Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury

FENOMÉN ŠERM Bakalářská práce

Autor: Petr Linduška, Tv-Bi Vedoucí práce: PaedDr. Soňa Formánková, Ph.D. Olomouc 2013 Bibliografická identifikace

Jméno a příjmení autora: Petr Linduška Název diplomové práce: Fenomén šerm. Pracoviště: Katedra sportu Vedoucí diplomové práce: PaedDr. Soňa Formánková, Ph.D. Rok obhajoby diplomové práce: 2013 Abstrakt: Hlavním tématem této bakalářské práce je šerm jakoţto aktivita úzce související s bojovým uměním, úpoly a díky popisu jejich současného vztahu se snaţí o shrnutí poznatků na tuto problematiku. Práce je tematicky rozdělena do dvou základních kapitol. První část je zaměřena na bojová umění a úpoly. Tyto dva pojmy jsou definovány a porovnávány z různých úhlů pohledu a historického vývoje. Na tuto část navazuje druhá kapitola práce, která se zabývá šermem. V této kapitole jsou vymezeny základní pojmy, historie a geneze šermu. Součástí této kapitoly je i sportovní šerm, scénický šerm a klasický šerm jakoţto další podoba šermířské aktivity mimo bojová umění; jejich pojetí, historie a pravidla. S přihlédnutím k dnešní době je šerm stavěn do pozice stále většího fenoménu, i kdyţ jako takový má dlouholetou historii a prošel si rozmanitým vývojem.

Klíčová slova: šerm, bojové umění, zápas, úpoly

Souhlasím s půjčováním diplomové práce v rámci knihovních sluţeb.

2 Bibliographical identification

Author′s first name and surname: Petr Linduska Title of master thesis: Phenomenon fencing Department: department of sports Supervisor: PaedDr. Soňa Formánková, Ph.D. The year od presentation: 2013 Abstract: Main topic of this thesis is fencing as an activity closely related to martial arts and combatives, and it tries to sum up the information and knowledge based on their present relation description. The thesis is divided into two thematic parts. First part is focused on martial arts and combatives in general. These two terms are defined and compared from different points of view and from their historical development. The following part deals with fencing. Key terms, history and genesis of fencing are outlined, as well as different types of fencing, such as sport, scenic or classic fencing, their conception, history and rules. Nowadays, fencing is becoming more phenomenal, although it has a long history and assorted evolution.

Keywords: fencing, martial arts, wrestling, combatives

I agree with lending of this thesis in library range.

3

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně pod vedením PaedDr. Soni Formánkové, Ph.D., uvedl všechny pouţité literární a odborné zdroje a dodrţoval zásady vědecké etiky.

V Olomouci dne 30. června 2013 …………………….

4

Děkuji vedoucí práce PaedDr. Soně Formánkové, Ph.D. za pomoc, profesionální vedení, cenné rady a ochotu, Petru Matouškovi za motivaci a odborné informace a zvláště Barboře Kristové za její trpělivost a závěrečnou korekturu textu.

5 OBSAH

1 ÚVOD ...... 8 2 PŘEHLED POZNATKŮ ...... 9 2.1 Bojová umění ...... 9 2.1.1 Současná společnost a bojová umění ...... 11 2.2 Úpoly ...... 12 2.3 Srovnání bojových umění a úpolů ...... 13 3 CÍLE A ÚKOLY ...... 14 3.1 Hlavní cíl ...... 14 3.1.1 Dílčí cíle ...... 14 3.2 Úkoly práce ...... 14 4 METODIKA ...... 15 4.1 Metody ...... 15 5 VÝSLEDKY PRÁCE ...... 16 5.1 Pojem šerm ...... 16 5.2 Historie a geneze šermu ...... 16 5.2.1 Zápas jako samostatné bojové umění i základ šermu ...... 18 5.2.2 Starověký šerm ...... 26 5.2.3 Německá škola šermu – středověk a počátek novověku ...... 30 5.2.4 Italská škola šermu – středověk a počátek novověku ...... 39 5.2.5 Francouzská škola šermu – středověk a počátek novověku ...... 42 5.2.6 Španělská škola šermu – středověk a počátek novověku ...... 44 5.3 Sportovní šerm ...... 45 5.4 Scénický šerm ...... 48 5.5 Klasický šerm ...... 49 6 ZÁVĚR ...... 51 7 SOUHRN ...... 53 8 SUMMARY ...... 54 9 REFERENČNÍ SEZNAM ...... 55 10 SEZNAM OBRÁZKŮ ...... 60 11 PŘÍLOHY ...... 61

6 SLOVNÍK POJMŮ

Blossfechten šerm bez ochranného odění Doctores učitelé gradiátorů Falanga elitní makedonská jednotka Fechtbuch dobová učebnice šermu Harmischfechten šerm ve zbroji Hoplité elitní řecká jednotka Hymantes koţený pásek, kterým se omotávaly pěsti a zápěstí především kvůli ochraně ruky v období antických zápasníků Klimax systém ukončení zápasu, kdy se soupeři střídají v útoku a soupeř nesmí pouţít krytí Kunst des fechtens umění šermu německé školy Kurtzschwert šerm dlouhým mečem v krátkém drţení na čepeli Langschwert šerm dlouhým mečem Lanista majitel gladiátorské školy Ludus gladiátorská škola Ordálie boţí soudy, soudní spory řešené soubojem Planš prostor pro sportovní šerm Ringbuch dobová učebnice zápasu Ringen (Ring kunst) zápas (umění zápasu) Riposta vykrytí s následným protiútokem vedeným ve dvou tempech Rossfechten šerm na koni

7 1 ÚVOD

V dnešní Evropské kultuře zaţívají bojové sporty a bojová umění velký společenský rozmach a jsou čím dál tím více popularizovány, čemuţ zajisté napomáhá vliv médií, reklamy a marketingové tahy větších sportovních organizací. Kaţdým rokem počet cvičenců a ţáků studujících bojová umění stoupá a v roce 2008 se bojová umění dokonce zařadila mezi deset nejvíce cvičených sportů v klubovém kontextu. Nestejnorodost a odlišnosti bojových aktivit nutně vedly k jejich rozčlenění na základě různých měřítek (funkčnost, filosofie, fyzická a technická náročnost atd.). A podle Vertonghena (2008) je nejpouţívanějším měřítkem právě členění kulturní. To dělí bojová umění na dvě základní větve. Západní a východní. Coţ ovšem nepopisuje rozdíly mezi nimi, ale jen poukazuje na geografickou polohu jejich vzniku. Ale právě zmíněná asijská bojová umění (např. judo, karate, wushu atd.) jsou podle mého názoru v poslední době daleko více medializována a společností mnohem více vnímána, neţ tradiční evropské bojové styly, kterým je mezi veřejností i moţnými zájemci věnována menší pozornost, neţ si zaslouţí, a které začínají být z naší společnosti pomalu vytlačovány, i kdyţ prošla v průběhu stovek, ne-li tisíců let stejně sloţitým vývojem a jsou těm asijským naprosto rovnocenná. Jedním z těchto minoritních typicky evropských bojových systémů je šerm. Šerm jako téma mé bakalářské práce jsem si vybral z několika důvodů. Jednak proto, ţe se mu sám jiţ několik let aktivně věnuji, cvičím a studuji ho, a díky tomu zároveň chápu, v jak malé míře má o něm česká veřejnost povědomí, a za druhé proto, ţe v české literatuře je o něm jen velmi malá publikační základna. Navíc veřejnost odborné literatuře této problematiky nerozumí, potaţmo nevyškolený, netrénovaný jedinec si tyto informace sám nedokáţe převést do praktických postupů. Proto bych chtěl, aby moje práce dostupné prameny o šermu shrnula a nabídla je laikům i šermířům pátrajícím po zdroji informací. Rád bych také ukázal plnohodnotnost a prezentoval ucelenost tohoto systému a jeho sloţitý vývoj. Z výše uvedeného vyplývají i cíle mé bakalářské práce. Hlavním je shrnutí veškerých poznatků o šermu a dalších souvisejících disciplínách, aby mohl vzniknout ucelený náhled na toto odvětví, který je momentálně českou literaturou omezeně zpracován, proto je mezi laickou veřejností velká neinformovanost. Zároveň se chci pokusit přispět k vývoji poznávání fenoménu šermu.

8 2 PŘEHLED POZNATKŮ

2.1 Bojová umění

Jiţ od počátku naší historie byl člověk nucen lovit, bránit se, bojovat a v neposlední řadě válčit. Nejprve tyto úkony prováděl holýma rukama, ale protoţe člověk je bytost velice vynalézavá a tvořivá a aby tyto úkony zefektivnil, začal k nim pouţívat různých předmětů, které nacházel kolem sebe, aţ nakonec vynalezl zbraň. S neustálým vývojem a objevováním nových materiálů a technologií jich vytvořil nepřebernou škálu. Ale právě proto, ţe člověk vytvořil zbraně, musel také přijít na způsob, jak s nimi zacházet a pokud chtěl být dobrým lovcem nebo lepším bojovníkem, musel se naučit, jak s nimi zacházet lépe a účinněji neţ ostatní (Weinnman, 2005). Za dané situace se měl dokonce naučit nejen jak zacházet s nejtypičtějšími zbraněmi pro danou oblast, ve které se nacházel, ale také, jak s jednotlivými typy zacházet proti zbraním ostatním. Tímto způsobem vznikaly první bojové systémy, kterými se s postupem doby lidé s různou geografickou polohou na světě a v různých podmínkách začali lišit. Právě tyto způsoby boje se postupně rozvíjely aţ k dokonalosti a tím vznikala první bojová umění, s nimiţ se objevily i první školy učení, jak boj se zbraní i beze zbraně ovládat. Bojové umění je podle Reguliho (2005) definováno jako soustava postupů a technik, které učí, jak se chovat v boji s protivníkem podle naučeného vzorce. Jedná se o boj beze zbraně nebo boj se zbraní, většinou jde ale o zbraně chladné, jako jsou meče, dýky, kopí, tyče, sekery, tesáky atd. odlišných délek, velikostí a tvarů a nikoliv o zbraně střelné a palné. I kdyţ zacházení i s těmito zbraněmi je postaveno na principech a základech boje se zbraněmi chladnými. Odlišnostmi bojových umění od obyčejné rvačky jsou ucelený systém bojových technik a hlavně filosofie, která je nedílnou součástí všech bojových umění. Různá bojová umění pouţívají různé postupy, jak dosáhnout vítězství nad protivníkem. Bojová umění se pak od sebe liší různým důrazem na jednotlivé sloţky boje, kterými jsou: údery (např. box), kopy (např. kickbox, taekwondo, karate, muay thai atd.), páky, úchopy, podmety, porazy, hody (např. zápas, judo),

9 uţití zbraní (např. kendó, šerm), taktika (Anonymous, 2013).

Ovšem výše uvedená definice Reguliho (2005) je značně strohá a neúplná a neobsahuje základní myšlenku společnou všem bojovým uměním a sportům. Tou je, ţe primárním cílem všech těchto pohybových aktivit je harmonický psychický, fyzický, duševní a sociální rozvoj jednotlivce. Podle Blahutkové, Řehulky a Dvořákové (2005) je lidská osobnost sloţena právě z těchto čtyř částí a bojové aktivity tedy mají vliv na komplexní a vyváţený vývoj všech částí osobnosti jedince. Psychosociální rozvoj je do jisté míry ovlivňován a formován skupinou, ve které se ocitáme. Skupina určuje celou řadu aspektů, které na nás mají dopad, jako například vizáţ, chování, vyznávání určitého kultu či samotné proţívání. Vytváříme si nová přátelství a vazby. Výběr bojového umění nás jako jednice staví do určitého sociálního statusu, který je od nás vyţadován. Toto se můţe s vývojem a bliţším poznáváním bojového umění měnit. Člověk se můţe svými kompetencemi a zkušenostmi posouvat v pomyslném ţebříčku nahoru a z učně se postupem času stává zkušený bojovník. To můţe mít za následek i změnu svých hodnot či potřeb a dosaţení tak na nejvyšší příčku pyramidy, jak je uvedeno v Maslowově hierarchii potřeb – seberealizaci (McLeod, 2007). Fyzickým dopadem se rozumí tělesný rozvoj, který má pozitivní vliv i na konstituci člověka. Z vlastní zkušenosti k tomu mohu připojit, ţe pravidelné dlouhodobé cvičení s charakterem bojového umění umoţňuje člověku velice přesně poznávat hranice a moţnosti lidského těla a posouvat je na vyšší úroveň, coţ působí především jako prevence zdravotních omezeních, chorob a případných defektů. Nevyhnutelnou součástí jsou sice i zranění, jakoţto v kaţdém sportovním odvětví, ale zdravý jedinec má daleko vyšší schopnost regenerace a rychlého návratu do sportovní činnosti. Spiritualita v bojovém umění má obrovský význam a posouvá tuto činnost do oblasti vyššího poznání, rozvoje, pozorováním sebe sama a tím dosaţení harmonické rovnováhy mezi fungováním těla a duše jako jednoty a především posílení duchovního rozměru člověka. S tím je spojena i kultura jednotlivých bojových umění a dlouhé poutě za jejím poznáním prostřednictvím přírody a vnímání vlastní duše. „…poutník je s cestou pevně svázán…Pohyb poutníka je aktivita v první řadě duševní“ (Hurych, 2012, 97).

10 2.1.1 Současná společnost a bojová umění Moderní společnost velmi často vnímá bojové aktivity jako faktor, který v lidech podporuje nárůst agresivního chování, zvýšenou touhu po násilí a chuť čerstvě nabyté dovednosti a schopnosti „vyzkoušet“ venku za dveřmi tělocvičny. K čemuţ také hojnou měrou přispívají multimédia, kde jakékoliv násilí výrazně vyčnívá. Setkáváme se s názorem, ţe pohybové aktivity tohoto rázu slouţí čistě ke zlikvidování soupeře a vzácněji i k vlastní obraně. To je ale jen povrchový neuváţený úsudek na věc, často pronášený lidmi, kteří si výcvikem bojového umění neprošli a nevyzkoušeli si, jaký vliv by na ně mělo. Protoţe je to mnohem pohodlnější, neţ si informace aktivně vyhledávat, denně chodit do tělocvičny a čekat na dlouhodobý efekt. Pečlivě pěstované umění přece naopak ve skupině prohlubuje trpělivost, disciplínu, přesnost, cit, důvěru a úctu k učiteli, soupeři i k tréninkovému partnerovi. Ale tento negativní postoj určitě nemůţeme mít nikomu za zlé, protoţe násilí a brutalitu, která jsou společností striktně odsuzovány, v médiích vidíme opravdu téměř denně a to bez okolků i před 22. hodinou. Ze své přirozenosti vyspělý člověk násilí odmítá, ale je paradoxní, ţe se jím vlastně neustále „krmíme“. Tento negativismus zajisté podporuje fakt, ţe jak jsem jiţ napsal výše, bojové aktivity ve vývoji lidských dějin slouţily primárně k získání převahy nad soupeřem či jeho zabití, nebo k obraně ţivota a rodiny. Ale s vývojem a změnami společnosti samozřejmě došlo i k vývoji bojových umění, která pro své studenty začala vytvářet ucelené systémy vzdělávání vţdy spojené s kulturou a etikou. Například pro renesančního šlechtice patřily znalost a um v šermu k jeho vzdělání naprosto běţně, jako třeba tanec, hra na hudební nástroj či ovládání etikety. Došlo tedy k posunu od primární potřeby přeţít, nebo být silnější a lepší neţ soupeř, k rozvoji osobnosti a všeobecné gramotnosti patřící k té konkrétní době. Na druhou stranu nelze všechny bojové aktivity zařadit na stejnou úroveň, protoţe jsou i takové, které brutální a nekompromisní jednoznačně jsou. Jdou převáţně za vysokou peněţní odměnou a slávou po vyhraném zápase či souboji a na hlubší cíle neberou zřetel, nepotřebují je a nevyhledávají je. To, na jakou stranu se postavíme a jaký názor si na bojová umění vytvoříme, záleţí čistě na kaţdém z nás a samozřejmě i na tom, do jaké míry se necháme ovlivnit prostředím a děním kolem nás.

