Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Historický ústav

Polský protinacistický odboj v letech 1939-1945

Bakalářská diplomová práce

Jan Kyzlink

Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, PhD. Brno 2017

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Polský protinacistický odboj v letech 1939- 1945“ vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně 25. 4. 2017 ……………………………….

Jan Kyzlink

Poděkování

Děkuji svému vedoucímu za trpělivost a vstřícnost. Také děkuji své rodině za neustálou podporu a pomoc. Děkuji své přítelkyni Martě Pasińské a její rodině za psychickou podporu. Dále bych chtěl poděkovat Muzeu Varšavského povstání ve Varšavě za inspiraci a knihovně Raczyńských v Poznani za radu a trpělivost.

„W obliczu Boga Wszechmogącego i Najświętszej Marii Panny Królowej Korony Polskiej, kładę swe ręce na ten święty Krzyż, znak męki i Zbawienia. Przysięgam być wiernym Ojczyźnie mej, Rzeczpospolitej Polskiej, stać nieugięcie na straży Jej honoru i o wyzwolenie Jej z niewoli walczyć ze wszystkich sił, aż do ofiary mego życia. Prezydentowi Rzeczypospolitej i rozkazom Naczelnego Wodza oraz wyznaczonemu przezeń dowódcy Armii Krajowej będę bezwzględnie posłuszny, a tajemnicy dochowam niezłomnie cokolwiek by mnie spotkać miało.“

Text přísahy Zemské armády

„Před tváří Boha všemohoucího a nejsvětější Marie panny, královny polské koruny, pokládám své ruce na tento svatý kříž, symbol muk a spasení. Přísahám být věrným mé vlasti, republice polské, stát neochvějně na stráži její cti a o její vysvobození z otroctví bojovat ze všech sil, až do obětování vlastního života. Prezidentovi republiky a rozkazům vrchního velitele i jím určeným velitelům Zemské armády budu absolutně poslušný, tajemství zachovám vytrvale přese všechno, co by se mi mohlo stát.“

Obsah

Úvod ...... 6 1. Obranná válka ...... 7 2. Počátky odboje ...... 12 3. Armia Krajowa ...... 22 4. Špionáž AK ...... 23 5. Osvobozování vězňů ...... 25 6. Nejslavnější akce AK ...... 27 7. Varšavské povstání ...... 30 8. Další odbojové organizace ...... 33 9. Povstání ve varšavském ghettu ...... 36 10. Pomoc Židům ...... 37 11. Konec demokratického odboje ...... 39 Závěr ...... 41 Seznam použité literatury a internetových zdrojů ...... 43

Úvod

Cílem této práce není a ani nemůže být vyčerpávající výklad o polském odboji za druhé světové války, protože toto téma je natolik obsáhlé a dodnes v mnoha ohledech zahalené tajemstvím, že není v možnostech jedné bakalářské práce zachytit podrobněji tuto složitou část polských dějin. Hlavním cílem práce by tedy mělo být shrnutí nejdůležitějších milníků v historii polského odboje a představení jeho nejzásadnějších účastníků.

Práce se zaměřuje především na odboj spojený s polskou exilovou vládou a to zejména z toho důvodu, že tato část odboje byla jednoznačně největší a nejefektivnější. Ostatní účastníky odboje proto jen představí v několika málo větách a hlavní část práce bude spočívat na představení dějin, osobností a událostí spojených z tzv. Polským podzemním státem, především pak jeho vojenské složky - Zemské armády. Ani její dějiny však nemohou být popsány vyčerpávajícím způsobem, a proto budou ve stručnosti představeny od chvíle formování odboje až po dobu Varšavského povstání.

Osud polského demokratického odboje po skončení tohoto povstání je sice rovněž velmi zajímavý, avšak práce se zaměřuje především na období boje proti nacistickým okupantům, nikoli na nastupující okupaci sovětskou, která přichází po porážce povstání, a s ní spojené ustanovení prosovětské loutkové vlády a systematické ničení struktur podzemního státu.

6

1. Obranná válka

Po remilitarizaci Porýní, obsazení českých zemí, anšlusu Rakouska a obsazení litevského přístavu Klajpeda (něm. Memel), již zřejmě žádný soused Německa nemohl žít v blahém pocitu bezpečí. Tím méně Polsko, které bylo již delší dobu vystaveno německému nátlaku na vytvoření exteritoriální dálnice spojující Německo s jeho exklávou, provincií Východní Prusko. Tento nátlak zesílil především po jednání německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa s polským velvyslancem v Německu Józefem Lipskim dne 24. října 1938, kdy Ribbentrop prostřednictvím Lipského zažádal připojení Svobodného města Gdaňsku k Říši a umožnění výstavby dálnice do Východního Pruska, která by byla vyňata z působnosti polské jurisdikce. 1 Podle některých zdrojů měl tehdy dokonce Lipskému nabídnout vstup Polska do Paktu proti Kominterně, jiné zdroje však tvrdí, že k takto bezprostřední nabídce ze strany Ribbentropa nedošlo.2

Když pak 23. srpna došlo v Moskvě k podepsání tzv. Paktu Molotov-Ribbentrop, pojmenovaného podle ministrů zahraničí obou zemí, sice ještě nikdo nemohl tušit, že tato smlouva obsahuje tajný dodatek o rozdělení sfér vlivu ve střední Evropě mezi Německo a Sovětský svaz, 3 ovšem podepsání smlouvy o neútočení mezi dvěma státy, které spolu bezprostředně nehraničily, bylo krajně podezřelé. Obzvláště potom, co Německo 28. dubna 1939 jednostranně vypovědělo smlouvu o neútočení s Polskem.4 Podobná smlouva uzavřená Polskem se Sovětským svazem sice ještě zůstávala v platnosti, jak se ovšem později ukázalo, bohužel jen na papíře.

25. srpna dochází k podpisu polsko-britské alianční smlouvy, ve které se obě strany zavazovaly k vojenské pomoci v případě útoku proti jedné z nich.5 Toho stejného dne připlula do přístavu v Gdaňsku, oficiálně na přátelskou návštěvu na pozvání senátu Svobodného města, německá bitevní loď SMS Schleswig-Holstein. Ta se zde měla zúčastnit pietního aktu

1Polskie radio: Kłótnie o polski korytarz. In: Polskie radio [online]. 24. 10. 2013. Staženo: 11. 3. 2016. Dostupné z: http://www.polskieradio.pl/39/156/Artykul/962443,Klotnie-o-polski-korytarz. 2Izwantowski, Dariusz: Dlaczego Polska nie znalazła się w gronie członków paktu antykominternowskiego? In: http://dariuszizwantowski.blogspot.cz [online]. Staženo: 11. 3. 2016. Dostupné z: http://dariuszizwantowski.blogspot.cz/2011/01/dlaczego-polska-nie-znalaza-sie-w.html. 3Encyklopaedia Britannica: German-Soviet Nonagression Pact. In: Britannica.com [online]. Staženo: 11. 3. 2016. Dostupné z: http://www.britannica.com/event/German-Soviet-Nonaggression-Pact. 4Interia: 26 stycznia 1934 r. Podpisano polsko-niemiecki układ o niestosowaniu przemocy. In: nowahistoria.interia.pl [online]. Staženo: 14. 3. 2016. Dostupné z: http://nowahistoria.interia.pl/kartka-z-kalendarza/news-26-stycznia-1934-r-podpisano-polsko-niemiecki-uklad-o- niesto,nId,1095598?parametr=embed_tyt_zdj_lead. 5Gazeta Lwowska: Podpisanie aliansu polsko-angielskiego. In: Jagiellonian Digital Library [online]. Staženo: 15. 3. 2016. Dostupné z: http://jbc.bj.uj.edu.pl/dlibra/plain-content?id=50611. 7 za námořníky zemřelé roku 1914 na křižníku „Magdeburg“ a pochované v Gdaňsku. 6 Přinejmenším oficiálně. Neoficiálně totiž obdržela její posádka tajný rozkaz připravit se k útoku proti polské základně na poloostrově Westerplatte již v noci 26. srpna, což byl první Hitlerem stanovený termín k zahájení útoku na Polsko podle plánu Bílý (Fall Weiss).7 Tento termín byl však později odložen na 1. září, tato informace se však nedostala ke všem oddílům Wehrmachtu připravujícím se k útoku. Tak se stalo například u známého, tzv. Jablunkovského incidentu, kdy zhruba třicetičlenná Kampforganisation Jablunkau pod vedením Hanse Alberta Herznera z 8. armádního okruhu Wehrmachtu ve Vratislavi (Breslau) v noci z 25. na 26. srpna 1939 prošla Jablunkovským průsmykem a obsadila železniční stanici v Mostech u Jablunkova (tehdy ležící na území Polska) a dokonce zajala asi 35 Poláků. Jaké však bylo Herznerovo překvapení, když je později musel na rozkaz nadřízeného majora Reichelta propustit s omluvou.8 Přitom jen o pár dní později by za podobný čin pravděpodobně obdržel vyznamenání.

Ještě před oficiálním vypuknutím války se však objevil další, neméně závažný, incident, který dával tušit blížící se konflikt.

Jmenovitě šlo o bombový atentát na železniční stanici v Tarnově (Tarnów), při kterém 28. srpna zahynulo 20 lidí a dalších 35 bylo zraněno. Po explozi policie zadržela atentátníka – Němce, pocházejícího z Bielska- Antoniho Guzyho. Ten se přiznal, že na nádraží zanechal bombu umístěnou v kufru.9

Polské velení tušilo, že další vyčkávání je zcela zbytečné, a tak vrchní velitel armády maršál Rydz-Śmigły vyhlásil 30. srpna všeobecnou mobilizaci.10 Počátkem mobilizace byl již následující den.

31. srpna také opouští v souladu s tajným plánem „Peking“ tři polské torpédoborce válečný přístav v Gdyni. Důvodem je přesvědčení nejvyššího velení námořnictva, že

6Urzad Miejski w Gdansku: Kopiec - Pomnik Obrońców Wybrzeża. In: gdansk.pl [online]. Staženo: 19. 3. 2016. Dostupné z: http://www.gdansk.pl/urzad/turystyka,748,6233.html. 7Urzad Miejski w Gdansku: Kopiec - Pomnik Obrońców Wybrzeża. In: gdansk.pl [online]. Staženo: 19. 3. 2016. Dostupné z: http://www.gdansk.pl/urzad/turystyka,748,6233.html. 8Pajer, Jaroslav: Druhá světová válka pro obyvatele Mostů u Jablunkova začala o týden dřív. In: Areport [online]. Staženo: 21. 3. 2016. Dostupné z: http://www.army.cz/images/id_8001_9000/8485/17_2007.pdf. 9Insytut Adama Mickiewicza: Tarnów. In: Ślady i Judaica[online]. Staženo: 23. 3. 2016. Dostupné z: http://web.archive.org/web/20101112061804/http://www.diapozytyw.pl/pl/site/slady_i_judaica/tarnow. 10 Mobilizacja 1939 In: dws-xip.pl[online]. Staženo: 23. 3. 2016. Dostupné z: http://www.dws- xip.pl/wojna/dok/mobilizacja1939.pdf. 8 v případné bitvě s německou Kriegsmarine by tyto cenné lodě mohly být příliš rychle zničeny, a proto bude lepší zachovat je pro další část války v bezpečí britských přístavů.11

Toho samého dne – 31. srpna po osmé hodině večer skupina příslušníků SS oblečených do uniforem polské armády přepadla rádiový vysílač v Gliwicích (tehdy na území Německa), odkud v polštině odvysílala výzvu k boji proti Němcům a následně zanechala na místě incidentu těla několika usmrcených vězňů koncentračního tábora Dachau převlečených do polských uniforem, tak aby vše poukazovalo na Polsko jako provokatéra incidentu. Tato aféra vchází do dějin jako „Přepadení vysílačky v Gliwicích“ (v polštině „ Prowokacja gliwicka“).12

1. září nad ránem, kolem 4:45 hodin, pak nastává samotná poslední fáze operace Fall Weiss – útok na Polsko. Historici se dodnes přou, které místo Polska bylo napadeno první. Jedna část tvrdí, že to byl poloostrov Westerplatte západně od Gdaňsku, na který střelbou z kanonů zaútočil starý křižník Schleswig-Holstein, druhá část je přesvědčena, že prvním cílem německého útoku se stalo malé, tehdy patnáctitisícové, městečko Wieluń v Lodžském vojvodství, které téhož rána napadla eskadra slavných bombardérů Junkers JU-87 Stuka.13 Ať už je pravda jakákoliv, válka byla definitivně odstartována.

Poměry sil obou válčících stran byly dosti nevyrovnané. Zatímco Němci vtrhli do Polska s 1 550 000 vojáky, 2500 tanky, 5800 děly a 2100 letadly, polská armáda byla schopna proti této ničivé síle postavit pouze 950 000 vojáků, 600 tanků, 2000 děl a 400 letadel. Zde je také nutné zmínit, že zatímco polská armáda do 1. září zmobilizovala zhruba 70 % z plánovaného počtu 1,35 milionů vojáků, tak Wehrmacht mohl být v případě nutnosti okamžitě posílen o další jednotky připravené v záloze.14

I přes tento obrovský kvantitativní rozdíl kladla od samého začátku polská armáda výrazný a silný odpor. Již 1. září dochází k bitvě u Mokré, kde proti sobě stanula německá 4. obrněná divize a jednotky polské Volyňské brigády kavalerie podporované jedním

11Zalesiński, Łukasz: „Peking” – ewakuacja w przededniu wojny . In: polska-zbrojna.pl [online]. Staženo: 25. 3. 2016. Dostupné z: http://www.polska-zbrojna.pl/home/articleshow/13559?t=-Peking-ewakuacja-w-przededniu- wojny. 12Jarczewski Andrzej: Prowokacja gliwicka . In: radiostacjagliwicka.republika.pl [online]. Staženo: 26. 3. 2016. Dostupné z: http://www.radiostacjagliwicka.republika.pl/foldery/Radiostacja_Gliwice.pdf. 13Kasjaniuk, Sławomir: Wieluń był pierwszy – publikacje IPN. In: lotniczapolska.pl [online]. Staženo: 27. 3. 2016. Dostupné z: http://lotniczapolska.pl/Wielun-byl-pierwszy-%E2%80%93-publikacje-IPN,8747. 14Sikorski, Sylwester: Wojsko Polskie w przededniu wybuchu wojny niemiecko-polskiej 1939 roku. Zarys sytuacji politycznej i wojskowej. In: konflikty.pl [online]. Staženo: 27. 3. 2016. Dostupné z: http://www.konflikty.pl/historia/1918-1939/wojsko-polskie-w-przededniu-wybuchu-wojny-niemiecko-polskiej- 1939-roku-zarys-sytuacji-politycznej-i-wojskowej/. 9 obrněným vlakem. I přes tuto disproporci bitvu vyhrála polská strana. 4. obrněná divize Wehrmachtu zde ztratila kolem stovky tanků a musela zastavit další postup.15

Podobného úspěchu se dostalo téhož dne i stíhací brigádě chránící Varšavu. Ta kolem sedmé hodiny ranní zaútočila na bombardovací eskadru mířící nad hlavní město a donutila ji k chaotickému shozu bomb a útěku.16

O mnoho dramatičtěji vypadala situace obránců poloostrova Westerplatte. Zdejší polská posádka čítala pouhých 210 mužů, proti kterým Němci nasadili přes 3000 svých vojáků a neváhali ani poloostrov několikrát bombardovat.17 Přesto obránci kapitulovali až 7. září.

