Bakalářská Práce

MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV ANTROPOLOGIE

Bakalářská práce

Brno 2015 Anna Benýšková

MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV ANTROPOLOGIE

PARAZITÁRNÍ RIZIKA PLYNOUCÍ

Z POTRAVNÍ ADAPTACE VYBRANÝCH MOBILNÍCH SPOLEČNOSTÍ

Bakalářská práce Anna Benýšková

Vedoucí práce: Mgr. Sandra Sázelová, Ph.D. Brno 2015

Bibliografický záznam

Autor: Anna Benýšková Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Ústav antropologie Parazitární rizika plynoucí z potravní adaptace Název práce: vybraných mobilních společností

Studijní program: Antropologie

Studijní obor: Antropologie

Vedoucí práce: Mgr. Sandra Sázelová, Ph.D.

Akademický rok: 2014/2015

Počet stran: 63 Klíčová slova: Mobilní společnost; parazit; zoonózy, alimentární nákaza; výživa; arktická a subarktická oblast;

Bibliographic Entry

Author Anna Benýšková Faculty of Science, Masaryk University Department of Anthropology Parasitic risks from dietary adaptations of selected Title of Thesis: mobile societies

Degree programme: Anthropology

Field of Study: Anthropology

Supervisor: Mgr. Sandra Sázelová, Ph.D.

Academic Year: 2014/2015

Number of Pages: 63 Keywords: Mobile society; parasite; zoonoses; foodborne disease; diet; arctic and subarctic area;

Abstrakt

Tato práce se zabývá stravou mobilních společností v arktické a subarktické oblasti se zaměřením na rizika parazitárních přenosů na člověka. Od popisu oblastí, ve kterých dané společnosti žijí, postupuje k popisu života několika vybraných populací, aby obsáhla možná rizika nákazy parazity. Dále se více zaměřuje na zvěř žijící v těchto klimatických podmínkách, jakožto zdroj potravy společností. U těchto zvířat pak sleduje, jaké byly provedeny výzkumy jejich parazitů, avšak pro jejich početnost a různorodost si práce vybírá jednoho z nich. Tím je sob polární, se kterým se vybrané společnosti dostávají do styku nejčastěji a jeho paraziti pro ně proto představují největší riziko nákazy. Vše zakončuje pohledem do historie sledovaných parazitů.

Abstract

This thesis deals with diet of mobile societies in Arctic and Subarctic areas while attempting to cover the risk of transfer of the parasites on humans. The work starts with the description of areas inhabited by given societies, then proceeds with description of several selected population’s living habits in order to unfold potential risks of foodborne parasites in it. Next part focuses on the animals living in these climatic conditions seeing it as a source of food for the mobile societies. This includes mainly existing researches on these animals’ parasites, but their number and differentiation led to choice of one particular species. This species is reindeer as it gets most often into contact with selected societies which means its parasites are most likely to pose a risk of alimentary diseases. The work concludes with the insight into the history of observed parasites.

Poděkování

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Sandře Sázelové Ph.D. za její odborné vedení, připomínky, podněty a trpělivost. Dále své rodině a přátelům, kteří za mnou celé mé studium stáli a jakkoliv mě podporovali. A také všem, kteří mi poskytli potřebné materiály a konzultace.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou práci vypracovala samostatně s využitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány.

Brno 6. ledna 2015 ……………………………… Jméno Příjmení

Obsah 1. Úvod...... 9 2. Arktické a subarktické oblasti...... 11 2.1. Geomorfologické hledisko a klima tohoto území ...... 11 2.2. Fauna ...... 13 2.3. Flóra ...... 15 2.4. Postupné osídlení severních polárních oblastí ...... 16 3. Mobilní společnosti Arktidy a Subartktidy ...... 19 3.1. Sámové ...... 21 3.1. Čukčové ...... 22 3.3. Inuité ...... 24 3.5. Výživa domorodého obyvatelstva tohoto území ...... 27 4. Výskyt parazitů v severní polární oblasti ...... 30 4.1. Zoonózy ...... 31 4.2. Taxonomické rozdělení parazitů člověka ...... 32 4.2. Paraziti alimentárního původu ...... 35 4.3. Paraziti divokých zvířat ...... 35 5. Sob polární ...... 37 5.1. Ektoparazité soba polárního ...... 38 5.2. Endoparazité soba polárního ...... 38 5.2.1. Elaphostrongylus rangiferi ...... 39 5.2.2. Echinococcus granulosus ...... 41 5.2.3. Marshallagia marshalli ...... 44 5.2.4. Toxoplasma gondii ...... 44 6. Shrnutí historie humánní parazitologie a současná prevence ...... 46 6.1. Strongyloides stercoralis a strongyloidóza ...... 47 6.2. Echinococcus granulosus a echinokokóza ...... 47 6.3. Toxoplasma gondii a toxoplazmóza ...... 47 6.4 Prevence a rizikovost konzumace syrového masa ...... 48 7. Závěr ...... 49 8. Slovník pojmů a zkratek ...... 51 9. Rejstřík ...... 53 Seznam literatury ...... 54 Elektronické zdroje ...... 61

1. Úvod

Mobilní společnosti obývající arktickou a subarktickou oblast rozkládající se na severu Ruska, Evropy Severní Ameriky, Grónska a Arktidy, se živí především lovem a rybolovem. Lovená zvířata pro ně představují nejen možnost obživy, ale také nebezpečí v podobě nákazy parazity. Parazité jsou původci mnoha nákaz, jak pro zvířata, tak také pro člověka. Ochrana před těmito nemocemi, jako je dodržování hygienických podmínek, je do určité míry dodržována po celém světě. U mobilních společností této oblasti je však situace zhoršena vzhledem ke způsobu nakládání s masem ulovených zvířat. Tradiční pokrmy těchto lidí jsou totiž konzumovány povětšinou syrové. Celá konzumace je často zasazena do náboženského kontextu s neměnnými rituály. Toto nakládání má však kořeny v historii a vzniklo hlavně z praktických důvodů. V těchto mnohdy nehostinných klimatických podmínkách bylo někdy těžké rozdělat oheň a udržovat jej po celou dobu přípravy pokrmu. Proto se lidé uchýlili ke konzumaci neupravované potraviny a plně si neuvědomovali možná nebezpečí. Dnes žijí populace těchto lidí poněkud odlišnějším způsobem života, ale vzhledem k okolním podmínkám jsou stále lovci a svoje živobytí staví kromě lovu také na chovu některých zvířat, především sobů polárních. Sobi polární se dokonale přizpůsobili životu v nehostinných podmínkách a jak divocí, tak i domestikovaní, jsou pro zdejší lidi důležitým zdrojem obživy. Tržní obchod se sobím masem a kůžemi jsou totiž pro lovce a chovatele sobů velkým finančním příjmem. Proto je jejich soužití mnohem významnější než s jinými druhy zvířat. Přítomnost velkého množství parazitů, co do počtu, tak i různorodosti, je také důvodem, proč v této části země není situace s parazitárními nemocemi zmapována tak, jako je tomu u jiných nemocí. Proto si tato práce bere za cíl pouze odhad těchto možných rizik. Tento odhad pak vychází z podmínek, s jakými je s masem lovených zvířat, tedy potenciálním zdrojem nákazy, nakládáno. To především ovlivňuje prevalenci nemocí a od nich se dále odvíjející nebezpečnost tohoto zdroje. Při popisu zdravotního stavu arktického obyvatelstva se práce opírá především o informace a data výzkumných center, která se zdravím tohoto obyvatelstva prioritně zabývají. Je to zejména AMAP (The Arctic Monitoring and Assessment Programme), ICS (International Circumpolar Surveillance) a SEER (The Surveillance, Epidemiology, and End Results). Jejich podrobnější popis a předmět zájmu je uveden dále v textu.

Při popisu parazitů vyskytujících se na tomto území a u sledovaných zvířat si tato práce vybírá několik z nich. U nich se věnuje jejich podrobnějšímu anatomickému popisu, způsobu, jakým napadají hostitele a zdravotním problémům, jaká jim způsobují. Jsou jimi: Elaphostrongylus rangiferi, Echinococcus granulosus, Marshallagia marshalli a Toxoplasma gondii. U nich dále sleduje prvopočátky jejich zkoumání a způsob, jakým byly objeveni. Elektronické zdroje jsou citovány s datem založení stránek, pokud nebylo uvedeno, je pro upřesnění použito datum stažení.

2. Arktické a subarktické oblasti Pro lepší pochopení života, jednání a zvyků mobilních společností je třeba poznat i prostředí, ve kterém mobilní společnosti žijí a kterým jsou ovlivněny. Arktická oblast se vyznačuje drsným podnebím, jedinečným ekosystémem a řadou vysoce odolných a adaptabilních rostlin, zvířat a lidí. Arktida odvozuje svůj název od řeckého αρκτικός (Arktikos), což odkazuje na hvězdné souhvězdí Ursa major, Velká medvědice, obklopující Severku, která se nachází téměř přímo nad severním pólem (Tikhonov, Berner 2009, 1).

2.1. Geomorfologické hledisko a klima tohoto území Geograficky je severní polární oblast vyznačena klimaticky určenou hranicí – tzv. izotermou 10 °C (obr. 1) nejteplejšího měsíce v roce. V jejím středu leží Severní ledový oceán se střední hloubkou 1328 m, plochou 13,95 mil. km2, ze které je zaledněno 12,6 mil. km2; a přilehlá moře, která představují Barentsovo moře, severozápadní části Atlantského oceánu, Baffinovo moře, Norské moře, Grónské moře, Východosibiřské moře, Karské moře, Hudsonův záliv, moře Laptěvovo, Čukotské moře a Beaufartovo moře. Tento oceán obklopuje pobřeží Evropy, Asie a Severní Ameriky o celkové rozloze kolem 26,5 mil. km2, z této plochy tvoří 70 %, zbývajících 30 % pevnina s ostrovy. Ledovou pokrývku můžeme rozdělit na několik druhů dle jejího umístění, a to na mořský led, pevninské zalednění, horské zalednění a šelfové ledovce. Mořský led je nejrozsáhlejší, kryje 12,6 mil. km2 Arktidy, jižně sahá až na 75° severní šířky na východním pobřeží Grónska a na 72° severní šířky v Beaufortově moři. Během každé zimy vzniknou v průměru 2 m ledu. Ledovce Arktidy slouží také jako zásobárna vody, mají rozlohu více než 2 mil km2 a je v nich vázáno 2 420 000 km3 sladké vody. Největší pevninské zalednění se nachází v Grónsku a pokrývá téměř celou jeho část, konkrétně 4/5 ostrova, s rozlohou 1 790000 km2 a mocností 3410 m. Mezi nejvýznamnější řeky protékající arktickou oblastí se řadí Ob, Jenisej, Lena, Kolyma a Mackenzie. Mocnost zemské kůry je u Severního ledového oceánu spíše méně proměnlivá, dosahuje 7-10 km, v pánvích i méně než 7 km, zato okolní pevninské šelfy mají na všech stranách mocnost 35-40 km a při východní Sibiři dosahují až 45 km. Severní část Arktidy, nazývaná Vysoká Arktida, se řadí do zóny arktických mrazových pouští a polopouští, z 25 % je povrch kryt plazícími se cévnatými rostlinami s velmi mělkým kořenovým systémem, přičemž kryptogramy (sinice, řasy, lišejníky a mechy) tvoří 50 %. Směrem na jih pak přechází do Nízké Arktidy, tvořené vegetací 2 kategorií – přechodnou formací mezi

11 jehličnatými lesními porosty a tundrou a vlastní zónou tunder. Tundrové společenstvo tvoří cévnaté rostliny jako je tráva, ostřice a lišejníky. Do nejjižnější části jen výjimečně zasahuje lesní zóna (tajga) (Bártl 1986, 161-165, Přibyl 1986, 9-13, Sergienko 2013, 30-37). V pruzích od 500 do 1500 km lemuje arktickou oblast subarktická, která je stejně jako Arktida z části kryta permafrostem (trvale zmrzlou půdou), také sdílí oblast tundry a na jihu na hranici s mírným pásmem přechází do lesotundry a tajgy. Teploty se v zimních měsících drží po většinu času pod nulou, v lednu se průměrné teploty pohybují od +3 °C na jihu do -35 °C až -40 °C v centru arktické oblasti, střední červencové teploty jsou znatelně vyšší a pohybují se od +10 °C na jihu Islandu do 0 °C mezi 80 ° severní šířky a severním pólem. Nejnižší teploty byly naměřeny v Grónsku (až -60 °C) nebo na Sibiři v Omjakonu (-78 °C). V létě zde převládá teplé klima mírného pásu, v ostatních měsících se zde mísí klima mírného a polárního pásu. Podnebí polárního pásu se vyznačuje chladným počasím, avšak se značnou vlhkostí vzduchu (90-95 %). Převládá zde vysoký tlak vzduchu s nízkým počtem srážek, v centrálních oblastech 100-150 mm ročně, na severním pólu 149 mm a nejvíce při okrajích 200-400 mm. Zima je dlouhá, v únoru se již vrací sluneční záře ve větším rozsahu, v dubnu přichází krátké jaro, které přejde v rychlé léto. Polární léto stejně jako vegetační období trvá tři měsíce, zhruba od konce května do konce srpna (Bártl 1986, 146-162, Blaen a kol. 2013, Lenton 2012, Přibyl 1986, 12-13). Do subarktické oblasti je zahrnut Island, severní část Skandinávie, severní část Ruska, jižní část Aljašky a téměř polovina Kanady. Z geografického hlediska leží mezi 80 ° - 70 ° zeměpisné šířky. V Severní Americe se její jižní hranice táhne napříč kanadskými státy a zabírá jejich různě velkou část. Celkově v Kanadě zaujímá téměř 4,5 milionů km2, rozprostírá se přes celý Yukon, Severozápadní teritoria (3 426 z 3 426 km2), severní část Britské kolumbie (375 z 948 km2), severní polovinu Alberty (310 z 661 km2), severní polovinu Saskatchewanu (325 z 652 km2), severní 2/3 Manitoby (480 z 650 km2), severní 3/4 Ontaria (700 z 1 069 km2), 3/5 Quebecu (1 250 z 1 541 km2) a 3/4 Newfounlandu (300 ze 406 km2)(Bone 1992, 36-40, Helama a kol. 2011, McMillan 1988, 212). Subarktickou oblast osidluje téměř 1,5 milionu lidí, arktickou obývá méně než 60 000 lidí. Klima v subarktické oblasti je teplejší než v arktické, proto má bohatší vegetaci. Subarktický pás se vyznačuje bílými letními nocemi, kdy slunce klesá pod obzor jen na několik hodin, v zimě naopak vychází před polednem a brzy zapadá.

Na rozdíl od Arktidy, kde leží po celý rok oblast studeného vzduchu, tady dochází k jeho cirkulaci a pronikání vzdušných proudů z mírného pásu. Průměrná teplota zde kolísá mezi 4 až 8 °C, nejvyšší průměrná červencová teplota je 10 až 12 °C, větší extrémy jsou jen na východě Ruska (Centrum polární ekologie 12. 4. 2014 - online; Fellows 1975, 328-335, McMillan 1988, 239-240).

