Boccaccio a De Claris Mulieribus …………………………………………...………………………………

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOSOFICKÁ FAKULTA OBOR: KATEDRA DĚJIN UMĚNÍ

Prvotisk Von den berühmten Frauen se sbírek vědecké knihovny v Olomouci

BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Magda Polanská

Vedoucí diplomové práce: Doc. Ing. PhD. Pavol Černý Olomouc 2011

1 Poděkování

Ráda bych poděkovala všem, kteří mi nějakým způsobem pomohli při vzniku této bakalářské práce. Především vedoucímu práce panu Doc. Ing. PhD. Pavolu Černému za odborné vedení a podnětné rady. Velký dík patří Vědecké knihovně v Olomouci a pracovníkům Studovny historických fondů Mgr. Rostislavu Krušinskému a XY za zpřístupnění tisku, vytvoření jeho digitalizované kopie a rady ohledně historie fondů knihovny, a Mgr. Štěpánu Kohoutovi za rady a pomoc při transkribci a překlad Federprobe. Své rodině poté děkuji za podporu a trpělivost. Všem opomenutým se omlouvám.

2 Obsah

Úvod ………………………………………………………………………………...... 4. Von den berühmten Frauen, olomoucký exemplář prvotisku ………………………………….... 5. Historie bádání o prvotisku ……………………………………………...………………………………………. 8. Boccaccio a De Claris Mulieribus …………………………………………...……………………………….. 10. Tiskař Johann Zainer starší ………………………………………………...…………………………………... 13. Heinrich Steinhöwel, ulmský lékař a humanista ……………………...……………………………… 15. Von den berühmten Frauen, německý překlad Boccacciova díla …………...……………..... 17. I.Srovnání Boccacciova originálu a německého překladu …………...…………………….….... 17. II.Věnování Heinricha Steinhöwela ……………………...………………...………………………….…… 19. Výzdoba ……………………………………………………………………………………………………………….... 20. I.Ozdobné lišty ………………………………………………………………………………………………….…….. 20. I.1. Ozdobná lišta k věnování Eleonoře Rakouské ………………………………………………….... 20. I.2. Lišta uvozující kapitolu o Evě ………………………………………………………………………...... 21. II. Iniciálky …………………………………………………………………………………………………………….... 24. III. Dřevořezy – ilustrace k jednotlivým biografiím ………………………………….…………...... 24. III.1. Předcházející ilustrační řady DCM ………………………………………………………….……….. 24. III.2. Funkce dřevořezů v BF ……………………………………………………………………………..…….. 26. III.3. Mistr ulmského Boccaccia ………………………………………………………………………...……. 29. III.4. Obecná charakteristika dřevořezů, vztah textu a obrazu ………………………………………………………………………………………..……… 30. III.5. Juno, bohyně manželského života ………………………………………………………..……….... 33. Závěr …………………………………………………………………………………………………………………….... 35. Příloha – katalog dřevořezů………………………………………………………………………………….…. 37. Prameny …………………………………………………………………………………………………………….…... 57. Použitá literatura – chronologicky ……………………………………………………………….…...... 58. Internetové zdroje ……………………………………………………………………………………….……….… 62. Summary ……………………………………………………………………………………………………………..…. 63. Seznam obrazových příloh ………………………………………………………………………………….….. 64. Obrazové přílohy ……………………………………………………………………………………………………. 69. Anotace ……………………………………………………………………………………………………………………83.

3 Úvod

Předkládaná bakalářská práce je výsledkem pokusu představit exemplář prvotisku Von den berühmten Frauen zhotovený v ulmské oficíně Johanna Zainera staršího roku 1473, který je dnes uložený v olomoucké Vědecké knihovně. V českém prostředí téměř neznámá inkunábule je vysoce ceněna pro kvalitu a četnost dřevořezů, pro neobvykle úzkou spolupráci mezi tiskařem, objednavatelem - Heinrichem Steinhöwelem, ulmským lékařem a důležitým představitelem německého raného humanismu (který je zde také překladatelem a s největší pravděpodobností i inventorem) a v anonymitě zůstávajícími dřevořezáči, která vyústila v náročný ikonografický program vyznačující se úzkým vztahem textu k ilustracím, kdy obraz text nejen doprovází ale také přetváří. Zajímavou kapitolou v bádání o inkunábuli je přechod od rukopisného media ke knihtisku a proměnění funkce textu na základě soudobé interpretace. Z výše napsaného lze odhadnout, že inkunábule budí zájem různých oborů – krom dějin umění také literární vědy, germanistiky, kulturních, sociálních i obecných dějin, typografie a v posledních desetiletích také gender studies. Práce začíná kapitolou na způsob katalogového hesla zabývající se olomouckým exemplářem z hlediska kodikologie, která je doplněna snahou o rekonstrukci cesty knihy do sbírek Vědecké knihovny. Následuje stručný souhrn nejdůležitějších titulů zabývajících se inkunábulí, představení autora a spisu v jeho původním kontextu, medailonky tiskaře Johanna Zainera, humanisty Heinricha Steinhöwela, a německého překladu Boccacciova díla. Hlavní část práce je věnována umělecko-historickému pojednání o ilustracích. Zvláštní důraz bude kladen na ikonografii úvodních ozdobných lišt a vztah textu a ilustrace, který bude podrobně prozkoumán v samostatné kapitole o dřevořezu doprovázejícím kapitolu o Juno, kde se autorka pokusí ukázat Steinhöwelovu interpretaci Boccacciova textu prostřednictvím obrazu. Pozornost bude okrajově věnována i formální stránce a otázce Mistra ulmského Boccaccia. V příloze je přiložen soupis ilustrací, stručně shrnutý obsah biografií a popis dřevořezů. Na přiloženém CD jsou k dispozici vyobrazení všech dřevořezů, vytištěné budou jen ty, na které je přímo odkazováno v textu.

4 Von den berühmten Frauen (De claris mulieribus, německý překlad Heinricha Steinhöwela) 1473 (spíše 14741) Ulm, Johannes Zainer starší Olomouc, Vědecká knihovna v Olomouci , II 48.189 – II 48.190 (přívažek Petrarca: Griseldis) papír (Briquet 14364 a 14820), 149 ff. ([9] cxl.)2, vzhledem k pozdější převazbě není kolace zjistitelná, 29,5 x 21 cm, 76 kolorovaných dřevořezů 11x8 cm + iniciálky na počátku textu 2x2 cm a dvě ozdobné lišty na f.6r (horní bordura 20x3 cm, iniciála s anděly : 6,5x6,5 cm; levá bordura 3x12,5 cm, a f.9r (horní část 14,5x 4 cm, dolní část 15x3,5cm), vytištěno Zainerovým typem 23, text v jednom sloupci o rozměrech 11x19 cm, vazba novodobá, lepenka a papír (19.stol.?), 30,5x22 cm, f. 0r (před začátkem textu) Federprobe4, f.1r razítko knihovny (užívané od r. 1773), kniha je ve velmi dobrém stavu jen dolní třetina f.72 utržena (tím poškozen dřevořez na f.72r), na f.6r

1 Datum 1473 najdeme i na dřevořezu k 27. kapitole o Argii (f. 47v) *1+. Heinrich Steinhöwel uvádí, že překlad dokončil v roce 1472, samotné věnování je datováno 14. srpna 1473. Tisk německé verse byl ovšem dokončen až v roce 1474, jelikož v nabídce Zainerovy oficíny z počátku roku 1474 najdeme jen latinskou versi. Peter Amelung, Der Frühdruck im deutschen Südwesten, 1473-1500. Sv. 1: Ulm, Stuttgart, 1979, kat. č. 10, s. 78. 2 9 folií je nečíslovaných, f.1r-5v obsahují regist, 6r-8v věnování, jako f.0 označuji pozdější přívažek s inkunábulí nesouvisející (viz. dále), původní číslování (ve formě malých římských číslic) stránek začíná až kapitolou o Evě (9a), Leopold Smekal v katalogu z poloviny 19.století píše o 8 nečíslovaných foliích, nedatovaný katalogový lístek již zaznamenává celkem 161 f. (s přívažkem Griseldis - dnešní stav), je tedy pravděpodobné, že f.0 (společně s Federprobe) bylo přivázáno až na konci 19.století. Na f.0 jsou také dvě další signatury F.392 a B.733, které s Zainerovým tiskem nemají nic společného, součástí svazku se tedy folium stalo až druhotně. 3 Za dobu trvání své oficíny Johann Zainer st. užíval 11 typů písmen. Náš tisk je vyhotoven typem č. 2, jediným Zainerovým písmem typu antikva, elegantním a čistě působícím. Lze u něj vypozorovat závislost na předlohách v bratrově augšpurské dílně. Typ antikva je ojedinělý, čtenáři upřednostňovali i u latinsky psaných prací klasiků goticky tvarovaná písma. Viz. Amelung (pozn. 1.) s. 44. 4 „bobst [Papst] du lang so wir/ alt/ O mensch, gedenck der sele not, hin get die zeyt, her get der tod./ Balt dich treulich Joannes Schernperger/ Fellent[?] ist mein gesert[?] Augustinus Schernperger, Andreas Schernperger/ Augustinus Schernperger est libellum“. Za transkribci velmi děkuji Mgr. Štěpánu Kohoutovi. Jak již bylo uvedeno v poznámce č.2, nebylo toto folio původně součástí textu, není tedy možné jej použít jako vodítko k původní provenienci. *2+

5 dva řádky začerněny5, v tisku také další nepravidelnosti6, Incunabula Short Title Catalogue7 uvádí 18 exemplářů (z nichž 7 je poškozených či neúplných), olomoucký zde není zaznamenaný8, v Knihovně Národního musea se nachází latinská verse tisku.9 GW 04486, Hain 3333.

Předpokládá se, že tisk pochází z majetku jezuitské koleje v Olomouci10, jejíž kořeny sahají až do roku 1566. V nejstarším zachovaném katalogu z roku 170411 o tisku není zmínka, kniha nemá vazbu pro tento fond typickou. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773, a po zmatcích a přesunech (1778 do Brna) knižního fondu již obohaceného o přírůstky z dalších moravských kolejí (Brno, Uherské Hradiště, Jihlava, Telč, Znojmo12)

5 Část titulatury Heinricha Steinhöwela: Hainricus stainhoewl von wyl an der Wirm, doctor in erczny, maister der süben künst,geschworner arczt ze Ulm (chybí)“ Podobně je pozměněn i exemplář dnes uložený ve Stuttgartu *3+. Citováno podle Nikolaus Henkel, Heinrich Steinhöwel, in: Stephan Füssel (ed.), Deutsche Dichter der frühen Neuzeit: ihr Leben und Werk, Berlin 1993, s.51-70, cit. s. 51. 6 Především se jedná o řazení stran – po lxxxvii (f. 97) následuje lxxxx (f. 98) (vynechány jsou dva listy – ztracen zbytek 61. kapitoly o Claudii a počátek 62. kapitoly o Virginei, zcela vynechána 63. kapitola o Flóře), dále prohozeny dřevořezy ke kapitolám o dvou římankách stejného jména – Virginea – kapitola 56. a 62; toto ovšem zaznamenáno v registru. Na straně cxxviii (f. 137r) vynecháno prázdné místo pro dřevořez. 7 Gesamtkatalog der Wiegendrucke zaznamenává exemplářů jen 15, olomoucký zde také chybí. http://istc.bl.uk/search/search.html?operation=record&rsid=807247&q=0; http://www.gesamtkatalogderwiegendrucke.de/, vyhledáno 6.11.2010. 8 Olomoucký exemplář je ovšem zmíněn v projektu Philipps-Universität Marburg, Marburger Repertorium zur Übersetzungsliteratur im deutschen Frühhumanismus, http://www.mrfh.de/, vyhledáno 6.11.2010. 9 Signatura KNM 66 C 14. 10 Podle záznamu katalogu Vědecké knihovny v Olomouci, http://aleph.vkol.cz/F/JTYGF3SQCK9ALN3A7KANJA7U15JKCLR4LAM5YV3T3LN2SNPJX7-82097?func=full- set-set&set_number=000974&set_entry=000003&format=999, vyhledáno 12.4.2011. 11 Catalogus Bibliothecae Collegii Societatis Jesu Olomucii confectus 1704, signatura G 11, Sbírka rukopisů Františkova musea č. 591, uloženo v Moravském zemském archivu, počáteční písmeno signatury F zde označuje Miscellanea. http://dig.vkol.cz/dig/mzm_g11/index.htm, vyhledáno 12.4.2011. 12 O dějinách knihovny: Bohuslav Smejkal, Státní vědecká knihovna v Olomouci 1566 - 1966. Olomouc 1966.; Jan Springer, K dějinám státní vědecké knihovny v Olomouci, Olomouc 1966. Springer se zaměřuje na období těsně po zrušení jezuitského řádu a na působení Josefa Dobrovského jakožto vicerektora

6 a zrušených moravských klášterů (1780-90, celkově z 34 míst13) byla knihovna uložena roku 1787 do sálu bývalého kostela klarisek (dnes Vlastivědné muzeum Olomouc, zde zůstala až do roku 1907). Trvalo ovšem několik let, než byl fond uspořádán. Na základě razítka z f.1r můžeme předpokládat přítomnost tisku už v této rané fázi existence knihovny. Nelze také vyloučit, že kniha pochází z některé zrušené klášterní knihovny.14 Z dalších záznamů máme k dispozici katalog Leopolda Karla Smekala15, kde je inkunábule vedena pod starou signaturou F 327 (viz. f.1r) [4]. Také se zachoval katalogový lístek psaný kurentem, ani ten však nepodává žádné vodítko k určení původu tisku. Na konci 19.století proběhlo přezkoumání prvotisků Antonínem Schubertem, který pracoval na jejich katalogu, a mimojiné upozornil na špatný stav některých exemplářů, které byly poté převázány.16 Mezi nimi pravděpodobně i Zainerův tisk. Schubert17 v soupisu provedl přesný formální popis, vyhledal filigrány a ztotožnil některé tisky s Hainovým kompendiem. Prozatím poslední katalog prvotisků ve fondech VKOL vytvořil Jiří Louda v roce 1956.18

kněžského semináře na Hradisku. Údaje v obou statích se na některých místech rozcházejí, mimojiné i ve věci z kterých kolejí byly do Olomouce svezeny knihy: výše uvedený údaj jsem převzala ze Smejkalovy práce (s.6.), Springer (s. 15), uvádí Brno, Uherské Hradiště, Jihlavu, Telč, Opavu a Těšín. 13 Viz. Smejkal (pozn. 12), s.7. 14 Procházela jsem seznamy o svazcích převezených do Olomouce ze zrušených klášterů a náš prvotisk jsem zde nenalezla. Je ovšem možné, že byl opomenut – ať už omylem, nebo se záměrem „zachránit“ jej před převezením do vídeňské dvorské knihovny. Tuto selekci prováděl knihovník Jan Alois Hanke (v úřadu 1777 (jakožto knihovník od 1785)-1790). Pracoval přímo v daném místě, soupisy jsou členěny na rukopisy, vzácné tisky, potřebné tisky a balast. Viz. Smejkal (pozn. 12), s.7. 15 Catalogus incunabulorum usque ad a.1500 vytvořený v letech 1851-53. Jde o podrobný popis, Leopold Smekal zde také odvedl pěknou práci kaligrafickou. 16 Tyto informace jsem čerpala z oxeroxovaných poznámek Jana Springera uložených v olomoucké pobočce Zemského archivu (bez signatury). 17 Anton Schubert, Die Wiegendrucke k.k. Studienbibliothek zu Olmütz vor 1501, Olomouc 1901, kat. č. 359, s. 146. 18 Jiří Louda, Soupis prvotisků Universitní knihovny v Olomouci a její pobočky v Kroměříži, Praha 1956, kat. č. 409, s. 66. Nutno kriticky poznamenat, že katalog je stručný, v některých místech ani nezopakuje údaje známé již Schubertovi.

7 Historie bádání o prvotisku

Inkunábulí se zabývali badatelé již v přehledových pracech o rané německé knižní ilustraci před rokem 1900.19 Kuriózní je zmínka o zájmu, který věnoval ulmským tiskům ze sedmdesátých let 15.století William Morris, podle Erwina Rosenthala měly vliv i na jeho ilustrátorskou práci.20 Počínaje přelomem století byla ilustracím ulmského Boccaccia věnována soustředěnější pozornost. Leopold Alfred Baer21 se zaměřuje především na popis estetických kvalit dřevořezů, přináší ale i srovnání s augšpurskou produkcí a podrobnosti o funkci ulmského tisku jakožto vzoru pro následující inkunábule. Další příspěvěk představuje disertační práce Erwina Rosenthala22, který si klade stylově- kritické měřítko a kromě květnatého popisu přináší rozeznání výlučnosti stylu dřevořezů, poznámku o vlivu soudobé ulmské plastiky (Jörg Syrlin, Hans Multscher) a prozatím nesměle nadhazuje možnost vztahu k francouzským miniaturám. Johannes Wegener23 se v roce 1904 věnoval Zainerovi monograficky, o tisku se zmiňuje, práce se ovšem zaměřuje na život a dílo (se zvláštním zohledněním typografie) tiskaře. Práce Alberta Schramma24 je popisná, dosavadní vědomosti shrnující, cenná je především pro bohatý obrazový materál.25 Ernst Weil26 rozvíjí teorii o souvislosti dřevořezů s tiskem a soudobé ulmské plastiky, srovnává je s augšpurskou produkcí a navrhuje sestavu díla Mistra ulmského Boccaccia (Boccaccio-Meister).

19 Například Richard Muther, Die deutsche Bücherillustration der Gothik und Frührenessance: 1460-1530, sv. 1., München 1884, s. 20-24. 20 Erwin Rosenthal, Die Anfänge der Holzschnittillustration in Ulm, Halle 1913, s.2. 21 Leopold Alfred Baer, Die illustrierten Historienbücher des 15. Jahrhunderts, Strassburg 1903. 22 Viz. Rosenthal (pozn..20). 23 Johannes Wegener, Die Zainer in Ulm: Ein Beitrag zur Geschichte des Buchdrucks im XV. Jahrhundert, Strassburg 1904. 24 Albert Schramm, Der Bilderschmuck der Frühdrucke, fortgeführt von der Kommission für den Gesamtkatalog der Wiegendrucke, sv. 5, Leipzig 1923. 25 Vyobrazení však bývají kritizována pro rozsáhlé retuše. 26 Ernst Weil, Der Ulmer Holzschnitt im 15. Jahrhundert, Berlin 1923.

8 Následuje několik let, které bychom mohli nazvat útlumem v zájmu a bádání, o knize se krátce zmiňuje Arthur Hind27, ale už širší záběr jeho práce nedovoluje větší prostor než shrnutí známých údajů. Až o tři desetiletí později přichází Lilli Fischel v práci o ilustračních řadách ranného knihtisku s novými tezemi.28 Sleduje formální stránku, drobné odlišnosti jednotlivých dřevořezů a především se pokouší identifikovat předlohy dřevořezů, které hledá ve francouzském dvorském prostředí na počátku 15.století. Zatímco Ferdinand Geldner29 a Horst Kunze30 jen opakují dosud známé poznatky, práce Petera Amelunga31 jsou důležitým milníkem pro vývoj bádání o prvotisku. Peter Amelung v práci o raném knihtisku německého jiho-západu shrnuje všechny dosavadní informace a to nejen z oblasti dějin umění, ale i historie a kulturních dějin, se zaměřením na typografii, blížeji také zkoumá Steinhöwelův vliv na Zainera (od předpokládané finanční pomoci při založení dílny až po jeho možný zásah do podoby samotných dřevořezů), zkoumá a publikuje archivní prameny. Mezi nedávné příspěvky k bádání patří disertační práce Gabrielle Katz32 a Kristiny Domanské33. Gabrielle Katz se ve své práci zabývá i dalšími Zainerovými tisky přeloženými Heinrichem Steinhöwelem – Aesopem a Griseldou, důležitý oddíl knihy tvoří filosofické, teologické a kulturní pojednání o postavení žen ve středověku.

27 Arthur M. Hind, An introduction to a history of woodcut with a detailed survey of work done in the fifteenth century, London 1935. 28 Lilli Fischel, Bilderfolgen im frühen Buchdruck. Studien zur Inkunabel-Illustration in Ulm und Strassburg. Konstanz 1963, s. 15-37. 29 Ferdinand Geldner, Die deutschen Inkunabeldrucker : Ein Handbuch der deutschen Buchdrucker des 15. Jahrhunderts nach Druckort, Stuttgard 1970, s.196-197. 30 Horst Kunze, Geschichte der Buchillustration in Deutschland: Das 15. Jahrhundert, Leipzig 1975, s. 251- 270. 31 Peter Amelung, Humanisten als Mitarbeiter der Drucker am Beispiel des Ulmer Frühdruck, in: Das Verhältnis der Humanisten zum Buch, Bonn 1977, s.129-144.; viz. Amelung (pozn. 1). 32 Gabriele Katz , "Frauen-Bilder" in der illustrierten deutschen Übersetzungsliteratur der Inkunabelzeit : Studien zu den Ulmer Ausgaben Heinrich Steinhöwels ; Boccaccio, Von den erlauchten Frauen und Esopus, Vita et fabulae, Tübingen 1999. 33 Kristina Domanski, Bildkommentare : Giovanni Boccaccios Berühmte Frauen im Medienwechsel, in: Medien der Kunst : Geschlecht, Metapher, Code, Marburg 2004, s. 190-201.; Idem, Lesarten des Ruhms : Johann Zainers Holzschnittillustrationen zu Giovanni Boccaccios "De mulieribus claris", Köln 2007.

9 Vynikající práce Kristiny Domanské je podrobnější, více se zaměřuje na umělecko- historickou problematiku a pojednává podrobně o jednotlivých zobrazeních. Obě tyto práce spojují dvě věci: jejich mezioborovost (předchozí bádání bylo vždy zaměřeno jen na specializovanou problematiku, ať už typografii, formální stránku, či jen literární hledisko) a intenzivní zájem o prvotisk z pohledu gender studies. Prvotisk byl v roce 2003-2004 vystaven na výstavě berlínské knihovny Aderlass und Seelentrost34 a minulý rok na výstavě Schrift als Bild,35 kde byla pozornost věnována především ozdobným lištám. Tato katalogová hesla nepřinesla do bádání nic nového, dokazují ovšem v posledních letech vzrůstající zájem o prvotisky.

