Poznej Pravdu a Pravda Tě Vysvobodí

PPOOZZNNEEJJ PPRRAAVVDDUU AA PPRRAAVVDDAA TTĚĚ VVYYSSVVOOBBOODDÍÍ

Sborník kreacionistických prací Sestavil Václav Dostál

202 0 Poznej pravdu a pravda tě osvobodí Sborník kreacionistických prací

Obsah

Úvod 3 Temná energie a nepolapitelný chameleón: ještě víc temnoty z temné strany 3 Evoluční výpočetní operace: neviditelná ruka inteligence 7 Extrasolární planety: Výzva pro biblickou kosmologii? 9 Nové Pluto 12 Podporuje druhý termodynamický zákon evoluci? 21 Hvězdy 17 Dva nejnebezpečnější činitelé ve vesmíru hrozí ukončením fyziky 19 K detekci gravitačních vln 25 Byly hvězdy III. populace konečně objeveny? 25 KIC 8462852: jedna podivná hvězda 30 Přemýšlení o rudém posuvu ve stvořeném vesmíru 32 Teorie unaveného světla a rudé posuvy 39 Může teorie „unaveného světla“ vysvětlit rudé posuvy? 41 Chyby v kosmologii unaveného světla 42 Cestuje světlo do nekonečna? 44 Úvahy o unaveném světle 45 Plavba ke hvězdám 46 Bylo Slunce v minulosti méně stabilní? 47 Věda spoléhá na počítačové modelování – co se stane, když bloudí 49 Vědecká fakta 51 Světlo před Sluncem? 53 Tvorba planetárního systému 55 Měření rozpínání vesmíru vytváří kosmologickou záhadu 60 Pět ateistických zázraků 62 Jak známe věk vesmíru? 68 Exoplanety – obyvatelné nebo ne? 71 Nepravděpodobné singularity – evoluce je jimi prověřována 73 Skutečná historie lidstva 82 Paradox slabého mladého Slunce vyřešen? 86 Na počátku stvořil Bůh – nebo to byly kvantové fluktuace? 87 Naděje, ne důkazy, řídí astrobiologii 94 Proč astronomové buší do planet? 96 Osud kosmologie 99 Kosmologové jsou slepí v temnotě 101 Závěr 103

2 Úvod

V průběhu let jsem si nashromáždil články, zabývající se převážně kosmologií. Bylo by ode mě sobecké, kdybych svůj výběr nenabídl jiným lidem a zůstal by pouze v mém archivu. Proto vytvářím sborník, který obsáhne aspoň práce z r. 2015 a 2016. V r. 2020 jsem opravil „překlepy.“ Kreacionismus má v naší společnosti špatné hodnocení. Bývá považován za jakýsi odpad, který nemá s pravou vědou nic společného. Přesto, že v té oficiální vědě se vyskytují hlasy volající po zásadní změně, jsou kreacionistické návrhy vylučovány. To, zda je to oprávněné, by mohl „laskavý čtenář“ posoudit sám, na základně důkladného seznámení se s těmito návr- hy a ne na základě předsudků. Každý může aspoň „na chvíli“ jakékoliv předběžné hodnocení odložit nebo na ně zapomenout. Po přečtení několika článků, obsažených v tomto sborníku může těmto nepříznivým hodnocením dát zapravdu nebo zaujmout jiný, mnohem příznivější posudek. Myslící člověk by neměl jen tak přebírat cizí posouzení, aniž by si je přezkoumal. Pro takový kritický rozbor by ovšem měl poznat, co vlastně nedobře hodnocená skupina lidí tvrdí sama a ne to, co o ní tvrdí jiní. Sborník jsem nazval známou biblickou výzvou, čímž ovšem nechci nikomu Bibli vnuco- vat. Uvedená výzva platí obecně, může tedy vyzývat i ke kritickému rozboru tvrzení v ní obsažených. To není hřích, jak by si mohli třeba ateisté myslet. Vždyť zde najdeme i výzvu k přezkoumávání biblických vět. Podobně mohu vyzývat ke kritickému prozkoumávání níže uvedených myšlenek. Jsou pravdivé nebo falešné? Dokud je příliš neznáme, neměli bychom dělat předčasné závěry. Texty jsou náročnější a (ale) neměly by být chápány bez vlastního uvažování. Doplňuji je svými poznámkami v [ ]. Obrázky jsou převzaty. Václav Dostál

Temná energie a nepolapitelný chameleón - ještě víc temnoty z temné strany http://creation.com/dark-energy-and-the-elusive-chameleon-particle John G. Hartnett

Pokud jste si dosud mysleli, že temná hmota je něco hodně podivného – a je tu teď nový ‘bůh mezer‘ v kosmologii – jakýsi další ‘neznámý bůh‘, kterého vědci používají, aby ‘hranatý kolík‘ vypozorovaných faktů nacpali do ‘kulaté díry‘ standardního velkého třesku, pak říkám, že máte dobrý důvod zamyslet se ještě jednou. Temná energie je dokonce ještě podivnější. Je to údajně nějaká forma ‘antigravitační‘ energie, rozpínající vesmír1 stále větší rychlostí při jeho stárnutí. Temná energie byla vymy- šlena z potřeby sladit teorii s pozorovanými daty, která údajně dávají vzdálenost velmi vzdá- lených galaxií jako funkci jejich rudých posuvů1. O těchto rudých posuvech se věří, že zna- menají rozpínání vesmíru, což je tvrzení, které lze, jak věřím, dostatečnými důvody zpo- chybnit2,3,4,5. Tak, jak se to nyní prezentuje, [temná energie] je cosi ještě podivnějšího než jen fikce – vyžaduje to fyzikální vlastnosti, které fyzika nezná. Když ovšem dva nezávislé týmy astronomů použily supernovu typu Ia pro způsob určení vzdáleností galaxií nezávisle na jejich rudém posuvu, oba objevily tutéž věc – aby mohli teorii velkého třesku sladit se svými pozorováními, museli k tomu astronomové ještě něco přidat – temnou energii. Už jsem dříve poukázal na to, že jejich metody obsahují skryté uvažování v kruhu, tj. stanov si předem, jakou kosmologii chceš dokazovat, podle toho si vyber takové supernovy, které ve svých analýzách použiješ, a poté tyto supernovy použij pro testování pravdivosti své kosmologie. 4

3 Temná energie je, jak říkám, jen další faktor – slátanina, protože je to špatná teorie, která měla být zamítnuta už dávno. Můžete se ptát, jaký důkaz mám pro takové tvrzení. Důkazem, že temná energie je faktor – slátani- na, je to, že ve skutečnosti ve fyzikální labo- ratoři nic tako-vého neexistuje. Tak, jak se to nyní prezentuje, jde o cosi podivnějšího než je jen fikce; vyžaduje to fyzikální vlastnosti, které fyzika nezná, jak to uvidíme ještě níže. Ačkoliv toto samo není nezbytný základ zamít-nutí, musíme si při-pomenout původ myšlenky – byla navržena jen pro a priori předpoklad pravdivosti kosmolo-gie velkého třesku a his-torie vesmíru. 6 Temná energie má přesně takové nutné - vlastnosti, aby standardní model velkého tře Obr. 1: Supernova 1994D typu Ia sku souhlasil s pozorovanými fakty. Výsled- v galaxii NGC 4526 (zářivý malý bod kem je extrémní iluze. vlevo dole). Ať byla hledána kdekoli, nebyla tam nalezena. Existují dva uchazeči o vysvětlení existence temné energie. Buď je to vlastnost vakua, prostoru samého a tedy může být popsána univerzální konstantou – kosmologickou konstantou – konstantou dominující celému prostoru a času, nebo je výsledkem nové ‘páté’ síly vesmíru, novým typem energie, zvaným kvintesence. Kvintesence podle teorie nemusí být konstantou dominující prostoru a času. Mohla [podle stan-dardního přístupu] vzniknout v nějakém čase ve velmi raném vesmíru a později možná zmizí. Chameleónské částice [tak nazývané] se … právě jako jejich jmenovci … přizpůsobují svému okolí a skrývají před odhalením [zde je důvod názvu částic]. Největší problém s kosmologickou konstantou je, že teo- retické výpočty pro ni převyšují předpověď hustoty energie kosmického vakua o 120 řádů. Takže hodnota kosmologické Obr. 2. Chameleón konstanty určená z kosmologie je menší než teoretický odhad činitelem 10−120. Tento rozpor byl nazván „nejhorší teoretickou předpovědí v historii fyziky!“ 7 V kosmologii je to známo jako problém kosmologické konstanty. V částicové fyzice jsou síly přenášeny částicemi. Např. elektromagnetická síla je přenášena fotony a silná jaderná síla – která váže protony a neutrony v jádře – je přenášena gluony. Jed- ním návrhem k podpoře pojmu kvintesence byla hypotéza chameleónské částice, která je vlastním přenašečem síly. „Chameleónské částice nesou chameleónskou sílu, a právě jako jejich jmenovci, se tyto částice přizpůsobují svému okolí a skrývají se před odhalením. Ale místo aby měnily barvu, mění hmotnost.“8 (Zdůraznění od autora článku [Yuonga]) „Teorie pokračuje s tím, že uprostřed zemského prostředí o velké hustotě získávají chameleóny velkou hmotnost a subatomické částice s velkou hmotností se těžce odhalují. Jako důsledek, pátá síla, kterou nesou, by se stávala slabou a měření by byla zcela nemožná. Ale v prázdnějším prostoru chameleóny ztrácejí hmotnost. Základní síla, kterou představují, by

4 tak působila na větší vzdálenosti, a mohla by působit v kosmických měřítcích a ovlivňovat evoluci vesmíru.“8 To zní jako mimořádná pohádka. Stejně jako s temnou hmotou, která má vlastnosti nutné pro souhlas teorie s pozorováním, ale zůstává neodhalená, jsou tyto chame- leóny navrhovány k témuž a také zůstávají neodhalené. Proto jejich ná- zev. Nabírají své vlastnosti (tj. ztrácí svou hmotnost jak je jim libo), aby vzdorovaly odhalení normální expe- rimentální fyzikou. Pro porovnání, gluony mají zanedbatelnou hmotnost (byla naměřena menší než 0,0002 eV/c), ale přidružená silná jaderná síla má velmi krátký dosah. To je opačná vlastnost, než je navrhováno pro cha- meleóny. Více temnoty z temné strany temného odvětví částicové fyziky vycházející z víry ve velký třesk. Fyzici Paul Hamilton a Holger Müller postavili malou kulovou vaku- ovou komoru a provedli velmi obtížný Obr. 3: Schéma pokusu na univerzitě v Berkeley pokus v laboratoři ve snaze detekovat k detekci chameleónů. Jestliže existují, mají přítomnost chameleónů: čekali, ale předpokládaný malý účinek na gravitační vodník nepřišel. 9 přitahování mezi césiovými atomy a hliníkovou „Neodhalili nic jiného než zemskou koulí. Odkaz 9. gravitaci, která vylučuje chameleóny – indukované síly milionkrát slabší než gravitace. To vylučuje široký rozsah možných energií pro částici“9 Tyto druhy pokusů se nyní hojně vyskytují v laboratořích s přesnými měřicími technikami, které důvěrně znám. Také jsem při laboratorním pokusu vyhledával nepolapitelné částice temné hmoty, ve skutečnosti ještě lehčí než jsou vlastní kandidáti temné hmoty, jenže tyto druhy pokusů jsou v podstatě nulovými pokusy10, zrozené z potřeby najít prvky kosmologie velkého třesku. Ale všechny tyto pokusy, ať už hledaly temnou hmotu nebo temnou energii, neodhalí nic, což se očekává, jestliže entity z temného odvětví neexistují. Výzkum zahrnuje pokusy v CERNu v Ženevě a v Národní Fermiho laboratoři urychlovačů v Illinois. K dnešnímu dni můžeme do seznamu přidat ještě i chameleóna. Buď neexistuje, nebo se tak dobře skrývá, že nemůže být odhalen. To je docela vyhovující, že?

Závěr Temná energie má bizarní vlastnosti, nutné k pohánění expanze vesmíru až do pozdějšího stavu zrychlení. Ale zrychlení expanze je odvozeno čistě jen na základě teoretické shody s po- zorovanými daty. Je-li teorie špatná, pak zbytek je nesmysl. A protože teorie nesedí bez temné energie, která je sporná a neověřitelná, pak je sporná a neověřitelná platnost i samotné teorie. Mohou být tyto podivné entity, jako jsou chameleónské částice, které se samy skrývají před detekcí v laboratorních pokusech, avšak jsou potřeba ve vzdálených částech vesmíru, kde se nepřímo zjevují následkem aplikování standardní teorie velkého třesku na pozorovaná data, jen vedlejším produktem chybného paradigmatu?

Odkazy a poznámky 1. V rozpínajícím se vesmíru velkého třesku hlavní mírou vzdálenosti (a věku) je rudý posuv světla přicházejícího ze vzdálených galaxií. Podle modelu: Čím je vzdálenost objektu větší, tím je větší rudý posuv a tím dále do minulosti hledíme. To znamená, že objekty s velkým rudým posuvem vidíme v epoše historie vesmíru jako bližší počátku velkého třesku. Z toho vyplývá, že když nezávisle určujeme vzdálenost galaxie z jejího rudého posuvu, můžeme použít vzdálenost (nebo vlastně zářivost) a příslušný rudý posuv k testování našeho modelu. Ale k tomu musíme mít standard světelného zdroje, zdroje, o němž víme, že má tutéž vnitřní zářivost, k získání míry vzdálenosti zkoumané galaxie. K tomuto účelu se vybírají sepernovy typu Ia, protože se věří, že jsou přesně vymodelované a tudíž spadají do třídy supernov, které mají všechny onu vnitřní zářivost (nebo absolutní velikost). 2. Hartnett, J.G., Is there definitive evidence for an expanding universe?, creation.com, August 2014; creation.com/expanding-universe. 3. Hartnett, J.G., Is the Universe expanding?, johnhartnett.org, May 26, 2015. 4. Hartnett, J.G., Does observational evidence indicate the universe is expanding?—part 1: the case for time dilation, J. Creation 25(3):109–114, December 2011; creation.com/expanding-universe-1. 5. Hartnett, J.G., Does observational evidence indicate the universe is expanding?—part 2: the case against expansion, J. Creation 25(3):115–120, December 2011; creation.com/expanding-universe-2. 6. Tohle není prázdný, klamavý argument, protože neexistují žádné laboratorní důkazy k podpoře existence temné energie. Model kosmologie velkého třesku tak, jak byl vytvořen, nesouhlasí s pozorovanými daty. Historicky to zavedl Einstein jako kosmologickou konstantu k upevnění svého modelu statického vesmíru, a později to zavrhl a s tím i svoji kosmologii. A opět to bylo zavedeno k upevnění kosmologie, ale jaký- koliv laboratorní důkaz, jak jsem už uvedl, je s tím v rozporu. Takže je temná hmota udržována jako základní vlastnost vesmíru jenom proto, že se věří, že kosmologie velkého třesku je pravdivá. 7. Hobson, M. P., Efstathiou, G. P., and Lasenby, A. N., General Relativity: An introduction for physicists, Cambridge University Press, p. 187, 2007. 8. Young, M., Is Dark Energy a Chameleon?, Sky and Telescope, August 2015. 9. Sanders, R., Experiment attempts to snare a dark energy ‘chameleon’, Berkeley News, August 2015. 10. Toto jsou pokusy, které mají nulové výsledky, a kde byla hledána nová fyzika. Jedním příkladem je Michelsonův – Morleyův pokus, testující izotropii rychlosti světla c. Podle Einsteinovy speciální teorie relativity (SR) by takový pokus měl poskytnout přesně nulový rozdíl mezi rychlostmi světla, měřených ve dvou vzájemně kolmých směrech v prostoru. Ale nová fyzika je hledána na hranici mezi SR a kvantovou teorií. Viz Nagel, M., Parker, S.R., Kovalchuck, E.V., Stanwix, P.L., Hartnett, J.G., et al., Direct Terrestrial Test of Lorentz Symmetry in Electrodynamics to 10-18, Nature Communications 6:8174, September 2015..

Evoluční výpočetní operace: neviditelná ruka inteligence http://www.evolutionnews.org/2015/06/evolutionary_co_1096931.html

Darwinovská evoluce je charakterizována naprostou nepřítomností jakékoli řídicí síly; je to Dawkinsův "slepý hodinář". Neví, kam směřuje. Neví, že vyrábí hodinky. Neví, co to jsou hodinky. V "přirozené evoluci" neexistuje účel, plán, cíl. Mutace poskakují kolem, omezeny prostředím, a co se stane, to se stane. William Dembski a Robert Marks prokázali, že nad slepým tápáním není nadřazen žádný evoluční algoritmus – pokud inteligentní příčina nedodá informaci, což ovšem znamená, že to pak už není vůbec žádný evoluční algoritmus v darwinovském pojetí. Tento matematicky do- kázaný zákon založený na přijatých teorémech No Free Lunch ("bez práce nejsou koláče") jak se zdá, přeborníci evolučního kalkulování, nechápou. Badatelé stále zaměňují evoluční algoritmus (určitý způsob umělého výběru) s "přírodní evolucí". Jeden z nedávných případů takové praxe vidíme v Nature v recenzním článku Agostona Eibena a Jima Smithe, "From evolutionary computation to the evolution of things" ("Od evo- lučních výpočetních operací k evoluci věcí"), kde se tvrdí: „Analogicky k přírodní evoluci si můžeme fungování evolučního algoritmu představit na dvou rovinách. Na vyšší úrovni (v kontextu původu věcí) dochází k poměřování zdatnosti fenotypů (směsi kandidátů). Selekční mechanizmy pak použijí toto měření k tomu, aby vy- braly pro každou generaci rodičovský soubor, a rozhodnou, kteří rodiče a potomci přejdou dál do příští generace. Na nižší úrovni, genotypy jsou objekty, které představují fenotypy v ta- kové formě, se kterou lze manipulovat za účelem vytváření variací. Přes obě úrovně se klene podrobný scénář vztahů genotyp – fenotyp. Na úrovni genotypů generují variační operátory nové jedince (potomstvo) z vybraných rodičů. Mutační operátory jsou založeny na jednom ro- diči (asexuální reprodukce) a náhodně mění některé hodnoty. Rekombinační operátory vytvá- řejí potomstvo kombinací hodnot z genotypů dvou (či více) rodičů. Nakonec kontroluje výkonný ředitel celkové fungování algoritmu. Reguluje inicializaci první populace, průběh cyklů selekce-variace i zakončování algoritmu. Upravuje také velikost populace (většinou je udržována stálá) i další parametry ovlivňující selekci a variaci. Například určuje počet ro- dičů na generaci i to, zda mutace, rekombinace či obojí vyprodukují potomstvo pro danou sadu rodičů.“ [Zvýraznění přidáno.] Nevidíme zde obdobu přirozené evoluce. Předchozí odstavec je plný indikátorů intel- gentně řízené informace. Vidíme zde rozhodování, operace, výběry, řízení a regulaci. Neuvě- domují si autoři svůj omyl? Oni vědí, že tyto dva procesy (evoluční výpočetní operace a přírodní evoluce) jsou pouze analogické. Sestavili tabulku, která srovnává obě dvě věci a definuje rozdíly mezi nimi (viz Tabulku 1 u uvedeného článku "Hlavní rozdíly mezi přírodní evolucí a evolučními algoritmy"). Je zcela patrné, že si jsou autoři vědomi některých závažných rozdílů mezi počítačovou evolucí a evolucí v přírodě. Z jedné strany, evoluční počítačové operace jsou mnohem jedno- dušší než "krajně složitý biochemický a vývojový proces", o kterém vědí, že je charakter- ristický pro život. Z druhé strany, definice zdatnosti, selekce, scénáře vztahů i dalších klíčo- vých slov v evolučním počítačovém kalkulování jsou tak odlišné od definic platných v darwinovské teorii, že člověk žasne, jaký vůbec smysl má tyto dvě věci porovnávat. To, v čem jsou Eiben a Smith zcela vedle, je ta nejdůležitější odlišnost: inteligentní intervence. Vše od hardwaru po software je inteligentně vyprojektováno – včetně definice problému, volby procesů a jejich parametrů i jejich rozpoznání toho, co představuje řešení. Kdybychom měli nabídnout realistické přirovnání toho, co dělají Eiben a Smith s přírodní evolucí, museli bychom je postavit ke sterilní sopce či horkému prameni s rukama přes oči,

7 uši i ústa, a tam by prostě nechávali věcem volný průchod. Pak, kdyby se něco stalo, řekli by, "A co má být?" Toto by byla darwinovská evoluce. Není sporu o tom, že inteligentně řízené "evoluční počítačové operace" jsou velmi úspěšné v řešení problémů. Marks a Dembski to mohou doložit příklady z práce ve vlastní Evolutionary Informatics Lab (Laboratoři evoluční informatiky). Může to být stejně úspěšné jako umělý výběr při šlechtitelské práci. I tehdy, jsou-li ve hře náhodné variace, může trocha inteligentního řízení dokázat velké věci. Slepota autorů vůči tomuhle faktu je evidentní: „Evoluce poskytuje zdroj inspirace pro designéry algoritmů od zrození počítačů. Obor, který z těchto principů vznikl, evoluční výpočetní technika, je úspěšný v řešení technických úkolů v rozsahu pozornosti od molekulární úrovně k úrovni astronomické. Dnes tento obor vstupuje do nové fáze s tím, jak jsou vyvíjeny evoluční algoritmy probíhající v hardwaru, což otvírá nové obzory směrem k autonomním strojům, které se mohou přizpůsobovat svému prostředí. Probíráme, v čem se evoluční výpočty podobají přírodní evoluci a jaké jsou jejich výhody ve srovnání s jinými matematickými přístupy a představujeme nově nastupující oblast umělé evoluce ve fyzikálních systémech.“ To kontrastuje s tím, jak Marks a Dembski ukazují na působení neviditelné ruky nutné v evolučních počítačových operacích. Na webové stránce jejich laboratoře se píše, „Zásadním tématem bádání v naší laboratoři je rozklíčovat, jaká je přesně role informací generovaných zevnitř a informací aplikovaných zvenčí ve fungování evolučních systémů.“ Takže ano, systé- my se mohou vyvíjet, ale když se má vyřešit problém (jako třeba vygenerování složité speci- fické informace nebo dosažení dostatečně úzkého předem definovaného cíle), lze prokázat, že je zde v akci inteligence. Všechny vnitřně vygenerované informace jsou zachovány či degra- dovány podle zákona o zachování informace. Je ale taková představa příliš "duchovně zlověstná" a tím pádem mimo hranice vědy? Zmí- něná webová stránka odpovídá na tuto námitku takto: „Jednoduše řečeno, inteligentní design aplikovaný na biologii zřejmě připomíná "duchov- ně zlověstnou" formu kauzality, která ve vědě nemá žádné místo. Evoluční informatika vylu- čuje tuto obtíž spojenou s inteligentním designem. Když se podíváme do teorie informací, pak dobře zavedené odvětví technických a matematických věd, evoluční informatika, ukazuje, že vzorce, které běžně připisujeme inteligenci, pokud jsou výsledkem evolučního procesu, musí být připsány informačním zdrojům mimo tento proces.“ Co je duchovně zlověstné je neschopnost vidět očividná fakta, tedy víra v to, že vzorce bo- haté na informace se mohou vynořit bez inteligence. Co je nevědecké je vysvětlovat účinek bez nutné a dostatečné příčiny, přesvědčení, že můžete dostat něco z ničeho. To, co Marks a Dembski dokazují, je vědecky platné a relevantní stejně jako Gödelův teo- rém neúplnosti v matematice. Nemůžete dokazovat matematický systém pomocí (čili zevnitř) tohoto systému a nemůžete odvodit vzorec bohatý na informace z tohoto vzorce. Například informace obsažené v knize nemohou být odvozeny z papíru a inkoustu této knihy. Není mož- né, aby se kniha udělala sama, jen tak, z jednotlivých součástí. S tím ostře kontrastuje to, jak Eiben a Smith chápe lidské bytosti jako ty, které samy sebe vytahují za vlasy z evoluční minulosti a nad vlastní evolucí přebírají kontrolu: „Z historické perspektivy měli lidé v evoluci dvě role. Právě tak jako jakýkoli jiný druh jsou lidé produktem evoluce a jsou jí podřízeni. Ale po tisíciletí (vlastně zhruba dvakrát tak dlouho, než používáme kola) lidé také aktivně ovlivňovali běh evoluce u jiných druhů – tím, že vybírali, které rostliny či která zvířata by měla přežít či spářit se. Takže lidé úspěšně vy- užívali evoluci, aby vytvářeli lepší zdroje potravy či užitečnější zvířata, i když nerozuměli mechanizmům, které se účastnily přenášení znaků z jedné generace na druhou.“ Otázka: Ovlivňovali, vybírali, využívali, vytvářeli a zlepšovali lidé věci díky inteligentní- mu designu? Zamyslete se nad tím, jak Eiben se Smithem pokračují:

8 „Historicky byl rozsah lidského vlivu v evoluci velmi omezený a spočíval v pouhém zasa- hování do výběru pro přežití a rozmnožení. Ovlivnit jiné složky jako třeba design genotypů či mutační a rekombinační mechanizmy bylo zcela mimo naše možnosti. To se změnilo s vy- nálezem počítače, který nám poskytl možnost vytvářet digitální světy, které jsou velmi pružné a mnohem kontrolovatelnější, než fyzická realita, ve které žijeme. Spolu s rostoucím chá- páním genetických mechanizmů stojících za evolucí to přineslo možnost stát se aktivními pány evolučních procesů, které jsou dokonale plánovány a prováděny lidskými expe- rimentátory "shora".“ Takže se zeptejte: zasahovali, plánovali, ovlivňovali, vytvářeli, kontrolovali, chápali a ří- dili lidé tyto věci jako inteligentní příčina? „Mohlo by se tvrdit, že evoluční algoritmy nejsou věrnými modely přírodní evoluce (Tabulka 1 u uvedeného článku). Avšak určitě jsou formou evoluce. Jak řekl Dennett: "Máte- li variace, dědičnost a výběr, pak musíte dostat evoluci".“ A máte to – tvrzení bez dokazování, dogma shůry, kterému se musí věřit. Ale mohou opravdu odbýt kritiky tak snadno? Umělý výběr je také "formou evoluce". Jaký je rozdíl mezi ním a přírodní evolucí? Inteligence. Šlechtitel využívá přirozených procesů, aby dostal vý- stup, o který usilovala jeho mysl designéra. Bez zásahu inteligence nebude žádný evoluční algoritmus nadřazen slepému tápání. V začátcích rozvoje inteligentního designu rozpoznali Thaxton, Bradley a Olsen klam, kte- rý tu funguje: problém „vměšování se badatele“. V přelomové knize The Mystery of Life´s Origin (Tajemství vzniku života, 1984) ukázali onu spoustu způsobů, kterými badatelé o vzniku života „hráli velmi podstatnou a nekalou roli v úspěšnosti pokusu.“ Na konci kapi-toly 6 uzavřeli svůj výklad citací z Brookse a Shawa: „Tyto pokusy… jsou nazývány abiotickými syntézami, ačkoliv jsou ve skutečnosti napláno- vány a provedeny vysoce inteligentním a velmi biotickým člověkem.“ K těmto výsledkům by se nikdy nedošlo bez pomoci badatelů. Stejně jako loutkáři, i oni vedou procesy ke konečnému tvaru, byť se zapojil i určitý podíl nahodilosti. Totéž platí o evolučních počítačových operacích. Eiben a Smith nedokážou vidět, že „neviditelné ruce“ celého toho představení jsou ty jejich vlastní. A dokud nebudou ochotni přiznat, že jejich ruce vede inteligence, nebudou schopni demonstrovat žádnou formu darwinistické evoluce, ale jen inteligentní design.

Extrasolární planety (exoplanety): Výzva pro biblickou kosmologii? http://creation.com/exoplanets David F. Coppedge; Moje poznámky v []

Nové metody, používající rostoucí přesnost, dovolily lidstvu odpovědět na základní otáz- ku: mají jiné hvězdy planety? Naturalističtí filozo- fové uvažovali o této otázce po staletí. Jan Kepler představil existenci jiných planet ve své knize Sen, považované za prvou práci science fiction. Dnešní vědci jsou konečně schopni přejít od fikce k faktu. Odpověď zní: Ano! Jiné hvězdy opravdu mají planety. Vzniká další otázka pro kreacionisty (a ta- ké pro evolucionisty): co to znamená pro náš svě- tonázor? První takové planety byly objeveny pomocí „houpání.“ Planety se „škubají“ na svých oběžných drahách kolem hostující hvězdy a způsobují velmi malé, ale odhalitelné oscilace.

9 Později byla metoda přechodu zpřesněna sondou Kepler. Když planety procházejí před svými hostujícími hvězdami, mohou být odhaleny velmi malé poklesy intenzity světla. Tato měření jsou mimořádně obtížná, ale větší dalekohledy a družice, vysoce přesné nástroje a software dělají možným odhalení jejich přítomnosti, i když nemohou být zobrazeny přímo. Dosud bylo potvrzeno přes 1000 planet, s jinými Keplerovými „kandidáty“ (nepotvrzenými možnými planetami), plus 192 nepotvrzených z jiných zdrojů. Někteří z kandidátů byli prokázání jako přeludy (fata morgana). Astronomové se diví, že extrasolární systémy nevypadají nijak jako naše sluneční soustava. Obrovská většina exoplanet jsou „horké Jupitery“ – velcí obři velmi blízko svých hvězd, mnohem blíže než je Merkur našemu Slunci! Takové planety nejsou obvykle kandidáty pro život. Obíhají ve dnech či dokonce v hodinách, plně vystavené žáru a záři svých hvězd, dosa- hují vysokých teplot, jež je určují k neplodnosti, i kdyby měly pevný povrch pod hustým hor- kým plynem. Jsou velkou překážkou evolucionistům, kteří předpokládají nález planet uspo- řádaných jako naše: skalnaté planety blízko a plynné obry daleko [od centrální hvězdy]. Dokonce dovolují „výběrový spád“ (protože velké planety se snadněji odhalí), předpokládaný model je výjimkou místo aby byl pravidlem. Je to lekce o nevhodné extrapolaci trendu, zalo- ženého na vzorku jedné z nich (Zemi).

Horké Jupitery Objev takových horkých Jupiterů zničil evoluční teorie o tvorbě planet. Ti, kteří uvažují o původu planet, myslí jej jako nemožný pro tvorbu velkých plynných obrů příliš blízko ke hvězdě – znovu, při základu na uspořádání naší vlastní sluneční soustavy. „Hypotéza mlhovin“ mystika Emanuele Swedenborga a ateisty Pierre-Simona Laplace-a v 18. století byla postavena na tomtéž „vzorku jedné z planet.“ Následující teorie nárokovaly úspěch při výkladu naší sluneční soustavy: skalnatý materiál s vyšším „Astronomové se diví, bodem tavení, zhutněný blízko hvězdy; zatímco že extrasolární systémy plyny a ledy s nižším bodem tavení, zhuštěné dále- nevypadají nijak jako ko, za tak zvanou „čarou mrazu, za poloměrem, při němž sluneční žár by byl dostatečně daleko k za- naše sluneční soustava.“ bránění destrukce těkavého materiálu (snadno se vypařujícího). To se jeví soupeřit se složením planet v naší sluneční soustavě. Komety byly uvažovány jako pocházející ze starodávného ledového materiálu na vnějších okrajích, neměnného už od zrození Slunce. Všechno se událo velmi pomalu, narůstáním jádra, během miliónů let.

Hypotéza mlhoviny Horké Jupitery jsou téměř hozené k promyšlení výkladu. Kosmologům svitlo, že plynní obři, tvoření daleko, musí být předmětem prudkého stěhování dovnitř. Proto pro jejich složky určili jen tisíce let pro pohyb po spirále ke své hvězdě na dopravních pásech prachu a plynu a při jejich ničení, horké Jupitery byly vytvářeny prudce. Byly zpracovány v JPL (Jet Propulsion Laboratory, přidružené NASA) v r. 2006, pamatuji si projednávání, vedené kosmologem Alanem Bossem v nesměle obranné přednášce svého „kacířského“ modelu tvorby planet. Nazval jej „disková nestabilita.“ Byl to návrh tvorby plynných obrů kratší než tisíc let představou uzlů materiálu v prachovém disku, rychle kolabujícím. Jiní astronomové nejsou ochotni opustit starou teorii mlhovin, i když má své vlastní problémy. Například částice v prachovém disku menší než kilometr v průměru nenarůstají, ale trhají se. Jakékoli „planetisimály“ (myšlená tělesa, která narostou do planet) musejí narůstat dostatečně, aby vyklidily svou oběžnou dráhu [od částeček] před [jejich] stěhováním do nitra. Obě teorie tudíž vyžadují prudkou tvorbu planet.

10 Evolucionistické teorie „zdola nahoru“ mohou být účinně vyvráceny. Z tohoto důvodu kreacionisté obhajují model tvorby planet „shora dolů“. Věřící v Boha nebudou překvapeni, že Bůh stvořil hvězdy s obíhajícími tělesy od počátku. Model shora dolů je podporován prin- cipy, založenými na druhém termodynamickém zákonu, který odhaluje neúprosný směr pro věci stávat se během doby méně funkčními. To je to, co přesně vidíme: hvězdy a planety po- stupně končí a opotřebovávají se. Nějaké disky hvězdného prachu byly myšleny jako tvořící planety a jsou nyní uvažovány jako ruiny destruktivních srážek. Jestliže nebyly Božím jedi- nečným návrhem, a On neměl rád naši Zemi, dlouho by nepřežily.

Obyvatelné planety Protože evolucionisté zoufale potřebují dokázat, že původ a vývoj života je ve vesmíru společný, hledání obyvatelných planet se zesiluje. Ještě jednou, přesto pointa pozorování planet podobných Zemi je mimořádná vzácnost. Až dosud webové stránky Laboratoře obyvatel- ných planet obsahují jedinou kandidátku planety podobné Zemi ze všech tisíců na základě Keplerovských dat. Jiných 48 je označeno „potenciálně obyvatelné exoplanety“, ale ty jsou v kategorii „super-Země“, mnohem větší než Země, které tvoří dodatečnou obyvatelnost. Jiní činitelé zamítli mokrou pokrývku nadějí života. Není to dostatečné pro bytí planet „v plynule obyvatelném pásmu“ hvězdy, jejíž poloměr může vodu nechat v tekutém stavu. Hvězda musí být klidná, ne zdrojem velkých výronů nebo nadměrných hvězdných větrů. Oběžné dráhy planet musí být téměř kruhové a nehrnout se do sklonu (překocení). Planety musí být chemicky a termodynamicky konstruovány k podpoře vody. Hvězda planet musí mít správnou chemii, aby se vyhnula nadměrnému vydávání ultrafialového světla, které je pro život smrtelné. Nyní vidíme asi tucet činitelů, nutících „obytné pásmo“ [jen] pro malý zlomek hvězd. Jiný problém je, že asi 80% všech hvězd jsou rudí trpaslíci. Mají asi třetinu velikosti a asi tisícinu jasu našeho Slunce, takže je nemůžeme vidět pouhýma očima. Planeta v obyvatelném pásmu rudého trpaslíka by byla tak blízko, že by byla slapově uzamčena, tj. byla by stále obrácena jednou stranou ke hvězdě. Takže jedna strana by se pekla v ustavičném dnu a druhá strana by mrzla v soustavné noci.

Zprávy pro kreacionisty Jak se zlepšuje pozorovací přesnost, můžeme čekat, že najdeme více planet a mnoho z nich může být prokázáno jako obyvatelných. (Neznamená to, že jsou obydleny, ale jen obyva- telné). V budoucích letech doufají astronomové, že najdou „bioznaky“ v atmosférách exoplanet: plynné nebo spektrální ukazatele života, které by bylo obtížné vysvětlit abioticky, jako je nadbytek metanu nebo oxidu uhličitého, nebo nedostatek zelené ve spektru. Po 50 letech nezdaru někteří lidé ze SETI [Search for Extra-Terrestrial Inteligence = hle- dání mimozemské inteligence] – stále pečlivě prohlížejí oblohu, aby zachytili mimozemské rozhlasové zprávy. Je to ovšem velice pochybné, že bychom přijali takový ukazatel Intel- gence dohledné budoucnosti. Předpokládejme, proti všem podivnostem, že najdeme život. Co by to znamenalo pro biblickou „Neověřitelné spekulace interpretaci? To závisí na objeveném druhu života. Inteligentní život je vyloučen, známe z Žd o životě na jiných 9:24-26, že Kristus zemřel kvůli hříchům jednou planetách mohou být a jen jednou – za hříchy lidstva. „Netrpěl opako- vaně už od základů světa“ (tj. vesmíru). Nikde legrace, ale nakonec jsou v Písmu není žádná narážka, že se Kristus vtělil zbytečné.“ kvůli hříchům nějakých jiných bytostí. Z tohoto důvodu je vysoce nepravděpodobné, že mimozemská inteligence (jak odporuje padlým

11 andělům představujícím mimozemšťany) bude někdy nalezena. Avšak co říct o nevnímavém, tj. mikrobickém, životě? Je velmi nepravděpodobné, že existuje, i když jej nemůžeme vylou- čit. Veškerá tvorba se jeví soustředěna na lidstvo na Zemi, a rostliny a zvířata jsou částí pod- pory našeho života. [C. S. Lewis nevylučuje inteligentní bytosti na exolanetách. Říká, že vesmír může být plný bytostí, které nikdy nezhřešily a které tudíž žádné vykoupení nepotřebují. Zvěst Písma je určena nám lidem na této Zemi a nemusí nám odhalovat existenci mimozemského inte- ligentního života, jehož se záchrana Kristem netýká.] Veškerý život je inteligentně navržen. Jen lidé jsou uděláni jako obraz Boží, padli do hříchu a potřebují spásu. Kristus Ježíš poskytl milost výhradně lidem svou smrtí na kříži a svým slavným vzkříšením. Neověřitelné spekulace o životě na jiných planetách mohou být legrace, ale nakonec jsou zbytečné. Můžeme s jistotou vědět to, co známe: co Bůh udělal pro naše tělesné a duchovní potřeby na naší skvěle navržené planetě.

Nové Pluto http://creation.com/the-new-pluto David Coppedge

Bylo by dobré vyslechnout starší občany, kteří sledovali vesmírný program v r. 1957 vidění konečné etapy vesmírného průzkumu naší sluneční soustavy. Jistě, Pluto bylo degra- dováno na „trpasličí planetu“, ale pro většinu dávných studentů bylo devátou planetou – nikdy dosud nenavštívenou kosmickou sondou. To vše se změnilo 14. června 2015 neobyčejně úspěšným obletem Pluta a jeho měsíců kosmickou sondou Nové horizonty. Měli bychom uchopit tuto příležitost podě- kování mnoha inženýrům a vědcům, kteří za- ujali svět zastupováním na tomto velkém do- brodružství na dalekém okraji naší sluneční soustavy. Použili vydatné množství Inteli- gentních návrhů pro výzbroj sondy, „plující“ po 9 ½ let, fungující právě s jediným úspěšným zásahem. Data potkání budou pokračovat v proudu k Zemi po měsíce přijímání, ale dostatečná k provedení revizí velkých novinek. Od získání dat je jejich interpretace různá. Co vědci očekávali? A proč byli překvapeni „reálným“ Plutem, jeho velkým měsícem Charónem, a následně objevenými malými dru- žicemi Nix, Styx, Hydra, a Kerberos? Od 90. let můžeme zaznamenat „překvapivý Obr. 5. Sonda NASA Nové horizonty jev“ porovnáním s dokumenty. Největší dosa- zachytila zvětšený barevný pohled na vadní učebnice planetární vědy Nová sluneční Pluto 14. června 2015 s vysokou soustava od vůdčích planetologů má kapitolu rozlišovací schopností „Triton, Pluto a Charón“ od Dale P. Cruikshanka. Triton (velký Neptunův měsíc) navštívila sonda Voyager 2 v r. 1989. Vědci měli důvod podezřívat Pluto, že má nějaký podíl na svých charakteristikách, protože obě tělesa byla klasifikována jako objekty Krupierova pásu.

12 Triton ovšem šokoval vědce svým úkazem nedávné aktivity a „vodního vulkanismu“. K vysvětlení aktivity potenciální zdroj tepla: slapová škubání Neptunu po miliony let (i když Triton má dnes téměř přesnou kruhovou oběžnou dráhu a je to jediný měsíc [Neptunu], který obíhá retrográdně [v opačném směrunež ostatní planety]. U Pluta – s výjimkou malých interakcí s Charónem – žádný takový zdroj tepla neexistuje. [Slapy u Země se projevují jako příliv a odliv moří, ale podobné změny nastávají u zemské atmosféry a dokonce u zemských pevnin]. V r. 1998 vědci znali světlé a temné oblasti na Plutu z obrazů Hubbleova dalekohledu. Kolem Pluta odhalili atmosféru [která neunikla do prostoru během miliard let, ačkoli ji vázala jen slabá gravitace!], obsahující dusík, metan, oxid uhličitý a některé uhlovodíky. To věděli i o Charónu, ale byli překvapeni, že jeho povrch je zcela odlišný od Pluta a složený převážně z vodního ledu. Cruikshank, věda, že Pluto prošel perihéliem [nejbližším bodem své oběžné dráhy kolem Slunce] v r. 1990 a pak se od Slunce vzdaloval, spekuloval, že atmosféra může kolabovat během několika desetiletí: „Možná se celá planeta stane jednotně bílou jako celek, a už uboze tenká atmosféra zkolabuje v globálním rozmrznutí!“ Sedmnáct let po této před- povědi, jak můžeme vidět, atmosféra zůstává překvapivě dynamickou. Jak se Pluto vytvořilo? Cruikshank citoval mínění teoretiků, kteří se později stali vůdci No- vých horizontů. „Nejpravděpodobnější“ scénář byl: Alan Stern, William McKinnon a Jonathan Lunine předpověděli, že Pluto se vytvořilo na téměř kruhové oběžné dráze s nízkým sklonem, pravděpodobně za oběžnou drahou Neptunu. Velké množství ledových planetisimál [předchůdců planet] se také shluklo ve sluneční mlho- vině za Neptunem a stalo se původní populací Krupierova pásu. Gravitace Neptunu rozbouřila tato tělesa při jejich soustřeďování, což způsobilo jejich vzájemné četné srážky. Nakonec Pluto sebralo významnou hmotnost. Později silný dopad dosti velké planetisimály na Pluto vytvořil Charón. Tento hypotetický dopad může také vysvětlit proč je Plutova rotační osa na- kloněna tak mimořádně. Nyní, díky Novým horizontům, můžeme vidět skutečnou soustavu Pluta. A můžeme slyšet reakce týchž vědců po jejich dlouhém čekání na velkou pravdu. „Kdo by předpokládal takovou složitost?“ vedoucí vědec Alan Stern poznamenal po prvních obrazech, které přišly. Povrch Pluta je úplně tak složitý jako u Marsu“, jeden řekl. Někteří komentovali, že se rysy podobají rysům Země. A někdo myslí, že záležitost každému vystupuje: Pluto vypadá mladě! Časopis National Geographic napsal, že obrazy povrchu ohromily vědce úkazem ledovců, gejzírů a ledových hor o výšce 3350 m, což soupeří se Skalistými horami. Krajina „vyhlíží poměrně mladě, tak mladě – ve skutečnosti, že vnukává planetu jako geologicky aktivní.“ Můžeme vidět velké oblasti nemající krátery, včetně nedávné obnovy. Geolog Nových horizontů poznamenal: „Objev obrovských velmi mladých plání bez kráterů na Plutu pře- kračuje předpoklady celého obletu.“ Podle sekulárních vědců bylo Pluto bombardováno jinými objekty z Krupierova pásu po miliardy let. Nejomračující věcí „v původním obrazu jihovýchodního kvadrantu Pluta je, že nebyl nalezen žádný kráter po dopadu. „To znamená, že to je velmi mladý povrch“, řekl člen týmu John Spencer. Jak mladý? On odhaduje, že „je starý méně než sto miliónů let, což je malý zlomek čtyři a půl miliardy let věku sluneční soustavy (což je 1/45 časového rozpětí). „Může být aktivní právě dnes,“ dodal. „Se žádnými krátery můžeme nyní vložit nižší mez, kdy může být aktivní.“ Atmosféra je také mladá. Vědci naměřili únikový poměr dusíku na 500 tun za hodinu. To je 500 násobek míry u Marsu. Veškerý dusík Pluta by byl vyčerpán už před věky. To je tako- vý problém, že vědci navrhují, že nový dusík dodávají komety, ale všechny předpokládané zdroje se jeví jako nepřiměřené. [Počet dopadlých komet na povrch bude velmi mizivý]. Charón je také mladý! Vykazuje známky obnovy a hravých kaňonů, hlubokých od pěti do deseti kilometrů. „Může být tak malé těleso, o ¼ průměru Pluta, být tak aktivní? To se

13 nečekalo, protože mnozí mysleli, že vnitřní zdroje tepla v Plutu a Charónu, zbytek jejich tvorby po obrovských dopadech před miliardami let, by je už dávno rozptýlil,“ napsal Eric Hand pro Science. „Původně jsem si myslel, že Charón má starodávný povrch, pokrytý krátery,“ řekl zmocněnec vědeckého projektu Cathy Olkin na tiskové konferenci den po obletu. „Mnozí z týmu myslí, že tomu tak bylo.“ Silně se mýlili. Tyto problémy řeší pokles v předpokladu miliard let. Kreacionisté jsou spokojení a ne překvapení, když vidí mladé povrchy na planetách, protože věří světu od Boha. Ježíš Kristus, činitel tvorby (Žd 1:2) řekl: „Nečetli jste, že je Bůh stvořil na počátku jako muže a ženu?“ (Mt 19:4), po dvou normálních dnech tvorby sluneční soustavy (Gn 1:14-27). Nové Horizonty poskytly důkaz, že sluneční soustava nemůže být stará miliardy let, ale jen tisíce – jak říká Bible.

