Éva Pataki (1954) Edith a Marlene Láska, vášeň, zklamání Dvě legendy, jeden muzikál

HUDBA PÍSNĚ EDITH PIAF A MARLENE DIETRICH PŘEKLAD KATEŘINA POŠOVÁ

REŽIE JANUSZ KLIMSZA HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ MAREK PRÁŠIL INSTRUMENTACE A HUDEBNÍ ÚPRAVA VLASTIMIL ONDRUŠKA DIRIGENT KAROL KEVICKÝ / MAREK PRÁŠIL SCÉNA DAVID BAZIKA STŘIH PROJEKCE JAKUB KLIMSZA KOSTÝMY TOMÁŠ KYPTA DRAMATURGIE PATRICK FRIDRICHOVSKÝ

Osoby a obsazení:

EDITH PIAF Hana Fialová MARLENE DIETRICH Eva Zbrožková MOMONE Ilona Piskořová / Kateřina Vainarová RAYMOND ASSO Juraj Čiernik NÁMOŘNÍK, MARCEL Marcel Školout KLAUN, KOMISAŘ Jaroslav Rusnák LOUIS LEPLÉE, KONFERENCIÉR Pavel Liška OŠETŘOVATELKA, SV. TEREZIE Martina Šnytová THÉO SARAPO Roman Harok GEORGES Vlastimil Ondruška

Dále účinkují sólisté instrumentalisté orchestru operety/muzikálu – koncertní mistr Martina Smrčková

Premiéry 19. a 21. prosince 2013 v 18.30 hodin v Divadle Jiřího Myrona

1 Dramaturgická a výrazová spolupráce Juraj Čiernik Asistent režie Josef Novák-Wajda Korepetitoři Vlastimil Ondruška, Marek Prášil Jazyková spolupráce Anne-Christine Trochut (francouzština) Nicole Horáková (němčina) Shelly Neuwirth (angličtina) Text sleduje Andrea Krzystková Představení řídí Slavomír Chmiel

Tajemnice souboru Barbora Chramostová Produkční David Velčovský

Technický šéf Stanislav Muntág

Jevištní mistři Miloslav Novák, Petr Novák Mistr osvětlení Stanislav Dvořák Mistr zvuku Otakar Mlčoch Mistrová vlásenkárny Renáta Školoutová Mistrová garderoby Naděžda Vránková Mistrová rekvizit Alexandra Václavíková

Šéf výpravy David Bazika

Vedoucí umělecko-dekoračních dílen Barbora Macháčová Vedoucí výroby kostýmů Eva Janáková

Scénické dekorace vyrobily umělecko-dekorační dílny NDM Technolog – Ivana Stuchlíková, mistr čalounické dílny – Petr Missig, mistr malířsko-kašérské dílny – Jaroslav Macháč, mistr truhlářské dílny – Radomír Maschke, mistr zámečnické dílny – Jaroslav Kocourek, mistr zbrojířsko-šperkařské dílny – Jaroslav Dovalil

Scénické kostýmy a doplňky vyrobily krejčovny NDM Mistrová dámské krejčovny – Iva Koplová, mistrová pánské krejčovny – Jiřina Richtrová, modistka-dekoratérka – Věra Siostrzonková

Pořizování zvukové nebo zvukově-obrazové nahrávky představení je přísně zakázáno Hana Fialová (Edith) 2 3 Příběhy lásky, vášně a hudby

Životy slavných osobností patří k nejoblíbenějším příběhům. Ať už v literatuře, ve filmu, či na divadle, mají nám co vyprávět. Dávají na- hlédnout do světa slavných a úspěšných. Obyčejným smrtelníkům připadá tak zvláštní a jiný. Kdo by nechtěl spatřit velké chvíle slávy i dramata, která zůstávají skryta za kulisou či maskou. Maďarská dra- matička Éva Pataki se inspirovala životy dvou velkých ženských osob- ností 20. století – Edith Piaf a Marlene Dietrich. Její příběh však není životopisem v pravém slova smyslu, ale především obrazem různých životních principů a postojů. Jeden je oslavou spontánní, upřímné touhy žít život v každém jeho okamžiku naplno. Ten druhý je obrazem pragmatických životních rozhodnutí. Dva odlišné světy – jin a jang. Na jedné straně plane oheň a vášeň, na té druhé vane racionální chlad. Dvě životní cesty, a přesto podobný cíl.

Reminiscence v divadelní šatně – Hana Fialová (Edith), Eva Zbrožková (Marlene)

4 5 EDITH PIAF (1915–1963) Žena, která ničeho nelitovala

„Budu zpívat tak hlasitě, že mě uslyší celá Paříž,“ pronesla Edith Giovanna Gassion, kterou celý svět poznal jako Edith Piaf.

Mnohé z toho, co Piaf prožila, je dodnes, navzdory mnoha životopisům a memoárům zahaleno tajemstvím. Drobná žena s věčně rozcucha- nou kšticí prý přišla na svět – i když jen podle legendy ve vchodu oby- čejného domu 19. prosince 1915. Jiné prameny uvádí, že se narodila v nemocnici na Rue de la Chine. Jisté je, že se tak stalo v pařížské čtvrti Belleville. Žilo tam plno chudých přistěhovalců, ani její rodiče zřejmě nebyli výjimkou. Otec Louis-Alphonse byl pouličním artistou, matka Anneta Giovanna Maillard, řečená Lina Marsa, napůl Italka a Berberka odkudsi z Maroka, byla zpěvačkou. Do sedmi let měla být Edith údajně nevidomá. Zrak se jí vrátil až během svaté pouti k uctění Svaté Terezie z Lisieux. Na tu se měla vydat v doprovodu babičky, pradleny v nevěstinci, Aïchy Saïd ben Mohammed, společně s bordelmamá a houfem prostitutek, které se na zázračnou cestu složily. Co na tom bylo pravdy, to věděla jen Edith sama. Podobných historek později šířila mnoho. V devíti na ulici už svému otci vybírala šestáky na absint a sobě na limonádu. Od třinácti zpívala s údajnou nevlastní sestrou Simone Berteaut, řečenou Mô- mone, po pařížských ulicích a dvorcích. Dokázaly si zpěvem vydělat tolik, že Edith, jako starší z pouličního dua, mohla svou sestru vypla- tit z rodiny její matky a žít na vlastní pěst. Přespávaly v laciných ho- telech, nejvíce snad v Hotelu de Clermont, možná každý den jinde, když nebylo zbytí, i na ulici. Tam se také poprvé zamilovala do náde- níka Louise Duponta. V sedmnácti se jim narodila dcerka, ale Edith se o dítě nedokázala starat, stejně jako její matka, a malou zanechala v péči otce. Ale ani ta nebyla valná. Malá Marcelle zemřela ve třech letech na zánět mozkových blan. Na ulici bylo, kromě zpěvu, všelijak – alkohol, pasáci a děvky, ale i štěstí. V polovině 30. let, na rohu ulic Troyon a Mac-Mahon, obje- vil Edith impresário Louis Leplée. Nabídl jí první angažmá v kabaretu Gerny's na Champs-Elysées, každý večer za honorář 40 franků. Její Edith Piaf v roce 1936 talent přitáhl celebrity včetně slavného Maurice Chevaliera. Leplée ji naučil vystupování na jevišti a oblékat černé šaty. Později se pro ni 6 7 staly téměř obchodní značkou. Také jí vymyslel přezdívku. Měřila láká její předchůdkyně, stárnoucí Mistinguette, které bylo v té době snad jen 147 centimetrů, měla rozčepýřené vlasy, proto jí překřtil na víc než sedmdesát. Piaf ale žila naplno – střídala písničky i milence. „Môme Piaf“ – holka vrabčák. Úspěch se dostavil okamžitě a s ním Pobyt v New Yorku jí přinesl setkání s Marcelem Cerdanem – fran- také přišla nabídka od Polydoru, pro který v roce 1936 natáčí první couzským boxerem, světovým šampionem v středně-těžké váze. Na desky Les Mômes de la cloche (Holky na toulání) a L'étranger (Cizi- podzim roku 1949 ležela Piaf u nohou Evropa i Amerika. Mnohem nec). Jenže, nedlouho poté, co Lepléeho poznala, byl její první chle- větší váhu však měla její láska k Cerdanovi. „Přiletím, lásko. Zítra jsem bodárce ve svém podniku brutálně zavražděn. A Piaf obvinili ze u tebe. Miluji tě. Líbám tě...“ – sliboval Marcel a pospíchal na letadlo spoluúčasti na vraždě, protože se s obviněnými osobně znala. Smrt směr New York. Nadšená Edith vystoupila na pódium newyorského „taťky Lepléeho“ ji poprvé dostala na dno. Ti, co jí před tím tleskali, sálu Versailles a ten večer jí šlo zpívání lépe než kdy jindy. Marcel ale teď na ni s opovržením plivali. nedorazil. Jeho letadlo se v noci 28. října 1949 zřítilo na Azorských V neštěstí potkává Ryamonda Assa, celoživotního anděla strážného, ostrovech. Aby se vyzpívala ze svého smutku píše L'Hymne à l'amour textaře i prvního manažera. Právě Raymond pozměnil její pseudonym (Hymnu lásky), která vychází 2. května 1950. na Edith Piaf, odháněl všechny nežádoucí známé a společně se skla- Na začátku 50. let se Edith objevila v divadle A. B. C., v hudební ko- datelkou Marguerite Monnot psali skladby, které podporovaly le- medii La p'tit Lily (Malá Lily), kterou jí její dvorní skladatelka Margue- gendu o předchozím životě na ulici, láskách i zklamáních. Piaf zpívá rite Monnot napsala přímo na tělo. Po jejím boku se objevil další muž, Mon légionnaire (Můj legionář, 1936), kterou však na desky nahrává Američan Eddie Constatine, který se později ve Francii usadí a stane v té době slavnější Marie Dubas. Ale osudová hvězda Piaf opět se úspěšným filmovým hercem. V roce 1952 se poprvé vdává, za stoupá výš, do nejslavnějších kabaretů a koncertních sálů. Poprvé svědka jí jde Marlene Dietrich. Manželství s Jacquesem Pillsem však zpívá svůj program v Bobinu a v A. B. C. Přátelí se s tehdejší sme- vydrží pouhých pět let. Piaf je na vrcholu slávy, ale pomáhá druhým. tánkou francouzské i světové společnosti. Mezi její obdivovatele pat- Charlesi Aznavourovi poskytla přístřeší i první příležitost. To pro ni řili Jean Cocteau, Jacques Borgeat nebo Marlene Dietrich. Cocteau napíše šansony Jezebel a Plus bleu que tes yeux. O pár let později pro ni v roce 1940 píše divadelní hru Le Bel Indifférent (Milovaný je Aznavour v Americe populárnější víc, než jeho ochránkyně. Podob- necita), jako reflexi vztahu se zpěvákem Paulem Meurissem. ně se postarala o kariéru Georgesei Moustakiho, který pro ni napsal Během 2. světové války její nezaměnitelný hlas promlouval Francou- své nejlepší verše, píseň Milord. zům z duše – Piaf zpívala po zajateckých táborech, ale i na koncer- Za svůj život Edith Piaf vydělala neuvěřitelných 16 milionů franků, tech pro Němce. Řada lidí jí to měla po válce za zlé, Piaf ale tvrdila, když umírala, měla sotva pár tisíc. Peníze ani hmotné statky pro Edith že pracovala pro francouzské odbojové hnutí Résistance. Nikdo se nikdy moc neznamenaly. Platila všechno a za všechny. Štědrá bývala neodvážil tento výrok vyvrátit, ale ani potvrdit. V prvním poválečném zejména ke svým milencům. A mnozí toho jaksepatří využívali, do- roce prožívá milostný románek se začínajícím Yves Montandem, kte- konce i později slavný Yves Montand by bez ní byl nula. rého během roku vytáhne téměř na vrchol. Společně se milují, spo- Edith Piaf se za svůj život stala opakovaně obětí autonehod. Všechny lečně vystupují a společně také natáčí film Étoile sans lumiére srážky sice přežila, ale přesto se jí staly osudnými. Při první z nich (Hvězda beze světla, 1946) a pak, když žák pokoří svou učitelku, se utrpěla zlomeninu levé ruky a dvou žeber. Zranění natolik bolestivé, že rozcházejí. Piaf vedle toho píše text La vie en rose (Život v růžové, jí od bolestí pomáhalo morfium. A křehká Edith byla bez morfia ztra- 1945), ale považuje slova za natolik slabá, že se rozhodne píseň ra- cená. Kolabovala na jevišti, nemohla ani chodit. Závislosti se pokou- ději věnovat Marianne Michel, teprve o rok později píseň sama natáčí šela zbavit, ale nikdy se to nepovedlo. Ještě v roce 1961 v sobě našla na desku a ta obletí celý svět. Stává se nejpopulárnější francouzskou poslední zbytky sil a uspořádala fenomenální rozloučení, poslední zpěvačkou a její sláva začíná přesahovat hranice. Cestuje po Evropě koncertní sérii ve slavné Olympii. Zazněla tam i slavná píseň Non, je a Jižní Americe. V roce 1948 se poprvé vydává koncertovat do Spo- ne regrette rien, kterou pro ni složil Charles Dumont. Když ji přišel za- jených států, ale ohlas není zdaleka takový, jaký čekala. Američany víc hrát poprvé do zpěvaččina bytu, netušil, že to bude triumf. Po pátém

8 9 přehrání už ji Piaf uměla zpaměti, po desátém už vyplnila každičkou frázi charakterizujícím gestem. „Nechtěla bych umřít stará. Doufám, že umřu dřív, než přestanu být schopná zpívat.“ Tohle přání se jí nakonec splnilo. Piaf skonala ve svém domě v Plas- cassier poblíž jihofrancouzského Grasse 10. října 1963. Přála si však zemřít v Paříži, její poslední manžel Théo ji proto tajně převezl do hlav- ního francouzského města a teprve potom, o den později, oznámil její smrt. Ve stejný den, kdy puklo žalem srdce Jeana Cocteaua. Piaf nechtěla dát světu šanci na ni zapomenout a povedlo se jí to beze zbytku. Velcí umělci nepatří jen jedné generaci, zůstávají tu napořád.