11 2.2 Úpoly

Úpoly jsou pohybové aktivity zacílené na kontaktní fyzické překonání partnera. Do úpolů zařazujeme i specifická cvičení, která jsou přímou průpravou na kontaktní překonání partnera. Do úpolů patří všechna cvičení, jejichţ cílem je kontaktní překonávaní partnera a taky všechna související specifická průpravná cvičení (Reguli, 2005, 7). Termín „úpoly“ v 19. století vytvořil Miroslav Tyrš (1873) a podle Ďurecha (2003) a Reguliho (2005) je systematicky vytvořen podle sloţitosti ze tří základních úrovní hierarchicky seřazených od nejjednodušší po nejsloţitější (Obr. 1). První úrovní jsou úpolové předpoklady, neboli průpravné úpoly. To jsou jednoduchá cvičení, která můţeme provádět bez speciální přípravy (např. pády, střehy, postoje atd.) a zároveň slouţí jako odrazová cvičení pro následující úrovně. Druhá úroveň je označována jako úpolové systémy, někdy nazývané jako úpolové sporty (box, šerm, judo atd.). Třetí je úroveň úpolových aplikací, které zahrnují sebeobranu. Úpolové sporty jsou největší podkategorií úpolů a samotný pojem úpoly je dnes brán spíše jako pohybová aktivita, zaměřená na přímé kontaktní fyzické překonání partnera v rámci pravidel dané soutěţe a navozuje tak chápání úpolů jako sportovního odvětví. Tudíţ pojem úpoly se sám o sobě zjednodušuje a v běţném vyjadřování jsou tím zamýšleny právě úpoly se zaměřením na sportovní činnost nebo je přímo nahrazován termínem úpolové sporty.

Obrázek 1. Schéma taxonomie úpolů, zdroj:

http://www.sosoom-zlin.cz/media/podklady-ke-studiu/co- jsou-to-upoly.pdf

12 2.3 Srovnání bojových umění a úpolů

Bojová umění a úpoly (myšleno jako úpolové sporty) jsou si svým obsahem velice podobné a často se prolínají a mísí. Oba druhy aktivit primárně pracují se stejným principem a tím je přímý kontakt se soupeřem nebo pomocí zbraně. Některá bojová umění podle Fojtíka (1998) pod úpoly spadají, jenomţe existují i výjimky, kdy bojová umění lze cvičit pouze se soupeřem imaginárním. A ty uţ se úpolům jen přibliţují a řadit je mezi ně nelze. Zásadní rozdíl mezi těmito aktivitami je v jejich přístupu k boji samotnému. Úpoly preferují zaměření na soutěţ a klání úpolových sportů je vţdy omezeno a vţdy se musí řídit pravidly a regulemi sportovní asociace, k níţ přísluší. Sportovci mají zajištěny rovné podmínky, jako jsou homologované sportovní pomůcky, ochranné prostředky, rozčlenění podle váhových kategorií a samozřejmě rozhodčí, kteří dodrţování pravidel striktně kontrolují atd. Na rozdíl od úpolů, aplikace bojového umění do reálné situace v praxi je zcela odlišná. Dojde-li nevyhnutelně k boji, není zde ţádných pravidel, omezení a zákazů jako v soutěţi. Soupeř (nebo soupeři) i my se snaţíme o získání výhody, dosaţení převahy jakýmkoliv způsobem a zvýšit si tak šanci na vítězství. Z výše uvedeného plyne u sportovních úpolů i rozdíl v posunu cílů a jejich zjednodušení na snahu o dosaţení maximální moţné výkonnosti v rámci sportovního tréninku a nejlepšího výsledku v podmínkách soutěţe. Nechci tím ale úpolové sporty oproti bojovým uměním degradovat. Naopak sportovní úpoly se z bojových umění vyvinuly za jiným účelem, s jinými kvalitami a bylo by nevhodné je stavět na jinou úroveň.

13 3 CÍLE A ÚKOLY

3.1 Hlavní cíl

Hlavním cílem bakalářské práce je shrnutí veškerých poznatků o aktivitě šerm a dalších souvisejících disciplínách aby mohl vzniknout ucelený náhled na toto odvětví.

3.1.1 Dílčí cíle

Charakterizovat evropský šerm, jako bojové umění, a jeho historický vývoj a vznik, charakterizovat zápas, jako dílčí disciplínu šermu. shrnout poznatky o sportovním šermu, scénickém šermu a šermu klasickém, definovat obecný význam pojmů v problematice bojových umění.

3.2 Úkoly práce

Pro dosaţení stanovených cílů byly vytýčeny tyto úkoly: Prostudovat a analyzovat dostupnou literaturu a případně i jiné zdroje týkající se této problematiky, provést syntézu získaných informací, zpracovat a interpretovat výsledky.

14 4 METODIKA

4.1 Metody

Tato bakalářská práce je kompilační. Definuje a vysvětluje pojmy bojové umění, úpoly a úpolové sporty a zároveň ukazuje jejich spojitost a vzájemné propojení širším pojmem šerm, který současně zahrnuje více disciplín. K získání informací potřebných k naplnění cílů této bakalářské práce byla pouţita analýza zdrojů s následnou syntézou a komparací zjištěných poznatků a údajů. Analýza je vědecká metoda zaloţená na dekompozici celku na elementární části. Cílem analýzy je identifikovat podstatné a nutné vlastnosti elementárních částí celku, poznat jejich podstatu a zákonitosti. Kompilace je text vzniklý sloţením myšlenek a závěrů z více jiných původních textů, ne však kopírování celých doslovných pasáţí textu. Kompilace neobsahuje ţádný nový tvůrčí poznatek k tématu, není výsledkem výzkumné činnosti autora, je pouze sloţením jiţ známých a publikovaných faktů a podává ucelený pohled na danou problematiku. Pouţité zdroje se řádně citují a odkazují. Syntéza je oproti analýze proces opačný, nebo doplňující. Jde o sjednocování, sloţení nějakého předmětu, jevu či procesu z jeho základních prvků ať jiţ myšlenkově, či fakticky v nějaký celek. Toto sjednocování nemusí být jen u jednotlivých částí, které byly předtím vyděleny analýzou. Syntéza má však jako metodologický princip analýzu vţdy doplňovat. Tím nám syntéza umoţňuje poznání předmětu v jeho úplnosti. Pomocí syntézy nalézáme vztahy nějakého jevu k jiným jevům, zařazujeme jev, nebo proces do většího celku a objasňujeme vztahy a mechanismus funkcí u tohoto jevu. Syntézou můţeme rozumět také takový proces, při němţ hledáme spojováním části v celek takovou strukturu, která by měla námi předem poţadované chování.

15 5 VÝSLEDKY PRÁCE

5.1 Pojem šerm

V předchozích kapitolách byly definovány pojmy v problematice bojových umění, úpolů a úpolových sportů. Toto řazení nebylo bezdůvodné. Mělo za úkol vystihnout základní myšlenku nadřazenou šermu, kterému se budu věnovat nyní. A tou je propojení všech těchto pojmů do jednoho celku. Definice naučného slovníku tvrdí, ţe pojem šerm v obecném významu znamená zápolení chladnou zbraní (Kučera, 2006). Rámcově ale tento termín popisuje bojovou aktivitu shodnou kdekoliv na světě. Můţeme se tak setkat například se šermem japonským mečem, čínskou šavlí, tesákem, rapírem, kopím či jakoukoliv jinou zbraní tohoto charakteru dle specifické lokality vývoje. Ale dále existuje ještě jiný, konkrétnější význam tohoto termínu a to, ţe šerm je souhrnný název pro bojové umění vyuţívající chladné zbraně, který se v průběhu dějin specificky vyvíjel na Evropském kontinentu (Plch, 1970). Šerm je dnes ovšem zároveň i zastřešující termín pro širší škálu pohybových aktivit a zahrnuje více disciplín. Z tradičního historického pojetí, kdy se jedná o „boj dvou nebo více lidí ozbrojených chladnými zbraněmi s cílem zasáhnout protivníka pomocí nacvičených technik, pohybů a sám nebýt zasaţen“ (Matejka et. al., 2008), se odštěpila a samostatně vyvinula větev sportovního šermu, historický scénický šerm a klasický šerm. Šerm je tedy rozdělen na čtyři jednotlivé větve a obsah a náplň se ve všech odnoţích velmi liší. Různí se také v cílech, metodách, postupech, provedeních i pouţití konkrétních zbraní. Ale všechny společně spojuje základní myšlenka bojového umění, které všem těmto směrům předcházelo. Právě evropský šerm v pojetí bojového umění bude v následující části nejdetailněji popisován. Jednak je oproti ostatním vyjmenovaným šermířským aktivitám nejstarší a všechny v něm pramení, ale také na něm budou patrné jednotlivé vývojové posuny.

5.2 Historie a geneze šermu

Vývoj šermu lze pojmout hned z několika hledisek. Můţeme ho porovnávat podle návaznosti děl a významu učení jednotlivých šermířských mistrů chronologicky seřazených podle stáří, přičemţ jejich národnost hraje roli aţ vedlejší. Dále lze jeho

16 vývoj charakterizovat pomocí genealogie chladných zbraní, se kterými byly spjaty i rozdílné typy šermířských škol zaměřené na boj s tou kterou zbraní (například škola šavle, škola kordu, tesáku, dlouhého meče atd.), jejichţ rozvoj korespondoval s posunem vývoje zbraní nových. Nebo je moţné genezi šermu popsat pomocí hlediska historicky geografického. Tím je myšleno řazení mistrů a děl podle jejich národností do čtyř hlavních směrů. Školy německé, italské, francouzské a španělské, na nichţ lze nejtransparentněji pochopit jejich rozdílnosti. Proto bude pro nejlepší srozumitelnost dále pouţito toto členění. Je ale nutno dodat, ţe prakticky všechny školy se nějakým způsobem navzájem ovlivňovaly a umění šermu jako celek není vlastnictvím ani jedné z těchto škol a jako kulturní dědictví patří všem (Koza, 2013). Informace o historii šermu získáváme a zkoumáme prostřednictvím dochovaných literárních pramenů. Jak zmiňuje Price (2007), jde především o takzvané fechtbuchy a ringbuchy z tradiční německé italské a francouzské školy šermu. Tyto fechtbuchy a ringbuchy jsou manuskripty, později i tištěné knihy obsahující systém výuky a popisující (obvykle i vyobrazující) dobové techniky. Proto jsou často označovány za učebnice šermu a zápasu. Nám dochované knihy jsou datovány od 14. do 18. století a jejich autoři byli samotní šermířští mistři, kteří v té době směli šerm a zápas legitimně vyučovat. Plch (1970) uvádí, ţe například v období 15. a 16. století byla povolení učit šerm vydávána po zkoušce provedené šermířským bratrstvem Sv. Marka zvaným téţ Markusbruder, česky Markusové nebo Markusáci a bratrstvem tzv. šermířů od péra, čili Federfechtýřů, která obě působili v Praze. Oproti východu jsou evropské literární prameny s šermířskou tématikou mnohem bohatší, protoţe nyní je známých a popsaných kolem stovky fechtbuchů, coţ je mnohonásobně více, neţ u našich východních kolegů. Ale kdyţ se zamyslíme nad obrovským časovým rozpětím, ve kterém tyto knihy vznikaly, zjistíme, ţe sto knih je ţalostně málo. Je to dáno tím, ţe před vznikem knihtisku byly veškeré knihy velice vzácné a drahé, protoţe byly psány ručně, coţ platilo i o jejich kopiích. Po vynálezu knihtisku se sice finanční stránka věci zlepšila, ale nadále platilo, ţe vytvoření knihy byla stále velice nákladná věc. Italský mistr šermu Fiore Furlan dei Liberi v předmluvě svého díla Flos Duellatorum (1409) sám tvrdí, ţe: „bez knih nikdo nemůţe být dobrým mistrem či ţákem v tomto umění. A já, Fiore, potvrzuji to být velkou pravdou, protoţe tohle umění je tak rozsáhlé, ţe neexistuje nikdo na tomto světě, kdo by měl tak velkou paměť, aby si pamatoval i jen čtvrtinu tohoto umění bez knih.“ (Matejka et. al., 2008, 5).

17 Otázkou je, zda nám známé a dostupné knihy jsou jiţ veškerým zdrojem informací, jenţ byl o šermu sepsán, nebo je doposud větší mnoţství rukopisů v osobních sbírkách a jsou pro nás tudíţ nedostupné a na svoje znovuobjevení teprve čekají, aţ v budoucnu budou publikovány, nebo ţádné další prameny informací nejsou, či byly nenávratně zničeny.

5.2.1 Zápas jako samostatné bojové umění i základ šermu Jak jiţ bylo uvedeno na začátku práce, na počátku dějin začal člověk k boji pouţívat různé pomocné předměty, které nalezl kolem sebe, aby zefektivnil způsob svého boje, aţ nakonec vytvořil zbraň. Ovšem je jasné, ţe prvotní a nejpropracovanější zbraní, kterou člověk kdy měl, vţdy bylo samotné lidské tělo. A všechny ostatní zbraně, které s postupem doby vytvořil, jsou koneckonců jen nástroje, jeţ tělo vyuţívá, a v podstatě mu slouţí jako jeho prodlouţené končetiny. Podle Matouška (2013) je zápas primární člověkem vytvořený bojový systém a je pozoruhodné, ţe zápas v různých kulturách, místech a časech si je stále velice podobný. Ať uţ se podíváme do vzdálené Číny, kde se stále cvičí zápas Shuai jiao, do Mongolska, kde je zápas národním sportem, Turecka či Evropy nebo vlastně téměř kamkoliv na světě, kde ţijí lidé. Všude tam najdeme patrné kořeny tohoto prastarého bojového umění nesoucího ve všech časech a kulturách společné prvky a principy, které jsou primární základnou pro všechna bojová umění a styly. Ať jde o boj dýkou, sekerou, kopím nebo mečem, tak zde všude lze vidět zápasnické postupy, které jsou nezbytnou součástí veškerého šermířského umění. Šerm je tedy přímý důsledek zápasu neboli umění boje beze zbraně pomocí veškerých moţností lidského těla. Autor asi nejstaršího šermířského rukopisu, codexu HS.3227a datovaného do roku 1389 se k tomu vyjadřuje takto: Der do wil lernen ringen / der sal czu dem ersten / merken und wissen das dy principia / vor noch rischheit / kunheit list und klugheit / etc dy gehoeren och czu deme ringen / Und wisse das alle hoebischeit kompt von deme ringen und alle fechten komen ursachlich und gruntlich vom ringen / Czum ersten das fechten mit dem langen messer / aus dem kumpt das fechten mit dem swerte (Anonymous, 1389). Ten, kdo by se chtěl zápasu naučit, ten by si měl nejprve zapamatovati a vědět principy vor a nach, k tomu také zručnost, i vědomost a prozíravost, o kterých se dozví

18 také v zápasu, a vědět, ţe všechen rozvoj pochází ze zápasu a všechen šerm pochází příčinně a základně ze zápasu. Prvně šerm dlouhým tesákem, z něhoţ pochází šerm mečem. Coţ je nesporný důkaz toho, ţe i naši předkové chápali zápas jako primární stupeň v učení šermu. Dnes, kdyţ se řekne zápas, tak si všichni představíme dva svalnaté sportovce v upnutých dresech zápolící na kruhové ţíněnce a snaţící se jeden druhého přitisknout lopatkami k zemi či nasadit takový hmat, ze kterého soupeř nebude mít šanci uniknout a tím ho donutit se vzdát. Přičemţ zápasníci jsou velice omezení ve svém konání a nesmí pouţít jakékoliv údery, kopy a páky na většinu velkých kloubů v těle a spoustu druhů škrcení. Díky neznalosti tak společnost podléhá dojmu, ţe zápasení je sportovní disciplína, která je zásadně o hrubé síle a jen síla je faktor, který rozhoduje klání. Tento názor je ale velice scestný. Codex Wallerstein, také znám pod názvem Von Bauman's Fechtbuch, který je jako celek sestaven ze tří knih rozdílného stáří, jejichţ autoři jsou neznámí a dohromady je sestavil Paulus Hector Mair roku 1556, jako jeden z nejvýznamnějších ringbuchů vůbec, přesně vystihuje i ostatní faktory, jenţ rovnocenně jako síla ovlivňují výsledek neozbrojeného souboje. Podle Cod. Wallerstein by kaţdý zápasník měl vzít za své následující poučení. Pamatujme si, ţe zápas by měl mít tři prvky. Sílu, dosah (myšleno pevnou pozici) a hbitost. Měli bychom vědět, ţe bojovat proti slabšímu protivníkovi je třeba silou a vyrovnanému zároveň s dosahem a silnějšího bychom měli nechat zaútočit první a přezápasit ho hbitostí. Kdyţ bojujeme se silnějším soupeřem, radí autor kodexu, buďme opatrní tam, kde útočí a stůjme nízko a pevně, odstrčme jeho ruce na stranu a drţme se stále dále od něj. Odezřeme, zdali ho můţeme zmást a přemoci ho s hbitostí, takţe zachytíme jeho nohu, nebo sklouzneme pod něj a přehodíme ho (Zabinski & Walczak, 2002). Matoušek (2013) definuje zápas jako ucelený systém, který zahrnuje do svého pouţití veškeré úderové techniky, kopy, úchopy, povalení, hody, lámání a podmety, jeţ má kořeny ve starověkých a středověkých stylech zápasu. Jelikoţ se zápas vyvíjel jako vojenský systém, jeho polní pouţití se nevázalo na jakákoliv pravidla. Předpokládáme, ţe údery pod pás, do očí, uší do zátylku atd., v dnešním sportovním zápase tvrdě postihovány a přísně zakázány, byly běţné a velice efektivní.

