Sportovní Hvězdy, Ikony a Hrdinové

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SPORTOVNÍCH STUDIÍ

Sportovní hvězdy, ikony a hrdinové

DISERTAČNÍ PRÁCE

Vedoucí disertační práce: prof. PhDr. Aleš Sekot, CSc. Vypracoval: PhDr. Mgr. Ondřej Štaud

Brno, 2014

Prohlašuji, že jsem kvalifikační práci vypracoval samostatně pod vedením prof. PhDr. Aleše Sekota, CSc., s využitím zdrojů uvedených v soupisu literatury.

Tímto srdečně děkuji prof. PhDr. Aleši Sekotovi, CSc. za odborné vedení této práce a cenné připomínky při její tvorbě. Děkuji také Mgr. Romanu Švaříčkovi, PhD. za pomoc při úpravě empirické části práce. Obsah

ÚVOD ...... 6

1 TEORETICKO-ANALYTICKÁ ČÁST ...... 10

1.1 HRDINA V PROMĚNÁCH ČASU ...... 10 1.1.1 Etymologie slova hrdina ...... 11 1.1.2 Campbellův koncept hrdinství ...... 14 1.1.2.1 Cesta mytologického hrdiny ...... 15 1.1.2.2 Příklady mytologického hrdinství, hrdinovy podoby a hrdinův odchod ...... 18 1.1.2.3 Carlyleho hrdinové a výklad starořeckých mýtů ...... 21 1.1.3 Hrdinství křesťanské a středověké ...... 23 1.1.3.1 Hrdinství křesťanské ...... 23 1.1.3.2 Hrdinství středověké ...... 27 1.1.4 Ostatní podoby hrdinství ...... 28 1.1.5 Boorstinova koncepce „Graphical Revolution“ a další novodobé teorie hrdinství ...... 30 1.1.5.1 Proměny hrdinství a velkoleposti ...... 31 1.1.5.2 Zánik „lidového“ a nástup „masového“ ...... 35 1.2 KONCEPTY SPORTOVNÍHO HRDINSTVÍ ...... 40 1.2.1 Možnosti sportovního hrdinství podle Haliny Zdebské ...... 40 1.2.2 Další aspekty teorie sportovního hrdinství, pojem „ikony“ ...... 45

1.3 OLYMPIJSKÉ HRY A SPORTOVNÍ HRDINSTVÍ ...... 48 1.3.1 Starověké olympijské hry ...... 48 1.3.1.1 Mýty prvních olympijských vítězů ...... 50 1.3.1.2 Pocty olympijským hrdinům ...... 51 1.3.1.3 Sláva sportovní, vojenská a žoldnéřská ...... 53 1.3.1.4 Ostatní aspekty starověkého olympijského hrdinství ...... 56 1.3.1.5 Úpadek Olympie a římské hry ...... 58 1.3.2 Středověký sport ...... 59 1.3.3 Hrdinové novodobých olympijských her ...... 61 1.3.3.1 Nejvýznamnější postavy prvních novodobých olympiád ...... 62 1.3.3.2 Olympijští sportovci a jejich možný hrdinský přesah ...... 65 1.3.3.3 Olympijští průkopníci a rekordmani ...... 70 1.3.3.4 Propojení slávy a propagace ...... 72 1.3.4 Proměny olympijských hrdinů v prodejné značky ...... 73 1.3.5 Paralympijští hrdinové ...... 76

1.4 KONCEPT INDIVIDUÁLNÍCH SPORTOVNÍCH HVĚZD A HRDINŮ GLOBÁLNÍHO SVĚTA ...... 77 1.4.1 Vznik anglosaských sportovních celebrit jako důsledek „idolů spotřeby“ ...... 77 1.4.2 Vznik kultury individualismu a role médií na vzniku sportovní hvězdy ...... 84 1.4.3 Globální sportovní hvězdy - Jordan, Woods a Beckham ...... 87 1.4.4 Problematika žen v moderním sportu ...... 92 1.4.5 Charisma a kult sportovců a jejich odpovědnost společnosti ...... 94

1.5 NÁRODNÍ SPORTOVNÍ HRDINSTVÍ ...... 98 1.5.1 Národ, stát a jejich determinace, počátky internacionalizace spotu...... 99 1.5.1.1 Obecné definice národu a státu ...... 99 1.5.1.2 Počátky národního vymezování v tělesné kultuře a sportu ...... 101 1.5.1.3 Možnosti reprezentovat národ a stát...... 103 1.5.2 Sport a sportovní hrdinové jako zdroj národní hrdosti ...... 107 1.5.2.1 Sportovci jako národní vzory? ...... 109 1.5.3 Národní ankety ...... 113 1.5.3.1 Interpretace „Největšího Čecha“ ...... 113 1.5.3.2 Interpretace anket v anglosaských zemích ...... 115 1.5.3.3 Interpretace anket v ostatních zemích ...... 120 1.5.4 Politické funkce podpory sportovních hvězd a hrdinů ...... 123 1.5.4.1 Sportovní hrdinové jako symboly znovuzrození národa, totalitní moci a národní mučedníci ...... 123 1.5.4.2 Čínský model sportovního hrdinství ...... 129 1.5.5 Přistěhovalectví, multikulturalismus a sportovní hrdinství ...... 131

1.6 DISKUZE A ZÁVĚR TEORETICKO-ANALYTICKÉ ČÁSTI ...... 135

2 EMPIRICKÁ SONDA ...... 138

2.1 PŘÍPRAVA EMPIRICKÉ SONDY ...... 138 2.1.1 Použité metody ...... 138 2.1.2 Popis zkoumaného vzorku ...... 139 2.1.3 Průběh výzkumu ...... 140

2.2 VÝZKUMNÉ OTÁZKY A ORGANIZACE INTERPRETACE DAT ...... 140 2.2.1 Prezentace získaných dat ...... 141

2.3 SHRNUTÍ EMPIRICKÉ SONDY ...... 148

3 DISKUZE A ZÁVĚRY ...... 151

4 LITERATURA ...... 153

„Každý velký muž a každý velký čin má v dějinách dvojí funkci. Jednak okamžitou, současnou, která je zásluhou doby, v níž působí a jednak virtuelní, nečasovou, na níž spolutvoří doby potomní, v nichž generace následující povznášejí muže a činy na ideu.“

(Stloukal, 1929, p. 11)

Úvod

Autorem původního pojetí tématu sportovních hvězd, ikon a hrdinů je vedoucí této disertační práce prof. Aleš Sekot, který jako jeden z prvních českých sportovních sociologů a filozofů ve své monografii Sociologické problémy sportu částečně reflektoval tuto problematiku (Sekot, 2008, pp. 174-177). Nicméně zde je toto pojetí zpracováno pouze útržkovitě a ve značně omezené míře. To je také jedním z podnětů pro tvorbu předkládané disertační práce. Obecná tematika hrdinství, jeho vývoj a postavení v dnešní době, zvláště při konfrontaci s ostatními sociologickými kategoriemi jako jsou celebrity (či hvězdy), ikony, idoly či vzory, se pomalu ztrácí pod nánosem nepřesných determinačních údajů a informací, kdy se význam tohoto slova v moderní době poněkud změnil. V této práci se však přikláníme spíše ke ctění původních významů, tedy klasické etymologii výrazu hrdina. Z výše uvedeného je zřejmé, že se práce bude věnovat především hrdinství, což ovšem neznamená, že se bude od ostatních kategorií zcela abstrahovat. Stěžejní také bude celkové pojetí sportovcova úspěchu, slávy a role „následováníhodného“.

Můžeme se ovšem tázat, jaký je smysl tvořit práce právě s tematikou sportovního hrdinství či obecného pojetí sportovní velkoleposti a slávy. Odpovědí je hned několik a jako první lze jmenovat snahu o přesnou determinaci daných pojmů, tedy kategorií, které jsou obsaženy v názvu této disertace, ale i ostatních pojmů jako vzory či idoly, a to jak v konotacích spojených se světem sportu, tak i mimo něj. Dalším úkolem je historické vymezení slova hrdina a jeho proměny od dob mytologického šera až po jeho nahrazení novou kategorií lidské velkoleposti, kterou v současnosti tvoří celebrity. Můžeme jmenovat i navazující relativizaci hrdinství sportovního, možnost jeho srovnání s hrdinstvím klasickým či kulturním. V neposlední řadě je zde obsaženo signifikantní představení vývoje sportovní velkoleposti, jeho místa v dějinách, spojení s mimosportovními idejemi a také srovnání jejich globálního a národního působení.

Výše jmenované argumenty jsou součástí rozsáhlejší teoreticko-analytické části, která bude doplněna empirickou sondou, jež nám zase nabídne pohled ze strany samotných sportovců; a pomocí kvalitativních metod zde budou reflektovány některé poznatky z předchozí části práce.

Hlavní úkoly teoreticko-analytické části budou rozděleny do tří základních okruhů, podle kterých také bude celá první část rozčleněna:

- definovat pojetí hrdinství v minulosti a dnešní době a odlišit jej od jiných forem proslulosti

- určit, zdali se může ztotožňovat hrdinství klasické a hrdinství sportovní

- na časové ose určit a popsat, jak se vyvíjely kategorie sportovní proslulosti a na tomto základě determinovat stěžejní pojmy (hrdina, ikona, hvězda, vzor)

V komplementárním vztahu k předchozí části bude zmíněná empirická sonda, která kvalitativním způsobem, prostřednictvím hloubkových, polostrukturovaných rozhovorů se třemi předními sportovci, doplňuje analýzy provedené právě v části teoreticko-analytické. V empirické sondě budou položeny tyto výzkumné otázky:

- Jaké je pojetí sportovního úspěchu a slávy těchto sportovců?

- Jak snášejí tlak veřejnosti a médií a také jak sami sebe vnímají v roli vzorů?

Z uvedeného popisu tedy vyplývá, že práce bude dle metodologického třídění postavena na teoreticko-kvalitativní bázi. Z povahy práce a zkoumaného jevu tak logicky vycházejí i metodologické postupy užité při její tvorbě. Na fenomén, jímž se disertace zabývá, totiž nelze použít klasické kvantitativní metody, které jsou ve většině případů charakteristické pro závěrečné práce v oboru kinantropologie. Práce s humanitní a historicko-sociologickou tematikou jsou totiž v kinantropologickém bádání ve znatelné menšině. Když se podíváme na oblast sportovních hrdinů, je jasné, že práce musí být založena na velké literární rešerši, historických postupech a musí být kladen důraz na kvalitativní stránku věci. Charakteristické rysy historických (sportovních) osobností by se daly jen obtížně kvantifikovat. Metodika teoreticko-empirické části tedy bude postavena na analýze sekundárních zdrojů. V empirické části práce zase bude použita metoda kvalitativního rozhovoru, nicméně následné kódovací procesy budou podléhat zákonitostem otevřeného kódování v zakotvené teorii. Metodologie empirické sondy bude blíže popsána v druhé části práce.

Na úvod je také nutné zmínit stav dosavadních poznatků, se kterým také koresponduje zhodnocení literatury, použité v první části práce. Po již zmíněném konceptu prof. Sekota se z českých autorů danou problematikou zaobírali zejména sportovní filozofové jako Anna Hogenová, kde v její Hermeneutice sportu kromě ní sportovní hrdinství hodnotí celá řada dalších autorů (Hogenová, 1998). Z českého prostředí s tímto tématem dále pojednávali z filozofického hlediska např. Ivo Jirásek (2010, 2005) či ze sociologického pohledu Jan Děkanovský (2008). Ze světových autorů se podobným konceptem inspirovala celá řada teoretiků jako např. klasici sportovní sociologie James Anthony Mangan či Garry Whannel. Problém zahraničních autorů ovšem spočívá především v jejich roztříštěné a nejasné terminologii, kdy mnohdy není viděn žádný rozdíl mezi termíny hvězda a hrdina a také přehnaná specifikace a cílenost na anglosaské sportovní představitelé (např. Huntington – Whiteley, 1998 či Andrews and Jackson, 2002). Z této pozice tedy vychází prostor pro naši sociologickou studii, kde bude hlavní prostor dán právě determinaci pojmů a také jak lokálním, tak i globálním sportovcům. Pro práci budou použity kromě některých výše zmíněných titulů také studie reflektující klasické hrdinství (Campbell, Carlyle), kritiků masové kultury (Boorstin, Klapp, Ong), ale také studie zabývající se sociologií sportu (Zdebska, Hyland) a mnoho dalších autorů zaobírajících se sportovní historií či sociologií.

V samotném obsahu práce se tak v úvodní kapitole seznámíme s obecnou definicí hrdinství a zejména bude rozebrán koncept mytologického hrdinství podle Josepha Campbella, který bude doplněn o další teoretiky. V přímém protikladu zde bude pojetí „Obrazové revoluce“ Daniela Boorstina, který zase popisuje problematickou interpretaci hrdinství v posledním století. Tato kapitola bude poněkud rozsáhlejší z důvodů přesného vyjasnění a popsání proměny hrdinství a jeho úlohy v různých etapách lidské společnosti. Velký rozsah kapitoly je také nutný i kvůli návaznosti, kdy na ni bude v celém dalším průběhu odkazováno. Ve druhé kapitole se již seznámíme s možnostmi existence či neexistence sportovního hrdinství a budou také osvětleny některé další pojmy. Třetí kapitola nás zavede do světa olympijských her starověkých a novověkých s krátkým exkursem do světa středověku. V předposlední kapitole se seznámíme s anglosaským a globálním pojetím sportovní slávy, fungováním sportovních médií a také kultu sportovních hvězd. V posledním oddíle bude naopak reflektováno lokální sportovní hrdinství, kdy budou sportovci konfrontování s národními elitami.

Celou práci uzavřeme zmiňovanou empirickou sondou, která nám přiblíží zejména vnímání úspěchu a slávy z pohledu samotných sportovců, vnímání klíčových událostí v jejich sportovním životě a také jejich roli vzorů a idolů společnosti. Celá práce tak bude svým

8 objemem poněkud rozsáhlejší, což ovšem není u prací založených především na teoretickém výzkumu nijak neobvyklé. Naopak je třeba problematiku ukotvit v co nejširším úhlu pohledů a také podpořit hlubokou historicko-sociologickou analýzou.

1 Teoreticko-analytická část

1.1 Hrdina v proměnách času

Jak již bylo nastíněno v úvodu, pro tuto práci nebude stěžejní pouze vykreslení a popis sportovního hrdinství a jiných forem sportovní proslulosti, jejich podoby a předpoklady k nim, ale také obecná problematika hrdinství, která je v současnosti relativizována v konfrontaci se soudobým kulturním průmyslem a inflací celebrit, kdy se pod nánosem informací často ztrácejí podstatné záležitosti. Je tedy bezesporu nutné začít s obecnými definicemi slova hrdina a pojmu hrdinství, aby je poté bylo možné zřetelným způsobem odlišit od ostatních pojmů, které ovšem hrají v naší práci také důležitou roli. Částečným úkolem zde také bude dát naše pojmy na pomyslnou ordinální stupnici hodnot, kdy je bude možné seřadit od „nejcennější“ až po „marginální“. Je jasné, že svět sportu do jisté míry reflektuje současnou společnost a funguje na kulturních vzorcích moderního světa. Pokud tedy chceme, a je to i naším úkolem, nějakým způsobem popsat fungování a vývoj světa sportovních hvězd, ikon a hrdinů, musí být provedena explanace a vymezení historického pojmu hrdiny, jeho vývoj a postavení v dnešní době, kdy je tento pojem jistým způsobem deformován a je snadno zaměnitelný. Další pojmy, kterými jsou ikona a hvězda, se budeme zabývat v textu později, jelikož bude práce založena na časové posloupnosti.

V této první kapitole tedy začneme definicí slova hrdina, které se může jevit poměrně ambivalentním pojmem. V další části bychom si podrobnějším způsobem popsali hrdinství z pohledu Josepha Campbella a částečně Thomase Carlyleho, kde bude rozebráno základní mytické poslání hrdiny a jeho život. Část pozornosti budeme věnovat i hrdinství antickému, které má poměrně značný vliv a přesah do dnešní doby. Poté budou vymezeny některé pojmy z hrdinství křesťanského, které je nutné nějakým způsobem reflektovat: zaprvé z toho důvodu, že celá západní společnost je postavena na křesťanských základech a právě základní křesťanský fundament byl často zobrazován především těmito křesťanskými hrdiny, ať již hovoříme o postavách z Nového či Starého zákona, ale především o světcích a světicích. A za druhé především proto, že byla na těchto sakrálních individualitách v dějinách mnohdy vykreslována podstata hrdinství, které je hodno následování, a právě na těchto postavách se mnohdy i etablovaly celé národy či regiony. V návaznosti na křesťanství pokračuje hrdinství středověké a ideál rytíře - hrdiny, který s sebou také nesl mnohou i pro dnešek nepřehlédnutelnou symboliku. V kapitole bude také krátce reflektována problematika dalších

10 hrdinů, kteří se rekrutovali z vojevůdců, státníků či ze světa umění a vědy. V závěru bude použit koncept historika Daniela J. Boorstina „Graphical Revolution“, který relativně věrohodným způsobem vysvětluje zánik hrdinství pod nánosem moderní civilizace. Tato koncepce bude doplněna dalšími kritiky zejména americké masové kultury, kteří předkládají myšlenky, na základě kterých je - namísto dřívějšího hrdiny - současný idol pouze snadno reprodukovatelná celebrita.

1.1.1 Etymologie slova hrdina

V prvním oddíle této kapitoly si na několika definicích osvětlíme význam a etymologii slova hrdina. Vyjděme z definice Velkého sociologického slovníku, která bude pro úplnost doplněna z několika dalších zdrojů. V prvotním významu je hrdina jedinec, který vykonal významné odvážné činy, většinou s nasazením vlastního života, a je proto prezentován jako vzor chování. Běžně se hrdinovi připisují tyto vlastnosti: statečnost, neohroženost, schopnost riskovat, obětavost, vytrvalost, někdy i chytrost, která však není jeho podstatnou vlastností (Velký sociologický slovník, 1996, p. 387).

Termínem „heros“ označovali původně staří Řekové přežívající duši zemřelého, jíž připisovali sílu zasahovat do života žijících. Později tak pojmenovávali lidi, kteří se vyznamenali výjimečnými činy, přičemž se předpokládalo, že to dokázali díky své božské krvi (měli božský původ po jednom z rodičů). Prototypy těchto polobožských hrdinů jsou postavy jako Achilles nebo Herakles (Souriau, 1994, p. 316). Kolem každého takového hrdiny se zpravidla vytvořil mýtus. Později byli mezi hrdiny zařazování i významní občané, filozofové, učenci (např. zakladatel antické Sparty Likurgos nebo Aischylos, Sofokles, Platón, apod.). Později můžeme hovořit o specifickém kultu, který kolem nich vznikl a značně se rozšířil. Hrdinům se tak stavěly chrámy jako bohům, zasvěcovaly se jim oltáře. Předpokládalo se, že po smrti mají vyhrazen zvláštní ostrov, kde je čeká věčná blaženost (Élysion neboli ostrov blažených). Slib této velké odplaty za riziko statečnosti samozřejmě podporoval působení hrdinů i jako vzorů chování. Heroizace neboli prohlášení někoho za hrdinu byla významnou slavností, i když v pozdním období se zvrhla v ryze formální akt (dnes se termínem heroizace označuje sociální mechanismus vytváření image hrdiny). Křesťanství si vytvořilo vlastní typ hrdiny - bojovníka za víru, mučedníka, vzor křesťanské lásky a obětavosti. Tito hrdinové se nazývají svatými, mají rovněž své mýty a heroizaci nahradila kanonizace. (Velký sociologický slovník, 1996, p. 387). Křesťanské hrdinství bude v zájmu plnějšího pochopení tohoto fenoénu v této kapitole rozebráno poněkud podrobněji.

Mýtus světských hrdinů se začal vytvářet v 9. a 10. století, kdy vznikl ideál rytířství, který se stal inspirativním zdrojem novodobé představě romantického hrdiny, ochotného obětovat život za ideál, lásku, vlast apod. Např. současný italský myslitel Umberto Eco ve svém pozoruhodném díle Skeptikové a těšitelé říká, že nejobecnější formou hrdinského mýtu představuje románová podoba hrdiny. Takový hrdina je typický především tím, že se podobá obyčejnému člověku, ačkoliv v mnoha ohledech vyniká. Přitom tyto výjimečné schopnosti mají stále určitý lidský rozměr a stávají se jen jeho neobvyklou realizací - může jít o inteligenci, hbitost, umění boje a další. Vrcholným typem románového hrdiny se pak stává ideál rytířství, hojně rozvíjený především v literatuře (Eco, 2006, p. 247).

Kategorií hrdiny se zabývá kromě historie a sociologie zejména sociologie morálky, protože hrdina představuje vypjaté morální cítění, maximální identifikaci s určitými morálními normami. Z psychologického hlediska je hrdina zajímavý tím, že potlačuje pud sebezáchovy, je zvýrazněním role superega. Archetypem hrdiny se zabýval zejména německý psycholog Carl Gustav Jung ve svém díle Hrdina a archetyp matky (Jung, 2009). Sociologicky funguje označení hrdiny i jako labelling (označování), spojený většinou s velkou prestiží, případně s pozitivně vnímanou známkou abnormality. Hrdinství je ovšem hodnota různě interpretovaná a různě ceněná v závislosti na referenční skupině, resp. společnosti a době. Hrdinové se vyskytují zejména ve vypjatých historických okamžicích (za válek, revolucí apod.), kdy také stoupá význam tohoto pojmu, který je využíván motivačně i propagačně. Z „pragmatického“ hlediska se rolí hrdiny zabýval např. americký filozof Sidney Hook (Velký sociologický slovník, 1996, p. 387). Podle historika Ernsta Curtiuse bylo poprvé zmíněno slovo hrdina (heros) v Homérově Iliadě.

Pojem hrdina má pro nás tedy několik zásadních významových rovin. Na základě řecko- latinské mytologie můžeme hrdinu chápat jako jedince ztělesňujícího lidské i božské vlastnosti, který nepatří do nadpřirozeného světa, ale naopak existuje v konkrétně představitelném čase a prostoru. V obecnějším slova smyslu můžeme hrdinou označit člověka, který je především silným bojovníkem, neboť poráží nepřátele a monstra a zažehnává veškerá nebezpečí. Ve významu ještě obecnějším je hrdina postavou, která vyniká svojí odvahou a statečností, dokáže čelit různým nebezpečím a překonávat velké překážky, byť je obyčejným člověkem a neoplývá nadpřirozenými schopnostmi. Význam slova hrdina můžeme spatřovat i v obecném označení pro literární (dnes také filmovou) postavu, která v daném příběhu hraje klíčovou roli a vzhledem k publiku má působit sympaticky, aby ji bylo možné obdivovat, popřípadě se s ní identifikovat (Souriau, 1994, pp. 316-317). Poslední

12 význam je poněkud pejorativnější a spadá do období padesátých let v zemích východního bloku, kde hrdinu představoval zpravidla pracující dělník, který byl vzorem nejen socialisticky realistického umění, ale také symbolem komunistické vize světa. Jeho nové historické poslání souviselo s důležitostí fyzické práce pro budování socialismu a blaho lidu. Zaujal místo dřívějších hlavních postav, klasických hrdinů. „Mohutný, zdravý, silný, plný života a optimismu, opojený radostí z práce“ měl být soudobý dělník, či spíše jeho idealizovaný obraz socrealisticky věrný (Pavis, 2003, p. 308).

Americký sociolog Orrin Klapp (1962) zase tvrdí že, hrdina a hrdinné vyprávění obsahují celou řadu sociálních funkcí: jako vzory ztělesňující veřejné zájmy a ideály, jako veřejnou sílu spojenou s přemístěním obecenstva zprostředkovaně z každodenních rolí do nového druhu reality, která má práva a formy rozdílné od obyčejných sociálních struktur. Dle něj byli hrdinové také kompenzační symboly, které utěšovaly lidi pro jejich „poznaný nedostatek toho, co hrdina představuje“ (1962, p. 139). Tím můžeme říct, že je hrdina osoba velkolepých činů a měli bychom si také uvědomit, že hrdinové jsou pojatí v interaktivním procesu. Expert na mediální studia Lance A. Strate (1994) argumentuje hlavním pravidlem, kterým jsou členové společnosti separování od svých hrdinů časem, prostorem a také sociálními třídami a proto znají jejich hrdiny pouze prostřednictvím příběhů, obrázků a jiných forem informací. V tom případě nemáme hrdiny v pravém slova smyslu, ale pouze komunikaci, která nám je připodobňuje. Bez komunikace by zde hrdinové nebyli (Strate, 1994, cit. podle Vande Berga, 1998).

Zmiňovaný Klapp (1962) ve své knize „Heroes, Villains and Fools“ rozpoznal tři sociální typy nebo také sdílené vzory chování v americké společnosti - hrdiny, ničemy a blázny. Podle pozdějších analýz Klapp rozvinul typologii pěti typů hrdinů: vítěze, okázalé účinkující, nezávislé duše, hrdiny sociální přijatelnosti a skupinu sluhů (1962, pp. 27-28). Zatímco Klappův přístup byl založen na abstraktních a sociálních vzorech, ostatní teoretici měli vytvořený a vyzkoumaný vznik takovýchto sociálních typů. Kulturní a literární historik Walter J. Ong (1981) a již zmíněný Strate (1994) zase argumentují, že dominantní mód komunikace kultury také formuje kulturní koncept hrdiny a hrdinství (cit. podle Vande Berga, 1998, p. 135).

V zásadě tak každá společnost i každá ideologie aspirující na hromadnou akceptaci, a zejména ta, která má státotvorné ambice, potřebuje hrdiny jako vzory chování. Ideální typy hrdinů se opírají o reálné lidi a skutky, jsou ale dotvářeny v mýtotvorném procesu. Nápodoba chování hrdiny je často provázena stylizací. Nedostatek hrdinů v rovině vzoru i nápodoby 13 bývá považován za známku úpadku sociální integrity a životaschopnosti společnosti. Pro nás je především důležité uvědomit si, že kult národních a válečných hrdinů částečně přetrvává dodnes.

1.1.2 Campbellův koncept hrdinství

Když tedy začneme od absolutního prvopočátku, musíme se si popsat pravdy obsažené v náboženských doktrínách, které jsou zdeformované a systematicky zakrývané tak, že většina lidí v nich nedokáže dostatečně orientovat a rozeznávat tak jejich hodnotové a pravdivostní charakteristiky a znaky. Je tedy třeba se opřít o nepříliš složité příklady a jejich prostřednictvím odhalit některé pravdy skryté za náboženskými postavami a nechat z nich samovolně vyplynout starobylé významy (Campbel, 2000, p. 9). Bez této prvotní explanace bychom se na cestě odhalování etymologie slova hrdina a samotného hrdinství nedostali kupředu. Bez tohoto postupu by se také nedal rozlišit význam slova v jednotlivých etapách a v konečném důsledku jej ani separovat od ostatních výrazů, objevujících se až v pozdějších dobách, tedy celebrita či „hvězda“, jak ve všeobecném sociálním prostředí, tak i v prostředí sportovním. Tato první kapitola bude na rozdíl od ostatních poněkud abstraktnější a bude se zakládat spíše na popisu nekonkrétních mytických hrdinů a jejich skutcích. Konkrétní zde budou pouze náboženské postavy či bájní králové a bojovníci, kterým jsou tyto hrdinské schopnosti a zásluhy v mýtech přisuzovány. Je to dáno tím, že následující text z velké části čerpá z díla J. Campbella „Tisíc tváří hrdiny“, kde dává u každé hrdinské činnosti a fáze jeho geneze barvité příklady právě ze světových mytologií. My se ovšem omezíme pouze na vlastnosti a charakteristické znaky hrdiny a jeho genezi.

Mytologické symboly nejsou vymyšlené, nelze je vynalézt ani trvale potlačit. Jsou spontánním plodem duše a každý z nich v sobě nese zárodečnou moc svého zdroje (Campbell, 2000, p. 21). Mohli bychom tedy říci, že základní funkcí mytologie a rituálů bylo vždy dodávat symboly, jež pozvedají lidského ducha a působí v protikladu k jiným stálým lidským představám, jež ho naopak srážejí. Prostřednictvím mýtů se vždy dostáváme k hrdinství jako takovému. Campbell píše, že hrdina je muž, který zvolil podřízenost. Ale podřízenost čemu? Právě to je hádanka, kterou dnes musíme řešit a která je všude zásadní vlastností a historickým skutkem hrdiny (Campbell, 2000, p. 30).

1.1.2.1 Cesta mytologického hrdiny

Prvním úkolem hrdiny je odvrátit se od divadla světa, v němž jde o vnější důsledky, přistoupit ke skutečným příčinným oblastem duše, v nichž tkví skutečné obtíže, zde ony obtíže vyjasnit, vymýtit je ve svém specifickém prostředí (tj. utkat se s démony dětství své místní kultury) a proniknout do nezkreslené a přímé zkušenosti toho, co již zmíněný C. G. Jung nazýval „archetypovými představami“, a tyto představy asimilovat (Campbell, 2000, p. 31). Jsou to archetypy, které je třeba objevit a vstřebat, jsou přesně tytéž, které v dějinách celé lidské kultury podněcovaly základní obrazy rituálů, mytologií a vizí. Hrdina je tedy člověk, kterému se podařilo probojovat přes svá osobní a místní historická omezení do pozice prospěchu všeobecně platných forem. Vize, ideje a inspirace jedince pocházejí z primárních zdrojů lidského života a myšlení (Campbell, 2000, p. 33).

Mytologický hrdina se ubírá obvyklou dráhou, jež opisuje vzorec představovaný přechodovými rituály, které jsou v naší práci relativně podstatné. Těmito třemi stěžejními rituály jsou odloučení, iniciace a návrat. Nabídnutý vzorec lze označit za základní jednotku tzv. monomýtu (Campbellovo označení jednoho „hrdinského dobrodružství“). Hrdina se tedy vydává z každodenního světa do říše nadpřirozených divů, setkává se tam s úžasnými silami a dosahuje přesvědčivých vítězství. Ze svých cest se vrací se schopností prokazovat dobrodiní svými bližním (Campbell, 2000, p. 41).

Na tomto principu fungují či fungovala většina mýtů. Ať už jsou hrdinská dobrodružství zachycena širokými a téměř bezbřehými orientálními obrazy, temperamentním vyprávěním Řeků, nebo majestátními biblickými příběhy, vždy se řídí zmíněným základním vzorcem: odloučení od světa, proniknutí k nějakému zdroji moci a návrat, jež rozšiřuje životní možnosti. Hrdina daného monomýtu je osobnost výjimečného nadání. Ve své společnosti bývá často uctíván, ale stejně často bývá neznámý a přehlížený. On i jeho svět trpí symbolickým nedostatkem. V pohádkách to může být nepatrný nedostatek ve smyslu postrádaného zlatého prstenu, kdežto v apokalyptických představách může každým okamžikem hrozit zhroucení celého fyzického i duševního světa, nebo je dokonce v troskách (Campbell, 2000, p. 45).

Opětovaně se také s hrdinstvím jako takovým můžeme setkávat právě i v obyčejných pohádkách, kde je ústřední postavou často prostý a nenápadný hrdina (v českém prostředí např. hloupý Honza). Ten obvykle dosahuje domáckého vítězství nepřesahující hranice vlastního mikrosvěta, mytický hrdina dosáhne historického vítězství v rámci makrokosmu.

Jestliže pohádkový hrdina - nejmladší nebo opovrhovaný potomek, který si osvojí mimořádné schopnosti - zvítězí nad svými osobními utlačovateli, mytický hrdina přináší ze své dobrodružné pouti prostředky k ozdravení celé společnosti. Kmenoví nebo místní hrdinové, například Huang Ti (Čínský vojevůdce a kulturní hrdina), Mojžíš nebo aztécký Tezcatlipoca (hlavní bůh ve staré aztécké mytologii), prokazují své dobrodiní konkrétnímu lidu: univerzální hrdinové - Gautama Buddha, Ježíš, Mohamed - přinášejí poselství celému světu.

Ať už je hrdina prostý nebo vznešený, řecký nebo barbarský, křesťanský nebo židovský, základní plán jeho cesty je až na nepatrné odchylky vždy stejný. Lidové pohádky představující hrdinský čin jako fyzickou akci a náboženské legendy hovoří o morálních skutcích, přesto se však v morfologii dobrodružství, v charakteru vystupujících postav a vybojovaných vítězství vyskytují jen překvapivě malé odchylky (Campbell, 2000, p. 47). V první etapě mytologické hrdinovy cesty tak přesouvá osud jeho duchovní těžiště od neznámého území, mimo hranice vymezené jeho společností (tuto etapu označuje Campbell jako „volání dobrodružství“). Tato osudová oblast pokladů i nebezpečí může být vyjádřena různě: jako vzdálená země, les, království pod zemí, pod vodou, nad oblaky, na tajemném ostrově, na vrcholku hory nebo v hlubokém snu (Campbell, 2000, p. 63).

Na této cestě se hrdina obvykle setkává s nějakou formou nadpřirozené moci. Ta často bývá ve formě chudé stařenky nebo starce, kteří mají ztělesňovat ochránce a poutníkovi darují amulet působící proti nepřátelským silám, jež musí překovat. Hrdina poté dojde k překročení prvního prahu. Kráčí vstříc svému dobrodružství společně se zosobněním svého osudu, jež ho vede a pomáhá mu, a přichází na samý okraj pásma cizí mocnosti, kde se setkává se „strážcem prahu“. Další fází nazývá Campbell „v břiše velryby“. Představu, že překročení magického prahu je přechodem do oblasti znovuzrození, ztělesňuje právě velrybí břicho, které symbolizuje překročení onoho prahu, prahu do oblasti znovuzrození. Hrdina si nepodrobí mocnosti číhající na tomto prahu, ani se s nimi neusmíří, ale právě ho (zdánlivě) pohltí neznámo. Zdá se, že hrdina zemřel (Campbell, 2000, pp. 72-86).

Za prahem se hrdina povětšinou setká s avizovanou iniciací a cestou zkoušek. Je to nejoblíbenější fráze mytických dobrodružství, odrážející se ve světových literárních dílech o zázračných zkouškách a utrpeních. Hrdina zde má ku pomoci rady a amulety jeho zmiňovaného nadpřirozeného ochránce. Někdy si také hrdina poprvé uvědomí, že existuje vlídná moc, jež mu usnadňuje jeho nadlidský úkol (Campbell, 2000, p. 95). Závěrečná dobrodružství bývají vždy vylíčena až s poetickým nádechem, když jsou překonány všechny překážky a poraženi všichni obři a poté může nastat mystická svatba vítězného hrdiny-duše 16 s bohyní-královnou světa. Je to rozhodující okamžik na nejhlubším dně, na samém vrcholu, na nejzazším okraji země či v centrálním bodě kosmu (Campbell, 2000, p. 104).

Snadnost, s jakou jsou zde vykonány dobrodružné činy, napovídá, že hrdina je výjimečný muž, rozený král. S takovou lehkostí se setkáváme v četných pohádkách a ve všech legendách o skutcích vtělených bohů. Tam, kde by obyčejný hrdina čelil těžkým zkouškám, tam se vyvolený nesetkává s žádnou zdržující překážkou a nedopouští se žádné chyby (Campbell, 2000, p. 160). Hrdina tedy prochází jednou z posledních fází, což je apoteóza - přijetí mezi bohy. Bohové však mohou být příliš krutí a přespříliš opatrní. V tom případě je hrdina musí připravit o jejich mystický poklad lstí. To byl kdysi úkol i bájného řeckého stvořitele světa Prométhea. Jsou-li bohové v takovém rozpoložení, potom se i ti nejvyšší zdají zlovolnými a chamtivými obry. Hrdina, který je oklame, zabije nebo uklidní, je oslavován jako spasitel světa (Campbell, 2000, p. 167).

Poslední fází je hrdinův návrat, kdy zpočátku svůj návrat odmítá. Hrdina se musí vrátit se svou život proměňující trofejí. Pravidla monomýtu vyžadují uzavřený kruh: hrdina nyní musí přinést zpět na zem svůj božský poklad, kde jeho dobrodiní může přispět k obnově společenství, národa či celého světa. Nicméně se hrdina často zdráhá přijmout takovou odpovědnost. Dokonce i Buddha po svém triumfu pochyboval, zda je jeho poselství vůbec sdělitelné. Víme o tom, že někteří světci při své nadpozemské extázi skonali. Je mnoho hrdinů, kteří se právě tímto způsobem zpět nevrátili. Jestliže je hrdinovi výslovně uloženo vrátit se na zem s určitým elixírem, který má obnovit společnost, potom jeho nadpřirozený ochránce ze všech sil podporuje závěrečnou část jeho cesty. Pokud ovšem trofej byla získána proti vůli jejího strážce, nebo pokud hrdinovo přání vrátit se zpět vyvolalo odpor bohů či démonů, pak se poslední fáze mytologického kruhu stává rušným a často i komickým stíháním (Campbell, 2000, p. 179). Hrdina se může ze své nadpřirozené cesty vrátit i s pomocí přicházející zvenčí. Jinými slovy, svět si pro něj přijde a odvede ho. Není totiž snadné vzdát se blaženosti hlubokého spánku ve prospěch rozptýlení sebe samého v bdělém stavu (Campbell, 2000, p. 189).

Po návratu do reálného světa poznává hrdina poměrně velký rozpor mezi tím, co prožil v oněch transcendentních polohách a nyní v realitě. Oba světy, božský a lidský, si lze představit pouze jako vzájemně odlišné. Liší se jako život a smrt či jako den a noc. Hrdina se vydává z krajiny, kterou známe, na dobrodružnou cestu do temnot. Tam zažívá své dobrodružství, nebo se nám prostě ztrácí, dostává se do vězení či do nebezpečí. Jeho návrat je pak popisován jako návrat z onoho světa. Přesto však platí - a to je zásadní klíč k porozumění 17 mýtům a symbolům - že ona dvě království jsou ve skutečnosti jedním. Říše bohů je zapomenutý rozměr známého světa. Probádání tohoto rozměru, ať už chtěné, či nechtěné, je nejhlubším smyslem hrdinova skutku (Campbell, 2000, p. 197).

Právě to je hrdinovým posledním a nejobtížnějším úkolem, a zde také nacházíme podstatu mytologického putování. Jak vnést do jazyka denního světla názory pocházející z temnot a vzpírající se naší řeči? Jak sdělit poselství o všeobjímající prázdnotě lidem, kteří trvají na výlučném svědectví svých smyslů? O obtížnosti tohoto prahu, jehož překročením se hrdina vrací zpět do života, svědčí mnoho nezdarů. Prvním problémem navracejícího se hrdiny je přijmout jako skutečnost pomíjivé radosti a smutky, banality a hlučné necudnosti života poté, kdy prožil hluboce uspokojující pocity naplnění. Proč se znovu vracet do takového světa? Proč se pokoušet, aby muži a ženy stravovaní svou vášní uvěřili v prožitek transcendentální blaženosti? (Campbell, 2000, pp. 205-213).

Odpověď můžeme nalézt opět na příkladu křesťanství a příběhu Ježíše Krista. Právě v Kristově životě po vzkříšení je v jednom okamžiku obsažen celý mýtus, kde je jako průvodce, cesta, zjevení i společník při návratu. Učedníci jsou zasvěcováni, nejsou pány tajemství, ale jsou uváděni do celistvého paradoxního prožitku dvou světů v jednom. Později svým učedníkům vzkázal velmi jednoduché podobenství: „Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (Bible, Matouš 10, 35) Tím chtěl Ježíš říci, že když pochopíte moje svědectví a poselství, dokážete pochopit podstaty obou světů, které s sebou nesu. Tímto poselstvím Kristus pochopitelně myslí jeho život před a po ukřižování, tedy dobou a událostmi, které nyní křesťanský svět slaví o velikonočních svátcích a také v období půstu před Velikonocemi.

1.1.2.2 Příklady mytologického hrdinství, hrdinovy podoby a hrdinův odchod

Důležitá je i interpretace některých mýtů, když se z nich díky převyprávění staly legendy. Zde se setkáváme s vyobrazením hrdiny jako s nadpřirozenou bytostí. Tvůrci legend však jen zřídka zakládali své vyprávění na předpokladu, že největší hrdinové světa jsou pouhými lidmi, kteří překročili horizonty omezující jejich souputníky a vrátili se s poklady, jaké by objevil kterýkoli jiný člověk nadaný stejnou vírou a odvahou. Právě naopak: vždy existovaly snahy obdařit hrdinu mimořádnými schopnostmi, jež jsou mu vlastní od okamžiku zrození či dokonce početí. Celý hrdinův život je pak vyprávěn jako řada podivuhodných událostí, jež vrcholí velkým ústředním dobrodružstvím. Je to v souladu s názorem, že hrdinství se nedosáhne, ale je předurčeno osudem. Tím se také otevírá problém vztahu mezi životopisem a charakterem. Například Ježíše můžeme považovat za člověka, který prostřednictvím askeze a

18 meditace dosáhl moudrosti; na druhé straně můžeme také věřit, že na zem sestoupil Bůh a vzal na sebe lidský úděl. První náhled vede člověka k doslovnému napodobení Pána ve snaze dobrat se stejně jako on transcendentního a spásného prožitku. Druhý náhled vyjadřuje, že hrdina je spíše symbolem k rozjímání než příkladem k doslovnému následování (Campbell, 2000, pp. 283-284).

Prozatím jsme se tedy věnovali především spásnému hrdinskému činu spíše z psychologického hlediska. Nyní jej musíme popsat z druhé perspektivy, kdy se skutek stává symbolem stejného metafyzického tajemství. A zde si již můžeme ukázat příběhy dvou konkrétních historických osobností. Začali bychom papežem Řehořem Velikým. Ten se narodil jako potomek urozených dvojčat, která z ďábelského pokoušení spáchala incest. Kajícná matka jej vložila do malého pouzdra a odložila do moře. Nalezl ho rybář a vychoval ho. Když mu bylo šest let, poslali ho do kláštera, aby se stal knězem. On však toužil po životě rytířského válečníka. Vstoupil na loď a zázračně se dostal do země svých rodičů, kde získal ruku královny - zanedlouho se ale ukázalo, že je to jeho matka. Jakmile vyšlo najevo i druhé krvesmilstvo, podstoupil Řehoř sedmnáctileté pokání, přikován ke skále uprostřed moře. Klíče od řetězů byly vrženy do mořských vln, ale když se po sedmnácti letech našly v břiše ulovené ryby, bylo to považováno za příznivé znamení. Kajícník se dostal do Říma a později byl zvolen papežem.

Dalším může být příběh franckého panovníka Karla Velikého, který byl jako dítě pronásledován svými staršími bratry a uprchl do saracénského Španělska. Tam pod jménem Mainet prokázal vynikající služby králi. Přivedl královskou dceru ke křesťanství a oba mladí lidé si dohodli tajný sňatek. Po dalších slavných činech se královský mladík vrátil do Francie, kde přemohl své bývalé utlačovatele a triumfálně usedl na trůn. Potom vládl sto let, obklopen kruhem dvanácti šlechticů. Podle všech zpráv měl velmi dlouhý bílý vous i vlas (ve skutečnosti byl Karel Veliký bezvousý a lysý). Po dlouhých taženích proti Saracénům, Sasům, Slovanům a Seveřanům nestárnoucí vládce nezemřel, ale pouze spí a probudí se ve chvíli, kdy ho jeho země bude potřebovat. Později ve středověku, dle legendy, jednou vstal z mrtvých a účastnil se jedné z křížových výprav (Campbell, 2000, p. 286).

V obou z těchto dvou krátkých životopisů se projevuje vyložené a zdůvodněné téma dětského vyhnanství a pozdějšího návratu. Je to nápadný rys všech legend, lidových pohádek i mýtů. Obvykle je věnována jistá pozornost tomu, aby příběh budil zdání pravděpodobnosti a fyzické uskutečnitelnosti. Jestliže je však dotyčný hrdina velkým patriarchou, kouzelníkem, prorokem nebo vtělením, zázraky se mohou dít bez jakéhokoli omezení. Lidového pohádky 19

často doplňují nebo nahrazují téma vyhnanství motivem opovrhovaného nebo jinak postiženého: zneužívaný nejmladší syn nebo dcera, sirotek, nevlastní dítě, ošklivé káčátko nebo venkovan nízkého původu (Campbell, 2000, p. 288).

V daných životopisech jsme se také setkali, jak říká Campbell, s dětským cyklem hrdiny, kdy hrdina prožíval své „dobrodružství“ již od raného mládí. Tento cyklus se uzavírá návratem nebo poznáním hrdiny, kdy po dlouhém období temna vyjde najevo jeho skutečný charakter. Taková událost může odhalit závažnou krizi, neboť hraničí s objevením sil, jež byly až dosud vytěsněny z lidského života.

Podle Campbella může být ovšem hrdina vykreslen i jako válečník, kdy má usmrtit obludnou bytost či krutovládce. Dále může být vykreslen jako milenec, kdy motiv obtížného úkolu jako nezbytného předpokladu svatebního lože opřádá hrdinské skutky všech dob na celém světě. V příbězích tohoto typu hraje roli nehybného strážce rodič. Hrdinovo lstivé řešení zadaných úkolů je rovnocenné hrdinnému úkonu zabití draka. Dále zde jsou popsáni vladař a tyran jako hrdinové činu, kteří jsou hybnou silou cyklu a nositeli impulzu, jenž na počátku pohnul světem (Campbell, 2000, p. 303). Jako posledního nám Campbell nabízí pohled na hrdinu jako na vykupitele světa a také jako na hrdinu světce. Ten plní úkol vesmírných rozměrů. Jejich slova jsou naplněna obsahem mnohem závažnějším než cokoli, co kdy pronesli hrdinové žezla a knihy. Hrdina, jemuž je dokonale cizí vědomí ega, je přímým projevem zákona. Vede hrdinský život velkolepých rozměrů - koná hrdinské skutky, zabíjí nestvůry - a dělá to vše s lehkostí a pouze proto, aby učinil na pohled patrným to, co by stejně dobře mohlo být vykonáno pouhou myšlenkou. Legendy o spasiteli popisují období zmaru, jehož příčinou je morální pochybení člověka. Posledním je tedy hrdina jako světec či asketa, který se zřekl světa. Tito hrdinové se pohybují mimo hranice života a také mimo hranice mýtu. Již se nezabývají žádnými mýty a mýty se nezabývají jimi. Jejich legendy se opakují, ale zbožný sentiment a ponaučení plynoucí z jejich života je nutně nedostatečné - jen nepatrně překračuje hranice triviality (Campbel, 2000, pp. 308-310).

Posledním činem v životě hrdiny je jeho smrt nebo odchod. Zde se uzavírá smysl jeho života. Netřeba zdůrazňovat, že hrdina by nebyl hrdinou, kdyby se smrti bál. První podmínkou je smíření se s hrobem. Hrdina, který byl za svého života představitelem dvojí perspektivy, zůstává i po smrti syntetizujícím obrazem: stejně jako Karel Veliký i on pouze spí a v osudovou hodinu povstane, nebo mezi námi žije v jiné podobě (Campbell, 2000, p. 313). Pro úplnost ještě musíme poznamenat, že definitivní systém interpretace mýtů neexistuje a nikdy vzhledem k jejich specifické povaze zřejmě existovat nebude. 20

1.1.2.3 Carlyleho hrdinové a výklad starořeckých mýtů

Velmi inspirativním a stěžejním dílem je také kniha „Hrdinové: úcta k hrdinům a hrdinství v dějinách“ od skotského historika Thomase Carlyleho. Autor zde sice nejde do mytologické hloubky jako Campbell, ale po jisté časové přímce vyzdvihuje některé hrdinné osobnosti v dějinách. Carlyle konkrétně mluví o velkých mužích, jejich zjevení v životě světa, jak se utvářejí ve světových dějinách, jaké představy si lidé o nich vytvořili a co tu vykonali. Jeho práce je založena zejména na pojetí, jak byli hrdinové přijímáni a jak se přetvářeli a co lidé nazývali úctou k hrdinům a hrdinstvím v lidských dějinách (Carlyle, 1925, p. 11). Zajímavé jsou především orientace na specifické podoby hrdiny, které jsou rozděleny dle časové posloupnosti od starogermánských mýtů až po Napoleona. Jako první se zde setkáváme s hrdinou jako božstvem, kde je dáván za příklad starogermánský bůh Odin, který vzešel ze skandinávských pověstí.

V souvislosti s uctíváním Boha jako hrdiny, a nejen jeho, je náboženství stěžejní věcí jak člověka, tak i celého národa. Pokolení světa však dokázala bez poblouznění uctívat i přírodu a člověka především. Uctívat znamená projevovat neomezený podiv, a to činili tehdy při vší plnosti smyslů a s veškerou upřímností srdce. Carlyle dále soudí, že úcta k hrdinům byla velikým zušlechťujícím činitelem v tehdejší soustavě myšlenek. Co se nazývá spletitým chuchvalcem pohanství, vyrůstalo, jak se zdá, z mnohých kořenů. Konkrétně říká: „A jestliže tedy uctívání hvězdy či souhvězdí má v sobě jakýsi smysl, tím spíše má jej úcta k hrdinovi! Ctění hrdiny je nesmírným podivem nad velikým člověkem. Velicí lidé posud jsou hodni podivu; tím spíše, že v podstatě nic není podivuhodnějšího! Lidská hruď nezná ušlechtilejšího citu, než je tato úcta k člověku nad jiné vznešenějšímu“ (Carlyle, 1925, p. 20).

Hrdina v nejstarších dobách ovšem nemusel být viděn pouze jako Bůh. Mohl být vidět i jako prorok, např. jako islámský Mohamed. Na hrdinu zde ovšem jeho bližní již nepohlížejí jako na boha, nýbrž jako na člověka bohem osvíceného, na proroka. To je druhá podoba úcty k hrdinovi. Můžeme říci, že první a nejstarší již nenávratně zašla. V dějinách lidstva již nikdy nebude člověka, byť sebevětšího, kterému jeho bližní by se klaněli jako Bohu (Carlyle, 1925, p. 51). Dále se v Carlyleho podání setkáváme ještě s dalšími podobami hrdiny, ty ovšem budou rozebrány až v následujících oddílech.

Na závěr této kapitoly bychom tak ještě krátce připomněli interpretaci starých řeckých mýtů a bájí, které by samozřejmě také neměly být opomenuty. Protože způsob, jak na minulost pohlíželi staří Řekové jakožto představitelé další klíčové tradice výkladu dějin, nám

21 poskytuje ostrý kontrast. Jejich hrdinské eposy vyprávějí o skutcích lidí, kteří odolávají vrtochům bohů a bohyň. I zde, jako v každé jiné oblasti, Řekové našli vlastní přístup a vyznačili nové cesty, po nichž kráčíme dodnes. Starověcí Hebrejci ani v nejmenším nepochybovali o tom, kdo a jak bude vládnout nad nacházejícími událostmi. Staří Řekové zkoumali nejistotu mravních záměrů člověka. Budoucnost si představujeme jako něco, co leží před námi, a minulosti vidíme za sebou (Boorstin, 1999, p. 133).

Řecké heroické mýty nebyly pouhým vypravováním o dávno zašlé minulosti, nýbrž svatými texty morálky a náboženství. Řekové dávno předtím než vynalezli dějepisectví, již zaujali sebevědomé a tradiční stanovisko k minulosti, kterou jasně viděli před sebou. Podle starých Řeků právě mýtus či hrdinský epos dával jejich minulosti reálnou a zapsatelnou podobu a naplňoval ji smyslem. Při hledání zkušenosti je prvním obecně dostupným zdrojem tradice: to, co prarodiče řekli rodičům a rodiče dětem. Tradice Řeků však nezávisela na náhodně utroušeném slovíčku, které zaslechneme od matky. V hrdinských mýtech, zvěčněných v nesmrtelných básnických dílech, obdařili svou minulost nepomíjivým kouzlem a takřka nevyčerpatelným bohatstvím smyslu. Dnes nám jejich báje připadají jako říše fantazie, ale v řecké antice platily za nedocenitelný záznam minulosti. Z mýtů tradice čerpala své pamětihodné drama. V mýtech se každý poučil o pradávných dobách přesahujících každodenní zkušenost, o nadlidských tvorech a zázračných událostech. Ty, na rozdíl od historických dějů, nevyžadovaly důkazu. Jejich uchování ve svatém slově činí z mýtů první autentický příběh o účelu, o prvních příčinách a počátcích.

Moderní západní společnost nebyla vzhledem k mýtům nijak plodná, ale naštěstí jsme zdědili mýty starého Řecka. Jsou nám dobře známy ze školních let a projasňují naše životy. Poznáváme, že mýty sice uspokojují naši potřebu poznat původ a počátek, ale zároveň nám někdy při hledání skutečné minulosti přinášejí zklamání. Jejich autorita pramení z toho, že jsou tradiční a jejich autor není znám. Přežívají v tradici mluveného či zpívaného slova. Ztělesňují tak naši potřebu „vědět proč“ a naši ochotu brát bázeň jako pravdivou. Dnešní výraz „mýtus“ pochází z řeckého „mythos“, což znamenalo „slovo“ ve smyslu definitivního výroku. Jeho zvláštní význam vychází najevo při srovnání s řeckým logos, což znamenalo „slovo“ ve smyslu pravdy, kterou lze obhájit a dokázat. Mýty jsou tedy tradiční vyhlášení pravdy, jejichž anonymní zdroj nejasně přispívá k jejich autentičnosti (Boorstin, 1999, p. 134).

Homérská epika byla zapsána na konci orálního období v přísném slova smyslu - během „temného věku“ starověkého Řecka (asi 1100-900 př. n. l.). Ukázalo se, že tento temný věk 22 poskytuje velmi dobré podmínky pro rozkvět a šíření orální poezie, která (na rozdíl do architektury) nevyžadovala hospodářský blahobyt nebo zvláštní materiály. Drsnost každodenního života v negramotném společenství, která znemožňovala písemnou kulturu, nijak nebránila hledání hrdinů. Podobně jako např. norské ságy, i homérské eposy naznačují, že doba obtíží a protivenství, která odměňuje odvahu, hrdost a čirou schopnost přežití, poskytuje úrodné pole pro heroickou poezii (Boorstin, 1999, p. 135).

Nicméně i mýty se dočkaly hned v časných dobách svědky jistého (sekularizovaného) úpadku. Již v dobách starého Řecka a Říma zapadnou klíčové motivy mnoha mýtů do změti druhotných anekdot a rozumových zdůvodnění jako jehly do obrovských kupek sena, neboť jakmile civilizace pokročí od mytologického ke světskému hledisku, ztrácejí staré představy na důležitosti a nemusí být bezvýhradně přijímány. V helénistickém Řecku a v císařském Římě byli starobylí bohové redukování na pouhé městské patrony, domácí bůžky a oblíbené literární postavy. Hora Olymp se proměnila v letovisko plné otřepaných skandálů a milostných pletek, z bohyní-matek se staly hysterické nymfy. Mýty byly čteny jako milostné příběhy nadlidských bytostí (Campbell, 2000, p. 224).

1.1.3 Hrdinství křesťanské a středověké

1.1.3.1 Hrdinství křesťanské

V dalším oddíle této kapitoly se budeme věnovat převážně interpretaci křesťanského hrdinství a hrdinství středověkému, které spolu ve velké míře souvisejí. Křesťanství, jež k nám přichází jako odkaz života Ježíše Krista a jeho působení na zemi, se v podstatě řídí jeho životem a životem jeho učedníků. Po starořeckých a pohanských mýtech najednou přichází nové náboženství, které má svoje nové zákonitosti a svoje nové prvky uctívání. Poslové křesťanství nejsou ovšem jenom Bůh a jeho syn Ježíš Kristus a Duch svatý (a Panna Maria), ale také svatí a blahoslavení, kteří si za své významné činy vysloužili statusy hrdinů. Co vlastně znamená v křesťanství hrdinství a jakou má přímou vazbu ke svatosti a hrdinským skutkům ve jménu Krista? Jak poznamenal Campbell, hrdinství se týká také asketů, mučedníků a jiných osob, které si křesťanskou svatost zasloužili právě těmito činy.

Samotný výraz „svatý“ (latinsky sanctus, řecky hagios, hebrejsky kadiš) se v náboženských textech vyskytuje jako přívlastek Boha i některých osob, popřípadě věcí. Pokud je použit pro člověka nebo věc, je synonymem výrazu „posvátný“ či „posvěcený“ a znamená „vyčleněný pro svaté účely či obřad, zasvěcený Bohu“. Ve spojení s osobou

23 obsahuje poukaz na její vysoké morální kvality. V některých souvislostech se objevuje v ustálených spojeních: papež je jako jediný z biskupů titulován Jeho Svatost, Jeruzalém je nazýván Svatým městem, Palestina Svatou zemí. Chrámy pak jsou nazývány svatými místy (Attwater, 1993, p. 7). Pojem svatý se může rovněž používat ve smyslu zasvěcený, odevzdaný službě Boží. Svatý Pavel označuje věřící jako svatý lid a mravnost, konání dobra a vyhýbání se zlu, které se od nich vyžaduje, jsou důsledkem této svatosti, jejich určení k službě Bohu (Vondruška, 1930, p. 9). Nicméně jak Pavel, tak i všichni autoři raných dob křesťanství mluví o svatosti pouze v kolektivním smyslu a používají tohoto výrazu pro určité skupiny věřících: pro ty, kdo zemřeli ve jménu Krista, pro mučedníky a první mnichy. Ve stejné době se však slovo svatý začalo používat i individuálně pro vyjádření úcty k určité osobě, až se stalo svým způsobem oficiálním titulem, zejména pro biskupy. Postupně se toto pojmenování stalo čestným titulem osob, které převyšovaly své křesťanské druhy svou oddaností Kristu a výrazem jejich veřejného uctívání (Attwater, 1993, p. 7).

Prvním takovým pojmem je mučedník. S mučednictvím, i když v jiné formě, jsme se setkali již v předchozí kapitole. Mučedníkem je v křesťanské terminologii ten, kdo podává svědectví o Ježíši Kristu tím, že ochotně podstoupí smrt pro něho a jeho učení, případně pro křesťanskou ctnost či zbožný skutek. Veřejné uctívání některých mužů a žen a jejich označování přízviskem svatý mělo svůj původ právě v úctě k mučedníkům. Uctívání byli nejprve na místech, kde byli umučeni nebo pohřbeni. Postupně se úcta k nim přenášela i na jiná místa a šířila se po vší církvi. Ve výroční den světcova úmrtí se věřící každoročně shromažďovali u jeho hrobu, kde byla sloužena mše k jeho poctě. Byla to příležitost k triumfálním oslavám, nikoli den smutku. (Attwater, 1993, p. 7). Již od raných dob se křesťané obraceli se svými modlitbami k zemřelým, zejména k těm, s nimiž byli spřízněni. Tento rozšířený zvyk byl posléze nahrazen vzýváním mučedníků. Někdy docházelo až k přehnanému uctívání hraničícímu s modlářstvím, proti němuž protestoval např. již raný křesťanský teoretik Tertullianus, působící na přelomu druhého a třetího století.