2.2. Fauna Arktická a subarktická fauna je sice chudá na suchozemské živočišstvo, zato velmi bohatá na živočichy mořské, ojediněle se vyskytují plazi a obojživelníci. Ze suchozemských živočichů zde žije lední medvěd (Thalarctos maritimus), největší savec žijící v této oblasti, jehož potravou je především tuleň kroužkovaný (Pusa hispida), ve dvou variantách se tu vyskytuje liška polární (Alopex lagopus) – bílá a modrá, ani jedna se neukládá k zimnímu spánku a převažující variantou je liška bílá. Další šelmou je polární vlk (Canis lupus) a lasice hranostaj (Mustela eminea), ze sudokopytníků tu žijí jeleni (Cervidae), ze zajícovitých zajíc bělák (Lepus timidus) a z drobných hlodavců lumíci (Dicrostonyx torquatus, Lemnus sibiricus). V subarktických lesích žije rosomák sibiřský (Gulo gulo), medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis), žijící v Severní Americe, dále medvěd hnědý (Ursus arctos), liška polární (Alopex lagopus), soboli (Martes americana, Martes foina, Martes pedanti), norek evropský (Mustela lureola), vydry (Enhydra lutris, Lontra canadensis), ovce (Ovis dalli, Ovis nivicola), kozorožec sibiřský (Capra sibirica) a různé druhy hlodavců. Velmi rozšířenými zvířaty jsou sobi, a to sob polární (Rangifer tarandus), nazývaný v Severní Americe karibu. Z jejich celkového počtu 5 milionů dnes volně žije jen asi 1 milion, ostatní jsou ve stádech obhospodařovaných člověkem. Sobi jsou využívaní k tahu, transportu nákladu, přepravě člověka, ale také jako zdroj masa, šlach, kostí, parohů a kožešin. Na severu Kanady a v Grónsku žije pižmoň severní (Ovibos moschatus), v menších stádech i na Svalbardu a v horách na severu Norska a Sibiři. Ač byl v 50. letech na pokraji vyhynutí, dnes vzrostl jejich počet na 20 tisíc. Oblast arktidy a subarktidy je spojena s velkou sezónní migrací, především divoce žijících ptáků, naopak domestikovaných druhů je zde jen málo. Nejhustější kolonie vytváří alkoun tlustozobý (Uria lomvia), je zde i mnoho druhů racků (Larus, sp.), například racek polární (Larus galucoides), také papuchalk ploskozobý (Fratercula arctica), rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea) a další. V Arktidě ze suchozemských přezimují – raroh lovecký (Falco rusticolus), sova sněžná (Bubo scandiacus) a sněhule severní

(Plectrophenax nivalis). Přes polární léto se sem stěhují kachny (Anas, sp.), husy (Anser, sp.), labutě (Cygnus, sp.), chaluhy (Catharacta, sp.), burňák lední (Fulmarus glacialis), vlaštovky (Hirundo, sp.), potáplice severní (Gavia arctica), kur rousný (Lagopus lagopus), a dalších 250 druhů. Pro Inuity a Čukče jsou velmi důležití, dnes již chránění, tuleni (např. Phoca hispida, P. violina, P. groenlandica), stejně jako mroži lední (Odobenus rosmarus, sp.) lovení na tuk, maso, kůži a kly. V krátkém létě se objevuje velké množství hmyzu, především bodavých komárů. Ve sledované oblasti se vyskytuje i velké množství druhů ryb a mořských savců, ve sladkovodních řekách a jezerech se objevují významné rody lososovitých (Salmonidae) nebo štik (Esox, sp.), v arktických mořích žije člověkem nejvíce lovená treska obecná (Gadus morhua), ročně se jí uloví kolem 1,5 milionu tun, dále sledi (Clupea, sp.), halibuti (Hippoglossus, sp.), žralok grónský (Somniosus microcephalus), kosatka dravá (Orcinus orca) a kapelín (Mallotus villosus). Některé druhy těchto mořských živočichů jsou pouze v arktických a subarktických regionech, jedná se o běluhu severní (Delphinapteru leucas) a narvala (Monodon monoceros). Mezi jejich stále se zmenšujícím počtem je nejvíce ohrožena velryba grónská (Balaena mysticetus)(Drinkwater a kol. 2012). Za jejich úbytkem ovšem nestojí lovecké techniky Inuitů a dalších arktických národů, ty nemohou velrybí populace nijak ohrozit, ale zasloužili se o to již v 20. století velrybáři z Evropy, Ameriky a Japonska, kteří byli hnáni poptávkou po velrybím tuku. Za letními zdroji potravy táhnou do Arktidy kytovci, kterých je tu nadbytek, a v zimě migrují zpět do mírnějších zeměpisných šířek, kde se rozmnožují. Teplokrevní živočichové, savci a ptáci, mají vyvinuté fyziologické a morfologické adaptace, kterými jsou mohutné izolační vrstvy srsti či peří a schopnost vytvářet zásoby podkožního tuku před zimním obdobím. Bezobratlí živočichové si vyvinuli strategie jako je schopnost rychlého růstu kombinovaná s výhodným zabarvením a ochlupením. Nebezpečí predátorů je pro relativně jednoduché biotické prostředí mnohem menší než v teplejších oblastech. Proto mají arktičtí živočichové menší schopnost v ochraně před dravci a menší odolnost proti nemocím a parazitům. Diverzita mikroorganismů ubývá se zeměpisnou šířkou a celá řada bakteriálních druhů běžných pro mírnou oblast se v oblasti tundry nevyskytuje. Podle současných studií (Stürmer 2007), zhruba 1 % přírodních bakteriálních kmenů izolovaných v Arktidě, vykazuje mutagenní změny. Vysoká rychlost mutací souvisí se vznikem různých patogenních mikrobiálních typů, které mohou vyvolat epidemie. Rychlost výskytu mutací koreluje se zvyšujícími se dávkami UV-B zářením. Vliv mají také

14 toxické látky, které se sem dostávají z oblasti mírného pásu (Bártl 1986, 162-165, Lieland 2009, 39-56, Stürmer 2007, 174-188).

2.3. Flóra Sibiřská tundra je bohatá především na lišejníky (Lichen), mechy (Bryophyta), ostřice (Carex), trávu a zakrslé stromky, modříny (Larix sibirica), vrby (Salix, sp.) a olše (Alnus fruticosa) křovinatého vzrůstu, které dosahují výšky jen 10 cm nad zemí. Rostliny slouží především jako pastva pro soby, kteří jsou zde z býložravců nejrozšířenější, a kteří sami slouží jako potrava pro mnoho domorodých kultur. Sobi konzumují také houby, které naopak nesbírají domorodci. Ti kromě kořenů a listů rostlin sbírají také plody brusinek (Vaccinium vitis-idaea) a jiných bobulovin, z nich je tu nejvíce zastoupen kozince (Astragalus) a vlnice (Oxytropis)(Bártl 1986, 162-165, Jeník, Pavliš 2011, 94). Povrch těchto oblastí je velmi nížinatý s častým výskytem bažin. Existují ovšem regionální rozdíly, hornatý je například sever Skandinávie (výška až 1139 m), Polární Ural se zvedá v pahorkatiny, na Aljašce je Brooksovo pohoří, hory jsou i na Sewardově poloostrově a Labradoru, severoamerická část je tvořena převážně vlnitými plošinami. Grónskou nejvyšší horou je Gunnbjørn s výškou 3694 m. n. m. Grónsko je nejen největším ostrovem této oblasti, s celkovou plochou 2 175 600 km2, ale je také největším ostrovem světa. (Přibyl 1986, 12-13). Tundru směrem na jih obepíná pás lesů nazývaný tajga, zvaný také jako boreální jehličnaté lesy. Převládají zde jehličnaté stromy, zahrnující smrky (Picea, sp.), borovice (Pinus banksiana a Pinus nigra) a jedle (Abies, sp.) a v centrální Sibiři opadavé modříny (Larix sibirica a Larix dahurica). Jižně pak přechází v opadavé lesy. V nich jsou zastoupeny břízy (Betula, sp.), osiky (Tremulus, sp.), vrby (Salix, sp.), olše (Alnus, sp.) a topoly (Populus, sp.). Mezi zde přítomné rostliny patří borůvky (Vaccinium myrtillus), brusinky (Vaccinium vitis-idaea) maliny (Rubus idaues) a různé houby. Kromě boreální krajiny jsou zde ve velké míře rozšířené také mokřady, vznikající při tání permafrostu, který se nemůže vsakovat do hlubších zmrzlých vrstev. Tání sněhu začíná v převážné části polárních oblastí teprve na konci května nebo začátkem června, na některých místech však neroztaje vůbec (Jeník, Pavliš 2011, 84-85, McMillan 1988, 212, Prach 2009, 84-96).

Obr. 1: Mapa arktické a subarktické oblasti s vyznačenými hranicemi a pásmy (AMAP 2009, 2).

2.4. Postupné osídlení severních polárních oblastí Osidlování Severu Evropy začalo pravděpodobně již na přelomu pleistocénu a holocénu. První archeologické nálezy na severních norských pobřežích potvrzují přítomnost Komské kultury, zhruba před 10 000 př. n. l. Během mezolitu (9000-6000 př. n. l.) sem proudili přistěhovalci z východu a jihovýchodu. Po mnoho tisíc let byla tato oblast obydlována lovci zaměřenými na lov ryb, tuleňů, ptáků, jelenů a sobů. Byly zde nalezeny kosti a parohy s vyřezávanými motivy, také tvrzená keramika, kterou někteří autoři přisuzují Sámům. Do roku 800 n. l. však existuje jen málo údajů z písemných pramenů o lidech, které dnes nazýváme Sámy. Až kolem roku 1600 se o nich objevuje písemný záznam, popisující konkrétně jejich chovu sobů (Levy 2006).

Kosterní nálezy a další archeologické artefakty poukazují na osídlení Kanady prvními národy před více než 12 000 roky. V té době byla hladina moře nižší než dnes, neexistoval proto ještě Beringův průliv a Asie byla spojena se Severní Amerikou. Jednou z teorií, jak se první obyvatelé dostali do Kanady, je, že při lovu následovali zvířata (losy, jeleny, wapiti a bizony) a jak tál sníh, šířili se lovci směrem na jih. Další teorie ukazují, že existuje více cest, jak se mohly první národy dostat do Kanady. Některé mluví o tkaných vorech z rákosu a člunech, na kterých se domorodci plavili přes Tichý oceán z Asie. Mnozí experti dokonce věří, že osídlení tohoto území sahá ještě dále do historie, a to až do období 30 000 – 40 000 př. n. l (Carlisle, Golson 2007, 4-6). V Kanadě a po celém americkém kontinentu stále probíhají archeologické výzkumy a antropologické analýzy pro lepší znalost etnogeneze předků dnešních arktických a subarktických národů. Změnil se i přístup badatelů k domorodým komunitám – například dříve byly kosterní ostatky vzaty a odvezeny do muzeí, proti čemuž se domorodí lidé pochopitelně bouřili. Dnešní zákony proto nařizují zkoumané kosti odevzdat zpět těmto společnostem. Je rovněž čím dál častější, že domorodí lidé s výzkumníky více spolupracují, protože se sami chtějí dozvědět více o svých předcích (First people of Canada: First people efore european contact 2007 - online; McMillan 1988, 19-20). V roce 986 připlul do Grónska z Islandu pravděpodobně první Evropan, Viking Erik Rudý a dal mu jméno Grönland, tedy Zelená země. Zde založil první osady, z nichž pocházel i Bjarni Herjofsson, který zcela náhodou při jedné z obchodních cest dorazil až ke břehům Severní Ameriky. Nevylodil se zde však, objevování tohoto kontinentu padlo na Leifa Ericsona, nejstaršího syna Erika Rudého. Ten se skupinou mužů a žen založil na území dnešní Kanady osadu jménem l`Anse aux Meadows (Seaver 2010, 7-59). Ještě o mnoho tisíc let před příchodem vikingů, toto území obývali tzv. Paleo-Inuité. Nálezy dokládající jejich přítomnost pochází z let mezi 3000 a 1000 př. n. l. Kultura, kterou vytvořili, se nazývá Dorsetská a její pozůstatky byly nalezeny také v Kanadě. Avšak ani zde nevznikla, svůj původ má na Aljašce, odkud se sem rozšířila před zhruba 4500 lety (Park, Robert 2014, Starr 2013). Na Čukotský poloostrov přišli první lidé před desítkami tisíc let v době mladého paleolitu. Byli to lovci pocházející z jižní, střední a východní Asie. V té době byla tato oblast pokryta hustými lesy a proháněla se tu stáda mamutů, srstnatých nosorožců, bizonů a sobů. Ještě neexistoval Beringův průliv a Čukotka byla spojená s Aljašskou pevninou. To se změnilo zhruba před 10 tisíci lety, kdy se začali posunovat desky

17 zemské kůry, v důsledku tání ledovců stoupla hladina Arktického a Tichého oceánu, a euroasijský kontinent se tak oddělil od amerického. Změnilo se také klima a v důsledku oteplení vyhynula mnohá zvířata, například srstnatí nosorožci. Lidé proto od lovu mamutů přešli k lovení sobů a od rybolovu ve vnitrozemí k rybolovu na moři. Toto přechodné období bylo přechodem mezi mezolitem a neolitem. Archeologové na tomto poloostrově nalezli desítky lokalit z těchto období. Mezi nálezy jsou například pazourky, oštěpy a nože. Nejstarší nalezené tábořiště u řeky Ananayveem pochází z doby asi 8400 př. n. l. A mnoho dalších bylo objeveno na březích čukotských řek (Chukotka 14. 9. 2014; online; Dikov a kol. 1963, Krader 1952, Okladnikov, Nekrasov 1959). Dalšími známými arktickými ostrovy jsou Baffinův ostrov, Viktoriin, Ellesmerův, Banksův, Devon, Nová země, Axel Heiberg, Melvillův, Southampton, Island, Svalbard (také nazývaný jako Špicberky), ostrov prince Waleského, Nová země, Bylot a další. Co se týče jejich osidlování, trvale osídleným ostrovem je například Island. Leží na rozhraní Atlantiku a Severního ledového oceánu, s rozlohou 102 829 km2. Má velmi plochý povrch z části pokrytý ledovci, nejvyšším bodem je Hvannadalshnúkur (2119 m). Prvními obyvateli byli v 10. století Vikingové, od té doby je Island stále obýván, podle statistik z roku 2014 má dnes 336 340 obyvatel (Sigurjónsson a kol. 15. 5. 2014; online). Už méně osídleno je Grónsko, jehož původními obyvateli byli Inuité, kteří se později smísili s Evropany. Dnešní obyvatelé se nazývají Gróňané a v roce 2014 je jejich počet 56 282 (Grønlands Statistik 10. 5. 2014; online). Slabší osídlení má dále Svalbard, který tvoří souostroví o rozloze 62 422 km2, severní ostrov je z části zaledněn a jižní je pokryt tundrou (Přibyl 1986, 12-13).

3. Mobilní společnosti Arktidy a Subartktidy Arktida a Subarktida je domovem pro zhruba čtyři miliony obyvatel, z nichž asi 10 % jsou domorodé národy rozšířené v mnoha společenstvích po celé této oblasti. Velikost domorodých populací se velmi liší pro různé oblasti, od Inuitů zahrnujících 90 % populace v regionu Nunavik provincie Quebec v Kanadě, po Saámy zahrnujících 2-5 % populace severní Evropy. V sledujícím výčtu jsou uvedeny národy o největším zastoupení v zemích arktické oblasti: v Kanadě jsou to tzv. První národy (2011: 851,560), Inuité (2011: 451,795) a Métis (2011: 59,445) (Statistic Canada 2011; online), na Aljašce Iñupiat (dříve nazývaní Inyupik) (2010: 24,859), Yup’ik (2010: 28,927), Tlingit-Haida (2010: 15,256), Alaskan Athabascan (2010: 15,623), Aleut (2010: 11,920), Tsimshian (2010: 2,307) (U.S. Census Bureau 2010; online), v Grónsku Inuité (2014: 45,700) (CIA 11.9.2014; online), ve Finsku Sámové (2013: 1,911) (Statistics Finland 11. 9. 2014; online), kteří jsou dále ve Švédsku (~20,000, přesný počet není znám) (Sweden Sverige 12. 9. 2014; online), Norsku (2014: ~ 80,000, přesný počet není znám) (CIA 12. 9. 2014; online) a Rusku (2010: 1,771) (VPN 2010; online). V Rusku jsou také Čukčové (2010: 15,908), Korjaci (2010: 7,953), Aleuti (2010: 482), Něnci (2010: 44,640), Čuvanči (2010: 1,002), Juchagirové (2010: 1,603), Sachové (2010: 478,085), Evenci (2010: 37,843), Eněti (2010: 227), Eveni (2010: 22,383), Nganasani (2010: 862), Ketové (2010: 1,219), Selkupové (2010: 3,649), Chanti (2010: 30,943), Mansiové (2010: 12,269), Komiové (2010: 228,235) (VPN 2010; online) (obr. 2). Za posledních šedesát let se populace v arktických oblastech značně zvětšily. Tento nárůst zapříčinila nejen migrace, ale také zkvalitnění lékařské péče, v jejímž důsledku došlo k prodloužení průměrné délky života u původních národů a snížení kojenecké úmrtnosti na infekční choroby. Současně existují náznaky, že se zvyšuje prevalence chronických nemocí typických pro společnosti ze západu, jako jsou kardiovaskulární onemocnění, cévní mozkové příhody, hypertenze, diabetes a hepatitida B. Intenzivní rozvoj průmyslu v polárních regionech ve druhé polovině 20. století měl významný dopad na Arktidu, ve velkém měřítku se tak rozšířila již výše zmíněná těžba nerostných surovin. To přispívá ke znečištění arktických vod a atmosféry, také se ničí biotopy. Kvůli tomu se snižuje počet divokých zvířat, k čemuž přispívá i nadměrný lov (Parkinson 2013, 7-9, Tikhonov, Berner, 2009,1-3).

Mobilní společnosti sledovalo a neustále sleduje mnoho antropologů, etnologů a biologů. Jedním z nejznámějších antropologů je i Franz Boas. Ten podnikl (1897-1902) Jesupovu severopacifickou expedici do oblasti Beringovy úžiny. Výprava dostala jméno po prezidentu Amerického přírodovědného muzea v New Yorku Morrisi K. Jesupovi, který ji financoval. Jejím úkolem bylo studovat míru a charakter kontaktu mezi společnostmi severozápadního pobřeží Ameriky a Sibiře a okrajověji i původ prvních populací obývajících Nový svět. S Boasem spolupracoval mimo jiné i Waldemar Bogoras, který studoval Čukče a Yupiky (sibiřské Inuity) a Jochelson zaměřený na Korjaky, Juchagiry a Sachy. Ve sbírce všech výzkumníků, kteří si dali za cíl představit ucelený záznam o studovaných kulturách, se nashromáždilo množství artefaktů od nástrojů denní potřeby, zbraní a oblečení, až po rituální předměty, hračky a hudební nástroje. Dohromady sbírka čítala více než 11 000 hmotných objektů (Boas 1906, Krupnik 1998, 199-217, Graburn 1998, 1009-1013). Jelikož je na arktickém a subarktickém území velké množství mobilních společností, práce dále věnuje pozornost několika vybraným z prostoru severní Evropy, Sibiře, a Severní Ameriky (Grónska). Těmi jsou společnosti, které mají na daném kontinentu největší početní zastoupení či největší kulturní variabilitu.

