružení rodi čů . Ze školy se mikulášský pr ůvod vydává do vesnice. Obch ůzka vypadá podobn ě jako u mládeže o čtrnáct dní d řív. Navštíví se každá domácnost, na rozdíl od školních dětí však t ěmto mikuláš ům tém ěř každý otev ře. Zatímco čerti z ůstávají venku a lomozí štambrláky, svatý, p řípadn ě i smrt a jeden čert, vcházejí do domu. Svatý zdraví domácí „Pochválen bu ď“, rozdává bonbóny či o říšky, dostává pen ěžní obnos a celá skupina je po častována slivovicí, p řípadn ě nealkoholickými nápoji a jídlem. Se slovy „Pánb ůh zapla ť“ opoušt ějí masky stavení a pokra čují v obch ůzce. Celou dobu p řitom čerti rachotí zvonci, nemluví, jen vydávají vr čivé zvuky a vrhají se na každého, kdo jim přijde do cesty. Každého popadnou do náru če a p ředstírají, že jej cht ějí odnést do pekla, dříve se také svazovalo řet ězem. Nejh ůř e kon čívají mladá d ěvčata. Co nejv ětší hluk má také vystrašit d ěti, které se zájmem celou skupinu doprovázejí. Odpoledne a k ve čeru se v ulicích v blízkosti Mikulášovy družiny pohybují již desítky d ětí a mládeže. V ětšinou čerty pozorují z uctivé vzdálenosti, p řiblíží-li se n ějaký zv ědavec, okamžit ě za čne divoká honi čka s čerty a smrtkami. Když znovu procházejí kolem školy, všechny d ěti jsou nama čkány kolem oken, bouchají a volají na mikuláše. Čerti a smrtky pat řičně reagují velkým hlukem a výhružnými pohyby. Monika Trochtová z první t řídy popisovala:
88
„Já sem sa bála, ale d ělala sem, že sa nebojím a te ď na lavici, te ď ocas čerta. A já sem ho odehnala ten ocas. A my sme, čerti cht ěli n ěco zazpívat, tak sme jim zazpívali a my sme moc to neum ěli, tu písni čku a čerti sa rozzu řili a tak úpln ě to týma zvoncama, to nebylo možné. A dupali. No Michalka sa rozbe čela, ale ja ne. [Dostali sme] velkého mikuláša čokoládového a bonbonky. A ešt ě tady byli doma u nás a dostali sme takovú tu kopu bonbonkú aji s Lucinkú. [Oga ři] napalují. Takové říkajú ‚čertíku bertíku‘ a jich to zlobí. Oga ři spíš takové, cérky v ůbec nenapalujú, ale oga ři.“ Stanislav Filák si vzpomn ěl, že za jeho d ětství se d ěti čert ů velice bály a ze školy dom ů nechodily po cest ě, ale p řes pole. Když u čitelé pustili čerty do školy, schovávaly se d ěti p řed nimi do sk říní. Mikulášská obch ůzka vrcholí v kulturním dom ě, kde se za vykoledované peníze uspo řádá mikulášská zábava. Zbytek pen ěz se b ěhem dvou obch ůzkových dn ů projí a propije, jestliže n ěco zbude, uspo řádá se další spole čná akce. V sou časné dob ě hraje ze sociálního hlediska mnohem v ětší roli než v minulosti již n ěkolikrát zmín ěný alkohol. Pam ětníci se p ři vzpomínání na mikulášské pr ůvody z minulých dob neubrání porovnávání. Josef Piastek uvedl, že d říve chodívali „kv ůli srand ě“, dnes cht ějí podle něj mikuláši p ředevším n ěco dostat. Sou časní interpreti však nesouhlasí. Josef Piastek patří ke generaci, za níž chodívali v maskách čert ů i muži kolem padesáti let. Jeho pocity korespondují s názorem řady jeho vrstevník ů: „A to bylo neco! Dnes už to není ono. Dnes sa navalí a d ělají bordel.“
Valašská Senice
Ve Valašské Senici se v tomto roce konala jen jedna mikulášská obch ůzka, a to v sobotu 1. prosince. I zde se d říve maskovaná skupinka mládeže objevovala v ulicích již týden či dva p ředem. Pr ůvody malých či mladých mikuláš ů však nikdy nezaznamenaly takový rozsah jako ve Francov ě Lhot ě. Mladší mikuláši vyrazili na obch ůzku o týden d řív ješt ě v roce 2006. V roce 2007 chodila už jen starší skupina, podle názoru nejstarších protagonist ů je d ůvodem stále menší zájem o tradice, d ěti a mládež dávají p řednost po číta čů m a moderní zábav ě. V tomto roce se však mladší, dnes již vcelku odrostlá, skupina spojila se staršími a v této sestav ě chodil pr ůvod poprvé. Lukáš Surovec (nar. 1986) vysv ětloval: „Ešt ě loni byla partyja zhruba takových, kolik nás bylo, deset jako takových, co létali p řed tým, starších. A te ďka sme enom Jožka a já. Takže tak, ostatní sou všeci enom mladí.“ V samotný p ředve čer svátku sv. Mikuláše již
89 masku tohoto sv ětce s jeho družinou ve vesnici v ětšinou nepotkáme, výjime čně si jej lidé zvou, aby navštívil malé d ěti, jak bylo popsáno v úvodu kapitoly. Sou časná mikulášská parta není organizována žádným konkrétním sdružením, účastní se, kdo chce, v ětšinou se však jedná o členy TJ Ajax a SDH. Zatímco o rok dříve ješt ě chodila „stará garda“ ve v ěku kolem čty řiceti let (pam ětníci vzpomínají, že v minulosti za mikuláše chodívali i padesátníci a šedesátníci), letos krom ě Josefa Šuláka (39 let) a Pavla Chromíka (36 let) bylo všem obch ůzká řů m patnáct až jednadvacet let; sešlo se dohromady deset mládenc ů a muž ů v maskách. Procentuáln ě složení masek odpovídá skupin ě ve Francov ě Lhot ě, ú častnilo se sedm čert ů, dv ě smrtky, nakoni a svatý Mikuláš. V ěková skladba nositel ů se v roce 2007 pozitivn ě odrazila v tom, jak klidn ě obch ůzka probíhala. „Nezbytnou“ p řítomnost alkoholu p ři obch ůzkách dokládají slova Josefa Kurtina a Josefa Řepy: Josef Kurtin: „A tak to chodí. Nekerý vydrží, nekerý nevydrží, nekoho mosijá nést.“ Josef Řepa: „Dysi m ůj ze ťák chodil ešt ě ve Lhotách za svobodna za mikoláša, za svatého. Tam řikám byli a Pavlík sa jich ptá ‚A gde máte svatého?‘ ‚Už ho nesú.‘“ K tomu, aby se obch ůzka mohla konat, je pot řeba mít povolení od obecního úřadu a složit ur čitý pen ěžní obnos pro p řípad, že by byl zni čen n ějaký majetek, což se vzhledem k divokosti této akce ob čas stává. Zápis v obecní kronice z roku 1978 popisuje mikulášský pr ůvod takto: „A poslední zvyk, který nikdo neorganizuje, a p řece vždy má dost ú častník ů – jsou ‚Mikuláši‘. V prvých prosincových dnech shán ějí chlapci a mládenci staré kožuchy, zvonce a kravské ‚křapále‘ a ostatní pot řebné v ěci a p řed svátkem svatého Mikuláše (6. 12.) vyrazí na d ědinu celá parta čert ů, smrti ček, nosi čů , ‚nakoni‘ v čele se ‚svatým‘, aby vnesla rozruch nejen mezi d ěti, ale hlavn ě mezi d ěvčata, které mikuláši pomuchlají, za černí a n ěkdy i popíchají ježovinou. V dnešní dob ě nejde u tohoto zvyku o stejný smysl jako kdysi, spíše jde o jakési ‚vy řád ění se‘ mužské mládeže. No a když se k tomu p řidruží sem tam n ějaká štamprle, tak se stává, že se mikuláši dostanou i do rozporu se zásadami ochrany ve řejného po řádku. Ale nutno říci, že letos tento zvyk prob ěhl pom ěrn ě klidn ě“. 74 Tak jako mikulášské masky, i ú čast v mikulášském pr ůvodu se d ědí v rodinách ve Valašské Senici z generace na generaci. Když bychom senické a lhotské masky porovnali s maskami v ostatních obcích Hornolide čska, jsou si navzájem nejpodobn ější a liší se od ostatních vesnic. Senické masky se používají již p řibližn ě t řicet let a na
74 Obecní ú řad Valašská Senice, Kronika Valašské Senice . 1945 –1979. Rukopisná kronika, s. 221.
90 jejich stavu je to znát. Vytahují se sice jen jednou do roka, ale jsou podrobeny velké zát ěži a také p ůsobení času. O svou masku se každý stará sám, nebo je obch ůzká ři mají doma po dvou či po t řech. Je pot řeba dohlédnout, aby po skon čení obch ůzky řádn ě vyschly, než se schovají, ob čas je nutné je také zašít či jinak vyspravit. Staré masky jsou velice vzácné. Když jeden z čert ů ztratil larvu, musel ji po nalezení vyplatit litrem slivovice. Nové masky se prozatím nešijí, jelikož by jejich zhotovení bylo velmi nákladné. Masky se spravovaly a chystaly i čtrnáct dní dop ředu, v roce 2007 se vše d ělo na poslední chvíli v sobotu ráno. Josef Šulák (nar. 1968) – nejstarší člen letošní obch ůzky, vypráv ěl, že v dob ě jeho d ětství se scházelo dvacet až padesát masek. Mikuláši chodívali ve dvou skupinách – Hor ňané a Dol ňané. Potkali se na Kulanském most ě a tam se v ětšinou pobili. Ladislav Šeliga (nar. 1960) vzpomínal na mikulášské přípravy takto: „Já si vzpomínám, že chodil ešt ě Šváb ů strejda, a on m ěl, on byl v důchod ě, on m ěl šedesát šty ři rokú, kamaráde, a on m ěl masku vlastn ě sklon takovú, aby si moh dat štamprlku. A to chodil t řeba ešt ě starý Ptá čků Pepa, starý Kulak, oni chodili, to je m ůj sused, a d řív bylo sídlo mikuláš ů, sídlo mikuláš ů bylo vlastn ě u Šváb ů, protože tam sa chodilo. U Šváb ů a my sme dycky, my sme jim to pomáhali ši ť a oni potom, oni jak vylet ěli, tak nás zmlátili jak psy. My sme byli malí. “ Protože v poslední dob ě chodí už jen jedna skupina mikuláš ů, o to t ěžší má úkol – b ěhem jediného dne obejít celou vesnici. Ve skupin ě vždy musí být n ěkdo, kdo udává tempo a pohání mikuláše dál, jelikož v každém stavení je lidé cht ějí pohostit a popovídat si. Obch ůzka kon čívá až pozd ě v noci. Všechny usedlosti, dokonce i na pasekách, se ale obejít musí, jinak by si jejich obyvatelé st ěžovali, že k nim mikuláši nezavítali. Valašská Senice je se svými mén ě než p ěti sty obyvateli oproti Francově Lhot ě malá vesnice, a když jsem ji v lo ňském roce navštívila, mikulášská obch ůzka zde m ěla pon ěkud klidn ější charakter. Kolem pr ůvodu se nepohybovalo tolik d ětí, když se však nějaké objevily, okukovaly, či dokonce provokovaly, čerti a smrtky se za nimi pustili a honili je i n ěkolik set metr ů. Seni čtí čerti také nosí štambrláky a pomocí jejich zvuk ů straší d ěti. Když však čerti vidí, že se jich malé d ěti bojí, sundají si masku. Jelikož mezi mikuláši vždy bývalo a stále je nejvíce svobodných mládenc ů, škádlí nejradši čerti mladá d ěvčata. P ředstírají, že je odnášejí do pekla a p řinejmenším je vyválejí ve sn ěhu, v nejhorším p řípad ě mohou dokonce skon čit v potoce. Na vdané ženy si čerti netroufají. K chalup ě p řicházejí s klepáním d řívka o d řev ěnou kosu a vr čivým zvukem nejd řív
91 smrtky, aby zjistily, „jesi d ědá ček majú jí ť do pekla“. Za nimi rachotí a řvou čerti, poslední p řichází svatý Mikuláš. Ten rozdá domácím bonbony a oříšky, na oplátku dostává peníze, starší mikuláši dostanou také skleni čku slivovice. Co vykoledují, to si rozd ělí, nebo spole čně utratí. Obch ůzka za číná v Dol ňansku – v Ko čičin ě, stejn ě jako na fašanky, a kon čí v poslední chalup ě u Dor ňák ů, kde na mikuláše každoro čně čeká mísa bramborák ů. Je to jediné stavení, kde si pr ůvod i posedí, odstrojí se z masek a v družné zábav ě zde ukon čí dlouhou obch ůzku. Jaká budoucnost čeká mikulášskou tradici, je velká otázka. V obou obcích jsem se setkala s protich ůdnými názory. N ěkte ří jí prorokují nevyhnutelný zánik odvolávajíce se na p řevratné zm ěny ve spole čnosti a ve zp ůsobu trávení volného času mládeže, jiní věř í, že se jedná o fenomén tak hluboce zako řen ěný, že jej ani mladá generace nenechá padnout. A čkoliv mikulášská obch ůzka prokázala ze všech oby čej ů nejv ětší životaschopnost a tém ěř nep řerušenou kontinuitu, zm ěnám se nevyhnula. Nejenže dv ě masky již vymizely, také v ěková hranice obch ůzká řů se stále snižuje –ve Valašské Senici dnes velkou část pr ůvodu tvo ří dospívající chlapci ve v ěku pod 20 let. Je otázkou, jakým zp ůsobem se bude mikulášská tradice ve Valašské Senici vyvíjet dále: „Tady prost ě ty vymoženosti takové nejsou a za první, a za druhé dneska sou po číta če, takže d ěcka mají p ředevším zájem o po číta če a ne o ty tradice, to říkám na rovinu. Tak bych to vid ěl já. [N ěkte ří] prost ě mají zájem dodržovat ty tradice, že jo Ondro? Je to tak? Sice ty si též po číta čový génius, ale su rád, žes dneska šel, Ondro. Na tom Vsetín ě, dyž chodí ten čert a Mikuláš, šak to znáte možná sama, že tam ide and ěl jako sice honosn ě, jako takhle p ěkn ě upravený, že, čert, ten nemá ani rohy ani masku, enom je nat řený n ějakým uhlím, nebo n ěco, že, nějaký um ělý kožich, takže to má prost ě s Mikulášem velice prachmálo spole čného, bych řekl já spíš. Ale tady tradice prost ě dycky taková byla, jo, a taková se dodržuje, no. Jenomže bohužel. Já říkám, opravdu za deset let to už tady neuvidíte. Prost ě padne ta dobrovolná partyja, která chce chodit, a za první už ani masky nejsou, že, a jak sem říkal, z toho d ůvodu –je to drahé.“ (Josef Šulák, nar. 1968)
5.3. Chléb náš vezdejší…
Cyklus výro čních oby čej ů, jak byl popsán na p ředcházejících stránkách, odpovídá ve v ětšin ě svých projev ů kulturní tradici p řenášené z generace na generaci již od dob p ředk řes ťanských. Tradice se pochopiteln ě vyvíjí a p řetvá ří v návaznosti na prom ěny spole čnosti. Jak jsme vid ěli, mnohé zvyky a ob řady ze života člov ěka na Valašsku mizí a z ůstávají po nich prázdná místa. Člov ěk obecn ě podv ědom ě cítí, že je
92 pot řeba je zaplnit, aby se zamezilo vzniku jakéhosi kulturního vakua a aby kontinuita kulturního odkazu úpln ě nezanikla. Valašská nadace se zabývá práv ě vypl ňováním těchto bílých míst. Hledá mezery v možnostech seberealizace zvlášt ě u mládeže a využívá p ři tom tradi čních hodnot z dědictví a moudrosti svých p ředk ů. Projekt s názvem Chléb náš vezdejší , n ěkdy také nazývaný Od zrní čka ke chlebí čku , je jedním ze st ěžejních podnik ů této organizace a dokonale zapadá do fenoménu vytvá ření novodobých lokálních tradic. Když Valašská nadace za čala uvažovat o uskute čnění této akce, stanovila si za cíl ukázat d ětem, jak vzniká chléb –nejzákladn ější potravina, kterou každý člov ěk pokládá za naprostou samoz řejmost. Ve vzpomínkách pam ětník ů i v kterémkoliv beletristickém vypravování z oblasti Valašska se lze do číst o tom, jak byl chleba v tomto kraji vzácný a jak tvrd ě museli lidé pracovat, aby jej získali. D říve p řirozené vědomosti o tradi čním zem ědělství a p ěstování plodin, které m ělo každé vesnické dít ě, se postupem času vytratily. Dnes v ětšina dětí v ůbec netuší, jakým procesem musí obilí projít, než se pe čivo dostane člov ěku na st ůl: „To má být ten návrat d ětí k přírod ě, ta myšlenka byla, že když jsou z vesnice, aby to neskon čilo tak: ‚kráva je fialová‘. A nejzákladn ější je to o té základní potravin ě, o tom chlebu.“ (Josef Kliš, nar. 1952). Základní myšlenkou bylo nechat d ěti, aby celý proces nejen sledovaly, ale aby se jej samy aktivn ě zú častnily. Všechny práce se d ělaly ru čně, jak bylo ve Francov ě Lhot ě běžné ješt ě ve druhé polovin ě 20. století a jak o tom psal nap ř. František Morav čík: „D říve se konaly všechny práce v poli i hospodá řství jen ru čně. K této namáhavé a vysilující práci bylo pot řebí mnoho d ětských rukou a na Valašsku se pravilo, že ‚má-li grunt prospívat, mosí m ět nájmen ěj p ět d ěcek‘. D ěti byly považovány nejen za ‚boží požehnání‘, ale cen ěny p ředevším jako levné pracovní síly, a proto bývalo ve valašských chalupách vždy povíce d ětí, které již odmali čka byly k práci p řidržovány.“ 75 Valašská nadace za ú čelem nau čit d ěti vyp ěstovat obilí na mouku pronajala pole pat řící rodin ě kardinála Št ěpána Trochty – tzv. Trochtové pole. Skrze spojení s osobností tohoto rodáka, jehož si Valašská nadace ur čila za svého patrona, byl projektu vtisknut silný duchovní podtext. Ten byl ješt ě více podtrhnut p řítomností místního kn ěze. O obilí se po celou sezónu starali žáci druhé třídy, kte ří m ěli za rok jít k prvnímu svatému p řijímání. P ůvodn ě m ěli akci pomoct zorganizovat soukromí zem ědělci, nakonec však vše p řipravili členové a p řátelé Valašské nadace. Veškerého d ění na poli
