Masarykova Univerzita Pedagogická Fakulta

MASARYKOVA UNIVERZITA

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Bakalářská práce

Brno 2012

Zuzana Košťálová

MASARYKOVA UNIVERZITA

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

KATEDRA BIOLOGIE

Porovnání společenstev rovnokřídlých vybraných biotopů v oblasti Hádů

Bakalářská práce

Brno 2012

Vedoucí bakalářské práce: Vypracovala:

Mgr. Robert Vlk, Ph.D. Zuzana Košťálová

Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Souhlasím, aby diplomová práce byla uložena v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne 20. 4. 2012 Zuzana Košťálová

Děkuji vedoucímu bakalářské práce Mgr. Robertu Vlkovi, Ph.D. za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.

Obsah

1. Úvod ...... 5

2. Teoretická část ...... 6

2. 1. Charakteristika přírodních poměrů oblasti Hádů ...... 6

2. 2. Obecná charakteristika rovnokřídlých (Orthoptera) ...... 23

2. 3. Shrnutí dosavadního stavu poznání ...... 29

3. Metodika práce ...... 32

3. 1. Popis zkoumaných lokalit ...... 32

3. 2. Odchyt a sběr jedinců ...... 39

4. Výsledky práce ...... 40

4. 1. Přehled zjištěných druhů v sezóně 2011 ...... 40

4. 2. Stručná charakteristika vybraných odchycených druhů rovnokřídlých...... 46

5. Diskuse ...... 56

6. Závěr ...... 58

7. Souhrn ...... 60

8. Seznam použité literatury ...... 62

8. 1. Tištěné prameny a internetové dokumenty ...... 62

8. 2. Internetové stránky (podle názvu) ...... 65

9. Seznam příloh ...... 66

1. Úvod

Již od dětství mne bavilo pozorovat a zkoumat v přírodě různé druhy hmyzu. K této zálibě mne přivedli moji rodiče, zejména otec, který se věnuje sběru brouků a tak jsem měla už jako malá možnost seznámit se se způsoby odchytu hmyzu a jeho preparací. Z tohoto důvodu jsem neváhala a souhlasila, když mi Mgr. Robert Vlk, Ph.D., na kterého jsem se obrátila ohledně mé bakalářské práce, nabídl jako téma Porovnání společenstev rovnokřídlých vybraných biotopů určité oblasti. Především kvůli blízkosti bydliště a atraktivitě lokality jsem si na průzkum zvolila oblast Hádů na severovýchodě Brna a v ní 4 lokality (NPR Hádecká planinka, PP Kavky, PP Velká Klajdovka, Lom) ve kterých jsem výzkum prováděla. Moje práce má 3 hlavní cíle a to:

1. Vyhodnocení přírodních poměrů a zjištění vlivu změn (převážně člověkem způsobených – lom) na výskyt rovnokřídlého hmyzu v této oblasti.

2. Literární rešerši k problematice a obecnou charakteristiku rovnokřídlého hmyzu.

3. Zjištění (terénním výzkumem) kvalitativního a částečně kvantitativního zastoupení druhů ve zvolené oblasti, vzájemné srovnání společenstev vybraných biotopů a porovnání nynějších společenstev se společenstvy, které tuto oblast obývaly v minulosti.

Jediný výzkum na Hádech, který se věnoval konkrétně rovnokřídlému hmyzu a byl publikován, provedl Chládek v 70. letech, proto považuji za přínosné opětovné prozkoumání oblasti po delší době v roce 2011.

Výsledky této práce budou zahrnuty do diplomové práce, odborného článku a jsou zároveň k dispozici orgánům ochrany přírody (Správa CHKO Moravský kras, Krajský úřad Jihomoravského kraje – odbor životního prostředí).

2. Teoretická část

2. 1. Charakteristika přírodních poměrů oblasti Hádů

Oblast Hádů, tudíž i mnou vybrané lokality do ní náležející (NPR Hádecká planinka, PP Velká Klajdovka, PP Kavky a lom), se nachází na východě města Brna, tedy v Jihomoravském kraji (ČR). Území Hádů můžeme podle CULKA a kol. (1996) na základě rozdělení České republiky na jednotlivé biogeografické regiony (území se shodnou vegetační stupňovitostí) zařadit do tzv. Macošského bioregionu. Právě publikaci Biogeografické členění ČR (CULEK a kol., 1996) využiji v následujících odstavcích při popisu přírodních poměrů oblasti Hádů.

Jak už jsem již uvedla, oblast Hádů spadá převážně do Macošsého bioregionu (1.25), který je součástí hercynské podprovincie. Tento bioregion tvoří úzký pruh vápencového území ve středu jižní Moravy a zabírá geomorfologický podcelek Moravský Kras. Jeho celková plocha se pohybuje okolo 100 km2 a má výrazně protáhlý tvar ve směru S – J (CULEK a kol., 1996).

Jelikož Macošský bioregion náleží z topografického hlediska hercynské podprovincii je nutné ji alespoň stručně charakterizovat.

Charakteristika hercynské podprovincie

Biota hercynské podprovincie (Hercynie) je biotou západní a centrální části střední Evropy. Vegetace je především ovlivněna geologicky starým podložím Českého masívu, budovaným převážujícími kyselými krystalickými břidlicemi a hlubinnými vulkanity. Na těchto horninách se vyvinuly především kyselé a živinami chudé půdy, živinami bohatší a bazičtější podklady se zde vyskytují pouze v menší míře. Značná část území je ovšem pokryta pískovci, jílovci, a opukami české křídové pánve. Charakteristické pro tuto subprovincii je zastoupení hadcových ostrůvků (CULEK a kol., 1996).

Reliéf má z převážné části charakter tektonicky rozlámaného zarovnaného povrchu, zdviženého do různé výše a rozřezaného skalnatými údolími řek. Reliéf tvoří zejména vrchoviny a zdvižené pahorkatiny, jen místy hornatiny. V rámci celé podprovincie se

6 nacházejí tektonicky podmíněné kotliny a pánve, většinou vyplněné terciérními sedimenty (CULEK a kol., 1996).

Podnebí je přechodné, převážně pod oceanickým vlivem, od východu modifikované kontinentálními vlivy. V podprovincii je vyvinuta vegetační stupňovitost od 1. dubového vegetačního stupně ostrůvkovitě se vyskytujícího na jižních svazích nižších poloh, až do 8. subalpínského, resp. klečového vegetačního stupně, zastoupeného v malých plochách v nejvyšších pohořích (např. v Krkonoších). Nejrozšířenější zastoupení má 4. bukový (submontánní) vegetační stupeň. Flora hercynské podprovincie je celkově středně bohatá, ale poměrně rozsáhlá a geologicky jednotvárná území mají uniformní flóru. Druhové bohatství je soustředěno v kontinentálněji ovlivněných bioregionech a na ostrůvcích s ultrabazickými substráty. V podprovincii převažují středoevropské a evropské druhy a v rámci střední Evropy jsou právě zde nejčastěji zastoupeny prvky se suboceanickou tendencí. K charakteristickým druhům hercynské podprovincie patří zejména zvonečník černý (Phyteuma nigrum), pleška stopkatá (Calycocorsus stipitatus), kostřava vláskovitá (Festuca filiformis), kostřava lesní (Festuca altissima), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium) aj. Na jihovýchodním okraji Hercynie je patrný kontakt s podprovincií severopanonskou, charakterizovaný neostrou hranicí, kterou výrazněji přestupují některé druhy charakteristické pro Panonii, např koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis) a kosatec pestrý (Iris variegata) (CULEK a kol., 1996). Právě tyto dva druhy rostlin lze nalézt i v oblasti Hádů, která leží při hranici Hercynie a Panonie.

Živočišná složka hercynské podprovincie je tvořena ochuzenou západopalearktickou arboreální (lesní) faunou a je značně podobná sousední západokarpatské podprovincii. Je silně ovlivněna pleistocénními změnami klimatu. Má nižší druhovou diverzitu a značně ochuzena je zejména horská fauna. Projevuje se zde velký vliv fauny okolních podprovincií, charakteristické je větší zastoupení severních a západních migrantů. Hercynie má málo endemitů, patří k nim některé druhy hmyzu a měkkýšů. V teplých oblastech jsou četné postglaciální relikty a na rašeliništích relikty glaciální. K typickým druhům původních lesů patří velcí savci např. rys ostrovid (Lynx lynx), vlk (Canis lupus), medvěd brtník (Ursus arctos), kteří byli však do konce 19. století vyhubeni. K typickým ptákům středohorských lesů patří např. tetřev hlušec (Tetrao urogallus), tetřívek obecný (Tetrao tetrix) a puštík bělavý (Strix uralensis), kteří jsou však ohroženi vyhynutím. Někteří živočichové Hercynie, zvláště málo pohyblivé druhy, jsou vikarianty (druhy příbuzné, nebo různého fylogenetického původu vyskytující se v různých oblastech avšak ve stejném prostředí, na které jsou adaptované) příbuzných druhů či poddruhů v Karpatech. Z hmyzu jsou to např. vikarianti

7 kobylek rodu Platycleis. Řada typicky karpatských druhů ovšem zasahuje do východních okrajů hercynské podprovincie, a to podstatně dále (kolem 100 km) a ve větším počtu než hercynské druhy do západokarpatské podprovincie. Teplomilné druhy, které pronikly na východní okraj hercynské podprovincie, se zachovaly na jižních svazích skalnatých údolí. K nim patří např. ještěrka zelená (Lacerta viridis) a kudlanka nábožná (Mantis religiosa), které lze vzácněji spatřit i na osluněných svazích Hádů (CULEK a kol., 1996).

Charakteristika Macošského bioregionu

Geomorfologie

Na severo-východě Brna, v místech, kde přechází lesnatá krajina Drahanské vrchoviny do úrodných rovin Dyjsko-svrateckého úvalu, se nachází vrch Hády (424,3 m n. m.). Převážnou většinu Hádů tvoří krasová plošina o nadmořské výšce kolem 420 m. Její severní část se nevýrazně zvedá k vrcholu Šumbery (435 m n. m.), zatímco jižní klesá mírně prohnutým svahem ke kótě 386 m na Velké Klajdovce. Severozápadním směrem se plošina třemi stupni svažuje ke skalnatému zlomu nad svahy údolí Svitavy. Skalnatý okraj plošiny je přerušen třemi bočními údolími, spadajícími k řece Svitavě, které nahoře spojuje rozsáhlá mělká sníženina obloukovitého tvaru (KRPENSKÝ, 2000).

Geologie

Brno má z geologického hlediska mimořádně zajímavou polohu. Rozprostírá se při hranici dvou významných geologických celků – Českého masivu a Karpat, odlišných jak z hlediska stáří a vývoje, tak i morfologie terénu. Jednou z mnoha geologických zajímavostí v okolí Brna je právě Moravský kras, do jehož okrajové části spadá NPR Hádecká planinka. Území města Brna je geologicky velmi pestré a jeho současná tvář je výsledkem dlouhého vývoje, který zahrnuje období trvající více než 600 milionů let. Nejstaršími geologickými celky oblasti jsou moravikum a brunovistulikum, které zaznamenaly největší proměny v období od svrchních starohor (proterozoikum) do svrchních prvohor (paleozoikum). V důsledku tzv. kontinentálního driftu docházelo ke kolizi prakontinentů, která vyvrcholila variským vrásněním ve svrchních prvohorách. Moravikum a brunovistulikum byly v průběhu tohoto vrásnění konsolidovány a přičleněny jako součásti k východnímu okraji Českého masívu, základnímu geologickému jádru střední Evropy (MÜLLER a NOVÁK, 2000).

Podle regionálního členění reliéfu České republiky jsou tedy Hády součástí Moravského krasu, budovaného především devonskými vápenci. Jeho jižní část je rozdělena

8 tektonicky a údolími vodních toků na několik plošin. Hády představují nejvyšší bod nejjižnější z nich – Hádecké plošiny, která vznikla spodnokřídovým zvětráváním hornin, sedimentací uloženin mladších třetihor a krasovými pochody ve čtvrtohorách. Těžební činností byly na Hádech odkryty jedinečné profily, které názorně dokumentují geologické poměry tohoto území. Nejstarší geologickou jednotku v širší oblasti Hádecké plošiny představují prekambrické1 horniny brněnského masivu. Tyto horniny utuhly na počátku prvohor přibližně před 590 miliony let v hloubkách zemské kůry a na povrch se dostaly až při následné erozi horstva, které vzniklo při tzv. kadomském vrásnění na konci prekambria. Jsou tvořeny především granodiority, tedy horninami značně blízkými žule, složenými z živců, křemene a slíd. V nadloží granodioritů vystupuje bazální klastické souvrství devonského stáří, které se ukládalo v oblastech řek a jezer jako vyzrálé kontinentální sedimenty, zatímco ve vyšší části probíhalo ukládání již v mořském prostředí. Bazální devonská klastika kontinentálního původu jsou zastoupena pískovci a středně zrnitými slepenci s rudohnědě zbarvenou mezerní hmotou. Červené zbarvení těchto hornin je způsobeno zejména přítomností oxidů železa (KALVODA a ONDRÁČKOVÁ, 2000).

Před 370-365 miliony let probíhal další geologický vývoj na dně mělkého devonského moře rovníkového pásu. Malá hloubka mořského dna a teplota vody neklesající pod 20 °C umožnily vznik korálových útesů s pestrou faunou. V mělčích částech mořského dna rostli koráli a stromatopory2, hlouběji pak pluli tzv. trnoploutví (dnes již vymřelá skupina obratlovců vzhledově podobných rybám). Objevili se i první zástupci pravých žraloků, tedy živočišné skupiny, která je velmi úspěšná až dodnes. Světle šedě zbarvené vápence, které vznikaly v průběhu devonu, se označují jako vilémovické (KALVODA a ONDRÁČKOVÁ, 2000).

Ukončení tvorby útesových komplexů charakteristických v Moravském krasu pro macošské souvrství souviselo s globálním vymíráním na konci devonu. Toto vymírání patří mezi největší v historii Země. Bylo patrně spojeno s významnými klimatickými změnami, jeho příčiny však dodnes nejsou uspokojivě vyjasněny (KALVODA a ONDRÁČKOVÁ, 2000).

1 prekambrium-prvotní období ve vývoji Země, začínající vznikem zemské kůry a končící před 600 až 570 milióny let nástupem doby kambria, charakterizované již hojnými fosiliemi (PETRÁNEK, 1993). 2 stromatopory jsou vyhynulou skupinou výlučně mořských živočichů, kteří si vytvářeli masivní kostry z uhličitanu vápenatého, jež tvořily významnou složku útesotvorných organismů převážně v siluru a devonu (ANONYM). 9

Před 365-364 miliony let se moře prohloubilo, což patrně souviselo s tektonickými procesy doprovázejícími počáteční etapy variského vrásnění. Ve svrchní části svahu mořské pánve se ukládaly hlíznaté křtinské vápence líšeňského souvrství s hojnými konodonty i planktonickými jednobuněčnými mřížovci a níže potom hádsko-říčské vápence tvořené úlomky lilijic, řas a dírkonošců. Tyto organismy nežily v místě ukládání vápenců, ale v oblasti mělkého šelfového moře. Vytvářely karbonátový písek, který byl splavován na okraj karbonátové platformy, a při velkých bouřkách nebo zemětřeseních docházelo k uvolňování velkých těles těchto sedimentů. Podobně jako při svahových pohybech na souši tato tělesa gravitačně sklouzávala, přitom se mísila s vodou a částice se znovu ukládaly v hlubší části pánve. Tento proces se v geologické terminologii označuje jako turbiditní proudy a vápence takto vzniklé jako kalciturbidity (KALVODA a ONDRÁČKOVÁ, 2000).

Při hranici devonu a karbonu došlo k významné celosvětové klimatické změně – nastoupila doba ledová, která byla předzvěstí známého svrchnokarbonského zalednění. V tomto období došlo k výrazné změně v ukládání vápenců. Na počátku karbonu převládly v zájmovém území opět hlíznaté křtinské vápence. Na rozdíl od spodnofamenských (Pozn. autora: famen je označení pro poslední část svrchního devonu) křtinských vápenců však vznikaly v hlubším prostředí, a to při úpatí svahu pánve, kam byl karbonátový kal transportován výše zmíněnými turbiditními proudy (KALVODA a ONDRÁČKOVÁ, 2000).