Boccaccio a De claris mulieribus

Giovanni Boccaccio (1313-1375), italský básník a humanista proslavený prózou v italském jazyce, je nám známý především jako autor Dekameronu (napsáno mezi léty 1348-1351), tedy zábavné, lehce erotické literatury. Narodil se v toskánském Certaldu jako nemanželský syn florentského obchodníka. V mládí byl poslán na vzdělání do Neapole, kde se ovšem z budoucího bankovního úředníka přerodil v básníka a humanistu. Do Florencie se vrací na počátku čtyřicátých let a píše Amorosa visione (1342), román Fiametta (1343-44), Nymfy fiesolské (1344) či právě již zmíněný Dekameron. Kontakt s Petrarcou (1304-1374), kterého Boccaccio s úctou nazývá „pater et magister“, zážitky z velkého moru v roce 1348, zhoršující se zdraví a snad i zklamání v lásce – to vše uvozuje Boccacciovu pozdní etapu života a díla, do které spadá i námi sledované dílo De claris mulieribus.36 Boccaccio je v tomto období již usazený člen florentského patriciátu, vykonává různé úřady a diplomatické úlohy, na konci

34 Jürgen Geiß, Giovanni Boccaccio: De Claris Mulieribus (deutsch von Heinrich Steinhöwel), in: Peter Jörg Becker - Eef Overgaauw (ed.), Aderlass und Seelentrost: die Überlieferung deutscher Texte im Spiegel Berliner Handschriften und Inkunabeln, Mainz 2003, kat. č. 70, s. 151-153. 35Jürgen Geiß, De Claris Mulieribus, in: Michael Roth (ed.), Schrift als Bild, Berlin 2010, kat. č. 34, s.54- 55. 36 Český překlad neexistuje, při práci s textem jsem užívala skvělý překlad do současné angličtiny: Giovanni Boccaccio, Famous Women, Virginia Brown (ed. a přel.), Harvard 2003. V textu bude nadále používána zkratka DCM.

10 šedesátých let se stahuje na venkov do Certalda. Jeho pozornost jakožto literáta se obrátila k závažnějším tématům, což odpovídá náladě pomorové Florencie, italštinu vystřídala latina, zábavnou fikci učenecká kompilace na antická témata a precizně formulované dopisy.37 Do této skupiny prací patří i De casibus virorum illustrium, De montibus a Genealogia deorum gentilium. 38 Spis DCM vznikal v několika fázích mezi lety 1361 až 1375.39 Autor v DCM navazuje na řadu sbírek životopisů40, novinkou je ovšem fakt, že spis je věnován výlučně ženským hrdinkám. Práce je věnována Andree Acciaiuoli41, obsahuje 106 životopisů42, rozličné délky a vyznění, rozpínajících se od pramáti Evy až po Boccacciovu současnici Johannu, královnu neapolskou. Každá kapitola má přibližně stejnou strukturu: nejprve stručný genealogický vývod a geografické zasazení hrdinky, poté samotná biografie a nakonec morální poučení, které někdy přerůstá do filosofujících úvah na rozličná témata.

37 Význam dopisů pro rozvoj stylu latiny rozvádí Judith Powers Serafini-Sauli, Giovanni Boccaccio, Boston 1982, s.95-98. Nezanedbatelný vliv na Boccaccia měl Petrarca. Tento vztah nastiňuje Vittore Branca, ve své starší, ale dosud nepřekonané Boccacciově biografii. Vittore Branca, Boccaccio: the Man and His Works, New York 1976. 38 První z nich byla napsaná mezi lety 1355-1360 a zrevidovaná v roce 1373. Pojednává o osudech slavných mužů s kterými si krutě pohrává Štěstěna. De montibus, plným názvem De montibus, silvis, fontibus, lacubus, fluminibus, stagnis seu paludibus, et de nominibus maris liber, je práce věnovaná geografii. Boccaccio zde encyklopedicky zpracovává slavná mytologická, historická a biblická místa. Poslední jmenované dílo je spis o mytologii a je z celé skupiny nejvýznamější. Myšlenkou na vznik podobného kompendia se Boccacciio zabýval už od roku 1350, spis ovšem vznikal v 2/2 50.let a byl přepracováván Boccacciem až do roku 1374. V Genealogii deorum také najdeme proslavenou obranu poezie (XIV. a XV. kniha). Spis má strukturu genealogického stromu, Boccaccio užívá typicky středověkých metod etymologie a alegorie. Genealogia deorum zůstalo po dvě století základní příručkou pro zájemce o antickou mytologii. 39 Brown uvádí že ve více než 100 zachovaných rukopisech lze rozpoznat přinejmenším 9 versí. Zde také podrobnosti o datování a vzniku práce. Viz. Brown (pozn. 36) s. xii. 40 Od antických prací po Petrarcovo dílo De viris illustribus, které Boccaccio zmiňuje jako přímou inspiraci v úvodu k DCM. 41 Andrea byla sestrou Boccacciova nejprve přítele, později rivala, Niccoly Acciaiuoli (1310-1365), florentského šlechtice a politika usazeného v Neapoli. Věnování Andree je dané faktem, že Boccaccio pobýval u Niccoly v roce 1362 v Neapoli. 42 Kompendium má 104 kapitol, v 11. a 19. se autor věnuje dvou postavám naráz, Amazonkám Marpesii a Lampedoně a Orythyi a Antiope.

11 DCM je spis didaktický, má poučit a povznést současnou ženu na příkladech žen z minulosti. Boccaccio se neomezuje na ženy ctnostné, předkládá i příklady nevhodné následování. Zároveň z tohoto výběru proslavených žen vylučuje křesťanské hrdinky, které jsou oslavené již v hagiografických spisech. „Zjistíte, že ve snaze po vhodném podání všech faktů, jsem zde smísil nečisté s čistým. Nevyhýbejte se těmto odstavcům, neodvracejte se od nich, naopak vytrvejte v četbě. Podobně jako když v krásné zahradě vztahujete své bílé ruce po květinách vyhýbajíce se trnům, tak zde odsupte stranou vše nízké a shromážděte co je chvályhodné. Když Vy, vyznávající křesťanskou víru, budete číst o pohanských ženách, které snad mají nějaké vynikající vlastnosti, které Vy (sama si toto uvědomujíc) postrádáte, zastyďte se a vyčtěte si, že Vy ačkoliv vyznamená křtem, jste se nechala překonat pohankou v ctnosti, poctivosti či odhodlání.“43 Úspěch a vliv spisu můžeme doložit nejen množstvím zachovaných rukopisů (jen u latinské verse je známo více než 80 exemplářů s plným zněním textu44), ale i časnými překlady do národních jazyků. Německému překladu Heinricha Steinhöwela předcházel italský (konec 14.století, Donato degli Albanzani) a francouzský (počátek 15.století, anonym, občas připisováno Laurentovi de Premierfait, překladateli Dekameronu a De casibus virorum illustrium) a angličtiny (kolem roku 1440, anonym). Spis měl vliv na Geoffrey Chausera, Christinu de Pisan (byl jí hlavním pramenem při psaní Města žen – Livre de la Cité des dames (1405), autorka s Boccacciem ostře polemizuje) a další autory. I v následujícím století lze najít další edice a překlady, zájem však poté na několik staletí uhasíná. Změna nastala v druhé polovině 20.století, v posledních letech se někteří autoři věnovali dílu monograficky45 a je mu uznáno zasloužilé místo v dějinách literatury jakožto „pramene evropské tradice literatury o ženách“46.

43 Z věnování Andree Acciaiuoli, Viz. Brown (pozn. 36) s.5. Vlastní překlad z anglického jazyka. 44 Viz. Domanski (pozn. 33), s. 28. 45 Ricarda Müller, Ein Frauenbuch des frühen Humanismus: Untersuchung zu Boccaccios De mulieribus claris, Stuttgart 1992; Stephen Kolsky, The genealogy of women: studies in Boccaccio’s mulieribus claris, New York 2003; idem, The ghost of Boccaccio: writings on famous women in the Renaissance Italy, Turnhout 2005. 46 Brown (pozn.36) s.xxii.

12 Tiskař Johann Zainer starší

Johann Zainer se narodil v městečku Reutlingen, společně se starším bratrem Güntherem se vyučil knihtiskařskému umění ve Štrasburku (pravděpodobně u Johanna Mentelina)47. Oba bratři jsou ve městě pramenně doloženi - oženili se s místními měšťanskými dcerami (Johannovou ženou se stala Susanna, dcera zedníka Hanse Zuckswerta, štrasburská městská práva obdržel 28.května 1463). O délce jejich pobytu ve městě nemáme žádné další doklady, jisté je, že Günther se musel nejpozději roku 1467 přestěhovat do Augšpurku, neboť jeho první tamější tisk je datovaný 12. května 1468. Je pravděpodobné, že mu v tomto podnikání byl nápomocný i mladší bratr Johann.48 Ovšem již v roce 1472 je jeho přítomnost předpokládaná v Ulmu49, jeho první tamější tisk (Steinhöwelův spis o protimorových opatření) nese datum 11.ledna 1473. Ulm se tak stal prvním městem s vlastní knihtiskařskou dílnou v německém jiho- západě, vysokou kvalitu a význam si udržel až do konce 15.století. Fakt že prvním tiskem byl Steinhöwelův spis podporuje předpoklad, že to byl právě ulmský lékař, který nabídl Johannu Zainerovi osamostatnění i finanční podporu při zavádění dílny. Tomu nasvědčuje také Steinhöwelova spolupráce s Güntherem Zainerem (1471 Apollonius a Griselda), ulmský lékař rozpoznávajíc výhody knihtisku, tehdy pravděpodobně oslovil Zainerova mladšího bratra. Za produktivitou Johannovy

47 Johann Mentelin ( ca 1410-1478), první knihtiskař ve městě, v době příchodu bratří Zainerů byl ve Štrasburku již činný i Heinrich Eggestein (narozen po 1415, rok úmrtí neznámý). Spojení Zainerů s Mentelinem předpokládá Peter Amelung jelikož stejně jako on byli zapsáni i v malířském cechu. Viz. Amelung (pozn. 1), s.15. 48 O Johannově pobytu v Augšpurgu svědčí tamější zápisy o daních, pobýval zde přinejmenším od 1469 do 1471. Ibidem, kat.č. 4, s. 69. 49 Ulm (dnešní Baden-Würtenbersko) bylo svobodné říšské město, jež bylo v 15.století na vrcholu politickém, hospodářském i uměleckém. S 20 000 obyvateli byl Ulm kromě Štrasburku největším městem německé jiho-západu. Povolání s knižní produkcí spojená (samotní tiskaři, tvůrci dřevořezů, malíři dopisů a hracích karet, knihvazači i obchodníci s knihami – Buchführer) byla sdružená v Kramerzunft (česky bychom pravděpodobně řekli hokynáři). Jelikož v Ulmu v námi sledované době nebyla papírna, kupovali tiskaři materiál jinde. Vzhledem k rozvinuté infrasktruktuře a obchodním cestám ( Ulm ležel na splavné řece a byl průsečíkem různých evropských obchodních tahů) to nebyl velký problém.

13 ulmské dílny, pro začínajícího tiskaře poněkud překvapivou (jen během prvního roku činnosti vytiskl Zainer celý tucet knih, mezi nimi i náročně ilustrované Boccacciovy Slavné ženy, a Petrarcovu Griseldu ), můžeme vycítit Steinhöwelovu finanční výpomoc.50 Dokladem toho je také přítomnost lékařova erbovního štítku v tiscích a humanistický program s vysokými nároky na výzdobu po dobu jejich spolupráce, která byla roku 1478 přerušena Steinhöwelovou smrtí.51 Dalšími objednavateli prací mu byli ulmští dominikáni. Jejich vztahy ovšem končí už na počátku 80.let, kdy mu zakázky přebral druhý ulmský tiskař Conrad Dinckmut.52 Počátek 80.let bychom mohli označit za druhý Zainerův vrchol co do hojnosti produkce, nepočetné dřevořezy ovšem nedosahují kvality předchozích prací, někdy jsou použity matrice zakoupené u jiných tiskařů.53 V roce 1481 získává Johann Zainer a jeho rodina ulmská městská práva. Od roku 1483 přichází úpadek. Johann Zainer se pomalu propadá do finanční krize, na sestupné kvalitě jeho prací je vidět důležitost Steinhöwelovy podpory jakožto inventora i investora. V Ulmu mu navíc vyrostla v podobě již zmiňovaného Conrada Dinckmuta silná tiskařská konkurence, která z jeho obtíží dokázala dovedně těžit. Hlavním problémem byly ovšem dluhy, které už v roce 1483 nebyl schopen splácet a začal rozprodávat tiskařské matrice, formy iniciál a ozdobných lišt (tento materiál můžeme dále sledovat do Augšpurku, Heidelbergu a dalších knihtiskařských dílen).54 Sice se ještě v letech 1486-87 pokusil znovu obnovit produkci, jeho jméno se však v následujících letech čím dál častěji objevuje v dlužních knihách. Oficína tak tak přežívá tiskem nenáročných kalendářů, jednolistových tisků a podobných lehčích

50 Ibidem, s.18. 51 Jediným dalším po Steinhhöwelově smrti podobně kvalitními a početnými dřevořezy vybavený tisk je Auslegung des Lebens Jesu Christi z roku 1482. Viz. Katz (pozn. 32), s. 88. 52 Původ a životní data Dinckmutova jsou nám neznámá, v Ulmu se objevuje v roce 1478, stopy mizí po roce 1499. Vrchol jeho činnosti jakožto tiskaře leží v 80.letech, nejznámějšími tisky jsou Schwäbischen Chronik (Thomas Lirer, 1486) a Terenz (Publius Terentius Afer: Eunuchus, 1486). Byl činný i jako knihvazač. Krom Dincmuta je v Ulmu 15.století činný ještě Lienhart Holl (mezi lety 1482/84-1499) a Johannes Schäffler (činný 1492-1504). Viz. Amelung (pozn.1), s.XVI. a 149-172. 53 Ibidem, s. 21-22. 54 Což také vedlo k několika chybným atribucím. Ibidem, s. 23-24.

14 zakázek.55 V roce 1493 musí silně zadlužený Zainer opustit město. Jeho poslední datovaný tisk (5. únor) pochází z tohoto roku a je provedený vypůjčenými matricemi.56 Zde záznamy o Johannovi Zainerovi starším končí, jeho syn (Johann Zainer mladší) v roce 1496 otcovu dílnu s obtížemi znovu uvádí do provozu , jakožto tiskař je činný do roku 1519.

Heinrich Steinhöwel, ulmský lékař a humanista

Heinrich Steinhöwel se narodil roku 1411 či 1412 do esslingské patricijské rodiny, která byla od počátku 15.století usídlená ve Weil der Stadt. 14.4.1429 se nechal zapsat na univerzitu ve Vídni, kde vystudoval na artistické fakultě (1432 dosáhl bakalářského, 1436 magisterského titulu, do zimního semestru 1437/38 zde vyučoval, od roku 1438 jej najdeme zapsaného na padovské univerzitě jakožto studenta kanonického práva, brzy ovšem změnil obor a roku 1443 byl promován na „Doctor medicinae“. Následuje krátký pobyt na heidelberské univerzitě (1444), působil jako lékař v rodném městě Weil der Stadt(1446), Esslingenu (1449). Roku 1450 se Heinrich Steinhöwel usadil v Ulmu ve funkci městského lékaře, která mu přinášela poměrně vysoké společenské postavení i finanční zajištění. V roce 1454 doprovázel nemocného vévodu Filipa Dobrého Burgundského na jeho cestě po německém jiho-západě.57 Heinrich Steinhöwel umírá v roce 1479, hrob ležel v jím financované kapli ulmského münsteru zničené v roce 1773. Pokud se podíváme na literární činnost Heinricha Steinhöwela najdeme několik zvláštností. Zdá se, že nebyl v kontaktu s ostatními rannými německými humanisty58,

55 S jedinou vyjímkou: sedmi kvalitními dřevořezy vybavenou Hexenbuch pro kostnického notáře Ulricha Molitora z roku 1489. Zde předpokládáme peněžní výpomoc samotného objednavatele. Viz. Katz (pozn. 32), s.88. 56 Ibidem, s.88. 57 Tato souvislost se později ukáže velmi důležitá pro možnost nabytí iluminovaného francouzského překladu DCM. 58 Například s augšpurským humanistickým kroužkem – Sigismundem Gossenbrotem, Hermanem Schedelem (studovali oba současně v Padově), Sigismundem Meisterlinem, nebo s Niklasem von Weil, esslingenským městským písařem, s kterým studoval ve Vídni, zachovaly se písemnosti striktně úředního charakteru. viz. Henkel (pozn.5), s. 53-54. Německým ranným humanismem rozumíme dobu od poloviny

15 alespoň se o tom nedochovaly žádné důkazy. Celkově se zachovalo jen velmi málo z jeho korespondence a písemností osobního charakteru. Zcela typické pro jeho literární dílo jsou překlady z latiny do němčiny a publikování latinských tisků, sám však latinsky nepsal. Díla bývají věnována německým šlechticům (známé jsou jeho kontakty k stuttgartskému hraběcímu dvoru a k okruhu kolem markraběnky Mechtildy Falcké v Rottenburgu, takzvanému „Musenhof“, během cesty s vévodou burgundským navštívil Heinrich Steinhöwel i další šlechtická sídla, o zvláštním vztahu k innsbruckému dvoru bude pojednáno později)59, ale skutečnost, že většina z nich byla publikována tiskem naznačuje Steinhöwelův zájem o širší publikum, o německy čtoucí měšťanstvo. Prvním Steinhöwelovým dílem byl lékařský spisek o moru (Pestbüchlein, kol. 1461, poprvé vytištěno 1473 Johannem Zainerem, z 15.století je známo dalších 6 tisků), dále německé přepracování pozdně středověkého románu Apollonia z Tyru (vytištěno 1471 Güntherem Zainerem), následuje Griseldis, novela z Boccacciova Dekameronu, Steinhöwel si ovšem za vzor pro svůj překlad vybírá Petrarcovo latinské přepracování60(vytištěno 1471 u Günthera Zainera, 1473 u jeho bratra v Ulmu). Menší úspěch měla Deutsche Chronik (vytištěno 1473 u Johanna Zainera, jediný další tisk až z první poloviny 16.století). Zajímavostí v jeho autorském profilu je překlad Historia Hierosolymitana, vyprávění o první křížové výpravě sepsané Robertem Monachem mezi léty 1112 až 1118, umlská inkunábule se 47 dřevořezy je vůbec prvním ilustrovaným vydáním. Heinrich Steinhöwel přeložil i Speculum vitae humanae (Spiegel des menschlichen Lebens, vytištěno 1475 u Günthera Zainera, z 15.století další 2 tisky) a samozřejmě i Boccacciovy DCM, kterými se budeme zabývat samostatně. Nejslavnější je ovšem překlad Aesopa, v latisko-německé versi vydaný u Johanna Zainera 1476/77, doprovozený více než 200 dřevořezy, platící za nejkrásnější inkunábuli vůbec.61 Ze

15.století, kdy poprvé nacházíme překlady děl italských humanistů a antických autorů. Viz. Domanski (pozn. 33), s. 26. 59 Gerd Dicke, Heinrich Steinhöwels „Esopus“ und seine Fortsetzer: Untersuchunden zu einem Bucherfolg der Frühdruckzeit, Tübingen 1994, s. 4. 60 Griselda je novela, není tedy explicitně naučného charakteru, ovšem Petrarcovo latinské přepracování ji legitimizovalo (latina fungovala v této době jako výběrové měřítko). Ursula Kocher, Boccaccio und die deutsche Novelistik: Formen der Transposition italienischer ‚novelle‘ in 15- und 16. Jahrhundert, Amsterdam 2005, s.496. 61 viz. Henkel (pozn. 5), s.63.

16 Steinhöwelova okruhu pochází i překlad Dekameronu (známe jméno, či pseudonym, překladatele – Arigo, tisk Johann Zainer 1476/77, neilustrované vydání). V předchozím odstavci jsem často užívala pojmu překlad, což není v souvislosti se Steinhöwelovými pracemi zcela přesné, on sám užívá slova „verdeutschen“. Nepřekládal slovo od slova, důležité pro něj bylo zprostředkovat čtenáři smysl textu, i za cenu toho, že obětuje eleganci původního znění. Výsledkem je zjednodušený, popularizační text. 62 I tímto se Steinhöwel odlišuje od úsilí ostatních německých humanistů, kteří se v překladech pokoušeli do němčiny přenést i výběr slov a syntax latinských textů.63

Von den berühmten Frauen64, německý překlad Boccacciova díla

I. Srovnání Boccacciova originálu a německého překladu

Boccacciův spis vyšel v Zainerově oficíně vícekrát, latinsky (1473)65, německy (1474) a později ještě v ilustrovaném výtahu66, který svědčí o popularitě a úspěchu ilustrací. Ponechme tento třetí tisk stranou, zajímavější je srovnání latinské a německé verse. Heinrich Steinhöwel zredukoval ve svém překladu počet kapitol na 99, kdy pomyslná stá biografie je ponechána pro Eleonoru Rakouskou, a vypustil Boccacciův doslov („conclusio“). Dále přidal věnování, obsah a kapitolu o interpunkci. V latinském

62 Viz. Katz (pozn. 32), s. 100. Steinhöwel například zaměňuje názvy míst za německé ekvivalenty (Etopie- Morenland), rozvádí některé latinské pojmy (diva Faustina-goetlich oder hailig Faustina, praetor- burgermaister), vysvětluje či zjednodušuje antickou mytologii, často v příběhu vyzdvihuje funkci hrdinky jakožto morálního exempla. podrobněji viz. Domanski (pozn. 33), s. 74-84. 63 Ibidem, s. 74. 64 Heinrich Steinhöwel užívá slovního spojení von erlichen frowen, Gabrielle Katz toto přejímá a pracuje s názvem Von den erlauchten Frauen, častěji je ovšem používáno neutrálnějšího názvu Berümhte Frauen což odpovídá i českému názvu O slavných ženách. V následujícím textu bude užíváno zkratky BF. 65 GW 4483, H 3329. 66 GW 4489, H 3334; Tisk vyšel v rozmezí let 1473-75, jedná se o útlé (22 listů) vydání obsahující pouze dřevořezy a jejich krátké popisky. Jediný dochovaný exemplář je dnes uložený v Berliner Kupferstichkabinett (Sign. 2633). Jürgen Geiß, Giovanni Boccaccio: De claris mulieribus (deutsch von heinrich Steinhöwel), Auszug, in: viz. Aderlass (pozn. 34), kat. č. 71, s.153-154.