Druhým pojmem jsou tzv. vyznavači. Církev takto označuje osoby uctívané jako svaté, ač nebyly mučedníky. Tento termín ukazuje, že trvalým celoživotním vyznáváním křesťanské víry přinesli stejně mocně svědectví o Kristu jako mučednickou smrtí. Postupem doby jim byly přiznány stejné pocty jako mučedníkům. Většinou to byli biskupové, kněží, mniši a jeptišky, kteří reprezentovali různé cesty křesťanského života (Attwater, 1993, p. 8).

Bezesporu jedním z nejdůležitějších pojmů, objasňující oficiální „vznik“ svatosti je kanonizace. Aby mohla být nějaká osoba veřejně uctívána jako svatá, je nutné, aby byla za 24 svatou prohlášena přinejmenším v místním kostele. Tento proces se nazývá kanonizace (od slova kánon, tj. seznam, do něhož bylo zapsáno světcovo jméno) a v průběhu staletí k němu docházelo různými způsoby. Panna Maria, apoštolové a evangelisté byli spontánně prohlášeni za svaté věřícími, kteří dosvědčili jejich svatý život nebo mučednictví. Obdobně tomu bylo u raných vyznavačů. Později měli právo kanonizovat jednotliví biskupové; docházelo k tomu v rámci svátků či při slavnostech na počest zesnulého. Tato místní úcta se často šířila i na další místa a někdy se stávala všeobecnou. Řada velkých světců byla kanonizována tímto způsobem, který lze nazvat kanonizací neformální, zvykovou (Attwater, 1993, p. 9).

Postup k svatořečení je dnes složitější: Je-li známo o někom, že vynikal neobyčejnými ctnostmi, a připisují-li se mu i zázraky, bývá zahájeno důkladné a zevrubné šetření, jež se koná jednak v místech, kde žil a zemřel, jednak v Římě. Přísežně se zjišťuje vše, co je o zemřelém známo, a shledá-li se, že by bylo možno s úspěchem jednat o beatifikaci, předkládá „postulator causae“ Apoštolskému Stolci žádost, „positiones et articulos,“ tj. sepsání všeho, čeho se mohl o služebníku Božím dopátrat, s uvedením svědků. Koná se přísné jednání o tom, zda služebník nebo služebnice Boží vynikli opravdu heroickými ctnostmi, zda požívají pověsti svatosti a zda divy jim přičítané jsou pravými zázraky (Vondruška, 1930, p. 11). Dostáváme se tak ke klíčovému slovu charakterizujícím světce a tím je právě hrdinství. Svatý je muž či žena, který se oddává Bohu hrdinsky. Životy svatých představují nejrozmanitější škálu charakterů a povah. Přes velkou převahu osob duchovního stavu, lze nalézt i příklady světských osob všech stavů, od králů po sedláky a od obchodníků a umělců po žebráky. Zde bychom mohli použít citát sv. Bernarda z Clairvaux. Světec je podle něho „znám jako člověk dobrý a naplněný křesťanskou láskou, žije jako člověk mezi lidmi, neponechává si nic pro sebe, ale využívá všech darů k obecnému prospěchu, hledí sám na sebe jako na dlužníka všech, přátel i nepřátel, moudrých i hloupých“. Takový člověk, pokorný a všem prospěšný, je drahý Bohu i lidem (cit. podle Attwatera, 1993, p. 10). Měli bychom ještě připomenout předstupeň kanonizace, kterým je blahoslavení. To předchází samotnému svatořečení a blahoslavené osoby jsou zpravidla uctívány pouze v zemi či diecézi, odkud pocházejí.

Velkým problémem se ovšem stalo ověřování životů některých starobylých světců, u některých dokonce nelze historicky věrohodně doložit jejich existenci. Vysoký stupeň autentičnosti a historické věrnosti je v obrovském množství raně hagiografické literatury jevem nanejvýš vzácným. Najdeme v ní spíše prvky mýtu, folklóru, dobrodružného příběhu i legendy; připomíná tak trochu historické romány (Attwater, 1993, p. 12). Zde se nám začínají prolínat mýty z první části této kapitoly a reálnými fakty hagiografie křesťanství raného

25 středověku, nicméně na rozdíl od legend mytologického typu má náboženská legenda poněkud jinou interpretaci. Původně to totiž byl příběh mučedníka nebo jiného světce, který byl předčítaný v den jeho svátku. Mohla mít reálný i imaginární základ, popřípadě mohla být směsicí obou. Postupem doby začal být tento pojem chápán jako protiklad historicky věrného příběhu. Legendární životopisy se staly svébytným literárním žánrem. Byly určeny k uctívání svatých, k vyzdvižení jejich ctností a skutků a k povzbuzení ducha lhostejných či zklamaných křesťanů (Attwater, 1993, p. 22).

Ovšem i legendy mají svou hodnotu: ukazují, čemu lidé věřili v době jejich vzniku. Jak v jiné souvislosti napsal anglický spisovatel Arthur Quiller-Couch, „legenda, i když zveličuje fakty, je sama o sobě faktem dokládajícím víru“. Rovněž nesmí být podceňována duchovní zkušenost nevzdělaných lidí. V srdci legendy je jádro faktu. Měly by se oceňovat obě její stránky, každá svým způsobem. Všeobecným a často dodnes přetrvávajícím nedostatkem příběhů svatých určených široké veřejnosti je prezentace světce jako téměř nadlidské bytosti. Někdy pisatel nesprávně vykládá či pomíjí méně atraktivní stránky světcova charakteru, nebo předkládá ctnosti svého subjektu takovým způsobem, že čtenáře spíše odradí, než přiláká (Attwater, 1993, p. 13).

Dalšími důležitými pojmy, objasňující okolnosti křesťanského hrdinství jsou askeze, kult a patronství. Askezí bychom mohli chápat původně mravní přísnost, jejímž výsledkem je sebeovládání (řecky askésis - výcvik). V křesťanském smyslu se jedná o potlačování tělesných žádostí, jehož cílem je bezúhonnost života a vyjádření nesobecké lásky k Bohu. Jako asketové jsou označováni především východní mniši žijící v poušti odříkavým životem. Dalším pojmem je kult. Toto slovo, které je v dnešní době spojováno spíše se světskými záležitostmi (jak si také ukážeme později i dle jiných definic), znamená v křesťanské terminologii úctu projevovanou světci. Jejím obvyklým vyjádřením je modlitba, která je mu adresována (tzv. modlitba k Bohu prostřednictvím svatého). Posledním pojmem, který se ukáže i v pozdějších kapitolách je „patron“. Je to světec, jemuž je zasvěcen kostel nebo jiná církevní stavba. Jeho ostatky zpravidla bývají uloženy v oltářní mense. Zemští patroni jsou světci považování za ochránce určitého území, státu. Jsou jimi často historické osobnosti, např. panovníci či místní duchovní osoby, které byly kanonizovány (Attwater, 1993, pp. 19- 24).

Je třeba si tedy uvědomit, že křesťanské hrdinství je uctíváno již téměř dvě tisíciletí až do dnešní doby. Tedy na rozdíl od Campbellových mýtů, které jsou již z velké části zapomenuty

26 pod nánosem modernity a zaváty událostmi mnoha století. Křesťanské legendy a adorace svatých či blahoslavených jsou nám připomínána do současnosti.

Křesťanské hrdinství bychom mohli shrnout slovy papeže Benedikta XIV (De servorum Dei beatificatione): „Světec je křesťan, který pro heroickou ctnost a pro zázraky od Boha na jeho přímluvu konané byl zařazen Církví do seznamu svatých. Mimořádnost může záležet buď ve velikosti díla vykonaného pro oslavu Boží a spásu duší, v těžkých bojích, jež bylo třeba podstoupit, v úsilí, sebezapírání a obětech a utrpeních pro Boha, a hrdinskost musí se též projevovat v tom, že veliké ty věci pro Boha byly konány čile, radostně a vytrvale“ (cit. podle Vondrušky, 1930, p. 9). O křesťanském hrdinství v porovnání s jinými koncepty hrdinství bude ještě řeč v dalších kapitolách, především o morálních kvalitách a morálních ctnostech, kdy nám křesťanští hrdinové budou dělat vzor. Bude zde řeč zejména o sv. Václavovi a sv. Anežce České.

1.1.3.2 Hrdinství středověké

V návaznosti na předchozí oddíl bychom si ještě krátce zmapovali hrdinství středověku, jehož ideál ztělesňovali převážně rytíři a rytířství obecně. Právě v souvislosti s rytířstvem je nutné hovořit o ideologii, ne-li přímo o mytologii, natolik je ono slovo naplněno konotacemi cti, ideálů a morálky. Svou roli zde sehrála i literatura, která se jej v samých počátcích zmocnila a za pomoci symbolických hrdinů, jako byli Roland, Lancelot z Jezera, Alexandr Veliký nebo král Artuš, jej pomalu přetvořila. Sen a skutečnost se spojily v jedno, aby v myslích vytvořily obraz rytířstva nikoli jako sdružení nebo bratrstva, ale jako instituce, způsobu života a myšlení - jako odrazu jakési zidealizované civilizace (Le Goff, 1999, pp. 588-589). Literatury psané v národních jazycích již od svého zrození a po celé středověké období oslavují rytířství a přetvářejí je v mytologii. Nicméně sociologická interpretace literárních děl, jež slibuje mnohé, je značně obtížná a občas vede i ke zdlouhavým sporům. Není ovšem pochyb, že „Chansons de geste“ (Písně o odvážných činech), které se zrodily ve Francii počátkem 12. století a zůstaly v oblibě až do století čtrnáctého, narýsovaly jednou provždy pevné kontury ideální postavy chrabrého rytíře, který je hrdinský až za hranice únosnosti jako Roland, udatného a moudrého jako Oliver nebo Vilém, neúnavného ochránce krále a víry. Jakkoli rozdílné společenské modely tato díla hlásala, vždy pěla chválu na rytířství (Le Goff, 2002, p. 596).

V téže době dochází k idealizování křížových výprav a do povědomí lidových vrstev se dostává epický cyklus o Godefroiovi z Bouillonu, hrdinném rytíři-křižákovi. Téma „nového

27 hrdiny“ umožnilo v polovině 13. století vypracování jakýchsi svatých dějin rytířství, které přes starověk a jeho modely (Hektor, Alexandr, Cézar) spojilo hrdiny křesťanského rytířství (Artuš, Karel Veliký a Godefroi z Bouillonu) s hrdiny biblickými (Jozue, David a Juda Makabejský).

Idealizování rytířů ovšem bylo mnohdy spíše tendenční. K morální a fyzické statečnosti křesťanských rytířů, bojujících s mečem za vlast nebo za křesťanství, se také, bohužel, přidružovaly zřetelně aristokratičtější, profánnější aspekty, jako vášnivé vyhledávání válečnické udatnosti, starost o slávu a dobré jméno, opovrhování manželstvím apod. Všechny tyto profánní a světské hodnoty se mísily s ideálem boje za obranu křesťanské víry či ochrany kostelů, vdov a sirotků, který se církev snažila rytířstvu vnutit jako jeho jediné poslání, zděděné od králů. Aniž by jej zcela odmítalo, vytvářelo si rytířstvo od 11. do 15. století vlastní, mnohem složitější mnohostrannou, třpytivou a fascinující ideologii (Le Goff, 2002, pp. 597-598). O rytířských kontroverzích bude částečně řeč ještě v dalších kapitolách.

Rytířství se narodilo jako mrtvé dítě: sotva se ocitlo na světě, už oplakávalo bezduché tělo Rolandovo, který padl v Roncesvaleském průsmyku. Oplakávalo hrdinu, který však zahynul velice dávno, pomyslíme-li, že historický Roland žil v osmém století a jeho oslavné písně pocházejí ze století jedenáctého. „Dobré srdce“ patřilo odedávna „rytířům zašlých dob“. Je to jedno z pravidel hry: rytířská mytologie patří k onomu pojetí světa, které se neustále vrací k tématu stárnutí světa a zkázy toho, který tu je. Záchranu má přinést rytíř bez bázně a hany a čekání na jeho příchod je součástí hluboko zakořeněné lidské touhy po spáse (Cardini, 1999, p. 98).

1.1.4 Ostatní podoby hrdinství

Po vymezení dvou stěžejních hrdinských epoch - tedy hrdinství mytologického a křesťanského - bychom se přesunuli na hranici středověku a novověku, kde hrdinství již ztrácí podobu mystické cesty či morální čistoty a život odevzdaný Kristu. Můžeme ji rozdělit na dvě prolínající se podoby hrdinství. Prvním z nich bude období hrdinství na poli umění a vědy, kde také mnozí autoři vidí heroické postavy a druhé se týká hrdinství vojenského a spíše politického typu, kde můžeme také nalézt typické znaky heroismu.

Když bychom se tedy vrátili k pojetí Thomase Carlyleho, zjistíme, že po ztělesnění hrdiny jako Boha a proroka vidí hrdinu i v básníkovi, kde vzdává hold především Dantu Alighierimu a Williamu Shakespearovi. Hrdina jako bůh, hrdina jako prorok jsou výtvorem dávno

28 minulých dob a dnes již se nevyskytnou. Předpokládají jakési hrubé nazírání, jakému již rozvoj vědeckých poznatků učinil přítrž. Carlyle přímo říká:

„Svět by musel být bez vědeckých norem, má-li člověk plný lásky a podivu ve svém bližním spatřovat Boha nebo někoho, kdo mluví k němu božím hlasem. Bůh a prorok již zmizeli. Pohlédněme nyní na hrdinu jako básníka. Básník je hrdinskou postavou, která náleží všem věkům. Jednou uveden na svět, stává se majetkem všech dob; může se objevit za všech věků, v dobách dávných, jako za dnešního času; je zplozen, kdykoliv přírodě se zalíbí. Ať kdykoliv příroda sešle hrdinskou duši, nikdy není možno, aby ona se vytvořila v básníka“ (Carlyle, 1925, p. 89).

Hrdina tedy byl uznáván za boha, hrdina byl uznáván za proroka a potom již jen za básníka:

„Nevypadá to, jakoby naše úcta k velikému člověku věk za věkem postupně se zmenšovala? Vidíme v něm nejprve Boha, pak člověka Bohem osvíceného a na dalším stupni jeho zázračnému slovu dostává se od nás toliko uznání, že je básníkem, skladatelem veršů geniálním člověkem a podobně. Tak to sice vypadá, ale jsem přesvědčen, že v podstatě tomu tak není. Uvážíme-li to dobře, ukáže se snad, že v člověku stále ještě je týž zcela zvláštní podiv pro hrdinský dar, ať je nazýván kterýmkoliv jménem, jakého kdy bylo užito“ (Carlyle, 1925, p. 95).

Podobným způsobem je nahlíženo na další osobnosti z pole kultury, jimiž jsou i spisovatelé. Carlyle zde vyzdvihuje Samuela Jonsona, Jeana-Jacques Rousseaua a Roberta Burnse.

Mezi básníky a spisovatele, aby byla dodržena časová posloupnost, Carlyle vklínil ještě hrdinu jako kněze. Zde jsou zmiňováni představitelé a duchovní protestantských církví a to zejména reformátor Martin Luther a skotský puritánský kněz John Knox, kteří v době reformace jistě pro mnohé platili za hrdiny a vykazovali hrdinské znaky (Carlyle, 1925, p. 127).

Jako poslední Carlyle připomíná hrdinu v podobě krále. Jako vzorové osobnosti uvádí Olivera Cromwella a Napoleona Bonaparta. Tento král představuje velitele nad lidmi, toho, jehož vůli se naše vůle má podřídit a loajálně se poddat a vidět v tom své blaho, král tak může být uznán za nejznamenitějšího z velkých lidí. On je nám živým souhrnem všech rozličných útvarů hrdinství: kněz i učitel a kterákoliv ze světských nebo duchovních hodností člověka, vše je tu vtěleno, aby nám poroučelo, aby nás ustavičně prakticky poučovalo a na každý den i na každou hodinu nám povědělo, co máme činit (Carlyle, 1925, p. 207).

Daniel J. Boorstin, jehož konceptem se bude zabývat další oddíl, zase připomíná, že mezi hrdiny můžeme nepochybně řadit i osobnosti z pole vědy. Jmenovitě uvádí např. Isaaca Newtona či Alberta Einsteina (Boorstin, 1963, p. 64). Nesporně bychom na tomto místě mohli jmenovat mnoho dalších podob hrdinství a hrdinných osob, jak ze světa politiky, válečných konfliktů, tak ze světa vědy, kultury a mnoha dalších oblastí. Všechny tyto koncepty budou podrobněji rozebrány v páté kapitole, která bude pojednávat o národním hrdinství a bude zde provedena komparace národních hrdinů s hrdiny sportovními.

1.1.5 Boorstinova koncepce „Graphical Revolution“ a další novodobé teorie hrdinství

V předchozích oddílech byly znázorněny podoby hrdinství do počátku devatenáctého století. Nyní se přesuneme již na pomezí modernity a počínající masové kultury, kdy se klasická podoba hrdiny pod nánosem moderních technologií, masové reprodukovatelnosti a masové kultury začala relativně deformovat.

V následujícím oddíle bude z velké části tlumočen kritický přístup amerického historika Daniela J. Boorstina, který ve svém díle „The Image“ vykresluje změnu chápání společnosti v posledních dvou stoletích a především reflektuje období po první světové válce až do šedesátých let. Jeho stěžejním pojmem je „Graphical revolution“, který by se dal volně přeložit jako „revoluce obraznosti“. Důležitý je v prvé řadě výklad tohoto pojmu. Během druhé poloviny devatenáctého století a v prvních dekádách dvacátého století, kdy se ideje amerických filmů začaly stávat realitou, se začala americká kultura a obecně americké vědomí do jisté míry měnit. Obrazy a vyobrazení různých věcí začaly být všudypřítomnou realitou. Knihy, texty či jiné tištěné materiály začaly být plné nepotřebných ilustrací, což mělo za důsledek, že si lidé začali stěžovat na jistou formu „přeilustrovanosti“. Právě Boorstin tento jev pojmenoval jako „revoluce obraznosti“ a míní tím významný vzestup kvantity vizuálního materiálu, který byl najednou snadno dostupný lidem. Nebylo to ovšem jen otázkou revoluce obraznosti. Najednou byl v Americe kladem důraz na vizuální stránku věci. Jako příklad je uváděno aranžmá ve výkladech obchodů, pečlivě uspořádaného pro maximální stimulaci právě vizuálního vjemu.

Boorstin se vlastně znepokojoval faktem, že revoluce obraznosti povzbudila obrazové myšlení ve smyslu „umělé imitace nebo vyobrazení vnější formy nějakého objektu, zvláště nějaké individuality“, a to vše bylo dle jeho mínění na úkor toho, co sám nazýval „ideální myšlení“- myšlení za účelem nějaké myšlenky nebo hodnoty, o níž bychom mohli usilovat. Přebytek jednoduchých vizuálních vjemů nás směřuje sem a nyní, učinit vše hned, ihned

30 použít, kdežto opravdový ideál nás směruje výš a za hranice, k něčemu užitečnému, co nemusí být na první pohled zřejmé. V Boorstinově pojetí byla ovšem revoluce obraznosti také jistou morální revolucí, protože nahradila aspirace požitkem.

V našem úhlu pohledu je Boorstinovo dílo a jeho pojetí této specifické kapitoly amerických (či globálních) dějin důležité zejména z hlediska chápání celkové koncepce hrdinství a jeho nahrazení jinými formami lidské dokonalosti a celkovému smýšlení o velkoleposti člověka, které se od revoluce obraznosti velkou měrou změnilo. Tím pádem bude lépe pochopena relativizace sportovních úspěchů a také sportovního hrdinství, kdy se sportovec mnohdy stává spíše ikonou nebo ještě snáz hvězdou či celebritou.

1.1.5.1 Proměny hrdinství a velkoleposti

Můžeme začít krátkým aforismem, který srovnává přístup před touto Boorstinovou revolucí a dnešní dobou. Když se objevila před dvěma stoletími velkolepá osobnost, lidé v ní spatřovali božské poslání. Dnes pro ni hledáme spíše mediálního agenta a imagemakera. Už Shakespeare kdysi familierně rozdělil slavné a známé lidi do tří skupin: ti, kteří se velkolepí již narodí, ti, kteří svojí velkoleposti dosáhnou a ti, kterým je velkolepost a sláva přiřknuta. (Boorstin, 1963, p. 55). V dnešní době se čas, kdy byla pomyslná „síň slávy“ pouze metafora, nenávratně ztrácí pod nánosem dějin a namísto ní jsou ad hoc komisí vybíráni nejproslulejší, médii propagovaní jedinci.

Básník John Milton kdysi napsal, že sláva není rostlina, jež roste na smrtelníkově půdě. Tím je akcentována nejen metafora časové rezistence hrdinství, ale také zdůraznění jiného faktu, že jméno velké osobnosti by se nemělo stát familierním a zevšednělým slovem. Naopak by mělo ztělesňovat velikost a nevšednost a to v různých způsobech. Může to být Napoleon, jehož jméno je velké v síle, finančník J. P. Morgan, který zase proslul svým bohatstvím, svatý František, velkolepý ve svých ctnostech či Modrovous, pejorativně proslulý ve své krutosti a zlu. Proto, aby se člověk stal všeobecně známým, musel mít hrdinské parametry, tedy člověk obdivovaný pro svoji kuráž, vznešenost a hrdinské činy. Např. váleční hrdinové byly prototypy, protože bitvy testovaly charakter a nabízely prostor pro odvážné činy (Boorstin, 1963, p. 56).

Způsob, kterým lidé získávali proslulost a obdiv, byl před revolucí obraznosti poměrně pomalý a bylo to tak v tehdejší době naprosto přirozené. Samozřejmě zde byly velké osobnosti jako například faraoni, Cézar, Šáhdžahán (císař Mughalské říše v oblasti dnešní Indie), kteří vybudovali své pomníky již za svého života pro další generace. Nicméně i tato

31 proslulost se nemohla zakořenit tak rychle. I tyto osobnosti, jež byly pouze „známé“, přicházely do povědomí lidí relativně pomalu. Proces, kterým se šířila jejich sláva, byl stejně mysteriózní, jako když Bůh vládne po celé generace. Minulost se tak stala přirozenou pro všechny velkolepé osobnosti.

Již fakt, že zmiňovaná vlivná kniha Thomase Carlyleho (Hrdinové: úcta k hrdinům a hrdinové v dějinách) vyšla v roce 1840 a poslední jmenovaný člověk hodný k uctívání v ní byl Napoleon, je již na tehdejší dobu lehce zarážející (Carlyle, 1925). Je ovšem také zajímavé, že již Carlyle volal po návratu ideálu mravního hrdinství „Přestaňme již uctívat hrdiny válečné a pěstujme nadšení pro hrdinství mravní!“ (Vondruška, 1930, p. 9). Americký historik a sociální kritik Arthur M. Schlesinger, osobní přítel mnoha amerických prezidentů, vyjádřil v roce 1958 jisté pochybnosti o soudobých vůdčích osobnostech. Sám řekl, že když byl mladý, tak byly silné hrdinské osobnosti dominantní v životech běžných lidí a formovali jejich osud. Poté zdůraznil, že nyní již nikdo nedominuje našemu úzkoprsému světu jako kolosy jeho mládí, nyní prožíváme svět bez inspirativních gigantů. Toto tradiční vnímání poklesu jistých forem přirozené lidské velkoleposti nám zdůrazňuje jednoduchý sociální fakt, že také tato velkolepost a proslulost vždy byla ztotožňována se slávou a tato sláva se nemohla vyvinout přes noc (Boorstin, 1963, p. 56).

Již od počátku minulého století a především v jeho průběhu, jsme si mohli všimnout procesu, při kterém dostávaly pojmy věhlas a sláva příchuť jisté umělosti s pocitem vykonstruovanosti. V současné době, přinejmenším ve Spojených státech, se může stát „jméno“ známé takřka přes noc. Revoluce obraznosti nám mimo jiné náhle zprostředkovává artificiální pocit jistého obeznámení o věcech či lidech, které snad ani znát nechceme. V minulém století jsme si uvědomili, že my (televizní diváci, návštěvníci kin, posluchači rádia, čtenáři novin a časopisů) a naši posluhovači (televize, filmy, producenti rádií, novinoví a časopisoví editoři a vydavatelé a v neposlední řadě tvůrci reklam) můžeme velmi rychle dopomoci jakémukoli člověku ke „slávě“. My sami jsme také ochotně uváděni v omyl a této slávě věříme. Tím vzniká popularita, která se stává stále větším znakem osobní velkoleposti. Ve své podstatě v tomto konceptu můžeme hledat jednoduchou myšlenku, že pokud budeme stále více slýchávat a naplňovat naši mysl „velkými jmény“, zvyšuje se tak po nich poptávka a také náš potenciální souhlas s tím, že si je začneme plést: „velká jména“ a „velké lidi“. Tím se svět může hypoteticky naplnit umělou prefabrikovanou „slávou“.

Když se ovšem vrátíme do doby vynalezení knihtisku a zjednodušení uchovávání informací, musíme zdůraznit, že například v ústní kultuře byli hrdinové známí skrze básníky a 32 písně, které byly podobně jako za časů starého Řecka často přednášeny na veřejných místech. Jako výsledek pomíjivosti vyprávěného slova, a faktu o relativním nedostatku informací, které mohly být uchovány v ústní poezii a písních, mělo rané hrdinské vyprávění sklon spíše k pojetí paměťového, život přesahujícího popisu skutků limitované právě počtem jejich „nosičů“. Kulturní historik Walter J. Ong (1981) vysvětluje že, ústní hrdinové byli „těžké osobnosti“ - velkolepý hrdina, se objevil jako odpověď problematiky uchovávání informací a komunikace v poslechovo-ústním podání, kde bylo uchovávání a komunikace v podstatě to stejné (p. 205). S příchodem tištěných médií byla přirozená podstata hrdinů změněna. Limitace lidské pamětí byla překonána s tiskem, protože informace mohly být uchovány jiným způsobem (Vande Berg, 1998, p. 135). Např. Strate (1994) vysvětluje, že hrdinové se stali individualizovanějšími a realističtějšími jako výsledek přítomnosti úložiště informací mimo kolektivní paměť. „Těžké osobnosti“ mýtů a legend již nebyly potřebné a byl vyprodukován větší počet hrdinů lehčího žánru. Když byly ústně podávané básně a písně nahrazeny psanou historií, hrdina byl vypovězen ze světa a také stejně jako více informací mohlo být uchováno určitým jedincem, hrdina se stal individualizovaný. Hrdina tedy přestal být uctíván, ale pouze obdivován (Strate, 1994 cit. podle Vande Berga 1998).

Klapp (1962) poznamenává, že hrdinové, mimo jiné také sportovní hrdinové, degenerovali do pozice pouhých celebrit, kde povrchové kvality, atraktivní fyzický vzhled, fyzická síla, mimořádná šikovnost a schopnost vystupovat a bavit skrývá absenci intelektuální a morální síly. Barney and Barney (1989) souhlasí s Klappem (1962) argumentací, že je v současném světě mnoho celebrit a individualit uznávané pro konkrétní vystoupení, avšak jen pár hrdinů. Dále tvrdí, že hrdinové mohou být rozpoznáni nejen kvůli jejich dlouhodobým, konzistentním a výjimečným vystupováním a úspěchu v dosažení excelence, ale také pro jejich morálnost, sociální zodpovědnost a intelektuální způsobilost (Barney and Barney, 1989, cit. podle Vande Berga, 1998).

I když lidové a folklórní uctívání hrdinů a jejich nadšené hledání stále přetrvává, hrdinové sami o sobě se v podstatě již vytratili. Notoricky známá jména a slavní lidé, kteří se stali součástí našeho vědomí, se ve většině případů nedají nazývat hrdiny, ale pouze novými artificiálními produkty - výtvory revoluce obraznosti, jako odrazu našeho přehnaného očekávání. S čím větší ochotou jsou produkovány a přijímány, tím méně jsou v podstatě hodny našeho obdivu. Sláva může být vyrobena a de facto lze učinit libovolného muže či ženu velmi dobře známým (i když značně nákladně), ale nemůžeme je již učinit velkolepými.

Je snadné vytvořit celebritu, ale nikdy nelze vytvořit hrdinu. Zde musíme připomenout tezi, že všichni hrdinové mohou vytvořit pouze sami sebe (Boorstin, 1963, p. 57).

Oslavování celebrit a úcta k hrdinům by neměly být zaměňovány. V současnosti jsme ovšem každodenními svědky tohoto jevu a každý jedinec se ho nevědomky účastní. Nicméně tím přicházíme do nebezpečné blízkosti stavu, kdy se zbavujeme všech skutečných vzorů. Lidé ztrácejí pod nánosem kvant informací střízlivý pohled na skutečné heroické činy a rozlišovací schopnost mezi artificiální slávou a herojskou proslulostí je stále více smazávána. Jsme tedy svědky degradace umělosti a prefabrikovanosti na úkor skutečných hodnot.

V posledních sto padesáti letech byla jistým zásadním způsobem transformována forma lidského hrdinství, která přešla do novější formy, jež se více přizpůsobila aktuálnímu světu. Tato nová forma byla vlastně požadována jako zrcadlo soudobé společnosti, která potřebovala prodejný lidský vzor. Moderní hrdina měl být masově produkovaný k uspokojení trhu a být propagovaný bez jakýchkoliv překážek. Souhrnně bychom mohli o těchto lidech, kteří se stávají „celostátně inzerovanými vzory“, říci, že jsou to v podstatě nové kategorie lidské hodnotové prázdnoty. Tyto vzory nejsou formovány z věcí naší všední morálky, ani dokonce z naší staré všední reality (Boorstin, 1963, p. 58).

Dle Boorstinova pojetí jsou a byly za tradiční hrdiny vždy považovány takové osobnosti jako například z křesťanského světa Ježíš Kristus nebo Mojžíš, ze starých řeckých bájí Odysseus, bájný zakladatel římského národa Aeneas či Cézar, Mohamed, Johanka z Arku, William Shakespeare, Napoleon nebo Abraham Lincoln a George Washington z dějin amerických. Z jeho výkladu by tedy mohla být exaktní definice hrdiny jako lidské bytosti (reálné, imaginární nebo obojí), která ukázala svoji velkolepost v nějakém konkrétním výsledku. Hrdina je tedy muž či žena velkých skutků (Boorstin, 1963, p. 59),

Je také bezesporu zajímavé, že dlouho před Hitlerem nebo Stalinem byl hrdinský kult spjat s opovrhováním demokracií. Uctívání hrdinů od Platóna až po Carlyleho pojetí bylo často dogmaticky antidemokratické (Boorstin, 1963, p. 59). Na rozdíl od Campbellova pojetí hrdinství, v dnešní době také záleží, zdali vidíme hrdinu jako jistý klam či jako univerzální pravdu. Boorstin říká, že v současnosti je nevidíme ani v jednom z těchto dvou případů. Dle jeho mínění spatřujeme lidskou velkolepost jako iluzi, nebo pokud skutečně existuje, tak ji podezříváme, že známe její tajemství. S tímto vědomím deziluze pozorujeme náš obdiv historických osob, u kterých jsme zvyklí, že jsou ztělesněním lidské velkoleposti (Boorstin, 1963, p. 60).

Zajímavá je i reflexe románové a dramatické tvorby amerických autorů v první polovině dvacátého století, kde klasičtí hrdinové v podstatě z románů a beletrie obecně vymizeli. Hlavní postavy ve většině známých a kvalitních děl jsou zobrazovány většinou jako oběti. V hrách od Tennesse Williamse a Arthura Millera, v novelách Ernesta Hemingwaye, Williama Faulknera či Johna O’Hary, hrají hlavní roli vždy lidé, kteří jsou vystaveni utrpení zapříčiněnému nějakými okolnostmi (Boorstin, 1963, p. 63). Podíváme-li se na vysokou kulturu novověku obecně, překvapí nás téma odcizení, které se vyskytuje v tolika jejích výtvorech. Moderní literatura, výtvarné umění a hudba hovoří o osamoceném jedinci, o jeho hledání domova a společenství či o jeho sklouznutí do samoty a odcizenosti. Jako by se vysoká kultura naší společnosti, jež přestala být úvahou o sdíleném náboženství, místo toho proměnila v úvahy o jeho ztrátě (Scruton, 2002, p. 31).

1.1.5.2 Zánik „lidového“ a nástup „masového“

Hrdinové minulosti se tak ztrácejí přímo před našima očima a z úhlu pohledu dnešní společnosti jsou snad už ztraceni navždy. Snad mimo období válek, kdy si najdeme nového hrdinu, aby nahradil ty staré. Boorstin ovšem přichází s tezí, že lidstvo jako takové si způsobilo mnohé potíže zejména kvůli až obdivuhodnému pokroku ve vědě, technologiích a také sociálních vědách. Velké činy tak v současnosti nenalézají patřičného uznání, protože je prostě většina nedokáže pochopit a tím pádem také náležitě docenit. Na tomto místě například připomíná, jak již bylo zmíněno, právě Isaaca Newtona, který zajisté ve své době platil za hrdinu, jelikož mohli jeho principy pochopit i normální lidé. Kdežto Einsteinovu teorii relativity chápe již málokdo. Jak tedy máme chápat odlišnost od těchto hrdinů z oblasti vědy? Kde je mezi nimi rozdíl? Ten můžeme spatřovat právě v jistém lidovém pojetí, kdy lidé dokážou docenit popularizátory jako zmiňovaného Newtona. Nicméně Einsteinova proslulost se šířila zejména díky tomu, že nějaká třetí osoba pojmenovala jeho díla za revoluční, i když jemu samotnému dokáže zevrubně porozumět opravdu malá část lidí (Boorstin, 1963, p. 64). To se ovšem netýká jen pole vědních disciplín, ale podobné příklady můžeme vypozorovat i na poli kultury v axiologickém slova smyslu. Stačí říci jednoduchý příklad renesančního a současného malířství, kdy si srovnáme obrazy Giotta či Rafaela a Jackona Pollocka či Marka Rothka. V renesanční Florencii měli první dva jmenovaní jistě více skutečných neintelektuálně zaměřených obdivovatelů, než další dva v současném New Yorku, jejichž obdivování může být pokládáno za jistou formu pozérství.

Je tedy nasnadě říci, že s nástupem zdí obehnaného světa elitní vědy, umění a také sociálních věd, je stále obtížnější najít individuálního hrdinu, který by byl hoden našeho obdivu. Ve Spojených státech, ale nejen tam, jsme jedním slovem svědky ústupu „lidového“ a nástupu „masového“ (Boorstin, 1963, p. 65). Jak již tedy Boorstin naznačil, dnešní doba nám přináší zcela jiný přístup k vnímání lidské velkoleposti a lidského věhlasu. Oproti náboženským hrdinským eposům starého Řecka v šestém století před Kristem či rytířským legendám ve středověku, v dnešní době již nejsou v popředí hrdinové, jako byli světci nebo mučedníci, kteří se nyní nacházejí spíše v našem kolektivním vědomí a působí obsolentně. S každou další dekádou také budou s největší pravděpodobností stále více upadat v zapomnění. Všechny staré formy lidské velkoleposti budou přežívat pouze ve stínu nové formy, kterou je uctívání celebrit (Boorstin, 1963, p. 66).

Samotné slovo celebrita (z latinského celebritas pro „velké množství“ nebo „sláva“ ve významu „častý“, „populární“ či „proslavený“) původně neznamenalo osobu nebo stav - jak nám říká Oxfordský anglický slovník - „The condition of being much talked about; famous, notoriety“ (stav, kdy se o člověku mnoho mluví; až neblahá proslavenost). V tomto smyslu se význam daného výrazu datuje již od raného sedmnáctého století. Například básník Matthew Arnold v devatenáctém století poznamenal, že následovníci filozofa Barucha Spinozy byly „celebrity“, kdežto Spinoza byl slavný sám o sobě. Užívání tohoto slova je pro nás signifikantní již od raných dob revoluce obraznosti. První příklad můžeme datovat kolem roku 1850, kdy americký spisovatel Ralph Emerson ve svém díle „English Traits“ poprvé použil slovní spojení „celebrity bohatství a krásy“. Nyní americké slovníky definují slovo celebrita jako „slavná a veřejnosti velmi dobře známá osoba“. Celebrity v charakteristickém moderním slova smyslu by nemohly existovat v žádných dřívějších dobách nebo v Americe před revolucí obraznosti (Boorstin, 1963, p. 66).

Kvality celebrity (nebo spíše její nedostatek kvalit) vykreslují naše osobité problémy. Celebrita totiž není ani dobrá ani špatná, velká ani hezká. Je to lidská pseudo-událost (tímto výrazem Boorstin pojmenovává krizi současné společnosti a proměny reálných věcí mající svoji hodnotu v uměle vytvořené). Celebrita je také morálně neutrální. Není produkt spiknutí či konspirace, ani skupin propagující záporné vlastnosti či prázdnotu. Je vytvořená upřímně, pracovitými lidmi, kteří velmi dobře a z jejich pohledu eticky dělají svoji práci, „informují“ a vychovávají nás. Celebrita je vytvořená všemi lidmi, kteří o ní ochotně čtou, kteří se na ni rádi dívají v televizi, kupují si artefakty s ní spojené a hovoří o ní se svými blízkými (Boorstin, 1963, p. 67).

Je obecně známo, že vznik novodobých celebrit je výrazným způsobem provázán se světem reklamy a také tento reklamní svět prokázal svoje schopnosti v oblasti požadavků na tvorbu celebrit. V obchodním žargonu jsou celebrity známy jako „velká jména“. Reklama tedy celebrity nejen využívá, ona je pomáhá i vytvářet. Vše, co činí celebritu známější, také posiluje její status a automaticky tak narůstá její význam. Dalo by se tedy říci, že hrdina byl nebo se odlišuje od ostatních svým úspěchem a celebrita naopak svou neustálou prezentací nebo přímo jako obchodní značka. Hrdina vytvořil sám sebe, kdežto celebrita je stvořena médii. Hrdina byl velká osobnost, celebrita je velké jméno (Boorstin, 1963, p. 70).

Nicméně je zde jeden velmi důležitý faktor, který byl již zmíněn, a tím je časový horizont vytváření hrdinské proslulosti, který ho zásadně odlišuje od celebrity. Hrdina byl totiž stvořen časem, jeho vývoj trval alespoň jednu generaci (jak se často říkává - obstál ve zkoušce času). Hrdina je vlastně tvůrce tradicí, on sám ze sebe vytvořil tradici. Vyrostl skrz celé generace, až v něm lidé našli nové potřebné ctnosti a posléze mu je také přisoudili jako jeho charakteristickou vlastnost. Ovšem navzdory času, kdy hrdinové přežili v paměti svých obdivovatelů mnohdy celá století, se v současnosti jejich velikost a význam začínají pomalu vytrácet (Boorstin, 1963, p. 71). Celebrita musí být na rozdíl od hrdiny stále takříkajíc čerstvá a současná. Zatímco hrdina byl stvořen folklórem, svatými texty a především historií, celebrita je stvořena bulvárem, veřejným míněním, časopisy, novinami a pomíjivým vykreslením její přitažlivosti z filmů a televizních obrazovek. V tomto srovnání časové rezistence hrdina tedy představuje stálou hodnotu, kdežto celebrita pouze věc aktuální a snadno nahraditelnou. Jejich nahraditelnost a konec nabírá stejnou rychlost jako krátký časový úsek jejich letmého vzestupu. Její rychlý úpadek a návrat do prakticky anonymního stavu je v jistých ohledech téměř přirozený. Když zemře hrdina, stává se nesmrtelným, je stále živý s plynutím času. Celebrity se naopak stále více ztrácí pod nánosem času a nových informací a stávají se z nich pouze bezejmenné obrázky a lidé na reklamách. Příslovečná záře publicity, která jim dávala onu specifickou výjimečnost, stejně tak rychle pozná její absenci výjimečnosti a brzy ji nahradí jiným velkým jménem (Boorstin, 1963, p. 72).

Ovšem na jednu stranu je pravdivé tvrzení, že se může z hrdiny stát celebrita a také z celebrity stát hrdina. Přesto mezi těmito dvěma transformacemi musíme spatřovat jisté rozdíly. Na jednu stranu mohou mít tradiční formy hrdinské velkoleposti sklon k tomu, aby se staly bezbarvým klišé. To je mimo jiné způsobováno jejich jistou rigidností v osobnostních rysech a také zdrženlivosti k tomu činit ze své velkoleposti jistou formu „show“ (Boorstin, 1963, p. 73). I oni se svými činy se tedy mohou stát celebritami, ovšem bez jejich osobitých

37 rysů. Zatímco hrdinové tyto vlastnosti nahrazují spíše jednoduchými ctnostmi jejich charakteru, celebrity jsou na rozdíl od nich známé právě kvůli těmto osobnostním maličkostem. Být známý pro tyto specifické jednoduchosti vlastně tyto lidi činí celebritami. Proto synonymum k „celebritě“ je slovo „osobnost“ ve smyslu osobnostních rysů. Právě proto se baviči stávají velmi snadno celebritami, jelikož mohou lidem dát jejich snadno zapamatovatelné rysy osobnosti, drobné specifické nuance v mimice a také způsobu humoru. Nicméně těmto lidem na druhou stranu chybí jejich nenahraditelnost ve smyslu velkých činů, které mají přesah jejich původní činnosti, i když samozřejmě hrdinské velkoleposti dosáhnout mohou, jak jsme toho byli už mnohokrát svědky (Boorstin, 1963, p. 74). Celebrity jsou také často spojovány s tzv. „kultem mládí“, kdy jsou opěvování mladí herci, hudebníci a sportovci a jsou předkládáni zejména mladé generaci. Stáří již neznamená moudrost a nadhled, ale spíše neužitečný a obsoletní přežitek, kdežto kultura mládí je celosvětovou mocí, která je šířena médii, jejichž až příliš tolerantní pojetí neuznává žádnou lokální ani globální svrchovanost (Scruton, 2002, p. 129).

Příklad tzv. pseudo-událostí (dle Boorstina události, které se dějí jen proto, aby se nějaké děly), které často mívají sklon zastínit spontánní událost, je velmi podobný případu zastiňování hrdiny celebritami (které jsou v podstatě lidské pseudo-události). Jak již bylo řečeno, ty musí být stále čerstvé, stále stejně po celé zemi (globální po celém světě) propagované a také by se měly snažit být pevně zakořeněny v médiích, kde jim je velmi přáno. Nicméně právě tyto celebrity, jejichž drobné osobnostní nuance se velmi rychle omrzí, jsou zpravidla ještě větší rychlostí nahrazovány. Každý rok je jich stále větší počet (Boorstin, 1963, p. 75).

Boorstin v tomto případě ukazuje například dramatický a tragický život Charlese A. Lindberga. Ten byl proslulý zejména tím, že se jako první úspěšně pokusil o přelet mezi Severní Amerikou a Evropou. Jeho čin může být pokládán za jeden z nejhrdinnějších činů minulého století. Nicméně postupem času tento hrdinský let přestal být symbolem lidského pokroku a heroickým skutkem. To zejména proto, že byl Lindberg „povýšen“ mezi celebrity a kvůli jeho nezměrné popularitě se postupem času začala vytrácet heroičnost jeho velkého činu. Ten začal být posléze vyplňován jistou dávkou prázdnoty a přestal mít stejně důležitý význam jako bezprostředně po jeho vykonání (Boorstin, 1963, p. 75). Stojí také za připomenutí, že Lindberg navíc postupně vyprázdnil svůj heroismus neamerickým obdivem k totalitnímu technicky zdatnému nacistickému režimu (fiktivně skvěle vykreslený příběh z pera Phillipa Rotha „Spiknutí proti Americe“).

Celebrity na rozdíl od hrdinů potřebují ke své životaschopnosti neustálou přítomnosti médií, být neustále na očích. Hrdinové ke svému životu média nepotřebovali, i když jim také byli v jistých historických epochách velmi poplatní. Zde ale můžeme zase argumentovat, že např. Mao Ce-tung či Mahátma Ghándí dokázali být již za svého života ve svých zemích proslulí hrdinové, i když drtivá většina místních obyvatel vůbec neměla otevřený přístup k masovým sdělovacím prostředkům (Kunczik, 1995, p. 178).

V dnešních Spojených státech, ale nejen v nich, jsou dnešní hrdinové bráni spíše jako pohádky, kdy jsou pro sofistikované a dospělé lidi poněkud archaičtí. V současnosti jsou pro velkolepost a formy hrdinství určena různá ocenění, kterých je relativně velké až nepřeberné množství. Jen ve Spojených státech můžeme jmenovat prestižní Oscary, ceny Emmy, ceny za Otce roku, soutěže Miss a ostatní. Pocit úcty v lidech by měly vzbuzovat také síně slávy, ať již pro velké Američany, agrikulturní síň slávy, baseballová síň slávy či jedna z mnoha hudebních či obecně kulturních síní slávy. Tímto mechanismem jsme ve své podstatě neustále ujišťováni okolím a také ujišťujeme sami sebe, že skutečně obdivujeme obdivuhodné a uctíváme to, co je skutečně hodno ctít. Nicméně v tomto samotném aktu ujišťování vlastně mateme pouze sami sebe a odvádíme se tím od skutečných relevantních problémů. Bohužel jsme součástí procesu, kdy už nevědomě sledujeme a přijímáme fascinaci celebritami a dosazujeme na trůn „Krále pro jeden den“. Tím způsobujeme stále větší a větší výskyt celebrit na úkor podstatných věcí a naše rozlišovací schopnost stále více degeneruje (Boorstin, 1963, p. 84).

Na tuto problematiku se můžeme podívat i očima kritiků masové kultury z frankfurtské školy sociálně vědné, kteří v této souvislosti hovoří o kulturním průmyslu. Jako první publikovali slovní spojení „kulturní průmysl“ Theodor Adorno a Max Horkheimer. Ve svém stěžejním díle „Dialektik der Aufklärung“ (Dialektika osvícenství), přímo útočí na novodobý vývoj kultury. Situaci zde líčí jako selhání racionality a osvícenství v západní Evropě. Provází jej ztráta svobody, regrese vlivem technického rozvoje (Adorno & Horkheimer, 2009). Adorno, jenž svou tezi ještě dále rozvíjel ve spisu „Resumé o kulturním průmyslu“, zde své názory formuluje ještě přesnější formou. Říká, že hlavním cílem kulturního průmyslu je zisk. Vnutit lidem již zdeformované umění a hotové emoce, a tak je odnaučit vytvářet si vlastní emoce a názory. Podobné úvahy prezentuje i v dalším spise „O fetišovém charakteru v hudbě a regresi sluchu“ (Jirák & Köpplová, 2003, p. 57). Ve stejném duchu napsal další německý myslitel Walter Benjamin spis „Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti“.

V uměleckém díle vidí auru, která je likvidovaná právě mnohonásobnými replikami. A tehdy dle něj aura zaniká (Benjamin, 1979, p. 37).

Když se ještě naposledy vrátíme k transformaci amerického vnímání světa po revoluci obraznosti, všímáme si i jisté přeměny tzv. amerického snu. Ten se podle Boorstina změnil spíše v iluzi či sebeklamné kouzlo prestiže. Amerika byla kdysi pojmenována evropskými přistěhovalci za zemi, kde se sny stávají skutečností. Sen je vize nebo jistá aspirace, kterou můžeme srovnávat se skutečností. Může být velmi živý, ale jeho živost nám připomíná, jak rozdílný je reálný svět. Jestliže tedy lidé o Americe říkali, že se zde sny stávají skutečností, bylo to způsobeno tím, že zde celé generace usilovnou a namáhavou prací svého snu nakonec dosáhly, nikoliv že byl tento sen prožíván již od začátku. Tyto deformované představy byly částečně šířeny i díky rychle expandující americké kinematografii, kdy se právě filmy stávaly nejvlivnějším americkým vývozním artiklem. Lidé tak byli zmateni falešnými ideály, které zastínili skutečný reálný život (Boorstin, 1963, p. 243).

1.2 Koncepty sportovního hrdinství

V předcházející kapitole byl popisován spíše koncept hrdinství klasického a jeho vývoj až po jeho nahrazení celebritou, bez jakéhokoli přesahu na svět sportu. V následujících kapitolách budou naopak implementovány poznatky z předešlé kapitoly do světa sportovního zápolení a na historické analýze bude ukázán vývoj adorace sportovců a vznik jejich kultu, vznik sportovních celebrit a také sportovců jako globálních komerčních komodit. Zpočátku ovšem musíme zdůraznit několik teoretických východisek, za jakých podmínek může vzniknout sportovní hrdina a jaký je rozdíl mezi hrdinou klasickým a hrdinou sportovním; zda jsou zde nějaké paralely či pojmenování sportovní hrdina je absolutní nonsens, pramenící z neznalosti sémiotiky daného výrazu a zda ke sportovcům nepřísluší pouze pojmenování hvězda či v některých případech „ikona“. Začali bychom přístupem polské socioložky Haliny Zdebské, která se ve svých pracích pokoušela objasnit koncept sportovního hrdinství.

1.2.1 Možnosti sportovního hrdinství podle Haliny Zdebské

Jak již bylo částečně předznamenáno v předcházející kapitole, pokud se hrdinové neobjeví přirozenou cestou, tedy že jsou zrozeni z nějakého společenství lidí, je společnost nucena si své hrdiny vytvořit sama, čehož jsme také v současnosti svědky. Lidé si tak začali všímat, že se může projevovat hrdinství i na dříve neočekávaných místech. Právě tyto neobvyklé

40 podmínky dávají některým individualitám ukázat hrdinské znaky (novodobé válečné konflikty, nehody, krizové situace nebo také především sportovní zápolení).

Tradiční hrdinové tedy byli v historii především lidé, kteří díky nějakému velkolepému činu získali široký obdiv a chválu lidí. Byli to také ti, kteří prokázali velkou odvahu v zájmu druhých, jako byli známí vůdci či zakladatelé měst nebo národů. Tito hrdinové často hrají hlavní roli v následných historických událostech. Můžeme ovšem jmenovat také hrdiny z pole vědy, jako byli například M. Koperník, L. Pasteur, M. Curie - Sklodowská, mořeplavce (Kryštof Kolumbus) a z dalších kategorií lidské činnosti. Nicméně moderní společnost zakládá své sociální uznání na mechanismu masové publicity, vnějšího image a úspěchu. To je také důvod, proč se současní úspěšní politici, státníci, vědci, umělci a také sportovci mohou stát hrdiny. Pohled na sportovní hrdinství vyžaduje hlubší analýzu. Toto hrdinství totiž bývá často zaměňováno pod vlivem okamžiku, můžeme tak často slýchávat, jak např. sportovní komentátoři často používají výraz hrdina v souvislosti s jednotlivým sportovcovým vystoupením, jako například hrdina zápasu či sportovní akce. Sportovci tedy bývají často nazýváni jako hrdinové, idoly, hvězdy nebo by se dalo říci také baviči (jistě ovšem nikoli ve smyslu zábavy televizních estrád). I když někteří američtí kritici masové kultury (např. sociolog Edward Shils) považují sportovce za baviče nejhorší sorty, diskutabilní tvůrce tak zvané brutální kultury, která je nepřítelem lidstva. Shils zde rozlišuje tři druhy kultury – „superior culture“ (nadřazená kultura), „mediocre culture“ (průměrná kultura) a „brutal culture“ (brutální kultura), přičemž řadí sport k oné nejspodnější vrstvě, kde jsou sportovci a sportovní hry řazeni na úroveň nevkusných uměleckých kýčů (Shils, 1961, pp. 1-7).

Když se ovšem vrátíme k původní diskuzi, můžeme nabídnout tyto podmínky pro hypotetické sportovní hrdinství podle Zdebské (2006):

1. Participace na nejvyšším stupni daného sportu - základní podmínkou je, že sportovec musí participovat na nejvyšších sportovních zápoleních, jako jsou olympijské hry, stejně tak jako mezinárodní soutěže (mistrovství světa, Evropy), ale také mistrovství konkrétních zemí či účast v nejvyšších ligových soutěžích.

2. Popularita daných sportovních odvětví - zde velmi záleží, mimo hráčských schopností a celkové atraktivity dané disciplíny, také na tradici sportu v některých zemích. Např. národní sport v Norsku je klasické lyžování a vítězové právě v těchto disciplínách jsou pokládáni za národní hrdiny (vždyť také skokanský můstek na Holmenkolenu je jedním ze symbolů této

41 země). Úspěch je tak pokládán za více spektakulární a dává větší slávu a prestiž právě ve sportovních disciplínách, kde je největší poptávka, popřípadě největší divácká tradice.

3. Přístup závodníka - dalším faktorem je sportovcův postoj vůči celkovým pravidlům a morálním normám v průběhu daného závodu či utkání a také v mimosportovním životě. Sportovcovo chování v rozdílných situacích (např. soupeření s potenciálně silnějším soupeřem, dramatické okolnosti utkání jako případná zranění či selhání výbavy) je svědectvím o sportovcově přístupu. Schopnost přemoci vlastní slabosti a neočekávané externí potíže zvyšují prestiž vítězství. Sportovcův životní styl, způsob chování, stejně tak jako jeho hodnotová orientace, jsou stejně důležitými komponenty. To platí, zejména v případě, pokud se jedná o národního reprezentanta.

4. Dokonalost i v ostatních životních sférách - sportovní hrdina by měl také splňovat podmínku v ideálnosti a bezúhonnosti i v osobním životě. Sportovní úspěch je založen nejen na chvilkovém uspokojení, ale také na výsledcích a úspěších dosažených mimo svět vrcholového sportu. Jisté morální přístupy a intelektuální úroveň jsou rovněž považovány za poměrně důležité. (Zdebská, 2006, p. 16).

Nicméně, jak přiznává sama autorka, struktura tohoto modelu není úplně ideální, jak po stránce hierarchie uvedených bodů, tak i v tom, že potenciální sportovní hrdina nemusí splňovat všechna výše zmíněná kritéria. Zdebská nám dále nabízí stěžejní porovnání klasického hrdiny se sportovním hrdinou. Výraz hrdina se objevuje v mnoha významech s mnoha historickými a deontologickými interpretacemi. Např. podle slovníku polského jazyka je hrdina:

1. člověk, který se stal proslulý díky své statečnosti, mimořádným činům, věnováním se ostatním

2. důležitá či hlavní postava v literárním díle, filmu, opeře

3. člověk, který chvilkově přitahuje pozornost, zaměřený na jistou událost (hrdina dne, večera)

4. v řecké mytologii postava nadčlověka nebo poloboha (cit. podle Zdebské, 2006, p. 17)

Právě v kontextu těchto citovaných definic je nepochybné, že výjimečné hrdinné skutky by se měly brát z hlediska jejich jedinečnosti. Neobdivujeme tady sprintera pro jeho běh sám o sobě, ale pro vynikající techniku, která mu umožňuje dosáhnout takového dobré času. Tyčkař

Sergej Bubka také nedocílil svých úspěchů, protože pouze skákal o tyči, ale protože byl vynikající v tom, v čem dokázal dlouhodobě udržet svoji sportovní výkonnost.

Může se tedy zdát, že status sportovního hrdiny může získat ten, kdo podněcuje uznání pro své sportovní mistrovství stejně tak pro způsob, jakým ho dosáhl. Může tedy sportovní hrdina charakterizovat statečnost a oddání se druhým? Statečnost znamená „hrdinství, nebojácnost, chrabrost, síla ducha a houževnatost v obtížných situacích“. Oddanost znamená „připravenost fyzicky nebo psychicky trpět ve jménu nějaké hodnoty či osoby“. Např. v křesťanské etice, jak jsme si již řekli, bylo mučednictví extrémní dimenzí oddanosti. Klasický hrdina ukazoval jeho sílu pod tíhou tragických okolností, někdy v situacích ohrožujících jeho život (například boj za čest či svoji domovinu). Sport nepožaduje takový způsob obětí. Většina sportovních disciplín nepotřebuje speciální kuráž, mimo některých, jakými jsou např. skoky na lyžích či formule 1. Nicméně ve sportu prakticky neexistuje smrt, tak jako je smrt součástí reálného života. Sport patří do reality, ale současně je to „nereálnost“, která je mimo kontext našeho reálného života.

Je bez pochyby, že sportovní hrdina na sebe strhává pozornost díky svým skutkům. Zde můžeme vypozorovat také jistou podobnost se světem filmu, divadla či opery. Sport je vlastně událost uzavřená ve svém odděleném území, je blízký divadlu, nicméně s jednou značnou výhradou: je to divadelní hra s otevřeným scénářem. Hra, u které neznáme konec, i když ho můžeme někdy předpokládat (Zdebská, 2006, p. 17).

Tím se nám také nabízí jistá komparace sportovního hrdiny s hrdinou kulturním ve smyslu globálním antropologickém. Sport je jedním z nejdůležitějších komponentů masové kultury a díky rozsahu jeho vlivu a univerzální řečí sportu je pak popularita sportovních idolů (Smart, 2005, p. 1). Zároveň se sport stává univerzální lidskou kulturou a jedním ze základních komunikačních témat. Toto je také důvod, proč představa kulturního hrdiny je zdroj inspirace v hledání definice sportovního hrdiny. V etnologickém významu je hrdina mystická postava, které jsou přičítány činy dárce a učitele kultury a díky svým schopnostem a konání skutků hraje roli jakéhosi mytického prostředníka (situovaného mezi člověka a světa bohů, svaté a světské věci). Hrdina ztělesňuje hodnoty, které jsou základní pro danou společnost a jeho činy slouží jako model. Termín „kulturní hrdina“ je obvykle užíván pro mytickou postavu, které náleží následující charakteristiky:

1) hrdina je člověk, nicméně má znaky nadčlověka, nadání a schopnosti k tomu, aby mohl vykonávat nadpřirozené skutky

2) čin v mytických dobách, v éře „transformace“

3) uvádí kulturní návyky mezi lid, dává lidem základní myšlenky, nástroje, učí je důležitým vlastnostem, zavádí rituály a pravidla (Zdebská, 2006, p. 18)

Při pokusu analyzovat výše zmíněné definice v ohledu aplikace na sportovní hrdiny musíme zamítnout první charakteristiku (mytologické postavy). Tyto postavy (podobné legendám, pohádkové postavy), vykonávaly skutky, které osvobodily lid od zla a nebezpečí (draci, obři, monstra). Hrdina také často hrdinským způsobem získal pro lid důležitou trofej (jako např. oheň). Na rozdíl od těchto mytologických postav jsou sportovní hrdinové živé, reálné bytosti. Sportovní akce patří do skupiny show, které jsou vnímány našimi smysly. Můžeme obdivovat a prožívat sportovcovy činy buď na stadionu, nebo prostřednictvím televize. Když vzpěrač zvedne činku o váze více než dvě stě kilo, můžeme to sledovat (zde je příměr mýtu o Herkulovi). Sportovci tedy nejsou mytické postavy, na druhou stranu ovšem některé významné sportovní události podstupují mytologizaci. Nikdo sice nepovažuje sportovce za polobohy, i když jejich popularita někdy směřuje k bezmeznému uctívání a sportovci se tak stávají idoly jejich fanoušků. Sportovní hrdinové ztělesňují hodnoty, které jsou společně uznávány a akceptovány daným společenstvím a jejich činy mohou sloužit jako model hodný následování (Zdebská, 2006, p. 17).