75 Morav čík, F.: Výžinká ři. Naše Valašsko 14, 1951, s. 70.
93 se spolu s dětmi ú častnili vedle P. Antona Kasana jejich rodi če, prarodiče a u čitelky. Josef Kliš také zorganizoval krátkou p řednášku o obilí, aby se d ětem dostalo dostate čného vysv ětlení a aby pochopily, co je čeká. Nejd říve si d ěti do p řipraveného pole ru čně z rozsévky zasely obilí a kn ěz požehnal budoucí úrod ě. Babi čky d ětí do atmosféry vonící starými časy p řisp ěly svým vypráv ěním a vzpomínkami, p ři letním kosení obilí už byly zcela vtaženy do d ění. Také při žních d ěti vydatn ě pomáhaly – sbíraly obilí a vázaly snopy. Kosení bylo zapo čato spole čnou modlitbou a ú častnilo se ho krom ě d ětí mnoho žen a muž ů. Starší ženy si vzpomn ěly, že p ři práci na poli nesm ěla nikdy chyb ět černá káva a kolá če, oboje bylo pro žence tedy p řipraveno. Žn ě byly zakon čeny dožínkami – předáním dožínkových věnc ů uvitých z obilí, které vyrostlo na Trochtov ě poli, fará ři a řediteli školy. Když se tato akce konala poprvé, organizáto ři si nebyli úpln ě jisti jejím pr ůběhem, jelikož dožínková slavnost byla v obci dávno zapomenutou minulostí. Od druhé sv ětové války si na ni pam ětníci nevzpomínají, s jistotou lze říci pouze tolik, že několikrát prob ěhla za socialismu v JZD. Tehdy se nechal p ři žních kousek pole nesklizený, družstevníci toto obilí posekali lepákem – obilní kosou –a upletli z něj dožínkový v ěnec. Ten potom zanesli p ředsedovi družstva. Ve čer se konala venkovní dožínková zábava. Další fází projektu Chléb náš vezdejší bylo vymlácení obilí na jediné funk ční staré elektrické mláti čce v obci u Antonína Filáka z Poschle narozeného v roce 1914. Obilí mlátili dosp ělí, d ěti se dívaly a pomáhaly. Vymlácené zrno bylo nasypáno do malých pytl ů tak, aby je d ěti unesly, a v chalup ě U hrn číře čekalo na semletí. Mlelo se ve starém d řev ěném válcovém mlýn ě ve Slopném. D ěti byly do mlýna dopraveny hasi čskou avií, vzaly s sebou také harmoniku, a než se za čalo mlít, zazpívaly pro mlyná ře mlyná řskou písni čku. Op ět se na procesu podílely, sypaly zrno do násypného koše a mohly pozorovat, jak do mou čnice padá hladce semletá mouka. Celé snažení bylo odm ěněno o n ěco pozd ěji v ůní chleba čerstv ě vytaženého ze staré chlebové pece, v dřev ěnici ve Valašských Kloboukách, kterou vlastní organizace Kosénka. Jelikož ve Francov ě Lhot ě již nikdo chleba v peci upéct nedokáže a není k tomu ani žádný vhodný prostor, sv ěř ili Lho ťané tento úkol „odbornicím“ z Kosénky. Ty t ěsto p ředem zad ělaly a nechaly vykynout, samotného pe čení se ú častnily jak d ěti, tak kn ěz, který chleba požehnal. Každý si pak kousek odnesl dom ů. Zbylou mouku si d ěti odvezly do Bílé vody, kde se nalézá pekárna hostií a láze ňských oplatk ů. Zde m ěly za úkol jít za ředitelem podniku a osobn ě jej požádat, aby jim upekli hostie k prvnímu svatému
94 přijímání. A práv ě u prvního p řijímání se završila celoro ční d ětská snaha vyp ěstovat si z malého zrní čka boží dar – chléb a hostii. Chléb náš vezdejší se letos bude konat po páté, což dokazuje, že si tato akce vydobyla pevné místo v kulturním život ě obce a pro své protagonisty má velký význam. Zdánliv ě nejoby čejn ější hodnoty, které sou časný člov ěk bere jako samoz řejmost, m ění v tém ěř ob řadnou činnost, jíž je v ěnována minimáln ě stejná pozornost, jako v minulosti. Valašské nadaci se tak da ří vracet d ětem ty nejstarší hodnoty a pomáhat jim uv ědomit si, z jakého kulturního prost ředí vyšly.
5.4. Slet čarod ějek
Akce s názvem Slet čarod ějek po řádaná ob čanským sdružením Vesni čko má milovaná se svým obsahem vymyká všem doposud zmi ňovaným formám zvykoslovných jev ů. V roce 2007, kdy jsem se sletu ú častnila, se konal již po šesté. Tato zcela nová tradice se za uplynulých šest let pevn ě za členila do výro čního oby čejového cyklu a stala se d ůležitou sou částí kulturního života Pul čína. Našla si příznivce nejen v Pul čín ě a ve Francov ě Lhot ě, ale také v širokém okolí. Do čarod ějnického pr ůvodu se každoro čně p řidávají ženy a dívky ze Vsetína, Ostravy či Karviné. Ačkoliv na první pohled vypadá slet čarod ějek jako zcela novodobá záležitost, spojuje v sob ě hned n ěkolik tradi čních zvykoslovných a ob řadních prvk ů. Každý z nich stojí za krátké zamyšlení. Na první pohled nás zaujme p ředevším forma nového oby čeje – jedná se o tradi ční obch ůzku velmi obdobného charakteru jako u fašank ů či létání mikuláš ů. Tém ěř t ři desítky žen a dívek v maskách čarod ějnic se sešly již p řipravené a „vyparád ěné“ v sobotu 28. dubna odpoledne v budov ě pul čínského informa čního centra, kde zárove ň probíhala tematická výstava. Po nezbytné skleni čce slivovice na posiln ěnou vyrazily do ulic malé osady s písni čkou zvlášt ě složenou k této p říležitosti. Zpívaly ji na náp ěv známé písn ě My sme valaši jedna rodina a zn ěla takto:
My sme babice čarod ějnice, valašské hory sú naše hranice.
My sme babice, cére čky šumné, gdo je pazg řivec, nech sa nám uhne.
95
My sme babice, cérky s metlama, my vás proženem, týma horama.
S touto písní se čarod ějky vydaly na obch ůzku. Obešly v ětšinu dom ů, celou dobu p ři tom zpívaly. V pr ůvodu bylo n ěkolik silných zp ěva ček, které ur čovaly repertoár a zpívaly vícehlasně. Zazn ěly zde písn ě lidové r ůzné regionální provenience i písn ě populární, nap ř.:
Do hory ňa poslali Na horách studénky Ej hory, hory, hory černé Chodíme, chodíme hore po d ědin ě A já taká čarná Pilo by sa pilo Nepij, Jano, nepij vodu Víne čko bílé Otvárajte kasíno Slavíci z Madridu
Obcházely se jak domky místních obyvatel, tak chalupá řů . Všude se pr ůvod zastavil a zazpíval domácím, kte ří ú častnice pr ůvodu –čarod ějky –pohostili slivovicí. Obch ůzká řky si s sebou zase nesly čarod ějný lektvar. Pr ůvod m ěl časté p řestávky, ženy si povídaly s obyvateli dom ů, zastavovaly projížd ějící cyklisty, p řípadn ě tan čily s přihlížejícími, pokud je n ěkdo škádlil, vyplatily jej metlou. Navzájem se oslovovaly kolegyn ě, Anastázii Žídkové, hlavní osobnosti ob čanského sdružení Vesni čko má milovaná, říkaly šéfová . Zatímco mikuláši vybírali p ři obch ůzce peníze pro svou pot řebu a fašanká ři zase pro hasi čský sbor, cílem této obch ůzky byla finan ční sbírka na po řízení zvonu do kapli čky Svatého Ducha. Zhruba za hodinu a p ůl došla skupina spolu s desítkami p řihlížejících návšt ěvník ů a noviná řů na prostranství vedle hospody U Williho, kde ho řel ohe ň – další symbolický zvykoslovný fenomén. Z výpov ědí pam ětník ů však vyplývá, že ve druhé polovině 20. století již nebylo v této oblasti zvykem pálit žádné jarní ohn ě. Josef Tomeš píše, že na Valašsku „pálila […] mládež [ohn ě] na okolních návrších, p řičemž zapalovala metly, které vyhazovala do výše. Na Vsetínsku se říkalo, že ‚lécú
96
čarod ějnice‘. […] V Pul čín ě házeli smolná pometla a na kopci ‚váleli sudy‘, čemuž se říkalo, že lítají čarod ějnice.“ 76 Popisovaný oby čej se váže ke svátku sv. Jana K řtitele 24. června, nikoliv k filipojakubské noci 30. dubna, k níž se pojí práv ě pul čínský slet čarod ějek. 77 Ne čekaným ob řadním prvkem, který se vyskytl v této obch ůzce, byla figurína Moreny. Byla vyrobená z travin a kvítí a čarod ějnice si ji nesly celou dobu s sebou. Na záv ěr byla spálena v ohni. Tento akt odd ělil obch ůzku, tedy závažn ější část celé akce, od podve černích her a sout ěží, které byly pro čarod ějnice p řipraveny v prostoru kolem ohn ě. Aby všech 300 p řihlížejících mohlo sledovat d ění, m ěly čarod ějky k dispozici zesilovací techniku. Zde je úryvek z proslovu Anastázie Žídkové p řed zapo četím druhé části programu. Jako první skládaly čarod ějnice slavnostní slib: „My, čarod ějky dobrod ějky z Pul čin! Slibujeme, že budem plnit samé dobré v ěci. Ochra ňovat p řírodu, lesy, louky, potoky a všechno, co nám slouží. Tak p řísaháme. Metly hore! Myslím, že za ú čast a p řelet Pul činských skal si zaslouží spoustu dnešních účastnic diplomy a potlesk! Diplomy budú p ředány pozd ěji, tak za dvacet minut asi. A te ď ud ěláme kolem ohn ě defilé. Každá čarod ějka obejde v uctivé vzdálenosti okruh a představí sa vám všem. Prosím vás, vy všichni, kte ří tady ste, zatleskejte, aby sme v ěděli koho máme odm ěnit a koho máme vyhodnotit jako miss škaredky nebo krásné čarod ějky. Ale prosím vás, zamyslete sa prosím vás te ďka na chvili čku, každý z p řítomných ve své mysli usm ěrní svoje myšlenky, a ten nejhorší sv ůj jakýsi skutek, který by necht ěl m ěť , odmaže tím, že hodíme, jedna čarod ějka dobrod ějka mu hodí Morenu do ohn ě, a tím teda spálí všecky vaše zlé kusy, které vy si v této mysli myslíte. Takže prosím vás chvili čku ticha, zamyslite sa nad svými skutky, vyhodno ťte si to nejhorší a Ivanka spálí i vaše, i vaše zlé skutky v ohni, takže chvili čku dv ě minuty ticha. A ješt ě p ředávám své slovo zélandské Vyvoláva čce dešt ě.“ Morena byla vhozena do ohn ě a spálena spolu s dary z luk a z lesa – s kvítím a šiškami, za pískání a k řiku všech p řítomných čarod ějek. Odpolední program mohl za čít. Přichystáno bylo n ěkolik disciplín. Krom ě volby miss nejoškliv ější a nejkrásn ější čarod ějnice, kterou vyhrála „malá Vendulka a všeci“, závodily čarod ějky ve slalomu mezi chlapy, v hodu košt ětem na cíl, v přeskoku p řes ty č a ve fotbale, který se hrál za pomoci koš ťat. Nejd říve ze všeho se však všechna družstva i jednotlivci p ředstavili.
76 Tomeš, J.: Masopustní, jarní a letní…, c. d., s. 94. 77 Srov. Va řeka, J.: Etnokartografická východiska k za člen ění české lidové kultury do st ředoevropského prostoru . Český lid 83, 1996, s. 265 –274.
97
Program uvád ěla Vyvoláva čka dešt ě z Nového Zélandu, která m ěla na tvá ři namalované kresby podle skute čného vzoru pocházejícího od novozélandských p ůvodních obyvatel. Zatímco ona vyvolávala déš ť, její sestra m ěla údajn ě ve Vsetín ě vyvolávat fotografie. V rozhovoru s Vyvoláva čkou se jednotlivé čarod ějnice p ředstavovaly jako Miriam Poletucha ze Sychrova, Létavica ze Vsetína, Hrba ňa ze Vsetína, Veselice z Veselí, Kerka z Kerkova, Krutim ůra a další. N ěkteré čarod ějnice byly vskutku kolektivní a vystupovaly v nerozlu čných skupinách. Byla to skupina Carnex Francova Lhota, 78 Dcerky čarod ějky z Carnexu Francova Lhota, SD Č (Sbor dobrovolných čarod ějnic) Francova Lhota, Rampepurdy z Karviné se psem baskervilským a domácí čarod ějky z Pul čin. Kostýmy byly velmi r ůznorodé, čarod ějky si je vyráb ěly samy a bylo na nich poznat, že jim autorky v ěnovaly mnoho pozornosti. Také na této akci bylo možno zakoupit drobné p ředm ěty vyrobené členkami sdružení: perní čky ve tvaru čarod ějnic, čarod ějnice na košt ěti vyrobené z vlny, šustí a jiných materiál ů, p řív ěsky na klí če, pytlí čky s bylinkami a mnoho dalších. Výt ěžek z prodeje byl ur čen op ět na vybavení kapli čky a na další aktivity sdružení. Čarod ějnický rej byl zakon čen opékáním uzenin nad vyhasínající vatrou a zábavou v hospod ě U Williho, kde hrála country kapela Sahara. Slet čarod ějek na Pul čín ě je velmi pozoruhodným prolnutím tradi čních prvk ů s novodobým trendem. Pálení čarod ějnic na filipojakubskou noc je v dnešní dob ě populární zábavou i v regionech, kde nemá žádnou historickou návaznost. Zatímco v minulosti bylo jarní pálení oh ňů výhradn ě záležitostí mládeže, slet čarodějek po řádají seniorky a pr ůvodu i rejd ění kolem ohn ě se ú častní dívky a ženy p řibližn ě ve v ěku od 6 do 74 let. První část programu má formu tradi ční obch ůzky s vybíráním pen ěz, v tomto případ ě za ú čelem zvelebení osady. K pálení ohn ě se p řidává další tradi ční prvek, by ť ve zna čně p řetvo řené podob ě – vynášení Moreny, symbolu zimy a zla, která podle tradice m ěla být zni čena již v předvelikono čním období na Smrtnou ned ěli. A č vytržen ze souvislostí, forma tohoto oby čeje z ůstala zachována – Morena byla nesena pr ůvodem žen p řes celou vesnici a nakonec vhozena do ohn ě. Podobn ě jako ve Francov ě Lhot ě u akce Chléb náš vezdejší i v Pul čín ě se projevila pot řeba zaplnit prázdné místo, tentokrát v jarním období, které d říve p řekypovalo ob řady a oby čeji vážícími se k přírod ě a k této ro ční dob ě. Porovnáváme-li však tyto dv ě novodobé tradice, podstatný rozdíl lze spat řit v nositelích i v cílové skupin ě, na kterou je akce zam ěř ena. Zatímco ve Francov ě Lhot ě
78 Viz kapitola 2, s. 12.
98 jsou to místní školní d ěti, v Pul čín ě se spíše než o místní obyvatele jedná o roda čky, obyvatelky okolních obcí či p řítelkyn ě organizátorek. Slet je rovn ěž velkým lákadlem pro turisty z blízkého okolí i širokého regionu. Místní obyvatelé z ůstávají pon ěkud mimo d ění. To ale nem ění nic na faktu, že tato akce dnes pat ří k pilí řů m kulturního i zvykoslovného d ění v osad ě, kterou je z kulturního hlediska stále pot řeba vnímat jako samostatnou komunitu a ve které došlo v posledních desetiletích 20. století ke zna čnému úpadku tradi čního spole čenského života.
99
6. VÝZNAM A REPREZENTA ČNÍ FUNKCE LIDOVÉ KULTURY V ČINNOSTI
SPOLK Ů V předešlých kapitolách jsme se seznámili s pr ůběhem ro čního oby čejového cyklu, se zvyky a ob řady udržovanými po staletí, i s takovými, co se vyvinuly v posledním desetiletí a svým obsahem zapadly do sou časného pojetí výro čního zvykosloví. Vzhledem k obrovské prom ěně životního stylu v pr ůběhu minulého století se zm ěnilo i uspo řádání spole čnosti. Tím zanikly n ěkteré tradi ční spole čenské příležitosti, naopak jiné byly vytvo řeny. U t ěch, které p řetrvaly, se zm ěnili nositelé. Jako p říklad mohu uvést hodovou zábavu. V minulosti m ěla hlavní slovo p ři hodech mládež. Vzpome ňme nap ř. volbu stárk ů na jihovýchodní Morav ě, či starý zvyk, kdy čeládka na svátek sv. Martina m ěnila službu. Byl to den volna, který mládež využívala k bujarým veselicím. 79 S ústupem tradi čního zem ědělství zanikla také spole čenská kategorie nedosp ělé mládeže –chasa. Aby se hodové zábavy nevytratily, bylo pro ně pot řeba najít jiného organizátora. Tento úkol p řirozen ě p řešel na nejspolehliv ější existující organiza ční složku v obci, která byla schopna akci zajistit – sbor dobrovolných hasi čů . P řípad ů, jako je tento, existuje celá řada, mnohé z nich jsou dokonce ješt ě transparentn ější (stav ění máje, fašanky…). Tímto zp ůsobem pomalu přecházely zvyky a ob řady udržované po staletí naprosto spontánn ě jednotlivými sociálními vrstvami lokální komunity do organizované podoby. Postupem času se pevn ě navázaly na organiza ční složky, p řestaly být p řirozeným prvkem života jednotlivce a staly se sou částí spolkového života. Popsaný proces je dlouhodobého charakteru, vztahuje se proto spíše k organizacím typu dobrovolných hasi čských sbor ů. Jak jsme ale poznali, existují zde také zcela nové organizace jako Valašská nadace či ob čanské sdružení Vesni čko má milovaná, které odvozují svou činnost od tradi čních hodnot lokálního spole čenství a prost řednictvím nich vytvá řejí nové kulturní tradice. V souvislosti s výro čními zvyky je pot řeba podotknout dv ě v ěci. První z nich je skute čnost, že oby čejová tradice tvo ří velmi p řirozenou sou část lidského života. A soust ředíme-li na ni badatelskou pozornost, m ůže se stát, že za čneme opomíjet jiné oblasti života venkovské komunity. Jinými slovy hledáme v ětší d ůležitost, než zvykosloví v pom ěru k ostatním složkám dnešního života skute čně má. Druhým, a mnohem podstatn ějším, hlediskem je fakt, že udržování oby čejových jev ů se vztahuje na pom ěrn ě úzkou skupinu lidí, která se sdružuje ve spolcích a tvo ří v místním
79 Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v život ě lidu českého. Praha: Vyšehrad 2006, s. 428.
