Role: Holka Na Útěku

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

Divadelní fakulta

Ateliér muzikálového herectví Mgr. Petra Štěpána

Role: Holka na útěku

Gene Terruso, Jacques Brel – volně na motivy díla M.Shumana a E.Blau

v muzikálu Světlo pod Café Brel

Obhajoba absolventské role

Autor práce: Pavlína Palmovská

Oponent práce: Prof. PhDr. Václav Cejpek

Brno 2017 Anotace:

Reflexe Pavlíny Palmovské v absolventské roli: Holka na útěku v muzikálu Světlo pod Café Brel. Tato reflexe se snaží přiblížit průběh zkoušení inscenace a spolupráci s americkým režisérem Genem Terrusem. Dále popisuji mou práci na roli. V závěru zmiňuji můj přínos ze zkoušení inscenace.

Annotation:

Reflection by Pavlína Palmovská about graduate’s role: Runaway in the musical Light under Café Brel. This reflection tries to explain the course of training time and cooperation with the American director Gene Terruso. I also describe my role. Finally, I recall the personal contribution for me.

Absolventský výkon: Holka na útěku

Inscenace: Světlo pod Café Brel – Gene Terruso, Jacques Brel

Premiéra: 12.2.2017 v Divadle na Orlí

REALIZAČNÍ TÝM :

Hudba a texty : Jacques Brel

Scénář a režie : Gene Terruso – volně na motivy díla Morta Shumana a Erika Blau

Překlad : Michal Zahálka, Miroslav Ondra

Dramaturgie : Miroslav Ondra

Aranžmá a hudební nastudování : Tomáš Küfhaber

Hudební příprava : Dada Klementová, Lenka Císařová

Choreografie : Hana Litterová

Kostýmy : Lucie Sedláčková

Scénografie : Lenka Řezníčková

Produkce a asistent režie : Michaela Rusňáková

Světelný design : Tomáš Příkrý

Projekce : Nikola Pracná

Zvuk : Dušan Souček

OSOBY A OBSAZENÍ :

Pianista : Tomáš Küfhaber j.h.

Gentleman : Robin Schenk

Lady : Diana Velčická / Martina Pawerová

Herečka : Veronika Morávková / Marianna Polyáková

Voják : Patrik Földeši j.h.

Holka na útěku : Pavlína Palmovská / Marianna Polyáková

Taxikář : Ondřej Halámek

Kapela pod vedením Tomáše Küfhabera :

Klavír : Tomáš Küfhaber

Flétna : Milan Vaněček / Martin Sobol / Aneta Herková

Kontrabas : Juraj Valenčík

DĚJ :

Děj muzikálové revue s písněmi známého šansoniéra Jacquesa Brela : Světlo pod Café Brel se odehrává v londýnském hudebním klubu za druhé světové války a momentálního bombardování. Zde svede osud dohromady sedm odlišných lidí – starší pár, taxikáře, mladou herečku, vojáka (dezertéra) a mladičkou dívku, která právě utekla z domova. Schovávají se před nebezpečím, seznamují se prožívají několik společných hodin plných napětí, strachu, ale také smíchu, lásky a přátelství. Jejich heslo nakonec zní : ,,Bez lásky je moře šedivé“.

