Vliv Počtu Odevzdaných Bílých Lístků V Československých Volbách V Roce 1948 Na Následnou Politickou Represi Případová Studie Okresu Tábor

MASARYKOVA UNIVERZITA

Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Vliv počtu odevzdaných bílých lístků v československých volbách v roce 1948 na následnou politickou represi Případová studie okresu Tábor

Bakalářská práce

Zpracovala: Lucie Varvařovská UČO: 333374 Obor: Politologie a Mediální studia a ţurnalistika Imatrikulační ročník: 2008

Vedoucí práce: doc. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.

Brno 2011

Prohlášení o autorství práce

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Vliv počtu odevzdaných bílých lístků v československých volbách v roce 1948 na následnou politickou represi. Případová studie okresu Tábor vypracovala samostatně a pouţila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně, 7. 12. 2011 ......

Lucie Varvařovská

Poděkování

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu práce doc. PhDr. Stanislavu Balíkovi, Ph.D. za odborné rady a trpělivost. Velké díky patří mé rodině za jejich nemalou podporu. Také bych chtěla poděkovat všem svým respondentům, především manţelům Míkovým, bez kterých by práce nemohla vzniknout.

Anotace: Tato práce se zabývá fenoménem bílých lístků v parlamentních volbách v Československu v roce 1948. Text se zabývá teoretickou polemikou o násilí, i popisem jeho pouţití v praxi. Zamířeno je na politickou represi státní moci v průběhu let 1948 aţ 1954 v okrese Tábor. Text je případovou studií, která na šesti vybraných obcích zkoumá vliv počtu odevzdaných bílých lístků na míru politické represe. Práce zaznamenává data v kvalitativní formě a je zaloţena na vlastní zkušenosti pamětníků.

Klíčová slova: bílé lístky, komunismus, politická represe, volby 1948, okres Tábor, socializace venkova, třetí odboj v Československu, kolektivizace, Komunistická strana Československa

Abstract: This thesis concerned with the phenomenon of white voting cards in parliamentary election in Czechoslovakia in 1948. The text is not only about a theoretical disputation of violence, but also about the description of its using. It is focused on political repression of the state´s power since 1948 till 1954 in the district of Tábor. The text is a case study which research the influence of the number of white voting cards on the measure of the political repression. It is based on qualitative data and on the experience of contemporary witnesses.

Keywords: White voting cards, communism, political repression, election 1948, district of Tábor, socialization of rural area, the third resistant in Czechoslovakia, collectivization, Communist Party of Czechoslovakia

Obsah

1. Úvod...... 5 2. Teoretická část ...... 6 2.1.Totalitarismus a násilí ...... 6 2.2.Československo jako totalitní stát? ...... 7 2.3.Metodologie výzkumu ...... 10 3. Hypotéza ...... 11 4. Volby a volební systém...... 11 4.1.Fungování volebního systému s jednou kandidátkou ...... 12 4.2.Volební právo a atributy voleb ...... 12 4.3.Volby v okrese Tábor v kontextu ...... 13 5. Vytýčení výzkumného cíle a prostředků ...... 14 5.1.Okres Tábor ...... 14 5.2.Případové studie vybraných obcí v okrese Tábor ...... 15 5.3.Záluţí u Budislavě ...... 16 5.4.Šebířov ...... 18 5.5.Chabrovice ...... 21 5.6.Planá nad Luţnicí ...... 23 5.7.Tučapy ...... 26 5.8.Draţičky ...... 28 6. Případ Slepička ...... 31 6.1.Charakter lokality ...... 32 6.2.Průběh činu ...... 32 6.3.Následky činu ...... 33 6.4.František Slepička ...... 33 6.5.Oběti monstrprocesu ...... 36 6.6.Cíle monstrprocesu ...... 38 7.Komparace vybraných obcí v pouţitých formách represe ...... 38 8. Závěr ...... 39 Seznam pouţitých zdrojů ...... 41 Osobní svědectví: ...... 41 Archiválie ...... 41 Bibliografické zdroje ...... 42 Internetové zdroje ...... 43 Seznam pouţitých zkratek ...... 46 Přílohy ...... 47 Počet znaků včetně mezer: 79 370 4

1. Úvod

Tématem naší práce je politická represe ve vybraných obcích v okrese Tábor v období od roku 1948 aţ 1954. Důvodem, proč se budeme věnovat této problematice, je fakt, ţe dnes je jedna z posledních moţností, jak prozkoumat toto období českých dějin pomocí svědectví pamětníků. Touto bakalářskou prací bychom měli osvětlit nepatrný zlomek z mnoha jevů, který tolik ovlivnil ţivot obyvatel poválečného Československa. Jedním důleţitým fenoménem pro nás bude úloha voleb do Národního shromáţdění ze dne 30. května 19481 a role bílých lístků, jako unikátní prostředek k vyjádření opozičního názoru. Primárně se budeme zabývat politickou represí. V závěru práce budeme porovnávat politickou represi v obcích s malým podílem odevzdaných bílých lístků s obcemi s opačným volebním výsledkem. Ač bychom si mohli myslet, ţe politickou represi z doby od roku 1948 do poloviny padesátých let můţeme zkoumat i o mnoho let později, pokusíme se čtenáři dokázat, ţe jinak, neţ ze svědecké výpovědi pamětníků lze tento jev odhalit jen velmi obtíţně. Aparát státní správy z počátku komunistické vlády v Československu nás ujišťuje o tom, ţe veškeré dokumenty vedoucí ke stopám represálií dokázal velmi dobře skrýt. V tomto případě můţeme hovořit o bílých místech československých dějin. Součinitelem dnešního stavu povědomí o totalitě v Československu je lhostejnost k minulosti a rychle plynoucí čas pamětníků té doby. To vede k definitivnímu vymazání mnoha momentů a výskytu „bílých míst“ naší historie. Nevyhnutelně budeme svědky úplného zapomenutí nedávných nespravedlností, zejména těch, které měly být dle vůle tehdejší vlády vyjmuty z vnímání minulosti. (Čermák 2010: 19) Jedním z nejvýznamnějších badatelů, kteří se komunistické éře v Československu věnují, je Karel Jech. Jeho práce nám bude inspirací k výzkumu. Důvod, proč se náš výzkum dotýká uvedeného tématu, je fakt, ţe se ve vydaných publikacích autoři nejčastěji věnují jednotlivému exemplárnímu procesu bez širšího kontextu celého regionu (např. Urban 2010, Havlíčková 2008, Růţička 2008). Naše práce by měla být první, která zkoumá politickou represi skrze hledání vztahu mezi volbou bílými lístky a represí. Výběr tématu a regionu je ovlivněn zájmem autorky a jejím bydlištěm.

1 Další volby se konaly aţ v květnu 1954 a to do národních výborů všech stupňů a posléze v listopadu téhoţ roku do Národního shromáţdění. (Balík et al. 2006: 139) Tato data pro nás budou nejzazším časovým mezníkem, kam náš výzkum bude sahat. 5

2. Teoretická část

2.1. Totalitarismus a násilí

Doba, které se budeme věnovat, představuje epochu, kdy nejbliţší rodinné vztahy byly podřadné závazkům straně. Stávalo se, ţe názor na soudobou politiku štěpil celé rodiny, navţdy rozděloval děti od rodičů a tím bezprostředně politika, tedy v původním chápání činnost pro veřejnost a na veřejné půdě, tvrdě zasahovala do privátní sféry. Atmosféra v obci připomínala válku, ačkoli válka svá pravidla má, ale střet totalitní vlády s opozicí nikoliv. Totalitní společnost můţe čekat nebezpečí kdykoli, odkudkoli a to i v případě, ţe děláme vše proto, abychom hrozbu odvrátili. Moc totalitní vlády spočívá v drţení prostředků násilí. V tomto kontextu hovoříme nejen o násilí fyzickém, ale i psychickém. Atmosféra strachu, představa Damoklova meče visícím nad kýmkoli z nás, administrativní a jiné překáţky znemoţňující uţívat naši pozitivní svobodu. (Berlin 1997: 56, 57) Tento pocit ve společnosti paradoxně upevňoval a stabilizoval moc reţimu. (Kaplan 2001: 38)

Situaci v Československu v padesátých letech lze paralelou připodobnit ke slovům Hannah Arendtové, která říká, „ţe válka je stále ultima ratio, staré pokračování politiky prostředky násilí.“ Minulá zkušenost se druhou světovou válkou, kdy násilí bylo nedílnou součástí politiky, by násilí mohla ospravedlňovat. Avšak podobné metody nátlaku pokračovaly jako dědictví i do mírového období. Zde jiţ musíme hovořit o zločinném násilí v politice. (Arendtová 2004: 9, 15) Bedřich Engels násilí ospravedlňuje, kdyţ říká, ţe jen jím lze dosáhnout rychlejšího procesu ekonomického růstu. (Arendtová 2004: 11, Engels, cit.d., část II, kap.4) Na stejném ekonomickém principu Engels vykládá teorii, která říká, ţe k pochopení dějinného vývoje poslouţí „zjištění hospodářských momentů jako základních hybných sil veškeré lidské činnosti.“ (Zwettler 1996: 18). V československých reáliích v námi sledované době, tedy od června 1948, jiţ nešlo o působení násilí na vládu celostátní, nýbrţ i na regionální „vlády“. Je neoddiskutovatelné, ţe formou nátlaku si prošla vláda, resp. ÚV KSČ, a to ze strany moskevských představitelů Všesvazové komunistické strany. (Pernes 2010: 144-151, Balík et al. 2006: 136)

Násilí pouţívané jako donucovací prostředek ve 20. století dostalo nový rozměr a to díky novým technologiím. Ty umoţňují nejen vítězství na jedné frontě, ale zastrašení celé bojové linie. (Arendtová 2004: 7) Změny názoru lze podle Arendtové docílit fyzickým nátlakem, hladověním, mučením, i desinformováním. Tyto teze však vyvrací osobní zkušenost politických vězňů, kteří procházeli politickým školením. Tam mohl nátlak člověka jen zlomit. (Varvařovská 2009: 7) Lze polemizovat o tom, zda podprahová sdělení či konstantní vliv médií na člověka mají přesvědčující účinky. (viz Barry 1997; Bryant, Thompson 2002; Iyengar, McGrady 2005) I Arendtová nakonec připouští, ţe násilí není jediným hybatelem pokroku lidstva a technologií, ve smyslu formování veřejného mínění a vytváření nových nástrojů války či výroby. (Arendtová 2004: 27)

2.2. Československo jako totalitní stát?

Časovou etapu Československa, kterou zde budeme líčit, chápe Arendtová kvůli pouţití teroru, jako totalitní stát. Sartori jde ještě hlouběji a rozeznává fáze totalitního státu: prosazování a stabilizaci. Rutina je důleţitá vlastnost teroru totalitní vlády. Se Sartorim můţeme souhlasit v tom, ţe totalitní systém vlády se nikdy nemůţe přiblíţit ke své dokonalé formě, stejně jako druhý pól, demokracie. (Balík 2007: 262) Důkazem je fakt, ţe sebevětší úsilí vlády změnit názor obyvatelstva nikdy nemůţe být naplněno. Ve všech obcích vybraných pro náš výzkum došlo k takovým opatřením ve sloţení zastupitelských orgánů, aby vláda měla loajální zastupitele na všech úrovních samosprávy. (Fiala et al. 1999: 45) Všeobecně uznávaná typologie fází komunismu v Československu řadí do té nejtvrdší, nejrepresivnější fáze prvních pět let od únorového převratu: 1948-1953. Naše práce se bude primárně soustředit na politickou represi v tomto období. Hlavními rysy byly jasná ideologie strany, mobilizace, limitovaný pluralismus a vůdčí postava Gottwalda blíţící se ke kultu osobnosti. (Balík et al. 2006: 138)

2.2.1. Komunistická ideologie v Československu Komunistická ideologie v původně demokraticky smýšlejícím státě se obrátila o 180 stupňů od dosavadních hodnot k novým. To znamenalo vzdát se odkazu na Masaryka a Beneše, jako na myšlenkové otce relativně nového demokratického státu a na vlastní historii jako takovou. Na rozdíl od dosavadní politiky se ta nová po

únorovém převratu zakládala na vyhranění se vůči opozici. Do ní spadala teorie o třídní nenávisti, o nepřátelích, o bipolárním světě. (Kaplan 2001: 19) Následovala perzekuce všech, kdo nezapadali do vize nového státního zřízení. (Tamtéţ: 20) Kdo je pro nový reţim nepřítelem, se zjišťovalo aţ v průběhu upevňování reţimu. Všechny skutky komunistické moci byly protipólem k proklamované cestě k socialismu. Příkladem je směrnice pro krajské tajemníky od Rudolfa Slánského z březnové porady 1948: „Je třeba, abychom nyní my, komunisté, právě proto, ţe jsme zvítězili, dovedli nasadit smířlivou budovatelskou tvář, musíme dávat pozor, abychom nepřekáţeli v očistě, aby nedošlo ke zbytečnému zatýkání.“ (Tamtéţ: 27) Na tomtéţ zasedání padl výrok „Musíme rozvinout ostrý boj proti reakci po linii ideologické, politické a administrativní... Musíme přestat reakci hrozit.“ (Tamtéţ: 28) Slova Gottwalda z října však nebyla tak smířlivá, jako slova Slánského. „Říkal jsem Stalinovi výslovně, ţe o kolchozech nebudeme mluvit, ţe je budeme dělat. Likvidovat staré formy. On s tím souhlasil.“ (Jech 2008: 58) Nový reţim se projevil i novými legislativními opatřeními, čímţ zničil občanská a politická práva. Sám však i svá vlastní pravidla porušoval. Směrodatnými byla stranická doporučení. (Kaplan 2001: 21-22) Do běţného ţivota mnoha tisíc lidí radikálně zasáhla tajná směrnice ministra národní bezpečnosti, ministra vnitra a ministra spravedlnosti datované 22. říjnem 1951 o vystěhování kulaků z jejich půdy. (Tamtéţ: 29, Blaţek et al. 2010: 186) Jak se ukazuje, vystěhování (nebo jeho hrozba) platilo za jeden z nejefektivnějších nástrojů politické represe. (Blaţek et al. 2010: 194)

2.2.2. Postup socializace na venkově Primárním cílem naší práce není popisovat proces socializace vesnice, ale s naším hlavním tématem jde tento fenomén ruku v ruce. Perzekuce obyvatel ze strany reţimu probíhala mimo jiné na rovině postihu soukromých zemědělců s cílem kolektivizace. Vedení místních, okresních, krajských národních výborů lidmi loajálními s novým reţimem byla jedna z prvních věcí, kterou socializace započala. Proces socializace vesnice a změna politického uspořádání byly výstiţně popsány v kronikách Šebířova a Tučap. Texty jsou obsaţeny v Příloze č. 1. Socializace vesnice. Postup byl velmi individuální. Prvním krokem ve sledovaných případech byla vţdy obměna vedení obce za „politicky spolehlivé,“ loajální k vládě. Sledujeme i nápadně častou změnu řídících učitelů v roce 1948.

2.2.3. Represe Cílem naší práce je zjistit, zda byl poměr počtu bílých lístků ve volbách v roce 1948 důvodem pro slabší, či silnější politickou represi. Z toho bychom měli usoudit, zda pro tehdejší státní aparát byla existence silnější opozice2 podnětem pro silnější zásah do ţivota lidí. Je důleţité si uvědomit, ţe státní správa mohla tolerovat niţší míru opozice v populaci v daném regionu (s odkazem na propracovaný systém přenosu informací počínaje důvěrníky, přes MNV aţ po ÚV KSČ), nebo opozice v jakémkoliv rozsahu byla absolutně nepřijatelná a vyţadovala politickou represi. Měli bychom se věnovat i vlivu politické represe na okolní obce. V některých případech (např. rušení poboček jiných politických stran) lze hovořit o preventivním opatření proti opozici v latentní fázi.