Za zmínku určitě stojí také minimálně tři zdokumentované polské výpady na německé území. Jedním z nich bylo bombardování továrny v Ohlau, které provedl stíhací bombardér PZL.23 Karaś z 21. bombardovací eskadry 2. září 1939. Ačkoli zde nenapáchal vážnější škody, byl to husarský kousek, který měl Němcům ukázat, že ani jejich příhraniční městečka nejsou v bezpečí. Zároveň se tento nálet stal vůbec prvním náletem na Třetí říši během války.18

Podobným husarským kouskem se mohly pyšnit jednotky kavalerie dislokované poblíž polsko-německé hranice ve Východních Prusích. Některé z nich totiž podnikly celkem čtyři nájezdy do hloubky několika kilometrů německého území. Tyto nájezdy se uskutečnily mezi 2. - 4. zářím a kavaleristé se z nich ve třech ze čtyř případů vrátili s německými zajatci.19

Ještě o poznání odvážnějším kouskem však byla akce 55. poznaňského pluku pěchoty, jehož 2 prapory podnikly 2. září útok do Německa přímo na polské západní hranici poblíž města Lešno. Kolem 17. hodiny obsadili příhraniční vesnici Geyesdorf, ze které se již slabé

15Kozakiewicz, Piotr: Bitwa pod Mokrą 1 września 1939 r. (Mokra 1939). In:1939.pl [online]. Staženo: 1. 4. 2016. Dostupné z: http://www.1939.pl/bitwy/niemcy/bitwa-pod-mokra/. 16 Kasjaniuk, Sławomir: Brygada Pościgowa.In:lotniczapolska.pl [online]. Staženo: 2. 4. 2016. Dostupné z: http://lotniczapolska.pl/Brygada-Poscigowa-,172. 17Gebhardt: Obrona Westerplatte 1939. In:1939.pl [online]. Staženo: 2. 4. 2016. Dostupné z: http://www.1939.pl/bitwy/niemcy/obrona-westerplatte/. 18Historykon.pl: 2 września 1939 roku, zbombardowano fabrykę w Ohlau (Oława). In: Historykon.pl. [online]. Staženo: 2. 4. 2016. Dostupné z: http://historykon.pl/2-wrzesnia-1939-roku-zbombardowano-fabryke-w-ohlau- olawa/. 19 Kozłowski, Włodzimierz: Wypad Podlaskiej Brygady Kawalerii do Prus Wschodnich w 1939 roku. In: Komunikaty Mazursko-Warmińskie nr. 1, 3-19, 1977. [online]. Staženo: 2. 4. 1939. Dostupné z: http://bazhum.muzhp.pl/media//files/Komunikaty_Mazursko_Warminskie/Komunikaty_Mazursko_Warminskie- r1977-t-n1/Komunikaty_Mazursko_Warminskie-r1977-t-n1-s3-19/Komunikaty_Mazursko_Warminskie-r1977-t- n1-s3-19.pdf. 10 místní německé oddíly po krátké přestřelce stáhly. Poté ve vesnici rozestavilo děla a houfnice dělostřelectvo a ostřelovalo blízké město Fraustadt, ve kterém byla kasárna Wehrmachtu. Polské dělostřelectvo na ně vystřelilo celkem 36 projektilů, které zabily a zranily několik německých vojáků. Po zakončení ostřelování se až k samotnému městu, 8 km v německém území, přesunuly síly 3. praporu, které zde zůstaly až do setmění, kdy všechny polské síly na německém území dostaly rozkaz ke stažení.20

Ačkoli tyto i mnohé jiné odvážné akce svědčí o nebývalé statečnosti a vynalézavosti polských obránců, nelze jimi zakrýt skutečnost, že na většině fronty německá vojska postupovala dál do polského vnitrozemí. A tak již 8. září stanuly čelní jednotky 4. tankové divize na předměstích Varšavy. Tento útok však ještě obránci města odrazili.21 A co více, jednotky armády „Poznaň“ přešly do protiútoku – zaútočily na levé křídlo německé skupiny armád Jih, které chránila jen roztažená 30. pěší divize. Oddíly generála Kutrzeby ji brzy donutily k ústupu a samy se tlačily do německého týlu. K protiútoku armády „Poznaň“ se vzápětí přidala i armáda „Pomořany“ generála Władysława Bortnowského. Došlo tak k největší bitvě Obranné války, známé jako bitva na Bzuře. Během ní polské síly na dlouhých 9 dní zcela zastavily německý postup a vázaly na sebe sílu 19 německých divizí, díky tomu umožnily přeformování sil bránících Varšavu.22 Němci neváhali použít proti obráncům všech dostupných prostředků – mezi jinými tak na obránce svrhli přes 320 tun bomb. 18. září se pak polská obranná linie na Bzuře hroutí.

K tomu všemu nečekaně 17. září napadla Polsko od východu Rudá armáda. Sovětský svaz nasadil do útoku dva fronty – běloruský a ukrajinský, kterým podléhalo celkem šest armád, zatímco polská armáda měla podél východní hranice jen lehce vyzbrojené jednotky KOP (Korpus Ochrony Pogranicza).23

Mezitím se však již hlavní síly stáhly k tzv. Rumunskému předmostí, kde měl probíhat poslední odpor následovaný ústupem do Rumunska.

20Historykon.pl: 2 września 1939 roku, miał miejsce wypad na niemiecką Wschowę. In:historykon.pl. [online]. Staženo: 2. 4. 2006. Dostupné z: http://historykon.pl/2-wrzesnia-1939-roku-mial-miejsce-wypad-na-niemiecka- wschowe/. 21Kampania Wrześniowa 1939: Obrona Warszawy 1939. In: 1939. pl. [online]. Staženo: 2. 4. 2016. Dostupné z: http://www.1939.pl/bitwy/niemcy/obrona-warszawy-1939/index.html. 22 Kampania Wrześniowa 1939: Bitwa nad Bzurą. In:1939.pl[online]. Staženo: 2. 4. 2016. Dostupné z: http://www.1939.pl/bitwy/niemcy/bitwa-nad-bzura/. 23Kampania Wrześniowa 1939: Agresja ZSRR na Polskę . In: 1939.pl[online]. Staženo: 2. 4. 2016. Dostupné z: http://www.1939.pl/bitwy/sowieci/agresja-zsrr-na-polske/index.html. 11

26. září vyslal velitel obrany Varšavy generál Juliusz Rommel vyjednavače k německé 8. armádě, který zde měl vyjednat kapitulaci hlavního města. 24 Kapitulace byla vzápětí vyjednána. Vstoupila v platnost následujícího dne 27. září a spolu s její platností odešlo na 140 000 obránců Varšavy do zajetí. Nyní tak již bojovala pouze skupina „Polesí“ generála Kleeberga, která od 2. do 6. října svádí poslední velkou bitvu Obranné války – bitvu u Kocka.25

6. října 1939 oddíly generála Kleeberga kapitulují. Tím končí organizovaný boj polské armády. Ovšem už v tomto momentě dochází k pomalému organizování nejrůznějších skupin odboje. Bude trvat dlouhé týdny, než se z trpké porážky polský národ vzpamatuje, ale již nyní, po konci Obranné války, nemyslí mnoho z jejich vojáků na nic jiného, než na pokračování v boji, na osvobození země a nepochybně i na pomstu. Bude to trvat ještě dlouho, ale nakonec Poláci vytvoří rozsáhlý podzemní stát, který v této části Evropy zřejmě neměl obdoby. Bude to stát s vlastními soudy, vlastní armádou i vlastními školami. Tomu se budou věnovat následující kapitoly.

2. Počátky odboje

Situace po zakončení Obranné války se nevyvíjela na celém území bývalého polského státu stejně. To bylo zapříčiněno především tím, že Polsko bylo rozděleno do třech různě spravovaných částí. Jednalo se o území bezprostředně přičleněná k Německu, poté o území tak zvaného Generálního gouvernementu a nakonec o území připojená bezprostředně k Sovětskému svazu. Jelikož v každé z těchto částí okupanti zavedli jiný systém správy i jiný stupeň represe, jinak se v nich formovaly i první odbojové skupiny.

Zřejmě nejhorší situace zavládla na územích, která byla na základě Hitlerova dekretu ze dne 8. října 1939 připojena k Německu. Jednalo se o celé dřívější vojvodství Poznaňské, Pomořanské, Slezské a části vojvodství Lodžského, Varšavského, Krakovského a Kieleckého. Tato území byla určena k rychlé a kruté germanizaci, již padli za oběť tisíce lidí. Nejprve byla masově vražděna veškerá inteligence, od lékařů, právníků a profesorů, přes úředníky, učitele až po kněze a starosty. Zároveň s tím, jak přicházeli osadníci z Říše, nebo Němci z Pobaltí byl

24Korczyk,Henryk: Juliusz Karol Wilhelm Józef Rómmel (Rummel). In: Internetowy polski slownik biografyczny. [online]. Staženo: 4. 4. 2016. Dostupné z: http://www.ipsb.nina.gov.pl/index.php/a/juliusz-karol-wilhelm-jozef- rommel-rummel. 25Kampania Wrześniowa 1939: Ostatnia bitwa - Kock (bitwa pod Kockiem 1939). In: 1939.pl. [online]. Staženo: 4. 4. 2016. Dostupné z: http://www.1939.pl/bitwy/niemcy/bitwa-pod-kockiem/index.html. 12

Polákům konfiskován majetek, který byl přerozdělován mezi nově příchozí Němce. Mladí muži z ročníků 1910-1924 byli poté, kdy byli roku 1942 vepsáni na tzv. Volkliste, nuceni nastoupit vojenskou službu ve Wehrmachtu. 26 Střední a vysoké školy byly zrušeny a na základních školách se směla učit pouze němčina a počty. Polský tisk byl zakázán, knihovny, muzea a archivy buďto spáleny nebo vyvezeny do Říše. Všechny cedule s polskými názvy vesnic, měst i ulic byly odstraněny a nahrazeny nápisy výhradně německými. Veškeré pomníky významných polských osobností byly zlikvidovány. Podobný osud však čekal nejen pomníky, ale také nejrůznější znaky polské zbožnosti, jako kříže a kapličky v okolí cest nebo mnoho kostelů, které byly spáleny. Samotná polština byla mimo dům zcela zakázána a veškeré stopy „polskosti“ bez rozdílu ničeny.27 Polákům bylo zakázáno jezdit vlakem a na jakoukoliv cestu mimo místo bydliště museli mít propustky. Trest smrti hrozil prakticky za cokoli, včetně takových přestupků jako nesmeknutí čepice před okolo procházejícím Němcem, nedovolený lov ryb nebo nedovolená domácí zabijačka. Důkazem absurdity trestů je potrestání jisté Zofie Czechoň, která byla odsouzena k pokutě tisíc marek za to, že její pes měl tu drzost štěkat na psa oberinspektora Richarda Kunata.28

Největší problém pro vznikající odboj však logicky představoval zákaz cestování, který velmi komplikoval kontakty s odbojovými skupinami v jiných městech a vesnicích. I přes tyto obtížnosti se však odboj nezadržitelně formoval, především pak v největších městech tohoto území, v Poznani a Lodži. A přestože zde byl vznikající odboj relativně slabší než v Generálním gouvernementu, přesáhl hranice předválečného Polska ve chvíli, kdy se odbojové skupiny vytvářely i na území Opolského Slezska, které již před vypuknutím války náleželo k Německu.29

Pro Poláky podobně dramatická situace zavládla i na území připojeném k Sovětskému svazu. Toto území se skládalo z dřívějších vojvodství Wileňského, Poleského, Bialostockého, Wolyňského, Tarnopolského, Lvovského a Stanislavovského. Na rozdíl od území připojených k Říši nebyla tato území připojena k Sovětskému svazu dekretem, ale tak, jak měli Sověti v oblibě, „rozhodnutím lidu“. Na 22. října 1939 tedy byly uspořádány volby, ve kterých pod pilným dozorem NKVD obyvatelé „vybrali“ 2410 delegátů, především Rusů. Ty předem vybralo NKVD a místní obyvatelé je většinou vůbec neznali. Vybraní delegáti se obrátili na

26Korboński, Stefan. Polskie państwo podziemne: Przewodnik po Podziemiu z lat 1939-1945. Bydgoszcz : Nasza Przyszłość 1990. 258 s. str. 9. 27Tamtéž, str. 9. 28Tamtéž, str. 11. 29Tamtéž, str. 11. 13

Nejvyšší sovět v Moskvě s prosbou o připojení „osvobozených polských zemí“ k Sovětskému svazu.30 Nejvyšší sovět pochopitelně této prosbě vyhověl, a tak dekrety z 1. a 2. listopadu 1939 připojil bývalé východní Polsko k Sovětskému svazu. Severní část tohoto území byla připojena k Běloruské SSR, zatímco jižní část k Ukrajinské SSR.

Stejně jako na územích připojených k Německu, i zde zavládl jen těžko představitelný teror. Ve velkém byl zabavován soukromý majetek, snad s jediným rozdílem, že nebyl předáván nově příchozím kolonistům, ale stal se vlastnictvím „lidu“. Po takovémto znárodnění bylo vybavení mnohých továren vyváženo daleko do Ruska.31

Také zde byly ve velkém počtu vražděny elity národa a i zde docházelo k pokusům o absolutní zničení všeho polského – kostely i kláštery byly zavírány a bourány a místo polštiny byly jako úřední jazyky zavedeny běloruština (v částech připojených k BSSR) a ukrajinština (USSR). Sovětská okupace se podobala německé i v nucených deportacích obyvatelstva. A tak zatímco Němci násilně vysídlili z území připojených k Říši do Generálního gouvernementu kolem dvou milionů lidí, Sověti deportovali daleko na východ přes 1,7 milionu osob.32

Snad jediný výraznější rozdíl tak zůstával v otázce školství. Zatímco Němci polské vysoké a střední školy zcela uzavřeli, Sověti v nich „pouze“ změnili osnovy a začlenili do nich nové předměty, jako například povinnou ruštinu nebo ideologicko-politickou výchovu.33

Také otázka svobodného pohybu v části země okupované Sověty byla na první pohled mírnější. Občané mohli používat vlaky i jiné dopravní prostředky bez větších omezení. Jestliže však na územích okupovaných Němci byla všemožná kontrola více viditelná, rozhodně to neznamenalo, že by na sovětských územích žádná kontrola nebyla. Pouze byla více skryta. Jestliže Němci více využívali pomoci svých vlastních lidí- německých informátorů, pak Sověti mohli snadněji využívat pomoci místních komunistů, polské, běloruské či ukrajinské národnosti. I přes to se i tu zrodil dobře organizovaný, ukrytý polský odboj, jehož centry se na tomto území stala opět velká města, tehdy dominantně osídlena polským obyvatelstvem, Vilno (Vilnius) a Lvov.

