sign in sign up
<<
Home , Dark Magus, Get Up with It, Miles Davis at Fillmore, Miles in Berlin, Miles in Tokyo, Seven Steps to Heaven

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

Hudební fakulta

Katedra jazzové interpretace

Hra na trubku

Vývojové fáze Milese Davise

Bakalářská práce

Autor práce: Petr Harmáček, DiS.

Vedoucí práce: Mgr. Jan Přibil, DiS.

Oponent práce: Mgr. Juraj Bartoš

Brno 2014 Bibliografický záznam

HARMÁČEK, Petr. Vývojové fáze Milese Davise. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra jazzové interpretace, 2014. 33 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Jan Přibil, DiS.

Anotace

Bakalářská práce na téma Vývojové fáze Milese Davise pojednává o jednotlivých hudebních obdobích, kterými prošel, byl jimi ovlivněn, založil je a inspiroval jimi celý hudební svět. V jednotlivých kapitolách jsou popsána nejvýznamnější období a rozebrány jeho nejznámější sóla a skladby, které byly zaznamenány na hudebních nosičích.

Annotation

Bachelor thesis on the development phase of Miles Davis discusses the various musical periods, which Miles Davis passed, was influenced by them, is founded and inspired by them throughout the music world. The individual chapters are described and analyzed the most important period of his most famous solos and songs that have been recorded on audio media.

Klíčová slova

Miles Davis, , bebop, cool jazz, , kvintet, modální jazz, fusion, jazz – rock, ,

Keywords

Miles Davis, jazz, bebop, cool jazz, hardbop, quintet, modal jazz, fusion, jazz – rock, funk, blues

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu.

V Brně, dne 15. dubna 2014 Petr Harmáček

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu práce Mgr. Janu Přibilovi DiS., MgA. Janu Daleckému, také hostujícímu profesorovi Mgr. Juraji Bartošovi a v neposlední řadě své rodině za podporu. Obsah PŘEDMLUVA ...... 1 ÚVOD ...... 2 1. ŽIVOT A HUDEBNÍ ZAČÁTKY ...... 3 2. NEW YORK A BEBOP ...... 5 2.1 ROZBOR SÓLA VE SKLADB Ě AU PRIVAVE ...... 6 3. COOL JAZZOVÉ OBDOBÍ ...... 7 3.1. ROZBOR SÓLA A SKLADBY MOVE ...... 8 4. OBDOBÍ HARDBOPU ...... 10 4.1 ROZBOR SÓLA VE SKLADB Ě WALKIN´ ...... 11 5. PRVNÍ VELKÝ KVINTET A SEXTET ...... 13 5.1 MODÁLNÍ JAZZ ...... 14 5.2 ...... 15 5.2.1. ROZBOR SKLADBY A SÓLA SO WHAT ...... 15 5.3 ZÁV ĚRE ČNÉ FORMOVÁNÍ KVINTETA ...... 16 6. NAHRÁVÁNÍ A SPOLUPRÁCE S GILEM EVANSEM ...... 17 6.1. DÍLO PORGY AND BESS ...... 17 6.1.1. ROZBOR SÓLA A SKLADBY SUMMERTIME ...... 18 6.1.2. ROZBOR SÓLA A SKLADBY GONE ...... 19 7. DRUHÝ VELKÝ KVINTET ...... 21 7.1. ROZBOR SÓLA A SKLADBY FREEDOM JAZZ DANCE ...... 22 8. ELEKTRICKÉ OBDOBÍ ...... 24 8.1. ROZBOR SÓLA A SKLADBY MAIYSHA ...... 26 9. POSLEDNÍ FÁZE ...... 27 9.1. ROZBOR SÓLA A SKLADBY TUTU ...... 28 ZÁV ĚR ...... 29 POUŽITÉ INFORMA ČNÍ ZDROJE ...... 30 SEZNAM ILUSTRACÍ ...... 33

PŘEDMLUVA Miles Davis byl a stále je pro většinu lidí v hudebním světě symbolem génia. Jeho odkazy v jednotlivých dílech, která vytvořil, jsou velmi bohaté a nadčasové. Důvodem k výběru tohoto tématu bylo získání přehledu o jeho základních hudebních etapách. Pro mnoho jazzových hráčů symbolizuje, jak lze v hudbě pokračovat, nezastavit se a jít dál. Více než 20 let po smrti jsou poslední jeho skladby stále aktuální, čerpají z nich i populární interpreti dnešní doby a velmi se z jeho odkazu stále učí. Mně osobně velice inspiruje každá jeho etapa. Ať už se zabývám jeho raným obdobím bebopu nebo poslední fází spojenou s elektrickou hudbou, stylizovanou do dnešních aktuálních stylů jako funk, hip hop, r´n´b a populární hudby. Miles Davis není ikona, kterou zná pouze hudební svět, ale i značně velká laická veřejnost. To, že se jako trumpetista stal tak velkou legendou si už samo od sebe zaslouží obdiv, neboť je na světě velmi málo jazzových hráčů, o kterých se toto dá říct.

1

ÚVOD Jak už jsem naznačil, myslím si, že tato práce mě i čtenářům přinese přehled o celoživotní hudební činnosti Milese Davise. Konkrétně touto prací chci poukázat na to, že lze za jeden hudební život stihnout mnoho hudby. V této práci o tom máme jasný důkaz. Dalším cílem je pokusit se zmapovat jednotlivé fáze, i když je velmi těžké je ohraničit, protože Davisovo hudební provázaní mezi nimi je velmi hluboké. K tomuto také patří jeho improvizovaná sóla. Na většinu uvedených v této práci jsem použil vlastní transkripce. V práci jsem použil dvě metody, a sice historiografickou a analytickou s chronologickým pořadím etap. Dále jednotlivé souvislosti a jeho okolí mají rovněž velký význam. Ovlivnil spoustu trumpetistů, jako Tom Harrell, Roy Hargrove, , Lee Morgan, Wynton Marsalis atd., ale také nespočetně moc hráčů i na jiné nástroje tím, že buď s ním hráli, nebo ho jen poslouchali a následovali jeho hudbu. Hudbou žil, miloval ji, formoval a směroval. Zkrátka jeho odkaz v hudbě je obrovský a silný.

2

1. ŽIVOT A HUDEBNÍ ZAČÁTKY Miles Dewey Davis se narodil 26. května 1926, v bohaté afro – americké rodině ve městě Alton, ve státě Illionis v USA. Jeho otec, Miles Henry Davis, byl zubař a měl ve společnosti dobré postavení, díky kterému dokázal rodinu finančně zajistit. Jeho matka, Cleota Henry Davis pocházela z hudební rodiny. Sama hrála na housle a klavír. Miles byl nejmladší ze tří sourozenců. V roce 1927 se rodina přestěhovala do East St Louis, Illinois . Rodina také vlastnila ranč v Arkansasu nedaleko města Pine Bluff, odkud pocházel otec a dědeček. V této době a na těchto místech se Miles setkával s gospelovou hudbou, kterou pravidelně slyšel v kostele při černošských mších. Matka Cleota vedla malého Milese k hudbě. Sama byla bluesová pianistka a chtěla, aby hrál na . Ovšem jeho hudební studium začalo trubkou. Když mu bylo 13, otec mu koupil trubku a zajistil lekce s místním trumpetistou Elwoodem Buchananem. Později se Miles svěřil, že otec chtěl „namíchnout“ jeho matku, která neměla ráda zvuk trubky. V té době používali trumpetisté k tónu vibrato, byla to móda. To ovšem Buchanan odmítal. Chtěl po něm jasný rovný a čistý tón. Dokonce jej za použití vibrata fyzicky trestal. To jej v podstatě poznamenalo na celý život, kdy zásadně dbal na originalitu svého zvuku. Chtěl mít kulatý středový zvuk, jako zpěváci. Dokonce tvrdil, že pokud jej neslyší tak, jak chce, nedokáže nic zahrát. Dalším raným vlivem bylo setkání s trumpetistou Clarkem Terrym v St Louis. Okolo svých šestnácti let byl členem asociace hudební společnosti a hrál profesionálně v místním Elks klubu. V 17 strávil rok v Blues Devils Eddieho Randela a během tohoto času se ho snažil přemluvit k angažmá v kapele u Tinyho Brandshawa. V té době zrovna v jeho městě koncertoval, ale matka byla proti. Chtěla, aby Miles dostudoval poslední rok střední školy. V roce 1944 navštívila East St. Louis kapela Billyho Ecksteina se svými členy Dizzym Gillespiem a Charliem Parkerem. Při absenci Buddyho Andersona, pravidelného hráče kapely, způsobené nemocí, dostal touto kapelou možnost na krátký čas vystupovat. Tento okamžik mu zůstal vždy ve vzpomínkách. Ve své autobiografii Davis pravil: „ Tak teda poslouchejte. To nejparádnější vzrůšo v celým mým životě, a to myslím oblečenej, jsem zažil, když jsem někdy v roce 1944 slyšel v St. Louis, slyšel hrát společně Dizzyho a Birda.“ 1 Jejich tvorba jej nesmírně zasáhla. Ze začátku chtěl hrát jako oni a také se o to snažil. Další osobnosti, které na mladého Davise významně zapůsobily, byli trumpetisté Clark Terry, Harry James, Roy Eldridge, Buck Clayton, Harold Baker, Bobby Hacket, dále saxofonista Lester Young, kytarista Charlie Christian, zpěváci Frank Sinatra a Nat „King“ Cole. Rodiče však chtěli, aby studoval klasickou hudbu a měl akademické vzdělání. Ke konci této části stojí za zmínku pár bodů Davisova osobního života. Otcem se poprvé stal již v sedmnácti letech. Narodila se mu dcera Cheryl, kterou měl se svou partnerkou Irene Cawton. S tou měl později i syna Gregoryho. Jeho další partnerky nebo manželky byly Juliette Greco (francouzská šansoniérka), Frances Taylor – Davis (muzikálová tanečnice), Cicely Tyson (herečka), Betty Mabry Davis

1 Davis, Miles – Troupe, Quincy: Miles – Autobiografie. Praha 2011, Plus, s.7. 3

(zpěvačka). Milesův osobní život byl plný komplikací, drog, násilí a nočního života. O své děti se příliš nezajímal. Dcera Cheryl prohlásila: „Nejoblíbenější dítě mého otce byla hudba a jeho nejoblíbenější ženou byla hudba.“2