Represi chápejme jako nástroj centrální moci ke konsolidaci vztahů, odstranění nebo zamezení vzniku opozice a maření snah centrální moci. Represe můţe mít formu ekonomickou, kdy byl lidem odebírán majetek, nebo lidskoprávní - tato represe se projevila v činech státní moci, které popírají základní lidská práva, například odnětí svobody bez řádného soudu, nebo nelidská práce v táborech nucené práce. Do kategorie občanskoprávní represe bychom mohli zařadit přístup ke svobodnému tisku, svobodu projevu a další. Specifickým a hojně vyskytovaným jevem, jenţ lze povaţovat za represi, je skrytá šikana. (Blaţek eds. 2008: 122-126) Respondenti si dnes ani neuvědomují, ţe jednání s jejich rodinou bylo ze strany státu moţno povaţovat za konstantní nátlak, kterému neměli příliš moţností se bránit. V očích respondentů bylo takové jednání popisováno jako samozřejmá součást kaţdodennosti, v jejich úhlu pohledu je to zanedbatelná skutečnost, avšak pro komplexní pohled na politickou represi jako celek jsou i tyto „drobnosti“ neméně důleţité. Z výsledku práce by se mohlo zdát, ţe „se vlastně nic zvláštního nedělo,“ avšak nezmínění kaţdodenních útrap by bylo velkou chybou v postupu výzkumu. Uvedené jevy jsou stěţí zachytitelné, kroniky je opomíjejí, pamětníci raději vytěsňují z paměti. Přesto se je pokusíme popsat.

2 Opozici vnímejme ve společenském rozměru - jako názory, činy stojící v protikladu nastolené ideologii. Opozice není vnímána tradičně, tedy politický proud v parlamentu jdoucí proti vládní politice. 9

Dominantním cílem naší práce je odhalit tu nejzřetelnější formu politické represe, která mířila k úplné likvidaci nepohodlných osob. Účelem těchto skutků mělo být zastrašit celé okolí, podvolit ho státní moci a upevnit pomocí bezpečnostních sloţek státu moc v zemi.

2.3. Metodologie výzkumu

Posláním naší práce je pokus o vyjádření jevů (ať jiţ hovoříme o obětech, neoprávněném věznění či udání) nikoliv čísly, ale kvalitativně. V kvantifikaci všech proměnných v mnoha studiích vidím velkou chybu trendu současného vědeckého výzkumu. Stejně jako Jiří Urban (2010: 19) pociťuji nedostatek regionálních a personálně konkrétních studií. Budeme se proto drţet pravidla historických metod. Publikovaná literatura neposkytuje téměř ţádné relevantní informace, proto budeme znalosti čerpat primárně od pamětníků a obecních kronik.

2.3.1. Kvantitativní část postupu Metodologii výzkumu budeme dělit na dvě základní části. Zaprvé budeme postupovat kvantitativní metodou, kdy přepočteme volební výsledky obcí z okresu Tábor na procentní body. Volební výsledky se mění podle zdroje. Za nejrelevantnější data budeme povaţovat oficiální spisy ONV Tábor, protoţe tam se zaznamenávala data ihned po proběhnutí voleb. Aparát KSČ pravděpodobně nejvíce důvěřoval tomuto zdroji informací a podle toho mohl dál řešit problém, který je hlavním tématem naší práce. Dokumenty neberou v potaz neplatné hlasy, ani volební neúčast, ačkoli z některých kronikářských zápisů víme, ţe se tyto jevy vyskytovaly.

2.3.2. Kvalitativní část postupu Pro kvalitativní část pouţijeme procentuální zastoupení bílých lístků v jednotlivých samosprávných celcích a následně vybereme metodou sondy nezávislého znaku 3 jednotky s nejniţším a 3 s nejvyšším procentním zastoupením bílých lístků. Protoţe se mezi některými vybranými obcemi vyskytly takové, kde je dnes nemoţné dohledat pamětníky, byly takové obce z výzkumu vyloučeny. V kvalitativní části půjdeme cestou metody historikovy práce s kritickým přístupem k pramenům. Zde se budeme řídit induktivní metodou výzkumu s diachronním

10 přístupem k historickému vývoji. Problematika spolehlivosti a přesnosti dat bude velmi ztěţovat výzkum. V závěru porovnáme jednotlivé obce v různých aspektech, které v průběhu výzkumu sesbíráme.

2.3.3. Etické postupy Důleţitým aspektem výzkumu je dodrţování etických principů, budeme se drţet kodexu Respect. (Respect Code of Practice for Socio-Economic Research. 2004.)

3. Hypotéza

Při pokládání otázek výzkumu se musíme řídit nezávislými, kterými jsou lidnatost obce, religiozita atd. Otázkou je, zda na těchto nezávislých jsou závislé proměnné represe a volební chování obyvatel. Pro vznesení hypotézy si musíme rozdělit náš problém do několika podskupin. Tou první je otázka: Jaký je vliv počtu odevzdaných bílých lístků v československých volbách v roce 1948 na následnou politickou represi? Posoudíme, zda se od lidnatosti obce odvíjí i voličská podpora Národní fronty.

H1: Míra politické represe je přímo úměrná procentu odevzdaných bílých lístků. Čím více bílých lístků, tím větší míra represe.

H2: Čím vyšší je poměr obyvatel obce se členstvím v KSČ, tím méně represe se v obci vyskytne.

H3: Vyšší lidnatost obce koreluje s poměrem zaměstnanosti v průmyslové výrobě do roku 1954.

4. Volby a volební systém

Klíčové volby, jeţ jsou výchozím bodem našeho výzkumu, jsou legislativně upraveny Ústavním zákonem č. 65/1946 Sb., Vyhláškou ministra vnitra č. 66/1946 Sb. a Zákonem č. 67/1946 Sb. Změny nastavil Ústavní zákon č. 74/1948 Sb. ze 16. dubna 1948, jímţ se na přechodnou dobu do účinnosti nové ústavy upravuje volba a pravomoc Národního shromáţdění a činnost

Ústavodárného Národního shromáţdění a Zákon o volbách do Národního shromáţdění č. 75/1948 Sb. z téhoţ dne3. Nevynechejme „lidově demokratickou“ ústavu přijatou 9. května 1948, jeţ potvrdila existenci jednokomorového parlamentu. Celé Československo bylo ve volbách rozděleno na 28 volebních krajů, kde se podle počtu obyvatel rozdělovaly mandáty. (67/1946 Sb., Část III.)

4.1. Fungování volebního systému s jednou kandidátkou

Volební systém zůstal z první republiky proporcionální. Teoretické vymezení volebního práva počítalo i s moţností vícero kandidátek. První skrutinium bylo přepočítáváno Hareovou kvótou a druhé skrutinium pomocí Hagenbach-Bischoffovy kvóty a největšího zbytku. (Belko 2004: 185; 26/1948 Sb. §35, §36; 75/1948 Sb. §41, §42) Jednotná kandidátka Národní fronty však získala jiţ v prvním skrutiniu 80% všech mandátů. Do druhého skrutinia se dostaly asi dva aţ čtyři mandáty a to jen (teoreticky) pro kandidátky s podporou více neţ 100 000 hlasů. De facto volby byly předem rozhodnuty a volební systém s jednou kandidátkou neumoţňoval ve výsledku ţádnou zásadní změnu ve sloţení Národního shromáţdění. (Belko 2004: 185; Šedo et al. 2009: 288)

4.2. Volební právo a atributy voleb

Předpis č. 26/1946 Sb. Zákon o úpravě stálých seznamů voličských určuje, kdo pozbývá volební právo: nesvéprávné osoby, ti, kterým volební právo bylo odňato rozsudkem soudu, pracovníci v táborech nucené práce. Soud můţe odebrat volební právo i jako vedlejší trest odebráním politických práv vedle hlavního trestu. Další překáţky výkonu volebního práva upravuje zákon 75/1948 Sb. §55. Volební právo aktivní měli lidé od 18 let a právo pasivní od 21 let s podmínkou splněných předpokladů dle předpisu 26/1946 Sb. (Belko 2004: 185) a zároveň museli splňovat poţadavek národnostní, tedy příslušnost ke slovanskému národu. (Krejčí 2004: 234) Volby byly povinné (mimo osoby nad 70 let), se všemi čtyřmi atributy voleb: všeobecné, přímé, rovné a tajné. (65/1948 Sb.; 67/1948 Sb.) Hlasovací lístek nesměl být jinak upravován, ani doplňován. Volič měl povinnost přijít před komisi se všemi

3 Volby byly později upraveny novelou 204/1948 Sb. a zákonem 18/1951 sb. řešící problém nástupnictví na uvolněná křesla v parlamentu. (Belko 2004: 185) 12

hlasovacími lístky (zákon počítal s vícera kandidátkami) a bílým lístkem. Povinné bylo i upravení lístku a vloţení do obálky za plentou. (67/1946 Sb., §24; 75/1948 Sb., §29) „(1) Volič smí odevzdati kandidátní listinu kterékoli strany, škrty, výhrady a jiné změny nemají účinku. (2) Volič můţe odevzdati prázdný lístek“ (67/1946 Sb., §27; 75/1948 Sb., §32) „Ve prospěch kandidátní listiny strany se počítají i takové hlasovací lístky, na nichţ jména kandidátů jsou škrtána nebo měněna.“ (Tamtéţ: §30, odst. 2) Podobu hlasovacích lístků obsahuje Příloha č. 2. Bílé lístky a kandidátka Národní fronty.

4.3. Volby v okrese Tábor v kontextu

Volby probíhaly v táborském okresu v celkem 169 správních jednotkách. Abychom uvedli data do regionálního kontextu, v tabulce přiloţíme volební výsledky okresů dvanáctého volebního kraje s centrem v Táboře. (Příloha č. 3. Volba bílými lístky ve volebních okresech spadajících do volebního kraje Tábor.) Celorepublikově se voleb zúčastnilo 7 669 419 voličů, Národní fronta získala 6 424 734 hlasů, bílými lístky volilo 994 419 lidí, tedy 13,4% (nepočítaje neplatné hlasy). Pro porovnání uveďme rozdíly volebních výsledků z roku 1948 v Českých zemích a na Slovensku. (Příloha č. 4. Výsledky parlamentních voleb z roku 1948, řazeno podle českých zemí a Slovenska.) Neplatných hlasů bylo celkem 250 266, tj. 3,6%. I tento fakt můţe v porovnání s počtem neplatných hlasů v jiných letech4 vypovídat o „nenáhodném“ vyrovnání se s volbou. Poznámku si zaslouţí fakt, ţe ihned po spočítání hlasů na místní úrovni se data odesílala do krajského centra pro Ministerstvo vnitra, tam ale informace o počtu neplatných hlasů nešly. (ONV Tábor. Inv. č. 819, sign. I/18b, karton 9) Pro uvedení kontextu uvedeme příklad nejbliţších voleb do parlamentu (v celostátním měřítku) před volbami v roce 1948 a volby po roce 1948 a postihneme číselně vývoj protestního hlasu. (Příloha č. 5. Procento odevzdaných bílých lístků v parlamentních volbách v letech 1946, 1954, 1960 a 1964 v Československu.) Z uvedeného vyplývá, ţe bílé lístky byly mimo voleb v roce 1948 velmi okrajový jev, který neměl masový charakter a jako takový nemusel být řešen národními výbory, či aparátem KSČ jako problém.

4 V roce 1954 bylo odevzdáno 34 688 neplatných hlasů (tj. 0,4% z celkového počtu hlasů), v roce 1960 to bylo 12 819 (tj. 0,14%) a v roce 1964 neplatné hlasy dosáhly počtu 13 798 (tj. 0,15%). (Belko 2004: 187) 13

V Příloze č. 6 (Procento odevzdaných bílých lístků v parlamentních volbách v roce 1948, řazeno podle volebních krajů.) uvedeme procenta odevzdaných bílých lístků v jednotlivých volebních krajích v Českých zemích. Data ve stručnosti uvedeme pro představu, v jakých hodnotách se pohybujeme v závislosti na regionu.

Volba bílými lístky byla potenciálně nebezpečná. Ve volebních místnostech bylo podezřelé, kdyţ si někdo chtěl hlasovací lístek upravit za plentou. Dle výpovědi pamětníků bylo standardní vyškrtávání kandidátů z Národní fronty, dokonce za plentou byly tuţky pro tento účel. Jakékoli škrtání bylo dle zákona zbytečné a kandidátní listina se počítala s takovým pořadím kandidátů, jaké bylo předtištěno. Tento trik bychom mohli povaţovat za matení voliče k docílení co nejvyššího počtu hlasů Národní frontě. Voliči tak vyškrtali např. všechny komunistické kandidáty v domnění, ţe se tím změní jejich volba. Pokud by znali zákon, moţná by raději vhodili do urny bílý lístek.

5. Vytýčení výzkumného cíle, prostředků a jednotlivé obce

Výzkumná pasáţ naší práce se bude koncentrovat na analýzu toho, jak vláda a státní aparát jako celek zasahovaly do kaţdodenního ţivota lidí v obcích, které jsme si zvolili. Cílem bude sesbírat tolik informací, abychom se dobrali ke věrohodnému obrazu ţivota na venkově, resp. ve vybraných obcích v době rané fáze komunismu v Československu. Musíme se smířit s faktem, ţe relevantní informace nikdy nebudou kompletní. Reálné je přiblíţit se skutečnosti tak blízko, jak ji viděli naši respondenti. Pro úplnost uveďme souvislosti okresu Tábor jako celku.

5.1. Okres Tábor

Nyní si popišme okres Tábor jako správní jednotku s její sociální a průmyslovou strukturou. Centrem hospodářským, kulturním i průmyslovým byl logicky Tábor. Mezi hospodářsky a průmyslově významná sídla patřily Sezimovo Ústí a Soběslav. Pro lázeňskou minulost byla známá obec Planá nad Luţnicí. Severně od Tábora je zaznamenáníhodná jen Mladá Voţice, kde se v ryze zemědělském kraji rozvíjel průmysl jen zvolna.

Válečná minulost velmi zasáhla i některé obce v okrese Tábor. Jihovýchodně od Tábora bylo území sahající od Černovic po Tučapy s velmi početnou i movitou komunitou Ţidů. Mladovoţicko mělo komunitu spíše chudších Ţidů v menších obcích. Většina z nich se po válce do své původní obce nikdy nevrátila. Poválečná doba byla poznamenána vyhnáním německého obyvatelstva, mj. movitých statkářů, kteří zaměstnávali mnoho místních obyvatel. Následovalo znárodňování majetku a osidlování vesnic nově příchozími obyvateli. To vše mělo velký dopad na atmosféru a vzájemné vztahy v obci. (Marvan, 27.10.2011) Konkrétněji si situaci popíšeme na případech zvolených obcí. Příloha č. 7 (Seznam zkoumaných obcí.) nám o nich poskytne základní informace.

5.1.1. Rozloţení volby bílými lístky v okrese Tábor Dle grafického zpracování okresu Tábor (Příloha č. 8. Rozloţení četnosti volby bílými lístky v okrese Tábor.) a znázornění četnosti volby bílými lístky dojdeme k závěru, ţe severovýchodní okraj okresu Tábor se vyznačuje četnějším pouţitím protestního hlasu. Naopak si všimněme, ţe v porovnání s průměrem Českých zemí (tj. 9,3% bílých lístků) je Tábor a jeho přilehlé severní a západní okolí průměrný či podprůměrný. Kompletní seznam obcí okresu Tábor a jejich volební skóre poskytuje Příloha č. 9. (Procentuální zastoupení bílých lístků ve volbách do Národního shromáţdění v roce 1948 v jednotlivých obcích v okresu Tábor.) Byly zde i případy „vzorných“ obcí, které měly 0% bílých lístků. Takových jevů bylo vyuţito v článcích propagandistických periodik, v našem případě v týdeníku Palcát. (viz Příloha č. 10. Vlastenecká obec Nedvědice.).

5.2. Případové studie vybraných obcí v okrese Tábor

V následující kapitole se budeme věnovat všem důleţitým aspektům v historii vybraných obcí. Důraz bude kladen na školství, obměnu personálního sloţení obce, religiozitu5 a dle moţností zahrneme i průběh voleb. Je nezbytné věnovat se socializaci venkova, při níţ také mohlo docházet k perzekuci.

5 Vzhledem k momentální nedostupnosti Noskova archivu (Ministerstvo vnitra) z Národního archivu v Praze z důvodu dlouhodobé digitalizace dat nebude moţné uvést výsledky sčítání lidu z roku 1950, které by nám poskytly míru religiozity v jednotlivých obcích. 15

5.3. Záluţí u Budislavě

Obec Záluţí u Budislavě (dále jen Záluţí) je obec, která v době voleb měla jen 60 oprávněných voličů, statistika z roku 1948 mluví o 114 obyvatelích. (Seznam obcí v zemi české, 1948: 135) Z toho vyplývá malý rozsah moţných sledovaných jevů, o to podrobněji se ale o obci můţeme dozvědět. Navíc kronika Záluţí psána Josefem Píchou sděluje podrobnější informace a poukazuje na konkrétní obyvatele a jejich příběhy. Informace nám doplní rodák ze Záluţí pan Vladimír Fryc.