19 Zápas v dnešním slova smyslu (řecko-římský, volný styl) je tedy disciplína velice odlišná od vojenského systému boje beze zbraně, který cvičili naši předkové a jeho dnešní podoba se začala vytvářet teprve v 19. století. Pro pochopení jeho vývoje je ale potřeba podívat se do historie mnohem hlouběji.

Antický zápas Jednou z kolébek nejstarších forem zápasu bylo nepochybně starověké Řecko, kde se zápasu velice dařilo a těšil se velké oblibě. Dokonce hrál důleţitou roli při výchově mládeţe. Anonymous (2013) uvádí, ţe z Řecka pochází nejstarší dochovaný písemný nález o evropském bojovém umění datovaný do 2. století našeho letopočtu, kterým je tzv. Oxyrhynchus Papyrus n.466, coţ je krátký fragment papyru, momentálně uloţen v knihovně Columbijské Univerzity v New Yorku, obsahující pouhé tři sloupce textu popisujících techniky antického zápasu. Řekové rozlišovali tři druhy úpolových disciplín, jejichţ zvláštností bylo, ţe u nich neexistovalo rozčlenění podle váhových kategorií. Byly to tyto tři:

Palé, Pigmé, Pancration.

Palé bylo pravděpodobně dnešnímu sportovnímu zápasu nejvíce podobné. Zápasilo se ve čtvercově vymezeném prostoru (neznámých rozměrů), bez časového limitu a rozdílu vah. Při zápolení byly zakázány veškeré údery, kousání, škrábání a útoky na oči a genitálie. Soupeři spolu zápasili nazí, pouze natření olejem a posypaní jemným pískem, jehoţ smysl byl v tom, aby zápasníkovo tělo v úchopech neprokluzovalo. Zápas Palé byl roku 708 př. n. l. zaveden na Olympijské hry a podle Grexy (2009) se sestával ze dvou hlavních forem. Z orthopalé, coţ lze přeloţit jako „vzpřímený“, ve kterém se soutěţilo vestoje na nohou, a cílem zápasu bylo shodit protivníka na zem, nebo ho donutit třikrát se dotknout země jinou částí těla neţli chodidlem. A z katopalé, přeloţeno jako „přízemní“ nebo „valivý“. Při stylu katopalé pokračovalo klání i po doteku jiných částí zápasníkova těla se zemí a snahou obou muţů bylo přitlačit, přetočit nebo jinak donutit protivníka ke kontaktu lopatkami se zemí. Zápas mohl pokračovat i tak dlouho, dokud se jeden ze zápasících vztyčením ukazováku nebo prostředníku nevzdal. Zápas byl na antických olympijských hrách

20 samostatnou disciplínou a zároveň i součást pentathlonu. Na 37. olympijských hrách se do programu zavedl zápas dorostenců, v němţ vyhrál Sparťan Hipposthenés. Ten poté pětkrát zvítězil i v muţské kategorii (Antické olympijské hry, 2013). Pigmé (pýx) čili pěstní zápas, označovaný jako předchůdce boxu, byl prvně přidán do olympijských her roku 668 př. n. l. Zápas opět nebyl nijak časově omezen a zápasilo se na prostoru vysypaném pískem. Povoleno bylo vše, kromě chvatů, drţení a úderů na genitál (dnešní box je mnohem více omezen). Pěsti zápasníků se omotávaly koţeným páskem nazývaným hymantes a později i rukavicemi. Cílem klání pygmé bylo srazit soupeře tak, ţe zůstal bezvládně leţet na zemi nebo byl přinucen se vzdát. Při dlouhotrvajícím zápasení bez znatelné výhody na kterékoli straně mohl rozhodčí nařídit tzv. klimax. Zápasník udeřil druhého, který se nemohl vykrýt. Pokud to vydrţel, dostal stejné právo on. A takto to probíhalo, dokud jeden ze dvojice nezvítězil (Antické olympijské hry, 2013). Pankration neboli všeboj byl v podstatě kombinace pigmé a palé (boxu a zápasu). Slovo pankration v překladu znamená všechny síly a ve starém Řecku byl tedy prvním komplexním bojovým systémem kombinujícím údery, kopy, porazy, páky, škrcení a mnoho dalších technik jiţ několikrát zmíněných výše. Podle Mejzlíka (2013) se jeho sportovní forma představila na olympijských hrách roku 648 př. n. l. s jedinými dvěma omezeními. Zákazem kousání a dloubání do očí. Vítezství mohlo být dosaţeno opět upadnutím protivníka do bezvědomí, jeho neschopností dál bojovat, vzdáním se, či smrtí. Je jasné, ţe klání musela být velmi brutální a končila i zraněními s trvalými následky do konce ţivota. Přesto si k němu Řekové rychle vybudovali značnou oblibu a Sparťané ho dokonce zařadili do kaţdodenní výuky. Podle Matouška (2013) byl pankration základním kamenem vojenského výcviku řeckého vojska, včetně věhlasných spartských hoplitů a falangy Alexandra Makedonského (elitní jednotky řeckého a makedonského vojska) a byl předáván podobně, jako východní bojová umění z otce na syna. S velkou pravděpodobností je pankration první komplexní bojové umění v Evropské historii.

Zápas ve středověku, renesanci a baroku Evropský historický zápas v průběhu 12. – 17. století byl označován staroněmeckým názvem Ring kunst, v překladu znamenající umění zápasu, nebo jednoslovným Ringen - zápasení. Přesná podoba ringenu se nám dochovala ve výše zmíněných manuskriptech a tištěných učebnicích zápasu (ringbuchy) a šermu

21 (fechtbuchy), které zápas také ve většině případů obsahovaly. První zmínku o něm nalézáme v Codexu HS. 3227a z roku 1389 momentálně uloţeném v Norimberku, který je vlastně jedním z prvních rukopisů, obsahujících záznam o evropském bojovém umění vůbec. Ringen je komplexním bojovým uměním, primárně vojenského charakteru, u něhoţ se předpokládá, ţe se vyvinul právě ze starořeckého pankrationu a opět kombinuje způsoby boje pomocí úderů a kopů spolu se zápasovými technikami, jako jsou hody, podmety, páky, porazy, strhy atd. Je ovšem zajímavé, ţe historické knihy se v drtivé většině věnují části zápasové a nikoliv úderové. To můţe být vysvětleno pomocí vývoje práva, kdy jakékoliv zabíjení či těţké ublíţení na zdraví mezi obyvatelstvem začalo být přísněji sledováno a perzekuováno, tudíţ uvádět v knihách postupy, jak někoho zabít pomocí holých rukou, mohlo být kontraproduktivní a upouštělo se od něj. Za největšího učitele a mistra zápasu ve střední Evropě ve 14. a 15. století byl povaţován rakouský zápasník Jud Ott, jehoţ postupy a principy ve svých vlastních učebnicích převzala i řada pozdějších mistrů šermu i zápasu. Anonymous (2013) uvádí inspiraci v Ottově učení ve spojitosti s těmito fechtbuchy: Talhoffer fechtbuch (MS Chart.A.558) z roku 1443, Codex Lew (Cod.I.6.4°.3) z r. 1450, Codex Danzig (Cod.44.A.8) z r.1452, Paulus Kal Fechtbuch (MS KK5126) z r. 1480, Codex Speyer (MS M.I.29) z r.1491, Codex Ringeck (MS Dresd.C.487) z r. 1504, Glasgow Fechtbuch (E.1939.65.341) z r. 1508, Goliath (MS Germ.Quart.2020) z r. 1510, Opus Amplissimum de Arte Athletica (MSS Dresd.C.94) z r. 1542.

Z výše uvedeného můţeme tvrdit, ţe Ottův ring kunst se udrţel v šermířských učebnicích téměř dvě století. Vysvětluji si to názorem, ţe buď systém Juda Otta musel být natolik univerzální, a od základů perfektně propracovaný, ţe ho nebylo potřeba obměňovat, dokud nedošlo k vývoji společnosti a výrazným společensko-kulturním změnám, které si ţádaly i vývoj bojových umění. Nebo mistr Ott mohl být natolik silnou, věhlasnou a respektovanou osobností a osvědčeným odborníkem, ţe jeho

22 postupy nikdo nehodlal zpochybnit. Tuto teorii do jisté míry potvrzuje Paulus Kal, německý mistr šermu z 15. století, který ve svém fechtbuchu z roku 1480 uvádí v seznamu jmen Lichtenauerova společenstva (Johannes Lichtenauer viz. kapitola Německá škola šermu) Otta jako bohem vyvoleného mistra umění zápasu (Chidester, 2013). V rozvíjení zápasu pokračovalo několik dalších středověkých a raně novověkých německých mistrů, včetně věhlasného specialisty na boţí soudy Hanse Tallhofera, Zikmunda Ringecka, Fabiana von Auerswalda. A podle Matouška (2013) dokonce i italský mistr Fiore de’i Liberi v díle Fior di Battaglia (MS Ludwig XV 13) z roku 1404, uvádí, ţe v zápasu byl učen mistrem ze Švábska, a mnoho dalších. Všechna díla jsou ale ve svém principu a způsobu vyobrazující a popisující ringen dosti podobná. Zvláštností je aţ kompilát rukopisů Codex wallerstein (Von Bauman's Fechtbuch) sestavený radním z Augsburgu P. H. Mairem roku 1556 (autoři jsou anonymní). Toto dochované dílo, představující zápas v kvalitní ucelené formě, je velmi netradiční tím, ţe kromě klasického zápasení vyobrazuje i způsoby jak se rychle a efektivně zbavit protivníka pomocí kopů do pasu, úderů otevřenou dlaní, lokty a koleny (Obr. 2 a 3), čímţ je oproti soudobým knihám výjimečné.

Obrázek 2. Folie 67v z Codexu Obrázek 3. Folie 73r z Codexu Wallerstein, zdroj: Wallerstein, zdroj: http://weblog.bezembinder.nl/35.h http://wiktenauer.com/wiki/Co tm dex_Wallerstein_

(Cod.I.6.4°.2)

23 Součástí ringenu byl jednak boj civilní, neboli boj bez ochranného odění (Bloss), ale i techniky boje ve zbroji (harnisch fechten). Ringen (2013) uvádí, ţe studium historických pramenů poukazuje i na to, ţe kromě bojového provedení, při kterém se lámaly končetiny a klouby, útočilo se na slabiny a snahou veškerých hodů bylo, aby soupeř dopadl na hlavu či krční páteř, měly techniky ring kunstu také svoji sportovní podobu. Ta byla pouţívána při přátelském zápolení a tréninku. Původní autor Codexu Wallerstein se k přátelskému zápolení vyjadřuje krátkou vloţkou: „Ačkoliv slabší bojovník ve váţném boji můţe být rovnocenným proti silnějšímu, pokud se z předchozího naučil hbitosti, dosahu, bojových kusů, a smrtelných kusů, v přátelském boji má síla vţdy výhodu“ (Zabinski & Walczak, 2002, 69). Kdyţ se posuneme v rámci dějin Evropy o několik desítek let dopředu a zaměříme se na baroko, můţeme zde vyzdvihnout velkého mistra 17. století Nicolaese Pettera. Petter se narodil v německém Mommenheimu a jako mladý hoch byl přijat do učení v nizozemském Amsterdamu. Zde se připojil k vinařskému cechu a brzy se stal úspěšným obchodníkem s vínem. Nicolaes Petter cvičil styl zápasu, který se nazýval luctorius a ve své době byl sám označován za neporazitelného zápasníka. Jeho ţáci byli především pánové z vyšších společenských vrstev a jeho styl boje je, oproti běţnému zápasu, povaţovaný za gentlemanský a více civilizovaný. Z toho lze usuzovat, ţe zápasnické techniky, které vyučoval v horních vrstvách společnosti, byly s velkou pravděpodobností zaměřené na znehybnění, zneschopnění a ovládnutí soupeře bez větších devastačních efektů, pomocí pák, zamykání končetin a technik s tím souvisejících. Nicolaes napsal rozsáhlé pojednání o zápasu jako prostředku městské sebeobrany, které nazval Klare Onderrichtinge der Voortreffelijke Worstel-Konst. Podle Chidestera (2013) byl ale tento manuskript publikován jeho vdovou aţ dva roky po jeho smrti v roce 1674 spolu s ilustracemi Roomeyna de Hooghe. Anglický akademik Sydney Anglo (2000) popisuje tento text jako historicky jedno ze dvou nejdůleţitějších děl o neozbrojeném boji, které kdy bylo vytištěno. A zároveň píše, ţe ve všech ohledech je Wortel-Konst Nicolaese Pettera a Roomeyna de Hooghe nejlepší a zaslouţeně nejslavnější knihou o zápasu.

Moderní zápas Evropský zápas se v dnešním slova smyslu vyvinul do podoby sportovního úpolového klání, kdy proti sobě nastupuje na ţíněnce dvojice soupeřů, snaţících se přemoci jeden druhého v rámci pravidel soutěţe. Moderní zápas rozlišujeme na dvě

24 základní formy. Zápas řecko-římský a zápas ve volném stylu, které zaštiťuje mezinárodní federace zápasu FILA (Fédération Internationale de Lutte Amateur). Řeckořímský zápas vznikl v 19. století a svůj název poprvé dostal podle italského zápasníka Bartoliho ve snaze navázat na kořeny antického zápasu (Fila wrestling, 2010). První ucelená pravidla byla ale vytvořena ve Francii v roce 1893 a v roce 1896 se stal řecko-římský zápas součástí programu prvních novodobých olympijských her. Oproti středověkému ringenu, nebo antickým zápasnickým stylům se tato forma velmi podstatně lišila. Pravidla řecko-římského zápasu podle Czech wrestling (2013) zakazují veškeré techniky úderů a kopů, škrábání, kousání, tahání za vlasy, útoky do očí a provádění jakýchkoliv technik pod pás protivníka a zapojení dolních končetin do chvatů či úchopů. Dolními končetinami se nelze ani úchopům bránit ve smyslu cíleného kontaktu s částmi těla nad pasem soupeře. Povolený kontakt je pouze paţemi, trupem, šíjí a hlavou na stejné části těla soupeře. Škrcení je povoleno pouze v případě, není-li v úchopu drţen krk samostatně (tzn. škrcení v úchopu přes paţi a část zad) a při strţení musí zápasník doprovázet soupeře v pádu na ţíněnku. Klání probíhá na kruhové ţíněnce o průměru 9 metrů s časovým limitem 2x2 minuty s 30 sekundovou přestávkou v kategoriích ţáci a kadeti, 2x3 minuty se 30 sekundovou přestávkou v kategoriích junioři a senioři. Kaţdý správně provedený chvat je v zápase ohodnocen určitým počtem bodů a cílem zápasníků je buď zvítězit na body, nebo poloţit soupeře na lopatky. Volný styl je prakticky obdobnou disciplínou jako řecko-římský zápas s jedinou podstatnou rozdílností. Při zápase ve volném stylu povolují pravidla zápasníkům provádět techniky nejen horními končetinami, trupem a hlavou, ale k zápasení mohou pouţít k aktivnímu provedení úchopů i nohou, přičemţ je povoleno provádět chvaty na celém těle soupeře včetně hákování a podráţení nohou (Czech wrestling, 2013). Zápasí se opět ve stejném časovém limitu na kruhové ţíněnce o poloměru 9 metrů. Cílem zápasníků je také, jako u zápasu řecko-římského, poloţit soupeře na lopatky a ukončit tak zápas okamţitě, nebo zvítězit v časovém limitu na body. Technicky se zápas ve volném stylu liší také nutností bránit nohy v průběhu zápolení. Z čehoţ vyplývá i změna postoje ze vzpřímeného do postoje ve větším předklonu a zápasí se na větší vzdálenost s mnohem častějšími výpady k soupeři. Zápas ve volném stylu se nejvíce prosadil ve Spojených Státech Amerických, Austrálii, Velké Británii a jejich koloniích, kde se vyvíjel pod názvem Catch as catch can, volně přeloţeno „jako chytni, co můţeš“ (pravidla dovolují brát úchopy a chvaty

25 po celém těle) a v roce 1904 byl poprvé zařazen mezi olympijské sporty na hrách Sant Luis. Oproti řecko-římskému zápasu, který je ryze muţskou disciplínou, ve volném stylu zápasí v samostatných kategoriích i ţeny. Na závěr kapitoly o zápase je nutno dodat, ţe moderní zápas v současném pojetí je čistě sport úpolového charakteru, který se od původních bojových umění v mnoha ohledech liší (viz. kapitola 2.3). Ale kvůli obecnému přehledu o ucelenosti vývoje zápasu a šermu na našem kontinentě povaţuji zahrnutí i této disciplíny za podstatné.

