Univerzita Karlova v Praze Přírodovědecká fakulta

Studijní program: Biologie Studijní obor: Biologie

Bakalářská práce

Mechanismy a efektivita antipredační obrany v rámci černo-červeného mimetického komplexu

Mechanisms and effectiveness of antipredatory defences within black-and- red mimetic complex Lucie Kotlíková

Vedoucí práce: doc. Mgr. Alice Exnerová, Ph.D. Konzultant: RNDr. Jan Raška, Ph.D. Konzultant: Mgr. Kateřina Hotová-Svádová, Ph.D.

Praha, 2021

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci zpracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu.

V Praze dne Lucie Kotlíková …..……………………..

Poděkování Děkuji své školitelce doc. Mgr. Alice Exnerové, Ph.D. za odborné konzultace a trpělivost při psaní této práce. Dále bych chtěla poděkovat RNDr. Janu Raškovi, Ph.D. a Mgr. Kateřině Hotové Svádové, Ph.D. za pomoc a cenné rady při zpracování této práce. Dále bych ráda poděkovala své rodině a partnerovi za velkou podporu během studia.

Abstrakt: Nápadně zbarvené druhy mohou vytvářet mimetické komplexy. Jedním z nich je rozsáhlý černo- červený mimetický komplex v palearktické oblasti. Tvoří ho zástupci napříč taxony členovců s různou úrovní obrany a investicí do ní. K popsání jednotlivých mimetických vztahů v tomto komplexu je třeba poznat efektivitu těchto obranných mechanismů vůči predátorům. Reakce jednotlivých predátorů se značně liší. Odlišnost reakcí primárně závisí na schopnosti vnímat prostředky obrany, pomocí smyslových a kognitivních schopností. Mechanismy a efektivita antipredační obrany jsou předmětem řady studií, avšak stále chybí popis některých mechanismů u řady zástupců tohoto mimetického komplexu. Z tohoto důvodu jsou potřeba další studie, umožňující v budoucnosti vyvození mimetických vztahů panujících v tomto mimetickém komplexu. Klíčová slova: mimikry, aposematismus, antipredační obrana, zbarvení, mimetický komplex

Abstract: Strikingly coloured species can form mimetic complexes. One of them is an extensive black-and- red mimetic complex in the Palearctic region. It consists of representatives across taxa with different levels of defense and investment in it. To describe individual mimetic relationships in this complex, it is necessary to know the effectiveness of these defense mechanisms against predators. Reactions of individual predators vary considerably. Differences in reactions primarily depend on the ability to perceive some components of defense, using sensory and cognitive abilities. Mechanisms and effectiveness of antipredatory defence are the subject of numerous studies, but there is still a lack of description of some mechanisms among many representatives forming this mimetic complex. For this reason, further studies are needed to allow the derivation of mimetic relationships prevailing in this mimetic complex in the future. Keywords: mimicry, aposematism, antipredatory defense, colouration, mimetic complex

Obsah 1. Úvod ...... 1 2. Antipredační zbarvení a související prostředky obrany ...... 2 3. Mimetické spektrum ...... 3 4. Vymezení červenočerného komplexu ...... 4 5. Antipredační obrana ...... 4 5.1. : ...... 4 5.1.1. ...... 4 5.1.1.1. Lygaeus equestris ...... 5 5.1.1.2. spp...... 6 5.1.2. ...... 6 5.1.2.1. Pyrrhocoris apterus ...... 6 5.1.2.2. ...... 7 5.1.3. Reduviidae ...... 8 5.1.4. Pentatomidae ...... 8 5.1.4.1. Graphosoma italicum, Graphosoma lineatum ...... 9 5.1.5. Další zástupci Heteroptera ...... 10 5.2. Hemiptera: Auchenorrhyncha ...... 11 5.2.1. Cercopidae ...... 11 5.3. Coleoptera ...... 11 5.3.1. Coccinelidae ...... 11 5.3.1.1. Harmonia axyridis ...... 12 5.3.1.2. Hippodamia convergens ...... 13 5.3.1.3. Coccinella septempunctata ...... 13 5.3.1.4. Adalia bipunctata ...... 14 5.3.1.5. Další zástupci Coccinelidae ...... 14 5.3.2. Chrysomelidae ...... 15 5.3.2.1. Chrysomela lapponica ...... 15 5.3.2.2. Chrysomela populi ...... 16 5.3.2.3. Gonioctena viminalis ...... 16 5.3.2.4. Další významné podčeledi Chrysomelidae...... 17 5.3.3. Staphylinidae ...... 17 5.3.4. Cleridae ...... 19 5.3.5. Silphidae ...... 19 5.3.6. Další významné čeledi Coleoptera ...... 20 5.4. Lepidoptera ...... 21 5.4.1. Zygaenidae ...... 21 5.4.2. Arctiidae ...... 22 5.5. Araneae ...... 23 5.5.1. Eresidae ...... 23 5.5.2. Salticidae -Philaeus chrysops ...... 24 5.5.3. Thomisidae – Synema globosum ...... 24 6. Efektivita obranných mechanismů ...... 24 6.1. Pokusy testující efektivitu s ptačími predátory ...... 24 6.2. Pokusy testující efektivitu s dalšími obratlovčími predátory ...... 27 6.3. Pokusy testující efektivitu s predátory z kmene členovců ...... 28 7. Závěr...... 30 8. Literární zdroje ...... 31

1. Úvod V důsledku časté interakce mezi kořistí a predátorem došlo k evoluci antipredačních mechanismů. Vytváření a udržování jednotlivých složek obrany může být pro jedince energeticky velice náročné. V mnohých situacích mu to ale může zachránit život, a to jak jemu, tak jedincům stejného či podobného druhu. Tato ochrana spočívá ve vytvoření negativní zkušenosti predátora, spojené se zabitím jedince, který byl nějakým způsobem chráněn (Ruxton et al., 2004). S tímto souvisí evoluce aposematismu. Aposematismus je v přírodě poměrně častým jevem. Jedná se o využití prostředků, pomocí nichž daný jedinec upozorňuje potenciálního predátora na svou nebezpečnost spočívající v nejedlosti, nechutnosti, jedovatosti, schopnosti ho zranit či dokonce zabít. Nejčastějším zastrašujícím prvkem je nápadné zbarvení (Ruxton et al., 2004). Mezi typické kombinace barev pro aposematického živočicha patří bílo-černá, žluto-černá, červeno-černá, bílo- žlutá a žluto-červená. Tyto kombinace barev jsou často doplněny nápadnými pruhy, skvrnami či nějakým specifickým vzorem (vzor připomínající lebku u lišaje smrtihlava) (Cott, 1940). Dalším prostředkem sloužící k odrazení predátora mohou být nepříjemné, páchnoucí látky. Využití tohoto způsobu můžeme pozorovat u nápadně zbarvených slunéček (Coleoptera: Coccinelidae), která uvolňují methoxypyraziny (Cudjoe et al., 2005). Dalším prostředkem varujícím predátora je výstražná stridulace u hmyzu (Masters, 2017). Živočichové, kteří mají podobný tvar, zbarvení či vzor mohou i v případě vzájemné nepříbuznosti vytvářet mimetický komplex. Existují dva základní typy antipredační mimeze. Prvním je mimeze müllerovská. U tohoto typu jsou si model i mimetik vzhledově velmi podobní a mají i podobnou úroveň obrany. Díky tomu mezi sebou sdílí náklady na predátorovo učení o jejich nevýhodnosti. Müllerovskými mimetiky jsou černo-žlutí blanokřídlí, kteří mezi sebou sdílí podobný pruhovaný vzor se schopností bodnout žihadlem. Druhým základním typem je batesovská mimeze. V ní hraje ústřední roli model, který je pro predátora nejedlý nebo toxický a upozorňuje na tuto skutečnost predátora pomocí nápadného vzhledu. Tento model je napodobován mimetiky s často slabší či vůbec žádnou obranou. Podmínkou, aby tato mimeze fungovala, je větší počet modelů než mimetiků. Typickým příkladem jsou neškodné pestřenky, které napodobují svým vzhledem vosy, čmeláky či včely, kteří využívají jako základní obranný prvek bodnutí (Komárek, 2004; Ruxton et al., 2019). V této práci se zaměřuji na mechanismy antipredační obrany červenočerných zástupců z řádů Hemiptera, Coleoptera, Lepidoptera a Araneae s výskytem v palearktické oblasti. Druhou částí práce je rešerše prací zabývajících se efektivitou obranných mechanismů vůči predátorům. Efektivita jednotlivých antipredačních strategiích se studuje na základě reakcí predátorů na kořist. Z toho, jak moc je daný typ obrany účinný vůči predátorovi, můžeme odhadovat v jakém mimetickém vztahu jsou jedinci v daném komplexu. Problém pro toto určení je, že každý živočich může mít svou obranu zaměřenou na jiný typ predátora. To lze vidět i na odlišných reakcích

1 ptačích predátorů vůči stejným druhům kořisti (Hotová-Svádová et al., 2010). Zároveň se predátoři liší ve schopnosti detekovat jednotlivé složky obrany. 2. Antipredační zbarvení a související prostředky obrany Jak bylo zmíněno hned v úvodu, pomocí zbarvení lze předejít případnému útoku predátora (platí u vizuálně se orientujícího). Za antipredační zbarvení můžeme považovat krypsi. Ta je spojena se zbarvením živočicha korelujícím s prostředím, kde se vyskytuje (Cuthill, 2019). Tím ztěžuje případnou detekci predátorem. Typickým příkladem pro představu je hmyzí řád strašilky (Phasmatodea). Vzhledově jsou často lehce zaměnitelné s větvičkou či kůrou stromů (Bradler & Buckley, 2018). Opakem je aposematický živočich. Ten vykazuje, na rozdíl od kryptického, převážně denní aktivitu. Již Bates (1862) popsal, že nepoživatelný, aposematický hmyz se chová z lidského úhlu pohledu neobezřetně, zatímco krypticky zbarvený jedinec je daleko opatrnější. Výhodou u tohoto zbarvení je, že vizuálně orientující se predátor okamžitě zbystří, jelikož takto zbarvení živočichové tímto poukazují na nebezpečí, které představují. Někteří nápadně zbarvení živočichové, využívají k posílení výstražného účinku vytváření rozsáhlých agregací (Cott, 1940; Ruxton et al., 2004). Primární výhoda pro kořist spočívá v nahromadění predátorova potravního zdroje. Predátor s velkou pravděpodobností překročí svou potravní kapacitu a pro jednotlivou kořist je nižší riziko predace. Jedinec má tedy vyšší šanci přežít, než kdyby se na daném místě vyskytoval jednotlivě. V souvislosti s nápadným zbarvením byla provedena řada studií, přinášejících informace o dalších výhodách. Jedinci vytvářející takovéto uskupení mohou dále profitovat i z možného nahromadění škodlivých látek na jednom místě. Agregace kořisti má pozitivní vliv na predátorovo učení. V hned několika pokusech bylo prokázáno, že predátoři si danou kořist rychleji zapamatovali a přirozeně spíše útočili na solitérní jedince (Gamberale-Stille & Tullberg, 1996; Tullberg et al., 2000; Tullberg & Gamberale-Stille, 2000). Nápadné zbarvení může být spojeno s chemickou obranou živočicha, která patří k nejvíce rozšířeným antipredačním strategiím. U hmyzu došlo k vyvinutí široké škály chemických zbraní a obranných sekrecí. S tímto vývojem jsou spojena různá přizpůsobení hmyzu, jako je odolnost vůči některým toxinům, schopnost a prostor k ukládání těchto látek (Ruxton et al., 2004). Chemické látky mohou být získávány dvěma způsoby. Tím prvním je vlastní syntéza, kdy je jedinec schopen sám si vytvářet složky chemické obrany. Druhým je sekvestrace. Při tomto ději jsou látky získávány z potravního zdroje. U sekvestrace může být limitující právě potravní zdroj, na kterém je přímo závislá úroveň obranné sekrece. Vlastní syntéza může být oproti tomu velice energeticky náročná. Biochemický aparát umožňující rezistenci vůči sekvestrovaným látkám je také často náročný. Někteří jedinci využívají oba způsoby pro získávání obranných látek (Erb & Robert, 2016; Opitz & Müller, 2009; Zvereva et al., 2017; Pasteels, et al., 1990). Jednotlivé složky obranné sekrece mohou mít různé účinky. Zatímco některé mohou být pouze páchnoucí, nechutné, dráždivé, či vyvozující zvracení, jiné mohou být přímo toxické. Mechanismus uvolňování sekrece se též liší

2 napříč druhy. Někteří jedinci stříkají obrannou sekreci přímo na predátora, jiní mají tělo pokryté touto sekrecí. Predátor tak přijde do kontaktu s těmito látkami až v těsné blízkosti s kořistí (Aldrich, 1988; Aldrich et al., 1997; Ruxton et al., 2019). Negativní zkušenost predátora s chemickou obranou může mít pozitivní vliv na rychlost predátorova averzního učení a také na zapamatování si kořisti v souvislosti s nápadným zbarvením (Lindström et al., 2006; Skelhorn & Rowe, 2006b). 3. Mimetické spektrum Problémovost v určování mimetických vztahů, panujících mezi členy určitého mimetického komplexu, spočívá v nelehké klasifikaci jednotlivých mimezí. Jako základní je müllerovská a batesovská mimeze (viz výše), o kterých bychom mohli říct, že jsou extrémními konci mimetického spektra, mezi kterými vznikají určité přechody, jedním z nich je quasi-batesovská mimeze (Speed, 1999; Turner, 1987). Tento typ mimeze je v mnohých ohledech podobný klasické batesovské mimezi, konkrétně klíčovým vztahem, který bychom mohli označit za parazitický, protože mimetik bude poškozovat model (Rowland et al., 2010). Pojmem parazit je označován ten jedinec, který z daného vztahu profituje bez nějaké výraznější investice do obranných mechanismů (v porovnání s modelem), tedy mimetik. Hlavním rozdílem je, že mimetik v quasi-batesovském vztahu je alespoň částečně nejedlý. Ochranu mu zaručí převážně podobnost s parazitovaným modelem (Rowland et al., 2010; Ruxton et al., 2004). Pro platnost tohoto vztahu stále platí podmínka jako u klasické batesovské mimeze, tedy že dobře chráněných modelů musí být více než jeho mimetiků. V případě nedodržení této podmínky hrozí, že predátor se častěji setká s nechráněným mimetikem a zjistí, že není nebezpečný. Následně začne na takto zbarvené živočichy útočit (Owen & Owen, 1984). Ačkoliv se z výše zmíněných definic zdají být jasné přechody mezi typy mimeze, není to tak jednoznačné. Ani přechod müllerovské a quasi-batesovské mimeze není vždy jasně ohraničen. Je zde mnoha faktorů, které mohou zásadně ovlivnit výsledný typ mimeze. Například hojnost výskytu modelu a mimetiků, celková hojnost kořisti či stupeň podobnosti mezi modelem a mimetikem (Lindström et al., 2006; Rowland et al., 2010). Dalším typem mimeze je quasi-müllerovská mimeze. U ní existuje podobný vztah jako u výše zmíněné quasi-batesovské mimeze, tedy v tom, že model je opět dobře chráněný a mimetik méně. Jejich vztah je ale mutualistický (přináší benefit oběma druhům). Výhoda tohoto vztahu však není pro model taková, jako platí při klasické müllerovské mimezi (Balogh et al., 2008). Pro super- müllerovskou mimezi platí, že mimetik je jedlý a napodobuje nejedlého modela. Tento vztah přináší modelu velkou výhodu, větší než u klasické müllerovské mimeze. Výskyt nestejně bráněných mimetiků je pro model výhodnější, než kdyby se na stejném místě vyskytovali jedinci se stejnou úrovní obrany a to z důvodu, že se predátor setkává s variabilitou obrany kořisti, a to může zrychlovat jeho averzní učení (Balogh et al., 2008).

3 4. Vymezení červenočerného komplexu Jedním z nejvýraznějších mimetických komplexů v západní palearktické oblasti je červeno-černý komplex, který zahrnuje značné množství členovců. Součástí tohoto komplexu jsou zástupci velkého počtu čeledí Hemiptera, přičemž většina spadá do podřádu Heteroptera (např. ploštičkovití (Lygaeidae), kněžicovití (Pentatomidae), ruměnicovití (Pyrrhocoridae) a vroubenkovkovití (Rhopalidae)), některé čeledi z řádu brouků (Coleoptera) - zvláště slunéčkovití (Coccinelidae) a mandelinkovití (Chrysomelidae), vřetenušky (Zygaenidae) z řádu motýlů (Lepidoptera) a zástupci pavouků (Araneae) z rodu stepníků (Eresus spp.) (Hotová-Svádová et al., 2010; Raška & Pekár, 2019). Vztahy mezi jednotlivými členy tohoto mimetického komplexu jsou velice komplikované a je otázkou, kdo je modelem a kdo mimetikem. 5. Antipredační obrana V této kapitole jsou popsány jednotlivé antipredační mechanismy možných členů tohoto komplexu, přičemž nejvíce dominantní a zároveň nejvíce popsanou je chemická obrana. Řada z těchto zástupců nicméně není zcela prozkoumána, tudíž nelze vytvořit objektivní závěr a odvodit mimetické vztahy v rámci tohoto komplexu. To nabádá k dalšímu studiu tohoto jevu.

5.1. Hemiptera: Heteroptera Většina larev a dospělců terestrických Heteroptera uvolňuje těkavé látky při vyrušení nebo napadení predátorem, ze svých repelentních pachových žláz. Larvy mají tři dorsální abdominální žlázy (žlázy na třetím, čtvrtém a pátém abdominálním článku, dále DAG/DAGs). Anteriorní (DAG 1) a mediální žlázy (DAG 2) zůstávají funkční u dospělců, zatímco posteriorní obranné žlázy (DAG 3) jsou aktivní pouze u larev. Dospělci mají pár metathorakálních žláz (MTG/MTGs). Ty mají ústí na bázi zadních končetin (Aldrich, 1988; Farine et al., 1993; Staddon, 1979). Výše specifikovaný popis pachových žláz není platný pro všechny zástupce ploštic (viz níže). Množství obranné sekrece, její chemické složení, funkce a způsob uvolňování se liší mezi druhy (Staddon, 1979).