GENE TERRUSO

Gene Terruso je americký režisér a pedagog, profesor na University of the Arts ve Philadelphii, kde strávil 14 let jako děkan Divadelní fakulty a člen Hudební fakulty. Byl také čtyři roky uměleckým ředitelem Provincetown Playhouse, prezidentem nejstarší herecké konzervatoře v zemi – American Academy of Dramatic Arts v New Yorku a je mimo jiné zakladatelem SummerNITE Theatre. Terruso má za sebou dlouhé působení i jako dramaturg, producent, autor či reportér, Broadway ovšem dobyl jako herec. Studoval v Hollywoodu u Sanforda Meisnera a po dobu dvou let mu byl i asistentem, je celostátně uznávanou autoritou na Meisnerovo dílo. Na Broadwayi vystupoval s umělci jako Colleen Dewhurst, Jerry Stiller, Avery Brooks nebo Liza Minnelli. K nedávným úspěchům mimo Broadway patří jeho role v premiérách Barrow Group Theatre a režiséra Michaela Wellera ,,Buying Time“ a ,,An Uncertain Hour“, které získaly prestižní chicagské Ceny Josepha Jeffersona. Pracuje také ve filmu a televizi, učí filmové herectví na univerzitách v NYC a ve Philadelphii. Je autorem několika divadelních her a muzikálů včetně ,,A Gentleman's Game“ (Off-B'way's WPA Theatre) a ,,Babbacombe Lee“, hudební revue ,,Johnny Mercer : We Remember You“ a rockové opery založené na hudbě The Kinks ,,A Rock and Roll Fantasy“ (The ArtsBank, Philadelphia). V současné době vyučuje díky stipendiu Fulbrightovy komise na Janáčkově akademii múzických umění a na Masarykově univerzitě v Brně.

Gene Terruso (Zdroj: Pavlína Taubingerová)

VZNIK TITULU : SVĚTLO POD CAFÉ BREL

Inscenaci předchází hudební revue s písněmi známého šansoniéra Jacquesa Brela, s názvem ,,Jacques Brel is alive and well and living in Paris“. Premiéra se uskutečnila 22. ledna 1968 pod off – Broadway v New Yorku. Revue se uvádělo po dobu čtyř let, odehrálo se 1.847 repríz. Původními herci byli Elly Stone, Mort Shuman, Shawn Elliott a Alice Whitfield a režie se ujal Izraelec Moni Yakim. Revue, skládající se přibližně z dvaceti pěti písní bylo zpíváno dvěma muži a dvěma ženami. Brel přispěl hudbou a francouzskými texty, anglické překlady poskytli Eric Blau, manžel Elly Stone a Mort Shuman. Dva měsíce po premiéře, přesněji tedy 1. března 1968 vyšlo LP a díky velkému úspěchu se později uvedly revivly tohoto titulu, a to v roce 1999 na West Endu v Londýně a 2006 na off – Broadway v New Yorku. Roku 1975 se dílo dočkalo i filmové podoby, v produkci s American Film Theatre a v režii Denise Hérouxe.

Jacques Brel zemřel tři roky po filmovém uvedení.

Mort Shuman, Shawn Elliott, Alice Whitfield, Elly Stone (Zdroj: Don Hunstein)

Gene Terruso je velkým obdivovatelem belgického šansoniéra Jacquesa Brela, není tedy divu, že se také pustil do režie tohoto titulu. Jak sám režisér říká :

, Žádná hudba, kterou jsem kdy slyšel, nepromlouvá k lidské společnosti s takovou upřímností.‘ (Terruso, 2015)

Inscenaci pod názvem ,,Jacques Brel is Alive and Well … and Living in Paris“ Terruso nazkoušel se společností Steel River Playhouse v Newberry Loft na High Street v Pottstownu v Pensylvánii. Produkce Steel River rozšířila původní podobu inscenace tím, že dění zasadila do suterénu londýnského nočního klubu, a právě probíhající druhé světové války. Hra navázala na tehdejší trend Steel Riveru, který svou sezónu zahájil intimním hudebním revue, představující práci moderních populárních skladatelů. Show byla limitována, uváděla se pouze od 25. září do 4. října 2015. K hudebnímu nastudování celé inscenace Terruso přizval Joa Smitha, který si též zahrál roli Pianisty, o choreografii se postarala Ali Wetzel. Na obsazení šesti postav celé hry si dal režisér obzvlášť záležet, neboť zazpívat Brelovy písně tak, aby bylo zachováno jejich poselství a výpovědní hodnota není vůbec jednoduché. Terruso tedy sestavil prvotřídní obsazení, aby Brelovým písním vdechl život. V roli mladého vojáka se představil Steve Carrasco, roli Zpěvačky obsadila Mallory DeForest, Sandra Hartmanová ztvárnila postavu Lady, nejmladší roli, tedy Holku na útěku si zahrála blondýnka Abigail Allwein, o Gentlemana se postaral Allen Puy a roli taxikáře Terruso svěřil Robertu Tilleyovi.