Záluţí se vţdy vyznačovalo pouze českým obyvatelstvem s vysokou religiozitou koncentrovanou pod budislavskou farnost. Ostatní občanskou vybavenost hledali obyvatelé Záluţí v Tučapech. V roce 1951 byl v obci zaloţen Sokol, o rok dříve Socialistický svaz mládeţe a knihovna. Téhoţ roku byl do obce zaveden telefon. (Pamětní kniha obce Záluţí u Budislavi: 98) Vzdělanost v obci nebyla nikterak vysoká, vzdělání ukončovali záluţané obecnou školou. Ani odborná učiliště nebyla tolik potřebná, protoţe drtivá většina obyvatel pracovala v rodinném hospodářství. Obyvatelstvo Záluţí zůstávalo v první polovině 20. století stejné, resp. rodiny se z obce nestěhovaly pryč, poválečné odsunutí Němců obec nezasáhlo. (Fryc, 9.10.2011) Bylo zkonfiskováno velké panství Němce dr. Weisse. Všeobecně dobrá pověst rodiny Weisovy vedla občany k přesvědčení, ţe s jeho majetkem má být naloţeno tak, aby se systém hospodaření nezměnil a majetek nebyl rozprodán malým rolníkům. (ONV Tábor, i.č. 341) Odchodem rodu dr. Weisse ztratil region svou autoritu.

Mezi významné obyvatele patřil největší hospodář co do počtu hektarů Rouček6, jehoţ syn byl zaměstnán na ministerstvu zemědělství. Údajně kvůli tajným informacím o plánovaném znárodňování předem rozprodal většinu svého hospodářství před kolektivizací, poté se dobrovolně odstěhoval. Parcelace Roučkova statku byla dokončena v roce 1949, většinu si koupil Mazalovský. Všech 17 zaměstnanců bylo propuštěno a museli dojíţdět za prací do továrny v Soběslavi. O dobrovolnosti odchodu Roučka ze Záluţí můţeme polemizovat, nemáme však jasné důkazy, abychom mohli konstatovat, ţe byl k vystěhování donucen. (Pamětní kniha obce

6Rouček nechal v roce 1911 zavést v Záluţí první vodovod v jihočeském kraji. 16

Záluţí u Budislavi7: 83, Fryc, 9.10.2011) Jedna rodina byla nucena k vystěhování, ale na poslední chvíli se hrozbě vyhnula. (Fryc, 9.10.2011)

5.3.1. Volby Volební výsledek ze Záluţí z roku 1948 se bez pochyb řadí mezi rekordní výsledky co do celostátního poměřování. Národní frontu volilo 22 osob, bílé lístky vhodilo do urny 38 osob, tedy 63,3%. (Pamětní kniha obce Záluţí u Budislavi: 78; ONV Tábor: inv. č. 813, sign. I/16, folio 42) Volby byly dle svědectví nezmanipulované. Kuriozitou je výpověď pamětníka, který za příčinu výsledku voleb povaţuje délku provázku na tuţce určené k úpravě volebního lístku. Protoţe voliči byli přesvědčeni o tom, ţe pokud škrtnou z kandidátky neţádoucí kandidáty z Národní fronty, změní tím pořadí na kandidátce. Proto na MNV mířily stíţnosti na délku provázku. Tak krátký provázek neumoţňoval dosáhnout tuţkou na stolek a volič nemohl na kandidátce škrtat. Racionální volbou pak bylo vhodit do urny bílý lístek. (Fryc, 9.10.2011) První předsedové MNV a AV (Voneš, Václavovský) byli po únoru 1948 jako jediní členy KSČ. Jiné politické stranictví nemělo ve vsi význam nebo se nevyskytovalo. (Fryc, 9.10.2011)

5.3.2. JZD Mechanizace se v zemědělství ujímala velmi pomalu. Po nátlaku musel dát první traktor uţ v roce 1950 Mazalovský k odprodeji státu. Prvním krokem ke kolektivizaci měla být spolupráce na ţních, nikdy se ale k realizaci nepřistoupilo. JZD bylo zaloţeno v roce 1955 a skládalo se z osmi hospodářů z celkových dvaceti dvou. Nátlak na socializaci probíhal velmi intenzivně častými kontrolami STB, ONV a dalšími institucemi. (Pamětní kniha obce Záluţí u Budislavi: 87, 89-94) V Záluţí bylo několik dalších hospodářů s pozemky okolo 15 hektarů. Z kroniky je čitelné, jaké rodiny byly „socializací vesnice“ postiţeny nejvíce. Větší hospodáři museli dodávat kontingent surovin nepoměrně větší, neţ měli hospodáři s menší výměrou pozemku a menším mnoţstvím dobytka. (Fryc, 13.10.2011) V případě, ţe jeden hospodář nedodal sto-procentní kontingent, pak se hledal někdo jiný, který by mu mohl ze svých zbylých surovin kontingent dorovnat. Trestem za nedodaný

7 Správný název obce je Záluţí u Budislavě, avšak originální přebal kroniky uvádí Záluţí u Budislavi, a proto s respektem ke zdroji zachováme původní verzi. 17

kontingent byl zákaz poráţky prasete. Probíhaly i povinné práce jeden den v týdnu. (Pamětní kniha obce Záluţí u Budislavi: 96, 102)

5.3.3. Perzekuce obyvatel Pokud se budeme bavit o represi v Záluţí, musíme uvést příběh Františka Vaňka. Dle informace pamětníka byl ve sboru PTP8. Kronika se zmiňuje o Vaňkovi jako o vojínovi, který nastoupil na povinnou vojenskou sluţbu 1. října 1949, záhy si „zlomil páteř“ a zemřel. Dle dokumentů mu nebyl vyslán na pohřeb na Štědrý den vojenský doprovod, kvůli dovolené vojáků. (Pamětní kniha obce Záluţí u Budislavi: 86; Fryc, 13.10.2011) Jedním z důsledků namátkové kontroly SNB bylo v roce 1952 zjištění dvou černých poráţek u Mazalovského. Za tento čin byl odsouzen k odnětí svobody. Následující rok byla povolena poráţka všem, kromě skupiny největších hospodářů Mazalovského, Klimeše, Fryce a Veselého. Zároveň výše jmenovaným byl navýšen kontingent o 10% z původního výměru. V témţe roce byl přerozdělován původně Roučkův statek. Všem ostatním neţ výše uvedeným byla přidělena půda. Situace v roce 1952 gradovala, kdyţ v době ţní musely hlavy rodin Mazalovských, Veselých a Fryců jít pracovat na 18 dnů na státní statek v Soběslavi. Ten samý rok se začaly udělovat vysoké pokuty za nedodrţení dodávek surovin. Frycovi dostali pokutu 2000 Kč, ostatní částky niţší. (Pamětní kniha obce Záluţí u Budislavi: 107) Nestandardní postup vykázala armáda v roce 1953, kdyţ povolala k výjimečnému cvičení šestačtyřiceti letého Křiklána a jednačtyřicetiletého Šedivého. (Pamětní kniha obce Záluţí u Budislavi: 113)

V Záluţí se objevovalo mnoho prvků perzekuce sedláků, avšak celkově to nedosáhlo míry výše definované represe.

5.4. Šebířov

Obec Šebířov budeme zkoumat na základě Pamětní knihy obce Šebířova, která byla psána v letech 1887-1958. Důleţitějším zdrojem informací bude výpověď rodáka ze

8 Pracovní tábory, např. PTP, měly slouţit k nápravě občanů, kteří nesouhlasili s novým reţimem. To vše dokládá článek v regionálním periodiku Palcát, viz Příloha č. 11. Vývoj pracovních táborů a prezentace pracovních táborů v tisku. 18

Šebířova, pana Josefa Špačka. V roce 1948 počet obyvatel čítal 292. (Seznam obcí v zemi české, 1948: 135)

Chod obce byl zaloţen na dobrých sousedských vztazích, vzájemné výpomoci. Obec se skládala v drtivé většině z malých rolníků. Národnostní sloţení před válkou nebylo nijak pestré, proto ani vysidlování obec nezasáhlo. Obec se nacházela do roku 1948 v okrese Tábor, ale od roku 1949 spadala pod okres Votice (Středočeský kraj). (Pamětní kniha obce Šebířova: 95) Šebířov vţdy patřil k Mladé Voţici, kde lidé hledali občanskou vybavenost.

Obec, stejně jako celý region Mladovoţicka, je velmi silně náboţensky zaloţena. Dle svědectví chodili do kostela i straníci KSČ. Pravidelné návštěvy kostela nebyly brány jako povinnost, ale jako projev svobodné vůle a víry. Významnou osobností byl farář dr. Ignác Březina. (Špaček, 11.11.2011)

Škola sídlila přímo v obci, řídící učitel Vavera byl velmi kladně hodnocen, tak jako v jiných obcích se společně s farářem staral o kulturu, která byla relativně skromná. Do měšťanské školy chodily děti do Mladé Voţice, absolvování učebních oborů v obci nebylo tolik časté. (Špaček, 11.11.2011)

5.4.1. Volby Volby do Národního shromáţdění v roce 1948 dopadly 52,5% ve prospěch bílých lístků, dle kroniky 86 hlasů jednotné kandidátce, 94 bílých lístků. (ONV Tábor. Inv. č. 813, sign. I/16, folio 42) Kronika o volbách uvádí důvody vysokého počtu bílých lístků, viz Příloha č. 12. Kronika Šebířova k volbám. Z výpovědi pamětníka vyplývá, ţe na rozdíl od názoru autora článku, byl ve skutečnosti důvodem nesouhlas s nově nastupujícím komunistickým reţimem. Nejsilnější byli v celém okolí lidovci, kteří zde měli tradiční základnu. Výjimku tvořili myslivci, kteří museli vstoupit do KSČ proto, aby mohli dále legálně drţet zbraň. (Špaček, 11.11.2011, 23.9.2011)

5.4.2. Kolektivizace obce Socializace vesnice probíhala velmi pomalu, konaly se četné porady a diskuse o zakládání JZD, avšak bez zájmu obyvatel. Politika se soustředila na přísné kontrolování splňování kontingentů a povolování poráţek. Ještě v roce 1951 byly

19 poráţky povoleny všem, kromě Forejtů a Vondrušků, kteří museli zvíře určené k poráţce odevzdat. „Socializace vesnice je na mrtvém bodě pro hrdinný odpor středních a malých zemědělců.“ (Pamětní kniha obce Šebířova: 113, 114, viz Příloha č. 1) JZD III. stupně bylo zaloţeno aţ v roce 1957, kdy vstoupilo několik málo jednotlivců. O rok později vstoupila většina rodin a soukromých zemědělství zůstalo jen 129. Za celou komunistickou éru nevstoupil do JZD jen hospodář Tichý. Za cenu svobodného hospodaření musel zaplatit velmi vysokými kontingenty. Soukromí zemědělci byli nuceni mlátit obilí v noci, prodávat ho pod cenou. Problematické byly také nárazové kontroly v soukromých objektech sedláků, kterým často byly udělovány pokuty za malichernosti. (Špaček, 11.11.2011, 23.9.2011)

Mezi větší hospodáře, „kulaky,“ patřili jen bratři Čechovi a Vondruška. Příběh Vondrušky a jeho rodiny je zajímavý v tom, jak humánně se zachoval MNV. Po Vondruškově smrti zůstala na velké hospodářství jeho manţelka sama se třemi malými dětmi. Veškeré rodinné pozemky byly zestátněny, stejně jako budovy statku a dobytek. Vondrušková si mohla v „nuceném nájmu“ ponechat malý pozemek pro vlastní obţivu. Vzhledem k tomu, ţe podmínkou sociálních dávek bylo vlastnictví menšího pozemku, neţ měla, hrozilo jí zpětné odebrání dávek. MNV se však rozhodl tyto informace zatajit a rodině tak vyšel vstříc. (Špaček, 11.11.2011, 23.9.2011) Dojíţdění za prací do průmyslovějších lokalit bylo raritní, aţ s rozšiřováním JZD lidé více dojíţděli do továrny v Mladé Voţici. Ukončení soukromého hospodaření bylo často vynuceno neúnosně velkými kontingenty, nebo zdravím rolníků. (Špaček, 11.11.2011)

5.4.3. Vojna Nikdo ze Šebířova z dostupných informací neslouţil u PTP, byly ale případy, konkrétně respondenta Špačka, kdy náplní vojenské sluţby byly velmi těţké ţenistické práce, podobné pracím u PTP a výjimečné dvouměsíční vojenské cvičení. (Špaček, 11.11.2011)

9 Informace od respondenta Špačka ale nekorespondují s údaji v kronice. Vzhledem k dalším zpochybnitelným údajům z kroniky, budeme důvěřovat respondentovi. 20

K vystěhování rolníků v Šebířově dle dostupných zdrojů nedošlo. Klíčovou událost Šebířova padesátých let 20. století, spadající ve všech aspektech do kategorie politické represe, popíšeme v samostatné kapitole níţe.

5.5. Chabrovice

Obec Chabrovice popíšeme podle kroniky (Kniha pamětní, 1924-1978), která byla zpětně dopisována aţ v roce 1962. Kvůli tomu je omezena jen na nejzákladnější historické mezníky obce. Nejcennějším zdrojem informací jsou však manţelé Miloslava a Václav Míkovi, kteří ţijí v Chabrovicích od narození.

Chabrovice jsou v okolí vnímány dodnes jako velmi zboţná obec, která si po staletí udrţuje rody na děděných hospodářstvích. Obec měla nízký počet obyvatel, v roce 1948 jich tam ţilo jen 88. (Seznam obcí v zemi české, 1948: 132) Historicky se Chabrovice profilovaly jako ryze česká obec bez německého obyvatelstva, ani světové války do ţivota místních zásadně negativně nezasáhly. To vše způsobuje pozitivní atmosféru ve vsi vyznačující se velice dobrými mezilidskými vztahy. (Míkovi, 14.10.2011, 4.11.2011)

Podle výpovědi pamětníků jedinou negativně vnímanou rodinou v obci byl předseda MNV Král a jeho manţelka (po povýšení manţela z funkce starosty na post v ONV Tábor se stala předsedkyní MNV ona). Oba byli členy KSČ, stejně jako řídící učitel Novák. Osoba předsedy MNV Krále měla v Chabrovicích zvláštní náboj. Obyvatelé ho vyčlenili ze svého kolektivu pro jeho povýšenecké chování. Přesto, ţe pro obec ani profesně nic nedokázal, prací pro stranu se dostal v hierarchii výše. Pamětníci ho s odstupem popisují jako závistivého člověka, který ostatním vyhroţoval, k realizaci svých hrozeb však asi nikdy nepřistoupil. Bylo to dáno moţná silou uceleného kolektivu na vsi, kde se jeden postavil za druhého. I tento fakt moţná zapříčinil, ţe míra šikany v Chabrovicích nebyla tak velká jako v Záluţí u Budislavě. (Kniha pamětní: 54-55, Míka, 14.10.2011)

5.5.1. Náboţenství Nejdůleţitějším centrem byl Choustník, kam chodili obyvatelé do kostela. Postava faráře z choustnického kostela (v Chabrovicích kostel vzhledem k nízkému počtu obyvatel nebyl) byla významnější, neţ kdokoliv jiný. Platil za největší autoritu. Ve zkoumaném období byl farářem otec Punda, po něm od roku 1960 byla farářem ještě silnější osobnost, farář Čadek. Autoritu v sekulární oblasti sehrával velkostatkář Broţ z blízkých Košic. (Kniha pamětní: 51, Míkovi, 14.10.2011)