5.1.1. Lygaeidae V čeledi Lygaeidae se vyskytuje značné množství aposematických zástupců s dobře vyvinutými pachovými žlázami (Aldrich, 1988). Mimo obrannou sekreci poskytovanou pachovými žlázami je pro tuto čeleď typická sekvestrace srdečních glykosidů, které jsou ukládány v hemolymfě nebo ve speciálním dorsolaterálním komplexu žláz (Scudder & Duffey, 1972). V sekreci těchto ploštic se nejčastěji nachází aglykovaná podjednotka srdečních glukosidů, kardenolidy (někdy mohou mít tito zástupci i bufadienolidy) (Agrawal et al., 2012; Bramer et al., 2017). Kardenolidy jsou látky, které jsou známé díky svým jedovatým a dávicím účinkům. Kombinace účinků sekrece pachových žláz

4 spolu se sekvestrací kardenolidů může poskytovat vyšší šanci, že daný jedinec se stane nevhodnou kořistí pro predátora (Duffey & Scudder, 1972). Pro využívání kardenolidů muselo dojít k řadě přizpůsobení. Při sledování 9 zástupců podčeledi se ukázalo, že u nich v průběhu evoluce vznikly společné adaptace, jako jsou přizpůsobení se na toxiny živné rostliny, sekvestrace kardenolidů a zároveň rezistence vůči jejich účinkům (Bramer et al., 2015). V souvislosti s adaptacemi spojenými s ukládáním látek pro obranou sekreci byla vytvořena 3D rekonstrukce prostorů v oblasti hrudi, u nearktického zástupce čeledi Lygaeidae Oncopeltus fasciatus (Bramer et al., 2017). Ta přinesla zjištění, že u této čeledi došlo k přetvoření integumentu do komplexního, bilaterálně rozvětveného systému, který je specializován k ukládání sekvestrovaných látek. Morfologie tohoto kompartmentu se nijak značně neliší mezi druhy podčeledi Lygaeinae, z čehož můžeme usuzovat, že tato adaptace vznikla na bázi Lygaeinae, zatímco způsob uvolňování sekrece se postupně rozrůzňoval mezi druhy (Bramer et al., 2017). Jedinci z této čeledi jsou nacházeni na různých rostlinách avšak často preferovanou potravou jsou rostliny z čeledi klejichovité (Asclepiadaceae) nebo i jiných, které obsahují srdeční glykosidy (Aldrich, 1988; Scudder & Duffey, 1972; Wheeler, 1983).

5.1.1.1. Lygaeus equestris Ploštička pestrá (Lygaeus equestris) stejně jako i další níže zmínění zástupci čeledi Lygaeidae, často vytvářejí agregace, které zvyšují varovný účinek jejich nápadného zbarvení a je mnoho studií zabývajících se účinky agregací a ovlivnění predátorova averzního chování (viz kapitola - efektivita antipredační obrany) (Sauer & Feir, 1973). Složení sekrece pachových žláz může být odlišné mezi pohlavím. To bylo zjištěno při pokusu, kdy se sledovala sekrece MTG dospělců odchovaných buď na nejedovatých slunečnicových semínkách, nebo na semenech jedovatého hlaváčku Adonis vernalis. Tento pohlavní dimorfismus ve složení sekrece odkazuje na odlišné možnosti pro získání obranných látek(Havlikova et al., 2020). Jedinci, kteří jsou polyfágní, mohou v případě dostatku potravy s látkami potřebnými pro obranou sekreci tyto látky sekvestrovat, a pokud je tohoto zdroje málo, mohou přejít na vlastní syntézu i jiných obranných látek. Podobný trend byl studován hned u několika zástupců různých hmyzích čeledí (Coleoptera: Chrysomelidae, Lepidoptera: Nymphalidae) (Engler-Chaouat & Gilbert, 2007; Zvereva et al., 2017; Zvereva & Kozlov, 2016). Mimo využití sekrece pachových žláz je L. equestris, stejně jako další zástupci čeledi Lygaiedae schopna sekvestrace kardenolidů. Tyto ploštičky jsou nalézány i u rostlin, které tyto látky neobsahují, a tak je otázkou, zda je sekrece kardenolidů L. equestris podmíněna výskytem klejichovitých rostlin (Kugelberg, 1974). Tullberg et al., (2000) zkoumali změny účinku sekrece tohoto druhu ploštičky při změně potravy. Místo semen jedovaté tolity lékařské (Asclepiadaceae: Vincetoxicum hirundinaria) podávali larvám semena slunečnice roční (Asteraceae: Helianthus

5 annuus). Při podávání této potravy, která je běžně nepřirozená pro tyto ploštice, došlo k zeslabení účinku jejich obranné sekrece. Ptáci (Gallus gallus domesticus) útočili na tyto larvy častěji a celková mortalita larev byla vyšší než u larev krmených H. annuus. V tomto pokusu byly využity i larvy příbuzného druhu ploštic, a to Tropidothorax leucopterus, avšak u tohoto druhu nebyly zjištěny takovéto změny účinku sekrece. Z toho lze vyvodit, že příbuzné druhy mají různou závislost účinku sekrece na preferovaném typu potravy.

5.1.1.2. Spilostethus spp. Spilostethus pandurus se vyskytuje v palearktické oblasti. Srdeční glykosidy S. pandurus získává stejně jako další Lygaeidae pomocí sekvestrace, tento druh konkrétně z listů (). U této ploštice se testovala účinnost sekrece při změně živné rostliny. S. pandurus byly krmeny bavlníkem (Gosypium spp.). Všichni predátoři (kočky, štíři, vrabci) odmítali potravu, když na ní byla sekrece od S. pandurus a to i přestože, bavlník kardenolidy neobsahuje. Sekrece obranných žláz je totiž za normálních okolností obohacována kardenolidy získanými pomocí sekvestrace. Tím je tato sekrece natolik účinná, že došlo k dalším fyziologickým změnám. Tyto ploštice dokáží syntetizovat obrannou sekreci ve které jsou mimo jiných látek i kardenolidy (Abushama & Ahmed, 1976). je dalším zástupcem čeledi Lygaeidae, který má výrazné červeno-černé zbarvení. Vyskytuje se hojně ve střední Evropě. V experimentu Hotová-Svádová et al.(2013) zařadili do testování reakcí ptačích predátorů (Parus major) jako jednu z kořistí S. saxatilis. V momentě, kdy ptáci tuto ploštici chytli, tak jí hned pustili, začali si čistit zobáky, házeli hlavou. Z rychlého naučení se vyhýbat této kořisti lze usuzovat, že jejich obranná sekrece je účinná, jelikož takový efekt nebyl pozorován u méně chráněné Pyrrhocoris apterus (Hotová-Svádová et al., 2013).

5.1.2. Pyrrhocoridae Čeleď Pyrrhocoridae má pestře zbarvené zástupce, kteří často vytvářejí agregace (Bongers, 1968; Calam & Youdeowei, 1968; Farine & Lobreau, 1984). Potravně se většina druhů specializuje na slézovité rostliny (Malvaceae) (Aldrich, 1988). Častými chemickými složkami sekrece pachových žláz jsou (E)-2-hexenal, (E)-2-oktenal, 4-oxo-(E)-2-oktenal a tridekan, ale neplatí to u všech druhů (viz níže) (Farine et al., 1993; Staddon, 1979).

5.1.2.1. Pyrrhocoris apterus Ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus) je fytofágní ploštice, běžně se vyskytující v Evropě. Bývají často nacházeny v blízkosti lipových stromů (Tilia spp.), na jejichž plodech sají (Kristenová et al., 2011). Při chemické analýze sekrece posteriorních abdominálních žláz (DAG 3) u larev a sekrece metathorakálních žláz (MTG/MTGs) dospělců (samců i samic) byly nalezeny odlišnosti v jejich složení. Sekrece larev byla z 93% zastoupena čtyřmi aldehydy, a to: 4-oxo-(E)-2-oktenalem (57%), 4-oxo-(E)-2-decenalem (15%), (E)-2-decenalem (13%) a (E)-2-oktenalem (8%). Metathorakální

6 sekrece samců a samic se skládala hlavně z: (E)-2-hexenalu (76%), (E)-2-oktenalu (10%) a tridekanu (4%) (Farine et al., 1992). Přítomnost těchto látek dokazuje, že P. apterus je chráněna, jelikož krátkořetězcové aldehydy byly shledány jako účinné iritanty (Gregorovičová a Černíková, 2015; Remold, 1963). Účinek této sekrece byl potvrzen v pracích, kde se ukázalo, že tyto ploštice jsou nejedlé pro malé pěvce (Exnerová et al., 2003; 2007 ). Vytváření agregací společně s obrannou sekrecí mělo za výsledek zvýšení averzního účinku (Hotová-Svádová et al., 2014).

5.1.2.2. Scantius aegyptius Scantius aegyptius je ploštice vzhledově velice podobná Pyrrhocoris apterus. S. aegyptuis je na rozdíl od P. apterus makropterní, ale přesto nelétá (Krajicek et al., 2016). Z této význačné podobnosti (obr. 1) by mezi sebou tyto dva druhy mohly sdílet náklady na predátorovo averzní učení. Tuto hypotézu podporují výsledky, kdy při pokusech s larvami výše zmíněných ploštic zástupci skákavky černé (Evarcha arcuata: Araneae: Salticidae) nijak zvlášť nerozlišovali mezi těmito plošticemi a oběma druhům se vyhýbali. Zároveň zde byl pozorován efekt generalizace (Raška et al. 2020). Sekrece pachových žláz u S. aegyptius není zcela prozkoumána. Při analýze chemického složení obranné sekrece dospělých jedinců byly objeveny atypické chemikálie. S. aegyptius měla pouze 9 chemických složek shodných s P. apterus (Krajicek et al., 2016; Raška et al., 2020). Podobnost či případná odlišnost ve složení sekrece nemusí zcela vypovídat o mimetickém vztahu těchto druhů, a tak stále navrhovaná müllerovská mimeze mezi těmito druhy z výsledků Raška et al. (2020) může být platná.

Obr 1: Dospělci Pyrrhocoris apterus (a), Scantius aegyptius (b), a třetí larvální stádium P. apterus (c) a S. aegyptius (d); (Raška et al., 2020).

7 5.1.3. Reduviidae V čeledi zákeřnicovití (Reduviidae) nalezneme opět i zástupce s nápadným červenočerným zbarvením a výskytem v palearktické oblasti. Konkrétně jde o Rhynocoris iracundus a Peirates hybridus. Oba tito zástupci jsou příkladem dravých ploštic, které vyčkávají a v ideálním momentě zaútočí na svou kořist (sit-and-wait predators), kterou vysají mohutným sosákem (rostrum). V případě ohrožení jsou schopny bolestivě bodnout (Schmidt, 1982). Výskyt zákeřnice pirátské (Peirates hybridus) je popsán ve střední a jižní Evropě, severní Africe a na Blízkém a Středním východě (Kment et al., 2013).U těchto dvou druhů nejsou provedeny práce, které se zabývají obrannými mechanismy, a proto zde uvádím informace ze studií zaměřené na příbuzné druhy v čeledi zákeřnicovitých. U této čeledi došlo k redukci MTG a DAG a vzniku nových exokrinních žláz. Vyvinuly se Brindleyovy pachové žlázy a ventrální žlázy. Brindleyovy žlázy jsou u dospělců nejnápadnějšími z pachových žláz u většiny zástupců Reduviidae (Staddon, 1979). U podčeledi Triatominae provedli Games et al. (1974) analýzu sekrece z těchto žláz, konkrétně u zástupů Triatoma phyllosoma a Panstrongylus megistus a našli v ní kyselinu izomáselnou. Tato kyselina byla nalezena již v dřívějším pokusu (Pattenden a Staddon, 1972) a je nejspíš společnou obrannou látkou pro zástupce Triatominae. Ventrální žlázy a Brindleyovy žlázy jsou umístěny mezi zadní částí hrudi (metathorax) a zadečkem (abdomen) (Staddon 1979). Dalším obranným mechanismem popsaným u této čeledi je stridulace, která je vytvářena třením bodcem rostra o předohruď. Stridulace u Rhodnius prolixus plní funkci komunikace jak při sexuálním chováním, tak i v případě obrany (při ohrožení)(Manrique & Schilman, 2000). Oba typy stridulace se od sebe nápadně liší délkou a frekvencí. Stridulace byla popsána i u Rhynocoris irracundus (Gogala 1985, ex Cai, 1994).

5.1.4. Pentatomidae Kněžicovití (Pentatomidae), jak nám již anglický název této čeledi napovídá („stink bugs“), jsou známí schopností použít jako obranný mechanismus páchnoucí, těkavé chemikálie. Tyto látky fungují proti predátorům, parazitoidům a/nebo jako agregační či alarmující feromony (Aldrich 1988). Nejčastěji studovaným druhem kněžicovitých je Graphosoma lineatum, avšak za zmínku stojí i rod Eurydema, kde se též vyskytují aposematicky zbarvení zástupci, u kterých je velmi častý polymorfismus ve zbarvení a jejichž chemická obrana, není v porovnání s G. lineatum tak účinná (viz níže). Práce detailně se zabývající jejich obrannou sekrecí chybí, avšak jedinci rodu Eurydema se běžně živí brukvovitými rostlinami (Brassicaceae), které obsahují toxické látky. Dalo by se předpokládat, že právě z nich mohou jedinci získávat obranné látky. Tyto látky by ale mohli být odbourávány střevními symbionty, které tito jedinci vlastní Kikuchi et al.,( 2012).

8 5.1.4.1. Graphosoma italicum, Graphosoma lineatum Kněžice pásovaná (Graphosoma lineatum) byla dříve považována za druh s kosmopolitním rozšířením. Díky porovnání sekvencí genetického kódu víme, že se jedná o dva odlišné druhy. Mimo výše zmíněné G. lineatum vyskytující se v Severní Africe a na Sicílii je ještě další druh, vyskytující se ve zbylých částech Evropy až na Střední východ a to G. italicum. Tyto dva druhy mají kromě genetických odlišností i rozdíly ve zbarvení (Lupoli, 2017). K tomuto zjištění došlo v nedávné době, a tudíž můžeme předpokládat, že níže popsané práce s G. lineatum byly s největší pravděpodobností provedeny s G. italicum. Jak bylo zmíněno výše, kněžicovití mají značně vyvinuté žlázy produkující chemickou obranu. Výjimkou není G. lineatum, která má značné množství obranných látek (Stránský et al., 1998). V sekreci G. lineatum identifikovali 57 látek. Ukázalo se, že hlavními složkami jsou (E)-4- oxohex-2-enal a (E)-dec-2-enal, další látky nalezené ve značném množství byly n-alkenaly (C5-c12), n-alkenal acetáty (C5-C11), n-alkany (C11-C17), dienaly a další. Více než 30 identifikovaných látek bylo poprvé rozpoznáno v sekreci G. lineatum. Žádný výrazný pohlavní rozdíl v obsahu těkavých látek v sekreci nebyl detekován (Šanda et al., 2012). Dospělci G. lineatum mají pruhovaný, červeno-černý vzor na dorsální straně, ventrální část těla je tečkovaná. Tuto nápadnost dokážou ještě znásobit pomocí tvorby agregací. Larvy jsou nažloutlé až nahnědlé a tudíž kryptické Této ontogenetické změně v ochranném zbarvení (obr. 2) se věnuje řada studií (Gamberale-Stille et al., 2010; Johansen et al., 2010). Předmětem zkoumání byla adaptivní změna zbarvení u jedinců G. lineatum žijících ve Švédsku. Pro tyto jedince je v době larválního vývoje typické nenápadné šedo-hnědo-černé zbarvení. Toto kryptické zbarvení je přítomno i u mladých dospělců na podzim. Po hibernaci jsou jedinci na jaře, vůči zelené vegetaci nápadně červeno-černě zbarveni. S touto barvoměnou jsou spojeny i ekologické změny. Kryptičtí jedinci mají pasivní způsob života, zatímco aposematičtí jednici jsou přes den aktivní. To je spojeno s jejich reprodukční zralostí, kdy jsou připraveni vyhledávat partnera. Hlavním důvodem, díky kterému mohu být aktivní během dne, bude ochrana díky aposematickému zbarvení, jelikož ptáci (Gallus gallus domesticus) v práci Gamberale-Stille et al., (2010) projevovali větší averzi vůči aposematicky zbarveným G. lineatum než vůči kryptickým.

9 Změna ve zbarvení by mohla být výhodná pro pátý larvální instar G. lineatum v tom, že díky kryptickému zbarvení vůči suché vegetaci v období pozdního léta je nenápadným pro predátora. Toto je však hypotéza vycházející z našeho lidského pohledu a vnímání barev (Tullberg et al., 2008). Z experimentu, kdy sýkorám koňadrám (Parus major) trvalo delší dobu najít krypticky zbarvené dospělce v suché vegetaci pozdního léta, by se dalo vyvodit, že toto zbarvení vnímají ptáci stejně jako lidé (Johansen et al., 2010).

Obr 2: Životní cyklus Graphosoma lineatum ve Švédsku. Má 5larválních instarů s měkkou kutikulou. V pozdním létě se 5. larvální instar promění na hnědo černě pruhovaného dospělce s plně sklerotizovaným exoskeletonem. Světlí dospělci začnou hibernovat na konci podzimu. Po hibernaci jsou nápadně, červeno- černě zbarveni (Johansen et al., 2010).