2 Dibb, Mike: The Miles Davis Story. Episode 1. Filmový dokument, Velká Británie 2001, Channel Television 4

2. NEW YORK A BEBOP Na podzim roku 1944, po absolvování střední školy, se přestěhoval do New Yorku. Byl přijat ke studiu na Juilliard School of Music. Po příjezdu do New Yorku trávil čas tím, že se snažil sledovat koncerty Charlieho Parkera. Obětoval tomu první dny strávené ve velkoměstě. Snažil se s ním dostat do kontaktu. Během pátrání, potkal další osobnosti, včetně saxofonisty Colemana Hawkinse. Miles se měl však věnovat studiu klasické trubky. Školu však dost zanedbával, nebavilo ho směřování hudby do klasického „bílého“ repertoáru. Avšak v pozdějších letech se mu tyto zkušenosti hodily. Místo toho poslouchal a věnoval se bebopu . Nejprve je důležité vysvětlit, co termín bebop znamená: „Bebop je jazzový styl 40. let, který vznikl z reakce na vyjadřovací prostředky a estetická kritéria předcházejících jazzových stylů; otvírá tak historii moderního jazzu.“3 Vyznačuje se rysy, jako hráčská virtuozita, velmi rychlá tempa, rozšíření rozsahu témat i sól, specifické (rovné) frázování, zahuštění akordů, přidání alterací, využití chromatiky v melodiích. Kompozice spíše byly tvořeny přístupem harmonickým, než-li melodickým. Nejvíce se využívala k tématům bluesová 12 - ti taktová forma a 32 taktová forma rhythm changes. Bicí nástroje držely rytmus pomocí činelů (ride a hi- hat), ostatní prvky bicích rytmus rozbíjely nebo předrážely. Kontrabas držel na čtvrťových dobách tzv. walking bass (kráčející bas). Harmonii obstarávaly piano a kytara. Termín použil poprvé v roce 1945 Dizzy Gillespie v názvu své skladby. Bop vlastně vyšel a vznikl ze swingu. Byl melodicky, rytmicky a harmonicky náročnější. Vznikl na jamech u převážně černošských swingových hudebníků. Především v klubu Minton´s Playhouse a Monroe´s. Jamovali zde jména jako Fats Navarro, Freddie Webster, JJ Johnson, ale také Thelonious Monk a Kenny Clarke. Vytvořil se jazzový styl, který se dosti odklonil od hlavní masy jazzových posluchačů. Nejvýznamnějšími představiteli bebopu jsou: Charlie Parker, Sonny Stitt, Dexter Gordon, Sonny Rollins (všichni saxofonisté), Dizzy Gillespie, Fats Navarro, Miles Davis, Howard McGhee, Kenny Dorham (trumpetisté), JJ Johnson (trombonista), Bud Powell, Thelonious Monk (pianisté), Charlie Mingus, Tommy Potter, Nelson Boyd (kontrabasisté), a dále bubeníci Kenny Clarke, Max Roach, Art Blakey a . Davis začal hrát profesionálně v několika klubech na 52. ulici s Colemanem Hawkinsem a Eddiem „Lockjaw“ Davisem. Nebyl typickým boperem, dost z něj čerpal a byl jím ovlivněn. V roce 1945 poprvé vstoupil do nahrávacího studia, jako člen Herbie´s pole bandu. To byla první z mnoha nahrávek jako sidemana. Točil pro nahrávací společnosti Savoy a Dial. V té době nahradil Dizzyho po jeho odchodu u Charlieho Parkera: „Ale když odešel Dizzy z kapely, Bird chtěl něco jinýho. Chtěl jinej přístup, jiný pojetí trumpety, jinou koncepci a zvuk. Chtěl přesnej opak toho, co dělal Dizzy, někoho, kdo by doplňoval jeho zvuk a vypíchnul ho. Proto si vybral mě.“ 4

3 Matzner, Antonín – Poledňák, Ivan – Wasserberger, Igor a kolektiv autorů: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby – část věcná . Praha 1980, Editio Supraphon, s. 59. 4 Davis, Miles – Troupe, Quincy: Miles – Autobiografie. Praha 2011, Plus, s. 75. 5

V Charlieho kapele zažil neskutečně velké hudební zkušenosti. Působili zde Max Roach na bicí, Al Haig (nahrazen později Sirem Charlesem Thompsonem a Dukem Jordanem) na piano a Curley Russell (později nahrazen Tommy Potterem a Leonardem Gaskinem) na basu. Nahráli společně skladbu Now´s The Time , kde má Davis sólo, to svým charakterem začíná předurčovat již jeho další éru. Už má lehce „cool“ jazzový podtext. Poté měl Parker psychické problémy. Ukázalo se, že nějaký čas bydlel a spolupracoval s Charlie Mingusem a poté odjel na California Tour s Billy Eckstinem, které jej přivedlo v roce 1948 zpět do New Yorku. Davis se pak vrátil do kapely. V kvintetu však rostlo napětí. Parker fetoval a měl nevyzpytatelné chování, několikrát měl konflikt s Milesem, Max Roachem i Dukem Jordanem. V prosinci 1948 se pohádali kvůli penězům a Miles odešel. Poté s Parkerem nahrál několik frekvencí, z nichž je udělaný výběr na albu Bird´s Best Bop on Verve (1953). Po odchodu od Parkera se živil ale spíše jako volný hráč po klubech new – yorské jazzové scény. 2.1 ROZBOR SÓLA VE SKLADBĚ AU PRIVAVE Tato skladba je na albu Parkerovo kvintetu Bird´s Best Bop on Verve , je pátá v pořadí a napsal ji sám leader kvintetu. zahrnuje výběr skladeb natočených mezi lety 1949 a 1953. Parker zde má vedle Roache, Davise, Bishopa a Teddyho Koticka hvězdnou sestavu, a sice ve skladbách Bloomdido a Leap Frog hraje kromě jiných i Dizzy Gillespie a Thelonious Monk. Celá skladba začíná tématem, ve kterém společně hraje trubka se saxofonem. Poté Obrázek 1 přichází Parkerovo sólo, po němž následuje trubkové sólo Milese Davise. Nutno podoktnout, že jde o 12 - ti taktovou bluesovou formu. Celé sólo začíná dvěma takty pauzy. Poté nastupuje Miles s akordickými tóny v kombinaci osminových a čtvrťových hodnot, obohacené občasnými bluesovými tóny (viz obrázek 1). Občas také zazní zvětšená kvarta, jako charakteristický tón lydické stupnice. Druhá a závěrečná forma je více osminově zahuštěná a je postavena opět na bebopové stupnici obohacené o průchodné tóny. Avšak celá forma sóla je spíše postavena na akordových tónech.

6

3. COOL JAZZOVÉ OBDOBÍ Od roku 1948 se Miles Davis vyvíjel vedle kanadského skladatele a aranžéra Gila Evanse. V jeho bytě, suterénu, se scházelo nespočetně moc muzikantů, jako právě Davis, ale i Roach, klavírista John Lewis, baryton saxofonista Gerry Mulligan a jiní. Postupem času se jim přestal líbit bebop a přestali jím býti uspokojováni. Přišel jim až moc zbytečně instrumentálně virtuózní. Jak už bylo řečeno, tehdy vysoká instrumentální vyspělost bebopu dominovala. Evans byl aranžérem orchestru Claude Thornhilla. Zvuk této formace, ale i Duke Ellingtona, byl jasným příkladem, jak si Evans představoval zvuk svého bandu. Bylo to na tu dobu neobvyklé složení včetně tuby a lesního rohu. Davise projekt tak uchvátil, že v něm byl natolik aktivní, až se stal jeho leaderem. Hlavním cílem bylo získat zvuk nejvíce podobný lidskému hlasu a to pomocí dobře a citlivě zaranžovaných skladeb s důrazem na lehkou dobu a krásnou melodickou improvizaci.

Opět nejprve vysvětlení, co znamená pojem cool jazz . Je to styl moderní hudby, která se vytvořila a objevila koncem 40. let 20. století. Oproti bebopu byl více uvolněný, ať už tónově, tak tempem. Převládala střední tempa a sóla byla více melodická. Často využíval formální úpravu a byly v něm využity zkušenosti i z klasické hudby. Byl daleko srozumitelnějším pro běžné posluchače a jeho pohodovější charakter vyhovoval více bělošským hudebníkům. V překladu znamená chladný jazz, avšak doslovný překlad má úplně jiný význam. Tehdy to byl protipól hot jazzu . Takto se označovala hudba 20. až 40. let, která byla hlavně černošská a vyznačovala se svou divokostí a živelností. Takže na opačném pólu stojí klid, odměření, nenáročná melodie, umírnění, netradiční zvuk, tedy cool jazz . Otvíral hlavně do té doby neprozkoumané vlastnosti jazzu, jako lyrické, emoční, poetické atd. Jeho hlavními znaky jsou tichá dynamika, introvertní hraní, emoce, jemný zvuk, dechové nástroje nehrají tolik ve vysokých polohách, diatonika a polyfonie. Byl ovlivněn klasickou hudbou, zejména také bachovskou nástrojovou polyfonií. Využívaly se do té doby netradiční nástroje jako flétna, basklarinet, lesní roh, tuba. Jeho nevzdálenější kořeny jsou již už u Bixe Beiderbecka, kornetisty ze swingové éry a Lestera Younga, tehdy již známého tenorsaxofonisty. Mezi nejvýznamnější představitele se řadí Miles Davis, Chet Baker (trumpetisté), Lee Konitz, Art Pepper, Paul Desmond, , Gerry Mulligan (saxofonisté), dále trombonista Bob Brookmeyer, také pianisté Lennie Tristano, John Lewis, Dave Brubeck. Většina těchto muzikantů byli běloši a pocházeli ze západního pobřeží USA, proto se jejich hudbě říkalo také West Coast Jazz. Milesův nonet měl premiéru v létě roku 1948 díky dvoutýdennímu angažmá v klubu Royal Roost. V úvodu koncertu byl dán důraz hlavně na představení Milese Davise Nonetu, aranžovaným Gilem Evansem, Gerrym Mulliganem a Johnem Lewisem. V kapele byli Miles Davis (trubka), Kai Winding, JJ Johnson (trombon), Junior Collins, Gunther Schuller (lesní roh), Bill Barber (tuba), Lee Konitz (altsaxofon), Gerry Mulligan (barytonsaxofon), Al Haig (klavír), Joe Shulman (kontrabas) a na bicí Max Roach. Kapela hrála aktivně až do konce roku 1949. Při