Variské pásemné pohoří se vyvrásnilo před 330 miliony let ve svrchním karbonu. Na konci prvohor bylo tvořeno horskými hřbety dosahujícími výšek srovnatelných s výškou dnešních Alp. Při variském vrásnění došlo mimo jiné také k složitému tektonickému narušení devonských a spodnokarbonských sedimentů v jižní části Moravského krasu. Násuny hornin brněnského masívu a nadložních celků probíhaly od jihu a jihozápadu k severu a severovýchodu a mají až charakter příkrovů (KALVODA a ONDRÁČKOVÁ, 2000).

Znovu byla oblast Hádů zaplavena mořem přibližně před 150 miliony let, tedy v období mladší jury. V té době se na Hádech ukládaly v mělkém prostředí písčité vápence až vápnité pískovce a slepence. Obsahují bohatou mořskou faunu reprezentovanou zejména zbytky ramenonožců, amonitů, belemnitů, korálů, ostnokožců (ježovky a lilijice) a žraloků. Mělké jurské moře zde bylo součástí šelfové laguny a spojovalo sedimentační oblast západních Karpat s mořem na území dnešního Německa. Koncem jury došlo k jeho ústupu a studované území se stalo opět souší (KALVODA a ONDRÁČKOVÁ, 2000).

Poslední průnik moře z oblasti dnešního Středozemí do okolí Brna je znám z počátku mladších třetihor. Ukládal se zde klastický materiál snášený ze zdvihajícího se karpatského horstva. Na Hádech je přítomnost moře dokumentována ojedinělými výskyty mořských jílů a slepenců v kapsách vápenců. Ve slepencích je přítomna fauna hřebenatek – mlžů, jejichž příbuzní jsou dnes známi ze Středozemního moře (KALVODA a ONDRÁČKOVÁ, 2000).

Čtvrtohorní uloženiny na studovaném území dosahují jen malých mocností a jsou tvořeny především sutěmi, vysokými říčními terasami řeky Svitavy a sprašemi (KALVODA a ONDRÁČKOVÁ, 2000).

Klima

Dle Quitta leží Macošský bioregion v klimatických oblastech od nejteplejších MT (mírně teplá) 11 na jihu, přes MT 10, MT 9, MT 5, po nejchladnější MT 3 na severu. Jižní okraj bioregionu má velmi teplé podnebí umocněné jižní orientací svahů (Hády) (CULEK a kol., 1996).

Pro lepší představu přikládám mapku přibližující rozdělení bioregionu do jednotlivých klimatických oblastí.

Obr. 1: Klimatické oblasti Macošského bioregionu a okolí. Zdroj: www.is.muni.cz

Charakteristika klimatických oblastí:

MT 3 – krátké léto, mírné až mírně chladné, suché až mírně suché, přechodné období normální až dlouhé, s mírným jarem a mírným podzimem. Zima je normálně dlouhá, mírná až mírně chladná, suchá až mírně suchá s normálním až krátkým trváním sněhové pokrývky (www.is.muni.cz).

MT 5 – normální až krátké léto, mírné až mírně chladné, suché až mírně suché, přechodné období normální až dlouhé, s mírným jarem a mírným podzimem, zima je normálně dlouhá, mírně chladná, suchá až mírně suchá s normální až krátkou sněhovou pokrývkou (www.is.muni.cz).

MT 9 – dlouhé léto, teplé, suché až mírně suché, přechodné období krátké s mírným až mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem, krátká zima, mírná, suchá, s krátkým trváním sněhové pokrývky (www.is.muni.cz).

MT 10 – mírně teplé oblasti s dlouhým, mírně suchým a teplým létem, krátkým přechodným obdobím s mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem. Zima je krátká, mírně teplá a velmi suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky (www.is.muni.cz).

MT 11 – mírně teplé oblasti s dlouhým suchým a teplým létem, krátkým přechodným obdobím s mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem. Zima je krátká, mírně teplá a velmi suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky (www.is.muni.cz).

Hydrologie

Všechny povrchové vody v okolí Brna náležejí do povodí Moravy, naprostá většina z nich pak do dílčích povodí Svratky, jejíž tok tvoří hlavní erozní bázi pro celé zájmové území. Z významnějších pravostranných přítoků přibírá Svratka Veverku, Vrbovec, Leskavu a především Bobravu. Z levostranných přítoků Svratky dominuje svým významem Svitava a mezi další důležité přítoky lze zařadit např. Besének nebo Kuřimku. Největší levostranný přítok Svratky, řeka Svitava s průměrným průtokem při ústí 5,1 m3 . s-1, tvoří severo-jižní osu povrchové vodní sítě celého zájmového území a přímo odvodňuje jeho severní a centrální část. Svitava přibírá významné levostranné přítoky Punkvu a Křtinský potok, které drénují vody z Moravského krasu. Specifické poměry vývoje povrchové říční sítě se vyskytují v oblasti zkrasovělých vápenců právě Moravského krasu, kde dochází k ponorům

12 povrchových toků, zejména Punkvy, Křtinského a Jedovnického potoka, Bílé vody a Říčky (MÜLLER a NOVÁK, 2000).

Říčka pramení jižně od obce Bukovinka a na horním toku protéká přírodním parkem Říčky, na středním toku se voda zařezává hluboko do vápencového údolí, kde lze sledovat různé krasové jevy. Blízko Ochozu u Brna, místa zvaného Hádek se nachází první z nádrží, Pod Hádkem. Nedaleko tohoto místa se pak Říčka propadá do několika hlubokých šachtovitých otvorů a dále pokračuje pouze suché údolí v délce asi 1 km. Zde se nacházejí významné jeskyně této části Moravského krasu - Ochozská jeskyně, Pekárna, Netopýrka či Švédův stůl. Dále Říčka protéká obcemi Podolí, Bedřichovice, Šlapanice, Kobylnice, Sokolnice, Telnice a u Měnína se jako velmi znečištěný vodní tok vlévá do řeky Litavy (www.wikipedia.org).

Pedologie

Na výchozech vápenců, většinou na svazích, vystupují rendziny, často kambizemní (zhnědlé) s odvápněnou jemnozemí. Náhorní plošiny nesou hnědozemě na spraších a sprašových hlínách a tam, kde povrch vápenců není zakryt pokryvy, se nachází ve fragmentech také typické reliktní krasové půdy (terra fusca a terra rossa) (CULEK a kol., 1996).

V následujícím obrázku jsou zobrazeny jednotlivé typy půd pokrývající podloží Hádů.

Obr. 2: Půdní typy v oblasti Hádů a okolí. Zdroj: www.geoportal.gov.cz

Flóra

Macošský bioregion, jehož jsou Hády součástí, se prakticky kryje s fytochorionem mezofytika - fytogeografickým okrskem 70. Moravský kras. Podle Skalického odpovídá suprakolinnímu vegetačnímu stupni (CULEK a kol., 1996).

Přirozenou vegetaci zde tvoří převážně dubohabřiny ovšem na konvexních tvarech jižního sektoru vystupují i teplomilné doubravy. Místy se na druhotně odlesněných místech setkáváme s trávníky svazu Arrhenatherion, vzácněji na exponovanějších stanovištích i s méně náročnou xerofytní vegetací svazu Festucion valesiacae (CULEK a kol., 1996).

Kulturní step na jižních svazích Hádů byla velmi známou botanickou lokalitou již v minulém století. Rostla zde řada významných teplomilných druhů, pro které byly Hády místem nejsevernějšího či nejseverozápadnějšího výskytu na Moravě. Ač byly Hády svou hodnotou srovnatelné s nejbohatšími lokalitami květeny a zvířeny na celé jižní Moravě, napomohla jejich věhlasu také blízkost Brna jako centra vědeckého výzkumu. Vzácná společenstva světlomilných a teplomilných rostlin, udržovaná zejména díky dřívější pastvě dobytka a krátké době obmýtí přilehlých lesů, se ještě na přelomu 19. a 20. století rozkládala na velké části jižního svahu a zasahovala také hluboko do nitra celé Hádecké plošiny. Naneštěstí právě tato z dnešního pohledu pravděpodobně nejcennější vegetace utrpěla za posledních 50 let největší změny. Bývalé pastviny a louky zarostly keři, na řadě míst byl vysázen nebo se samovolně rozšířil les, vinice a sady se změnily v akátiny, z polí se staly zarůstající úhory a více než polovina původního jižního svahu Hádů padla za oběť těžbě vápence. Již na první pohled je jasné, že tak nepříznivý vývoj musel zanechat na druhovém bohatství této významné lokality hluboké stopy. Mezi význačné teplomilné rostliny, se kterými se na Hádech pravděpodobně již nesetkáme, patří např. střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus) nebo vstavač vojenský (Orchis militaris). Ačkoliv velká část území Hádů zarostla nebo byla odtěžena, najdou se tu i dnes malebná zákoutí s cennými rostlinnými společenstvy. Jedním z nich je území PP Kavky, které se nachází na neodtěženém svahu mezi dvěma bývalými jámovými lomy – lomem Džungle a Růženiným lomem. Skrývají se zde stepní palouky vzájemně oddělené statnými solitérními jedinci dubu pýřitého (Quercus pubescens) a skupinkami keřů se svídou krvavou (Cornus sanguinea), ptačím zobem obecným (Ligustrum vulgare), dřínem obecným (Cornus mas), brslenem bradavičnatým (Euonymus verrucosa) a hrušní polničkou (Pyrus pyraster). Kromě toho zde roste nejméně pět druhů růží. Vedle růže šípkové (Rosa canina) tu lze nalézt také vzácnou růži malokvětou

(Rosa micrantha). V bylinném patru kupodivu nepřevládají na většině území trávy, ale především oman mečolistý (Inula ensifolia), který vytváří s ostatními teplomilnými bylinami druhově pestrá společenstva. Běžná je řada dalších ohrožených druhů rostlin jako vítod větší (Polygala major), pryšec mnohobarvý (Tithymalus polychromus), kamejnice modronachová (Aegonychon purpurocaeruleum), kavyl sličný (Stipa pulcherrima) nebo koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis) (TICHÝ, 2000a).

Na východ od vápencového lomu pod žlutě značenou cestou mezi hotelem Velká Klajdovka a vysílací věží, se rozkládá rozsáhlé území lesních remízků a křovinatých porostů, které je registrováno jako přírodní památka Velká Klajdovka. Na zarůstajících světlinách mezi keři hlohů (Crataegus spp.), růží (Rosa spp.), dřínů (Cornus mas) a slivoně trnky (Prunus spinosa) se tu objevuje hrachor širolistý (Lathyrus latifolius), sasanka lesní (Anemone sylvestris), lnice kručinkolistá (Linaria genistifolia) a záraza vyšší (Orobanche elatior). Při lesních okrajích tu koncem května místy v celých porostech vykvétá statná, teplomilná a dnes již poměrně vzácná bylina s velkými, světle růžovými květy – třemdava bílá (Dictamnus albus). Celá rostlina je pokryta tmavě červenými žlázkami, které za slunečného počasí vylučují velké množství silice intenzívně vonící po citronech. Právě tato intenzivní vůně třemdavy je charakteristická pro oblast Kavek (PP), jednu z mnou zkoumaných lokalit (TICHÝ, 2000a).

Podle TICHÉHO (2000a), byl na území PP Velké Klajdovky v minulosti nalezen jediný statný exemplář silně ohrožené, zvláště chráněné orchideje – vstavače nachového (Orchis purpurea), který byl současně také poslední známou rostlinou tohoto druhu na území Brna.

Dalším významným územím pastvinných lad v okolí Hádů je jižní okraj NPR Hádecké planinky (vybraná lokalita HP) nad horním okrajem vápencového lomu. Brzy zjara tu nalezneme porosty kvetoucího koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandis). Místy se objevuje rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata), plicník měkký (Pulmonaria mollis) a prvosenka jarní (Primula veris). Později na jaře a na počátku léta vystřídá tyto druhy kručinkovec poléhavý (Corothamnus procumbens), kavyl Ivanův (Stipa joannis) či černýš hřebenitý (Melampyrum cristatum). Velmi zajímavým a současně také v rámci celého státu kriticky ohroženým druhem této lokality je vzácně rostoucí záraza nachová (Orobanche purpurea). Skutečným a botaniky často obdivovaným skvostem květeny Hádů je hadinec červený (Echium russicum). Hády představují jedno z posledních dochovaných nalezišť tohoto druhu

15 na Moravě a současně také nejzápadnější lokalitu v rámci jeho celého areálu rozšíření (TICHÝ, 2000a).

TICHÝ (2000a) uvádí, že na jižních svazích Hádů bylo v posledních letech celkem zaznamenáno 76 druhů ohrožených cévnatých rostlin. To dosvědčuje přetrvávající velký význam této lokality pro ochranu přírody, a to nejen v brněnském regionu.

Fauna

Fauna Macošského bioregionu nese sice převážně znaky hercynské podprovincie, avšak se silným ovlivněním karpatským prvkem, zejména v bučinách na vápenci. Rozsáhlá těžba vápence a blízkost průmyslu degraduje zejména západní a jižní okraje bioregionu - mnou zkoumanou oblast Hádů. Asi největší zvláštností regionu jsou významná stanoviště netopýrů včetně jejich hromadných zimovišť (CULEK a kol., 1996).

Výskyt společenstev rovnokřídlého hmyzu na Hádech je závislý nejen na zde rostoucí flóře, ale i na fauně tuto oblast obývající. Na rozšíření kobylek, sarančí a cvrčků nemají vliv pouze predátoři, kterými bývají většinou zástupci podkmene obratlovců, ale jejich zastoupení ovlivňuje i přítomnost druhů jak z třídy hmyzu, tak i ostatních bezobratlých.

Fauna bezobratlých

Doklady o zoologickém výzkumu Hádů nacházíme v literatuře již od počátku 19. století. Hády prosluly především jako významná entomologická lokalita, protože tato severní enkláva panonské oblasti hostí řadu druhů, které zde dosahují severní hranice rozšíření. Okřídlený hmyz je na Hádech zastoupen dvaceti šesti řády a počet druhů je odhadován nejméně na 5000. Hojně se vyskytují švábi (Blattoptera), škvoři (Dermaptera), kobylky (Ensifera) a saranče (Caelifera). Z kobylek žije na keřích až 30 mm dlouhá, krátkokřídlá kobylka smrková (Barbitistes constrictus). Naopak dlouhá křídla má kobylka křídlatá (Phaneroptera falcata). K vzácnostem hádecké fauny patří saranče Sphingonotus coerulans, která spolu se stále ještě poměrně hojnou sarančí modrokřídlou (Oedipoda caerulescens) patří ke dvěma našim druhům s nápadně modrými zadními křídly. V létě po setmění můžeme zaslechnout cvrčivý hlas teplomilného cvrčivce révového (Oecanthus pellucens). Do příbuzenstva kobylek a cvrčků patří dravá kudlanka nábožná (Mantis religiosa), jeden z našich nejzajímavějších hmyzích druhů, jehož samice dorůstají délky až 75 mm. Ze zajímavých druhů zjištěných teprve v posledních dvou desítiletích můžeme jmenovat např. dva zástupce řádu síťokřídlých (Neuroptera). První z nich patří ke vzácným druhům

16 zlatooček. Jedná se o zlatoočku Hypochrysa elegans a Hády jsou dosud jedinou známou lokalitou tohoto druhu na Moravě. Druhý zástupce téhož řádu je vzácný teplomilný mravkolev ostruhatý (Distoleon tetragrammicus) o rozpětí křídel až 70 mm. Hády jsou zatím nejsevernějším známým místem výskytu tohoto jihoevropského druhu na Moravě. Ze tří druhů cikád, které pronikají na naše území, žije na Hádech cikáda trnková (Cicadivetta tikalis). (Pozn. autora: Při mém pozorování, vydáváním hlasitých cvrkavých zvuků tato cikáda často stěžovala poslech stridulace kobylek a sarančí). Z pěnodějek je na zde hojná pěnodějka nížinná (Cercopis sanguinolenta). Nápadnou červenou kresbu pak má i ploštice kněžice páskovaná (Graphosoma lineatum) (ROZKOŠNÝ, 2000).