5.1.5. Další zástupci Heteroptera V tomto podřádu jsou i další čeledi se zástupci s nápadným zbarvením v oblasti palearktu. Příkladem je zástupce z čeledi vroubenkovkovití (Rhopalidae) a to vroubenkovka červená (Corizus hyoscyami). U této čeledi jsou časté redukce metathorakálních žláz, avšak C. hyoscyami patří do podčeledi Rhopalinae, které je naopak má zachované (Aldrich, 1988). Do čeledi blánatkovitých (Oxycarenidae) patří aposematicky zbarvený druh Oxycarenus lavaterae s výskytem v palearktické oblasti (Péricart, 2001). U tohoto zástupce chybí studie zabývající se obrannou sekrecí, ale u příbuzného neaposematického druhu Oxycarenus hyalinipennis byl objeven v MTG sekreci jako hlavní složka seskviterpen farnesen, který do té doby nebyl popsán u žádného zástupce Heteroptera. Další látky v minoritním zastoupení byly (E)-2-octenyl acetát a 2-octenal (Knight et al.,1984). Klopuškovití (Miridae) mají také aposematicky zbarvené zástupce, a to Caspodes gothicus a Deraeocoris ruber. Prostemma guttula je zástupcem čeledi lovčicovití (Nabidae)

10 s nápadnou červeno-černou kresbou. U všech zmíněných druhů platí, že informace o jejich obranných mechanismech jsou minimální nebo zcela chybí.

5.2. Hemiptera: Auchenorrhyncha 5.2.1. Cercopidae Většina zástupců pěnodějek (Cercopoidea) má nenápadné zbarvení, což se dříve považovalo za jejich hlavní obranný mechanismus, protože předejde odhalení kořisti predátorem (Hamilton, 1982). Pěnodějky, jak nám již napovídá anglický název froghoppers, jsou velmi dobří skokani. Skok je nejrychlejší terestrická lokomoce, avšak velmi malá část zástupců kmene Arthropoda je schopna efektivního skoku (Gorb, 2004). Detailní studii tohoto typu lokomoce u pěnodějek provedl v práci Gorb (2004), kde podrobně studoval metathorakální svaly umožňující skok. Ne všechny pěnodějky mají kryptické zbarvení. Příkladem je hned několik vzájemně si podobných druhů rozšířených v západním palearktu. Zbarvení je představeno nápadnou kombinací červené a černé barvy, které může být ideální právě v kombinaci se schopností skoku. Tyto barvy, běžně naznačující nebezpečnost kořisti, mohou překvapit predátora orientujícího se především zrakem. Predátor zaváhá a to je ideální moment pro pěnodějku, kdy může pomocí skoku utéct (Peck, 2000). U čeledí Pseudococcidae, Cicidellidae a Cercopidae byla pozorována schopnost reflexního krvácení, kdy se v oblasti posledního končetinového článku (pretarsus) objevují kapénky hemolymfy (Hollande, 1911 ex Peck, 2000). C. vulnerata navíc obsahuje methylakylpyraziny (Moore et al., 1990), ty mohou být, alespoň u některých druhů pěnodějek, vylučovány spolu s reflexní hemolymfou. Reflexní hemolymfa je díky pyrazinovému pachu nejen odpudivá, ale jak se ukázalo, může být i přímo toxická pro predátora (Körner, 2006).

5.3. Coleoptera 5.3.1. Coccinelidae Čeleď slunéčkovití (Coccinellidae) má mnoho aposematicky zbarvených zástupců. Je zde značné množství druhů, které jsou pravděpodobně součástí červeno-černého mimetického komplexu. Slunéčka existují i v jiných barevných kombinací s černou a červenou například spolu se žlutou, bílou, či mohou být zbarvena do zrzava. Co je však nejčastějším společným znakem ve zbarvení u většiny popsaných druhů Coccinellinae a Epilachninae je tečkovaný vzor, avšak počty, velikosti a umístění se mezi druhy liší (Brakefield, 1985; Majerus, 1994 ex Dolenská et al., 2009) Výše zmíněné červené zbarvení je dáno karoteny, které slunéčka získávají z potravy (Goodwin, 1976). Ty mohou mít ještě další funkci, kdy slouží i jako antioxidanty. Díky nim mohou slunéčka mít v těle uloženy zásoby toxických látek bez nežádoucích účinků (Blount et al., 2012). Slunéčka mají jako hlavní obranné látky jedovaté či nechutné alkaloidy, které se u jednotlivých druhů liší svým složením. Alkaloidy jsou látky, které se běžně vyskytují u rostlin, kde slouží k obraně proti herbivorům, jsou však známy i u hub a živočichů (Opitz & Müller, 2009).

11 Vznikají při přeměnách aminokyselin. Slunéčka je mohou získávat sekvestrací nebo může docházet i k vlastní syntéze (Pasteels et al., 1973; Witte et al., 1990). Obranný mechanismus, při kterém se uvolňují obranné látky, je označován jako reflexní krvácení. Jde o uvolnění tekutiny z místa kloubního spojení mezi tibií (holeň) a femurem (stehno), a to ze všech šesti párů nohou (Holloway et al., 1991). Označení reflexní krev nemá žádnou spojitost s krví jako takovou, jelikož neobsahuje žádné krevní buňky (Kay et al., 1969). Alkaloidy jsou vylučovány spolu s reflexní krví, ta je uvolňována v případě ohrožení, ještě před samotným útokem predátora (Happ & Eisner, 1961, Hollande, 1911 ex Holloway et al., 1993). Behaviorální pozorování ukázalo, že reflexní tekutina je uložena – připravena k okamžitému použití, pravděpodobně ve váčcích na bázi každé nohy u dospělců (Holloway et al., 1991). Reflexní krvácení je přítomno i u larev. K uvolnění tekutiny dochází z krvácejících pórů, speciálně upravených částí integumentu nebo z porušených trnů na povrchu těla. Práce zabývající se účinností chemické obrany slunéček se shodují v tom, že je efektivní jak proti ptačími, tak i proti bezobratlými predátory (Marples & Brakefield, 1989; Marples, 1993; Pettersson, 2012; Sloggett, 2010). Dalšími méně popsanými obrannými mechanismy jsou tanatóza (ztuhnutí, při kterém jsou nohy a tykadla pevně přitlačena k břichu, navozující dojem, že daná kořist je již mrtvá) či methoxypyrazinový pach (Ceryngier & Hodek, 1996). Slunéčka též vytváří agregace, většinou v období páření nebo v období přezimování. Agregace mohou sloužit i k zesílení efektu výstražného zbarvení a tím snížení rizika predace (Hagen, 1962).

5.3.1.1. Harmonia axyridis Harmonia axyridis je invazivní druh slunéčka pocházejícího z Asie, dnes již nalézán ve většině oblastí západního palearktu (Brown et al., 2008). H. axyridis je polymorfní ve zbarvení (ovlivněno geneticky, prostředím), avšak tyto odlišné morfotypy jsou stejné, co se týče velikosti (Tan, 1946). H. axyridis má chemickou obranu skládající se z několika látek. Zvláště nápadný metoxypyrazinový pach, podtrhující nápadné zbarvení, je způsoben látkami: 2,5-dimethyl-3- methoxypyrazin, 2-isopropyl-3-methoxypyrazin, 2-sec-butyl-3-methoxypyrazin a 2-isobutyl-3- methoxypyrazin(Cai et al., 2007; Cudjoe et al., 2005). V reflexní krvi H. axyridis, je stejně jako u jiných slunéček dominantní chemickou obranou látkou alkaloid. U H. axyridis jde o alkaloid harmonin, dlouhořetězcový diamin [(17R,9Z)-1,17-diaminooctadec-9-en] a (S)-3- hydroxypiperidin-2-on (Alam et al., 2002; Enders & Bartzen, 1991). V práci Bezzerides et al., (2007) zkoumali, zda na základě zbarvení jedince můžeme odhadovat míru chemické obrany a zda mezi jednotlivými morfotypy jsou vůbec nějaké rozdíly v koncentracích obranných látek. Červené zbarvení je dáno karotenoidy, avšak obsah karotenoidů nijak neurčoval obsah alkaloidů. Co se však ukázalo jako možný ukazatel míry obrany je poměr

12 červeného zbarvení ku černému, jelikož jedinci s dominantní červenou barvou na krovkách měli i vyšší obsah alkaloidu. Tato pozitivní korelace byla zjištěna u obou pohlaví, avšak u samců to nebylo patrné do takové míry jako u samic. Dalším ukazatelem je světlost/tmavost černých teček na krovkách, kdy samice se světlejšími tečkami měly větší koncentrace alkaloidu. Zároveň bylo již v dřívějších studiích pozorováno, že jedinci, kteří jsou méně melanizováni (převažuje červené zbarvení) mají menší aktivitu v porovnání s melanickými jedinci. To je způsobeno tím, že melaničtí jedinci absorbují více tepelné energie (Stewart & Dixon, 1989). Z jiného pohledu se dá menší aktivita červených jedinců vysvětlit lepší chemickou obranou.

5.3.1.2. Hippodamia convergens Hippodamia convergens s výskytem na americkém kontinentu nezapadá do palearktické oblasti, má však nápadné červeno-černé zbarvení a jsou o ni na rozdíl od zástupce s rozšířením v palearktu Hippodamia variegata práce zabývající se obrannými mechanismy. Opět je dominantní složkou chemická obrana sestávající se z alkaloidů hippodaminu a konverginu (King & Meinwald, 1996; Sloggett et al., 2009). Mimo alkaloidy je dále využíván k obraně pach metoxypyrazinů. Hladiny těchto látek nejsou u tohoto druhu stejné, ale jedinci s vyšším obsahem alkaloidů měli méně metoxypyrazinu. Odlišnosti jsou i ve spojení barvy a hladiny alkaloidů, červenější jedinci měli vyšší koncentrace alkaloidů než oranžoví, červené samice navíc disponovaly až dvakrát větším množstvím alkaloidů než červení samci (Wheeler et al., 2015). Značný rozdíl mezi pohlavími je nejspíše dán faktem, že samice část obranné sekrece ztrácí kladením vajíček, jelikož vajíčka obsahují právě tyto alkaloidy (Pasteels, 2007).

5.3.1.3. Coccinella septempunctata Reflexní krev u Coccinella semptempuncta obsahuje alkaloidy coccinelin a precoccinelin (Pasteels et al., 1973). Tyto látky vznikají přímo v těle slunéčka vlastní syntézou (Pasteels et al., 1973). Coccinelin není přítomen pouze v reflexní krvi, ale v celém těle, v reflexní krvi je jeho koncentrace nejvyšší. Množství vyloučené tekutiny je poměrně vysoké, a to až k 20 % z celkové hmotnosti těla. Produkce reflexní krve je přímo úměrná celkové hmotnosti slunéčka (Holloway et al., 1991). Mimo výše popsanou varovnou funkci zastupují methoxypyraziny i funkci jako atraktivní feromon. To bylo popsáno u methoxypyrazinu 2-isopropyl-3-methoxypyrazinu, který je běžně nalézán u C. septempunctata (Al Abassi et al., 1998) Častá otázka spojená s chemickou obrannou je, o jak moc energeticky náročný způsob obrany se jedná. Slunéčko sedmitečné vytváří agregace během zimní hibernace (zimní spánek, při kterém dochází k utlumení fyziologických procesů)(Hemptinne, 1988). V pokusech Sibly & Calow (1986) slunéčka, která byla testována těsně po zimní hibernaci, vytvářela velmi malé množství obranných látek a z toho usuzovali, že produkce obranné tekutiny spolu se zimní hibernací je pravděpodobně energeticky velmi náročná, a proto dochází k její redukci.

13 C. septempunctata dokáže získávat obranné látky i pomocí sekvestrace z její kořisti, např. mšice-Aphis jacobaeae. Tato mšice má ve střevech alkaloid pyrolizidin, který se přirozeně vyskytuje v její potravě, rostlinách rodu Senecio. Po konzumaci mšic slunéčkem se stane pyrolizidin další chemickou zbraní slunéčka (Witte et al., 1990). Zdá se, že vysoká hladina pyrolizidinu je spolehlivou ochranou před ptáky, což bylo potvrzeno v pokusu Cardoso (1997), kdy ptáci odmítali potravu s tímto alkaloidem. Povrch vajíček C. semtempunctata je pokryt řadou chemikálií (především alkany), jejichž funkce spočívá v ochraně před intraguildovou predací, avšak jsou méně efektivní proti kanibalismu (Hemptinne et al., 2000).

5.3.1.4. Adalia bipunctata Adalia bipunctata, jakkoliv může připomínat slunéčko sedmitečné, lze velmi lehce díky řadě odlišností rozpoznat. A. bipunctata je polymorfní, existuje několik melanických a nemelanických forem. U forma typica tedy nemelanické formy, převažuje červené zbarvení s několika černými skvrnami. U melanické je toto zbarvení opačné (Brakefield, 1984). Brakefield (1985) ve své práci na základě podobnosti C. septempuncta a A. bipunctata - forma typica navrhnul možný mimetický vztah mezi těmito druhy. Domníval se, že A. bipunctata by mohla být batesovským mimetikem C. septempunctata. A. bipunctata stejně jako C. septempunctata vytvářejí velké množství reflexní tekutiny v poměru k jejich hmotnosti. A. bipunctata má ve svém obranném sekretu z 5-6% adalin (de Jong et al., 1991). Coccinelin je látka podobná adalinu (Tursch et al., 1973 ex Holloway et al., 1993), avšak na rozdíl od adalinu má coccinelin toxické účinky pro mláďata sýkor modřinek (Cyanistes caeruleus) (Marples et al., 1989). Z těchto výše zmíněných studií je patrné, že by se mimetický vztah mezi těmito druhy dal zařadit do quasi části batesovsko-müllerovského spektra. Adalin je vylučován v reflexní krvi, která zapáchá (Holloway et al., 1993). Tato látka má hlavní funkci v obraně před hmyzem. Nejspíše to bude z důvodu častého kanibalismu a interspecifické predace (mezi jednotlivými druhy slunéček). A. bipunctata je díky své menší velikosti v poměru ke C. septempunctata méně nápadná, a proto je pro ni výhodnější být chráněna hlavně před většími druhy slunéček a dalšími predátorskými druhy hmyzu z důvodu větší pravděpodobnosti útoku (Agarwala & Dixon, 1992).

5.3.1.5. Další zástupci Coccinelidae Dalším zástupcem je Anatis ocellata, která svým zbarvením připomíná C. septempunctata, má červené zbarvení s černými tečkami, avšak tyto tečky jsou obklopeny žlutými kruhy. U A. ocellata byl v obranné sekreci izolován alkaloid 2-dehydrococcinelin(Lebrun et al., 1997). Coccinella transversoguttata má stejně jako C. septempuctata alkaloidy coccinelin a precoccinelin (Ayer, et al., 1976). Má červené/ oranžové tělo s černými skvrnami, tyto skvrny jsou spíše podélné. C. transversoguttata s výskytem v palearku je často pod tlakem predace invazivních slunéček, které byly na danou oblast zavlečeny jako biologická kontrola proti mšicím (Harmonia axyridis či C. septempunctata) (Kovář, 2005; Snyder et al., 2004).

14 5.3.2. Chrysomelidae U mandelinkovitých (Chrysomelidae), což je velmi početná čeleď řádu Coleoptera (Hudec et al., 2007), vzniklo značné množství obranných chemických mechanismů (Pasteel et al., 1984). Jako obranu využívají mimo chemických také mechanické a behaviorální obranné mechanismy. Díky propracované obraně mohou vytvářet agregace na svých hostitelských rostlinách, jelikož jejich často nápadné zbarvení upozorňuje predátora nebo parazitoida na potenciální nevýhodnost a nebezpečnost (Deroe & Pasteels, 1982). Chemická obrana u mandelinek vzniká dvěma způsoby, vlastní syntézou a sekvestrací. Příkladem vlastní syntézy je syntéza kardenolidů u většiny druhů rodů Chrysolina, Chrysochloa a Dlochrysa. Tyto látky dospělci uvolní otevřením žláz na povrchu krovek a pronota (Pasteels & Daloze, 1977; Daloze & Pasteels, 1979). Někteří zástupci podčeledi Chrysomelinae dokážou sekvestrovat salicyl glykosidy (Termonia et al., 2001). Obranné žlázy jsou odlišné u larev a dospělců (Deroe & Pasteels, 1982). Většina larev má devět párů dorsálních žláz, tyto žlázy jsou umístěny na meso a methahoraxu a na prvních sedmi zadečkových segmentech. Při podráždění se uvolní obranná sekrece, ta může být při retrakci natáhnuta zpátky do rezervoáru (Brown, 1956; Garb, 1915). U většiny larev Chrysomelinae došlo k vyvinutí třech typů obranných žláz, které jsou pravděpodobně vytvořeny ze segmentově uspořádaných vratných žlázových váčků z objemných žlázových buněk (Dettner & Schwinger, 1987).

5.3.2.1. Chrysomela lapponica Chrysomela lapponica je nápadně zbarvena, u tohoto druhu je velmi častý polymorfismus ve zbarvení. Vyskytuje se u nich v různých poměrech kombinace červené a černé (obr. 3), někteří jedinci jsou čistě červení. Ve studii Doktorovová et al. (2019) studovali reakce ptáků na odlišně zbarvené jedince C. lapponica v návaznosti na teorii, že by ptáci měli na odlišně zbarvené morfotypy reagovat jinak. Sýkory koňadry (Parus major) se naučily vyhýbat všem morfám. Druhý den byla četnost útoků vyšší vůči tmavým morfám. Z toho lze vyvodit, že tmavé zbarvení je těžko zapamatovatelné. Co pro barevné morfotypy C. lapponica platí je, že tmavší samci kopulují mnohem častěji než světlí samci v nižších teplotách, důvodem proč to tak je, bude nejspíš fakt, že tmavší jedinci mají v porovnání se světlými rychlejší metabolismus (Gross et al., 2004; Zverev et al., 2018)

15 C. lapponica má stejně jako ostatní zástupci mandelinek chemickou obranu, díky níž může mít převážně denní aktivitu, a to i přes své nápadné zbarvení. Chemickou obranu mají jak larvy, tak dospělci. Ti mají obrannou sekreci uloženou a při podráždění ji uvolňují z pronotálních a elytrálních exokrinních žláz (Deroe & Pasteels, 1982; Pasteels et al., 1989). Hlavní složkou obranné sekrece jsou deriváty isoxazolínu. Tyto látky jsou pravděpodobně syntetizovány přímo mandelinkou, protože nejsou přítomny v hostitelských rostlinách (Randoux et al., 1991).