7 jejím působení se několik lidí vyměnilo. S Milesem zůstal pouze Max Roach, Gerry Mulligan, Lee Konitz a tubista Bill Barber. Přítomnost bílých hráčů doslova štvala některé černošské hudebníky, kteří marně sháněli koncerty. Davis ale kritiku velmi odmítal. Smlouva s Capitol Records poskytla nonetu několik nahrávacích frekvencí. Záznamy, které kapela nahrála, byly vydány v roce 1956 pod názvem alba . Odtud vznikl název cool jazz . Album bylo naprosto přelomové a mělo velký vliv na tehdejší muzikanty a na mutaci cool jazzu . Hodně z něj čerpal právě již zmíněný west coast jazz. Díky tomu v této době, přesněji v roce 1948, dostal Davis nabídku od Duke Ellingtona hrát u něj v kapele, ale odmítl jí s odůvodněním, že se už ubral jiným směrem a chce ho plně následovat. Význam noneta byl jasný. Kritiku větší veřejnosti na tento projekt si vysloužil v pozdějších letech. Nonet nebyl příliš úspěšný po komerční stránce. V roce 1949 přijal nabídku Tadda Damerona jet hrát do Paříže na jazzový festival. Jazz byl pro Francouze něco jako velmi umělecky kvalitního a mimořádného. Ani jednou nezaregistroval prvky hudebního rasizmu. V USA byly v té době rasové předsudky v hudbě velmi časté. Ve Francii se setkal s uměleckou špičkou (Pablo Picasso, Jean Paul Sartre). Při návratu zpět do USA propadl Davis umělecké depresi. Neměl koncerty a chyběla mu partnerka Juliette Greco. Řešení pro tu dobu bylo velmi typické. Začal brát kokain a hlavně heroin. Od roku 1950 až do roku 1953 byl vážně závislý na drogách a stal se pasákem prostitutek. V té době účinkoval hlavně v klubu Birdland a natáčel už hlavně jako leader svého projektu. Poté natočil několik alb pro vydavatelství Prestige a v roce 1952 podepsal smlouvu pro první velkou nahrávací jazzovou společnost, jež měla název Blue Note Records. Z úplné závislosti se dostal až u otce na farmě v St. Louis, kde ho otec zavřel v malém domku a odizoloval ho od zbytku světa, do té doby, než závislost nepřekonal. 3.1. ROZBOR SÓLA A SKLADBY MOVE Skladba Move , na kterou jsem se rozhodl udělat rozbor, je první na albu The Complete Birth of the Cool . Napsal ji Denzil Best a je nahraná v obsazení nonetu. První část alba obsahuje nahrávky z ledna roku 1949 s Gilem Evansem, zato druhá obsahuje nahrávky ze září roku 1948 v Royal Roost v New Yorku. Všechny nahrávky byly předělány jak na mixu, tak na masteringu. Album je jednou z nejvýznamnějších epoch v historii jazzu. Skladba začíná předehrou na 7 taktů, poté nastupuje téma, čítající 8 taktů v repetici, bridge na 8 taktů a návrat zpět na téma, avšak již bez repetice. Téma hrají altsaxofon a trubka. Poté přichází trubkové sólo (viz obrázek 2 5), které je v režii akordických tónů. Davis si zde ze začátku hraje s motivem. Dbá na čistý kulatý zvuk, zejména i v pohybu osminových not, které sólu dominují. V prvních 16 – ti taktech se občas vyskytne v diatonických postupech i nějaký průchodný tón. Následuje bridge se zahuštěním průchodů, dokonce i zastavením se na lydické kvartě. Celé sólo končí v osminových hodnotách založených na průchodných notách. Dále následuje sólo na altsaxofon a poté téma s prodlouženou codou na závěr.

5 Davis, Miles: Birth of the Cool. 2002 Milwaukee, Hal Leonard Corporation. 8

Obrázek 2

.

9

4. OBDOBÍ HARDBOPU Jelikož je období cool - jazzu a hard bopu velice provázané, nezbývá než rozvinout některé z posledních bodů předchozí kapitoly. První polovina roku 1950 byla pro Davise velkou osobní zkouškou. Jak už jsem zmínil, na konci roku 1949 odcestoval do Paříže na turné s kapelou. Tehdy tam s ním odcestoval i bubeník Kenny Clarke, jenž po turné zůstal v Evropě a James Moody. Miles byl fascinován pařížským kulturním prostředím, kde se jako Afroameričan cítil mnohem více respektován než-li v USA. Začal si zde vztah s francouzskou herečkou Juliette Greco. Mnoho přátel, ať už nových ve Francii, ale i starých (Kenny Clarke), se ho snažilo přesvědčit, aby zůstal v Paříži. Davis se ale rozhodl vrátit zpět do New Yorku. Při návratu však cítil uměleckou depresi. Co se týká již zmíněné závislosti na heroinu, hodně to spojoval s hudbou. Nedokázal bez toho hrát a tvořit. Žil noční život kuplíře a podvodníka. V roce 1953 závislost začala zhoršovat jeho herní schopnosti. Během toho heroin zabil některé z jeho přátel (Fats Navarro, Freddie Webster). Při turné v Los Angeles jej zatkli za držení drog a o závislosti se dozvěděla i veřejnost. Po zmíněném vyléčení se ze závislosti, se vyhýbal New Yorku a často koncertoval v Detroitu a na středozápadě, kde bylo těžší drogy získat. Přes všechny osobní zmatky, období mezi roky 1950 – 1954 bylo pro Davise vlastně plodné. Natočil celou řadu nahrávek a spolupracoval s několika známými muzikanty. Hluboce ho ovlivňoval Ahmad Jamal z Chicaga, díky němuž přerušil bebopové vazby. V roce 1951 se Miles setkal s Bobem Weinstockem a podepsal smlouvu s Prestige Records, kde do roku 1954 vydal spousty nahrávek s několika jazzovými komby. Často zde vystupovali Sonny Rollins a Art Blakey. Miles byl po hudební stránce zvláště zamilovaný do Rollinse a snažil se ho dostat, ještě před Coltranem, nastálo do své kapely. Z časových důvodů se to však nikdy nepovedlo. I přesto spolu stihli udělat několik nahrávek, které mají velmi vysokou úroveň a dokumentují Davisův vývoj a styl. Během této doby začal používat dusítko Harmon . Hraje se na něj v těsné blízkosti mikrofonu. Zejména v baladách si vytvořil svůj originální zvuk a rukopis. Když dnes uslyšíte nějakého trumpetistu hrát na toto dusítko, okamžitě vás hned napadne Miles Davis. Nejdůležitější Prestige nahrávky z tohoto období jsou , , Bags' Groove , Miles Davis and the Modern Jazz Giants , a Walkin' . Důležité jsou také nahrávky pro Blue Note a to pět skladeb na Miles Davis Volume 1 . V těchto nahrávkách Davis nastavuje nový styl, a sice Hard Bop . „Hardbop (z angličtiny, tvrdý bop), expresivní, původně výhradně černošský jazzový styl, který navazuje na tvůrčí ideje bopu se zvláštním důrazem na tvůrčí spontánnost a afroamerické tradice jazzu. Vznikl koncem první poloviny 50. let na východním pobřeží USA jako reakce na tzv. west coast jazz (používají se také názvy east coast jazz, neobop).“ 6 Vznikal v klubech v New Yorku, kde černošští muzikanti jamovali. Navazovali na gospel, spirituál, blues a bopově je rozvíjeli. Hudba zněla více do groovu, tvrději. V kontrastu s bebopem používá pomalejší tempa a je zde menší radikální přístup k harmonii a melodii. Často používá populární melodie a standardy

6 Matzner, Antonín – Poledňák, Ivan – Wasserberger, Igor a kolektiv autorů: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby – část věcná . Praha 1980, Editio Supraphon, s. 114. 10 ze sborníků. Také se dost distancoval od cool jazzu díky tvrdšímu rytmu a odkazem na blues. Mezi typické hardbopové hráče se řadí: Miles Davis, , Clifford Brown, Lee Morgan, , Freddie Hubbard, Nat Adderley (trumpetisté), pak Cannonball Adderley, Sonny Stitt, Lou Donaldson, , Sonny Rollins, Dexter Gordon, Benny Golson, , Jimmy Heath (saxofonisté), dále klavíristé Horace Silver, , Red Garland, Thelonious Monk, Bobby Timmons, Tommy Flanagan, poté kontrabasisté , Gene Taylor, Art Davis, Oscar Pettiford, Nelson Boyd a bubeníci Art Blakey, Max Roach, Philly Joe Jones a Art Taylor. Několik odborných kritiků určilo opěrným bodem album Walkin´ natočené pod názvem Miles Davis Sextet . Působí zde Miles Davis na trubku, J.J. Johnson na trombón, Lucky Thompson na tenorsaxofon, dále Horace Silver na klavír, Pearcy Heath na kontrabas a Kenny Clarke na bicí. V říjnu v roce 1955 měl Davis operaci polypů v hrtanu. I když nesměl mluvit, tak se strašně pohádal a přišel trvale o zdravý hlas. Tento problém mu udělal charakteristický chraplavý hlas. Díky tomu byl označován jako „prince of darkness“ v překladu princ temnoty.