Yves Montand a Edith Piaf, plakát k filmu Hvězda beze světla (1946)

10Edith Piaf a Théo Sarapo na procházce (1963) 11 MARLENE DIETRICH (1901–1992) Žena, které ležel u nohou celý svět

Narodila se v Berlíně 27. prosince 1901 jako Marie Magdalene, ale celý svět ji poznal jako Marlene Dietrich. Vyrůstala v rodině policej- ního důstojníka. Dostalo se jí vzdělání, které odpovídalo jejímu dob- rému původu. Od malička se chtěla věnovat hudbě, učila se hře na loutnu i na klavír, ale nejvíc jí učarovaly housle. Chtěla se stát kon- certní virtuoskou, kvůli zranění zápěstí musela své plány přehodnotit. První práci získala v malém orchestru, který doprovázel němé filmy. Vyhodili ji za pár týdnů. Rozhodla se věnovat herectví a zapsala se na berlínské divadelní škole Maxe Reinhardta. Zprvu účinkovala jako sboristka v berlínských divadlech. V roce 1922 na konkurzu do Deutsches Theater získala první roli v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. Jenže, namísto divadla se její příští život měl ode- hrávat na stříbrném plátně. Mezi lety 1922 a 1929 se objevila v sedm- nácti němých filmech jako Café Elektric (1927) a Ich küsse Ihre Hand, Madame (Já líbám ručku vám, Madam, 1929). Změna nastala, když se v roce 1929 z Hollywoodu vrátil zpět režisér židovsko-rakous- kého původu Josef von Sternberg. Toho povolal německý herec Emil Jannings, který se rozhodl natočit film podle románové předlohy Heinricha Manna Professor Unrat (Profesor Neřád). Příběh o star- ším učiteli, který se zamiluje do svůdné zpěvačky Lola Lola, pojme- novali Der blaue Engel (Modrý anděl, 1930). Von Sternberg i přes Janningsovy protesty obsadil do hlavní ženské role Marlene Dietrich. Film se simultánně natáčel jak v německé, tak v anglické verzi (poz- ději ztracené) a celý svět obletěla píseň Ich bin vom Kopf bis Fuss (Pro lásku jsem stvořena), v anglické verzi jako Falling in Love Again (Can't Help It). Z Marlene Dietrich udělal mezinárodní hvězdu. Téměř vzápětí režisér i jeho múza odjeli do Hollywoodu, kde s nimi společnost Paramount podepsala kontrakt. Měla to být odpověď na angažmá Grety Garbo ve studiu MGM. Von Sternberg byl Marlene v začátcích neocenitelným učitelem, rádcem, kritikem, režisérem Marlene Dietrich v hollywoodském ateliéru (1932) i producentem. Hned první film Morocco (Maroko, 1931) byl trhák. Na rozdíl od tajemné Garbo dokázala Dietrich bavit i šokovat. Na plátně se objevila coby kabaretní zpěvačka v pánském smokingu a cylindru. Zrodil se symbol ženské krásy a smyslnosti. Její dlouhé nohy měly pověst nejsvůdnějšího afrodisiaka, stala se hollywoodskou femme fatale. Udivovala ve filmech Shanghai-Express (Šanghajský 12 13 expres, 1932), Scarlett Empress (Rudá carevna, 1934) nebo Desire (Pokušení, 1936) i v kontroverzních filmech jako Blonde Venus (Pla- vovlasá Venuše, 1932) a Song of songs (Píseň písní, 1933). Její popularita dosáhla vrcholu, byla nejlépe placenou hollywoodskou he- rečkou své doby. Německý ministr propagandy Goebbels jí nabídl, že z ní udělá největší herečku německého filmu. Stačilo, aby podpo- rovala Hitlera. Dietrich to jednoznačně odmítla, naopak začala proti nacismu vystupovat veřejně. Její filmová kariéra však v polovině 30. let začala zadrhávat. Svaz nezávislých majitelů kin ji dal na čer- nou listinu umělců, považovali ji za „postrach pokladen“. A s ní také Katherine Hepburn, Gretu Garbo, Bette Davis a další. Marlene se poprvé ocitla bez práce. Rozhodla se tedy zaměřit svou pozornost jinam. Už jako americká občanka finančně podporovala uprchlíky, kteří utíkali z Německa před nacismem. Na začátku války vstoupila do americké armády a svými vystoupeními bavila vojáky přímo v předních liniích. Působila jako ideologická zbraň hromadného ničení. Z amerických zákopů byla často slyšet její anglická verze válečné písně Lili Marleen. Vojáci wehrmachtu ji Emil Jannings a Marlene Dietrich ve filmu Modrý anděl (1930) dobře znali od svých otců, kteří bojovali v 1. světové válce. Tentokrát proti nim stála živá Marlene v celé své kráse a odvaze. Na její hlavu byla vypsána odměna, jednou když se dostala do obklíčení, museli jí z nejhoršího vysekat američtí výsadkáři. Měla namále, ale nezalekla se. Vedle umělecké funkce pracovala v armádě jako tlumočnice. Shodou okolností se na konci války ocitla na území Československa, v Ústí nad Labem, kde pobývala v městské části Střekov. Za svou Po 2. světové válce se Marlene Dietrich stala uznávanou hvězdou statečnost získala Prezidentskou medaili svobody i Řád čestné legie. mezinárodního showbyznysu. V roce 1953 získala angažmá v hotelu Když se jí po válce ptali, proč to všechno dělala, odpověděla: „Proč? Sahara v Las Vegas, za tehdy astronomických třicet tisíc dolarů Protože mám dobré vychování!“ týdně. K překvapení amerických diváků byla Marlene nejen dobrou Soukromý život Marlene Dietrich byl zahalen tajemstvím. Šuškalo se filmovou herečkou, ale také kabaretní umělkyní. Ve svém koncertním o její bisexualitě, snad na tom mohlo být něco pravdy, možná to byla programu vystupovala v téměř průhledném kostýmu – to jí bylo už jen reklama. Ještě v Německu se seznámila s pomocným režisérem víc než padesát! Ale obecenstvo bavila také nečekanými komediální Rudolfem Sieberem. V roce 1923 se za něj vdala a o rok později se výstupy, hrála na pilu, předstírala jasnovidectví a hlavně zpívala – jim narodila Marie Elizabeth, jejich jediné dítě. Manželství nikdy nebylo šlágry výmarského kabaretu, francouzské šansony i muzikálové písně. zcela naplněné, žili společně pouze pět let, ale nikdy se nerozvedli, Jejím dvorním klavíristou, aranžérem a producentem byl Burt Bacha- přátelili se až do smrti. Její kráse se dvořili filmoví partneři Gary Cooper rach. Vystupovala s Luisem Armstrongem, Noëlem Cowardem i Fran- i James Stewart. Novináři Marlene přistihli v důvěrném objetí se spi- kem Sinatrou. Na Broadwayi se objevila dvakrát se samostatným sovatelem Erichem Maria Remarquem, milostnou aférku prožila s fran- programem, byla za něj oceněna zvláštní cenou Tony (1968). Násle- couzským hercem Jeanem Gabinem. Po válce s ní prožil intenzivní ro- dovala vystoupení v music-hallech v Paříži i Londýně. Když na prahu mánek o devatenáct let mladší Yul Bryner, jeden ze Sedmi statečných. 60. let přijela do západního Berlína (a nahrála tam živé album Marlene

14 15 singt Berlin, Berlin, 1965), diváci nevěděli jak ji přijmout. Měli pocit, že je za války zradila, ale nová generace německých politiků, v čele s Willy Brandtem, se jí zastala. V Izraeli zpívala publiku protiválečnou píseň Petera Seegera Where have all the flowers gone (Řekni, kde ty kytky jsou) v němčině a prolomila tak neoficiální tabu, že tímto poznamenaným jazykem se v zemi nesmí mluvit. Znovu se vrátila k filmu. Orson Welles ji obsadil do svého dramatu Touch of Evil (Dotek zla, 1958), válečné zkušenosti využila ve filmu Judgement at Nuremberg (Norimberský proces, 1961). Ještě v 60. a 70. letech cestovala a pořádala koncerty po celém světě. Ale sil ubývalo čím dál víc. Marlene nepřál zdravotní stav, v roce 1965 jí byla diagnostikována rakovina, v roce 1967 zúžení dolních tepen a v dů- sledku toho špatný oběh krve dolních končetin. Ani její psychické zdraví na tom nebylo nejlépe, začaly ji ničit alkohol a drogy. V roce 1976 na koncertě v Sydney upadla a zlomila si stehenní kost, poprvé za svou kariéru byla donucena zrušit představení. Poslední filmem, který natočila bylo drama Davida Hemmingse Schöner Gigolo, armer Gigolo (Krásný gigolo, ubohý gigolo) z roku 1979. V roli německého vojáka, který se vyrovnává se ztrátou iluzí o světě, jež mu vzala první světová válka, se objevil zpěvák a herec David Bowie. Marlene Dietrich zde hrála bohatou německou baronku, které gigolo slouží k potěšení. Po celý život byla společensky aktivní, znala se s politiky i aristokraty. Mezi blízké přátele patřil J. F. Kennedy, britská královská rodina i fran- couzští prezidenti. Měla kuriózní zálibu v dopisování a telefonátech se světovými politiky. Strávila hodiny v rozhovorech s Ronaldem Rega- nem, Michailem Gorbačovem nebo Francoisem Mitterandem. Mě- síční účty za telefon běžně dosahovaly tří tisíc dolarů. V roce 1989 přenášel všechna německá média její telefonát, ve kterém se rado- vala z pádu Berlínské zdi. Posledních 13 let svého života strávila ve svém pařížském bytě, převážně v posteli. Do její apartmánu na Avenue Montaigne byl striktně omezen přístup vyvoleným a ošetřují- címu personálu. Maxmillian Schell s ní chtěl natočit dokumentární film Marlene (1984). Souhlasila, ale s podmínkou, že zachytí pouze hlas. Nechtěla, aby její stáří zastínilo bývalou krásu. Zemřela v ústraní 6. května 1992, v Paříži, kterou milovala. Pochována byla v Berlíně, jen nedaleko své matky a místa, kde se narodila.

Marlene Dietrich v Las Vegas (1954)

16 17 PÍSEŇ, KTERÁ VYPRÁVÍ O významných osobnostech francouzského šansonu Patrick Fridrichovský

Populární hudba se téměř celé 20. století vzhlížela v zrcadle anglo- americké výroby. Ovšem s jedinou výjimkou, kterou se stal šanson. Zaslechneme-li tento termín v našem povědomí, vybaví se nám po- doba, která jej proslavila zejména v polovině 20. století. Francouzský šanson je jiný, než obyčejná lidová či populární píseň, má své ne- odolatelné kouzlo, jasné hudební i literární gesto, jenž vychází z osob- nosti interpreta víc, než jakákoli jiná písňová forma.

Původ

Kořeny šansonu můžeme nalézt už v raném středověku, kdy byla poezie chápána v původním významu jako spojení hudby a textu. Lyrickou poezii zpívali trubadúři či truvéři na šlechtických dvorech, ale vedle ní se samozřejmě vyvíjela lidová tvorba. Mezi duchovními praotci francouzského šansonu figuruje i král tuláků François Villon (1431–1463?), který dokázal mistrně proplouvat mezi dvorskou lyrikou i tržištěm senzací pařížské ulice. Jeho prokleté, ostře nabroušené verše dobyly v 15. století nejedno ženské srdce. Vznik moderní městské písně je datován do poloviny 19. století. Li- doví autoři si brali na mušku dobové nešvary, byli významnými posly zpráv ze života komunity a svým způsobem plnili úlohu bulvárních novinářů. Samozřejmě, boulevard (z fr. = široká, živá ulice), ta široká a nekonečná řeka lidských příběhů. Písně z ulice byly populární, mezi salónní příznivce patřili Honoré de Balzac, Fréderique Chopin i George Sandová a především Gérard de Nerval (1808–1855). Jeho puntičkářská pozornost vášnivého sběratele notových zápisů měla kromě jiného zajímavý vedlejší efekt – lidový autor se ve své kráse začal veřejně objevovat pod svým občanským jménem a začal chápat smysl své tvorby zcela pragmaticky.