5.2.2 Starověký šerm První dochovaná, relativně ucelená díla o šermu nacházíme v Evropě aţ ve 14. století, kdy o tomto období začínáme hovořit jako o počátku klasického systematického školního šermu. Jenţe kovové zbraně vznikaly jiţ mnohem dříve a první meče přišly na světlo světa uţ 2000 let před naším letopočtem zhruba v době bronzové. Je tedy jasné, ţe naši předkové se uměním boje se zbraní museli zabývat, pěstovat ho a zvyšovat svoji dovednost v ovládání chladných zbraní pravidelným cvičením jiţ mnohem dříve neţ ve středověku, bohuţel ale z těchto ranějších období se doposud nenašlo ţádné dílo písemně zaznamenávající výuku šermu. Takţe musíme získávat informace z jiných pramenů. Zejména ze studia archeologických nálezů, převáţně podle typů, tvarů a materiálu zbraní a ochranného odění, která lidé ve starověku pouţívali a studiem jejich vlastností a funkcí. Ale také například z nástěnných reliéfů, sošek a vyobrazení na předmětech zcela jiné potřeby. Podle Plcha (1970) můţeme kořeny šermu opět hledat v antickém Řecku a Římě. Víme, ţe ve starověkém Řecku začínal výcvik jiţ od dětství a mládeţ byla od 7 let systematicky vychovávána k všeobecné fyzické zdatnosti, intenzivně cvičena v různých formách zápasu a školena v šermu hlavně kopím (dlouhým aţ 3 metry) a krátkým mečem v kombinacích se štítem i bez něj, aby ve 20 letech mohla nastoupit vojenskou sluţbu. Ahbel-Rape a Kamtekar (2006) uvádějí, ţe jedním z Aténských učitelů šermu byl dokonce i Sokroates. Kdyţ se na toto období zaměříme čistě z praktického hlediska, zjistíme, ţe v podstatě všechny starověké národy měly jedno společné. A tím byly vzájemně si podobné varianty krátkých mečů rozšířené po celé Evropě (např. řecká falcata, římský gladius, germnáský sax, francký scramasax atd.). Některé národy měly jednostranně broušené čepele, jiné pouţívaly břit broušený na obou stranách, další byly prohnuté dolů, či nahoru, nebo se lišily třeba i v tloušťce a šířce čepele či obecným tvarem. Ale

26 parametricky si všechny tyto chladné zbraně byly velice podobné a všechny obsahovaly jeden podstatný detail – oproti mečům z mladších období měly velice krátkou aţ zanedbatelnou záštitu, nebo ji kompletně postrádaly. (Záštita, nebo také příčka, je část meče, rapíru, kordu atd., která se nachází před rukojetí na hranici čepele.) Na první pohled nedůleţitá a drobná část meče, která ale hraje v chápání techniky starověkého šermu velice významnou roli. Obecně slouţí příčka u zbraně zároveň k útočným i obranným aktivitám. Z pozice vykrytí je ale krátká záštita poměrně nevýhodná, protoţe při nejjednodušším přímém krytu soupeřova útoku pomocí zbraně (pouhé vloţení zbraně mezi obráncovo tělo a trajektorii útoku protivníkovi zbraně, při kterém se čepel pouze váţe na útočníkovu zbraň a nepředpokládá se dosaţení výhody) dochází ke kontaktu obou čepelí a skluzu protivníkovy čepele po obráncově vlastní zbrani, setrvačností aţ k hranici čepele s rukojetí – na příčku. A pokud je záštita příliš malá, nebo zbraň záštitu vůbec neobsahuje, útočníkova čepel v tomto okamţiku sklouzne rovnou na prsty a ruku drţící meč. Tato situace je u ztupené zbraně velice bolestivá a u ostré zbraně znamená váţné poranění ruky, potaţmo přímou amputací několika částí těla a ztrátu bojeschopnosti. Drsnější ţivotní podmínky našich předků jistě zapříčinily vznik jisté úrovně lhostejnosti vůči bolesti a zraněním, ale byli to stejní lidé jako my a je naprosto jasné, ţe si kaţdý své tělo hlídal a chránil, jak jen mohl, i proto, ţe je zdrojem jeho obţivy. Proto by bylo velice bláhové domnívat se, ţe po kaţdém střetu odcházel šermíř bez několika prstů či bez ruky. Tehdejší bojový systém musel absenci obraných vlastností záštity nějakým způsobem vyřešit. Způsobů se nabízí hned několik. Nejjednodušší se zdá pouţití ochranných prostředků, jako je štít, který by tuto roli splnil obstojně. Jenomţe musíme předpokládat, ţe šermíř neměl štít vţdy k dispozici a musel se naučit jak se bránit samotnou zbraní. Efekt záštity ve vykrytí lze nahradit například vyseknutím či odřezáním soupeřova útoku z nebezpečného prostoru prostým vyhnutím se, nebo povolovými technikami. Jako je navázání čepele na soupeřovu zbraň, kdy jí není fyzicky bráněno v pohybu, ale místo toho je s pohybem těla do strany záměrně nechána propadnout se svojí energií a hybností, přičemţ lze i vyuţít její kinetické energie ve vlastní prospěch. Dále lze útoky vykrývat i takzvaným letmým krytem nebo je pomocí navázání zbraně a drobným vychýlením odvést na stranu. Člověk nucený se bránit také můţe změnit vzdálenost mezi sebou a soupeřem, krokem se stáhnout a jednoduše tak zajistit, ţe na něj nepřítel

27 vůbec se zbraní nedosáhne a není tedy ohroţen. Nebo se bránit útokem, vylákáním soupeře k seku do vlastní čepele, atd. Způsobů je velké mnoţství. Jenomţe nevýhodou tohoto typu technik je, ţe většina jich neumoţňuje téměř nezbytnou práci na čepeli závislou na záštitě a tím nedovoluje pouţití obrovské databáze pohybů a technik, které tato kapitola zahrnuje. Vykrytí prostřednictvím zbraně bez příčky se dá provádět i mnoha dalšími, laikovi nic neříkajícími pohyby. Uvedené příklady nám dostatečně dobře nastiňují způsob starověkého šermu a ukazují, ţe šermíři tohoto období museli být velice obratní a citliví na vnímání tempa, vzdálenosti a intenzity soupeřova počínání a přesnější v technice samotné, která ovšem nebyla tak obsáhlá jako v dobách pozdějších. Nechci tím říci, ţe se záštitou větších rozměrů nám tyto schopnosti atrofují a není třeba je cvičit. Právě naopak. Starověkému šermíři ale chyběl důleţitý faktor, který začali rozvíjet aţ generace následujících a o to více musel rozvíjet schopnosti i dovednosti ostatní. Je tedy jasné, ţe na genezi šermu mečem, tesákem, dýkou a zbraní, které jsou derivátem těchto, se velkou měrou přímo podílela záštita. Plch (1970) uvádí, ţe velice významnou roli hrálo vyuţití a vývoj šermu i v antickém Římě. Šermířské umění zde také muselo být na vysoké úrovni, protoţe kaţdý římský muţ měl od věku 17 let povinnou vojenskou sluţbu trvající aţ do 45 let, zahrnující opět velice intenzivní výcvik boje s chladnými zbraněmi. Hlavní a nejpouţívanější římskou zbraní bylo kopí v kombinaci s velkým oválným aţ obdélníkovým štítem půlkruhovitě prohnutým dovnitř. Pobočnou zbraní kaţdého vojáka byl gladius, coţ je opět varianta krátké, do 60 centimetrů dlouhé čepele s drobnou zaoblenou záštitou. Tvar, šířka a značná váha meče nám znovu leccos o římském šermu napovídá. Kromě výše popsaného problému s absencí příčky lze předpokládat, ţe gladius byl zbraní více bodnou neţ sečnou, určenou k boji v těsné formaci štítů, k čemuţ nás směřuje charakter čepele. Rychlé výpady ve formaci byly velice efektivní, ale nebyly samozřejmě dogmatem a oboustranně broušený břit dokazuje i řezné a sečné vlastnosti gladia, coţ velice usnadňovala větší váha zbraně. Boj touto pobočnou zbraní musel být také veden na velice krátkou vzdálenost. Tůma a Lodič (2004) zmiňují, ţe během Makedonských válek (3. – 2. století př. n l.) byli makedonští vojáci obzvláště zděšeni a šokováni brutalitou a devastačními účinky při dopadu tohoto meče na lidské tělo. Šerm v období antického Říma měl ale ještě jedno podstatné uplatnění. Víme, ţe v římském impériu existovaly snad první historicky doloţené profesionální šermířské

28 školy, mající za úkol cvičit zpočátku válečné zajatce, dezertéry, zločince a odsouzené na smrt v umění šermu, které posléze předvedli v souboji na ţivot a na smrt (Kapavík, 2006). Tyto zápasy se podle Wisdoma (2008) prvně konaly ve 4. století př. n. l. v Řecké Kampánii, jako náhrada za lidské oběti při významnějších pohřebních slavnostech. Ovšem jejich popularita brzy vzrostla natolik, ţe se rozšířily do Říma a začaly se pořádat u příleţitosti i veřejných (pohřební hry byly soukromé) významnějších slavností. Základna pro tyto šermíře se v druhé polovině 3. století př. n. l. rozrostla i o pečlivě vybírané, fyzicky zdatné otroky a dokonce i dobrovolníky z řad římských občanů. Tito cvičení profesionální šermíři dostali název odvozený podle latinského pojmenování pro římský meč-gladius, tedy gladiátoři. Gladiátoři byli trénováni a vzdělávání v jednotlivých typech šermu v soukromých školách tzv. ludech vlastněných lanistou. Vzácnou výjimkou jsou podle Wisdoma (2008) čtyři školy spravované úředníky a patřící císařství, z nichţ nejvýznamnější byl ludus magnus. Kaţdá z těchto škol měla vlastní učitele pro jednotlivé typy cvičených gladiátorů, takzvané doctores (vyslouţilí gladiátoři, nebo vojáci) a tudíţ i vlastní postupy jak gladiátory trénovat, coţ bylo takové lanistovo obchodní tajemství. Ovšem pořád se museli drţet určitých obecně platných pravidel u jednotlivých bojových stylů, protoţe kaţdý gladiátor měl k dispozici rozdílné zbraně a ochranné odění a byl cvičen v jiném způsobu šermu, který, ač to zní podivně, byl v rámci her svazován velice specifickými pravidly. Například retriarius (rybář) bojující s trojzubcem či kubickým čtverbodcem a sítí jako jeden z mála šermířů měl dovoleno při klání běţet. Podstatné je i informace, ţe všichni gladiátoři, i ti dobrovolní, kteří byli římští občané, se po vstupu do ludu stali majetkem vlastníka školy, jenţ s nimi mohl libovolně nakládat. Sám určoval, s jakou zbraní se bude kaţdý jednotlivý gladiátor učit zacházet. Dnes známe kolem dvacítky různých typů gladiátorů a z toho plyne i stejný počet vyučovaných bojových stylů. Kaţdý z nich vyčníval svou velice typickou zvláštností, ale pro zajímavost zmíním jen ty nejkuriosnější. Například Andabates bojoval oslepený v přilbě bez průzorů na oči. Gladiátor Laquerius pouţíval kopí v kombinaci s lasem, slouţícím ke strhávání protivníků. Zmíněný Retriarius lovil kořist pomocí sítě a trojzubce se štítkem připevněným na rameni. Existoval i typ gladiátora jezdce na koni, neboli Equites (obecný římský výraz pro muţe na koni) a mnoho dalších. Z pohledu šermíře bych zdůraznil, ţe tyto specializace musely velice dobře ukazovat výhody a nevýhody jednotlivých zbraní a jejich pouţití oproti zcela odlišné

29 formě šermu a s velkou nadsázkou v upravené formě simulovaly situace, se kterými se starověký šermíř v boji mohl setkat.

5.2.3 Německá škola šermu – středověk a počátek novověku V této části práce se přesuneme o několik století dále do období šermířsky mnohem lépe zmapovaného, do období evropského středověku ve 13., 14. a 15. století a počátku novověku. Prvně se zaměříme na Německo a vývoj šermu v této zemi, která dala umění šermu mnoho velkých mistrů a přispěla k rozvoji a poznávání tohoto bojového umění značným počtem rukopisných a tištěných fechtbuchů. Nejstarší knihou o šermu vzniklou na německé půdě je MS I.33, také někdy označovaná jako Walpurgis Fechtbuch, v současnosti uloţená v nejstarším muzeu ve Velké Británii – The Roayal Armouries Museum v Leedsu. Tento fechtbuch je podle Forgenga (2003) datován na přelom 13. a 14. století do rozmezí mezi roky 1290 – 1350 a jeho autorství je připisováno německému knězi Liutgerovi. Ovšem tato kniha rozhodně stále ještě není ucelenou učebnicí šermu, protoţe obsahuje pouze pojednání a techniky šermu jen s jedinou zbraní. S jednoručním mečem a pukléřem (pukléř = malý pěstní štít). Manuskript se navíc nedochoval kompletní a řada stran chybí, nicméně víme, ţe základem této knihy je sedm poloh, z nichţ vyrůstaly všechny ostatní akce.

Obrázek 4. Vyobrazení technik z MS I.33 č. 1, Obrázek 5. Vyobrazení technik z MS I.33 zdroj: č. 2, zdroj: http://wiktenauer.com/wiki/Walpurgis_Fechtbuc http://wiktenauer.com/wiki/Walpurgis_Fe h_%28MS_I.33%29 chtbuch_%28MS_I.33%29

30 Velice zajímavý a na první pohled vyčnívající je na tomto fechtbuchu fakt, ţe fragment zde vyobrazeného umění je cvičen a předváděn pouze knězem (samotný autor rukopisu) a jeho ţákem (Obr. 3 a 4). Coţ naznačuje, ţe předmětem výuky nebylo rytířské umění, ale spíše způsob sebeobrany mimo vojenskou třídu. Fechtbuch MS I.33 mohl být předlohou pro pozdější dílo P. H. Maira obsahující jeho vlastní vyobrazení a popisy boje s mečem a pukléřem. Za tvůrce obecné šermířské terminologie a za zakladatele tradičního školeného systému výuky šermu ve střední Evropě je povaţován německý mistr Johannes Lichtenauer, který podle Matejky (2008) ţil ve druhé polovině 14. století v Bavorsku. Lichtenauerovo umění boje bylo nazývané „Kunst des Fechtens“, coţ se dá přeloţit jako „umění šermu“ a tento název byl v drobných obměnách pouţíván aţ do 17. století. I kdyţ se o jeho ţivotě snaţíme informace vydedukovat ze záznamů pozdějších mistrů, faktem zůstává, ţe nemáme Lichtenauerův jediný přímý písemný záznam a dodnes nebylo objeveno ţádné jeho dílo. Neexistuje ani ţádné jeho zobrazení a veškeré znalosti, které se nám o Lichtenauerovi a jeho učení dostávají, pocházejí z fechtbuchů mladších mistrů a učitelů šermu, kteří pokračovali v jeho tradici. Podstatu Kunst des Fechtens a Lichtenauerovi role v jeho genezi nám vysvětluje autor v codexu HS 3227a, který je nejstarším záznamem Lichtenauerova učení na světě. Anonymous (1389) tvrdí, ţe umění meče je jenom jedno, a to bylo vymyšleno před mnoha stoletími a právě umění meče je základem Kunst des Fechtens, který úplně a pravdivě zhotovil a ouměnil (těţko přeloţitelné německé slovo gekunst) mistr Lichtenauer. Ten ho sám nevynalezl, ale procestoval mnoho zemí, kde sbíral a hledal vědomosti o šermu, s vůlí se učit a dozvědět tohle pravé umění. Fabian (2012) uvádí, ţe Lichtenauerův Kunst des Fechtens obsahoval nauku o šermu dlouhým mečem (langschwert), krátkým mečem (kurtzenschwert), šermu ve zbroji (harnischfechten) i beze zbroje (blossfechten), na koni (rossfechten), i pěšky. Dále obsahoval techniky boje s tesákem, dýkou, dřevcovými zbraněmi (např. halapartna a kopí), mečem v kombinaci s pěstním štítem a boj beze zbraně - ringen. Lichtenauer Kunst des Fechtens sesbíral a uchoval ve formě kondenzovaných a obtíţně srozumitelných veršů do tzv. Fecht-Zedlu nebo jen Zedlu. Verše jsou ale velice kryptické a sám Lichtenauer takto informace skryl pravděpodobně proto, aby se je obyčejný člověk šermu neznalý nemohl dozvědět a překroutit. Svým ţákům je potom předával ústně, přičemţ hlavní zásady a postupy se nejspíše museli studenti učit