4.1 ROZBOR SÓLA VE SKLADBĚ WALKIN´ Walkin´ je album a rovněž i tak úvodní skladba, nahrané na dvě nahrávací frekvence a to 3. dubna 1954 a 29. dubna 1954 pro nahrávací společnost Prestige Records. Napsal ji skladatel Richard Carpenter. Na prvním nahrávání byla sestava v kvintetu včetně Davida Schildkrauta na altsaxofon, zatímco na druhém byl JJ Johnson na trombon a Lucky Thomson na tenorsaxofon. Původní vydání zahrnuje skladbu I´ll Remeber April natočenou v kvintetu. Na druhém vydání už není a je nahrazena skladbou Love Me or Leave Me . K rozboru jsem si vybral trubkové sólo Milese Davise ve skladbě Walkin´. Skladba začíná osmitaktovým intrem. Po zahrání tématu ve 12 - ti taktové bluesové formě a téměř jen v rámci tónů bluesové stupnice, přichází hned trubkové sólo (viz obrázek 3), které je v první formě hráno v rámci diatonických a akordických tónů, s doplněním bluesové stupnice. Nutno však podotknout, že celé sólo se nese hlavně v rámci dominantní bebopové stupnice. Hodnoty jsou nejčastěji osminové a čtvrťové. Převládá zde hlavně melodie, která je v druhé formě okořeněna tenzí zvětšené kvarty, která symbolizuje lydickou církevní stupnici. Stejně přistupuje i k třetí formě, do které použije dominantu se sníženou nónou. Zde však začíná zahušťovat rytmus a objevují se hlavně osminové a triolové hodnoty. Ve čtvrté formě přichází vrchol, ve kterém kombinuje veškeré předchozí prvky, zahuštěné od pátého taktu převážně do šestnáctinových hodnot, kde je hlavně vidět, že hraje v duchu bebopové dominantní stupnice a občas použije průchodné noty. Nejčastěji opět malou nónu. Celé se to uklidní ve formě páté, kde se opět vrací hlavně osminové noty ze začátku v rámci bluesové stupnice a dále opět v rámci bebopové stupnice nebo čistými akordickými tóny. Na závěr v šesté formě dochází k uklidnění, kde se vyskytují kombinace čtvrťových a osminových hodnot, někdy i triol a

11 v poslední formě už můžeme zpozorovat klid a pohyb už jen po akordických a bluesových tónech.

Obrázek 3

12

5. PRVNÍ VELKÝ KVINTET A SEXTET Po návratu do New Yorku se Miles Davis cítil více zdráv. V létě 1955 hrál Davis na Newport Jazz Festivalu. Měl zde velký úspěch, byl velice obdivován. Mnoho kritiků toto vystoupení označilo jako „Návrat Milese Davise“. Zejména sólo ve skladbě ´Round Midnight okouzlilo řadu posluchačů festivalu. Tam ho oslovil George Avakian z . Přišel s nabídkou, zda by mohl pro jeho vydavatelství vytvořit stálou kapelu. Miles na to kývl a založil svůj první velký kvintet. Vedle sebe zde měl Sonnyho Rollinse na tenorsaxofon, Reda Garlanda na klavír, Paula Chamberse na basu a Phillyho Joe Jonese na bicí. Na podzim však odešel Sonny Rollins. Chtěl se vypořádat jednou pro vždy s heroinem a poté nastoupil do hardbopové kapely Clifforda Browna a Maxa Roache. Philly Joe Jones mu doporučil, aby jej nahradil Johnem Coltranem. Kapela hrála repertoár opřený o bebop. Obsahoval standarty z Great American Songbook. První velký kvintet měl být jedním z hlavních hardbopových těles té doby. Vedle něj to byli Brown – Roach kvintet a Jazz Messengers. Pro Columbii nahráli debutové album ´Round About Midnight a také několik dlouhých frekvencí pro Prestige Records, které byly uceleny do pěti alb, shromážděných na Legendary Prestige Quintet Sessions (alba Relaxin' with the , Steamin' with the Miles Davis Quintet , Workin' with the Miles Davis Quintet a Cookin' with the Miles Davis Quintet ). Kvintet zažil první pauzu v roce 1957, po sérii osobních problémů. Jejich původ viděl Davis v závislosti členů kapely na drogách. Miles hrál občas v Café Bohemia, kde s ním občas hrál saxofonista Sonny Rollins a bubeník Art Taylor. Poté odjel podruhé do Francie, kde nahrál hudbu k filmu Louise Malleho a to k snímku Ascenceur pour l´échafaud (Výtah na popraviště). Tento soundtrack nahrál s muzikanty Pierrem Michelotem, Barneym Wilenem, René Urtregerem a svým krajanem žijícím ve Francii Kenny Clarkem. Průběh nahrávání měl inovační postup. Miles nahrával, aniž by měl nějaký písemný materiál. Kapela sledovala film a na základě toho hrála a improvizovala. Dále zde také slyšel kapelu Ballets Africains z Guineje, kde dominovala jako nástroj kalimba. Tato hudba vyvolala u Davise zájem o modální hudbu. Hudba hrála celou dobu na jednom akordu a v improvizaci šlo použít rovnocenně jakékoliv tóny, včetně disonancí. Při podobném přístupu, ale s jazzovou rytmikou, pomalu přicházel na nový směr jazzu, a sice modální jazz . Po návratu zpět do New Yorku se opět věnuje práci s kvintetem. V roce 1958 rozšířil kvintet na sextet o Cannonballa Adderleyho na altsaxofon. Mezitím se Coltrane dostal ze závislosti na heroinu. Angažoval pianistu Theloniouse Monka pro jeho tvůrčí schopnosti a také vzal zpět Phillyho Joe Jonese na bicí. Společně natočili album Milestones. Toto album již předznamenávalo směr, jakým se chystal v budoucnosti ubírat. Téměř okamžitě po natáčení vyhodil Reda Garlanda, kvůli osobním sporům, krátce na to Jonese, aby je pak v roce 1958 nahradil Billem Evansem a stejně tak Jimmym Cobbem na bicí. Evans byl mladý bělošský pianista s klasickým zázemím. Začal rok, díky němuž kapela hrála hodně koncertů a hodně toho procestovala. Výsledkem tohoto je album , známé jako 58 Sessions. Evans měl jedinečný originální přístup k hudbě. Jeho impresionistický styl a výborné hudební myšlenky Milese uhranuly.

13

Evansovo působení v kapele trvalo však pouze osm měsíců. V roce 1959 byl nahrazen, přišel pianista Wynton Kelly. Přinesl do kapely více swingování a bluesu na rozdíl od Evansovo jemného hraní. Tato parta, vepředu s Davisem, Coltranem a Adderleym, pak natočila ale opět s Evansem, který se vrátil jen na nahrávání, album Kind Of Blue . Bylo považováno za jednu z nejvýznamnějších, nejvlivnějších a nejpopulárnějších nahrávek v celém jazzu. Stalo se v podstatě symbolem modálního jazzu . V září roku 1959 opustil kapelu Adderley z profesních důvodů. Chtěl jít ve svých stopách a budovat svou vlastní kariéru. Vrací se tedy obsazení kvinteta. Na jaře roku 1960 odchází ale také i John Coltrane. Prozatím ho nahrazují Jimmy Heath a Sonny Stitt. 5.1 MODÁLNÍ JAZZ Výstižnou definici pojmu modální jazz nabízí kniha jazzového teoretika Marka Levina The Jazz Theory Book a v českém překladu tedy definice modálního jazzu zní: „Málo akordů, hodně prostoru.“ 7 Ovšem je potřeba podívat se ještě o něco zpět. V roce 1953 napsal pianista George Russel knihu Lydian Chromatic Concept of Tonal Organization . Tato publikace v podstatě otevřela dveře k jinému přístupu a stala se základem nové improvizační metody. Je jakýmsi počátkem modálního jazzu. Kořen slova tvoří slovo modus. Ve smyslu tónové řady může mít několik významů. Prvním rozumíme využití „církevních“ módů a to stupnic od jednotlivých tónů v rámci durové stupnice. Dále to může být také libovolně seřazená řada tónů po sobě jdoucích. Základní tón, jako centrum tóniny, nahrazuje originální řada tónů. Toto můžeme najít v experimentování s celotónovými stupnicemi např. u Clauda Debussyho, Modesta Petroviče Musorgského nebo u Nikolaje Rimského – Korsakova. Třetím významem je řada tónů odvozená ze stupnice základní. Pro příklad můžeme použít například zmenšenou stupnici, kde se střídají tón s půltónem a naopak. Nebo také si vezměme, že dórská stupnice je prvním modem jónské durové stupnice. Principy modálního jazzu sahají dál přes oceán. Podobnými přístupy jsou řazeny k indické klasické hudbě. Indická a vůbec orientální hudba se začala více propojovat. Jazz začal být světovým uměním, využívajícím prvky z celosvětové kultury. První záblesky modálního přemýšlení se začaly objevovat již okolo roku 1945. Vyspělí jazzoví hráči poslouchali evropskou klasickou hudbu a studovali partitury klasických skladatelů. Jedním z prvních byl Lester Young. Nosnými osobnostmi tohoto stylu se stali Bill Evans, John Coltrane a Miles Davis. Na závěr této podkapitoly uvedeme některé osobnosti modálního jazzu. Byli jimi Miles Davis, Freddie Hubbard (trubka), Cannobal Adderley, John Coltrane, , , George Colemann (saxofon), dále klavíristé Bill Evans, McCoy Tyner a , kontrabasisté , Paul Chambers, Jimmy Garrison, Rennie Workman a bubeníci Philly Joe Jones, , a .

7 Levine, Mark: The Jazz Theory Book . Petaluma 1995, Sher Music, s. 29. 14

5.2 KIND OF BLUE V březnu a dubnu roku 1959 Davis natočil se svým sextetem dílo, které je považováno za jeho vrcholné, album Kind of Blue . K tomu si zavolal Billa Evanse, který už v té době působil se svým triem. Miles se s Billem opět setkali v bandu, i když tam hrál už Wynton Kelly, protože hudba, kterou přesně Miles vyžadoval, byla přesně šitá na míru právě Evansovi. Kelly je pouze ve skladbě . Davis s Evansem studovali knihu George Russella. Miles s ním dokonce komunikoval už před albem Birth of the Cool . Skladby So What a jsou nahrány v obsazení sextetu a muzikanti je měli možnost hrát na koncertech před natáčením. Ostatní skladby přinesl Davis s Evansem přímo na nahrávání, takže je ve studiu muzikanti viděli poprvé. Bylo to z důvodu toho, aby měli čistou hlavu a mohli čerstvě improvizovat. Kind of Blue se ukázalo jako nesmírně vlivné a populární dílo. Je nejprodávanějším albem všech dob a bylo certifikováno jako 4 násobně platinové, neboť se prodalo přes 4 miliony kopií. V prosinci 2009 americká Sněmovna reprezentantů prohlásila album za národní poklad.