5.5.2. Volby Volby v Chabrovicích měly předehru v neformálním setkání voličů, na němţ se voliči dohodli, ţe budou volit pouze Československou stranu lidovou. Tento záměr byl opět ovlivněn neznalostí volebního zákona. Přesto se v oficiálních dokumentech uvádí 29 hlasů pro Národní frontu a o jeden hlas navíc měly bílé lístky. V součtu tedy 50,8% protestních hlasů. (Míková, 14.10.2011, ONV Tábor. Inv. č. 813, sign. I/16, folio 41) V tradované paměti však zůstal názor, ţe hlasy Národní fronty, kde nevyškrtnutí zůstali jen lidovci, byly prohlášeny za neplatné a proto „vyhráli komunisté,“ do čela MNV byl dosazen Král. V Chabrovicích byla vysoká četnost příslušnosti k Československé straně lidové. Jiné politické strany zde neměly tradici. (Míková, 14.10.2011, Kniha pamětní: 54)

5.5.3. Vznik JZD a práce v průmyslu V kombinaci s pracovitostí a dobrým hospodařením na zemědělské půdě se Chabrovice vypracovaly v 50. letech na dobrou hospodářskou úroveň a jedno z nejlépe prosperujících JZD v regionu, nejen dle ţebříčků socialistických soutěţí zemědělských druţstev. Základem byla dlouholetá zkušenost starousedlíků s vedením statků a zachování principů soukromého hospodaření. Ačkoli kontingenty museli plnit jako kaţdá jiná obec, jejich vysoká produkce surovin příliš zvyšovala i kontingenty odváděné státu. Pak ani rodina sama neměla dost pro vlastní spotřebu. Kontingenty byly zvyšovány neúměrně více k mnoţství majetku větším hospodářům. Určitá forma rezignace politických tlaků na Chabrovice vyústila v násilný vstup do JZD v roce 1957. De facto během jedné noci se i prostřednictvím lstí dosáhlo podpisů pro vstup do JZD od všech rodin. Večer byl zahájen pragmatickým výrokem pověřence pro socializaci v Chabrovicích: „Chlapi, jak si to zrychtujete, tak to budete mít.“ Pokud by dotyčný do rána nepodepsal, pak by byl s nejvyšší pravděpodobností vystěhován. JZD

v Chabrovicích bylo zřízeno formálně, jinak kaţdodenní práce obyvatel zůstala stejná. Vztah k půdě a péče o ní zůstala na původních majitelích jako před kolektivizací. Vedoucí posty v druţstvu byly rozděleny podle odbornosti. (Míka, 14.10.2011) Inovace v zemědělství se v Chabrovicích ujímaly jen pomalu. Prvním zásadním krokem bylo zavedení elektřiny v roce 1948. (Kniha pamětní: 52-54, Míkovi, 14.10.2011, 4.11.2011) Spádovou oblastí byla Planá nad Luţnicí, pracovní místa tam Chabrovičtí nehledali. Někteří byli nuceni přemístit se z rodinného hospodářství do továren v Sezimově Ústí, nebo Soběslavi. (Míkovi, 14.10.2011)

5.5.4. Vojenská sluţba Sám náš respondent byl jako jediný z Chabrovic odveden k PTP do Karviné. Jeho rodina vlastnila jedno z největších hospodářství v obci s více jak dvaceti hektary zemědělské půdy. Zajímavou pointu přináší samotná zkušenost respondenta. V karvinských dolech si ho zavolal jeho přímý nadřízený a řekl mu: „Za co tady jsi?“ odpověď vojína zněla: „Za hektary!“ Nadřízený se s neuspokojivou odpovědí obrátil, řekl, ţe si to ještě dohledá a odešel. Jiného vysvětlení se respondent dosud nedočkal. (Míka, 14.10.2011)

V okolních vesnicích se vyskytovaly podobné případy odvedení k PTP, dokonce i vystěhování. Z Chabrovic se nikdo násilím stěhovat nemusel. Chabrovice, ani nejbliţší okolí neproţívalo ve zkoumaném období let 1948-1954 zásahy do ţivota obce v podobě politických procesů, ačkoli perzekuce sedláků zde byla.

5.6. Planá nad Luţnicí

O Plané nad Luţnicí se dozvíme z Plánské kroniky Pamětní knihy obecní a od pamětníka a bývalého starosty pana Stanislava Lukeše. Kronika nám kvůli lidnatosti obce neposkytuje konkrétní příběhy rodin.

Planá nad Luţnicí (dále jen Planá) čítala v roce 1948 celkem 1592 obyvatel. (Seznam obcí v zemi české, 1948: 133) Obec se vyznačovala ryze českým obyvatelstvem. V předválečné době tam pobývalo jen málo smíšených česko- německých rodin. Proto se obyvatelstvo obce v první polovině 20. století, ani

23 v následující dekádě nikterak nezměnilo. Obec zasáhla v roce 1945 konfiskace plánského panství hraběte Harracha, jehoţ majetek byl zestátněn. V obci byly dostupné veškeré sluţby, mnoho ţivností, ale v padesátých letech veškeré soukromé ţivnosti byly utlumeny na minimum.

Katolická víra hrála v Plané velmi důleţitou roli. Místní farář byl uznávanou autoritou pro široké okolí. Školství reprezentovala obecná i měšťanská škola. Vyšší vzdělání nebylo tolik obvyklé. Zato kultura byla v obci (s tradicí rekreačního centra) velmi bohatá. Bylo zde kino, početná členská základna Sokola, sportovní oddíly i ochotnické divadlo (v místním ochotnickém divadle hrál R. Hrušinský, K. Lamač, J. Kemr a další). (Lukeš, 25.11.2011)

5.6.1. Volby a politické stranictví Volby dopadly s výsledkem, který hrál ve prospěch nově nastolenému reţimu.10 Bylo odevzdáno 0,79% bílých lístků. (ONV Tábor: inv. č. 813, sign. I/16, folio 42) Původně byla v obci velmi početná lidovecká základna kvůli vysoké religiozitě rolníků. Velkostatkář Hnojna se v předválečné době hlásil k agrárníkům. Byla zde početná sociálně demokratická, i národně socialistická stranická základna. (Lukeš, 25.11.2011) V roce 1948 se v obci ve velkém rozmohlo vstupování do KSČ, ale ještě téhoţ roku se noví členové začali důkladně prověřovat a vstup do strany byl omezen. Politické prověřování a vylučování ze strany měl na starosti Karel Kolář. (Pamětní kniha obecní: 196)

5.6.2. JZD vs. průmysl Proces kolektivizace v obci začal v roce 1949 zaloţením JZD I. typu. Vůle ke kolektivizaci malých i velkých rolníků však byla mizivá, proto tehdy vstoupilo jen pět rodin. (Pamětní kniha obecní: 193) JZD III. typu s 10 členy bylo zaloţeno v roce 1952. Pro srovnání, v roce 1953 zůstalo celkem 63 soukromníků obdělávajících dohromady 472 hektarů půdy. (Pamětní kniha obecní: 212) Planá vţdy patřila k „neplničům plánu“. (Lukeš, 25.11.2011) V obci bylo několik větších hospodářů, všichni ale v průběhu kolektivizace do JZD vstoupili. Jedině Sladký zůstal trvale soukromým zemědělcem. Tlak na soukromníky

10 „Dne 30. května byly vykonány volby do Národního shromáţdění, k nimţ byla připravena jednotná kandidátka, takţe se konaly bez volebního zápasu.“ (Pamětní kniha obecní: 189) 24 se uplatňoval prostřednictvím zvyšování výměry kontingentů, pokut za nedodání, někdy byly udělovány i tresty odnětí svobody. Soukromníkům byly bez náhrady odebrány nové stroje ve prospěch druţstva. (Lukeš, 25.11.2011) Část ze soukromě hospodařící rodiny musela pracovat v blízkém průmyslovém centru v Sezimově Ústí, nebo v Soběslavi. Průmysl se stával stále častěji zdrojem příjmů obyvatel Plané. Trend vykořenění rodin ze zemědělského zázemí úspěšně pokračoval.

5.6.3. František Hnojna Nejvýraznější a nejuznávanější osobnost obce, velkostatkář s téměř 55 hektary půdy, byl František Hnojna. Ze svého přesvědčení do JZD nechtěl vstoupit, a proto v závěru doţínkové oslavy v roce 1949 pronesl v hraběcím zámečku řeč, proč by ani ostatní neměli vstoupovat do JZD. Tento čin mu do budoucna velmi uškodil, ale na ostatní občany měl jistě velký vliv. Osobnost Hnojny je spojovaná s dobrými skutky a ochotou pomoci. Abychom uvedli jeho osobnost do kontextu, musíme zmínit, ţe v době totálního nasazení za druhé světové války zachránil před nasazením Jaroslava Holoubka. Hnojna německým úřadům uvedl, ţe Holoubek je zaměstnán u něj na statku a nemusí tedy narukovat. Holoubek se však po Hnojnově projevu na zámečku zasadil o to, aby byl velkostatkář exemplárně potrestán. Velkostatek byl ihned „zestátněn“ a v roce 1952 byla rodina vystěhována na samotu asi 15 kilometrů vzdálenou od Plané. Jiné případy nedobrovolného vystěhování se s nejvyšší pravděpodobností nevyskytly. (Pamětní kniha obecní: 197, 207; Lukeš, 25.11.2011)

5.6.4. Holoubkova politika Nastíněná postava Jaroslava Holoubka byla z kraje 50. let pro obec jako postrach. Holoubkův charakter vystihuje příběh Fr. Hnojny. Moc do rukou mu dala KSČ, která ho dosadila v roce 1950 do pozice předsedy MNV. Holoubek byl jedním z těch, kdo „zařizovali“ přiřazení obyvatel Plané k PTP a jiným těţkým formám vojenské sluţby. Z Plané pochází mnoho takových, kteří si prošli „nápravnými pracovními tábory“. Mezi ně patřili synové ţivnostníků a malých soukromých zemědělců. Holoubek ale na výslunní dlouho nezůstal a byl „odvolán pro nesrovnalosti v soukromoprávních záleţitostech“ v roce 1951. Je evidentní, ţe i po Holoubkově degradaci nastolený styl nátlaku přetrvával. (Pamětní kniha obecní: 204; Lukeš, 25.11.2011)

Represe se v Plané vyskytovaly nejčastěji ve formě pokut za nedodání celého kontingentu, relativně časté byly vojenské sluţby v technických praporech. Klíčové pro vztahy v obci a výstrahou mělo být vystěhování Fr. Hnojny. Přesto nemůţeme povaţovat Planou za oběť exemplárních procesů, jaké hledáme.

5.7. Tučapy

Obec Tučapy budeme zpracovávat na základě kroniky, kterou psala v 50. letech Pavla Zemanová. Svědkem událostí na Tučapsku byl i bývalý kronikář Tučap Vladimír Marvan, který nám doplní informace z chybějících kronikářských zápisů o jeho vlastní pohled na věc.

Tučapy měly v roce 1946 celkem 720 obyvatel, uţ v roce 1948 počet klesl na 606. (Seznam obcí v zemi české, 1948: 132; Pamětní kniha obce Tučapské: 196) Uvedený jev dosvědčuje radikální obměnu obyvatelstva Tučap.

Historie obce je bohatá, avšak dějinné zvraty měly na chod obce negativní dopad. Velký zásah do sociologické struktury obce udělala 2. světová válka. Tučapy byly jedním z hlavních center ţidovské komunity, které Roţmberkové vyhnali ze Soběslavi. Komunita měla v Tučapech vlastní německou základní školu, synagogu, hřbitov a celou osadu „Na Nouzi.“ Kronika hovoří o 16 Ţidech (resp. rodinách), kteří byli posláni z obce do koncentračního tábora, avšak do Tučap se vrátili jen tři: hudební skladatel Karel Ančerl, Hugo Bloch a Blumka. Z obce se v rámci osidlování pohraničí odstěhovalo devět rodin. (Pamětní kniha obce Tučapské: 193) Postupem času se vyprázdněné domy osidlovaly lidmi z okolních okresů. Této nepřirozené obměně obyvatel lze přičíst i neharmonický ţivot v obci, jak dokládají respondenti z okolních vesnic. (Marvan, 14.11.2011, Fryc, 9.10.2011, Míkovi 4.11.2011)

Do té doby byl nejvýznamnější podnik v Tučapech velkostatek se sídlem v zámku, jehoţ posledním vlastníkem byla německá rodina Kreibichova Majetek byl Kreibichům zkonfiskován v roce 1945. Celkem 400 hektarů z velkostatku zemědělské půdy bylo předáno místním obyvatelům. Kauza konfiskace velkostatku dokládá silné politické střety v obci, viz Příloha č. 13. Konfiskace velkostatku v Tučapech.

5.7.1. Občanská vybavenost a náboţenství Obec byla v porovnání s okolními vesnicemi bezkonkurenčně nejlépe občansky vybavená, chyběl jedině kulturní dům. Z kulturní oblasti je významné zřízení kina v roce 1946 v hostinci Hemerů. (Pamětní kniha obce Tučapské: 193, 194; Marvan, 14.11.2011) V obci byly oblíbené aktivity Sokola, Svazu československé mládeţe a Lidové akademie. (Pamětní kniha obce Tučapské: 206, Kronika obecní, Budislav, 1949: 39, 40) Samozřejmostí byla obecná škola, poštovní úřad, stanice STB, obecní rozhlas a dokonce i střední škola. (Kronika obecní, Budislav: 50) Škola měla velkou spádovou oblast, středoškolské vzdělání nebylo neobvyklé, nová generace obyvatel Tučap měla alespoň výuční list, např. z učiliště při MAS Kovosvit v Sezimově Ústí, kam chodili potomci malých rolníků z Tučap do zaměstnání. (Marvan, 5.10., 14.11.2011)

Tučapy byly technologicky velmi vyspělá obec, elektrifikace proběhla v roce 1927 a vodovod byl vybudován mezi léty 1932-1936. (Z historie obce Tučapy) Za zemědělskou mechanizaci vděčí Kreibichům, kteří velkostatek zásobili nejnovějšími technologiemi. Obec měla vlastního všeobecného i zubního lékaře. Kromě pivovaru zde probíhala výroba ve všech objektech bývalého velkostatku. (Pamětní kniha obce Tučapské: 202, Marvan, 5.10., 14.11.2011)

Poslední tučapský farář Ondřej Rytíř (přeţivší koncentrační tábor) vedl Junáka, po válce opravil kostel, zakoupil moderní varhany, ale byl za svou popularitu mezi věřícími nucen zaplatit. Rytířovy aktivity se znelíbily MNV a po konfrontaci v první polovině 50. let s předsedou MNV Miroslavem Hemerem byl nucen odejít do jiné farnosti. Od té doby do Tučap dojíţděli faráři z Choustníka či Soběslavi. Zajímavé je srovnání Tučap jako centra „sekulárních sluţeb“ a marginální role religiozity v obci. (Marvan, 14.11., 27.10.2011)

5.7.2. Volby a stranická příslušnost V roce 1946 byly obnoveny buňky politických stran. KSČ měla 11 členů (předseda KSČ a MNV Hemer), lidovci a národní socialisté měli po dvou členech. Je zřejmé, ţe příslušnost ke KSČ postupem času sílila. Ve volbách 1948 tam bylo odevzdáno 0,5% bílých lístků. (Pamětní kniha obce Tučapské: 196, ONV Tábor. Inv. č. 813, sign. I/16, folio 42)

5.7.3. JZD Obec měla negativní postoj k zakládání JZD. Z obyvatel byla drtivá většina malozemědělců, mezi větší sedláky patřili jen Pickovi, Ondřejovi a Pínovi. Tučapští získali nové pozemky z likvidace velkostatku. Aţ v roce 1951 bylo JZD I. typu se 105 hektary půdy zřízeno pod vedením Františka Nováka. Společné hospodářství bylo neúspěšné. Probíhala obměna polí se soukromými zemědělci tak, aby soukromníkům byla za kvalitně obhospodařované pole vyměněná půda nekvalitní. Vše bylo ospravedlňováno výhodnějším uspořádáním pro JZD. (Pamětní kniha obce Tučapské: 208, Marvan, 5.10.2011)

5.7.4. Emigrace Z okolí Tučap známe několik případů emigrace do zahraničí. Mezi takové patří bratranci Carhounovi z Tučap. Josef, syn rolníka a Jan, syn majitele ţelezářství. Ve svých 21, resp. 22 letech šli jako dřevorubci na brigádu na Šumavu. Odtud však utekli přes hranice. Další případy emigrace z okolí Tučap líčí Příloha č. 14. Emigrace.