100 spole čenství menšinu. P řidává se k ní jisté množství pasivních p řihlížejících, pouze v některých p řípadech (fašanky, mikulášská obch ůzka) se do d ěje zapojuje vskutku tém ěř celá komunita. Vesnické spole čenství jako celek však z práce spolk ů na udržení oby čejových tradic rozhodn ě t ěží. Díky dnešnímu trendu globalizace a stírání regionálních rozdíl ů hraje v prezentaci jakékoliv spole čnosti velkou roli, když m ůže ukázat n ěco „svého“, něco co „druzí“ nemají. Zako řen ěné zvyky dávají komunit ě z jejího vlastního pohledu punc originality, starobylosti a p říslušnosti k významné širší oblasti, tj. k Valašsku. Takto nositelé chápou své tradice a takto je také prezentují, o čemž jsem se v terénu mnohokrát p řesv ědčila. Sv ědčí o tom nap ř. to, jak rádi nositelé slovo tradice používají. Na jižním Valašsku je nejv ětším zdrojem hrdosti jednozna čně fašanková a mikulášská obch ůzka. Zeptáme-li se ob čan ů Valašské Senice či Francovy Lhoty, jaké se v jejich obci udržují tradice, tyto dva zvykoslovné jevy drtivá v ětšina z nich vysloví jako první. Jelikož se jedná o oby čeje nejvýrazn ější, nejlépe zachované a také nejmasov ější, slouží jako ideální prost ředek k reprezentaci. Ta probíhá v několika úrovních. Nositelé t ěchto zvyk ů se snaží, aby byla jejich obec skrze n ě zviditeln ěna v regionálním tisku, hasi či si přejí, aby byl vyzdvižen jejich podíl na uchovávání tradice. Já sama jsem byla několikrát požádána dobrovolnými hasi či z Valašské Senice o napsání článku do novin (Floriánská pou ť, fašanky…). Nejvyšší úrovní je prezentace celého spole čenství skrze lokální zvyky. B ěhem mého bádání v oblasti jižního Valašska došlo ke dv ěma takovýmto p říležitostem. V lednu roku 2008 byli zástupci všech hornolide čských vesnic pozváni do Brna na veletrh REGIONTOUR zam ěř ený na turistický a cestovní ruch v České republice. Představily se zde všechny oblasti zem ě a p řivezly s sebou to, co je nejlépe charakterizuje z hlediska p řírodního, kulturního i ekonomického. Valašsko se prezentovalo mimo jiné skrze lidovou kulturu, na níž je práv ě v tomto regionu vždy kladen velký d ůraz. Hornolide čsko m ělo za tímto ú čelem vyhrazený čas na hlavním pódiu, aby ukázalo návšt ěvník ům tradici mikulášských obch ůzek. P řijeli starostové všech obcí mikroregionu, v ětšina z nich ve valašských krojích s nacvi čenou písní Já su od Lide čka, z tej čertovém skaly . Každá vesnice vyslala také dva až t ři mikuláše . Sešla se tak pom ěrn ě velká skupina obch ůzká řů , zastoupeny byly všechny masky. Každá obec dostala také za úkol dodat písemný materiál k historii a významu svých masek. Návšt ěvníci REGIONTOURU tak m ěli naprosto unikátní možnost spat řit všechny druhy mikulášských masek, které mají v každé obci Hornolide čska svá specifika.
101
Fotografie z veletrhu jsou uvedeny v obrazové p říloze. Druhá p říležitost k prezentaci tradi ční kultury se obyvatel ům Francovy Lhoty naskytla teprve nedávno. PhDr. Ilona Vojancová ze Souboru lidových staveb Vyso čina pozvala fašankovou skupinu z Francovy Lhoty k účinkování ve zvykoslovném programu zam ěř eném na masopustní oby čeje, který se bude konat v rámci Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici letos v červnu. Hasi či ú čast p řislíbili s nadšením. Další rovina prezentace je stejn ě významná, ale týká se skupin nositel ů, především sbor ů dobrovolných hasi čů . Jako hlavní organizáto ři kulturního života v obcích i jako nejreprezentativn ější složky jsou hasi čské sbory p řizvávány na nejr ůzn ější akce od výro čí otev ření železni ční dráhy až po držení čestné stráže u Božího hrobu v kostele na Bílou sobotu o Velikonocích. Hasi či ve vycházkových uniformách dodávají každé akci na d ůstojnosti. Být hasi č, znamená být n ěkdo. A čkoliv o výše zmi ňovaných p říležitostech v ětšina hasi čů mluví s naprostou p řirozeností, vždy se svou účastí rádi pochválí a pe čliv ě se na ni p řipravují. Zvlášt ě v posledních letech se otevírají nové a nové možnosti prezentace. Vedle požárních a jiných zásah ů a ú časti na sout ěžích se jedná o jednu z nejd ůležit ějších sfér činnosti sboru. Osobn ě jsem se zú častnila několika p říležitostí, kdy se hasi čské sbory „ukázaly“ ve své nejslavnostn ější a nejd ůstojn ější podob ě. Jednou z nich byla Floriánská pou ť, druhou byl poh řeb jednoho z nejuznávan ějších hasi čů v celém okolí – starosty senického SDH Josefa Řepy. Poh řeb se konal letos první sobotu po Velikonocích a sjeli se na n ěj zástupci všech sbor ů hornolide čského okrsku i „vysoce postavení“ hasi či. Dohromady čítal pr ůvod pochodující v trojstupu ke kostelu na sto padesát uniformovaných hasi čů , dva členové senického sboru drželi p řed za čátkem smute ční mše čestnou stráž u rakve. Uniformovaní hasi či se čím dál více objevují práv ě v církevním život ě. Ve farnosti Francova Lhota je to p ředevším zásluhou P. Antona Kasana, který se snaží hasi če z Francovy Lhoty i Valašské Senice zapojit do náboženských oslav p ři každé možné příležitosti. Za jeho dvouletého p ůsobení se hasi či po dlouhé dob ě op ět za čali ú častnit oslav svátku Božího T ěla, sjížd ějí se také na cyrilometod ějskou pou ť do Valašské Senice a jak již bylo zmín ěno, st řídají se v držení čestné stráže u Božího hrobu. Třetí úrovní reprezenta ční funkce zvyk ů je rovina individuální. P ři rozhovorech s nositeli jsem nezaznamenala jako hlavní d ůvod ú časti na udržování tradic pot řebu „ukázat se“. Když o své ú časti ve spole čenském d ění lidé mluvili, vyza řovala z nich spíše touha pozdvihnout kulturní úrove ň své obce, ud ělat n ěco pro druhé, nenechat
102 minulost beze stopy zmizet, ale zárove ň se pobavit v rámci spolku či party kamarád ů, mít spole čné prožitky. Dokládají to zejména výroky mladých obch ůzká řů : „Je to mikuláš a je to tradice. Dyž to tu je, tak to d ěláš. A nám by to stejn ě nedalo. Bys sed ěl doma a by ti to enem rukama smýkalo. To je to samé jak Velikonoce. Taky ideš.“ (Stanislav Filák, nar. 1981 –fašanky) „Ur čit ě je nás tady moc takových. Protože já, te ďka mluvím za sebe, ale ono strašn ě moc lidí na vás žárlí, protože máme všecko, oni nemajú nic t řeba. My máme masopust, fašanky, mikuláše, máme otvírání skal na Pul činách. N ěkterá d ědina to nemá a řekne prost ě jo, ve Francovce sú mikuláši, majú na sob ě jakési papírové ty, vypadajú jak fašanky a fašanky vypadajú jako mikoláši kolikrát a oni p řitom nemajú nic.“ (Ond řej Filák, nar. 1981 – fašanky, mikuláši) „Pro č my [jdeme za mikuláše] ? Protože je to, jak bych řekl, no asi tak trochu tradice a prost ě bych řekl, že sa to sluší udrža ť aspo ň negdy neco.“ (Lukáš Surovec, nar. 1986 – mikuláši, fašanky) „To se d ědí z generace na generaci. Jo? Takže t řeba já nevím. Naši tátové chodili, potom chodili synové a to se tak d ědilo z generace na generaci. Jenomže ne tak v takovém po čtu, jak su t řeba já, protože já už sem starý blázen, ale furt na to nedám, na ty tradice musí byt. Ne, letos prost ě už řekl Petr, že nebude, Franta nebude, Radek nebude, takže oni prost ě řekli, že už nechávají místo pro mladší. Tak mn ě je čty řicet rok ů p říšt ě a taky. Tak co, sranda mosí by ť. Ne?“ (Josef Šulák, nar. 1968 – mikuláši, fašanky) „Tož se snažím spíš, ne že to vymýšlím, ale se snažím. Ale co m ě t ěší t řeba jako, to pro č to člov ěk d ělá, dv ě v ěci, t řeba ten adrenalin v tých Hradních tónech jak ty děť acka, te ď je tomu t řeba čtrnáct rok ů, ale když to chodilo do tej druhej t řídy nebo t řetí. Hodn ě jich bylo z Lide čka a te ďka jezdím p řes Lide čko a vidím t řeba, jak tla čí ko čárky. A ono to tvo ří ty pozitivní valašské rodiny a to je úžasné. To člov ěk n ěkdy neví, o čem to je, ale tam je vid ět výsledek. Je mi teplo u srdé čka, že je z toho člov ěk normální, že to není, člov ěk nekde nekú ří, to. Ty cérky u číja další d ěť acka.“ (Josef Kliš, nar. 1952 – Valašská nadace) „A já te ď bydlím v Ostrav ě, já tu dojíždím, takže já sem tu ve čtvrtek p řijela, no a vidíte, plno práce, protože je nás na to málo. Ta paní, ta bydlí ve Vsetín ě, ta druhá taky ve Vsetín ě, ony tu majú chalupy. Takže vlastn ě ve skute čnosti ti, co tu bydlíjá, t ěch je pár a ti sa moc ani o to nezajímajú. Víc to zajímá nás, a pak ti chata ři, co sú cizí, tak ti taky né, oni p řídú t řeba negdy, ale moc jich to taky netankuje. V čil tu máme takú
103 akci…no a tady [sa] po řádá velice často, Pul činy teda sú v pov ědomí, po řád sa n ěco děje.“ (Anastázie Žídková, nar. 1934 – Vesni čko má milovaná) Narazila jsem také na velmi zajímavý názor týkající se v ěkové struktury nositel ů. Nedomnívám se, že by tato myšlenka reprezentovala názor širokého spole čenství, ilustruje však d ůležitý fakt. A to, že p řístup k udržování tradic, ú časti ve výro čních obch ůzkách i slavení svátk ů uvnit ř rodiny a zp ětné nahlížení na výsledky t ěchto snah jsou velmi individuální záležitostí: „Ti lidi, kte ří jdou v tom [mikulášském] pr ůvodu, 80 ten pr ůvod neberou jako tradici, ale možnost tomu, nevím jak to až tak slušn ě nazvat. Ale osmnáctiletý kluk nem ůže prost ě prezentovat tradici tak, jako člov ěk, který má p ětat řicet. Možná proto jsou ti mikuláši chápáni jinak než ty fašanky. U fašanek vidíš v ěkový pr ůměr dejme tomu od sedmnácti do p ětapadesáti let a u fašanek se tady p římo u nás dbá, nebo dbá, jde o tu tradici. Ne o to, se zadarmo ožrat, ale o to ukon čit masopustní veselí a za čít to období p ůstu. Chodí kluci, kte ří mají t ěch šestnáct až osmnáct a potom chodí, d řív to bývalo že chodili sta ří chlapi, dneska už je to do t ěch devatenácti let. A možná proto to ti lidi chápou prost ě tak, že tady ti malí, to je takové divné, oni prost ě jenom cht ějí napodobovat, cht ějí se rovnat t ěm starším, možná tak to ti lidi chápou, to je m ůj názor, ale toho opravdového mikuláše berou ty dv ě party, ty dv ě etapy, které chodí v tom samotném záv ěru. D řív bylo jak mikuláši, tak fašanky se možná dali postavit narove ň – jedna tradice, druhá tradice. Dneska už to ti lidi chápou úpln ě jinak.“ (Roman Silvestr, nar. 1975 –fašanky) Posledním bodem, jímž bych se cht ěla v této kapitole hloub ěji zabývat, je význam zvykoslovných událostí pro spolkový život po stránce ekonomické. Jak již bylo zmín ěno u masopustní a mikulášské obch ůzky, výd ělek hraje podstatnou úlohu v motivaci spolk ů po řádat kulturní akce. Dokládá to už zápis z obecní kroniky Valašské Senice z roku 1971, kde se píše, že požárníci po řádají r ůzné kulturní akce, z jejichž výt ěžku fungují. 81 B ěhem rozhovor ů s v ůdčími osobnostmi SDH, Valašské nadace ani ob čanského sdružení Vesni čko má milovaná jsme se nevyhnuli otázce ekonomické stránky fungování spolk ů. Všichni se shodli na tom, že je nezbytné prost řednictvím kulturních aktivit získávat finance, které pokryjí další aktivity, a tak stále dokola. Nejmén ě p říležitostí k výd ělku má Valašská nadace, jelikož si za cílovou skupinu vybrala d ěti a mládež. Výdaje u ní proto vysoce p řevyšují p říjmy. Ani ostatní
80 Myslí se pr ůvod mladých mikuláš ů týden p řed regulérní obch ůzkou nejstarší skupiny. 81 Obecní ú řad Valašská Senice, Kronika Val. Senice . 1991-2003, s. 182.
104 organizace by se bez finan ční podpory obce či krajského ú řadu v ůbec neobešly. Vzhledem ke své kulturní činnosti však jsou schopny si na sebe do velké míry vyd ělat, v případ ě ob čanského sdružení dokonce vyd ělané peníze dále darovat za ú čelem zvelebení obce. Zatímco ob čanské sdružení získává finance prost řednictvím prodeje vlastních výrobk ů, dobrovolného vstupného a sbírky p ři sletu čarod ějek, sbory dobrovolných hasi čů spoléhají na výt ěžek ze zábav a z masopustní obch ůzky. A čkoliv se na to mnozí obyvatelé Francovy Lhoty dívají jinak, jeden z hlavních d ůvod ů, pro č se přestal v obci stav ět máj, byla nedostate čná ú čast na zábav ě a tím zp ůsobený prod ělek. Ze stejného d ůvod ů hasi či p řestali po řádat každoro ční zažité koncerty dechovky. Význam finan ční stránky udržování tradic osv ětloval b ěhem rozhovoru také mladý hasi č Roman Suchá ček: „…tam je tradice už tak trošku daná jakoby, že ti mikuláši jdou po té d ědin ě. Tak nějaké peníze vyberou, sice ti mikuláši to mají spíš pro sebe, kdežto ti hasi či to mají spíš na to hasi čské sdružení. Mikuláši, ti jako vyberou n ěco, taky potom mají peníze na p říští rok, aby dokoupili ty masky. Ti hasi či to mají taky. Letos sme m ěli t řeba n ěkolik masek svojich, n ěkolik masek sme dokoupili. Aby bylo t ěch masek, aby ta obec v ěděla, že tady to žije, neumírá, že to nejsou pořád dokola jedny a ty samé masky. Tady bývají zábavy třeba na pouti, tak je pou ťová zábava, na mikuláše a ty fašanky a mezitím bývají zábavy jenom tak, když pot řebuje Sokol Francova Lhota vyd ělat peníze, tak ud ělá zábavu, nebo když pot řebuje n ěkdo, tak ud ělá zábavu. Nevím, z čeho se to financuje. Jestli z toho, co vyberou, nebo ze vstupného. No ti mikuláši, oni jsou částí pod tím Sokolem Francova Lhota a n ěco vyberou z toho Sokolu a n ěco vyberou sami a na té zábav ě se hlavn ě vyd ělá z toho alkoholu, tam si vyd ělá hodn ě, takže na tom vyd ělají aby zaplatili tu kapelu, a aby n ěco t řeba pro sebe, pro Sokol. To, co se vyd ělá t řeba na tom alkoholu nebo na vstupném, tak to jde Sokolu, nebo po řadateli.“ Dříve oby čejové projevy fungovaly spontánn ě, jelikož závisely na pr ůběhu ro čních období a úst ředním prvkem výro čních ob řad ů byla lidová magie nezbytná pro zdárný pr ůběh jakéhokoliv lidského snažení. Dnes již ve v ětšin ě p řípad ů neexistuje praktický d ůvod k jejich existenci (zajišt ění úrody, zlepšení ekonomické situace p řed Vánoci, u čitelské vybírání platu, atd.). V dnešní dob ě je nezbytné, aby zvykoslovné projevy m ěly své konkrétní organizátory, jinak by zanikly. Jsou to práv ě tito nositelé, díky komu kulturní tradice p řežívají, a jsou to tradice, skrze n ěž se nositelé i celá spole čenství mohou prezentovat p řed okolním sv ětem. O sou časném vnímání významu udržování kulturních tradic mimo spolkovou činnost bude pojednávat další kapitola.
