UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra českého jazyka a literatury

Bakalářská práce

Monika Šindelková

Prozaik Hermann Ungar

Olomouc 2020 vedoucí práce: Mgr. Daniel Jakubíček, Ph.D.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a výhradně s použitím literatury uvedené v seznamu literatury dané práce.

V Olomouci dne 17. 5. 2020 ………………………………

Šindelková Monika

Děkuji Mgr. Danielu Jakubíčkovi, Ph.D. za odborné vedení mé bakalářské práce, poskytnutí rad, ochotu a čas, který mi věnoval. Také bych chtěla poděkovat rodině a přátelům, kteří mě podporovali po dobu psaní této bakalářské práce, ale i během celého mého studia.

Obsah Úvod ...... 5 1. Autorský typ a osobnost Hermanna Ungara ...... 6 1.1 Klasifikace literárního díla ...... 12

1.1.1 Divadelní hry ...... 13 1.1.2 Povídky a kratší prózy ...... 15 1.1.3 Romány ...... 18 2 Román Zmrzačení ...... 21 2.1 Kompoziční výstavba ...... 22

2.2 Motivická a tematická výstavba...... 28

2.2.1 Téma sexuality ...... 28 2.2.2 Téma rodiny a vztahů ...... 31 2.2.3 Téma sociálních rozporů ...... 32 2.2.4 Téma smrti ...... 33 Závěr ...... 37 Seznam literatury ...... 39

Úvod

Výběr tématu mé bakalářské práce byl silně ovlivněn zájmem o četbu a literaturu obecně. Během uplynulých let studia na vysoké škole jsem hodně času strávila v knihovnách a archivech, kde jsem shromažďovala informace o životě a díle sporadicky známého spisovatele. S novými poznatky se v mých očích méně pověstný autor změnil v někoho, koho jsem uznávala a jehož četbu jsem si velmi oblíbila. Tato aktivita mě hodně bavila, a tak jsem usoudila, že takovým způsobem chci zpracovat i svou bakalářskou práci. Pocházím z oblasti Blanenska a Boskovicka, tudíž jsem byla velmi nadšena a překvapena, když jsem se dozvěděla o literátovi původem z Boskovic, kterému se přezdívalo „moravský Kafka“. Rozhodla jsem se tedy popsat životní osudy, shrnout a interpretovat dílo regionálního autora Hermanna Ungara.

A proč řadíme tohoto spisovatele k tzv. zapomínaným autorům? Jeho tvořivé literární období bylo velmi krátké, pokud jeho díla vycházela knižně, tak pouze v malých edicích. Většinou ale byla vydávána časopisecky a některá nebyla za Ungarova života přeložena do češtiny (vzhledem k tomu, že velká část obyvatelstva mluvila německy, nejednalo se o zásadní důvod, proč se na našem území neprosadil). Sám Ungar své dílo příliš nevyzdvihoval, dokonce svou literární činnost tajil. Ungar i jeho odkaz byl „pohřben“ s nacistickou okupací a protižidovským tažením. Avšak za pár let se našel někdo, kdo si našel zálibu v Ungarových textech. Byl to PhDr. Jaroslav Bránský, spisovatel a pedagog, jenž přeložil z němčiny do češtiny dá se říci celé dílo onoho spisovatele.

Hermann Ungar se často označuje za „moravského Kafku“. Dále se objevuje přezdívka „boskovický Dostojevský“. Ačkoliv autorský styl může čtenáři připadat podobný, každý z těchto autorů je naprosto jedinečný. Podle úvodních poznámek některých knih můžeme usuzovat, že autor byl příliš skromný: „Toto vyprávění si nečiní nárok, aby bylo hodnoceno jako umělecké dílo.“ (Ungar 1993, str. 5) To je možná také jeden z důvodů, proč se příliš neprosadil oproti svým vrstevníkům.

Bakalářská práce se zabývá životem a literárním dílem Hermanna Ungara. Hlavním cílem je interpretovat a analyzovat román Zmrzačení se zaměřením na specifické ungarovské motivy.

5

1. Autorský typ a osobnost Hermanna Ungara

Hermann Ungar, německy píšící prozaik a dramatik z Moravy, se narodil 20. dubna 1893 v Boskovicích jako nejstarší syn Emila Ungara, německo-židovského výrobce lihovin, a Jeannety, rozené Kohnové z Jemnice. O rok později se jim narodil syn Felix a v roce 1895 dcera Gertruda. Pocházel z bohaté a vzdělané ortodoxní židovské patricijské rodiny. Původ je odvozován od vrchního rabína v Boskovicích Mosesa Ungara, dále od slavného učence a ředitele vyšší židovské školy, tzv. ješivy, Samuela Kell ha-leviho.

Děti byly zapsány do německé židovské školy, ale docházely tam jenom na zkoušky, vzdělání jim poskytoval domácí učitel. Ve svém rodném domě strávil Hermann Ungar 12 let svého života. V roce 1905 se odstěhoval do Brna, kde mu rodiče zajistili podnájem a začal studovat na II. německém gymnáziu, maturoval v roce 1911. V té době byl členem středoškolských židovských nacionálních spolků „Veritas“ v Brně a „Lätitia“ v Boskovicích. Údajně v této době začal tvořit své první básně a také historická dramata, bohužel je sám zničil. Bylo mu umožněno vzdělání na berlínské univerzitě, kde studoval jazyky – hebrejštinu a arabštinu. Stal členem sionistického spolku „Hasmonäa“, psal povídky a romány, které se taktéž nedochovaly. Z Berlína se přemístil do Mnichova, kde z lingvistického zaměření přešel na práva. Pokračuje na témž oboru na německé univerzitě v Praze. Současně si drží členství v německých spolcích studentů. Jednalo se o mnichovský spolek „Jordania“, v druhém spolku, pražském „Barissia“1, byl v roce 1914 zvolen předsedou.

Za první světové války nastoupil jako dobrovolník do armády. Svědectvím je dopis Ungarova bratrance PhDr. Karla Krejčího, který ho adresoval JUDr. Herbertu Ungarovi 29. března 1965: „Jednou jsem na ulici zahlédl z dálky Hermanna s bratrem Felixem - sloužili u dělostřelectva - dosud je vidím cupat ve vysokých botách s těžkými šavlemi.“ (Bránský 2001, str. 477) Hermann Ungar bojoval na ruské frontě, sloužil u 5. c. a k. dělostřeleckého pluku v Lovosicích a Volyni. Nicméně byl v roce 1916 zraněn, zlomil si nohu, a z bojiště byl odsunut. Získal stříbrnou medaili za statečnost, na frontu se ale už nevrátil. Válečná zkušenost Ungara velmi poznamenala. O svých zážitcích z fronty nikdy nikomu přímo nevyprávěl. Jediným vyjádřením je reakce vzniklá na základě románu Na západní frontě klid od E. M. Remarqua, kterou zveřejnil v roce 1929 v Berliner Tageblattu: „Miliony lidí viděly za války trpět a umírat koně. Ale neuvěřitelné na této sugesci zraněného řvoucího koně uprostřed bitevního pole je, že

1 „Barissia“ byla nacionalistická studentská organizace, vybudovaná zcela podle vzoru německých šovinistických „buršenšaftů“ (tedy i s nošením barev, se souboji, pitím piva apod.) (Pátková 1968, str. 82)

6 tento řev, byť teprve několik měsíců, patří k nejstrašnějším vzpomínkám účastníků války. Miliony mužů viděly za války tak jako já umírat zraněné koně němě, nanejvýš s tichým sténáním, a jejich skutečný zážitek je potlačen zážitkem literárním, silná neskutečná vidina jednoho spisovatele zapudila jímavou pravou tvář tiše dodělávajícího tvora. Sugesce jde tak daleko, že tomu, kdo se odváží skutečnost připomenout, se bude z nejhlubšího přesvědčení odporovat… Snad pochází řvoucí kůň z minulých dob a jednotlivé temné literární vzpomínky - literární, protože ze skutečnosti vycházet nemohou - znovu a znovu plodily řvoucí koně, až díky Remarqueovi přešly jako masa bez odporu do obecného povědomí. Proč působí právě tento výmysl tak podmanivě? Protože zlidšťuje, protože nám přibližuje zvíře, jež bylo druhem v našem utrpení. Protože němota trpícího tvora, jež je člověku vzdálená, nám zůstává cizí a nepochopitelná, protože kůň, ačkoli trpěl vedle nás a s námi se svou mlčenlivostí vzpírá tomu, abychom ho zahrnuli do lidského komplexu války, jehož se tělesně účastnil. My všichni, aniž bychom žádali, aby řval s námi. Propůjčit koňské bolesti hlas bylo patrně projevem geniální intuice.“ (Serke 2001, str. 239) Remarqueův román Na západní frontě klid z roku 1928 realisticky líčí surovost, krutost, nespravedlnost, a hlavně zbytečnost války. Avšak sugestivní motiv řvoucích koňů neodpovídá podle Ungara skutečnosti. Ungar ve své reakci naráží na zajímavou otázku. Je možné, aby básník dokázal měnit dějiny přírody? Motiv křičícího koně se objevuje ještě dříve před Remarquem. Jedná se například o román „Debâcle“ od Émila Zoly z roku 1892. Dále se tento motiv vyskytuje např. v díle Ernsta Weiße a Karla Maye. V roce 1906 vyšla sbírka Modrý a rudý od Fráni Šrámka, která obsahuje báseň Raport. „Že louky voní kol jetely a kvete řeřicha - a on… kůň… což byl vinen čím? má díru do břicha, že na něm seděl kdos, už nesedí a oči vědět chtí, však nevědí a v hrdle vysychá…“ (Šrámek 2000, str. 34)

Po odchodu z armády se mohl vrátit ke studiu práv, které dokončil roku 1918 na Karlově univerzitě v Praze. V roce 1919 odešel do Chebu, kde pracoval jako dramaturg a herec městského divadla. Současně se usilovně věnoval literární tvorbě.

V roce 1920 začal pracovat jako koncipient a bankovní úředník v Praze pro průmysl a obchod. Z Prahy se přesunul v roce 1921 do Berlína, kde pracoval v Úřadu pro československý zahraniční obchod. V německém prostředí navázal přátelství s Erwinem Kischem, Ernstem Weibemm, Paulem Kornfeldem či s Franzem Werflem. V roce 1922 fungoval jako smluvní úředník, následně jako obchodní atašé československého vyslanectví.

7

Ve stejném roce (1922) se oženil v Praze s Margarete Weissovou. Hned v následujícím roce (1923) se mu narodil první syn, Michal Tomáš. Z Prahy se s celou rodinou přesídlil opět do Berlína.

Zde byl v roce 1926 jmenován sekretářem vyslanectví. Zdravotně na tom nebyl Ungar dobře. Často navštěvoval lékaře, byly mu zjišťovány opakované záněty trávicího traktu, také se u něho projevovaly příznaky hypochondrie.

Rok 1927 nebyl o moc snadnější, neboť utrpěl při autonehodě těžká zranění. V Berlíně dlouho nepobyl, neboť již roku 1928 opustil místo obchodního atašé československého velvyslanectví a vrátil se zpět do Prahy, kde působil ve službách ministerstva zahraničních věcí.

V roce 1929 se mu narodil druhý syn, Alexandr Matthias. 10. října 1929 se rozhodl, že se bude věnovat výhradně literární činnosti - bohužel ne na dlouho. Hermann Ungar zemřel ve věku 36 let 28. října v Praze na zanedbaný zánět slepého střeva, lékař jeho potíže zhodnotil jako projev hypochondrie. Pohřben byl 30. října na hřbitově Malvazinky na Smíchově.

Rodný dům Hermanna Ungara stojí dodnes v ulici Zborovská v boskovickém ghettu. Jedná se o památkově chráněnou budovu s přízviskem „Dům na císařské“. V roce 1993 byla budova osazena bronzovou pamětní deskou Hermanna Ungara, jež je dílem akademického sochaře Bedřicha Čelikovského.

„Ungarova tvorba se svou filozofickou hloubkou, neúprosnou analýzou lidských běd, až bezohledně věcným zobrazením lidského zla, chorobné sexuality, zvrhlosti a násilí značně vymykala běžnému čtenářskému vkusu. Radikálnost expresivního podání Ungarových próz nahání ještě dnes čtenářům mrazení v zádech“ (Bránský 2001, str. 468)

Pavel Eisner2 uveřejnil v roce 1933 v VII. dílu Československé vlastivědy příspěvek, ve které vyzdvihuje Ungarův přínos do německé literatury. Referoval především o dvou dílech, Hoši a vrahové & Zmrzačení. „- úděsné knihy traumatického mužství, životů rozvrácených a zvrácených v duších zmrzačených úkladnou ranou z dětství; vybičovaná dramata pohlavní a životní nenávisti a svíjejícího se mrzáctví jsou vesměs fundována psychoanalyticky pohlavní trauma, někdy též nenávist k otci.“ (Eisner 1933, str. 366) Na Eisnera působilo Ungarovo dílo jako „psychoanalytické peklo“.

2 Esejista, publicista, překladatel a editor (1889-1958) http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=365

8

Po dlouhá léta byl Pavel Eisner jediným hodnotitelem Ungarova díla. Kvůli nacistické okupaci byla jeho tvorba zapomínána, neboť nevyhovovala ideologickým požadavkům. Ungar sice nebyl na seznamu spisovatelů, jejichž knihy se veřejně pálili (Max Brod, Franz Kafka, Egon Erwin Kisch, Gustav Meyrink, Franz Werfel, …), avšak vzhledem k svému židovskému původu patřil k zakázaným autorům. K nepovoleným knihám patřily také ty, ve kterých se objevovaly prvky sexuality, popř. pornografie. Tím pádem Hermann Ungar svým dílem nevyhovoval ani z tohoto pohledu.