17 tisku je 79 dřevořezů a ozdobná lišta se znázorněním prvotního hříchu. V německé versi byly 4 dřevořezy vypuštěny, přibyl však jeden nový (46. kapitola o Tullii) a ozdobná lišta k věnování Eleonoře Rakouské, lišta s prvotním hříchem byla ponechána na počátku první kapitoly – o Evě. Podívejme se podrobněji na členění německé verse. Na prvních pěti foliech je obsah skládající se ze stručného výtahu z každé biografie, či bychom mohli říci hodnocení činů a vlastností (anti)hrdinek, a příslušné číslo stránky67. Na f.6r následuje věnování Eleonoře Rakouské uvozené ozdobnou lištou s iniciálou D(er Durchleuchtigisten Fuerstin). Na f.9r začíná samotný text první kapitolou o Evě a lištou s iniciálou S(o ich schrÿben wil). Na dalších listech je zbývajících 98 biografií, 76 z nich je ilustrováno dřevořezy obdélného formátu (šířkou odpovídajícímu textovému zrcadlu) umístěnými na začátku kapitoly, nebo v toku textu68. Počátek každé kapitoly je ozdoben malou iniciálkou a stručným nadpisem69, do 50.kapitoly (Cloelia) přidává Steinhöwel v některých případech latinské citáty70. Poslední, stá kapitola (f.148v) je pojednáním o interpunkci, která v textu užívána. Kniha je zakončená prostým kolofonem (f.149r): Geendet seliglich zu(m) Ulm von Johanne zainer von Rùtlingen.

67 Takovýto obsah, registr, sloužil nejen k rychlejší orientaci čtenáře, ale také jako lákadlo pro kupujícího. Gabrielle Katz se podivuje nad tím, že v případě BF je registr plný skandálních – často erotických – podrobností. Ty jsou ovšem postaveny do správného světla Steinhöwelovým morálním hodocením. Takováto práce se špatnými a správnými exemply je typická pro středověkou církev. Viz. Katz (pozn. 32), s. 103. 68 Ilustrace však neodpovídají svým umístěním zobrazené zápletce v biografii. 69 Například : f.99r Von marcia varronis das lxv capl‘. 70 Jde o 46 kapitol, prameny jsou klasičtí autoři např. Horatius, Ovidius, Vergilius, ale i Augsburger Chronik benediktýna Sigismunda Meisterlina, či Boccacciův spis Genealogie deorum et dearum (vytištěno poprvé v roce 1472 v Benátkách). Tyto latinské citáty mají kořeny ve středověké tradici doprovázet překlady do národních jazyků latinskými „lemmami“. Užití latiny také mohlo německý překlad povyšovat v očích vzdělanců. Viz. Domanski (pozn. 33), s. 67-74; viz. Geiß (pozn. 34), s. 152. Například u biografie Lukrécie (kap. xlvij, f.78r) stojí: Cum fodėt ferro castum lucrecia pectus/ Sanguinis et torrens egrederetur ait/Procedant testes me non fauisse tyraoo/sanguis aput manes spiritus ante deos.

18 II. Věnování Heinricha Steinhöwela

Namísto Boccacciova věnování Andree Acciaiuoli napsal Heinrich Steinhöwel vlastní „dedicatio“ pro Eleonoru Rakouskou. Eleonora (1433-1480) byla dcerou skotského krále Jakuba I. a Johanny Beaufor, od roku 1445 pobývala na dvoře KarlaVII. Francouzského (1403-1461), roku 1448 byla zasnoubena a následujícího roku sezdána s tyrolským vévodou Zikmundem (1427-1496)71. Eleonora byla schopná (v manželově časté nepřítomnosti vládla zemi z postu regentky) a vzdělaná žena s literárními zájmy. Tyrolský dvůr byl v této době centrum kulturního a literárního života, Eleonora bývá srovnávána s Mechtildou Falckou. Krom mecenášské je Eleonoře připisována i aktivní role literární: jakožto překladatelky románu Pontius a Sidonia.72 Jaký byl Steinhöwelův poměr k insbrugskému dvoru není pramenně doloženo, Zikmundovi a jeho choti však věnoval více svých prací: vyjma BF také překlad Aesopa a Speculum vitae humanae. Ve věnování dostal překladatel příležitost komentovat spis, osvětlit své záměry a interpretaci textu73, orientuje se na širší publikum, doufá, že rozšířením této knihy přispěje k morálnímu povznesení čtenářstva. Klíčem k pochopení BF je citát sv. Basilea - exemplum o včelách, které poletujíc od květu ke květu vybírají jen to, co je dobré a užitečné.74 Tak by se měli chovat i čtenáři spisu, právě Eleonora je uvedená jako

71 Herzog Sigmund der Münzreiche von Tirol, Eleonora bývá v literatuře nazývána různě:Eleonora von Österreich, von Tirol, von Schottland nebo Eleonore Stuart. *5+ 72 Hans Hugo Steinhoff, Eleonore von Österreich (Eleonore Stuart, Eleonore von Schottland). In: Wolfgang Stammler-Karl Langosch-Kurt Ruh egt. al. (edd.), Die deutsche Literatur des Mittelalters: Verfasserlexikon, sv.2, Berlin 1980, s.470-73. Více o tyrolském dvoře, jeho kulturním významu a Eleonoře Reinhard Hahn, „Von frantzosischen zungen in teütsch“: das literarische Leben am Innsbrucker Hof des späteren 15. Jahrhunderts und der Prosaroman ‚Pontus und Sidonia (A)‘, Frankfurt am Main 1990; idem, ‚Pontus und Sidonia‘ in der Eleonore von Österreich zugeschriebenen Fassung (A) nach der Gothaer Handschrift Chart. A 590, Göppingen 2005. 73 Míněno písemně, to že Steinhöwel použil i výzdobu dřevořezy jakožto pomoc čtenáři při porozumnění textu bude ukázáno v následujícím textu. 74 Viz. Katz (pozn. 32), s.108, podrobněji k věnování, exemplu a jeho užití v raném německém humanismu Irene Hänsch, Heinrich Steinhöwels Übersetzungskommentare in „De Claris Mulieribus“ und „Äsop“, Ein Beitrag zur Geschichte der Übersetzung, Göppingen 1981.

19 příkladná čtenářka, dostatečně vzdělaná, aby dokázala odlišit dobré a odstrašující vzory v knize obsažené.

Výzdoba

I. Ozdobné lišty

V tisku BF jsou dvě ozdobné lišty. Tento typ výzdoby, spojující v sobě iniciálu a ornamentální rámování textu vychází z iluminovaných rukopisů75. Poprvé se objevil na konci 60.let 15.století v Benátkách. Lišty užité Zainerem v BF ovšem odkazují na francouzsko-burgundské vlivy. Není jisté zda zde za předlohu sloužily benátské tisky, pravděpodobnější je současný vývoj motivu na dvou místech zároveň.76 Johann Zainer v průběhu trvání své dílny užíval sedmi ozdobných lišt (což je v porovnání s ostatními tiskaři 15. století vysoký počet), přičemž dvě námi sledované byly užity jen pro tisk DCM či BF.

I.1. Ozdobná lišta k věnování Eleonoře Rakouské

Lištu [6] k věnování tvoří iniciála D(er Durchleuchtigisten Fuerstin) přidržovaná 3 anděly, uvnitř písmene anděl drží skotský erb připomínající Eleonořin původ, který je flankován dvěma dalšími erby, vztahujícími se k Zikmundovi Tirolskému. Vpravo nahoře je rakouský trojdílný červeno-stříbrný-červený erb, vlevo dole je starorakouský erb s pěti zlatými skřivany na modrém poli. V dolní části lišty najdeme malý erb Heinricha

75 K tématu počátku knihtisku a přetrvávání rukopisných kodexů více Wolfgang Augustyn, Zur Gleichzeitigkeit von Handschrift und Buchdruck in Deutschland – Versuch einer Skizze aus kunsthistorischer Sicht, in: Gerd Dicke – Klaus Grubmüller (ed.), Die Gleichzeitigkeit von Handchrift und Buchdruck, Wiesbaden 2003, s. 5-49; a katalog výstavy mnichovských inkunábulí - Bettina Wagner (ed.), Als die Lettern laufen lernten: Medienwandel in 15. Jahrhundert, Wiesbaden 2009. 76 Jürgen Geiß, Zwischen handschriftlicher Tradition und technischer Innovation – Initialschmuck in Drucken des 15. Jahrhunderts, in: viz. Geiß (pozn. 35.), s.45-52. Lištu, ne však tímto způsobem rozvinutou (iniciála je napojena na dvě bordury rámující horní a levý okraj textu), použil Günther Zainer už v roce 1471-72 v Legenda aurea. Petr Voit, heslo:Lišta, in: idem, Encyklopedie knihy, Praha 2006, s. 538-41.

20 Steinhöwela se dvěmi zkříženými hornickými kladívky. Florální výzdoba se sestává z akantových listů a květů chrp a bodláků. Heinrich Steinhöwel v textu odkazuje na zde zobrazené erby a užívá jejich symboliky k oslavě Eleonořiných ctností: červený lev ukazuje na její lásku k Bohu a manželovi, jejíž věrnost bude korunována stejně jako lev (modrou) korunou77; starorakouský erb odkazuje na její milosrdenství: počet skřivanů je vztažen na Eleonořiny smysly, které denodenně bystří ve jménu rozumu, zatímco skřivani poletují po modrém nebi a sledují skutky jejího milosrdenství.78 Eleonora není ovšem Heinrichem Steinhöwelem vybrána pro svůj literární talent, spíše pro urozený původ. Representativní forma lišty, nápadná heraldická výzdoba i samotné věnování, to vše odkazuje k luxusním, nákladně iluminovaným rukopisům, k nobilitaci a legitimaci tištěné knihy, což nemálo přispívá ke zvýšení atraktivity tisku pro měšťanského kupce.

I.2. Lišta uvozující kapitolu o Evě

Po věnování následuje první kapitola o Evě, která je ilustrována lištou s iniciálou S(o ich schrÿben wil). Jde o pravděpodobně nejznámější ilustraci celého tisku, ne neprávem, neboť jde o pozoruhodnou kompozici.[7] Celému dřevořezu dominuje tělo hada s korunovanou ženskou hlavou zkroucené do formy písmene S, který nabízí Evě jablko, druhé v pořadí, první již Eva předala Adamovi stojícímu níže79, celý výjev je bohatě dekorován florálními rozvilinami vyrůstajícími ze Stromu poznání. V horní části kompozice se vznáší sedm medailonků s personifikacemi smrtelných hříchů zobrazených v polofigurách, které vyrašily z těla hada. Zcela vlevo nahoře vidíme muže podpírajícího si v melancholickém gestu hlavu, znázorňujícího lenost (Acedia). Následuje hněv (Ira) v podobě mladíka s napřaženým mečem, obžerství (Gula) jakožto

77 Dřevořez je pečlivě kolorován, barvy zmiňované Steinhöwelem v textu (a odpovídající heraldice) jsou ponechány. 78 Viz. Domanski (pozn. 33), s.65. 79 Což podtrhuje Evinu aktivní roli jakožto svůdkyně Adama a zároveň vhodně otevírá sbírku životopisů žen s mocí. Ve směru čtení výjevu – odshora dolů, je zdůrazněn pád, „descendus“, lidsta. Viz. Domanski (pozn. 33), s.58.

21 piják a jedlík, krásná dívka vzhlížející se v zrcadle zastupuje pýchu (Superbia), milenecký pár v objetí smilstvo (Luxuria), pod nimi vidíme muže ujídajícího závistí vlastní srdce (Invidia)80 a poslední je lakomec přepočítávající své bohatství (Avaritia).81 Toto schéma Stromu neřestí, „Lasterbaum“82, či také „Arbor vitiorum“, můžeme sledovat zpět do 12.století, do dvou duchovních spisů, Speculum Virginum83 a De fructibus carnis et spiritus Huga ze sv.Viktora. V letech následujících po IV.lateránském koncilu (1215) a založení mendikandských řádů jsou tato jasná, církevní učení jednoduše vizualizující schémata rozvíjena, stala se populárními a užívanými i mimo rámec těchto spisů. Ikonografická schéma se vyvíjelo a obohacovalo o další prvky, spojení s Adamem a Evou není zvláštností prvotisku, najdeme je například i v takzvaném De Lisle Psalter [9]84. Nejblíže je Zainerově ilustraci Strom neřestí v německém rukopisu encyklopedie vzniklé v druhé čtvrtině 15.století [10]85. Obměnou zobrazení v ulmské inkunábuli je

80 Tento méně obvyklý motiv lze vysvětlit odkazem na spis Loď bláznovství od Sebastiana Brandta: „Und nagt und beißt der Neid recht seht, frißt er nur sich und sonst nichts mehr“, Ibidem, s.59. 81 Ibidem, s. 59. Pro srovnání odkazuji na další Zainerovu práci, Geistliche Auslegung des Lebens Jesu Christi (GW 03084, H 2146) z roku 1482 (datování Amelung), kde na f. 126v najdeme dřevořez znázorňující peklo, tedy jak daní hříšníci dopadnou: obžerství vlevo dole polyká hada, chamtivci nad ním sype ďábel do hrdla mince, pyšná dívka v sousedství je nucena hledět do zrcadla, nad nimi se lenochova hlava smaží na roštu, v pravém horním rohu je závistivec napadnut psem, pod ním je hněv probodáván mečem a v dolním pravém rohu spolu bojují muž a žena zatímco had je hryže do pohlavních orgánů – personifikace smistva, chtíče. Susanne Blöcker, Studien zur Ikonographie der sieben Todsünden in der niederländischen und deutschen Malerei und Graphik von 1450-1560, Hamburg 1993, kat. č. 59, s. 310- 11. [8] 82 „Die Laster werden als Früchte dargestellt, die von einem im hauptlasterwurzelnden Baum getragenwerden.“ Michael Evans, Laster, in: Kirschbaum Engelbert (ed.), Lexikon der christlichen Ikonographie, Sv. 3, Freiburg im Breisgau 1972, sl.15-27, cit. sl.23. 83 Latinský spis určený pro ženy, pojednává o kláštěrním životě, má formu dialogu mezi knězem Peregrinem a Theodorou. Spis je známý především pro své ilustrace – cyklus 11-12 obrazů, např.. Kořen Jesse, Panny moudré a pošetilé, Rodokmen Krista, Boj mezi tělem a duchem, Žebřík ctností, či námi sledovaný Strom neřestí zobrazovaný v páru se Stromem ctností. *12, 13+ Matthäus Bernards, Speculum virginum, in: Engelbert Kirschbaum (ed.), Lexikon der christlichen Ikonographie, Sv. 4, Freiburg im Breisgau 1972, sl.185-187. 84 Vznik kolem roku 1310 v Anglii, signatura Arundel 83. II., British Library. 85 Dnes chovaný v Biblioteca Casanatense v Římě, signatura Ms. 1404. Na f. 38r je zobrazení Frau Welt, která na klíně chová dvě děti - mohou ztělesňovat lidskou duši, to po její pravé ruce se zbožně modlí

22 dřevořez z pozdější edice DCM vytištěné v Lovani Aegidiem van der Heerstraten.[11] Je obdélného formátu a ukazuje uzavřenou rajskou zahradu s Prvotním hříchem- v centru kompozice je Strom poznání obtočený hadem s ženskou hlavou, vpravo stojí Adam, vlevo Eva s jablkem hříchu. V koruně stromu jsou personifikace sedmi smrtelných hříchů tak jak je známe z Zainerovy edice. Jennifer O’Reilly toto zobrazení hodnotí jako přímější a srozumitelnější (hříchy vyrůstají přímo ze stromu, ne z těla hada)86.Pokud bychom srovnávali jen formální stránku dřevořezu najdeme paralely v dalších tiscích pocházejících z oficín obou bratrů Zainerů.[12] Dřevořez tedy spojuje dvě populární a všeobecně známá ikonografická schémata –Prvotní hřích a zároveň ukazuje jeho následky v podobě sedmi smrtelných hříchů/neřestí. Společně s citátem z Biblia pauperum spojovaným se zobrazením prvotního hříchu (Vipera vim perdit,vi pariente puella) umístěným před začátek textu, je zde zdůrazněna role Evy, zároveň zde vidíme narážku na typologii – Marie jako „nová Eva“. Jasně vizualizovaná je tato ikonografie například v misálu salzburského arcibiskupa.[13]87 Toto vše legitimizuje – christianizuje celý text, zdůrazňuje jeho didaktický potencionál a křesťanský charakter. Zároveň je ilustrace vtipně využita jako rámec celého textu – ten se rozpíná od Evy, pramáti všech žen, která přivodila pád lidstva, ke Steinhöwelově současnosti, která je díky působení a ochraně církve blíže ke spáse. Je také nezanedbatelné, že poslední biografie pojednává o Konstancii, matce

před Bolestným Kristem ukazujícím své rány obklopeným nástroji umučení, z těla dítětě po levé ruce vyrůstá košatý Strom neřestí. Smrtelné hříchy jsou zde vyobrazeny jako ¾ personifikace s atributy a figurami dáblů k hřešení je pobízejících. Viz. Blöcker (pozn. 81), kat. č. 39, s.288-90. Srovnáním s ulmským dřevořezem jsem chtěla především poukázat na popularitu schématu Stromu neřestí a zobrazení neřestí/hříchů nejen jakožto abstraktních pojmů, ale na způsob v 15.století obvyklém, tedy jako personifikací ukazujících konkrétní úkony v každodenním životě. V tomto vidí Jennifer O’Reilly odklon od původního širšího duchovního významu – např. Gula zahrnovala i hříchy úst jako pomlouvání a rouhání, v pozdně středověkém podání byla zredukována na hřích obžerství a opilectví. Jennifer O’Reilly, Studies in the iconography of the virtues and vices in the Middle Ages, New York 1988, s.385. 86 viz. O’Reilly (pozn.86), s. 384-85; viz. Blöcker (pozn. 81), kat. č.61, s.311-12. Blöcker ve své práci bohužel nezmiňuje Zainerovy tisky z let 1373-74. 87 Kolem r. 1480, Bayerische Staatsbibliothek München, Clm. 15710, fol. 60v, autorem je Barthold Furtmeyer z Řezna. Viz. Domanski (pozn. 33), s. 58.

23 císaře Fridricha II.88 V dřevořezu tuto kapitolu doprovázejícím je nad rámec textu zobrazen papež žehnající sňatku Konstancie a Jindřicha VI. Štaufského a křest jejich syna, jsou zde tedy zdůrazněny církevní svátosti.89

II. Iniciálky

Počátek každé kapitoly kromě dřevořezu s figurální výzdobou uvozuje ještě malá inicálka na výšku čtyř řádek textu.90 V BF najdeme dohromady 23 typů iniciálek, většina z nich má formu písmene obtočeného zavíjejícími se listy akantu, najde se ovšem i dráček, ještěr či ptáci.[14-18] I iniciálky jsou pečlivě kolorované. Je zde znovu odkazováno na výzdobu iluminovaných rukopisů. Tyto detaily (i ozdobné lišty – bordury na počátku textu) byly ve sledované době ostatními tiskaři zadávány k vyhotovení písařům, v BF jsou již tištěné. Toto poukazuje na pýchu tiskaře nad technickým pokrokem, kdy i tištěná kniha může být stejně bohatě vybavena jako luxusní iluminovaný rukopis.91

III. Dřevořezy – ilustrace k jednotlivým biografiím

III.1. Předcházející ilustrační řady92 DCM

Latinské rukopisy DCM nebývaly ilustrovány, případně obsahují jen autorský portrét Boccaccia93. Poprvé je text vybaven řadou ilustrací ve francouzském dvorském

88 V latinském spisu je poslední kapitola věnovaná Johanně Neapolské, rozpíná se tedy od první ženy až po autorovu současnost. Heinrich Steinhöwel tedy kromě této aktualizace času přenáší děj i místně – do svaté říše římské. 89 Ibidem, s. 273-74. 90 Oscar Jennings, Early woodcut initials, London 1908, s.22-23, vyobrazení s.128; Jennings popisuje iniciály (i ozdobné lišty) a otiskl 4 nejzajímavější (zoomorfní). 91 Viz. Domanski (pozn. 33), s.57. 92 V případě BF či DCM nelze hovořit o ilustračních cyklech, jednotlivé ilustrace na sebe totiž nenavazují. Lilli Fischel užívá slova Bilderfolgen. 93 Vyjímkou je rukopis vzniklý kolem roku 1400 v Porýní, dnes uložený ve Florencii,Bibliotheca Medicea Laurenziana, Cod. Strozzi 93. Ibidem, s. 50.

24 prostředí na počátku 15.století. Právě takový rukopis, pozdějšího data vzniku, na dvorských předlohách ovšem závislý, je předpokládán jako předloha pro výzdobu ulmského prvotisku.94 Přenesením textu do francouzského dvorského prostředí se změnila jeho funkce – zatímco do té doby byly rukopisy studovány humanisty, či vzdělanými italskými obchodníky, sloužily fantasticky vybavené rukopisy k reprezentaci a legitimaci vévodských kruhů, staly se z nich poklady dávané na odiv jen při výjimečných příležitostech. První exemplář Des cleres et nobles femmes95 byl předán Jacquem Rapondem, obchodníkem s luxusním zbožím – tedy i iluminovanými rukopisy, na Nový rok 1403 Filipovi Smělému (1342-1404).96 Kopie následovala o rok později na objednávku jeho bratra vévody Jana z Berry.97 Od těchto dvou rukopisů odvisí řada kopií a variací po celé 15.století.98 Ne všechny iluminace byly nově vytvořeny, v některých případech existovala ustálená ikonografická schémata (např.: sebevražda Lukrécie či Kleopatry). Hrdinky jsou oblečené do aktuální dvorské módy, převažují iluminace s jednou scénou, žena je většinou zobrazena v centru miniatury výrazně větší než doprovázející postavy, gesta a pohyb je stylizovaný a zklidnělý, omezena je nahota (i Eva zobrazena jako oblečená dáma) a násilné scény.99 Objednavatelé se mohli plně ztotožnit se zobrazenými hrdinkami.