Podporuje druhý termodynamický zákon evoluci? https://answersingenesis.org/physics/second-law-of-thermodynamics/ Dr. Danny Faulkner

Čas letí jako šíp. Zisk letí jako banán. (Groucho Marx)

Druhý termodynamický zákon byl po dlouhou dobu na vrcholu diskuze mezi evolucionisty a kreacionisty. Co je druhý termodynamický zákon? Začněme prvním termodynamickým zá- konem – energie nemůže nikdy samovolně vzniknout ani samovolně zaniknout. I když je cel- kové množství energie zachováno, energie může být přenesena nebo přeměněna na různé formy. Když pozorujeme tyto změny, energie se stává pro nás méně užitečnou. Fyzici ke kvanti- fikaci tohoto pozorování definovali k popisu užitečnosti této energie termín entropie, Termo- dynamická entropie je definována energií, dělenou teplotním měřítkem v kelvinech (K), takže entropie je vyjádřena J/K [Joule/Kelvin]. Druhý termodynamický zákon můžeme formulovat mnoha různými způsoby. Nejjednodušší forma je, že entropie nikdy neklesá. K reprezentaci entropie normálně používáme písmeno S a k reprezentaci změny užijeme řecké písmeno , takže k matematické reprezentaci vyjádříme druhý termodynamický zákon jako S ≥ 0. Tento výraz ukazuje, že, i když entropie může růst, nemůže klesat. Tato svéráznost zavádí asymetrii, která dělá druhý termodynamický zákon zásadně odlišným od prvního zákona a od mnoha jiných fyzikálních zákonů. Zatímco jiné fyzikální zákony výslovně povolují [časové] změny probíhající oběma směry, druhý zákon funguje jen jedním směrem. Jakýkoliv proces, který se řídí jinými fyzikálními zákony, je výslovně dovolen, ale entropie neklesá. Takže druhý zákon vkládá času směr, takže někteří fyzici a filozofové odkazují na druhý termodyna- mický zákon jako na šipku času. Technicky lze aplikovat druhý termodynamický zákon na „Technicky lze vesmír jako celek. Entropie vesmíru nemůže klesat, ale může vzrůstat, a to často dělá. Takže vesmír byl zatížen vždy aplikovat druhý rostoucí entropií. Jestliže je vesmír věčný, pak měl dostatek termodynamický času, aby dosáhl stavu maximální entropie, takže vesmír ne- zákon na vesmír může být věčný. Tato pointa je významná, protože až do doby asi před stoletím si mnoho vědců myslelo, že vesmír je jako celek.“ věčný, navzdory jasnému znaku opačnosti druhého termo- dynamického zákona. I když lze druhý termodynamický zákon aplikovat na vesmír jako celek, můžeme druhý termodynamický zákon aplikovat na jeho podsystémy. Nechť TH je teplota původně

14 teplejšího objektu a TC je teplota původně chladnějšího objektu. TH a TC se [při styku objektů] plynule mění složitým způsobem, až se vyrovnají. Entropie je tok tepla dělený teplotou, takže každý okamžik se entropie měnícího se teplejšího objektu je SH = – Q/TH , zatímco entropie chladnějšího objektu bude SC = Q/TC. Tyto dvě kvantity jsou složitými funkcemi času, ale čitatelé budou totožní v každém okamžiku. Poznamenejme, že SH bude vždy záporné, zatím- co SC bude vždy kladné. Navíc TH bude vždy větší než TC, a |SH| bude vždy menší než |SC|, takže součet změn entropie bude vždy kladný. Vždy. To je důvod, proč pozorujeme toky z teplejšího objektu ke chladnějšímu a ne opačně vzhůru. Kdyby teplo teklo z tělesa chladnějšího na teplejší, vytvářelo by pokles entropie, což by porušovalo druhý termo- dynamický zákon. Jak jsme se zmínili výše, druhý termodynamický zákon můžeme vyjádřit různými způ- soby, nemáme možnost rozebrat zcela všechno, ale jedno důležité rozebereme. Důležitým projevem entropie je, že měří velikost nepořádku. Protože entropie plynule roste nebo aspoň neklesá, plyne z toho, že nepořádek musí vzrůstat nebo aspoň neklesat. Jestliže nepořádek nemůže klesat, pak řád nemůže vzrůstat. To je verze druhého termodynamického zákona, kte- rá vede k rozboru naturalistického původu života a biologické evoluce. Živé organismy jsou obvykle vysoce uspořádané systémy, daleko víc uspořádané než neživé věci. Naturalistický původ života požaduje, aby neživé věci „rostly“ na živé věci, což je růst řádu (upořádání) a to se jeví jako porušení druhého termodynamického zákona. Navíc biologická evoluce je rozvoj života v čase, což zahrnuje vzrůst řádu a to se jeví jako porušení druhého termodynamického zákona. [Důležitá je poslední věta., která ruší argument, že vznik života není součástí evoluční teorie. I kdyby tomu tak bylo, tak také vývoj od jednodušších organismů ke stále složitějším je porušením zmíněného zákona. Také často uváděný argument, že přece platí Heisebergův princip neurčitosti, podle něhož je dovolena „výpůjčka“ energie z budoucnosti padá, neboť tento děj musí probíhat pouze ve velmi kratičkém časovém intervalu a ne po miliardy let!] Evolucionisté nabídli různé teorie o tom, jak naturalistický původ a rozvoj života neporušuje „Evolucionisté nabídli druhý termodynamický zákon. Jedním přístupem různé teorie o tom, jak je připomínka, že druhý termodynamický zákon platí jenom pro izolované systémy. Izolovaný naturalistický původ systém nevyměňuje energii se svým okolím. a rozvoj života neporušuje Uzavřený systém vyměňuje s okolím energii, ale druhý termodynamický ne látku (hmotu). Otevřený systém vyměňuje jak energii, tak látku. Živé organismy plynule vymě- zákon.“ ňují se svým okolím hmotu i energii, takže jsou jasně otevřenými systémy nebo občas uzavřenými systémy, ale ne izolovanými systémy. Ovšem, pouhá existence otevřeného systému automaticky neznamená, že entropie klesá. Život závisí na obrovském množství složitých biochemických reakcí, plynule fungujících. Tyto biochemické reakce fungují proti směru, který by přirozeně pokračoval. Tj. živé organismy syntetizují molekuly do složitějších. Vstupy jsou látkou (méně složitými molekulami) a energií (požadovanou ke spojení do složitějších molekul), což je důvodem, že živé organismy jsou otevřené systémy. Ovšem tyto vstupy jsou nedostatečné k samostatnému „pře- lstění“ druhého termodynamického zákona. Směr chemických reakcí je normálně rozpad složitějších molekul na jednodušší a je opakem toho, co požadují živé organismy k existenci. Jak to dělají? Živé organismy mají složité zařízení ve formě organel (v buňkách) a struktur jako jsou tkáně, orgány a systémy (v případě mnohobuněčných organismů přeměňují hmotu a energii do složitých molekul, nutných pro život). Konečně, konstrukce a funkce těchto zařízení je regulována DNA, také obsaženou v buňkách. Fyzikální zařízení i kódované

15 instrukce představují hrozivé množství řádu v živých organismech. Někteří lidé tento řád na- zývají informací. Jak může tento řád nebo informace vzniknout přirozeně? Fyzikální chemik Ilya Prigogine (1917–2003) psal rozsáhle o disipativních strukturách jako o mechanismu, který myslel, že přináší samoorganizaci. Disipativní struktury (termín vy- tvořený Prigoginem) odkazuje na struktury, které mohou vznikat, když prostředí je daleko od termodynamické rovnováhy. Samooganizace popisuje systematické uspořádání, které se ob- čas jeví vznikat v látce samovolně. Nejlepším příkladem je krystal. Např. sůl rozpuštěná ve vodě může vytvářet krystaly, uspořádané pole jednotek chloridu sodného. Zde ovšem existují dva problémy s touto analogií k živým systémům. Zaprvé, sůl + voda je otevřený systém. Může vyměňovat a vyměňuje energii a látku se svým okolím, aby rychle přivodily krysta- lizaci soli. Tj., krystaly soli se nevytvářejí samovolně z roztoku soli ve vodě. Zadruhé, krystaly jsou jednoduše uspořádány, což obsahuje velmi málo vlastní informace. Krystaly soli nemají specifikovanou složitost, tj. jejich struktura je způsobena vlastnostmi jejich základních částí a není vložena z vnějšku inteligentním procesem jako v případě živých organismů. [Vnějškem má autor na mysli vklad DNA.] Nicméně Prigogine a jiní argumentovali, že materiály, které vytvářely první živé organismy, se nějak organizovaly samy tímto způsobem, ačkoliv nejí jasné jak, přičemž tyto mate- riály normálně nevytvářejí iontová pole, jak to dělají krystaly. Navíc, jakékoliv jednoduché struktury, které mohou občas tvořit malé oblasti, jsou o mnoho řádů méně složité, než po- žaduje tvorba jakéhokoliv života. Evolucionisté argumentují, že výběrové účinky, jako ty, které pravděpodobně řídí evoluci, mohou zachovávat a shromažďovat onen řád, až nakonec vznikne život. Všem, i když se krystaly vytvářejí z roztoku, např. soli, zastavují tvorbu vět- šího řádu, než jednou vytvořily. Jestli vůbec, jakmile se krystaly vytvoří, shlukují vady ve své struktuře, což je menší uspořádání a takto se řídí druhým termodynamickým zákonem. Tj. dokonce otevřené systémy se obecně řídí druhým termodynamickým zákonem. Předpoklad nějakého rozvoje života je veliká extrapolace. Vzdor tomu Prigogine získal v r. 1977 Nobelovu cenu za chemii za svou práci na tomto poli. Podobným způsobem evolucionisté navrhují, že kdysi existoval dostatek řádu ke vzniku DNA a zařízení buněk, dále náhodných změn, vedoucích k růstu řádu. Znovu, je to odvolání na magii otevřených systémů. Avšak pouhá existence otevřeného systému není dostatečná k porušení druhého termodynamického zákona. Okamžik po smrti živých organismů zařízení a kódované instrukce ještě zůstávají. Navíc, právě zesnulý organismus je schopný výměny hmoty a energie se svým okolím, stále dělaje otevřený systém. Ovšem nepopsatelná jiskra ži- vota chybí, a zařízení buněk už nefunguje. Chemické reakce pokračují ve směru, který znovu ustavuje termodynamickou rovnováhu a molekuly se stávají méně složitými a ne složitějšími. Je-li to dáno, požadavek na otevřený systém k záchraně času pro evoluci není ukázán a vkládá se mnoho umělého i velká extrapolace. Bohužel ne veškerý rozbor druhého termodynamického zákona a biologické evoluce z kreacionistického hlediska nemůže být promyšlena a představena jak by měla být. Proto obě strany se dopouštějí nějakých chyb. Problém kreacionistů je v tvorbě přísně formulované hypotéze založené na entropii, která by ukázala, že život nemůže vzniknout přirozeně, neří- zenými procesy. Ovšem evolucionisté obecně zklamali při tvorbě rozumného argumentu, který by souhlasil s pozorováním, že druhý termodynamický zákon zakazuje evoluci.

16 Hvězdy http://creation.com/stars Jonathan Sarfati

Hvězdy fascinovaly lidi odedávna, jako jeden z nejnápadnějších rysů noční oblohy. Moderní věda našla mnoho zajímavých faktů o hvězdách – v některých případech podchy- cujících to, co Bůh odhalil v Písmu před tisíci lety.

Původ hvězd Bible nám říká, že Bůh udělal hvězdy 4. dne Tvůrčího týdne: „Učinil tedy dvě velká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy.“ (Gn 1:16). Tento verš nám říká o dvou svítidlech: o světlo emitujících objektech na obloze. V předchozích vydáních časopisu Creation jsme rozebírali udivující návrhy mladistvých rysů Slunce a Měsíce. Nyní přecházíme na hvězdy.

Co je hvězda? Když se pokoušíme porozumět Bibli, cílem je .(בכוכ) Hebrejské slovo pro hvězdu je kôkāb vyjití od pochopení původních čtenářů. V tomto případě vyjdeme od toho, co starověcí Hebre- jové mínili slovem kôkāb, což není totožné s významem, který dávají moderní astronomové slovu „hvězda“. Biblický význam kôkāb, „hvězda“ je „malý jasný nebeský objekt“, který může zahrnovat meteory („padající hvězdy“). Může také zahrnovat to, co dávnověcí řečtí astronomové nazý- vali „astēr planētēs (αστήρ πλανήτης)“ ve významu „bludné hvězdy“, které dnes nazýváme „planetami“. Logicky to zahrnuje planety kolem jiných hvězd, které byly prokázány jako „tvrdý oříšek“ evolučních teorií původu planet. Moderní astronomové ovšem klasifikují hvězdy jako gigantické svítivé koule plazmatu v hydrostatické rovnováze, kde ven vystupující tlak záření vyrovnává dovnitř působící gravitaci. Tak v moderní definici, ale ne v biblické, je naše Slunce hvězdou. To znamená, že ne- můžeme [vždy] použít Slunce jako porovnávací bod pro jiné hvězdy.

Obrovská různost hvězd Slunce je nejhmotnější objekt v naší sluneční soustavě – obsahuje 99% hmotnosti sluneční soustavy. Jeho průměr 1,4 milionů kilometrů je 109krát větší než u Země, a má 1,3milionkrát objem Země a 330 000 její hmotnost. Jeho povrch má asi 5 500 °C, zatímco jádro asi 14 000 000 °C. [Teplotní údaje jsou zjednodušeny.] Slunce má ohromující výkon 3,86.1026 wattů a je základním zdrojem většiny zemské energie. Země je 150 milionů km vzdálena, takže přijímá jen malý zlomek sluneční energie, ale to je pořád 1,73.1017 W. Zdrojem slunečního výkonu je pravděpodobně jaderné slučování: čtyři mimořádně rychle se pohybující jádra vodíku se spojují do jádra hélia – což požaduje teplotu milionů stupňů. Nějaká hmota se „ztrácí“ – přeměňuje se na obrovské množství energie podle proslulého Einsteinova vzorce E = mc2. Sluneční výstup výkonu požaduje čtyři miliony tun hmoty pro přeměnu v každé sekundě na energii – což je obrovské číslo, ale zane- dbatelné vzhledem celkové enormní hmotnosti Slunce.

17 [Zde se vynořuje problém s překladem a tím i významem slov „mass“ a „matter“. Termín „mass“ znamená „hmotnost“, „hmotu“ jako obecnou kategorii a slovo „matter“ znamená „hmotu“ ve formě látky nebo přímo „látku“. Tak bychom mohli místo: Nějaká hmota se „ztrácí“ napsat „Nějaká hmotnost se „ztrácí“, ale při této přeměně skutečně „mizí“ látka/ hmota a vzniká energie.]

Obr. 6. Poměrné velikosti planet ve sluneční soustavě a několika velmi dobře známých hvězd. Slunce je jasnější než 90% hvězd naší Galaxie Mléčné dráhy – většina hvězd jsou malé červené, které nemůžeme vidět bez dalekohledu. Ale nehledě na obrovskou velikost a výkon našeho Slunce – některé hvězdy jsou trpaslíci ve velikosti a výkonu. Nejhmotnější a nej- jasnější hvězda, zvaná R136a1, je v galaxii zvané Velké Magellanovo mračno. Je to velmi mohutný druh hvězdy, zvané Wolf – Rayetova, podsouboru modrých hvězd – nejteplejší barvy hvězd – R136a1 má teplotu nad 50 000 K, téměř devětkrát větší než na povrchu Slunce. Je 265krát hmotnější než Slunce a září 8,7 milionkrát jasněji. Ale je „jenom“ asi 35 průměrů Slunce (asi polovina velikosti Rigelu – viz obr. 6). Největší známá hvězda, je známý hyper-obr NML Cygni, která má 1650 průměrů Slunce, je větší než VY Canis Majoris, viz obr. 6) a má 4,5 miliardkrát větší objem. Kdyby byla ve středu naší sluneční soustavy, její povrch by překonal oběžnou dráhu Jupitera. Ale tato hvězda má „jen“ 45krát větší hmotnost než Slunce a je 300 000krát jasnější. Takže existuje obrovská různost hvězd, s různými barvami, teplotami a velikostmi. Pavel komentoval úžasnou nebeskou různost ve své kapitole o vzkříšení, jasně narážející na Gn1:16: „A jsou to tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je záře Slunce a jiná Měsíce, a ještě jiná záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září.“ (1 Kor. 15:40-41).

Hvězdy „nemohou být spočteny“ Pozorovaný vesmír je obrovský – má poloměr 46 miliard světelných let – počet hvězd se odhaduje asi na 1022. Toto číslo je tak obrovské, že počítač, který by počítal každou sekundu

18 bilion těchto hvězd, by potřeboval 300 let k jejich spočítání. Je pozoruhodné, že Bible říká, že je pro člověka nemožné spočítat hvězdy: Bůh řekl Abrahamovi: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ (Gn 15:5) Jeremiáš píše: „Jak nesčíslný je nebeský zástup a nezměřitelný mořský písek, tak rozmno- žím potomstvo Davidovo, svého služebníka, i lévijců, kteří mi slouží.“ (Jr 13:22). Věda potřebovala tisíciletí, aby v tomto dohonila Bibli. Než Galileo použil dalekohled na oblohu, astronomové mohli znát jen 3000 hvězd na každé polokouli. A Galileo mohl vidět jen 30 000 hvězd. Ale moderní dalekohledy potvrzují, že nemůžeme spočítat všechny hvězdy.

Problémy pro evoluci Nejprve, evolucionisté nemohou popřít, že hvězdy se mohou měnit. To se může nazývat „hvězdná evoluce“, ale to nemůže být schůdné pro vysvětlení původu hvězd, a není to nic po- dobného biologické evoluci, protože to požaduje žádný naturalistický proces generování nové informace. Ale my bychom nesouhlasili s většinou teorií původu hvězd nebo s časovými měřítky.

Skeptický předmět: Měsíc má mnohem méně jasu než hvězdy Mnoho biblických skeptiků a jejich příbuzných odvrhuje nezodpovězené body biblických textů s důsledkem, že moderní věda dělá Bibli zastaralou. Ve skutečnosti mnoho těchto před- mětů, stanovených příslovečně nudných, dokonce pro křesťany středověku. Tj. vedoucí syste- matický teolog tohoto období Tomáš Akvinský (1225–1274) má tomu věnovaný jeden oddíl své knihy Summa Theologica a ten dokonce cituje raného křesťanského učence Jana Christo- toma (347–407): „Námitka 5. Dále, jak astronomové říkají, existuje mnoho hvězd větších než Měsíc. Tudíž Slunce a Měsíc samy nejsou správně popsány jako ´dvě velká světla´, … Replika na námitku 5. Jak Cristotomos říká, dvě světla jsou nazvána velkými, ne vzhledem k jejich rozměrům, jako kvůli jejich vlivu a schopnosti. Ačkoliv hvězdy mají větší objem než Měsíc, vliv Měsíce je znatelnější na smysly v tomto pokořeném světě. Navíc, co se týká smyslů, jejich poměrná velikost je větší.“ Navíc mnoho těchto biblických skeptiků netuší, že moderní astronomové užívají přesně tentýž druh jazyka. Hvězdy i dnes jsou klasifikovány v termínech jejich zdánlivého jasu svou magnitudou, z latinského „magnus“, což znamená „velký“ nebo „ohromný“. Je to logarit- mické měřítko, kde hvězda magnitudy 1 je 2,512krát jasnější než hvězda magnitudy 2. Číslo znamená, že každý krok z pěti magnitud do 100 je činitel jasu. Takže hvězda 1. magnitudy je 100krát jasnější než hvězda 6. magnitudy, kterou můžeme vidět pouhými očima. V tomto měřítku Sírius, nejjasnější hvězda na noční obloze, má magnitudu –1,46, ale Měsíc znamená magnitudu –12,7 a Slunce má magnitudu –26,7. A připomeňme, že logaritmické měřítko, že menší rozdíl magnitud znamená velký poměr jasů. Takže Měsíc je o 11,24 magnitud jasnější než Sírius, což znamená 31000krát jasnější.

Prudké změny hvězd Existuje mnoho pozorovaných důkazů, že hvězdy se mohou měnit velmi rychle, mnohem rychleji než by předpovídaly evoluční teorie. Např. v r. 1994 Objekt Sakurai byl nejspíše bílým trpaslíkem ve středu planetární mlhoviny. S průměrem rovným asi průměru Země, ale mimořádně hustší – asi tunu na cm3 – by byl neviditelný prostýma očima. Ale tým astronomů, včetně Bengta Gustafssona z McDonald Observatory v Texasu a Martina Asplunda z Uppsala Observatory ve Švédsku, pozoroval velkou změnu na jasného žlutého obra o průměru 70 mili- onů kilometrů, 80krát více než u Slunce. To znamená, že průměr vzrostl činitelem 8000 a objem činitelem víc než 500 000 milionů. Astronomové vyjádřili o této prudkosti, která se zde vyskytla, velké překvapení. V r. 1980 expandovala dokonce dále, na rudého super-obra,

19 s průměrem 210 milionů km, 150krát většího než Slunce. Ale jak napřed rostla, tak se scvrkala a uvolnila mnoho trosek. V r. 2002 byla hvězda neviditelná dokonce pro většinu optických dalekohledů, a byla odhalitelná v infračerveném spektru, které prosvítalo prachem.

Tvoří se hvězdy dnes? Tvrdí se, že bylo detekováno „zrození“ nové hvězdy. Někteří kreacionisté si myslí, že některé hvězdy se dnes mohou tvořit, po Tvůrčím týdnu, stejně jako dnešní tvorové, kteří tehdy nebyli stvořeni. Kreacionista a vedoucí profesor astronomie Dr. Danny Faulkner vysvě- tluje rozdíl: „Hvězdy nejsou velmi složité, a tak zvaná „hvězdná evoluce“ (ačkoli já to vůbec ne ne- zbytně akceptuji) je jiné stvoření než biologická evoluce. Takže nemám problém s myšlenkou, že mračno prachu, stvořené původně Bohem, ve zvláštních nestabilních podmínkách, nebo stlačené šokovou vlnou z blízké explodující hvězdy, může kolabovat vlivem své vlastní gravitace a začne se rozehřívat na novou hvězdu.“ Nicméně kreacionistický astronom Dr Ron Samec je skeptický, že hvězdy bychom skuteč- ně viděli se tvořit: „Když se temné mračno srazí s emisní mlhovinou, jsou zaznamenány takové rysy Hubbleovým vesmírným dalekohledem jako takový výsledný obraz. Plyny na čelním okraji srážky se stlačují a sálají teplo. Tyto výsledky bělavě vypadajících oblastí jsou na okrajích temných „prstů“ prachu.“ „Předpokládám, že teploty těchto oblastí jsou blízké 10 000 K, takže září jako povrchy hvězd o podobné teplotě, tj. bíle. Plyn o takových teplotách se rychle rozptyluje a neexistuje šance ke tvorbě hvězd. Nejsme přesvědčeni, že vložené hvězdy existují v „prstových typech“ těchto prachových oblastí, jestliže nejsou skutečně zobrazeny.“

Problém prvních hvězd Velkým problémem evoluce je tvorba prvních hvězd. Evoluční astronomové věří, že první hvězdy se tvořily z kolabujících mračen plynu. Ale taková mračna jsou i dnes příliš horká, aby kolabovala. Současné teorie obsahují stlačení supernovou nebo ochlazení horkým záře- ním prachových zrn, ale to by požadovalo předem existující hvězdy. Abraham Loeb, z Har- vardského centra Astrofyziky, říká: „Pravda je, že nerozumíme tvorbě hvězd na základní úrovni.“ Zcela nedávno Neil deGrasse Tyson, evoluční astrofyzik a fanatický antiteista, připustil: „Ne všechna plynná mračna v Mléčné dráze mohou vůbec tvořit hvězdy. Mnohem častěji ne, mračno je pro tvorbu nejasné. Astrofyzici jsou zde vlastně zmateni. Víme, že mračno chce kolabovat vlivem své vlastní váhy a dělat jednu nebo více hvězd. Avšak rotace, stejně jako vířivý pohyb v mračnu pracuje proti tomuto osudu. Také funguje běžný tlak plynu, o němž jsme se učili ve středoškolské chemii. Galaktická magnetická pole také bojují proti kolapsu: pronikají mračnem a neshlukují žádné volně letící částice v něm obsažené, omezují způsoby, jimiž mračno reaguje na vlastní gravitaci. Vadná část je, že žádný z nás nevěděl dopředu, že hvězdy existují, první sled výzkumu by nabídl mnoho přesvědčivých důvodů, proč by se hvězdy nemohly tvořit.“ [Zde je jasný doklad zmatku. Ztotožňuje se „váha“ (weight) a „gravitace“ (gravity). Přitom „váha“ (či nověji ražený termín „tíha“) je síla, která působí na zavěšené nebo podepřené těleso v blízkosti povrchu Země. Představa, že částečky látky či hmoty „tíhnou“ k sobě, že mají vnitřní schopnost se vzájemně přitahovat, je představa, kterou kritizoval už sám Newton. Jeho proslulý zákon říká, že mezi tělesy (či částicemi) existuje gravitační síla a neříká nic její příčině. Newton napsal, že příčinou může být nějaký tlak. Touto možností předběhl svou dobu o více než 300 let. Dokonce i většinový současný přístup! Až na přístup NASA, jejíž labo- ratoře zkoumají regulaci gravitace, o níž předpokladají, že jde o tlak „vakua“. Takže

20 překvapivě by se hvězdy dnes tvořit mohly (navzdory uvedeným překážkám): tlak z vnějšku bude částice shlukovat, i když jsou horké a působí na ně magnetické pole. Za předpokladu, že je větší než tlak horkého plynu a že částice nejsou elektricky nabité. Ani já nemám problém se současným shlukováním plynu a prachu, který Bůh svého času stvořil. Dokonce předpo- kládám tvorbu hvězd v centrech galaxií díky rázům „vakua“. Tyto oblasti i astronomové nazývají „hvězdotvornými“, ale jinak o zdejší tvorbě hvězd nepíší – stále tradují zmíněné shlukování „vlastní vahou“. Ovšem současné vytváření hvězd je ve velmi maličkém počtu, takže jej sotva zachytíme, na rozdíl od stvoření nesčíslného počtu hvězd čtvrtého dne.]

Závěr Jak jsme viděli, hvězdy jsou úctu budící objekty, takovou, že žalmista mohl zvolat: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou“ (Ž 19:1). Ovšem, vzdor mimořádnému počtu a výkonu hvězd G 1:16 právě říká „a také hvězdy“, téměř jako doda- tečný nápad. Tj. tvorba nespočitatelného množství horkých plynných koulí byla snadná pro všemohoucího Boha!

Dva nejnebezpečnější činitelé ve vesmíru hrozí ukončením fyziky http://finance.yahoo.com/news/two-most-dangerous-numbers-universe-194557... Jessica Orwig

[Tak brzo jsem tohle nečekal]: CERN oznámil, že pokus LHCb odhalil dvě nové baryonové subato- mické částice. Ve fyzikálním společenství se vyno- řil hluboce rušivý a kontroverzní rys. Je to myšlenka, kterou dosahujeme absolutní meze našeho porozumění světu kolem nás prostřednictvím vědy. „Několik příštích let nám může říct, zda budeme schopni pokračovat v růstu našeho porozumění přírodě nebo zda Obr. 7. CERN oznámil, že pokus LHCb odhalil možná, poprvé v historii vědy, můžeme dvě nové baryonové subatomické částice čelit otázkám, které nemají odpověď,“ řekl Harry Cliff, částicový fyzik Evropské organizace jaderného výzkumu – lépe známé jako CERN – během nedávného vy- stoupení TED v Ženevě ve Švýcarsku. Rovněž děsivý je důvod této blížící se meze, o níž Cliff mluví, je kvůli tomu, že „ji fyzikální zákony zakazují.“ [Ne, pouze jejich špatná interpretace]. Jádrem Cliffova argumentu je to, co se nazývá nejnebezpečnější činitelé ve vesmíru. Tito činitelé jsou odpovědni za veškerou hmot/látku, strukturu a život, jimiž my ji dosvědčujeme napříč kosmem. A jestliže by tyto dva činitelé byly jen mírně odlišné, říká Cliff, vesmír by byl prázdným místem [prázdnotou] a bez života.

21 Nebezpečí č. 1: Intenzita Higgsova pole

Prvním nebezpečným činitelem v Cliffově seznamu je hodnota, která představuje „sílu“, kterou fyzici nazý- vají Higgsovo pole, neviditelné pole energie, ne naprosto rozdílné od jiných magnetických [elektromagnetických!] polí, která pronikají vesmírem. Když částice proplouvají tímto polem, získávají hmotnost a stávají se protony, popřípadě neutrony nebo elektrony, z nichž se skládají všechny atomy a vytvářejí je, [z nichž se skládám] já i všechno, co vidíme kolem sebe. Bez tohoto pole bychom zde nebyli. Víme téměř jistě, že Higgsovo pole Obr. 8. Ilustrace Higgsova bosonu a jeho pole existuje, z podstatně zlomového objevu v r. 2012, když fyzici CERNu odhalili novou částici, zvanou Higgsův boson. Podle teorie Higgsův boson nemůže existovat bez Higgsova pole. Avšak existuje něco záhadného kolem Higgsova pole, co pokračuje [!] v matení / znepo- kojení fyziků podobného zaměření jako má Cliff. [Přesto: tvrzení o našem nebytí!] Podle Einsteinovy obecné teorie relativity a teorie kvantové mechaniky – dvou fyzikálních teorií, které řídí naše porozumění vesmíru v neuvěřitelně velkých a mimořádně malých měřítcích – Higgsovo pole by mělo provést jeden ze dvou úkolů, říká Cliff. Buď by mělo měnit směr – ve významu že by mělo silnou hodnotu nuly [velmi zvláštní vyjádření] a nebylo by funkční v poskytnutí hmotnosti částicím, nebo by mělo být vzrušené a podle teorie je tato hodnota „absolutně enormní“, říká Cliff. Ale ani jeden z těchto scénářů fyzici nepozorují [!]. „Ve skutečnosti Higgsovo pole je nepatrně větší [než nula]“ říká Cliff. „Je nenulová, ale deset tisíc bilionkrát slabší než její úplná hodnota, trochu jako spínač osvětlení právě před polohou „vypnuto“. A tato hodnota je rozhodující. Kdyby byla o malou trošku odlišná, pak by ve vesmíru neexistovala žádná struktura.“ Proč intenzita Higgsova pole je tak směšně slabá vzdoruje porozumění. Fyzici doufají, že najdou odpověď na tuto otázku odhalením druhově nových částic na nově zdokonaleném urychlovači částic v CERNu. Jenže doposud je stále loví.

Nebezpečí č. 2: Intenzita temné energie Druhým Cliffovým nebezpečným činitelem zdvojuje [?] to, co fyzikové nazvali „nehorší teoretická předpověď v dějinách fyziky.“ [Hypertextový odkaz není přístupný]. Tento nebezpečný činitel pojednává o hlubinách vesmíru a myšleně dojemném [!] složi- tém jevu [?], zvaném temná energie. Temná energie, odpudivá síla odpovědná za zrychlené rozpínání vesmíru byla poprvé na- měřena [?] v r. 1998. Pořád „nevíme, co temná energie je“ [ale už jsme ji změřili!], připouští Cliff. „ale nejlepší myšlenka je, že to je energie prázdného prostoru samotného – energie vakua. [!]“ Je-li to pravda, byli bychom schopni odhadnout veškerou energii prázdného prostoru pro získání hodnoty, představující intenzitu temné energie. Ačkoliv to teoretičtí fyzici dělali, existuje jeden obrovský problém s jejich odpovědí.

22 „Temná energie by byla 10^120 krát [asi o 120 číselných řádů] silnější než hodnota, kterou pozorujeme [?] z astronomie,“ říká Cliff. „To je činitel tak lekavě obrovský, že je nemožné získat naše porozumění … tento činitel je větší než jakýkoliv činitel v astronomii – je tisíc-bilion-bilion-bilionkrát větší než počet atomů ve vesmíru. To je příšerně špatná předpověď.“[!] Na jasné straně jsme šťastni, že temná energie je menší než teoretici předpovídají. Odpudivá síla temné energie, řídí-li se podle teoretických modelů, by byla tak obrovská, že by do- slovně roztrhla vesmír na kousky. Zá- kladní síly [interakce], které poutají atomy dohromady, by byly proti tomu bezmocné a nevytvářely by nic – gala- Obr. 9. Rozložení temné hmoty je ukázáno xie, hvězdy, planety a život, jak jej zná- modře a rozložení plynu oranžově. Tato me – by neexistovalo. simulace je pro současný stav vesmíru [?] Na druhou stranu, je nesmírně fru- a je soustředěna na hmotný hrozen galaxií. Tato strujjjjjící [marnost nad marnost], že oblast je ukázána o rozloze asi 300 milionů nemůžeme použít naše současné teorie světelných let o vesmíru pro rozvoj lepšího měření temné energie, které souhlasí s existu- jícími pozorováními. Dokonce než zlepšování naších teorií by bylo nalezení způsobu, kterým bychom mohli porozumět důvodu síly (intenzity) temné energie a Higgsova pole a co to je. [!]

Získání odpovědí nemusí být možné

Cliff řekl, že existuje jeden možný způsob získání nějakých odpovědí, ale nikdy nebudeme mít schopnost to do- kázat. Kdybychom nějak mohli potvrdit, že náš vesmír je jediný v obrovském mno- hovesmíru miliard jiných vesmírů, pak „náhle můžeme porozumět tajuplně jemně naladěným hodnotám těchto dvou nebezpečných činitelů, (protože) ve většině mnohomíru je temná energie tak silná, že [každý jeho] vesmír roztrhá nebo že [jeho] Higgsovo pole je Obr. 10. Ilustrace mnohovesmíru (multiversa) tak slabé, že se nemohou vytvořit žádné atomy,“ řekl Cliff. Fyzici k prokázání těchto myšlenek potřebují objevit nové částice [NE], které by pozvedly radikální teorie, jako je strunová teorie, která předpovídá existenci mnohomíru. Právě teď

23 existuje jediné místo na světě, které by mohlo vytvořit tyto částice, pokud existují, a to je Velký hadronový urychlovač [LHC] v CERNu. [Naštěstí NEOBJEVÍ]. A fyzici mají jen dva či tři roky před skončením práce LHC před jeho zdokonalením. Jestliže pomocí něho nenajdeme nic, říká Cliff, může to být signál počátku konce [stávající fyziky]. „Možná ve fyzice vstupujeme do nového období. Období, v němž existují tajuplné rysy ve vesmíru, které nemůžeme vysvětlit. Období, v němž máme náznaky, že žijeme v mnohomíru absolutně mimo náš dosah. Období, v němž nebudeme nikdy schopni odpovědět na otázku, proč zde vůbec něco existuje místo ničeho.“[!!] [Na konec je připojen videozáznam Cliffova proslovu]

Moje poznámky navíc

Při prvním zběžném „přelétnutí“ originálního textu jsem se bavil nad neschopností sou- časné standardní vědy. Avšak: I když se renomovaní fyzici, zabývající se uvedenou prošle- matikou, hrozně mýlí s dosavadním přístupem, přece jenom aspoň tuší, jaké nebezpečí na nás číhá. Jsou zatím smutní, že se jim jejich postup vpřed ve znalostech o vesmíru bortí. Z brzy následujícího vzteku mohou svůj tak houževnatě bráněný „standardní“ přístup zahodit, přejít na stanovisko vakuocentrické (prvotnosti vakua před látkou) a odhalit závislost hustoty energie vakua. Odtud je jenom malý krok ke katastrofě.

[Tak brzo jsem tohle nečekal]: Jednou jsem do jedné části svého textu dal svou předpověď, že LHC (jenže ten vylepšený v CERNu nebo dokonce nějaký další typ) „vyrobí nějakou částici, která se nebude hodit do pracně sestavené supersymetrie částic. Teď se dozví- dám, že se podařilo už „dnes“ vytvořit dokonce dvě takové částice! To opravdu „Ve fyzikálním společenství se vynořil hluboce rušivý a kontroverzní rys.“ Higgsovo pole je blbost: „Avšak existuje něco záhadného kolem Higgsova pole, co pokračuje [!] v matení/ znepokojení fyziků…“ „Higgsovo pole by mělo provést jeden ze dvou úkolů…“ „Buď by mělo … hodnotu nuly … a nebylo by funkční v poskytnutí hmotnosti částicím [což je běžná představa vzniku hmotnosti]…nebo … je tato hodnota absolutně enormní. Ale ani jeden z těchto scénářů fyzici nepozorují [!].“ „Temná energie… byla poprvé naměřena [?] v r. 1998.“ Posun spektrálních čar světla k „červenému“ konci spektra (zvaný „červený posuv“ nebo „rudý posuv“) ze vzdálených objektů byl vysvětlen „rozpínáním prostoru“ čili „rozpínáním vesmíru“, z čehož se usoudilo, že ten prostor (nebo vesmír) je roztlačován jakousi energií. Tato energie byla nazvána „skry- tá“ nebo „temná“. Nikdo ji nikdy nepozoroval, natož aby ji měřil!! Údajně přichází „období, v němž nebudeme nikdy schopni odpovědět na otázku, proč zde vůbec něco existuje místo ničeho.“ Jenže: ono tady už je! A vždycky bylo! Důvod existence vesmíru a života v něm nemůžeme najít odvozením z něho samotného! Ani kdybychom ten vesmír znali na 100% (přičemž „dnes“ známe sotva 1%)! Příčina jakéhokoliv jevu nespočívá v jevu samotném, příčina platnosti vzorce nevyplývá z toho vzorce! Vždycky je vně! Na otáz- ku „proč zde vůbec něco existuje místo ničeho“ ovšem odpověď existuje! Jen ji můžeme přijmout nebo nepřijmout! Je nám sdělena samotným Tvůrcem, že je to proto, že On chtěl, aby tu vesmír i s námi byl! Jestliže ovšem tuto odpověď zamítneme, nemáme a dokonce ani nebudeme mít žádnou!

24 K detekci gravitačních vln Moje poznámky k článku http://creation.com/detection-of-gravitational-waves-and-biblical-creation

Nemohu souhlasit s mícháním dvou různých pojetí dohromady. Rozlišuji geometrický prostoročas = kontinuální matematický model se čtyřmi rozměry – od trojrozměrného reál- ného prostoru, jehož jsme svými těly součástí (sice maličkou, ale pro nás velmi důležitou). Jsem tak „nafoukaný“, že si myslím, že zastánci reálnosti detekce gravitačních vln („obje- vitelé“ a také prof. Hartnett) dělají obrovskou chybu, když tato dvě rozdílná pojetí míchají dohromady. Jako by geometrický model byl totéž co skutečnost. Model může modelovat, popisovat a to dokonce výborně – kdy lepší popis není k dispozici! Mezihvězdný prostor (neboli ten reálný) není prázdný, kdežto matematický „prostor“ prázdný být MUSÍ! Lze uvažovat o vlnění reálného prostoru – „vakua“ jako o základním vlnění. Gravitační vlny jsou ovšem definovány jako (reálné) zvlnění geometrického (fiktivního) čtyřrozměrného prostoru – což je protimluv. Takovéto vlny ve skutečnosti nemohou existovat a dokonce svými matematickými kmity rozkmitávat hmotná tělíska! Gravitační vlny jsou definovány jako periodické deformace neboli zčeření matematického (geometrického) 4D prostoru. Gravitační vlna = zčeření 4D prostoru – se má šířit reálným = 3D prostorem: vakuem mezi zdrojem a námi. Načež má až v trubici interferometru rozkmitat zrcátko, odrážející laserové světlo a tím měnit jeho dráhu. Pak ovšem by mělo dojít také k rozkmitání jiných hmotných objektů než ono zrcátko. Prostoročas je, jak jsem už uvedl, 4D fiktivní prostor. Uměle svazuje tento nehmotný prostor s gravitací = tíhnutím hmotných těles. Této vlastnosti těles připisuje vliv na nehmotný 4D prostor: Tělesa svou gravitací (jakožto tíhnutím, tíhou) deformují tento nehmotný a tudíž nepružný a tudíž deformace neschopnou matematickou „entitu“. Tento rozpor se dá řešit umělým přidáním deformovatelnosti jakoby pružného 4D prostoru. Jestliže to takto uděláme, pak musí existovat i opačný umělý jev: deformovaný prostor ovlivňuje hmotnost částic – svou pružností „tlačí“ na tělesa, tělíska a částice tak, že se změní jejich směr pohybu. Např. světlo jako tok fotonů se kolem hmotného tělesa ohýbá. Ten zakřivený pohyb je popsán, ale nejde o příčinu toho ohybu. Jestliže se hmotnost nějakého tělesa nebo shluku těles začne měnit, pak to podle před- chozího odstavce znamená, že 4D prostor bude (ovšem pouze matematicky!) měnit svou deformaci. Zvláštním případem takové změny deformace bude periodická změna, tedy tzv. gra- vitační vlna. Ale i zde půjde o oscilace nehmotného 4D prostoru, které budou rozkmitávat sousední fiktivní částice tohoto prostoru, a tím vznikne vlna.

Byly hvězdy populace III konečně objeveny? http://creation.com/have-population-iii-stars-been-discovered John G. Hartnett

Super-horká ohnivá koule velkého třesku vytvořila jenom vodík (~75%), hélium (~ 25%) a malé stopy lithia. Takže první hvězdy, které se měly vytvořit, (nazvané hvězdami populace III) se mohly vytvořit jen z těchto plynů. Astronomové označují všechny prvky těžší než hélium jako ‘kovy’. Takže hvězdy tohoto druhu nazývají mimořádně chudými na kovy. Avšak každá následná generace hvězd, tvořená produkty výbuchů supernov z generace hvězd před nimi, která vytvořila všechny těžší prvky, se stala víc a více bohatá na kovy. Jaderná slučování během jejich existence vytvářela těžší prvky ‘kovy’, např. uhlík, kyslík a dusík, které byly uvolněny do prostoru při explozi hvězd. Teoretizuje se, že během skutečné exploze

25 byly vytvořeny ty nejtěžší prvky. Hvězdy populace III byly domněle prvními vytvořenými hvězdami krátce po velkém třesku. Až dosud (jak nadále ukazuji) tyto původní hvězdy nebyly nikdy pozorovány a proto nejsou ničím jiným než hypotézou. Ale jejich existence je předpovědí velkého třesku.

Hvězdy populace I, II a III

Tvrdí se, že populace III byla nalezena ve velmi vzdálené galixii. Astronomové klasifikují hvězdy do tří typů populací: populace I, II a III. Populace II je ta generace hvězd, které byly údajně tvořeny z hvězd populace III a mají jen nízký obsah kovů. Hvězdy populace I byly údajně tvořeny jako poslední a proto jsou nejmladší a nejteplejší a mají největší obsah kovů. Hvězdy populace I a II byly historicky identiti- fikovány v naší Galaxii jako první. Hvězdy populace I byly nalezeny jako převládající ve spirálním disku galaxie a hvězdy populace II byly nalezeny nad a pod diskem. Mají také jiné charakteristické rysy, ale Obr. 11. Nově nalezená galaxie, nazvaná CR 7 (zde v uměleckém zobrazení) je dosud jejich kovový obsah [obsah prvků nejznámější a může obsahovat některé nejstarší těžších než lithium] je hlavní roz- hvězdy ve vesmíru. lišující rys. Hvězdy raných generací se tak nejprve formovaly do malých galaxií, které se později slučovaly s jinými galaxiemi do větších - tedy tak se ten příběh vypráví. 1 Růst galaktické velikosti a obsahu ‘kovů’ se nazývá ‘evoluce galaxií.’. „První generace malých galaxií byla nejspíše hotová na svém místě 400 milionů let po velkém třesku. Galaxie po této své počáteční fázi tvorby prošly rozsáhlou etapou slučování a splývání s jinými galaxiemi, pomocí níž vzrostly z hmotností několika tisíců hmotností Slunce až k několika miliardám hmotností Slunce. Tento stavební proces pokračoval až do doby, kdy vesmír byl zhruba dvě miliardy let starý. Potom, následkem nějakého zpětno- vazebního procesu – převážně se spekuluje o zpětné vazbě aktivního jádra galaxie (AGN) — se myslí, že tento stavební proces se zastavil a přírůstek plynů a tvorba hvězd v nejhmotnějších galaxiích se zastavily a galaxie podstoupily zcela odlišnou formu evoluce. Tato pozdější evoluce pokračuje až dosud.“ Toto je velkotřeskařský evolucionistický příběh, ten ale kriticky nutně potřebuje ony hvězdy populace III, jinak se žádný příběh nekoná. Nyní se tvrdí, že ona populace III byla nalezena ve velmi vzdálené galaxii.

Co bylo nalezeno?