5.2.1. ROZBOR SKLADBY A SÓLA SO WHAT Skladba So What je první na albu Kind Of Blue (1959). Na něm účinkují Miles Davis (trubka), John Coltrane (tenorsaxofon), Bill Evans (klavír), Paul Chambers (kontrabas) a Jimmy Cobb (bicí). Ve skladbě Freddie Freeloader je na piano tehdejší stabilní hráč kvintetu Wynton Kelly místo Evanse. Skladba So What je v obsazení sextetu. Na altsaxofon je Cannobal

Adderley. Obrázek 4 Skladba má klavírní intro s kontrabasem, něco na styl rubata 8. Poté kontrabas nastoupí s tematickou linkou a dechové nástroje odpovídají. Forma je 2 x 8 taktů v znějícím D moll, poté modulace do Es moll na dalších osm taktů a na závěrečných osm taktů se vrací do D moll. Miles se zde ukazuje jako profesionální melodický hráč (viz obrázek 49). Skladba má modální charakter postavený na D a Es dórské. Sólo má pozvolný vývoj k melodickému vrcholu, a pak se vrací opět do charakteru, jako na začátku.

8 Rubato – hudební označení pro tempo. Dle uvážení sólisty je zrychlováno, zpomalováno, více expresivní nebo rytmické. 9 Brown, Robert, John (transkripce): Jazz volume 2. 1987 London, Warner Bros, s. 21. 15

5.3 ZÁVĚREČNÉ FORMOVÁNÍ KVINTETA V srpnu roku 1959 se Miles Davis Quintet objevil v new-yorském nočním klubu Birdland. Když se po nahrávání šel projít ven, zapletl se do incidentu s policisty, byl zatčen a odvezen do vězení. Byl neprávem obviněn za napadení důstojníka. V říjnu byl poté zproštěn obvinění a v lednu následujícího roku osvobozen. „Tenhle incident mě ale navždycky změnil. Stal jsem se daleko zahořklejší a cyničtější, než bych normálně byl“.10 Na jaře roku 1960 Davis přesvědčil Coltrana, aby jel na poslední evropské turné se svou kapelou. Coltrane pak odešel kvůli seberealizaci se svým kvartetem, i když hrál i Milesovy skladby dál, ale ve svém kvartetu. Po Coltranovi zkoušel Miles hledat další saxofonisty. Zkoušel Jimmyho Heatha, Sonnyho Stitta a Hanka Mobleyho. To spíš ale bylo tápání a takové nepřímé čekání, jak se později ukázalo, na Wayne Shortera, který měl angažmá v Jazz Messengers Arta Blakeyho. V roce 1963 odchází Wynton Kelly, Paul Chambers a Jimmy Cobb. Milesovi tudíž odešla celá rytmika. Ten však neváhal a dal se do práce, aby dal dohromady novou kapelu. V roce 1963 nahráli na jaře Davis, Ron Carter, George Coleman a další muzikanti první polovinu alba, aby o pár týdnů později usedl za bicí teprve sedmnáctiletý Tony Williams a za piano Herbie Hancock. Brzy Davis s Colemanem a novou rytmikou zaznamenali skladbu . Rytmika si neskutečně sedla a sehrála se. Rychlý vývoj této kapely můžeme sledovat prostřednictvím alb Seven Steps to Heaven (natočené v Evropě v červenci 1963), My Funny Valentine (únor 1964) a Four and More (únor 1964). Kvintet hrál v podstatě repertoár podobný bebopovým melodiím a standardům, který dříve Davis hrál, ale používal v něm větší rytmickou svobodu a rostoucí strukturu. Dalším prvkem bylo rychlé tempo, tzv. up tempo. Na jaře roku 1964 opustil Coleman kapelu a na návrh Tonyho Williamse byl nahrazen avantgardním saxofonistou Samem Riversem. Ten byl v kapele krátce, avšak nahrál s kvintetem album (červenec 1964). Do konce léta Miles přesvědčil Wayne Shortera, aby opustil Jazz Messengers a začal hrát v jeho kvintetu. Shorter se stal hlavním skladatelem kvintetu a jeho skladby Footprints nebo Nefertiti se staly standardy. První oficiální nahrávka byla (září 1964).

10 Davis, Miles – Troupe, Quincy: Miles – Autobiografie. Praha 2011, Plus, s. 264. 16

6. NAHRÁVÁNÍ A SPOLUPRÁCE S GILEM EVANSEM Miles Davis se neangažoval jen v rámci svého kvintetu a sextetu, ale spolupracoval na několika nahrávkách opět s Gilem Evansem. Přesně to bylo mezi lety 1957 – 1963. Znovu zde máme jasný důkaz toho, jak Davis působil na více frontách najednou. Jeho provázanost napříč styly byla jedinečná. Vedle trubky hrál také na křídlovku. První album s názvem Miles Ahead (1957) ukázalo, jak lze klasicky novátorsky zaranžovat big band a vytvořit nový zvuk. K tomu vévodí sólová trubka a křídlovka. Skladby včetně The Duke od Dave Brubecka nebo The Maids of Cadiz od Léa Delibese byly prvním signálem, že big band lze ovlivnit evropskou klasickou hudbou. Vedle toho byly hlavním charakteristickým rysem orchestrální pasáže, jež vytvořil Evans mezi jednotlivými částmi, které každou z nich uvádí a díky nimž hladce přechází do další skladby. V big bandu hrály vedle klasických jazzových nástrojů tuba, lesní rohy, basklarinety, klarinety, hoboje a flétny. Celkem se jednalo o 19 – ti členný orchestr. V roce 1958 čekal Davise a Evanse další úkol. Měli zaranžovat a nahrát operní dílo Geoge Gershwina Progy a Bess. Zde dokonce byli 3 členové Milesova sextetu, a sice Cannoball Adderley, Philly Joe Jones a Paul Chambers. Davis chtěl na toto nahrávání osvědčené a prověřené hráče. K tomu se v tomto roce oženil s Frances Taylor. Jejich manželství trvalo přes 10 let a bylo provázeno častým hádáním se a domácím násilím. Další album , které vznikalo v letech 1959 – 1960 představovalo skladby soudobého skladatele Joaquina Rodriga a Manuela de Fally. K tomu byly i vlastní skladby Gila Evanse, ovšem s příchutí právě Španělska. Další album Miles Davis in z roku 1961 zahrnuje vedle Evansových kompozic a aranžmá i Rodrigovu skladbu Concierto de Aranjuez. Poslední společné nahrávací frekvence Davise a Evanse vyústily v roce 1962 v rámci alba Quiet Nights. Bylo zde několik rytmů bossa novy. Tato deska byla vydána v rozporu s oběma aktéry. Evans obvinil nahrávací společnost, že použili jen polovinu jeho věcí na albu. Davis se zase pohádal s producentem Teo Macerem a spolu nemluvili přibližně dva roky. To bylo naposledy, kdy oficiálně točili album. Později uvedl Davis: „Mám pocit, že můj nejlepší přítel byl Gil Evans.“ 11

6.1. DÍLO PORGY AND BESS Příběh je velice dlouhý, složitý, drsný a neukončený. Premiéra zazněla v roce 1935. Zavádí nás na americký venkov do Charlestonu v Jižní Karolíně v roce 1920, kde krásná černoška Bess žije s manželem. Jednoho dne ho někdo zavraždí a právě Bess je obviněna celou vesnicí z vraždy. Absolutně nikdo jí nevěří, každý jí dělá ze života peklo až na mrzáka Porgyho, který ji tajně miluje a zastává se jí. Poté Bess potká dealera kokainu a uteče s ním do New Yorku, Porgy jí následuje a tímto dílo končí. Dílo se skládá z třinácti částí a to The Buzzard Song, Bess, You Is My Woman

11 Davis, Miles – Troupe, Quincy: Miles – Autobiografie. Praha 2011, Plus, s. 452.

17

Now, Gone; Gone, Gone, Gone; Summertime; Oh Bess, Oh Where's My Bess? ; Prayer (Oh Doctor Jesus); Fisherman, Strawberry and Devil Crab; My Man's Gone Now, It Ain't Necessarily So, Here Come De Honey Man, I Wants to Stay Here , There's a Boat That's Leaving Soon for New York.

Jak už bylo zmíněno, Gil Evans v podstatě změnil zvuk tak, že využíval společně s tradičními big - bandovými nástroji, což byly trubky, saxofony, trombony, bicí, piano a kontrabas, nástroje symfonické. V instrumentačním obsazení tedy byly již zmiňované trubky, trombony a alt saxofon, avšak dále také klarinet, rovněž i basový, poté lesní rohy, flétny, pikola a tuba. Díky tomu byl přirovnáván ke Stravinskému, neboť psal velice podobně, avšak své aranžmá aplikoval na big – band. Dle partitury tak často společně hráli v sekci alt saxofon společně s třemi basklarinety, např. v části Gone , mimo jiné jediné autorské věci Evanse, který také celé dílo dirigoval. Často se objevuje obsazení 4 trubky, 4 trombóny, 3 lesní rohy, altsaxofon, klarinet, flétny, kontrabas a bicí. Je zřejmé, že do klasického osazení big – bandu má toto velice daleko. Co se týká obtížnosti samotných partů, dá se říct, že každý part byl virtuózní. Například leader trumpetové sekce Ernie Royal má v části Gone poslední tón znějící G3, což je o sextu výše, než-li klasický psaný rozsah. Nakonec i kvalita nahrávky nám to dosvědčí. Vzhledem k finančním potížím, měli Evans s Davisem k dispozici jen 4 nahrávací frekvence, tudíž občas slyšíme v nahrávce chyby. Miles Davis jako sólista využívá vedle trubky také křídlovku. Improvizace je založená na modalitě a často se objevují improvizační plochy.