V letech 1963 a 1965 se konaly v Liblicích tzv. kafkovské konference, které se zabývaly zejména Franzem Kafkou, ale také tzv. Pražským kruhem, do kterého patřil i Hermann Ungar. Hlavním iniciátorem tohoto Pražského kruhu byl Max Brod. Vytvořil jakýsi seznam členů, německy píšících většinou židovských pražských spisovatelů. Brod Ungara do seznamu nezařazoval, zmínil se o něm pouze okrajově. Je to více než podivné, neboť se s ním často vídal v redakci Prager Tagblatt, Po Ungarově smrti v roce 1929 vyšel v Prager Tagblatt nekrolog, na němž se Max Brod podílel. K Ungarovi v nekrologu projevil respekt, jmenoval ho jako člena Pražského kruhu a věnoval pozornost základním tématům v jeho tvorbě. V publikaci Pražský kruh uvedl tvrzení, jež jsou v rozporu s těmi původními. „Z Moravy pocházeli Hermann Ungar a Max Zweig. - Na Hermanna Ungara se mě určitou dobu často ptali; hledala se látka na dizertační práce. Na všechny dotazy jsem musel odpovědět, že si na Ungara nemohu vzpomenout. Pohyboval se v listu Prager Tagblatt, tam ale na mě udělal tak bezvýznamný dojem, že jsem všechno zapomněl. Také drama o Trockém Der rote General (Rudý generál), které jsem kdysi viděl v Berlíně, ve mně zmizelo téměř beze stopy. Nedávno se mi dostala do ruky jeho kniha Knaben und Mörder (Hoši a vrahové, č. 1926). Přestože je velmi chválena, potvrdila mi jen nálepku nicotnosti, banálnosti a konvenčnosti, tradičně líčených komplexů méněcennosti apod. Přestože výtisk, který mám, je mi věnován jako „Podporovateli, učiteli a druhovi ve smýšlení ve vděčné úctě“ /Ungar byl sionista/ - Náhodou narážím /na str. 334/ v eseji Hanse Tramera Prague - City of Three Peoples, který je zde často citován, na poznámku, podle níž jsem jednou u Siegmunda Kaznelsona, když vedl redakci novin Selbstwehr, prosazoval básně, které mi Ungar poslal z fronty. Kaznelson je odmítl. Zdá se tedy, že kdysi přece jen mezi mnou a Ungarem byl bližší vztah. Z mé paměti zmizel.“ (Brod 1993, str. 179)

V 60. letech se věnovala bádání ohledně Hermanna Ungara pražská germanistka Eva Pátková3. Autorka pátrala nejen v archivech, ale také doložila svědectví pamětníků, kteří už

3 Překladatelka z němčiny, pracovnice Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR (nar. 1938) https://web.archive.org/web/20160305063644/http://www.obecprekladatelu.cz/_ftp/DUP/P/PatkovaEva.htm

9 dnes nežijí, proto je její studie velmi cenná a neopomenutelná. „Ungarova literární pozůstalost není tedy souborem děl vytvářených během dlouhého lidského života; avšak literární dílo, které šestatřicetiletý autor zanechal, není nevyzrálým a nehotovým torzem. Tvoří neoddělitelnou a nepřehlédnutelnou součást německého písemnictví na našem území.“ (Pátková 1968, str. 85)

V roce 1990 vyšla rozsáhlá ungarovská monografie (cca 700 stran), jejímž tvůrcem je doktor Dieter Sudhoff4. V první části díla se autor zabývá tím, proč se na Ungara i jeho dílo zapomíná. Dále jsou zde oceňovány již známé práce z badatelské činnosti (např. Pátková). V druhé části se Sudhoff zabývá především životními osudy. Využíval přitom bohatého archivního materiálu, ale také vzpomínek přátel i jeho příbuzných. V třetí části analyzuje tři Ungarovy knihy: Chlapci a vrazi, Zmrzačení a Třída. „Každá z těchto pronikavých a podnětných analýz shrnuje nejprve obsah díla, poté si všímá vypravěčské perspektivy, tektoniky a jazyka, největší pozornost se upíná k tematickému rozboru a výkladu autorova záměru.“ (Bránský 1990/1991, str. 49) Toto Sudhoffovo dílo lze právem pokládat za jakýsi základ pro další bádání ohledně Hermanna Ungara.

Díky Jaroslavu Bránskému se v českém prostředí znovu objevil zájem o Ungara a jeho tvorbu. Jiří Taufer5 adresoval 18. října 1986 Jaroslavu Bránskému dopis, ve kterém napsal: „Hermanna Ungara jsem osobně poznal. /…/ Pár knížek (dvě?) byly plody pozdního, zduchovnělého expresionismu s poněkud kafkovským nádechem. Jeho prózy se vyznačovaly velkou snahou o stylovou čistotu. Th. Mann ho sice, domnívám se, svým výrokem poněkud přecenil, (…) stojí však za oživění v lidské paměti.“ (Bránský 2001, str. 470)

Obdivovatelem Hermanna Ungara byl Thomas Mann. Vyjádřil se k několika jeho dílům recenzemi, oceňoval je jako mistrovská dílka. Hermann Ungar napsal Mannovi spoustu dopisů, ve kterých vyjadřuje svůj dík. Uvádíme úryvek z korespondence adresované Mannovi z 30. května 1921: „Velevážený pane Manne, vůbec nevím, do jakých slov mám odít všechno to, co bych Vám tak rád řekl teď, kdy Vossische Zeitung otiskly včera Vaši studii o mé knize. Vděčnost, radost, hrdost, že Vy, o jehož uznání mně tak velice šlo, vyznamenáváte mou prvotinu tak

4 Německý badatel a editor, docent na univerzitě v Paderbornu (přednášky z moderní německé literatury). Ve své badatelské činnosti se zaměřil na dva autory - Hermanna Ungara a Karla Maye. Sudhoff spolupracoval v rámci elektronické komunikace s boskovickým pedagogem doktorem Bránským. Jejich spolupráci ukončila předčasná smrt Dietra Sudhoffa v roce 2007. https://ohlasy.info/clanky/2020/04/hermann-ungar.html 5 Boskovický básník, překladatel a politický pracovník spojený s KSČ (1911-1986) https://blanensky.denik.cz/serialy/basnik-taufer-prelozil-z-rustiny-dilo-basnika-majakovskeho-20190628.html

10 dlouhým článkem, …“ (Ungar 2005, str. 229) Bohužel nedohledáme žádné dopisy adresované Hermannu Ungarovi, takže ani odpověď Thomase Manna, i když by fungovala jako jasné svědectví o tom, že Ungar byl výjimečný spisovatel. Za druhé světové války všechnu korespondenci zničili Ungarovi rodinní příslušníci a přátelé, neboť se báli toho, co by se stalo, kdyby u nich nacisti našli texty židovského autora. Thomas Mann viděl v Ungarovi velký potenciál.

Jak již bylo řečeno v úvodu, Ungar bývá často označován za „moravského Kafku. Prózy Hermanna Ungara (povídkový soubor Chlapci a vrazi s románem Zmrzačení) jsou podobné prózám Franze Kafky, neboť se vyznačují specifickým stylem (tj. věcným, lakonickým, střízlivým až puristickým; u Kafky je jeho styl nazýván jako tzv. kancelářský styl) a kauzální kompozicí. Společným rysům a rozdílům se věnuje ve článku „Splátka na dluh Hermannu Ungarovi. K letošnímu čtyřicátému výročí jeho smrti“ Ladislav Radimský (pseudonym Petr Den). Byl to člověk, který se s Hermannem Ungarem vídal několik let v podstatě denně, neboť byl Ungarovým kolegou na čs. velvyslanectví. Zabývá se vzpomínkami na Ungara jakožto kolegu a také se snaží nalézt příčinu toho, proč Ungar upadl v zapomnění, zatímco jeho souputník Kafka se stal slavnou osobností. Zajímavým faktem je, že Kafka s Ungarem toho měli hodně společného i co se týče životních osudů. Oba byli pražskými německo-židovskými spisovateli. Oba vystudovali práva, profesi se nevěnovali a část svého života strávili v úřednické funkci. Oba zemřeli mladí, Kafka na tuberkulózu, Ungar na zanedbaný zánět slepého střeva. Jistá podobnost je také v tom, že každý z nich měl svého podporovatele. Kafkovým přítelem byl Max Brod, Ungara podporoval Thomas Mann.

Radimský nejdříve zmiňuje společné znaky: „Oba líčili moderního člověka v jeho existencialistickém zoufalství, jeho marné hledání a dotazování se něčeho, co nedávalo odpověď, bezesmyslnost jeho života, z kterého není úniku, jeho dramatické čekání na nějaké Boží znamení. / …/ Svět Kafkův i Ungarův je ovšem stejně černý, bezesmyslný a smutný.“ (Petr Den 1969, str. 55) Společným rysem tvorby Kafky a Ungara je zapojení motivu „viny a trestu“. Vina je nedefinovatelná, a proto neodpustitelná. Hrdinové jsou si vědomi své viny, za kterou přijímají trest. Příkladem u Kafky je Řehoř Samsa, který je vinen tím, že dopustil zmechanizování svého života a odcizení se rodině. Trestem mu je proměna v jakýsi nestvůrný hmyz. I Ungarův Polzer se nesnažil změnit svůj monotónní život, a proto byl potrestán chaosem a porušením řádu.

11

Radimský se zabývá rozdíly mezi těmito dvěma autory: „Kafkova díla se jen na první pohled zdají býti těžko srozumitelná a literárně obtížná. Vždyť všichni žijeme - a zvláště lidé za železnou oponou - v kafkovském světě a celá atmosféra Procesu nebo Zámku je nám všem lehce srozumitelná. Obtížnější je však tuto atmosféru nalézt prostřednictvím konkrétních lidí; pro nás dehumanizované se symbol Franze Polzera nebo Kláry Porgesové namáhavěji chápe než symboly kafkovské. / …/ Kafka je světovější a velkorysejší. Čímž není řečeno, že Ungarova doba ještě nepřijde.“ (Petr Den 1969, str. 57) Kafka se oproti Ungarovi liší tím, že své hrdiny nekonkretizuje. Jedná se o abstraktní individua, jež nejsou více vykresleny. Hlavní postava románu Proces se jmenuje Josef K., nic o něm nevíme. Na druhou stranu Ungar dává svým hrdinům celá jména, jsme seznámeni s jejich životy, … Ungar ke své postavě přistupuje jako k člověku, více lidsky. Oproti tomu Kafka jako k abstraktnímu individuu, s odstupem. Stejně jako k postavám, tak i k místům svých próz přistupují odlišně. Kafka si volí místa symbolicky. Nekonkretizuje, kde se přesně soudní síň, zámek, byt Samsových nachází. Ungar ve svých dílech využívá reálná města, která důvěrně zná. „Snad světový úspěch Kafkův tkví právě v tomto vymazání člověka ze světa, který člověka vymazal. Čtenáři v Kafkově díle nějak snadněji poznávají svět, v němž žijí, než v Ungarově díle poznali člověka, který trpí jako on.“ (Petr Den 1969, str. 57)

1.1 Klasifikace literárního díla

Ve všedním životě byl Ungar znám jako člověk sršící veselostí. Miloval společnost a ocital se všude, kde se něco dělo. Také navštěvoval různé zájmové kruhy, jako např. hodiny tance, kurz šermu, … Hrál fotbal a věnoval se hudbě. Dívkám se líbil, milovaly jeho šarm a galantnost. Proto snad každého, kdo ho znal, překvapil jeho autorský styl, který se plně vymykal jeho osobnosti. Thomas Mann o něm napsal: „Pro jeho povahu bylo příznačné, že ti, kteří se dívali zpovzdálí, ho vůbec nepokládali za člověka duchovních zájmů. Kamarádi z pluku v něm viděli dobrého bracha, který rád baví ostatní, dokonce aniž by přitom dbal vlastní nedůstojnosti. Kolegové z advokacie a z banky ho znali jako průměrného návštěvníka kaváren, a když slyšeli o knihách, které vydal a jež se dokonce dočkaly chvály, byli nemálo překvapeni.“ (Serke 2001, str. 245)

Ungar nebyl se svou tvorbou spokojen. Cítil, že jeho tvůrčí fantazie je slabá, obtížně hledal nová témata. Neustále se vracel již k napsaným textům, které mnohokrát upravoval. Stále dokola se snažil využívat vzpomínky a zážitky z dětství. Dá se říci, že právě jeho dětství je jakýmsi základním kamenem všech jeho děl. „Hermann Ungar pojímal svou literární činnost

12 jako boží poslání a neustále byl zmítán pochybnostmi, zda má dost sil ke splnění tohoto úradku Osudu či Prozřetelnosti. Zároveň však nemohl bez literární tvorby žít, protože si jejím prostřednictvím řešil vlastní životní problémy, v postavách svých literárních postav prožíval vlastní katarzi, překonával své domnělé i skutečné nedostatky a nalézal jistoty pro další život i další práci.“ (Bránský 2001, str. 475)

Ungarovo dílo zahrnuje dvě knihy povídek, dva romány, beletrizovanou reportáž a tři dramata. Kromě toho také články, fejetony a recenze, které vycházely v novinách. Nebýt Ungarovy brzké smrti, ale také blížícího se nebezpečí druhé světové války, byl by jeho odkaz jistě rozsáhlejší. S příchodem německých vojsk v roce 1939 byla Ungarova žena nucena nechat v Praze veškeré autorovy deníky, poznámky, nedokončená díla. Se svými dětmi utekla do Londýna, protože tušila, jaké následky by mělo setrvání v okupované zemi. Byla si vědoma toho, že kdyby s sebou přes Německo vezla záznamy židovského spisovatele, bylo by to příliš riskantní. Ungarův bratr s rodinou a matka se stali obětmi nacismu. Zemřeli v koncentračním táboře. Ungarova sestra se roku 1926 vystěhovala do Palestiny, kde pracovala jako lékařka. Když se dozvěděla o smrti svých blízkých, spáchala sebevraždu.