A National Geographic v online článku píše:2 „Když astronomové nahlédli pomocí nejsilnějších dalekohledů, které jsou na této planetě k dispozici, až k okraji viditelného vesmíru, objevili světlo ze zcela první generace hvězd, které se vynořily po velkém třesku.“

26 O galaxii pojmenované CR7 astronomové tvrdí, že v ní odhalili přítomnost hvězd populace III, ale všimněme si následujícího. Tato vzdálenost je určena z rudého posuvu galaxie, což je důvod, proč zpravodaj píše, že je to na „okraji viditelného vesmíru“. Ale jestliže interpretace rudého posuvu u galaxií s velkým rudým posuvem není správná (je to neověřitelný před- poklad), potom galaxie není ani tak vzdálená, ani tak velká a ani tak jasná, jak se tvrdí. „Důkaz je přesvědčivý,” říká harvardský astrofyzik Avi Loeb, jeden z teoretiků, který předpověděl, jak by hvězdy prvé generace měly vypadat. “To poskytuje dosud nejsilnější po- zorovaný důkaz hvězd tvořených starodávným vodíkem a héliem, pozůstatků velkého třesku.“ 3 Je pochopitelné, že teoretik, který tohle předpověděl, bude chtít, aby to byla pravda. Ale nebyla zjištěna ani jediná hvězda. Místo toho zachytili souborné světlo hvězd galaxie CR 7. Potom tvrdili, na základě rudého posuvu a své předpokládané kosmologie, že se hvězdy této galaxie vytvořily 800 000 let po velkém třesku. 4 „CR7 má také shluky hvězd, které nejsou z první generace. To je v souladu s teoretickými předpověďmi, poznamenává Loeb. Moderní galaxie, včetně Mléčné dráhy, jsou chápány jako ty, které se sestavily z mnohem menšího množství protogalaxií, které se začaly tvořit několik set milionů let po velkém třesku. CR7 je pravděpodobně takovou momentkou raných stavů tohoto procesu, v němž některé části vytvořily svoje nejprvnější hvězdy nedávno, zatímco jiné se už posunuly ke druhé generaci.“5 (Zdůraznění dodáno) Je uznáváno, že galaxie neobsahuje jenom hvězdy populace III. Takže obsahuje hvězdy populace II i populace I, které mají vyšší obsah kovů. Je to pravděpodobně následkem faktu, že kdyby byl spektrograf použit k detekci kovů, viděl by světlo z celé galaxie nebo z její velké části. Oni však své argumenty zakládají patrně převážně na přebytku světla, čímž myslí, že je galaxie na svůj rudý posuv velmi jasná. Velmi jasná znamená velké horké hvězdy, a velké hvězdy znamená, že by to mohly být hvězdy populace III. To je vyprávění příběhů. Cokoliv je pozorováno, může být tomuto příběhu přizpůsobeno. Tento příběh (jak je výše uveden) dovoluje slučování a nakupení hmoty v menších gala- xiích první generace, což dovoluje pozorování různé směsice typů, některé s velkým, některé s malým a některé se žádným obsahem kovů. Astronomové pak mohou použít pozorovaný jas galaxie – který závisí na jejím rudém posuvu a na předpokládané kosmologii – a jakékoli množství kovu, které pozorují, bude vyhovovat jakémukoliv kandidátovi v tomto příběhu. Je to velmi flexibilní. Je-li tam více kovu, vyvinulo se to víc než to, co má kovu méně.

Fakta ke zvážení

Nedávno mi byl uveden argument, že existuje soustavný trend klesajícího obsahu kovů ve hvězdách/galaxiích jako funkce rostoucího rudého posuvu6. Starší galaxie by měly mít větší rudé posuvy a méně kovů v podstatné části svých hvězd. Jak to odpovídá jakékoliv krea- cionistické kosmologii? Tvrdí se, že tento trend je právě to, co se očekává od velkého třesku, a že to odporuje kreacionistickým kosmologiím. Ale druhý argument závisí na platnosti toho, že rudý posuv je indikátorem jak vzdálenosti, tak času daného zdroje. Pokud ale existuje složka rudého posuvu, jak Halton Arp za svého života silně prosazoval 7,8,9, která je vlastní kvasarům a aktivním jádrům galaxií (AGN), potom jejich naměřené rudé posuvy nejsou spolehlivým ukazatelem vzdálenosti, ani vám nemohou říct, jak mohou být galaxie/kvasary mladé či vyvinuté, jak se tvrdí. To pak podkopává údajný trend nízkého obsahu kovů při vyš- ším rudém posuvu, a tedy u ‘nejstarších’ generací hvězd. Staršími hvězdami se myslí ty, které se údajně vytvořily jako první po velkém třesku. Biblická zpráva o stvoření předpokládá stvořitelský scénář s různými typy galaxií/hvězd. Já bych měl takové řešení, že předpokládané ‘mládí’ galaxie – a odtud její hmotnost v určité epoše jejího života – závisí kriticky na přesné znalosti ‘kdy’ to je, když ji pozorujete. To pak ale silně závisí na významu galaktických rudých posuvů a na jakémkoliv

27 předpokládaném kosmologickém modelu. Při velmi vysokých rudých posuvech, aby to odpovídalo u galaxií trendu metalicity vůči rudému posuvu, se použije ladící knoflík nazvaný ‘galaktická evoluce’ To se používá k tomu, aby jakékoliv pozorování pasovalo do převládajícího příběhu10. Poskytuje to potřebnou pružnost. Hubbleův odpovídající zákon můžeme stále uplatňovat například na statický vesmír, ale pouze na složku celkového rudého posuvu galaxie. Nebylo by to následkem rozpínání, ale spíše něčeho jiného. Navrhl jsem, že by to mohlo být následkem to ‘unaveného světla’, což uvažoval sám Edwin Hubble11. Takže velký inherentní rudý posuv by mohl mít několik svých složek, z nichž je jen malý zlomek důsledkem Hubbleova zákona k odpovídajícímu vzdá- lenostnímu vztahu. Hlavním problémem však je, jak oddělit složku odpovídající Hubbleovu zákonu. 12

Závěr

Nyní odpovězme na otázku v nadpisu: Byly hvězdy populace III konečně objeveny? Ne, nebyly. Není to nic víc než příběh vyprávějící o velkém třesku. Bylo by nutné, aby byly identifikovány některé hvězdy neobsahující žádné kovy, které jsou shodně se standardní kosmologií umístěny v galaxiích méně než 400 milionů let starých a které tedy mají naměřené rudé posuvy řádu 12 nebo více (a to je ještě za předpokladu platnosti vztahu vzdálenost/rudý posuv).

Obr. 12. Časová přímka velkého třesku, ukazující rudý posuv – na horní stupnici a „pohled zpět“ – na dolní stupnici Tvorba galaxií údajně začala na začátku éry reionizace (tečkovaná čára označená Hubble 2012 na obr. 12.). První hvězdy údajně vznikly předtím, s rudým posuvem 20 či větším. Jak příběh vypráví, pak nastalo období tvorby většiny galaxií, mezi časem, kdy galaxie měly rudý posuv (z) asi 12 s trváním až do doby, kdy byl rudý posuv kolem 8, jak ukazuje obr. 12 (mezi tečkovanými čárami). 13 To odpovídá 300 až 700 milionům let po velkém třesku. Ale i kdyby posléze našli příklad galaxie hvězd s nulovým obsahem kovů nebo takovou skupinu hvězd, stále by to nedokazovalo velký třesk; sice to může být doklad o předpovědi ve prospěch velkého třesku, ale doklad nedostačující (klam sebepotvrzení následku). Muselo by se prokázat, že žádný jiný model tato fakta nevysvětluje. Biblická zpráva o stvoření předpokládá stvořitelský scénář s různými typy galaxií/hvězd. Nezačínají jako zárodečné chomáčky plazmatu. Bůh udělal plně utvořené hvězdy. Koneckonců „nebesa vypravují [mluví] o Boží slávě, a obloha [roztažený prostor, kosmos] ukazuje jeho dílo.“ (Žalm 19:1)

28 Odkazy a poznámky 1. The Beginning of the Universe, firstgalaxies.org. 2. Lemonick, M.D., Astronomers Glimpse Very First Stars in the Universe, National Geographic, June 2015. 3. Lemonick, Ref. 2. 4. This discovery will soon be published in the leading astrophysics journal the Astrophysical Journal. 5. Lemonick, Ref. 2. 6. Hartnett, J.G., On metal abundances vs redshift in creationist cosmologies, J. Creation 29(1): 3-5, October 2015. 7. Hartnett, J.G., Galaxy-quasar associations, January 2014; biblescienceforum.com. 8. Hartnett, J.G., What do quasars tell us about the universe? May 2014; biblescienceforum.com. 9. Hartnett, J.G., Big-bang-defying giant of astronomy passes away, December 2013; creation.com/halton-arp-dies. 10. Hartnett, J.G., Is there definitive evidence for an expanding universe?, August 2014; creation.com/expanding-universe. Zpět 11. Hartnett, J.G., Speculation on redshift in a created universe, February 2015; biblescienceforum.com. 12. Hartnett, Ref. 6. 13. Hartnett, Ref. 10.

29 KIC 8462852: Jedna podivná malá hvězda https://answersingenesis.org/astronomy/extrasolar-planets/kic-8462852-one-strange-little-star/ Dr. Danny Faulkner

NASA v r. 2009 vypustila sondu Kepler s cílem nalezení extrasolárních planet – planet obíhajících kolem jiných hvězd. Sonda Kepler to dělala monitorováním jasu téměř 150 000 hvězd v obecném místě souhvězdí Labutě (Cygnus). Sonda měřila jas těchto hvězd každých dvanáct minut s přesností na miliontinu. Jestliže některá z těchto hvězd má planety obíhající v rovině podél naší záměrné (našeho zorného paprsku), můžeme vidět přechody [planet přes hvězdu]. Přechod je zatmění, při němž se zatmívající těleso [planeta] jeví menší než zatmí- vané těleso [hvězda]. Například, kdyby někdo byl umístěn blízko roviny oběhu Země, ale daleko od Slunce, Země by procházela přes Slunce jednou za rok. Každý přechod by trval asi třináct hodin a ztlumil by [jas] Slunce méně než o tisícinu. Ať je setmění jakkoliv malé, Kepler dalekohled] to naměří. Proto Kepler může najít mnoho extrasolárních planet [exoplanet], dokonce malých jako Země. Účelem mise Kepler a jiných hledání mimoslunečních planet je nalezení důkazu obecnosti života ve vesmíru. Dosud tyto programy našly asi dva tisíce extrasolárních planet, ale žádnou prokazatelně podobnou Zemi, takže programy v konečném cíli zklamaly. Navíc, při hledání přecházejících exoplanet nalezla sonda Kepler mnoho dříve neznámých proměnných hvězd. Proměnné hvězdy, jak napovídá jejich název, mění svůj jas v širokém rozsahu, zatímco jiné mají velmi jemné změny světla. I když mnoho proměnných hvězd má pravidelné periody změn, některé je mají nepravidelné. Periody mohou být krátké nebo dlou- hé. Existuje několik způsobů, kterými se hvězdy mohou měnit. Některé proměnné hvězdy pulsují – stávají se většími a menšími a jejich teploty se mění během jejich cyklů. Jas hvězd závisí na jejich velikosti a teplotě, takže jas pulsujících hvězd se mění během jejich periody. Některé hvězdy se mění proto, že mají mnoho temných bodů na svém povrchu. Tyto hvězdné body jsou pravděpodobně podobné slunečním skvrnám, až na to, že jsou mnohem větší a mnohem četnější než skvrny na Slunci, jejich přítomnost nápadně mění celkový jas. Počet skvrn na hvězdách může vést k jejich proměnnosti. Navíc, když hvězdy rotují, množství po- krývajících skvrn, které vidíme, se mění a to vede k jejich proměnnosti. Ještě jiné hvězdy jsou zakrývající se bináry [dvojice], kdy jedna hvězda zakrývá druhou při každém oběhu [kolem společného „těžiště“]. Je to podobné viděnému přechodu planet, ovšem vzhledem k jejich mnohem větším rozměrům, jsou hvězdná zatmění mnohem nápadnější. Konečně, několik proměnných hvězd je nepravidelných, se změnami pravděpodobně následkem náhodných změn ve hvězdách. Jedna hvězda, pozorovaná Keplerem, KIC 8462852, nedávno vyhrála pozornost. Jméno pochází od pořadového čísla v Kepler Input Catalog [v Keplerovu vkladovém katalogu], seznamu více než třinácti milionů cílů, z nichž většinu Kepler nyní nepozoruje. V září r. 2015 skupina badatelů publikovala článek o neobvyklé proměnnosti KIC 8462852. KIC 8462852 je hvězda typu F hlavního pořadí hvězd. Několik hvězd tohoto typu mění svůj jas a jsou přiměřeně dobře známy. Objevené změny neodpovídaly tomu, co známe. Autoři uvažovali několik scénářů, které mohou vysvětlit neobvyklé chování KIC 8462852 a u každého odhalili problémy. Vysvětlení, které se jeví nejfunkčnější, bylo nedávné rozbití komety obíhající kolem KIC 8462852, se zlomky obíhajícími hvězdu zdánlivě nepravidelně. 13. ledna 2016 Bradley Schaefer nabídl článek, rozebírající obrazy KIC 8462852, zachycené na archivních fotografiích Hardvardu, pořízených během začátku století, počínaje od 90. let minulého století. Shledal, že během této doby se KIC 8462852 postupně zeslabovala asi o 20%. Tento druh chování je nevídaný u hvězd typu KIC 8462852. Navíc je mimořádně nepravděpodobné vysvětlení rozpadu komety.

30 Tak co se stalo s KIC 8462852? Mezi publikováním těchto dvou článků někteří lidé vážně navrhovali, že to bylo důkazem Dysonovy sféry. V r. 1960 fyzik a matematik Freeman Dyson (nar. 1923) jako první předložil vážný návrh, že mimozemské civilizace mohu konstruovat struktury o velikosti sluneční soustavy, které bychom byli schopni detekovat. Dyson publikoval tento článek tři roky po Sputniku, rok před kosmickým letem s lidskou posádkou a méně než desetiletí před přistáním lidí na Měsíci. Tehdy se jevilo, že lidské dobytí vesmíru v prudké expanzi je nestoudné. Proto nebylo obtížné, že člověk může běžně cestovat sluneční soustavou a dokonce ji kolonizovat během století nebo dvou. Tehdy, při explozi technologie v desetiletích před publikováním Dysonova článku bylo doprovozeno krokem lidského užití energie. Využitím těchto trendů v budoucnu bylo velmi jasné, že cestování vesmírem ve vel- kém měřítku by požadovalo hodně energie, mnohem více než mohou pravděpodobně poskytnout konvenční zdroje energie. Tudíž Dyson usuzoval, že vzdálené civilizace by zapřáhly sluneční energii ze základen ve vesmíru. Tyto základny by hlavně byly spojeny dohromady do struktur, které by byly odhalitelné jinými civilizacemi na planetách obíhajících kolem ji- ných hvězd. Nejdrastičtější strukturou, kterou Dyson navrhl, byla koule obklopující hvězdu, která sbírá veškerou energii, vyzařovanou z hvězdy. To je Dysonova sféra. Protože Dysonova sféra obklopuje hvězdu, byla by pro nás hvězda neviditelná, i kdyby Dysonova sféra měla tutéž teplotu [jako hvězda] a proto by vydávala infračervenou energii, kterou můžeme detekovat. To byla pointa Dysonova originálního návrhu – kterou můžeme představitelně detekovat velmi rozvinutými mimozemskými civilizacemi pomocí Dysonových sfér, které popřípadě kon- struují. Existují ovšem fyzikální podmínky, které dělají Dysonovy sféry neproveditelnými. Je pravděpodobnější, že rozvinutá mimozemská civilizace by konstruovala Dysonova hejna, soubory stanic, generujících výkon a obíhajících kolem hvězdy. I když je Dysonova sféra ne- proveditelná, všechny Dysonovy struktury se nazývají Dysonovými sférami. Dysonova struktury bychom mohli pozorovat různými způsoby, včetně jejich přechodů přes hvězdu, kterou obíhají. Někteří lidé navrhli, že to je vhodná interpretace KIC 8462852. Navíc postupné ze- slabování KIC 8462852 během století by se chápalo jako výsledek konstrukce Dysonovy sféry během této doby. Ovšem nedávný článek, poskytnutý The Astrophysical Journal Letters popisoval nulový výsledek pomocí SETI (Search for Extra Terrestrial Intelligence) rádio výzkumu KIC 8462852. je nepochopitelné, že tak rozvinutá společnost by konstruovala Dysonovu sféru a přitom byla rádio – němá. Týká se podstatně tato povídka biblických kreacionistů? Pravděpodobně ne. Ačkoliv Bible přímo neodpovídá na otázku života někde ve vesmíru, lidé se jeví středem Boží pozornosti. Existence inteligentního života někde vyvolává otázku o Božím plánu záchrany (spasení). Proto, při použití biblických principů, uzavíráme, že inteligentní život pravděpodobně neexistuje nikde mimo Zemi. Dokonce v evolučním světonázoru, kde existence života někde je velmi důležitá, vysvětlení pozorování KIC 8462852 Dysonovou sférou je východiskem. Pravděpodobně existuje světštější vysvětlení. Například, pozorovali jsme neočekávané cho- vání už dříve. Tento druh myšlení je obvykle připsán obvykle řídkým nebo ojedinělým okolnostem nebo třídě objektů, které jsme nikdy dříve nepozorovali. Například, právě pro nepravidelné proměnné [hvězdy] mezi typy F hlavního pořadí hvězd neznamená jejich neexistenci – znamená jen, že jsme dosud neviděli ani jednu. Neexistuje důvod si myslet, že náš čas je odlišný. [Existence života někde daleko je pochybnější ze „standardního“ hlediska než z biblic- kého. Čím jsou uvažované exoplanety vzdálenější, tím jsou také „mladší“. To znamená, že na nich nestačil vzniknout i prostý život, natož inteligentní. Křesťané však už dvě tisíciletí vědí, že existuje „paralelní“ svět, v němž platí zcela odlišné „přírodní“ zákonitosti a do něhož se dostanou díky Kristu.]

Přemýšlení o rudém posuvu ve stvořeném vesmíru http://biblescienceforum.com/2015/02/13/speculation-on-redshift-in-a-created-universe/ Hartnett, J.G.

Abstrakt. Přemýšlím o novém mechanismu následkem „unaveného světla“ ve stvořeném a dosud proměnlivém 6000 let starém vesmíru konečné velikosti. Využívám Lisleho ASC modelu, ale ukazuji prostou souvislost s Hartnett-Carmelliho modelem, který byl úspěšný při zkoumání supernov typu Ia. To dává teoretickou podporu ASC modelu s Hubleovou závislostí rudý posuv-vzdálenost, ale ne z rozpínání, když dnes vidíme všechny zdroje ve vesmíru jen [maximálně] 6000 let staré od svého stvoření.

Úvod

Ve standardní kosmologii je normální praxí nepředpokládat žádného Tvůrce, a že hmotný svět je všechno, co existuje. Z toho tudíž vyplývá, že jsou uvažovány jenom fyzikální zákony, čas a náhoda při formulaci popisu tvorby a historie vesmíru, který vidíme. To znamená, že ve viditelném horizontu stačí čas pro elektromagnetické a gravitační vlivy (elektromagnetické záření i gravitace se předpokládá šířit rychlostí světla c) na hmotu, umístěnou kdekoliv. Při předpokladu rozpínání vesmíru existuje jen jedno omezení z pojetí, že vesmír se rozpíná ry- chlostí větší než světlo a tudíž je to dosazeno do záření mikrovlnného kosmického pozadí (CMB) jako známý problém horizontu. (Nadsvětelná rychlost rozpínání je částí kosmologie velkého třesku od počátku. Myšlenka je tato: Protože galaxie jsou v prostoru stálé při jeho rozpínání, pak toto rozpínání není omezeno rychlostí světla. Navíc byla specificky dodána myšlenka inflace jako pokus řešení problému horizontu. Hartnett, J.G., Big bang has a light- travel-time problem). [Rozpínající se prostor je uvažován jako prázdný.] Jako samozřejmost se předpokládá, že rudé posuvy, viděné ve světle mimogalaktických zdrojů, správně popisují rozpínající se vesmír a že nějaká minulá epocha v historii vesmíru může být definována pomocí rudého posuvu. To proto, že Hubbleův zákon je vysvětlován po- mocí hypotézy roztažení vlnové délky světla, emitovaného z galaxií, které se od nás vzda-lují. (Viz: Hartnett, J.G., Does observational evidence indicate the universe is expanding? – part 1: the case for time dilation, a Hartnett, J.G., Does observational evidence indicate the universe is expanding? – part 2: the case against expansion.) Z tohoto předpokladu vyplývá, že jakákoliv oblast prostoru může být charakterizována zvláštním rudým posuvem příslušným historii zpět k velkému třesku. (Galaxie jsou pova- žovány za indikátory Hubbleova toku, velkorozměrového rozpínání vesmíru, zcela mimo místní pohyb s hroznem galaxií, tudíž je to prostor sám mající kosmologický rudý posuv, kte- rý udává epochu oblasti ve velkotřeskové historii vesmíru). To nemohlo být hned zřejmé pro náhodného pozorovatele, ale tento předpoklad je dáván rudým posuvům, definujícím roz- pínající se vesmír, který začal z jediného bodu a expandoval do všeho, co dnes vidíme. Z toho plyne, že všechny epochy, které pozorujeme, pomocí oblastí prostoru definovaných rudým posuvem galaxií v těchto oblastech, jsou reprezentativní pro všechny minulé epochy oblastí, které nemohou být pozorovány. A z toho vyplývá, použitím kosmologického principu, že historie předpokládaná přehlídkou pořadí rudoposuvových oblastí je typická pro všechny oblasti vesmíru. (V podstatě, to, co vidíme ve vesmíru je jako fotografie. Vesmír je mimořád- ně velký a procesy jako rotace galaxií vypadají se vyskytovat v časových měřítcích stovek milionů let – měřeno lokálními hodinami. Při porovnání s délkou lidského života, vyjma kata- strofických událostí jako jsou supernovy, veškerá pozorování se jeví téměř zmražena v čase). Podobná myšlenka může být předpokládána pro statický vesmír, kde rudý posuv je míra vzdálenosti, ale zcela zřejmě ne následkem rozpínání. Nedávno jsem rozebíral pojem roz-

32 pínání prostoru a rozpínání vesmíru, což nemusí být nutně totéž, ale oboje vede k myšlence, že kosmologie je spíše filozofie a ne věda (Hartnett, J. G., 2014, Expansion of space – a Dark Science). Také jsem podal odlišný pohled na kreacionistický problém času letu světla, při- čemž tento článek je jeho pokračováním (Hartnett, J.G., 2015, A biblical creationist cosmogony).[Viz také mou knihu http://vaclavdostal.8u.cz/svetlo_hvezd.pdf – „Světlo hvězd a čas.“]

Nerovnovážný vesmír

To, o čem zde přemýšlím, je myšlenka, že to, co pozorujeme ve vesmíru, není v rovno- váze, tj. že stav vesmíru je přechodný. Je to vesmír čerstvě stvořený., Z toho ovšem vyplývá, že se jasně rovná „dokončené tvorbě“ od Tvůrce. Ale fyzika, kterou interpretujeme z pozo- rování kosmu, může být lépe interpretována předpokladem ještě nerovnovážných podmínek. Jedním příkladem nerovnovážnosti mohou být anomální rotační křivky tisíců spirálních galaxií. Když umístíme spektrograf do emisí napříč oblastí disku [galaxie], pozorujeme čer- veně a modře posunuté čáry na opačných stranách [disku] od středního jádra. To je (podle mého mínění správně) interpretováno jako rotace galaxie a červeně a modře posunuté čáry ve světle plynů v oblastech disku jako následek Dopplerova jevu. Ovšem při velkých vzdále- nostech od jádra jsou rotační rychlosti plynů a hvězd příliš velké při porovnání s před- pokladem použití standardní keplerovské fyziky. Při těchto rotačních rychlostech by se galaxie rozpadly – rozlétly – na miliony [světelných] let. Avšak je-li vesmír jen 6000 let starý, není to problém. [Nezaměňujme světelné roky = vzdálenost se „stářím“ = s časem]. Tyto rotační křivky jsou v současnosti interpretovány jako požadující obrovské množství temné hmoty v halu, udržení galaxií během jejich života – desítky miliard let nebo tak nějak. Skrytým předpokladem je, že když byly budovány během předpokládaného věku hromadění hmoty odněkud (splýváním atd.) ale vždy vyplývajících ze stálých gravitačních podmínek. Je to v podstatě kosmický ekvivalent geologického uniformitarianismu. To je víra, že vše co pozorujeme dnes, probíhalo po miliardy let v minulosti. Ale co když tomu tak není? Také naše Slunce je dobrý příklad. Záření z jádra by mělo dojít za 10 000 až 170 000 let na povrch, ale jen za 8,3 min doletí k Zemi. (NASA, The 8-minute travel time to Earth by sunlight hides a thousand-year journey that actually began in the core) Adam viděl Slunce, tudíž světlo už bylo na jeho povrchu za dva dny po jeho stvoření, a já mohu usuzovat, že byl schopen je vidět v den stvoření Slunce. To by byl argument jako centrální vztažný bod celého Tvůrčího týdne. (Bůh odpočítal dny tvorby pozorovanými událostmi, časovanými vztažnou soustavou Země. Všechny dny byly počítány hodinami příslušejícími Zemi – rotaci samotné planety). Při modelování vesmíru je jiným předpokladem kosmologický princip. Zvláště předpoklad, že vesmír, který pozorujeme, je v časově pokročilé verzi jiné části vesmíru. To znamená, že ve vesmíru neexistuje zvláštní místo, neexistuje žádný střed ani okraj. Takže se předpokládá, že naše Galaxie není na zvláštním místě. Ale co když je to špatně? Co když alespoň naše galaxie je kosmologicky někde blízko středu vesmíru, který je konečný a ohraničený a tudíž má okraj a střed? Vesmír se nejeví být v jakémkoli druhu rovnovážných podmínek, takže co když je vesmír stvořen jako neho- mogenní ale izotropní kolem jedinečného centra konečného rozsahu? Jedním argumentem, který někteří proti tomu používají, je, že kdyby byl [vesmír] ne- stabilní, tak by kolaboval do svého středu. To by bylo dokonce možné, ale ne když určíme jen 6000 let jeho historie. Kdo říká, že stvořený vesmír musí být stabilní proti kolapsu? Nicméně může být, ale pointa je, proč je položen tento požadavek. Je to uniformitarianský předpoklad.

33 Hubble o rudých posuvech Edwin Hubble pozoroval soustavný trend v rudých posuvech [světla] galaxií a vzdáleností od Země. Tento výsledek byl interpetován, že vesmír se rozpíná. Hubble nebyl věřící v Boha, ale spíše [věřil], že vesmír byl produktem náhody a fyzikál- ních zákonů. Jeho měření ukazovala, že galaktické rudé posuvy jsou přímo úměrné jejich vzdálenosti od Země, což se jevilo jako překvapující jeho zcela významně. Takže v r. 1937 napsal: „Takové podmínky implikují, že zaujímáme jedineční místo ve vesmíru… Ale nežádoucí domněnce o upřednostněném místu musí být zabráněno za každou cenu… je nepřijatelná … navíc představuje rozpor s teorií, protože teorie postuluje homogenitu.“ Jeho pohotová poznámka znamenala, že věřil, že viděl galaxie ve všech směrech jako vzdalující se od něj podle téže úměrnosti, tj. čím jsou galaxie vzdálenější, tím rychleji se po- hybuji. Takto usuzoval, i když rudé posuvy byly vyvozeny jako způsobené rychlostí vzda- lování. Astronomové často mluvili, že to je následkem Dopplerova jevu, ale nyní většina věří, že je to následkem kosmologického rozpínání vesmíru. (Hartnett, J.G., 2014, Expansion of space – a Dark Science). Jedním způsobem interpretace je, že jsme ve středu vesmíru a galaxie se od nás vzdalují. Ovšem Hubble to odmítl jako koncept založený na filozofických základech. (Všechny galaxie mají rudé posuvy, vyjma několik z nich – jako M 31, galaxie Andromeda, která má modrý posuv, což se interpretuje jako její pohyb směrem k nám – důsledkem lokálního pohybu v galaktickém hroznu). Řekl: „Tudíž pro znovuzřízení homogenity k úniku z hrůzy jedinečné polohy, odchylka z jednot- nosti, které je zavedeno z poklesu činitelů, musí být kompenzováno druhým členem, představu- jícím účinky prostorové křivosti.“ Uchyluje se ke křivosti prostoru. Předpokladem zakřivení prostoru se vyhneme centru. Takže není nutný střed a okraj vesmíru. Z toho vyplývá, že nejsme v jedinečném místě ve vesmíru a kosmologický princip může být zachován. Hubble před výše uvedeným komentářem ze své knihy z r. 1937, vyjádřil r. 1935 násle- dující: „…možnost, že rudý posuv může být důsledkem jiné příčiny, spojené s dlouhým časem nebo se vzdáleností, je obsažen v průchodu světla z mlhoviny k pozorovateli, by neměl být před- časně zanedbán.“ Navrhl, že existuje jiný mechanismus, způsobující rudý posuv světla, mimo vzdalování galaxií, následkem Dopplerova jevu nebo kosmologického rozpínání, mechanismus možná způsobený dlouhým průchodem světla obrovskými vzdálenostmi v kosmu. Hubble znovu, v r. 1947, vyjádřil pochyby o rozpínání vesmíru. Jeho vlastní Hubbleův zákon říká, že čím je objekt vzdálenější, tím větší je jeho rudý posuv. Ale jeví se, že aspoň bě- hem svého života ne tak silně věřil v pojetí rozpínajícího se vesmíru a napsal, že rudé posuvy vyplývají z nějakého dosud neobjeveného mechanismu.

Možný mechanismus rudého posuvu Je vždy obtížné vědět přesně, co v minulosti proběhlo myslí vědců, kteří čas od času měnili svůj pohled. Ale pojetí nějakého jiného mechanismu k vysvětlení celkového systematického trendu v galaxiích stojí za úvahu. Rozebíral jsem myšlenku vnitřních posuvů Haltona Arpa, a existuje spousta důkazů k pod- poře pojetí, že kvasary mají velké rudé posuvy, které nejsou vztaženy k jejich vzdálenosti ve vesmíru. (Hartnett, J.G., Halton Arp—Big-bang-defying giant passes away ; Hartnett, J.G., 2014, Galaxy-quasar associations.; Hartnett, J.G., 2003, The heavens declare a different story.)

34 Zde přemýšlím o mechanismu rudého posuvu pomocí „unaveného světla“. Unavené světlo není nové (http://en.wikipedia.org/wiki/Tired_light) a bylo pravděpodobně poprvé navrženo Fritzem Zwickym v r. 1929. Ale mechanismus unaveného světla, který já zde navrhuji, má přímou souvislost se stvořením. (Zwicky, F. 1929. On the Red Shift of Spectral Lines through Interstellar Space. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America 15(10): 773-779) Iz 51:6; Ž 102:25,26; Žd 1:10-12. Zde je v Písmu návrh, že nebesa, hvězdný kosmos, nejsou odjakživa, nejsou věčná a k ně- jakému budoucímu datu Bůh nebesa „zavine“ stejně jako se svinuje a odnáší stan. Písmo mlu- ví zcela jasně, že nebesa nebudou trvat, ale rozplynou se: Bible také popisuje, že hvězdy se „roztaví“ nebo „rozpustí“, což jsem dříve vztahoval ke kometám, které se přiblíží ke Slunci (Hartnett, J.G., 2006, The ‘Waters Above’), ale může se to také týkat konce hvězd, když budou zničena kolapsem vesmíru (Hartnett, J.G., 2003, Look-back time in our galactic neighbourhood leads to a new cosmogony). Pt 3:10; Iz 34:4. Zde je návrh, že vesmír byl Bohem stvořen s vnitřně nestabilními podmínkami. Byla to jen pomocná síla Boží, kterou mohl použít jako vhodnou. Ale protože Kletbou byla síla odstra- něna, vesmír je veden k destrukci a ke kolapsu. Bůh měl vědomí voleb, které by člověk dělal všelijak. Jinými slovy, nemůžeme dělat absolutní předpoklad, že vesmír byl navržen ve stá- lých podmínkách a že tak zůstane navždy. Nicméně vesmír se řídí neúprosnými zákony termodynamiky. Má konečný obsah energie, který směřuje cestu, kterou tyto zákony (Boží tvorbu) nastavují. Jako část tohoto procesu „únavy“ (podle 2. zákona, Žd 1:11) začaly fotony ztrácet svou energii asi před 6000 lety. Můj návrh má dva důležité rysy:  Všechny fotony, které pozorujeme ze vzdáleného kosmu, byly stvořeny na počátku vesmíru asi před 6000 lety.  Energie všech fotonů o původní vlnové délce se exponenciálně rozpadá s toutéž chara- kteristickou časovou konstantou.

Model „unaveného světla“

Předpokládejme nejvzdálenější zdroje, mající rudý posuv zmax a že fotony o frekvenci  s počáteční energií h0 ztrácejí energii, tak že v nějakém čase t, měřeném od jejich okamžiku tvorby (vzniku):  / Tt h  h 0e (1) kde čas t běží od okamžiku tvorby [fotonu] a T je charakteristická časová konstanta. Počáteční frekvence 0 je měřena ve vztažné soustavě zdroje, zatímco frekvence  je měřena v soustavě pozorovatele při času t = r/c, kde r je proletěná vzdálenost a c představuje kanonickou rychlost světla. Zwickyho model unaveného světla byl ve tvaru r /  h  h 0e (2) kde  = c / H0 je charakteristická vzdálenost, Hubbleova vzdálenost (asi 13,8 mld. sv. let). Parametr H0 je Hubbleova konstanta. Bylo navrženo, že interakce fotonů s vakuem během jejich letu není bezeztrátový proces, ale že ztráty jsou způsobeny rozptylem, a proto roste vlnová délka fotonů. Vznikla kritika, která říkala, že takové interakce by způsobovaly nepřímkovou dráhu světla, a tedy

35 rozmazávaly obrazy, a také že by zaváděly frekvenční závislost, rozptyl, což není pozo- rováno. (Hartnett, J.G., 2014, Is there definitive evidence for an expanding universe?) Nedávný článek (Urban, M., Couchot, F., Sarazin, X., and Djannati-Atai, A., 2013, The quantum vacuum as the origin of the speed of light, European Physical Journal D, 67(3): 58- 63; =řístupný na http://arxiv.org/pdf/1302.6165v1.pdf) podporuje myšlenku, že konečná rychlost světla (c) je určena interakcí s virtuálními částicemi kvantového vakua. To se vyskytuje v subatomickém měřítku Comptonovy vlnové délky. Foton letí pouhou konečnou ry- chlostí mezi interakcemi s fermionovými páry vakua, které zpomalují jeho let na rychlost c. Podobnou myšlenku už navrhl Dicke (1957).( Dicke, R.H., 1957, Gravitation without a Principle of Equivalence, Reviews of Modern Physics, 29: 363-376.) Jestliže to platí a sledovalo by to přímé dráhy (v mezích současného měření) a v Urbanovu modelu není žádný rozptyl pro všechny vlnové délky. Ovšem v tomto předpokladu se nevy- měňuje energie nebo hybnost s vakuem, ale zpožďuje se pohyb, je to bezeztrátové. Ale ko- smickými vzdálenostmi to není možné ověřit. Přemýšlím pouze, že interakce, která zpožďuje rychlost fotonů, také způsobuje minimální ztrátu energie do vakua. To není nerozumné, protože existují jiné známé bezeztrátové rozpty- lové procesy v přírodě. Tato minimální ztráta se pak akumuluje podél velké interakční dráhy fotonů, než doletí k Zemi ze vzdálených zdrojů. Energie fotonu je zlomkem jeho počáteční energie (hh0) při letu prostorem ze vzdá- leného zdroje. S rudým posuvem z = 10 doletí asi jen s 9% své původní energie, po průletu vzdáleností 13,8 mld. sv. let v času 2,4 T. Z rov. (1) můžeme určit rudý posuv z jakéhokoliv vzdáleného zdroje, daný:  v z    e / Tt 1 (3)  v

Počátek času měřený zpět v kosmickém času ze současnosti je t0. (Kosmický čas zde je c/r, kde r je proletěná dráha a c je kanonická obousměrná rychlost světla. Nejvzdálenější zdroj ve vzdálenosti 13,8 mld. sv. let vytváří kosmický čas t ≈ 13,8 mld. let, když uvažujeme Einsteinovu konvenci soudobosti). Tudíž maximální možný rudý posuv je t /)0( T zmax  e 1, (4)

což znamená, že charakteristická časová konstanta T = t0/ ln(1+zmax), kde t0 ≈ 13,8 mld. let. (Zde dělejme předpoklad, že nejvzdálenější zdroje jsou vzdáleny přibližně 13,8 mld. sv. let). Takže při úvaze, že max. rudý posuv zmax = 10 znamená pro nejvzdálenější zdroje T ≈ 5,75 mld. let (jak by v principu bylo měřeno pozemskými hodinami). (Hubble census finds galaxies at redshifts 9 to 12, http://www.spacetelescope.org/news/heic1219/) (Nejvyšší rudé posuvy galaxií jsou od 9 do 12. Zda to jsou opravdu galaxie nebo to jsou kvasary, to zatím nevíme). Takže v rámci Zwickyho modelu, ale předefinováním vzdálenostní měřítko:  = c T, znamená  = 5,75 sv. let přim tomtéž předpokladu zmax = 10. Tato hodnota je prozatímní, ne- tvrdím o ní, že je to předpověď, ale jen stavová horní mez rudých posuvů, z předpokladu, že vesmír měl počátek, ne ze singularity a jeho konec je v budoucnu a je dokonce ohraničený. (Hartnett, J.G., 2014, The singularity—A ‘dark’ beginning)

Ztráty v jednotce vzdálenosti Fotony ztrácejí 1/e své energie při letu  = 5,75 sv. let, pak jejich energetická ztráta je 0,06 ppb/sv. rok [ppb = part per bilion – miliardtina]. Protože fotony plynule letí a interagují s vakuem, znamená to ztrátu zlomku jejich energie v poměru 2.10–18/s. (Poli, N., Oates, C.W., Gill, P., Tino, G.M., 2013, Optical atomic clocks, Rivista del Nuovo Cimento 36, no. 12:555– 623; available at http://arxiv.org/pdf/1401.2378v2.pdf).. Současný stav techniky optických hodin začíná přistupovat k tomuto druhu přesnosti a má přesnost měření posuvů a měl by

36 dělat úroveň vývoje čáry v reálném čase. Současná měření rudých posuvů jsou na asi 1% úrovni (10 000 ppm) v automatických astronomických přehledech, ale v jednotlivých případech nejlepší spektroskopie poskytla měření rudých posuvů pod úroveň 10 ppm. [ppm = part per milion – miliontina]. I když tato úroveň může být dosažena v 1s vzorkovacího času, stále je to asi o 13 řádů od detekce jevu zde popsaného. Kdyby spektroskopie zjistila 10 000 s, stále podporuje spojitý signál., redukovalo by to okraj o jiné 4 řády, ale stále je to mimo dosah lidské technologie v dohledné budoucnosti. (Optické atomové hodiny nyní vykazují úroveň přesnosti pod úroveň 10–17 a frekvenční nestabilitu (3,10–16 )-1/2.).

Kosmický tvůrčí proces

V kosmu vidíme procesy od 4. tvůrčího dne jen 6000 let po stvoření, jestliže všechny objekty ve vesmíru jsou 6000 let staré. Galaxie a hvězdy, např. naše Slunce, jsou 6000let staré. Za podmínek Einsteinovy konvence soudobosti (ESC) (Hartnett, J.G., How do we see distant galaxies in a 6000 year old universe?) cestovní čas světla o konstantě c může být nad mnoho miliard tvůrčího týdne.let, ale všechno světlo původně dolétlo k Zemi poprvé ve 4. dnu Za alternativního předpokladu Asynchronní konvence soudobosti (ASC) jednosměrná rychlost směrem k nám může být považovaná za nekonečnou, tj. neexistuje cestovní čas. Tak vidíme všechny události v kosmu, které se dějí nebo časově označené momentem světla dolét- nuvšího k zemi při ESC. Ale to je věc volby konvence. Protože jednosměrná rychlost světla nemá ve vesmíru žádný význam, při ASC to znamená svobodu volby konvence časování (Hartnett, J. G., 2015, A biblical creationist cosmogony) V tomto světonázoru vidíme většinu událostí v kosmu jen 6000 let po ukončení 4. dne tvůrčího týdne. Tedy v časových měřítcích spojených s kosmem, je to mimořádně krátká doba. Např. současně naměřená (konstantní) rychlost rotace spirálních galaxií svědčí o pe- riodě asi 200 milionů pozemských let jen kdyby to byl čas jimi dosažitelný. Tedy podmínka hotové tvorby v kosmu, vesmír vidíme ve stavu velmi blízkém dokončení tvorby Bohem. Musíme ovšem dodat, že to, co astronomové definují jako měření věku, např. struktura spirálních galaxií nebo pořadí hvězd v Hertzsprungově-Russellovu diagramu (http://en.wikipedia.org/wiki/Hertzsprung-Russell_diagram), závisí na nevyslovených unifor- mitarianských předpokladech. (Hartnett, J., G., 2005, Creative episodes in a creationist cosmology.) Ale to jsou zvenčí vložená měření věku, založená na světonázoru pozorovatele). Bez pochyb obsah dokončené tvorby je v této kosmologii nezbytný, jak je tomu téměř u všech kreacionistických kosmologií. Den tvůrčího týdne nutně obsahuje hotový obsah, ne že by [vesmír] začal nějakým embryonálním vývojem, ale že jej Bůh stvořil v podstatě tak, jak jej vidíme dnes. Zde se domnívám, že rudé posuvy kvasarů vyplývají z velké energetické ztráty do vakua následkem jejich podmínek při procesu stvoření (Hartnett, J. G., 2005, Creative episodes in a creationist cosmology). Ovšem při základu na kreačním procesu 4. dne s kvasanovými výstřiky o rychlosti u, mů- žeme odhadnout, že 6000 let od té doby se vyskytlo asi 6000 u/c procesů. Je-li výstřiková rychlost 0,1 c (z Arpovy hypotézy), pak jejich místa by byla 6000 sv. let od jejich rodi- čovských galaxií při úvaze jednotného pohybu. Jestliže nebyl pohyb jednotný, pak jejich vzdálenosti mohou být větší, ale menší než 6000 sv. let, při úvaze u = c, dokonce pro počá- teční plasmoid o nulové setrvačné hmotnosti při Hoyleho-Narlikarově hypotéze proměnné hmotnosti. Hoyleho-Narlikarova hypotéza proměnné hmotnosti je možné vysvětlení pro tvorbu nové hmoty během galaktických nebo kvasanových výstřicích z jiných galaxií, což také vyplývá z kvantových vnitřních složek. (Hoyle, F. and Narlikar, J. V., 1974, Action at a Distance in Physics and Cosmology, San Francisco, California: W. H. Freeman and Co; Narlikar, J. V. and Das, P.K., 1980, Anomalous redshifts of quasi-stellar objects,

37 Astrophysical Journal, 240: 401–414.; Narlikar, J. and Arp, H., 1993, Flat spacetime cosmology: a unified framework for extragalactic redshifts, Astrophysical Journal, 405: 51– 56;; Hartnett, J. G., 2003, The heavens declare a different story). Ovšem při základu na výstřicích o rychlosti světla c maximální vzdálenost kvasaru od svého rodiče za 6000 let může být asi 2 kpc, což je o hodně méně než typická velikost galaxie, Protože hypotéza obsahuje nulovou setrvačnou hmotnost během tvůrčího procesu, kdy Bůh tvořil tuto hmotu v centrech aktivních galaxií 4. dne, kdy současné fyzikální zákony nemohly být všechny v činnosti, můžeme si představit/domnívat velmi jasné výstřiky (u  c) zpočátku, následované zpomalením, pouze po 4. dnu skončené. Potom přišlo zavedení impe- dance vakua, které způsobilo velké ztráty energie do vakua a tedy velké rudé posuvy. Takže tyto velké rudé posuvy jsou převážně ne důsledkem cesty fotonů k Zemi, ale spíše by při- spívaly malou složkou z rov. (3) k naměřeným rudým posuvům z0 podle:

1(  z0 )  1(  zQ )(1 z) (5) kde z je rudý posuv rodičovské galaxie a zQ je nějaký vnitřní posuv spojený s kvasarem, vyplývajícím z jeho stvoření. Pro malé z jsou naměřené posuvy z0 ≈ zQ . Rov. (5) je odvozena produktem energetických ztráty z dvou různých procesů, kde každý proces i přispívá (1+zi) k měřenému posuvu (1+z0). ( Fulton, C.C. , and Arp, H.C., 2012, The 2dF redshift survey, I. Physical association and periodicity in quasar families, Astrophysical Journal 754:134-143; see also Arp, H., Fulton, C., Roscoe, D., 2005, Periodicities of Quasar Redshifts in Large Area Surveys, available at http://arxiv.org/pdf/astro-ph/0501090v1.pdf). [Pod termínem „ztráty“ rozumějme „předání energie“ – fotony letící ze vzdálené galaxie předávají část své energie „vakuu“ jakožto „nosné vlně“, energie potřebné k modulaci zá- kladní vlny čili modifikaci základní energie (nesprávně zvané „vakuum“) Fotony tím pádem mají energii nižší a tedy i svou frekvenci = čili dochází k rudému posuvu. Nesouhlasím se změnou rychlosti fotonů – ta bude pořád rovna rychlosti světla].