30Korboński, S. Polskie państwo, str. 12. 31Tamtéž, str. 12. 32Tamtéž, str. 13. 33Tamtéž, str. 13. 14

V jistém smyslu nejméně tvrdá byla pravidla, která Němci nastavili na území Generálního gouvernementu. I zde samozřejmě vládl strašlivý teror, vykořisťování a vražděni civilistů, avšak v porovnání s územími připojenými ať už k Říši či k SSSR, menších rozměrů. Generální gouvernement vznikl dekretem Hitlera z 12. října 1939 a skládal se z většinového území bývalých vojvodství Varšavského, Krakovského, Kieleckého a z menších částí Lvovského a Lubelského. Na tomto území žilo asi 12 milionů lidí, kteří měli v první fázi sloužit jako rezervoár otroků pro německý průmysl a až v dalších fázích mělo i toto území projít celkovou germanizací a likvidací původního obyvatelstva.34 To se však netýkalo Židů a inteligence, neboť tyto dvě skupiny byly předurčeny k okamžité likvidaci bez čekání na další fáze války. A tak i zde byli vražděni kněží, učitelé, úředníci, soudci, advokáti lékaři atd. První masová akce proti inteligenci se uskutečnila již 6. listopadu 1939, kdy bylo v Krakově zatčeno 115 profesorů vysokých škol, kteří byli poté převezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Další deportace inteligence do koncentračních táborů následovaly vzápětí. Kromě deportací inteligence Němci začali masově vyvážet Poláky na nucené práce v Říši. Celkem takto během okupace vyvezli z gouvernementu na 2 miliony osob.35

Ani s tím se však okupanti nespokojili a k udržování neustálého strachu organizovali přímo na ulicích měst tzv. lapanky, při kterých vojáci zadrželi větší množství zcela náhodných chodců za účelem jejich uvěznění, deportací do koncentračních táborů či na nucené práce do Říše.

I v Generálním gouvernementu docházelo k ničení všeho polského, všech pomníků, pamětních tabulí i všeho, co připomínalo polskou historii. I zde byly uzavřeny vysoké a střední školy a na školách základních byla z logických důvodů zakázána výuka dějepisu a zeměpisu. Muzea, galerie i knihovny byly uzavřeny a jejich sbírky buď ničeny, nebo vyváženy do Říše. Drancován byl i venkov, který musel odvádět nepřiměřeně velké dodávky potravin německé okupační správě. Jakékoliv provinění proti těmto praktikám nebo snad pokus o jejich sabotáž byly trestány smrtí.

Na rozdíl od území připojených bezprostředně k Říši však nebyla polština zcela zakázána a dokonce okupační správa vydávala i polsky psané propagandistické noviny. Ponechány při životě byly i některé nižší úřady, soudy a policie. Nacisté povolili i fungování některých charitativních organizací jako např. Polský červený kříž či „Rada Główna

34Korboński, S. Polskie państwo, str. 15. 35Tamtéž, str. 16. 15

Opiekuńcza“. Fungovat směly i některé polské banky jako Bank Gospodarstwa Krajowego či Bank Polski, pomocí kterého nacisté zavedli novou samostatnou měnu pro Generální gouvernement. Ta se stejně jako před válkou nazývala złoty, zatímco na územích připojených k Říši platila říšská marka a na územích připojených k Sovětskému svazu rubl.

Co však bylo pro vznikající odboj velmi důležité, na území Generálního gouvernementu platila relativní svoboda pohybu. To ovšem neznamenalo, že by to zde měl vznikající odboj snadné, neboť Gestapo do Generálního gouvernementu soustředilo největší síly ze všech okupovaných zemí.36

To samozřejmě nebyla žádná náhoda. Velitelům Gestapa nebyla historie Polska cizí a již od začátku války předpokládali vznik organizovaného odboje. Právě proto se mezi německo-sovětskými smlouvami uzavřenými bezprostředně před i po německém útoku na Polsko objevuje i smlouva o vzájemné pomoci při ničení polského odboje. A v souladu s jejím zněním spolu gestapo a NKVD spolupracují.37

Jak se záhy po skončení otevřené války ukázalo, tyto obavy nebyly zbytečné. Po překonání prvotního šoku, jakým byla prohraná Obranná válka, začaly po celé zemi spontánně, jak houby po dešti, vznikat tajné partizánské organizace. V mnoha případech se tyto skupiny mohly opřít o strukturu takových předválečných organizací a hnutí jako byly sportovní kluby, harcerské oddíly či svazy veteránů. Kromě toho se mezi sebou začínali kontaktovat členové nejrůznějších politických stran, kteří se začali formovat do lokálních podzemních stranických buněk. V průběhu prvních několika měsíců okupace se na všech okupovaných územích zrodily stovky na sobě nezávislých podzemních organizací, které ovšem instinktivně hledaly kontakty s jinými okolními skupinami a zároveň kontakty na nějaké tajné centrální orgány, které podle předpokladů musely v hlavním městě vzniknout.

Snad první iniciativa ke stvoření centrálně řízeného podzemního vojska vzešla od brigádního generála Michała Karaszewicze-Tokarzewského, který se jako velitel armádního sboru v armádě „Poznaň“ generála Kutrzeby probil z 20. na 21. září 1939 do obklíčené Varšavy. V momentě, kdy bylo 26. září rozhodováno o kapitulaci Varšavy zbavené dodávek vody i elektřiny a neustále ostřelované a bombardované německým vojskem, byl to právě generál Tokarzewski, kdo vyložil generálovi Rómmelovi, veliteli obrany Varšavy, svůj plán zorganizování ozbrojeného odboje v zemi. Zároveň s tímto plánem mu Tokarzewski navrhl,

36Korboński, S. Polskie państwo, str. 18. 37Tamtéž, str. 19. 16 aby jej jmenoval vrchním velitelem vojsk v zemi. Tento návrh měl své opodstatnění, jelikož vrchní velitel armády, maršál Śmigły-Rydz již opustil zemi a byl internován v Rumunsku. Ještě předtím však jmenoval hlavním velitelem právě generála Juliusze Rómmla. Ten však věděl, že spolu s kapitulací hlavního města, bude muset odejít do zajetí i on sám. 38

Situace se ovšem ještě více zkomplikovala, když ještě téhož dne, 26. září, přiletěl do Varšavy vyslanec maršála Rydze-Śmigłyho, major Edmund Galinat s pověřením zorganizovat odboj v zemi, jelikož znal tajné předválečné přípravy pro případné vytvoření tajných vojenských struktur. Ovšem generál Rómmel se rozhoduje jinak. Přijímá původní nabídku generála Tokarzewského a majora Galinata mu dává k dispozici s doporučením, aby jej Tokarzewski jmenoval svým zástupcem. Tokarzewski, jako bývalý velitel VIII armádního sboru v Toruni, věděl, že existovaly jisté plány na utvoření centrálně řízené diverze, za něž odpovídal právě major Galinat, ovšem podrobnosti sám neznal.39

Mimo to se nepodřídil doporučení generála Rómmela a nejmenoval Galinata svým zástupcem a místo toho jej vyzval, aby dohledal a aktivoval svoji předválečnou síť a kontakty. Když se toto ukázalo příliš složité, povolil Galinatovi návrat do Rumunska.

Generál Rómmel mezitím dal k diszpozici Tokarzewskému částku 750 tisíc zlotých, která byla posléze navýšena o dalších 350 tisíc zlotých, které Tokarzewskému poskytl primátor Varšavy, Stefan Starzyński.40

Když Varšava 28. září 1939 kapitulovala, měl již Tokarzewski připravenou koncepci organizace podzemí a základy vojenského štábu skládajícího se z patnácti důstojníků, mezi které rozdělil štábní funkce i velení v jednotlivých centrálních vojvodstvích.

Vůbec první akcí po rozdělení funkcí, získání zbraní, financí, falešných dokladů a dalších nezbytností, měl být atentát. A to nejen tak ledajaký, ale atentát na samotného Hitlera. 41 Jelikož se předpokládalo, že Hitler přijede do Varšavy na slavnostní defilé německých vojsk, atentátníci položili na plánované trase Hitlerovy kolony bombu. Atentát ovšem nebyl úspěšný, jelikož před Hitlerovým průjezdem byly ulice vyklizeny od přihlížejících, což způsobilo, že pozorovatelé, kteří měli dát signál k odpálení nálože, jej dát

38Korboński, S. Polskie państwo, str. 22. 39Tamtéž, str. 23. 40Tamtéž, str. 23. 41Tamtéž, str. 23. 17 nemohli. Osoba, která měla nálož odpálit, neviděla ze sousedních ruin na trasu Hitlerova průjezdu, proto bombu neodpálila.42

Kromě toho Tokarzewski navázal kontakty s představiteli předválečných opozičních stran. Jelikož si však dobře uvědomoval nálady v zemi, zatím se nesoustředil na podobné kontakty s představiteli bývalého vládního tábora, jelikož si byl vědom, že ve společnosti nyní panovala, mírně řečeno, nepříliš přátelská atmosféra k bývalé vládě. Lidé ji neměli ani tak za zlé, že polská armáda válku prohrála, ale spíše to, jak rychlá tato prohra byla. Bývalá vláda byla obviňována ze špatného vedení zahraniční politiky, za nepřipravenost země k válce, za chaotickou mobilizaci a v neposlední řadě za opuštění země vrcholnými politiky i velením armády bezprostředně po prohrané válce.

Za této situace Tokarzewski pochopil, že pokud chce získat podporu obyvatelstva, musí se obrátit především na ta politická uskupení, která neměla nic společného s prohranou válkou. Pod Tokarzewského vedením se tedy uskutečnilo několik setkání vůdců opozičních stran, na nichž bylo dohodnuto zřízení tajné vojenské organizace SZP- Służba Zwycięstwu Polski a jí podléhající GRP- Główna Rada Polityczna (jindy nazývaná Rada Główna Obrony Narodowej). V praxi se mělo jednat o vojensko-politickou organizaci, které měla jednak bojovat s okupanty až do osvobození země, jednak obnovit a reorganizovat armádu v zemi a v neposlední řadě vytvořit dočasnou vládu.43

V čele SZP stál vrchní velitel, který byl nadřazen i GRP a pod sebou měl dva zástupce. Prvním zástupcem vrchního velitele byl jmenován náčelník vojenského štábu a druhým zástupcem předseda rady v GRP.

V územní organizaci SZP byl v čele každého vojvodství velitel vojvodství a v čele každého okresu okresní velitel, vedle nich fungovala Vojvodská rada GRP, popřípadě Okresní rada GRP. Nejníže v hierarchii pak stála buňka, v jejímž čele byl velitel buňky. 44

Kromě toho vznikla v centrále organizace i jednotlivá velitelství pro různé sekce, jako byly např. oddělení sabotáže pod velením majora Niepokólczyckého, oddělení rozvědky pod velením majora Berka či oddělení financí pod velením podplukovníka Thuna aj.

42Korboński, S. Polskie państwo, str. 24. 43Tamtéž, str. 26. 44Tamtéž, str. 26. 18

Teprve v polovině října 1939 poslal Tokarzewski prostřednictvím maďarského vojenského atašé zprávu o vytvoření SZP vrchnímu veliteli polské armády. Problémem se však ukázalo, že Tokarzewski nenapsal konkrétního adresáta zprávy, ale pouze ji adresoval vrchnímu veliteli polské armády. Tím sice byl formálně až do jmenování generála Sikorského dne 7. listopadu generál Śmigły-Rydz, ovšem neformálně v této funkci již vystupoval právě Sikorski. Když tedy onen atašé zprávu předal Śmigły-Rydzovi a teprve od něj se dostala do rukou generála Sikorského, Tokarzewski ještě nemohl tušit, jak tento přehmat rozhodne o jeho budoucí roli v odboji.

Na konci října se Tokarzewski vydal na třítýdenní cestu po Polsku, aby osobně navázal kontakty ve větších městech a také aby přesvědčil vůdce několika menších organizací k připojení se k SZP. Cestu absolvoval v sanitním voze vybaven falešnými lékařskými dokumenty, aby nevzbuzoval podezření či zájem gestapa. Během cesty navštívil mimo jiné i kardinála Adama Sapiehu v Krakově a v Tarnově se postaral o to, aby prostřednictvím třetí osoby byl informován o vzniku SZP vůdce Stronnictwa Ludowého Wincenty Witos, který byl již v té doby vězněn Němci.45

Jak již bylo zmíněno, doručení informací o vzniku SZP generálovi Śmigły-Rydzovi místo generála Sikorského, mělo mít pro Tokarzewského neblahé následky. Generál Sikorski totiž tuto chybu uznal za příklad velké neloajality Tokarzewského, který přece již musel vědět, že vrchním velitelem je Sikorski a ne Śmigły-Rydz a i proto se rozhodl nepodpořit SZP pod Tokarzewského vedením. Sikorski Tokarzewskému již předtím příliš nedůvěřoval a navíc jím vedenou organizaci považoval za příliš blízkou předválečné vládě. Proto se nakonec rozhodl SZP rozpustit a nahradit ji novou organizací. Z francouzského exilu vyhlásil vznik ZWZ- Związek Walki Zbrojnej. Dále bylo rozhodnuto o zbavení Tokarzewského velení a převelení jej na místo velitele ZWZ ve Lvově. Ovšem toto převelení bylo prakticky totožné s rozsudkem smrti nebo vězením, jelikož Tokarzewski před válkou působil jako velitel VI. armádního sboru ve Lvově, byl zde tedy obecně známý, což pro případnou práci v utajení bylo více než nežádoucí.46

Na rozdíl od SZP, jehož velitel sídlil přímo v okupovaném Polsku, velitel ZWZ měl být v bezpečí emigrace a odtud řídit organizaci rozdělenou teritoriálně do 6 částí. Proti tomuto dělení však již od počátku mnozí protestovali, a tak byl tento systém změněn tak, že

45Korboński, S. Polskie państwo, str. 27. 46Tamtéž, str. 29. 19

Tokarzewski se stal velitelem celého území sovětské okupace a velitelem území okupovaného Němci Stefan Rowecki.47

Dalším rozdílem proti SZP byl fakt, že součásti ZWZ již nebyla žádná civilní politická organizace. ZWZ byl tedy organizací ryze vojenskou.