1.1.1 Divadelní hry

Ungar začal psát divadelní hry již při studiu, avšak nikdy nebyly publikovány, ani inscenovány. „Samotný autor je charakterizoval jako hry, ve kterých šlo především o lásku a o spousty mrtvol.“ (Glosíková 1998, str. 341) Razantním krokem, který následoval po návratu z fronty, bylo zničení všech prací (básně, divadelní hry, novely), které napsal před první světovou válkou, protože byl přesvědčen, že jsou k ničemu kvůli jejich povrchnosti. S tímto také souviselo, že se odvrátil od studentských spolků, kde dříve fungoval, a celkově od sionismu, neboť začal tvrdit, že se sionismem přijde velmi agresivní nacionalismus. Z této doby pochází dílo Válka - drama z napoleonské doby ve třech dějstvích. „Tato divadelní hra vznikla na přelomu let 1917/18 a odráží autorův politický vývoj od bojovného sionismu k pacifismu, k němuž dospěl po vlastních zkušenostech na východní frontě jako jednoroční dobrovolník, později dělostřelecký poručík.“ (Bránský 2005, str. 269) Ungar rukopis k této hře zničil, protože byl přesvědčen, že nemá hodnotu. Byl si vědom svých nedostatků, které se projevily ve hře, např. schematičnost postav, slabá dramatičnost aj. Jeho přítel Ludwig Pinner však stihnul pořídit na psacím stroji opis, tudíž bylo možné divadelní hru zrekonstruovat. Této práce se ujal D. Sudhoff, který doplnil chybějící strany (první list s titulem a stránku se soupisem postav) a hru zveřejnil v roce 1990. Pinnerův koncept obsahoval velké množství chyb

13

(gramatické, stylistické, škrty, poznámky, …). Sudhoffovi se podařila velmi slušná korektura, přičemž v dramatu zanechal čechismy a další Ungarovy zvláštnosti. I když je hra v takovém stavu, že by se mohla uvést, zatím se nikdo neujal jejího provedení.

V dramatu Rudý generál z roku 1928 se řeší problematika jednotlivce a revoluce, Ungar se zde zaměstnává společenskou problematikou. Hlavní postavou je židovský revolucionář, generál Podkamienski, který se stane obětí dvou znepřátelených stran: „rudých“ a „bílých“. Podkamienski vykonává svou práci úspěšně, přesto je nahrazen ve funkci Brutzkinem. Námět souvisí s ruskou bolševickou revolucí. Autor využívá autentická místní jména, neboť vycházel ze své životní zkušenosti z fronty. Drama mělo u diváků úspěch, avšak kritika, především levicová, toto dílo z politických důvodů odmítala. Bylo upozorňováno na to, zda generál Podkamienski není jenom symbol pro Trockého. Avšak Ungar toto tvrzení odmítá. Tvrdí, že konflikt mezi jednotlivcem a masou je v každé době. V roce 1996 napsal Sigurd Paul Scheichl studii s názvem „Rudý generál, židovské drama Hermanna Ungara“. Autor je přesvědčen, že hlavním tématem dramatu je antisemitismus, který vládne v jakékoliv situaci, především ale za revoluce, kdy se proti jednomu Židovi sjednotí všichni okolo.

Komedie Zahradní besídka z roku 1929 vznikla v návaznosti na povídku Colbertova cesta, tzn. nejednalo se o žádný nový námět, šlo pouze o rozšíření staršího díla. Hra se setkala s velmi ostrou kritikou, neboť veřejnosti vadily nemravné scény, a proto cenzura hru zakázala v Praze i v Brně. Ungar se její premiéry nedožil. Zahradní besídka představuje úsměvnou komedii z maloměsta. Rozmazlená dcerka ze zámožné rodiny si nepřeje nic jiného, než aby byla zbavena svého panenství. Celý příběh je koncipován jako satira maloměšťáctví. Hlubší význam této hry spočívá v tom, že všichni jsou vázáni na své ideje, které ovládají životy každého z nás. Vystupuje zde postava Modlického, který je chápán jako hlavní hybatel celého děje. Podle ostatních postav je Modlický šťastný, neboť on nemá žádnou ideu. Ale Modlický s tímto tvrzením nesouhlasí: „Jsem nešťastný, protože nemám žádné přání.“ (Ungar 2005, str. 148) Původně neslo drama v překladu název Zahradní besídka. Avšak v roce 2003 se inscenace ujalo divadlo Ypsilon, které také spolupracovalo s překladatelem Jaroslavem Bránským. Režisér přesvědčil Bránského, aby německý název hry „Gartenlaube“ přeložil nějakým jiným slovem, které bude mít užší význam. Bránský tedy místo „Zahradní besídka“ zvolil slovo „Altánek“.

14

1.1.2 Povídky a kratší prózy

Ungarova knižní prvotina vydaná v roce 1920 nese název Chlapci a vrazi, přičemž obsahuje dvě povídky: Muž a služka & Historie jedné vraždy. Tomas Mann toto dílo vyzdvihnul ve Vossische Zeitung: „Zde se v předehře hotoví talent k činům, o nichž se bude mluvit.“ (Václavek 2002, s. 161) Děj obou povídek je zasazen do jednoho maloměsta, zřejmě moravského, i když se autor snažil místo blíže nespecifikovat. Hlavním tématem jsou zážitky z dětství, které se promítají do dospělého života. V obou případech tvoří základ psychoanalytický rozbor hlavních postav. Povídky jsou psané osobní ich-formou. „Co je podle Ungara v člověku nejsilnější, je vůle působit druhým lidem zlo; tuto vůli formují špatné sociální podmínky a chudoba, v které většina lidí žije.“ (Kosatík 2001, str. 195)

Povídka Muž a služka se z části odehrává na moravském maloměstě (v Boskovicích), z části v USA. Vzhledem k tomu, že Ungar zasadil příběh do prostředí, které velmi dobře znal, čtenáři je představen podrobný popis lokace, jenž odpovídá skutečnosti. Na druhou stranu je prostředí USA vybarveno pouze schematicky, velmi okrajově. Jaroslav Bránský ve svém doslovu zmiňuje, že Ungar vycházel ze vzpomínek na své dětství, neboť v Boskovicích skutečně stál sirotčinec a jména svým hrdinům udělil též podle reálných lidí z Boskovic. Hlavním protagonistou je muž, jenž strávil své dětství a dospívání v moravském chudobinci. Usiluje o to, aby získal přízeň Stázinky, starší ošklivé služky. Jeho záměr se nevyplní, místo toho musí snášet urážky a ponižování. Po nějaké čase uteče do Ameriky, kde se z něj stane úspěšný továrník. Z ponižovaného sirotka se změní v suverénního muže, který si nyní vyměnil roli a začne ponižovat slabší. Za nejvyšší cíl si zvolí Stázinku, kterou dostane do nevěstince. Dokonce s ní má dítě, a i na něm se mstí, neboť ho umístí do sirotčince, ve kterém sám vyrůstal. Zásadním tématem povídky je síla erotického zážitku z dětství. Celý život hlavního hrdiny je touto vzpomínkou určován, je jí naprosto ovlivněn v dospělém životě.

Druhá povídka, Historie jedné vraždy, se odehrává jen na jednom místě, v Boskovicích. I zde Ungar vychází ze svých pamětí, neboť velmi detailně popisuje dům u kostela, který zde skutečně stával ještě po 2. světové válce. Do tohoto domu umístil Ungar svého hlavního hrdinu. Jednotlivé postavy byly inspirovány skutečnými lidmi. Jedná se o příběh chlapce, jenž vyrůstá v narušeném prostředí. Otec propadá alkoholismu, hrbatý holič z jeho okolí je znám svou zlostí a nenávistí, ke všemu musí přihlížet mileneckému vztahu mezi odporným holičem a služebnou Milkou. Hlavní hrdina je uvězněn mezi dvěma emocemi. Touží po tom, aby otce miloval, protože je to jeho otec. Na druhé straně jím pohrdá v důsledku jeho chování. Paradoxem celé

15 povídky je to, že chlapec zavraždí jediného člověka, ke kterému cítil úctu a náklonost, protože má strach, že chce ublížit jeho nenáviděnému otci. V povídce nezazní jméno tohoto člověka, je označován jako „cizinec“. „Jen jedinkrát se mnou hovořil jeden člověk jako s člověkem, i když jen v dopise. Budu vyprávět, jak jsem se k tomu člověku zachoval. Soudcové byli ke mně milosrdní, a dokonce můj obhájce se o mně vyjádřil, že jen bída vnějších okolností a původ z morálně méněcenného otce ze mě vytvořily člověka mravně narušeného a zatvrzelého.“ (Ungar 2001, str. 36-37)

Ungarův výtvor se začal překládat do národních jazyků (francouzština, španělština, portugalština, holandština, …). Dokonce francouzský PEN-klub pozval v roce 1927 Ungara do Paříže na slavnostní večeři, aby vyjádřil svou úctu a také obdiv k jeho přeložené prvotině do francouzštiny. U příležitosti stého výročí narození Hermanna Ungara recenzoval Jiří Veselý kromě jiných děl také autorovu prvotinu Chlapci a Vrazi. „Jeho povídky našly řadu čtenářů, a to i přesto, že rozhodně nejde o četbu zábavnou či idylickou. Jeho hrdinové jsou často ztroskotanci života, odcizení od společnosti, psychopatové, hledající marně cestu ze společenské izolace.“ (Veselý 1994, str. 3)

Zavraždění kapitána Haniky s podtitulem Tragédie jednoho manželství představuje psychologický rozbor skutečné soudní kauzy, jež byla v řešení brněnského soudu v roce 1923. „Nešťastný kapitán s malým žoldem, jeho krásná frivolní žena, její matka, připravená pro blaho dcery ke všemu, devatenáctiletý zamilovaný mladý muž. Osoby dramatu. Jak z Červené knihovny. Jenže Hanikův příběh je skutečný. Rozesmutňuje.“ (Mazáč 1993, str. 4) Vražda kapitána Haniky, důstojníka československé armády, byla spáchána dne 3. září 1923 na Boskovicku, konkrétně mezi Lhotou Rapotinou a Skalicí nad Svitavou. Tento případ vzbudil obrovský zájem u veřejnosti a Ungar zamýšlel literární zpracování už během procesu. Materiály k této soudničce mu zapůjčil bývalý spolužák JUDr. Felix Loria, mj. v 30. letech senátor za KSČ. Vzhledem k tomu, že Ungar vystudoval práva, tato kauza ho velmi lákala i z tohoto pohledu. Avšak nejvíce ho přitahovala jakási psychická a sociální podmíněnost. Autor analyzuje jednotlivé postavy případu a odhaluje hlubší pohnutky, které vedly ke spáchání trestního činu. Sám Ungar nazval svou práci jako „studii“ a že si nepřeje, aby byla hodnocena jako plnohodnotné literární dílo. „Byť se snaží zachovávat pozici nezúčastněného pozorovatele, z každého řádku cítíme jeho osobní zaujetí a společenskomravní hodnocení.“ (Bránský 1993, doslov) Hilda Haniková s pomocí její matky vymyslí, jak se zbaví svého muže. Svými ženskými zbraněmi svede mladého muže, který se stane na Hildě závislým, a tudíž udělá všechno, co si jeho milenka žádá. Stane se tedy nástrojem vraždy, kterou zosnovala Hilda s její

16 matkou. Soud rozhodne tak, že hlavní vinu nese za tento hrůzný čin Hilda Haniková a je odsouzena ke smrti oběšením. K takto razantnímu potrestání nedojde, neboť prezident republiky vlivem amnestie její trest pozměnil na patnáct let „natvrdo“. Hilda Haniková ve vězení porodila dceru, ale svůj trest si neodpykala do konce. V roce 1926 zemřela ve věznici na tuberkulózu. Její matka Františka Charvátová a milenec Jiří Veselý byli podmíněně propuštěni. Nejdříve Veselý v roce 1927, matka o deset let později, tedy v roce 1937. „Ungarův Hanika stojí kdesi uprostřed mezi dokumentárním a uměleckým popisem skutečnosti; kniha reprodukuje atmosféru soudního projednávání, zároveň však analyzuje motivy jednání všech zúčastněných, takže je ve svém celku spíše zevnitř nahlíženým příběhem nezvladatelné vášně než referátem.“ (Kosatík 2001, s. 196) V uměleckých kruzích nemělo dílo ohlasy. V Německu o této kauze nevěděli, Ungar byl se svým výtvorem umlčen. Úplně jiný efekt měla soudnička na Moravě. Začala vycházet na pokračování v Lidových novinách a čtenáři byli nadšeni.

Sbírka Colbertova cesta a jiné povídky vyšla po Ungarově smrti v roce 1930 a byla nazvána podle úvodní povídky. V souboru se vyskytují drobnější práce; některé byly vydávány již za Ungarova života v tisku, některé jsou uveřejněny až v souborném vydání. „Téměř všechny čerpají z moravského prostředí, jsou naplněny jemnou melancholií člověka, který opustil svůj rodný kraj a který se už nemůže vrátit.“ (Pátková 1968, str. 85) O předmluvu k tomuto dílu se zasloužil Thomas Mann. Jedná se o jakýsi citlivý nekrolog, ale také o uznalé zhodnocení celého Ungarova díla. Ve sbírce je uspořádáno dohromady 9 povídek: Colbertova cesta, Obchodní cestující s vínem, Souvztažnost, Tulipán, Alexandr (Fragment), Mellon „herec“, Bobek se žení, Tajná válka, Bratři.