Nejhojnější je na Hádech hmyz blanokřídlý (Hymenoptera) a dvoukřídlý (Diptera), následují brouci (Coleoptera) a motýli (Lepidoptera). Z blanokřídlého hmyzu byli podrobně studováni např. mravenci, poskočilky a kutilky. Motýli jsou zastoupeni početnými druhy včetně vzácných teplomilných forem, ke kterým patří např. lišaj dubový (Marumba quercus). Hojnější a rozšířenější je lišaj svízelový (Hyles galii) a martináč habrový (Saturnia pavonia). Z nápadných denních motýlů mohou být na Hádech pozorovány oba pestré druhy našich otakárků, a to nažloutlý otakárek fenyklový (Papilio machaon) a světlejší otakárek ovocný (Iphiclides podalirius). Početné střevlíkovité brouky (Carabidae) na Hádech zastupují běžní střevlíci – střevlík měděný (Carabus cancellatus) a střevlík fialový (Carabus violaceus). Do této čeledi ovšem patří i např. prskavec větší (Brachinus crepitans). Mohli bychom jmenovat další desítky hojných druhů páteříčků (Catharinidae), slunéček (Coccinelidae) a mandelinek (Chrysomelidae), vzácnější jsou majky (Meloidae), krasci (Buprestidae) a tesaříci (Cerambycidae). Z naposled jmenované čeledi se již jen vzácně vykytuje nápadně velký tesařík obrovský (Cerambyx cerdo) s tělem dlouhým až 53 mm (ROZKOŠNÝ, 2000).

Fauna obratlovců

Neopomenutelný význam v souvislosti s výskytem rovnokřídlých na Hádech má i zdejší fauna obratlovců. Kobylky a saranče tvoří kolikrát i poměrně značnou část jejich potravy (zejména ptáků), což má vliv na jejich rozšíření a početnost, ovšem ne vždy jen v negativním smyslu. V téměř každém biotopu spolu žijí jak zástupci obratlovců, tak bezobratlých a vzájemně se ovlivňují, proto je nutné, abych se o hádecké fauně obratlovců alespoň stručněji zmínila.

Druhová pestrost obojživelníků na Hádech je ovlivněna téměř úplnou absencí povrchové i podzemní vody. V takovýchto územích se obvykle vyskytují jen druhy, kterým

17 relativně velké sucho nevadí, neboť jsou mu svým způsobem rozmnožování přizpůsobeny. Hády však přesto představují druhově dosti pestrou lokalitu. Na první pohled suché vápencové území není totiž zcela bezvodé. I zde je možno najít, byť jen ojediněle, tůňky a louže v zalesněných úsecích, na lesních cestách nebo v lomech, které však nemají trvalejší charakter. Jedinou rozsáhlejší trvalou vodní plochou jsou jezírka na dně Růženina lomu, která se stala útočištěm mnoha rostlinných i živočišných druhů, jež by jinde v okolí nenašly vhodné stanoviště (ZWACH, 2000).

V prostoru Růženina lomu jsou zastoupeny zejména tyto druhy obojživelníků: ropucha obecná (Bufo bufo), skokan štíhlý (Rana dalmatina), skokan hnědý (Rana temporaria) ojediněle ropucha zelená (Pseudepidalea viridis) a migranti kuňky obecné (Bombina bombina) a rosničky zelené (Hyla arborea), jejichž výskyt je ale pouze výjimečný. Z ocasatých obojživelníků byl na této lokalitě zastižen čolek obecný (Triturus vulgaris). Občas lze spatřit také užovku obojkovou (Natrix natrix), která je vázána svou potravou na mokřiny a vodní plochy (ZWACH, 2000). Tato mokřadní oblast však nebyla místem mého pozorování, tudíž výskyt těchto obojživelníků neměl vliv na mnou zaznamenané druhy.

Velká Klajdovka a Kavky jsou lokalitami nacházejícími se na výslunných prohřátých jižních svazích Hádů, na nichž se vzácně můžeme setkat např. s užovkou hladkou (Coronella austriaca). Zde byl také v roce 1998 zaznamenán jediný exemplář ještěrky zelené (Lacerta viridis), patrně pozůstatek původní početnější populace. (Pozn. autora: Na mrtvého samce ještěrky zelené jsem i sama narazila při prvním sběru (13. 6. 2011) na lokalitě Velká Klajdovka.) V teplejších okrajích lesních porostů se objevuje ještěrka obecná (Lacerta agilis) a slepýš křehký (Anguis fragilis). V lesních porostech Hádecké planinky se pravidelně vyskytují jen dva druhy žab, a to skokan štíhlý (Rana dalmatina) a ropucha obecná (Bufo bufo) (ZWACH, 2000).

V oblasti Hádů lze vymezit tři základní biotopy s rozdílným druhovým složením ptačího osazenstva – interiér lesních porostů, teplomilné křoviny na jižních svazích a skaliska vápencového lomu (ZWACH, 2000). Přiblížím ovšem pouze dva z těchto biotopů, protože sběr rovnokřídlých v lese byl pouze ojedinělý (např. Nemobius sylvestris).

Zřejmě nejzajímavějším prostředím Hádů jsou porosty teplomilných křovin v NPR Hádecká planinka a v sousedních okrajových částech hádeckého lomu. Ty přitahují obrovské bohatství ptačích obyvatel díky jedinečnosti stanoviště – rozsáhlejší porosty křovin jsou v dnešní době v krajině vzácností, ale i z důvodu částečně ekotonního charakteru lokality.

Kromě běžných druhů zde hnízdí čtyři druhy našich pěnic – pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla), pěnice hnědokřídlá (Sylvia communis), pěnice pokřovní (Sylvia curruca) a pěnice slavíková (Sylvia borin). Vzácně se zde v době tahu objevuje také pěnice vlašská (Sylvia nisoria). K typickým obyvatelům křovin lze zařadit ťuhýka obecného (Lanius collurio) i budníčka většího (Phylloscopus trochilus). Pozornosti neujde hrdlička divoká (Streptopelia turtur) ani vysazený bažant obecný jihočínský (Phasianus colchicus torquatus). Významným fenoménem jsou hejna zimních hostů, drozda kvíčaly (Turdus pilaris) a drozda cvrčaly (Turdus iliacus), která spolu s drozdem brávníkem (Turdus viscivorus) v době nedostatku jiné potravy konzumují bobule ochmetu evropského (Loranthus europaeus) (ZWACH, 2000).

Zcela specifickým prostředím je vlastní prostor lomu, který má z větší části charakter velmi devastovaného, pro trvalý výskyt ptáků nevhodného území. Lze však předpokládat, že s probíhající rekultivací se bude rozloha pustých míst postupně zmenšovat. K jediným trvalým hnízdícím obyvatelům lomových etáží patří rehek domácí (Phoenicurus ochruros), poštolka obecná (Falco tinnunculus) a ojediněle tu již hnízdil také výr velký (Bubo bubo) (ZWACH, 2000).

Na území od PP Velké Klajdovky po Zadní Hády byla zjištěna přítomnost celkem dvaceti čtyř druhů savců, tedy přibližně čtvrtiny celkového počtu uváděného z naší přírody. Na Hádech chybí většina velkých savců, kteří se vyhýbají prostředí intenzivně navštěvovanému lidmi (ZWACH, 2000).

Z hmyzožravců byl na Hádech zjištěn ježek východní (Erinaceus concolor) a krtek obecný (Talpa europaea). V lesní hrabance žijí dva druhy rejsků. Větší z nich je rejsek obecný (Sorex araneus), druhým je náš nejmenší savec rejsek malý (Sorex minutus). Křovinatou stráň na Velké Klajdovce obývá bělozubka šedá (Crocidura suaveolens). Nutno říci, že fauna netopýrů Moravského krasu je bohatá. V popisovaném území byl dosud zaznamenán výskyt tří druhů – netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus), netopýra rezavého (Nyctalus noctula) a netopýra vodního (Myotis daubentoni). Početnost dvou našich nejmenších šelem, lasice kolčavy (Mustela nivalis) a lasice hranostaje (Mustela erminea), kolísá podle početnosti hrabošů a myšic, na kterých jsou potravně silně závislé. V době přemnožení drobných savců se oba druhy vyskytují na celém území, ale v jiných letech se s nimi setkáme jen výjimečně. Kuna lesní (Martes martes) a kuna skalní (Martes foina) jsou naopak stálými obyvateli Hádů. Hády obývá také naše největší lasicovitá šelma jezevec lesní (Meles meles). Své nory má vyhrabané např. v křovinaté stráni u Klajdovky. Liška obecná

(Vulpes vulpes) úspěšně odolává intenzivnímu pronásledování ze strany myslivců a je stálým obyvatelem lesního prostředí i přilehlých křovin a okrajových částí města. Asi nejtypičtějším obyvatelem lesa z řádu hlodavců je veverka obecná (Sciurus vulgaris). Vyskytuje se ve dvou barevných formách, rezavé a černé, avšak v okolí Brna převládají veverky rezavé. Drobné zemní savce zastupuje norník rudý (Clethrionomys glareolus), myšice křovinná (Apodemus sylvaticus), myšice lesní (Apodemus flavicollis). V letech přemnožení proniká do lesních okrajů z přilehlých polí i hraboš polní (Microtus arvalis). Řídce se vyskytujícím obyvatelem lesních světlin je plšík lískový (Muscardinus avellanarius). Ještě před 15 lety sídlila na jižních svazích Hádů a v přilehlých travnatých roklinách početná populace králíka divokého (Oryctolagus cuniculus). Po terénních úpravách a po opakovaných epidemiích myxomatózy se početnost populace výrazně snížila a v současné době zde žije jen malá kolonie. Jistě největším druhem savce v oblasti Hádů je prase divoké (Sus scrofa), které zde trvale nežije, ale přichází sem z odlehlejších lesů hledat potravu. Zvláště v období úrody žaludů, které pro ně představují důležitý zdroj potravy, je častým hostem i na Hádecké planince. Druhým zástupcem kopytníků je srnec obecný (Capreolus capreolus), který naopak trvale obývá celé území (HOMOLKA, 2000).

CULEK a kol. (1996) uvádějí několik významných druhů vyskytujících se v Macošském bioregionu.

 Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), netopýr velký (Myotis myotis)  Ptáci: skorec vodní (Cinclus cinclus), sýc rousný (Aegolius funereus), lejsek malý (Ficedula parva), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis)  Obojživelníci: mlok skvrnitý (Salamandra salamandra)  Plazi: ještěrka zelená (Lacerta viridis)  Hmyz: kobylka Barbitistes serricauda

Ochrana přírody a vliv člověka na přírodní poměry

Hádecká plošina představuje nejjižnější součást chráněné krajinné oblasti Moravský kras. Území Moravského krasu o rozloze 94 km2 bylo vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí již v roce 1956, a je tak po Českém ráji druhou nejstarší CHKO v České republice. Snahy o ochranu živé i neživé přírody Hádů však sahají ještě dále do historie. Jistě to souvisí s blízkostí Brna a soustředěním přírodovědců a milovníků přírody, kteří tuto oblast

20 navštěvovali. Aktivní byl zejména Svaz na výzkum a ochranu přírody a krajiny v zemi Moravskoslezské, který se v období těsně po druhé světové válce zasazoval o ochranu vědecky důležitých lokalit. Prvním březnem 1947 je datováno Memorandum na zachování Hádů u Brna, ve kterém se požaduje ochrana jejich nejcennějších částí. I když tato snaha neměla okamžitou odezvu, byl to podnět, na jehož základě byla v roce 1950 tehdejším ministerstvem školství, věd a umění vyhlášena státní přírodní rezervace Hádecká planinka. Rezervace o rozloze 79,5 ha chrání lesní a lesostepní společenstva jižní části Hádecké plošiny mezi Maloměřickým lomem a ostrožnou Šumbery nad Těsnohlídkovým údolím. V roce 1973 následovalo vyhlášení státní přírodní rezervace U Brněnky zahrnující 12,0 ha lesních porostů v centrální části Hádecké plošiny. Ochrana křovinatých jižních svahů o rozloze 10,6 ha, které se nacházejí mezi PP Velkou Klajdovkou a lomem, tedy již mimo CHKO Moravský kras, byla vyhlášena plénem Národního výboru města Brna v roce 1987. Celková rozloha chráněných území na Hádech tak v současnosti přesahuje plochu jednoho čtverečního kilometru (ŠTEFKA, 2000).

Přijetím zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. a jeho prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb. byla současně nově kategorizována maloplošná chráněná území. Zařazením Hádecké planinky do kategorie národní přírodní rezervace s nejpřísnější ochranou byla zdůrazněna jedinečnost ekosystémů této lokality. Velká Klajdovka a Kavky jsou dnes již přírodními památkami (PP). Celá plošina Hádů nese doklady starších i nejnovějších zásahů člověka. Část Hádecké planinky byla v letech 1959–1960 zničena výstavbou krajinářsky dominantní telekomunikační věže a přilehlého areálu. Dobře patrný je průsek dnes již odstraněné lanové dráhy, po které byl až do roku 1983 dopravován vápenec z Lesního lomu do drtičů v Maloměřicích. Z nápadné stavby vodojemu je pitnou vodou zásobováno blízké Brno (ŠTEFKA, 2000).

Nejmarkantnější změny jižního okraje Hádecké plošiny přinesla těžba vápenců a křemitých konkrecí k výrobě cementu (ŠTEFKA, 2000). První pokusy s těžbou zdejšího kvalitního vápence se datují do druhé poloviny 19. století. Hlavní těžba pak proběhla během téměř celého 20. století, kdy zde byl vytvořen několika-etážový lom. Na severozápadním okraji lomové stěny po mnoho desetiletí dominovala drtička vápencové hmoty, ze které byl vápenec přímo transportován do maloměřické cementárny. Když byla těžba ve vlastním lomu zastavena, sloužila ještě pro zpracování vápence z vedlejšího Lesního lomu, ze kterého sem byla vápencová hmota transportována lanovkou (SAMUEL, 2009).

Etážový lom, jehož součástí je jedna z mnou zkoumaných lokalit (Lom) vznikl kolem roku 1960 propojením dvou dílčích lomů, lomu Džungle, kde byla těžba započata a Růženina lomu (dnes je již rekultivován a spadá pod PP Velkou Klajdovku). Těžba v etážovém lomu pak byla ukončena v roce 1997 (TICHÝ, 2000b).

Jedním z hlavních faktorů, které v současné době ovlivňují stav přírodního prostředí, je intenzivní rekreační a turistické využívání Hádů. Obyvatelé blízkých brněnských sídlišť zde nacházejí dosud zachovalou přírodu a dobré možnosti pro pěší turistiku i cykloturistiku. Travnatá plošina (část NPR Hádecké planinky, která je jednou z vybraných biotopů) mezi etážovým lomem a lesními porosty je velmi vyhledávaným místem k odpočinku a procházkám, nejen díky nádhernému výhledu na Brno, který poskytuje. Častým důsledkem těchto výletů jsou však odpadky, pošlapané květy chráněných konikleců, chrp a kavylů, jakož i jiné pozůstatky lidské bezohlednosti (ŠTEFKA, 2000).

Přes zničení části botanicky a zoologicky cenných jižních svahů a vyhubení některých vzácných rostlinných a živočišných druhů zůstávají Hády jednou z nejcennějších lokalit širokého brněnského regionu (ŠTEFKA, 2000).

Doposud bylo v oblasti Hádů objeveno a poprvé na světě popsáno 22 druhů živočichů a v posledních 30 letech na Hádech dále vzrostlo zvláště ohrožení lesostepních ekosystémů. Vápencový lom pohltil značnou část jižních svahů, a jak jsem již uvedla výše, víkendové výlety rodin z blízkého líšeňského sídliště stále více devastují keřnaté stráně pod Klajdovkou. Narůstající civilizační tlak vede k vymírání vzácných druhů a ke snižování biologické rozmanitosti kdysi unikátních společenstev. Uveďme alespoň dva příklady. Ještě v roce 1941 byla na Hádech zaznamenána pakudlanka jižní (Mantispa styriaca), dravý a teplomilný síťokřídlý hmyz. Později však již nebyla na Hádech nikdy zaznamenána. Podobně se na jižních svazích Hádů ještě po druhé světové válce pravidelně vyskytoval pestrokřídlec podražcový (Zerythia polyxena), který zde provázel oba naše druhy otakárků. V posledních letech byly zaznamenány už jen velmi ojedinělé nálezy na okrajích Hádů (ROZKOŠNÝ, 2000). Otázkou tedy zůstává, zda bude (a v jaké míře) v následujících letech vymírání nejen vzácných druhů pokračovat.