Obr. 2: Mapa rozmístění arktických domorodých společnost (AMAP 2009, 3).

3.1. Sámové Jsou původními obyvateli Finska, Norska, Ruska a Švédska. Mají bohatou kulturu, historii i jazyk. Území, které obývají, nese ve všech samijských dialektech název “Sápmi”. V minulosti byli Sámi pojmenováváni různě, například jako “lapper” nebo “finner” v Norsku, “lappar” ve Švédsku a “lappalaiset” ve Finsku. Dnes se již jako oficiální název užívá „Sámové“ nebo „Saami“, jenž byl také začleněn do anglického jazyka. Jazyk Sámů se dělí na několik druhů a všechny se řadí do ugrofinské větve uralských jazyků (Hingarová a kol. 2009, 17-18, Rydving 2004, Levy 2006). Svou kulturu a jazyk si uchovali hlavně díky izolaci od okolního obyvatelstva. Organizace spojených národů je uznala jako původní obyvatele a dala jim právo na chov sobů, pro zachování jejich tradice a řemesla, dále také dostali právo na vzdělání a vlastní jazyk (U.S. Census Bureau 2010 - online, Bell, Parchomovsky 2013). Jejich hlavním živobytím je již zmíněný chov sobů. V Norsku dnes chová soby přibližně 28 000 lidí. Jejich pastviny se táhnou od ruských hranic po severovýchodní Femunden. Tato oblast je rozdělena do 6 regionů, které se dále dělí na 82 okresů. Dnes se tento chov již přizpůsobil moderní době a pastevci často využívají moderních technik jako je například sněžný skútr. Avšak i nadále jsou potřebné i tradiční znalosti ohledně přírody a klimatických podmínek. Ty jsou předávány tradiční formou z generace na generaci. Sobí maso zaujímá na norských trzích pouze malou část, ale jeho výhodou je jeho ekologická stránka a šetrnost k životnímu prostředí v porovnání s masnou produkcí jiných domestikovaných zvířat. Chov sobů není pro Sámy pouze způsobem obživy pro rodinu, ale je také součástí jejich kultury a tradice. Ze soba využijí vše, maso na vaření či další zpracování, kůži pro výrobu obuvi a parohy na výrobu nožů. Úcta ke zvířatům a přírodě se objevuje i v jejich dekorativním a užitém umění a v šamanismu (Tucker 8. 9. 2014 - online; Sápmi 13. 9. 2014 - online; Brännlund, Axelsson 2011, Konstantinov 1997, Sjoholm 2007, Kol. autorů Swedish Institute 2010). V minulosti se jejich strava sestávala nejen ze sobího masa ale i ze spousty ryb. Rybí i sobí maso konzumovali čerstvé, solené, sušené i uzené. Menší část jejich jídelníčku zaujímala i zvěřina a medvědí maso. Střeva a sobí žaludky se používaly k výrobě pudinku a tzv. Boui dečalmmas (mleté sobí maso). Ve 30. letech chovali také horské krávy a kozy a vyráběli máslo a sýr. Ve Švédsku se dnes chovem sobů živí již jen 10% Sámů a často si přivydělávají rybařením, či dalšími řemesly a obchody, kdy například prodávají vyčiněné kožešiny a kůže, sušené maso, tkaniny, nádoby a stříbrné šperky (Brännlund, Axelsson 2011, Sápmi 13.9.2014 - online; Sjoholm 2007).

Změnil se také způsob bydlení. Zatímco dříve žili Sámové kočovným životem, v létě stavěli stany a v zimě robustní chatrče, dnes žijí v moderních domech a stany používají pouze jako dočasná ubytování během stěhování sobích stád (Kol. autorů Swedish Institute 2010, Sápmi 13.9.2014 - online).

3.1. Čukčové Jméno Chukchi je odvozeno od slova Cháwicy, což je doslovně přeloženo jako “bohatý na soby”. Jazyk Čukčů náleží do čukotsko-kamčatské rodiny. Ačkoliv se Čukčové jeví jednotně, dělí se do dvou skupin. První skupinu tvoří přímořští Čukčové, kteří se sami nazývají Añkalît, tedy mořští lidé. Ti žijí v malých osadách ze dvou až dvaceti obydlí rozesetých na mořském pobřeží. Svou obživu zakládají především na lovu mořských savců. Druhou skupinou jsou Čukčové z tundry, kteří sami sebe označují za Čavče. Ti chovají stáda sobů a s nimi kočují po rozlehlých pastvinách Čukotského poloostrova. Sobi pro ně představují základní zdroj existence a lovu, příležitostně se věnují i rybolovu a sběru rostlin. Kočovní Čukčové převládají nad přímořskými a jejich způsob života se v mnoha stránkách podobá životu korjackých pastevců sobů. Sobí stáda představují největší stáda chovaná domorodým způsobem na severu Sibiře, co do kusů i do počtu jednotlivých stád. V roce 1980 jejich počet přesáhl 500 tisíc. Po rozpadu Sovětského svazu se jejich množství snižovalo, až v roce 2001 kleslo na zhruba 90 tisíc. Mnoho kolchozních farem bylo zrušeno a pastevci byli nuceni opustit svá stáda, přesto se některé rodiny vrací zpět k tradičnímu rodinnému chovu sobů. Ženy pastevců se také zaměstnávají sběrem ostružin, vlochyní, brusinek, kořínků a bylinek, které ukládají do kožených váčků a zalévají tukem (Bogoras 1901, 86, Bogoras 1901, 88, Paul a kol. 5. 9. 2014 - online; Reindeer Herding 5. 9. 2014). Národ obývá nejzazší severovýchodní cíp Asie, tzv. Čukotskou autonomní oblast. Ta byla založena 10. prosince 1930 a autonomii získala 17. června 1992. Rozkládá se na ploše o velikosti 721,5 tisíc km2, mezi řekou Kolymou a jejími přítoky (Oloj, Omolon a Aňu) na západě, na jih k dolnímu toku řeky Anadyr a na východním sibiřském pobřeží k Beringovu moři, kde se čukčské osídlení táhne od mysu Děžněva na jih pod Anadyrský záliv. Osídlení Čukčů se prolíná ojediněle s vesnicemi dalších etnických skupin, jako jsou sibiřští Inuité, Korjaci a Juchagiré. Na západě hraničí jejich území s Eveny a malou skupinou jazykově příbuzných Juchagirů. Čukotský poloostrov na jihu ohraničuje 62 ° severní šířky, na severu 70 ° severní šířky, na 158 ° severní šířky levým

22 břehem řeky Omolon, na západě mysem Dežněv a na východě 170 ° západní délky. Větší část Čukotky leží na východní polokouli, zbývající část na polokouli západní a asi polovina území sahá za polární kruh (Chukotka 14. 9. 2014; online). Obě skupiny Čukčů sestávají z příbuzenských skupin z 3-5 rodin, jejichž členové pracují dohromady a tvoří tak společensko ekonomickou jednotku. U přímořských Čukčů je tato jednotka sestavená z lovců, u sobích Čukčů z pasteveckých táborů (Bogoras 1909, 612-627). V rodině jsou role jasně rozdělené. Zatímco muž se stará o sobí stáda a chodí na lov, žena zajišťuje chod domácnosti, vaří, šije a zpracovává kůže. Kromě kůže, zužitkují ze zvířat také kosti. Na ně vyřezávají výjevy z každodenního života, například lov zvěře nebo pasení sobů, také zobrazují zvířata samotná. Stejně jako Inuité i Čukčové jsou velmi solidární a navzájem si pomáhají, aby přežili v těchto drsných krajích. Války jsou mezi nimi pouze ojedinělé (Bogoras 1909, 537-544, Kamchatsky krai 15. 9. 2014 - online). Stejně jako jiné mobilní společnosti, i Čukčové se zaměřili na trh. Obchodují především se sobím masem a kůžemi, a s kůžemi a tukem dalších mořských. Kůži ulovených zvířat používají k výrobě oděvů, stanů a obuvi. Sobí kůže směňují také za tulení a velrybí tuk, který využívají k topení, svícení a vaření. Co se týče trhu s Rusy, obchodují nejen s masem a kůžemi zvířat, ale také s vyrobenými železnými nástroji a šperky, tabákem a pálenkou (Bogoras 1901, 83-84, Bogoras 1904, 53-58, Bogoras 109, 711-712, Kamchatsky krai 15.9.2014 - online). Způsob života dnešních Čukčů se v některých věcech liší od tradičního života jejich předků. Tradiční Čukčové žili v obydlí zvaném yaranga, dnes jich mnohem více bydlí v jednopatrových dřevěných domech a betonových bytových domech typických pro ruskou majoritní společnost (Bogoras 1904, 169-177, Kamchatsky kraj 15. 9. 2014 - online). I způsob přepravy dostál některých změn. Pobřežní Čukčové stále využívají k tahu saní psy a Čukčové ve vnitrozemí soby, jen je tento způsob přepravy doplněn o leteckou dopravu, motorové čluny a sněžné skútry. Co se týče tradičních oděvů, ženy nosí tzv. keser, po kolena dlouhý oblek vyrobený ze sobí nebo tulení kůže ozdobený liščí, psí nebo vlčí kůží. Kromě něj nosí také šaty ozdobené korálky, výšivkami a kožešinovými ozdobami. Muži nosí ze stejného materiálu volné košile a kalhoty. Muži i ženy také mají vysoké boty a kožené spodní prádlo. Dnes je již běžným oblečením odívání po vzoru euroamerické civilizace, tedy látkové šaty, košile, kalhoty i spodní prádlo a tradiční oblečení se využívá pouze o svátcích a slavnostních příležitostech. (Bogoras 1901, 89, Bogoras 1904, 234-261). Sovětský svaz Čukče ovlivnil i v dalších

23 věcech. Až do 20. století Čukčové neměli příjmení, měli pouze křestní jména, která dětem dávali podle okolností při jejich narození, např. podle ročního období či denního času, podle zvířat nebo vlastností, které doufali, že dítě bude mít (Kamchatsky krai 15. 9. 2014; online). Hlavním zdrojem potravy u vnitrozemských Čukčů jsou produkty ze zvířat a to v prvé řadě ze sobů. Není to jen maso, které konzumují, ale využívají také krev k výrobě polévek, dále kostní dřeň a mozek. Vše konzumují buď vařené, nebo syrové. Tradiční pokrm, tzv. rilkeil, je vyroben ze sobích žaludků smíchaných s krví, tukem a kousky vařených sobích střev, včetně jejich obsahu. Své psy krmí kostmi, které nejprve uvaří, aby je zbavili morku. Strava přímořských Čukčů je založena na vařeném mrožím, tulením a velrybím mase a tuku a na mořských řasách. V dnešní době pokrmy doplňuje sterilovaná zelenina, chleba a další potraviny zakoupené v obchodech. Přímořští Čukčové se při lovu zaměřují na tuleně, mrože a velryby, a jejich maso a tuk tvoří 90 % jídelníčku. Při lovu tuleňů jim v zimě slouží psi, cvičení k vyčenichání dýchacích otvorů, které si tuleni proráží v ledu na hladině moře. V létě využívají jejich zvyku vylézání na led, či skaliska, a vyhřívání se na slunci a loví je harpunami. K lovu používají také střelné zbraně. Specialita přímořských Čukčů je tzv. kopalgin, kvašené mroží maso, což zajišťovalo zásoby hodnotné stravy na zimní období jak pro lidi, tak i pro psy. (Bogoras 1901, 86-90, Bogoras 1904, 193-198, Bogoras 1929, 592-601, Kamchatsky krai 2014 - online). Ke zvířatům mají velmi neobvyklý vztah, chovají k nim velkou úctu. Nevnímají je jako něco podřadného, jak tomu bývá u jiných národností, ale mají je za sobě rovné. Věří ve spojitost duše a mysli mezi zvířaty a lidmi. Zvířata také často vystupují v jejich mytologiích, kde jim přičítají veliký význam (Bogoras 1910, Bogoras 1907, 283-302). V současné době je populace Čukčů ohrožována chudobou, nedostatkem kvalitní stravy a alkoholismem, což vede k šíření nemocí jako je tuberkulóza či chřipka a další. Také nadužívání průmyslových zařízení a dopravních prostředků ničí životní prostředí a negativně tak ovlivňuje tradiční život Čukčů (Young, Bjerregaard 2008, 218-220).

3.3. Inuité Eskymo-Aleutská jazyková skupina, ke které Inuité náleží, se dělí na Aleutskou, rozšířenou ve Spojených Státech, a Eskymáckou, jež se dále dělí na dvě hlavní etnické linie: skupinu Inuit-Inupiaq, užívanou v Kanadě, Spojených Státech a Grónsku,

24 a skupinu Yupik, užívanou ve Spojených Státech a Rusku. Jazyková větev Yupik se také liší dle lokality, v oblasti Sibiře je odlišná od tzv. aljašské Yupik, používané v oblastech u Tichého oceánu (Paul a kol. 6.9.2014; online). Dříve byli Inuité nazýváni Eskymáky, což v překladu znamená „pojídači syrového masa“. V roce 1977 na konferenci v Barrow na Aljašce oficiálně přijali pojmenování „Inuité“, v překladu „lidé“. Zatímco v Grónsku preferují spíše označení Gróňané nebo Kalaallité, na Aljašce si ponechali název Eskymáci (McMillan 1988, 240, Kaplan 2011). Inuité v Kanadě se vlivem tzv. Prvních národů rozdělili na 8 dalších skupin: Labradorští Inuité, Ungava nebo také Quebec Inuité, Inuité Baffinova ostrova, Igloolik, Karibu, Netsilik, Copper a Inuité západní Arktidy (First people of Canada: The Inuit 2007; online). Pro velmi málo vegetace v arktické oblasti je pro Inuity hlavním zdrojem potravy lov. Zvěř loví během celého roku a jejich úlovky závisí především na ročním období. Během zimy jsou to především mořští savci: tuleni, mroži, velryby a narvalové. Inuité využívají nejen jejich maso, ale i kůži, kly a tuk. Dalšími lovenými zvířaty jsou karibu, polární lišky, polární medvědi, pižmoni severní, polární zajíci a arktičtí ptáci. Mrože a tuleně loví hlavně v létě podél pobřeží, stejně tak i karibu, kteří na podzim migrují na jih. Kůži využívají k výrobě oděvů, člunů a stanů, a tuk jako palivo a topivo. Z kostí, klů, parohů, zubů a rohů vyrábí dále nástroje a zbraně. V zimě sekají díry do ledu a číhají s harpunami na mořské savce a ryby, které v létě loví přímo z kajaků. Mezi nejčastějšími úlovky jsou pstruzi a marény. S Inuity jsou neodmyslitelně spjati také psi, které si sebou do Severní Ameriky přivezli jejich předci. Psi pomáhají s lovem, poskytují majiteli ochranu od okolní divoké zvěře, pomáhají najít vysekané otvory v ledu a jsou využívání k tahu saní (First people of Canada: The Inuit – Food/Hunting 2007 - online; Stern 2010, 115-123). Ulovené maso buď vaří, nebo konzumují syrové, případně suší a mrazí. Ovšem pro častý nedostatek paliva dávají přednost syrovému masu. Pro stahování kůže ze zvířat a zpracování masa používají speciální nůž, tzv. ulu (First people of Canada: The Inuit – Food/Hunting 2007 - online; Stern 2010, 1-20). Společenskou jednotku tvoří rodina o 5 až 6 členech. Nemají žádné vůdce ani náčelníky. V zimě společně loví 6 až 10 rodin a v létě se opět rozdělují. Aby přežili v nehostinné krajině, vzájemně si vypomáhají, sdílí jídlo, oblečení i peníze a ani oni mezi sebou obvykle nevedou války. Role v rodině jsou i tady tradičně rozdělené, muži staví domy, chodí na lov a rybaří, ženy naopak vaří, vyrábí z kůží oděvy a starají se