Píseň jako výdělek i zábava

V raném období veřejných produkcí vystupovali hudebníci na tzv. café-concerts. Centrum Paříže bylo v polovině 19. století takových kaváren plné. Jednoduchá forma veřejné hudební produkce se ko- nala za běžného provozu podniku. Umělci vystupovali za jednodu- 18 19 chého hudebního doprovodu kytary, harmoniky či malého ansámblu. Hudebníci během koncertu komunikovali s publikem, psali nejen hudbu, ale i krátké scénky. Provozovatelé oblíbených podniků si při- svojovali právo rozhodovat o mzdě účinkujících. Příjmy pocházely jen z útraty hostů, a tak nebyli nuceni umělce vyplácet. Až v roce 1850 Ernest Bourget, Paul Henrion a Victor Parizot položili základ sou- časné ochrany autorského vlastnictví založením instituce SACEM (La Société des auteurs, compositeurs et éditeurs de musique). Ja- kýkoli umělec mohl od této chvíle považovat svoji tvorbu za duševní majetek a mohl s ním nakládat podle svého vlastního uvážení. „Jakkoli šanson chceme vnímat, jako něco intelektuálního a hod- notného, co nám přináší hluboká poselství – není to nic jiného než píseň. Ale jaká píseň!“ Ve Francii je šanson dodnes považován za populární, tedy komerční!, hudbu pro nejširší okruh posluchačů. Přesto, nebo snad právě proto, se na formování šansonu podíleli v minulosti také tvůrci, kteří se zpočátku starali spíš o zábavu svých kumpánů někde u stolu. Zrodil se kabaret, jenž prvky koncertu a divadla zcela bláznivě mísil. Vznik a existence kabaretu byla spjatá se společenskou atmosférou. Jedi- ným honorářem byl na začátku smích a potlesk. „Budoucí Hydropat musí osvědčit nějaký talent: básnický, hudební, literární, recitátorský.“ Club des Hydropathes (Hydropaté, 1878), byl první z kabaretních společností a sdružoval umělecké osobnosti kolem Emila Goudeaua. Veřejný úspěch jejich tvorby ovlivnil vznik desítky dalších kabaretů, z nichž nejslavnější byl Chat Noir (Černý kocour). Roku 1881 si malíř Rodolphe Salis (1851–1897) najal lokál na Boulevard de Roche- chouart č. 85. Stálými hosty Černého kocoura byli Émile Zola, Alexan- Marguerite Boulc'h, řečená Fréhel (1908) dre Dumas mladší, Jules Verne, Toulouse-Lautrec i Claude Debussy. Ten prý měl údajně zvyk dirigovat od stolu sborový zpěv jídelní vid- ličkou. Adresa kabaretu na Montmartru byla symbolem bohémství, Aristide Bruant (1851–1925), někdejší kočí, pak jeho velká hvězda. Les anées frou-frou, vítejte v revue plné obrazu (a zvuku) Setkávali se zde lidé z mnoha různých koutů umění i politiky. Kaba- retní sály byly vůbec útočištěm intelektuálů i podivínů, dobrodruhů Píseň Henry Chateaua Frou-frou z roku 1900 symbolizovala první elit společnosti. Jejich význam spočíval především v založení tradice dekády nového století. Frou-frou (= šustot) byla výrazem radosti autorské výpovědi. Ta upřednostňovala tvůrčí svobodu, před zábav- z nového tisíciletí, technické revoluce, která naplno propukla světo- ně-komerčním aspektem. Aktéři neměli ambici stát na jevišti jako vou výstavou v Paříži. Obraz ani zvuk už nebyly dílem okamžiku, ale slavní herci či zpěváci, měli chuť skutečných umělců. Chtěli tvořit najednou se daly zachytit na fonografický váleček, šelakovou desku a šansonu do kolébky věnovali harmonii hudby a textu, jejich nepří- nebo celuloid. Vynálezy zpočátku spolu neuměly navzájem komuni- telem bylo maloměšťáctví. kovat, ale reakce publika byla příznivá i tak. Zaslechnout nejnovější

20 21 tube (šlágr, hit), který se valil z prvních reprodukčních přístrojů, byla událost. Muzikanti si pomalu balili své nástroje a jako z ráje byli vy- háněni z kaváren zpět na ulici. Jako houby po dešti ale vznikaly na- hrávací společnosti, které hledaly příležitosti, skladatele i textaře. Na titulních stránkách prvních hudebních magazínů se začaly obje- vovat tváře zpěváků a zpěvaček. Jednou z prvních hvězd se stala Jeanne Bourgeouis (1873–1956) známá pod jménem Mistinguett – též jen Miss. Na rozdíl od před- chozího stylu kavárenských koncertů měla její vystoupení nádech jedinečnosti, byla hvězdou nově se rodícího univerzálního stylu po- pulární hudby. Nespoléhala se na doprovod malého ansámblu, sou- částí její revue byl velký orchestr a nezbytný doprovod početného mužského sboru tanečníků. Oproti svým předchůdkyním vnášela na do svého projevu nejen expresivní gestiku, ale také bohaté scénické efekty a nákladné revuální kostýmy. „Prý nebyla ani příliš krásná, ne- měla ani příliš velký hlas, ani nebyla skvělou tanečnicí – ale to všechno se změnilo s jejím příchodem na scénu.“ Ve své době byla nejlépe placenou hvězdou zábavního průmyslu na světě. Byl by zbytečné od sebe rázně oddělit protikladné světy kabaretu a revue. Mezi nejznámější místa v Paříži, kde se pořádaly divácky atraktivní revue, patřil podnik Folies Bergère. Do sálu s divadelní úpravou se vešlo téměř dva tisíce diváků. A jen tak mimochodem, v roce 1881 se zde určitě scházeli ti samí hosté, kteří navštěvo- vali Chat Noir. Kdo nevystoupil ve Folies Bergère ten neznamenal nic. Divadelní podnikatelé Édouard Marchand (1859–1902) a poz- ději Paul Derval (1880–1966) zde nabízeli výpravné revue, které svou nákladností braly dech. Vystupovala v nich i Mistinguette, ale také řada dalších umělců, mezi nimi akrobaté, exotičtí tanečníci i živá zvířata. Když tuto revue v roce 1906 spatřil jistý Florence Ziegfeld, napadlo jej, že v Americe by něco podobného mělo stejný úspěch. Nemýlil se. Muž, který napodobil pařížskou divadelní marnivost a hu- dební esprit, stál u kolébky amerického muzikálu. Také nejslavnější šanson Mistinguett Mon homme přivezl přímo z Paříže a nabídl jej Fany Brice, jedné z prvních skutečných broadwayských hvězd. His- Zpěvačka Mistinguett v kostýmu revue v Mouline Rouge (1911) torici dodnes říkají žertem, že New York postavil slavnou Broadway na inspiraci, kterou mu dodalo věčné město nad Seinou. Paříž pak odpověděla importem jazzu a burlesky, ale to až po první světové válce.

22 23 Epochální skandál Josephine Baker

Jazzové orchestry, které přišly do Francie společně s americkými vo- jáky, se staly záhy velmi populární součástí nového kultu bouřlivých dvacátých let. Vystupovala s nimi rovněž jistá Freda Josephine McDo- nald alias Josephine Baker (1906–1975), jedna z prvních černoš- ských hvězd populární hudby. Přítomné diváky uchvátila svůdným tancem více než dokonalostí písňové interpretace, což byla ovšem pravá podstata americké burlesky – hříšného stylu, s příměsí divadla, striptýzu a něco mála hudby – v Evropě do té doby věc nevídaná. Baker byla její největší hvězdou na evropském kontinentě. Její La revue négre (1925) měla premiéru v Théâtre des Champs-Elysées a oka- mžitě byla označena za „scandale à l´époque“. Skandál však byl v tomto případě synonymem té nejlepší reklamy. Slavný banánový tanec představoval tanečnice oblečené v krátkých sukních z baná- nových slupek. Stala se múzou Pabla Picassa, F. S. Fitzgeralda i Christiana Diora. Josephine Baker, ačkoli Američanka původem, byla jednou z největších hvězd meziválečné francouzské populární hudby, na Broadwayi nikdy neměla takový úspěch jako v Paříži. V ro- ce 1931 zazářila s šansonem J’ai deux amours, v roce 1934 se pak celá Paříž hrnula do divadla Marigny, kde šest měsíců, den co den, vystupovala v hlavní roli Offenbachovy operety La créole (Kreolka). Aby zavřela ústa pochybovačům a dostála nárokům divadelního pub- lika, trénovala svůj hlas u těch nejlepších učitelů. „Z neznámé divošky, tanečnice s nevýrazným hlasem, se stala pravá ,la grande diva magnifique‘. Přísahám, že jsem v životě neviděla, a už asi nikdy ne- uvidím, tak spektakulární výkon,“ řekla na její adresu Shirley Bassey, které byla Josephine Baker celoživotním vzorem.

Francouzský švihák, který dobyl Hollywood

Mondénní Paříž si hýčkala své oblíbené zpěvačky – Mistinguett a Josephinne Baker, ale po jejich boku se v roli pařížského kvítka objevoval mladík, jímž nebyl nikdo menší než šansoniér a později slavný hollywoodský herec Maurice Chevalier (1888–1972). Jeho kariéra je pozoruhodná jak délkou, tak zejména rozsáhlou kolekcí úspěchů. Rozkročen přes celé století, vydržel v soukolí šoubyznysu více než 60 let. Zařadil se mezi světovou „crème de la crème“, spolu- pracoval s velikány „zlaté éry“ amerického muzikálu Colem Porterem, Tanečnice a zpěvačka Josephine Baker v La Revue Négre (1925) 24 25 Georgem Gershwinem, Irvingem Berlinem. Slavil úspěchy v USA i v Evropě, pěveckou kariéru elegantně střídal s filmovou. Typický sla- měný klobouk, v ruce švihácká hůlka a široký úsměv jsou dodnes více než synonymem slavné éry světového music-hallu. Začínal jako chla- pec ve Folies Bergère. Byl protégé Mistinguette, působil v jejím ta- nečním sboru, později se stal dokonce milencem, aby se nakonec sám stal hlavní hvězdou na plakátech slavné scény. Na začátku 30. let pak prorazil v Hollywoodu. Zvukový film právě začínal, ale Chevalier měl za sebou téměř třicetiletou kariéru na divadle, v revue a operetách. Většina raných zvukových filmů divákům převzala mnohé z estetiky revue a hudebního divadla. Chevalier jako první Francouz dosáhl skutečně světového ohlasu, když účinkoval ve filmovém pře- pisu Lehárovy Veselé vdovy Ernsta Lubitsche z roku 1934. Jako první z šansoniérů si troufl na celovečerní samostatné vystoupení. Jeho koncertní revue měly ve 30.–40. letech mimořádný celosvětový úspěch. Mezi ty nejznámější se zařadily Paris en Joie (1937), Amours de Paris (1938) a Bonjour Paris (1941). Na sklonku 30. let patřil mezi největší hvězdy filmové studia MGM, ale jeho kariéru přerušila 2. světová válka. Během ní se vrátil do Francie, kde se jen marně snažil vyhnout stykům s nacisty a kolaborantskou vládou z Vichy – byl mezinárodně známý, každý se chtěl na jeho slávě přihřát. To mu po válce působilo velké problémy a musely ho zastat osobnosti jako Marlene Dietrich nebo Luis Aragon. Teprve pak se mohl pokusit navázat na svou předválečnou slávu. Doslova na poslední chvíli ho zachránila spolupráce s režisérem Vincentem Minellim, který využil jeho neodolatelného francouzského akcentu ve filmovém muzikálu Gigi (1958) autorské dvojice Frederick Loewe a Alan Jay Lerner. Vynikající režie, hudba, scénář i střih a kamera přinesly filmu devět Oskarů, včetně mimořádného ocenění za celoživotní dílo, kterého se dostalo právě Maurice Chevalierovi. Role světáckého strýčka Honorého byla kvintesencí jeho životní a umělecké dráhy. Velká část historie hudebního divadla ve Francii první poloviny 20. století je, v nadsázce řečeno, jeho vlastní „soukromou“ historickou epochou.