Shoda s Carmelliho modelem

Ve své knze Starlight Time and the New Physics jsem se pokusil použít Carmeliho kosmologii k vysvětlení fyziky bez zavedení vymyšlených činitelů. Uvažujme nejjednodušší Carmelliho metriku ds 2  c 2 dt 2  dr 2  2 dv 2 , (6) 2 2 2 2 kde dr  dx1  dx2  dx3 ; jen radiální vzdálenosti jsou uvažovány, úhlové členy mohou být potlačeny izotropií. Parametr  je Hubbleova-Carmeliho časová konstanta v expandujícím vesmíru, dv je infinitesimální [nekonečně malá] expanzní rychlost vesmíru, dt je Inčini- tesimální časový prvek pro lokální atomový čas. Rozpínání je zakódováno v rychlostním rozměru, který v realitě reprezentuje rudoposuvový prostor (z), ne pohyb galaxií fyzikálním prostorem. Nyní uvažujme, že Carmeli postuloval, že jeho prostoro-rychlost vzniká, když před- pokládáme dt = 0, protože to, co vidíme ve vesmíru je jako uchvacující tlumená fotografie. V takovém případě rov. (6) se stává prostoro-rychlostní rovnicí se žádnou časovou závislostí a je tedy statická. A já shledávám, že formulace, kde je hmota zahrnuta, testuje velmi dobře proti měřením velkých rudých posuvů supernov Ia bez nutnosti temné energie (DE) nebo temné hmoty (DM). Nedávno to bylo potvrzeno, kde autor dokonce přidal temnou hmotu a temnou energii jako volné parametry, ale nejlepší fit bylo dosaženo, kde jejich součet byl nastaven na nulu (DE +DM = 0). (Hartnett, J. G., 2008, Extending the Redshift-Distance Relation in Cosmological General Relativity to Higher Redshifts, Foundations of Physics 38:

38 201–215; available at http://arxiv.org/pdf/0705.3097v2.pdf; Oliveira, F.J., 2014, Cosmological General Relativity with Scale Factor and Dark Energy, International Journal of Theoretical Physics, 53(11): 3856-3881; http://xxx.tau.ac.il/pdf/1407.8139v1.pdf). V případě testů supernov Ia šlo o závislosti rudý posuv-vzdálenost (zdánlivá zářivost). (Hartnett, J., G., 2008. Extending the redshift-distance relation in Cosmological General Relativity to higher redshifts, Found. Phys. 38(3): 201–215, přístupné na http://arxiv.org/pdf/0705.3097v2.pdf). Takže jestliže rudé posuvy hostujících galaxií těchto supernov mají závislost typu Hubbleova zákona, pak ne nezbytně implikuje rozpínající se vesmír. Všechna pak Carmeliho formulace dělá testování rudoposuvové závislosti proti záři- vosti v kosmu. Takže se také může aplikovat na statický vesmír. Jak je nastaveno pomocí dt = 0 v rov. 6, odvodíme (linearizovanou) Carmeliho prosotoro- rychlostní metriku. Když to ovšem uděláme, je to ekvivalentní jednocestné rychlosti světla jako nekonečné směrem k pozorovateli. Není to nějaká měřitelná kvantita, jak bylo uvedeno výše. Je to jen konvencí. (Lisle, J.P., 2010, Anisotropic Synchrony Convention—A Solution to the Distant Starlight Problem, Answers Research Journal 2:191–207, and Newton, R., 2001, Distant starlight and Genesis: conventions of time measurement, Journal of Creation 15(1): 80-85). V tomto případě konvence je derminována volbou časových souřadnic. Ale v rov. 6 měřitelná obousměrná rychlost světla je univerzální konstanta c. Je-li to pravda, pak úspěšnost odpovídání datům vysoce rudoposuvových měření supernov Ia, které bylo demonstrováno Carmeliho prostoro-rychlostní kosmologií je pravdivá také v tomto statickém vesmíru, za předpokladu že Hubbleův zákon ještě platí.

Závěr

Vzato dohromady tento článek a jeho předchozí poskytuje odlišná hlediska kreacionistické kosmogonie, konzistentní s biblickou historií v Genesis. Jako rozšíření Lisleho přemýšlím o možnosti mechanismu „unaveného světla“ ve statickém vesmíru, který není vyloučen žád- nou známou fyzikou. Tento vesmír je konečný a není v rovnováze. Jenom Boží udržovací síla nese tento vesmír; v jakémkoli případě věřím, že bylo odloženo prokletí a vesmír bude nakonec „svinut“ nebo změněn Bohem, jak On slíbil.

Teorie unaveného světla a rudé posuvy

Unavené světlo Překlad vybraných úseků https://en.wikipedia.org/wiki/Tired_light

…Toto pojetí poprvé navrhl v r. 1929 Fritz Zwicky, který navrhl, že fotony ztrácejí energii během času srážkami s jinými částicemi řádným způsobem, vzdálenější objekty by se jevily červenější než bližší. Zwicky sám připustil, že nějaký druh rozptylu by rozmazával obrazy vzdálených objektů více, než vidíme. Navíc bylo pozorováno, že se vyvíjí jas galaxií s časem, dilatace času kosmických zdrojů a tepelné spektrum kosmického mikrovlnného pozadí. – tyto jevy by nebyly přítomné, jestliže by byl rudý posuv způsoben nějakým mechanismem rozptylu unaveného světla.

Specifické falzifikační modely Obecně jakýkoliv mechanismus „unaveného světla“ musí řešit některé základní problémy, kdy pozorovaný rudý posuv musí

39  uznat tatáž měření v jakémkoli pásmu vlnových délek  nevykazovat rozmazání  vysvětlit spojenou dilataci času kosmologicky vzdálených událostí Během let bylo navrženo mnoho mechanismů unaveného světla. Fritéz Zwicky ve svém článku navrhl tyto modely, zkoumající množství vysvětlení rudých posuvů, z nichž některé sám vyloučil. Nejjednodušší forma teorie unaveného světla předpokládá exponenciální pokles energie fotonů s uletěnou dráhou  x    E x)(  E0 exp  ,  R0  kde E (x) je energie fotonu ve vzdálenosti x od zdroje světla, E0 je energie fotonu u zdroje světla a R0 je velká konstanta, charakterizující „rezistanci prostoru“. To odpovídá Hubbleovu zákonu, kde R0 musí být několik gigaparseků. Zwicky předpokládal, že zde můžeme vzít v úvahu integrovaný Comptonův jev pro měřítkovou normalizaci uvedeného modelu. „…světlo ze vzdálené mlhoviny by podstoupilo posuv k červené Comptonovým jevem na volných elektronech [mezihvězdného prostoru]…Pak by světlo rozptýlené všemi směry dělalo mezihvězdný prostor nesnesitelně neprůhledný…“ Toto předpokládané „rozmazání“ kosmologicky vzdálených objektů nebylo pozorováno, i když použijeme mnohem větší dalekohledy, než byly dostupné tehdy, které by to ukázaly jistě. Alternativně Zwicky navrhl vysvětlení vztahu rudý posuv – vzdálenost druhem Sachs- Wolfova jevu: „Někdo může předpokládat posun spektrálních čar následkem rozdílu statického gra- vitačního potenciálu v různých vzdálenostech od středu galaxie. Tento jev ovšem nemá žádný vztah ke vzdálenosti pozorované galaxie od naší vlastní soustavy, a tudíž nemůže poskytnout vysvětlení jevu, rozebíraného v tomto článku.“ Zwickyho návrhy byly pozorně prezentovány jako vyvratitelné shodně s pozdějšími pozorováními: „…gravitační analog k Comptonovu jevu … je snadné vidět, že výše uvedené rudé posuvy by rozšiřovaly absorpční čáry směrem k červené.“ Takové rozšiřování spektrálních čar nevidíme u objektů s velkým rudým posuvem, takže to vyvrací tuto zvláštní hypotézu. Zwicky v tomtéž článku poznamenává, že shodně s modelem unaveného světla by vztah rudý posuv – vzdálenost byl nezbytně přítomen ve světle zdrojů naší vlastní Galaxie… Počátkem 50. let navrhl Erwin Finlay-Freundlich rudý posuv jako výsledek „ztráty energie pozorovanými fotony procházejícím radiačním polem“, což cituje a čímž argumentuje pro výklad vztahu rudý posuv-vzdálenost v r. 1962 v astrofyzikální teorii článku Nature profesora fyziky P. F. Browne z University of Manchester. Významný kosmolog Ralph Asher Alpher o tři měsíce později napsal do Nature odpověď na návrh a těžce kritizoval: „Není obecně při- jat fyzikální mechanismus, navrhovaný pro tuto ztrátu.“ Dále, až do „Věku přesné kosmologie“ byl uveden … návrh „protonového rozpadu“ v zakřiveném prostoru …“

Odkaz: http://fu.mff.cuni.cz/biomolecules/media/files/courses/Vnejsi_fotoefekt.pdf

40 Může teorie „unaveného světla“ vysvětlit pozorované rudé posuvy [světla] galaxií? http://curious.astro.cornell.edu/about-us/110-the-universe/cosmology-and-the-big- bang/alternate-theories/670-can-tired-light-theory-explain-the-observed-redshifts-of-galaxies- intermediate

„Jsem dospělý muž, který mnoho neví o astronomii, ale rád bych se něco přiučil. Nedávno jsem slyšel, že vědci objevili, že rozpínání vesmíru se zrychluje a že je to překvapivý nález. Ale je možné, že to až tak překvapivé není. Četl jsem asi před rokem o jedné staré teorii, že rudý posuv, který se používá k odůvodnění, že galaxie se vzájemně vzdalují, má jiné možné vysvětlení, které je dokonce starší, známé jako teorie unaveného světla. Podporuje tento nový nález tuto starou teorii, a když ne tak proč?“ S teorií unaveného světla existuje mnoho problémů. Jedním z hlavních, že neexistuje žád- ný známý způsob ztráty energie fotonů (bez další změny v jiných pozorovaných způsobech), který je ekvivalentní rozpínajícímu se vesmíru a fotonů expandujících s ním. Hlavní argument proti konvenční kosmologii (v níž se vesmír rozpíná homogenně) a pro teorii unaveného svět- la se jeví, že kdyby se vesmír rozpínal, potom bychom se (a všechny měřící klacky) rozpínali spolu, takže bychom nebyli to schopni měřit. To je obecná špatná představa. Místně objekty mohou zastavit rozpínání s vesmírem, jestliže síly, držící je dohromady, jsou dostatečně sil- né. Tyto síly mohou být silami držícími atomy našeho těla dohromady nebo gravitační síly, držící dohromady hvězdy v galaxii. Pozorované zrychlování rozpínání vesmíru bylo velkým překvapením pro konvenční kosmologii a stále pracujeme na teoriích, které je mohou obsahovat. Existuje málo nesrozumi- telných sond, obsahujících „kosmologickou konstantu“ nebo „temnou energii“, jíž nerozu- míme, ale překvapující je, že toto zadání předpovídá růst struktur v našem vesmíru a přebytek prvků a mikrovlnné záření pozadí (mj.) mimořádně dobře. Tyto teorie, s množstvím pozo- rovaných důkazů, se jeví v dobrém tvaru. Až dosud nevím, co říká zrychlující se rozpínání v teorii unaveného světla. Pozorování, které vedlo k závěru, že rozpínání se zrychluje, bylo, že supernovy se jeví vzdálenější (a tudíž ztlumené) než při předpokladu, že vesmír se rozpíná konstantním poměrem. To, co si o tom myslím je, že mají nižší rudý posuv, než předpověď daná jejich vzdáleností, měřenou jiným způsobem, takže jsou vzdálenější, než navrhuje rudý posuv. Myslím, že v teorii unaveného světla by to bylo interpretováno jako následek nekonstantní ztráty energie fotonů po cestě k nám. Protože neexistuje žádný známý mechanismus ztráty energie fotonů bez interakce s ji- nými částicemi (a tudíž měnící se jinými pozorovanými způsoby), je nerozpínající se vesmír dokonce konstantně, jak bychom jej našli v proměnném mechanismu, je nějaká domněnka! Můžete se domnívat, že o teorii unaveného světla nevím mnoho. Vyzkoušejte nějakou technickou website o chybách v této teorii. here existuje jiná, která se zmiňuje o teorii unave- ného světla. Mým hlavním problémem v této věci je, že argumenty které mluví o nutnosti a o expanzi vesmíru je špatný závěr z neuvažování všech dostupných důkazů. Nemyslíme, že vesmír se rozpíná, a že začal velkým třeskem jen proto, že pozorujeme VŠECHNY galaxie vzdalující se od nás, existuje jiný přesvědčivý důkaz, který to také podporuje. Současný upřednostňovaný model vysvětluje formování struktur, které pozorujeme ve vesmíru, nyní i ve vzdálené minulosti. To také vysvětluje teplotu kosmického mikrovlnného záření a množství různých prvků, které se tvořily v raném vesmíru. Mým jediným závěrem je, že podporovatelé teorie una- veného světla nerozumí, že důkaz, který je srozumitelný astronomům, jak jej přebírali po léta svého studia, aby se stali astronomy. „Děkuji Vám za rychlou odpověď. Ačkoli nemohu říci, že tomu zcela rozumím. Je jasné, že teorie unaveného světla není založena na dobré vědě. To mě vede k domněnce, že mnou

41 přečtené publikace o teorii unaveného světla byly obžalovány ze dvou odlišných důvodů během období šesti měsíců, musí mít skrytý program, podobně jako nějací náboženští konzervativci přišli s teoriemi, diskreditujícími evoluci.“ Tato webová stránka byla aktualizována 27. června 2015 Karen Masters absolvovala Cornell v letech 2000 – 2005. Vydala práci jako badatel v přehledech rudých posuvů na Harvardské univerzitě a nyní je na fakultě Univerzity Portsmouth, zpět ve své vlasti. Její výzkum byl nedávno zaměřen na morfologii galaxií k získání klíčů jejich tvorby a evoluce. Je přední vědkyní Galaxy Zoo project.

Odkazy: website; (here -níže)

|| Chyby v kosmologii unaveného světla http://www.astro.ucla.edu/~wright/tiredlit.htm

Modely unaveného světla vzývají postupnou ztrátu energie fotonů při jejich cestě kosmem k vytvoření zákona rudý posuv-vzdálenost. To má tři hlavní problémy:  Neexistuje žádná známá interakce, která může snížit energii fotonů bez výměny jejich hybnosti; vede k rozmazání vzdálených objektů, což není pozorováno; Comptonův posuv je zvláště nefunkční. [Ale předání energie fotonů světla „vakuu“ je funkční.]  Model unaveného světla nepředpovídá pozorovnou dilataci času u křivek supernov s vysokým rudým posuvem. Tato dilatace času je důsledkem standardní interpretace rudého posuvu supernovy, který zabírá 20 denní rozpad jevící se zabírat 40 dnů při pozorovaném rudém posuvu z = 1. Goldhaber and the Supernova Cosmology Project v r. 2001 publikoval výsledky analýzy dilatací času 60 supernov. Činitel šířky w jejich nákresu versus rudý posuv je ukázán níže. Kdyby byl rudý posuv následkem jevu unaveného světla, šířka křivky světla supernovy by byla nezávislá na rudém posuvu, jak ukazuje červená vodorovná čára. Je-li rudý posuv následek rozpínání vesmíru, činitel tloušťky by byl w = (1+z), jak ukazuje modrá přímka.

42 Datům nejlépe odpovídá černá přímka a je jasně konzistentní s modrou přímkou a vylučuje model unaveného světla. Moje nejlepší přímka je w = 0.985*(1+z)(1.045 +/- 0.089) Použitím aspoň sumy absolutních chyb silného odhadu k nalezení fitu a polovzorku k odhadu chyb. Tato data vylučují model unaveného světla více než 11 standardními odchylkami. Blondin et al. (2008) také studovali vzdálené supernovy,a ale použili spektra ke kritice věku supernov. Našli věkový poměr měnící se jako: 1/(1+z)(0.97 +/- 0.10), slučitelný s předpokládaným 1/(1+z) u rozpínajícího se vesmíru, ale s 9,7 standardními odchylkami pro konstantní stárnutí modelu unaveného světla.  Model unaveného světla nemůže vytvářet spektrum černého tělesa u mikrovlnného záření kosmického pozadí bez nějaké neuvěřitelné shody. Analogie rozpínajícího se ba- lónu to ukazuje. Obrázek ukazuje analogii ve dvou různých časech. Poznamenejme, že galaxie (žlu- té body) nerostou, ale vzdálenosti mezi galaxiemi rostou, a posuv z modrého je rudý, když vesmír expanduje a hustota fotonů klesá. Ale u modelu unaveného světla, jak je ukázáno níže, [tato] hustota neklesá. Tak v modelu unaveného světla energie fotonů CMB bude klesat, ale hustota nebude klesat, k hus- totě hodící se chladnějšímu čer- nému tělesu. Místní vesmír je průhledný a širokého rozsahu teplot, takže nevytváří černé těleso, které po- žaduje izotermicky absorbující situaci. Takže CMB musí při- cházet ze vzdáleného vesmíru a jeho fotony podle modelu una- veného světla budou ztrácet energii. Obrázek níže ukazuje, co se děje s CMB přicházejícího ze z = 0,1. Předpokládejme, že CMB začíná s teplotou T= (1+z)*To = 2,998 K černého tělesa, což je modrá křivka. Protože fotony jen ztrácejí energii, ale neklesá jejich hustota, vyplývající čer- 3 vená křivka není černotělesová při T0 = 2,725 K, ale místo toho (1+z) = 1.331krát černé těleso. Data FIRAS omezují činitel na 1.00001+/-0.00005, který požaduje, že CMB přichází z rudých posuvů menších než 0.00005 nebo vzdáleností menších než 0.25 Mpc. To je méně než vzdálenost galaxie Andromeda M 31 a víme, že vesmír je průhledný dobře za tuto vzdálenost. Ve skutečnosti, protože milimetrová vlnová emise je pozorována přicházet z gala- xií o rudém posuvu 4,7 nebo vyšším, model unaveného světla selhává 100 000 standardními odchylkami. Poznamenejme, že CMB nemůže být rudě posunuté světlo svězd. Nějaký nezmar odmítne do očí tato fakta a bud pokračovat v protlačování v modelech unaveného světla pro CMB, ale tyto modely nesouhlasí s pozorováním.  Model unaveného světla selhává v Tulmanově testu povrchového jasu. To je v pod- statě tentýž jev jako test činitele CMB, ale aplikovaný na povrchový jas galaxií místo

43 emisivity (zářivosti) černých těles. Lubin & Sandage (2001) ukázali, že model una- veného světla selhává v tomto testu 10krát standardními úchylkami. [Vzájemné vzdalování fotonů je obzvlášť kuriózní]

here: Cestuje světlo do nekonečna? http://www.badastronomy.com/mad/1998/light_forever.html

Zpráva. Slyšeli jsme o dalekohledech, přijímajících světlo/em vlny ze vzdáleností miliard sv. let. Vyplývá z toho, že elektromagnetické vlny letí až do nekonečna? Existuje vůbec ně- jaké zeslabení? Všechny věci jsou stejné, kdyby světlo cestovalo věčně. Jenže všechny věci obvykle nebývají stejné! Vesmír není prázdný, ale zaplněný prachem, plynem, hvězdami jinými nevhodnými překážkami, takže světlo má někdy dlouhý čas k pro- hrabání se ke svému průchodu. A co je horší, věříme, že vesmír sám se rozpíná. To znamená, že světlo z velmi velké dálky bojuje s překonáním rozpínání, aby k nám dolétlo, což znamená, že světlo ztrácí energii (jako když ztrácíme energii, když šlapeme do pedálů kola a jedeme do kopce). Světlo, když se vzdalujeme, musí spotřebovat více energie, aby k nám dolétlo, a nakonec ztrácí tak mnoho energie, že už to nemůžeme detekovat. Jednoduše ztrácí tak moc energie, že se stává příliš slabé k odhalení.

44 Existují někteří lidé, kteří si myslí, že světlo „vypouští“ energii po chvíli. Tato teorie se obvykle nazývá „unavené světlo“ a používá se k vysvětlení rudého posuvu bez nutnosti scé- náře velkého třesku. Většina zastánců unaveného světla nemá ráda teorii velkého třesku ze svých vlastních důvodů, ale unavené světlo má dost svých vlastních problémů. Drtivá většina astronomů si myslí, že teorie velkého třesku je správná. V současnosti vysvětluje lépe to, co vidíme než kterékoliv jiné.

Úvahy o unaveném světle http://arxiv.org/ftp/arxiv/papers/0707/0707.3351.pdf M. Moore & J. Dunning-Davies, Department of Physics, University of Hull, England.

Výběr Už v r. 1912 Nernst předložil pojetí, že vesmír je v ustáleném stavu. Rokem 1937 rozvinul myšlenku dále a navrhl vysvětlení kosmologického rudého posuvu pomocí unaveného světla; tj. Nernst navrhl, že éter absorbuje záření a proto způsobuje pokles energie a tedy frekvenci galaktického světla … Finlay-Freundlich v 50. letech navrhl model unaveného světla k vy- světlení rudého posuvu slunečních spektrálních čar a anomálie rudého posuvu u některých hvězd stejně jako kosmologický rudý posuv. Tuto práci později přezkoumal Max Born, který navrhl, že nový jev může být následkem interakce foton-foton. Pecker a Vigier přišli s možností v r. 1988. Zaměřili pozornost na velmi důležitý postoj mysli v tvrzení, že takové „exotické“ teorie by měly být prohlédnuty s otevřenou myslí.

Návrhy k úvaze Nedávno bylo vzkříšeno pojetí éteru v pokusu nabídnout vysvětlení domnělé „chybějící hmoty“ v našem vesmíru (G. Starkman et al; 2006; arXiv:astro-ph/0607411). Vlastně myšlen- ka světlonosného éteru nikdy opravdu neopustila vědu, a je to zcela nedávno, co začalo být přijatelné o ní mluvit. Thornhill ve svém článku (C. K. Thornhill, 1985, Speculations Sci. Tech. 8, 273) ukázal, že éter je ideální plyn a že vnitřní energie hmotnosti m éteru je 9mc2/4. Často se tvrdí a široce věří, že jedním ze základů teorie relativity je konstantnost rychlosti světla. Ovšem Einsteinův předpoklad, soustřeďující se na rychlost světla, vlastně odkazuje na rychlost světla ve vakuu. V každém případě, je velmi dobře experimentálně známo, že rychlost světla není jednoduše konstantní, ale vlastně se mění shodně s prostředím, jímž pro- chází. [Zde ovšem jde o prostředí opticky hustčí nebo opticky řidší!] Vztah E = m C2 = mc2/n, kde C představuje zobrazení rychlosti světla v nitru prostředí … a n je menší než jedna. Tato rychlost se mění s indexem lomu prostředí, jímž světlo prochází a toho plyne, že frekvence a tedy i vlnová délka. … Světlo, pohybující se směrem k nám z nějakého vzdá- leného zdroje, se nebude pohybovat konstantní rychlostí, a jeho vlnová délka se bude měnit na jeho cestě směrem k Zemi, z čehož vyplývá pozorovaný rudý posuv.

[Výše uvedenou kritiku teorie unaveného světla je vhodné velmi pečlivě analyzovat.]

45 Plavba ke hvězdám Jayme Durant http://www.icr.org/article/9188 Slovo „astronaut“ pochází z řeckého slova „plavec“, kombinovaného řeckým slovem „hvězda“, takže astronaut je ten, kdo pluje ke hvězdám [hvězdoplavec].

Rok 2016 znamená šestnáctiletou plynulou přítomnost lidí na Mezinárodní vesmírné stanici (International Space Station = ISS). Astronaut NASA plukovník Jeffrey Williams vyletěl 18. března 2016 z Hvězdného městečka v Kazachstánu se dvěma ruskými kosmonauty v kosmické lodi, na svou dlouhodobou expedici na ISS. „Lidé si myslí, že při odpálení rakety jde o let rovně nahoru a o uváznutí v prostoru, ale tak tomu není“, říká plk. Williams. „Ovládá to fyzika. Kdybychom vylétli přímo vzhůru a zastavili, gravitace by táhla zpět k Zemi a nebyli bychom schopni zůstat ve vesmíru. Takže většina raket letí rovnoběžně se zemským po- vrchem. Vyletíme ze zemské atmosféry, z vystupování zatočíme poměrně brzo, a letíme rovnoběžně se Zemí. K dosažení oběžné dráhy musíme získat rychlost 17 500 mil/h.“ [1 míle je asi 1,6 km; udaná rychlost je asi 28163 km/h]. Plukovník Williams se připravoval na tuto misi bě- hem minulých dvou a půl roků, při tréninku cestoval z Houstonu do Ruska, Německa a Japonska. Pět týdnů bezprostředně před vypuštěním bylo soustředěno na ope- raci Sojuz, vypuštění a setkání s vesmírnou stanicí, což je, jak říká, „kritické pro úspěch po veškerý čas.“ Během dvou předchozích misí plukovníka Williamse pracoval s posádkou shromážděnou na stanici. Těšil se na svou dlouhodobou návštěvu ISS. Na této expedici svůj čas stráví údržbou a činností ISS a provede různé vědecké výzkumy. Během svého šestiměsíčního pobytu na této oběžné laboratoři on a tým provedou stovky po- kusů, týkajících se rostlin, zvířat, buněk, DNA, fyziky a jiných oblastí. Popisuje, co vidí z vesmíru jako část Božího návrhu. „Věc, která je mi nejzřejmější, když jsem zde nahoře, je návrh detailu části stvoření, který nazýváme Země. A vidíme kde je Země jako součást slu- neční soustavy a vidíme, jak kypí … systémy, které podporují život … aktivitami života …změnami období. Získáváme pohled, který obvykle nemáme, na atmosféru a koloběh vody. Můžeme tomu porozumět ze Země, ale přináší to novou perspektivu, když to vidíme z místa mimo planetu.“ Víra plukovníka Williamse ve Tvůrce vesmíru je zřejmá, když rozebírá svůj pohled z místa nad Zemí: „Vidím detaily návrhu Země… účel tohoto návrhu detailů … a mimochodem mů- žeme dělat jenom toto, protože je to v řádu Božího návrhu. Fyzika je demonstrováním řádu, matematika je demonstrováním řádu a faktem, že můžeme vypouštět rakety v přesné chvíli, v požadovaném předpověditelném momentu, a po devíti minutách obíháme Zemi rychlostí 17 500 mil/h. Po 90 minutách obíháme Zemi a pak o hodinu později se setkáváme s jinou oběžnou stanicí [o rychlosti] 0,1 m/s – to je velmi živá ukázka řádu, který můžeme vidět v Božím návrhu, jeho tvorby, jejíž jsme my součástí.“ [1 m/s = 3,6 km/h] Plk. Williams také říká, že je nedočkavý sdělit tuto zkušenost svým vnoučatům, protože jsou nyní dostatečně staří si to zapamatovat na celý život. Rozumí důležitosti výuky nových generací pravdě o vědě, návrhu detailů stvoření a údivu z našeho božského Tvůrce.

46 -

Bylo Slunce v minulosti méně stabilní? Dr. Danny Faulkner https://answersingenesis.org/astronomy/sun/was-the-sun-far-less-stable-in-the-past/

Astronomové se vášnivě zajímají o hledání planet podobných Zemi, obíhajících kolem jiných hvězd. Jejich nadějí je, že mohou obsahovat život. Tato naděje je založena na víře, že život na Zemi vznikl přirozeně, tj. bez Tvůrce. Tento světonázor předpokládá, že Země není nic zvláštního, takže život se vyvíjí kdekoli jsou podmínky správné. Tudíž život by měl být ve vesmíru obecný, jestliže podmínky jsou správné na dostatečném počtu míst.

Správné podmínky pro život Avšak kde jsou správné podmínky pro život? Už uplynulo dvacet let a my nevíme, zda rozdílné hvězdy vůbec mají obíhající planety, ale víme, že mnoho hvězd má planety, které kolem nich obíhají. Ovšem většina těchto planet nemá vhodnou vzdálenost od svých hvězd, nutnou pro existenci života. Je-li planeta příliš blízko ke hvězdě, kterou obíhá, je příliš horká aby obsahovala tekutou vodu; je-li planeta příliš daleko od své hvězdy, je příliš chladná pro tekutou vodu. Protože se tekutá voda jeví jako hlavní složka života, jakákoliv planeta vně úzké obyva- telné zóny kolem své hvězdy, v níž by mohla tekutá voda existovat, je vyloučena jako možný domov života. Ale existuje daleko více požadavků na existenci života na planetě. Planety v obyvatelné zóně hvězdy musí mít vhodné složení a velikost. Z asi 2000 planet dosud obje- vených kolem hvězd není žádná vhodná pro život. [2000 je už „slušný“ počet k vyvolání „po- dezření“, že Země je jedinečná planeta].

Správné druhy hvězd Dokonce je důležitý druh hvězdy, již planety obíhají. Hmotné hvězdy jsou příliš horké a jasné. Takové hvězdy emitují velké množství ultrafialového záření. Ultrafialové záření je škodlivé pro život, ale zemská horní atmosféra odstiňuje zemský povrch od většiny slu- nečního mírného ultrafialového záření. [Proto jsou tak nebezpečné „ozónové díry“ v atmo- sféře]. Je ovšem pochybné, že nějaká atmosféra jinak prospěšná životu může účinně odsti- ňovat povrch planety od velkého množství ultrafialového záření ze hmotné hvězdy. Navíc hmotné hvězdy mají poměrně krátký „život“, daleko kratší než miliardy let – obvykle evo- lučním světonázorem předpokládaný pro rozvoj života. Tudíž evolucionističtí vědci před- pokládají, že hvězdy o menší hmotnosti jsou nejpravděpodobnějšími kandidáty, které mají planety s možnou existencí života. Předním zájmem jsou méně hmotné hvězdy podobné Slun- ci. Astronomové takové hvězdy nazývají slunečním analogem.

Problémy s evolucionistickým pohledem Během několika minulých desetiletí se astronomové pokoušeli identifikovat sluneční analogy. Většina těchto hvězd je nestabilních ve významu, že se mění jejich světlo. To je odlišné od Slunce, které se jeví ve svém světle téměř konstantní. Není jasné, proč je Slunce neobvykle stabilní. Změny ve slunečním výstupu by způsobovaly změny v povrchové teplotě jakékoliv obíhající planety. Většina slunečních analogů se mění o jedno procento nebo dvě. Snad by život za těchto podmínek mohl přetrvat, ale existuje vážnější problém. Sluneční analogy mění svou aktivitu skvrn. Slunce má své skvrny, které nazýváme slunečními skvrnami. Sluneční skvrny se mění v cyklu [něco] nad jedenáct let. Během maxima slunečních skvrn jsou sluneční erupce mnohem obecnější. Sluneční erupce produkují velké množství nabitých částic, které se řítí ven ze Slunce. Nabité částice normálně proudí ven ze Slunce v jevu, který nazýváme sluneční vítr. Proto výbuchy nabitých částic ze Slunce jsou nebezpečné pro živé tvory, ale tyto částice nemohou proniknout zemskou atmosférou. [Mezinárodní vesmírná stanice musí mít speciální štít, který nahrazuje zemskou atmosféru. Astronaut nebo kosmonaut vně stanice – ve „volném prostoru“ – je chráněn pouze oblekem. Může tam pobývat jen krátce a to při nízké aktivitě Slunce]. Zde je ovšem jiný problém: sluneční vítr může „sloupávat“ atmosféru planety. Většina pla- netárních vědců si myslí, že se to stalo s atmosférou Marsu. Zemské magnetické pole chrání zemskou atmosféru před odchýlením, [vyvolaným] nabitými částicemi ze Slunce. Mars má přinejlepším velmi slabé magnetické pole, příliš slabé k účinnému odstínění své atmosféry. Kdyby měla Země mnohem slabší magnetické pole, pak pravděpodobně měla mnohem méně atmosféry. Protože aktivita slunečních skvrn je vztažena k magnetismu Slunce, při silné akti- vitě skvrn hvězd je vztažena k silné aktivitě hvězdných magnetických polí, stejně jako k sil- ným hvězdným větrům.

Nestabilní Slunce? V článku nedávno poskytnutém Astrophysical Journal Letters skupina badatelů popisuje svou studii hvězdy  Ceti (kde  je řecké písmeno kappa). Tým měřil magnetické pole  Ceti, a odhadl, že její hvězdný vítr je asi padesátkrát větší než u Slunce. Tato hvězda je po- dobná Slunci, má téměř tutéž hmotnost, povrchovou teplotu a jas. Ovšem odhadnutý věk  Ceti je asi půl miliardy let, což je daleko méně než u Slunce, které má odhadnutý věk 4,5 mld. let (samozřejmě při evolucionistickém světonázoru). Astronomové při mnoha zřetelech pova- žují Ceti za dobrý příklad dětství Slunce. Specifičtěji, jestliže se Slunce vyvíjelo během miliard let, pak muselo být v minulosti aktivnější a méně stabilní.

Návrh Tvůrce Nikdo nevěří, že zemské magnetické pole by mohlo účinně odstiňovat Zemi od takového velkého toku nabitých částic. Tudíž jestliže Slunce kdy bylo podobné  Ceti, Země by ztratila svou atmosféru. Není znám žádný mechanismus, který by mohl nahradit zemskou atmo- sféru, kdyby se ztratila. Je-li  Ceti opravdu dobrým příkladem toho, co prodělalo Slunce ve svém mládí, pak evoluční pohled na život na Zemi může mít potíže. Jinak řečeno, možná existuje problém pro evolucionistický světonázor. [Já bych termíny „může mít“ a „možná“ vynechal. Autor to nedělá asi proto, že zná povahu evolucionistů]. Nebo je možné, že Slunce,  Ceti a cokoliv jiného ve vesmíru je mnohem mladší než si většina vědců myslí? Nebo je možné, že Slunce je jedinečné, záměrně navržené pro naši existenci, právě tak, jak je navržena Země pro naši existenci? Je-li tomu tak, pak to vysvětluje neobvyklou sluneční stabilitu. 

48 Věda spoléhá na počítačové modelování – co se stane, když bloudí? Jeremy Gibbons https://theconversation.com/science-relies-on-computer-modelling-so-what-happens-when-it- goes-wrong-56859

[Při hledání vhodného článku jsem narazil na kratičký článek „Kdy vědci bloudí“ (http://crev.info/2016/04/when-scientists-go-wrong/), v němž je odkaz na níže přeložený článek, který netrpí krátkostí a tedy menší srozumitelností a navíc není z dílny ID.] Od transformačního objevu penicilinu až po teorii relativity a kvantovou mechaniku věda postoupila deprimující rychlostí, dokonce před existencí počítačů. Mnohé z toho je dáno dů- kladností vědecké metody: vědecké výsledky byly potvrzeny opakovatelností a rozšířením jinými vědci. Ale způsob, jímž vědu děláme, se mění – při porozumívání přírodě nyní spoléháme víc a více na složité počítačové modely. Ale ukazuje se, že tyto modely mohou být použity téměř neopakovatelně – což znamená, že důležitý prubířský kámen vědy je odmítnut. Jaký je ohlas skutečného světa na tuto změnu a co s tím můžeme dělat? Pre-moderní věda – známá jako „přírodní filozofie“ – byla empi- rická. Empirická věda používá proběhlá pozo- rování k vytváření před-povědí o budoucnu, které potom mohou být testovány. Tycho Brahe, dánský astronom 16. století, vedl tímto způsobem přesná a roz-sáhlá pozorování nebes. Ovšem moderní vě- da je teoretická. Teore- tická věda také dělá předpovědi, ale odvo- zuje je z matematických modelů spíše než z pr- Obr. 13. Dánský náčrt observatoře Tychona Brahe votních pozorování. Myslí na základě Newtonových pohybo-vých zákonů, např. gravitačního zákona převráceného čtverce. Například existuje rovnice popisující oběh Země kolem Slunce. Tuto rovnici můžeme použít k vybudování počítačového modelu, do nějž můžeme vložit určité proměnné a pozorovat, jak se mění řešení. Můžeme vložit budoucí datum a vypočítat pozici Země k tomuto datu. Tentýž program můžeme použít pro jiné planetární systémy – jsou založeny na téže matematice. Můžeme vkládat různé hmotnosti a různé jiné vlastnosti obsažených těles. Takové matematické rovnice jsou skvělé, když jsou využitelné – ale to často nejsou. Například víme, že neexistuje jednoduchá rovnice, která by řešila tzv. „problém tří těles“, kte- rý popisuje oběhy tří těles a vzájemně se gravitačně ovlivňujících – např. Měsíc, Zemi a Slunce.

49 Většina současné vědy pojednává o dokonce komplikovanějších systémech a podobně postrádá přesná řešení. Takové modely musejí být „počítačové“, popisující, jak se systém mění od jednoho okamžiku ke druhému. Ale neexistuje žádný jiný způsob určení přesného stavu k nějakému okamžiku v budoucnosti než „simulující“ jeho vývoj tímto způsobem. Důvěrně známým příkladem je předpověď počasí; až do příchodu počítačů v 50. letech bylo nemožné předpovědět počasí rychleji, než právě probíhalo. Současná věda se typicky skládá z odkazů na matematické modely, které popisují složitý systém, proto se obrací na počítačové simulace a nutí simulace dělat předpovědi k potvrzení modelu.

Kdy modelování selhává Modelování se používá napříč vědou – počínaje od kosmologie a předpovědí počasí až po bioinformatiku a ekonomii. Avšak existuje rostoucí debata o faktu, že věda se obtížně ově- řuje opakováním [pokusů]. To způsobuje, že jednoduše slovy popsané experimentální metody nejsou dostatečné. Částečně proto, že přirozené jazyky jako angličtina jsou jednoduše příliš vágní k přesnému popisu výpočetních operací. To je hlavní důvod používání programovacích jazyků pro- gramátory. Jednou z největších výzev v software je přeměna vágních požadavků na přesné specifikace chování. Lidé – dokonce vědci – jsou konec konců omylní. Při transformaci nějaké informace na program přitom skoro trvale vkládají skryté chyby. Například mnoho vědců závislých na vý- kladových nástrojích dat jako je tabulkový procesor, který je navržen pro snadnější užívání a ne pro vzdorování blbosti. Je velmi snadné přesáhnout špatný rozsah tabulkového proce- soru bez jakéhokoli varování. To byl jeden z metodologických kazů v článku, který použila Republikánská strana, na níž založila svou strohou politiku. Podobně nedávná studie 15 770 tabulkových procesorů, která byla uveřejněna během vý- zkumu v USA společností Enron, ukázala, že 24% tabulkových procesorů obsahovalo alespoň jeden vzorec mající zřejmé velké chyby, např. započtení prázdných buněk. V přírodních vědách vesmírná sonda Mars Climate Observer, vypuštěná v r. 1988, ke studiu klimatu na Marsu, se o rok později ztratila, protože část řídí- cího software použila říšské jednotky místo metrických. Jiná studie devíti nezávislých provedení téhož vědeckého experimentu, po- užívajícího tentýž soubor dat, algo- ritmů a programovacích jazyků – ukázala velmi malý souhlas v zís- kaných výsledcích. Navíc, dokonce když čtenář studie úspěšně interpretoval auto- rův přesný úmysl, bezvadně jej přeložil do programovacího jazyka, byly tam ještě léčky v pro- vedení. Vznikala jedna podvodná třída problémů z uchopení čísel počítači, i když mohou zacházet s celými čísly, např. 42 a -17, Obr. 14. Mars Climate Observer se ztratil ve s velkou přesností, standardní vesmíru, čímž se skončil rozklad atmosféry Marsu. techniky pracují s reálnými čísly,

50 např.   ,314; 2  ,1 414 , tolerujícími jen přibližnou přesnost. Tyto přibližnosti znamenají zřejmě ekvivalentní způsoby započtení téže hodnoty poskytující odlišné výsledky. Takže co může být dané? Když dokonce experti na rozvoj software nemohou spolehlivě vytvářet korektní software, jakou naději mají amatérští programátoři, jako jsou vědci? Jedna možnost práce je tvorba nástrojů pro navrhování „doménově specifických“ progra- movacích jazyků, přizpůsobené na zvláštní třídy problémů, jako je chování agentů v eko- nomických trzích nebo průnik drog buňkami. Tyto cíle zvládají mnohem lépe specialisté při popisu výpočtů přímo familiárními termíny místo jejich nepřímého zakódování v uni- verzálním programovacím jazyku. Druhý přístup vyhledává návrh působivější, ale navíc uživatelsky příjemné „druhy systémů“ programů. Ty by měly snadněji zachytit „pošetilé“ chyby jako jsou prázdné buňky v tabulkových procesorech nebo směšování [fyzikálních] veličin v různých jednotkách. Nemohou ovšem vyloučit logické chyby. Třetí možností je rozvoj použitelných knihoven kódů pro přesné počty, vyhýbajících se problémům přibližnosti. Zde je veškerá šance, že tyto přístupy mohou pomoci stanovení problému dělajícího pokroky nebo aspoň vyloučení některých nebezpečí. Konec konců, svět potřebuje vědu a vědci potřebují počítače – to se nijak brzy nezmění. [Velkým problémem počítačových simulací je důkaz v kruhu: potvrzení předpokladů vý- sledky danými těmi předpoklady. Je-li model zcela, tj. ve své podstatě, špatný, pak výsledky potvrzují, že je správný a nepozná se, že na začátku existují závažné chyby v přístupu. Kromě výše naznačeného problému, že programátorští experti nerozumí danému oboru vědy a vědci zase nerozumí programování, nastává problém vágnosti základních termínů: např. pojmům „hmota“, „energie“, „prostor,“ který už skoro nikdo nevnímá. Nemožnost nebo aspoň velká omezenost opakování reálného experimentu s vesmírem nebo s jeho velikou oblastí může vědce, používající počítačové simulace zavádět, takže nepoznají, že se hrubě mýlí. Použijí vágní termín nevhodně a tedy nesprávně a udělají tak chybu hned na začátku. Navíc, i když prohlašují, že je nutný zcela nový/odlišný přístup, setrvávají pořád v tom starém.]

Vědecká fakta Pavel Kábrt

1. Teorie o vzniku vesmíru jsou dnes v naprosté krizi, hypotéza střídá hypotézu a názor odporuje názoru. Aby vědci obhájili svoji víru ve velmi starý vesmír a jeho evoluci, musí tvrdit, že je ve vesmíru 95 % neviditelné energie a hmoty! Jinak by jejich víra v evoluci vesmíru odporovala pozorování, například rychle se svinující spirální galaxie se nechovají podle Keplerových zákonů a jsou v rozporu s miliardami let trvající evolucí. Věřit v neviditelného Boha je prý nevědecké, ale věřit v neviditelnou hmotu je prý vědecké. 2. Velký třesk protiřečí mnoha platným fyzikálním zákonům, např. zákonu o zachování energie a hmoty, zákonu entropie nebo zachování hybnosti. Dále platí, že vesmír nemůže být starý přes 13 mlrd. let a naše sluneční soustava nemůže být stará přes 4 mlrd. let - to už bychom tu neměli ani jednu kometu. Ty rychle ztrácejí svoji hmotnost nebo změní směr a uniknou do vesmíru. Naše sluneční soustava se jeví velmi mladá a svým mládím šokuje evoluční vědce tím více, čím více ji nyní zkoumají. Viz pozorování Pluta. 3. Země i jiné planety rychle ztrácejí magnetické pole (které nás chrání před zářením), Měsíc se od Země vzdaluje, Slunce zvyšuje svoji svítivost (před údajnou miliardou let by byla Země celá zamrzlá a evoluce nemožná), v zemské atmosféře je málo helia, na druhé straně v zirkonových krystalech je helia příliš mnoho, což ukazuje na stáří jen v řádech tisíců, ne miliónů či miliard let.

51 4. Veškeré známé zákonitosti chemie popírají možnost chemické evoluce buňky. Aby vznikla živá buňka, schopná látkové výměny a rozmnožování, musela by disponovat zcela naráz nejen několika stovkami genů, ale i celým buněčným aparátem na jejich zpracování včetně energetické výbavy. To by byl materialistický zázrak nad zázraky. Biolog prof. Conklin z university Princenton řekl: „Pravděpodobnost, že život vznikl náhodou, je srov- natelná s pravděpodobností, že dokonalý slovník vznikl explozí v tiskárně.“ 5. Přeměna bakteriální buňky na eukaryotní (vyšších organizmů) je biologicky nemyslitelná a nikde nepozorovatelná - evolucionisté disponují jen velmi silnou vírou (ne fakty) a spe- kulují, jak se to mohlo stát. Přeměna jednobuněčného organizmu na mnohobuněčný je biologický nesmysl. Jen neuvěřitelným zázrakem by se mohly jednotlivé buňky propojit, specializovat a bez genetických instrukcí vytvořit centrálně řízený mnohobuněčný orga- nizmus, který později vyvine ocas, hlavu, oči, tělo, kůži, ploutve, srdce, kosti, krev a další orgány ryby. Vědecky zcela vyloučeno! Jde o pouhou evolucionistickou fantazii bez faktů z přírody. 6. Už mnoho desítek let je největší hrozbou pro Darwinův mýtus genetika. Informace nemů- že vzniknout samovolně ze svého nosiče. Informace nezávisí na zákonech chemie či fyziky, je ryze duchovní povahy. Není žádné jiné vysvětlení pro miliardy informací a genetic- kých instrukcí v živých organizmech nežli inteligentní zdroj, myslící programátor s jas- ným záměrem. 7. Víra ve vývoj člověka ze společného předka se zvířaty je založena na čiré fantazii, divokých spekulacích a nepodložených evolucionistických malůvkách. Paleoantropoložka (evolucionistka) Pat Shipmanová prohlásila: „… nevíme, kdo pochází z koho; víme jen, kdo z koho nepochází....“. „...nemáme vůbec žádné důkazy, odkud pochází Homo a může- me všechny členy rodu Australopithecus vyřadit z hominidní čeledi.“ Už přes 150 let se marně hledají mezičlánky. Ryby jsou ve zkamenělinách jen dokonalé ryby, plazi jsou plazi, lidé jsou ve zkamenělinách jen současní lidé a „prvohorní“ bakterie jsou stejné jako ty dnešní. Mezičlánky nejsou ani mezi živými ani mezi mrtvými. Aby toho nebylo málo, tak v uhlí nalézáme lidské výrobky; stopy člověka a jeho činnosti se táhnou přes celé fane- rozoikum (prvohory až čtvrtohory) a kosti dinosaurů dávají měřením stáří jen pár tisíc let a navíc obsahují měkké tkáně, takže nemohou být staré milióny let. To se všechno před veřejností a hlavně studenty ve školách tají, protože to silně podporuje pravdivost Bible a její historickou zprávu (a stovky dalších po celém světě) o celosvětové potopě. 8. Poctivější evolucionisté dnes přiznávají, že nemají vůbec žádnou fungující přírodově- deckou teorii pro vznik druhů, natož pro vznik života. Evoluční teorie se učí jen ze setr- vačnosti a politických důvodů, protože jediná druhá možnost je důmyslné stvoření světa a života inteligentním konstruktérem - a to se mnoha lidem nelíbí a za nic to nechtějí při- pustit; raději budou nečestně držet dogma odporující laboratorním faktům, přírodě i vědě, které je navíc proti historii zapsané mnoha čestnými lidmi v minulosti. 9. Nenechme se ošálit běžnými, libě znějícími klamy evolucionistů: „my na to přijdeme, věda jednou odhalí to, co nyní ještě nevíme, inteligenci pro stvoření nepotřebujeme, evoluce je jediné vědecké vysvětlení, proč je tu vesmír a živá příroda“. Jak to vědí, na co věda v budoucnu přijde? Odkud vědí, že Bůh svět nestvořil? Který vědecký fakt vylučuje nut- nost informace při vzniku složité soustavy neživých prvků? Není to právě naopak, že věda o počátcích se bez inteligence neobejde? 10. Tisíce vědců dnes nesouhlasí s evoluční či Darwinovou teorií (na internetu jsou jich celé seznamy), mají po celém světě svoje organizace, tisknou knihy, produkují filmy, pořádají konference, přednášky a semináře. Evoluční komunitou jsou často tito kreacionisté vysmíváni, pronásledováni, je jim bráněno publikovat ve známých vědeckých časopisech, jsou vyhazováni z práce a zbavováni grantů, je jim znemožňováno učit na školách jen proto, že jsou v početní menšině. O všech těchto tvrzeních se můžete snadno přesvědčit

52 pomocí níže uvedených odkazů a dalších podrobností od těchto vědeckých kreacionistických organizací: www.creation.com; www.answersingenesis.org; www.icr.org; www.evolutionnews.org; www.kolbecenter.org.