94 Předloha ovšem nezachovaná, existují teorie, že se rukopis nacházel ve vlastnictví nějakého ulmského patricije a byl Zainerově dílně zapůjčen, či že jej Heinrich Steinhöwel získal na své cestě v roce 1454, či že jej tehdy jen měl možnost prohlédnout a poznámkami a skicami zaznamenat. Viz. Katz (pozn. 32), s.2. Rozšířením textu DCM se zabýval Michael Dallapiazza, Die Boccaccio-Handschriften in den deutschprachigen Ländern: eine Bibliographie, Bamberg 1988. Většina dochovaných rukopisů je zcela bez ilustrací a sloužila jen studiu. 95 Anonymní franzouský překlad z roku 1401. Brigitte Buettner, Boccaccio‘s Des cleres et nobles femmes: System of Signification in an Illuminated Manuscript, Seattle 1996, s. 16. 96 Paris, Bibliotheque National, MS fr. 12420. Rukopis obsahuje 109 miniatur na šířku sloupce textu, zhotovené Mistrem korunování (Maître du couronnement de la Vierge) a jeho dílnou. 97 Paris, Bibliotheque National, MS fr. 598. Rukopis je kopií i co do počtu iluminací (107), oba rukopisy jsou menšího formátu (12420: 35,5x24cm, 598: 38x26,5 cm). 98 Gabrielle Katz uvádí 16 dalších rukopisů. Viz. Katz (pozn. 32), s.70-73. 99 Podrobnější srovnání Ibidem, s.115-42. V obrazové příloze srovnání několika příkladů a vyobrazení výše již zmiňovaných umělkyň a učenkyň. *19-30]

25 Prvotisk nepřejímá beze změn všechna zobrazení (nehledě na to, že neznáme přímou předlohu-rukopis pro dřevořezy, v průběhu sedmi desetiletí dělící francouzské rukopisy a prvotisk se i ikonografie iluminací proměňovala), rozdíly jsou dány i odlišným prostředím, médiem a záměry Heinricha Steinhöwela: tisk byl vytvořen jako didakticko-moralizující prostředek pro anonymní měšťanské prostředí, čemuž odpovídají i změny ve stavbě ilustrací. Závislost inkunábule na rukopisné předloze je však zjevná, styl a prvky kostýmů ukazují na oblast dolního Nizozemí - Flander100. Toto zpochybňuje Kristina Domanská, podle jejího názoru jsou ilustrace kombinací motivů ze soudobé grafiky, jednolistových tisků, knih a blokových knih s ikonografií vypůjčenou z křesťanské i profánní ikonografie.101

III.2. Funkce dřevořezů v BF

Heinrich Steinhöwel nejen přeložil text a napsal nové věnování, jeho aktivní účast se předpokládá i při formování výzdobného programu, který ve velké míře ovlivňuje čtenářovo vnímání biografií a jejich porozumnění. Dalo by se říci, že pomocí ilustrací (časté zobrazení manželských párů, dětí) a výběru ilustrovaných kapitol (upozadění intelektuálek, umělkyň a „viragines“ – do češtiny by se dalo neobratně přeložit jako vzmužilá žena, v BF často representuje válečnice-Amazonky, či královny vojevůdkyně) společně s aktualizací (příběhy jsou zasazené do měšťanského německého prostředí konce 15.století, cizokrajné burgundské kostýmní prvky mohly podpořit pocit časové i místní vzdálenosti) byla Boccacciova dějepisná práce přetvořena ve sbírku morálně-didaktických exempel rezonující se soudobými spisy (např. Ehebüchlein Albrechta von Eyb, nebo spisy Niklase von Wyle102). Toto je také

100 Viz. Fischel (pozn. 28), s.34. 101 „Dichte und Bekanntheit der bildlichen Referenzen sowie die markante Differenz der Holzschnitte zu den franzözischen Miniaturzyklen sind daher gleichzeitig maßgebliche Argumente, um der von Fischel postulierten These einer franzözisch-burgundischen Vorlage für den Holzschnittzyklus zu widersprechen.“ Viz. Domanski (pozn. 33), s. 278. 102 Albrecht von Eyb (1420-1475), Niklas von Wyle (1415-1478) jsou společně se Steinhöwelem považováni za nejdůležitější představitele německého raného humanismu. Heinrich Steinhöwel stojí (nejen) svými metodami překladu ke zbývajícím dvoum k opozici, přesto mají leccos společného. Mimo jiné i uvědomování si závažnosti nového média – knihtisku pro rozšíření jejich spisů. Díky svému

26 podtrženo faktem, že tisk bývá často svázán dohromady s Griseldou103, ve středověku oblíbeným příběhem o manželských ctnostech.104 Za zřetelný projev Steinhöwelových záměrů poté považuji ilustraci ke čtvrté kapitole o Juno, která se zcela odchyluje od rukopisných vzorů a o které bude pojednáno v samostatném oddílu této práce. Jakou funkci vlastně v raném knihtisku ilustrace měly? Ponechme stranou již zmiňované faktory jako je zvýšení atraktivity tisku a jeho nobilitace (heraldická výzdoba ozdobné lišty uvozující věnování), konkrétního příkladu užití křesťanské ikonografie k legitimizaci spisu převážně o pohanských ženách, či zcela obecné funkce jakožto členící prvek usnadňující orientaci v textu (především drobné iniciálky – jelikož dřevořezy nedoprovází všechny kapitoly). Důležitými funkcemi ilustrací je být čtenáři „Lesehilfe“ a „Memorienhilfe“ – tedy funkce především didaktické, ne estetické, proto není neobvyklé opakované užití jednotlivých dřevořezů v rámci jednoho tisku. I ve městech byla jen menšina obyvatel schopná číst, vzdělávání se tedy skládalo buď ze samotného čtení, či mnohem častěji z naslouchání čtenému a prohlížení si ilustrací. Tomu odpovídá i ze středověku přetrvávající typ simultáního zobrazení (kontinuierende Darstellungsweise), kdy divák mohl sledovat děj rozložený do několika

společenskému postavení si mohli dovolit být vydavateli („Verleger“) svých spisů. Ehebüchlein Albrechta von Eyb vyšla u Antona Kobergera v Norimberku roku 1472, sebrané spisy Niklase von Wyle Translationen v Esslingenu u Konrada Fynera roku 1478. Tyto tisky ovšem nejsou vybaveny ilustračními řadami, úzká spolupráce podobná vztahu Zainer-Steinhöwel zde neexistuje. Jürgen Geiß, Albrecht von Eyb: Ehebüchlein, in: viz. Geiß (pozn. 34), kat.č.69, s.150-151; idem, Nikllas von Wyle: Translationen, in: idem, kat.č.75, s.159-160. 103 Griseldu vytiskl Zainer ve třech variantách, olomoucký exemplář (sign. II. 48.190) patří k prvnímu vydání – na ozdobné liště najdeme erb města Ulmu i Steinhöwela, v následujících vydání je Steinhöwelův vymazán (2.), či tato heraldická výzdoba zcela chybí (3.). V krátkém úvodu je zmíněn překlad BF s tím, že se zdá vhodné přiřadit k této sbírce vyjímečných žen i Griseldu. Tisk má 12 listů, je vybaven ozdobnou lištou a 10 dřevořezy, které stylem i formátem navazují na BF. GW M31583; Viz. Amelung (pozn. 1), kat. č. 11, s. 79; Jürgen Geiß, Francesco Petrarca: Historia Griseldis (deutsch von Heinrich Steinhöwel), in: viz. Geiß (pozn. 34), kat.č.72, s.154-156. 104 Griselda je chudá rolnická dcerka, kterou pojme za manželku šlechtic, ten se ovšem rozhodne přezkoušet manželčinu poslušnost (Griselda se musí vzdát svých dětí, je zapuzena zpět do chudobného života v otcovském domě, aby po několika letech byla znovu povolána manželem, jakožto služebná nevěsty na jeho nové svatbě), která je na konci odměněna šťastným shledáním celé rodiny a potvrzením Griseldina postavení.

27 epizod zobrazených v jedné ilustraci společně s nasloucháním příběhu. Tomuto ještě napomáhaly nápisy identifikující jednotlivé osoby. Pokud byl tisk ilustrovaný, rozšiřuje se tím tedy výrazně i jeho možný okruh „čtenářů“. V raném období knihtisku byly ilustrovány především německé tisky, první dřevořezy vybavený tisk se objevil v roce 1461 v Bamberku, v oficíně Albrechta Pfistera. Jedná se o sbírku bajek bernského dominikána Ulricha Bonera Edelstein.105 Tato tendence napovídá, že cílenými čtenáři nebyli vzdělaní učenci, ale měšťané hovořící (či i čtoucí) pouze německy. I dřevořezy BF byly možná určeny pro německé vydání, byly však otištěny i v latinské versi.106 Z toho co bylo výše napsáno vyplývá výjimečnost BF v porovnání se soudobou produkcí. Žádný výjev není zopakován, výrazná je i kvalita dřevořezů a náročný program ozdobných lišt na počátku tisku. Této výjimečnosti si zřejmě byl vědom i Zainer, když v nabídce vydaných knih z roku 1474 uvádí DCM jako „bonus et perrarus“.107[31]

105 GW 4839, H 3578. Právě tento tisk je skvělým příkladem opakování – postavu vypravěče najdeme u každého dřevořezu, ty jsou otištěny do knihy až po písmu, vypravěč je na samostatné matrici. Edelstein je také prvním německým datovaným tiskem. 106 Kristina Domanská však přiznává, že tuto tezi nelze dokázat – nemnohé nápisy v dřevořezech jsou jak v latinském tak německém jazyce. Přesto „Die konzeptuelle Schlüssigkeit der Holzschnitte in Verbindung mit dem deutschen Text spricht dafür, daß von vornherein eine deutsche Ausgabe geplant war und der Zyklus im Hinblick darauf angefertigt wurde. Die Illustrationen – so ist anzunehmen – entstanden mit Kenntnis der Übersetzung – entweder auf der Basis des bereits vorliegenden Textes oder nach Anweisung des Übersetzers Steinhöwel – und wurden zunächst für die lateinische Ausgabe verwendet.“ Viz. Domanski (pozn. 33), s.272. 107 Leták ukazuje produkci Zainerovy oficíny za první rok činnosti. Zmíněna je také Griselda a to jako „mit figuren schoen in gedrückt“. Jsou to jediné dva komentáře týkající se výtvarného vybavení předkládaných knih, ostatní tituly jsou jen vyjmenovány (vyjímkou je jen leták s mariánským hymnem, který je označen jakožto „loeblich mit rymen wol begriffen“).

28 III.3. Mistr ulmského Boccaccia

Dřevořezy byly vytvořeny ve velké dílně v několika fázích a několika řezbáři 108. Přesto se někteří badatelé pokoušeli pátrat po autorovi: ve starší literatuře býval anonymní mistr spojován s tzv. Hausbuchmeister, s Ludwigem Schongauerem109, či podle návrhu Lilli Fischel na základě podobností kostýmních prvků pocházejících z vlámského Nizozemí s Friedrichem Herlinem110. Žádná z těchto teorií se neukázala jako nosná a byly pozdějším bádáním vyvráceny. Podobnosti s augšpurskou produkcí byly zpozorovány již Leo Baerem111, označením Boccaccio-Meister (či také Ulmer- Boccaccio, či Ulmer-Aesop Meister) přispěl do bádání Ernst Weil společně s návrhem na rekonstrukci jeho díla: krom ulmských BF (a latinské verse DCM, také augšpurský tisk Günthera Zainera Spiegel des menschlichens Lebens. Mistr ulmského Boccaccia byl dáván do souvislosti i se soudobou ulmskou uměleckou produkcí, konkrétně s chórovými lavicemi ulmského münsteru, především s bustami Sybil a filosofů112. Také Gabrielle Katz ve své práci podobnosti zaznamenává,

108 Tomu napovídají nepravidelnosti – první 3 dřevořezy nemají dvojitý rám charakteristický pro zbytek, od 32. dřevořezu (Kirké, kap. 36) bývají jména označující důležité osoby děje začleněna příno do rámu a další drobné detaily. 109 Viz. Katz (pozn. 32), s.29. 110 viz. Fischel (pozn. 28), s. 24. Friedrich Herlin (1425/30–1500) je známý pro užívání nizozemských prvků v německém malířství ¾ 15.století, Ulm je s ním spojován jakožto pravděpodobné rodiště, přesto je pravděpodobnost jakéhokoliv vztahu k tisku BF velmi malá. Charles Talbot, heslo Herlin, Friedrich, in: Jane Turner(ed.), The Dictionary of Art, sv. 14, New York 1996, s.454-55. ) 111 „Der Vergleich der Ulmer Formschnitte mit den eben besprochenen Augsburgern liegt sehr nahe. Schon, rein äusserlich, haben sie dasselbe Format, stilistisch und ihrer Auffassung nach stehen sie auf derselben naiv-primitiven Stufe.“ Viz. Baer (pozn. 21), s.46. Vliv Günthera Zainera na ulmskou oficínu je logický, Johann závisel na svém bratrovi i z hlediska typografického (první tři typy písma jsou do velké míry kopií augšpurských matric – Viz. Amelung (pozn. 1), s. 43-44. 112 Chórové lavice byly vytvořeny v letech 1469-74 dílnou Jörga Syrlina staršího, na jejich vzniku se podílelo vícero řezbářů, busty Sybil a filosofů byly připsány Michelu Erhartovi. Na severní straně jsou mužské, na jižní ženské figury, v dolní části (v podobě poprsí filosofů a Sybil, na každé straně 8: od Z Vergilius, Secundus, Quintilianus, seneka, Ptolemaius, Terenz-Publius Terentius Afer, Cicero a Pythagoras; Sybily perská, delfská, libyjská, tiburská, hellespontská, kumská, cimmerijská a frýgická) jsou zastoupeny postavy pohanského antického světa, střední část tvoří proroci a ženské postavy Starého

29 především v oblasti kostýmů (pokrývek hlavy).113[32-35] Jisté je, že i přes užívání burgundských prvků (nejen co se kostýmů týče, i typ postavy je převzat z dvorského prostředí – subtilní horní polovina těla, útlý pas a poté objemná sukně) byl Mistr ulmského Boccaccia domácího původu. Tomu nasvědčuje typika obličejů (oči s výraznými víčky) navazující na ulmskou dřevořezbářskou tradici.114

III. 4. Obecná charakteristika dřevořezů, vztah textu a obrazu

Dřevořezy jsou obdélného formátu, v šířce textového zrcadla. Ke každé k ilustrování vybrané kapitole je vždy přiřazen jeden dřevořez, který ovšem ve formě simultánního obrazu může obsahovat více scén. Neilustrované kapitoly buď neobsahují dostatek dějové látky (šlo by o opakování typů – což by ovšem jak již bylo zmíněno v kapitole o funkci výzdoby nebylo proti didaktické orientaci raného knihtisku), nebo byly vynechány účelově (již zmíněné potlačení ženy v roli učenkyně, umělkyně). Dřevořezy i přes formální jednotu (typy obličejů a kostýmy) již na první pohled prozrazují, že byly vytvořeny různými řezbáři. Některé scény jsou prosté, jen několika figurami obsazené výjevy115[36], jiné jsou doslova přecpané množstvím postav[37].116 Na dřevořezech je zřetelný pokus o charakteristiku prostoru, v interiéru perspektivním

zákona a v nástavci jsou svatí. David Gropp, Chorgestühl in Ulmer Münster, in: Brigitte Reinhardt(ed.), Michel Erhart & Jörg Syrlin d.Ä. : Spätgotik in Ulm, Stuttgart 2002, kat. č. 7, s. 242-43. O autorství bust se vedly dlouho spory, krom Boccaccio Meister byl navrhován i umělec pocházející z jižního Nizozemí. Michael Roth, Jörg Syrlin d.Ä und Michel Erhart: Eine Einführung, in: idem, s. 10. 113 Katz zdůrazňuje, že nejde o podobnosti obsahové, busty Sybil sahají ke středověké tradici, předlohu k ulmskému cyklu je možné najít v Kostnici. Ani Heinrich Steinhöwel v překladu BF neklade důraz na biografii Sybil. Viz. Katz (pozn. 32), s. 81. 114 Ulm byl proslavený pro produkci hracích karet, krom toho zde najdeme i příklady jednolistových letáků a blokových knih. Viz. Weil (pozn. 26), s.26-38. 115 Na příklad kapitola 55. o Artemisii, kde je znázorněna hlavní hrdinka v momentě, kdy pije popel svého manžela smísený s vínem a v pozadí její služebná, či ona sama (poté čtení zprava doleva) nabírající z ještě hořící hranice s rozpoznatelně zobrazenou hlavou krále Mausolea, popel – scéna doprovází a vysvětluje onu v popředí zobrazenou. 116 Zobrazení doprovázející kapitolu 96. o Janě papežce, která je zobrazena uprostřed procesí kardinálů v momentě porodu, zatímco v pozadí jsou přihlížející kolemjdoucí.

30 sbíháním dlažby *38]117, v krajině se řezbáři diferenciaci většinou snaží dosáhnout reliéfně - pomocí různých pahorků *39].118 Mizivá pozornost je ovšem věnována samotné krajině, prvky jako stromy, skály, či potoky najdeme jen zřídka, či pokud jsou důležité pro děj. Interiérové prvky bývají také sporé, jen málokdy je místnost doplněna o nábytek. Primitivní architektonické prvky bývají také čistě znakového charakteru. Obecně můžeme říci, že pozornost je věnována především postavám, jejim kostýmům a ději, prostředí je charakterizováno pokud souvisí s dějem. Jde o ilustrace, dřevořezy tedy neobstojí samostatně bez textu – snad s vyjímkou některých všeobecně známých schémat jako sebevražda Kleopatry, jsou pevně svázány s textem. U některých kapitol jde o doslovnou vizualizaci popisu v textu stojícího. Jako příklad si vezměme 6. kapitolu, biografii o Minervě. Boccaccio ji uvádí jakožto vynálezkyni vlnařství, tkalcovství, olivového oleje, železných zbraní, čísel a píšťal k dudům, zmiňuje i její soutěž s Arachné v tkalcovství a s Neptunem o patronát nad Athénami, kde byla Minerva později uctívána jako bohyně moudrosti. Následuje podrobný popis její sochy v athénském chrámu: Minerva má helmu, která ukazuje, že rada moudrých je ukryta a dobře bráněna, kyrys poukazující na to, že moudrý člověk je vždy chráněn proti každému úderu Fortuny, mimořádně dlouhé kopí naznačující, že moudrého střela má daleký dosah, a vypíchnuté oči, protože zaslepení lidé většinou neumějí rozeznat příčinu jednání moudrých, je chráněna křišťálovým štítem s hlavou Medúsy, čímž ukazuje, že všechny lži jsou moudrému člověku průhledné a že hloupí a zlí lidé ustrnou jako proměnění v kámen při pohledu na moudrého člověka, jako Minervin atribut je uvedena sova, jelikož moudrý vidí stejně dobře ve tmě jako na světle. Srovnejme tento popis s ulmským dřevořezem *40]. Vlevo v popředí vidíme ženskou postavu identifikovanou nápisem jako Pallas, oděnou ve zbroji až po kolena, s helmicí a korunou a podivně zobrazenými, jakoby šilhajícími očima, v pravé ruce drží dlouhé kopí, levou rukou přidržuje bílý štít s vyobrazením jakési nestvůry, v pravém dolním rohu je dívka stříhající ovečku, v zadním plánu za ní stojí dívka s korunou, jejíž gesto odkazuje na stříhání vlny a po jejíž právě straně je zobrazeno přadleno (snad – mylně kolorované jako strom), ve středu v pozadí je muž lisující olej s dosti obecně

117 Dřevořez ke kapitole 45. o Sapfó. 118 Dřevořez ke kapitole 15. o Hypsypilé.

31 znázorněným stromem, za ním na špalku stojí sova, která hledí na postavu Pallas. Na základě textu můžeme označit Pallas jako do obrazu slovo od slova přepsaný Boccacciův popis, skupinu dvou dívek a muže jako alegorii vlnařství, tkalcovství a výroby olivového oleje. Takovéto vyobrazení by bylo bez textového doprovodu zcela nepochopitelné. Na jiných místech se ilustrace od textu ovšem odklání, nejmarkantněji v případě 4.kapitoly o Juno, ale i v jednotlivostech či maličkostech. Například na dřevořezu ke kapitole 8. o Ió [41+, je zobrazen Argus, strážce Ió proměněné žárlivou Herou v kravku, jako spící mladík posetý očima. Tento fakt ovšem není Bocacciem zmíněn, znalost mytologie, kde je Argus představen jako stooký strážce, tedy musel mít sám řezbář, nebo mu ji musel někdo zprostředkovat. Zde znovu připadá na mysl přímá účast Heinricha Steinhöwela na formování dřevořezů. Zajímavé jsou prvky převzaté z křesťanské i profánní ikonografie, či z dobové grafiky. Gabrielle Katz namítá, že tyto prvky znesnadňovaly soudobému čtenáři pochopení zobrazení.119 Kristina Domanski oproti tomu chápe tyto výpůjčky jako prostředek pro zdůraznění a doplnění morálního aspektu120 a vidí v nich snahu pomoci čtenáři pomocí známých prvků porozumět obtížnému tématu.121 Simultánní zobrazení, tedy zobrazení vícero scén děje v jednom dřevořezu, je použito u 31 vyobrazení (z celkového počtu 76 dřevořezů). Většina z nich (28) obsahuje dvě scény, tři scény v jednom vyobrazení jsou již z hlediska omezeného prostoru náročně proveditelné a stávají se nepřehledné. Scény se většinou dají z hlediska času a děje číst zleva doprava, jsou ale i výjimky. Za příklad si vezměme dřevořez ke kapitole 12. o Thisbé a Pyramovi [42+. Milenci si dají schůzku u studánky, Thisbé ovšem přijde dříve a spatří lva, před kterým uprchne do blízkého lesíka (na dřevořezu zobrazeno vlevo nahoře) u studánky ovšem zapomínajíc svůj plášť, do kterého si lev otře lovem

119 Viz. Katz (pozn. 32), s. 34. 120 „Die Konnotationen der evozierten ursprünglichen Bildzusammenhänge verleihen den Illustrationen ihre übergeordnete moralische Aussagekraft, die Wiedererkennbarkeit der Typen und Formeln gewährleistet, daß der Subtext der Illustration verständlich ist: Cassandras Ermordung gleicht der Passion Christi, ihr Tod erscheint daher als Opfer, Neros Haltung ähnelt derjenigen eines Morisken beim Tanz, das Groteske seines Verhaltens wird dadurch offensichtlich.“Viz. Domanski (pozn. 33), s.277. 121 ibidem, s.278.