V další kapitole bude mimo jiné zmínka o finském vytrvalci Paavo Nurmim. Ten je ve své zemi i mimo ni stále považován za jistý druh národního hrdiny, přestože jeho výsledky jsou nesrovnatelné s výsledky současných moderních atletů. V historických souvislostech, ve kterých se objevil, byl ovšem Nurmi nepochybně velká osobnost. Snad jeho doba potřebovala právě někoho, jako byl on. Řeč bude také o Jesse Owensovi, který bez ohledu na svou sportovní úroveň zase dokázal porazit celou plejádu bílých závodníků a tím dal nové příležitosti svým nástupcům. Zde je důležitá především zpětná vazba. Hrdina reaguje na potřeby doby, ve které žije, na druhou stranu se hledá a tvoří vhodný druh hrdiny.

Sportovní hrdina je postavený mezi duchovní a světskou sféru sociálního života. Sport sám o sobě již neobsahuje nějaké náboženské hodnoty, spíše ho můžeme vidět jako připomínku prvku zprostředkovávajícího jistý druh kultury - zábavu, která je umístěná mezi tyto dvě zmíněné sféry; i když sport může dávat i jistou sakrální dimenzi (pokud sportovní činnost vstupuje do světa ceremoniálních hodnot, jako jsou slavnostní obřady, aj.). Takže sportovní hrdina nakonec za jistých podmínek může být přijímán jako kulturní hrdina. Je to kategorie, která vytváří modely z okruhu etických ideálů.

Podle fenomenologického přístupu Maxe Schelera (1996) je hrdina „dědic krve“, která ho posouvá do větší šíře než jen k tomu být géniem. Hrdinský čin je také něco jiného než obyčejná lidská činnost. Hrdina je ze všeho nejvíce člověk vůle, která naznačuje lidskou sílu. Hrdinům jsou obvykle připisovány znaky jako jsou chrabrost, statečnost, vědomí velkého ducha, radost z boje a síla rozhodování. Hrdinové mají také takové atributy jako fyzická krása, zdatnost, šikovnost při hře, galantní chování a dobrou disciplínu. Jsou dobrosrdeční ve svojí štědrosti, oddanosti přátelům a společnosti. Vzor hrdiny je tak ztělesněním vitálních duchovních hodnot (morálky, poznání, estetiky) (Scheler, 2003). Proto se zdá být sportovní hrdina velmi podobný právě pojetí hrdiny od Schelera. I když je sportovní hrdina poněkud chudší, jako by byl zbaven jedné důležité vrstvy. Sportovní hrdina je dědic krve, ale dědictví by mělo být vnímáno v tom smyslu, že tento hrdina reprezentuje pouze jistou kulturu či jistou společnost (je pouze „náš“ hrdina). Reální hrdinové se vztahují k reálnému světu, bojují za skutečný svět. Hrdinové přinášejí pro svět vždy nějaké oběti. To je také důvod, proč sportovní hrdinové nemohou být považováni za rovnocenné např. hrdinům válek. Oni patří do svého „nereálného“ světa sportovních her a jejich pravé axiologické místo je na stadionu. Kromě výše zmíněného mohou sportovní hrdinové nicméně částečně reprezentovat i sakrální a požitkářské hodnoty. Olympijské symboly mají také v určitém smyslu výrazný posvátný a jistý kultovní nádech (Zdebská, 2006, p. 18).

1.2.2 Další aspekty teorie sportovního hrdinství, pojem „ikony“

V tomto smyslu bychom mohli krátce citovat i problematiku sportovního hrdinství podle Jiráska a Robertsona (2010), kteří akcentují, že právě sport nabízí i prostor pro rozvoj vůle prostřednictvím vlastního překonání či dokonce sebeobětování v míře, jíž lze nahlížet pod prizmatem hrdinství: vynaložení naprosto všech sil vedoucích až ke kolapsu organismu, dokončení závodu s frakturou kolena, to jsou příklady, jež nelze hodnotit pouze jako mechanický, manipulativní výkon svalů. S tím související vítězství za každou cenu, kdy taková adorace vítězství nad osobními hodnotami (zdraví či čest) není a nemůže být znakem hrdiny. Sportovním hrdinou jsou také často nazýváni ti, kteří zapadají do soudobého obrazu jednodimenzionálního tělesného hrdiny, jehož hlavním cílem je pouze dosažení vítězství. Jirásek také upozorňuje na transformaci archetypu homérovského hrdiny, propojujícího tělesnou sílu s intelektem a soucitem („velké srdce“) v hrdinu jedné dimenze - tělesnosti (Jirásek & Robertson, 2010, p. 13).

Hrdina (i jako sportovec) pochopitelně vzbuzuje pozornost svými odvážnými činy, u nichž je dokonce možno vnímat jakýsi vyšší účel. Podmínkou hrdinství je nejenom postoj a čin, ale také fakt, zda hrdina „sám sebe překročil (transcendoval) či nikoliv“. Rovněž sportovní hrdina může být jako příklad dokonalosti dosažené lidským úsilím v boji o vítězství a být znakem transcendence v rovině fyzické, psychické, duchovní a sociální. Hrdina se ovšem nestal hrdinou proto, že se k tomu rozhodl. Hrdinství není záležitostí vůle či racionálního kalkulu. Jedinec, který by se cíleně zaměřil na to, že se chce stát hrdinou, člověk hodlající se proslavit, by se stal spíše karikaturou hrdiny, rekordmanem krkolomných kuriozit typu Guinessovy knihy rekordů. V takovém případě stačí jednorázově zazářit, získat sebepotvrzení svého výkonu uznáním veřejností. Hrdina se nestará o uznání a aureolu hrdinství. Hrdina prostě realizuje příležitost k činu (Jirásek, 2005, p. 243).

Sportovcem jako hrdinou se také zabýval americký filozof Drew Hyland. Jeho pohled reflektuje tuto problematiku spíše z antropologického pohledu. Jestli kulturní hrdinové jsou nebo byli světskými bohy, nám obvykle dává daná kultura na srozuměnou, co kvalifikuje a zosobňuje tyto typy k povýšení na status takového hrdiny. Kulturní hrdinové budou pravděpodobně dávat najevo ty znaky charakteru a osobnosti, které jsou nejpotřebnější, nejvhodnější, nejčestnější právě v jistém kulturním prostředí. Jako zřejmý příklad si můžeme vzít například kulturu, jejíž hrdinové jsou převážně válečníci. To by svědčilo o potřebě válečnických ctností v dané kultuře, jako kuráž, agresivita aj. Můžeme predikovat, že takové společenství existuje v politicky nejistém prostředí, kde byly války na denním pořádku, a proto bylo také potřebné uctívat válečné ctnosti a schopnosti.

V tomto smyslu je častá tendence Američanů vyvyšovat velkolepost jejich sportovců ke statusu hrdiny poněkud diskutabilní a nejasná. Nicméně si musíme uvědomit, že žijeme v epoše vzrůstající dominance technologií. Jedna z charakteristik technologií právě je, že prostřednictvím těchto strojů je možné zastávat stále více aktivit, které kdysi vyžadovaly fyzickou sílu a jistou agilitu. Dokonce i války a ozbrojené konflikty, pro které byla kdysi charakteristická fyzická síla a kuráž, se nyní převážně odvíjejí spíše od dokonalosti na poli technologické vyspělosti, než od síly a odhodlání bojeschopného obyvatelstva. Můžeme se tedy tázat, jestli v kulturách, kde fyzická síla a tělesné schopnosti jsou stále méně potřebné pro každodenní život, bychom měli přisuzovat hrdinský status právě osobám, jejíž primární aktivitou je ukazovat tyto anachronické ctnosti?

Jedním z argumentů je stále méně praktická povaha sportovcových ctností, kvůli nimž tohoto sportovce obdivujeme. Sportovci nám připomínají „to, co jsme byli“, dávají najevo 46 tyto kvality, zejména tedy fyzickou sílu, tělesné schopnosti a šikovnost, které jsme kdysi potřebovali v jistých specifických formách našeho každodenního života. Ale nyní již tyto schopnosti převážná část vyspělého světa nepotřebuje a hrdinský status sportovců je tak jistým typem nostalgie po minulosti (Hyland, 1990, p. 26).

Tento argument nám v určité negativní podobě naznačuje, že se sportovci stávají jakousi ozdobou. Sportovní zápolení je ve své podstatě sice zajímavou podívanou, nicméně je také můžeme označit za zbytečné divadlo, které sice můžeme obdivovat, ale pouze s vědomím toho, že sledujeme neplodné a nesmyslné počínání. Na věc se však můžeme dívat i z pozitivnějšího hlediska, kdy rozpoznáváme ve sportovcově umění právě jistou touhu a znepokojení, kdy pozorujeme ztrátu právě takových hodnot, které sportovec uchovává. Apel sportu je tedy částečně i touha najít způsob, jak uchovat naši „tělesnost“ v době, kdy jsou fyzické schopnosti mnoha jedinců v nebezpečné atrofii. Sportovci se tak stávají naším vzorem - ne už tak tím „co jsme byli“ jako spíše tím „čím chceme být“ - i přes technologickou kulturu, která z nich dělá stále méně „praktické či prakticky využitelné“ osobnosti.

Na druhou stranu jistá část přitažlivosti sportovců nemusí být spjata pouze s fyzickou zdatností, ale i s jinými kvalitami. Jestliže jejich zastánci mají pravdu v tom, že sport opravdu ztělesňuje a vštěpuje ctnosti, které nejsou povrchní a jsou nejpotřebnější v našem životě - jako např. sebekázeň, týmová práce, aj. - tak se potom sportovci skutečně mohou cítit nejviditelnějšími nositeli těchto kvalit. Nicméně na těchto příkladech je zřetelně vidět, že nemusíme na sportovci obdivovat jen fyzickou stránku, ale i duševní vlastnosti, které nepochybně potřebuje ke svým výkonům (Hyland, 1990, p. 27).

Před koncem této kapitoly, která nám poskytla krátký teoretický úvod do konceptů sportovního hrdinství při porovnání s hrdinstvím kulturním, bychom si ovšem měli ještě vyjasnit jeden relevantní pojem, kterým je „ikona“. V původním slova smyslu je „ikona“ obraz, který je svatý a uctívaný. Tento pojem je hojně využíván zejména v ortodoxní církvi, kdy je takovýmto ikonám dáván velmi signifikantní důraz proto, že tento obraz či obrázek se stává symbolem a ztělesněním nějakého významného světce, který je uctíván buď lokálně či celou východní církví. Ikona tak v podstatě personifikuje daného světce. Kdybychom tedy transformovali pro účely této práce pojem ikona do lidské podoby, byly by ikonami především individuality, které se staly ve své profesi nesmrtelnými, široce překročily význam této profese nebo měly velký pozitivní vliv na její rozvoj. Koncept ikony je tedy velmi podobný konceptu hrdiny, ovšem schází jí některé hrdinské atributy. Důležité je zde především ztělesnění dané myšlenky či ideje, s kterou je daná individualita spjata. Ve světě 47 sportu tak můžeme nazvat např. průkopníka jistého sportu, jejího nejlepšího představitele všech dob či alespoň nějaké významné etapy nebo někoho velmi ceněného v lokálním významu.

1.3 Olympijské hry a sportovní hrdinství

Tato kapitola nás již zavede přímo do světa sportovního zápolení, kdy po úvodních, spíše popisných, filozoficko-sociologických oddílech, se budeme věnovat slávě a osobnostem olympijských her. Budeme tedy velkou měrou pracovat právě s konceptem olympijských her jako takových, jakožto s nejvýznamnější a neskloňovanější sportovní akcí. V prvním oddíle bychom se seznámili s postavami starověkých olympijských hrdinů, určíme si jejich společenské postavení, jejich typologii a zejména analýzu jejich slávy v kontextu tehdejší doby. Částečně tak navážeme na první kapitolu, jelikož starověké olympiády byly založené na kultech bohů a náboženských slavnostech a často se olympijské příběhy prolínaly se starořeckou mytologií a sportovní hrdinství nalézalo průsečíky s hrdinstvím klasickým. V další části kapitoly se přes krátké a pro nás méně významné období středověku přesuneme na naší časové ose až na konec devatenáctého století, kdy začal být koncept sportovních hvězd a hrdinů opět aktuálnější. Zde budeme abstrahovat od vývoje moderního sportu, který bude samostatně rozebrán ve čtvrté kapitole, a rovnou navážeme novodobými olympijskými hrami, kde se již seznámíme s některými aspekty sportovních hvězd a přesahy sportovců do mimosportovních sfér. Na závěr kapitoly se budeme věnovat komercionalizaci olympijských her, kdy se ze sportovního hrdiny stává reklamní předmět. Epilog obstará krátký popis paralympijského hrdinství a téma hendikepovaných sportovců obecně.

1.3.1 Starověké olympijské hry

Jestliže jsme si v první kapitole velmi zevrubně popsali hrdinství a jeho atributy již od prvopočátků a mytických předloh pro hrdiny jako jisté lidské archetypy a neopomenuli jsme také staré Řecko, v této kapitole ve starověku také začneme. Právě starověk nám dal první hrdiny sportu, kteří se dostali do širokého povědomí celých řeckých národů, a jejich skutkům byly mnohdy přisuzovány božské významy. V prvé řadě bychom tedy měli vyobrazit atmosféru starověké Olympie. Symbolika tohoto místa je dodnes pokládána za jednu z hlavních devíz her. Také se stalo jednou z tradicí, že se vždy jako první na olympijských stadionech vyvěšuje vlajka Řecka. Sportovní svět tímto privilegiem vzdává hold potomkům

48 těch, kteří před téměř třemi tisíci lety stvořili onen jedinečný svátek. Jedinečný proto, že nemá v žádné oblasti lidské kultury rovnocenný protějšek ani co do krásy či co do vzrušivosti a popularity, tím méně pak do dávnosti tradic (Sábl, 1960, p. 10).

Začátky tělesné kultury antického Řecka je třeba hledat už v mytickém šeru, které obestírá všechny události v této oblasti v rozmezí třetího a prvního tisíciletí před naším letopočtem. Z bájí, tradic a zvláště z archeologických nálezů skládáme kamének ke kaménku, aby nám vznikl sice neúplný, ale přece jen mnoho naznačující mozaikový obraz oné epochy, z níž vypučel onen podivuhodný květ lidského ducha a lidské práce - helénská kultura (Sábl, 1968, p. 7).

Jaký byl původ starých řeckých her, se můžeme jen dohadovat z různosti jejich tradic. Pravděpodobně nejčastěji vznikaly z dávného rituálního obřadu „zasvěcování“ mladých příslušníků rodu před jejich přijetím za dospělé, kde byla v hlavní části ceremoniálu zkouška fyzické zdatnosti a statečnosti. Tyto obřady se konávaly na tradičním místě a obvykle za omezeného přístupu veřejnosti. Snad i zákaz účasti žen mezi diváky při olympijských hrách souvisí s touto minulosti. Jinými prastarými slavnostmi, při nichž bylo součástí obřadu měření tělesné zdatnosti v běhu, zápase nebo v soutěži jezdců a vozů, byly pohřební hry na počest zemřelého nebo padlého hrdiny (Sábl, 1960, p. 33).

Je však třeba připomenout, že starověké řecké hry nebyly jenom v Olympii. Starověké panhelénské hry - svátky pokoje a mladosti - byly výrazem národní jednoty a kulturní zralosti Řeků. Bylo jich celkem pět a všechny z nich navazovaly na náboženský kult. V Delfách se konaly Pýtijské hry (na počest boha Dia), v Korintě Isthimické hry (Apollónovy slavnosti), v Nemeji Nemejské hry (na počest Poseidona), Panathénaje (na počest bohyně Athény v Atnéhách), ale největší byly Olympijské hry v Olympii (Kršák, 1968, p. 7).

Jaký byl tedy původ posvátné Olympie? Starobylost olympijského svátku můžeme dokazovat jak z archeologických nálezů, tak i z četných písemných svědectví. Vznikl již celá staletí předtím, než na Peloponés, jeho dějiště, pronikly první vlny řeckých kmenů. Z popisů olympijských obřadů, z prolínání a překrývání kultů, z četnosti bájí o původu her lze vystopovat odrazy nejdávnějších událostí z dějin lidského rodu (Sábl, 1968, p. 17).

Neméně složitý je problém náplně olympijských her. Jestliže při přechodu z mytických dob do historické epochy Olympie, jež začíná rokem 776 př. n. l., se setkáváme v programu her pouze s běžeckým závodem, to ale neznamená, že tomu tak bylo i předtím. Jméno vítěze běhu na šest set stop (na jeden stadion) se u historiků, kteří začali řadit významné události

49 antického světa podle olympiád, spojovalo s číslem uváděné olympiády (Newby, 2006, p. 27). Tak to například čteme u Dionýsa z Halikarnasu: Lucius Tarquinius se dostal k vládě ve čtvrtém roce 61. olympiády, kdy Agatharsos z Kerkyry vyhrál v běhu na jeden stadion. (Sábl, 1968, pp. 17-18).

Zajímavé a signifikantní pro dnešní dobu je i odměňování vítězů v prvních olympijských závodech. Vítězství dobyté v Olympii se cenilo nade všechny jiné. Zatímco v Homérově eposu vábí Achileus achájské bojovníky k jednotlivým soutěžím vystavováním vzácných cen, v Olympii se bojovalo až do 7. olympiády jen o poctu samotného prvenství v závodě. Teprve až po příkazu pythické věštby (o které bude ještě řeč) dostával vítěz odměnu, ovšem tu nejprostší, jaká může být. Stala se jí pouhopouhá větévka z nejstarší olivy olympijského háje. A přece se tato drobnost stala pro mladého Řeka nejžádoucnější ze všech cen. Kurz jeho hodnoty se nezmenšil po celou dobu existence olympijských her, tj. téměř po dvanáct století. Starodávnost symbolu překonala všechny hmotné odměny, už také pro jeho jedinečnost. Zlato, ozdoby, vzácné látky či peníze, to vše se dalo získat sterým způsobem, ale olivový věnec jen jediným: vítězstvím v Olympii (Sábl, 1968, pp. 18-19). I když samozřejmě později přibyly další pocty.

1.3.1.1 Mýty prvních olympijských vítězů

Mytické podklady mají již první vítězové her, kteří jsou už reálně doložení, jak můžeme vidět v případě prvního olympijského vítěze Koroiba. Do dějin olympismu byl na věky zaznamenán teprve závod, který se na olympijské dráze uskutečnil v roce 776 př. n. l. První proběhl cílem právě elejský aristokrat Koroibos. Zajímavé je, že některá literatura zmiňuje jeho aristokratický původ (Sábl, 1960, 1968; Kršák 1968) jiná, že byl kuchařem (Krátký, 1960; Štejbach, 1968; Newby, 2006). Nicméně z našeho úhlu pohledu je pro nás důležité jeho pompézní honorování, které nám věrohodně popisuje Sábl (1968):

„Jakmile hlasatel oznámil vítězovo jméno a jméno jeho otce i rodné obce, přistoupil rozhodčí, aby mu ovinul čelo vyšívanou vlněnou stuhou (olivová ozdoba se zavedla později). Jistěže, mladá, vousy olemovaná tvář vítězného Eliďana Koroiba se rozzářila štěstím i pýchou. Když pak nastal večer a při úplňku se přinášela závěrečná zápalná oběť Diovi, dostalo se Koroibovi cti, aby směl pochodní zanítit oheň na starodávném oltáři pod širým nebem. Druhého dne zapsal velekněz jméno vítězného běžce jako první v řadě, která od těch dob pokračovala po téměř tisíc dvě stě let“ (p. 83).

Koroibos, hrdina této historické události na olympijském závodišti, se stal legendární postavou už zaživa. Ctili ho nejen v rodné Elidě, jíž zajistil slávu prvního vítěze her, ale i ve vzdálené Argolidě, kde se po hrách vyznamenal jako nebojácný rek. O tomto vítězi vznikl i mýtus, kde jsou líčeny jeho souboje s nadlidskými bytostmi, kdy vysvobodil lid sužovaný od nestvůr, poté byl potrestaný bohy, trest přijal a založil chrám. Již zde si můžeme všimnout jisté paralely z Campbellovským popisem tradičního hrdinského monomýtu, kdy je nám nabídnut hrdinský cyklus. Tomuto sportovci byly přiřknuty tradiční hrdinské atributy, kdy kolovaly legendy nejen o jeho sportovním umění, ale i nadlidských schopnostech, díky kterým může přemoci běsy a rovnat se bohům.

I další atleti, kteří sklízeli úspěchy na olympijských hrách, jsou opředeni mýty. Legenda o achájském běžci Oibótasovi nám dokonce dává svědectví o dvou poměrně zajímavých faktech. Jeho krajané totiž nedokázali docenit význam tohoto hrdiny 6. olympijských her a neuvítali ho tak, jak očekával. Olympijský bohatýr proto právem zahořkl a veřejně vyřkl slavnostní kletbu, aby už nikdy achájský běžec v Olympii nezvítězil. Nikdo potom nemohl přijít na to, proč nevyhrávají, a tak se vydali do Delf, kde jim věštkyně Pýthie podala svědectví o Oibótasově kletbě. Věštkyně jim doporučila usmířit už dávno zesnulého běžce tím, že mu postaví v Olympii sochu a navíc ho uctí nějakou obětí bohům. Stalo se tak po téměř třech stoletích od Oibótasova vítězství a mělo prý to úspěch (Newby, 2006, pp. 59-60). Nápis, který se zachoval na podstavci pomníku, říká stručně: „Oibótas, Oiniův syn, rychlý běh vyhrál, Achájů vlast tím i Paleiu proslavil“ (Sábl, 1968, p. 86). Z této pověsti nám tedy vyplývají hned dvě důležité věci. První je bezesporu opět mytické pozadí této legendy a druhá je atletovo přehnané očekávání, kdy se mu nedostalo pompézního uvítání, jaké bylo zvykem dělat olympijským vítězům. I to svědčí o nezměrné adoraci již starořeckých sportovců, potom spíše vítězů olympijských her. Výstraha Achájským, aby si lépe vážili olympijských vítězů, platila až do Pausainových časů, tj. ještě v 2. století n. l. Achájští atleti totiž ještě v té době neopomíjeli před zahájením olympijských her přinášet bohům oběť k Oibótasově poctě, a jestliže zvítězili, zavěšovali věnec na jeho sochu v Altidě.

1.3.1.2 Pocty olympijským hrdinům

Nezřídka kdy můžeme také sledovat slavné návraty atletů do rodných osad, kdy jim byly mnohdy přiřknuty na dnešní dobu až neuvěřitelné pocty. Jejich sláva také lákala básníky, kteří opěvovali jejich činy, stejně tak sochaře, kteří zase viděli v atletech ideál krásy. Jako příklad slavného návratu zpět můžeme jmenovat Diagora. Ten patřil k nejvlivnějším politickým

51 osobnostem celého Rhodu, byl obrovitého vzrůstu a získal množství vítězství na nejrůznějších hrách v rohovnických zápasech. Vyvrcholením bylo vítězství v Olympii na 79. hrách. Když se vracel na rodný ostrov, doprovázel ho básník Pindaros, aby osobně řídil chór pěvců, který bude zpívat uvítací ódu. Celý Rhodos se shromáždil v přístavu, aby naslouchal písni, v níž největší pěvec Helady shrnul úspěchy rhodského obra. V Olympii připomínalo Diagorovo vítězství rozsáhlé sousoší, které zobrazovalo úspěšné olympijské borce celého jeho rodu. Bylo vlastně dotvářeno po jeho úspěchu (Sábl, 1968, pp. 166-167). Zajímavé je, že k uváděným odměnám, poctám a výsadám vítězů olympijských her, které jim zpravidla byly dopřávány, patřilo také právě právo na postavení sochy. Toto právo udělovali pořadatelé her po prohlášení vítěze, kdy zároveň určili také místo, kde ji může postavit. Jestliže atlet dosáhl dalšího vítězství, měl právo na další sochu. Trojnásobní olympijští vítězové měli právo pořídit si památník s vlastní podobou (Sábl, 1960, p. 152).

Ještě více než básníky tedy uchvacovala krása mladých těl, vypracovaných cvičením, starověké výtvarníky. Ačkoli tvořili svá díla takřka výhradně na objednávku pro majetné vítěze her, nepřistupovali k této práci řemeslnicky. Vkládali do ní celé své cítění a ctižádost skutečných umělců. Tvůrčí zanícení jim nedovolilo ulpět na pouhé řezbářské či kamenické rutině. Zápolili se svými problémy s toutéž dychtivostí, s týmž chtěním zvítězit před Helény nad soupeřem i hmotou, jako bojovali o svá vítězství jimi zobrazovaní atleti (Sábl, 1968, p. 117). Největší zájem o olympijské hry tedy měli mezi výtvarníky sochaři. Jednotlivé obce a jejich svazy oslavovaly velké úspěchy nákladnými památníky. Především při každých hrách zámožní vítězové hledali nejdovednější mistry, aby si dali u nich zhotovit pomník do galerie vítězů, rozmístěné na trávníkových plochách posvátného háje a při stěnách chrámů. Řada vítězných atletů se však nespokojila jen se sochou pro Olympii, ale dávali si vytvořit další, a to jednak pro své rodné město a jednak také do některého jiného významného poutního místa, aby co nejvíc rozšířili okruh své slávy a pověsti o hrdinské zdatnosti svých svalů. Lze říci, že právě vítězové her s požadavky, aby se jim socha co nejvíc podobala a zachycovala též činnost, v níž na hrách vynikli, ovlivnili co nejvýrazněji vývoj helénské plastiky, neboť nutili mistry sochaře k stále dokonalejší, věrnější, realistické či nověji pojaté tvorbě (Newby, 2006, p. 52-57). Samozřejmě nejznámější sochou byl Myrónův Diskobolos. Není jasné, koho zobrazoval, pravděpodobně někoho z pentathlonistů (pětiboj). Myróna však neproslavil jen diskobolos, který se nám stal takřka symbolem helénské skulptury i atletiky. Staří básníci ještě nadšeněji popisují jeho zobrazení pověstného sparťanského vytrvalce Lady (Sábl, 1968, p. 233). Sochy ovšem neměly znázorňovat pouze slávu a úctu k olympijským

52 vítězům, ale také podporovat řeckou identitu. Tyto pomníky dávaly Řekům pocit kontinuálního setrvávání a členství v řeckém světě (Newby, 2006, p. 35).

Když se ještě na chvíli vrátíme k básnickému podání olympijských úspěchů, můžeme říci, že nejvíce pověstí barvitě přikrášlených lidovým podáním či uměním básníků se vztahuje na olympijské představitele hrubé tělesné síly - na boxery, zápasníky a pankratisty (Sábl, 1968, p. 276). Ódy na vítěze pěli zvláště básníci Simónides, Bakchlides a Pindaros (Sábl, 1960, p. 150). Zejména již zmiňovaný básník Pindaros patřil k nejvýznamnějším autorům sborové lyriky a např. Potter zmiňuje, že se stal slavným, protože psal básně o slávě nejen olympijské, ale opěvoval i příslušníky Řecké aristokracie (Potter, 2006, pp. 37-40).

Může také poukázat na případ velkého rozhořčení lidu a boření pomníků, kdy se atleti z nějakého důvodu rozhodli opustit své rodné osady a získávat olympijské vavříny pro někoho jiného. Zdárným příkladem je pro nás Astylos (z Krotónu). Ten zvítězil na 73. hrách v Olympii jak v dromu, tak také v diaulu (běhy na kratší vzdálenosti) a přinesl si kromě toho věnec též z Delf. Jeho hbité nohy mimo jiné opěvoval básník Simonidés. Není však známo, proč se s rodnou obcí rozešel. Po dvojnásobném vítězství v Olympii se totiž čekalo, že také na hrách 74. olympiády Astylos opět proslaví rodnou obec. Krotóňan skutečně své dvojité vítězství zopakoval, ale při vyhlašování výsledků ho herold vyvolal jako Syrakusana (Newby, 2006, p. 60). Byl to tehdy úspěšný den Syrakus, neboť kromě dvou věnců, které jim věnoval Astylos, získaly ještě třetí, a to zásluhou čtyřspřeží tyrana Gelóna, který pravděpodobně zlatem ovlivnil rozhodnutí krotónského běžce. V Krotónu poté vzniklo pobouření celé obce. Tisícihlavé zástupy demonstrantů táhly městem až k chrámu Héry Ladínie, kde stála na čestném místě Astylova socha, dílo mistra Pythagory. Tam rozlícení běžcovi krajané sochu strhli z podstavce, vyvlekli ji na ulici a rozbili na kusy. Odstranili i další památky na nevděčného Astyla. Podle některých zpráv jeho rodný dům vypálili, podle jiných ho změnili na věznici (Sábl, 1968, p. 265).

1.3.1.3 Sláva sportovní, vojenská a žoldnéřská

Tak jako moderní olympijské hry mají své nezapomenutelné sportovce z hlediska počtu úspěchů, můžeme jmenovat i několik starověkých, kteří bývají literaturou označovány za ty nejúspěšnější. Podle Kouřila (2013) těmito atlety byli Leonidas, Ladas, Arrhachion a Milon. Těm byly také díky jejich úctyhodným výkonům přisuzovány tituly hrdinů a byli oslavování jako héroové. Leonidas z Rhodu byl nejúspěšnějším běžcem na krátké vzdálenosti (dromos – běh na jeden stadion, dmulos – běh na dva stadiony a hoplitodromos – běh těžkooděnců).

Zvítězil ve čtyřech hrách jdoucích po sobě (154. - 157. v pořadí), což se nikomu ve starořeckých hrách nepodařilo. Dalším byl již zmíněný spartský běžec na delší vzdálenosti Ladas, jehož sochu tak důvěryhodně ztvárnil Myrón. Ladas byl známý především díky své lehkosti, s kterou porážel rivaly (i když v Olympii závodil jen jednou, nicméně startoval i na jiných hrách), a stal se tak inspirací pro mnohé řecké umělce. Legendy o něm vyprávějí, že běžel s takovou rychlostí, že za sebou nezanechával žádné stopy. Nejznámějším z pankratisků (všeboj, kombinace boxu a zápasu) byl Arrhachion z Figaly, který zase vyhrál tři hry jdoucí po sobě. Posledním z nich byl „král starověkých bojovníků“ Milón z Krotónu, jenž zápasil v „palé“ (obdoba dnešního zápasu). Tento zápasník byl nejen šestinásobný vítěz her, ale také zosobněním kalokagathie. Jeho trenérem byl velký filosof a matematik Pythagoras ze Samu. Protivníky byl přezdíván druhý Hérakles (Kouřil, 2013, pp. 838-843).

Hrdinství ovšem na starověkých olympiádách nebylo přisuzováno pouze nositelům sportovních úspěchů, ale i těm, kteří byli skrze ně postaveni do čela vojska, ať již do svého či cizího. Básník Pindaros popisuje tyto skutky následujícími slovy: „Každý dostává vždy své práce sladkou odměnu, pastevec bravu i oráč, ptáčník i ten, koho živí mořská tůň; od svého žaludku každý odhání hlad a toho jen dbá. Kdo si však získá bujarou čest bojem nebo závoděním, ten velebením přijímá zisk nejvyšší: nejkrasší pověst u občanů i u cizinců.“ Pindaros: Óda na Hérodota z Théb (cit. podle Sábla, 1968, p. 141).

Závodníci, kteří měli bojovný charakter a zejména ti, kteří si odváželi olivový věnec a jejich pověst se nesla až do heroických výšin, byli nezměrně adorováni jak spoluobčany, tak i otrockými masami. Hrávali pak často i významnou úlohu v životě rodných obcí. Některým tato popularita pomohla k významným správním funkcím v státě, nezřídka se stávali veliteli vojsk či alespoň elitních bojových oddílů. Ve Spartě je zpravidla zařazovali do gardových složek králů za jejich válečných tažení (Sábl, 1968, p. 142). Jako prvního můžeme jmenovat Megařana Orsippa. Ten byl příslušníkem dórských aristokratických rodů, které byly pod nadvládou Korintu. Zajímavostí může být i fakt, že tento atlet jako první doběhl nahý, protože se mu roztrhla rouška (Newby, 2006, p. 58).

Sláva olympijského vítězství určitě přispěla k tomu, že když se Megarští pokusili zbavit útlaku Kotinťanů válkou, postavili do čela svých vojsk právě Orsippa. Korintští byli poražení a Orsippovi přibyla ke gloriole olympijského vítěze ještě sláva vojevůdce, který se osobní chrabrostí a dovedným řízením vojsk zasloužil o rozšíření území své obce. Když zemřel, pochovali ho na agoře rodného města vedle památníku prvního vítěze olympijských her Koroiba (Sábl, 1968, p. 94). 54

Jako dalšího můžeme uvést athénského Fryóna, který vyhrál na 36. hrách pankration, a poté na dalších hrách obhájil. Pro svou pověst nepřemožitelného bojovníka byl později postaven do čela válečné výpravy, která měla athénské obci zajistit významné pozice pro obchod i výboj na maloasijském pobřeží, ve směru k černomořskému průlivu. Z dalších můžeme připomenout ještě Alkmaióna, který vedl athénský oddíly ve válce proti Kirrze (Miller, 2004, p. 233), Tímasithéva či krotónského Filippa (Sábl, 1968, pp. 141-147). Zajímavý je i osud pětibojaře Stoima, který je spjat s koncem legendy o neporazitelnosti Sparty. Kmen Éleú se tehdy postavil v tažení proti Sikyónu, který byl spartským spojencem. Velitelem jejich jízdy byl právě Stomios, olympijský vítěz v pětiboji na 102. hrách a trojnásobný šampion v téže soutěži z her v Nemeji. Všestranný atlet nejenže úspěšně velel svým jezdcům, ale sám je osobní statečností strhoval k udatnému jednání. Vyhlédl si mezi nepřáteli nejvýznamnějšího soupeře, velitele Sikyónských (podle jiné zprávy přijal jeho výzvu k souboji) a zabil ho. Způsobil tak zmatek v nepřátelských řadách a přispěl významně ke konečnému vítězství spojených thébských a elejských vojsk (Sábl, 1968, p. 174).

Posledním z galerie významných válečníků, kteří se předtím proslavili na stadiónu pod Kronovým vrchem (hora nad Olympií), byl achájský zápasník Cheilón, jeden z nejúspěšnějších mistrů v zápasu palé. Zvítězil na hrách 112. a 113. olympiády a v řadě dalších her. Dovedl se však bít se stejnou statečností též za svobodu své obce a všech Helénů. Tento bojovník padl v bitvě u Chairóneie. Achájští pohřbili svého hrdinu na útraty obce a postavili mu památník v olympijském háji. Jeho sochu zhotovil sám Lysippos, jeden z největších mistrů řeckého sochařství, osobní portrétista Alexandra Velikého. Cheilónem končí epocha proslavených olympioniků, kteří byli pro tělesnou zdatnost a ještě víc pro pověst legendárních hrdinů stavěni svými obcemi do čela bitevních šiků nebo na přídě velitelských triér. Pokud se dále potkáváme s olympioniky jako veliteli nebo vladaři provincií a měst, jsou to žoldnéři či četníci v cizích službách. A není jich už mnoho, protože téměř stejně výnosné jako válečnické povolání bylo profesionální cestování po místech proslulých her, od Malé Asie po Řím (Sábl, 1968, pp. 175-176).

Nicméně již za starého Řecka můžeme spatřit i jistou formu „antihrdinství“, kdy byli olympijští vítězové uplaceni a bojovali v cizích službách. Zde vidíme podobný příklad, jako to bylo u zmiňovaného Astyla, který se rozhod zápolit za Syrakusy. Tyto příklady jsou o to horší, že se nejednalo pouze o sportovní zápolení, nýbrž o ozbrojené a krvavé konflikty, kde se mnohdy tito atleti postavili i proti osadě, pro kterou dříve vybojovávali vavříny a šířili její dobré jméno. Jedním z těch, kteří se rozhodli prodávat svou tělesnou zdatnost a olympijskou

55 popularitu výbojným vladařům třeba i proti vlastnímu lidu, byl Cheilónův krajan a předchůdce na olympijském závodišti Chairón. Byl rodákem z achájské Pellény a patřil zápasnickou dovedností a tělesnou zdatností mezi nejproslulejší atlety olympijské historie. Počtem docílených vítězství se řadí hned za Milóna a Sparťany Hipposthena a Hetoimokla. Zvítězil totiž v palé ve čtyřech olympiádách za sebou, od r. 356 do r. 344 př. n. l. Bylo to v době, kdy na olympiádách také vyhrávali makedonští, proto ho oslovil Alexandr Makedonský ve svém tažení na východ. Chairón se později stal tyranem achájské Pellény a byl označován za potlačovatele jejich svobody (Sábl, 1968, p. 177).

Ovšem nejvýznamnější žoldnéřskou postavou mezi olympioniky byl egejský Polykrates. Bylo to v dobách, kdy nastal rozklad makedonské veleříše. Egyptský král Ptolemaios IV., jeden z dědiců jejích zbytků, patřil mezi vladaře, kteří přicházeli do Olympie oslňovat Helény svým bohatstvím a chtěli si také koupit olympijskou slávu. Víme o něm například, že si přivezl na 142. hry do Olympie rohovníka Aristonika se záměrem proslavit jeho vítězstvím egyptský dvůr. Právě v Olympii Ptolemaios získal do služeb olympionika Polykrata a rovnou ho pověřil výcvikem dalších naverbovaných řeckých a jiných žoldnéřů. Když se r. 217 př. n. l. střetla Ptolemaiova vojska s armádou syrského krále Antiocha III. Velikého, byl Polykrates v rozhodné bitvě u Rafie velitelem levého křídla egyptské jízdy. Poté se dokonce stal nejmocnější osobností v zemi hned po králi (Sábl, 1968, p. 178).

1.3.1.4 Ostatní aspekty starověkého olympijského hrdinství

Z našeho úhlu pohledu je také velmi podstatnou věcí, jak na tyto atlety pohlíželi obyčejní obyvatelé z jejich rodných osad a kolonií. V této kapitole jsme již hovořili o návratu sportovců zpět domů, a také o tom, jakou dávali inspiraci různým umělcům. Pojďme se tedy ještě na chvíli vrátit k této problematice, která nám může velmi napomoci k analýze sportovního hrdinství. Po slavnostech vítězů, kde proběhlo ukončení her a honorování nejúspěšnějších atletů, nastal čas k návratu sportovců domů. Je samozřejmé, že se nejradostněji chystali vítězové. Někteří byli už tak nedočkaví, že ihned po ověnčení běželi do nepříliš vzdálených rodných měst, nebo alespoň tam posílali holuby se zprávou.

Čím byl vítěz bohatší a společensky vlivnější, tím byla jeho uvítání doma vznešenější, marnotratnější. Propagační mašinérie se roztočila na plné obrátky, aby byl splněn hlavní účel olympijského závodění - pozdvihnout autoritu vítěze her v očích jeho spoluobčanů a otroků co nejvýše. Druhým cílem bylo přivábit ještě více řecké mládeže, rozumí se svobodné panské mládeže, k pěstování tělesné zdatnosti, k posílení jádra ozbrojených složek státu (Sábl, 1960,

56 p. 148). Na vítěze čekaly v den příjezdu velkolepé oslavy, i celá řada hmotných výhod a bohatých darů. Tak například býval pro ně připraven ze státní či městské pokladny dosti značný peněžní dar a kromě toho vyhlášení, že se osvobozují od všech daní a dávek.

Ve Spartě bylo v době její slávy nejvyšší odměnou pro vítěze to, že byl zařazen do osobní stráže krále, která ho v bitvách chránila vlastním tělem. Starořecký historik Plutarchos vypráví přiklad, jak si Sparťané vážili této pocty. Při jedněch z olympijských her prý byla nabídnuta spartskému zápasníkovi velká částka peněz, aby odstoupil za tento úplatek možnost svého vítězství. Sparťan však odmítl. Když svého soupeře zdolal, ptali se ho ti, kteří o pokusu úplaty věděli: „A co máš nyní, Lakedaimoňane, ze svého vítězství?“ Sparťanský vítěz lakonicky odpověděl: „To, že v boji proti nepříteli budu stát před svým králem.“

Neobyčejné pocty vzdávali olympijským vítězům občané italských kolonií, kde měla opět úcta k atletům mytický nádech. Například Filippos z Krotónu, vítěz nejspíše v čtyřspřeží při 65. hrách, byl po své smrti v dobrodružném tažení na Sicílii vyhlášen za héroa. Polobohem ještě zaživa byl prohlášen trojnásobný vítěz z Olympie rohovník Euthymos z Lokrů Epizefyrejských, který vyhrál při 74., 76., a 77. hrách. Kněží jeho města rozhodli, že není synem pozemského otce, ale synem boha řeky Kainikinu. Toto heroizování vítězů a upírání otcovství pozemským otců nebylo ojedinělé. Proslavený rohovník a pankratista Thegenes z Thasu, vítěz 75. a 76 her, jemuž se připisuje, že prý celkem dobyl na tisíc dvě stě nebo snad dokonce tisíc čtyři sta věnců, byl rovněž prohlášen po smrti za héroa a za jeho otce byl vyhlašován sám Hérakles. Jako héros byl svými krajany uctíván také boxer Kleomedes z Astypalie (ostrov v Egejském moři), který zešílel ze žalu, když mu hellanodikové nepřiznali vítězství, protože při 61. hrách zabil svého soupeře. Tyto příběhy a zkazky jsou dokladem toho, do jakých poloh byla zvedána osobnost olympijského vítěze, jak pracovala tehdejší panská reklama (Sábl, 1960, p. 148).

Zde tedy zůstává velkou otázkou, jak si budeme tyto triumfy a slavné návraty domů interpretovat. Máme na výběr dvě možnosti. První z nich, ta smířlivější, je, že těmto sportovcům můžeme opravdu přiřknout hrdinské vlastnosti, díky nimž dodali slávu svému lidu, který potom obdivoval jejich velké sportovní činy. Druhou interpretací je, že heroizace vítězů byla jen vidinou pro posílení moci vládnoucí vrstvy a sportovní hrdinství by v tom případě bylo poněkud marginalizováno.

1.3.1.5 Úpadek Olympie a římské hry

Když se přesuneme dále po časové přímce, zjistíme, že v pozdějších dobách zaznamenaly olympijské hry jistý úpadek. Tento proces se táhl několik století. Někteří z římských císařů (po dobytí Řecka Římem) je obdarovávali svou přízní, jiní bezúspěšně usilovali o jejich zrušení. Částečné úsilí milánského biskupa Ambrože o zákaz pohanských slavností se setkal s úspěchem (Sábl, 1964, p. 6). Ovšem až roku 394 zakázal císař Theodosius I. ve východní části říše pohanské hry a tím i konání olympijských her. Tento zákaz zopakoval jeho nástupce Theodosius II. Destrukci přežili jen závody vozů (Kössl, 2008, p. 28). Slavnou Olympii poté čekal velmi neslavný osud, a to sice vyplenění Vizigóty a také rozsáhlé zemětřesení. Zničená sportoviště poté začala devastovat samotná příroda, kdy se tato místa začala pomalu ztrácet pod nánosem půdy (Krátký, 1960, p. 13).

Když se ještě krátce poohlédneme na sportovní zápolení ve starověkém Římě, musíme konstatovat, že se zde neúměrně rozmohl fenomén diváctví a došlo k nežádoucí proměně soutěží na oslavy státních svátků a vojenských triumfů. Římané měli z počátku velmi bohatou tradici zábavy, jejíž základy stály na pilířích několika rozsáhlých aristokratických klanů. Touto zábavou jsou myšleny především tance, které byly spojeny s náboženskými slavnostmi, rohovnické zápasy a také zápas (Potter, 2012, p. 179). Lidé však postupně tyto hry měnili v okázalé slavnosti a jejich politické využívání bylo ve smyslu hesla „panem et circenses“ (chléb a hry). Hry se staly jakýmsi právem římského lidu. Odtud byl jen malý krok k preferování smutně známých gladiátorských her.

Římané z nábožensky motivovaných etruských bojů vytvořili gladiátorské hry, gigantický „sportovní“ podnik, zaměstnávající tisíce lidí. V této největší atrakci starověkého Říma, tedy v boji na život a na smrt, vystupovali vojenští zajatci, otroci, zločinci, ale i svobodní dobrovolníci a lovná zvěř. Umíralo se často po stovkách za jediný den a jediném místě: na náměstích, v divadlech, hippodromech, amfiteátrech. Drastický prvek reálné smrti, který byl hlavní náplní her v amfiteátru, způsobil, že určité vrstvy obyvatel se od nich odvracely. Obliba her byla posilována militantními tradicemi římské kultury, kde v jistých kategoriích neexistovala úcta k lidskému životu (Olivová, 1988, p. 182). Nicméně narůstal počet diváků. Těmi už nebyli jen pozůstalí a přátelé mrtvého, ale obecenstvo, které zadarmo mohlo vidět krvavé divadlo. V r. 105 př. n. l. se hry poprvé konaly na státní náklady. Položil se základ politického zneužívání her. Jejich sponzoři si populisticky získávali voliče pro svou cestu ke kariéře. Pro uspořádání her se využívaly různé záminky: dokončení staveb, zasvěcování soch a chrámů či vítězství ve válce (Grexa & Strachová, 2011, p. 46). 58

Nicméně s nástupem křesťanství, které se ostře postavilo proti pohanským svátkům a proti rozmařilosti a zhýralosti římského světa, začala sláva gladiátorských her upadat. Přitom však dlouho narážela na silný odpor širokých vrstev obyvatelstva, které se nechtělo vzdát svých zvyků a práv. Oficiální zákazy se však postupně nakonec prosadily. Roku 399 byly uzavřené gladiátorské školy v západní části říše; gladiátorské hry zanikly na východě říše již koncem 4. století, na západě k tomu došlo v průběhu 5. století. Hry se zvířaty se konaly ještě v 6. století (Kössl, 2008, pp. 27-28).

Když tedy porovnáme starořecké olympijské či jiné hry a gladiátorské hry v Římě, tak zde zaznamenáváme viditelný úpadek, kdy se římské hry dostávají na úroveň jakési krvavé show pro diváky. Ideály a vznešené ceremoniály, které jsme mohli zaznamenat ve starém Řecku, stejně tak jako požadovaná úcta k vítězům či poraženým zanikly. Netvrdíme sice, že hry v Řecku nebyly také podívanou pro četné diváky, ovšem zde záleží na úrovni, která byla těmto divákům doručena. Je taky jasné, že z tohoto podhoubí nemohli vyvstat hrdinové v pravém slova smyslu a to jak ve smyslu campbellovském, tak ani ve smyslu sportovních hrdinů, kterým se dostalo úcty a pozornosti ve svých rodných osadách, byly jim přisuzovány božské vlastnosti či byli stavěni do čela vlastních či cizích vojsk.

1.3.2 Středověký sport

V tomto oddíle se ještě budeme stručně věnovat období středověku. Ten je podle Grexy a Strachové (2012) datován od rozpadu západořímské říše, tedy od roku 476 až po období vrcholného baroka, do cca 1640. Tyto názory se samozřejmě mohou lišit dle různých pramenů. Le Goff např. říká, že téměř tisícileté období středověku, které se táhne od dobytí Galie (486) až do konce stoleté války (1453), neexistuje a je umělým výtvorem, konstrukcí a mýtem (Le Goff, 1999, p. 741). Nicméně z hlediska naší problematiky je období středověku poněkud marginální, poněvadž tělesná cvičení byla vyřazena ze systému výchovy a následně ze společnosti vůbec. Zůstala pouze určitá část účelově vybraná jako součást výchovy vojáků a rytířů.

Během středověku se spojilo dědictví antické civilizace s barbarskou kulturou Germánů, Keltů a Slovanů. Unifikátorem a nositelem vzdělanosti se stala křesťanská církev. Její doktrína a světonázor ovládly myšlení, vědu a výchovu středověkého světa. Antické dědictví se ovšem dále uchovávalo v klášterech. Toto dědictví se spolu byzantským a arabským odkazem potom navrátilo v podobě humanismu (Grexa & Strachová, 2011, p. 52). Kvůli tomu, že křesťanství bylo rozhodující ideologií evropského středověku, byl po dlouhou dobu

59 k lidskému tělu držen poněkud rezervovaný postoj. Zde se musíme tedy vrátit k první kapitole, kde jsme ze široka rozebírali hrdinství v antickém a jiném slova smyslu a také hrdinství křesťanské. Ve středověku tedy stál na jedné straně ideál světce – askety, v pozitivním slova smyslu trýznícího své tělo, aby se připravil na život posmrtný a pro vykoupení, na straně druhé pak světský ideál hrdiny, sice zbožného, ale žijící plným životem (nicméně vzpomeňme na život Ježíše Krista, který prochází před svým ukřižováním jak fází askeze, kdy bloudí 40 dní na poušti a odolává satanovým svodům, tak i klasickým hrdinským cyklem monomýtu). V průběhu 12. století se v západoevropské feudální společnosti ovšem podoba tohoto hrdiny proměnila v ideál rytíře, často spojovaného s postavami Karla Velikého, Alexandra Velikého nebo krále Artuše (Kössl, 2008, p. 28).

Pravdou však je, že jde o ne celkem objektivní mýtus „temného středověku“, kontrapunkticky stojícího vůči renesančnímu návratu k antické kalokagathii. Právě podle zmiňovaného francouzského historika Jacquese Le Goffa mezi středověkem a renesancí nejsou ostré hranice, ale spíše kontinuita. Hry z období humanismu jsou pokračování aktivit z vrcholného středověku právě tak, jako předchůdce rytířské výchovy nacházíme už koncem 9. století. Zkrátka i ve středověku hrál sport důležitou sociální roli a ani církev vždy proti těmto aktivitám ostře nevystupovala. Nakonec, index těla byl v rozporu se skutečným životem. Tělesné aktivity tvoří bytostnou součást člověka, vyplývající z jeho biologické prapodstaty, jsou spojené s fyzickým vývojem člověka a s instinkty. Proto byl ve vrcholném středověku celkem přirozeně ideál světce obohacený o ideál „tělesného“ rytíře (Grexa & Strachová, 2011, p. 53).

Rytířstvo zajišťovalo středověký stát vojensky. Rytíř byl členem vojenské knížecí nebo královské družiny, válečníkem na koni, jezdcem. Náplní jeho života byl boj. V křižáckých válkách 11. a 13. století jako bojovníci za osvobození Božího hrobu (při dobývání a obraně Jeruzaléma) získali aureolu svatosti. Tak tedy církev sice proti tělesnosti bojovala, ale zde ji přijímala, neboť byla nutná pro přípravu božích bojovníků. A právě takto byl rytíř chápán v období vrcholného feudalismu. Měl být zbožný, velkorysý, statečný, ochotný pomáhal slabým a bezbranným, věrný králi a své dámě, kterou si vyvolil (Kössl, 2008, p. 29).

Nejlepší prověrkou připravenosti rytířů byly největší sportovní slavnosti středověku - rytířské turnaje. Ty byly cvičnou formou souboje a časem se z nich vyvinuly turnajové hry. Původ turnajů sahá do 9. století do Francie, naplno se tam rozvinuly ve 12. století. Za zakladatele je považován francouzský rytíř Geoffry de Preuilly. Vrcholu dosáhly ve 12. - 13. století (Grexa & Strachová, 2011, p. 57). V Českých zemích nejvíce turnaje propagovali a 60 organizovali poslední Přemyslovci a hlavně pak Jan Lucemburský. Aktivně se turnajů účastnil i Karel IV (Kössl, 2008, p. 30).

Můžeme se tedy z našeho úhlu pohledu dívat na rytíře jako na hrdiny jisté formy zápolení? Podle relativně kritického názoru Marie Ossowské byla příslovečná rytířská velkorysost spíše manifestací pýchy a rozhodující roli zde hrála především prestiž, nežli křesťanské hodnoty (Ossowská, 1986). Kriticky hodnotí rytíře i filozof Andrzej Pawlucki, který tvrdí, že rytíř je sice hrdý a důstojný muž prosazující rovné šance, nicméně nikoli kvůli respektu k soupeři, ale kvůli respektu k sobě samotnému. Dle něj byl rytíř ve všech svých činech spíš vypočítavý, než čestný ke svému soupeři. Když byl čestný ke slabšímu soupeři a potvrzoval svůj morální postoj svou poctivostí, pak by mohl ukázat svou morálku ke každému slabému bezbrannému člověku. On nicméně zůstával právě velmi vypočítavým vůči těm, kteří mu byli rovni. A k těm ostatním, vůči kterým neměl žádnou šanci se bránit, by mohl být nemorálně krutý. Když se stalo, že nechal bezbranného být, nebylo to z milosrdnosti, ale proto, že by klesl ve svých vlastních očích (Pawlucki, 2003, p. 96). Ideál rytířství je tedy poněkud rozporuplný. Můžeme na něj pohlížet z hlediska rytířských turnajů, ale také bitev, kde na druhou stranu rytíři dle zmíněných autorů své ctnosti a postavení jakéhosi ideálu ztráceli. Jistý je ovšem fakt, že připodobnění rytíře a současného sportovce je poněkud problematičtější, i když jsou jisté paralely přípustné.

Když se posuneme časově o několik století dále do novověku, moderní sport, jak je všeobecně známo, se začal formovat koncem 18. a na počátku 19. století v prostředí anglických středních a vysokých škol. Bylo to právě školské prostřední, které přetvářelo do nové podoby dědictví lidových her a zábav a šlechtických tělesných cvičení. Tomuto období se budeme detailněji věnovat až v další kapitole, která bude akcentovat počátek adorací individuálních sportovců zejména v anglosaském světě. Proto bude další kapitola navazovat až koncem devatenáctého století, kdy byla zrealizována myšlenka obnovy olympijských her. Tím také navážeme na popis hrdinů starověkých olympiád.

1.3.3 Hrdinové novodobých olympijských her

Jak bylo nastíněno, v této podkapitole se budeme věnovat především příběhům sportovců z novodobých olympijských her. Samozřejmě zde bude kladen důraz na osobnosti těchto sportovců, kdy se pokusíme především relativizovat jejich sportovní úspěch a konfrontovat jej očekáváním hrdinských činů veřejností. První příklad samozřejmě musíme hledat na prvních

61 olympijských hrách v Athénách v roce 1896. Nejprve si však musíme osvětlit, co vlastně znovuvzkříšení olympijských her předcházelo.

Jako první přišel z myšlenkou obnovení Němec Johann GutsMuths již v roce 1793 a mnoho dalších podobných idejí následovalo. Tyto podněty ovšem předbíhaly dobu a nemohly být v rámci tehdejších geopolitických, ekonomických a ideologických podmínek uskutečněny. Avšak za necelé století byly již dány objektivní sociální a ekonomické předpoklady k uskutečnění a zdaru této myšlenky. Řekové pomýšleli již v roce 1889 na mezinárodní účast při athénských hrách. Začala se rodit myšlenky na obnovení OH v mezinárodním měřítku (Krátký, 1960, p. 15). K této myšlence také jistě přispěla velká archeologická výprava Němce Ernsta Curtiuse v roce 1875, kde byla odhalena velká část starověké Olympie. Když ovšem byl ustanoven mezinárodní olympijský výbor, tak při jeho prvním zasedání v roce 1894 se rozhodlo o prvním novodobém konání her v Aténách. Pro Řecko bylo pořádání olympiády velkou výzvou, protože země v té době neprožívala dobré hospodářské časy. Hry byly zajištěny až po darech bohatých Řeků ze zahraničí. Začátek měl nacionalistický podtext, hry začaly v den 75. výročí vzplanutí boje řeckého národa proti turecké nadvládě (Sábl, 1964, p. 10).

1.3.3.1 Nejvýznamnější postavy prvních novodobých olympiád

Prvním sportovcem, který se výrazně zapsal do historie her, byl řecký vítěz maratónského běhu Spiridon Louis (je taktéž uváděno Spiros Louis). Můžeme říct, že se Louis stal první národní sportovní hvězdou (když pomineme anglosaský svět), ovšem z jistého hlediska jej můžeme označit za sportovní ikonu či sportovního hrdinu a to nejen proto, že byl právě maratónský běh největší a nejočekávanější událostí. Louis totiž zaujal svým životním příběhem, kdy neměl žádnou speciální přípravu, k účasti byl vybrán víceméně náhodně, jeho jméno však vešlo do olympijské historie jako málokteré jiné (Štejnbach, 1984, p. 10). U tohoto závodníka, který byl v pozici outsidera, to byl obdivuhodný sportovní výkon. Zajímavý je i přesah toho činu jak bezprostředně po ukončení závodu, tak i mnoho let poté, kdy byl Louis nadále pokládán za národního hrdinu. Zpráva o Luisově náskoku těsně před koncem závodu po předcházející depresi vyvolala nesmírné vzrušení. V té chvíli se již Herodotovou třídou valila vlna nadšenců, jak popisuje Sábl:

„Rána z děla u předměstské školy Rhizaris přehlušila na okamžik všechen jásot - maratónského běžce lze co nevidět očekávat na stadiónu. Napětí se vystupňovalo. A již vbíhal vítězný atlet do hlavní brány. Byl v bílém dresu, zaprášený a ožehnutý sluncem.

Běžel však obdivuhodně svěžím krokem. Nespočetné květy a olivové větévky padaly na běžeckou dráhu pod zaprášené nohy listonoše z Marusi. Námořník, který měl za úkol vztyčovat na stadiónu vlajky, ani nečekal na jeho proběhnutí cílem a za obrovského jásotu vytáhl na nejvyšší stožár řeckou vlajku. Stadión zachvátilo nepopsatelné nadšení a dojetí. Další atlet ještě nebyl v dohledu, když princové dováděli Luise ke královské lóži. Kdekdo se hrnul přihřát se na slávě důstojného potomka helénských atletů. Přispěchal i velkoobchodník a bankéř Syngros, který nebyl jinak štědrý při nedávné všenárodní sbírce k zajištění her. Zato nyní s teatrálním gestem vsunul Luisovi do dlaně šek na dvacet pět tisíc drachem. Jakási exaltovaná Řekyně ze Smyrny obdarovala nejvytrvalejšího listonoše světa zlatými hodinkami. Aténský hoteliér mu na místě vyplnil poukaz na bezplatné obědy po celých dese let. I ruský velvyslanec si prohledával kapsy a poslal vítězi vzácné tabatěrky, peněženky, řetízky k hodinkám atd.“ (Sábl, 1964, p. 11).