25 o děti (First people of Canada: The Inuit – Family/Social structure/Leadership 2007 - online; Stern 2010, 55-68). Inuité v Nunavut a Inuvialuit, byly tradiční kočovné národy, které si obstarávaly po tisíce let stravu lovem, především suchozemských a mořských savců, a sběrem plodů z místních zdrojů. Díky tomu měli dostatečný příjem mastných kyselin, vitamínů, minerálů a proteinů. V dnešní době však již dávají přednost kupovaným potravinám, což může být přičítáno mnoha faktorům, například ovlivňování cizí kulturou, dostupnosti potravin, nejistému bezpečí při získávání stravy či změně klimatu. Nese to sebou ale také riziko v podobě nedostatečného příjmu některých látek, které strava obstarávaná tradičním způsobem, pokrývá a naopak příjmu těch méně potřebných jako je cukr a nasycené mastné kyseliny. Tyto změny se již na dnešní generaci Inuitů ukazují, například se zvýšil počet lidí s diabetem (Mead a kol. 2010, Vaktskjold a kol. 2009). Dnes jedna třetina světové populace Inuitů žije v rozptýlených komunitách, od několika desítek po několik tisíc obyvatel, po celé Kanadě. Sdílejí mnoho tradic a zvyků, neboť mají stejný původ, prošli obdobnými společenskými proměnami po kontaktu s evropskou a severoamerickou společností. Existují mezi nimi však i značné rozdíly, protože byli například v rozdílnou dobu kolonizováni. Odlišnost můžeme vysledovat i v takových oblastech jakou je stravování, někteří mají za hlavní jídlo bannock (smažený chléb), jiní dávají přednost obyčejnému žitnému chlebu. Liší se i tradiční jídlo, na některých místech jsou to pokrmy z mořských živočichů, a jinde z karibu a hus (Stern 2010, 37-53, Stern, Stevenson 2006, 30-34). S cílem zajistit spolehlivý zdroj potravy pro Inuity na Aljašce, kteří žijí ve srovnatelných podmínkách jako mobilní společnosti na severu Ruska, importoval americký vzdělávací úřad na konci 19. století na toto území 1 300 domestikovaných sobů z blízké Sibiře. Nyní se na Aljašce nachází několik milionů sobů, včetně těch domestikovaných. V roce 1935 zřídila vláda stádo sobů v Yukonském teritoriu ku prospěchu Indiánů a Inuitů. Toto stádo se dále rozšiřovalo a Indiáni a Inuité tak dnes vlastní všechna stáda domestikovaných sobů v Severní Americe (Singer 2013). Dokonce od roku 1994 společnost Inullariit odstartovala program, ve kterém mladé lidi učí dovednostem jako lovení, stopování, stahování kůže zvířat či chov sobích stád (Stern, Stevenson 2006, 129-132). U původních obyvatel arktické Severní Ameriky si lov a rybaření vyžádalo kočovný životní styl. Od konce roku 1850 se Inuité a Indiáni na Aljašce shromažďovali ve vesnicích. Což zapříčinilo větší míru kontaminace zvířecími výkaly. A protože spolu

26 s výkaly jsou vylučováni i parazité, zvýšil se tak výskyt onemocnění, způsobených parazity přenosných ze zvířat na člověka. Způsob nákazy a výskyt těchto nemocí a parazitů je dále popsán ve čtvrté kapitole o parazitech. Z těchto důvodů se zvýšila například i míra výskytu onemocnění srdce mezi Nunamiut Inuity po době asi 5 let při přechodu z kočovného na usedlý způsob život. Podobná situace byla pozorována i u jiných chorob, včetně tuberkulózy a střevní infekce (Macpherson 1994, 87-102). Ani Iñupiat na Aljašce se moc neliší od ostatních Inuitů. Jméno Iñupiat znamená „skutečný nebo opravdový člověk“ (Kagak a kol. 1986). I oni jsou lovci a sběrači. Žijí na severu Aljašky na území, které se rozpíná od Beringova průlivu až k hranicím Kanady. Kočovně žijí pouze někteří, část z nich se usadila a opustila tento způsob života. Mnoho z nich žije v Barrow, největším městě North Slope Boorough, městě s moderní technickou výbavou typickou pro 21. století. Tedy s internetem, telefonními službami a kabelovou televizí. Přesto však neopouští své tradice a udržují silnou vazbu ke svým dějinám. Slaví své svátky, učí se tradiční řemesla, loví ryby, ptáky a divou zvěř. Lov je také stále součástí ekonomiky a má proto důležité místo v jejich životě. I u nich je vztah ke zvířatům velice silný. Například když chytí zvíře a stáhnou ho z kůže, proříznou mu průdušnici, aby uvolnili jeho duši. Se zvířaty se také dělí o svoji úrodu, aby jim úkazali svůj respekt k nim (Inupiate Heritage Center: Hunting 13. 9. 2014 - online, Geraci, Smith 1979). Jedním z druhů zvířat, které loví, jsou velryby. Každý lovec v rámci komunity patří k jedné velrybářské posádce. Znalosti a zvyky spojené s lovem velryb jsou předávány z generace na generaci u každé posádky. Každá posádka má svoji vlajku, kterou tvoří manželka kapitána, a pod touto vlajkou vyrážejí na lov (Inupiate Heritage Center: Whaling 13. 9. 2014 - online, Jensen 2012, Turner 1993).

3.5. Výživa domorodého obyvatelstva tohoto území V porovnání s předchozí kapitolou, která se zaměřovala na popis tradičního způsobu obživy, jenž je přizpůsoben energetickým potřebám dané oblasti, se tato kapitola zaměřuje na skladbu jídelníčku vybraných mobilních společností z hlediska moderních výživových výzkumů. Konfrontuje tradiční zdroje potravy a míru změny jejího složení v důsledku kontaktu s euroamerickou kulturou. Zkoumá jak výběr potravy a její dostupnost, tak i vliv výživového stavu člověka, na jeho expozici ke kontaminaci parazity.

Tradiční jídlo, které má pro tyto mobilní společnosti význam jak kulturní, tak sociální, psychologický a ekonomický, je bohužel také častým zdrojem parazitálních nákaz. Přesto je tradiční jídlo preferováno z mnoha důvodů: je to kulturní kotva a jeho použití je často důležité pro identitu domorodých národů, jeho sdílení hraje roli při udržování společenských norem a očekávání. Vzhledem k vysokým životním nákladům ve většině arktických komunit ušetří toto jídlo mnoha lidem peníze. Také jsou důležité duchovní aspekty spojené s konzumací. Tradiční potraviny poskytují značné nutriční výhody a s jeho získáváním existují mnohé zdravotní přínosy. Za hlavní zdroje kontaminace těchto tradičních jídel byly označeny potraviny z ryb, ptáků a savců. V dnešní době u domorodých populací na Aljašce, Yukonu a mezi kanadskými Inuity roste trend konzumace dovážených potravin, na rozdíl od těchto oblastí v Rusku, kde po rozpadu Sovětského svazu, vzrostla poptávka po místních zdrojích potravy. Studie dokonce ukázaly, že mezi Inuity byla konzumace místních potravin snížena o polovinu v průběhu posledních 30 let. Ženy ve většině domorodých populací na Aljašce, v Grónsku a Severní Kanadě obecně méně konzumují tradiční jídla než muži, což souvisí s potřebou menšího množství tuku. Se sníženou konzumací tradičních potravin a zvýšenou konzumací dovážených potravin obecně klesl příjem většiny živin, na druhou stranu se ale zvýšil příjem vitamínu C, kyseliny listové a vápníku (Egeland a kol. 2011, Johnson-Down, Egeland 2010, Tikhonov, Berner 2009, 1-3). Obecně se zdraví těchto národů v průběhu posledních 50 let výrazně zlepšilo. Klesla úmrtnost a procento nákaz infekčními chorobami, jako je například tuberkulóza. Začaly se také více využívat vakcíny u dětí. Za lepším zdravotním stavem stojí i zlepšení životních podmínek a dostupnější zdravotní péče. Jednou ze skupin zabývající se zdravím tohoto obyvatelstva je i skupina AMAP (= Arktický program hodnocení a monitoringu), jedna ze šesti skupin Arktické rady sledující stav arktického ekosystému, včetně jeho obyvatel. Tento program se zabývá otázkami stavu arktické oblasti s ohledem na znečištění a změny klimatu, dokumentují dopady na ekosystém a člověka a navrhují opatření ke snížení související ekologické a sociální hrozby. Práce AMAP je řízena ministry Arktické rady a jejich vyššími arktickými úředníky, kteří také podporují mezinárodní spolupráci na snížení globální hrozby od lokálního znečištění ke změně globálního klimatu. Byla založena v roce 1991 a podává zprávy o výsledcích Arktické radě a vládě přínosy. Současně s tím se zabývají sociálními a zdravotními otázkami domorodého obyvatelstva (Calahan 2009, 67, Tikhonov, Berner 2009, 1).

Podle výsledků jejich studií se však také ukázalo, že mnoho domorodých populací arktické oblasti má stále horší zdraví než je národní průměr. Oproti nedomorodému obyvatelstvu mají stále vyšší procento dětské úmrtnosti, kratší délku života, vyšší procento sebevražednosti, větší výskyt infekčních onemocnění (především u hepatitidy B a tuberkulózy) a větší výskyt některých druhů rakoviny. Příčinou těchto rozdílů mohou být jak sociálně ekonomické podmínky a životní styl, tak podle toxikologických studií také látky kontaminující stravu. Imunologické studie poskytují přímé důkazy o jejich účincích na imunitu, kardiovaskulární a reprodukční systém u některých arktických obyvatel. Významnými zdravotními riziky jsou jak látky kontaminující stravu, tak životní styl, sociální a kulturní zvyklosti, které hrají velkou roli pro dobu expozice člověka kontaminantům. Lidské zdraví je ovlivněno mnoha faktory, nejen životním prostředím, také finančním příjmem, vzděláním, sociálním postavením, genetickými vlohami a přístupem k sociálnímu zabezpečení. Také dostupnost a kvalita zdravotní péče, zejména v raných fázích života, hraje klíčovou roli. Arktický výzkumný program, Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí, zřídil za účelem lepšího dohledu nad infekčními nemocemi mezinárodní síť, tzv. ICS = Mezinárodní cirkumpolární dohled. Tato síť propojuje epidemiologická data všech nemocnic a laboratoří, zaměřených na sledování veřejného zdraví napříč celou arktickou oblastí. Existují také sítě regionální a národní, které se zaměřují pouze na určité nemoci, je jím například Epidemiologický program na Aljašce SEER (= Dohled na epidemie a jejich následky), který shromažďuje a publikuje data pro rakovinu, nebo tzv. Registr mrtvice, pro výzkum mozkového infarktu. I díky těmto organizacím se daří lépe monitorovat a zlepšovat zdraví v Arktidě (Calahan 2009, 67-69, Gilman a kol. 2009, 9-20, Pufall a kol. 2010, 242-250).

4. Výskyt parazitů v severní polární oblasti Mobilní společnosti mají nejužší vztah se svým ekosystémem. Jejich malá hustota obyvatelstva, mobilita, stravovací návyky, nedostatek hygieny, charakter bydlení a intimní vztah s jejich zvířaty mají velký vliv na přenos parazitů. Také migrace obyvatel má vliv na parazitární infekce, jak se ukazuje například u Inuitů. Malé, rozptýlené populace snižují přenos mnoha parazitů a infekčních nemocí. Pravidelné přesuny společností a jejich zvířat jsou ochranou před prostředím kontaminovaným parazity ve fekáliích. Tím se snižuje budování infekční parazitární fáze, jako jsou vajíčka nebo larvy. Volně žijící zvířata zvyšují počet konečných a středních hostitelských druhů a rozšiřují tak rozsah parazitů v prostoru a čase (Macpherson 1994, 94-99, Vaktskjold a kol. 2009, 21-48, Volf, Horák 2007, 179-191). Obecně se předpokládá, že přítomnost parazitů klesá od rovníku k pólům. Přesto ani riziko infekce střevními parazity v polárních oblastech není vzácné. Z toho důvodu si zvířata žijící v těchto nehostinných oblastech vyvinula mechanismy, které jim umožňují přežít. Například bakterie a řasy se přizpůsobily nízkým teplotám vytvářením mrazuvzdorné tekutiny podobné glykolu (obdobná nemrznoucí směs se používá například i v chladičích automobilů). Podobně se tomuto prostředí přizpůsobily i parazité (Stürmer 2007, 188). Na globální distribuci parazitů má vliv především teplota a relativní vlhkost. Tyto dva faktory jsou pro parazitární infekci, v prostředí osídleném mobilními společnostmi, limitující. Paraziti se stádii schopnými přežít bez hostitele, požadovaného vektoru nebo zprostředkujícího hostitele, např. Trichinella spp., jsou více nezávislé na podmínkách životního prostředí. To platí i pro parazity přenášené vertikálně. Tento fenomén byl nalezen u nejméně 38 druhů hlístů a mnoha prvoků. Vertikální přenos má téměř 100% pravděpodobnost infikování. Nepřítomnost volně žijícího stádia parazita odstraní z proměňujícího se životního prostředí a z hledání nového hostitele na vhodném stádiu vývoje. Amphiparatenensis sp. je hostitel přenášejícího mezihostitele, kde je hypobiotický parazit přenesen vertikálně z matky na novorozence jakožto definitivního hostitele. Takoví parazité jsou uchráněni od vlivů životního prostředí (Carlsson a kol. 2012, Macpherson 1994, 87-99, Volf, Horák 2007, 205-208).

4.1. Zoonózy Zoonózy jsou infekční nemoci přenášené ze zvířat na člověka. Přenos infekčních agens, tedy původců těchto nemocí, je možný těmito cestami: vdechnutím, polknutím, přímým kontaktem, prostřednictvím neživých médií (sapronózy) či živých vektorů. Branami vstupu je kůže, sliznice, krev či trauma (poranění). Mezi infekční agens se řadí viry, bakterie, plísně, priony, a v této práci sledovaní parazité. Vědci odhadují, že více než 6 z 10 infekčních nemocí u člověka je původem od zvířat. Dle údajů WHO (Světové zdravotnické organizace) je dokonce 25 % světové populace infikován jedním nebo několika druhy helmintů. Parazitární infekce mohou být způsobeny třemi typy organismů – prvoky (Protozoa), červy (Helmithes) a ektoparazity. Prvoci jsou jednobuněčné organismy, které žijí a množí se uvnitř hostitele. Červi jsou mnohobuněčné organismy, které mohou žít uvnitř hostitele i mimo něj. Ektoparazité jsou také mnohobuněčné organismy, které se zachycují na těle hostitele (Fabiánová 2008, Chalupa 2006 – online, Smíšková 2010). Riziko nákazy je nejen kontaktem s infikovaným zvířetem, jeho krví, slinami, močí a fekáliemi, ale také požitím nepasterizovaného mléka, syrového či nedovařeného masa, neomytého ovoce a zeleniny, které mohly být kontaminované fekáliemi nakažených zvířat (Centers for Disease Control and Prevention 12. 11. 2014, Čermáková a kol. 2009). Většina společností konzumují kromě domestikovaných zvířat i zvířata divoce žijící. To je vystavuje ještě většímu riziku přenosu zoonóz, zvláště například těch, jejichž původci jsou Trichinella nelsoni a Echinococcus, spp. Významnou složkou stravy pro většinu pastevců dobytka je mléko. Ukazuje se, že mobilní společnosti využívající více mléčnou stravu trpí méně infekcí Entamoeba histolytica než kočovníci se stravou chudou na mléko (Macpherson 1994, 87-102). Na vznik zoonóz, má vliv mnoho faktorů. Chování Homo sapiens má klíčovou roli v mikro a makroepidemiologii a vzniku parazitárních zoonóz. Změna demografie a doprovodné změny životního prostředí, klima, technologie, využití půdy a změny v lidském chování se sčítají, aby byl podpořen vznik a šíření parazitních zoonóz. Migrace lidí a jejich zvířat v doprovodu parazitů po celém světě zahájila míšení genů, kulturních preferencí, zvyků a vzorců chování. Rostoucí náklonnost ke konzumaci masa, ryb, krabů, krevet, syrových měkkýšů, nedovařených, uzených, nakládaných v soli a sušených zapříčiňuje zvýšený počet zoonóz u prvoků (Toxoplasma gondii), motolic (Fasciola, sp., Paragonismus, spp., Clonorchis, sp., Opithorchis spp., Heterophyes, sp., Metagonismus, sp., Echinostoma spp., Nanophyteus, sp.), tasemnic (Taenia spp,

Diphyllobothrium, sp.) a hlístic (Trichinella spp., Capillaria spp., Gnathostoma spp., Anisakis, sp., Parastrongylus spp.). Úzký vztah a časté využívání zvířat vedlo u psů a koček k nevědomému sdílení více než 60 druhů parazitů, zahrnující: Giardia sp., Cryptosporidium sp., Toxoplasma sp., většinu druhů motolic přenášených jídlem (alimentárních), Diphyllobothrium sp., Echinococcus spp., Ancylostoma sp. a Toxocara sp. Díky poučení o správném vaření potravin nastávají změny, lepší se hygiena, a je i lépe zajištěna pitná voda (Macpherson, Calum 2005, Rist a kol. 2014, Thompson 2013, 1079-1088). Na Aljašce se zoonotickým infekcím věnuje časopis International Journal of Circumpolar Health, mapující zdraví v celé této oblasti. Sleduje vliv klimatických změn a porovnává tamější situaci se situací jižněji položených Spojených států. Tak získává i odhad pro šíření a nebezpečnost infekcí. Nejčastějšími zoonózami na Aljašce jsou: brucelóza, toxoplazmóza, trichinelóza, giardióza, cryptosporidiźa, echinokokóza, vzteklina a tularemie (Hueffer 2013). Šíření parazitů napomáhá také izolovanost arktických ostrovů. Ty jsou domovem milionů alk (Alcinae, sp.) a dalších mořských ptáků. Tato velká seskupení zvířat usnadňují přenos infekčních agens mezi jednotlivci a mohou se tak rychle šířit po celé populaci. Paraziti jsou sem také zavlečeni s kontaminovanými potravinami či neupravenou odpadní vodou příchozích lidí (Linnaeus University 2014).