32 zkrvavené tlapy a tlamu (na dřevořezu vpravo dole) a později místo opustí (v pozadí, odchází směrem doprava). Později dorazí Pyramus a spatří plášť své milé rozcupovaný a od krve, v zármutku se probodne, tak jej najde Thisbé a také se zabije (zobrazeno v centru v popředí). vidíme tedy, že v rámci expresivity byl vybrán klíčový motiv celého příběhu, který byl i navzdory horší čitelnosti dřevořezu zobrazen jako centrální.

III. 5. Juno, bohyně manželského života.

V textu122 se dozvídáme historii o Juno v racioliziované podobě, typické pro Boccacciův styl v DCM. Juno je dcerou Saturna a Opis, která se stala nejznámější ženou pohanského světa aniž by se vyznačovala nějakou zvláštní vlastností či ctností. Jako dítě byla vychována na ostrově Samu, později se provdala za svého bratra Jupitera z Kréty, kterého si lidé starověku mylně představovali jakožto boha. Lidé na Samu bláhově považovali její pobyt a sňatek na jejich ostrově za zvláštní požehnání a považujíce tuto smrtelnou královnu za bohyni vystavěli jí skvělý chrám, kde stála její socha jako mladé dívky před svatbou, připisující jí vládu nad nebesy či ochranu žen při porodu. Tuto pošetilost později napodobili další lidé starověku a stavěli oltáře a chrámy bohyni Juno, která se ale ve skutečnosti vyznamenala jen tím, že se provdala za bohatého a mocného muže. Heinrich Steinhöwel v německém překladu123 přesně sleduje originální text, přidává však latinský přípisek: „Juno diversis nominibus appelatur. Lucina, Lucesia, Fluviana, Februalis, Februa, Duca, Domiduca, Unxia, Cincia, Saticena, Populana, Curitis, Aera, Teren. Juno Lucina, fer opem etc.“124 Většina z těchto přízvisek označují Juno jako římskou bohyni manželství a s uzavřením manželství spojených rituálů (Duca/Domiduca – přistěhování nevěsty do domu ženicha; Unxia – pomazání veřejí domu novomanželů; Cincia – odkazuje na rituál spojený s nevěstiným pásem), plodnosti (Februalis/Februa; Saticena; Curitis;

122 Podle anglického překladu, viz. Brown (pozn. 36), s.27-28. 123 Karl Drescher (ed.), Giovanni Boccaccio de claris mulieribus/ deutsch übersetzt von Stainhöwel, Stuttgart 1895. 124 ibidem, s.32.

33 Populana), Měsíce (Lucina/Lucesia – bohyně Měsíce již Sabinů, poté spojena s řeckou Hérou) a menstruačního cyklu (Fluviana).125 Na dřevořezu [43] umístěném nad latinským nápisem stojí v centru pozornosti postava Juno, frontálně k divákovi, s korunou na hlavě a gestem pozdvižených žehnajících rukou. Před ní stojí mladý pár, vpravo od Juno dívka s dlouhými rozpuštěnými vlasy a prostými šaty, za její hlavou je na obloze stylizovaná podoba dorůstajícího měsíce s lidskou tváří a stavba evokující orientální chrám – centrála s dvěmi kulatými věžemi po stranách. Dívka podává pravou ruku mladíkovi v módním oděvu (krátký vycpaný kabát, upnuté nohavice, špičaté boty a přes rameno přehozená pokrývka hlavy126), za jeho hlavou je slunce s lidským obličejem a stavba rozpoznatelně křesťanská – východní část stavby kostela s apsidou, sedlovou střechou a zvoničkou. Postoj Juno se velmi blíží zobrazení kněze uzavírajících manželství, dřevořez je však od křesťanské svátosti odlišen. Kněží jsou zobrazeni jak držíce obě ruce novomanželů jejich sňatek stvrzují127[44], Juno je však zobrazena jen v gestu požehnání. Přesto pár kopíruje „dextrarum iunctio“, tedy gesto typické pro uzavírání sňatku (drží zápěstí pravice svého protějšku).128 Samotný pár je zajímavě zobrazený – dívka stojí po pravé ruce Juno, zatímco při běžném zobrazení sňatku stojí napravo od kněze ženich. Slunce a Měsíc bývaly zobrazeny ve scéně Ukřižování, a zobrazení orientálního a křesťanského chrámu evokuje schéma Ecclesie a Synagogy, čtyři zobrazené hvězdy zde pravděpodobně nenesou žádný význam, jde jen o zdůraznění oblohy, či jako další motiv zdůrazňující podíl kosmu (společně se Sluncem a Měsícem).129 Užití motivů z křesťanské ikonografie dodává scéně sakrální charakter, její čtení ovšem znejasňuje. Obecně lze konstatovat směr čtení zleva doprava, od starých dob (orientálně vyhlížející chrám, Měsíc jako ženský element spjatý s Juno – jak zdůrazněno v latinských poznámkách k textu, dívka umístěná po pravé ruce Juno-kněžky) do

125 Wilhelm Heinrich Roscher (ed.), Ausfürliches Lexikon der griechischen und römischen Mythologie, sv. 2., Leipzig 1890-1894, sl. 578-602. 126 „Schnürlein“, ozdobná mužská čapka typická pro svatby. ibidem, s.123. 127 Tento způsob je v BF použit u kapitoly 99. o Yrene. 128 viz. Domanski (pozn. 33), s.121. 129 viz. Domanski (pozn. 33), s. 122.

34 současnosti (Slunce často spojované s Kristem130, ženich - muž, křesťanský kostel), případně o snahu znázornit převrácený pořádek (zdůraznění ženského prvku) předkřesťanských dob, kdy Juno považována za bohyni. Z textu je tedy vybrán jen letmo zmíněný motiv Juno jako ochránkyně žen, toto je podpořeno latinskými přípisky a stvrzeno zobrazením. Kapitola o Juno stojí na počátku celé řady dřevořezů zobrazujících manželství, zde jako svátost s tradicí sahající až do antiky.131

Závěr

Nelze pochybovat o tom, že inkunábule Von den berühmten Frauen vytištěná v Ulmu Johannem Zainerem mladším v roce 1473(1474) je jednou z nejdůležitějších památek z období ranného knihtisku, a že olomoucký exemplář je výjimečně dobře zachován, bohužel dosud chybí v povědomí širší badatelské obce (v zahraničních textech bývá opomíjen). Tisk BF je fascinující památkou raného knitisku a to nejen z estetického hlediska (poněkud hrubě působící dřevořezy v této době stále ještě nemohou soutěžit se zjemnělou elegancí iluminovaných rukopisů). Při hlubším prozkoumání se více a více ukazuje podíl Heinricha Steinhöwela na vzniku tisku, neomezil se jen na textovou část, svému cílu – zapůsobit na čtenáře především z hlediska morálního – dokázal podřídit i formování výzdoby, pod jeho vedením se kniha stala jednotně působícím dílem. Jde o knihu dnešní terminologií bychom řekli populárně-naučnou, ve které se povedlo skloubit požadavky komerční (tisk se musel dobře prodávat, jinak by ztěží následovala zjednodušenná „obrázková“ verse) i intelektuální a didaktické. Pozoruhodný je vztah obrazu a textu, někdy je obraz přesným přepisem, jindy se od předlohy odklání, volně rozvíjí jednotlivé motivy a mnohé prvky jsou přidány nad rámec textu. Je zajímavé sledovat přerod omezenému okruhu čtenářů určeného textu (latinsky psaný text DCM), nejprve s pomocí nákladných iluminací přetvořený v artefakt dvorské kultury určený k legitimaci (překlad do francouzštiny a aktualizace –

130Heinrich Laag, Sonne, in: Kirschbaum Engelbert (ed.), Lexikon der christlichen Ikonographie, Sv. 4, Freiburg im Breisgau 1972, sl. 175-78. 131 viz. Domanski (pozn. 33), s.123.

35 francouzské šlechtičny počátku 15.století se mohly plně ztotožnit se zobrazenými bohyněmi a hrdinkami starověkých příběhů) a representaci a později pomocí nového media knihtisku, překladu do němčiny a vybavením vysvětlujícími dřevořezy v morálně- didaktický, širšímu čtenářstvu přístupný tisk. Tisk je kompendiem obsahující příběhy výjimečných žen sahající od první ženy Evy až po Konstancii Sicilskou, tedy do 12. století, což sice není současnost čtenářů Zainerova tisku (tak jako byl záměr Boccaccia, když poslední kapitolou oslavil Johannu Neapolskou, v době vzniku žijící), pozornost se tímto ovšem přesouvá do Svaté říše římské. Časově je dějový oblouk uzavřen osobou Eleonory Rakouské, které je věnován celý tisk a pomyslná 100. biografie. První kapitola o Evě je doprovozena dřevořezem se snadno rozpoznatelnou a čitelnou aktuální ikonografií Prvotního hříchu a sedmi smrtelných hříchů (či Stromu neřestí). prvky z křesťanské ikonografie jsou užívány i v jednotlivých kapitolách zobrazující příběhy z pohanské antiky. Zdůrazněna je svátost manželství, ženské vlastnosti jako je pokora, manželská věrnost, skromnost a píle (pozoruhodná je například i četnost zobrazení tkalcovského stavu). Velké množství ilustrovaných biografií ukazuje odstrašující příklady žen které se od této normy odchýlily a za smilstvo, touhu po moci, či intriky byly krutě potrestány.

Příloha – katalog dřevořezů

1. Semiramis (2. kapitola, f. 10r) Asyrská královna, po smrti svého manžela regentka za nezletilého syna Nynia, s kterým měla poměr a na kterého velmi žárlila. Byla i vojevůdkyní, své pohlaví však skrývala v převleku za muže, zmíněna epizoda, kdy se ve spěchu nestihla převléknout a bojovala s jedním copem rozpleteným – později jí byl na paměť této události vystavěn pomník. Na dřevořezu vlevo vidíme tři polonahé ženské postavy – dvorní dámy, podivné kalhotky zřejmě odkazují na pásy cudnosti, které je Semiramis přinutila nosit ze žárlivosti. Ve středu obrazu diagonálně položená postel s postavami identifikovanými jako královna a její syn, zcela vlevo poté socha ženy ve zbroji s polozapletenými vlasy. Ilustrace přesně sleduje text. 2. Ops (3. kapitola, f. 12r) Dřevořez se v tomto případě od textu odklání a zobrazuje známý příběh o narození Jupitera. Ops znázorněna jako rodička na lůžku umístěném diagonálně přes celou kompozici, vlevo za její postelí je postava identifikovaná jako Titanus s taseným mečem, v popředí stojí Saturnus a žádá Ops o vydání právě narozeného dítěte. To je však již na pravé straně zobrazení odnášeno do bezpečí – tento výjev od předchozího oddělen závěsem. 3. Juno (4. kapitola, f. 13r) Zobrazení na textu nezávislé, zobrazení Juno jakožto kněžky uzavírající sňatek mladého páru, dívka stojí po její pravé ruce, nad hlavou má dorůstající měsíc s lidskou tváří, za ní zobrazen orientálně vyhlížející chrám, ženich po levé ruce Juno, nad hlavou Slunce s lidskou tváří, za ním zobrazena V část křesťanského chrámu. 4. Ceres (5. kapitola, f.14r) Ceres v textu oslavena jako ochránkyně zemědělství, na dřevořezu zobrazena jako královna přihlížející různým pracem: v popředí muž oře se dvěmi volky, ve středním plánu muž sklízí obilí srpem a vpravo v pozadí jiný rolník odnáší pytel obilí do mlýna. Pojato jako alegorie zemědělství.

37 5. Minerva (6. kapitola, f.16r) Ilustrace ke kapitole o Minervě věrně sleduje text – podle popisu vytvořena její socha umístěná vlevo v popředí, Minerva je zde vyobrazena ve zbroji, s helmicí, vypíchnutými očima, dlouhým kopím a štítem s Medusinou hlavou, napravo od ní na špalku sedí sova jako její atribut. Zbytek dřevořezu tvoří zobrazení Minerviných vynálezů – dívka stříhající ovečku – vlnařství, dívka s přadlenem – tkalcovství, muž lisující olej a olivovým strom – olivový olej. 6. Venuše (7. kapitola, f.17v) Venuše popsána jako nevěrnice – manžel Vulkán ji nachytal s vojákem, a jako vynálezkyně prostituce. Dřevořez ukazuje Venuši jako královnu ve společnosti jejího syna Cupida (jako okřídelné dítě s lukem a šípy), ve středním plánu je zobrazena její nevěra s Marsem – Vulkán je spoutal (zde řetězem) zatímco spali, za nimi zobrazeny tři přihlížející postavy označené jako „du“. Dřevořez oproti textu obohacen o detaily – Cupido jako bůžek lásky, přihlížející apod. 7. Íó (8. kapitola, 19r) V textu nejprve uveden příběh o Jupiterovi a Íó a poté přidána racionalizovaná verse: Jupiter svedl dívku Íó, oba se báli jejího otce, takže se dívka plavila do Egypta na lodi s vlajkou zobrazující krávu. Na dřevořezu stojí ve středu mladý pár v objetí, vpravo od nich je postava Merkura, který se chystá (či již usmrtil) zabít dívčina strážce Arga (v textu ovšem není zmíněno, že Argus stooký), vlevo poté moře s již naloděnou Íó, loď vybavena vlajkou s vyobrazením krávy. 8. Európa (9. kapitola, f. 20v) V textu stojí racionalizované převyprávění mýtu o Európě: krétský král Jupiter nachystal královské dceři Európě léčku – vylákal ji i s otcovými stády na pobřeží, odkud ji unesl na lodi s vlajkou bílého býka. Na dřevořezu vidíme Europu jako princeznu- pastýřku, kterak je odváděna nápadně oděným mužem, v pozadí poté naložena na loď, kde ji už čeká Jupiter. Dřevořez ve velké míře sleduje text. 9. Marpesia a Lampado (11. kapitola, f. 23r) Marpesia a Lampado byly dvě amazonské královny, dřevořez je zobrazuje oděné v brnění a ozbrojené (Lampado má luk, Marpesia poměrně detailně vypracovanou kuši) jak jedou na koních ve společnosti dalších tří Amazonek. Lampado

38 má na hrudi zobrazený erb – možná ulmský. Ilustrace se k textu váže volně, jde spíše o vystihnutí tématu královen-válečnic. 10. Thisbé (12. kapitola, f. 24r) Dřevořez v několika fázích zobrazuje příběh Pyrama a Thisbé. Milenci chtěli společně uprchnout, dali si schůzku u studánky (zde fontána v pravé části), Thisbé přišla brzy, spatřila lva, před kterým utekla do blízkého lesa (zobrazeno vlevo), upustila však svůj plášť. Plášť lev, který se vracel z úspěšného lovu, rozthal, zakrvácel a poté odešel (zobrazen za fontánou směřujíc doprava), takže Pyramus, který přišel později, uvěřil, že Thisbé rozsápána. Ve smutku se propíchl mečem. Tak jej našla jeho milá a také se rozhodla ukončit život. Tato dramatická scéna zobrazena ve středu v popředí. Ilustrace přesně sleduje text. 11. Hyperméstra (13. kapitola, f. 26v) Král Danaus měl 50 dcer, jeho bratr Aegisthus přesně tolik synů. Danaovi bylo předpovězeno, že zemře rukou jednoho ze svých synovců. Aby se tomuto vyhnul zosnoval plán: provdá své dcery za synovce a nařídí jim, aby je o svatební noci zabily. Všechny dcery tak udělaly až na Hyperméstru, která z lásky ušetřila život svého muže Linea. Dřevořez zobrazuje svtaební noc – řadu diagonálně umístěných postelí s podřezanými novomanžely (jedna ze sester přímo při činu), na pravém okraji poté Hyperméstra posílá svého manžela tajně pryč (zcela vpravo zobrazeny dveře, ke kterým oba ukazují). Z textu tedy vybrán a zobrazen nejdůležitejší moment. 12. Niobé (14. kapitola, f. 28v) Příběh o královně Niobé, která se rouhala proti bohyni Latoně a jejíž děti za trest zabity Latoninými dětmi. V textu ovšem racionalizováno – děti zemřely na nemoc. Niobé zobrazena jako královna v nádherném rouchu vpravo, s gestem údivu – prst pravé ruky položený na rtech, levou rukou odkazuje k ději na zbytku dřevořezu. Zde ve středu vidíme kupu dětských těl, na které dopadají paprsky Slunce s lidskou tváří (Apollón), napravo poté král Amphion páchá sebevraždu – pro zobrazení sebevraždy v BF je typický záklon dozadu padajícího těla. 13. Hypsipylé (15. kapitola, f. 30r) Příběh o vzpouře žen na ostrově Lemnu, kdy ženy zabily všechny muže, Hypsipylé zachrání svého otce, krále Thoáse, později je ale prozrazena a ostatní ženy ji z ostrova vyženou, stane se chůvou u krále Lykurga, hlídajíc jeho syna Ofelta. Jednoho

39 dne jej ovšem na louce zaškrtí obrovský had. Na dřevořezu vpravo vidíme ženu podřezávající krk muži jako upomínku na události na Lemnu, vpravo Hypsipylé odvádí svého otce do bezpečí na loď. Ve střední části v pozadí je zobrazeno usmrcení Ofelta hadem, vlevo od něj je truchlící Hypsipylé. 14. Médea (16. kapitola, f. 31v) Královská dcera Médea uprchne s Jásonem, aby odlákala pozornost svého otce, zabije svého mladšího bratra a na útěku zanechává části jeho těla – otec je při pronásledování zpomalen sbíráním ostatků svého syna. Na dřevořezu většinu plochy zabírá Jáson a Médea sedící na koni, Médea v levé ruce drží hlavu chlapce, vpravo v pozadí její otec v doprovodu zbrojnošů sbírá části jeho těla (paže, noha). 15. Arachné (17. kapitola, f. 33v) V textu je Arachné představena jako prostá, ale bystrá dívka, vynalezla užívání lnu a splétání sítí (na lov ryb i ptáků), vyzvala na tkalcovský souboj Athénu, prohrála a neunesla svou porážku – spáchala sebevraždu oběšením. Dodány pověsti o tom, že byla bohy proměněna v pavouka. Na dřevořezu vidíme oběšenou Arachné v centru kompozice, nalevo od ní je napjata síť mezi stromem, na kterém Arachné visí, a tkalcovským stavem, napravo je pavučina s pavoukem – všechny důležité prvky v textu obsažené jsou vizualizovány. 16. Sybila erytrejská (19. kapitola, f. 35v) Sybila erytrejská v textu velmi ceněna pro svou vizi o příchodu božího syna, na dřevořezu stojí zcela vlevo s gestem odkazujícím ke své vizi – vpravo je zobrazen Bolestný Kristus, z grafické předlohy okopírován i s posměvačnou hlavou (nalevo) a rukou tahající jej za vlasy (napravo). Mezi ním a Sybilou stojí blíže necharakterizované město, oba stojí na cestě se k němu vinoucí. Jde o přímou výpůjčku z křesťanské ikonografie. 17. Medusa (20. kapitola, f. 36v) Medusa byla krásná dívka, natolik krásná, že někteří muži zůstali stát jako proměnění v kámen, když ji spatřili. Byla také velmi bohatá. Obě tyto vlastnosti přilákaly Persea, který přijel velmi rychle na lodi s praporem okřídleného koně a královnu zajal. V textu dále uvedené i mýty – že Medúsin pohled promění každého v kámen, že její vlasy jsou porměněny v hady, to vše jako trest za to, že znesvětila Minervin chrám s Neptunem, potomkem tohoto spojení byl okřídlený kůň Pegas, na

40 kterém přiletěl hrdina Perseus a s pomocí Athénina štítu Medusu porazil. Dřevořez je směsicí obou těchto versí. Vlevo vidíme Medusu a Neptuna v objetí, v pozadí za nimi leží okřídlený Pegas, Medusiny vlasy již proměněny v hady. Oba stojí na okraji útesu nad mořem, zprava přilétá Perseus na Pegasovi v brnění se erbovním štítkem (znovu možnost, že jde o ulmský městský znak) na prsou. 18. Iolé (21. kapitola, f. 37v) Herkulovi byla přislíbena Iolé za ženu, její bratři tomuto spojení bránili, Herkules tedy zemi dobil. Iolé mu to ovšem nezapomněla a postupně realizovala pomstu – z mužného Herkula udělala svého zženštilého otroka. Na dřevořezu znázorněn Herkules s Iolé v objetí, on ještě zobrazen ve svém divokém vzezření: s topolovým věncem, lví kůží (zde ovšem kolorována zeleně, zobrazen jako divý muž), kyjem a toulcem zavěšeným u pasu. Vpravo poté sedí Herkules převlečený za ženu společně s dvorní dámou na lavici a předou. 19. Déianeira (22. kapitola, f. 40v) Dřevořez přesně sleduje text o únosu Deianeiry, Herkulovy manželky, kentaurem Nessem (text ovšem racionalizuje jako muže na koni). Vlevo zobrazen Herkules (stejně jako na předchozím dřevořezu ke kapitole o Iolé – topoi divého muže) jak vysazuje svou ženu na koně k Nessovi, který páru nabídl pomoc při překročení řeky. Jeho pravý úmysl – unést Deianeiru je zobrazen vpravo v pozadí, kdy jej Herkules při útěku zasáhl šípem. 20. Iokasté (23. kapitola, f. 41v) Manželka krále Laia, kvůli špatné věštbě měla nechat usmrtit své novorozené dítě (nechat je sežrat divou zvěří), ona je ale nechala tajně odvézt a vychovat korintským králem. Chlapec – Oidipus – už jako dospělý zabije svého otce, ožení se se svou matkou, mají společně děti (dva syny, dvě dcery), poté co Oidipus zjistil jejich příbuzenský vztah hanbou si vypíchl oči, v zemi vypukla válka a jejich synové se v boji o trůn navzájem zabili. Iokasté spáchala sebevraždu, někdy se však uvádí, že se zabila již v okamžiku kdy se Oidipus oslepil. Ilustrace vybírá z textu nejdůležitější momenty – vlevo vidíme Iokasté jak předstírá smutek nad usmrcením syna, který ovšem zaměněný za jiné novorozeně, vpravo v pozadí se Oidipus oslepuje a Iokasté probodává dýkou.