105
7. VÝZNAM TRADI ČNÍ KULTURY PRO ŽIVOT KOMUNITY Význam tradi ční kultury by se v dnešním moderním technickém a konzumním sv ětě mohl zdát zanedbatelný, domnívám se však, že opak je pravdou. V terénu lze vypozorovat několik r ůzných tendencí. Na jedné stran ě zde existují prvky hluboce vžitého cyklu výro čních oby čej ů, které se rok co rok opakují bez ohledu na vn ější vlivy, na druhou stranu nastává úpadek zájmu o některé vžité zvyky s dlouhou tradicí, jako je stav ění a kácení máje či tane ční zábavy. Sou časn ě probíhá velký rozmach nových organizací zabývajících se kulturou, vycházejících z dědictví předešlých generací a tvo řících tradice nové (slet čarod ějek, Chléb náš vezdejší ). Zárove ň dochází k obnovování starých jev ů, jejichž kontinuita byla na celá desetiletí p řerušena (roráty, tříkrálová obch ůzka). Tradi ční lidová kultura je živý organismus, který se neustále vyvíjí. Jde svou cestou a p řizp ůsobuje se sociálním a ekonomickým pot řebám lokálních spole čenství. Václav Frolec identifikoval řadu význam ů, které výro ční oby čeje dodnes přinášejí venkovské komunit ě: „Národopisné studium už dostate čně jasně ukázalo estetické a emocionální působení výro ční oby čejové tradice, její schopnost p řispívat k obohacení lidského života, dodávat mu sváte čnost a zvláštnost v souladu s cykly života p řírody i spole čnosti. Ve vztahu k dnešku nelze opomenout ani význam lidových oby čej ů p ři vytvá ření a upev ňování mezigenera čních vazeb a mezilidských vztah ů v ůbec.“ 82 Abychom mohli rekonstruovat výro ční oby čejový cyklus pomocí terénního výzkumu, musíme obrátit pozornost na kolektivní paměť . Ta ovšem sahá pouze po druhou sv ětovou válku. Zeptáme-li se obyvatel jihovalašských vesnic, jak výro ční oby čeje vypadaly p řed tím, než je válka p řerušila, odpov ěď neznají. Výjime čně si vzpomenou na vypráv ění rodi čů , v tom však spíše než komunitní ob řady p řevažují vzpomínky na rodinné a sousedské p říležitosti (draní pe ří, zabija čky, svatby). Málokdy lze tímto zp ůsobem dohledat kontinuitu jednotlivých výro čních oby čej ů. V pr ůběhu terénní práce jsem nahrávala rozhovory převážn ě s organizátory kulturního života v obou obcích. Abych se dozv ěděla, jak vnímají kulturní d ění ostatní obyvatelé, použila jsem formu dotazník ů. Zde p ředkládám výsledky tohoto pr ůzkumu. První okruh otázek se vztahoval ke zhodnocení kulturního života Valašské Senice a Francovy Lhoty a k ur čení nositel ů tradic. Ukázalo se, že lidé reagují na kulturní d ění ve své obci odlišn ě, zvlášt ě podíváme-li se na tuto problematiku nap říč generacemi. Mladí
82 Frolec, V.: Výro ční oby čeje. Sou časný stav a prom ěny . Brno: Blok, 1982, s. 10.
106 lidé ve Francov ě Lhot ě narození v osmdesátých a devadesátých letech 20. století jsou se stavem kultury v obci převážn ě spokojeni, váží si zejména toho, že se v jejich obci dodržují staré tradice. Pouze dva respondenti považují sou časný stav za špatný, n ěkolik dalších je spokojeno, ale domnívá se, že je co zlepšovat. Generace o deset let starší je se stavem kulturního života spokojena, nicmén ě lidé narození v padesátých letech a d říve postrádají řadu kulturních prvk ů, jako je ochotnické divadlo, estrády, kino, dechovka, folklorní soubor a tane ční zábavy pro starší. Náboženský život obyvatelé Francovy Lhoty hodnotí kladn ě, líbí se jim zejména p řístup nového kn ěze P. Kasana a to, jak dokáže vzbudit nadšení v mladých lidech, a jakým způsobem obnovuje zmizelé církevní zvyky a slavnosti. Mezi spolky a skupinami lidí zabývajícími se organizováním kulturního života v obci respondenti vyjmenovali Sbor dobrovolných hasi čů , členy obecního zastupitelstva, obecní ú řad, kulturní komisi, Valašskou nadaci, ob čanské sdružení Vesni čko má milovaná, rodi čovské sdružení, scholu, farní spole čenství, kostelní sbor, duchovní – P. Antona a P. Jaroslava, Klub českých turist ů, myslivecký, včela řský a houba řský spolek, TJ Sokol, školu, Český červený k říž, spolek d ůchodc ů a infocentrum Pul čín. Ve Valašské Senici je situace jiná. Lidé narození po roce 1950 vesm ěs považují kulturní život za naprosto nedostate čný vzhledem k odlehlé poloze a velikosti obce, jedinou výjimkou je udržování tradic. Ty jsou podle dotázaných obyvatel na dobré úrovni, je to však p ředevším díky snaze dobrovolných hasi čů , st řední a starší generace. Mladým lidem tradice nic ne říkají. Nikdo z lidí narozených p řed rokem 1950 si naopak na nedostatek kulturního d ění nest ěžoval. Kulturní život ve Valašské Senici obstarává podle místních Sbor dobrovolných hasi čů , obecní ú řad, kulturní komise, TJ Ajax, knihovna, v čela řský spolek, mate řská školka, duchovní farnosti, farníci, členové KDU- ČSL, myslivecké sdružení, Seni čané uvedli u tohoto bodu také Valašskou nadaci z Francovy Lhoty. Obyvatel ům obou obcí jsem položila také otázku, koho považují za výrazné osobnosti kulturního života ve své vesnici. Jejich odpov ědi se z většiny p řekrývaly s mým zjišt ěním. Lho ťané uvedli p ředevším starostu obce Karla Mat ůše, ředitele školy Karla Suchá čka, členy a p říznivce Valašské nadace Josefa Kliše, Aloise a Annu Tkadlecovy a Gabrielu Jurá ňovou, členky kulturn ě školské komise Drahomíru Trchalíkovou a V ěru Zimkovou, P. Antona, P. Jaroslava a bývalého fará ře P. Olšinu, Reginu Kabrhelovou – vedoucí scholy, Ludmilu Vráželovou a Anastázii Žídkovou z OS Vesni čko má milovaná, Pavlínu Kolínkovou – pracovnici ČSOP Kosénka ve
107
Valašských Kloboukách a roda čku z Francovy Lhoty, starostu hasi čů Jaroslava Šerého a hasi če Josefa Piastka, bývalého kroniká ře Josefa Václavíka, u čitelku Marii Škarpovou a Ing. Jaroslava Novosada. Velká část respondent ů uvedla také kardinála Št ěpána Trochtu – lhotského rodáka. Ve Valašské Senici je vý čet osobností, které tzv. „táhnou“ kulturní život mnohem mén ě. Drtivá v ětšina respondent ů se shodla na starostovi obce Pavlu Novosádovi, který se stará o obec a její obyvatele skute čně po všech stránkách. Vedle něj lidé jmenovali nedávno zesnulého Josefa Řepu, starostu hasi čského sboru. Jednalo se o člov ěka mezi všemi lidmi velmi váženého, který neváhal ob ětovat neomezené množství času na práci pro kulturu a zvelebování obce. Za d ůležité osobnosti Seni čané považují také oba duchovní farnosti a Marii Tkadlecovou – roda čku z Valašské Senice, řeholní sestru, dále ob čané jmenovali Annu Mat ůšovou, která se stará o chod místní organizace lidové strany, Ladislava Šeligu – velitele hasi čů , Františka Trochtu a Karla Surovce z TJ Ajax a Miroslava Mikesku – podnikatele a sponzora akcí. V Pul čín ě jsou nejvýznamn ějšími osobnostmi Anastázie Žídková, Ludmila Vráželová, Ivana Pechalová – členky OS Vesni čko má milovaná, Milan Orálek z ČSOP Valašské Mezi říčí a Eva Sobková z ob čanského sdružení Amfolkfest 83 –ani jeden z těchto lidí trvale v Pul čín ě nebydlí, jedná se o rodáky, n ěkte ří z nich dokonce z Pul čína v ůbec nepocházejí. Dále mne zajímalo, v jakých spolcích se respondenti angažují, p řípadn ě jakých kulturních akcí se ú častní. Nejmladší dotázaná skupina respondent ů, tedy mládež narozená v devadesátých a osmdesátých letech 20. století, se kulturního života z většiny neú častní, výjimku tvo ří schola. K té se p řihlásila řada d ěvčat. Dva respondenti uvedli Klub českých turist ů, n ěkolik se ú častnilo akcí Valašské nadace (nap ř. projektu Naša ot čina ), Roman Suchá ček uvedl kapelu „Vyho ď blinkr“. Objevila se zde také ú čast v mikulášském pr ůvodu a mrska čka. O deset let starší lidé již pat řili k SDH a Valašské nadaci, respondenti narození v šedesátých a padesátých letech uvedli Valašskou nadaci, SDH, OS Vesni čko má milovaná, farní a školní radu, kulturní komisi, h řiba řský spolek. Povále čná, vále čná a nejstarší generace se hodn ě zapojuje p ředevším do náboženského života – spole čenství živého r ůžence, kostelní sbor, práce kolem kostela. Dotazník vyplnil také osmaosmdesátiletý p ředseda TJ Sokol. Ve Valašské Senici je situace podobná. Mladá generace působí ve schole a TJ Ajax, starší v SDH, TJ Ajax, mysliveckém spolku, d říve také v ČČ K, jeden respondent narozený v šedesátých letech uvedl z minulosti také folklorní soubory Sk řivánek a Mezi říčan. Nejstarší generace se
83 V Pul čín ě se každé léto koná stejnojmenný hudební festival, jenž se řadí k důležitým kulturním akcím v osad ě.
108 op ět zapojuje p ředevším do činnosti lidové strany a farnosti. Všeobecn ě jsou v obou obcích lidé, kte ří se aktivn ě ú častní kulturního d ění, p řevážn ě členy n ěkteré ze zmín ěných organizací. Nejsou-li členy, vypomáhají p ři r ůzných akcích, bývají pasivními diváky, p řípadn ě se o kulturní d ění nezajímají v ůbec. N ěkte ří ob čané Francovy Lhoty a Valašské Senice se ú častní také kulturních událostí v okolí – bu ď práv ě v sousední obci nebo v jiných jihovalašských vesnicích. Jedná se zejména o pout ě, ale také hody, jarmaky (Valašské Klobouky, Pul čín), mrska čku, kácení máje, dožínky (Horní Lide č, Lide čko), koncerty a divadla. Některé otázky týkající se zvyk ů jsem kladla tak, abych zjistila, jaká je bezprost řední asociace respondent ů v souvislosti s nimi. Jako první tém ěř všichni obyvatelé Francovy Lhoty uvedli fašanky a pochování basy, mikulášskou obch ůzku, Velikonoce a Vánoce. Tyto čty ři body ro čního cyklu jsou evidentn ě nejhloub ěji zako řen ěné. Všechny krom ě Velikonoc spadají do zimního období, což v podstatě koresponduje s minulostí. V dob ě, kdy se lidé živili zem ědělstvím, byla zima časem odpo činku a zábav. Hospodá řská sezóna se skon čila, lidé m ěli relativn ě dostatek jídla, dny byly krátké a chladné, temné období vybízelo ke sdružování. Další nej čast ější odpov ědi zahrnovaly pálení čarod ějnic na Pul čín ě, oslavu Nového roku, váno ční výstavu a Živý Betlém, stav ění a kácení máje, jarmek na Pul čín ě, t říkrálovou obch ůzku, roráty a aktivity Valašské nadace (drakiádu, akce na hrad ě Brumov). N ěkolik respondent ů za řadilo do této kategorie vedle výro čních oby čej ů rovn ěž turistické pochody, hasi čské závody a sportovní turnaje. Řad ě školních d ětí se p ři slov ě zvyk vybavily také aktivity spojené s výro čními oby čeji, ob řadní jídla a pov ěre čné a magické praktiky: váno ční úklid, kapr, poušt ění lodi ček z ořechových sko řápek, házení st řevícem, rozkrajování jablí čka na Št ědrý den, smažení koblih o masopustu, malování velikono čních vají ček, velikono ční beránek. Generace t řicátník ů k vý čtu p řidala oslavu dne matek, d ětský den, karnevaly a plesy. St řední generace zmínila duši čky, dodržování půstu, umývání v potoce na Velký pátek, sv ěcení ko čiček na Kv ětnou ned ěli, oslavy svátk ů a narozenin a pravidelné tzv. Št ěpánské dny 84 . Odpov ědi nejstarší generace se op ět nej čast ěji stá čely ke kostelu a církevním záležitostem. Výsledky tohoto pr ůzkumu ukázaly, že všichni lidé si vybavují jako první nejvýrazn ější a dá se říct nejtradi čnější oby čeje, jejich další zájem se soust řeďuje na zvyky a aktivity vztahující se k jejich v ěku,
84 Vzpomínková akce týkající se rodáka kardinála Trochty a historie obce.
109 fázi života (mládež, rodi če malých d ětí…), zájm ům, pot řebám a náboženskému vyznání – sou části života, jenž do velké míry determinuje jejich pohled na sv ět. Ve Valašské Senici respondenti uvedli vý čet zahrnující fašanky, mikulášskou obch ůzku, Velikonoce a Vánoce, obohacený o cyrilometod ějskou pou ť a hody, což může sv ědčit o tom, že kulturní vyžití v této malé obci je mnohem omezen ější n ěž ve Francov ě Lhot ě. Mezi dalšími častými odpov ěď mi byl svátek sv. Lucie a T ří král ů, oslava Nového roku, dne matek, svátk ů a narozenin a další spole čná setkání. Velká část respondent ů uvedla také sout ěže o pohár starosty obce (ve stolním tenise, fotbalu…) a no ční turnaje. Tento poznatek pro mne nebyl ni čím novým. Už na za čátku svého výzkumu jsem si všimla, že sportovní události zahrnují tém ěř všichni obyvatelé Valašské Senice pod pojmy tradice a kultura. Také když jsem byla požádána starostou obce o zdokumentování „tradic“ pro pot řebu obce, lidová kultura tvo řila jen část tohoto celku, ve kterém hned po fašankách, létání mikuláš ů, stav ění a kácení máje, pouti a hodech figuroval no ční turnaj v kopané, no ční pohárová sout ěž v požárním sportu a hasi čská sout ěž v požárním útoku. Dále mne zajímalo, jak se podle respondent ů zm ěnil kulturní život ve Francov ě Lhot ě a Valašské Senici b ěhem jejich života. Na tuto otázku dokázaly odpov ědět pouze st řední a starší ro čníky. Za p ůvodce prom ěn ozna čily zm ěny politických režim ů, televizi, internet, sou časné možnosti cestování, zánik drobného hospoda ření 85 a nezájem lidí. Někte ří uvedli, že se za jejich života situace p říliš nezm ěnila. Starší generace si st ěžovala, že d říve k sob ě lidé byli p řátelšt ější a bylo více p říležitostí k setkávání (besedy, drhnutí pe ří…). N ěkolik lidí z Francovy Lhoty podotklo, že se výrazn ě zm ěnila situace v místní části Pul čín. Nyní uvedu oby čeje, které podle lhotských respondent ů 1) zanikly, 2) byly obnoveny, 3) vznikly nov ě. Zvyky jsou řazeny, jak se v dotaznících objevovaly podle v ěku respondent ů od nejmladších po nejstarší. V ětšina odpov ědí se objevovala opakovan ě nap říč generacemi. N ěkte ří respondenti považovali jisté zvyky (nap ř. pálení čarod ějnic) za nové, jiní za obnovené: 1) obch ůzka na sv. Lucii, stav ění máje, ochotnické divadlo, dechovka, vyhrávání na Josefka, draní pe ří, velikono ční klepání, výro ční sch ůze JZD, akce osv ětové besedy, obch ůzka na sv. Dorotu, k řížové dny, va ření povidel, sušení ovoce, na čínání kolá čů
85 Jedna respondentka uvedla, že by byla ráda, kdyby se v její obci obnovily dožínky. Poznamenala však také, že není d ůvod je obnovovat, jelikož by stejn ě nebylo co séct.