Povídka Tulipán

„Vrchní rada spisovny Tulipán vstoupil do kanceláře jako každý den v osm hodin ráno, v dobré náladě odpověděl na pozdrav již zde sedícímu radovi spisovny Kleinmayerovi a posadil se na své místo v místnosti 47. Jako každý den si Tulipán nejdříve rozepnul oba nejspodnější knoflíky na vestě, které ho při sezení tísnily nad břichem, potom si přičísl knír a plnovous vybíhající do dvou špiček a zapálil si doutník. Po krátkém rozhovoru s Kleinmayerem, který se týkal špatných vyhlídek na letošní úrodu, vyndal z tašky svou přesnídávku, kapesním nožem ji rozdělil na čtyři díly, tři díly zase pečlivě zabalil do papíru a zavřel do zásuvky psacího stolu, zatímco začal pomalu a důkladně žvýkat čtvrtý díl. Rada spisovny Kleinmayer nepozoroval ani pak nic nápadného. Přesně o půl desáté se vrchní rada spisovny Tulipán zvedl ze svého místa

17 a jak každého dne touhle dobou vzal klíč s velkou dřevěnou kostkou, který visel na stěně dveří, a šel vykonat svou tělesnou potřebu.“ (Ungar 2001, str. 388)

Povídka s prvky tragikomedie. Příběh se odehrává v rámci jednoho dne, který se zdá být stejný jako všechny ostatní. V kanceláři spisovny se jako každé ráno sejde vrchní rada spisovny Tulipán se svým podřízeným Kleinmayerem. Vše probíhá podle denního pořádku. Tulipán sní část své svačiny, poté vezme klíče a jde vykonat tělesnou potřebu. Kleinmayer je zvyklý, že jakmile se Tulipán vrátí, bere si od něj klíče a nyní je řada na něm. Jednalo se o „tradici“, která se denně opakovala patnáct let. Každodenní stereotyp je přerušen v momentě, kdy se Tulipán nevrací z toalety v pravidelný čas, Kleinmayer znejistí a vydá se svého nadřízeného hledat. Násilím otevře dveře od záchodu a najde Tulipána ležícího bez života v úzké prostoře, neboť ho smrt zasáhla v tu nejvíc nevhodnou chvíli. „Přednosta krátce a hutně zhodnotil činnost úředníka tak náhle vytrženého ze služby, o kterém se právem dá říci, že zemřel uprostřed pilné práce.“ (Ungar 2001, str. 389) Kleinmayer se ujal toho, aby vdově oznámil, jaká tragédie se dnes v práci přihodila. Když mu manželka Tulipána líčila vzpomínky na svého chotě, Kleinmayer ji vůbec nevnímal, neboť se mu hlavou honily myšlenky, zda by bylo vhodné vdovu požádat o půjčení Tulipánova cylindru na pohřeb, protože Tulipán je jediný, který tento doplněk nebude potřebovat. Nakonec se rozhodl, že pro tuto žádost není vhodná příležitost a s paní Tulipánovou se rozloučil. Původní příjmení „Tulpe“ překladatel změnil na „Tulipán“. Význam tohoto slova má dva významy. Jednak se jedná o pojem z botanického hlediska, jednak se může jednat o hanlivý význam ve smyslu „hloupý/omezený člověk“. Význam tohoto slova tedy odpovídá satiře této povídky.

1.1.3 Romány

Vrcholem Ungarovy tvorby je román Zmrzačení z roku 1923. Autor zde použil er-formu, aby umožnil jakýsi odstup vypravěče od děje. Zásadní je, že se mění i prostor, tedy z maloměsta se dostáváme do velkoměsta, Prahy. I zde se objevuje téma vzpomínek na dětství, ale k tomuto tématu přistupují také další aspekty. Ungar dokázal zachytit citlivě a zároveň surově člověka, jenž v sobě mrzačí veškerou lidskost. Zároveň se Ungar vyznačoval tím, že o tom, co bylo ve společnosti naprosté tabu, psal zcela běžně, jako by se jednalo o obyčejný námět všedního života. K románu se vyjádřil Stefan Zweig, který popsal své dojmy. Ungarovu knihu označil za „velkolepou a příšernou, lákavou a odpornou, nezapomenutelnou, třebaže by na ni člověk chtěl zapomenout.“ Zároveň upozornil na „strašnou zálibu… pro nevětrané, upocené a nečisté situace.“ (Glosíková 1998, 342)

18

„Román Třída patří svým námětem mezi romány se školskou tematikou, které v Německu před první světovou válkou (ale i později) byly zvlášť rozšířené: můžeme zde hovořit o zvláštním typu „školského románu“. Ungarovo dílo má však na rozdíl od těchto románů obrácenou perspektivu: není obrazem omezeného školského samovládce z hlediska jeho okolí. Autor usiluje o pohled zvnitřku, z pozice takového „tyrana“, jenž se do této podoby stylizuje z panického strachu před žáky.“ (Pátková 1968, str. 84) Děj románu se odehrává v Brně, autor toto prostředí velmi dobře znal ze svých gymnazijních let. Učitel Josef Blau, hlavní postava, a sluha Modlický, jeho antagonista, pocházejí z maloměsta (Boskovice). Na tuto skutečnost upozorňují některé vzpomínky Josefa Blaua na své rodiště. Učitel Blau je muž, který trpí silným nedostatkem sebevědomí a pocity méněcennosti. Má krásnou ženu Selmu, se kterou čeká dítě. Neustále svou manželku podezřívá z nevěry, neboť je přesvědčen, že takové atraktivní ženě nemůže stačit takový slaboch. V hlavě se mu rodí představy, jak ho jeho partnerka podvádí s učitelem Leopoldem. Tento muž je úplně jiný než Blau. Na rozdíl od Blaua, který má na muže velmi slabou tělesnou figuru, má Leopold dokonalou statnou postavu. Tito dva muži se liší i ohledně svého povolání. Leopolda mají žáci rádi, je jejich přítelem. Na druhé straně Blau je typem učitele, který má rád řád a nesnese nekázeň. Jeho hodiny jsou postaveny na striktním dodržování pravidel. Vše musí fungovat tak, jak si naplánuje. Snaží se, aby měl stále všechno pod kontrolou. S tím souvisí to, že má neustále obavy z toho, že mezi jeho žáky propukne revoluce. Vyvrcholením románu je sebevražda žáka Lauba. Ten se tohoto činu dopustil kvůli pocitu viny, že navštívil nevěstinec. Žádal svého učitele, aby mu pomohl se svými pocity. Pomoci se mu nedostalo. Blau má pocit, že kdyby mu pomohl, narušil by se ve třídě veškerý řád a zavládl by chaos. Zásadní roli má v románu postava Modlického. Je to člověk, který se snaží, aby si ostatní uvědomili svou vinu. Vyžívá se v tom, když lidé kolem něj jsou nešťastní, souží se svým proviněním. Modlický takto ovlivňuje nejenom žáky, se kterými navštěvuje nevěstince, ale také učitele Blaua, kterého sžírá pocit provinění, že nedokázal zabránit sebevraždě. Důvodem, proč Modlický koná kolem sebe „zlo“, je to, že cítí nenávist vůči ostatním lidem. Blaua nesnáší, protože spolu vyrůstali, ale jeho druhovi byla poskytnuta různá privilegia (např. mohl jíst u stolu s ostatními, kdežto Modlický zůstal v kuchyni, …). V podstatě se Blaovi mstí za to, že se měl lépe jak on. Dokonce „přinutí“ žáka Karpela, aby se taktéž pokusil o sebevraždu, avšak Josef Blau si po smrti Lauba uvědomil svou zodpovědnost a k další katastrofě nedojde.

Ungar jména svých postav nevolil náhodně. Vycházel ze jmen skutečných lidí, které znal z Boskovic či z Brna. Jméno učitele Blaua převzal od otce své spolužačky. Jmenoval se

19

Leopold Blau a byl taktéž učitelem. Zajímavé je, že Ungar hlavnímu hrdinovi připsal pouze příjmení. Křestní jméno zvolil typicky české, tedy Josef. Jméno Leopold uplatnil v románu taktéž. Použil ho pro druhého učitele, který byl Blauovým opakem nejen ve škole, ale také v životě. Student Karpel, podle Blaua jeho úhlavní nepřítel v kolektivu třídy, je Ungarovou vzpomínkou na školská léta, neboť příjmení převzal od svého spolužáka. Toto typicky židovské jméno naznačuje původ studenta. Ungar přímo v románu prostřednictvím Modlického upozorňuje učitele Blaua na tajemnou spojitost s oběšeným žákem Laubem. Příjmení Blau je přesmyčkou příjmení Laub. I tato nešťastná událost, oběšení jednoho žáka, je inspirována skutečnou událostí. Jeden Ungarův spolužák se v roce 1909 oběsil v lese u zříceniny hradu.

„Otázky lidské zodpovědnosti, viny a trestu, problém lidské existence a smrti - to jsou základní problémy, na které hledá Ungar odpověď a kvůli nimž byl soudobou kritikou nazýván moravským Dostojevským.“ (Bránský 1993, doslov)

20

2 Román Zmrzačení

Román Zmrzačení, německy „Die Verstümmelten“, byl poprvé vydán v roce 1923, a to zásluhou berlínského nakladatelství Ernst Rowohlt. V té době to bylo jediné nakladatelství, které bylo ochotné takto radikální dílo vydat. Radikálnost spočívala především v bezohledném zobrazení zla, sexuality, zvrhlosti a násilí. Do češtiny byla nejprve přeložena pouze ukázka, která nesla název „Podivín“ od Jana Grmely6. Celý román přeložil Jaroslav Bránský, který německý titul chápal jako „zmrzačení lidé, tedy mrzáci“. Ve Slovníku současné češtiny se slovo „zmrzačit“ vykládá jako „způsobit někomu tělesnou vadu, udělat z někoho mrzáka → člověk s (velkou, trvalou tělesnou vadou)“ (Lingea 2011, str. 395 + str. 1032). Na druhé straně slovo „podivín“ je chápáno jako „zvláštní člověk s mnoha výstřednostmi“ (Lingea 2011, str. 559). Hlavní postava se sice vyznačuje výstředním, až podivínským chováním, avšak je důležité zmínit, že u ní došlo v přeneseném významu k jistému „zmrzačení“. V románu se poukazuje na to, že člověk nemusí být zmrzačen pouze navenek, ale také uvnitř. Z tohoto důvodu je přesnější překlad Jaroslava Bránského. Pro slovo „podivín“ se dají v němčině použít vhodnější slova, např. „der Kauz“ či „der Sonderling“.

Ústřední postavou románu je bankovní úředník František Polzer. Pronajímá si pokoj v bytě jedné vdovy, Kláry Porgesové. V Praze navštěvuje svého jediného kamaráda z dětství, Karla Fantu, přičemž oba pocházejí ze stejného maloměsta. Karel, trpící vážnou chorobou, si vzal za ženu Doru a měl s ní syna. František Polzer zůstal svobodný. Stereotypní život naruší Klára Porgesová, která se snaží sblížit se svým nájemníkem. „Kromě odporu, s nímž pohlížel na vícehodinovou společnost s paní Porgesovou, na celé věci ho nejvíce tížila její neobvyklost.“ (Ungar 2001, str. 82) Polzer se dokonce stane jejím milencem proti své vůli. Zdravotní stav Karla se zhorší a najde si ošetřovatele, Sonntaga, bývalého řezníka. Karel si ho žádal, aby se o něj nemusela starat jeho žena, od které i se svým ošetřovatelem odejde a nastěhuje se do bytu Kláry Porgesové. Polzer se postupně dozvídá, že vdova vydírá Doru kvůli jejímu románku a bere si od jiných mužů peníze za intimní služby (mezi nimi je Karel, ale také jeho syn František). Chce od vdovy slyšet, nač všechny ty peníze potřebuje. Zjistí, že spolu čekají dítě. „Ano, podívej se na mě, podívej se na mě! Proto peníze. Jsem těhotná, proto peníze!“ (Ungar 2001, str. 161) Druhý den je nalezena hlava Kláry Porgesové v šátku na schodech.

6 Spisovatel a překladatel (1895-1957), ředitel Městské knihovny v Praze (1942-1945) https://search.mlp.cz/cz/osoby/grmela-jan/1129718/#/ak_od=key-eq:1129718&ak_o=key-eq:1129718

21

Román původně obsahoval závěrečnou kapitolu s vyústěním zápletky, kterou však Ungar sám záměrně odstranil, neboť se domníval, že otevřený konec bude pro čtenáře více atraktivní. Román Zmrzačení není koncipován jako klasický detektivní příběh. V dnešní době jsou tyto příběhy velmi oblíbené z toho důvodu, že lidem nabízí určitý zážitek, potřebují znát pachatele. Avšak Ungarovi nešlo o odhalení vraha, nýbrž o psychologii postav. Závěrečná kapitola vyšla samostatně pod názvem Fragment a je v ní objasněno, kdo spáchal tento zrůdný čin. Vrahem je ošetřovatel Sonntag. Vše obhajuje šílenou teorií, že hřích se dá odčinit jen a jen dalším hříchem. Eva Pátková však uvádí jiného vraha, snad díky absenci Fragmentu v některém vydání. „Polzer, zahnán až do krajnosti, řeší situaci vraždou.“ (Pátková 1968, str. 84)

Děj románu je zasazen do historického bezčasí, není zde přesně uvedeno, v jaké době se příběh odehrává. Dá se předpokládat, že autor zasadil děj do kontextu jeho doby, tedy do 1. pol. 20. století.

Snad každý čtenář by poznal, že dějištěm románu je Praha. Není to zde jasně vysloveno, avšak tuto skutečnost můžeme dešifrovat tím, že víme, ve kterém městě se nachází některé zmíněné lokality. „Šli Alžbětinou ulicí přes most, pak podél břehu, opět ulicemi do Stromovky. Chtěli jít do Tróje.“ (Ungar 2001, str. 112) Moravské město, odkud pochází Polzer a Fanta, není blíže specifikováno. Avšak nepochybně jde o Boskovice s dvojím obyvatelstvem, katolickým kostelem a hřbitovem. „František Polzer si dobře pamatoval své první návštěvy kostela. Klečel vedle matky pod velkými, tmavými obrazy, rozrušen úzkostnými představami. Bál se krvácejících postav mučedníků, a přece od nich nemohl odvrátit zrak.“ (Ungar 2001, str. 86)

2.1 Kompoziční výstavba

Kompozice tohoto díla je velmi bohatá. Celý román je členěn na sedmnáct nepojmenovaných a neočíslovaných kapitol, přechod mezi nimi je volný, kdy děj na sebe těsně nenavazuje. Začátek je pozvolný, velkou část románu se v podstatě „nic“ zásadního neděje. Seznamujeme se s tím, co je již obecně známo – vzpomínky na dětství, popis postav, je nám představen všední život, … Až v druhé půli začíná být čtenář napjatý, děj graduje a dá se říci, že konec díla je neskutečně náhlý. Pokud budeme k románu řadit i Fragment, je konec uzavřený.