Maurice Chevalier na propagační fotografii (1935)

26 27 Blázen zpívající ve stylu fleur bleu

Hollywoodské hudební filmy 30. let a jejich jazzový zvuk ovlivňovaly revue i šanson. Mezi první, americkým jazzem inspirované, francouz- ské šansoniéry tehdy patřil Charles Trenet (1913–2001). Pro mo- derní šanson obnovil tradici poetičnosti. Byl to nenapodobitelný interpret, který vystupoval se šikmo nasazeným kloboučkem, se zvo- nečkem v knoflíkové dírce, swingoval, skákal po klavíru, psal veršíky s neslušnými slovy. Jako hudebník objevil nové rytmické možnosti, když dokázal skvěle kombinovat melodické a slovní nuance fran- couzských písní s americkými rytmy swingu. Mezi jeho vzory patřily George Gershwin, Irving Berlin i Jerome Kern, za pobytu v Berlíně se setkal s Fritzem Langem a Kurtem Weillem. Říkali mu zpívající blá- zen. „Vytvořil směsici z amerického jazzu a francouzského espritu. Omeleta, jejímiž zdánlivě nespojitelnými přísadami byly swingující klarinet Bennyho Goodmana a poezie Jeana Cocteaua.“ * – Spojení klasického francouzského šansonu s moderní hudbou skutečně mládež oslovilo. Zrodil se styl nazývaný fleur bleu. Jazz adaptovaný na francouzské prostředí poznamenal celá třicátá a vlastně i čtyři- cátá léta. Jako skladatel byl Trenet velmi populární i u svých kolegů. Vždyť jeho služeb využívaly hvězdy velikosti Mistinguett, Edith Piaf nebo Maurice Chevalier, pro kterého složil jednu ze svých nejzná- mějších písní Y´a d´la joie. Největším Trenetovým úspěchem však byla píseň La mer. Trenet ji složil během krátké chvilky ve vlaku, ces- tou po Francouzské riviéře v roce 1943, na deskách však píseň vyšla až po válce a stala se nečekaným hitem, který s anglickým textem Beyond the sea přeplul oceán a stal se navždy součástí světového repertoáru.

Šanson jako herecká etuda

Expresivní podoba šansonu se zrodila na ulici, jeho interpreti byli neobyčejnými herci obyčejného života. Mezi takové patřila i Mar- guerite Boulc'h (1891–1951), zpěvačka s teskným hlasem i osu- Charles Trenet na vystoupení v Kanadě (1950) dem, která si říkala Fréhel. Bylo jí devatenáct, když jí její dobrodružná povaha zavedla do náruče prvního manžela, zpěváka Robertyho. Sama projevila nadání, které slibovalo velkou kariéru. Bylo jí však

* Žák, Jiří: Causa – Charles Trenet, Reflex XII, 2001, 31, 64-67.

28 29 jedno, jestli zpívá na ulici nebo v revue, nejlepším honorářem byla Mistrovská škola šansonu sklenka pastisu. Vášnivě se zamilovala do Maurice Chevaliera, který ji však brzy opustil kvůli Mistinguett. Milostné rány léčila sebezni- Řada velkých hvězd francouzského šansonu byla Piaf ovlivněna. Ti čující terapií. Na pět let zmizela z Paříže, toulala se po východní Evro- šťastnější byli jí samotnou objeveni. Yves Montand (1921–1991) se pě a orientu, zpívala v Bukurešti, Istanbulu i Moskvě. Když se vrátila, po jejím boku objevil poprvé v roce 1944. Seznámili se v Bobinu, byla z ní troska. Plamen uvadající kariéry však ještě stačila zažehnout jednom z nejdůležitějších sálů francouzského šansonu. Edith se ho slavným koncertem v Olympii v roce 1924. Byla to Fréhel, která šan- ujala i přes to, že o něm všichni pochybovali. Montand si sliboval sonu vtiskla typické prvky hudebních stylů jako musette nebo java. úspěch od amerických odrhovaček, stylizoval se do kovboje. Piaf ho Lkavé zvuky akordeonu ve tříčtvrtečním rytmu kolébaly posluchače přiměla na sobě pracovat, byla mu učitelkou, režisérkou i milenkou. její největší písně La java bleue (1939), jí samotnou však tížila sa- Jejich vztah trval necelé dva roky. Dávala mu prostor na svých kon- mota a beznaděj. Vrátila se odkud přišla, na Pigalle, do levného ho- certech, dokonce uspořádala samostatný koncert v divadle Étoile. telu, kde v zapomnění čekala na smrt. Montand se od ní naučil všemu, ale navíc chtěl prorazit ve filmu. Jestliže první polovina 20. století byla obdobím rozkvětu revue a mu- Filmový režisér Marcel Blistène přinesl jednoduchý příběh, přímo šitý sic-hallu, v osobnosti Edith Piaf (1915–1963) byl definován šanson na míru skutečnosti. Velká zpěvačka si namluví chlapce, miluje ho, tak, jak si jej představuje obyčejný posluchač dodnes. Její inter- něco z něho udělá a pak, docela sama odejde. „Předvídáš mi bu- pretace písňových textů byla založena na scénickém podání, které doucnost. S filmem souhlasím. Ale obsadíš tu roli Montandem“ – z písně vytvořilo hereckou mikroetudu s výraznou mimikou a gestic- nakomandovala si Piaf. Film Étoile sans lumière (Hvězda beze kým projevem. Spolupracovala s řadou prvotřídních umělců své doby, světla, 1946) z Montanda skutečnou hvězdu udělal. Ale Piaf se cítila mnohým rovněž pomohla odstartovat kariéru. Společně se skupinou zrazena. „Sázíš moc na filmy. Říkáš, že tě dostanou do Ameriky, ale Les Compagnons de la chanson uvedla v roce 1944 šanson na tam se dostaneš i zpíváním. Jsi stvořen k tomu, aby ses prosadil scénu Comédie Française. obojím.“ I když si Piaf přála opak, Montand dal přednost filmové ka- Piaf přinesla do šansonu novum v podobě silné osobnosti inter- riéře. Ve chvíli, kdy svou učitelku překonal, jeho city ochladly. Ta se mu preta-tvůrce, který na vzniku písně aktivně spolupracuje s jeho autory. za to odměnila vyhazovem – na oběžnou dráhu mezinárodní hvězdy. Interpretační stránka moderního šansonu je určující. Proto se vzpírá „Za všechno vděčím Edith Piaf“ – říkával v pozdějších letech a měl jednotné stylové charakteristice, rozhodující jsou individuální výra- nejspíše pravdu. Jeho nahrávky C'est si bon, Clopin-clopant, Luna zové kvality, podřízené detailně propracovanému obsahu písně. park či À Paris působí dodnes jako věčný suvenýr romantické Pa- Hudba spolu s textem měla na diváky působit dramaticky a zpěvákovi říže. Pro většinu lidí na zeměkouli byl ztělesněním mužného Fran- měla poskytnout možnost působivého hereckého ztvárnění. Jakkoli couze, jaká ironie, že byl vlastně Italem z Toskánska. Jeho náhlá smrt může působit vnějším efektem, interpret se musí ponořit do nej- v roce 1991 byla šokem pro celý svět. Natočil svůj poslední film, jemnějších zákoutí skladby. V určitém smyslu tato interpretace může poslední scénu a zemřel. Příběh filmu Ostrov tlustokožců snad jen připomínat techniku „storytellingu“ amerického muzikálu. Tak, jako to náhodou vyprávěl o starci, který zemře na infarkt, přesně tak, jak se dělá šanson, i muzikálová píseň důsledně spojuje hudební i textovou tomu ve skutečnosti stalo. složku v soudržný celek právě interpretací. Dalším žákem slavné zpěvačky byl „malý velký muž“ Charles Azna- vour (1924). Syn arménských uprchlíků snil od malička o kariéře, která by přesáhla rodinný podnik, malou restauraci, kde pro potěšení hostů zpíval. Už od devíti let se pokoušel vystupovat na jevišti, v sedmnácti psal první písně – ale jistý si nebyl ničím. „Mám špatný hlas, nejsem dost vysoký, můj projev nestojí za nic, nemám ani vychování ani vzdělání, jsem upřímný, ale nemám charisma. Jediné, co mi zbývá,

30 31 je udělat z toho přednost.“ Aznavour ctil idoly jakými byli Chaplin, Chevalier – a Piaf, kterou poprvé spatřil těsně po válce. Že je ta- lentovaný, poznala hned a řekla mu to zpříma: „Poslechni, ty děláš písničky. Ta, cos zpíval, je přece od tebe, nebo ne? Máš nadání. Ale tvůj nos je pro scénu nemožný, musíš ho vyměnit.“ Aznavour oka- mžitě odpověděl: „Není to kolo od auta. Nemám rezervu.“ Pro Piaf se však stal na dlouho nepostradatelný. V letech 1946–1954 ces- tovali společně po celé Evropě, Spojených státech, Kanadě i Jižní Africe. Aznavour se stal jejím režisérem, osobním řidičem, nosičem zavazadel, inspicientem i osvětlovačem. V roce 1951 jako zázrakem oba vyvázli z vážné autonehody, která však zdraví Edith podlomila víc, než tušila. Aznavour trpělivě snášel její změny nálad. Tušil, že se mu to vyplatí, i když to nebylo jednoduché. Psal šansony jako Plus bleu que tes yeux nebo Jezebel, bydlel v jejím bytě, ale oba nikdy nebyli víc než partneři. „Naučil jsem se od ní všechno, co tahle profese obnáší. Piaf šansony nezpívala, ona je žila.“ Když od Piaf odcházel, jeho písně už byly známé, ale většina lidí vůbec nevěděla, kdo je jejich autorem. Skládal pro Gilberta Bécauda, Juliet Gréco i svého předchůdce Yves Montanda. Na rozdíl od něj však na vrchol teprve mířil a psal, skládal – šansony, operety i muzikály. Nakonec, ve chvíli, kdy z Piaf už zbýval stín, dokázal získat publikum i jako zpěvák. V ro- ce 1956 dobyl svým koncertem marockou Casablancu a debutoval samostatně v pařížské Olympii. V 60. letech se proslavil šansony La Mama, La Bohéme, Hier encore – to už jeho hvězda stoupala až na samý vrchol. Jako šansoniér byl známý po celém světě. Jeho ta- lentu se nyní klaněli všichni. Získal přezdívku „francouzský Sinatra“ – ostatně sám Sinatra si ho velmi vážil. Mezi ostatními se Aznavour pro- sadil jako neúnavný workoholik, který zpívá, skládá, natáčí a koncer- tuje i v pokročilém věku – jako neúnavný posel slavné éry. Posledním z velkých žáků byl Georges Moustaki (1934–2013). Kdyby nenapsal nic jiného, provždy zůstane autorem textu Milorda, jedné z jejích nejslavnějších písní Edith Piaf. Moustaki se narodil v egyptské Alexandrii do starobylé židovské rodiny původem z Korfu. Georges Moustaki a Charles Aznavour po koncertě v Paříži (1999) Georgesovi rodiče měli v Alexandrii vyhlášené knihkupectví. Schá- zela se tam intelektuální smetánka Orientu. Ve městě, které prosla- vila starověká knihovna, bylo místem, kde se setkávaly snad všechny kultury a náboženství však bylo mladému bohémovi těsno. Od naro- zení hovořil nejméně pěti jazyky, francouzština však měla prim. Nebylo divu, že se v sedmnácti letech ocitl v Paříži, živil se zde prodejem

32 33 knih i hraním v nočních klubech. Brzy si jeho talentu všiml Georges Brassens, který jej přizval do bohémského okruhu šansoniérů Saint Germain des Prés. Moustaki se ale snažil získat mnohem víc. V ro- ce 1958 jej kytarista Henri Crolla představil Piaf. Té se divoký, inte- ligentní mladík zalíbil o to víc, že měl vedle atraktivního zevnějšku talent. Kromě milence a textaře se stal doprovodným kytaristou a zpě- vákem. Společná domácnost byla bohémská o to víc, kolik hádek a smíření prožili. Deník Libération nazval jejich vztah „zničující šíle- nou láskou“ jiní novináři si brali servítky mnohem méně a Moustakiho překřtili na „gigola, co žije ze slávy jiných“. Jejich spolupráce ani láska nepřestála autonehodu, pro Edith v pořadí třetí a nejhorší. Moustaki se jí vzdálil. Jeho nestálá, nedospělá duše bohéma se neuměla vy- rovnat s vinou. „To jsem ti způsobil já, Edith... Prosím tě, promiň mi to.“ Nebyl tím, kdo Edith nařizoval nebo domlouval: spi, nepij, necpi se prášky... ale při další hospitalizaci se prostě sebral a odešel. Šanson však neopustil, naopak. Po jejich rozchodu studoval hru na klasickou kytaru a skladbu. V šedesátých letech byl snad nejauten- tičtějším autorem. Do francouzské melodiky umně zaplétal jazz i orien- tální motivy, které nasál světoběžnou náturou. Psal hity pro zpěvačku Barbaru, se kterou vystupoval také v pěveckém duu. Když v roce 1968 Barbara nemohla pro nemoc vystoupit, Moustaki odzpíval celý kon- cert sám, včetně písně La longue dame brune. Od té doby slavil úspěchy nejen jako autor, ale také interpret. Jeho píseň Le Métèque o „potulném židáčkovi“, který čeká na svou věčnou šan-ci, gramofo- nové společnosti odmítly vydat. Nahrál ji tedy sám, stala se z ní hymna tuláků a přistěhovalců, co hledají daleko od domova nový začátek. Svůj poslední koncert v roce 2009 odehrál v Barceloně. Posmutnělému publiku řekl poslední „adieu“ a odstěhoval se do Nice. Plicní onemocnění mu už nedovolovalo dýchat milovanou Paříž, natož zpívat. Věnoval se malbě a psaní, ještě v roce 2011 vydal sbírku úvah a vzpomínek Moudrost autora písní.