Obr. 3: Variabilita v zastoupení černé a červené na krovkách u C. lapponica, klasifikace do světlé (a) a tmavé (b) morfy a příklad světlé (c) a tmavé (d) Ch. lapponica.; (Zverev et al., 2018).

5.3.2.2. Chrysomela populi Mandelinka topolová (Chrysomela populi) má celé tělo černé, hlavu s kovově zeleným leskem, krovky jsou červené, někdy spíše oranžové. V práci Matsuda & Sugawara (1980) zkoumali obrannou sekreci u larev C. populi, které odchovávali na topolech. Hlavní látkou v obranné sekreci byl salicyladehyd. Tato látka byla účinná jako obrana larev vůči mravencům (Lasius niger). Jak již z názvu vyplývá, tato mandelinka se nejčastěji živí na topolu. Další častou potravou je vrba. Z těchto rostlin by mohly tyto mandelinky využívat populin a salicin, jakožto prekursory salicylaldehydu (Pavan, 1958 ex Eisner, 1963).

5.3.2.3. Gonioctena viminalis Gonioctena viminalis je dalším druhem s nápadným zbarvením. Její obranné žlázy a látky v larválním stádiu krmeném listy vrby zkoumali v pokusu Dettner a Schwinger (1987). Při pokusu byli zástupci G. viminalis iritováni, aby vyloučili sekreci. U larev se mezi sedmým a osmým abdominálním článkem objevily dva červené váčky a z těch se uvolnily kapky obranné sekrece. Poprvé v obranné sekreci u zástupců řádu Coleoptera našli látky linalool a fenethylalkohol. Další

16 látky, které byly nelezeny v této sekreci, byly 6-methyl-5-hepten-2-on, hex-2-enal a 6-methyl-5- hepten-2-ol. Poprvé byly popsány v sekreci u mandelinek.

5.3.2.4. Další významné podčeledi Chrysomelidae V experimentu Deroe & Pasteels (1982) zkoumali u 65 druhů patřících do 10 podčeledí mandelinkovitých obranné žlázy u dospělců. V průběhu experimentu došli k závěru, že i když v podčeledích Cryptocephalinae a Clytrinae jsou zástupci, kteří mají aposematické, nápadné zbarvení, nebyly u nich nalezeny žádné obranné žlázy. V době experimentu chyběla data o jiných možných chemických obranných mechanismech, a tak bylo nemožné potvrdit či vyvrátit teorii, že se jedná o batesovské mimetiky. Capinera (1976) se hlouběji věnoval dvěma zástupcům z podčeledi Criocerinae, kdy porovnával obranné mechanismy Crioceris asparagi a Crioceris duodecimpunctata. C. duodecimpunctata je nápadně zbarvena, má oranžovo-červené krovky s černými tečkami. C. asparagi má černé krovky se žlutou a červenou kresbou. Při experimentu zástupci C. duodecimpunctata nejčastěji volili jako obranný mechanismus let. Pokud byli chyceni, začali stridulovat. Dalším, ale ne tak častým obranným mechanismem, který popsal Capinera (1976), byl přechod na opačnou stranu stonku živné rostliny v momentě ohrožení. U C. duodecimpunctata má zbarvení značnou roli v obraně, jelikož v pokusu Jones (1932) se ptáci těmto jedincům vyhýbali a nejspíše pro ně budou nejedlí. Hlavní složkou obranné sekrece u podčeledi Criocerinae, na základě předběžných výsledků o sekreci Lilioceris lilii, bude nejspíše derivát aminokyseliny, ve kterém je fenylalanin navázán na neidentifikovanou molekulu (Pasteels et al., 1989).

5.3.3. Staphylinidae Čeleď drabčíkovití (Coleoptera:Staphylinidae) s celosvětovým rozšířením charakterizují redukované krovky. Tato redukce je značným znevýhodněním, protože mají zadeček zcela volný, a tak by se mohli stát lehce obětí predátora. Z tohoto důvodů nejspíše vznikly u této čeledi obranné abdominální žlázy produkující defensivní látky. Tyto žlázy se mezi druhy liší umístěním, morfologií a typem obranných látek (Dettner, 1993).Nápadným zástupcem drabčíkovitých, připomínající svým zbarvením několik převážně černě zbarvených zástupců červenočerného komplexu, hlavně tmavé morfy slunéček (Coccinellidae) je Scaphidium quadrimaculatum. S. quadrimaculatum má na svém jinak skoro celém černém těle čtyři nepravidelné červené skvrny, avšak literatura o jeho obranných mechanismech chybí. Typickým příkladem aposematicky zbarveného drabčíka je Paederus fuscpies, který má v dospělosti černou hlavu, modrozelené krovky doplněné oranžovými až červenými vzory na pronotu a bázi zadečku. Tato kombinace barev může značit potenciální nevýhodnost pro predátora (Dettner, 1987; Frank & Kanamitsu, 1987). Jako i u jiných zástupců drabčíků má i P. fuscipes chemickou obranu, konkrétně amid pederin. Pederin znemožňuje syntézu proteinů v ribozomech, které jsou esenciální pro správný

17 průběh mitózy (Pavan, 1963 ex Frank & Kanamitsu,1987; Borroni et al., 1991). To by znamenalo, že je tato látka velmi nebezpečná pro eukaryotické organismy. Pederin je rozkládán kyselinou chlorovodíkovou, kterou mají obratlovci v žaludku (Pavan, 1963 ex Frank & Kanamitsu,1987). To by mohlo být důvodem, proč pederin v kombinaci s aposematickým zbarvením neovlivní averzní učení savců a ptáků vůči těmto broukům (Pavan & Valcurone Dazzini 1971). Pederin je u P. fuscipes produkován symbiotickou bakterií a nachází se v hemolymfě. Predátor přijde do kontaktu s obrannou látkou až po poškození těla P. fuscipes, jelikož není schopen tyto látky spontánně vylučovat (Pavan & Valcurone Dazzini 1971). Nejčastějšími predátory tohoto drabčíka budou pravděpodobně žáby, ještěři a ptáci, ale nejvíc studií účinků pederinu se dělalo na savcích (Frank & Kanamitsu, 1987). Po rozmáčknutí drabčíka na lidskou kůži způsobil pederin obsažený v hemolymfě do 24 hodin bolestivá, svědivá místa, tzv. Paederus dermatitidu (Borroni et al 1991). Účinek pederinu byl pozorován u slíďákovitých pavouků, po kontaktu s touto látkou zahodili larvu P. fuscipes a čistili se (Kellner & Dettner, 1996). Pederin způsobil v pokusech se střevlíky do 24-36 hodin jejich malátnost a zároveň ztrátu agrese. Pederin nezpůsobil smrt, nýbrž u střevlíků zpomalil schopnost lovení. Tímto zpomalením by pederin drabčíkům mohl poskytovat ochranu. Dále bylo zjištěno, že na rozdíl od dalších rodů z čeledi drabčíkovitých byli zástupci rodu Paederus převážně nalézáni v otevřeném prostoru pravděpodobně proto, že se díky chemické obraně mohl uvolnit selekční tlak na rozvoj a udržování skrytého způsobu života (Tabadkani & Nozari, 2014) (obr. 4).

Obr. 4: Frekvence (A) 6 rodů drabčíkovitých a (B) jejich relativní frekvence výskytu buď jako pohybující se v krajině nebo jako schováni v úkrytech (např. díky vegetaci) v oblasti severního Íránu (Tabadkani & Nozari, 2014).

18 5.3.4. Cleridae Pestrokrovečníkovití (Cleridae) patří do nadčeledi Cleroidea a jsou jednou z čeledí, ve které se vyskytují zástupci s nápadným aposematickým zbarvením. Mawdsley (1994) se věnoval mimezi pestrokrovečníků a zjistil, že 31 druhů napodobuje jiné nejedlé nebo jedovaté brouky z čeledí Meloidae, Lycidae a Chrysomelidae. Zástupci těchto čeledí buď obsahují toxické látky, anebo při ohrožení uvolňují odpudivý pach. Dále pak 24 druhů napodobovalo některé bodavé zástupce řádu Hymenoptera. Zygaeinadae napodoboval pouze jeden druh pestrokrovečníka. Tato čeleď je v angličtině nazývána jako „soft-bodied beetles“. Jak je z názvu patrno, poukazuje to na jejich „měkké tělo“, a to z důvodu nekompletní sklerotizace těl pestrokrovečníků. Sklerotizace těl je jeden z důvodů, proč je hmyz tak úspěšný v průběhu evoluce. Jedním z vysvětlení, proč někteří jedinci Cleridae s neplně-sklerotizovaným tělem přežívají, je právě používání varovného zbarvení, které odpudí případného predátora (Bocakova et al., 2012; Mawdsley, 1994). Trichodes apiarius je brouk typicky zbarven červeno-černými pruhy. Dospělci jsou nejčastěji nacházeni na rostlinách, potravně specializováni jsou nejspíše na jiné druhy hmyzu. Larvy jsou světle červené, jsou spojeny s hnízdy blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera), zvláště s hnízdy samotářských včel (Gerstmeier, 1998). U T. apiarius byly nalezeny látky kantaridin a palasonin, které jsou jedovaté. Zdroj těchto látek není zcela prozkoumán, avšak s největší pravděpodobností je získávají v potravě skládající se z brouků, které tyto látky samy obsahují, například majkovití (Meloidae) nebo stehenáčovití (Oedemeridae) (Fietz et al., 2002). Zdá se, že T. apiarius, stejně jako T. crabronioformis nebo T. octopunctatus mimetizují zástupce majkovitých, konkrétně rodů Pyrota a Mylabris (Mawdsely, 1994). Vzhledem k faktu, že tyto majky jsou poměrně vzácné, je dosti nepravděpodobné, aby tito pestrokrovečníci napodobovali majky. Ekologicky relevantním modelem bude nejspíš jiný druh hmyzu. Vzhledem k velkému nedostatku dat by bylo záhodno pracovat na dalších pokusech s T. apiarius s cílem zaměřit se na jeho obranné mechanismy. Jedním z nich by rozhodně mohl být příklad behaviorálního obranného chování, a to kousnutí případného predátora.

5.3.5. Silphidae Do čeledi mrchožroutovitých patří rod hrobaříků (Nicrophorus spp.). Mnoho zástupců z tohoto rodu má oranžovo-černé zbarvení, které je bráno jako typické pro aposematický hmyz. Toto nápadné zbarvení krovek by mohlo fungovat jako varovný signál poukazující na nevýhodnost kořisti pro predátora, jelikož se ptáci zdáli být znepokojeni přítomností těchto brouků v jejich klecích nebo se jim vyhýbali (Lane & Rotschild, 1965; Lindstedt et al., 2017). Hrobaříci jsou charakterističtí svou biparentální péčí (péče obou rodičů) o své mladé (Scott, 1998). Ta spočívá v tom, že si budoucí rodiče v období reprodukce obhospodařují mršinu, uvolňují na ní anální exsudát, který jim udržuje mršinu bez mikrobů, tu si potom před ostatními brání, aby pak s ní mohli krmit své potomky (Degenkolb et al., 2011). Obranná funkce této anální tekutiny byla navrhnuta na

19 základě pokusů s mravenci, kterým byla nabízena voda s cukrem, nebo voda s tímto exsudátem (10% exsudátu), mravenci se roztoku s exsudátem vyhýbali (Lindstedt et al., 2017). Z těchto výsledků nemůžeme jasně určit, zda tento exsudát může fungovat v praxi jako chemická obrana. Pro potvrzení této teorie by bylo potřeba provést řadu pokusů, kdy by nabízená kořist měla na svém povrchu standardní množství této sekrece. Dalším obranným mechanismem, konkrétně u N. investigator byl popsán pohyb zadečkem, jako by napodoboval pohyby čmeláka při bodnutí. Během manipulace bzučí a uvolňují anální exsudát, který je totožný s exsudátem, který je používán k ochraně mršiny před mikroby (Lane & Rotschild, 1965).

5.3.6. Další významné čeledi Coleoptera Potemníkovití (Coleoptera: Tenebrionidae) jsou čeledí s celosvětovým rozšířením. U některých zástupců byly popsány obranné žlázy, kde byla zjištěna látka 1,4-benzochinon (Eisner & Meinwald, 1996; Weatherston, 1967) . Zástupcem, který by mohl patřit do červeno-černého komplexu z této čeledi, je Diaperis boleti, který má značný výskyt v Palearktické oblasti (Iwan et al., 2010). Má převážně černé zbarvení s oranžovo-červenými skvrnami. Tento brouk je fungivorní, nejčastěji nacházen na chorošotvarých houbách (Polyporales) Fomitopsis pinicola a Laetiporus sulphureus (Kula et al., 1999) V literatuře chybí informace k vyvození možného vztahu v tomto mimetickém kruhu. Do čeledi pýchavkovníkovití (Coleoptera: Endomychidae) patří další druhy s nápadnou kombinací zbarvení a s výskytem v zemích západního palearktu (Shockley et al., 1999). Pýchavkovník červcový (Endomychus coccineus), často známý pod anglickým názvem “false ladybird“, má červené krovky s černými tečkami a opravdu se podobá slunéčkům (Coleoptera: Coccinellidae). Dalším zástupcem je Mycetina cruciata, s podobným zbarvením. Nejen podobným vzhledem, ale i způsobem uvolňování obranné tekutiny napodobují slunéčka, i u této čeledi bylo popsáno reflexní krvácení (Hollande, 1926 ex Laurent et al., 2005). Složení této sekrece není známo, avšak u některých zástupců této čeledi jako je třeba Stenotarsus subtilis, byla zkoumána obranná sekrece, v níž byl nalezen terpenoid stenotarsol (Laurent et al., 2005). Čeleď bradavičníkovití (Coleoptera: Melyridae) patří do nadčeledi Cleroidea, kde se často vyskytují jedinci s měkkými krovkami (viz Cleridae). Malachius aeneus je kovově zelený, štít a krovky má červeno-oranžově olemovány, povrch těla je pokryt ochlupením (Hudec et al., 2007). O tomto jedinci chybí studie zabývající se obrannými mechanismy. Do čeledi kožojedovití (Coleoptera: Dermestidae) patří kosmopolitně rozšířený Anthrenus scrophulariae, který je červeno-bílo-černý. U tohoto druhu byl popsán supra-anální orgán, na bázi těla je svazek chloupků, který umožňuje odradit predátora, jelikož vydává vibrace. Je přítomen v larválních stádiích, byl popsán i u příbuzného druhu Anthrenus flavipes (Ma et al., 1978).

20 V čeledi kovaříkovití (Coleoptera: Elateridae) jsou zástupci, u kterých byl jako antipredační mechanismus popsána tanatóza. Při vyrušení v letu tito brouci spadnou na záda a předstírají smrt, když jsou mimo nebezpečí, pomocí předohrudi jsou schopni se vymrštit do vzduchu. Při tomto pohybu je slyšet cvaknutí, proto v angličtině označení “click beetle“(Ritter et al., 2016). Ampedus sanguineus patřící do této čeledi má výrazné, červené krovky.

5.4. Lepidoptera 5.4.1. Zygaenidae Mezi celosvětově rozšířené motýly patří druhy z čeledi vřetenuškovití (Zygaenidae). U mnoha zástupců se způsob života vyznačuje denní aktivitou. Největší druhovou rozmanitost této čeledi můžeme nalézt v asijských subtropických a tropických částech, ale také například v Palearktické oblasti (Epstein et al., 1999). Vřetenušky mají značnou variabilitu ve zbarvení, u mnohých druhů je to aposematická kombinace červené a černé barvy. Na předních křídlech převažuje černá, místy jsou červené tečky, daleko nápadnější červená zadní křídla odkrývají při letu. U vřetenušek existují i jiné barevné kombinace. Jednotlivé druhy se liší tvarem, velikostí i počtem vzorů (Guenin, 2017). Existence korelace mezi mírou zbarvení a jedovatostí napříč druhy vřetenušek nebyla prokázána. Hladiny chemických látek se značně lišily například mezi pohlavím, a tudíž nám jednotlivé barevné kombinace neudávají míru toxicity (Briolat et al., 2019). Vřetenušky patří k hmyzu, který je schopen si zajistit látky pro chemickou obranu dvěma způsoby. Prvním je sekvestrace z hostitelských rostlin, například Z. filipendulae získává glykosidy z Lotus corniculatus (Zagrobelny et al., 2014). Tyto glykosidy slouží rostlinám k okamžité reakci v případě poškození herbivorem. Běžně jsou uloženy v rostlinné vakuole a v případě poškození rostliny dochází k hydrolýze betaglukosidázou a alfahydroxynitrillyázou, při které se uvolní jedovatý kyanovodík (HCN) (Lechtenberg, 2011; Witthohn & Naumann, 1987). Dále mohou syntetizovat de novo kyanogenní glykosidy (CNglcs), a to konkrétně linamarin a lotaustralin, které vznikají z aminokyselin valinu a isoleucinu (Wray et al., 1983). Predátoři odmítali potravu, která obsahovala CNglcs, jelikož vytváří hořkou chuť, a tím ovlivňuje predátorovo averzní učení (Skelhorn & Rowe, 2010). Díky velmi vyvinuté chemické obraně mohou vřetenušky bezpečně sedět na rostlině, když přijímají potravu nebo čekají na partnera. Chemicky bráněni nejsou jen dospělci, ale i larvální stádia (Zagrobelny et al., 2009). Larvy Zygaenidae mohou uvolnit vysoce viskózní bezbarvé kapičky tekutiny z kutikulárních dutin na jejich hřbetní straně, které obsahují CNglcs. Kapénky se objevují na kutikulárním povrchu po kontrakci iritovaných segmentů (Franzl & Naumann, 1985) K uvolnění kyanovodíku dochází u zástupců Z. filipendulae a Z. lonicerae ve stádiích vajíčka, larvy, kukly a u dospělých jedinců. Koncentrace těchto látek se značně lišila napříč vývojovými stádii, nejnižší koncentrace byly u starých dospělců (Jones et al., 1962). K uvolňování obranné sekrece dojde po vyrušení jedince. V uvolněné páchnoucí bezbarvé tekutině, se předpokládal

21 výskyt HCN, avšak nebyl zde nalezen. Kyanovodík byl nalezen v hemolymfě (Lane & Rothschild, 1959 ex Jones et al., 1962). Chemické látky mohou mít širší využití (Zagrobelny et al., 2007). Vyšší koncentrace CNglcs u samců Z. filipendulae zvyšuje jejich reprodukční úspěšnost. U samců s nízkou koncentrací CNglcs k páření nedojde. Při páření dochází k předávání těchto látek (slouží jako svatební dar pro samičku), jelikož hladiny těchto látek byly u samic po kopulaci vyšší než před kopulací (obr. 5).