V románu se uplatňuje chronologický postup, kdy jsou události řazeny podle přirozené časové posloupnosti. Částečně se také kombinuje s retrospektivním postupem, kde je přirozená posloupnost obrácená – postupuje se od následků k příčinám. S tímto postupem se setkáváme

22 při vzpomínkách Františka Polzera na dětství nebo na studia. Díky retrospektivě se čtenář dozvídá, odkud pramení zmrzačení Polzera, ale také Karla Fanty - zmínka o tom, kdy se u něho začala projevovat nemoc. „Na univerzitě chválili Polzerovu píli a inteligenci. První předběžné zkoušky složil s výborným výsledkem. Tehdy Karel onemocněl a lékaři ho poslali na jih, kde měl zůstat jeden rok.“ (Ungar 2001, str. 77)

Původně byl román psán v ich-formě, tj. 1. osobou jednotného čísla, avšak později autor svůj záměr přehodnotil, aby u čtenářů nevznikly domněnky, že by snad Hermann Ungar promítl sám sebe do hlavní postavy, a proto byl celý román přepsán na er-formu, tj. 3. osobu jednotného čísla. V knize Romány, menší prózy je otištěna také první kapitola románu, která nese název Bankovní úředník a je psaná ich-formou. „Za celou tu dobu, co jsem byl úředníkem, nikdy jsem nezměnil své místo ani byt, ve kterém bydlím dodnes. Pronajal jsem si ho, když jsem zanechal studií a nastoupil do zaměstnání. Mou bytnou byla vdova, přibližně stejně stará jako já. Když jsem se k ní nastěhoval, držela roční smutek po manželovi.“ (Ungar 2001, str. 422)

Pásmo postav je tvořeno promluvami přímé řeči postav – nejčastěji dialogy. Kromě nich se v textu můžeme setkat velmi často i s vnitřním monologem, a to monologem Františka Polzera, který umožňuje čtenářům, aby doslova četli jeho myšlenky. Například přemýšlí o útěku, aby se nemusel s vdovou ukazovat na veřejnosti. „Přehlédl svoje věci a rozmyslel si plán. Musí opustit dům ráno, dokud vdova bude ještě spát. Musí si najít byt na předměstí, kde by se mohl skrýt. Viděl na domech viset cedule. Předsevzal si, že bude opatrný a přesně se informuje, než si najme byt, jestli tam nejsou mladší ženy a děti. Také chtěl zjistit, jestli lidé působí počestným dojmem. Množily se zprávy o loupežích, ba dokonce o vraždách. Ráno mu napadlo, že se mu nepodaří zachránit své zavazadlo a že nemá peníze, protože je spravuje paní Porgesová. Kromě toho si na něj mohla kdykoliv počkat před bankou. Bylo mu jasné, že před ní nemůže utéci.“ (Ungar 2001, str. 82)

Nad celým příběhem stojí tzv. autorský vypravěč (vševědoucí), který ví o postavách všechno, dokonce i jejich nejtajnější myšlenky. Díky němu se čtenáři o postavách dozvídají mnohem více, než vědí samy postavy. Autorským vypravěčem není nikdo z postav, je to někdo „třetí“. Čtenářům jsou představeny všechny úhly pohledu.

Bránský také zmiňuje velmi zajímavou studii Cariny Lehnenové. Ta upozorňuje na jasnou hru se jmény, respektive s jejich významem. „Klára a František prý upomínají na sv. Františka z Assisi a sv. Kláru z téhož města. Proto připadá Polzerovi jméno Klára („čistá“) tak směšné ve spojení s příjmením Porges („svině“).“ (Bránský 2001, str. 452) Slovo „svině“ se

23 přeneseně a zhruběle vykládá jako „špatný, nečistý, bezcharakterní člověk“ (Lingea 2011, str. 809). Nečistotu Kláry Porgesové spatřujeme v jejím promiskuitním chováním. Otázkou zůstává - byla před smrtí manžela a před seznámením s Polzerem „čistá“? Za symbol její nečistoty může být pokládáno nenarozené dítě, jež nebylo zplozeno z čisté lásky. Bez jakýchkoliv pochybností označila za otce Polzera, přičemž udržovala intimní poměr s více muži. Není vyloučeno, že otcem dítěte je někdo jiný a Klára pouze bezcharakterně využila Polzera. Příjmení Porges („svině“) můžeme chápat také ve významu „prasnice“. Přeneseně se tak může narážet na ztloustlou postavu Kláry Porgesové. „Vdova byla bledá a hubená, když se k ní Polzer po odjezdu Karla Fanty na jih nastěhoval. Smuteční šaty jí volně visely na těle. Bylo to v prvních měsících po smrti jejího manžela. Její pokožka měla nažloutlou barvu jako starý papír. Teprve později se jí postava zaoblila a boky se zakulatily.“ (Ungar 2001, str. 79) Příjmení Sonntag se doslovně do češtiny překládá jako neděle. Jedná se jistě o odkaz na křesťanství. „Jméno to bylo utvořeno u Slovanů, když k nim přišlo křesťanství. […]; je to název křesťansko-náboženský.“ (Machek 2010, str. 393) Polzer se v kavárně setkává s doktorem Ehrmannem. V překladu německé slovo „ehre“ znamená „čest“. Jako čestný člověk se doktor Ehrmann projevil v situaci, kdy nabídl Polzerovi pomocnou ruku a z dobré vůle mu koupil nový oblek, aby se nadále nemusel stydět za své oblečení. „Potřebujete oblek. Dobře střižený nový oblek, prádlo, klobouk, střevíce, a co ještě k tomu patří. Zítra to spolu půjdeme nakoupit, pane Polzere. Obnos vám pouze půjčím. Vidíte, že nejsem dobrodinec. Celá záležitost zůstane mezi námi dvěma. Víte, že můžete klidně mou nabídku přijmout, a přitom mně nebudete nijak zvlášť zavázán.“ (Ungar 2001, str. 116) Polzer se cítí díky novému oblečení sebevědomě do chvíle, než začnou jeho kolegové zjišťovat, jak je možné, že chudý bankovní úředník přišel k novému obleku. Podle nich je jediným možným vysvětlením výhra v loterii. Polzer je příliš zbabělý na to, aby přiznal, kde k penězům přišel, a proto jim jejich teorii potvrdí. Díky novému oděvu je Polzerovi dokonce nabídnuto povýšení v bance. To však odmítá kvůli případnému chaosu, jenž by nastal po opuštění jeho starého místa. O doktorově půjčce se dozví Polzerovi kolegové, přestanou mu důvěřovat a nazvou ho lhářem. Polzer je zahanben a opouští své zaměstnání.

František Polzer je člověk, který má rád svůj denní řád a pořádek jak v práci, tak ve svém soukromí. Každý jeho den probíhá víceméně podle stejného scénáře, stereotypně. Polzer neprožívá nic neobvyklého, dokonce i jeho sny byly bez fantazie a doslova nudné. „Denně chodil do kanceláře ráno o tři čtvrti na osm, nikdy o minutu dříve nebo později. […] František Polzer za celou dobu, co byl úředníkem, nezměnil nikdy ani postavení, ani byt. […] Nikdy nechyběl v bance ani jediný den. […] Odpoledne probíhalo stejně jako dopoledne. Po šesté

24 hodině večer srovnal na stole písemnosti a tužky, zamkl zásuvky a šel domů. Vdova mu do pokojíku nosila jednoduchou večeři. Sundal boty, kabát a límec košile. Po večeři strávil celou hodinu důkladnou četbou novin. Pak šel spat. Spal neklidně. Přesto jen zřídka kdy se mu něco zdálo. Jestliže měl sen, zdálo se mu, že zapomněl svou osobní šifru, kterou musel každý den mnohosetkrát napsat, nebo že mu ochrnula ruka, nebo že mu nepíše tužka. (Ungar 2001, str. 73-74) Nudnost jeho života nespočívá v monotónním harmonogramu dne. Je naprosto normální, že během pracovního týdne člověk přijde domů a nezbývá mu čas a energie na nějaké zvláštní aktivity, když druhý den jde opět do zaměstnání. Avšak u Polzera není podstatné, že se to děje, ale to, že nemá ambice, aby z tohoto každodenního stereotypního kruhu vystoupil. Polzer má možnost podniknout razantní změny ve svém životě, avšak této příležitosti nevyužívá, nechává situaci plynout a nedělá vůbec nic.

Je více než pravděpodobné, že Polzer trpěl depresemi. Avšak v té době to bylo téma, o kterém se jednak moc nevědělo, ale hlavně nemluvilo. Podle zvyklostí, možná spíše zlozvyků, můžeme uvažovat o tom, že Polzer byl psychicky nemocný. „Polzer se nikdy nedokázal dobrovolně odloučit od věcí, které mu patřily. V jeho skříních a poličkách se hromadily staré papíry, noviny, už nepoužitelné části oblečení. Nikdy ho neopouštělo hrozné pomyšlení na bytové krádeže. Stále se obával, že by se mohly ztratit věci z jeho majetku, aniž to zpozoruje. Polzer nenalezl žádný prostředek, jak přemoci tento stálý neklid, do kterého ho vrtala tato trýznivá myšlenka. Všechny jeho smysly musely být neustále ve střehu, neboť nebezpečí bylo tu. Žádná změna mu nesměla uniknout. Každý týden přepočítával všechen majetek, knihy, časopisy, staré papíry, prádlo a oblečení. Chtěl mít jistotu, že se na stavu jeho majetku nic nezměnilo.“ (Ungar 2001, str. 87) Ukázka je svědectvím toho, že u Polzera zřejmě propukla obsedantně- kompulzivní porucha. Obsese se promítá do představ, které ve člověku vyvolávají pocity strachu a nejistoty. Nemocný má obavy, že něco zásadního nevykonal, popř. o něco důležitého přišel. Kompulze jsou nutkavé činnosti, jež člověk vykonává na základě svých obsesí. Jedná se o opakované činnosti, přičemž postižený nikdy nedosáhne absolutního klidu, neboť za krátký čas ho opět přepadnou tíživé myšlenky, že něco není v pořádku. „Obsese a kompulze jsou příznakem nějakého hlubšího problému v lidském nevědomí. Určité vzpomínky, přání a konflikty jsou potlačovány a drženy mimo vědomí, protože by mohly vyvolat úzkost. Tyto potlačené psychické elementy se mohou později projevit jako neurotické příznaky.“ (Praško 2003, str. 51) Polzer si však neuvědomuje, že by mohl být nemocný, tudíž ho ani nenapadne své problémy řešit s lékařem. U pacientů s obsedantně-kompulzivní poruchou je výrazně narušen spánek. Hluboký spánek je silně redukován a u pacienta přetrvává fáze povrchního

25 spánku, tudíž je v neustálé nejistotě, jako když je při vědomí. Zřejmě z tohoto důvodu se Polzerovi zdají pouze sny ohledně jeho práce. Kdyby měl dostatek hlubokého spánku, je možné, že by se mu zdálo něco, co vůbec nesouvisí s jeho běžným životem. V Polzerově životě se promítl motiv pohlcování člověka nicotou.

Dá se předpokládat, že chování Polzera, jakožto dospělého člověka, pramení z jeho dětství. Neboť už jako dítě a dospívající chlapec byl silně traumatizován. Matka zemřela krátce po jeho narození, tudíž ho vychovával otec a také teta, otcova sestra, která se do domu přistěhovala po smrti matky. Polzer k nim neměl vřelý vztah. „Otec často Františka Polzera tlouk a teta ho pevně držela.“ (Ungar 2001, str. 75) Ungar zde jasně uvádí příklad domácího násilí. Problém domácího násilí se objevoval odjakživa, avšak v té době se o něm mlčelo. Navíc tento druh agrese neměl pojmenování a nebyl zakotven v zákoně. Principem je, že násilí probíhá „doma“, v soukromí. Tím pádem nikdo zvenčí neměl šanci zjistit, co se v rodině Františka Polzera děje. I když se František styděl říct komukoliv o svých problémech, minimálně jeho přítel Karel Fanta musel vidět na jeho těle dopady tělesného týraní. Fyzické tresty a absenci rodičovské lásky můžeme pokládat za příčinu Polzerova neurotického onemocnění. Polzer se naučil, že za každou chybou následuje trest, proto se v dospělosti snažil vyvarovat sebemenšímu pochybení, aby nebyl potrestán. Trest nespočíval v tom, že by ho někdo zbil. Byl by potrestán svým svědomím - sám sebou, protože selhal. Je možné, že i když se s otcem nestýkal, symbolicky mu dokazoval, že vše udělal správně. Potřebu dokonalosti nevyžadoval kvůli sobě, nýbrž kvůli svému otci, kterému se chtěl zavděčit za každou cenu, i když ho neměl rád. Otec a teta týrali Polzera také psychicky. Jednalo se o zastrašování, vyhrožování, ponižování, různé nadávky… „Ani teta se nijak netajila svými city k němu. Nazývala ho darebákem, který to ve světě nikam nepřivede, nadávala mu do žroutů a lenochů.“ (Ungar 2001, str. 74) Otec ho nutil pracovat v obchodě, tím pádem mu nezbýval čas na školní povinnosti. Přesto se chlapec snažil, ale stačilo, aby donesl jednu špatnou známku, hned se k němu otec choval krutě. Tenhle psychický nátlak, kdy otec požadoval, aby byl Polzer nejlepší, zapříčinil Polzerovu potřebu dokonalosti.

Otec a jeho sestra na Polzera působili tak negativně, že byl traumatizován i co se týče sexuality. „O vztazích mezi mužem a ženou neměl jinou představu, než že to je něco hrozného, co samo o sobě vzbuzuje hnus. Představa nahého ženského těla ho naplňovala odporem. Jednou vstoupil do tetiny světnice, když se myla. Obraz jejího odkvetlého těla, jejího ochable visícího masa se mu vryl do paměti a už nikdy z ní nevymizel.“ (Ungar 2001, str. 75-75) Polzer celou situaci chápal tak, že teta se snaží „zastoupit“ místo po jeho matce. Dokonce i po sexuální

26 stránce. Měl podezření, že mezi otcem a tetou panuje jistý incestní vztah, když jednou viděl odcházet otce z tetiny ložnice „Tento zážitek vzbudil ve Františku Polzerovi dojmy, které měly mít pro jeho další život ty nejtrvalejší následky. I když uviděl jen tetin stín, vsugeroval si, že jeho teta byla v tomto okamžiku nahá. Od této chvíle ho pronásledovaly představy o zvrhlých scénách, které se jistě odehrály mezi otcem a otcovou sestrou.“ (Ungar 2001, str. 75) Ungar zde představil zcela tabuizované téma - incest. Jsou známé případy z historie, kdy se incestní vztahy vyskytovaly běžně. Příkladem je rod Habsburků, který byl krvesmilstvem poznamenán. Z genetického hlediska se při incestu zvyšuje riziko dědičných chorob. Avšak Ungar naráží na morální problém. Zákaz incestu představuje zákaz společenský, kterým se řídí lidstvo odjakživa. Polzer, i když neměl žádné sexuální zkušenosti, poznal, že vztah mezi bratrem a sestrou není normální. Toto uvědomění by v sobě měl mít každý. Když spolu dva sourozenci vyrůstají, mají k sobě určitý sexuální odpor. Na druhou stranu Sigmund Freud tvrdil, že v každém z nás je zakódovaná sexuální touha po zakázaném partnerovi (sourozenec, otec, matka, …). Zákazem incestu se odlišuje lidská společnost od přírody, kde jsou příbuzenské vztahy (křížení) normální.

