Jupiterský Duch © 2006-7 Václav Semerád
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
AUTOBUS Jupiterský duch © 2006-7 Václav Semerád III.část – Válka ďáblů © 2006-2007 Semerád Praha Rozpaky Adélka se v Oáze cítila jako v ráji, ale trochu se mrzela sama na sebe. Jak ji ale mělo napadnout, že součástí její cesty bude něco tak neuvěřitelného? O tom, že uvidí křísit mrtvé, zastřelené a navíc spálené děti, se dozvěděla až tady. »To chtělo videokameru,« postěžovala si Pepkovi. »Fotografie nejsou dneska nic moc, kdekdo je zpochybní. Kříšení mrtvých! To je přece zázrak jako z čítanky nebo z Bible, měla jsem se na to lépe připravit a zaznamenat to pečlivěji. Co se o tom dochová? Pár fotek? Na tak úžasnou věc to bude trochu málo.« »Bez obav,« ujistil ji Pepek. »Soňa má lepší způsob záznamu než fotografie i film.« Ukázal jí dívku, pohybující se poblíž. Nedržela sice fotoaparát ani kameru, ale Pepek Adélku ujistil, že používá tefirské záznamové prostředky a ty nejsou horší než pozemské. Spíš naopak, na tefirské plastické video pořád ještě nemáme. »Aspoň tak,« spokojila se s tím Adélka. »Jen by mě zajímalo, jak to dostanete do naší nedokonalé placaté televize.« »Zatím nijak,« pokrčil rameny Pepek. »Ale budeme to mít schované jako dokument pro budoucnost.« »Jenže tím prošvihnete jedinečnou příležitost!« tvrdila. »Kdybyste mi hned na začátku řekli, že ty děti chcete vzkřísit, zavolala bych si na to nějakého známého kameramana!« »Říct vám to už v Praze, zavolala byste na nás chlapy se svěrací kazajkou,« usmál se Pepek. »Vždyť jste nám nechtěla věřit ani to, že se k těm dětem vůbec dostaneme!« »Mohla jsem snad tušit, že děláte zázraky?« »Něco jste tušit mohla,« připomněl jí. »Neukazuji se každému tak, jako vám.« »Fuj, to mi radši ani nepřipomínejte!« otřásla se. »To tedy bylo hnusný!« Pravda, Pepek se ve své horší podobě Smrťáka každému neukazoval. A když už, stálo to za to! I největším drsňákům padalo při spatření bílé, pohybující se kostry srdce kamsi do kalhot, zejména když to bylo spojené s posledním varováním. A jen největší grázlové, trpící nemocí Mně-se-nic-nemůže-stát, dokázali v lumpárnách pokračovat. Ke své škodě se pak brzy přesvědčili o tom, že Smrťák nemá ve zvyku varovat nadarmo. »Bylo to hnusné?« usmál se. »Jistě. Ale také přesvědčivé! Jak dlouho bych vás musel ukecávat slovy? Takhle jste mi uvěřila během půl vteřiny!« »To je pravda,« připustila. »Neuvěřitelná pravda! A tady jste tomu nasadili korunu! Ale teď už bych se asi měla vrátit.« »Tohle ale nikde na Zemi neuvidíte,« varoval ji. »No právě!« řekla. »Ale viděla jsem to a teď beztak nemůžu fotit. Leda bych některé snímky smazala, ale to se mi nechce, žádný není tak nepovedený, aby mi ho nebylo líto.« »Po dětech přijdou na řadu ošetřovatelky,« lákal ji. »S těmi byste si mohla promluvit.« »Něco mi říká, že by to bylo strašné,« otřásla se. »O čem bych s nimi hovořila? Jak je zabíjeli? To snad ne! Naše redakce vážně nedělá bulvár a nevyžíváme se v sadismu. Radši si nechám vynadat, než abych se přehrabovala v takových věcech. Stačí mi, že mají naději na vzkříšení. To ostatní už bych chápala jako jejich soukromí.