4.2. Taxonomické rozdělení parazitů člověka Následující taxonomické rozdělení se drží tradičního dělení parazitů v parazitologii, tedy dělení na protozoologii, helmintologii a lékařská entomologii (Volf, Horák 2007, 15). Pro přehled je zde uveden seznam parazitů člověka a jejich rozdělení. Jako parazité tělních tkání a dutin člověka se uplatňují prvoci – Protozoa a červi – Helminthes (Bednář 1996, 485). Onemocnění způsobená prvoky se nazývají protozoární a onemocnění vyvolaná červy helmintózy (Totková a kol. 2008, 122). Červi se dělí na dvě hlavní skupiny: hlístice (Nematoda) a ploštěnci (Plathelmites). Ploštěnci se dále rozdělují do dvou tříd: motolice (Trematoda) a tasemnice (Cestoda) (Bednář 1996, 503-517).

Tab. 1 Základní rozdělení Helminthes (převzato z Votava 2003, 400).

Prvoci se podle klasifikace jednobuněčných eukaryot dělí do několika skupin:

Říše Kmen Řád, druh Tubulinea Leptomyxida, Testacealobosia, Tubulinida Flabellinea Cochliopodium, Dactlopodia, Thecamoebida, Vanellida Stereomyxida Acanthamoebidae Amoebozoa Entamoebida Mastigamoebidae Pelomyxa Eumycetozoa Dictyostelia, Myxogastria, Protostelia Fungi Ascomycota, Basidiomycota, Chytridiomycetes, Glomeromycota, Microsporidia, Urediniomycetes, ustilaginomycetes, Zygomycota

Opisthokonta Mesomycetozoa Aphelidea, Capsaspora, Corallochytrium, Ichthyosporea, Ministeria, Nucleariida Choanomonada Acanthoecidae, Monosigidae, Salpingoecidae Metazoa Porifera, Trichoplax, Mesozoa, Animalia Cereozoa Ceremonadida, Clorarchniophyta, Nucleohelea, Phaedarea, Phytomyxea, Silicofilosea Haplosporidia Rhizaria Foraminifera nejisté dělení Gromia

Radiolaria Acantharia, Polycystinea, Sticholonche

Glaucophyta Archaeplastida Rhodophyceae nejisté dělení Chloroplastida Charophyta, Chlorodendrales, Chlorophyta, Mesostigma, Prasinophytae Cryptophyceae Cryptomonadales, Goniomonadales Haptophyta Pavlovophycea, Prymnesiophyceae Stramenopiles Actinophrydidae, Bacillariophyta, Bolidomonas, Bicosoecida, Chromalveolata Chrysophyceae, Dictyochophyceae, Eustigmatales, Hypochytriales, labirinthulomycetes, Opalinata, Pelagophyceae, Peronosporomycetes, Phaeophyceae Alveolata Apicomplexa, Ciliophora, Dinozoa

Fornicata Malawimonas Carpediemonas, Eopharyngia

Parabasalia Cristamonadida, Spirotrichonymphida, Trichomonadida, Excavata Trichonymphida

Preaxostyla Oxymonadida, Tromastix Jakobida Histonidae, Jakoba Heterolobosea Acrasidae, Gruberellidae, Vahlkampfiidae Euglenozoa Euglenida, Diploneme, Kinetoplastea

Tab. 2 Poslední platné rozdělení Protozoí (převzato z Adl a kol. 2005, 3).

4.2. Paraziti alimentárního původu Za alimentárně přenosné nákazy se označují ty, které byly zapříčiněny vodou či stravou kontaminovanou parazity vyvolávajícími onemocnění. Tito parazité se dále dostávají do trávicího traktu člověka, kde se pomnoží a vyvolají onemocnění. Takovými parazity jsou výše popsaná Protozoa a Helminthes. Kontaminace potravin se rozlišuje na primární, pocházející z nemocného zvířete, a sekundární, kontaminace potravin v průběhu zpracování či skladování (Státní zdravotní ústav v Praze: Alimentární onemocnění - infekce a otravy z potravin, online 28. 11. 2014). Střevní parazitózy se dělí na protozoonózy a helmintózy. Mezi střevní protozoonózy patří: amébóza (původcem je Entamoeba histolytica), giardióza (Giardia intestinalis), kryptosporidióza (Cryptosporidium parvum), izosporóza (Isospora belli), balantidióza (Balantidium coli) a mikrosporidióza (Enterocytozoon bieneusi, Encephalitozoon hellem, Encephalitozoon cuniculi, Encephalitozoon intestinalis, Nosema corneum). Mezi střevní helmintózy patří onemocnění vyvolané hlísticemi – střevní nematodózy: strongyloidóza (Strongyloides stercoralis), ankylostomóza (Ancylostoma duodenale, Necator americanus), enterobióza (Enterobius vermicularis), ankylostomóza (Ascaris lumbricoides), trichurióza, trichocefalóza (Trichuris trichiura), onemocnění vyvolané motolicemi – střevní trematodózy: střevní schistosomóza (Schistosoma mansoni), fasciolopsióza (Fasciolopsis buski), onemocnění vyvolané tasemnicemi – střevní cestodózy: tenióza (Taenia solium, Taenia saginata), difylobotrióza (Diphyllobotrium latum), hymenolepióza (Hymenolepis nana) (Rozsypal 2003; online).

4.3. Paraziti divokých zvířat V kapitole o mobilních společnostech byly uvedeny druhy zvířat, které mobilní společnosti loví, a zpracování jejich masa. V arktickém a subarktickém podnebném pásu se objevuje velké množství parazitů, jako ostatně i v jiných zeměpisných šířkách. Zmapována je proto jen část z nich a pouze u vybraných druhů zvířat. Níže jsou uvedeny dostupné studie parazitů u zvířat tohoto území. Podrobněji je pak zpracován výzkum soba polárního. S tímto zvířetem se mobilní společnosti díky svým domestikovaným stádům dostávají do styku nejčastěji, a jeho parazitům jsou proto nejvíce vystaveni (viz kapitola 5). U jelence Běloocasého (Odocoileus virginianus) byla pozorována hlístice Parelaphostrongylus tennius. Jedná se o parazita napadajícího nervovou soustavu.

Nalezen byl na východě Severní Ameriky a v hostiteli přetrvával zhruba 3,7 roku (Duffy 2002). U ovce aljašské (Ovis dalli dalli) na území Severozápadních teritorií Kanady, byla objevena hlístice Parelaphostrongylus odocoile. Ta napadá také turovité a jelenovité. U pižmoňů severních (Ovibos moschatus) a karibu byly sledováni 2 druhy měchovců – Ostertagia gruehneri a Teladorsagia boreoarcticus. U pižmoňů se dále sledovala hlístice Umingmakstrongylus pallikuukensis (Kutz a kol. 2009). Parazitům ryb se věnuje studie z roku 2007, a to konkrétně u pstruha obecného (Salmo trutta) a arktického sivena (Salvelinus alpinus). Jedná se o parazity Diplostomum, sp. a Salmincola edwardsii (Knudsen 2008). Gastrointestinální parazity popisuje studie z roku 2014 zabývající koncentrací stopových prvků u ptáků Vysoké Arktidy (Provencher 2014). U sobů polárních (Rangifer tarandus) se studie zaměřili především na dva parazity: Elaphostrongylus rangiferi a Besnoitia tarandi u sobů na území Kanady a Finska (Halvorsen 2012, Madubata a kol. 2012). V Kanadě to byla také hlístice Marshallagia marshalli (Samuel a kol. 2001, 211). Vedle kokcidie Besnoitia tarandi je u soba významná i kokcidie Toxoplasma gondii z téže čeledi Sarcocystidae, sp. (Madubata a kol. 2012). Poněkud starší je studie z roku 1982, která vysledovala parazita Trypanosoma cervi u 45 sobů na území Aljašky (Kingston a kol. 1982). Ve Finsku po dva roky studovali přítomnost parazitárních vajíček hlístic v trusu u domestikovaných sobů. Nejhojnějším parazitem zde byla hlístice Ostertagia gruehneri (Hrabok a kol. 2006). Té se dále věnuje i studie zkoumající míru nákazy mezi soby a ovcemi (Manninen a kol. 2014). Na Svalbardu byly u sobů nalezeny hlístice, které jsou známé tím, že velice špatně snáší zimu a ve studených oblastech je jejich schopnost přežití téměř nulová. Zde tomu však bylo naopak, v zimě byly schopné se množit více než v létě. Proč tomu tak je sledovala studie z roku 2012 u hlístice Marshallagia marshalli (Carlsson a kol. 2013). V Severní Americe byla u domestikovaných sobů sledována studií z roku 2013 hlístice Parelaphostrongylus andersoni (Verocai a kol. 2013) a u divoce žijících sobů tasemnice Echinoccus granulosus (Samuel a kol. 2001, 175). Pro lepší pochopení přenosu parazitů ze soba na člověka jsou v této práci blíže představeny některé anatomické, fyziologické i behaviorální znaky tohoto zvířete.

5. Sob polární Klasifikace: říše – živočichové (Animalia), kmen – strunatci (Chordata), podkmen – obratlovci (Vertebrata), třída – savci (Mammalia), řád – sudokopytníci (Cetartiodactyle), podřád – přežvýkavci (Ruminantia), čeleď – jelenovití (Cervidae), rod a druh – sob polární (Rangifer tarandus) (Biolib 2014) Sob polární, v Severní Americe známý jako karibu, se vyskytuje v tundře a tajze na severu Skandinávie, v severním Rusku, na Aljašce a v Kanadě. Žije jak divoce, tak i v domestikovaných stádech, jak již bylo zmíněno ve třetí kapitole Mobilní společnosti, která také popisuje jeho využití (Kořínek 1999). Sobi dorůstají délky 120-220 cm, výšky 90-130 cm a hmotnosti 60-300 kg. Od většiny jelenovitých se liší hluboce rozštěpenými kopyty, která jim umožňují lepší pohyb po ledu a sněhu, ochlupeným čenichem, který tak drží v teple měkké tkáně náchylné k omrzlinám, a parohy typické u samců i samic. Jsou býložravci, živí se nejrůznějšími rostlinami. Jejich strava obsahuje trávu, mech, listy, větvičky a lišejníky. Někdy se ovšem přikloní i k masité stravě a dopřejí si i malé lumíky. V zimě pak získávají potravu seškrabáním sněhové pokrývky svými parohy a kopyty. Jsou aktivní pouze ve dne a většinu svého času tráví hledáním potravy na otevřených pláních tundry, v lesích, na loukách a v horských oblastech (Kořínek 1999, Marchand 1996, 208, Project Caribou 20. 11. 2014 - online). Žijí obvykle ve skupinách okolo 20 členů, které jsou složené z jejich příbuzných a mláďat. Sezónně se shlukují do početných skupin čítajících až několik desítek tisíc jedinců a každý rok na podzim a na jaře migrují na velké vzdálenosti za lepší potravou. Celkově ujdou tisíce kilometrů, denně pak okolo 20 km. Sobi se páří v říjnu, doba březosti je asi osm měsíců, samice při porodu v květnu nebo červnu opouští stádo. Mládě váží asi 9 kilogramů, po porodu se s ním matka vrací do stáda, kde se o něj stará po dobu 6 měsíců. Samice může rodit jednou za tři roky. Samice se dožívají kolem 12-15 let (Kořínek 1999, Project Caribou 20. 11. 2014 - online).

V přírodě mají sobi mnoho predátorů. V zimě jsou to například vlci, kteří je napadají v sedmi až devítičlenných smečkách. Při migracích na vzdálená místa se pak mohou sobi dostat do teritorií medvědů grizzly, kteří jsou jejich největšími nepřáteli. Sobím mláďatům hrozí nebezpečí také z oblohy. Odsud na ně totiž útočí velice schopní lovci, orli skalní. Mláďata a slabí jedinci jsou cílem také rosomáků. Malých, avšak velice silných a agresivních masožravců. Mezi nejmenší predátory sobů se řadí drobní ektoparazité, kteří sice nejsou tak rychlými zabijáky, za to mohou sobům působit velké nepříjemnosti (Hobbs a kol. 2012, Project Caribou 20. 11. 2014 - online).

5.1. Ektoparazité soba polárního Ektoparazité parazitují na povrchu těla. Řadí se mezi ně krevsající hmyz. U soba se jedná konkrétně o komáry, muchničky, moskyty a ovády, střečky. Sobi pronásledují především v létě a na obranu před nimi se sobi přesouvají do větrných oblastí na výše či severněji položená místa a shlukováním do stád (Project Caribou 20. 11. 2014; online). Jaké problémy sobům ektoparazité způsobují, názorně ukazují střečkové podkožní (Hypodermatidae). Ti kladou vajíčka do sobí srsti, kde se uchytí na koncích chlupů. Vylíhnuté larvy se pak zavrtávají do podkožní vazivové vrstvy a vytvářejí v kůži chodbičky. Podél nervových drah se dostávají do místa lokalizace, kde rostou do velikosti lískového ořechu. Při vývinu v dospělé jedince, se dostávají zpět na povrch těla a jako dospělí jedinci vypadávají z podkoží do vněšjího prostředí, kde se kuklí. Při průchodu pokožkou však způsobují svědění, a působí tak sobům velké nepříjemnosti. Při přemnožení těchto larev sobi ztrácí tuk a mohou i uhynout. Některé národy tyto parazity ze srsti soba vybírají, a pokud jsou dostatečně velké, vaří je a konzumují. Majitelé se snaží chránit svá stáda před těmito střečky vykuřováním hustého kouře ze spáleného zeleného listí (Åsbakk a kol. 2014, Volf, Horák 2007, 297). Dalším ektoparazitem, který soby napadá, je klíště. To způsobuje strupy na kůži, ústup srstnatého porostu, a sobi pak umírají zimou a vyčerpáním. Při pozření takto nakaženého masa se může tento svrab objevit i u lidí a psů, ne ovšem v takové míře, aby byl životu nebezpečný (Bogoras 1904, 79-81, Bogoras 1901, 89).

5.2. Endoparazité soba polárního Dále jsou popsáni parazité, kteří byli u sobů polárních zkoumáni studiemi, jak popisuje podkapitola Paraziti divokých zvířat (4.3), a kteří vyvolávají závažná střevní onemocnění u člověka, jaké jsou popsány v podkapitole Paraziti alimentárního

38 původu (4.2). Pro přiblížení fungování uvedených parazitů je popsána i jejich fyziognomie a vývojové stádium.

5.2.1. Elaphostrongylus rangiferi Klasifikace: říše (Animalia) – živočichové, kmen (Nematoda) – hlístice, třída Secernentea, řád (Strongylida) – měchovci, čeleď Protostrongylidae Ve stádiu dospělosti má štíhlé tělo tmavěhnědé barvy, patří mezi nematoda – hlístice, samci dosahují délky až 3,9 cm, samice až 5,5 cm. Nalézají se pod kůží na kosterních svalech a v arachnoideálním a subarachnoideálním prostoru míchy a mozku. Larvy se líhnou z vajíček a krevní cestou putují do plic. První stádium (L1) je z plic vykašláváno, při polknutí se dostává do zažívacího ústrojí, odkud putuje spolu s výkaly a kontaminuje půdu. Jeho další vývoj (L2) a (L3) probíhá v mezihostelích – plžích, které mohou soby náhodně požít, a tak se nakazit. Ve stádiu L3 putují se střev do centrálního nervového systému, kde dozrávají do konečného stádia. Část zůstává zde a část putuje dále do kosterní svaloviny. U sobů se projevují příznaky ochrnutí zadní čtvrtiny těla. Závažnost neurologických příznaků se liší podle stádia vývoje, u mláďat se projevovaly v mnohem větší míře, kdy byl narušen jejich růst a zároveň přibývaly na váze. Napadená zvířata mají vysoké procento mortality (Volf, Horák 2007, 216). Podle studie Odd Halvorsena a kol. (1985), která zkoumala vliv oteplování arktického klimatu na E. rangiferi seukázalo, že výskyt tohoto parazita roste s teplotou, což je pravděpodobně zapříčiněno větším výskytem plžů při zvýšené teplotě atmosféry. Přítomnost tohoto parazita byla zjišťována ze vzorků stolice, která obsahovala stádium L1, a největší koncentrace byla zaznamenána na jaře. Infekce konečným stádiem L3 pak probíhala od května do září. Celkem bylo zkoumáno 1892 vzorků stolice. Čeleď Protostrongylidae, do které tento parazit náleží, je jednou z větví řádu Strongylidae, která způsobuje tzv. strongyloidózy. Jedná se o endemickou geohelmintózu vyvolávající střevní onemocnění, má mnoho původců, ale jen asi 10 druhů má schopnost nakazit člověka. Nákaza nastává filaformními larvami stádia L3, které jsou po vstupu do těla hostitele krevním oběhem zanášeny do plicních kapilár, pronikají do alveolů a přes tracheu se dostávají do zažívacího traktu. Formy pronikající

39 tracheou se pravděpodobně nachází už ve stádiu L4. Ve střevě se pak během asi dvou týdnů mění v dospělé samice niťovitého tvaru o délce 2,1-2,8 mm a hmotnosti 37 mikrogramu. Co se týče morfologie, má ústní ústrojí vybavené čtyřmi labii a čtyřmi papilami, tělo je z poloviny žláznaté a z poloviny svalnaté, jeho kaudální část je kuželovitě zakončena, anální otvor je umístěn na ventrální straně a třetinu celého těla zaujímá válcovitý jícen. Děloha obsahuje asi osm vajíček, která jsou rozrýhovaná, o velikosti 50-58 × 30-34 µm. Z těchto vajíček se líhnou v Lieberkühnových kryptách epitelu střeva rabditoidní larvy stádia L1, která dále migrují do průsvitu střeva a vylučují se spolu se stolicí. Část larev se přemění v rabdoidní stádium L2 a v infekční filaformní larvy L3, které pronikají střevní sliznicí v ileu a tlustém střevě, migrují do plic a jater, aby se zase vrátili zpět do střeva, kde dospějí. Některá část filaformních larev ze stolice proniká kůží perineální a perianální krajinou. Postižení centrální nervové soustavy se projevuje jako meningitida, embolie mozkových cév larvami nebo mozkový absces a při neléčení může trvat extrémně dlouhou dobu, patrně i celý život. Na obr. 3 je ukázán Strongyloides ctercoralis, který má velmi podobnou stavbu těla (Jíra 1998, 337-346, Volf, Horák 2007, 211-217). Diagnóza se provádí vyšetřením stolice, nejlépe v nativním preparátu, kde lze ještě poznat aktivní larvy. Ovšem pro velmi variabilní výskyt je potřeba vyšetření opakovat. Novou metodou je také umělá kultivace malého vzorku stolice, který se inkubuje 24 h při 27°C. Léčba probíhá podáváním širokospektrálních antihelmintik, například Triabendazolem, Mebendazolem, Albendazolem a Ivermektinem. Pro šíření nemoci jsou příznivé oblasti s nízkou úrovní hygieny. K nákaze dochází při styku s půdou nebo alimentární cestou po požití potravy nebo pitné vody kontaminované larvami. Prevencí je zabránění kontaktu kůže s půdou a vodou kontaminovanou výkaly, pitím nezávadné vody a důkladným omýváním potravin (Bednář 1996, 509-510).