I přes to však v zemi brzy vznikla náhrada i za GRP. Tato nová organizace dostala jméno Polityczny Komitet Porozumiewawczy (PKP) a kladla si za cíl „přípravu armády i obyvatelstva na ozbrojený odpor a dosáhnutí plného vítězství nad okupanty“48. Ačkoliv PKP nebyla pevnou součástí ZWZ, všechny strany v ní zúčastněné prohlašovaly loajálnost a respektování ZWZ jako jediné centrální, vládou povolané organizaci. PKP na svých zasedáních rozhodovalo a diskutovalo o všech otázkách politických, kulturních, hospodářských, ale i společenských či etických. Její rozhodnutí byla prostřednictvím tajných sítí jednotlivých stran šířena po celé zemi.

Tou dobou přijel do země vyslanec emigrační vlády s odpovědí na žádost velitelů ZWZ Tokarzewského a Roweckého, kteří chtěli udržet politickou část organizace v rámci ZWZ podobně, jako to bylo předtím v SZP. Vyslanec Szymański však od vlády přivezl jiné rozhodnutí. Místo civilních komisařů podřízených vojenským velitelům mělo být jmenováno 5 tzv. delegátů vlády, z nichž jeden měl být delegátem hlavním. Tito delegáti měli v rámci možností spravovat vládu v okupované zemi ve shodě s rozhodnutími emigrační vlády. Měli být plně rovnocenní nejvyšším vojenským velitelům a na nich zcela nezávislí.

PKP tak měla být degradována jen do role poradního orgánu delegátů vlády. S tím se ovšem mnozí odmítali smířit, a tak došlo k výměně názorů mezi vůdci politických stran v zemi a vládou v emigraci. I přesto, že PKP oficiálně uznávala emigrační vládu a plně nechávala v její kompetenci zahraniční politiku, doma, v okupovaném Polsku, tou dobou vykonávala činnosti v rozsahu podobném pravomoci vlády v neválčící zemi.49

47Korboński, S. Polskie państwo, str. 31. 48Tamtéž, str. 33. 49Tamtéž, str. 35. 20

Aby více zdůraznila svou nezávislost na ZWZ přejmenovala se PKP na Główny Komitet Polityczny a po problémech se spojením s emigrační vládou po porážce Francie se prohlásil za tzv. hromadnou delegaturu s výlučným právem reprezentovat v zemi emigrační vládu.50

Ovšem poté, co se tato skutečnost donesla k emigrační vládě a ta odmítla tento status GKP potvrdit, GKP sama hromadnou delegaturu rozpustila a vrátila se zpět k cílům vytyčeným pro GKP.

Po porážce Francie došlo k několika zásadním organizačním změnám. Zřejmě nejdůležitější z nich bylo zřízení centrálního velitelství ZWZ v okupovaném Polsku a jmenování jediného, hlavního velitele ZWZ. Tím byl jmenován právě Stefan Rowecki.51

Ke změně došlo i v otázce delegátů vlády. Nyní emigrační vláda jmenovala 3 vládní delegáty. Jednoho pro každé území bývalého Polska tak, aby jeden spravoval území připojené k Říši, druhý území Generálního gouvernementu a poslední území připojená k Sovětskému svazu. Proti tomuto systému sice politici v okupované zemi nadále protestovali a jasně požadovali, aby byl pro celé Polsko jmenován jen jeden jediný hlavní delegát, který by se stal de facto náměstkem premiéra v okupované zemi, to se ale ještě dlouho prosadit nedařilo. Definitivně byla funkce jednoho hlavního delegáta zavedena až v roce 1942, avšak již v dobách třech delegátů bylo pravidlem, že za hlavního delegáta byl uznáván delegát Generálního Gouvernementu se sídlem ve Varšavě.52

Hlavním úkolem vládního delegáta bylo řízení práce tzv. Delegatury vlády, čili nejvyššího zastoupení emigrační vlády v okupované zemi. Vládní delegát byl přímo odpovědný za komunikaci mezi emigrační vládou a domácí politickou scénou. Měl být ve spojení se všemi významnými politickými stranami v zemi a tlumočit jejich návrhy vládě, stejně tak jako předávat rozhodnutí vlády politikům v Polsku. Kromě toho obdržel velké pravomoci i v ovlivňování vojenské sféry podzemního státu. Delegát tedy mohl ve výjimečných případech vydávat politická nařízení nejvyššímu velení ZWZ, stejně jako měl právo kontrolovat rozpočet této organizace. Kromě toho také měl právo od ZWZ dostávat informace o stavu organizace a jejích akcích.53

50Korboński, S. Polskie państwo, str. 40. 51Tamtéž, str. 39. 52Tamtéž, str. 43. 53Tamtéž, str. 49. 21

Samotná Delegatura vlády pak byla svou formou velmi podobná obvyklému vládnímu aparátu v normálně fungující zemi. Obsahovala mnoho různých departamentů (tedy de facto ministerstev), které byly odpovědné za jednotlivá odvětví administrativy. Kromě tzv. Předsednické kanceláře, zajišťující vše potřebné pro práci samotného delegáta, tak byly zřízeny např. departamenty vnitřních záležitostí, informací a tisku, kultury a osvěty, práce a sociálních věcí, průmyslu a obchodu, zemědělství, spravedlnosti, likvidace následků války, veřejných prací a rekonstrukce státu či národní obrany aj.54

Každý z departamentů měl přesně určenou funkci a nutno na tomto místě podotknout, že výsledky práce mnohých z nich byly skutečně impozantní. Tak například departament kultury a osvěty zřídil pod svým opatrovnictvím Tajné centrum výuky (TON), který se staral o zajištění vzdělávání dětí a mládeže od základních škol až po univerzity a z dochovaných statistik je zřejmé, že toto prováděl skutečně masově. A to i přes to, že v případě odhalení hrozilo učitelům i studentům vězení a deportace do koncentračního tábora. O to více je pozoruhodné, že základní školy zřízené TONem navštěvovalo v roce 1942 na 1,5 milionů dětí. Z dalších statistik je třeba uvést přes 100 000 studentů středních škol v roce 1944 a přes 10 000 studentů na tajných vysokých školách v tomtéž roce.55

3. Armia Krajowa

Armia Krajowa ( čes. Zemská armáda) vznikla 14. února 1942 rozkazem generála Sikorského. Jednalo se v podstatě o přejmenovanou ZWZ, která byla díky dlouhodobým snahám mnoha politiků i vojáků spojena s několika dalšími významnými odbojovými skupinami jako byly např. Bataliony Chłopskie, Narodowa Organizacja Wojskowa, Socjalistyczna Organizacja Bojowa, Obóz Polski Walczącej, Tajna Armia Polska a další. Přejmenování bylo zvoleno jednak proto, aby žádná z dosavadních samostatných skupin nebyla znevýhodněna, ale hlavně proto, aby byl vyzdvihnut charakter nové organizace jako jednotné, velké, domácí Zemské armády. Jako jediné a všechny doposud samostatné skupiny zastřešující organizace. Jako pravé polské armády v okupované vlasti. I proto byl zvolen název Zemská armáda. V podstatě jediné tři odbojové skupiny, které se k utvářející se Zemské

54Korboński, S. Polskie państwo, str. 58. 55Tamtéž, str. 57. 22 armádě nepřipojily, byly: krajně levicová Polska Armia Ludowa, komunistická Armia Ludowa a část krajně pravicové NSZ (Narodowe Siły Zbrojne).56

I přes to z Armie Krajowe (AK) vyrostla jedna z největších odbojových armád v Evropě, kterou v létě 1944 tvořilo přes 380 000 vojáků.57

V čele AK stál vrchní velitel a samo vrchní velitelství bylo rozděleno do 31 štábních jednotek, mezi kterými zřejmě nejdůležitější byly: organizační oddíl, velení operací spolu s podléhajícím mu oddílem informací a rozvědky, velení komunikace a spojení, kancelář informací a propagandy a v neposlední řadě velitelství KEDYWu, čili velitelství diverze.

Teritoriálně byla země ve strukturách AK rozdělena z počátku na 3 části (oblasti Lvovská, Bialostocká a západní), později oblast Bialostocká nahrazena oblastí Varšavskou. Každá oblast se dále dělila na okruhy, které odpovídaly předválečným vojvodstvím, každý okruh se dělil na obvody, odpovídající předválečným okresům a obvody dále na buňky, shodné s jednotlivými vesnicemi.

Centrální vojvodství podléhala bezprostředně rozkazům Vrchního velení AK, v čele každé nižší úrovně stál příslušný velitel spolu se štábem. Nejnižší organizační jednotkou byla četa, skládající se z třech družin. Každá družina byla dále dělena na 3 sekce. V každé sekci bylo 5 vojáků. Jednotlivé čety se pro bojové akce spojovaly v roty a roty poté v prapory.

Zemská armáda měla k dispozici i vlastní důstojnické školy (např. jen v roce 1944 se v nich učilo 4275 budoucích důstojníků58), ale dokonce také vlastní továrny zbraní, ve kterých vznikal mimo jiné populární samopal Błyskawica nebo samopal Kis.59

4. Špionáž AK

AK byla velmi aktivní také ve špionáži, kde se jí podařilo mnoho významných úspěchů. Za zmínku zde stojí minimálně odhalení a zmapování testovacího centra raket V-2 v Peenemünde, na které byl díky informacím rozvědky AK proveden v noci ze 17. na 18. března 1943 spojenecký nálet. Poté co bylo výzkumné středisko těchto raket přesunuto do vesnice Blizna pod Mielcem v okupovaném Polsku, se rozvědce podařil ještě o poznání

56Korboński, S. Polskie państwo, str. 58. 57Tamtéž, str. 59. 58Tamtéž, str. 56. 59Tamtéž, str. 64. 23 husarštější kousek, když po jednom nepovedeném odpalu získala celou, prakticky nepoškozenou raketu V-2, která byla později rozebrána na části a poslána k prozkoumání britským expertům.60

Jinou povedenou akcí špionážního oddělení AK bylo získání plánů tzv.Atlantického valu, které se povedlo získat Kazimierzovi Leskemu, jenž v přestrojení za německého generála působil v okupované Francii.

Špionážní oddělení AK bylo natolik dobře fungující rozvědkou, že se kromě výše zmíněných operací nezřídka dostávalo k citlivým informacím ohledně samotných německých velitelů v okupované zemi. Díky těmto informacím bylo možné provést atentáty na mnohé představitele okupační správy.

Avšak polští agenti byli velmi cenění i západními spojenci. Polská rozvědka tak podala na západ nejen zprávu o připravovaném německém útoku na Sovětský svaz či Jugoslávii, ale také jako první podrobně popsala systematické vyvražďování Židů v Osvětimi, kam se dokonce nechal jeden z členů podzemní armády dobrovolně zavřít, aby tábor podrobně zmapoval, pomohl v organizování vnitřního odboje a poté se zprávou o táboru z Osvětimi utekl.61

Tyto a mnohé další informace na západní spojence silně zapůsobily. Polští špioni získali na západě tak dobré jméno, že sám britský generál Hayes Kroner – zástupce šéfa britské vojenské rozvědky prohlásil: „ Polská armáda má nejlepší rozvědku na světě. Její hodnota je pro nás neocenitelná. Bohužel výměnou jim můžeme poskytnout tak málo“62

Armia Krajowa se pochopitelně musela potýkat také s německými protiakcemi a rozsáhlým zatýkáním. Němci se logicky snažili celou organizaci zničit nebo alespoň co nejvíce poškodit její struktury. I když AK byla během celé okupace schopná zatčené velitele rychle nahrazovat novými, tak ji ani ztráta několika členů vyššího velení neochromila. AK tak okupantům vždy dokázala, že ani nejrozsáhlejší zatýkání ji nemohou zastavit a zároveň svým zatčeným členům ukázat, že na ně nezapomněla a že je jen tak neobětuje. Tomuto účelu mělo sloužit mnoho pokusů o osvobození vězněných členů organizace.

60Korboński, S. Polskie państwo, str. 64. 61Biogram rotmiszrz Witold Pilecki.In: pilecki.ipn.gov.pl [online]. Staženo: 2. 4. 2017. Dostupné z: http://pilecki.ipn.gov.pl/rp/biogram/7081,dok.html?poz=3 62Śledziński, Kacper. Oddział II KG AK w walce z III Rzeszą. In: Gałęzowski, Marek a kol. Wielka Księga Armii Krajowej. Kraków: Znak Horyzont 2015. 554 s. strana 312. 24

5. Osvobozování vězňů

Například na podzim roku 1941 byl pomocí zajímavé lsti vysvobozen Stanislaw Miedza Tomaszewski „ Malarz“, který byl tou dobou již několikátý týden brutálně vyslýchaný v nechvalně známé věznici Pawiak. Bylo mu jasné, že déle už nevydrží, a tak pomocí propašovaných dopisů žádal své spolubojovníky jen o jedno - o jed, kterým by vše mohl sám co nejrychleji ukončit. Jeho kolegové se však rozhodli jinak – dostat jej na svobodu pomocí lsti. A tak jej vězeňský lékař, spolupracující s AK, během prohlídky chrupu úmyslně nakazil tyfem. Němci se báli rozšíření epidemie ve věznici a svolili „Malarze“ převést k léčbě do nemocnice. Tam mu jiný lékař spolupracující s AK doporučil předstírání akutního zánětu slepého střeva. Mezitím již spolubojovníci z AK hledali po městě tělo podobného, nedávno zemřelého člověka, které by mohlo být během operace vyměněno se skutečným „Malarzem“ a Němcům mělo být poté sděleno, že pacient operaci bohužel nepřežil. Tak se skutečně stalo, Němci lsti uvěřili a Tomaszewski se znovu ocitl na svobodě.63

Podobně- také z nemocnice- byl o nějaký čas později osvobozen Jan Karski – jeden z nejslavnějších kurýrů podzemní armády. Během jeho osvobození se však AK nemusela příliš namáhat vymýšlením propracovaných plánů, tentokrát stačilo uplatit strážníka hlídajícího Karského pokoj a ten pozdě v noci prostě usnul.