Popis slavného vítězství Spiridona Louise můžeme vidět i v dalších publikacích (Krátký 1960, Sábl 1968, Walters 2007) a vždy je zde vylíčena neskrývaná a spontánní radost řeckého obecenstva. Louis na sebe může poutat pozornost tehdejší i dnešní sportovní veřejnosti (a pochopitelně nejen té) hned z několika různých úhlů pohledu. Prvním je zajisté, že se stal prvním vítězem jednoho z nejtěžších a nejstarších olympijských závodů. Maratónský běh je totiž jednou z mála disciplín, které proběhly na všech letních olympijských hrách (mírně se měnila pouze vzdálenost). Druhou je ona jistá poetičnost jeho příběhu, kdy se chudý a prostý listonoš bez speciální přípravy najednou stane sportovní hrdinou své země. Další zvláštnost tohoto vítězství můžeme spatřovat v osobnosti samotného Louise, kdy patřičně dával najevo svoje lidové zaměření a skromnost. Nejen tím, že stále vystupoval v řeckém národním kroji, a to jak při slavnostním zakončení her, tak např. i jako člen oficiální řecké delegace na OH v Berlíně v roce 1936. Sám se po svém slavném vítězství usídlil v horách, kde si z četných darů pořídil malý dům, a tam také až do smrti v roce 1940 žil (Sábl, 1964, p. 15). Zajímavé také bezesporu je, že Louis nedostal za své vítězství pouze zmíněné dary, ale také oficiální odměnu od řecké vlády (národní odměna), která činila 25 000 drachem (Kršák, 1968, p. 30). Zde tedy můžeme vidět poměrně velký přesah jednoho sportovního vítězství, které dalo inspiraci mnohým lidem nejen v tehdejším chudém Řecku, ale uchvátilo i četné zahraniční hosty her a reportéry. Tento sportovní čin tudíž nemůže být ani relativizován ani nemůže být na Louise pohlíženo jako na sportovní hvězdu, protože vyhrál pouze jeden důležitý závod. Louis v podstatě nebyl ani sportovcem v pravém slova smyslu, a proto na něj nemohl být vyvíjen tlak veřejnosti či médií, který ani v té době nebyl v dané zemi možný. Louis po svém vítězném závodě startoval již pouze na několika menších sportovních podnicích a žil

63 skromným životem ve svém domě v horách, jak již bylo zmíněno (Sábl, 1964, p. 16). Např. Štejnbach o Louisovi napsal, že se stal nesmrtelným hrdinou svého národa (1984, p. 13). Zůstává tedy otázkou, zda měl jeho čin skutečně dlouhotrvající přesah a v pozitivním slova smyslu ovlivnil celé pokolení řeckých sportovců. Můžeme však předpokládat, že se Louis stal sportovní ikonou, protože jeho čin má stále stejnou hodnotu. Také má částečný přesah sportovního hrdiny, i když tuto hypotézu nemůžeme stoprocentně potvrdit.

Pokusme si dále vysvětlit na dalších významných olympijských sportovcích, kdy jim lze přiřknout ikonický či hrdinský obsah a kdy lze hrdinské činy olympioniků relativizovat; a také za jakých podmínek je sportovcův úspěch a sláva snadno zapomenutelná a jeho aktuální činy jsou využívány spíše jako téma k zaplnění sportovní rubriky zpráv či jako reklamní propagace.

Po Spiridonu Luisovi se na prvních hrách výrazně zapsal do podvědomí i uherský plavec Alfréd Hájos. Tento všestranný sportovec vyhrál v Athénách plavecký závod na 100 i 1200 metrů. Proslavil se i jako trenér uherské fotbalové reprezentace, byl vedoucí magazínu Sporthirláp a velký podporovatel maďarského sportovního hnutí. Můžeme také poukázat na jeho mimořádný výkon, kdy obdržel zlatou medaili i za návrh plaveckého stadionu v Paříži v roce 1924, což ho činí jedním ze dvou atletů na světě, kteří mají medaili jak za sportovní tak i za umělecké soutěže (spolu s dalším Maďarem Deszö Lauberem). Z českého pohledu můžeme vyzdvihnout dnes již téměř zapomenutý výkon diskaře Františka Jandy-Suka, který získal jako první Čech olympijskou medaili (ještě pod hlavičkou Rakouska-Uherska) a to na druhých olympijských hrách v roce 1900 v Paříži. Jeho příběh je zajímavý i tím, že po studiu Myrónova diskobola se rozhodl jako první házet disk z otočky, což bylo do té doby nevídané. Sám Janda-Suk prohlásil: „Byl jsem jediným, který házel pomocí rotace těla, ač velkou žaludeční chorobou velmi zeslaben, dosáhl jsem hodem 35,25 m druhého místa za vítězem“ (Štejnbach, 1984, p. 19).

Dalším sportovcem, kterého můžeme jmenovat pro jeho výrazné činy je kubánský šermíř (fleretista) Ramón Fons. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se jednalo o nejpopulárnějšího sportovce střední Ameriky. Na olympijských hrách v St. Louis v roce 1904 získal tři zlaté medaile. Fonst rovněž věnoval velkou pozornost propagaci sportu. Jeho příkladu následovaly celé generace kubánské mládeže a jeho jméno dodnes požívá ohromné úcty všeho kubánského lidu. Odkaz Ramóna Fonsta připomíná velký mezinárodní šermířský turnaj konaný každý rok v Havaně a nazvaný jeho jménem (Sábl, 1964, p. 29). Zajímavý osud prožil i průkopník ruského sportu Nikolaj Alexandrovič Kolomenkin, který užíval pseudonym 64

Panin. Tento sportovec se věnoval krasobruslení, veslování, fotbalu, tenisu a střelbě. Právě v krasobruslení získal pro Rusko zlatou medaili v na OH v Londýně 1908 a stal se tak významnou zakladatelskou osobností pro celý rozvoj ruského krasobruslení. Byl rovněž autorem řady odborných knih o krasobruslení. I díky jeho všestrannosti náležel mezi nejpopulárnější sportovce předrevolučního Ruska (Štejnbach, 1984, pp. 29-31).

Na tyto čtyři jmenované sportovce můžeme hledět jako na ikony svých sportovních odvětví i jako na významné průkopníky sportu ve svých zemích vůbec. Podobně, jako v případě Louis, jim nelze jednoznačně přiřknout status sportovního hrdiny, ale v těchto dobách prvních olympiád, kdy ještě nebylo takovým způsobem rozvinuto komerční využití olympijských vítězů, plnili tito závodníci roli skutečných sportovních vzorů a také podporovali národní hrdost, kterou si v této souvislosti připomeneme v dalších kapitolách.

1.3.3.2 Olympijští sportovci a jejich možný hrdinský přesah

V dalších olympijských hrách je mnoho sportovců, jejichž osobnost a také sportovní přesah stojí jistě za zmínku. V historii je hned několik těch, kteří byli nejen skvělými sportovci a reprezentovali svoje národy na poli sportovním, ale také se prostřednictvím sportu stali nositelé nějaké relevantní ideje, která byla prospěšná lokálně či globálně. Tím je myšlen přesah jejich sportovního působení a abstrahování od něj, kdy se sportovci stali symboly „pokrokových“ idejí, ať již v podobě jejich participaci na obraně národa ve válečných konfliktech, odbojové činnosti, osvětové činnosti, inspiraci mládeže, posilování národního sebevědomí u utlačovaných národů či bojích za genderovou či rasovou vyváženost.

Z historie je známa celá řada známých sportovců, kteří prožili nějakou formu diskriminace, kvůli barvě pleti či etnickému původu. Jedním z prvních byl americký desetibojař indiánského původu Jim Thorpe, jenž vyhrál na OH v roce 1912 ve Stockholmu zlatou medaili v desetiboji i v pětiboji. Když tomuto vynikajícímu sportovci předával švédský král Gustav V. vavřínový věnec vítěze, nazval ho největším atletem všech dob. Thorpeův návrat do USA byl triumfální. Noviny byly plny jeho snímků a rozhovorů s ním. Obchodní domy se předstihovaly se žádostmi, aby jim zapůjčil olympijské trofeje k vystavování za výklady. Velkou senzací bylo, když sám tehdejší prezident USA William Howard Taft poslal vítěznému olympionikovi srdečné osobní blahopřání. Označil v něm stockholmské vítězství jako „odměnu za správný způsob života a smýšlení i jako pobídku pro všechny Američany k dalšímu rozvíjení těchto ctností, vyznačujících nejlepší ty našeho občana“ Lichotivý dopis uzavřel slovy: „Váš výkon Vás vskutku opravňuje, abyste byl na sebe hrdý.“ (Sábl, 1964, pp. 47-49). Nicméně se také

65 setkal s velkou nevolí rasistů, kteří ho obvinili z profesionalismu (že hrál baseball jako profesionál), což tehdejší olympijský výbor přísně zakazoval. Marně protestoval, že hrál „jen“ z radosti ze hry a že tehdy i ostatní olympionici hráli za podobných podmínek americké soutěže jako on. Ovšem on jediný byl jiné etnické příslušnosti. Olympijská komise nakonec dala poměrně sporně zapravdu zpochybňovatelům Thorpeho amatérismu a zlaté medaile mu byly zpětně odejmuty. Thorpe se poté opravdu živil jako profesionální sportovec, kdy hrál baseball a americký fotbal. Nicméně po skončení aktivní sportovní kariéry podlehl alkoholismu a z atleta, jehož vzorný život dával před několika lety sám president USA za příklad americké mládeži, se stal člověkem na okraji společnosti a zemřel v chudobě a zapomenut. Thorpe se nicméně po své smrti dočkal několika poct. Již za dva roky poté, co zesnul městečko Mauch Chunk v indiánské rezervaci v Pensylvánii dostalo nové pojmenování - Jim Thorpe. Tragédie tohoto vynikajícího sportovce později inspirovala dokonce filmaře, kdy režisér Michael Curtis natočil film Jim Thorpe - opravdový Američan, v němž hlavní roli hrál Burt Lancaster. A konečně v roce 1983 mu byly in memoriam vráceny olympijské medaile, kdy olympijský výbor zpětně uznal jeho amatérismus.

Jsou známé i příběhy sportovců, kteří se pohybují na pomezí jak hrdinství sportovního, tak i hrdinství klasického. Jako nejlepší příklady nám mohou posloužit životní osudy dvou olympijských medailistů v běžeckých disciplínách - Jeana Bouina a Janusze Kusocińského. První jmenovaný, Francouz Jean Bouin, byl stříbrným medailistou v běhu na 5000 metrů ze Stockholmské olympiády. Po vypuknutí první světové války se dobrovolně přihlásil na frontu. Ovšem lékaři při této příležitosti zjistili, že má vrozenou srdeční vadu a tak mu účast v bojích nebyla doporučena. Nicméně Bouin se i přes toto zjištění rozhodl bojovat a bohužel hned v prvních dnech padl. V hlášení 163. pěšího pluku z 28. 9. stojí: „Četař Jean Bouin, proslulý atletický přeborník, od 2. srpna 1914 představoval skutečný vzor občanské odvahy a vojenské statečnosti, padl, sražen německou kulkou do čela ve chvíli, kdy vedl svoje druhy do útoku na nepřítele“. (Štejnbach, 1984, p. 38). Druhý jmenovaný polský vytrvalec Janusz Kusociński byl velmi úspěšný závodník na delší tratě, zlatý olympijský medailista v běhu na 10 000 metrů v Los Angeles v roce 1932. Ve sportovních kruzích se proslavil především v tom, že dokázal porazit v té době téměř nepřekonatelnou hegemonii severských vytrvalců. Nicméně podobně jako Bouin mají jeho sportovní činy daleko větší přesah, kdy vešel do olympijských dějin jako příklad statečného vlastence. Po vypuknutí druhé světové války, i přes zraněné koleno, dobrovolně odchází jako jeden z prvních na frontu a pomáhá bránit Varšavu, kde je však zraněn do ruky. Odmítá však opustit stanoviště a dál ze všech sil bojuje jako kulometník.

Znovu jej však zasahuje nepřátelská kulka, upadá do bezvědomí a skončí ve vojenském lazaretu. Za statečnost projevenou v boji je desátník Janusz Kusociński vyznamenán Válečným křížem. Poté se z něj stává jeden z nejagilnějších a nejodvážnějších bojovníků podzemního hnutí odporu. Po půl roce zároveň s německou ofenzívou na západě zahájil generální guvernér obsazeného Polska Hans Frank bezohledné vyhlazovací akce proti polskému lidu. Při jednom ze zásahů SS byl Kusociński zatčen a odvezen do věznice, kde byl podroben mučení. Jak dále popisuje Sábl (1964): Všechno mučení bylo marné, nepromluvil o svých spolupracovnících ani slovo. A mlčel i v nákladním voze, kam ho jedné červnové noci vhodili zkrváceného mezi jiné podobně zmučené vlastence. Odvezli je na varšavskou periférii, kde je donutili vykopat si hromadný hrob. Teprve když se zdvihly hlavně pušek popravčí čety, uslyšeli nacisté hlas muže s orlím profilem. Vzkřikl: „Smrt fašismu! Ať žije svobodné Polsko!“ Vzápětí třeskla salva. Tak skončil hrdina losangeleské olympijské bitvy Janusz Kusociński. (p. 90-93).

K těmto dvěma hrdinům bychom mohli zařadit i dalšího Poláka Bronislawa Czecha, i když na olympijských hrách nikdy nedosáhl výraznějšího úspěchu (nejvýše sedmý v severské kombinaci na zimní olympiádě v Lake Placid 1932). Na případové studii tohoto průkopníka polského lyžování ukazuje již zmíněná Zdebská typický příklad sportovního hrdiny, který inspiruje nejen svým příkladným přístupem ke sportu, kdy se stal popularizátorem všech lyžařských disciplín v Polsku (byl běžkař, skokan i sjezdař) a jedním ze spoluzakladatelů tatranské horské služby, ale zejména byl velkým bojovníkem v polském podzemním odboji. Tento hrdina zemřel v roce 1944 nedaleko svého rodiště v koncentračním táboře Auschwitz (Zdebska, 2007). Czech byl tedy přesným ztělesněním sportovního hrdiny, který vyniká nejen svým sportovním uměním, ale je ceněn jeho sportovní přesah. Dodnes se dodnes těší v Polsku nezměrné úctě.

K těmto třem hrdinům bychom mohli částečně přiřadit i Viktora Čukarina a Alaina Mimouna. Oba sice nepadli za vlast jako předchozí dva, ale svých sportovních úspěchů dosáhli po strastiplných válečných zážitcích ve druhé světové válce. První jmenovaný Viktor Čukarin byl sovětský gymnasta ukrajinského původu, který získal na olympijských hrách v Helsinkách a Melbourne sedm zlatých medailí. Avšak ještě před těmito olympijskými triumfy odchází jako dvacetiletý na frontu, aby se účastnil velké vlastenecké války. Je zařazen do dělostřelectva a během úporných bojů prokazuje mimořádnou statečnost. Potom se však nešťastnou náhodou ocitá v nepřátelském obklíčení, upadá do zajetí a prožije 4 roky v koncentračním táboře v Německu. Ke konci války, když se Němci potřebovali zbavit

67 válečných zajatců, je Čukarin spolu s dalšími poslán na moře na podminované lodi, odkud je díky velké náhodě osvobozen a uniká téměř jisté smrti. Poté se zotaví a začíná znovu trénovat a naplno ukazuje své sportovní dovednosti na OH v Helsinkách, kde získává 4 zlaté olympijské medaile. Jeho japonský soupeř Takaši Ono o něm prohlásil, že tohoto muže nelze porazit. Každý neúspěch na něj působí jako pobídka, aby svoje úsilí ještě zvýšil (Štejnbach, 1984, pp. 80-82). Druhým jmenovaným je Francouz, narozený v Alžíru, Alain Mimoun, který zvítězil v maratónském běhu na melbournské olympiádě. Tento muž zase za druhé světové války bojoval v řadách armády generála Girauda proti Němcům v Tunisu. Zúčastnil se také společně s jednotkami francouzské osvobozenecké armády invaze na Sicílii a v proslulé bitvě o Monte Cassino byl těžce zraněn minou. Z války se vrátil ověnčen četnými válečnými vyznamenáními. Z českého pohledu je významný i díky tomu, že byl na tratích 10000 metrů a maratónské trati častým soupeřem Emila Zátopka. Při pohledu na tyto dva sportovce se nám nabízí spíše jejich velmi zajímavý život, který můžeme opět částečně přirovnat k campbellovskému monomýtu, kdy se po odcizení od reálného života (účast ve válce) znovu vrací do svého běžného života, kde právě obdařením z onoho transcendentna mohou obohacovat další lidi. Je ovšem otázka, zdali získání olympijské medaile je skutečně ono obohacování obyvatel reálného světa. Za jistých podmínek jistě ano, ale když připomene, že sport je v podstatě jen jakási uzavřená realita sama pro sebe a sportovec získává medaile spíše pro sebe a ne pro lid, jejich vstup do pozice hrdiny je poněkud ztížen.

V návaznosti na Jimiho Thorpa musí být zmíněni ještě dva američtí atleti, kteří měli podobný osud jako tento indiánský sportovec. Hovoříme o Jesse Owensovi a Wilmě Rudolphové. Oba měli velmi silné příběhy, kdy museli překonávat jak sportovní překážky, tak i nepřízeň v té době relativně dosti rasistické Ameriky. Příběh Jesseho Owense se naprosto vymyká všem tzv. příběhů sportovních hvězd a hrdinů. Jeho čin měl totiž natolik velký sportovní přesah, že se často skloňuje až do dnešní doby. Owens se stal jakýmsi prototypem sportovce, který prostřednictvím sportu docílil podpory ideálu, který naprosto přesahuje hranice sportu a boří mýty politické a rasové ideologie. Adolf Hitler, který je do dnešní doby neustálým terčem médií, co hraničí až téměř s jakousi obsesí, dostal především díky Owensovi vážné trhliny na svém snu o Árijském nadčlověku. Tím byl pro Hitlera německý atlet Lutz Long, který měl potvrdit nacistické teze o germánském sportovci, jenž má optimální fyzické parametry a dokáže ve sportovním zápolení porazit všechny neárijce. Jak je všeobecně známo, Owens poté získal čtyři zlaté medaile: ve sprintu na 100 a 200 metrů, štafetě na 100 metrů a také ve skoku dalekém. Snad největším jeho úspěchem ovšem byl fakt,

že mu Hitler odmítl podat ruku a osobně mu blahopřát, když několikrát porazil jeho favorita a oblíbence Longa. I když bychom mohli tvrdit, že jeho vítězství byla pouze symbolická a nemohla v ničem ovlivnit následující dění, Owens přesto částečně vyvrátil rasistické hypotézy (Walters, 2007). Zůstává ovšem jeden zásadní fakt, že i když se tento atlet stal skutečným hrdinou této olympiády, musel doma v USA dál paradoxně snášet rasistickou šikanu a segregaci. Když si vezme v potaz, že i v samotné Americe žili velmi vlivní lidé, kteří aktivně podporovali Hitlera (např. Henry Ford), není divu, že Owens ani po návratu do své vlasti nezískal nikdy takové docenění, jaké by bylo přiměřené. Po postupném uvolňování rasistických zákonů a nálad u USA se přece jen Owens na sklonku svého života dočkal dílčích ocenění. Nemůžeme sice rasistickou problematiku v USA vidět pouze černobíle, ale podle slov dvou amerických atletů na OH v Mexiku, kde jmenovitě Tommie Smith a John Carlos stáli při americké hymně se vztyčenýma rukama zaťatými pěstmi a později komentovali: když vyhráváme, tak jsme pro ně hrdými Američany, ale když prohrajeme, tak jsme jen „negři“ (Budd, 2004, p. 35).

Druhým příkladem je Wilma Rudolphová, sprinterka, která na OH v Římě (1960) získala tři zlaté medaile. Zde hovoří také velký lidský příběh, kdy ji ve čtyřech letech postihla dětská obrna a od osmi let začínala znovu chodit. Po stříbrné medaili v Melbourne získala v tradičních sprinterských disciplínách (tedy 100 metrů, 200 metrů a štafeta 100 metrů) ony tři zlaté. Na římských olympijských hrách byla bezesporu jednou z největších hvězd, ale hrdinkou se stala až doma ve Spojených státech. Pro ni samotnou bylo největším úspěchem, když ji musel přijat guvernér státu Tennesse Buford Earl Ellington, který platil za zatvrzelého rasistu, téměř až patologicky nenávidějící černé Američany. Tento akt byl spíše symbolický a nemůžeme na něj pohlížet jako na nějaký zlom ve vztazích rasisticky smýšlejících obyvatel jižních států USA a jejich afroamerických obyvatel. Důležitá byla především pedagogická praxe Rudolphové, kdy se na rozdíl od gest a slepého aktivizmu aktivně věnovala integraci chudých a vyloučených černošských dětí (Štejnbach, 1984, pp. 109-113). Téma překonávání rasových předsudků a také silné osobní příběhy jsou zejména v USA důvodem pro heroizaci sportovců. Jak Owens, tak i Rudolphová a řada dalších afroamerických sportovců byli nepochybně hrdiny právě pro „černé“ Američany. I když Owens, jak již bylo řečeno v druhé kapitole, byl hrdinou nejen pro ně, ale i pro většinu sportovního i nesportovního světa, protože ve své době dokázal porazit totalitní nevědecké rasové teze. Avšak tato někdy až revolta u „černých“ Američanů mohla vyvolat pocity „antihrdinství“, o kterém bude řeč v další kapitole.

1.3.3.3 Olympijští průkopníci a rekordmani

Na pomezí hvězdy, ikony a národního hrdiny se také pohybovali někteří atleti, kteří se stali zakladateli nějaké tradice, kterou povzbudily svůj lid. Mezi ně můžeme řadit například Finy Hannese Kolehmainena, Paavo Nurmiho či Matti Järvinena. Kolehmainen, držitel čtyř zlatých olympijských medaili ze Stockholmu a Antverp, byl průkopníkem sportovní slávy Finska. Finové dodnes nezapomínají na jeho obrovské zásluhy a pro mnoho mladých Finů je dodnes příkladem houževnatosti a bojovnosti. V jeho rodném Kuopiu mu vybudovali bronzový pomník. Je důležité připomenout, že v té době patřilo Finsko pod Rusko, ale Finové mohli vystupovat na OH jako nezávislá reprezentace. Nemůžeme také pominout to, že po svých největších úspěších odešel do Ameriky a stal se občanem USA. Druhý jmenovaný Nurmi je pokračovatel finské nadvlády na dlouhých tratích, na třech olympijských hrách získal celkem devět zlatých medailí a překonal dvacet dva světových rekordů. V Helsinkách mu byl již za živa postaven pomník. Posledním z trojice slavných Finů je Matti Jävrinen, který začal finskou tradici hodu oštěpem. Vítěz z losangeleské olympiády 1932 a tehdejší desetinásobný světový rekordman má pro Finy hlubokou symboliku. Věž olympijského stadionu v Helsinkách má právě takovou délku, jakou měl Jävrinenův vítězný olympijský pokus, tedy 72,71 metru.

K těmto atletům patří samozřejmě mnoho dalších, kteří byli zakladateli nějaké z tradic či propagátoři některé ze sportovních disciplín ve své domovské zemi. Velkou roli hráli i průkopníci na poli těch disciplín, kteří začali tradice pro určité světové lokality či lidské rasy. Velmi důležitou postavou byl například Eddie Tolan, který jako první začal tradici afroamerických sprinterů na na OH v Los Angeles, kde získal obě zlata na nejkratších sprinterských distancích. Tolanovým nástupcem byl Jesse Owens, který ho označil za svůj velký vzor. Druhým byl jeden z nejvýznamnějších atletů dvacátého století - Adebe Bikila.

Tento etiopský maratonec zvítězil na dvou olympijských hrách po sobě v Římě a v Tokiu a přerušil tím hegemonii vytrvalců ze zemí severní a střední Evropy a započal tak velkou tradici vytrvalců z oblasti zemí střední Afriky - Etiopie a sousední Keni. Bikilovy triumfy měly zásadní dopad i na etiopský lid, po návratu do Etiopie se Adebe stal národním hrdinou. Jeho příjezd zpět do vlasti popisuje Štejbach takto:

„Při jeho uvítání se na letišti a kolem cesty vedoucí do hlavního města shromáždilo přes půl milionu lidí. Když vystupoval z letadla, hrál orchestr slavnostní píseň složenou na jeho počest. Potom nadšený dav odnesl oslavence na zářivě bílé nákladní auto, na jehož plošině stál ozdobný trůn, tonoucí v květech. Čelo vítací kolony tvořil jiný 70

automobil, na němž byl slavnostně vezen dvouletý metrákový lev - odvěký symbol Etiopie. Kolona zamířila k císařskému paláci, kde olympijského vítěze přijal císař Haile Selasie l. Blahopřál mu k vítězství, povýšil ho na důstojníka a udělil mu Řád etiopské hvězdy. Oslavy trvaly celkem čtyři dny. Do nového domu olympijského vítěze neustále proudily davy addisabebských obyvatel, aby pozdravili vynikajícího krajana a na vlastní oči spatřili, jak vypadá zlatá olympijská medaile. Na počest Bikilova římského triumfu dodnes skládají etiopští básníci nadšené verše a lidé zpívají oslavné písně“ (Štejnbach, 1984, p. 123).

Toto přivítání bylo podobné těm, se kterými se v roce 1941 vracel do osvobozené země císař Haile Selasie z několikaletého exilu. Pompa opravdu připomínala návraty vítězů z helénských her. Jeho zásadní krédo bylo ovšem poněkud plytké: „Kdo nechce bojovat, nemá právo vítězit. A vítězit, to je základní smysl života“ (Sábl, 1964, p. 208).

V této kapitole jsou schválně opomenuti čeští sportovci, kteří prosluli na olympijských hrách, zvláště Emil Zátopek a Věra Čáslavská, kteří se výrazně zapsali do historie nejen českého sportu, ale jsou i výraznými postavami české historie a mezinárodními olympijskými legendami. Jejich jména budou rozebrána v dalších kapitolách této práce.

V olympijské historii nalezneme ještě další řadu sportovců, kteří se svým nesmazatelným způsobem zapsali do jejich dějin a to z mnoha důvodů. Je ovšem otázka, zda si tyto činy zasluhují heroizaci a nelze je relativizovat. Můžeme jmenovat řadu sovětských sportovců, kteří po nástupu této velmoci na olympijskou scénu získávali obrovská kvanta medailí. Z nich si můžeme poukázat např. Vladimíra Kuce, vítěze běhu na 5000 a 10000 v Melbourne, jehož zahraniční tisk označoval za robota, kterého vytvořili Sověti jejich až fanatickými a krutými tréninkovými metodami. Další byl vzpěrač Jurij Vlasov, vítěz z Říma, mnohonásobný rekordman a zakladatel nového vzpěračského stylu, který poté působil i v diplomatických funkcích a dokonce později neúspěšně v devadesátých letech kandidoval na ruského prezidenta. Nebo Valerij Borozov, který senzačně ukončil v Mnichově nadvládu amerických sprinterů. Jedna z největších senzací také byl na olympijských hrách v Tokiu skok Boba Beamona, který měřil přesně 890 cm. Do dnešní doby je tento skok druhým nejdelším platným skokem po o pět centimetrů delším skoku Mika Powella z roku 1991. Tyto sportovce a jejich výkony bychom zase mohli interpretovat jako nepochybné ikony svých odvětví, s případným přesahem do národního hrdinství (zejména Bikila). To ovšem potřebuje hlubší analýzu, která bude provedena v páté kapitole této práce.

Davis (2012) vyjmenovává ještě další významné olympijské postavy, hvězdy nebo spíše ikony, jejichž výkon byl na tehdejší dobu velmi ceněný. Např. francouzský sjezdař Jean- Claude Killy, který získal na OH v Grenoblu tři zlaté, americký plavec Mark Spitz, sedminásobný medailista z her v Mnichově či slavný americký basketbalový „dream team“, který zvítězil na OH v Barceloně (pp. 40-42). Vyzdvihování jsou také nepředpokládaní vítězové, kde je Davisem akcentován např. výkon Věry Čáslavské; nicméně není zde připomínán její mimosportovní přesah, o kterém bude v této práci ještě řeč, ale především její bizarní způsob tréninku před OH v Mexiku. Věhlasný byl samozřejmě i tzv. „Miracle on ice“, na OH 1980 v Lake Placid, kdy dokázali bezejmenní američtí univerzitní hráči porazit ve finále hokejového turnaje v té době neporazitelné Sověty. Jistým překvapením bylo i celkové vítězství Ruska v pořadí národů v Lillehameru 1994, kdy závodilo poprvé jako samostatné po rozpadu Sovětského svazu a očekávání úspěchu tohoto týmu bylo od soupeřů velmi slabé (Davis, 2012, p. 129).

Ovšem největšími olympijskými hvězdami posledních let jsou dva fenomenální sportovci - Michael Phelps a Usain Bolt. Phelps je aktuálně s osmnácti zlatými nejúspěšnějším olympijským sportovcem všech dob a Bolt je zase největší atletickou hvězdou současnosti, držitel tří světových rekordů na nejatraktivnějších atletických tratích. Interpretace jejich sportovního úspěchu a zařazení těchto sportovců do ordinálních kategorií není v současné době ještě možné, jelikož se dá sportovní úspěch analyzovat až s jistým odstupem. Můžeme však s jistotou říci, že obě tyto osobnosti jsou díky svým sportovním úspěchům „globálními olympijskými celebritami“ a Phelpse již dnes můžeme označit za jen těžko překonatelnou olympijskou ikonu, která je z hlediska celkového počtu zlatých medailí jen těžko předstižitelná. O těchto dvou sportovních můžeme zajisté hovořit v intencích hrdinů daných olympiád či nesmazatelných ikon svých sportovních vítězství.

1.3.3.4 Propojení slávy a propagace

V těchto širokých souvislostech bychom měli zmínit i olympijské vítěze, kteří po skončení své sportovní kariéry uspěli v populární kultuře, kam dokázali přenést svoji sportovní slávu. Ze starších olympiád můžeme jmenovat například Sonju Henie a Johnnyho Weissmullera. Henieová se proslavila především jako velmi elegantní vítězka zimních olympiských her ve Svatém Mořici, Lake Placidu a také Garmisch-Partenkirchenu. I přes kontroverzi v podobě částečné propagace Hitlerova režimu nakonec odešla do Hollywoodu, kde získala status celebrity. Ve filmovém průmyslu se však nikdy pořádně neprosadila, protože byl u ní shledán

72 nedostatek talentu (Rader, 1983, p. 223). Americký plavec rumunského původu Johnny Weismuller, který získal v Paříži a v Amsterodamu celkem pět zlatých medailí, byl již pro filmový průmysl daleko ziskovější. Jeho popularita přenesená ze sportovního pole a atraktivní vzhled byla zúročena především ve filmu Tarzan. Weissmuller se živil nejen jako herec, ale také jako model, reklamní herec či trenér plavání dalších Hollywoodských hvězd (Sábl, 1964, pp. 87-68). Dalo by se říci, že tito dva sportovci se stali jako jedni z prvních ztělesněním přerodu úspěšných sportovců v mezinárodní celebrity, kteří svoji slávu rozvinuli jako herci či propagátoři zboží, korporací či výrobků.

Nejen Weismuller a Heineová byli průkopníky komodifikace olympijských hvězd, potažmo hrdinů. Když si vezmeme v úvahu, jakým tempem se v průběhu druhé poloviny dvacátého století rozvíjely komunikační technologie a olympijské hry začaly být čím dál více dostupnější a medializovanější, muselo v logickém důsledku dojít k procesu komercionalizace a devalvace olympijských hodnot, hrdinských výkonů i celkového postavení olympijských her (Coakley, 2001).

Mimo výše uvedených jsou zde dle Davise (2012) „hrdinové“ i ti, kteří svůj sportovní úspěch dokázali přetavit v úspěch komerční v další životní etapě po skončení aktivní sportovní činnosti. Zde připomíná např. rumunskou gymnastku Nadiu Comaneciovou, která získala ve čtrnácti letech tři zlaté medaile na OH v Motrealu a po skončení kariéry byla známá jako reklamní tvář výrobků spojených s gymnastikou či žokejstvím, veřejné povědomí také vzbuzovala svými „motivačními přednáškami“. Byla také zařazena časopisem Ladies Home Journal a ABC News mezi sto nejvýznamnějších žen dvacátého století. Zajímavý je i osud krasobruslaře Scotta Hamiltona, vítěze klání ze Sarajeva 1984, který je otcem krasobruslařské show „Stars on Ice“. Můžeme připomenout i krasobruslařku Katarinu Wittovou, která proslula mimo své olympijské vítězství v Sarajevu a Calgary propagací socialistického zřízení v Německu a také svou hereckou a exhibiční kariérou. Z tohoto hlediska byl zajímavou postavou i Michael Greis, který se po OH v Turíně, kde získal tři zlaté medaile, stal v Německu obrovským popularizátorem biatlonu, který do té doby stál na relativním okraji zájmu, co se týče zimních disciplín (Davis, 2012, p. 51).

1.3.4 Proměny olympijských hrdinů v prodejné značky

My se tedy můžeme tázat, jak se olympijský úspěch po desetiletích mění a kde můžeme hledat skutečné olympijské hrdiny? Olympijské hry přesně vystihují prestiž, výjimečnost a kvality spojené s raritním a unikátním. To samozřejmě souvisí i s tím, že jsou konány pouze

73 jednou za čtyři roky. Právě tento fakt zvyšuje poptávku po hrách a přijímá tak nejvíce ctižádostivé sportovce k podřízení se čtyřletému olympijskému cyklu. Přípravy v těchto cyklech jsou striktně řízeny pouze podle aktuálního data dalších olympijských her. Proto se vítězové stávají mimořádnými a mnohými jsou považovány za heroické individuality, které jsou exkluzivní a vzácné. Vše ještě umocňuje forma mezinárodního soupeření, kde se zpravidla setkávají ti nejlepší sportovci z celého světa (Davis, 2012, p. 5). Olympijské hry také podněcují různorodé emoce prostřednictvím staletími formovaných mýtů a jisté mystiky okolo této události. Zatímco vítězství může být důležitý účel nějakého sportovního zápolení, protože společným měřítkem je úspěch, olympijské hry stojí na tomto místě ještě výše, protože reprezentují jistou ideu. Tato idea, zvláště z nejstaršího období starořeckých her, je založena na tom, že úspěch není omezen pouze tím, jak soutěž skončí, ale jak se závodí (Davis, 2012, p. 20).

Následující tři primární témata pomohou vysvětlit růst olympijské prestiže:

- Olympijský „brand“ (značka)

- Olympijské prožitky

- Olympijské mýty a hrdinové

Definice pojmu „brand“ se signifikantně vyvinula až v nedávné době, kdy se začali sofistikovaněji rozvíjet velké společnosti a jejich marketingové strategie. V nejlepších organizacích je koncept brandingu tvořen jednoduše a důsledně tím, že se celá organizace vidí očima zainteresovaných subjektů. Ve skutečnosti „brand“ zahrnuje každou aktivitu a každou činnost napříč hmotnými a nehmotnými dimenzemi. Je užitečné brát v potaz tuto definici, protože se tím vyvarujeme pouze našeho vlastního chápání, kdo vlastně jsme (z pohledu vlastníka či zaměstnance). Olympijský brand, jak ho známe dnes, není vynález dnešní doby. Jeho reputace je výsledkem tisícileté tradice různých heroických výkonů a příběhů, které byly předávány celými generacemi a dali tak olympijské značce její význam. V průběhu času tento význam olympijských her formoval uznání pro olympijské hodnoty až do současnosti, kdy jsou olympijské hry globální událostí velkolepého významu (Davis, 2012, p. 26-28).

Olympijské prožitky bychom zase mohli popsat jako koncept experimentálního marketingu. Jeho princip je relativně jednoduchý: angažovat spotřebitele v jejich aktivním zapojení se značkou s více styčnými body, jako jsou autentické prostředí, specifické produkty, služby a atmosférická stimulace smyslů, která vytváří pozitivní a nezapomenutelný zážitek. Musíme brát v potaz, že opravdové sportovní události jsou nepředvídatelné (jako protiklad 74 nacvičených událostí jako je např. profesionální wrestling). Nicméně olympijské hry byly vytvořené daleko před koncepcí experimentálního marketingu. Mohly bychom je popsat, že již od svých počátků byly vysoce naaranžované společenské akce, na které se setkávali světoví atleti a sportovci a vždy se zde odehrávaly četné zajímavé příběhy (Davis, 2012, p. 30).

Z našeho úhlu pohledu jsou samozřejmě nedůležitější olympijské mýty a hrdinové. Globální sportovní události mají v současnosti podobu opakujících se působivých komerčních mediálních festivalů. V těchto sportovních konzumně-kulturních událostech zaujímají hlavní roli sportovní hvězdy, které jsou mnohdy povýšeny do rolí buď ikonických globálních celebrit nebo hrdinů jistých lokalit či národů. Tyto celebrity slouží především v dnešní době jako vzory a jako objekty nekritické chvály a obdivu, ale také příklad konzumního stylu života, který diváci nekriticky přijímají a touží se stát jeho součástí. Ovšem historie ukazuje nezměrné číslo různých příkladů, kdy jsme svědky jisté nezapomenutelnosti, kdy jsme svědky obdivuhodného jednání lidí, kteří se v pravý čas chopili své příležitosti. Právě hrdinové tímto způsobem vynikli, protože jejich úspěchy byly výjimečné a lidmi byl tento úspěch uznáván jako čin, který se nedá opakovat (Davis, 2012, p. 31).

Podle Davise (2012) tak každá olympiáda měla a má své hrdiny, kteří dávají svým fanouškům a nezúčastněným pozorovatelům jistou dávku inspirace. Tito olympijští hrdinové se dostávají do našeho podvědomí díky svým sportovním schopnostem, odhodlání a silnou osobností. Často tak představují jak naše individuální, tak i kolektivní ideály, které slouží jako naše alter ego v oblasti sportu a dává nám pocit dalších možností.

Již atleti starověkých olympijských her byli ukázkou slavných, nesrovnatelných a heroických sportovců, kteří si vydobyli přízeň svých městských států, politiků a občanů. Jejich sportovní výkony a činy byly ohromující nejen ve své době, ale možná by byly obdivuhodné i pro olympiády v současnosti (Miller 2004, Newby 2006, Potter 2012). Již za starověku měli nejlepší z těchto sportovců bohatství, slávu, široké uznání i jistou formu sponzoringu, které jim vynášely peněžní bonusy podobné těm, co dostávají sportovci dnešní doby (Davis, 2012, p. 38). Úspěchy umocnily jejich proslulost, čímž se stávala reputace olympiád unikátnější a měly tak schopnost produkovat mimořádné sportovní události. Postupem času se lidem začal dostávat do podvědomí status další dimenze olympijských her, jejich váha a důvěryhodnost tak posilovaly přední pozice nejvýznamnějších sportovců jako pilířů olympiád. Z hlediska sponzorů nebyli starověcí atleti daleko srovnání s těmi dnešními a

75 byli tak „Tigerem Woodsem tehdejší doby“, protože jejich sportovní úspěchy byly příkladné a zpravidla je vynášely do vyššího sociálního statusu.

Davis (2012) dále rozlišuje, co se děje se sportovci před olympijským úspěchem, během olympiády a také po jejím skončení. Tyto hypotézy jsou brány spíše z pohledu finančních benefitů, jak se dá sportovní úspěch zpeněžit. Před olympijskými hrami sportovci nemusí čekat až na poolympijský zájem médií a s ním spojený zájem sponzorů. Mnozí z nich dokážou získat podporu sponzorů ještě před olympijskými hrami, u kterých je již nějaké očekávání. S tím také úzce souvisí problematika sportovců, kteří za úplatu změní svoje občanství a reprezentují jinou zemi. Zde je finanční benefit zajištěn již před začátkem olympijské soutěže (Davis, 2012, p. 47). Této problematice bude věnován čas později.

Během vystupování na olympijských hrách jsou sportovci a zejména ti úspěšní zdrojem hrdosti a jsou oslavováni ve svých zemích, skokově se sportovec stává obchodní hvězdou, která je schopna generovat miliony korun. Toto komerční využívání olympijsky úspěšných sportovců zaznamenalo rapidní nárůst v posledních 20 - 25 letech. Dopady olympijského úspěchu jsou velmi hluboké, protože si sportovci uvědomují, že jim úspěchy mohou zajistit nejen slávu, ale i finanční zajištění na další sezóny. To bývá zvláště v méně atraktivních sportech poměrně klíčové. Nicméně ani zisk zlaté medaile nemusí nutně znamenat záruku pro dlouhodobé finanční zabezpečení, ani záruku profesionálního úspěchu. Navíc můžeme poukázat i na sportovce, kteří dosáhli slávy a komerčního úspěchu, aniž by vyhráli zlatou medaili či dosáhli nějakého výraznějšího kladného výsledku. Podstatnou determinací ke slávě je i „backstory“, které odhaluje osobní život sportovce a popisuje jeho mnohdy složitou cestu k úspěchu (Davis, 2012, p. 49).

1.3.5 Paralympijští hrdinové

Poněkud přehlížení bývají ve sportovním světě paralympijští a hendikepovaní sportovci vůbec. Přitom právě jejich úsilí, snaha a životní příběh mají větší heroický rozměr, než jak je tomu u zdravých sportovců. Právě na tyto sportovce je jistá bipolarita v nazírání, kdy jsou na jedné straně vnímáni jako odlišní v negativním slova smyslu a na druhé straně je veřejnost přijímá jako hrdiny, kteří se dokážou jednak vyrovnat s nepřízní osudu a také, i přes hendikep, bravurně ovládat svoji disciplínu. První paralympijské hry byly pořádány v Římě 1960, nicméně jim nebyl věnován např. v médiích ani zdaleka tak velký prostor jako jejich zdravým kolegům. Argumentem sportovních novinářů bylo, že akce hendikepovaných pro ně nejsou

76 prioritou, protože mají poté nedostatek prostoru pro důležitější věci (Němcová-Tejkalová, 2012).

Z našeho úhlu pohledu v kontextu slávy a sportovního hrdinství nejde na paralympijských hrách ani tak o reprezentování národu či nějakého osobního přesvědčení, ale spíše ukázat svoji vůli a představit se před světem. Medaile a sláva jsou zde druhořadým aspektem. Z hlediska diváctví a zájmu veřejnosti zde nejsou natolik důležité předvedené sportovní výkony, ale zejména obdiv a heroicko-soucitný rámec (Němcová-Tejkalová, 2012). Nejznámějším a z mediálního a sponzorského hlediska nejzajímavějším hendikepovaným atletem byl Jihoafričan Oscar Pistorius, který nehleděl na onen soucitný rámec, ale jeho snahou bylo soupeřit se zdravými atlety. Nicméně jeho aféra s vraždou své snoubenky mu znemožnila jeho další snahy a ukončila tyto plány.

1.4 Koncept individuálních sportovních hvězd a hrdinů globálního světa

V této kapitole bychom se opět vrátili na pomezí devatenáctého a dvacátého století, tedy období, kdy moderní sport zažíval velký rozkvět a také s ním spojený nárůst obdivu ke sportovcům, kteří na sebe brali podoby prvních hvězd, ikon a hrdinů. Jestliže jsme se v minulé kapitole věnovali převážně problematice olympismu a koncepci olympijských hvězd a hrdinů, tak zde budeme od olympijské slávy spíše abstrahovat a soustředíme se více na anglosaské pojetí kultu sportovců a také globální a komerční aspekty této problematiky.

1.4.1 Vznik anglosaských sportovních celebrit jako důsledek „idolů spotřeby“

V prvé řadě si je třeba vyjasnit některé nejasnosti ohledně amaterismu a profesionalismu. Profesionální sport měl svoje kořeny v tzv. patronátním sportu, který vznikal v průběhu 17. - 18. století. Šlechtici a podnikatelé si najímali a vydržovali zápasníky, boxery, běžce, žokeje, veslaře, které platili za výkon a kterým organizovali soutěže s přijímáním sázek. V tomto období vznikl i dlouhotrvající rozpor mezi amatérským a profesionálním sportem, která přetrvával až dokonce 20. století. Amatéra od profesionála odlišoval sociální původ a vztah k manuální práci: amatérem byl každý sportovec, „který není řemeslník, dělník nebo jinak manuálně pracující člověk“. Později se hlavním dělícím kritériem stalo přijímání peněz za sportovní výkon (Grexa & Strachová 2011, p. 72). Základní organizační jednotkou sportovního hnutí se stal sportovní klub. Zpočátku byly kluby uzavřenými, prakticky aristokratickými spolky. Mezi nejstarší patřily Jockey Club (1750), Golf Club (1750),

Marylebone Cricket Club (1788). Rozhodující význam však měly středoškolské a vysokoškolské kluby na elitních školách (Cambridge, Eton, Harrow, Oxford) (Grexa & Strachová 2011, p. 73). Na těchto školách studenti pěstovali zpočátku hlavně kriket a veslování, později box a lehkou atletiku. Zvláštní místo zaujímal fotbal, zpočátku zatracovaný, později hlavně díky pedagogu Thomasi Arnoldovi vysoce hodnocený pro své výchovné možnosti při vytváření kolektivu (Kössl, 2008, p. 69).

Ovšem již v průběhu osmnáctého století se začala projevovat i značná náklonnost k lidem, kteří na sebe dokázali strhávat pozornost díky svým obdivuhodným sportovním výkonům. Sportovní historik Richard Mandell píše, že prvním známým sportovcem, kterého bychom z hlediska dnešní doby mohli považovat za sportovní celebritu či hvězdu byl anglický boxer James Figg. Ten je nejen pokládán za otce boxu, ale byl známý i tím, že dával soukromé lekce sebeobrany. Byl také často zmiňován v literatuře a stal se celonárodně známou postavou (Mandell, 1984, p. 149). Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století bychom z dnešního pohledu mohli považovat za sportovní ikonu Skota Roberta Barclaye, jenž byl jedním z průkopníků a popularizátorů chodectví a proslul zejména svými dálkovými pochody. Poté udělal úspěšnou kariéru u armády (Mandell, 1984, p. 150).

Na těchto dvou příkladech vidíme, že popularita a důležitost sportovních osobností není v žádném případě jenom současný fenomén. Od počátku moderního sportu v devatenáctém století zde bylo velké množství sportovních hvězd, ikon a hrdinů. Široké rozpětí jejich vynikajících individuálních schopností, kvalita jejich techniky a způsob jejich vystupování ve sportovním zápolení bylo vždy ve speciálním centru pozornosti veřejnosti i médií. Uznání výlučnosti a výjimečnosti některých hráčů, specifika některých sportovců a sportovkyň, stejně jako konkrétní činy v jejich představeních byly a jsou prakticky synonymní se vznikem a vývojem moderního sportu.

Mimo předešlých dvou bychom mohli jmenovat další sportovce, kteří zejména ve Velké Británii a Spojených státech vynikali v rychle se rozvíjejících sportech, jako byl zejména kriket, tenis, baseball a americký fotbal. Prvním sportovcem, který měl jistě přesah sportovní hvězdy a stal se pravděpodobně první sportovní ikonou ve svém sportu a národním hrdinou, byl hráč kriketu William Gilbert Grace. V roce 1869 v Anglii hrál poprvé velmi mladý Grace (1848-1915) kriket v prvním mužstvu za muže a v následujících sériích zápasů dosáhl do té doby nevídaný počet směn. Právě skrze jeho nevídanou výkonnost se naprosto změnil celý kriket. Grace se díky tomu stal velmi populární postavou, davy lidí chtěli spatřit jeho hru, těšit se z jeho úspěchů a jít za ním po ulici. Měl také velmi specifické postavení ve společnosti 78 viktoriánské Anglie. Lidé ho často pokládali za novodobého hrdinu, který byl tím „spontánním a bezvýhradným“ a dalo by se říci, že byl „entusiasmem a prestiží celé společnosti“. Grace nebyl pouze hráč kriketu, ale byl také velká historická osobnost, která pomohla spoluvytvářet kriket jako sport a také jako národní anglickou instituci. Zejména díky těmto faktům byl pokládán za nesporného britského sportovního hrdinu a kriketovou ikonou (Smart, 2005, p. 2). Dosahování popularity skrze mimořádné sportovní dovednosti nebylo typické jen pro kriket nebo se netýkalo pouze W. G. Graceho. Jak dokládá pozorování „fotbalové mánie“ v Anglii na konci devatenáctého století, kdy spisovatel Charles Edwardes popsal již v roce 1892, jak se stávají fotbalisté v severní Anglii „objekty adorace“ ve svém okolí. Fanoušci běžně chodili spolu s týmem na vlakové stanice doprovázet své hráče, stejně tak je chodili vítat, když přijeli zpět na nádraží. Vyjadřovali jim tím hluboký obdiv a chtěli být s nimi „radovat se s vítězství nebo je utěšovat v případě prohry a vypít u toho hodně piva…“ (Edwardes, 1992, p. 8, cit podle Smart, 2005, p. 2).

Na této bázi můžeme jmenovat mnoho dalších příkladů jednotlivých sportovců, kdy se stali terčem zájmu publicity. Když se přesuneme do dvacátého století, ve dvacátých letech v USA bylo již poměrně mnoho takových sportovců, kteří přišli do popředí veřejného obdivu. George Herman Ruth, přezdívaný „Babe“ byl zbožně uctíván pro jeho vynikající výkony v baseballe, americký fotbalista Harold E. Grange (Red Grange) byl oslavován jako „tryskový duch“ a „rozmělňovač železa“ a Jack Dempsey získal heroický status pro jeho neuvěřitelné schopnosti v boxerském ringu. V Evropě a v USA se stala velmi populární mladá francouzská tenistka Suzanne Lenglenová, která díky svým schopnostem dominovala na Wimbledonu od roku 1919 do roku 1926 (Rader, 1983). V tomto kontextu můžeme jmenovat např. i americkou tenistku Helen Willsovou, která se stala kulturní hrdinkou a přední osobností světa sportu. Právě Willsová, osminásobná wimbledonská vítězka, zlatá olympijská medailistka, která vystřídala Lenglenovou na tenisovém trůnu, se pro Američany stala první ženskou sportovní celebritou, která byla proslavena i za hranicemi své země. Tím pochopitelně stoupl její společenský status, který ji vynesl na pomezí sportovní hvězdy a hrdiny.

S tímto obdobím přichází i trochu jiné vnímání sportovců, než pouze jako hvězd či celebrit. Můžeme se již setkat i s podobou sportovců jako hrdinů v onom novodobém slova smyslu. Zejména v období po první světové válce můžeme obzvláště ve Spojených státech vypozorovat až neobvyklou snahu k uctívání hrdinů. To ovšem nezpůsoboval pouze dopad uměle vytvořených celebrit prostřednictvím nových médií a populární kultury (film, rádio a masově vydávané časopisy), ale také odezvu obyvatelstva, které hledalo únik z rozčarování a

79 dezintegraci v období po válce. Američtí vojáci byli zklamaní a v deziluzi okolnostmi války a poměry v Evropě a to vše nahrávalo pro rozvoj národního zápalu. Hrdinské osobnosti zdánlivě reprezentovaly jednoduché a pochopitelné ctnosti, zprostředkovávali útěchu pro lidi, jejichž víra byla pod vahou válečných události zbavena obsahu a jejichž život byl rozptýlený náhlými změnami v ekonomice a nových převratných technologiích. V tomto období se sport stal důležitým kulturním fenoménem (Smart, 2005, p. 3).

Nepochybně důležitou součástí, díky níž se sport stává signifikantní částí kulturní popularity, je povolení nostalgického vyprávění, které znovu vyvolává hrdiny minulosti a jejich výjimečné příběhy. Sport je velmi silný zdroj barvitých obrázků a podmanivého vyprávění o hrdinech a hrdinských činech. Zprostředkovává „knihu vzpomínek, která definuje život“ a představuje historii, která přispívá našemu smyslu pro komunitu a vzájemnou kohezi. Jestli jsou hrdinové „produktem jejich času“, vyprávění o sportovních hrdinech není o nic méně produktem této doby. Bez pochyby velkou změnou byly ve světě sportu otázky profesionalismu, komerce, sponzoringu a nárůstu důležitosti médií, zvláště televize. Všechna tato fakta měla velmi signifikantní dopad na osobnosti sportu a velké sportovní události. Způsoby, kterými byl sport provozován a jeho kulturní a sociální status a celková důležitost se dramaticky transformovala. Sport se začal výrazněji profilovat a dnes je vzrůstajícím prominentním znakem prakticky všech informačních agend. Již dávno se netýká pouze zadních stran novin, sportovní příběhy se nyní objevují na titulních stranách napříč všemi novinami a časopisy a jsou jim vyhrazeny celé speciální přílohy a přidružená speciální čísla. V rádiu a televizi sport zaujímá většinou velmi důležité místo, v některých případech „primetimeovou“ pozici v časovém rozvrhu. Sport je nyní jednou z oblastí byznysu a v mnoha ohledech je nerozeznatelný od showbusinessu. Stal se tak integrální součástí zábavního průmyslu a vysoký profil sportovních osobností získal slávu a status hvězd, ikon a hrdinů (Smart, 2005, p. 5).

Na tomto procesu měla samozřejmě velký podíl právě média. Příchod masového oběhu novin následoval mohutný rozvoj rádia a poté měl samozřejmě největší dopad na získávání a přisuzování proslulosti a slávy vynález televize a internetu. Před zmiňovaným konceptem Boorstinovy revoluce obraznosti měli lidé schopnost dělat, uchovávat, přenášet a rozšiřovat konkrétní představy (Boorstin, 1963, p. 24). K tomu, aby se stal člověk dobře známým, bylo obecně potřeba ukázat velkolepý čin či provést něco velmi povznášejícího v dobrém slova smyslu. S rozvojem mechanických prostředků k výrobě obrazových informací a rozšiřování proslulosti, začala být „produkována“ médii prefabrikovaná „známost“. „Elektronická

80 revoluce“ (McLuhan, 1966) a potom zvláště rozvoj televize vedl k markantnímu vzestupu v rychlosti produkce obrazových informací a rozšiřování a vzniku nového typu věhlasu nazývaného „celebrita“. Jak tedy v současné době pohlížíme na hrdiny? Přijdou ještě nějací hrdinové v korektním slova smyslu v době celebrit? Znamená vzestup celebrit zánik hrdinů a hrdinství? (Smart, 2005, p. 7).

Když připomeneme Boorstinovy myšlenky z první kapitoly, musíme upozornit, že dříve byli známí lidé asociováni s velkolepostí, nicméně v dnešní době je tomu již jinak. Velké činy a skutky jsou stále pokládány za ty, co byly i v minulosti, ale dnes může být ona proslulost získána i jinými způsoby. Sláva může stále tkvít ve velkolepých činech nebo úspěších, ale může také být jako produkt vytvořený médii. Sport potom reprezentuje jednu z nejvýznamnějších zbývajících institucionálních ploch pro poznání populární kultury a uznání mimořádné výkonnosti a zdatnosti, ne-li dokonce v nejvýznamnějším kontextu, ve kterém skutky participantů pokračují k zachování autenticity. V případě sportu je evidentní, že neexistují žádní další hrdinové, ale že historické heroické osobnosti a jejich pozdější moderní ekvivalenty jsou nyní ve stínu nového, daleko živějšího druhu, kterým jsou právě celebrity (Smart, 2005, p. 9).

Když budeme tedy Boorstinův koncept dále konvertovat do světa sportu, pokusíme si některé termíny vyložit poněkud exaktněji a také z úhlu pohledu této kapitoly, jenž zpracovává převážně anglosaské konzumní sportovní hvězdy. Je tedy potřeba si vymezit pojmy ze spíše kulturně-ekonomického úhlu. Postupem vývoje dvacátého století se tedy objevil nový typ věhlasu známý jako „celebrity“. V kritických studiích procesu vývoje celebrit sociolog Chris Rojek (2001) říká, že vznik celebrit je následkem tří navzájem propletených historických procesů:

- demokratizace společnosti

- pokles významu organizovaného náboženství

- komodifikace každodenního života

Pozorujeme tedy relativní posunutí důrazu z až zbožné úcty a respektu, které bylo prokazováno tradičním institucionálním osobnostem (dvorská společnost, monarchové a aristokracie) k veřejnému zobrazení zájmu, identifikaci a vyjádření údivu z nového druhu „celebrit“. Kvalita toho být „posvátný“ se už nedotýká pouze organizovaného společenství, ale v sekularizované společnosti jsou úcta a úžas spojeny s masmédii a celebritami, které se

81 stávají objektem kultu uctívání. A konečně, formování kulturních celebrit je blízce spjato s rozvojem kultury komodit (Rojek, 2001).

Právě sportovní hvězdy jsou také z tohoto důvodu stále více využívány k podpoře a zprostředkování obchodně spotřebních komodit (Smart, 2005, p. 10). Slavný basketbalista Michael Jordan tak přestal být vnímán jako biologická bytost, jako sociální fenomén se stal značkou, která nejzřetelněji ilustruje způsob využití těchto sportovců v konzumní kultuře. Ovšem proces podpory produktů prostřednictvím celebrit v reklamních kampaních celebrity nejen využívá, ale také pomáhá k jejich vytváření. Zde je tedy přímá úměra, čím více jsou celebrity užívány k reklamním účelům, tím lépe se stává jejich jméno známější a lépe prodejné (Boorstin, 1963, p. 68). Status celebrity je tedy přímo produktem mediálních prostředků a zprostředkovává to zvýšení zájmu veřejnosti (Smart, 2005, p. 11). Proto se v dnešní době částečně i smazává rozdíl mezi sportovní hvězdou a hrdinou, kdy jsou k účelu komodifikace využity obě tyto kategorie.

Idoly produkce a spotřeby

V průběhu dvacátého století také probíhal historický proces transformace, který vedl k relativnímu posunu od „oslavování“ osobností z oblastní politiky, byznysu a jiných zajímavě profesních individualit k vzestupné důležitosti osobností z pole zábavy a sportu. Na sklonku dvacátého století se celebrity primárně ukazovaly ve světě filmu, televize a populární hudby, ale také častěji pocházely ze světa sportu (Smart, 2005, p. 11). Německý sociolog Leo Löwenthal, člen věhlasné frankfurtské školy sociálněvědné, která byla jedním z průkopníků kritiky masových médií, identifikoval v sériích analýz provedených ve čtyřicátých letech dvacátého století rostoucí fascinaci a zájem o „jednotlivce“ a popsal nárůst počtu biografických textů v různých publikacích (Löwenthal, 1961, p. 110). Ve sledovaném období (1901-41) byly vypozorovány změny jak v nárůstu frekvence vydávání těchto populárních biografií, tak i v profesním zaměření objektů těchto publikací a článků. V prvních dvou desetiletích to byly ve stejné míře osobnosti ze sféry politiky a byznysu na jedné straně a osobnosti z pole populární kultury straně druhé. V téže době se na tomto místě nevyskytoval ještě žádný „individuální hrdina ze světa sportu“ a osobnosti z politických a obchodních sfér stále převažovaly. Ovšem ke konci tohoto sledovaného období (třicátá léta) zde byla v daných biografiích signifikantní redukce osobností z řad byznysu, politiky a jiných podobných oblastí a velmi markantní nárůst v počtu populárních životopisů osobnostní ze světa zábavy a zvláště ze sportovní oblasti. Zde tedy můžeme vidět, že zatímco dřívější hrdinové, co se aspoň týče světa těchto biografií, jsou „idoly produkce“, nový výskyt hrdinů je především ze světa „idolů 82 spotřeby“. Individuality, které stále více přitahovaly pozornost v těchto životopisech, byly „aktivní v konzumním světě“ a byly vybrány ze sféry volnočasových aktivit a reprezentovaly „hrdiny světa zábavy a sportu“ (Löwenthal, 1961, pp. 111-115).

Tyto „idoly mas“ tedy nebyly etablovány z řad politiků, kteří byli představitelé produkce, ale právě z řad rozdílných sfér spotřeby a sportovní osobnosti se tak stávaly stále oblíbenějšími v tomto dobrovolném výběru známých osobností. Detailní obsah analýzy odkrývá signifikantní číslo sportovních biografií zejména v oblasti basebalových manažerů, trenérů, rozhodčích, samozřejmě hráčů jak týmových, tak i individuálních sportů, jako byli boxer Jack Johnson, tenista Bill Tilden, dále např. hráčů amerického fotbalu, golfu, hokeje, lyžařů, softbalistů či jachtařů.