Do ţivota v obci zasáhla i armáda, zaznamenáno bylo i několik případů odvodu vojínů k Pomocným technickým praporům. Několika z nich bylo do listin výslovně uvedeno „návrat neţádoucí.“ Kolik muţů k PTP nastoupilo a důvody však není dnes moţné spolehlivě dohledat. (Marvan, 27.10.2011)

Tučapy dle dostupných informací proţily po roce 1948 klidnější fázi vývoje obce a nový kolektiv obyvatel se usazoval. Státní moc do obce v zásadně negativních podobách nepronikla nikterak silněji neţ v jakékoli jiné obci v Československu.

5.8. Draţičky

Draţičky můţeme zkoumat hned z několika zdrojů informací. Jednak z Kroniky obce Draţiček (1927-1958), která se politicky citlivým tématům vyhýbá. Také se zachovala kniha zápisů z MNV Draţičky od roku 1948. Z této obce pocházejí i naši

28 respondenti František Mrázek a Helena Hronová. Ti nám pomohou vyplnit prázdná místa oficiálních dokumentů, která nám dokreslí obrázek o dění v obci od roku 1948.

Obec Draţičky bývala malá obec s čtyřiadevadesáti obyvateli. (Seznam obcí v zemi české, 1948: 132, ONV Tábor. Inv. č. 813, sign. I/16, folio 41) Ti byli tradičně výhradně české národnosti, bez zásadních změn ve struktuře obyvatelstva. V Draţičkách se lidé věnovali zejména drobné rolnické práci na svých pozemcích. Většina obyvatel měla velmi malou výměru pole (do tří hektarů). V obci se lidé ţivili tradičními řemesly. Dojíţdění do průmyslových center, nebo blízké Šlechtitelské stanice ve Slapech bylo raritní.

Religiozita v obci dosahovala jen velmi malé úrovně, návštěva kostela v Malšicích byla jen z povinnosti pro školní děti.

Významnou osobností byl Josef Hák. Během druhé světové války byl starostou obce, vedl kroniku, vlastnil místní hospodu - centrum politiky. Patřil mezi movitější obyvatele, vlastnil první telefonní linku a moderní stroje pro zemědělství. (Kronika obce Draţičky: 112, 113) Hák byl členem Československé strany sociálně demokratické. Nátlak na Háka se kumuloval v roce 1950. Tehdy mu byl za nedostatečnou náhradu odebrán jeho traktor Strojním zemědělským druţstvem. I jeho ţivnost byla utlumena. (Kronika obce Draţičky: 122; Mrázek, 14.10.2011)

5.8.1. Volby a role politických stran Dominantní role KSČ byla prokázána ve volbách nulovým počtem bílých lístků. (ONV Tábor. Inv. č. 813, sign. I/16, folio 41) Místní organizace KSČ byla zaloţena 7. června 1945. Zakládajícími členy bylo 22 občanů, tedy zhruba čtvrtina obyvatel. Členové si za předsedu zvolili Františka Mrázka. (Kronika obce Draţičky: 109) V obci fungovala místní organizace Československé strany národně socialistické (ČSNS). Činnost strany byla v obci zakončena jiţ na jaře 1948, kdy provedl formální likvidaci pobočky předseda její místní organizace v Draţičkách Josef Hruška. (Kronika obce Draţičky: 116) Nebylo moţné dohledat přímé důkazy o tom, proč to udělal, avšak nastiňme některé hypotézy: Předseda strany byl k likvidaci pobočky donucen z vůle ústředí ČSNS, nebo z vlastní vůle a to například k zachování relativně dobrých vztahů s vedením obce, resp. eliminaci moţné perzekuce. Můţeme uvaţovat i o tlaku

29 na Hrušku ze strany státních úřadů. (Mrázek, Hronová, 14.10.2011) ČSNS reprezentoval Josef Hruška, ČSL František Kříţovský a ČSSD Josef Hák. (Kronika obce Draţičky: 117) Vidíme mimořádně velkou politickou angaţovanost obyvatel Draţiček v politických stranách. 1. února 1948 byl zvolen předsedou MNV František Mrázek, místopředsedou František Kříţovský. Hned 9. března však Kříţovský z postu člena MNV rezignoval. Můţeme zde vidět souvislost mezi státním převratem a nesouhlasným gestem Kříţovského. Mrázek ve své funkci zůstal aţ do roku 1953, kdy ho vystřídal Josef Tůma (Kronika obce Draţičky: 67, Mrázek, 14.10.2011)

5.8.2. Zakládání JZD Proces kolektivizace započal znárodňováním velkostatku Karla Vodňanského z Draţiček. Proces popisuje Příloha č. 15. Znárodnění velkostatku Vodňanských. Vyjednávání o zaloţení JZD přišlo záhy, probíhaly osvětové akce o výhodách kolektivní výroby. V roce 1949 se situace s nově nabytým majetkem z velkostatku začala vyhrocovat. Lidé říkali, ţe raději budou bez majetku, který původně patřil Vodňanskému, neţ aby všichni vstoupili do druţstva. Následně přišel silný tlak ze strany nového Strojního druţstva v Draţičkách, které začalo soukromé stroje vykupovat, nebo pod nátlakem odebírat mechanizaci bez náhrady malým rolníkům. (Kronika obce Draţičky: 121, 124) Smlouva o JZD byla těsně před podepsáním v roce 1950, kdyţ se obyvatelé vzbouřili. Skupina místních ţen odjela do Prahy na Ministerstvo zemědělství. Podařilo se jim vyjednat zrušení smlouvy. Ţádné snahy o další kolektivizaci se od té doby neobjevily a model soukromého hospodaření byl ponechán. (Mrázek, Hronová, 14.10.2011) Všechno nasvědčuje mimořádně bohatému technologickému vybavení obce v porovnání s její velikostí. Je zajímavé, ţe se ONV rozhodl vybudovat strojní druţstvo v obci s natolik nízkým počtem obyvatel, potenciálních zaměstnanců. Jedním z důleţitých argumentů mohl být jen velký znárodněný statek vhodný pro uskladnění strojů. Paradoxně i v Draţičkách byla zakázána výstavba rodinných domů. Toto rozhodnutí mohlo být komunistickou stranou ospravedlněno jako cesta k vylidnění malých vesnic. Proč k tomu došlo v obci, se strategicky významným státním zemědělským podnikem zůstává otázkou.

5.8.3. Zatýkání „rozvracečů státu“ Na konci března 1950 proběhlo náhle zatčení tří obyvatel Draţiček. Jednalo se o Františka Koláře, správce lihovaru Karla Kohouta a dceru nadlesního Jitku Hanušovou. „Kdyţ v okolí zatýkání pokračovalo, teprve lidé usuzovali, ţe se zatčení asi dopustili nějaké trestné protistátní činnosti.“ (Kronika obce Draţičky: 122) Zatčení byli krátce nato odsouzeni za trestný čin proti bezpečnosti Československého státu a jeho lidově demokratického zřízení. Kolář byl odsouzen na 12 let vězení a ke ztrátě majetku, Hanušová byla propuštěna na svobodu asi po šesti letech. (Kronika obce Draţičky: 128, Mrázek, Hronová, 14.10.2011) Z dostupných archivních materiálů, dobového tisku, ani od pamětníků nebylo moţné zjistit, čeho konkrétně se dopustili.

Ţádná rodina podle dostupných informací nebyla vystěhována, jen lesmistr Hanuš s rodinou byl v roce 1951 sluţebně přesunut do Smilkova. Můţeme najít souvislost s odsouzením jeho dcery. Toto odstěhování nemůţeme povaţovat za politickou represi definovanou výše. Taktéţ bychom neměli označovat za politickou represi odsouzení uvedených třech osob z Draţiček a to z důvodu, ţe státní aparát nepouţil odsouzené k účelu výhruţky občanům. (Hronová, 14.10.2011) Informace o zatčených byly takřka nedostupné a další podobné akce se v okolí jiţ neopakovaly. Proto také nebyl zaznamenán strach v okolí Draţiček ze zatýkání. Draţičkám se politická represe v tom největším měřítku vyhnula.

6. Případ Slepička „Nesmířit se s daným stavem věcí. A ozbrojit se11.“

Zásadní částí naší práce je případ zastřelení Václava Burdy. Případ je komplikovaný uţ jen kvůli tomu, ţe nejsou publikované detailní informace, zdroje se ne vţdy shodují. Pamětníci v tomto ohledu poskytují jen spekulativní informace. Z toho lze vyvodit, ţe povědomí o průběhu procesu bylo jen kusé, emotivně zabarvené a bez oficiálních zdrojů. O události podává zprávu i kronika Šebířova. Za vraha označuje Františka Slepičku a zmiňuje i spolupachatele. „Tato vraţda způsobila v celém širokém okolí veliký rozruch a strach, aby se toto neopakovalo. Během 14 dnů

11 Citace je podtitulem divadelní hry Miroslava Bambuška „Česká válka“ inspirované příběhem Františka Slepičky a dalšími aktéry třetího odboje. (Divadlo Na zábradlí, http://www.nazabradli.cz/repertoar/repertoar/ceska-valka-miroslav-bambusek/) 31

však StB vypátrala vrahy i pomocníky. Jednoho pachatele vraţdy a pomocníky zajistili.“ (Pamětní kniha obce Šebířova: 118) Pokusíme se stručně popsat v koláţi různých typů zdrojů osudy hlavních aktérů, obětí i okolností případu Slepička.

6.1. Charakter lokality

Abychom získali vhled do tehdejší situace, popišme si reálie Kamberka a okolí. Kamberk měl v roce 1948 323 obyvatel, při volbách tam bylo odevzdáno celkem 43,5% bílých lístků. (ONV Tábor. Inv. č. 813, sign. I/16, folio 41, Seznam obcí v zemi české, 1948: 135) Kamberk byl sousední obcí Šebířova, obě obce měly však svou vlastní kolaturu. V této lokalitě vyčnívalo několik velkých hospodářství, mezi nimi i zámek ve Zvěstově s pivovarem, který jiţ od roku 1913 patřil Aloisi Jarošovi a jeho potomkům. Většinu obyvatel však tvořili malí rolníci se silným náboţenským cítěním. Všeobecně byla velmi malá ochota vstoupit do JZD, ale jiţ v lednu 1951 bylo v Kamberku zaloţeno JZD I. typu, v jeho čele stál občan Kamberka Václav Burda. (Hečko 1971: 4; Josef Špaček, 11.11.2011) Problém neúspěšných přesvědčovacích akcí, referátů a jiných častých přednášek v Šebířově a celém okolí Mladovoţicka nutilo státní aparát vyvolat takovou atmosféru, aby se proces kolektivizace urychlil. Monstrproces v Kamberku a okolí Milevska měl kolektivizaci napomoci. (Bursík 2007: 20) „Právě léta 1950 a 1951 se nesla ve znamení zostřeného kurzu proti tzv. vesnickým boháčům – kulakům a drobným ţivnostníkům.“ (Tichý 2010: 106)

6.2. Průběh činu

Pachatelem vraţdy byl Slepička, kterého 9. června 1951 se samopalem dovezl do Kamberka na motorce syn po bývalém majiteli zvěstovského panství Alois Jaroš. Ten však o plánu údajně nic nevěděl12. „Onoho dne navštívili František Slepička a Alois Jaroš ve Zlatých Horách-Kamberku zemědělského referenta ONV Votice Václava Burdu. Oba muţi, vydávající se za příslušníky StB, zcizili Václavu Burdovi motocykl. Při odjezdu ze dvora stavení byl Václav Burda Františkem Slepičkou postřelen.“ (Tichý 2010: 98) Raněný Burda zemřel o dva dny později v táborské nemocnici.

12 Informace o angaţovanosti Jaroše v nápomoci vraţdě a krádeţi motocyklu je spekulativní, vyvrací je například Blaţek. (2008. 230-232) 32

(Zvěstov. Pamětní deska obětem komunismu. 2011.) (Příloha č. 16. Pamětní deska Burdy)

6.3. Následky činu

Ihned po vraţdě začala v celém okolí příprava monstrprocesu. Atmosféra byla velmi napjatá, nejen kvůli tomu, ţe se Slepičku nedařilo nalézt. Shodou okolností byl 22. června 1951 přepaden ve Vyšeticích i předseda tamní místní organizace KSČ Jan Pisinger. (Bursík 2007: 41, Tichý 2010: 101) Proces postihl oblast mladovoţicka a votického okresu, pokračoval podle stop i na území okresu Milevsko a přilehlého okolí. Pamětníci popisují všude přítomný strach a napětí z nevyzpytatelného jednání SNB. Největší strach měli z moţného dalšího útoku sami členové KSČ. V této situaci mohl být kaţdý další obětí – ať uţ obětí Slepičky, či StB. V konečném součtu bylo vyslýcháno v souvislosti s tímto případem 120 lidí. Třiceti šesti z nich, kteří Slepičkovi údajně pomáhali, nebo ho ukrývali, byl udělen trest odnětí svobody na 18 měsíců aţ 24 let. (Bursík 2007: 42; Zvěstov. Pamětní deska obětem komunismu. 2011. Špaček, 11.11.2011) StB si vymýšlela další konspirační teorie, kterými by mohla celou skupinu rozšířit o další domnělé členy a odsoudit je k vyšším trestům. Skupina údajných „teroristů“ měla mít v plánu odpálit během pohřbu Burdův hrob. Takový čin byl absurdní smyšlenkou StB, stejně jako údajné heslo skupiny, které mělo znít „syřan“. Pomocí vykonstruovaných výpovědí Honse a jistě i dalších lidí byly usvědčovány nevinné oběti.

6.4. František Slepička

Slepička se narodil 18. září 1929 a pocházel z Jankovské Lhoty. Byl zběhem ze základní vojenské sluţby (uprchl v březnu 1950 i se samopaly z Ţiţkovských kasáren v Čáslavi). (Blaţek eds. 2008: 231; Bursík 2007: 42) František Slepička13 byl dle SNB „vůdce teroristické bandy velkostatkáře Jaroše.“ U soudu byl společně s Jarošem uznán vinným a v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. SNB stále unikal. Celou dobu se schovával ve středních a jiţních Čechách.

13 Portrét Františka Slepičky v Příloze č. 18. 33

Slepičkovi se v odbojářských kruzích říkalo „agent Luboš“. Navázal kontakt s odbojovou skupinou Černý lev 77714 a to prostřednictvím Věry Leškové z Nálesí. Cenné svědectví máme z její výpovědi pro StB ze dne 5. července 1954. Výpověď nalezneme v Příloze č. 17. (Výpověď Věry Leškové). Lešková kontaktovala na podzim 1953 Františka Pešičku, aby Slepičkovi poskytl úkryt. Muţi se poprvé setkali na rodinné pile Šímů s Bohumilem Šímou15 a podruhé u Michálků v Bratřejově. Michálkovi byli Slepičkovi klíčoví spojenci, kteří mu pomáhali v hledání úkrytu. Cílem „agenta Luboše“ bylo kontaktovat Václava Jakeše16, který údajně měl mít kontakty do zahraničí pro Slepičkovu emigraci. 4. května 1955 byl při pokusu o atentát na příslušníka KSČ Františka Brabce u Příbrami v obci Dubno zastřelen. (Zvěstov. Pamětní deska obětem komunismu. 2011.; Protikomunistický odboj a odpor na Milevsku.; Bursík 2007: 42)

6.4.1. Slepičkova odbojová činnost Slepička byl v okolí Milevska jednak odbojářem, na druhou stranu sbírání zbraní pouţíval i ve svůj vlastní prospěch. Zbraně pouţíval k nátlaku na obyčejné obyvatele z okolí, od kterých si údajně vynucoval další zbraně, oblečení i dárky pro milenky. Svou osobnost si v očích ostatních dotvářel vymyšlenými příběhy o svém jménu, rodině, o údajných cestách do zahraničí, práci pro bezpečnostní sloţky západních států. Je moţné, ţe lţím o Slepičkovi věřilo mnohem více lidí a tak jeho identita „agenta

14 Černý Lev 777 byla odbojová skupina, která vyhodila do povětří sekretariáty KSČ v Milevsku a Sedlčanech. Nejvýznamnějšími členy organizace byli Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma. Všichni tři byli v létě 1954 zatčeni a odsouzeni k trestu smrti za velezradu a další trestné činy. Ostatní členové Černého lva 777 byli odsouzeni k mnoha letům odnětí svobody. Skupina Černý lev 777 šířila své letáky, které měly vzbudit v lidech strach a eliminovat tím riziko svědeckých výpovědí lidí z okolí. Na jednu stranu zde vidíme strach komunistických funkcionářů z útoku, na druhou stranu i obyčejní sousedé měli strach z odbojové skupiny. Dokonce se Sirotek pokusil vymoci nelegálně drţenou zbraň od truhláře z Petrovic, ten mu však nevyhověl a tak mu Sirotek prostřílel několik oken. (Romanov 2011; Protikomunistický odboj a odpor na Milevsku.; Růţička. Odbojová skupina Černý lev 777.) 15 Bohumil Šíma byl jeden z čelních představitelů Černého lva 777. Zde vidíme propojení skupiny Černého lva 777 a solitérního odbojáře Slepičky. (Bursík 2007: 14) 16 Václav Jakeš se 15 let skrýval ve stodole u Pecků v Zadním Chlumu, kteří ho chránili před Státní bezpečností. (Romanov 2011) Jakeš byl podezřelý z útoku na sekretariát v Milevsku. StB ho vyzvala k návštěvě stanice StB, ale Jakeš se rozhodl utéci. „Od dětství se přátelil s Jiřím Řezáčem, Jaroslavem Sirotkem a Bohumilem Šímou, členy odbojové organizace Černý lev 777, která působila na území tehdejšího Sedlčanského a Milevského okresu. O činnosti svých přátel a sousedů věděl, nepochybně s nimi sympatizoval, a stejně jako většina mladých muţů z okolí byl ozbrojen. Účast na jakýchkoliv aktivitách zmíněné skupiny popírá, přesto byl na základě svědectví později zadrţených osob a příslušníků StB obviněn z rozvracení republiky a pokusu o vraţdu.“ (Protikomunistický odboj a odpor na Milevsku.) 34 pracujícího pro západ“ byla hojně šířena a zdála se být důvěryhodná. „I tehdejší straničtí funkcionáři KSČ na ministerstvu vnitra upozorňovali na nezanedbatelný vliv činnosti Františka Slepičky na náladu obyvatelstva na středočeském venkově.“ (Bursík 2007: 41, 42) Nemůţeme se divit, ţe lidé z okolí ho znali a báli se ho. Je podivuhodné, ţe se StB nepodařilo Slepičku lapit mnohem dříve. Je jisté, ţe měl mnohdy velké štěstí. Jeho úloha odbojáře je vzhledem k jeho činům z morální stránky velmi problematická.