110
2) roráty, Živý Betlém, t říkrálová obch ůzka, jarmek, pout ě, den matek, vítání ob čánk ů, Boží t ělo, pálení čarod ějnic (Pul čín) 3) Chléb náš vezdejší , váno ční výstava a Živý Betlém, silvestrovské posezení na rozhledn ě, slet čarod ějek, drakiáda, št ěpánské dny, posezení pro d ůchodce Co se týká obnovy zvyk ů, n ěkte ří respondenti by si p řáli, aby se ve Francov ě Lhot ě obnovilo t řeba pálení čarod ějnic nebo obch ůzka lucek. Naopak jedna starší respondentka se domnívala, že lidem není p říjemné, když obch ůzká ři navšt ěvují všechny domy ve vesnici, svátek sv. Lucie by proto mezi oby čeje vhodné k obnovení rozhodn ě neza řadila. Další respondent narozený v devadesátých letech uvedl, že již není zapot řebí dodržovat vše, co se dodržovalo v minulosti. Seni čané se domnívají, že kulturní život v jejich obci spíše upadá. D říve se zvlášt ě mladí lidé um ěli lépe bavit a pracovat i bez finan ční odm ěny. Nyní ve spole čnosti p řevažuje materialismus a nadm ěrná konzumace alkoholu, spole čnost je mnohem uzav řen ější, než d říve. N ěkteré akce, které byly za minulého režimu zakázány, se nyní obnovují. Kulturní život si lidé ve Valašské Senici p ředstavují jinak, než obyvatelé sousední Francovy Lhoty. Mezi zaniklými, obnovenými a novými zvyky uvedli: 1) Sk řivánek, pionýrská organizace, lampionový pr ůvod, dožínky, vítání ob čánk ů, sousedské návšt ěvy, d ětské karnevaly a divadla, draní pe ří, vyhrávání na Josefka, přednášky ČČ K, pasení dobytka na obecních pastvinách, domácí zabija čky, dožínky 2) roráty, obch ůzka na sv. Lucii, pou ť, den matek, schola, t říkrálová obch ůzka, fašanky 3) sbírky, sv. Valentýn 86 , no ční turnaj sportovc ů, no ční hasi čská sout ěž Zatímco v ětšina Lho ťan ů ve svém vý čtu mezi nejd ůležit ější obnovené a nov ě vzniklé zvyky řadila akce, jež se konají na Pul čín ě, obyvatelé Valašské Senice posuzovali pouze kulturu ve své vlastní komunit ě. Část lidí se domnívá, že v n ěkterých d říve p ředevším církevních svátcích dnes p řevažuje sv ětská zábava nad duchovním nábojem. Nejvíce se to projevuje u pouti 87 , Vánoc 88 a Velikonoc 89 , Seni čané uvedli i svátek sv. Mikuláše. Jiná skupina obyvatel naopak považuje církevní podtext t ěchto svátk ů stále za
86 U starší generace tento novodobý zvyk naráží na tvrdý odpor, je považován za napodobování Západu. 87 „Hlavn ě pou ť, d říve byla náboženská, ale dnes jsou to jen samé atrakce, koloto če a stánky s předraženým zbožím.“ (Lenka Ondr ůšová, nar. 1993) 88 Následkem totalitního režimu, který potla čoval církevní charakter svátk ů. (A.L., nar. 1944) 89 „Asi Velikonoce – d řív byl d ůraz kladen na pátek, sobotu a ned ěli, ale nyní se slaví hlavn ě pond ělí.“ (Regina Kabrhelová, nar. 1983)
111 rozhodující. Všeobecn ě však platí, že to, jak se svátky slaví, záleží na každé jednotlivé rodin ě. Poslední okruh otázek se týkal chápání pojmu tradice a jejího místa v sou časném život ě člov ěka. Zajímal mne nejvíc. Zde p ředkládám n ěkteré odpov ědi z obou lokalit i s věkovým za řazením respondent ů. Respondenti narození v devadesátých letech si pod pojmem tradice nej čast ěji p ředstavují staré zvyky a oby čeje pocházející od p ředešlých generací 90 : - „Tradice je n ějaká akce z dřív ějších dob.“ - „Pod pojmem tradice si p ředstavuju zvyky, které se d ělají a dodržují už pár desítek (i více) let. Tradic m ůže být více. Z dřív ějška i dnešní.“ - „Nějaký p ěkný zvyk, který dodržovali již d ěde čkové a babi čky a který se udržel dodnes, protože se lidem líbil, nap ř. Velikonoce –malování kraslic, pletení pomlázky.“ - „Tradice je zvyk, který je charakteristický pro ur čitou oblast, p ředávaný z generace na generaci.“ - „Pod pojmem tradice si p ředstavuji n ějaký významný svátek, jako Velikonoce a Vánoce, které se slaví každým rokem ve stejnou dobu už mnoho a mnoho let a ješt ě ani jednou nebyly vynechány. Tradice v případ ě naší obce m ůžou být také Mikuláši, ti se u nás slaví v měsících prosinec a listopad, nebo také Fašanky v únoru.“ - „Tradice je podle m ě činnost vykonávaná již po n ěkolik desetiletí i více. Tradici by jsme m ěli považovat za jakési kulturní d ědictví.“
Respondenti narození v osmdesátých a sedmdesátých letech se na tradice dívají obdobn ě, v jejich pojetí je d ůraz kladen také na spole čné hodnoty, které drží lokální spole čenství pohromad ě: - „Něco, co se p ředává z generace na generaci. Zvyky.“ - „Tradice je n ěco, co u nás p řetrvává mnoho let a co by nem ělo nikdy vymizet z nás ani z dalších pokolení.“ - „Tradice – pokora, skromný život, mezilidské vztahy, mezigenera ční setkávání.“ - „Pod pojmem tradice si p ředstavuji spoustu zábavy, sousedské soudržnosti, nap ř. drhnutí pe ří, zabija čky, chodit v lamp. pr ůvodu, s řehta čkami.“
90 Jedná se o doslovné p řepisy z dotazník ů.
112
- „Tradice je dodržování prastarých zvyk ů, které si p ředávajú starší generace tým mladším a záleží, jestli je budú p ředáva ť tým následujícím. Jestliže ano, tak tradice u nás budú m ěť svoje místo a budú sou částí naší obce.“
Generace lidí narozených v šedesátých a padesátých letech vidí problematiku v širších souvislostech. Uv ědomuje si, že oblast tradic již dávno nezahrnuje pouze ob řadní a oby čejové jevy, řadí se sem i novodobé záležitosti. Tradice již také neexistují samy o sob ě, jak tomu bylo v minulosti, za jejich udržováním stojí konkrétní lidé. - „Zvyky, oby čeje, kulturní akce, sportovní akce, které se dlouhodob ě opakují.“ - „Život, který vychází z původních ko řen ů, nem ění se v základních rysech, když jeho napln ění (forma) se v čase m ění. Podstata však z ůstává.“ - „Akce, které vznikly mnohem d říve, a díky ob ětavc ům se stále opakují a tím se na to nezapomíná.“ - „Lidové zvyky, činnost lidí, která se každoro čně (nebo v ur čitém období) opakovala, akce, na které se lidé t ěšili.“ - „Duchovní d ědictví po p ředcích, p řenášené z otce na syna, z matky na dceru. Většinou ústn ě, nebo i písemn ě, kroniky. Tradice – zp ůsob života, zábavy, práce i náboženství.“ - „Zvyky, které se d říve udržovaly, v ětšinou souvisejí s náboženstvím.“ - „Udržovat a stále obnovovat zájem u mládeže.“ - „Kulturní nebo spole čenské akce, o které je zájem ve řejnosti po dobu n ěkolika let.“
Lidé narození mezi lety 1920 –1945 si tradici op ět spojují především s odkazem předk ů. V jejich mysli se tradice spojuje s minulostí, s jejich rodi či a prarodi či. Tradice jim dovoluje vrátit se zp ět v čase do dob mládí: - „Zachování činnosti našich p ředk ů, které nám rodi če vypráv ěli a čím se bavili po zimních ve čerech.“ - „Co si p ředstavuju pod pojmem tradice –to, že naši p ředkové žili skromn ě, ale protože tehdy neexistovala televize ani jiné média, scházeli se na zábavách, po řádali všelijaké estrády, ochotnické divadla atd. a bývalo to velmi p řátelské.“ - „Jsou to takové zvyky, které si pamatuji ješt ě jako dít ě a p řetrvávají dodnes.“
113
- „Vše, co lidi n ějak oslovuje a p řipomíná události ze života p ředk ů, co by nebylo dobré zahodit, zapomenout jako n ějaký p řežitek. Je však t řeba posoudit, co jde z toho p ředat dnešním lidem.“ - „Obnova nebo udržování všeho, co nám z ůstalo ze života našich p ředk ů: r ůzné zvyky b ěhem roku, zp ěvy, tance, kroje, pov ěsti, pohádky, p řísloví, písemnictví, architektura, tradi ční výroba p ředm ětů, zvykoslovné pe čivo, aj.“
Pro v ětšinu obyvatel Francovy Lhoty a Valašské Senice jsou tradice čímkoliv, jen ne p řežitkem. Dávají jim spojení s minulostí, pocit, že zde bylo d řív n ěco, z čeho oni te ď mohou čerpat. Dovolují člov ěku vid ět, jak se žilo d řív, nahlédnout do tvrdého života předk ů a na okamžik se s nimi ztotožnit. Mladou generaci mají staré zvyky p řim ět vážit si toho, co mají v porovnání se svými p ředky. Jsou pot řebné také k tomu, aby mladí měli z čeho ve svém život ě vycházet a v čem pokra čovat. Tradice je nutno dodržovat rovn ěž proto, aby se člov ěk mohl identifikovat k ur čité skupin ě obyvatel, regionu, spole čnosti a státu, aby si uv ědomil, z jakého kulturního, pracovního, životního a náboženského prost ředí vyšel. Tradice prop ůjčují člov ěku identitu, která jej v období globalizace vyhra ňuje v ůč i ostatním evropským zemím a celému sv ětu. Zvyky zkrátka charakterizují spole čenství. Je to hodnota, kterou komunit ě „nikdo nem ůže vzít“. Zatímco n ěkteré zvyky již podle respondent ů nejsou nezbytn ě nutné a spole čnost by se bez nich obešla, jiné jsou v jejich o čích nenahraditelné. Jedná se p ředevším o oslavy rodinného a náboženského charakteru jako Vánoce a Velikonoce, t ěsn ě vedle nich však stojí také tolikrát zmi ňované fašankové a mikulášské obch ůzky. Tradice a oby čeje p ředstavují v život ě venkovského člov ěka záchytné body v čase. Každoro čně se opakují, lze se na n ě proto spolehnout jako na trvalou hodnotu. Jestliže se náhle z jakéhokoliv d ůvodu vynechají, lidé reagují negativn ě. Když jsem nap říklad hovo řila s jedním šestadvacetiletým respondentem o tom, že se ve Francov ě Lhot ě p řestal z ekonomických d ůvod ů stav ět máj, řekl, že p řece nezáleží na tom, jestli se p ři stav ění a kácení ud ělá zábava a pozvou se na ni lidé. Máj je tradice a už jen z toho d ůvodu se musí postavit. Jak potom vypadá vesnice, v jejímž st ředu nestojí p ěkná vysoká májka? Obyvatelé jihovalašských vesnic na tradicích oce ňují také to, že jim dovolují odreagovat se a odpoutat se od „všech zbyte čností a p řepychu moderní doby“. 91 Pro mnohé jsou staré zvyky „oázou klidu“ a pohlazením na duši“. 92 Tradice jsou rovněž
91 Lenka Ondr ůšová, nar. 1993. 92 Ludmila Vráželová, nar. 1924.
114 stmelovacím prvkem. Lidé se díky nim scházejí a spole čně se baví. Řada lidí je motivována práv ě p ředstavou setkání a zábavy, kterou oby čejové akce garantují. Bez tradic by to „nebylo ono“. Díky nim je stále se na co t ěšit a „není nuda“. Tradice spojují, stmelují, udržují spole čenství v dob ě odosobn ěné masové kultury pohromad ě. Chceme- li zachovat pevnou komunitu, musíme odkaz minulosti p ředávat dalším generacím, pokud možno napln ěný p ůvodním obsahem, aby nadále vyjad řoval ty správné hodnoty. A jaká tradice a oby čeje čeká budoucnost? Vzhledem k hlubokému p řání obyvatel Francovy Lhoty a Valašské Senice –zvlášt ě nejmladší generace sou časných nositel ů, si snad své místo v život ě venkovského spole čenství ješt ě dlouho udrží. Tuto budoucnost přejí nositelé nejen starým tradicím, ale i t ěm novodobým. Jelikož jsou to práv ě oni, kdo svou nyn ější aktivitou p řipravují p ůdu pro p řicházející generace, aby se i ony m ěly k čemu navracet a m ěly co rozvíjet 93 . Respondenti si také velmi dob ře uv ědomují, že vše závisí na lidech, p ředevším pak na konkrétních jednotlivcích a na spolcích. Svou roli zde hraje také výchova. Záleží na mladé generaci, jak tuto p říležitost uchopí. Jedná se o kolektivní zodpov ědnost, nese ji však na svých bedrech jen část spole čnosti, na kterou všichni ostatní spoléhají. V tom tkví podstatný rozdíl oproti d řív ějšku, kdy ob řady a oby čeje byly záležitostí celého spole čenství a podléhaly p řirozené sociální kontrole. Všechna proroctví vy řknutá respondenty však nezn ějí pouze kladn ě. Zvlášt ě starší generace se obává, že spole čnost se v posledních dvaceti letech p říliš zm ěnila na to, aby tradice p řežily a dále se rozvíjely. Výpov ědi této skupiny respondent ů op ět poukazují na lidský faktor, na n ěmž je budoucnost zcela závislá. V tomto p řípad ě se nikdo neobává zániku výro čních oby čej ů slavených p ředevším v rodin ě, na mysli mají spíše zvyky udržované v komunit ě. Ve Valašské Senici mají lidé nejv ětší obavu z toho, že se v budoucnosti již nenajde dostatek ob ětavých jedinc ů, kte ří by se zasazovali za uchování a rozvíjení zvyk ů, jak tomu prozatím je. I zde však mají lidé velkou víru v pozitivní vývoj. V případ ě této obce všichni obracejí své nad ěje k mládeži a dobrovolným hasi čů m. Na Pul čín ě jsou poz ůstatky tradi ční kultury i nov ě vytvo řené kulturní aktivity ohroženy nejvíce, nebo ť závisejí na velmi úzké skupince p řevážn ě starých lidí, kte ří zatím nenalezli nástupce. Situaci, v níž se nacházejí výro ční oby čeje, lze z pohledu sou časnosti hodnotit velmi kladn ě. Spolkový a kulturní život zejména ve Francov ě Lhot ě a v Pul čín ě se t ěší
93 „No doufám, že [tradice v naší obci čeká] kladná [budoucnost]. Byla by škoda, kdyby tradice vymizely. Co by tu potom psaly t řeba mé d ěti ?“ (Lenka Šerá, nar. 1991)
115 nejv ětšímu a nejliberáln ějšímu rozvoji za posledních 30 let. Ve Valašské Senici je situace ustálená. Jestliže v minulosti docházelo k úpadku tradi ční kultury a kulturních zvyklostí všeobecn ě, dnes jsou op ět na vzestupu, nebo ť vn ější lákadla jsou povrchní a časem se omrzí. Obnovíme-li však zapadlou tradici, máme velkou nad ěji, že spole čenství k ní op ět p řilne a získá tak mnohem trvalejší hodnotu. Záleží na mladých lidech, jak naloží s dědictvím svých p ředk ů a jak budou dále rozvíjet hodnoty, které i oni sami pomáhají tvo řit. Jihovalašská tradi ční kultura se prozatím nemusí obávat nedostatku zájmu, ba práv ě naopak. Výro ční oby čeje stále tvo ří a zdá se, že ješt ě dlouho tvo řit budou, podstatnou část lidského života a života venkovského spole čenství.
116
ZÁV ĚR V úvodu jsem si položila otázku, jaké místo mají tradice v život ě sou časného člov ěka. Terénní výzkumy ve vybraných lokalitách jižního Valašska, ve Francov ě Lhot ě a Valašské Senici, mi daly pom ěrn ě jasnou odpov ěď . P ři studiu sou časných výro čních zvyků se ukázalo, že význam má pro komunitu nejen reálná tradice, která přenáší z generace na generaci konkrétní projevy lidové kultury, ale zárove ň i obecný odkaz p ředk ů, který se váže k identit ě jedince a lokálního spole čenství. Více než cokoliv jiného cítí lidé v tomto ohledu pot řebu sdružovat se, trávit spole čně čas a upev ňovat vnit řní vazby uvnit ř komunity. Prvky tradi ční kultury se dokonale hodí k tomuto ú čelu, jelikož charakterizují to, co považujeme za „naše“, co je nám kulturn ě nejbližší. Z výro čního oby čejového cyklu v pr ůběhu 20. století vlivem politických, hospodá řských a spole čenských zm ěn vymizela celá řada ob řad ů, zejména t ěch, které se vázaly k zem ědělství. Podobn ě, jak tomu bylo v minulosti, i dnes je nejvíce zvyků soust řed ěno do zimního období. Sem spadají dva nejvýrazn ější oby čeje – mikulášská a fašanková obch ůzka, ale také nejd ůležit ější k řes ťanské svátky – Vánoce a oslava Nového roku. V období od konce masopustu do letnic se uchovaly ve velmi živé podob ě n ěkteré velikono ční zvyky, zájem o stav ění a kácení máje naopak v posledních letech klesá. Do ro čního cyklu se nov ě v členil zvyk pálení čarod ějnic na filipojakubskou noc. Mezi obnovené tradice se řadí letnicová slavnost Božího T ěla a svatodušní pou ť, letní období je pak celkov ě každoro čně p ředevším ve znamení poutí. Na podzim se spíše než spole čné svátky udržují zvyky rodinného charakteru – rodinná setkání v dob ě hod ů a návšt ěva h řbitova na den Památky zesnulých. Z vý čtu oby čej ů udržovaných ve Valašské Senici a Francov ě Lhot ě vyplývá, že v mysli vesnického člov ěka na jihu Valašska se jednotlivé dny kalendá řního roku stále spojují s tradi čními zvyky a podle nich se odvíjí pr ůběh kulturního života, i když podobná forma zvyk ů v minulosti nemusí znamenat stejný obsah a funkci v sou časném život ě. Zatímco d říve byly výro ční oby čeje zcela p řirozenou sou částí života každého jedince, dnes je jejich p řežití závislé na spolcích a organizovaných skupinách. Nejd ůležit ějšími nositeli lokálních tradic se tak stávají sbory dobrovolných hasi čů . Svou aktivitou na poli kultury pomáhají nejen zabránit zániku starých zvyk ů, ba naopak podporují jejich obnovu a rozvoj. Zárove ň vychovávají mladou generaci následovník ů,
117 aby m ěl jejich úkol kdo p řevzít. Celý proces funguje i s ekonomickým podtextem – kulturní akce vyd ělávají na aktivity sboru. Tradi ční kultura venkovského člov ěka reprezentuje, dává mu pocit spojení s minulostí a zárove ň mu pomáhá najít své místo v sou časné spole čnosti. Proto také většina zvyk ů dochovaných z minulosti, jež ztratily svou p ůvodní funk čnost, dostává nový obsah. Ten však není na první pohled vždy patrný. Sou časná tvá ř oby čejových projev ů se sice navenek stále podobá té d řív ější, uvnit ř se však řídí jinými zákonitostmi. Ukazuje se, že člov ěk je ochoten vydobýt si sv ůj nový obraz výro čního cyklu zapojením vlastní tvo řivosti a fantazie. Netruchlí na ztrátou toho, co je již p řežité, vybírá si takové prvky, které slouží jeho dnešním pot řebám a zám ěrům. Pokud vznikne bílé místo, které je pot řeba vyplnit, neváhá vytvo řit zcela nové fenomény, jež si okolní spole čenství často osvojí a postupn ě za člení vlastní kultury. Takto se rodí novodobé tradice. Mnohdy se sáhne i za hranice regionu, jak jsme se p řesv ědčili nap ř. u sletu čarod ějek po řádaného ob čanským sdružením Vesni čko má milovaná. Dokonce dnes není pot řeba p ředstírat, že úzkostliv ě „dodržujeme tradice našich p ředk ů“. Sta čí, když se jimi inspirujeme a jejich prvky jemn ě vetkneme do našich vlastních nápad ů, jak je tomu v případ ě Valašské nadace. Tradi ční kultura tak dnes již nefunguje jako praktický prost ředek k usm ěrn ění přírodních jev ů či k ovlivn ění osudu a získání p říznivosti lidskému konání pomocí ob řad ů a magických praktik. Stala se symbolem identity venkovského člov ěka, jeho vyjad řovacím prost ředkem v kontrastu ke konzumnímu sv ětu a nástrojem reprezentace lokálních duchovních hodnot. Vzhledem k dlouhodobému charakteru terénní práce jsem do ur čených komunit pronikla mnohem hloub ěji, než by dovolil jednorázový výzkum. Sesbírané poznatky tak vycházejí z bohatého materiálu pocházejícího od velkého množství informátor ů – dohromady se k lokálním tradicím ve svých vesnicích vyjád řilo na sto t řicet respondent ů. Z toho vyplynuly další nám ěty, které by bylo vhodné v budoucích výzkumech akceptovat. Kulturní život Valašské Senice, Francovy Lhoty a Pul čína se hodn ě liší, nese však zárove ň mnohé spole čné znaky. Bylo by jist ě p řínosné porovnat tyto lokality s ostatními obcemi oblasti Hornolide čska a získat tak ucelený obraz kulturních tradic tohoto mikroregionu. Velmi zajímavé by bylo srovnání sesbíraného fotografického materiálu s dokumenty po řízenými ve druhé polovin ě 20. století Ladislavem Buzkem a dalšími badateli a uloženými ve fotoarchivu Muzea regionu Valašsko ve Vsetín ě. Samostatný výzkum by si zasloužily také kulturní aktivity, jež se neváží k výro čním ob řad ům, a které vznikly nap říklad v dob ě socialismu, po revoluci
118 v roce 1989 byly zrušeny a dnes se op ět navracejí do života. Tématem, kterým se chci v budoucnosti zabývat, je fenomén povále čného vyst ěhovalectví do bývalých Sudet. Když Seni čané a Lho ťané odcházeli na Znojemsko, p řenesli si s sebou i svou kulturu a oby čeje. Zárove ň se však museli p řizp ůsobit zvyklostem tamního obyvatelstva. Kolik ze svých p ůvodních kulturních tradic si po odchodu udrželi a na kolik je naopak ovlivnila jihomoravská a n ěmecká kultura? Nám ětů k další terénní a badatelské práci je celá řada. Vypovídá to o jedné v ěci – jižní Valašsko je oblast s živoucí lidovou kulturou, která tvo ří pevnou platformu pro napl ňování duchovních a spole čenských pot řeb místního venkovského člov ěka.