Polzera ženy nepřitahovaly, v jejich přítomnosti se cítil velmi nepříjemně a bránil se jakémukoliv kontaktu s opačným pohlavím. Nepociťoval potřebu sebeuspokojení. Nahé ženské tělo mu připadalo odpudivé. „Polzer by se byl býval ani dříve nestýkal se ženami, kdyby ho byl býval k ženám nevodil a ke styku s nimi nenutil Karel, který Polzerův odpor nechápal.“ (Ungar 2001, str. 80) Párkrát se svým přítelem zašel do nevěstince, avšak z donucení. Když z tohoto místa odcházel, často zvracel. Polzerovi však nepřišly nechutné prostitutky, popř. samotný nevěstinec. Vadilo mu ženské tělo. Pocity nevolnosti by pociťoval i s ženou, která by byla slušná, čistá a krásná. Jak se každému muži líbily výstřihy žen, on se jich doslova bál. Měl strach z jakýchkoliv dotyků. Za celý svůj život si Polzer dobrovolně nevytvořil citové ani sexuální pouto s žádnou ženou. Polzerovi chyběl určitý ženský idol, díky kterému by našel lásku k druhému pohlaví. Zmínil se jen o jedné ženě, která se mu upřímně líbila. „Přítelova matka byla vysoká, vznešená dáma, která nosila šperky a tmavé šaty. Měla bledý, jemně řezaný obličej jako její syn, který se jí velice podobal. Také ona měla černé vlasy jako teta, ale měla je učesané do drdolu. Na jejích spáncích stejně jako na spáncích jejího syna bylo vidět modravě prokmitávající žilky. Nejkrásnější na ní i na Karlovi byly úzké bílé ruce.“ (Ungar 2001, str. 76)

Kontakty se svou rodinou Polzer definitivně ukončil v den pohřbu svého otce. „Po pohřbu oznámil František Polzer tetě, že nechce zdědit z otcova majetku nic. Peníze otec nenechal žádné. Dům byl předlužený. Polzer nechtěl žádný oblek ani žádný kus nábytku.

27

Nechtěl na památku nic.“ (Ungar 2001, str. 78) Polzer se tímto krokem snažil odříznout od své minulosti, od rodiny, kterou nenáviděl a která mu připadala cizí. Avšak minulosti se člověk nezbaví, vzpomínky si nosí v sobě. Polzer, i když nechtěl, často vzpomínal na svou rodinu a neustále s ní byl spjat, i když od ní utekl.

2.2 Motivická a tematická výstavba

V románu nacházíme mnoho zajímavých podnětů, motivů a témat, které autor sám rozvíjí, nebo je ponechává tak, aby je čtenáři mohli sami rozvinout. Mezi hlavní témata patří sexualita, rodina a vztahy, sociální rozpory a smrt. Podstatným faktem je, že v románu chybí téma lásky.

2.2.1 Téma sexuality

Mezi ungarovský motiv patří naturalistické vykreslení všeho, co souvisí se sexualitou. Autor se nebojí otevřeně mluvit o jakémkoliv tabu. Intimní situace popisuje velmi chladně a hlavně detailně. „Milka zpozorovala, že před ní prchá, a často se ho snažila uchopit a přitisknout k sobě. Jednou ho potkala na tmavém schodišti. Přitiskl se do tmavého výklenku, kde visel na dřevěném kříži spasitel. Už nemohl uniknout. Přišla k němu a zasmála se, neboť viděla, že z ní má strach. Její ruce ho uchopily. Nehýbal se. Rozepnula mu knoflíky. Polzer se třásl. Uchopila jeho pohlaví. Milka se rozesmála, když jeho semeno vytrysklo, a udeřila ho, až se zapotácel.“ (Ungar 2001, str. 80-81) Ungar naznačuje že sex není to samé, co milování z lásky. Při sexu jde pouze o ukojení touhy, je to akt s jasným záměrem. Veškeré erotické scény podává surově, bez jakékoliv přítomnosti citu.

V románu je kladen důraz na rozdíly mezi ženským a mužským tělem. Ženy (ať už jde o tetu, služebnou Milku nebo Kláru Porgesovou) mají statná silná těla. „Ležela nahá na polštářích, s ústy staženými úsměškem. Tělo bylo široce rozvalené a překypující maso nestoudně naplňovalo postel.“ (Ungar 2001, str. 130) Na druhé straně muži (František Polzer, „torzo“ Karla Fanty nebo dospívající Fantův syn František) mají slabá a ubohá těla, většinou jsou s nimi nespokojeni. „Zkřížil hubené paže před tělem, aby zakryl vpadlou hruď a ochable vystouplé břicho. Styděl se odhalovat toto tělo.“ (Ungar 2001, str. 102) Tuto ubohost se snaží schovat například za vhodné oblečení. Již odpradávna to byl muž, kdo měl vedoucí postavení. Žena stála po jeho boku, starala se o děti a o domácnost. Avšak Ungar zde pravděpodobně naráží na situaci, kdy ženy začaly usilovat o zrovnoprávnění a jejich postavení ve společnosti

28 se začalo měnit. Statná silná těla žen jsou symbolem pro jejich osobnosti, které jsou taktéž silné. To stejné platí u mužů, kdy jejich ego je představováno pouze chabou tělesnou konstitucí.

Je důležité zmínit, že se zde objevuje u mužů patologické sexuální chování. U Františka Polzera je to důsledek jeho traumatizovaného dětství, kdy mu chybí rodičovská láska a jakási zásadní socializace. To, že Polzer je od dětství znechucen incestními představami, ve kterých figuroval jeho otec s vlastní sestrou, poznamená Polzera natolik, že jako dospělý muž nedokáže sexuálně žít. Otec by měl mít za tento svůj zvrhlý čin pocit viny, avšak jediný, kdo cítí provinění, je Polzer. Je možné, že se stydí za svého otce a bere na sebe jeho vinu. Z jiného úhlu pohledu si je vědom toho, že vinu nese on, protože viděl něco, co neměl. Ženy mu přijdou odpudivé a v románu můžeme také nalézt zmínku o tom, že by mohl mít František Polzer homosexuální sklony, když se v mládí líbal se svým nejlepší přítelem Karlem. „Karel Fanta viděl, že se Polzer cítí nešťastným, a oba chlapci se často vzájemně v slzách objímali a líbali. […] Polzer měl často pocit, že přes veškerou přátelskou důvěrnost ho Karel vnitřně ignoruje. Toužil po nějaké drobné něžnosti, po opakování oněch chlapeckých polibků.“ (Ungar 2001, s. 76-77)

Intimní vztah mezi Františkem a Klárou je zastoupen pouze sexem, nevystupuje v něm láska. Klára zaujímá dominantní roli nad submisivním Polzerem. Ten bere pohlavní styk pouze jako trest, kterému se nemůže nijak postavit. Je neustále pasivní a nechává sebou manipulovat. Sex mu nepřináší žádné uspokojení, vyvolává v něm pocity nejistoty, strach a stres. František si při onom aktu dokonce představuje, že Klára je jeho sestra. Neustále pozoruje její pěšinku, která mu připomíná jeho odpornou tetu. Dokonce uvažuje nad tím, že kdyby Klára změnila účes, mu by se udělalo líp, protože by už tetu v ní neviděl. „Byla v něm velká a hrozná myšlenka, kterou nedokázal pochopit a překonat. Chtěl vdovu poprosit, aby pěšinku rozčesala, ale netroufal si. Myslel, že by všechno bylo lehčí, kdyby rozčesala pěšinku. Pak by neexistovala tato myšlenka, tato hříšná, rouhavá myšlenka, že souloží se sestrou, která nikdy nežila.“ (Ungar 2001, str. 130) Nabízí se čtyři důvody, proč Klára udržuje s Polzerem intimní vztah. Původně mohlo jít pouze o mimořádnou záležitost, které Klára využila, když se jí v noci přišel Polzer omluvit, protože urazil jejího zesnulého muže. Ovšem její pudovost to neustála a projevily se u ní sklony k sadismu. Klára Polzerovi při sexu neubližovala tělesně, ale spíše duševně. Při každém styku se Polzer cítil zahanbeně a ponížen. Druhým důvodem může být to, že Klára viděla v jeho zaměstnání určitou prestiž a toužila se stát jeho přítelkyní jednak kvůli postavení, jednak kvůli penězům. Třetí důvod vyplývá ze souvislosti s úmrtím jejího muže. V úvodu románu je zmíněno, že Klára drží roční smutek po manželovi. Po roce jí začal chybět kontakt

29 s mužem (přece jenom nebyla natolik stará, aby si nenašla nový vztah) a rozhodla se, že s Polzerem naváže milenecký poměr. Posledním důvodem je fakt, že Klára byla bezdětná. Možná chtěla dítě se svým mužem, ale kvůli jeho smrti to nestihla. Polzer byl nadějí, aby mohla otěhotnět a vychovat dítě. První důvod, tedy sadistické sklony, je nejvíce pravděpodobný. Kdyby Polzer měl pevnou vůli a nebyl zbabělec, mohl jeho vztah s vdovou zůstat na formální úrovni. Chybu nelze vidět jenom v chování Kláry, ale také v chování Polzera, který dopustí, aby s ním bylo takto manipulováno. Bylo jen na něm, aby jasně vymezil mantinely jejich komunikace.

Polzer je tak moc pasivní, že dokonce nezasáhne ani v situaci, kdy ví, že je mu Klára nevěrná. Avšak posuzovat, zda se jednalo o nevěru, je docela problematické, neboť nevěru můžeme posuzovat pouze v tom případě, je-li mezi dvěma lidmi vztah. Polzer nikdy neuvedl, že by Klára byla jeho partnerka. Každopádně mu bylo nepříjemné, když ji viděl s jinými muži. A uvědomoval si, že on má „to“, co měli i ostatní. „Měla říci všechno. Jak svedla chlapce, zlákala… on přece nic nevěděl, chlapec… jak ho chytila, přitáhla k sobě. A o jiných, o všech, všechno měla říci, měla se svíjet a říci to, jak na ní leželi, jak ji rukama osahávali, tady a tam, tento a tamten, přesně, přesně, jak to dělal každý, jak to dělal on, jak často a jak dlouho, a jak vzdychala a oddechovala, všechno měla říci.“ (Ungar 2001, str. 177)

V románu Třída se taktéž objevuje rozpor mezi mužským a ženským pohlavím. Učitel Josef Blau trpí nedostatkem sebevědomí, neboť není spokojen se svou chabou mužskou postavou, a žárlí na svou krásnou ženu. Selma je určitým protipólem Kláry Porgesové. Selmina postava je sice plná a oblá, není však popisována hanlivě jako u Kláry (tlustá, překypující maso atd.). Rozdíl mezi Blauem a Polzerem je v tom, že Blau svou družku miluje. Do Selmy se zamiloval, vzal si ji, měli spolu dítě, na které se těšili, … Avšak přesto jejich vztah není dokonalý, protože Josef Blau na svou manželku nezdravě žárlí. Neustále ho trápí představy, jak ostatní muži touží po jeho manželce a on ji ztratí. Poněkud absurdní je, že Blau připouští myšlenku, že by Selmu mohli svést jeho vlastní žáci „Kdyby znali Selmu, kdyby ji jediný z nich zahlédl v přiléhavých šatech, které zdůrazňovaly její oblé, plné tvary, pak teprve by takové představy nabyly skutečnou podobu. Nesměli Selmu spatřit.“ (Ungar 2001, str. 229) Největší nebezpečí však spatřuje ve svém kolegovi, učiteli Leopoldovi, jenž je jeho naprostým opakem. Ke své ženě nemá důvěru a neustále ji podezřívá z nevěry. Tato chorobná žárlivost nelikviduje/nemrzačí pouze Blaua, ale také jeho manželku, která má svého muže upřímně ráda. „Rozhodl jsem se nenaléhat na Tebe, nevyptávat se Tě. Na věky mi bude neznámo, co se děje,

30 když chodíš s učitelem Leopoldem na procházky, i když se zapřísaháš, nebudu to vědět tak jistě, jako kdybych byl přitom.“ (Ungar 2001, str. 335)

2.2.2 Téma rodiny a vztahů

Polzerova matka zemřela krátce po jeho narození, nezažil tedy nejsilnější cit, jaký existuje, mateřskou lásku. Vzhledem k tomu, že nikdy neviděl přirozený vztah mezi mužem a ženou (otcem a matkou), sám nedokázal žít v harmonickém vztahu s nějakou partnerkou. Sám Polzer se na chvíli stane budoucím otcem. Normální muž by se na své dítě těšil. Polzer však neprojevil žádné emoce, jen zkonstatoval, že se musí vše promyslet. Čtenář nemá možnost zjistit, jaký by byl Polzer otec, protože Klára Porgesová je zavražděna následujícího dne.