31 nazpaměť. Šerm je v tomto období totiţ záleţitostí běţnou jen pro urozené pány a hrstku vybraných jedinců. Peter von Danzig, šermířský mistr 15. století, který ve svém rukopise z roku 1452 Lichtenauerovi verše glosuje, vysvětluje nejasnost veršů Zedlu tím, ţe to udělal kvůli slaboduché vůli šermířských mistrů, kteří si tohoto umění velmi málo váţí a nedokáţí ho nést tak, jak mu právem náleţí. A těmto lidem by proto mělo jeho umění zůstat odepřené (Tobler, 2010). Jak jiţ bylo zmíněno výše, šerm dlouhým mečem má v Lichtenauerově sytému unikátní postavení a je v podstatě hlavní stěţejní, ale rozhodně ne jedinou náplní Kunst des Fechtens. Zároveň je dlouhý meč disciplínou asi nejsloţitější. Lichtenauerův Kunst des Langes Schwert, neboli umění dlouhého meče, se opírá o několik základních principů a rád bych definoval alespoň několik nejdůleţitějších. V prvé řadě Lichtenauer rozděluje samotný akt šermu na tři části. Zufechten, Krieg a Abzug, jeţ jsou volně přeloţeny jako přišermování, křes (nebo střet a následná práce na čepeli) a staţení se. Kaţdý boj vţdy nutně prošel těmito třemi fázemi. V zufechten jsou od sebe soupeři ve větší bezpečné vzdálenosti a navzájem na sebe prvním útokem z kroku či skoku nedosáhnou a musí se k sobě nějakými způsoby přiblíţit. I během zufechten (tedy při vstupu do nebezpečné vzdálenosti) uţ mohou šermíři začít „lákat“ soupeře a nutit ho k činnosti seky, které jim usnadní konání následující, ačkoliv na soupeře nedosáhnou a v první fázi ho tedy neohrozí. V kriegu se děje veškerý kontakt soupeřů a jejich zbraní, pokud jeden z nich zasadí nebo inkasuje úder, je vţdy ve vzdálenosti kriegu. Abzug je potom, jak uţ překlad uvedený výše napovídá, staţení se opět mimo kontaktní vzdálenost. Dalším důleţitým principem je tempo, které do jisté míry popisuje časovou rovinu šermu. Němečtí mistři rozlišovali tři tempa nazvaná vor, nach a in des. Kdyţ je šermíř vor, znamená to, ţe je „před“ a jeho konání předchází konání soupeře a naopak. Nach znamená pravý opak a šermíř, který je nach koná aţ „po“ soupeři. Třetí specifické tempo in des znamená konání „do“ protivníkova tempa. Znalost, vyuţití, odhad a vědění, kdy tempo změnit nebo v něm zůstat je ve všech šermířských akcích velice podstatná schopnost. Zvláště pak akce „in des“ do konání soupeře byly velice oceňované. Šerm potom zná dva základní elementy práce. Těmi jsou útoky, kterými naléháme na soupeře se snahou ho zasáhnout a obrany (versetzen), pomocí nichţ se soupeřovu naléhání bráníme. Lichtenauerovo učení říká, ţe existují takzvané „drei wunder“, neboli tři způsoby jak zranit soupeře a tím jsou sek (how), bod (stich) a řez (chnitt). Naopak versetzen jsou jenom dva druhy. Versetzen bez získání

32 podstatné výhody, neboli jednoduché vázání soupeřovy zbraně s cílem bránit se a nebýt zraněn. A druhý typ versetzen, kdy jedním pohybem zároveň vykrýváme i zasahujeme protivníka (coţ je typický příklad akce „in des“). Lichtenauer učí několik hlavních seků, z nichţ se odštěpují tzv. seky vyrůstající. To co jiţ v Zedlu neříká přímo, je fakt, ţe vedle seků hlavních a vyrůstajících existují i tzv. mistrovské seky. Meyer (1570) ve své knize mistrovské seky komentuje glosou, ţe existuje mnoho mistrů, kteří o mistrovském seku dokáţí hovořit, ale málokterý jej dokáţe správně pouţít. Dalším z podstatných základních prvků Kunst des Fechtens je takzvané „fühlen“, coţ lze interpretovat jako „cítění“. Pomocí tohoto nástroje by kaţdý šermíř měl správně poznat (vycítit), zda je jeho soupeř tvrdý nebo měkký ve svém počínání na meči a podle toho volit akce a způsob následující práce. Šerm dlouhým mečem je jen jednou z mnoha částí Lichtenauerova učení (viz výše) a pospat ho v celé jeho šíři by si ţádalo roky studia a porovnávání historických pramenů. Proto jsem zmínil jen několik vybraných pojmů základní terminologie pro obecný nástin systematičnosti. Zajímavým textem vyzdvihujícím tento systém opět přispívá autor Codexu HS 3227a tvrzením, ţe Johannes Lichtenauer sestavil umění pravdivé, úplné a funkční a on sám (autor) nevěří, ţe ostatní mistři, kteří přijdou s něčím novým, nebudou vycházet právě z Lichtenauerova umění (Anonymous, 1389). Tradici Lichtenauerovké školy šermu se snaţila v co nejméně pozměněné a nepřekroucené formě zachovat a vyučovat mnoho pozdějších šermířských mistrů, kteří tento systém znali a vytvořili tak „Gesselschaft Lichtenauers“, Lichtenauerovo společenstvo. Seznam členů Gesselschaft Lichtenauers sepsal ve svém díle roku 1480 šermířský mistr Paulus Kal. Kromě mistra Lichtenauera a Kala bylo součástí spolku dalších 16 mistrů ze čtyř zemí střední Evropy. Peter von Danzig, Lamprecht von Prag, Andre Liegnitzer, Sigmund Schnining in Ringeck, Hartman von Nurenberg, Jacob Liegnitzer, Hans Spindler von Znaim, Peter Wildigans von Glatz, Hans Seydenfaden von Erfurt, Martin Hunfeltz, Hans Pegnitzer, Philipp Perger, Virgil von Krakow, Dietrich von Braunschweig, Hans Stettner von Mornsheim a Ott Jud (Tobler, 2010). Některá jména z tohoto seznamu jsou nám známá prostřednictvím jejich vlastních fechtbuchů. Velice přínosná by pro český šerm nepochybně byla díla dvou českých členů společenstva. Pánů Lamprechta z Prahy a Hanse Špindlera ze Znojma, ale

33 bohuţel není známo, jestli nějaká díla, nebo jen poznámky k učení Lichtenauera někdy sepsali. Jak jiţ bylo několikrát uvedeno, první Lichtenauerův Kunst des Fechtens popisuje nekompletní Codex HS 3227a ve 14. století. Ovšem tím také toto století uzavírá a další fechtbuchy rozvádějící nauku Zedlu, vznikají aţ v 15. století. Velice důleţitým je pro nás v tomto období fechtbuch Sigmunda Ringecka, který Lichtenauerovo učení doplnil konkrétními glosami a komentáři a podstatnou měrou přispěl k chápání Zedlu. V předmluvě k veršům píše níţe uvedená slova, která jsou volně přeloţená autorem bakalářské práce. Tu předkládám výklad veršů rytířského umění dlouhého meče J. Lichtenauera, velkého, bohem vyvoleného mistra v umění. Ten sepsal verše se zapovězenými a tajnými slovy, protoţe by umění nemělo být obecně známo. Tato slova Sigmund v Ringecku – mistr šermu na dvoře kníţete Albrechta – vysvětlil a vyloţil, aby je kaţdý šermíř mohl pochopit a svého soupeře mohl přešermovat (Lindholm & Svard, 2003). Ringeckovo dílo je dnes bráno jako jeden základních výkladů Lichtenauerových veršů. Roku 1452 vytvořil svoji variaci glos a komentářů Lichtenauera další člen Gesselschaft Lichtenauers, Peter von Danzig. Mistr šermíř, narozený v dnes polském městě Gdaňsk (které ale v minulosti patřilo převáţně k Německu). Danzig opět pokračoval v linii Lichtenauerova šermu velice rozsáhlým fechtbuchem s názvem Codex 44.A.8, ve kterém podle Toblera (2010) popisuje šerm dlouhým mečem, rossfechten, harnischfechten, zápas podle Otta a boj s dýkou. Ale oproti Ringeckovi vyloţil verše také svým odlišným způsobem a zahrnul do nich i systémy jiných mistrů neţ jen J. Lichtenauera. Např. harnischfechten podle Liegnitzera a Huntfeltze. Dalším podstatným autorem interpretaci Lichtenauerova Zedlu je Jud Lew s Codexem I.6.4º.3, vydaným kolem roku 1450. Rukopisy Lewa, Danziga a Ringecka jsou si svým obsahem a skladbou velice podobné. Všechny totiţ uvádějí prvně Lichtenauerovy verše a poté k nim přidávají svoje glosy. Přesto se ale podle Černína (2008) jednotlivě v drobných detailech liší. A to nejen v glosách charakteristických kaţdému z nich, ale i malými rozdíly v přepisu Zedlu. Černín (2008) také uvádí, ţe tito šermířští mistři se mezi sebou pravděpodobně osobně znali a své zkušenosti a poznatky si navzájem vyměňovali ústní formou. Podobnost Danzigova a Lewova fechtbuchu dokonce naznačuje, ţe se jeden z nich při psaní inspiroval dílem druhého.

34 Dalším fechtbuchem tradiční Lichtenauerovské linie je manuskript nazvaný Kunst des Messerfechtens z roku 1482, v současnosti uloţený v univerzitní knihovně v německém Heidelbergu. Autorem tohoto díla je učitel šermu a zároveň kněz Johannes Lecküchner. Kunst des Messerfechtens je, jak název napovídá, o umění šermu pouze s jedinou zbraní, tesákem. A není pochyb o tom, ţe zdrojem Lecküchnerovy inspirace bylo učení mistra J. Lichtenauera. Systém jeho manuskriptu je totiţ velice obdobně organizován jako fechtbuchy Danziga a Ringecka a pouţívá velice podobnou, místy aţ totoţnou terminologii Zedlu pro šerm dlouhým mečem aplikovanou na tesákový šerm. Tento rukopis je velice rozsáhlý a tvoří jednoznačný základ ve studiu pramenů tesákového šermu. Lecküchner v něm například bere ohled i na zvláštní situace, ve kterých šermíř nechtěl protivníka zabít a radí jiné postupy práce. Také jako první Lecküchner popisuje pozici levé ruky na zádech. Významné postavení v rámci geneze Kunst des Fechtens má další německý mistr 15. století a velký konkurent výše zmiňovaného P. Kala, Hans Talhoffer. Jeho dílo je velice populární a sám autor je se svými šesti fechtbuchy povaţován za velice plodného. Podle Hulla, Maziarz a Ţabiňského (2007) Talhoffer první fechtbuch nesoucí označení MS Chart.A.558 sepsal pravděpodobně jiţ ve svých dvaceti letech. Manuskript obsahuje převáţně obrazový materiál velice skromný na textovou přílohu. Na začátku se ale nachází drobná větička, která říká, ţe tato kniha je Hanse Talhoffera. Z toho dedukujeme, ţe fechtbuch MS Chart.A.558 byl nejspíše vytvořen jen pro mistra Talhoffera a slouţil mu jako obrazová pomůcka při výuce. Talhofferova mladší díla nesou snadno identifikovatelnou inspiraci v Lichtenauerově umění a v různé formě obsahují právě jeho, ale i Talhofferovy verše. Nicméně autor sám zdroj informací v Lichtenauerově učení nepřiznává a v manuskriptech uvádí, ţe takto hovoří on sám. V dílech mladších uţ je patrnější odklon od Lichtenauera a vývoj šermu jeho vlastním způsobem. Výuka mistra Talhoffera se specializovala převáţně na takzvané ordálie – boží soudy. Coţ byly vlastně soudní spory řešené soubojem. Plch (1970) uvádí, ţe tradice boţích soudů má kořeny ve 4. století našeho letopočtu u Gótů. Ve střední Evropě se velice dlouho udrţovala a stala se důleţitou částí právních systémů. Podstatou tohoto systému bylo, ţe bůh je na straně nevinného, coţ se ukáţe právě vítězstvím v souboji. S boţím soudem se kromě šermu netradičně vyvíjely i zbraně k těmto soubojům specificky pouţívané (např. aţ fantasticky vypadající trny, ostny či výstupky na hlavici a čepeli meče atd.),

35 jejichţ ukázky můţeme vidět vyobrazené v Talhofferově manuskriptu MS Thott.290.2º z roku 1459. Na závěr k tomuto mistrovi bych dodal, ţe Talhoffer musel být velice zvláštní osobností. Ve svých knihách se sám označuje za krále všech šermířských mistrů a naprosto otevřeně tak pohrdá svými současníky, coţ je na toto období netradiční záleţitost. Posuneme-li se v dějinách do 16. století do právě probíhající renesance v Evropě, tak s kulturním obrozením, rozmachem vědních disciplín, všech druhů umění a návratu společnosti k antickým ideálům, se mění a svoji novou podobu dostává i šerm. Výsady předtím neodmyslitelně spjaté pouze s urozenou vrstvou si začíná dopřávat stále širší okruh lidí, převáţně měšťanstvo. Jednou z těchto výsad je i šerm, který se dostává do mnohem širšího povědomí, a s rozšířením knihtisku se jeho písemné záznamy stávají dostupnějšími. V tomto období vytváří velice obsáhlé dílo o šermu a zápasu Paulus Hector Mair. Anonymous (2013) uvádí, ţe P. H. Mair se narodil roku 1517 v Augsburgu, kde později začal vykonávat pozici písaře a městského pokladníka. V mládí pravděpodobně absolvoval šermířský a zápasnický výcvik u mistrů v Augsburgu a brzy se u něj začala projevovat hluboká fascinace příručkami o bojových uměních. Mair byl známý svou vášní pro sběratelství šermířské a vojenské literatury a vlastnil kolem desítky různých knih a manuskriptů, které se dochovaly do dnešní doby moţná právě jen díky němu. Roku 1542 vytváří v několika verzích do té doby nejrozsáhlejší šermířské kompendium Opus Amplissium de Arte Athletica. Podle Knighta (2008) je kniha De Arte Athletica velice obsáhlá nejen po fyzické stránce (má 1200 stran), ale také po té obsahové. Unikátním způsobem totiţ zaznamenává široký výčet technik dlouhého meče, tesáku, palice, dlouhé tyče, halapartny, řemdihu, dýky, zápasu, rapíru, boje na koni, pěšího boje proti jezdci na koni a mnoho dalších. Je zde rozvíjen i způsob boje se zbraněmi exotickými, jako je kosa, cep a srp, coţ je mezi fechtbuchy také velice neobvyklé. I kdyţ podle Hillse (1985) Mair sám nikdy nebyl titulován mistrem šermu, k vytvoření tohoto díla vysoce zkušené šermíře najal a spolu s nimi a s velkým úsilím cvičil všechny techniky tak dlouho, dokud jejich provedení nebylo podle něj dostatečně dokonalé. Podle Petrové (2013) na tomto díle spolupracoval i s malířem Jörgem Breuem mladším, který se společně s Mairem aktivně věnoval šermu a pomáhal s kompletací veškerých znalostí do učebnice. A právě i velice kvalitní umělecké zpracování (Obr. 6) tomuto fechtbuchu dodává jeho jedinečnost mezi ostatními knihami. Podle mého názoru je to asi nejlépe graficky zpracovaná učebnice šermu.