6.1.1. ROZBOR SÓLA A SKLADBY SUMMERTIME Skladba Summertime , která obletěla mnohými směry svět a interprety od operní scény, přes Louise Armstronga, Milese Davise a další, v dnešní zejména jazzové sféře, vychází z černošských kořenů. Základní forma je téma, přejaté z opery, na které navazuje improvizace samotného Davise. Jeho přístup je, jak už bylo zmíněno dříve, modální. Avšak věnujme pár vět k tématu. Téma má 16 taktů, přičemž vychází z „bluesové dvanáctky“, což je 12 - ti taktová forma vycházející z Blues, založená na třech motivech. Summertime obsahuje 4 motivy. Tři různé, přičemž první se opakuje mezi druhým a třetím, čili: Motiv 1, Motiv 2, Motiv 1, Motiv 3. Zde jasně vidíme, že pokud bychom ubrali Motiv 1, dostaneme se do 12 - ti taktového blues. Za povšimnutí stojí také důkaz modality v sekci lesních rohů (viz obrázek 512 ). Proti motivu od prvního taktu se nám jasně ukazuje, že najednou na akord Es Moll 7 máme porušení aiolského módu, pro tehdejší dobu Obrázek 5 pravidlo, a nahrazení módem dórským. Skladba není zakončená tématem, jakožto bylo v této době zvykem, avšak dlouhým tónem

12 Evans, Gil – Davis, Miles: Porgy and Bess . 1959 New York, Columbia, s. 2. 18

Davise na závěr improvizace a zpomalením big – bandu. Davis zde pro charismatický výraz používá dusítko nazývané Harmon . V celém sóle se drží C dórského módu (viz obrázek 6). Hraje tak, aby tvořil hladkou a pěknou melodii, která je předem zaznamenaná z velké části v partu již od Gila Evanse.

Obrázek 6

6.1.2. ROZBOR SÓLA A SKLADBY GONE Části Gone věnuji pozornost, neboť je jediná, kterou Evans zkomponoval sám. Úvodní předehra má 15 taktů a v nich se opakují několikrát 4 – taktové motivy tutti. Po třetím, Obrázek 7 vystřídaném sólovou trubkou s dřevěnými nástroji, nazvané v partituře „Little Band“ (viz obrázek 8 13 ), nastupuje druhá část, která má variační charakter části první, avšak je zkrácená. Pak nastupuje 16 - ti taktové téma v akordu C7, vystřídané další variací úvodního tutti motivu. Skladba pak přechází pomocí čtyřtaktového mezidílu + čtyřtaktového bubenického sóla do G moll. Zde můžeme slyšet další důkaz z modálního jazzu. Davis zde improvizuje na plochu jednoho módu, resp. bluesové stupnice (viz obrázek 7 14 ). Na závěr je další rytmická citace úvodního tématu s přistavěnou čtyřtaktovou prodlevou na závěr, ukončenou v posledním přidaném taktu na druhou dobu.

13 Evans, Gil – Davis, Miles: Porgy and Bess . 1959 New York, Columbia, s. 5. 14 Evans, Gil – Davis, Miles: Porgy and Bess . 1959 New York, Columbia, s. 1. 19

Obrázek 8

20

7. DRUHÝ VELKÝ KVINTET Pojďme se ale vrátit zpět ke konci prvního velkého kvinteta. Jak bylo zmíněno, po odchodu Kellyho, Chamberse a Cobba se kapela přeformovala do obsazení, ve kterém tedy byl Miles Davis, Wayne Shorter, Herbie Hancock, Ron Carter a Tony Williams. Tehdy byl rok 1964 a šlo o poslední z jeho akustických kapel. Tehdy mezi publikem, ale i muzikanty získala označení jako „ Druhý velký kvintet “. Jejich první album E.S.P. (1965) se skládalo právě z těchto hráčů. V roce 1965 vyšla také nahrávka The Complete Live At The Plugged Nickel 1965 , která zaznamenávala dvě vystoupení tohoto seskupení z Chicaga. Oproti studiovým nahrávkám hrají spíše především standardy a bebopové melodie. Některé skladby jsou podobné jako v dřívějších letech, zejména okolo roku 1950, ale většinu z nich hraje ve velice rychlých tempech, některé „úlety“ v rámci melodií vytvářejí velké napětí. Celkově se tak dá říci, že tyto živé koncerty jsou velmi radikální a předznamenávají pozdější studiové nahrávky. Tato nahrávka nebyla nikdy v 60. letech vydána, až pak v Japonsku v pozdních 70. letech a poté jako dvojalbum v USA a Evropě v roce 1982.

Následovala série studiových nahrávek, a sice (1966), Sorcerer (1967), Nefertiti (1967), (1968) a (1968). Přístup kvinteta k improvizaci byl spíše známý jako „time no change“ nebo „freebop“. Opustili totiž změnu akrodů, která byla základem pro bebopový a modální přístup. V podstatě se zde začínaly projevovat prvky free jazzu .

V Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby je pojem definován takto: „Free jazz je souhrnný pojem pro vnitřně značně diferenciované experimentální projevy současných avantgardních hudebníků (příležitostně se užívá také názvů abstract jazz, new jazz, new thing, new wave, dnes nejčastěji avantgardní jazz). V užším smyslu označení značně exaltovaného jazzového slohu, vzniklého na rozhraní 50. a 60. let, pro který je příznačné zcela nové pojetí organizace zvukového materiálu, čerpající místy z estetických postulátů a formotvorných postupů soudobé Nové hudby.“ 15 Společným rysem bylo znepokojení s omezeními v bebopu, hardbopu a modálním jazzu. U free jazzových průkopníků byla tendence odhodit dosud neměnné vlastnosti jazzu, jakými jsou pevné změny akordů a tempa. Obvykle byl považován za experimentální a avantgardní. Často se ale také koncipoval jako pokus o návrat jazzu k jejímu původnímu, jednoduchému pojetí, dále k náboženským kořenům a ke kolektivní improvizaci. Tento styl je silně spojený s inovací jazzu z 50. let od Ornette Colemana, Cecil Taylora a pozdější éry Johna Coltrana. Dalšími významnými průkopníky byli Charles Mingus, Eric Dolphy, Albert Ayler, Archie Sheppa, Joe Maneri a Sun Ra.

15 Matzner, Antonín – Poledňák, Ivan – Wasserberger, Igor a kolektiv autorů: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby – část věcná . Praha 1980, Editio Supraphon, s. 104.

21

Davise free jazz příliš nebavil a navíc neměl rád ani hudbu Ornette Colemana. Chyběla mu v tom lyričnost, melodie, nedalo se to zazpívat. Avšak aniž by chtěl, tato hudba jej nepřímo ovlivnila tím, že v šedesátých letech dával hudebníkům ve svých kapelách daleko více prostoru a možnosti vyjádřit jejich plnou osobnost.

Zmiňme ještě jednou album Nefertiti. Zde byla většina skladeb od Shortera a zbytek od dalších členů kapely. Začalo tím autorské formování Milesovo kapel v pozdějších letech. V roce 1967 začala kapela hrát hlavně také živé koncerty jako dlouhé části, v nichž jednotlivé skladby přecházely do další bez pauzy mezi nimi. V podstatě jen melodie vymezovala části skladeb. Davisovy kapely pokračovaly tímto stylem interpretace až do roku 1975, kdy Miles Davis oznámil odchod do důchodu. Na alba Miles in the Sky a Filles de Kilimanjaro postupně přidal elektrickou baskytaru, elektrickou kytaru a elektrické piano a ukázal další směr, kterým se poté ubíral. Začal také postupem času (ke konci 60. let) pracovat s více rockovými, soulovými nebo funkovými rytmy na svých záznamech. V době, kdy se natočilo album Filles de Kilimanjaro, odešel basista Ron Carter a pianista Herbie Hancock. Nahradili je basista a pianista . Ovšem Hancock a Carter občas nahrávali s Davisem ve studiu dále. Počátkem roku 1969 odešel také Tony Williams, aby mohl formovat svůj vlastní projekt. Své působení ukončil deskou (1969). Davis se dále formoval k elektrické hudbě a do stylu . Výsledkem bylo studiové dvojalbum (1970). Většina skladeb na tomto CD je napsána právě Milesem Davisem. Hráči hrající na těchto posledních nahrávkách ( In a Silent Way a Bitches Brew ), vytvořili později své jazz fusionové projekty a pokračovali dál v Davisově odkazu. Jde především o Wayne Shortera a Joe Zawinula s kapelou Weather Report , dále John McLaughlina a s kapelou Mahavisnu Orchestra , také Herbie Hancock a Bennie Maupin s Headhunters a v neposlední řadě také Chick Corea a Lenny White s .

7.1. ROZBOR SÓLA A SKLADBY FREEDOM JAZZ DANCE Tato skladba byla nahrána na albu Miles Smiles, vydaném roku 1967 nahrávací společností Columbia Records. Natočeno bylo již ale 24. a 25. října 1966. Skladatelem této předposlední písně na albu je Eddie Harris. V této nahrávce hraje vedle Davise také Wayne Shorter, Herbie Hancock, Ron Carter a Tony Williams.

Skladba začíná intrem na osm taktů v rytmickém triu, poté nastoupí téma trubky a tenorsaxofonu, které má délku šestnáct taktů v repetici, poté nastupuje trubkové sólo. Skladba je celou dobu na akord Bb7#9 . Z počátku si Davis často hraje s motivem a v občasné lehké intervalové improvizaci (viz obrázek 9). Využívá rytmické variace motivu a pomalu začíná vybočovat z tóniny. V polovině sóla přidá na striktním tvrdém frázování a vybočování motivu mimo tóninu. Končí v kombinaci motivické a intervalové improvizace a na úplný závěr hraje jednoduché a krátké

22 fráze, avšak v plné síle a ostrosti. Po něm přichází sólo na tenorsaxofon, dále na piano, ke kterému se na konci sóla přidá kontrabas, a pomocí střídání se přejde do závěrečného tématu. Téma je opět v repetici a coda jde opět v triu do ztracena.