Jistý protipól tvoří rodina Karla Fanty. Pocházel ze zámožné fungující rodiny. Starali se o něho oba rodiče, kteří se měli rádi. Karel se zamiloval do Dory, kterou si vzal a měl s ní syna Františka. Zřejmě by jeho rodina fungovala dobře i nadále, nebýt jeho vředovitého onemocnění. Jistý bojkot vůči morálce spatřujeme také v tom, že intimnosti s Porgesovou provozoval také jeho syn, František. Otec se synem nevěděli, že sdílí jednu a tu samou ženu. Zde je morální problém hlavně u Kláry Porgesové, jež si neuvědomovala, jak je zvrácené mít sex s otcem i s jeho dítětem. „Polzer uslyšel výkřik. Poznal vdovin hlas. Stála v pokoji nahá. Shýbla se a zvedla z podlahy košili a držela si ji těsně před tělem. Polzer se nepohnul. Na Kláru Porgesovou se nepodíval. Vdova popadla šaty a odešla kolem Polzera do kuchyně. Polzer se díval na Františka Fantu.“ (Ungar 2001, str. 173)

V dílech Karla Václava Raise či Josefa Václava Sládka se často objevuje motiv domova. Je to pro ně místo, kde se člověk setkává s okruhem svých blízkých, které má rád a důvěřuje jim. Domov představuje symbol harmonie, bezpečí, jistoty, … Avšak Hermann Ungar tento motiv pojal úplně jiným způsobem. Polzerův domov byl na Moravě, avšak s výše zmíněnou definicí se neztotožňoval. Raději trávil čas v domě Karla Fanty, kde se cítil bezpečně. „Kdykoli mohl, utekl z krámu a potloukal se v ulicích městečka, jen aby nemusel být doma. Často také strávil celý den v domě bohatého muže jménem Fanta, jehož syn s ním chodil do gymnázia. S Karlem Fantou ho pojilo vřelé přátelství.“ (Ungar 2001, str. 76) Polzer si uvědomil, že v jeho domě není šťastný, proto využil příležitosti, aby začal svůj nový život v hlavním městě. Avšak byl tak moc poznamenám traumatizovaným dětstvím, že ani v jiném prostředí nebyl spokojen. Polzer si vlastně ani svůj nový domov nevytvořil, neboť u Kláry Porgesové byl pouze nájemníkem, nikoliv pánem domu.

31

2.2.3 Téma sociálních rozporů

Bohatství je od pradávna symbolem pro vyšší sociální postavení. V Ungarově románu je proti sobě do protikladu postaven člověk z nuzných poměrů a člověk ze zámožné rodiny. Karel pocházel z tzv. dobrého domu. Jeho rodina byla bohatá a úspěšná. Matka s otcem vždy chodili vkusně oblékáni. Polzer si je vědom své příslušnosti k nižší třídě, avšak tento fakt nepřijímá dobře. Například si nemůže dovolit studovat na vysoké škole, protože nemá dostatek peněž na studia. Nebo se velmi stydí za své obnošené oblečení, z finančních důvodů však není schopen si pořídit nové. „Po ničem netoužil víc, nežli být z dobrého domu. Ještě dlouho později se červenal, když se ho někdo blíže zeptal na jeho původ, a odpovídal vyhýbavě. Často lhal a říkal, že jeho otec je gymnazijním učitelem nebo soudcem. Jednou dokonce tvrdil, že je továrníkův syn. V následujícím okamžiku už cítil, jak tazatelův zkoumavý pohled klouže po jeho obleku, a zahanbeně si uvědomoval ubohost svého zevnějšku.“ (Ungar 2001, str. 77)

Klára Porgesová je majetná, neboť vlastní byt po jejím zesnulém manželovi. Přesto touží po dalších finančních prostředcích. V závěru románu se dozvídáme, že peníze nechce ani tak pro sebe, ale hlavně pro ještě nenarozené dítě, které čeká s Polzerem. Zarážející je způsob, kterým peníze obstarává - za sexuální službu si účtuje určitou sumu. Nejedná se přímo o motiv prostitutky, avšak Klářino chování se k promiskuitě přiklání. „Byla hnusná a zneužitá. Její tělo bylo žluté. Ale: muselo to tak být. Tak ležela pod nimi, pod všemi, a všichni ji měli, ale každý po svém způsobu, po svém vlastním způsobu, a o každém musela říci: tak a tak. A od koho toto tělo otěhotnělo, od koho bylo to dítě!“ (Ungar 2001, str. 178)

V literatuře se často setkáváme s tématem bohatství a chudoby v následujícím smyslu: chudí jsou zároveň šťastní, bohatí jsou zároveň nešťastní. Ungar toto schéma modifikoval, přičemž jeho hrdinové jsou buď bohatí a šťastní, nebo chudí a nešťastní. Polzer je přesvědčen, že finanční prostředky platí na všechny starosti. Funguje to do chvíle, než člověk pozná, že na světě jsou důležitější věci než peníze. Karel Fanta si může dovolit zaplatit léčbu, ale je to naprosto zbytečné, když trpí chorobou, která ho stejně za nějaký čas zabije. Zdraví si za peníze nekoupí. Klára Porgesová sice získá chtěné peníze, kterými chce zaopatřit sebe i své dítě, ale ty ji stejně před smrtí nezachrání.

V románu Třída se taktéž objevuje zřetelný rozdíl mezi lidmi z různých společenských vrstev. Učitel Blau stojí ve středu této pomyslné škály. Ještě z nuznějších poměrů než on, pochází jeho druh z dětství, Modlický. Jeho otec zemřel při pádu ze žebříku, když byl nachytán

32 při krádeži, Modlický byl poté vychováván v náhradní rodině. „Josef Blau myslel na to, že Modlický musel opustit dům manželů Colbertových, kteří se ho ujali a vychovávali ho v domě napůl jako schovance, napůl jako sluhu, protože se dopustil něčeho, co odporovalo mravům panského domu.“ (Ungar 2001, str. 253) Josef Blau bydlel se Selmou a její matkou. Jejich byt ležící v blízkosti nádraží neměl s luxusem nic společného. Dům byl zčernalý od sazí, které se i přes okna drala do pokojů. Přesto byl na tom Blau lépe než Modlický, neboť vlastnil svůj byt. Modlický byl pouze sluhou v cizím domě. Avšak nedá se říci, že by na tom byl Blau finančně dobře. Velmi se styděl za svůj oděv, který byl v porovnání s chlapeckými šaty velmi nuzný. „Ničím, cítil Josef Blau, nepohrdají zámožní lidé více než chudobou. Už v jejich soucitu se skrývá povýšenost. Věděl, že si nesmí odepřít dobrý oděv, i když se dal pořídit jen se značnými obětmi. Každoročně k začátku školního roku si dal ušít nový oblek. Ale i při úzkostlivé péči o součásti oděvu si s pocitem zahanbení uvědomoval nuznost svého oblečení, kdykoli vstoupil do třídy.“ (Ungar 2001, str. 228-229) Učiteli Blaovi nedělalo dobře uvědomění, že žáci jsou na tom finančně lépe než on. Prohlížel si jejich oblečení a porovnával ho se svým. Nechtěl, aby chlapci věděli, v jakém nehezkém domě žije. Největší respekt a obavy měl ze žáka Karpela. Byl z bohaté rodiny, tudíž chodil vhodně oblékán a o finance neměl nouze. Blau byl přesvědčen, že peníze vyřeší všechno. „Josef Blau cítil povýšenost tohoto chlapce, který jím opovrhoval, i když své opovržení dosud nedal najevo. Jistě shromažďoval své síly a svou nenávist vůči učiteli, aby ji mohl projevit, až přijde čas, aby dal ostatním znamení k útoku na kořist. Tento žák nemohl nic ztratit. Kdyby musel opustit školu, bohatý otec by mu našel jiné možnosti.“ (Ungar 2001, str. 231)

2.2.4 Téma smrti

Jako první je důležité zmínit smrt otce Františka Polzera. Jednalo se o první krok, kterým se narušil monotónní život hlavního protagonisty. Smrt je chápána jako vysvobození nejen pro starého otce, ale také pro Polzera, který se díky této skutečnosti mohl alespoň tělesně odříznout od svých příbuzných. Úmrtí otce ho nijak nezasáhlo. Necítil lítost. Jediné, nad čím přemýšlel, bylo to, zda nezamešká pracovní den. „Naštěstí“ se pohřeb konal v neděli, tím pádem mohl odjet do rodného města v sobotu a v zaměstnání mu tak nevznikly žádné komplikace. Celá situace ho štvala, ale ne ze samé podstaty, ale z okolností, které by jiným přišly nepodstatné. Například, že ve vlaku nenašel místo k sezení a musel stát, v místnosti, kde spal, se netopilo, ráno nedostal najíst, … Nejvíce mu vadilo to, jak se na něho lidé dívají, byl nesvůj, pořád se kontroloval, zda na oděvu není něco nevhodného. Snad každý z nás, by cítil nějaké emoce při

33 pohledu na svého otce v rakvi. František Polzer necítil nic. „Teprve teď uviděl otce. Měl na sobě černý kabát, který tvořil na prsou záhyby. Vlasy mu úplně zešedivěly. Jeho obličej se zdál malý a propadlý. Pohled na mrtvolu na Polzera nijak nezapůsobil. Nedotkl se ho jinak než pohled na nějaký cizí předmět. Měl pocit, že mu otce nic nepřipomíná.“ (Ungar 2001, str. 78) Je patrné, že zde Ungar otevírá bránu existencialismu, který se začal prosazovat až od konce 20. letech 20. století.

Dá se říci, že i s postavou Karla Fanty jsou spjaty rysy existencialismu. Tento protagonista balancuje mezi životem a smrtí. Nežije plnohodnotným životem, jediné, co ho drží při životě, je zloba a nenávist. „Ale mohl bych ještě zůstat naživu tak, jak jsem, nehybný, páchnoucí, tlustý, ze zloby, rozumíš, Polzere, z čisté zloby zůstat naživu.“ (Ungar 2001, str. 105) V mládí byl Karel krásný a úspěšný, ale nemoc ho nezačala likvidovat pouze fyzicky, ale také psychicky. V hlavě se mu rodí myšlenky týkající se strachu, nedůvěry a zrady. Terorizuje své okolí svými urážkami, odhání od sebe lidi, kteří ho mají rádi. Mezi Polzerem a Karlem Fantou lze spatřovat jistou ironii ohledně života a smrti. Polzer je zdravý a má možnost o svém životě rozhodovat. Bohužel této šance nevyužívá, žije pasivně bez projevu vlastní vůle. Na druhou stranu nemocný Karel Fanta svůj život pouze dožívá, přesto dokáže řídit sebe, ale také ostatní.

V těchto dvou případech Ungar pracuje s tzv. mezními situacemi, se kterými se každý z nás v průběhu života setká. Zde se konkrétně jedná o smrt a onemocnění smrtelnou chorobou. V případě smrti otce se Ungar snaží vystihnout konečnost lidského života. Až ve smrti je naše existence dovršena. V těchto situacích je člověk sám a i lidé, kteří mu stojí na blízku (přátelé, rodina atd.) mu nemohou pomoci. V této chvíli vzniká pocit odcizení. Nedokážeme pochopit, co se v druhém člověku děje, jak se cítí. Příkladem může být Karlova žena Dora, která se snaží svému muži pomoci. „Já to nevydržím, Polzere! Já ne! Chová se trpělivě, mírně jako beránek, kdo by si to pomyslel? Jaké sebeobětování, říkají lidé.“ (Ungar 2001, str. 105) Dříve se milovali a rozuměli si, avšak nemoc mezi nimi vytvořila propast. „Už nemá srdce. Jeho srdce je také rozežráno vředy. Proto je ke mně tak krutý.“ (Ungar 2001, str. 109)

Jak již bylo zmíněno výše, pokud bereme v potaz Fragment, vrahem Kláry Porgesové je ošetřovatel Sonntag. Ten onen zrůdný čin nespáchal z osobních důvodů, nýbrž z fanatického přesvědčení. Proč si vybral Kláru, není čtenáři objasněno. Je možné, že Klára Porgesová byla snadným „terčem“ a Sonntag pouze využil příležitosti. Avšak můžeme si klást otázku, proč nezabil třeba Karla Fantu, mrzáka neschopného útěku? A proč její hlavu umístil do šátku a nechal u dveří? Zřejmě jeho víra souvisela s nějakým rituálním aktem, ten bohužel (nebo spíše

34 naštěstí) nebyl blíže objasněn. Bez Fragmentu však můžeme za pachatele pokládat i Polzera, který měl ke spáchání vraždy nejjasnější motiv. František Kláru neměl rád, nelíbila se mu, chovala se promiskuitně, a dokonce s ním čekala dítě, o které nestál. Pokud Polzer opravdu těhotnou Kláru zabil, dopustil se v podstatě dvojité vraždy. Tímto faktem se stupňuje surovost a brutalita celého příběhu. Nevíme jistě, že Polzer Kláru zavraždil, avšak minimálně o tomto zrůdném činu přemýšlel. „Člověk mohl levou rukou na chvilku zacpat nos. Pak by se napnula kůže na krku. Krk musel být napnutý. Neboť kůže je tučná a tvoří se záhyby. Polekal se. Trvalo to příliš dlouho. Prudce pohnula hlavou. Otevřela oči. Něco řekla. Znělo to jako ze spánku.“ (Ungar 2001, str. 178)

Čtvrtou smrtí je vražda prostějovské jeptišky, kterou má na svědomí Sonntag, jenž se dříve živil jako řezník. Zmínka o zabití se objevuje ve Fragmentu, když Sonntag doktorovi vysvětluje příčiny svého jednání. „Zavraždil jsem tu, jak jsem o ní mluvil. Ležel jsem v posteli s polámanými údy. Ale byl jsem silný a nenávist byla silná a zabil jsem ji svým nožem v bohaprázdné nenávisti a zneuctil jsem ji. Ale tu se ve mně zjevil Bůh a já se zhroutil v něm…“ (Ungar 2001, str. 184) S rituální vraždou Sonntaga souvisí motiv viny a trestu. Podle jeho teorie může člověk dojít k pokání jediným způsobem - jeden špatný skutek musí být neustále opakován. „Až jsem pochopil, že existuje pouze jeden trest a že ten trest je věčný a že vedle něho není jiné útěchy, jen bolest a křesťanská pokora, a že tento trest je: s Kristem v srdci, s láskou a pokorou se za skláněti ke svému činu, který jsme kdysi v nenávisti spáchali, spáchati jej v Kristu ještě jednou…“ (Ungar 2001, str. 184) Sonntag si tuto teorii nenechal pro sebe, dokonce pořádal sezení, určité seance, s ženskými hrdinkami románu, tedy s Klárou, Kamilou a Dorou. „Pohled na nůž a krev zvyšuje nám všem připravenost. Stojím tu s nožem v ruce, pokorně připraven k hříšnému činu, který mi byl uložen. Ženy se na to dívají. Nemluví. I já mluvím málo. Vidí krev a nůž a vědí o bolesti mučedníků. Zkouším ostří oceli. Je to nůž smrti.“ (Ungar 2001, str. 167-168) Sonntag byl katolík, modlil se a pravidelně chodil do kostela. Avšak jeho víra je v rozporu s Mojžíšovým Desaterem přikázání, které křesťané ctí - konkrétně s pátým přikázáním, které zní „Nezabiješ!“. Je možné, že se na víru dal až po zavraždění jeptišky, avšak to nic nemění na tom, že vraždou Kláry Porgesové toto přikázání porušil.