Když se opět vrátíme do dvacátých let a počátku americké adorace sportovních hvězd, do období, které se nazývá „zlatý věk amerického sportu“, jsme svědky neustálého růstu důležitosti sportovních osobností, kdy se zdálo, že na všech úrovních amerického sportu vznikly heroické postavy (Smart, 2005, p. 12). S tím souvisí jak jmenovaný nárůst biografií sportovců, tak i rozvoj sportovní žurnalistiky jako takové a konečně i počátek komodifikace sportovců jako produktů spotřeby, kdy jsme byli svědky prodávání sportovních osobností veřejnosti. Profesionální komentátoři, sportovní novináři a rádioví hlasatelé „tvořili obrázek sportovce, který často zastínil skutečné sportovcovy dovednosti“.

S rozvojem formálnější byrokratické struktury se zdál být sociální život stále komplikovanější, cesta k úspěchu byla najednou složitější, než dříve. V tomto kontextu si můžeme všimnout potřeby „hrdinů“, kteří se stali slavnými prakticky z nenadání, a také jejich úspěch byl dosažený mimo pravidla vytyčené systémem. Tím filmové hvězdy a sportovní celebrity (či novodobí hrdinové) začali dosahovat prominentní kulturní pozice. Ztělesněním vzniku populární kultury ovšem nebyl pouze zvýšený výskyt sportovních „hrdinů“ ve dvacátých letech, ale především důležitost jiných populárních osobností zejména ze světa filmu a zábavy, jako například Charlie Chaplin, Douglas Fairbanks a Rudolph Valentino, herci, kteří hráli „heroické“ postavy v různých filmech (Smart, 2005, p. 13). Ve světě zábavního průmyslu, zvláště v oblastech hudby, filmu a televize, jsou tak celebrity často popisovány jako hvězdy (Smart, 2005, p. 15), kde bychom tedy opět mohli hledat paralelu se světem sportu, kdy je pojem hvězda míněn ve stejných intencích.

1.4.2 Vznik kultury individualismu a role médií na vzniku sportovní hvězdy

Pro lepší pochopení celé problematiky je třeba si také vyjasnit vývoj individualismu, který má pro adoraci elitních sportovců také svůj význam. Vývoj klíčových institucí během konce osmnáctého století a v průběhu devatenáctého nakonec vedlo k vzniku nové sociální formace - modernity. Znaky této institucionalizace jsou formy života jako věda, industrializace, kapitalismu, byrokraticky organizovaný stát a administrativa, ale také kultura individualismu. V tomto případě byl sport úzce spojen s vývojem modernity (Giddens, 1990). V Anglii a v Americe od poloviny devatenáctého století byly tradiční rekreační lidové aktivity nahrazeny výskytem rodícího se moderního sportu. Vznik moderního státu přinesl reorganizaci a nové uspořádání všech aspektů sociálního života, včetně rekreace. Internacionalizace sportu prostřednictvím formace mezinárodních organizací a vývoj mezinárodních soutěží je ztělesněním globalizačního charakteru modernity. V devatenáctém století se stal sport symbolem institucionálního znaků globalizace (Smart, 2005, pp. 34-37).

Kultura individualismu zdůrazňuje osobní snahu, úspěch, houževnatost a sílu a „lichocení vítězům, ale také pohrdání poraženými“. Instituce moderního sportu je kulturně důležitým zdrojem těchto hodnot, institucionální prostředí, ve kterém takové hodnoty pokračují v opětovném uznání a společenském uznání. Po celou dobu historie moderní sportu v západním světě, byly individuality identifikovány jako hrdinové a hvězdy a k tomu zvětšují kontrast mezi „individuálními sporty“ a týmovými sporty. Možná budou časem viděny velké rozdíly právě mezi individuálními a týmovými sporty, protože se za prvé dají individualizovaní sportovci lépe prodávat a také, protože se společnost stále více individualizuje. V moderních západních společenstvích byl a je individualismus prominentním a signifikantním znakem všech sportů, i týmových. Atributy úspěchu jednotlivých hráčů a jejich myšlení a cítění o jejich výkonech se staly důležitou věcí reflexe a analýz, zvláště v médiích. Jednotliví hráči zprostředkovávají skrze média jako osobnosti, jejich úspěchy jsou dramatizované a jejich přínos ve hře (Smart, 2005, p. 38).

Z historie známe mnoho příkladů důležitosti kultu nějakého jednotlivce. Ve viktoriánské Anglii to byly výkony již jmenovaného W. G. Graceho, hlavní celebrity nejen kriketu. Grace, kterému kriket vděčí za jeho transformaci a modernizaci, se stal Anglickou národní legendou. V podobné roli je v USA Babe Ruth. Jeho vlohy ho vedly tomu, aby byl považován za „hlavního národního sportovního hrdinu“ (Rader, 1983, p. 182) a podobně jako Grace byl spojen se zásadním přerodem baseballu, jako americké národní hry (Smart, 2005, p. 39). Ve stejné době v Americe se obrovský talent amerického fotbalu Red Grange stal „národním 84 idolem mladých“ (Rader, 1983, p. 185) a měl tak svým způsobem heroický status. Grange také proslul tím, že zbořil mýtus o vysokoškolských sportovcích, když se sám stal profesionálem. Jak Ruth, tak i Grange byli ztělesněním vzniku nové mentality, nové symboly sportovní Ameriky a stále více důležité znaky sportu. Sice oba hráli týmové sporty, ale oba se stali naprosto individuálně prominentními (Rader, 1983, pp. 177-182). I díky nim se najednou se začali zobrazovat jména hráčů na dresech, aby byli hráči rozlišování mezi sebou. Celé zápasy a také celé sezóny byly posuzovány podle nejlepších výkonů velkých individualit.

Ruthovu popularitu můžeme odůvodnit i díky jejich postoji k baseballu, jako k národnímu sportu. Např. jeden ze spoluzakladatelů a tvůrců baseballu Albert Goodwill Spalding, popsal tento sport jako příklad „americké kuráže, sebevědomí, bojovnosti, americké mrštnosti, disciplíny, determinací americké energie, dychtivosti, houževnatosti, amerického ducha, moudrosti, úspěchu, amerického elánu, nasazení a mužnosti“. Baseball tak zaujímal zvláštní místo v americké kultuře, o které se dělil se svým rivalem - americkým fotbalem jako o status národní hry. Jestliže fotbal lépe charakterizuje „sexuální, rasová a organizační priorita americké sociální struktury“, baseball zůstává signifikantním národním trávením volného času. Baseball již od poloviny devatenáctého století začal být profesionálním sportem a bývá také popisován jako vedlejší produkt americké občanské války (Smart, 2005).

Jedním z klíčových prvků v první dekádě dvacátého století byl také nárůst návštěvnosti na utkáních a tento růst profitu klubů vedl k tomu, aby dával hráčům lepší odměny, které byly řízeny poptávkou (Smart, 2005, p. 51). Profesionální baseball tak vytvořil v Americe novou kategorii pracovníků a tím byli placení sportovci - specialisté. Nárůst vlivu masové a populární kultury a relativní posun od důrazu z období produkce do období spotřeby byl ztělesněním vzestupu „entusiasmu sportu a diváctví“ a také související vznik nových idolů, které začaly nahrazovat „republikánský model hrdinského občana“ a jejich ujištění o ctnostech gentlemana amatéra (Löwenthal, 1961).

Druhým klíčovým prvkem byl právě, jak již bylo mnohokrát naznačeno, mohutný rozvoj sportovní žurnalistiky. Sport, média a sponzorství jsou velmi úzce spjaté aspekty moderního života, bez nichž by současné formy sportovní hvězdné popularity a světa sportovních celebrit nemohli existovat. Moderní profesionální sport je sám o sobě nepředstavitelný bez asistence médií. Sport je nyní spojen s tiskovým, rádiovým a televizním zpravodajstvím o závodech, utkáních, výkonech závodníků stejně tak jako o dění okolo závodníků jak přímo na stadionu, tak i mimo něj. Vliv revoluce informačních technologií na média a komunikaci ještě více obohatil kapacity k doručení živých a barevných obrazových informací jednotlivců a událostí 85 v reálném čase a globálně po celém světě. Satelit, digitální televize a především internet a počítačové technologie se stále vyvíjejí a značně rozšiřují kapacitu k produkci a šíření obrazových informací. Sport a sportovní týmy nyní své vlastní webové stránky a je zde rostoucí počet stránek věnované známým sportovcům.

Již v devatenáctém století, kdy poprvé noviny informovali o dění na různých sportovních akcích v signifikantním měřítku, rostl nejen status a profil sportovního zpravodajství a také jednotlivých sportovních osobností, o kterých bylo informováno (Smart, 2005, p. 65). Ačkoli již od konce osmnáctého století v Anglii existovala jistá forma sportovního zpravodajství, od poloviny století devatenáctého se začaly vydávat speciální sportovní periodika ve větších nákladech. Z nich můžeme jmenovat např. Sporting Life (1859), The Sportsman (1965), the Sporting Chronicle (1871) a Athletic News (1875) (Whannel, 2002).

Z našeho úhlu pohledu jsou poměrně příznačná šedesátá a sedmdesátá léta dvacátého století, kdy nastal prudký nárůst televizního sportovního vysílání. V roce 1964 začala BBC pravidelně vysílat víkendový fotbalový pořad, kde dávala sestřihy zápasů „Match of the Day“. Ačkoli návštěvnost na stadionech začala pomalu klesat, televizní vysílání zajišťovalo fotbalu udržování stálé pozornosti. V některých ohledech dodaly televizní přenosy hře jistou atraktivitu, zejména pro sponzory. Například televizní přenos z finále světového šampionátu 1966 mezi Anglií a Západním Německem sledovalo kolem 400 milionů diváků po celém světě a do té doby to byla globálně nejsledovanější sportovní událost. Jen v Anglii ji sledovalo kolem 30 milionů diváků (přičemž měla Anglie 40 milionů obyvatel). Jen do roku 1960 v Anglii fotbal vyprodukoval velký počet národních sportovních ikon, jako byli např. Stanley Matthews, Tom Finney nebo Billy Wright. Nicméně po anglickém vítězství ve jmenovaném mistrovství světa přineslo další anglické fotbalisty, kterým byl přiřknut status národních sportovních hrdinů. Potom zvláště Bobby Moore, Geoff Hurts, Bobby Charlton a jeho bratr Jack Charlton, kteří se stali proslulými osobami i mimo svět sportu. Bobby Charlton by se také dal nazvat heroickou postavou díky tomu, že přežil leteckou tragédii, kdy cestou z Mnichova do Manchesteru zahynulo osm jeho spoluhráčů z United (Smart, 2005, p. 72).

Vlivem růstu a významu sportovní žurnalistiky bychom také v této době mohli vysledovat první případy sportovních celebrit, které byly adorovány podobným způsobem, jako např. osoby známé ze showbyznysu. Prvním fotbalistou, který se mohl vyrovnat slávě osobností ze světa populární zábavy, se v Anglii stal severoirský hráč Manchesteru United George Best. Tento fotbalista se po památném vítězství 5:1 nad Benfikou Lisabon v Evropském poháru mistrů dostal od portugalských novin titul „El Beatle“. Tuto přezdívku si vysloužil svojí 86 výraznou vizáží, kdy připomínal členy The Beatles v dobách největší beatlemanie. (Smart, 2005, p. 72). Tím byl poprvé fotbalista přirovnán k hvězdě populární hudby a začalo být pozorováno nejen sportovní umění daného hráče, ale i jeho vzhled, vystupování a později také skandály v soukromí. Kdybychom si ve zkratce připomenuli Bestův život, musíme zde zdůraznit hlavně obrovský herní talent, který byl v rozporu s jeho nedisciplinovaností a sklony k závislostem. Best hrál v letech 1963-1974 právě za Manchester United, se kterým také získal tři ligové tituly. Již za dob své největší fotbalové slávy měl velké problémy s alkoholem a životosprávou. Zemřel v roce 2002 na selhání jater. Po jeho smrti nese mezinárodní letiště v Belfastu jeho jméno a Best je dodnes ve své zemi jednou z nejpopulárnějších osob vůbec, což je také zřejmé v Belfastu na každém kroku. Právě od doby Besta sportovci kvůli bulvárním deníkům ztratili své soukromí a svým způsobem se stali veřejným vlastnictvím. Veřejnost začal fascinovat osobní život těchto sportovních hvězd. Od dob George Besta se tedy fotbalisté v Británii stali pro média jak velmi žádaným zbožím, tak i jejich obětmi (Whannel, 2002, p. 35). Podobný osud jako Best měli i další britští fotbalisté Kevin Keegan a Paul Gascoigne.

1.4.3 Globální sportovní hvězdy - Jordan, Woods a Beckham

Podle předního českého sportovního manažera Miroslava Černoška je jedna z výzev, se kterými se musí vyrovnat světový sport v oblasti sponzoringu, je vytváření kultu sportovních hvězd. Vytváření tohoto kultu není náhodný proces. Je v něm zapojeno více stimulů, i když nejsilnější jsou média. Kult hvězd je spojen vždy se sportem, který má spíše globální dosah (basket, tenis, box, fotbal, atletika a částečně také golf), výjimkou jsou NFL a baseball, tedy především produkty amerického sportu a reklamy (Černošek, 2012). Současné sportovní hvězdy jsou tak produktem komplexního procesu historického vývoje, který vyžadoval vznik moderního, formálně organizovaného a komerčně zaměřeného profesionálního sportu. Ten se zase vyvinul z tradičních rekreačních lidových her, růstu zájmu médií a dramatického vzestupu komerce, sponzorství a reklamních kontaktů (Smart, 2005, p. 18). V dnešní době tak můžeme vidět i osobnosti ze světa sportu, které přesahují svůj sportovní rozměr. Není to ovšem hledisko hrdinství, ale jistá dimenze globální proslulosti, která je přenesena do světa marketingu a reklamy. V nedávné minulosti jsme mohli vidět a stále vidíme právě tři takové významné a výjimečné komerční osobnosti, kterými byli Michael Jordan, Tiger Woods a David Beckham (Smart, 2005, p. 99).

Prvně jmenovaný Jordan se dostal do popředí i díky velké expanzi basketbalu jako sportu. Právě basketball, více než kterýkoliv jiný americký sport, byl shledán za vhodný k šíření své popularity za hranice USA. Díky relativně snadným pravidlům, daleko více než například baseball nebo americký fotbal, tato hra mohla být propagována i v jiných zemích, kde nemá tak silné kulturní zázemí. Toto šíření basketbalu bylo prováděno za asistence kombinace pronikavé obchodní nabídky a také vysíláním pomocí médií, jazykové přístupnosti a také ztotožnění s americkou kulturou ve formách jako jsou populární hudba, film, móda, fast-food či televizní programy (Smart, 2005, p. 98). Basketbal a její hlavní soutěž NBA (National Basketbal Association) spolu s jejími elitními hráči si tak tvořily fanouškovské základny i v zemích mimo USA. Sportovní hvězdy, jejich mediální obraz, jejich kluby a ligy, ve kterých hrají a také televizní zpravodajství, tvoří komerční podporu a reklamní kampaně, ve kterých jsou všechny tyto komponety zapojeny a představují tak „koloběh propagace“ (Whitson, 1998).

V současnosti tak můžeme zpozorovat společné vlastnosti pro neznámější sportovní postavy nejen v tom, že pro ně hledají agenti patřičné komerční využití, ale také pro jejich „image“, které může být využito pro „public relation“ známých společností. Nová dimenze velmi výhodného využívání sportovců se začala formovat v polovině osmdesátých let. Byla to éra, kdy David Falk, agent basketbalové legendy Michaela Jordana, změnil „povahu sportovního vystupování“, když vyzdvihl individualitu týmového hráče a učinil z něj „komerční superstar“ (Halberstam, 2001, pp. 139-140). Nejprve posloužily spoty s Jordanem jako kampaň pro Nike a jeho sportovní zboží, ale postupem času se „Jordan“ stal značkou „ne-li super značkou“ sám o sobě (Smart, 2005, p. 16).

Například o boxerovi těžké váhy Muhammadu Alim bylo řečeno, že se stal ve své době nejznámější tváří planety. Michael Jordan byl uznáván nejen jako „největší basketbalista všech dob“, ale také jako „nejznámější Američan ve světě, známější než prezident USA či většina filmových a rockových hvězd“ (Halberstam, 2001, p. 7). Jordan propagoval sám sebe, stejně tak jako Chicago Bulls, celou NBA, značku obuvi Nike. Tím také samo sebou propagoval i sám sebe, aby se posléze stal také obchodní značkou a jeho hodnota tak stoupla jako ikona, která může propagovat jakékoliv zboží (Whitson, 1998, p. 97). Je tedy nasnadě říci, že sportovní průmysl ve Velké Británii i v USA je nyní do značné míry „mediálně vyrobený fenomén“ do té míry co je schopna televizní kapacita „propagovat hvězdy, prodávat produkty, měnit životní styl“.

Jak kulturní ekonomie sportovních celebrit vyvíjí status nejznámějších sportovců, tak se neustále zvyšoval i jejich kulturní profil. Na kulturně-komerčním poli byli blízce propojeni s televizí a sponzoringem, charakter sportovních hrdinů byl nahrazen osobnostmi sportovních celebrit (Smart, 2005, p. 102). Sociální fenomén Michaela Jordana byl ve značné pozornosti analytiků na konci devadesátých let. Analýzy hledaly reflexi Jordanova místa ve sportu a snažili se determinovat jeho lokální a globální signifikanci, rozebrat jeho mediální prezentace a reflektovat jeho „černošství“. Ačkoli byl pasován do role národní ikony za způsob, kterým se stal ztělesněním amerických hodnot a ideálů, s růstem placených televizních kanálů a rozvojem informačních technologií se Jordan stal globální populární osobností, „prvním velkým sportovcem kabelového světa“ (Smart, 2005, p. 119).

Mediální popis Jordana jako „většího než basketbal“, jako „pop ikonu“, jako „prvního hrdinu bezdrátového světa“ (Andrews, 1996, p. 315) slouží jako odvedení pozornosti z širších ekonomických a kulturních procesů, které přispívaly k formování jeho fenoménu. Početné analýzy říkají, že Jordanův fenomén vznikl zvláště v historické konjunktuře silně ovlivněné neo-liberálním ekonomickým myšlením a také obnovou konzervativní „nově pravicové“ formy politické filozofie a populární kultury (Andrews, 1998). Neoliberální agenda zasadila důraz na individuální úspěch a propagovala jeho osobní kvality jako nejdůležitější determinant jeho úspěchu. Ve skutečnosti Jordanův růst ke sportovní hvězdné slávě a bohatství byl reprezentován jako potvrzení, že americká společnost zůstává otevřená talentům ze kterékoli sociálního původu (Andrews, 1998, p. 201).

Reklamní příběh, který byl zkonstruován kolem osoby Michaela Jordana, má poukázat především na dva aspekty amerického života. Prvním z nich je uctívání soutěžního individualismu a druhým oddání se věrnosti rodině jako metafora nepřímo ukazující předstíranou harmonii americké společnosti jako celku (Andrews, 1998, p. 205). Jordanova osobnost zároveň poukazuje na to, že sport funguje na podobné bázi, stejně jako byznys. Jordan je propagátorem ztělesnění možnosti sportu udržet jeho integritu, jeho herního ducha, jeho význam a autenticitu, navzdory komerčnímu tlaku, který vedl k tomu, že se sportovci stali komoditami. Zajímavý je i fakt, že někteří afroameričtí sportovci použili svoji společenskou roli k angažovanosti v politice, ale Jordan se politice raději opatrně vyhýbal (Smart, 2005, p. 128).

Sportovní hvězdy jsou tak často využívány médii jako vzory (Whannel 2002). Sportovní schopnosti a úspěch je přijímán s uznáním médií a jednotlivci, jejichž se to týká, jsou pasovány do rolí hvězd a reprezentují jako vlivné osobnosti příklady druhým, zvláště mládeži. 89

Hvězdy, které se už jednou dostaly do rolí vzorů, jsou pečlivě sledovány a pod živým dozorem paparazzi. Ve většině případů je sportovním hvězdám nedobrovolně přiznán status společenských vzorů. Takový status se potom objevuje jako nevyhnutelný následek získaného vysokoprofilového sportovního úspěchu (Smart, 2005, p. 141).

Golfista Tiger Woods, který bude ještě detailněji rozebrán v dalším oddíle, byl zase popsán jako „světová osobnost či světová celebrita“. Nicméně se zde objevuje i téma rasy, kdy oba zmiňovaní sportovci plnili i jakýsi ideál americké multirasové společnosti. Jordan i Woods představují cestu, ve které se „černé“ sportovní osobnosti můžou stát dobře prodejnými kulturními osobnostmi a statusy bohatství a statusu celebrity, které jsou získány z úspěšného provozování sportu a využití příležitostí, kdy byly otevřeny jejich sportovní slávě a přispěly ke kultu černého sportovce a související rozšiřování anti-intelektuálních přístupů zvláště mezi mladými afroamerickými muži (Smart, 2005, p. 142).

Třetí jmenovanou sportovní pop-ikonou je fotbalista David Beckham - kulturní fenomén, kterým zatím nebyl žádným britským fotbalistou nebo sportovní osobností v současnosti nebo i minulosti. Dle jeho mediální prezentace a velkého komerčního profilu je pravděpodobně nejlépe známým fotbalistou na světě (v současné době také s Cristianem Ronaldem a Lionelem Messim), možná s výjimkou brazilské bývalé hvězdy Pelého a kontroverzního argentinského internacionála Maradony. Z pohledu globální sportovní popularity je Beckham srovnatelný právě s Michaelem Jordanem a Tigerem Woodsem (Smart, 2005, p. 155). Ovšem na rozdíl od Jordana a Woodse ve svých disciplínách, nebyl nikdy Beckham hodnocen jako nejlepší světový fotbalista. I když byly zřejmé jeho vysoká motivace, kopací schopnosti, dobrá fyzická kondice, nikdy nezískal ocenění pro hráče roku, ačkoli byl dvakrát na druhé pozici v nejprestižnější anketě France Football (2000 a 2001).

Důležitou položkou v popularitě Davida Beckhama hrálo nejen jeho image a reklamní potenciál jeho osoby samotné, ale zejména potenciál, kterým dokáže proslavit klub a posílit jeho značku ve světě. Na začátku jeho kariéry Beckhamově image pomohlo jeho samostatné účinkovaní v Manchesteru United, nicméně jak začal růst jeho sportovní profil a zvyšovat se jeho marketingová hodnota a stal se globální kulturní ikonou, přesunula se profilace klubu právě skrze Beckhama. Zájem o jeho osobu a o klub nebyl jen evropskou záležitostí, ale obliba rostla i v jiných částech světa, kde začal fotbal velmi získávat na oblibě a to zejména v Japonsku, Malajsii, Číně, Thajsku a Indonésii. Tedy poměrně velké trhy, kde dosáhl Manchester United, podpořený velkou marketingovou sílou Davida Beckhama, obrovské popularity (Smart, 2005, p. 160). Zajímavá je také studie O’Connora, kde z odhadovaných 90

16,6 milionů fanoušků United v Asii, po jeho přestupu do Realu Madrid začalo fandit 5 milionů z nich právě madridskému klubu (O’Connor, 2003).

Beckham byl ovšem často popisován jako „povrchní“, byl nabízen pouze jako „obrázek“ a stával se pro sportovní fanoušky až příliš umělým, zkrátka byl až příliš ideální pro zapamatování jeho image. (Smart, 2005, p. 163). Veřejnost také zajisté věděla, že je Beckham produktem souběhu mnoha skutečností; agentů, publicistů, právníků, PR manažerů a také rozsáhlého managementu vystupujícím jeho jménem a kteří pracují v reklamě, marketingu a médiích. Beckham je nepochybně celebrita, která je podle Rojkovy definice (2001) fyzicky a sociálně odloučená osoba, jež „tuto vzdálenost kompenzuje nadbytkem mediálních informací obsahující fankluby, novinové příběhy, televizní dokumenty, rozhovory, informační bulletiny a biografie, které ztělesňují celebrity“ (Rojek, 2001, pp. 52-53). Co se veřejnost o Beckhamovi dozví, má do jisté míry podobu vizuálního vjemu, který je formován řadou kulturních mezičlánků. Ale můžeme zde samozřejmě také vidět jeho fotbalové utkání, které nám zprostředkovává autenticitu alespoň nějakého vjemu, který je vytvořen. Tím tedy může upozornit na kulturní prostředkovatele, kteří jsou „různými způsoby zapojeni ve vytváření veřejného obrazu sportovce“ (Cashmore, 2002, pp. 149-150). Je ovšem také potřeba pamatovat na to, že veřejné mínění sportovce nemůže být odděleno od jeho sportovních výkonů, které tvoří základ jeho pověsti a postavení hvězd (Smart, 2005, p. 163). Zde je tedy zásadní rozlišení od bulvárních celebrit, kterým stačí být pouze „známé“. Sportovec by se pravděpodobně nikdy nedostal do širokého povědomí bez alespoň počátečních významných sportovních úspěchů.

Nicméně Beckham není pouze fotbalista, je také tváří mnoha marketingových kampaní pro přední korporace v celém světě a stal se globální známou osobností. Jeho image, oblečení, životní styl a chování jsou objekty kontinuálního mediálního zájmu a vyjádření (Smart, 2005, p. 163). Navzdory jeho úspěchu na fotbalovém poli, kdyby Beckham nestál v popředí zájmu médií, tak by se z něj nikdy nemohla stát kulturní ikona, ani by nezískal portfolio pro podporu lukrativních kontraktů, které ho učinili jednoho z nejlépe vydělávajících sportovců. Bez patřičného stupně zájmu médií by se pravděpodobně Beckham známým stal, ale čistě jako fotbalista, nikoli jako „globální celebrita“ (Cashmore, 2002, p. 81).

Na závěr tohoto oddílu ještě zmíníme kontrastující osobnosti, které existují vedle moderních sportovních hrdinů také sportovní „antihrdinové“. Podle Smithe (1973) je obecně antihrdina člověk, který se „vyhýbá tradičním hrdinským kvalitám“. Smithova charakteristika antihrdiny je „deziluze s odcizením se problémům společnosti; být v opozici nebo rebelovat 91 proti těmto problémům či se dokonce vysmívat a snižovat hrdiny“ (cit. podle Vande Berga, 1998, p. 141).

Někteří antihrdinové jsou rebelové s příčinou, zatímco ostatní jsou přesvědčení, že pouto mezi člověkem a společností je bezcenné. V některých případech můžou být sportovci považování za hrdiny a někteří za antihrdiny. Zde můžeme připomenout Muhamada Aliho nebo tenistku Billy Jean Kingovou. Ali je znám jako velký bojovník za práva afroameričanů, nicméně velkou částí veřejnosti byl a je pokládán za člověka rebelující na základních konvencích. Stejný příklad můžeme spatřovat v Kingové, která zase podobným způsobem vystupovala za práva žen. Někteří z těchto antihrdinů pomáhají do společnosti vnášet jistou podobu změny, protože jejich sláva jim dává pozici jakéhosi lídra, což jim umožňuje vyjadřovat deziluzi se stavem v daném okamžiku - ve společnosti a ve sportu (Vande Berg, 1998, p. 141). Svým způsobem byli antihrdinové, z nichž můžeme jmenovat např. boxera Michaela Tysona či basketbalistu Denise Rodmana v přímém protikladu k ideálům sportovní hvězdy jako byli např. Jordan či Woods.

Vývoj moderního sportu od pozdního devatenáctého století byl tak formován rostoucím profesionalismem, pozvolně rostoucím zájmem médií a stoupající komercionalizací spojenou se sponzorstvím. Dopad těchto vzájemně propletených procesů transformace způsobilo debatu v součinnosti o možné degeneraci sportu. Tím, jak se sportovní události a podniky stávaly stále více komercionalizovanými a sport a byznys byly stále více propojeny, začal se objevovat sportovní byznys „sportbiz“. Sportovní podniky a turnaje nyní nejsou pouze sportovními událostmi, ale jsou také komerční události, které zahrnují sponzory a agenty, spolupracující s kluby, týmy a sportovci (Smart, 2005, p. 191).

1.4.4 Problematika žen v moderním sportu

S tématem sportovních hvězd se také pojí otázka, kde jsou globální ženské sportovní hvězdy, ženské sportovní osobnosti, které by byly okamžitě rozpoznány kdekoli na světě? Sportovkyně měly a mají problémy dosáhnout trvalou rozsáhlou popularitu jako jejich mužští kolegové. Relativně malé množství žen bylo ve sportu úspěšných v dosažení jistého stupně popularity ke stimulování komerčního zájmu a vytvoření portfolia pro výhodné reklamní smlouvy (Smart, 2005, p. 166), zejména když jsou srovnávány s výše jmenovanými globálními hvězdami. Analýzy sportu a sportovních celebrit potvrdily, že sport jako takový zůstává silně patriarchální (Hargreaves, 1994). Zajímavý je také fakt, že mezi sto nejlépe

92 vydělávajícími sportovci jsou jen dvě ženy, tenistky Maria Šarapovová a Venus Williamsová (forbes.com, 2014).

V rámci vzájemných vztahů mezi sportem, sponzorskými korporacemi a médii se dostala do popředí otázka zevnějšku sportovců a sportovních hvězd a rázem byl kladen větší důraz na „správný vzhled“. V naší spotřební společnosti dostává právě vzhled, který by měl být „krásný a otevřeně sexy“ stále větší hodnotu (Featherstone, 1982, p. 18). Toto můžeme zřetelně vidět při vystupování sportovkyň, kdy je kladen důraz více na vzezření (atleticky vzhlížející tělo), módu (trendy vypadající image) a tělesnou konstituci (sexy ladící křivky), než na samotný pohyb (Hargreaves, 1994, p. 160). Jsou to právě sexualizovaná těla dobře známých sportovkyň, která jsou na titulních stranách sportovních a jiných magazínů, které nejlépe reprezentuje např. Sport Illustrated. Relativní marginalizace sportovních schopností a výkonů, soustředěnost na zevnějšek a celkovou podobu sportovkyň transformuje „sportovce do objektů touhy a závisti, zprostředkující zcela jasnou zprávu, že daná sportovkyně je i sexuální objekt“ (Hagreaves, 1994, p. 162).

Kdyby neměla například Anna Kurnikovová fyzickou vizáž jako potenciální model a nesplňovala by požadavky bulvárních redaktorů, kteří touží přilákat mužské čtenáře, je pravděpodobné, že by byla kvůli svým tenisovým úspěchům ve světě sotva tak známá jako v současnosti. Právě Kurnikovová je pozoruhodný fenomén, když jako tenistka nevyhrála žádný turnaj WTA ve dvouhře, ale přesto ji její kulturní profil a komerční úspěch dostal na prominentní místo v ženském tenise (Smart, 2005, p. 166). To že sportovní oblečení „obohacuje sexualitu“ a „zdůrazňuje erotičnost“ a tělo sportovkyň je sexualizováno v mediálním zpravodajství, zvláště pak v časopisech a denním tisku, bylo potvrzeno díky každé účasti Anny Kurnikovové na tenisových turnajích, kdy byl o její osobu enormní zájem a v televizních sestřizích byla prakticky pouze ona (Hargreaves, 1994, p. 162). Vše ještě potvrzuje právě sportovní oblečení, kdy je mnohdy cílem ukázat co nejvíce z ženského těla, což dokazuje poměrně strohý sportovní oděv a to nejen v tenisu ale např. ve volejbale či házené. Ovšem nejen sexy oslnivý vzhled může přinést tenisovou slávu. Na tomto místě můžeme připomenut, že v ostrém kontrastu ke Kurnikovové statusu slávy a celebrity jsou sestry Williamsovy, jejichž úspěchy jsou založeny spíše na bezchybné agresivní hře a drtivých vítězstvích, nežli na dokonalém image (Rojek, 2001, p. 18).

Když se ovšem ještě krátce podíváme na druhou stránku věci, můžeme jmenovat i sportovkyně, zejména tenistky, které se proslavili nejen svým sportovním úspěchem, ale i mimosportovním vystupováním. Dva nejznámější příklady tvoří Billie-Jean Kingová 93 s Martinou Navrátilovou. Právě Kingová byla často popisována jako heroická figura (či v jistém slova smyslu antiheroická, kdy bojovala za v té době kontroverzní konvence), zejména díky tomu, že nebojovala pouze za rovné podmínky v mužském a ženském tenise, ale byla také mluvčí celé generace žen, které usilovaly o změnu v přístupu, odhalení některých forem diskriminace, které musely opakovaně postupovat, a dosáhla tak jisté rovnosti s muži (Smart, 2005, p. 171). Toho také částečně docílila a byla tak v jistém slova smyslu vyzdvihována jako sportovkyně, která výrazným způsobem překročila svět tenisových kurtů a zapojila se i do veřejného života. Další byla československá rodačka Martina Navrátilová, která byla v podstatě Kingovou pokračovatelkou (Smart, 2005, p. 175). Navrátilová ovšem neznázorňovala pouze model emancipované ženy, ale stala se opravdovou tenisovou ikonou, když po úspěšném návratu na tenisové kurty dokázala ve svých padesáti letech vyhrát smíšenou čtyřhru ve Wimbledonu. Právě Kingová po tomto triumfu o Navrátilové prohlásila, že je nejlepší tenistkou všech dob (DeSimone, 2006). Zajímavé bylo nejen její image, kdy jako jedna z mála hráček nosila brýle, ale i četný aktivizmus, kdy veřejně vystupovala za práva ohrožených dětí, proti týrání zvířat a také se angažovala v organizacích sdružující sexuální menšiny.

1.4.5 Charisma a kult sportovců a jejich odpovědnost společnosti

Kult elitních sportovců není v současnosti výjimečným jevem. Ve své době se stali modlou přesahující sportovní význam kupříkladu zmiňovaný Michael Jordan, fotbalisté Pelé či Diego Maradona, kterého dokonce uctívá jeho vlastní církev nazývaná „Iglesia Maradoniana“. Nyní má velký náběh pro bezmezný obdiv davů fotbalista Christiano Ronaldo a také Lionel Messi, kterého často díky podobnosti jmen média nazývají „fotbalovým messiášem“. Takovýchto sportovců bychom mohli v různých etapách a v různých sportech jmenovat desítky. Můžeme se tedy tázat, proč se sportovci stávají v takové míře adorovanými a pro mnohé následováníhodnými? Co vede veřejnost k jejich bezmeznému obdivu? Kromě výjimečných sportovních výkonů, kdy se tito lidé bezpochyby již stali ikonami svých sportovních odvětví minimálně ve svých zemích a propracovaného marketingu (u Messiho a Ronalda), musí mít tito sportovci ještě patřičnou dávku charismatu. Právě termín charisma je odvozen z Nového zákona (kde je ovšem použit ve velmi odlišném smyslu) a označuje sociální autoritu, která se nezakládá ani na tradici, ani na legálnosti, ale spíše na mimořádném vlivu individuálního vůdce. Prototypem charizmatického vůdce je náboženský prorok, který vzdoruje zavedenému řádu věcí ve jménu absolutní autority, která je mu udělena božským rozhodnutím. Můžeme

94 opět vzpomenout na takové historické postavy, jako byli Buddha, Ježíš nebo Mohamed. (Berger, 2003, p. 131). Francouzský sociolog Émile Durkheim považoval náboženství za jeden z nejdůležitějších faktorů sociálního života a předpokládal, že jím zůstane i v budoucnosti (Sekot, 1985, p. 54). Ve dvacátém století ovšem začal morální vliv církve znatelně slábnout a lidé si začali nalézat jiné spirituální autority. To nám potvrzuje, že lidem schází duchovní vůdci, desekularizovaná společnost se mimo jiné mnohdy upíná právě na charisma sportovců, kteří mají na poli sportovních arén i mimo nich bezmeznou autoritu a přivádějí diváky v nekontrolované nadšení. Lidé však nemají touhu pouze po duchovních vůdcích, vliv charismatu se může projevit i ve světských oblastech života, zvláště v politice. Zde můžeme uvést takové osobnosti, jako byli Caesar a Napoleon. (Berger, 2003, p. 131). Mohli bychom připomenout i nechvalně známé diktátory jako byli Adolf Hitler či Benito Mussolini. Velkou měrou k tomu přispívají i masmédia, sportovci jsou široké veřejnosti prezentování jako prakticky sice nedosažitelný, avšak následování a obdivu hodný vzor. (Sekot, 2008, p. 136).

Jak jsme již dříve v této kapitole naznačili, lidem tedy scházejí hrdinové, a sport tvoří v dnešní době takový fenomén, že logickým vyústěním z celé věci je vytvoření kultu sportovce. S pojmem kult jsme se setkali už v kapitole o křesťanských hrdinech, ovšem nyní o něm budeme hovořit v značně jiných intencích. Samotný pojem „kult“, pocházející z latinského výrazu cultus (uctívání), symbolicky charakterizuje obsah tohoto termínu. Kult je zaměřen na individuální potřeby a přání, klade jen malý důraz na sociální zakotvenost, má silné dezintegrační tendence a je zpravidla řízen charizmatickými vůdci (Sekot, 1985, pp. 152-153). Kultovní chování není účelové v běžném slova smyslu, má expresivní význam. Společné vykonávání kultů posiluje skupinovou případně společenskou integritu a účastní se neformální sociální kontroly (Velký sociologický slovník, 1996, p. 545). V současnosti hrají nemalou roli při vytváření kultu sportovců či týmů média. Vytváření proslulosti je obecně záležitost oboustranného vlastního zájmu, neboť média sama potřebují poskytovat svému publiku obrazy slavných. Sláva a proslulost obvykle závisejí na širším systému významů, který se vyvinul v průběhu času a který masová média nevytvořila, ani jej úplně nekontrolují. Záleží také na sociálních sítích a hierarchiích ve společnosti a na interpersonálních rozmluvách, fámách a klepech. V určitých kruzích není mediální uznání nezbytnou podmínkou proslulosti. Okruh mediální kontroly se ale rozšiřuje a vede k boření různých kategorií slávy pro specifické úspěchy a ke vzniku fenoménu „slávy ze slávy“. Slavní zřejmě stále více potřebují média a média zase neustále potřebují slavné k přitahování pozornosti a

95 k potvrzování své vlastní důležitosti. Bez slavných nebo oslavovaných účinkujících nebývá ani oddaných příznivců. Možnosti rozvoje teorie o těchto záležitostech jsou značné (McQuail, 2009, p. 413).

V souvislosti s kultovním uctíváním sportovců a vytváření mediální slávy se mohou stát sportovci snadno všeobecně přijímanými vzory, které jsou akceptovány jak na národní úrovni, tak i globálně. Jako zdárné příklady se nám můžou jevit nedávné aféry dvou ve svých zemích velice významných sportovců; zmiňovaného Tiggera Woodse a anglického fotbalisty Johna Terryho. Shodou okolností oba nedávno prosluli spíše než svým sportovním umem sexuálními aférami a stali se z nich nedobrovolně skandální mediální hvězdy. V prvé řadě bychom se zaměřili na Johna Terryho.

Nejen na Britských ostrovech, ale prakticky všude na světě byla masívně mediálně propíraná kauza kolem nevěry bývalého kapitána anglické reprezentace. Anglie jako kolébka moderního klubového fotbalu si na této hře velmi zakládá. Anglická Premier League je dlouhodobě považovaná za jednu z nejkvalitnějších fotbalových soutěží na světě a anglický fotbalový tým také patří mezi světovou špičku. John Terry, jenž platil za jednoho z nejlepších světových obránců, byl až do února 2010 brán anglickou veřejností za vzorného vůdce její fotbalové reprezentace. Terry ovšem nebyl ceněný jen díky svým fotbalovým kvalitám, ale také i díky roli vzorného manžela a otce. Tento pohled nám potvrzuje jeho zvolení otcem roku firmou Heinz (Heinzsight.co.uk, 2008). Pro Angličany byl v té době Terry ideálním kapitánem jejich fotbalové reprezentace. Vše se ovšem obrátilo, když byl nařčen z nevěry. Pro anglickou společnost to tehdy představovalo značný šok. Vzorný otec a manžel, dalo by se říci i jistý typ gentlemana, se přiznal k cizoložství a navíc vyšlo najevo, že jeho milenkou byla Vanessa Peroncel, jenž byla v té době partnerkou Wayna Bridge, Terryho spoluhráče z Chelsea. Právě v této chvilce můžeme pozorovat, jak nelibě toto sdělení vzala veřejnost. Terry byl v tu chvíli v očích národa lhář a podvodník, jenž si nezasluhoval nadále nosit kapitánskou pásku národního týmu Anglie. Byl povolán trenérem Capellem a kapitánství národního anglického týmu mu bylo odebráno. Musíme se tedy pochopitelně tázat, proč byl na Terryho spuštěn takový mediální hon, který vyústil ve ztrátu jeho důvěry pro Anglickou veřejnost? Je anglická fotbalová reprezentace v pravém slova smyslu reprezentací anglické společnosti?

S velice zajímavým názorem přišel předseda FIFA (mezinárodní fotbalová federace) Sepp Blatter, který tvrdil, že paradoxně má zkušený zadák smůlu, že je Angličan. Jinak by se mu od vlastních fanoušků dostalo totiž jiných poct. Blatter přesně říká: „Toto je zvláštní přístup lidí z 96 anglosaských zemí. Kdyby se to stalo někomu řekněme z latinské Ameriky, byl by vlastními fanoušky vynášen.“ (Theguardian.com, 2010). Ač tato aféra s fotbalem jako takovým souvisí jen velmi okrajově, smysl ostrovanů k fair-play je natolik hypertrofovaný, že ho v podobných případech neváhají přenášet i do intimní sféry sportovce. Jde přece o hrdost Anglie (Fišer, 2010).

Dalo by se s jistou nadsázkou tvrdit, že případ Johna Terryho je, s trochu nadsázky řečeno, zrcadlem anglické společnosti. Když se ovšem podíváme na daleko více medializovaný další sexuální skandál, tentokrát golfisty Tigera Woodse, můžeme ho s Terryho aférou srovnávat. Jestliže konzervativní Angličané viděli v zaváhání Terryho relativně velký prohřešek, je zajímavé popsat, jak viděla zase pokroková „svobodná“ americká společnost prohřešky své sportovní ikony a jedné z největších mediálních hvězd.

Tiger Woods je dlouhodobě nejlépe vydělávajícím sportovcem na světě (Forbes.com, 2014) a jak již bylo řečeno, golfovou ikonou a nepřehlédnutelnou globální sportovní celebritou. Jeho kauza se tedy netýkala pouze Spojených států, ale byla také široce prezentována i v dalších zemích. Woods, podobně jako Terry, byl médii prezentován jako milující manžel a vzorný otec, sportovní idol, jenž by měl reprezentovat i vzorný život severoamerické rodiny. Je zbytečné do detailů popisovat jeho aféru, jen pro připomenutí si řekneme, že kvůli autonehodě v listopadu 2009 a následném sledu okolností vyšla najevo Woodsova nevěra s mnoha ženami za zády své manželky. Tím se rozpoutal nekonečný mediální kolotoč kolem jeho osoby. V popředí již najednou nebyly jeho golfové úspěchy, nýbrž zevrubné popisy Woodsova seznamu milenek a sexuálních praktik, které provozoval. Zajímavé bylo také sledovat chování Woodsových sponzorů. Dva z jeho hlavních sponzorů - společnosti Gilette a Accenture s Woodsem úplně rozvázaly smlouvu, další korporace o tomto kroku minimálně silně uvažovaly. Kalifornská univerzita dokonce učinila studii, která přinesla zjištění, že v týdnu následujícím po zveřejnění skandálu médii, akcie podniků, kterým Woods dělal hlavní reklamní tvář, klesly o 12 miliard amerických dolarů (Morian, 2010). Woods měl v té době dokonce dostat zlatou medaili kongresu USA za propagaci sportu a překonávání bariér (tuto cenu získali v minulosti např. Matka Tereza nebo Jan Pavel II.) Nicméně byl tento návrh stáhnut (Talmazan, 2010).

Celá Woodsova kauza vyvrcholila dne 19. února 2010, kdy se Woods veřejně omluvil rodině, svým dětem i celému národu. Jeho projev byl vysílán prakticky všemi velkými americkými televizemi a byl i živě streamován na serveru youtube.cz (Youtube.com, 2010). Jeho slova typu: „Podváděl jsem, je mi to hluboce líto“, byla řečena až s teatrálním postojem 97 a těžko je brát zcela vážně. Trefně tento projev komentuje Petr Fišer: „Veřejné pokání, které Woods podstoupil, patří k disciplínám, které musí zvládnout každý, kdo se jednou stane společenskou ikonou, natožpak ikonou globální. U sportovců se k tomu přičítá i fakt, že působí v oblasti, kde se jaksi samo sebou předpokládá, že tu vládne duch poctivé hry, který jako by prostupoval všechny účastníky sportovního dění i mimo hřiště.“ (Fišer, 2010). Woods, jako by reflektoval celou americkou společnost, jež pokládá sportovce za celoamerické celebrity, veřejné činitele i morální vzory. A tyto vzory jsou poté bedlivě střeženy prostřednictvím miliónů očí. Američané mají více „národních“ kultovních vzorů, než je pouze Woods, můžeme jmenovat například - basketbalisté Kobe Bryant, LeBron James, americký fotbalista Tom Brady a mnoho dalších. Tito „sportovci“ již potom nejsou pouze hvězdami sportovních arén, ale i významné společenské, ekonomické ale i morální osobnosti svého národa. A v USA toto tvrzení platí dvojnásob.

Když ovšem srovnáme postavení a působení Terryho a Woodse, musí nás pod vlivem předchozích kapitol zákonitě napadnout jedna důležitá myšlenka. Jaké pohnutky vedly tyto dva národy k vyvození příslušných důsledků pro tyto sportovce? Můžeme zde naleznout několik zásadních rozlišností. Terry byl kapitánem Anglické fotbalové reprezentace, což je v anglickém měřítku jedna z nevýznamnějších met, která může tato země svým občanům nabídnout. Byl vedoucím v týmu, jež se v této zemi těší nebývalé popularitě a přízni. Tento tým také reprezentoval Anglii před celým fotbalovým světem a Terry měl vést tým na nadcházejícím mistrovství světa v JAR. V této souvislosti jsou tedy kroky médií a následně i široké veřejnosti pochopitelné. Woods představoval diametrálně odlišný případ. V golfu spíše reprezentoval svoje zájmy, nežli zájmy své země. Pro Američany a ostatní globální vyznavače tohoto sportu a mezinárodních celebrit představoval spíše symbol úspěšného sebevědomého člověka, který se řídí obdobnými morálními principy jako oni. Nereprezentoval zájmy státu ani svého národa, ale zájmy své osoby a především zájmy nadnárodních korporací, se kterými měl podepsány štědré sponzorské smlouvy. Na rozdíl od Terryho byl tedy spíše symbolem individuálního úspěchu a vzorného Američana, než národní ikonou masově adorovaného sportu (Štaud, 2013).

1.5 Národní sportovní hrdinství

V této kapitole bychom si vzali věci z přímo z úhlu mezinárodního sportu, kdy sport a především sportovní hrdinství bývá zdrojem národního vědomí a také sebevědomí. Tyto

98 tvrzení se zdají být relativně hypotetické, nicméně když se podíváme více do hloubi tohoto problému, můžeme tyto hypotézy nechat nevyvrácené. Složitějším problémem je sice relativizace sportovního úspěchu, která má ve většině případů velmi rychlé odezvy, nicméně v některých případech může být skutečně hrdinská, jak dokládají mnohé příklady např. z národních anket, které se konaly v minulém desetiletí více než ve dvaceti zemích světa. Pro státy a národy se sportovní hrdinství stalo v posledním století velkým zdrojem národního sebevědomí, ať již nabytého skutečnými hrdinskými činy či uměle nabytého sebevědomí, za kterým stála „státní objednávka“. Zde je tedy na rozdíl od předcházející kapitoly přímý rozpor mezi „globální“ celebritou a hvězdou a „lokálním“ hrdinou. Jestliže tedy chceme hovořit o konceptu národních hrdinů, v prvé řadě je velmi důležité si vyjasnit definici státu, jeho vznik a náhled na něj.

1.5.1 Národ, stát a jejich determinace, počátky internacionalizace spotu

1.5.1.1 Obecné definice národu a státu

Když si tedy vezmeme dosti komplikovaný pojem národu, základní potíž můžeme spatřovat v tom, že se jako nástroje analýzy procesů probíhajících v moderní společnosti užívá termínu, který se uplatňoval již od středověku a byl pak kontinuálně užíván až do novověku. Třebaže společným kořenem termínu byl latinský pojem „natio“, dostaly převody do jednotlivých jazyků poněkud odlišné pragmatické rysy tohoto významu. Tato rozdílnost zakotvená v jazykovém povědomí příslušníků každého národa přetrvala až do současné doby. Etnicita byla často vyjadřována termínem „lingua“ (jazyk) a vedle toho se zejména v humanistické latině uplatňoval termín „gens“ (původně kmen) jako synonymum k „natio“. Teprve na prahu moderní doby se ustálila převaha odvozenin od „natio“, často však paralelně s termíny dalšími. V českém jazyce se definovat do počátku národ jazykem, kulturou a společnými dějinami (Hroch, 2003, pp. 11-12).

Ovšem samotná geneze národů, jejich určení a dějinné souvislosti jsou natolik složitou problematikou, že se budeme rovnou soustředit na determinaci pojmů. V této práce budeme vycházet z definice Erica Hobsbawma, jeho programový smysl národa tvrdí, že:

1) Národ je historicky nový konstrukt, který je příznačný pro období od konce 18. století, i když jeho anticipace je patrná i dříve. Jeho novost spočívá ve spojení dvou hlavních předpokladů.

2) Prvním z nich jsou pouta loajality vůči národu, která v jistém smyslu nahrazují dnešní politický závazek. Člověka již tedy nelze vymezovat jen pouze jako průsečík jistých okolností, ale výlučně z hlediska loajality jediné národnosti.

3) Druhým je že kolektivita lidu musí najít svůj výraz v „národním státě“, tvořeném homogenní populací, skládající se z příslušníků svého národa a užívajících jeden jazyk.

4) Národ je tedy kombinací jednak strukturální „modernizace“, z nichž vyšel teritoriální stát a také forma rozmanitých způsobů prosazování a symbolizovaní skupinové příslušnosti a solidarity v emocionálně zcela vyhroceném osobním smyslu (Hobsbawm, 2003, pp. 111-112).

V kontextu této práce nám tedy může přijít signifikantní poslední bod, kdy právě v souvislostech jisté skupinové emocionálně zabarvené solidaritě jsou potřeba národní symboly, které mimo již řečené znaky (jazyk, kultura a společné dějiny) tvoří také důležitou součást národní identity. Tyto symboly můžou být samozřejmě formálně zastoupeny vlajkou, hymnou nebo státním znakem, ale i vlivnými osobnostmi, které posilují kohezi a kontinuitu národa a právě v jistém kontextu je mohou tvořit i sportovní hrdinové.

Nicméně pokud se vrátíme ještě přímým vazbám národa jako imaginární bytosti a jeho členům musíme zmínit jejich vzájemný vztah. S tímto vztahem je spojen pojem nacionalismu, který je v podstatě procesní složkou národního vědomí. S nacionalismem je zacházeno jako s ostatními předměty vědecké práce: čím úžeji je chápán, tím se zdá být jasnější o ostřejší, tím vhodnější pro vědecké pojednání. Proto se historici a sociologové snažili omezit pojem nacionalismu na určité období, na jeho určitý objekt nebo stupeň intenzity, například na anomální nebo patologický rys jeho projevů (Lemberg, 2003, p. 73). Jednou z definic nacionalismu zní, že jeto politické přesvědčení, které představuje základ soudržnosti moderních společnosti a legitimizuje jejich národ na autoritu. Přestože určité rysy jsou všem formám nacionalismu společné, každou formu podmiňuje sociální struktura, duchovní tradice, kulturní historie a geografická poloha společnosti, v níž se nacionalismus prosazuje (Kohn, 2003, p. 87). Cílem nacionalismu je tedy národní sebeurčení a trvalé naplnění, jehož dosáhne člověk, který žije jako příslušník svrchovaného národa (Kedourie, 2003, pp. 207-208).

Kdybychom si spojili pojmy „národ“ a „nacionalismus“ s obdobím tzv. dlouhého devatenáctého století (francouzská revoluce - první světová válka), kdy v řadě evropských lokalit začaly vznikat obrozenecká hnutí, zjistíme, že toto období je již plně spjato s částečnými tendencemi národního a nacionálního smyšlení. Podoby touhy nějakým způsobem vyjádřit pocit sounáležitosti je v lidech zakořeněná již z dob prvních výbojných

100 výprav, kdy si chtěl jeden národ či kmen podmanit druhý, zabrat jeho území a z původních obyvatel učinit otroky, asimilovat je nebo je zabraného území vysídlit (Bednaříková, 2003, pp. 9-10). Od konce říše či lépe rozdělení říše Karla Velikého nám může připadat, že západní Evropa, a nejen ta, je rozdělena na národy, z nichž ten či onen se pokouší v určité epoše vykonávat hegemonii nad ostatními, aniž by toho dlouhodobě dosáhl (Renan, 2008, p. 109). Jak již ovšem bylo naznačeno v minulém oddíle, postupem času, kdy na území dnešní Evropy vznikaly první celky alespoň částečně připomínající státy dle administrativního dělení, jak je známe z dnešní podoby, vznikla i specifická podoba „národního cítění“ (Aldebert, 1995, pp. 27-28). Například český historik Josef Pekař národní cítění vyjadřuje těmito slovy: „Jen jedno pouto spojuje ty nepodobné si světy myšlenkové a představuje nepřetržitou kontinuitu života a vůle přes všecka staletí – je to právě vědomí národní.(…) Jsme částí duchovního kolektivu, žijícího od staletí a do staletí budoucích putujícího s touže základní snahou: zachovat, zesílit, zušlechtit svou individualitu mezi národy.“ (Pekař, 1990, pp. 401-402).

Národy začaly pociťovat kohezi hlavně v případech ohrožení z vnějšku, kdy si uvědomovali nebezpečí případného „pohlcení“ větším sousedem či hrozící asimilaci a zánik vlastní kultury. Toto si uvědomoval i např. František Palacký, který si byl dobře vědom německého živlu, který ze dvou třetin obklopoval české obyvatelstvo. Sám tuto situaci ve svých spisech komentoval následujícími slovy:

Národové jako kupř. Čechové, Poláci, Maďaři, Němci atd. jsou skutečné reality, jsou celkové zvláštní a živí, mající každý své povědomí, své chtění, své společné interesy, a tudíž i povinnosti a práva: jsou tedy skutečné osoby mravní a právní.“(…) Či snad národové nemají přirozeného práva k zachování sami sebe? Osoba fyzická kupř. má povinnost i právo šetřiti a zachovati život svůj, a přece ukládá se jí někdy zase povinnost jíti do boje a obětovati tam život svůj za vlast, za obecné dobré; může-li podobně žádati se, aby národ některý zapřel se sám a obětoval se za jiné národy?“ (Palacký, 2008, pp. 59-61).

1.5.1.2 Počátky národního vymezování v tělesné kultuře a sportu

Nicméně právě v polovině devatenáctého století, kdy byl napsán tento Palackého spis, můžeme zřetelně vidět rozmach národních škol a to jak v umělecké činnosti (ta je patrna zřetelně v hudbě - viz česká národní škola, ruská národní škola aj.), tak i v tvorbě různých vznikajících systémů tělesných kultur. Vznik jednotlivých systémů tělesné kultury byl časově velmi blízký a měl i obsahové podobnosti. Postupně však v těchto systémech docházelo k větším či menším diferenciacím (Hodaň, 2006, p. 139-140). Vznikl tak švédský, 101 francouzský, turnérský (německý), novorakokuský, sportovní (anglický) či sokolský systém. Byly mezi nimi obsahové rozdíly, které byly ovlivněny mentalitou daného národa a v jejich rozvoji se uplatňovaly i další vlivy. Začala se tedy formovat národní identita i na poli tělesné kultury. Ovšem je třeba připomenout, že toto pojetí tělesné výchovy mělo velmi daleko ke koncepci anglického pojetí sportu a individualismus zde byl potlačován stejně jako soupeření za účelem vítězství či pěstování jednostranně provozovaného sportu (Hodaň, 2003, pp. 136- 137). Tudíž je zde zamezeno vidět v nějakém cvičenci či sportovci národního hrdinu. Ti přišli až po etablování a institucionalizaci sportů a sportovních klubů a potom zvláště po mohutném rozvoji internacionalizace moderních sportovních disciplín ke sklonku devatenáctého a začátku dvacátého století.

Vraťme se teď ještě krátce k tělovýchovným spolkům, které ačkoli tvořily základ pro pozdější vznik sportovních klubů, byly zásadně proti sportovnímu zápolení (Perútka, 1985, p. 113). Když se zde podíváme na kvalitativní příklad Sokola, musíme si uvědomit, že Sokol jako takový se také stavěl proti sportovní specializaci, kterou považovali za výraz jednostrannosti a také zaměřenosti na výkon s cílem vítězství, tedy porážce soupeře. Nicméně vznik sportovní specializace byl na konci devatenáctého století prakticky nevyhnutelný a nově vznikající kluby odčerpávaly sokolu členy, což samozřejmě nesl tento spolek velmi nelibě. Neopomenutelná je také sokolská skepse k olympismu, i když byl jeho zakladatel Miroslav Tyrš velký příznivec helénství. Tento spolek se mimo rozvoje fyzických cvičení také zasazoval i o povznesení české společnosti jako takové. Hlavní sokolský manifest, Tyršův „Náš úkol, směr a cíl“ (Tyrš, 1946, pp. 5-22) si kladl důraz na obrozenectví, hledal východiska v české podstatě, v kvalitě českého minulosti. Sokol si tak dával za cíl v dobré víře sjednocovat české vlastence. Nicméně některé názory totiž říkají, že tento spolek měl silný nacionalistický nádech, což je velmi scestné tvrzení při přihlédnutí k tomu, že Tyrš pocházel z německy hovořící části Čech a jeho původní idea byla, aby byl tento spolek česko- německý. Národní identitu nechápal Tyrš jako základní identitu jedince, ale naopak národní identitu podmiňoval identitou osobní. Ta ovšem přešla do formulování národní identity, která ovšem takto nebyla chápána. Cílem tedy bylo přispět k pozvednutí úrovně české kultury a celého českého „živlu“, tak aby mohlo být zaujato ono „důstojné místo“ v existujícím společenství národů. Šlo tedy o vyjádření kvality národa, které je ovšem možno dosáhnout jen prostřednictvím kvality jednotlivců (Hodaň, 2003, pp. 87-95).