Obr. 5: Přítomnost linamarinu a lotaustralinu u jedinců Z. filipendulae. A- znázornění celkového obsahu CNglcs u samců a samic před a po kopulaci, včetně odmítnutých samců (se kterými se žádná samice nespářila). B- Celkový obsah CNglcs u 10 spárovaných (Zagrobelny et al., 2007).

5.4.2. Arctiidae Čeleď přástevníkovití (Arctiidae) má hned několik druhů se zbarvením, které zapadá do černo- červeného mimetického komplexu. Příkladem může být přástevník kostivalový (Euplagia quadripunctaria), který má přední křídla černá s krémovými proužky, zadní červená s několika černými skvrnami. Výše zmíněné vřetenušky (Zygaenidae) nám může vzhledově připomínat přástevník starčkový (Tyria jacobaeae) (Hudec et al., 2007). Přástevník jitrocelový (Arctia (Parasemia) plantaginis) je polymorfní ve zbarvení a samičky mohou mít výše zmíněnou nápadnou kombinaci barev na zadních křídlech. Tito motýli mají ve své obranné sekreci methoxypyraziny, které jsou schopni syntetizovat de novo (Burdfield-Steel et al., 2018). Obranná sekrece je uvolňována ze dvou míst, z thorakálních žláz a ze zadečku. Tyto sekrece se liší svým složením a účinkem na daný druh predátora. Zatímco sekrece z thorakálních žláz, která obsahuje hlavně 2-sec-butyl-3-methoxypyrazin byla účinná proti ptákům (Cyanistes caeruleus), vůči mravencům (Formica spp.) účinná nebyla. Naopak sekrece uvolňovaná ze zadečku, která byla odpudivá pro mravence, pro ptáky odpudivé účinky neměla (Rojas et al., 2017). Přástevník hluchavkovitý (Callimorpha dominula) s nápadně zbarvenými zadními křídly, která jsou červená s třemi velkými, nepravidelnými černými skvrnami, je dalším příkladem

22 možného člena v tomto mimetickém komplexu. Tito přástevníci se mohou vyskytovat i v jiných, vzácnějších barevných formách. Toto nápadné zbarvení přástevník hluchavkovitý ukazuje při letu, v klidu je díky zbarvení jeho předních křídel nenápadný (Fisher & Ford, 1947). Přástevníci jsou schopni získat z rostlin pomocí sekvestrace pyrolizidinové alkaloidy, konkrétně 1,2- dehydropyrolizidiny. Pro bezpečné uložení této látky do jejich tkání musí dojít k přeměně toxické formy na netoxickou. Je to z důvodu, aby nedocházelo k poškození jejich vlastního těla. Takto uložená látka může být využívána po zpětné přeměně na toxickou verzi jako ochrana před parazity či parazitoidy(Sehlmeyer et al., 2010; Trigo, 2011). Larvy C. dominula jsou schopny metabolizovat volné báze pyrolizidinových alkaloidů do N-oxidů (Nickisch-Rosenegk & Wink, 1993).

5.5. Araneae Mezi již popsané obranné mechanismy u pavouků bude u většiny značně dominovat skrytý způsob života v norách nebo dírách, což snižuje šanci setkání se s potenciálním predátorem. To také dále posilují pomocí ochranného, kryptického zbarvení a zamezení detekce zrakem nebo sluchem (Cloudsley-Thompson, 1995; Cott, 1940; Edmunds, 1974). Avšak jsou zde i zástupci, kteří mají varovné zbarvení a mohli by patřit do červeno-černého mimetického komplexu.

5.5.1. Eresidae Zbarvení dospělých samců některých druhů stepníků (například stepníka rudého (Eresus kollari)), je považováno za mimezi slunéček, konkrétně slunéčka sedmitečného (Coccinella septempunctata, Coleoptera: Coccinellidae) (Cloudsley-Thompson, 1995). Dospělí samci mají červeně zbarvený zadeček s obvykle čtyřmi až šesti černými tečkami. Toto výstražné zbarvení je ještě nápadnější v případě ohrožení menším predátorem, kdy samci stáhnou přední pár nohou nahoru a zdvihnou zadeček, kterým chvějí (Kůrka et al. 2015). Samičky, které jsou větší než samci, jsou tmavé, hnědé až hnědočerné, nemají na sobě žádný patrný vzor, ani nedospělá stádia nevykazují podobnost se slunéčkem. Důvod, proč jsou samci takto výrazně zbarveni, může souviset se způsobem života a to konkrétně v období páření, kdy samec hledá samici a v této době se může vzdálit až na dálku 76m (Baumann, 1997). Mláďata a samice jsou na rozdíl od samců schováni v norách (Řezáč et al., 2008).Vzhledem k tomu, že samci budou nejspíš nechráněni, se uvažuje o tom, že tento stepník je batesovským mimetikem. Aby jím však mohl být, muselo by platit pravidlo, aby se v místě výskytu E.kollari vyskytoval větší počet modelů jeho mimeze. Dále by také muselo platit, že po setkání predátora s modelem se predátor mimetikovi vyhýbá, a zároveň po setkání predátora s mimetikem, naopak model trpí zvýšenou predací. V místě výskytu E. kollari byl nalezen nízký počet druhů, kteří by se mohli považovat za mimetické modely pro E. kollari (Raška & Pekár, 2019) . To dává další podněty k hlubšímu studiu tohoto mimetického vztahu.

23 5.5.2. Salticidae -Philaeus chrysops Skákavka rudopásá (Philaeus chrysops) je zástupce skákavkovitých s nápadným zbarvením a kresbou (Bellmann 1992). Je zde velmi nápadný sexuální dimorfismus, zatímco samice jsou silnější a zbarveny nenápadně, samci mají velmi nápadné zbarvení. U samců dominuje červený zadeček s černým pruhem uprostřed, hlavohruď je černá (obr. 6). Pedipalpy, střední a zadní nohy jsou hustě bíle chlupaté, ty zbylé jsou oranžové (Bellmann1997).

5.5.3. Thomisidae – Synema globosum Běžník skvostný (Synema globosum) je zástupcem čeledi Obr. 6: Philaeus chrysops běžníkovitých (Thomisidae). U S. globosum je značný sexuální (Sacher et al., 1998). dimorfismus, samci mají téměř celý zadeček černý, až na dvě velmi malá, bílá místa v laterální oblasti. Samice vykazují polymorfismus ve zbarvení zadečku, na krajích zadečku může mít žluté, bílé nebo červené zbarvení obklopující černou skvrnu připomínající klobouk (někdy je S. globosum kvůli tvaru „klobouku“ nazývána Napoleon spider) (Ibarra & Reader, 2014). Toto zbarvení u samic S. globosum je v porovnání s ostatními zástupci běžníkovitých neobvyklé. U některých zástupců běžníkovitých je popsána schopnost adaptovat své zbarvení na základě povrchu, na kterém se vyskytují, a tím jsou kryptičtí pro predátory (např. Misumena vatia). S. globosum je naopak nápadná, a tímto zbarvením možná upozorňuje predátora na svou nejedlost (Rodríguez-Gironés & Maldonado, 2020). 6. Efektivita obranných mechanismů Řada studií se snaží zjistit efektivitu antipredační obrany a tím vyvodit, jaké jsou vztahy mezi jednotlivými členy mimetického komplexu. Jak již bylo zmíněno výše, čeleď Coccinellidae má vyvinutou chemickou obranu, na jejíž přítomnost řada zástupců signalizuje nápadným zbarvením, varujícím potenciálního predátora. S nápadným zbarvením se pojí hned několik otázek, týkajících se ovlivnění varovného účinku pro predátora. Mění se averzní účinek nápadného zbarvení s určitým vzorem? Je důležitý kontrast nápadně zbarveného živočicha s pozadím pro celkový efekt varovného zbarvení? Pokud vytváří živočichové agregace, ovlivňuje to rychlost naučení se vyhýbat nápadné kořisti? Zásadní odlišnost v efektivitě bude ve spojení s konkrétním predátorem, proto zde odděluji experimenty s ptačími predátory, s predátory patřící též do obratlovců a s predátory patřící do členovců.

6.1. Pokusy testující efektivitu s ptačími predátory Efektivita obranných mechanismů se nejčastěji testuje s ptačími predátory. Výhoda v užití ptáků jako predátorů spočívá v schopnosti ostrého vidění, dobře vyvinutého sluchu, vnímání chuti a čichu. Je to typ predátora, pomocí něhož můžeme odhalit hned několik aspektů antipredační

24 obrany. Zároveň jsou ptáci přirozenými a častými predátory hmyzu, případně pavouků, tudíž jejich použití v těchto experimentech je značně opodstatněné. To, že se ptáci aktivně vyhýbali aposematicky zbarvené kořisti a volili jako potenciální kořist krypticky zbarvené jedince, bylo ukázáno v řadě experimentů (Gamberale-Stille et al., 2010; Tullberg, 1985a, 1985b). Důležitost nápadného zbarvení pro averzi byla ukázána například v pokusu s Coccinella septempunctata. Predátorům (křepelka japonská (Coturnix coturnix japonicus)) v pokusu stačilo vidět barevný vzor slunéček a i bez reflexního krvácení je odmítali (Marples et al., 1994). S nápadným zbarvením se pojí možný efekt s kontrastním pozadím. Jak bylo zmíněno výše, ptáci (Parus major) vnímali krypticky zbarvené formy G. lineatum (G. italicum) vůči suché letní vegetaci jako člověk a bylo pro ně komplikované danou kořist objevit (Johansen et al., 2010). Pro zjištění, zda nápadné pozadí ovlivní četnost útoků predátora (v tomto případě šlo o zebřičku pestrou, Taeniopygia guttata), byl proveden pokus, kdy predátorovi byly nabízeny dvě formy ploštičky pestré (Lygaeus equestris), klasická, aposematicky zbarvená forma a mutantní šedá. Jednotlivé formy byly předkládány predátorovi na červeném, nebo šedém pozadí, avšak nebyl zde pozorován vliv kontrastního pozadí na četnost útoků (Tullberg, 1985b). Vytváření agregací je výhodné hned z několika důvodů. Ve spojení s nápadným zbarvením a určitou mírou nejedlosti, bychom mohli předpokládat zvýšené či zrychlené predátorovo učení díky silné negativní zkušenosti. Zrychlení predátorova averzního učení bylo pozorováno v pokusu s kuřaty (Gallus gallus domesticus) jakožto predátory. Kuřata v průběhu experimentu útočila méně často na agregovanou kořist v porovnání s jedinci, kteří se vyskytují solitérně (Gagliardo & Guilford, 1993). Tato studie byla však prováděna s umělou kořistí, a proto ji následovaly studie s živou, aby se zjistilo, zda agregace bude mít stejný účinek i v případě živé kořisti. Při použití živé kořisti, ploštičky jižní (Spilostethus pandurus) se stejným predátorem jako v předchozím pokusu, kuřetem, byla opět sledována nižší četnost útoků na agregované jedince. Co je však podstatné, že averzní účinek byl vytvořen stejně rychle u agregované kořisti jako u solitérní. To lze vyvodit z faktu, že po jednom útoku už kuřata znovu neútočila na dané ploštičky. U kořisti, která vytváří agregace, nebyl pozorován efekt rychlejšího averzního učení predátora (Gamberale-Stille & Tullberg, 1996). To, že byl počet útoků na agregovanou kořist poloviční, naznačuje, že se vyplatí žít ve shlucích, z možného zvýšení účinku aposematického signálu (Gamberale-Stille & Tullberg 1996). To podporují i výsledky jiné studie (Gamberale-Stille & Tullberg, 1998). Latence útoků klesala se zvětšující se agregací aposematicky zbarvených Trophidothorax leucopterus. U neaposematického druhu, Graptostethus servus se s velikostí agregace počáteční pravděpodobnost útoku neměnila (Gamberale-Stille & Tullberg, 1998). Mimo zbarvení či vzor je důležitý i podobný tvar mimetiků. Příkladem může být pokus, při kterém odstranili slunéčkám krovky. Latence útoků byla vyšší právě na slunéčka bez krovek.

25 Z toho můžeme vyvodit, že pro diskriminaci slunéček je důležitý právě tvar těla (Dolenská et al., 2009). Jednotlivé chemické látky mají různý efekt na ptačí predátory. Po některých sloučeninách ptáci otevírají zobák, snaží se ho očistit, otřít, hází hlavou, čistí si peří, nebo i zvrací. Investice pro tvorbu chemické obrany mohou být značně velké (Skelhorn & Rowe, 2006a). Ve srovnávací práci o efektivitě chemické obrany se ukázalo, že tento typ obrany je nejvíce účinný právě proti ptačím predátorům (Zvereva & Kozlov, 2016). Je otázkou, jak jsou jednotliví členové tohoto mimetického komplexu nebezpeční/nejedlí pro různé ptačí predátory. V jiném pokusu porovnávající úroveň obrany mezi několika druhy ploštic zvolili jako predátora sýkoru koňadru (Parus major). Z výsledků tohoto pokusu se ukázalo, že obrana Pyrrhocoris apterus je poměrně slabá. Graphosoma lineatum má obranu velmi účinnou, navíc díky své pevné kutikule, byla těžko dostupná pro predátora. Druhy, u kterých se ptáci velmi rychle naučili se jim vyhýbat (dokonce po 1-2 zkušenostech), byli Lygaeus equestris/simulans a Spilostethus saxatilis. Zástupci Euryderma neměli tak účinnou obranu, a proto by mohli být quasi- batesovskými mimetiky v tomto komplexu (Exnerová et al., 2008). Podobné studie porovnávající reakci jednoho druhu predátora na několik druhů ploštic, které možná vytváří dohromady mimetický komplex byly provedeny hned několikrát (Gamberale-Stille & Tullberg, 1999; Hotová- Svádová et al., 2010; Schlee, 1986; Tullberg & Gamberale-Stille, 2000). To, že určení mimetického komplexu může být závislé na predátorovi, dokazují právě odlišné reakce predátorů na jednotlivé druhy kořisti (obr. 7) (Hotová-Svádová et al., 2010).

Obr. 7: Počty a) sýkor koňader, b) kosů, c) strnadů, d) červenek, kteří manipulovali (šedé části sloupců) a zabili (černé části sloupců) alespoň jednu ploštici. Celkový počet ptáků byl 20 v každé skupině. LE – skupina ptáků testována s Lygaeus equestris, SS se Spilostethus saxatilis, GL- Graphosoma lineatum a PA s Pyrrhocoris apterus; (Hotová-Svádová et al.,2010)

26 Porovnání chemické obrany mezi odlišnými druhy slunéček provedli Marples (et al., 1989), konkrétně mezi Coccinella septempunctata a Adalia bipunctata (jako kontrolní potrava Tenebrio sp.). Predátory byla mláďata sýkory modřinky (Parus caeruleus). Některá mláďata, kterým byli podáváni jedinci C. septempunctata, umírala. Mláďata krmena A. bipunctata přežívala. Z toho lze usuzovat, že C. septempunctata má daleko účinnější látky chemické obrany. U přeživších jedinců byl navíc pozorován rozdíl v rychlosti růstu, jedinci odchovaní na C. septempunctata rostli značně pomaleji. Nejen nebezpečí chemické obrany, ale také případná nepříjemná chuť či pach, může být dalším podstatným prostředkem multimodální antipredační obrany. Často popisovaný je methoxypyrazinový pach slunéček (Cai et al., 2007). Při pokusu s křepelkami se ukázala jako podstatnější chuť Coccinella septempunctata než jejich pach. Nejefektivnější averzi vyvolalo podávání celé C. semptempunctata. Je z toho patrné, že spojením vizuálního, olfaktorického a chuťového signálu se dosáhne vyššího účinku obrany (Marples et al., 1994). Ptáci jsou též schopni chemesteze. Chemesteze je schopnost vnímat bolest, která je způsobována chemickými látkami (Mason & Clark 2000).