2. 2. Obecná charakteristika rovnokřídlých (Orthoptera)

Rovnokřídlí (Orthoptera) jsou vzhledově nápadnou a snadno charakterizovatelnou skupinou hmyzu. Patří sem středně velký až velký hmyz s předním párem křídel přeměněným v krytky (tegmina), které kryjí (ochranná funkce) druhý pár blanitých křídel (vlastní orgán letu). Pozn. autora: Křídla mohou být u některých druhů redukována nebo mohou i zcela chybět. Charakteristické jsou rovněž dlouhé zadní končetiny přizpůsobené ke skoku a schopnost vydávat pronikavé zvuky vzájemným třením krytek nebo zadních stehen o krytky (KOČÁREK, 2005). Ústní ústrojí rovnokřídlých je kousacího typu, tykadla vícečlenná. Složené oči jsou většinou velké a zpravidla jsou přítomny i 3 čelní ocelli. Pro rovnokřídlé je charakteristická proměna nedokonalá, přičemž nymfy vedou život podobný jako dospělý hmyz (OBENBERGER, 1955).

Vnější morfologie

V celosvětovém měřítku dosahují rovnokřídlí velikostí od 1,8 mm (Myrmecophilus microscopicus, Seychely) do 120 mm (Tropidacris latreillei, Jižní Amerika), měřeno s křídly až 130 mm (Pseudophyllus titan, Indie). Co se týká našich podmínek, nejmenším druhem je cvrčík mravenčí (Myrmecophila acervorum) s délkou těla 2,5-3,5 mm a největším druhem kobylka sága (Saga pedo) s celkovou délkou až 75 mm. Celkový tvar těla je u kobylek značně variabilní – od oválných (rod Myrmecophilus), přes stranově (většina druhů) či dorzoventrálně stlačené (např. rod Oecanthus) až po štíhlé, větévkovitě protažené druhy (rod Phasmodes). Celkový tvar těla sarančí je poměrně uniformní, většinou vřetenovitý, protáhlý až dlouze protáhlý se stranově zploštělým tělem. Krátké, robustní druhy (Pamphagidae), dlouze protáhlé druhy (Acrididae) nebo druhy dorzoventrálně stlačené (Tetrigidae) jsou méně časté (KOČÁREK, 2005).

Zadeček kobylek je zpravidla mohutný a tučný. Tergitů3 je 10, u kobylek bývá poslední 10. tergit přetvořen. Štěty4 (cerci) narůstají na konci 10. tergitu a jejich tvar se velmi liší podle jednotlivých skupin. U kobylek jsou jen krátké a někdy se účastní i při kopulaci jako záchytný samčí pomocný kopulační orgán. U cvrčků jsou štěty dlouhé, ohebné a jsou u obou pohlaví docela stejně upraveny. Samčí kopulační orgány jsou u všech kobylek symetrické. Pravý penis není vyvinut a jeho funkci přebírá párový útvar zvaný epiphallus. Vlastní

3 Tergit je označení pro dorzální část zadečkového článku (KOČÁREK, 2005). 4 Cercus, česky štět, je párový přívěsek 10. zadečkového článku (KOČÁREK, 2005). 23 pohlavní samčí otvor je chráněn a obklopen čtyřmi chlopněmi. Kladélko má pro kobylky všech skupin mimořádně charakteristický tvar. Bývá to útvar někdy překvapivě mohutný, buď více méně rovný, nebo zahnutý šavlovitě nahoru a velmi rozmanitě upravený, na konci ostrý nebo široce zaoblený, někdy je jen krátký, jindy neobyčejně dlouhý. Spodní a svrchní hrana kladélka je buď zcela hladká, nebo vyznačená pilovitými i jinak upravenými zoubky a zářezy. To vše jsou adaptivní modifikace, které jsou závislé na prostředí, kam jsou vajíčka snášena. Někdy může kladélko zakrnět nebo může chybět úplně (OBENBERGER, 1955).

Tři páry nohou jsou vesměs dobře vyvinuty, přičemž zadní pár je proměněn v orgán skákavý, nápadný prodlouženými holeněmi a ztlustlými stehny. Chodidla jsou normálně tří- nebo čtyřčlenná, drápky jsou zřetelně vyvinuty (OBENBERGER, 1955).

Povrch těla je u kobylek méně sklerotizovaný než u sarančí. U některých druhů je povrch těla otrněný, hrubě skulpturovaný nebo ochlupený. Základní zbarvení těla je nejčastěji kryptické – u bylinných a stromových druhů se objevují různé odstíny a kombinace zelené, žluté a hnědé; pozemní a zemní druhy jsou zbarveny zpravidla šedě, hnědě nebo černě (většina druhů nadčeledi Grylloidea). Vzácné jsou mimikry nebo pestré pseudoaposematické5 zbarvení povrchu těla, poměrně běžně se však u sarančí objevuje pestré kontrastní zbarvení druhého páru křídel (KOČÁREK, 2005).

Pohlavní dimorfismus je u sarančí zpravidla méně výrazný než u kobylek. Projevuje se zejména v celkové velikosti (samice jsou větší a celkově mohutnější) a relativní délce krytek a křídel (samci je mívají zpravidla delší). U kobylek se také liší celkový tvar krytek (samci mívají vyvinuté stridulační orgány) (KOČÁREK, 2005).

Anatomie

Vnitřní stavba kobylek a sarančí se příliš neliší od typické vnitřní stavby hmyzu, proto se zde zmíním pouze o stavbě a funkci některých speciálních smyslových orgánů. Sluchové orgány jsou u kobylek umístěny v bazální části předních holení samců i samic a jejich hlavní složkou je tzv. akustická trachea. U sarančí jsou přední holeně vždy bez sluchových orgánů,

5 Pseudoaposematicky zbarvený živočich má část těla zbarvenou aposematicky (ochranně), avšak je jedlý. Takto zbarvené plochy bývají v klidu zakryty, objevují se náhle až při útěku (vzletu, skoku, atd. ) zvířete a po jeho dosednutí opět „zmizí“ (tento jev se také nazývá fulgurace – z lat. fulgor = blesk) → účelem je překvapit a šokovat predátora, který se buď zalekne a přestane kořist pronásledovat, nebo ji po náhlé změně barvy opět na kryptickou („nenápadnou“) již nenajde (MACHÁČEK a kol. , 2005).

24 ty jsou obvykle umístěny na straně přední části zadečku. Křídla sarančí nemají nikdy stridulační bazální zařízení. Sluchové otvory mohou být různého tvaru (oválné okénko, dlouhý plochý útvar nebo skulina). Jako orgány pro vnímání změn atmosférického tlaku fungují zvláštní sensily, které jsou umístěny na tykadlech, dále kolem úst a na nohách. Princip jejich fungovaní není prozatím dokonale prozkoumán (OBENBERGER, 1955).

Obr. 3: Vnější a vnitřní stavba těla saranče. a – celkový tvar těla s vyznačením průběhu dýchací soustavy – vzdušnic. b – uložení trávicí, nervové, cévní a pohlavní soustavy. 1 – hlava, 2 – hruď, 3 – zadeček, 4 – tykadlo, 5 – oko, 6 – kusadlo, 7 – průchod dýchací soustavy, 8 – vzdušnice, 9 – zadní končetina, 10 – křídla, 11 – nervová soustava, 12 – trávicí soustava, 13 – cévní soustava, 14 – pohlavní žláza

Zdroj: OBENBERGER,1955

Bionomie

Kobylky (Tettigonioidea) žijí zpravidla na stromech, keřích a vyšších bylinách. Koruny vysokých stromů obývají např. kobylka zelená (Tettigonia viridissima) a kobylka dubová (Meconema thalassinum), keře např. Phaneroptera falcata a Leptophyes albovittata, byliny např. druhy rodu Metrioptera; některé druhy se pohybují také přímo po povrchu půdy (např. rod Platycleis). Většina cvrčků (Grylloidea) obývá povrch půdy; krtonožky

(Gryllotalpidae) žijí v podzemních chodbách. Výjimkou mezi cvrčky je podčeleď Oecanthinae, jejíž zástupci žijí na bylinách a keřích. Mnoho druhů nadčeledi Rhaphidophoroidea (koníci) je jeskynních (např. evropské rody Troglophilus a Dolichopoda). Značné druhové rozdíly jsou rovněž ve vztahu k vlhkosti stanoviště. Lze nalézt druhy striktně vlhkomilné (např. Ruspolia nitidula, Pteronemobius heydeni), striktně suchomilné (např. Saga pedo, Ephippiger ephippiger), stejně jako druhy vyskytující se na celé řadě stanovišť (např. Metrioptera roeselii) (KOČÁREK, 2005).

Spektrum obývaných biotopů je u podřádu sarančí (Caelifera) méně rozmanité než u podřádu kobylek (Ensifera). Většina druhů sarančí žije v nízké vegetaci, v trávě a na bylinách. Mnohé druhy se pohybují především po zemi (např. rody Tetrix, Sphingonotus a další). Výjimkou jsou zástupci rodu Xya, kteří vedou také částečně podzemní způsob života v systému vyhrabaných chodeb. V našich podmínkách, stejně jako obecně ve většině oblastí, převažují xerotermní druhy; největší druhové diverzity u nás dosahují saranče na stepních lokalitách při jižních hranicích České republiky. Mnohé druhy jsou však také hygrofilní (např. rody Xya, Tetrix, Stethophyma) a vyskytují se u nás rovněž typicky horské druhy sarančí (rody Miramella, Podisma). Lesní porosty saranče obsazují jen velmi zřídka, u nás lze v lesích příležitostně nalézt některé zástupce rodů Chorthippus a Tetrix (KOČÁREK, 2005).

Normální způsob pohybu rovnokřídlých je pomalé lezení. V případě nebezpečí se zachraňují skokem, u makropterních6 druhů obvykle spojeným s roztažením křídel a plachtivým letem. Schopnosti aktivního letu jsou u většiny druhů značně omezené; některé druhy (např. Locusta migratoria) však disponují schopností létat na velmi velké vzdálenosti. Některé ripikolní (žijící ve vodních březích nebo na nich) druhy sarančí využívají své schopnosti plavat (rod Tetrix), případně schopnosti pohybu po vodní hladině (rod Xya), a při vyrušení se zachraňují skokem do vody (KOČÁREK, 2005).

Potrava

Potrava některých kobylek je převážně živočišná. K lovu a přidržování kořisti slouží zpravidla otrněný přední pár končetin; k uchopení drobných živočichů postačují kusadla. Kořistí bývají nejčastěji saranče a jiné druhy kobylek, larvy hmyzu, pavoukovci, mšice apod. Mezi kobylkami lze však nalézt poměrně velké množství druhů, které dávají naopak přednost rostlinné potravě (z našich např. rod Leptophyes), rovněž u mnoha vysloveně dravých druhů

6 Makropterní druhy mají krytky a křídla normálně vyvinuty a dosahují alespoň na konec zadečku (KOČÁREK, 2005). 26 bylo pozorováno přijímání rostlinné potravy. Pravděpodobně je velká část druhů kobylek (Tettigonioidea) v přírodě spíše všežravci než vyslovenými masožravci. U cvrčků (Grylloidea) je všežravá převážná většina druhů (KOČÁREK, 2005).

Saranče jsou zpravidla málo specializovaní býložravci (herbivoři). Potravu zpracovávají pomocí mohutných, silně sklerotizovaných kusadel (mandibul); jejich kousací plošky jsou jinak utvářené u druhů živících se měkkými rostlinnými pletivy a jinak u druhů preferujících tvrdá stébla a listy trav. Druhy rodu Tetrix se živí řasami, mechy a lišejníky (KOČÁREK, 2005).

Životní cykly

V mírném pásu, tedy i v ČR, u většiny druhů dospívá jen jedna generace v roce (univoltinismus), výjimkou jsou některé introdukované druhy s více generacemi: cvrček domácí (Acheta domesticus), koník skleníkový (Tachycines asynamorus) nebo semivoltinní7 druhy cvrček lesní (Nemobius sylvestris). U několika středoevropských rodů kobylek se vyskytuje buď u části nebo celé populace fakultativní (Leptophyes, Polysarcus, Metrioptera a Pholidoptera) nebo obligatorní (Tettigonia, Decticus a Ephippiger) embryonální diapauza (tj. ve stadiu vajíčka), která může trvat i několik let. Kobylky (Tettigonioidea) a saranče (Caelifera) přezimují zpravidla ve stadiu vajíčka, cvrčci (Grylloidea) ve stadiu nymf, výjimkou jsou druhy přezimující ve stadiu imaga (např. Tetrix subulata, Acrotylus insubricus). Kobylky dospívají v červenci a srpnu (výjimkou jsou např. rody Isophya a Polysarcus, jejichž zástupci dospívají již v květnu) a přežívají dlouho do podzimu. Imaga cvrčků se objevují nejčastěji brzy na jaře, v létě pak hynou a v pozdním létě nebo na podzim se líhnou nymfy následující generace. U některých druhů lze zastihnout nymfy a imaga společně v průběhu téměř celého roku (Myrmecophilus). Krtonožky (Gryllotalpidae) mají vyvinutou péči o potomstvo a jejich vývojový cyklus je dvouletý. V průběhu přezimování dochází často u druhů s přezimujícími vajíčky k embryonální diapauze iniciované poklesem teploty (KOČÁREK, 2005).

Stridulace

Rovnokřídlý hmyz je charakteristický akustickým (zvukovým) dorozumíváním. Zvuk je u rovnokřídlých vytvářen stridulací, jejímž principem je vzájemné tření jedné části těla s hřebenem, vystouplými lištami, žilkami či trny o jinou část těla s třecí ploškou, příp.

7 Semivoltinní živočichové jsou tací, u nichž jedna generace žije déle než jeden rok (ANONYM).

27 ozvučnou plochou. Stridulace může vznikat vzájemným třením dvou krytek o sebe (cvrčci a kobylky) nebo třením stridulačního hřebenu na vnitřní straně zadního stehna o vystupující žilky na krytkách nebo o zadeček (saranče) (KOČÁREK, 2005).

U většiny druhů je samice lákána cvrkotem samců a aktivně je vyhledává. U krátkokřídlých, letu neschopných druhů kobylek (např. rod Leptophyes nebo Isophya), stridulují také samice, ale pouze jako odpověď na samčí cvrkot. Samec, který zaregistruje odpověď, se pak sám pohybuje směrem k samici. Samice těchto druhů nemají zpravidla vyvinut stejný stridulační aparát jako samci a zvuky vydávají vzájemným třením drobných trnů na okrajových žilkách krytek. Jsou tak schopné vydávat obdobný, pouze méně intenzivní vysokofrekvenční cvrkot jako samci. U některých druhů (např. Ephippiger ephippiger) mají samice vyvinutý pravý stridulační aparát podobné stavby jako u samců. U cvrčků zpravidla stridulují pouze samci; výjimkou jsou krtonožky (Gryllotalpidae), u nichž stridulují i samice. Samice většiny druhů sarančí jsou rovněž schopny stridulace, která však zní jen velmi tiše, jelikož nemají na stehnech vystupující hřebínky. Obdobně omezenou schopnost stridulace mají rovněž nymfy sarančí (KOČÁREK, 2005).

Ze středoevropských druhů kobylek (Tettigonioidea) nemá pouze kobylka dubová (Meconema thalassinum) vyvinuté žádné stridulační orgány na krytkách samců; ti však dokáží vydávat zvukové signály klepáním („bubnováním“) zadními nohami na povrch listů nebo větviček. Ze sarančí nemají vyvinut pravý stridulační hřeben druhy podčeledi Oedipodinae. Ty mají na stehnech pouze vystouplý kýl, který třou o žilku krytek a proto stridulují jen velmi slabě nebo jsou zcela němé. Jediným němým středoevropským cvrčkem je cvrčík mravenčí (Myrmecophilus acervorum) (KOČÁREK, 2005).

Klasifikace a systematika

Rovnokřídlí jsou morfologicky mnohotvárnou skupinou, která se rozpadá na dva zřetelně definovatelné podřády – kobylky (Ensifera) a saranče (Caelifera), často považované za samostatné řády. Většina druhů je rozšířena v tropických a subtropických oblastech (KOČÁREK, 2005).