Obrázek 9

Pojďme si ještě před následující částí vysvětlit pojem jazz fusion (v češtině jazzová fúze) . Jazz fusion, fusion nebo jazz rock jsou varianty nového hudebního žánru. Vyvinul se z mixu funkových a R&B rytmů a zesílení elektrických efektů především z rockové hudby. Jedná se především o instrumentální skladby s pevnými tempy, jazzovými průchody. Většinou také tyto skladby obsahovaly skupinovou improvizaci, která byla často doplněná zvukem větru a plechu. Vznikl okolo 60. let 20. století. Synonymem pro termín „jazz fusion“ je často používán termín „jazz rock.“

23

8. ELEKTRICKÉ OBDOBÍ Davisovy vlivy v 60. letech se přenesly na acid jazzové, rockové a funkové umělce jakými byli Sly and the family Stone , a , s nimiž se později setkal pomocí Betty Marbryové, funkové zpěvačky a druhé Milesovo manželky. S tou však vydržel ve svazku manželském pouze jeden rok. Toto období vyžadovalo přizpůsobení se kapely tehdejší době. Davis se tedy adaptoval pomocí elektrických nástrojů, jak při živých vystoupeních, tak i ve studiu. V době nahrávání alba In a Silent Way rozšířil svůj kvintet o hráče na elektrické nástroje. Přišel Chick Corea na elektrické klávesy a John McLaughlin na elektrickou kytaru. Za odchozího Tonyho Wiliamse přišel na bicí Jack DeJohnette, jehož po šesti měsících doplnili kolegové a Bennie Maupin na albu Bitches Brew . Toto album získalo zlatý status v roce 1976 a mělo obrovský prodej. Již zmíněná alba In a Silent Way a Bitches Brew byla mezi prvními fúzemi jazzu a rocku. Byla komerčně úspěšná. Charles Lloyd a velmi propagovali tento hudební žánr a tak se stal známý jako jazz - rock fusion. V tomto období koncertoval Davis se Shorterem, Coreou, Hollandem a DeJonettem. Repertoár kapely byl založen na těchto dvou albech, skladbách kvintetu z šedesátých let a příležitostně i standardech. Jeho vystoupení a natáčení během této doby byla popsána fanoušky jako „space music.“ Hudební kritik Leonard Father a Paul Buckmaster to popsali jako hudbu, která má hodně změn nálad, je těžká, tmavá, intenzivní a rozhodně vesmírná. Skladby byly natáčeny přímo, hned a někdy trvaly až 20 minut. Poté je díky kapacitě tehdejších nosičů editoval Davis se svým producentem Teo Macerem a na základě některých nosných melodií z nich tvořil konečná témata. Byla používána technika, jako multitracking 16 , smyčky a další editační techniky. Právě i od dob alba Bitches Brew mají obaly alb více tématiku psychedelického umění nebo pohyby černé síly. V této době vznikly nahrávky jako Live At The (březen 1970): It´s About That Time (březen 1970), Black Beauty (duben 1970), a : East (červen 1970). V prosinci roku 1970 Davis natočil album Live – Evil a k tomu přeměnil kapelu na mnohem více funky orientovanou. Začal aplikovat na jeho trubku efekt wah – wah 17 . Do kapely vzal Garyho Bartze (saxofon), Keitha Jarretta (elektrické klávesy) a Michaela Hendersona (baskytara a zpěv). Často tuto sestavu nazýval jako Cellar Door Band , název odvozen od jména klubu ve Washingtonu, kde vznikly živé nahrávky. V tom samém roce Miles přispěl k natočení dokumentu o americkém boxerovi těžké váhy Jacku Johnsonovi. Davis se dlouze zabýval jeho příběhem, až vzniklo album Jack Johnson (1971) . Obsahovalo dvě dlouhé pasáže, kde působili muzikanti jako John McLaughlin, Sonny Sharrock, Herbie Hancock a bubeník Billy Cobham. Poté Cobham a McLaughlin založili v roce .

16 Multitracking - způsob záznamu zvuku, který umožňuje samostatné nahrávání více stop do jednotlivých kanálů. 17 Wah – wah - je efekt, který napodobuje slovo „wah“, a který svou rezonancí šíří expresivitu 24

V roce 1972 poznal Davis hudbu Karl – Heinze Stockhausena. Tento moment vedl k období nového tvůrčího zkoumání. Také chtěl dělat hudbu hlavně pro mladé afroamerické publikum. Album On Corner (1972) mísí tradiční jazzový styl, který celý život hrál, s funky rytmem. Na albu působí saxofonista . Kritici toto album nedokázali nikam zařadit, dokonce i Davis si stěžoval, že díky neschopnosti kategorizovat nemohlo být album nikdy populární. Nahrávací společnost Columbia situovala prodej na starší jazzové posluchače, aniž by respektovala záměr Davise prodávat jej mladé generaci. Po natáčení sestavil novou kapelu pouze z Carlose Garnetta, Michaela Hendersona, bubeníků Mtumea a Al Fostera, dále kytaristy Reggie Lucase, hráče na tablo a sitaristy Khalil Balakrishna. Zvláštní na tom bylo, že nikdo z těchto lidí v nové kapele nebyl originálním jazzovým hráčem. Hudba byla rytmicky hustá a místo sól byly více zahuštěné rytmické plochy. Kapela zaznamenala v tehdejší Philharmonic Hall v New Yorku album In Concert (1972) . Davis nebyl spokojen a roku 1973 se kapela ustálila během příštích dvou let do sestavy Davis, Lucas, kytarista , který přichází, dále Henderson, Mtume a Foster. Občasným hostem byl saxofonista , ale v roce 1974 byl vyměněn Sonny Fortunem. Na dvojalbu Big Fun (1974) jsou nahrány čtyři dlouhé improvizace, nahrané mezi rokem 1969 a 1972 a rovněž tak také na albu (1974), kde jsou nahrávky z předchozích pěti let. Skladba He Loved Him Madly na zmiňovaném Get Up With It , byla jedna z nejoblíbenějších a byla poctou pro Duke Ellingtona. V těchto letech, přesně 1974 a 1975, s vydavatelstvím Columbia natočil 4 živé koncerty, které byly vydány jako dvojalba. Byla to , AghaRTA a Pangaea. Prvně zmiňovaný je natočený v New Yorku v roce 1974 a ostatní v únoru roku 1975 v Osace. LP AghaRTA se dalo tehdy koupit jen v USA a Pangaea, Dark Magus byly povoleny ze začátku jen v Japonsku. Všude můžeme slyšet dvě elektrické kytary, ovlivněné tzv. „Hendrixovým“ zkreslením, elektrickou baskytaru, bicí, saxofony a Davise s elektrickou trubkou a hrou na klávesy. Všechna zmiňovaná alba byla natočena v rozmezí posledních pěti let. Poté začal Davis prožívat hlubší osobní i zdravotní krizi, znovu se uchýlil k alkoholu a drogám. V tu ránu nastala kritika po celém světě. Po Japonském turné v roce 1975 byl Davis blízko fyzickému zhroucení. Bohužel to vše začal opětovně řešit alkoholem a kokainem. Po koncertě v červenci toho roku na Newport Jazz Festivalu v Avery Fisher Hall v New Yorku se stáhl do ústraní veřejnosti téměř na 6 let. Gil Evans řekl: „ Jeho organismus je unavený. A potřebuje pauzu od veškeré hudby, do které za posledních 35 let přispíval.“18 V jeho memoárech Davise popisuje jako charakteristicky upřímného, který se sám v tomto stavu popisoval jako poustevník, jako otrok v jeho domě, který se léčí ze závislosti na drogách a sexu. V roce 1976 časopis oznámil jeho konec. I když přestal pravidelně hrát na trubku, ve skládání pokračoval dál. Dokonce udělal 3 natáčecí pokusy, které se ale nepovedly a zůstaly nevydané. V roce 1979 se umístil mezi prvními desíti trumpetisty podle časopisu Down Beat Magazine.

18 Crease, Stein, Stephanie: Gil Evans - Out of the Cool – His Life and Music. Chicago 2001, Chicago Review Press, s. 93. 25

Nakladatelství Colombia vydávalo jeho alba v kompilacích se záznamy z alternativních snímků, aby splnily smluvní závazky. Davis v té době šel po fúzích, které by se daly vytvořit a byly by 10 let dopředu nadčasové. Když se ve svém hudebním důchodu objevil na scéně, silně ovlivnil mladé skladatele v oblasti New Wave a také zpěváka a kytaristu Prince. 8.1. ROZBOR SÓLA A SKLADBY MAIYSHA Maiysha je jedna ze sběru skladeb nahraných v letech 1970 a 1974 na dvojalbu Get Ut With It . Je zde velké obsazení, čítající přes 20 hudebníků. Tato skladba je v obsazení Miles Davis (trubka, klávesy), (flétna), Pete Cosey, Dominique Gaumont a (elektrická kytara), a , , (bicí a prekuse). Skladba má délku téměř 15 minut. Jedná se o free jazzovou improvizaci, avšak na tu dobu celkem spořádanou. Skladba začíná klávesovým intrem s rytmikou, poté jej na chvíli vystřídá s podobným motivem flétna, dále na chvíli trubka, která obměňuje motiv. Jako oddělení částí slouží stopky, poté znovu na chvíli klávesy. Nutno podotknout, že na ně hraje právě Miles Davis. Po nich nastupuje trubka s delší pasáží a efektem wah – wah. Melodicky vychází z motivu na začátku a neustále jej obměňuje (viz obrázek 10). Téměř celou dobu se pohybuje v diatonice, s velmi výjimečným vybočením mimo tóninu. Převládají krátké noty a opakující se motivy a jejich odpovědi. Následuje sólo flétny v podobném duchu a dále přijde změna a přechod z latin rytmu do funkového groovu, který opakuje stále dokola jeden riff (motiv). Nad touto pasáží rytmiky hraje sólo kytara v podstatě až do konce, kterou symbolizuje prodleva v klávesách a část končí.