119
SEZNAM ZKRATEK ČČ K – Český červený k říž ČSČK – Československý červený k říž ČSM – Československý svaz mládeže ČSPO – Československý svaz požární ochrany ČSOP – Český svaz ochránc ů p řírody CHKO – chrán ěná krajinná oblast JZD – jednotné zem ědělské družstvo LMS – Lidová myslivecká spole čnost MNV – místní národní výbor MZA – Moravský zemský archiv OS – ob čanské sdružení SČSP – Svaz československo-sov ětského p řátelství SDH – sbor dobrovolných hasi čů SOkA – Státní okresní archiv SPOZ – Sbor pro ob čanské záležitosti SRPŠ – Sdružení rodi čů a p řátel školy Svazarm – Svaz pro spolupráci s armádou TJ – t ělovýchovná jednota
120
SEZNAM RESPONDENT Ů
A. Francova Lhota C. Valašská Senice ř Filák Ond ej, nar. 1981 Bělaška Vlastimil, nar. 1964 Filák Stanislav, nar. 1981 Chromíková Marie, nar. 1947 Kabrhelová Regina, nar. 1983 Kurtin Josef, nar. 1940 Kliš Josef, nar. 1952 Novosád Pavel, nar. 1963 Kurtinová, Alena, nar. 1959 Psota Josef, nar. 1961 Piastek Josef, nar. 1946 Řepa Josef, nar. 1941, zem řel 2008 Piastek Radek, nar. 1970 Surovec Lukáš, nar. 1986 Silvestr Roman, nar. 1975 Surových Lenka, nar. 1984 č Suchá ek Karel, nar. 1953 Šeliga Ladislav, nar. 1960 č Suchá ek Roman, nar. 1989 Šulák Josef, nar. 1968 č Suchá ková Miluše, nar.1960 Tkadlec Jan, nar. 1942 Tkadlec Alois, nar. 1949 Tkadlec Josef, nar. 1938 Tkadlec Antonín, nar. 1937 Tkadlecová Anna, nar. 1951 Trchalíková Drahomíra, nar. 1957 Trochta Jaromír, nar. 1977 Trochta Josef, nar. 1939 Trochtová Monika, nar. 2001 Václavík Josef, nar. 1931 Žídek Alois, nar. 1946 Žídková Marie, nar. 1952
B. Pul čín Ju řička, Karel, nar. 1981 Vráželová Ludmila, nar. 1924 Žídková Anastázie, nar. 1934
121
SOUPIS LITERATURY A PRAMEN Ů A. Literatura Bakala, M.: Na kon činy . Naše Valašsko 12, 1949, s. 68 –70. Beneš, B.: Úvaha o výro čních oby čejích a lidovém divadle . Národopisné aktuality 6, 1969, s. 87 –97. Beneš, J.: Sou časný člov ěk a lidová kultura . Národopisné aktuality 3, 1966, s. 29 –34. Berka, K.: Lidové zvyky na Vsacku v sou časné dob ě. Dolina Urgatina 4, 1950, s. 46. Blesík, J.: Franova Lhota. Historický obrázek obce, jejího území, lidu a života, do konce 19.století . S. l., s. d. Brou ček, S., Je řábek, R., et.al.: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska . Svazek 2. Praha: Mladá fronta, 2007. Buzek, L.: Kulturn ě-politické pozadí mikulášských obch ůzek na Moravském Valašsku . In: Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultu ře. Ostrava: Profil, 1974, s. 155 –172. Buzek, L.: Mikulášské a masopustní obch ůzky na Valašsku . Um ění a řemesla 1, 1987, s. 47 –50. Čižmá ř, J.: Velikono ční zvyky, zábavy a pov ěry ve Vizovicích . Pod řevnicko 1, 1939, s. 8–9. Čižmá ř, J.: Št ědrý ve čer ve Vizovicích . Pod řevnicko 1, 1939, s. 23 –25. Čižmá ř, J.: Na t ři krále . Pod řevnicko 2, 1940, s. 9 –10. Dušek, M.: Valašské svátky . Dolina Urgatina 2, 1948, s. 53 –54. Frolec, V., (ed.): Čas života: rodinné a spole čenské svátky v život ě člov ěka. Brno: Blok, 1985. Frolec, V.: Etnokartografie a studium výro čních oby čej ů v karpatsko-balkánské oblasti . Národopisné aktuality 13, 1976, s. 35 –44. Frolec, V.: Lidová oby čejová tradice a ob řadní kultura . Terminologické otázky . Národopisné aktuality 19, 1982, s. 253 –272. Frolec, V.: Prostá krása . Praha: Vyšehrad, 1984. Frolec, V.: Svatodušní král . Národopisné aktuality 27, 1990, s. 7 –19. Frolec, V., (ed.): Výro ční oby čeje: sou časný stav a prom ěny . Brno: Blok, 1982. Hájek M.: Horní Vsacko (Vsetínsko). Náčrt díl čího sociologického pr ůzkumu . Dolina Urgatina 2, 1948, s. 20 –22.
122
Havlí ček, B.: In memoriam Milana Švr činy . Národopisné aktuality 19, 1982, s. 54. Havlí ček, B., Fojtík, F.: Učitelská koleda v Brumov ě. Št ěpánská koleda v Brumov ě. Vlastiv ědné kapitoly 2, 1960, s. 26 –29. Herynek, P.: České Vánoce . Praha: Grada Publishing, 2005. Horalík, F.: Jak chodívali kostelní služebníci za starších dob po t říkrálových koledách v obci Klobúkoch a okolních d ědinách . Vlastiv ědné kapitoly z Valašskokloboucka 3, 1966, s. 71 –72. Chmela ř, J.: Stínání mája . Valašsko 2, 1953, s. 80 –83. Chud ějová, R.: Velikono ční zvykv–dudlání (Chodi ť po cigánské) . Naše Valaško 8, 1943, s. 140 –141. Indra, B.: Koleda váno ční a t říkrálová u nás v minulosti . Záhorská kronika 17, 1934 – 35, s. 33 –35. Jakubí čková, Z.: Lidové oby čeje a ob řady v poz ůstalosti Františka Bartoše (k 70. výro čí úmrtí) , Národopisné aktuality 13, 1976, s. 253 –262. Jan čář, J.: Lidová tradice a sou časnost . Národopisné aktuality 1, 1964, s. 23 –26. Je řábek, R.: Lidové oby čeje z Moravy p řed p ůldruhým stoletím . Národopisné aktuality 7, 1970, s. 41 –50. Je řábek, R.: Masken und Maskenbrauchtum in den tschechischen Ländern . Schweizerisches Arhiv für Volkskunde 64, 1968, s. 1–21. Je řábek, R.: Masopustní maska poh řebená ře v mezinárodním kontextu . Národopisné aktuality 5, 1968, s. 89 –100. Je řábek, R.: Od oby čejové tradice k atrakci . Malá obrazová reportáž z jízdy král ů. Um ění a řemesla 4, 1984, s. 26 –29. Korcová, E.: Vod ění barana v hodové pond ělí . In: Památník národopisných slavností Vsetín. Vsetín 1930, s. 59 –60. Krama řík, J.: Máje a st řed obcí . Národopisné aktuality 6, 1969, s. 246 –247. Křičková, P.: Duši čky na Hutisku. Naše Valašsko 12, 1949, s. 133. Křížková, R.: Poda řená hodová muziga . Naše Valašsko 14, 1951, s. 187. Kunz, L.: Staré zem ědělství na Valašsku. Materiálové p řísp ěvky z Nového Hrozenkova . Valašsko 4, 1955, s. 14 –23; 5, 1956, s. 6 –21. Kunz, L.: Rolnický chov ovcí a koz . Rožnov pod Radhošt ěm: Valašské muzeum v přírod ě, 2005.
123
Kunz, L.: Velikono ční klepa če z Valašska . Naše Valašsko 14, 1951, s. 28 –31. Langhammerová, J.: Lidové zvyky. Výro ční oby čeje z Čech a Moravy . Praha: Lidové noviny, 2004. Loucká-Fischerová, M.: Št ědrove černí ve čeře na Valašsku . Zahrada Moravy 2, 1925, 62 –63. Mikuláštík, V.: Velikono ční poesie lidová na Vizovsku . Naše Valašsko 7, 1941, s. 30 – 35. Mikulínová, J.: Život a dílo u čitele Josefa Merlí čka . Olomouc 2001. Diplomová práce na Pedagogické fakult ě Univerzity Palackého v Olomouci na kated ře učitelství 1. stupn ě ZŠ. Vedoucí práce Doc. PhDr. Drahomíra Holoušová, CSc. Mikysková, M.: Sou časné masopustní obch ůzky na Vyškovsku . Národopisná revue 2, 1998, s. 111 –117. Morav čík, F.: Výžinká ři. Naše Valašsko 14, 1951, s. 70 –71. Navrátilová, A.: K památce zem řelých . Národopisná revue 4, 1998, s. 249 –252. Nekuda, V., (red.): Okres Vsetín. Rožnovsko, Valašskomezi říčsko, Vsetínsko . Brno – Valašské Mezi říčí – Vsetín 2002. Nesázal, V.: Traka čníci . Naše Valašsko 13, 1950, s. 59 –60. Obšiva č, V. J.: Valaši – váno ční zvyk valašských ogar ů. Český lid 25, 1925, s. 129 – 131. Ondra, Z.: Trochu váno čního vzpomínání. Lidové zvyky na Valašsku. Nové Valašsko 19, 1979, s. 4. Ország-Vranecký, J.: První ora čka . In: Památník národopisných slavností na Vsetín ě. Vsetín 1930, s. 42. Pavlicová, M.: Lidová kultura a její hostoricko-spole čenské reflexe (mikrosociální sondy) . Brno: Ústav evropské etnologie, 2007. Pavlištík, K.: Sbor dobrovolných hasi čů , významný fenomén v procesu formování spole čenského života v obci a v transformaci tradi čních zvykoslovných aktivit na Zlínsku . Národopisná revue 3, 2003, s. 143 –153. Pe řinka, F. V.: Národopisné pab ěrky z pam ětní knihy fary valašsko-kloboucké . Český lid 13, 1904, s. 447 –452.
124
Petráková, B.: Masopustní obch ůzka na luha čovickém Zálesí v kontextu transformace tradi čního zvykosloví na jihovýchodní Morav ě. Národopisná revue 16, 2006, s. 16 – 27. Pospíšil, F.: Me čový (zbrojný) tanec na slovanské p ůdě. Národopisný v ěstník českoslovanský 6, 1911, s. 26 –56. Pospíšilová, J.: Jak sme řepotali . Národopisná revue 2, 1999, s. 91 –94. Přikryl, F.: Jak ve Lhot ě chodili s „právem“ . Záhorská kronika 3, 1907, s. 34 –35; 4, 1908, s. 24. Přikryl, F.: Smrtná ned ěle . Záhorská kronika 4, 1908, s. 45. Přikryl, F.: Zvyky a oby čeje na Záho ří. Záhorská kronika 10, 1927 –28, s. 76 –81. Přikryl, F.: Oby čeje a zvyky. Kapitola z pam ětí Karlovic . D ědina pod Beskydem 8, 1956, s. 4 –5. Ro čák, J.: Váno ční hra „Fedo ři“. Valašsko 1, 1952, s. 125 –127. Románková, E.: Masopustní tradice v obcích Francova Lhota a Valašská Senice . Museum vivum 2, 2006, s. 79 –93. Sova, O.: Vod ění medv ěda . Záhorská kronika 8, 1925 –26, s.78 –80. Sova, O.: Vynášení smrtky . Záhorská kronika 8, 1925 –26, s. 102 –105. Sova, O.: Dožatá na Záho ří. Záhorská kronika 12, 1929 –30, s. 112 –113. Scheufler, V.: Vynášení smrti. Kvantitativní vyhodnocení složek zvyku jako podklad ke stanovení etnicity, oblastních a dobových specifik a jako podklad ke kartografování . Národopisné aktuality 10, 1973, s. 189 –195. Siegelová, N.: Výro čné ohne a staveni májov z hľadiska kartografickém metódy . Národopisné aktuality 13, 1976, s. 45 –52. Sirovátka, O.: Pastý řské kolední hry na Valašsku. K jejich p ůvodu a rozší ření . Naše Valašsko 14, 1951, s. 111 –124. Strnadel, J.: Rok pod horami . Moravská Ostrava – Praha, 1945. Strnadel, J.: Zpěvy betlémské v novém sv ětle . Dolina Urgatina 3, 1949, s. 67 –69. Sulitka, A.: Ľudové oby čaje – východiska a ciele studia . Národopisné aktuality 18, 1981, s. 85 –91. Sušilová, L.: Kloboucký rok. Starobylé zvyky a oby čeje celého roku ve Valašských Kloboucích. Vlastiv ědné kapitoly 1, 1964, s. 22 –35; 2, s. 45 –55. Surýn, N.: O senínském máju . Naše Valašsko 11, 1948, s. 88 –90.
125
Špunar, H.: Vod ění medv ěda ke konci masopustu . Záhorská kronika 11, 1928 –1929, s. 123. Štika, J.: Etnografický region Moravské Valašsko. Jeho vznik a vývoj . Ostrava: Profil, 1973. Šulé ř, O.: Valašské vánoce . Lidová tvo řivost 3, 1952, s. 420 –427. Tarcalová, L., (red.): Zvyky a oby čeje socioprofesních skupin . Uherské Hradišt ě: Slovácké muzeum, 2005. Tomeš, J.: České a slovenské masopustní obyčeje a jejich mezinárodní obm ěny . In: Masopustní tradice. Brno: Blok, 1979, s. 37 –51. Tomeš, J.: Folklorní žánry v oby čejové tradici. K charakteristice výrazových prost ředk ů lidových oby čej ů a divadelních projev ů. Slovenský národopis 24, 1976, s. 357 –367. Tomeš, J.: Masopustní, jarní a letní oby čeje na moravském Valašsku . Strážnice: Ústav lidového um ění, 1972. Tomeš, J.: Několik poznámek k interetnickým vztah ům ve výro čních oby čejích na moravsko-slovenském pomezí . Národopisné infrmácie 2, 1970, s. 27 –37. Tomeš, J.: Oby čejové tradice v kontextu studia lidové kultury v Karpatech . Národopisné aktuality 13, 1976, s. 5 –16. Tomeš, J.: Problémy výzkumu oby čejové tradice na sou časné vesnici . In: Sou časná vesnice. Brno: Blok, 1978, s. 79 –85. Tomeš, J.: Přísp ěvek k problematice masek „h řebená řů “ v masopustních oby čejích na Morav ě. Slovácko 6, 1964, s. 53 –66. Tomeš, J.: Sou časná funkce lidových oby čej ů a ob čanské ob řady . In: Životní prost ředí a tradice. Brno: Blok, 1975, s. 156 –162. Tomeš, J.: Spole čenská funkce lidových ob řad ů a její zm ěny v život ě sou časných generací . In: Premeny ľudových tradícií v sú časnosti 1. Bratislava: Veda, 1977, s. 126 –138. Tomeš, J.: Váno ční oby čeje na Valašsku . Národopisné aktuality 5, 1968, s. 165 –196. Tomeš, J.: Vynášení smrti na východní Morav ě a ve Slezsku . Acta Etnologica Slovaca 1, 1974, s. 233 –267. Tvar ůžek, J.: Váno ční koledy . Dolina Urgatina 3, 1949, s. 65 –66.