6.2. Pokusy testující efektivitu s dalšími obratlovčími predátory V experimentech s obratlovci jasně dominují ptáci. Výjimkou je například práce Abushama & Ahmed (1976) využívající jako predátora kočku (viz kapitola Spilosthetus spp). Účinky pederinu byli kvůli dermatitidě, kterou způsobuje testovány především na savcích (Frank & Kanamitsu, 1987). Velmi zředěné extrakty vyvolaly kožní nebo oční reakci u laboratorních králíků, myší nebo potkanů. K vyvolání reakce u kuřat byly zapotřebí vyšší koncentrace a u ježků (Erinaceus europaeus L.), žab, nebo ropuch nebyla vyvolána žádná reakce (Pavan, 1963 ex Frank & Kanamitsu 1987). Plazi představují další vhodný typ predátora pro testování reakcí dle vizuálních podnětů. Ve dvou na sobě navazujících studiích využili zástupce této třídy, konkrétně ještěrku zelenou (Lacerta virids) v práci Gregorovičová & Černíková (2015) a gekončíka nočního (Eublepharis macularius) v práci Gregorovičová & Černíková (2016). V těchto pokusech se pravděpodobně poprvé sledovaly účinky jednotlivých složek chemické obrany ploštic na plazího predátora. V obou pokusech to byly látky obranné sekrece kněžice pásované (Graphosoma lineatum) a to: směs tří aldehydů: (E)-hex-2- enal, (E)-oct-2-enal, (E)-dec-2-enal, směs tří aldehydů a tridekanu a oxoaldehyd: (E)-4-oxohex-2- enal, (iv) extrahovanou sekreci z metathorakálních pachových žláz dospělců G. lineatum a hexan jako kontrolní látku. V pokusech s gekončíky byl pozorován averzní účinek sekrece metathorakálních žláz kněžice pásováné, zvláště na směs tři aldehydů. V pokusech s ještěrkami tento jasně averzní účinek nebyl pozorován. Z toho je patrné, že podávání konkrétních látek sekrece různým predátorům v dalších studiích, by mohlo přinést informace o tom, jaké konkrétní složky chemické obrany jsou zodpovědné za averzní účinky na jednotlivé predátory.

27 Pro averzi plazů je podstatné nápadné zbarvení. To bylo ukázáno v experimentu, kdy i jedlá kořist, šváb argentinský (Blaptica dubia) mající na sobě nalepený vzor (obr. 8) nejedlé ploštice (Pyrrhocoris apterus) měla averzní účinek na predátora, scinka šestipruhého (Chalcides sexlineatus)(Beneš & Veselý, 2017).

Obr. 8: Experimentální kořist: (a) nezměněná Pyrrhocoirs apterus, (b)nezměněná Blaptica dubia, (c) umělý batesovský mimetik-šváb s nalepeným vzorem P. apterus, (d) moučný červ Tenebrio molitor, (e) kontrolní kořist šváb s nalepeným vzorem tohoto švába (Beneš & Veselý, 2017).

Plazi jsou stejně jako ptáci typem predátora, který je schopen se orientovat dle zraku, přesto práce zkoumající účinek agregace kořisti na jejich averzní učení nebyly provedeny. Tento typ predátora poskytuje další možné přínosy v poznatcích o efektivitě složení chemické obrany, jelikož z výše zmíněných výsledků je patrné, že na ní reagují a s velkou pravděpodobností může poskytovat proti plazům ochranu. Práce využívající jiné druhy obratlovců jsou spíše výjimkou, a proto zařazení jich do dalších experimentů by mohlo přinést další zajímavé informace.

6.3. Pokusy testující efektivitu s predátory z kmene členovců Čichové (nekontaktní chemické) aposematické signály, které uvolňuje Pyrrhocoris apterus, se ukázaly jako účinné pro averzní učení predátora, skákavky černé, Evarcha arcuata (Araneae: Salticidae). Skákavky reagovaly díky čichové chemorecepci averzně na tuto ploštici po předchozí zkušenosti s ní (Raška et al., 2018). Jinak velmi účinné alkaloidy slunéček neposkytovaly ochranu před křižákem obecným (Araneus didametus). V experimentu útočil i konzumoval nejen zástupce; Coccinella septempunctata ale i obě formy (ne/melanická) Harmonia axyridis. V průběhu experimentu nebyly patrny žádné toxické účinky na tohoto predátora(Sloggett, 2010). Dalšími pavouky reagujícími na kořist obsahující chemické látky jsou slíďákovití (Lycosidae). Pederin byl účinnou averzní látkou, a tak octomilky obsahující pederin byly odmítány. Při kontaktu s octomilkou, která těsně před experimentem dostala roztok vody a medu doplněný pederinem, se pavouci odvrátili od této kořisti a bylo pozorováno jejich čištění (Kellner & Dettner, 1996).

28 Reakce na chemické složení jsou schopni i mravenci. Při porovnávání sekrece dvou slunéček Adalia bipunctata a Coccinella septempunctata byl použit jako predátor mravenec obecný Lasius niger. Účinek obranné sekrece C. septempunctata byl silnější než A. bipunctata (Marples, 1993). To je ve shodě s výsledky studie Pasteels et al., (1973), kde jako predátor byl zvolen mravenec žahavý (Myrmica rubra). Dle reakcí mravence obecného lze usuzovat, že účinek sekrece larev Chrysomela populi je odpudivý (Matsuda & Sugawara, 1980). Efekt aposematického zbarvení vůči bezobratlému predátorovi byl prováděn s kudlankou čínskou (Tenodera ardifolia sinensis). Kořistí byl Oncopeltus fasciatus, který běžně sekvestruje kardenolidy (viz výše). Kudlankám byl podáván O. fasciatus, který byl živen semeny klejichy (Asclepias spp.), která obsahuje zmíněné kardenolidy. Po konzumaci části O. fasciatus kudlankou došlo k regurgitaci značeného množství oranžové tekutiny a byly pozorovány známky otravy kardenolidy. Ze sedmi kudlanek se šest z nich naučilo v průběhu experimentů vyhýbat O. fasciatus. Kudlanky po zkušenosti s toxickými jedinci O. fasciatus odmítaly i jedince, kteří byli odchováni na slunečnicových semenech (nebyli jedovatí). Výsledky tohoto experimentu ukazují, že aposematické zbarvení je účinnou ochranou kořisti i před bezobratlými predátory (Berenbaum & Miliczky, 1984). Tyto výsledky jsou v rozporu s experimentem, kdy například výstražné zbarvení Zygaena filipendulae či Graphosoma lineatum neposkytovalo ochranu před dalšími útoky. Stejně tak jedovaté složky chemické obrany nezabránily v útoku a konzumaci zástupců čeledí Chrysomelidae, Carabidae či Zagaenidae(Reitze & Nentwig, 1991). Důvodem může být fakt, že kudlanky jsou predátorem, kterého ani potenciální hrozba nezastaví od lovení kořisti. Mohou být odolní vůči chemickým látkám, které jsou součástí obrany výše zmíněných druhů. Jak je z výše zmíněných studií patrno, predátoři z kmene členovců, jsou stejně jako ptáci schopni aktivně reagovat na látky obsažené v obranné sekreci. Je otázkou, jak funguje nápadné zbarvení vůči bezobratlému predátorovi, jelikož dosavadní práce s kudlankami jsou v rozporu ve svých výsledcích.

29 7. Závěr Má práce měla za cíl zjistit z dostupné literatury informace o obranných mechanismech možných členů červeno-černého komplexu v západní palearktické oblasti a zaměření se na experimenty testující efektivitu těchto obranných mechanismů. Nejlépe prostudovanou je chemická obrana, avšak stále se najdou v tomto mimetickém komplexu i zástupci, u kterých data chybí nebo jsou pouze částečná (Eresidae, Cleridae, Tenebrionidae, Endomychidae, Silphidae, Reduviidae). U chemické obrany je stále otázka celkové náročnosti, co se týče investic do vytvoření a ukládání si toxických látek, a z toho vyplývající celková výhodnost tohoto typu obrany. Ne u všech zmíněných zástupců je popsán mechanismus uvolňování obranné sekrece. Možnost využití obou strategií v získávání látek (vlastní syntéza nebo sekvestrace) a trade-off mezi nimi dle dané situace přináší otázku, zda je tato schopnost rozšířena i u více druhů, než bylo doposud popsáno (Aldrich, 1988; Rowell-Rahier & Pasteels, 1986; Zagrobelny et al., 2004). Agregovanost kořisti je nejčastěji testovaným prvkem behaviorální obrany (konkrétně u ploštic) (Farine & Lobreau, 1984; Gagliardo & Guilford, 1993; Gamberale & Tullberg, 1996; Svádová et al., 2014). Práce zabývající se dalšími mechanismy behaviorální obrany by u řady živočichů byly potřebné. Mechanická obrana je druhem obrany, která se bude velmi komplikovaně testovat. Příkladem těžko testovatelné mechanické obrany může být tuhost kutikuly nebo vliv tvaru daného živočicha na jeho kluzkost například v zobáku ptačího predátora. Na základě míry poškození těl ploštic po útoku predátora můžeme posuzovat, jak mají jednotlivé druhy pevnou kutikulu (Ruxton et al., 2019). Efektivita antipredačních mechanismů se studuje převážně u zástupců čeledi slunéčkovitých a u ploštic, avšak chybí práce i u dalších zástupců jiných čeledí brouků či motýlů nebo pavouků vytvářejících červeno-černý mimetický komplex v západní palearktické oblasti (Hotová- Svádová et al., 2010; Marples et al., 1993; Veselý et al., 2006). Komplikovanost v odhalení účinnosti je také v tom, že každý predátor vnímá danou kořist jinak, což bylo ukázáno v pokusech s ptáky a plošticemi (Exnerová et al., 2008). Z důvodu nedostatečně popsaných obranných mechanismů u některých druhů je extrémně obtížné specifikovat vztahy v rámci celého červeno-černého mimetického komplexu. Antipredační obrana je obrovský fenomén, který je rozšířen skrz celou živočišnou říši, a proto si zaslouží další prohlubující experimenty, které by mohly vést k odpovědi na řadu nezodpovězených otázek.

30 8. Literární zdroje *Sekundární citace jsou značené hvězdičkou Abushama, F. T., & Ahmed, A. A. (1976). Food plant preference and defense mechanism in the lygaeid bug Spilostethus pandurus (Scop.). Zeitschrift Für Angewandte Entomologie, 80(1–4), 206–213. Agarwala, B. K., & Dixon, A. F. G. (1992). Laboratory study of cannibalism and interspecific predation in ladybirds. Ecological Entomology, 17(4), 303–309. Agrawal, A.A., Petschenka, G., Bingham, R.A., Weber, M.G., Rasmann, S. (2012). Toxic cardenolides: chemical ecology and coevolution of specialized plant-herbivore interactions. New Phytologist, 194(28-45). Al Abassi, S., Birkett, M. A., Pettersson, J., Pickett, J. A., & Woodcock, C. M. (1998). Ladybird beetle odour identified and found to be responsible for attraction between adults. Cellular and Molecular Life Sciences, 54(8), 876–879. Alam, N., Choi, I. S., Song, K. S., Hong, J., Lee, C. O., & Jung, J. H. (2002). A new alkaloid from two coccinellid beetles Harmonia axyridis and Aiolocaria hexaspilota. Bulletin of the Korean Chemical Society, 23(3), 497–499. Aldrich, J. R. (1988). Chemical Ecology of the Heteroptera, Annual Review of Entomology, 33, 211-238. Aldrich, J. R., Leal, W. S., Nishida, R., Khrimian, A. P., Lee, C., & Sakuratani, Y. (1997). Semiochemistry of aposematic seed bugs. Entomologia Experimentalis et Applicata. 84, 127–135 Ayer, William, A., Bennett, J., Browne, L. M., & Purdham, T. (1976). Defensive substances of Coccinella transversoguttata and Hippodamia caseyi ladybugs indigenous to western Canada. 1. Balogh, A. C. V., Gamberale-Stille, G., & Leimar, O. (2008). Learning and the mimicry spectrum: from quasi-Bates to super-Müller. Behaviour, 76(5), 1591–1599. Bates, H. W. (1862). Contributions to an Fauna of the Amazon Valley. Lepidoptera: Heliconidæ. Transactions of the Linnean Society of London, 23(3), 495-566. Baumann, T. (1997). Habitat selection and dispersal power of the spider Eresus cinnaberinus (Olivier, 1789) in the porphyry landscape near Halle (Saale). Proc. 16th Europ. Coil. Arachnol., 37–45. Bellmann, H. (1992) Spinnen beobachten - bestimmen. Augsburg, Naturbuch-Verl. Bellmann, H. (1997) Kosmos-Atlas Spinnentiere Europas. Stuttgart, Kosmos. Beneš, J., & Veselý, P. (2017). The ability of lizards to identify an artificial Batesian mimic. Zoology, 123, 46–52. Berenbaum, M.R.; Miliczky, E. (1984). The University of Notre Dame Mantids and Milkweed Bugs: Efficacy of Aposematic Coloration Against Invertebrate Predators, American Midland Naturalist, 111(1), 64-68. Bezzerides, A. L., Mcgraw, K. J., Parker, R. S., & Husseini, J. (2007). Elytra color as a signal of chemical defense in the Asian ladybird beetle Harmonia axyridis. Behavioral Ecology and Sociobiology, 61(9), 1401-1408. Blount, J. D., Rowland, H. M., Drijfhout, F. P., Endler, J. A., Inger, R., Sloggett, J. J., Hurst, G. D. D., Hodgson, D. J., & Speed, M. P. (2012). How the ladybird got its spots: Effects of resource limitation on the honesty of aposematic signals. Functional Ecology, 26(2), 334–342. Bocakova, M., Constantin, R., & Bocak, L. (2012). Molecular phylogenetics of the Melyrid lineage (Coleoptera: Cleroidea). Cladistics, 28(2), 117–129. Bongers, J. (1968). Subsozialphänomene bei Oncopeltus fasciatus Dall (Heteroptera, Lygaeidae). Insectes Sociaux, 15, 309–318.

31 Borroni, G., Brazzelli, V., Rosso, R., Pavan, M. (1991) Paederus fuscipes dermatitis: a histopathological study. The American journal of dermatopathology, 13.5, 467-474. Bradler, S., & Buckley, T. R. (2018). Biodiversity of Phasmatodea. Insect Biodiversity, 281-313. Brakefield, P. M. (1984). Ecological Studies on the Polymorphic Ladybird Adalia bipunctata in the Netherlands. I. Population Biology and Geographical Variation of Melanism. The Journal of Animal Ecology, 53(3), 761. Brakefield, P. M. (1985). Polymorphic Müllerian mimicry and interactions with thermal melanism in ladybirds and a soldier beetle: a hypothesis. Biological Journal of the Linnean Society, 26(3), 243–267. Bramer, C., Dobler, S., Stemmer, M., & Petschenka, G. (2015). Na/ K -ATPase resistance and cardenolide sequestration: basal adaptations to host plant toxins in the milkweed bugs ( Hemiptera : Lygaeidae : Lygaeinae ). Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences, 282(1805) Bramer, C., Friedrich, F., & Dobler, S. (2017). Defence by plant toxins in milkweed bugs (Heteroptera: Lygaeinae) through the evolution of a sophisticated storage compartment. Systematic Entomology, 42(1), 15–30. Briolat, E. S., Zagrobelny, M., Olsen, C. E., Blount, J. D., & Stevens, M. (2019). No evidence of quantitative signal honesty across species of aposematic burnet moths (Lepidoptera: Zygaenidae). Journal of Evolutionary Biology, 32(1), 31–48. Brown, P. M. J., Adriaens, T., Bathon, H., Cuppen, J., Goldarazena, A., Hägg, T., Kenis, M., Klausnitzer, B. E. M., Kovář, I., Loomans, A. J. M., Majerus, M. E. N., Nedved, O., Pedersen, J., Rabitsch, W., Roy, H. E., Ternois, V., Zakharov, I.A., Roy, D. B. (2008). Harmonia axyridis in Europe: Spread and distribution of a non-native coccinellid. BioControl, 53(1), 5–21. Brown, W., J. (1956). The new world species of Chrysomela L. (Coleoptera:Chrysomelidae). Insect Systematics and Biological Control Unit Entomology Divison, 88, 5-54. Burdfield-Steel, E., Pakkanen, H., Rojas, B., Galarza, J. A., & Mappes, J. (2018). De novo synthesis of chemical defenses in an aposematic moth. Journal of Insect Science, 18(2), 28. Cai, L., Koziel, J. A., & O’Neal, M. E. (2007). Determination of characteristic odorants from Harmonia axyridis beetles using in vivo solid-phase microextraction and multidimensional gas chromatography-mass spectrometry-olfactometry. Journal of Chromatography A, 1147(1), 66–78. Cai, W. (1994). Evolution of Stridulitra in Reduviidae With Special. World, 1(1), 1–16. Calam, D. H., & Youdeowei, A. (1968). Identification and functions of secretion from the posterior scent gland of fifth instar larva of the bug Dysdercus intermedius. Journal of Insect Physiology, 14(8), 1147–1158. Capinera, J. L. (1976). Asparagus Beetle Defense Behavior: Adaptations for Survival in Dispersing and Non-dispersing Species. Annals of the Entomological Society of America, 69(2), 269–272. Cardoso, M. Z. (1997). Testing chemical defence based on pyrrolizidine alkaloids. Animal Behaviour, 54(4), 985–991. Ceryngier, P., & Hodek, I. (1996). Enemies of Coccinellidae. Ecology of Coccinellidae. 319-350. Cloudsley-Thompson, J. L. (1995). A review of the anti-predator devices of spiders. Bulletin of the British Arachnological Society, 10(3), 81-96. Cott, B. H. (1940). Adaptive Coloration in . London, Methuen Publishing. Cudjoe, E., Wiederkehr, T. B., & Brindle, I. D. (2005). Headspace gas chromatography-mass spectrometry: A fast approach to the identification and determination of 2-alkyl-3- methoxypyrazine pheromones in ladybugs. Analyst, 130(2), 152–155. Cuthill, I. C. (2019). Camouflage. Journal of Zoology, 308(2), 75–92. Daloze, D., & Pasteels, J. M. (1979). Production of cardiac glycosides by chrysomelid beetles and larvae. Journal of Chemical Ecology, 5(1), 63–77.