6.4.2. Vliv Slepičky na agendu bezpečnostních sloţek I prameny hovoří o velkém Slepičkově vlivu, konkrétně dopis pro krajskou správu Ministerstva vnitra: „Vyskytují se případy, ţe rolníci vystupují z JZD, a situace je velmi váţná. Jednou z příčin tohoto stavu je šíření nepřátelské propagandy masovým posloucháním západního rozhlasu a prostřednictvím letáků z balonové akce. Velký vliv na stávající situaci má zločinec Slepička, který jiţ dlouhou dobu v těchto místech působí. Je třeba učinit vše k realisaci Slepičky. O Slepičkovi hovoří reakce s obdivem, zatímco poctiví rolníci a funkcionáři jsou jeho činností zastrašováni. I tomu lze přičíst jejich pasivitu, nechuť k veřejným a politickým funkcím.“ (Bursík 2007: 42) Jak je vidět, Slepičkova činnost v neprospěch kolektivizace měla své výsledky. O činnosti Slepičky se také zmiňuje účastník třetího odboje Miroslav Kopt. Tvrdí, ţe „V Praze dále působil jistý Slepička, vojenský zběh, který postřílel mnoho komunistických funkcionářů. Pak na něj udělali zátah a zneškodnili ho granáty na jedné samotě u lesa.“ (Pečinka, 2008) Při kritickém čtení výroku Miroslava Kopta musíme vycházet z jeho agresivní rétoriky, která se projevuje v celém rozhovoru. Informace o tom, ţe Slepička působil v Praze jako odbojář se nikde jinde neobjevuje, stejně jako informace o vícero postřílených funkcionářích. Je asi neoddiskutovatelné, ţe Burdu skutečně zavraţdil, ale další informace jsou nepodloţené. Respondent má moţná na mysli případ, kdy Slepička postřelil na vesnické zábavě v Oušticích příslušníka StB Karla Bartáka. (Bursík 2007: 42) Koptova interpretace nás přivádí k domněnce, ţe Slepička měl být za kaţdou cenu popraven a bezpečnostní sloţky dělaly vše pro to, aby se tak stalo. Rozhodně uplynuly celé čtyři roky od vraţdy Burdy do doby, neţ Slepičku „zneškodnili.“

6.5. Oběti monstrprocesu

6.5.1. Alois Jaroš Důsledky Slepičkova činu byly dalekosáhlé. „Hon na čarodějnice“ cílil v prvních dnech zejména na kulaky v celém okolí. První v řadě byl Alois Jaroš (narozen 11. 8. 1923), syn kulaka ze zvěstovského zámku, který údajně Slepičku vezl na motorce do Kamberka. Dle tehdejší interpretace STB byl hlavním členem „teroristické“ skupiny a tedy i tím, kdo dostal trest smrti oběšením. Trest byl vykonán 17. května 1952 na Pankráci. Jaroš byl typickým nepřítelem státu: absolvoval Vyšší hospodářskou školu v Táboře, jeho otec měl aţ do znárodnění v roce 1948 velkostatek. Po zabrání rodinného hospodářství pracoval v dělnických pozicích, i v dolech. Jarošova matka a sestra byly v rámci monstrprocesu odsouzeny na 12 a 10 let odnětí svobody. Jeho oběť připomíná památník ve Zvěstově. (Zvěstov. Pamětní deska obětem komunismu.; Protikomunistický odboj a odpor na Milevsku.; Tichý 2010: 100)

6.5.2. Josef Hons Tragicky skončil osud hospodáře Josefa Honse z Křekovic, narozeného 2.3.1913. O pouti 29. června 1951 byl v Křekovicích zatčen a odvezen příslušníky StB v civilu do Votic. (Tichý 2010: 106) Sám Hons byl přesvědčen o tom, ţe se stal omyl a on je v tom nevinně. Nakonec byl umlácen ve Voticích a 6. července 1951 zemřel v Pankrácké věznici. (Chromá 2001: 14; Hájková 2005) Honsův spis obsahuje důvody smrti „celková arteris schlerosa, angina pectoris, Infardi myocardi přední stěny, bezprostřední příčina smrti Insupp cardis“. (Tichý 2010: 101) Dva svědci však dokazují, ţe Hons neušel brutálnímu mučení, kterým měl být nucen přiznat se. Prvním svědkem Honsových útrap byl Václav Pěkný ze Zvěstova, který Honse, svého dobrého známého, potkal v cele v rámci vyšetřování téhoţ případu. Pěkný ve své výpovědi uvádí: „Byl zřejmě při předchozích výsleších strašlivě týrán, ţe se svíjel bolestí a byl v takovém stavu, ţe se zdálo, ţe je před smrtí. Nebyl schopen mluvit, takţe nemohl být uskutečněn záměr StB mne s Honsem konfrontovat.“ (Tamtéţ: 102) Druhým svědkem byl MUDr. Alois Rusňák, který jako politický vězeň v pankrácké věznici pomáhal s ošetřováním vězňů. Rusňák Pěkného svědectví potvrzuje. (Tamtéţ: 104) Po několika dnech po únosu Honsovu manţelku odvezli do sousední vesnice spolu s jejich třemi malými dětmi (5 aţ 8 let). Honsové oznámili, ţe manţel zemřel a předali jí urnu s popelem.

Důvod, proč si StB vybrala za oběť Honse, byl asi jasný: nechtěl vstoupit se svým hospodářstvím do JZD a byl uznávanou autoritou v okolí. (Hájková 2005; Tichý 2010: 100, 102) Oficiální dokumenty o Honsově kremaci, říjnový příkaz k zatčení a další byly zachovány, uvádíme v Příloze č. 19. Dokumenty z vyšetřování Josefa Honse. Pohřeb Josefa Honse v Šebířově se odehrál dramaticky a za účasti StB. Zápis o pohřbu dokumentuje jeho průběh: „Smuteční obřady provedl farář Šesták Antonín z Neustupova, za přítomnosti církevního tajemníka ONV. Pohřbu se účastnilo celkem asi 15 osob, z nichţ 7 bylo z řad příbuzenstva. Po skončení smutečního obřadu děkovala matka Honse přítomným těmito slovy: „Děkuji Vám všem, kteří jste mého syna doprovodili, který mě byl odloučen a nesměla jsem s ním mluvit!“ V tom ji uchopili její příbuzní a zandali ji ústa kapesníkem, takţe k dalším výrokům nedošlo. Při pohřbu nebyly zjištěny nějaké závady a občanstvo z okolí pravděpodobně o úmrtí Honse nejevilo zájem, o čemţ nasvědčuje nepatrná účast na jeho pohřbu, Velitel oddílů Stb: v z (M. Dvořák)“ (Tichý 2010: 104) Výpověď pamětníka Špačka však reflektuje tradovaný výklad události, který se jen málo liší od publikované verze. Špaček tvrdí, ţe rodině byla odevzdána urna, avšak ta ostatky Honse neobsahovala. Honsovo hospodářství bylo přiděleno JZD a jeho dům byl zlikvidován. Pamětní deska v rodných Křekovicích uvádí místo úmrtí Votice, stejně jako to uvádí respondent Špaček. (11.11.2011)

6.5.3. Další oběti procesu Václav Kiršner byl odsouzen na doţivotí, podrobnější informace o jeho osudu se autorce nepodařilo dohledat. (Tichý 2010: 100) Dalšími dvěma odsouzenými k mnohaletým trestům v případu Slepička byli výkupčí Kosák a listonoš Fingls, oba z Kamberka. Oba se po výkonu trestu vraceli domů, Kosák zemřel cestou z vězení, Fingls krátce po příjezdu domů. (Špaček, 11.11.2011) Dohledatelný soupis odsouzených v souvislosti s Burdovou smrtí se omezuje jen na relativně nízké tresty. Níţe uvedení byli odsouzení ve dnech 19. – 20. února 1952. (Uvedená data jsou v pořadí: jméno, bydliště, doba odnětí svobody) J. Střelka, Čeliva, 4 roky a propadnutí celého jmění; V. Pěkný, Šlapánov, 2 roky; J. Budil, Neustupovské Otradovice, 2,5 roku; J. Otradovec, Podolí, 1,5 roku; M. Novotná, Ondřejoves, 2 roky; F. Jalovecký, Mrákotice, 1rok; V. Slepička, Jankovská Lhota, 1,5 roku; F. Vosátko, Jankovské Otradovice, 1,5 roku; J. Jirovský, Jankovská

Lhota, 1 rok; J. Sbíral, Královna, 1,5 roku; B. Dvořák, Jankov, 14 měsíců; F. Otradovec, Podolí, 10 měsíců, F. Cimrman, Podolí, 7 měsíců. (Chromá 2001: 14) Vyšetřovací spis prezentuje statistiku obětí. Soupis podle politické příslušnosti čítal 5 národních sociálů, 2 lidovci, 1 sociální demokrat a 22 obětí bylo bez politické příslušnosti. 18 bylo rolníků (z toho 4 patřili mezi boháče), 21 ţivnostníků, 3 úředníci, 5 dělníků, jedna ţena v domácnosti a jeden příslušník SNB. (Tichý 2010: 107)

6.6. Cíle monstrprocesu

Případ Slepičky můţeme chápat jako ukázkový případ politické represe, která mířila cíleně na rolnickou a ţivnostenskou skupinu společnosti. Cílem bylo socializovat vesnici prostředky násilí. Zkoumaný Šebířov je dokladem toho, ţe ani násilné metody StB nedonutily rolníky okamţitě vstoupit do JZD. Z výpovědi pamětníků lze poznat, ţe atmosféru v celém okolí proces velmi zasáhl a na toto období jen těţko vzpomínají.

7. Komparace vybraných obcí v použitých formách represe

Vybrané obce se velmi liší co do historie, lidnatosti i četnosti odevzdání protestního hlasu ve volbách. Chabrovice (50,8)17 se vymykají svým relativně hladkým průběhem 50. let, stejně jako Draţičky (0), kde výjimku tvoří zatčení tří občanů. Tento akt jsme vyhodnotili jako čin státního aparátu neodpovídající našemu vymezení v operacionalizaci. V Plané (0,79) i Šebířově (52,5) se výhruţným počinem stalo odstranění důleţitých osobností obce, v Plané došlo pouze k vystěhování Hnojnů, zato na Šebířovsku byl Hons popraven. Obce liší míra zvolení protestního hlasu. Časté zařazování obyvatel k táborům nucené práce a to i přes „výborný volební výsledek,“ viděno očima nové vlády, se objevovalo v Plané a Tučapech (0,5), zato v Chabrovicích a Záluţí (63,3) jsme zaznamenali po jednom případu. V Šebířově jsme zachytili případ velmi těţkého průběhu vojny, ačkoli ne v reţimu PTP. Draţičky se této formě perzekuce vyhnuly. V ohledu zaangaţování armády do perzekuce můţeme srovnat Záluţí a Chabrovice. Četnost tohoto jevu byla obdobná, ale v Záluţí jeden

17 V závorkách v této kapitole uvádíme procento bílých lístků v dané obci. 38 zdokumentovaný příběh dopadl tragicky, zato ten chabrovický nám vyprávěl samotný bývalý příslušník PTP. Porovnat můţeme i další obce s vysokým procentem bílých lístků, kterými jsou Záluţí a Šebířov. Na jednu stranu vidíme případ mrtvého vojína PTP ze Záluţí a permanentní tlak na několik rodin, na druhé straně vidíme mrtvého funkcionáře KSČ z Kamberka, potaţmo několik dalších obětí monstrprocesu. Porovnatelné jsou případy Plané a Tučap. Zde hraje velkou roli obměna obyvatel Tučap. Obsah represálií bychom mohli povaţovat za obdobný, rozdíl dělá přítomnost Plánské osobnosti, Františka Hnojny. V Tučapech jsme podobnou autoritu nenašli, nebyl tedy nikdo, kdo by mohl být obdobným způsobem potrestán. Důvod nízké četnosti bílých lístků v Tučapech jsme přisoudili velké obměně obyvatel v poválečné éře, zato případ Plané není uspokojivě vysvětlen. Můţeme tedy naši hypotézu (H1), zdali je vliv odevzdaných bílých lístků přímo úměrný míře politické represe, vyvrátit. Politickou represi v tom nejsilnějším měřítku jsme tedy zaznamenali jen v okolí Šebířova. Lze vyvodit, ţe proces se Slepičkou měl slouţit jako výstraţný případ pro celé okolí Mladovoţicka za účelem zrychlení kolektivizace venkova. Je moţné se domnívat, ţe roli zde hrála víra a hluboká tradice děděných hospodářství. Náš vzorek obcí vykazuje následující znak potvrzující naši hypotézu (H2). V obcích Draţičky a Tučapy byla četná příslušnost ke KSČ a také se tam vyskytl minimální počet bílých lístků. Planá je v tomto ohledu pestřejší, dominovala KSČ, ale byly zde početné skupiny z jiných stran Národní fronty. Hypotéza, která zněla, zda souvisí zaměstnanost v průmyslu s vysokou lidnatostí (H3), bychom také měli vyvrátit. Dle svědectví pamětníků víme, ţe přesun obyvatel zkoumaných obcí do průmyslu nastal aţ v období rozšiřování JZD, nejdříve ve druhé polovině 50. let. Je to tedy později, neţ sahá nejzazší období, které bylo předmětem našeho výzkumu.