Světlo před Sluncem? Část http://creation.com/morning-has-broken-but-when Russell Grigg

Gn 1:3 zní: „I řekl Bůh: Buď světlo! A bylo světlo.“ Tento zdroj musí být nezávislý na Slunci, které nebylo vytvořeno až do 4. dne. (Poznámka: Viditelné světlo je malý úsek elektromagnetického spektra, které zahrnuje RTG paprsky, ultrafialové záření, viditelné světlo, infračervené záření, mikrovlny a rádiové vlny. Je tudíž pravděpodobné, že když Bůh řekl „Buď světlo!“ vešlo do existence celé elektromagnetické spektrum). [VD: Pod pojem „světlo“ se i v odborném fyzikálním textu někdy rozumí celé elektro- magnetické záření, nejen jeho viditelná část. Např. při tzv. rudém posuvu spektra dochází k tomuto jevu i v oblastech s kratšími i delšími vlnovými délkami elektromagnetického záření než má světlo.] Skeptici a dlouhověkaři se rádi ptají, jak zde mohlo být světlo před Sluncem. Bible poskytuje aspoň čtyři příklady událostí, obsahujících nesolární světlo: 1. Ex 14:19-20: když Izraelité prchali z Egypta, Bůh dal „oblakový sloup“, který přinesl tmu na jedné straně (Egypťanům) a dával světlo na druhé straně (Izraelcům), stál mezi nimi a egyptským vojskem. 2. Lk 2:9: když anděl oznamoval narození Ježíše pastýřům v noci a „sláva Páně se roz- zářila kolem nich“. 3. Mt 17:2: během přeměny Ježíše, kdy „jeho tvář zářila jako Slunce a jeho šat byl bílý jako světlo“ 4. Zj 21:3: město (Nový Jeruzalém) nepotřebovalo Slunce ani Měsíc, které by v něm sví- tily, ale osvětlovala to sláva Boží a jeho lampou je Beránek (anglicky Lamb; tj Ježíš Kristus, J 1:39) Tudíž uzavíráme, že prvním světlem osvětlujícím Zemi bylo skutkem Božím, zcela ve sho- dě s jeho jinými jednotlivými skutky, zaznamenanými v Bibli a obsahovalo světlo bez Slunce. První den je popsán jako obsahující ráno a večer, takže uzavíráme, že Země už rotovala. Také že světlo přicházelo z jedné strany vzhledem k Zemi a takto určovalo cyklus den/noc. Čtvrtý den, kdy Bůh stvořil Slunce, pravděpodobně první zdroj světla zanikl. (Poznámka: Mojžíš nejen definuje „den“ (hebrejsky „jóm“) a poprvé jej používá spolu se slovy „večer a ráno“ a s číslem, ale také jej definuje vždy, kdy jej používá (Gn 1:5, 8, 13, 19, 23, 21. To zde tudíž nemůže odkazovat na posloupnost věků.)

53 Popis dne a noci před existencí Slunce dává potvrzení autentičnosti biblické zprávy. Neexistuje žádný způsob, kdy by sekulární Žid navrhl cyklus noc/den bez Slunce. Antičtí autoři zbožňovali Slunce jako zdroj světla, tepla a života. Mojžíš byl vychován ve veškeré moudrosti Egypťanů (Sk 7:22), kteří uctívali Slunce jako boha Re (nebo Ra). Nicméně Mojžíš odmítl toto pohanské pojetí božství Slunce, inspirován Bohem napsal, že Bůh stvořil světlo před stvořením Slunce.

Mohly být v mladém vesmíru hvězdy vzdáleny miliardy světelných let?

I když naše omezené myšlení nemůže vypracovat definitivní odpověď na tuto otázku, ne- znamená to, že vesmír musí být miliardy let starý. Odpověď na tuto záhadu je, že pravděpodobně Bůh nestvořil světlo „na jeho cestě“, kdy bychom viděli věci, které se nikdy reálně neudály (např. hvězdu explodující před miliony lety). A možná, že světlo údajně nemělo v minulosti klesající rychlost, a někteří, kdo navrhují tuto myšlenku, nejsou schopni odpovědět na všechny problémy, které přináší. Můžeme to poskytnout v nové kreacionistické kosmologii, rozvinuté Dr. Russellem Humphreysem na základě zákonů obecné relativity – pro konečný a ohraničený vesmír se Zemí blízkou jeho středu. Tato teorie používá deformaci času způsobenou gravitací. Zname- nalo by to, že Adam, který se díval nahoru v šestém dnu na hvězdy, vlastně viděl vzdálené mnoho milionů světelných let. (Viz Humphreys, R., Starlight and Time, Master Books, Arizona, 1994, p. 126, or Batten, D., ed., The Creation Answers Book, chap. 5.)

Poznámky VD:

[Nepřijatelnost stvoření světla současně s jeho zdrojem kvůli dlouhému času pro dopad tohoto světla od dalekého zdroje, vyvěrá z utkvělé představy, že „světlo“ (tj. celé EM záření) nemůže existovat bez svého zdroje. Typickým příkladem existence EM záření bez zdroje, z něhož by vycházelo, je CMB (mikrovlnné záření kosmického pozadí), CIB (infračervené záření kosmického pozadí) a další druhy záření kosmického pozadí. O těchto zářeních může- me tvrdit, že září samotné „kosmické pozadí“ – na různých frekvencích – a že tedy to není vyzařováno nějakým tělesem jakožto zdrojem světla. Přijměme základní Einsteinovu myšlenku, že tělesa jsou velkým nahromaděním energie a že pole je rozprostraněná energie neboli že tělesa a pole (přesněji EM pole) má tutéž fyzikální podstatu. Dále přijměme jeho myšlenku, že EM záření může existovat bez těleso- vého zdroje. Tuto myšlenku jsem doložil na příkladech záření kosmického pozadí. Také lze tvrdit, rovněž shodně s Einsteinem, že mezi „hmotou“ a „energií“ je jenom kvantitativní roz- díl, ale podstata je tatáž. Rozpor v existenci světla bez nějakého „zdroje“, tedy v existenci jedné formy energie bez existence jiné formy energie (tentokrát namačkané do „hmoty“ nebo do tělesa) je jenom zdánlivý a umělý! Bůh stvořil nejprve rozprostraněnou formu energie, tj. „světlo“ (a Zemi) a teprve potom hvězdy jako shluky nebo nakupeniny energie (nebo méně přesně: nakupeniny toho „světla“). Přitom pravděpodobně existoval směrový tok EM záření na Zemi od prvního dne, takže na rotující Zemi nastala noc (po večeru) a potom ráno, 24-hodinový den první. Tato myšlenka netrpí mnoha neduhy jako kreacionistické teorie – Humphreysova, Hartnettova a jiné. Má ovšem jeden neduh: v příčině rudého posuvu. Je-li rudý posuv spektra vzdálených objektů způsoben předáváním části energie letících fotonů mezilehlému „prostoru“ (či „vakuu“), pak musel na počátku existovat tentýž posuv nezpůsobený tím mezilehlým prostorem, ale musel být zadán neboli stvořen na celé cestě světla z objektu k nám. Zde se

54 jedná o modulaci, která mohla být vytvořena na celé této cestě, současně s hvězdou. Světlo samo by sice neneslo nějakou zprávu o neexistující minulosti „svého zdroje“ – protože by bylo stvořeno zároveň s ním, ale jeho modulace – rudý posuv – musel (a) být stvořena také. Rudý posuv světla z objektů vzdálenějších než asi 6000 světelných let by tedy nebyl zapří- činěn „ztrátou“ energie jejich světla, ale příčnou by byl přímý rozkaz Boží. Tento fakt se mi příliš nelíbí, ale lepší vysvětlení nemám. Výklady uvedených kreaci- nistických kosmologů se mi jeví méně správné a výklad standardní je podle mě naprosto ne- správný.] [Viz také http://vaclavdostal.8u.cz/svetlo_hvezd.pdf.]

Tvorba planetárního systému http://creation.com/the-naturalistic-story-about-planet-formation John G. Hartnett

Pokusy o naturalistické vysvětlení tvorby hvězdy se střetávají s podstatnými výzvami, protože známé fyzikální zákony ukazují nemožnost [takové tvorby]. Existuje velice slabá možnost tvorby hvězd pomocí mechanismu blízké supernovy, ale její fun- kčnost se obecně dovolává temné hmoty jako „neznámého boha“ nebo „boha mezer“, protože takové události jsou mimořádně nepravděpodobné. [Nejde o maličkou pravděpodobnost samotných supernov, ale o mimořádnou nepravděpodobnost jejího vlivu na shlukování látky ke tvorbě nové hvězdy. Takový výbuch spíše hmotu „roz- foukne“ než aby ji přinutil ke shlukování.]. Bez tohoto „neznámého boha“ je tvorba hvězdy v centru planetární mlhoviny v pod- statě nemožná. Z toho vyplývá, že tvorba planetárního systému má podobné pro- blémy. Jak se mohou tvořit planety v mlhovině plynu a prachu, který se podle fyzikálních zákonů nemůže shlukovat v jejím centru? [Plyn se vlivem svého tlaku rozpíná a to unáší i říd- ce rozmístěná prachová zrna]. Důležitější je možnost získání planetární soustav s planetami v obyvatelných pásmech. Záření z nově zrozené hvězdy by vyhnalo jakoukoliv přemíru plynu a prachu z dráhy planet pomocí tlaku fotonů a hvězdného větru, což dělá tvorbu planet velmi nepravděpodobnou. Planety se údajně shlukují pomocí akrece (narůstání) jádra, které způsobuje (v některých případech) obyvatelnou planetu v obyvatelném pásmu, ve správné vzdálenosti od rodičovské hvězdy, kde existuje voda ve svém kapalném skupenství. Pak se uvažuje kondenzace vody na povrchu nové planety – ale jakým mechanismem? [Čerstvě vzniklá planeta je žhavá!] Konečně existuje otázka života někde jinde ve vesmíru. Ale to odbočuji.

Produktem tvorby hvězd Standardní astrofyzikální dogma je, že planety se tvoří kolem hvězd jako produkt procesu přirozené tvorby hvězd. Ale zde existuje několik problémů.

55 Pro počáteční kolaps molekulárního mračna a následnou tvorbu hvězd musí být v mračnu vyloučeno jakékoli magnetické pole (následkem nespárovaných nábojů), které zabraňuje kolapsu. Údajný proces, který odstraňuje jakékoliv magnetické pole, vytvářené tlakem v mo- lekulárních mračnech, vytváří ionty nesoucí magnetické pole, pomalu se rozptylující ven z mračna a berou magnetické pole s sebou. Ale tatáž magnetická pole jsou vzývána pro normalizaci momentu setrvačnosti k centru mračna nově se tvořící hvězdy, vně do oblasti disku planetární mlhoviny, pro překonání ji- ného neřešeného problému. To je problém momentu setrvačnosti, kdy by údajná centrální hvězda měla 99% momentu setrvačnosti kolabujícího mračna, ale skutečné planetární systémy podobné našemu mají 99% momentu setrvačnosti u planet, a tedy i v [údajném tvůrčím] disku materiálu kolem centrální hvězdy. Navrhované naturalistické řešení tohoto problému je vy- právění pohádky. Viz níže. Dále existuje problém Jeansovy hmotné meze. Jeansova hmotnost je nejnižší mez hmotnosti mračna o určité teplotě a hustotě, která by vedla ke gravitačnímu kolapsu proti termodynamickému tlaku (směřo- vání horkého plynu k rozpínání, ne ke shlukování), tj. když jenom uvažujeme teplotu mračna, která je důsledkem tlaku v mračnu vzhledem k samo-gravitaci. Tyto dva parametry, teplota s hustotou, přirozeně dosahují rovnováhy v tzv. vířivém mračnu, kde gravitační energie vyvažuje vnitřní kinetickou energii a mračno je gravitačně stálé. [Výklad se pohybuje v rámci stan- dardního přístupu – a uvádí jeho rozpory]. (Poznámka: Případná tvorba je v dynamické rovnováze v mračnu, Obr. 15. Ilustrace povídky o tvorbě hvězd ale se ztrátou jakékoliv pod- struktury.) Zde cituji některé evolucionistické výukové poznámky (přístupné online). „Tato plynná mračna jsou ve stavu rovnováhy, takže nejsou náchylná ke svému vlastnímu kolapsu a tím tvorby hvězd. Vnitřní tlak plynu a samo-gravitace jsou vyrovnány, takže mračno udržují stabilním. Ale ovšem tato mračna se stávají hvězdami, takže něco je musí stlačovat přes mez, která znamená vítězství gravitace nad tlakem plynu.“ (Zdůraznění dodáno). Taková je víra astrofyziků. Bez Tvůrce musejí žít v naději, že najdou řešení zdánlivě vzdo- rujícího problému. Už dříve jsem rozebíral to, co je zde použito k překonání problému tvorby hvězd, ale co říct o tvorbě planet? Astronomická pozorování molekulárních vodíkových mračen, která jsou uvažována jako nakonec kolabující do hvězd, jsou považována za dosti hustá k překonání meze, uložené Jeansovým kritériem hmotnosti, ale to nevysvětluje, jak tato mračna nejprve došla k tomuto stavu. Možná, že mračna byla v minulosti stlačena přes Jeansovu mez šokovou vlnou, gene- rovanou blízkou supernovou! Ale jádra mračen s pozorovanými dostatečně vysokými husto- tami, která mohou přímo produkovat Jeansovy hmotnosti, nejsou pozorována.

56 Pro překonání meze uložené Jeansovým kritériem hmotnosti (a tedy i známých fyzikálních zákonů), mimo pracovní oblast, je „předpoklad, že Jeansovu kritériu je vyhověno a mračno je nestálé a gravitačně kolabuje,“ (HET620-M09A01: Planet Formation: Disk Formation and Evolution, Swinburne University of Technology, 2011; astronomy.swin.edu.au.) Vědci alternativně zavádějí hypotetickou temnou hmotu, která obyčejně má výjimečné vlastnosti, např. že není předmětem normální termodynamiky a proto poskytuje gravitační sílu, nutnou ke kolapsu mračna, nemající žádnou tepelnou energii, působící proti gravitač- nímu kolapsu. Proces pokračuje v různých oblastech, tvořících části mračna, vyhovuje Jeansovu kritériu, a způsobuje individuální kolaps různých oblastí mračna a tak tvoří mnoho malých objektů ve větším původním mračnu. To je proces nazývaný fragmentace. Když tyto malé oblasti podle [standardní] teorie gravitačně kolabují, údajně vyzařují pře- bytek energie ze svých jader na infračervených vlnách a proto je ochlazují. Normálně bychom předpokládali, že stlačování plynu způsobuje ohřev, podobně jako v kompresoru ledničky. Ale předpokládá se, že ochlazovací proces pokračuje, dokud může být udržován. Ale tehdy je gravitační síla tak silná, že tepelná podpora následkem rostoucího tlaku už nezabraňuje kolapsu. Když teplota dosáhne vysoké hodnoty, molekuly vodíku se rozštěpí do atomů a „pro- tohvězda je zrozena“. Ano, takto pohádka pokračuje.

Modely tvorby planet Existují dva konkurenční naturalistické modely tvorby planet, přístup „shora dolů“ k systé- mu a přístup „zdola nahoru“. Model „shora dolů“ používá gravitační nestabilitu, podobnou myšlence používané při tvor- bě hvězd, kde podle teorie se planety tvoří z akrečního disku. K tomu údajně dochází kvůli vysoké hustotě materiálu v některých oblastech disku, kde se vyskytuje vlivem gravitace samo-kolaps. Jakmile se vyskytne kolaps, protoplaneta potom přitahuje více materiálu k nově se rozvíjející planetě. Ale tato myšlenka má své problémy. „Jeví se, že životnost planetárního systému by nebyla dostatečná k poskytnutí objektů po- dobných Uranu nebo Neptunu pro dostatečně rychlý růst k dosažení hmotností, jež pozorujeme před vyprázdněním mlhoviny. Mechanismus také nevysvětluje velký počet jiných menších objektů, které jsou přítomny v naší sluneční soustavě a pravděpodobně také existují v jiných planetárních systémech … mechanismus gravitační nestability se nejeví snadno od- povědný za hmotné rozložení extrasolárních planet. Vztah mezi tvorbou planetární soustavy a metalicitou [obsahem prvků těžších než hélium] nebo širokým rozsahem hustot a velikostí jader planet, jak ve sluneční soustavě, tak mezi extrasolárními planetami.“ (Carroll, B. W. and Ostlie, D. A., An Introduction to Modern Astrophysics, 2nd Ed., Pearson, Addison Wesley, pp. 862–863, 2007.) Model „zdola vzhůru“ prohlašuje, že planety rostou procesem narůstání z menších sta- vebních bloků. Astronomové pozorováním jiných planetárních systémů jsou vedeni upřed- nostňovat tento model, ale dosud nebyl ustaven jediný silný model. Scénář typicky začíná expandující mlhovinou z exploze supernovy, kdy expanze způsobuje ochlazení plynů. Ze zbytků těchto explodujících hvězd jsou rozptýleny do prostoru prvky jako hliník, titan a vápník. Když se zbytek supernovy setká s chladnější částí zlomku plynného mračna, který nekolaboval, zbytek se může rozlomit do „prstů“, nebo menší fragmentovaný plyn může být stlačen tlakovou vlnou z blízké supernovy. Výsledkem je obohacení planetární mlhoviny prvky, slučujícími se při vysokých teplotách ze supernovy. Tyto prvky jsou ne- zbytné pro tvorbu skalnatých vnitřních planet sluneční soustavy: Merkur, Venuše, Země a Marsu. Model narůstání postuluje, že se sráží zrna s ledovým pláštěm a slepí se dohromady, což údajně vede k větším a větším částicím, které se také srážejí a slepují až k dostatečné velikosti, kdy mají gravitační vliv na jiné částice. Vytvářejí se „planetisimály“, které také

57 rostou srážkami o malé energii, a tak dále. To je povídka, založená na pozorovaném faktu, že planety existují kolem centrálních hvězd. Existuje výše zmíněný problém tlaku záření z nově tvořené centrální hvězdy, který čistí prostor od prachových zrn ven z planetárního systému. Ale pravděpodobně tatáž hvězda po- máhá tvorbě planet ochlazováním protoplanetárního systému v disku, takže planetisimály se mohou shlukovat v procesu narůstání z dovnitř po spirále se pohybujících prachových zrn. Byly provedeny simulace k pokusu porozumět, jak se prach s náhodnými oběhy usazuje z ku- lového hala do zploštělého disku v rovníkové rovině centrální hvězdy. „Poměr usazování zrn je přímo úměrný poloměru zrn. Usazení 1 m zrn na střední rovině by zabralo asi 107 let, což je velmi dlouho. Je to neskutečnosti příliš pomalé ke tvorbě planet před rozptylem v disku. Takže musí fungovat jiné procesy.“ (Zvýraznění dodáno). (HET620- M09A01: Planet Formation: Disk Formation and Evolution, Swinburne University of Technology, 2011; astronomy.swin.edu.au.) Laboratorní výzkum, například o vzájemném slepování prachových zrn a růstu zrn ve ves- míru, pokračuje v porozumění růstu malých zrn na velká, poněvadž bez tohoto mechanismu nemůže být žádná tvorba hvězd. Růst pomocí srážek má problémy. Např. s růstem velikosti zrn což znamená růst rychlosti srážek, který pravděpodobně zůstává trčet, když se zrna od sebe vzájemně odrážejí a rozbíjejí se na menší, takže musí být nalezen jiný mechanismus. Navíc simulace ukazují, že kdysi průměr zrn dosahoval asi 1 metr ve vzdálenosti 1 AU. (Pozn.: AU = astronomická jednotka = vzdálenost Země od Slunce, asi 150 milionů km) od protohvězdy a zrna by se tedy pohybovala po spirále jen 100 let. To je známo jako tzv. „metrová bariéra“ ke tvorbě planetisimály. Ovšem později to bylo navrženo jako mechanismus, který čistí jednotlivé dráhy (orbity) od prachu pro planetisimály, jak vidíme na obr. 15. Podle povídky mohou být tyto problémy překonány buď mimořádným skokem následkem maximálního tlaku o určité vzdálenosti od protohvězdy, nebo vířením určitých oblastí disku, způsobujícího shlukování milimetr velkých zrn. Není právě známo, jak tomu mohlo dojít. Je to zavedeno a priori, čímž se předpokládá, že takové vlastnosti existují v reálných fyzikálních systémech: „I když mechanismus není zcela pochopen, zrna se nakonec stávají kilometrovými plane- tisimálami.“ Slibnější pohádka: Podle této povídky planetisimály rostou ze vzájemných srážek při svých obězích kolem protohvězdy. Jakmile dostatečně vzrostou, zasahuje gravitace a vyskytuje se narůstání rychle způsobující zárodečné planety – planetisimály. Časové měřítko tvorby planetisimál je prý ně- kolik tisíc až deset milionů let. Povídka pokračuje vírou, že protoplanety pomalu pokračují v růstu cestou gravitačních srá- žek, čistíce zbylá pevná tělesa v planetárním disku. A v případě naší sluneční soustavy to bylo ukončeno asi za 10 až 100 milionů let.

Zachování momentu setrvačnosti

Když planetární mlhovina „víří“ a zachovává moment setrvačnosti, údajně vytváří proto- hvězdu v centru mračna a zploštělý disk plynu, obíhající kolem ní. Viz obr. 16. Předpokládá se, že disk se vytváří mnohem prudčeji než hvězda, takže většina hmoty centrální hvězdy je vedena diskem. Tato myšlenka má problém jemného naladění. Potřebuje to proces končící 99,9 % celkové hmoty systému v centrální hvězdě a jen 0,1% v disku, i když dokonce většina hmoty byla původně umístěna v disku. „Během gravitačního kolapsu jádra molekulárního mračna se musí plyn smršťovat činitelem asi 106, aby vytvořilo hvězdu. Následkem zachování momentu setrvačnosti se

58 původní rotace mračna mimořádně zvětšuje, což způsobuje, že centrální protohvězda je ob- klopována (sic) velkým rotačním diskem. V těchto discích se vytvářejí planety.“ (HET620- M09A01: Planet Formation: Disk Formation and Evolution, Swinburne University of Technology, 2011; astronomy.swin.edu.au.) Když mračno kolabuje, musí podle zákona zachování momentu setrvačnosti vířit rychleji. To vytváří velké odstředivé síly, které jsou největší na rovníku. Teorie pak předpokládá, že to způsobuje, aby se rotující mračno rozprostíralo v rovníkové rovině a vytvářelo tak disk. Viz obr. 16.

Obr. 16. Ilustrace údajné tvorby disku ve vířícím mlhovinném mračnu.

Uvažujme naše Slunce s hmotností představující 99,86% hmotnosti sluneční soustavy, ale jenom s 1% jejího momentu setrvačnosti. Na druhé straně mají planety jenom 1,14% hmotnosti sluneční soustavy a 99% jejího momentu setrvačnosti (převážně Jupiterova). Většina momentu setrvačnosti jakékoliv planetární soustavy podle teorie musí být původně v centrálním jádru kolabujícího mračna, které se nakonec stane hvězdou. Základní fyzika nám říká, že kolabující hvězda musí vířit a proto obsahovat většinu momentu setrvačnosti systému. Po nějakém času je téměř veškerý moment setrvačnosti údajně nějak přenesen na planety. To je obrovský problém pro evoluční teorii. Byly navrženy různé mechanismy k překonání pro- blému, které obsahují viskózní, gravitační a magnetické momenty síly. Ale všechny tyto ná- vrhy se jen chytají stébla. Navrhované momenty síly mají údajně účinek na hmotu, tlačící se ven z disku stále více, zatímco způsobují, že vnitřní hmota padá do protohvězdy. Požadovaný mechanismus, který vyplývá do účinku podobného zemského gravitačního seskupování k vytvoření Měsíce, způsobuje růst periody Měsíce, když se pohybuje ven od země. I když tepelné pohyby a konvekce v mlhovinném mračnu nejsou považovány za možné, byla navržena magnetohydrodynamická turbulence, o níž se věří, že je slibná k vytvoření nutného točivého momentu. Je také navržena lokální a globální nestabilita, o nichž se věří, že vede k tvorbě vln spirální hustoty v hmotných discích. Ty jsou považovány za velmi účinné při přerozdělení momentu setrvačnosti (a materiálu) diskem, až do dosažení kvazi rovnováhy. Později byly navrženy magnetické drtivé točivé momenty, o nichž se věří, že tvoří magnetické siločáry z protohvězdy, pronikající diskem. Jako výsledek se moment setrvačnosti přenáší z protohvězdy na disk. Ale, jak už je uvedeno, magnetická pole jsou na prvém místě vážným problémem pro tvorbu centrální hvězdy. Ve skutečnosti navržený mechanismus je navržen jenom kvůli prvotnímu závazku k materialismu. „Pozorujeme exoplanety kolem hvězd, takže musí existovat mechanismus“. Ale to je stále povídka. Viz také “Giant molecular clouds”.

Simulace a potvrzující sklon Jak mohou být tyto myšlenky testovány? Jedním způsobem jsou počítačové simulace a jiným je hledání systémů protohvězd v různých stavech jejich vývoje. Ale jak je to pevné?

59 Žádná simulace vlastně nezačíná právě plynným mračnem, ale místo toho buď s temnou hmotou, nebo s velmi hustým už kolabujícím plynným mračnem. Jiným slovy simulace před- pokládají nezbytné počáteční podmínky, které by simulaci poskytly kolabující mračno. Kdyby to nedělaly, pak by simulace nezpůsobovaly vznik žádných hvězd nebo planet. Hledání hvězd nebo protohvězd v různém stavu jejich vývoje je předmětem potvrzujícího sklonu – kdy astronomové hledají to, co už věří, že je pravda. Místo toho Bůh mohl stvořit velkou různost hvězd. Jejich hvězdné systémy mohou být to, co evolucionisté označují jako různé stavy vývoje, ale vlastně žádná se nemůže do toho stavu dostat. Navrhuji, že pohled na jiné hvězdné soustavy nám může dát klíč k povaze tvorby naší pla- netární soustavy, když byla Bohem stvořena. Ale to má podobný sklon, jenže sklon směrem ke Tvůrci, který stvořil různé formy planetárních systémů všude v Galaxii, a některé pozorujeme v prachových mračnech kolem nich.

Závěr Vidíme nějaký planetární systém, který se dnes vytváří? Odkazuji na A protoplanetary system in formation? Myslím, že je brzy pro takovou řeč. Ale má naturalistický model něja- kou podstatnou základnu ke tvrzení o porozumění tvorby planet použitím jen známé fyziky? Rozhodně ne, zvláště je-li zaváděna temná hmota a nepravděpodobné [následky] supernov. I když se astronomové jevili jako pevní v modelu – akrečním modelu – model má mnoho ne- řešených – a dokonce neřešitelných – problémů. Celým komentářem o tvorbě planetárních systémů je, že to je pohádka. Zde existuje mnoho mezer, obsahujících neznámé procesy. Mezery přecházejí do vyjádření o naději bu- doucího zásadního objevu, ale zůstávají zásadní problémy. Skutečně, povídka je pokusem o vynechání Tvůrce v jeho roli a vložení evolucionistického „boha mezer“. Podle biblického modelu neexistuje žádný důvod pro předpoklad, že Tvůrce nestvořil mnoho různých planetárních soustav, které mohou být nesprávně označeny jako „různé vývojové stavy“ [jejich] tvorby. Akceptuji, že Bůh udělal mimosluneční planetární systémy čtvrtého dne Tvůrčího týdne asi před 6000 lety.

Měření míry rozpínání vesmíru vytváří kosmologickou záhadu Rozpor mezi pozorováními může ukazovat na novou fyziku Davide Castelvecchi http://www.nature.com/news/measurement-of-universe-s-expansion-rate-creates- cosmological-puzzle-1.19715

Vůbec nejpřesnější měření současné míry [údajného] rozpínání vesmíru vytvořila hodnotu, která se jeví neslučitelná s měřením záření zbylého z velkého třesku [tzv. reliktního]. Jestliže budou závěry potvrzeny nezávislými technikami, mohly by kosmologické zákony být přepsány. To může znamenat, že temná energie – neznámá síla, o níž se myslí, že je zodpovědná za zrychlení pozorovaného rozpínání vesmíru, vzrostla od úsvitu času. „Myslím, že ve standardní kosmologii existuje něco, čemu nerozumíme,“ říká astrofyzik Adam Riess, fyzik na Univerzitě Johna Hopkinse v Baltimoru, Maryland, který spoluobjevil temnou energii v r. 1998 a vedl další studium. Kevork Abazajian, a kosmolog z University of California, Irvine, který se studia ne- zúčastnil, říká, že výsledky mají potenciál „stát se transformačními v kosmologii“.

Meze neurčitosti V přijímaném kosmologickém modelu se vesmír převážně vyvíjí konkurenčním působením temné hmoty a temné energie. Gravitace temné hmoty zpožďuje kosmické rozpí- nání, zatímco temná energie tlačí opačným směrem a rozpínání zrychluje. Dří- vější pozorování, která dělal Riess a jiní, vnuká- vala, že intenzita temné energie byla konstantní vždy v historii vesmíru. Většina vědců ví o po- Obr. 17. Data z galaxií, jako je M 101, dovolují vědcům měrných příspěvcích temné měřit rychlost, jíž se vesmír rozpíná. hmoty a temné energii, při- cházející z reliktního záření zapomenutého z velkého třesku, nazvaného kosmické mikrovlnné pozadí. Nejdůkladnější studie o tom – v podstatě portrét raného vesmíru o věku asi 400 000 let – byla dána v nedávných letech observatoří Planck Evropské vesmírné agentury (ESA). Kosmologové na základě měření této observatoře mohou předpovědět, jak se bude mladý vesmír vy- víjet, včetně rychlosti rozpínání v každém bodě historie. Po léta tyto předpovědi odporovaly přímým měřením sou- časné míry kosmického rozpínání – také známé jako Hubbleova konstanta. Ale až dosud chyba, tvořící okraje této konstanty, byla dostatečná, takže nesouhlas mohl být ignorován. Obr. 18. Temná hmota Hubbleova konstanta se může pociťovat počítá z pozorování rychlosti „temnou sílu“, takže vzdalování galaxií od Mléčné klid vesmíru neexistuje. dráhy v poměrně blízkém ves- míru, použitím známého vnitř-ního jasu hvězd, zvaných „standardní svíčky.“. Riessův tým ve svém posledním článku studoval dva typy standardních svíček v 18 galaxiích během stovek hodin po- zorování Hubbleovým kosmickým dalekohledem. „Pozorovali Obr. 19. „Poloviční sud“ jsme tak bandu rváčů“ říká Riess. vyzkoumá temnou Jejich článek, který byl nabídnut časopisu a online zaslán energii v mladém arXivu 6. dubna, píše, že konstantu měřili s neurčitostí 2,4%, vesmíru což je níž než předchozí výsledek 3,3%. Shledali, že rychlost rozpínání je asi o 8% větší než předpověď, založená na datech z Plancku, říká Riess.

Záhada temné hmoty Jsou-li nová měření Hubbleovy konstanty i dřívější měření týmem Plancku přesná, pak se ve standardním modelu něco musí změnit, říká Riess. Jedna možnost je, že základní částice, které vytvářejí temnou hmotu, mají jiné vlastnosti, než v současnosti myslíme, což by

61 ovlivňovalo vývoj vesmíru. Jiná možnost je, že temná energie není konstantní a stala se silněj- ší v současné epoše. Francouzský badatel François Bouchet z Astrofyzikálního ústavu v Paříži pochybuje, že problém je v měřeních týmu, ale že nové objevy jsou „vzrušující“ nehledě na řešení, které z toho vyplývá. Jiná možnost je, že standardní svíčky samy nejsou spolehlivé, když je používáme k přes- nému měření, říká Wendy Freedman, astronomka z Univerzity Chicago v Illinois, která v r. 2001 vedla přesná měření Hubbleovy konstanty. Ona a její tým pracují na alternativní metodě, založené na odlišné třídě hvězd.

Pět ateistických zázraků (neboli materialisté věří na kouzla) http://creation.com/five-atheist-miracles Don Batten

Ateisté se často vytahují, jak jsou inteligentní, logičtí, vědečtí, racionální atd. Dokonce navrhovali nazývat se ‘lumeny’! Agresivní ‘noví ateisté’, jako jsou Richard Dawkins, Sam Harris a spol. rádi zobrazují ty, kdo věří v nadpřirozeného Tvůrce, jako iracionální, nevě- decké, neinteligentní či dokonce ignoranty, ‘potřebující pomoc’ (Dawkins). Zábavní průmysl často zesiluje toto vnímání a portrétování ‘náboženských’ lidí (zvláště křesťany a náboženské vůdce především) jako směšné zaostalce (málokdy třeba jako univerzitní profesory).1 Sama holá skutečnost je však s tímto vnímáním v naprostém rozporu. Isaac Newton, nej- větší vědecká mysl všech dob, byl věřící křesťan, stejně jako byli jiní zakladatelé moderní vě- dy. Přehledy bez výjimky jasně ukazují, že lidé se silnou důvěrou v autoritu Bible jsou právě ti nejméně pověrčiví, právě v ostrém protikladu k většině tvrdých ateistů1 Jeden ateista vy- jádřil svůj zármutek nad tím, že právě „někteří nejinteligentnější a nejlépe informovaní lidé“, co znal, byli křesťané. 2 Je toho mnohem víc, co by šlo dodat. Ateisté věří, že všechno co existuje, povstalo čistě materiálními procesy – vesmír, život, mysl a morálka. Mají však pro svoji víru nějaký racio- nální, logický základ? Oni vlastně věří v zázraky bez jakékoliv rozumné příčiny pro ně. Neboli věří na kouzla, čili na výskyt věcí a dějů bez dostatečné příčiny. To, co se běžně nazývá ‘kouzlo´, je ve sku- tečnosti iluze. Např. králík se běžně neobjeví jen tak z prázdného klobouku; taková věc musí mít nějaké svoje logické fyzikální vysvětlení, dostatečnou příčinu. Iluze potřebuje iluzionistu. Jevy se nedějí bez příčiny, která je způsobuje. Dokonce malé děti rozumí tomuto zákonu kauzality. Magie a kouzla, kde se věci ‘jen tak samy od sebe přiházejí’, jsou námětem pro po- hádky – v běžném životě to nepozorujeme. 3 Zde je pět příkladů víry materialistů v kouzla (a existuje jich více) čili víry na zázračné události bez dostatečného vysvětlení nebo dostatečné příčiny těchto událostí.

1. Původ vesmíru Materialisté (ateisté) se kdysi pokoušeli věřit, že vesmír je věčný, aby se tak zbavili otázky, kde se vzal. Například tuto pozici zaujímal proslulý britský ateista Bertrand Russell. To ovšem není obhajitelné. Už třeba sám pokrok ve vědecké znalosti termodynamiky znamená, že prakticky každý byl přinucen uznat, že vesmír měl nějaký začátek – myšlenka velkého třesku to potvrzuje (myšlenky multivesmírů jen posouvají začátek do vzdálenější minulosti, ale tohoto nepříjemného problému se nezbavují). 4

62 Velký třesk se pokouší vysvětlit počátek vesmíru. Ale z čeho počátek pocházel a co jej nutilo začít? Nemohl přece začít svůj počátek ze zdroje hmoty či energie, tedy z téhož druhu jako je náš vesmír, proto- že hmota/energie by byla předmětem týchž fyzikál- ních zákonů a tudíž by se rozpadla a musela by mít také svůj počátek, a tak pořád hlouběji a hlouběji zpět v čase. [Připomíná to ono známé „a kdo stvořil Boha a kdo stvořil toho, který stvořil Boha atd.?“] Takže vesmír musel vzniknout z čeho? Z ničeho! Nic se stalo vším bez jakékoliv příčiny. Kouzlo, zá- zrak, magie! „Vesmír vybuchl do něčeho z absolutně ničeho – z nuly, z nicoty. A jak se zvětšoval, stával se více zaplněným látkou, která pocházela z absolutní nicoty. Jak je to možné?“ Ptá se Allan Guth. Jeho teorie inflace pomáhá vysvětlit všechno. Obr. 20. Sir Isaac Newton Tak takhle to prohlašovala titulní stránka časopisu Discover v dubnu 2002. Fyzik Lawrence Krauss, jeden z hlasitých ‘nových ateistů’, se pokusil vysvětlit, jak všech- no vzešlo z ničeho a dokonce o tom napsal knihu5. Ovšem jeho ‘nic´ je ‘kvantové vakuum´, které [podle něho] vlastně vůbec není ničím. Ve skutečnosti jakési hmotně energetické kvan- tum má tentýž problém, jako mají ony věčné vesmíry; nemohlo mít v minulosti věčné trvání, takže jejich teoretizování se dá aplikovat jen a pouze na to, až co existuje po samotné existenci vesmíru (tedy něčeho). 6 A jsme zpátky v bodě nula! Materialisté nemají vůbec žádné vysvětlení pro původ vesmíru kromě ‘stalo se to, což je prokázáno tím, že tu jsme!’ Je to kouzlo: stejně jako králík z klobouku, to samé mají mate- rialisté s vesmírem, zde je to ovšem poněkud přerostlý ‘králík´! Prostě věci se tak samy od sebe stávají!’ Materialisté nemají vůbec žádné vysvětlení pro původ vesmíru kromě ‘stalo se to, což je prokázáno tím, že tu jsme!’ Existují ještě další aspekty velkého třesku, tedy modelu upřednostňovaného ‘hlavním proudem vědců´, aspekty rovněž pořádně zázračné. ‘Standardní model’ má období prudkého rozpínání, zvaného ‘inflace´ (které vymyslel, jak je uvedeno výše, Allan Guth). Neexistuje známá příčina tohoto domnělého rozpínání, není známa příčina jejího zastavení a neexistuje žádný fyzikální mechanismus pro mimořádně prudkou expanzi (o mnoho řádů rychlejší než rychlost světla). Ovšem tyto tři spojené zázraky se stát musely, jinak by velký třesk nefun- goval z důvodu ‘problému horizontu’. Takže je třeba ještě více kouzel a zázraků! „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ (Genesis 1:1). To není ani kouzlo ani zázrak, protože Bůh, který je věčný a všemocný, je dostatečnou příčinou vesmíru. A On může existovat věčně (a tudíž nemá žádný počátek), protože je nehmotné podstaty (Bůh je duch, jak říká Bible na mnoha místech).

2. Původ hvězd Podle teorie velkého třesku, ‘hlavního želízka v ohni’ pro vysvětlení původu hvězd, musely existovat dvě fáze vzniku hvězd. Fáze 1 obsahuje tvorbu vodíkových/heliových hvězd (které se nazývají hvězdy populace III7). Zde je první problém: Jak přimějete v prudce se rozpínajícím vesmíru plyny, aby se začaly navzájem shlukovat a vytvářet kritickou hmotnost tak, aby se zvyšovala gravitace dostatečná pro přitahování dalšího množství plynu a tím růstu hvězdy? Plyny nesměřují ke spojování, rozptylují se, obzláště když je přítomno velké

63 množství energie (tepla)8. A rozptylují se pěkně rychle! Kosmologové vynalezli ‘temnou hmotu´, což je neviditelná nedetekovatelná ‘látka´, která tu jen tak prostě je proto, aby vygenerovala velké množství gravitační přitažlivosti tam, kde je to potřeba. Takže ještě více kouzel a zázraků! 9 Ovšem existuje nespočetně hvězd – jako je třeba naše Slunce – které nejsou jen vodíkové a heliové, ale obsahují těžší prvky. Zde vstupuje fáze 2. Explodující hvězdy (supernovy) z fáze 1 vyprodu- kovaly dostatečný tlak ke vzájemnému stlačení vodíku a helia, aby tak vznikly nové hvězdy se všemi těmi těžšími prvky (jež astronomové nazývají ‘kovy’), včetně prvků, z nichž jsme vytvořeni my sami. Tyto hvězdy se nazývají hvězdy populace I a II. A zde máme zase jiný problém: Když hvězdy explodují s hmotou letící velkou rychlostí všemi směry, jak se vytvoří Obr. 21. Bible nám říká, že Bůh udělal všechny ty nové prvky? Zde by se měly hvězdy čtvrtého dne tvůrčího týdne. prvky stlačovat k sobě a ne se rozlétnout pryč do prostoru. Částice, které do sebe narážejí, se zase spíše odrazí, než aby postupně srůstaly. Většina hypotéz počítá s mnoha supernovami fáze 1 v těsném sousedství, takže se hodně materiálu srazilo a vytvořilo protohvězdu s dostatečnou gravitací, překonávající tendenci se vzdalovat, čímž měla být přitažena další hmota a tak měla narůst normální hvězda. Ovšem supernovy nejsou běžné události, a ještě navíc, aby se jich vytvořila spousta najednou a v těsné blízkosti. Takže tento scénář vyžaduje obrovské množství velmi nepravdě- podobných událostí, aby tak byla vysvětlena existence velkého počtu těžších hvězd. A tohle je o to zázračnější a kouzelnější – protože se to děje bez kouzelníka. Bůh udělal Slunce a hvězdy čtvrtého dne tvůrčího týdne. A opět: toto není magie, kouzlo, zázrak či pověra, protože Bůh je schopen dělat takové věci.

3. Původ života Profesor astrobiologie Paul Davies řekl, „Jak hloupé atomy napsaly samy od sebe svůj vlastní software …? Tak to nikdo neví … neexistuje žádný známý fyzikální zákon schopný tvorby informace z ničeho.“10 Nejen, že musí být vysvětlen kód DNA (jak může vzniknout kódovací úložný systém bez inteligentního projektu?), ale také musí být vysvětlen původ onoho neuvěřitelného zařízení, které tuto informaci čte a tvoří z ní složky života. Dřívější tvrdohlavý anglický ateistický filozof Antony Flew opustil ateismus/materialismus pro rostoucí důkazy takového inteligentního projektu v živých organizmech. Řekl: „Teď se mi to jeví tak, že více jak padesátiletý výzkum DNA poskytuje materiály pro nový a mimořádně silný argument ve prospěch existence projektu v přírodě.“11 Tento výzkum „ukázal tak neuvěřitelně složitý způsob uspořádanosti, která je nutná k vy- tvoření (života), že při tom musela být inteligence“. 12 To znamená, že pouze existence neuvěřitelně inteligentního projektanta může vysvětlit informační systémy v živých organizmech. Velmi známý americký ateistický filozof Thomas Nagel řekl: „Pokud vím, tak chybí dostatečně věrohodný argument, že příběh [kosmické evoluce] má nezanedbatelnou pravděpodobnost, aby byl pravdivý. Existují dvě otázky. Zaprvé, při dané

64 znalosti chemických základů pro biologii a genetiku, jaká je pravděpodobnost, že sebe- replikující životní formy mohly vejít do existence spontánně na rané Zemi, jedině činností fyzikálních a chemických zákonů?“13 (Rozbor jeho druhé otázky viz níže.) Vědecká znalost života roste každým dnem a vyhlídky naturalistického (materialistického / ateistického) vysvětlení jeho původu ustupují do nedohledna. Původ života je další zázrak14. ‘Prostě se to tak stalo?’ Takže další porce kouzel a zázraků. Původ života požaduje superinteligentní příčinu, jakou odhaluje Bible v Bohu Tvůrci.