36

Obrázek 6. Vyobrazení z Opus Amplissium de Arte Athletica, zdroj: http://wiktenauer.com/wiki/Paulus_Hector_Mair/Foot_vs._Horse Mairovo dílo vznikalo dohromady 4 roky a kvůli výdajům s tím spojenými a z části i díky jeho hýřivému stylu ţivota, utratil veškerý rodinný majetek. A aby Opus Amplissium de Arte Athletica dokončil, začal zpronevěřovat peníze z městské pokladny, za coţ byl P. H. Mair roku 1579 odsouzen a popraven. Posledním mistrem Lichtenauerovy linie a tradice německého šermu, o kterém bych se rád zmínil, je svobodný šermíř a mistr šermu z druhé poloviny 16. století, člen cechu noţířského a od roku 1560 štrasburský občan Joachim Meyer. Joachim Meyer jiţ poměrně mladý hodně cestoval a učil se šermířskému umění v několika zemích Evropy. Sám Meyer (1570) tvrdí v předmluvě své knihy, ţe je ţákem více mistrů. Se snahou o oţivení a zároveň zachování Kunst des Fechtens a ustupujících rytířských hodnot (tak jako P. H. Mair) pro další generace vydává roku 1570 tištěný fechtbuch nesoucí název Gründtliche Beschreibung der freyen Ritterlichen und

37 adelichen Kunst des Fechtens, in allerley gebreuchlichen Wehren, mit viel schönen und nützlichen Figuren gezieret und fürgestellet. Kniha je oproti předchozím fechtbuchům významná svým odlišným způsobem a náhledem na výuku šermu, obzvláště pak u dlouhého meče. Na jednu stranu je v této učebnici jasná návaznost na Lichtenauerův systém, protoţe Meyer pouţívá zaţitou Lichtenauerovu terminologii a fechtbuch pojednává o boji s tradičními rytířskými zbraněmi. Ale na druhou stranu Meyer vytvořil velice přesnou a didakticky rozpracovanou výuku tohoto umění, a podle Fabiana (2012) se vyjadřuje dopodrobna o kaţdém aspektu šermu, coţ je oproti skrytým významům a informacím Zedlu diametrální rozdíl. Meyer (1570) také v první části knihy uvádí, ţe staré verše z pravého důvodu vylepšil a sestavil do správného pořadí tak, aby mu kaţdý porozuměl. Z čehoţ vyplývá změna a jeho vlastní pohled na uspořádání systému šermu do nového celku. Joachim Meyer při tvorbě fechtbuchu čerpal ze dvou zdrojů. Z tradičního umění podle mistra Lichtenauera, ale také s největší pravděpodobností čerpal ze zkušeností nabytých i od mistrů jiných, které na svých cestách poznal, coţ dokazuje například zařazení boje s rapírem, které starý systém neobsahoval. Vytvořil tak ucelenou učebnici a s nadsázkou tvrdí, ţe popsal veškeré umění šermířské a jiţ nebude nikoho, kdo by v něm vymyslel něco nového jím nepopsaného. Co se týče geneze šermu, tak Meyer přichází s jednou velice podstatnou změnou. Ve své učebnici záměrně vynechává a naprosto upouští od jednoho z „drei wunder“, tedy jednoho ze způsobů jak zranit soupeře a to konkrétně bodu (stich). Podle Fabiana (2008) si to můţeme vysvětlit tím, ţe šerm 2. poloviny 16. století jiţ dostává odlišnou podobu a více neţ nutnost je pěstován jako ctnost pro vývoj jedince a jeho potěšení. A bod je obecně v šermu velice nebezpečnou záleţitostí, múţe při nepatrném pohybu způsobit velice těţká zranění, čemuţ se Meyer, jako organizátor veřejných šermířských škol musel přizpůsobit, aby se jeho ţáci při výcviku přímo neohroţovali na ţivotě při tzv. kláních do první krve. Nicméně tyto poznatky jsou jen jednou z moţných dedukcí a neobsahují základní informaci vedoucí ke změně systému. Tou je opět změna právního systému, kdy nošení ostrých zbraní na veřejnosti a body a výpady v šermířské výuce měšťanů byly z titulu zákona zakázány. Proto právě ze zákonných důvodů musel Meyer tuto oblast šermu přepracovat a body vypustit. Tím ale podle mého názoru svoje umění rozhodně v ničem neochuzuje, protoţe ve všech dříve popsaných akcích, ve kterých je bodů vyuţito, je bod nahrazen ekvivalentním sekem.

38 Joachim Meyer Kunst des Fechtens výrazně přizpůsobuje obrazu své doby a ve svém fechtbuchu nám na téměř 500 stranách zprostředkovává jedinečný úhel pohledu renesančního člověka na šerm. V průběhu 16. století Německé umění boje Kunst des Fechtens vrcholí a vývoj šermu se pomalu, ale jistě začíná přesouvat z německých šermíren ke stále více vzrůstajícímu věhlasu italských mistrů rozšiřujících se po Evropě.

5.2.4 Italská škola šermu – středověk a počátek novověku I kdyţ je italské šermířské umění mnohem starší, italští mistři šermu se aţ během 16. století svým šermířským uměním stali velice proslulí a vyhledávaní a jejich způsoby šermu velice rychle získávaly na popularitě a expandovaly snad do všech zemí Evropy. A to i přesto, ţe jejich škola v podstatě neměla jednotnou strukturu a komplexní státní organizaci, jako například španělská nebo francouzská škola. Jednalo se o více malých států, které měly své vlastní šermířské mistry a učitele a s nimi i odlišné postupy při výuce. Některé státy mezi sebou dokonce navzájem soupeřily (Plch, 1981). První písemné záznamy o italském šermířském umění máme opět z konce 14. století a přelomu 15. století. Nejstarším italským textem o šermu je manuskript mistra Fiore de’i Liberiho vytvořený pravděpodobně roku 1404 a pojmenován Fior di Battaglia. Tento manuskript obsahuje způsoby boje ve zbroji, na koni, pěší boj s kopím, techniky s dýkou, zápas a halapartnu. Zvláštností Fior di Battaglia je, ţe vyobrazuje na italská díla velice vzácné techniky i dlouhého meče. Samostatná kapitola je věnována způsobům boje s dlouhým mečem drţeným pouze v jedné ruce, coţ je opět poněkud nezvyklá součást i pro fechtbuchy německé. Jak jiţ bylo uvedeno výše, Fiore v manuskriptu píše, ţe v zápasu byl cvičen mistrem ze Švábska a je moţné, ţe se zbraněmi ostatními mohl čerpat inspiraci v německých systémech. Jeho manuskript je totiţ svou koncepcí velice podobný německým fechtbuchům 15. století. Přesto pouţívá terminologii svoji, odlišnou německému systému (např. posta di dona - pozice dámy či dante di zanghia - kančí kel). Liberi o několik let později (1409) vydává i druhé dílo Flos Duellatorum, kde zmíněné způsoby boje nadále obohacuje (Anonymous, 2013). Posuneme-li se v dějinách o několik desítek let dopředu do 16. století, tak se dostáváme do období velkého rozvoje italského šermu. Tohle období je charakterizováno značnými změnami, které jsou spojeny i s vývojem zbraní a ochranného odění. Těţká plátová zbroj pomalu končí svoji éru a s ní se odlehčují a redukují i zbraně, které začínají být přizpůsobeny více pro bodání, neţ sekání (ovšem

39 sek rozhodně ještě nemizí z šermířských technik). Archaický dlouhý meč je ovšem nadále vyučovanou součástí bojového umění. S postupem ve vývoji zbraní samozřejmě dochází i k vývoji šermu, který se při výuce studentů více soustřeďuje na teoretické poznatky a propracovanou metodiku. Vincenc (2000) uvádí, ţe za zakladatele této nové podoby italského šermu jsou povaţováni tři mistři šermu, kteří formulovali základy italského šermířského umění v 16. století. Jsou to: Achilles Marozzo, Camillo Agrippa a Giacomo Grassi. Achilles Marozzo byl uznávaným mistrem šermu v Italské Boloni. Jeho dílo se jmenuje Opera Nova a bylo vydáno roku 1536. V této knize popisuje způsoby boje s mnoha druhy zbraní tohoto období a opírá se o propracovanou metodiku. Dílo Opera Nova poloţilo základ italskému šermu zejména tím, ţe uvádí pravidla tehdejších soubojů. Například popisuje způsob drţení zbraně a základní střehové polohy spolu s připuštěním dýky, meče, pláště či štítku v ruce druhé, kterými bylo moţné provádět určité akce. Marozzo učil šermu dlouhým mečem, dýkou tyčovými zbraněmi a mečem jednoručním, který se znatelně odlehčil, ale pořád ještě nešlo o rapír (Matejka, 2013). Jeho zásady výuky byly poté pouţívány i pozdějšími mistry. Camillo Agrippa byl italský architekt, inţenýr a šermířský mistr narozený v Miláně. Svou učebnici pojmenoval Trattato di Scientia d'Arme, con vn Dialogo di Filosofia a vydal roku 1553. Agrippa byl vědec a poznatky z matematiky a geometrie zakomponoval unikátním způsobem do šermířské terminologie a didaktiky. Doslova systém šermu postavil na vědeckých základech, jeţ byly převzaty a inspirovaly učitele šermu v následujícím století. Marozzo zastával názor, ţe nejúčinnější způsob jednání je útok do tempa protivníka. Jeho systém pouţil například Henry de Sainct Didier ve francouzské škole, Jerónimo Sánchez de Carranza ve škole španělské a také Fabris, nebo Capo Ferro v italském systému. Giacomo Grassi byl podle Komárka (2005) známým mistrem šermu jiţ ve velmi mladém věku. V knize Ragione di adoprar sicuramente l'Arme vydané roku 1570 Grassi převáţně zjednodušil a vylepšil Marozzův systém. Tato učebnice je brána spíše z praktického pohledu a jako jedna z mála italských učebnic se zaobírá i bojem dvěma meči. Brzy po svém vydání byla přeloţena do angličtiny, a s postupem času i do více světových jazyků 16. století. Vrcholem italské školy šermu je období počátku 17. století, kdy italský šerm pořád zaznamenává velký rozmach. S tímto úsekem dějin jsou neodmyslitelně spjati mistři šermířského umění Salvator Fabris, Fabris a Ridolfo Capo Ferro. Preferovanou

40 zbraní v tomto období je uţ štíhlý jednoruční rapír nebo kord určený převáţně k technikám v bodu, s čímţ souvisí také rozvoj bodných akcí. Hmotnost zbraně se s vývojem sníţila aţ na polovinu původní váhy meče, coţ povolovalo větší rychlost a flexibilitu technických akcí. Filozofií šermu tohoto období je konání v tzv. stesso tempu neboli útočení do tempa soupeře. Roku 1606 vydal své pojednání o šermu Lo Schermo, overo Scienza d’Arme dvorní mistr šermu dánského krále Kristiána IV, Salvator Fabris. Dílo se stalo velice populárním a dočkalo se několika dalších vydání a překladů. Pravděpodobně nejvýznamnější postavou italského šermu se stal mistr umění šermířského Ridolfo Capo Ferro se svým dílem Gran Simulacro dell'Arte e dell'Uso della Scherma (příloha 5) vydaným v roce 1610. Autor Ridolfo Capo Ferro (In Skalický, 2011) sám polemizuje v předmluvě o názvu díla: Cílem šermu je ochránit se, z čehoţ také vychází jeho pojmenování (scherma - šerm, schermire - odrazit útok, schermirsi - ochránit se), protoţe šermem není míněno nic jiného neţ bránění se (difendersi) a slovo ochrana (schermo) a obrana (difesa), jsou slova se stejným významem. Z tohoto důvodu je dobré kaţdému znát význam a znamenitost této disciplíny a měl by ji mít v lásce tak, jak má v lásce vlastní ţivot a bezpečí své vlasti a jí být láskyplně a chrabře zavázán sluţbou po celý ţivot. Tento kodex byl v 17. století po dlouhou dobu pouţíván jako výchozí učebnice při výuce šermu. Popisuje mechaniku jednotlivých šermířských útoků s rapírem a vrací se k myšlence akcí a práce proti soupeři v jednom tempu (na rozdíl od riposty prováděné ve dvou tempech) a snaţí se tedy o zasaţení soupeře v jeho pohybu. Capo Ferro dále rozebírá samotný rapír, o kterém tvrdí: „Rapír je nejuţitečnější a správnou zbraní, protoţe je úměrný vzdálenosti, ze které můţete přirozeně útočit. Všechny zbraně, které mají jinou, neţ tuto vzdálenost přirozeného útoku a obrany, jsou nejvyšší měrou surové.“ (Ridolfo Capo Ferro In Skalický, 2011) Dále zkoumá menzuru a tempo z hlediska vědeckých poznatků a předkládá ve své knize i vyobrazení veškerých technik. Capo Ferro, v učebnici také hovoří o základní anatomii a morfologii člověka a o správném vyuţívání částí těla k šermu a naopak o cílech na lidském těle.

41 S nástupem 18. století italský šerm velkou měrou stagnuje na úkor rychle se rozvíjejícího systému francouzského umění. Svoji renesanci zaţívá znovu aţ v 19. století snahou mistra Masaniella Parise a jeho díla Tratttato teoretico-pratico della scherma di spada e sciabola, kdy je ale bojový šerm jiţ minulostí a je nahrazen spíše sportovní disciplínou.

5.2.5 Francouzská škola šermu – středověk a počátek novověku Vývoj francouzského umění šermu je neoddělitelně spjat se šermířskými mistry z Apeninského poloostrova, kteří věhlas a systém italské školy v 16. století šířili po celé Evropě a také do dnešní Francie. Právě italští mistři a učitelé šermu stojí za ucelenou výukou prvních francouzských šermířů, ale paradoxně italský a francouzský systém šermířského umění se v průběhu 17. a 18. století staly na poli evropského šermu největšími konkurenty a vzájemně se ovlivňovaly, předháněly a motivovaly ve vývoji nových postupů a zbraní, jakoţto i stylech boje s nimi. Nejstarší francouzsky psaný manuskript o šermu je datovaný kolem roku 1400. Nese název Le Jeu de la Hache (MS Francais 1996), momentálně je uloţen ve Francouzské Národní Knihovně v Paříţi a jeho autor je dodnes neznámý. Dílo pojednává pouze o boji s halapartnou a není ilustrované, obsahuje jen slovní popis technik (Anonymous, 2013). I kdyţ šerm ve Francii samozřejmě existoval i v období 14. a 15. století, tak podle Vaculíka (2005) se vznik charakteristické francouzské školy šermu oficiálně datuje rokem 1573, kdy mistr šermu Henri de Sainct-Didier vydává svoji učebnici Les secrets du premier livre sur l'espée seule. Didier sice vychází z italského učení šermu, ale zároveň tento systém sjednotil, reorganizoval a vytvořil k němu vlastní terminologii, díky čemuţ je dnes povaţován za zakladatele samostatné francouzské školy šermu. Didier učil umění boje s bodno- sečným kordem v kombinacích s pukléřem, dýkou nebo pláštěm a také boj s dlouhým mečem, ale v jeho díle nám zůstal dochován a popsán pouze systém kordový. O pouhých šest let dříve v roce 1567 král Karel IX zaloţil Královskou šermířskou akademii a postavil se tak za vývoj francouzského šermu a podpořil domácí mistry. Pozdější panovníci akademii přidělili řadu práv a privilegií, a Královská šermířská akademie se stala jedinou institucí, která řídla výuku šermu v celé zemi. Akademie také vydávala šermířské tituly po podrobení aspiranta zkoušce a zaplacení patřičného poplatku. Podle Vaculíka (2005) zkouška spočívala v šermířském klání s ostatními

42 mistry, které musel adept zasáhnout a sám mohl být zasaţen jen dvakrát. Bojovalo běţným kordem, dýkou a kombinací těchto zbraní (pro italskou školu tak příznačné), ale i archaickým mečem. Začátkem 17. století dochází k výraznému odlehčení a zkrácení zbraní a vzniká zcela nová zbraň, ľespée de la court, neboli lehký barokní francouzský kordík, se kterým se zásadně posunula i technika šermu (Plch, 1981). Odlišné vlastnosti a konstrukce této rychlé zbraně jiţ úplně preferovaly útoky pomocí systému bodů před seky. S lehkým kordíkem také více vyniká jemná práce zápěstí, ruky i předloktí dovolující rychlé přesnější pohyby soustředěné na práci hrotu čepele. Naopak pohyb těla je zredukován na minimum. Zbraně tohoto typu jiţ neobsahovaly záštitu a docházelo i k redukci košového oblouku kryjícího ruku, čímţ byla zbraň pouţitelná pro pravou i levou ruku bez jakýchkoli dispozic. V technice také začíná převládat tzv riposta, neboli vykrytí s následným protiútokem, jeţ je celkově vedeno ve dvou tempech. Francouzský šerm 17. století je pojat spíše účelově s cílem co nejrychlejšího vyřazení soupeře z boje. V tomto období se jiţ umění francouzských šermířů italským mistrů rovná a zároveň ho pomalu začíná vytlačovat. Základy nového způsobu šermu zhruba v polovině 17. století poloţil mistr Philibert de la Touche, jehoţ dílo Les vrayes principes de l’espée seule pojednávající o boji se zcela novou zbraní – fleretem, jeţ je dnes jednou ze zbraní sportovního šermu. Velikým mecenášem a zastáncem francouzského šermu na svém dvoře byl i král Ludvík XIV. Ovšem s 18. stoletím došlo u Francouzské školy k velikému přerodu. Šerm se více neţ bojovým uměním stal převáţně společenskou záleţitostí a změnil se i jeho charakter (kdyţ nezahrnujeme jeho armádní podobu). Cílem šermu byla spíše osobní prezentace a exhibice, u které se začal hodnotit více styl a technicky dokonalé provedení pohybu, před jeho účelem a efektivitou. Francouzský šerm začal získávat na pohybové eleganci a formální stránce, ale o to více opouštěl od původního bojového pojetí. V 19. století uţ je šerm ve společnosti z velké části jen sportovní aktivitou a k současnému fleretu ve Francii přibývá nová zbraň sportovního šermu – kord. V rámci inovací v šermu přišli francouzští šermíři také poprvé s předlohou dnešní šermířské masky. Nejdříve šlo o masku podobnou škrabošce, která chránila tvář. Ta ale byla povaţována za velice nevzhlednou a vyuţívána jen zřídka. Klasická drátěná maska se pak ve Francii objevuje v roce 1750.