Když Brelovy hity navštívily české prostředí, nemělo dílo pojmenování. Ihned začaly překlady a úpravy textů, o které se režisér postaral společně s Michalem Zahálkou a Miroslavem Ondrou. Chtěl mít stoprocentní kontrolu nad kvalitou překladu, nechával si tedy dokonce převádět již přeložené texty zpět do angličtiny. Není se čemu divit, vždyť obsah autorových myšlenek je v tomto případě to nejpodstatnější na celé inscenaci. To byl také důvod, proč nám byly některé texty dodány až dva týdny před premiérou. Gene se podílel nejen na překladu, byl také přítomen téměř u všech korepetic s Tomášem Küfhaberem a u zkoušení pohybových scén, které někdy dokonce sám vymýšlel. Myslím, že obsazení rolí nebylo v našem případě vůbec jednoduché. Režisér jistě vybíral podle typů. Jistě, obsadit mladičkou Holku na útěku není nic tak obtížného, ovšem co Lady a Gentleman, které si sám představoval jako starší pár kolem šedesáti let? Nakonec i přes některé změny v obsazení, zvolil Gene Terruso tu nejlogičtější variantu. Do role Lady obsadil Dianu Velčickou v alternaci s Martinou Pawerovou a Robina Schenka pověřil rolí Gentlemana. Obsazení bylo tedy v celku jasné, stále ale naše inscenace neměla pojmenování. Název jsme konzultovali a hledali všichni společně, přičemž vznikl titul ,,Světlo pod Café Brel“. Café Brel byla naše smyšlená kavárna, noční klub, který má být útočištěm v krizové situaci. Název skrývá mnohé. Co je vlastně ono světlo – naděje či konec?

SETKÁNÍ V CAFÉ BREL

V pondělí, 28.listopadu 2016 jsme poprvé usedli s Genem Terrusem ke společnému stolu a práce na naší třetí absolventské inscenaci mohla začít. Už po cestě na zahajovací zkoušku jsem si uvědomila, že celé zkoušení bude probíhat v angličtině. Moje angličtina je průměrná, tudíž jsem se obávala jisté jazykové bariéry. Když jsem se režisérovi na zahajovací zkoušce omluvila za mou angličtinu, odpověděl, že se nemusím za nic omlouvat, protože on zase neumí česky, takže jsme na tom stejně. V té chvíli jsem pochopila, že i navzdory jazykové bariéře bude spolupráce velmi přínosná.

Abychom neztráceli čas, začali jsme ihned číst. Myslela jsem si, že zpívané texty budeme přeskakovat a přečteme si jen mluvené slovo. Právě písně ale byly onou hádankou, kterou jsme následně luštili celé zkušební období. Trvalo dlouho, než jsme dostali vůbec první české texty, četli a zkoušeli jsme tedy v angličtině. Byla to pro mě výzva, protože porozumět významům v tom správném slova smyslu a nacházet motivace, vodítka pro postavu a jisté klíčové momenty v písních nebylo vůbec jednoduché. Gene Terruso dbal na to, abychom se nestyděli za své nepochopení a mohli se o věcech, kterým nerozumíme otevřeně bavit. Na každé čtené zkoušce jsme si s mou alternací Mariannou Polyákovou sedli naproti sobě a všechny zásadní věci jsme konzultovaly společně, hlavně kvůli zmíněné angličtině. Probíraly jsme naši postavu ze všech stran, ovšem každá ji vnímala podle sebe.