« »To je dobře,« ustoupil. »Respektovat soukromí jsem vás vlastně nabádal také. My je vyslechnout musíme, potřebujeme vědět, co se tam vlastně stalo, ale máte pravdu. Pitvat na veřejnosti dopodrobna lidské neštěstí je znak nejhoršího bulváru. To nejdůležitější už ve foťáku máte a teď se to vlastně jen opakuje.« Olda s Víťou se po příletu do Oázy kamsi ztratili, zřejmě měli důležitější zaměstnání. Zamířili tedy k letadlu sami dva. Pepek slíbil dovézt Adélku do Prahy, ale nespěchal, když měla přání navštívit před návratem do studených šedivých pražských ulic ostrovy v moři. 2 »Kdybych tady mohla být na čtrnáct dní dovolené...!« vzdychla si. »Ve vaší laguně se koupe spousta lidí, většinou dětí, ale viděla jsem na tu dálku i nějaké dospělé.« »To si musíme domluvit tak jako tak,« přikývl. »Zůstanete u nás aspoň týden, než se naučíte ovládat neviditelnost a létání. Většinu toho času strávíte rekreací a koupání si užijete až-až. Ani proti prodloužení vaší dovolené tady nikdo protestovat nebude. A když si s sebou vezmete foťák, můžete na Zem přinést docela slušnou reportáž. Kolik lidí už bylo v jiných světech? A to ještě většina zná jen Xijtru.« »Vy jste byl na více světech, jak jsem slyšela, nebo ne?« vyzvídala dál. »Byl,« přikývl. »Nejsou ale všechny tak krásné jako Oáza nebo Země.« »Kolik je vám vlastně let?« zeptala se. »Hádala bych vám tak osmnáct, ale to mi nějak nejde dohromady s vašimi čtyřmi dětmi, o kterých jste mluvil.« »To byla zákeřná otázka!« usmál se. »Papírově by mi mělo být dvacet, neboť jsem se před dvaceti lety narodil. Ale už jsem vám říkal, pobýval jsem v místech s jiným časem, kde tři roky trvají jediný den. Biologicky je mi tedy teprve sedmnáct.« »Jak jste ale stihl do sedmnácti čtyři děti?« usmála se na něho šibalsky. »Ba ne, nic mi nevysvětlujte, vím to od Kryštofa. Máte prý pět manželek jako muslimové.« »Pět?« zamračil se na ni, ale jen na oko. »To je pustá pomluva! Mám jich devět!« »Ale Kryštof říkal, že je u vás pět manželek nějaká hranice! Že by mi lhal?« »Řekl to dobře,« souhlasil Pepek. »Pět manželek na jednoho manžela je krajní poměr. Těch devět to ale nepřekračuje.« »Teď už to nechápu vůbec,« vzdala to. »Pět žen je maximum a devět to nepřekračuje? Není to naprostý nesmysl?« »Vždyť je to prosté,« usmál se. »Naše rodina má devět manželek a tři manžele. Poměr je v naprostém pořádku, na každého připadají jen tři ženy.« »V pořádku?« zavrtěla nevěřícně hlavou. »Vždyť je to ještě horší!« »Z pozemského pohledu máme hodně podivnou rodinu,« přiznal. »I muslimům by asi připadala exotická. Nevím, jestli by si ji dokázali představit, natož aby na ni přistoupili. Ale nám to tak docela funguje.« »To si ani neumím představit,« vrtěla hlavou. »Těžko bych mohla posoudit, jestli to ďáblicím vadí nebo ne, když o nich nic nevím.« »To si raději ani nepředstavujte,« nabádal ji. »Jen vám k tomu doplním, že čtyři z těch devíti nejsou ďáblice, ale normální holky ze Země. Přistoupily na to, zvykly si a řekl bych, že jsou docela spokojené. A když to tak vezmete, my tři spolumanželé jsme si také zvykli, že nejsme hlavou rodiny. V tak velké rodině jsou úplně jiné vztahy než v manželském páru, spravedlivější. Ve dvojici se partneři často hádají, soupeří spolu o hlavní slovo v rodině, ale když je partnerek nebo partnerů více, musíte je pro svůj názor získat a to není jednoduché, jako třísknout pěstí do stolu. Má to ale zase výhodu, že neznáme pojem tichá domácnost, ani jiné takové druhy psychického teroru. Kdo se nechce bavit s ostatními a mlčí, nikoho se tím nedotkne. Tak to v tomto světě probíhá i v ostatních větších rodinách, nejen v naší.