32 de Jong, P. W., Holloway, G. J., Brakefield, P. M., & de Vos, H. (1991). Chemical defence in ladybird beetles (Coccinellidae). II. Amount of reflex fluid, the alkaloid adaline and individual variation in defence in 2-spot ladybirds (Adalia bipunctata). Chemoecology, 2(1), 15–19. Degenkolb, T., Düring, R. A., & Vilcinskas, A. (2011). Secondary metabolites released by the burying beetle Nicrophorus vespilloides: Chemical Analyses and Possible Ecological Functions. Journal of Chemical Ecology, 37(7), 724–735. Deroe, C., & Pasteels, J. M. (1982). Distribution of adult defense glands in chrysomelids (Coleoptera: Chrysomelidae) and its significance in the evolution of defense mechanisms within the family. Journal of Chemical Ecology, 8(1), 67–82. Dettner, K. (1987). Chemosystematics and evolution of beetle chemical. Annual Review of Entomology, 32, 17-48. Dettner, K. (1993). Defensive secretions and exocrine glands in free-living staphylinid bettles- their bearing on phylogeny (Coleoptera: Staphylinidae). Biochemical Systematics and Ecology, 21(1), 143–162. Dettner, K., & Schwinger, G. (1987). Chemical defence in the larvae of the leaf beetla Gonioctena viminalis L. (Coleoptera: Chrysomelidae). Cellular and Molecular Life Sciences, 43(4), 458–460. Doktorovová, L., Exnerová, A., Hotová-Svádová, K., Štys, P., Adamová-Ježová, D., Zverev, V., Kozlov, M. V., Zvereva, E. L. (2019). Differential Bird Responses to Colour Morphs of an Aposematic Leaf Beetle may Affect Variation in Morph Frequencies in Polymorphic Prey Populations. Evolutionary Biology, 46, 35-46. Dolenská M., Nedvěd O., Veselý. P., Tesařová, M., Fuchs, R. (2009). What constitutes optical warning signals of ladybirds (Coleoptera : Coccinellidae) towards bird predators : colour, pattern or general look ? Biological Journal of the Linnean Society, 98, 234–242. Duffey, S. S., & Scudder, G. G. E. (1972). Cardiac glycosides in North American Asclepiadaceae, a basis for unpalatability in brightly coloured Hemiptera and Coleoptera. Journal of Insect Physiology, 18(1), 63-78. Edmunds, M. (1974). Defence in animals: a survey of anti-predator defences. New York, Longman Publishing Group. Eisner, T., & Meinwald, J. (1996). Defensive secretions of . American Association for the Advancement of Science, 153, 1341–1350. Eisner, T., Swithenbank, C., & Meinwald, J. (1963). Defense mechanisms of arthropods. VIII. Secretion of salicylaldehyde by a carabid beetle. Annals of the Entomological Society of America, 56(1), 37-41. Enders, D., & Bartzen, D. (1991). Enantioselective total synthesis of harmonine, a defence alkaloid of ladybugs (Coleoptera: Coccinellidae). Liebigs Annalen Der Chemie, 1991(6), 569–574. Engler-Chaouat, H. S., & Gilbert, L. E. (2007). De novo synthesis vs. sequestration: Negatively correlated metabolic traits and the evolution of host plant specialization in cyanogenic butterflies. Journal of Chemical Ecology, 33(1), 25–42. Epstein M., Geertsema H., Naumann C.M. & Tarmann G.M. (1999). The Zygaenoidea. In: Kristensen. Berlin, De Gruyter, 159-180. Erb, M., & Robert, C. A. M. (2016). Sequestration of plant secondary metabolites by insect herbivores: Molecular mechanisms and ecological consequences. Current Opinion in Insect Science, 14, 8–11. 0 Exnerová A., Landová E., Štys P., Fuchs R., Prokopová M., Cehláriková, P. (2003). Reactions of passerine birds to aposematic and non- aposematic firebugs ( Pyrrhocoris apterus ; Heteroptera ). Biological Journal of the Linnean Society, 78, 517–525.

33 Exnerová A., Svádová K., Fousová P., Fučíková E., Ježová D., Niederlova A., Kopečková, M., Štys, P. (2008). European birds and aposematic Heteroptera : review of comparative experiments. Bulletin of Insectology, 61, 163–165. Exnerová, A., Štys, P., Fučíková, E., Veselá, S., Svádová, K., Prokopová, M., Jarošík, V., Fuchs, R., Landová, E. (2007). Avoidance of aposematic prey in European tits (Paridae): Learned or innate? Behavioral Ecology, 18(1), 148–156. Farine, J. P., & Lobreau, J. P. (1984). Le grégarisme chez Dysdercus cingulatus Fabr. (Heteroptera, Pyrrhocoridae): nouvelle méthode d’interprétation statistique. Insectes Sociaux, 31(3), 277–290. Farine, J. P., Bonnard, O., Brossut, R., & Le Quere, J. L. (1992). Chemistry of pheromonal and defensive secretions in the nymphs and the adults of Dysdercus cingulatus Fabr. (Heteroptera, Pyrrhocoridae). Journal of Chemical Ecology, 18(1), 65–76. Farine, J.-P., Everaerts, C., Brossut, R., & Le Quere, J. L. (1993). Defensive Secretions of Nymphs and Adults of Five Species of Pyrrhocoridae ( Insecta : Heteroptera ). Biochemical Systematics and Ecology, 21(3), 363–371. Fietz, O., Dettner, K., Görls, H., Klemm, K., & Boland, W. (2002). (R)-(+)-palasonin, a cantharidin-related plant toxin, also occurs in insect hemolymph and tissues. Journal of Chemical Ecology, 28(7), 1315–1327. Fisher, R. A., & Ford, E. B. (1947). The spread of a gene in natural conditions in a colony of the moth Panaxia Dominula L. In Analytical Chemistry,19(10), 623–655. Frank, J. H., & Kanamitsu, K. (1987). Paederus, Sensu lato (Coleoptera: Staphylinidae): Natural history and medical importance. The Journal of Medical Entomology, 24(2), 155–191. Franzl, S., & Naumann, C. M. (1985). Cuticular cavities: storage chambers for cyanoglucoside- containing defensive secretions in larvae of a zygaenid moth. Tissue and Cell, 17(2), 267-278. Gagliardo, A., & Guilford, T. (1993). Why do warning-coloured prey live gregariously? Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences, 251(1330), 69–74. Gamberale-Stille, G., & Tullberg, B. S. (1996). Evidence for a more effective signal in aggregated aposematic prey. Animal Behaviour, 52(3) 597–601. Gamberale-Stille, G., & Tullberg, B. S. (1998). Aposematism and gregariousness: the combined effect of group size and coloration on signal repellence. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences, 265(1399), 889–894. Gamberale-Stille, G., & Tullberg, B. S. (1999). Experienced chicks show biased avoidance of stronger signals: An experiment with natural colour variation in live aposematic prey. Evolutionary Ecology, 13(6), 579–589. Gamberale-Stille, G., Johansen, A. I., & Tullberg, B. S. (2010). Change in protective coloration in the striated shieldbug Graphosoma lineatum (Heteroptera: Pentatomidae): Predator avoidance and generalization among different life stages. Evolutionary Ecology, 24(2), 423–432. Games, D. E., Schofield, C. J., & Staddon, B. W. (1974). The secretion from Brindley´s Scent Glands in Triatominae. Annals of the Entomological Society of America, 1(5), 820–820. Garb, G. (1915). The eversible glands of a chrysomelid larva, Melasoma lapponica. J., Entomology and Zoology, 7, 87-97. Gerstmeier, R. (1998). Checkered beetles: illustrated key to the Cleridae and Thanerocleridae of the western Palaearctic. Weikersheim, Margraf *Gogala, Matija (1985). Vibrational songs of land bugs and their production. In Acoustic and vibrational communication in : proceedings from the XVII. International Congress of Entomology held at the University of Hamburg Goodwin, T. W. (1976). Chemistry and biochemistry of plant pigments. Febs Letters, 74.

34 Gorb, S. N. (2004). The jumping mechanism of cicada Cercopis vulnerata (Auchenorrhyncha, Cercopidae): Skeleton-muscle organisation, frictional surfaces, and inverse-kinematic model of leg movements. Arthropod Structure and Development, 33(3), 201–220. Gregorovičová, M, & Černíková, A. (2016). Reactions of leopard geckos (Eublepharis macularius) to defensive secretion of Graphosoma lineatum (Heteroptera Pentatomidae): an experimental approach. Ethology Ecology a Evolution, 28(4), 367–384. Gregorovičová, M., & Černíková, A. (2015). Reactions of green lizards (Lacerta viridis) to major repellent compounds secreted by Graphosoma lineatum ( Heteroptera : Pentatomidae ). Zoology, 118(3), 176–182. Gross, J., Schmolz, E., & Hilker, M. (2004). Thermal adaptations of the leaf beetle Chrysomela lapponica (Coleoptera: Chrysomelidae) to different climes of Central and Northern Europe. Environmental Entomology, 33(4), 799-806. Guenin, R., Hofmann A.F. & Tremewan W. G. (2017) The natural history of burnet moths ( Zygaena Fabricius,1775)(Lepidoptera : Zygaenidae ). Alpine Entomology, Part I.,117–119. Hagen, K. S. (1962). Biology and Ecology of Predaceous Coccinellidae. Annual Review of Entomology, 7(1), 289–326. Hamilton, K. G. A. (1982). The Insects and Arachnids of Canada. Part 10. The Spittlebugs of Canada. Homoptera: Cercopidae. Canada, Minister of Supply and Services. Happ, G. M., & Eisner, T. (1961). Hemorrhage in a Coccinellid Beetle and Its Repellent Effect on Ants. Science, 134(3475), 329–331. Havlíková, M., Bosáková, T., Petschenka, G., Cabala, R., Exnerová, A., & Bosáková, Z. (2020). Analysis of defensive secretion of a milkweed bug Lygaeus equestris by 1D GC-MS and GC×GC-MS: sex differences and host-plant effect. Scientific Reports, 10(1), 1–13. Hemptinne, J. L. (1988). Ecological requirements for hibernating Propylea quatuordecimpunctata (L.) and Coccinella septempunctata [Col.: Coccinellidae]. Entomophaga, 33(4), 505–515. Hemptinne, J. L., Lognay, G., Gauthier, C., & Dixon, A. F. G. (2000). Role of surface chemical signals in egg cannibalism and intraguild predation in ladybirds (Coleoptera: Coccinellidae). Chemoecology, 10(3), 123–128. Holloway, G. J., de Jong, P. W., & Ottenheim, M. (1993). The Genetics and Cost of Chemical Defense in the Two-Spot Ladybird (Adalia bipunctata L.). Evolution, 47(4), 1229. Holloway, G. J., de Jong, P. W., Brakefield, P. M., & de Vos, H. (1991). Chemical defence in ladybird beetles (Coccinellidae). I. Distribution of coccinelline and individual variation in defence in 7-spot ladybirds (Coccinella septempunctata). Chemoecology, 2(1), 7–14. *Hollande A. Ch. (1911) L'autohémorrhée ou le rejet du sang chez les Insectes (toxicologie du sang). Arch anat microscop morphol exptl, 13, 171 *Hollande, A. C. (1926) La signification de l'autohémorrhée chez les insectes. Arch anat microscop morphol exptl. 22, 374–411. Hotová-Svádová, K., Exnerová, A., Kopečková, M., & Štys, P. (2010). Predator dependent mimetic complexes: Do passerine birds avoid Central European red-and-black Heteroptera? European Journal of Entomology, 107(3), 349–355. Hotová-Svádová, K., Exnerová, A., Kopečková, M., & Štys, P. (2013). How do predators learn to recognize a mimetic complex: experiments with naive great tits and aposematic Heteroptera. Ethology, 119(10), 814-830. Hotová-Svádová, K., Exnerová, A. & Štys, P. (2014). Gregariousness as a defence strategy of moderately defended prey: Experiments with Pyrrhocoris apterus and avian predators. Behaviour, 151(11), 1617–1640.

35 Hudec, K., Kolibáč, J., Laštůvka, Z., & Peňáz, M. (2007). Příroda České republiky. Průvodce faunou. Praha, Academia. Ibarra, H. A., & Reader, T. (2014). Female-limited colour polymorphism in the crab spider Synema globosum (Araneae: Thomisidae). Biological Journal of the Linnean Society, 113(2), 368– 383. Iwan, D., Kubisz, D., & Mazur, M. A. (2010). The occurrence of Tenebrionidae (Coleoptera) in Poland based on the largest national museum collections. Fragmenta Faunistica, 53(1), 1–95. Johansen, A. I., Exnerová, A., Hotová-Svádová, K., Štys, P., Gamberale-Stille, G., & Tullberg, B. S. (2010). Adaptive change in protective coloration in adult striated shieldbugs Graphosoma lineatum (Heteroptera : Pentatomidae): test of detectability of two colour forms. Ecological Entomology, 35, 602–610. Jones, D., Parsons, J., & Rothschild, M. (1962). Release of hydrocyanic acid from crushed tissues of all steges in the life-cycle of species of the zygaeninane (LEPIDOPTERA). Nature International Journal of Science, 2, 52–53. Jones, M. F. (1932). Insect Coloration and the Relative Acceptability of Insects To Birds. Transactions of the Royal Entomological Society of London, 80(2), 345–371. Kay, D., Rothschild, M., & Aplin, R. (1969). Particles present in the haemolymph and defensive secretions of insects. Journal of Cell Science, 4(2), 369–379. Kellner, R. L. L., & Dettner, K. (1996). Differential Efficacy of Toxic Pederin in Deterring Potential Arthropod Predators of Paederus (Coleoptera: Staphylinidae ). Oecologia, 107(3), 293– 300. Kikuchi, Y., Hosokawa, T., Nikoh, N., & Fukatsu, T. (2012). Gut symbiotic bacteria in the cabbage bugs Eurydema rugosa and Eurydema dominulus (Heteroptera: Pentatomidae). Applied Entomology and Zoology, 47(1), 1–8. King, A. G., & Meinwald, J. (1996). Review of the defensive chemistry of coccinellids. Chemical Reviews, 96(3), 1105–1122. Kment, P., Hradil, K., Baňař, P., Balvín, O., Cunev, J., Ditrich, Jindra, Z., Roháčová, M., Straka, M., Sychra, J. (2013). New and interesting records of true bugs (Hemiptera: Heteroptera) from the and V. Acta Musei Moraviae, Scientiae Biologicae, 98(2), 495– 541. Knight, D. W., Rossiter, M., & Staddon, B. W. (1984). (Z,E)-α-farnesene: Major component of secretion from metathoracic scent gland of cotton seed bug, Oxycarenus hyalinipennis (Costa) (Heteroptera; Lygaeidae). Journal of Chemical Ecology, 10(4), 641–649. Komárek, S. (2004). Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy: mimetismus v přírodě a vývoj jeho poznání. Praha, Dokořán. Körner, M. (2006). Zur Rolle der Hämolymph-Inhaltsstoffe bei der Feindabwehr von Zikaden (Cicadomorpha et Fulgoromorpha) unter besonderer Berücksichtigung der Blutzikade Cercopis vulnerate (Rossi, 1807), Dissertation an der Universität Bayreuth, Fakultät für Biologie, Chemie und Geowissenschaften. Kovář, I. (2005). Revision of the Palaearctic species of the Coccinella transversoguttata species group with notes on some other species of the (Coleoptera: Coccinellidae). Acta Entomologica Musei Nationalis Pragae, 45(1), 129–164. Krajíček, J., Havlíková, M., Bursová, M., Ston, M., Cabala, R., Exnerová, A., Štys, P. & Bosáková, Z. (2016). Comparative analysis of volatile defensive secretions of three species of pyrrhocoridae (Insecta: Heteroptera) by gas chromatography-mass spectrometric method. Plos One, 11(12), 1–19.

36 Kristenová, M., Exnerová, A., & Štys, P. (2011). Seed preferences of Pyrrhocoris apterus (Heteroptera: Pyrrhocoridae): Are there specialized trophic populations? European Journal of Entomology, 108(4), 581–586. Kugelberg, O. (1974). Laboratory Studies in the Feeding Preference and Feeding Behaviour in Lygaeus equestris (L.) (Het. Lygaeidae). Entomology Scandinavian,5, 49–55. Kula, E., Boháč, J., & Jelínek, J. (1999). Insect fauna of selected polypore fungi on birch stems in northern Bohemia. Miscellania Zoologica, 22(1), 75–85. Kůrka, A., Řezáč, M., Macek, R., & Dolanský, J. (2015). Pavouci České republiky. Praha, Academia. *Lane, C., & Rothschild, M. (1959). A very toxic moth: the Five-spot burnet (Zygaena trifolii Esp.). Ent. Mono. s Mag, 95, 93-94. Lane, C., & Rotschild, M. (1965). A case of Müllerian mimicry of sound. Proceedings of the Royal Entomological Society of London. Series A, 40(10–12), 156–158. Laurent, P., Daloze, D., Braekman, J. C., & Pasteels, J. M. (2005). Stenotarsol, a new terpenoid from Stenotarsus subtilis (Coleoptera: Endomychidae). Tetrahedron Letters, 46(6), 931–932. Lebrun, B., Braekman, J. C., Daloze, D., & Pasteels, J. M. (1997). 2-Dehydrococcinelline, a new defensive alkaloid from the ladybird beetle Anatis ocellata (Coccinellidae). Journal of Natural Products, 60(11), 1148–1149. Lechtenberg, M. (2011). Cyanogenesis in Higher Plants and Animals. ELS, 1–11. Lindstedt, C., Boncoraglio, G., Cotter, S., Gilbert, J., & Kilner, R. M. (2017). Aposematism in the burying beetle? Dual function of anal fluid in parental care and chemical defense. Behavioral Ecology, 28(6), 1414–1422. Lindström, L., Lyytinen, A., Mappes, J., & Ojala, K. (2006). Relative importance of taste and visual appearance for predator education in Müllerian mimicry. Animal Behaviour, 72(2), 323–333. Lupoli, R. (2017). Graphosoma lineatum (L., 1758) et G. italicum (O.F. Müller, 1766), deux espèces valides et distinctes, probablement issues de la transgression zancléenne méditerranéenne (Hemiptera Pentatomidae). L’Entomologiste, 73(1), 19–33. Ma, M., Burkholder, W. E., & Carlson, S. D. (1978). Supra-anal Organ: a Defensive Mechanism of the Furniture Carpet Beetle, Anthrenus flavipes (Coleoptera: Dermestidae)1. Annals of the Entomological Society of America, 71(5), 718–723. *Majerus M.E.N. (1994). Ladybirds. London, HarperCollins Publishers. Manrique, G., & Schilman, P. E. (2000). Two different vibratory signals in Rhodnius prolixus (Hemiptera: Reduviidae). Acta Tropica, 77(3), 271–278. Marples, N. M. (1993). Is the alkaloid in 2spot ladybirds (Adalia bipunctata) a defence against ant predation? Chemoecology, 4(1), 29–32. Marples, N. M., Brakefield, P. M., Cowie R. J. (1989). Differences between the 7‐spot and 2‐ spot ladybird beetles (Coccinellidae) in their toxic effects on a bird predator. Ecological Entomology, 14(1), 79–84. Marples, N. M., van Veelen, W., & Brakefield, P. M. (1994). The relative importance of colour, taste and smell in the protection of an aposematic insect Coccinella septempunctata. Animal Behaviour, 48, 967-974. Mason J.R. & Clark L., 2000. The Chemical Senses in Birds. In Sturkie´s Avian PhysiologyI, 39- 56. Masters, M. W. (2017). Insect Disturbance Stridulation : Its Defensive Role. Behavioral Ecology and Sociobiology, 5(2), 187–200. Matsuda, K., & Sugawara, F. (1980). Defensive secretion of chrysomelid larvae Chrysomela vigintipunctata costell (Marseul), C. populi L. and Gastrolina depressa Baly (Coleoptera: Chrysomelidae). Applied Entomology and Zoology, 15 (3), 316–320.