Obr. 3. Strongyloide stercoralis (převzato z Jíra 1998, 339)

5.2.2. Echinococcus granulosus klasifikace: říše (Animalia) – živočichové, kmen (Platyhelminthes) – ploštěnci, třída (Cestoda) – tasemnice, řád (Cyclophyllidea) – kruhovky, čeleď Taeniidae Echinococcus granulosus, s českým názvem Měchožil zhoubný, je malá tasemnice (2-10 mm) (obr. 4), žijící ve střevě psovitých šelem, kteří jsou zároveň

41 i definitivními hostiteli. Spolu s jejich trusem vycházejí i vajíčka tohoto parazita. Jeho mezihostitelem jsou různí býložravci a člověk, do jejichž těla se dostává orální cestou. Po spolknutí se z vajíčka uvolňuje embryo, které se po průniku do střevní stěny dostává krevním řečištěm do jater, plic, mozku, kostí, kosterní svaloviny, ledvin, sleziny nebo podkožního vaziva, kde se přeměňuje v cystu dosahující velikosti až 15-20 cm. Z vnitřní strany cysty se nachází zárodky tasemnice, které po pohlcení hostitelem dorostou do dospělé tasemnice. Nejčastěji se vyskytuje u psů, ale i jiných zvířat, v Severní Americe také u sobů a ovcí. Trusem se dostává do půdy, kde může kontaminovat vodu či potraviny, a dostat se tak do trávicí soustavy člověka (Bednář 1996, 508). Měchožil zhoubný měří v dospělosti 2,0 - 6,0 mm zřídka i 11mm, jeho skolex (hlava s přísavkami) je hruškovitý, o průměru 300 µm, se 4 přísavkami a dvojitým věncem háčků, tělo se skládá zpravidla z 3 článků, z nich je první nezralý, druhý zralý a třetí gravidní, avšak mezi jednotlivými kmeny je značná variabilita. Počet varlat se uvádí mezi 38 a 65 a poloha genitálního póru je blíže k distálnímu článku těla. Tento třetí gravidní článek obsahuje uterus s postranními větvemi a je naplněn 400-800 vajíčky teniidního typu o velikosti 32 36 × 25-30 µm a obsahuje onkosféru (larvu tasemnice) se čtyřmi háčky. Vajíčka se dostávají do vnějšího prostředí rytmickými stahy svaloviny gravidního článku a jsou vypuzovány společně s obsahem střev hostitele. Jsou značně odolná, přežijí i několik měsíců při teplotě kolem 0°C, a proto pro ně chladné podnebí Arktidy není problém (Jíra 1998, 188). Pokud se dostanou do trávicího traktu mezihostitele, uvolňují se z embryonálních obalů a za pomocí háčků pronikají do krevního a lymfatického oběhu, odtud do jater a dalších orgánů a tkání. Poté se larvy přemění v boubele a po dosažení velikosti 20-30mm se uvnitř boubele vytvoří dutina, která se vyplní hydatickou tekutinou. Postupně se tak přemění v cystu, která je schopna látkové přeměny a z jejíž vnitřní strany se vyvinou zárodečné skolexy. Nakonec se rostoucí hydatoda oddělí od tkáně hostitele (Bednář 1996, 508). Reprodukují se buď nepohlavním způsobem (polyembryonií) nebo pohlavně (v dospělé formě samooplozením jako hermafrodit) i kopulací mezi různými jedinci. Přenáší se kontaminovanou vodou nebo stravou do trávicího traktu člověka. V dnešní době je riziko nákazy sníženo také tím, že mladá generace opouští tradiční způsob života, a proto již nepřichází tak často do kontaktu s napadenými zvířaty (Bednář 1996, 508-509).

Nemoc, kterou u lidí způsobují, se nazývá cystická echinokokóza nebo taky hydatidóza, jedná se o endemickou tkáňovou helmintozoonózu s geopolitním výskytem. Vyskytuje se pravděpodobně už od neolitu, kdy se zvýšil kontakt člověka s domestikovánými psy a ovcemi. Symptomy hydatidózy závisí na lokalizaci cyst, jejich velikosti a alergické reakci mezihostitele. Viditelné jsou příznaky až v době, kdy boubel narušuje svou velikostí funkci napadeného orgánu, kterým jsou nejčastěji játra, plíce, mozek, kostní tkáň a ledviny. Při prasknutí cysty může také dojít ke smrti hostitele. Nemoc se diagnostikuje sérologicky, pomocí RTG, sonografie nebo CT. Léčí se podáním Albendazolu a Mebendazolu, nebo chirurgicky. Příbuzným tohoto parazita je i Echonococcus multilocularis, jehož hostitelem se může stát i člověk. Mezihostiteli této tasemnice jsou hlodavci, definitivními pak lišky a psi (Bednář 1996, 508-509, Jíra 1998, 188-205).

Obr. 4. Echinococcus granulosus (převzato z Jíra 1998, 188)

5.2.3. Marshallagia marshalli klasifikace: říše (Animalia) – živočichové, kmen (Nematoda) – hlístice, třída Secernentea, řád (Strongylida) – měchovci, čeleď (Haemonchidae) V dospělém stádiu samec dosahuje velikosti10-13 mm a samice 15-20 mm. Oba mají štíhlé červenohnědé tělo s krátkou ústní dutinou. Vajíčka o velikosti150 – 170 × 30 – 42 µm, mají oválný tvar a tvoří 16-32 blastomer. Většinu životního cyklu stráví ve vnějším prostředí vestádiu larvy nebo vajíčka nebo v těle mezihostitele. Jeho hostiteli jsou ovce, kozy a volně žijící přežvýkavci. V severní Kanadě je to především pižmoň, sob a karibu. Vyskytuje se na územích od severozápadních teritorií po sever Arktidy. Na Svalbard byl pravděpodobně zavlečen při migraci pižmoně. Ve většině případů se klinické příznaky neobjevují. Diagnostikuje se z trusu. Léčba u člověka se provádí podáním Albendazolu, Fenbendazolu, Avermektinu nebo Milbemycinu. Přenos na člověka je jako u jiných Strongyllidae perorální cestou, kontaminovanou potravou a vodou (Prantlová Rašková, Wágnerová 2013, 20).

5.2.4. Toxoplasma gondii klasifikace: říše Chromalveolata, kmen (Apicomplexa) – výtrusovci, třída (Coccidiasina) – kokcidie, řád Eucoccidiorida, čeleď Sarcocystidae Tento parazit má velmi složitý vývojový cyklus. Jeho infekčním stádiem je odolná oocysta (11 × 12 µm) (obr. 5), která se vytváří ve střevě kočkovitých šelem. Kočka oocysty vylučuje po 7-20 dnech. Ve střevě hostitele tvoří sporozoity (2 × 8 µm), které pronikají do nejrůznějších tkání (oko, mozek nebo svalovina), kde se intenzivně množí. Z nich vznikají v dalším stádiu tkáňové cysty. Konečné stadium růstu probíhá v těle kočky. Člověk je tedy pouze mezihostitelem (Bednář 1996, 496) Studie výskytu Toxoplasmy u volně žijících zvířat objevila přítomnost tohoto parazita u mnoha druhů dalších šelem, ale i turovitých, jelenovitých a koňovitých. 44

Velice citliví na nákazu oocystou byli především wapiti, jeleni, sobi, vidlorozi, bizoni, a mezci. Možnost nákazy u člověka, při špatné tepelné úpravě masa, je tedy velmi vysoká. Prevencí je dostatečná tepelná úprava, doporučuje se minimální teplota 65 °C (Samuel a kol. 2001, 486). Symptomy jsou většinou mírné – zduření uzlin na krku a šíji, horečka, bolest hlavy a svalů či únava. Výrazné symptomy, jako například makulo-papulozní vyrážka, hepatitida, encefalitida a myokarditida, jsou spíše výjimečné. Diagnostikuje se sérologicky s použitím immunofluorescence nebo hemaglutinačním testem. Při léčbě je podáván antitoxoplazmový lék Pyrimethamin v kombinaci se Sulfadiazinem nebo Spiramycinem (Bednář 1996, 496-497, Jíra 1998, 254-283).

Obr. 5. Toxoplasma gondii - merozoit (převzato z Bogitsh a kol. 2005, 176).

6. Shrnutí historie humánní parazitologie a současná prevence Lidé mohou být hostiteli více než 300 druhů parazitických červů a 70 druhů prvoků. Některé jsou převzaté po předcích a některé jsou získané při styku se zvířaty, ať už se jedná o domestikovaná zvířata, nebo o krátkodobý styk s volně žijícími zvířaty. Naše znalosti parazitů sahají hluboko do historie. Díky zájmu o historii parazitárních infekcí vznikl nový obor – paleoparazitologie. Ten ke svému studiu historie parazitů využívá archeologických artefaktů a historických pramenů. Například zkoumá přítomnost vajíček, červů nebo cyst prvoků v koprolitech. První písemný záznam o parazitární infekci pochází z Egypta z období 3000 – 400 př. n. l. O chorobách a jejich léčbách pojednává Ebersův papyrus z 16. století př. n. l., objevený v Thébách. V něm byl nalezen i spis Hippokrata známý jako Corpus Hippocratum. Obsahoval i texty od jiných civilizací včetně Číny (3000-300 př. n. l.), Indie (2500-200), Říma (od 700 do 400 n. l.) a arabských zemí z druhé poloviny 1. tisíciletí (Cox 2002, Trompoukis a kol. 2007). Ebersův papyrus popisuje mimo jiné střevní červy. Ty mohou být potvrzeni například kalcifikovanými parazitárními vejci, nalezenými v mumii z roku 1200 př. n. l. Řekové, hlavně Hippokrates (460-375 př. n. l.), píše o červech ryb, domácích zvířat a lidí. Římský císař Celsus (25 př. n. l až 50 n. l.) a Galen (Galenus Pergamon 129-200 n. l.) vyzkoumali existenci lidské škrkavky Ascaris lumbricoides a Enterobius vermicularis, a tasemnice, náležící do řádu Taenia (Cox 2002). Paleoparazitologie také přispívá k řešení diskuze o osídlení amerického kontinentu. Měchovci (Ancylostomatidae, sp.), hlístice Trichuris trichiura a další parazité člověka byly objeveny v ještě tzv. předkolumbovské Americe. Tyto druhy parazitů se objevily již u hominidů a doprovázeli člověka napříč kontinenty. Ovšem do Ameriky se s lidmi přecházejícími ze Sibiře na Aljašku dostat nemohli. A to z toho důvodu, že by nevydrželi v klimatických podmínkách, jaké tehdy panovaly. Jejich přítomnost na tomto kontinentu musí mít proto jiné vysvětlení jejich cesty sem (Araujo a kol. 2007). Popisy parazitárních infekcí se objevují také ve středověkých evropských spisech. Jejich studium tehdy stálo proti teorii samoplození. Postupem času bylo experimentálně dokázáno, že existuje spojitost mezi nemocí a nákazou, což vedlo k uznání samotné existence parazita. Přenos infekcí mezi lidmi usnadnil rozvoj sídel

46 a měst, také otevření obchodních cest, což zapříčinilo další šíření parazitů. V 15. století rostl obchod s otroky, kvůli kterému se ze Starého světa do Nového dostávali nejen otroci, ale s nimi také jejich parazité. V nedávné době se tak vytvořila řada nových oportunních parazitárních infekcí, šířící se díky globalizujícím kontaktům po celém světě (Cox 2002). V následující části je shrnuta historie výzkumů u tří nejčastěji se vyskytujících parazitů a nemocí, způsobených jejich nákazou.

6.1. Strongyloides stercoralis a strongyloidóza Až v roce 1876 byl rozpoznán jeden z mnoha druhů Strongyloidů, Strongylus stercoralis. Objevitelé tohoto parazita a jeho nákazy byli Louis Alexis Normand, lékař ve francouzské národní nemocnici v Toulon, a v roce 1883 německý parazitolog Karl Georg Friedrich Rudolf Leuckart, který vysledoval střídání fáze parazitické s volně žijící. Friedrich Fülleborn, který pracoval se psy, zjistil, že než se parazit dostane do střev, putuje nejdříve celým tělem. Bylo studováno i šíření infekce u imunosupresivních lidí, tedy lidí se sníženou imunitou. Výzkum byl proveden u válečných zajatců, kteří se nakazili na Dálném východě (Cox 2002).

6.2. Echinococcus granulosus a echinokokóza Infekce způsobená tímto parazitem je známá již od starověku. Z této doby jsou zmínky v Babylonském Talmudu o rituálně usmrcených zvířatech s touto nákazou. Tohoto parazita popsal i Hippokrates ve 4. století př. n. l., Arateus v 1. století nl a Galén ve 2. století n. l. Corpus Hippocratum a práce Galéna popisují příznaky tohoto onemocnení - zduření uzlin a křečové žíly. Povahu cyst Echinococcus granulosus objevil jako první v 17. století Francisco Redi. Roku 1853 pak Carl von Siebold prokázal, že z cyst ovcí vznikají dospělé tasemnice. A v roce 1863 Bernhard Naunyn nalezl dospělé tasemnice u psů, krmených potravou infikovanou cystami z člověka. (Cox 2002, Moro, Schnatz 2006).

6.3. Toxoplasma gondii a toxoplazmóza Toxoplasmu gondii, způsobující toxoplasmózu, na sobě nezávisle objevili 3 parazitologové: Charles Nicolle a Louis Herbert Manceaux při zkoumání Leishmaniózy u severoamerických hlodavců a Alfonso Splendore u králíka. Ve stejné době vypozoroval Samuel Taylor Darling stejné organismy i u člověka. Do spojení s infekcí ji však dal až (1923) český lékař Josef Janků. Zřídka je provázena symptomy, avšak u toxoplazmózy vrozené je nebezpečí u těchotných žen, protože parazit může projít placentou a poškodit plod (Cox 2002, Innes 2010).