126
Václavek, M.: Doba váno ční na moravském Valašsku . Časopis Matice moravské 15, 1891, s. 224 –231, 311 –320. Václavek, M.: Dožinky na moravském Valašsku . Slovanský sborník 4, 1885, s. 337 – 340. Václavek, M.: Hra sv. T ří Král ů na mor. Valašsku . Časopis spole čnosti p řátel starožitností 6, 1898. Václavek, M.: Některé zvyky, oby čeje a pov ěry výro ční na Moravském Valašsku, zvlášt ě na Vsacku . Sborník musejní spole čnosti ve Valašském Mezi říčí 1, 1884, s. 10 –23. Václavek, M.: Obrázky folkloristické z moravského Valašska . Časopis vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 17, 1900, s. 18 –28. Václavek, M.: Obrázky folkloristické z moravského Valašska . X. Stav ění máj ů. Časopis vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 11, 1894, s. 57 –58. Václavík, A.: Jarní oby čeje na Valašsku . In: Lidová kultura východní Moravy 1. Gottwaldov: Krajské nakladatelství, 1960, s.11 –37. Václavík, A.: Přísp ěvky k studiu výro čních oby čej ů. Národopisný v ěstník českoslovanský 31, 1949 –50, s. 14 –26. Václavík, A.: „Svatý Ju ří, trávu aj hady bú ří“. Naše Valašsko 13, 1950, s. 32 –36. Václavík, A.: Výro ční oby čeje a lidové um ění . Praha: Nakladatelství československé akademie v ěd, 1959. Václavík, J.: Francova Lhota v 2. polovin ě 19. a 1. polovin ě 20. století . S. l., s. d. Válek, J.: Valašské písn ě „o dožatej“ ze Vsacka na Morav ě. Český lid 4, 1895, s. 15 – 22. Válka, M.: Kulturn ě spole čenské aktivity sou časné vesnice . Národopisná revue 3 –4, 2000, s. 109 –111. Va řeka, J.: Etnokartografická východiska k za člen ění české lidové kultury do st ředoevropského prostoru . Český lid 83, 1996, s. 265 –274. Vašut, S.: Pov ěry, zvyky a oby čeje. Dolina Urgatina 1, 1946 –1947, s. 44 –46, 67 –69, 91 –94, 119 –121; 2, 1948, s. 40 –41, 94 –95. Vašut, S.: Pov ěry, zvyky a oby čeje jara . Dolina Urgatina 3, 1949, s. 44 –45. Vašut, S.: Váno ční zvyky a pov ěsti . Dolina Urgatina 3, 1949, s. 63. Valašská Senice. Historie a sou časnost . Valašská Senice, nedatováno.
127
Vojancová, I.: Vývoj lidových oby čej ů na Hlinecku . Národopisná revue 4, 1995, s. 191 –194. Vondrušková, A.: České zvyky a oby čeje . Praha: Albatros, 2004. Vrážel, J.: Jak se žilo na Valašsku. Osudy valašské vesni čky Pul čína . Pul čín 1977. Walter, J: Velikono ční týden na Valašsku . Zahrada Moravy 2, 1925, s. 110 –111. Zíbrt, Č. Veselé chvíle v život ě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 2006.
B. Prameny Kronika obce Valašská Senice. 2004 –2008. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního ú řadu Valašská Senice. Kronika Valašské Senice . 1945 – 1979. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního ú řadu Valašská Senice. Kronika Val. Senice . 1991 –2003. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního úřadu Valašská Senice. Merlí ček, T.: Jeden ze sedmnácti . Rukopis. 1. svazek. Újezd u Brna, 1960. Uloženo v osobním archivu PhDr. J. Merlí čkové. Pam ětní Kniha. Kronika obce Francova Lhota díl V. Rukopisná kronika. Uloženo v archivu Obecního ú řadu Francova Lhota
Moravský zemský archiv v Brn ě –––Státní okresní archiv Vsetín
Archiv obce Pul čín Pam ětní kniha obce Pul čína . 1923 –1939 . Rukopisná kronika, inv. č. 8.
Místní národní výbor Francova Lhota Pam ětní kniha obce Francovy Lhoty, II. díl . 1948 –1965. Rukopisná kronika, inv. č. 44. Pam ětní kniha obce Francova Lhota, díl III. 1965 –1968. Rukopisná kronika, inv. č. 45.
Místní národní výbor Pul čín Kronika obecní . 1940 –1967. Rukopisná kronika, inv. č. 8. Kronika obce Pul čina. 1967 –1975. Rukopisná kronika, inv. č. 9. Kronika obce Pul čína okres Vsetín. 1976 –1988. Rukopisná kronika, inv. č. 10.
128
Národní škola Pul čín Kronika školní, jednot řídné školy obecné v Pul čín ě, školní okres Uherský Brod . 1891 – 1935. Nezpracovaný fond. Rukopisná kronika. Školní kronika, díl II . 1935 –1939. Nezpracovaný fond. Rukopisná kronika.
Základní devítiletá škola Valašská Senice. Kronika národní školy v Senici. 1892 –1963. Nezpracovaný fond. Rukopisná kronika.
C. Internetové zdroje Folklorika [online]. Brno: Česká televize, 1996 – 2008. [cit. 2008-01-03]. URL: http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/1102732990- folklorika/307295350120017-15.12.2007-05:45.html Francova Lhota. Vítejte na internetových stránkách obce Francova Lhota [online]. 2008 [cit. 2008-02-21]. Dostupné z:
129
SOUPIS P ŘÍLOH A. Dokumenty I. Dotazník II. Účel Valašské nadace (vý ňatek z usnesení Krajského obchodního soudu v Ostrav ě) III. Scéná ř k Živému Betlému (viz kapitola 4.11). IV. Texty ob řadních písní zaznamenané Josefem Tomešem a Josefem Václavíkem. Soukromý archiv Josefa Václavíka. a. Píse ň zpívaná p ři obch ůzce na sv. Dorotu ve Valašské Senici. b. Kon činové písn ě ( Fašanky, fašanky… a Toto bude na konop ě…). V. Pozvánka na Šestý slet čarod ějek.dobrod ějek
B. Obrazová p říloha I. Mapa Hornolide čska II. Francova Lhota a. Znak obce. Archiv obce Francova Lhota. b. Horní konec obce. Francova Lhota, nedatováno. Archiv obce Francova Lhota. c. Paseká řská usedlost u Fojtík ů. Francova Lhota, Nedatováno. Archiv obce Francova Lhota. d. Pohled na Francovu Lhotu. Nedatováno. Archiv obce Francova Lhota. III. Pomník kardinála Št ěpána Trochty ve st ředu obce Francova Lhota. Nedatováno. Archiv obce Francova Lhota. IV. Kostel sv. Št ěpána krále uherského ve Francov ě Lhot ě. Nedatováno. Archiv obce Francova Lhota. V. Pul čín a. Pul čínské skály. Nedatováno. Foto Zden ěk Hartinger, dostupné z:
130
b. Letecký pohled na Valašskou Senici. Nedatováno. Archiv obce Valašská Senice. c. Údolí říčky Senice. Valašská Senice, 1981. Foto J. Langer. Uloženo ve fotoarchivu Valašského muzea v přírod ě v Rožnov ě pod Radhošt ěm. VII. Národopisný soubor Sk řivánek. 1980. Archiv obce Valašská Senice. VIII. Dožínková slavnost Sdružení katolické omladiny. Francova Lhota, 1938. Archiv obce Francova Lhota. IX. Sbor dobrovolných hasi čů Francova Lhota a. Členové SDH Francova Lhota se svou zástavou. Nedatováno. Archiv obce Francova Lhota. b. Stavba požární zbrojnice. Francova Lhota, 1983. Zapůjčeno od Aloise Žídka. c. Skupina ochotník ů z řad SDH. Francova Lhota, 1954. Archiv obce Francova Lhota. X. Sbor dobrovolných hasi čů Pul čín a. Hasi či hornolide čského okrsku p řed zbrojnicí v Pul čín ě. 2007. Foto E. Románková. b. Žehnání nového hasi čského auta p ři p říležitosti 80. výro čí sboru. Pul čín, 2007. Foto E. Románková. XI. Sbor dobrovolných hasi čů Valašská Senice a. Patron hasi čů sv. Florián. Nedatováno. Archiv obce Valašská Senice. b. Zástava SDH Valašská Senice. Nedatováno. Archiv obce Valašská Senice. c. Členové SDH ve vycházkových uniformách. Pul čín, 2007. Foto E. Románková. XII. Valašská nadace a Kulturní komise a. Šachový turnaj Hradní v ěž. Brumov, nedatováno. Archiv obce Francova Lhota. b. Valašská drakiáda. Pul čín, nedatováno. Archiv obce Francova Lhota. c. Členky kulturní komise jako „T ři sudi čky“ – vítání ob čánk ů ve Francov ě Lhot ě. Nedatováno. Archiv obce Francova Lhota. XIII. Tříkrálová obch ůzka a. Tři králové z Valašské Senice. 1925. Uloženo ve Státním okresním archivu Vsetín.
131
b. Tříkrálová skupinka z Valašské Senice v roce 2008. Foto E. Románková. c. Účastníci t říkrálové sbírky z Francovy Lhoty a Valašské Senice. 2008. Foto E. Románková. XIV. Velikonoce a. Výroba kraslic ve Valašské Senici. 1973. Foto P řikryl. Fotoarchiv Valašského muzea v přírod ě v Rožnov ě pod Radhošt ěm. b. Velikono ční výzdoba u Surma řů ve Francov ě Lhot ě. 2007. Foto E. Románková. c. Velikono ční výstava v Informa čním centru Pul čín. 2007. Foto E. Románková. d. Velikono ční obch ůzka ve Francov ě Lhot ě. 2007. Foto E. Románková. e. Obch ůzká ři v krojích. Francova Lhota, 2007. Foto E. Románková. XV. Stav ění a kácení máje a. Stav ění máje ve Francov ě Lhot ě. 70. léta 20. století. Zap ůjčeno od Aloise Žídka. b. Vozík s kozami p ři kácení máje ve Francov ě Lhot ě. Kolem r. 1962. Zap ůjčeno od Aloise Žídka. c. Příprava máje ve Valašské Senici. Nedatováno. Archiv SDH Valašská Senice. d. Zdobení máje. Valašská Senice, 2007. Foto E. Románková. e. Vzty čování máje. Valašská Senice, 2007. Foto E. Románková. f. Pr ůvod masek s vozem vyráží k máji. Valašská Senice, 2006. Archiv SDH Valašská Senice. g. Kácení máje. Valašská Senice, 2006. Archiv SDH Valašská Senice. h. Skupina masek pod májí. Valašská Senice, 2007. Foto E. Románková. XVI. Floriánská pou ť a. Řazení pr ůvodu p řed hospodou U Pavlík ů. Francova Lhota, 2007. Foto E. Románková. b. Pr ůvod hasi čů p řichází ke kostelu. Francova Lhota, 2007. Foto E. Románková. c. Slavnostní bohoslužba ke sv. Floriánovi v kostele ve Francov ě Lhot ě. 2007. Foto E. Románková. d. Hasi či okrsku Hornolide čsko p řed zbrojnicí ve Francov ě Lhot ě. 2007. Foto E. Románková.
132
e. Svatováclavský chorál p řed hasi čskou zbrojnicí. Francova Lhota, 2007. Foto E. Románková. XVII. Obecní pout ě a. Cyrilometod ějská pou ť ve Valašské Senici. Nedatováno. Archiv obce Valašská Senice. b. Stánek s devocionáliemi na pouti ke sv. Št ěpánu uherskému ve Francov ě Lhot ě. 2007. Foto E. Románková. c. Symbol pouti – srdce z perníku. Francova Lhota, 2007. Foto E. Románková. d. Pou ťové atrakce. Francova Lhota, 2007. Foto E. Románková. e. Stánky na svatodušní pouti v Pul čín ě. 2007. Foto E. Románková. f. St řelnice. Francova Lhota, 2007. Foto E. Románková. g. Svatodušní pou ť v Pul čín ě. 2007. Foto E. Románková. h. Nov ě zrekonstruovaný interiér kaple sv. Ducha v Pul čín ě. 2007. Foto E. Románková. XVIII. Jarmek na Pul činách a. Lidový řezbá ř na jarmeku v Pul čín ě. 2007. Foto E. Románková. b. Pe čení váno čních oplatk ů. Pul čín, 2007. Foto E. Románková. c. Kroužek pali čkování p ři ZŠ Francova Lhota. Pul čín, 2007. Foto E. Románková. d. Anastázie Žídková s výrobky ob čanského sdružení Vesni čko má milovaná. Pul čín, 2007. Foto E. Románková. e. Lidoví výrobci. Pul čín, 2007. Foto E. Románková. f. Ludmila Vráželová s výrobky ob čanského sdružení Vesni čko má milovaná. Pul čín, 2007. Foto E. Románková. g. Hana Tkadlecová - kerami čka z Francovy Lhoty. Pul čín, 2007. Foto E. Románková. XIX. Duši čky a. – c. Úprava hrob ů k Památce zesnulých na h řbitov ě ve Francov ě Lhot ě. 2007. Foto E. Románková. XX. Advent, Vánoce, Nový rok a. – b. „Lucky“ se p řipravují na obch ůzku. Francova Lhota, 1972. Foto L. Buzek. Uloženo ve fotoarchivu Valašského muzea v přírod ě v Rožnov ě pod Radhošt ěm.
133
c. Zimní draní pe ří. Valašská Senice, 1973 . Foto F. Papež. Uloženo ve fotoarchivu Valašského muzea v přírod ě v Rožnov ě pod Radhošt ěm. d. Práce d ětí ze ZŠ Francova Lhota na Váno ční výstav ě. Francova Lhota, 2007. Foto E. Románková. e. Výrobky d ětí z v čela řského kroužku ve Francov ě Lhot ě. 2007. Foto E. Románková. f. Vy řezávaný betlém. Francova Lhota, 2007. Foto E. Románková. g. Váno ční výzdoba kostela sv. Št ěpána krále uherského. Francova Lhota, 2007. Foto E. Románková. h. Váno ční stromek. Francova Lhota, 2007. Foto E. Románková. i. Živý Betlém. Francova Lhota, 2007. Archiv obce Francova Lhota. j. Uvítání Nového roku na rozhledn ě na Čubov ě kopci. Francova Lhota, 2007. Archiv obce Francova Lhota. k. Anna a Alois Tkadlecovi na výro ční sch ůzi ob čanského sdružení Vesni čko má milovaná. Pul čín, 2007. Archiv obce Francova Lhota. XXI. Mikulášská obch ůzka a. Mikuláši z Francovy Lhoty. Kolem r. 1937. Archiv obce Francova Lhota. b. Mikulášská skupina z Valašské Senice. 70. léta 20.století. Zap ůjčeno od Jana Tkadlece. c. Odmaskovaní mikuláši. Valašská Senice, 70. léta 20.století. Zap ůjčeno od Jana Tkadlece. d. Příchod mikuláš ů do stavení. Valašská Senice, 70. léta 20.století. Zap ůjčeno od Jana Tkadlece. e. Mikuláši procházejí vesnicí. Valašská Senice, 70. léta 20.století. Zap ůjčeno od Jana Tkadlece. f. Maska koníka. Valašská Senice, 1972. Foto L. Buzek. Fotoarchiv Valašského muzea v přírod ě v Rožnov ě pod Radhošt ěm. g. Mikulášská skupina žák ů 8. a 9. t říd ZŠ Francova Lhota. 2007. Foto E. Románková. h. Nejstarší mikulášská skupina z Francovy Lhoty. 2007. Foto E. Románková. i. Mikulášská skupina z Pul čína. Nedatováno. Archiv obce Francova Lhota. j. Mikuláši ve škole. Francova Lhota, 2007. Foto E. Románková.
134
k. Čerti „odnášejí h říšníka do pekla“. Francova Lhota, 2007. Foto E. Románková. l. Mikuláši na obch ůzce. Francova Lhota, 2007. Foto E. Románková. m. Maskování mikuláš ů. Valašská Senice, 2007. Foto E. Románková. n. Mikulášská skupina z Valašské Senice. 2007. Foto E. Románková. o. Zápas s čerty. Valašská Senice, 2007. Foto E. Románková. XXII. Fašanky a. Fašanková skupina z Francovy Lhoty. 70. léta 20. století. Foto L. Buzek. Uloženo ve fotoarchivu Valašského muzea v přírod ě v Rožnov ě pod Radhošt ěm. b. Pochování basy ve Francov ě Lhot ě. Kolem r. 1971. Zap ůjčeno od Aloise Žídka. c. Dělost řelci ohlašují p říchod fašankového pr ůvodu. Francova Lhota 70. léta 20. století. Foto L. Buzek. Uloženo ve fotoarchivu Valašského muzea v přírod ě v Rožnov ě pod Radhošt ěm. d. Skupina fašanká řů z Valašské Senice. Kolem r. 1968. Zap ůjčeno od Jana Tkadlece. e. Cigánky kradou vají čka. Valašská Senice, nedatováno. Archiv SDH Valašská Senice. f. Skupina masek p řed obecním ú řadem ve Valašské Senici. 2008. Foto E. Románková. g. Maskování. Valašská Senice, 2008. Foto E. Románková. h. Nev ěsta a ženich. Valašská Senice, 2008. Foto E. Románková. i. Fašankové veselí. Valašská Senice, 2008. Foto E. Románková. j. Masky procházejí Fracovou Lhotou. 2004. Foto E. Románková. k. Vodi č medv ěda. Fracova Lhota, 2004. Foto E. Románková. l. Fašankové pohošt ění. Fracova Lhota, 2008. Foto E. Románková. m. Pochování basy ve Fracov ě Lhot ě. 2004. Foto E. Románková. n. Fará ř s kostelníkem. Valašská Senice, 2008. Foto E. Románková. o. Pochování basy ve Valašské Senici. 2008. Foto E. Románková. XXIII. Chléb náš vezdejší… a. Zasévání obilí na Trochtov ě poli. Francova Lhota, nedatováno. Archiv obce Francova Lhota.
135
b. Děti pomáhají p ři sklizni obilí. Valašská Senice, 1973. Foto F. Papež. Uloženo ve fotoarchivu Valašského muzea v přírod ě v Rožnov ě pod Radhošt ěm. c. Sklize ň obilí. Francova Lhota, nedatováno. Archiv obce Francova Lhota. d. Předání dožínkového v ěnce kn ězi. Francova Lhota, nedatováno. Archiv obce Francova Lhota. e. Mlácení obilí u Antonína Filáka. Francova Lhota, nedatováno. Archiv obce Francova Lhota. f. Pe čení chleba na Kosénce. Valašské Klobouky, nedatováno. Archiv obce Francova Lhota. XXIV. Slet čarod ějek a. Sraz čarod ějek p řed Informa čním centrem Pul čín. 2007. Foto E. Románková. b. Čarod ějky procházejí osadou. Pul čín, 2007. Foto E. Románková. c. Anastázie Žídková a Vyvoláva čka dešt ě. Pul čín, 2007. Foto E. Románková. d. Rampepurdy z Karviné se psem baskervilským. Pulčín, 2007. Foto E. Románková. e. Defilé kolem ohn ě. Pul čín, 2007. Foto E. Románková. XXV. REGIONTOUR 2008 a. Mikulášské masky mikroregionu Hornolide čsko. Brno, 2008. Foto E. Románková. b. Starostové hornolide čských obcí ve valašských krojích a mikulášské masky. Brno, 2008. Foto E. Románková. c. Zástupci obce Valašská Senice. Brno, 2008. Foto E. Románková. d. – e. Hornolide čské obce se prezentují na hlavním podiu. Brno, 2008. Foto E. Románková.