Nejstarší fosilní zbytky rovnokřídlého hmyzu byly zjištěny ve vrstvách pocházejících z konce karbonu (předposlední periody prvohor). Kobylky (Ensifera) se poprvé objevily v permu (poslední éře prvohor), saranče (Caelifera) pak až v druhohorách konkrétně v triasu (KOČÁREK, 2005).

O fylogenetických vztazích mezi kobylkami (Ensifera) a sarančemi (Caelifera) se již dlouhá desetiletí vedou polemiky. V současnosti se stále objevují dva přístupy v klasifikaci. Hypotéza o monofyletickém původu jediného řádu Orthoptera je v současnosti akceptována častěji, stále se však občas objevuje koncepce samostatných řádů Ensifera a Caelifera. Morfologicky je řád Orthoptera značně heterogenní skupinou (zejména Ensifera), analýzy fylogenetické příbuznosti proto ústí v rozličné přístupy k jeho klasifikaci (v minulosti se objevovaly snahy o rozdělení řádu Orthoptera až na 10 samostatných řádů) (KOČÁREK, 2005).

V současnosti je rozlišováno okolo 23 000 druhů rovnokřídlých v necelých 4200 rodech. Do Evropy zasahuje 15 čeledí, 200 rodů a necelý jeden tisíc druhů. Na území České republiky se vyskytuje jen nevelký počet 98 druhů (KOČÁREK, 2005).

Systém kobylek (KONEČNÝ, 2003):

1. Nadčeleď: Tettigonioidea (kobylky) 2. Nadčeleď: Rhaphidophoroidea (koníci) 3. Nadčeleď: Grylloidea (cvrčci)

Systém sarančí (KONEČNÝ, 2003):

1. Nadčeleď: Tridactyloidea (pacvrčkové) 2. Nadčeleď: Tetrigoidea (marše) 3. Nadčeleď: Acridoidea (saranče)

2. 3. Shrnutí dosavadního stavu poznání

Jedinou zjištěnou publikací blíže se týkající mnou zkoumané problematiky výskytu rovnokřídlých v oblasti Hádů, je publikace CHLÁDKA (1977). Chládek se ovšem v 70. letech ve své práci Rovnokřídlý hmyz (Orthoptera), škvoři (Dermaptera) a švábi (Blattoptera) státní přírodní rezervace „Hádecká planinka“ a jejího nejbližšího okolí věnoval, jak už vlastní název napovídá, pouze průzkumu jedné z mnou zvolených lokalit a to konkrétně území dnešní NPR Hádecká planinka (HP).

V letech 1969 až 1976 se autor publikace soustavněji věnoval výzkumu rovnokřídlých, škvorů a švábů na této lokalitě a jejím okolí, hlavně jižních svahů Hádů (CHLÁDEK, 1977).

Dá se tedy říci, že výzkum nejspíše probíhal i v oblasti dnešní PP Velká Klajdovka, popřípadě i PP Kavky, které se rozprostírají právě na osluněných jižních svazích Hádů.

CHLÁDEK (1977) uvádí: Chtěl jsem zachytit stav před zánikem nejvýznamnější části Hádů, která se nalézá na okraji uvedené rezervace a rychle ustupuje vápencovým lomům. Výzkum jsem prováděl na podkladě povolení ministerstva kultury ČSR jako součást výzkumu Moravského krasu. Sběry orthopteroidního hmyzu z oblasti Hádů publikoval již počátkem minulého století (1905 – 1925) brněnský entomolog Czižek, který ve svých pracích uvedl devět druhů. O výskytu rovnokřídlého hmyzu na Hádech (1925) se zmiňuje také Ginter, který však jen přejal údaje Czižkovy. Poznámky o výskytu některých již známých druhů publikoval (1950) z Hádů také Dobšík.

V rezervaci Hádecká planinka a jejím okolí, CHLÁDEK (1977) zjistil poměrně bohatou faunu rovnokřídlých. Mezi zjištěnými druhy jsou zastoupeny hojně druhy stepní a lesostepní zóny eurosibiřské podoblasti, jako např. Caliptamus italicus, Chorthippus mollis, Metrioptera bicolor, Phaneroptera falcata, Oedipoda coerulescens, Stenobothrus nigromaculatus aj. Z druhů zóny listnatých (opadavých) lesů eurosibiřské podoblasti jsou to např. Euthystira brachyptera, Leptophyes albovittata, Meconema thalassinum, Myrmeleotettix maculatus, Omocestus haemorhoidalis, Stenobothus lineatus, Tetrix bipunctata aj. Mezi zajímavé a vzácné druhy patří kobylka křídlatá – Phaneroptera falcata. Je to štíhlá zelená kobylka s dlouhými křídly, charakteristická pro stepní a lesostepní lokality jižní Moravy. Z nadčeledi cvrčků se zde vyskytuje vzácný cvrčivec révový – Oecanthus pellucens. Z teplomilných druhů sarančí jsou to saranče vlašská – Caliptamus italicus, Stenobothrus nigromaculatus a zejména Stenobothrus rubicundus. Tento u nás velmi vzácný středoevropský a jihoevropský druh byl zjištěn dosud jen ojediněle na Slovensku a jediný dosud publikovaný nález dvou samečků z Moravy pochází právě z Hádů (Czižek, 1917).

Jak uvádí CHLÁDEK (1977), v případě Dobšíkových nálezů tohoto druhu na Moravě jde o záměnu s tmavohnědými aberacemi příbuzného druhu Stenobothrus lineatus. Vzhledem k tomu, že Stenobothrus rubicundus je druhem význačným i z hlediska zoogeografického, snažil se ho Chládek znovu zjistit hlavně na zbytcích jižních svahů Hádů, což se mu ovšem nepodařilo. Přitom je nutné vyloučit pochybnosti o správné determinaci tohoto vzácného druhu, protože doklady o výskytu této saranče v okolí Brna a v Moravském krasu, jsou uloženy v entomologickém oddělení Moravského muzea v Brně (na lokalitních štítcích chybí jméno sběratele, ale nejspíše se jedná o nálezy Czižkovy).

Celkem bylo až dosud na stepních, lesostepních i lesních biotopech uvedené lokality zajištěno 31 druhů rovnokřídlých (9 druhů kobylek, 5 druhů cvrčků, 17 druhů sarančí). Z celé Moravy je známo ve volné přírodě asi 78 druhů rovnokřídlých (25 kobylek, 7 cvrčků, 46 sarančí). V rezervaci „Hádecká planinka“ a jejím nejbližším okolí tedy v 70. letech žilo 39,7 % moravských rovnokřídlých (CHLÁDEK, 1977).

CHLÁDEK (1977) ve své publikaci uvádí výskyt těchto druhů rovnokřídlých na Hádecké planince a jejím nejbližším okolí:

Tab. 1 a 2: Přehled druhů rovnokřídlých uváděných CHLÁDKEM (1977) na Hádecké planince a okolí.

ROZKOŠNÝ (2000) uvádí tyto druhy rovnokřídlého hmyzu: kobylka smrková (Barbitistes constrictus), kobylka křídlatá (Phaneroptera falcata), saranče blankytná (Sphingonotus caerulans), saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens), cvrčivec révový (Oecanthus pellucens) zjištěné na Hádech v rámci svého článku Fauna bezobratlých (viz str. 16).

Chládek také provedl výzkum na lokalitě Lysá hora u Ochozu a jejím nejbližším okolí, jež spadá do jižní části CHKO Moravský kras. Výsledky z této jeho publikace pocházejí z let 1970 – 1982. Seznam zde zjištěných druhů je téměř shodný s jeho seznamem z Hádecké

31 planinky. Navíc jsou z oblasti Lysé hory a okolí uvedeny tyto druhy: Omocestus rufipes, Metrioptera roeselii, Chorthippus albomarginatus, Omocestus viridulus, které nebyly na Hádecké planince nalezeny (CHLÁDEK, 1984).

3. Metodika práce

3. 1. Popis zkoumaných lokalit Zájmové lokality se nacházejí v oblasti Hádů, severovýchodně od města Brna.

Obr. 3: Červeně vyznačená oblast Hádů. Zdroj: www.mapy.cz

Obr. 4: červeně vyznačené zkoumané lokality na Hádech, Zdroj: www.google.cz

NPR Hádecká planinka

N 49° 13,2´; E 16° 40,5´ (střed plochy)

407 m n. m.

Národní přírodní rezervace Hádecká planinka je součástí Chráněné krajinné oblasti Moravský kras. Rozkládá se na výměře 79,51 ha v katastrálním území obce brněnské městské části Maloměřice a obce Kanice (okrese Brno-venkov) v nadmořské výšce 330-422 m n. m. Tvoří ji část krasové plošiny a svah lemující Hádeckou plošinu na Ochozských plošinách, které navazují na lom Hády. Geomorfologicky náleží Drahanské vrchovině. Důvodem ochrany jsou lesní a lesostepní společenstva nejjižnější části Moravského krasu s chráněnými a ohroženými druhy rostlin a živočichů (www.wikipedia.org, 2008).

Teplomilná vegetace Hádecké plošiny je představována především šípákovými doubravami s dubem pýřitým (Quercus pubescens), dubem cerem (Quercus cerris) a dubem zimním (Quercus petraea). V bohatém keřovém patře je typický klokoč zpeřený (Staphyllea

33 pinnata), dřín jarní (Cornus mas), dřišťál obecný (Berberis vulgaris) a z bylin je nápadná bělozářka větvitá (Anthericum ramosum) nebo kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum). Na méně exponovaných stanovištích převládají porosty s habrem obecným (Carpinus betulus), dubem zimním a dubem letním (Quercus robur) a svídou krvavou (Cornus sanguinea) (www.citadella.cz).

Obr. 5: NPR Hádecká planinka, 28. 8. 2011, orig.

Obr. 6: NPR Hádecká planinka, 28. 8. 2011, orig.

PP Velká Klajdovka

N 49° 13,0´; E 16° 40,6´ (střed plochy)

360 m n. m.

Přírodní rezervace Velká Klajdovka se nachází na jižním úbočí Hádů východně od Růženina lomu v oblasti pod hotelem Velká Klajdovka. Území rezervace má rozlohu cca 10,5 ha. Bylo jako přírodní památka vyhlášeno zasedáním někdejšího národního výboru v roce 1987. Tato rezervace slouží k ochraně cenných společenstev stepního až lesostepního charakteru, v nichž se vyskytuje řada teplomilných druhů rostlin a živočichů. Z dřevin je to např. dub pýřitý, v horní části rezervace je zachovalý zbytek společenstva teplomilné doubravy s kamejkou modronachovou (Lithospermum purpurocaeruleum). Hojné jsou porosty křovin, především hlohů, častý je také dřín jarní (Cornus mas). Ve stepních porostech nalezneme nízké keříky růže bedrníkolisté (Rosa spinosissima) a třešně křovité (Prunus fruticosa). Mezi typické druhy rostlin patří panonské druhy oman mečolistý (Inula ensifolia) a čilimník poléhavý (Cytisus procumbens) z čeledi bobovitých. Na jaře zde nalezneme trsy koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandis) a žlutě kvetoucího kosatce různobarvého (Iris variegata). Po obvodu křovin a na déle nekosených místech se vyskytují druhy typické pro tzv. lemová společenstva, rozsáhlé jsou zde porosty rudě kvetoucího kakostu krvavého (Geranium sanguineum), nalezneme také statnou třemdavu bílou (Dictamnus albus), či nenápadný smldník jelení (Peucedanum cervaria). Mezi nejvýznamnější druhy rostlin patří vstavač nachový (Orchis purpurea), který se v širším okolí Brna vyskytuje pouze zde (www.psh.ecn.cz).

Obr. 7: PP Velká Klajdovka, 28. 8. 2011, orig.

PP Kavky

N 49° 13,0´; E 16° 40,2´ (střed plochy)

326 m n. m.

Přírodní památka Kavky se nachází na neodtěženém svahu mezi dvěma bývalými jámovými lomy – lomem Džungle a Růženiným lomem. Za hradbou nevzhledných a neprostupných křovin se tu skrývají stepní palouky vzájemně oddělené statnými solitérními jedinci dubu (www.ilcik.cz).

V této oblasti jižního svahu Hádů se i přes velký nápor těžby v lomu zachovalo více než 6 ha původních stepních porostů, díky kterým bylo toto území v roce 2000 vyhlášeno dosud nejmladším chráněným územím v Brně, známým jako přírodní památka Kavky. Zdejší fauna a flóra je neobvykle bohatá na vzácné teplomilné druhy kulturních stepí jižní Moravy. Kavky však nebyly původně rozsáhlými stepními trávníky, ale mozaikou drobných políček či zahrad, mezí, sadů a vinic. Zdrojem velké druhové rozmanitosti byla především přítomnost vápencového podloží a pestrá květena na okolních stepních pastvinách, která se průběžně stěhovala na meze a neobdělávané úhory (www.rezekvítek.cz).

Obr. 8: PP Kavky, 28. 8. 2011, orig.

Lom

N 49° 13,1´; E 16° 40,1´ (střed plochy)

343 m n. m.

Více než polovina jižního svahu Hádů byla postupně narušena těžbou vápence. Propojením západního a východního lomu vznikla dnešní monumentální hádecká skála o délce několika set metrů a výšce okolo 80 metrů. Lom postupně zcela změnil vzhled celého území a zničil velkou část unikátních stepních a lesostepních porostů (www.ilcik.cz, 2012).

Zkoumaná lokalita pojmenovaná Lom je součástí velkého etážového lomu na Hádech, který vznikl spojením lomu Džungle s Růženiným lomem kolem roku 1960. V dnešní době už se v lomu delší dobu netěží, těžba byla ukončena v roce 1997 (TICHÝ, 2000b).

Lokalita „Lom“ náleží konkrétně do části lomu, která se nazývá Městský lom a jak je patrné z níže uvedené fotografie, lom je z poměrně velké části pokryt senem. Toto seno sem bylo úmyslně navezeno pracovníky zdejšího Lama centra především z okolních chráněných území (PP Kavky a PP Velká Klajdovka), je ale možné, že i ze vzdálenějších míst jako je např. NPR Hádecká planinka, PR Kamenný vrch a Medlánecké kopce, protože obsahuje

37 semena suchomilných druhů, které mají šanci se v lomu uchytit a zároveň pro tato semena vytváří lepší mikroklima na vyklíčení, než se postupně rozloží (IZÁK, písemné sdělení, 2011). Právě v okolí těchto kupek sena, se hojně vyskytovali saranče blankytná (Sphingonotus caerulans) nebo saranče vlašská (Caliptamus italicus), proto je důležité se o nich zmínit.

Obr. 9: Pohled na Růženin lom (blíže, s jezírkem) a Městský lom (před komínem - zkoumaná lokalita Lom), 28. 8. 2011, orig.

Obr. 10: Detail lokality Lom - navezené seno, 28. 8. 2011, orig.

3. 2. Odchyt a sběr jedinců

Průzkum na zájmovém území Hádů, tedy ve 4 vybraných lokalitách: NPR Hádecká planinka (HP), PP Velká Klajdovka (VK), PP Kavky (KAV) a lom (LOM) jsem prováděla během letní sezóny roku 2011 (červen - září). Jednalo se o průzkum lokalit a pozorování společenstev rovnokřídlého hmyzu, které tyto biotopy obývají. Jedním z cílů průzkumu bylo zjištění spektra druhů žijících na daných lokalitách a určení jejich přibližného kvantitativního zastoupení, hojnost jedinců jsem pak ohodnotila jako: řídký druh (+), početný druh (++) a velmi početný druh (+++). Podle druhového zastoupení rovnokřídlých na Moravě a díky převažující stepní a lesostepní krajině v oblasti Hádů se zde dalo očekávat přibližně 30 různých druhů rovnokřídlého hmyzu. Jelikož se jedná až na lokalitu lom o chráněné oblasti, potřebovala jsem povolení ke sběru a vstupu na chráněné území, které mi bylo uděleno 17. 5. 2011 (NPR HP) a 23. 5. 2011 (PP Kavky a PP Velká Klajdovka) - kopie povolení viz příloha 3. Součástí mé bakalářské práce je sbírka vybraných vypreparovaných zástupců rovnokřídlého hmyzu.