Gene Terruso požadoval absolutní koncentraci a pozitivní naladění, ovšem úplně nejpodstatnější pro něj byla upřímnost. Mimochodem, upřímnost je základním pilířem Meisnerovy práce. Bylo mi jasné, že tohle je režisérův záměr. O Meisnerovi sice mluvil v průběhu celého zkoušení velmi zřídka, snažil se nás ale nenásilně přivést k jeho práci. Pár týdnů před začátkem zkoušení této inscenace jsem absolvovala několik hodin Meisnerovy herecké techniky, kterou na JAMU formou workshopu vyučoval americký herec Brian Caspe. Je to velmi zajímavá metoda a hodiny mě bavily. Vzhledem k tomu, že u nás ale není velmi rozšířená, bylo to prakticky mé jediné setkání s metodou tohoto druhu.

Četli jsme texty, poslouchali Brelovu hudbu a snažili se přijít na společnou práci na roli. Pochopila jsem, že je dílo ojedinělé tím, že i přes velmi málo rozvinutý děj, může divák skrze naše vnitřní rozpoložení a myšlenky uvnitř nás, načerpat celkovou atmosféru inscenace. Může se vrátit o desítky let zpět a přemýšlet nad tím, jak těžká tato doba byla, co všechno způsobila obyčejným lidem a také může z herců číst, nakolik je pro ně situace bolestivá anebo

8 naopak. Naše postavy téměř celou dobu mluví jen prostřednictvím Brelových politicko – sociálních textů a snaží se najít podstatu sebe sama v těžkém období druhé světové války, sociální hodnoty v soudobé společnosti a také najít nějaké vlastní východisko.

AMERICKÉ ZKOUŠENÍ

Chci upozornit na to, že první aranžovací zkoušky probíhaly kvůli složitým překladům inscenace stále v angličtině. Postupně jsme ale navzájem odbourávali bariéry. Navíc byla u celého zkoušení přítomna producentka a asistentka režie Michaela Rusňáková, která nám občas pomáhala také s překládáním, v případě vzájemného neporozumění.

Aranžovací zkoušky byly pro mne nové, jiné a zkoušení v prostoru absolutně neobvyklé. Doposud jsem byla zvyklá na to, že herec pracoval na své roli v konzultaci s režisérem a režisér postavil základní aranže scén, ovšem naopak zase v konzultaci s hercem. Tohle zkoušení bylo naprosto odlišné. Probíhalo to tak, že herec s anglickým textem v ruce poslouchal režisérovy pokyny z bodu A do bodu B a pečlivě si je zapisoval. Bylo po nás požadováno, abychom se těmito pokyny řídili a neměnili je. Samozřejmě, v případě nějakého nápadu si režisér herce vyslechl a určil buď za vhodné anebo nevhodné se herci přizpůsobit. Většinu přesunů aktéra na scéně ovšem určoval právě režisér. Někdy dokonce zastavil zkoušku kvůli tomu, že se herec pohnul jinam, než měl. Musím se přiznat, že mi z počátku zmíněné zkoušení nedávalo smysl. Pocit, že jsem do aranží ničím nepřispěla mi byl cizí. Díky vzájemné důvěře, kterou režisér nastolil hned na samotném začátku, jsem tedy věřila v režisérův záměr, který se projevil záhy. Když jsme ve zkoušení pokročili o kus dál, uvědomila jsem si, že vše je naprosto logické. Každý můj pohyb na scéně má pro mě určitý smysl. Ve scéně s vojákem, kdy společně zpíváme duet ,,Medley – Radost v ulicích / Poslední večeře“, jsou mé i jeho posuny na scéně promyšleny tak, abychom se k sobě v ten správný moment ,,nevědomky“ přiblížili a nebylo úniku zpět. Jediné, co můžeme oba v onen moment na místě dělat, je koukat se tomu druhému do očí. A to nás opět přivádí k Meisnerově technice. To, co v této chvíli čteme z očí toho druhého a co vzájemně cítíme, s námi může prožít i divák. Souznění dvou lidí, kteří momentálně nevnímají nic jiného než sebe navzájem. A není to přirozený cit k dané osobě, která Vojáka hraje. Je to něco zvláštního, co v této chvíli dovoluje mé postavě upřímně milovat postavu Vojáka. Sama jsem neuměla určit, co mé kroky na jevišti takovou silou spojily s mou postavou, vím ale jedno – dávalo to smysl.