4. Původ rozmanitosti života (Projekt? Jaký projekt?) Původ života je pro materialisty jenom začátkem problémů. Další materialistický biolog, Richard Dawkins, strávil svůj život popíráním, že živé věci vykazují nad-přirozený design. Ve své knize, ‘která ho proslavila´, napsal: „Biologie je studiem složitých věcí, které mají vzhled, jako by byly navrženy účelně.“15 Jak donutíte plyny, které se tvoří v rychle expandu- jícím prvotním vesmíru, aby se začaly spolu spojovat? Rozmanitost života je obrovský problém. Jak se mikrob změnil na všechny ty živé věci na Zemi, od škvo- ra ke slonovi, od roztoče po mangový les? Po téměř sto let je nám předkládáno, že mutace a přírodní výběr, mechanizmy ‘neodarwinismu’ čili tzv. ‘moderní syntézy’, vysvětlují tuto rozmanitost života. Jenže naše nové zna- Obr. 22. Ateista, který změnil losti živých organizmů ukazují, že toto vysvětlení je zce-

své smýšlení, Antony Flew. la nepoužitelné. V červnu 2008 se na základě pozvání setkalo 16 velmi významných evolucionistů v Altenbergu v Rakousku. Přijeli proto, že si uvědomili, že mutace a přírodní výběr nevysvětlují rozmanitost života, a shromáždili se proto, aby prodiskutovali tuto krizi evoluční biologie. Jediným společným závěrem bylo, že existuje velký problém, krize evoluční biologie16. Thomas Nagel to řekl takto (jde o pokračování výše uvedeného citátu): „Druhá otázka je o zdrojích variací v evolučních procesech, které byly uvedeny v chod poté, co začal život: jaká existuje pravděpodobnost, že v dostupném geologickém čase poté, co se objevily na zemi první formy života, se jako výsledek fyzikálních nahodilých okolností objevily sekvence života schopných genetických mutací, dostatečných umožnit přírodní výběr k produkci všech těch skutečně existujících současných organizmů?“ 17 Pomyslete si třeba na údajný původ lidí z něčeho podobného šimpanzům za šest miliónů evolučních let. Moderní srovnání genomů vykazuje tak obrovské rozdíly (nejméně 20 %), že je tento názor prostě neudržitelný byť za nerealistických předpokladů ve prospěch evoluce. 18 Dokonce tento názor nebyl udržitelný ani tehdy, když se ještě chybně vytrubovalo, že genetický rozdíl mezi šimpanzem a člověkem je pouhé 1 %. 19 Materialisté nemají dostačující vysvětlení (příčinu) rozmanitosti života. Mají pouze deptá- mující přemíru zázraků, ne jen jeden. Každý základní druh života je zázrak. Genesis 1 nám říká, že Bůh, všemocný, vševědoucí tvůrce, udělal mnoho druhů života, aby se rozmnožily „podle svého druhu“. Toto je dostatečná příčina, ale dokonce i popis povahy živých věcí, které se rozmnožují shodně se svým druhem; to bylo potvrzeno každou zdo- kumentovanou reprodukční událostí (včetně miliard lidí), a také fosilním záznamem, kde

65 chybí přechodné druhy20, a ‘živé fosílie´ dokazují konzistenci tohoto tvrzení ‘podle svého druhu´ u tisíců druhů. 21

5. Původ mysli a morálky Původ mysli a morálky z energie a atomů byl dlouho problémem pro materialisty. Je to hlavní téma knihy filozofa Thomase Nagela Mysl a kosmos, na kterou jsme již odkazovali. Fíkový strom produkuje fíky, ne jablka. To se jeví jako obvyklé. Podobně fyzika a chemie produkují fyzikální a chemické výsledky. Jenže mysl a morálka nejsou předmětem fyziky nebo chemie. Nicméně zcela jistě tvorové, kteří jsou fyzikální a chemičtí, mají mysl a mo- rálku, ale jak tyto nemateriální věci mohly vzniknout z materiálu? To je vážný problém pro materialismus a ateista Nagel to otevřeně připouští ke krajní mrzutosti jeho ateistických kolegů. 22 Známý a zdráhavý konvertita z ateismu ke křesťanství C. S. Lewis to všechno vysvětlil, když napsal: „Jestliže sluneční soustava vznikla náhodnou srážkou, pak výskyt organického života na jedné její planetě byl také náhoda, a celá evoluce člověka byla také náhodná. Je-li tomu tak, pak všechny naše současné myšlenky jsou pouhé náhody – náhodné produkty pohybu atomů. A to odpovídá myšlenkám materialistů i astronomů, stejně jakýchkoli jiných lidí. Ale pokud jejich myšlenky – tj. o materialismu a o astronomii – jsou pouze náhodné produkty – proč bychom jim měli věřit jako pravdivým? Nevidím žádný důvod pro víru, že jedna náhoda mi může dát pravdivé vysvětlení jiných náhod. Je to stejné jako očekávat, že náhodný tvar kaluže mléka, který vznikl převrhnutím nádoby, poskytne správné vysvětlení, jak tato nádoba s mlé- kem vznikla a proč byla převržena.“23 Původ života je pro materialistu jen začátkem problému. Ateista nemá dostatečnou příčinu při výkladu existence mysli a morálky. Došlo prostě ke kouzlům a zázrakům! Proč se zdánlivě inteligentní lidé uchylují k víře v kouzla a zázraky – k nezapříčiněným událostem – a ještě v tolika případech? Tím, že odmítli víru v Boha, sami sebe umístili do iracionálního filozofického těsného koutu. Římanům 1:21 v Bibli říká, že když lidé začnou popírat, že existuje Bůh stvořitel, skončí v ‘jalovém a neplodném přemýšlení´. V tomto člán- ku jsme uvedli mnoho takových situací. Richard Lewontin uznal, že když (Boha odstraníme z celkového obrazu světa), „Vezmeme vědu za takový konec, ve kterém se dostáváme do na- prosté absurdnosti v jejích závěrech …“ (ovšem je třeba si uvědomit, že Lewontin zaměňuje ‘vědu ’ za materialismus). 24

Jak se tedy z toho dostat? Bůh učinil člověka „ke svému obrazu“, tvora s myslí a morálkou (Genesis 1:27). Jako ta- koví, jsme schopni přemýšlet o Bohu a ‘poznávat´ ho. To je ten nejpodstatnější důvod naší existence. Izaiáš 1:18 zaznamenává Boží řeč lidu Izraele, kteří se od něj odvrátili: „Pojďte, jednejme spolu,“ praví Pán. „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělají jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.“ Snaha žít život tak, jakoby Bůh neexistoval, je nejzazší vzpourou (hříchem) a také neuvě- řitelnou hloupostí. Dobrou zprávou je, že Bůh je permanentně odpouštějící každému, kdo uzná svůj omyl a začne jej hledat: „Dotazujte se na Pána, dokud je možno jej najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Pánu, on se nad ním slituje; k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho.“ (Izaiáš 55:6-7). Ježíš Kristus přišel do tohoto světa, aby odpuštění udělal možným; viz Good news! [Dobrá zpráva!]

66 Odkazy a poznámky 1. Batten, D., Superstition vs Christianity, Creation 29(1):6, 2006; creation.com/superstition-vs-christianity. [Proč vznikla moderní věda; Kreacionistický přínos vědě], 2. “I hope there is no God!”, Thomas Nagel quote; creation.com. 3. Toto je ‘černá magie’, kdy je satan dostatečnou příčinou událostí; například faraonovi kouzelníci v Egyptě hodili na zem svoje hole a ty se staly hady. 4. Grossman, L., Death of eternal cosmos: From the cosmic egg to the infinite multiverses every model of the universe has a beginning, New Scientist 213(2847):6–7, January 2012. Abychom to takto mohli říct, musíme předpokládat, že se ty samé zákony uplatňovaly už na počátku a že se druhý zákon uplatňuje na celý vesmír (což je v souladu se všemi pozo- rovatelnými důkazy). Nejde o nic jiného než o jednotu v přírodě v čase a prostoru, což je základní zákon přírodovědy. Paul Davies řekl, že “zákony [fyziky], které by dovolovaly, aby se vesmír stvořil sám od sebe, by byly ještě víc šokující než nějaký kosmický kouzelník.” Viz, The singularity—a ‘Dark’ beginning. 5. Reynolds, D.W., Godless universe untenable: A review of A Universe from Nothing: Why There is Something Rather Than Nothing by Lawrence M. Krauss, J. Creation 27(1):30– 35, 2013; creation.com/krauss-review. 6. See, Hartnett, J., The singularity—a ‘Dark’ beginning, July 2014; creation.com/dark- beginning. 7. See, Hartnett, J., Have Population III stars finally been discovered?, 2016; creation.com/population-iii-stars. 8. Bernitt, R., Stellar evolution and the problem of the ‘first’ stars, J. Creation 16(1):12-14, April 2002; creation.com/first-stars. 9. Hartnett, J.G., Stars just don’t form naturally: ‘Dark matter’ the ‘god of the gaps’ is needed, September 2015; creation.com/stars-dont-form-naturally. 10. Davies, P., Life force, New Scientist 163(2204):27–30, September 1999. Return to text 11. Habermas, G., Moje pouť od ateismu k teismu: výjimečné interview s bývalým britským ateistou profesorem Antony Flewem, Philosophia Christi, Winter 2005; illustramedia.com. 12. Známý ateista nyní věří v Boha: Jeden z vůdčích světových ateistů nyní věří v Boha, více či méně na základě vědeckých důkazů, 2004, Associated Press; sciencefindsgod.com. 13. Nagel, T., Mind and Cosmos: Why the Materialist Neo-Darwinian Conception of Nature Is Almost Certainly False, Oxford University Press, 2012. 14. Batten, D., Origin of life, November 2013; creation.com/origin-of-life. 15. Dawkins, R., The Blind Watchmaker, W.W. Norton & Company, New York, p.1, 1986. 16. See ReMine, W.J., Desperate attempts to discover ‘the elusive process of evolution’, A review of The Altenberg 16: An Exposé of the Evolution Industry by Suzan Mazur, J. Creation 26(1):24–30, 2012; creation.com/review-altenberg-16. [Altenberg 16 - česky] 17. Ref. 13, p. 6. 18. Batten, D., The myth of 1 %, Creation 36(1):35–37, 2014; creation.com/1-percent-myth and Batten, D., Haldane’s dilemma has not been solved, J. Creation 19(1):20–21, 2005; creation.com/haldane. 19. 1 % rozdíl pořád ještě znamená 30 miliónů párů bází (chemických ‘písmen’) - je to rozdíl, který je pořád ještě velkým problémem pro evoluční scénář náhodných mutací a přírodního výběru operujících po údajných šest miliónů let. 20. Bates, G., That quote!—about the missing transitional fossils; Embarrassed evolutionists try to ‘muddy the waters’; creation.com/pattquote. 21. Batten, D., Living fossils: a powerful argument for creation, Creation 33(2):20–23, 2011; creation.com/werner.

67 22. Nunn, W., Thomas Nagel—The atheist who dared to question materialism, March 2014; creation.com/nagel-materialism (and articles referenced therein). [Přiznáváme, že evoluce je náboženství a doufáme, že Bůh neexistuje] 23. Lewis, C.S., The Business of Heaven, Fount Paperbacks, U.K., p. 97, 1984. 24. Full quote Amazing admission, creation.com.

Jak známe věk vesmíru? https://answersingenesis.org/astronomy/age-of-the-universe/how-do-we-know-age-universe/ Dr. Danny R. Faulkner

Nedávný [vzhledem k napsání 13. 5. 2016] článek ve Forbesu, napsaný astrofyzikem Ethanem Siegelem, měl provokativní titul: „Jak známe věk vesmíru?“ Ačkoli v tomto článku není nic nového, je dobrým podkladem pro diskuzi o současném porozumění věku vesmíru v rámci modelu velkého třesku. Protože Forbes je hodně čtený zdroj, mnoho lidí, kteří pra- videlně navštěvují webové stránky Answers in Genesis může pochybovat o biblické odpo- vědi; je to obrana proti některým nabízeným myšlenkám. Siegel začal svůj článek komentářem, v otázce této povahy, že bylo nejlepší mít „neuvě- řitelný počet nezávislých důkazů, všechny se sbíhající k téže odpovědi. Ale ve skutečnosti existují jen dva dobré, a jeden je lepší než druhý“. Je to opakovatelně nezaujaté pozorování, že všechny příliš časté tyto druhy článků mají daleko více jistoty, než je zaručeno.

Metody měření věku vesmíru Nejlepší metodou, kterou Siegel rozebírá, je kombinace několika různých druhů dat, jako je současné měření míry rozpínání vesmíru, změny v míře expanze supernov typu Ia, shlu- kování hmoty na velkých měřítcích a fluktuace v kosmickém mikrovlnném pozadí. Když kosmologové kombinují tato data s modelem velkého třesku, mohou vypočítat věk vesmíru. Je důležité poznamenat, že vypočtený věk vesmíru závisí na zvláštní verzi uvažovaného modelu velkého třesku: jestliže se mění model, mění se i věk. Současný odhad věku je 13,81 miliard let s neurčitostí 120 milionů let. Sto dvacet milionů let může znít jako hodně času, ale v porovnání s 13,81 miliardami je to méně než jedno procento. Siegel v komentáři o této přesnosti napsal: „Máme množství různých dat, která ukazují k tomuto závěru, ale ve sku- tečnosti jsou jednou metodou.“ Znovu, je to neobvykle čestné, protože existuje mnoho jiných pokusů o rozšíření na několik odlišných metod.

68 Siegel rozebírá po- užití věků globulárních hroznů hvězd, méně přesnou metodu měření věku vesmíru. Globu- lární hrozen je středově shluknutý, radiálně sy- metrická, gravitačně ohraničená skupina hvězd, obsahující 50000 až půl milionu hvězd. Naše Galaxie, Mléčná dráha, obsahuje asi 200 globulárních hroznů Obr. 25. Kosmické mikrovlnné pozadí. Obrázek hvězd, které obíhají NASA/WMAP Science Team, z Wikimedia Commons. v halu, kulově symetric- ké oblasti kolem Gala- xie. Globulární hrozny jsou myšleny jako sestávající se z nejstarších hvězd v galaxii, datované zpět k počátku Mléčné dráhy, krátce po velkém třesku. Odhady věku globulárních hroznů pocházejí z porovnání pozorování jejich hvězd (což astronomové nazývají grafy barva-magnituda) k předpovězenému chování hvězd během času. Hvězdy jsou zapáleny termonukleární reakcí ve své hloubce. Jak hvězdy stárnou, jejich vnitřní složení se mění. Tyto změny ve složení mění strukturu hvězd, přinášejí postupné změny ve velikostních vlastnostech hvězd, což by se mělo ukázat v grafu barva-magnituda. Porovnáním pozorovaných grafů globu- lárních hroznů s vypočtenými časovými změ- nami z modelů hvězdné evoluce, astronomové předpokládají nejlepší souhlas mezi pozoro- váním a teoretickými modely při odhalení věku lobulárních hroznů. Odhad věku globulárních hroznů je modelově závislý, stejně jako odhady věku vesmíru v rámci modelu velkého třesku Současný odhad věku lobulárních hroz- nů je 13,81 miliard let, což je uvažováno jako dobré potvrzení věku vesmíru.

Výroky s odhady To zní jako čistý úhledný balík, ale je tomu tak? Uvedené věky se během let měnily. Bylo to právě před desetiletím, kdy byl oznámen první přesný věk, použitím první metody, Obr. 26. Globulární hvězdný hrozen kterou Siegel popsal. Bylo to 13,7 mld. let, Messier 4. zobrazený ESO Imaging o 110 mil. let méně než současný odhad, což je Survey, v Wikimedia Commons. zhruba rozdíl rovný chybě v současně tvrze- ném věku. To pravděpodobně není skutečný důsledek, ale ilustruje to, jak se během času mění odhady. Astronomové a astrofyzici budou pravděpodobně vybrušovat data, např. míru roz- pínání, což naopak bude měnit odhad věku vesmíru. Např. od raných 60. let až do raných 90. let byl věk vesmíru odhadován na 16 – 18 mld. let. Poznamenejme, že rozsah tohoto věku se nepřekrývá se současným rozsahem odhadu věku. Mezera mezi dvěma rozsahy je 2 mld. let Mnoho vědců je přesvědčeno, že současný odhad věku je správný, ale existovala stejná důvěra ve starší odhad. Až do doby o něco méně než dvě desetiletí byl myšlen expanzní

69 poměr vesmíru mnohem nižší než dnes. Tento nižší expanzní poměr způsobil vyšší odhad. Tehdy astronomové obecně vzdorovali vyššímu expanznímu poměru, dokonce když několik astronomů po léta poskytlo důkazy pro větší expanzní poměr. Proč existoval takový odpor? Astronomové tvrdili, že rychlejší expanzní poměr by zkra- coval věk vesmíru, ale astronomové také mysleli, že globulární hrozny byly staré aspoň 15 mld. let, pokud ne starší. Kdyby se vesmír rozpínal rychleji, než se tehdy myslelo, pak by byl mnohem mladší než globulární hrozny, což ovšem nedává smysl. Jakmile astronomové nakonec přijali rychlejší expanzní poměr a mladší věk pro vesmír, přepracovali své porozumění globulárním hvězdným hroznům ke zlepšení souhlasu. Jasně, toto ustavení by nebylo uděláno, kdyby nebylo vynuceno novými odhady věku vesmíru. Snad tyto pravděpodobně nezávislé metody určení věku nejsou vůbec tak nezávislé. Siegel ve svojí eseji sestavil předpokládané charakteristiky vesmíru, na něž se opírá model velkého třesku. Tyto předpoklady jsou: vesmír je homogenní a izotropní (to nazýváme kos- mologický princip). Homogenita je předpoklad, že hmota je ve vesmíru je jednotně rozložena všude v prostoru a že fyzikální zákony jsou všude tytéž. Izotropie je předpoklad, že vesmír má tytéž vlastnosti v kterémkoliv směru. Jak dobře jsou založeny tyto předpoklady? Hmota ve vesmíru je velmi trsnatá, ale kosmologové obecně předpokládají, že na největším měřítku se tyto trsy vyhladí. Ovšem na všech měřítcích, která pozorujeme, vesmír není homogenní a také není izotropní. Jestliže kosmologický princip není pravdivý, pak musíme položit otázku, zda je pravdivý model velkého třesku.

Důkazy pro mladou Zemi Právě jak existuje několik spojů důkazů že, když probíráme kosmické evoluční paradigma, navrhující 13,8 mld. let starý vesmír, existuje několik nezávislých spojů k důkazům, které na- vrhují mladý vesmír. Ale existuje jiný způsob určení věku vesmíru? Bible má bohatství historických informací. Genesis 5 a 11 mají chronologické rodopisy, které nám dávají nepřerušený rodokmen od stvoření k Abrahamovi asi 2000 př. Kr. Zbývající kapitoly Genesis a další historické knihy Starého zákona obsahují chronologickou informaci, která nám dovoluje pokračovat v biblické časové přímce dat celou cestu od Abrahama po zničení Šalamounova chrámu Babyloňany v r. 586 př. Kr. V konstrukci biblické časové přímky musíme udělat určité předpoklady, takže různí autoři získávají mírně odlišné věky světa. Oni všichni ovšem souhlasí, že vesmír není starší než 6000 let. Pro křesťany je Boží svět závazný, neměnící autoritu a na ni, jako takovou, můžeme spoléhat jako na odpověď na mnoho otázek, např. o věku vesmíru. To je v ne- úprosném kontrastu s proměnlivými lidskými myšlenkami.

[Poznámky VD V převážné většině článků dochází k záměně matematického prostoru, který je prázdný s fyzikálním prostorem, který je tvořený vakuem. Vakuum není prázdnota nebo „prázdný prostor“, jak bývá někdy označováno. Podle standardního přístupu je tvořeno „mořem“ virtu- álních částic, které z něj vylétají a vzápětí do něj „padají.“ Podle mého soudu je vakuum základní fyzikální entitou, která může být modulována. Pozorujeme jen ty modulace (částice či tělesa, záření a gravitační pole), zatímco ona základní entita je skrytá. Rozhodně nemůže být fyzikálně ovlivňován matematický (tj. myšlený) prostor. Mate- matický prostor, který je prázdný a neobsahuje vůbec nic, se nemůže rozpínáním stávat ještě prázdnějším a obsahovat ještě méně než nic G. F. v článku článku https://arxiv.org/ftp/arxiv/papers/1605/1605.08634.pdf tvrdí zhruba totéž, když píše: „Kosmologičtí obři Martin Rees and Steven Weinberg nám říkají: „… jak se může prostor, který je naprosto prázdný, rozpínat? Odpověď je: prostor se nerozpíná.““ Nebo: „Rozpínající se prostor je užitečný kosmologický obraz. Ale jen obraz a nic víc.

70 Nevtloukejte jej příliš tvrdě!“ Popřípadě: „… i když obraz vypadá uspokojivě a intuitivně, není to nic více než obraz a musíme jej uchopit opatrně.“ Jestliže se prostor nebo dokonce vesmír ve skutečnosti nerozpíná, nemohl nikdy být malič- ký a vybuchnout velkým třeskem! Podle židovského kalendáře je do 29. 9. 2020 rokem 5780 – od stvoření světa. Předpoklad, že Židé neumějí počítat, je nesmyslný!]

Exoplanety – obyvatelné nebo ne? Wayne Spenser http://creation.com/images/pdfs/tj/j29_2/j29_2_10-11.pdf

Výzkum extrasolárních planet dává velkou pozornost na hledání planet podobných Zemi, o nichž se říká, že jsou v obyvatelném pásmu (HZ) svých hvězd. Na jednu stranu moderní techniky měly úspěch v hledání exoplanet, v němž bylo přítomna sama výzva obyvatelnosti. Vědci často hledají trpasličí hvězdy jako kandidáty obyvatelných planet. To proto, že větší hvězda má HZ dále od sebe, a planety by byly hůře objevitelé a odhalitelné pro svou vzdá- lenost od hvězdy. Existoval téměř 300 exoplanet, které jsou seřazeny v archivu exoplanet NASA. Z toho obecně vyplý-vá, že planeta má teplotní rozsah, který pro- spívá přítomnosti tekuté vody a mož- ného oxidu uhličitého v atmosféře planety. Dosud bylo napsáno v ne- dávném článku Lugera a Barnese, že z modelů tvorby těchto hvězd a jejich exoplanet, může být vyloučena voda na těchto planetách brzy v jejich tvorbě. Keplerův vesmírný dalekohled ukázal mnoho kandidátů exoplanet přesným přepravním měřením. Na seznamu od 9. května 2015 Archivu exoplanet NASA je 8662 kandidátů exoplanet z odhalení Keplerovým Obr. 27. Umělecké ztvárnění exoplanety WASP - vesmírným dalekohledem. Tyto mož 12b. Plyny a dokonce kovy unikají z planety né exoplanety jsou známy jako a dopadají na hvězdu. Keplerovy objekty zájmu (KOI). Ačkoli bodový mechanismus Keplerova dalekohledu částečně zklamal v r. 2013, sonda Kepler byla vrácena do služby, i když v poněkud méně přesném módu. Výzkum většiny axtrasolárních planet byl obrácen na potvrzení detekcí a analýzu výsledků. Potvrzených exoplanet ze všech detekčních metod je nyní 1832 v Archivu exoplanet NASA. Pokud jede o objekty KOI archiv NASA ukazuje 297 považovaných za existující v obyvatelném pásmu. V Archivu exoplanet NASA je to založeno jedině na radiační vyvážené teplotě mezi 180 Kelviny a 310 Kelviny. [0 K ≈ –273°C] To je teplota, kterou by byla dána objektu v dané vzdálenosti od hvězdy, což je založeno na velikosti energie, kterou přijímá a vyzařuje.

71 Obyvatelné pásmo Termín „obyvatelné pásmo“ má aspoň dvě definice. První je primárně založen na rovnováze teploty planety a nazývá se „optimistické obyvatelné pásmo.“ V naší sluneční soustavě by zahrnovalo oblast právě od vnitřku oběžné dráhy Venuše ke vnějšku oběžné dráhy Marsu. Jiný koncept obyvatelného pásma byl nazván „konzer- vativní obyvatelné pásmo“ (CHZ). CHZ je založeno na modelech klimatu a na skle- níkovém efektu v atmosféře planety. Ten- to vnitřní okraj HZ by byl tam, kde je dostatek oxidu uhličitého, vody, nebo jiných skleníkových plynů v atmosféře, které by vyvolaly skleníkový efekt. To by vyvolalo příliš horkou planetu pro život, podobnou Venuši. Vnější hranice HZ by byla ve vzdálenosti tam, kde by oxid uhličitý v atmosféře planety zmrzl a padal by na povrch. Nedávný zdroj z r. 2013 ukázal modifikaci tohoto „konzervativního oby- vatelného pásma“, kterou speciálně uplat- ňuje na chladné trpasličí hvězdy třídy M. Trpasličí hvězdy třídy M jsou velmi ob- vyklé a jsou nejobvyklejšími hvězdami, u nichž jsou detekovány exoplanety. Počet trpasličích hvězd M vyvolal mnoho opti- mismu, že zde by mohlo být mnoho oby- vatelných planet podobných Zemi v naší Obr. 28. Průřezový návrh Keplerova galaxii. Je opravdu pravděpodobné, že by vesmírného dalekohledného fotometrického v naší galaxii mohlo být mnoho exoplanet nástroje. Je vybaven dalekohledem v obyvatelném pásmu, přesněji v konzer- o průměru otvoru 0,95 m a zrcadlem vativním obyvatelném pásmu (podle výše o průměru 1,4 m. Přístroj nefotí, ale dívá se uvedené definice). Ale to samo neza- na přelety planet na světelné křivce hvězdy, ručuje, že na takových planetách by byl která ukazuje, že přeletuje planeta před možný život. hvězdou (což se nazývá tranzit – průchod). V r. 2014 Luger a Barnes přenesli pozornost na novou definici, která vytváří obyvatelnost lépe než naturalistické modely tvorby hvězd a planet. U trpasličích hvězd směřují exoplanety být velmi blízko hvězdě. Podle hvězdných modelů jsou mladé hvězdy jasnější a to může vést k procesům, které vyhání vodu z planety nebo způsobuje fotolýzu (rozklad světlem) vodních par. Trpasličí hvězdy M ve zvláštním trendu mají intenzivní emisi RTG paprsků a mimořádné ultrafialové porce EM spektra. Zadruhé, když byla planeta vytvářena, byl by intenzivní skle- níkový efekt následkem intenzity záření hvězdy. Únikový skleníkový efekt planet velmi blíz- ké hvězdě by byl mimořádně intenzivní a mohl by také způsobit disociaci vodních par. Intel- zivní výrony [hvězdy] by také měly ničivý účinek pro živé organismy na planetách tak blíz- kých hvězdě. Účinek disociace vody by hromadil kyslík v atmosféře exoplanety (nebo vně planety). Detekce kyslíku kolem exoplanety jako podmínky života může být vědci zpochybněna, stejně jako fotosyntéza rostlin. Takže kombinace vysokých teplot blízko hvězdy a zánik vody by

72 dělal planetu naprosto neplodnou života, dokonce i když je pozorována v obyvatelném pásmu. Autoři tvrdí o tomto problému: „Obecně shledáváme, že počáteční fáze vysoké zářivosti může kompromitovat obyvatelnost mnoha terestriálních planet [podobných Zemi], obíhajících hvěz- dy nízké hmotnosti.“ Stěhování planety z dálky dovnitř, směrem ke hvězdě, by nezměnilo základní problém, protože by zahrnovalo časový rámec. Exoplanety blízko svých hvězd jsou obvykle uvažovány jako stěhující se dovnitř, kvůli přítomnosti disku, který systém vytvářel, nebo vlivem ostat- ních planet, které už nemusí být přítomny. Během stěhování planety dovnitř [systému] nemusí být dost horká ke ztrátě vody. Ale planeta se stěhuje vlivem slapových sil. Pak trosky disku se mohou rozptylovat ven nebo padat do hvězdy a tak by zastavily stěhování. Tak by planeta přešla do stabilní oběžné dráhy blízko hvězdy, kde může být velké horko. Stěhování je typicky uvažováno většinou jako setrvávající po miliony let, a existovala by dlouhá období blízko hvězdy, která by „vypálila“ vodu.

Závěr Studium extrasolárních planetárních soustav je velmi závažné, když uvážíme, že tyto soustavy jsou velmi odlišné od naší vlastní. Naše sluneční soustava je navržena jako bezpečný a stálý „soused“ Země, a Země je navržena k našemu prospěchu. Z hlediska kreace mladého věku byly exoplanety stvořeny v podstatě s malou ztrátou vody od stvoření. Na druhou stranu je zde také možná významná ztráta vody a atmosférických plynů z exoplanet, dokonce v ně- kolika tisíciletích. Vodní páry, kyslík a dalším prvky byly pozorovány unikající z některých atmosfér exoplanet do prostoru. Naturalistické teorie původu mají sklon přicházet se svými vlastními závazky. Změny v atmosférách exoplanet během času vyúsťují do hodnoty vyzý- vající ke zkoumání jejich dalšího vývoje.

[V článku se mlčky předpokládají další podmínky, které platí pro Zemi: Správně velké magnetické pole, správný sklon zemské osy, stabilizace precese zemské osy vlivem správně velkého a správně vzdáleného Měsíce, existence atmosféry se správným složením plynů, téměř kruhová oběžná dráha Země, správná poloha sluneční soustavy v galaxii, nepřítomnost blízkých gama výbuchů a supernov a nepřítomnost blízkých kvasarů jakož blízkých mezi- hvězdných mračen.]

Nepravděpodobné singularity – evoluce je jimi prověřována Alex Williams http://creation.com/images/pdfs/tj/j29_2/j29_2_92-98.pdf

Evolucionisté tvrdí o svém příběhu, že je založen jedině na vědě. To není pravda. Evoluční příběh (včetně kosmických počátků) se skládá z dlouhých sérií jedinečných událostí, které jsou nejlépe popsány jako singularity. Věda může pracovat jen s opakovatelnými událostmi, takže singularity jsou normálně mimo dosah jejího výzkumu. Ovšem jestliže se o evolučních událostech tvrdí jako o naturalistických, opakovatelných a předmětech změny, potom může- me použít teorii pravděpodobnosti k výpočtu pravděpodobnosti události, která se stala jednou. Závěr je, že dlouhé série singularit jsou nerozeznatelné od dlouhých sérií zázraků. Jak se ukazuje, všechny povídky o počátku se skládají ze sérií singularit, takže všechny jsou mimo dosah vědecké analýzy. Ovšem příčiny a důsledky povídek o počátcích jsou otevřeny vě- deckému průzkumu. Události velkého třesku v evolučním příběhu mají všechny nedostatek příčin. Biblický příběh má věrohodnou příčinu – všemohoucího Boha – a důsledek má dostatek ověřitelných revidovatelných důkazů v kreacionistické literatuře. Ovšem bez ohledu na

73 důkazy problémem singularity zůstává, že příběhy počátků nejsou postaveny primárně na vě- dě, ale na historii (zejména domnělé epochy evoluce), filozofii a základním světonázoru. Charles Darwin 29. března 1863, čtyři roky po publikování prvého vydání svého Původu druhů, napsal svému příteli a rádci Dr. Hookerovi: „Velice jsem litoval, že jsem se plazil před veřejným míněním a použil jsem termín Pěti knih Mojžíšových „stvoření“, jímž ve skutečnosti rozumím „vyskytnutí se“ zcela neznámými procesy. Je pouhým nesmyslem myslet v pří- tomnosti o původu života; stejně můžeme uvažovat o původu hmoty.“ Kupodivu, to, co Darwin myslel, že je těžší z obou problémů – původ hmoty – bylo vysvětleno dříve. V r. 1905 Albert Einstein publikoval svou Speciální teorii relativity, včetně své proslulé rovnice E = mc2. Hmota může být odvozena z energie (v souhlasu se zákony kvantové fyziky) a naopak. Byl to problém původu života, který byl naopak větším problémem. Dnes původ života, společně s jemně naladěným vesmírem, který to podporuje, musí být podobně přičítán kvantovému světu. Někteří tvrdí, že vesmír se mohl vynořit z kvantových fluktuací „ničeho“ (kvantového vakua). O tom pochybuji. Ale nepochybuji o nedávném objevu, že život závisí rozhodně na kvantové technologii. V tomto článku ovšem nemusíme nic vědět o tom, odkud věci pochází, se chci soustředit jedině na výsledky – život a vesmír. Jestliže vesmír a život se vynořují jakkoliv z jakékoliv příčiny, pak bude pokračovat vynořování vždycky, když budou fungovat tytéž příčiny. Jestli- že vynořování nepokračuje, musí to znamenat, že se událo jednou. Věci, které se udály jen jednou, se nazývají singularitami, a můžeme použít zákony pravděpodobnosti pro jejich hle- dání. Evoluční světonázor spoléhá na singularity od počátku do konce, a když aplikujeme pravděpodobnost pro jejich hledání, shledáváme, že neexistují.

Problémy s pravděpodobností Fyzik Stehen Hawking ve svém „mistrovském kusu“ Stručná historie času řekl, že je možné, aby molekuly plynu v hermeticky uzavřené skříňce se všechny pohybovaly dolů k jedné stěně a zabíraly jen polovinu skříňky. „Pravděpodobnost je mnoho milionů milionů k jedné, ale může se udát.“ To není pravda. Dr. Hugh Rose, zakladatel Důvodů víry, upadl do téže pasti, takže použiji scénář ilustrace některých základních principů teorie pravděpo- dobnosti. Hawkingovou první chybou bylo vložení pravděpodobnosti do ocenění události způsobem, který vyplývá z malé, ale konečné pravděpodobnosti způsobené nebo dané výskytem události. Ale šance nemůže dělat věci a pravděpodobnost je nic víc než teoretický nástroj, jimž lidé rozvinuli pomoc sobě pro rozhodnutí o neurčitých událostech. Dobré rozhodnutí je jediné, které se vyhýbá „falešně kladným“ výstupům (chybě druhu I) a „falešně záporným“ výstupům (chybě druhu II). Například, když lékařský test říká, že máte rakovinu, když ji nemáte (fa- lešný klad), může způsobit nadbytečnou úzkost a nákladnost, pustošivé lékařské zacházení (s potenciálně spojenými zápornými účinky). Ale když test říká, že nemáte rakovinu, když ji máte (falešný zápor) může to vložit váš život do nebezpečí. Lékaři používají historii takových testů k výpočtu pravděpodobnosti, aby si pomohli udělat nejlepší rozhodnutí. Jestliže nemůže být uděláno důvěryhodné rozhodnutí, budou doporučovat další testování. Základním pravidlem pravděpodobnosti je p = 1 – q, kde p je pravděpodobnost se stane a q je pravděpodobnost, že se nestane. Nulová hypotéza (nejjednodušší ve statistickém testování) je, že neexistuje žádný rozdíl mezi jakýmkoliv testem měření a nulou. Jestliže se dokáže, předpoklad je falešný (na jisté úrovni spolehlivosti), pak je přijata Alternativní hypotéza, je to různé od nuly. Jak se hodnota p stává menší, tak důvěryhodné rozhodnutí musí zhodnotit mezi chybou druhu I a druhu II. Tabulky na zádi statistických učebnic mají soubor hodnot p, které optimalizují tyto risky, obvykle 0,05; 0,01 a 0,001. Hawkingovo vlastní pravděpodobnostní tvrzení dává hodnotu p  0, 000 000 000 0001 a my zkrátka vidíme, že to

74 není významně odlišné od nuly. Neměli bychom dát žádnou důvěru jeho usuzování, dokonce pomocí jeho vlastních kritérií. Ale Hawking kupodivu ohromně nedocenil velikost tohoto problému. Pro porozu- mění důvodu musíme zjed- nodušit jeho scénář. Předpo- kládejme, že skříňka má pouze jednu molekulu plynu a pro vyzkoušení obsahu vložíme přepážku v polovině, tak-že molekula je buď na levém, nebo na pravém konci. Existu- je 100% pravděpo-dobnost, že molekula je nalevo (L) nebo napravo (P). Přidejme další molekulu a k výpočtu je mu- síme nyní pojmenovat, řekně- me A, B. Možné kombi-nace Obr. 29. Pravděpodobnost, že se molekuly soustředí na jsou (podtržené skupiny jsou jednom konci Hawkingovy krabice podle jejich počtu. nyní všechny na jednom konci): (A & B v L), (A& B v R), [A v L & B v R], a [B v L & A v R]. Takže pravděpodobnost, že obě molekuly jsou na jednom konci je nyní 50%. Přidejme třetí molekulu C, získáme kombinace: [A, B & C in L], [A, B & C in R], [A & B in L & C in R], [A in L & B, C in R], [A, C in L & B in R], [B in L & A, C in R], [B, C in L & A in R], [C in L & A,B in R]. Pravděpodobnost je nyní dva případy z osmi neboli 25%. Přidáním čtvrté molekuly dostaneme pravděpodobnost 2 případy ze 16 neboli 12,5%. Výsledky jsou znázorněny na obr. 1. Model, který vzniká, je že existují vždy dvě možnosti, kdy má Hawking pravdu (všechny v L nebo všechny v P), zatímco počet vznikajících kombinací je 2n, kde n je počet molekul plynu. Binomické rozložení popisuje tuto situaci, kde jeden z výstupů je možný. Ukazuje, že s 10 molekulami p = 0,001 a s 20 molekulami p = 0,000 001. Ovšem krabice na boty s běž- ným vzduchem by obsahovala 1023 molekul plynu. Takže pravděpodobnost kdy má Hawking pravdu není „mnoho milionů milionů ku jedné“, ale právě 2 šance ku 2100 000 000 000 000 000 000 000 nebo asi 1 : 1030 000 000 000 000 000 000 000. Protože ve cesmíru existuje jen 1080 atomů, Hawkingovo rozhodnutí „může se stát“ je mučivá chyba druhu I! Ale v Hawkingově scénáři existuje podstatnější chyba. Pohyby plynových částic nejsou případy šance, jsou určeny pohybovými zákony. Pravděpodobnostní teorie může být apli- kována na takové události, které jsou jenom aproximací fyzikální reality. Šance nemůže být uskutečněna, když to fyzikální zákony zakazují. Hawking jako fyzik by se měl ptát sám sebe, zda fyzikální zákony výslovně povolují takový scénář. První pohybový zákon říká, že těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném pohybu, pokud na něj nepůsobí síla. Při normálním pokojové teplotě a tlaku molekuly plynu – převážně dusíku (N2) a kyslíku (O2) – letí rychleji než tisíc mil za hodinu, řádíce jako asi kulečníkové koule na kulečníkovém stole, ale ve 3 rozměrech. Předpokládejme, že molekuly plynu se soustřeďují k jednomu konci Hawkingovy krabice. Molekuly v přechodné oblasti mezi hustou oblastí a prázdnou oblastí budou čelit četným překážkám, když se budou pohybovat směrem do husté oblasti. Budou poskakovat kolem množství jiných molekul plynu, přidávaje teplotu a tlak na jednom konci. Na druhou stranu, molekuly pohybující se směrem do prázdného konce nebudou čelit takovému odporu, takže

75 jejich triliony poletí do prázdného prostoru rychlostí více než tisíc mil za hodinu. Hawkingův scénář se nestane nikdy. Lidé často aplikují teorii pravděpodobnosti nevhodně a zábavný přehled je v knize Davida Handa The Improbability Principle: Why coincidences, miracles, and rare events happen every day. Hand ale při pokusu vysvětlit všechno o šanci upadá do téže pasti jako Hawking a Ross aplikací teorie pravděpodobnosti do imaginárních příkladů, které jsu odděleny od fyzi- kální reality. Astrobiologové dělají svůj život, dělaje tytéž věci. „Určují od oka“ množství pravděpodobností a vkládají je do členů proslulé Drakeovy rovnice k výpočtu množství mi- mozemských inteligentních civilizací v naší Galaxii a ve vesmíru. Takové aplikace jsou pouze imaginární – požívají šanci jako náhražku ignorance – bez řádné pozornosti zda předpoklá- dané události jsou fyzikálně možné.

Problém singularity Singularita je, jak se tvrdí, jedinečná událost, která se udá jen jednou. Singularity musejí mít speciální příčiny, ne obecné příčiny. Věci, které mají obecné příčiny, nejsou singularitami. Např. déšť má obecnou příčinu (na většině míst Země), způsobenou místními vlivy koloběhu vody. Déšť obecně padá dolů, protože gravitace obecně táhne všechny věci ke středu Země. [To je klasický pohled, tradovaný od dob starověkého Řecka]. Kdybychom někdy pozorovali padat déšť vzhůru, pak bychom jej vždy mohli vysvětlovat pohybem vzdušných proudů vrhů- ru – jako jinou stránku planetárního klimatu. Ve fyzice se singularita vyskytuje v srdci „černé díry“. Když ve velké hvězdě vybuchne veškeré nukleární palivo, kolabuje do sebe, a Einsteinova Obecná teorie relativity předpovídá, že vnitřní samogravitace překoná veškerý odpor a jádro kolabuje a tím všechno blízké saje (včetně světla, proto jméno „černá díra“) do černé díry se singularitou v jejím středu [kde veškerá hmota i energie nenávratně zmizí – proti zákonu zachování]. Je to bod s hustotou a teplotou blížící se nekonečnu v nekonečně maličkém objemu, shodně s teorií. Jakmile se to stane, není žádná šance k obratu. Tento druh události se může stát mnohokrát, protože existuje velké množství hvězd, ale může se udát jen jednou s určitou hvězdou, protože je to nevratné, v časovém měřítku obecně předpokládaném ve vesmíru. [Zde autor podléhá obecně rozšířenému bludu, proti němuž se postavil už Newton. Gravitace není nějaká přitažlivost „hmoty“. Tělesa nemají tajemnou schopnost přitahovat nebo být přitahována. Moderně (podle obecné relativity): tělesa svou hmotností nemohou zakři- vovat geometrický (fiktivní, prázdný) prostor a nemohou být tímto prázdným prostorem nuce- na padat do zakřivenějších míst tohoto prostoru.] V matematice je singularita je bod na dané algebraické funkci, kde derivace (míra změny) není definována, ale všechny velmi blízké body derivaci mají. Tento druh singularity je něco podobného kovové slupce, podél níž algebraické funkce [derivace] popisují přímky, ale ve zvláštním bodě existuje díra (singularita), podél níž nelze cestovat po přímce. [Jaksi krko- lomný výklad!] [V každém bodě křivky, znázorňující nějakou matematickou funkci existuje její (první) derivace – s výjimkou bodu, v němž funkce není definována. Uvedená derivace se dá zná- zornit tečnou – k dané křivce. Avšak v singularitě to prostě nejde.] Singularity v biochemické evoluci života na Zemi byly koncipovány s populární pozor- ností nositelem Nobelovy ceny Christianem de Duvem v jeho znamenité knize Singularities: Landmarks on the Pathways of Life. Použil slovo „singularita“ k popisu mnoha bariér v pokroku rozvíjení života, prro něý v současnosti nemáme žádné naturalistické vysvětlení. jeho prvním příkladem je homochiralita, která nám poskytuje snadný způsob ilustrace principu singularity.

76 Homochiralita

Živé molekuly jsou čisté ve svém chemickém složení. Naopak materiály prostředí jako je vzduch, zemina a voda jsou vždy směsi různých chemikálií. Život je vybu- dován na molekulách založených na uhlíku a mnoho z nich má vlastnost zvanou chiralita – mohou existovat ve dvou formách, jako zrcadlové obrazy jedna druhé (jako naše levá a pravá ruka) a nazývají se optic- kými antipody. Buňky obecně po- užívají jen 100% ryzí formy (tj. Obr. 30. Homochralita je podstatná v údržbě levotočivé aminokyseliny a pravo- druhotné struktury proteinů. Homochirální alfa točivé cukry). Takové 100% ryzí šroubovice (A) a beta slupka jsou obě udělány za formy se nazývají homochirální (té- 100% levotočivých aminokyselin. Je-li přítomna že chirality). jen jedna pravotočivá molekula, rozbije se Laboratorní pokusy, které pro- šroubovice (c) a vytváří se vada ve slupce (D) dukují aminokyseliny a cukry vždy vytvářejí přibližně 50-50 směs levotočivých a pravotočivých forem. Podobně aminokyseliny, které byly nalezeny na meteoritech, jsou smíšené. Problém, kterému Christian de Duve čelil, byl v tom, jak může 50-50 směs vcházet do 100% ryzí verze právě jednoho – a vždy téhož – optického antipodu. Neexistuje známý způsob takového dělání nastavení optického antipodu, protože oba antipody mají tytéž chemické vlastnosti. Může to být dáno jen ve laboratoři se speciálním vybavením. Důvod, že buňky musí používat homochirální molekuly je znázorněn na obr. 2. Primární struktura proteinu je vyjádřena v svém pořadí aminokyselin. Jeho sekundární struktura je vy- jádřena způsobem dlouhého proteinového řetězce, vinutého do funkčního kusu molekulárního materiálu, který může být vytvářen v molekulárním stroji. Většina vinutých tvarů jsou alfa šroubovice (obr. 30 A) a beta slupky (obr. 30 B). Tyto vzory jsou možné, jenom když každá aminokyselina se vždy vytváří tímtéž způsobem. Například alfa šroubovice se bude otáčet v symetrickém šroubovitém vzoru, jen když každá jednoduchá jednotka sleduje tento vzor. Jestliže je obsažena jedna pravotočivá aminokyselina, pak je symetrický vzor alfa šroubovice rozbit (obr. 30 C). Podobně, jestliže pravotočivá molekula obsažena v beta slupce, vzniká vada materiálu (obr. 30 D). Průkopnické pokusy vzniku života Stanley Millera v r. 1953 použily elektřinu k simulaci blesků v plyno-kapalných směsích a produkovala nějaká stopová množství užitečných aminokyselin. Ovšem takové pokusy vytvářejí více problémů, než řeší. Produkovaly špinavou dáv- ku, obsahující mnohem více neužitečných chemikálií, než originálně přítomných, takže sy- stém je mnohem dále od 100% čistoty než život potřebuje! Homochiralita je právě jeden z druhů problémů, kterým Duve čelil všude ve své celé knize. Udělal znamenitou práci podáním návrhů o překonání těchto potíží, ale na konci musel při- pustit porážku. Něco velmi zvláštního se muselo stát, aby se uskutečnil každý z mimořádných a rozmanitých výstupů, které sestavil do seznamu základních požadavků života, věcí, které nabyly pozorovány ani jednou že by se staly v přirozeném světě. To je důvod názvu knihy „Singularity.“

77 Singularity, zázraky a vesmíry Singularity představují evolucionisty s přísnými, ale obecně mistrovskými problémy. Protože se singularity stávají jen jednou, jsou neroznatelné od zázraků. Zázrak podle Ame- rického tradičního slovníku anglického jazyka je „Událost, která vypadá jako nevysvětlitelná přírodními zákony a tak je výsledkem nadpřirozeného původu nebo činu Božího“. De Duwevův seznam singularit obsahuje všechny větší složky první prabuňky a všechny složky první jaderné buňky plus požadavky multi-buněčnosti, vhodné hlavně pro člověka. Ovšem singularit nejsou omezeny na biochemii – jsou všude v evolučním světonázoru, vhodně zpět k původu vesmíru. Velkotřesková teorie původu vesmíru začíná gravitační singularitou. Neexistuje žádný způsob získání vesmíru z takové singularity a tak se předpokládalo, že událost velkého třesku musela být z jiné singularity. Představovaná následná historie byla nedávno shrnuta skupinou expertních kritiků a skládá se z: obecné teorie relativity + temné hmoty + temné energie + expanze. Poslední tři z těchto čtyř jsou pouze imaginární a obecná teorie relativity selhává, když ji aplikujeme na spirální galaxie a galaktické hrozny, takže to nemůže být důvěryhodné k popisu veškerého vesmíru. Tito kritici vážně navrhují přidání další imaginární „temné síly“ do teorie, aby fungovala lépe! Krescionistický expert John Hartnett ukázal, že Carmelliho kosmologická teorie relativity může vytvořit lepší vysvětlení, než mohou takové imaginární složky. Podle teorie by ohnivá koule velkého třesku mohla produkovat stejné množství hmoty a antihmoty (převážně vodíku a antivodíku), ale antihmota nebyla pozorována, takže je poža- dována další singularita pro její „zmizení“. Pak jiný „obludný vesmír“ složený ze stu- dené temné hmoty (mnohokrát o velikosti velkého třesku) musí vejít do existence nějakou zcela neznámou singularitou. Potom je další singularitou studená temná hmota samovolně se organizující do nespočených shluků o velikosti galaxie a hvězdy, které mohou gravitačně tá- hnout expandující mračno hmoty-plynu do shluknutých hvězd a galaxií, které vidíme dnes, kam až současné dalekohledy mohou dosáhnout. Tato teorie nefunguje, když ji aplikujeme na Místní skupinu galaxií, takže určitě nemůže být důvěryhodná pro vysvětlení celého vesmíru. Tvorba planet trpí velkým počtem neřešených záhad a požaduje násobky singularit pro vysvětlení, proč všechny známé planetární systémy jsou odlišné. Dokonce úplně první krok – narůstání hvězdného prachu – čelí „zdánlivě nepřekonatelným“ „metrovým bariérám“ pro velikost částic: Většina vědců dělá dojem, že mohou pomocí vědy vysvětlit veškerý vesmír, ale čím více o tom známe, tím záhadněji to vypadá.