Bránský uvádí, že Ungar vycházel z učení tzv. frankistů. Jednalo se o hnutí 19. století, které navazovalo na myšlenky Jakoba Franka. Tento židovský učenec se na konci 18. století začal prohlašovat za proroka a mesiáše. V Polsku byl rabíny obviněn z praktikování rituálních vražd. Aby on i jeho stoupenci byli zbaveni hříchu, církev jim nabídla přijmout křest. K obřadu skutečně došlo, avšak Jakob Frank nepřestal vyznávat své názory, které žily ještě dlouho po

35 jeho smrti v českých zemích a v Polsku. „Kdo se ponořil do nejhlubších hlubin, je nejpovolanější, aby spatřil světlo.“ (Bránský 2001, str. 479)

36

Závěr

Bakalářská práce se zabývala životem a dílem Hermanna Ungara, německy píšícího prozaika a dramatika z Moravy. Hlavním cílem bylo interpretovat a analyzovat román Zmrzačení se zaměřením na specifické ungarovské motivy. Zaměřili jsme se především na tato čtyři základní témata: sexualita, rodina a vztahy, sociální rozpory, smrt. V románu zcela chybí téma lásky zřejmě z toho důvodu, že by ho zastínily motivy peněz, násilí a nenávisti.

Z románu lze vyvodit silnou negativní determinaci, která se projevila ve více oblastech života Františka Polzera. Doživotně ho poznamenalo jeho traumatizované dětství. Špatné sociální zázemí, úmrtí matky krátce po jeho narození, tělesné i duševní domácí násilí a zřejmý incestní vztah mezi otcem a tetou. Tohle všechno mělo vliv na formování Polzerovi osobnosti. Nejvíce byl Polzer postižen v oblasti sexuality, kdy nedokázal s žádnou ženou udržet intimní vztah, přičemž ženské tělo v něm vzbuzovalo pocity hnusu. Při čtení příběhu jsme si uvědomili, že člověk nemusí být zmrzačen jen tělesně, ale také duševně. Ovšem tělesné zmrzačení je mnohem horší, neboť člověk již nemá šanci na plnohodnotný život.

Ungar se zde nebojí čtenáři představit veškerá tabu, o kterých by se ostatní spisovatelé báli jenom zmínit. V románu jsme seznámeni se situacemi, ve kterých se odehrává domácí násilí, sourozenecký incest, sadismus, promiskuita a v neposlední řadě rituální vražda. Vše podtrhuje jazyková stránka, kde autor využívá strohé věty, kterými vyprávění graduje ke katastrofickému konci.

Nejzajímavějším aspektem díla je použití vlastních jmen, která autor nevolil náhodně. Pokud se čtenář dotkne významu těchto jmen, dostane se mu úplně jiné perspektivy příběhu. Zjistili jsme, že jméno hlavní hrdinky Kláry Porgesové v přeneseném významu znamená „čistá svině“. V románu se tato ironizující charakteristika vztahuje především na vztah k Polzerovi a na promiskuitní chování. Symbolem nečistoty a bezcharakternosti je její nenarozené dítě, které údajně čeká s Polzerem, i když udržuje intimní poměr s více muži.

V románu jsme našli následující kontrasty. Silná postava ženy symbolizuje jistou dominanci ženských hrdinek a slabá mužská postava představuje slabošství a zbabělost. Několikrát opakovaný je kontrast mezi chudou a bohatou rodinou. Lidé z bohatých rodin si užívají svého majetku a možností, přičemž chudáci jim závidí a udělali by všechno proto, aby i oni mohli být na jejich místě.

37

Jak již bylo zmíněno, Ungar se označuje za „moravského Kafku“. Téma smrti je jasným svědectvím toho, že toto označení je vyhovující, neboť u obou autorů se objevují rysy existencialismu. Podobnost můžeme spatřit také v tématu rodiny a vztahů, kdy rodina neposkytuje svým příslušníkům citové zázemí.

Při psaní práce jsem čerpala nejen z knižních publikací, ale také z tištěných periodik, která pro mě byla cenným zdrojem informací. Díky recenzím a studiím, které se týkaly Hermanna Ungara, jsem měla možnost si dokreslit celou osobnost tohoto spisovatele. Velmi zajímavým faktem je, že Ungar, společenský člověk milující svou rodinu, dokázal napsat díla, jež se vymykají všem morálním hodnotám. Na úplný závěr bych ráda zmínila povzdech Thomase Manna, jenž ve své publikaci zaznamenal Jaroslav Bránský: „Co by bylo bývalo z tohoto talentu mohlo vyrůst, nebýt jeho předčasné smrti!“ (Bránský 2001, str. 480)

38

Seznam literatury

1) BRÁNSKÝ, Jaroslav. Ediční poznámka. In: UNGAR, Hermann. Romány a menší prózy. Přeložil Jaroslav BRÁNSKÝ. Boskovice: Kulturní zařízení města Boskovice, 2001. 483 s., 17 s. obr. příl. ISBN 80-85834-99-5. 2) BRÁNSKÝ, Jaroslav. Hermann Ungar - Umělec a člověk. In: UNGAR, Hermann. Hry, dopisy, publicistika. Přeložil Jaroslav BRÁNSKÝ. Boskovice: Albert, 2005. 311 s., 16 s. obr. příl. ISBN 80-7326-065-4. 3) BRÁNSKÝ, Jaroslav. Kalendárium života a díla Hermanna Ungara. In: UNGAR, Hermann. Chlapci a vrazi. Boskovice: Prostor, 1990. 86 s., obr. příl. ISBN 80-85229- 01-3. 4) BRÁNSKÝ, Jaroslav. Komentář k jednotlivým textům. In: UNGAR, Hermann. Hry, dopisy, publicistika. Přeložil Jaroslav BRÁNSKÝ. Boskovice: Albert, 2005. 311 s., 16 s. obr. příl. ISBN 80-7326-065-4. 5) BRÁNSKÝ, Jaroslav. Návraty Hermanna Ungara. In: UNGAR, Hermann. Romány a menší prózy. Přeložil Jaroslav BRÁNSKÝ. Boskovice: Kulturní zařízení města Boskovice, 2001. 483 s., 17 s. obr. příl. ISBN 80-85834-99-5. 6) BRÁNSKÝ, Jaroslav. Prvotina Hermanna Ungara a její boskovické motivy. In: UNGAR, Hermann. Chlapci a vrazi. Boskovice: Prostor, 1990. 86 s., obr. příl. ISBN 80-85229-01-3. 7) BRÁNSKÝ, Jaroslav. Překladatelův doslov. In: UNGAR, Hermann. Zavraždění kapitána Haniky: tragédie jednoho manželství. Přeložil Jaroslav BRÁNSKÝ. Boskovice: Formát, 1993. 56 s. ISBN 8090126073. 8) BRÁNSKÝ, Jaroslav. Židé v Boskovicích. Boskovice: Albert, 1999. 347 s., obr. příl. + 3 příl. ISBN 80-85834-64-2. 9) BROD, Max. Pražský kruh. Praha: Akropolis, 1993. 190 s. ISBN 80-85770-03-2. 10) EISNER, Pavel. Německá literatura na půdě ČSR. od roku 1848 do našich dnů. In: NOVOTNÝ, Miloslav a Albert PRAŽÁK. Československá vlastivěda. VII. Písemnictví. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1933. 607 s., příl. 11) FIALOVÁ-FÜRSTOVÁ, Ingeborg. Expresionismus: několik kapitol o německém, rakouském a pražském německém literárním expresionismu. Olomouc: Votobia, 2000. 366 s. ISBN 80-7198-456-6.

39

12) KOHOUTEK, Rudolf. Patopsychologie a psychopatologie pro pedagogy. Brno: Masarykova univerzita, 2007, 260 s. Spisy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, sv. č. 107. ISBN 9788021044340. 13) KOSATÍK, Pavel. Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2001. 267 s. ISBN 80-85844-79-6. 14) KRATOCHVIL, Jan. Židovská Morava - Židovské Brno = Jewish Moravia - Jewish Brno. Brno: [K2001], c2001. 144 s. ISBN 80-238-8526-X. 15) KUBÍČEK, Tomáš. Vlastivěda moravská: země a lid: nová řada. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2002. 321 s., 8 s. obr. příl. ISBN 80-7275-038-0. 16) MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. 5. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010, 866 s. ISBN 978-80-7422-048-7. 17) MIKULÁŠEK, Alexej, Viera GLOSÍKOVÁ, Antonín B. SCHULZ a Jana ŠVÁBOVÁ. Literatura s hvězdou Davidovou: slovníková příručka k dějinám česko- židovských a česko-židovsko-německých literárních vztahů 19. a 20. století. Praha: Votobia, 1998. 450 s. ISBN 80-7220-019-4. 18) MÜHLBERGER, Josef. Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939. V Ústí nad Labem: Albis international, 2006. 401 s., 14 s. obr. příl. ISBN 80-86971-11-2. 19) Německo-český, česko-německý studijní slovník. 6. vyd. Praha: Fin Publishing, 2007, 1404 s. ISBN 8086002713. 20) PRAŠKO, Ján. Obsedantně-kompulzivní porucha a jak se jí bránit: příručka pro klienta a jeho rodinu. Praha: Portál, 2003, 115 s. ISBN 8071788104. 21) SERKE, Jürgen. Böhmische Dörfer: putování opuštěnou literární krajinou. Přeložila Veronika DUDKOVÁ. Praha: Triáda, 2001. 535 s. Paprsek. ISBN 80-86138-28-3. 22) Slovník současné češtiny. V Brně: Lingea, 2011, 1085 s. ISBN 978-80-87471-27-2. 23) ŠRÁMEK, Fráňa, OTRUBA, Mojmír, ed. Modrý a rudý: Stříbrný vítr; Léto; Splav. Praha: Lidové noviny, 2000, 597 s. Česká knižnice (Lidové noviny). ISBN 80-7106- 386-X. 24) UNGAR, Hermann. Hry, dopisy, publicistika. Přeložil Jaroslav BRÁNSKÝ. Boskovice: Albert, 2005. 311 s., 16 s. obr. příl. ISBN 80-7326-065-4. 25) UNGAR, Hermann. Chlapci a vrazi. Boskovice: Prostor, 1990. 86 s., obr. příl. ISBN 80-85229-01-3. 26) UNGAR, Hermann. Romány a menší prózy. Přeložil Jaroslav BRÁNSKÝ. Boskovice: Kulturní zařízení města Boskovice, 2001. 483 s., 17 s. obr. příl. ISBN 80-85834-99-5. 27) UNGAR, Hermann. Třída. Praha, 1929. 178 s.

40

28) UNGAR, Hermann. Zavraždění kapitána Haniky: tragédie jednoho manželství. Přeložil Jaroslav BRÁNSKÝ. Boskovice: Formát, 1993. 56 s. ISBN 8090126073. 29) WICHNER, Ernest a Herbert WIESNER. Pražská německá literatura od expresionismu po exil a pronásledování. Praha: Aula, 1995. 213 s. Tištěná periodika

31) PÁTKOVÁ, Eva. Pražská německá literatura a Hermann Ungar. In Časopis pro moderní filologii, 1968, roč. 50, č. 2, str. 80-85. ISSN 0008-7386. 32) BRÁNSKÝ, Jaroslav. DIETER SUDHOFF, HERMANN UNGAR, LEBEN - WERK - WIRKUNG: (Königshausen und Neumann, Würzburg 1990). AKORD: Revue pro literaturu, umění a život. 1990/1991, roč. XVI, č. 6, str. 45-50 33) DEN, Petr. Splátka na dluh Hermannu Ungarovi: K letošnímu čtyřicátému výročí jeho smrti. Proměny. 1969, roč. 6, č. 4, s. 49-57. ISSN 0033-1058. 34) VESELÝ, Jiří. Zapomenuté sté výročí: Moravský spisovatel německého jazyka Hermann Ungar. Česko-bavorské výhledy. 1994, roč. 5, č. 3, s. 3. 35) MAZÁČ, Tomáš. Zavraždili kapitána Haniku! Lidová demokracie. 1993, roč. 49, č. 189, s. 4. ISSN 0323-1143.

Internetové zdroje

36) SAMSAMI, Behrang. Litera: PARANOIA A SKUTEČNOST. In: GOETHE INSTITUT: TSCHECHIEN [online]. [cit. 2020-04-30]. Dostupné z: https://www.goethe.de/ins/cz/cs/kul/mag/21688138.html 37) JUSTOŇ, Zdeněk. Incest. In: Sociologická encyklopedie [online]. [cit. 2020-05-15]. Dostupné z: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Incest 38) SOBOTKA, Milan. Existencialismus. In: Sociologická encyklopedie [online]. [cit. 2020-05-15]. Dostupné z: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Existencialismus

41

ANOTACE

Jméno a příjmení: Monika Šindelková

Katedra nebo ústav: Katedra českého jazyka a literatury

Vedoucí práce: Mgr. Daniel Jakubíček, Ph.D.

Rok obhajoby: 2020

Název závěrečné práce: Prozaik Hermann Ungar

Název závěrečné práce Hermann Ungar as a Prose Writer v angličtině:

Anotace závěrečné práce: Tato bakalářská práce se zabývá životem a dílem Hermanna Ungara, německy píšícího prozaika a dramatika z Moravy. Cílem je klasifikovat autorovu tvorbu a provést interpretaci a analýzu románu Zmrzačení. Práce se zaměřuje na typické ungarovské motivy.

Klíčová slova: Hermann Ungar, Boskovice, pražská německá literatura, Zmrzačení, Jaroslav Bránský, smrt, sexualita, rodina, sociální rozpory

Anotace závěrečné práce This bachelor thesis is concerned with the life and work of v angličtině: Hermann Ungar, German-writing novelist and dramatist from Morava region. The aim is to classify the works of art and analyze and interpret his novel Zmrzačení. The thesis focuses on typical Ungar motives.

Klíčová slova v angličtině: Hermann Ungar, Boskovice, Prague German literature, Zmrzačení, Jaroslav Bránský, death, sexuality, family, social contradictions

Přílohy vázané v práci: bez příloh

Rozsah práce: 41 stran

Jazyk práce: český jazyk