Jak už jsem zmínila, režisér u nás požadoval především upřímnost. Upřímnost vůči době, ve které se nachází, vůči osobám, se kterými přijde v průběhu hry do styku, ale především vůči sobě samotnému. Říkal, že když otevřeme svoje nitro tady a teď, nemáme co ztratit. A právě to byl můj klíčový moment, kdy jsem se přestala bát. Totiž, je to problém, se kterým jsem byla zvyklá na jevišti bojovat, řešit to, co si o mně jako osobě divák pomyslí. Díky přístupu Genea Terrusa se mi to dařilo mnohem snáz. Sledovala jsem také kolegy na jevišti, přičemž jedna herečka měla problém úplně opačný. Při emotivnějších scénách neuměla své emoce udržet natolik, aby v klidu odzpívala píseň, režisér se tedy zaměřil na odbourávání sebe sama ve vyhrocené scéně a schopnost mít nad sebou na jevišti kontrolu. Bylo zajímavé pozorovat nejen svoje pokroky, ale i pokroky ostatních kolegů. Některé posunky mě dokonce inspirovali a díky tomu jsem přicházela na další a další příčiny chování mé postavy. Další schopností, kterou jsem se den ode dne učila líp a líp byla ochota jít dál – nevzdávat se. Je to právě jedna z věcí, která je tuze americká. Američané jsou zvyklí se ke všemu stavět až afektovaně, jít do všeho víc než naplno. Tento přístup obdivuji. Jistě je to také – co týče amerických herců – vyššími požadavky, které jsou na ně kladeny. Ovšem, byla to jedna z věcí, která právě v našem představení byla ta nejdůležitější. Proto, když kolegyně odehrála jednu scénu a Gene se jí zeptal, zda to chce zahrát znovu a ona odpověděla, že si ji zahraje příště, protože je unavená, nechal ji to zahrát znovu. Učil nás chtít, být zvídavými a nespokojenými. Chtěl abychom ze sebe vydali všechno, abychom lidem ukázali své pravé já. Zkoušela jsem to a pořád jsem chtěla víc. Bohužel jsem ale přišla na to, že díky mé národnosti a diametrálně odlišné nátuře naší české společnosti, prostředí, ve kterém jsem vyrostla, takhle ,,americky“ hrát nedokážu. Na druhou stranu je ale zajímavé, že další z režisérových opakovaných požadavků bylo potlačení jistého patetična, ke kterému jsme se uchylovali nejednou. Mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, jak by naše inscenace vypadala, kdybychom všichni do projevu dali víc, než na co jsme zvyklí a lidem se ukázali absolutně ,,nazí“.

Gene Terruso, Michaela Rusňáková / Patrik Földeši, Pavlína Palmovská (Zdroj: Pavlína Taubingerová)

Marianna Polyáková, Pavlína Palmovská (Zdroj: Pavlína Taubingerová)

Patrik Földeši, Pavlína Palmovská, Robin Schenk, Martina Pawerová, Ondřej Halámek, Marianna Polyáková (Zdroj: Pavlína Taubingerová)

HLEDÁNÍ ,,RUNAWAY“

Chci podotknout, že vzhledem k dlouhému zkoušení s anglickými texty jsem si přivlastnila jméno mé postavy v angličtině, tedy ,,Runaway“. V překladu byla moje role přeložena jako ,,Holka na útěku“, což dává mé postavě ještě větší neurčitost, načež jsou všechny postavy ve hře beze jména – Gentleman, Lady, Holka na útěku, Voják, Herečka, Taxikář, Pianista. Myslím, že je to zejména proto, že se v ději ocitá sedm postav, které se navzájem neznají a stráví spolu jen pár hodin svého života. Mou postavu jsem tedy v průběhu zkoušení nenazvala jinak, než ,,Runaway“. Jistě to bude tím cizím jazykem, ale nabyla jsem tak dojmu, že má moje role jméno. Budu o své postavě tedy mluvit jako o ,,Runaway“.