« »To abych si na takovou reportáž vzala videokameru a asistenta,« usmála se. »Mohlo by to být zajímavější než návštěva neprobádaných džunglí Bornea a amerických lovců lebek Šuárů. Ale s dovolenou to bude horší. Kryštof nevidí rád, když se někde zbytečně flákám.« »Kryštof je zřejmě pravý opak Ivana.« »To tedy je,« vzdychla si. »Ivan mě nechtěl jako novinářku. Chtěl domácí buchtu a to mě vážně nelákalo. Kryštof naopak hubuje, když si vezmu pro sebe volné odpoledne. Má to ale háček. Kdybych na Ivanovy požadavky přistoupila, vzal by si mě. Kryštof si mě nikdy nevezme, abych ho nezdržovala od práce.« »Budete to mít těžké,« vzdychl si i Pepek. »Na mě se nedívejte, jsem už devítinásobně šťastně ženatý. Pomůžu vám jen s léčebným pobytem, ale i tam má hlavní slovo Olda.« »Ten váš kolega, co s námi prve letěl?« ujišťovala se. 3 »Ano, ten co pak loupil mrtvoly v nemocnici,« potvrdil jí to. »Neříkám mu ale kolega, ti kluci jsou moji spolumanželé. Olda je doktor mimozemské medicíny, ačkoliv na to věkem nevypadá. A brzy bude i dvojnásobným pravým otcem.« Adélka se trochu zarazila. »Velmi zvláštní slovo: spolumanželé!« podotkla po chvilce. »Vypadá skoro česky, ale vsadím se, že ve slovníku nebude.« »Takových slov tu máme víc,« usmál se. »A některá mají u nás jiný význam, než jak je znáte. Mamina není zdrobnělina od mámy, ale nevlastní máma. Nevlastní otec je tatina. Česká slova macecha a otčím nepoužíváme. Ne pro hanlivý podtext z dětských pohádek, ale nemají úplně stejný význam. Děti je přece mají současně. Jak by vám zněla věta: macecha s mámou uklízejí dětský pokojíček? Je asi lepší, když spolu uklízejí máma s maminou.« »Pokud si děti svůj pokoj neuklízejí samy,« opáčila. »Na to je jich většina příliš malá. Ačkoliv, ty desetileté se už snaží pomáhat.« »Vy jste si v deseti letech sám neuklízel?« »Ne, já jsem v deseti letech vraždil,« přiznal suše a dokonale ji tím vyvedl z míry. »Známe mě přece jako Smrťáka,« pokračoval klidně, jako by se nechumelilo. »Od té doby jsem trochu vyrostl a dnes darebáky nezabíjím. Jako desetiletý jsem nevěděl co s nimi, dnes to máme naštěstí vyřešené přijatelněji.« »Jak?« »Stěhujeme je do neobydlených světů, kde nemohou nikomu škodit.« »Třeba jako presidenta?« »Tak nějak,« souhlasil. »Pravé ďábly dáváme odděleně od darebáků lidského původu, aby si z nich nemohli znovu nadělat otroky. Pro většinu lidských darebáků máme jiný svět, jen některé vězníme i tady v Oáze. Je asi lépe, když je máme pod kontrolou.« »S některými by možná byla zajímavá reportáž,« nadhodila. »Možná,« přitakal. »Ale teprve až přijdou na to, že jejich služba ďáblům nebyla dobrá pro ostatní lidi. Někteří to nechtějí uznat a setrvávají ve věrnosti svým šéfům.« »I když jste je dostali z jejich vlivu?« »Oni to nechtějí přijmout,« pokrčil rameny. »Pořád doufají, že ďáblové jejich věrnost časem ocení. Nedošlo jim, že prohrávají. V bývalém domově Gehenně už žádní nejsou a na Zemi jich pomalu, ale jistě ubývá.« »Jak můžete vědět, že jich naopak nepřibývá?« »Ledacos už o nich víme,« řekl.