8. Závěr

V naší práci jsme se věnovali primárně politické perzekuci ve vybraných obcích a snaţili jsme se co nejpřesněji vystihnout celkovou situaci obce v souvislosti s její historií. Popsali jsme dle moţností zachycené prvky nátlaku státní moci na chod obce a její obyvatele. V teoretickém úvodu jsme si vytyčili hranice, kam násilí můţe vést, a

39 v deskriptivní fázi jsme prezentovali konkrétní kroky státního aparátu proti vlastním občanům. Očekávané bylo všudypřítomné utlačování zemědělců, ale překvapivým výsledkem byla četnost pouţití armády k perzekuci. Ve všech případech jsme viděli vliv vedení MNV na razanci, se kterou se k socializaci obce přistupovalo. Proto neplatí přímá kauzalita vyšší procento bílých lístků – vyšší politická represe. Počet bílých lístků a přímo úměrná míra represe by předpokládala příliš mechanistické rozhodování veřejné moci. Místní politici hráli velkou roli v míře uplatňované represe. Ve zkoumaných obcích jsme se setkali s tvrdým, i citlivým přístupem k potlačování opozičních nálad. Místní představitelé komunistické moci mohli (často dokonce i bez ohledu na celostátní situaci) zmírňovat či přitvrzovat svou represivní politiku; o perzekuci či neperzekuování často rozhodovali právě oni. Za představitele tvrdé represe povaţujeme Holoubka z Plané a postup StB z Voticka. Slabá osobnost v tomto ohledu byl Král, předseda MNV z Chabrovic. Tato práce podněcuje k dalšímu výzkumu, zejména vlivu religiozity a lidnatosti sídel na počet odevzdaných bílých lístků. Zajímavá je také otázka, proč byly volební výsledky jednotlivých volebních okresů v rámci volebního kraje Tábor tolik rozdílné. Téma bílých lístků je často opomíjeno, a proto tato práce měla přispět malým dílem k osvětlení role bílých lístků v procesu socializace, represivní politiky a dalších jevů, které poznamenaly celou československou populaci.

Seznam použitých zdrojů

Osobní svědectví:

Vladimír Fryc, nar. 1939, bytem Záluţí u Budislavě, svědectví z 9.10.2011, 13.10.2011. Helena Hronová, nar. 1941, bytem Draţičky, svědectví z 13.10.2011. Stanislav Lukeš, nar. 1938, bytem Planá nad Luţnicí, svědectví z 25.11.2011. Vladimír Marvan, nar. 1934, bytem Tučapy, svědectví z 5.10.2011, 27.10.2011, 14.11.2011. Václav a Miloslava Míkových, bytem Chabrovice, svědectví z 13.10.2011, 4.11.2011 13.10.2011. František Mrázek, nar. 1954, bytem Draţičky, svědectví z 13.10.2011. Josef Špaček, nar. 1929, bytem Chýnov, svědectví z 23.9.2011, 11.11.2011.

Archiválie:

1. Kniha pamětní, Chabrovice, 1924 – 1978, Státní okresní archiv Tábor. 2. Kronika obce Draţiček, 1927 - 1958, Státní okresní archiv Tábor. 3. Pamětní kniha obce Budislavi, 1922 – 1970, Státní okresní archiv Tábor. 4. Pamětní kniha obce Šebířova, 1887 – 1958, Státní okresní archiv Tábor. 5. Pamětní kniha obce Tučapské, 1915 – 1970, Státní okresní archiv Tábor. 6. Pamětní kniha obce Záluţí u Budislavi, 1924 – 1958, Státní okresní archiv Tábor. 7. Pamětní kniha obecní, Planá nad Luţnicí, 1923 – 1956, Státní okresní archiv Tábor. 8. Archivní fond Okresní národní výbor Tábor (NAD 65/ A 8), Státní oblastní archiv Tábor. Volby do Národního shromáţdění 1946 a 1948. Inv. č. 813, sign. I/16, karton 7. 9. Archivní fond Okresní národní výbor Tábor (NAD 65/ A 8), Státní oblastní archiv Tábor. 1946, 1948. Výsledky voleb 1946 a 1948. Inv. č. 819, sign. I/18b, karton 9. 10. Archivní fond Okresní národní výbor Tábor. Státní oblastní archiv Tábor. Inv. č. 341. 11. Palcát, ročník VI, 1948. 12. Archiv autorky.

Bibliografické zdroje:

1. Arendtová, Hannah. 2004. O násilí. Praha: Oikomeneth. 2. Balík, Stanislav; Hloušek, Vít; Holzer, Jan; Šedo, Jakub. 2006. Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: Mezinárodní politologický ústav. 3. Balík, Stanislav. 2007. Totalitární a autoritativní reţimy. In: Hloušek, Vít; Kopeček, Lubomír eds. Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Mezinárodní politologický ústav. 4. Barry, A., M.. 1997. Visual intelligence. Perception, image and manipulation in visual communication. New York: State University of New York. 5. Bártík, František. 2009. Tábory nucené práce se zaměřením na tábory zřízené při uranových dolech v letech 1949-1951. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. 6. Belko, Marián. 2006. Vývoj volebního systému v českých zemích od roku 1848. In: Chytilek, Roman et. al. Volební systémy. Brno: Mezinárodní politologický ústav. 7. Berlin, Isaiah. 1997. Dva pojmy svobody. In: Kis, János. Současná politická filosofie. Praha: Oikomenh. 8. Bílek, Jiří. 2002. Pomocné technické prapory. O jedné z forem zneuţití armády k politické perzekuci. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. 9. Blaţek, Petr; Jech, Karel; Kubálek, Michal. 2010. Akce „K“: vyhnání sedláků a jejich rodin z usedlostí v padesátých letech: studie, seznamy a dokumenty. Praha: Pulchra, Česká zemědělská univerzita. 10. Blaţek, Petr; Kubálek, Michal (eds.). 2008. Kolektivizace venkova v Československu 1948–1960 a středoevropské souvislosti. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze. 11. Bryant, J., Thompson, S. 2002. Persuasion. In: Bryant, J., Thompson, S. Fundamentals of Media Effects. Boston: McGraw-Hill. 12. Čermák, Vladimír. 2010. Operace únor 1948. Praha: Naše vojsko. 13. Fiala, Petr; Holzer, Jan; Mareš, Miroslav; Pšeja, Pavel. 1999. Komunismus v České republice. Brno: Mezinárodní politologický ústav. 14. Havlíčková, Helena. 2008. Dědictví. Kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu 1948-1989, 2. vyd. Olomouc: Poznání. 15. Chytilek, Roman; Šedo, Jakub; Lebeda, Tomáš; Čaloud, Dalibor. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.

16. Iyengar, S., McGrady, J. 2005. Mass Media and Political Persuasion. In: Brock, T., C.,Green, M., C. eds. Persuasion. Psychological Insigts and Perspectives. London: Sage. 17. Jech, Karel. 2008. Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha: Vyšehrad. 18. Kaplan, Karel; Paleček, Pavel. 2001. Komunistický reţim a politické procesy v Československu. Brno: Barrister & Principal. 19. Kaufmann, Jean-Claude. 2010. Chápající rozhovor. Praha: Sociologické nakladatelství SLON. 20. Krejčí, Oskar. 2006. Nová kniha o volbách. Praha: Professional Publishing. 21. Pernes, Jiří. 2010. Takoví nám vládli. Komunističtí prezidenti Československa a doba, v níţ ţili. Praha: Nakladatelství Brána. 22. Rupnik, Jacques. 2002. Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátku do převzetí moci. Praha: Academia. 23. Růţička, Miloslav. 2008. Vyhnanci: akce „Kulak:“ zločin proti lidskosti. Havlíčkův Brod: Miroslav Růţička. 24. Urban, Jiří 2010. Venkov pod kolektivizační knutou. Okolnosti exemplárního „kulackého“ procesu. Praha: Vyšehrad. 25. Varvařovská, Lucie. 2009. Rozhovor s dr. Zdeňkem křivkou. Brno: Seminární práce, Komunismus v ČR, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita. 26. Zwettler, O., Vaculík, J., Čapka, F. 1996. Úvod do studia dějepisu a technika historikovy práce. Brno: Masarykova univerzita v Brně. 27. Seznam obcí v zemi české podle stavu z počátku roku 1948, díl I. 1948. Praha: Státní statistický úřad.

Internetové zdroje:

1. ČSÚ. 2008. Volby do zákonodárných orgánů Československa a České republiky 1920 – 2006. http://www.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/t/CD00408767/$File/422008k021.pdf (26.11.2011) 2. Hájková, Pavla. 2005. Obětem komunismu. http://www.jaromirstetina.cz/tiskovezpravy/unor-2005/obetem-komunismu.html (26.11.2011)

3. Hečko, Jiří. 1971. Cennější zlata. (Dvacáté výročí zavraţdění komunistického funkcionáře Václava Burdy z Kamberku.) In: Rudé právo. 18. září 1971. http://ceskasibir.cz/dok/d495.php (26.11.2011) 4. Chromá, Vlasta: Případ Slepička. In: Votické noviny. Ročník XI, číslo 5, červen 2001. http://www.votice.cz/pdf/2001/vn052001.pdf (26.11.2011) 5. Respect Code of Practice for Socio-Economic Research. 2004. Brighton: The Institute for Employment Studies. http://www.respectproject.org/code/respect_code.pdf (26.11.2011) 6. Křekovice. Pamětní deska Josefu Honsovi. 2011. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. http://www.pametnimista.usd.cas.cz/krekovice-pametni-deska-josefu-honsovi (26.11.2011) 7. Pečinka, Bohumil. 2008. „Čtyřicet let v odboji“. In: Revue Politika: 3/2008. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. http://www.revuepolitika.cz/clanky/296/ctyricet-let-v-odboji (26.11.2011) 8. Protikomunistický odboj a odpor na Milevsku. Ústav pro studium totalitních reţimů. http://www.ustrcr.cz/cs/odboj-milevsko (26.11.2011) 9. Romanov, Vítězslav. 2011. Patnáct let ve stodole. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10204458965-neznami-hrdinove-pohnute- osudy/211452801390002/video/ (26.11.2011) 10. Růţička, Daniel. Odbojová skupina Černý lev 777. http://www.totalita.cz/odbsk/odbsk_cl777.php (26.11.2011) 11. Tichý, Martin. 2010. Náhlá úmrtí ve vězeňských zařízeních. Několik otázek k problému na příkladu úmrtí Josefa Honse. Paměť a dějiny – Revue pro studium totalitních reţimů. 2010/01. http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1001/093- 107.pdf (26.11.2011) 12. Zvěstov. Pamětní deska obětem komunismu. 2011. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. http://www.pametnimista.usd.cas.cz/zvestov-pametni-deska-obetem-komunismu (26.11.2011) 13. Z historie obce Tučapy. OÚ Tučapy. http://www.tucapy.cz/historie.htm (26.11.2011) 14. Portál: zakonyprolidi.cz (26.11.2011): Ústavní zákon o ústavodárném Národním shromáţdění 65/1946 Sb. Vyhláška ministra vnitra, kterou se činí opatření podle čl. 1, odst. 4 ústavního zákona o ústavodárném Národním shromáţdění č.66/1946 Sb. Zákon o volbě ústavodárného Národního shromáţdění 67/1946 Sb.

Ústavní zákon o ústavodárném Národním shromáţdění 74/1948 Sb. Zákon o volbách do Národního shromáţdění 75/1948 Sb. 15. http://www.nazabradli.cz/repertoar/repertoar/ceska-valka-miroslav-bambusek/ (26.11.2011) 16. www.google.maps.com (26.11.2011)

Seznam pouţitých zkratek

AV – akční výbor ČSL – Československá strana lidová ČSNS – Československá strana národně socialistická ČSSD – Československá strana sociálně demokratická JZD – jednotné zemědělské druţstvo MAV – místní akční výbor MNV – místní národní výbor ONV – okresní národní výbor PTP – Pomocné technické prapory SNB – Sbor národní bezpečnosti StB – Státní bezpečnost

Přílohy

Příloha č. 1. Socializace vesnice. „Převést vesnici k socialismu je úkol daleko těţší, neţ budovat socialismus v průmyslových místech. Na vesnici máme co dělat na jedné straně se zemědělci, kteří dostali půdu po 1945 z rozparcelovaných velkostatků a na druhé straně s masou malovýrobců, drobných drţitelů půdy, politicky málo vyspělých, zatíţených individualismem. Budování socialismu na venkově je jeden z nejtěţších úkolů, které musí dělnická třída po převzetí moci řešit. Bude trvat ještě několik let, neţ zemědělci dobrovolně vstoupí do JZD a vytvoří velkovýrobu a zemědělství.“ (Pamětní kniha obce Šebířova: 128) „Rok 1948, který se stal důleţitým historickým mezníkem v dějinách naší vlasti, změnilo i politické uspořádání vedoucích orgánů naší obce. (...) členové KSČ seznamovali s politickým postupem zástupců jednotlivých stran ve vládě a sdělovali občanům a objasňovali cíl národně socialistické, lidové a sociálně demokratické, t.j. znovuzavedení a uspořádání poměrů naší republiky podle republiky Masarykovy z let 1918 – 1938 a cíl strany komunistické – znovuvybudování nového společenského řádu postaveného na diktatuře proletariátu a zrušení vykořisťování člověka člověkem. Občané, jejichţ politický postoj k této linii našeho státu nebyl kladný, byli přeřazováni z důleţitých míst svého povolání na méně důleţitá a stále přesvědčováni a uvědomováni o správném postupu naší nové vlády nebo přeřazeni do výrobního provozu našich továren. Do úřadů, škol, spolků, továren a veřejného ţivota bylo zavedeno oslovení soudruhu.“ (Pamětní kniha obce Tučapské: 198) „Občané, jejichţ politický postoj k této nové linii vašeho státu po vítězství cíle komunistické strany (…) nebyl kladný, byli přeřazování z důleţitých míst svého povolání na méně důleţitá a stále přesvědčováni a uvědomováni o správném postupu naší nové vlády, nebo přeřazeni do výrobního provozu našich továren. Do úřadů, škol, spolků, továren a veřejného ţivota, bylo zavedeno oslovení ,soudruhu´.“ (Kronika obecní, Budislav 1948: 37)

Zdroj: ONV Tábor. 1948. Folio 89.

Příloha č. 2. Bílé lístky a kandidátka Národní fronty.

Zdroj: ONV Tábor. Inv. č. 819, sign. I/18b, karton 9, folio 99-100. 1948.

Příloha č. 3. Volba bílými lístky ve volebních okresech spadajících do volebního kraje Tábor. Okres Národní fronta Bílé lístky Bílé lístky (v %) Benešov 21 942 2 241 9,27 Kamenice nad Lipou 16 351 432 2,57 Milevsko 14 942 3 285 18,02 Pelhřimov 19 228 4 494 18,94 Sedlčany 20 895 4 057 16,26 Tábor 39 911 5 422 11,96 Vlašim 10 111 3 332 24,79 Celkem 143 38018 23 263 16,22 Zdroj: ONV Tábor. Inv. č. 819, sign. I/18b, karton 9, folio 59. 1948; autorka.

Příloha č. 4. Výsledky parlamentních voleb z roku 1948, řazeno podle českých zemí a Slovenska. České země Slovensko (% hlasů) (% hlasů) Národní fronta 87,12 84,91 Bílé lístky 9,32 13,98 neplatné hlasy 3,56 1,11 Zdroj: Šedo et al. 2009: 244.

Příloha č. 5. Procento odevzdaných bílých lístků v parlamentních volbách v letech 1946, 1954, 1960 a 1964 v Československu. Rok Národní fronta Bílé lístky19 Bílé lístky (v %) 1946 0,3520 (České země) 0,79 (Slovensko) 1954 8 494 102 182 928 2,11

18 Oficiální hlášení Krajského národního výboru pro volební kraj v Táboře z 1. června udává 143 267 hlasů pro Národní frontu a 23 215 bílých lístků. My jsme dosadili správně sečtené cifry z oficiálních dokumentů. Podle oficiálního hlášení by tak na bílé lístky spadlo 13,9%, oproti 6,22%. 19 Ve volbách 1954, 1960 a 1964 šlo místo bílých lístků pravděpodobně jen o neplatné hlasy. Soudíme tak dle dochovaných zápisů v kronikách a Ústavního zákona o volbách do Národního shromáţdění a o volbách do Slovenské národní rady č.26/1954 Sb.. (např.: Pamětní kniha obce Záluţí u Budislavi) 20 Pokud bychom chtěli přepočítat procenta na celostátní úroveň, museli bychom vzít v úvahu dělení Českých zemí a Slovenska 2:1. Pro přesnost ponechejme tuto variantu. 52

1960 9 059 838 12 775 0,14 1964 9 412 309 6 040 0,06 Zdroj: Belko, 2004: 184, 187.