41 21. Amalthea (24. kapitola, f. 42v) Amalthea, také známá jako Sybila kumánská. Král Tarquinius Priscus chtěl koupit její spisy, dohromady 9 knih, odmítl ovšem zaplatit požadovanou sumu. Amalthea tedy 3 knihy spálila a požádala za zbývající knihy stejnou cenu jako za všech 9. Král svolil, jinak by spálila další spisy. Na dřevořezu zobrazena tato scéna. Amalthea stojí společně s knihami na levé straně a přednáší králi, který sedí vpravo, svůj požadavek. Mezi nimi leží hořící knihy. 22. Nikostratea (25. kapitola, f. 43v) Nikostratea bývá také nazývána Carmenta, v textu označena za zakladatelku osady Pallanteum. Byla vzdělaná žena, naučila domorodce číst a psát, vynalezla latinskou abecedu. Ilustrace zobrazuje Nikostrateu jak učí – v ruce má pásku s nápisem: „a.b.c. Rudi p(o)p(u)lo lingua(m) t(?)didit latinam x.y.z.“. Jejími žáky jsou tři dospělí muži sedící na zemi, vyhlížejí poněkud směšně, jelikož jsou bez kalhot. 23. Prokris (26. kapitola, f. 46r) Známý příběh o Kefalovi a Prokris. Kefalus zkouší věrnost své ženy, pošle jiného muže, aby ji uplatil a svedl. Když se tak stane, je rozzlobený a Prokris zahanbeně uteče do lesů. Jednoho dne při lovu jej sleduje, on však slyše pohyb vystřelí a Prokris něšťastnou náhodou usmrtí. Dřevořez zachycuje dva klíčové momenty příběhu – vpravo vidíme Prokris a s módně oblečeným mladíkem, ona jej prozatím odmítá. V pravé zadní části poté vidíme Kefala na lovu a mrtvou Prokris v roští. 24. Argeia (27. kapitola, f. 47v) Manžel Argie Polinites padl v bitvě, ona se jej vydala hledat na bitevní pole. Tato scéna je zobrazená na dřevořezu – Argia objímá v levé části popředí svého mrtvého muže, vpravo je bitevní pole s mrtvými zmrzačenými těly a letopočtem 1473. 25. Manthó (28. kapitola, f. 29r) Manthó je věštkyně – čarodějnice, v textu je popsáno věštění z plamenů, vnitřností zvířat, kouzly vyvolávala nečisté duchy a přinutila stíny mrtvých mluvit. Na dřevořezu je zobrazena jako starší žena s rouškou, stojí vlevo před hořícím ohněm, vpravo je vyvržená ovce a vůl a dvě démonicky vyhlížející postavy – zmiňovaní nečistí duchové.

42 26. Mynijské ženy (29. kapitola, f. 50r) Mynijský národ doprovázel Jásona a Argonauty, usadili se v Lakedonii, nejprve byli Sparťany přijati, ale pro přílišnou touhu po moci byli uvězněni. Jejich ženy je přišly navštívit před popravou a aby je zachránily, vyměnily si s nimi šaty a nechaly je uprchnout. Podvod byl odhalen až těsně před popravou. Na dřevořezu vidíme mynijské muže vycházející z vězení, kde jejich ženy zůstaly uvězněné namísto nich. Strážce u vchodu je obelstěn převlekem. 27. Penthesilea (30. kapitola, f. 52r) Penthesilea byla amazonskou královnou, v textu jsou uvedeny dvě verse jejího příběhu. V první se Penthesilea zamiluje do Hektora a by si získala jeho náklonost pomohla Trójanům v bitvě proti Řekům, v druhé se uvádí, že k Tróji přijela až po Hektorově smrti a byla zabita v bitvě. Zobrazení ovšem neobsahuje žádný narativní prvek, jde jen o zobrazení bitvy mezi Penthesileou a třemi vojáky. 28. Polyxené (31. kapitola, f. 53r) Dcera trójského krále Priama, zajatá Achillem. Stala se jeho důvernicí a později prozradila Trójanům jeho jediné zranitelné místo – patu. Po dobití města byla Achillovým synem Neoptelemem obětována na jeho hrobě. Její chování bylo tak statečné a vznešené, že přihlížející pohnulo k dojetí. Dřevořez zobrazuje její popravu – Polyxena klečí na náhrobní desce s reliéfní figurou Achilla, Neoptelemus ji drží za vlasy a chystá se jí setnout hlavu. Vlevo v pozadí stojí postava s rukama zkříženýma na hrudi – přihlížející truchlící nad jejím osudem. 29. Kassandra (33. kapitola, f. 54v) Kassandra, dcera trojského krále Priama, známá pro své věštecké schopnosti, které získala lstí od boha Apollona - slíbila mu lásku výměnou za věšteství, slib ovšem nedodržela, byla jím potrestána tím, že nikdo nebude jejím věštbám věřit. Po dobití Tróje připadla jako kořist králi Agamemmnonovi, později byla zabita. Na dřevořezu ji vidíme vlevo jak předpovídá zkázu města (nápisová páska s textem: „Cadet sup(er)bu(m) ilua(m)“), vprostřed je bortící se Trója a vpravo Kassandřina vražda – byla uškrcena. 30. Klytaimnéstra (34. kapitola, f. 55v) Manželka krále Agamemnóna, mykénského krále. Po jeho návratu z Tróje zosnovala jeho vraždu společně se svým milencem Aigisthem, Agammemnóna zabil

43 v momentě, kdy mu Klytaimnéstra přetáhla přes hlavu jeho šat, čímž ho znehybnila. Vraždu pomstil princ Orestes, zabil matku i jejího milence. Takto je podán příběh i na dřevořezu, vlevo vidíme skupinu Klytaimnestry a Aigistha probodávajícího Agammemnona, vpravo poté milence v objetí a Oresta je vraždícího. 31. Helena (35. kapitola, f. 56v) Známý příběh o Heleně a Paridovi je v BF vystihnut scénou cesty mileneského páru.Jsou zobrazeni na lodi mezi Heleniným (Lacedemonia) a Paridovým (Troÿa) domovem. 32. Kirké (36. kapitola, f. 60r) Kouzelnice Kirké je zobrazena společně se čtyřmi ve zvířata (napolo)proměněnými muži – jeden má lví, další krysí a poslední dva prasečí hlavu, a Odysseem, ke kterému se vztahuje pozornost a gestikulace všech zobrazených. Dřevořez se k textu váže jen lehce. 33. Kamilla (37. kapitola, f. 61v) Kamilla byla dcerou krále Metaba, který ji s sebou jako malé dítě vzal do vyhnanství. U rozvodněné řeky ji přivázal na prut a hodil přes vodu, předtím se pomodlil k Dianě a přislíbil jí Kamillu – pokud se zachrání. Kamilla v dospělosti byla válečnicí, padla v bitvě ve válce mezi králi Aeneem a Turnem. Na dřevořezu je vlevo zobrazen král Metabus jak přehazuje Kamillu – jako malé děvčátko – přes řeku. Jde o kuriózní zobrazení přesně sledující popis v textu. Vpravo v pozadí lze vidět dospělou Kamillu jako válečnici v bitvě, v její poslední, jelikož protivník ji probodl kopím. 34. Pénelopé (38. kapitola, f. 63r) Z příběhu o Pénelopé je zobrazen klíčový okamžik – návrat Odysseův a zavraždění nechtěných nápadníků. Pénelopé sedí vlevo u tkalcovského stavu, vpravo jsou zobrazení tři její nápadníci a Odysseus v převleku se svým společníkem v boji s nimi. 35. Lavinia (39. kapitola, f. 65r) Lavinia byla manželka Aenea, který zemřel před narozením jejich dítěte. Lavinia ze strachu před svým nevlastním synem Ascaniem uprchla do lesů, kde porodila Julia Silvia. Její strach se však ukázal přehnaný, Ascanius dobrovolně opustil zemi a Julius Silvius se stal králem. Na dřevořezu vidíme Lavinii v lese s novorozenětem, vlevo je poté setkání Ascania s Juliem Silviem – již povyrostlým chlapcem. Setkání není v textu

44 zmíněno, pravděpodobně má ukázat Ascaniovu vlídnost (drží chlapce za ruku a pod bradou). 36. Dido (40. kapitola, f. 66r) Text podrobně vypráví historii o Dido, manželce Acerba ze Syracea, kterého z touhy po bohatství zabije její vlastní bratr. Dido před ním uprchne a založí město na S Afriky - Kartágo, jsou popisovány ukázky jejího důvtipu (např.: při koupi půdy – řekla, že koupí tolik země kolik pokryje kůže vola, kterou dala ovšem rozřezat na tenké proužky a ty svázat, takže nakonec kůže vola obsáhla velkou plochu). Dido spáchala sebevraždu, aby se ochránila před massitanským králem, který ucházeje se o její ruku hrozil válkou. Dřevořez se i přes dostatek dějové látky k textu vztahuje jen volně, ukazuje Dido jako zakladatelku města, stojící u levého okraje zobrazení, ukazujíc na rostoucí město. Jsou zde zobrazeni tři stavební dělníci při práci, i pokus o detaily jako je kladka. 37. Královna ze Sáby (41. kapitola, f. 71r) Královna Etiopie a Egypta, vyznačující se velkými vědomostmi v oblasti přírodních věd. V Bibli je ztotožněna s královnou ze Sáby. Obdivujíc Šalamounovu moudrost, vydala se za ním do Jeruzaléma, kde jí král přijal s velkým respektem. Dřevořez zobrazuje jejich setkání – Šalomoun jí vyšel v ústery, je zachycen jak sestoupil z trůnu, podal jí ruku a sňal korunu, královna a její služebník nesoucí balsám (jeden z darů v textu jmenovaných) jsou zobrazeni jako černoši – kolorováni hnědo-šedou barvou. 38. Rhea Sylvia (43. kapitola, f. 72r) Rhea Sylvia byla královskou dcerou, jejíž rod byl svržen, Rhea byla přinucena stát se Vestálkou, ona však porušila slib čistoty a porodila dva syny – Romula a Rema. Děti byly pohozeny v lese a matka měla být zaživa pohřbena. Dřevořez zobrazuje Rheu jako rodičku ležící v posteli, místnost je naznačena stěnami, vpravo poté muž vyhazuje z okna novorozeňata. Těch se ujmou divoká zvířata – pravděpodobně znázorněni vlci. 39. Sapfó (45. kapitola, f. 74r) V textu chválena Sapfó pro své básnické a hudební nadání, krátce zmíněna i její nešťastná láska. Na dřevořezu Sapfó zobrazena jak hraje na loutnu, místnost je zaplněna knihami, notami a dalšími hudebními nástroji, vpravo v pozadí je poté zobrazena Sapfó v objetí svého milence.

45 40. Tullia (46. kapitola, f. 75r) Kapitola o Tulli není zahrnuta v Boccacciově sbírce, jde o postavu přidanou Heinrichem Steinhöwelem (či obsaženou ve sbírce životopisů, která byla ulmskému lékaři předlohou). Tullia byla dcerou krále Servia, kterého společně se svým manželem Tarquiniem zavraždila, přejela jej kočárem. Její manžel se poté stane králem. Dřevořez ukazuje tento moment, Tullia sedí v otevřeném voze a radostně gestikulujíc ukazuje na svého zkrvaveného otce pod koly vozu. Zajímavým detailem je zobrazení kočího a do detailů provedeného postroje koně. 41. Lukrécie (47. kapitola, f. 78v) Známý příběh o Lukrécii je v textu do detailů převyprávěn, dřevořez ukazuje dva momenty příběhu. Vlevo vidíme nahou Lukrécii na loži, které vyhrožuje Sextus, syn krále Tarquinia Superba, vpravo jsou zobrazení její manžel (Tarquinius Collatius) a jeho příbuzný Brutus, Lukrécie jim vše vypověděla a spáchala sebevraždu – probodla se dýkou. 42. Thamiris (48. kapitola, f. 80r) Thamiris byla skytskou královnou. Ač skytská země nebyla bohatá, rozhodl se ji obsadit perský král Kýros. Thamiris poslala na obranu třetinu své armády pod vedením svého syna, ti však byli obelstěni a zabiti. Thamiris se pomstila – zavedla Kýrovo vojsko do hor, kde je porazila. I Kýros padl, královna vyhledala jeho tělo, usekla mu hlavu a tu ponořila do pytle s krví svých vojáků – chtěla mu dát zadostiučinění, aby se napil krve po které toužil. Dřevořez rozdělen diagonálně skaliskem, vlevo dole vidíme zmrzačená těla padlých v bitvě, ve středu kompozice stojí Thamiris se svými vojáky, jak ukládá Kýrovu hlavu do pytle. 43. Lena (49. kapitola, f. 81v) Lena byla prostitutka, zapletla se do spiknutí proti tyranovi Amyntovi. Byla mučena, odmítla však kohokoliv vyzradit, aby předešla vlastní slabosti ukousla si jazyk. Levou část kompozice zabírá mučící nástroj, ve středu je Lena vytahovaná do vzduchu za ruce a krvácející z úst, vpravo stojí dva muži, gesty se dožadující informací. 44. Cloelia (51. kapitola, f. 84r) Cloelia byla mladá Římanka žijící v době zmatků po vyhnání krále Tarquinia Superba. Jeho spojenec Porsenna, král Chiusů, měl vyprovokovat roztržku s Římem, jeho vojsko však nemohlo překročit Tiberu, dosud bráněnou Římany. Po několika

46 bojích se obě strany rozhodly vyjednávat, jako záruka byli posláni Porsennovi rukojmí, mezi nimi i Cloelia. Dívky však jedné noci uprchly, Tiberu se jim podařilo překročit díky Cloelii, která každou z nich převezla na koni. Druhý den si Porsenna stěžoval, senát se rozhodl vydat mu Cloelii, král byl však natolik okouzlen její odvahou, že jí dovolil vrátit se domů a vybrat rukojmí, která se budou moci vrátit s ní. Dřevořez dělí řeka, na obou březích stojí dívky, uprostřed zobrazena Cloelia brodící se s koněm Tiberou. 45. Veturia (52. kapitola, f. 86r) Veturia byla ctihodná římská matrona, jejím synem byl Gnaeus Marcius, zvaný Corriolanus. Během hladomoru se Corriolanus postavil proti rozhodnutí senátu rozdělovat obilí i mezi plebejce, alespoň do té doby než budou patricijům vrácena všechna privilegia vydobitá plebejci. Opustil město, spojil se s kmenem Volscinů a společně vytáhli na město. Veturia a její snacha, Corriolanova žena Volumnie, se společně s dětmi a dalšími ženami vydaly do nepřátelského tábora. Zde pláčem a výčitkami přiměly armádu odtáhnout. Senát nechal na paměť této události zbudovat na místě chrám a přiznal ženám nová práva. Dřevořez výpravně zachycuje setkání Corriolana s matkou, ženou a synem. Vlevo vidíme město Řím, od něj přichází Veturia, Volumnie a malý chlapec (rozverně zobrazen na koníkovi na tyči), jim vychází z vojenského ležení vstříc Corriolanus. Pozoruhodné je i znázornění vojenských stanů – v ostatních dřevořezech nebývá takový zájem o detaily a prostředí. 46. Artemisia (55. kapitola, f. 89v) Artemisia byla manželkou krále Mausolea z Caria, po jeho smrti vypila víno smísené s popelem svého mrtvého manžela a nechala mu vystavět památník, který je v textu podrobně popsán. Následuje popis války s Rhodem, kterou Artemisie vyhrála. Pro zobrazení však byl vybrán moment vypití popele, jako zdůraznění lásky a ctnosti vdovy. Ve středu kompozice vidíme Artemisii jak pije popel s vínem, vravo v pozadí je pohřební hranice (zřetelně rozeznatelná Mausoleova hlava v plamenech) a žena nabírající popel – může jít o Artemisii, jelikož má stejný šat a korunu, avšak jiné zavití hlavy. 47. Virginea Lucii – dřevořez (56. kapitola, f. 97r) (text, dřevořez chybně prohozen s dřevořezem ke kapitole 62. o Virginei Lucii) Virginea Lucii byla římská patricijka, manželka Lucia Volumnia, který byl však plebejského původu. Virginea byla kvůli tomu vyvedena na stížnost ostatních patricijek

47 z chrámu. Rozhodla se proto zřídit vlastní oltář, schromáždila několik plebejek a vyzvala je ať soutěží s patricijkami ve ctnosti. Na dřevořezu vidíme dvě místnosti s oltářem a dvěmi skupinami žen. 48. Olympias (60. kapitola, f. 96r) Olympias, manželka Filipa makedonského a matka Alexandra Velikého. Olympias byla manželem zapuzena, ten se následně oženil s Cleopatrou, dcerou jejího bratra. Olympias se však spikla s Pausaniem, který zavraždil Filipa, za což byl ukřižován. Den poté se na jeho hlavě objevila koruna, kterou mu tajně nasadila Olympia. Dceru Filipa a Cleopatry nechala rozdrtit kameny, a dohnala Cleopatru k sebevraždě. Po Alexandrovi smrti se stala makedonskou královnou, byla však brzy zavražděna. Dřevořez ukazuje celou krvavou historii – vlevo vidíme královnu Olympiadu, jak truchlí nad ukřižovaným Pausaniem, vpravo muž bije kamenem do hlavy dívku, dceru Filipa a Cleopatry a zcela vpravo v pozadí visí tělo oběšené Cleopatry. 49. Virginea Virginii – dřevořez (62. kapitola, f. 92v) Římská panna, která měla být unesena z domu za nepřítomnosti svého otce, plán zosnoval Appius Claudius. Dívka se však ubránila, byla předvedena před soud, soudcem však byl právě onen Appius Claudius. Mezitím se do města vrátil její otec společně s jejím snoubencem, nepodařilo se jim však dívku zachránit, byla označena za uprchlou otrokyni a měla být odvedena do domu Appia Claudia. Otec si však vymohl alespoň rozhovor s dcerou, v zoufalství ji probodl a tím zachránil před zneuctěním. Dřevořez je rozdělen na dvě části, pravá ukazuje soud. Appius Claudius zcela vpravo sedí na trůně, vlevo je Virginea, její otec a Marcus Clausius, Appiův propuštěnec, který ji měl unést. Otec živě diskutuje s Appiem. Vlevo poté oddelěná místnost, kde zobrazeno zabití Virginei – otec ji drží kolem ramen a probodává dýkou. 50. Caritas Romana (63. kapitola, f. 98r) Známý příběh se vztahuje k neznámé římské dívce, jejíž matka odsouzena k smrti hladem. Dívka byla vždy prohlédnuta než byla puštěna na návštěvu za matkou (zda nenese jídlo), stráže však byly podvedeny, protože dívka nedávno porodila a krmila matku svým vlastním mlékem. Takto matka přežila po mnoho dní, žalářník se tomu divil a jednou se rozhodl ženy špehovat. Vše co viděl ohlásil nadřízeným a žena byla nakonec jako odměna pro milující dceru propuštěna. Dřevořez zobrazuje budovu vězení, skrze mříže vidíme scénu kdy dcera krmí matku mlékem. V pravé části zobrazen

48 o zeď opřený strážce a s příběhem nesouvisící žánrový obraz výrobce zemědělských nástrojů. 51. Marcia (65. kapitola, f. 99r) Marcia byla panna, Římanka, dcera Varronova. Pro pannenství se rozhodla dobrovolně, svůj čas trávila studiem malířství a sochařství. Pravděpodobně portrétovala jen ženy. Dřevořez pozoruhodný z hlediska kulturně-historického. Marcia je zobrazena jako jeptiška, vlevo jak maluje obraz světice, vpravo jak vyřezává sochu nějaké svaté (socha upevněna horizontálně). 52. Sulpicia (66. kapitola, f. 100r) Sulpicia byla římská patricijka, byla vybrána jako nejctnostnější z Římanek, aby vysvětila sochu Venuše Verticordia. Na dřevořezu vidíme vlevo skupinu čyř žen ukazujících na Sulpicii, která byla jejich výběrem potěšená a překvapená, vpravo je Sulpicia zobrazená společně se sochou Venuše ponořenou v řece. Venuše je zobrazena jako nahá živoucí žena v ruce drží talíř s červenými plody, nad hlavou jí poletují ptáci (snad holubice). 53. Harmonia (67. kapitola, f. 101v) Harmonia byla členka královské rodiny vládnoucí na Sicílii, při vzpuře byli někteří její příbuzní povražděni. Harmonii zachránila její chůva – jiná dívka v jejím věku byla převlečena za princeznu a byla zabita. Harmonia byla však nešťastná z dívčiny smrti a celou lest vyzradila – nakonec byla také zabita. Dřevořez zobrazuje interiér se čtyřmi postavami. Vpravo je dívka převlečená za Harmonii se svým vrahem, vlevo stojí Harmonia označená páskou s nápisem. „ich bin die recht“ a muž s napřeženým mečem, který se chystá ji usmrtit. 54. Busa (68. kapitola, f. 102r) Busa žila ve městě Canosa, po prohrané bitvě s Hanibalem u Cannae přicházeli do města přeživší římští vojáci. Busa jim poskytla přístřeší, jídlo a dala jim peníze na výzbroj. Na dřevořezu zobrazena Busa jako hospodyně v zástěře, obsluhujíc 9 mužů usazených u kulatého stolu. 55. Sophonisbé (69. kapitola, f. 103v) Sophonisbé pocházela z kartágské královské rodiny, žila v době Hanibalových výpadů do Itálie a byla provdána za nubijského krále Syphaxe, aby si Kartágo zajistilo spojenectví. Syphax pomáhal bránit Kartágo, byl však poražen králem Massinissou a