136
SUMMARY A study of annual customs as they are celebrated today was carried out in two villages in the south of Walachia –a mountainous region in the eastern part of the Czech Republic –Valašská Senice, Francova Lhota and the local part of Francova Lhota –Pul čín. The fundamental question raised at the beginning of the research was: what is the role of traditional culture in contemporary village people’s lives. I was trying to find out, why people retain their old customs although most of them have lost their practical, magic and ceremonial meaning. To obtain the answer, I spent one year in these three localities doing field research focused on contemporary form of annual customs and on bearers of traditions –people and organizations which are responsible for the cultural life of their village. Field research was used as the principal tool for assembling data. Apart from participant observation and interviews with local people of all ages, archival materials and scholarly as well as regional literature helped me to understand better the continuity of annual customs in the rural environment. The annual cycle of customs and rituals has substantially narrowed within the period of the last one hundred years as a result of historical events and profound political changes (World War I and II, establishment of socialism, etc.). This trend is especially apparent in rituals bound to farming. Only the most rooted phenomena survived and transformed into their modern forms. Ceremonies changed into traditions, rituals became customs. Two traditions dating back to pre- Christian period create the strongest pillars of annual cycle today: the Shrovetide carnival and the December procession of mikuláš masks on St. Nicolas Day. While in the past customs and rituals formed completely natural part of people’s lives, as the old social structure fell apart, the original groups of bearers of community customs (young people working on the farms, recruits, etc.) disappeared and had to be replaced by organized bodies such as voluntary fire brigades. When some of the old traditions vanished, the need arose for new cultural elements to be created. Thus organizations inspired by legacy of their ancestors such as Valašská nadace (Wallachian Foundation) in Francova Lhota or Vesni čko má milovaná (My Beloved Village Association) in Pul čín started their activities focused on saving residues of local traditional culture. What makes people retain and renew old customs is the need to socialize, to share community values that distinguish them from other groups. Traditional culture is a source of self-identification and representation.
137
PŘÍLOHY
I. DOTAZNÍK Milí p řátelé,
obracím se na Vás s prosbou o spolupráci na výzkumu, který provádím jako sou část své magisterské diplomové práce na Ústavu evropské etnologie Masarykovy univerzity v Brn ě. Téma této práce zní NOSITELÉ KULTURNÍCH TRADIC (Výro ční oby čejový cyklus v život ě sou časné vesnice na jihu Valašska). Mým cílem je co nejv ěrn ěji zachytit sou časnou podobu zvyk ů a tradic ve Francov ě Lhot ě a ve Valašské Senici a zm ěny, které tradice zaznamenaly v pr ůběhu 20. století. Od Velikonoc 2007 až do fašank ů 2008 jsem ve vaší obci provád ěla terénní výzkumy a zaznamenávala v ětšinu zvykoslovných a kulturních akcí. Druhým d ůležitým t ěžišt ěm mé práce je výzkum nositel ů tradic, tedy nejen t ěch lidí, kte ří se podílejí na organizování kulturního života, ale také všech, kte ří se t ěchto akcí jakýmkoliv zp ůsobem ú častní. Zvykosloví neznamená pouze slavnosti slavené v obci, nýbrž také doma v rodinném kruhu (nap ř. Vánoce, hody). V tomto dotazníku chci zjistit, jaký je Váš osobní vztah k lidové kultu ře. Odpovídejte prosím podle svého vlastního názoru a svých vlastních zkušeností a znalostí. Uv ědomuji si, že na v ětšinu otázek se nedá odpov ědět jednoslovn ě a bude pot řeba se nad nimi trochu zamyslet, názor a zkušenost každého z Vás pro mě však bude neocenitelným poznatkem pro hlubší pochopení kultury a života Vaší obce. Po dokon čení mé práce naleznete její kopii na obecním ú řad ě, p řípadn ě v obecní knihovn ě. Díl čí výstupy budou publikovány jak v odborném, tak v regionálním tisku. Ve své práci ani v publikacích nebudu zve řej ňovat žádné Vaše osobní údaje krom ě jména a roku narození, budete-li si to výslovn ě p řát, uvedu místo jména pouze Vaše iniciály. Budu moc vd ěč ná, když se Vám poda ří dotazník vyplnit a odevzdat tomu, od koho jste jej dostali, p řípadn ě na obecní úřad, či se zkontaktovat p římo se mnou, do čtvrtka 3. dubna 2008. Mnohokrát d ěkuji za Váš čas a pomoc. Doufám, že toto zamyšlení bude pro Vás příjemným zpest řením dne a že má práce p řisp ěje ke zviditeln ění Vaší obce a k zachování jejího kulturního odkazu. S pozdravem Eva Románková, Rožnov pod Radhošt ěm + 420 724 172 858 [email protected]
Jméno a p říjmení: Rok narození: Vyznání: Souhlasím/nesouhlasím se zve řejn ěním svého jména Obec - místo bydlišt ě: Kontakt (telefon/adresa/email):
I. UR ČENÍ NOSITEL Ů TRADIC A ZHODNOCENÍ KULTURNÍHO ŽIVOTA OBCE
1. Jak byste zhodnotili kulturní život ve Vaší obci (lidové tradice, kulturní vyžití, náboženský život) ?
2. Vyjmenujte, prosím, organizace, spolky, či skupiny lidí zabývající se organizováním kulturního života ve Francov ě Lhot ě a na Pul čín ě.
3. Co si p ředstavujete pod pojmem tradice?
4. Jaké místo mají tradice v sou časném život ě? Je pot řeba je dodržovat, nebo jsou přežitkem minulosti…? Pro č?
5. Jaké zvyky se dodržují ve Francov ě Lhot ě/na Pul čín ě?
V obci:
V rodin ě:
6. Kdo jsou podle Vás výrazné osobnosti kulturního života ve Vaší obci? Čím jsou tito lidé významní? Jestliže pat ří k nějakému sdružení, napište, prosím, k jakému.
7. Účastníte se kulturních událostí/tradic v okolních obcích? Kterých?
II. TRADICE A ZVYKY V ŽIVOT Ě JEDNOTLIVCE
8. Jste nebo byl/a jste členem/ členkou n ěkterého sdružení či seskupení zabývajícího se udržováním tradic nebo po řádáním kulturních akcí ve Vaší obci? Kterého? Uve ďte prosím i organizace jichž nejste členem, ale zapojujete se do jejich činnosti. Spadají sem i náboženské spolky (schola, kostelní sbor, atd.) a spolky již zaniklé.
9. Zapojujete se do kulturního či náboženského života v obci díky tomuto/t ěmto spolk ům? Jak?
10. Zapojujete se do kulturního či náboženského života v obci jiným zp ůsobem, tzn. mimo spolkovou činnost ?
11. Účastníte se následujících akcí aktivn ě nebo pasivn ě a slavíte je v obci nebo v rodin ě? Kdo je organizuje?
aktivn ě pasivn ě vůbec v obci v rod in ě Organizátor (podílíte se na (jako organizaci, divák) jdete v pr ůvodu masek…) Tříkrálová obch ůzka Fašanky Velikonoce Slet čarod ějek Stav ění máje Kácení máje Floriánská pou ť Svatodušní pou ť na Pul čín ě Jarmek na Pul čín ě Chléb náš vezdejší Pou ť ke Sv. Št ěpánu Uherskému Hody Mikulášská obch ůzka Obch ůzka na sv. Lucii Roráty Váno ční výstava Živý Betlém Vánoce Nový rok
Další akce, kterých se ú častníte a nebyly zde zmín ěny:
Jakým zp ůsobem se zapojujete do t ěchto akcí?
Pro č se ú častníte t ěchto akcí? (Jaká je Vaše motivace jít každoro čně do fašankového pr ůvodu, atd.)
12. Přijížd ějí na kulturní akce do Vaší obce p říbuzní a známí? Jestliže ano, znamená to p říležitost k rodinnému/p řátelskému setkání, nebo je p řitahují práv ě tyto akce?
III. EXISTENCE ‚TRADICE‘ A ‚ZVYKU‘ V ČASE
13. Zm ěnil se za Vašeho života kulturní život ve Francov ě Lhot ě/Pul čín ě? Popište, prosím, jak.
14. Které zvyky upadly nebo vymizely? Víte, nebo myslíte si pro č? P řáli byste si, aby se obnovily?
15. Které tradice naopak byly obnoveny? Pro č myslíte, že byly obnoveny?
16. Které tradice vznikly nov ě (nepamatujete si, že by se d říve dodržovaly, nebo jsou zcela nov ě vytvo řené) ?
17. Které tradice/kulturní akce vypadají jinak, než jak si je pamatujete? V čem vidíte rozdíl?
18. Byly n ěkteré svátky/tradice v minulosti chápány p ředevším jako náboženské, ale jejich církevní charakter byl potla čen a dnes jsou slaveny spíše jako sv ětské nebo rodinné? (pou ť, Vánoce…)
19. Jaká myslíte, že tradice ve Vaší obci čeká budoucnost?
Mnohokrát Vám d ěkuji za trp ělivost a Váš čas ☺ Zde je místo, kam m ůžete napsat cokoliv máte na srdci, nap ř. rozvinout odpov ědi na otázky, na které jste nem ěli dost prostoru, nebo se zamyslet nad tématy souvisejícími s kulturním životem Vaší obce a tradicemi, či popsat jiný projekt nebo snahu o návrat k tradicím, která v dotazníku nebyla zmín ěna. Velice bych uvítala váš názor na práci Sboru dobrovolných hasi čů a Valašské nadace v oblasti kultury.
II. ÚČEL VALAŠSKÉ NADACE (VÝ ŇATEK Z USNESENÍ KRAJSKÉHO
OBCHODNÍHO SOUDU V OSTRAV Ě):
- zabezpe čování kulturní a duchovní výchovy mládeže ve volném čase
- zvyšování morální hodnoty mládeže
- zvyšování vzd ělávání a jazykové znalosti mládeže
- poskytování pomoci p ři p řekonávání náro čných životních situací mládeže
- udržování tradic Valašska formou podporování folkloru, kultury a sportu
- ochrana p řírody a čistoty krajiny
- zřizování turistických center, sloužících k rekreaci a rehabilitaci i v mezinárodním m ěř ítku
- zřizování dom ů pokojného stáří a organizace jejich provozu
III. SCÉNÁ Ř K ŽIVÉMU BETLÉMU
Zp ěv: 222 Nesem vám noviny (1. sloka) Hostinský byl dobrák a chlév jim nabídl, vždy ť je tam čisto, teplo a p říjemn ě. Nesem Vám noviny, poslouchejte, A proto ulehli spolu se zví řaty, z betlémské krajiny, pozor dejte. namísto matrací budou spát na sen ě. /: Slyšte je piln ě a neomyln ě :/ …… rozjímejte.
Poj ďte si vyslechnout pradávnou zv ěst, V noci to p řišlo, zrodil se chlapec, příběh starý, však žije v nás stále, ležel tam v jesli čkách, byl to syn Boží. ve m ěst ě Nazaret za číná vše, Zabalen do plenek, tiše tam leží, slyšte m ůj p říb ěh o zrození krále. celý sv ět nad ěji do n ěho vloží.
Maria zahlédla na nebi zá ři, Zp ěv: 201 Narodil se Kristus Pán (1. archand ěl Gabriel sestoupil z nebe, sloka) řekl jí: „Neboj se, budeš mít syna, Bůh otec je, vybral si Tebe. Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se. Až se syn narodí, pok řti ho Ježíš, Z života čistého, z rodu královského, řádn ě ho vychovej, p ředej mu víru, nám, nám narodil se. Josef, jenž tesa ř je, bude mu otcem, budete spolu žít pokojn ě, v míru.“ Na kopcích za m ěstem pastý ři hlídají stáda svých ovcí, vždy ť už se stmívá, Zp ěv: 182 Hlásej píse ň veselá (1. – 3. když v tom se zá ře nad nimi objeví, sloka) sám and ěl Pán ě se na n ě dívá.
Hlásej píse ň veselá, chvála budiž vzdána, Pastý ři bojí se, kle čí na kolenou, Marii, že p řijala v ůli svého Pána. and ěl však říká jim: „Slyšte m ě jen, And ěl ptá se, zdali chce matkou Syna stát v Betlém ě zrodil se Kristus Pán, spasitel, se, slavný je p řeslavný ten dnešní den“. pastý ře a zachránce, ztraceného stádce. Ať se v ůle naplní Boha slitovaného, „V Betlém ě leží d ěť átko v jesli čkách, Maria dí: „Sta ň se mi, podle slova tvého“. poj ďme hned za ním,“ pastý ř všem praví, „dáme mu dárek, co t řeba jeh ňátko, Vlada ř té zem ě vydával rozkazy, jen poj ďme rychle, pop řát mu zdraví“. nyní cht ěl spo čítat celý sv ůj lid, a proto ob čané celé té zem ě, Zp ěv: 210 V půlno ční hodinu (1.-3. sloka) na rodné místo musí te ď jít. V půlno ční hodinu and ěl se zjevuje, … Josef s Marií vycházejí … radostnou novinu pastý řů m zjevuje. Nebes Pán naplnil sliby své zajisté, Josef šel vp ředu, Maria za ním Kristus se narodil z Mati čky p řečisté. sedí na oslátku, je unavená, Pastý ři, vstávejte, posp ěšte k Betlému, když p řišli do Betléma, byla už tém ěř zprávu tu pov ězte na cest ě každému. tma, a místa ke spaní obsazená. Časného rána dali se na cestu, k Betlému kvapem vyrazili, v chlév ě byl Josef, Maria, d ěť átko,
poklekli a dárky vybalili. Zp ěv-schola: My t ři králové jdeme k vám(1.-3. sloka) Zp ěv-schola: Jak jsi krásné nevi ňátko My t ři králové jdeme k vám, Jak jsi krásné nevi ňátko, št ěstí zdraví p řejeme vám. vprost řed bídy nebožátko, Št ěstí, zdraví, dlouhá léta, před tebú padáme, my jsme k vám p řišli zdaleka. dary své skládáme. Zdaleka je cesta naše, do Betléma cesta naše. Já ti nesu dv ě koži čky, by zah řály tvé noži čky. Maria s Josefem jsou velmi š ťastní, Já zas trochu mlí čka, vždy ť mají Ježíše, Božího syna, by kvetla tvá lí čka. všichni ho milují, na jeho zrození Já ti nesu veselého každý rok celý sv ět vzpomíná. beránka ze stáda svého, s ním si m ůžeš hráti, Zp ěv-schola: Venimus adorace eum lib ě žertovati. Zp ěv-schola: Pán volá, poslouchej (180) A co my ti nuzní dáme? darovati co nemáme, Pán volá, poslouchej! Pán te ď tebe volá, my ti zadudáme, poslouchej! Pán volá, poslouchej, písn ě zazpíváme. kdo uši k poslouchání máš! Když p řišel and ěl k Marii, neváhá ani na Pastuškové mu dudajú. chvíli: já matkou Pán ě býti mám? Tak zvuky dud sa rozléhajú, půjdu tam, kam m ě volá. slavné dudy dujú, všeci prozp ěvujú. R: Pán volá…..
V daleké zemi, východní krajin ě, A Josef se jen chvíli ptá: Pro č máme jít vzplanula kometa nade vše krásná, do tři moud ří mudrci našli v ní znamení: Egypta? Zp ět cestu neznám, ani tam, „Zrodil se nový král, to ť zpráva jasná“. však půjdu tam, kam m ě volá. …Mudrci jdou za kometou R: Pán volá….. Cht ěli ho p řivítat, donést mu dary, kometa zá řila, ukazovala cestu, Zp ěv-schola: Kampak to sp ěcháte krá čeli pokorn ě ve dne i v noci, až jednou p řišli k onomu m ěstu. Kampak to sp ěcháte, pastý řové? Co je to za hv ězdu v noci tmavé? Mudrci nalezli Ježíše v chlév ě, My jdeme k Betlému, k děť átku malému, ležel tam v jesli čkách Spasitel. jdeme mu zazpívat písn ě nové. Dali mu myrthu, zlato, kadidlo, vždy ť je to Kristus Pán, Vykupitel. Kdo vám to oznámil v no ční chvíli, že jste své ove čky opustili? Zpívali and ělé na nebi vesele, že se nám narodil Ježíš milý.
IV. TEXTY OB ŘADNÍCH PÍSNÍ ZAZNAMENANÉ JOSEFEM TOMEŠEM A
JOSEFEM VÁCLAVÍKEM a. Píse ň zpívaná p ři obch ůzce na sv. Dorotu ve Valašské Senici
Byla svatá Dorota, pobožného života. Pěkn ě čistá chodila, protože svatá byla. Šla jednou p řes král ův háj, potkal ji tam sám pan král. Chceš, Dorotko, chceš má být? Chce ti celý sv ět slouži ť. Nechci, králi, nebudu, slíbila jsem jinému a to Bohu svému. Král se na ni rozhn ěval, do žalá ře vsadit dal. Kat s ní ide na most ě, rozmlouvá s ní i prost ě. Chceš, Dorotko, chceš má být? Chce ti celý sv ět slouži ť. Nebyla sem králova, ne tak býti katova. Kat se na ni rozhn ěval, hlavu s ťať, do kola láma ť dal. Ona Boha prosila, aby hrom bil do kola. A hned z čistého jasna, až se zem ě zat řásla. Přineste jí lilii, od Panenky Marii. Lidé práce nechali a ku králi b ěželi. Pravda, králi, pravda je, že Dorotka svatá je. b. Kon činové písn ě
Fašanky, fašanky aj pod obušky, šecko my bereme, aj suché hrušky. Tady nám nedali, tady nám dajú, komára zabili, slaniny majú. Fašanky, fašanky, turice, velká noc bude, kdo nemá kožucha, zima mu bude.
Toto bude na konop ě, toto bude na len, toto bude na cibulu, toto bude na k řen.