Zdánlivě jednoduchou metodu zvolila podzemní armáda také při pokusu o osvobození bývalého primátora Varšavy Stefana Starzyńského. Ten byl vězněný v samotné Varšavě, v později nechvalně proslaveném vězení Pawiak. V roce 1939, kdy se sem Starzyński dostal, zde však stále ještě pracovalo mnoho polských dozorců, kteří měli často kontakty na podzemní organizace a netrpěli přílišnou loajalitou k novým mocipánům. Polští dozorci tedy své německé kolegy jednoduše opili a poté se vydali otevřít celu bývalého primátora. Vše probíhalo zdánlivě bez problémů. Překvapením se ukázal až moment otevření primátorovi cely, když ten, po sdělení, že jej přišli osvobodit, odmítl celu opustit. Nechtěl totiž ohrozit nikoho z polských dozorců a také se domníval, že mu z německé strany žádný velký trest nehrozí a brzy bude propuštěn na svobodu. Toto se později bohužel ukázalo jako zcela zcestné

63Pawlina, Sebastian: Żywe trupy i ucieczka na golasa. Jak AK odbijała więźniów z rąk gestapo? In: cieka- wostkihytoryczne.pl [online]. Staženo 2. 4. 2016. Dostupné z: http://ciekawostkihistoryczne.pl/2014/04/30/tyfus-i-ucieczka-na-golasa-jak-armia-krajowa-odbijala-wiezniow-z- rak-gestapo/ 25 a Starzyński byl těsně před Vánoci 1939 převezen do Berlína a Podzemí s ním ztratilo kontakt. Konce války se Starzyński již nedožil. Kdy a kde zemřel, ovšem zůstává záhadou.64

Úspěšnější byla AK v případě osvobození Alfreda Paczkowského, jiným jménem Wania. Toho Němci celkem náhodou zadrželi po jedné akci koncem roku 1943, když se zlomenou nohou čekal v lese na příchod svých kolegů. Byl uvězněn ve věznici v Pinsku, v dnešním Bělorusku. Ovšem tato věznice byla ohrazena pět metrů vysokou zdí a přímo ve městě se nacházela německá kasárna s téměř třemi tisícovkami vojáků. I přesto bylo rozhodnuto o jeho osvobození. Naplánování této operace dostal za úkol poručík Jan Piwnik, pseudonym Ponury. 18. ledna 1943 bylo vše připraveno a do detailů promyšleno. Nejdříve bylo přerušeno telefonní spojení věznice s okolním světem. V 16:55 pak přijel k hlavní bráně automobil, ze kterého vystoupil muž v uniformě důstojníka SS a tvrdil, že jede k zástupci velitele věznice. Strážný otevřel bránu. V tu stejnou dobu se do areálu dostala přes zeď i druhá skupina partyzánů. Dále šlo již vše velmi rychle – několik strážných bylo zastřeleno a Wania ,spolu s několika dalšími vězni, osvobozen. Těžko uvěřitelná akce se stala faktem. Velitel akce Jan Piwnik a jeho zástupce Jan Rogowski, pseudonym Czarka za její provedení získali nejvyšší polské válečné vyznamenání, řád Virtuti Militari.65

Když byl v noci z 22. na 23. března 1943 zatčen desátník Jan Bytnar, pseudonym Rudy, ještě nikdo netušil, že se právě začíná odehrávat jeden z nejznámějších příběhů osvobození vězňů v okupované Varšavě. Když se totiž o zadržení dozvěděli Bytnarovi spolubojovníci, okamžitě se rozhodli pro jeho osvobození. Bytnar byl převezen do obávané věznice Pawiak, ze které byl však často převážen do sídla gestapa v Aleji Szucha, kde byl krutě vyslýchán a mučen. Avšak AK měla v sídle gestapa svého informátora. Byl jím prodavač čokolády Zygmunt Kaczyński, ps.“Wesoły“, který právě díky prodeji tohoto nedostatkového zboží byl i mezi německými gestapovci v Aleji Szucha vítaným hostem. Tak mohl vzniknout plán, kdy připravení vojáci podzemní armády čekali na trase přejezdu mezi sídlem gestapa a věznicí na Pawiaku na pokyn „Wesołego“, který je měl upozornit, až si bude jist, že auto, které vyjíždí z budovy sídla gestapa, veze právě Bytnara. A tak se také stalo. Wesoły, těšící se důvěře gestapáků přiběhl do jedné z kanceláří a poprosil, zda si může zatelefonovat. Když mu toto bylo dovoleno, vytočil číslo a oznámil: „ Halo, zboží je poslané. Odeberte si jej prosím!“. O několik ulic dál se po pár minutách od tohoto telefonátu rozezněly

64Pawlina, Sebastian. Odbijanie więźniów. In: Gałęzowski, Marek a kol. Wielka Księga Armii Krajowej. Kraków: Znak Horyzont 2015. 554 s. str. 221. 65 Tamtéž, str. 246-250. 26 střely a začal útok na automobil převážející vězně. Němci se snažili situaci ovládnout, ale marně. Bytnar a několik dalších vězňů bylo v samém centru okupované Varšavy osvobozeno. Avšak ani AK se z tohoto triumfu nemohla radovat dlouho – těžce raněný a krutými výslechy vyčerpaný Bytnar o několik dní později zemřel. Tímto však celá historie neskončila. AK se rozhodla pomstít se Bytnarovým mučitelům. Nešlo však jen o pouhou pomstu, ale zároveň o snahu eliminovat příslušníky gestapa, kteří o varšavských Szarych Szeregach znali nejvíce informací a také zvětšit strach v řadách samotného gestapa. Znovu byla tedy povolána do akce výborně fungující rozvědka AK s cílem zjistit, kdo konkrétně vyslíchal Bytnara. Netrvalo dlouho a rozvědka přišla s dvěma jmény: SS- Herbert Schulz i SS-Rottenführer Ewald Lange. Na oba byl vydán rozkaz k likvidaci. První byl 6. května zabit Schulz a k jeho tělu byla přilepena zpráva vysvětlující důvody atentátu. Lange byl poté zastřelen 22. května.66

O tom, že celá tato akce na Němce silně zapůsobila, svědčí i to, že když se jim 30. června 1943 dostal do rukou velitel podzemní armády Stefan Grot-Rowecki, celé sídlo gestapa obklíčila velká jednotka SS, která měla zabránit případnému pokusu o jeho osvobození. I tak se však Němci pro jistotu rozhodli převést Grota-Roweckého z Varšavy do Berlína.67

Celkem se během podobných akcí AK podařilo osvobodit několik stovek vězňů. Za zmínku jistě stojí i osvobození vězňů z věznice gestapa v Grojci či především z koncentračního tábora Gęsiówka, na který partyzáni zaútočili v prvních dnech Varšavského povstání a osvobodili z něj 348 vězňů, převážně Židů.68

6. Nejslavnější akce AK

Zemská armáda během svého působení uskutečnila mnoho odvážných a dobře naplánovaných operací. Kromě výše popsaného osvobození Jana Bytnara se v samotné Varšavě odehrálo ještě několik podobně proslavených akcí. Zřejmě nejslavnější z nich byl úspěšný atentát na velitele SS a policie varšavského distriktu generálního gouvernementu Franze Kutscheru. Kutschera byl jmenován do této pozice Himmlerem 25. září 1943 a velmi

66 Pawlina, Sebastian. Odbijanie więźniów. In: Gałęzowski, Marek a kol. Wielka Księga Armii Krajowej. Kraków: Znak Horyzont 2015. 554 s. str. 240. 67 Gałęzowski, Marek . Kluczowe postaci Armii Krajowej. In: Gałęzowski, Marek a kol. Wielka Księga Armii Krajowej. Kraków: Znak Horyzont 2015. 554 s. str. 100. 68 Gęsiówka – areszt i obóz przy ul. Gęsiej.In: sztetl.org.pl [online]. Staženo 4. 3. 2017. Dostupné z: http://www.sztetl.org.pl/pl/article/warszawa/13,miejsca-martyrologii/3549,gesiowka-wiezienie-i-oboz-przy-ul- gesiej/?action=viewtable. 27 rychle se dal poznat jako krutý a nelítostný člověk, který ve Varšavě a okolí zavedl dosud nevídaný teror, na varšavských ulicích byly téměř každý den organizovány tzv.lapanki, během kterých byli zatýkáni zcela náhodní lidé, kteří byli později vyváženi na práci do Říše či do koncentračních táborů. Krom toho se prakticky každý den konaly veřejné popravy a popraven mohl být snadno i člověk, který žádné nařízení neporušil. Za této situace vydal polský podzemní soud na Kutscheru rozsudek o trestu smrti. Naplánováním atentátu byl pověřen sám velitel elitní jednotky KEDYW Zemské armády August Fieldorf, pseudonym Nil. Problémem však bylo to, že Kutschera, vědom si síly polského odboje, nikdy nevystupoval na veřejnosti, tudíž nikdo nevěděl, jak vypadá, ale dokonce ani jak se jmenuje. Veškeré rozkazy a nařízení pro civilní obyvatelstvo vyvěšované na veřejných prostranstvích byly podepsány pouze jako „velitel SS a policie varšavského dsiktriktu“ zcela bez jména.69 Prvním krokem, který musela Zemská armáda učinit, bylo tedy zjistit, kdo se za vydávanými nařízeními vlastně skrývá. Tímto nelehkým úkolem byla opět pověřena rozvědka AK. Již v prosinci 1943 se podařilo velitele SS identifikovat Aleksandrovi Kunickému, pseudonym Rayski, který několik dní sledoval varšavské velitelství SS a policie, na základě čehož zjistil, kterým automobilem přijíždí Kutschera do práce a později dokonce odhalil, kde bydlí. Tyto informace předal veliteli jednotky „Agat“ (Anti-Gestapo) Adamowi Borysowi, pseudonym Pług a ten dále veliteli Kedywu Fieldorfovi. Na poradě bylo rozhodnuto o dalším sledování Kutschery za určením stoprocentního potvrzení, že se jedná skutečně o onoho velitele SS. Kutschera byl tedy neustále sledován. Mezitím se rozvědce AK podařilo získat fotografii generála Kutschery, která potvrzovala, že sledovaný generál SS je skutečně on. Bylo tedy rozhodnuto o provedení atentátu. Tímto byl pověřen I. pluk Agatu, pod velením Bronisława Pietrasiewicze, pseudonym Lot. 1. února 1944 bylo vše přichystáno. V 9:10 v plánovaném místě atentátu vjel do cesty limunzíně Kutschery automobil řízený Michałem Issajewiczem, pseudonym Miś. Dále vše již probíhalo rychle. Velitel akce, Pietrasiewicz, přiběhl k zablokovanému autu a z blízka postřelil Kustcheru i řidiče jeho limuzíny. O chvíli později přiběhl další z vojáků, pseudonym Kruszynka a také on střelil do obou mužů v autě. Aby měli vojáci jistotu, že Kutschera nepřežije, vytáhli jej z auta a střelili ještě jednou. Bylo po všem. Akce skončila úspěšně.70 Obávaný velitel varšavského SS byl mrtev.

Další povedenou akcí v samotné Varšavě bylo přepadení vozu převážejícího téměř 106 milionů tehdejších zlotých. O této akci bylo rozhodnuto z důvodů nedostatečných financí na

69 Königsberg, Wojciech, Słynne akcje armii krajowej, In: Gałęzowski, Marek a kol. Wielka Księga Armii Krajowej. Kraków: Znak Horyzont 2015. 554 s. str. 192. 70 Tamtéž, str. 195. 28 rozsáhlé aktivity podzemního státu. Přepadení se odehrálo 12. srpna 1943 a zajistilo Zemské armádě dostatek financí na mnoho dalších měsíců jejího fungování, včetně nákupů zbraní, výbušnin a dalšího materiálu. Když Němci vyvěsili plakáty nabízející 5 milionů zlotých odměny za dopadení pachatelů přepadení, AK ve městě přelepovala tato ohlášení svými vlastními, kde slibovala 10 milionů zlotých tomu, kdo podá informace o dalším takto velkém transportu hotovosti.71

Když 20. srpna 1943 Němci zatkli přes 270 obyvatel městečka Końskie ve středním Polsku pro podezření spolupráce s odbojem, rozhodla se jim AK ukázat, že je tento krok v žádném případě nemůže oslabit. Dalším cílem také bylo dodat naději obyvatelům městečka a zlikvidovat konfidenty. Před půlnocí 31. srpna tedy zaútočilo několik skupin partyzánů na městečko. Během několika okamžiků bylo celé Końskie ovládnuté partyzány. A to i přes to, že útočících partyzánů bylo zhruba 80 a ve městě bylo dislokovaných téměř 1800 německých vojáků.72 Partyzáni se však schválně rozdělili do několika skupin, aby vzbudili dojem, že jich je o mnoho více, vypnuli osvětlení ve městě a přerušili telefonní spojení do německých kasáren. Němci se tedy domnívali, že se jedná o útok značných partyzánských sil a v podstatě neopustili kasárna, ze kterých pouze stříleli do černé tmy, ze které sami byli ostřelováni. Jiná skupina partyzánů mezi tím vykonala pět rozsudků smrti na konfidentech a po zhruba dvou hodinách se partyzáni z městečka stáhli. O šoku, který utrpěla německá posádka ve městě, svědčí i fakt, že ve zprávě o nočním přepadení městečka odhadli Němci partyzánské síly útočící na Końskie na 500 osob včetně kavalerie a vybavených protipancéřovými děly73. Ve skutečnosti se jednalo o 80 vojáků bez kavalerie i bez děl. Końskie po této operaci obdrželo speciální status tzv. Banditenstadt, určeného pro oblasti, kde byl odboj obzvláště aktivní.74

71 Königsberg, Wojciech, Słynne akcje armii krajowej, In: Gałęzowski, Marek a kol. Wielka Księga Armii Krajowej. Kraków: Znak Horyzont 2015. 554 s. strana 214. 72 Tamtéž, str. 215. 73 Tamtéž, str. 217. 74 Tamtéž, str. 217. 29

7. Varšavské povstání

Jednoznačně nejznámější a také nejdiskutovanější akcí polského odboje bylo Varšavské povstání. Začalo 1. srpna 1944 v situaci, kdy se k městu velmi rychle blížila z východu Rudá armáda. Jeho cílem bylo především opanovat město tak, aby v momentě, kdy do něj vstoupí Rudá armáda, mohlo představit vlastní vládu a ukázat tak, že to Poláci jsou zde hospodářem. Šlo tedy primárně o to co nejrychleji obsadit strategické pozice ve městě a setrvat v nich do příchodu Sovětů. Důvodem této taktiky byla domněnka, že pokud se toto podaří a vstupující Sověty ve městě přivítá fungující polská vláda ovládající město, bude její vyjednávací pozice poměrně silná a Sověti s jejími názory budou muset počítat, v konečném důsledku tak nedojde k ustanovení loutkové sovětské vlády.

Samotné povstání pak mělo být podle rozhodnutí nejvyššího velení AK připojeno k již probíhající operaci „Bouře“, která měla za cíl útočit na německá postavení za frontovou linií tak, aby z jedné strany usnadnila postup útočícím Sovětům a také, aby mohla sovětské jednotky přivítat v Polsku v roli hospodáře, podobně, jako tomu mělo být v samotné Varšavě. Nutno říci, že v mnoha polských městech na východ od řeky Visly se tento plán zpočátku dařilo plnit.