6.4 Prevence a rizikovost konzumace syrového masa Nejprve je vhodné se seznámit s metodami, jakými hodnotí rizika některé organizace v moderním světě. U nás taková hodnocení provádí například Státní zdravotní ústav. Obecně se hodnocení rizika mikrobiologického nebezpečí skládá ze čtyř kroků. První krok se zaměřuje na patogenní mikroorganismy, které se v dané potravině mohou vyskytnout. Pomocí laboratorních technik je pak identifikuje. Ve druhém kroku se odhaduje povaha a závažnost nepříznivých účinků na zdraví. Do tohoto kroku je potřeba zahrnout vlastnosti mikroorganismu; vztah mikroorganismu, potraviny a hostitele; dynamiku infekce a/nebo intoxikace; hostitele a jeho vnímavost k infekci. Třetím krokem je odhad expozice mikroorganismům, tedy znát množství živých mikroorganismů v potravině v čase konzumace. Zde hrají roli i další faktory, jako uskladnění a zpracování. V konečném kroku je již konečné kvalitativní či kvantitativní posouzení pravděpodobnosti vzniku nepříznivých účinků na zdraví u dané populace (Státní zdravotní ústav v Praze 27. 11. 2014, 28. 11. 2014; online). Přenos a možná nákaza se u parazitů může lišit. Někteří parazité, jako motolice u ryb, jsou přenášeni pouze prostřednictvím jídla. Jiné, například Echinococcus spp., mohou člověka nakazit jak skrz jídlo, tak i při přímém kontaktu člověka se zvířetem. Další parazité, jako Ascaris, sp., Cryptosporidium, sp., Entamoeba histolytica nebo Giardia, sp., vstupují do potravinového řetězce prostřednictvím vody nebo půdy, která pak kontaminuje čerstvé potraviny (WHO Food safety 30. 11. 2014; online). K úpravě syrového masa patří tepelná úprava a mražení. Pro jeho ochranu před parazity se maso ošetřuje tzv. pasterací a sterilací. I přes tuto úpravu mohou v mase zůstat mikrobiální toxiny, které masu mění jeho typicky červenou barvu a dodávají nepříjemný zápach. V případě přímé konzumace syrového masa celá tato ochrana odpadá a pro konzumenta se zvyšuje riziko nákazy například toxoplasmózy. Tu vyvolává již zmiňovaná Toxoplasma gondii, vyskytující se například u mořských savců. Aby se této nákaze zabránilo, zahřívá se maso na 60°C asi na 10 minut, v případě mrazení se uvádí teplota -20°C po dobu několikadnů (Orlíková a kol. 2013). Zábranit kažení masa a prodloužení jejich trvanlivosti lze například solením, sušením a fermentací, čehož mobilní společnosti arktických a subarktických oblastí hojně využívají. Tato prevence maso chrání před nakažením nebo mikroorganismy ničí, či zabraňuje jejich růstu (Hawley 2014), přesto v jejich jídelníčku stále zůstává relativně vysoký podíl masa syrového, a tím pádem se dostávají do „bludného kruhu“ tradice vs. riziko přenosu parazitární nákazy.

7. Závěr Parazité představují ohrožení zdravotního stavu jak pro samotná zvířata, tak také pro jejich konzumenty. Ovlivňují fyzickou kondici hostitele a mohou nezřídka způsobit i jeho smrt. Parazitární rizika ve stravě jsou velice význačná a mohou mít dopad nejen na jednotlivce, ale i na celou populaci. Sámové, Čukčové i Inuité si za dobu své existence již osvojili některá ochranná opatření, stále jsou však působení parazitů vystaveni více, než je tomu například v jižněji položených zemích. Jejich tradiční způsob života je pro ně kulturní identitou, proto jej alespoň do určité míry stále udržují (např. konzumace syrového masa, krve), což znemožňuje jejich vyšší ochranu před parazity. Tradice přetrvávají i ve společnostech, které opustili kočovný život, jak dokládá např. tadiční lov velryb u Inuitů. S konzumací syrového masa však nesouvisí pouze tradice. Tato záležitost má i svůj praktický důvod. Kvůli své mobilitě v drsných podmíkách se také nedostává palivo pro tepelnou úpravu potravin. Není to však pouze syrové či špatně tepelně upravené maso, které zapříčiňuje zdravotní potíže. K rizikům je nutné připočíst i nepasterizované mléko a neomytá ovoce a zelenina. Situace se naštěstí stále zlepšuje, i díky technickým pokrokům a možnostem a většímu začleňování těchto společností do moderního způsobu života. Zlepšila se nejen úroveň hygieny, ale také celková skladba jídelníčku. Například Inuité více využívají sterilovaných kupovaných potravin, které jsou z hlediska nákazy bezpečnější. Jejich konzumace místních potravin klesla až na polovinu. Také díky pokrokům v medicíně, dostupnosti zdravotní péče a lokálním organizacím se zaměřením na prevenci a ochranu těchto obyvatel, které tyto společnosti neustále sledují, se jejich zdravotní stav v průměru zlepšuje a možná nebezpečí se stále více eliminují. Klesající úmrtnost a stále se snižující výskyt nemocí lze sledovat i statisticky, jak dokládá skupina AMAP. I když pokrok, který byl v posledních desetiletích učiněn, je znatelný, v porovnání s národním průměrem mají stále horší zdraví, vyšší dětskou úmrtnost, kratší délku života i větší výskyt infekčních onemocnění (např. hepatitidy B a tuberkulózy), jak ukazuje mezinárodním dohled ICT. Parazité jsou zkoumáni již od nepaměti, jak popisuje kapitola o historii humánní parazitologie. Přesto v těchto oblastech jsou i dnes informace o zde přítomných parazitech velmi skromné, avšak výzkumy se stále provádějí a jejich množství přibývá. V této práci jsou uvedeny dostupné studie parazitů u jelence běloocasého, ovce aljašské, pižmoňů severních, pstruha obecného, arktického sivena, u ptáků a sobů. Zaměřením

49 na významné parazity soba: Elaphostrongylus rangiferi, Echinococcus granulosus, Marshallagia marshalli, Toxoplasma gondii, pak konkrétněji ukazuje, jaké problémy parazité člověku způsobují a jak jej napadají. Nakonec je uvedena prevence a pohled na rizikovost u syrového masa, jak je známá dnes v našich podmínkách a jakých využívají mobilní společnosti. Těmi je například solení, sušení či fermentace. Poukazuje tak i na velkou rozdílnost s jakou opatrností se nakládá se syrovým masem u nás a u mobilních společností. I nadále je třeba věnovat zvýšenou pozornost nákazám parazitů. Mobilní společnosti jsou totiž zbytku světa nejen dobrým obchodníkem, ale obohacují i naši vlastní kulturu a pohled na svět a lidstvo celkově. Svým životem totiž dokazují, jaké adaptační úsilí je člověk schopen vyvinout, aby zajistil možnost existence pro sebe a svou rodinu, a dokázal čelit nejen drsnému počasí, ale i nástrahám tak malým, jako jsou parazité. Jejichž přítomnost si v našem životě často ani neuvědomujeme, a přesto nás neustále ovlivňují.

8. Slovník pojmů a zkratek

Alimentární – vztahující se kvýživě; potravní Alimentární nákaza – nákazy, u kterých je hlavním vstupní branou sliznice zažívacího traktu. Původem může být jakákoliv strava. Boas Franz (1858–1942) - americký antropolog a etnolog německého původu; zakladatel moderních amerických antropologických věd zahrnujících čtyři hlavní dílčí disciplíny (kulturní antropologii, fyzickou antropologii, lingvistickou antropologii a archeologii), představitel difuzionismu a historického partikularismu a jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších antropologů všech dob. Červi – Helminté, mnohobuněčné organimy s protáhlým tělem parazitující u člověka, zvířat i rostlin Čukčové – malé etnikum (asi 15 000) v Čukotském autonomním okruhu, v Magadanské oblasti a na území Jakutské autonomní republiky (Republika Sacha) na severovýchodě Ruské federace. Jsou jazykově příbuzní zejména s Itelmeny a Korjaky, jazyk (čukotština) patří mezi paleoasijské jazyky čukotsko-kamčatské jazykové rodiny. Ektoparazit – parazit žijící na povrchu těla hostitele. Zejm. paraziti ze skupiny členovců; mohou být rovněž vektory při přenosu závažných infekčních chorob. Endoparazit – parazit, který žije uvnitř těla hostitele v orgánech, dutinách, krvi. Helmintóza - Jednobuněčné organismy, z nichž některé vyvolávají lidská onemocnění. Hostitel – organismsu, ve kterém cizopasí jiný organismus Inuité – etnikum mongoloidního původu žijící v arktických oblastech severovýchodní Sibiře, Aljašky, Kanady a na pobřeží Grónska (Gróňané). Hovoří dialekty jazyka, který patří k eskymácko-aleutské rodině. Izoterma – pomyslná čára spojující místa zemského povrchu o stejné teplotě Hlístice – Nematoda, hlístice, skupina nečlánkovaných červů odděleného pohlaví. Mobilní společnost – pojem definovaný Clivem Gamblem, označuje společnosti charakteristické pohybem mezi malými sídlišti s krátkodobým, opakovaným nebo dlouhodobým osídlením. Motolice – Parazitující červi se složitým vývojovým cyklem. Parazit – organismus, který pravidelně stráví určitou fázi svého život a asociován s jedním určitým jedincem hostitelského druhu, přičemž má z této asociace užitek a hostitelský organismus škodu Parazitární – vyvolaný parazity

Parazitismus – forma soužití dvou organismů, která přináší výhody jednomu ze symbiontů a nevýhody druhému. Parazitóza – onemocnění způsobené parazity Parazitologie – obor zabývající se studiem parazitů a jimi vyvolaných onemocnění parazit Paleoparazitologie – též Archeoparazitologie, je vědní obor zabývající se historií a vývojem parazitů v souvislosti s vývojem jejich hostitelů. Ploštěnci – Platyhelminthes, ploší červi, žijí v moři, sladkých vodách a na souši ve vnitřních orgánech hostitelů Protozoární - způsobený prvoky Prvoci – Protozoa, jednobuněčné organismy, z nichž některé vyvolávají lidská onemocnění. Sámové – původní obyvatelstvo nejsevernější oblasti Evropy, dnes severní části Norska Švédska, Finska a v Ruské federaci hlavně na poloostrově Kola. Vlastním jazykem (laponština), náležejícím k ugrofinské větvi uralské rodiny a dělícím se do řady značně odlišných dialektů (nejvíce uživatelů má severní sámština). Sob polární – Rangifer tarandus (Linnaeus, 1758); řád: sudokopytníci (Artiodactyla), čeleď: jelenovití (Cervidae); Vyskytuje se v tundře v severní Evropě, Asii a v severní Americe. Tasemnice – Cestoda, článkovaní bezobratlí parazité, hermafroditi, patřící do kmene ploštěnců. Parazitují především u ryb. Zoonóza – infekční onemocnění u zvířat, které je přenosné na člověka

(Malina 2009, Vokurka 2005, Volf 2007)

9. Rejstřík adaptace, 15 motolice, 32, 35, 48 alimentární, 32, 35, 37, 38 mutace, 14

Arktida, 11,12, 19 nález, 16, 17, 18

Subarktická oblast, 19 nákaza, 39

červi, 31, 32 parazit, 14, 27, 28, 30, 31, 32, 35, 36,

Čukčové, 19, 22, 23, 24 parazitóza, 35 diverzita, 52 prvoci, 31, 32, 34 ektoparazité, 31, 38 ploštěnci, 32, 41 endoparazité, 38 prevence, 46, 48 fauna, 13 protozoonózy, 35 flóra, 15 přenos, 22, 30, 31, 32, 35, 36, 44, 46, 48

Inuité, 11, 12, 19, 22, 23, 24, 25, 26 Sámové, 19, 21, 22 izoterma, 49 Sob polární, 13, 37 karibu, 13, 25, 26, 37, 44 symptomy, 43, 45, 47 klima, 11, 12, 18, 21, 26, 28, 31, 32, 39, tasemnice, 32, 35, 36, 41, 42, 43, 46, 47, 46 48 helmintózy, 32, 35, 39 tradiční, 21, 22, 23, 24, 26, 27, 28, 32, 42 historie, 17, 46, 47 tundra, 12, 14, 15, 18, 22, 37 hlístice, 32, 35, 36, 39, 44, 46 tajga, 12, 15 hostitel, 30, 31, 36, 39, 40, 42, 43, 44, 46, 48 vývojové stádium, 39 hygiena, 30, 32, 40 výzkum, 17, 20, 27, 29, 35, 47 infekce, 27, 30, 31, 35, 36, 39 výživa, 27 mobilní společnost, 11, 19, 20, 23, 26, zdraví, 28, 29, 32, 48 28, 30, 31, 35, 37 zoonóza, 31, 32, 35, 42

Seznam literatury Adl, S. M., Simpson, A. G. B., Farmer, M. A. Andersen R.A., Anderson O.R., Barta J.R., Bowser S.S., Brugerolle G., Fensome R.A., Fredericq S., James T.Y., Karpov S., Kugrens P., Krug J., Lane C.E., Lewis L.A., Lodge J., Lynn D.H., Mann D.G., McCourt R.M., Mendoza L., Moestrup O., Mozley-Standridge S.E., Nerad T.A., Shearer C.A., Smirnov A.V., Spiegel F.W., Taylor M.F. (2005): The New Higher Level Classification of Eukaryotes with Emphasis on the Taxonomy of Protists. Journal of Eukaryotic Microbiology, 52(5), 399-451. Araujo, A., Reinhard, K., Ferreira, F.L. (2007): Parasite findings in archeological remains: Diagnosis and interpretation. Neotropical Zooarchaeology and Taphonomy, Quaternary International, 180(1), 17-21. Åsbakk, K., Kumpula, J., Oksanen, A., Laaksonen, S. (2014): Infestation by Hypoderma tarandi in reindeer calves from northern Finland-Prevalence and risk factors. Veterinary Parasitology, 200(1-2), 172-178. Bártl, S. (1986): Arktida stopami průkopníků. Praha: Olympia. Bednář, M. (1996): Lékařská mikrobiologie. Praha: Marvil. Bell, A., Parchomovsky, G. (2013): Property Lost in Translation. The University of Chicago Law Review, 80 (2), 532-535. Blaen, P.J., Hannah, M.D., Brown, L.E. (2013): Water temperatue dynamics in High Arctic river basins. Hydrological processes, 27, 2958-2972. Boas, F. (1906): Publications of the Jesup North Pacific Expedition. Science 23(577), 102-107. Bogitsh, B.J., Oeltmann, T.N., Clint, C.E. (2005): Human Parasitology. Burlington: Elsevier Academic Press. Bogoras, W. (1901): The Chukchi of northeastern Asia. American Anthropologist 3(1). Bogoras, W. (1904): The Chukchee. Part 1: Material Culture. Memoir of the American Museum of Natural History. The Jesup North Expedition 7, Leiden – New York: E. J. Brill – G. E. Stechert & Co. Bogoras, W. (1907): The Chukchee. Part 2: Religion. Memoir of the American Museum of Natural History. Leiden – New York: E. J. Brill – G. E. Stechert & Co.

Bogoras, W. (1909): The Chukchee. Part 3: Social organization. Memoir of the American Museum of Natural History. Leiden – New York: E. J. Brill – G. E. Stechert & Co. Bogoras, W. (1910): Chukchee mythology. American Museum of Natural History 8(1), Leiden – New York: E. J. Brill – G. E. Stechert & Co. Bogoras, W. (1929): Elements of the Culture of the Circumpolar Zone. American Anthropologist, 31(4), 579-601. Bone, R. M. (1992): The geography of the Canadian north. Ontario: Oxford University Press. Brännlund, I., Axelson, P. (2011): Reindeer management during the colonization of Sami lands: A long-term perspective of vulnerability and adaptation strategies. Global Environmental Change, 21, 1095-1105. Calahan, R.T. (2009): Ther Arctic observating network. In Arctic Region an Antartica Issues and Research Series. New York: Nova Science Publishers, Inc. Carlisle, P.R., Golson, J.G (2007): Native America From Prehistory to First Contact. Santa Barbara, Calif: ABC-CLIO. Carlsson, A.M., Irvine, R.J., Wilson, K., Coulson, S.J. (2013): Adaptations to the Arctic: low-temperature development and cold tolerance in the free- living stages of a parasitic nematode from Svalbard. Polar Biology, 36(7), 997-1005. Carlsson, A.M., Irvine, R.J.,Wilson, K., Piertney, B.S., Halvorsen, O., Coulson, S.J., Stien, A., Albon, D.S. (2012): Disease transmission in an extreme environment: Nematode parasites infect reindeer during the Arctic winter. International Journal for Parasitology, 42(8), 789-795. Cox, F.E. (2002): History of human parasitology. Clinical Microbiology Reviews, 15(4), 595-612. Čermáková, Z., Valenta, Z., Buchta, V. (2009): Parazitičtí helmici člověka. I. část, úvod do světa červů. Folia gastroenterologicaet hepatologica, 7(1), 21-24. Dikov, N.N., Chard, S.Ch., Griffin, B.J. (1963): Archaeological Materials from the Chukchi Peninsula. American Antiquity, 28(4), 529-536. Drinkwater, K.F., Hunt Jr, G.L., Astthorsson, O.S., Head, E.J.H. (2012): Comparative studies of climate effects on polar and subpolar ocean

ecosystems, progress in observation and prediction, ICES Journal of Marine Science, 69(7), 1120-1122. Duffy, S.M., Greaves, A.T., Keppie, J.N., Burt, M.D.B. (2002): Meningeal Worm is a Long-lived Parasitic Nematode in White-tailed Deer. Journal of Wildlife Diseases, 38(2), 448-452. Egeland, M.G., Johnson-Down, L., Cao, R.Z., Sheikh, N., Weiler, H. (2011): Food insecurity and nutrition transition combine to affect nutrient intakes in Canadian arctic communities. The Journal Of Nutrition, 141(9), 1746-1753. Fellows, D. K. (1975): The Environment of mankind: an introduction to physical geography. Santa Barbara: Hamilton publishing company. Geraci, R.J., Smith, G.T. (1979): Vitamin C in the Diet of Inuit hunters From Holman, Northwest territories. Arctic, 32(2), 135-139. Gilman, A., Berner, J., Donaldson, S., Dudarev, A.A., Pedersen, H.S., Odland, J.Ø. (2009): Factors Influencing Human Exposure to Contaminants and Population Vulnerability. In: Wilson, S.J., Symon, C. (eds.): AMAP Assessment 2009: Human Health in the Arctic. Oslo: Arctic Monitoring and Assessment Programme, 9-20. Graburn, H. N. (1998): Constructing Cultures Then and Now: A Centenary Conference Celebrating Franz Boas and the Jesup North Pacific Expedition 1897-1997, American Anthropologist, 100(4), 1009-1013. Halvorsen, O., Skoring, A., Hansen, K. (1985): Seasonal Cycles in the Output of First Stage Larvae of the Nematoda Elaphostrongylus rangiferi from Reindeer, Rangiferi tarandus, tarandus. Polar Biology (1985), 49-52. Halvorsen, O. (2012): Reindeer parasites, weather and warming of the Arctic. Polar Biology, 35(11), 749-1752. Hawley, L. (2014): Microbiology and immunology. Philadelphia: Wolters Kluwer/Lippincott Williams & Wilkins Heath. Helama, S., Tuomenvirta, H., Venäläinen, A. (2011): Boreal and subarctic soils under climatic change, Global and Planetary Change, 79, 37-47. Hingarová, V., Hubáčková, A., Kovář, M. (2009): Sámové, jazyk, literatura a společnost. Červený kostelec: Pavel Mervart.