Obrázek 10

26

9. POSLEDNÍ FÁZE V roce 1979 navázal vztah s herečkou Cicely Tyson, se kterou překonal závislost na kokainu a získal znovu nadšení pro hudbu. K tomu se postupem času snažil získat výdrž a nátiskovou kondici, ale to se ukázalo pro něj velmi obtížné. Nahrávání alba Man with the Horn probíhala v letech 1979 – 1981 a Miles zde používá hlavně wah – wah. Kapela je větší a mladší. Od té však také hned upustil a věnoval se menším sestavám, kde byli často Bill Evans (saxofon) a Marcus Miller (baskytara). V roce 1981 se oženil s Cicely, se kterou se v roce 1988 rozvedl. Man with the Horn byl vydaný v roce 1981 a docela se i prodával, ovšem kritici jej špatně přijali. V květnu téhož roku kapela hrála dva koncerty na Newport Jazz Festivalu. Tyto vystoupení, stejně jako živá nahrávka We Want Miles z turné, které následovalo, měly už recenze pozitivní. Na konci roku 1982 přišel do kapely kytarista John Scofield a perkusionista Mino Cinelu, s nimiž tvořil album . V polovině roku 1983 pracuje s producentem a klávesistou Robertem Irvingem III. na albu Decoy , kde míchá soulovou hudbu a elektroniku, jež vyšlo roku 1984. Se sedmi člennou kapelou, včetně Scofielda, Cinely, Evanse, Irvinga, Al Fostera a baskytaristy Darryla Jonese, který později hrál s Rolling Stones, Davis odehrál mnoho koncertů i v Evropě. Zde se podílel na nahrávání alba Aura , které bylo vzdáním pocty od dánského trumpetisty Palle Mikkelborga. Další jeho album You´re Under Arrest bylo vydáno roku 1985 a zahrnovalo stylistický posun. Na něm byly balady od Cyndi Lauper „Time After Time“ a „Human Nature“ od Michaela Jacksona. V tomtéž roce vystupoval jako pasák v televizní show Miami Vice. Po neshodách s Columbia Records, Davis přešel k vydavatelství Warner Bros. Davis spolupracoval s hodně skladateli z britské New Wave, včetně Scritti Polittiho. Přijal také pozvánku producenta Billa Laswella, se kterým nahrál některé kousky na album Public Image Ltd . Poté se sešel s Marcusem Millerem a výsledkem bylo album Tutu (1986). Poprvé se zde použily moderní studiové nástroje, naprogramované syntezátory, smyčky atd. Album bylo považováno za moderní protějšek Sketches of Spain. V roce 1987 vyhrál cenu Grammy. Následovalo další album Amandla , kde s ním spolupracoval také George Duke. Poté také čtyři soudtracky k filmům Street Start, Siesta, The Hot Spot a . V roce 1986 k němu přichází saxofonista Kenny Garret, jejichž spolupráce vrcholí na živém koncertu s názvem Live Around The World (1988) a dále i na francouzském nahrávání Time After Time (1989). Jeho poslední nahrávky byly vydány posmrtně. V roce 1991 to bylo hip – hopově ovlivněné album Doo – Bop a ve větším obsazení Miles & Quincy Live at Monteux. Poprvé se zde Davis vrátil k písním s Gilem Evansem z alb Miles Ahead, Porgy and Bess a Sketches of Spain. Toto album bylo poslední zaznamenané v jeho životě. Během Davisových posledních let se vytvořily zvěsti, že onemocněl AIDS, ale jeho manažer Peter Shukat to absolutně popíral. Miles Davis zemřel 28. září roku 1991 v Santa Monice v Kalifornii ve věku 65 let. Důvodem smrti byly následky

27 mrtvice v kombinaci se zápalem plic a selháním dýchání. Je pohřben ve Woodlawnu v Bronxu. 9.1. ROZBOR SÓLA A SKLADBY TUTU Skladba Tutu je titulní nahrávka na stejnojmenném albu. To bylo kontroverzní ale velmi památné. Je poznamenáno spoluprací Milese Davise a basisty Marcuse Millera. Na nahrávce vydané roku 1986 účinkují houslista Michal Urbaniak, dále Geroge Duke na klávesy, perkusionista Paulinho da Costa a Billy Hart na bicí. Skladba má popový nádech písně, avšak je instrumentální bez zpěvu. Davis jej hraje na dusítko Harmon . Začíná předraženými notami v prvních čtyřech taktech a další čtyři uzavírají intro, poté dva takty lehkých motivů a nastupuje téma. To má dohromady 16 taktů a celé se po uplynutí čtyřech taktů ještě jednou opakuje, ovšem ve zkrácené formě na deset taktů. Poté nastupuje improvizace trubky Milese Davise (viz obrázek 11). Sólo má modální přístup. Avšak ještě čistější a opakují se zde velmi krátké motivy. Je zde snaha o tvoření písničkových melodií. Celé je to v malém rozsahu druhé oktávy. Poté nastupuje dvakrát téma jako na začátku. Závěr do ztracena je ve znamení práce s motivem v podání trubky, doprovázené rytmikou.

Obrázek 11

28

ZÁVĚR

Cílem této práce bylo seznámit hudebně odborného i neodborného člověka s originální osobností Milese Davise v jeho celoživotním tvůrčím období. V podstatě jde o roky 1945 až 1991, čímž se jedná o 46 – ti leté oddání se hudbě. Prožil a předal mnoho hudebních odkazů, ať už v akustickém, tak i v elektrickém tvoření a formování svých projektů. Zapojil se do vytváření nových stylů, a pokud ne, tak je obměnil. Nechal za sebou neuvěřitelně významná alba, ze kterých čerpají umělci dodnes, a to nejen v jazzovém prostředí. V některých hudebních směrech absolutně předběhl dobu. Během psaní práce jsem si znovu uvědomoval, jak je Davis inspirativní. Snažil jsem se touto prací popsat nejdůležitější momenty jeho dlouhého hudebního života a tyto momenty analyzovat. Během psaní práce jsem si znovu uvědomoval, jak je Miles Davis inspirativní. Zcela právem je označován slovem „genius.“ Hudebnímu rozboru Davise se zatím nikdo v českém jazzovém prostředí příliš nevěnoval, proto jsem cítil nutnost toto téma otevřít a analyzovat.

29

POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE Literatura

- Brown, Robert, John (transkripce): Jazz Trumpet volume 2. 1987 London, Warner Bros. - Crease, Stein, Stephanie: Gil Evans - Out of the Cool – His Life and Music. Chicago 2001, Chicago Review Press - Evans, Gil – Davis, Miles: Porgy and Bess, 1959 New York, Columbia. - Davis, Miles – Troupe, Quincy: Miles – Autobiografie. Praha 2011, Plus. - Davis, Miles: Birth of the Cool. 2002 Milwaukee, Hal Leonard Corporation. - Dorůžka, Lubomír: Panoráma jazzu. Praha 1990, Mladá fronta. - Dorůžka, Lubomír: Panoráma populární hudby 1918/1978. Praha 1981, Mladá fronta. - Kirchner, Bill: The Oxford Companion to Jazz. New York 2000, Oxford University Press, Inc. - Levine, Mark: The Jazz Theory Book. Petaluma 1995, Sher Music. - Matzner, Antonín – Poledňák, Ivan – Wasserberger, Igor a kolektiv autorů: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby – část jmenná – světová scéna. 1. díl. Praha 1986, Editio Supraphon. - Matzner, Antonín – Poledňák, Ivan – Wasserberger, Igor a kolektiv autorů: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby – část jmenná – světová scéna. 2. díl. Praha 1987, Editio Supraphon. - Matzner, Antonín – Poledňák, Ivan – Wasserberger, Igor a kolektiv autorů: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby – část věcná. Praha 1980, Editio Supraphon. - Přibil, Jan: Akustické období Milese Davise . Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra muzikologie, 2006. - Sher, Chuck (editor): The New Real Book. Volume 1. Petaluma 1988, Sher Music. - Sher, Chuck (editor): The New Real Book. Volume 2. Petaluma 1991, Sher Music. - Sher, Chuck (editor): The New Real Book. Volume 3. Petaluma 1995, Sher Music.

Audio

- Miles Davis – Birth of the Cool (1949/50, Capitol)

30

- Miles Davis – Vol. 1 (1952/53, Blue Note)

- Miles Davis – Bags’ Groove (1954, Prestige)

- Miles Davis – ’Round About Midnight (1955/56, Columbia)

- Miles Davis – Miles Ahead (1957, Columbia)

- Miles Davis – Ascenseur pour l’échafaud (1957, Fontana)

- Miles Davis – Milestones (1958, Columbia)

- Miles Davis – Porgy and Bess (1958, Columbia)

- Miles Davis – Kind of Blue (1959, Columbia)

- Miles Davis – Sketches of Spain (1959/60, Columbia)

- Miles Davis and John Coltrane Live in Stockholm 1960 (1960, Dragon)

- Miles Davis – Someday My Prince Will Come (1961, Columbia)

- Miles Davis – Seven Steps to Heaven (1963, Columbia)

- Miles Davis - Four & More (1964, Columbia)

- Miles Davis – My Funny Valentine (1964, Columbia)

- Miles Davis – E.S.P. (1965, Columbia)

- Miles Davis – Miles Smiles (1966, Columbia)

- Miles Davis – Nefertiti (1967, Columbia)

- Miles Davis – Miles in the Sky (1968, Columbia)

- Miles Davis – Filles de Kilimanjaro (1968, Columbia)

- Miles Davis – Bitches Brew (1969, Columbia)

- Miles Davis - Live/Evil (1970, Columbia)

- Miles Davis - Get Up With It (1970, Columbia )

- Miles Davis – (1972, Columbia)

- Miles Davis – Dark Magus (1974, CBS/SONY)

- Miles Davis – Agharta (1975, CBS/SONY)

31

- Miles Davis – Pangaea (1975, CBS/SONY)

- Miles Davis – Man with the Horn (1980, Columbia)

- Miles Davis – Tutu (1986, Warner Bros.)

- Miles Davis – Doo Bop (1991, Warner Bros.)

Video

- Dibb, Mike (produkce a režie): The Miles Davis Story. Episode 1. Filmový dokument, Velká Británie 2001, Channel Four Television.

- Dibb, Mike (produkce a režie): The Miles Davis Story. Episode 2. Filmový dokument, Velká Británie 2001, Channel Four Television.

Internetové zdroje http://www.allaboutjazz.com http://www.allmusic.com http://www.amazon.com http://www.grovemusic.com http://www.jazz.com http://www.jazzdisco.org http://jazzport.cz http://jazztrumpetsolos.com http://www.milesdavis.com http://www.stevekhan.com http://www.thelastmiles.com http://www.themusicofmiles.com http://www.wikipedia.org http://www.youtube.com

32

SEZNAM ILUSTRACÍ

Obrázek č. 1: Část trubkového sóla skladby Au Privave

Obrázek č. 2: Část trubkového sóla skladby Move

Obrázek č. 3: Část trubkového sóla skladby Walkin´

Obrázek č. 4: Část trubkového sóla skladby So What

Obrázek č. 5: Porušení aiolského módu

Obrázek č. 6: Část trubkového sóla skladby Summertime

Obrázek č. 7: Plocha jednoho módu

Obrázek č. 8: Little band

Obrázek č. 9: Část trubkového sóla skladby Freedome Jazz Dance

Obrázek č. 10: Část trubkového sóla skladby Maiysha

Obrázek č. 11: Část trubkového sóla skladby Tutu

33