Spojeni osudem Jean Cocteau ve dvacátých letech 20. století „Pokaždé když zpívá, jako by si chtěla vyrvat duši z těla.“ – ta slova plná obdivu vyslovil o Edith PIaf Jean Cocteau (1889–1963). Byl jejím nadšeným obdivovatelem, ochráncem i rádcem, nejvěrnějším z věrných. Co měli ti dva společného? To věděli snad jen oni dva. Cocteau se pohyboval ve vysokých intelektuálních kruzích, spojo-

34 35 valo jej přátelství s nejskvělejšími lidmi Francie, s Appolinairem, Maxem Jacobem, Ericem Satiem, Honnegerem, Milhaudem, Braquem, Picassem a mnoha jinými. Psal básně a texty, ve kterých se odrážel surrealismus, dadaismus či symbolismus stejně jako obdiv k antice. Piaf, z toho, co jej obklopovalo, neznala téměř nic, ale on jí láskyplně učil, vzdělával a přenášel přes zmary jejích lásek. Jejich tvůrčí síly se setkaly nad jediným dílem – Le bel indifferent (Milovaný necita, 1940). V době, kdy Cocteau hru napsal, žila Piaf s hercem a zpěvákem Paulem Meurissem. Cocteau o jeho kvalitách neměl velké mínění. Napsal tak příběh, který celé Paříži ukázal vztah vášnivé ženy a lhos- tejného krasavce. A k vlastnímu potěšení obsadil oba skutečné mi- lence do hlavních rolí. Byl to snad Cocteau, který zapříčinil, že se skutečně záhy po premiéře rozešli? Jako oddaný druh by snad mohl, jako mistr psychologie by toho byl jistě schopen. Ostatně na toto téma existuje také zajímavá rozhlasová hra Piaf a Cocteau z pera brit- ské dramatičky Annie Caulfield. Osudové spojení mělo podobu sku- tečného životního dramatu. V den ohlášení její smrti za ním přátelé přišli, aby mu zprávu sdělili. „Piaf je mrtva? Pak mohu odejít s ní,“ zašeptal a jen pár hodin na to odešel za svou milovanou múzou. Paříž v jeden den ztratila dva velké umělce. Jacques Brel, Leo Ferré a Georges Brassens u kulatého stolu (1969) Šanson literární kvality generace Saint-Germain-des-Prés

Music-hallová tradice přiblížila šanson k nejširšímu proudu populární písňovou tvorbou. Nejznámější se pravděpodobně stala píseň Le hudby, vysoká interpretační stylizace naopak povýšila z lidové zábavy Déserteur (Dezertér, 1954), kterou nazpíval herec Serge Reggiani na skutečné umění. Povýšení literární kvality přitahovalo další mi- (1922–2004). „Upozorněte své četníky, že budu ozbrojen a vím jak mořádné osobnosti. Jedním z velikánů slova byl Jacques Prévert se střílí,“ vyjádřil svůj protest proti válce v Alžírsku. Mnohem více než (1900–1977), jehož básnická sbírka Paroles (Slova) se stala senzací vlastní šansoniérskou tvorbu je možné ocenit Vianův nepopiratelný poválečné literatury. Text písně Les Feuilles mortes (Podzimní listí) se vliv na mladší generaci. stal symbolem nové literární kvality. Prévertovy sbírky byly inspirací Noví autoři totiž měli na píseň a její společenský úkol podobný náhled novým francouzským zpěvákům i tvůrcům. jako Boris Vian. Neměli chuť skládat své písně pro frivolní zábavu Boris Vian (1920–1959) měl blízko k absurdnímu dramatu Eugena znuděné společnosti. Byla to generace dorůstající ve schizofrenii Ionesca i k patafyzice Alfreda Jarryho. Byl jedním z existenciálních pseudovlastenectví válečného pétainovského režimu, následné dez- vůdců kabaretního hnutí ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés. Vyhledá- iluzi z koloniálních válek a honbou za ekonomickým prospěchem po- val bizarní neotřelá témata, liboval si v žánru parodie či mystifikace. válečné Evropy. Jejich reakce přišla v podobě intimního buřičství, Díky tomu byl aktérem mnoha skandálů a zákazů. Mezi nejslavnější odmítali konvenci music-hallové podoby šansonu. Mezi nejvýznam- patřil rozruch kolem vydání knihy J´irai crasher sur vos tombes (Na- nějšími zástupci bychom našli jména jako Leo Ferré, Jacques Brel plivu na vaše hroby, 1946), která byla posléze uvedena jako diva- nebo Georges Brassens, kteří nepotřebovali ke svému vystoupení delní hra i film (při jehož promítání sám zemřel). Vian se proslavil také nic než sami sebe a střídmý doprovod hudebního nástroje.

36 37 Leo Ferré (1916–1993) byl jedinečným typem šansoniéra-anar- chisty. Nezkrotná povaha věčně burcovala proti všemu, co nemělo smysl. Nemlčel, byl básníkem jasného a obrazného slova. Ve svých textech se obracel k současnosti jako žádný jiný. Písně jako Les Anar- chistes, Avec le temps nebo C’est extra se staly hymnou student- ských bouří v Paříži roku 1968. Jacques Brel (1929–1978) začínal v roce 1953 v rodném Bruselu. Na pozvání uměleckého šéfa kabaretu Aux Troi Baudets Jacquese Canettiho získal první příležitost v Paříži (1954). Pro podniky jako byla Olympie však byla jeho „morální kázání“ málo efektní. Ve svých šansonech hledal dětství, hovořil o smrti a pomíjivosti (od mládí byl ovlivněn Exupéryho Malým princem). Vydával alba s texty naplněnými hlubokou vírou, ve kterých se vysmíval sám sobě a spílal ďáblu – Le Diable „Ça va“ (1955), Le Moribond (1961), Amsterdam (1964), Ne me quitte pas (1972). I proto si od Brassense vysloužil „Abbé Brel“. Byl autorem „nenápadných písní“, které znal každý. Kritici chvá- lili jeho básnický talent. „Jeho jazyk je drsný i hřejivý, břitký i něžný. Sérge Gainsbourg, portrét Pierre Terrason (1980) Brel je ve větší míře než kdokoli jiný zrcadlem své doby.“ Brel na- konec pařížskou Olympii dobyl, stejně tak i další sály, uspěl i v USA. V roce 1964 byl na vrcholu slávy, následovala velká turné, řada cen, a později i únava z příliš častého vystupování – jen roku 1966 jich absolvoval přes tři stovky. Cítil, že řekl téměř vše, obrátil se tedy k di- vadlu a filmu. Stal se nepřekonatelným Donem Quijotem ve vlastním přebásnění muzikálu L'homme de la Mancha (1968), natočil sérii Odmítl Řád čestné legie, za to vyznamenání od pařížských prostitu- filmů Můj strýc Benjamin (Mon Oncle Benjamin, 1969), L’aventure, tek si upřímně vážil. Šansoniér Georges Brassens byl vždy na straně c’est l’aventure (Dobrodružství je dobrodružství, 1972), L'emerdeur společenských outsiderů. Brassensovu jménu se Francie dnes (Dotěrný chlap, 1973). Několik let bojoval s rakovinou, na konci svých klaní za to, jak jeho písně obrodily šanson. On sám však raději stál životních sil se usadil na Markézách, složil jim dokonce poctu v po- o svoji špatnou pověst. Tak se mimochodem jmenoval jeden z jeho době šansonu Les Marquises. Po své smrti v Paříži v říjnu 1978 si nejslavnějších textů La mauvaise reputation. Odmítnul stát se čle- přál být pochován na malém markézském hřbitově na břehu moře, nem francouzské Akademie se slovy: „Kdybych do Akademie vstou- hned vedle Paula Gauguina. Přátelé mu poslední přání splnili. pil, znamenalo by to, že na své publikum kašlu.“ Stejně tak u něj Když Georges Brassens (1921–1981) poprvé vstoupil na pódium stát nepochodil s Řádem čestné legie. S dojetím však přijal násle- pařížského kabaretu, působil jako zjevení. V jeho vystupování nebyla dující slova. „Milý Georgesi Brassensi, my, pařížské děvky, vám vy- elegance velkého hráče, jakou měli Louis Aragon nebo Boris Vian. slovujeme dík za ty krásné písničky, které nám pomáhají žít,“ napsaly Ve své stydlivosti se choval jako neotesaný vesnický balík, k publiku mu kněžky lásky a Brassens si této pocty považoval nade vše. se čas od času dokonce otáčel zády. Tehdy v padesátých letech to Jako naprostý solitér působil Sérge Gainsbourg (1928–1993) – skla- byl vrchol neslušnosti. Proto je těžko uvěřitelné, že během své kariéry datel, textař, filmový režisér i herec, ale také bouřlivák, skandalista, prodal více než 18 miliónů kusů alb. On sám ale přesto žil i v době provokatér z povolání a především všestranná umělecká osobnost. své největší slávy v obyčejném chudinském bytě bez elektřiny a plynu. O svých textech říkal: „Je to jen smetí, není to poezie.“ Budoucnost

38 39 mu předpověděl již Boris Vian v jednom ze svých posledních textů Nová francouzská scéna v časopise Le Canard enchainé. Gainsbourgovy první autorské desky byly totální propadák, větší úspěch měly písně, které psal jiným. K renesanci šansonu dochází neustále, tradici ani odkaz nelze pomi- Za jeho nejlepší album je považována nahrávka L'histoire de Melody nout. V poslední době se hovoří o ustanovení Nouvelle scène française Nelson (Příběh o Melody Nelson, 1971). Příběh o dívce-lolitce, kte- (Nové francouzské scény šansonu). Moderní interpreti však používají rou stárnoucí umělec srazí se svým Rolls-Roycem z kola a prožije rozmanité hudební styly, sjednotit jejich tvorbu v jediný žánr tak není s ní intenzivní milostnou epizodu, byl uceleným koncepčním albem možné. V rocku byl pozoruhodně silným tvůrcem Alain Bashung složeným ze sedmi písní. V závěrečné objekt jeho vášně umírá při (1947–2009) jehož poslední album Bleu pétrol je dnes považováno leteckém neštěstí. Gainsbourg nikdy nebyl excelentním zpěvákem. za jednu z padesáti nejlepších nahrávek v historii francouzské popu- Jak sám zdůrazňoval, nechápal své písně jako řemeslné dílo, ale jako lární hudby. O generaci mladší Bruno Caliciuri (1968), který si říká žihadla, která vystřeloval do hlav svých posluchačů. „Provokace je Cali, se prosadil především neklidnou debutovou deskou L'amour pro mě jako kyslík.“ – a provokatérem byl se vším všudy. Jeho skan- parfait (2003). Do žánru elektronické hudby směřuje Benjamin dální duet s Jane Birkin Je t´aime, moi non plus (Miluji tě, já taky ne...) Biolay (1973), jehož kariéru odstartovala spolupráce s veteránem zakazovala rádia i Vatikán. Dovolil si svatokrádež, když z hymnické Henri Salvadorem na albu Chambre avec vue (2000). V roce 2001 Marseillaisy udělal v jamajských studiích zhulené reggae Aux armes vydal album Rose Kennedy, na kterém zhudebnil smyšlený příběh et caetera. Mnozí to považovali za nejhorší možnou urážku národa. slavné americké dynastie. Jako kometa se v posledních letech obje- A Gainsbourg? Ten situaci dotáhl do absurdní pointy, když v ro- vila Isabelle Geoffroy (1980), známá jako ZAZ. Její eponymní deska ce 1981 koupil na aukci starožitný rukopis Marseillaisy. Pověsil si ji ZAZ (2010) pomohla připomenout umění šansonu i mimo Francii hned vedle zlaté desky za úspěšný prodej vlastní verze. Někteří se a vysloužila si, snad poněkud neprávem, přezdívku „nová Piaf“. kvůli jeho intelektuálním excesům stavěli na barikády prudérní ctnosti, Názory na to, co je a co není francouzský šanson se mohou v pro- další si naštěstí uvědomili, že jeho performance jsou manifestem měnách času různit. Dnešní svět je sice pestřejší, těžko však o něm umělce, který „kašle na pravidla“ měšťácké morálky. Poslední měsíce můžeme tvrdit, že je proto bohatší a dokonalejší. Dávní hrdinové šan- žil Gainsbourg sám, obklíčen slabostí a depresí. Navštěvovali ho sonu nám svým uměním tuto pravdu připomínají. Na rozdíl od ostat- občas jeho dcera Charlotte a herečka Catherine Deneuve. Občas ních nejsou zapomenuti, naopak, jsou neustále připomínáni a ctěni. zavolala i jeho dávná láska Brigitte Bardot. Když 2. března 1991 po- Z jejich odkazu čerpají noví autoři, vznikají nové písně a nové texty. žárníci vnikli násilím do jeho bytu, ležel mrtvý se zaťatými pěstmi Co více bychom si mohli přát? v posteli. Žádná mladá vyděšená spolunocležnice, nic dramatického pro hladový bulvár. Docela prozaické selhání srdce ve spánku. Pařížské sály jako Olympie nebo Bobino v 50. a 60. letech nepři- pomínaly ani revue ani kabaret. Vystoupení šansoniérských bardů byla veřejným postojem k životu. Francouzská společnost si jejich Prameny: prostřednictvím třídila názory sama na sebe. S nástupem rockovové hudby a odchodem posledních bardů se zdálo, jako by píseň spojená FRIDRICHOVSKÝ, Patrick. Vývoj francouzského muzikálu XX. století, dipl. práce, s poezií ztrácela směr i cíl. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra divadelní vědy, 2006. ERISMANN, Guy. Cesta francouzského šansonu. 1. vyd. Vladimír Cinke. Iša Popelka. Praha: Supraphon, 1988. BERTEAUT, Simone. Edith Piaf. 4. vyd. Marie Janů. Praha: Československý spisovatel, 1990, 397 s. ISBN 80-202-0041-X.