43 Do jisté míry se dá říci, ţe francouzská škola šermu je doposud ţivým vyvíjejícím se systémem, protoţe techniky a terminologie postavená na základech této školy se pouţívá ve sportovním šermu i dnes.

5.2.6 Španělská škola šermu – středověk a počátek novověku První šermířské školy se podle Vincence (2000) ve Španělsku objevují na přelomu 13. a 14 století ve městech Leonu, Valdolide a Toledu, která jsou dodnes proslavená svou vynikající ocelí, jeţ je základem španělských technicky velmi pokročilých zbraní. Španělský šerm tedy také patří mezi nejstarší vývojové větve šermu v Evropě. Velmi brzy zde vznikl takzvaný Spolek šermířských mistrů. Plch (1981) uvádí, ţe hlavní mistr tohoto spolku sídlil v Madridu poblíţ královského dvora a měl velice významné postavení. Rozhodoval o způsobu a formě výuky šermu v celém Španělsku a jedině on po prokázání způsobilosti mohl udělit jinému šermíři titul mistra šermířského umění. Španělé byli vţdy velkými zastánci vědy a vzdělanosti a zkouška způsobilosti k mistrovskému titulu se neskládala pouze z technicky náročné šermířské aprobace, ale také z prokázání znalostí v oborech filozofie, teologie, geometrie a anatomie. Coţ ukazuje, ţe mistrem šermu se mohlo stát jen malé mnoţství jedinců schopných si tyto vědomosti zaplatit či jinak získat. Učitelé šermu byli ve Španělsku velice váţení a jejich umění a dovednosti zde měly velmi vysoký společenský kredit. Vyučovali také etiketu a díky svým zkušenostem a nadhledu byli často přizváni i k řešení občanskoprávních sporů. Španělské šermířské umění nazvané „La Verdadera Destreza“ se v rámci Evropy dlouho vyvíjelo velice izolovaně bez zásahu vnějších vlivů a za období jeho největšího rozkvětu je povaţována druhá polovina 16. století. V tomto období publikuje mistr Jerónimo Sanchez Carranza první španělskou knihu o šermu, která se jmenuje De la Filosofia de las Armas y de su Destreza y la Aggression y Defensa Cristiana a poprvé ji vydává v roce 1569. Učení právě mistra Jeronýma se stalo základním pilířem španělské školy šermu. Náplní tohoto šermířského umění je boj s rapírem, dýkou a pláštěm ve všech kombinacích těchto zbraní, ale právě elegantní zvoncový rapír je stěţejní zbraní tohoto systému. Rapír je dlouhá jednoruční zbraň s velice úzkou a tvrdou čepelí. Na předělu čepele a rukojeti má kovový koš ve tvaru zvonce slouţící k ochraně prstů, ruky a celého předloktí a také obsahuje dlouhou příčku (oproti kordům italským nebo francouzským), která slouţí k zachycení soupeřových útoků, k bezpečným obranám a ofenzivní práci na

44 čepeli soupeře. Rapír je zbraní bodnou i sečnou, ale styl boje s touto zbraní je převáţně postavený na vyuţití délky zbraně a jeho vlastnostech při bodu. Carranza postavil svoje učení na základech vědeckých poznatků odvozených nejvíce z matematiky a geometrie. Podle Kozy (2013) je tradice jeho šermířského umění charakterizována dvěma principy. Pohybem v kruhu a takzvanými granacemi, které lze volně přeloţit jako „výhody“. Matejka (2008) uvádí, ţe existují tři typy granací. Granacia de libera entrada – výhoda volného přístupu, znamenající moţnost zasáhnout protivníka bez překáţky (např. kdyţ nás neohroţuje hrotem zbraně), Granacia de los grados al perfil – výhoda zmenšení nebo znepřístupnění terče (např. natočení těla profilem k soupeři), Granacia de la opresión de la hoja (de lamparo transversal) – výhoda vazbou čepele (nebo příčky).

Podle španělských šermířských pouček je pro úspěšný boj potřeba mít vţdy alespoň dvě výhody. Na Carranzu navázal jeho ţák Luis Pacheco de Narváez, který se stal po smrti svého učitele hlavním španělským mistrem šermu. V Carranzově tradici pokračoval také Girard Thibaul. Ten v roce 1630 vydává v Amsterdammu podrobnou učebnici španělského šermu nazvanou Academie de l'Espée obsahující i detailní vyobrazení technik. Španělští mistři v 16. a počátku 17. století vytvořili školu bojového umění velice odlišnou oproti zbytku Evropy. Pochopili, ţe ovládají něco, co není běţné a dostupné kaţdému a snaţili se z šermu vytvořit skryté umění. A přestoţe je španělská škola povaţována za jednu z nejtechničtějších a nejpřesnějších škol šermu, díky její uzavřenosti a poţadavkům na velmi široké vzdělání nebyla nikdy v Evropě masivně rozšířena.

5.3 Sportovní šerm

Jak jiţ bylo zmíněno na začátku práce, pojem šerm v dnešní době zastřešuje více aktivit a disciplín a jednou z nich je i pojetí šermu jako moderní, čistě sportovní úpolové aktivity.

45 Sportovní šerm, tak jak jej známe v dnešní podobě, má své kořeny v evropském armádním způsobu boje 16. a 17. století a konkrétně vychází z učení italské a francouzské kordové a fleretové školy, jejichţ terminologii doposud i pouţívá. Zásadní posun ke své dnešní formě poté sportovní šerm zaznamenal v 90. letech 19. století, kdy bylo do sportovního šermu zavedeno první elektrické registrační zařízení, které velmi zjednodušilo práci rozhodčích. Do té doby se závodníci museli spoléhat na úsudek hlavního rozhodčího, který kaţdý zásah konzultoval s rozhodčími postranními a aţ poté přidělil body. Od roku 1896 je sportovní šerm součástí programu novodobých olympijských her a zároveň je to jedna z pouhých čtyř disciplín, ve kterých se soutěţilo na všech olympijských hrách, které se od roku 1896 konaly. Podle Kříţka (2008) je dodnes jediným českým olympijským medailistou v šermu Vilém Goppold z Lobsdorfu, který zároveň získal první medaili z olympijských her v historii českého sportu vůbec. Roku 1913 byla zaloţena Světová šermířská federace (jejímţ zakládajícím členem byl i Český šermířský klub) a od roku 1920 je v šermu kaţdoročně pořádáno mistrovství světa. Šerm na vozíku byl roku 1960 přidán do paralympijských her v Římě jako jeden z mála bojových sportů. Podle pravidel moderního šermu (European Fencing Confederation, 2010) probíhají sportovní klání pro jednotlivce nebo tříčlenná druţstva v prostoru zvaném planš o rozměrech 1,5 – 2 x 14 metrů v časovém limitu 3 minuty v prvním kole a 9 minut od druhého kola soutěţe výše. Kaţdý zásah je ohodnocen jedním bodem a cílem šermíře je zvítězit v klání dosaţením 5 bodů v kole prvním a 15 bodů od kola druhého nebo mít po uplynutí časového limitu větší počet bodů. Zásahy jsou registrovány sepnutím speciálního elektronického zařízení a body jsou přidělovány rozhodčím, který celý zápas řídí. Ve sportovním šermu se pouţívají 3 druhy zbraní. Jsou to kord, fleret a šavle, pomocí nichţ se sportovní šerm dělí na 3 stejnojmenné disciplíny s mírně odlišnými pravidly. Kord je maximálně 110 centimetrů dlouhá zbraň váţící do 770 gramů. Jeho čepel o délce max. 90 centimetrů má trojhranný průřez a je na hrotu opatřená aretem, který při tlaku nad 750 gramů spojí elektrický okruh a rozsvítí světlo indikující zásah. Kordem se smí jen bodat a zásahovou plochou na soupeři pro dosaţení platného bodu je celé tělo (Obr. 7). Fleret je opět maximálně 110 centimetrů dlouhá zbraň s délkou čepele max. 90 centimetrů. Jeho největší povolená váha je ale na rozdíl od kordu jen 500 gramů. Čepel

46 má čtyřhranný průřez a je velice ohebného charakteru. Zásahy platí opět pouze bodem a jen do trupu soupeře. Zásahy rukou, nohou a hlavy nejsou bodovány (Obr. 7). Šavle je zbraň o rozměrech 105 centimetrů zbraň a 88 cm. čepel, váţící do 500 gramů. Šavlí je povoleno na soupeře bodat i sekat a zásahové plochy jsou platné od pasu nahoru, včetně rukou i hlavy (Obr. 7).

Obrázek 7. Zbraně sportovního šermu a jejich platné zásahové plochy, zdroj: http://www.serm24.cz/5x-sportovni-serm-9#more-9

Při šermu fleretem a šavlí nejsou přípustné souzásahy a pro určování platnosti zásahů zde platí pravidlo o tzv. právu útoku. Ve stručnosti to znamená, ţe bodu dosáhl v případě současného zásahu šermíř, který zahájil útok první, jeţ nebyl přerušen a ani úspěšně odvrácen soupeřem. V opačném případě by přešlo právo útoku na stranu protivníka. Povinnou součástí vybavení k šermířskému zápasu musí být podle pravidel i ochranný oblek a maska z předepsaných materiálů. Moderní sportovní šerm se z původního bojového umění dozajista vyvinul, ale zároveň je jeho současná podoba s bojovým uměním velmi odlišná. Zásadní rozdíl je podle mého názoru v šermířově faktoru úspěšnosti. V první řadě sportovní šermíř nenastupuje do klání s vědomím, ţe bude rozhodovat o svém a soupeřově ţivotě a sám závodník je při šermu perfektně chráněn ochrannými pomůckami. Jeho cílem je dosaţení platného bodu za kaţdou cenu. Pokud vidí moţnost zásahu, a to dokonce i v případě, ţe uţ na něj soupeř útočí, a on ví, ţe dokáţe zasáhnout rychleji, nebo stejně rychle, udělá to. I kdyţ šermíř následně inkasuje zásah třeba do hlavy nebo na místo důleţitých orgánů, tak akci provede a získaný bod je pro něj výhra. Ovšem v reálné situaci, kdy by šermíř musel vyuţít bojové umění, aby sám sebe chránil, je pro něj takové rozhodnutí fatální a naprosto nemyslitelné. Další podstatný rozdíl je patrný

47 z charakteru cvičení. Jedním z primárních cílů při cvičení bojových umění je komplexní harmonický rozvoj jedince. Ale sportovní šerm je sportem výlučně jednostranným. Při jeho pravidelném cvičení dochází k silnému zatěţování jedné poloviny těla a tím vede k nerovnoměrnému svalovému vývinu jedince. V tréninku tedy musí být kladen důraz i na zařazení kompenzačních cviků (European Fencing Confederation, 2010). Sportovní šerm je přesto velice oblíbená úpolová aktivita, která rozvíjí rychlost, koordinaci, flexibilitu, taktické myšlení, rychlé rozhodování, reakční rychlost, sebeovládání a mnoho dalších schopností.

5.4 Scénický šerm

Speciální formou šermířského umění je i scénický nebo také jevištní šerm. Jedná se o poměrně mladé odvětví šermu, praktikované replikami dobových zbraní a v historických kostýmech, jehoţ základním úkolem je v umělecké formě prezentovat podobu a pouţití šermířských technik široké veřejnosti. Většinou v rámci veřejného vystoupení, divadla, filmu, muzikálu atd. Plch (1981) charakterizuje scénický šerm jako kombinaci několika druhů šermu. Dochází u něho k syntéze některých principů a prvků bojového šermu a šermu sportovního. Tento základ je pak vyuţit pro přizpůsobení šermu divadelním a jevištním podmínkám. Scénika vychází a zároveň i čerpá informace z historických pramenů o evropském šermu popsaných výše, ale zároveň tyto bojové systémy upravuje na bezpečnou veřejně produkovatelnou formu, ve které techniky v různých podobách a z různých období představuje odborné i laické veřejnosti. Cílem scénického šermíře není šermovat maximální silou a rychlostí, ale jde převáţně o přesvědčivost, vizuální aspekt soubojů, jejich uvěřitelnost a zároveň jde o to vytvořit kreativní, zajímavou, dynamickou a technicky náročnou pohybovou skladbu, která diváka zaujme a něčím ho obohatí. Přičemţ jedním z nejdůleţitějších faktorů při cvičení scénického šermu je tedy tak jako při šermu sportovním bezpečnost. Scénický šerm se od bojového šermu liší tím, ţe má svoji choreografii a tato je do posledního pohybu vymyšlená a důkladně nacvičená. Zásadní rozdíl mezi bojovým a scénickým šermem je také v přístupu k nacvičování a provedení šermířské akce. V bojovém šermu se předpokládá zranění nebo likvidace protivníka, kdeţto scénický neboli divadelní šerm musí být při pouţití podobné techniky zcela bezpečný a svojí

48 nebezpečnost má pouze vzbuzovat. Naprosto nejdůleţitější je čitelnost akcí a oboustranná důvěra protivníků, kteří pouze na jevišti navozují dojem reálného souboje. Faktor scénickému šermu naprosto unikátní je také nutnost práce s prostorem a správného vyuţití a zakomponování pohybové skladby v dostupném prostoru, natočení k divákům, viditelnost technik, hraní zásahu a odlišná práce s šermířskými tempy v choreografii. Realizace scénického šermu předpokládá nejen nastudování a znalosti historie a společensko kulturních souvislostí ztvárněného období, ale v neposlední řadě i potřebnou zkušenost choreografa.

5.5 Klasický šerm

Klasický šerm je opět jednou z novějších disciplín šermířského umění. Podle Kříţka (2004) jde o jistou kombinaci bojového umění a sportovního šermu. Klasický šerm je pohybová aktivita prováděná v tradičních kostýmech a se zbraněmi z přelomu 19. a 20 století do období přibliţně konce druhé světové války. Je trénován podle metodik a technik boje s chladnými zbraněmi právě z tohoto období. Nicméně klání v této formě šermu je stejně jako moderní šerm sportovní bodováno a vítězem se stává ten z dvojice soupeřů, který dosáhne předem stanoveného počtu bodů. Pro soupeře jsou také zajištěny rovnocenné podmínky zápasu (např. stejné zbraně u obou soupeřů atd.), ale zápas není ohraničen přesně danou velikostí planše, tak jako v šermu sportovním. Spíše jen rámcovým vymezením určitého prostoru. Bodování a přístup k zásahům je chápán z hlediska efektivity zranění. Šermíř se tedy snaţí v prvé řadě zabránit soupeři v zasaţení svého těla a zároveň uštědřit takový úder, který by s ostrou zbraní znamenal váţné poranění, za coţ jsou šermíři následně přiděleny body. Při společném zásahu obou soupeřů platí pravidlo tzv. „vyššího zranění“, v praxi znamenající, ţe bodu dosáhl šermíř, který při souzásahu inkasoval zranění do ruky, ale sám soupeře zasáhl např. do hlavy nebo trupu a jeho zásah tak byl proveden výše (při aplikaci účinků chladné zbraně i nebezpečněji) neţ soupeřův. Povolenými ochrannými prostředky je pouze šermířská maska a rukavice kryjící prsty a dlaň. Odění rukou, nohou a trupu jiţ záleţí na jednotlivci a jeho ztvárnění historického kostýmu, ale prakticky z něj vyplývá, ţe šermíř není dokonale chráněn a nemůţe si dovolit vrhat se za vidinou získání bodu do zdánlivě sebevraţedných akcí, coţ je opět ve sportovním

49 šermu běţné. Zbraněmi není veden elektrický obvod a je s nimi povoleno sekat i bodat. Zásahy a body registruje rozhodčí, který klání řídí. Tato mladá disciplína šermu je podle Kříţka (2004) oblíbená převáţně ve Velké Británii a Spojených státech.