Právě tento fakt relativně odporuje smyslu generování sportovních hvězd či samo-tvorbě sportovních hrdinů, které mají spíše opačný charakter. Místo činnosti vedoucí k všestrannému

102 zdokonalování je spíše hleděno a vzhlíženo právě k těmto individualitám, které potom reprezentují národy a státy ve kterých jsou následně adorovány. Nicméně jejich přínos je poměrně těžko měřitelný a narážíme zde na hlavní rozpor právě mezi koncepty celebrity či hvězdy a právě hrdinství, kdy hvězda je spotřebovávána a hrdina je hoden následování. Musíme však připomenout slova Pierre de Coubertina, týkající se povznesení fyzické úrovně obyvatelstva, který tvrdil následující: „Aby se sto lidí mohlo oddávat fyzické kultuře, musí padesát lidí provozovat sport. Aby padesát lidí provozovalo sport, musí se jich dvacet specializovat. A aby se dvacet lidí specializovalo, musí jich být alespoň pět, kteří dokážou podat obdivuhodné výkony. Z masové základny roste špička, vynikající sportovec svým vzorem napomáhá růstu zájmu o sport mezi mládeží“ (Kössl, 2008, p. 72).

Vraťme se ovšem k institucionalizaci a internacionalizaci moderního sportu, který dal později právě později vzniknout individualitám, ke kterým se primárně vztahuje tato kapitola. Se vznikem prvních národních sportovních svazů (1863 britský Football Association, 1863 Amateur Athletic Association, 1869 Swimming Association) se začaly rodit i první mezinárodní styky. Sport svou soutěživostí plně odpovídal potřebám a charakteru kapitalistické společnosti, která jak je známo je založená právě na soutěživosti a výkonu a to se nesporně odrazilo i na půdě sportu (Kössl, 2008, pp. 69-70). Průkopníci moderního sportu začali usilovat o založení mezinárodních federací jednotlivých sportů a mistrovství světa, případně Evropy. Výsledkem jejich snah byl vznik prvních mezinárodních sportovních federací, 1881 Evropská federace gymnastiky, 1892 Mezinárodní federace veslování - FISA a Mezinárodní bruslařská unie - ISU (Kössl, 2008, p. 70). Sport tedy dostával rysy soupeření mezi jednotlivými národy, jen pro připomenutí první mezinárodní zápas sehrála 1. 11. 1872 Anglie se Skotskem. Wimbledonský tenisový turnaj, hraný od roku 1877, je od svého 1. ročníku mezinárodní soutěží, od r. 1880 se pořádaly zápasy mezi Anglií a Austrálií (Grexa, 2007, p. 46). Bezesporu je významná také historie Tour de France, která se píše již od roku 1903. Jak již bylo v práci poznamenáno, přelomový rok byl 1894, kdy byl ustanoven mezinárodní olympijský výbor a o dva roky později byly konány první olympijské hry. Z našeho hlediska jsou zajímavé především tím, že již od začátku byly založené na zápolení jednotlivců či týmů, které budou reprezentovat svůj národ či stát.

1.5.1.3 Možnosti reprezentovat národ a stát

Právě v období prvních olympiád jsme mohli vidět situaci, kdy sportovci reprezentovali svůj národ, bez existenci vlastního státu (vzpomeňme z předminulé kapitoly na Jandu-Suka

103 reprezentující rakousko-uherské Čechy či Hannese Kolemainena reprezentující ruské Finsko), kdy měla Evropa před první světovou válkou jiné geografické uspořádání, a některé národy byly pod hlavičkou mnohonárodnostních státních celků. Nyní je tedy důležité si vymezit, kdy tedy sportovec reprezentuje svůj národ a kdy reprezentuje svůj stát, což je z hlediska heroizace poměrně podstatné.

Polský sociolog Zygmund Bauman řekl, že sňatek mezi státem a národem není rozhodně nijak osudový, jde především o sňatek z rozumu (Bauman, 1996, p. 60). Zásadním problémem je zde viděn, že vedle národní identity bychom mohli hovořit také o státní identitě, tedy o identifikaci se státem, který je mnohdy tvořen právě s více národů a národnostních skupin, Co bude v tomto případě převládající národní či státní identita? (Hodaň, 2006, p. 186). Kde tedy leží základní rozdíl mezi národem a státem?

Podle amerického sociologa Walkera Connora se stát hlavní politická podmnožina světa, jako takový se snadno definuje a, což je pro naši diskuzi nejdůležitější, snadno se vymezuje kvantitativně. Kdežto definovat a pojmově vymezovat národ je mnohem obtížnější, poněvadž podstata národa je nehmatatelná. Touto podstatou je psychologická vazba, která spojuje určité lidi a v jejich podvědomém přesvědčení je zcela zásadně odděluje od ostatních. Povaha tohoto pouta jeho zdroj jsou mlhavé a těžko postižitelné a autoři, kteří se je postihnout pokoušejí, obvykle přiznávají, že definovat národ je tedy těžké. Je pravděpodobné, že se zvyk navzájem zaměňovat termíny „národ“ a „stát“ rozvinul tím, že byly užívány jako alternativní zkratky výrazu „národní stát“ (Connor, 2003, pp. 156-159). Když se podíváme na tuto problematiku očima Hannah Arendtové, zjistíme, že ta shledává podstatu věci především ve dvou proplétajících se fenoménech, které určují moderní politickou realitu, tedy nově vznikající, po feudalismu rekonstruovaný stát a národ. Stát je otevřené společenství, které by mělo zaručovat lidská práva a právní občanský stav, jeho korelátem jsou rovní občané. Národ je uzavřené společenství, do kterého se člověk rodí, které se utvářelo historicky; jeho korelátem je příslušník národa, nesouměřitelný a nepřevoditelný vůči jiným (Arendtová 2008). Moderní stát, který ve své liberální sebeinterpretaci vládne nad atomizovanými jednotlivci, a právě tak národ, pokud má tyto jednotlivce stmelovat v lid, v národní společnost států, musí nutně zdůrazňovat jejich podobnost jako příslušníků národa a to přispívá k potlačování různorodosti společnosti (Profant, 2008, pp. 176-177).

V našem úhlu pohledu tedy hlavní problém spočívá, zdali je případný sportovní hrdina adorován svým národem či svým státem. V jaké roli je tedy sportovní hrdina, který reprezentuje národ a jaký je ten, který reprezentuje stát? Již v první kapitole jsme se setkali 104 s realitou adorací národních světců, kteří se těší velké obliby do dnešní doby. Nicméně když již nyní známe primární znaky, díky nimž lze separovat národ od státu, můžeme si uvést i několik příkladů z historie sportovního hnutí, kdy právě tento rozpor hrál poměrně relevantní roli. Ve světě můžeme i dnešním poměrně nekohezním světě mnoho států, které jsou velké národnostní diference. Jako příklad si můžeme uvést Belgii, Rusko, Bosnu a Hercegovinu či Španělsko. Na území těchto uvedených států vždy žije více než jeden národ, z nichž je z pravidla jeden dominantní, ovšem všechny jsou zastupovány pod hlavičkou jedné země.

Když si vezmeme fakt, že první mezinárodní utkání mezi sebou sehráli Anglie a Skotsko, uvědomíme si, že je souboj národů, které byly již od osmnáctého století spojeny v jedno království. Nicméně tato britská abnormalita, kdy zemi může oficiálně reprezentovat více národních reprezentací, je dlouho historicky zakořeněná a týká se jen několika vybraných sportů (fotbal, rugby, golf) a také toto dělení může být praktikováno pouze na úrovni mistrovství světa či Evropy, nikoli na úrovni olympijských her. Když ovšem budeme pokračovat v tomto příkladu Spojeného království, nemůžeme opomenout tři sportovní hvězdy a bezpochyby také celebrity, které právě díky tomuto specifickému dělení měly potenciál se stát lokálními hrdiny.

První je v této práci již zmíněný severoirský fotbalista George Best, který se stal první britskou mezinárodní fotbalovou a obecně sportovní celebritou. Byl to fotbalista, který byl proslulý nejen svým sportovním uměním, kdy vyhrál v roce 1968 titul pro nejlepšího fotbalistu Evropy, ale také se stal terčem zájmu médií a především bulvárních deníků. Ty přitahoval zejména jeho nonkonformní způsob života, který byl charakteristický bouřlivými večírky a vřelým vztahem k ženám. Tento fotbalista se tak v druhé polovině šedesátých let stal pro většinu fotbalových fanoušků a nejen těch „britskou celebritou“. Nicméně tento fotbalista je ve svém rodném Severním Irsku dodnes na sportovce až nevídaně adorovanou národní celebritou, která má hrdinské přesahy. Severoirská národní identita byla vždy poněkud těžce rozpoznávána, kdy je země rozdělena prakticky na skoro stejně početné národnostní (Britové a Irové) a náboženské ekipy (evangelíci a katolíci) a donedávna země trpěla nekonečnou sérií provokací z obou stran a četnými teroristickými činy, které jsou v západní společnosti jen těžce pochopitelné. Severní Irsko je nicméně historickou zemí, která patři pod hlavičku Velké Británie. Nicméně Best patřil ke komunitě evangelíků, i když své politické postoje moc najevo nedával. Pro nás je nejvíce signifikantní Bestova pozice uvnitř tohoto státního útvaru. V Belfastu je po něm pojmenováno mezinárodní letiště a na mnoha domech či zdích je vyobrazení tohoto fotbalisty, který měl pro Severní Irsko větší význam,

105 než jen status sportovní celebrity, který byl patrný v celém světě i v ostatních zemích Velké Británie.

Druhým sportovcem, který v tomto smyslu přesahuje význam sportu, je další Severoirský sportovec, golfista Rorry McIlroy, kterému je v golfu umožněno startovat pod hlavičkou své rodné země. Nicméně tento sportovec nyní řeší dilema, které má souvislost se znovuobnovením golfu na letních olympijských hrách. Jak bylo řečeno, na olympijských hrách musí být všechny britské historické země pod jednou vlajkou. To znamená, že McIlroy se musí rozhodnout, zdali bude reprezentovat Irskou republiku nebo Velkou Británii. Sám se k této záležitosti vyjádřil se slovy, že stále uvažuje o obou možnostech, nicméně také nevylučuje řešení, že když nemůže reprezentovat „svoje“ Severní Irsko, tak se raději vzdá možnosti reprezentovat no OH úplně (bbc.co.uk, 2012). Problematické jsou zde především stanovy olympijské charty, kdy sportovec musí reprezentovat stát či státní útvar, který je členem mezinárodního olympijského výboru (Olympic Charter, 2013, p. 78)

Posledním příkladem je tenista Andy Murray, který zase ač rodilý Skot, reprezentuje v tenise Velkou Británii. V souvislosti s jeho vítězstvím ve Wimbledonu 2013, kdy po osmdesáti dvou letech vyhrál tuto trofej, jako hráč pocházející z Britských ostrovů se otevřela debata rozvádějící otázky kolem jeho národnosti. Není třeba se pouštět do debat, jaké mělo pro Brity toto vítězství hodnotu. Nicméně, je rozvedena diskuze na téma, kdo se z tohoto vítězství může více těšit, zdali nacionalisticky smýšlející Skotové nebo probričtí Angličané, kteří, ač je Murray Skot, hlásící se ke skotské národnosti, berou jeho vítězství také za svoje. Byla dokonce zřízena speciální internetová stránka s názvem AndyMurrayometer, kde je široce rozebírána tato diskuze. Mimo jiné je zde uvedena věta připomínající revoltu Amerických sprinterů na stupních vítězů na OH v Mexiku. Zde je významná paralela, že o Murraym se v Anglii říká, že pokud vyhrává, je to Brit, nicméně pokud prohrává je to jen průměrný Skot (Andymurrayometer.com, 2013).

Pokud tedy chceme tyto souvislosti chápat ve větší šíři, mohli bychom přetransformovat definice Walkera Connora do světa sportu. Když se tedy přikloníme ke Connorově vymezení obsahu pojmů státu a národu, tak bychom mohli státní reprezentaci nazvat kvantifikovanou entitou, která se snadno definuje a snadno vymezuje. Má přímou spjatost k centrální vládě, ke státu a nehledí na vnitřní vazby. Zde jde spíše o administrativní vymezení, díky kterému může být členem organizací zaštiťující daný sport (UEFA, FIFA aj.). Kdežto u národní reprezentace tu je naopak kvalitativní přístup. Touto podstatou je psychologická vazba, která spojuje určité lidi v jejich podvědomém přesvědčení a nemá až takovou souvislost se státem, který by měla 106 reprezentovat, ale spíše s národem, jehož definici jsme si již řekli na začátku (Štaud, 2013, pp. 30-31).

Dle tohoto vymezení je relativně zřetelné, že je pro hrdinu přirozenější, aby „vzniknul“ v národním prostředí, kde jsou přímé psychologické vazby a jistá kontinuita obyvatelstva a vysoká koheze, než aby vznikl v prostředí uměle vytvořeném, který má zde představuje stát. Ten již ovšem v dnešní pluralitní době je jen v málo případek ekvivalentem k národu. Zde bychom se také mohli setkat s tzv. „hrdinstvím na zakázku“, kdy se stát či ideologie snaží vytvořit umělé hrdiny, kteří by podpořili vnitřní soudržnost lidí a podpořili tím tak vládnoucí garnituru či dominující ideologii. Toto samozřejmě platí i ve světě sportu, který se pro dvacáté století stal takovým významným fenoménem, že vznik sportovních hrdinů ve všech jeho formách se mohlo dosáhnout jako spontánního nadšení lidí ve svém národu i uměle vytvořených sportovců, které můžeme znát např. ze SSSR nebo ze současné Číny. Zkusme si tedy za pomocí historických souvislostí osvětlit, jaké mají sportovní individuality postavení ve svém národu, kdy jim lze přiřknout postavení hvězdy a kdy se staly sportovními hrdiny.

1.5.2 Sport a sportovní hrdinové jako zdroj národní hrdosti

Když se budeme nadále věnovat konceptu národních států, kde je v jenom státě jeden národ, musíme se opět vrátit na počátek dvacátého století, kdy začal být sport a potom zvláště jeho mezinárodní pojetí stále více v pozornosti široké veřejnosti. Čím dál větší ohlasy a prestiž začaly zaznamenávat olympijské hry, které po vymanění se ze stínu účelové propagandy, kde byly v roce 1900 v Paříži pořádány v rámci světové výstavy a v 1904 v St. Louis v rámci výstavy průmyslového pokroku USA a také značně rasově nekorektních antropologických dnů, začaly v Londýně 1908 plnit svoje původní poslání a navázaly tak na první OH v Athénách. Po přerušení mezinárodních soutěží kvůli první světové válce, která znamenala změnu v politickém uspořádání světa a vznik nových národních států, začalo dostávat sportovní mezinárodní soupeření stále více na významu. Můžeme vzpomenout na předchozí kapitolu, kde jsme popisovali počátek adorací sportovních hvězd, jako byli Jack Dempsey, Babe Ruth či Red Grange, kteří ovšem byli známí pouze lokálně a mezinárodních soubojů se díky svérázu amerických národních sportů prakticky neúčastnili, do protikladu k nim můžeme dát např. mezinárodně známou a uznávanou francouzskou tenistku Suzanne Lenglen, jež byla mnohonásobnou vítězkou Wimbledonu. Z pohledu této kapitoly byl signifikantní především obrovský rozmach mezinárodních soutěží v týmových sportech, především tedy mistrovství světa ve fotbale (první v 1930) a také mistrovství světa a Evropy

107 v ledním hokeji (první v rámci OH v Antverpách) a dalších sportů, které ovšem zaznamenali největší mezinárodní vývoj až po druhé světové válce (volejbal, basketbal). Oblibu samozřejmě získávali i individuální sporty, jako tenis či box (Rader, 1983, pp. 172-220).

Bylo tedy jasné, že se postupem času budou ze sportovců derivovat národní sportovní hrdinové, kteří ať již po týmovém nebo individuální výkonu vyšli vítězně z konfrontace se soupeřem z jiného národa. Toto vše umocňovalo i počínající politický zájem o sport, kdy si političtí představitelé začali uvědomovat roli sportu jako mocné zbraně propagandy. Toho jsme si mohli všimnout již v éře třicátých let, kdy například na mistrovství světa ve fotbale v 1934 bylo na přímý zásah Mussoliniho uděleno státní občanství dvěma jihoamerickým hráčům, kteří dopomohli Itálii k celkovému vítězství (Slepičková, 2010, p. 143) nebo již notoricky známé zneužití olympijských her v Berlíně pro využití nacistické propagandy v roce 1936. Nicméně v této době ještě nebyly vyzdvihovány jednotlivé osobnosti, které měly sloužit k adoraci a k procesu vytvoření kultu sportovního hrdiny. Výjimku snad tvořil pouze německý favorit berlínských her Lutz Long, který měl představovat formu árijského sportovního hrdiny, nicméně tento člověk se paradoxně proslavil spíše jako „ten druhý“ za Jesse Owensem.

Vrcholu adorace zpolitizovaných sportovních hvězd, které byly prakticky na státní objednávku „heroizováni“ bylo bezesporu v období studené války. V počátku dvacátého prvního století se tato tendence poněkud oslabila, zejména u ekonomicky nejvyspělejších států. Nicméně zůstává úspěch na významných sportovních soutěžích faktorem k prezentaci státu na mezinárodním poli i předmětem zájmu jak širokých vrstev obyvatel, tak představitelů jednotlivých států (Slepičková, 2010, p. 146).

Kdybychom si otevřeli z širšího pohledu diskuzi o konceptu národních sportovních hrdinů, je zde jedna zásadní otázka, zdali můžeme skutečně považovat tyto národní sportovce za vrcholné vyslance jednotlivých zemí, kteří převyšují vše ostatní a díky nimž se stát stává uznávaným uprostřed společenství národů a sportovec si tak po právu zasluhuje mít gloriolu toho nejvyššího. Jistěže se pohybujeme na poli globalizovaného a silně medializovaného vrcholového sportu, musíme tedy brát v potaz, kdo jiný, než sportovci by měli být svým národem v roli hlavních buditelů národního nadšení a právě ti, ke kterým národ s úctou hledí. Nebo to má být vládnoucí politická garnitura či elity národa, které dbají o jeho blaho?

Zde můžeme pohledět krátce do výzkumů realizovaných v České republice. Z nich se dají vysledovat v různých letech zajímavé statistiky, které se týkají pocitu národní hrdosti a vztahu

108 k reprezentaci. To, že jsou občané hrdí na reprezentaci státu, potvrzuje právě výzkum veřejného mínění z konce roku 1990. S výraznou podporou reprezentace vyslovilo souhlas více než 42% občanů starších 15 let. Musíme ale zmínit, že tento názor byl zjištěn po poměrně rozsáhlé kampani v našich masmédiích proti vrcholovému sportu všeobecně, jehož je reprezentace součástí (Novotný, 2000, p. 174). Druhý výzkum se týkal čistě národní identity a byl realizován Centrem pro výzkum Sociologického ústavu AV ČR v prosinci 2001. Podle odpovědí dotázaných jsme na svou příslušnost k českému národu převážně hrdí. V případě ohrožení republiky by byly ochotny naši vlast bránit se zbraní v ruce dvě třetiny dotázaných mužů. Je přirozené, že na některé věci jsme hrdi více, na některé méně, intenzivní pocit hrdosti zažíváme nejčastěji při významném úspěchu českých sportovců a zažili jsme jej také při "sametové" revoluci. (Saidlová, 2003). Zajímavý je také postřeh z anglické verze Wikipedie, kde při zadání hesla „Sport in The Czech Republic“ se dozvíme, že: „Sport (potom zvláště fotbal a hokej) je v České republice zdrojem vlny patriotismu, trvající obvykle několik dní a týdnů před a také po sportovní události, s pozvolně klesající tendencí.“ (Wikipedia, 2008).

Je tu ovšem jeden zádrhel v podobě oné „pozvolně klesající tendence“. Můžeme zde tedy hledat smysl, který hned po dalším zápolení či po jiné důležité události zmizí?

V jiných zemích můžeme ovšem sledovat naprosto opačný fenomén, jenž také bezprostředně souvisí s národním cítěním a sportovními reprezentanty daného státu. Mohou totiž nastat situace, kdy lidé věří, že národní selhání na poli mezinárodního sportu zapříčiní ztrátu prestiže v celosvětovém kulturním měřítku (Coakley, 2001, p. 389). Jako konkrétní příklad můžeme uvést rozklad Sovětského impéria. Zde byl značný pokles sportovní výkonnosti právě v první polovině devadesátých let, kdy k rozpadu došlo. Zejména obyvatelé Ruska, jako nástupnické země SSSR, kteří byli zvyklí na značné mezinárodní úspěchy svého týmu, se najednou museli spokojit s umístěními za USA, zeměmi západní Evropy nebo Čínou (např. v pořadí národů na OH).

1.5.2.1 Sportovci jako národní vzory?

V úvodu této podkapitoly se budeme opět nuceni vrátit se do minulosti. Na začátku této kapitoly uvedený popis národního cítění historika Karla Pekaře je také mimo jiné založen i na jakési úctě k minulosti národa, lépe řečeno k hrdinné minulosti svého národa. Filozof Hubert Shauer říká, že jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je

109 jednotný duch a cíl. Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa (Shauer, 2008, p. 96). Snad nejdůležitějším faktorem při utváření národního vědomí a cítění byly vždy symboly nebo také vzory. Ty vzory, které mnozí viděli ve svých hrdinech, vůdcích a patronech země. Protože národ, který neměl své hrdiny, vždy velmi těžce hledal svoje místo uprostřed ostatních, sebevědomějších národů. Národu, který se nemá ke komu upnout, hrozí, že bude trpět syndromem vlastní „malosti“. Ten ovšem může způsobovat více důvodů, jak říká Hodaň: Hlavními důvody k vědomí národní malosti je nedostatek vůle přiznat vlastní nedostatky a zápory (Hodaň, 2003, p. 85). My se ovšem budeme primárně zajímat právě o ony symboly a také hlavně hrdiny, ke kterým se národ obrací při pocitu dezintegrace nebo při případech útlaku či ohrožení (jak to známe z historie ať již českých zemí či jiných evropských národů). Jako zářný příklad nám můžou sloužit právě české dějiny a to konkrétně desáté století. V tomto století byl totiž mohutný rozmach němectví v českých zemích. Zdálo se, že Čechy a Moravu čeká stejný osud jako sousední Slezsko a některé jiné slovanské země na severu, totiž úplná „germanizace“. K odvrácení tohoto nebezpečí přispělo nemalou měrou silné národní vědomí. To popsal kronikář Kosmas na začátku 12. století těmito slovy: : „Taková zajisté jest přirozenost lidská, že každý buď si z kterékoli země, netoliko více miluje národ svůj než cizí, nýbrž že by, kdyby mohl, cizí řeky do své vlasti obrátil.“ Tato láska k vlastní zemi dostala u Čechů brzy zvláštní zbarvení jejich úctou k velikým národním světcům, z nichž zvláště kníže Václav se jim stal důvodem radostné hrdosti na vlastní národ, z něhož vyšel tento svatý kníže, uctívaný také cizinci.“ (Krofta, 1934, pp. 25-26). Kult tohoto významného světce se nesl přes celá století. Je zajímavé, že i čeští husité nepřestávali zbožně uctívat velikého patrona země české svatého Václava a píseň svatováclavská se zpívala jako státní a národní hymna ve chvílích významných pro český národ a stát po celou dobu husitskou. Teprve v té době byla k staré hymně svatováclavské připojena dojemná prosba: „nedej zahynouti nám ni budoucím“ (Krofta, 1934, p. 31). Mohli bychom tedy tvrdit, že toto svatováclavské motto je krédem celé naší země již po dlouhá staletí. Jako opačný příklad bychom zase mohli uvést například slovenský národ. Slováci neměli natolik upevněné národní sebevědomí, jelikož neměli světce, jako byl svatý Václav. Neměli žádné velké osobnosti, k nimž by se upínala jejich národní hrdost, jejich národní vědomí. Museli proto vzhlížet k uherským světcům, což naopak jejich národní cítění sráželo. Neměli tedy archetyp hrdiny, který by držel patronát nad národem a ke kterému by bylo vzhlíženo jak v časech blahobytu, tak i v dobách nesnází. Příklad svatého Václava, který na nás shlíží se svého koně

110 na Václavském náměstí, není sice ztotožnitelný s novodobými vzory, ale může být v mnohém pro nás inspirací i do dnešní doby (Štaud, 2013, pp. 37-38).

Jak již bylo zdůrazněno, národ také většinou spojovaly boje za svobodu, boje proti útlaku, které podporovali kohezi na daném území. V první kapitole také byla zdůrazněna role mučedníků, kdy jsme byli a také dodnes jsme svědky jejich hluboké adorace, a to nejen z oblasti náboženské, kdy byli tito lidé pronásledováni za svoji víru, ale v pozdější době také z důvodů politických. I když tito mučedníci nemuseli vždy přinést oběť nejvyšší, ale jakékoli omezení svobody či jen útrapy způsobené utlačující stranou z nich činily a činí dodnes národní symboly. Ať již v době husitské, habsburské, v době vrcholu národního obrození nebo zejména v období totalitních režimů dvacátého století. Již zmiňovaný francouzský filozof Ernest Renan tyto reálie popisuje slovy: „V národním vzpomínání zármutek váží více než triumfy, neboť on ukládá povinnosti, on vede společné úsilí. Národ je tedy velká solidární bytost, utvářená pocitem obětí, které byly přineseny, a obětí, které jsme připraveni přinést“ (Renan, 2008, p. 125).

V první kapitole bylo kromě hrdinství v campbellovském a křesťanském pojetí také krátce odkázáno na osobnosti, které dopomohly k etablování nějakého národa (Cromwell, Napoleon). Tyto osobnosti byly uctívány jak v dobách středověku, tak i počínajícího novověku, ale samozřejmě v době dvacátého století a nejkrvavějších konfliktů v historii lidstva. Jaká je ovšem situace po druhé světové válce, kdy pro klasické hrdinství již není takový prostor? My se můžeme tázat, jakou hrají národní symboly roli v dnešní době, v dnešním postmoderním světě? Je skutečná a živá degradace hrdinství a vzrůst významu celebrit, jak popisuje D. Boorstin? Bylo by vhodné načrtnout, jaké je vlastně hodnotové ukotvení postmoderního světa. Jedná se především o neúctě k tradici, nestálosti hodnot, těkavost zájmů nebo také touhu po nevšedních zážitcích (Sekot, 2006, 2008). Vše také zásadně mění nové geopolitické rozložení sil. V době, kdy již není svět bipolárně rozdělený černobíle a kdy je největší možnost plurality v historii lidstva. Můžeme se tedy tázat, jací jsou novodobí hrdinové? Zdali jsme ještě schopni uctívat své předky, kteří trpěli za naši svobodu nebo se již plně poddáváme obdivu k prefabrikovaným hrdinům dnešní doby? Kdo je tedy hrdina, ke kterému se národ upíná v moderní době, když už je etablování dávno za námi? Je to aktuální vládnoucí politická garnitura? To, že archetyp hrdiny přežívá v naší kultuře dále jako živý vzor hodný následování, dokazuje, že bohatýr je potřebný i v postmoderní společnosti. Dnes se však již nesetkáváme tak často s člověkem harmonicky propojujícím fyzickou sílu a odolnost s „velkým srdcem“ morálního étosu a myšlenkovou hloubkou. Hodnotová orientace

111

či étos naší doby adoruje spíše hrdiny sportovce či mistry myšlení (Jirásek, 2005, p. 241). Anna Hogenová dokonce tvrdí, že dnešní „hrdina“ je ten, kdo se nejvíce prosadí, je nejvíc vpředu a je úplně jedno, jak toho dosáhne. Hrdina v dnešní době nepotřebuje ke své inauguraci ono „Jak?“. Doba příliš moderní, doba pozdní je unavena líčením okolností a podmíněností, tato doba potřebuje extáze, třpytnost flitrů, omamující obrazy nejen na reklamních tabulích, ale i v duši (Hogenová, 1998, p. 69).

Hovoříme tedy již o hrdinech, které nám předkládají média, o hrdinech, u kterých obdivujeme jejich bohatství a slávu a již méně jejich dovednosti či pevné ideály a vzornou morálku. Je to reflexe nynější doby, která nás nutí ke stále rychlejšímu způsobu života. Na odvážné činy a „velké srdce“ již není čas. Můžeme tedy elity populární kultury, vrcholové sportovce či současné a bývalé politické pop-elity (Obama, Sarközy, Berlusconi nebo i Putin) reprezentující své země považovat za novodobé hrdiny? Plní funkci oněch mučedníků, vojevůdců, světců či významných státníků? Jedinci, kteří mění svět k lepšímu? Jsou pro nás tito lidé, již mají za úkol reprezentovat naši zemi v zahraničí opravdu skutečným ideálem? Je takový jedinec dokonalým představitelem, vzorem, ale také dokonalým uskutečněním ideje, jež může existovat v určité bytosti, anebo v podobě neskutečného vzoru? Ideál hovoří o dokonalosti, o něčem, co již nelze představitelně vylepšovat. Dokonalost je dokonalá právě tím, že jakákoliv aktuální změna může být změnou pouze k horšímu, dokonalost samu potírající. Jak však vnímat tuto nezměnitelnost, jíž musí dokonalost dodržovat? Je možné tuto nemožnost proměny vnímat temporálně? Je pro nás ideál stejným ideálem, jakým byl i pro naše předky? Nebo se nemění pouze forma, tedy samotná vlastnost dokonalosti představitele, zatímco obsahová stránka ideálu se může proměňovat v závislosti na společenské situaci, jež si dosadí do ideální dokonalosti vždy jiný, době a okolnost přiměřenější obsah?

V naší době je nápodoba ideálů, ať již hovoříme o vizáži, způsobu vyjadřování ale hlavně názorová nápodoba (či nápodoba idejí), velmi častým jevem. Můžeme-li ideál napodobovat, pak se stává vzorem. Vzor není pouhým představitelem, není to někdo nebo něco, co je před nás jen tak před-staveno, po-staveno tedy stojícího a tím stálého. Vzor nesvádí k myšlence dokonalosti a neměnnosti. Vzor může být proměňován, může se stát dokonce předmětem módnosti a tím pouhým zábleskem prchavého okamžiku. Každý, kdo může být napodobován, je vzorem. Každý, kým se může někdo řídit, je vzorem. Nezáleží na hodnotové zakotvenosti, nezáleží na hloubce dosahu, etickém zasažení. Jedinou podmínkou je možnost napodobitelnosti (Jirásek, 2005, p. 243).

112

1.5.3 Národní ankety

Nyní se dostáváme k jádru věci. Je tedy možná substituce skutečných národních hrdinů, ke kterým se upínal lid a na jejichž základech se etablovaly celé národy právě elitními sportovci, reprezentující v národních barvách? Jak jsou tedy na tom z hlediska prestiže a kreditu sportovci jako reprezentanti svého národa? K odpovědi na tuto nelehkou otázku nám budou nápomocny populární televizní ankety, které byly uskutečněny v letech 2002-2007 ve dvaceti zemích světa. Prostřednictvím tohoto projektu, kdy skrze televizní hlasování, daný národ rozhodoval v historické perspektivě o svojí nejvýznamnější osobnosti. Nešlo tedy o nějaký objektivní výzkum nebo hloubkový pohled do problematiky elit, ale na tomto místě bychom mohli hovořit spíše o jakémsi „celonárodním lidovém hlasování“. I když je na tyto ankety třeba pohlížet pouze v rovině lidové ankety, kde hlasující jistě spadali pod různé vlivy, přesto nám může dát cenné informace o hodnocení sportu a právě sportovních hvězd, ikon a hrdinů v očích masové veřejnosti (Štaud, 2013). V rámci této práce se pokusíme detailněji analyzovat tyto hlasování v České republice a dále v anglosaských zemích, tedy USA, Kanada a Velká Británie a dále již méně podrobně v některých evropských zemích (Německo, Francie, Nizozemí, Rumunsko, Bulharsko, Finsko, Ukrajina a Rusko).

Aby se předešlo chybným závěrům, je zde velmi potřeba upozornit na interpretaci daných anket. Hovoříme totiž o fenoménu vnímání sportovců vlastním národem. Je si tedy třeba položit otázku, dle čeho se samotní hlasující rozhodovali, komu dají svůj hlas. Sporné je tedy, zdali hlasovali pro svojí oblíbenou osobnost z hlediska vlastních individuálních preferencí či pro skutečné přesvědčení, že tato osobnost učinila pro národ nejvýznamnější činy. I toto se dá relativizovat, jelikož není jasné, zda hlasující upřednostňuje šíření slávy národa v zahraničí či činnosti uvnitř národa. Pomíjivé je také upřednostňování a preferování „aktuálních celebrit“, které by jinak s největší pravděpodobností neměly šanci na úspěch.

1.5.3.1 Interpretace „Největšího Čecha“

V České republice tato anketa nesla jméno „Největší Čech“ a byla v roce 2005 realizována Českou televizí. Na první trojce se umístili Karel IV., T. G. Masaryk, Václav Havel a z dalších v první desítce můžeme jmenovat např. Antonína Dvořáka či Boženu Němcovou. Všechny tyto osobnosti tedy bezesporu dopomáhaly formovat svůj národ. Nicméně již na dvanáctém místě najdeme prvního sportovce, kterým byl Emil Zátopek. Dalších sportovci, kteří se umístili v první stovce (čísla v závorkách ukazují jejich pořadí), jsou Jaromír Jágr (27), Roman Šebrle (33), Ivan Hlinka (34), Pavel Nedvěd (41), Jan Železný (44), Věra

113

Čáslavská (46), Josef Bican (58), Dominik Hašek (73), Milan Baroš (75) a Čecho-američanka Martina Navrálitová (81) (Česká televize, 2005).

Jedenáct sportovců v první stovce je relativně velké číslo, nicméně v našem úhlu pohledu je nyní nejrelevantnější právě srovnání s elitami. Právě hrdina helsinské olympiády - Emil Zátopek za sebou nechal takové české osobnosti, jako byli již zmiňovaní svatý Václav, František Palacký či svatá Anežka Česká. I přes všechny nesporné Zátopkovy atletické i lidské kvality se můžeme tázat, zdali si skutečně zaslouží být představitel světa sportu v takovéto pozici. V naší výše zmíněné terminologii můžeme o Zátopkovi jednoznačně říci, že je sportovním hrdinou a jedním z nejlepších světových atletů v historii. Udělal toho ovšem pro český národ více než svatý Václav? Pro etablování národa jistě ne, ale ve sportu a pro věhlas tehdejšího Československa samozřejmě ano; a to si také zřejmě správně hlasující myslí. Dostáváme se tedy do situace, kdy hrdina sportovní je vlastním národem ceněn více, než národní parton. Ano, jedná se sice o čistě kvantifikovanou lidovou anketu, ale i ta má svůj nepřehlédnutelný vypovídající význam (Štaud, 2013, p. 44).

Při pohledu na další sportovce je celkem logické postavení Jaromíra Jágra, jako dlouhodobě největší české sportovní celebrity a ikony a obrovským mimosportovním přesahem. Je také jeden z mála celosvětově známých českých sportovců, kdy se dokázal vypracovat na jednoho z nejlepších hokejistů všech dob. Pozice Romana Šebrleho je do jisté míry ovlivněna dobou konání ankety, kdy byl světovým rekordmanem a olympijským vítězem, v podobné situaci je i umístění Ivana Hlinky, který tragicky zahynul necelý rok před konáním ankety. Jiný příklad můžeme vidět v gymnastce Věře Čáslavské Nejen, že je dodnes čtvrtou nejúspěšnější ženou v historii olympijských her, ale stala se i symbolem spontánního občanského odporu proti okupaci Československa sovětskými vojsky v roce 1968, když získala v témže roce na OH v Mexiku čtyři zlaté medaile. Dalo by se tedy říci, že díky jejím fenomenálním úspěchům se doma stala právě oním symbolem proti nadvládě cizí mocnosti ve svém národu, narušila dosavadní hegemonii sovětských gymnastek, věnovala jednu z medailí vůdčí osobnosti „Pražského jara“ a tudíž se více přiblížila termínu hrdina.

Na příkladu preferencí občanů České republiky jsme si tedy ukázali jistou míru relativizace fenoménu hrdinství či národní velikosti. Není jasné, zda hlasovali z důvodu přesvědčení, že ten dotyčný či dotyčná národu nejvíce prospěli, byli nejvíce propagovaní či nejvíce šířili slávu našeho národu v zahraničí anebo udělali svým obyvatelům největší radost. V případě sportovců toto platí dvojnásob. Proč si jich lidé tolik váží? Jedenáct sportovních osobností ve stovce nejvíce ceněných Čechů je poměrně značný počet. Při srovnání sportovců s jinými 114 slavnými českými osobnostmi nám vyvstává patrně jedna z nejzásadnějších otázek smyslu státních sportovních reprezentací. Jakou má tedy prestiž mezinárodní soupeření, když nepřináší žádný exaktně hmatatelný (či dokonce hmotný) užitek? Jde zde skutečně jen o pobavení širokého mezinárodního obecenstva nebo můžeme hovořit, jak již bylo zmíněno, o dopování slabého národního sebevědomí u některých národů či šíření slávy dané země v zahraničí? Šlo o volbu „velkých Čechů“, kde mohlo být volbou téměř „cokoli“. Volba cestou spontaneity je možná tou formou nejpřesvědčivější. Výsledky této ankety jsou zejména pro „volitele“ nepochybně lichotivé.

1.5.3.2 Interpretace anket v anglosaských zemích

Dalším popisovaným státem budou USA, kde byla tato anketa „The Greatest American“ provedena v roce 2005 a pořádali ji mediální společnost AOL v součinnosti s Discovery Channel. O této zemi bylo v naší práci řečeno již relativně velké množství informací a prostřednictvím analýzy daného hlasovaní by se dalo částečně verifikovat tvrzení o signifikantní roli sportu v této zemi a také o jejich elitních sportovcích, které se v několika případech staly globálními celebritami. V prvé řadě bychom si opět ukázali, kdo byl na předních pozicích. V první desítce se umístilo rovnou šest prezidentů. Po vítězném Ronaldu Reaganovi zde dále nacházíme Abrahama Lincolna, George Washingtona, George W. Bushe, Billa Clintona a Franklina D. Roosevelta. To nám může do jisté míry značit velký respekt a důvěru Američanů k politice a k politické kultuře a také k vlivu prezidentů jak dovnitř státu, kdy posilovali jeho sjednocovací procesy, ale také i vně státu, kdy je R. Reagan pokládán za neoficiálního vítěze studené války a uchránil tak Američany od případné vojenské agrese ze strany Sovětského Svazu. Při pohledu na sportovní elity u USA zjistíme, že se jich umístilo v první stovce celkem 9. Na dvacáté pozici se jako nejlepší ze sportovců na dvacátém místě cyklista Lance Armstrong, který byl na lepší pozici než jeho slavní jmenovci kosmonaut Neil Armstrong a muzikant Louis Armstrong (je třeba vzít v úvahu, že tato anketa byla učiněna ještě před jeho dopingovým doznáním). Další z Amerických sportovců byli boxer Muhammad Ali, Babe Ruth, Arnold Schwarzenegger, Michael Jordan, Tiger Woods, Jackie Robinson, Jesse Owens a Brett Favre (Discovery Channel, 2005).

Pozice Lance Armstronga není až tak neočekávaná. Právě v roce 2005, kdy probíhalo hlasování do této ankety, tak Armstrong posedmé vyhrál slavnou Tour de France a stal se tak jejím nejúspěšnějším závodníkem všech dob. Když k tomu připočteme jeho životní příběh, kdy přemohl rakovinu, věnoval se charitě, zjistíme, že jeho mimosportovní přesah je skutečně

115 pro mnoho lidí velmi inspirativní. Byť zde Armstronga nemůžeme povařovat přímo za národní hvězdu či národní hrdinu, jelikož primárně reprezentoval svoji stáj (US Postal a Discovery) a také vystupoval spíše jako nadnárodní osobnost a jistý symbol, než jako nacionální Američan. Ovšem pro Američany byl v té době tento sportovec evidentně velmi ceněný, pro jeho nevyšší umístění mezi americkými sportovci, kde je sport národní volnočasovou aktivitou (Smart, 2005, p. 140). Jiná otázka nám ovšem vyvstává z jeho dopingového přiznání a následné dehonestace. Zde si můžeme všimnout velmi podobné situace, jako při sexuálních skandálech Johna Terryho a Tigera Woodse, kdy se prakticky přes noc stali z idolů a všeobecných vzorů chování a ctností pronásledováníhodní jedinci, kteří byli nuceni se veřejně omlouvat svému národu. Armstrongův dopingový skandál ovšem veřejnost rozdělilo na dvě poloviny. První Armstronga odsoudilo a přiřklo mu stigma podvodníka, který dlouhá léta oklamával celý sportovní i mimosportovní svět. Ale pro druhou polovinu zůstává Armstrong i nadále jak sportovním, tak i lidským hrdinou. Tito lidé zase argumentují dvěma přesvědčivým způsoby, kdy zdůrazňují fakt o cyklistickém prostředí jako takovém, kde bez dopingu se nelze dostat do užší světové špičky a také tím, že i když samozřejmě dopoval, tak i jeho příběh zůstává natolik silným, že je zde de facto jeho zneužití podpůrných látek marginalizováno a je dán do popředí lidský faktor.

Muhammad Ali, který se umístil jen o dvě příčky za Armstrongem, je, jak již bylo v této práci několikrát zmíněno, samozřejmě velmi oceňován jako jeden z nejlepších boxerů všech dob, ale také i jako ikona v boji proti rasovým předsudkům v Americe (Saeed, 2003, pp. 51- 72). Babe Ruth zase představuje první americkou sportovní celebritu, která dopomohla vývoji baseballu a stala se ikonou tohoto sportu. Na pozici Arnolda Schwarzeneggera můžeme pohlížet z mnoha úhlů. Nejen tím, v jakém sportu se proslavil (kdy je na kulturistiku pohlíženo spíše v pejorativním slova smyslu) a zdali se v této anketě umístil na této pozici díky svému sportovnímu umu či díky svým hereckým, podnikatelským a politickým aktivitám, ale zejména, že svých největších sportovních úspěchů dosáhl ještě jako reprezentant Rakouska. Nicméně ho nemůžeme přehlédnout jako ikonickou postavu kulturistiky jak profesionální, tak i té rekreační, kdy právě díky jeho osobě nyní pěstuje či pěstovalo kulturistiku na pět milionů Američanů (Nosek, 1992, p. 53). Další osobností ze světa sportu byl Michael Jordan, který v této práci byl již představen jako první americká globální celebrita ze světa sportu. Nicméně opět musíme zdůraznit Jordanův přesah, kdy prakticky nebyl označován za Američana, nýbrž jako nadnárodní dobře prodejná značka. Další sportovec v pořadí byl Tiger Woods, který je v obdobné situaci jako Jordan. Sice na

116 mezinárodních soutěžích je prezentován jako Američan, ovšem jeho všeobecná globální proslulost golfové ikony a stigma jednoho z nejlépe vydělávajících sportovců, ho řadí spíše opět do role nadnárodní celebrity. Jackie Robinson a Jesse Owens oba svým způsobem přispěli k novému chápání rasy ve sportu. Robinson byl prvním afroamerickým baseballistou, který hrál ligu společně s „bílými“, kdy do té doby mohlo černošské obyvatelstvo hrát pouze „negroleague“, kdežto Owens prolomil hitlerovskou rasovou teorii o fyzické nadřazenosti árijské rasy. Jako posledním a jediným zástupcem amerického fotbalu je Brett Favre, který se v devadesátých letech dvacátého století vypracoval na jednoho z nejlepších hráčů tohoto v USA komerčního a diváckého hlediska sportu číslo jedna (Coakley, 2001, p. 314).

Při srovnání s českou anketou zde vidíme zásadní rozdíl právě v reprezentačních úspěších jednotlivých sportovců. V USA se na rozdíl od České republiky neklade takový důraz na prezentaci sportovců v mezinárodních soutěžích, ale spíše na individuální úspěch v národních ligách a také na nezaměnitelný inspirující životní příběh sportovce. Nejsou tedy tak důležité jednotlivé výkony, ale spíše životní cesta sportovců. Až tehdy se můžou dostat na úplný vrchol, když jsou celospolečensky uznávanými celebritami a stávají se tak vážnými aspiranty stát se sportovními ikonami. Chápání sportovních elit v USA je tedy směřováno spíše na jejich působení v národu samotném, tj. neopírají se tak kariérně o mezinárodní věhlas. Nicméně i tito sportovci si díky americkému globalizovanému trhu vydobyli mezinárodní slávu. Tím ovšem nechceme říct, že by se Američané vyhýbali mezinárodnímu soupeření, právě naopak, jen tím chceme akcentovat, že právě není nutné si slávu získat pouze tím, že zvítězím nad soupeřem z jiné země. To ovšem také souvisí s idylickým přesvědčením Američanů, že jejich země je tak říkajíc „středem světa“ (Petrusek, 2006, p. 63). Američané se také nemuseli ve své moderní historii na rozdíl od jiných národů vůči někomu vymezovat cestou válek, sousedského, ekonomického či kulturního soupeření (Štaud, 2013, p. 48-49).

Ve Velké Británii se anketa nazývala „Greatest Britons“ a konala se v roce 2002, jako první ze všech anket (původní koncept vypracovala BBC). V zemi, která má relativně velkou sportovní historii, jakož to kolébka moderního sportu a také země, kde se zrodili první sportovní celebrity a ikony, dopadla tato anketa nejhůře z anglosaských zemí z hlediska obsazenosti sportovců v první stovce osobností. Na špičce žebříčku nalezneme samozřejmě známé vladaře a politiky a také jiné britské elity (Winston Churchil, Charles Darwin, William Shakespeare, Isaac Newton). Prvním ze tří sportovců, kteří se umístili ve stovce nejlepších je fotbalista David Beckham (30. místo), na dalších dvou pozicích jsou veslař Steve Redgrave (36) a další fotbalista Bobby Moore (69) (BBC Home, 2002).

117

O Beckhamovi zde bylo napsáno relativně velké množství informací. Je tedy otázka, jestli Britové tedy adorují Beckhama pro jeho sportovní zásluhy v dresu předních Evropských týmů či Anglické reprezentace anebo jako pop-ikonu, jednoho z nejlépe využívajících sportovců své image pro reklamní účely či jako „světovou celebritu“ (Whannel, 2003, p. 75). Ovšem další zástupci sportu jsou Steve Redgrave a Bobby Moore. První jmenovaný je několikanásobný olympijský vítěz ve sportu, který je v anglosaských zemích značně prestižní záležitostí a který patří k typickým sportům pěstovaných na univerzitách, tedy veslování. Redgrave dokonce jako jeden z mála sportovců získal šlechtický titul Sir. V tomto příkladu můžeme spatřovat popularitu sportovce, který má méně atraktivní sportovní odvětví, nicméně je pokračovatelem jisté anglosaské sportovní tradice a dělal jí také značnou čest díky již zmiňovaným několika zlatým olympijským medailím. Jeho pozice je tedy zcela na místě i díky lidským kvalitám a hluboké inspiraci, kterou dával (Děkanovský, 2008, pp. 16-22). U druhého je volba poměrně jasná, díky jeho zásluhám v Anglickém národním týmu, kdy získal pro svoji zemi první a zatím jediné prvenství na světovém šampionátu ve fotbale a pro Angličany je jistě sportovním hrdinou v národním slova smyslu. Proto je až s podivem, že Mooreho porazil právě Beckham, který s národním mužstvem nedosáhl zdaleka takových úspěchů jako zmíněný mistr světa. Zde zase můžeme vysledovat, že Britové dali přednost současné módní ikoně před nositelem tradice a úspěchu anglické kopané, což bychom v tak konzervativní zemi spíše nepředpokládali. Zaznamenání hodný je také fakt, že se do první stovky dostali jen tři sportovci, což je po Rusku, kde se v elitní padesátce objevil pouze jeden sportovec (Lev Jašin), nejméně ze všech zemí, kde byly podobné ankety vyhlášeny.

Jak tedy můžeme interpretovat, že z Velké Británie, kolébky moderního sportu, se dostali do první stovky největších občanů jen tři sportovci? Jsou tedy dle Britů nositeli národních hodnot jen státníci, spisovatelé, umělci a vynálezci? Odpověď můžeme možná nalézt v úpadku britského sportu. Jak již bylo naznačeno v minulých kapitolách, právě v Anglii začaly první sportovní specializace. Angličtí sportovci díky vzorné přípravě tehdy načas vládli světu ve většině nových odvětví. Byli také suverény ve svých národních kolektivních sportech, tedy fotbalu, kriketu či rugby. Zajímavé také je, jak již bylo řečeno, že v Anglii se zrodila první sportovní „celebrita“, kterou se stal popularizátor boxu James Figg v 18 století (Mendel, 1984, p. 184). Nicméně netrvalo to dlouho a Anglie o své postavení přišla, najednou jí začaly porážet např. v kriketu, Austrálie, Pákistán, Indie a ostatní kolonizované země. Ani v ostatních disciplínách již neměla takovou převahu jako dříve. V medailových tabulkách se na světových soutěžích sice Velká Británie objevuje stále v širší světové špičce. Ovšem jako

118 bývalá největší sportovní a ekonomická mocnost nedosahuje ani zdaleka takových výsledků, jako v počátcích mezinárodního sportovního zápolení. I to se možná odrazilo na hodnocení vlastních sportovců v této anketě.

Nejzajímavěji ze sportovního hlediska dopadla tato anketa v Kanadě. Anketa nesla název „The Greatest Canadian“ a pořádala jí televizní společnost CBC (Canadian Broadcasting Corporation). Zde se umístili v první desítce dokonce tři lidé, kteří byli nějakým způsobem zainteresovaní ve sportu. Po politikovi Tommy Douglasovi na druhém místě skončil hendikepovaný atlet Terry Fox. Toho sice nemůžeme označit za vrcholového sportovce, nicméně jeho nejznámější aktivita se týkala právě sportovní disciplíny, tak ho můžeme za sportovce pokládat. Mezi dalšími byli na sedmém místě hokejový trenér a komentátor Don Cherry a na desátém místě hokejista Wayne Gretzky. U Kanady je toto pořadí relativně logické. Kanada totiž nemá tak dalekosáhlou, řekli bychom hrdinnou historii (zato ale obdivuhodnou současnost), jako předchozí země. Volba sportovců, jako největší obyvatelé jejich země se zdála tedy pochopitelná. Kanada je také zemí, kde má sport veliké zázemí a to nejen v elitním vrcholovém sportu, ale především v masově provozovaném sportu (Cbc.ca, 2004).

Volba Terryho Foxe na druhé místo hned za Tommyho Douglase byla způsobena dlouhodobým zaměřením Kanady na zdravý životní styl a velkou podporou sportu státem (viz medailové úspěchy na OH ve Vancouveru). Fox ovšem nebyl vrcholovým sportovcem, neběhal v národním dresu, stal se spíše internacionálním symbolem, proto není jeho vysoké umístění pro tuto práci až takovým způsobem relevantní. Nezávodil v mezinárodních soutěžích, ani nechtěl porážet své protivníky, přesto na sebe přilákal pozornost celého světa. I když nosil na sobě tričko s kanadským javorovým listem, nebyl znám jako kanadský sportovec, ale jako nadnárodní bojovník proti rakovině. Stal se tak i jistým symbolem a velkým inspirátorem, kde nešlo primárně o sport jako takový, ale především o jeho přesah, což se Foxovi nadmíru podařilo. Právem tedy může být označován za sportovního hrdinu a ikonu boje proti rakovině. Na dalších dvou místech, sedmém a desátém, můžeme spatřit hokejového trenéra a také sportovního komentátora Dona Cherryho a hokejistu Wayna Gretzkého. Tato umístění jsou logická zejména díky velké oblibě hokeje v Kanadě a tito dva představitelé kanadského národního sportu se ve své zemi stali doslova ikonami. U Gretzkého je zajímavost, že jako hráč vyhrál s kanadským týmem jen kanadský pohár, ale nedočkal se žádného většího úspěchu na olympijských hrách či mistrovství světa. Ovšem jako trenér dovedl Kanadu k olympijskému zlatu v roce 2002 v Salt Lake City. Tento hráč, podobně jako

119 jsme viděli v příkladu USA, nebyl adorován za své mezinárodní úspěchy, nýbrž se stal kanadskou ikonou pro svoje neuvěřitelné rekordy, které zaznamenal v NHL. V této souvislosti můžeme poznamenat i kanadskou paralelu hokeje jako národní hry a jejich determinace právě na základě tohoto sportu. Kanada je tak i označována jako „Gretzkyho národ“ (Jackson, 2002, p. 164) a hokej je tak pro Kanaďany do jisté míry symbolem proti „amerikanizaci“ jejich země. V tomto smyslu posiluje kanadskou národní identitu i současná hvězda Sydney Crosby, který představuje typického maskulinního Kanaďana a svým způsobem také nynější nejen sportovní symbol země (Allian, 2011).

1.5.3.3 Interpretace anket v ostatních zemích

Nyní bychom ještě ve zkratce analyzovali výsledky ankety v dalších státech. V německé mutaci této soutěže (Unsere Besten) byli na předních pozicích Konrad Adenaurer, Martin Luter, Karel Marx či Johan Sebastian Bach. Elitních sportovců bylo v první stovce osobností čtrnáct, což nejvíce ze všech analyzovaných zemí. Z nich můžeme jmenovat např. pilota F1 Michaela Schumachera, cyklistu Jana Ulricha, tenisty Steffi Grafovou a Borise Beckera nebo fotbalistu Franze Beckenbauera. Za zmínku jistě stojí, že všechny tyto sportovní osobnosti byly zvoleny na lepší pozice, než filozof Immanuel Kant či skladatel Richard Wagner (ZDF, 2003). Při pohlédnutí na dané sportovce si opět musíme uvědomit, že např. Schumacher nebo tenisté reprezentují primárně sebe, nežli národ, nicméně zde byli i fotbalisté jako Helmut Rahn či Fritz Walter, kteří značně dopomohli k zisku pro Německo prvního primátu na mistrovství světa ve fotbale v roce 1954.

Ve Francouzské verzi ankety se dostalo do první stovky oproti Německu téměř poloviční počet sportovců (celkem 7). Celkovému pořadí vévodí Charles de Gaulle, Louis Pasteur a abbé Pierre. Zajímavostí bezesporu je, že v první desítce najdeme rovnou čtyři představitele lehčího žánru umění (komiky Michaela Colucciho a Bourvila, dramatika Moliéra a šansoniérku Edith Piaf). Jako první sportovec je až na dvacáté první pozici fotbalista Zidedine Zidane, dále následují fotbalista Michel Platini, jachtař Éric Tabarli, judista David Jouilled, tenista Yannick Noah, fotbalista Amié Jacquet a cyklista Raymond Poulidor. U Francie můžeme vysledovat spíše oblibu spíše umělců. Je to reakce na bohatou kulturní tradici této země. Je také dobré si všimnout, že většina uvedených sportovců je nějakým způsobem zainteresována v úspěších národních týmů. Fotbalisté byli vždy přítomni nějakého úspěchu francouzské kopané, Noah byl zase úspěšným kapitánem Davis Cupového týmu. Ostatní tři se měli úspěchy spíše individuálního rázu (Le novuel Observateur, 2005).

120

V Nizozemí se o vítězství podělili v té době zavražděný politik Pim Fortuyn a vojevůdce Vilém Oranžský. Zde je zajímavé především postavení fotbalisty Johana Cruijffa, který se umístil na šestém místě a nechal za sebou takové malířské velikány, jako jsou Rembrandt van Rijn a Vincent van Gogh. Do první stovky se vešlo, stejně jako ve Francii, sedm sportovců, z toho čtyři fotbalisti (Startpagina, 2004).

V Rumunsku anketu vyhrál Stefan Veliký, rumunský vládce na přelomu patnáctého a šestnáctého století, na dalších místech se také vesměs umístili vládci či státníci. Jako prvního sportovce zde můžeme vidět fotbalistu George Hagiho na čtrnácté pozici. V Rumunsku se do první stovky vešlo rovných deset sportovců, převážně fotbalistů (TVR, 2006).

V Bulharsku byly výsledky velmi podobné jako v předešlé zemi. Pořadí opět ovládli národní hrdinové a vojevůdci, na prvním místě se umístil Vasil Levský. Jako první sportovec se objevil na dvanácté pozici Christo Stoičkov, držitel zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy roku 1994, který výrazným způsobem dopomohl ke čtvrtému místu bulharských fotbalistů na MS ve fotbale ve stejném roce. Tři místa za ním můžeme nalézt dalšího fotbalistu Georgije Asparuchova. Když tento fotbalista tragicky zemřel ve dvaceti osmi letech při autonehodě, na jeho pohřeb přišlo téměř půl milionu lidí (Events.bg, 2014). To je důkaz o jeho obrovské popularitě a pro bulharský lid byl v tomto smyslu zajisté hrdinou. Je ovšem opět otázka, zdali tento postoj lidí nevyvolala jeho předčasná smrt. Dále v této zemi v první stovce se umístilo deset sportovců. Ovšem sportovci z již rozličných odvětví; Dan Koloff - zápas, Albena Denkova – krasobruslení či Štefka Kostadinová – skok vysoký (BNT, 2007).

Ve Finsku jasně vládli státníci, kteří obsadili prvních pět míst, zvítězil Carl Gustav Emil Mannerheim, prezident v období konce druhé světové války. Jako první sportovec se zde umístil skokan na lyžích Matti Nykänen, v první stovce bylo sedm sportovců (YLE, 2004).

Jako poslední dva státy si ukážeme Ukrajinu a Rusko. V západnějších z obou zemí zvítězil Jaroslav Moudrý, jenž byl na přelomu desátého a jedenáctého století vládce Kyjevské a Novgorodské říše. Na třetím místě můžeme vidět kontroverzního hrdinu Stepana Banderu. Ovšem jako první sportovec se umístil bývalý fotbalista a trenér Valerij Lobanovskij. Ve druhé desítce potom můžeme nalézt boxerské bratry Kličkovy. V prvních sto největších Ukrajincích bylo deset sportovců (www.greatukraians.com.ua). V Rusku tato anketa dopadla vůči sportovcům nejméně příznivě, ale o to více skončila příznivě pro nejkontroverznější ruské osobnosti. Dle dostupných výsledků zvítězil Alexandr Něvský, na třetím místě Josef Stalin a na šestém Vladimir Ilijč Lenin. Od třinácté po padesáté místo již nebyly osobnosti

121 seřazeny. Jedíný sportovec v první padesátce byl fotbalový brankář Lev Jašin. (Imja Rossija, 2008).

Jak již bylo řečeno, výše uvedené ankety nemůžeme považovat za striktní a objektivní názor celého národa. Interpretace výsledků je zajisté o mnoho složitější, než by se mohlo zdát. Můžeme zde ovšem vyvodit několik zásadních závěrů.

1. Na prvních místech se vždy umístily osobnosti, které pomocí diplomacie výrazně pomohli zformovat národ do dnešní podoby. Většinou se zde jedná o předsedy vlády, prezidenty či vládce v obdobích, kdy byl národ utlačovaný ze strany nějakého uzurpátora.

2. Osobnosti světa sportu jsou ve značně rozdílných pozicích. V některých zemích je můžeme naleznout po boku nejvýznačnějších národních elit (Kanada, Ukrajina), někde naopak výrazně zaostávají (Velká Británie, Rusko).