Singularity všude Velký katalog singularit nás konfrontuje s vývojem živých bytostí v evoluční biologii. Uvažujme příklad stromu Hominidů na obr. 3. Christian de Duve zvýraznil pro- blém těchto grafů s otázkami jako: Proč vedla jen jedna linie hominidů k modernímu člověku? Proč se roz- vinula jen jedna linie ryb s plícemi, a stali se obojživelníky? K tomuto seznamu můžeme dodat otázku: Proč se Obr. 31. Stromovitý graf evoluce Hominidů., jen jedna linie obojživelníků přetočila založený na porovnání pořadí DNA na plazy? Proč se jen jedna linie plazů otočila na ptáky? Proč jen jedna linie plazů se změnila na savce? Proč jen jedna linie savců vedla k primátům?

78 Jiný přístup k problémům je pomocí Murphyho zákona. Murphyho zákon říká, že když se něco může stát špatně, tak se to stane. To vzniklo na poli lodního strojírenství. Návrháři musí zabudovat bezpečné činitele do svých návrhů, čelících možným udá- lostem, které mohou být špatné. To je zvláště důležité při stavbě lodí, kdyby se cokoliv přihodilo špatného, umřeli by lidé. Návrháři tudíž musí předpokládat horší alternativu a pak navrhují své konstrukcí v plné znalosti, že cokoliv se může stát špat- ného, tak se stane. Kladnější tvrzení tohoto principu je: „Jestliže se něco může stát, tak se to nakonec stane.“ Singularity se stá- vají problematickými pro evolucionisty, když tvrdí, že jejich povídky se odvolávají jen na při-rozené příčiny Obr. 32. Pravděpodobnost právě jediné evoluční a opakovatelné náhodné případy. Pak události během různých rozsahů časů, když je se musíme ptát: „Jak často se to sta- předpokládána četnost jednou za milion let; podle ne?“ Jestliže se to stane jen jednou za Poissonova rozložení. milion let (nebo 5 či 10 milionů let), pak by se to mohlo stát mnohokrát za 600 milionů let v současné době přidělené vládě mnohobuněčného života na Zemi. Singu- larity se stávají nemožnými v tomto časovém rámci!

Pravděpodobnost jedinečných událostí

Teorii pravděpodobnosti můžeme použít k odhadu pravděpodobnosti, kdy se nějaké evoluční událost stane právě jednou a jen jednou. Tj. jestliže se událost může stát a stane se, pak podobně jako padání deště nebo výbuch hvězdy, se může stát více než jednou. Na druhou stranu, jestliže kvalifikujeme singularitu, musíme znát pravděpodobnost její události právě jednou a jen jednou. Pro jedinečné náhodné události, které se vyskytují v proměnných časových intervalech, Poissonovo rozdělení nám může říct, pro danou předpokládanou četnost výskytu, jak často se událost pravděpodobně vyskytne během daného časového intervalu. Například, jestliže někdo tvrdí, že se může vyskytnout zvláštní druh evoluční události jednou za milion let, pak mů- žeme použít Poissonovo rozložení k výpočtu pravděpodobnosti, že se může vyskytnout 0, 1, 2, 3, nebo 10 nebo vícekrát v nějakém časovém zvláštním období. Poisonovo rozložení mů- žeme také použít k hledání pravděpodobnosti události právě jednou během různých délek času, jak je nakresleno na obr. 32. V tomto případě existuje malá pravděpodobnost, že se může vyskytnout během deseti tisíců let (bod A). Je nejpravděpodobnější, že se stane jednou po milionu let (bod B). Ovšem po stu milionů let je pravděpodobnost nulová (bod C) protože by se mohla vyskytnout během nich vícekrát. Nyní se podívejme, proč pravděpodobné jsou tak obtížné při větším časovém měřítkunež je nutné pro výskyt události jen jednou. Jestliže se evoluční událost může stát jen jednou za 10 milionů let, pak po 10 milionech let se může vyskytnout 10krát (bod B). Pravděpodobnost výskytu 20krát (bod C) při p = 0,002 je čtyřikrát větší než pravděpodobnost výskytu jednou (bod A), kde p = 0,0005.

79 Pravděpodobnost násobných singularit Singularity nejsou největším problémem, čelícím evoluční biologii – téměř nekonečně větším problémem je, jak jednat s dlouhými sériemi singularit! Vezměme např. rodokmen, jenž bezprostředně vede od jednobuněčných předků k člo- věku. Richard Dawkins ve své knize The Ancestor’s Tale: A Pilgrimage to the Dawn of Evolution, (Příběh předků: Pouť k úsvitu evoluce) vytýčil evoluční historii lidí zpět v čase. Odhadl, že existovalo asi 40 kritických evolučních událostí, požado- vaných při změně jednobuněčných předků na lidi. Nyní existuje několik různých názorů mezi evolučními biology nad jednotlivými přechodnými bo-dy a názory se mění při nových objevech fosilií. Ale obecně, při určitém času, je Obr. 33. Pravděpodobné počty evolučních událostí po obvykle konsen-zus, že jedna 10 milionech let, když předpokládáme četnost jednou určitá fosilie (nebo fosilní druh) za milion let, podle Poissonova rozložení. představuje nejlepší druh důkazu přechodné formy ne-bo společného předka. Tj. jestliže je fosilie známa, biologové směřují ke spokojení se a ne-požadují množství předků, – jednoduše předpokládají, že je to nezbytné i dostatečné. Dawkins sledoval toto zdůvodnění, a jeho uniformiatanský světonázor dovoloval jen jeden druh ří-dícího procesu – to co vidíme dát se dnes kolem sebe, většinou přirozený výběr přirozených změn. Existují rozdílné časové intervaly pro 40 Dawkinsových kritických událostí, ale z důvodu jednoduchosti vezměme průměrnou délku času a nazvěme ji T, takže celé pořadí by po- žadovalo celkový čas 40T. Použitím metody znázorněné na obr. 33 pro jediné náhodné události, můžeme vidět, že první evoluční událost by se stala 40krát. Tj. jestliže by se mohla taková událost vyskytnout jednou v čase T, pak by se mohla stát 40x během času 40T. Podobně druhá událost by se vyskytla 39krát, třetí událost 38krát, čtvrtá událost 37krát, atd. Pouze poslední evoluční událost v sériích by byla předpokládána vyskytnout se právě jednou. To je co bychom předpokládali, že se v průměru stane. Jaká je pravděpodobnost, že každý ze 40 kroků se vyskytne právě jednou a jen jednou? Když jdeme do obchodu a koupíme rozmanité položky, celkové množství peněz, které zaplatíme, je součtem cen jednotlivých položek. Pořadí, v němž položky vešly do seznamu, nehraje roli. Ovšem s pravděpodobnostmi podobnými těmto sériím 40 událostí, musíme ná- sobit pravděpodobnosti, protože každá událost závisí na události předchozí. Takže pravdě- podobnost, že se vyskytnou všechny složk, vyskytnou právě jednou, je pravděpodobnost získání jedné události, když je předpokládáno čtyřicet, násobená pravděpodobností získání jedné události, když je očekáváno 39 a tak dále. Výsledkem je tak malinké číslo (1 ku 10308), že neexistuje tolik atomů ve vesmíru, které by to umožnily. Jednoduše se to nemůže stát. Jestliže vrátíme tento argument do Dawkinsiovy Dawn of Evolution, první událostí po vzniku života by\l přenos z jednoho druhu (neznámého) na dva fundamentálně odlišné druhy prokaryotického života (bacteria, archaea) Jestliže se takový přenos reálně může vyskytnout přirozeně, pak bychom dnes viděli něco podobného 40 fundamentálně odlišným druhů

80 prokaryotického života. Protože to nevidíme (a můžeme rozpracovat tyto úvahy 40ti kroky), můžeme uzavřít, že pravděpodobnost s tím nesouvisela.

Původ druhů (species) Obvyklá odpověď na tyto výpočty je, že speciace se obvykle vyskytuje pomocí populací, a populace můžeme počítat na miliony. Jenom zřídka vznikají nové druhy z jediného zá- kladního jedince. Jean-Jacques Kupies argumentuje, že základní reality v biologii nejsou species, ale jednotlivé rody. Každý je odlišný od jiných a jsou to kolektivní historie jedno- tlivců, které můžeme studovat než pokusy o jejich namačkání do umělých kategorií. Jestliže se událo 40 Dawkinsových rozhodujících událostí v množství proměnných jednotlivostí v nějakém jediném čase, pak jeho problém se singularitami by se rozplynul. Ale Charles Darwin čelil podobnému problému, když se díval na fosilní záznam. Jestliže byla jeho teorie správná – pak se všechny druhy vyvinuly z jiných druhů dlouhými pořadími malých změn – pak by fosilní záznam skládal z nekonečných příkladů přechodných forem. Ale fosilní záznam tomu není podobný, Obvykle ukazuje, že druh je plně utvořený zůstává tentýž všude ve své historii. Mezery jsou reálné. Paleontolog Stephen Jay Gould to nazval „centrální fakt ve fosilním záznamu.“ Podobně, je-li Kupiecova teorie správná, pak bychom dnes předpokládali nekonečně mnoho příkladů přechodných forem mezi živými organismy. Znovu, to obecně nevidíme. Většina organismů spadá docela dobře do svých kategorií druhů. Ano existují plynulé a obecně rozšířené variace, ale lidé jsou velmi snadno rozeznatelní od svých předpokládaně nejbližších příbuzných, šimpanzů a goril. Taxonomisté mají problémy při roztřídění několika proslule proměnných souborů druhů, ale většina druhů je obvykle jasně formulována a ne- problematická, jakmile byly studovány a popsány do patřičných detailů. Naopak, Dawkinsových 40 přechodných událostí nebyly přechody na úrovni druhů. První polovina seznamu se skládala z největších „skoků“napříč největších úrovní taxonomické her- archie – kmeny!. Shodně s vůdčími experty, původ mnohobuněčných kmenů v prekambrijské epoše klade přísné výzvy. Smithsonský paleontolog Souhlas Erwin to nazval hlavolamem. Vývojový biolog Eric Davison Caltechu řekl, že rozdíly mezi kmeny jsou následkem ne- měnných vrcholových řídících obvodů, které jsou zachovány ve všech potom-cích. „Silný zá- věr … je, že evoluční proces generující plány [živočišných] těl byly mnoha způsoby velmi růz- né od evolučních změn, které můžeme pozorovat na úrovni druhů moderních zvířat.“ Tito experti nám říkají, že nemůžeme vysvětlit velké rozdíly. Druhá polovina Dawkinsových přechodných událostí pokrývá evoluční příběh od ryb k lidem. Mezi těmito přechody je nejmenším krokem je zcela nedávný – původ člověka z opici podobného předka. Ani jeden nemá myšlenku, jak a proč rod opic se změnil na lidi, zatímco jiné zůstaly opicemi. A v časovém měřítku se lidský genom rozpadá, dokonce jak je rozpoznáván vůdčími evolučními genetiky, ukazuje, že je nemožné přežití pro předpokládané násobky milionů let, požadovaných pro tyto přechody. Protože nejmenším z těchto kroků zůstává singularita, potom všechny předchozí kroky se také kvalifikují jako singularity a Dawkinsův problém zůstává neřešený.

Závěr Veškerý evoluční světonázor – od počátku vesmíru k počátku lidské inteligence, která to pozoruje – se skládá ze série jedinečných událostí, které jsou nerozeznatelné od násobků zázraků. Vědci nemohou studovat jedinečné události, jenom opakovatelné. Ale když evolu- cionisté tvrdí, že evoluční proces je přirozený, opakovatelný a produktem náhody, potom můžeme pro testování těchto tvrzení užít zákony pravděpodobnosti. Obráceně je to nemožné. Ale evolucionisté nejsou jediní s tímto problémem. Každý, kdo má příběh původů, shledá, že se skládá z těchž věcí – dlouhých sérií singulárních událostí. Velkou otázkou tudíž je, která

81 (jestli vůbec) je správná? Existuje rozšířený důkaz v kreacionistické literatuře, podporující biblický příběh. Ale nezávisle na důkazu, problém singularity je mementem pro nás, že po- vídky o počátku nejsou primárně založeny na vědě, ale na světonázoru.

Skutečná historie lidstva Kameny z Ica (shrnutí více textů)

Autoři rytin Podle [1]: „Za vznikem přehusto- rických památek stál onen vesničan, farmář Basilo Uschuya. Přiznal se, že kameny sám vyráběl pomocí několika jednoduchých nástrojů.“ Avšak podle [2]: „…nález desítek tisíc kamenů poblíž města Ica v Pe- ru. Voda rozbouřené řeky Rio Ica se roku 1961 řítí údolím jako neza- držitelná smršť. Hrozný živel, dosa- hující nejvyšší hladiny za posledních sto let, s sebou strhává množství písku. Proto následně dochází k sesuvům půdy, které odkrývají jedno z největších archeologických mystérií. Pod bahnem se objevují desítky podivných kamenů, na nichž jsou zobrazeny mapy neznámých krajů, složité lékařské zákroky, výjevy ze života neznámé lidské kultury a dinosauři společně s lidmi!“ „Vytvořila je snad kdysi stejná kultura, která nám na peruánské planině Nazca zanechala i tajemné geoglyfy viditelné pouze z oblohy? Některé z těchto geoglyfů se totiž nápadně podobají rytinám z peruánských a kolumbijských kamenů.“ [3] uvádí: „Objekty byly podrobeny vědeckým zkoumáním a rozhodně se nejedná o padělky a svědčí a starověké civilizaci, která byla velmi vyspělá. Na kamenech jsou vyobrazovány např. lékařské operace.“ „Dinosauři jsou zde v převážné většině vyobrazeni s lidmi – většinou je žerou nebo proti nim zápasí nebo na nich lidé sedí. Dinosauři i lidé jsou zde vyobrazeni velmi detailně, ve- likostní poměry mezi člověkem a dinosaurem jsou takové, jaké se pak podle fosilních nálezů zjistilo. Provést falzifikáty 16.000 kusů by bylo velmi obtížné nehledě na to, že některé věci ohledně dinosaurů byly zjištěny, když už byly tyto kameniny sestaveny do sbírky a zaevidovány do muzejní sbírky Dr. Cabrerou. Nikdo tedy nemohl udělat falsifikát něčeho, co ještě nebylo jako fosilní nález obje- veno.“ Další článek, [4], píše: „V Ica byl Cabrera oceněn čestným titulem „Milovaný syn města“ a byl vyznamenán zlatou medailí. Mnozí se však domnívali, že to byl blázen, jiní, že byl falsifikátorem. Tito lidé označili kameny z Ica za současný podvrh, který si nezasluhuje vážnější pozornost. Tento verdikt byl založen mimo jiné na tom, že sami peru- ánští kopáči, kteří měli kameny vykopat, přiznali, že na kameny obrázky sami vyryli.“

82 „Avšak podle názoru ruského historika Andreje Žukova, jsou argumenty Cabrerových kritiků, kteří vyzývají k diskreditaci jeho dohadů, a kteří prohlašují jím shromážděnou sbírku rytinami pokrytých kamenů za padělky, neúnosné. Za prvé, prodej cenností v Peru je nelegální. Proto lidé, kteří vozili Cabrerovi kameny museli tvrdit, že vše udělali sami, aby se tak vyhnuli trestní odpovědnosti. Za druhé, padělky se od originálů liší technikou rytí. Za třetí, expertí na několika desítek kamenů, včetně těch, na kterých byly rytiny, provedená na Cabrerovu žádost společností Mauricio Hochschild Mining Company potvrdila jejich stáří. K analogickým výsledkům přišly i expertízy Bonnské university, Limské university a la- boratoře Limské inženýrské školy.“ Podívejme se ještě do [5]: „Dnes odborníci dokáží rozeznat originály od falzifikátů – originály mají oxidovanou patinu na leptu, která prokazuje jejich stáří, tato patina se objeví pouze velkým věkem. Doktor Cabrera předložil nálezy těchto kamenů vědcům a od- borníkům z NASA aby zajistili podrobný průzkum, verifikaci a legalizaci. Všechny tyto originální kameny byly označeny jako nejmé- ně jeden tisíc let staré, podle míry zoxidování povrchu dokonce vychází pro pravé exponáty stáří větší než 10 000 let.“ „Podle odpůrců evoluce rytina naopak dokazuje, že dnešní teorie o evoluci jsou lživé, neboť Indiáni tyto ryby znali a tak ryby nemohly vyhynout před milióny let. Obrázky „dinosaurů“ mají zase dokazovat, že Indiáni žili ve stejné době jako dinosauři, takže buď jsou lidé na zemi mnohem déle, nebo dinosauři vyhynuli teprve nedávno a v každém případě evoluce lže.“ [6] je video, na němž je vidět sbírka lépe než na poslední fotce.

Literatura [1] http://www.national-geographic.cz/dinosauri/lide-kteri-lovili-dinosaury-pribeh- zahadnych-kamenu-z-ica.html#.V3TI2RK8rCp [2] http://www.zivotnacestach.cz/kameny-z-icy/ [3] http://www.y-port.cz/cz/stale-clanky/ica-peru.html [4] http://www.zahadyazajimavosti.cz/index.php/historie/300-kameny-z-icy-dopisy-z- predpotopnich-casu [5] http://cryptozoologie.xf.cz/2_opice/xx_ica.htm [6] http://zemejas.cz/lide-dinosauri

Poznámky [O tomto tématu existuje spousta článků. Vybral jsem jen některé – podle pořadí na webu. Svého času jsem četl výklad, že rytiny vyryl jeden indián se svou rodinou pomocí šlapací zubní vrtačky. Potom takto zpracované kameny naházeli do řeky, aby to vypadalo, že je při bouři a sesuvu půdy vyplavila. Docela „klidně“ se toto může tvrdit i o farmáři jménem Basilo Uschuya. Nebo že je dal do jeskyně, o níž údajně tvrdil, že je nalezištěm. Desítky tisíc kusů?? Kolik zubních vrtaček a příslušných zubních vrtáků si indián nebo farmář pořídil?? Některé kameny jsou velmi těžké: jak je obráběl a jak je přemisťoval? I se svou řekněme dvacetičlennou rodinou?]

83 b) Zikkuraty, přejmenované na „Pyramidy“

Altun-Ha Pyramid (vpravo) Altun Ha je jméno dané ruinám staro- věkého mayského města v Belize (Střední Amerika)

Tazumal (vlevo) Tazumal je předkolumbovské mayské na- leziště v Chalchuapa, El Salvador.

The Great Pyramid of Cholula Velká pyramida Cholulská, známá také jako Tlachihualtepetl je obrovský komplex umí- stěný v Cholula, Puebla, Mexico.

https://en.wikipedia.org/wiki/El_Castillo,_Chi chen_Itza El Castillo, také Kukulkanova svatyně, je stupňovitá pyramida, která dominuje archeo- logickému nálezu Centru Itzá v mexickém státu Yucatán..

Tenerife Island, Kanárské ostrovy

Všechny výše uvedené stavby se nazývají „pyramidy.“ To však porovnejme se zikkuraty:

Zikkuraty byly masivní stavby, postavené ve starověkém Mezopotamském údolí, … mající tvar stupňovitých pyramid.

Choqa Zanbil je starověký Elamský komplex dávné civilizace, v Irácké provincii Khuzestan.

Zikkuraty v Mezopotámii a “pyramidy“ ve Střední Americe – jejichž zbytky jsou i v Bolívii – od sebe dělí nejen obrovská vzdálenost mezi současnými pevninami i ostrovy, ale také údajně tisícovky let „pauzy.“ Jeví se, že takové nejstarší (?) „pyramidy“ jsou na Jávě.

Když se ještě podíváme na El Caracol, napadne nás přinej- menším silná pochybnost o standardní historii lidstva. Vidíme hvězdárnu z doby, o níž si někteří myslí, že byla barbarská!

85 Paradox slabého mladého Slunce vyřešen? http://crev.info/2016/07/faint-young-sun-paradox-solved/

Velký záhada materialistické planetární vědy je vyřešena – jestliže polkneme požadované zázraky. Po desetiletí evolucionisté čelili velké překážce ve své povídce: Život je myšlen pocházet na Zemi v miliardách let svého formování, ale v současnosti jim astronomové říkají, že Slunce bylo slabší než nyní. Bylo by příliš slabé k udržení tekuté vody na oběžné dráze Země. Zamrzlá Země nikdy nemůže vycházet ze svého hlubokého zmrazení, i když se Slunce ohřívá. Tento „paradox slabého mladého Slunce“ obtěžoval mnoho materialistů, přejících si tkát bezešvý scénář od velkého třesku k člověku. Astrobiology Magazine má nyní „možné řešení paradoxu slabého mladého Slunce“ (také poslané Science Daily). Je možné, že je, jestliže můžeme zachovat tyto činitele události ve správném pořadí ve správných množstvích: 1. Dopady mnoha asteroidů k ohřevu povrchu. Jsou nutné velké, o průměru 100 km 2. Ověřme si, zda asteroidy mají mnoho síry. Ta je nutná pro život. 3. Nechť asteroidy způsobují únik plynů s množstvím síry a uhlíku do atmosféry, což poskytne globální oteplení (ale ne příliš). 4. Zachování impaktů od přílišné velikosti nebo četnosti, což by ničilo život, pokoušející se vynořit 5. Redukce podílu impaktů jakmile se Slunce rozehřívá. Proč z tohoto scénáře netěží Venuše? Snad proto, že je pro obyvatelnost požadováno tak mnoho jiných činitelů (viz 6/23/16). Tento objev tohoto pořadí vypadá podezřele jemně naladěný a bude oznamovat, že po- hádkáři z Southwest Research Institute přiznávají problémy:  V první miliardě let zemské historie byla planeta bombardována prvotními asteroidy, zatímco slabé Slunce poskytovalo mnohem méně tepla.  Rané impakty způsobovaly dočasné, lokalizované destrukce a nepřátelské podmín- ky pro život.  Článek ukazuje velký problém, jednu z významných záhad v historii sluneční soustavy a Země – paradox slabého mladého Slunce.  „Atmosférické a povrchové podmínky během první miliardy let zemské historie jsou špatně pochopitelné následkem nedostatku geologických a geochemických dů- kazů“, řekla [Dr. Simone] Marchi.  Objevy mohou být klíčem porozumění, jak život na Zemi začal vzdor slabému mla- dému Slunci a katastrofám, způsobených srážkami. Studium jiných hvězd, stejně jako teoretické modelování, ukázaly, že hvězdy podobné Slunci začaly svůj život asi o 20 až 30 procent slabší ve viditelných vlnových délkách než Slunce v přítomnosti. Jejich svítivost během času postupně rostla…  Když bylo Slunce mnohem slabší, atmosféra Země ve svém současném složení by byla zmražena na pevnou látku. Jestliže oceány by byly zmraženy, život se nemohl vytvořit. Marchi ví, že Země dnes sedí právě ve „zlatistém pásmu“, ale to nemuselo být obyvatelné před miliardami let, což je dáno slabým mladým Sluncem. Jejích několik zvláštních zákrutů v modelech udržuje sen naživu v bezesné evoluční povídce o předení plynného mračna pro život na šťastné planetě. Ovšem filozofie vědy se mračí na zahušťování několika ad hoc parametrů pro udržení modelu před možností vyvrácení. To se nazývá speciální obhajoba. Nemůžeme řešit problém zavedením čtyř nebo pěti jiných.

86 Paradox mizí, když uvěříte slovu továrníka, že On stvořil Zemi obyvatelnou (Iz 45: 18-19). Paradox je vyřešen. Řešení odpovídá faktům.

[Pod původním článkem v Astrobiology Magazine je odkaz na malinko starší „Sluneční bouře mohou být klíčem k životu na Zemi“. Zde se za rozhodující vliv pro život na Zemi považují rané enormně silné sluneční bouře. Mluví se, že Slunce bylo tehdy sice slabé, ale probíhaly na něm silné erupce. Zároveň zemské magnetické pole muselo být slabší než dnes a dovolovat dopad částic „vesmírného počasí“ do oblastí kolem pólů, které ovšem byly značně rozlehlejší. Navíc atmosféra země musela být odlišná – údajně obsahovala 90% dusíku oproti současným 78%. Vzájemnými srážkami částic ze Slunce s atmosférickými údajně vzni- kal oxid dusný, oxid uhelnatý a kyslík. Dopadající energie musela být „tak akorát“, příliš velké „sluneční výbuchy, produkující sprchy částic záření, mohou být zcela zhoubné. Takové nápory magnetických mračen mohou odtrhnout atmosféru planety, je-li magnetosféra příliš slabá.“ V článku se navíc podsouvá myšlenka, že k vzniku života stačí dostatek energie, které ne- specifikovaným postupem vytvoří život: „Na planetě s rovnoměrně rozptýleným jednodu- chými molekulami musí existovat obrovské množství přicházející energie ke tvorbě složi-tých molekul jako RNA a DNA, které nakonec naočkují život.“ Ani tento návrh neřeší samovolný vznik zemského života, naopak v návrhu jsou vnitřní rozpory. Podle mého soudu ani nižší hmotnost rané zemské atmosféry uvedený problém slabého Slunce neřeší sama o sobě, natož v kombinaci s výše uvedenými „řešeními.“ Takže samo- volný vznik pozemského života zůstává záhadou. Každý může věřit, čemu chce. Avšak jestliže návrhy, předložené k víře, obsahují vnitřní rozpory, je vhodnější uvěřit návrhu, který je neobsahuje: Bůh stvořil Zemi jako obyvatelnou hned od jejího počátku a také ji hned obydlil rostlinami, zvířaty a lidmi. Země byla svou vhodnou magnetosférou a biosférou velmi vhodná pro život. Jestliže ji porovnáme s jinými nám známými planetami, tak vidíme, že je mezi nimi naprosto výjimečná! Zatímco na něko- lika tisících těchto planet nejsou ani vhodné podmínky pro život, na Zemi se to živými výtvory jen hemží! Rozdíl přímo bije do očí. Když jimi ovšem nechceme vidět, tak je to málo platné!]

Na počátku stvořil Bůh-nebo to byly kvantové fluktuace? http://creation.com/god-created-not-quantum-fluctuation

V určitém smyslu je Genesis 1:1 tím nejdůležitějším veršem Bible: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Můžeme-li věřit tomuto verši, pak žádný jiný verš v Bibli by neměl být problém. Když například Bůh stvořil celý vesmír, pak to, že lidé vstanou z mrtvých nebo panna počne, bude snadnější nad všechna slova.

V tomto jednom verši jsou také všechna ostatní falešná náboženství mimo hru:1  Bůh existuje a byl přítomen ‘při počátku’. Ateismus: žádný Bůh neexistuje. 2  Bůh stvořil vesmír; vesmír se ani neobjevil spontánně, ani neexistoval odvždy. Agnosticismus: není možné vědět, zda Bůh existuje3.  Bůh se v Písmu představil jako Stvořitel.

87  Když Bůh tvořil, byl sám. Dualismus: Dobro a zlo spolu existují věčně (jak věří  Bůh je dokonale dobrý. vyznavači zoroastrismu).  Bytosti, které se staly zlými, jsou součástí stvořeného řádu.  Bůh stvořil časoprostorový vesmír. 4 Další pohledy na boha (např. Otevřený teismus  Proto není omezen ve vesmíru ničím , ani a Teologie procesu). budoucností, protože Bůh stvořil i vlastní čas.

Evolucionismus: Od bakterie k bakteriologovi přes  Bůh stvořil všechny věci. zoologickou zahradu.  Bůh je krajní realitou.  Člověk je součástí stvořeného řádu. Humanismus: člověk je měřítkem všech věcí.  Bůh nás stvořil a tak je to On, kdo je mírou všech věcí. Materialismus: Hmota (nebo hmotnost-energie) je  Bůh stvořil hmotu (a hmotnost-energii); jedinou realitou, která existuje. To je synonymem nebo, Bůh stvořil přírodu. pro:  Bůh je tedy nadřazený přirodnímu světu.  Tím pádem hmota (hmotnost-energie) Naturalizmus: přírodní zákony popisují všechny věci. nejsou věčné a neexistují samy od sebe.  Bůh stvořil vesmír. Panteismus: všechno je bůh; bůh a stvoření je totéž.  Tím pádem je Bůh od svého stvoření odlišný. Panteismus: „všechno je v bohu“.  Bůh přesahuje to, co stvořil. Polyteismus: je více bohů než jen jeden.  Jen jeden Bůh, stvořil všechny věci.  Elohim je podstatné jméno pomnožné Unitarianismus (že Bůh je absolutní jednota, např. s následným slovesem v jednotném čísle, Islám, moderní Judaismus, učení Svědků což ukazuje na pluralitu Božství. Jehovových, klasický unitarianismus).  Nový zákon toto dál zjevuje jako trojici. Opačně, pokud bychom tomuto verši nemohli věřit, pak nic jiného v Bibli nedává smysl. Protože je tento verš tak základní, nepřekvapuje, že ateisté proti tomuto konceptu tak zuřivě útočili. Některé tyto útoky jsou dětinské, jiné mají pozlátko filozofie či pokročilé vědy.

Kdo stvořil Boha? Bible se nesnaží dokazovat Boží existenci – mluví o této pravdě jako o samozřejmosti. Ale k běžným otázkám od malých dětí (a ne už tak malých ateistů) patří: „Pokud Bůh stvořil ves- mír, kdo potom stvořil Boha?“ Nebo, „Pokud má všechno svoji příčinu, kdo zapříčinil Boha?“ Ale žádný serióznější apologet takto nikdy neargumentoval. Jak jsme ukázali v několika člán- cích i knihách, jeden z hlavních skutečných argumentů je: 1. Vše, co má začátek, má i příčinu. 5 2. Vesmír měl začátek. 3. Tudíž měl vesmír i příčinu. 6, 7 Zesílená slova jsou důležitá – ne všechno má příčinu, jen to, co začne existovat. Vesmír potřebuje příčinu, protože měl počátek. To lze ukázat na zákonech termodynamiky. První zá- kon termodynamiky říká, že přírodní procesy nemohou ani vytvořit ani zničit hmotnost-energii (změna hmotnosti-energie se může odehrát podle rovnice E = mc2, ale celkové množství zůstává nezměněno).

88 Ale druhý zákon říká, že množství energie využitelné k práci se snižuje, neboli že vzrůstá entropie k maximu. Jestliže je celkové množství energie omezené a množství použitelné energie se snižuje, pak vesmír nemohl existovat odvždy. Jinak by už použitelnou energii vy- čerpal – ‘tepelná smrt’ vesmíru. Například by se už rozpadly všechny radioaktivní atomy, všechny části vesmíru by měly stejnou teplotu a žádnou další práci by nešlo konat. Z toho jasně plyne, že vesmír začal před omezenou dobou s množstvím použitelné energie, která se od té doby vyčerpává. K tomu přistupuje fakt, že Einsteinova obecná teorie relativity, která má velkou experi- mentální podporu, ukazuje, že čas je spojen s hmotou a prostorem. Tím by čas začal společně se hmotou a prostorem, což je poznání, se kterým přišel poprvé Augustin ve čtvrtém století. Protože z definice je Bůh stvořitelem celého vesmíru, je stvořitelem i času. Takže není omezen nějakým časovým rozměrem, který sám stvořil, takže nemá v čase žádný začátek – Bůh je „vznešený a vyvýšený, přebývá ve věčnosti, jeho jméno je svatý“ (Izaiáš 57:15). Nemá tedy žádnou příčinu.

Příčina a účinek

Je to metafyzický princip, že věci, které začínají, mají příčinu, což je také samo sebou zřejmé – nikdo to ve svém srdci opravdově nepopírá. Celá věda i historie by se zhroutily, kdyby byl tento zákon příčiny a účinku popřen. Stejně tak by se zhroutilo i vymáhání zákonů, kdyby si policie myslela, že nepotřebuje zjistit příčinu, proč tělo bylo pobodáno či dům vyloupen. Ani vesmír by nemohl zapříčinit sebe sama – nic nevytvoří sebe sama, protože by to znamenalo, že to existovalo před svou vlastní existencí, což je logicky absurdní. Navzdory tomu, oblíbený filozof moderních ateistů Skot David Hume (1711–1776), ne- souhlasí. Učil, že se lze domnívat, že něco vznikne bez příčiny. Britská analytická filozofka (a konzervativní římská katolička) G. E. M. (Elizabeth) Anscombe (1919–2001) tvrdila neúprosně, že nikdo si žádnou takovou věc nemůže před- stavit8. Máme-li parafrázovat jedno z jejích tvrzení, předpokládejme, že se náhle objeví na vašem talíři banán. Nepomyslíte si, že ‘Hume měl tedy nakonec pravdu – tenhle banán začal existovat bez příčiny.’ Ne, začnete přemýšlet, ‘Jak se sem ten banán dostal?’ a poohlédnete se po pravděpodobné příčině. Možná je ve stropě nějaká díra nebo někde pod talířem. Pokud tyto možnosti vyloučíte, začnete uvažovat, jestli jste nebyl chvíli nepozorný vůči svému okolí a v té době někdo umístil banán na talíř, aniž jste si toho všiml. Pokud ani to není možné, tak se snad jedná o nějaký kouzelnický trik nebo dokonce jde o zázrak jako o příčinu. Bez ohledu na cokoli, dokonce i neznámá příčina bude stále pravděpodobnější než žádná příčina. Dále Anscombe podotýká, že budeme mnohem méně nakloněni myslet si, že ten banán právě tam vznikl, než spíše, že už existoval a nějakým způsobem se dostal na toto místo. Čili že příčina byla v transportu a ne vzniku z ničeho. 9,10 Takže i když Hume tvrdil, že člověk může snadno pochopit, že něco vznikne bez příčiny, tak v realitě on sám zřejmě nic takového nezažil. Vlastně se jeví nemožné něco takového si i jen představit. Ve skutečnosti ve svých světlejších chvilkách Hume připustil až to, že: Dovolte mi však říct, že jsem nikdy neprosazoval tak absurdní Tvrzení, jakoby mohlo něco vzniknout bez příčiny: Já jen hájil názor, že naše Jistota, že takové Tvrzení je Falešné, nevy- chází ani z Intuice ani z Pozorování; ale z jiného Zdroje. 11

89 Vesmír z ničeho? Navzdory tomu, co bylo řečeno, velký počet ateistů tvrdí, že vesmír skutečně vznikl z ‘ni- čeho’. Například článek o Alanu Guthovi (1947 –), průkopníku inflačního vesmíru, uvedl: Vesmír vybuchl do něčeho naprosto z ničeho – z nuly, nicoty. A jak se zvětšoval, naplňoval se víc a víc hmotou, která přišla absolutně odnikud. Jak je to možné? Zeptejte se Alana Gutha. Jeho teorie inflace pomáhá vysvětlit všechno.12 Nedávno fyzik a ateistický propagandista Lawrence Krauss (1954– ) tento názor propaguje a napsal o tom i knihu Vesmír z ničeho13; tato kniha má nadšenou předmluvu od pro- minentního ateisty Richarda Dawkinse14. Nicméně Luke Barnes, který není kreacionistou a je astrofyzikem a postrgraduálním výzkumníkem na Institutu astronomie na Univerzitě v Sydney v Austrálii, je ostrým kritikem Krausse a lidí, kteří argumentují podobně jako on: To první a nejdůležitější je, že už mám opravdu plné zuby kosmologů mluvících o ves- míru, který vznikl z ničeho. Krauss opakovaně mluví o vesmírech vytvořených z ničeho, částic vzniklých z ničeho, o různých typech nicoty a nicotě, která je nestabilní. Tohle je nesmysl. Slovo nic je často používáno volně – nemám nic v ruce, v lednici nic není atd. Ale správná definice slova nic je „ne cokoliv“. Nic není nějaký typ čehosi, není to nějaký druh určité věci. Je to neexistence čehokoliv. Nejlepšími příklady falešné představy dvojsmyslnosti jsou snahy pracovat se slovem nic, jakoby to byl určitý typ něčeho:  Margarín je lepší než nic.  Nic je lepší než máslo.  Z toho plyne, že margarín je lepší než máslo. Odhalit falešný výrok můžeme prostě tak, že přeformulujeme premisy a vyhneme se slovu nic:  Je lepší mít margarín než nemít nic.  Neexistuje nic, co je lepší než máslo. Z těchto premis pak už nevyplývá onen závěr (že margarín je lepší než máslo)15.

Řeší kvantové fluktuace problém? Někteří fyzikové tvrdí, že kvantové fluktuace porušují tento princip příčiny/účinku a mohou z ničeho vyprodukovat něco. Například Paul Davies píše: „… časoprostor by se mohl objevit z nicoty jako výsledek kvantových přeměn. … Částice se mohou objevit odnikud bez nějaké zvláštní zapříčiněnosti … svět kvantové mechaniky docela rutinně produkuje něco z ničeho.“ 16 Tohle je však obrovské zneužití kvantové mechaniky. Kvantová mechanika nikdy nepro- dukuje něco z ničeho. Davies sám připustil na předchozí straně, že jeho scénář ‘by neměl být brán příliš vážně.’ Rovněž tak teorie, že vesmír je kvantová fluktuace musí předem postu- lovat, že tu bylo něco, co fluktuovalo, a – jejich ‘kvantové vakuum’ představuje velké množ- ství potenciálu hmoty-antihmoty – a ne, že ‘nic’. To je jen zas jiná dvojsmyslnost. Jenže Krauss se pořád uchyluje k těmto klamům, jak uvádí Luke Barnes, který ve více de- tailech vysvětluje, jak je termín ‘nic’ zneužíván: Podívejme se nyní na Kraussovo tvrzení znovu. Dává nějaký smysl výrok, že existují různé typy nicoty? Tedy, že neexistence něčeho je nestabilní? To je hovadina. To, o čem skutečně Krauss mluví, je kvantové vakuum. Kvantové vakuum je typ něčeho. Má svoje vlastnosti. Má energii, svoji fluktuaci, může způsobit zrychlování rozpínání vesmíru, je podřízeno (velmi netriviálním) rovnicím popisujícím teorii kvantového pole. Můžeme ho popisovat. Můžeme ho počítat, činit předpovědi a falzifikovat jeho vlastnosti. Kvantové vakuum není nicotou. Toto navrhuje velmi jednoduchý test pro ty, kteří si přejí mluvit o nicotě: pokud to, o čem mluvíte, má nějaké vlastnosti, pak to není nic, nicota. Je to čistá dvojsmyslnost odkazovat na

90 kvantové vakuum jako na nicotu, když si zmíněná filozofka klade otázku “proč vůbec něco existuje spíše než nic?”. Ona se neptá „proč existují částice místo jen kvantového vakua?“. Ona se ptá „proč vůbec něco existuje?“. Tak, jako se jednou zeptal Stephen Hawking, proč vůbec začal vesmír obtěžovat svojí existencí? Nyní můžeme vidět, že tuto otázku nelze zodpovědět žádnou metodou, kterou běžně na- zýváme vědeckou. Vědecké teorie jsou zcela nutně teorie o něčem, o nějaké fyzikální realitě. Rovnice popisují vlastnosti, a tím pádem popisují něco. Nemohou existovat rovnice, které popisují neexistenci něčeho. Napište si jakoukoliv rovnici chcete a – nepodaří se vám z této rovnice odvodit, že to, co tato rovnice popisuje, musí existovat v reálném světě. Existence totiž není predikát čili nutná vlastnost, jak to kdysi Kant slavně vysvětlil. 17 Barnesovy námitky na Kraussovy dvojsmyslnosti sdílí filosof David Albert, profesor filozofie na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, který má také doktorát z teoretické fyziky. Ten v New York Times kriticky zhodnotil Kraussovu knihu, aniž by bylo známo, že je nějak přátelsky nakloněn k tradičnímu křesťanství: Odkud se předpokládá, pokud se ptá začátečník, že pocházejí samy všechny ty zákony kvantové mechaniky? Krauss je zcela jasně ten, jak se ukáže, kdo o tom nemá více méně ani páru. Přiznává (i když jen v závorkách a na několika stránkách před koncem své knihy), že všechno, o čem hovořil, prostě jen vychází z kvantové mechaniky jako hotové věci. … Krauss zřejmě myslí, že tyto stavy vakua se rovnají určitým alternativám relativistických teoretických kvantových polí, kdy se myslí, že tam není vůbec žádná fyzikální hmota. A má ten argument – nebo si spíše myslí, že má –, že zákonitosti relativistické teorie kvantových polí postulují nestabilitu stavů vakua. A že tím pádem, když to shrneme v kostce, toto vy- světluje, proč existuje vůbec něco, místo aby neexistovalo nic. To ale není vůbec správné. Relativistická teorie kvantového pole vakua neuvádí nic jiného – než to, že žirafy nebo ledničky nebo sluneční systémy – jsou specifickými uspořádáními elementární fyzikální látky. Skutečný ekvivalent k relativistické teorii kvantového pole, které by nebylo vůbec žádnou fyzikální látkou, není to či ono uspořádání částicových polí – ale je to (zcela zřejmě a nevyhnutelně a v naprostém protikladu) prostá absence polí! Skutečnost, že dojde k tomu, že některá uspořádání polí odpovídají existenci částic a některá neodpovídají, není ani o trošku tajuplnější než skutečnost, že některé z možných uspořádání mých prstů odpovídá existenci pěsti a některé nikoli. A to, že se částice mohou objevit a začít existovat nebo zase zmizet, během toho jak se pole přeuspořádají, není o nic větší div než to, že se pěsti mohou objevit a zmizet v určitém čase podle toho, jak změním rozložení svých prstů. A nic z tohoto objevení se – pokud se díváte pořádně – není ani vzdáleně blízké vzniku něčeho z ni- čeho. 18 Kraussova kniha je poslední v sérii filozoficky pochybných knih samozvaných ‘nových ateistů’. Je těžké nesouhlasit s tomistickým19 filozofem Edwardem Feserem, docentem filozofie na univerzitě v Pasadeně: Záplava špatných knih z oblasti filozofie a náboženství od prominentních vědců – jmenujme mezi jinými třeba Dawkinsonovu knihu The God Delusion [Boží blud], Hawkingovu a Mlodinowičovu knihu The Grand Design [Velkolepý plán], a Atkinsovu knihu On Being [O bytí] – je pozoruhodná nejen z hlediska školáckých filozofických a teologických omylů, které tyto knihy obsahují, ale i pro jejich neustálé se opakování. Kraussův chybný názor, jak může něco povstat z ničeho, ač je prezentován jako velký průlom a veleben v doslovu Dawkinsem, je z velké části jen pořád to stejné omílání myšlenek prezentovaných Hawkingem, Mlodinowem a některými méně významnými popu- larizátory fyziky.

91 Dawkins od osmdesátých let pořád vytrubuje svůj mem “Who created the creator?” [Kdo stvořil stvořitele?]. Kritici demaskovali jejich omyly a bludy znovu a znovu. Jenže tihle autoři z velké části kritiky ignorují a opakují svoje teze s naprostou vytrvalostí. O čem to svědčí? Parafrázujme slavnou poznámku Ludwiga Wittgensteina: tvrdím, že určitá představa drží tyto myslitele jako zajatce; je to představa o kvantitativních metodách moderní vědy, která měla úchvatný prediktivní a technologický úspěch. 20

Závěr Bible předpokládá, že vesmír byl započat Bohem. Skutečnost, že vesmír měl začátek, ukazuje silně na stvořitele, kterého můžeme ztotožnit s biblickým Bohem. Někteří ateisté následující Huma tvrdí, že něco může vzniknout bez příčiny, ale toto je nejen nerozumné, je to i zřetelně nemyslitelné. ‘Noví ateisté’ se uchylují ke kvantovému blafování a tvrdí, že něco opravdu může vzniknout z ničeho. Musí však používat slovo ‘nicota’ dvojsmyslně. Ale toto slovo opravdu znamená nic – žádné vlastnosti. Jenže jimi navrhované kvantové vakuum není ničím; musí být něčím s vlastnostmi – kvantové vakuum je například svázáné zákony kvantové fyziky, takže může ‘fluktuovat’. „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ To je logické.