Definitivní rozhodnutí o čase vypuknutí povstání bylo dohodnuto pouhý den předem, 31. července 1944. Toho dne se nejprve velitel AK generál Tadeusz Bór-Komorowski setkal s představiteli Hlavní komise Rady národní jednoty, aby s nimi konzultoval, zda souhlasí s povstáním a zjistil, jak dlouho by trvalo, než by civilní administrativa přejala vládu nad městem. Hlavní komise vyjádřila svůj souhlas s povstáním a na druhý dotaz odpověděla, že civilní úřady budou schopny začít fungovat během pouhých dvanácti hodin od vojenského ovládnutí města.75

Když Bór-Komorowski získal tyto odpovědi, setkal se v 18 hodin s nejvyšším velením AK ve městě a s delegátem emigrační vlády Jankowskim. Na této schůzi nejprve plukovník Antoni Chruściel , pseudonym Monter přítomné informoval, že sovětské tanky již stojí u čtvrti Praga na pravém břehu řeky Visly a obsadily mnoho vesnic v blízkém okolí města. Velení AK došlo k závěru, že hlavní sovětský útok na Varšavu může začít každou chvíli a pokud mají být uskutečněny cíle povstání, musí vypuknout bez dalšího očekávání. Vládní delegát Jankowski se po další debatě a ujištění o připravenosti podzemní armády k zahájení

75 Korboński, S. Polskie państwo, str. 176.

30 operace obrátil na generála Bora-Komorowského a prohlásil: „Dobře, tak tedy začněte“.76 Bór-Komorowski se poté obrátil na plukovníka Chruściela a řekl: „ Zítra v 5 hodin odpoledne začněte akci“.77

Když 1. srpna 1944 v 17 hodin povstání skutečně začalo, měla Zemská armáda v samotném městě k dispozici 32 500 vojáků a další 4000 na varšavských předměstích. K povstání se dále připojily jednotky NSZ o síle 800 vojáků, komunistické AL o síle 500 vojáků a dalších 100 povstalců se hlásilo k jednotkám PAL. Dále se k povstání připojila jednotka Židů, pluk Slováků, Gruzínci, skupina sovětských vojáků osvobozená povstalci z německého zajetí, několik Francouzů a také anglický letec John Ward.78 Stav výzbroje povstalců byl však více než tristní, mnoho z nich zpočátku nebylo vůbec vyzbrojených a zbraně se jim podařilo získat až později, buď přímo v boji na Němcích, nebo ze spojeneckých shozů.

Němci proti povstalcům během bojů nasadili celkem kolem 50 000 dobře vyzbrojených vojáků. Tento počet však nezahrnuje veškeré Němci nasazené síly. Je k němu tedy nutné ještě připočíst letce každodenně bombardující Varšavu, dvě pancéřové divize SS- SS Herman Goering a SS Wiking, dále 73. divizi pěchoty a posádku obrněného vlaku, síly, které se v některém momentě do potlačování povstání zapojily. Němci při potlačování povstání neváhali město často bombardovat a také použít k jeho ničení dělostřelectvo – 188 děl ráže 600 mm.79

I přes tak obrovskou převahu se povstalcům podařilo v prvních dnech povstání opanovat většinu Varšavy, včetně centra města. Němcům se ovšem podařilo udržet mnoho strategických objektů, jako kasárna, vojenská velitelství atd., která se proměnila doslova v pevnosti a povstalci při útocích na tyto pozice utržili těžké ztráty.

Avšak na územích, která povstalci dobyli, začala přesně podle plánů fungovat civilní administrace, policie i soudy.80

Povstalcům se časem podařilo dobýt i některé z výše zmíněných německých pevností, jako např. Velitelství policie, telefonní ústřednu nebo budovu tzv. PASTY (Polská telefonní centrála a.s.). Povstalci bojovali velmi obětavě, ale postupem času se začínala projevovat německá převaha. Němci především mohli město bombardovat prakticky bez rizika ztráty

76 Korboński, S. Polskie państwo, str. 176. 77 Tamtéž, str. 176. 78 Tamtéž, str. 186. 79 Tamtéž, str. 187. 80 Tamtéž, str. 188. 31 letadel, jelikož povstalci neměli téměř žádné protiletecké zbraně. Za celou dobu trvání povstání se jim tak podařilo sestřelit pouze jediný letoun.81 Mnohem složitější situace čekala Němce na zemi, kde bylo zničeno mnoho jejich tanků a obrněných vozidel. V Operačním deníku německé 9. armády tak najdeme i takovéto zprávy: k datu 5. srpna: „Povstalci se brání všude a velmi tvrdě“.82 Nebo k 15. srpnu: „ Nelze uskutečnit ve Varšavě větších postupů. Do Varšavy přijíždí nové vybavení 040,60 cm hmoždíř „Karl“.“83 Velmi zajímavá je zmínka z 28. srpna: „ Vlastní ztráty k 28. 8. činí 91 důstojníků a 3770 řadových vojáků. Ztráty v bojích o Staré Město jsou průměrně 150 denně.“84 Ještě 5. září, více jak měsíc od začátku povstání je v německém Operačním deníku psáno:“ Boje ve Varšavě se odehrávají s celou surovostí.“85 V tu chvíli už však povstání dávno nemělo šanci na úspěch. Sovětský postup se zastavil a Němci byli rozhodnuti povstání utopit v krvi. Město dobývali část po části a v těch, které již dobyli, neváhali vraždit povstalce i civilisty ve velkém. Když Němci dobyli např. čtvrť Wola, pozabíjeli zde 38 000 civilistů. Dalších 35 000 civilistů bylo vyvražděno, když 2. září padlo Staré Město.86

I přes veškeré úsilí a oběti povstalců v září již padala obrana jedné čtvrti za druhou. Stále nepoměrně hůře vyzbrojení a zásobovaní povstalci do boje bez většího odpočinku posílali všechny síly, které ještě měli k dispozici, ale situace byla den ode dne více tragická. 2. října 1944 po těžko uvěřitelných 63 dnech tvrdých bojů tak povstalci kapitulovali. Tou dobou už drželi pouze jedinou varšavskou čtvrť- Śródmieście, která tak zůstala Němci nedobytá. Povstalcům se navíc podařilo vyjednat celkem zajímavé podmínky kapitulace, Němci například slíbili uznávat povstalce za regulérní vojsko a tudíž se k nim chovat podle pravidel Ženevských konvencí.87

Nicméně polské ztráty byly hrozivé. Čítaly 10 200 padlých, 7000 těžce raněných a 5000 nezvěstných vojáků, celkem tedy 22 000 povstalců, kteří se konce povstání buď nedožili nebo byli těžce raněni. Civilní ztráty byly ještě mnohonásobně horší, odhaduje se, že během povstání zemřelo 150-200 tisíc obyvatel Varšavy.88

81 Korboński, S. Polskie państwo, str. 189. 82 Tamtéž, str. 189. 83 Tamtéž, str. 190. 84 Tamtéž, str. 190. 85 Tamtéž, str. 190. 86 Tamtéž, str. 190. 87 Tamtéž, str. 191. 88 Tamtéž, str. 64. 32

Ale ani německé ztráty rozhodně nebyly zanedbatelné. Během dvouměsíčních bojů ve městě podle velitele protipovstaleckých sil Ericha von dem Bach-Zelawskeho zemřelo 10 000 vojáků, 7000 bylo nezvěstných a 9000 raněných, celkem tedy cca 26 000, kteří v boji nějakým způsobem utrpěli.89

O tom, zda bylo rozhodnutí o povstání správné či nikoli se v Polsku dodnes vedou diskuze. Ani dnes však není zcela jasné, proč se zastavila do té doby rychle postupující Rudá armáda. Mnohé však napovídá tomu, že její zastavení bylo cynickým krokem Stalina, jak se zbavit demokratického polského podzemního státu německou rukou. Jen těžko lze jinak vysvětlit to, že se do té doby rychle postupující sovětská vojska nejen před bojující Varšavou zastavila, ale i povstalcům v různém stupni boje komplikovala. Například, když se jednotky Zemské armády z východní, již osvobozené části země snažili přijít hlavnímu městu na pomoc, byly Sověty odzbrojovány a zatykány.90 Nebo fakt, že letadlům západních spojenců bylo zakázáno užívat při leteckém zásobování povstalců blízká letiště pod sovětskou kontrolou a musely tak létat bez mezipřistání z Itálie. Samotní Sověti pak povstání leteckým zásobováním dlouho vůbec nepodporovali a k takové podpoře sáhli až 13. září91, 43 dní od začátku povstání, když již byl jeho osud zpečetěn.

8. Další odbojové organizace

V okupovaném Polsku samozřejmě fungovalo daleko více odbojových organizací než pouze Zemská armáda (AK). Zemská armáda však byla nejen jednoznačně největší organizací, víc než desetinásobně větší než-lidruhá největší Armia Ludowa, ale především byla jedinou uznanou armádou podzemního státu a tedy jedinou všemi demokratickými uskupeními plně respektovanou armádou. Jestliže na začátku okupace existovala situace, kdy téměř každá z větších politických stran tvořila svoji vlastní ozbrojenou složku, tak postupné sjednocování těchto uskupení dospělo do situace, kdy vznikla jediná podzemní, téměř všemi respektovaná armáda, stvořená z mnoha jiných menších organizací. Právě proto došlo po jejím vzniku v roce 1942 k pojmenování organizace na Zemskou armádu, což mělo z jedné strany vyjadřovat její všeobecnost a univerzalitu, z druhé jasně ukázat, že se jedná o organizaci zcela novou, sloučenou z mnoha jiných, a proto muselo dojít k přejmenování,

89 Korboński, S. Polskie państwo, str. 191. 90 Tamtéž, str. 193. 91 Tamtéž, str. 195. 33 neboť malé organizace se neměly pouze připojit k dosud největší ZWZ, nýbrž společně vytvořit novou, jednotnou celostátní a apolitickou armádu. Zemskou armádu.

Dá se říci, že v podstatě téměř všechny významnější podzemní organizace se staly součástí AK. Organizací, které tak neučinily a byly schopné aktivně působit proti německým okupantům, bylo v celé zemi velmi málo. Snad jen čtyři či pět. Nejvýznamnější z nich byla komunistická Armia Ludowa. Ta vznikla původně pod názvem Gwardia Ludowa začátkem roku 1943 a byla v podstatě ozbrojenou složkou polské komunistické strany, v té době nesoucí název PPR (Polska Partyja Robotnicza). Během sjednocování polského odboje proběhlo jednání představitelů podzemního státu s představiteli PPR o možnostech spolupráce. Vzhledem k diametrálně odlišným názorům však k dohodě o spolupráci nakonec nedošlo. Tato neshoda však posloužila komunistům jako záminka k napadání delegatury vlády i samotné AK jako „kapitalistických organizací zneužívajících polský lid.“ 92 V noci z 31. prosince 1943 na 1. ledna 1944 došlo ke sjednocení PPR s Dělnickou stranou polských socialistů (RPPS), čímž vznikla poněkud honosně nazvaná Zemská národní rada (KRN). 93Jedním z jejich prvních kroků bylo přejmenování Gwardie Ludowé na Armii Ludowou. Jejím velitelem se stal generál Michał Żymierski, pseudonym Rola. Armia Ludowa byla výrazně aktivní především za řekou Bug, to je na východě země, kde byla podporovaná a spolupracovala se sovětskými partyzány. Nutno podotknout, že aktivně vystupovala nejen proti Němcům, ale taktéž proti jednotkám národoveckého NSZ a nezřídka i samotné AK.94

Další z významnějších organizací, která se nepřipojila k AK, byla již výše zmíněná krajně pravicová NSZ ( Narodowe Siły Zbrojne). U této organizace je však problém poněkud komplikovanější, neboť se během slučovací akce rozpadla na dvě části, z nichž jedna (čítající 10-15 tisíc vojáků) uznala AK jako jednotnou podzemní armádu a přidala se k ní a druhá, zřejmě radikálnější a také o poznání větší část, toto odmítla a dále působila samostatně. NSZ byla politicky svázána s předválečným Národně-radikálním táborem (ONZ), který měl svůj vzor v italském fašismu, avšak na rozdíl od něj byl výrazně antisemitský. To se projevovalo i v pronásledování skrývajících se Židů. NSZ dokonce v roce 1943 v rámci tzv. očištění od Židů zabila dva vysoké důstojníky Zemské armády95. V červenci 1944 poté jiné dva členy AK unesli a předali Němcům.96 Kromě antisemitismu je občasná spolupráce s Němci vojákům

92 Korboński, S. Polskie państwo, str. 117. 93 Tamtéž, str. 117. 94 Tamtéž, str. 117. 95 Tamtéž, str. 110. 96 Tamtéž, str. 110. 34

NSZ nejčastěji kladena za vinu, neboť s blížící se sovětskou armádou mnoho členů NSZ uznávalo za mnohem větší ohrožení polského národa sovětský komunismus než Němce. I proto NSZ velmi aktivně působila proti Armii Ludowé a sovětským partyzánům, nezřídka právě za tichého souhlasu Němců nebo lokálně i při přímé spolupráci. Za zmínku však jistě stojí i fakt, že to byli právě partyzáni patřící k NSZ, kdo koncem války při ústupu před sovětskou armádou vkročili na území protektorátu a osvobodili zde německý koncentrační tábor v Holišově.97

Další organizací, která se nepodřídila AK, avšak již mnohem menší, nežli dvě předchozí, byla krajně levicová Polská lidová armáda (PAL). Samotná PAL však vznikla až začátkem roku 1944 a byla úzce spjata s takzvanou Centralizací, což byl orgán vytvořený ve spolupráci několika levicových stran. Jedinou skutečnou silou PAL byla Lidová milice RPPS ( Dělnické strany polských socialistů), tvořená několika stovkami bojovníků v čele s generálem Julianem Skokowským.98

Zajímavá je také situace tzv. Batalionů Chłopských, což byla původně ozbrojená organizace polských lidovců, působící převážně na venkově. Bataliony Chłopskie, tvořené cca 100 000 vojáky, byly zdánlivě druhou nejpočetnější organizací po AK, daleko před Armií Ludowou. Třebaže do konce války tvořily jakousi autonomní strukturu podzemní armády, oficiálně uznaly nadřazenost AK a do značné míry se ji podřídily. Proto v jejich případě nelze mluvit o organizaci, která by se s AK nesloučila.

Ještě jiná byla situace židovského odboje. Ten vznikal především v Němci zřizovaných ghettech, kde se připravoval na aktivní ozbrojený odpor. K tomuto účelu byl zřízen Židovský národní komitet, který, podobně jako podzemní stát na árijské straně, spojoval všechny židovské organizace s jedinou výjimkou, tzv. BUNDu. V listopadu 1942 došlo ke zřízení Koordinační komise, která měla zastřešovat spolupráci obou organizací. Kromě toho každá z nich sama za sebe udržovala kontakty s polským odbojem pomocí svých reprezentantů na árijské straně. Obě dvě organizace oficiálně uznaly polský podzemní stát a AK a potvrdily svoji podřízenost Zemské armádě. Zároveň obě organizace požádaly Zemskou armádu o dodávku zbraní do ghetta, finanční pomoc a pomoc s organizováním vojenského výcviku.