50 6 ZÁVĚR

Bakalářská práce se zabývá šermem jako fenoménem moderní doby. V úvodní části pro pochopení následujících souvislostí a propojení jednotlivých témat je charakterizováno a vymezeno bojové umění, které je pojmem nadřazeným šermu a udává mu historické kořeny. Také je zde zdůrazněn dnešní pohled na pozici některých bojových umění v soudobé společnosti a to povětšinou jako negativní aktivity, která vyvolávají představu násilí a agresivity, coţ je ale značně omezený úhel pohledu zkreslený nedostatkem zkušeností. Pro celkovou komplexnost je dále popsán systém úpolů, který se rozděluje na tři hlavní větve průpravných úpolů, úpolových sportů a sebeobrany, i kdyţ někteří autoři jen velmi málo popisují rozdíly mezi nimi a celkovou odlišnost od bojových umění. Dle mého názoru ale tyto dva pojmy nelze spojovat a definovat shodně, protoţe i kdyţ mají obě tyto oblasti podobné pole působnosti, svými cíli a metodami k jejich dosaţení se velmi liší. Cílem práce je definovat šerm a vytvořit celkový přehled historie vývoje šermu. Tomu ale předcházel před vývojem jakýchkoli šermířských škol zápas, který byl nezbytným předpokladem pro následující vyuţití naučeného pohybu společně se zbraní. Starověký šerm v Řecku byl neodmyslitelnou součástí výchovy mládeţe jiţ od sedmi let. Tito chlapci byli trénováni různými formami zápasu, šermu s kopím a mečem a tím jim byla zajištěna všeobecná fyzická zdatnost. V Římě byl naopak zápas a šerm gladiátorských klání zábavou určenou pro pobavení publika. V období starověku je zajímavé srovnání vývoje a funkce zbraní. Pro všechny národy starověké Evropy platí, ţe mají dlouhou dřevcovou variantu kopí a krátkou sečnou variaci čepele s drobnou nebo ţádnou záštitou Německá škola je dobře zmapována a disponuje velkým mnoţstvím literárních pramenů, dostupných rukopisů a také z ní pochází mnoţství významných mistrů. Za nejdůleţitějšího z nich je povaţován Johannes Lichtenauer, který poloţil základy terminologie šermu. Za hlavní zbraň německé školy byl povaţován dlouhý meč. Prameny italské školy jsou sice podobné datace jako německé zdroje, ale italští mistři šermu prosluli aţ kolem 16. století, kdy rozmach italského učení zasáhl většinu Evropy. Nejstarší italské dílo je Fior di Battaglia, které se zabývá bojem na koni, pěším, dýkou či halapartnou. Objevují se i vzácné techniky dlouhého meče, včetně vyobrazení a popisu technik kdy je drţen v jedné ruce. Tato škola také posunuje technologii zbraní

51 a zaměřuje se na jejich přizpůsobení více k bodání a také je celkově odlehčuje téměř na polovinu původní váhy. Francouzská škola byla ovlivněna vlivem italských mistrů a oficiálně je její vznik datován do roku 1573, kdy Didier jakoţto jeden z předních mistrů reorganizoval a sjednotil dosavadní systém. Velkým příznivcem šermu byl i tehdejší panovník Ludvík XIV. V 17. století vznikla nová zbraň – lehký barokní kordík, který preferuje body před seky a v souboji převládá ripsota. V tomto období se francouzská škola stává paradoxně rivalem italské a forma šermu je spíše účelovějším stylem boje. Španělská škola patří rovněţ k nejstarším větvím vývoje šermu v Evropě. Dodnes je proslulá svou ocelí, která dávala základ kvalitním a technicky pokročilým zbraním. Také ve Španělsku velmi rychle vznikl Spolek šermířských mistrů, jehoţ hlavní mistr sídlil v Madridu a určoval chod školy v celém Španělsku. Tento národ byl vţdy zastáncem vědy a vzdělanosti, a proto i zkouška způsobilosti k šermířskému titulu neobsahovala pouze aprobaci z šermu, ale také z filozofie, teologie, geometrie a anatomie. V další části práce se zabývám dalšími třemi odvětvími šermu a to sportovním, scénickým a klasickým šermem. V těchto kapitolách jsou popisovány hlavní rozdíly mezi nimi, pravidla, kterými se řídí, oděvem a zbraněmi, který je jim určen.

52 7 SOUHRN

Tato bakalářská práce se zabývá Evropským šermem jako fenoménem současnosti. Hlavním cílem bakalářské práce je shrnutí veškerých poznatků o aktivitě šerm a dalších souvisejících disciplínách aby mohl vzniknout ucelený náhled na toto odvětví. Proto je třeba charakterizovat evropský šerm, zápas, úpoly a shrnout poznatky o sportovním, scénickém a klasickém šermu. Při tom je vyuţito analýzy aktuálně dostupných zdrojů, původních pramenů a rukopisů a s následnou syntézou jsou zpracovány a interpretovány výsledky práce. Bojové umění je soustava postupů a technik, které učí, jak se chovat v boji s protivníkem podle naučeného vzorce v boji proti soupeři pomocí naučeného vzorce. Úpoly jsou kontaktní pohybové aktivity zaměřené na překonání protivníka, a preferující zaměření na soutěţ. Klání úpolových sportů je vţdy omezeno a vţdy se musí řídit pravidly a regulemi sportovní asociace, k níţ přísluší. Hlavním tématem této práce je šerm jakoţto aktivita úzce související s bojovým uměním, úpoly či zápasem, který je chápán jako samostatné bojové umění, ale také jako základ šermu v jednotlivých vývojových obdobích společnosti. Význam šermu a jeho definice není autory charakterizován jednotně. Někteří šerm charakterizují velice obecně a to jako škálu pohybových aktivit, jiní jej konkretizují jako boj chladnou zbraní, případně jej dělí podle typu zbraně. Vývoj šermu lze charakterizovat chronologicky od minulosti po současnost či podle jednotlivých škol, které jsou s důleţitými mezníky vývoje šermu spjaty, jak je tomu v této práci. Proto je šerm rozdělen na školu německou, italskou, francouzskou a španělskou. Všechny uvádějí důleţité rukopisy, tištěné knihy, dokumenty a autory, kteří se podíleli na utváření celkového obrazu té které školy. Samostatnou podkapitolou je šerm sportovní, scénický a klasický. Všechny typy popisují základní pravidla, typy zbraní a jejich návaznost na historický vývoj. S přihlédnutím k dnešní době je šerm stavěn do pozice stále většího fenoménu, i kdyţ jako takový má dlouholetou historii a prošel si rozmanitým vývojem. Šerm je dnes zastřešující termín pro širší škálu pohybových aktivit a zahrnuje více disciplín.

53 8 SUMMARY

This thesis is focused on Europian fencing as present-day phenomenon. The main goal of this thesis is summary of all fence knowledge and related activities. This leads to overall summary in this field. Because of this, we need to characterize european fencing, wrestling, combatives, and sum up knowledge about sport, scenic and classic fencing. We use analysis of current sources, original sources and manuscripts and following analysis produce our thesis goals. Martial art is a system of procedures and techniques which teach us how to behave in combat with opponent by some known figures. Combatives are contact motion activities focused on ovecaming opponent which are focused on competition. Competition of combatives is always limited by rules of association which belongs to. Main topic of this thesis is fencing as activity closely related to martial arts, combatives and wrestling, which can be known as separate combat art, but also as basis of fencing in human history. Importance of fencing and his definition is different and belong on author. Some of them defines fencing very generally, as range of motion activities, other defices it like combat with cold steel or sort it by weapon. Development of fencing can be characterised chronologically or by fencing schools, which are related to important goals in fencing history, like in this thesis. Fencing is devided into German, Italian, French and Spanish school. All this school has important manuscripts, printed books, documents and autors whitch are related on big picture of this schools. Separate chapter is about about sport, scenic and classic fencing. All of this types describing basic rules, type of weapons and their continuity in historical development. With regards to nowadays the fencing is becoming greater phenomenon, even if has grat history and diverse development. Fencing is term for wide scale of motion activities and includes more disciplines.

54 9 REFERENČNÍ SEZNAM

Ahbel-Rape, S., & Kamtekar, R. (2006). A Companion to Socrates. UK: Blackwell Publishing.

Anglo, S. (2000). The Martial Arts of Renaissance Europe. London: Yale University Press.

Anonymous (1389). Codex HS.3227a. Rukopis.

Anonymous (2013). Antické olympijské hry. Retrieved 29. 5. 2013, from the World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Antick%C3%A9_olympijsk%C3%A9_hry#Z.C3.A1pas

Anonymous (2013). Bojové umění. Retrieved 15. 5. 2013, from the World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bojove_umeni

Anonymous (2013). Paulus Hector Mair. Retrieved 22. 6. 2013, from the World Wide Web: http://wiktenauer.com/wiki/Paulus_Hector_Mair

Anonymous (2013). Treatises. Retrieved 20. 6. 2013, from the World Wide Web: http://wiktenauer.com/wiki/Treatises

Blahutková, M., Řehulka, E., & Dvořáková, Š. (2005). Pohyb a duševní zdraví. Brno: Paido.

Czech wrestling (2013). Pravidla, aktualizace 2009. Retrieved 20. 5. 2013, from the World Wide Web: http://www.czech-wrestling.cz/www1/Zapas/htm/zapas.htm

Černín, K. (2008). Překlad dlouhého meče z rukopisu mistra Lva (a ze Špýrského kodexu). Retrieved 27. 6. 2013, from the World Wide Web: http://www.revertar.cz/htm_files/Preklad_mistra_Lewa.pdf

Ďurech, M. (2003). Spoločné základy úpolov. Bratislava: PEEM.

European Fencing Confederation (2010). Rules. retriever 23. 6. 2013, from the World Wide Web: http://www.eurofencing.info/theefc/rules

55 Fabian, M. (2012). Joachim Meyer. Retrieved 2. 6. 2013, from the World Wide Web: http://fecht-kunst.eu/wp/?p=413

Fabian, M. (2012). Krátke pojednanie o umení šermu majstra Lichtenauera. Retrieved 23. 4. 2013, from the World Wide Web: http://fecht-kunst.eu/wp/?p=73

Fila wrestling (2010). GRECO-ROMAN WRESTLING. Retrieved 27. 6. 2013, from the World Wide Web: http://www.fila- wrestling.com/index.php?option=com_content&task=view&id=18&Itemid=36

Fojtík, I. (1998). Džúdó, karatedó, aikidó, sebeobrana. Praha: NS Svoboda.

Forgeng, J. (2003). The Medieval Art of Swordsmanship: A Facsimile & Translation of Europe's Oldest Personal Combat Treatise, Royal Armouries MS I.33. UK: Chivalry Bookshelf.

Grexa, J. (2009). Přehled světových dějin sportu. Brno: Masarykova Univerzita.

Hills, H., P. (1986). Meister Johann Liechtenauers Kunst des langen Schwertes. Frankfurt: P. Lang.

Hull, J., Maziarz, M., & Ţabiňski, G. (2007). Knightly Dueling: The Fighting Arts of German Chivalry. USA: Paladin Press.

Hurych, E. et al. (2012). Spiritualita pohybových aktivit. Brno: MU.

Chidester, M. (2013). Nicolaes Petter. Retrieved 15. 6. 2013, from the World Wide Web: http://wiktenauer.com/wiki/Nicolaes_Petter

Chidester, M. (2013). Ott Jud. Retrieved 20. 6. 2013, from the World Wide Web: http://wiktenauer.com/wiki/Ott_Jud

Kapavík, R. (2006). Římští gladiátoři. Retrieved 27. 6. 2013, from the World Wide Web: http://www.valka.cz/clanek_11828.html

Knight, D., J., & Hunt, B. (2008) The Polearms of Paulus Hector Mair. USA: Paladin Press.

56 Komárek, P. (2005). Poznámky k italské škole šermu. Retrieved 30. 5. 2013, from the World Wide Web: http://www.militaria.cz/cz/clanky/bojove-umeni/poznamky-k- italske-skole-sermu.html

Koza, P. (2013, May). O historickém šermu. Přízpěvek na českém sympoziu „Festival vojenské historie Helfštýn 2013“, Helfštýn, Česká republika.

Kříţek, L. (2004). Co to je klasický šerm. Retrieved 26. 6. 2013, from the World Wide Web: http://www.militaria.cz/cz/clanky/bojove-umeni/co-to-je-klasicky-serm.html

Kříţek, L. (2008). Vilém Goppold - zapomenutý šermíř. Retrieved 17. 6. 2013, from the World Wide Web: http://www.militaria.cz/cz/clanky/bojove-umeni/vilem-goppold-z- lobsdorfu.html

Kučera, R. (2006). Šerm. Retrieved 15. 5. 2013, from the World Wide Web: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/serm

Lindholm, D., & Svard, P. (2003). Sigmund Ringeck's Knightly Art of the Longsword. USA: Paladin Press.

Matejka, J. et. al. (2008). Zborník šermiarskeho historického sympózia 2008. Smolenice: Zdruţenie Bludní rytieri.

Matoušek, P. (2013). Zápas, boj nebo sport z pohledu vývoje starověku a středověku. Retrieved 3. 6. 2013, from the World Wide Web: http://www.ringen- praha.cz/clanky.html

McLeod, S., A. (2007). Maslow's Hierarchy of Needs - Simply Psychology. Retrieved 17. 5. 2013, from the World Wide Web: http://www.simplypsychology.org/maslow.html

Mejzlík, F. (2011). Bojové umění - 5. díl: Pankration – ŘECKÝ ULTIMÁTNÍ ZÁPAS. Retrieved 29. 5. 2013, from the World Wide Web: http://www.novinyvm.cz/2411- bojove-umeni-5dil-pankration-recky-ultimatni-zapas.html

Meyer, J. (1570). Gründtliche Beschreibung der freyen Ritterlichen unnd adelichen Kunst des Fechtens, in allerley gebreuchlichen Wehren, mit vil schönen und nützlichen Figuren gezieret und fürgestellet. Straßburg: Berger.

57 Petrová, I. (2013). Paulus Hector Mair: De arte athletica II/M,N, Transkripce a překlad, (BSB Cod. icon. 393.). Diplomová práce, Masarykova Univerzita, Filozofická fakulta, Brno.

Plch, P. (1970). Přehled historie evropského šermu. Praha: SPN.

Plch, P. (1981). Historický šerm. Praha: SPN.

Price, B. (2007). Sword in two hands. USA: The Chivalry Bookshelf.

Reguli, Z. (2005). Úpolové sporty. Brno: Masarykova univerzita.

Ringen (2013). O nás. Retrieved 17. 6. 2013, from the World Wide Web: http://www.ringen.cz/o-nas

Tobler, H., Ch. (2010). In Saint George's Name: An Anthology of Medieval German Fighting Arts. Wheaton. Il: Freelance Academy Press

Tuček, J. (1927). Pražští šermíři a mistři šermu. Praha: Otto Girgal.

Tůma, R., & Tomič, L. (2004). Římská armáda – Členění, taktika a výcvik vojska. Retrieved 23. 6. 2013, from the World Wide Web: http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1739

Tyrš, M. (1973). Základové tělocviku. Praha: I. L. Kober.

Vaculík, J. (2005). Francouzská škola šermu. Retrieved 17. 6. 2013, from the World Wide Web: http://www.militaria.cz/cz/clanky/bojove-umeni/francouzska-skola- sermu.html

Vertonghen, J., Theeboom, M. (2008). Analysis of experiences of Flemish children in martial arts: an exploratory study. Kinesiologia Slovenica, 14, 2, 84 – 96.

Vincenc, J. (2000). Stručná historie šermu. Praha: Elka Press

Weinmann, W. (2005). Lexikon bojových sportů: od aikida k zenu. Praha: Naše vojsko.

Wisdom, S. (2008). Gladiátoři. Brno: Computer Press.

58 Zabinski, G., & Walczak, B. (2002). Codex Wallerstein: A Medieval Fighting Book from the fifteenth Century on the Longsword, Falchion, Dagger, and Wrestling. USA: Paladin Press.

59 10 SEZNAM OBRÁZKŮ

Obrázek 1. Schéma taxonomie úpolů………………………………………………...12 Obrázek 2. Folie 67v z Codexu Wallerstein……………………………………….…24 Obrázek 3. Folie 73r z Codexu Wallerstein…………………………………………..24 Obrázek 4. Vyobrazení technik z MS I.33 č.1………………………………………..31 Obrázek 5. Vyobrazení technik z MS I.33 č. 2……………………………………….31 Obrázek 6. Vyobrazení z Opus Amplissium de Arte Athletica………………………38 Obrázek 7. Zbraně sportovního šermu a jejich platné zásahové plochy……………..74

60 11 PŘÍLOHY

Příloha 1: Oxyrhynchus Papyrus n.466

zdroj: http://www.columbia.edu/cgi-

bin/dlo?obj=columbia.apis.p356&size=300&face=f&tile=0

Příloha 2: Pankration

zdroj: http://www.greektheatre.gr/events.html

61 Příloha 3: P. H. Mair - Opus Amplissium de Arte Athletica

zdroj: http://wiktenauer.com/wiki/Paulus_Hector_Mair

62 Příloha 4: Joachim Meyer - Gründtliche Beschreibung der freyen Ritterlichen und adelichen Kunst des Fechtens

zdroj: http://wiktenauer.com/wiki/Joachim_Me%C3%BFer

Příloha 5: Ridolfo di Capo Ferro - Gran Simulacro dell'Arte e dell'Uso della Scherma

zdroj: http://wiktenauer.com/wiki/Ridolfo_Capo_Ferro_da_Cagli

63