40 41 PRVNÍ MAĎARSKÁ EDITH PIAF Co všechno jste o Edith Piaf věděla, než jste začala na roli pra- covat – a co jste díky hře o ní pochopila?

Moji rodiče byli velice otevření, umělecky založení lidé se smyslem pro humor. Milovali hudbu a společnost, a tak se u nás po večerech scházeli lidé a zpívalo se. Dalo by se tedy říct, že už tak zhruba ve čty- řech letech jsem se seznámila s Edith Piaf, poznala ji a zamilovala jsem se do ní.

Od premiéry Edith a Marlene už uplynulo hodně let, jak ale na tuto inscenaci vzpomínáte. Prý je v Maďarsku hodně slavná.

Byl to opravdu velký úspěch. A mimo to, herečce, která hrála Marlene (Judith Hernádi), se v průběhu narodila dcera Žofie, mně se narodil syn Gaspar, klavíristovi dva synové Marcel a Dan a další kolegyni dcera Kata a jiné zas dcera Anna…, to máte dohromady šest dětí za jednu inscenaci – to je pořádný úspěch, ne? Erzsébet Kútvölgyi se narodila v roce 1950. Na gymnáziu chodila do matematické třídy. Byla to učitelka latiny a maďarštiny, která Rozhovor s Erzsébet Kútvölgyi Erzsébet přesvědčila, aby si podala přihlášku na uměleckou vysokou poskytla režisérka Lucie Málková, školu. V roce 1969 se Erzsébet dostala na budapešťskou divadelní Divadlo Unlimited fakultu, kde absolvovala v roce 1973. Už během studií hostovala ve Vígszínházu, který se posléze stal jejím kmenovým divadlem, kde působí až dodnes, to jest celkem čtyřicet let.

Jak vnímají Maďaři francouzský šanson – poslouchají ho tak jako třeba v Česku, kde je hodně populární už od 60. let? Vy sama máte ráda šanson a třeba i teď jej zpíváte?

Šansony jsou tady v Maďarsku zhruba podobně populární, řekla bych. Jakmile si zapálím cigaretu, hned mám chuť zazpívat si nějakou tu „Piafku“. Jenže dneska už se tady nikde po kavárnách nesmí kouřit, takže si zpívám jen doma a to není zrovna ono.

Kde se vzal nápad na spojení Edith Piaf a Marlene Dietrichové v jediné hře?

Nápad vzešel od autorky hry Évy Pataki. Sláva jí.

42 43 TVŮRCI A INSCENÁTOŘI

ÉVA PATAKI – scénář KATEŘINA POŠOVÁ Éva Pataki se narodila v roce 1954 v Budapešti. Jejím otcem je vý- – překlad znamný maďarský psycholog a sociolog Ferenc Pataki (1928), čestný člen Maďarské akademie věd a držitel řady nejvyšších stát- Kateřina Pošová (1930–2008) se narodila v Kežmarku v židovské ních vyznamenání. rodině architekta a stavitele, ale šťastné dětství prožila v tehdy ma- Pataki byla v roce 1972 přijata na Filozofickou fakultu Budapešťské ďarských Košicích. Jako čtrnáctiletá byla v červnu 1944 s rodiči univerzity, kde vystudovala estetiku. Po absolutoriu se tři roky věno- deportována do Osvětimi a posléze do dalších koncentračních vala novinařině. V roce 1981 se rozhodla pro další studium a byla táborů v Lotyšsku, Polsku a Německu. Do Košic se vrátila sama. přijata na budapešťskou filmovou fakultu, obor scenáristika. Ihned po Na to, aby znovu usedla do školních lavic, se po ročních válečných dokončení školy v roce 1981 dostala nabídku pracovat v Maďarské zkušenostech cítila příliš dospělá, a tak se rychle vdala a brzy se jí na- státní televizi jako dramaturgyně původní tvorby. Během dvanácti let rodil syn. V devatenácti letech se s ním přestěhovala do Prahy, znovu vytvořila ve spojení s režisérkou Mártou Meszáros dvě desítky tele- se provdala, narodila se jí dcera a v 50. letech nastoupila do Maďar- vizních i celovečerních filmů. Nejslavnější z nich Napló szerelmeimnek ského kulturního střediska, instituce, jíž zůstala věrná celá desetiletí. (Deník pro mé lásky) z roku 1987 získal na filmovém festivalu v Ber- Především díky ní měla česká veřejnost možnost se seznámit s kva- líně hlavní cenu Stříbrného medvěda. V roce 1993 opustila státní te- litními maďarskými filmy režisérů jako Miklós Jancsó, István Szabó, levizi a věnuje se samostatné tvorbě. Pál Sándor nebo Péter Bacsó. Podávala nejen zasvěcené hodno- S režisérkou Mártou Meszáros spolupracovala kromě filmu i na di- cení sousední kinematografie, ale zprostředkovávala spojení filmo- vadle a právě pro ni napsala hru Edith a Marlene, která byla poprvé vých režisérů a herců. Později se věnovala i překladům beletrie uvedena 19. října 1988 budapešťském divadle Vígszínház. Tato hra a divadelních her. Knihy Imre Kertésze Člověk bez osudu a Fiasko se ihned po premiéře stala hitem a byla přeložena do mnoha světo- přeložila dávno předtím, než jejich autor dostal Nobelovu cenu, ale vých jazyků. V Maďarsku bylo od roku 1988 uvedeno dalších sedm marně s nimi obcházela nakladatelství. Vyšly teprve poté, co se je- nastudování této hry. Ačkoli Éva Pataki napsala pro jeviště dalších jich autor stal světově proslulým. V roce 2008 vyšla její kniha auto- sedm her, zůstal tento komorní muzikál jejím nejslavnějším divadel- biografických vzpomínek Jsem, protože musím... ním dílem. V současné době se intenzivně věnuje psaní a vydávání knih. Za poslední čtyři roky vydala dva romány – Co se ztratilo (2010), Z ženy babičkou (2012) – a krimiromán Hamletova smrt (2013).

44 45 MAREK PRÁŠIL – hudební nastudování a dirigent

Marek Prášil studoval na Janáčkově konzervatoři obory dirigování a klarinet, v roce 2012 absolvoval magisterské studium na Fakultě JANUSZ KLIMSZA umění Ostravské univerzity, obor klarinet. Absolvoval půlroční stáž – režie na VŠMU v Bratislavě. Nyní studuje orchestrální dirigování na JAMU v Brně, ve třídě mezinárodně uznávaného dirigenta Tomáše Hanuse. Studoval herectví na Státní vysoké škole divadelní v polské Vratislavi V současnosti působí jako dirigent souboru operety/muzikálu a divadelní režii na pražské DAMU. Režíroval v českých a polských Národního divadla moravskoslezského. Zde diriguje muzikály Josef divadlech, je také autorem jevištních výprav a divadelních adaptací. a jeho úžasný pestrobarevný plášť, Mrazík, Noc na Karlštejně. Byl pedagogem oboru herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Hudebně nastudoval světovou premiéru muzikálu Fantom Londýna, V letech 2001 až 2004 působil v pozici uměleckého šéfa ostrav- spolupracuje také s operním a baletním souborem: Labutí jezero, ského Divadla Petra Bezruče a v letech 2004 až 2008 byl uměleckým Noc v Benátkách a Škrtič. V sezóně 2013/2014 hostuje v inscenaci šéfem činohry Národního divadla moravskoslezského. Zde vytvořil Belliniho opery Náměsíčná ve Státním divadle Košice. řadu pozoruhodných inscenací, např. Strakonický dudák, Molière, Doposud spolupracoval s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Plzeňskou Povídky z fastfoodu, Bambini di Praga, Bavič, Ideální manžel, Konec filharmonií, Filharmonií Brno, Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, Ná- masopustu, Marat/Sade, Poprask na laguně aj. Od roku 2008 pra- rodním symfonickým dechovým orchestrem, symfonickými orchestry cuje v NDM jako kmenový režisér činohry. Janusz Klimsza je oceňo- Fakulty umění Ostravské univerzity, Janáčkovy konzervatoře či města ván také za své režie na tzv. malých scénách nebo v experimentálních Frýdek-Místek. Dále s Moravským komorním sborem, Sborové stu- prostorech. Za inscenaci na dole Hlubina Pestré vrstvy získal roku dio Permoník a dalšími. Dirigentská hostování zahrnují mimo jiné me- 2011 Cenu Divadelních novin za nejlepší alternativní režii. Je nosite- zinárodní festivaly: Janáčkův máj, Mladé pódium, Svatováclavský lem Řádu premiéra Polské republiky za zásluhy o polskou kulturu. hudební festival, Talentinum Zlín či Złota Lira, Polsko. Překládá z polštiny. Je nositelem prestižní ceny polských kritiků Zlatá V letech 2007–2013 byl Marek Prášil dirigentem Velkého dechového maska, držitelem několika cen na mezinárodních divadelních festiva- orchestru Májovák, se kterým kromě mnoha ocenění na soutěžích lech. Spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem a věnuje a festivalech v Česku i zahraničí (mimo jiné také dvě ocenění za nej- se také literární tvorbě. V sezóně 2012/2013 činohra NDM uvedla lepší dirigentský výkon na mezinárodních soutěžích v Ostravě a pol- jeho dramatizaci Bédierova románu Tristan a Isolda, kterou také ském Rybniku) podnikl turné do Francie, Itálie, Rakouska, Norska či režíroval. na Sicílii. V červnu 2013 se s orchestrem rozloučil provedením české premiéry kompletní transkripce kantáty Carmina burana, ve spolu- práci s operním sborem NDM a Sborovým studiem Permoník.