97 Zychowicz, Piotr: Wyzwolenie obozu koncentracyjnego w Holiszowie. Brygada Świętokrzyska NSZ uratowała kilkaset Żydówek. In: historia.wpl.pl [online]. Staženo 4. 4. 2017. Dostupné z: http://historia.wp.pl/title,Wyzwolenie-obozu-koncentracyjnego-w-Holiszowie-Brygada-Swietokrzyska-NSZ- uratowala-kilkaset-Zydowek,wid,17511087,wiadomosc.html?ticaid=11907f. 98 Korboński, S. Polskie państwo, str. 119. 35

Vládní delegát přijal deklaraci obou židovských organizací a hlavní velitel AK přislíbil pomoc Zemské armády.

9. Povstání ve varšavském ghettu

28. července 1942 dochází ve varšavském ghettu ke zřízení Bojové organizace (OB), později přejmenované na Židovskou bojovou organizaci (ŽOB) v čele s Mordechajem Anieliewiczem. Ta ve chvíli vypuknutí povstání ve varšavském ghettu čítala na 700 vojáků.99

Kromě ŽOB vzniká v ghettě i druhá partyzánská skupina, Židovský vojenský svaz (ŽŽW), tvořený především bývalými důstojníky polské armády, čítající cca 400 členů.100

Od ledna 1943 se začali pravidelně stýkat důstojníci ŽOB a AK a domlouvat plány akcí po obou stranách zdi, oddělující ghetto od árijské části města. Snažili se dohodnout na společném postupu ve chvíli, kdy v ghettu vypukne povstání. Byly např. určeny tři polské jednotky, které měly odpálit nálože a probourat tak části této zdi. K tomuto probourání mělo dojít ve snaze otevřít bojovníkům ŽOB i civilistům únikové cesty z ghetta, jelikož všem zúčastněným bylo od počátku jasné, že povstání v ghettě bude rychle potlačeno.

Zároveň s organizovanými schůzkami začala AK v čím dál větších počtech zásobovat ghetto zbraněmi i municí.

Když 19. dubna 1943 konečně vypuklo povstání ve varšavském ghettu, oddíly Zemské armády se skutečně pokusily prolomit zeď obklopující ghetto. Akce bohužel skončila neúspěchem, když se pyrotechnici AK museli stáhnout kvůli silné střelbě. Ačkoli sami zastřelili několik Němců, hlavní cíl akce se nezdařil.

23. dubna zaútočila jiná jednotka přímo na bránu ghetta. Ačkoli zastřelili strážné na dvou kontrolních stanovištích, znovu se museli z důvodu silného ostřelování stáhnout. Během stahování se jim podařilo zastřelit ještě čtyři vojáky SS.101

Při jiné akci se poručík Iwański dostal spolu s 18 vojáky podzemním tunelem do ghetta, kam nejenže přinesli zbraně, munici a potraviny, ale také vystřídali vyčerpaný oddíl židovských bojovníků bránících Plac Muranowski a odráželi německé útoky. Stejným tunelem, kterým se Iwańského jednotka dostala do ghetta, byli mezitím vynášeni z ghetta ranění židovští bojovníci. O spolupráci Poláků s Židy psal v reportě i generál SS Jurgen

99 Korboński, S. Polskie państwo, str. 128. 100 Tamtéž, str. 128. 101 Tamtéž, str. 136. 36

Stroop. Tvrdil v něm například, že jeho jednotky: „jsou stále ostřelované z árijské strany města“. O akci Iwańského poté napsal: „ Hlavní skupina Židů pomíchaná s polskými bandity se stáhla již první či druhý den na tzv. Plac Muranowski, kde byla posílena větším počtem polských banditů.“102

Židovští povstalci vzdorovali Němcům na malém a hustě obydleném prostoru ghetta téměř celý měsíc, během kterého bojovali s největším odhodláním a nasazením vlastních životů.

Povstání ve varšavském ghettu však ani přes velikou odvahu povstalců nemělo šanci na jiný úspěch, než že umožnilo zemřít se zbraní v ruce, jak si mnozí bojovníci přáli. Ghetto po potlačení povstání bylo kompletně srovnáno se zemí a jeho obyvatelé masově vražděni. Několik tisíc, které přežily tuto první fázi vraždění, pak bylo převezeno do tábora v Treblince a jiných koncentračních táborů. Několika desítkám lidí, kterým se podařilo z ghetta utéci, se poté podařilo skrývat na árijské straně města. Mnozí z nich o rok později bojovali ve Varšavském povstání.103

10. Pomoc Židům

V předválečném Polsku tvořili Židé téměř 10% celé populace.104 Nelze se proto divit, že právě zde vznikly ty největší vyhlazovací tábory jako Osvětim-Březinka, Majdanek, Treblinka, Sobibor či Chełmno (kam byly převezeny lidické děti).

I přes vlastní utrpení se však v polském národě našlo mnoho těch, kterým osud židovských spoluobčanů nebyl lhostejný, a kteří se rozhodli pomáhat i za cenu ohrožení vlastního života.

Polsko se tak stalo jediným okupovaným státem, kde jako součást ozbrojeného odboje vznikla organizace určená čistě k pomoci židovským spoluobčanům. Rada Pomocy Žydom105, neboli Žegota, byla organizace utvořená právě s tímto cílem, pomáhat ukrývajícím se Židům, nacházet pro ně bezpečná útočiště, či jim dokonce přímo pomáhat utíkat z ghett. Odhaduje se, že díky pomoci této organizace válku v nejrůznějších úkrytech přežily tisíce až desítky tisíc

102 Korboński, S. Polskie państwo, str. 137-138. 103 Tamtéž, str. 138. 104 Narodowosci w II Rzeczypospolitej , in: dws-xip.pl [online]. Staženo 15. 4. 2017. Dostupné z: http://www.dws-xip.pl/wojna/2rp/ad2.html. 105 Korboński, S. Polskie państwo, str. 129. 37

Židů. Jen falešných dokumentů obstarala Žegota na 50 000 a přímo se ujala 2500 židovských dětí, s velkým rizikem vyvedených z ghetta.106 Mnoho z těchto dětí osobně vyvedla vedoucí dětského oddělení Žegoty Irena Sendlerowa 107 . Děti byly vyváženy z ghetta např. mezi odpadky, v rakvích jako údajné oběti tyfu nebo podzemím přes kanály a tunely.

Jiným odvážným činem byla mise plukovníka Witolda Pileckého, který se roku 1940 nechal dobrovolně, pod falešným jménem, zavřít do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, aby zde získal zpravodajské informace o chodu tábora a zorganizoval zde táborovou odbojovou skupinu. V roce 1943 z tábora utekl a jeho zpráva, známá jako „Reporty Pileckého“, byla vůbec první ucelenou zprávou o holokaustu, která se dostala do rukou západním spojencům.108

Podobnou zprávu o holokaustu připravil také Jan Karski, kurýr podzemního státu, který se v přestrojení za ukrajinského strážného dostal do koncentračního tábora v Izbicy, ze kterého byli Židé dále převáženi do vyhlazovacích táborů Sobibor a Belzec. Tato zpráva, známá jako „Reporty Karského“ 109byla spolu se zprávou Pileckého prvním zdrojem přesně popisující vyhlazovací proces a masové vraždění stovek tisíc lidí.

O dalších případech pomoci svědčí příběhy Leopolda Socha a Jana Żabińského. První z nich byl zaměstnancem městských kanalizací ve Lvově. A právě ve lvovských kanálech ukrýval s pomocí několika spolupracovníků více než rok desetičlennou židovskou rodinu110, která díky tomu přežila válku. Naproti tomu Jan Żabiński, předválečný ředitel varšavské zoologické zahrady, podobným způsobem spolu s ženou Antoninou ukrýval desítky Židů v prostorách ZOO 111 – ať již ve své vile či v mnoha opuštěných klecích a veřejnosti nepřístupných prostorách.

Za zmínku pak jistě stojí i fakt, že v prvních dnech Varšavského povstání směřoval jeden z útoků povstalců proti koncentračnímu táboru Gęsiówka, ve kterém byli drženi

106 Bernat,Anna:.Irena Sendler (1910-2008 ), In: dzieje.pl [online]. Staženo 15. 4. 2017. Dostupné z: https://dzieje.pl/postacie/irena-stanislawa-sendler. 107 Bernat,Anna:.Irena Sendler (1910-2008 ), In: dzieje.pl [online]. Staženo 15. 4. 2017. Dostupné z: https://dzieje.pl/postacie/irena-stanislawa-sendler. 108 Jakman, Alan: Raporty Pileckiego, In: moremaiorum.pl [online]. Staženo: 2. 4. 2017. Dostupné z: http://www.moremaiorum.pl/raporty-pileckiego/. 109 Jakman, Alan: Raporty Pileckiego, In: moremaiorum.pl [online]. Staženo: 2. 4. 2017. Dostupné z: http://www.moremaiorum.pl/raporty-pileckiego/. 110 Leopold and Magdalena Socha, In:yadvashem.org [online]. Staženo: 2. 4. 2017. Dostupné z: http://www.yadvashem.org/righteous/stories/socha. 111 Jan and Antonina Zabinski, Inyadvashem.org [online]. Staženo: 2. 4. 2017. Dostupné z: http://www.yadvashem.org/righteous/stories/zabinski. 38 převážně Židé. Z 348 osvobozených Židů se jich mnoho dále účastnilo povstání na straně Zemské armády.112

I přes to, že v okupovaném Polsku hrozil za pomoc Židům trest smrti, podle různých odhadů se této pomoci aktivně účastnilo 360 tisíc až milion Poláků, z nichž více než 2 tisíce bylo za tuto pomoc popraveno 113 . Odhaduje se, že v okupovaném Polsku přežilo válku v úkrytech 30 až 120 tisíc Židů114. Při pohledu na tato čísla nemůže nikoho překvapit, že představitelé žádného jiného národa neobdrželi tolik vyznamenání „Spravedlivý mezi národy“ udělovaného izraelským památníkem obětí holocaustu Yad Vashem lidem nežidovského původu, kteří se podíleli na záchraně Židů. Z 26 513 osob oceněných tímto vyznamenáním je 6706 Poláků.115

11. Konec demokratického odboje

Po prohraném varšavském povstání byla situace Zemské armády opravdu tragická. Nejvyšší velení se v čele s generálem Borem-Komorowskim dostalo do německého zajetí. Poslední rozkaz Bora-Komorowského ze 4. října 1944 sice jmenoval nového velitele AK, kterým se stal Leopold Okulicki, pseudonym Niedźwiadek, toho však čekal více než nelehký úkol. Pod jeho velením se ocitla organizace těžce poznamenaná neúspěšným povstáním i sovětskými restrikcemi na již osvobozených územích. Na těch totiž Sověti zavedli zvláštní taktiku, kdy nejprve spolupracovali v protiněmeckých bojích s AK, ovšem v příhodné situaci její jednotky značnými silami obklíčili, odzbrojili a zatýkali. Důstojníci končili ve vězeních NKVD a řadoví vojáci byli násilně připojeni k armádě generála Berlinga. Tento scénář se odehrával postupně na mnoha místech. AK se tak mimo jiné z velké části podílela na osvobození Lvova či Vilna (Vilniusu), avšak po úspěšném osvobození těchto měst byly její jednotky zlikvidovány stejně jako v jiných případech výše zmíněným způsobem. 116 Síly

112 Gęsiówka – areszt i obóz przy ul. Gęsiej.In: sztetl.org.pl [online]. Staženo 4. 3. 2017. dostupné z: http://www.sztetl.org.pl/pl/article/warszawa/13,miejsca-martyrologii/3549,gesiowka-wiezienie-i-oboz-przy-ul- gesiej/?action=viewtable. 113 Wołos, Daniela: Ilu Polaków naprawdę zginęło ratując Żydów? In:ciekawostkihistoryczne.pl [online]. Staže- no 4. 3. 2017. dostupné z: http://ciekawostkihistoryczne.pl/2016/04/07/ilu-polakow-naprawde-zginelo-ratujac- zydow/2/. 114 Polacy ratujący žydów w latach II wojny światowej, In: sydney.msz.gov.pl [online]. Staženo 15. 4. 2017. Dostupné z: http://www.sydney.msz.gov.pl/resource/47a160f6-649a-4d37-a39e-9b9baa84a98b:JCR 115 Names of Righteous by Country, In:yadvashem.org [online]. Staženo 15. 4. 2017. Dostupné z: http://www.yadvashem.org/righteous/statistics. 116 Golik, Dawid, Rozwiązanie Armii Krajowej,In: Gałęzowski, Marek a kol. Wielka Księga Armii Krajowej. Kraków: Znak Horyzont 2015. 554 s. str. 421. 39

Zemské armády se po této zkušenosti postupně začínali na mnoha místech sovětským restrikcím aktivně bránit. Avšak bez těžké techniky, slabě vyzbrojeni, vysílení téměř šest let trvající německou okupací a často po ztrátě Sověty zadržených velitelů, byl jejich odpor velmi tvrdě drcen ohromnými silami NKVD.

V takto beznadějné situaci a ve snaze zachránit životy stále bojujících povstalců, vydal generál Okulicki 19. ledna 1945 rozkaz osvobozující vojáky ze složené přísahy a rozpouštějící Zemskou armádu. Tento rozkaz potvrdil 8. Února 1945 ve svém rádiovém projevu i emigrační prezident Władysław Raczkiewicz. Zemská armáda oficiálně přestala existovat.

Část povstalců, kolem 50 000 osob, poté složila zbraně, načež byli posléze vyvezeni daleko do Ruska. 117

Mnoho jiných se však odmítlo rozkazu podřídit. Tito vojáci zůstali v lesích a pokračovali v obranných bojích proti jednotkám NKVD. Poslední z nich takto proti nastupující komunistické moci bojovali ještě mnoho let po válce. Tito příslušníci protikomunistického odboje jsou dnes v Polsku nazývaní „Prokletými vojáky“ (Żołnierze wyklęci). Prokletými pro beznadějnost jejich boje za svobodné a demokratické Polsko, kterého se přes svůj vytrvalý boj dožít nemohli. Nemohli totiž vědět, že již od Teheránské konference v roce 1943 bylo Polsko předurčeno ke komunistické budoucnosti v sovětské sféře vlivu. To už je však zcela jiný příběh.