Odchyt jedinců jsem prováděla pomocí smýkací sítě (smýkadla), tedy tzv. metodou smýkání. Nejednalo se o přesný kvantitativní sběr (tudíž nebyl dán určitý počet smyků na linii) a při odchytu jsem se zaměřila především na mnou zaznamenané jedince, které jsem buď zpozorovala, nebo slyšela a pokusila se je pomocí smýkadla odchytit. V tomto případě se jednalo spíše o větší druhy (zvláště kobylky), které jsem zaznamenala buď díky pestrému zbarvení křídel nebo zřetelné stridulaci (např. velmi hojná Metrioptera bicolor). Odchyt menších jedinců, zejména sarančí jsem pak prováděla „náhodným“ smykem v určité části lokality.

Sběr a pozorování na lokalitách nakonec proběhlo v 7 termínech a to: 13. 6., 1. 7., 13. 7., 28. 7., 14. 8., 28. 8. a 30. 9. 2011, tedy přibližně každých 14 dní během sezóny. Původně měl sběr probíhat již od května (kdy se vyskytují hojně cvrčci), ale z důvodu pozdějšího udělení povolení ke sběru v PP Velká Klajdovka a PP Kavky od odboru životního prostředí, bylo pozorování odloženo na červen. I přesto, se však podařilo jednoho zástupce cvrčků (Gryllidae) a to konkrétně cvrčka polního (Gryllus campestris) ještě 13. 6. 2011 odchytit.

Vybrané zástupce jednotlivých druhů jsem pomocí smrtičky8 s ethyl acetátem ihned po odchytu usmrtila a následně vypreparovala (pro každou lokalitu jsem použila vlastní smrtičku, aby nedošlo k záměně). Sbírka vypreparovaných druhů je součástí práce. Při téměř poslední prohlídce (28.8.), jsem pořídila několik fotografií lokalit a některých druhů, jež jsou taktéž součástí mé práce.

Pomůcky: smýkací síť o průměru cca 38 cm, smrtičky, ethylacetát, lupa, entomologické štítky, špendlíky a krabice, napínadla, preparační podložka, výškáček, pinzeta, preparační jehly, lepidlo Herkules, štěteček, mikroskop, fotoaparát Kodak M1073 IS.

Odchycené druhy jsem následně pomocí odborné literatury (BELMANN, 2006; KOČÁREK, 2005; KOČÁREK, HOLUŠA, VIDLIČKA, 2005; HUDEC a kol., 2007) determinovala. Revizi determinace některých obtížněji určitelných druhů provedl Dr. R. Vlk.

4. Výsledky práce

4. 1. Přehled zjištěných druhů v sezóně 2011

Všechny 4 níže uvedené lokality jsem v sezóně 2011 navštívila celkem 7x a to v období od 13. 6. do 30. 9., kdy jsem provedla poslední kontrolu všech lokalit. Během většiny termínů převažovalo skoro jasné či polojasné počasí a teplota ve stínu se většinou pohybovala v rozmezí od 25 °C do 30 °C. Pouze při kontrole 28. 7. bylo oblačno (po dešti) a maximální teplota vzduchu se blížila jen k asi 23 °C. Při této kontrole byl tedy odchyt jedinců obtížnější (mokré smýkadlo) a jelikož se v takovémto počasí většina druhů zdržuje spíše u země (příliš nevylézá na stébla trávy atd.) a také o hodně méně striduluje, bylo těžší některé druhy vůbec zaznamenat. Na Hádech se mi celkem podařilo zjistit 27 druhů rovnokřídlých, z toho 8 kobylek, 15 sarančí, 3 cvrčky a jednu marši (viz příloha 1). Dále uvádím konkrétní výsledky z jednotlivých lokalit. V tabulkách je i přibližně uvedena početnost (abundance) druhu (+ řídký druh, ++ početný druh, +++ velmi početný druh), která ovšem nevychází z konkrétního počtu smyků, ani jiných přesných metod, jedná se pouze o odhad na základě mého pozorování (včetně poslechu stridulace, např. cvrčci byli většinou pouze slyšet, přesto jsem je uvedla jako přítomné na lokalitě).

8 Smrtička je láhev určená pro smrcení sbírkového hmyzu. Obsahuje látku (případně jiné médium, například vatu, papír, piliny atd.) napuštěnou smrtícím jedem (například octanem ethylnatým) (ZICHA a kol., 1999). 40

Lokalita Hádecká planinka (HP)

Tab. 3: Přehled druhů zjištěných během sezóny 2011 na lokalitě Hádecká planinka.

Hádecká planinka datum (2011) 13.6. 1.7. 13.7. 28.7. 14.8. 28.8. 30.9. Tettigoniidae Isophya kraussii - - + - - - - Leptophyes albovittata - - - + + + - Metrioptera bicolor ++ ++ +++ +++ ++ ++ + Phaneroptera falcata ------+ Pholidoptera griseoaptera - - - ++ - - - Platycleis albopunctata grisea - - - - - + - Tettigonia viridissima - - + - - - - Gryllidae Nemobius sylvestris - - - - - + - Tetrigidae Tetrix tenuicornis - - + - - - - Acrididae Calliptamus italicus - - - + + - - Euchorhippus declivus - - - + + ++ +++ Euthystira brachyptera ++ +++ +++ +++ ++ + - Gomphocerippus rufus - - - - + + - Chorthippus biguttulus - + + ++ ++ ++ ++ Chorthippus brunneus - + - - - - + Chorthippus dorsatus ------+ Chorthippus mollis - - - - + +++ +++ Chorthippus parallelus + ++ ++ ++ + - - Chrysochraon dispar + ++ ++ ++ ++ - - Oedipoda caerulescens - - - ++ ++ ++ ++ Omocestus haemorrhoidalis - - - + - - - Sphingonotus caerulans - - - - + - - Stenobothrus lineatus ++ ++ +++ +++ +++ ++ ++

Lokalita HP byla, co se týče druhové diverzity nejpestřejší, v porovnání s lokalitami VK a KAV však ne nijak výrazně. Na Hádecké planince jsem zaznamenala celkem 23 různých druhů (7 kobylek, 14 sarančí, 1 cvrčka, 1 marši). Nejhojnější, stejně tak jako na ostatních lokalitách zde byly saranče a to zejména Euthystira brachyptera, která se zde vyskytovala hojně téměř po celou sezónu včetně jejího začátku, dále pak (zvláště ke konci sezóny) se zde vyskytovalo velké množství zástupců rodu Chorthippus a to hlavně

Chorthippus biguttulus a Chorthippus mollis dále také Euchorthippus declivus. Nelze opomenout ani druh Stenobothrus lineatus, jež se hojně vyskytoval taktéž během celé sezóny společně s dalšími hojnými druhy, jako jsou Chorthippus paralellus a Chrysochraon dispar, které však ke konci sezóny vymizely. Významným nálezem je pouze jediný zástupce druhu Chorthippus dorsatus, nalezený 30. 9. Barevně nejzajímavějším druhem z HP je bezpochyby saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens), která se svými modrými křídly s výrazným tmavým pruhem nemůže ujít pozornosti. Zajímavé je, že její výskyt byl vázán na konkrétní část planinky a to její okraj (při hranici s lomem), v jiných místech byla pozorována jen velmi zřídka, jedná se totiž o druh, který obývá holá místa bez vegetace. Na Hádecké planince jsem našla také dva druhy sarančí, Gomphocerippus rufus a Omocestus heamorrhoidalis, na které jsem na žádné jiné z lokalit nenarazila, na HP se jednalo pouze o 3 jedince. Jedinou kobylkou, která se zde vyskytovala hojně byla Metrioptera bicolor. Jediného zástupce mám od druhu Isophya kraussii a taktéž jedinou nymfu kobylky zelené (Tettigonia viridissima). Mnoho druhů kobylek však v dospělosti žije v korunách stromů, tím pádem se obtížněji chytají. Dá se říci, že i díky ověřené přítomnosti pouhého jediného mladého jedince na lokalitě zde lze očekávat menší populaci. Dalšími druhy, pozorovanými na HP byly např. Leptophyes albovittata a Pholydoptera griseoaptera, které se zde vyskytovaly taktéž spíše vzácněji. Na této lokalitě jsem zaznamenala pouze jediný druh cvrčka, a to cvrčka lesního (Nemobius sylvestris), kterého se mi podařilo odchytit 28. 8. a je součástí mé sbírky vypreparovaných druhů. Z marší jsem potvrdila pouze výskyt Tetrix tenuicornis a to pouze v jednom termínu kontroly (13.7.).

Lokality Velká Klajdovka (VK) a Kavky (KAV)

Tab. 4 a 5: Přehled druhů zjištěných během sezóny 2011 na lokalitách VK (tab.4) a KAV (tab.5).

Velká Klajdovka datum (2011) 13.6. 1.7. 13.7. 28.7. 14.8. 28.8. 30.9. Tettigoniidae Leptophyes albovittata - - - ++ ++ + + Metrioptera bicolor ++ +++ +++ +++ ++ ++ + Phaneroptera falcata - - - - + - - Pholidoptera griseoaptera - - - ++ ++ - - Platycleis albopunctata grisea - - - ++ ++ + + Tettigonia viridissima - + - - - - - Gryllidae Gryllus campestris + ------Nemobius sylvestris - - - - - + + Oecanthus pellucens - - - + ++ + + Tetrigidae Tetrix tenuicornis + ------Acrididae Calliptamus italicus + - - ++ + + + Euchorhippus declivus - - - - - + ++ Euthystira brachyptera ++ +++ +++ +++ ++ + - Chorthippus apricarius + ------Chorthippus biguttulus + + ++ + ++ +++ ++ Chorthippus brunneus - + + + - + - Chorthippus mollis - - - - + ++ +++ Chorthippus paralellus + ++ + +++ + - - Chrysochraon dispar + ++ + ++ + - - Oedipoda caerulescens - - - - - + ++ Sphingonotus caerulans - - - - + - - Stenobothrus lineatus + ++ +++ +++ +++ + ++

Kavky datum (2011) 13.6. 1.7. 13.7. 28.7. 14.8. 28.8. 30.9. Tettigoniidae Leptophyes albovittata - - ++ + ++ + - Metrioptera bicolor + + ++ ++ ++ ++ - Phaneroptera falcata - - - - ++ + - Pholidoptera griseoaptera - - - - + + - Platycleis albopunctata grisea + + + +++ +++ ++ ++ Gryllidae Nemobius sylvestris - - - - + + + Oecanthus pellucens - + + +++ +++ ++ ++ Tetrigidae Tetrix tenuicornis ++ - + - - - - Acrididae Calliptamus italicus - + + + ++ + - Euchorhippus declivus - - - - - + + Euthystira brachyptera + + ++ ++ ++ + - Chorthippus biguttulus + + ++ ++ ++ +++ ++ Chorthippus brunneus - - ++ ++ + + + Chorthippus mollis - - - - - ++ +++ Chorthippus paralellus + + ++ ++ + + - Chrysochraon dispar + + ++ ++ ++ + - Oedipoda caerulescens - - - + + ++ - Sphingonotus caerulans - - + + + + - Stenobothrus lineatus + + ++ ++ ++ ++ -

Jelikož se lokality VK a KAV vzájemně velmi podobají (jak z hlediska geologického, klimatického, tak i fauny a flóry) a svědčí o tom i přehled zde zjištěných druhů, uvádím tyto dvě lokality ve výsledcích společně. Co se týče druhové diverzity, daly by se srovnat taktéž s lokalitou HP, kde se vyskytovaly, až na některé výjimky téměř stejné druhy. Jejich početnost během sezóny se taktéž téměř nelišila.

Na lokalitách VK i KAV jsem zaznamenala stejné druhy kobylek jako na HP. Ovšem například druh Platycleis albopunctata grisea se zde vyskytoval mnohem hojněji, než na Hádecké planince, stejně tak i Leptophyes albovittata tu byla dosti hojná. Kobylka Metrioptera bicolor, stejně tak jako na HP, byla i zde kobylkou nejhojnější. S výskytem

44 sarančí (Acrididae), je tomu v těchto dvou lokalitách podobně jako na HP, žádné jiné druhy, až na jediného zástupce druhu Chorthippus apricarius (z 13.6.) a občasné „zálety“ Calliptamus italicus nebo Sphingonotus caerulans z blízkého lomu (kde byli nejhojnější) jsem zde nezaznamenala. Mezi velmi hojné saranče těchto dvou lokalit patří zejména Euthystira brachyptera, Chorthippus biguttulus a saranče čárkovaná (Stenobothrus lineatus). Počátkem a vrcholem sezóny tu spolu s nimi dominoval také Chorthippus paralellus a Chrysochraon dispar. Zajímavé je, že o v ČR dosti hojné saranči, kterou je právě Chrysochraon dispar, se Chládek (1977) ve své publikaci nezmiňuje. Jediný cvrček, na kterého zde bylo poměrně snadné narazit během téměř celé sezóny (hlavně v srpnu), byl cvrčivec révový (Oecanthus pellucens). Ostatní cvrčci šli pouze slyšet a jediný zástupce cvrčka polního (Gryllus campestris), byl odchycen 13. 6. Jedinou zde pozorovanou marší je stejně jako na všech ostatních lokalitách Tetrix tenuicornis charakteristická svými úzkými tykadly.

Lokalita lom (LOM)

Tab. 6: Přehled druhů zjištěných během sezóny 2011 na lokalitě Lom.

Lom datum (2011) 13.6. 1.7. 13.7. 28.7. 14.8. 28.8. 30.9. Tettigoniidae Platycleis albopunctata grisea ------+ Tetrigidae Tetrix tenuicornis ++ - ++ - ++ - - Acrididae Calliptamus italicus ++ +++ +++ +++ +++ ++ + Chorthippus biguttulus ++ ++ +++ +++ +++ +++ ++ Chorthippus brunneus ++ ++ +++ +++ +++ +++ +++ Oedipoda caerulescens - - - - - + + Sphingonotus caerulans +++ +++ +++ +++ +++ +++ ++

Lokalita Lom, byla ze všech 4 zkoumaných lokalit zcela jistě lokalitou nejméně druhově rozmanitou. Ovšem druhy, které se zde vyskytovaly, byly pro tuto lokalitu typické a na jiných lokalitách se vyskytovaly výrazně méně (zálety). Jedná se zejména o saranče (Acrididae), konkrétně druhy: Calliptamus italicus, Chorthippus biguttulus, Chorthippus brunneus a Sphingonotus caerulans, které zde dominovaly. Chorthippus brunneus je zástupcem rodu Chorthippus, který se hojně vyskytoval pouze na této lokalitě. Saranče blankytná (Sphingonotus caerulans) se světle modře zbarvenými křídly je spolu s růžovokřídlou sarančí vlašskou (Calliptamus italicus) typickým velmi hojným druhem této lokality, který byl při každé kontrole nepřehlédnutelný (zpočátku se jednalo o nymfy, nedospělé jedince). V lomu se nevyskytovaly, až na pár výjimečných jedinců Platycleis albopunctata grisea, kteří se i tak zdržovali spíše na jeho okrajích při travnatých svazích, žádné kobylky (Tettigoniidae). Téměř každých 14 dní se střídal poměrně hojný výskyt Tetrix tenuicornis s její „absolutní“ absencí. Ještě v červnu a počátkem července se v lomu občas udržely kaluže dešťové vody, na něž mohl být výskyt této marše zřejmě částečně vázán (jedná se sice o suchomilný druh, ovšem dobře snášející vlhkost). V této mnou zkoumané části lomu se nevyskytovali žádní cvrčci.

4. 2. Stručná charakteristika vybraných odchycených druhů rovnokřídlých

Pro stručný popis jsem vybrala druhy na lokalitách nejpočetnější (Euthysira brachyptera, Metrioptera bicolor) a druhy barevně zajímavé (Oedipoda caerulescens, Sphingonotus caerulans, Calliptamus italicus). Zbývající charakterizované druhy považuji za stěžejní zástupce rovnokřídlých v ČR. Druhy jsou seřazeny systematicky podle čeledí, v rámci nich pak abecedně.

Tettigoniidae:

Isophya kraussii (kobylka Krausova/kobylka sivozelená): Krátkokřídlý, zavalitý druh. Základní zbarvení je světle zelené, zpravidla s hnědočerveným tečkováním. Délka těla 20-26 mm. Žije na listech křovin a vyšších bylin. V ČR po celém území lokálně hojný druh (KOČÁREK, 2005).