49 zrazen svým důstojníkem Laeliem, do Núbie se vrátil jako zajatec. Sophonisba přijala v paláci Masinissu, požádala jej, aby ji raději zabil než vydal Římanům. On se ovšem rozhodl se s ní oženit, poté ovšem na nátlak Římanů poslal Sophonisbě jed s tím, že ji nemůže ochránit. Na dřevořezu vidíme vlevo sebevraždu Sophonisby (s typickým záklonem padající dozadu) a vyděšeného přihlížejícího sloužícího, vpravo poté Massinissu a Laelia v rozhovoru – Massinissa se jej pravděpodobně snaží přesvědčit, aby ušetřil Sophonisbu. 56. Theoxena (70. kapitola, f. 106r) Theoxena žila za vlády Filipa Makedonského, ona a její sestra Archo byly vdovy, jejichž rodiny zabity Filipem. Archo se znovu provdala a zanedlouho zemřela zanechávajíc několik dětí. Theoxena se provdala za vdovce Porise. Filip se z obavy o své bezpečí rozhodl odstranit i příbuzné lidí, které nechal zabít. Toto se týkalo i Theoxeniny rodiny, rozhodli se tedy uprchnout z města Thessaloniké. Nepřál jim ovšem vítr a loď se stále vracela do přístavu. Za rozbřesku si jich všimla stráž a vyslala pro ně člun s ozbrojenci. Theoxena podala svým dětem jed a hodila je přes palubu, nakonec se utopila společně s manželem Porisem. Dřevořez ukazuje loď, zajímavým způsobem je vyjádřen nepříznivý protivítr. Zatímco loď směřuje přídí doleva, plachta je vydutá doprava a i vlny na hladině ukazují pohyb tímto směrem. Na palubě vidíme chlapce pijícího jed a dva lodníky páchající sebevraždu. Theoxena a její manžel jsou zobrazeni zcela vlevo při skoku do vody, mají již ponořené hlavy. 57. Bereniké (71. kapitola, f. 108r) Komplikovaná historie o Bereniké z Pontu. Jejího manžela Ariaratha, s kterým má dva syny, usmrtí její bratr Mithridat, Bereniké se znovu provdá za Nicomeda. Když byl Nicomedas pryč, zavinil Mithridat i smrt Bereničiných synů, ta je však pomstila a vrahy sama zabila. Na dřevořezu vidíme vlevo dvě dětské mrtvoly, poté Bereniké probodávající jednoho muže, zatímco druhý již leží mrtvý na zemi. 58. Orgiagova žena (72. kapitola, f. 108v) Jménem nám neznámá manželka Orgiaga, galatejského vůdce. Galatejové byli divoký asijský kmen, válčili s Římany a byli poraženi. Mezi zajatci se ocitla i Orgiagova žena a byla znásilněna dozorcem. Nakonec se jí podařilo uprchnout: na zajatce se přišel podívat centurion, nabízela mu zlato a v nestřežené chvíli mu usekla hlavu. Vrátila se ke svému lidu, vypověděla svůj příběh a přinesla svému muži hlavu centuriona. Na

50 dřevořezu vlevo vidíme spoutanou Orgiagovu ženu obtěžovanou dozorcem, který jí sahá pod sukni, vpravo je zobrazeno předání centurionovy hlavy. 59. Aemilia Tertia (73. kapitola, f. 110r) Aemilia je žena Scipia afrického, který ji ve stáří podvádí s jednou mladou služebnou. Aemilia je tím sice raněná, ale nedává na sobě nic znát. Po Scipiově smrti dívku osvobodila z otroctví, provdala za jiného propuštěnce a oba je zaopatřila. Na dřevořezu vidíme dvě skupiny osob. Vlevo je Scipio v objetí s mladou otrokyní a tomuto přihlížející Aemilia, vpravo je Aemilia seznamující touže dívku s jejím budoucím manželem (zobrazen v pokleku). 60. Claudia Quinta (74. kapitola, f. 111v) Claudia Quinta byla pyšná římská patricijka, která vždy chodila nákladně oblečená a silně nalíčená. Za toto si vysloužila kritiku od ostatních patricijek. Během druhé punské války byla do Říma převezená socha matky všech bohů z Pessina, římské patricijky ji šly přivítat, avšak přes veškeré úsilí lodníků nebylo možné s lodí přirazit ke břehu. Claudia poklekla a požádala bohyni, aby se nechala vést jejím pásem, pokud ji uzná za dostatečně ctnostnou. K údivu přihlížejících se Claudii podařilo loď bez problémů přitáhnout ke břehu. Od té doby ji nikdo nenařkl z nepočestnosti. Dřevořez ukazuje říční břeh se třemi matronami a Claudií (v nápadně honosnějším šatě), která v pokleku přitahuje ke břehu loď se dvěmi lodníky a sochou trůnící bohyně. 61. Cimberijské ženy (77. kapitola, f. 114v) Ženy z barbarského kmene, jejichž muži byli poraženi Římany. Ženy se ohradily hradbou z vozů a prozatím se jim ubránili. Vyjednávaly s římským velitelem o své zařazení mezi římské kněžky-vestálky, chtěli uchránit svou čest a životy. Ten však odmítl a cimberijské ženy byly přinuceny k usmrcení svých dětí (ubily je o zem) a sebevraždě. Dřevořez zobrazuje čtyři ženy, oběšené, či věšící se, a jejich mrtvé děti. 62. Julia (78. kapitola, f. 115v) Dcera Julia Caesara a jeho ženy Cornelie, provdala se za Pompeie, kterého ač byl o mnoho starší než ona velmi milovala. Jednoho dne Pompeia při obětování postříkala krev, Pompeius poslal tedy šat domů, aby jej vyčistili. První člověk kterého sloužící v domě potkal byla však těhotná Julia, která kvůli zkvaveným šatům došla k závěru, že manžel je mrtvý. Z té představy ihned zemřela. Na dřevořezu vidíme dvě klíčové scény příběhu – vlevo stojí oltář s obětním zvířetem, z kterého tryská krev na

51 klečícíh Pompeia, tomuto přihlížejí dva muži v pozadí a kněz držící zvíře a kallich na jeho krev. Vpravo je poté zobrazen jeden ze sloužících se zkrvaveným šatem a mrtvá Julia padající k zemi. 63. Porcia (79. kapitola, f. 116v) Porcia byla manželkou Decia Bruta, adoptivního syna Julia Caesara, který se proti němu spikl s dalšími senátory. Porcia, které Brutus velmi důvěřoval, byla do jejich plánů zasvěcena. Noc před zavražděním Caesara se Porcia pořezala, sloužící spustily křik a Brutus, který již odcházel z domu přiběhl zpět k manželce. Ta propustila sloužící a řekla manželovi, že se pořezala schválně, aby věděla zda bude schopná zabít se, pokud by se Caesarova vražda nevydařila. Den nato byl Caesar zavražděn, spiklenci museli uprchnout, Bruta a Cassia (další ze spiklenců a brutův příbuzný) později dostihli a zabili. Když se tato zpráva donesla k Portii, chtěla se zabít, nablízku však neměla žádnou zbraň, vzala tedy několik žhavých uhlíků z ohně a spolkla je. Dřevořez se drží textu, děj rozděluje do tří scén. Vlevo vidíme sedící Portii, když se pořezala (z nohy jí trčí nůž),nad ní stojí Brutus a drží ji kolem ramen. Vprostřed je vražda Caesarova, Cassius jej bodá zezadu, Brutus zpředu, vpravo je poté Portia páchající sebevraždu. 64. Hortensia (80. kapitola, f. 119r) Hortensia byla dcerou znamenitého řečníka Quinta Hortensia, která žila za časů triumvirátu. ženy byly v této době velmi zatíženy daněmi, žádná z nich se však neodvážila předstoupit se stížností – až na Hortensii. Při její elegantní řeči všichni užasle mlčeli, její požadavek byl uznán a daně byly sníženy. Na dřevořezu uprostřed vidíme gestikulující Hortensii, vlevo za ní stojí zástup žen, vpravo sedí triumvirové na diagonálně umístěné lavici. 65. Kleopatra (83. kapitola, f. 122r) Známý příběh o Kleopatře je v textu bohatě rozveden, Kleopatra z něj vychází jako zlá a záludná žena. Dřevořez je rozdělen sloupkem na dvě části. V levé, větší, je zobrazena jedna z epizod v textu zmiňovaných, hostina Kleopatry a Marca Antonia. Oba žili nákladným a rozmařilým životem, jednoho dne se Marcus Antonius Kleopatry zeptal, zda je možné, aby hodovali ještě nákladněji, ona jej požádala o milion sestercií na večeři, což Marcus Antonius zamítl jakožto přehnaný a neuskutečnitelný požadavek. Kleopatra se urazila a povolala Lucia Planca, aby je následujícího dne rozsoudil. Večeře byla překvapivě chudá, k jednomu chodu byl servírován jen pohár octa. Tu vzala

52 Kleopatra velkou perlu, rozpustila ji v octu a nápoj vypila. Když sahala pro další perlu, uznal Lucius Plancus Marca Antonia za poraženého. Druhá perla byla zachráněna, později odvezena do Říma, rozpůlena a zavěšena do uší sochy Venuše. Na dřevořezu je zobrazena diagonálně hodovní tabule, u ní sedí marcus Antonius ukazující na vlevo sedící Kleopatru, která pije z poháru ocet s rozpuštěnou perlou. Vpravo stojí muž, pravděpodobně Lucius Plancus. V pravé části je ukázán mrtvý Marcus Antonius s hrudí probodlou mečem a nad ním stojící Kleopatra s hady obtočenými kolem předloktí. 66. Agrippina starší (85. kapitola, f. 126v) Agrippina byla manželkou Germanica, adoptivního syna císaře Tiberia. Germanicus byl na příkaz Tiberia otráven, Agrippina neunesla žal a obvinila jej z vraždy. Tiberius ji očernil před senátem a nechal hlídat, Agrippina se rozhodla pro smrt (nemajíc ale jiných prostředků, rozhodla se zemřít hladem). Tiberius ji nechal krmit násilím, Agrippina však přesto uspěla a zemřela. Dokázala tak, že je dostatečně mocný na to aby zabil kohokoliv si zlíbí, ale ne tak, aby udržel naživu někoho, kdo se rozhodne zemřít. Na dřevořezu vidíme pravo stát Tiberia, rozkročeného, s korunou a žezlem jak přikazuje dvěma sloužícím aby krmili Agrippinu. Tuto scénu najdeme vlevo – jeden sloužící drží Agrippinu zezadu, zatímco druhý ji krmí. 67. Paulina (86. kapitola, f. 127v) Paulina byla římská patricijka, lidmi obdivovaná pro krásu, ctnost a zbožnost (vzývala boha Anubise). Zamiloval se do ní mladík Mundus, ona jej však odmítala. Mundus ji sledoval, zjistil, že každý den přichází do chrámu obětovat bohu Anubisovi, podplatil tedy kněží chrámu, nejstarší a nejváženější z nich řekl Paulině, že se mu ve snu zjevil Anubis a požádal jej ať Paulina přijde v noci do chrámu, že s ní chce mluvit. Paulina byla potěšená, poradila se s manželem, který souhlasil aby šla. V noci Paulina čekala na Anubise v chrámu a usnula, přišel Mundus, který se se svolením kněží ozdobil Anubisovými klenoty, vzbudil ji a řekl, že si s ní přeje mít děti, předstírajíc, že je bůh Anubis. Paulina se podivila, že bůh chce dítě se smrtelnicí, Mundus/Anubis ji však lehce přesvědčil uvádějíc příklad boha Jupitera. Ráno Paulina odešla domu, radostně s manželem očekávajíc narození božského potomka. Mundus byl však zamilovaný, myslel, že si tímto Paulinu získal a prozradil jí, že ji podvedl. Paulina se však zachovala odlišně než očekával, vše veřejně vypověděla, císař Tiberius nechal popravit kněží a Mundus byl vypovězen z Říma. Na dřevořezu vidíme vlevo klečící Paulinu modlící se

53 k sošce Anubise stojící na vysokém sloupku, vpravo od ní stojí Mundus domlouvající s veleknězem léčku, v pravé části je postel s vyřezávaným čelem a mileneckým párem. 68. Agrippina mladší (87. kapitola, f. 129v) Dcera Germanica a Agrippiny, matka císaře Nera, kterému intrikami pomohla k moci. Po smrti svého manžela byla vyhoštěna z Říma, když se moci ujal Claudius vrátila se, svedla jej poté co zavrhl svou manželku Valerii Messalinu a provdala se za něj ač byl bratrem jejího otce. Claudius Nera adoptoval a zasnoubil jej se svou dcerou. Agrippina se jej po čase pokusila otrávit houbami, Claudius však přežil, Agrippina podplatila lékaře, který jej léčil – vyvolával zvracení pírky, po Agrippině zásahu však otrávenými. Agrippina dalšími intrikami pomohla Nerovi k trůnu, on ji za to velmi ctil a veřejně oslavoval. Po nějaké době a šílenství na obou stranách se jejich vztahy zhoršily, Nero ji zbavil majetku a titulů a později i života, dramatickým způsobem. Po její smrti si prý nechal předložit její nahé tělo a pobaveně je kritizoval. Na dřevořezu vidíme tři fáze příběhu, vlevo stojí Agrippina servírující Claudiovi otrávené houby, na které Claudius ukazuje, za nimi je vidět poprsí mladíka Nera, který ukazuje na Claudia. Vprostřed je zobrazen přiotrávený Claudius, kterému Agrippina podává lék a nad nimi stojí lékař – v dlouhém plášti, čapce a prohlíží v nádobce Claudiovu moč. Vpravo v pozadí vidíme mrtvou nahou Agrippinu a Nera oblečeného již jako císaře jak na ni ukazuje. 69. Epitharis (88. kapitola, f. 132v) Epitharis žila za vlády císaře Nera, zapletla se do intrik proti císaři. nešťastnou náhodou se o její účasti na spiknutí dozvěděly úřady, Apitharis byla zatčena a s mučením vyslýchána. jeden den mučení vydržela, bála se však, aby další den nepromluvila, oběsila se tedy na tkanici ze svého šatu. Dřevořez zobrazuje vlevo mučení Epitharis – jsou jí drceny prsty katem, vpravo je Epitharis ukázána ve vězení, vsazená v kládu a oběšená. 70. Pompeia Paulina (89. kapitola, f. 133v) Družka Lucia Anneaea Senecy, Neronova učitele, kterého císař vyzval k sebevraždě. Když Pompeia Paulina viděla, co se chystá Seneca udělat, požádala jej, zda by mohla zemřít s ním. Oba si tedy v lázni otevřeli žíly, Nero však nařídil Pompeiu Paulinu zachránit, ona poté přežila ještě několik let jako příkladná vdova. Na dřevořezu vidíme interiér s dvěmi káděmi, v levé leží umírající Seneca, v pravé Pompeia Paulina, které sloužící obvazuje rány. Pompeia Paulina je zobrazena jako staší žena.

54 71. Sabina Poppea (90. kapitola, f. 134v) Sabina Poppea byla vyjímečně krásná Římanka žijící v době vlády císaře Nera, přes několikero mužů a manželství se dostala až k císaři, stala se jeho milenkou, intrikovala proti jeho matce, kterou dal později zabít a dalším jí nepohodlným lidem. Nakonec Nera přinutila zabít manželku Octavii a stala se císařovnou, zemřela však v průběhu těhotenství, když ji Nero v záchvatu vzteku kopl do břicha. Nero ji po smrti nechal nabalsamovat, vystrojil jí nádherný pohřeb a napsal na ni dlouhou oslavnou báseň. Na dřevořezu je vlevo Nero v obětí se Sabinou Poppeou, vpravo je poté zobrazena její smrt. Sabina Poppea je již charakterizována jako císařovna, padá nazad zatímco Nero ji kope do břicha. 72. Faustina Augusta (93. kapitola, f. 138r) Krásná manželka Marca Antonia, který ji velmi miloval, nechal jí dokonce přidělit titul Augusta. Faustina mu byla však nevěrná, jednoho dne z touhy po jednom gladiátorovi onemocněla. Manžel se ptal po důvodu její nemoci, který mu svěřila, nechal tedy na radu lékaře gladiátora zabít a jeho ještě teplou krví potřít tělo Faustiny, kterou toto vyléčilo. Její chování bylo kritizováno, císař ji však vždy ochránil, zemřela nakonec na nemoc, po smrti ji nechal císař vyzdvihnout mezi bohy. Dřevořez zobrazuje epizodu s gladiátorem, vlevo vidíme Marca Aurelia jak přikazuje dvěma mužům zabít gladiátora, jeho krev jeden z nich chytá do misky, vpravo je poté postel s Faustinou, kterou lékař potírá krví, čemuž přihlíží zcela stranou stojící císař. 73. Semiamira (94. kapitola, f. 139v) Matka Varia Elegabala, římského císaře, začala svůj život nepočestně jako konkubína Antonia Caracally. Tvrdila, že chlapec je jeho synem, při vojenském puči proti císaři Macrinovi byl dosazen na císaře. Syn prokazoval Semiamiře náležitou úctu, byl si vědom, kdo mu k trůnu pomohl, bylo jí dokonce dovoleno účastnit se zasedání senátu. Bývalé prostitutce se tak dostalo nebývalé úcty a vážnosti. Na dřevořezu vidíme Semiamiru gestikulující uprostřed schromáždění mužů sedících kolem kulatého stolu, všichni jí se zájmem naslouchají. Vpravo je poté dívka v objetí s mladíkem, pravděpodobně odkaz na Semiamirinu minulost. 74. Papežka Jana (96. kapitola, f. 143r) Ze známého příběhu o dívce Janě, která se pro lásku k milenci stala nejprve studentkou, později knězem a nakonec po srmti Lva V. byla zvolena papežkou se

55 jménem Jan VIII., aniž by kdokoliv věděl o jejím pohlaví. Stihl ji za to však boží trest – ač byla v soukromí ctnostná, ďábel ji obtěžkal a ona během slavnostního procesí porodila dítě. Byla následně společně s dítětem vyhnána. Dřevořez ukazuje okamžik porodu, průvod kardinálů směřuje doprava, čtyři vpředu se otáčejí dozadu, kde dva další kardinálové podpírají rodící Janu s papežskou tiárou. Zcela vlevo poté stojí tři přihlížející mužové. 75. Yrene (97. kapitola, f. 144v) Yrene byla manželkou Lea Chazarského, syna císaře Konstantina, porodila mu syna a po smrti manžela vládla jako regentka. Když syn dospěl odmítla mu předat vládu a sama vládla ještě dalších pět let a syna Konstantina držela ve vězení. Syn se nakonec na trůn dostal, matku vyhnal do exilu, ze kterého se ale Yrene po několika letech vrátila, syna svrhla a nějaký čas znovu vládla. Nakonec byla vyhnána na ostrov Lesbos, kde zemřela. Jiná verse však říká, že během sporu matky se synem se poddaní rozhodli povolat na pomoc Karla Velikého, který nabídl Yrene sňatek, k čemuž ona svolila. Ke svatbě kvůli odporu patriarchy však nedošlo a Yrene byla poslána do kláštera. Ke zobrazení byla vybrána druhá verse příběhu, pravděpodobně díky přítomnosti Karla Velikého. Vlevo vidíme Yrene sedící na trůnu a předávající vladařské insignie klečícímu mnichovi, za ním stojí mračící se muž, pravděpodobně patriarcha. Vpravo jsou klenoty předávány dvěma posly Karlovi Velikému. Dřevořez se textu nedrží doslovně. 76. Konstancie (99. kapitola, f. 147r) Konstancie byla dcerou Williama, sicilského krále, při jejím narození bylo prorokováno, že zaviní pád království. Dívka tedy byla odeslána do kláštera, aby se zamezilo tomu, že bude mít jednoho dne děti a manžela. Po několika letech však konstancie zůstala poslední žijící členkou rodu, byla povolána z kláštera a i přes její odpor provdána za Jindřicha, římského krále. V 54 letech poté porodila syna Frederika. Jelikož lidé nevěřili, že v tomto věku ještě může mít děti, vydala Konstancie dekret, že kterákoliv Sicilanka může být přítomná jejímu porodu. Na dřevořezu vlevo vidíme svatbu jeptišky Konstancie a císaře Jindřicha, které žehná samotný papež, vprostřed leží na posteli rodička Konstancie a přihlíží křtu svého syna, který se odehrává zcela vpravo – mnich a kněz ponořují za asistence dvorní dámy novorozeně do křtitelnice.

56 Prameny

Von den berühmten Frauen (De claris mulieribus, německý překlad Heinrich Steinhöwel) Vědecká knihovna v Olomouci, signatura II 48.189 – II 48.190 (přívazek Petrarca: Griselda) - v textu používána zkratka BF (Von den berühmten Frauen)

Giovanni Boccaccio, Famous Women, Virginia Brown (ed. a přel.), Harvard 2003. - v textu používána zkratka DCM (De Claris Mulieribus)

Karl Drescher (ed.), Giovanni Boccaccio de claris mulieribus/ deutsch übersetzt von Stainhöwel, Stuttgart 1895. - v textu používána zkratka BF (Von den berühmten Frauen)

57 Použitá literatura – chronologicky.

Richard Muther, Die deutsche Bücherillustration der Gothik und Frührenessance: 1460- 1530, sv. 1., München 1884.