37 Mawdsley, J. R. (1994). Mimicry in Cleridae (Coleoptera). The Coleopterists Bulletin, 48(2), 115– 125. Moore, B. P., Brown, W. V., & Rothschild, M. (1990). Methylalkylpyrazines in aposematic insects, their hostplants, and mimics. Chemoecology, 1(2), 43–51. Nickisch-Rosenegk, E., & Wink, M. (1993). Sequestration of Pyrrolizidine alkaloids in several Arctiid moths (Lepidoptera: Arctiidae). Chemoecology, 19(9). Opitz, S. E. W., & Müller, C. (2009). Plant chemistry and insect sequestration. Chemoecology, 19(3), 117–154. Owen, R. E., & Owen, A. R. G. (1984). Mathematical paradigms for mimicry: Recurrent sampling. Journal of Theoretical Biology, 109(2), 217–247. Pasteel, J. M., Rowell-Rahier, M., Braekman, J. C., & Daloze, D. (1984). Chemical defences in leaf beetles and their larvae: The ecological, evolutionary and taxonomic significance. Biochemical Systematics and Ecology, 12(4), 395–406. Pasteels, J. M., Deroe, C., Tursch, B., Braekman, J. C., Daloze, D., & Hootele, C. (1973). Distribution et activités des alcaloïdes défensifs des Coccinellidae. Journal of Insect Physiology, 19(9). Pasteels, J. M., Rowell-Rahier, M., Braekman, J. C., Daloze, D., & Duffey, S. (1989). Evolution of exocrine chemical defense in leaf beetles (Coleoptera: Chrysomelidae). Experientia, 45(3), 295–300. Pasteels, Jacques M. (2007). Chemical defence, offence and alliance in ants-aphids-ladybirds relationships. Population Ecology, 49(1), 5–14. Pasteels, Jacques M., & Daloze, D. (1977). Cardiac glycosides in the defensive secretion of chrysomelid beetles: Evidence for their production by the insects. Science, 197(4298), 70–72. Pasteels, Jacques M., Duffey, S., & Rowell-Rahier, M. (1990). Toxins in Chrysomelid beetles Possible evolutionary sequence from De Novo synthesis to derivation from food-plant chemicals. Journal of Chemical Ecology, 4(1), 211–222. Pattenden, G., & Staddon, B. W. (1972). Identification of iso-Butyric Acid in Secretion from Brindley’s Scent Glands in Rhodnius prolixus (Heteroptera: Reduviidae)1. Annals of the Entomological Society of America, 65(5), 1240–1241. *Pavan, M. (1958). Biochemical aspects of insect poisons. Proc. 4th Internat. Congr. Biochemistry, 12, 15-36. *Pavan, M. (1963) Ricerche biologiche e mediche su pederina e su estratti purificati di Paederus fuscipes Curt. Coleoptera Staphylinidae). Pavia, Industrie Lito-Tipografiche Pavan, M. & Valcurone D., M. (1971) Toxicology and pharmacology-Arthropoda. Chemical zoology, 6, 365-409. Peck, D. C. (2000). Reflex bleeding in froghoppers (Homoptera: Cercopidae): Variation in behavior and taxonomic distribution. Annals of the Entomological Society of America, 93(5), 1186– 1194. Péricart, J. (2001). Family Lygaeidae Schilling, 1829–Seed-bugs. Catalogue of the Heteroptera of the Palaearctic Region, 4, 35-220. Pettersson, J. (2012). Coccinellids and Semiochemicals. Ecology and Behaviour of the Ladybird Beetles (Coccinellidae), 444–464. Quilico, A., Cardani, C., Ghiringhelli, D., & Pavan, M. (1961). Pederina e pseudopederina. Chim. Ind. 43, 1434–1436. Randoux, T., Braekman, J. C., Daloze, D., & Pasteels, J. M. (1991). De novo biosynthesis of Δ3-Isoxazolin-5-one and 3-Nitropropanoic acid derivatives in Chrysomela tremulae. Naturwissenschaften, 78(7), 313–314.

38 Raška, J., & Pekár, S. (2019). Do ladybird spiders really mimic ladybird beetles? Biological Journal of the Linnean Society, 126(1), 168–177. Raška, J., Krajíček, J., Bosáková, Z., Štys, P., & Exnerová, A. (2020). Larvae of pyrrhocorid true bugs are not to spiders’ taste: Putative Müllerian mimicry. Biological Journal of the Linnean Society, 129(1), 199–212. Raška, J., Štys, P., & Exnerová, A. (2018). Perception of olfactory aposematic signals by jumping spiders. Ethology, 124(10), 773–776. Reitze, M., & Nentwig, W. (1991). Comparative Investigations into the Feeding Ecology of Six Mantodea. Oecologia, 86(4), 568–574. Remold, H. (1963). Scent-glands of land-bugs, their physiology and biological function. Nature, 198, 764-768. Ritter, C., de Mol, F., Richter, E., Struck, C., & Katroschan, K. U. (2016). Antipredator Behavioral Traits of some Agriotes Wireworms (Coleoptera: Elateridae) and their Potential Implications for Species Identification. Journal of Insect Behavior, 29(2), 214–232. Rojas, B., Burdfield-Steel, E., Pakkanen, H., Suisto, K., Maczka, M., Schulz, S., & Mappes, J. (2017). How to fight multiple enemies: target-specific chemical defences in an aposematic moth. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences, 284(1863), 20171424. Rodríguez-Gironés, M. A., & Maldonado, M. (2020). Detectable but unseen: imperfect crypsis protects crab spiders from predators. Animal Behaviour, 164, 83–90. Rowell-Rahier, M., & Pasteels, J. M. (1986). Economics of chemical defense in Chrysomelinae. Journal of Chemical Ecology, 15(5). Rowland, H. M., Mappes, J., Ruxton, G. D., & Speed, M. P. (2010). Mimicry between unequally defended prey can be parasitic: Evidence for quasi-Batesian mimicry. Ecology Letters, 13(12), 1494–1502. Ruxton, G. D., Sherratt, T. N., & Speed, M. P. (2004). Avoiding attack: the evolutionary ecology of crypsis, aposematism, and mimicry. Oxford, Oxford University Press. Ruxton, G. D., Allen, W. L., Sherratt, T. N., & Speed, M. P. (2019). Avoiding attack: the evolutionary ecology of crypsis, aposematism, and mimicry. Sec. Ed., Oxford, Oxford University Press. Řezáč, M., Pekár, S., & Johannesen, J. (2008). Taxonomic review and phylogenetic analysis of central European Eresus species (Araneae: Eresidae). Zoologica Scripta, 37(3), 263–287. Sacher, P., Sobczyk, T. & Beutler, H. (1998): Philaeus chrysops (PODA, 1761) in Sachsen und Brandenburg. Entomologische Nachrichten und Berichte, 42 (3), 119-122. Sauer, D., & Feir, D. (1973). Studies on Natural Populations of Oncopeltus fasciatus (Dallas), the Large Milkweed Bug. American Midland Naturalist, 90(1), 13. Scott, M. P. (1998). The ecology and behavior of burying beetles. Annual Review of Entomology, 43, 595–618. Scudder, G. G. E., & Duffey, S. S. (1972). Cardiac glycosides in the Lygaeinae. Canadian Journal of Zoology, 50, 35–42. Sehlmeyer, S., Wang, L., Langel, D., Heckel, D. G., Mohagheghi, H., Petschenka, Dietrich, O. (2010). Flavin-dependent monooxygenases as a detoxification mechanism in insects: New insights from the arctiids (Lepidoptera). Plos One, 5(5). Shockley, F. W., Tomaszewska, K. W., & Mchugh, J. V. (1999). An annotated checklist of the handsome fungus beetles of the world (Coleoptera: Cucujoidea: Endomychdae). Zootaxa, 1-113. Schlee, M. A. (1986). Avian Predation on Heteroptera: Experiments on the European Blackbird Turdus m. merula L. Ethology, 73(1), 1–18. Schmidt, J. O. (1982). Biochemistry of Insect Venoms. Annual Review of Entomology, 27(1), 339–368.

39 Sibly, R. M., & Calow, P. (1986), Physiological ekology of animals: an evolutionary apprach. Oxford, Backwell ScientiWc. Skelhorn, J., & Rowe, C. (2006a). Avian predators taste-reject aposematic prey on the basis of their chemical defence. Biology Letters, 2(3), 348–350. Skelhorn, J., & Rowe, C. (2006b). Prey palatability influences predator learning and memory. Animal Behaviour, 71(5), 1111–1118. Skelhorn, J., & Rowe, C. (2010). Birds learn to use distastefulness as a signal of toxicity. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences, 277(1688), 1729–1734. Sloggett, J. J. (2010). Predation of ladybird beetles by the orb-web spider Araneus diadematus. BioControl, 55(5), 631–638. Sloggett, J. J., Obrycki, J. J., & Haynes, K. F. (2009). Identification and quantification of predation: Novel use of gas chromatography-mass spectrometric analysis of prey alkaloid markers. Functional Ecology, 23(2), 416–426. Snyder, W. E., Clevenger, G. M., & Eigenbrode, S. D. (2004). Intraguild predation and successful invasion by introduced ladybird beetles. Oecologia, 140(4), 559–565. Speed, M. P. (1999). Batesian, quasi-Batesian or Müllerian mimicry? Theory and data in mimicry research. Evolutionary Ecology, 13, 755–776. Staddon, B. W. (1979). The Scent Glands of Heteroptera. Advances in Insect Physiology, 14, 351– 418. Stewart, L. A., & Dixon, A. F. G. (1989). Why Big Species of Ladybird Beetles are Not Melanic. Functional Ecology, 3(2), 165. Stránský, K., Valterová, I., Ubik, K., Čejka, J., & Křeček, J. (1998). Volatiles from stink bug, Graphosoma lineatum (L.), and from Green shield bug, Palomena prasina (L.), (Heteroptera: Pentatomidae). HRC Journal of High Resolution Chromatography, 21(8), 475–476. Svádová, K. H., Exnerová, A., & Štys, P. (2014). Gregariousness as a defence strategy of moderately defended prey: Experiments with Pyrrhocoris apterus and avian predators. Behaviour, 151(11), 1617–1640. Šanda, M., Žáček, P., Streinz, L., Dračínský, M., & Koutek, B. (2012). Profiling and characterization of volatile secretions from the European stink bug Graphosoma lineatum (Heteroptera: Pentatomidae) by two-dimensional gas chromatography/time-of-flight mass spectrometry. Journal of Chromatography B: Analytical Technologies in the Biomedical and Life Sciences, 881–882, 69–75. Tabadkani, S. M., & Nozari, J. (2014). Relaxed predation hinders development of anti-predator behaviors in an aposematic beetle. Entomologia Experimentaliset Applicata, 153(3), 199–206. Tan, C. C. (1946). Mosaic Dominance in the inheritance of color patterns in the lady-bird beetle, Harmonia axyridis. Genetics, 31(2), 195-210 Termonia, A., Hsiao, T. H., Pasteels, J. M., & Milinkovitch, M. C. (2001). Feeding specialization and host-derived chemical defense in Chrysomeline leaf beetles did not lead to an evolutionary dead end. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, 98(7), 3909–3914. Trigo, J. R. (2011). Effects of pyrrolizidine alkaloids through different trophic levels. Phytochemistry Reviews, 10(1), 83–98. Tullberg, B. S., & Gamberale-Stille, G. (2000). Effects of food plant and group size on predator defence: differences between two co-occurring aposematic Lygaeinae bugs. Ecological Entomology, 25(2), 220-225. Tullberg, B. S., (1985a). Higher survival of an aposematic than of a cryptic form of a distasteful bug. Oecologia, 67(3), 411–415.

40 Tullberg, B. S., (1985b). The significance of coloration per Se, independent of background, for predator avoidance of aposematic prey. Animal Behaviour, 33(4), 1382–1384. Tullberg, B. S., Gamberale-Stille, G., Bohlin, T., & Merilaita, S. (2008). Seasonal ontogenetic colour plasticity in the adult striated shieldbug Graphosoma lineatum (Heteroptera) and its effect on detectability. Behavioral Ecology and Sociobiology, 62(9), 1389–1396. Tullberg, B. S., Leimar, O., & Gamberale-Stille, G. (2000). Did aggregation favour the initial evolution of warning coloration? A novel world revisited. Animal Behaviour, 59(2), 281–287. Turner, J. (1987). The evolutionary dynamics of batesian and muellerian mimicry: similarities and differences. Ecological Entomology, 12(1), 81–95. *Tursch, B., Braekman, J. C., Daloze, D., Hootele, C., Losman, D., Karlsson, R., & Pasteels, J. (1973). Chemical ecology of arthropods, VI. Adaline, a novel alkaloid from Adalia bipunctata L,(Coleoptera, Coccinellidae). Tetrahedron letters, 14(3), 201-202. Veselý, P., Veselá, S., Fuchs, R., & Zrzavý, J. (2006). Are gregarious red-black shieldbugs, Graphosoma lineatum (Hemiptera: Pentatomidae), really aposematic? An experimental approach. Evolutionary Ecology Research, 8(5), 881-890. Weatherston, J. (1967). The chemistry of arthropod defensive substances. Quarterly Reviews, Chemical Society, 21(3), 287–313. Wheeler, A. G. (1983). The Small Milkweed Bug, Lygaeus kalmii (Hemiptera: Lygaeidae): Milkweed Specialist or Opportunist? Entomological Society, 91(1), 57–62. Wheeler, C. A., Millar, J. G., & Carde, R. T. (2015). Multimodal signal interactions in the ladybeetle, Hippodamia convergens, aposematic system. Chemoecology, 25, 123–133. Witte, L., Ehmke, A., & Hartmann, T. (1990). Interspecific flow of pyrrolizidine alkaloids. Naturwissenschaften, 77(11), 540–543. Witthohn, K., & Naumann, C. M. (1987). Active cyanogenesis — in zygaenids and other lepidoptera. Zeitschrift Fur Naturforschung - Section C, 42(11–12), 1319–1322. Wray, V., Davis, R. H., & Nahrstedt, A. (1983). Biosynthesis of cyanogenic glycosides in butterflies and moths: Incorporation of valine and isoleucine into linamarin and lotaustralin by Zygaena and Heliconius species ( Lepidopter), Zeitschrift Fur Naturforschung - Section C, 38, 583- 588. Zagrobelny, M., Bak, S., & Vinther, A. (2004). Cyanogenic glucosides and plant – insect interactions. Phytochemistry, 65(3), 293–306. Zagrobelny, M., Bak, S., Erik, C., & Lindberg, B. (2007). Intimate roles for cyanogenic glucosides in the life cycle of Zygaena filipendulae (Lepidoptera, Zygaenidae). Insect Biochemistry and Molecular Biology, 37(11), 1178- 1197. Zagrobelny, M., Dreon, A. L., Gomiero, T., Marcazzan, G. L., Glaring, M. A., MøLler, B. L., et al. (2009). Toxic Moths: Source of a Truly Safe Delicacy. Journal of Ethnobiology, 29(1), 64– 76. Zagrobelny, M., Jørgensen, K., Vogel, H., Fu, J., Møller, B. L., & Bak, S. (2014). Chemical Defense Balanced by Sequestration and De Novo Biosynthesis in a Lepidopteran Specialist. Plos One, 9(10). Zhen, Y., Aardema, M. L., Medina, E. M., Schumer, M., & Andolfatto, P. (2012). Parallel molecular evolution in an herbivore community. Science, 337(6102), 1634–1637. Zverev, V., Kozlov, M. V., Forsman, A., & Zvereva, E. L. (2018). Ambient temperatures differently influence colour morphs of the leaf beetle Chrysomela lapponica: Roles of thermal melanism and developmental plasticity. Journal of Thermal Biology, 74, (100–109). Zvereva, E. L., & Kozlov, M. V. (2016). The costs and effectiveness of chemical defenses in herbivorous insects: a meta-analysis, Ecological Monographs, 86(1), 107-124.

41 Zvereva, E. L., Zverev, V., Kruglova, O. Y., & Kozlov, M. V. (2017). Strategies of chemical anti-predator defences in leaf beetles: is sequestration of plant toxins less costly than de novo synthesis? Oecologia, 183, 93-106.

42