Obr. 12: Isophya kraussii, Autor: Stanislav Rada, Zdroj: www.biolib.cz

Meconema thalassinum (kobylka dubová): Barva těla a krytek světle zelená, od středu temene po konec štítu prochází žlutý podélný pruh. Nohy žluté, tykadla žlutá s hnědým kroužkováním. Délka těla 11-19 mm. Hojný druh po celém území v nížinách a pahorkatinách. Obývá keře a stromy v listnatých a smíšených lesích, parcích, zahradách apod. Aktivní je zejména za soumraku a v noci, často zalétá oknem do osvícených místností. Samci nemají vyvinutý stridulační aparát, zvuky dovedou vydávat klepáním („bubnováním“) zadními nohami na povrch listů nebo větviček. V ČR po celém území hojný druh (KOČÁREK, 2005).

Obr. 13: Meconema thalassinum, Autor: Jiří Máca, Zdroj: www.biolib.cz

Metrioptera bicolor: Základní zbarvení světle zelené až žlutozelené, dorsální strana těla žlutohnědá. Krytky a křídla obvykle nedosahují konce zadečku, zaokrouhlené; objevují se i makropterní exempláře. Délka těla 14-18 mm. Suchomilný druh, lokálně hojný v nížinách a pahorkatinách. Louky, meze apod., na vyšší bylinné vegetaci. Lokálně hojný druh v nížinách a pahorkatinách (KOČÁREK, 2005).

Obr. 14: Metrioptera bicolor, 28. 8. 2011, Zdroj: orig.

Phaneroptera falcata (kobylka křídlatá): Štíhlý, dlouze okřídlený druh. Základní barva zelená s drobnými červenohnědými skvrnkami; hlava, štít a nohy často hnědočervené. Křídla čirá, pouze část v klidovém stavu přesahující krytky zelená. Délka těla 12-18 mm. Teplomilný druh. Obývá vyšší bylinnou vegetaci a keře, dobře létá. Okraje listnatých lesů, lesostepi, parky, meze, zahrady, lemová vegetace podél cest apod. V ČR v současnosti na celé Moravě hojný druh, který se v posledních 10 letech rozšířil po celé severní Moravě. V současnosti se intenzivně šíří Čechách (KOČÁREK, 2005).

Obr. 15: Phaneroptera falcata, Autor: Josef Němec, Zdroj: www.biolib.cz

Pholidoptera griseoaptera (kobylka obecná/kobylka šedá): Základní barva těla je hnědá nebo hnědošedá, tmavěji skvrnitá. Boční strany štítu a vnější strany zadních stehen obvykle černohnědé; krytky samců jsou hnědé. Délka těla 15-20 mm. Suchomilný druh, obývá suché křovinaté okraje lesů, paseky apod. V ČR velmi hojný druh od nížin do hor (KOČÁREK, 2005).

Obr. 15: Pholidoptera griseoaptera, Autor: Josef Hromek, Zdroj: www.biolib.cz

Platycleis albopunctata grisea: Barva těla obvykle hnědošedá až šedá, s hnědými skvrnami; krytky rovněž hnědošedé, světle skvrnité. Délka těla 15,5-24 mm. Sucho- a teplomilný druh. Obývá lesostepi, stepi, kamenité stráně, lomy, suché louky apod. Poddruh Platycleis albopunctata grisea (Fabricius, 1781) je v ČR lokálně hojný v teplejších oblastech Moravy a východních Čech; poddruh Platycleis albopunctata albopunctata (Goeze, 1778) je místy hojný v nížinách a pahorkatinách Čech. (KOČÁREK, 2005).

Obr. 16: Platycleis albopunctata grisea, Autor: Blaž Šegula, Zdroj: www.biolib.cz

Tettigonia viridissima (kobylka zelená): Barva těla světle zelená nebo vzácněji žlutavá; zvláště u samců obvykle s hnědým pruhem od temena přes střed štítu až po bázi krytek. Délka těla 28-38 mm. Žije v nížinách až pahorkatinách. Imaga na stromech, keřích a vyšších bylinách, nymfy v podrostu. Často i ve velkých městech. Druh snadno detekovatelný podle charakteristického zpěvu. Aktivní zejména za soumraku a v noci. V ČR po celém území hojný (KOČÁREK, 2005).

Obr. 17: Tettigonia viridissima, Autor: Vladimír Motyčka, Zdroj: www.biolib.cz

Gryllidae:

Gryllus campestris (cvrček polní): Základní barva těla je černá; báze krytek je obvykle žlutá, spodní a vnitřní strana zadních stehen červená. Křídla kratší než krytky, jen vzácně delší. Délka těla 18-27 mm. Středně suchomilný až suchomilný druh. Nymfy posledního instaru si hloubí charakteristické nory, ve kterých přezimují. Samci se na jaře zdržují v okolí nory, kde stridulují a lákají samičky, které nory na jaře opouštějí a pohybují se volně po terénu. Obývá louky, stepi, meze apod. V ČR lokálně hojný druh. V posledních desetiletích na mnoha lokalitách vymizel (KOČÁREK, 2005).

Obr. 25: Gryllus campestris, Autor: Ondřej Zicha, Zdroj: www.biolib.cz

Nemobius sylvestris (cvrček lesní): Základní zbarvení těla je kaštanově hnědé, hlava černá se žlutou skvrnou ve tvaru písmene ”Y”, štít světle hnědý. Krytky samců dosahují po 4. zadečkový článek, u samic pouze po 1. článek; křídla rudimentární. Délka těla 7-11 mm. Suchomilný druh, který obývá světlé listnaté lesy. Imaga a nymfy žijí na zemi v listovém opadu. V ČR lokálně hojný v nížinách a pahorkatinách (KOČÁREK, 2005).

Obr. 26: Nemobius sylvestris, Autor: Michal Hykel, Zdroj: www.biolib.cz

Oecanthus pellucens (cvrčivec révový): Velikost 9-15 mm. Dospělci se vyskytují od července do října. Večer a v noci se ozývá pronikavým, dlouhotrvajícím cvrkotem. Je všežravý, živí se též mšicemi. Centrum rozšíření je ve středomořské oblasti (KREJČA, KORBEL a kol., 2002). Sucho- a teplomilný. Obývá zejména lesostepi, vinice, ale také ruderální biotopy vč. městských aglomerací. V posledních letech se šíří směrem na sever. V Čechách vzácný a lokální, na jižní Moravě hojný druh (KOČÁREK, 2005).

Obr. 27: Oecanthus pellucens, Autor: Blaž Šegula, Zdroj: www.biolib.cz

Tetrigidae:

Tetrix tenuicornis (marše dlouhorohá/malá): Světle i tmavě hnědě až šedě zbarvený druh, štít často s párem tmavých symetrických skvrn nebo řidčeji s dalšími skvrnami nebo světlým podélným pruhem vedoucím podél středového žebra. Zadní okraje křídel s vykrojeními. Délka těla 7-12,8 mm. Nestriduluje. Výskyt v nížinách a pahorkatinách především na suchých, ale i na vlhčích místech. V ČR hojný druh (KOČÁREK, 2005).

Obr. 28: Tetrix tenuicornis, Autor: Miroslav Fiala, Zdroj: www.biolib.cz

Acrididae:

Calliptamus italicus (saranče vlašská): Délka těla se výrazně liší, co se týče pohlaví. Samci jsou mnohem menší než samice a dosahují délek 15-23 mm, kdežto samice běžně měří 23-34 mm (BELMANN, 2006). Imago se vyskytuje od července do září. (KREJČA, KORBEL a kol., 2002). Základní zbarvení těla je šedé, hnědé nebo hnědočervené; od báze štítu po konce krytek se často táhnou 2 žlutobílé pruhy. Bazální třetina křídel, vnitřní strana stehen a holeně růžově až červeně zbarvené. Značně proměnlivý druh, v minulosti bylo rozlišováno mnoho poddruhů. Sucho- a teplomilný druh. Obývá stepi, suché louky, úhory apod. Striduluje pomocí kusadel. V provincii stepí lokálně hojný druh (KOČÁREK, 2005).

Obr. 18: Calliptamus italicus (vlevo ♂, vpravo ♀), Autor: Ondřej Zicha, Zdroj: www.biolib.cz

Euchorthippus declivus: Základní zbarvení těla je nejčastěji žlutohnědé, vzácněji žlutozelené. Po stranách těla se zpravidla od očí až do 2/3 krytek táhne kontrastní bílý proužek, pod kterým probíhá tmavší páska. Krytky nedosahují po kolena zadních stehen. Délka těla cca 12-27 mm. Suchomilný travní druh, obývá stepi, úhory apod. Rozšířený v západní, jižní a východní Evropě; severní hranice rozšíření probíhá Rakouskem, ČR, SR, a

52 západní Ukrajinou. V ČR se vyskytuje lokálně na jižní Moravě. V posledních letech se pravděpodobně šíří (KOČÁREK, 2005).

Obr. 19: Euchorthippus declivus, Autor: František Chládek, Zdroj: www.biolib.cz

Euthystira brachyptera: Základní zbarvení těla světle je zelené; obvykle se od očí po konec štítu po každé straně táhne tmavě zelená páska. Krytky samic jsou zpravidla růžové. Délka těla 14-22 mm. Obývá vlhké i suché biotopy - louky, pastviny apod. od nížin do hor. Z ČR lokálně hojný až velmi hojný druh (KOČÁREK, 2005).

Obr. 20: Euthystira brachyptera, 28. 8. 2011, Zdroj: orig.

Gomphocerippus rufus (saranče lesní): Základní zbarvení těla je obvykle hnědorezavé, okraje štítu jsou zpravidla tmavě obroubené a krytky hnědě skvrnité. Poslední 1- 2 články tykadel bílé; konec zadečku s oranžovým nádechem. Poslední čl. tykadel zašpičatělý. Délka těla 14-23 mm. Středně suchomilný druh, obývá louky a řídké lesy. V ČR lokálně hojný (KOČÁREK, 2005).

Obr. 21: Gomphocerippus rufus, Autor: Pavel Schlemmer, Zdroj: www.biolib.cz

Oedipoda caerulescens (saranče modrokřídlá): Barva těla je značně proměnlivá v závislosti na barvě podkladu, od žluté, přes hnědou až po tmavě šedou. Krytky zpravidla se dvěma světlejšími příčnými páskami, křídla obvykle modrá s tmavou příčnou páskou v zadní třetině a čirým koncem. Délka těla 13-29 mm. Sucho- a teplomilný druh. Obývá kamenité stráně, stepi, písčiny, říční náplavy, ale také lomy odvaly hlušiny apod. Jedná se o pionýrský druh, který obývá zejména raná sukcesní stadia vegetace. V ČR lokálně hojný druh v nížinách po celém území (KOČÁREK, 2005).

Obr. 22: Oedipoda caerulescens, Autor: Ondřej Zicha, Zdroj: www.biolib.cz

Sphingonotus caerulans (saranče blankytná): Tělo skvrnité, základní barva proměnlivá – okrová, šedá nebo hnědočervená. Krytky barvy těla s dvěma tmavými skvrnami. Křídla bez tmavé pásky nebo s páskou různé intenzity, tvaru a velikosti. Délka těla 17-33 mm. Sucho- a teplomilný druh. V ČR lokálně v nížinách po celém území, kde obývá písčiny, kamenité stráně, stepi; často osídluje také antropogenní biotopy – odvaly, hromady hlušiny. V ČR vzácný, lokálně se vyskytující druh (KOČÁREK, 2005).

Obr. 23: Sphingonotus caerulans, Autor: Jiří Mařík, Zdroj: www.biolib.cz

Stenobothrus lineatus (saranče čárkovaná): Tělo je zbarveno zeleně, méně často zelenohnědě nebo žlutohnědě. Krytky jsou zpravidla jednobarevně šedohnědé, bílé stigma leží v distální třetině; křídla jsou šedavá. Zadní holeně samců oranžové, samic žluté; zadeček samců červený, samic žlutý nebo oranžový. Délka těla 14,5-27 mm. Středně suchomilný druh, obývá louky, stepi apod. V ČR hojný druh (KOČÁREK, 2005). Imago se vyskytuje od července do října (KREJČA, KORBEL a kol., 2002).

Obr. 24: Stenobothrus lineatus, Autor: Jan Richtr, Zdroj: www.biolib.cz

5. Diskuse

Po srovnání mých výsledků s Chládkovým výzkumem ze 70. let (CHLÁDEK, 1977), jsem z 31 druhů rovnokřídlého hmyzu, jejichž výskyt v oblasti Hádů uváděl, potvrdila 24 druhů přítomných během sezóny 2011, viz příloha 1.

Co se týče mnou zaznamenaných druhů Isophya kraussii a Chorthippus parallelus, jedná se podle BELMANNA (2006) o shodné druhy (vědecká synonyma) s těmi, jež CHLÁDEK (1977) uvedl pod názvem Isophya pyrenea a Chorthippus longicornis.

Navíc jsem na Hádech zjistila výskyt sarančí druhů Euchorthippus declivus, Chrysochraon dispar a Sphingonotus caerulans, jež Chládek ve své práci neuvedl. Je tedy pravděpodobné, že tyto druhy oblast Hádů v minulosti (v průběhu jeho průzkumu) ještě neobývaly a začaly se zde vyskytovat až později. O výskytu saranče Sphingonotus caerulans na Hádech se již zmiňuje ROZKOŠNÝ (2000) ve svém článku Fauna bezobratlých a HOLUŠA (2000) ve své publikaci Faunistický průzkum sarančí (Orthoptera: Caelifera), kobylek (Orthoptera: Ensifera), a švábů (Dictyoptera: Blattodea) na území národního parku Podyjí a několika lokalitách v okolí. Ten ovšem neuvádí ani její početnost ani přesnou lokalitu výskytu. Při mém průzkumu lokalit (2011) jsem potvrdila, že se zde skutečně vyskytuje, a lokálně je dokonce velmi hojný. Pro něj typickou lokalitou byla část etážového lomu (Městský lom), kde se spolu se sarančí vlašskou (Calliptamus italicus) a sarančí Chorthippus brunneus vyskytoval po celou sezónu. Jak uvádí KOČÁREK (2012), saranče blankytná (Sphingonotus caerulans) a saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens) jsou nejtypičtějšími zástupci rovnokřídlých postindustriálních lokalit s vazbou na otevřená nezarostlá stanoviště. Oba druhy jsou teplomilné a vyhledávají extrémně výhřevné lokality. Patří mezi tzv. pionýrské druhy osídlující sukcesně mladé biotopy s velmi řídkým nebo žádným vegetačním pokryvem. Saranče blankytná (Sphingonotus caerulans) je dobře létavý druh, který je známý osídlováním právě bývalých lomů, či jim podobných biotopů. Je tedy možné, že se zde tento druh (v době, kdy Chládek prováděl výzkum) nevyskytoval, protože se v lomu ještě těžilo, nebo ho zde pouze nezaznamenal (neměl do lomu a jeho okolí přístup). Následně za nějakou dobu po ukončení provozu lomu, na počátku sekundární sukcese, se zde tento pionýrský druh zřejmě usídlil a zdá se, že se zde zatím úspěšně udržuje.

V případě saranče modrokřídlé (Oedipoda caerulescens) je při porovnání výsledků přibližné početnosti zjištěné ze 70. let a roku 2011 patrný úbytek, způsobený již pokročilým

56 stádiem přirozené sekundární sukcese a revitalizací lomu. S přibývající vegetací na těchto lokalitách, druhy jako saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens) a saranče blankytná (Sphingonotus caerulans) přicházejí o svá přirozená stanoviště a dochází tak ke snižování jejich početnosti, která může vyústit až k úplnému zániku populací těchto druhů v této lokalitě. Úmyslné zanášení rostlinných semen a jiná podpora zarůstání bývalého lomu je pro budoucí výskyt těchto dvou druhů sarančí nepříznivá.

Další výše uvedené 2 druhy sarančí (Euchorthippus declivus, Chrysochraon dispar), o kterých se Chládek nezmiňuje, se hojně vyskytovaly především na lokalitách Hádecká planinka, Velká Klajdovka a Kavky. Jedná se o běžné druhy pro dané biotopy a jejich výskyt zde není příliš překvapivý. U saranče Euchorthippus declivus, rozšířené v panonské provincii se ovšem jedná o zatím nejsevernější lokalitu výskytu u nás a je možné, že i v celém areálu druhu (R. Vlk, ústní sdělení). Zjištění obou druhů v oblasti Hádů je zcela určitě přínosné, právě díky jejich absenci v Chládkově seznamu.