Wilhelm Heinrich Roscher (ed.), Ausfürliches Lexikon der griechischen und römischen Mythologie, sv. 2., Leipzig 1890-1894.

Anton Schubert, Die Wiegendrucke k.k. Studienbibliothek zu Olmütz vor 1501, Olomouc 1901.

Leopold Alfred Baer, Die illustrierten Historienbücher des 15. Jahrhunderts, Strassburg 1903.

Johannes Wegener, Die Zainer in Ulm: Ein Beitrag zur Geschichte des Buchdrucks im XV. Jahrhundert, Strassburg 1904.

Oscar Jennings, Early woodcut initials, London 1908.

Erwin Rosenthal, Die Anfänge der Holzschnittillustration in Ulm, Halle 1913.

Albert Schramm, Der Bilderschmuck der Frühdrucke, fortgeführt von der Kommission für den Gesamtkatalog der Wiegendrucke, sv. 5, Leipzig 1923.

Ernst Weil, Der Ulmer Holzschnitt im 15. Jahrhundert, Berlin 1923.

Arthur M. Hind, An introduction to a history of woodcut with a detailed survey of work done in the fifteenth century, London 1935.

Jiří Louda, Soupis prvotisků Universitní knihovny v Olomouci a její pobočky v Kroměříži, Praha 1956.

58 Lilli Fischel, Bilderfolgen im frühen Buchdruck. Studien zur Inkunabel-Illustration in Ulm und Strassburg. Konstanz 1963.

Bohuslav Smejkal, Státní vědecká knihovna v Olomouci 1566 - 1966. Olomouc 1966.

Jan Springer, K dějinám státní vědecké knihovny v Olomouci, Olomouc 1966.

Kirschbaum Engelbert (ed.), Lexikon der christlichen Ikonographie, Sv. 1-4., Freiburg im Breisgau 1968-1976.

Ferdinand Geldner, Die deutschen Inkunabeldrucker : Ein Handbuch der deutschen Buchdrucker des 15. Jahrhunderts nach Druckort, Stuttgard 1970.

Horst Kunze, Geschichte der Buchillustration in Deutschland: Das 15. Jahrhundert, Leipzig 1975, s. 251-270.

Vittore Branca, Boccaccio: the Man and His Works, New York 1976.

Peter Amelung, Humanisten als Mitarbeiter der Drucker am Beispiel des Ulmer Frühdruck, in: Das Verhältnis der Humanisten zum Buch, Bonn 1977, s.129-144.

Peter Amelung, Der Frühdruck im deutschen Südwesten, 1473-1500. Sv. 1: Ulm, Stuttgart, 1979.

Wolfgang Stammler-Karl Langosch-Kurt Ruh egt. al. (edd.), Die deutsche Literatur des Mittelalters: Verfasserlexikon, sv.2, Berlin 1980.

Irene Hänsch, Heinrich Steinhöwels Übersetzungskommentare in „De Claris Mulieribus“ und „Äsop“, Ein Beitrag zur Geschichte der Übersetzung, Göppingen 1981.

Judith Powers Serafni-Sauli, Giovanni Boccaccio, Boston 1982.

59 Michael Dallapiazza, Die Boccaccio-Handschriften in den deutschprachigen Ländern: eine Bibliographie, Bamberg 1988.

Jennifer O’Reilly, Studies in the iconography of the virtues and vices in the Middle Ages, New York 1988.

Susanne Blöcker, Studien zur Ikonographie der sieben Todsünden in der niederländischen und deutschen Malerei und Graphik von 1450-1560, Hamburg 1993.

Nikolaus Henkel, Heinrich Steinhöwel, in: Stephan Füssel (ed.), Deutsche Dichter der frühen Neuzeit: ihr Leben und Werk, Berlin 1993, s.51-70.

Gerd Dicke, Heinrich Steinhöwels „Esopus“ und seine Fortsetzer: Untersuchunden zu einem Bucherfolg der Frühdruckzeit, Tübingen 1994.

Brigitte Buettner, Boccaccio‘s Des cleres et nobles femmes: System of Signification in an Illuminated Manuscript, Seattle 1996.¨

Jane Turner(ed.), The Dictionary of Art, sv. 14, New York 1996.

Gabriele Katz , "Frauen-Bilder" in der illustrierten deutschen Übersetzungsliteratur der Inkunabelzeit : Studien zu den Ulmer Ausgaben Heinrich Steinhöwels ; Boccaccio, Von den erlauchten Frauen und Esopus, Vita et fabulae, Tübingen 1999.

Brigitte Reinhardt(ed.), Michel Erhart & Jörg Syrlin d.Ä. : Spätgotik in Ulm, Stuttgart 2002.

Wolfgang Augustyn, Zur Gleichzeitigkeit von Handschrift und Buchdruck in Deutschland – Versuch einer Skizze aus kunsthistorischer Sicht, in: Gerd Dicke – Klaus Grubmüller (ed.), Die Gleichzeitigkeit von Handchrift und Buchdruck, Wiesbaden 2003, s. 5-49

60 Peter Jörg Becker - Eef Overgaauw (ed.), Aderlass und Seelentrost: die Überlieferung deutscher Texte im Spiegel Berliner Handschriften und Inkunabeln,, kat. č. 70, Mainz 2003

Kristina Domanski, Bildkommentare : Giovanni Boccaccios Berühmte Frauen im Medienwechsel, in: Medien der Kunst : Geschlecht, Metapher, Code, Marburg 2004, s. 190-201.

Ursula Kocher, Boccaccio und die deutsche Novelistik: Formen der Transposition italienischer ‚novelle‘ in 15- und 16. Jahrhundert, Amsterdam 2005.

Petr Voit, Encyklopedie knihy, Praha 2006.

Kritisna Domanski, Lesarten des Ruhms : Johann Zainers Holzschnittillustrationen zu Giovanni Boccaccios "De mulieribus claris", Köln 2007.

Michael Roth (ed.), Schrift als Bild, Berlin 2010.

61 Internetové zdroje - abecedně

Bayerische Staatsbibliothek München (Münchener Digitalisierungszentrum) http://www.digitale-sammlungen.de/, vyhledáno 23.5.2011.

Bibiliotheque National Paris (Mandragore – digitalizované rukopisy) http://mandragore.bnf.fr, vyhledáno 20.5.2011.

Bildarchiv Prometheus http://prometheus-bildarchiv.de, vyhledáno 23.5.2011.

The British Library http://www.bl.uk/, vyhledáno 19.5.2011.

Gesamtkatalog der Wiegendrucke http://www.gesamtkatalogderwiegendrucke.de/, vyhledáno 6.11.2010.

Incunabula Short Title Catalogue http://www.bl.uk/catalogues/istc/index.html, vyhledáno 6.11.2010.

Marburger Repertorium zurÜbersetzungsliteratur im deutschen Frühhumanismus, http://www.mrfh.de/, vyhledáno 6.11.2010.

Vědecká knihovna v Olomouci, www.vkol.cz , vyhledáno 12.4.2011.

62 Summary

The incunabulum Von den berühmten Frauen, printed in Ulm by Johann Zainer the Elder in the year 1474 is german traslation of Giovanni Boccaccio’s latin work De claris mulieribus by Heinrich Steinhöwel, doctor of medicine in Ulm and significat german humanist of second half of fifteenth century. It containes two richly decorated woodcut borders (first on folium 6r shows coat of arms of Eleonora of Austria, whom is german translation and whole book dedicated, the other on folium 9r consists of combined iconography schemes of the Fall of Man and allegorical Tree of Vices/Seven Deadly Sins) and 76 rectangular on the wide of text fitting woodcuts, which illustrate selected stories from in total 99 biographical stories. Already this selection (presumably made by Heinrich Steinhöwel, whose participation reachs far from role of just translator of text) creates the interpretation of originally to humanistic circles intented text. This is developed by illustrations, which form new meaning of text, more suited for burgeois late middle-age and early modern german town. This interpretation emphasize institution of marriage and christian and burgeois qualities. Regarding formal aspect, woodcuts are of local production but under influence of Burgundian illumination, according to most scholars could be model for print‘s illustration find in french traslation of the same text. French courtly manuscripts from the beginning of the fifteenth century were the very first attempts to create the illustrations for Boccaccio’s De claris mulieribus. Heinrich Steinhöwel even could have a possibility to obtain one of later created, not so splendour manuscripts during his travel in 1454, when he accompanied as a physician Philip the Good, Duke of Burgundy. This model book would be mixed with contemporary graphic and local production. Authorship of woodcuts, or more specifically name of Mister of larger workshop, will propably stay unknown under anonymous term „Boccaccio-Meister“. In theses are mentioned all reasonable information about author, printer and translator (and inventor), main part of text deal with art historical aspects, focusing on the relation between text and illustration and trying to uncover way in which text is interpreted by pictures.

63 Seznam obrazových příloh

1. Mistr ulmského Boccaccia, Argia, f. 47v, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 2. Federprobe, f. Ov, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 29,5 x 21 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign.II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 3. Věnování Eleonoře Rakouské, 1473, Württembergische Landesbibliothek Stuttgart. Foto: Bildarchiv Prometheus (http://prometheus-bildarchiv.de/en/, vyhledáno 19.5.2011). 4. Registr s razítkem knihovny, f. 1r, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), tisk, 29,5 x 21 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign.II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 5. Zikmund Tyrolský se svými manželkami : Eleonora Rakouská (erb se lvem), Kateřina Saská (vpravo) a Radegunda Francouzská (vlevo) v habsburském rodokmenu, 1506, nástěnná malba, Tratzberg (Tyrolsko). Foto: Marburger Repertorium zur Übersetzungsliteratur im deutschen Frühhumanismus (http://www.mrfh.de/, vyhledáno 19.10.2009). 6. Mistr ulmského Boccaccia, Lišta k věnování Eleonoře Rakouské, f. 6r, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), 29,5 x 21 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 7. Mistr ulmského Boccaccia, Lišta ke kapitole o Evě, f. 9r, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), 29,5 x 21 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 8. Peklo, f. 162v, 1482, Geistliche Auslegung des Lebens Jesu Christi (Ulm, Johann Zainer st.). Foto: Bildarchiv Prometheus (http://prometheus-bildarchiv.de/en/, vyhledáno 19.5.2011). 9. Madonna Master, Strom neřestí, f. 128v, okolo 1310, 29x19 cm, De Lisle Psalter (Arundel 83). Foto: British Library (http://www.bl.uk/, vyhledáno 19.5.2011). 10. Strom neřestí („die undetscheid der welt“), f. 38r, 15.století, Manuscript Casanetensis, Biblioteca Casanatense Ms. 1404. Foto: Fritz Saxl, A spiritual

64 encyclopaedia of the later middle ages : appendices: The verses in the Casanatensis and Wellcome manuscripts, in: Journal of the Warburg and Courtauld Institutes, 5.1924, s.82-142, vyobrazení 26a. 11. Adam a Eva, 1487 (Lovaň, Aegidius van der Heerstraten), Staats- und Stadtbibliothek Augsburg. Foto: Bildarchiv Prometheus (http://prometheus-bildarchiv.de/en/, vyhledáno 19.5.2011). 12. Mistr ulmského Boccaccia, Rodokmen Krista, f. 8r, 1474 (Augsburg, Günther Zainer), Des spiegel des menschlichen lebens, Bayerische Staatsbibliothek München. Foto: Münchener Digitalisierungszentrum (http://www.digitale-sammlungen.de/, vyhledáno 23.5.2011). 13. Barthold Furtmeyer, Eva a Maria, f. 60v, 1480, Misál salzburského arcibiskupa, Bayerische Staatsbibliothek München Clm. 15710. Foto: Bildarchiv Prometheus (http://prometheus-bildarchiv.de/en/, vyhledáno 20.5.2011). 14. Mistr ulmského Boccaccia, iniciálka T, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 2x2 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 15. Mistr ulmského Boccaccia, iniciálka D, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 2x2 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 16. Mistr ulmského Boccaccia, iniciálka G, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 2x2 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 17. Mistr ulmského Boccaccia, iniciálka M, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 2x2 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 18. Mistr ulmského Boccaccia, iniciálka S, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 2x2 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 19. Ceres, f.11, 1403, iluminace, Des cleres et nobles femmes, Bibliotheque National Paris MS fr. 598. Foto: Bibiliotheque National Paris (http://mandragore.bnf.fr, vyhledáno 20.5.2011).

65 20. Mistr ulmského Boccaccia, Ceres, f. 14r, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 21. Europa, f.18, 1403, iluminace, Des cleres et nobles femmes, Bibliotheque National Paris MS fr. 598. Foto: Bibiliotheque National Paris (http://mandragore.bnf.fr, vyhledáno 20.5.2011). 22. Mistr ulmského Boccaccia, Europa, f. 20v, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 23. Iokasté, f.36, 1403, iluminace, Des cleres et nobles femmes, Bibliotheque National Paris MS fr. 598. Foto: Bibiliotheque National Paris (http://mandragore.bnf.fr, vyhledáno 20.5.2011). 24. Mistr ulmského Boccaccia, Iokasté, f. 41v, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 25. Claudia Quinta, f.115, 1403, iluminace, Des cleres et nobles femmes, Bibliotheque National Paris MS fr. 598. Foto: Bibiliotheque National Paris (http://mandragore.bnf.fr, vyhledáno 20.5.2011). 26. Mistr ulmského Boccaccia, Claudia Quinta, f. 111v, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 27. Hortensia, f.124v, 1403, iluminace, Des cleres et nobles femmes, Bibliotheque National Paris MS fr. 598. Foto: Bibiliotheque National Paris (http://mandragore.bnf.fr, vyhledáno 20.5.2011). 28. Mistr ulmského Boccaccia, Hortensia, f.119v, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 29. Eiréné, f.92, 1403, iluminace, Des cleres et nobles femmes, Bibliotheque National Paris MS fr. 598. Foto: Bibiliotheque National Paris (http://mandragore.bnf.fr, vyhledáno 20.5.2011).

66 30. Hérophilé, f.31, 1403, iluminace, Des cleres et nobles femmes, Bibliotheque National Paris MS fr. 598. Foto: Bibiliotheque National Paris (http://mandragore.bnf.fr, vyhledáno 20.5.2011). 31. Leták s produkcí Zainerovy oficíny za rok 1473, 1474 (Ulm, Johann Zainer st.), tisk. Foto: Peter Amelung, Der Frühdruck im deutschen Südwesten, 1473-1500. Sv. 1: Ulm, Stuttgart, 1979, kat. č. 19, vyobrazení č. 21. 32. Michel Erhart, Delfská Sybila, 1469-1474, řezba z dubového dřeva, Ulm – münster. Foto: Bildarchiv Prometheus (http://prometheus-bildarchiv.de/en/, vyhledáno 23.5.2011). 33. Michel Erhart, Hellespontská Sybila, 1469-1474, řezba z dubového dřeva, Ulm – münster. Foto: Bildarchiv Prometheus (http://prometheus-bildarchiv.de/en/, vyhledáno 23.5.2011). 34. Michel Erhart, Erytrejská Sybila, 1469-1474, řezba z dubového dřeva, Ulm – münster. Foto: Bildarchiv Prometheus (http://prometheus-bildarchiv.de/en/, vyhledáno 23.5.2011). 35. Michel Erhart, Kumánská Sybila, 1469-1474, řezba z dubového dřeva, Ulm – münster. Foto: Bildarchiv Prometheus (http://prometheus-bildarchiv.de/en/, vyhledáno 23.5.2011). 36. Mistr ulmského Boccaccia, Artemisia, f. 89r, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 37. Mistr ulmského Boccaccia, Papežka Jana, f. 143r, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 38. Mistr ulmského Boccaccia, Sapfó, f. 74r, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 39. Mistr ulmského Boccaccia, Hypsipelé, f. 30r, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc.

67 40. Mistr ulmského Boccaccia, Minerva, f. 16r, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 41. Mistr ulmského Boccaccia, Íó, f. 19r, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 42. Mistr ulmského Boccaccia, Thisbé, f. 24r, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 43. Mistr ulmského Boccaccia, Juno, f. 13r, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc. 44. Mistr ulmského Boccaccia, Konstancie - výřez, f. 147r, 1473 (Ulm, Johann Zainer st.), dřevořez, 11x8 cm, Von den berühmten Frauen - Vědecká knihovna Olomouc sign. II 48.189. Foto: Vědecká knihovna Olomouc.

68 Obrazové přílohy

1.Argia, f. 47v, Vědecká knihovna Olomouc.

2. Federprobe, f. Ov, Vědecká knihovna Olomouc.

3. Věnování Eleonoře Rakouské, 4. Registr s razítkem knihovny, f. 1r, Württembergische Landesbibliothek Stuttgart. Vědecká knihovna Olomouc.

5. Zikmund Tyrolský se svými manželkami : Eleonora Rakouská (erb se lvem), Kateřina Saská (vpravo) a Radegunda Francouzská (vlevo) v habsburském rodokmenu, 1506, Tratzberg.

6. Lišta k věnování Eleonoře Rakouské, f. 6r, Vědecká knihovna Olomouc.

7. Lišta ke kapitole o Evě, f. 9r, Vědecká knihovna Olomouc.

8. Peklo, f. 162v, 1482, (Ulm, Johann Zainer st.) 9. Madonna Master, Strom neřestí, Geistliche Auslegung des Lebens Jesu. f.128v, okolo 1310, De Lisle Psalter (Arundel 83), British Library.

10. Strom neřestí („die undetscheid der welt“), f. 38r, 15.století, Manuscript Casanetensis (Ms. 1404.), Biblioteca Casanatense (Řím).

11. Adam a Eva, 1487 (Lovaň, 12. Rodokmen Krista, f. 8r, 1474 (Augsburg, Aegidius van der Heerstraten), Günther Zainer, Bayerische Staatsbibliothek Staats- und Stadtbibliothek Augsburg. München.

13. Barthold Furtmeyer, Eva a Maria, f. 60v, 1480, Misál salzburského arcibiskupa (Clm. 15710), Bayerische Staatsbibliothek München.

14. Iniciálka T, Vědecká knihovna Olomouc. 15. Iniciálka D, Vědecká knihovna Olomouc.

16. Iniciálka G, Vědecká knihovna Olomouc. 17. Iniciálka M, Vědecká knihovna Olomouc.

18. Iniciálka S, Vědecká knihovna Olomouc.

19. Ceres, f.11, 1403, Des cleres 20. Ceres, f. 14r, Vědecká knihovna Olomouc. et nobles femmes (MS fr. 598), Bibiliotheque National Paris.

21. Európa, f.18, 1403, Des cleres 22. Europa, f. 20v, Vědecká knihovna Olomouc. et nobles femmes (MS fr. 598), Bibiliotheque National Paris.

23. Európa, f.36, 1403, Des cleres 24. Iokasté, f. 41v, Vědecká knihovna Olomouc. et nobles femmes (MS fr. 598), Bibiliotheque National Paris.

25. Claudia Quinta, f.115, 1403, 26. Claudia Quinta, f. 111v, Vědecká knihovna Olomouc. Des cleres et nobles femmes (MS fr. 598), Bibiliotheque National Paris.

27. Hortensia, f.124v, 1403, 28. Hortensia, f.119v, Vědecká knihovna Olomouc. Des cleres et nobles femmes (MS fr. 598), Bibiliotheque National Paris.

29. Eiréné, f.92, 1403, 30. Hérophilé, f.31, 1403, Des cleres et nobles femmes (MS fr. 598), Des cleres et nobles femmes (MS fr. 598), Bibiliotheque National Paris. Bibiliotheque National Paris.

31. Leták s produkcí Zainerovy oficíny za rok 1473, 1474 (Ulm, Johann Zainer st.).

32. Michel Erhart, Delfská Sybila, 1469-1474, 33. Michel Erhart, Hellespontská Sybila, Ulm – münster. 1469-1474, Ulm – münster.

34. Michel Erhart, Erytrejská Sybila, 1469-1474, 35. Kumánská Sybila, 1469-1474, Ulm – münster. Ulm – münster.

36. Artemisia, f. 89r, 37. Papežka Jana, f. 143r, Vědecká knihovna Olomouc. Vědecká knihovna Olomouc.

38. Sapfó, f. 74r, Vědecká knihovna Olomouc. 39. Hypsipelé, f. 30r, Vědecká knihovna Olomouc.

40. Minerva, f. 16r, Vědecká knihovna Olomouc. 41. Íó, f. 19r, Vědecká knihovna Olomouc.

42. Thisbé, f. 24r, Vědecká knihovna Olomouc.

43. Juno, f. 13r, Vědecká knihovna Olomouc. 44. Konstancie - výřez, f.147r, Vědecká knihovna Olomouc.

82 Anotace Jméno a příjmení: Magda Polanská Katedra: Dějin umění Vedoucí práce: Doc. Ing. PhD. Pavol Černý Rok obhajoby: 2011

Název práce: Prvotisk Von den berühmten Frauen se sbírek vědecké knihovny v Olomouci Název v angličtině: Incunabulum Von den berühmten Frauen from collection of Vědecká knihovna in Olomouc Anotace práce: Práce pojednává o prvotisku Von den berühmten Frauen vytištěném v ulmské oficíně Johanna zainera staršího v roce 1474. Jedná se o německý překlad díla Giovanna Boccaccia, překladatelem byl ulmský humanista Heinrich Steinhöwel. Tisk je bohatě vybaven dřevořezy, které jsou charakteristické pro úzký vztah k textu a vysvětlující charakter. Klíčová slova: Ulm, prvotisk, Giovanni Boccaccio, Von den berühmten Frauen, profánní ikonografie Anotace v angličtině: This paper deals with incunabulum Von den berühmten Frauen printed in Ulm in workshop of Johann Zainer the Elder in year 1474. It is german translation of work of Giovanni Boccaccio made by humanist Heinrich Steinhöwel. It is richly decorated with woodcuts, which are characteristic for closeness of text and illustration and for additive explanation of text. Klíčová slova v angličtině: Ulm, incunabulum, Giovanni Boccaccio, Von den berühmten Frauen, profane iconography Přílohy vázané v práci: 34 stran příloh (z toho 14 obrázkových) Počet titulů použité literatury: 50 Rozsah práce: 82 stran, 117 405 znaků