46 47 DAVID BAZIKA – scéna

Studoval architekturu na ČVUT (bakalářský stupeň) a DAMU – ka- VLASTIMIL ONDRUŠKA tedru scénografie (magisterský stupeň) – diplom získal u prof. Ondřeje – instrumentace a hudební úprava Nekvasila. Svou činnost dělí mezi práce pro televizi: Iguo-Igua, Javo- rový guláš, Balíci, PF 77 ad., film: Mazaný Filip, Ještě žiju s věšákem, Narodil se v Ostravě-Zábřehu. Vystudoval hru na pozoun na Janáč- plácačkou a čepicí ad., architekturu: rekonstrukce a expozice návštěv- kově konzervatoři v Ostravě, kde v současné době působí jako ní trasy ve staré varně Pilsner Urquell, 1. fáze přestavby Komorní korepetitor tanečního oddělení a pedagog. Po absolvování konzer- Fidlovačky ad. Především ale hostuje na divadelních scénách v blíz- vatoře hrál na pozoun v JFO a několik let na německé výletní lodi kém i dalekém okolí dle toho, jak nabídky přicházejí. Má za sebou Arkona. Od roku 1995 korepetuje balet a vede jazzové kombo. Je kolem čtyřiceti výprav na velkých i malých jevištích v Praze, Olomouci, zakladatelem jazzové instrumentálně-vokální skupiny Voctail. Jako Plzni, Chebu, Českých Budějovicích, Brně nebo Košicích. Nejčastěji pianista hraje v LR Cosmetic Big Bandu. spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě Je autorem hudebních aranžmá a nastudování: Kocourek Modroočko a Divadlem Na Fidlovačce v Praze, s režiséry Radovanem Lipusem: v Divadle loutek Ostrava, Fidlovačka v Divadle loutek Ostrava, Divo- Elling a Kjell, Nejspíš sníš, Humle Boy, Vrátila se jednou v noci, Hra tvorný hrnec v Těšínském divadle, Zkrocení zlé ženy v Těšínském di- o Janáčkovi, Blázen a jeptiška, Matka, Yvonna – princezna burgun- vadle. V Divadle Petra Bezruče se mimo jiné podílel na hudebním dánská ad., a Jurajem Deákem: Funny Girl, Královna Margot, Hledá nastudování inscenace Vlci Agnieszky Osiecké. Napsal hudbu k řadě se muž. Zn: Bohatý!, Nejlepší kamarádky, Čaj u královny, Červený inscenací pro Divadlo loutek: Liška Bystrouška, Perníková chaloupka; a černý, Zkrocení zlé ženy ad. Ale také se Štěpánem Páclem: Holky pro Národní divadlo moravskoslezské Popelka, Dalskabáty. Zkom- Elky, Osiřelý západ, Václavem Klemensem: Tři sestry, Její pastor- ponoval hudbu pro ostravský orloj, který je umístěn na budově alter- kyňa, Romeo a Julie ad., Peterem Gáborem: Donaha!, Januszem nativní scény Divadla loutek. Klimszou: Bambini di Praga, Michalem Langem: Dávníkové, Davi- dem Drábkem, Zdeňkem Kaločem, Michaelem Tarantem, Antonínem Procházkou a dalšími, s choreografy Igorem Vejsadou: Requiem, Romeo a Julie a Pavlem Strouhalem: Ghetto 1577, La Bohème, Bomton cup 07. Příležitostně také natáčí reklamní spoty – Sazka, Kofola – a navrhuje divadelní plakáty. Od sezóny 2009/2010 je scé- nografem a šéfem výpravy Národního divadla moravskoslezského.

48 49 TOMÁŠ KYPTA – kostýmy

Narodil se v Plzni, studoval SOŠV na Hollarově náměstí v Praze. Potom načas pracoval jako kulisák a technik v tehdejším Realistickém divadle v Praze. Pokračoval studiem na DAMU, obor scénografie, které přerušil a nedokončil. Od roku 1990 se věnuje profesi kos- týmního výtvarníka na volné noze. Pracoval téměř ve všech divadlech v Česku s režiséry všech generací, např. Jiřím Seydlem, J. A. Pitín- ským, Radovanem Lipusem, Jurajem Deákem, Michaelem Tarantem, Martinem Otavou, Karlem Brožkem ad. Od roku 2001 do roku 2004 působil v angažmá v Městském divadle v Bremerhavenu, kde vytvo- řil dvacet pět kostýmních výprav pro činohru, operu, operetu a muzi- kál (Koně se také střílejí, Evžen Oněgin, Così fan tutte, Bludný Hana Fialová (Edith), Eva Zbrožková (Marlene) Holanďan, Pipi Dlouhá punčocha, Žebravý student, Klec bláznů ad.). Hostoval v Městském divadle v Augsburgu (Beatrix et Benedicte), dále v Městském divadle v Klagenfurtu (Rigoletto). Za kostýmy do inscenace Čajka v režii Davida Drábka byl nominován na prestižní slovenskou cenu DOSKY 2012. V současnosti spolupracuje přede- vším s Michalem Langem (Peníze od Hitlera, Zkrocení zlé ženy, Petrolejové lampy, Kupec benátský, Rok na vsi, Krvavá svatba ad.). Spolupracuje také s Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích, např. s režiséry Jiřím Menzelem, Martinem Glaserem, Josefem Průd- kem a dalšími.

50 51 V HLAVNÍCH ROLÍCH V roce 2010 se zúčastnila workshopů k nové verzi muzikálu Alaina Boublila a Michela Legranda, ve kterém vytvořila titulní roli Marguerite. Na scéně Městského divadla Brno hostuje jako Fantina ve světo- známém muzikálu Bídníci. Na jevišti Národního divadla moravskoslezského svým výrazným hlasem, komediálním talentem a sexy energií excelovala v muzikálu Pardon My English v roli Gity. Nepřehlédnutelná je v inscenacích Donaha! (Hole dupy), kde hraje Zuzanu, jako Eliška v muzikálu Noc na Karlštejně, dále jako Bellinda v muzikálu Divotvorný hrnec nebo jako Marfuša v pohádkovém muzikálu Mrazík. Za svůj výkon v titulní roli muzikálu Marguerite získala v kategorii opereta/muzikál hlavní nominaci na Cenu Thálie 2011. Miluje svou rodinu, přátele, přírodu a zvířata. V létě jezdí na čundry s koňmi, baví ji horolezectví a velice ráda posedí s fajn lidmi v hos- půdce.

HANA FIALOVÁ Edith Piaf

Narodila se v Opavě. Je absolventkou Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, kde absolvovala v roce 1991 ve třídě Evy Gebauerové- -Phillips. Zpěvu se intenzivně věnovala již před přijetím na konzerva- toř, o čemž svědčí její vítězství v krajském kole pěvecké soutěže Talent 86. Toto umístění jí zajistilo vystoupení v celostátním finále, které se konalo téhož roku. Mezi lety 1994 až 2004 byla sólovou zpěvačkou country skupiny RED HATS, se kterou koncertovala nejen ve vlasti, ale také v Itálii, Velké Británii, Německu, Rakousku, Švýcarsku. S touto skupinou také několikrát vystoupila v zábavných televizních pořadech a vydala dvě profilová CD. Od roku 2003 je v angažmá Národního divadla moravskoslezského, kde je členkou operetního souboru v Divadle Jiřího Myrona. Na půdě divadla ztvárňovala už od počátku i významné sólové role. Tou první byla Kateřina Howardová z operety Šest žen Jindřicha VIII. Mezi další oblíbené role můžeme počítat: Elein v muzikálu Camelot, Juanillu v inscenaci Kat a blázen, Lolitu v operetě Ostrov milování, Ženu v muzikálu Zvonokosy, titulní role Sugar Cane v muzikálu Sugar! (Někdo to rád horké), Irenu Molloyovou v Hello, Dolly!, Wandu v ope- retě Rudolfa Frimla Rose Marie. 52 53 EVA ZBROŽKOVÁ Marlene Dietrich

Vystudovala Pedagogickou fakultu v Ostravě. V roce 1990 nastoupila do angažmá ve Státním divadle Ostrava, dnes Národní divadlo morav- skoslezské, do souboru operety jako členka sboru. Od roku 1993 pů- sobí v operetním souboru, resp. souboru opereta/muzikál, jako sólistka. Během svého angažmá ztvárnila desítky operetních rolí, např. Helenu Hana Fialová (Edith) (Polská krev), Denisu (Mam´zelle Nitouche), Fiorellu (Bandité), Hor- tenzii (Ples v opeře), Pepičku (Vídeňská krev), Valencii (Veselá vdo- va), Stázi (Čardášová princezna), Bellu Giretti (Paganini), Princeznu Mi (Země úsměvů), Constance (Tři mušketýři). Účinkovala také v mu- zikálech: Káča (Divotvorný hrnec), Lois (Kiss me, Kate!), Ellie (Loď komediantů), Polly (Crazy for You), Ginevra (Camelot), Sugar (Sugar aneb Někdo to rád horké), Dolly (Hello, Dolly!). V posledních letech hrála například Rose Marie ve stejnojmenné Frimlově operetě, titulní roli ve světové premiéře nové verze muzikálu Margueritte slavných autorů Michela Legranda a Alaina Boublila, Královnu Elišku v Noci na Karlštejně, Magdu v crazy muzikálu bratří Gershwinových Pardon My English, Mary v Divotvorném hrnci, Kocourka Mourka v muzikálu Mrazík, Wandu v operetě Polská krev, Ředitelku/Madam Putifarovou v muzikálu Andrewa Lloyda Webbera Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť nebo kněžnu Anhiltu v ope- retě Čardášová princezna.

54 55 HUDEBNÍ ČÍSLA

I. dějství

1. Ich bin von Kopf bis Fuss Marlene hudba a text: Friedrich Hollaender

2. La vie en rose 1. Edith hudba: Louiguy text: Edith Piaf

3. La vie en rose 2. Edith hudba: Louiguy text: Edith Piaf

4. L'accordéoniste 1. Edith hudba a text: Michel Emer

5. La vie en rose 3. Edith hudba: Louiguy text: Edith Piaf

6. L'accordéoniste 2. Edith hudba a text: Michel Emer

7. La vie en rose 4. Edith hudba: Louiguy text: Edith Piaf

8. Mon Dieu 1. Edith hudba: Charles Dumont text: Michel Vaucaire

9. Milord Edith hudba: Marguerite Monnot text: Georges Moustaki

10. Finale / Where have all the flowers gone Marlene Hana Fialová (Edith) hudba: Peter Seeger text: Peter Seeger a Joe Hickerson

56 57 II. dějství TEXTY PÍSNÍ

11. Lili Marleene Marlene hudba: Norbert Schultze text: Hans Leip Vážení diváci, v naší inscenaci Edith a Marlene jsou pro věrné dokreslení původní 12. Mon Dieu 2. Edith atmosféry písně představeny v originálním znění. Ukázky textů písní hudba: Charles Dumont a ukázky z překladů uvádíme k snadnější orientaci v příběhu a nejsou text: Michel Vaucaire součástí inscenace.

13. The Laziest Girl in Town Marlene hudba a text: Cole Porter

14. Padam, padam Edith hudba: Norbert Glanzberg text: Henri Contet

15. L'Hymne à l'amour Edith hudba: Marguerite Monnot text: Edith Piaf

16. Les blouses blanches Edith hudba: Marguerite Monnot text: Michel Rivgauche

17. A quoi ca sert l'amour? Edith a Théo hudba a text: Michel Emer

18. Non, je ne regrette rien Edith hudba: Charles Dumont text: Michel Vaucaire

58 59 ICH BIN VON KOPF BIS FUSS Od hlavy k patě chci se láskou opájet, / OD HLAVY K PATĚ JSEM K LÁSCE STVOŘENÁ vždyť láska je můj svět, a už víc nic Tak záhadná je zvláštní, český text Sergej Machonin ach „je ne sais-pas-quoi“ Jak motýl černopláštník, je žena tajemná

Však vím to odjakživa, jen krátké vis-a-vis, do očí se jí dívám, a vím, co říkají

Od hlavy k patě chci se láskou opájet, vždyť láska je můj svět, a už víc nic

Co já, co dělat mám, když nic víc neumím, jak milovat to vím, a už víc nic

Muži mě obtáčí, jak lampu motýli a když se popálí, máš smůlu, můj milý

Od hlavy k patě chci se láskou opájet, vždyť láska je můj svět, a už víc nic

Mé ruce k smrti svádí, co je jim pro radost, rády se rozdovádí, nemají nikdy dost

Odpusťte drazí páni, nechci vás podvádět, Mě nová touha mámí, ach, láska je můj svět

60 61 LA VIE EN ROSE / ŽIVOT PLNÝ RŮŽÍ L'ACCORDÉONISTE / HARMONIKÁŘ

Má pohled, v kterém vidím duši Co na tom, že se ztrácí v tom šeru večerním, a úsměv, co jen sotva tuším ta malá hledá práci, jen ještě neví s kým Hleď, portrét krásy bez retuší, Má vlasy barvy ryzí a oči jako len Můj pán, co mu náležím a lhát jí není cizí, má nejtajnější sen, že ten, co se jí líbí a co jí nedá spát, Vím, že v jeho náručí, splní to, co jí slíbí, jen pro ni bude hrát když svět se zatočí, mám život plný růží Valčík roztančil sál, pro ni nejhezčí bál právě začal a s ním její štěstí, Říká mi, pojď lásko má, mladý harmonikář rozesmál její tvář, tvá moc je čarovná, konečně poznává, co je štěstí dech můj se náhle úží Hudba ji ohluší, tep se jí rozbuší, nechce věřit, že ví, co je štěstí Zná už dávno srdce mé, A tak zmatená hrou odchází noční tmou ví, jak se rozhodne, hledat v ulicích své malé štěstí to jediné mu dlužím Tak brouzdá ve všech loužích, je zimou prolezlá Jsem pro něj vším, a zákazníci krouží, co chtějí, dobře zná jen na něm já lpím, Teď život zdá se k pláči a smutku nemá dost slib, co mi dal, byl jak sen, a v slzách svůj sen smáčí jak podvedený host o němž sním Vždyť ten, co se jí líbí a co jí nedá spát, vždycky jen něco slíbí a pak jde jinam hrát Svého srdce já se ptám zda není to jen klam, Všem holkám je teď k smíchu, že lásku chtěla mít že ráda mám a za sto tisíc hříchů ji chtěla proplatit překlad Patrick Fridrichovský Ta zrzka, ta je hloupá, vždyť všechno může mít, když k mužskejm není skoupá, jen lásku nesmí chtít a ten, co se jí líbí a co jí nedá spát, snad každý něco slíbí a pak jde jinam hrát!