Při hledání charakteru mé postavy bylo zásadní mé ,,před“, tedy co mému osudu předcházelo. Vedli jsme dlouhé debaty o tom, co si postava prožila předtím, než přišla do daného prostoru, po čem vlastně touží a co hledá. Tyto věci divák neměl šanci prohlédnout, avšak byly velmi zásadní pro celkové vyzařování postavy. Dle oblečení, ve kterém do úkrytu přijde a způsoby, kterými jedná je dáno, že je Runaway z vyšší vrstvy, než například Taxikář či Herečka. Společně s režisérem jsme tudíž dospěli k tomu, že pochází z finančně zajištěné, úplné rodiny. Hledali jsme tedy odpověď na otázku, proč vlastně utekla z domova. Runaway hned ve své první sólové písni ,,Ráda jsem měla“ zpívá o své lásce k jistému muži a také o tom, jak ji zranil. Rozhodla jsem se, že utekla kvůli němu. Tento muž je mnohem starší než ona, zná ji téměř od mala a má obchodní styky s jejím otcem. Za jejími zády se s rodiči Runaway dohodli, že si ji vezme. Ona k němu chová jistou náklonnost, ovšem je mladá a nechce se vdávat. Proto utekla. V mé hlavě se tedy celou dobu, kdy jsem přítomna na jevišti, přemítají dvě události. Onen starší muž a rodiče. Pomyšlení na to, že kvůli trucování a náhlému bombardování Runaway své rodiče už možná nikdy neuvidí je docela děsivé. Také si odnáším ponaučení a v průběhu hry v sobě, v těle Runaway, nacházím hodnoty, které mi na začátku představení byly lhostejné.

Runaway je plachá, citlivá a zranitelná, na druhou stranu velmi statečná a silná mladá žena, která touží po velké lásce a nezapomenutelném dobrodružství. Je ve věku, kdy netouží po ničem jiném, než po neustálém zamilovávání se a převratných zážitcích. Je to pro mě taková Júlie hledající zábavný svět, ovšem uvězněná uvnitř skořápky kruté doby. Je to rebelka, v těle nedobrovolně zformované princezny. Když se tedy seznámí s mladým vojákem, který bojuje se svým strachem a se sebou samotným, v momentě se bezhlavě zamiluje. Líbí se jí, že Voják neskrývá svou zranitelnost a když vidí, jak je na dně, cítí také

12 jistou lítost. Toto setkání je jedna z věcí, která jí otevřou oči. Když Voják zazpívá píseň ,,Další pán“, kterou líčí svůj zážitek z války, je to pro ni moment, kdy si uvědomí, že po celý svůj život žije v naprosto sobeckém a lhostejném světě, zatímco venku umírají tisíce lidí.

Skrze Runaway jsem si mohla uvědomit, jak hroznou dobu si naši předkové museli prožít a také to, že právě přítomnost z nás vytváří to, čím jsme, proč rosteme a posouváme se dál. Za tuhle roli jsem velmi vděčná. Byla mi blízká – byla to Runaway, byla jsem to já. Zkoušení s úžasným Genem Terrusem mi ukázalo, že práce na jevišti může být každodenní radostí a že hodnoty najdeme jen prostřednictvím vlastního zážitku, prožitku, zkušenosti a pochopením. Ukázal mi, jak důležité je chtít a snít. A tímto mu za celou spolupráci velmi děkuji, byla pro mne neuvěřitelně přínosná a zásadní.

Sbohem, má Runaway!

Pavlína Palmovská jako ,,Runaway“ / Holka na útěku (Zdroj: Pavlína Taubingerová)