Z dosud známých druhů zjištěných v této oblasti, se mi nepodařilo potvrdit přítomnost kobylky Barbitistes constrictus, cvrčka Modicogryllus frontalis, cvrčíka Myrmecophilus acervorum, marše Tetrix bipunctata, sarančí Stenobothrus nigromaculatus, S. rubicundus a Myrmeleotettix maculatus. Jde především o vzácnější druhy, jejichž výskyt Chládek označil pouze jako + (vzácný druh), nebo pak o druhy stromové (Barbitistes constrictus), které se nesnadno chytají, či drobnější druhy žijící v lese (Myrmecophilus acervorum, Tetrix bipunctata), kde jsem průzkum neprováděla. Stenobothrus rubicundus je v současnosti v ČR již vyhynulý, tj. od roku 1980 nezvěstný (R. Vlk, ústní sdělení).

6. Závěr

Tato bakalářská práce byla zaměřena na porovnání společenstev rovnokřídlých vybraných biotopů v oblasti Hádů. Konkrétně se jednalo o 4 zvolené biotopy: NPR Hádecká planinka, PP Kavky, PP Velká Klajdovka a Lom. Převážně šlo o kvalitativní a částečně kvantitativní zastoupení jednotlivých druhů, jak v rámci jednotlivých lokalit, tak celkově na Hádech. Nejhojnější kobylkou zde byla Metrioptera bicolor a nejhojnější sarančí nejspíše Euthystira brachyptera a mnozí zástupci rodu Chorthippus.

Jedním z vymezených cílů bylo vyhodnocení přírodních poměrů a zjištění vlivu změn, převážně člověkem způsobených, na výskyt rovnokřídlého hmyzu v této oblasti. Práce se zaměřovala na průzkum 4 vybraných lokalit (biotopů), viz výše, nakonec velmi podobného přírodního charakteru – 3 ze 4 lokalit byly totiž stepní až lesostepní oblasti s převažující teplomilnou vegetací. Všechny lokality, včetně „méně pestrého“ Lomu bych tedy označila za sušší až suché, s dominancí teplomilných druhů jak rostlin, tak i živočichů. Kromě Lomu, se jedná o chráněné oblasti (NPR Hádecká planinka, PP Kavky a PP Velká Klajdovka), v nichž je možný průzkum a sběr pouze s uděleným povolením. Nepřehlédnutelnou součástí Hádů je právě zdejší etážový lom, zjištění vlivu tohoto lomu na výskyt rovnokřídlého hmyzu, bylo součástí mé práce. Hlavní význam tkví v tom, že Chládek svůj výzkum prováděl v době, kdy se v lomu intenzivně těžilo (v 70. letech 20. století) a já až v roce 2011, tedy dlouhou dobu po těžbě, která byla ukončena roku 1997. Během této doby, se daly očekávat změny ve výskytu zdejších společenstev. Významným rozdílem, velmi pravděpodobně spojeným s proběhnutou revitalizací lomu, bylo potvrzení výskytu saranče Sphingonotus caerulans v roce 2011 (v 70. letech se zde nevyskytoval, nebo nebyl Chládkem nalezen kvůli znemožněnému přístupu do oblasti tehdy funkčního lomu). Tento druh jsem zde tedy potvrdila zhruba po 10 letech od zveřejnění 1. nálezů. Zdejší přítomnost tohoto druhu, je důležitým rozdílem v druhové rozmanitosti, jež mohla být ovlivněna, jak uvádím výše, právě zmiňovaným lomem. Kromě této saranče jsem na Hádech zaznamenala i další druhy, které literatura neuvádí, jedná se o saranče Euchorthippus declivus a Chrysochraon dispar. Celkem jde tedy o 3 nově zjištěné druhy žijící v oblasti Hádů.

Dalším z dílčích cílů práce byla literární rešerše a obecná charakteristika rovnokřídlého hmyzu. Jelikož k dané problematice rovnokřídlých byl publikován pouze jediný článek od Chládka (1977) vztahující se konkrétně k oblasti Hádů (Hádecké planince a

58 okolí), nebylo příliš složité srovnat jeho výsledky s mými z roku 2011. Obecná charakteristika rovnokřídlého hmyzu je součástí teoretické části mé práce a zahrnuje jak popis morfologie a anatomie rovnokřídlých, tak i informace o jejich vývoji, bionomii, systému, potravě či stridulaci.

Posledním, a rozhodně neméně důležitým cílem byla v podstatě praktická část práce, která se sestávala jak z terénního výzkumu tak následné determinace a preparace druhů. Šlo tedy o zjištění (terénním výzkumem – smýkaní, pozorování), které rody (druhy) žijí v oblasti Hádů a o vzájemné srovnání druhových spekter, jak mezi lokalitami, tak i s druhy vyskytujícími se zde v minulosti. Podrobně se tomuto cíli věnuji ve výsledcích práce, kde uvádím konkrétní druhy vyskytující se na lokalitách včetně jejich přibližného kvantitativního zastoupení (pro každou ze 4 lokalit je zde zvlášť uvedena tabulka). V diskuzi pak své výsledky srovnávám s výsledky CHLÁDKA (1977), tedy s druhy, které tuto oblast obývaly v minulosti.

Co se týče kvalitativního, tak i kvantitativního zastoupení druhů, lokality se od sebe příliš nelišily. Většina kobylek a sarančí se vyskytovala ve všech lokalitách, někde hojněji, jinde méně. Výjimku tvořila lokalita Lom, která se od ostatních tří lišila nejvýrazněji. Nebyla zde až na pár jedinců Platycleis albopunctata grisea nalezena žádná kobylka, ani se zde oproti dalším lokalitám nevyskytoval žádný z cvrčků. Naopak významným druhem této lokality byl Sphingonotus caerulans, na jehož zástupce jsem zde narazila téměř na každém kroku a jeho výskyt tedy hodnotila jako velmi hojný druh (+++). Sphingonotus se vyskytoval i na dalších lokalitách, ovšem výrazně méně.

Podařilo se mi splnit ve spolehlivé míře všechny stanovené cíle. Svou bakalářkou práci plánuji zahrnout do budoucí diplomové práce a na základě bakalářské práce se chystám napsat i odborný článek. Její výsledky poskytuji orgánům ochrany přírody (odbor životního prostředí Krajského úřadu JM kraje a Správě CHKO Moravský kras), které tím podmínily svá udělení výjimek pro sběr rovnokřídlých v oblasti Hádů. Součástí mé práce je dokladová sbírka vypreparovaných jedinců většiny zjištěných druhů, rozdělených podle lokalit do tří entomologických krabic (druhy z lokality Kavky a Lom jsou uloženy v jedné krabici). Většina druhů je nalepena na štítcích a každý jedinec je taktéž vybaven 2 štítky obsahujícími jak údaje o lokalitě a datu sběru, tak údaje determinační.

7. Souhrn

Porovnání společenstev rovnokřídlých vybraných biotopů v oblasti Hádů

Tato práce se zaměřuje především na zjištění složení společenstev rovnokřídlého hmyzu (Orthoptera) žijících na 4 vybraných lokalitách v oblasti Hádů (severovýchodně od Brna). Tři ze čtyř vybraných lokalit byly vyhlášeny za chráněná území, a to díky lokálnímu výskytu teplomilných druhů rostlin i živočichů (NPR Hádecká planinka, PP Kavky a PP Velká Klajdovka). Práce také zahrnuje stručný popis zkoumaného území z hlediska geomorfologie, geologie, hydrologie a klimatologie. Neméně pozornosti je přikládáno celkové charakteristice řádu rovnokřídlých, popisu metod odchytu a stručnému popisu zkoumaných lokalit a odchycených druhů. Během letní sezóny roku 2011 jsem se věnovala průzkumu, jehož účelem bylo zjištění složení společenstev rovnokřídlého hmyzu v oblasti Hádů. Výskyt rovnokřídlých jsem mapovala na čtyřech lokalitách. Celkem jsem na Hádech zaznamenala 27 různých druhů rovnokřídlých, přičemž se jednalo o 8 druhů kobylek, 15 druhů sarančí, 3 druhy cvrčků a jediný druh marše. Tři ze všech odchycených druhů byly pro tuto oblast nové. Významnou součástí této práce je i sbírka vybraných vypreparovaných jedinců většiny zjištěných druhů rovnokřídlých.

Summary

Comparison of Orthopteran communities of selected habitats in the Hády area

This work aims to analyze composition of Orthopteran communities living in 4 selected localities in the Hády area (north-eastwards of Brno). Three of four selected localities were established as protected areas due to occurrence of local thermophilous species of plant and animals (NNR Hádecká planinka, NM Kavky a NM Velká Klajdovka). Work also contains short geomorphological, geological, hydrological and climatological description of the area of the interest. Not less importance is applied to a description of Orthoptera, collecting methods a brief characteristic of selected localities and also of collected species.

During summer season 2011, I studied the occurrence of the Orthoptera in the Hády area. I mapped their occurrence in four localities. I detected 27 different species of Orthoptera

60 out of which 8 were bush-crickets, 15 grasshoppers, 3 crickets and 1 groundhopper. Three of all recorded species were new for the area. A collection of selected mounted specimens of most of found Orthopteran species is a part of this work as well.

8. Seznam použité literatury

8. 1. Tištěné prameny a internetové dokumenty

BELLMANN, H., 2006: Der Kosmos Heuschrecken führer. Stuttgart: Franckh-Kosmos Verlags, 350 s.

CULEK, M. (ed.) a kol., 1996: Biogeografické členění České republiky. Praha: Enigma, 347 s.

HOMOLKA, M. Savci Hádů. In: TICHÝ, L.; ŠTEFKA, L. (ed.) a kol., 2000: Hády u Brna [online]. [cit. 2012-03-03]. Dostupné z: http://www2.brno.cz/main/ brozura/hady_u_brna/

HUDEC, K. a kol., 2007: Příroda České republiky: Průvodce faunou. Praha: Academia, 439 s.

CHLÁDEK, F., 1977: Rovnokřídlý hmyz (Orthoptera), škvoři (Dermaptera) a švábi (Blattoptera) státní přírodní rezervace „Hádecká planinka“ a jejího nejbližšího okolí. Práce z oboru botaniky a zoologie, Klub přírodovědecký v Brně v SZN Praha, 59-69.

CHLÁDEK, F., 1984: Rovnokřídlý hmyz (Orthoptera), švábi (Blattoptera) a škvoři (Dermaptera) xerotermní lokality Lysá hora u Ochozu a jejího nejbližšího okolí. Práce z oboru botaniky a zoologie, Klub přírodovědecký v Brně v SZN Praha, 93-101.

ILČÍKOVÁ, A., 2011: Toulky – Brno – Hády II. In: ILČÍKOVÁ, A.; ILČÍK V.: Ilcik.cz [online]. 2009, 2012 [cit. 2012-03-24]. Dostupné z: http://www.alena.ilcik.cz/1105-hady.php

KALVODA, J.; ONDRÁČKOVÁ L., 2000: Geologický vývoj širšího okolí Hádů. In: TICHÝ, L.; ŠTEFKA, L. (ed.) a kol., 2000: Hády u Brna [online]. [cit. 2012- 03-03]. Dostupné z: http://www2.brno.cz/main/brozura/ hady _u_ brna/

KOČÁREK, P., 2005: Orthoptera: Rovnokřídlý hmyz České republiky [online]., 2009 [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www1.osu.cz /orthoptera/

KOČÁREK, P.; HOLUŠA, J.; VIDLIČKA, Ľ., 2005: Blattaria, Mantodea, Orthoptera & Dermaptera České a Slovenské republiky. Zlín: Kabourek, s. 157.

KOČÁREK, P. 2012: Rovnokřídlý hmyz. In TROPEK R., ŘEHOUNEK J. (eds.): Bezobratlí postindustriálních stanovišť: význam, ochrana a management. ENTÚ BC AV ČR & Calla, České Budějovice, 75-83.

KONEČNÝ, A., 2003: Rovnokřídlý hmyz (Orthoptera) stepních a lesostepních biotopů údolí Rokytné: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 61 l., 26 l. příl. Vedoucí diplomové práce R. Vlk.

KREJČA, J.; KORBEL L. (eds.) a kol., 2002: Velká kniha živočichů. 3. Bratislava: Príroda, 344 s.

MACHÁČEK, T. a kol. 2005-2012: Biomach, výpisky z biologie [online]. [cit. 2012-03-24]. Dostupné z: www.biomach.cz.

MÜLLER, P.; NOVÁK, Z., 2000: Geologie Brna a okolí. Praha: Český geologický ústav, 92 s.

OBENBERGER, J., 1955: Entomologie II: Systematická část I. Praha: Československá akademie věd, 725 s.

ROZKOŠNÝ, R., 2000: Fauna bezobratlých. In: TICHÝ, L.; ŠTEFKA, L. (ed.) a kol., 2000: Hády u Brna [online]. [cit. 2012-03-03]. Dostupné z: http://www2.brno.cz/main/brozura/hady_u_brna/

SAMUEL, P., 2009: Hády – bývalý lom. In: Turistika.cz [online]. 2007 [cit. 2012-03-04]. Dostupné z: http://www.turistika.cz/mista/hady-byvaly-lom

ŠTEFKA, L., 2000: Ochrana přírody. In: TICHÝ, L.; ŠTEFKA, L. (ed.) a kol., 2000: Hády u Brna [online]. [cit. 2012-03-03]. Dostupné z: http:// www2.brno.cz/ main/brozura/hady_u_brna/

TICHÝ, L. 2000a: Květena stepních strání. In: TICHÝ, L.; ŠTEFKA, L. (ed.) a kol., 2000: Hády u Brna [online]. [cit. 2012-03-03]. Dostupné z: http://www2.brno.cz/main/brozura/hady_u_brna/

TICHÝ, L., 2000b: Růženin lom. [online]. [cit. 2011-03-21]. Dostupné z: http://www2.brno.cz/main/brozura/ruzenin_lom/

ZWACH, I., 2000: Obojživelníci a plazi Hádů. In: TICHÝ, L.; ŠTEFKA, L. (ed.) a kol., 2000: Hády u Brna [online]. [cit. 2012-03-03]. Dostupné z: http://www2.brno.cz/main/brozura/hady_u_brna/

8. 2. Internetové stránky (podle názvu)

BioLib – Biological Library. [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z WWW: .

Geologický slovník. 2007: Česká geologická služba. [online]. [cit. 2012-03-04]. Dostupné z: http://www.geology.cz/

Hádecká planinka. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2012-03-24]. Dostupné z: cs.wikipedia.org/wiki/Hádecká_planinka

Informační systém Masarykovy univerzity: Studijní materiály (e-learning). Fakulta informatiky MUNI. [online]. 1999 [cit. 2012-04-10]. Dostupné z: https://is.muni.cz/

Mapy.cz. 1996: [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z WWW: .

Národní přírodní rezervace Hádecká planinka. In: Ochrana přírody a krajiny v České republice [online]. [cit. 2012-03-24]. Dostupné z: http://www.cittadella.cz/ europarc/index.php?p=index&site=NPR_hadecka_planinka_cz

Pozemkový spolek Hády. [online]. [cit. 2012-03-24]. Dostupné z: http://www.pshhady.cz/

Rezekvítek: Sdružení pro ekologickou výchovu a ochranu přírody [online]. 2008 [cit. 2012- 03-24]. Dostupné z: http://www.rezekvitek.cz/

Říčka. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2012-03-04]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/

9. Seznam příloh

1. Tabulka všech zjištěných druhů během sezóny 2011

2. Povolení ke sběru od Správy CHKO Moravský kras (kopie titulní strany)

3. Povolení ke sběru od odboru životního prostředí Krajského úřadu JM kraje (kopie titul. s. )

1. Tabulka všech zjištěných druhů během sezóny 2011

2. Povolení ke sběru od Správy CHKO Moravský kras (kopie titulní strany)

3. Povolení ke sběru od odboru živ. prostředí Krajského úřadu Jihomoravského kraje (kopie titulní strany)