[Ztotožnění „prázdnoty“ nebo „prázdného prostoru“ s vakuem vznikla poměrně dávno – z představy, že když z uzavřeného prostoru vysajeme všechnu látku, nezbude tam nic. Uká- zalo se ovšem, že toto „nic“, nazývané „vakuem“, žádná prázdnota není, že naopak má velkou hustotu energie. Někdy se zdůrazní, že k´jde o „kvantové“ vakuum – aby se odlišilo od „technického“ vakua, získávaného vysáváním vzduchu z uzavřené nádoby (např. ze žárovky, nebo z mezistěn termosky). Poněvadž L. M. Krauss je profesorem fyziky, tak ze „své“ vědy musí vědět o záměně kvantového vakua za prázdnotu – nicotu. Kvantové vakuum vykazuje fluktuace = nepravidelné malé změny stavu; a právě tyto fluktuace jsou projevem veliké hustoty energie. Dokonalá prázdnota = nicota však nemůže procházet žádnými změnami, tedy ani kvantovými fluktuacemi. Takže pan profesor Krauss záměrně lže.]

Odkazy a poznámky 1. Similar lists are in Morris, The Genesis Record, A scientific and devotional commentary on the Book of Beginnings, p. 38, Baker Book House, Grand Rapid, MI, 1976, p. 38; and Fruchtenbaum, A. G., The Book of Genesis, p. 35, Ariel’s Bible Commentary, Ariel Ministries, San Antonio, TX, 2009. 2. Viz následující vyčerpávající analýzy a vyvrácení: Ammi, K., Atheism, creation.com/atheism, 11 June 2009; and Christianity for Skeptics, ch. 3. 3. Toto je ‘tvrdá’ forma ‘agnosticismu’, tak jak ji razil ‘Darwinův buldog’, T.H. Huxley (viz také Grigg, R., Darwin’s bulldog—Thomas H. Huxley, Creation, 31(3):39–41, 2009; creation.com/huxley). A ‘soft agnostic’ merely claims himself not to know that there is a God. 4. Teologové nejprve používali slovo ‘omnipotentní’ (všemocný), čímž mysleli, že Bůh nemá žádná omezení zvenčí, tedy mimo sebe sama. Viz Sarfati, J., If God can do anything, then can He make a being more powerful than Himself? What does God’s omnipotence really mean? creation.com/omnipotence, 12 January 2008.. 5. Ve skutečnosti slovo ‘příčina’ má ve filozofii několik různých významů. V tomto pojednání však máme na mysli účinná příčina, což je hlavní faktor, který vypůsobí, že se něco stane. 6. Viz také Christianity for Skeptics, ch. 1. Toto se nazývá kosmologickým argumentem Kalam. Sahá až k církevnímu teologu Bonaventurovi (1221–1274), a obhajovali ho též

92 středověcí arabští filozofové. Slovo kalam je arabské slovo pro ‘řeč’, ale jeho širší sémantický význam zahrnuje ‘filozofický teismus’ případně ‘přírodní teologie’. Nejvýznačnějším moder- ním obhájcem argumentu kalam je filozof a apologeta Dr. William Lane Craig (1949– ): Kosmologický argument Kalam, Barnes & Noble, New York, 1979. Žel dr. Craig dělá mnohé kompromisy ve výkladu knihy Genesis – viz William Lane Craig’s intellectually dishonest attack on biblical creationists. Jiní apologetové používají jiné argumenty. Například středověký teolog a apologeta Tomáš Akvinský (c. 1225–1274), i když věřil, že vesmír začal v určitém čase, protože to tak říká Bible, si nemyslel, že to jde prokázat filozoficky. Místo toho ve svém slavném ‘pět cest’ (Summa Theologiae, Question 2, Existence Boha) tvrdil, že i kdyby vesmír neměl žádný počá- tek, tak by stejně neexistoval či nemohl podléhat občasné změně, pokud by nebyla nutná bytost, ‘prvotní hybatel’, a ‘prvotní příčina’, ten, kdo drží vesmír v jeho nepřetržité existenci. “Všichni tito muži o tom mluvili jako o Bohu.” Tím je myšleno, že zatímco se argument Kalam týká Boží stvořitelské práce, argumenty Tomáše Akvinského se týkají Boží udržující práce od chvíle, kdy dokončil svoje stvoření 7. Dne. (Genesis 2:1–3). Poté věnuje Tomáš Akvinský stovky stran textu dokazování, že ‘Bůh’ s těmito vlastnostmi je perfektně dobrý, všemocný a vševědoucí. 7. Anscombe, G.E.M., “Whatever has a beginning of existence must have a cause”: Hume’s argument exposed, Collected Philosophical Papers, Volume 1, Basil Blackwell, 1981. 8. Anscombe, G.E.M., Times, beginnings and causes, in her Collected Philosophical Papers, Volume 2, Basil Blackwell, 1981. 9. Feser, E., The Last Superstition: A Refutation of the New Atheism, Kindle Locations 5253-5254, St. Augustine’s Press. Kindle Edition, 2012. 10. Hume, D., letter to John Stuart, 1754. 11. Lemley, B., Guth’s grand guess, Discover 23(4):32–39, Apríl 2002; discovermagazine.com. 12. Krauss, M., A Universe from Nothing: Why There is Something Rather than Nothing, Free Press, 2012. See also review by Reynolds, D.W., J. Creation, 27(1):30–35, 2013. 13. Poslechněte si také epizodu v rozhlase, Militant anti-Theism, hijacking science and Dawkins & Krauss on Redemption Radio, Redemption Radio, 22. února 2012, kde jsem měl dvouhodinové interview, ve kterém jsem kritizoval mizoteistické milování se mezi Kraussem a Dawkinsem na univerzitě v Arizoně: redemptionradio.podbean.com/2012/02/22/militant-anti-theism-hijacking-science-and- dawkins-krauss-on-redemption-radio. 14. Barnes, L., Out of nothing, letterstonature.wordpress.com, 1 April 2011. 15. Davies, P., God and the New Physics, p. 215, Simon & Schuster, 1983. 16. Barnes, Out of nothing, Ref. 13. 17. Albert, D., On the Origin of Everything: review of Ab Universe From Nothing, by Lawrence M. Krauss, New York Times, 23 March 2012; nytimes.com. . 18. That is, a follower of Thomas Aquinas and his Aristotelian approach to metaphysics and apologetics. 19. Feser, E., Not Understanding Nothing, A review of A Universe from Nothing, First Things, June/July 2012; firstthings.com..

93 Naděje, ne důkazy, řídí astrobiologii http://crev.info/2016/08/hope-astrobiology/ Exoplanety velikosti Země nejsou důkazy pro cizí život. Jsou důkazem obíhajících těles

Není zapotřebí mnoho faktů k vypuštění hejna novinových zpráv. To lze plně říct o planetě podobné Zemi, obíhající kolem blízké hvězdy. Okamžitě mohou nastat oslavy. Svět velikosti Země kolem nejbližší hvězdy (BBC News). Jonathan Amos píše: „Objev planety potenciálně příznivé pro život v našem kosmickém sousedství je nejspíše oheň obrazo- tvornosti.“ Planeta velikosti Země kolem blízké hvězdy je astronomický sen, stávající se pravdou (Nature). Alexandra Witze píše: „Dlouhotrvající sen spisovatelů science fiction – potenciálně obyvatelný svět, který dostatečně blízko lidstvu pro vyslání své první mezihvězdné sondy.“ Mimozemské nové dveře: Hostuje Proxima b život? (Space.com). Oplývá spekulacemi: „Sondáž atmosféry pro znaky života – by byla obrovskou implikací nadbytku života ve ves- míru.“ Viz také: „Co je jako Proxima b?“ od Sarah Lewin na Space.com. Cizí svět „Proxima b“ kolem nejbližší hvězdy může být podobný Zemi (Live Science). Video ve svém obrazu poskytuje určité odpuzující reality: Proxima b obíhá kolem svého rudé- ho trpaslíka každých 11 pozemských dnů. Dostává RTG záření 400krát silnější než Země při- jímá od Slunce a astronomové nejsou jistí, zda svět je skalnatý nebo zda koule je plynná. Dostat se na Proximu b se může stát existenčním požadavkem (New Scientist). Naše Slunce vyhoří za několik miliard let, ale „Proxima Centauri bude zářit po biliony let, ohřívaje svou planetu svým teplem, vábivým žárem. Jestliže lidstvo nebo naši potomci ještě zde budou, musí se nějak přemístit.“ Viz naději Stephen Baxtera pro naši vzdálenou budoucnost. Hledání života na Proximě b? Zkoumejme zářivé mimozemšťany (National Geographic). Nepozorovatelní mimozemšťané na naší sousední exoplanetě jsou tak chytří, že už se žárem vyvinuli na temnotu! Protože tam je mnohem méně světla, abychom je viděli, „je to mnohem evolučně vhodnější scénář.“ Prohlášení v Nature ukazuje, jak planeta, obíhající kolem Zemi nejbližší sousední hvězdy, Proximy Centauri, byla objevena. „Planeta, zvaná Proxima b, leží rovnou ve středu klasic- kého obyvatelného pásma Proximy Centauri,“ říkají autoři, ale to je jen 0,05 AU [astro- nomické jednotky] od své hvězdy. Je 1,3 hmotnější než Země. Mají množství špatných zpráv pro pokus existence života u rudé trpasličí hvězdy: (1) možnost slapové vazby, (2) silná hvězdná magnetická pole, (3) silné erupce [hvězdy], (4) velké UF záření a (5) vysoké RTG záření: 400krát silnější než jaké přijímá Země. Pokoušejí se doufat, že žádná tato věc nesedře (nesloupá) atmosféru planety (i kdyby ji kdysi měla). Jak jsme mnohokrát ukázali (např. 06/23/16), obyvatelnost vyžaduje mnohem více než za- chování vzdálenosti, kde existuje voda v tekutém stavu. Zde je něco jiného: Má Proxima b Van Allenovy pásy? Dvojčata Van Allenových sond nedávno, 17. března, odhalila „prosto- rová tsunami“ super-nabitých elektronů, zrychlených na téměř světelnou rychlost jednou z největších geomagnetických bouří minulého desetiletí (Science Daily). Smrtící elektrony, které mohou být velkým rizikem pro sondy/kosmické lodi nebo astronauty, nedoletí k Zemi, protože silná magnetická pole planety vytvářejí Van Allenovy pásy. Naše Slunce je klidná hvězda vzhledem k většině rudých trpaslíků a už jediný koronární výstřik je naštěstí našim štítem [van Allenovými pásy] odstíněn. [Slunce má korónu = povrchovou vrstvu, která na některých místech může vystříknout do prostoru. Nízký počet takových výstřiků (v porovnání s jinými hvězdami) Zemi většinou mine. Když už letí přímo k Zemi, je „hejno“ urychlených elektronů Van Allenovými pásy magneticky odchýleno. Toto „štěstí“ Proxima b pravdě- podobně nemá!]. Navíc nejsou magnetická pole věčná. Jiný článek v Nature se pokusil řešit trvalou záhadu zemského magnetického pole a jeho vzniku.

94 „Nedávná paleomagnetická pozorování popisují zemské magnetické pole, které je aspoň 3,45 miliard let staré. Kompoziční vztlak, způsobený vzrůstem vnitřního jádra je primární pří- činou zemského geodynama, ale vnitřní jádro je příliš mladé pro vysvětlení existence magne- tického pole před asi miliardou let.“ Autoři pro řešení tohoto hlavolamu předpokládají, že impakt donesl dostatek hořčíku pro spuštění konvekce [toku nabitých částic], nutné pro řízení geodynama (což je zdroje pole podle teorie, o níž platí konsenzus). Je otázka, zda by to určitě fungovalo, ale pointa je: bez mag- netického štítu není důvod pro umístění planety v obyvatelném pásmu. Život nemůže setrvat při extrémních UF, RTG a kosmických paprscích. Exoplaneta musí mít správnou atmosféru. Space.com připomíná čtenářům, že jiná exoplaneta, zdvojující „Exo-Venuši“ může být ďábelským světem, dokonce s kyslíkem. „Když studujeme vzdálený svět, obíhající jinou hvězdu, mohli bychom si myslet, že astro- nomové by byli uchváceni odhalením kyslíku v její atmosféře. Kyslík znamená život, konec konců. Ale v případě GJ 1132b, obíhající hvězdu vzdálenou 39 světelných let, by detekce kyslíku znamenala přesný opak.“ „Exoplaneta, kterou můžeme uvažovat jako „Exo-Venuši“ je, jak bychom očekávali, ďá- belský svět. Má velmi pevnou oběžnou dráhu kolem své hvězdy, ve vzdálenosti pouze 2,25 milionů km, což zajišťuje, že je soustavně opékána silným zářením hvězdy.“ Takže kde bychom život měli hledat? Paul Rincon v BBC News připomíná, že kromě vody je nutných mnoho činitelů. Důležité je magnetické pole. Důležitá je klidná hvězda. Rudí trpaslíci, kteří tvoří 75% hvězd, nejsou přesně nejlepšími kandidáty. Jacob Aron v New Scientist pro takové myšlení, že planeta podobná Zemi blízko domova je dobrá, má špatné zprávy. Mezihvězdné sondy by na své cestě byly rozleptány vesmírným prachem. Kdybychom je urychlovali na 1/5 rychlosti světla – jak snílci navrhují – kinetická energie maličkých zrnek prachu by se stala významnou. Jestliže přímý náraz prachové částice nesmaže naši loď, určitě by způsobil velké opotřebení. Aron také uvádí seznam 7 otázek, jež musíme položit na Proximu b v jiném článku New Scientist, včetně: „Jsou tam mimo- zemšťané?“

Je nasazen sen! – Nebo: Sněme! Bez schopnosti detekovat život na Proximě b nebo na jiné exoplanetě někdy brzo, snílci ztratí naději. „Jak vypadají mimozemšťané?“ Matthew Wills sní v The Conversation. „Klíč je v evoluci.“ Pravděpodobně neexistují evoluční skeptici. Přesněji, Wills říká: „Odpověď na tuto otázku skutečně závisí na tom, jak evoluce funguje na nejhlubší úrovni.“ Tak proč se odvolává na Kabrijskou explozi a pro vhled na konvergentní evoluci? Existují dva největší kritici Darwinistické evoluce. Darwinističtí skeptici na to ukazují jako klíčové, že evoluci ne- mají žádnou myšlenku, jak evoluce funguje na nejhlubší úrovni.

Řešení Fermiho paradoxu Harvardský snílek Avi Loeb má novou odpověď na hlavolam Enrica Fermiho: „Jestliže se mimozemšťané vyvíjeli déle než my, tak by přišli do současnosti.“ Loebova odpověď, publi- kovaná v Journal of Cosmology and Astroparticle Physics je, že my jsme raná ptáčata. Tým badatelů včetně astrofyziků z University of Oxford rozšiřuje pokusy odpovědí na tyto otázky – a jejich výsledky vyzvedají možnost, že my pozemšťané můžeme být prvními v příletu na kosmickou party. Je to příhodná odpověď. Je však příliš špatná, protože neexistuje její po- tvrzení ani vyvrácení. Každý činitel v této úvaze je vysoce spekulativní. Vraťme se k fíglu o Proximě b. David Klinghoffer poznamenává v Evolution News & View, že evolucionisté cítí hlubokou potřebu najít život. „Kdyby bylo jakkoli známo, že jen

95 jedna planeta v kosmu byla ozdobena biologií, kladlo by to nepřekonatelnou potíž pro Darwinisty. Takže oni doufají. Jednou konstantou v naději a ve švidlu o mimozemšťanech je vědecký materialismus. Tento světonázor nemá lepší proces než Darwinovskou evoluci. Ale Darwinovská evoluce redukuje zákon zachování hmoty; odpověď na všechno, co říkají o astrobiologii, redukuje tento zákon také. Čtěme novou knihu Axe Douga „Nesporně“, která ukazuje, že nějaká entita nikdy nevznikne, zejména se nevyvine bez porozumění hierarchicky uskupeným, funkčně koherentním operačním celkům.

[Poznámka VD Četl jsem článek „Proxima b – Nejbližší Zemi podobná planeta odhaluje právě další dveře“, v němž jsem zaznamenal kromě charakterizované atmosféry s rozpornými vlastnostmi (je tenká a přitom hustá a přitom dovolující průchod životadárného záření) a kromě poža- davku poměrně silného magnetického „štítu“ (nedovolujícího dopad ničivého záření) další vnitřní rozpory. Tak např. mě zarazila myšlenka, jak atmosféra planety roznáší teplo ze stále ohřívané polokoule na polokouli tonoucí v soustavném stínu (u slapově vázané planety). Na- víc se mlčky předpokládá nějaké konstantní ochlazování té horké části. Čím? Navíc, jestliže daná planeta „cuká“ svou hvězdou, jak bude stabilní její oběžná dráha? Čili jak bude naopak centrální hvězda „cukat“ tou planetou? Dále ona hvězda – Proxima Centauri – obíhá kolem Alfy Centauri, což pravděpodobně má ničivé důsledky nejen na případný život na planetě, ale vůbec na planetu samotnou. Konečně uvedu velký problém s existencí života: Čím je případná planeta od nás vzdá- lenější, tím je také podle standardní teorie mladší. Takže na hodně vzdálené planetě by musel život vzniknout a vyvinout se přímo tryskovou rychlostí. Reálně by se zde dalo uvažovat o „vzniku“ dospělého života během několika dnů. To ovšem tvrdí kreacionisté. Takže se to evolucionistům hodit nebude. Co teď? Všechny chiméry snílků se týkají udržení už existujícího života. Jestliže jsou v uvedeném článku uvedeny některé zábrany pro toto udržení, tím horší situace je pro vznik či vynoření života. Zde přistupuje daleko závažnější okolnost: Mohou uspořádat různé neživé látky, aniž by bylo jasné, JAK a KTERÉ se mají uspořádat? Čili jak se něco může zorganizovat, aniž existuje jakékoliv organizační „schéma“? Jenže INFORMACE je entita nehmotná (bajty nelze převést na kilogramy nebo jouly) a nemůže tedy vzniknout z hmoty (či z fyzikální energie). Čehokoliv nehmotného se materialisté přímo děsí. Ovšem kromě svých vlastních nápadů či myšlenek.]

Proč astronomové buší do planet? http://crev.info/2016/09/why-astronomers-hammer-planets/

Světští planetární vědci mají univerzální paklíč k odemykání jakékoliv planetární záhady: ŠOK. „ŠOK“ (Šílené Ohromné Kladivo) je humorná zkratka pro ten nejužitečnější nástroj v braš- ně opraváře. Když s něčím nejde pohnout, udeř do toho pomocí ŠOKu. Pokud se to roztříští, tak je jasné, že to stejně potřebovalo opravit. Takto uvažuje mnohý průměrný člověk řešící nějakou záhadu. Ovšem problém s tímto způsobem řešení, pomocí ŠOKu, je ten, že když je to váš jediný nástroj, pak máte sklon vidět všechny záhady jako hřebík. ŠOKem pro astrobiology a světské planetology se stala „hypotéza impaktů“ [tj. dopadů cizích těles]. Protože vysvětlení pomocí plánu (inteligence, designu) je v důsledku údajných vědeckých zásad z vědy odstraněno, (jinak řečeno jde o tzv. vědecký naturalismus), musí se

96 zcela neobvyklé vlastnosti, které se mohou jevit jako naplánované, vysvětlit jen a pouze po- mocí inteligencí neřízených fyzikálních procesů. Zde jsou některé nedávné příklady impakt- ních hypotéz v praxi. Phos for us [V originálu nepřeložitelná slovní hříčka „Phos for us“ = „Fosfor pro nás“]: Jedním podstatným prvkem pro život je fosfor. [Protože fosfor je součástí kostí, čeští národní buditelé jej nazývali „kostík“, ale tento název se neujal]. Jenže, žel, fosfor má tendenci být uzavřen v horninách. V časopisu NASA Astrobiology Magazine řeší problém máváním ŠOK kladivem: Fosfor je jednou z životně nejdůležitějších složek, ale často je složkou ne příliš trans- parentní. Pomáhá tvořit páteř dlouhých řetězců nukleotidů, které vytvářejí RNA a DNA; je částí fosfolipidů buněčných membrán a stavebním blokem koenzymu adenosintrifosfát (ATP), který je používán jako přenašeč energie v buňkách. Avšak většina fosforu na zemi se nachází ve formě inertních fosfátů, které jsou ve vo- dě nerozpustné a jsou většinou neschopné reagovat s organickými molekulami. Toto vypadá jako rozpor s tím, jak je fosfor v biochemii všudypřítomný, jak se tedy nakonec mohlo stát, že se fosfor stal tak kritickou složkou života? A to je právě důvod, proč Keith Cooper ve svém titulku koketuje s myšlenkou “Byly to meteority, co přineslo životodárný fosfor na Zemi?” Přichází s novou teorií, jak meteority mohly na Zemi přinést nerost nazývaný schreibersit s určitou formou fosforu vhodného pro svět RNA. Takže tady přichází úder kladivem: „Meteority bombardující Zemi před miliardami let mohly poskytnout fosfor [sic], který je tak podstatný pro biologické systémy pozem- ského života.“ Další hypotéza uvedená na PhysOrg se snaží udělat fosfor dostupným skrze procesy v Millerových jiskrových výbojích, které "mohly" vyprodukovat močovinu coby mezi- produkt. Tento článek oživuje vzpomínku na Darwinovy "malé teplé tůňky". Scénář spoléhá na speciální koncentrace solí a iontů na určitých místech, aniž by bylo třeba inteligentních laborantů, kteří by proces řídili dle potřeby. Ani zmínka nepadla o tom, jak zabránit, aby fosfor nebyl opět uzamčen v horninách poté, co se změní podmínky. Uhlík pro nás: Dalším podstatným prvkem pro život je uhlík. A zase znovu, časopis Astrobiology Magazine se dovolává šíleného ohromného kladiva ŠOK za účelem speciálního dovozu tohoto životodárného ingredientu; v tomto případě musí být kladivo ale fakt ohromné: „Uhlík na Zemi ukazuje na planetární srážku.” Astrobiologové z Rice University tvrdí, že impaktní těleso, které nám přineslo uhlík, muselo být o velikosti planety Merkur.“ Badatelé v oblasti vědy o Zemi z Rice University tvrdí, že „prakticky veškerý pozemský životodárný uhlík může pocházet ze srážky Země se zárodečnou planetou podobnou Merkuru někdy před 4,4 miliardami let.“ To se muselo stát poté, co pozemský Měsíc byl vytvořen úderem (ŠOKem) tělesem o velikosti Marsu. Nebo, že by hoši z Rice na toto nepomysleli? Každo- pádně jejich nápad vypadá takto: Jednou z populárních myšlenek je, že těkavé prvky jako uhlík, síra, dusík a vodík byly dodány až poté, co se dokončilo formování zemského jádra, řekl Li, který je nyní týmovým vědcem na Institutu geochemie v Guangzhou, čínské Akademii věd. „Všechny tyto prvky, kte- ré spadly na Zem v meteoritech a kometách více jak asi 100 miliónů let poté, co se zfor- movala sluneční soustava, se mohly vyhnout intenzívnímu horku z oceánu magmatu, který až do té doby pokrýval Zemi“. „Problémem u této myšlenky je, že zatímco to může vysvětlovat hojnost mnoha těchto prvků, neexistují žádné meteority, kde by takový poměr těkavých prvků v křemičitanové čás- ti naší planety existoval,” řekl Li. BBC News přišel s touto povídačkou také. Tvrdí se tam, že náraz tělesa o velikosti Merkuru řeší zároveň problém s množstvím síry. Ale řeší se vůbec, kde nárazové těleso získalo onen uhlík a síru?

97 Dasgupta řekl, že jeden scénář vysvětlující poměr uhlíku k síře a hojnost uhlíku je o tom, že zárodečná planeta podobná Merkuru, která už si vlastní jádro bohaté na křemičitany vytvořila, kolidovala se Zemí a byla Zemí absorbována.” “Protože jde o masivní těleso, tak dynamika mohla působit tím způsobem, že jádro této planety přímo proniklo do jádra naší planety a její plášť, bohatý na uhlík, se promíchal s pláštěm Země. Zatímco se soustředili na dynamiku, vypadá to, že vlastní zdroj těchto dvou prvků prostě jen přenesli do jiné lokality. Proč by ale jiná planetisimála [zárodečná planeta] měla mít spoustu uhlíku a síry? Proč by měly být meteority bohaté na dostupný fosfor? Odkud ho dostaly? Jedna věc je jasná: život potřebuje spoustu uhlíku, síry a fosforu, a Země má právě ta správná množství. Vestino štěstí: „Scénář ŠOK“ funguje v celé sluneční soustavě, nejen na Zemi. Například asteroid Vesta (který navštívila kosmická sonda Úsvit 2/09/15), má neobvyklá množství minerálu olivín. Kde se tam vzal? A tak v časopisu Icarus, máchli opět planetární vědci Šíleným ohromným kladivem (ŠOKem): „Olivín na Vestě je exogenním znečištěním přineseným při srážkách s jinými tělesy: Je to nutný závěr z modelů Vesty a její historie kolizí a simulací impaktů.“ A zde je obhajoba tohoto scénáře: Přežití asteroidu Vesta během drsné rané historie sluneční soustavy je klíčovým ome- zením v teoriích formování planet. Z tohoto hlediska je zvláště důležité množství olivínu vyvrženého dopady těles z pláště Vesty, protože to omezuje jak vnitřní strukturu Vesty, tak i počet dopadů velkých těles, které asteroid utrpěl během historie svého života. Mise Dawn (Úsvit), uskutečněná NASA, ukázala, že olivín je na povrchu Vesty přítomen v urči- tých limitovaných množstvích koncetrovaných v malých kouscích na hrstce míst, která nejsou spojena s dvěma velkými impaktními krátery Rheasilvia a Veneneia. První nálezy byly interpretovány jak výsledek odkrytí endogenního olivínu, i když hloubka, ze které olivín po- cházel, byla předmětem debaty. Pozdější práce však místo toho přišly s možností, že olivín měl exogenní původ, což bylo založeno na spektrálních rysech uloženin. V této práci kvanti- tativně zkoumáme navrhovaný scénář o exogenním původu zjištěného olivínu na Vestě, zda může být jeho přítomnost vysvětlena jako přirozený důsledek historie srážek asteroidu během uplynulého jednoho nebo více miliard let. Tak tedy ještě jednou, tato teorie musí nejprve vysvětlit, jak asteroidy typu A a typu S získaly svůj olivín. Patrně by se pak mělo očekávat, že většina asteroidů v pásu asteroidů bude mít to samé množství olivínu. Ale nevypadá to, že by se toho mnoho namluvilo o olivínu na současném cíli sondy Úsvit, největším asteroidu Ceres. V budoucích příspěvcích prověříme neposlednější studie o Ceresu. K impaktům jistě docházelo na většině těles sluneční soustavy, jak je patrné s nesčíslného množství kráterů na různých místech. Když je ale třeba tyto impakty sladit tak, aby vypro- dukovaly potřebný výsledek, "scénář" se začíná jevit dost podezřelý. Aby univerzální klíč ŠOK dobře fungoval, potřebuje k sobě ještě další nutný nástroj z nářaďové tašky planetárních vědců. Je to Kouzelná hůlka "miliard a miliard" let, jak o tom mluví vědec Sagan.” Jestliže jste ještě neviděli klasické DVD od Spika Psarrise o sluneční soustavě, What You Aren’t Being Told About Astronomy: Volume I, Our Created Solar System [Co vám o astro- nommii neřeknou: Svazek I, Naše stvořená sluneční soustava], určitě se budete dobře bavit jeho humorem, který si dělá z hypotézy o impaktech, a jak to světští astronomové používají k vysvětlení čehokoliv a prostě všeho.

98 Osud kosmologie Václav Dostál

Moderní kosmologie je založená na kosmologickém principu, který tvrdí, že ve velkých měřítkách je vesmír homogenní a izotropní. Termín „homogenní“ – stejnorodý, znamená, že v každém bodě má stejné vlastnosti, všechna místa (prostoru, vesmíru) jsou si podobná jako vejce vejci. „Izotropní“ znamená stejné ve všech směrech: ať letíme vesmírem kterýmkoli směrem, všude se potkáváme se stejnými vlastnostmi. Zdálo by se, že jde o zbytečné zdvojení. Ve skutečnosti se jedná o přesnost čili exaktnost. První předpoklad pojednává o fyzikálních vlastnostech v jednotlivých místech („bodech“) vesmíru – aniž bychom se nějak pohybovali z jednoho místa na druhé. Druhý předpoklad se týká směru pohybu – nejčastěji od nás nebo k nám. Říká, že nezáleží na směru, zatímco první předpoklad říká, že nezáleží na místě. Základní tvrzení moderní kosmologie jsou:  Všechny galaxie se od nás vzdalují, čím jsou vzdálenější, tím rychleji. Vesmír či prostor se rozpíná.  Vesmír vznikl velkým třeskem a z nepatrného „zrnka“ až k současné obří velikosti se nejprve prudce, pak pomalu a nakonec zrychleně rozpínal.  Pozorované mikrovlnné záření kosmického pozadí (CMB) je pozůstatkem čili reliktem velkého třesku.  Rozpínání vesmíru se zrychluje, a proto musí existovat temná energie, která to rozpínání způsobuje a „přetlačuje“ gravitační přitahování. Všechna tato tvrzení mohou platit pouze tehdy (exaktně: právě tehdy a jenom tehdy), jestliže platí kosmologický princip (KP). Kdyby fyzikální vlastnosti ve vesmíru se místo od místa lišily (i mírně) a kdyby existoval nějaký preferovaný (přednostní) směr nebo by jich bylo několik různého významu, uvedená tvrzení by nemohla platit. Čínští autoři v článku „Kosmologický princip není na obloze“ (https://arxiv.org/pdf/1611.02139v1.pdf) píší: „Konfrontujeme data velkorozměrové struktury [skutečné rozložení galaxií na velkém měřítku] s definicí prostorové homogenity porovnáním fluktuací jednotlivých číselných počtů [galaxií] s dovolenými rozsahy náhodného [uměle generovaného] rozložení s homogenitou [při předpokladu homogenity].“ O kosmologickém principu píší, že „už nemusí být principem.“ Také: „Fyzikální stav rozložení ovšem nemůže být přísně homogenní a izotropní, což je pouze matematická idealizace.“ „Náš závěr ne ne- zbytně implikuje, že současné kosmologické paradigma je odmítnuto. Ačkoli moderní kosmologie je podstatně založena na KP, je to teoretický předpoklad na fiktivním pozadí.“ „Kosmologické paradigma založené na KP na pozadí vesmíru (v rané éře) je bezpečné, nezávislé na silné výpovědi o vlastní existenci KP na pozorované obloze, bez homogenního měřítka KP v tomto prostoru ztrácí svůj význam.“ „KP může stát v teoretických základech moderní fyzikální kosmologie (v rané éře), ale ne na obloze (tj. v současné epoše).“ „To odhaluje povahu kosmologického principu, přijatého moderním paradigmatem kosmologie a otevírá nové pole výzkumu v teoretické kosmologii.“ Poslední věta (vzatá z abstraktu) jemně říká, že kosmologie současného vesmíru je špatná. Autoři sice nezpochybňují platnost KP pro raný vesmír, ale „poznatky“ o něm jsou vybudo- vány na paradigmatu současného vesmíru. Jestliže KP neplatí nyní, nemůže platit ani pro minulost v miliardách let. Jinak řečeno, celá moderní sekulární kosmologie je ve velkých potížích. Je sice založena na Einsteinově teorii, ale naneštěstí špatně aplikované. Obecná teorie relativity popisuje urči- té jevy (např. ohyb světla kolem hmotné hvězdy nebo stáčení perihélia Merkuru) a hlavně popisně spojuje gravitaci s prostoročasem. Prostoročasové kontinuum, stručně prostoročas, je myšlené, plynulé a prázdné. Skutečný fyzikální prostor – mezi galaxiemi, mezi galaktickými

99 hrozny a mezi obrovskými vlákny galaxií (která se „táhnou“ přes celý vesmír) – však prázdný není. Zde nezahrnujeme ani např. vodíková mračna, která se „tu a tam“ v kosmickém prostoru vyskytují. Je to jenom samotný prostor, vytvářený (kvantovým) vakuem. A vakuum žádná prázdnota není, ale (i podle některých fyziků) má obrovskou hustotu energie. Podle proslulé Einsteinovy ekvivalence energie a hmoty se rozpínat nemůže a už vůbec ne rychlostí větší než světlo. Tak by se mohl rozpínat prázdný geometrický prostor (zvaný prostoročas), i když jen myšleně. Lépe řečeno: Některá řešení Einsteinových rovnic můžeme vykládat jako rozpínání, ale i to je pořád matematické řešení a ne fyzikální jev. Kdyby kosmický prostor byl prázdný, ani pak by se nemohl reálně rozpínat a tedy stávat se čím dále prázdnější, obsahovat stále méně a méně než nic. G. F. Lewis k tomu v článku o reálném rozpínání prostoru píše (https://arxiv.org/ftp/arxiv/papers/1605/1605.08634.pdf): „Kosmologičtí obři Martin Rees and Steven Weinberg nám říkají: „… jak se může prostor, který je naprosto prázdný, rozpínat? Odpověď je: prostor se nerozpíná. Kosmologové někdy mluví o rozpínajícím se prostoru, ale měli by to znát lépe.“ Takže experti nám říkají, že prostor se nerozpíná!“ Zde je řeč o geometrickém, o myšleném prostoru. Jestliže se nemůže reálně rozpínat geometrický prostor, tím méně to může reálně dělat skutečný – mezigalaktický prostor! „Rozpínání“ geo- metrického prostoru je slovní popis řešení matematické rovnice a rozpínání skutečného kosmického prostoru je nesmysl. Při studiu svého oblíbeného tématu „Úloha vakua nejen v kosmologii“ jsem opakovaně veden až k původním Einsteinovým pracím. Jejich rozbor jsem zakončil následovně: Einstein: „Je možno uvést dobré důvody, proč realita nemůže být vůbec reprezentována spojitým polem. Z kvantových jevů se zdá s jistotou vyplývat, že konečná soustava s konečnou energií může být úplně popsána konečnou množinou čísel (kvantová čísla). To se nezdá v souladu s teorií kontinua a musí to vést ke snaze najít pro popis reality čistě algebraickou teorii. Nikdo však neví, jak získat základ pro takovou teorii.“ Hlavním důvodem nemožnosti reprezentace reality spojitým polem je její kvantová podstata. Ani látka („hmota“) ani pole nejsou spojité, nýbrž jsou kvantované. Tato skutečnost je opravdu v rozporu s teorií kontinua! To ovšem neznamená, že nádhernou Einsteinovu teorii máme zahodit! To v žádném případě! Jen si musíme uvědomit její meze. Tím nijak nezne- hodnotíme Einsteinovy myšlenky. Navíc bychom měli uposlechnout jeho dobrých rad ohled- ně „první aproximace“ (jak se o svém díle vyslovil) a ohledně spojitosti gravitace s elektro- magnetismem. Poslední větu zdejšího Einsteinova odstavce měním – a to velice troufale: Ten základ nové, tj. odlišné teorie já znám! Takovým troufalým tvrzením se vlastně prohlašuji za stejně chytré- ho jako Einstein a za chytřejšího než jeho následovníci. Jsem opravdu tak chytrý? Mé vlastní pochybnosti říkají NE! Vesmír nevznikl samovolně z nicoty velkým třesknutím této nicoty, nýbrž byl stvořen a je udržován Bohem. Bůh nejprve stvořil základní entitu (zvanou „vakuum“) a z ní potom stvořil Zemi, rostliny, hvězdy, zvířata a lidi. Samozřejmě to všechno tvořil zákonitě (ne chaoticky), tzn., ustanovil zákony (jimž říkáme „přírodní“), popisující fyzikální „chování“ energie-hmoty. K těmto svým závěrům rozboru Einsteinova díla dodávám, že se mohu mýlit ve všech svých fyzikálních textech, ale současně věřím, že v předchozím odstavci se nemýlím.

100 Kosmologové jsou slepí v temnotě http://crev.info/2016/11/cosmologists-blind-in-dark/

Nedávné unáhlené články ukazují, že sekulární kosmologové netuší, kde jsou nebo proč. Kosmologoové od zavedení tajemných jevů ve formě temné hmoty a temné energie ztratili svou cestu. Jestliže tomu nevěří, čelí tomu, co sami říkají o současném stavu svých znalostí – jetliže to vůbec lze nazvat znalostmi. Temná hmota se stává temnější (Live Science): Don Lincoln, emeritní vědec Národních laboratoří Fermi, ukaztuje, že svist v matematice a fyzice může být bezradný, když přechází do filozofie. To je dobrý článek, vede náš seznam, protože ukazuje historii hypotézyy temné hmoty a končí: „Ale, na konec, stále ji neznáme.“ Hledání temné hmoty (Phys.org): Zde existuje jiný příklad, který reviduje jakékoliv vytý- bavé pátrání. „Bez temné hmoty je možné, že bychom neexistovali,“ říká jeden fyzik. Článek mluví o obrovských nákladných detektorech, které zcela selhaly v nalezení této látky. Je to pokrok vyloučením nebo špatná cesta? Co je temná hmota? Přední kandidát se stává profilovým (Space.com): Mike Wall myslí teoretický „axion“ (jiný kousek záhadné neznámé látky, „který už byl objeven“), který může kvalifikovat jako příští kandidát temné hmoty. Proč? Protože všechny ostatní byly vy- loučeny; badatelé ostatní „hodili do prázdnoty.“ Jak hon sterilního neutrina pokračuje, prohlubuje se záhada (Phys.org): „Fyzici spekulují, že hypotetické částice mohou být lepším klíčem k pochopení evoluce vesmíru a proč je vytvořen převážně z hmoty a ne z antihmoty. Ale zápletky houstnou: Na základě experimentů s novým detektorem „vědci vyloučili velkou část rozsahu možných vlastností hypotetických částic skrytých uvnitř.“ Jetliže temnou hmotu nevidíme, není to duch? (NPR): Adam Frank porovnává víru v temnou hmotu s vírou v duchy. „Je to stále na začátku hry, ale v určitém bodě není nic nalezeno, vědci musí přehodnotit svou „víru v temnou hmotu,“ uzavírá. „V tomto případě musí přijít s jiným vysvětlením pro rány, které jsme slyšeli v noci.“ Nová teorie gravitace může vysvětlit temnou hmotu (Science Daily): Erik Verlinde z Amsterodamu se pokusil uniknout z nutnosti temné hmoty vytvořením nové teorie gravitace. Je na pokraji vědecké revoluce nebo jen hvízdá v temnotě? Soustřeďuje se na to, že tra- diční gravitace a kvantová fyzika jsou neslučitelné. „Mnoho teoretických fyziků, stejně jako já, pracuje na revizi teorie a jisté velké pokroky byly udělány,“ říká. „Můžeme stát na pokraji vědecké revoluce, která radikálně změní naše pohledy na celou povahu prostoru, čas a gravitaci.“ Kosmologická záhada řešena vůbec největší mapou prázdnot a superhroznů (Phys.org): To, co říká nadpis, závěry odstraňují.I když nové mapy kosmického mikrovlnného pozadí (CMB) jsou konsistentní s Einsteinovou relativitou „naše výsleky řeší dlouhotrvající kosmickou hádanku, ale dělají je závislými na záhadě velmi neobvyklého „studeného bodu“ v CMB,“ říká jeden astronom . „… záhada studeného bodu zůstává nevysvětlena.“ Badatel představuje práci k porozumění tvorby vesmíru (Phys.org): Jenom sliby, sliby. „Jestliže předpovědi a data souhlasí, bude to nadále krásné potvrzení teorie obecné relativity, kdežto jestliže nesouhlasí, může to být kontrolní známkou, že potřebujeme odlišnou teorii.“ Vesmír se rozpíná zrychlenou měrou – nebo ne? (Phys.org): Tento článek představuje šokující možnost, že temná energie může být fikce – špatná interpretace příliš malého vzorku supernov. Nyní že nový vzorek desetkrát větší to neukazuje; mají tři nositelé Nobelovy ceny ji vrátit? Nové myšlení o šipce času (Science Magazine): Kosmologové si nejsou jisti co znamená „nyní.“ Podivují se nad tím proč si uvědomujeme minulost, ale ne budoucnost. Recenze této knihy ukazuje problémy s konvenčním porozuměním času jeko směru rostoucí entropie.

101 Rencenzor prošel knihou, ale říká: „Smysl „nyní“ a „jaký čas“, stejně jako „prostor“ může být vytvořen velkým třeskem, je podle mého mínění podnětnější než energický.“

Zvláštní vydání „Nature“ 29. září časopis Nature puiblikoval zvláštní doplněk o temné hmotě a temné energii. Ten vytváří vůdčí časopis světa jako fušéra v magii, mnoho dřiny a obtíží, ale doposud jenom bu- blina (lots of toil and trouble, but so far only bubble). Temný vesmír od Richarda Hodsona (Nature): Temná hmota je stále záhadou, ale „vysvě- tlení temné hmoty je obtížnější.“ Temný vesmír: 4 velké otázky od Neila Savageho (Nature): A ty otázky jsou: (1) Existuje částice temné hmoty? (2) Interaguje temná hmota s něčím? (3) Vysvětluje kosmologická konstanta temn ou energii? (4) Co se případně stane s vesmírem? Pozor na axiony! Detektor exotických částic může zanedbávat temnou hmotu od Da- vida Castelvecchiho (Nature): Je to „honu v temnotách“ na částici závislou na inflační teorii. Temná hmota. Co je hmota? od Jeffa Hechta (Nature): Revize všech záporných výsledků badatelů. On říká: „Vůdčí teorie temné hmoty uniká z možnosti do skrytosti.“ Temná energie: Strnulé hledění do temnoty od Stephena Battersbyho (Nature): Co vidíme, když zíráme do tmy? Nic, kromě své představy. Battersby mluví o „vytrvalé há- dance“,… „energetické záhadě“, …. „temné budoucnosti“ a dalších neznámých, navzdory „výbuchu myšlenek.“ Jestliže temná energie existuje, mění se během času? Odpověď na první otázku je nejzákladnější. Odhalení neviditelného vesmíru od Marka Zastrowa (Nature): Článek reviduje nej- noivější zařízení pokoušející se nalézt gravitační vlny a vysokoenergetická neutrina. Tyto jevy mají aspoň nějakou experimentální základnu. Interview s Georgem Smoothem (Nature): Smooth získal Nobelovu cenu v r. 2006 za ná- lez maličkých variací v CMB, které byly interpretovány jako potvrzení velkého třesku. Je tá- zán na gravitační vlny, ne na temnou hmotu nebo energii.

Empirické zmatky Prodejny novin nedávno získaly výsledky nových přehedů oblohy, obsahující [pozorování] Hubbleovým vesmírným dalekohledem a jinými nástroji.  Pozorovaný vesmír obshuje dva biliony galaxií, 10krát více než se dříve uvažovalo (Science Daily)  Vesmír má 10krát více galaxií, než si vědci mysleli (Live Science)  Náš vesmír obsahuje 10krát více galaxií než jsme si mysleli (New Scientist) Odhad vychází z matematických modelů, ne z přímého počítání. Navíc ukazuje, jak vědci mohou být vzdáleni od viditelného, natož or temného. „Leká to mysl, že víc než 90 procent galaxií ve vesmíru ještě má být studováno,“ řekl Christopher Conselice, profesor astrofyziky na Nottinghamské univerzitě, vedoucí studia. „Kdo zná zajímavé vlastnosti, jaké najdeme, když budeme pozorovat tyto galaxie novou generací dalekohledů.“

„Ahoj, doktore kosmologie. Co víš?“ Odpověď: „Nemnoho. Dokonce nevím, co nevím nebo dokonce co je poznatelné. Ale kosmická evoluce je fakt!“

[Česká fyzika chápe hmotu ve dvou formách: jako látku a jako pole, zatímco pojem „matter“ velmi často znamená hmotu jenom jako látku (skládající se z molekul, pak z atomů a nakonec ze subatomických částic). Skoro nikdy se pod termín „matter“ nezahrnuje pole. Tímto pojetím se zesiluje názor, že základní fyzikální entitou jsou tělesa, která jsou přece látkou, „hmotou“ vyplněna nebo vytvořena. Mnohdy se prostor kolem těles a dokonce i kolem částic považuje za prázdný. Když se ovšem podíváme do vesmíru nebo do atomu,

102 musíme potom uzavřít, že hmota je složena hlavně z prázdnoty (z ničeho) a jen nepatrné, naporosto zanedbatelné procento prostoru je tvořeno hmotou. To je sice absurdní, ale na- neštěstí logický závěr plynoucí z nesprávného pojetí „hmoty.“ Newtonem zamítnutý názor, že tělesa („hmota“) jsou sídlem vzájemné přitažlivosti, čili že gravitace je vnitřní – vrozenou vlastností „hmoty“, vedl k zásadně chybnému zavedení temné hmoty – jako zdroje chybějící přitažlivosti v rotující soustavě hvězd zvané galaxie. Gravitace je sice přitažlivá, ale jenom jako téma.].

Závěr Václav Dostál

Když jsem začal se slučováním článků (z r. 2015 a 2016), netušil jsem, že vzniklá kniha bude mít přes 100 stránek. Čtenář může některé články pominout, jiné zkritizovat, ale snad aspoň s několika odstavci bude souhlasit. Při povrchním čtení nebo vytržení některých vět ovšem dojde k nesprávným závěrům, že celá tato kniha „nestojí za nic.“ Hodnocení dopadne o mnoho hůře, když ji bude posuzovat na základě svých předsudků, které ovšem bude pokládat za správný názor. Čtenář udělá lépe, když si najde přátele, s nimiž prodiskutuje třebas i jediný článek a bude s nimi hledat pravdu.

* * *

103