Hobbs, N.T., Andrén, H., Persson, J., Aronsson, M., Chapron, G. (2012): Native predators reduce harvest of reindeer by Sámi pastoralists. Ecological Applications, 22(5), 1640-1654. Hrabok, J.T., oksanen, A., Nieminen, M., Waller, P.J. (2006): Population dynamics of nematode parasites of reindeer in the sub-arctic. Veterinary Parasitology, 142(3), 301-311. Innes, E.A. (2010): A brief history and overview of Toxoplasma gondii. Zoonoses Public Health, 57(1), 1-7. Germany: Blackwell Verlag. Jeník, J., Pavliš, J. (2011): Terestrické biomy. Lesy a bezlesí země. Brno: Mendelova univerzita v Brně. Jensen, M.A. (2012): The Material Culture of Iñupiat Whaling: An Ethnographic and Ethnohistorical Perspective. Arctic Anthropology, 49(2), 143-161. Jíra, J. (1998): Lékařská hlemintologie, Protozoální nemoci. Praha: Galén. Johnson-Down, L., Egeland, G.M. (2010): Adequate nutrient intakes are associated with traditional food consumption in Nunavut Inuit children aged 3-5 years. Journal of Nutrition 140(7), 1311-1316. Kagak, O., Ahmaogak, R., Kayutak, M.J., Webster, D.H. (1986): Quliaqtuat mumiaksrat. Fairbanks, Alaska: Alaska Native Language Center. Kingston, N., Morton, J.K., Dieterich, R. (1982): Trypanosoma cervi from Alaska reindeer, Rangifer tarandus. The Journal of Protozoology, 29(4), 588- 591. Knudsen, R., Amundsen, P. Nilsen, R., Kristoffersen, R., Klementsen, A. (2007): Food borne parasites as indicators of trophic segregation between Arctic charr and brown trout. Environmental Biology of Fishes, 83, 107-116. Konstantinov, Y. (1997): Memory of Lenin Ltd.: Reindeer-Herding Brigades on the Kola Peninsula. Anthropology Today, 13(3), 14-19. Kořínek, M. (1999): Zoologická zahrada. Olomouc: Rubico. Krader, L. (1952): Neolithic Find in the Chukchi Peninsula. American Antiquity, 17(3), 261-262. Krupnik, I. (1998): Jesup genealogy: Intellectual partnership and Russian- American cooperation in Arctic/North Pacific Anthropology. Arctic Anthropology, 35(2), 199-217. Kutz, S.J., Jenkins, J.E., Veitch, A.M., Ducrocq, J., Polley, L., Elkin, B., Lair, S. (2009): The Arctic as a model for anticipating, and mitigating

climate change impacts on host-parasite interactions. Veterinary Parasitology, 163(3), 217-228. Lenton, M.T. (2012): Arctic Climate Tipping Points, AMBIO, 41, 10-22. Levy, E. J. (2006): Prehistory, Identity, and Archaeological Representation in Nordic Museums. American Anthropologist, 108(1), 135-147. Lieland, T. B. (2009): Arctic National Wildlife refuge: A review. New York: Nova Science Publishers, Inc. Macpherson, Calum N.L. (1994): Epidemiology and control of parasites in nomadic situations. Veterinary Parasitology, 54(1994), 87-102. Macpherson, Calum N.L. (2005): Human behaviour and the epidemiology of parasitic zoonoses. International Journal for Parasitology, 35(2005), 1319–1331. Madubata, Ch., Dunams-Morel, B.D., Elkin, B., Oksanen, A., Rosenthal, M.B. (2012): Evidence for a recent population bottleneck in an Apicomplexa parasite of caribou and reindeer, Besnoitia tarandi. Infection, Genetics and Evolution, 12(8), 1605-1613. Malina, J. (2009): Encyklopedie antropologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM. Manninen, S-M., Thamsborg, S., Laaksonen S., Oksanen, A. (2014): The reindeer abomasal nematode (Ostertagia gruehneri) is naturally transmitted to sheep when sharing pasturesd. Parasitology Research, 113(11), 4033-4038. Marchand, P. J. (1996): Life in the Cold: An introduction to Winter Ecology. Hanover, NH: University Press of New England. McMillan, D. A. (1988): Native peoples and cultures of Canada: an anthropological overview, Vancouver: Douglas & McIntyre. Mead, E., Gittelsohn, J., Roache, C., Sharma, S. (2010): Healthy food intentions and higher socioeconomic status are associated with healthier food choices in an Inuit population. Journal of Human Nutrition & Dietetics, 23(1), 83-91. Moro, P.L., Schnatz, P.M. (2006): Echinococcosis: histrocical landmarks and progress in research and control. Annals Of Tropical Medicine And Parasitology, 100(8), 703-714.

Okladnikov, A.P., Nekrasov, I.A. (1959): New traces of an Inland Neolithic Culture in the Chukotsk (Chukchi) Peninsula. American Antiquity, 25(2), 247-256. Orlíková, H., Martinková, I., Kodym, P., Beneš, Č. (2013): Aktuální epidemiologická situace ve výskytu teniózy v České republice. Zprávy Centra epidemiologie a mikrobiologie, 22( 3), 89-91. Parkinson, E.J. (2013): The Arctic Human Health Initiative: a legacy of the International Polar Year 2007-2009. International Journal Of Circumpolar Health, 05, 72. Park, W. R. (2014): Stories of Arctic colonization. Science, 29 August, 345(6200), 1004-1005. Prach, K. (2009): Ekologie a rozšíření biomů na Zemi. Praha: Scientia. Prantlová Rašková, V., Wagnerová P. (2013): Obrazový atlas parazitů. České Budějovice: D Print. Provencher, J.F., Braune, B.M., Gilchrist, G.H., Forbes, M.R., Mallory, M.L. (2014): Trace element concentrations and gastrointestinal parasite sof Arctic terns breeding in the Canadian High Arctic. Science of the Total Environment, 476-477(1), 308-316. Přibyl, V. (1986): Antarktida, Arktida a Oceánie. Praha: Geodetický a kartografický podnik. Pufall, E. L., Jones A. Q., McEwen S. A. (2010): Perception of the Importance of Traditional Country Foods to the Physical, Mental, and Spiritual Health of Labrador Inuit. Arctic, 2(june2011), 242-250. Rist, C.L., Arriola C.S. Rubin, C. (2014): Prioritizing Zoonoses: A Proposed One Health Tool for Collaborative Decision-Making. PLoS ONE, 9(10), 1- 11. Rydving, H. (2004): Language Proficieny and Ethnicity: The Sami Case, Senri Ethnological Studies, 66, 357-370. Samuel, W.M., Pybus, M.J., Kocan A.A. (2001): Parasitic Diseases of Wild Mammals. Iowa: Iowa State University Press. Seaver, A. K. (2010): The last Vikings: The Epic Story of Great Norse Voyagers. London: I.B. Tauris. Sergienko, L. (2013): Salt marsh flora and vegetation of the Russian Arctic coasts. Czech polar reports, 3(1), 30-37.

Singer, S. S. (2013): Reindeer. Encyklopedia of Science. Salem: Salem Press. Sjoholm, B. (2007): How the Wild Reindeer Was Tamed. The Antioch Review, 60(2), 362-372. Smíšková, D. (2010): Zoonózy – nejčastější klinické projevya diferenciální diagnostika. Medicína pro praxi, 7(10), 384-386. Starr, F.S. (2013): So, Why Did Discover America? History Today, 63(12), p1-11. Stern, R. P. (2010): Daily Life of the Inuit. Santa Barbara: Greenwood. Stern, R.P., Stevenson, L. (2006): Critical Inuit Studies: An Anthology of Contemporary Arctic Ethnography. Lincoln: University of Nebraska Press. Stürmer, K. (2007): Arktida a Antarktida: život ve věčném ledu. Praha: Euromedie Group. Thompson, A. (2013): Parasite zoonoses and wildlife: One health, spillover and human aktivity. International Journal for Parasitology, 43(2013), 1079- 1088. Tikhonov, C., Berner, J (2009): Introduction. In: Wilson, S.J., Symon, C. (eds.): AMAP Assessment 2009: Human Health in the Arctic. Oslo: Arctic Monitoring and Assessment Programme, 1-3. Totková, A., Klobušický, M., Valent, M. (2008): Lekárska parazitológia. Martin: Osveta. Trompoukis, C., German, V., Falagas, M.E. (2007): From the roots of parasitology: Hippocrates first scientific observations in helminthology. The Journal Of Parasitology, 93(4), 970-972. Turner, E. (1993): American Eskimos Celebrate the Whale: Structural Dichotomies and Spirit Identities among the Inupiat of Alaska. TDR, 37(1), 98-114. Vaktskjold, A., Deutch, B., Skinner, K., Donaldson, S. G. (2009): Food, Diet, Nutrition and Contaminants. In: Wilson, S.J., Symon, C. (eds.): AMAP Assessment 2009: Human Health in the Arctic. Oslo: Arctic Monitoring and Assessment Programme, 21-48. Verocai, G.G., Lejeune, M., Finstad, G.J., Kutz, S.J. (2013): A Nearctic parasite in a Palearctic host: Parelaphostrongylus andersoni(Nematoda; Protostrongylidae), infecting semi-domesticated reindeer in Alaska. International Journal for Parasitology: Parasites and Wildlife, 2(12), 119-123.

Vokurka, M. (2005): Velký lékařský slovník. Praha: Maxdorf. Volf, P., Horák, P. (2007): Paraziti a jejich biologie. Praha: Triton. Young, T. Kue, Bjerregaard, Peter (2008): Health Transitions in Arctic Populations, Toronto, Buffalo, London: University of Toronto Press. Kol. autorů (2010): Sami in Sweden: Preserving indigenous culture in the Arctic, The Swedish Institute, February, 23. Elektronické zdroje

Centers for Disease Control and Prevention: (online). http://www.cdc.gov/foodsafety/rawmilk/raw-milk-index.html, cit. 12. 11. 2014 Centrum polární ekologie: Arktida. (online). http://polar.prf.jcu.cz/data/data%20josef/Arktida.pdf, cit. 12. 4. 2014 CIA: The World Factbook: Greenland. (online). https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/gl.html, cit. 11. 9. 2014 CIA: The World Factbook: Norway. (online). https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/no.html, cit. 12. 9. 2014 Fabiánová, K. (2008): Zoonózy (nemoci zvířat přenosné na člověka). (online). http://www.szu.cz/tema/prevence/antropozoonozy, cit. 20. 12. 2014 First people of Canada (2007): First people efore european contact. (online). http://firstpeoplesofcanada.com/fp_groups/fp_groups_overview.html, cit. 13. 9. 2014 First people of Canada (2007): The Inuit. (online). http://firstpeoplesofcanada.com/fp_groups/fp_inuit1.html, cit. 13. 9. 2014 First people of Canada (2007): The Inuit: Food/Hunting. (online). http://firstpeoplesofcanada.com/fp_groups/fp_inuit3.html, cit 13. 9. 2014 First people of Canada (2007): The Inuit: Family/Social structure/Leadership. (online). http://firstpeoplesofcanada.com/fp_groups/fp_inuit6.html, cit. 13. 9. 2014 Grønlands Statistik (2014): Population 2014. (online). http://www.stat.gl/publ/en/BE/201401/pdf/Population%202014.pdf, cit. 10. 5. 2014 Chalupa, P. (2006): Zoonózy. (online). http://www1.lf1.cuni.cz/~hrozs/zoopch1.htm, cit. 20. 12. 2014 Chukotka: http://www.chukotka.org/region/info/, cit. 14. 9. 2014

Iñupiat Heritage Center: Hunting. (online). http://www.inupiatheritage.org/exhibitions/hunting, cit. 13. 9. 2014 Iñupiat Heritage Center: Whaling. (online). http://www.inupiatheritage.org/exhibitions/whaling, cit. 13. 9. 2014 Kamchatsky krai: (online). http://www.kamchatsky- krai.ru/ethnography/chukchi/chukchi.htm, cit. 15. 9. 2014 Kaplan, L. (2011): Inuit or Eskimo: Which name to use? Fairbanks: Alaska Native Language Center. (online). http://www.uaf.edu/anlc/resources/inuit-eskimo/, cit. 13. 9. 2014 Linnaeus University: Zoonotic pathogens in Polar regions. (online). http://lnu.se/research-groups/zee-zoonotic-ecology-and-epidemiology/zoonotic- pathogens-in-polar-regions?l=en, cit. 12. 11. 2014 Paul, M.L., Simons, F.G., Fennig, Ch.D. (eds.) (2014): Ethnologue: Languase of the World, Seventeenth edition. Dallas, Texas: SIL International. (online). http://www.ethnologue.com/subgroups/chukotko-kamchatkan, cit. 5. 9. 2014 Paul, M.L., Simons, F.G., Fennig, Ch.D. (eds.) (2014): Ethnologue: Languase of the World, Seventeenth edition. Dallas, Texas: SIL International. (online). http://www.ethnologue.com/subgroups/eskimo-aleut, cit. 6. 9. 2014 Project Caribou: (online). http://www.taiga.net/projectcaribou/pdf/allaboutcaribou.PDF, cit. 20. 11. 2014 Reindeer Herding: (online). http://reindeerherding.org/herders/chukchi/, cit. 5. 9. 2014 Rozsypal, Hanuš (2003): Střevní parazitózy. (online). http://www1.lf1.cuni.cz/~hrozs/iparaz1.htm, cit. 28. 11. 2014 Sápmi: Mat, Byggnader http://www.samer.se/1203, cit. 13. 9. 2014 Sigurjónsson, B., Harðarson, Ó., Calian, V. (2013): Population projection. (online). www.statice.is/series,cit. 25. 5. 2014 Statistic Canada (2011): National Household Survey. (online). http://www12.statcan.gc.ca/nhs-enm/2011/as-sa/99-011-x/2011001/tbl/tbl01-eng.cfm, cit. 10. 5. 2014 Statistics Finland: Appendix figure 4. Country of birth, citizenship and mother tongue of the population 31. 12. 2013. (online). http://www.stat.fi/til/vaerak/index_en.html, cit. 11. 9. 2014

Státní zdravotní ústav v Praze: Alimentární onemocnění (infekce a otravy z potravin). (online). http://czvp.szu.cz/vedvybor/dokumenty/studie/alim_2005_1_deklas_rev2.pdf, cit. 27. 11. 2014 Státní zdravotní ústav v Praze: Základy hodnocení mikrobiologického rizika. (online). http://czvp.szu.cz/vedvybor/dokumenty/informace/Info_2007_23_deklas_MRA.pdf, cit. 28. 11. 2014 Sweden Sverige: Sami in Sweden. (online). https://sweden.se/society/sami-in-sweden/, cit. 12. 9. 2014 Tucker, Michael: Saami art. Grove Art Online, Oxford Art online. (online). http://www.oxfordartonline.com.ezproxy.muni.cz/subscriber/article/grove/art/T074804, cit. 8. 10. 2014 U.S. Census Bureau (2010): The American Indian and Alaska Native Population: 2010. (online). http://www.census.gov/2010census/data/, cit. 11. 9. 2014 VPN 2010: Svazek oficiální publikace Národní sčítání lidu 2010. (online). http://www.gks.ru/free_doc/new_site/perepis2010/croc/perepis_itogi1612.htm , cit. 12. 9. 2014 World Health Organization: Food safety. (online). www.who.int/mediacentre/factsheets/fs399/en/, cit. 30. 11. 2014