3. Rozdílné je také pojetí toho, jaký měl sportovec význam pro národ a jak národ reprezentoval. Zdali byl sportovec volený pro jeho životní příběh a morální sportovní hrdinství a inspiraci (Jesse Owens, Věra Čáslavská) či díky tomu, jak reprezentoval svůj národ v zahraničí a dosáhl pro něj cenná vítězství (Zinedine Zidane, Matti Nykänen) nebo pro jeho individuální úspěchy v zahraničí (Michael Schumacher, Pavel Nedvěd).

Linie mezi těmito třemi pojetími v poslední odrážce není nijak ostrá. Ovšem pro zjištění smyslu reprezentování státu ve sportovních soutěžích by měl být ukazatel jako jeden ze stěžejních. Je sice pravda, že se zde nehlasovalo pro reprezentační výběry jako pro celky, ovšem ve většině případů se hlasovalo pro individuality, které byly právě nejvýznamnějšími představiteli úspěšného reprezentačního celku. Proto je třeba striktně rozdělovat, kdy sportovec vystupuje jako reprezentant své země a kdy jako reprezentant svých zájmů (klub, sponzor, agent aj.). Nesmíme také zapomínat na některé individuální sporty, kde je ovšem otázka reprezentace ještě o trochu složitější (cyklistika, motoristické soutěže). Podrobně si tuto problematiku rozebereme v dalších kapitolách.

Za povšimnutí stojí ještě ten fakt, že jsme mohli vysledovat až zarážející ignoranci sportovců z bývalého východního bloku, jež ve své době měli jít příkladem být a měli tvořit „výkladní skříň“ socialistické tělovýchovy a způsobu života vůbec. Ve sledovaných zemích se v popředí žádný z těchto „hrdinů“ socialistického sportu neobjevil. Přitom právě propracovaný sportovní systém východního bloku si zakládal na svých sportovních úspěších a

122 mnohé sportovce heroizoval a dával za vzor. To nám vypovídá o cenném svědectví, že právě sportovní boj v rámci železné opony neplnil zamýšlený smysl a lidé s odstupem desítek let v anketě adorovali spíše jiné sportovce, kteří se nezasloužili o výsadní postavení sportu socialistických zemí ve druhé polovině dvacátého století (Štaud, 2013).

1.5.4 Politické funkce podpory sportovních hvězd a hrdinů

Nyní přistoupíme k problematice elitních sportovců ve spojení s politickými zájmy, kdy nehrálo primárně jejich spojení s národem a národními ideály, ale především zájmy vládnoucí polické garnitury či ideologické zájmy. Tím tak nepřímo navazujeme na konec kapitoly předchozí, kde byla diskuze o úspěších sportovců v socialistických zemích. Začali bychom interpretací některých argumentů, které obhajují přímou intervenci státu do sportu či argumentů obhajující spojitost státu a jeho elitních sportovců. Grant Jarvie (2006) mimo jiné říká, že sport je forma kulturního nacionalismu, jistá náhražka pro politický nacionalismus a především zprostředkovává bezpečnou ventilaci či způsob vyjádření emoční energie pro frustrované státy či národy (Jarvie, 2006, p. 114). Můžeme se setkat i s dalšími argumenty, jejž podporují přímé státní intervence do světa sportu a vytváření étosu elitních sportovců. Zajímavé je i zdůvodnění Jaye Maguireho, který tvrdí, že sport je neodmyslitelně konzervativní a pomáhá k upevnění oficiality státu, nacionalismu a patriotizmu, přispívá k zvláštním politickým konfliktům, z nichž některé jsou blízce navázané k nacionalistické politice a populistickým nacionalistickým bojům. Ale zejména přispívá k hledání identity, která se může projevovat mytologií, národními legendami nebo také ve vystavování národních praporů či ve veřejném prezentování státní hymny (Maguire 2002, 2005). Zde můžeme zřetelně vidět využití některých sportovců ve prospěch nacionálně-politických zájmů, kdy sportovec představuje národní či státní jednotu, demonstruje sílu daného území a ve zvlášť vyhrocených a extrémních případech ztělesňuje i jistou nadřazenost nad ostatními.

1.5.4.1 Sportovní hrdinové jako symboly znovuzrození národa, totalitní moci a národní mučedníci

Politické využívání sportovců jsme si částečně nastínili již v minulých částech, můžeme tedy říci, že toto účelové užívání sportovců známe již z dob starého Řecka, z období evropských totalitních režimů třicátých let dvacátého století, samozřejmě z období studené války a nově také i z expandujících ekonomik jako je Čína či ropné supervelmoci. Sport a zejména populární sportovci se ovšem implicitně či explicitně podíleli, jak si později

123 ukážeme, i na etablování nově vzniklých států. Nicméně můžeme jmenovat i příklady, kdy se sportovci stali zdrojem inspirace pro boj s uzurpátorem nebo naopak byli jako exemplární příklady tvrdě perzekuování totalitním režimem.

Zde můžeme připomenout využívání slávy starověkých olympijských vítězů pro účely bojových výprav, jako byl např. Orsippos či Cheilón (Sábl, 1968). Heroizaci italských fotbalistů po vítězství na druhém MS ve fotbale, kteří měli ukázat musoliniho fašistický režim v co nejlepším světle jak před vlastním obyvatelstvem, tak i před zbytkem celého světa (Šarochová, 2006, p. 55). Bezesporu musíme také jmenovat olympijské hry v Berlíně, kde zase skrze úspěchy německých sportovců a skvělé organizace Herr Hitler maximálním způsobem propagoval svoje ideály a „zlidšťoval“ nacistickou diktaturu ve své zemi (Walters 2007, Hilton 2008, Rippon 2008). Za politický zájem můžeme sledovat i vítězství Britských hokejistů na olympijských hrách v Garmisch-Partenkirchenu, kdy byl tento tým z velké části tvořen naturalizovanými Kanaďany (Canadian Olympic Team Official Website, 2013). Zajímavé bylo také vítězství Argentiny na MS ve fotbale v roce 1978, kde poprvé zazářil Diego Maradona. Ve stínu fotbalového šampionátu ovšem v zemi probíhali rozsáhlé politické represe, kdy mizely tisíce odpůrců vojenské diktatury. Bylo tedy v zájmu země odvést pozornost od politického dění a všemi možnými prostředky podpořit vítězství svého národního týmu (Slepičková, 2010, p. 144).

Samostatnou kapitolou jsou úspěchy socialistických sportovců v mezinárodním soupeření. Sport se v těchto zemích stával důležitým a legitimním zdrojem národní identity, v mezích povolených vládnoucí garniturou. Ve státním socialistickém systému byl totiž najednou nabízen veřejný prostor, kde mohly být zobrazovány národní symboly a lidé mohli otevřeně vyjadřovat jejich národní cítění bez politických následků (Gál, 2011, p. 74). S tím je ovšem v přímé konfrontaci situace fyzického zdraví občanů dané země, kde můžeme dát jako příklad socialistické Maďarsko, které bylo díky neuvěřitelným sportovním výsledkům nazýváno jako „sportovním národem“ a vyprodukovalo jednu z prvních globálních hvězd z východního bloku, fotbalistu Ference Puskáse. Nicméně právě většině občanů byl aktivní sport v mnohých případech cizí (Gál, 2011, p. 67). Podobná situace byla i Československu, kde byly zase úspěchy sportovců dávány do souvislosti s existujícím politickým systémem (např. Zátopkovy úspěchy na olympiádách). Sportovní úspěchy a jejich spojování s existujícím sociálně ekonomickým systémem bylo v rámci jednotlivých států užíváno k posílení emocionálního prožitku sounáležitosti populace s úspěšným sportovcem, sportovním kolektivem jako reprezentantem stát, případně politického systému. Můžeme také upozornit na adorační

124 monografii s názvem „Na stupních vítězů“, která vyzdvihuje úspěchy právě sportovců ze socialistických zemí a implicitně jejich vítězství připisuje samozřejmě politickému systému. Impulzem byl mimořádný výsledek sportovců z těchto zemí na olympijských hrách v Montrealu, které jakožto konané na severoamerickém kontinentě byly chápány jako absolutní porážky kapitalistického sportu (Žilcov, 1980).

Kdybychom upozornili na výrazné sportovní individuality či kolektivy, které hrály důležitou politickou roli, můžeme zde naleznout celou řadu hvězd, které byly velmi poplatné režimu ať již dobrovolně nebo nevědomě či pod patřičným nátlakem. Výraznou postavou socialistické sportovní propagandy bezpochyby byla krasobruslařka z Německé demokratické republiky Katarina Wittová, vítězka OH ze Sarajeva a Calgary a mnohonásobná mistryně světa a Evropy. Ta se stala neoficiálním symbolem východoněmeckého sportu a proslula veřejným propagováním socialistického zřízení a vyzdvihovala úspěchy své země jako úspěch její ideologie (Davis, 2012, p. 42).

Jak bylo uvedeno výše, některé sportovní výkony nepřímo pomohly i k etablování nově vzniklých států. Na tomto místě můžeme připomenout vznik nezávislého Chorvatska v role 1991. Jako první výraznou individualitu je třeba jmenovat basketbalistu Dražena Pertoviče, který se stal již v dresu Jugoslávie mistrem světa a Evropy. Nicméně po násilném oddělení Chorvatska od Jugoslávie byl jedním ze strůjců úspěchu na olympijských hrách v Barceloně, kdy Chorvatský tým podlehl až ve finále „Dream teamu“ z USA. Petrovič nicméně tragicky zahynul po automobilové nehodě v roce 1993. Na jeho počest se v Záhřebu jmenuje jedno z hlavních náměstí ve středu města, na kterém je i basketbalová hala nesoucí Pertovičovo jméno a také se zde nachází jeho socha v nadživotní velikosti. V televizní anketě o největšího Chorvata (Najveći Hrvat) obsadil šesté místo, mezi prvním prezidentem nezávislého Chorvatska Franjo Tudjmanem a druhým chorvatským prezidentem Stjepanem Mesićem. Ovšem nejen Petrovič se výrazně zapsal do dějin novodobého nezávislého Chorvatska. Z dalších výrazných postav to byl například fotbalista Zvonimir Boban. Ten se v roce 1990 postavil na stranu řádících fanoušků Dinama Záhřeb při utkání záhřebského týmu se svým bělehradským rivalem Crvenou zvezdou. Právě při pacifikaci fanoušků Dinama, kteří tímto aktem revolty protestovali proti centralizaci bělehradského režimu, Boban fyzicky napadl jednoho ze zasahujících policistů. Tento čin je některými Chorvaty pokládán za neoficiální počátek občanské války v Jugoslávii (Kuper, 2007). K dalším sportovcům zdůrazňující svojí příslušnost ke znovuzrozenému Chorvatsku je zajisté sjezdařka Janica Kosletičová, která pro svoji sebeprezentaci často používá právě státní symboly (Svoboda, 2007). Z dalších

125 sportovců, kteří zaznamenali úspěch, je tenista Goran Ivaniševič, který se v průběhu devadesátých let třikrát probojoval do finále Wimbledonu a tuto trofej také v roce 2001 vyhrál. Cenné jsou jeho vítězství pro Chorvaty zejména proto, že byl v dřívějších dobách znám jako reprezentant Jugoslávie, nicméně již od počátku devadesátých let byl znám již jako reprezentant Chorvatska. Jako poslední připomeneme úspěchy Chorvatské fotbalové reprezentace, kdy v roce 1996 postoupily do čtvrtfinále ME ve fotbale a o dva roky později na světovém šampionátu dokonce vybojovali třetí místo, kdy se stal Davor Šuker nejlepším střelcem turnaje. Trenér týmu Miroslav Blaževič po tomto úspěchu prohlásil, že Chorvaté jsou starý národ v nové zemi (Levermore, 2004, p. 24).

Vystupování elitních sportovců se také týká reprezentací autonomních území, kdy se tito lidé zpravidla stávají minimálně celebrity pro nacionálněji smýšlejících obyvatel hrdiny těchto územních celků. Mimo již zmíněných Severních Irů a Skotů, kde jsme v této práci již zmínili Rorryho McIlroye, George Besta a také Andyho Murraye, je třeba zdůraznit i osobnost Josepha Guardioly. Tento katalánský patriot, jenž byl dlouholetý kapitán a poté také trenér fotbalového velkoklubu FC Barcelona, poměrně zřetelně propagoval požadavky na nezávislost tohoto území na Španělsku a také prohlašoval, že by rád vyměnil dres španělské reprezentace za dres katalánské národní reprezentace (i když katalánská reprezentace formálně existuje, ovšem není členem FIFA ani UEFA, tudíž nesmí hrát mezinárodní turnaje a zpravidla hraje pouze jednou ročně přátelský zápas). (Maguire, 2002, pp. 149-150).

Ve sportovní historii můžeme dále vysledovat tři relativně známé případy sportovců bývalého východního bloku, kdy explicitně vyjádřili svůj názor na současnou situaci v jejich zemích. Očekávání politických autorit mělo v těchto státech docílit demonstraci nadvlády socialistického sportu nad kapitalistickým. Avšak očekávání sportovních fanoušků bylo rozdílné. Sportovní vítězství nad tehdejším Sovětským svazem, jako symbol odvety za politickou hegemonii ze strany SSSR mělo pro fanoušky velmi speciální hodnotu. Prvním ze zmíněných případů je vystoupení československých hokejistů na mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969. Toto mistrovství bylo prvním mistrovstvím po okupaci vojsk varšavského paktu československého území v srpnu 1968. Hokejisté nejen že dvakrát (2:0, 4:3) porazili Sovětský svaz, ale také nastoupili ke druhému utkání s přelepenou rudou hvězdou u státního znaku. V Československu to v té době vyvolalo všeobecné obrovské nadšení obyvatelstva, které přerostly v masové oslavy a také manifestace. O hokejistech, jako ztělesnění hrdinů, v té době nikdo nepochyboval. Sport tak představoval obrovský ventil

126 národního nadšení, kdy byl tento hokejový turnaj označován jako odveta za násilnou okupaci ze strany Sovětského svazu.

Nicméně přímo v době okupace na sebe velmi výrazně upozornila gymnastka Věra Čáslavská a to nejen svým sportovním úspěchem, kdy získala na právě probíhajících OH v Mexiku čtyři zlaté medaile, ale také svým výstupem při předávání medailí, kdy se gestem (otočení se k sovětské soupeřce) postavila proti sovětské okupaci. Později také zapojila do politického života, kdy nadále aktivně vystupovala proti komunistickému režimu.

V podobné pozici byl na Olympijských hrách v Moskvě 1980 polský tyčkař Wladislaw Kozakiewicz. V Polsku se totiž stal sport v období železné opony, podobně jako v ostatních socialistických státech, také velmi mocnou politickou zbraní. Účast na OH v Londýně 1948 byla symbolem návratu znovuobnoveného Polska do světa sportu, padesátá léta byla potom poznamenána tuhou stalinizací (přejmenovávání názvů klubů, centralizace) a v pozdějších letech velký vliv komunistické vlády na sportovní dění (Kobiela, 2011, p. 85). Nicméně stejně jako v ostatních zemích se občané vždy adorovali spíše vítězství nad utlačovatelem, nežli obecné vítězství státem řízeného reprezentačního sportu. Kozakiewiczovi se podařilo bezezbytku narušit sovětskou hegemonii právě na jejich domácích olympijských hrách, kdy po poražení největšího domácího favorita Konstantina Volkova a stanovení nového světového rekordu ukázal posměšné gesto k domácím fanouškům a představitelům. Tento akt proslul jako „Kozakiewiczowo gesto“. I když pro polský lid znamenalo jisté zadostiučinění a Kozakiewicz se stal tak bezpochyby hrdinou okamžiku, musel po návratu do vlasti nuceně emigrovat do Německé spolkové republiky.

Sportovní hrdinové, kteří dávali otevřeně najevo svůj nesouhlas s režimem, nebyli zapomenuti a jejich činy jsou připomínány dodnes (Čáslavská, hokejisté aj.). Na jedné straně tedy stály uměle generované sportovní hvězdy, které měly v socialistické společnosti plnit roli hrdinů a na druhé straně právě sportovci, kteří díky svému úspěchu spontánně protestovali proti totalitnímu režimu a totalitním praktikám.

Nelze nepřipomenout ještě jednu relativně důležitou podobu sportovního hrdinství ve spojení s politikou. Tím je bezesporu osud československých hokejistů na konci čtyřicátých let. S počátky komunistického režimu v Československu jsou také spojeny s častými emigracemi sportovců, kteří poté byli následně prohlášeni za zrádce národa. Z hokejistů takto odešli do zahraničí Josef Maleček, Miroslav Sláma, Oldřich Zábrodský a Jaroslav Drobný, který by i výborným tenistou a v roce 1954 vyhrál v barvách Egypta turnaj ve Wimbledonu.

127

V březnu 1950 emigrovala mistryně světa v krasobruslení Alena Vrzáňová, útěk do ciziny volili čelní funkcionáři Sokola Mare Provazníková a Antonín Hřebík, který vytvořili Ústředí čs. sokolstva v zahraničí.

Když navážeme na první kapitolu, kde bylo vylíčeno jako jedna z forem křesťanského hrdinství mučednictví, můžeme to dát do souvislosti právě s tragickým důsledkem politické perzekuce hokejových reprezentantů. Ta vyplývala z obav před dalšími emigracemi a exemplární tresty měly být výstrahou. Komunistická vláda rozhodla obětovat pro výstrahu hokejisty, kteří se chystali na MS 1950 do Londýna obhajovat titul mistrů světa a Evropy z roku 1949. Z obavy, že hokejisté rozšíří počet emigrantů, se rozhodla zrušit start na londýnském MS. Ale potom došlo k mnohem závažnějším událostem - k uvěznění většiny hráčů. Když se hokejisté dozvěděli o zrušení účasti, vyprovokovala StB konflikt s rozhořčenými hráči, pak následovalo zatčení, vyšetřovací vazba, soud a dlouholeté věznění - Bohumil Modrý by odsouzen na 15 let, Augustin Bubník na 14 let, tresty ostatních devíti hráčů se pohybovaly do 12 let do 8 měsíců (Grexa & Strachová, 2011, p. 185). V souvislosti s emigrací bude v posledním oddíle této kapitoly uzavřena tématem, které má s touto problematikou poměrně úzkou spojitost.

V krátkosti musíme ovšem ještě zmínit velkou, dnes již téměř zapomenutou, osobnost českého sportu – zápasníka Gustava Frištenského, vlastence, který měl viditelné hrdinské přesahy. Svým způsobem nám jeho život může jeho připomínat Bronislawa Czecha. Když pomineme jeho fenomenální sportovní kariéru, můžeme vyzdvihnout i jeho odbojovou činnost za druhé světové války a jiné drobné ctnosti (Lacina, 1970).

V návaznosti na téma národních sportovních ikon bychom zmínili ještě dvě studie, které mají spojitost s leteckou katastrofou hokejistů Jaroslavle, kde zemřeli i tři čeští reprezentanti Jan Marek, Karel Rachůnek a Josef Vašíček. První srovnávala pietní akty zemřelých hokejistů a Václava Havla a druhá zohledňovala mediální prostor právě této katastrofě a úmrtí vědce Antonína Holého, který zemřel ve stejný čas.

První studie Zuzany Plíškové (2013), s názvem „Truchlení za národní ikony jako rituál společenské soudržnosti“, zohledňovala především strukturu smutečních obřadů a samotné chování zúčastněných lidí. V obou případech kromě tradičních smutečních předmětů nechyběla česká vlajka nebo kombinace národních barev v různé podobě, účastníci se nezřídka uchýlili ke zpěvu české hymny. Celá událost tak měla v řadě ohledů národní přesah a účastníkům dávala možnost k pocítění solidarity s příslušníky stejné národnosti tím, že si

128 vzájemné dávali najevo účast na kolektivním zármutku a prokazovali tak úctu stejným hodnotám a symbolům. Symbolická gesta, která smuteční setkání provázela, spíše než se samotnými zesnulými osobnostmi souvisela s tím, co jako ikony reprezentovali - skandování jmen hokejistů na pietní akci evokovalo atmosféru ze stadionů, cinkání klíčů při vzpomínce na Havla bylo zase návratem na Václavské náměstí v revolučním roce. Šlo tak spíše oslavu hodnot a úspěchů samotné skupiny, jejíž členové svou identitu odvozují k přináležitosti k českému národu a vnímají jeho oplakávané reprezentanty (ať už na sportovní či politické scéně) jako prodloužení celé komunity a bojovníky za její uznání či svobodu. (Plíšková, 2013, p. 46).

Ve druhé studii Jana Daňka (2013), zabývající se touto problematikou z pohledu tištěných médií, je jasné zjištění, že noviny větší prostor věnují letecké katastrofě hokejistů než smrti vědeckého pracovníka. Zájem o smrt Antonína Holého je patrný pouze druhý den po jeho úmrtí. Další dny se zajímají média o jeho život, činnost a výzkum pouze velmi okrajově. Je pozoruhodný nepoměr mezi oběma úmrtími. Ať chceme či ne, všichni tři zahynuvší sportovci byli vynikající hokejisté, nicméně nepatřili mezi nejlepší hokejisty světa ani ve svých nejlepších letech kariéry. Zatímco Antonín Holý patřil ve svém oboru mezi světové velikány a uznávané ikony. Tento fakt také hovoří o celkovém zájmu společnosti o vědu v porovnání se sportem. Také je nutné uvést, že o pietních akcích, pohřbech či rozloučeních s hokejisty bylo zveřejněno mnoho článků. Za to čtenáři se ve zkoumaných novinách o rozloučení s Antonínem Holým vůbec nedočetli. I když rozsah pozornosti o Antonína Holého nebyl tak markantní jak u hokejistů Jaroslavle, byl v pozitivním slova smyslu jistou mírou překvapující (Daňek, 2013).

1.5.4.2 Čínský model sportovního hrdinství

Když se ovšem vrátíme k problematice národních hrdinů a reprezentací, uvědomíme si, že podobné principy, jako v bývalém východním bloku, dodnes fungují v zemích jihovýchodní Asie. Obzvláště v Číně a v Severní Koreji je obrovský selektivní proces mladých olympijských nadějí, které by se měli stát potenciálními hrdiny své komunistické vlasti. Čína si na počátku osmdesátých let dobře uvědomovala ideologickou a propagandistickou roli sportu. Po druhé světové válce právě až do počátku osmdesátých let participovala pouze na OH v Helsinkách 1952. To bylo také způsobeno kvůli excesu s Taiwanem, po kterém Čína v roce 1958 vystoupila z olympijského hnutí a z osmi dalších sportovních organizací (Jinxia, 2007, p. 32). Čínský problém spočíval v relativně malé globální oblibě tradičních čínských

129 sportů (např. skoky do vody, střelba, stolní tenis), kdy Čína neměla prakticky žádného zástupce v masových, v západních zemích komerčně úspěšných sportech (fotbal, basketbal, lední hokej, atletika, tenis). Jejich perspektiva tedy byla hlavně se soustředit na olympijské hry, kde byla právě obsažena většina národních čínských sportů a kde měli Číňané šanci na úspěch a po vzoru Sovětského svazu se umisťovat na předních místech pořadí národů a následně tak heroizovat vítězné sportovce.

V roce 1980 ministr sportu Wang Meng řekl, že vztah mezi sportem a socialistickou ekonomikou byla zásadní pro vývoj elitního čínského sportu. Čína ovšem byla stále velmi chudou zemí a měla omezené prostředky investování do sportu. Na druhou stranu byl elitní sport efektivní cestou k oživení nové čínské image na mezinárodní scéně. Proto bylo řešením vnést sport do existující plánované ekonomiky a administrativního systému, který mohl asistovat distribuci limitovaných zdrojů k získání co největšího počtu medailí na mezinárodní scéně. Mezinárodní úspěch čínských atletů mohl zpětně přinést národní hrdost a naději, která byla nutně potřeba v nové éře transformace (Hong, 2007, p. 12). V Číně byl proto zaveden systém tzv. „celonárodní podpory elitního sportu“, kdy byli prostřednictvím státních dotací do tréninkových center a velké selekce mladých sportovců, vybírání potenciální reprezentanti a olympionici. Hlavní ideou tedy bylo tvrzení, že sportovní úspěchy USA spočívají v jejich ekonomické síle, úspěch SSSR spočívá v jejich tréninkovém systému a úspěchu Číny bude spočívat právě v celonárodní podpoře elitního sportu. Čína tak v Los Angeles 1984 po více než třiceti letech, kdy na OH chyběla, obsadila v pořadí národů čtvrté místo. Ovšem v Soulu o čtyři roky později přišel propad až na jedenácté místo. Nicméně na dalších OH (Barcelona, Atlanta) se Čína umísti vždy na čtvrtém místě, resp. v Sydney 2000 na třetí pozici. Po OH v Athénách, kde byla Čína již druhá, představitelé země prohlásili, že spolu s Ruskem a USA se stane olympijskou supervelmocí. Představitelé země říkali, že čínské excelentní vystoupení na olympijských hrách je viditelný důkaz jejich velkého úspěchu v ekonomických reformách a modernizace. Úspěch na hrách ukázal schopnost čínského lidu stát hrdě a nezávisle uprostřed ostatních národů ve světě. Čínští sportovci budou stále více přispívat k uskutečnění našeho velkého národního obrození (Hong, 2007, pp. 10-18). Je ovšem třeba zmínit, že se program celonárodní podpory vrcholového sportu primárně soustřeďoval na letní olympijské hry, na zimních olympijských hrách Čína nikdy nedosáhla tak výrazného úspěchu.

Vše ještě umocnila volba Pekingu, jako olympijského města. Všichni obyvatelé země hleděli na televize a s velkým nadšení a aplausem tuto skutečnost přijali. Toto byla demonstrace národní hrdosti v měřítku, které bylo v jejich národní historii k vidění jen velice

130 zřídka (Jinxia, 2007, p. 30). V té době se také podporovala ideologické a nacionalistické hesla podporující sportovce jako „vyhraj slávu pro svůj národ“. Důležitý byl i čínský volejbalový tým, zejména potom utkání s dávným rivalem - Japonskem, kdy při výhře byl povařován za národní hrdiny - model pro všechny. Známý je i proslov trenéra, kdy záměrnému ideologickému burcování hráčů docílil vítězství (Jinxia, 2007, p. 32).

Sport se tak i v Číně, či lépe řečeno zejména v Číně, stal jedinečným prostředkem „lidského žebříku“, který umožňuje hrstce mimořádně úspěšných sportovců, ochotných bezvýhradně přijmout princip „sportovní etiky“, stanout na vrcholu sportovního Olympu a stát se tak národními hrdiny a společensky uznávanými v zemi centralizované moci, upevňované ideálem dosahování maxima olympijských medailových umístění (Sekot, 2008, p. 187). Je tedy zcela evidentně vidět masovost, kdy se olympijský vítěz nestává celebritou nebo sportovní hvězdou, ale rovnou národním sportovním hrdinou. Při počtu olympijských vítězství a medailí, které Čína při posledních letních olympijských hrách získala (89 zlatých a 188 medailí celkem z posledních dvou letních olympiád) je téměř logické, že i na tak velký trh, jakým Čína bezesporu je, je počet medailistů téměř až inflační, při přihlédnutí k faktu, že se jedná ve většině případů pouze o sporty populární zejména v jihovýchodní Asii a s nulovým marketingovým využitím v západních státech. Z tohoto hlediska tedy vyplývá, že se Čína bude stále více upínat spíše ke svým globálním sportovním hvězdám jako je basketbalista Jao Ming či tenistka Li-na.

Čínská olympijská horečka tak nebude trvat věčně. Podle starého čínského přísloví mají věci hodnotu, pouze pokud jsou raritní. Stát se vítězem olympijských her bylo snem celých generací Číňanů. Když se jejich sen stal skutečností, tak tento sen přestane být snem. Číňané spíše budou vzhlížet k více praktickým a urgentním sociálním a ekonomickým záležitostem a budou se více starat o jejich životní standard a pracovní podmínky. Současný čínský abnormální entusiasmus pro vrcholový sport bude ochlazovat jako výsledek vzestupu ekonomického úspěchu a růstu liberálních politických vyhlídek (Hong, 2007, p. 26).

1.5.5 Přistěhovalectví, multikulturalismus a sportovní hrdinství

V posledním oddíle této kapitoly, musíme ještě zmínit v současnosti poměrně diskutabilní téma, které hluboce relativizuje právě národní sportovní hrdinství. Tím je multikulturalismus ve sportovních reprezentacích. Sport a jeho pojetí mezinárodního či mezistátního soupeření, můžeme v dnešní době částečně chápat i jako jednu z forem zachování tradičních národních států v globalizovaném světě. Nicméně je zde zásadní otázka, kdo tyto národy či státy vlastně

131 reprezentuje. Na tomto místě musíme připomenout ruský medailový triumf na OH v Soči, kdy se právě nejúspěšnějšími Rusy stali rychlobruslař Viktor An a snowboardista Vic Wild, původem z Koreje a USA. Vítězství těchto dvou sportovců Rusové bezesporu přijali za svoje, kdy při všech vítězných závodech obou sportovců nadšeně prezentovali národní symboly a skandovali národní hesla. Viktoru Anovi dokonce udělil prezident Putin jedno z nejvyšších státních vyznamenání. Jestliže se tedy bavíme, jako o sportu a národní hrdosti, kdy jsou sportovci v některých případech osobnosti, na které se národ upíná jako na hrdiny, vzniká zde tedy velký paradox. Na počátku této kapitoly byly dány do protikladu v předchozí kapitole zmiňovaný globální sport, globální sportovní hvězdy a ikony a národní sport, ze kterých se můžou stát právě sportovní hrdinové v lokálním slova smyslu. Nicméně pokud se tito sportovci mohou stát národními či lokálními hrdiny je zde potřebná i jistá sounáležitost k národu.

Pro snadnější pochopení této problematiky si můžeme vypomoci rozdělením států, dle kompozice jejich státních reprezentací. Toto rozdělení zohledňuje především míru přistěhovalectví, multikulturalismu, historický vývoj a především kulturní, geografické a ekonomické souvislosti.

Do první skupiny bychom řadili Spojené státy, jež se sami deklarovaly jako „národ národů“. V době, kdy byly již pevně rozpoznány a ustanoveny evropské národy, miliony lidí připlouvaly na americký kontinent s vidinou lepších zítřků. Většinu imigrantů, jež vybudovali „americký národ“, tvořili Evropané, kteří měli určitou pracovní morálku, nebo přinejmenším vůli a pracovní nasazení (Sartori, 2009, p. 102). Evropští imigranti, kteří přicestovali v devatenáctém a na přelomu devatenáctého a dvacátého století tedy žijí v této zemi již generace. Zde můžeme vysledovat potřebnou sounáležitost ke své zemi, ale i americkému národu. Spojené státy tak představují případ sám o sobě, neboť problémy, které vyřešily, se liší od těch, jimž dnes čelí Evropa. Můžeme to také vidět na amerických sportovních hvězdách, kterými se stávali lidé s velmi rozdílným původem, Joe DiMagio byl baseballista italského původu, Babe Ruth byl německého původu a také globální americká superhvězda Tiger Woods, který je zase filipínského původu. O všech těchto sportovcích nikdo nepochybuje, že jsou a byli Američany. I když v nadsázce můžeme tvrdit, že jedinou americkou sportovní ikonou byl Jim Thorpe, který pocházel z komunity amerických indiánů.

Do druhé skupiny můžeme řadit země, které se ve své době (zde je to ad hoc, každá země měla jiné kolonie v jiných obdobích) řadili mezi koloniální mocnosti. Jedná se v prvé řadě o Velkou Británii, Francii, ale také o Nizozemsko, Španělsko, Portugalsko či Belgii. V těchto 132 zemích žijí početné minority obyvatel právě z bývalých kolonií, kteří se více či méně asimilovali s místním původním obyvatelstvem. Nicméně je potřeba připomenout, že z těchto bývalých kolonií stále do zmiňovaných zemí proudí další přistěhovalci, jak to můžeme vidět v případě Velké Británie a stále se zvětšující Pákistánské a Indické komunity či ve Francii, kde se zase kumulují přistěhovalci ze států severní Afriky. Ze světa sportu je nasnadě připomenout např. bývalého kapitána anglické reprezentace Ria Ferdinanda (jeho otec pochází z ostrova Svatá Lucie) či další fotbalista Sol Campbell (oba rodiče pochází z Jamajky). Ve Francii je exemplárním příkladem jeden z nejlepších fotbalistů historie Zinedine Zidane, jehož rodiče jsou Alžírští rodáci. Je tedy vidět, že všichni jmenovaní hráči jsou generací narozenou již ve své nové zemi. Nicméně již této skupině můžeme vidět jisté problematické aspekty v případě ztotožněním se svojí zemí a se svojí reprezentací. Připomeňme účinkování francouzské reprezentace na MS ve fotbale 2010 (mužstvo bylo složeno převážně z hráčů s cizími kořeny), kdy zaznamenal tento tým absolutní selhání, které právě bylo přičítáno nedostatečné chuti reprezentovat svoji zemi (BBC Sport, 2010).

Třetí skupina je, co se týče multikulturalismu, asi nejproblematičtější. Do té řadíme státy, které byly národnostně relativně homogenní a až v průběhu druhé poloviny dvacátého století se staly útočištěm mnoha imigrantů. Do této skupiny počítáme mimo jiné Německo, Švýcarsko, skandinávské státy, ale také Kanadu či USA. Zde narážíme na podobný problém s asimilací přistěhovalců, jako v předcházejícím případě. Nicméně rozdíl je v tom, že přistěhovalci zde nemají tak pevné kořeny, jako u států, kde byla koloniální minulost. Jak bylo řečeno, tyto státy se staly mohutným cílem imigrantů až v období výrazného ekonomického růstu po druhé světové válce. Můžeme uvést tři zajímavé příklady. Velkými hvězdami a současnými nejlepšími hrajícími střelci německé reprezentace jsou Miroslav Klose a Lukas Podolski, kteří jsou oba narození v Polsku, k nimž donedávna patřila další opora německé reprezentace Piotr Trochowski, narozený rovněž v Polsku. V další německy mluvící zemi nalezneme ještě výraznější doklad tohoto multikulturalismu. Rovnou deset členů současné švýcarské fotbalové reprezentace (kvalifikace MS 2014) má cizí původ, z toho pět jsou děti přistěhovalců z bývalé Jugoslávie, Albánie a Španělska a další pět se přímo narodilo na území bývalé Jugoslávie. Jako posledního zmíníme švédského fotbalistu Zlatana Ibrahimoviče, který je potomek chorvatsko-bosenských rodičů, ovšem už narozeného ve Švédsku. U Ibrahimoviče ovšem není jeho občanství až tak důležité, jelikož získával svoji slávu především na poli klubového fotbalu, nikoliv na národní úrovni, Švédové tedy nemuseli řešit, do jaké míry je tato hvězda skutečně Švédem. Na tomto místě můžeme připomenout

133 výroky německého teoretika Clause Leggewieho, který zavedl výraz „Multi-Kulti“. Ten se stal souhrnným pojmem pro všechny, kteří začali chápat jako multikulturní sami sebe. Leggewieho prvořadým politickým záměrem je totiž novela německého zákona o státní příslušnosti, jehož základem je od roku 1913 právo původu (ius sanguinis). Podle tohoto zákona je Němec pouze ten, kdo má německé předky. Vzhledem k dlouhodobé „etnické heterogenitě“ je tento princip původu podle Leggewieho překonán. Jeho návrh se zaměřuje na rozšíření zastaralého zákona o místě narození (ius soli). Podle něj získá německé státní občanství automaticky každý, kdo se v Německu narodil. Dalším požadavkem je usnadnění naturalizace. To znamená udělení státního občanství všem, kteří mají v Německu své místo obživy, kteří žijí v Německu pět nebo více let. Dvojí státní příslušnosti má přispět k usnadnění naturalizace, ale je třeba jí chápat pouze jako přechodnou úpravu (Pongs, 2000, p. 141).Leggewie také říká, že není absurdní situace, při které někdo, kdo nemá německý pas, je prostě cizinec. Absurdní dle něj ovšem je, když se za cizince považují osoby, které zde po desetiletí žijí nebo se zde dokonce narodily a přizpůsobily se německému způsobu života (Leggewie, 2000, p. 153). Nicméně si vzpomeňme na nedávná slova britského premiéra Davida Cameroona nebo právě německé kancléřky Angely Merkelové, kteří veřejně apelovali na skutečnost, že multikulturalismus právě ve formě, kterou propagoval Leggewie, naprosto selhal (IHNED.cz, 2011). Tato problematika se netýká samozřejmě jenom Evropy. Například na olympijských hrách v Pekingu bylo v 332 členné výpravě Kanady přes padesát sportovců narozených mimo území této země (Sage, 2010, p. 89).

V poslední čtvrté skupině jsou zahrnuty státy, které si sportovce, kteří budou reprezentovat na mezinárodní scéně jejich zemi, buď „koupili“ nebo jim nabídli výhodnější podmínky pro trénink a lepší materiální zázemí. Z těchto zemí můžeme jmenovat například Spojené arabské emiráty, Kazachstán či Katar, nicméně k nim můžeme přiřadit i státy jako jsou Rusko či USA. Jedná se zpravidla o bohaté ropné velmoci, jejíž představitelé se pomocí sportu snaží pomocí sportu vydobýt slávu na mezinárodním poli a svým lidem dát nové hrdiny. Můžeme jmenovat mnoho příkladů, kdy například Katar v roce 1999 zaplatil milion dolarů bulharské vzpěračské federaci a „odkoupil“ od nich osm nejlepších bulharských vzpěračů, kteří poté Katar na mezinárodní scéně reprezentovali (Davis, 2012, p. 47) nebo také tenisový tým Kazachstánu, v Davis Cupu, kde byli zase tímto způsobem nakoupeni tenisté i trenéři z Ruska (Burket, 2011). Změna občanství ovšem není ve sportu vůbec ojedinělá. Jen při pohledu na seznam mezinárodní atletické federace (IAAF), můžeme zjistit, že jen v roce 2012 změnilo kolem sedmdesáti atletů svoji národnost a mezi roky 1998-2011 skoro čtyři sta dalších (iaaf.org,

134

2014). V tomto ohledu můžeme spatřovat hrdinství v aktu Íránského vzpěrače Hosseina Rezazadeha, který odmítl nabídku Turecka, že když bude reprezentovat jejich zemi na olympijských hrách v Athénách 20 000 dolarů měsíčně a poté když si změní i občanství, dodatečně 10 milionů dolarů. Nicméně Rezazadeh si ponechal Íránské občanství a nadále reprezentoval svoji zemi (Davis, 2012, p. 47).

Rozdělení do všech čtyř skupin se samozřejmě nadá posuzovat jako exaktní a pevné. Je také třeba si uvědomit, co sportovce vede ke změně jejich národnosti. Samozřejmě zde můžou být i jiné pohnutky, nežli pouze ekonomické zájmy, jako jsou například politický či náboženský útlak v době studené války, jak jsme mohli sledovat. Nicméně tato problematika je na delší analýzu, která se již tolik netýká našich témat.

Rozborem této poněkud kontroverzní otázky multikulturních hvězd bychom tedy ukončili teoreticko-analytickou část, která měla jednak rozvést úkoly stanovené v úvodu, ale také měla svým způsobem být odrazovým můstkem pro empirickou sondu, kde budou některé problematiky reflektovány z pohledu sportovců samotných. Nyní bude následovat krátké zhodnocení a výsledky první části.

1.6 Diskuze a závěr teoreticko-analytické části

Prvním úkolem úvodní části práce bylo definovat pojetí hrdinství v minulosti a dnešní době a odlišit jej od jiných forem proslulosti. Zde bychom tedy mohli akcentovat základní tři fáze hrdinství, kdy jako první připomeneme Campbellův koncept hrdinského monomýtu jako mytického hrdinství, kdy se hrdina pohybuje na pomezí reálného a transcendentního světa a nakonec se obdařen vrací obohatit společnost zpět do svého domova. Jako druhého můžeme zdůraznit hrdinu v křesťanském pojetí, kdy se hrdinou jedinec stává skrze své mučednictví či asketické skutky ve jménu Boha pro své bližní. Hrdina se plně odevzdává Božímu vedení a ve společnosti poté plní roli vzoru a někdy také kultovní osoby. Jako poslední je hrdina světský, který byl znám skrze své ctnostné a hrdinské činy, mohl to být jak rytíř a vojevůdce, tak i umělec či vědec. V prvních dvou případech tedy hovoříme o hrdinech, kteří byli od Boha posvěceni či pro Boha zemřeli nebo trpěli, ale zároveň jako nositelé velké ideje se těšili oblibě a kultu své osoby. Ve třetím případě to jsou již hrdinové, kteří své skutky učinili mimo náboženské doktríny, ovšem vždy obohatili lid nějakým velkým skutkem a stali se tak proslulými. Klasické pojetí hrdinství začalo ztrácet na svém lesku v momentě snadné reprodukovatelnosti médií, kterými se hrdinská proslulost šířila. V této době společnost již

135 nemohla dále čekat, než bude hrdina stvořen, tak si je nahradila prostřednictvím jiné kategorie lidské velkoleposti - celebritami (či hvězdami). Ty můžou být úspěšné i slavné, nicméně zde schází obohacení společnosti a mnoho dalších faktorů klasického hrdiny. Hrdina tedy byl velký člověk, ale celebrita je pouze velké jméno.

Dalším úkolem bylo určit, zda se může ztotožňovat hrdinství kulturní a hrdinství sportovní. Sportovec se za jistých podmínek může profilovat jako hrdina, ale je to ve většině případů pouze prostřednictvím artificiálního souboje (závodu, sportovního utkání), které ve své podstatě nejsou reálné. Kulturní hrdinové své skutky vykonávali v reálném světě, tyto činy tedy byly skutečné a měly vždy reálný dopad na společnost. Hrdinové také vždy společnost nějakým způsobem věcně obohatili. Nicméně sportovec vykonává své činy pouze v umělém sportovním prostředí, které je nereálným světem a může nám tak připomínat divadlo, které se soustředí pouze na tělesnou dimenzi skutku. V jistém utkání či turnaji se sportovec hrdinou stát může, ale bude to pouze v rámci oné sportovní akce. Sportovec se tak může stát hrdinou pouze tehdy, pokud dá svým činům reálný přesah nebo se bude profilovat i mimo svět sportu. Lidé také často spatřují ve sportovcích hrdiny díky jejich mimořádné zručnosti a psychické odolnosti, kterou mnozí lidé před průmyslovou a technologickou revolucí měli také. Nicméně vše je viděno jen skrze artificiální sportovní souboje, kdy sportovci své přednosti nepoužívají v reálném světě.

Posledním úkolem teoreticko-analytické části bylo na časové ose určit a popsat, jak se vyvíjely kategorie sportovní proslulosti a na tomto základě determinovat stěžejní pojmy. Když bychom tedy postupovali dle obsahu práce, tak jsme se jako první seznámili s antickou sportovní proslulostí, která se částečně kryla s mytologickým hrdinstvím, avšak postupem času by se tito sportovci také dali připodobnit ke klasickým sportovním hvězdám a byli zde dávání za vzor širokým měšťanským vrstvám. Ve středověkém hrdinství byla zase akcentována vzorová pozice rytíře jako hodného následování. V novodobých olympijských hrách bychom si již mohli všimnout všech forem sportovní proslulosti, kdy zde můžeme zmínit jak klasické sportovní hrdiny s širokým mimosportovním přesahem, ikony představující olympijské ztělesnění daného sportu, tak i mnoho hvězd. Vše samozřejmě záviselo na etapě mediální pozornosti a také na historické epoše. V pozdějších etapách se již pozornost přesunula k marketingovému využití a hrdinský či ikonický sportovní přesah byl již poněkud deformován.

Na to navazuje i anglosaské a globální pojetí sportovní slávy, kdy se formovali již od devatenáctého století ikonické sportovní postavy, které byly díky své nezměrné slávě 136 podávány jako náhražky hrdinů ve světě, který byl zmítaný válkami a také ovlivněn rostoucím technologickým pokrokem. V tomto právě vidíme specifikum anglosaského světa, kde se ze sportu stala národní volnočasová zábava a předním osobnostem jejich národních sportů byly přiřknuty statusy sportovních ikon a kulturních hrdinů, které formovali nejen jejich vztah ke sportu a také společnost jako celek. V pozdějších dobách, kdy začal narůstat vliv médií, a společnost začala preferovat idoly spotřeby na úkor idolů produkce, se role sportovců přesunula na pomezí celebrit a globálních hvězd. Byli jsme a dodnes také jsme svědky kultu některých sportovních hvězd a ikon, kdy sportovci mnohdy přebírají roli následováníhodného vzoru chování a idolu, jenž je svým chováním odpovědný celé společnosti.

Existuje ovšem ještě poslední kategorie sportovní proslulosti, která akcentuje národní cítění a sportovcům tak dává status národních hrdinů, kteří ve svých soubojích dodávají slávu celému národu či státu. Se vznikem národních států se také sport začal internacionalizovat a soupeření mezi národy tak získávalo mnohdy punc velké rivality, zvláště v některých etapách historie dvacátého století. Heroizace národních sportovců, kteří plnili i roli symbolů, sloužila při specifických obdobích totalitních bipolarit, znovuobnovování některých národních států či jako ventil při sportovním boji s uzurpátorem. Je také potřeba zmínit, že jsou sportovci v retrospektivě často v některých zemích kladeni na úroveň největších národních elit a jsou tak hluboce zakotveni v národních dějinách.

Sportovní úspěch a sláva má tedy mnoho dimenzí, z nichž se některé kategorie dají považovat za heroické, obzvláště v jistých podmínkách a v některých specifických fázích lidských dějin. Vše jsme tedy prozatím hodnotili z historicko-sociologické perspektivy, kdy jsme za užití deduktivních a induktivních postupů při analýze sekundárních zdrojů popsali teorii a vývoj kategorií sportovní proslulosti. Nicméně pro úplnost se v další části, kterou bude krátká empirická sonda, zaměříme na pojetí úspěchu a slávy u samotných sportovců. Budeme tedy částečně abstrahovat od první teoreticko-analytické části a zaměříme se spíše na celkovou současnou roli sportovců ve společnosti, jejich vnímání úspěchu a role vzorů či idolů.

137

2 Empirická sonda

Druhá část této disertační práce je nazvaná empirickou sondou z důvodu jejího menšího rozsahu oproti první teoreticko-analytické části. Můžeme zde zdůraznit částečnou komplementární souvislost s předchozí částí, kde jde především o otázku úhlu pohledu. Zatímco v teoreticko-analytické části bylo na sportovce nahlíženo „zvenčí“ a byly aplikovány pouze popisné metody a suchá analýza, v empirické sondě budou naopak některé ze stěžejních témat reflektovány přímo z pohledu sportovců. Signifikantní pro nás budou především otázky osobního a bezprostředního vnímání sportovcových zážitků a to zejména z oblasti úspěchu, slávy, mediálního a veřejného tlaku. Můžeme tedy říci, že tato část bude pomocí empirických metod kvalitativně rozvíjet předchozí teoreticko-analytickou část.

2.1 Příprava empirické sondy

2.1.1 Použité metody

Pro tyto potřeby bude využita technika kvalitativního hloubkového polostrukturovaného rozhovoru. Účelem tohoto nestandardizovaného dotazování je především získat vylíčení žitého světa dotazovaného s respektem k interpretaci významu popsaných jevů (Jeřábek, 1993, p. 65). Prostřednictvím hloubkového rozhovoru jsou tedy zkoumáni členové určitého prostředí, určité specifické sociální skupiny (Švaříček & Šeďová, 2007, p. 159). Nicméně pro potřeby kódování a analýzy budeme poté postupovat metodami zakotvené teorie, konkrétně otevřeného kódování, kde systematické techniky a postupy analýzy umožňují badateli vytvářet teorie vycházející z empirického základu. Přestože jsou tyto postupy navrženy tak, aby zajišťovaly přesnost a kritičnost analýzy, nezapomínají ani na důležitost tvořivosti (Strauss & Corbin, 1999, p. 20). Této tvořivosti dosáhneme pomocí tzv. teoretické citlivosti, kterou se rozumí schopnost vhledu, schopnost dát údajům význam, porozumět a oddělit související od nesouvisejícího. To vše se děje spíše na pojmové než na konkrétní úrovni. Je to právě teoretická citlivost, co umožňuje vytvoření teorie (Strauss & Corbin, 1999, p. 27). Teoretická citlivost má dva zdroje, tvoří ji jednak dobré obeznámení s literaturou a profesní zkušenosti a také je získávána přímo při výzkumu, během práce s údaji.

Zpracování údajů tedy proběhne podle metody otevřeného kódování. Ta je v metodologii zakotvené teorie analytickým procesem, jímž jsou pojmy identifikovány a rozvíjeny, ve smyslu jejich vlastností a dimenzí (Strauss & Corbin, 1999, p. 52). V našem případě tedy

138 budeme pracovat s několika konkrétními kategoriemi (či kapitolami), které budou roztříděny dle sportovcova retrospektivního vyprávění. Poté si v těchto kategoriích budeme všímat charakteristických jevů, které budeme mezi sebou porovnávat. Nicméně závěrečné výsledky nebudou moci být prezentovány jako zakotvená teorie, jelikož zde nebude zohledněn proces, který je nutným předpokladem výkladu konečné teorie v zakotvené teorii. Naše závěry tedy budou prezentovány výsledky hloubkového polostrukturovaného rozhovoru.

2.1.2 Popis zkoumaného vzorku

K výzkumu byli vybrání tři bývalí vrcholoví sportovci, kterým pro potřeby naší sondy kvůli respektování anonymity (Hendl, 2005, pp. 155-156) budou změněna jména (Vodák, Bílá, Zimová). Vzorek daných sportovců byl zvolen z důvodu, že všichni tři dělali individuální sporty - kanoistika, tenis a běžkové lyžování, na kterých budou lépe analyzovány naše klíčové kategorie (úspěch, sláva aj.). Byl zohledněn i výběr sportů, aby se zde nacházely jak komerčně úspěšné (tenis), tak i ty, jež jsou na relativním okraji mediálního zájmu (kanoistika). Počet tří byl shledán jako optimální pro tento typ kvalitativního výzkumu, jelikož by se při menším počtu jednalo spíše o případovou studii, která by byla v našem případě nedostatečná a při vyšším počtu respondentů by bylo zase obtížnější kódování a slučování některých jevů a výsledek by tak mohl vyznít poněkud chaotickým dojmem. Důležitým determinantem je také fakt, že tito sportovci dosáhli mnoha mezinárodních úspěchů, včetně zisku medailí na olympijských hrách a ve své době se naší zemi těšili nesmírné popularitě, což také dosvědčuje výčet jejich úspěchů:

- pan Vodák - reprezentant v rychlostní kanoistice, dvojnásobný olympijský vítěz, několikanásobný mistr světa a Evropy, vítěz ankety o sportovce České republiky 1996, účastník tří olympijských her

- paní Bílá - tenistka, sedminásobná wimbledonská vítězka ve čtyřhře, čtyřnásobná vítězka poháru federace, bývalá hráčka č. 4 v žebříčku WTA a č. 1 v žebříčku čtyřhry

- paní Zimová - reprezentantka v běžeckém lyžování, trojnásobná olympijská medailistka, medailistka z mistrovství světa, vítězka ankety o nejlepšího sportovce Československa 1984

139

2.1.3 Průběh výzkumu

Disman (1993) říká, že nestandardizovaný rozhovor je interakce mezi tazatelem a respondentem, pro kterou má tazatel jen velice obecný plán (p. 308). V našem případě byl ovšem plán trochu reálnější. Bylo připraveno několik konkrétních otázek, reflektujících stěžejní okamžiky sportovcovi kariéry, na které se potom při odpovědích sportovců nabalovaly další, již nahodilé otázky právě k našemu tématu (úspěch, sláva, tlak veřejnosti a médií, aj.). To by odpovídalo i tomu, co říká Disman (1993) dále: Následující otázka je zrozena z odpovědi na otázku předchozí, kdy je respondent v plném smyslu spoluautorem výzkumu, spoluautorem znění otázek (p. 308). Samotné kvalitativní rozhovory byly realizovány v Praze a zaznamenávány na diktafon. Trvaly v rozmezí čtyřiceti pěti až devadesáti pěti minut, kdy záleželo na sdílnosti respondenta. Všechny rozhovory byly po uskutečnění přepsány a následně proběhlo kódování, kde byly rozčleněny do daných kategorií (či kapitol). Dále byly v každé této kapitole akcentovány hlavní jevy, které byly následně analyzovány a dány do souvislostí. Po vypracování výsledků byl tento zpracovaný materiál poslán sportovcům k provedení autorizace, která musela proběhnout zejména kvůli prezentaci některých citlivějších údajů. Po drobných úpravách bylo tedy možno vytvořit i závěry.

2.2 Výzkumné otázky a organizace interpretace dat

Hlavním úkolem empirické sondy je tedy determinovat některá zjištění v teoretické části přímo očima sportovců. Z toho plynou následující výzkumné otázky, které vykrystalizovaly v průběhu teoreticko-analytické části:

- Jaké je pojetí sportovního úspěchu a slávy těchto sportovců?

- Jak snášejí tlak veřejnosti a médií a také jak sami sebe vnímají v roli vzorů?

Jak již bylo dříve naznačeno, od některých témat teoreticko-analytické části budeme tedy zcela abstrahovat. Logicky tak nemohou být akcentována témata obecného hrdinství či vývoje kategorií sportovní proslulosti. Místo nich musí být zdůrazněny motivy, na které sportovci mohou odpovídat a které nám dají kvalitní data, z nichž půjde vytvořit teorie, která může částečně doplnit některé oddíly z první části. Po racionální úvaze proto musíme zkoumat především pocity sportovců po klíčovém úspěchu a jejich subjektivní vnímání slávy. Vše bylo tedy rozčleněno do následujících kategorií neboli kapitol, které jsou seřazeny lineárně dle časové osy sportovcovy kariéry:

140

- Sebepojetí a výsledky před klíčovým úspěchem

- Bezprostřední pojetí a vnímání klíčového úspěchu (olympijská medaile, sportovec roku)

- Vnímání úspěchu a následné slávy, tlak médií

- Vnímání změny společenského statusu po úspěchu

- Tlak před obhajobou, vnímání případného neúspěchu

- Vztah k reprezentaci, vnímání reprezentanta ČR

- Období po skončení aktivní sportovní dráhy (ústup ze slávy, vnímání tohoto období, relativizace sportovního úspěchu, role vzorů pro další generace)

- Nesmrtelnost olympijských vítězů a sportovní hrdinství

2.2.1 Prezentace získaných dat

Nyní budeme jednotlivé kategorie postupně vysvětlovat. V každé tak bude vždy akcentováno několik jevů, které by měly jistým způsobem reflektovat relevantní informace položené ve výzkumných otázkách. Tyto jevy budou rozbrazeny jako interpretovaná syntéza daných informací z rozhovorů nebo budou prezentovány jako příméch citace respondentů.

- Sebepojetí a výsledky před klíčovým úspěchem

V první krátké kategorii se blíže seznámíme se sebepojetím sportovce a jeho výsledky v počátku kariéry a před jeho klíčovým úspěchem nebo v podstatě před tím, než se stal veřejně známým. Vodák necítí žádný zvláštní tlak, jeho sport není tak známý, jsou zde jiné zajímavé sporty. Prožíval téma rozhodování v mládí, jak pokračovat, poté získal dvě zlaté medaile na MS. Před olympijskými hrami absolvoval optimální přípravu, všechno bylo v pořádku. Bylo zde pouze očekávání ze strany odborné veřejnosti, která se v problematice dlouhodobě pohybovala a která již věděla, že bude o medaili bojovat. Bílá zase v dětství a dospívání stále vyhrávala, tlak ze strany veřejnosti či médií zde také nebyl. Z její strany tedy spíše pozitivní pojetí tohoto vnímání. U Zimové, i přes velmi kvalitní a tvrdou přípravu, bylo dlouhé období hledání optimálního technického vybavení, kdy první výrazné úspěchy přišly až s novými lyžemi a kvalitní technikou mazání. U všech bylo silné téma zastínění jinými sportovci, kdy se sportovec může více soustředit na sebe a na svoje výkony. Zásadním jevem zde tedy byla spíše pozice „těch vzadu“, kdy byli za daleko slavnějšími kolegy a nebyl na ně vyvíjen nátlak, vnímání pouze ze strany expertů na dané sportovní odvětví. 141

- Bezprostřední pojetí a vnímání klíčového úspěchu (olympijská medaile, sportovec roku)

Vodák toto období komentuje: „Ty pocity nejdou úplně popsat, s odstupem je to v podstatě maximum, co člověk může dokázat, kvůli tomu se trénuje X let, celou dobu se na to člověk připravuje. A mně tento závod vyšel a to se povedlo. A samozřejmě pocity skvělé a nebyl jsem schopný, což mají samozřejmě všichni sportovci, to vstřebat hned, až si člověk až posléze uvědomí, jak moc velký úspěch to byl.“ U Bílé zde byla zase jistá kontinuita daných úspěchů, kdy se žádný z výsledků nedal označit za úplně klíčový, vše můžeme nejlépe zhodnotit jejími slovy: „Je to super pocit, že vyhrajete, ten je ničím nenahraditelný, ale ten za chvíli už není, protože jedete za chvíli už na další turnaj.“ U Zimové je zde jasné téma logického vyústění tvrdé práce v přípravě, jejími slovy: „Ale že by nastal zlom v mé kariéře nějaký kvalitativní nebo co se týká vnímání veřejnosti nebo i mých osobních pocitů, tak si spíše myslím, že ne. Naopak ta olympiáda byla logickým vyústěním toho, že jsem tady nějakým způsobem šest roků pracovala tím nejtvrdším způsobem a ta olympiáda nějak zúročila určitou etapu. Já jsem to jako zlom vůbec nevnímala.“ Základním jevem bychom tedy nazvali „zúročení“. Téma dlouhé přípravy a zúročení tréninku, u tenisu naopak kontinuální úspěchy, které také svým způsobem byly výsledkem dlouhotrvající přípravy a zejména zkušeností.

- Vnímání úspěchu a následné slávy, tlak médií

Tato kategorie je relativně širší a odráží celé spektrum pocitů, ale všechny tyto jevy se dají označit společným výrazem „vnímání úspěchu a jeho následky“. Na tuto kategorii navazují a částečně se s ní prolínají následující dvě kapitoly, které se týkají tlaku před obhajobou titulů a vnímání změny společenského statusu. Můžeme zde nalézt několik zásadních dílčích jevů, kterými jsou: vnímání sama sebe prostřednictví médií, soustředěnost na vlastní výkon, závist, touha, pozitivní izolace a také rozdílné vnímání slávy.