117 Korboński, S. Polskie państwo, str. 215.

40

Závěr

Cílem této práce bylo představit alespoň v základních rysech fenomén polského odboje, či spíše podzemního státu. Na okupovaném území Polska totiž vznikla celá paralelní, tajná státní struktura, podléhající vládě v londýnském exilu. Měla svůj parlament, policejní i vojenské jednotky, tajné soudy a školy. Právě proto Poláci nikdy nemluví o odboji během druhé světové války, ale o tajném nebo podzemním státě. Takto rozsáhlá forma tajného státu byla fenoménem v celé tehdejší Evropě. Je proto velká škoda, že k danému tématu neexistuje prakticky žádná česky psaná literatura a samotná existence takto rozsáhlých vojenských a politických struktur u našich sousedů zůstává nejen u široké veřejnosti zcela přehlížena. Tato práce vzhledem ke svému nedostatečnému rozsahu není schopna zachytit víc než jen několik málo nejzásadnějších osobností a momentů polského podzemního státu. Je to sice škoda, nicméně na druhou stranu ponechává mnoho prostoru pro případné hlubší bádaní tématu za účelem napsání magisterské či dokonce doktorandské práce. Není nejmenších pochyb o tom, že pro jednu i pro druhou poskytuje ještě celou řadu podtémat, pro která se v této práci nenašlo místo. Zajímavý už je jen sám fakt vzniku takto obrovské organizace a otázka, proč to bylo právě Polsko, kde něco takového vzniklo. Na tuto otázku lze odpovědět hned z několika úhlů pohledu. Především je třeba si uvědomit rozsah teroru, který Němci v Polsku zavedli. Ten totiž nebyl vůbec srovnatelný ani se situací v protektorátu, natož pak se situací v okupovaných zemích na západ od předválečné německé hranice. Čili silný německý teror prostě vyvolával silnou polskou reakci. Druhým faktorem byla velká historická zkušenost Poláků s organizací konspirace. Sám kurýr Zemské armády Jan Karski ve své knize „Tajný stát“ píše, jak již jako mladý hoch s nadšením čítával o polském odboji proti vládě carského Ruska před první světovou válkou. Ostatně v téže knize se Karski sám zamýšlí nad důvody, proč právě Poláci, snad více než jiné porobené národy, vnímali porážku ve válce tak tragicky. Podle něj to bylo proto, že zatímco jiné národy věděly, že období okupace je třeba přečkat a věřily, že znovu bude lépe, Poláky historická zkušenost učila, že prohra na bitevním poli znamená především ničení všeho polského a násilnou germanizaci či rusifikaci, včetně poprav a vyvážení vězňů na Sibiř. Toto polský národ znal a zažíval již od 19. století a neměl důvod si myslet, že nyní budou dva velcí a mocní sousedé shovívavější. Možná i toto mohla být pro tisíce budoucích povstalců silná motivace proč se nespoléhat na pomoc jiných a pokusit se vzít osud svůj i své země do vlastních rukou. Ať již však byla motivace pro vstup do odboje jakákoliv, společně se těmto tisícům mužů a žen podařilo vytvořit organizaci, která by neměla být zapomenuta, a která by se naopak mohla stát i pro některá místa dnešního světa vzorem.

41

Možná ne ani tak vzorem pro odbojovou činnost, která samozřejmě byla na první pohled hlavní náplní Zemské armády, ale spíše vzorem morálním. Podzemní stát totiž i v těch nejtěžších dobách polského národa myslel na budoucnost mladé generace a i ve válečném běsnění bylo jeho snahou zajistit dětem tajnou výukou v mateřském jazyce. I přes to, že učitelům za učení v těchto školách hrozil trest smrti, našlo se jich dost na to, aby se i během války mohla mladá generace rozvíjet a vzdělávat. Podobně chvályhodný byl postoj podzemního státu k Židům, čemu byla věnována jedna z posledních kapitol. A tak i přesto, že i zde lidem, kteří Židům pomáhali, hrozil nejvyšší možný trest, mnoho jich v sobě našlo dostatek odvahy vzepřít se strachu a pomáhat těm, kteří by bez podobné pomoci neměli naději dožít se konce války. Tyto a mnohé další případy by tedy mohly být vzorem i pro dnešní svět. Možná i proto by si tato část historie zasloužila větší povědomí i v České republice. A k tomu bych chtěl svoji troškou přispět právě touto prací.

42

Seznam použité literatury a internetových zdrojů A: Literatura:

Davies, Norman. Powstanie '44. přel. Elżbieta Tabakowska. Kraków: Znak, 2004. 958 s.

Gałęzowski, Marek a kol. Wielka Księga Armii Krajowej. Kraków: Znak Horyzont 2015. 554 s.

Herbich, Anna . Dziewczyny z powstania. Kraków: Znak Horyzont 2014. 316 s.

Karski, Jan. Tajne państwo : opowieść o polskim Podziemiu .Přel. Grzegorz Siwek. Kraków: Znak Horyzont 2014. 534 s.

Komorowski, Tadeusz Bór, Armia Podziemna. Warszawa: Bellona 2009. 486 s.

Korboński, Stefan. Polskie państwo podziemne: Przewodnik po Podziemiu z lat 1939-1945. Bydgoszcz: Nasza Przyszłość 1990. 258 s.

Kubisz, Bogusław. Armia Krajowa. Warszawa: Bellona 2015. 62 s.

Rozwadowski, Piotr. Szare Szeregi. Warszawa: Bellona 2015. 62 s.

Sawicki, Jacek. Kedyw. Warszawa: Bellona 2015. 62 s.

Szcześniak, Robert. "Agat", "Pegaz", "Parasol". Warszawa: Bellona 2015. 59 s.

B: Internetové zdroje:

Kłótnie o polski korytarz. In: Polskie radio [online]. 24. 10. 2013. Staženo: 11. 3. 2016. Dostupné z: http://www.polskieradio.pl/39/156/Artykul/962443,Klotnie-o-polski-korytarz.

Izwantowski, Dariusz: Dlaczego Polska nie znalazła się w gronie członków paktu antykominternowskiego? In: http://dariuszizwantowski.blogspot.cz [online]. Staženo: 11. 3. 2016. Dostupné z: http://dariuszizwantowski.blogspot.cz/2011/01/dlaczego-polska-nie- znalaza-sie-w.html.

Encyklopaedia Britannica: German-Soviet Nonagression Pact. In: Britannica.com [online]. Staženo: 11. 3. 2016. Dostupné z: http://www.britannica.com/event/German-Soviet- Nonaggression-Pact.

Interia: 26 stycznia 1934 r. Podpisano polsko-niemiecki układ o niestosowaniu przemocy. In: nowahistoria.interia.pl [online]. Staženo: 14. 3. 2016. Dostupné z: http://nowahistoria.interia.pl/kartka-z-kalendarza/news-26-stycznia-1934-r-podpisano-polsko- niemiecki-uklad-o-niesto,nId,1095598?parametr=embed_tyt_zdj_lead.

43

Gazeta Lwowska: Podpisanie aliansu polsko-angielskiego. In: Jagiellonian Digital Library [online]. Staženo: 15. 3. 2016. Dostupné z: http://jbc.bj.uj.edu.pl/dlibra/plain- content?id=50611.

Urzad Miejski w Gdansku: Kopiec - Pomnik Obrońców Wybrzeża. In: gdansk.pl [online]. Staženo: 19. 3. 2016. Dostupné z: http://www.gdansk.pl/urzad/turystyka,748,6233.html.

Insytut Adama Mickiewicza: Tarnów. In: Ślady i Judaica[online]. Staženo: 23. 3. 2016. Dostupné z: http://web.archive.org/web/20101112061804/http://www.diapozytyw.pl/pl/site/slady_i_judaic a/tarnow.

Mobilizacja 1939 In: dws-xip.pl[online]. Staženo: 23. 3. 2016. Dostupné z: http://www.dws- xip.pl/wojna/dok/mobilizacja1939.pdf.

Zalesiński, Łukasz: „Peking” – ewakuacja w przededniu wojny . In: polska-zbrojna.pl [online]. Staženo: 25. 3. 2016. Dostupné z: http://www.polska- zbrojna.pl/home/articleshow/13559?t=-Peking-ewakuacja-w-przededniu-wojny.

Jarczewski Andrzej: Prowokacja gliwicka . In: radiostacjagliwicka.republika.pl [online]. Staženo: 26. 3. 2016. Dostupné z: http://www.radiostacjagliwicka.republika.pl/foldery/Radiostacja_Gliwice.pdf.

Kasjaniuk, Sławomir: Wieluń był pierwszy – publikacje IPN. In: lotniczapolska.pl [online]. Staženo: 27. 3. 2016. Dostupné z: http://lotniczapolska.pl/Wielun-byl-pierwszy- %E2%80%93-publikacje-IPN,8747.

Sikorski, Sylwester: Wojsko Polskie w przededniu wybuchu wojny niemiecko-polskiej 1939 roku. Zarys sytuacji politycznej i wojskowej. In: konflikty.pl [online]. Staženo: 27. 3. 2016. Dostupné z: http://www.konflikty.pl/historia/1918-1939/wojsko-polskie-w-przededniu- wybuchu-wojny-niemiecko-polskiej-1939-roku-zarys-sytuacji-politycznej-i-wojskowej/.

Kozakiewicz, Piotr: Bitwa pod Mokrą 1 września 1939 r. (Mokra 1939).In:1939.pl [online]. Staženo: 1. 4. 2016. Dostupné z: http://www.1939.pl/bitwy/niemcy/bitwa-pod-mokra/.

Kasjaniuk, Sławomir: Brygada Pościgowa.In:lotniczapolska.pl [online]. Staženo: 2. 4. 2016. Dostupné z: http://lotniczapolska.pl/Brygada-Poscigowa-,172.

Gebhardt: Obrona Westerplatte 1939. In:1939.pl [online]. Staženo: 2. 4. 2016. Dostupné z: http://www.1939.pl/bitwy/niemcy/obrona-westerplatte/.

Historykon.pl: 2 września 1939 roku, zbombardowano fabrykę w Ohlau (Oława). In: Historykon.pl. [online]. Staženo: 2. 4. 2016. Dostupné z: http://historykon.pl/2-wrzesnia- 1939-roku-zbombardowano-fabryke-w-ohlau-olawa/.

Kozłowski, Włodzimierz: Wypad Podlaskiej Brygady Kawalerii do Prus Wschodnich w 1939 roku. In: Komunikaty Mazursko-Warmińskie nr. 1, 3-19, 1977. [online]. Staženo: 2. 4. 1939. Dostupné z: http://bazhum.muzhp.pl/media//files/Komunikaty_Mazursko_Warminskie/Komunikaty_Mazu rsko_Warminskie-r1977-t-n1/Komunikaty_Mazursko_Warminskie-r1977-t-n1-s3- 19/Komunikaty_Mazursko_Warminskie-r1977-t-n1-s3-19.pdf.

44

Historykon.pl: 2 września 1939 roku, miał miejsce wypad na niemiecką Wschowę. In:historykon.pl. [online]. Staženo: 2. 4. 2006. Dostupné z: http://historykon.pl/2-wrzesnia- 1939-roku-mial-miejsce-wypad-na-niemiecka-wschowe/. Kampania Wrześniowa 1939: Obrona Warszawy 1939. In: 1939.pl. [online]. Staženo: 2. 4. 2016. Dostupné z: http://www.1939.pl/bitwy/niemcy/obrona-warszawy-1939/index.html.

Kampania Wrześniowa 1939: Bitwa nad Bzurą. In:1939.pl[online]. Staženo: 2. 4. 2016. Dostupné z: http://www.1939.pl/bitwy/niemcy/bitwa-nad-bzura/.

Kampania Wrześniowa 1939: Agresja ZSRR na Polskę . In: 1939.pl[online]. Staženo: 2. 4. 2016.Dostupné z: http://www.1939.pl/bitwy/sowieci/agresja-zsrr-na-polske/index.html.

Korczyk,Henryk: Juliusz Karol Wilhelm Józef Rómmel (Rummel). In: Internetowy polski slownik biografyczny. [online]. Staženo: 4. 4. 2016. Dostupné z: http://www.ipsb.nina.gov.pl/index.php/a/juliusz-karol-wilhelm-jozef-rommel-rummel.

Kampania Wrześniowa 1939: Ostatnia bitwa - Kock (bitwa pod Kockiem 1939).In:1939.pl. [online]. Staženo: 4. 4. 2016. Dostupné z: http://www.1939.pl/bitwy/niemcy/bitwa-pod- kockiem/index.html.

Biogram rotmiszrz Witold Pilecki.In: pilecki.ipn.gov.pl [online]. Staženo: 2. 4. 2017. Dostupné z: http://pilecki.ipn.gov.pl/rp/biogram/7081,dok.html?poz=3. Pawlina, Sebastian: Żywe trupy i ucieczka na golasa. Jak AK odbijała więźniów z rąk gesta- po? In: ciekawostkihytoryczne.pl [online]. Staženo 2. 4. 2016. Dostupné z: http://ciekawostkihistoryczne.pl/2014/04/30/tyfus-i-ucieczka-na-golasa-jak-armia-krajowa- odbijala-wiezniow-z-rak-gestapo/.

Gęsiówka – areszt i obóz przy ul. Gęsiej.In: sztetl.org.pl [online]. Staženo 4. 3. 2017. dostupné z: http://www.sztetl.org.pl/pl/article/warszawa/13,miejsca-martyrologii/3549,gesiowka- wiezienie-i-oboz-przy-ul-gesiej/?action=viewtable. Zychowicz, Piotr: Wyzwolenie obozu koncentracyjnego w Holiszowie. Brygada Świętokrzyska NSZ uratowała kilkaset Żydówek. In: historia.wpl.pl [online]. Staženo 4. 4. 2017. Dostupné z: http://historia.wp.pl/title,Wyzwolenie-obozu-koncentracyjnego-w-Holiszowie-Brygada- Swietokrzyska-NSZ-uratowala-kilkaset Zydowek,wid,17511087,wiadomosc.html?ticaid=11907f. Narodowosci w II Rzeczypospolityej , in: dws-xip.pl [online]. Staženo 15. 4. 2017. Dostupné z: http://www.dws-xip.pl/wojna/2rp/ad2.html

Bernat,Anna:.Irena Sendler (1910-2008 ), In: dzieje.pl [online]. Staženo 15. 4. 2017. Dostupné z: https://dzieje.pl/postacie/irena-stanislawa-sendler.

Jakman, Alan: Raporty Pileckiego, In: moremaiorum.pl [online]. Staženo: 2. 4. 2017. Dostupné z: http://www.moremaiorum.pl/raporty-pileckiego/. Leopold and Magdalena Socha, In:yadvashem.org [online]. Staženo: 2. 4. 2017. Dostupné z http://www.yadvashem.org/righteous/stories/socha.

45

Jan and Antonina Zabinski, Inyadvashem.org [online]. Staženo: 2. 4. 2017. Dostupné z: http://www.yadvashem.org/righteous/stories/zabinski.

Wołos, Daniela: Ilu Polaków naprawdę zginęło ratując Żydów? In:ciekawostkihistoryczne.pl [online]. Staženo 4.3.2017. dostupné z: http://ciekawostkihistoryczne.pl/2016/04/07/ilu- polakow-naprawde-zginelo-ratujac-zydow/2/.

Polacy ratujący žydów w latach II wojny światowej, In: sydney.msz.gov.pl [online]. Staženo 15. 4. 2017. Dostupné z: http://www.sydney.msz.gov.pl/resource/47a160f6-649a-4d37-a39e- 9b9baa84a98b:JCR.

Names of Righteous by Country, In:yadvashem.org [online]. Staženo 15. 4. 2017. Dostupné z: http://www.yadvashem.org/righteous/statistics.

46