Příloha č. 6. Procento odevzdaných bílých lístků v parlamentních volbách v roce 1948, řazeno podle volebních krajů. Volební kraj Bílé lístky (v %) Volební kraj Bílé lístky (v %) Praha 6,5 Havlíčkův Brod 10,2 Kladno 0,5 Tábor 13,3 Mladá Boleslav 8,7 České Budějovice 9,2 Praha-venkov-jih 4,8 Jihlava 5,3 Plzeň 11,2 Brno 7 Karlovy Vary 4,8 Olomouc 14,6 Ústí nad Labem 2,6 Zlín 14 Liberec 6,7 Ostrava 13,2 Hradec Králové 12,2 Opava 13,3 Pardubice 19,9 Celkem 9,3 Zdroj: ČSÚ. 2008. Volby do zákonodárných orgánů Československa a České republiky 1920 – 2006.

Příloha č. 7. Seznam zkoumaných obcí. Počet Počet bílých Obec obyvatel lístků (v %) Záluţí u Budislavě 114 63,3 Šebířov 292 52,5 Chabrovice 88 50,8 Planá nad Luţnicí 1 592 0,79 Tučapy 606 0,5 Draţičky 208 0 Zdroj: ONV Tábor. Inv. č. 819, sign. I/18b, karton 9, folio 41-42. 1948; Seznam obcí v zemi české, 1948.

Příloha č. 8. Rozloţení četnosti volby bílými lístky v okrese Tábor.

Zdroj: ONV Tábor. Inv. č. 819, sign. I/18b, karton 9, folio 41-42.1948; Seznam obcí v zemi české, 1948; google.maps.com; autorka.

Příloha č. 9. Procentuální zastoupení bílých lístků ve volbách do Národního shromáţdění v roce 1948 v jednotlivých obcích v okresu Tábor. (v pořadí název obce / počet obyvatel / počet odevzdaných bílých lístků v %)

Bečice 198 3,5 Krátošice 145 9,8 Roudná 457 9,5 Bezděčín 169 12,8 Krtov 173 37,8 Řemíčov 176 5,2 Bělěč 305 41,8 Křída 148 1,4 Řepeč 337 7 Bítov 89 17,3 Kvasejovice 151 5,8 Řevnov 201 5,4 Blanice 270 12 Laţany (Tá) 108 5,8 Sedlečko (So) 141 33 Horní Borek 183 51,3 Laţany (MV) 162 27,4 Sedlečko (Tá) 165 11,1 Boţejovice 323 1 Balkova Lhota 192 1,6 Skalice 251 19,7 Brandlín 166 5,8 Beranova L. 125 0 Skopytce 193 35,5 Budislav 342 21,6 Broučkova L. 87 1,6 Skrýchov 130 10,8 Čekanice 712 4,4 Dlouhá L. 220 4,9 Slapy 267 30 Čelkovice 632 6,3 Hrušova L. 98 0 Slavňovice 152 7,5 Čeňkov 263 21,5 Jeníčkova L. 160 2,8 Smyslov 68 6,25 Čeraz 88 9,7 Rybova L. 203 1,5 Soběslav 4299 8,6 Daměnice 288 37,8 Stoklasná L. 179 13,6 Stádlec 505 2,4 Debrník 133 46,2 Zárybničná L. 272 0 Horní Stříteţ 243 9,8 Dírná 388 2,6 Libějice 132 28 Zadní Stříteţ 256 10,4 Dobronice 256 24,6 Lom 170 29,7 Sudoměřice 325 9,7 Dobřejice 187 19,4 Lţín 232 3,4 Svrabov 118 3,2 Domamyšl 270 55,5 Makov 118 14,5 Šebířov 292 52,5 Doubí 98 48,5 Malovice 162 56,6 Tábor 17596 13 Drahnětice 140 9,8 Malšice 963 3,6 Třebejice 189 33,8 Draţice 583 0 Maršov 180 4,8 Třebelice 158 3,8

Draţičky 208 0 Mašovice 140 25,5 Třebíště 142 48,6 Drhovice 175 1,8 Meziříčí 295 1 Tříklasovice 133 31 Dub 182 6,5 Mezná 212 6,8 Tučapy 606 0,5 Dvorce 212 4,8 Měšice 1498 0,5 Turovec 221 3,5 Hlasivo 292 3,6 Miličín 858 1,88 Sezimovo Ústí 3264 1,28 Hlavatce 334 1,4 Mlýny 209 44 Ústrašice 216 0 Hlinice 182 0 Mokrá 88 27,6 Nová Ves (MV) 400 3 Horky 317 38,2 Myslkovice 466 2,7 Nová Ves (So) 96 1,9 Ratiboř. Hory 545 3,9 Náchod 260 2,1 Nová Ves (Tá) 291 30,6 Smilovy Hory 406 29.5 Nasavrky 175 0 Vesce 139 40 Dolní Hořice 189 17,8 Nedvědice 205 0 Vícemil 94 5,1 Hoštice 498 26,1 Nemyšl 201 0 Vilice 320 27 Hroby 159 8 Noskov 226 34 Višňová 181 6,1 Chabrovice 88 50,8 Obora 169 4,7 Vlásenice 118 0 Chlebov 93 16,3 Oldřichov 339 14,3 Vlastiboř 283 12,5 Chotčiny 149 25,5 Oltyně 177 0,9 Vlčeves 346 0 Chotěmice 190 17,3 Padařov 279 7,3 Mladá Voţice 1572 6,3 Chotoviny 714 3,1 Petrovice 235 7,9 Stará Voţice 175 3,6 Choustník 401 17,6 Pikov 107 1,5 Vrcholtovice 382 20,6 Chrbonín 187 45,3 Planá n/Luţ. 1592 0,79 Vřesce 155 6,7 Chýnov 1069 34,1 Podolí 61 47,3 Vyšetice 246 6,3 Janov 187 33,6 Pohánec 231 38,9 Červ. Záhoří 326 5,1 Jedlany 187 8 Pohání 238 19,2 Něm. Záhoří 212 24 Velký Jeţov 405 52,4 Pojbuky 174 4,5 Záhostice 132 9,5 Jistebnice 961 10 Předboř 235 31 Zahrádka 105 15,2 Kajetín 76 46 Předbořice 114 38,9 Záluţí u Bud. 114 63,3 Kamberk 323 43,5 Přehořov 228 15,8 Záluţí u Vlas. 51 Katov 167 4,6 Psárov 168 21,1 Záříčí (MV) 195 41,6 Kladruby 131 24,7 Radenín 490 5,6 Záříčí (So) 122 1,1 Klenovice 363 3 Radimovice 456 1,8 Závsí 117 0 Klokoty 493 30,5 Radkov 242 3 Zhoř (MV) 148 6,7 Klouţovice 309 2,4 Radostovice 237 6,8 Zhoř (Tá) 216 30,2 Košice 643 13,7 Radvanov 155 0 Zvěrotice 236 12 Košín 154 0,9 Ratibořice 167 0 Ţeleč 615 6,5 Kozmice 210 17 Rodná 385 14,7 Zdroj: ONV Tábor. Inv. č. 819, sign. I/18b, karton 9.1948, folio 41-42; Seznam obcí v zemi české, 1948. Pozn.: zkratky: Tá – katastr Tábor, MV – katastr Mladá Voţice, So – katastr Soběslav

Příloha č. 10. Vlastenecká obec Nedvědice.

Zdroj: Palcát, číslo 36, ročník VI, 13. 8. 1948, strana 1.

Příloha č. 11. Vývoj pracovních táborů a prezentace pracovních táborů v tisku. Utvoření pomocných technických praporů (PTP) datujeme do října 1948, kdy nastoupili k silničním praporům první vojáci. K těmto praporům byli přiřazováni zejména duchovní a synové velkostatkářů. Branci v pracovních táborech byli zpravidla v kategorii „politicky nespolehlivých“, tedy „kategorie C schopen pro PTP (…), Cj schopen pro těţkou fyzickou práci, Cd schopen pro středně těţkou fyzickou práci.“ V září 1950 byla přidána nejniţší kategorie E, politicky nespolehlivý. Dle tehdejší legislativy byly tyto kategorie nezákonné. (Bílek 2002: 21, 39) Nejtěţší prapory byly zaloţeny aţ v roce 1950 v uhelných dolech. Lehčí prapory byly zaloţeny o rok později, ale záhy byly přebudovány na technické prapory (TP). (Tamtéţ: 48) K lehčím „vojenským pracovním jednotkám“ (VPJ) byly odváděni branci z kategorií Cd a Cj. Po definitivním zrušení PTP v roce 1954 existovaly uţ jen VPJ. (Tamtéţ: 51, 55) Hojně se k perzekuci od roku 1951 pouţívala i výjimečná vojenská cvičení (zřízena tajnou směrnicí ministra vnitra z 10. května 1952), kam museli narukovat i ti, co byli osvobození od povinné vojenské sluţby a všichni muţi ve věkovém rozptylu 17 – 60 let. Nikdy nebylo jisté, jak dlouhou dobu bude cvičení trvat, Zda týdny, či měsíce. (Tamtéţ: 27, 31, 52)

V roce 1953 nastal zlom, kdy se PTP začaly (mj. i díky zahraničnímu tlaku) transformovat na technické prapory a přestalo se vyuţívat výjimečných vojenských cvičení. (Tamtéţ: 53, 52) „Třebaţe nový systém (vyhledávání „kulaků a fluktuantů“ – pozn. autorky) měl (…) vyloučit řadu chyb vyplývajících ze subjektivních názorů některých místních funkcionářů a vyřizování osobních účtů, byl pravdou opak: tím, ţe rozhodující úlohu převzaly místní a okresní orgány lidové správy, bylo moţné povolat na cvičení kaţdého, kdo místním mocipánům z různých důvodů nevyhovoval.“ (Tamtéţ: 31)

Zdroj: Palcát, číslo 42, ročník VI, 1. 10. 1948, strana 1.

Příloha č. 12. Kronika Šebířova k volbám. „Bílé kandidátky nebyly vyjádřením nesouhlasu s vládou, ale nesouhlasem s okresními funkcionáři a nesouhlasem postupu komunistické strany, lépe řečeno některých členů komunistické strany, ve věci přidělení domku a zahrady čp. 27 obci pro zájmy veřejné tj. postavení kulturního domu a tělocvičny pro obecnou školu. Je vyšetřování proč tolik býlých kandidátek z různých stran, ba dokonce objevuje se zde kriminální policie z Prahy na udání jednoho farníka dnes u SNB Karla Šafraty.“ (Pamětní kniha obce Šebířova: 89)

Příloha č. 13. Konfiskace velkostatku v Tučapech. Velká kauza kolem konfiskace Kreibichova velkostatku v roce 1948 proběhla kvůli zjištění, ţe veškerý osobní majetek správce velkostatku Němce Roubíčka (Roubiczek) a jeho rodiny byl rozkraden obyvateli Tučap a okolí. Udání na rozkrádání majetku podala sama Roubíčková. Případ dokumentují rozsáhlé vyšetřovací spisy, včetně dopisu Akčního výboru v Tučapech Krajskému akčnímu výboru NF. „Prohlídky byly prováděny přímo jen u členů komunistické strany, a jak vypovídal zdejší administrátor Ondřej Rytíř, podával tento přesné instrukce a na příklad chránil Stanislava Ondřeje, předsedu lidové strany.“ Zpolitizované zázemí vyšetřování dokládá i tento citát: „Po odchodu kriminální policie jsem se setkal s Roubiczkovou, vypovídá v protokolu Ondřej Rytíř, a to mi sdělila: ten jeden od kriminálky nebyl komunista s tím jste mohl klidně otevřeně mluviti. Tato policii byla pak upozorňována na některé případy lidí, příslušníků jiných stran, ale k zákroku proti těmto lidem nedošlo. Nevinní lidé byli však postiţení, jako na příklad Jindřich Pelouch, u kterého byly věci uskladněny. (…) Za akční výbor NF (podpis nečitelný – pozn. autorky)“ (OA Tábor, sbírka ONV Tábor, 9. březen 1948)

Příloha č. 14. Emigrace. Tučapský rodák, jiţ zmiňovaný Ţid Karel Ančerl, emigroval do Kanady aţ v roce 1968. Dalším případem emigrace byl šlechtický rod hraběte Vratislava, majitelé panství a zámku v Dírné. Jeho dva synové po roce 1948 měli hospodařit na zbytku statku v Dírné a starat se o nemohoucí sestry. Jeden z bratrů emigroval do Švýcarska. Příběh velkostatkáře a lihovarníka dosvědčují pouze pamětníci. Největší statek v blízké

Budislavi vlastnil Pelikán, kterého šla zatknout StB, ale on se zachránil emigrací (dle jedné výpovědi utekl připraveným tunelem). (Fryc, 9.10.2011, Marvan, 27.10.2011)

Příloha č. 15. Znárodnění velkostatku Vodňanských. Nejvýraznějším podnikem v předválečné době byl velkostatek Karla a Bohuslavy Vodňanských21 (bývalým majitelem statku byl šlechtický rod Lobkoviců). Vodňanský byl českého původu, přesto MNV schválil znárodnění jejich majetku uţ před převratem 1948 a to 25. února 1946. Majetek byl dán dočasně do národní správy podle dekretu 108/45 Sb. Sám Vodňanský se musel odstěhovat. Na výzvu Ministerstva zemědělství přijelo na jednání o parcelaci statku Vodňanského do Prahy osm občanů Draţiček a další čtyři občané obce, kdy kaţdý z nich reprezentoval jinou politickou stranu (viz kap. Draţičky: Volby a role politického stranictví). Sám Vodňanský se na jednání dostavil, ač nezván, ale nebyla mu na schůzi umoţněna přítomnost. (Kronika obce Draţičky: 117) Movité vybavení bylo určeno k rozebrání pro obyvatele Draţiček. Parcelace velkostatku proběhla v říjnu 1948 a tím se rapidně zvýšila průměrná výměra zemědělské půdy na rolníka22. Majetek připadl také nově vzniklému Strojnímu zemědělskému druţstvu v Draţičkách.

21 Sám Vodňanský poţádal v roce 1947 o vystavení osvědčení o státní spolehlivosti. Z důvodu údajného kolaborantství a zrady v období okupace mu osvědčení vydáno nebylo. Případ projednávala i trestní nalézací komise v Táboře, která však k takovým závěrům nedošla. Je důvodné podezření, ţe státní spolehlivost nebyla potvrzena jen kvůli jeho majetku a to vedlo k cílenému vyloučení Vodňanského z veřejného ţivota ještě před státním převratem 1948. Kronika uvádí, ţe obyvatelé Draţiček vědí o činnosti Vodňanského proti znovuobnovení československého státu během okupace. (Kronika obce Draţičky: 57) 22 Ani po roce se však nově přidělený majetek malorolníkům formálně nezaknihoval, byla tedy stále otevřená vrátka ke kolektivizaci. (Kronika obce Draţičky: 121) 61

Příloha č. 16. Pamětní deska Burdy.

Zdroj: Archiv autorky.

Příloha č. 17. Výpověď Věry Leškové. „Asi v dubnu 1952 přijel k nám (obec Nálesí) můj strýc František Michálek, zemědělec z Bratřejova, okres Sedlčany, který nám při této návštěvě řekl, ţe nechal ve svém domě přespat jednoho mladíka, který odcházel do zahraničí do Bavorska a měl s sebou hodinky a kompas. Tento mladík mu před odchodem řekl, ţe se zase k němu vrátí. Asi koncem července 1952 přišel k nám strýc Michálek opět a matce a sestře Blance řekl, ţe přivedl toho kluka, co byl u něj v dubnu, ţe se vrátil zpět ze zahraničí, ţe jest to agent CIC a ţe ho nemůţe u sebe jiţ ukrývat proto, ţe bydlí na vesnici a stále k němu chodí lidé, a ţádal matku a sestru, abychom ho u sebe nechali. (…) Na strýcovo naléhání jsme pak svolili k tomu, aby u nás nějaký den zůstal, neboť strýc uváděl, ţe tento mladík, kterého jmenoval ,Luboš,‘ má ještě nějakou práci na sedlčanském okrese, a ţe by se dostal rád dál.“ (Bursík 2007: 39)

Příloha č. 18. Portrét Františka Slepičky.

Zdroj: Bursík 2007: 39.

Příloha č. 19. Dokumenty z vyšetřování Josefa Honse. Návrh na zatčení Josefa Honse

Zdroj: Tichý 2010: 99

Hlášení o úmrtí Josefa Honse.

Zdroj: Tichý 2010: 101

Pamětní deska Josefa Honse v Křekovicích.

Zdroj: Tichý 2010: 106