Valčík roztančil sál, pro ni nejhezčí bál právě začal a s ním její štěstí, mladý harmonikář rozesmál její tvář, konečně poznává, co je štěstí Hudba ji ohluší, tep se jí rozbuší, nechce věřit, že ví, co je štěstí A tak zmatená hrou odchází noční tmou hledat v ulicích své malé štěstí český text Marta Balejová

62 63 MON DIEU / BOŽE MŮJ Bože můj, Bože můj, Bože můj! vyslyš můj hlas, Bože můj, Bože můj, Bože můj! dnes naposled, Vyslyš můj hlas, chci říct dnes naposled, jsi láska má Prosím tě dej, dnes naposled, Snad den, či dva, snad víc, chvil pár... vyslyš můj hlas, překlad Patrick Fridrichovský dnes naposled, chci říct...

Chvíle lásky souznění, co pominou, čas rány zahojí jsou vzpomínkou

Bože můj, říkám: Bože můj! Vyslyš můj hlas, dej mi chuť žít, zas žít

Bože můj, Bože můj, Bože můj! Vyslyš můj hlas, dnes naposled, tys láska má

Snad rok, či den, ne, víc, vyslyš můj hlas, šanci mi dej, chvil pár...

Snad tím vše začíná, snad je konec blíž Jak září světla v tmách, či padá stín

64 65 MILORD vždyť srdce mé je plané, slyšíte je bít? Jen pojďte sem, pane, sem ke mně ke stolu, Když odjel noční vlak, když pršet nepřestane, ta slečna jela s ním budem' tu spolu a to, co bylo pak, Dejte si říct,pane, i to já dobře vím já nechci tulit se, Ta slečna vzala vám nic se vám nestane, vše, co vám mohla vzít i když jsem z ulice To všechno dobře znám, Na srdci svém, pane, ten prázdný pustý byt váš pyšný žal chci skrýt, vždyť srdce mé je plané, A co život? slyšíte je bít? Ten je váš, je plný nadějí, tak pijte na kuráž Když potkala jsem vás, a žijte raději byl večer mlhavý, já slyšela váš hlas, Jen pojďte sem, pane, byl pyšný jako vy ach, jak jste nesmělý, Ne, já se nedivím, pojďte k mé bílé oprýskané posteli. vždyť byl jste jako král, Nikdo vám nezpíval v raglánu šedivým, o jednom pánovi, ten, pane, asi stál! jenž srdce slečně dal a neměl na nový. Takovou, můj pane, A pod raglánem frak držte si od těla a slečnu pod paží, můj bože, krásnou tak, Vy pláčete, pane? že to až uráží To ne, to já nechtěla, to ne. Já vím, já vím, já vím, bože, jak já vím. Jen pojďte sem, pane, Tak jo. Tak pojďte sem a sedněte si ke mně. sem ke mně ke stolu, Napijte se, pak vám bude líp, když pršet nepřestane, fakt, líp, líp, líp budem' tu spolu Teď si se mnou zpívejte Dejte si říct, pane český text Pavel Kopta já nechci tulit se, nic se vám nestane, i když jsem z ulice Na srdci svém, pane, váš pyšný žal chci skrýt,

66 67 WHERE HAVE ALL THE FLOWERS GONE LILI MARLENE / ŘEKNI, KDE TY KYTKY JSOU U vstupní brány Řekni, kde ty kytky jsou, co se s nimi mohlo stát, našich kasáren, lucerna právě řekni, kde ty kytky jsou, kde mohou být, začala už plát, dívky je tu během dne otrhaly do jedné, ať hoří jasným plamenem, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí? když spatřím ji stát pod oknem svoji Lili Marleen Řekni, kde ty dívky jsou, co se asi mohlo stát, řekni, kde ty dívky jsou, kde mohou být, Dva stíny prolnou muži si je vyhlédli, s sebou domů odvedli, v jeden splývají, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí? dny lásky naší nepomíjejí, Řekni, kde ti muži jsou, co se k čertu mohlo stát, všichni pak spatří pod lampou řekni, kde ti muži jsou, kde mohou být, tu stálou lásku neměnnou, muži v plné polní jdou, do války zas je zvou, k mojí Lili Marleen kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí? Strážný mi řek: tiše zaklepej, A kde jsou ti vojáci, lidi, co se mohlo stát, jinak tě vítá a kde jsou ti vojáci, kde mohou být, katr ztemnělej řady hrobů v zákrytu, meluzína kvílí tu, S půlnocí musíš tady být, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí? tak loučím se, já musím jít, sbohem Lili Marleen Řekni kde ty hroby jsou, co se tady mohlo stát, řekni kde ty hroby jsou, kde mohou být? Zná chůzi tvoji Co tu kytek rozkvétá od jara do léta, kroky rozhodné, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí? když nepřicházíš večer uvadne Až jednou nepřijdu tam víc, Řekni, kde ty kytky jsou, co se s nimi mohlo stát, kdo pod lampou ti zlíbá líc řekni, kde ty kytky jsou, kde mohou být, krásná Lili Marleen dívky je tu během dne otrhaly do jedné, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí? Od zemských strastí až budu mít klid, český text Jiřina Fikejzová o tobě chtěl bych svobodně si snít A s noční mlhou přijdu zpět tam pod lampu, kde byl náš svět tenkrát s Lili Marleen úprava Patrick Fridrichovský

68 69 L'HYMNE À L'AMOUR / ZPĚV LÁSKY LES BLOUSES BLANCHES / BÍLÉ PLÁŠTĚ

Nebe k nám až bude o krok blíž, Už tři roky spí nebo bdí zemskou tíž snad z toho neztratíš v blázinci v prvním poschodí, Netuším, zda jsem hodná v blázinci, kde už člověka nic nečeká. Kvůli nim nesmí ze dveří, lásky té, k níž přísahám koukněte, vždyť jí nevěří Rána má zas budou jasnější, a ona sama jediná svou pravdu má když tvůj hlas mě šeptem konejší Když už má dost všech hloupých zákazů, Nechci víc, dost už snění, pláče a křičí: „Vždyť jsem bez kazu! lásko má, jen zpívej dál Vždyť vám říkám pořád dokola, že nejsem blázen, nejsem cvok, nejsem cvok, nejsem cvok!“ Já šla bych světa lán, Pak zřízenci se vynoří, a nevím ani kam, v bílých pláštích s ní hovoří, šeptají tiše s úsměvem: když ty mne požádáš „Nejste blázen“… běda jí. A cestu na měsíc já ujdu jako nic, A ona také nosí bílý plášť, když ty mne požádáš šatečky bílé má jak padlý sníh, bílé šaty s kvítky na krajích Já zapřela bych vlast, Slunce svítí, kol kolem kvítky jsou, pár přátel, každou strast, andělé zpívají písničku svou, když ty mne požádáš andělé s bílými křídly tu jsou s veselou písničkou... Vím, možná je to k smíchu, – A zas ty bílé pláště! – já vzdala bych se hříchu, když ty mne požádáš český text Marta Balejová

Jestli nám už zbývá jen pár chvil, dosti slov, to jsi mne naučil Nechci víc, dost už snění, lásko má, jen zpívej dál, jen dál překlad Patrick Fridrichovský

70 71 PADAM, PADAM I'M THE LAZIEST GIRL IN TOWN / JSEM TAK LÍNÁ

Ta píseň mě trýzní k bezmoci, Můj kluk, co jmenoval se Jim, zní k ránu a hraje do noci byl feš jak hvězdy z pláten kin Dálkou se nese, já to vím, Prej: "Víš, holka, si moc fajn, z těch zvuků zní hlas šílenstvím ale dál to nejde, ztrácím šajn" Proč stále ta píseň hraje nám, A hned se sebral, někam šel její tóny mě bolí, strach z ní mám Už nechtěl mě víc, tak smůlu měl Řek' mi ještě: "Pojď se chvíli mít" Padam... Padam... Padam... Já na to: "Jenom klid!" o krok vpřed je můj stín, do tmy plách Padam... Padam... Padam... Ne, že bych nechtěla, navždy zůstane ve vzpomínkách Padam... Padam... Padam... snad, že ho ráda neměla, Jak dlouho ještě bude hrát, snad, že bych pro to trpěla jen smutek na mne sáh', Jsem tak líná, jak holka z města může být slyším hlas, co měl ji rád Tam u srdce mě bolí, překlad Patrick Fridrichovský když práci mám, né roli, zas sama v týhle metropoli Jsem tak líná, jak holka z města může být

překlad Patrick Fridrichovský

72 73 A QUOI ÇA SERT L'AMOUR? / K ČEMU JEN LÁSKA JE? JE NE REGRETTE RIEN / NE, NENÍ ČEHO LITOVAT

K čemu jen láska je? Ne, proč si lhát, Stále se vypráví ne, není čeho litovat! historky bláznivé, Všechno dobré, všechno zlé tak proč jen s námi je? serve z nás stejně nelítostný čas

Víš, lásku nevysvětlíš! Ne, proč si lhát, Je to prostě tak, že když k nám přichází, ne, není čeho litovat! tak nevíš ani jak Žádný dluh, žádný stesk, žádná zlost, kašlu na minulost! Co řečí bylo už, že láska zabolí, Svými vzpomínkami že láska k pláči je. podpaluji oheň Tak k čemu naděje? milosti i rány, dala jsem vám sbohem! K čemu jen láska je? Pro smích i k pláči je Život můj, radost má Věčná i dočasná, teprv dnes smutná i úžasná! u tebe začíná!

Vždyť lidé říkají, překlad Marie Janů že už ji neznají, jak v plotě sám je kůl, prý chybí jako sůl

I když jsme ztratili chuť, co jsme poznali, vždy sladká, medová, láska se neschová

Své štěstí popadni a buď můj poslední! Víš, s tebou je mi líp, mne zasáh' ten tvůj šíp

Jen s tebou chci teď být a život šťastný mít S tebou chci do ráje, tak k tomu láska je! český text Patrick Fridrichovský 74 75 Program vydalo Národní divadlo moravskoslezské, příspěvková organizace statutárního města Ostrava, Čs. legií 148/14, 701 04 Ostrava – Moravská Ostrava www.ndm.cz

Ředitel Jiří Nekvasil Šéfka souboru opereta/muzikál Gabriela Petráková

Redakce programu Patrick Fridrichovský Výtvarné zpracovaní programu a sazba Lubomír Šedivý Dokumentární fotografie archiv autora Studiové fotografie Robert Rohál Divadelní fotografie Martin Popelář Fotografie na titulní straně Petr Hrubeš

Tisk KARTIS+Co s.r.o.

Nositele autorských práv k textu hry a jeho překladu zastupuje pro ČR DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, o. s., Krátkého 1, Praha 9.

Nositele autorských práv k písním pro ČR zastupuje OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s., Československé armády 20, Praha 6. Jaroslav Rusnák (Klaun), Eva Zbrožková (Marlene)

Činnost Národního divadla moravskoslezského, příspěvkové organizace statutárního města Ostrava, je financována z rozpočtu města Ostravy.

Aktivity NDM jsou také finančně podporovány Ministerstvem kultury České republiky a Moravskoslezským krajem.

ISBN 978-80-87650-35-6

HLAVNÍ PARTNER:

77 Hana Fialová (Edith)

78 79 Hana Fialová (Edith), Ilona Piskořová (Momone)

Hana Fialová (Edith), Pavel Liška (Louis Leplée)

80 81 Juraj Čiernik (Raymond Asso), Hana Fialová (Edith), Kateřina Vainarová (Momone)

Hana Fialová (Edith), Jaroslav Rusnák (Vyšetřovatel)

82 83 Eva Zbrožková (Marlene)

84 85 Hana Fialová (Edith), Juraj Čiernik (Raymond Asso)

Eva Zbrožková (Marlene)

86 87 Hana Fialová (Edith)

88Eva Zbrožková (Marlene) 89 Eva Zbrožková (Marlene)

90 91 Hana Fialová (Edith), Marcel Školout (Marcel)

Hana Fialová (Edith), Juraj Čiernik (Raymond Asso), Eva Zbrožková (Marlene)

92 93 Roman Harok (Théo), Martina Šnytová (Ošetřovatelka), Hana Fialová (Edith)

94 95 Hana Fialová (Edith), Eva Zbrožková (Marlene)

96