Kdybychom začali médii a mediálním tlakem, tak musíme poukázat především na „nepředloženosti“ v novinových článcích, které zdůrazňují to nepotřebné namísto toho, co považují sportovci za nejdůležitější. Na to navazuje jistá mediální uzavřenost, kdy se sportovec musí naučit na jednu stranu s médii komunikovat, ale na druhou stranu ignorovat to, co napíší. Zimová říká: „Já jsem se na ně snažila udělat čas a všechno jim vysvětlit, protože čím míň jim to člověk vysvětlí, tím více si to oni udělají podle svého“. Ke druhému jevu říká Bílá: „Média na vás jeden den můžou ukázat něco velmi hezkého, ale ten druhý den zase něco ošklivého, a když si potom přečtete právě něco ošklivého, tak vás to může třeba

142 trápit a nemůžete se tak stoprocentně soustředit na ten výkon, který máte podávat. Nečíst, nečíst, nečíst“. Dalším jevem, který je zde poměrně zásadní, je velká soustředěnost na vlastní výkon, kdy uvědomování si vlastního úspěchu relativizuje následující závody či turnaje. Vodák říká: „Jednak v tom věku si to člověk neuvědomuje, soustředil jsem se hlavně na to, že mám další sezóny před sebou, prostě sportuju a jako celebrita jsem se rozhodně necítil, to v žádném případě“, Bílá s tímto názorem naprosto koresponduje: „Já si myslím, že pokud ten sportovec začne opravdu tu svoji slávu vnímat, tak mu to začne ubírat tu energii, která mu dává to, jestli bude běhat rychleji nebo pomaleji nebo jestli tam ten míč do toho rohu dáte nebo ne“.

Můžeme si všimnout i tématu jisté závisti, které ovšem více náleží do další kapitoly o vnímání změny společenského statusu. Dále tedy můžeme akcentovat jev „touhy“, kdy se např. Bílé ani Zimové, i přes nesporné dílčí úspěchy, nepodařilo naplnit své osobní ambice v daných odvětvích (vítězství ve wimbledonské dvouhře a zisk zlaté medaile na mistrovství světa či olympijských hrách). Neměli bychom ani opomenout bezesporu velmi relevantní jev „pozitivní izolace“, který svým způsobem navazuje na jev o soustředěnosti na vlastní výkon. V tomto případě je důležitost kladena především na sportovcovo odloučení jak od své země, tak i od „reálného světa“, kdy tráví většinu času v zahraničí a nemá tak čas vstřebávat jak reakce veřejnosti ve vlastní zemi, tak ani možnost si uvědomit pozici veřejně známé osoby. Zimová vše shrnuje slovy: „Přiznám se, že jsem ani neměla moc šanci chodit do nějaké společnosti, kde bych byla jednou jedinou sportovkyní, ale spíš jsem byla součástí jednoho velkého sportovního kolektivu“. V podobném duchu hovoří i Bílá: „Já jsem ty tlaky, že by někdo říkal něco…, stejně jsem potom vždy odjela na jiné turnaje“.

Posledním jevem v této kapitole je tzv. rozdílné vnímání slávy. Zde je odlišné pojetí ve všech třech případech. Vodák svoje vnímání slávy hodně relativizuje, když dává důraz na to, že pokud by někdo vyhrál více medailí, než on, sláva by připadla jemu. Nicméně vše bere jako velmi příjemnou záležitost. Bílá si svoji slávu neuvědomovala, ale když již začal být větší tlak zřejmý, tak vše komentuje těmito slovy: „No to prostě šlo tak postupně, že…, ono to bylo spíš jen to příjemné“. Relativní introverze se naopak projevila u Zimové: „Pro mě to byly teda docela zásadní změny, i když já jsem to vnímala vnitřně možná o něco více, než je normální. Takže mně třeba dost vadilo, že jsem přišla o takovéto soukromí. Ono se totiž na první pohled může zdát, že ta popularita je příjemná, ale to záleží na tom, kdo to jak bere a kdo jak má rád určitý stupeň exhibicionismu a kdo si naopak potrpí na své soukromí.“

143

- Vnímání změny společenského statusu po úspěchu

Tato kategorie přímo navazuje na předchozí. Zde je již plně reflektována situace po zlomovém úspěchu a také jistá změna ve vnímání sportovce veřejností, kdy se v mnohých případech mění společenský status a ze sportovce se stává veřejně známá osoba. Můžeme si všimnout především jevů zvýšeného tlaku na osobnost sportovce, určité špatné informovanosti veřejnosti, závisti či celkového postoje sportovce k dané situaci.

Začali bychom od konce, kdy např. Vodák na dotaz, zdali cítil nějaké změny ve vnímání své osoby veřejností po úspěchu, odvětil: „Na jednu stranu ano, ale na druhou stranu celebritou typu Karel Gott asi nikdy nebudu. Ale nebylo to nějak výrazné.“ Také dále zdůrazňuje, že je v podstatě jedno, jestli se jedinec profiluje v tom, zdali je byznysmen či sportovec: „Nevidím žádný rozdíl, jestli je to dřina fyzická nebo psychická, to je jedno“. Dle jeho názoru je také velká chyba, že se sportovci po velkém úspěchu nenaučí říci „ne“ a jsou tak součástí mnohdy až nesmyslného koloběhu veřejných akci. Zimová o této situaci hovoří poněkud zevrubněji, kdy popisuje zvýšený tlak na sportovce stejně jako na kteroukoli veřejnou osobu: „Spousta lidí si myslí, že to přináší jenom samé příjemné věci, že ty lidi mají peníze, že jsou slavní, jsou v televizi. Ale když je najednou člověk uvnitř té bubliny, tak poté zjistí, že je to poměrně komplikované zvládnou a ustát to“. Zajímavý je i pohled na věc, že se sportovec tím pádem stává veřejným majetkem. To také souvisí s kategorií o pozici reprezentanta České republiky: „Oni (lidé) si ho vlastně přivlastňují, protože on je vlastně jejich reprezentant. (…) Ten sportovec by neměl tak úplně odmítat, protože je skutečně fakt, že je to reprezentant ČR a v tu chvíli on reprezentuje i toho člověka, který ho osloví na ulici“.

Jev závisti částečně akcentují Bílá a Zimová, kdy přichází do popředí téma peněz. Tento jev je také v přímé souvislosti i se špatnou informovaností veřejnosti, která je mnohdy přesvědčena o velkých finančních dispozicích všech sportovců plošně. Zde např. Bílá, jejíž sportovní disciplína je peněžně dobře zajištěná říká: „To bylo tedy takové trošku, nechci říkat slovo závist, ale je to trochu pro ně takový trochu pocit nespravedlnosti, že my máme a oni ne“. Zimová naopak říká, že po první olympijské medaili byli někteří lidé přesvědčeni o obrovských prémiích a materiálních darech, které za medaili získala, což byly naprosto scestné informace. Celou situaci také komentuje slovy: „To samozřejmě přináší také nepříjemné důsledky, ale ten sportovec tomu holt je vystaven, nedá se nic dělat, je prostě veřejná osoba“. A obecně zdůrazňuje, že veřejnost bude vždy řešit finanční situaci daného sportovce, který je právě pod oním „drobnohledem“.

144

- Tlak před obhajobou, vnímání případného neúspěchu

Úspěch a sláva ve sportovním zápolení je také založená na jisté cykličnosti, kdy se zpravidla úspěch musí potvrdit nebo poté může ztrácet svoji hodnotu. S tím bezprostředně souvisí i vnímání neúspěchu ve sportu, které je také velmi specifické. Zde si tedy můžeme všimnout třech zásadních jevů, kterými jsou opět nedostatečná informovanost veřejnosti „blbá nálada“ a také stres.

První situaci věrohodně zhodnocuje Vodák: „Veřejnost je samozřejmě neinformovaná a sportovní fanoušci přirozeně vidí, že jakmile jednou někdo vyhraje, tak že bude vyhrávat pořád. Což samozřejmě vůbec neplatí“. Toto také potvrzují slova Zimové, která říká, že vše ještě přiživují média, kdy byl po nich před olympijskými hrami žádán příslib medaile. Poté tedy veřejnost logicky očekává další velký úspěch, zvláště pokud byl sportovec úspěšný i v minulých sezonách.

Můžeme také vidět společné téma „blbé nálady“ a neúměrného stresu, který může být způsobený mnoha faktory, jak již nepřízní počastí a celkového zázemí, jako to bylo v případu Vodáka na jeho druhých olympijských hrách, či velmi špatnou situací v mezilidských vztazích a celkové atmosféře druhých her Zimové, která celou situaci okomentovala těmito slovy: „Oni nedokázali tu atmosféru udělat lidskou a normální, to byla atmosféra napětí, protože oni měli v plánu určitý počet medailí a byli z toho trošku nervózní…“. Nicméně když se posuneme ještě dál, zjistíme, že i sportovci se těmto skutečnostem dokážou přizpůsobit. Např. Vodák již další hry vstřebal bez problémů: „To se člověk všechno naučí, naučí si vybírat, naučí se říkat ne, což je nejdůležitější“.

S tím souvisí i další téma, což je přijímání neúspěchu, jak vnitřně, tak i z vnějšku. Situaci dobře popisuje Bílá, když hrála zápas o zlatou medaili na olympijských hrách: „Ve finále nám scházely dva míčky, a když vám schází dva míčky, tak vlastně nemáte radost, že jste vyhrál stříbro, když jste mohl vyhrát zlato. Já jsem přišla do pokoje a mrskla jsem medaili do rohu a byla jsem vytočená, ale dnes jsem ráda, že ji mám.“ Stejnou událost komentuje i z pohledu toho, co si myslela o tehdejší reakci ze strany médií: „Já jsem vůbec nevěděla, co si kdo myslel, já jsem byla všeobecně naštvaná, že jsme nevyhráli zlato. Já ani nevím, co psali, já jsem pak hned jela na další turnaj. (…) Ale jestli já vyhraji turnaj, tak to neudělají ty lidi okolo, ani ta média a když si to prohraju, tak jsem si to já prohrála.“

Vodák také ovšem říká, že pokud úspěchy před tím byly opravdu výrazné, tak se na ně nezapomene. Tuto situaci komentuje slovy: „ Já jsem zrovna z lidí, kteří si pamatují spíše to,

145 co bylo dobré a ne to co bylo špatné. (…) Lidi nakonec, když mě třeba poznají na ulici, i když si třeba pletou to jméno, tak si spíš pamatují to, že jsem to vyhrál v Atlantě, než to, že jsem neuspěl v tom Sydney“. Vodák také v souvislosti se servisním týmem kolem sportovce zdůrazňuje, kde je rozdíl mezi vítězstvím a porážkou z pohledu diváka: „To je takové hezké české rčení, že když někdo, třeba nějaký tým, vyhraje, tak lidé řeknou, to jsme to hezky vyhráli, ale když se prohraje, tak lidé říkají, ti to ale projeli. To přesně koresponduje s tou slávou a hanou, ale vždycky to je ten sportovec, který toto musí snášet.“

- Vztah k reprezentaci, vnímání reprezentanta ČR

Z našeho úhlu pohledu je tato kapitola poměrně signifikantní, jelikož pro mnoho lidí jsou právě sportovci jedním ze ztělesnění hlavních představitelů svého národa v zahraničí, kdy nejen dělají dobrou reklamu naší vlasti, ale také, jak již zde bylo řečeno, reprezentují naše obyvatele. Ovšem z pohledu sportovců není na tuto problematiku až tak pozitivní pohled.

Z pohledu Vodáka, který byl dokonce vlajkonošem české výpravy, byla sice velká čest nést státní prapor, ovšem nic více tomu nepřisuzuje. U Bílé nastala tato situace dvakrát, jednak když hrála tenisový pohár federace, kde si částečně uvědomila pocit národní reprezentace: „Není to o tom, že bych si uvědomovala…, ano, hraju tady pro republiku, pro všechny. I když ne, že bych si to nějak vědomě říkala, ale vždy ty nervy tam byly mnohem větší.“ Ale zase jako zástupkyně ČR na olympijských hrách naopak zdůraznila, že již hrála pouze sama za sebe.

Podobně jako Bílá se k pozici reprezentanta staví i Zimová, jejíž pohled je lehce ambivalentní. Pozici reprezentanta si uvědomovala a byla na ni hrdá, ale byl to pro ni vždy svazující pocit částečné zodpovědnosti, který se snažila při závodech vytěsnit. V této situaci také akcentuje skutečnost, že pocházela ze skromných poměrů a tudíž musela učinit hodně proto, aby mohla vůbec sportovat, natož přímo reprezentovat. Jak ona sama říká: „Tuto „deku zodpovědnosti“ jsem se při závodě snažila vytěsnit, protože bych ji neunesla.“ Proto mohou být některé skutečnosti o jejím vztahu k reprezentování právě z tohoto úhlu pohledu lehce matoucí: „Vnímala jsem to, ano, jsem v reprezentaci, jedu na OH, jsem tady jedna z té výpravy, je nás tady těch 50. Tak jako v tu chvíli dejme tomu ano, ale abych si to připouštěla při závodě, to nikdy, já si vůbec nemůžu vybavit, že by mně tohle napadlo.“ V obecném slova smyslu si tedy Zimová svoji roli reprezentanta uvědomovala a ctila ji, nicméně při závodech samotných se ji důvodů jisté nervozity snažila potlačit.

146

Důležité bylo v tomto významu i jakési ideologické pojetí reprezentanta, kdy např. Bílá nedostávala za minulého režimu tolik prostoru v médiích, protože byl tenis brán jako buržoazní sport a naopak Zimová hovoří o jisté propagandě: „Byli jsme v podstatě braní i jako za součást té propagandy, je to málo platné, s tím jako neuděláme nic, ani po letech. (…) Ale jako zdravý národ jsme asi nikdy moc nebyli, protože jsme zase měli tendenci se hodně najíst a to hýbání bylo opravdu jen o tom si jednou za rok zaběhnout Jizerskou padesátku“.

- Období po skončení aktivní sportovní dráhy (ústup ze slávy, vnímání tohoto období, relativizace sportovního úspěchu, role vzorů pro další generace)

V této předposlední kapitole musíme zdůraznit především dva základní jevy: jedním je konec kariéry a retrospektivní uvažování o kariéře. O prvním zmiňovaném jevu ve velké míře hovoří Zimová. Dle jejich slov je pro sportovce a zejména pro sportovkyně velmi důležité skončit včas. Ona sama říká, že: „Pokud jsem chtěla zůstat normální, tak jsem musela skončit včas.“ Zajímavé je i to, že sport brala pouze jen jako jedno období v životě, kdy poté přišlo mateřství, které představovalo další etapu a potom již nástup do civilní práce a další životní fáze. Musíme se ovšem zmínit i o představě tehdejší sportovní garnitury, která nebrala sportovce jako člověka, ale spíš jako „stroj na úspěch a na medaile“. Sama Zimová říká: „Po tom sportovci se chtělo, aby sportoval, dokud se udrží na nohách (…)Toto se prostě velmi šťastně povedlo a ten nezájem mně vůbec nevadil, naopak byl pro mě vysvobozením.“

Druhým jevem je jakýsi retrospektivní pohled sportovců, kdy si začali uvědomovat svoji roli příkladu pro jiné. Na své roli jako vzoru v daném sportu se relativně přesně shoduje Vodák i Bílá. Vodák přímo říká: „Nikdy jsem se nechtěl dostat právě do pozice nějakého vzoru, protože jich tady máme X. Je jasné, že pro lidi, kteří vnímají sport, je dobré mít před sebou někoho, kdo nevypadá na první pohled na to, že by měl být nějaký hrdina nebo něco, ale je schopný vyhrát olympiádu. Je to hezké z toho důvodu, protože to těm lidem připomíná to, že i oni jsou schopní hodně věcí, aniž si to uvědomují, což je dobře. To je vlastně podstata toho vzoru, jak by to mělo být“. Bílá říká prakticky to samé: „My vlastně potřebujeme pro mladou generaci ty ikony a to mám pocit, že to je to, co se právě v dnešní době trochu zanedbává, protože takovéto lidi by ty děti také potřebovaly. (…) Aby ty děti v té mladé generaci si také věřily. Když se jim bude dávat za vzor cizinec, tak jak oni mají věřit, že se jim to také podaří. Ale když je to někdo z této země, potažmo z mého města, tak je to přesně to, co potřebují.“

147

Musíme ovšem připomenout, že všichni sportovci si začali svoji roli vzoru uvědomovat až ve značné retrospektivě, kdy začali vnímat pozornost médií a realitu toho, že jak v dobách své aktivní kariéry, tak i v dnešní době hráli a mohou hrát právě oni role ikon daného sportu v naší zemi a tím i plnit roli vzorů pro dospívající generaci sportovců.

- Nesmrtelnost olympijských vítězů a sportovní hrdinství

Poslední kapitola se nezabývá přímo sportovcovou osobou, ale spíše jejich názory, co si myslí o konceptu nenahraditelnosti olympijských vítězů a zda se sportovci mohou skutečně stát hrdiny.

K tomuto pojetí byli sportovci obecně velmi skeptičtí. Vodák tuto skutečnost komentuje slovy: „V těch sportech, kde je ta zlatá OH medaile absolutně maximální, tak bych sice slovo nesmrtelný nepoužil, ale použil bych slovo obrovský úspěch, který se nepovede mnoha lidem, i přesto že v součtu je těch olympijských vítězů docela hodně. (…) Řekl bych, že jsou to prostě ikony daného sportu, že díky těm úspěchům si udělali nějaké jméno“. V podobném duchu se k této problematice vyjadřuje i Zimová: „Olympijská medaile je určitou pečetí na tom, že to, co člověk dělal, to dělal dobře. Toto je to potvrzení. Ale pro ten další život, řekla bych, že to nemá až tak velký význam. (…) Prostě jsem nějakou dobu něco dělala a snažila jsem to dělat co nejlépe a tady mám potvrzení, že se to povedlo.“

Bílá se na problematiku dívá ještě kritičtěji: „Lidi si pamatují ty sportovce maximálně tak dva roky, pak už ne, jen leda pokud to budete připomínat. V dnešní době děti si ještě trochu budou pamatovat Nagano, ale už to taky bude trochu na ústupu. Prostě ta sláva je strašně pomíjivá a hlavně ta veřejnost, když jste byl tím sportovcem, o kterém se psalo kde co, tak vás potřebovali, a v momentě, kdy pro ně přestanete být potřebný, tak už si k vám dovolí kdeco.“

Vodák i Bílá dávají za vzor sportovní ikony shodně Věru Čáslavskou, kde vyzdvihují především její mimosportovní přesah. Ovšem sami říkají, že přece jen nejvíce oceňují její sportovní výkony, které dle jejich slov, nedokáže každý.

2.3 Shrnutí empirické sondy

Empirická sonda nám tedy přinesla tři zásadní závěry. Za prvé jsou z našeho hlediska podstatná především zjištění, která jsou v přímém protikladu s věcmi popisovanými v teoreticko-analytické části práce. Nejzásadnějším z nich je jejich interpretace úspěchu, kdy sportovec ze svého úhlu pohledu úspěch nezpracovává jako veřejnost, ale spíše na něj pohlíží

148 jako na věc, která je vyústěním dlouhodobého, někdy i mnohaletého snažení, a také se hned soustředí na další trénink. K tomu závěru by se také dal počítat značně rozdílný mediální obraz sportovců a jejich skutečné pocity, kdy se v novinách objevují naprosto nevýznamné informace na úkor těch důležitých, které vnímá právě sportovec. Velmi podstatné je i vyjádření sportovců, že mediální tlaky, zdůrazňování jejich úspěchu a také přílišný zájem veřejnosti, jim spíše ubližují a snaží se tak v jistém smyslu tuto slávu nevnímat a soustředit se pouze na svůj výkon. Nepříjemné jsou pro sportovce také „nepodloženosti“ a obecně špatná informovanost, kdy veřejnost mnohdy nevidí do zákulisí, nezná opravdové podmínky sportovcova úspěchu či neúspěchu. To se také u nich může odrážet rozdílně, dle sportovcovy povahy, kdy někdo může snášet mediální i veřejný tlak poměrně snadno, kdežto jiný snáší ztrátu soukromí s vědomím toho, že se stal „veřejným majetkem“, poměrně tristně.

Za druhé je relativně důležitým zjištěním i sportovcův přímý vztah k reprezentaci, reprezentování národa či k roli vzoru. U většiny zaujaté i nezaujaté veřejnosti je předpoklad, že se novodobí hrdinové rekrutují právě z těchto sportovců, kteří na mezinárodní scéně reprezentují právě svoji vlast. Nicméně tito sportovci se sice vnímají jako členové reprezentace, ale ve většině případů závodí dle jejich vnímání pouze za sebe. Tímto se tedy koncept národních sportovních hrdinů značnou měrou relativizuje. S jistým časovým odstupem došli sportovci i k tomu, že mohou fungovat i jako vzor, i když nepřijímají sami sebe jak vzor asketismu či nějakých ctností pro ostatní, ale spíše sami sebe vnímají jako model pro jejich následovníky v dané sportovní disciplíně: „jestliže tady byl někdo takový jako já, proč by tato země nemohla vychovat někoho dalšího“.

Třetí klíčové zjištění je jejich pohled na olympijské medaile, kdy medaili pojímají jako absolutní vrchol, kterého může člověk dosáhnout ve světě sportu, ovšem žádný další význam těmto medailovým úspěchům přisouzeny nejsou. Lze zdůraznit i interpretaci jedné z odpovědí, která nám podtrhuje relativizaci sportovního úspěchu - pokud je sportovec úspěšný a je tak prospěšný zainteresovaným osobám, tak je předmětem adorace, ovšem pokud jeho úspěch pomine, tak přestává být náhle potřebným a najednou se může ocitnout ve zcela opačné situaci.

Kdybychom se tedy pokusili odpovědět na výzkumné otázky, které jsme si kladli v úvodu této části, tak v prvním případě, kdy byly otázky směřovány na pojetí sportovního úspěchu a slávy, se nám dostalo několika relevantních zjištění. Můžeme tedy zdůraznit jisté jevy, především vnímání sama sebe prostřednictví médií, soustředěnost na vlastní výkon, závist, touhu, pozitivní izolaci a také rozdílné vnímání slávy. Jednotícím prvkem je zde pocit 149

částečné izolace, kdy sportovec nemá prostor pro to, aby svůj úspěch a následnou slávu vnímal, jednak z důvodu soustředění se na další program (závody, trénink) a také z důvodu jeho mediálního obrazu, kdy novináři často upozorňují na naprosto nepodstatné záležitosti, a kdy může větší tlak kolem sportovcovy osoby a jeho nadměrné vnímání svojí popularity vést k tomu, že se nebude optimálně soustředit na svůj výkon.

První část druhé otázky byla kvůli provázanosti zodpovězena v části první. Můžeme tedy tvrdit, že úspěch a sláva je přímo provázána s mediálním tlakem. Na druhou stranu na tomto místě můžeme akcentovat zjištění, že sportovci svoji roli vzorů vnímají prakticky až po skončení své kariéry, kdy najednou cítí, že daného úspěchu opravdu docílili, a svým způsobem se nyní setkávají s pozitivními reakcemi společnosti, které je v retrospektivě předkládán jejich úspěch (prostřednictvím mediální prezentace úspěchů v minulosti). Uvědomují si tedy roli těch, kteří mohou být motivátory pro další generace českých sportovců. Ovšem pozici ikon či hrdinů odmítají v návaznosti na to, že se člověk může stát hrdinou své disciplíny; nicméně k tomu, aby se stal ikonou či hrdinou, musí mít hmatatelný přesah. Olympijská medaile sama osobě je pouze zúročením náročné přípravy a mnoha let příprav.

Při porovnání těchto výsledků se závěry teoreticko-analytické části tedy můžeme konfrontovat přímé vnímání sportovců samotných a jejich reálné vjemy daných situací s teoretickým pohledem na lidskou velkolepost a slávu. V komparaci obou částí se tedy setkáváme s relativně odlišným vnímáním úspěchu, kdy na jedné straně tento úspěch akcentují média, která následně generují slávu sportovců a pojetím sportovců. To se podstatně liší od pojetí vnímání slávy právě z pozice sportovců, kteří své úspěchy museli vždy brát s jistou rezervou, jelikož se museli soustředit na další sportovní podniky a slávu si tak nemohli až takový způsobem připouštět. Vnímání této jisté kategorie proslulosti a pozice případného vzoru, byly u nich tak reflektovány až s jistým odstupem.

150

3 Diskuze a závěry

Jednou ze signifikantních realit dnešní doby je velké množství informací, které mnohdy jistým způsobem deformují naše vnímání a člověk tak není schopen rozlišit podstatné od nepodstatného a pravdivé od nepravdivého (Eco, 2006). Zde bychom mohli vidět význam naší práce, jejíž smysl byl založen právě na vhledu do problematiky elitních sportovců, jejich proslulosti a případných hrdinských přesahů. Již v první kapitole jsme se setkali s relativní mnohoznačností slova hrdina, které má ovšem v konečném důsledku podstatné jednotící znaky. Těmi jsou především to, že jsou zrozeni sami ze sebe, musí být časově rezistentní, mít pozitivní vliv na společnost a také svým způsobem působit jako vzor. Hrdina měl v dřívějších dobách jasnou pozici kultovní osoby, o které nešlo pochybovat a ani nebyla nahraditelná, ať již hovoříme o hrdinovi ve všech jeho podobách a o všech způsobech jeho kultu.

Podle Boorstina se ovšem vše změnilo s příchodem „obrazové revoluce“, tedy velkého nárůstu vizuálního materiálu, který měl negativní dopad na hierarchii tradičních hodnot a „ideálního myšlení“ (Boorstin, 1963). To je také důsledek, proč se v dnešní výkonové společnosti, kde je vše exaktně měřeno, včetně úspěchu, dostávají do popředí vrcholoví sportovci, kdy je jejich úspěch snadno prezentovatelný, pochopitelný a také měřitelný a tudíž dobře dostupný lidem. Sportovci tedy jednak v první polovině dvacátého století dokázali skrze svoji slávu, schopnosti a charakterové rysy částečně nahrazovat staré hrdiny a nepotřebovali k tomu ani časovou rezistenci, jednak se v druhé polovině stejného století stali marketingovými nástroji, kdy se tyto hvězdy stávaly stále potřebnějšími právě kvůli propojení se světem marketingu a sponzoringu.

Můžeme se tedy tázat, zda původní pojem slova hrdina byl již překonán nebo stále můžeme ctít jeho původní význam a odvolávat se pouze na jeho špatnou interpretaci, ať již v souvislosti s hrdinstvím klasickým či ve spojitosti se světem sportu. Kdybychom si v krátkosti připomněli všechny naše tři kategorie, můžeme akcentovat, že celebrita či hvězda je snadno nahraditelná a je stvořena pro účely médií, ikona musí mít viditelný přesah, kdy se stává symbolem pro určitou kategorii lidské činnosti a je již hodna následování, hrdina pak musí ovlivnit v pozitivním slova smyslu celé generace a musí zde být i přesah morální. Idolem a vzorem se však mohou stát v současnosti všichni tři stejnou měrou, záleží, jak budou prezentováni v médiích a kolik prostoru jim bude věnováno. Je ovšem již rozdílné, které ctnosti budou vyzdvihovány a na kterých charakteristických znacích bude budován kult daného člověka. U sportovců je médii vyzdvihován především jejich úspěch a následná sláva.

151

Jak jsme však mohli zaznamenat v empirické sondě této práce, tak dle prezentovaných výsledků sportovci svůj úspěch vnímají spíše jako zúročení určité etapy jejich života a slávu berou s jistou rezervou, protože se musí kontinuálně soustředit na další závody či turnaje. Svojí pozici následováníhodného vzoru či idolu si tak uvědomují až zpětně, nicméně ani tuto roli nepřeceňují. V tomto slova smyslu tedy nelze provádět analýzu sportovního úspěchu ihned, ale pouze s jistým časovým odstupem. O některých sportovcích můžeme již dnes s jistou tvrdit, že byli hrdinové a to zejména díky jejich výrazným mimosportovním přesahům (Bounin, Kusociński, Czech, Frištenský) a také lze s jistotou jmenovat sportovní ikony (Nurmi, Puskás, Navrátilová, Gretzky), u některých jsou zase některé hrdinské znaky, ovšem velmi záleží na jejich interpretaci (Owens, Bikila, Pelé).

Kategorie lidské velkoleposti procházely již od raných mytických dob jistým vývojem a v různých historických etapách tak hrdinové byli mytické postavy, válečníci, světci, rytíři, vladaři, umělci, ale i vědci. Ovšem s rozvojem komunikačních technologií a zefektivněním předávání informací se lidská velkolepost mohla šířit větší rychlostí a proslulým se mohl stát i člověk, jehož úspěch a sláva měla krátkodobější charakter. Tyto postavy potom mohly být i snadněji nahrazovány a nehledělo se takovým způsobem na ctnosti. Sem můžeme zařadit i sportovce, u kterých je zřetelně vidět úspěch a sláva, a stávají se tak snadno proslulými. Ovšem i u nich musíme hledat přesah, který je určující pro jejich kategorizaci.

Význam této práce tedy spočíval především v popisu vývoje a úpadku významu hrdinství a rozčleněním sportovní proslulosti a slávy; je tak jistým odrazovým můstkem pro další teoretické či empirické práce v dané oblasti. Výzvou do budoucna tedy bude mapovat vývoj a obsah mediálních sdělení, prezentaci slavných a významných osob jak ze světa sportu, tak i mimo něj, a dál se snažit o jejich zařazení do jistých skupin, které budou v jisté retrospektivě charakterizovat jejich povahu. I když v hodnotovém ukotvení dnešního světa, který je příznačný neúctou k tradicím, nestálostí hodnot a těkavostí zájmů, bude stále složitější hledat nové hrdiny.

152

4 Literatura

Adorno, T., & Horkheimer, M. (2009). Dialektika osvícenství: filosofické fragmenty. (Vyd. 1., 247 s.) Praha: Oikoymenh.

Aldebert, J., Delouche, F., & Gelnarová, H. (1995). Dějiny Evropy. (Vyd. 1., 384 s.) Praha: Argo.

Allian, K. (2011) Kid Crosby or Golden Boy: Sidney Crosby national identity, and policing of hockey masculinity. In International Review for the Sociology of Sport, vol. 46, pp. 3-22.

Andrews, D. & Jonson, S. (2002). Sport Stars: The cultural politics of sporting celebrity. (1st ed., 280 p.) London: Routledge.

Andrews, D. (1996). Deconstructing Michael Jordan: reconstructing postindustrial America. Sociology of Sport Journal, vol. 13, pp. 315-338.

Andrews, D. (1998). Excavating Michael Jordan: notes on a critical pedagogy of sporting representation. In G. Rail (ed.) Sport and Postmodern Times. (1st ed., 339 s.) New York: State University of New York Press, pp. 185-219.

AndyMurrayometer.com (2013). [online]. AndyMurrayometer.com [cit. 20. 10. 2013 ]. Dostupné z: http://andymurrayometer.com/indexa.htm

Arendtová, H. (2008). Národ. In Profant, M. Národ a občanství: čítanka textů : František Palacký, Hubert Gordon Schauer, Ernest Renan, George Orwell, Hannah Arendtová, Jürgen Habermas. (2008). (1. vyd., 306 s.) Praha: SPHV.

Attwater, D. (1993). Slovník svatých. (2., rev. a dopl. vyd., 436 s.) Vimperk: Papyrus.

Bauman, Z. (1996). Myslet sociologicky: netradiční uvedení do sociologie. (Vyd. 1., 233 s.) Praha: Sociologické nakladatelství.

BBC Home (2002). Victory for Churchil as he wins the battle of the Britons [online]. BBC Home. [cit. 25. 11. 2002]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/pressoffice/pressreleases/stories/2002/11_november/25/greatbritons_f inal.shtml

BBC Sport (2010). Nicolas Anelka sent home over coach now. [online] BBC Sport. [cit. 19. 6. 2010] Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/sport2/hi/football/world_cup_2010/8749698.stm

BBC Sport (2012). Rory McIlroy's open letter on his 'national allegiance'. [online]. BBC Northen Ireland [cit. 20. 9. 2012]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/uk-northern- ireland-19549606

Bednaříková, J. (2003). Stěhování národů. (Vyd. 1., 413 s.) Praha: Vyšehrad.

Benjamin, W. (1979). Dílo a jeho zdroj. (Vyd. 1., 428 s.) Praha: Odeon - nakladatelství krásné literatury a umění.

Berger, P. (2003). Pozvání do sociologie: humanistická perspektiva. (2. vyd., V nakl.

153

Barrister & Principal 1. vyd., 194 s.) Brno: Barrister & Principal.

Bible. (2005). (Vyd. 11, 283 s.) Praha: Česká biblická společnost.

BNT (2007). Velikite Blgari - Top 100. [online]. BNT. [cit. 10. 10. 2012]. Dostupné z: http://welcome.bnt.bg/movies/velikitebg.php?id=11

Boorstin, D. (1963). The image, or, What happend to the American dream. (1st ed., 1, 314 s.) Harmondsworth, Middleses: Penguin Books.

Boorstin, D. (1999). Člověk hledající: příběh lidské touhy pochopit svět a sebe sama. (317 s.) Praha: Prostor.

Budd, A. (2004). Sport and Capitalism. In Levermore, R., & Budd, A. (2004). Sport and international relations: an emerging relationship. (xii, 160 p.) London: Routledge.

Burket, M. (2012). Cesta bohatých Kazachů do Světové skupiny: Nový pas a dolary. [online]. Sport.cz. [cit. 4. 3. 2011]. Dostupné z: http://www.sport.cz/ostatni/tenis/clanek/183314-cesta-bohatych-kazachu-do-svetove- skupiny-novy-pas-a-dolary.html

Campbell, J. (2000). Tisíc tváří hrdiny: archetyp hrdiny v proměnách věků. (Vyd. 1., 339 s.) Praha: Portál.

Canadian Olympic Team Official Website (2013). 1936 Garmisch-Partenkirchen. [online]. Canadian Olympic Committee. [cit. 20. 4. 2014]. Dostupné z: http://olympic.ca/games/1936- garmisch-partenkirchen/

Cardini, F. (1999). Válečník a rytíř. In Le Goff, J. (1999). Středověký člověk a jeho svět. (319 s.) Praha: Vyšehrad.

Carlyle, T. (1925). Hrdinové: úcta k hrdinům a hrdinství v dějinách. (251 s.) Praha: Symposion.

Cashmore, E. (2002). Beckham. (1st ed., 210 p.) Cambridge: Polity celebrities series.

Cbc.ca (2004). The Greatest Canadian. [online]. Canadian Broadcasting Company. [cit. 10. 10. 2012]. Dostupné z: http://www.cbc.ca/greatest/

Coakley, J. (2001). Sport in society: issues & controversies. (7th ed., xv, 555 p.) Boston: McGraw-Hill.

Connor, W. (2003) Národ je národ, národ je stát, národ je etnická skupina, národ je…* In Hroch, M. Pohledy na národ a nacionalismus: čítanka textů. (Vyd. 1., 451 s.) Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

Česká televize (2005). Největší Čech. [online]. Česká televize. [cit. 10. 10. 2012]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/nejvetsicech/oprojektu_top100

Daněk J. (2013). Letecká katastrofa hokejistů Jaroslavle pohledem vybraných tištěných médií. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita.

154

Davis, J. (2012). The Olympic Games effect: how sports marketing builds strong brands. (Rev. and updated., xviii, 398, 25, 18 p.) Singapore: John Wiley & Sons Singapore.

Děkanovský, J. (2008). Sport, média a mýty: zlatí hoši, královna bílé stopy a další moderní hrdinové. (1. vyd., 183 s.) Praha: Dokořán.

DeSimone, B. (2006). Act II of Navratilova's career ends with a win. [online]. Espn.com. [cit. 11. 9. 2006]. Dostupné z: http://sports.espn.go.com/sports/tennis/usopen06/news/story?id=2578105

Discovery Channel (2005). The Greatest American. [online]. Discovery Channel. [cit. 10. 10. 2012]. Dostupné z: http://dsc.discovery.com/convergence/greatestamerican/greatestamerican.html

Disman, M. (1993). Jak se vyrábí sociologická znalost. (374 s.) Praha: Karolinum.

Eco, U. (2006). Skeptikové a těšitelé. (Vyd. 1., 367 s.) Praha: Argo.

Events.bg (2014). Georgi Asparuhov - Gundi - Bulgarian legendary football player. [online]. Events.bg. [cit. 20. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.events.bg/en/holidays/991/Georgi- Asparuhov---Gundi---Bulgarian-legendary-football-player

Featherstone, M. (1982). The body in consumer culture. In Theory, Culture and Society, Vol. 1, No. 2, pp. 18-33.

Fišer, P. (2010). Fetiš a totem Tiger Woods. [online]. HN.IHNED.CZ. [cit. 24. 2. 2010]. Dostupné z: http://hn.ihned.cz/c1-40717680-fetis-a-totem-tiger-woods

Forbes.com (2014). The World's Higest-Paid Athletes. [online]. Forbes.com LLC. [cit. 20. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.forbes.com/athletes/list/

Gál, A. (2011). Society and Sport in Hungary: Neither with nor without. In Földesi, S., & Dóczi, T. (2011). The interaction of sport and society in the V4 countries. (154 s.) Budapest: Hungarian Society od Sport Science.

Giddens, A. (c1990). The consequences of modernity. (ix, 186 s.) Stanford: Stanford University Press.

Grexa, J. (2007). Přehled světových dějin sportu. (1. vyd., 69 s.) Brno: Masarykova univerzita.

Grexa, J., & Strachová, M. (2011). Dějiny sportu: přehled světových a českých dějin tělesné výchovy a sportu. (1. vyd., 235 s.) Brno: Masarykova univerzita.

Halberstam, D. (2001). Playing For Keeps: Michael Jordan and the World He Made. (1st ed., 430 p.) London, Yellow Jersey Press.

Hargreaves, J. (1994). Sporting females: critical issues in the history and sociology of women's sports. (xii, 331 p.) London: Routledge.

Heinzsight.co.uk (2008). England Captain, John Terry, Named 'Daddies Dad of the Year'.

155

[online]. Heinzsight.co.uk. [cit. 16. 6. 2009]. Dostupné z: http://www.heinzsight.co.uk/news/47/John-terry.aspx

Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum.(Vyd. 1, 408 s.) Praha: Portál. Hilton, C. (2008). Hitlerova olympiáda: olympijské hry 1936 v Berlíně. (Vyd. 1., 296 s.) Praha: Práh.

Hobsbawm, E. (2003). Několik úvah o nacionalismu. In Hroch, M. Pohledy na národ a nacionalismus: čítanka textů. (Vyd. 1., 451 s.) Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

Hodaň, B. (2003). Sokolství a současnost. (1. vyd., 195 s.) Olomouc: Univerzita Palackého.

Hodaň, B. (2006). Sociokulturní kinantropologie. (1. vyd., 213 s.) Brno: Masarykova univerzita.

Hogenová, A. (1998). Hermeneutika sportu: [výběr filosofických textů]. (1. vyd., 95 s.) Praha: Karolinum.

Hong, F., Wu, P., Xiong, H. (2007). Beijing Amnitions: An Analysis of the Chinese Olympic Sport Systém and its Olympic Strategy for the 2008 Olympic Games. In Hong, F., & Majumdar, B. (2007). Modern sport: the global obsession : politics, religion, class, gender: essays in honour of J.A. Mangan. (1st ed., xiv, 281 s.) London: Routledge

Hroch, M. (2003). Pohledy na národ a nacionalismus: čítanka textů. (Vyd. 1., 451 s.) Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

Huntington-Whiteley, J. (1998) The Book of British Sporting Heroes. (1st ed., 200 s.) London: National Portrait Gallery Publications.

Hyland, D. (1990). Philosophy of sport. (1st ed., xxvii, 161 p.) St. Paul: Paragon House.

Iaaf.org (2014). Transfer of allegiance. [online]. International Association of Athletics Federadions. [cit. 20. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.iaaf.org/about- iaaf/documents/transfer-of-allegiance#athlete-transfer-of-allegiance

IHNED.cz (2011). Multikuturalismus selhal, prohlásil po Merkelové i britský premiér Cameron. [online]. IHNED.cz. [cit. 5. 2. 2011]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/svet/c1- 49799250

Imja Rossija (2008). Istoričešskij vybor 2008. [online]. Imja Rossija. [cit. 20. 4. 2012]. Dostupné z: http://top50.nameofrussia.ru/

Jackson, S. (2002). Gretzky Nation: Canada, crisis and Americanization. In Sport Stars: The cultural politics of sporting celebrity. (1st ed., 280 p.) London: Routledge.

Jarvie, G. (c2006). Sport, Culture and Society: an introduction. (1. vyd., xv; 414 s.) London: Routledge.

Jeřábek, H. (1993). Úvod do sociologického výzkumu. (162 s.) Praha: Karolinum. Jinxia, D. (2007) Nationalism and the Beijing Olympics: Preparating for Glory. In Hong, F.,

156

& Majumdar, B. (2007). Modern sport: the global obsession : politics, religion, class, gender: essays in honour of J.A. Mangan. (1st ed., xiv, 281 s.) London: Routledge.

Jirák, J., & Köpplová, B. (2003). Média a společnost. (Vyd. 1., 207 s.) Praha: Portál.

Jirásek, I. (2005). Filosofická kinantropologie: setkání filosofie, těla a pohybu. (1. vyd., 354 s.) Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Jirásek, I., Robertson, D. (2010) The Hero in Victory and Loss. In Acta Univ. Palacki, Gymn. 2010, vol. 40, no. 1.

Jung, C. (2009). Hrdina a archetyp matky: (symboly proměny II). (Vyd. 1., 478 s.) Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.

Kedourie, E. (2003). Nacionalismus. In Hroch, M. Pohledy na národ a nacionalismus: čítanka textů. (Vyd. 1., 451 s.) Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

Klapp, O. (1962). Heroes, Villians, and Fools: The Changing American Character. (1st ed., s. 176) New Jersey: Prentice-Hall.

Kobiela, F. (2011) From State Socialism to Free Society: Sport in poland from 1945 until Present Day. In Földesi, S., & Dóczi, T. (2011). The interaction of sport and society in the V4 countries. (154 s.) Budapest: Hungarian Society od Sport Science.

Kohn, H. (2003). Nacionalismus. In Hroch, M. Pohledy na národ a nacionalismus: čítanka textů. (Vyd. 1., 451 s.) Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

Kössl, J., Štumbauer, J., & Waic, M. (2008). Vybrané kapitoly z dějin tělesné kultury. (3. vyd., 159 s.) Praha: Karolinum.

Kouřil, J. (2013). Fortgotten Heroes of Ancient Olympic Games. In International scientific conference "Persrectives in physical educacion and sport" 13th edition, Constanta, May 24th-25th 2013, Conference Proceedings [cd], pp. 837-843.

Krátký, F. (1960). Olympijské hry antické a moderní. (47 s.) Praha: Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí.

Krofta, K. (1934). Národnostní vývoj zemí československých. (103 s.) Praha: Orbis.

Kršák, P. (1968). Od Olympie po México. (2. preprac. a dopl. vyd., 298 s., fot. příl.) Bratislava: Obzor.

Kunczik, M. (1995). Základy masové komunikace. (Vyd. 1., 307 s.) Praha: Karolinum.

Kuper, S. (2007). Political Football: Zvonimir Boban. [online]. Channel 4 News. [cit. 19. 12. 2007]. Dostupné z: http://www.channel4.com/news/articles/sports/political+football+zvonimir+boban/1205847. html

Lacina, J., & Prchal, J. (1970). Gustav Frištěnský: příběhy nejslavnějšího českého zápasníka. (Vyd. 1., 203 s.) Praha: Olympia.

157

Le Goff, J., Schmitt, J., & Alessio, F. (2002). Encyklopedie středověku. (1. vyd., 935 s.) Praha: Vyšehrad.

Le novuel Observateur (2005). Les dix plus grands Francais du tous les temps. [online]. Le novuel Observaterur. [cit. 18. 3. 2005]. Dostupné z: http://tempsreel.nouvelobs.com/culture/20050315.OBS1252/les-dix-plus-grands-francais- de-tous-les-temps.html?xtmc=&xtcr=2

Lebmerg, E. (2003). K psychologii nacionalismu. In Hroch, M. Pohledy na národ a nacionalismus: čítanka textů. (Vyd. 1., 451 s.) Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

Leggewie, C. (2000). Multikulturní společnost. "Kulturní rozmanitost nísto kulturní unformity". In Pongs, A. (2000). V jaké společnosti vlastně žijeme?: společenské koncepce - srovnání. (České vyd. 1., 265 s.) Praha: ISV.

Levermore, R. (2004). Sport and International relations: Continued neglect? In Levermore, R., & Budd, A. (2004). Sport and international relations: an emerging relationship. (xii, 160 s.) London: Routledge.

Löwenthal, L. (c1961). Literature, popular culture and society. (xxiv, 169 p.) Englewood Cliffs, N.J.: Prentice-Hall.

Maguire, J. (2005). Power and global sport: zones of prestige, emulation and resistance. (viii, 198 s.) London: Routledge.

Maguire, J. (c2002). Sport worlds: a sociological perspektive. (xx, 242 s.) Champaign: Human Kinetics

Mandell, R. (1984). Sport: A cultural history. (20, 340 p.) New York: Columbia univ. press.

McLuhan, M. (1966). Understanding media: the extencions of man. (xi, 318 p.) New York: New American Library.

McQuail, D. (2009). Úvod do teorie masové komunikace. (Vyd. 4. rozš. a přeprac., 639 s.) Praha: Portál.

Miller, S. (2004). Ancient Greek Athletics. (1st ed. 288 s.) New Haven and London: Yale University Press.

Morian, C. (2010). Tiger Woodst scandal costs shareholders. [online]. University of California. [cit. 28. 9. 2009]. Dostupné z: http://www.universityofcalifornia.edu/news/article/22604

Němcová Tejkalová, A. (2012). Ti druzí sportovci: mediální stereotypizace a rámcování handicapovaných v tisku v letech 1948-2008. (Vyd. 1., 175 s.) Praha: Karolinum.

Newby, Z. (2006). Athletic in the Ancient World. (1st ed., 104 p.) London: Bristol Classical Press.

Nosek, L. (1992). Profesionální svaly. (128 s.) Praha: Grafoprint.

158

Novotný, J. (2000). Ekonomika sportu. (1. vyd., 263 s.) Praha: ISV - nakladatelství

O'Connor, A. (2003). Is Beckham a pawn in the game? The Time, T2, 12 June, pp. 4-5.

Olivová, V. (1988). Sport a hry ve starověkém světě. (207 s.) V Praze: Artia.

Olympic Charter (2013). International Olympic Committe. [online]. [cit. 20. 10. 2014]. Dostupné z: http://www.olympic.org/documents/olympic_charter_en.pdf

Ossowska, M. (1986). Socjologia moralności: zarys zagadnień. (3.wyd., 396 s.) Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

Palacký, F. (2008). O centralizaci a národní rovnoprávnosti. In Profant, M. Národ a občanství: čítanka textů: František Palacký, Hubert Gordon Schauer, Ernest Renan, George Orwell, Hannah Arendtová, Jürgen Habermas. (2008). (1. vyd., 306 s.) Praha: SPHV.

Pavis, P., & Jobertová, D. (2003). Divadelní slovník: [slovník divadelních pojmů]. (Vyd. 1., 493 s.) Praha: Divadelní ústav.

Pawlucki, A. (2003). Personalism for Sport Pedagogy. (traslation: Tomasz Skirecki). (175 s.) Gdańsk: Wydawnictwo uczelniane.

Pekař, J. (1990). O smyslu českých dějin. (418 s.) Praha: Rozmluvy.

Perútka, J. (1985). Dejiny telesnej kultúry. (1. vyd., 287 s.) Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo.

Petrusek, M. (2006). Společnosti pozdní doby. (Vyd. 1, 459 s.) Praha: Sociologické nakladatelství.

Plíšková, Z. (2013). Truchlení za národní ikony jako rituál společenské soudržnosti. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita.

Pongs, A. (2000). V jaké společnosti vlastně žijeme?: společenské koncepce - srovnání. (České vyd. 1., 265 s.) Praha: ISV.

Potter, D. (2012). The Victor's Crown: How the Birth of the Olympics and the Rise of the Roman Games Changed Sport For Ever. (1st ed., 416 p.) London: Quercus.

Profant, E. (2008). Národ a občanství: čítanka textů: František Palacký, Hubert Gordon Schauer, Ernest Renan, George Orwell, Hannah Arendtová, Jürgen Habermas. (1. vyd., 306 s.) Praha: SPHV.

Rader, B. (c1983). American sports: from the age of folk games to the age of spectators. (vii, 376 p.) Englewood Cliffs, N.J.: Prentice-Hall.

Renan, E. (2008). Co je národ? In Národ a občanství: čítanka textů: František Palacký, Hubert Gordon Schauer, Ernest Renan, George Orwell, Hannah Arendtová, Jürgen Habermas. (2008). (1. vyd., 306 s.) Praha: SPHV.

Rippon, A. (2008). Hitlerova olympiáda: historie nacistických her roku 1936. (1. vyd. v

159

českém jazyce, 246 s.) Praha: BB/art.

Rojek, Ch. (2001). Celebrity. (1st ed. 208 p.) London: Reaktion Books.

Sábl, V. (1960). Od Olympie k Římu 1960: z dějin olympijských her. (Vyd. 1., 351 s., [40] s. obr. příl.) Praha: Sportovní a turistické nakladatelství

Sábl, V. (1964). Od Atén k Tokiu: příběhy z olympijských her. (1. vyd., 212 s., obr. příl.) Praha: Sportovní a turistické nakladatelství.

Sábl, V. (1968). Hrdinové antických olympiád: olympijské příběhy a pověsti. Praha: Olympia.

Saeed, A. (2003). What's in a Name? Muhammad Ali and the Politics of Cultural Identity. In Bernstein, A., & Blain, N. Sport, media, culture: global and local dimensions. (viii, 263 p.) London: Frank Cass

Sage, G. (c2010). Globalizing sport: how organizations, corporations, media, and politics are changing sports. (xiv, 270 p.) Boulder, Colo.: Paradigm Publishers.

Saidlová, A. (2003). Česká národní identita. [online]. Socioweb. [cit. 15. 3. 2003]. Dostupné z: http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=130&lst=118

Sartori, G. (2011). Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci: esej o multietnické společnosti. (2. vyd. v českém jazyce, 146 s.) Praha: Dokořán.

Scruton, R. (c2002). Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře. (Vyd. 1., 210 s.) Praha: Academia.

Sekot, A. (1985). Sociologie náboženství. (1. vyd., 362 s.) Praha: Svoboda

Sekot, A. (2006). Sociologie sportu. (410 s.) Brno: Masarykova univerzita.

Sekot, A. (2008). Sociologické problémy sportu. (Vyd. 1., 223 s.) Praha: Grada.

Shauer, G. (2008). Naše dvě otázky. In Profant, M. Národ a občanství: čítanka textů: František Palacký, Hubert Gordon Schauer, Ernest Renan, George Orwell, Hannah Arendtová, Jürgen Habermas. (2008). (1. vyd., 306 s.) Praha: SPHV.

Scheler, M. (2003). Můj filosofický pohled na svět. (Vyd. 1., 284 s.) Praha: Vyšehrad.

Shils, E. (1961). Mass society and its culture. In Jacobs, N. Culture for the Millions. Princeton, NJ.: D. Van Nostrand. Slepičková, I., & Slepička, P. (2010). Sport a politika. (Vyd. 1., 172 s.) Praha: Univerzita Karlova, Fakulta tělesné výchovy a sportu.

Smart, B. (2005). The sport star. (1st ed., 217 s.) London: SAGE Publications.

Souriau, É. (1994). Encyklopedie estetiky. (939 s.) Praha: Victoria Publishing.

Startpagina (2004). De grootste nederlander. [online]. Starpagina. [cit. 10. 10. 2012].

160

Dostupné z: http://degrootstenederlander.startpagina.nl/

Stloukal, K. (1929). Svatý Václav a svatováclavská idea v našich dějinách. (2. vyd.) V Praze: Politický klub Československé národní demokracie.

Strauss, A., Corbin, J., & Ježek, S. (1999). Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. (1. vyd., 196 s.) Boskovice: ALBERT.

Svoboda, A. (2007). Internetové prezentace sportovců po ukončení kariéry: Zůstává sportovec sportovcem? Rigorózní práce, Brno: Masarykova univerzita.

Šarochová, G., Bělina, P., Kaše, J., Kučera, J., & Cuhra, J. (2006). České země v evropských dějinách. (Vyd. 1., 4 sv.) Praha: Paseka.

Štaud, O. (2013). Společensko-politický význam státních sportovních reprezentací. Rigorózní práce. Brno: Masarykova Univerzita.

Štejnbach, V. (1984). Hrdinové olympijských her. (1. vyd., 173 s.) Praha: Olympia.

Švaříček, R., & Šeďová, K. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. (Vyd. 1., 377 s.) Praha: Portál.

Talmazan, Y. (2010). Congressman Joe Baca Decides Against Giving Tiger Woods A Medal. [online]. NowPublic. [cit. 3. 12. 2009]. Dostupné z: http://www.nowpublic.com/sports/congressman-joe-baca-decides-against-giving-tiger- woods-medal

Theguardian.co.uk (2010). John Terry's alleged affair would have been applauded abroad, says Blatter [online]. The Guardian. [cit. 11. 2. 2010]. Dostupné z: http://www.theguardian.com/football/2010/feb/11/john-terry-sepp-blatter-affair

TVR (2006). 10 Mari Romani. [online]. TVR. [cit. 10. 10. 2012]. Dostupné z: http://www.mariromani.ro/primapagina.php

Tyrš, M. (1946). Náš úkol, směr a cíl. (Vyd. 1, 21 s.) Praha: Československá obec sokolská.

Vande Berg, L. (1998). The Sports Hero Meets Mediated Celebrityhood. In Wenner, L. (1998). Mediasport. (xiv, 336 p.) London: Routledge.

Velký sociologický slovník. (1996). (Vyd. 1., 747 s.) Praha: Karolinum.

Velyki Ukrajinci (2008). Velyki Ukrajinci. [online]. [cit. 10. 10. 2012]. Dostupné z: http://greatukrainians.com.ua/ua

Vondruška, I. (1930). Životopisy svatých v pořadí dějin církevních. (Vyd. 1, 342 s.) Praha: Ladisla Kuncíř.

Walters, G. (2007). Berlínské hry: olympijský sen ukradený Hitlerem. (1. vyd., 400 s.) Praha: BB/art.

161

Whannel, G. (2002). Media sports stars: masculinities and moralities. (1st pub., xii, 268 p.) London: Routledge.

Whannel, G. (2003). From Pig's Bladders to Ferraris: Media Discourses of Masculinity and Morality in Obituaries of Stanley Matthews. In Bernstein, A., & Blain, N. (2003). Sport, media, culture: global and local dimensions. (viii, 263 p.) London: Frank Cass

Whiston, D. (1998). Circuits of promotion: media, marketing and the globalization of sport. In Wenner, L. (ed.). Mediasport. (xiv, 336 p.) London: Routledge.

Wikipedia. (2013). Sport in the Czech Republic. [online]. Wikipedia.org. [cit. 22. 3. 2014]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Sport_in_the_Czech_Republic

YLE (2004). Suuret Suomalaiset. [online]. YLE. [cit. 10. 10. 2014]. Dostupné z: http://yle.fi/vintti/yle.fi/suuretsuomalaiset/index.html

Youtube.com (2010). Tiger Woods on His Marriage. [online]. Youtube.com. [cit. 19. 2. 2009]. Dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=q349YczkqFk

Zdebska, H. (2006). The sports hero phenomenon. In Journal of Lithuanian sports science council, Lithuanian olympic academy, Lithuanian academy of physical education and Vilnius pedagogical university, vol. 45 (3), pp. 15-21.

Zdebska, H. (2007). Bohater Sportowy: studium indywidualnego przypadku Bronislawa Czecha (1908-1944). (159 s.) Krakow: Wydawnictwo Fall.

ZDF (2003). Unsere Besten - Wer ist der gröste Deutsche? [online]. ZDF. [cit. 10. 10. 2003]. Dostupné z: http://www.zdf-jahrbuch.de/2003/programmarbeit/arens.htm

Žil'cov, V. (1980). Na stupních vítězů: sportovci socialistických zemí na olympijských hrách. (1. vyd., 228 s.) Praha: Olympia.

Resumé

Práce se zabývá problematikou hrdinství a obecnými kategoriemi lidské velkoleposti a slávy, které jsou prezentovány jak na světě sportu, tak i mimo něj. Téma je rozděleno do dvou částí. V první, rozsáhlejší teoreticko-analytické, jsou vymezeny tři základní úkoly – popsat vývoje lidského hrdinství a popsat proměny kategorií lidské velkoleposti, určit, zdali se dá ztotožňovat klasické a sportovní hrdinství a na časové ose určit a popsat, jak se vyvíjely kategorie sportovní proslulosti a na tomto základě determinovat stěžejní pojmy (hrdina, ikona, hvězda, vzor). Zde je kladen důraz především na detailní popis všech forem hrdinství, jejich vývoj a poté konfrontaci s novými formani lidské velkoleposti. V dalších fázích je zohledněno srovnání kulturního a sportovního hrdinství, ukázky kategorií sportovní proslulosti na příkladu antických a moderních olympijských her, dále je prostor věnován anglosaským a

162 globálním elitním sportovcům a v poslední fázi naopak národnímu hrdinství a případným národním sportovním hrdinům. Ve druhé části, která je kvůli svému menšímu rozsahu nazvaná empirickou sondou, jsou konfrontovány některé poznatky z předchozí části s přímým pohledem sportovců, prostřednictvím kvalitativního hloubkového rozhovoru se třemi bývalými elitními sportovci. Výzkumné otázky jsou založené na jejich vnímání úspěchu, slávy, veřejného tlaku a pozici vzorů. Ve výsledcích je tak patrný odklon od úcty ke klasickým formám lidské velkoleposti a hledání nových jejich nových forem, kdy právě sportovci byli jednou z možných náhražek za staré formy velkoleposti a začali tak plnit roli hrdinů a vzorů. Vše je ovšem relativizováno při pohledu samotných sportovců, kdy v některých případech se liší pohled zvenčí a jejich pojetí jejich osobního vnímání daných záležitostí.

Klíčová slova: hvězdy, ikony, hrdinové, elitní sportovci, sláva, úspěch

Summary

The work deals with the heroism and the general categories of human greatness and glory, which are presented to the world of sport and beyond it. All is divided into two parts. In the first larger theoretical-analytic is defining three basic tasks - to describe the development of human heroism and describe transformations categories of human greatness, to determine whether we can identify classic (cultural) heroism and sports heroism and also on a timeline identify and describe how were developed category of sport greatness and on this basis determine the key concepts (hero, icon, star and role model). Here we emphasize detailed description of all forms of heroism, their development and then their confrontation with new forms of human greatness. In subsequent phases is reflected comparison of cultural and sporting heroism, demonstration of categories of sports greatness on the example of ancient and modern Olympic Games. We speak also about Anglo-Saxon and the global elite athletes and in the last phase vice versa about national heroism and eventual national sports heroes. In the second part, which is due to its smaller scope called empirical probe, we confront some of the findings from the previous section with a direct point of view of athletes, through qualitative in-depth interviews with three former elite athletes. The research questions are based on their perception of success, fame, public pressure and position of role models. In the results are noticeable shift away from traditional forms of respect for human greatness and searching of new forms of this greatness, when the athletes were just one of the possible

163 substitutes for the old forms of magnificence and they began to play the role of heroes and role models. All, however, is relativized in the perspective of the athletes which is in some cases different from the outside view and different from the conception of their personal perception of these matters.

Key words: Stars, icons, heroes, elite athletes, glory, Access, success

164